Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 1 z 33 -
3 Práva na označení
3.1 Obsah
Tato kapitola přináší základní výklad k právům na označení, představuje jejich společné zásady
a funkce a uvádí jejich základní systematické rozřazení (podkapitola 3.2).
Následně je věnována pozornost postupně české národní ochranné známce (podkapitola 3.3),
ochranné známce Evropské unie (podkapitola 3.4) a závěrem je věnován prostor také známkoprávní
ochraně v širším mezinárodním kontextu a mezinárodním ochranným známkám (podkapitola 3.5).
Výklad k těmto právům kopíruje „životní cyklus“ ochranné známky a je doplněn názornými příklady.
3.2 Obecně k právům na označení
Práva na označení řadíme v rámci systematiky práva duševního vlastnictví mezi práva průmyslového
vlastnictví netvůrčí povahy. U práv na označení se v zásadě uplatňuje formální (registrační) princip
jejich vzniku (výjimkou je např. ochrana obchodního jména) spojený s principem poplatkovým
a princip časové priority.
Konkrétní výčet práv, která lze zahrnout mezi práva na označení, se v odborné literatuře různí.1
Většina autorů se nicméně shoduje na tom, že do této skupiny můžeme zařadit právo k ochranné
známce, chráněnému označení původu, chráněnému zeměpisnému označení, zaručené tradiční
specialitě, obchodnímu jménu, obchodní firmě, a k nezapsanému označení. Někteří autoři zde
zařazují také právo k názvu právnické osoby, jménu fyzické osoby, názvu autorského díla, logotypu či
doméně.2
K otázce, zda právo k obchodní firmě je právem průmyslového vlastnictví, se vyjádřil Nejvyšší soud
v rozsudku ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015.
Společnost TENERGO Brno, a. s., se domáhala u soudu ochrany svého práva k obchodní firmě a ochrany
před nekalou soutěží proti společnosti (dříve) tenergo team s. r. o., přičemž protiprávní jednání žalované
1 Některé výčty práv na označení (dle Vojčíka, Muřína, Švidroně) zmiňuje Škreko [ŠKREKO, Anton. Priemyselné práva
v informačnej a poznatkovo orientovanej spoločnosti. In: ŠVIDROŇ, Ján (ed.). Právo duševného vlastníctva v informačnej
spoločnosti a v systéme práva. Bratislava: VEDA, 2009, s. 517-519]. Dále srov. KOUKAL, Pavel. Úvod. In: KOUKAL, Pavel;
CHARVÁT, Radim; HEJDOVÁ, Simona; ČERNÝ, Miroslav. Zákon o ochranných známkách. Komentář. Praha: Wolters Kluwer,
a.s., 2017, s. XXIX; VOJČÍK, Peter. Teorie právní ochrany nehmotných statků. Brno, Praha: Václav Klemm – Vydavatelství
a nakladatelství, Metropolitní univerzita Praha, 2016, s. 20-21.
2 KOUKAL, Pavel. Úvod. In: KOUKAL; CHARVÁT; HEJDOVÁ; ČERNÝ, 2017, op. cit., s. XXVIII; KOUKAL, Pavel. § 1. In: KOUKAL;
CHARVÁT; HEJDOVÁ; ČERNÝ, 2017, op. cit., s. 3. Vojčík např. vyděluje právo ke jménu člověka a právo k názvu a dobré
pověsti právnické osoby zvlášť, vedle kategorie práv duševního vlastnictví (VOJČÍK, 2016, op. cit., s. 20). Lazíková např.
právo k logu a doménovému jménu řadí nikoli mezi práva průmyslová, ale práva obdobná právům průmyslovým, tj. právům
k nehmotným statkům, které nemají speciální právní úpravu a požívají tak ochrany pouze skrze zákaz nekalé soutěže
(LAZÍKOVÁ, Jarmila. Základy práva duševného vlastníctva. Bratislava: IURA EDITION, spol. s r.o., 2012, s. 20-21, 96-97). Jakl
mezi práva na označení řadí také právo k obchodnímu jménu (JAKL, Ladislav. Práva na označení a průmyslové vzory. Praha:
Metropolitní univerzita Praha, o.p.s., 2008, s. 9).
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 2 z 33 spatřovala
v tom, že firma této (časově mladší) společnosti obsahovala označení „tenergo“, čímž působila
na zákazníky zaměnitelně (s firmou žalobkyně).
Se svým nárokem uspěla žalobkyně u soudu prvního i druhého stupně. Žalované bylo uloženo změnit svou
obchodní firmu, neužívat nadále označení „tenergo“ při svých podnikatelských aktivitách a písemně se
omluvit žalobkyni. Žalovaná podala dovolání.
Vedle otázek, jež dovolatelka (žalovaná) dovolacímu soudu předložila k posouzení (a k nimž se Nejvyšší
soud podrobně vyjádřil), velký senát Nejvyššího soudu též konstatoval, že jelikož právo k obchodní firmě
patří mezi tzv. práva na označení (práva průmyslového vlastnictví), je věcně a místně příslušným soudem
k řešení tohoto sporu v prvním stupni Městský soud v Praze, a protože věc rozhodoval v prvním stupni jiný
soud, zrušil rozhodnutí nižších soudů a přikázal věc Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Každé z těchto práv se řídí primárně svou speciální právní úpravou a subsidiárně úpravou
v občanském zákoníku hovoříme-li o subjektivních soukromých právech (např. převodu práv,
vymezení věci v právním smyslu), popř. ve správním řádu hovoříme-li o veřejných subjektivních
právech (např. průběhu správního řízení).
Dělení práv na označení
Práva na označení lze rozdělit dle různých kritérií. Můžeme je dělit např. dle toho:
- (i) zda působí erga omnes (např. právo k ochranné známce), či (ii) inter partes (např.
nekalosoutěžní ochrana domény a nezapsaného označení), nebo
- zda se jedná o práva vztahující se k označení (i) subjektu práva (subjektovému označení; např.
právo k obchodnímu jménu, obchodní firmě, názvu právnické osoby), či (ii) objektu práva
(objektovému označení; např. k ochranné známce, chráněnému zeměpisnému označení,
chráněnému označení původu, zvláštnímu označení závodu), nebo
- zda se jedná o práva povahy (i) čistě majetkové (např. právo k ochranné známce), (ii) čistě
osobnostní (např. právo ke jménu fyzické osoby), či (ii) majetkové a zároveň osobnostní (např.
autorské právo, právo k názvu právnické osoby tvořeném jménem fyzické osoby – jediného
společníka této právnické osoby).
Souběh několika práv
Souběh různých práv duševního vlastnictví k jednomu označení je přípustný, není-li zákonem
vyloučen [např. § 4 písm. k) a l) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále jen „ZOZ“), a §
4 odst. 4 zákona č. 452/2001 Sb., o ochraně označení původu a zeměpisných označení], nicméně
otázka vzniku, trvání, a zániku těchto práv, popř. otázka možných dispozic s těmito právy apod., je
vždy posuzována dle rozhodné právní úpravy pro konkrétní právo duševního vlastnictví zvlášť,
nezávisle na jiných právech duševního vlastnictví dovozovaných k totožnému označení (nehmotnému
statku).
Pro účely získání autorskoprávní ochrany bude muset logo společnosti naplnit jiná kritéria než pro
konstatování existence známkoprávní ochrany k tomuto nehmotnému statku. Přičemž pokud by chtěl
autor loga disponovat výlučnými právy k užívání nehmotného statku i po zániku autorských práv
(majetková práva autorská trvají po dobu života autora a 70 let po jeho smrti, osobnostní práva autorská
zanikají smrtí autora), aby je mohli jeho potomci zdědit, bylo by vhodné získat pro logo známkoprávní
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 3 z 33 ochranu,
která může trvat i neomezeně dlouhou dobu, je-li řádně a včas prodlužována u příslušného
orgánu veřejné moci.
V případě kolize několika práv duševního vlastnictví k jednomu označení (např. kolize práva
ke jménu fyzické osoby s právem k ochranné známce), má potom přednost ochrana práv
osobnostních před právy majetkovými.3
V případě, kdy by se spor mezi Janem Hudečkem (fyzickou osobou) a společností Karlovarský
masokombinát spol. s r. o., jež se rozhodla prodávat masné výrobky pod označením „Dobroty Honzy
Hudečka“ v rodné vesnici Jana Hudečky, rozvášnil natolik, že by Jan Hudeček podal žalobu k soudu pro
zásah do svých osobnostních práv (práva ke jménu a dobré pověsti) s petitem, aby tak žalovaná
společnost již nečinila, pravděpodobně by mu soud vyhověl.
U kolize dvou majetkových práv na označení je pak chráněno to z nich, které vzniklo dříve (je
starší)4
, resp. jehož přihláška byla podána u příslušného orgánu veřejné moci dříve uplatňuje-li se u
něj formální princip vzniku (přičemž zohledněno bude i případně uplatněné právo priority či právo
seniority – viz níže).
K aplikaci principu časové priority (užití označení) se vyjádřil i Soudní dvůr v rozsudku (velkého senátu) ze
dne 16. 11. 2004 ve věci Anheuser-Buch Inc. proti Budějovickému Budvaru, národnímu podniku
(C-245/02).
Pivovar Anheuser-Buch Inc. (USA) zažaloval pivovar Budějovický Budvar, národní podnik (ČR) ve Finsku
s tím, že český pivovar porušuje jeho finské národní ochranné známky (Budweiser, Bud, Bud Light
a Budweiser King of Beers) etiketami (nesoucí jeho obchodní firmu), pod nimiž dováží své produkty na
finský trh. V žalobě požadoval po českém pivovar zdržení se tohoto jednání, zdržet se používání svého
obchodního jména na území Finska a zaplacení náhrady škody.
Soud prvního stupně nevyhověl žalobě s argumentem, že jelikož je způsob, jakým jsou předmětná
označení prezentována na lahvích žalovaného, natolik odlišný od vyobrazení předmětných označení na
lahvích žalobce, nelze dojít k závěru o zaměnitelnosti dotčených výrobků. Přičemž ze způsobu, jakým je
označení prezentováno na lahvích žalovaného, je zřejmé, že označení zde není používáno jako ochranná
známka, ale pouze jako údaj o obchodním jménu výrobce prodávaného piva (českém pivovaru), které,
s ohledem na svou známost v odborných kruzích na území Finska, požívá ve Finsku ochrany dle čl. 8
Pařížské úmluvy. Odvolací soud však došel k opačnému závěru o těchto otázkách, a tudíž změnil
rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že vyhověl žalobě. Žalovaný se proti rozhodnutí odvolacího soudu
dovolal. Načež finský dovolací soud dovolací řízení přerušil a položil předběžné otázky k výkladu unijního
práva Soudnímu dvoru.
Soudní dvůr pak v kontextu položených otázek vyslovil závěr, že v případě, svědčí-li žalobci právo
k předmětným finským ochranným známkám od roku 1985 a 1992, avšak českému pivovaru svědčí starší
právo k obchodnímu jménu požívající ochrany na území Finska, nemůže se žalobce domáhat zákazu
užívání označení, které tvoří obchodní jméno žalovaného, z důvodu, že takové užívání je schopno
zasáhnout do funkcí (zejména funkce garance původu) jeho ochranných známek (je-li výkon tohoto
staršího práva v souladu s poctivými zvyklostmi v průmyslu nebo v obchodě). Toto „právo vlastníka
ochranné známky“ totiž nemůže být na újmu žádnému „existujícímu staršímu právu“. Jedná se tak
3 KOUKAL, Pavel. Úvod. In: KOUKAL; CHARVÁT; HEJDOVÁ; ČERNÝ, 2017, op. cit., s. XXX.
4 Viz např. též bod 17 preambule a čl. 10 odst. 2 a 4 směrnice EU 2015/2436 a bod 12 preambule a čl. 9 odst. 2 a 4 nařízení
EU 2017/1001.
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 4 z 33 o
promítnutí základního aspektu celé koncepce práv k duševnímu vlastnictví, a to práva přednosti (práva
priority).
Funkce práv na označení
Práva na označení plní pro své uživatele několik funkcí. Hlavní z nich je bezpochyby funkce rozlišovací
(identifikační). Z dalších funkcí můžeme zmínit např. funkci propagační (reklamní) [ve vztahu
k adresátům tohoto označení], funkci soutěžní (ve vztahu ke konkurentům nositele označení či
výrobcům takto označených výrobků či služeb), funkci garanční (označení garantuje adresátům
určitou úroveň kvality výrobku či produkce takto označené), funkci stimulační (ta motivuje nositele
označení a výrobce zlepšovat své výsledky, aby neztratili své zákazníky v soutěži se svými
konkurenty), funkci investiční (umožňující osobám, jimž svědčí k tomuto označení práva, vytvářet zisk,
např. udělením licence k užívání daného označení), či funkci komunikační (označením je jejich
adresátům komunikováno určité sdělení).5
Uvedený výčet funkcí není taxativní a lze tedy najít i další
funkce, které mohou označení plnit.
3.3 Česká národní ochranná známka
Předmět známkoprávní ochrany
Na území České republiky je obecně poskytnuta ochrana národním (českým), mezinárodním
ochranným známkám, ochranným známkám Evropské unie a konečně všeobecně známým
ochranným známkám (§ 2 ZOZ).
Předmětem české národní ochranné známky může být „jakékoliv označení, zejména slova,
včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho obal nebo zvuky, pokud
je toto označení způsobilé (a) odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné
osoby a b) být vyjádřeno v rejstříku ochranných známek způsobem, který příslušným orgánům a
veřejnosti umožňuje jasně a přesně určit předmět ochrany poskytnuté vlastníkovi ochranné známky“
(§ 1a ZOZ).
Novelou účinnou k 1. lednu 2019 zmizel z textu ZOZ požadavek na grafickou znázornitelnost
přihlašovaného označení, což znamená, že nově je možné zapsat jako ochrannou známku i označení,
které nelze samo o sobě vnímat zrakem, pokud je takové označení možné popsat (zachytit) natolik
jasně a přesně, abychom mohli určit předmět této ochrany, pokud bude toto zachycení (technicky)
způsobilé zápisu do rejstříku ochranných známek, bude trvalé a objektivní povahy, srozumitelné,
samo o sobě vypovídající a snadno přístupné ostatním subjektům.6
Zápisu schopné tak jsou nově i
označení tvořená výlučně zvukem (např. hlavní motiv podkladové hudby videohry), popř. označení
audiovizuální (např. zvuk při zobrazení loga filmového studia na začátku filmu), označení pohybová
(např. animace tvořící logo společnosti). Nejedná se však o revoluční změnu v oblasti známkového
5 K závěrům o funkcích ochranné známky, které lze přiměřeně vztáhnout i na ostatní práva na označení srov. KOUKAL, Pavel.
Úvod. In: KOUKAL; CHARVÁT; HEJDOVÁ; ČERNÝ, 2017, op. cit., s. XXXV-XXXVI.
6 Srov. bod 13 preambule směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2436 ze dne 16. prosince 2015, kterou se
sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách.
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 5 z 33 práva,
ale pouze o očekávanou novelu legislativní úpravy reflektující posun judikatorních závěrů
Soudního dvora.
Nelpění na vizuálním zachycení „označení“, jež se má stát ochrannou známkou, vyjádřil Soudní dvůr již
v rozsudku ze dne 12. 12. 2002 ve věci Ralf Sieckmann proti Deutsches Patent- und Markenamt
(C-273/00).
Pan Sieckmann si podal přihlášku německé národní čichové ochranné známky za účelem získání ochrany
pro „balzamikovou ovocnou vůni s jemným nádechem skořice“. V přihlášce uvedl, že jedná o konkrétní
chemickou sloučeninu, uvedl její chemický vzorec a údaj o tom, kde lze získat vzorek této chemické
sloučeniny. Vzorek přiložil také k přihlášce. Německý patentový a známkový úřad ale přihlášku odmítl
s tím, že přihlašovaná ochranná známka nemůže být „graficky“ znázorněna (čl. 2 směrnice 89/204/EHS), a
tudíž se nejedná o označení způsobilé být ochrannou známkou.
K obraně přihlašovatele správní soud připustil, že byť může být vůně teoreticky schopná v některých
případech plnit základní funkci ochranné známky (rozlišovat výrobky nebo služby podnikatele od výrobků
nebo služeb jiných podnikatelů na trhu), jsou zde pochybnosti a možnosti splnění požadavku grafické
znázornitelnosti přihlašovaného „označení“. Správní soud tedy položil Soudnímu dvoru otázku, zda se
tento požadavek vztahuje i na „významová označení“ (pachy nebo zvuku), které samy o sobě graficky
zaznamenány být nemohou, ale mohou být zachyceny nepřímo pomocí určitých pomůcek (chemickým
vzorcem, popisem, vkladem apod.).
