Michaela Pešková
Vladimir Sorokin a Jáchym Topol koncepty národní identity v imagologickém kontextu
habilitační práce
Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Habilitační práce
2023
Mgr. Michaela Pešková, Ph.D.
Obálka: Ralsko 2020
Ilustrační fotografie Michaela Pešková
Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Ruská literatura
Mgr. Michaela Pešková, Ph.D.
Vladimír Sorokin a Jáchym Topol: koncepty národní identity v imagologickém kontextu
Habilitační práce
2023
Prohlašuji, že jsem habilitační práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
Podpis autorky práce
Mnohokrát děkuji prof. PhDr. Ivu Pospíšilovi, DrSc. a prof. PhDr. Josefu Dohnalovi, CSc. za vzdělání, inspiraci, motivaci a podporu, kterou mi poskytli a poskytují.
Věnuji svému manželovi, který mě také podporoval, i když si odmítl práci přečíst, a našim dětem, které z toho už vůbec nemají rozum, a kterým se omlouvám, že jsem je okradla o svůj čas.
Sirem 2023
Fotografie Michaela Pešková
Obsah
Úvod...............................................................................................................................................13
Imagologická a další metodologická východiska........................................................................... 19
Tvorba Vladimíra Sorokina a Jáchyma Topola v imagologická perspektivě..................................31
Koncepty teritoriality.......................................................................................................................51
Koncepty „my"................................................................................................................................83
Koncepty J á"..................................................................................................................................125
Koncepty „oni"................................................................................................................................143
Závěry............................................................................................................................................ 211
Post scriptum: Sorokinův Doktor Garin.........................................................................................229
Použitá literatura.............................................................................................................................239
Resumé............................................................................................................................................253
Pe3K)Me............................................................................................................................................255
Summary.........................................................................................................................................256
Seznam tabulek...............................................................................................................................257
Seznam grafů.................................................................................................................................. 258
Seznam obrázků..............................................................................................................................259
Jmenný rejstřík................................................................................................................................260
Věcný rejstřík..................................................................................................................................261
Praha-Východ, Lešany 2023 Ilustrační fotografie Michaela Peškov
Úvod
Vladimír Georgijevič Sorokin (1955) a Jáchym Topol (1962) jsou významní a etablovaní autoři současné ruské a české literatury, spisovatelé dosahující světového (Sorokin) a minimálně středoevropského (Topol) věhlasu a významu. Jsou pokládáni za čelné představitele, ba reprezentanty svých národních literatur (v případě Sorokina nyní zvláště na Západě), za autory kultovní (Kusá 2012, 104), zároveň i za celebrity a někdy až za literární „instituce"" (Králíková 2015, 80). Reflexe jejich tvorby je početná, Sorokinovo ani Topolovo dílo není třeba objevovat. Domníváme se však, že další hlubší interpretace jejich textů má smysl, neboť některé užší aspekty jejich tvorby, pro nás imagologická témata, nebyly dosud vyloženy náležitě obsáhle a způsobem, který v habilitační práci předkládáme: v komparaci, v širším historickém, ideologickém, geopolitickém a kulturním kontextu, s akcentem na specifickou metodologii imagologie a s využitím kvalitativních metod v literárněvědném bádání.
Ačkoli autoři pocházejí z různých prostředí a odlišných generací, jde o autory souměřitelné, a to nejen proto, že některé jejich prózy vycházejí časově souběžně a jejich témata se protínají. Integrální složkou většiny textů obou autorů jsou témata, která zkoumá literárněvědná imagologie: vzájemné hodnocení národů a etnik, vytváření „heteroimagí", konstruování národní identity a manifestace národní sebereflexe, tedy utváření „autoimage". Imagologické otázky autoři promítají do literárních obrazů, jednotlivých motivů, de facto do všech poetických složek literárního textu, verbalizují je, ale také je přímo komentují. K zobrazení „vlastního" a „jiného/cizího" přistupují vědomě, jedná se o autory více méně řízený proces.
Literárněvědné analýzy se imagologickému pohledu na díla obou autorů věnují spíše výjimečně (Ščur 2009, Filimonova 2014, 2018, částečně Uffelmann 2013, Engelking 2013, Říha 2013, Lorková 2012). Přitom jde o přístup moderní a v současných geopolitických podmínkách až nečekaně aktuální. Zároveň jsou imagologická tázání „věčná". Kdo jsme „my" a kdo jsou „oni"? Odkud se bere bariéra nebo konfrontace? „Pochopit sebe sama a svou vlastní skupinu nepřestává lidstvo poutat odpradávna." (Košťálová 2012, 11). Představitelé různých vědních oborů dotýkajících se imagologických témat přímo doporučují orientaci přímo i na umělecký text a jazykový rozbor: „Obrazy... etnických/národních skupin lze identifikovat prostřednictvím analýzy jejich imaginaire a imaginaire jejich sousedů, tedy mimo jiné např. pomocí literárně-historického diskurzu (typické slovní obraty, rčení, přísloví, folklórní písně, literární díla, analýza klíčových slov apod.)." (Boetsch, Villan-Gandossi 2001, 18).
Cílem naší knihy je prostřednictvím komparace vybraných Sorokinových a Topolových románů analyzovat a interpretovat formování české a ruské národní identity především ve 21. století, vystihnout transformace v jejich pojetí, popsat utváření konkrétních „autoimage" a „heteroimage" v rámci literárního díla a vyložit umělecký text jako projekční plochu pro zobrazení posunů v (geo)politickém, ideologickém, společenském a kulturním kontextu. Na základě rozboru primárních textů chceme vysvětlit imagologické jevy i v rovině obecné.
Pro výzkum jsme si vybrali ohraničený korpus textů, a to sedm románů vzniklých po roce 1989. Sorokinovy Den Opričníka (2008), Telurii (2013), Manaragu (2017) a Doktora Garina (2021) a Topolovy Sestru (1994), Kloktat dehet (2005), Citlivého člověka (2017). Všechny tyto romány přinášejí naléhavou výpověď o aktuálním stavu společnosti národní, evropské a světové. Vyprávějí příběhy ze současnosti (Sestra, Citlivý člověk), líčí alternativní historii, jejímž prostřednictvím se vracejí k zásadním národním dějinným traumatům (Kloktat dehet) či konstruují vize budoucnosti národního i globálního rozměru (Den opričníka, Telurie, Manaraga). Jak konstatuje I. Pospíšil: „Zkoumání tohoto typu literatury, který adekvátně představuje současné dominantní a poetologické trendy, je nezbytné, neboť ona hranice fact a fiction, fiction a nonfiction, věcné a beletristické vrstvy, literatury faktu a literatury krásné se bude vyvíjet dále a nelze ani odhadnout její další postup." (Pospíšil 2023)
13
Dílčími cíli práce jsou:
- vystihnout rysy specificky kulturní, zejména české a ruské, i obecně kulturní v utváření národní identity, formování „autoimage" a „heteroimage" v příslušných textech s přesahy k poznání Ruska a „ruskosti", Česka a „českosti" jako takových;
- ilustrovat na umělecké literatuře vzájemný vztah ruského a českého národa, vývoj afinit a averzí;
- stanovit fáze vývoje v nacionálním chápání v globálním měřítku po roce 1989 tak, jak se propisují do zkoumaných děl;
- ukázat imagologické mechanismy i jako obecné a modelové;
- rozšířit a zpřesnit metodologii imagologického výzkumu s ohledem na aktuální „imagologickou situaci";
- vystihnout jedinečné možnosti umělecké literatury, jimiž se vyslovuje ke stavu soudobého světa a jeho psychoideové atmosféře, a to zejména s důrazem na její funkci interpretační a anticipační, a popsat v tomto směru autorský styl obou spisovatelů;
- pojmenovat literární prostředky, jimiž se takové výpovědi uskutečňují, zaměřit se na potenciál literárních žánrů.
Těchto cílů chceme dosáhnout na základě zejména imagologické, sémiotické, diskurzivní a jazykové analýzy konkrétních textů, s využitím kvantitativních metod zkoumání a prostředků vizuálního zobrazení informací. Zvolené metody, které podrobněji popíšeme v první kapitole, pokrývají několik sfér analýzy, zejména tematologii, filozofii dějin, genologii, naratologii, kompozitologii, syžetologii, axiologii.
Základní vstupní teze výzkumu odvozené z jeho cílů jsou:
1) České autoimage se odvíjí od faktu malostí národa, jeho podřízeného postavení vůči mocnostem na Západě (Německo) na Východě (Rusko). Český autor vnímá naši zem jako permanentně ohrožovanou, a to i Ruskem, takže „heteroimage" Ruska je u něj „heteroimage" nepřítele, nejspíše dědičného, s nímž se pojí negativní připisované atributy. Zároveň však je Rusko zemí, které k sobě v českém prostředí trvale poutá zvýšenou pozornost, a to svojí jinakostí. Tato pozornost je velmi nerovnoměrná v poměru k zájmu Ruska o Čechy.1 Předpokládáme, že obrazy Česka bude třeba u ruského autora hledat jako jehly v kupce sena. Ruské „heteroimage" je naopak založeno na velikostí národa a státu a jeho výbojnosti a významností. Pravděpodobně se v literárních textech projeví, že konstrukty národní identity odvíjející se od těchto různých představ jsou odlišné, ba protichůdné, a že z nich vyplývající strategie přežití toho kterého národa bude také jiná.
2) Poznání „ruskosti" a „českosti" je možné a je možné stanovit a kategorizovat atributy národní identity a tyto z literárních děl vyčíst. Vedle kulturně specifických proměnných se v textech objevují obrazy popisující obecné modely utváření (národní) identity. Ty jsou založeny převážně na tom, že „my" se vymezuje vůči „oni". V případě českého autora bude hrát vztah k Rusku v sebeidentifikaci zásadní roli a bude mít vývojovou dynamiku. V případě Ruska z pohledu ruského autora bude tvořit jádro národní identity pojetí sebe sama jako svébytné samostatné civilizace stavící se v posledku proti všem.
3) Fáze vývoje globální společností vyplývají z konce bipolárně koncipovaného světa na počátku 90. let 20. století. To přineslo rozdrobení a heterogenitu. Ta je však v současností střídána novým přerozdělováním vlivu různých subjektů na světový pořádek. Platná je teorie o nacionalismu, postnacionalismu a neonacionalismu (Bhabha 2002) a teto teorie se dá uplatnit i při analýze
1 Jak konstatují autoři knihy Czech Security Dilema. Russia as a Friend or Enemy?, napětí české společnosti, která je na témata spojená s Ruskem mimořádně citlivá, se vůči Rusku stupňuje. (Holzer, Mareš 2020, 209). Zároveň připomínají, že i zájem Ruska je podobně intenzivní a tradiční. Pro „...Moskvu České země představují důležitý „klín" do západní Evropy, přes který se Moskva může dostat do Evropy." (Holzer, Mareš 2020, 209).
14
literárních textů. V nich jsou geopolitické procesy přepracovány do literárních obrazů, a to v proměňujícím se pojetí času, prostoru, existenciálního východiska hlavních postav a jejich propojení se systémem.
4) „Autoimage" a „heterioimage" jsou navzájem se podmiňující a ovlivňující kategorie. Mají statické jádro ovlivněné stereotypy a dynamickou periferii a jsou vnitřně strukturované. Výsledné „image" závisí od velkého množství faktorů, z nichž velmi významné jsou faktory psychologické. Pro vystižení současné neonacionální a předešlé postnacionální situace nebudou stávající imagologické pojmy „auotimage" a „heteroimage" zcela dostačující, bude potřeba je ještě minuciózněji rozčlenit, ve vyšší míře zohlednit také „metaimage" a vztah „image" k jiným přidruženým kategoriím.
5) Umělecká literatura se vyslovuje ke stavu soudobého světa jedinečným způsobem.
0 Sorokinovi i Topolovi lze říci, že se jedná o intelektuály s aktivním napojením na zkušenost lidstva, že jsou coby spisovatelé hypersenzitivními médii. Jsou schopní předvidět a předvídat dění příští již z nepatrných symptomů v současnosti, vidí to, co ostatní vidět nechtějí. S předstihem reagují na domácí
1 světové společensko-politické, kulturní i technologické změny. Bez přehánění můžeme tvrdit, že oba autoři současné události i válečné a celkové zostření vztahů států a národů tušili a ve svých románech je popsali. Na jedné straně využívají intuici, na druhé jsou profesionály svého řemesla, kteří s literárními prostředky pracují do jisté míry racionálně.
Výzkum nese určitou výzkumnou nejistotu. Může se ukázat, že Sorokinovy a Topolovy texty jsou souměřitelné méně, než jsme předpokládali, a že výstupem společné výpovědi bude prázdná množina. I to by však byl závěr signifikantní. Může se ukázat, že výběr zkoumaného korpusu a zvolený imagologický pohled je příliš úzký. Rizikem se při komparaci také může stát, že na základě výsledků rozboru díla jednoho autora budou paralelně vyhledávány shodné prvky i u druhého autora, i když třeba absentují nebo jsou zastoupeny v disproporčním poměru. To se váže i na použití některých postupů vizuálního zpracování informací, například tabulek, kdy v potřebě zaplnit všechny její části může docházet jak ke zjednodušování, tak v uvedení něčeho, co v textech ve skutečnosti není, tedy k dezinterpretaci. Tomuto riziku jsme se snažili předcházet převládajícím přístupem „bottom-up approach", tedy „odspoda nahoru", od primárního textu k jeho kontextuálnímu výkladu, a to s pomocí metod obsahově-kriteriální analýzy, jak vysvětlíme dále.
Bylo by možné psát pouze o tvorbě Vladimíra Sorokina nebo Jáchyma Topola, ovšem pro vystižení imagologický zásadních elementů a interkulturality se nám jako interpretačně nosné jeví právě srovnávací hledisko s přesahem k vícero kulturám. Komparace nám jednak umožní značně rozšířit spektrum zkoumaných otázek, jednak ukáže nuance a motivy, které by jinak mohly projít bez povšimnutí. Vzájemný vliv tvorby jednoho autora na druhého nelze vyloučit2, není však předmětem našeho výzkumu. Srovnávací hledisko slouží nejenom k tomu, abychom zachytili vzájemný vztah ruského a českého národa a jeho vývoj od 90. let 20. století do současnosti, jak jej odráží vybraná literatura, ale i univerzálnější jevy, jako je například rozdíl ve formování národní identity u velkého a malého národa (jevv Jako negativní vymezení, strategie invaze, nebo obrany, velmocenská identita, komplex malého národa, odlišná (re)interpretace minulosti, pojetí Ruska jako sémantické příznakové entity s hypertrofií emoční hodnotící a hodnotící složky ve vztahu k němu obecně).
Vybrané romány vnímáme jako mnohovrstevnaté s rovinou dobově satirickou- (politický režim či politické režimy současností), anticipační (předpokládaný vývoj států a světa na základě
2 Spisovatelé se setkali při Sorokinově návštěvě v Praze v roce 2009 (podrobněji viz Kusá 2012b). Jáchym Topol se vyjádřil v tom smyslu, že Sorokina považuje za autora více moderního než sebe sama: „My se Sorokinem se dokonce známe. Měl tu čtení, oceňujú ho. Ale na mě je příliš... on je mnohem modernější." (Nezbeda 2017).
3 Ode Dne opričníka zkoumají recenzenti i literární badatelé otázku, nakolik jsou Sorokinovy romány aktualizacemi s politickými ambicemi. Někteří autoři je tak vykládají převážně, předobrazy postav nalézají v konkrétních politických figurách (Tomek 2010, Kotkin 2011, Gerasimov 2018). K tomu v četných rozhovorech, ovšem vždy poněkud
15
indicií z přítomnosti), vizionářskou (globální teritoriální, sociální a technologické změny) a řekněme mýtickou (obecný model fundování světa a jedince v něm). Mezi těmito vrstvami nevzniká žádné napětí. Všechny tyto roviny kooexistují naráz a umožňují, v postmoderním duchu, různé způsoby čtení.
Přestože máme ambici podat strukturovaný výklad, nechceme postupovat příliš mechanicky a až otrocky srovnávat všechny imagologické elementy ve všech textech. Volíme zpravidla jeden text jako výchozí a s ním srovnáváme texty jiné: jako k němu paralelní, doplňkové, kontrastní či evoluční. Sledujeme vývoj jednoho tématu v rámci próz jednoho z autorů. Komparace tedy probíhá horizontálně i vertikálně, synchronně i diachrónne.
V o něco větší míře se soustředíme na tvorbu Vladimíra Sorokina, k němuž se primárně obracíme také proto, že mu není v české literárněvědné rusistice věnována adekvátní pozornost. V českém prostředí je Sorokin spisovatelem dalo by se říci relativně známým, zavedeným, oblíbeným. Na jeho knihy vycházejí pravidelné recenze.4 Literárněvědné analýzy za nimi ale spíše co do množství pokulhávají a nejsou systematické. Sorokinovu dílu se průběžně, ale nikoli komplexně, věnují či věnovali T. Glanc, H. Ulbrechtová, M. Kusá Z. Lorková, K. Chlupáčová. I. Pospíšil zhodnotil monografii D. Uffelmann: Vladimír Sorokins Diskurse reflected (Pospíšil 2022).
Přirozeně nelze uvést veškerou dostupnou sekundární literaturu o Sorokinově a Topolově díle nebo odkazovat na všechna interview. Opíráme se zejména o několik základních zdrojů. K „sorokinologii" jde o sborník Eto prosto bukvy na bumage (3mo npocmo 6yK8bi Ha úyNiaze, 2018), v němž publikovali přední ruští i jiní literární vědci, jako M. Lipovetskij, M. Epštejn, J. Dobrenko či T. Glanc, dále o monografii D. Uffelmanna (Uffelmann 2021). V „topologii" zůstává zásadním dílem sborník studií Otevřený rány (Říha 2013). V knize se opíráme také o vlastní dosavadní zkoumání tvorby daných autorů a imagologicky relevantních témat představených v odborných statích a monografiích a odkazujících na další prameny.
Je otázkou, nakolik široký má být celkový kontext výkladu. Odborná literatura věnující se národní identitě je de facto nekonečná stejně jako literatura k historii a povaze Ruska. Zdrojů k imagologickému bádání je rovněž bezpočet.- Kdybychom je chtěli ve většině pojmout, obáváme se, že by to zastínilo analýzu primárních textů, o niž nám jde především. V imagologii vycházíme tedy z kardinálních zdrojů, které poskytují celkový přehled o disciplíně a mají částečně charakter metastudie (Beller 2007, Zelenka 2018, imagologica.eu). Jako mimořádně podnětné se ukázaly být také publikace lingvistů (Gazda 2017, 2018), historiků (Košťálová 2012, Brenner 2015), politologů (Holzer, Mareš 2020) a antropologů (Komárek 2018).
Věnovat se národní identitě a „image" coby tematicky ohraničenému diskurzu i mimo literární texty lze také jen velmi omezeně, ačkoli právě k extraliterárním průmětům současná imagologie stále více směřuje. Srovnání například s mediálním, politickým nebo i ekonomickým kontextem by bylo jistě nosné. Při řádném zpracování by znamenalo rešerše obrovského množství textů, neboť analýza jen malého korpusu by přinesla výsledky spíše náhodné. Takové obsáhlé pobočné bádání by nás odvedlo od oblasti literárněvědné komparatistiky.6 Zůstáváme tedy na poli literární vědy, byť s kulturologicko-politickými a i areálovými přesahy.
odlišně, vyjadřuje i spisovatel sám. Například v rozhovoru pro české periodikum při návštěvě ČR například Sorokin řekl, že stimulem, proč napsal Den opričníka byla snaha zaujmout stanovisko vůči situaci v současné Ruské federaci. (Pavelka 2010). K Doktoru Garinovi se vyjádřil, že „...žánr je... jen optikou, jak nahlížet na zmatek dnešní doby... Abyste dnes viděli realitu, potřebujete dva dalekohledy. Jeden z minulosti a druhý z budoucnosti." (Spáčilová 2022).
4 Viz metastudie Řehák, M. Recepce románů Vladimíra Sorokina. Brno: Masarykova univerzita, 2020. Magisterská diplomová práce.
5 Další významné práce např. pod heslem „Studia imagologica" [online]. WoridCat [cit. 2022-11-13]. Dostupné z: https://www.woridcat.org/search? qt=hotseries&q=se%3A%22Studia+imagologica%22
6 Dovolíme si pro ilustraci jen jednu souvislost. Pro zobrazení nepřítele užívá Sorokin mimo jiné zvířecích metafor
a zobrazuje, jak ještě více deklasováni než nepřátelé jsou „přátelé nepřátel". V Telurii Republika Ural označuje národ Karopů, kteří podporují sousední Barabince, za „prisluhovače" a líčí je jako bytosti s psími hlavami. Nepřítel dehonestovaný na zvíře je nesporně obecným kolektivním symbolem, který využívají žurnalisté i politici. V době,
16
Obdobně omezený musí být i literární kontext. Výzkum by bylo jistě možné orientovat na „autoimage" a „heteroimage" Ruska a Česka v současné ruské a české umělecké literatuře v celkovém přehledu (viz Pešková 2015). Zvolili jsme však minuciózní komparativní analýzu tvorby dvou spisovatelů, abychom mohli jít více do hloubky, což povede i k vystižení univerzálních typových jevů. O literárním kontextu se zmiňujeme, ale zevrubné srovnání s díly jiných spisovatelů by změnilo podstatu naší práce.
V průběhu bádání vyvstala otázka, zda je dostačující uvádět Sorokinovy texty v českém překladu. Sorokin má u nás výlučného vydavatele Pistorius&Olšanská a překladatele Libora Dvořáka. Při analýze kvantitativní a jazykové jsme pracovali s ruskými originály. Ukázky však uvádíme pro dostupnost širšímu publiku v češtině, stejně jako pro plynulost čtení překládáme citace z cizojazyčné sekundární literatury do češtiny. Citace z francouzštiny přebíráme do P. Košťálové (Košťálová 2012). Na některé sporné body upozorňujeme, například na stylistické posuny v etnonymech, kdy ruský originál je neutrální, ale český hanlivý. Zavádějící pro imagologický kontext je také jeden výraz „ruský" pro „pyccKHií" a „pocchííckhh". Například „Hapo^bi poccHHCKHe" (Den opričnika) je přeloženo jako „národy ruské", což mylně implikuje vyšší míru rusifikace než je v originále. „Pocchííckhh" znamená ruský ve smyslu občanském, teritoriálním, nikoli národnostním; mělo by tedy být spíše přeloženo jako „národy Ruska". V odborné literatuře se označení image, autoimage a hetetoimage někdy umísťuje do uvozovek, čehož se držíme podle kontextu. Stejně tak postupujeme při označení „my", „náš" „oni", „jiný", atd. (v některých publikacích se objevuje i varianta Cizí, Jiný). Vzhledem k tomu, že v textu uvádíme odkazy na zdroje v azbuce v transkripci do latinky, přepisujeme do latinky i tituly v seznamu použité literatury.
Habilitační práce má následující strukturu. V úvodní kapitole vymezíme metodologická východiska výzkumu, zejména imagologická, ale i další. V další kapitole pojmenujeme ty vlastnosti zkoumaných textů, jež se jeví jako imagologický relevantní. V kapitole Teritoriální koncepty se budeme věnovat zobrazení prostoru. V kapitole Koncepty „my" budeme sledovat proces vytváření národní identity a „autoimage". Zajímají nás mimo jiné konkrétní atributy ruské a české národní identity, otázky národní historie, národních mýtů, kolektivní paměti. V kapitole Koncepty „oni" se budeme soustředit na vnímání a prezentaci „cizího", tedy na „heteroimage". Jako zásadní se nám jeví postihnout autorské replikace, nebo naopak korekce etnostereotypů a popsat prostředky jazykové manifestace interkulturních vztahů. V kapitole Koncepty „já" budeme analyzovat prožívání národní identity jako součásti niterné osobní identity v závislosti na různém vztahu k vyššímu celku, a to na hlavních postavách próz. Jelikož Sorokinův Doktor Garin vyšel v českém překladu až v roce 2022, nezařazujeme ho do jednotlivých kapitol, ale učiníme k němu několik poznámek v postskriptu. Průběžně a opakovaně se vyslovujeme k roli jazyka v konstruování národní identity, „autoimage" a „heteroimage". V rámci všech kapitol vyhodnocujeme otázky, jako je politizovanost a společenská angažovanost umělecké literatury, tedy otázka, zda spisovatel „image" nejen zaznamenává, ale i tvoří s mimoliterárním dosahem.
Domníváme se, že hlavní inovativnost a přínos práce spočívá mimo jiné v důrazu na zkoumání současné umělecké literatury a soudobých kulturně specifických globálních fenoménů. Jak tvrdí historici, „...popsat dějiny stereotypu se všemi jeho nuancemi a obraty by mohlo významnou měrou přispět k řešení válečných konfliktů." (Košťálová 2012, 35). V současnosti se tak neděje, v realitě pozorujeme eskalaci konfliktů a hypertrofii hodnocení. Předpokládat, že imagologické výklady poslouží k navození lepší komunikace mezi národy, je naivní. Zda je to vůbec úkolem imagologie, zůstává otázkou. Porozumění s nivelizací hodnotícího hlediska mohou být prohlášeny za cíl imagologie (Zelenka, 2018), stejně tak se ale od takové ambice imagologie distancuje (Beller,
kdy propukla v České republice „kauza Vrbětice" (duben 2021), sáhli oficiální představitelé Ruské federace právě ke zvířecím metaforám a nazvali nás „mopslíky USA". To si lze vyložit jako snahu několikanásobné ponížení: poukázání na ztrátu suverenity a samostatnosti, na zaprodání se cizí mocnosti, o podřízenost. Mopslík je navíc rasa malá a neškodná. Viz databáze zdrojů u hesla Výbuchy muničních kladů ve Vrběticích [online]. Wikipedie. [cit. 18.1.2022]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wikiA^ýbuchy_muničních.skladů_ve_Vrběticích
17
Leerseen 2007). Jsme však přesvědčeni, že výsledky imagologických analýz uměleckých textů mohou nesporně přispět k interpretaci i předvídání vztahů různých konkrétních aktérů v dnešním světě a napomoci pochopit univerzália lidského vnímání a chování.
18
Imagologická a další metodologická východiska
Naše analýza Sorokinových a Topolových textů se opírá o metodologii, modely, pojmový aparát a pracovní techniky několika vědních (sub)disciplín, mezi nimiž dominuje literárněvědná imagologie. Respektive bychom mohli říci, že další vybrané disciplíny jsou vůči imagologii, která připouští mnohost přístupů, pomocné.
Imagologie jako vědecká disciplína a jako literárněvědná metoda
Imagologie aktuálně představuje moderní a snad i módní vědeckou disciplínu. Dlouho nepřipouštěla analýzu jiných než literárních textů prostřednictvím metod srovnávací literární vědy a fungovala jako úzce vymezená disciplína, literárněvědná komparatistická imagologie (interkulturní hermeneutika). Dnes je imagologie chápána spíše samostatně než coby součást literárněvědné komparatistiky, respektive se imagologie z oblasti literární vědy emancipovala a literárněvědná imagologie se stala součástí imagologie jako takové. Dnes se tedy imagologie neomezuje na analýzu obrazu „jiného" a „cizího" - tyto pojmy je třeba rozlišovat, jak uvidíme ve vlastní analýze - v uměleckém textu, ale promlouvá k řadě oblastí. Například v monotematickém imagologickém čísle polského časopisu Przeglqd wschodnioeuropejski (2020) představují literárněvědné stati de facto marginální část a ustoupily bádání z oblasti kulturologie, lingvistiky, mediálního diskurzu, ekonomiky a politiky.
Otázka, do jakých sfér má imagologie zasahovat, se však řeší již od dob otců-zakladatelů M. F. Guyarda, H. Dyserincka, D. H. Pegeauxe. M. Zelenka konstatuje, že literárněvědná imagologie je založena na binární opozici diachronie zkoumaného předmětu a synchronie metod (v podstatě protiklad stárnutí objektu a mládnutí oboru) (Zelenka, 2018, 11). Proměňující se určení předmětu a metod disciplíny udržují imagologii v určité stálé dynamice a napětí (literární versus neliterární texty, literární versus neliterární metody, poetika literárního díla versus mimoliterární faktory). Pro výzkum je to do jisté míry výhodné, neboť imagologie je s to reagovat na soudobé jevy, včetně turbulentních změn mezinárodního rozměru.
Postupně se imagologie, včetně literárněvědné, metodicky otevřela a schvaluje „brikoláž" přístupů, dovolává se široké interdisciplinarity, vrství metodické postupy směřující od úzce estetických analýz až k historickému a kulturologickému výzkumu a podtrhuje důležitost mimoliterárních faktorů v literárněvědných úvahách. (Zelenka, 2018). Rozšířil se předmět zkoumání. Imagologie se věnuje rozboru textů, respektive výpovědí nejrůznějšího druhu, kromě uměleckých i publicistickým, dále masmediálním výstupům, politickým prohlášením, reklamním a marketingovým sdělením, produktům sociálních sítí, edukačním materiálům. Zaměřuje se i na analýzu vizuální kultury, symbolů a precedentních fenoménů.
Dějiny imagologie lze v zásadě rozdělit na tři etapy, „prehistorickou", „klasickou" a „současnou", jež se počítá od vydání monografie The Cultural Construction and Literary Representation of National Characters: a Critical Survey (Beller, Leerssen 2007): „První období začíná prvními myšlenkami ve středověku a končí novověkem. Druhé začíná v devatenáctém století s nástupem „studia obrazu", privilegovaného oboru srovnávací literatury, a trvá až do roku 2007, do vydání první imagologické knihy. A třetí etapa začíná v roce 2007, kdy imagologie znovu získává status samostatné disciplíny a pokračuje dodnes." (lovu 2020).
V „klasickém období" imagologové M. F. Guyard a později H. Dyserinck a F. K. Stanzel částečně přeformulovali zadání srovnávací literární vědy (čemuž oponoval R. Wellek). Ta podle nich nemá řešit, jaké vlastnosti má ta či ona národní literatura, nemusí se tolik věnovat zkoumání literárních kontaktů a vlivů, ale má odhalovat, jak fungují v individuálním a kolektivním vědomí národní mýty o jiných národech (Guyard 1951). Badatel se tedy nemá tolik zajímat o to, jaké vlastnosti má referent, ale o to, jakými mechanismy je jeho obraz utvářen, v jakých se objevuje diskursech.
Monografie Bellera a Leerssena vymezila několik metodologických axiomů. Zůstává
20
u umělecké literatury jako u výhradního předmětu imagologie: „Literární - a zejména komparatistická - imagologie studuje původ a funkci charakteristik jiných zemí a národů, které jsou vyjádřeny textově, zejména způsobem, jakým jsou prezentovány v literárních dílech, divadelních hrách, básních, cestopisech a esejích." (Beller, Leerssen 2007, 7) Beller zdůrazňuje, že imagologii nelze zaměňovat za sociologii nebo antropologii „...je zřejmé, že současné atributy týkající se daného národa jsou spíše textovými tropy než sociologickými a antropologickými daty." (Beller, Leerssen 2007, 27) V definici image se ale autoři dovolávají i pomocných disciplín: „Obrazy ...mají často také podobu propojení sociální skutečnosti a připsaného kolektivního psychologismu.". Šíři přístupů a postupů připouští i Beller: „Přestože textové a literární prameny mají prvořadý význam, literární historikové vděčí za mnohé z nej důležitějších koncepcí, které používají, průkopnickým studiím sociologů, etnologů, sociálních psychologů, politologů a historiků. To je důvodem značně odlišné terminologie a mnoha metodologických neznámých." (Beller, Leerssen 2007, 27).
Cíl literárněvědné imagologie definuje daná monografie takto: „Cílem imagologie je popsat původ, proces a funkci národních předsudků a stereotypů, vynést je na povrch, analyzovat je a racionálně si je uvědomit." (Beller, Leerssen 2007, 11-12). Jádrem výzkumů je sledování „národů v kontrastech", obrazů „jiných" („others") a „cizích" („foreigners"). Studium národní identity považuje Beller za téma přidružené: „Konečnou perspektivou studie obrazu je teorie kulturních nebo národních stereotypů, nikoli teorie kulturní nebo národní identity. Imagologie se zabývá reprezentovaným, reprezentacemi jako textovými strategiemi a diskurzy. Tyto diskurzy implicitně vznášejí nárok na referenčnost vůči empirické realitě, říkají nám, že národ X má soubor charakteristik Y, avšak skutečná platnost tohoto nároku na referenčnost není v kompetenci imagologa, aby ji ověřoval nebo falzifikoval." (Beller, Leerssen 2007, 27).
Podle dílčích předmětů zkoumání můžeme imagologii rozdělit na určité „specializace":
• v literární vědě jde o ustálené obrazy různých kultur, zemí a národů v literárních textech;
• v etnológii o národní obrazy a etnické stereotypy;
• v lingvistice o verbalizaci etnických stereotypů;
• v kulturologii o vzájemné představy účastníků kulturního dialogu;
• v sociologii o sociální funkci těchto představ;
• v historické imagologii (coby součásti historické antropologie) o obrazy „jiného" v historickém
• kontextu a jejich vývoj. (Aleškin).
Úkolem literárněvědné imagologie je:
• proniknout prostřednictvím rozboru textů do podstaty a zvláštností cizí země jakož i země vlastní;
• pochopit vlastní identitu národa na základě interpretace jiných kultur tímto národem;
• vymezit odlišnosti kultur navzájem a určit hranice a průniky mezi kulturami;
• zjistit motivaci vzniku konkrétních stereotypů;
• vysvětlit národní nebo etnickou ukotvenost literární postavy;
• na základě nového přečtení uměleckých textů sestavit obraz doby a společnosti a proniknout k poznání skutečného rytmu dějinného procesu. (Zelenka, 2018).
Komparatistická literárněvědná imagologie postupuje systematicky v jednotlivých následných krocích: a) vysvětluje národní nebo etnickou ukotvenost postav, b) podává jejich vnější a vnitřní charakteristiku, c) popisuje jejich jazykový projev (Zelenka 2018, 8). Když shrneme výše řečené, tato disciplína sleduje, jak lidé v různých kulturách „vnímají svět prostřednictvím svých
21
predstav... na jakých kulturních modelech a premisách jsou tyto představy založené a jak se vzájemně ovlivňují, mění a odrážejí." (Soukup 2011, 277). Imagologické bádání směřuje tedy k podchycení jinakosti, interkulturní komunikace, identity, specifických kulturních konstrukcí. Mapuje etnické stereotypy, mýty, předsudky a klišé a zjišťuje motivaci jejich vzniku. Sleduje tematickou, kompoziční i jazykovou výstavbu textu (verbalizace, jazyková performance a projekce imagologických motivů).
Imagologické literárněvědné reflexe se pohybují v systému binárních vztahů:
• etnocentrismus X kolonialismus
• normálnost X exotičnost
• vzdělanec X barbar
• Sever X Jih
• Západ X Východ
• centrum X periferie
• orientalismus X okcidentalismus (Zelenka 2018, 13).
Imagologicky nasycené texty umělecké literatury, někdy nazývané též jako „literatura interkulturní" (Hausbacher 2000), jsou takové, v nichž si autoři vybírají jako objekt svého zobrazení cizince nebo cizinu, minoritní etnika a jejich příslušníky, řeší otázky teritoria a národní identity, pohybují se v mezikulturním prostoru. Literární text poetizuje společenské jevy do roviny jazyka a literárních obrazů, ale nikoli deskriptivním způsobem. Právě překryvy a odklony od obecného diskursu jsou také ústřední otázkou imagologie.
Jedním z cílů literárněvědné imagologie je umělecké texty „nově přečíst", sestavit z nich obraz doby a společnosti a proniknout k poznání skutečného rytmu dějinného procesu. Literární text má pro imagologii jedinečnou hodnotu ale právě také v tom, že může „generovat fikční světy s vlastními koncepty „jinakosti", determinuje imagologicky diskurs do jisté míry nezávislý na vnější realitě... Svět uměleckého textu vychází z reality, ale zároveň ji neguje tím, že ji opakovaně fiktivně konstituuje." (Zelenka 2018, 10)
D. H. Pegeaux nastolil otázku, do jaké míry lze považovat za objektivní zkoumání vztahů mezi uměleckými díly a společenskými strukturami v konkrétním časoprostoru a definoval tři metodologické zásady:
1. Obraz cizince je sice determinovaný politicko-historickým kontextem jistého synchronního úseku, ale tento obraz není jeho kopií a ani s ní není totožný ve smyslu mimetického odrazu.
2. Výrazovou podobu obrazu ovlivňují klišé, ustálená slovní spojení: existuje ohraničená zásobárna základních klíčových slov pro obraz cizinců kolísající mezi filií a fobií.
3. Představa „jinakosti" v krajních polohách kultury diferencované na hodnotnou a triviální dospívá k analogickým schematizovaným (ikonizovaným) strukturám. (Pegeaux 2010, 541).
H. Dyserinck považoval za důležitou otázku ideologičnosti. Zastával názor, že imagologie není součástí ideologického myšlení, ale naopak příspěvkem k deideologizaci. Dyserinck zpochybnil objektivitu pojmů národ (jedná se podle něj o mentální konstrukt, dočasný model myšlení) i národní identita (Dyserinck 1966). Tvrdil, že právě na základě neustálého kontaktu s kolektivními soudy se komparatistika naučila dávat si v tomto směru velký pozor a že žádný jiný výzkum se lépe nehodí na poukázání neopodstatnenosti některých teorií o národnosti, národní jedinečnosti, ducha národů apod.
22
Naše zkoumání ohraničíme základními imagologickými termíny vymezenými v The Cultural Construction and Literary Representation of National Characters : a Critical Survey (Beller, Leerssen 2007). Užití dalších pojmů nebo i vytvoření nových, vyplyne z vlastního výzkumu.
Z jádra imagologie se jedná o pojmy: image, autoimage, heteroimage, metaimage, obraz, brand, stereotyp, autostereotyp, heterostreotyp, reputace, národ, etnikum, národní/etnická identita, stát, teritorialita, regionalismus, kosmopolitismus, globalizace, kolektivní paměť, národní mýty.
Z hlediska kulturních rovin: rovina obecná, tj. kulturně univerzální, rovina konkrétní, česko-ruské vztahy, malý národ, velký národ, velmoc.
Z hlediska vztahů k „jinému" a jeho hodnocení: pozitivní, negativní nebo distanční, popřípadě odsunutí jiného etnika ze zorného pole autora (Soukup 2006), jinak též přitažlivost (mánie), odpudivost (fobie), rovnost (filie), ignorace (distance).
Připomeňme stratifikaci různých přístupů k „jinému" formulovanou Todorovem (1996): rovina axiologická (druhý je dobrý, nebo špatný, mám, nebo nemám ho rád), praxiologická (snaha sblížit se s druhým, nebo naopak se mu vzdálit) a epistemická (druhého znám, nebo neznám).
Zevrubné vysvětlení, hierarchii, vzájemné vztahy a možnost aplikace výše vedených termínů a kategorií na konkrétní materiál průběžně osvětlíme v jednotlivých kapitolách.
Prozatím blíže nastíníme termín „image" („image", „hmurtk"). Jakýmsi destilátem všech definic „image" může být toto pojetí: Image je obraz objektu zformovaný v psychice lidí, k němuž se váže určité hodnocení. Image je záměrně vytvořený, umělý produkt, výsledek vědomé činnosti podaný jedinci zvenčí. Jde o soubor představ cirkulujících v obecném povědomí, jež mají hromadnou podstatu. (Čepkasov 2017) Spolu s termínem „image" se často synonymně užívá výraz „obraz". Ve skutečnosti je „image" pojem nadřazený pojmu „obraz": Existuje řada definic „image" používající slovo „obraz", ale žádná definice „obrazu" operující s výrazem „image". „Obraz" je přirozený, spontánní, živelný jev, výsledek individuální vnitřní emoční psychické aktivity jedince. Je chápán jako „...výsledek individuálního zážitku či zkušenosti (ať již ojedinělé či několikanásobné), který vyjadřuje názory, požadavky, postoje, představy, hypotézy a mentalitu autora." (Nedvěd 2014) „Obraz... může být ojedinělý, vyjadřuje názor svého autora a vypovídá o něm mnohdy více než o zobrazovaném jevu. Obraz se nemusí stát stereotypem a může se běžně cirkulujícím stereotypům vymykat." (Klusáková 1997, 8).7 V obraze se více než vztah „my" k „oni" projevuje vztah „já" k „oni". (Klusáková 2003, 12). „Image" je oproti obrazu záměrně vytvořený umělý produkt, výsledek vědomé činnosti vnucený jedinci zvenčí, jenž má hromadnou podstatu. Hlavní rozdíl mezi „obrazem" a „image" spočívá v tom, že spolu s objektem se jedinci zároveň předkládá jeho interpretace. Ke zpřesnění obsahu pojmu „image" vede jeho rozlišení od dalších jiných pojmů. „Image" oproti „stereotypu": Stereotyp je schematický, standardizovaný obraz charakteristický krajní ustáleností, zatímco „image" je do jisté míry dynamický. Stereotypy jsou často negativní a mají formu předsudků a předpojatostí, což se týká zvlášť národních stereotypů. „Image" bývá pozitivně zabarvený (zejména „heteroimage"). Stereotyp však může být a také bývá integrální součástí image. „Image" oproti brandu: Brand je jev v oblasti ekonomiky, je apriori pozitivní, „image" je jev sociální. (Čepkasov 2017) Při vlastní analýze textů není možné jednotlivé pojmy od sebe rozlišit vždy, různým způsobem se překrývají.
Pro formování „image" bývá uvažována diadická koncepce „spectant" (pozorující) a „spected" (pozorovaný). Domníváme se však, že přesnější je spíše koncepce triadická: „spected", „spectant" a „recipient". Výsledné „image" se liší s ohledem na to, kdo o kom ho vytváří a pro koho.
„Image" obsahuje složky reálné, zároveň však i vlastnosti připisované, často neexistující nebo mylné. Souvislost image s realitou je velmi sporná. Přestože je „image" stavěné racionálně, oplývá značným množstvím afektivních, obrazných a asociativních prvků. Má symbolickou povahu a s
7 Autoři publikace Obraz druhého v historické perspektivě: Tisk a historická beletrie při formování historického vědomí v 19. a 20. století uvádějí, že zdrojem obrazů může být tisk, pamflety, topografické popisy, dějepisné i zeměpisné učebnice, beletrie, teoretické eseje i cestopisy... dokumentární kresba či karikatura (Klusáková 1997, 8). Domníváme se, že v případě tisku, pamfletu a učebnice se jedná spíše o image než o obrazy.
23
realitou může být spojeno i naprosto volně - otázku pravdivosti a otázku vztahu k realitě zkoumá právě také literárněvědná imagologie a je to pro ni velmi důležité. Jak upozorňuje Z. Konstantinovič, „image"je „cizí kulturní prostor v naší mysli, který sám o sobě neexistuje (Konstantinovič 1988). Lidské chování a jednání v oblasti společenské interakce je tak zásadním způsobem determinováno nikoliv samotnou realitou, ale našimi představami o realitě. Obraz cizího nespočívá v jeho konkrétní podobě či geografii, ale v mentální fiktivní představě čtenáře. Poznání „pravdivé skutečnosti" je omezeno, v okolí „image" oscilují pojmy jako konstrukce, konstrukt, představa, idea a ideologická soustava, simulakrum. Musíme pamatovat na to, že cíleným utvářením vykazuje image ambici svého tvůrce ovlivnit realitu.
V reakci na současné přeskupování (geo)politických sil ve světě, zostřující se vztahy mocností a různých uskupení, novou polarizaci, čtvrtou vlnu globalizace, hodnotovou neukotvenost a rozkolísanost, informační nespolehlivost a manipulativnost, celkovou nestabilitu, nejasnost, vágnost, fluidnost, hybridnost, rychlost změn, a především také etnickou promíšenost by se dle našeho názoru měl inovovat také způsob imagologického bádání. To musí počítat s určitou rozmytostí etnických pojmů a kategorií (dokonce i „my" - oni"), s fragmentárností (jakési úlomky imagologických elementů), se sítěmi namísto přehledných struktur a s posílením fiktivnosti. Ačkoli, jak jsme naznačili, v současné době se v realitě mnohé navrací ke starým pořádkům s akcentací na původní přehlednost pozic.
Sémiotická analýza
Ze sémiotiky využijeme v našem bádání zejména teorii sémiosféry podle Lotmana. Sémiosféra je abstraktním prostorem znakové výměny. Na základě primárně kulturně a jazykově osvojených dispozic jsme schopni přiřadit znakům uvnitř sémiosféry určitý významový obsah. Sémiosféra je vázána na kulturní prostředí. Lotman chápe kulturu jako sémiotický systém, který převádí bezprostřední zkušenosti člověka do systému znaků. V tomto procesu vyzdvihuje úlohu jazyka. Jazyk podle něj strukturuje oblast kultury i systém světa, neboť jej převádí na text. Takový svět, který se zakládá na textu, se stává entitou sémiotickou. „Do sémiosféry může proniknout rovněž aspekt předstírání, který byl přítomen při procesu konstruování kultury. Sémióza by v tomto případě fungovala jako proces připisování fiktivního významu určitým jevům, které se skrze začlenění do prvků skutečnosti stanou součástí ustáleného systému znaků. Původně zkonstruované znaky se tedy postupem času mohou transformovat do podoby obecné představy o realitě a získat tak platnou existenci. Toto zapojování vykonstruovaných znaků a znakových souborů coby prostředků umožňujících přetváření skutečnosti se stalo fenoménem provázejícím významné transformační procesy ve společnosti." (Lotman 1984, 89).
Pro imagologii je klíčový sémiotický termín „labelizace", tj. hodnotící označování, kdy více jmen/zobrazení může být spojených s toutéž věcí, a naopak více významů je spojeno s jedním jménem/zobrazením. (Doubravová 2002) Využijeme také sémiotickou „emblematiku", tj. studium znaků typických pro určité historické období dotýkající se oblasti teorie kultury. Dále zohledníme principy reifikace pro utváření „imagí", tedy obecný sklon věřit, že existuje-li jméno (verbalizace „image"), musí existovat i věc (je-li tedy „image" vyjádřena v jazyce, zdá se, že má základ v realitě, což může být omyl).
Diskurživní analýza
Diskurzivní analýzu chápeme jako interpretaci diskurzu jako „kolektivní významové souvislosti" spočívající ve čtení a interpretaci textů coby sémiotických produktů (Brenner 2015, 15). Vzhledem k tomu, že analyzujeme literární texty omezeného korpusu, není a nemůže být náš přístup k diskurzu multimodální, tedy široký, zahrnující „všechno" k našemu tématu, tedy k určení národní identity ve vztahu k image česko-ruském pohledu od 90. let 20. století. V daném rozsahu by bylo
24
téma prakticky neuchopitelné. Volíme tedy přístup úzký, minuciózní analýza fragmentu diskurzu. (Cingerová, Motyková 2017, 139).