Soudní dvůr s přihlédnutím k účelu definice ochranné známky a k samotnému textu čl. 2 známkové
směrnice, jež uvádí, že ochranná známka sestává „zejména“ z […] uzavřel, že označení, jež nejsou sama o
sobě způsobilá být vizuálně vnímána mohou být označeními způsobilými stát se ochrannou známkou,
pokud mohou být znázorněna graficky, např. prostřednictvím pomůcek. Vždy ale musí být přesně
seznatelné pro adresáty práva (třetí osoby), co je předmětem takto vzniknuvší ochranné známky. Toto
označení musí být způsobilé trvalého a přesného záznamu do veřejného seznamu příslušného orgánu
veřejné moci a tento záznam musí být snadno přístupný a srozumitelný pro třetí osoby. Vyloučen také
musí být jakýkoli prvek subjektivity v procesu identifikace a vnímání označení třetími osobami; záznam
předmětného označení ve veřejném seznamu tak musí být jednoznačný a objektivní. Nicméně Soudní
dvůr v tomto rozhodnutí vyjádřil určité pochybnosti o objektivním způsobu zachycení vůně
přihlašovatelem, neboť identifikace předmětné vůně záleží mimo jiné na několika proměnlivých faktorech
jako je koncentrace, množství, teplota a látka nesoucí vůni. Tyto aspekty tak vylučují „objektivní“
zachycení vůně pomocí chemického vzorce. Stejně tak zachycení vůně pomocí chemického vzorce není
pro třetí osoby dostatečně srozumitelné. A v neposlední řadě ani uložení vzorku vůně nesplňuje
požadavek směrnice na grafické znázornění, přičemž tento vzorek nedokáže zachytit vůni dostatečně
stabilně v delším časovém horizontu.
Soudní dvůr tak uzavřel, že pokud jde o čichové označení, nesplňuje požadavek grafické znázornitelnosti,
je-li zachycen chemickým vzorcem, písemným popisem, uložením vzorku nebo kombinací těchto
prostředků.
Aby označení bylo způsobilé získat známkoprávní ochranu, nemusí být výsledkem tvůrčí
činnosti člověka. Ochrannou známkou se může stát dokonce označení vytvořené softwarem,
zvířetem, či které je výsledkem přírodních procesů. Základní funkcí ochranné známky je totiž funkce
identifikační, a nikoli funkce technická (jako u vynálezů, technických řešení apod.), nebo funkce
estetická (jako u autorských děl, průmyslových vzorů a uměleckých výkonů).
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 6 z 33 Subjekt
práva k ochranné známce
Označení způsobilé zápisu dle ZOZ si může od účinnosti ZOZ (tj. 1. dubna 2007) nechat zapsat
i nepodnikatel (např. spolek nepodnikající v rámci své vedlejší činnosti), byť lze takto získané výlučné
právo [užívat předmětné označení ve vztahu k výrobkům a službám, pro které bylo označení zapsáno
(§ 8 odst. 1 ZOZ)] uplatňovat vůči ostatním pouze v situacích, kdy tyto osoby porušují právo vlastníka
ochranné známky při jednání v obchodním styku (§ 8 odst. 2 ZOZ).
A jelikož označení způsobilé zápisu do rejstříku ochranných známek nemusí být výsledkem
tvůrčí činnosti člověka, může být nositelem těchto práv i právnická osoba.
Druhy ochranných známek
Ochranné známky můžeme dělit do různých kategorií, a to:7
a) dle způsobu vyjádření na ochranné známky:
a. slovní (ŠKODA AUTO, APPLE, OPAVIA, Náskok díky technice),
b. slovní grafické (slovní označení v neběžném písmu: , ),
c. obrazové (grafické) [ , ],
d. kombinované (obsahující slovo i obrázek: , ),
e. prostorové ( ),
f. vyjádřené barvou, či kombinací barev (Lila pro Milku, konkrétní odstín modré pro O2),
g. zvukové (znělka filmů spol. TWENTY CENTURY FOX FILM CORPORATION, spuštění
operačního programu Windows),
h. zvukově-obrazové (logo filmového studia na začátku filmu),
i. čichové,
b) dle formy ochrany na ochranné známky:
a. národní,
b. mezinárodní (registrovány na základě Madridské dohody a Protokolu k Madridské
dohodě; viz níže),
c. Evropské unie (registrovány dle nařízení 2017/1001; viz níže),
d. všeobecně známé (neregistrované; viz čl. 6bis Pařížské úmluvy na ochranu
průmyslového vlastnictví).
c) dle toho, zda rozlišují výrobky a služby jednotlivce, či několika osob na ochranné známky:
a. individuální,
b. kolektivní (§ 35 a násl. ZOZ) a certifikační (§ 40a a násl. ZOZ).
7 Srov. KOUKAL, Pavel. § 1. In: KOUKAL; CHARVÁT; HEJDOVÁ; ČERNÝ, 2017, op. cit., s. 9-10.
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 7 z 33 Způsobilost
označení k zápisu do rejstříku ochranných známek
Zákonné podmínky definující zápisnou způsobilost označení jako ochranné známky můžeme rozdělit
dle toho, zda se k jejich přítomnosti u přihlašovaného označení přihlíží ex officio (tzv. absolutní
podmínky zápisné způsobilosti; § 4 ZOZ), či nikoli, resp. pouze na návrh osoby odlišné
od přihlašovatele (tzv. relativní podmínky zápisné způsobilosti; § 7 ZOZ).
Výčet absolutních důvodů zápisné nezpůsobilosti přihlašovaného označení je v zákoně uveden
taxativně. Existence těchto limitů je odůvodněna přítomností veřejného zájmu, zájmu na volném
užívání těchto označení, či z důvodu ochrany hospodářské soutěže. Naplnění kteréhokoli z těchto
důvodů vede k zamítnutí přihlášky ochranné známky a jejich přítomnost zkoumá Úřad průmyslového
vlastnictví (dále jen „ÚPV“) ex officio (§ 22 odst. 1 ZOZ).
K otázce dobrých mravů, resp. veřejného zájmu a ochraně spotřebitele, u slovní ochranné známky se
vyjádřil Předseda Úřadu průmyslového vlastnictví ve svém rozhodnutí ze dne 20. 11. 2003,
sp. zn. O-137500.
Do rejstříku ochranných známek byla zapsána slovní ochranná známka č. 223931 ve znění „VALASKÉ
KRÁLOVSTVJE“, jejímž majitelem je T. H. Návrhem na výmaz se navrhovatel – společnost P. – domáhá
jejího výmazu mj. pro rozpor zápisu napadené ochranné známky s ustanovením § 2 odst. 1 písm. f) a g)
zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, tedy, že se jedná o
označení, které odporuje veřejnému pořádku nebo dobrým mravům a o označení, které může klamat
veřejnost zejména o povaze, jakosti nebo zeměpisném původu výrobků nebo služeb. Prvostupňový (ÚPV) i
rozkladový orgán (předseda ÚPV) rozhodl o zamítnutí návrhu na výmaz výše uvedené ochranné známky.
Předseda ÚPV shledal, že napadená slovní ochranná známka je tvořena slovním spojením „VALASKÉ
KRÁLOVSTVJE“. Jedná se o název smyšleného státního útvaru v oblastním nářečí. Jak vyplývá z dokladů
předložených navrhovatelem výmazu, je toto označení používáno též ve spisovné podobě jako „VALAŠSKÉ
KRÁLOVSTVÍ“. Aplikace ustanovení o klamavosti dle § 2 odst. 1 písm. g) zákona o ochranných známkách
přichází v úvahu tehdy, když určitou klamavou praktikou jsou výrazněji dotčeny veřejné zájmy. Takovým
zájmem je například ochrana spotřebitelů, pokud by bylo reálné nebezpečí, že označení bude schopno
klamat spotřebitele o povaze, jakosti nabízeného a kupovaného zboží, a dotkne se tak jejich zájmu na
tom, být pravdivě informován o výše uvedených skutečnostech. Napadená ochranná známka je zapsána
pro výrobky a služby ve třídách 16, 39 a 41 mezinárodního třídění výrobků a služeb, přičemž z výše
uvedeného popisu předmětné ochranné známky vyplývá, že tato ochranná známka neobsahuje žádné
údaje, které by mohly klamat veřejnost o vlastnostech výrobků, pro něž je zapsána, o původu výrobků,
způsobu výroby, jakosti, hodnotách nebo množství. Z tohoto pohledu je proto nutno námitku klamavosti
odmítnout jako neopodstatněnou.
Pouze u podmínek uvedených v § 4 písm. b), c) a d) ZOZ lze odvrátit tento následek prokázáním
skutečnosti, že přihlašované označení získalo rozlišovací způsobilosti u relevantní veřejnosti skrze své
užívání v obchodním styku (§ 5 ZOZ; např. označení „Krkonošské pivní slavnosti“, nebo „Dobrá
voda“).
K požadavku rozlišovací způsobilosti přihlašovaného označení se Soudní dvůr vyjádřil v rozsudku (šestého
senátu) ze dne 29. 4. 2004 ve spojené věci Henkel KGaA proti OHIM (C-456/01 P a C-457/01 P).
Společnost Henkel podala na přelomu let 1997 a 1998 dvě přihlášky trojrozměrných ochranných známek
Společenství (nyní ochranných známek Evropské unie), jimiž se snažila získat známkoprávní ochranu pro
konkrétní vzhled tablet do myčky nádobí. Tyto ochranné známky však OHIM zamítl z důvodu nedostatku
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 8 z 33 rozlišovací
způsobilosti přihlašovaných označení, neboť pro spotřebitele nebo konečného kupujícího
nedostatečně určovaly původ výrobků (v odvětví výrobců tablet do myčky nádobí). Společnost Henkel
podala opravný prostředek a soud rozhodl, že rozlišovací způsobilost je potřeba vždy zkoumat ve vztahu
k výrobkům nebo službám, pro které má být přihlašované označení zapsáno, a zároveň též ve vztahu
k vznímání relevantní veřejnosti, která se skládá z průměrných spotřebitelů těchto výrobků nebo služeb.
Nicméně zde se Soudní dvůr ztotožnil s názorem OHIM a uvedl, že je-li výrobek určen pouze tvarem
(neobsahuje ani žádné slovní prvky, jež by mohly napomoci k rozlišovaní jednotlivých výrobků nebo služeb
relevantní veřejností), který je nejpravděpodobnější pro tvar daného výrobku, zvyšuje se
pravděpodobnost, že výrobek bude postrádat rozlišovací způsobilost. Pouze ochranná známka, která se
významně odchyluje od norem a zvyklostí v daném odvětví plní svou základní funkci označení původu
výrobků nebo služeb svého výrobce. Přičemž odlišení určitých částí tablet barevně, je standardním
jednáním výrobců těchto výrobků; tento aspekt tak nepředstavuje dostatečné odlišení od ostatní
produkce v daném odvětví. Jelikož tvar tablet také nijak nevybočuje ze standardní nabídky v tomto
odvětví a jedná se o výrobky běžné spotřeby (a relativně nízké ceny), tudíž průměrní spotřebitelé věnují
rozlišování těchto výrobků nízkou míru pozornosti, došel Soudní dvůr k závěru, že vzhled přihlašovaného
označení není dostatečně rozlišující pro relevantní veřejnost (což jsou v tomto případě všichni
spotřebitelé).
Vhodné je také dodat, že existence rozlišovací způsobilosti přihlašovaného označení se posuzuje ke dni
(potenciálního) zápisu předmětného označení; tvrzení přihlašovatele, že přihlašované označení mělo
rozlišovací způsobilost ke dni podání přihlášky (kdy většina mycích prášku do myček nádobí byla ještě
v prášku) je tak irelevantní.
Relativní důvody zápisné nezpůsobilosti jsou rovněž vymezeny taxativně v § 7 ZOZ, nicméně
musí být proti zveřejněné přihlášce ochranné známky uplatněny podáním námitek u ÚPV, kterými se
zahajuje námitkové (správní) řízení. Námitky může podat výlučně osoba, jíž svědčí okolnosti uvedené
v § 7 ZOZ. ÚPV k těmto okolnostem z úřední povinnosti nepřihlíží a ani přihlížet nemůže [§ 25, § 26
ZOZ]. V případě, že jsou námitky zcela důvodné, ÚPV námitkám vyhoví a přihlášku zamítne, nebo
naopak zamítne námitky a přihlašované označení zapíše do rejstříku ochranných známek. Jsou-li
námitky důvodné pouze z části (např. přihlašované označení koliduje s namítaným označením jen
v některých třídách výrobků a služeb), zamítne ÚPV přihlášku jen částečně a ve zbytku ji zapíše jako
ochrannou známku do rejstříku ochranných známek.
K možnému doplňování (přidávání) relativních a absolutních důvodů zápisné nezpůsobilosti členskými
státy nad rámec unijní harmonizace se Soudní dvůr vyjádřil v rozsudku (pátého senátu) ze dne 27. 6. 2013
ve věci Malaysia Dairy Industries Pte. Ltd proti Ankenævnet for Patenter og Varemærker (C-320-12).
Společnost Malaysia Dairy vyrábí a prodává mléčný nápoj od roku 1977 v plastové lahvi, kterou má
zapsánu jako trojrozměrnou ochrannou známku v několika zemích světa. Stejně činí i společnost Yakult,
která má jako trojrozměrnou ochrannou známku zapsánu také plastovou láhev pro mléčné nápoje, ale
v jiných zemích světa než první uvedená společnost. Společnost Malaysia Dairy si podala v roce 1995
přihlášku národní dánské ochranné známky, přičemž proti tomuto zápisu podala společnost Yakult
námitky s tím, že přihlašovatelka nebyla v dobré víře při podání své přihlášky, když prokazatelně věděla,
že společnost Yakult vlastní několik ochranných známek v zahraničí.
Nižší soudy uzavřely, že k prokázání neexistence dobré víry přihlašovatele nepostačuje skutečnost, že
v okamžiku podání přihlášky věděl přihlašovatel o existenci zahraničních ochranných známek svědčících
jiné osobě v případě, že od roku 1980 vlastní přihlašovatel pro přihlašované označení národní ochrannou
známku v Malajsii. Avšak společnost Yakult proti rozhodnutí odvolacího soudu podala opravný prostředek
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 9 z 33 a
dánský soud položil Soudnímu dvoru (mimo jiné) i otázku, zda může členský stát zavést zvláštní ochranu
zahraničních ochranných známek ve vztahu k požadavku jednání přihlašovatele v dobré víře, či nikoli.
Soudní dvůr k této otázce uvedl, že byť známková směrnice umožňuje členským státům fakultativně
přijmout určité skutečnosti za skutečnosti bránící zápisu označení jako ochranné známky, či za skutečnosti
odůvodňující prohlášení již existující ochranné známky za neplatnou, neumožňuje jim doplňovat další
skutečnosti v tomto směru. Směrnice 2008/95/ES tak zakazuje členským státům stanovit jiné důvody
zamítnutí zápisu nebo prohlášení neplatnosti, než jsou důvody uvedené v této směrnici.
Odpověď Soudního dvora na výše uvedenou otázku tak zněla, že členské státy nejsou oprávněny zavést
režim zvláštní ochrany zahraničních ochranných známek odlišný od režimu (již) upraveného ve směrnici.
Zápis ochranné známky
Aby bylo označení úspěšně zapsáno, musí přihlašovatel podat úplně a správně vyplněnou přihlášku
ochranné známky u ÚPV a zaplatit správní poplatek (za tímto zahájené zápisné řízení), popř. doložit
existenci práva priority (přednosti)8
[uplatňuje-li možnost získat známkoprávní ochranu k dřívějšímu
dni, než je den podání přihlášky].9
Přihlášku lze podat vždy pouze pro jedno označení (jednu ochrannou známku) [§ 19 odst. 1
ZOZ]. Označení je nutné v přihlášce blíže vymezit (např. uvést přesné vyobrazení v příloze), uvést
osobu přihlašovatele, určit třídy výrobků a služeb, pro která má být označení zapsáno (vymezení tříd
probíhá dle třídníků přijatých na základě Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb
pro účely zápisu známek10
; § 19a odst. 1 ZOZ) a vymezit rozsah ochrany žádané pro přihlašované
označení v takto určených třídách (§ 19a odst. 2 a 3 ZOZ).
K požadované míře jasnosti a přesnosti, pokud jde o identifikaci výrobků nebo služeb, na něž se
vztahuje ochranná známka, se vyjádřil Soudní dvůr v rozsudku (velkého senátu) ze dne 19. 6. 2012 ve věci
The Chartered Institute of Patent Attorneys proti Registrar of Trade Marks (C-307/10).
Chartered Institute of Patent Attorneys požádal Registrar of Trade Marks (dále jen „Registrar“) o zápis
označení „IP TRANSLATOR“ pro výrobky spadající do třídy 41 Niceského třídění, nazvané „Vzdělávání;
výcvik a školení; zábava; sportovní a kulturní činnosti“. Registrar tuto přihlášku prozkoumal, když vycházel
ze sdělení prezidenta OHIM č. 4/03, a zamítl ji. Jelikož totiž uvedená přihláška odkazuje na název třídy 41
Niceského třídění, Registrar přezkoumal existenci absolutních důvodů pro zamítnutí zápisu s ohledem na
všechny služby spadající do této třídy, k nimž patří překladatelské služby. Registrar měl přitom za to, že
ochranná známka IP TRANSLATOR je s ohledem na tyto služby popisná, a zápis této ochranné známky
proto zamítl.
Rozhodující soud [High Court of Justice (England & Wales) (Spojené království)] položil Soudnímu dvoru
předběžné otázky, jejichž podstatou je určit požadavky související s identifikací výrobků nebo služeb, pro
8 Právo priority (přednosti) vzniká přihlašovateli ke dni podání přihlášky a na jeho žádost mu bude vydán doklad toto právo
prokazující (tzv. prioritní doklad) dle § 20 odst. 3 ZOZ. Tímto dokumentem pak přihlašovatel prokazuje datum podání
přihlášky v této zemi v jiné zemi, kde bude označení následně přihlášeno jako ochranná známka, a kde tímto uplatní své
právo priority (na případně získanou ochranu v této jiné zemi se následně pohlíží jako na ochranu získanou ke dni vzniku
práva priority). Uvedené právo lze však uplatnit maximálně 6 měsíců po jeho vzniku [čl. 4 odst. 3 písm. C bodu i) Pařížské
úmluvy].
9 Srov. § 19 odst. 4 a § 20 odst. 2 ZOZ.
10 K 1. lednu 2017 vstoupila v účinnost již 11. verze tohoto třídění. Blíže viz: https://www.upv.cz/cs/publikace/
tridniky/tridniky-ochranne-znamky.html.
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 10 z 33 které
přihlašovatel národní ochranné známky požaduje ochranu. V tomto ohledu si klade otázku ohledně
relevance obecných označení obsažených v názvech tříd Niceského třídění, jakož i ohledně dosahu
výkladu uplatněného prezidentem OHIM v rámci sdělení č. 4/03.
Soudní dvůr dospěl k závěru, že Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES ze dne 22. října
2008, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, musí být vykládána v tom
smyslu, že vyžaduje, aby přihlašovatel identifikoval výrobky nebo služby, pro které je ochrana
prostřednictvím ochranné známky požadována, dostatečně jasně a přesně, aby tak příslušné orgány
a hospodářské subjekty mohly na tomto pouhém základě určit rozsah ochrany poskytnuté ochranné
známce. Směrnice 2008/95 musí být podle Soudního dvora vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby
se pro identifikaci výrobků a služeb, pro které je ochrana prostřednictvím ochranné známky požadována,
používala obecná označení uvedená v záhlavích tříd třídění uvedeného v článku 1 Niceské dohody.
Přihlašovatel národní ochranné známky, který pro identifikaci výrobků nebo služeb, pro které je ochrana
ochranné známky požadována, použije všechna obecná označení uvedená v záhlaví konkrétní třídy třídění
uvedeného v článku 1 výše zmíněné Niceské dohody, musí upřesnit, zda se jeho přihláška vztahuje na
všechny výrobky nebo služby vyjmenované v abecedním seznamu této třídy, nebo pouze na některé z
těchto výrobků nebo služeb. V případě, že by se přihláška vztahovala pouze na některé z uvedených
výrobků nebo služeb, je přihlašovatel povinen upřesnit, o které výrobky nebo služby náležející do uvedené
třídy se jedná.
Rozsah ochrany slovní ochranné známky „1000 + 1 noc“, jejímž vlastníkem je společnost OXALIS, spol. s r.
o., je vymezen například takto: (5) dietetické čaje, medicinální čaje, bylinné a ovocné čaje s léčebným
účinkem a směsi těchto čajových směsí; (29) sušené ovoce, zelenina a byliny včetně jejich směsí; (30) čaj,
čajové směsi, čajové nápoje, čaj a čajové směsi lisované, sypké a porcované.
Formulář pro přihlášku ochranné známky naleznete na stránkách ÚPV: https://www.upv.cz/dms/pdf_
dokumenty/forms2019v/P06_OZ_zapis_2019.pdf.
Podanou přihlášku nelze dále rozšiřovat, výčet tříd, pro které má být přihlášené označení
zapsáno, lze však zúžit (§ 27 odst. 1 a 4 ZOZ). Přihlášku lze vzít také celou, či v části zpět, anebo ji
rozdělit na několik samostatných přihlášek (je nutno však doplatit správní poplatky) [§ 27 odst. 3 a 5
ZOZ].
Po podání provede ÚPV formální a následně věcný průzkum přihlášky (§ 21 a 22 ZOZ), což
znamená, že ÚPV zkontroluje, zda je přihláška úplně a správně vyplněna, správní poplatek je zaplacen
(potud se jedná o formální přezkum) a nejsou zde přítomny okolnosti absolutní zápisné
nezpůsobilosti (věcný průzkum ex officio). Projde-li přihláška tímto přezkumem s kladným výsledkem,
zveřejní ji ÚPV ve Věstníku ÚPV (§ 23 ZOZ). Pokud přihláška nesplňuje formální náležitosti, a tyto
nejsou ve stanovené lhůtě na výzvu ÚPV odstraněny, ÚPV ji odmítne (§ 21 odst. 4 ZOZ). Pokud
přihlašované označení koliduje s absolutními důvody zápisné nezpůsobilosti, ÚPV přihlášku zamítne
(§ 22 odst. 1 ZOZ).
Jsou-li po zveřejnění přihlášky uplatněny řádně a včas námitky osobami k tomu aktivně
legitimovanými (tj. osobami uvedenými v § 7 ZOZ), musí se ÚPV, resp. přihlašovatel, vypořádat
s tvrzenou existencí těchto námitek (§ 25 a § 26 ZOZ). Jiné osoby mohou u ÚPV podat pouze podnět
(tzv. připomínky) poukazující na okolnosti svědčící o absolutních důvodech zápisné nezpůsobilosti
[okolnosti uvedené v § 4 (nikoli však v § 7) ZOZ [§ 24 ZOZ].
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 11 z 33 Námitky
lze podat ve lhůtě 3 měsíců od zveřejnění přihlášky ochranné známky ve Věstníku ÚPV
(§ 25 odst. 1 ZOZ). Při uplatnění námitek je nutné zaplatit správní poplatek, vylíčit okolnosti
odůvodňující zamítnutí přihlášky ochranné známky a doložit svá tvrzení důkazními prostředky (§ 25
odst. 2 ZOZ). To vše ve lhůtě pro podání námitek (uplatňuje se zde skutková i důkazní koncentrace
řízení [§ 25 odst. 2 ZOZ] a k dodatečnému zaplacení správního poplatku ÚPV nevyzývá). V případě
připomínek se žádný správní poplatek neplatí a je možné je podat ve stejné lhůtě jako námitky [§ 24
odst. 1 ZOZ]. Osoba, která podá připomínky, se (na rozdíl od osoby, která podá námitky) účastníkem
správního řízení o námitkách proti přihlášenému označení nestává. Což znamená, že se nemůže např.
proti rozhodnutí ÚPV odvolat. O výsledku řízení o námitkách však bude tato osoba vyrozuměna.
Jsou-li námitky podány po lhůtě, osobou neoprávněnou, nebo nejsou podány řádně, ÚPV je
zamítne, aniž by zkoumal jejich opodstatnění (§ 26 odst. 1 ZOZ). V opačném případě je zašle
přihlašovateli, nechť se k nim v stanovené lhůtě vyjádří a následně o nich rozhodne. Pokud dojde
z obsahu spisu a na základě skutečností, jež během řízení vyšly najevo, že přihlašované označení
zasahuje do zákonem chráněných starších práv namítajícího, přihlášku zamítne; či naopak, dojde-li
k závěru, že přihlašované označení nezasahuje do zákonem chráněných starších práva namítajícího,
zamítne námitky (§ 26 odst. 3 a 4 ZOZ) [popřípadě v části zamítne námitky a v části přihlášku].
Odůvodňuje-li namítající své námitky zásahem do staršího práva k ochranné známce, která je platná
nejméně po dobu 5 let, je povinen na žádost přihlašovatele (uplatněnou u ÚPV), doložit ÚPV, že svá
práva k této starší ochranné známce v době 5 let přede dnem podání přihlášky přihlašovatelem řádně
užíval (§ 26a a § 13 ZOZ). Neučiní-li tak (neunese-li důkazní břemeno o této skutečnosti v řízení), ÚPV
námitky zamítne. Výsledek řízení o námitkách zveřejní ÚPV ve Věstníku (§ 26 odst. 5 ZOZ).
Nejsou-li podány námitky, ani připomínky, popř. jsou-li tato podání vypořádána ve prospěch
přihlašovatele označení, zapíše se označení do rejstříku ochranných známek a je mu poskytnuta
známkoprávní ochrana (§ 28 odst. 1 ZOZ); tato skutečnost se zveřejňuje ve Věstníku ÚPV (§ 28 odst. 2
ZOZ). V opačném případě ÚPV přihlášku zamítne; případně ji zamítne částečně a částečně
přihlašované označení zapíše do rejstříku ochranných známek.
Vznik a doba ochrany
Známkoprávní ochrana vzniká ke dni zápisu přihlášeného označení do rejstříku ochranných známek
(§ 28 odst. 3 ZOZ) a konstituuje vlastníku ochranné známky výlučná práva k užívání ochranné známky
ve vztahu k výrobkům a službám, pro které je přihlášené označení zapsáno (§ 8 odst. 1 ZOZ).
Doba, po kterou je zapsané označení chráněno, je 10 let od okamžiku podání přihlášky (§ 29
odst. 1 ZOZ). Po jejím uplynutí známkoprávní ochrana zaniká (§ 29 odst. 1 ZOZ). Ochranu lze však
neomezeně prodlužovat u ÚPV vždy o (dalších) 10 let oproti zaplacení správního poplatku (§ 29
odst. 2 ZOZ). O prodloužení lze ale požádat nejdříve 12 měsíců přede dnem uplynutí doby ochrany a
nejpozději ve lhůtě 6 měsíců po jejím uplynutí (v tzv. poshověcí lhůtě) [§ 29 odst. 2 a 3 ZOZ]. Doba
ochrany se prodlouží s účinkem ke dni zániku známkoprávní ochrany (§ 29 odst. 7 ZOZ). V situaci, kdy
je žádáno o prodloužení doby ochrany v poshověcí (poshovovací) lhůtě, hradí se správní poplatek
ve dvojnásobné výši.
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 12 z 33 Zajímavostí
je, že správní poplatek pro zápis individuální ochranné známky pro tři třídy výrobků a služeb
činí 5.000 Kč, avšak poplatek za podání včasné žádosti na obnovu platnosti individuální ochranné známky
(bez ohledu na počet tříd, pro které je ochranná známka zapsána) činí jen 2.500 Kč.
Práva a povinnosti vyplývající z ochranné známky
Ochranná známka nepřináší svému vlastníku výlučné právo dané označení (jakkoli) užívat. Ochrana se
vztahuje pouze na tu formu označení, která je vymezena v přihlášce, a pouze v rozsahu vymezeném
v přihlášce v konkrétních třídách výrobků a služeb, pro které nakonec ÚPV přihlašované označení
zapsal.
Například označení „Astra“ tak může představovat dvě ochranné známky dvou různých osob; v prvním
případě půjde o ochrannou známku zapsanou pro textilní výrobky, v druhém o ochrannou známku pro
výrobky ze skla a porcelánu.
Vlastník ochranné známky má práva k danému označení uvedená v § 8, § 8a a § 9 ZOZ,
tj. zejména (i) právo uvádět při používání zapsaného označení , (ii) výlučné právo používat
ochrannou známku na výrobcích a ve vztahu ke službám, pro které je chráněno, (iii) právo zakázat
používání shodného či podobného označení s ochrannou známkou v obchodním styku ve vztahu ke
shodnému či podobnému sortimentu výrobků a služeb, pro který byla ochranná známka
zaregistrována, existuje-li na straně veřejnosti pravděpodobnost záměny včetně pravděpodobnosti
asociace mezi těmito označeními, (iv) právo zakázat užívání shodného či podobného označení
ochranné známce v obchodním styku, bez ohledu na sortiment, ve vztahu ke kterému je užíváno, je-li
dotčenou ochrannou známkou ochranná známka s dobrým jménem na území České republiky a
užívání označení by nepoctivě těžilo z rozlišovací způsobilosti či dobrého jména této ochranné
známky nebo by jim bylo na újmu, (v) právo bránit přepravě výrobků ze třetích (neunijních) zemí
v obchodním styku označených ochrannou známkou shodnou, či v podstatných rysech těžko
odlišitelnou od starší ochranné známky vlastníka přes území České republiky, pokud deklarant takto
přepravovaného zboží nedoloží v řízení zahájeném podle nařízení Evropského parlamentu a Rady
(EU) 608/2013 ze dne 12. června 2013, o vymáhání práv duševního vlastnictví celními orgány, že
vlastník starší ochranné známky není oprávněn zakázat užívání ochranné známky, kterou je zboží
označeno, v zemi konečného určení (v cílové destinaci přepravy), [vi] právo zakázat užívání ochranné
známky svému zástupci, zapsal-li předmětnou ochrannou známku na své jméno bez jeho souhlasu,
pokud toto své jednání řádně neodůvodnil, (vii) právo, vzbuzuje-li reprodukce jeho ochranné známky
ve slovníku, encyklopedii nebo obdobném díle dojem, že se jedná o druhové označení pro výrobky či
služby, žádat po vydavateli nebo nakladateli těchto děl, aby u reprodukované ochranné známky byl
bezodkladně doplněn údaj, že se jedná o zapsanou ochranou známku (§ 8 odst. 1, 2, 4 a 5, § 9 ZOZ).
K rozsahu výlučného práva majitele ochranné známky se vyjádřil Soudní dvůr v rozsudku (pléna) ze dne
12. 11. 2002 ve věci Arsenal Football Club plc proti Matthew Reed (C-206/01).
V roce 1989 si Arsenal FC nechal jako ochranné známky zapsat slova „Arsenal“ a „Arsenal Gunners“, jakož
i znaky kanónu a štítu pro kategorii výrobků zahrnujících konfekci, sportovní oblečení a sportovní obuv.
Arsenal FC navrhoval a dodával své vlastní výrobky nebo je nechával vyrábět a dodávat
zprostředkovatelem v jeho síti autorizovaných prodejců. Jelikož obchodní a propagační činnost Arsenal FC
v oblasti prodeje suvenýrů a odvozených výrobků pod výše zmíněnými ochrannými známkami dosáhla
velkého rozmachu a přinášela Arsenal FC významné příjmy, snažil se Arsenal FC, aby oficiální výrobky – to
znamená výrobky vyráběné pro Arsenal FC nebo s jeho souhlasem – mohly být jasně rozpoznatelné, a
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 13 z 33 snažil
se přesvědčit své fanoušky, aby kupovali pouze tyto výrobky. Navíc zahájil jak občanské, tak trestní
soudní řízení proti obchodníkům prodávajícím neoficiální výrobky. Matthew Reed nicméně prodával od
roku 1970 suvenýry a jiné fotbalové odvozené výrobky, které byly ve většině případů opatřeny označeními
evokujícími Arsenal FC, v několika obchůdcích, jež se nacházely zvenčí ohrazení stadionu Arsenal FC. Od
společnosti KT Sports, pověřené klubem prodejem jeho výrobků prodejcům, kteří se nacházeli okolo
zmíněného stadionu, získal jen velmi malé množství těchto oficiálních výrobků. V letech 1991 a 1995
nechal Arsenal FC zabavit neoficiální výrobky M. Reeda. Arsenal FC podal na M. Reeda žalobu na padělání
ochranné známky.
High Court of Justice se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1)
V situaci, kdy je ochranná známka řádně zapsána a: a) třetí osoba užije v rámci své obchodní činnosti
označení totožné se zmíněnou ochrannou známkou pro výrobky totožné s těmi, pro které je ochranná
známka zapsána, a b) tato třetí osoba se na svoji obranu nemůže dovolávat ustanovení čl. 6 odst. 1
směrnice 89/104/EHS [-], může se tato třetí osoba dovolávat omezení účinků ochranné známky z důvodu,
že užívání, které je jí vytýkáno, nezahrnuje žádné uvedení původu (tj. vztah v obchodním styku mezi
výrobky a majitelem ochranné známky)? 2) V případě kladné odpovědi, může skutečnost, že takovéto
užívání je vnímáno jako projev podpory, oddanosti nebo náklonnosti vůči majiteli ochranné známky,
představovat dostatečný vztah?“
Soudní dvůr uvedl, že majitel ochranné známky musí být chráněn proti soutěžitelům, kteří by chtěli
zneužít postavení a dobrou pověst ochranné známky prodejem výrobků neprávem opatřených ochrannou
známkou (viz zejména rozsudek Hoffmann-La Roche, bod 7, a rozsudek ze dne 11. listopadu 1997,
Loendersloot, C-349/95, bod 22). V tomto ohledu desátý bod odůvodnění směrnice zdůrazňuje absolutní
povahu ochrany poskytnuté ochrannou známkou v případě totožnosti mezi ochrannou známkou
a označením a mezi dotyčnými výrobky nebo službami a těmi, pro které byla ochranná známka zapsána.