Diskurz je složen z textů, respektive výpovědí, ale vytváří ho teprve jejich smysluplné propojení. Síť nebo změť textů pak ve společném účinku slouží k pochopení a výkladu skutečnosti. Obdobně teprve síť verbalizovaných „imagí" vede k pochopení náhledu jedné komunity na druhou. Komplex „imagí" pravděpodobně koreluje s uspořádáním diskurzu: jako celek představuje diskurz vnitřně hierarchicky členěný, neuzavřený, ve stálé proměně se nacházející systém, symbolické uspořádání. Diskurz je hierarchizován a diskurzivní jednotky mají různý rozsah, funkci a význam. Podnětné je vztáhnout k „imagím" jednotky, jako jsou „fragmenty diskurzu", tedy texty nebo části textů k určitému tématu coby nejmenší jednotky, a „kolektivní symboly", které představují repertoár obrazů, které zná každý člen společnosti, jakási zhuštění a vyčnívající body diskurzu (Landwehr 2001, 73). Důležité jsou pro námi zvolený přístup k výkladu rovněž závěry o vztahu ideologie a diskurzu: „...boj o vliv a nadvládu se projevuje v mluveném projevu, v rámci jazyka" (Brenner 2015, 18). Propaganda systematicky předepisuje diskurz etablováním různých témat a vyjadřovacích prostředků, obsazením pojmů, prosazováním interpretací, ale také tabu a tabuizovaných zón v procesu hierarchizace výpovědí; podobně se proměňují i image.
Pro náš výzkum je relevantní Jägerovo sociologicky orientované pojetí kritické diskurzivní analýzy, které vychází z lingvistiky a chápe jazyk a realitu jako vzájemně propojené, na sobě závislé systémy znaků, zkoumá konotace výroků, jakož i sémantické novotvary (Jäger 2012). Klíčové je Landwehrovo zjištění, že v určité době se z teoreticky možného nekonečného počtu slovních vyjádření ve skutečnosti objeví pouze omezený počet (Landwehr 2001, 7), což je interpretačně relevantní. Využijeme také pojem „diskurzivní formace", tj. označení ohraničené oblasti, pole s konečným počtem jednotek a výpovědí, časově omezené. (Foucault 1998, 307) „Diskurzivní formace" sestává ze čtyř součástí: z výpovědí, pojmů, modalit vyjádření a strategií (Cingerová, Motyková 2017, 47). Spitzmúller a Warnke navrhují analýzu „diskurzivních sémantických figur", které strukturují diskurzy a fungují jako hodnotící schémata: izotopické řetězce, topoi, klíčová pravidla, presupozice, jména, autority, témata, myšlenkové komplexy, pojmy a slova (Spitzmúller, Warnke 2011, 85, cit. podle podle Cingerová, Motyková 2017, 84). Všechny tyto termíny jsou pro náš výzkum inspirativní.
I diskurzivní analýza nastoluje jako téma vztah k „druhému". Laclau a Mouffová zavádějí termín „antagonismus", což je vztah mezi dvěma entitami, které mají plně určenou identitu. Přítomnost „druhého", jehož Laclau a Mouffová nazývají „nepřítelem", nám podle nich brání, abychom byli kompletně sami sebou, konstituovali se jako národ, náboženské společenství či sociální vrstva - brání nám v tom nějaká hrozba (Laclau, Mouffová 2014,151, cit podle Cingerová, Motyková 2017, 62). To je závěr v podstatě protichůdný výsledkům imagologických výzkumů, kdy se ukazuje, jako by negativní vztažení se k „druhému" bylo podmínkou sebeidentifikace.
Z oblastí analýzy diskurzu více vycházíme z kritické diskurzivní analýzy (CDA). CDA řeší problém velkého množství zkoumaných textů (Meissler 2008) a navrhuje kvalitativní analýzu, jež nevychází z předdefinovaných kategorií, ale postupuje „zdola nahoru" („bottom-up approach") a zkoumá významy, kterých text nabývá v konkrétních sociálních kontextech. Kategorie se vytváří až na základě toho, co se v textu objeví. Nosný je Meisslerův návrh vyjít od významových jednotek, které se v jednotlivých textech opakovaně vyskytují, tyto jednotky stanovit dle vlastního úsudku, zdůraznit klíčové aspekty analyzovaného diskurzu, postihnout různé pravidelnosti, či naopak variace, tabu a lakuny, eventuálně vývoj diskurzu v čase. Určení systému a jeho jednotek teprve vyplývá z analýzy korpusu a nedá se předem přesně stanovit. Je nutné zamezit ztrátě významu a ztrátě kontextu, jež hrozí při kvantitativní obsahové analýze zdůrazňující statistiku. Z tohoto důvodu bude jako analytická metoda práce s textem využito otevřené kódování, viz níže.
Z diskurzivní analýzy si lze pro interpretaci uměleckých textů vzít i řadu konkrétních námětů na jednotlivé postupné kroky rozboru: představení a zdůvodnění tématu, stručná analýza úrovně diskursu (místo, ze kterého se výpověď uskutečňuje, například věda, politika, média), charakteristika
25
diskurzního kontextu a relevantních diskurzních událostí, vytvoření korpusu textů, vyhodnocení materiálu vzhledem k analyzovanému diskurzivnímu řetězci, minuciózní analýza vybraných fragmentů diskurzu, interpretace (poslání, prostředky, cíle, intence) a celková analýza diskurzivního řetězce, respektive analýza celého diskurzu prostřednictvím porovnání různých diskurzivních řetězců. (Jäger 2007).
Diskurzivní analýza si obdobně jako imagologie klade otázku, zda má ten, který ji provádí, zkoumané hodnotit. M. Foucault navrhuje vyvarovat se komentářů, nechat promluvit sestavený „archiv" a samotné výpovědi, které jsou zasazené do určitého času a prostoru (Foucault 1998). Foucault doporučuje reflektovat vlastní pozici badatele. V našem případě je to pozice Češky rusistky narozené v roce 1977 a prošlé „brněnskou rusistickou školou" Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Na výběr zkoumané látky, způsob a výsledky její interpretace má nesporný vliv autorčina životní zkušenost (socialistická základní škola), vzdělání, osobní zkušenost z pobytů v Rusku (opakované, dlouhodobé i krátkodobé, Moskva, Sankt-Peterburg, Tatarstán, Ural, Sibiř, Archangelsk, Volgograd, Kalymkije, Bajkal a další) a kontakty. Vztah k Rusku je generačně proměnlivý, generace autorky se například intenzivněji zabývá tématy spojenými s totalitarismem. (Pešková 2008).
Kognitivní lingvistika
V některých oblastech a závěrech se analýza diskurzu stýká s kognitivní lingvistikou. Kognitivní lingvistika zkoumá kolektivní zkušenost uloženou v jazyce, ustálená spojení, typické -méně typické a netypické - kolokace, pracuje s pojmy. Analýza diskurzu zdůrazňuje, že „jednotlivé jazyky se neliší jen svým systémem, ale tím, že jazyková společenství různým způsobem poznávají svět, de facto vytvářejí různé verze světa. Takový postoj se nazývá jazyková relativita." (Cingerová, Motyková 2018, 22) Podle kognitivní lingvistiky, Lublinské školy, je v každém jazyce uložen „jazykový obraz světa". Z jazykově sémantických struktur lze interpretovat, jak myslíme, vnímáme, kategorizujeme, v jazyce je obsažena interpretace skutečnosti. „Jazykový obraz světa" je vždy hodnotící a představuje určitý souhrn soudů, důležitá je jazyková expresivita. (Vaňková 2007). Jazyková obraz světa je málokdy lhostejný. Je také antropocentrický a v souvislosti s tím etnocentrický a geocentrický: „Naše „předsudky", stereotypy a prototypy, schémata rozumění... vycházejí z opozice „vlastní-cizí", která je vedle antropocentrismu druhým základním principem utváření jazykového obrazu světa." (Vaňková 2007, 59). Kognitivní lingvistika považuje jazykový obraz světa za předsudečný, a dokonce za xenofobní.
Obdobně jako diskurzivní analýza počítá kognitivní lingvistika s tím, že ze světa se nám dostává v jakési synekdochické zkratce pouze jeho výseč. Také kognitivní lingvistika vyčleňuje jako jedno ze dvou hlavních témat vedle „tělo/tělesnost v jazyce" právě „společenství/druhý/jiný v jazyce" (Vaňková 2007, 41). Kognitivní lingvistika stanovuje teze o přímé souvztažnosti národního jazyka s národní kulturou, zkoumá posuny v „jazykovém obrazu světa" a v povaze v dobách historických proměn.
Za mimořádně výmluvné, protože částečně nesystémové, považuje kognitivní lingvistika umělecké texty, jimž v oblasti zkoumání jazykového obrazu světa připisuje zvláštní význam: „...poezie jen explicitněji poukazuje k tomu, co je v jazyce, v systému přítomno jako významová potence." (Vaňková 2007, 64). Jde o „neocenitelný zdroj materiálu, na němž lze velmi plasticky doložit konotace jinde těžko zachytitelné." (Vaňková 2007, 79). Umělecké texty vyzdvihuje jako modely světa sui generis. V uměleckém textu na jedné straně zdůrazňuje kreativní potenci samého jazyka, na druhé straně to, že se v něm reinterpretuje běžný obraz světa a rozumění se odklání od běžného směru. (Vaňková 2007, 47). Polemika člověka-básníka s tím, že je nám uloženo vidět určitým způsobem, že jsou kontury našeho světa přesně dány, ústí často v přetváření významových a někdy přímo jazykových struktur. Díky poznatkům kognitivní lingvistiky můžeme mimo jiné zpřesnit analýzu jazykového stylu vybraných autorů.
26
Premisy o imperialismu, postimperialismu a neoimperialismu
Pro naše zkoumání vycházíme z premisy o třech po sobě jdoucích dějinných cyklech: imperialismu (a s ním spojeného kolonialismu a nacionalismu), postimperialismu (postkolonialismu a postnacionalismu) (Bhabha 1994), neoimperialismu (neokolonialismu, neonacionalismu). K nej výraznější proměně „imagologické situace" došlo s přechodem od imperialismu k postimperialismu.
Do začátku 90. let 20. století existovaly zřetelně vymezené a oddělené bipolární geopolitické, ideové a kulturní bloky. Nebylo těžké určit hranice, centrum a periferie. Společnosti byly stavěny na hierarchické struktuře a byly do velké míry homogenní, jazyky se nemíchaly, etnická identita byla jednoznačná. Vymezit „my" vůči „oni" bylo velmi snadné. Patriotismus se zakládal do značné míry na pěstování nenávisti vůči nepříteli, na démonizaci či dehonestaci „toho druhého". Imagologická situace byla přehledné (mánie, filie, fobie).
Od 90. let 20. století, po rozpadu velkých systémů a celosvětových imperiálních celků, přichází otevřenost a pluralita. Prostor se nejprve roztříštil a následně propojil v jeden globální celek. Nejprve v rámci reálné geografie, postupně i ve smyslu jednotného virtuálního online prostoru. V umělecké rovině toto postimperiální období koreluje s postmodernismem, v ekonomice se čtvrtou vlnou globalizace. Kultury se prolínají, jazyky mísí, nivelizuje se rozlišení mezi „vlastním" a „cizím", centrem a periferií, ruší se hranice. Oproti dichotomickým modelům prostoru a pohybu lidí v něm se uplatňuje model rhizomu, decentralizované sítě. (Hausbacher 2000). Jednoznačná identita byla nahrazena alteritou, došlo ke znejistění etnické identity. Namísto dialektické logiky identity přišla dekonstruktivní, popř. postrukturalistická logika hybridity. (Bhabha 1994). Zvýšila se multikulturnost sociálního života ve městech i na venkově. Člověk se i v domácím prostředí ocitl v nepřetržitém sledu mezikulturních situací. K dispozici je mu zboží z celého světa. Imagologická situace se zcela znepřehlednila.
Vzhledem k vývoji mezinárodní situace, a to zejména ve spojitosti s chováním Ruska, je od roku 2014 zřejmě nutné zvážit nástup nového paradigmatu. Bývalé totalitní režimy začínají budovat nové neonacionalistícké utopie o rekonstrukci impéria. Po éře uvolnění a svobody - ale také nejistoty - se takové společnosti navracejí ke starším stavům politického zřízení a k archaickým strukturám myšlení. S koncem imperialismu se hovořilo o konci dějin (Fukujama 1992). „Postdějinný člověk" se musel adaptovat na život v postnárodní společnosti (Ulbrechtová 2015, 273). To pro současnost již neplatí: přeskupování (geo)politických sil ve světě a zostřené vztahy mocností vedou k nové polarizaci. Situaci zásadně ovlivňují technologie a nová média, zejména informační a komunikační, kdy dochází, v souladu z tzv. obdobím „post-thrue", dobou „postfaktíckou" k manipulacím s informacemi a k výrobě alternativní reality.
Kvantitativní metody
V bádání jsme se rozhodli přistoupit i k některým metodám využívaným spíše v mimoliterárních oblastech a také výsledky výzkumu vizualizovat pomocí tabulek, grafů, map, včetně mentálních, schémat, Vennova diagramu a matric. Chceme dosáhnout přehlednější a více strukturované orientace v textech, více překročit intuitivní a subjektivní rámec hodnocení vlastností textu a některá tvrzení doložit zcela exaktně. I níže uvedené metody se částečně překrývají. Domníváme se, že jejich aplikace by mohla být efektivní zejména při rozboru textů Vladimíra Sorokina, neboť jednou z jeho tvůrčích metod je kombinatorika.
Kvalitativní metody se v literární vědě uplatňují spíše okrajově a aditivně. Kvantitativní analýza textu nemá být cílem výzkumu, ale obohacujícím metodickým nástrojem interpretace uměleckého textu. Daný přístup neznamená „...popření či vytěsnění standardních literárněvědných postupů", nemá „substituovat vlastní literárněvědné postupy". (Změlík 2018, 9). Samotná kvantitativní analýza bez relevantní interpretace ztrácí smysl.
27
Pri kvantitatívni analýze užíváme nástroj QuitaUp automaticky stanovující tematickou koncentraci textu. „Tematická koncentrace (TC) vyjadřuje míru zaměřeností textu na hlavní téma či témata, přičemž ústřední téma je detekováno pomocí tzv. tematických slov. Výpočet je založen na vlastnostech rankové frekvenční distribuce slov a h-bodu." (Popescu 2007, Popescu a kol. 2009). Autosémantícká slova vyskytující se v pásmu nad h-bodem (tj. slova, jejichž rank je nižší než h-bod) jsou považována za tzv. tematická slova. QuitaUp kromě hodnoty TC zobrazuje jednotlivá tematická slova a jejich váhy (TW).8 Jelikož většina pro nás významově signifikantních lemmat zůstala pod h-bodem, vyhledávali jsme je v textech sami, stanovovali jejich frekvenci na 10 000 slov a výsledky zaznamenali do grafů a interpretovali.
Kategoriální systémy
Kategorizace je produktem slučování na základě jednotícího o kritéria. Kategoriální systém může být vytvořen na základě předem definovaných pojmů, nebo jako produkt otevřeného kódování. Otevřené kódování je metodou založenou na velmi detailní a hloubkové práci s textem. Probíhá ve třech stupních. Vymezení 1. datových úryvků (jednotek, indikátorů) jako něčeho, co reálně existuje (je obsaženo v realitě, v textu), 2. konceptů (kódy, názvy přiřazované k jednotlivým indikátorům nebo jejich skupinám), které již nejsou přítomny v datech samých, ale definovány badatelem, 3. kategorie (proměnné), které vznikají slučováním kódů na základě nějakého jednotícího kritéria (Švaříček, Šedová 2007, 90).
Při otevřeném kódování je text nejprve rozbit na jednotky, těmto jednotkám jsou přidělena označení (kódy, „nálepky", a to ad hoc). Při analýze materiálu se vyjevuje, že se informace, jevy, výpovědi v různých modifikacích opakují, jsou tedy označovány již existujícími kódy. Ty jsou postupně zpřesňovány a revidovány. Každý, kdo přistupuje k látce, kóduje jinak, po svém. Po vytvoření seznamu kódů se pokračuje systematickou kategorizací, kódy se seskupují podle podobností nebo jiné souvislosti, rozkrýva se hierarchie systému. Finální fází výzkumu prostřednictvím otevřeného kódování je interpretace deskriptívne zpracovaných nasbíraných dat. Může jít dále o využití analytické indukce, konstantní komparace, metody analytického závorkování, techniky „vyložení karet", techniky kontrastování či naratívní analýzy s těsným napojením na aparát lingvistiky a literární vědy. (Švaříček, Šedová 2007, 211-244).
Kódování je vhodné i pro imagologický výzkum, když zvážíme, že prezentace a vnímání „jiného" se de facto odehrává jako kódování, nálepkování, jehož výsledkem je kategorizace. Definování sady pojmů (kódů) při analýze textu tvoří základ pro jejich další „síťování", určení vztahů a závislostí mezi nimi. Kódování se zaměřuje na rozkrývání významů, které nemusejí být prvoplánově zjevné. Na základě metody otevřeného kódování jsme vytvořili řadu tabulek na různá témata.
Teorie sítí
Teorie sítí je založena na vytváření schémat a grafů, které reprezentují vztahy a vazby mezi objekty, a to symetrické, nebo asymetrické. Graf sítě tvoří uzly (koncepty, kategorie a naratívy) a hrany. Řeší se konektívita uzlů a celkový kontext, který uzly a vazby propojuje. Teorie se uplatní zejména v analýze teritoriálních konceptů pro obdobní postímperiální.
Vzorce výpočtu TC a TW a definice h-bodu viz. Cvrček, V., Čech, R., Kubát, M. QuitaUp - nástroj pro kvantitativní stylometrickou analýzu, [online] Czech National Corpus and University of Ostrava, 2020. [cit. 2021-03-12]. Dostupné z: https://korpus.cz/quitaup/
28
Teorie množin
Z teorie množin nás zajímá její základ, tj. typologie vztahů prvek - množina: objekt X je prvkem množiny Y; objekt X není prvkem množiny Y; X, Y jsou množiny a každý prvek množiny X je také prvkem Y - inkluze, množina X je podmnožinou množiny Y, dále poměry mezi množinami (průnik, sjednocení, rozdíl, soubory množin) a fenomén prázdné množiny. (Vopěnka 2011). Teorie množin bude využita zejména pro analýzu a vizualizaci prostoupení „auotoimagí", „heteroimagí" a „metaimagí".
Mentální mapování
Mentální mapování se s imagologií shoduje na axiomu, že obraz prostoru/cizího nespočívá v konkrétní geografii, ale v mentální, fiktivní představě jedince/čtenáře/autora o nich. Mentální mapa je „schematický obraz vnitřní organizace vnější skutečnosti, mentální reprezentace vnějšího světa"9 v prostorovém smyslu, jinak též „kognitivní mapa". Rozlišují se mentální mapy podle Lynche a Goulda. „Gouldovské" mapy odrážejí kladné nebo záporné hodnocení objektů (Gould, White 1993) a vznikají sekundárně na základě analýzy sesbíraných dat, „lynchovské mapy" zaznamenávají subjektivní prostorové představy jedince přímo, na základě skici (forma, vzdálenosti, rozmístění objektů) (Lynch 2004). K výzkumům se v tomto případě často používají slepé mapy. Lynch vymezil několik základních typů objektů, jež jsou pro mentální mapu daného typu nej důležitější: tvary (formy), linie, hranice, centra (uzlové, orientační body) a oblasti. Posuzuje se například, nakolik přesně je člověk schopen oddělit od sebe jednotlivé oblasti, stanovit jejich proporce, správě vytyčit směry atd. Různá odklonění se od reálné podoby mapy mají vysokou interpretační hodnotu.
9   BLÁHA, J. D. Mentální mapy: předmět a prostředek k hodnocení, [online] [cit. 2013-09-01]. Dostupné z: http ://www.j ackdaniel. cz/mentmap/.
29
Vladimir Sorokin10
Jáchym Topol
li
10 Fotografie: Zemljanoj, A. Bez názvu [černobílá fotografie] [online]. Vladimír Sorokin o sovetskom andergraunde, plochich obložkach i berlínskom pive In: Symbol, 18.04.2017 [cit. 2023-05-02]. Dostupné z: https://www.thesymbol.ru/heroes/mnenie/vladimir-sorokin-interview/
11 Fotografie: Dvořáček, P. Spisovatel a laureát Státní ceny za literaturu Jáchym Topol, [černobílá fotografie] [online]. PročNe, 15.5.2018 [cit. 2023-05-02]. Dostupné z: https://procne.hn.cz/cl-66076660-66-otazek-ludka-stanka-jachym-topol
30
Tvorba Vladimíra Sorokina a Jáchyma Topola v imagologické perspektíve
Nejprve se pokusíme vystihnout společné rysy tvorby vybraných spisovatelů. Vladimíra Sorokina a Jáchyma Topola můžeme považovat ještě za autory postmoderního typu s dekonstrukčním přístupem k výkladu skutečnosti. Oba zároveň tíhnou k nastolování společenských, politických a ideologických otázek, k nimž se i uměleckými prostředky vyjadřují, přičemž většinou bez autocenzury a místy až „v drastickém rozvratu". (Glanc, Kleňhová 2005, 285) Absence korektnosti se výrazně projevuje i v uchopení imagologických témat. Bývají přijímáni jako nonkonformní, do jisté míry experimentální, dalo by se říci avantgardní12 a také kontroverzní13. Jejich texty se setkávají s rozporuplným hodnocením ze strany recenzentů a literárních kritiků vyvolávají prudké reakce určitých politických kruhů (Jakl, Klaus, Weigl 2017) a někdy i exaltovanou odezvu veřejnosti.14 Sorokin i Topol inklinují k žánrům „výtěžným" co do konstruování fikčních světů, jako je utopie, antiutopie, dystopie, fantasy, sci-fi, román alternativní historie, dále pak využívají společensko-politický a rovněž klíčový román, výchovný, iniciační a pikareskní román navázaný na „road-movie", prostřednictvím něhož ukazují různá prostředí. Jejich postavy se pohybují nad rámcem obvyklých zkušeností ve smyslu krajních zážitků, outsiderství, změněných stavů vědomí. To na jedné straně autory osvobozuje od závislosti na popisu vnější reality, na druhé straně jim to umožňuje tuto realitu domýšlet až do o absurdních poloh, hyperbolizovat ji, experimentovat s doslovnou realizací ideí a naplněním hypotéz, a tím skutečnost alegorizovat a proniknout hlouběji do její podstaty a struktury. Z analýzy a interpretace vybraných románů Vladimíra Sorokina a Jáchyma Topola přirozeně nevy vstává jediný platný, objektivní a ucelený obraz současného světa a obraz „jiného" a sebe sama v něm. Nelze ho z nich plně odvodit a příslušné texty pokládat za jeho přímou reprezentaci. Soudobé jevy se v nich však odrážejí ve vysoké míře, a to v konkrétní i modelové podobě. Zejména Topolovy romány, jakkoli se týkají aktuálních a významných společenských událostí, pnutí a hnutí, zobrazují výseč světa jakoby mimo systém a mimo oficiální výklad. Činí tak „...rozrušováním „klasické" estetiky... pomocí deformací, iregularit, přehánění, katachrézí a sofismat... čtená se... napájí napětím mezi realistickým až naturalistickým popisem a jeho imaginatívními metamorfózami: všechno takhle nějak může fungovat, ale možná spíš nemůže; čteme příběh z dobře známé a prožité současností, ale zároveň cítíme, že tohle přece jen není svět, ve kterém žijeme." (Heller 2017) Autorské východisko je originální, alternativní, směrodatný je odkaz k převrácené karnevalové kultuře, tedy k času vyňatému z řádu. Sestra vychází z undergroundu, Kloktat dehet vytváří fikční svět paralelní vůči reálně proběhlým dějům, Citlivý člověk zobrazuje spodní vrstvy společnosti. Dané texty tak lze na jedné straně na principu dedukce využít jako podklady pro odvození obecnějších závěrů, na druhé straně jimi na principu indukce obecnější tendence ilustrovat.
Výrazným společným prvkem Sorokinova a Topolova stylu je expresivní jazyk, krajní heterogenita verbálních prostředků včetně rozvolněné grafiky, přítomnost autorských neologismů, překračování běžných pojmových polí, multilingvismus.15 Typická je celková hovorovost, nespisovnost s četnými vulgarismy, neoficiálními názvy, kolísání a prolínání jazykových prvků různých lexikálních úrovní, střídání obecné a spisovné češtiny, regionalismů, slangu, ale také prostředků knižních a poetických, „bizarních forem pseudodialektu". Podstatnou částí lexika tvoří výrazy z cizích jazyků. Nápodobně k prostorovému příhraničí autoři hojně užívají výrazy z jazykové periferie: archaismy, neologismy, hantýrku, cizí slova. Výrazné postavení mají lexikální a grafické
12 Vladimíra Sorokina zařazují čeští badatelé do Lexikonu ruských avantgard 20. století. (Glanc, Kleňhová 2005).
13 Některé Sorokinovy knihy se na ruském trhu prodávají v zapečetěném igelitovém obalu jako do 18 let nevhodné.
14 Nejznámějším „skandálem" je v této souvislosti topení Sorokinových knih v instalované záchodové míse členy organizace „Jdeme spolu" v roce 2002 před Velkým divadlem v Moskvě (podrobně viz Strukov 2018).
15 Nastolována bývá otázka přeložitelnosti textů obou autorů i když jsou překládáni hojně a do mnoha jazyků, viz Borůvková, 2019.
31
hybridy. U českého autora nabírá způsob vyjádření až povahu jakéhosi kryptojazyka.16 V českém, ale například i v německém prostředí se akcentuje náročnost četby, její „nestrávitelnost", na Topola se hledí, i přes jeho zjevnou čtenářskou popularitu, jako na „autora pro kritiky" (Peňás 2005, 15, Králíková 2015, 104). Sorokin je paradoxně považován za autora čtenářsky obecně více přístupného, přičemž ale užívá vyprávěcích postupů pro čtenáře nekomfortních - jako by je mučil, páchal i na nich jisté násilí: „Slovní maximalismus, zahlcování čtenáře přílivem stále nových podrobností, nepřestávající exploze expresivních prostředků, enumerace (vyprávění jako katalog, slabikář pojmů a termínů pro rusisty), radikální intertextovost... jako by chtěl idee op-artu vtěsnat do literatury, kterou tedy vnímá jako masovou spotřební věc, umožňující nekonečné reprodukce a kopie." (Chlupáčová 2012, 131-132).
Základní rozdíl vidíme v tom, že Topol, také básník, dramatik a autor písňových textů, je spíše typem „živelného" autora, který jako by někdy psal až na hraně automatického textu coby médium (do vypravěče „vstupující hlas", Sestra, 161). Zvláště v přelomové Sestře používá techniku proudu vědomí, nepřetržitého vnitřního monologu anebo vyprávění alespoň stylizuje do podoby spontánního, neovládaného, „halucinantního" (Kopáč 2005) řečového proudu. Jeho vypravěč píše jako v horečce v drogovém opojení, promluva nezřídka připomíná zaříkávání (Zandová 2013, 28).
Sorokin, mimo jiné dramatik a autor filmových scénářů, je typ „vědomého" autora, jenž má tvůrčí proces plně pod kontrolou, jako osoba stojí mimo text. Jeho metodou je vlastně tvorba permanentního metatextu. Sorokin dokáže v krystalické čistotě napodobit jakýkoli žánr a styl, čímž proces psaní soustavně reflektuje. Odhaluje tak „vnitřností kánonu", kánonu literárního stylu, ale i kánonu z mimoliterárního kontextu, tedy různých státních režimů a modelů společnosti a, jak nás bude zajímat především, i interkulturních vztahů. Coby bytostný konceptualista Sorokin komponuje texty jako demiurg a zachovává od nich osobní a emoční odstup.17 K tomu poznamenává I. Pospíšil: „Sorokin dosáhl jistého krajního bodu, který odpovídá tomu, že literární umění se stává spíše technologickou záležitostí kombinatoriky již vypracovaných postupů, jejich hybridizace a zcela racionálního kalkulačního mixování jednotlivých technik podobně jako při přípravě různých receptur. I když to tak nevypadá, tento postup omezuje až vylučuje přirozenou spontaneitu a hlavně původnost/originalitu, i když se právě často jako šokující originalita tváří. To je ovšem sama podstata postmodernismu nebo kvázipostmodernismu." (Pospíšil 2023) Topolova tvorba je v tomto smyslu jakoby „ryzejší", je značně autobiografická, ba sebeidentifikační. Spisovatel bývá považován za generačního autora (Novotný 1994, Králíková 2015).
Vybrané romány obou autorů jsou tematicky propojené a částečně dějově návazné. Zejména Sorokinovy texty spolu navzájem komunikují do té míry, že je lze považovat za určitá pokračování: Den opričníka líčí vzestup Ruska pod vládou diktátorského Gosudara (totalitní koncept) prostřednictvím vyprávění rámovaného jedním dnem hlavní postavy ve službě (s aluzí, mimo jiné, na Solženicynův Jeden den Ivana Děnisovičel8). Telurie projektuje rozpad Ruska, anarchistické
16 Vyprávění je přerývavé, nepřehledné, místy se ztrácí dějová linka. Výpovědi bývají nedokončené, jazyk se zadrhává, je plný agramatismů. Topolův jazyk bývá vysoce ceněn, ale v případě Citlivého člověka už působí v určitých pasážích jako kakofonický kryptojazyk místy na hraně srozumitelnosti a je kritizována jako manýra: „Jde ještě o originální, dlouhá léta promýšlený autorský styl, nebo o těžkopádnou machu, jejímž prostřednictvím autor rozestírá nad svým dílem mytologickou mlhu? Topol neustále klade čtenáři překážky - patří k nim vyšinutá skladba a škobrtavý jazyk na rovině vypravěčského stylu, ale také samotný příběh překypující hemžícím se panoptikem postav, mikropříběhů a lokalit, v nichž je zprvu těžké se zorientovat. Míšení vysokého a nízkého stylu, kombinace hovorové a nářeční lidovosti s banálními dialogy a archaicky básnivými promluvami vypravěče se může jevit jako svébytný relikt postmoderny, ale občas také jako podivínské žvanění." (Kouba 2017) Někdy je Topolovo vyjadřování s odkazem na nesmysl nazýváno „zaumným jazykem" (Merenius, Ficová, Linhart, Kvíčová 2017, 50), což je ale zavádějící: zaumný jazyk neznamená odpoutání se od smyslu, nýbrž utváření smyslů nových, otevření se všem možnostem jazyka.
17 Sorokin bývá, zejména v ruskými badateli, kteří se ale jeho dílu přímo nevěnují, zpochybňován jako „řádný" spisovatel a nazýván „konstruktérem" či „kombinátorem". O tom se autorka habilitační práce opakovaně přesvědčuje na různých odborných konferencích, kde s interpretací Sorokinovych textů vystupuje.
18 Paralela se sama nabízí v časovém rozvržení a snad i v užití jména a pátranýma - Ivan Děnisovič - Andrej Danilovič, ale jinak mají díla máloco společného. Den opričníka je ve svém vyznění opakem Jednoho dne Ivana Děnisoviče.
32
koncepty a geopolitické preskupení Evropy. Manaraga mapuje globalizovaný svět po zániku Ruska. V Telurii, což je název pro jedno z mnoha popsaných státních uskupení, se objevují i explicitní narážky na Den opričníka, Telurie dokončuje a dovysvětluje tento román: opričnická utopie se zhatila, Velkou ruskou stěnu nakonec nedostavěli, protože lidé cihly rozkradli. Respektive se zdá, že státu z předchozího románu, který od Telurie dělí asi dvě generace („...podle slov mého nebožtíka dědečka to byl nej svízelnější úsek celé evropské části zdi", Telurie, 166), zbyla za „troskami Velké ruské zdi" jakási lokální rezidua: „...rozumbradu spláchla do záchodu. Ať si opričníci mé záznamy hledají kde chtějí!" (Telurie, 13) V próze se objevují postavy jako top manager Gosudarův apod. Den opričníka - Telurii - Manaragu můžeme zobecněně a trochu zjednodušeně vnímat jako určitou synergickou triádu, tezi - antitezi - nivelizaci, jako utopii - rozklad utopie - antiutopii. To v zásadě také předurčuje, jak jsou v tom kterém románu uchopena námi sledovaná témata.
Topolovy romány na sebe dějově přímo nenavazují, spíše krouží kolem ustálených tematických ohnisek, někdy až obsedantně obsazovaných. 19 Právě vytváření obrazu Východu a spolu s ním i Ruska a Rusů je jednou z konstant Topolovy poetiky. Nejen v Citlivém člověku, ale také v románech Sestra, Kloktat dehet (a také v próze Chladnou zemí, 2017) představuje ruské téma jednu z linií vyprávění, i když na území Ruska se neodehrává žádná z próz. Sestra mapuje období konce komunismu a počátku kapitalismu v Československu a situaci v dané době v Evropě a redefinuje českou národní identitu. Robustní román zavádí čtenáře i na slovensko-ukrajinské pomezí, některé postavy pocházejí z východní „Zóny". Celkově však Sestra obsahuje nejméně „ruského elementu" ze všech sledovaných próz. Kloklat dehet popisuje, jak by mohl probíhat osvobozenecký boj v roce 1968, pokud by se do něj Československo pustilo. V románu rovněž defilují postavy ruského či nejasně východoevropského původu a dále sovětská okupační vojska. O Citlivém člověku se sám autor na předsádce vyjádřil jako o „politickému románu ze současnosti". Jeho děj je ukotven v pevných zeměpisných souřadnicích, ale též souřadnicích politicko-historických. Kejklířská rodina (máma, táta, dva synci) se po letech vystupování v zahraničí vrací do Česka, kam za ní přijíždějí příbuzní z Ruska. V románu se vyskytují reálné postavy, jako například český a ruský prezident, krajinou se prohánějí motorizované oddíly ruských Nočních vlků v čele s reálnou postavou velitele Chirurga. Román lze číst jako sdělení o hodnotách dneška na příkladu českého prostředí, v němž se kříží vlivy Západu a Východu s autentickými hodnotami malého národa, a to zejména s akcentem na komparaci s hodnotovým profilem Ruska. Část děje je situována na válečnou frontu tzv. Novoruska na ukrajinsko-ruských hranicích.
Imagologická nasycenost Sorokinových a Topolových románů
Jak jsme zmínili v Úvodu, imagologicky nasycené texty umělecké literatury jsou takové, v v nichž si autoři vybírají jako objekt svého zobrazení cizince nebo cizinu, minoritní etnika a jejich příslušníky, řeší otázky teritoria a národní identity, pohybují v mezikulturním prostoru. Po roce 1989
Zatímco Solženicin popisuje humanismus, schopnost zachovat si lidskost i v nelidských podmínkách, Sorokin ukazuje nelidskou krutost, která se prosazuje v podmínkách luxusních. Podle K. Chlupáčové je ve Dni opričníka Jeden den Ivana Děnisoviče přímo „dekonstruován a ponížen" (Chlupáčová 2012, 130). Sorokinův román pak řadí k „démonické linii" ruské literatury. Spatřuje v něm výpověď o tom, že „...Rusko jako kontinuálně zločinné, definované fenoménem násilí", což se týká nejen vize ale i výkladu minulosti a jeho celkové podstaty. (Chlupáčová 2012, 130). Takovým způsobem ovšem vyjádřil i sám Sorokin v eseji Vladimír Putin sits atop a crumblingpyramid of power (Sorokin 2022).
19 O Topolových opakujících se motivech a ustáleném způsobu psaní („hektická křečovitost", „hromadění kontrastů a podivností", „objevování groteskně překvapivých a občas i šokujících momentů", „tkaní pestrobarevného obrazu" se někteří kritici vyjadřují i jako o „suverénní rutině", „technické propracovanosti" (Hamán 2005, 21) či o „variací na již známé vzorce". Celkově platí, že „... v českém prostoru je akcentováno, že Jáchym Topol je autorem jednoho textu, že píše pořád jednu a tu samou knihu, při jejím psaní opakuje stále stejné strategie." (Králíková 2015, 104).
33
u nás vzniklo v rámci takto orientované literatury několik umělecky ceněných próz, jež tematizují Rusko, zachycují vývoj česko-ruských vztahů a českého vnímání Ruska. Vyděluje se několik proudů: cestopisné romány a črty (Ryšavý, Brzáková, částečně Komárek), polofantastické romány (Štětina, Ryšavý, Popel), romány, jež ruské prostředí využívají jako prostředek ozvláštnení příběhu (Hůlová, Klvaňa) a konšpirační román (Viewegh). V daném literárním kontextu Topolovy texty vynikají soustavností, s jakou se autor věnuje Východu a Rusku, představují hlubší snahu promyslet východní a ruský element jako nějaký specifický živel, antropologickou kategorii, jiný způsob výkladu světa. Topol se zaměřuje na proměny „imagologické" situace a dochází k některým závěrům odlišným oproti závěrům výše zmíněných autorů. Nutno ovšem podotknout, že s určitou narůstající tendenčností.20 U Topola budeme sledovat zobrazení „jiných", zejména Rusů, Ruska a ruskosti a Česka, respektive Čechů a češství.
Pojednat uceleně o obrazu Ruska stejně jako obrazu „jiného" v soudobé ruské literatuře pokládáme vzhledem k jejímu rozsahu a tradiční akcentací tohoto tématu za takřka nerealizovatelné. Pokud je nám známo, umělecké texty současných ruských autorů, které by se zabývaly přímo zobrazením českého prostředí nebo Čechů, neexistují.21 U Sorokina tedy budeme analyzovat především zobrazení Ruska, Rusů, ruskosti a jiných „jiných".
Imagologickou relevanci zkoumaných próz nejprve prokážeme kvantitativní analýzou výskytu významově signifikantních lemmat. Ve všech textech jsou přítomny lexémy - apelativa -národ (Hapo/i), země (cTpaira), vlast (po,fl,HHa) a stát (rocyziapcTBo) v míře, která je vývojově výmluvná: buď hypertrofovaná, nebo potlačená. Frekvenci výskytu proprií, tedy konkrétních toponym a etnonym, se budeme věnovat v kapitolách Koncept „my" a Koncept „oni":
• národ země
• vlast
• stát
0 1 2 3 4 5 6 7
1. Den opričníka, 2. Telurie, 3. Manaraga, 4. Sestra, 5. Kloktat dehet, 6. Citlivý člověk
Graf č. 1: Výskyt výchozích tematických lemmat na 10 000 slov
Data z tabulky potvrzují hypotézu o Sorokinových románech jako o tezi - antitezi - nivelizaci. Ve Dni opričníka sledujeme vyšší výskyt významově zatížených lemmat celkově, zejména oproti Manaraze, kde dané téma vyprchává jako irelevantní. Rozložení frekvence jednotlivých čtyř slov je ale také symptomatické. Ve Dni opričníka, vizi totalitního státu, dominuje lexém stát, který ovšem
20 Autor sice konstatuje, že si například pro Citlivého člověka vypracoval pečlivé rešerše, ale sám v té době v Rusku nebyl. (Simůnková 2017).
21 Tituly zabývající se obrazem Česka mají charakter črt, např:  Perepelica, V. Cechija bez vran'ja. Ripol-Klassik, Moskva 2016, nebo úvah: Filipovič, J. Cechoslovackij sindrom. BelMax, Moskva 2013.
34
částečně splývá s národem (typ národního státu, jak uvidíme dále). Telurie vypráví o budoucí Evropě s řadou nových státních útvarů, proto lemma stát vykazuje také významný výskyt. V Telurii i Manaraze se problematizuje existence vlasti, lexém je zastoupen velmi slabě. U Topola je lemma „vlast" ještě méně početné, což může souviset se sníženým patriotismem Čechů obecně. Anebo to může být i naopak: Fakt, že se národní identita explicitně řeší (Den opričníka), svědčí o její krizi. To, že se neřeší, znamená, že s ní není problém, že je automaticky přítomna. Výše jsme uvedli, že autoři imagologické otázky někdy přímo komentují. Sorokin se například vyjadřuje právě k tomuto tématu: „Pakliže národní idea existuje, žije v každém občanu státu... A jakmile národní idea neexistuje a je třeba ji začít hledat, znamená to, že takový stát už je odsouzen k záhubě!" (Telurie, 45) Na první pohled je tedy patrné, že Sorokin k tématu národa a státu obrací v úhrnu více pozornosti než Topol. Na to ukazuje celkového srovnání výskytu výše uvedených čtyř lemmat ve všech zkoumaných textech:
Graf č. 2: Celkový výskyt lemmat národ (napop), země (cTpaHa), vlast (po,fl,HHa) a stát (rocyzjapcTBo) ve všech sledovaných textech na 10 000 slov
Výsledky morfologické analýzy tematických slov a jejich vah ve sledovaných textech neprokázaly výskyt žádného z daných čtyř výrazů mezi nejfrekventovanějšími lemmaty, tedy jejich přináležitost k tematickým slovům nad h-bodem. Mezi slovy s největší tematickou vahou nacházíme ale lexémy z jejich konotačních polí, jinak řečeno z diskurzivních řetězců ekvivalencí. Nej frekventovanější slova můžeme považovat za vrcholy diskurzu daných románů. Aplikaci QuitaUp je vygenerovala takto:
Den opričníka:
Slovo SI. druh TW (primární TC) TW (sekundární TC)
Eara PROPN 0.0069 0.0040
MeH3 PROPN 0.0032 0.0022
rocyAapb     PROPN 0.0029 0.0020
35
Slovo SI. druh TW (primární TC) TW (sekundární TC)
Mbl	PROPN	0.0026	0.0019
MHe	PROPN	0.0022	0.0017
Hac	PROPN	0.0014	0.0013
	PROPN	0.0011	0.0012
OHH	PROPN	0.0008	0.0010
rbcyzjapbiHfl PROPN		0.0001	0.0007
Ham	PROPN	0.0000	0.0006
Tabulka č. 1: Významná tematická slova a jejich váhy ve Dni opričníka
Z kvantitativní analýzy můžeme v podstatě identifikovat základní nastavení vyprávěcího rámce románu. Společnost je založena na hierarchické struktuře s pevnými body v podobně vůdců: v čele opričníků stojí Táta (Eara), v čele státu Gosudar (Tocy^apb) a po jeho boku Gosudarka (IbcyziapbiHfl). „My" v součtu převažuje nad „já". Příznačné je, že i „oni" se v seznamu nejčetnějších slov objevuje. Potvrzuje se, že „my", „oni" a „já" jsou základní imagologické, ale i existenciální kategorie. Východisko románu tvoří vztah Gosudar - my - já - úkol (p^eno) - oni.
Telurie:
3	PROPN	0.0056	0.0029
MHe	PROPN	0.0012	0.0008
6bmo	PROPN	0.0008	0.0006
TOJIbKO	PROPN	0.0008	0.0006
Aa	PROPN	0.0007	0.0006
y>Ke	PROPN	0.0006	0.0005
Hac	PROPN	0.0006	0.0005
OoMa	PROPN	0.0006	0.0005
PoMaH	PROPN	0.0005	0.0005
Mbl	PROPN	0.0004	0.0004
He	PROPN	0.0004	0.0004
Korßa	PROPN	0.0004	0.0004
6bm	PROPN	0.0003	0.0004
Pnxapß	PROPN	0.0001	0.0003
MOH	PROPN	0.0001	0.0003
36
rcuioBy        PROPN 0.0001 0.0002
CTa;i PROPN 0.0001 0.0002
AjieKceň      PROPN 0.0000 0.0002
rBOSAb        PROPN 0.0000 °-0002
Tabulka č. 2: Významná tematická slova a jejich váhy v Telurii
V Telurii zaznamenáváme více výskytů „já" než „my", ovšem toto „my" není jedno, označuje „my" mnohá, rozličné stupně koncové identity, k níž se jedinec vztahuje. „My" není předdefinováno, „já" ho hledá či tvoří. Lidé se vydávají na cestu, nově se usazují a reidentifikují se. Zjednodušeně můžeme říci, že román je postaven na schématu já - my - hřebík (rB03,z],b) - hlava (ranoBa). Motiv teluru spojuje všechny kapitoly. Celkově je román pojat velmi experimentálně. Roztříštěnost a hybridita popsaného světa je vyjádřena i formálně. Román tvoří padesát kapitol různých žánrů, s různými hrdiny v odlišných prostředích. Skládá se z fragmentárních příběhů, živých obrazů i nesyžetových útvarů, například vizí. Každá kapitola je vyprávěna jiným vypravěčem s odlišným jazykovým stylem.
Manaraga:
Metra	PROPN	0.0043	0.0025
	PROPN	0.0040	0.0024
MHe	PROPN	0.0023	0.0016
y>Ke	PROPN	0.0012	0.0010
TOJIbKO	PROPN	0.0011	0.0010
HX	PROPN	0.0008	0.0008
Ohh	PROPN	0.0006	0.0007
6bm	PROPN	0.0005	0.0007
Te3a	PROPN	0.0005	0.0007
Tojictoh	PROPN	0.0004	0.0007
eme	PROPN	0.0004	0.0006
Mbl	PROPN	0.0003	0.0006
ohh	PROPN	0.0003	0.0006
Hac	PROPN	0.0002	0.0005
6bmo	PROPN	0.0001	0.0005
He	PROPN	0.0001	0.0005
Bcer/ia	PROPN	0.0000	0.0005
Tabulka č. 3: Významná tematická slova a jejich váhy v Manaraze
37
Z přehledu je zřejmý egocentrismuc (MeHH, a, Mne, Te3a). „My" zde označuje nejčastěji členy Kuchyně. Nevzniká žádná čitelná vztahová struktura reprezentovaná konkrétními lexémy. To má svůj důvod: Manaraga líčí svět rozpojených vztahů, nestrukturovaný chaos.
Sestra:
Tam	ADV	0.0013	0.0007
Už	ADV	0.0013	0.0007
Sem	ADV	0.0010	0.0005
Pak	ADV	0.0007	0.0004
Tu	ADV	0.0005	0.0003
Řekl	VERB	0.0005	0.0003
Taky	ADV	0.0004	0.0003
Měl	VERB	0.0004	0.0003
Je	VERB	0.0003	0.0002
Zas	ADV	0.0003	0.0002
Kde	ADV	0.0002	0.0002
Teď	ADV	0.0002	0.0002
Svý	ADJ	0.0002	0.0001
Bylo	VERB	0.0001	0.0001
Možná	ADV	0.0001	0.0001
Snad	ADV	0.0001	0.0001
Někdy	ADV	0.0001	0.0001
Viděl	VERB	0.0001	0.0001
Pořád	ADV	0.0001	0.0001
Tady	ADV	0.0001	0.0001
Ještě	ADV	0.0001	0.0001
Lidi	NOUN	0.0001	0.0001
Trochu	ADV	0.0001	0.0001
Řekla	VERB	0.0001	0.0001
Šel	VERB	0.0001	0.0001
Má	VERB	0.0001	0.0001
Tabulka č. 4: Významná tematická slova a jejich váhy v Sestře
38
Z výsledků morfologické analýzy románu Sestra vyplývá, nakolik je to text o tranzitu časem (už, pak, teď) i prostorem (tam, sem, tady, šel) a že jde o spontánní „proud řeči", jak jsme výše naznačovali v poznámce o Topolově autorském stylu (řekl, řekla). Imagologicky relevantní je slovo „svý": identita se odpoutala od vnějšku a upnula se k individuálnímu vnitřku.