Uvádí, že cílem této ochrany je především zajistit ochranné známce funkci označení původu. Z uvedeného
vyplývá, že výlučné právo stanovené v čl. 5 odst. 1 písm. a) směrnice bylo uděleno za účelem, aby majiteli
ochranné známky bylo umožněno chránit své specifické zájmy jakožto majitele ochranné známky, tedy
zajistit, aby ochranná známka mohla plnit své vlastní funkce. Výkon tohoto práva musí tudíž být vyhrazen
pro případy, kdy užívání označení třetí osobou zasahuje nebo je způsobilé zasáhnout funkce ochranné
známky a zejména její základní funkci zaručit spotřebiteli původ výrobku.
Soudní dvůr tedy uzavřel, že v situaci, která nespadá pod čl. 6 odst. 1 směrnice, kdy třetí osoba užívá
v obchodním styku označení totožné s platně zapsanou ochrannou známkou pro výrobky totožné
s výrobky, pro které je ochranná známka zapsána, může se majitel ochranné známky v takovém případě,
jako je případ věci v původním řízení, bránit proti tomuto užívání v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. a) uvedené
směrnice. Tento závěr nemůže být zpochybněn skutečností, že uvedené označení je vnímáno v rámci
tohoto užívání jako projev podpory, oddanosti nebo náklonnosti vůči majiteli ochranné známky.
K otázce posuzování zaměnitelnosti nabízeného zboží se zbožím, resp. označením, které je chráněno
zapsanou ochrannou známkou, se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 2. 2014, č.j. 9 As
49/2013-44.
Celní úřad rozhodl, že společnost DEICHMANN-OBUV, s.r.o. porušila právní povinnost danou ustanovením
§ 4 odst. 3 věta první zákona o ochraně spotřebitele za použití § 5 odst. 2 téhož zákona tím, že dne 24. 2.
2011 skladovala a nabízela v provozovně DEICHMANN k prodeji výrobky, které porušují práva duševního
vlastnictví, definovaná v § 2 odst. 1 písm. r) bod 1 zákona o ochraně spotřebitele, a to k prostorové
ochranné známce č. 007497373 společnosti Converse Inc. Celní úřad za protiprávní chování ve formě
správního deliktu dle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele uložil stěžovatelce v souladu s §
24 odst. 10 písm. d) téhož zákona pokutu ve výši 2 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 14 z 33 Kč,
dle § 79 odst. 5 správního řádu ve spojení s § 6 odst. 1 Vyhlášky č. 520/2005 Sb. Celní úřad současně
uložil sankci propadnutí zboží (37 párů dětské a dámské obuvi) podle § 23 odst. 6 zákona o ochraně
spotřebitele s přihlédnutím k § 28a odst. 1 písm. a) a § 33 odst. 2 zákona o opatřeních.
Společnost DEICHMANN-OBUV, s.r.o. byla přesvědčena, že se nedopustila předmětného správního
deliktu, resp. nepoužila při nabízení nebo prodeji svých výrobků žádné nekalé obchodní praktiky. Má za
to, že argument celkového provedení obuvi a její následné zaměnitelnosti je pro posouzení věci
nepřijatelný. Celkové provedení není chráněno ochrannou známkou, a zejména se jedná o zcela
standardní provedení tzv. „tenisek“, které vyrábí řada výrobců. Originalitu zajištěné obuvi dodávají prvky
jako vyobrazení populárních motivů „Hello Kitty“ či „Hannah Montana“, a tudíž tyto motivy vyvrací závěry
celních orgánů o údajné celkové podobnosti zajištěné obuvi s výrobky společnosti Converse. Společnost
DEICHMANN-OBUV, s.r.o. se domáhala žalobou zrušení předmětného rozhodnutí o sankci. Krajský soud
v Hradci Králové žalobu zamítl, stejně jako Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost
společnosti DEICHMANN-OBUV, s.r.o.
Nejvyšší správní soud zejména uvedl, že námitka stěžovatelky, že celkové provedení obuvi není chráněno
ochrannou známkou, a proto nemůže být pro posouzení věci relevantní, není důvodná. I když je chráněn
ochrannou známkou pouze tvar podešve, tak z hlediska průměrného spotřebitele může právě celkové
provedení stěžovatelkou nabízené obuvi vyvolat na trhu kotníčkové šněrovací obuvi (popř. na trhu obuvi s
označením „tenisky“) asociaci s výrobky společnosti Converse. Vizuální podobnost, která hraje při
hodnocení zaměnitelnosti zásadní roli, je markantní. Celkový dojem ve spojení s použitím prakticky
shodného tvaru a struktury podešve s výrobky chráněnými předmětnou ochrannou známkou, přispívá k
závěru o asociaci, popř. možné záměně zajištěné obuvi s výrobky společnosti Converse. Závěr o
zaměnitelnosti výrobků podporuje i povědomí spotřebitelů o působení společnosti Converse na trhu
s kotníčkovou obuví určenou pro volný čas, což je jistě nezbytný faktor, který je nutné při posuzování
zaměnitelnosti vzít v úvahu. Z hlediska právního rámce je podstatná možná, nikoli faktická zaměnitelnost
zboží. Okolnost, zda k záměně skutečně dochází, proto není podstatná. Nebezpečí záměny pro
spotřebitele znamená, že na základě celkového dojmu nabízené obuvi může očekávat stejné vlastnosti
podešve jako u výrobků společnosti Converse, která si je právě kvůli záruce kvality a originality nechala
chránit ochrannou známkou. Nabízením zajištěné obuvi by mohlo dojít k oslabení hlavní funkce ochranné
známky v podmínkách tržního hospodářství, jejímž účelem je chránit soutěžní pozici jednoho podnikatele
proti druhému a samozřejmě pomocí ochranné známky upoutat pozornost spotřebitelů na své výrobky.
Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že při posuzování zaměnitelnosti nabízeného zboží se zbožím, resp.
označením, které je chráněno zapsanou ochrannou známkou, je třeba hodnotit celkový zejména vizuální
dojem nabízeného zboží, povědomí spotřebitelů o ochranné známce na trhu, asociaci, která může mezi
užívaným označením a ochrannou známkou vzniknout, a to vše z pohledu průměrného spotřebitele
zařazeného do správné cílové skupiny (§ 4 odst. 1 a odst. 3 a § 5 odst. 2 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně
spotřebitele, a § 8 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách).
Z této (výlučné) ochrany stanovuje zákon určité výjimky (§ 10-11 ZOZ). Přičemž z uvedeného
též vyplývá, že vlastník ochranné známky nemůže zakázat nekomerční užití ochranné známky.
Již dříve bylo uvedeno, že ze zákona jsou práva vlastníka ochranné známky omezena, a to
s ohledem na požadavky fungování jednotného vnitřního trhu Evropské unie. Jedná se o institut
vyčerpání práv k ochranné známce, přičemž zákon připouští výjimku z tohoto omezení pro situace,
kdy vlastník ochranné známky má oprávněné důvody zakázat další uvádění výrobků na trh (§ 11 ZOZ).
Vyčerpání práv je důsledkem poměřování mezi principem volného pohybu zboží a ochranou
duševního vlastnictví, která se uplatňuje teritoriálně. Na základě toho Soudní dvůr (SDEU) [dříve
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 15 z 33 Evropský
soudní dvůr] ve své judikatuře11
dovodil, že prvním uvedením výrobku na trh majitelem
práva nebo s jeho souhlasem, se některá (zdůrazněno!) práva duševního vlastnictví, která se váží k
nakládání s výrobkem jako takovým, vyčerpávají. Vlastník ochranné známky proto nemůže
prostřednictvím známkoprávní ochrany bránit volnému pohybu výrobků, které sám uvedl na trh,
nebo které byly uvedeny na trh někým jiným s jeho souhlasem (například nabyvatelem licence).
Z uvedeného též vyplývá, že vyčerpání práv se ze své podstaty nevztahuje na ochranné známky
zapsané pro služby.
Práva vlastníka z ochranné známky jsou omezena také v případech uvedených v § 10 ZOZ, tedy
v situacích, kdy jde o užívání předmětného označení v obchodním styku v souladu s obchodními
zvyklostmi a zásadami poctivého obchodního styku způsobem, kdy označení představuje (i) jméno,
příjmení či adresu fyzické osoby,12
(ii) údaje popisné co do druhu, jakosti, množství, účelu, hodnoty,
zeměpisného původu, doby výroby výrobku, poskytnutí služby nebo jiných jejich vlastností, (iii) odkaz
na výrobky či služby jako výrobky či služby pocházející od vlastníka ochranné známky (§ 10 odst. 1
ZOZ). Vlastník ochranné známky dále není oprávněn zakázat užívání určitého označení z důvodu
existence práva tzv. předchozího uživatele – tj. osoby, které vzniklo právo užívat předmětné označení
přede dnem podání přihlášky ochranné známky a toto užívání je v souladu s právem České republiky
(§ 10 odst. 2 ZOZ).
K otázce požadavku a omezení dostupnosti ve vztahu k posouzení obrazové ochranné známky tvořené
třemi proužky a jejímu vztahu k motivům dvou proužků používaných k dekoraci se vyjádřil Soudní dvůr
v rozsudku (prvního senátu) ze dne 10. 4. 2008 ve věci adidas AG, adidas Benelux BV proti Marca Mode
CV, C&A Nederland CV, H&M Hennes & Mauritz Netherlands BV, Vendex KBB Nederland BV (C-102/07).
Společnost adidas AG je majitelkou obrazových ochranných známek, které jsou tvořeny třemi vertikálními
rovnoběžnými proužky stejné šířky, jež jsou umístěny v bočních švech oblečení pro sport a volný čas, a
jejichž barva kontrastuje se základní barvou uvedeného oblečení. Marca Mode, C&A, H&M a Vendex jsou
konkurenční podniky působící v obchodu s textilemi.
Poté, co adidas AG a adidas Benelux BV (dále jen společně „adidas“) zjistily, že někteří z těchto
konkurentů začali uvádět na trh oblečení pro sport a volný čas, které je opatřeno dvěma rovnoběžnými
proužky, jejichž barva kontrastuje se základní barvou oblečení, podaly před nizozemské soudy návrh na
předběžné opatření proti H&M, jakož i žalobu ve věci samé proti Marca Mode a C&A, a požadovaly, aby
bylo uvedeným podnikům zakázáno používat jakékoli označení sestávající z motivu tří proužků zapsaného
na základě přihlášky adidas nebo jakékoli podobného motivu, jako například dvou rovnoběžných proužků
používaných uvedenými podniky. Marca Mode, C&A, H&M a Vendex prostřednictvím žalob podaných
k nizozemskému soudu navrhly, aby bylo určeno, že mají právo užívat dva proužky jako dekoraci oblečení
pro sport a volný čas.
Nizozemský soud uvedl, že motiv tří proužků, jako je motiv zapsaný na základě přihlášky adidas, má sám o
sobě jen malou rozlišovací způsobilost, ale že v důsledku reklamních aktivit adidas získaly ochranné
známky, jejichž majitelkou je adidas, vysokou rozlišovací způsobilost a staly se proslulými. Uvedené
ochranné známky v důsledku toho požívají rozšířené ochrany, pokud jde o motiv tří proužků. Nicméně
11 Například Terrapin (overseas) Ltd. proti Terranova Industrie CA Kapferer & Co. (C-119/75), nebo Centrafarm BV proti
Sterling Drug (C-15/74).
12 Nicméně jelikož implementace směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2436 ze dne 16. prosince 2015, není
v tomto směru úplně přesná (s ohledem na anglické znění směrnice), lze očekávat, že užívání obchodní firmy v souladu s
obchodními zvyklostmi a zásadami poctivého obchodního styku bude i nadále možné. Srov. CHARVÁT, Radim. § 10: k odst. 1
písm. a). In: KOUKAL; CHARVÁT; HEJDOVÁ; ČERNÝ, 2017, op. cit., s. 223.
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 16 z 33 vzhledem
k tomu, že proužky a jednoduché proužkové motivy jsou v zásadě označeními, jež musí zůstat k
dispozici, a k nimž se tedy neudělují výhradní práva, nemohou ochranné známky adidas poskytovat
žádnou ochranu proti používání motivu dvou proužků. Adidas podal kasační opravný prostředek k Hoge
Raad der Nederlanden, přičemž má za to, že v rámci režimu zavedeného směrnicí by požadavek
dostupnosti měl být zohledněn pouze při uplatnění důvodů pro zamítnutí či neplatnost stanovených v
článku 3 směrnice.
Za těchto podmínek se Hoge Raad der Nederlanden rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru
předběžné otázky týkající se výkladu směrnice, jejichž podstatou je, v jakém rozsahu je třeba při stanovení
rozsahu výlučných práv majitele ochranné známky zohlednit veřejný zájem na tom, aby nebyla
neoprávněně omezena dostupnost určitých označení. Předkládající soud podal tuto žádost ohledně
motivu tří proužků zapsaného na základě přihlášky adidas, který získal rozlišovací způsobilost v důsledku
užívání. Konkrétně se táže, zda v případě, že třetí osoby používají označení totožná s dotčenou ochrannou
známkou nebo označení jí podobná bez souhlasu jejího majitele a dovolávají se na podporu takového
používání požadavku dostupnosti, je důležité vědět, zda jsou dotčená označení relevantní veřejností
považována za pouhou dekoraci, či nikoli, zda postrádají rozlišovací způsobilost ve smyslu čl. 3 odst. 1
písm. b) směrnice, či nikoli a zda mají popisnou povahu ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. c) směrnice, či nikoli.
Soudní dvůr uvedl, že nebezpečí záměny musí být posuzováno celkově, přičemž musí být zohledněny
všechny relevantní faktory projednávané věci. Okolnost, že existuje potřeba dostupnosti označení pro
ostatní hospodářské subjekty, mezi uvedenými relevantními faktory není. Jak totiž vyplývá ze znění čl. 5
odst. 1 písm. b) směrnice, odpověď na otázku, zda existuje nebezpečí záměny, musí být založena na
vnímání, ze strany veřejnosti, jednak výrobků, na které se vztahuje ochranná známka majitele, a jednak
výrobků, na které se vztahuje označení používané třetími osobami. Krom toho označení, která musejí v
zásadě zůstat dostupná pro všechny hospodářské subjekty, mohou být zneužita s cílem zmást
spotřebitele. Pokud by se v takovém případě mohly třetí osoby dovolávat požadavku dostupnosti za
účelem volného užívání označení podobného ochranné známce, aniž by tomu její majitel mohl bránit
uplatněním nebezpečí záměny, bylo by ohroženo účinné uplatňování pravidla stanoveného v čl. 5 odst. 1
písm. b) směrnice.
Vnímání ze strany veřejnosti označení jako dekorace nemůže být překážkou ochrany poskytované čl. 5
odst. 1 písm. b) směrnice, jestliže označení navzdory své dekorativní povaze vykazuje takovou podobnost
se zapsanou ochrannou známkou, že se veřejnost může domnívat, že dotčené výrobky pocházejí od
stejného podniku, případně od podniků hospodářsky propojených. Jak vyplývá z desátého bodu
odůvodnění směrnice, toto posouzení nebezpečí záměny nezávisí pouze na stupni podobnosti mezi
ochrannou známkou a označením, ale rovněž na tom, jak snadno může vzniknout asociace mezi
označením a dotčenou ochrannou známkou, zejména s ohledem na povědomí o ochranné známce na
trhu. Čím více je totiž ochranná známka známá, tím vyšší bude počet hospodářských subjektů, které
budou chtít užívat podobná označení. Přítomnost velkého počtu výrobků nesoucích podobná označení na
trhu by mohla porušit práva z ochranné známky, neboť by mohla snížit rozlišovací způsobilost ochranné
známky a ohrozit její základní funkci, kterou je zaručit spotřebitelům původ dotčených výrobků.
Požadavek dostupnosti je cizí jak posouzení stupně podobnosti mezi ochrannou známkou s dobrým
jménem a označením používaným třetími osobami, tak spojení, které si mezi uvedenou ochrannou
známkou a uvedeným označením může vytvořit veřejnost. Nemůže tedy být relevantním faktorem pro
posouzení, zda užívání označení protiprávně těží z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné
známky nebo jim působí újmu.
Článek 6 odst. 1 písm. b) směrnice stanoví, že ochranná známka neopravňuje majitele, aby zakázal třetí
osobě užívat v obchodním styku údaje týkající se druhu, jakosti, množství, účelu, hodnoty, zeměpisného
původu, doby výroby zboží nebo poskytnutí služby anebo jiných jejich vlastností, pokud je užívá v souladu
s poctivými zvyklostmi v průmyslu nebo v obchodě. Článek 6 směrnice tím, že omezuje výlučná práva
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 17 z 33 majitele
ochranné známky, směřuje ke sladění základních zájmů ochrany práv k ochranné známce se
zájmy volného pohybu zboží, jakož i služeb na společném trhu tak, aby právo z ochranné známky mohlo
plnit svoji úlohu základního prvku systému nenarušené hospodářské soutěže, jehož zavedení a zachování
je cílem Smlouvy. Konkrétněji, čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice směřuje k zachování možnosti, pro všechny
hospodářské subjekty, používat popisné údaje. Toto ustanovení tedy představuje vyjádření požadavku
dostupnosti. Požadavek dostupnosti však v žádném případě nemůže představovat autonomní omezení
účinků ochranné známky doplňující omezení výslovně stanovená v čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice. V tomto
ohledu je třeba zdůraznit, že k tomu, aby třetí osoba mohla uplatňovat omezení účinků ochranné známky
podle čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice a dovolávat se v tomto kontextu požadavku dostupnosti, který stojí v
pozadí uvedeného ustanovení, musí se údaj užívaný třetí osobou, jak požaduje uvedené ustanovení, týkat
vlastností výrobku uváděného na trh nebo služby poskytované touto třetí osobou.
Soudní dvůr tedy uzavřel, že směrnice Rady 89/104/EHS musí být vykládána v tom smyslu, že při
stanovení rozsahu výlučných práv majitele ochranné známky se požadavek dostupnosti zohlední pouze v
rozsahu, v jakém se uplatní omezení účinků ochranné známky stanovené v čl. 6 odst. 1 písm. b) uvedené
směrnice.
K užití ochranné známky třetí osobou, pokud je nezbytné pro označení účelu výrobku nebo služby
a k podmínce „poctivých zvyklostí“ se vyjádřil Soudní dvůr v rozsudku (třetího senátu) ze dne 17. 3. 2005
ve věci The Gillette Company, Gillette Group Finland Oy proti LA-Laboratoiries Ltd Oy (C-228/03).
Americká společnost The Gillette Company je majitelem ochranných známek „Gillette“ a „Sensor“, které
jsou obě zapsány ve Finsku pro jistý počet výrobků včetně holicích strojků. Její finská dceřiná společnost,
Gillette Group Finland Oy (dále společně jen jako „Gillette“), je držitelem výlučného práva k užívání těchto
ochranných známek ve Finsku, kde uvádí na trh různé holicí strojky včetně těch, které se skládají z
násadky a vyměnitelné čepelky, jakož i samostatné čepelky. Společnost LA Laboratories Ltd Oy (dále jen
„LA“) také prodává ve Finsku výrobky téhož typu, a sice holicí strojky skládající se z násadky a vyměnitelné
čepelky, jakož i samostatné čepelky. Tato společnost uvedla na trh čepelky pod ochrannou známkou
„Parason Flexor“, na jejichž obal umístila červený štítek s nápisem „všechny násadky Parason Flexor a
Gillette Sensor jsou kompatibilní s touto čepelkou“.
LA neměla povolení ve formě licence ochranné známky nebo jakékoliv jiné smlouvy užívat ochranné
známky Gillette. Gillette tedy podala na LA žalobu k soudu prvního stupně v Helsinkách, v níž uplatnila, že
žalovaná svým jednáním porušila zapsané ochranné známky „Gillette“ a „Sensor“. Podle žalobkyně budilo
chování LA klamný dojem, že její výrobky jsou totožné s výrobky žalobkyně nebo jim podobné nebo že LA
má na základě licence nebo z jiného oprávněného titulu právo uvedené ochranné známky legálně užívat.
Soud prvního stupně dal Gillette zapravdu a zakázal LA pokračování v této praxi či její opětovné zavádění,
přičemž jí mimo jiné nařídil stáhnout obaly zmiňující „Gillette“ a „Sensor“, zničit ve Finsku použité štítky
obsahující uvedené zmínky a nahradit škodu, která Gillette vznikla. Odvolací soud v Helsinkách však vydal
zcela opačné rozhodnutí. Gillette tedy podala dovolání k tamnímu nejvyššímu soudu (Korkein oikeus),
který vyjádřil pochybnosti ohledně výkladu čl. 6 odst. 1 písm. c) směrnice 89/104 a položil Soudnímu
dvoru předběžné otázky, jejichž podstatou je posouzení, podle jakých kritérií je nutno vykládat požadavek,
že užití ochranné známky osobou, která není jejím majitelem, musí být nezbytné k označení účelu výrobku
ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. c) směrnice 89/104. Uvedený soud se rovněž táže, jednak podle jakých kritérií
musí být výrobky považovány za příslušenství nebo náhradní díly ve smyslu uvedeného ustanovení
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 18 z 33 a
jednak zda kritéria posouzení oprávněnosti užití ochranné známky, pokud jde o příslušenství nebo
náhradní díly, jsou odlišná od kritérií, která se použijí pro jiné výrobky.
Soudní dvůr dospěl k závěru, že oprávněnost užití ochranné známky podle čl. 6 odst. 1 písm. c) směrnice
89/104 je závislá na zjištění, zda je toto užití nezbytné pro označení účelu výrobku. Užití ochranné známky
třetí osobou, která není jejím majitelem, je pro označení účelu výrobku prodávaného touto třetí osobou
nezbytné, pokud představuje v praxi jediný prostředek, jak veřejnosti srozumitelnou a úplnou informaci o
tomto účelu poskytnout, s cílem zachovat systém nenarušené soutěže na trhu tohoto výrobku. Článek 6
odst. 1 písm. c) směrnice 89/104 nečiní při posuzování oprávněnosti užívání ochranné známky žádný
rozdíl mezi možnými účely výrobků a kritéria pro posouzení oprávněnosti užívání ochranné známky,
zejména co se týče příslušenství nebo náhradních dílů, nejsou tedy odlišná od těch, která se použijí na jiné
kategorie možných účelů výrobků. Podmínka „poctivých zvyklostí“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. c)
směrnice 89/104 v podstatě představuje výraz povinnosti loajality vůči oprávněným zájmům majitele
ochranné známky. Užívání ochranné známky není v souladu s poctivými zvyklostmi v průmyslu nebo v
obchodě, zejména pokud je činěno takovým způsobem, že může vzbuzovat domněnku, že mezi třetí
osobou a majitelem ochranné známky existuje obchodní propojení; ovlivňuje hodnotu ochranné známky
tím, že protiprávně těží z její rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména; způsobuje oslabení důvěry
nebo hanobení uvedené ochranné známky, nebo pokud třetí osoba představuje svůj výrobek jako
napodobeninu nebo reprodukci výrobku opatřeného ochrannou známkou, jejímž majitelem není.
Skutečnost, že třetí osoba užívá ochrannou známku, jejímž majitelem není, s cílem označit účel výrobku,
který prodává, nutně neznamená, že tento výrobek představuje tak, jako by měl stejnou kvalitu nebo
rovnocenné vlastnosti jako výrobek opatřený uvedenou ochrannou známkou. Takové představení závisí
na skutečnostech projednávaného případu a je úkolem předkládajícího soudu, aby posoudil jeho
případnou existenci v závislosti na okolnostech věci v původním řízení. Možnost představení výrobku
prodávaného třetí osobou tak, že je stejné kvality nebo že má rovnocenné vlastnosti jako výrobek
ochranné známky, kterou užívá, představuje skutečnost, kterou musí předkládající soud vzít v úvahu při
ověřování, zda toto užívání je v souladu s poctivými zvyklostmi v průmyslu nebo v obchodě. V případě, že
třetí osoba, která užívá ochrannou známku, jejímž majitelem není, neprodává pouze náhradní díly nebo
příslušenství, ale také samotný výrobek, se kterým jsou tyto náhradní díly nebo příslušenství užívány,
náleží takové užívání do působnosti čl. 6 odst. 1 písm. c) směrnice 89/104, pokud je nezbytné pro označení
účelu výrobku prodávaného touto osobou a pokud je v souladu s poctivými zvyklostmi v průmyslu nebo v
obchodě.
Pokud by si německý výrobce hraček zapsal českou národní ochrannou známku „RAPPA“ pro třídu (28) hry
a hračky, ale v Brně by již existovala společnost RAPPA – svět hraček, s. r. o., která by vyráběla plyšové
hračky a označovala tak svou produkci, mohla by tak činit i nadále. Německý výrobce by jí v tom nemohl
zabránit.
Přes uvedená omezení požívá právo vlastníka k ochranné známce silné ochrany. Aby se
zabránilo zneužívání této ochrany vytvářením tzv. blokážních ochranných známek (ochranných
známek vytvořených jen proto, aby si je nezapsal někdo jiný, či z důvodu rozšiřování ochrany jiné
používané ochranné známky zapisováním pozměněných variant používané ochranné známky),
zavedlo známkové právo institut tzv. řádného užívání ochranné známky. V případě nikoli „řádného
užívání“ trvajícího nepřetržitě po dobu 5 let (blíže viz § 13 ZOZ) nejen, že vlastník ochranné známky
ztrácí právo domáhat se svých práv vůči třetím osobám, jež by zasahovali do jeho práva (srov. § 10a,
§ 26a, § 32c ZOZ), ale vystavuje se též riziku, že bude jeho ochranná známka ÚPV zrušena [viz níže; §
13 odst. 1, § 31 odst. 1 písm. a) ZOZ].
Stejně tak v situaci, kdy vlastník ochranné známky strpěl nepřetržitě po dobu 5 let
neoprávněné užívání jeho ochranné známky jinou osobou způsobem, v jehož důsledku vznikla
(pozdější) ochranná známka přiznávající výlučná práva na užívání označení, jež koliduje s jeho
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 19 z 33 ochrannou
známkou, nemůže se následně domáhat zákazu užívání pozdější ochranné známky,
nebyla-li přihláška pozdější ochranné známky podána ve zlé víře (§ 10b odst. 1 a 2, § 12 odst. 1 ZOZ).
A jelikož vlastník (této) pozdější ochranné známky nemůže způsobit zánik starší ochranné známky
[která je řádně užívána a návrh na její zrušení by tak neuspěl; § 31 odst. 1 písm. a) ZOZ], vzniká
situace, kdy právo přiznává ochranu dvěma navzájem kolidujícím ochranným známkám různých
vlastníků, jež mohou uplatňovat svá práva vůči ostatním, ale nikoli vůči sobě navzájem (§ 10b odst. 3,
§ 12 odst. 2 ZOZ; což částečně plyne i z § 10 odst. 2 ZOZ).
Nakládání s ochrannou známkou jako s věcí v právním smyslu
Právo k ochranné známce je translativně převoditelné na základě písemné smlouvy (§ 15 ZOZ).
Účinky převodu práva k ochranné známce nastávají erga omnes až zápisem do rejstříku ochranných
známek [§ 15 odst. 3 ZOZ, § 1102 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“)].
Účinky inter partes nastávají již účinností převodní (nikoli kupní) smlouvy.
Stejně tak je právo k ochranné známce způsobilé přechodu, přičemž nabytí práva právním
nástupcem původního vlastníka ochranné známky je účinné vůči třetím osobám opět až zápisem do
rejstříku ochranných známek (§ 15 odst. 4 ZOZ).
Vlastník ochranné známky může uskutečnit také konstitutivní převod práva k ochranné známce
tím, že k ní udělí licenci (§ 18 ZOZ). Nevýhradní licenční smlouva může být uzavřena i ústně. Pokud se
ale jedná o licenci výhradní, je potřeba, aby měla licenční smlouva písemnou formu [§ 2358 odst. 2
písm. a) OZ]. Účinky erga omnes licenční smlouvy nastávají zápisem do rejstříku ochranných známek
(§ 18 odst. 4 ZOZ, § 2358 odst. 3 OZ); účinky inter partes již účinností licenční smlouvy.
Právo k ochranné známce může být předmětem zástavního práva či jiného věcného práva
(připouští-li to povaha práva k ochranné známce), výkonu rozhodnutí či exekuce a může být též
zahrnuto do majetkové podstaty v rámci insolvenčního řízení (§ 17 odst. 1 ZOZ). V případě zápisu
zástavního práva do rejstříku ochranných známek, vzniká zapisované právo tímto okamžikem (§ 17
odst. 5 ZOZ, § 1316 OZ).
Slovní ochranná známka „Dr. Max“ (číslo zápisu: 304768) je například předmětem zástavního práva.
Právo k ochranné známce může náležet také několik osobám zároveň (§ 18a ZOZ). Právní
poměry mezi těmito osobami (ZOZ je označuje jako „spoluvlastníky“, byť právo k ochranné známce
není právem vlastnickým) se pak řídí přiměřeně obecnou úpravou dle § 1115 a násl. OZ. Není-li mezi
„spoluvlastníky“ práva k ochranné známce dohodnuto jinak, má právo užívat ochrannou známku
každý z nich; a stejně tak je oprávněn uplatňovat nároky z porušení práva k ochranné známce každý
z nich samostatně. K převodu práva k ochranné známce či udělení licence je však třeba souhlasu
všech. Výjimkou je převod podílu na jiného „spoluvlastníka“, či převod na třetí osobu, nemá-li
o nabídku převodu zájem žádný ze „spoluvlastníků“.
Výše uvedené platí přiměřeně také pro přihlášku ochranné známky (§ 15 odst. 8, § 17 odst. 6,
§ 18 odst. 8, § 18a odst. 5 ZOZ).
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 20 z 33 Zánik
ochranné známky
Známkoprávní ochrana může zaniknout ve vztahu k celé ochranné známce, nebo jen k některé její
části (k některým třídám výrobků a služeb, pro které je zapsána) [§ 29 odst. 6, § 30, § 31 odst. 4
a § 32 odst. 7 ZOZ] několika způsoby: uplynutím doby ochrany (§ 29 odst. 1 ZOZ), vzdáním se práv
k ochranné známce (§ 30 ZOZ), jejím zrušením (§ 31 ZOZ), či prohlášením ochranné známky za
neplatnou (§ 32 ZOZ). Tato skutečnost se vždy vyznačí v rejstříku ochranných známek a zveřejní se ve
Věstníku ÚPV.
Vzdáním se práv k ochranné známce zaniká ochranná známka z vůle jejího vlastníka
k okamžiku, kdy tento projev vůle dojde ÚPV. Jedná se o právní jednání, jež nelze odvolat (§ 30 ZOZ).
Ochrannou známku lze zrušit, jestliže okolnosti odůvodňující zánik známkoprávní ochrany
zrušením nastaly až po jejím vzniku, tj. po dni zápisu přihlášeného označení do rejstříku ochranných
známek. Ochrannou známku lze zrušit pouze na návrh třetí osoby (nikoli z iniciativy ÚPV), a to
z důvodu, že (i) nebyla řádně užívána (viz § 13 ZOZ) v době 5 let bezprostředně předcházejících dni
podání návrhu na zrušení ochranné známky, přičemž zde nebyla okolnost odůvodňující její neužívání,
(ii) označení tvořící ochrannou známku zdruhovělo, (iii) užívání ochranné známky může být klamavé
ve vztahu k veřejnosti (adresátům tohoto označení), zejména pokud jde o povahu, jakost nebo
zeměpisný původ výrobků a služeb označených předmětnou ochrannou známkou, (iv) existuje
pravomocné rozhodnutí soudu, prohlašující užívání ochranné známky za nekalosoutěžní jednání,
a návrh na zrušení ochranné známky na základě tohoto důvodu byl podán ve lhůtě 6 měsíců ode dne
nabytí právní moci předmětného soudního rozhodnutí (§ 31 odst. 1 a 2 ZOZ). Byla-li ochranná
známka pravomocně zrušena, pohlíží se na ni, jako by zanikla zpětně ke dni podání návrhu na její
zrušení, nebo, navrhne-li to účastník řízení a ÚPV jeho návrhu vyhoví, ke dni, ke kterému nastaly
účinky okolnosti odůvodňující její zrušení (§ 31 odst. 5 ZOZ).
K ochranné známce, která se v důsledku činnosti nebo nečinnosti majitele stala v oblasti obchodu
označením obvyklým pro výrobky nebo služby, pro které byla zapsána (tzv. zdruhovění ochranné známky)
se vyjádřil Soudní dvůr v rozsudku (třetího senátu) ze dne 6. 3. 2014 ve věci Backaldrin Österreich The
Kornspitz Company GmbH proti Pfahnl Backmittel GmbH (C-409/12).
Backaldrin je majitelkou rakouské slovní ochranné známky „KORNSPITZ“ (č. 108 725), která je přednostně
od 13. prosince 1984 zapsána do třídy 30 Niceského třídění. Backaldrin vyrábí pod uvedenou ochrannou
známkou směs na pečení, kterou dodává především pekařům. Pekaři zpracovávají tuto směs na pečení na
pečivo, které má podlouhlý tvar a na obou stranách špičatý konec. Pekaři a obchodníci s potravinami, kteří
jsou jejich odběrateli, prodávají toto pečivo se souhlasem společnosti Backaldrin pod uvedenou
ochrannou známkou.
Konkurenti společnosti Backaldrin, mezi něž patří společnost Pfahnl, a převážná část pekařů ví, že slovní
označení „KORNSPITZ“ bylo zapsáno jako ochranná známka. Podle tvrzení uvedených společností Pfahnl,
které společnost Backaldrin zpochybnila, je však koneční spotřebitelé vnímají jako obvyklé označení
pečiva, které má podlouhlý tvar a na obou stranách špičatý konec. Toto vnímání je dáno zejména tím, že
pekaři, kteří používají směs na pečení dodávanou společností Backaldrin, své zákazníky obvykle
neupozorňují ani na to, že označení „KORNSPITZ“ bylo zapsáno jako ochranná známka, ani na to, že toto
pečivo je vyráběno z uvedené směsi na pečení.
Dne 14. 5. 2010 společnost Pfahnl podala návrh na zrušení práv z ochranné známky KORNSPITZ.