Kloktat dehet:
být	VERB	0.0020	0.0011
mít	VERB	0.0019	0.0010
velitel	NOUN	0.0015	0.0008
říci	VERB	0.0011	0.0007
jít	VERB	0.0010	0.0006
pan	NOUN	0.0010	0.0006
říkat	VERB	0.0009	0.0006
pak	ADV	0.0009	0.0006
také	ADV	0.0009	0.0005
už	ADV	0.0008	0.0005
tam	ADV	0.0007	0.0005
sestra	NOUN	0.0007	0.0005
kapitán	NOUN	0.0006	0.0004
teď	ADV	0.0006	0.0004
kluk	NOUN	0.0005	0.0004
chtít	VERB	0.0005	0.0004
vidět	VERB	0.0004	0.0003
povídat	VERB	0.0004	0.0003
tady	ADV	0.0004	0.0003
ruka	NOUN	0.0004	0.0003
vědět	VERB	0.0003	0.0003
moci	VERB	0.0003	0.0002
tank	NOUN	0.0003	0.0002
Jegorov	PROPN	0.0003	0.0002
stát	VERB	0.0002	0.0002
39
hlava	NOUN	0.0002	0.0002
člověk	NOUN	0.0002	0.0002
domov	NOUN	0.0002	0.0002
Margaš	PROPN	0.0002	0.0002
slyšet	VERB	0.0002	0.0002
Cimbura PROPN		0.0002	0.0002
muset	VERB	0.0001	0.0002
Baudyš	PROPN	0.0001	0.0002
Vyžlata	PROPN	0.0001	0.0002
Vopičák	PROPN	0.0001	0.0002
země	NOUN	0.0001	0.0002
kolona	NOUN	0.0001	0.0002
zas	ADV	0.0001	0.0001
malý	ADJ	0.0000	0.0001
kde	ADV	0.0000	0.0001
voda	NOUN	0.0000	0.0001
dát	VERB	0.0000	0.0001
Karel	PROPN	0.0000	0.0001
český	ADJ	0.0000	0.0001
Tabulka č. 5: Významná tematická slova a jejich váhy v Kloktat dehet
V románu Kloktat dehet se opakuje princip „nabalování řeči" (říci, povídat) a stejně tak motiv putování (jít, kde). Charakteristická jsou slova spojená s bojem (velitel, tank, pan, kolona, jména velitelů). Jde o svět „kluka" z „domova", o nějž a jeho bratra „Vopičáka" pečují „sestry" spolu s bývalými vojáky a který se vydává na cestu „zemí". Do popředí se jako v jediném zkoumaném textu dostává právě výraz „země" a také etnonymum „český". Kloktat dehet je román v českém kontextu nebývale patriotistický.
Citlivý člověk:
mít VERB
táta NOUN
být VERB
už ADV
0.0041 0.0022 0.0032 0.0017 0.0027 0.0015 0.0024 0.0014
40
tady	ADV	0.0021	0.0012
kluk	NOUN	0.0018	0.0011
sem	ADV	0.0016	0.0010
tam	ADV	0.0015	0.0009
voda	NOUN	0.0010	0.0006
vědět	VERB	0.0009	0.0006
ruka	NOUN	0.0007	0.0005
pak	ADV	0.0006	0.0005
také	ADV	0.0006	0.0004
chtít	VERB	0.0006	0.0004
hlava	NOUN	0.0006	0.0004
starý	ADJ	0.0006	0.0004
kde	ADV	0.0005	0.0004
teď	ADV	0.0005	0.0004
dát	VERB	0.0004	0.0003
Miran	PROPN	0.0004	0.0003
vidět	VERB	0.0004	0.0003
říci	VERB	0.0004	0.0003
jít	VERB	0.0003	0.0003
říkat	VERB	0.0003	0.0003
máma	NOUN	0.0003	0.0003
člověk NOUN		0.0003	0.0003
snad	ADV	0.0003	0.0003
Ivan	PROPN	0.0002	0.0003
holka	NOUN	0.0002	0.0002
oko	NOUN	0.0002	0.0002
Kája	PROPN	0.0001	0.0002
moci	VERB	0.0001	0.0002
dobrý	ADJ	0.0001	0.0002
hned	ADV	0.0001	0.0002
stát
VERB   0.0001 0.0002
celý ADJ 0.0001 0.0002 noha NOUN 0.0000 0.0002 další ADJ 0.0000 0.0002 řeka    NOUN 0.0000 0.0002
Tabulka č. 6: Významná tematická slova a jejich váhy v Citlivém člověku
Tematická slova s vysokou vahou v románu Citlivý člověk dosvědčují Topolovo kroužení kolem určitých ustálených témat, o němž jsme se zmiňovali: je to opět mluvení, cesta, komunita. V Sestře představovalo společenství přátelský klan, v próze Kloktat dehet osazenstvo sirotčince a pluk, v Citlivém člověku je to rodina (kluci, táta, máma) a obyvatelé okolí „řeky", „vody" (zde Posázaví). Tento lokální moment je také zásadní, neboť imagologicky relevantní literatura se vždy exponovaně vztahuje k místu nebo místům. Přidává se také motiv tělesnosti, neboť román zčásti pojednává o fyzickém strádání a zmrzačení (ruka, hlava, noha, starý).
Můžeme tedy konstatovat, že identita, osobní i národní, je klíčovým elementem Sorokinových i Topolových textů. Nej čistším jádrem vyprávění je však vlastně základní existenciální schéma: Jedinec (člověk) se na své cestě časem a prostorem začleňuje do „my" (a vymezuje se vůči „oni").
Rozšiřující pohled na imagologickou situaci románů nabízí rozbor jejich expozic. Řada úvodních informací je spojených právě s národní/etnickou identitou hlavního hrdiny nebo jiných postav. Sorokin například rovnou na začátku první kapitoly Manaragy rozvrhuje pohledem Gézy reputaci jednotlivých národů (snad aby bylo „hned jasno"): klient Berlíňan je bohatý, Američan je dokonce miliardář, japonské jídelny nejsou „nic moc" a v Hongkongu jsou přímo „pajzly". Širší rozvedení autoimage a heteroimage se sice objevuje až později, ale v expozici jsou vždy stanoveny výchozí imagologické koordináty: etnicky příznakové obsazení pozice pozorovatele (spectant) a pozorovaného (spected). Bezprostředně jsou uváděny další imagologicky signifikantní detaily: etnonyma, toponyma, specifikace teritoria, sekvence v různých jazycích, určení poměru hlavních postav vůči státu. Pro jednotlivé texty můžeme vytvořit určitý kategoriální přehled výchozích imagologických parametrů:
	Den opričníka	Telurie	Man ar aga	Sestra	Kloktat dehet	Citlivý člověk
hlavní postava	opričník Pařez	v první kapitole Zorán a Goran	„kuchař" Géza	mladík Potok	sirotek Ilja	rodina (táta, máma, dva chlapci)
vypravěč	hlavní postava, ich-forma	v první kapitole omniscientní	hlavní postava, ich-forma, deníkové zápisky	hlavní postava, ich-forma, vzpomínková projekce	hlavní postava, ich-forma -retrospektivní zápisky	omniscientní
etnická identita hlavní postavy	Rus	nesdělená, nejasná, srbská jména, postavy	prozatím nesdělená, smíšená, „odrodilý Rus"	Cech	nejasná (ze Země stínů)	Češi žijící v zahraničí
42
		„malých" a „velkých"				
spectant	Rus	nejasný	multietnický hrdina	Čech	cizinec	Čech
spected	Rusové, Evropané, Číňané, ostatní cizinci	Evropané, „malí", „velcí"	Globální společnost	Češi, Rusové, Rusíni, Němci, Laosané	Češi, Rusové, Němci	Češi, Angličané
jazyk hlavní postavy	ruština	většinou ruština	„obecný jazyk", další jazyky prostřednictví m překladačů, francouzština, angličtina	čeština	naučená čeština (ne jako mateřský jazyk)	čeština s anglicismy a rusismy
jazyk (hlavního) společenství	ruština	teritoriální i osobní multilingvis mus	teritoriální i osobní multilingvism US, „obecný jazyk"	většinou čeština s kontaminace mi	multilingvism US („hatmatilka", Jazyky pronárodů")	čeština
vztah hlavního hrdiny ke státu	služebník státu, ztotožnění se se státem	v první kapitole protistátní postoje, aktivní záškodnictví	irelevantní, život v utajené paralelní struktuře organizace Kuchyně	prozatím nevyjádřený	prozatím nevyjádřený (juvenilní hrdina)	mimo systém, ilegalita
existenciální situace hlavního hrdiny	přítomnost domova -vlastní usedlost, bohatství, absence rodiny, jistota	skrývání, život v komunitě	absence domova, absence rodiny, nejistota, bytí na cestě (kočování), ilegalita, kosmopolitis mus, blahobyt	přítomnost domova, potřeba cestování, život v komunitě	absence skutečného domova (dětský domov), opuštění, chudoba	ztracený domov, silná rodina, bytí na cestě, skrývání, chudoba a fyzické strádání
úvodní etnonyma a toponyma -	Rusko, albánský velvyslanec, dálněvýchodní vojvoda	Moskvan, Moskva, Rusko	Němci, ruský	Orient, Němci, Číňan, Čipvejové	Češi, bakeliti, Číňan	Bristol, Česká republika
úvodní národní atributy	ruské: nekonečné ruské pole, kvas, vodka, zelná polévka	ruské: Kreml	Ruské: šašlik, kaviár, vodka, pirožky, román Idiot, ruská klasická literatura	kámen z Berlínské zdi, Ohnivá voda		anglické -Divadlo Globe (napodobenin a), Shakespeare, koblihy, talířky s
43
						koláčky, cupcakes s kávou
výchozí teritoriální a časové ukotvení	usedlost v Moskvě v blízké budoucnosti (2027)	neurčité prostředí, utajená protistátní buňka, prostor bývalého Ruska v budoucnosti (cca 30. léta 21. století)	soukromý prostor u klientů, poválečná Evropa v blízké budoucnosti (asi 60. léta 21. století)	Praha 1989	dětský domov ve středních Cechách, 60. léta 20. století	mezinárodní kulturní festival v Bristolu, konec 10. let 21. století
míšení	monokultura, ruský styl	heterogenita, symbol tavícího kotle	etnická, kulturní a jazyková heterogenita, globalizace	nová heterogenita („smetení zdí"„,vyměňo vání suvenýrů")	heterogenita v mikroprostoru Domova, děti různého původu (chlapci od cizích státních příslušníků, míšenci,etnic ké minority)	heterogenita („nomádské stanoviště", „klokotání")
Tabulka č. 7: Výchozí imagologická situace textů (expozice románů)
Každý z románů představuje prostřednictvím hlavního hrdiny odlišné prizma, od něhož se odvíjí, jakým způsobem bude pohlíženo na „nás" a na „ně". Den opričníka zaznamenává pohled muže veskrze loajálního režimu, velmi blízkého vedení státu. Jedná se o pohled především na Rusko zevnitř Ruska, ze samého jeho centra. Předvádějí se v něm oficiální autoimage a heteroimage. Vyprávění začíná líčením snu, a i v něm, tedy v podvědomí, je identita hrdiny prodchnuta nezpochybněnou ruskostí. Jako opričník vykonávající Gosudarovo „dílo" má Pařez každý den co do činění s „jinými", tedy s „nimi" odlišnými od nás, s cizinci a vnitřními nepřáteli, jež likviduje. Den opričníka se odehrává zřejmě v nej klasičtější imagologické situaci: Ruský autor prezentuje oficiální autoimage Rusů a heteroimage cizinců pomocí postavy Rusa.
Pro Telurii platí atributy vyjmenované v tabulce jen pro první kapitolu, protože každá z padesáti kapitol má vlastní nastavení. Úvodní kapitola předznamenává, že na Rusko, respektive na jeho rezidua, bude pohlíženo spíše ze strany cizinců nebo postav nějak se od Ruska distancujících. První větou Telurie]e „Jak otřást stěnami kremelskými!" (Telurie, 7).
V Manaraze je etnicita nejvíce relativizována, dekonstruována a pomíjena. Autoimage v podstatě chybí, „my" je později vymezeno jako „my, noví Evropané". Identita osobní a národní nejsou propojeny, heteroimage se zjednodušují na několik málo stereotypních atributů. Mohli bychom říci, že ruský autor popisuje Rusko stylizovaně pohledem cizince. Nicméně to říci nemůžeme, protože neexistují kategorie Rusko ani cizinec.
Topolova Sestra je imagologicky v podstatě tradiční: Český autor prezentuje autoimage Čechů a heteroimage cizinců pomocí postavy Čecha, i když s východoevropskými kořeny.
Kloktat dehet oproti Sestře představuje mnohem složitější imagologické východisko: pozorovatelem je chlapec, který je „jiný" a vyrůstá mezi „jinými": „V Siřemi, v Domově pro chlapce... v kolonii sígrů... jsme žili pohromadě a pospolu, chlapci z nejrůznějších národů i Češi ... synové kurev a cizinců." (Kloktat dehet, 7-8) Český jazyk a česká kultura jsou pro hrdinu nerodné,
44
určené k osvojení. V románu se tedy skládá heteroimage Čechů, ovšem zevnitř, ze středu Československa, i heteroimage cizinců, přičemž cizinců dvojího druhu: národnostních menšin a cizinců zvenčí. Autoimage vystihující obraz vlastního národa je velmi fragmentárni a nejasné, neboť etnická identita Ilji není zjevná. Zdálo by se, že jméno Ilja odkazuje k východoevropským kořenům, ale to je falešná etymologie, chlapci bylo dáno z jiných důvodů: „Říkaly mi Ilja, všechny sestry, pěstounky a ochrankyne naše, tehdy v Siřemi, protože jako malé dítě jsem na lidi volal: iá, iá." (Kloktat dehet, 7) Český autor tedy pozoruje Čechy i cizince skrze postavu (částečně) „jiného".
V Citlivém člověku je imagologické prizma ozvláštněno tím, že obraz Česka je podáván skrze postavy sice Čechů, ale vracejících se do vlasti po dlouhé době (rodina) nebo po době ještě delší, jež se na hrdinech podepsalo rusifikací (strýc, který emigroval do SSSR v roce 1968). Image Čechů tedy stojí na pomezí autoimage a heteroimage, od češství jsou hlavní postavy do jisté míry odděleny. Na hraně mezi autoimage a heteroimage i image Ruska. Tvoří ho především postavy emigrantů.
Imagologicky relevantní tematické složky Sorokinových a Topolových textů
Situace románů obou autorů jsou v řadě obecných parametrů obdobné. Imagologicky exponovány jsou zejména aspekty časové, prostorové a existenciální.
Děj probíhá v tranzitivních historických obdobích, na jakémsi rozhraní časů („výbuch času v Bohemii", Sestra, 181), v době zásadních geopolitických změn a proměn hodnotových systémů: revoluce a pády režimů, předválečné napětí, válka, poválečný stav, nově se ustavující státy. Dějinná vyhrocenost způsobuje přeskupování vztahů mezi státy, národy a etniky a redefinuje způsoby mezikulturní komunikace. Analyzované prózy V. Sorokina se odehrávají v blízké budoucnosti. Jak jsme ukázali v přehledové tabulce výše, u Topola bývá děj jasně časově ukotven a je situován do minulosti či přítomnosti.
Dominujícím principem umělecké literatury z imagologického pohledu je prostor - interkulturní literatura je vždy literaturou topografickou (Hausbacher 2007). Topol zasazuje vyprávění do konkrétních lokalit. Sorokin píše rovněž o existujících místech (geograficky reálná je například i uralská hora Manaraga, což znamená „Medvědí tlapa"), ale někdy méně přesně určitelných a více modelově pojatých. Typologie prostoru se výrazně projevuje ve všech textech. Některé z nich stojí na binárním kontrastu centra a periferie, slučování a rozdělování, odlišení Východu a Západu (Den opričníka, Kloktat dehet, Citlivém člověk). Jiné tento kontrast relativizují a nivelizují tradiční prostorové poměry velký - malý, důležitý - nedůležitý, středový - okrajový (Sestra, Telurie, Manaraga). Tyto texty pak takřka vylučují možnost existence etnicky „čistých" prostředí: v Sestře se v Praze prodávají „zářivý ukrajinskovietnamskolaoskočeský samurajský meče" (Sestra, 12), v Telurii bojují v Bernu Číňané s islamisty, v Manaraze se v Kreuzbergu Géza potkává s Marokáncem a Egypťanem a mluví s nimi francouzsky apod. Prostor bývá ztvárněn zonálně, ale tak, že lokální bývá zároveň globálním. I na malé regiony dopadají celosvětové události a mění je nejčastěji v bitevní pole. V Sestře a románu Kloktat dehet se o Československo přetahují Němci s Rusy, v Citlivém člověku islamisté, Rusové a Číňané bojují s „naťáky", což ovšem doléhá i do Posázaví, ve Dni Opričníka proniká do Ruska Čína. Sorokin i Topol zobrazují nebo fabulují přeskupování teritoriálních zón nebo formováni zcela nových útvarů, sledují procesy migrace, globalizace a regionalizace.
Z existenciálního pohledu, tedy v rovině prožívání a sebereflexe postav, se průběžně zesložiťuje a znejasňuje etnická identita jednotlivce (vágnost, smíšenost, hybridnost, zastřenost, fluidnost, světoběžnictví, emigrace) i společnosti (multikulturalismus, multietnicita, pluralita, etnorelativismus). Kompozice próz je v naprosté většině založená na motivu cesty, čemuž se budeme podrobně věnovat v kapitole Teritoriální koncepty. Jak známo, integrální součástí chronotopu cesty je setkání, jež zakládá možnost poznání „jiného" a zostřenou pozornost k němu, ale i zvýšenou senzitivitu vůči sobě samému. Hrdinové, a to i v nej uzavřenějším Dni opričníka, na svých permanentních cestách plynule přecházejí z jedné interkulturní situace do druhé. Sorokin i Topol ve
45
vybraných pasážích sledovaných textů ovšem u některých postav, které nomádství nepostihlo, relativizují i tento tradiční princip, totiž nezbytnost vypravit pro kontakt s „cizím" na cestu. „Cizí" přichází v globalizovaném a komerčně nastaveném světě k jedinci samo, i když on setrvává na místě. Imagologicky příznaková jsou další klíčová témata. Nyní je stručně naznačíme.
Tematizace míšení a heterogenity
V textech obou autorů je výrazně přítomno téma míšení jako etnického, sociálního, kulturního, jazykového a geopolitického procesu a téma heterogenity jako výsledného stavu tohoto procesu. Míšení, slévání a pohyb probíhají ve všech společnosti vylíčených v románech velmi živelně a spontánně, až na Den opričníka, kde jsou naopak centrálně potlačovány.
Sorokin i Topol popisují etnicky pestré státy, města s národnostními enklávami i mnohonárodností multiligvální vesnice. Vyprávění překypují velkým množstvím tranzitních prostor, příhraničních oblastí či zemí nikoho, terminálů, u Sorokina leteckých, míst typologický charakteristických rozmanitostí, jako trhů či mezinárodních festivalů, spisovatelských soustředění, u Topola pak dokonce skládkou obývanou lidmi z různých koutů světa: „Tohle bylo dno. Tohle byl trh spodiny. Snad step, snad pusta. Jistě jsme byli u nějakejch hranic. ...byla tu směs, spodina východní Evropy, hlavně ruský, polský a rumunský handlíři..." (Sestra, 347). Topol podává přehled
0 novodobé multietnicitě velmi koncentrovaně: „Otevřel jsem okno a pokřikoval na ostatní. Bulharka se opalovala a zpívala ňákou horskou kantilénu. Kanaci mávali skalpama, moc vlasů na nich nebylo. Maďaři a Slováci obsadili pískoviště a stavěli hrázku. Litevci hráli šáchmaty, šašky i šašliky s Rusama, Srbové se objímali s Chorvatama, Číňani hráli vodní pólo s Vietnamcema, Armén dělal stojku a Azer hvězdu, tak to tam vypadalo, prostě jaro národů. Já stál hrdě v okně, vlasy mi vlály, já měl knihu! Něco sem pokřik na Slováka, já byl totiž ten nejlepší, to bylo jasný, prostě... Čech!" (Sestra 203).
Sorokin s výchozím ruským pohledu nepostupuje podobně exponovaně, snad proto, že mnohonárodnostní složení je v Rusku dlouhodobé, a není proto vnímáno tolik jako příznakové. Nicméně i Sorokovovy společnosti jsou multietnické: „Společně s námi poletí bojovníci belgičtí, nizozemští, charlottenburgšrí, bavorští, slezští, transylvánští, valašští, haličtí a bělomořští... Přidá se k nám také pátá kolona města Istambulu!" (Telurie, 47). Kuchaři z Manaragy pocházejí z různých zemí: „...náš Rus Max, Američan Cyprianos a Polák John". (Manaraga, 78). Ve Dni Opričníka se pak v divadelním představení předvádějí sdružené tance různých národů Ruska apod.
V Telurii a v Manaraze platí globální multikulturní komplementarita všeho se vším, a to horizontálně i vertikálně: etnik, prostor, jazyků, zboží. Například prezident Republiky Telurie Jean-Francois Trockard obývá palác L'Edelweiss, tyčící se na jižním úbočí hory Kadyn-Bažy v Altajském pohoří, dopřává si francouzskou snídani, rozmarýnový med z Lanquedocku, kouří egyptské cigarety, salón má zařízený na marocký způsob. Géza griluje na Dostojevském šašlik pro Berlíňana, který platí librami a společnost si přeje dobrou chuť ve francouzštině apod. Ovšem i koňský trh v zapadlém Koňkovu nabízí zboží „...z Kolmoskovie, Jaroslavlu, saratovských inkubátorů, z voroněžských a baškirských farem, z dalekých států - hispánské Kordóby...", prodávají se koně „...čínští siao-mini, koně pavlodarští, čerkeští, mongolští, tatarští, ivanovští, provensálští i bavorští..." (Telurie 153). I v puristickém Dni opričníka ale například jasnovidka bydlí v zámečku jako z ruské pohádky, ale jejími strážci jsou Číňané, mistři kung-fu a obyvatelstvo podléhá komerčnímu eklekticismu. V Sorokinových prózách se navíc vyskytuje i pestrá skladba bytostí s odklony od průměru nebo s heterogenní identitou, různé variety a mutace: lidé normální, velikáni a trpaslíci, stejně tak obří koně
1 minikoně, zoomorforfové, a dokonce i samostatně žijící údy, kyborgové, zvířata-stroje, roboti a hologramy. Stupňuje se heterogennost identity jednotlivce: „A ještě jeden Rus, Ivan. Původem je Ukrajinec a narodil se v Quebecu." (Manaraga 78).
46
Tematizace multilingvismu
Oba autoři pracují s propojováním a míšením také na úrovni jazyka, s multilingválním kontextem, polylogem a konceptem lingua f ranča. Přechod k polylingvismu je jedním z příznaků otevření společnosti v Sestře: „Mluvil jsem na ní totiž občas i indiánsky, dědili jsme po kmenech... rozuměla... pietně jsme zařazovali různý slova vyhynulejch pokolení do megamluvy, integrálně jsme je vsazovali do slovníku... i násilím." (Sestra, 561). V Sestře zní polština, ruština, latina, angličtina, němčina, francouzština, španělština, japonština, maďarština, liturgické jazyky, slova jazyků neexistujících i slova vymyšlená. Každý jazyk je k dispozici každému, například Polák nadává česky a Čech polsky. Oba autoři odkazují k motivu Babylónu. Topol v Sestře hledá nový, společný jazyk, pojmenovává ho „kanackej jazyk" a označuje ho za „předbabylónskej", tedy vlastně za jazyk „domluvy" používaný před zmatením jazyků. Nalézá ho v prostoru tavícího kotle „v Berlunu" (Berlín počátku 90. let 20. století): „...jak jsem tam tak postával a šmejdil a chytal všelijaký slova a promluvy, když se kmeny byznysem nutným k přežití mísily... a kradli si prachy i slova... zkušenosti i slova... napadalo mě, že snad k něčemu dochází, že tím míšením jako by vznikal novej jazyk... kanackej... a třeba je to jazyk už míru, zas předbabylónskej... dyť teď sou ubohý, musej se domluvit..." (Sestra, 6). Sorokin pak mluví o „kuchyňském Babylonu". Linguou francou se stává ve všech textech kromě románu Kloktat dehet angličtina. Vznikají absurdní situace, kdy se spolu dva Němci baví anglicky ve státě Sovětský svaz nově založeném na Sibiři: „...ostatně spolu se snažili komunikovat v angličtině, která znovu přišla do módy." (Telurie, 267). Praktická žádná z postav není monolingvální: „Ariel vyšel ven a vybavil si všechny anglické, španělské a čínské sprosté nadávky." (Telurie 82), přičemž etnikum, místo a jazyk se často „nepotkávají": prostitutka Vietnamka v Barceloně mluví andaluzínsky apod.
Sorokin představuje stejně jako Topol vizi společného, zfúzovaného jazyka. V Telurii spolu hovoří tesaři „eurem, což byla směs francouzštiny, španělštiny a bavorštiny" (Telurie, 113). V Manaraze ve vložené povídce představuje autor zapadlou vesnici, v níž se ale slévá jazykové mnohohlasí: „...stáli vedle sebe... repetili ve své mateřštině... lidé se začali křižovat a v několika jazycích mumlat modlitby... „mnohohlasý zmatek" pak se to slilo do jedné mantry: Tolstoj přišel, led je pryč! ...Zdráv buď, náš otče! Hallo, mnu mkubwa! Gramardžoba, batono!...Albánci, Rusové, Somálci, Habešané, Čečenci a Gruzíni volali všichni totéž... „U-de-lá-my!" „U-dě-lá-me!" „U-te-lá-na!" (Manaraga, 48-59).
Otázka jazyka jako identifikátora a udržovatele národní identity je naprosto zásadní a budeme se k ní ve výkladech průběžně vracet z různých úhlů pohledu.
Tematizace národní identity
Přestože oba autoři zaznamenávají proces míšení kultur, vycházejí evidentně z toho, že národy se od sebe liší a mentalita jejich příslušníků je různá („jiný kraj, jiný mrav"): „Takhle to tu chodí. Na nějakou maškarádu nepřistoupí, na to nemají temperament. A mlít pantem tu také není zvykem." (Telurie 100); „Stejná slova se po ostatních pokoušeli opakovat i Albánci, pletli se, ale zkoušeli to zas - s veselými, ale zároveň hrozivými úsměvy, jak to uměli jedině oni." (Manaraga 50). Kromě hlavních postav, jejichž národnostní identita je v naprosté většině velmi složitá a nejednoznačná, provází vedlejší postavy obvykle vždy stručná etnická charakteristika typu „třicetiletá Angličanka", „devatenáctiletý biorapper z Angoly", a to často v podobě nálepky, etnického stereotypu: srbský veterán, vietnamská prostitutka, „Latif s typickou kavkazanskou uctivostí". Některé postavy jsou redukovány pouze na etnický příznak, respektive vystupují jako deindividualizovaní členové etnické skupiny: „...Rusové i Somálci, Gruzíni, Tataři, Čečenci, a dokonce i dvě stářím ohnuté habešské babky - ti všichni se tísnili na srázu a dlaněmi si stínili oči... Šest opálených Albánců, kteří ve vesnici žili teprve třetí měsíc... Daidzra! Daidzra!" rozchechtal se družně gruzínsky hlouček..." (Manaraga, 47-48). Obdobně, až vlastně na pomezí kolektivní postavy, píše i Topol, například o „Laosácích":
47
„...povídala mi Laosanka... Většina Laosáků se brzy roztáhla po celým městě, po celý zemi..." (Sestra, 52).
Určitou podmnožinu tématu národní identity tvoří společně u obou autorů soustavné uvažování o Rusku, u Topola respektive o Východu; jako by pokračovali ve staletých diskusích na dané téma, napodobují učené disputace: „Rusko tu bylo jen proto... aby světu udělilo velkou lekci... A Rusko lekci udělilo. Takovou, že z toho vstávají vlasy na hlavě." (Telurie, 41). Rusku patří rozsáhlé pasáže textů v digresích či dialozích ve vážném i nevážném tónu. Jelikož o Rusku bylo snad řečeno již vše, nabírají tyto pasáže často podobu jakéhosi automatického textu s volným řetězcem asociací: „...ruský stát, který má plné právo drtit a sjednocovat, vyzývat a soustřeďovat, usebrat se pospolu a zmastit si tlamy po svatých místech velikého holdingu všelidového souručenství a sovětské pavědy... nedozírná vlast, velkolepá ruská řeka..." (Telurie, 16-17).
Tematizace vztahu „my" a „oni"
Sorokin i Topol vědomě zdůrazňují rozlišení „my" X „oni", „náš" X „jejich", „vlastní" X „cizí", ale také „my teď" a „my v minulosti". Neustále probíhá srovnávání a vzájemné hodnocení, permanentní sebepotvrzování se skrze postoj k „jinému": „U vás pro mládež platí prohibice, že? Ano. Do osmnácti let nesmíme ani kapku jakéhokoli alkoholu. To u nás se může jak pivo, tak přírodní i šampaňské víno. To víš - Moskovie! U vás v Moskovii je to síla! Já bych řekl, že ten váš Vladivostok je daleko větší síla!" (Telurie, 248-249). Autoři upozorňují, že odlišení „našeho" a „cizího" je jevem univerzálním, archetypálním, děje se na všech úrovních a rozvine se při jakémkoli kontaktu mezi jednotlivci, kolektivy, městskými čtvrtěmi, městy, regiony, národy, státy, bloky, světadíly. V sublimované formě to předvádí Sorokin v Telurii, například v konkurenci Velkých Solouch a Malých Solouch. První čítají 105 domů, druhé 62, ve Velkých pracují tesaři, v Malých truhláři, v jedněch je opilců hodně, ve druhých o něco méně. Ve Velkých Solouchách žijí dva zámožní kulaci a vesnice vlastní jeden stařičký sam ohyb, v Malých Solouchách je zámožná polovina vesnice, mají sedm samohybů a dívky jsou tam hezčí, urostlejší a lépe nastrojené... (Telurie 195). Rozdělení na „nás" a „ty druhé" probíhá například i ve fabrické kolonii. Jsou tu ubytovaní „zamoskvorecký" a „zástěňáci" v poměru jedna ku třem, což je státní limit. Přespolních je pět stovek přesně podle Gosudarovy normy. Číňané bydlí až za „druhou stěnou". Porovnávání a soupeření je na denním pořádku: „To čumíš, Kolmoskovie, jak my Jaroslavský dokážem ze země voheň vykřísnout!" (Telurie, 62).
Názorně je kontrast „my" a „oni" vidět i ve všech prózách Jáchyma Topola. Můžeme to pozorovat i na kontrastu „nás" z města a „jich" z venkova: Motorák po cestě do tajemnýho rozevřenýho nitra Bohemie hučel a zpíval svý písničky, proplejtal se úzkejma uličkama všelijakejch těch Řepákovů i Vidlákovů..." (Sestra, 86). V románu Kloktat dehet, někdy vykládaném jako román výchovný nebo román zrání, se „oni" proměňuje v závislosti na aktuální identitě hlavní postavy. „Těmi druhými" jsou zpočátku chlapci z Domova jiných národností, po opuštění Domova členové ruských vojsk, poté, co se Ilja k těmto vojskům přidá, naopak Češi a nakonec globálně i Němci a USA.
Tematizace vytváření image
Především Sorokin významně a v obrovské šíři záběru a kombinací tematizuje nejistotu reality. Věnuje se nejen mechanismům jejího zkreslení, ale přímo jejímu předstírání, zdánlivosti a fiktivnosti. Za prvé líčí paralelní a virtuální světy, které vytlačily realitu, například hologramové projekce, ale v jistém smyslu i televizní seriály, do nichž se postavy doslova ponořují, anebo „trip" způsobený zatlučením telurového hřebu, novodobé drogy, do lebky. Za druhé předvádí hry na různá prostředí: imitace, například japonského domu nebo Tolstého usedlosti, makety, dekorace, komerční rekonstrukce (mikrostát Sovětský svaz jako zábavní park), skanzeny, různé hermeticky uzavřené oázy apod. Svět je u něj zdánlivý, iluzivní, jak shrnuje v prohlášení z Manaragy: „...v naší době si nakonec
48
můžete hrát, na koho chcete." (Manaraga, 48). Za třetí se zabývá vyprázdněním reality, kdy zůstane jen jakási obalová „slupka" či „zombie fáze": „...dávno zemřelý velkolepý stát, který se najednou zdá sám sobě" (Telurie, 13), či naopak zbude pouze idea oproštěná od matérie. To je spolu s výrobou reality, tedy simulakrem, mechanismus typický pro totalitní režimy.22 Za čtvrté Sorokin podtrhuje iluzornost líčením snů, aluzí žánru vidění, ale i prostřednictvím vložených textů, „románů v románu", tedy něčeho, co bylo uměle napsáno jako fikce. Za páté autor cíleně prozkoumává záměrné posuny v zobrazení reality, sleduje fungování spekulací, manipulací, propagandy i komerční prezentace: „Už mě přestává bavit žít jen z fám a dohadů." (Telurie, 11); „... To jsou ale skutečně spíš fámy než pravda." (Telurie, 190); „Lae není tak plakátově jednoduché, jako vypadá na na naleštěných reklamních hologramech." (Manaraga, 90). Upozorňuje na transformaci a deformaci informací, pokud jsou zprostředkované či pokud popisují události vzdálené v prostoru či čase: „Slyšel jsem, že jste zažehnali i zásobovací potíže. Už dávno! Kdybyste jen viděl ty bohaté trhy a jarmarky! Takové u vás v Bělomoří nemáte!... Taky jsem slyšel, že u vás pronásledují malé. Nesmysl, to jsou jen pomluvy. Ale prý je všechny za jednu noc pochytali a z Moskvy a Zamoskvorečí je vystěhovali do Kolmoskovie. ... nebo to snad není pravda? A ptačí sítě se prý líčily i na bezdomovčata!" (Telurie, 191). V prostředí, kde se lidé spoléhají nikoli na vlastní zkušenost, tedy na „viděl" nebo „navštívil", ale orientují se podle „slyšel jsem" nebo „četl jsem" se dobře daří vytváření image k politickým účelům a manipulaci veřejným míněním: „Zase nesmysl! Jsou to jen vědomé lži, které Evropané, Ukrajinci a ti vaši Bělomorci o Gosudarovi šíří. Jeho laskavost nemá hranic... A také se říká, že má v hlavě věčně hřeb. To je k smíchu do té míry, že na to ani reagovat nebudu." (Telurie, 191).
K tématu různého zpodobování reality, filtrace reality, reality „jenom jako" u obou autorů odkazují také časté motivy inscenovanosti: divadla, jevištních přednesů, online her, reality show. Hojná jsou vložená vyprávění (básně, písně, povídky, rozhlasová vysílání, filmové scénáře). U Topola se vyskytují uměřeně (například vzpomínky na válečná dobrodružství v románu Kloktat dehet, divadelní představení rodiny na festivalu v Citlivém člověku). U Sorokina často ve spirále stupňující se míry zprostředkovanosti: Autor vypráví o tom, jak hrdina vypráví děj seriálu, v němž hrají postavy nějakou popsanou virtuální hru atd. Sorokinovy příběhy oplývají mnoha prvky žánrů sci-fi a fantasy. U Topola prvky fantasy literatury přímo nenalézáme, a pokud ano, tak ve vložených vyprávěních s upozorněním, že jde o báji. Silná fabulaci a posuny ve vnímání reality jsou ale permanentně přítomny. Jeho styl byl označen i za „halucinační realismus" (Peňás 2022). Ten se u něj projevuje také v motivech blouznění a snů, ve převyprávěných viděních, proroctvích a legendách, ve spřádání různých alternativních koncepcí. Setkáváme s rituály, magickými předměty, zprávami o existenci bájných tvorů. Sorokin, a ostatně i Topol, si také pohrávají s přepínáním ve vnímání reality prostřednictvím omamných látek či jiných způsobů sugesce (extatické tance, kolektivní meditace). To sice souvisí s naším tématem okrajově, nicméně jde o motiv, na němž se explicitně vyjevuje, že když se mezi jedince a skutečnost postaví nějaký filtr, jímž může být kromě drog či mechanických zásahů do organismu i ideologie, média či marketing, ale i etnicky determinovaný pohled, promění se (vy)hodnocení reality. V Manaraze končí Gézova cesta v útrobách hory, kde se nachází ústředí Kuchyně. Hrdina si nasazuje „ferosilikonovou čepičku" a v hlavě mu „přeskakuje": „Vše kolem je kamenné, studené, cizí svět se scvrkl... Můj pohled se přestěhoval na otevřený kufřík. Je jako starý,
22 Jak jsme pozorovali v publikaci Idea „nového člověka" v ruské literatuře 20. a 30. let 20. století: „...komunismus fungoval vnitřně protikladne, jinak byl prezentován ideologicky a jinak se projevoval v praxi. Tento rozdíl bylo nutné „eliminovat a předstírat, že ideologie a praxe jsou ve vzájemném souladu. Skutečnost je zastoupena fikcí. K motivu fiktivnosti připomeňme teorii francouzského filosofa Jeana Baudrillarda o simulaci a simulakrech, často aplikovanou na komunistickou ideologii (v západním světě ale vnímanou jako novinka postmoderny a spojenou s masmédii). Simulakr byl definován jako falešná událost, která jakoby odráží nějakou realitu, ale ve skutečnosti zastupuje tuto chybějící realitu, jakási „výroba reality", „hyperrealismus". Sovětská ideologie vytváří svět, který popisuje, respektive vytváří svět popisem. Veškerá socialistická realita byla v tomto smyslu socialistickým realismem, protože vystupuje jako obraz i předloha sama sebe. Továrny byly obrazem továren, kolchozy kolchozu. Veškerá realita byla sémiotizována a proměnila se v text. Podle B. Groyse časem v zemi nezůstala žádná jiná realita kromě ideologie. Ideologie materialismu přivedla SSSR ke zmizení matérie." (Groys 2005, 46)
49
zatuchlý, neobydlený dům! Jako rakev, plná hniloby! Je odsouzen už jen k zahnívaní a definitivnímu rozpadu. Rozsype se na prášek atomů." (Manaraga 162). Když Gázoví čapku zase sundají, svět se mu zdá opět nádherný, světlý, nadějný, radostný. Image je postaveno právě na tom, jak se co „jeví", nikoli na tom, jaké ve skutečnosti je.
Ve vztahu Sorokinových románů k realitě můžeme již nyní shrnout určitý vývoj. Ve Dni opričníka jde o to vyprodukovat čistý ruský svět dle Gosudarových představ. Image coby mentální projekce předchází realitu, realita se přizpůsobuje konstruktu. V Telurii zbývají z reality stvořené podle této image úlomky a trosky, ovšem realita skutečná a představovaná koexistují. Koncept Ruska ze Dne opričníka je v Telurii přehodnocen jako iluzorní: „Říše milovala barevné sny, a uměla si je nechat zdát. Zato její realita byla beznadějně šedivá." (Telurie, 13). V Manaraze není už vůbec čitelné, co je realita a co hra na ni, co je skutečnost a co zdání. Náhražky, nápodoby a samostatně fungující stvořená image převládají, umělost jako by byla výchozí situací: „Vrata ... kovaná a'la staré časy. Nebo snad jsou skutečně stará?"; „To chtěl vymodelovat ruský morozl Ruskou metafyziku, aby ji čert vzal?" (Manaraga, 67).
Na závěr můžeme říci, že ve vytváření fiktivních světů a ovlivňování reality obecně nalézáme u Sorokina a Topola jeden zásadní rozdíl, a tím je fakt digitalizace jako soudobého fenoménu. V románech ruského autora je digitalizováno prakticky všechno, což má vliv na zrychlení přenosu informací, jejich sdílení a snadnější vytváření obrazu světa - a tedy i obrazu, respektive image národa - tak, aby se tento svět hlavně „jevil" a byl skrze digitální média vysvětlován a konzumován. To ovšem neznamená, že by ze Sorokinova světa zmizela zemitá surovost a reálně pociťovaná bolest. Oproti tomu se dva z Topolových románů, Sestra a Kloktat dehet odehrávají ještě před nástupem digitálních technologií a v Citlivém člověku se digitalizace víceméně ignoruje. Postavy používají maximálně mobilní telefon, deník píše Táta do sešitu, sleduje se televize. Informace kolují pomaleji, možná se více deformují, avšak jsou méně prefabrikované a postavy jsou tak méně manipulovatelné a jejich pohled je více autentický. Domníváme se, že tento rozdíl se projeví v tom, že u Sorokina častěji vznikají image, tedy oficiální zkonstruované reprezentace, respektive že autor vědomě reflektuje tato image, a u Topola se častěji objevují subjektivní autorské nezkonstruované obrazy.
Obecné a základní imagologické koordináty jsou románech Vladimíra Sorokina a Jáchyma Topola tedy silně a imanentné přítomny. Relevanci imagologického přístupu k prózám daných autorů prokázala i kvantitativní analýza textů. Z ní kromě jiného vyplynulo, že imagologické elementy jsou spojené s prvky existenciálními: Každé „já" existuje v rámci nějakého „my" a vymezuje se vůči „oni". Porovnání frekvence určitých emblematických slov a vymezení úvodních parametrů textů ukázalo, že každý z románů nabízí trochu jiné východisko, co se týče pozorujícího a pozorovaného, času, prostoru, prostředí, vztahu hrdinů k systému. Pokaždé tedy vzniká jiná imagologická situace, což považujeme pro bádání za nosné, umožňující analyzovat a kategorizovat mnoho jevů a sledovat jejich vývoj.
50
Koncepty teritoriality
Ralsko, 2020
Ilustrační fotografie Michaela Pešková
Analýzu prostorových koordinát a konceptů děl imagologicky orientované umělecké literatury můžeme považovat za výchozí, neboť zásadně ovlivňují dva další základní aspekty, tedy časové a existenciální ukotvení textů. Imagologicky relevantní literatura sleduje charakteristické teritoriální jevy: ambice národů ovládnout prostor někoho jiného a odpovídající snahu ubránit svůj prostor, vývoj poměru mezi jednotlivými geografickými a mocenskými subjekty, prostorovou pulzaci, tedy rozpínání a smršťování, územní zisky, ztráty a překryvy, vznik přechodových hraničních zón a průlivů, vtiskování vztahu k území do historické paměti národů, vytváření zdrojů napětí a zakládání etnických stereotypů. Zobrazuje, jak (emoční) vztah k místu způsob pohybu prostorem formuje národní identitu jedince.
Námi rozebíraní autoři dané fenomény nejen zaznamenávají, ale hyperbolizují je, metaforizují a na bázi fikce je i alternují a predikují. Jáchym Topol v románu Kloktat dehet pracuje na bázi alternativní historie, Vladimír Sorokin má přímo „zálibu ve vytváření geopolitických fantazií" (Tomek 2010, 70) a předvídání surreálných státních útvarů.
Pro díla interkulturní literatury je typická narativní konstrukce napojená na topografii, zejména popis specifických geografických ploch, a projevuje se také kompozicí cesty. (Hausbacher 2000) V chápání teritoriality lze poměrně čitelně rozlišit fenomény stálé, archetypální, a faktory proměnné, dynamické. Jádrem rozlišení prostoru jsou typologické jednotky, jako území (naše - cizí), uzlové body (centrum - periferie), trasy (spojnice), křižovatky (cest i kultur), hranice (velkých geopolitických celků i nepatrných oblastí). V osobní rovině sem patří téma domova, cesty a celkový modus vivendi (usazení se oproti nomádství, regionalismus oproti kosmopolitismu). Co se týče sociálního rozměru, můžeme odlišit kultury usedlé (zemědělské, industriálni) a nomádské. Za
51
dynamickou složku považujeme způsob, jakým jsou tradiční elementy transformovány, dekonstruovány a relativizovány, což reflektuje aktuální stav světa a jeho turbulence. Výklady
0 konceptech   teritoriality zahájíme zkoumáním otázky pravdivosti a fiktivnosti, která se týká
1 prostom a pro imagologii je zásadní.
Prostor reálný a prostor imaginární
Ve všech druzích image (hetero, auto a meta) nedefiluje svět geograficky plně reálný. Stejně tak v umělecké literatuře, zejména spojené s dobou tzv. postkoloniální, jak dále uvidíme, je prostor popisován především jako produkt „sociálních konstruktů a imaginární geografie" (Hausbacher 2000, 359). To znamená, že se děj často odehrává v imaginárních prostorech, například antiutopických ne-místech, v počítačové hře, snu, vizi či je ve vědomí hrdinů. Někteří autoři dokonce tvrdí, že se imagologie „...pohybuje v prostoru, kde se smazávají rozdíly mezi reálnými a imaginárními zeměmi" (Corbineau-Hoffmann 2008, 133). Termín imaginární geografie používá i diskurzivní analýza, ovšem v jiném smyslu. Podobně jako v teorii o národech coby „představovaných společenstvích", tedy entitách, které mají společné rysy hlavně mentální (Anderson 1983, cit. podle Cingerová, Motyková 2018, 25), se v ní do centra pozornosti staví myšlenkový konstrukt, tedy mentální mapování. Imaginací se nemyslí literární či jiná fikce, ale vytváření a prezentace obrazu prostoru na základě mentální projekce o něm. Prostřednictvím konstruování hranic a imaginárního mapování prostoru vzniká představa o „druhých" a o „nás" (Said 2008, cit. podle Cingerová, Motyková 2018, 26).