Rozhodnutím ze dne 26. 7. 2011 zrušovací oddělení Österreichischer Patentamt (rakouský patentový
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 21 z 33 úřad)
tomuto návrhu vyhovělo. Společnost Backaldrin se proti tomuto rozhodnutí odvolala k Oberster
Patent- und Markensenat (nejvyšší rakouský správní orgán k projednávání sporů ve věcech patentů a
ochranných známek).
Oberster Patent- und Markensenat se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující
předběžné otázky: „1) Stala se ochranná známka ,označením obvyklým v oblasti obchodu pro výrobky
nebo služby‘ ve smyslu čl. 12 odst. 2 písm. a) směrnice [2008/95], pokud a) si jsou obchodníci sice vědomi,
že se v tomto ohledu jedná o údaj o původu, avšak [konečným spotřebitelům] to zpravidla neprozrazují, a
b) [koneční spotřebitelé] zejména z tohoto důvodu již nechápou ochrannou známku jako údaj o původu,
nýbrž jako označení obvyklé pro výrobky nebo služby, pro které je ochranná známka zapsána? 2) Jedná se
o ,nečinnost‘ ve smyslu čl. 12 odst. 2 písm. a) směrnice 2008/95 již tehdy, pokud majitel ochranné známky
zůstává nečinný, ačkoliv obchodníci neupozorňují své zákazníky na to, že se jedná o zapsanou ochrannou
známku? 3) Je třeba prohlásit za zaniklou ochrannou známku, která se na základě činnosti nebo nečinnosti
jejího majitele stala pro [konečné spotřebitele], nikoli však v oblasti obchodu označením obvyklým, tehdy,
avšak jen tehdy, pokud jsou koneční spotřebitelé na toto označení odkázáni, protože neexistují žádné
rovnocenné alternativy?“
Soudní dvůr dospěl k závěru, že článek 12 odst. 2 písm. a) směrnice 2008/95/ES musí být vykládán jednak
v tom smyslu, že v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, mohou majiteli ochranné
známky zaniknout práva přiznaná touto ochrannou známkou ve vztahu k výrobku, pro který je zapsána,
pokud se tato známka v důsledku činnosti nebo nečinnosti jejího majitele stala označením obvyklým pro
tyto výrobky pouze z pohledu jejich konečných spotřebitelů. Za druhé musí být předmětný článek
vykládán v tom smyslu, že za „nečinnost“ ve smyslu tohoto ustanovení lze považovat skutečnost, že
majitel ochranné známky nepobízí prodejce k tomu, aby ve větším rozsahu používali tuto ochrannou
známku za účelem prodeje výrobku, pro který je uvedená ochranná známka zapsána. A za třetí musí být
předmětný článek vykládán v tom smyslu, že předpokladem rozhodnutí o zániku práv přiznaných majiteli
ochranné známky není posouzení otázky, zda pro výrobek, pro který se ochranná známka stala v oblasti
obchodu obvyklým označením, existují jiná označení.
K ochranným známkám, které by mohly klamat veřejnost, pokud jde o povahu, jakost nebo zeměpisný
původ zboží se vyjádřil Soudní dvůr v rozsudku (třetího senátu) ze dne 30. 3. 2006 ve věci Elizabeth
Florence Emanuel proti Continental Shelf 128 Ltd (C-259/04).
Jedná se o spor mezi módní návrhářkou E. F. Emanuel a společností Continental Shelf 128 Ltd (dále jen
„CSL“). Předmětem tohoto sporu jsou dvě řízení zahájená E. F. Emanuel proti této společnosti, a sice
jednak námitky proti zápisu ochranné známky „ELIZABETH EMANUEL“ psané velkými písmeny pro oděvy
vyráběné CSL, a jednak návrh na zrušení ochranné známky „Elizabeth Emanuel“ psané malými písmeny s
výjimkou prvních písmen, zapsané v roce 1997 jinou společností, která ji později převedla na CSL. E. F.
Emanuel, módní návrhářka známá v oboru svatební módy, vytvořila v roce 1990 podnik pod názvem
„Elizabeth Emanuel“.
V roce 1996 E. F. Emanuel založila se společností Hamlet International Plc společnost Elizabeth Emanuel
Plc (dále jen „EE Plc“). E. F. Emanuel převedla na tuto společnost svou činnost tvorby oděvů a jejich
uvádění na trh, veškerá aktiva podniku, včetně klientely, jakož i přihlášku k zápisu ochranné známky
„Elizabeth Emanuel“, která byla zapsána v roce 1997. V září 1997 EE Plc převedla svůj podnik, klientelu a
zapsanou ochrannou známku na společnost Frostprint Ltd, která okamžitě změnila své jméno, stala se
společností Elizabeth Emanuel International Ltd (dále jen „EE International“). EE International zaměstnala
E. F. Emanuel, která ukončila své zaměstnání o měsíc později. V listopadu 1997 EE International převedla
zapsanou ochrannou známku na jinou společnost, Oakridge Trading Ltd (dále jen „Oakridge“). Dne 18.
března 1998 Oakridge podala přihlášku k zápisu ochranné známky „ELIZABETH EMANUEL“. CSL se v
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 22 z 33 průběhu
řízení stala právním nástupcem zapsané ochranné známky a přihlášky k zápisu ochranné známky
„ELIZABETH EMANUEL“. Dne 7. ledna 1999 byly proti této přihlášce podány námitky. Dne 9. září 1999 byl
podán návrh na zrušení zapsané ochranné známky „Elizabeth Emanuel“.
V prvním stupni byly námitky a návrh na zrušení předloženy Hearing Officer, který je rozhodnutím ze dne
17. října 2002 zamítl z důvodu, že ačkoliv veřejnost byla skutečně obětí klamání a záměny, toto bylo
přípustné jako nevyhnutelný následek převodu podniku včetně klientely, dříve provozovaného pod
jménem jeho původního vlastníka. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo předloženo pověřené osobě,
která se rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru předběžné otázky týkající se zejména klamání
veřejnosti jako důvodu nezapsání ochranné známky.
Soudní dvůr dovodil, že zápis ochranné známky odpovídající jménu tvůrce a prvního výrobce zboží
nesoucího tuto ochrannou známku nelze na základě této jediné zvláštnosti zamítnout a její majitel
nemůže být zbaven svých práv z důvodu, že by tato ochranná známka mohla klamat veřejnost ve smyslu
čl. 3 odst. 1 písm. g) a čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice 89/104, zejména když klientela spojená s uvedenou
ochrannou známkou, dříve zapsanou v jiné grafické podobě, byla převedena společně s podnikem
vyrábějícím zboží, na které se ochranná známka vztahuje. Případy zamítnutí zápisu a podmínky zrušení
stanovené v uvedených ustanoveních totiž předpokládají, že lze zjistit skutečné klamání nebo dostatečně
vážné nebezpečí klamání spotřebitele. Pokud jde o ochrannou známku odpovídající jménu osoby, ačkoliv
by průměrný spotřebitel mohl být ovlivněn při koupi výrobku nesoucího uvedenou ochrannou známku
tím, že by si představoval, že se dotčená osoba podílela na jeho tvorbě, vlastnosti a jakost uvedeného
výrobku zůstávají zaručeny podnikem, který je majitelem ochranné známky. Naproti tomu vnitrostátnímu
soudu přísluší, aby přezkoumal, zda v prezentaci ochranné známky neexistuje vůle podniku, který podal
přihlášku této ochranné známky k zápisu, namluvit spotřebiteli, že osoba, jejíž jméno odpovídá ochranné
známce, je stále ještě tvůrkyní zboží nesoucího uvedenou ochrannou známku nebo že se podílí na jeho
tvorbě. V tomto případě by se totiž jednalo o postup, který lze považovat za lstivý, ale který nelze
posoudit jako klamání ve smyslu článku 3 směrnice 89/104 a který by z tohoto důvodu neovlivnil
ochrannou známku jako takovou, a v důsledku toho možnost ji zapsat.
Kdyby ÚPV zapsal v minulosti slovní ochrannou známku „JOJO“ pro třídu 28, hračky, bylo dnes možné tuto
ochrannou známku zrušit, neboť uvedené označení ve třídě 28 zdruhovělo.
* Pro ilustraci lze uvést, že za zdruhovělou část zapsaného označení „SONY WALKMAN“ bylo rakouskými
soudy skutečně shledáno označení „WALKMAN“ pro přenosné kazetové přehrávače se sluchátky.
Ochrannou známku lze naopak prohlásit za neplatnou v případě, že okolnosti odůvodňující
zánik známkoprávní ochrany prohlášením neplatnosti nastaly již přede dnem jejího vzniku a (stejně
jako v případě jejího zrušení) pouze na návrh třetí osoby (nikoli z iniciativy ÚPV). Ochrannou známku
lze prohlásit za neplatnou, pokud byla zapsána v rozporu s § 4, § 7 ZOZ nebo z důvodu, že její
přihláška byla podána ve zlé víře. Přičemž podat návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou
z důvodu uvedeného v § 7 ZOZ může pouze osoba, jíž svědčí právo odůvodňující zneplatnění
ochranné známky. Nicméně získala-li ochranná známka rozlišovací způsobilost v průběhu své
existence a před zahájením řízení o jejím prohlášení za neplatnou, nelze ji prohlásit za neplatnou pro
nesplnění podmínek zápisné způsobilosti uvedených v § 4 písm. b), c) nebo d) ZOZ. Stejně tak nelze
ochrannou známku prohlásit za neplatnou, neprokáže-li osoba uvedená v § 7 ZOZ, že jí svědčí právo,
do nějž má ochranná známka zasahovat – a pokud svůj návrh odůvodnila zásahem do práv ke starší
ochranné známce, musí tato osoba nejen prokázat, že právo ke starší ochranné známce existovalo ke
dni vzniku pozdější ochranné známky, ale pokud tak navrhne vlastník pozdější ochranné známky i to,
že starší ochranná známka byla v době 5 let před podáním návrhu na zneplatnění pozdější ochranné
známky též řádně užívána, popř. i to, že byla v době 5 let přede dnem vzniku pozdější ochranné
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 23 z 33 známky
řádně užívána, existovala-li v této době již minimálně 5 let (§ 32a odst. 5 písm. b), § 32b odst.
2, § 32c odst. 1 ZOZ). Ochrannou známku lze prohlásit za neplatnou i v případě, že byla zrušena, její
vlastník se jí vzdal, či její ochrana zanikla uplynutím doby. Byla-li ochranná známka prohlášena za
neplatnou, pohlíží se na ni, jako by nikdy nevznikla (§ 32 odst. 5 ZOZ).
Kdyby ÚPV zapsal jako ochrannou známku slovní označení „NAZI“, mohl by ji zneplatnit (jen) na návrh třetí
osoby z důvodu, že zapsaná ochranná známka neměla být zapsána, neboť je v rozporu s veřejným
pořádkem.
Podání, kterým se zahajuje řízení o zrušení, či prohlášení ochranné známky za neplatnou, musí
být učiněno v písemné formě, doloženo13
důkazními prostředky k prokázání v nich obsažených tvrzení
a podléhá poplatkové povinnosti.
Zánik známkoprávní ochrany tak může nastat k různým okamžikům, a to k okamžiku (i) uplynutí
doby ochrany, (ii) doručení projevu vůle vlastníka ochranné známky ÚPV, jímž se vzdává práva
k ochranné známce, (iii) nabytí právní moci rozhodnutí ÚPV, jímž se ochranná známka zrušuje s kvazi
účinky ex tunc a (iv) nabytí právní moci rozhodnutí ÚPV, jímž se ochranná známka prohlašuje za
neplatnou s účinky ex tunc.
Kolektivní ochranná známka
Aby mohlo být právo z ochranné známky využíváno vícero osobami najednou bez potřeby udělování
licencí a bez institutu „spoluvlastnictví“ ochranné známky, lze k tomuto účelu využít právní formy
kolektivní ochranné známky. Ta je upravena v § 35-40 ZOZ se subsidiárním využitím ustanovení
o individuální ochranné známce [§ 35 odst. 3 ZOZ].
Kolektivní ochrannou známku si může narozdíl od individuální ochranné známky přihlásit pouze
právnická osoba (soukromého i veřejného práva) [§ 35 odst. 2 ZOZ]. Avšak kolektivní ochrannou
známku je oprávněn užívat společník/člen právnické osoby (za podmínek uvedených níže), v jejíž
prospěch je kolektivní ochranná známka zapsána a ve vztahu k nimž plní toto označení rozlišovací
funkci (§ 35 odst. 1 ZOZ). Nicméně vlastníkem kolektivní ochranné známce je a potažmo právo ke
kolektivní ochranné známce (§ 8-9 ZOZ) náleží právnické osobě.
Přihláška kolektivní ochranné známky musí krom náležitostí uvedených v § 19 ZOZ obsahovat
také seznam společníků/členů právnické osoby s údaji o jejich totožnosti, kteří jsou oprávněni
kolektivní ochrannou známku užívat, a k přihlášce kolektivní ochranné známky musí přihlašovatel
přiložit „smlouvu o užívání“, v níž je uveden alespoň seznam společníků/členů přihlašovatele, kteří
jsou oprávněni kolektivní ochrannou známku užívat, dále podmínky členství v přihlašovateli a
podmínky pro užívání (včetně sankcí) kolektivní ochranné známky (§ 36 ZOZ).
Seznam společníků/členů přihlašovatele kolektivní ochranné známky a později vlastníka
kolektivní ochranné známky je potřeba udržovat aktuální, a vyrozumívat ÚPV o jeho změnách, neboť
oprávnění používat kolektivní ochrannou známku má pouze ten společník/člen vlastníka kolektivní
ochranné známky, jenž je zapsán v rejstříku ochranných známek (§ 38 odst. 1 ZOZ). ÚPV změny ve
13 V řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti ochranné známky nestanoví ZOZ zásadu koncentrace řízení (na rozdíl od řízení
o přihlášce ochranné známky, v němž lze podávat námitky a důkazy na jejich podporu jen ve lhůtě tří měsíců od zveřejnění
přihlášky, viz § 25 ZOZ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. srpna 2018, č.j. 10 As 247/2017-59).
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 24 z 33 složení
společníků/členů vlastníka kolektivní ochranné známky, kteří jsou takto oprávněni, na žádost
vlastníka kolektivní ochranné známky, promítá do seznamu společníků/členů vlastníka kolektivní
ochranné známky zveřejněného v rejstříku ochranných známek (§ 38a odst. 1 ZOZ).
Kolektivní ochrannou známkou je například slovní označení „Ottův slovník naučný“ (číslo zápisu 204292),
které je chráněno v rozsahu třídy (9) veškeré audio a audiovideo záznamy a nosiče jako CD-ROM,
magnetické nosiče; třídy (16) slovníky, encyklopedie, naučná literatura, učebnice a skripta; a třídy (41)
vzdělávací pořady a přednášky. Jejími „spoluvlastníky“ jsou společnost ARGO spol. s r. o. a Nakladatelství
Paseka, s.r.o. a využívat mohou dle výpisu z rejstříku ochranných známek uvedené označení její
„spoluvlastníci“ a Ladislav Horáček - Nakladatelství Paseka.
Stejně tak změny „smlouvy o užívání“ zapisuje ÚPV do rejstříku ochranných známek (§ 38a
odst. 3 ZOZ). Vlastník kolektivní ochranné známky má v případě změn „smlouvy o užívání“ dokonce
povinnost předložit tyto změny ÚPV (§ 38a odst. 2 ZOZ). Účinky změn „smlouvy o užívaní“ nabývají
účinků erga omnes až zápisem do rejstříku ochranných známek (§ 38a odst. 4 ZOZ).
Oproti individuální ochranné známce pak nemůže být kolektivní ochranná známka předmětem
licence (§ 39 ZOZ), krom případů uvedených u individuální ochranné známky zruší ÚPV kolektivní
ochrannou známku též z důvodů uvedených v 40 odst. 1 ZOZ a prohlásí kolektivní ochrannou známku
za neplatnou též z důvodu, že byla zapsána v rozporu s § 37 odst. 2 ZOZ [§ 40 odst. 2 ZOZ].
Certifikační ochranná známka
Certifikační ochranná známka slouží k tomu, aby se adresát (spotřebitel) výrobků a služeb, jež budou
takto označeny, mohl spolehnout na určitou úroveň tato prezentované produkce. Certifikační
ochranná známka tak rozlišuje výrobky a služby, jež byly certifikovány (vlastníkem certifikační
ochranné známky) od těch, které takto certifikovány nebyly (§ 40 odst. 1 ZOZ). Její právní úpravu
nalezneme v § 40a-40d ZOZ a subsidiárně využijeme též ustanovení o individuální ochranné známce
[§ 40a odst. 3 ZOZ].
Přihlášku certifikační ochranné známky může podat pouze osoba, jež je způsobilá k certifikací
výrobků a služeb, pro něž má být certifikační ochranná známka zapsána, a zároveň tato osoba
nevykonává podnikatelskou činnost zahrnující dodávání výrobků či poskytování služeb, pro které má
být označení zapsáno (§ 40a odst. 2 ZOZ).