Sorokin i Topol kombinují reálné a fikční prostory.. Prostor Topolových próz mívá většinou přesné geografické určení až na úroveň názvů obcí: „Kam jedem? Je to dobrý, říkal, že jede krz místo, kde je železniční uzel na Prahu, a končí někde na ňákým trhu u maďarskej ch hranic, v ňáký Kyselici." (Sestra, 432). Rámcově odpovídá reálnému geografickému uspořádání: například hlavní ofenziva Československé lidové armády proti okupantským armádám pěti států Varšavské smlouvy (Kloktat dehet) probíhá na ose „Praha - Beroun - Plzeň". Ústřední vesnice Sirem existuje a nachází se mezi Louny a Podbořanami. Místní génius loci vyvěrá z faktu, že v zapadlé Siřemi pobýval v letech 2017-1918 Franz Kafka a měl zde načerpat inspiraci k Zámku.23 Topol však geograficky mystifikuje: „...běhali jsme podél Kupečáku a já mapoval kraj tužkama na lejstra posbíraná v domově Domově, z cedulí a rozcestníků jsme četli jména vesniček a samot všude v Kupečáku, zapisoval jsem to do map, které jsem tvořil z lejster: Sirem, Ctiradův Důl a Tomašín, Bataj, Skryje..." (Kloktat dehet, 84). Z nazvaných obcí existují Sirem a Skryje, ostatní jsou fiktivní, i když myslitelné. V nitru či na okrajích skutečných území se však nacházejí samostatné lokální struktury s prízračným uzavřeným prostředím. V Sestře jde například o skládku na slovensko-ukrajinském pomezí obývanou lidmi. V Citlivém člověku vedle skutečných území (i když jejich formální existence není obecně přijímána a jde právě o výsledek mentální projekce určitých mocenských skupin, tedy že v představách jedněch mají určité vlastnosti, ale v představách druhých mají jiné), jako je Novorusko (zde Novorúsko, Novorusíja) se samozvanou Luhanskou republikou (u Topola Luganda, což je hanlivý výraz převzatý z neoficiálního diskurzu) a Doněckou republikou (analogicky Dombabve), ustavuje Topol ještě Ajvaristan, vlast hypotetického etnika Ajvarů. I jim hrozí reálná ruská invaze: „Vybudujem v Ajvaristanu duchovny stát! Bude to kulturní oáza Novorusíji! Vedle baniků, tych banditů z Lugandy a Donbabve, chachacha! To búde hráčka! Brat moj! Maš u mě novy domov!" (Citlivý člověk, 49) Siřemská autonomní zóna (SIAZ) a Ajvaristan jsou svým způsobem jakýmisi „supermísty": na poli literárního vyprávění může autor jejich prostřednictvím konstruovat řešení, které v realitě nenastalo, ale které by si možná přál. SIAZ a Ajvaristan shodně představují jediné zbylé zóny odporu domácího národa či etika proti napadení cizím státem, poslední enklávy diverzantů. To by na rozdíl od historické reality znamenalo povzbuzení národní či etnické identity - jedná se tedy o epizody imagologicky
23 Idea románu Kloktat dehet vznikla podle Topola právě při jeho návštěv Siřemi (Dlouhý 2011).
52
významné. Interpretační nasycenost obrazů SIAZu i Ajvaristanu spočívá právě v jejich alteritě kombinované s reálným základem a také v jejich symboličnosti. Národnostně emancipační složka se odvíjí od narušení koloniálního vztahu velký-malý, mocný-bezmocný, významný-marginální.
Na posun od reality k imaginaritě ukazují i autorská toponyma, jako Bohemie, Východní říše (myšleno SSSR), Berlun (Sestra). Z reálných míst dělají tyto pozměněné názvy místa trochu bájná či alternativně vnímaná. Bohemie v ženském rodě vzbuzují jiné emoce než „Československo", zejména protektivní. Autor pří jejich popisu překračuje vnímání prostoru pomocí objektivních kvantitativních nebo kvalitativních charakteristik a směřuje k jeho prožití emočnímu, intuitivnímu, sugestivnímu. Berlun otiskem Berlína, Topol ho zobrazuje zdola, Potokova skupina tam přežívá napůl ilegalitě: „Berlun je hlavní město bohémy i hitparády. Subkultury. ... Všichni jsme Kanaci. Megarasa z tunelu. Celá ta parta tehdy v Berlunu na cestě do Evropy. (Sestra, 265, 267).
Vytváření mentálního obrazu cizích zemí, tedy promítání kolektivních nebo individuálních představ do něj, de facto tedy formování prostorového heteroimage, ilustruje u Topola i zobrazení Východní říše a Ruska. Nejsou to země, kde by se odehrával děj. V románech jsou představeny zprostředkovaně, ve vyprávěních, vzpomínkách, ve zveličených historkách (například v líčení válečných dobrodružství velitelů-vychovatelů z dětského domova v Kloktat dehet). Takový filtr přináší výběrovost, zkreslení, posiluje odklon od reality. Rusko náleží k zemím viděným jako neznámé a vzdálené. A v případě takových zemí imaginace roste, bývají buď démonizovány, nebo idealizovány, zabydlovány nadpřirozenými bytostmi. Taková imaginace ukazuje na velmi starobylé myšlení ne nepodobné představám mýtickým a středověkým. Archaický člověk si neznámé oblasti fabuloval jako bezútešnou krajinu, neprobádané pouště, neproniknutelné džungle, divoké končiny zaplněné obludami, nekonečná moře apod. (Budil 1995, 188) U Topola nabývají vzdálené země až pohádkových rysů: „Tajnou zbraň... dinosauří vejce z pouště Gobi ukryté v horkém písku, kterým jsou zasypána horstva východu. Poslouchej, Iljo! To v poušti příroda zkula draka zoceleného ohni tisíciletí, poušť ve svém nitru vykovala dračí vejce na kovadlinách věků v nejzazších pustinách východu..." (Kloktat dehet, 196) Ale i české Posázaví (Citlivý člověk), i když je navenek prezentováno pod značkou „rajský, líbezný Ladův kraj", vystupuje částečně jako snová krajina, ovšem jako krajina ze zlého snu, prostor s (post)apakalyptickými rysy s atributy znaky podsvětí, tedy s asociacemi opačnými než obvyklými: chudé vsi, zdevastované dětské tábory, nevěstince, sklepy, žumpy, jeskyně, podpalubí opuštěných lodí atd. Pro tuto stránku daného prostoru používá autor častěji označení Praha-východ, jako by ve dvojím označení reflektoval rub i líc, určitou lokální schizofrenii. Celkově tedy vykazuje prostor u Topola určitou imaginaritu vlastně vždy.
Sorokinovy budoucnostní vize postupují v projektování prostoru ještě dále. Autor reálnou geografickou mřížku Evropy („na jihu někdejší Francie"), Asie a Ruska zabydluje, zejména tedy v Telurii, novými teritoriálními uskupeními: „...ještě kousek a bude tu Ural, za ním Išimská step, barabinské lesy, Salairský hřbet - a budeme v Telurii." (Telurie, 134). V některých případech se jedná o kvalitativně odlišné prostory s alternativní realitou, jako je SSSR nebo Telurie. I staronové útvary vzniklé většinou roztříštěním a smrštěním dřívějších velkých mnohonárodnostních států (Moskovie, Besarábie, Valašsko, Bukovina, Halič, Languedock, Prusko, Transylvánie...) mívají povahu zemí, jež prošly určitou transformací a některé z nich staví na své vlastní legendě (Transsylvánie třeba na Drákulovi).
Podrobněji vysvětlíme Sorokinovu geografickou imaginaci na příkladu SSSR z Telurie. SSSR jako stát tu nese velmi svéráznou formu nereálnosti. Nový SSSR vznikl jako podnikatelský záměr: „...tři moskevští stalinističtí oligarchové zakoupili od Barabinu a Uralské demokratické republiky pusté území o rozloze stošestadvaceti čtverečních kilometrů." (Telurie, 270). SSSR v Telurii je „ostrovem stalinských snů". Snovost je zdůrazněna oddělením státu od okolního světa, vytyčením hranic, respektive bariér fyzických, sociálních, diplomatických i mentálních: „Nový stát se od zbytku zdejšího postimperiálního světa oddělil impozantním plotem z ostnatého drátu s vysokým napětím a kulometnými hnízdy. Výstavba stalinistického ráje v jedné jediné zemi světa běžela stachanovsko-hollywoodským tempem... za šest let otevřela své brány turistům." (Teluriie, 270).
53
Budovaní státu počíná od shromáždění jeho reprezentativních předmětů: „Skoupili skoro všechny atributy, co z období jeho vlády zbyly. Včetně ostatků uložili je do obrovského mramorového chrámu ve Stalingradu." (Telurie, 270) Autor si explicitně pohrává s principy utváření autoimage, kdy SSSR představuje čistý imagový produkt, umělý skanzen. Stát funguje jako brand, výrobek, zboží, popkulturní femomén, Stalingrad je stylizován a'la Disneyland.24 V zobrazení SSSR Sorokin koncentruje, ba destiluje „vrcholy" sovětského diskurzu. Diskurzivní analýza tyto „vrcholy" vysvětluje jako emblematická vyjádření, určité vyčnívající body nesoucí ideologický význam (Brenner 2015, 8). Sorokin klíčové momenty sovětské (stalinské) identity určuje takto: nej spravedlivější země světa, kreativní elán, železná stalinská nelítostnost, grandiózní výstavba, pětiletky, zdravice, zářící slunce a jasně modré nebe, Palác Sovětů, muzea, kina, restaurace, obchody, lázně, bazény, tělocvičny, mramorové sloupy, obrovský zlatý znak se srpem a kladivem, olbřímí ikony vůdcových souvěrců, pláž zastavěná sochami svalnatých plavkyň, veslice se svátečně přioděnými mladými lidmi, ale žádná průmyslová výroba, neboť SSSR vyrábí jedině stalinské artefakty. Jiné než důležité a oficiálně deklarované prvky skutečného SSSR se do nového umělého státu vlastně ani fyzicky nevejdou. Některé atributy nového SSSR jsou čistou antitezí k image reálného SSSR. SSSR je „miniaturní země" disponující jediným letištěm, která vznikla sice rovněž selekcí, ale na rozdíl od historického Sovětského svazu SSSR je určená pouze pro zámožné stalinisty, chudým stalinistů je vstup zakázán. Nedá se mluvit o parodii, spíše o jakési snad až karnevalové převrácenosti. Inverze je velmi účinným postupem, jak typologický charakterizovat původní objekt a dobrat se k jeho podstatě.
Vztah reality a jejího image je v zobrazení SSSR zvláštním způsobem zmnožený a jakoby zauzlovaný. SSSR je konstruován ne podle skutečného Sovětského svazu, ale podle ideálního obrazu původního SSSR, sebeprezentace tohoto státu. Určité projekty se realizují až z druhotného zobrazení, tedy podle obrazů, náčrtů, plakátů, filmů, anebo podle projektu. Například místní Palác sovětů byl postaven jako pětinová replika originálu, jenž ovšem ve skutečnosti postaven nikdy nebyl. Kopie tedy není rekonstrukcí originálu, nýbrž jeho projekcí. Blížíme se k simulakru coby, zjednodušeně řečeno, obrazu bez předlohy, ale takovým Sorokinův SSSR není, neboť Sovětský svaz existoval. Jedná se spíše o princip, kdy vytvoření image předchází existenci reality - ta je produkována teprve následně podle image.
Druhý typ Sorokinovy teritoriální imaginace se napájí z mytických, pohádkových a legendistických zdrojů, konkrétně z ruských rolnických utopických bájí o dalekých zemích25 a také z (ruských) sektárskych projektů. V legendách se spojují idealizované představy sociální, ekonomické a náboženské. Lid žije v družné pospolitosti i přes různost, například jazyků, není sužován vrchností. Nikdo není uzurpován, pronásledován či omezován. Nevyskytuje se tu bída a vůbec nepohodlí, plody věčně uzrávají. Podobně libá je Telurie, země na „konci světa" vzniklá po vojenskému převratu v barabinské provincii Altaj na základě referenda, v němž se většina obyvatelstva rozhodla pro
24 V této souvislosti můžeme ještě blíže připomenout principy ruského konceptualismu, respektive soc-artu, z jehož okruhu Sorokin pochází. Autoři k tvorbě využívají prostředků oficiálního umění a propagandy, reprodukují jejich styl, a to nejen v literatuře, nýbrž hojně také ve výtvarném umění. B. Groys tituloval výtvarníky-konceptualisty Komára s Melamidem jako nejlepší Stalinovy žáky, kteří „simulují projekt, který je ještě grandióznější, než jaký byl projekt jejich učitele. Nadělují jevům propagandy estetickou hodnotu, zahrnují je do oblasti umění. Sovětská estetika a ideologie pojatá jako ready-made tu byly přetvořena ve svéráznou mytologii, kterou umělec vědomě prezentuje eklektickými postupy. Způsobem připomínajícím postupy socialistického realismu dochází k vyprázdnění autorské pozice v textu. B. Groys tvrdí, že konceptuálni tvorba však není pouhou parodií na socialistický realismus. V daných dílech „nejde o „demaskovaní" stalinského mýtu, o „demytologizaci". Je tomu právě naopak: Komár s Melamidem se snaží o jeho „remytologizaci", velebí Stalina tak rozhodně, jak by to nedokázal žádný umělec stalinské doby. Jejich obrazy jsou jakýmisi seancemi sociální psychoanalýzy, vynášející na světlo mytologii ukrytou v nevědomí sovětského cloveka, jenž šiji ovšem nepřipouští." (Groys 2011, 102-103).
25 Například legendy o Kitěži, pohádkovém městě schovaném v jezeře kdesi na severu, zemi zvané Bělovodí, Stračím království, Mikitinově votčině, Berengejově carství. Motiv blažené nebeské země je obsažen i v ruských pohádkách, jako Nebeská chaloupka, Člověk po stromě leze na nebe, Zlatá hora, Země, kde lidé nestárnou ani neumírají. (Cistov 1967).
54
osamostatnění. Zatím ji uznalo dvacet čtyři států. Imaginámost Telurie se násobí tím, že do jejího obrazu Sorokin zakomponoval legendy o spravedlivém vládci. Vidíme ho „...sedět u dřevěného stolu na louce s dělnickou rodinou dělit se s ní o prosté jídlo, vdechovat čistý vzduch s vůní ohně, rozprávět s nimi o ekologii, o cenách obilí, o nových horských tunelech..." (Telurie, 149). Prezidenta těší, že se mladé generaci Teluřanů otevírají nové možnosti, starých se ptá, zda jsou jejich zvířata zdráva, garantuje blahobyt: „Čistý vzduch Telurie, její nerostné bohatství, ekologie země - to všechno je záruka zdraví nás všech." (Telurie, 149) Ve státě se mluví několika jazyky. Ačkoli na jiných místech románu je multilingvismus parodován, tady ne. Prezident přepínáním jazykových kódů vyjadřuje úctu k adresátovi, je to součást jako diplomatických schopností. Lidem jsou mu stejně jako v legendách připisovány magické atributy, například létá, má sedmimílové boty, a zázračná moc, jako objev telurového hřebu, díky nimž je dosaženo sociálního ideálu. K obyvatelům osad sjíždí z hory jako bůh či mýtický kulturní rek - autor se snad inspiroval altajskými legendami, v nichž je postava vládce ptáků mesiášem (Lipoveckij 2018).
K ještě vyššímu stupni imaginace, k fantastice, směřuje další motiv obsažený v Telurii, totiž narkotika26, který rozšiřuje prostor o prostor mysli. V Telurii se těží a aplikuje telur („telurská psychická chirurgie... trepanace lebky podle starobylých místních postupů.", Telurie, 160), nová univerzální droga, která přenese každého, kde touží být, způsobuje stav trvalé euforie a ztrátu schopnosti vnímat čas. Transcendentní „telurový trip" odkazuje k mýtům vzestupech na nebesa, je výtahem po „kosmickém sloupu"27. Sama Republika Telurie buduje své vnější autoimage na vyčlenění se z reálného času a prostoru. Demonstruje hermetickou uzavřenost po vzoru oázy a vystavění prostoru jako iluze něčeho jiného. Klientům nabízí kulturní mix maximálního komfortu. V prostředí drsného AI taj e jsou k dispozici egyptské cigarety, salóny na marocký způsob, turbany, bederní roušky, palmové listy, cikády, horko, vůně jihu apod. Návštěvníci zažívají příjemné tělesné pocity, odpočinek, obklopuje je vůně a světlo, což je mimo jiné tradiční motiv rajských či zásvětních mýtů, legend o hledání svatého grálu apod.
Mnoho prvků legend o bájných, dalekých či skrytých zemích je velmi anarchistických, což je, jak vyložíme dále, pro Sorokina také významná inspirace.
Mapy a mentální mapy
Imaginarita souvisí i s mapováním. Imagologie ani mapám nepriznáva plnou objektivitu. Beller hovoří o „pseudoobjektivitě" a mapu definuje nikoli odraz, nýbrž jako systematickou a symbolickou reprezentaci prostoru, jeho interpretaci, ba jako médium pro kulturní prosazení identity, území a moci. (Beller, Leerseen 2007, 273-277). Mapy jsou podle něj produkovány vládami, takže stvrzují jednotu, hegemonii, deklarují ambice státu. Zejména velké státy používají mapy jako demonstraci své autority. Mapa se stává sociálním produktem, nástrojem k přesvědčení ostatních. Mapy samozřejmě obsahují objektivní fakta, ale ta jsou vždy selektovaná, aranžovaná, „předpřipavená" pro konzumenta28, někdy i falzifikovaná. Mapy se významně podílejí na vytváření autoimage i heteroimage, samy jsou imagovými výstupy.
Zvláštní kategorii map tvoří tzv. mapy mentální. Zopakujme, že mentální mapování v geografickém smyslu je proces, jehož výsledkem je vznik „schematického obrazu vnitřní
26 Více k tématu drog u Sorokina GLANC, T. Antrpolopologičeskije narkotiki Sorokina. In: DOBRENKO, J., KALININ, I., LIPOVECKIJ, „Eto prosto bukvy na bumage". Vladimír Sorokin posle literatury. Moskva: Novoje literaturnoje obozrenje, 2018, s. 204-217.
27 V tradičních mytologiích mohl být střed světa symbolizován posvátnou horou, kde se stýká nebe se zemí, chrámem, palácem, posvátným městem, královským sídlem, jimiž prochází osa světa. Ve středu světa bývá umístěn „kosmický sloup" směrem vzhůru (do božského světa) nebo dolů, do podsvětí. (Eliade 1994, 38).
28 Ve vztahu k našemu tématu můžeme ilustračně uvést jeden mimoliterární příklad, který jsme pozorovali. Po anexi Krymu Ruskou federací v roce 2014 se na aplikaci Google Earth objevilo hned několik „národních" variant výkladu situace podle toho, jakému recipientovi (konzumentovi) se společnost Google snažila vyhovět. Pro ukrajinskou verzi nebyla do mapy zakreslena žádná nová hranice, pro ruskou byla zanesena plná čára a pro německou čára přerušovaná.
55
organizace vnější skutečnosti, mentální reprezentace vnějšího světa" (Bláha 2009). Mentální mapě se jinak říká také „kognitivní mapa". Jedná se o prostředek vyjádření jedince o podobě a kvalitě určitého teritoria. Mentální mapování se s imagologií shoduje v axiomu, že obraz prostoru vlastního i cizího nespočívá v konkrétní geografii, ale v mentální představě jedince (čtenáře, autora). Každý člověk si formuje vlastní, individuální a subjektivní mentální mapu okolního prostoru, třeba rodného města, a světa na základě svých zkušeností, znalostí, názorů, ale i na základě z vnějšku podaných informací a interpretací. Od toho se odvíjí, nakolik je taková mentální mapa přesná a vzdálená od mapy reálné. Zpravidla platí, že čím více má jedinec bezprostředních zkušeností s určitým prostorem a čím více ho tento prostor zajímá, tím je jeho mentální mapa hutnější a méně deformovaná. Ovšem právě studium deformací je cenným sémiotickým materiálem (Pešková 2014).
Motiv mapy a mapování, i když ne jako dominantní, se objevuje i u sledovaných autorů. Vzhledem k tomu, že ve světě Sorokinových románů je vše digitalizováno, hrdinové se bezpečně pohybují podle navigace nebo geograficky přesného hlášení hologramů a krajinu sami nemusejí číst. Když je poprvé zmíněna hora Manaraga, automaticky se objeví mapa: „ A hned je tu mapa. Od civilizace je to pěkně daleko. Je vidět krásná hora se sedmi skalisky na vrcholu, jako by jí někdo nasadil kamennou korunu. ... Je tam...jeskyně. Mezi druhým a třetím skaliskem od jihovýchodu. Na mapě naskakují přesné zeměpisné souřadnice toho hadího hnízda." (Manaraga, 83-84)
U Topola je tomu takřka naopak. V Sestře se hrdina toulá spíše náhodně na principu kam ho oči povedou a nohy ponesou a orientuje se podle mapy „v hlavě": „Byl to typickej krysí činžák. Moc jich je v mapě mý hlavy." (Sestra, 294). V Citlivém člověku hrají pro rodinu na útěku klíčovou roli automapy. Spolu s vlastními zápisky a doklady jsou jejich jedinými písemnostmi: „Na klíně má teď přes ty svoje podrásané sešity automapu." (Citlivý člověk, 29). Zničení map zahajuje fázi bloudění: „Nad popelištěm kluk vidí vznášet se kousíčky ožehlé látky, zpod rozlámaných přepravek vyšlehují plamínky, rozeznává žárem k sobě spečené automapy, další zbytky jejich ubohého majetku." (Citlivý člověk, 105). V románu Kloktat dehet je mapování tematizováno nejsiřeji. Konvenční mapy neexistují, nejsou obyvatelům Domova k dispozici či na ně není spolehnutí. Ilja si zakresluje mapy sám, je to asi nej výraznější výsledek jeho kreativity a nej cennější věc, co vlastní. Znalost a čtení krajiny, prostorová paměť jsou nezbytné pro přežití: „K výcviku Fedotkinových čet patřilo spatřit a zmapovat všechny mosty a mostky v okolí Šířemi." (Kloktat dehet, 84); „...opakovali jsme si jména vesniček a polohu potoků a triangulačních bodů a všechno si pamatovali... Brzo bylo jisté, že hoši si budou svět, zakreslený v mých mapách, pamatovat i přes dobu oblev. Zvlášť v době oblev jsem na svých mapách pilně pracoval. Někdy jsem svět kreslil i z hlášení jednotlivých hochů... Své mapy jsem v něm nosil pod teplákovou bundou. V noci jsem je měl pod hlavou." (Kloktat dehet, 93). Ilja vytváří subjektivní mapy, do jisté míry právě mentálního typu, zdůrazňuje v nich body, oblasti, hranice a spojnice. Prostor nevnímá jako homogenní, nýbrž ho člení na vzájemně kvalitativně odlišné zóny, zaznamenává trhliny a zlomy. Kreslení map je jistě aktem ovládnutí prostoru, symbolickým vnášením kosmu do chaosu. Jde opět o velmi archaické představy. Obydlené území představuje civilizaci, řád, kosmos, kdežto „všechny divoké, neobydlené, neobdělané a jiné oblasti jsou připodobňovány k chaosu: Podílejí se na neodlišeném, beztvarém způsobu bytí před Stvořením." (Eliade 1994, 13) Rozsah Iljových map je však limitován chlapcovou omezenou koncovou identitou (té se budeme podrobněji věnovat v kapitole Koncepty „já"): „Ale tušil jsem, že brzy všechny cesty zachycené na mých mapách projedeme, a co bude pak? Do Siřemi já nechtěl. Bloudili jsme v českém vnitrozemí stále dokola." (Kloktat dehet, 147) K válečné taktice, známé i reálných bojů, tu patří i zmatení nepřítele rozklížením informací uvedených na mapách a v realitě, sundávání cedulí nebo přepisování místních názvů, podvržení falešných plánů apod.: „Vzbouřenci strhali označení měst a vesnic, znemožnili veškerou prostorou orientaci v kraji." (Kloktat dehet, 139). Přepis názvů symbolicky vyjadřuje dobytí území: „Brzo se dostanem za úseky, který jsem popsal a nakreslil ve svých mapách. Na křižovatkách a rozcestích na nás máchaj praporkama regulovčíci a tu a tam i vidím na stromech přibitý prkno, kde je azbukou vyveden nápis Louny..." (Kloktat dehet, 267). Vynechání
56
objektu na mapě má ochrannou funkci: „Jen já vím, kde je kurhan, hrob mého kapitána. A kde je vejce. Na žádnou mapu jsem to nezakreslil." (Kloktat dehet, 271).
Pro zpřehlednění prostorové konstelace románů se nyní pokusíme sestavit mapy a mentální mapy na základě dat získaných z textů, abychom vizualizovali prostorové vnímání hlavních postav. Zaznamenáme hlavní signifikantními oblasti, uzlové body a nej důležitější vektory pohybu hrdinů. Jelikož disciplína mentálního mapování povoluje skicování, nákresy provedeme od ruky.
,'vC
////
Obrázek č. 1: Legenda k následujícím mapám
57
Obrázek č. 2: Mentální mapa Dne opričníka a Pařezův pohyb Rusí
Pro totalitní společnost Dne opričníka, která se cítí být permanentně ohrožována zvenčí, jsou v mentální mapě vrcholně důležité hranice se zátarasy, jako Západní a Jižní stěna Velké ruské zdi. Je příznačné, že prezentace (autoimage) Zdi ne zcela koresponduje s jejím skutečným stavem. Zeď jako stavba je adorována, v románu se dokonce vyskytuje vložené agitační drama o skvělé práci pohraničníků. Opričník však ve skutečnosti musí akutně řešit, že „na severovkazském úseku Jižní stěny opět kradou činovníci zemských správ". (Den opričníka, 10). V Telurii se pak dozvíme, že Velkou ruskou zeď nedostavěli a cihly lidi rozkradli. I další strategické body je potřeba kontrolovat, jako ropovod/plynovod vedoucí na Západ nebo „nejdůležitější světovou dálnici" Kanton-Kazachstán-Rusko-Brest-Paříž. Tato trasa má paralelu až k dávným obchodím stezkám: „Jižní branou v Jižní stěně naší prochází, a pak už přes matičku Rus až do samého Brestu. Jak mohutná stavba! ... Od těch dob, co se světová výroba všech věcí a všeho zboží do Číny Veliké přestěhovala, byla tato cesta takto zbudována, spojující Evropu se Říší středu. Deset pruhů má, a pod zemí ještě čtyři koleje pro rychlovlaky." (Den opričníka, 100-101). Cesta je střežená, „trojí záštitou obehnaná před diverzanty a kyberpunky" (Den opričníka, 101).
58
Obrázek č. 3: Mapa Telurie (Morozova, Jarovaja 2013)29
29 Mapa Telurie je v online interaktivní formě vystavena na portále LOOK AT ME. Morozova, K., Jarovaja, N. AjibTepHaTHBHaa KapTa Pocchh h EBponbi no «TejurypHH» CopoKHHa [online]. LOOK AT ME, 2013. [cit. 2023-02-27]. Dostupné z: http://www.lookatme.ru/mag/how-to/books/197235-sorokin-map
59
Na mapě Evropy a Ruska je nejvíce signifikantní roztříštěnost různých celků, fragmentárnost zabydlení prostoru, princip patchworku. Hlavní spojovací linii představuje Transsibiřská magistrála.
Obrázek č. 4: Vektory pohybů v Telurii
Jako vektory jsme vydělili pohyby různých hrdinů a směry distribuce teluru. Převažují pohyby lineární, po opisování kruhu není ani stopy. Trasy postav jsou izolované, neprofínají se, podobají se výstřelům. Kromě většiny pohybů odstředivých ale zaznamenáváme i pohyby dostředivé. Například moskevská panovnice vystoupí na zapadlém odpudivém sídlišti, pokračuje temnou uličkou, kde se nechá přepadnout a znásilnit, aby se „odevzdala" svému lidu (což je typický Sorokinův motiv ztělesňování ideí). Teprve pak se dá odvézt do kremelských komnat. Do Telurie přijíždějí zákazníci. Některé trajektorie nešlo zaznamenat, neboť nejsou lokalizovány, mají typologický charakter, jako jízda na koni stepí nebo opuštění civilizace a usazení se kdesi „na palouku".
Trajektorie Gézových cest nevytváří lineární trasu, ale síť s určitými uzlovými body, mezi nimiž se hrdina nepravidelně pohybuje. Román začíná v Berlíně, následuje let do Tokia, pak do Osla a odsud na zasedání Kuchyně u Mnichova. Géza se mezi obsluhováním klientů nikam nevrací, cesta je mu domovem - proto jsme vektory označili červeně. V tomto multisměrovém modelu se zračí chaotická povaha globalizovaného světa. Cesty nevedou odněkud někam, ale odkudkoli kamkoli, bez čitelné logiky.
60
Obrázek č. 6: Signifikantní místa a oblasti Sestry
Z prostoru Sestry jako významné opakovaně vystupují některé zóny, evidentně místa zátěžová, spojená s historií, pomezní prostory. Do Berlunu vede Potokova iniciační cesta na Západ,
61
na slovensko-ukrajinské pomezí na Východ. Seveřany jsou myšleny „manicky" z okolí Ústí nad Labem z dob „Kanálu". V románu se přirozeně objevuje řada jiných důležitých lokalit, některé ale nejsou místopisně přesně určitelné, jako například stát, kde se nachází instituce pro tvůrčí pobyty spisovatelů. Podle náznaků to ale bude Západ („žádoucí země") blahosklonně podporující umělce z „ ze „špatnejch zemí": „... toužil sem po dílně a vydal se do Evropy... o, zdrh sem tehdy pro jistotu do Domů Družby Pro Umělce, dostal sem se tam... přijeli jsme, my ze špatnejch zemí, do tý nejmenovaný žádoucí země..." (Sestra, 195-196).
Obrázek č. 7: Mentální mapa Kloktat dehet
Mapu románu Kloktat dehet jsme se pokusili načrtnout jako mentální projekci prostoru Československa a okolí. Je to mapa nejvíce subjektivní, například o Lounech chlapec slyšel, že jsou větší než Praha. Jistě by se daly rekonstruovat i Iljovy mapy, ale s velkou mírou odhadu. Na mapě je čitelné tranzitní postavení Československa mezi Východem a Západem, železná opona.
Trasa rodiny v Citlivém člověku se nápadně podobá Gézově těkavé trajektorii. Rodina ale ještě méně než on ví, kde se druhý den ocitne. Dorazí například do Španělska na tábořiště z minulých let, to je ale nyní zavřené, odjíždí tedy zběsile do Francie. Do Ajvaristánu strýc tátu, mámu a syny deportuje nečekaně a takřka násilím. Různá místa rodinu vypuzují, nebo z nich sami prchají, aby se vyhnuli pronásledování. Je zajímavé, že dálnice Dl má v mentální mapě hrdinů coby orientační linie českého prostoru význam zcela zásadní, snad ještě větší než „světová dálnice" procházející Rusí ve Dni opričníka, i když vůči ní je rozměrem naprosto marginální: „Dé jednička", „z města vyhřezlá tasemnice vseklá do roviny" (Citlivý člověk, 74). Po sjezdu z ní a přejezdu Poříčského mostu se „makroprostor" Evropy překlápí do „mikroprostoru" Posázaví, kosmopolitní rozměr přechází do regionálního. Posázaví představuje „...mikrokosmos, kde se stýkají ušpiněné a udřené ostrůvky posledním půlstoletím těžce zkoušeného vesnického života, který se živí rukama, s další vrstvou
62
zakusující se do kraje v podobě obrovitánských plechových skladišť, montoven, benzínek a hypermarketů, zbohatlických sídlišť z paneláků naležato a zařízení pro bohatou klientelu, kterou drží pohromadě další z metaforických os - dálnice Dl." (Heller 2017).
Obrázek č. 8: Trasa rodiny v Citlivém člověku
V nové životní situaci se optikou hlavních postav však lokality jako Mirošovice či Zlenice jeví být stejně důležité jako Bristol nebo Budapešť. Topol i v Citlivém člověku geograficky mystifikuje a používá autorská toponyma, například Sninský průsmyk, což je nejspíše Dukelský průsmyk.
Centrum a periferie
Rozlišení centra a periferie je archetypální a tvoří binární protiklad.30 Z centra se odvíjí distribuce moci, prestiže, kultury, vzdělanosti, modernity a bohatství. Centrum bývá pozitivně hodnoceno. Sídlí v něm vláda, soudy, instituce, univerzity, nakladatelství, koncertní sály apod. Směrem od centra k okrajům narůstá bezvýznamnost, nemodernost, statičnost, zaostalost, nerozvinutost, lpění na tradici, venkovský styl života (Beller. Leerseen 2007, 278).
Modelové charakteristiky geografického a mocenského centra splňuje ve Dni opričníka Moskva, hlavní město říše. Zde probíhají změny a inovace, odsud se například šíří módní vlna čínského stylu. Kreml přirovnává Sorokin k majáku, který se symbolicky vzpíná do výše a podtrhuje vertikální a kruhové uspořádání společnosti: „Palác moci ruské oslňuje oči tak, až to bere dech...
30 Dovolíme si poukázat na literární souvislosti a ocitovat literární komentář Olgy Tokarczuk velmi přesně vystihující povahu centra a periferie: „Myslím, že svět je vybudován z kruhů kolem jednoho místa. A že to místo, nazývané střed světa, se mění v čase, kdysi to bylo Řecko, Řím, Jeruzalém a nyní je to nepochybně Francie, přesněji Paříž. A bylo by možné nakreslit kolem ní tyto kruhy kružítkem. Princip je prostý: čím blíže středu, tím více se všechno zdá být skutečné a hmatatelné, a čím dále od něj, tím silněji se svět jakoby rozkládá, jako zetlelé plátno ve vlhku. A navíc, onen střed světa je jakoby o něco výš, takže ideje, módy. Vynálezy, všechno z něj stéká do stran. Nejdříve tím nasakují blízké kruhy, pak další, ale už slaběji, a do nejvzdálenějších míst proniká už jen malá část obsahu. Na statku... kdesi v bažinách... určitě v posledním z možných kruhů, daleko od středu světa, mohl bych napsat o kruzích Evropy, a každý z nich se potýkal s jiným hříchem a vystaven byl jinému trestu. Opouštěl jsem poslední kruh světa, jeho ohavné vlhké okraje, jeho nikde nezapsanou bolest, jeho rozmazané nejisté obzory, za nimiž je už je velké Nic. A znovu jsem mířil do středu, tam kde všechno ihned dává smysl a skládá se do jednolitého celku." (Tokarczuk 2020, 24-25, 41)
63
Jako střela k nebi míří zvonice Iaonnova... tady za stěnami... leží srdce země ruské, trůn státu našeho, stredobod a všehomír celé matičky Rusi." (Den opričníka, 88-89). Celou zemi lze z tohoto stredobodu přehlédnout a kontrolovat. Místo je nadáno mági čností. Už jen pouhý fakt spočívání v něm obdaruje jedince „pronikavým viděním" a moudrostí: „Gosudar z Kremlu vidí na lid lépe, jasněji. To my se tady kopošíme jako vešky a cest nej správnějších nevidíme. Kdežto Gosudar vše vidí a slyší. A ví, kdo co potřebuje." (Den opričníka, 85).
Na periferii se hlavní hrdina románu ocitá pouze jednou při krátkém letu do Orenburgské gubernie za jasnovidkou. Průběžně ale dostává hlášení z různých koutů Ruska, zejména z těch, kde se děje něco nekalého. S periferií je spojena kromě výše uvedených charakteristik také nejistota, nedůvěra, neznalost, nepřehlednost ze strany vnímání centra. Na okrajích nebo v zapadlých oblastech se množí deviantní jevy, kvete zločin, kontraband, svévole, bují podvody a protirežimní činnost: „Na severokavkazském úseku Jižní stěny opět kradou činovníci zemských správ. Potrubí na Dálném východě bude znovu uzavřeno, dokud Japončíci s prosíkem nepřichvátají. Číňané rozšiřují svá sídliště v Krasnojarsku a Novosibirsku, pokračuje soud s penězoměnci z Uralské státní pokladnice..." (Den opričníka, 10). V totalitním Rusku Dne opričníka se mocenské centrum snaží sféru svého vlivu uplatnit na celém území, vysílá kontrolory a emisary na periferii, kam vyhnal vnitřní nepřátele. Cesty Pařeza mimo Moskvu jsou součástí „Díla". Rozkrývání záškodnícke činností na periferiích, v undergroundu a i v zahraničí je jeho pracovní povinností. Utilitárně pěstuje kontakty i s „druhou stranou", i na moskevské ulici (pod svícnem bývá tma) se například tajně setkává s jednou prosebnící z řad odpůrců režimu, od níž přijímá úplatek. Což, pokud epizodu vyložíme i v existenciálne, vede k závěru, že jak přes veškeré snahy o kontrolu a regulaci nemůže být prostor plně přehledný a má svá slepá a skrytá místa, tak se i v opričníkově vnitřním světě přes veškerou požadovanou a deklarovanou průhlednost nacházejí místa skrývaná, „periferní", „antíprostory".
Sorokin podchycuje i kulturně specifický význam periferie, zformování regionálních ohnisek coby ostrovů civilizace, k čemuž v Rusku vede obrovský rozměr země, opravdová geografická vzdálenost většiny oblastí od centra, rozložení osídlených míst daleko od sebe a jejich izolovanost. Jak známo, ruská opozice a inteligence byla po staletí vyháněna z hlavních a velkých měst, díky čemuž se formovala lokální centra s určitými až duchovními mentálními kvalitami. Dosah ústřední vlády zde ale přeci jen slábne, v čemž opričník spatřuje nebezpečí: „A to, že je z města sídelního vyhnali a do všech těch Orenburgů a Krasnojarsku nastrkali, to není východisko, to není řešení. Zkrátka a dobře - milosrdný je náš Gosudar." (Den opričníka, 10); „Je hrdá, ani příjmení si nezměnila... s člověkem takovým už nic nenaděláte... rodinné dýchánky se u nich pořádají, inteligence orenburská se u nich schází... pijí čaj... a poté řeči vedou člověk ... si dokáže představit, o čem a o kom se tam asi rozpráví... Jenže takových lidí jsou po tom všem sta set. A s dětmi a partnery tisíce tisíců. Což už je síla nemalá, podchycení vyžadující." (Den opričníka, 98) Toto nebezpečí se skutečně projeví: v dalších románech se podobná místa emancipují a od Ruska se oddělí, svobodomyslní jedinci se z totality vymaňují. Sorokin dává určitou naději na lepší příští, vidí „podzemní proudy". Jak shrnuje V. Kupka: „Každé omezení, ať je jakkoli totalitní a dogmatické, vede k akumulaci tvořivé energie a jejímu následovnému osvobození" (Kupka 2012, 35).
Telurie se na různých periferiích odehrává skoro celá: regiony, újezdní města, osady, samoty, podzemní buňky, v Moskvě zapadlé ulice či kůlny. Dochází k deurbanizaci, zatímco ve Dni opričníka dominovalo město: „Lidé ve městě žijí v rakvích kamenných. Má smysl žít jen proto, aby vás z rakve kamenné přeložili do rakve dřevěné?" (Telurie, 265). Otevřené prostory znamenajíc svobodu: „Do dáli se klene step... pod kopyty bílé kobylky. ... Utekla jsem z temného města... Svou trudnomyslnou matku a otce jsem pomalého vyměnila za kobylku a samostříl." (Telurie, 265) Okrajovost, regionálnost je v Telurii hodnocena pozitivně jako příležitost k revitalizaci. To odpovídá určitým archetypálním představám. Podle Bellera (Beller, Leerseen 2007, 412) je region oslavou tradice (u Sorokina např. koňské trhy), jednoduchostí a prostoty (v Telurii prosté jídlo, pravidelný denní i roční cyklický režim), nestrojené spontaneity (v románu svátky a veselí). Region se pojí se vzpomínkami na dětství a nostalgií. Akcentováno je společenství s vysokým stupněm solidarity. V některých
64
geografických oblastech Telurie jsou díly kombinaci hi-tech a rolnické utopie překonány handicapy venkova jako nižší vzdělanost, protože „rozumbrada" je dostupný každému a informace se distribuují plošně. Zároveň neopadá hodnota přírodní moudrosti, znalostního a kompetenčního dědictví předků a selského rozumu, jak dokládá například profil samotné republiky Telurie. V Manaraze je pojem centra a periferie rozmytý, irelevantní.
Jiné pojetí centra a periferie, transformované do osobního, navíc dětského pohledu, nabízí román Kloktat dehet. Centrum představuje střed hrdinou kruhu podobně jako ve Dni opričníka. Rozdíl spočívá v tom, že v textu ruského autora centrum osobní a státní splývají (Kreml) a svět je popsán z centra, kdežto v románu českého autora jsou vůči sobě v opozici a svět je vylíčený z periferie. Na opačný pól prostoru Ilja nedohlédne, opravdová centra, jako je Praha či Moskva, jen tuší, nikdy v nich nebyl. Pro své existenciální ukotvení potřebuje chlapec nějaký výchozí bod. Stredobod života mu tvoří dětský domov Domov, od něhož počíná Iljova mapa i obraz světa. Centrum (osobně vnímané) a periferie (faktická) se tu prostupují. Topol zdůrazňuje atributy periferie Siřemi, jako zaostalost, bídu, zpomalenost, bezvýznamnost, ale i svéráznost a autonomii. Oficiální centrum je pak spojováno s autoritou, rozhodováním, znalostí: „papír z Prahy"; „rudý špecialisti až z Prahy"; „Ono to trvá, než sem nový pořádky dorážej až ze samotný Prahy. Ale dočkáme se, těš se, synku." (Kloktat dehet, 26) Dobytí Prahy znamená dobytí celé země. Mezi místními panují o prostoru zkreslené, naivní, až mýtopoetické představy: „O městě Louny nám říkal Dýha, že je obrovské, větší než Praha, hlavní město Československa, země, kde jsme, v Lounech jsou tisíce ulic a tisíce chodníků a tisíce aut a všude že chodí obrovské množství lidí. Dýhu přes Louny vezli policajti do Siřemi." (Kloktat dehet, 84)
I v dalších textech autor volí jako prostředí příběhů okrajová, neútulná, nějakým způsobem narušená místa na periferii. I v Citlivém člověku líčícím svět pevně usazený v 21. století začíná periferie Posázavím, hned kilometr za sjezdem z dálnice Dl. Vyprávění se odehrávají v antiprostorech: „Tohle bylo dno. Tohle byl trh spodiny. Snad step, snad pusta. Jistě jsme byli unějakejch hranic. ... byla tu směs, spodina východní Evropy, hlavně ruský, polský a rumunský handlín... nabízeli spoustu věcí ze skladu sovětský armády." (Sestra, 347) Region vidí Topol obecně jako zaostalý: „Motorák po cestě do tajemnýho rozevřenýho nitra Bohemie hučel a zpíval svý písničky, proplejtal se úzkejma uličkama všelijakejch těch Řepákovů i Vidlákovů..." (Sestra, 86). Chronotop všech sledovaných Topolových románů nese vesměs výrazné (post)apokalyptické rysy, neuspořádanost, prázdnotu, rozklad, rozdrolenost, entropii, smrt: „Nikde jsme neviděli kouř, ani jsme neslyšeli zvuky. Byla to podivná, prázdná krajina... Šli jsme údolím a museli projít ještě několika vesnicema a všude byly kostely a hřbitovy rozmetaný výbuchem a všude žili na hrobech mravenci... " (Sestra, 401, 402); „Pak se za okýnkem zas míhá jen česká zem v různým stupni zabahnění a rozmlácenosti." (Kloktat dehet, 26); „mrtvý hroby" (Citlivý člověk, 153). Děj próz se znovu a znovu stáčí na skládky, bazary, opuštěné ozdravovny, do vylidněného příhraničí a děsivých spodních pater světa asociujících podsvětí (sklepení, otevřené studny, žumpy, zákopy a kryty, vraky říčních lodí, jámy, hroby, soukromé mrchoviště...): „Už je to dávno, co Mirana táta vzal na to nejzapadlejší místo jejich území, rozlehlého šrotoviště a přidružených pozemků." (Citlivý člověk, 223) Stále se replikuje prostorový motiv smetiště: „...v tlumených světlech obrňáku kluk vidí, jak vichr zpod kol vymetá svinstvo, pet láhve, závoje vajglů. A vjíždějí na náměstí, ohromná plocha občas prošvihla světlem vypadá jako shromaždiště obrů." (Citlivý člověk, 52). I z Prahy vidíme sklepy, veřejné záchodky na hlavním nádraží. Topol zobrazuje i apokalyptické výjevy větších rozměrů, potopy, požáry, ohně: „Citadela... Na planině za monastýrem dosud planou ohně. Vyšlehávající hranice i malé skomírající ohníčky. A je jich množství, desítky, snad stovky ohňů." (Citlivý člověk, 153). Prostor bývá zákeřný, s propady, děrami, pastmi, zátarasy, válečnými liniemi. Právě tyto linie vyznačují rozdělení světa odpovídající jeho stavu za kolonialismu, respektive za neokolonialismu.
65
Imperialismus a neoimperialismus
Nyní na aspekt teritoriality uplatníme teorii o imperialismu (kolonialismu), postimperialismu (postkolonialismu) a neoimperialismu (neokolonialismu) (Bhabha 1994, Hausbacher 2000, Ulbrechtová 2018).
Tradiční teritoriální imperiálni uspořádání platné pro svět do 90. let 20. století je spojeno se zřetelně vymezenými a rozdělenými bipolárními geopolitickým, ideovými a kulturními bloky, s hierarchickými strukturami, a tudíž s ostrým rozlišením hranic, centra a periferie, velkého a malého a také s nacionalismem, etnocentrismem. Společnosti byly do velké míry homogenní, svět přehledný, jazyky oddělené, etnická identita jednoznačná, cesty někam vedly, cestování mělo svůj začátek a konec. To platí pro situaci románů Den opričníka a Kloktat dehet. Kloktat dehet patří přímo do sledovaného historického období, Den opričníka předvídá rekonstrukci mocensky rozděleného světa, můžeme ho tedy sledovat i prizmatem neoimperialismu.
Prostorová struktura Dne opričníka má charakter soustředných kruhů, kdy hranice nej vnitřnějšího kruhu tvoří stěny Gosudarovy komnaty, další hranici zdi Kremlu, obvod Moskvy a nej vzdálenější okruh „našeho světa" pak Ruská stěna s nej silnější Západní stěnou. Pařez se z inspekcí vždy opět navrací do středového bodu. Hranice oddělující „vnitřní" prostor od „vnějšího" jsou zhmotnělé do obtížně administrativně i fyzicky překonatelných překážek. Jejich překračování podléhá přísné kontrole a je pro občany výběrové. To, že jsou Andreji Daniloviči přístupné některé exkluzivní prostory, je průvodním znakem jeho vyvolenosti. Opričník navštěvuje soukromou bohoslužbu, několik reprezentativních státních institucí, kulturní stánky první instance, neveřejná kulturní vystoupení, samotnou Gosudarku v Kremlu a tajnou Malachitovou komnatu pro kratochvíle Vnitřního kruhu. Kruhová kompozice Dne opričníka je umocněna omezeným časovým limitem jednoho dne vyprávěn. To také ukazuje na uzavřený, do sebe zakousnutý, reprodukující se svět. Prostorové uspořádání kopíruje povahu celého státního systému organizovaného dle pravidel elitářského typu kultury v politickém, sociálním, a právě také v národnostně-identifikačním smyslu. Společnost je strukturována do kast, kruhově, zároveň ale i vertikálně a pyramidálně - můžeme si ji představit jako jehlan. Přechod mezi jednotlivými vrstvami společnosti je velmi omezený, překonat symbolické sociální i národnostní hranice je složité. Identita jedince zůstává více méně předurčená, bez perspektivy změny. Zejména posun směrem dovnitř kruhu se jeví být takřka nemožný. Jak se Pařez vyšvihl „nahoru" vlastně ale nevíme. O jeho původu, vzdělání a předchozí kariéře se mlčí.
Situace v románu Kloktat dehet, a v Sestře v retrospektivě, odpovídá imperialismu jako projevu „velmocenské, dobyvačné, expanzivní a militantní politiky, vedené snahou o rozšíření vlivu jednoho státu nad jinými s cílem vytvoření velmoci nebo získání dominantního vlivu nad územím, na které si... stát činí nárok z historických, nacionálních, náboženských, ekonomických nebo politických důvodů"31 Oproti Dni opričníka se mění pozice spectanta. Není jím ten, kdo ohrožuje (nebo chce ohrožovat), ale ten, kdo je ohrožován. Topol zobrazuje Československo jako kolbiště mocností, jako součást geopolitického hřiště ležícího mezi dvěma světy, Západem („germánská a amerikánska vzdálené cizina států Nato", Kloktat dehet, 154) a Východem (Východní říše a její satelity, státy Varšavské smlouvy). To, že nejsme ze světových dějů vyčleněni, konstatuje již v Sestře, v níž je Československo země, kde „ohně dvacátýho století se spekly" (Sestra, 141). Sovětský svaz ale i NATO s ním však zacházejí jako s kolonií na periferii, předpokládají jeho pasivitu a podřízenost. Naopak identitou obyvatel takového území je „bytí uprostřed" a přijetí strategie přežití založené na manévrování mezi většími celky a ve vyvíjení maskované podvratné aktivity: „Poslouchej, Iljo! Jsme oba v český kaši, ve válce Východní říše se Západem! A víš, co my, který sme uprostřed, musíme dokázat? Musíme přežít, je ti to jasný? A to bude těžký! Jestli armády Východní říše proti západním silám Nato použijou tajnou zbraň, nastane Armagedon, fantastická bitva!" (Kloktat dehet, 192) Jak jsme pozorovali i ve Dni opričníka, takové činnosti mají identifikační, až národněosvobozenecký
31  Imperialismus [online]. Wikipedie. [cit. 2023-16-02]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Imperialismus
66
význam: „autorita koloniální moci je subverzivně podrývána právě v oněch meziprostorech" (Ulbrechtová 2018, 360). Dění zde je předzvěstí rozkladu geopolitických bloků, počáteční jiskrou postimperialismu, který už ale čeká v budoucnosti. Sorokin popisuje, stejně jako Topol v Sestře a v románu Kloktat dehet, jak do totalitního systému pronikají stínové struktury. Na okraji, „na dně" klíčí už jiný svět podvratných živlů, zakládající rozpad státní hegemonie: „Nikdo z občanů o těch českých Pepících netušil... všechny ty rozptýlený bandy městskýho podzemí se připravovaly na důležitej úkol... tajemně šli budoucnosti po krku a v spiknutí nepřipravovali nic menšího než atentát...totiž: konečnou a surovou vraždu na Josefu Vassarionoviči Švejkovi." (Sestra, 27).
Postavení Československa v době imperialismu vystihuje u Topola nejen obraz přechodového pásma, ale také symbolického kruhu. Ten lze utáhnout, výhružně ho obcházet, vybudovat kolem něho prstenec obklíčení, vzít ho do kleští. Být kotlinou, což se v historii jevilo spíše jako výhoda, se mění v nebezpečí. Jestliže se jedna země „rozlévá", druhou to „zatopí". To autor vyjadřuje alegorií daru moře Československu, který plánuje SSSR: „Peter se mě vyptává, co dělám v pásmu vodního díla. Říkám, že jsem přišel z lesa... Tady už jinak lidé nejsou. Už jsou evakuovaný. Povídám, že jsem si všiml, že vesnice jsou opuštěný a vůbec divný. Ano, kývne Peter, ve zdejším kraji se totiž uskuteční dávný sen československého lidu, vznikne zde moře. Vznikne zde České moře jako dar sovětského lidu Československa." (Sestra, 230). Motiv moře - a prohlubně - je konstrukční součástí širší prostorové metafory obsazení, převzetí, pohlcení.32 Násilné překročení hranic rovná se de facto penetraci, znásilnění. Česko (Československo) přežívá v neustálém strachu ze ztráty území a ohrožení své samostatnosti. Musí za ně bojovat až do posledního muže, respektive i poté. Neobejde se bez nadějí na pomoc magických sil - autor živí i různé legendy o bájných patronech české země, například panenky Čechie: „Čechie zatlačila oči posledním hrdinným obhájcům Čech a sama vyjela vstříc nepřátelům české země, blýskajíc zbraní..." (Kloktat dehet, 15).
Přechod imperialismu k postimperialismu a toho k neoimperialismu můžeme vykládat i jako výměnu civilizačních cyklů. V civilizačních cyklech se „mentality, kultury a společnosti pohybují od chaosu k řádu" (Cílek 2022). Po čase tranzitního postimperialistického období se společnost navrací k imperiálním myšlenkám. V realitě to platí zejména pro Rusko: „Do roku 2013 bylo možné mluvit o postimperialismu... od 2014 musíme konsekventně používat jiných termínů." (Ulbrechtová 2017, 273). Je otázka, odkdy je Rusko postimpérium a odkdy se snaží o rekonstrukci velkých imperiálních dějin, zda od anexe Krymu v roce 2014 nebo již od Putinova mnichovského projevu v roce 2007, v němž avizoval konec monopolární vlády USA a de facto oznámil počátek „nových dějin", v nichž chce Rusko hrát opět významnou celosvětovou roli.„Ruská idea" a „velké Rusko" spoléhají i na možnosti globálního světa, nových technologií, na spojení „zdravého ruského člověka se silnou technikou, a to i vojenskou, jak hlásají ideologové Dugin a Prochanov (Ulbrechtová 2017, 291). Tito razí myšlenku, že Rusko nemůže existovat jinak než imperiálne a má historický nárok na „územní průlivy", tj. jihozápadní Ukrajinu, Střední Asii a Dálný Východ. Dané představy se transponovaly do napadení Ukrajiny Ruskou federací v únoru 2022.33 To je průběžně ruskými politology a ideology
32 Jáchym Topol i v rozhovorech ve vyjádření vztahu Ruska k Česku používá metaforu pozření: Byli jsme „v břiše netvora". (Peňás 2022).
33 Ačkoli akt přímé invaze Ruské federace na Ukrajinu v únoru 2022 málokdo očekával, předpokládat se dal, neboť političtí představitelé dlouhodobě, minimálně od Putinova „mnichovského projevu" v roce 2007, vyjadřovali své rozpínavé teritoriální ambice a deklarovali ideu změny světového uspořádání. K faktu o nástupu neoimperialismu dospěli i Holzer a Mareš: „Rusko se dnes snaží zajistit si pozici, která mu umožní realizovat jeho světové mocenské ambice, aniž by bylo ohroženo jeho území blížícími se nepřáteli nebo ohrožením jeho vnitřního mocenského systému. ... Rusko rovněž odmítá ideologické, na lidských právech založené předpoklady legitimity světového systému, který byl vytvořen po studené válce. Vnější agrese navíc slouží k legitimizaci Putinova režimu, který tím, že provádí zahraniční politiku velké velmocí, je schopen tlumit nespokojenost mnoha Rusů s politickou situací v zemi... krizi hospodářství, kriminalitu, korupci a nepotismus. Tyto negativní jevy jednoduše svádí na vnější aktéry a vlivy. Kromě toho Rusko při své současné expanzi vychází z některých historických tradic, ale disponuje i některými inovacemi, zejména ideologickými, mixu založeném na eurasijství (a potenciálně panslavismu), který kombinuje s imperiálni dědictví SSSR s ochranou „tradičních hodnot" před „liberální a neomarxistickou dekadencí." (Holzer, Mareš 2020, 223).
67
vykládáno různě, od fantasmagorických konstrukcí o obranné či preventivní válce po avizování otevřeného odporu vůči kolektivnímu Západu. Ve Dni opričníka Sorokin anticipuje tento velkoruský, z vnitřního pohledu unipolární přístup, i když na úrovni ambicí. Napsal katastrofický literární scénář vyjadřující strach z návratu totalitarismu. Ten se geopoliticky projevuje ve sebezbožštění, izolaci, nenávisti vůči USA, Evropě, Západu.
emigranti
Obrázek č. 9: Uspořádání společnosti ve Dni opričníka
Topol předpovídá reinkarnaci exploatačního (vykořisťujícího) (neo)kolonialismu v Citlivém člověku. Exploatační kolonialismus se „spíše než na osídlování obyvatelstvem z mateřské země zaměřoval na vojenskou a politickou kontrolu kolonizovaných území, jež zaručovala kolonizátorovi kontrolu nad hospodářstvím (včetně kontroly nad místními bohatými přírodními zdroji) a mezinárodním obchodem. V tomto případě mohla být zachována většina místních politických a společenských institucí, ale jejich funkce byly přeorientovány na zprostředkovatele k udržení
68
nadvlády kolonizátora."34 Představitelé českého státu se mění v hlásné trouby jednosměrné komunikace velmocí. Prezident Zeman coby emisar Ruska a Číny promlouvá k sázavským ženám o tom, jak bude česká zem ušetřena všeobecného marasmu. Topol sice paroduje žánr slavnostního proslovu (ruského „krasnořečí") překlápí ho do frašky, nicméně tím sdělení neztrácí na hrůznosti. S ruským prezidentem Putinem si český prezident telefonuje v plavkách, přizpůsobuje se však podbízivě jeho řeči: „Sáhl do plavek a vytáhl maličkatej mobil a povídá, prívet, moloděc, kak a tebja... a chvilinku živě rozpráví" (Citlivý člověk, 272).
Postimperialismus
Nyní se ještě vrátíme k předchozímu postimperiálnímu období. Postimperialismus, postkolonialismus a postnacionalismus přicházejí po krachu a rozpadu velkých (totalitních) systémů a celosvětových imperiálních „táborů" v 90. letech 20. století. Bipolárnost, opozitnost, uzavřenost a vnitřní stejnorodost byly vystřídány nejprve roztříštěním, novými propojeními, otevřeností a pluralitou. Následně započalo slučování prostoru v jeden globální celek, a to jak geograficky, tak postupně i vznikem jednotného virtuálního online prostoru. V umělecké rovině koreluje dané období s postmodernismem, v ekonomice s tzv. čtvrtou vlnou globalizace. V uměleckém ztvárnění se dřívější svět odsouvá do „paleolitu", „předvěku před časem" (Sestra). Zejména Sestra dává nahlédnout do „nového řádu", v jistém smyslu „převráceného světa" („mundus inversus", Zandová 2013, 24), který ovšem nepřináší jen osvobození, ale i nové celospolečenské i osobní problémy: nečitelné přerozdělování moci, přeměnu plánovaného hospodářství v hospodářství tržní se všemi průvodními jevy, jako je zvyšování sociálních rozdílů nebo činnost mafie, rozšíření kriminality, extremismu, jakož i rasismu a xenofóbie. V rovině osobní počíná nový boj o přežití.
Doba postimperiální se vyznačuje prolínáním kultur vedoucím až ke smazávání rozdílů mezi nimi, míšením jazyků, menším rozlišováním mezi vlastním a cizím (všude se člověk cítí „jako doma"), rušením hranic, nahrazení identity alteritou (Ulbrechtová 2018, 359). Od vyhraněných monokulturních modelů se přechází k multi-, inter- či transkulturalitě. To u vybraných spisovatelů pozorujeme mnohokrát. Kulturní tranzitivnost či fúze jsou pro ně však samozřejmé a v budoucím světě zřejmě i strategicky nutné: „...sjednocení dvou kultur, dvou civilizací, dvou náboženství, katolicismu a islámu, sjednocení, jež pomohlo zdolat proradného a krutého nepřítele... spolu jedou prezident (Němec) a kancléř (muslim) na bělouši s bílou čabrakou spojenou kříži na vraníkovi se zelenou čabrakou a půlměsícem" (Telurie, 24).
Etnická identita se na úrovni jedince i národa znejisťuje, relativizuje, heterogenizuje, stává e indiferentní. Dle Bhabhy (1994) namísto dialektické logiky identity přichází dekonstruktivní, popřípadě postrukturalistická logika hybridity. Identita je pojímána jako momentální, přechodový stav, žádnou identitu nelze považovat za trvalou. Je možné ji nově získat a nezakládá se již na původních národních mýtech. Předjímáme, že v zásadě existují dva modely národa: 1. etnický či kulturní národ (ethnos), kdy jsou za příslušníky národa považováni ti, co žijí po generace na určitém území a sdílejí určité zvyky a kulturu od dětství (jazyk, náboženství), a 2. státní národ (démos), kdy příslušnost k národu je primárně založena na politických kritériích, zejména na občanství a respektu k politickým institucím daného státu. Model kulturního národa je považován za tradiční a konzervativní, model státního národa za moderní a progresivní. Sorokin ukazuje, jak se posouvá vnímání národní identity. Jednak v rezignaci na obří nadnárodní koncepty, jednak v oslabení národních států. Většina subjektů v Telurii nese znaky státu jako demosu. Pojítkem mezi občany může být politické uspořádání, ale i zcela jiné atributy. Tradiční, jako zeměpisné specifikum lokality (Demokratická republika Ural), ale i utilitární, jako společná obchodní komodita (telurové hřeby v Telurii) či poskytování určité služby, zážitku (SSSR).
34 Imperialismus [online]. Wikipedie. Otevřená encyklopedie, 2023. [cit. 2023-16-02]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Imperialismus
69
Mění se způsob vnímání prostoru a způsob pohybu lidí v něm. Na rozdíl od dichotomických modelů prostoru (např. model stromu) vznikl model rhizomu (oddenku): „...rhizomy se větví a dávají vzniknout heterogennímu pletivu („plošinám", které lze srovnat např. s internetovou sítí.)". (Ulbrechtová 2018, 359). Mluví se o síti, která později přerosda i do sítě virtuální (již Bauman 1995). Akcelerace trhu a rozvoj logistiky způsobily dostupnost všeho a hned, což uvolnilo vztah mezi centrem a periferií. Spolu s „výbuchem času" vybuchuje na rozhraní epoch i prostor. Vše se dává do odstředivého pohybu. Probíhá decentralizace, přeskupování, tříštění a rozdrobování. Mění se sociální a ekonomické podmínky, ekonomická prosperita se obecně přerozděluje. Vítězí ti, kdo ovládají technologie, někdy nečekaně, například v Manaraze Sachalin s výrobou hologramů jako část říše Holo, která „... v současné době naprosto autonomní a prakticky všechno je schopna si vyrobit sama. ...Z pevniny se sem kromě šampaňského, staromódního kokainu a lahůdek dováží už jen lidský materiál, herci a herečky." (Manaraga, 109).
Restrukturalizaci teritoriálního uspořádání světa zpravidla předcházejí války a jejich konce, pro 90. léta 20. století je to konec Studené války. To reflektují oba autoři. Topol v Sestře zobrazuje období po konci Studené války, v románu Kloktat dehet vlastně jednu z jejích bitev. V Citlivém člověku jde o stav předválečný: vpád „barbarských kmenů" a nové mocenské přerozdělení světa se očekává v bezprostřední budoucnosti, jakož i nová světová válka o rozměru střetu civilizací. I líčení aktuálních bitev („To Grády! Chochli přijdou! To jasno! My ale se vrátíme a dobijeme zpátky Ajvarogorod.", Citlivý člověk, 22) signalizuje, že se doba překlápí dále, k neoimperialismu. Nastává nová migrace, další stěhování národů: „No, teď raději jen projeli okolo a dál frčeli Německem, v jednom z kulturhausů, kde měl táta známé z časů po pádu opony, byla teď ubytovna pro spisovatele uprchlé z Egypta, Alžíru, Turecka, Sýrie..., i v dalších místech, kde se dříve houf ovalí uměnímilovní Východoevropané, nalezli nové azylhausy pro bytosti v opravdových trablech." (Citlivý člověk, 108) Žádný „konec historie" se nekoná, změny probíhají ve stupňující se intenzitě: „Víte, sám výrost na těhlenctěch válečnejch atrocitís, tak to tak nebere. To víte, ty dnešní starý lidi, dětství Hider, mládí Stalin. Sotva se za socialismu trochu voklepou, přídě na starý kolena svoboda, pak krize, miliony uprchlíků a do toho nová ruská válka. Technologickou revoluci taky nezvládá. A s takovejma starejma lidma máme jít do Evropy?" (Citlivý člověk, 115).
Ve Dni opričníka, (neo)imperiálním modelu, se o žádných válkách nemluví, v Telurii, postimperiální modelu, proběhly, ale stále ještě probíhají boje s islamisty. Jde o Sorokinovu spekulaci, podloženou ale aktuální situací doby vzniku textu, kdy války, bitvy, povstání a převraty zasáhly státy a města Evropy a celý kontinent zanechaly z velké části v rukou muslimů. V Manaraze se hovoří
0 „strašných válkách a otřesech" (Manaraga, 38), které už ale skončily, a svět se nadechl k poválečné obnově a zábavě. Hrdina vzpomíná na války z epochy Telurie, jejichž bitvy se staly milníky novodobé historie: „Evropa si dobře pamatuje bitvu u Kološváru, kdy štít mudžáhidů pukl a hrdí vojáci Alláhovi se zalykali transsylvánskou krví... Krvavé řeky se rozběhly Besarábií, Valašskem, Bukovinou i Haliči. Zachvěly se celé Karpaty." (Manaraga, 121).
Výsledkem turbulentních změn je přepsané geopolitické uspořádání světa. Z textů Telurie a také Manaragy se postupně vynořuje jeho aktuální mapa. Kromě rhizomu (sítě) slouží jako prostorová metafora pro vystižení postimperiální podoby prostoru patchwork nebo puzzle. Koexistují různě velké státy a soustátí, přičemž jednodivá uskupení zabírají odlišný počet „dílků". Objevují se
1 „dílky" prázdné, území nikoho. V Manaraze mezi takové lokality, náleží například i zpustošená, opuštěná Morava, kde zůstaly „...dozvuky války: jakési hangáry, všude potrhaný ostnatý drát a zbytky zrezivělé vojenské techniky, které nemá kdo a kam odklidit." (Manaraga, 136). V Telurii je Evropa ve válce s islamisty a v Manaraze se z ní sbírá. I zde se přes veškerý celoplanetární hedonismus yynořují obrazy trosek a požářišť. Brusel je zničený. Jak vzpomíná Géza, novodobou Lolitu hrála v novém filmu autentická čtrnáctiletá dívka, kterou režisér objevil na tržišti zničeného Bruselu. Sorokinův Brusel jako by připomínal Topolovo rozvrácené tržiště na slovensko-ukrajinské hranici ze Sestry. Velmi podobně vypadá Topolův Ajvaristán s bojišti, zákopy, opuštěnými vesnicemi, katakombami, mobilními krematorii, rozházenými obrněnými transportéry, matnými svědy,
70
vyvrácenými vraty, i když je to území zalidněné, které naopak touží ovládnout „všichni". Co se týče projekce budoucnosti Evropy, narazili jsme při komparaci Sorokinova a Topolova díla na zajímavou shodu, zřejmě náhodnou. Jedna z postav Telurie se v telurovém opojení vrací k bitvě u Bugulmy v „Tartarii". Bugulma je skutečné město v ruském Tatarstánu. Jáchym Topol napsal divadelní hru Cesta do Bugulmy (2007). Děj se odehrává na území Ruska v nedaleké budoucnosti. Ta budoucnost je apokalyptická a Topol v ní vykresluje Evropu nacházející se v překvapivě stejném stavu jako u Sorokina v Telurii: „Když začaly lítat bomby terorů... Když se Hradčany zalily Vltavou... Big Ben dozněl... Eifelovka zhrubla na vohořelý zvíře, zkroucený v bombový křeči... z Wawelu zbyla hromada dlažebních kostek... ten zkurvenej EU mír je pryč... Evropa je zas hořící žena, tak jako vždycky byla... Plazíme se Evropou. Mrtvejma vybombardovanejma městama, Kam to dem?" (Cesta do Bugulmy, 187-188). Paralelní výjevy dosvědčují soumeřitelnost poetiky obou autorů, jejich podobnou imaginaci i hypersenzitivitu, díky níž „čtou" v přítomnosti takřka stejná znamení budoucnosti a která plodí vize příbuzného druhu.
Sorokin postimperiální rozdělení světa částečně domýšlí ve směru soudobých separatistických pnutí či geopolitických sporů. Ve Dnu opričníka je Sachalin ruský, v Telurii patří Japonsku: „...vybarvoval ostrov Sachalin se dvěma japonskými hieroglyfy uprostřed." (Telurie, 258). Geopolitické pohyby svým způsobem odkazují k epoše feudální rozdrobenosti nejen ruských zemí, ale i celé Evropy s množstvím státních identit a zatím bez náznaku centralizace. Po koloniální epoše má nyní každý subjekt právo na samostatnou existenci a sebeurčení: „Po potlačení bouří se Bavorsko od Německa najednou oddělilo a stalo se samostatným státem..." (Telurie, 267). Na poli Evropy vznikají nová spojenectví, zejména napříč vyššími vrstvami a klany: „... v transylvánském Brašově... na italsko-rumunské svatbě... Ženich je Sicilián, syn slavného obchodníka se „zlatými rybkami"...Nevěsta je dcerka místního loupežníka z transylvánske vládnoucí elity." (Telurie, 119). Rusko se roztříštilo asi na patnáct samostatných útvarů, Dědici dřívějších subjektů jsou Moskovie, Baškirsko nebo třeba Rjazaňské knížectví. Jiná uskupení jsou nově založena a Sorokin je označuje toponymy-neologismy: Barabin, Demokratická republika Ural, Tramtarsko, SSSR, Telurie. Mezi státy se teprve budují diplomatické vztahy, není zatím praktikován zcela volný pohyb osob, někde nelétají žádné přímé letecké linky a panují různá bezpečností či jiná omezení: do Demokratické republiky Ural se pouští až od osmnácti let apod. V případě Ruska Sorokin obrací naruby historický proces „sbírání ruských zemí" okolo Moskvy. V Telurii vznikají na území bývalé Moskvy malé samostatné územní jednotky jako Moskovie či Kolmoskovie. Vlastní Moskva a Zamoskvorečí jsou odděleny dvanáctimetrovou stěnou. Čtvrť Solncevo se už nachází v Kolmoskovii. A obyvatelé z Moskvy prchají.
Jistou dynamičnost vykazují v postimperialismu i centra a periferie. S rozmachem jedněch upadají druzí. Centra se mohou měnit v místa zašlé slávy, periferie přitahovat pozornost a nově prosperovat. Posun vidíme na obraze vývoje Moskvy. Ve Dni opričníka je to posvátné, dokonalé sídelní město, výstavní skříní úspěchů ideologie s pečlivě pěstovaným vnitřním i vnějším auotouimage ukazujícím pestré jarmarky, široké silnice, luxusní paláce, útulně vybavené usedlosti.
V Telurii Sorokin tento obraz invertuje. Nikdo tu neuklízí, podél obranné zdi se obyvatelé brodí odpadky, krákají u ní havrani jako symboly smrti. Zatímco v tradičním pojetí chtějí všichni do Moskvy, zde Moskvu lidé opouštějí: „Sbohem, rodné Zamoskvorečí. Sbohem buď, Moskvo ukrutnická. Sbohem buď Moskovie beznadějně nelidská. Sbohem, upíre kremelský." (Telurie, 92) Protimluvem klasického moskevského autoimage i heteroimage je obraz „chudé Moskvy": „Můj děda ji nenáviděl taky, když tam jezdil s „hospodářskou pomocí"... když byla Moskovie rozchvácena, když hladověla a když se velkoměstské třídy rozorávaly na brambořiště..." (Telurie, 41) Do Moskvy směřují vlaky s jídlem z nyní bohatších oblastí: vagón tambovský, orelský, voroněžský, bělogorský.
V heteroimage Moskvy celkově převažuje odpudivost, což je tedy dáno i tím, že spectanty jsou kritici poměrů, vyhnanci, obyvatelé jiných regionů: „V Moskvě beznadějný binec. Augiášův chlév." (Telurie, 93); „Směsice jakési přeslazeností, nečistotností, zideologizovaností (komunismus +
71
pravoslaví) a provinciální zatuchlosti. Město překypuje reklamami, auty, koňmi a žebráky." (Telurie, 12).
Pomezní prostory
V postkoloniální době se rozhojňují prostory tranzitního typu a meziprostory. Tyto pomezní oblasti umožňují jak alternativu osvobození se od vnějších vlivů, tak mezikulturní pohyb: „Typické jsou prostorové metafory, v nichž nechybí většinou meziprostor..., díky němuž je umožněn pohyb mezi jednotlivými prostorovými a kulturními entitami. Často dochází ke spojení (a k hybridizaci) různých geografických oblastí a ke zdvojení času a prostoru... stejně tak ke zdvojení identity." (Ulbrechtová 2018, 360). Literatura, která tento stav zachycuje, zkoumá aspekt hranic a jejich propustnosti. Již ve Dni opričníka se hranice Ruska tvořená Velkou stěnou naoko jeví jako nepropustná, ve skutečnosti je porézní.
Pomeznost prostoru však není hlavním Sorokinovým tématem. Přeci jen se v jeho díle možná projevuje i biografický faktor a z něho vyplývající pohled na svět, totiž že je Rus narozený v Moskevské oblasti, tedy příslušník velkého národa, státu, který definuje zonálnost svého okolí. U Topola se obrazy okrajů a meziprostorů objevují častěji, a nejčastěji právě ve spojení s cestami na Východ. Přechodovost kulminuje v Citlivém člověku v epizodách z ukrajinsko-ruské fronty otevřené v roce 2014: „Nápis Donbas na blyštící se čepeli by zachytil jen anděl v letu." (Citlivý člověk, 39). V Ajvaristánu, územním průlivu mezi Východem a Západem, se vedle Ajvarů vyskytují další podivní lidé, „malinkatí snědí kluci a holky", „šikmoočkové". Zajíždí sem Gerard Depardie, „mistr ze země galského kohouta", svého času známý podporovatel běloruského prezidenta Lukašenka: „Jedínij Žérár nezradil! Jediný ze světových hvězd podpoří naše Novorusko! A ty! Co ste ho svázali teda? vyzvídá táta. To pro jeho bezpečnost my mu dali léky, mračí se Ivan." (Citlivý člověk, 53).
V souvislosti s tranzitními prostory je třeba připomenout Snyderovu teorii „krvavých zemí" (Snyder 2013). Topol ji vyslovil ještě před Snyderem. Jako krvavé země, přechodové, a tudíž zátěžové zóny, vymezil Halič, Bukovinu a východní Ukrajinu. V Sestře zosobňuje krvavé země postava Vasila, v němž utkvěly noční můry Černobylu: „Pelyněk... Zóna... Vasil byl harcovník zrůdností, znalec pohybu panoptikem." (Sestra, 241). Tato teritoria, kde se tragicky střetávají zájmy Východu a Západu, jsou po staletí lhostejně ponechávána rozvratu způsobovanému zápasy mocností: „Tam taky táhli Němci na Ukrajinu a pak zpátky. Co z nich zbylo. A za nima Rusáci a naši. Říká se... prej tu jedna armáda dočista zmizela." (Sestra, 463). Tato a přilehlá místa jsou maximálně vzdálená od ohnisek civilizace. Podle Komárka představují jakási „ohniska nanicovatosti": „Už letmá návštěva napovídá, že Persie je prastarým kulturním centrem, svým vlivem a iradiací zcela srovnatelným se západní Evropou. Spojíme-li si Paříž s Teheránem jako ohniska obou těchto oblastí, leží zhruba na poloviční vzdálenosti mezi nimi rumunské město Buzau, Není to náhodou — na spojnici obou kultur je cosi jako inflexní bod ohnisko nanicovatosti: proto jsou většina Balkánu a Ukrajina periferní pro obě oblasti." (Komárek 2018, 246). Topol zdůrazňuje nedostatek civilizace: „Sem, právě sem dali lidi z lesa. Chápeš? Do bytovek. Půdu jim sebrali, baráky vyhodili do povětří. Všechno zmizelo. Aby nebyla orientace.... Strategickej prostor. Víš, že nejsou mapy tohodle kraje? Nebo sou naschvál zmrzačený. To bude trvat všechno roky! Všude se válej vožralové! Tady nebyla žádná gotika, vole, nic... Baroko, che! Možná pár malovanejch truhel jinak nic... pastevci, člověče. Nomádi. Starověk a pak Stalin. Chajdy a pak bytovky. To by se Tataři podivili, vrátit se..." (Sestra, 318).
Československo a Česko ke krvavým zemím už podle Topola nepatří. Ale souvisí s tímto teritoriálním jevem jako určitý invertovaný případ. Nachází se těsně za pásmem krvavých zemí a globální lídri tu proto stanovili specifické funkce. Má sloužit jako odpočinková, ozdravná, lázeňská zóna, což se zjevně opírá i o aktuální realitu. Topol toto heteroimage Čech produkované zejména Ruskem vzpomíná v Sestře (Čechy jako rezervace) i románu Kloktat dehet, kdy úkolem sovětských posádek je „...vybudovat v Československu zázemí pro oddech a kulturu... předpolí pro vzorový socialistický cirkus." (Kloktat dehet, 187) V Citlivém člověku dané téma ještě rozšiřuje. Mocnostem
72
jde o to, aby Česko zůstalo takovým, jakým je, tedy „rájem" a „zahradou", a poskytlo kolonizátorům poklidné zázemí s různými benefity: „Pan prezident Zeman pravil, že se nemusíme ničeho bát, že neboť s panem čínským prezidentem a panem ruským prezidentem rozhodli, že nádherná česká zem uchráněná cizáků bude proměněna v ráj... nebude tu střelnice, tankodrom, koncentrák, robotárna... ale prachatý číňani a rusáci sem budou jezdit na kanikuly a prázdníky... spousta grilobarů, lyžovaček, kolumbárií, sálů voddechu, heren, kasin... na Sázavě v Ladově kraji mírový, rajský, turistický budování začíná... Víte, lidičky, krtečka našeho už všichni milujou, teď vyzdvihneme i našeho Mikeše, tu kočku českou podšitou, a tu českou krásnou krajinu... Voni budou hrúzovlády a tszunami a válčení strašný, Číňáci Rusáci, vojenský velitelé a kapitáni průmyslu naši kotlinu ale nedaj, budou ji mít přece na voddech, no ne? .. .máme děti nahlásit do hotelovejch, průvodcovskejch, jazykovejch, lokajskejch přípravek." (Citlivý člověk, 273-274).
Anarchistické enklávy
S postkolonialismem se častěji objevují i enklávy, separovaná území příznivá pro nezávislý způsob života, nezřídka s anarchistickým jádrem, ať na hranicích či v opuštěných oblastech. Topolova autonomní republika SIAZ, obyvatelstvo osad v Posázaví nebo společenství přežívající na skládce vykazují určité rysy anarchistických komunit v ideovém - nezávislost oproti vazalství -i praktickém plánu - samospráva ohraničeného prostoru bez diktátu shora. Vzhledem k hustotě osídlení však v Česku (Československu) lze jen obtížně zmizet v divokých dálavách. Topolovi hrdinové se proto noří do prostor podzemních a vyhledávají periférie. V postkoloniálním, chaotickém prostoru bývalého Ruska se lze schovat naopak poměrně snadno. Jak fabuluje Sorokin v Manazare, nový tiskařský stroj Kuchyně je možné zamaskovat jen zde: „Je to na severním Uralu, hora Manaraga. Od civilizace je to hodně daleko... Jistě, sever, daleký sever... Kde jinde taky schováte podobný stroj? V Africe už to nejde." (Manaraga, 83); „Ačkoli čertví, co se tam všechno může semlít. Jsou to Uralské hory, taky bych tam třeba mohl zůstat navždy, to tedy ano." (Manaraga, 89).
Anarchismus v Rusku nacházel vždy úrodnou půdu jak v teorii (Bakunin, Kropotkin), tak v praxi (anarchistické kroužky od 19. století, Rusko jako útočiště sektářů) a jako téma rovněž v umělecké literatuře (náboženská společenství u Bělého, anticentralistické alternativní společnosti u Platonova, „město Pravdy" u Lunce, idea rodinných zemědělských farem a různých svépomocných komunit u Čajanova a další). Anarchismus obecně - odhlédneme-li od jeho vývoje v mezích politiky, společenských pohybů a dějin revoluce, jak je většinově zkoumán (Glanc 1995, 196) - je postaven na tázáních po způsobu uspořádání lidské společnosti vpravdě archetypálních: anarchismus jako „bez-vládí", odmítnutí a negace jakéhokoli útlaku, jakékoli nadvlády člověka nad člověkem, jakékoli mocenské nerovnosti mezi lidskými bytostmi. Anarchismus akcentuje různost uskutečnění svobody, nemá „...být ideologií, dokonce ani souborem ideologií, ale kritickým myšlenkovým prostředím stimulujícím k vlastnímu názorovému růstu a reflexivnímu přemítání každého jednotlivého člověka" (Glanc 1995,198). V podstatě „existuje tolik podob anarchismu, kolik je na světě anarchistů" (Tomek, Slačálek 2006, 12). Anarchismus je podpořen nezbytnou postkoloniální pluralitou a heterogenitou, kdy nic nemá absolutní platnost, neexistuje monopol na pravdu a na správnost. Zároveň sám tuto pluralitu zpětně obohacuje.
Jako přehlídku anarchistických konceptů lze podle našeho názoru interpretovat Telurii. V téměř každé kapitole románu postavy stále znovu a znovu koncipují vlastní vizi společnosti a navrhují alternativní cesty jejího utváření. Do života tajných řádů, bratrstev, cechů, komunit a komun, zapadlých vesnic, samozvaných republik se promítá idea naprostého odpoutání se jedince nebo společenství od řídícího vlivu a institucionalizovaných struktur státu nebo i církve. První kapitola popisuje protistátní činnost podzemní buňky plánující rozmetat stát, „otřást stěnami kremelskými". V jiné kapitole se vypráví o babce, která jede s vnoučaty navštívit osobní rodinnou svatyni, jeskyňku se třemi bustami „svaté Trojice vládců", co k radosti rodiny zničili „Dračí zemi": „Ať je jim všem země lehká: Voloděnkovi, Míšenkovi, Vovočkovi." (Telurie, 242). Z ruského
73
imperiálního světa, ze státního dozoru a církevního diktátu tu nezbylo nic. Poslední kapitola pak nabízí variantu naprostého uvolnění se od státu i jiných struktur v poustevnické rolnické utopii, pastorální idyle, jež představuje románovou katarzi. Ráj je nalezen v osamělém životě v divočině, ožívá idea panteismu, ba kosmismu: „Našinec toho moc nepotřebuje - ani baby, ani biograf, ani hřebíky, ani válku, ani peníze, ani tu vaši vrchnost... Klanět se akorát sluníčku. Těšit se jen s ochočenejma zvířátkama." (Telurie, 285). Osvobození je provázeno prostotou až askezí. Hrdina snídá jen špek s kusem chleba, sází brambory. Prostorové koordináty se překlápějí z konkrétních do neurčitých, skoro pohádkových („pěkná Tramtárie"). Místo spočinutí nese posvátné pohanské rysy: „...palouk, kolem duby a břízky, opodál smrkový mlází a v něm paloučky... ořeší, potok... jezírko, pramínek..." (Telurie, 280) Hrdina si ho určí přirozeným plynutím, zastaví se tam, kde dojde jeho sam ohybu palivo. V přírodním životaběhu, v němž se vše pročišťuje, se navrací i původní význam slovům. Tesařem přestává být zatloukač telurových hřebů, ale stává se jím opět člověk, který staví srub.
Jazykový faktor
Než přejdeme k dalším výkladům o teritorialitě, pozastavíme se nad tím, jak se spolu s kolonialismem a postkolonialismem proměňuje jazyk. V jazyce - a v aktu řeči - se zračí koloniální mocenské vztahy a jejich postkoloniální narušení. Vlastní jazyk je nezbytný pro zachování národa a národní identity. To je motiv, který se neustále a až bolestně opakuje u Jáchyma Topola. Autor se k tomu vyslovuje přímo a stanovuje tezi, že jazyk malého národa, stejně jako takový národ sám, jsou v ohrožení vždy a z různých dějinných důvodů. Jak kvůli hrozbě okupace a asimilace, tak z důvodu globalizace a komercionalizace: „Shodou okolností používám jazyk Slávu, Čechů, otroků, bývalých německých a ruských otroků, a je to psí jazyk. Chytrej pes ví, jak přežít a jakou cenu za to zaplatit. Ví, kdy se přikrčit a kdy uhnout a kdy hryznout, má to v jazyku... Je to jazyk, který měl být ničen... vymýšleli ho veršotepci, mluvili jím kočí a služky. Je to jazyk, kterým se muselo často jen šeptat. Tenhle můj jazyk nedostali ani Avaři ani hořící hranice, ani tanky, ani nejodpornější lidskej druh: zbabělí učitelé, dostanou ho prachy zmenšujícího se světa." (Sestra, 25). Snahu o prosazení imperiálního vlivu můžeme u Topola pozorovat v rovině jazyka dokonce v určité gradaci: invaze, smíšení, smetení, rezignace. Při invazi zaniká rovnocenný dialog a je nastolen monolog, mocenský diktát. Původní aktéři jsou z dialogu vytlačováni, jako zaniká hlas Čechoslováků v roce 1968 v jednání silnějších mocností, které se dohodly nakonec samy. Rezignace na možnost dorozumět se s druhým v situaci napadení vrcholí v redukci jazyka a v mlčení: „Čeští povstalci opakovali jedno jediné ruské slovo NěznajuV (Kloktat dehet, 172). Jazyk se mění na instrument boje. V románu Kloktat dehet se obě soupeřící strany maskují i prostřednictvím řeči: „Rusové mnohdy svým vysíláním překrývali české, nebylo poznat, odkud jdou boje... Češi mluvili rusky, Rusové česky, aby se navzájem zmátli a poděsili, aby nikdo nevěděl, co se doopravdy děje." (Kloktat dehet, 141). Účelové zacházení s jazykem pro potřeby (informační) války představuje jeho degradaci. Pakliže promluva je součástí strategie zmatení nepřítele mlžením, stává se jako taková nedůvěryhodnou, falešnou, neboť nenese verbálně deklarovanou informaci. Násilně se přerušuje vazba mezi označujícím a označovaným. I v Citlivém člověku sledujeme oddělení jazyka a informace, kdy pravý smysl řečeného je vyjadřován pobočně, v náznacích, v křečovité neverbální komunikaci: „Ivan... mrká, poulí oči, zas ťuká ukazováčkem po uchu, dělá pssst... a znovu na tátu zběsile mrká... zběsile šeptá přímo do ucha. Aja bych, brácho, zakoupil pár komodit v tom líbezným Posázaví! Milujú Josefa Ládu furt! Chci tam žit. V Čechách. Chci žit!" (Citlivý člověk, 50). V tomto románu se neoimperiální ambice Ruska projevují také v jazyce v procesu rozpínání ve smyslu posunu jazykových izoglos, a s ním spojeného přejmenování, tj. ve smazání původní a vnucení nové identity. „Novorúsko" označuje určité části východní Ukrajiny obsazené Ruskem, analogický výraz „Novočeši" pak naznačuje, že Rusové mají s Čechy podobné mocenské plány: „Já ne Rusák, já Čech. Tu moj velitel Ivan taky! Co? My sme Novočeši. Hovno. A vy taky budete Novočeši." (Citlivý člověk, 214).
74
Smetení jednoho jazyka druhým se podobá obrazům obklíčení a zaplavení. Zápas probíhá o jazyk celkově. Ilja po prohraném boji zanechává deník v nadějí, že „možná někdo v budoucnu bude ještě číst česky" (Kloktat dehet, 268). Citlivý člověk naznačuje, že k potlačení češtiny de facto došlo, Zaznívá zejména substandardní čeština a čeština kontaminovaná s ruštinou. Dvě z hlavních postav, synci, jazyk ke komunikaci vůbec nepoužívají, nemluví vůbec. Potomci Čechů zůstávají jakoby bez řeči.
V případě postkolonialismu badatelé upozorňují na heteroglosii (Hausbacher, 2000). Ta je typická pro Sestru. Proměny v užívání jazyka tu demonstrují rozpad bipolárního systému a nastupující pluralitu. Podstatnou částí lexika tvoří cizí jazyky, především polština, ruština, latina, angličtina, němčina, francouzština a liturgické jazyky. Jejich vysoká míra a způsob užívání vedou k internacionalizaci jazyka v románu, podněcují vznik jazyka nového. (Skorvid 2010). Ten je v Sestře pojmenován různě, jako jazyk „postbabylonský", jazyk „už míru", „kanacký": „Ale napsal bych ji kanacky. Na těle měněnýho světa, na troskách bejvalýho času bych započal slavnou kapitolu kanackýho písemnictví! Dalšího postbabylónskýho. A když už: tak už. Napíšu tu knihu surovou postbabylónštinou, tak jak jsem ji pochytil na svejch toulkách v minulosti, přítomnosti i budoucnosti." (Sestra, 282). Z prostoupení národů a jejich jazyků se rodí jakási jazyková kaše, která však v Sestře ještě slouží k dorozumění: „Slovenka brzy pochopila, o co jde. Mě si získala hned, chtěla být v dění a najela na pražštinu, poslouchal jsem její jazyk, a když se do sebe pustily s Laosankou, měl jsem stereo. Tego? Heleno, tys řekla tego? Prečo? zkoumal sem, řeklas jí přece: Něchaj tego, suka, já tě slyšel! Mama byla Polačka, řekla Slovenka. Mij schoty, cholka! křikla Laosanka z chodby a třískla hadrem. Hlmou ti po papuli, to jest tego, frt! Helenko, neříká se frt, ale furt, napověděl jsem jí. Ale no jo, porát, řekla pražsky." (Sestra, 65). Společnou řeč lze najíts s každým, pokud k tomu nechybí vůle: „Mluvili jsme pořád tou francouzočeštinolaosoruštinoindočínštinou, ale hlavně taky řečí gest, poplácávání a prípitku." (Sestra, 328). „Francouzočeštinolaosoruštinoindočínština" odpovídá obecně nerozlíšenému, slitému stavu světa. Paralelu vidíme i v hmotné kultuře, z Prahy turisté odvážejí „zářivý ukrajinskovietnamskolaoskočeský samurajský meče" (Sestra 12).
Míchání jazyků je charakteristickým rysem současného literárního diskurzu. Využití různých jazyků v jednom díle je v obvyklé jako postup odrážející transnacionální globální svět se stírajícími se hranicemi. U Topola má ovšem odlišné vyznění, než je obvyklé například u i- literatury (Kostincová 2018), v níž se prolínají přirozené jazyky dokonce s jazyky umělými, multilingválnost je doprovázena multimediálností (slovo-obraz-zvuk), transnacionalitou a i transhumánní poetikou. Internacionalizační tendence v jazyce jsou po Sestře autorem hodnoceny spíše negativně. Vyjadřují ohrožení, agresi, cizorodost, spíše ztrátu identity než její rozšíření. Užití cizího jazyka ztrácí na hravosti a nabírá na útočnosti: „We are not Polish vermin, we are CZECH VERMIN! řve táta z okýnka. My sme za vás bojovali! Betl of Briten, říká ti to něco, bábo?" (Citlivý člověk, 8). Jazykové deformace se stupňují, jsou patrné ve všech jazykových plánech a vedou k závěru o selhávání komunikace. K žádnému zacelení jazyka anebo k vytvoření nějakého společného jazyka nedošlo, naopak se prosadily „blábol, bábel a babylón" (Skorvid 2010) a převažuje nesmyslné nebo nesouvislé mluvení.
Ve spojení s teritorialitou a národní identitou hraje jazyk samozřejmě také velmi významnou roli i u Sorokina. Posloupnost jazykové situace námi sledovaných románů můžeme určit jako jazykový purismus (Den opričníka), svobodný multilingvismus (Telurie), jazykovou irelevanci (Manaraga). Více se Sorokinovi v tomto ohledu budeme věnovat v následující kapitole.
Globalizace
Už v Telurii se rodí nové dobyvačné snahy s celosvětovým dopadem, zejména ekonomické. Telur se má globalizovat: „Cesta na východ... Ano, tato cesta teď byla volná. Což znamenalo možnost vývozu teluru nejen do Dálněvýchodní republiky, která po něm už dávno prahla, ale i do Japonska,
75
Koreje či Vietnamu Už nebude zapotřebí klikatících se vzdušných koridorů, objízdných tras ani nebezpečných horských stezek. Transsibiřská magistrála je jeho! A pojedou po ní vlaky, obrněné vlaky se státním znakem, Telurie, naložené hřeby. A nikdo je nezastaví." (Telurie, 144). Jako hlavní princip uspořádání společnosti se globalizace prosadila v Manaraze.35 Základními rysy globalizace jsou mezinárodní obchod, přeshraniční pohyb investic a kapitálu, celosvětová migrace osob a šíření znalostí. Dochází k proměně prostorové organizace, společenských vztahů a transakcí. V současné, tzv. čtvrté vlně globalizace do hry navíc vstupují nová média, informační technologie, které umožňují globální komunikaci s možnostmi nepřetržitého spojení jejích účastníků v nadúzemním prostoru.36 V globalizovaném prostředí dochází ke sjednocení, nivelizaci a akulturaci, probíhá „stlačování světa a stále sílící vědomí světa jako jednoho celku." (Ulbrechtová 2018, 352). Svět existuje jako jeden propojený myšlenkový, kulturní a ekonomický prostor. V Manaraze se používá, ovšem mimo řady jiných, společný obecný jazyk, platí jednotný Zákon. Jistý stupeň kulturního a produktového eklekticismu se objevuje ve Dni opričníka (móda všeho čínského) i v Telurii. Už zde, pokud chtějí, mají lidé napříč zeměkoulí k dispozici stejné vynálezy. Produkty pronikají do každého zapadákova: „Jak úžasné je to u nás v Pošechonsku!... Voloděnka se učí na rozumbradě zeměpis." (Telurie, 257-258). V Manaraze jsou a veškeré zboží služby jsou mobilní, vše může být okamžitě dodáno a přesunuto. Globálně cestují i prostitutky: „Překvapení pro tebe... Lien a Tiao, ty dvě okouzlující Vietnamečky, dvojčata. Přesně ty, s nimiž jsem už třikrát byl šťastný - v Phuketu, v Miami a v zálivu Chalong." (Manaraga, 164) Okamžité sdílení stejného zboží technologií a lidí smazává ostrost geografických hranic. Síť Kuchyně pokrývá celý svět zatím ilegálně, ale v plánu je „book and grill" oficializovat, otevřít pobočky na celé planetě, proměnit byznys z elitního na masový a premiérově servírovat vždy to samé menu. V duchu naprosté heterogenity má být prvním globálním produktem restaurační sítě Nabokovova Ada, na kterou mají nárok všichni a exkluzivní práva na čtení neexistují. „Anglicky ji napsal ruský autor ve Švýcarsku, a to ve frankofonním kantónu Vaud. Takže ji čtou Američani, Angličani, Rusové, a dokonce i Švýcaři. A jsem si jist, že nadejde i čas Francouzů." (Manaraga, 80) Centra a bloky nejsou zcela čitelné. Pokud bychom chtěli u Sorokina nalézt nějakého kolonizátora, byl by jím obecně trh, i když epicentrem šíření trendů celosvětově podobného životního stylu se podle všeho opět stává euroatlantická civilizace, protože se z ní šíří konzum.