Certifikační ochrannou známkou Evropské unie je například slovní označení „MÉTHODE BONNER“ pro
třídu výrobků a služeb (44) Zubní lékařství, včetně služeb zubního lékařství zaměřených na léčbu
parodontálních onemocnění za použití protiparazitního ošetření pod operačním mikroskopem.
K přihlášce je povinen přihlašovatel přiložit pravidla pro užívání certifikační ochranné známky
dle přílohy č. 2 k ZOZ. Stejně jako u kolektivní ochranné známky, jsou pravidla pro užívání certifikační
ochranné známky zveřejněny (v případě zápisu přihlašovaného označení) v rejstříku ochranných
známek ÚPV a obdobně též jejich jakákoli změna, kterou je povinen vlastník certifikační ochranné
známky předložit ÚPV (§ 40a odst. 7, § 40c ZOZ). Účinky těchto změn nabývají účinků erga omnes
zápisem do rejstříku ochranných známek (§ 40c odst. 2 ZOZ).
Oproti kolektivní ochranné známce (z logiky věci) může být certifikační ochranná známka
předmětem licence a krom případů uvedených u individuální ochranné známky zruší ÚPV certifikační
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 25 z 33 ochrannou
známku též z důvodů uvedených v § 40d odst. 1 ZOZ, a prohlásí certifikační ochrannou
známku za neplatnou též z důvodu, že byla zapsána v rozporu s § 40b odst. 3 ZOZ (§ 40d odst. 2 ZOZ).
Rejstřík ochranných známek, Věstník ÚPV a databáze ochranných
známek
ÚPV vede ze zákona rejstřík ochranných známek, ve kterém jsou obsaženy rozhodné údaje
o přihláškách ochranných známek a zapsaných ochranných známkách [§ 1a písm. b) a § 44 ZOZ].
Tento rejstřík je veřejným seznamem ve smyslu občanského zákoníku, každý má právo do něj
nahlížet, pořizovat si kopie a výpisy. Na žádost vydává ÚPV ověřené výpisy z rejstříku nebo opisy
zápisu či potvrzení, že v rejstříku určitý údaj je/není. Tyto výstupy podléhají povinnosti zaplatit
správní poplatek. Rejstřík je veden v elektronické podobě a ÚPV zveřejňuje informace uvedené
v rejstříku způsobem umožňující dálkový přístup. Podrobnosti o obsahu rejstříku jsou upraveny v § 44
odst. 6 ZOZ.
ÚPV vede ze zákona také Věstník, v něm zveřejňuje zejména přihlášky a zapsané ochranné
známky a další údaje týkající se ochranných známek, popřípadě sdělení a informace obecné povahy
vydané ÚPV, jakož i úřední sdělení a rozhodnutí zásadní povahy (§ 44 odst. 7 ZOZ).
Věstník je vydáván pouze elektronicky s týdenní periodicitou a je volně dostupný na webových stránkách
ÚPV: https://isdv.upv.cz/webapp/webapp.vestnik.seznam.
Na webových stránkách ÚPV je volně přístupná také databáze ochranných známek, jimž je
poskytnuta ochrana na našem území – zahrnující tak nejen české národní ochranné známky, ale
i ochranné známky Evropské unie a mezinárodní ochranné známky – a lze zde nalézt též odkazy na
zahraniční databáze ochranných známek.14
3.4 Ochranná známka Evropské unie
Evropské unii se podařilo překonat princip teritoriality ve vztahu k roztříštěnosti národních právních
úprav známkoprávní ochrany vytvořením institutu ochranné známky Evropské unie, která je
regulována nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017,
o ochranné známce Evropské unie.
Území, na němž je poskytována ochrana Úřadem Evropské unie pro duševní vlastnictví (dále
jen „EUIPO“)15
, který sídlí ve španělském Alicante, je tvořeno územím všech členských států Evropské
unie. Zápisem ochranné známky Evropské unie získává její přihlašovatel právní ochranu v jednom
okamžiku ve všech členských státech Evropské unie. Práva vyplývající z ochranné známky Evropské
unie se uplatňují i ve vztahu k nově vstupujícím státům do Evropské unie (např. Česká republika
v roce 2004), a naopak zanikají na území států, jež by z Evropské unie případně vystoupily (např.
Velká Británie).
Ochranná známka Evropské unie je výhodná pro podnikatele, kteří působí v několika členských
zemích Evropské unie pod stejným označením, a vyplatí se jim tak spravovat práva ke svému
14 Zmíněné databáze jsou dostupné zde: https://www.upv.cz/cs/sluzby-uradu/databaze-on-line/databaze-ochrannych-
znamek.html.
15 Blíže viz https://euipo.europa.eu/ohimportal/cs.
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 26 z 33 označení
jednotným způsobem, tj. v rámci jednoho řízení, u jednoho orgánu, v jednom jazyce,
s náklady na jedno právní zastoupení apod., ale za vyšší správní poplatek, než kdyby měli např.
národní ochranné známky zaregistrované (pouze) ve 3-5 členských státech Evropské unie.
Správní poplatek za zápis individuální národní ochranné známky pro 3 třídy výrobků a služeb je v České
republice cca 190 € (5.000 Kč), v Německu 300 €, v Polsku cca 160 € (640 PLN), v Rakousku 300 €, na
Slovensku 166 € a u EUIPO 1050 €.
Právní úprava unijní ochranné známky se řídí výše uvedeným nařízením (přihlašování,
podmínky zápisné způsobilosti, vznik ochrany, doba ochrany, zánik této ochrany, atd.) a je v hlavních
aspektech obdobná právní úpravě české národní ochranné známky. Znamená to, že EUIPO obdobně
jako ÚPV provádí nejdříve formální průzkum přihlášky, následně zkoumá absolutní důvody zápisné
nezpůsobilosti (čl. 7 nařízení), a pokud přihláška ochranné známky tímto věcným průzkumem projde,
EUIPO ji zveřejní, přičemž stejně jako u nás mají potenciálně dotčené osoby na svých právech
možnost podat námitky z důvodů uvedených v čl. 8 nařízení (relativní důvody pro odmítnutí zápisu). I
zde mohou třetí osoby podávat připomínky (čl. 45 nařízení). Pokud je ochranná známka Evropské
unie zapsána do rejstříku ochranných známek Evropské unie, vyplývají z ní výhradní práva pro jejího
vlastníka a je předmětem průmyslového vlastnictví (lze ji převést, zastavit, udělit k ní licenci apod.). A
podobně jako je tomu u české národní ochranné známky, i ochrannou známku Evropské unie je
možné po jejím zápisu zrušit (čl. 58 nařízení), prohlásit za neplatnou (čl. 59-60 nařízení), nebo se jí
vzdát (čl. 57 nařízení).
Ochranná známka Evropské unie má jednotnou povahu (čl. 1 odst. 2 nařízení), což znamená, že
má stejné účinky v celé Evropské unii (může být zapsána, převedena, lze se jí vzdát, může být
zrušena, nebo prohlášena za neplatnou, či její užívání může být zakázáno pouze pro území celé
Evropské unie).
K jednotnosti povahy ochranné známky Evropské unie se vyjádřil Soudní dvůr v rozsudku (prvního
senátu) ze dne 18. 9. 2008 ve věci Armacell Enterprise GmbH proti OHIM (C-514/06).
Armacell Enterprise GmbH (dále jen „žalobkyně“) podala u Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu
(OHIM) přihlášku ochranné známky Společenství na základě nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20.
prosince 1993 o ochranné známce Společenství, ve znění pozdějších předpisů. Ochrannou známkou, jejíž
zápis byl požadován, je slovní označení ARMAFOAM. Dne 24. června 2002 byla přihláška ochranné známky
zveřejněna ve Věstníku ochranných známek Společenství.
Dne 9. července 2002 podala nmc SA (dále jen „vedlejší účastnice“) na základě čl. 42 odst. 1 nařízení
č. 40/94 námitky proti zápisu přihlašované ochranné známky z důvodu nebezpečí záměny ve smyslu čl. 8
odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94 mezi přihlašovanou ochrannou známkou a starší slovní ochrannou
známkou Společenství NOMAFOAM vedlejší účastnice, zapsanou dne 31. října 1997. Rozhodnutím ze dne
24. května 2004 zamítlo námitkové oddělení námitky z toho důvodu, že přihlašovaná ochranná známka a
starší ochranná známka jsou dostatečně odlišné, aby bylo nebezpečí záměny u průměrného spotřebitele
Společenství na území Společenství vyloučeno. Dne 5. července 2004 podala vedlejší účastnice na základě
článků 57 až 62 nařízení č. 40/94 odvolání k OHIM proti rozhodnutí námitkového oddělení. První odvolací
senát OHIM vyhověl odvolání rozhodnutím ze dne 23. února 2005 z toho důvodu, že existuje nebezpečí
záměny. Proti tomuto závěru se žalobkyně bránila žalobou. Rozsudkem Soudního dvora (pátého senátu)
ze dne 10. října 2006 ve věci T‑172/05 bylo rozhodnuto, že se žaloba zamítá (dále jen „napadený
rozsudek“). Žalobkyně uplatnila kasační opravný prostředek, ve kterém tvrdí, že napadený rozsudek je
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 27 z 33 založen
na nesprávném výkladu požadavku podobnosti stanoveného v čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č.
40/94.
Soudní dvůr v analyzovaném rozsudku kasační opravný prostředek zamítl, přičemž zejména zdůraznil, že
čl. 1 odst. 2 nařízení č. 40/94 stanoví, že ochranná známka Společenství má jednotnou povahu. S výhradou
určitých výjimek (viz v tomto ohledu článek 106 o zákazu používání ochranných známek Společenství
a článek 107 o přednostních právech použitelných na určité lokality nařízení č. 40/94) má totiž ochranná
známka Společenství jednotnou povahu. Má stejné účinky v celém Společenství: může být zapsána,
převedena, lze se jí vzdát, být zrušena nebo prohlášena za neplatnou a její užívání může být zakázáno
pouze pro území celého Společenství. Tato zásada platí, nestanoví-li nařízení č. 40/94 jinak [viz též
rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 6. 1994 ve věci IHT Internationale Heiztechnik GmbH and Uwe
Danzinger v Ideal-Standard GmbH and Wabco Standard GmbH (C-9/93), bod 55].
K otázce územní působnosti zákazu pokračovat v jednání, které představuje porušení nebo hrozbu
porušení ochranné známky EU, se vyjádřil Soudní dvůr v rozsudku (velkého senátu) ze dne 12. 4. 2011 ve
věci DHL Express France SAS, dříve DHL International SA proti Chronopost SA (C-235/09).
Společnost Chronopost je majitelkou francouzské ochranné známky a ochranné známky Společenství
„WEBSHIPPING“. Zápis zahrnuje různé logistické služby a služby přenosu informací, a to především sběr a
doručování poštovních zásilek. Po uvedeném zápisu použila společnost DHL International, jejíž právní
nástupkyní je společnost DHL Express France, výrazy „web shipping“ a „webshipping“ za účelem označení
služby správy expresní pošty dostupné zejména prostřednictvím internetu. Tribunal de Grande Instance
de Paris vydal rozsudek v řízení, které zahájila společnost Chronopost proti společnosti DHL Express
France pro porušení ochranné známky Společenství. Uvedený soud, jednající jako soud pro ochranné
známky Společenství, rozhodl ve prospěch žalobkyně a konstatoval, že došlo k porušení ochranné známky.
Uvedený soud rovněž zakázal pokračovat v činnosti představující porušování pod hrozbou penále. V rámci
odvolání proti rozhodnutí Tribunal de Grande Instance potvrdil Cour d’Appel de Paris, jednající jako soud
pro ochranné známky Společenství druhého stupně, sporný rozsudek. Nicméně nevyhověl návrhu
společnosti Chronopost, aby byl zákaz uložený společnosti DHL Express France rozšířen na celé území
Společenství. Potvrdil tedy omezení účinků zákazu pouze na francouzské území.
DHL Express France podala proti rozsudku Cour d’Appel de Paris kasační opravný prostředek ke Cour de
Cassation, jenž byl zamítnut. Společnost Chronopost podala vzájemný kasační opravný prostředek
ohledně územní působnosti zákazu a penále. Na základě argumentů společnosti Chronopost dospěl Cour
de Cassation k závěru, že vznesená otázka vyžaduje výklad Soudního dvora, čímž odůvodnil předložení
předběžných otázek týkajících se výkladu čl. 98 nařízení (ES) č. 40/94 o ochranné známce Společenství.
Toto ustanovení se týká zákazu pokračovat v porušování nebo hrozícím porušování ochranné známky
Společenství vydaného vnitrostátním soudem pro ochranné známky Společenství, jakož i opatření k
zajištění dodržování tohoto zákazu.
Soudní dvůr dospěl k závěru, že článek 98 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 40/94 musí být vykládán v tom
smyslu, že působnost zákazu pokračovat v jednání, které představuje porušení nebo hrozbu porušení
ochranné známky Společenství, se vztahuje v zásadě na celé území Evropské unie. Avšak územní
působnost zákazu může být v určitých případech omezena. Výlučné právo majitele ochranné známky
Společenství stanovené v čl. 9 odst. 1 písm. a) nařízení č. 40/94 je totiž poskytnuto proto, aby tento
majitel mohl chránit své specifické zájmy jako takové, to znamená zajistit, aby tato známka mohla plnit
své vlastní funkce. Výkon tohoto práva musí tedy být vyhrazen pro případy, kdy užívání označení třetí
osobou zasahuje nebo je schopné zasáhnout do funkcí ochranné známky (viz v tomto smyslu rozsudek ze
dne 23. března 2010, Google France a Google, C-236/08 až C-238/08). Z toho vyplývá, že výlučné právo
majitele ochranné známky Společenství, a tedy územní rozsah tohoto práva, nemohou jít nad rámec toho,
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 28 z 33 co
toto právo svému majiteli umožňuje za účelem ochrany ochranné známky, kterou vlastní, tedy zakázat
pouze jakékoli užívání, které může zasahovat do funkcí ochranné známky. Jednání nebo budoucí jednání
žalovaného, tedy osoby užívající dotčeným způsobem ochrannou známku Společenství, jež nepředstavují
zásah do funkcí ochranné známky Společenství, tudíž nemohou být předmětem zákazu. Jestliže tedy soud
pro ochranné známky Společenství, jenž rozhoduje za takových podmínek, jako jsou podmínky v
původním řízení, konstatuje, že jednání, které představuje porušení nebo hrozící porušení ochranné
známky Společenství, je omezeno pouze na jeden členský stát nebo na část území Unie, zejména proto, že
osoba požadující zákaz v rámci využití své svobody určit rozsah žaloby, kterou podává, omezila její územní
působnost, nebo proto, že žalovaný předloží důkaz o tom, že užívání označení nezasahuje nebo nemůže
zasáhnout do funkcí ochranné známky, zejména z důvodů jazykových, musí uvedený soud omezit územní
působnost zákazu, který stanoví.
Předmětný článek musí být vykládán taktéž v tom smyslu, že donucovací opatření, jako je penále,
nařízené soudem pro ochranné známky Společenství na základě jeho vnitrostátního práva s cílem zaručit
dodržování zákazu pokračovat v jednání, které představuje porušení nebo hrozbu porušení práv z
ochranné známky, jež stanovil, má účinky v jiných členských státech, než je stát tohoto soudu, na které se
vztahuje územní působnost takového zákazu. Nestanoví-li vnitrostátní právo některého z těchto jiných
členských států žádné donucovací opatření obdobné opatření nařízenému uvedeným soudem, musí
příslušný soud tohoto členského státu cíle sledovaného tímto opatřením dosáhnout prostřednictvím
využití příslušných ustanovení svého vnitrostátního práva, která mohou zaručit rovnocenným způsobem
dodržování uvedeného zákazu.
Ochranná známka Evropské unie ale zároveň nevylučuje existenci národních ochranných
známek stejného, či podobného znění, je-li jejich vlastníkem stejná osoba, popř. má-li pozdější
přihlašovatel národní ochranné známky souhlas vlastníka starší ochranné známky Evropské unie tak
činit (či naopak). Stejně tak nevylučuje ochranná známka Evropské unie za obdobných podmínek ani
existenci mezinárodní ochranné známky.
Slovní ochranná známka „PEPSI“ pro třídu 32 (nealkoholické nápoje a sirupy a jejich koncentráty pro jejich
přípravu) existuje jako česká národní ochranná známka a ochranná známka Evropské unie. Slovní
ochranná známka „Dr. MAX“ pro třídy 5, 8, 10 a 44 existuje jako česká národní ochranná známka,
ochranná známka Evropské unie i mezinárodní ochranná známka s platností na území Švýcarska, Evropské
unie, Chorvatska, Kazachstánu, Srbska, Ruska, Turecka a Ukrajiny.
Tyto úrovně známkoprávní ochrany nejen že jsou kompatibilní, ale nejsou na sobě ani
existenčně závislé a po zániku ochranné známky Evropské unie tak může existovat např. (národní)
česká, slovenská a německá ochranná známka dále, či naopak po vzniku unijní formy ochrany se
může vlastník těchto ochranných známek rozhodnout neobnovit ochranu svých stávajících národních
ochranných známek a spolehnout se již pouze na ochrannou známku Evropské unie.