Jáchym Topol komentuje otázku globalizace pro román Citlivý člověk v jednom z rozhovorů: „Michael Žantovský mi řekl, že je Citlivý člověk protiglobalizační román, ale mně nepřijde protiglobalizační, jen v žertovné zkratce zachycuje, jak se na globalizaci dívají lidé žijící na venkově kousíček od Prahy, že ji vnímají jen prostřednictvím mekáčů a prodejen Bushman." (Šimůnková 2017). Pro ztrátu národní identity může být podle Topola globalizace podobně nebezpečná, nebo ještě nebezpečnější než okupace. Vůči „sovětským armádním sborům na hranicích" se lze vymezit, semknout, ale procesy kapitalismu a spotřeby západního střihu jsou ve své plíživosti a primární přitažlivosti také zákeřné a agresivní, ohrožující integritu země. Motivy materializace kultury a vítězství konzumu coby všeobecné zhouby jsou čitelné už v Sestře: východoněmecké „medvídky... jistě už nahradila ta kurva Barbie s nejhebčíma vláskama..." (Sestra, 15). Topol pro budoucnost Česka předpokládá stav, který Sorokin označil ve Dni opričníka jako „rozkrájet a prodat": „Tak pozor, pánové, řekl Micka při jednom z pravidelných brífinků. Düsseldorf, to máme Japonskou banku, a to sou vlčáci, který čekaj u našich hranic, jak dopadne rozdělení českých zemí. A pokud se tu nebudeme topit v krvi, tak vlčáci dorážej. A vod vrabců na střeše vím, že Suzuki kupuje od Volsvagena Škodovy závody, I. G. Farben a dneska už i starýho krvavýho Kruppa! Prachy na dřevo! Takže počítačový samurajové tu za chvíli budou na každým rohu." (Sestra, 71) V Citlivém člověku popisuje globalizaci
35 Podobné alegorie „globálního světa, v němž nehrají roli původní národy, etnika ani tradiční náboženství a řídícím principem je tok peněz a mediální prezentace" paralelně k Sorokinovi vytváří i Viktor Pelevin, např v románu S.N.U.F.F. Mluví se u něj o neokolonialismu, dystopickém obrazu globalizovaného rusko-amerického světa, kombinujícího západní konzum s ruskou brutalitou i duchovní prázdnotou (Ulbrechtová 2018, 352).
36 Globalizace [online]. Wikipedie. Otevřená encyklopedie, 2019. [Cit. 18-07-2019] Dostupné z: http s ://c s. wikip e dia. o rg/wiki/Glob alizac e
76
jako nebezpečí i pro identitu Rusko, i i když parodický: „Áno, my přišli o největší říši světa bez jedinégo výstřelu. Vyměnili jsem velikost za džíny a žvejkáčky! Úlisný Západ nás dostal na kólená, protože my nebyli pevni." (Citlivý člověk, 50).
Proměna civilizačních cyklů se pojí, mimo jiné, ještě se dvěma fenomény, s kosmopolitismem a regionalismem. Kosmopolitismus ploď ideál svetoobčana, scestovalého vzdělaného jedince osvobozeného od etnických, sociálních i náboženských předsudků. Konec bipolárního režimu v postimperialismu lidstvo konfrontoval s kulturně a strukturálně zcela odlišným světem a s renesancí kosmopolitismu S globalizací přestal být kosmopolitismus záležitostí elitářské, individualistického a etnocentrického konceptu, ale modelem chování, který tvoří základ v globální společnosti. Rozšířila se globální topografie a komunikace. Od kosmopolitismu se očekávalo, že zvýší toleranci a rozšíří demokracii. Zároveň však způsobil akulturaci a oploštělost. (Beller 2012, 311-312). Nej výraznějším světoběžníkem ze všech sledovaných postav je Géza. Jeho přesah je celoplanetární. Sice přejímá některé etnické stereotypy, ale předsudky netrpí. Sorokin však v této postavě odhaluje i nástrahy kosmopolitismu. Gézovi sice přináší rozsah jeho působnosti požitky, zároveň ho ale zbavuje domova a mění ho ve štvance, jak vyložíme dále.
Identita regionální a kosmopolitní jsou vůči sobě původně kontrastní, ale novodobé podmínky tuto opozici do jisté míry relativizují. V Manaraze pozorujeme zajímavý teritoriální fenomén, který bychom mohli nazvat lokálním či regionálním kosmopolitismem a který je právě výsledkem globalizace. Svět přichází za člověkem na jeho místo: vybavení domácností pochází z různých koutů světa, jedí se lahůdky mezinárodní kuchyně, skoro každé prostředí je světové ve smyslu multikulturním a multietnickém: „Rusové i Somálci, Gruzíni, Tataři, Čečenci, a dokonce i dvě stářím ohnuté habešské babky... Šest opálených Albánců, kteří ve vesnici žili teprve třetí měsíc... lidé se začali křižovat a v několika jazycích mumlat modlitby... pak se to slilo do jedné mantry." (Manaraga, 47). K fenoménu regionalismu se ještě průběžně vrátíme.
Pohyb a cesta
Jak j sme již zmínili, převažujícím kompozičním principem všech analyzovaných próz je cesta. Manaraga a Kloktat dehet čerpají z principů pikareskního románu (podrobněji v kapitole Koncepty „já"), Den opričníka, Sestra a Citlivý člověk připomínají road mowie. Lexémy „cesta", „cestovat", „respektive", „nyTb", „nyTemecTBHe", „topora", „nyTemecTBOBaTb" a výrazy z jejich asociačních polí („jet", „letět", „daleko" ) se ve všech textech vykytují ve vysoké frekvenci, viz graf č. 4.
Nejen míra přesunů a jejich rychlosti, ale i zaměření a způsob pohybu prostorem vyplývají z různého nastavení světového pořádku a také z existenciální - a existenční - situace hrdinů. Pro Den opričníka a Kloktat dehet reprezentujících imperialismus je to ponejvíce soustředný krouživý pohyb ve vymezených hranicích s návraty do výchozího bodu, pro Telurii a Sestru zachycující postimperialismus je to odstředivost s překračováním hranic a hledáním nových cílů cesty (v Sestře se cesta nakonec uzavírá v interiéru bytu, který Potok nehodná opustit, což může znamenat i to, že období svobody končí), pro Manaragu a Citlivého člověka je to těkavý nerozlíšený pohyb v globálním prostředí bez začátku a konce. Podle výskytu lexémů „jet" a „letět" je rychlost pohybu v jednotlivých textech proměnlivá. I když v Telurii je to trochu zavádějící: let se týká především letu prezidenta Telurie na křídlech Altajem. Ostatní postavy tohoto románu se přesouvají spíše obtížně. Kvůli svízelnosti putování se jim může jevit vše daleko, svět se po „výbuchu" jako by zvětšil. Hrdinovi Manaragy se zdá být vše blízko, i když cestuje na mnohem větší vzdálenosti, neboť s globalizací se svět naopak zmenšil
77
• cesta/cestovat
• jet
• letět
• daleko
1. Den opričníka, 2. Telurie, 3. Manaraga, 4. Sestra, 5. Kloktat dehet, 6. Citlivý člověk Graf č. 3: Výskyt lexémů spojených s cestou na 10 000 slov
V prostorech zobrazených v románech se vyskytují různá omezení:
14 12 10
	
	
	
	
•	
•	• • t t t
• kruh
• hranice
• zeď/stěna
1. Den opričníka, 2. Telurie, 3. Manaraga, 4. Sestra, 5. Kloktat dehet, 6. Citlivý člověk Graf č. 4: Výskyt slov spojených s hranicemi na 10 000 slov
78
Prostor Dne opričníka je obecně nejméně propustný s mnoha zdmi a kolosální Velkou ruskou zdí, průchody jsou uzavřené. Celkově je v románu pohybu nejméně. Pařez sice v rámci své služby cestuje prakticky celý den, to ale neplatí pro ostatní postavy, které režim v pohybu různým způsobem omezuje, například uzavřením ve vyhnanství. Jako příslušníkovi vládnoucí kasty neklade Pařezoví prostor žádný odpor: přemísťuje se rychle, hladce, komfortně, po silnicích v pruhu pro prominenty, po centrálních tazích: „Řadím se do levého rudého. To je náš pruh. Státní. Dokud naživu budu a při věcech státních, jenom po něm jezdit budu." (Den opričníka, 15). Před jeho „medákem" se ostatní auta rozestupují, letenku dostává přednostně apod.
V Telurii se frekvence pohybu zvyšuje. Pohyb je odstředivý, jednosměrný, cesty vedou do neznáma. Lidé sice ještě cestují i pro zábavu, ale i Západoevropané „...čelí osudu štvanců, kteří musejí prchat před válkami, útlakem, nesnesitelnými životními podmínkami." (Tomek 2014, 94).Přesuny bývají vynuceny vnějšími okolnostmi, jejich cílem je odněkud, kde se už nedá z pohledu hrdinů bezpečně žít, odjet někam, kde to bude možné, a tam se uklidnit či „uklidit": „Rjazaní jsem projel v dobytčáku, před tatarskými bandity jsem se musel vykoupit vlastní krví a spermatem, pak jsem pracoval jako pomocný dělník v Baškirsku, kradl na Uralu, ponižoval se a žebral v Barabinu, tři měsíce strávil v telurské karanténě, kde mě čtyřikrát znásilnili. To vše jsem vytrpěl proto, aby mi do hlavy devatenáckrát zatloukli telurový hřeb." (Telurie, 262). Pohyb se zadrhává a stává se nepohodlným (dopravní zácpy, nedostatek pohonných hmot, nepropustnost některých hranic). Velká ruská zeď je rozbořená, ale některé lokální byly vztyčeny. Cesty jsou ještě v provozu včetně dálnic, ale řada hrdinů se už musí prodírat i mimo ně. Asociuje se ruské bezcestí. Na exkluzivní dopravní prostředky dosáhne málokdo, lidé se přesouvají, respektive často utíkají, jak mohou (povozy, samochody, makrokoně, mikrokoně). Destrukce se však kombinuje s regenerací, některé cesty mají povahu výprav za poznáním.
V Manaraze získává pohyb nový rozměr. Po fyzické stránce jako by cestování probíhalo mimo hmotu, převažují cesty vzdušné a mořské. Mizí hranice, přechody mezi jednotlivými státními útvary jsou jakoby bezešvé. Géza jejich překročení často prospí. Zdi chrání jen soukromé rezidence, antiutopický koncept stěny se tu nevyskytují.
V Sestře pohyb akceleruje, země se otevírají, hranice mizí: „Začalo to smetením zdí." (Sestra, 10). Hlavní hrdina Potok se vydává na Západ i na Východ. Cestuje ale často namáhavě, většinou pěšky, i mimo cesty, bloudí, zdržuje se, občas někde zapadne. V románu Kloktat dehet převládá výraz „jet", protože Ilja se pohybuje na tanku. Neopouští však okolí Siřemi. Prostor, přestože blízký, zůstává nečitelný. Jak jsme připomněli výše, mapy si chlapec musí zakreslovat vlastní. Topol obecně spojuje pohyb se značným fyzickým vypětím asi jako Sorokin v Telurii, jeho hrdinové se prostorem doslova prodírají, což je spojeno i s jejich vzdorovitostí, antisystémovostí: „Vždyť jsem cvičenec chodeb, zdí, děr i propadlišť, právě s Mickou jsem se to naučil, přeskoč, přelez, podlez, přelítni, rozmlať, di." (Sestra, 561). Cestovní zážitky hrdinů bývají syrové, neodfiltrované, autentické. Nejvíce překvapivě v posledním románu, v cestování rodiny v Citlivém člověku. To nese povahu úmorného harcování, jež se projevuje občasnou smrtelnou únavou i újmami na zdraví. Dopravní prostředky rodinu, až na přelet do Donbasu, příliš nezrychlují, bývají to vraky aut a motorek na hranici životnosti. Cesta se prodlužuje, zasekává, objevují se na ní překážky, má nečekané zvraty, odbočky. Přináší ztráty jako smrt mámy. Jde o existenciální stav potulky, nicméně natolik diskomfortní, že mu úplně chybí prožitek tulácké volnosti a svobody.
Novodobé nomádství
S souvislosti s globalizací se začalo mluvit přímo o novodobém nomádství i když „bytí na cestě" je archetypálním jevem: „Když putovník usne, zdá se mu o dálce, a když se vzbudí, musí do tý dálky! Osud těch, co se nemůžou zastavit, bejvá strašlivej a hnusnej..." (Kloktat dehet, 30). Novodobým nomádstvím se rozumí celoplanetární pohyb v sociálním, teritoriálním i virtuálním smyslu. Globalizace a nomádství jsou spojité nádoby, globalizace nutí lidi k mobilitě, vysílá je na
79
cestu. Její podstatou je šírení, pohyb, migrace. Cestování je v podmínkách zrychlené soustavné reorganizace ekonomického života nezbytné pro zajištění obživy. Způsob života se podobá nepřetržitému závodu, který nemá konce, člověk se pohybuje neustále. Pro postindustriální nomádství jsou typické růst rychlosti a frekvence přesunů, krátkost a simulovanost kontaktů, stírání hranic mezi domovem a prací. (Šljakov 2020, 65). Zároveň se objevuje i opačný pól nomádství, který jsme výše nazvali lokálním kosmopolitismem: pro poznání světa není nutné opouštět „své křeslo" (Atalli 1993, 61) před televizní obrazovkou, později počítačem a chytrým telefonem. Vzhledem k tomu, že svět přichází za člověkem, vytrácí se smysl cesty jako prostředku poznání „cizího" světa i sebe sama. Motiv cesty už není spojen s viděním nevídaného. Odpadá funkce cesty coby výpravy do neznáma, neboť neznámo v podstatě neexistuje. Všeobecné sdílení informací, včetně vizuálních, nezakládá potřebu něco objevovat a preferovat osobní zkušenost.
Tyto posuny Sorokin i Topol pečlivě zaznamenávají. Géza je sice kosmopolita, ale bez vlastní aktivity. Svět pro něj nemůže být nijak cizím prostorem, neznámým, neosvojeným, neovládnutým, neboť mu chytré blechy dopředu zjistí a hlásí informace ze sítě. Podnětů je navíc příliš mnoho, není čas nad nimi hloubat. To se promítá i do pozorování „jiného", jež nás primárně zajímá. Prostřednictvím hlavní postavy sice máme možnost sledovat přes dvacet národů a román lze číst i jako imagologickou encyklopedii světa, avšak velmi zploštělou. Na proniknutí do cizích kultur se při krátkosti a povrchnosti kontaktů rezignuje. Vůbec se také nelze se spolehnout na pravost toho, co hrdina cestou vidí. Okolní prostředí často jen digitálně bliká, namísto skutečných lidí se zjevují hologramy, prostory stylově čisté bývají vystavěny uměle, replikovány podle idealizovaných předobrazů. Jinakost je často jenom umělou hrou na jinakost. Pouť světem je putováním klamem. Můžeme říci, že Gézovy cesty formálně vykazují určité rysy odysey: překonávání nebezpečí, absolvování zkoušek, vydání se z mnoha sil, střet s nepřáteli. Nicméně všechny tyto motivy jsou velmi změkčeny a zmírněny a nepojí se s heroismem. Nebezpečná je pro kuchaře například situace, kdy „dříví" nehoří a zkoušky se zakládají zejména na sebeovládání před zákazníky. Géza bývá unaven, ovšem bezprostředně regeneruje, takže zkušenost z cesty brzy vyvane. Nenastává vnitřní vývoj, jen upgrade. Tradičně se na cestě „...před člověkem rozevírá život v celé své existenciální naléhavosti, mezní situace, které hrdinové na cestě zažívají, „poskytují vydatnou stravu meditacím na věčná témata a zážitkům, které aktivují hlubinné sféry podvědomí". (Meletinskij 1989, 314) Chybí-li však mezní situace i kontemplace, chybí i podklad pro meditace na věčná témata a zážitky, které aktivují hlubinné sféry podvědomí, jak se tomu děje na cestě v tradičním pojetí. Géza neprožívá cestu jako existenciální záležitost vrženosti do nějakého, ať třeba jenom psychicky, extraordinárního stavu, pokud je na cestě pořád. Jeho cesta nemá kromě honby za penězi a požitky žádný cíl, osobní ani nadosobní.
Klasické (mýtické) paradigma cesty je definováno jako schéma odchod z domova - svody a zkoušky - návrat (Meletinskij 1989, 323). To je v novodobém nomádství narušeno. Velmi problematizována je kategorie domova jako výchozího bodu cesty. Obraz domova je spojen se stabilitou, soustředěním, důvěrností, poklidem, obranou vůči venkovním destrukčním silám. (Bachelard 2009). Takové dojmy si například Géza z dětství v Budapešti vůbec nepamatuje. Pro rodinu v Citlivém člověku se vlídným prostorem domova měl stát Ladův kraj, v němž ještě žijí její předkové. Po návratu se však toto místo jako domov rozhodně neprojevuje, žádná malebnost ani otevřená náruč zde na hrdiny nečekají, „ztracený syn" je opět vyhnán, román končí úprkem do neznáma. Chlapci prožitek domova neznají vůbec, vyrostli už na cestě. Permanentní pobyt na cestě nenavozuje kosmopolitismus, ale stav bezdomoví, vzhledem k tomu, v jakých podmínkách rodina přežívá, rovnou stav bezdomovectví. V Citlivém člověku nefunguje cesta ani coby způsob tužení charakteru. Hrdinové se nechávají zlákat různými svody (neřesti, krádeže, loupeže), nijak se jim nesnaží odolávat. Dle klasických modelů by putování mělo přinášet zrání, ale není tomu tak. Jeden z bratrů se dokonce symbolicky vůbec nevyvíjí, neroste, zůstává batoletem.
Pro úplnost uveďme ještě, že novodobé nomádství produkuje tzv. „ne-místa" (Ože 2007, 86), nikoli však ve smyslu utopistických ne-míst. Tato „ne-místa" slouží nikoli k tomu, aby v nich člověk
80
pobýval, ale aby je prekonával. Nemají historii, jedince desubjektivizují, rozptylují jeho identitu. K „nemístům" patří autostrády, vchody do metra, nástupiště, terminály, přístavy. Těchto prostor jako dobově signifikantních se chápe i literární imaginace. Sorokinův Géza zdůrazňuje, že nej důležitější jsou pro něj letiště, nádraží, hotely, půjčovny aut apod., právě místa tranzitů.
Danou kapitolu jsme pojali jako určitý předvýklad ke kapitolám následujícím. Vnímání teritoriality definuje vnímání vlastního a cizího obecně. Je nepodkročitelným východiskem pro uchopení národní identity (Konstrukty „my"), vymezení se k jinému (Konstrukty „oni") i osobní identity (Konstrukty „já"). Míra rozlišení vlastního a cizího území koreluje s etnocentrismem, jeho relativizace s etnorelativismem. Pohyb terénem má paralelu v pohybu životem. Vztah k místu určuje identifikační jistotu, nebo vykořeněnost jedince, ovlivňuje, z jakého úhlu pohledu se pozorující bude dívat na pozorovaného.
I přes změny dějinných (civilizačních) cyklů zůstávají prostorové kategorie konstantní a důležité pro mentální konstrukci prostoru, nicméně jejich povaha se proměňuje. Hranice jsou buď čitelné a uzavřené (imperialismus a neoimperialismus), nebo nečitelné a prostupné (postimperialismus), centra zřejmá a sálající vliv do širokého okolí, nebo zašlá či multiplikovaná, periferie přehlížené, či emancipované. Nic z toho však neplatí absolutně. Velikost a význam jednotlivých geopolitických oblastí se postupně přepisuje. Cesta a cestování jsou pak jevy natolik archetypálními, že se bez nich žádná doba a ani její literární ztvárnění neobejde, nicméně se problematizují její fáze: absentuje výchozí bod domova, na cestě, pokud je permanentním rutinním stavem, se člověk „cizího" prostoru skoro nedotýká, takže nemůže prostřednictvím cestování růst, chybí možnost někam se vrátit. Převažuje bloudění, útěk, mizení.
Jako klíčové se v imagologické perspektivě ve vztahu k teritorialitě zdají být především otázky, jako lavírování státních či národních subjektů na ose obrana - útok, což zakládá vztah dominujícího a dominovaného, vytváření center, pomezních prostor a enkláv, které znamenají specifickou národnostní situaci, a směny modelů geopolitického prostoru, v našem případě v posloupnosti kruh/linie/vertikála - patchwork/puzzle - rhizom/síť.
81
Praha-Východ, Netvoříce, 2022 Ilustrační fotografie Michaela Pešková
82
Koncepty „my"
V analýze konceptů „my" nás budou provázet zejména kategorie „národní identita", „vnitřní" a „vnější autoimage" a okrajově „metaimage". Připomeňme, že vnitřní autoimage je národní sebeprezentační konstrukt, obraz sebe sama cílený na členy vlastní skupiny, vnější autoimage obraz sebe sama směřovaný ke členům cizích skupin a metaimage je domněnka o tom, co si o naší vlastní skupině myslí skupiny cizí. Vymezením národa, etnika, vývojem a stanovením podstaty a atributů národní identity se zabývá obrovské množství odborné literatury. Bylo a je to téma velmi frekventované a neustále živé. (Hroch 2011, 7). V naší práci se nebudeme uchylovat k alternativním koncepcím a budeme se držet, jak jsme již deklarovali v Úvodu, klasických a přehledových studií jako orientačních nástrojů pro interpretaci konkrétních literárních textů. Složitou problematiku rozlišení a poměru mezi ethiniemi etniky, národy a státy bereme v úvahu, ale není přímo předmětem našeho zkoumání.
Pojem národní/etnická identita bývá zpravidla definován z hlediska jednodivce jako pocit subjektivně pociťované totožnosti s národní komunitou. Zároveň jde o zvláštní formu skupinové identity, díky níž se lidé mezi sebou cítí být vzájemně svázáni, a to v mnoha aspektech, z nichž nej důležitější jsou společný jazyk, vztah k určitému teritoriu a život v něm, společná historie, společné zvyky a národní hodnoty. (Hroch 2011, Lichačeva, Makarov 2014). Zásadní roli hraje představa společného původu a homogenity národní skupiny, v níž jedinci sdílejí vědomí sounáležitosti a vymezení místa ve světě, pouto solidarity a identifikační název skupiny. S postupujícím etablováním národa se počet sdílených atributů zvyšuje. Vrcholem národní emancipace je státní národ.
Někteří autoři shrnují, že v moderní společnosti má národní identita tři roviny: 1) individuální (sociálně psychologickou), 2) politicko-systémovou a 3) ideologickou. (Vlachová, Řeháková 2004). Rovinu politicko-systémovou a ideologickou lze chápat jako soubor znaků definujících určitý národ, tedy něco, co jedince přesahuje, existuje mimo něj, bylo před ním a bude po něm, přičemž ale ani takto nahlížená národní identita nemůže existovat bez sdílení idey národa konkrétními jedinci. (Košťálová 2012, 53). Trvalou otázkou je objektivita a subjektivita národní identity. „Národní identita, tedy pocit náležení jedince k určitému národu (respektive ke státnímu útvaru, jedná-li se o ideální formu státu-národa), má dvě polohy: „subjektivní" (tj. do určité míry volitelnou) a „objektivní" (tj. do určité míry danou). Jazyk a náboženství lze pokládat za faktory relativně dané..., vztah k pravlasti nebo představu o společném původu jsou spíše volbou jednodivce." (Košťálová 2012, 24). Podle teorie etnohistorického symbolismu (Anderson 1978/1979) je konstrukcí vytvořenou na základě do jisté míry daných a zvolených faktorů „myšleným společenství lidí" (Košťálová 2012, 54). Jelikož se jedná o mentální konstrukci, ta snadno podléhá určité manipulaci a tíhne k reinterpretaci a „...je tak vlastně stále znovu a znovu konstruována, popřípadě vynalézána". (Košťálová 2012, 30).
Podle Careye (2002) a Haliera (2003) lze rozlišit tyto prvky národní identity: 1) obraz národa a a vědomí určitých charakteristik národa se dvěma modely: 1. etnický či kulturní národ (ethnos) a 2. 2. státní národ (démos), 2) vazba k národnímu státu v kontextu ostatních geografických a vládních entit s klíčovým pojmem koncová identita, tj. nej vyšší entita, k níž se lidé cítí být vázáni, 3) národní hrdost a stud, 4) pocit věrnosti a lásky k národu a 5) připravenost jednat ve prospěch národa.
Etnické vědomí lze tedy v individuální rovině nahlížet i jako psychický stav, jenž obsahuje jednak složku kognitivní, jednak emocionální (Průcha 2007, 52), a také neuropsychologický. Existuje specifický jev, tzv. afilační mozek, kdy to, že se cítíme dobře ve vlastní skupině, způsobuje produkci oxytocinu. (Zlámalová 2023). To ovšem vede k posilování rozdílů mezi „my" a „oni" a jejich často polaritním hodnocením („my" dobří, „oni" špatní). Prožívání vlastní etnicity se zakládá na přináležítosti k vlastnímu a na oddělení se od cizího, je to pocit kulturní (etnické) odlišnosti.
83
Jedinec se však k vlastní etnické identitě může stavět různým způsobem a může ji chápat jako hodnotu v různé míře. Daný vztah se rozlišuje jako 1) pozitivní: kladný obraz vlastního národa, příznivý vztah k jeho kultuře a historii, celková interkulturní tolerance; 2) indiferentní: lhostejnost vůči etnické identitě a interkulturním vztahům a hodnotám; 3) hypoidentitní (etnický nihilismus): odmítání vlastní etnické identity a etnokulturních hodnot, deklarativní uvolnění se od všeho, co souvisí s etnickou. Sem náleží i fenomén potlačené identity, komplex etnické méněcennosti, podceňování vlastního etnika, stud za ně; 4) egoistický: akcent na význam etnicity, nekritické a bezvýhradné upřednostňování vlastního etnika/národa; 5) izolacionistický: představy o vyvolenosti vlastního národa, diskriminace jiných etnických skupin, procesy „očišťování" národní kultury, snaha nemíchat se s jinými etniky; 6) fanatický: nej radikálnější typ etnické identity s absolutní dominancí etnocentrického vnímání, zájmů a cílů a odhodlání udělat ve jménu vlastního národa vše. Tyto typy se zpravidla nevyskytují v čisté podobě a různě se kombinují. (Mucha 2013).
M. Hroch v interpersonální rovině zdůrazňuje několik dalších zásadních aspektů národa coby kulturní konstrukce. 1) Vztah k národu vždy obsahuje emotivní prvky („pospolitost citového života"). Ty sílí v dobách „bouřlivých událostí" a slábnou v dobách klidu. Národní identita je společenstvím a jedinci prožívána mnohem intenzivněji, pokud dochází k nějakému vnějšímu ohrožení, ať skutečnému, nebo fabulovanému, při společném neštěstí, ale také při společných úspěších, společných velkých projektech. K emotivní podstatě národní identity patří pocity nadřazenosti, méněcennosti, potřeba důstojnosti, pěstování pozitivních emocí vůči vlastnímu a negativních vůči cizím národům, personifikace národa a pěstování lásky k němu až do podoby „milostné vášně", rozvíjení symboliky těla i představ o „nesmrtelnosti" národa. 2) Vztah k národu může mít i povahu instinktů a pudů, které mají původ „ve snaze každého živočicha chránit si území, které mu skýtá obživu". Tomuto jevu se říká teritoriální imperativ. 3) Předpokladem sociální interakce uvnitř národa jsou symboly, a to a) veřejné aktivity (slavnosti, průvody, pohřby...), b) verbální projevy (hesla, deklarace, hymny...), c) ikonografické symboly (obrazy, vlajky, barvy...), d) pomníky, e) krajina. Symboly „pomáhají šířit národní identitu a vzbuzují v lidech důvěru v národ". 4) Abstraktní ideje a složité symboly přecházejí do roviny stereotypů a stávají se základem národní imaginace. Díky autostereotypům a heterostereotypům je pak možné více zdůraznit rozdíl mezi „my" a „oni". 5) Národ je teritoriální pospolitostí, jeho příslušníci obývají určité území. Vztah k tomuto území není neutrální, nýbrž emocionalizovaný. Vymezení se jednoho národa vůči druhému deklaruje státní hranice. V rámci „národně-státních" hranic mají být obyvatelé homogenizovaní, což „implikuje záměr učinit z hranice politické také hranici kulturní". Ideálním případem je, pokud hranice splývají s hranicemi přírodními a utváří se „uzavřené národní tělo". (Hroch 2011, 232-265).
Vidíme, že teritoriální aspekty, o nichž jsme pojednali v minulé kapitole, jsou pro národní identitu klíčové, že determinanta vlastního území je považována za hluboce zakořeněnou pro definici etnicity. Pro národy a státy je identifikační potřebou stanovit si vlastní prostor, určit své centrum a územně se vymezit oproti národům a státům sousedním i vzdálenějším. I když svébytné teritorium není pro národ nezbytnou podmínkou existence, jeho absence, ztráta či vyhnání z původní vlasti náleží k nejbolestnějším národním traumatům (Košťálová 2012, 60). Z geopolitického hlediska slibuje privilegované postavení poloha ve středu, „v srdci". Polohu „na okraji" je možné „...kompenzovat ideologií národního poslání, významné funkce ve službách Evropy či lidstva. Takové poslání bylo obvykle spojeno s historickou mytologií hráze a předmostí vůči nepřátelům Evropy." (Hroch 2011, 258-259). Národ je také symbolizován jistým typem krajiny a strukturou národně relevantních lokalit.
Přes bohatou škálu sdílených národních znaků však de facto neexistuje žádný skutečně zakořeněný a „typický" národní atribut, který by byl vlastní úplně všem jedincům, již se za příslušníky daného národa považují. (Noriel 2001, 110). „Veškeré atributy je možné částečně zpochybnit a vyvrátit jejich univerzální platnost, neboť každá skupina je svým způsobem specifická a je nutno ji
84
pokládat za sui generis." (Košťálová 2012, 30). K etnickému sebeurčení skupiny není vždy třeba vlastního území ani státního útvaru, neznalost původního mateřského jazyka je také možná.
Co se týče vztahu mezi národní identitou a image, autoimage chápeme jako konkrétní způsob deklarace národní identity v mentálním i věcném plánu, její viditelnou performanci, kdy obsah a poměr jeho jednotlivých složek zrcadlí aktuální nastavení této identity. Heteroimage j e pak prezentace národní identity „jiného".
My
Pro imagologické výklady je klíčová definice „my". Ta se nemusí plně překrývat s kategorií spectanta, tj. pozorujícího. Pro studované texty je vymezení „my", tedy vlastní skupiny, následovné:
	Den opričníka	Telurie	Manaraga	Sestra	Kloktat dehet	Citlivý člověk
spectant	Rus	mnoho variant	multietnický hrdina	Cech s předky na Východě (dětský hrdina)	cizinec z Východu vyrostlý v Československu	Čech -emigrant
„my"	Rusové	mnoho variant	v náznaku „noví Evropané"	Češi, obyvatelé „Bohemie"	Češi, obyvatelé Československa	Češi
Tabulka č 8: Definice „my"
Ve Dni opričnúta i definice „my" potvrzuje čistý národnostní přístup, omezuje se na (velko)ruskou identitu. Telurie ruší monokulturní prizma. Jako první etnonyma se zmiňuje Evropa, pak Němci, nikoli Rusové. „My" je myšleno nevíce jako Evropa, ale Evropa postkoloniální hybridity. „My" se ale mění s každou kapitolou a s různým rozsahem koncové identity hrdinů, a to nejen etnické („my" antiruská srbská buňka", ruská rodina), ale i identity „druhové" („my" malí, velcí, údy), lokální (obyvatelé Kolmoskovie, Teluřané, Bavoři, Berlíňané), náboženské (služebníci Alláhovi, pravoslavní), ideologické (soudruzi, občané, bratři a sestry). Pakliže se rozhojňuje my, rozhojňuje se i „oni". „Jiní", „cizí" jsou v Telurii v podstatě všichni kromě vlastní, často nepočetné skupiny. Je třeba vymezit se vůči řadě různorodých skupin, nikoli vůči globálním blokům, jak to bylo ve Dni opričnúta. V Manaraze je „my" obtížně určitelné, hlavní hrdina se identifikuje vůči organizaci, nikoli vůči etniku. Kategorie národa, etnika i státu jsou pro něj, jak už jsme průběžně konstatovali, irelevantní.
Topol určuje „my" etnicky jako Čechy. Pozice spectanta bývá problématizována (nečeský původ, vyrůstání v emigraci), ale cílem postav, které tuto pozici zastávají, je přijetí do české národní skupiny, splynutí s ní. Jejich snahou je v některých případech vlastně přechod z kategorie „oni" do kategorie „my", což s sebou nese zajímavý imagologický pohled. Například idealizaci „jiného" se vzácným případem lepšího heteroimage oproti autoimage. Zatímco Topol líčí Čechy v rozvratu, jeho hrdinové z Ruska volají: „Čechy, to je zahrada!" (Citlivý člověk, 64).
Kulturně specifické vymezení národní identity
Pravidla formování a udržování národní identity se u jednotlivých národů naplňují konkrétním, kulturně specifickým obsahem. Například snaha situovat sebe sama do geografického středu se odráží v české představě o naší zemi jako „srdci Evropy" nebo v ruské adaptaci idey Moskvy jako „Třetího Říma". Snaha přisoudit sobě samému vyšší poslání v případě bytí „na okraji" se promítá do české sebeprezentace coby „nejzápadnějšího Východu" a „nejvýchodnějšího Západu" (Cabada, Jurek 2010) a přisvojování si úlohy mediátora mezi těmito dvěma oblastmi, v ruském případně do národního mýtu o Rusku jako „štítu Evropy" proti ohrožení z Asie, konkrétně proti Mongolům.
85
Dále nás bude zajímat vymezení ruské a české národní identity. Podstata ruské národní identity je otázkou, která je jako ústřední ruský problém řešena od počátku vzniku Rusi dodnes. Permanentně provází ruskou literaturu, filozofii (Čaadajev, Berďajev, Tutčev, Gogolovy digrese), politiku a ideologii. Fixace národní identity se promítá do různých precedentních textů (hymna). Relevantní zdroj pro její vystižení v současnosti představují oficiální proslovy politiků (například novoroční a jiné „přelomové" prezidentské projevy, prohlášení ministerstva zahraničí apod.). Čerpat lze také ze sociologických výzkumů (iniciativa Valdaam, centrum Levada). Ruské národní hodnoty jsou oficiálně vyhlášeny Prezidentovým výnosem z roku 2022.37 Kulturně specifický výčet atributů ruské národní identity nemůže být na tomto místě vyčerpávající, nicméně při srovnání různých zdrojů se jako jejich jádro v autoimagologické ale i heteroimagologické perspektivě jeví: velikost (největší země světa, nekonečná prostranství), starobylost, identita velmoci (vojenská moc, teritoriální expanze), důraz na zvláštnost a přechodovost ruské civilizace (rozkročení mezi Východem a Západem při udržení vlastní autonomie), slovanství a dominantní role v něm, ale i osamělost, až vyloučenost (psychika „obsazené pevnosti", mýtus „nahého mezi vlky"), mesianismus (výlučnost, vyvolenost, připravenost uskutečnit nevyzkoušená řešení, ideologická expanze), uctívání předků a ochrana tradičních hodnot, ovšem zároveň futuristický vektor („světlé zítřky"), pestrost (národnostní, sociální, náboženská s dominujícím pravoslavím), světovost kultury, duchovnost, vyhrocenost bez středních poloh (Rusko výkonově špičkové, nebo ubohé, andělské, nebo zvířecí, superbohaté, nebo velmi chudé, centrální, nebo zapadlé, Rusko se světovou kulturou, nebo zcela bez kultury atd.), přírodní bohatství a drsné klima a v neposlední řadě patriotismus a svornost ruského lidu a rovněž image ruštiny jako krásného a bohatého jazyka. Do komplexu atributů národní identity náleží sociální archetypy, tj. pravzorce sociálního chování. Ty se pro Rusko shrnují obvykle následovně: sklon k extrémům, krajním řešením, realizace experimentálních idejí až na samu mez, sebeobětování se, odevzdanost službě (ideji, lidem, vlasti), trpělivost, důvěřivost, operativnost, schopnost přejímat a osvojovat si „cizí"; idealismus, religiozita, potřeba nadosobních hodnot, emocionalita.38 Rusko si nárokuje exkluzivitu: „Jsme silní, jsme opravdoví, jsme nepoddajní a nikdo nás nedostane na kolena, Jsme jiní než vy, protože chceme být jiní". Nemusíte nám rozumět. Musíte nás ctít a respektovat. A trošku z nás musíte mít strach." (Spoerr podle Ulbrechtová 2018, 351).
Česká národní identita se utvářela v dlouhodobém procesu. Za kardinální texty, které ji vystihují, jsou považovány knihy T. G. Masaryka Česká otázka: snahy a tužby národního obrození (1895), J. Patočky Co jsou Češi? (1982). V. Macury Znamení zrodu a české sny (1983). Autoři definovali hlavní atributy češství v historické perspektivě. De facto po všechna období bylo pro českou identitu klíčové vymezení se vůči Němcům, v období národního obrození přímo zrcadlové (Macura 1983, 41-45). Jako nej podstatnější faktor identifikace českého národa se etabloval český jazyk. Koncept češství se odvíjel od „ideogramu malosti" s návaznými atributy jako mírnost, skromnost, neokázalost (Macura 1983, 195-196), a to v kontrastu k národům velkým s přisuzovanými opačnými vlastnostmi. Malost byla vnímána jako pozitivní příznak. O něco později se přidaly ideály sdíleného slovanství. Češi se stylizují do obrazu poměrně klidného, uměřeného a nenápadného národa: „Ostatní Evropa si Čechů vůbec nevšímá, kolem vznikají dramatická napětí, která se však vždy brzy uklidní." (Patočka 1992, 7). K jádru české národní identity nesporně patří i představa líbezné krajiny a autoimage „nejtěžšího" jazyka. V dalších filozofických a esejistických
37 Jako tradiční ruské duchovní a mravní hodnoty jsou v něm - naprosto absurdně vzhledem k reálné politické a geopolitické situaci roku 2022 - uvedeny: život, důstojnost, lidská práva a svobody, patriotismus, občanství, služba vlasti a zodpovědnost za její osud, vysoké mravní ideály, stabilní rodina, činorodá práce, priorita duchovnosti nad materialismem, humanita, milosrdenství, spravedlnost, kolektivismus, solidarita a vzájemný respekt, historická paměť a generační propojení, jednota národů Ruska. YKQ3 Tlpe3udeHma Poccuůckoů <t>edepauuu om 09.11.2022 z. Ns 809 06 ymeepjKdeHuu OcHoe zocydapcmeeHHoň noAumuKU no coxpaHemiio uyKpewieHwo mpaduuuoHHbix poccuůcKux dyxoeHO-HpaecmeeHHbix ueHHOcmeů [onlline]. OcjjHUHajrbHbiří HHTepHeT-nopTaji npaBOBoří HHc[)opMauHH, 9.11.2022. [cit. 2023-03-21]. Dostupné z: http://publication.pravo.gov.ru/DocumentA^iew/0001202211090019
38 Mbi(|)bi o Pocchh [onlline]. PyccKaa KyjibTypa - kjikdhh [cit. 2018-03-21].    Dostupné z: http://myth-of-russia.lunn.ru/russkaya-kultura-klyuchi/4-stranitsa/
86
textech se frekventovaně opakuje otázka Čechů jako služebného národa, národa ateistického a nepatriotistického: „Národ je ve většině vůči naší národní totožnosti netečný." (Kohák 2010, 9). I když někteří autoři řeší „zvláštní české bytí a žití" (Kohák 2010, 9), spíše se zdá, že tradičními mesiášskými mýty a mýty o vyvolenosti Češi příliš netrpí. L. Holý k „autostereotypu" Čechů přidává i egalitářský étos „...víru v to, že jednotlivci jsou ve své podstatě všichni stejní", představu o „malém českém člověku", který je zosobněním průměrnosti, nepřejícnosti, ale i zdravého selského rozumu a má „zlaté české ruce". Malost realizovaná v „malém českém člověku" u něj tedy není kategorií jen pozitivní. Tento lidský „druh" má ambivalentní povahu: Je zručný a vynalézavý ale bez vysokých cílů, žijící v „...malém světě svého domova a své veškeré snažení věnuje tomu, aby se jemu a jeho rodině dobře žilo." (Holý 2010, 78-81). Autor upozorňuje na rozpor, kdy je budován vysoce pozitivní obraz českého národa, ale výrazně negativní obraz jednotlivých „malých" Čechů (mezi něž se český spectant obvykle nepočítá) (Holý 2010, 83). Další projevy národní identity už budeme sledovat v průběhu analýzy Sorokinových a Topolových románů.
Personifikace národa
Národ často vystupuje personifikovane, v podobě určitého „těla". Kategorie národa se pojímá jako živoucí organismus: Národ se rodí, obrazuje, umírá, trpí, léčí apod. (Košťálová 2012, 27). Oba spisovatelé tuto personifikací provádějí, vyjevují ženskou podstatu vlastního národa a užívají zvířecí i tělesné metafory.
Vytvořit obraz národa jako ženy je snazší tam, kde je v jazyce jeho název femininem. (Hroch 2011, 247). Sorokin píše: „Russia je rodu ženského." (Telurie, 12). Ženskou podstatu Ruska, tedy lépe Rusi, kombinuje s velikostí a aristokrati čností: „Obryně s diamantovou čelenkou a ve sněhobílém carském plášti..." (Telurie, 12). Sorokin aktivizuje obraz Svaté Rusi, zejména ve Dni Opričníka, a „Matičky Rusi". Oživuje mýtus Rusi jako ženy, jež čeká na svého uchvatitele a oplodni tele. Na Rusko se pohlíží jako na objekt, který lze získat: „My, radikální Evropané, jsme v případě takovýchto exotických zemí předpojatí a opatrní jen do okamžiku, kdy do nich opravdu vkročíme. Zkrátka a dobře do prvního intimního sblížení." (Telurie, 11). V duchu sadistické poetiky konceptualismu však tento mýtus pervertuje do alegorických scén znásilnění: „Bolševici matičku Rus povalili naznak a znásilnili ji industrializací. A matička Rus zemřela. Stalinští troglodyti pak na její nádherné mrtvole sedmdesát let tančili své boggie-wooggie." (Telurie, 40). Jinde Sorokin přirovnává stát k tělu, ovšem k tělu mrtvému: „Moskva, to je opravdu lebka někdejší říše Rusů, lebka dávno zesnulého giganta" (Telurie, 13). Zobrazuje Rusko jako mrtvolu, ovšem balzamovanou, vycpanou tak, aby klamně působila jako živá.
Topol pro vyjádření ženskosti národa užívá v Sestře toponymum Bohemie, v románu Kloktat dehet alegorii k zemi v její smyšlené svaté patronce, panence Čechii. Ženskost vyvolává archetypální představy jemnosti, odevzdání se (Komárek 2012), ale jak u Topola, tak u Sorokina je ženská podstata nakonec ambivalentní, respektive dvojtvárna. V Sestře se mnohotvárnost, tedy v podstatě přechodovost, hybridita identity „líbezné" i „bastardi" Bohemie realizuje naráz: „v mý hnusný líbezný a úplně dětinsky brutální Bohemii" (Sestra, 187). Panenka Čechie má dvě podoby: obličeje ze svatých obrázků, kdy se s ní pojí přívlastky jako „líbezná", „krásná", „milovaná", „chránící nádherné Čechy před nepřáteli", a tvář mocnou, až hrůznou, kdy „vítězí nad ďábelskými černokněžníky se žlutýma vlčíma očima" a zjevuje se jako zlověstná „maska" vytesaná do stromů: „Ohlíd jsem se na zlou tvář tý, která měla konejšit..." (Kloktat dehet, 225). Tato Čechie se neobětuje, nýbrž bojuje a drtí, nahání strach a trestá a nabádá muže k boji: „V lesním háji, kde je do stromů vytesaná tvář Čechie, nepřátelskej voják zešílel, odhodil výstroj a výzbroj a stal se putovníkem." (Kloktat dehet, 31). Svým způsobem se v ní ztělesňuje obraz ženy jako matky-vlasti, která „klade legitimní nároky na syny - příslušníky národa". (Hroch 2011, 247).
V případě volby zvířecích metafor, etnických totemových zvířat, ženský princip už neplatí. Sorokin operuje s obecně dominantní metaforou Ruska coby medvěda, pána lesa, kterého se ostatní
87
zvířata bojí, přestože může být i nemotorný. Obraz ruského medvěda se váže na obraz „národního těla" a představ, že toto tělo může být „zmrzačeno", například když nedosahuje rozměrů a stavu, jež odpovídají národním vizím, (Hroch 2011, 265). Ve Dni opričníka]e to medvěd raněný, ale pak léčený, uzdravený, znovu mocný a řvoucí. Pro přežití Ruska je nezbytně nutná mohutnost a vzbuzovaný strach: „A medvěd zesílil, rány zhojil, kosti se masem a tukem pokryl a on mocným drápům znovu narůst dal. Řev medvěda ruského se dnes celým světem nese. Nejenom v Číně a Evropách je mu nasloucháno, ale i za oceánem ryk náš vážně berou." (Den opričníka, 35) Démonický charakter má přirovnání Ruska k drakovi: „...toho léta, kdy drak jménem Rusko definitivně zdechnul" (Telurie, 237). Topol se vyjadřuje retrospektivně o Rusku obdobně, jako o mýtické obludě, hydře („chřtán sovětské hydry", Kloktat dehet, 207). Obraz draka se však českém autorovi asociuje s Asií a medvěda s nerozlíšeným Východem. S medvědem se identifikuje hlavní hrdina Sestry Potok, když se vymezuje vůči Laosanům a odkazuje na svůj původ: „Ti chlápci okolo mě, naše cesty se propletly... ale oni měli v duši svý lijány a hady, svý orchideje, snad, možná by uskákali věci s drakem, ale medvěda mám ve svejch buňkách já..." (Sestra, 367).
Zvířecí podstatu Česka, respektive Evropy, zobrazuje Topol v metafoře psa, psa ochočeného, lísavého oproti divokému vlkovi (viz „bojovníci s vlčíma očima" v románu Kloktat dehet): „Vždyť každej ví... v tý tehdejší dnešní střední ženě, Evropě, jsou jen psi, vlky vybili, v tyhle rezervaci..." (Sestra, 26). „Psí povaha" je ale také ambivalentní. Díky ní je nepatrný český národ schopen přežít („přikrčit se", „kousnout"), i když se to podle Topola váže na morální „problém s kolaborantstvím a zbabělostí" (Sestra, 27). Přirovnáním k psovi dává autor české národní identitě punc služebnosti: „Shodou okolností používám jazyk Slávu, Čechů, otroků, bývalých německých a ruských otroků, a je to psí jazyk. Chytrej pes ví, jak přežít a jakou cenu za to zaplatit. Ví, kdy se přikrčit a kdy uhnout a kdy hryznout, má to v jazyku... Je to jazyk, který měl být ničen... vymýšleli ho veršotepci, mluvili jím kočí a služky. Je to jazyk, kterým se muselo často jen šeptat. Tenhle můj jazyk nedostali ani Avaři ani hořící hranice, ani tanky..." (Sestra, 25). Vybírá si i jiná ujařmená zvířata (oslové, krávy), nebo dokonce zvířata chtotická (krysy): „...bez kmene vám říkám, protože to vás čeká, vy Podevropani, vy Češi a jiný privandrovalci do Bohemie... bude to těžký, protože u vašich víceméně, omlouvám se, svobodní jezdci a zemani, smrdutejch kolíbek v těch studenejch krysích činžácích nebyly žádný dobrý svobodný zvířata, oslové i krávy šli na převýchovu do oslínů a kravínů." (Sestra, 250). Sebemrskačský přístup je v autoimage poněkud neobvyklý, obecně řídká je také volba etnofaulismů pro vlastní skupinu, pro Topola typická (Podevropani, Pepíci, Čehúni). Sdílený duch vzdoru, vytrvalý a otevřený bojový odpor jsou u nás realizovatelné pouze jako hypotéza alternativní historie (Kloktat dehet). Lev jako symbol českého národa se autorovi jeví jakoby nepatřičný: „Nás při vší nenávisti proti komunistům poutal k území Bohemie už jen ten lev, co máme šťastnou a nepochopitelnou shodou okolností ve znaku..." (Sestra, 164-165).
Dílčí atributy národní identity a národní mýty
Prozatímně probrané atributy ruské a české národní identity shrneme v tabulce:
	autoimage Ruska obecně	autoimage Ruska u Sorokina	autoimage Česka obecně	autoimage Česka u Topola
velikost	velikost až gigantičnost, nekonečnost	velikost/po ztrátě velikosti zánik	malost	malost až pitoresknost
geopolitické postavení	velmoc, říše	velmoc/rozpadlá velmoc/zánik a ztráta významu - tj. ztráta autoimage	odvislost od mocností, ale soustavné přežívání	odvislost od mocností, ale soustavné přežívání
88
teritorium	území RF s výboji, narativ, že „Rusko nemá hranice", střed v Moskvě	území RF s fyzicky ohrazenými hranicemi/zmenšení na Moskvu a okolí	česká a moravská kotlina obehnaná horami, střed v Praze	česká a moravská kotlina obehnaná horami, střed v Praze
síla	síla	síla a násilí	slabost, ale strategie vytrvalosti a podvratnosti	slabost, ale strategie vytrvalosti a podvratnosti
ohrožení	ohrožení i ohrožující, narativ „vynucené obrany" realizované jako (preventivní) útok	ohrožení, poražení, intervenovaní, rozprodaní	ohrožení	permanentně ohrožení, na hraně přežití
autonomie	nezávislost, samostatnost	nezávislost /diktát trendů zvenčí/ rozpuštění, rozptýlení	finální nepodrobitelnost	závislost, podrobenost, služebnost / úplná svrchovanost jen jako fiktivní projekce
ženský princip	Rossija, Svatá Rus, matička Rus	Rossija, Svatá Rus, matička Rus	7	Čechie, Bohemie
totemické zvíře	medvěd, orel	medvěd, drak	lev	pes
tělesnost	mohutnost	mohutnost, ale mrtvolnost	křehkost, líbeznost	křehkost, líbeznost / hrůznost, magické schopnosti
Tabulka č. 9: Autoimage obecná a autorská
Ruská a česká kultura se tedy směrem dovnitř vnímají jako odlišné, vzdálené, v určitých atributech dokonce protikladné kultury. Základní určujícím rozdílem je kontrast mezi velikostí a malostí. Jako klíčový identifikační faktor pro Rusko stanovují velikost, rozpínavost, imperiálnost oba autoři, i Topol nazývá Rusko, respektive SSSR, „říší". Pokud tyto atributy pominou, zanikne Rusko jako takové. Pro Česko je charakteristická naopak malost, až miniaturnost (Topol), v Sorokinově variantě realizované jako okrajovost, nepatrnost, bezvýznamnost. Faktor velikostí národa a jeho území ovlivňuje další aspekty autoimage i heteroimage a vzájemných vztahů, určuje zejména poměr dominujícího a dominovaného, jak uvidíme dále. Ve výše uvedené matrici autoimage zaznamenáváme de facto jediný průnik, a to v pocitu ohrožení. Etnika, národy a státy mají univerzální tendenci vidět sebe sama jako ty ohrožované, kteří se musí pouze bránit, sami sebe prezentují jako oběť, respektive mírotvorce (což je paradoxní vůči tomu, že jako nej významnější etapy národních dějin bývají oslavovány ty s nej větší teritoriální expanzí). To je integrální součástí rozšířených národních mýtů o (dědičných) nepřátelích a národních traumatech a poskytuje národům alibi z odpovědností za vlastní osud. To špatné, i to, co se děje doma, lze svést „ty druhé": „Druhý je totiž vítaným elementem sloužícím k ventilaci všudypřítomných komplexů a frustrací i vhodným obětním beránkem; terčem projekce všech tlaků a problémů, jimž musí daná společnost čelit." (Košťálová 2012, 42).
Další dílčí atributy národní identity včetně projevů materiální kultury, jimž jsme se dosud nevěnovali, se v analyzovaných románech vyskytují v různé míře i pojetí. Předešleme, že autoři reflektují obecný princip, že znalost sebeidentifikačních atributů je podmínkou přístupu do (národních) skupin, slouží jako „přístupový kód" do nich: „A pihovatěj kluk říká: Seš vopravdovej Čech? Řekni něco česky. Co? řikám. A on řekne: Zazpívej naši hymnu! Tak zazpívám kus tý naší
89
hymny, co si pamatuju. V duchu si říkám: Kdybyste se tak rozbuleli, sráči! Pak jinej ministrant říká Holýmu: To, vole, to každej ruskej diverzant umí naši hymnu. To je první, co je učej, vole." (Kloktat dehet, 119).
V přehledu uvedeme přítomnost atributů národní identity pro jednotlivé texty a pak některé z nich budeme podrobněji komentovat.
+ na národní úrovni přítomné - na národní úrovni negované
0 na národní úrovni nepřítomné, neuvažované, irelevantní, ambivalentní, transformované
atributy národní identity	Den opričníka	Telurie (pro Rusko)	Manaraga	Sestra	Kloktat dehet	Citlivý člověk
název skupiny	+ Rusové	0 mnoho variant	0	+ Češi	+ Čechoslováci	+ Češi
jazyk	+ ruština, jazykový purismus	0 multilingvismus, hybridita	0 multiligvis -mus, hybridita, společný obecný jazyk	+ multilingvis-mus, hybridita i autonomie češtiny	+ čeština v ohrožení	+ čeština v v ohrožení, multilingvismus, hybridita
oficiální státní symboly	+ ruská modro-bílo-červená vlajka, dvouhlavý orel	0 (vlajky Languedocku, hymna barabinského partyzánského oddílu Johanky z Arku apod.)	0 (erb Kuchyně, vlajka a erb Bavorska apod.)	0 hymna Kde domov můj (ale ne v čisté podobě, parafrázovaná)	+ československá červenomodrob ílá vlajka (s nápisem Pravda vítězí!), československá hymna	0
historie	+	0	0	+	+	-
teritorium	+ Rusko	regionální rozštěpení Ruska a Evropy	0 globální	+ Československo	+ Československ 0	+ Česko
tradice, zvyky, rituály	+ hypertrofované	0 regionální	0 globální	0 komunitní	0	0
projevy materiální kultury	+ hypertrofované, puristicky ruské	0 regionální, globální	0 globální	0 globální	chudoba	chudoba
národní mýty	+ hypertrofované, puristicky ruské	0 ruské národní mýty	0	+	+	+
národní hodnoty	+ hypertrofované, puristicky ruské	0	0	+	+ hypertrofované	0
90
národní hrdinové	+ Gosudar a jeho otec	—	0	0	+ čeští junáci, Dubček	—
náboženství	+ pravoslaví	0 mnoho variant	0	0 kulty	0 kulty	0
veřejná kultura	+ hypertrofovaná	0	0	0	0	-
politika	+ hypertrofovaná	0	0	0	0	-
zákonná práva a povinnosti občana	+ hypertrofované	Omnoho variant				
instituce	+ hypertrofované	-	0	0	0	-
představitelé	+ kut osobnosti	-	0	0	0	-
ekonomika	+ centrální, plánovaná, uzavřená, domácí, zboží	0 lokální	+ globální, konzumní společnost	0	0	+ globální
národní uvědomění a identifikace	+ hypertrofované	0 lokální	0	+	+	+
víra v budoucnost národa	+	0	0	+		
Tabulka č. 10: Přítomnost atributů národní identity
K názvu skupiny jen dodejme, že podle pojmenování by členové skupiny měli být k rozpoznání zvenčí (heteroetnonyma, exoetnonyma) i sami mezi sebou (autoetnonyma, endoetnonyma) (Košťálová 2012, 55).
Jestliže na základě navrženého kategoriálního systému přidělíme hodnotě + 2 body, hodnotě - 1 body a hodnotě 0 0 bodů, vidíme, že pro jednotlivé romány platí různá míra uvažování národní identity a jejích konkrétních projevů:
91
I Výskyt atributů národní identity
Telurie Sestra Citlivý člověk
Den opričníka Manaraga Kloktatdehet
Graf. č. 5: Celkový výskyt atributů národní identity
Je evidentní, že „nejčistším" textem o národní identitě je Den opričníka. Jak rozebereme dále, daný román se dá vykládat takřka jako rukověť účelového stavění národní identity, která se zde předvádí v krystalické, učebnicové podobě. Telurie a Managara jsou vůči národní identitě inverzivní. Dekonstrukce má ovšem vůči vystižení podstaty národní identity stejně významný interpretační potenciál jako její projekce. U Topola je patrné, že v románu Sestra bylo téma národní identity významné, ale integrované do řady jiných, živelně vyvstalých témat, kdežto v dalších textech se objevuje více v popředí a koncentruje se.
Hodnotící přístup k tématu národní identity se v jednotlivých textech proměňuje:
Telurie
Sestra
Citlivý člověk
Den opričníka
Manaraga
Kloktatdehet
Graf č. 6: Hodnotící přístup k tématu národní identity
92
Graf znázorňuje, jak se mezi jednotlivými texty prožívání národní identity vyvíjí. V románu Den opričníka se slučuje stát a národ, národní identita je jednoznačná, nezpochybnitelná, navázaná na přísný patriotismus a rozvinutá ve všech sledovaných atributech, tedy zahrnutá „totálně", jak přísluší totalitnímu režimu Telurie představuje opak Dne opričníka s krachem jednotné národní ruské ideologie a decentralizací, národní identita je zde ale ještě zvažována jako kategorie. V Manaraze dané téma jako takové zcela vyvanulo. Sestra se vyslovuje k tranzitnímu období, kdy se česká národní identita redefinuje, ovšem už je ohrožena globalizačními jevy. Román Kloktat dehet je významně patriotistický, ale v hodnotách + a 0 se projevuje Topolova skepse vůči udržení české národní identity, obdobně jako v Citlivém člověku, kde se řada atributů národní identity rozplývá v nadnárodním rozměru.
Součást profilu národní identity jsou národní hodnoty. K nim se společnosti vylíčené v románech staví také různě: + na národní úrovni přítomné - na národní úrovni negované
0 na národní úrovni nepřítomné, neuvažované, irelevantní, ambivalentní, transformované
národní hodnoty	Den opričníka	Telurie (pro etablující se státy)	Manaraga	Sestra	Kloktat dehet	Citlivý člověk
patriotismus	+	lokální	0	+	+	0
nezávislost	+	+	+	+	+	+
jednota	+	+/-	-	0	+	0
jedinečnost	+	-	0	+	+	+
duchovnost	+	+	0	+	+	-
úcta k historii	+	+/-/0	-	+	+	0
tradicionalis-mus	+	+/-/0	-	-	-	0
lidová moudrost	+	+	0	+	+	+
občanské ctnosti	+	+/-/0	0	0	+	0
služba vlasti	+	+/-/0	-	0	+	0
vysoká morálka	+ (deklarovaná)	0	-	0	+	-
mravnost	+ (deklarovaná)	0	-	0	0	0
heroismus	+	+/-/0	-	-	+	0
solidarita	-	+	0	0	+	-
Rodina	+	+	0	0	0	+
udržení statutu quo	+	-	-	-	-	-
svoboda	-	+	0	+	+	+
Tabulka č. 11: Přítomnost národních hodnot
93
Celkovou přítomnost národních hodnot vyjadřuje graf, z něhož je patrné, že jejich deklarace má největší význam v totalitním státě (Den opričíka), u rodících se národů (Telurie) a v čase ohrožení (Kloktat dehet). Naopak na národní hodnoty rezignuje globalizovaná a komercionalizovaná společnost (Manaraga, Citlivý člověk).
16
Denopričníka     Telurue       Manaraga        Sestra       Kloktat dehet Citlivý člověk
Graf č. 7: Přítomnost národních hodnot Tužení národní identity
Jako výchozí pro vysvětlení obecných mechanismů utváření národní identity i její kulturně specifické varianty nám může sloužit text Dne opričníka. Sorokin popisuje tyto mechanismy velmi strukturovaně, i když samozřejmě v ironickém plánu, a předvádí jakousi vydestilovanou esenci národní identity a ruského autoimage. Ukazuje strategii, jak národní identitu cíleně pěstovat, neboť v totalitním státě se tato musí neustále konstruovat, udržovat, živit tak, aby pronikala do každodenního života všech jedinců společnosti a zajišťovala jejich loajalitu. Pro vytvoření celistvého a všezahrnujícího národního obrazu je třeba soustavně pracovat na autoimage vnitřním i vnějším, budovat negativní heteroimage jiných, sledovat metaimage a reagovat na ně a všechny složky image nepřetržitě kontrolovat a korigovat.
Budování, utužování a pročišťování národní identity ze strany režimu se ve Dni opričníka děje mnoha prostředky: prezentací vlastní výlučnosti v přítomnosti i minulosti (zbožštění vlastní historie, aktivizace národních mýtů), vyhraněním se vůči nepříteli vnějšímu i vnitřnímu, uzavřením se vůči světu, neustálým vylučováním nesprávných elementů a jejich likvidací, všudypřítomným didaktismem a ritualizací. Stát drží pohromadě také společná velká idea (obnova Ruska), jeden vládce, celistvé pevně ohrazené území, princip „chléb a hry". Stát se uchyluje k propagandě, represím a restrikcím, jednotné výchově a monokultuře angažovaného umění. Společnost vylíčená v v románu konstruuje obraz světa, v němž je zcela vše, až do naprostých marginálií, kategorizováno, a to pouze binárně. Sorokin tento motiv hyperbolizuje. Knihy jsou buď povolené, nebo nepovolené, drogy užitečné, nebo škodlivé, učební obory vhodné, nebo nevhodné: „Knihy musí být jen k věci, sokolíku, o řemesle tesařském, pekařském, zednickém, elektrickém, loďařském, mechanickém, tkalcovském, slévačském, zlatnickém a klenotnickém, cihlářském a platickém." (Den opričníka, 109). Oficiálně neexistují přechodové „šedé" zóny ani škálování. Pakliže se vyskytnou určité smíšené, neohraničené či nečitelné jevy, jsou označeny za kontaminované a špatné: „Pravá a levá ruka se nemíchají..." (Den
94
opričníka, 73). V takovém systému je budování autoimage velmi snadné. Atributy národní identity jsou zde hypertrofované, konstantní, obklopené aureolou posvátnost a výlučnosti. Jsou neoddiskutovatelné a čitelné, co do počtu uzavřené, konečné a bezalternatívni. Vnitřním autoimage lze snadno ovlivnit masovou indoktrinací občanů. Pro ně je vše jasné, přehledné a lineární.
Sorokin groteskním způsobem vystihuje fenomény provázející ochranu národní identity, jako je neofobie, potlačování vnějších vlivů a purismus domácí kultury. Gosudar a jeho svita budují izolovanou civilizaci, a to s kontrolou do nejmenších detailů. Lidé nemohou poměřovat vlastní společnost s jinými, nemohou vycestovat: „Před osmnáctí lety... na Rudém náměstí lid své cestovní pasy pálil. Na pokyn Gosudarův... aby dědictví Bílého Zmatku spálili. Aby věrnost Gosudarovi přísahal. Skoro dva měsíc ten oheň hořel..." (Den opričníka, 111). Metafora ohňové očisty se rozšiřuje i na knihy (s narážkou na Bulgakovův román Mistr a Markétka a vyjádřením rezignace na nesmrtelnost tvůrčího ducha v totalitním systému i s „přípravou" na Manaragu): „Knihy dobře hoří, nejlépe rukopisy." (Den opričníka,lll). Občané vědí jen to, co jim systém předloží i s interpretací -nevytvářejí si osobní obrazy, ale konzumují image. Jejich obzor se postupně zužuje a homogenizuje.
Gosudarův stát sice staví uzavřenou a pevnou konstrukci, ale jelikož „velká myšlenka zajisté vždy velký odpor plodí" (Den opričníka, 33), musí k tomu zavádět silná ochranná a obranná opatření. Ta spočívají v hlídání nepropustností hranic (oficiálně nikdo nesmí ven ani dovnitř), ve vylučování cizorodých elementů, v politických, kulturních i jazykových čistkách: „To proto vystavěl Gosudar náš Stěnu velikou, aby ohradil nás od nevíry a puchu pekelného, od kyberpunků proklatých. Od sodomitů, katolíků, melancholiků, budhistu, sadistů, satanistů, marxistů, megaonanistů, fašistů, pluralistů, jakož i ateistů! Víra je... studnice vody pramenité, čisté, průzračné, tiché, význačné, silné a hojné!" (Den opričníka, 168). Obecně platí, že národní identita je založena na uzavření se do sebe tím více, čím více se národ cítí být ohrožen: „Národ vystupuje navenek jako uzavřený celek, do něhož Cizinci nemají přístup, narušili by tak jednotu, uniformitu a stabilitu celé skupiny." (Košťálová 2012, 27). Dominantním principem vytváření obrazu „my" je vymezení se skrze k „oni", čímž se budeme podrobně zabývat v kapitole Konstrukty „oni". Nicméně předznamenejme, že sebeidentifikace tu probíhá zejména skrze negaci. Nemusí se jednat jen o princip etnický, ale o figuru nepřítele obecně, včetně nepřítele vnitřního: „...od té doby padaly hlavy u kremelské zdi, nejeden vlak odvážel za Ural krkavce a jejich rodiny, nejeden červený kohout kokrhal za úsvitu v dědičných usedlostech, nejeden vojvoda prděl na kůlu v Tajné kanceláři, nejeden varovný dopis padl do schránky Slova a Díla na Ljubjance... nejednoho cizokrajného jsme vyprovázeli ve třech žlutých medácích ostudných..." (Den opričníka, 33). Zvláště u mladého státu, jehož normy byly přijaty teprve nedávno a ještě nejsou úplně silné, je potřeba je znovu a znovu utvrzovat. (Uffelmann 2021, 134). Sorokin ukazuje, jak je ve skutečností totalitní společnost křehká a že se systém de facto nachází před krachem, jak ostatně stvrzují další dva návazné romány.
Kulturní specifičnost a odlišnost země od okolního světa jsou v Gosudarově říši záměrně potvrzovány i v jevech hmotné kultury každodenností. Rusko například používá vlastní měrné jednotky, kdy sahá k historické tradici/identitě: měří se verstami a aršíny, platí se rubly a kopejkami. Archaizuje se vaření: „Vprostřed toho všeho ruská pec, široká a bílá. Ivan Ivanovic věci rozumí. Jaké by to bylo pravoslavné stolování, kdyby při něm nebyla zelňačka a kaše z ruské pece? Copak se v nějaké zámořské mikrovlnce pirohy dají upéct tak jako v naší ruské peci? Copak se jinde mléko lépe srazí? A co tatíček ruských chléb? Ruský chléb je třeba péct v ruské peci, to vám i poslední žebrák poví." (Den opričníka, 25). Vlastní je i způsob prodeje: Gosudar „supermarkety cizozemské" nahradil „ruskými Lidovými stánky", a to s krajním omezením výběru sortimentu, zřejmě by lid nevyšel „ze cviku" ve vnukávaném binárním uvažování. Veškeré zboží kromě sýra se prodává pouze dvojího druhu: „Když si lid vybírá z dvojího, usídluje se v něm vnitřní klid jistotou zítřka je prodchnut, zbytečného hemžení se vyvaruje, a tudíž je uspokojen. A s takovým uspokojeným lidem se pak dají konat velké věci." (Den opričníka, 45). Ve zboží domácí provenience (s výjimkou čínských produktů tam, kde ruské technologie nestačí) se replikují další národnostně identifikační atributy včetně imagologicky zatížených názvů. V obchodním domě Dětský svět se prodávají „...flanelové
95
ovinovačky Svjatogor: sedí na lavičce mládenec kučeravý a krásná děvucha v čelence vyšívané před něj pokleká s novou ovinovačkou v ruce. Za brnkání balalajky a vzlyků harmoniky k ní mládenec natahuje nohu svou bosou. Děvucha ji ovinovačkou ovinuje a holínku mu obouvá." (Den opričníka, 124). Sorokin předvádí, jak je ruský občan atakován živými didaktickými obrazy, jakoby středověkými „lubky". Prostor vizuálně obsazený propagandistickou výmalbou je typický pro totalitní systémy, kdy byl jedinec podrobován nepřetržitému působení všudypřítomné moci, „které se nedalo vyhnout, která... zaznívala z ampliónů, vystupovala z obrazů a symbolů, hovořila z projevů" (Maier 1999, 35), a tudíž tvoří i častý motiv antiutopické, ale i utopické literatury (například v Moorově Slunečním státě byly ulice vymalovány encyklopedickými výjevy). Národní hodnoty jsou občanům neustále připomínány prostřednictvím různých didaktických formátů (proslovy, divadelní představení, noviny, veřejné oslavy...). Zjevování státních symbolů rutinně provází pravidelné činnosti jedince: „Bublina se rozhoří, zavlní se v ní blankytná, bílá a rudá státní vlajka Vlasti se zlatým orlem dvouhlavým, halasí zvonice Ivana Velikého." (Den opričníka, 10). Vnitřní autoimaginativní prostředí se zacykluje, jeden atribut národní identity se řetězí s dalším, vše se koncentruje, zahušťuje tak, aby lid nemohl vystoupit z patriotického kontextu „našeho" ruského světa.
Omezen je přístup k informacím. Občané je čerpají ze státem kontrolovaných zdrojů (troje noviny ruské Naše Rus, Komersant, Obroda), předpřipravují jim je „zpravodajci": „A v každém domě, v každé bublině zpravodajské vidí lidé pravoslavní sílu Gosudara i státu. Chápou, co je Slovo a Dílo." (Den opričníka, 32). Totalitní režim si uvědomuje sílu slova a potřebu jeho ovládnutí pro své přežití. Později v Telurii proběhla kardinální změna i na tomto poli. Přístup k informacím je ohraničený, ale ne shora, spíše kvůli chybějící infrastruktuře a v celkové nečitelnosti a převládnutím neseriózních zpráv a dohadů, ovšem je pluralitní. V Manaraze mají všichni neomezený a okamžitý přístup ke globálním informacím, i když omezený zase jinak, selekcí skrze umělou inteligenci.
„Ruskosť ve vnitřním autoimage je tedy v románu reprezentována na několika úrovních, v podstatě odpovídajících modelu kultury jako cibule (Hofstede 2001). Ten je založen na metafoře vnější a vnitřní vrstvy. Viditelnou vnější slupku tvoří symboly a rituály, zvyky, vizuální projevy, identifikační krajina, pod ní jsou hodnoty (co je dobré a co špatné, co je čisté a co nečisté, co je krásné a co ošklivé atd.) a ve skrytém jádru se nacházejí hluboké vrstvy kultury, tzv. antagonismy (elitářská versus rovnostářská kultura, kolektivní versus individualistická kultura, s monochronním vnímáním času versus polychronním vnímáním času atd.). Svrchní, viditelnou úroveň tvoří konkrétní atributy, jak lze shrnout v tabulce:
krajina a klima	step, tajga, lesíky, hájky, pole, „snopy pšeničné", černozem, modříny, břízy, jívy, borovice, smrky, říčky, orel, kůň, medvěd, sníh, mráz, „zimní slunko"
kultovní místa	Moskva, Rudé náměstí, „Kreml bělokamenný", věže kremelské, stěny rudé kremelské, zvonice Ivana Hrozného, Všelidová knihovna, pomník Minina a Požarského , „Krym náš slunečný", „matička Volha"
lidský typ	„prosté ruské tváře, „lidé jako vytesaní z lubku", „dívka s copem na rameni pravém", „smaragdové oči", „kučeravý mládenec", „pomněnková očka", „široký ruský plnovous"
oděv a obuv	rudobílý sarafán, kakošnik, rubaška, středověký kinžál, ovinovačky, láptě, holínky
jídlo	kaše, kaše pohanková, pirohy, šči, „tatíček ruských chléb", chlebíček žitný, bliny, koblihy, kaviár, maso vařené s cibulí, syrniky, dušená řepa v medu, klikvový rosol
pití	vodka, zelný lák, silný čaj, kvas sucharový, bílý kvas, šťáva březová
folklórní tradice	guslaři, rolničky, donští kozáci, dvůr se seníky, chlívy, konírna, „stěny roubené ladně přitesané a konopím upevněné", roubené ornamenty, „kohouti s růžicemi větrné na střeše", vyšívané ručníky a ubrousky, truhlice, komody,
96
	samovary, „kolébka z proutí pletená", kachlová kamna, stoly dubové, lžíce drevené, březové metličky kozlíkové kapky, trhy na Rudém náměstí, prodavači medoviny, perníkáři, balalajky, dombry, harmonika, tamburína, bohatýři, ruské pohádky
náboženské propriety	svíce, ikony, ikonostas, olej kahance pod ikonou, Spas Zběsilé oko, chrám, báně
Tabulka č. 12: Hmotné atributy národní identity ve Dni opričníka
Z výčtu je patrné, že zbytnělá je v dané vrstvě národní identity zejména lidovost. Vnitřní autoimage je založeno na měkkosti, búkolice, vyvolávání pocitu krásy, dojetí, pýchy, lásky. Idealizovaná stará venkovská Rus je zdrojem harmonie a blaženosti, má opojnou moc podobně jako drogy: „Rybky... podobáte se ... kouzelným rybám, co za starých časů ruským Ivánkům-hlupáčkům štěstí přinášely v podobě chaloupek vyřezávaných, dcerek carských či pícek-samochodek." (Den opričníka, 70). Autoimage přírody rozvíjí jak představy líbezné krajiny (hájky), tak obraz drsné země s extrémními životními podmínkami: „Naprosto spolehlivé a nezničitelné v krutých mrazech i nejhorším vedru... džípy čínské výroby." (Den opričníka, 102).
Vnější autoimage se naopak zakládá především na demonstraci moci a síly („řvoucí medvěd"). S vnitřním autoimage se propojuje v předvádění mravní čistoty, tradičnosti nepostradatelnosti Ruska pro svět díky surovinovým zdrojům a jeho dominanci: „Středem jeviště se táhne Třetí západní roura., noří se do Západní stěny, kvůli které v poslední době tolik poprasku a řečí... Na Stěně stojí náš střelec-hraničář, se samopalem paprskový, stojí a dalekohledem se na jejich stranu dívá." Na kohoutu je nápis „Zavřeno", ale „podryje se diverzantský krtek a plyn zase pustí". Je zastřelen junáky-hraničáři a rozezní se častuška: „My zlodějům Eurogazu / dopřejem jed na krysy... Ale my vás zaplynujem / až se z toho zalknete." Sorokin pokračuje fraškou. Rusko do plynovodu „naprdí", Západ se dusí, „kvil a vytí" se ozývá, vrcholem hry je zbožštění „ruského prdu": „Poslyšte, pánové, hoří sirovodík, který vyprdí naši stateční vojáci?... Hoří... Evropa se našich pšouků nemá co obávat... i prd ruský by evropská města vytápět mohl." (Den opričníka, 55-58).
Image napomáhají v totalitním systému konstruovat „národní" umělci, kteří požívají zvláštní statusu. Ve Dni opričníka jsou „láskou lidu všeho i láskou Gosudarovou zahrnuti" (Den opričníka, 86). Sorokin tematizuje roli koryfejů, „dvorních národních pěvců", cenzury i autocenzury. Kulturní kontext je stejně jako ostatní kontexty života společnosti tvořen omezeným, schváleným a ověřeným souborem angažovaných textů a vizuálních produktů. A naopak má své texty prohibované: Opričník Berla čte Afanasjevovy Zakázané pohádky, které ukořistil v usedlosti zadrženého „šlechtice", na což je pohlíženo nelibě: „Gosudar přeci nemá hnusná slova rád. Tu knihu spal." (Den opričníka, 29). Stát k umělcům vzhlíží, zároveň je ale zotročuje, mimo jiné v diktátu výrazových prostředků, procesně pak například v příkazech kolektivního psaní „na čas", přehrávek před potentáty apod. (Pešková 2012). Z imagologického hlediska je významné, jak se od tendenčního umění vyžaduje patriotistická linka, ať už odkazuje k minulosti, nebo „tepe" události současnosti. Vlastenecká díla v sobě koncentrují atributy národní identity, jak jsme je vytyčili výše: obrazy přírody, vztah k území, k minulosti, oslava vládce: „...nalevo pravoslavná, napravo ruská klasika a uprostřed novinky současných spisovatelů: Bílá bříza, Otcové naši, Novgorodské desátky, Isaak Epštejn - Dobytí tundry, Rašid Zametdinov - Matička Rus, má vlast, Sawatij Šarkunov - Všední dny Západní stěny, Irodiada Děňuškinová - Muž mého srdce, Oxana Podrobská - Zvyky dětí nových Číňanů... poezie: Širé rodné dálky, jabloňový květ, Jarní luh, Tobě za vše budiž dík! Jen žij, vše živé! Salman Basajev - Píseň čečenských hor, Syrkov - Dětství Gosudarovo." (Den opričníka, 85-86). Posledně jmenovaný titul, óda na Gosudara, je posvátným textem, knihou vyššího řádu, a to i jako artefakt: „drahá vazba z teletiny, ražba zlatá, růžová řízka, pevný papír bělostný a záložka z blankytného hedvábu" (Den opričníka, 87). Gosudar už v dětském věku v básni vystupuje jako nositel znaků národní identity (příroda, lidovost, velikost, moc), jako její budoucí garant: „...jak jsi lesy jitřil, širé
97
lány.../ jak jsi na střelnici ráno chodíval, Stát, národ a vládce zde splývají v jedno: „...jak se Rusko v tobě prvně ozvalo, / jak se rodná země v tobě probudila..." (Den opričníka, 87). Oficiální umění je postaveno na podobných principech jako socialistický realismus: ryzí účelovost, krajní zjednodušení, jasné rozlišení kladných a záporných postav, romantizující prvky, stylový eklekticismus. „Státní" umění nesnáší cokoli nejasného, záludného, nesrozumitelného. Jeho průzračnost je dávána do kontrastu s vysmívanou tvorbou „ilegálních intelektuálů" (Sorokin dovádí do formální dokonalosti obojí): „...hnůj, zvratky, zvonivá prázdnota: Bich bach buch - / to je Bůh. / Bĺch buch bach - / to je Bach." (Den opričníka, 116). Jako „zrůdný polyp na těle našeho zdravého umění" (Den opričníka, 116) vylučuje modernu (zaum, nonsens) a různé kosmopolitní výstřelky: „Minimalismus, parádygma, diskurs, khon-septik-ualismus... Slovům těm naslouchám od časného dětství. Ale co znamenají, tomu jsem dodneška neporozuměl. Kdežto taková Bojarka Morozová? Sotva v pěti letech jsem se dozvěděl, kdo to je a od té doby to až podnes vím. Celé to „moderní" umění slavné se jedinému tahu štětce našeho velkého Surikova rovnali nemůže." (Den opričníka, 116). Režim stojí na principu uzavřenosti, sebevzhlížení a zacyklení se, uznává pouze vlastní umění: ruské náboženské ikony, ruský realismus 19. století a současnou normovanou produkci.
Umění má didaktickou funkci, didaktísmem je ovšem prosycena společnost na všech úrovních. Stát pečlivě dbá na výchovu - a převýchovu - mladého pokolení. Dětí se musejí vzdělávat v přísně vymezeném spektru státem podporovaných manuálních učňovských oborů utilitární povahy. Zrádcům národa jsou děti odebírány: „Ten se o drobotinu postará, nenechá ji zvlčet, vychová z nich poctivé občany velké země. Venku už stojí žlutý autobus." (Den opričníka, 25). Jde o obecně kulturní jev: „...v průběhu historie sílila národní identita díky povinné školní docházce, jednotným učebním textům, společně prožívaným událostem." (Košťálová 2012, 25).
Role národní historie v konceptu národní identity
Zvlášť se nyní v rámci analýzy Dne opričníka budeme věnovat otázce národní historie. Národní historie je jedním z nej důležitějších pramenů národní identity: „...pro udržení identity samotné je nezbytná kultivace historické paměti, odkaz na minulost se zdá být nezbytným předpokladem k tomu, aby se sociální skupina vůbec mohla identifikovat" (Sanchéz 2005, 44). Připomeňme, že určitou podskupinu autoimage tvoří obraz sebe sama v dřívější (po)době, že pro aktuální image je vztah „my nyní" a „my v minulosti" také formotvorný. Aktuální národní identita bývá stavěna na odkazu k historickým epochám v paralele i v kontrastu a opírá se o národní mýty.
Sorokin ruské národní mýty systematicky integruje do narativu románu, i když ne všechny stejnou měrou. Vycházíme z taxonomie národních mýtů dle Schopflina (1997): a) mýty o území, b) mýty o spasení a utrpení (a dobách Temna), c) mýty o nespravedlivém zacházení (s mýty o obětním beránkovi), d) mýty o vyvolenosti a civilizační misi, e) mýty o vojenské udatnosti, f) mýty o znovuzrození a obnově (o zakládající události), g) mýty o etnogenezi a starobylosti a h) mýty o příbuzenství a sdíleném původu.
Do „kolektivně sdílené matrice paměti" (Košťálová 2012, 62), jež spoluvytváří výsledný pozitivní obraz skupiny, zanáší Sorokin v první řadě mýty o „dobách Temna". Hodnocení současnosti je vylepšováno prostřednictvím dehonestace minulosti, a to v jednoduchém systému binárních opozit vycházejícím z primitivního odlišení minulosti jako špatné a temné a přítomnosti jako dobré a světlé. Sorokin pracuje se základními metaforami nemoci versus zdraví, slabosti oproti síle, smutku kontra radosti, chudoby oproti hojnosti, bezmocnosti vůči moci, okrajovosti versus centrálnosti. Dnešek vypadá oproti minulosti jako „...roh hojnosti, požehnáním překypující": „...lidé na náměstí tří nádraží, bída, prodávají, co se dá, aby si vydělali na kousek chleba... Běženci a pohořelci, kteří se z hoře a bídy do Moskvy všichni připlahočili-přitrmáceli, váleční invalidé, starci, veteráni, hrdinové práce..." (Den opričníka, 53). V lexikální rovině se asociace rozvíjejí do obsáhlých konotačních řetězců: nemocný - raněný - dodýchávající - otrávený - shnilý - mrtvý - chcíplý - proklatý oproti zdravý -vyléčený - zdatný - plný sil - čistý - živý - živoucí - posvěcený atd. „Náš současný" zároveň
98
automaticky znamená „dobrý" „čistý", „božský", „krásný", „užitečný", „mravný", „pevný", „sluncem prostoupený" atd. Stejné přívlastky, které, zvláště v textu, který je stylizován do vyprávění staroruské literatury, fungují de facto jako epiteta constans, se vyskytují i v obrazech „našeho" a „cizího" obecně: „Jdu polem nekonečným, ruským, za obzor ubíhajícím, vidím koně bílého před sebou..." (Den opričníka, 8). Budeme se jim věnovat v kapitole Koncepty „oni", aleje už nyní zřejmé, že paralely vedou k tomu, že v imagologickém kontextu může subjekt v historické perspektivě vnímat sebe sama skutečně i jako „cizího", dokonce jako nepřítele. Co se týče systému binárních opozit, jde o model velmi dávný. Polaritními opozicemi je budována vnitřní struktura mytického myšlení, mytologická logika jimi překonává „nepřetržitost ve vnímání okolního světa" (Meletinskij 1989 178). Rovněž křesťanskému pohledu je vlastní rozdělení světa na antitéze (nebe - země, ráj - peklo, Bůh -ďábel, dobro - zlo, bohabojní - hříšníci, nahoře - dole ortodoxie - hereze, Kristus, jenž se nikdy nesmál - Ďábel, který nikdy nepláče) (Gurevič 1996, 342, 355, 362). „Bytí v extrémech" lze považovat i za fenomén typicky ruský. Ruská kultura se vyvíjela jako kultura s binární strukturou, od počátků se formovala jako vnitřně rozporuplná, spájející krajní protiklady a vynechávající střed. Berďajev píše o tíhnutí ruského ducha k takové vyhrocenosti, že každý ideál je nutně doprovázen svým protipólem. Snaha po absolutní svobodě tudíž vede k otroctví a vzývání absolutní lásky k nepřátelství a nenávisti. (Berďajev 2003).
Historická období ve Dni opričníka nesou symbolická, ve společnosti obecně vžitá označení, což svědčí o tom, že se v kolektivní paměti pevně usadila jako nezpochybnitelný fakt a zároveň v ní defilují i s příslušným hodnocením. Obraz vybraných minulých období tedy splňuje charakteristiku image coby zvenčí cíleně konstruovaného produktu dodávaného recipientovi již s interpretací: „Staré věkovité smrky pamatují Zmatek Rudý, Zmatek Bílý, Zmatek Šedý, Obrodu Rusi. A pamatují si i Proměnění." (Den opričníka, 17). Poměrně nečekaně se Gosudarův režim negativně vyhraňuje vůči sovětské epoše, již nazývá Zmatek rudý, a k období po pádu SSSR, označeném jako Zmatek Bílý. Stav po poslední válce se jmenuje Doba Bílého Hnisu. Jak vidíme, výklad historie koreluje s obecnými mechanismy, kdy se orientuje kolem opěrných bodů, které fixují představy o sdíleném historickém vývoji, sérii vítězství a proher. (Košťálová 2012, 32).
Opěrné body v kolektivním národním vědomí tvoří také „místa paměti", „prostory paměti", kultovní kulminační místa prostoru. Ty mají více vrstev. K nej starším patří mytologická posvátná místa, náboženská poutní místa, dále místa připomínající „slavné stránky národních dějin - vítězné bitvy, rodiště, respektive sídla významných osobností národního života... národně interpretovatelné instituce", ale i místa upomínající na národní ponížení a utrpení a také „jedinečné a pozoruhodné přírodní útvary a úkazy - hory, řeky, skály, vodní toky, stejně jako specifické nerostné bohatství." (Nora, 1986, 424, cit. podle Hroch 2011, 261). Ve Dni opričníka odkazují taková místa na středověké události (pomníku Minina a Požarského), k sovětským časům ale s s aktuální archaizací (Všelidová knihovna, „...kde se bičuje inteligence, kde je pranýř zemský", Den opričníka, 117). Spojením historie a prostoru nabývají prováděné děje symbolický, státotvorný, ba kosmotvorný význam. Bez tohoto prostoupení, při náhodném výběru místa by se tento význam nerealizoval.
V totalitním státě se obrazy předchozích období fixují ještě pevněji a s jednostranným výkladem, neboť je zapotřebí budovat čitelnou mentální strukturu v synchronním, ale i diachronním plánu (směrem do minulosti i do budoucnosti). Typické rovněž je, že některé události jsou interpretovány a kanonizovaný jako zakládající: „Jakmile Rusko povstalo z Popela šedého, jakmile si sama sebe znovu uvědomilo, jakmile před šestnácti lety položil Gosudarův tatíček Nikolaj Platonovič první kámen do základů Západní stěny, jakmile jsme se začali ohrazovat před vším cizím zvnějšku a před vším ďábelským zevnitř..." (Den opričníka, 33). V mýtech o dobách Temna se tak charakteristicky objevují hrdinové-mučedníci: „film... o zápasu s Gosudarem, o prvních opričnících, o hrdinech Valujovi a Zvěrogovi, kteří tehdy zavražděni byli..." (Den opričníka, 95), a také obligatórni postavy zrádců, zde tehdejší ministr zahraničí.
Na mýty o dobách Temna navazují vyprávění o překonání traumatických etap, mýty o znovuzrození: „Zákon a pořádek, to jsou věci, na nichž vždy spočívala a spočívati bude svatá Rus,
99
z Šedého popela znovuzrozená." (Den opričníka, 32). Zbavování se odkazů dob Temna provází obrazoborectví: „Teď je na Rudém žertovně a zpěvně, veselo... Jako malý chlapec vídal jsem docela jiné Rudé náměstí - drsné, přísné, hrozivé, s hrobkou žulovou, v níž navěky spočinula mrtvola vykonavače Rudého zmatku. A hned vedle se choulil hřbitov pomahačů jeho. Pochmurný obraz. Gosudar však hrobku žulovou se zemí srovnat kázal, mršinu buřiče šikmookého do hlíny zakopal a hřbitov odklidit nechal. A tak je dnes tohle náměstí přesně takové, co jeho jméno ve staré ruštině znamenalo - ne Rudé, ale Krásné." (Den opričníka, 36), „...již dvanácte let je Kreml bělokamenný. A místo ďábelských těch pentagramů na věžích kremelských znovu zlatem září samoděržavní orli dvouhlaví." (Den opričníka, 88).
Gosudar a jeho otec získávají aureolu, tedy vlastně autoimage, otců-zakladatelů, což je archaické paradigma, obraz „svatých otců", který si totalitní režimy vypůjčují od náboženských systémů. „Svatí otcové", k nimž se lidé emocionálně vztahují jako ke svým skutečným předkům, zakládají „čisté učení", jejich texty nebo i některé knihy o nich jsou považovány za nedotknutelné „svaté knihy" (Maier 1999,13). Vůdci opričnické Rusi jsou líčeni i jako léčitelé, spasitelé a zachránci spálené země: „....opričnickou obručí stáhl Gosudar nemocnou, prohnilou a rozkládající se zemi, ovázal ji jako medvěda raněného, dodýchávajícího a krev a mízu životadárnou ronícího. Vše hnisající, nepřáteli otrávené, nechali jsme odtéci. A medvěd zesílil..." (Den opričníka, 35). V centru ruské národní identity spočívá právě figura silného vládce tradičně propojeného s představou o něm jako o zástupci Boha na zemi. „Gosudarovo oko věčně bdělé" (Den opričníka, 37) shlíží na lid jako Božské oko. Je charakteristické - pro náboženství, totalitní režim i pro jeho antiutopické ztvárnění -, že Bůh/vládce je všudypřítomný, ale zároveň ho bezprostředně vlastně nikdo neviděl. I ve Dni opričníka je figura Gosudara svým způsobem virtuální, vlastně přítomná v podobě image - osobně se v románu neobjeví, ani Pařez se k němu nepropracuje.
O zbožštění vládce svědčí i jeho jméno, respektive jeho redukce na jméno obecné (Gosudar, Gosudarka, Gosudarův otec), což má obdobu ve vývoji náboženského myšlení. Redukce jména nebo jmen boha na obecné označení „Bůh" nebo „On" je nejvyšším stádiem vývoje náboženství, vyspělého monoteismu. Označení „Bůh" nebo „On" jsou jediná s to obsáhnout dokonalost a nezměrnost Boha, která se nedá slovy vyjádřit a pro nějž nelze najít žádné jiné konkrétní jméno. (Cassirer 1946, 52). Je zajímavé, že Sorokin zaznamenává i vývojově předcházející stupeň božství, kdy se mocnost boha naopak prokazovala množstvím jeho jmen. V rovině politiky tomu odpovídá multiplikace funkcí, kdy se při představování jejich nositele podává jejich plný výčet. Ve Dni opričníka je takovým případem Gosudarův zeť, „akademik Ruské akademie věd, čestný předseda Moudré sněmovny, zástupce přednosty Východní pokladnice... majitel Jižního přístavu..." (Den opričníka, 45). Svatost představitelů státu podtrhuje i kontaminace prorežimních textů s církevními žánry, zejména s hagiografiemi (óda na Gosudarovo dětství) a ikonografickým uměním: „Gosudar stojí na pozadí krásné ruské scenérie se slunkem vycházejícím, s první cihlou v ruce tu stojí, ku západu hledí a pronáší ono posvátné: „Velká ruská stěna!" (Den opričníka, 99). V budování vůdcova kultu hraje jeho vizuální zpodobnění důležitou roli, je klíčové, aby na lid shlížel, byl permanentně přítomný (Macura 1992, 17-18). To koresponduje i se spojením postavy vládce s postavou otce jako takového, kdy v realitě totalitních režimů v krajní variantě, a tu Den opričníka ve scénách odebírání dětí rodičům ukazuje, vůdce rodného otce nejen zastupuje, ale i nahrazuje. Ve Dni opričníka je podle klasického totalitního paradigmatu stát postaven na půdorysu rodiny: Gosudar je otec, Gosudarka matička, šéfovi se říká Táta (a také kormidelník s odkazem na Stalina), opričnina se nazývá bratrstvem. Pařezoví svita opričníků rodinu přímo supluje, o jeho vlastních předcích se nedozvídáme kromě jedné zmínky nic.