Existuje zde však také opačná možnost, a to možnost přeměny ochranné známky Evropské unie
na národní ochrannou známku, což znamená, že ÚPV (v kontextu českého právního řádu) zapíše
ochrannou známku Evropské unie jako českou národní ochrannou známku (bez dalšího) do rejstříku
ochranných známek, a to s právem přednosti, které bylo přiznáno ochranné známce Evropské unie
(§ 50 odst. 2 ZOZ, čl. 139-140 nařízení). Využít lze též přeměny přihlášky ochranné známky Evropské
unie na přihlášku národní ochranné známky.
A vice versa, u přihlášky ochranné známky Evropské unie je možné uplatnit tzv. právo seniority,
čímž docílí přihlašovatel toho, že na územích, kde mu svědčí již práva z národních ochranných
známek, lze dovozovat účinky ochranné známky Evropské unie ke dni priority těchto (národních)
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 29 z 33 ochranných
známek a v případě, kdy by se vlastník ochranné známky Evropské unie vzdal, či nechal
zaniknout (uplynutím doby) tyto národní ochranné známky, byl by oprávněn požívat i nadále stejných
práva, jaká by byl měl, kdyby tyto starší národní ochranné známky i nadále existovaly (čl. 39 a 40
nařízení).
3.5 Ochranná známka v mezinárodním kontextu16
Práva na označení řadíme do netvůrčích práv průmyslového vlastnictví. Základní mnohostrannou
mezinárodní smlouvou na poli práv průmyslového vlastnictví je Pařížská úmluva o mezinárodní
ochraně průmyslového vlastnictví (1883)17
[dále jen „Pařížská unijní úmluva“].
Pařížská unijní úmluva přinesla do oblasti průmyslových práv zejména národní režim zacházení
(asimilační princip) [čl. 2 Pařížské unijní úmluvy], právo priority (čl. 4 Pařížské unijní úmluvy), princip
nezávislosti ochranných známek, které jsou zapsány v různých smluvních státech Pařížské unijní
úmluvy (čl. 6 odst. 3 Pařížské unijní úmluvy), možnost domáhat se zápisu ochranné známky „tak, jak
je“ v jiné zemi Pařížské unijní úmluvy, je-li zapsána v zemi původu (čl. 6quinquis Pařížské unijní
úmluvy) a právo dovolávat se za určitých okolností ochrany všeobecné známé známky bez potřeby
předchozího zápisu (čl. 6bis Pařížské unijní úmluvy).
Dle národního režimu zacházení jsou státním příslušníkům smluvní strany Pařížské unijní
úmluvy postaveni na roveň cizí státní příslušníci, jež mají na území některého smluvního státu
Pařížské unijní úmluvy bydliště či skutečné (opravdové) průmyslové nebo obchodní závody (čl. 3
Pařížské unijní úmluvy). Mohou zde však i přesto existovat některé rozdílnosti v otázkách procesního
práva (např. povinné zastoupení cizinců v řízení) [čl. 2 odst. 3 Pařížské unijní úmluvy].
Právo priority (přednosti) znamená, že na přihlášku ochranné známky podané v zemi, jež je
smluvní stranou Pařížské unijní úmluvy, je pohlíženo (na základě právní fikce) jako na přihlášku
(totožné ochranné známky) podanou (časově) dříve v jiném smluvním státě Pařížské unijní úmluvy,
je-li toto právo uplatněno jejím přihlašovatelem ve vymezené lhůtě [maximálně 6 měsíců zpětně ode
dne podání pozdější přihlášky dle čl. 4 odst. 3 písm. C bodu i) Pařížské unijní úmluvy; vnitrostátní
právní úprava však může stanovit i lhůtu delší] a doložena jeho existence (např. prioritním dokladem
dle § 20 odst. 3 ZOZ). Právní fikce tak spočívá v tom, že se na později podanou přihlášku, v níž je
uplatňována priorita, hledí, jako kdyby byla podána v den prioritní přihlášky.18
Nezávislost ochranných známek se projevuje v tom, že existence ochranných známek
v (dalších) zemích Pařížské unijní úmluvy není podmíněna existencí ochranné známky v zemi původu
(tam, kde má jejich vlastník skutečné závody, bydliště, či které je státním příslušníkem) [čl. 6 odst. 2
Pařížské unijní úmluvy]. Na trvání a vznik těchto práv tak nemá vliv uplynutí doby ochrany, zrušení, či
zneplatnění ochranné známky v jiné zemi (čl. 6 odst. 3 Pařížské unijní úmluvy).
16 Blíže viz KOUKAL, Pavel. Úvod. In: KOUKAL; CHARVÁT; HEJDOVÁ; ČERNÝ, 2017, op. cit., s. XXXIX-XLVII.
17 Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 64/1975 Sb., o Pařížské úmluvě na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20.
března 1883, revidované v Bruselu dne 14. prosince 1900, ve Washingtonu dne 2. června 1911, v Haagu dne 6. listopadu
1925, v Londýně dne 2. června 1934, v Lisabonu dne 31. října 1958 a ve Stockholmu dne 14. července 1967, ve znění
vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 81/1985 Sb.
18 KOUKAL, Pavel. Úvod. In: KOUKAL; CHARVÁT; HEJDOVÁ; ČERNÝ, 2017, op. cit., s. XLII.
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 30 z 33 Na
základě Pařížské unijní úmluvy se může osoba domáhat také ochrany všeobecně známé
známky (čl. 6bis Pařížské unijní úmluvy).19
Pařížská unijní úmluva, byť nezakládá jakékoli absolutní
právo k tomuto označení, stanoví, aby vlastníku všeobecně známé známky byla poskytnuta (procení)
ochrana ve vztahu k označení, které by bylo s takovou ochrannou známkou zaměnitelné.20
Madridská dohoda a Protokol k Madridské dohodě
Další významnou mezinárodní smlouvou na poli známkoprávní ochrany je Madridská dohoda
o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek (1891)21
[dále jen „Madridská dohoda“]
a na ni následně navazující (upravující totožnou oblast právní úpravy) Protokol k Madridské dohodě
o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek (1989)22
[dále jen „Protokol“], který má
pro svou vyšší míru flexibility více smluvních států než samotná Madridská dohoda. Aby se ale země
mohla stát smluvní stranou některé z těchto smluv, musí být nejprve smluvní stranou Pařížské
úmluvy.23
Madridská dohoda umožnila přihlašovatelům, kteří mají na území některého smluvního státu
bydliště, nebo skutečné (opravdové) závody, a získali v této zemi národní ochrannou známku (tzv.
v zemi původu), podat žádost u Světové organizace duševního vlastnictví (dále jen „WIPO“) žádost
o zápis mezinárodní ochranné známky.
Na základě takto podané „jediné přihlášky“ pak může dojít k zápisu přihlášeného označení jako
národní ochranné známky v několika smluvních státech zároveň, a to v zemích vyznačených
(designovaných) v přihlášce (tj. v zemích, ve kterých žádá přihlašovatel ochranu). Okamžikem zápisu
přihlášeného označení do mezinárodního rejstříku ochranných známek, jež spravuje WIPO, pak
vzniká předmětnému označení na území vyznačených zemí národní ochrana.
Institut mezinárodní ochranné známky však nevytváří známkoprávní ochranu s jednotným
účinkem, ale představuje pouze zjednodušení v rovině procesního práva, a to jak získat a následně
efektivněji spravovat několik národních ochranných známek, do nichž se přihláška mezinárodní
ochranné známky po svém zápisu do „rejstříku mezinárodních ochranných známek“, který vede
WIPO, rozpadla (čl. 4 Madridské dohody) [tj. jednat v jednom jazyce, dodržovat jedny lhůty, jednotně
prodlužovat dobu ochrany „mezinárodní známky“, platit jednotně správní poplatky, zapsat převod
práva k této „mezinárodní známce“ s účinností pro všechny národní známky, které ji tvoří, (do
rejstříku mezinárodních ochranných známek) jedním úkonem apod.].
Příkladem může být slovní mezinárodní ochranná známka MILKETTA, jejímž vlastníkem je švýcarská
společnost Kraft Foods Schweiz Holding GmbH, a jež je platná od roku 1948 (v rozsahu třídy 29: mléčné
výrobky a třídy 30: výrobky obsahující mléko, a to čokoláda, čokoládové výrobky, kakao, kakaové výrobky,
19 Blíže srov. CHARVÁT, Radim. § 2: k písm. d). In: KOUKAL; CHARVÁT; HEJDOVÁ; ČERNÝ, 2017, op. cit., s. 18-19.
20 KOUKAL, Pavel. Úvod. In: KOUKAL; CHARVÁT; HEJDOVÁ; ČERNÝ, 2017, op. cit., s. XLII.
21 Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 65/1975 Sb., o Madridské dohodě o mezinárodním zápisu továrních nebo
obchodních známek ze dne 14. dubna 1891, revidované v Bruselu dne 14. prosince 1900, ve Washingtonu dne 2. června
1911, v Haagu dne 6. listopadu 1925, v Londýně dne 2. června 1934, v Nice dne 15. června 1957 a ve Stockholmu dne 14.
července 1967, ve znění vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 78/1985 Sb.
22 Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 248/1996 Sb., o přístupu České republiky k Protokolu k Madridské dohodě o
mezinárodním zápisu ochranných známek.
23 Srov. čl. 14 odst. 2 Madridské dohody a čl. 14 odst. 1 Protokolu.
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 31 z 33 výrobky
z cukru, cukrovinky a pečivo) na území Rakouska, Belgie, České republiky, Německa, Maďarska,
Lichtenštejnska, Monaka, Ruska a Slovenské republiky. Její registrační číslo (číslo zápisu) je 135074.
Smluvní strana Madridské dohody ale může úřadu WIPO sdělit, že na jejím území
známkoprávní ochrana nevzniká, resp. že ochrana na území jejího státu nemůže být přihlášenému
označení poskytnuta (např. pro kolizi se starší ochrannou známkou platnou na jejím území).
Odmítnout ochrannou známku však musí daný stát v popěrné lhůtě stanovené dle svého právního
řádu, nejpozději však ve lhůtě 1 roku od mezinárodního zápisu přihlášeného označení a jen z důvodů
taxativně uvedených v čl. 5 odst. 1 Madridské dohody. Proti tomuto rozhodnutí má přihlašovatel
k dispozici odvolací prostředky, jako kdyby byl známku přihlásil v rámci národního zápisného řízení
v tomto státě.
Známkoprávní ochrana získaná mezinárodním zápisem obecně trvá 20 let s neomezenou
možností opakované obnovy vždy o dalších 20 let (čl. 6 a 7 Madridské dohody). Nicméně s ohledem
na skutečnost, že je správní poplatek za dobu ochrany hrazen v desetiletých intervalech, můžeme i
zde hovořit o trvání práv k mezinárodní ochranné známce v délce 10 let.24
I zde lze požádat o
prodloužení doby ochrany též v šestiměsíční poshověcí lhůtě (za vyšší správní poplatek).
Vhodné je dodat, že po dobu prvních 5 let je existence mezinárodní ochranné známky vázána
na existenci národní ochranné známky, na jejímž základě byla přihláška mezinárodní ochranné
známky zapsána (ochranné známce v zemi původu) [čl. 6 odst. 2 a čl. 1 odst. 3 Madridské dohody].
Protokol na rozdíl od Madridské dohody hovoří výslovně o desetileté době ochrany (čl. 6 odst.
1 Protokolu), popěrná lhůta může činit až 18 měsíců, zvolí-li tak smluvní stát této úmluvy [čl. 5 odst. 2
písm. a) a b) Protokolu] a přihlášku mezinárodní ochranné známky lze dle Protokolu podat už
i na základě podané přihlášky národní ochranné známky, bude-li následně v zemi původu úspěšně
zapsána (čl. 2 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 Protokolu).
3.6 Seznam použitých zdrojů
Odborná literatura
• JAKL, Ladislav. Práva na označení a průmyslové vzory. Praha: Metropolitní univerzita Praha, o.p.s., 2008, s. 251. ISBN 978-
80-86855-36-3.
• KOUKAL, Pavel; CHARVÁT, Radim; HEJDOVÁ, Simona; ČERNÝ, Miroslav. Zákon o ochranných známkách. Komentář. Praha:
Wolters Kluwer, a.s., 2017. s. 582. ISBN 978-80-7552-762-2.
• LAZÍKOVÁ, Jarmila. Základy práva duševného vlastníctva. Bratislava: IURA EDITION, spol. s r.o., 2012. s. 302. ISBN 978-80-
8078-476-8.
• ŠKREKO, Anton. Priemyselné práva v informačnej a poznatkovo orientovanej spoločnosti. In: ŠVIDROŇ, Ján (ed.). Právo
duševného vlastníctva v informačnej spoločnosti a v systéme práva. Bratislava: VEDA, 2009. s. 675. ISBN 978-80-2241-
033-5.
• VOJČÍK, Peter. Teorie právní ochrany nehmotných statků. Brno, Praha: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství,
Metropolitní univerzita Praha, 2016. s. 164. ISBN 978-80-8771-316-7 (Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství),
ISBN 978-80-8795-639-7 (Metropolitní univerzita Praha).
24 KOUKAL, Pavel. Úvod. In: KOUKAL; CHARVÁT; HEJDOVÁ; ČERNÝ, 2017, op. cit., s. XLV.
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 32 z 33 Právní
předpisy
• Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017, o ochranné známce Evropské unie.
• Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 608/2013 ze dne 12. června 2013, o vymáhání práv duševního vlastnictví
celními orgány.
• Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 248/1996 Sb., o přístupu České republiky k Protokolu k Madridské dohodě
o mezinárodním zápisu ochranných známek.
• Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2436 ze dne 16. prosince 2015, kterou se sbližují právní předpisy
členských států o ochranných známkách.
• Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 64/1975 Sb., o Pařížské úmluvě na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne
20. března 1883, revidované v Bruselu dne 14. prosince 1900, ve Washingtonu dne 2. června 1911, v Haagu dne
6. listopadu 1925, v Londýně dne 2. června 1934, v Lisabonu dne 31. října 1958 a ve Stockholmu dne 14. července 1967,
ve znění vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 81/1985 Sb.
• Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 65/1975 Sb., o Madridské dohodě o mezinárodním zápisu továrních nebo
obchodních známek ze dne 14. dubna 1891, revidované v Bruselu dne 14. prosince 1900, ve Washingtonu dne 2. června
1911, v Haagu dne 6. listopadu 1925, v Londýně dne 2. června 1934, v Nice dne 15. června 1957 a ve Stockholmu dne 14.
července 1967, ve znění vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 78/1985 Sb.
• Zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní
správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o
ochranných známkách), ve znění pozdějších předpisů.
• Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Soudní a správní rozhodnutí
• Rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. O-137500.
• Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015.
• Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č.j. 9 As 49/2013-44.
• Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2018, č.j. 10 As 247/2017-59.
• Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 27. 6. 2013 ve věci Malaysia Dairy Industries Pte. Ltd proti Ankenævnet
for Patenter og Varemærker (C-320/12).
• Rozsudek Soudního dvora (pléna) ze dne 12. 11. 2002 ve věci Arsenal Football Club plc proti Matthew Reed (C-206/01).
• Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 10. 4. 2008 ve věci adidas AG, adidas Benelux BV proti Marca Mode
CV, C&A Nederland CV, H&M Hennes & Mauritz Netherlands BV, Vendex KBB Nederland BV (C-102/07).
• Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 18. 9. 2008 ve věci Armacell Enterprise GmbH proti OHIM (C-514/06).
• Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 29. 4. 2004 ve spojené věci Henkel KGaA proti OHIM (C-456/01 P
a C-457/01 P).
• Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 17. 3. 2005 ve věci The Gillette Company, Gillette Group Finland Oy proti
LA-Laboratoiries Ltd Oy (C-228/03).
• Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 30. 3. 2006 ve věci Elizabeth Florence Emanuel proti Continental Shelf
128 Ltd (C-259/04).
• Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 6. 3. 2014 ve věci Backaldrin Österreich The Kornspitz Company GmbH
proti Pfahnl Backmittel GmbH (C-409/12).
• Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 12. 4. 2011 ve věci DHL Express France SAS, dříve DHL International SA
proti Chronopost SA (C-235/09).
• Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 16. 11. 2004 ve věci Anheuser-Buch Inc. proti Budějovickému Budvaru,
národnímu podniku (C-245/02).
• Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 19. 6. 2012 ve věci The Chartered Institute of Patent Attorneys proti
Registrar of Trade Marks (C-307/10).
• Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. 12. 2002 ve věci Ralf Sieckmann proti Deutsches Patent- und Markenamt (C-273/00).
• Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 6. 1976 ve věci Terrapin (overseas) Ltd. proti Terranova Industrie CA Kapferer & Co.
(C-119/75).
• Rozsudek Soudního dvora ze dne 31. 10. 1974 ve věci Centrafarm BV and Adriaan de Peijper proti Sterling Drug Inc. (C-
15/74).
Právo duševního vlastnictví Právnická fakulta MU Kolektiv autorů
- 33 z 33 Ostatní
zdroje
• 11. verze třídění dle Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek:
https://www.upv.cz/cs/publikace/tridniky/tridniky-ochranne-znamky.html