Přes autoimaginativní deklaraci moci a síly je pro Rusko typický i mýtus oběti a obětního beránka s motivy věčného utrpení a historických křivd, jež musí ruský národ snášet. Autoimage Ruska provázejí pocity zneužití, podrobení, což právě umožňuje převést vinu na „jiného": „Naši matičku carskou Rus, můj milý hrabě, německýma rukama zardousili Angličané a nakonec ji vykuchali stalinští židáčtí komisaři. Vnitřnosti pak za valuty rozprodali kapitalistům a útroby matičky Rusi vycpali marxismem-leninismem." (Telurie, 37).
100
Další skupinu národních mýtů představují mýty o vyvolenosti a civilizační misi. V Gosudarově Rusku je vyvolenost spojená s náboženstvím: „...proč jsme vlastně Stěnu vztyčili, proč jsme se ohrazovali, proč jsme pasy cestovní pálili, proč jsme znovu stavy občanské zavedli, proč jsme moudré stroje na cyrilici přebudovali... Kvůli zisku? Kvůli pořádku? Kvůli klidu? Kvůli řádu života tradičnímu v domech našich? ... Kvůli všemu správnému, poctivému, důkladnému, ... Kvůli moci státní...? Ne, pro jinou věc se děje. Proto, abychom víru Kristovu jako poklad neposkvrněný v sobě uchovali... Protože jedině my, pravoslavní, jsme na zemi církev uchovali jako tělo Kristovo, církev jedinou, svatou, jednotnou, apoštolskou a neomylnou..." (Den opričníka, 167-168).
V souladu s obecnými mechanismy zapojení minulosti do konceptu národní identity je minulost v románu prezentována výběrově, s akcentem na některé události a období a s potlačením jiných. Národní historická paměť je selektivní: „...některé stopy po události zůstávají zachovány, jiné jsou smazány a zapomenuty." (Todorov 1998,14). V traktování národní historie probíhá glorifikace, tabuizace i amnézie (Košťálová 2012, 66). Existuje i „sociální zapomínání", tj. vytěsnění některých částí historie z kolektivní paměti. Společnost Dne opričníka staví na identitě středověké Moskevské Rusi, na období panování Ivana III. a Ivana IV. Hrozného (v románu nazývaného nikoli Hrozným, ale Velikým) a na nedávné minulosti spojené s Gosudarem a jeho otcem. Nemluví se o východoslovanském koiné, Kyjevské Rusi ani o Petrovském Rusku - Petrova otevřenost Evropě nezapadá do konceptu aktuální národní identity. Tato období se tabuizují. Sovětské Rusko a 90. léta 20. století se přímo zavrhují. Podoba ruské současnosti se tak jeví být konglomerátem různých eklektických a utilitárně volených vlivů. Do aktuálního konceptu národní identity jsou zasazovány fragmenty národní historie z různých dějinných období podle ideologické potřeby. To se vtiskuje i do lexikální roviny, kde se objevují jak středověká epiteta (Moskva bělokamenná), tak sovětismy (Kremelský sbor Rudého praporu, Miška na severu).
Sorokin podchycuje, jak je výklad národní minulosti „...flexibilní a podléhá neustálé reinterpretaci" (Košťálová 2012, 58). Přehodnocení historie a její instrumentalizace vůči přítomnosti se uskutečňuje s každou změnou režimu, a pokud je tato změna revoluční, vznikají interpretace přímo protikladné. V Telurii už se o vládě bývalého Gosudara hovoří už jako o kruté a zkázonosné: „Po postimperiálním rozkladu Moskva prošla lecčím - nastal hlad, pak přišla nová monarchie a krvavá oprichnina, nové společenské třídy, ústava, Moskevská komunistická strana i nový parlament..." (Telurie, 12-13). Historické události žijí jakési své „posmrtné formy" (Košťálová 2012, 63), odrážejí dynamický vývoj národní identity. Výklad jedné události připravuje půdu pro chápání události jiné. Například důležitost Ivana Velikého se zvětšuje s prezentací těžkosti předchozího dějinného období: „...z časů Ivana III. Časů drsných, osudových. Probíhá boj rozhořčení o celistvost ruského státu, ... hromy, blesky... pokořují odbojný Novgorod kacířský, na jednotu vší Rusi obořující." (Den opričníka, 52). V imagologii bychom k takovému „čtení událostí" mohli najít paralelu: líčená událost nebo epocha odpovídá kategorii pozorovaného, prizma jiné události, epochy či aktuální přítomnosti kategorii pozorujícího.
Projekce národní minulosti je tedy nesporně imagovým produktem, podmnožinou autoimage, a to s výrazným zkreslením a idealizací. Autoimage neodpovídá realitě a také prezentovaná minulost „...neodráží reálnou minulost, ale zidealizovanou verzi v podobě usable past... Právě ta však tvoří součást každodenní reality příslušníků konkrétního národa" (Košťálová 2012, 58). „Usable past" znamená „použitelnou minulost". Míru použitelnosti minulosti určují zavedená tradice a současná poptávka. (Raková 2005, 65). Historici produkují autorizované verze minulosti pro širší publikum, připisují historickým událostem určitý význam a interpretují je, tj. kodifikují linii určitých stereotypních představ (Košťálová 2012, 62). Je to proces „řízený a kontrolovaný institucemi" (Tapia 2004, 39). Zejména v uzavřených totalitních společnostech se „fabrikace mytické minulosti... může ukázat stejně tak sociálně účinnou jako reálná historie" (Barša, Strmiska 1999, 70). „Správné verze minulosti" se uchovávají a předávají prostřednictvím uměleckých i učebních textů a jiných médií (Sorokin vypočítává tituly schválených knih, i historických), vizuálních obrazů (ikonografie), pragmaticky vybraných dějinných událostí a mýtů (mimo jiné legendy o Gosudarově dětství). Ve Dni
101
opričníka lze sledovat příklad propagandistického filmu „Velká ruská stěna", který si Pařez pouští v letadle. Vypráví o spiknutí Vyslanecké kanceláře a Dumy, o budování základů stěny Západní, o proradném ministru zahraničí. Konečným cílem využívání minulosti a národních mýtů v konstrukci autoimage je „národní homogenita a pozitivní sebeobraz konkrétní skupiny" (Košťálová 2012, 58). Ve Dni opričníka sebeobraz sestává, jak jsme již podtrhli výše, z atributů velikosti, síly, vytrvalosti, odolávání protivenství, svornosti lidu, jedinečnosti a krásy - a dílčí autoimage minulosti ho účelově stvrzuje.
Pro koncept národní identity ve Dni opričníka můžeme tedy konstatovat dílčí závěry a ještě poukázat na některé detaily. Jde o vysublimovaný model tradičně chápané ruskosti. Jako by v kontrastu s minulostí („my jiní dříve") a s okolním světem („oni jiní") došlo ke splnění věčného ruského snu vykrystalizovat národ v čistém a svébytném tvaru. V tomto smyslu dokonce někteří literární vědci označují Den opričníka za pozitivní utopii, kdy jsou Sorokinovy vize odvážnější než nejodvážnější vize ruských nacionalistu (Gerasimov 2018, 512). V Gosudarově totalitní Rusi, alespoň navenek, je vše ucelené, uzavřené a ohraničené časově, prostorově, kvalitativně, kvalitativně i mentálně, co do spektra vykonávaných činností. Příčina a následek se odvíjejí kontinuálně. Rusko existuje sebevědomě, v sobě a pro sebe, pěstuje osobitý životní styl a vyrůstá z vlastních kulturních tradic. Nelimitují ho žádné tlaky vnější (např. ze strany mezinárodních organizací) ani vnitřními etnickými nepokoji. Zůstává mnohonárodnostním státem, ale všechny národy jsou sjednoceny a „chráněny" národem ruským, jedná se o národnostní stát typu ethnos s dominancí ruského etnika: „Sbor předvádí písně a tance všech národů našeho velkého Ruska: tatarský plavný krok, kozácky bujný poskok, tambovskou čtverylku, nižněgorodský lápťový tanec, čečenské mužské kolo švarné, jakutské bubínky, čukotské kožišiny, karjacké soby, kalmymcké berany... Mezi tím vším ruský, ruský a ještě jednou ruský tanec - až do úmoru a úpadu, tanec bujarý, rozevlátý, všechny se všemi sjednocující a smiřující." (Den opričníka, 55). Epiteton „ruský" konotuje výrazy pravý, správný, náš, dobrý, tradiční. Rusko vystupuje jako záruka uchování tradičních hodnot, dokonce i přírodních cyklů, kdežto na cizince se svaluje destabilizace celého světového řádu: „Celých dvaatřicet pod nulou. No prosím, to globální oteplení, co o něm cizozemci neustále repetí. Ještě panuje sníh a mráz na Rusi, panstvo, o tom netřeba pochybovat." (Den opričníka, 102). Civilizační mise Ruska spočívá v revizionismu, v udržení statutu quo. Atributy Ruska jsou definovány na všech úrovních kultury, jako viditelné symboly a rituály, národní hodnoty a hluboké vrstvy kultury. Lze operovat s termínem ruský člověk. Existují nadosobní hodnoty a a universalismy. Osobní splývá s kolektivním. Život jednotlivce je řízen zvenčí a patriotístické chování a cítění je po něm státem vyžadováno. Určující a nesnadno překročitelnáje také stavovská identita jedince. Rusko je strukturováno jako monolit, pevný kámen, kosmos, opak fragmentu a chaosu v pozdějších textech. Mýtickému stavu neměnnosti odpovídá pomalý proud lineárního vyprávění slavnostním slohem s aluzemi až k bylinám.39 Imagologicky zachycuje Sorokin „starou situaci". Národy, etnika i státy jsou čitelné, od sebe oddělené, snadno se rozlišuje „náš" a „cizí". Image se realizuje v přehledných variantách auto a hetero.
Při vědomí mnohovrstevnatosti Sorokinových textů ale nelze říci, že Den opričníka jednoznačně zpodobňuje imperiálni, koloniální a nacionalistický systém. Fáze posthistorie do něj už zjevně stínově proniká. V románu je imperiálni síla Ruska v image deklarovaná, ale ve skutečnosti je spíše oslabená. Namísto expanze stát své území obranně ohrazuje, namísto exportu se izoluje a lepší zboží importuje, sahá k vydírání ostatních zemí prostřednictvím odepření dodávky energetických surovin. Sorokin do literárních obrazů transformuje další obecné politické mechanismy. Pokud si je stát v hloubi nejistý, musí svou sílu a jedinečnost ve všech složkách „propagovat", neustále vyrábět autoimage, které postupně přerůstá v alternativní simulovanou realitu a později se od reality odpojí a
39 Přesně vystihuje styl a jazyk Dne opričníka K. Chlupáčová: „...historismy, archaismy, autorská slovotvorná neologie, prostořecí s množstvím přísloví a pořekadel, rytmizace vět a celých textových segmentů, stylizace v duchu lidové slovesnosti (byliny), specifický pořádek slov s častou postpozicí atribuce a zároveň mnoho výrazů z jazykového substandardu." (Clupáčová 2012, 128).
102
zastoupí ji. Na to režim spotřebovává obrovské množství energie. Určité scény románu se z tohoto důvodu odehrávají na jevišti, kde se prezentuje „vyšlechtěná" podoba reality, ne pravá, ale „jakoby pravá", ta, co se má „jevit". Pařez ovšem zřejmě tuší, že systém je subverzivně nahlodáván a podvědomě cítí také zárodky sebedestrukce. Proto se ptá jasnovidky „Co bude s Rusí?". A dostává znepokojivou odpověď: „S tou bude nic." (Den opričníka, 114). Toto „nic" může znamenat, že se nestane nic, stejně jako, že se Rus propadne do nicoty.
Nastavení politického režimu v románu lze interpretovat i jako anticipaci již neoimperialistické a neonacionalistické dějinné, respektive budoucností fáze, kdy se říše začínají vzpamatovávat ze svého rozpadu a budují novou utopii, touží po navrácení bývalých sfér vlivu, zatím na úrovni ambicí. Pro tento model by svědčilo i to, že takové společnosti reinkarnují starší stavy zřízení (zde středověk), archaické struktury a myšlení a mají totalitní podstatu: všemocný státní aparát, absolutní kontrolou, tajnéými služby, cenzuru, „|Potěmkinovy vesnice, monopolizované hospodářství, velmocenské nároky, vojenskou sílu a přehlížení lidských práv. Někteří badatelé spojují neoimperialismus s návratem k barbarské formě kultury a ospravedlňováním krvavých rituálů moderními ekonomickými nebo jinými argumenty (Ulbrechtová 2018, 310-311). I to jsou motivy pro Den opričníka typické (všeobecná brutalita a násilí, jako popravy, žhářství, znásilňování, vláčení zrádců apod.) Literární vědci také upozorňují na to, že výše zmíněné jevy, vzniklé důsledku zesíleného ideologického tlaku v současném Rusku, nacházejí svou literární podobu ve fantastickém žánru (Ulbrechtová 2018, 353).
Oslabení národní identity
„Mobilizace minulosti" v přítomné době slouží i jako politický instrument, který napomáhá ovlivnění budoucnosti národa (Košťálová 2012, 67). Národní identita ve Dni opričníka spočívá i v optimistickém budoucnostním nastavení „věčného Ruska". Podle vývoje zobrazeného v následujících textech se ale ruský (neo)nacionalismus nestal nosným konceptem, Sorokin ho vyložil jako neživotaschopný anachronismus. Rusko neuneslo oddělení se okolního světa ani ekonomicky ani ideologicky. Kanonizace atributů „ruskosti", princip opakování a replikace zřejmě neumožnily rozvoj kreativity a zjevně vedly k mentální lenosti obyvatelstva, vyčerpání a následně ke kolapsu režimu. Nevíme, jakým přesně způsobem Gosudarova říše zanikla, zda revolucí ze dne na den nebo pomalou sebedestrukcí nebo chudobou poté, co došla ropa (zápletka románu Cukrový Kreml, 2008), nebo zda byla rozvrácena islámskými vojsky, nicméně v Telurii se Rus zmenšila na Moskovii obývanou Rusy (Moskovity) a v hrdinech zbyly jen vzpomínky na to, jak těžké časy poté přišly. Rusko je definováno na základě negace (ve Dni opričníka na základě kreace): o co postupně přichází, co z něho mizí, bez čeho není. Rusko je vyhodnoceno jako entropický koncept. Sorokin se o něm vyslovuje v minulém čase („Na jeho věčnou památku!", Telurie, 41), nejednou ho přirovnává k mrtvole, mršině, vycpanině. Nabourává mýtus „velkého Ruska" a „věčného Ruska", čímž vymazává dvě základní entity jeho národní identity. Po fázi uzavřenosti před světem se Rusko vlivům zvenčí uvolnilo, zbořilo hranice, čímž si však zřejmě také otevřeno dveře k vlastnímu zániku. Skončilo jako impérium, „nástupnické" státy se k jeho kulturnímu odkazu hlásí výjimečně (Moskovie, SSSR) a k imperiálnímu vůbec. Vyvanula ambice mít nějaké slovo v mezinárodním prostoru. Na historii Ruska se pohlíží jako na seberozkladný proces, postupnou degeneraci ruského lidu, ve Dni opričníka ještě oslavovaného: „Totální genocida ruského národa se během pouhých šedesáti let napravit nedá. Bolševici vyplenili hlavně výkvět národa, aby tak vyčistili půdu pro židácké pejří a blbounskou lebedu. A tohle je prosím potomstvo té pramáti lebedě. Tu i s kořenem jen tak nevytrhnete!" (Telurie, 42).
Celkově můžeme situaci v bývalém Rusku a v Evropě vylíčenou v Telurii označit za situaci po rozpadu impérií, tedy postimperiální (postkoloniální, postnacionální). Také za dobu posthistorickou, kdy impérium „žije", respektive „přežívá", po svém historickém konci. (Ulbrechtová 2015, 272). Posthistorie, postdějiny jsou „dějiny po dějinách, kdy lineární čas, implikující pokrok a
103
postupný vývoj lidstva a společnosti k lepšímu ztratil svou platnost. Čas postupuje chronologicky dopředu, avšak jeho pohyb vpřed již není vnímán či bezprostředně spojován se zdokonalováním člověka. Ačkoli v čase i nadále probíhají technické i biologické objevy, které v mnohém ovlivňují kvalitu lidského života, již nejsou spojovány s jednotlivými dějinnými mezníky - technika i historie žijí svým životem..." (Ulbrechtová 2015, 273). V Telurii se část lidstva vyvíjí dokonce reverzně - od prosperity k chudobě, od rozvoje k zaostalosti („...na plyn nebo na elektřinu jezdí státní hospodáři a bohatci... lid prostý a veřejná doprava musí brát zavděk biologickým palivem..." Telurie, 12), od národních států ke knížectvím, královstvím, k lokálním uskupením někdy stavovského typu. Místo peněz funguje v některých regionech směnný obchod. Konají se křížové výpravy apod. V této souvislosti se pro Sorokinův román skloňuje výraz „nový středověk", badatelsky dostatečně rozpracovaný. Badatelé a recenzenti poukázali na souvislost textu s esejem ruského filozofa Nikolaje Berďajeva Nový středověk (Hoeoe cpedHeeeKoehe, 1924). Zdůrazňovali však spíše rozdíly v zobrazení středověké reality. Sorokinův člověk na rozdíl od Berďajevova vychází z instinktů a individuálních zájmů. Neexistuje žádná univerzální hodnota, náboženská či národní vzájemnost je nahrazena existencí uzavřených společenství. (Tomek 2010, Kotkin 2011, Uffelmann 2021). Domníváme se, že středověk se v Tellurii nerealizuje duchovně, ale především materiálně v oživování středověkých reálií ve stylu fantasy nebo kyberpunku a v rekonstrukci politických anachronismů (feudální společnost).
Jak jsme vysledovali v předchozí kapitole, v Telurii platí spíše postimperiální „horizontála než vertikála, struktura společenských vztahů jako patchwork, rhizom, jenž dává vzniknout heterogennímu pletivu, které se rozrůstá do samostatných mnohostních jednotek" (Ulbrechtová 2015, 274). Svět ztrácí jednotnou strukturu, taxonomii, klasifikaci. Množství analogií k národnostním státům a národům nezmizelo, ale realizuje se na jiných úrovních. Sorokin mluví v Telurii o poválečném stavu Euroasie v jedné z disputací jako o příležitosti k realizaci unikátních koncepcí: „...teď, v poválečném obnovujícím se světě,... Jen se podívejte na náš euroasijský kontinent: po krachu ideologických, geopolitických a technologických utopií se konečně ponořil do požehnaně osvíceného středověku. Svět konečně znovu dostal lidské dimenze. Národy objevily samy sebe. Člověk přestal být sumou technologií. Masová výroba zachází na úbytě. ... Lidé znovu porozuměli smyslu věcí, začali jíst zdravou potravu a přesedlali na koně. Genové inženýrství lidstvu pomáhá pochopit skutečné intence. Člověku se vrátila víra v transcendentálno. A schopnost vnímat čas. Dnes už nikam nespěcháme. A především chápeme, že technologický ráj na zemi je nedosažitelný. Vlastně ráj vůbec. Naše Země je nám dána jako ostrov na překonávání. A každý si vybere, co a jak chce překonat. Překonat sám!" (Telurie, 183).
V totalitní společnosti, respektive v konceptu národního státu, státu jako etnosu „...národní identita implikuje loajalitu pouze k jednomu národu a jakékoli přepínání identitamich kódů je vnímáno jako „zrada na národě"." (Košťálová 2012, 25). V Telurii a pak i Manaraze je situace zcela odlišná. Sorokin mapuje, jak se „postdějinný člověk" musí vyrovnávat s minulými kolektivními traumaty, jako je rozpad států, okupace, válka, bída, přizpůsobovat se novým globálním podmínkám, v nichž se stírá rozdíl mezi centrem a periferií, ale i životu v hybridní kultuře v postnárodní fázi. Jedinec může volit různé strategie přežití: oslabení pouta k (národnímu) státu, pokud přestal existovat, ovšem naopak i posílení takového pouta, pokud vzniká stát nový, redefinici identity na nižší koncové stupně, individualizaci. Přežít je možné i díky fúzi: „...sjednocení dvou kultur, dvou civilizací, dvou náboženství, katolicismu a islámu, sjednocení, jež pomohlo zdolat proradného a krutého nepřítele..." (Telurie, 24).
Posuny jsou průkazné i v nahlížení postav na historii. Kolektivní paměť obyvatel prostor bývalého Ruska sice ještě zachovává povědomí o zásadních událostech minulosti, spojených například vítěznou válkou („vahábitský mír"), ale od konstruování „národních dějin" směřuje k jejich dekonstrukci, od skupinové identity k egohistorii, od písemné fixace dějin k historii orální. Kontinuální historické povědomí se ztrácí, systematičnost z předchozího románu se mění do chaotického výčtu atributů minulé epochy, kdy jde autor takřka na úroveň automatického textu:
104
„...domovní komise, černí havrani... nedozírná vlast, velkolepá ruská řeka... Vasilij Buslajev, Sergej Radoněžskij, Jurij Gagarin, Sacharov, Lysenko... BAM, KAMAZ, GULAG, KSSS..." (Telurie, 17).
V Telurii jsou přípustné i variantní výklady dějin. Sorokin opakuje ideu rozparcelování Ruska jako alternativní cestu ruského vývoje: „Kdyby se úspěšně zhroutila a rozpadla na několik států lidských rozměrů, všechno by se dál odvíjelo plně v duchu moderních dějin, národy, zotročované carskou mocí, by konečně získaly postimperiální národní identitu a začaly by žít svobodně... Stalin ji postavil na nohy, ve stylu starých civilizací, jež pod monumenty podkládaly kameny, těla občanů SSSR..." (Telurie, 12). Ve Dni opričníka bylo sovětské Rusko již hodnoceno negativně, v Telurii je oceňováno ještě hůře, více z pohledu autorského, je démonizováno do podoby „draka", „bestie": „Rusko bylo hrozná nelidská země odjakživa, ale nejvíc ta bestie běsnila ve 20. století, kdy tekly řeky krve a v damě toho draka věčně praštěly lidský kostí. A tak aby obludu zdolal, vyslal na ně tři rytíře, který společnou měli právě tu pleš. A ty si pak, samozřejmě každej ve svý epoše, vedli opravdu hrdinsky. Ten s bradkou usek první dračí hlavu, ten s brejličkama druhou a ten skoro bez brady třetí." (Telurie, 236).
Vztah k národní historii přestává být v Telurii ve většině státních uskupení občansky vyžadován, jedinec se od něj a s ním spojených kolektivních rituálů může oprostit. Osobní identifikace se společnou minulostí mizí: „...tehdy bylo plno všelijakých svátků, ostatně taky zvláštních, třeba Den polárníka, nebo Den medvěda hnědého, a všechno se to rozhodně muselo slavit, zvát domů hosty, chystat pro ně ruský bramborový salát Oliver, pít, převlékat se za medvěda a řvát písně..." (Telurie, 189). Pro Den opričníka platil typ tzv. kulturní pamětí, která není tvořena individuálními vzpomínkami jedinců, nýbrž představuje projekci kolektivu a produkuje informace naučené a kolektivně sdílené. Jinými typy pamětí jsou tzv. spojovací paměť obsahující vlastní vzpomínky tří generací a tzv. komunikativní paměť, historická zkušenost umístěná do individuální roviny (Košťálová 2012, 62, 65, 67). Příklon ke spojovací pamětí Sorokin v Telurii ilustruje, samozřejmě satiricky, v kapitolách o stařence a jejích vnoučatech. Ti pravidelně jezdí do „jeskyňky se třemi bustami" tří „osudových vládců Ruska", za svou „svatou Trojicí": „...před sebou máte Tři Velký Plešouny, tři velký rytíře, který zničili dračí zemi. První z nich byl tenhle filuta s bradkou, ten zbořil Ruskou říši, druhej, v brejlích, se skvrnou na pleši povalil Sovětskej svaz, no a tenhle, ten s tou malou bradou zničil strašlivej stát jménem Ruská federace. A všechny ty tři busty vytesal před šedesátí lety můj zesnulej manžel, demokrat, pacifista, vegetarián a profesionální sochař přesně toho léta, kdy drak jménem Rusko definitivně zdechnul... A babka přistupovala ke každé té bustě zvlášť a kladla jim na ramena bonbóny a perníčky. A říkala. Tohle je pro tebe, Voloděnko, a tohle je pro tebe, Míšeňko, a tohle zase pro tebe, Vovočko!" (Telurie, 237). Výklad dějin je subjektivní a vztah k vládcům přerůstá do osobní, ba intimní roviny: „Posledního z těch tří plešatých měla babka zřejmě nejradši. Něžně k němu huhlala, hladila ho a těch bonbónů mu na rameno položila nejvíc. A pořád jen pokyvovala hlavou: Ten třetí a poslední, ten to měl úplně nejtěžší ze všech. Jelikož svou práci dělal tajně a moudře, obětoval svou čest, reputaci a svolával na svou hlavu největší hněv. Kolik jsi musel snést urážek, hloupý lidský nenávistí, tupýho hněvu a sprostých nadávek! A hladí ho, a líbá, a objímá, říká mu „ty můj malej jeřábe" a sama tone v slzách. ... dětí tenhle člověk udělal velkou věc!" (Telurie, 237). Historie je ve scéně demýtízována, otcové-zakladatelé dehonestovaní. Revize překlopila dějiny do jejich opaku, a to hned v několika momentech. V materiálním smyslu zmenšila komunikační paměť velké vůdce do formy miniaturních dřevěných sošek jakoby pohanských bůžků, jež bývají většinou pitvorné. Bývalí velikáni se vtělili do miniatur. Sdílená kultovní místa určená k masové účastí na obřadech didaktického rázu střídají soukromé, ukryté svatyně.
Celkově představují kapitoly Telurie různé státní, národní a lokální koncepty, skutečné i hypotetické na kompozičním principu montáže, skrumáže. Národní identita je hrdiny prožívána pokaždé v jiné v intenzitě. Z geopolitíckých alternativ vybočuje jako experimentální (antí)utopický exces v žánru modlitby ke Dokonalému Státu kapitola XI prezentující formu zřízení ještě více totalitní než ve Dni opričníka, a to s aluzemi na Zamjatínův román My, Nabokovovo Pozvání na popravu nebo Gastěvovu Poezii pracovního rytmu. Ve stylu náboženského vytržení a mystiky je provolávána
105
sláva absolutní moci: „Naše tváre jsou radostné a otevřené.... V Dokonalost Státu věříme... jedině my, prostí a průzrační, jsme schopni milovat Dokonalý Stát... náš život je radost... naše těla propouštějí paprsky státního světla... Ty jsi naše Velká Naděje. Ty jsi náš Velký Řád. Jsi štěstím našeho života. V každém atomu našich těl zpívá radost sounáležitosti s Velkým Řádem." (Telurie, 61). Systém je založen na vyhraněném principu binárních opozit: „my" proti „cizím", světlo proti temnotě („jako slunko záříš", „tvé paprsky nás probodávají skrz naskrz...nikdo se před nimi nikam neschová", „jedině potměšilci uhýbají před tvou září a skrývají se po tmavých koutech své samolibosti"), ráj proti peklu („z lačnosti a egoismu zatínají zuby... život je pro ně skřípění zubů"), volné prostranství proti skulinám („před tvým světlem se schovávají ve složitém labyrintu svých příbytků"), jednoznačnost oproti pochybám („ jejich věčnými souputníky jsou závist a strach tváře neprůhledné", „neprůzrační shoří v záři Dokonalého Státu"). V prvním plánu se nacházejí atributy státní identity jako řád, vertikalita, futuristický vektor, štěstí, velkolepost, mohutnost, bohatství, bezpečnost, věčnost, ovšem jako univerzália bez konkretizace. Stát se realizuje jako vztah jedince k sobě samému, jako hromadná bytost složená homogenních mikročástic: „Nejvyšším štěstím člověka je život ve jménu Dokonalého Státu. Jeho obrovitá budova je postavena z nás. Jsme zářící cihličky jeho velikosti. Tvoříme plástve, naplněné medem státnosti. Jsme oporou státu. V každém z nás zpívá energie jeho síly. V každém z nás žije idea Veliké Dokonalosti. Každý z nás je ve jménu Státu schopen oběti." (Telurie, 60-61) Etnicita, která je elementem osobní identity, se v daném konceptu státu coby abstraktní entity, jakási energetické substance neprojevuje.
Další státní útvary v útvary Telurii (výběrově) nesou rozdílné rysy, ne u všech jsou explicitně přítomny všechny. Specifikace státního zřízení však nechybí nikde:
země	území	vnitřní členění	etnikum/národ	hlavní představitel	režim
Demokratická republika Telurie	Altaj		multietnická	prezident	deklarovaná demokracie, ve skutečnosti osvícená autokracie
Moskovie	městský stát na území Moskvy	Moskva, Zamoskvořečí, Podmoskoví	Rusové, Moskovité, Číňané	Gosudar a Gosudarka v Kremlu	„osvícený teokratokomunufe udalismus"
Barabin	na území dnešního Altajského kraje		Barabinci	„uzurpátor"	republika, imperiálni (rozpínavost, okupace Uralské republiky)
Uralská republika	Ural		multietnická		demokratická republika, soustátí ve stavu zrodu (vize Spojených států uralských), vedoucí osvobozeneckou válku proti Barabinu
Bajkalská republika					komunismus
SSSR-Stalinská	mikrostát na území dnešní		multietnická	oligarchové	imitovaný stalinismus,
106
Sovětská Socialistická Republika	Tjumeňské oblasti				nápodoba sovětského státu vytvořená jako komerční produkt moskevskými oligarchy
Baškirie	Baškirie		multietnická, „země poutníků se psími hlavami, básníků a filozofů"		carství
Voroněž	Voroněž				výrobní stát
Languedock	jižní provincie Francie	čtyři provincie		rytířský řád	demokratická republika, centrum křesťanů a evropského odporu proti muslimům
Tabulka č. 13: Charakteristika vybraných státních útvarů v Telurii
Jak je patrné, ne všechna uskupení Telurie odpovídají postdějinným duchovně mrtvým „vyhořelým společnostem", „vytrvalostním společnostem" . Naopak se v nich rodí nová kreativita a zakládají se jejich vlastní „nové" dějiny. Velké, ale „mrtvé" imperiálni a nacionálni koncepty jsou nahrazovány menšími, ale operativními a vitálními projekty. Ve zmenšení je spatřována reinkarnace jako v případě Moskovie: „Kdyby se koule Ruska výbuchem neroztříštila na kusy, spadla by do kapsy, do nebytí. Zmizelo by navždy. Jeho pád ze stolu by přitom nebyl aktem geopolitického rozkladu, ale vnitřní degradace a nevyhnutelného zakrnění obyvatelstva v beztvářnou, eticky netečnou biomasu, která by byla schopna toliko se plazit a po drobtech přikrádat, biomasu, která by své dějiny pustila ze zřetele, žila by jen ubohou současností a mluvila by degenerovaným jazykem. Rusové jako etnikum by vymizeli navždy... a rozplynuli by se v jiných etnikách. ... Kdypak se asi v každém člověku sama zrodila? Přece když se postsovětské Rusko rozpadlo na kusy! Přesně tehdy si každý Rus opět uvědomil, že je Rus! A tenkrát jsme si znovu vzpomněli nejen na víru, na dějiny, na cara, na šlechtu, na všechna knížata s hrabaty, a na obyčeje našich předků..." (Telurie, 44-45). Část kapitol popisuje „jaro národů", proces etablování etnik často na základě tzv. „protestních identit", tedy etnických skupin aktivně vzdorujících majoritě (Košťálová 2012, 31). Právě Telurie vznikla na základě odštěpení od Barabinu rozhodnutím obyvatel provincie Altaj v referendu.
V románu vidíme proces, v němž z kompaktních etnických skupin neboli tzv. ethinií vznikají na základě určitých etnických jader národy. Obyvatelstvo nových útvarů splňuje charakteristiku ethinií v jejích dvou typech. Ethinie se dělí na „etnickou kategorii" a „etnickou pospolitost" (Smith 1992, 54). Etnická kategorie se vyznačuje odlišností jazyka, odlišností od sousedních kultur, společným území. Tyto atributy se zatím nepromítají do jasného vědomí soudržnosti příslušníků skupiny. Taková by mohla být například Kolmoskovie s čínštinou. Etnická pospolitost už má jméno, část příslušníků skupiny si uvědomuje svůj společný původ, formuje se „kolektivní paměť" a projevy základní solidarity (Rjazaňské knížectví, Uralská republika, Demokratická republika Telurie). V groteskní travestované formě zobrazuje Sorokin jakoby vznik ethinie (ale i emancipaci nových entit v rámci učení posthumanismu) v kapitole o „povstání", respektive útěků „údů" ze zajetí. Údy vyšlechtěné v inkubátorech věnované královně Charllotenburské jako dar do jejího harému (Macek-7, Macek-4, Tlusťoch-2, Kraťásek-4, Křiváček-6 a další, z toho „čtyři ruské") se cítí být utlačovanou, nerovnocennou skupinou, radikalizují se a vytvářejí „vzdoroidentitu": „Kde by asi tak pro našince bylo nejklidněji? Leda snad v Telurii." (Telurie, 71) Ethinie, etnika, národy a státy se ustavují i
107
prostřednictvím formálních znaků identity, kromě názvu jsou to i národní hesla, vlajky, erby. Zjednodušená verbální i vizuální prezentace je pro sounáležitost vlastní skupiny velmi důležitá. Telurský státní znak tvoří „hory s vycházejícím sluncem, jeskyně Maktula, chráněná dvěma dlaněmi, blankytný sršen na protěži a nad tím vším nápis v altajštině: V JEDNOTĚ JE MÍR." (Telurie, 172).
Nicméně poznamenejme, že se objevují i jiné interpretace národnostní situace v románu. Někteří badatelé vykládají Telurii ne jako cestu k pluridentitní budoucnosti, ale jako invertované muzeum, sociálně archaické odkladiště kulturních kódů a politických reálií. Někteří kritici navrhli jako metaforu Sorokinova fikčního světa obraz velké skládky a rozvalin plných blíže nespecifikovaného nepořádku (Kučerskaja, 2013). Sorokin k tomu rozhovorech přidává výklad, že Telurie je mimo jiné reakcí na utopickou tendenci sjednocení Evropy (Saprykin, 2013). Spisovatel je přesvědčen, že podíváme-li se kolem sebe, shledáme, že k atomizaci světa už došlo a úsilí Evropské unie selhalo.
Zánik národní identity
Zánik ruské národní identity je dokonán v Manaraze. Hned první věta románu je inverzí dalšího z jejích jádrových atributů, deklarované duchovnosti: „Večer. Šašlik z jesetera na Idiotovi." Manaraga, 7) vlastně znamená konec Ruska. Originál Dostojevského prohrává oproti osmi špízům. „Čtení" bylo nahrazeno „žraním". Výraz „čtení" pozbyl svůj původní význam a znamená likvidaci knih po grilem. Z Ruska jako by zůstal jen seznam literárního kánonu, určený ale nikoli ke čtení, nýbrž ke spálení, k postupnému zničení. Ohňová očista je dokončena, to poslední autentické z Ruska, tj. rukopisy, hoří. Na knihu se pohlíží jako na věc, nikoli jako na médium sdělení: „Kniha musí být jasná a výrazná, musí plápolat a ohromovat... Záludnosti jsou: vazba, kapitálek, koženka, karton, látkové vložky... knižní vši..." (Manaraga, 7). Obraz pálení knih je v umělecké literatuře archetypálním motivem: „Obraz hořící knihy není v literatuře nikterak nový, přesto stále spolehlivě funguje jako jeden z nejvíce zneklidňujících motivů. Nejen v literatuře je totiž popel spálených stránek neklamným příznakem příchodu temných časů. O to černější je humor Sorokinova groteskního pojetí, deklasujícího knihy na pouhé palivo pro pomíjivou potěchu chuťových buněk, Knihy zde nejsou páleny jako strážci neodbytných, burcujících a osvobozujících myšlenek. Věčná potrava ducha zde slouží pro obyčejné obžerství těla, pro pouhou kratochvíli a manýru. Odvěká ruská autonomie bohohledačství a nihilismu je tak povýšena na novou úroveň." (Řeháková, 2017). K aktu book-and-grill existuje ale i odlišný výklad: návrat knihy jako něčeho posvátného a vzácného. Pálení knih je exkluzivní, originální výtisky mají skutečnou hodnotu, z knihoven a muzeí se musí krást pod hrozbou vysokých trestů. (Lipoveckij 642-643).
Gézovi za devět let „vaření" ruská literatura přinesla velmi slušný příjem, což je také inverze: literatura nikdy nebyla v Rusku vnímána jako zdroj obohacení. Daný motiv ale samozřejmě můžeme chápat v širším kontextu jako kritiku konzumního čtení a Gézovo turné i jako narážku na dnešní praxi spisovatelů putujících po přednáškách po celém světě.
Manaraga je antiutopickou vizí konzumní společnosti založené na principu cesťla vie. Zatímco masy ve Dni opričníka mají k dispozici omezenou nabídku, v Manaraze jsou možnosti nekonečné. Přídělový systém stojí proti „teroru příležitostí". Jde o dva extrémy, ve svém důsledku oba rozkladné. Možnosti zábavy jsou bezbřehé, pro uspokojení slasti se provádějí věci zcela zbytné a stále bizarnější. Hodnoty se převracejí. Jako dříve za psaní ilegální literatury se mohl spisovatel dostat do vězení, nyní mohou člověka zatknout za gurmánsky čin: „Dámy a pánové žvýkali svůj vlastní trestný čin." V minulosti se tajně četlo, nyní se tajně hoduje. Rusko, jež si vždy zakládalo až na asketickém potlačení materiálna, se možná rozložilo právě kvůli (importovanému) konzumu, který dovedlo na bázi principu pre-post-efektu (Pospíšil 2005) do krajnosti: Určitý princip zvenčí ruská společnost přijme, napodobí, rozpracuje vlastní model, ale v drsnější, doslovnější, extrémnější, vykloubené, hrubé a nakonec zničující variantě, jež ji zahubí: „...elity si stavěly bůhvíco. A přitom
108
neměly nejmenší pojem , co že to vlastně chtějí - zda Palác sovětů nebo Versailles nebo... Empire state buildding." (Telurie, 43).
Svou etnickou identitu hlavní hrdina Manaragy s Ruskem nespojuje vůbec. Ani historie tohoto národa - protože současnost Rusko nemá - ho nijak nezajímá. Jeho osobní minulost ztotožnění se s nějakým národem neumožňuje, odmalička byl uprchlíkem smíšeného původu (otec ze zapadlého litevsko-běloruského hnízda, matka muslimka z rodiny krymských Tatarů, Géza narozen v Budapešti a vyrostlý v Pasově). Svět Manaragy je co do autoimage v podstatě prázdná množina, není jasné, čí autoimage by se mělo pěstovat. I lingvistická složka národní identity je problematizována. Géza neví, který jazyk je jeho rodný, díky překladačům používá několik jazyků: „Přísně vzato, kromě hlavního světového jazyka mluvím obstojně francouzsky, německy a bavorsky, slušně ovládám maďarštinu a polštinu a s pomocí blechu čtu ještě v dalších dvanácti jazycích. Zato s mluvenou ruštinou mám problémy." (Manaraga, 14). Atributy ruské minulosti občas zablesknou coby vzpomínka („jak zpívá Jurij Vizbor", dědeček vyprávějící „divné" ruské pohádky). V kulturní, ale i spojovací a komunikativní paměti dominují globální události, kulturně-specifický kontext se vytrácí: „zlaté předválečné doby", „potlačení salafitského jara", „proslulý transylvánsky mír", „stěhování národů po druhé islámské revoluci a následné válce". Výjimkou je rodinná historie matky, která prchla z Krymu, když ho obsadili Rusové. V aktuální přítomnosti se etničtí Rusové nevyskytují: „Jakmile Rusové ztratili svůj svět neboli Mip, rychle se asimilovali... „A je třeba říct, že se v životě zařídili přinejmenším stejně dobře jako kdokoli jiný." (Manaraga, 16).
V Manaraze se definitivně ruší spojení osobní národní identity s „objektivní" národní identitou, a to nejen v případě Ruska. Osobní národní identita je takřka irelevantní, případně hybridní, volitelná: Kdo „čte" knihy anglických autorů, je „Angličan", kdo francouzských „Francouz", kdo ruských Rus apod: „Mladý muži, vy jste první ruský kuchař, se kterým jsem se setkala." (Manaraga, 13). Vlastní jména a etnonyma k sobě nepasují. Géza je Rus, Vladimír Američan, Bronislaw Ital, Mike Španěl. Epiteton „ruský" se píše kurzívou, což ukazuje na jeho příznakovost, podmíněnost. „Ruský" znamená jakoby ruský, v ruském stylu, a to na úrovni produktů, většinou jídla. Ve Dni opričníka mělo slovo „ruský" jednoznačně pozitivní odstín, bylo takřka posvátné. V Manaraze sestupuje na úroveň pojmenování něčeho nižšího, tělesného. Proces rozpojení tradičních významů s denotátem probíhá i opačně: Angličané mohou být potomci Rusů: „Tři z nás, kteří grilují výhradně na anglických románech, mají ruská příjmení." (Manaraga, 16).
Obsazení hmotných ruských národních atributů nyní podle kategorií vyčleněných pro Den opričníka vyexcerpujeme pro Telurii a Manaragu:
	Telurie	Manaraga
příroda a klima	hájky, tajga, bez adorace zimy	„vymodelovaný ruský moroz"
kultovní místa	Kreml (Moskovie), ostatní bez historické paměti: Palác sovětů v SSSR, ale uměle vytvořený nedaleko Altaje, svatyně na zatloukání telurových hřebů, jeskyně jako osobní svatyně	umělá vesnice Lva Tolstého, ale jen v textu vložené povídky
vzhled	irelevantní, možná stylizace do ruské provinční šlechty 19. století (scéna z lovu)	nápodoba vizáže Lva Tolstého u jednoho z klientů
oděv a obuv	hedvábná ruská halena, košile u „velkých"	nápodoba oděvu Lva Tolstého u jednoho z klientů, holínky dělané na verpánku
jídlo	sirniki, kisel, housky, med, soljanka, kerčské slanečky, slunečnicová semínka, sušené ryby, pirohy, nasolené okurky, zelí,	kaviár, „pirozhki", mrkvové karbanátky jako doplněk k book-and-grill na Dostojevském
109
	špek (ve vzpomínce na zahánění hladomoru v Moskvě), „okroshka"	
pití	samovar, čaj, ruská klikvová vodka, kvas na koňském trhu v Koňkovu	vodka jako doplněk k book-and-grill na Dostojevském
folklórní tradice	trhy	starožitný nábytek, klasické bílé panské sídlo se sloupy a průčelím, ruská pec jako nápodoba usedlosti Lva Tolstého u jednoho z klientů
náboženské propriety	ikony, svíce jako osobní náboženské potřeby	-
Tabulka č. 14: Hmotné atributy národní identity v Telurii a Manaraze
Na první pohled jsou atributy ruskosti ve všech románech rámcově shodné. V Telurii a Manaraze z nich ale nezbývá nic opravdového a autentického. Zůstaly jen jako součást „hry na ruskosť, byly „vybrakovány" pro komerční účely či uspokojení osobní libosti. Ruskost je pouze imitována. Tímto způsobem ji ovšem, podobně jako v konceptu komerčního státu SSSR, Sorokin ještě ve vyšší míře „vydestilovává", a to až na hranu hyperrealismu. Ten se projevuje zvýšenou koncentrací ruských propriet na jednom místě a jejich stylovou čistotou. Ve Dni opričníka ruskost rovněž sublimuje, ale v úzkém spojení s obrozenou národní identitou postavenou na zachování či rekonstrukci všeho skutečně ruského. V dalších dvou prózách se odehrává vědomý výběr reprezentativních elementů bez nároku na jejich pravost. Z imagologického hlediska je to významný pohled na vztah reality a jejího zdání. Jak jsme již komentovali výše, image se s realitou prostupuje, respektive ji dekorativně nahrazuje a realita se vyprazdňuje. V ruské usedlosti, která se ovšem nachází v Norsku, se klient stylizuje do Lva Tolstého a je dokonalejší než Tolstoj sám. Skutečné Rusko zmizelo, zůstalo jen povědomí o něm transformující se do materiální kultury v podobě maket, skořápek, modelů, skanzenů Existuje jakési Rusko v uvozovkách, Rusko jako hologram, jako rozšířená realita. Princip opakování, replikace a nostalgie, ale bez ideologie souvisí právě se zmrtvěním postdějinné společnosti.
Identita národa se tedy redukuje na brand. Týká se to nejenom Ruska, i když je v plánu heteroimage - v Telurii a Manaraze vzniká obraz Ruska zvenčí, nikoli zevnitř - ale v globalizovaném světě i ostatních národů, čemuž se budeme věnovat v kapitole Koncepty „oni". Pro Rusko jsou takovým brandem sovětské elementy, stylizace do 19. století, v kontextu Kuchyně pak „trháky" jako Dostojevského Idiot. Géza konstatuje: „Mýtus ruské literatury byl nakonec silnější než všechny mé obavy." (Manaraga, 15). Důležité je slovo „mýtus". Ne „ruská literatura" sama vstupuje do děje, ale její symbolický a schematický konstrukt, vyprávění o ní.
V Manaraze tedy vzniká obraz světa bez kulturní identity rozvráceného náboženskými válkami a migrací. Světa cynického a zbaveného všech tradičních hodnot od vzdělání, imitovaného technologickými blechami implantovanými do mozku, přes ideu národa, znemožněnou vymizením historických hranic nejen zeměpisných, ale především kulturních, až po rodinu, nahrazovanou příslušností k ad hoc vznikajícím cechovním, komunitním nebo mocenským společenstvím.
Jazykový faktor
Lingvocentrismus jako jeden ze základních atributů národní identity u Jáchyma Topola jsme rozebrali v minulé kapitole. U Vladimíra Sorokina užití národního (ruského) jazyka kopíruje vývoj ostatních (geo)politicko-společenských procesů. Ve Dni opričníka je ruština klíčovým identifikátorem národní identity, je glorifikována a sakralizována, obrazována po období úpadku. Sorokin demonstruje centrální jazykovou politiku totalitního státu založenou na vynucovaném jazykovém purismu s vylučováním nesprávných elementů: „...po natahování na hlavních náměstích
110
staroslavných měst... přestal všechen lid prostý okamžitě užívat veškerých slov ohavných, která mu stejně kdys v dávnověku zlí jinozemci našeptali." (Den opričníka, 68). Oficiálně je v oběhu jeden společný spisovný archaizovaný jazykový útvar bez vulgarismů. Za vulgární vyjadřování na veřejnosti i v soukromí hrozí postih „pouličního fyzického ponaučení". Jenom „kati a armádní staršinové ruští" mají „sprostomluvu povolenou" pro jejich „úpráci klopotnou" (Den opričníka, 118). Navenek, ve veřejném prostoru září vyčištěná ruština V undergroundu, na periferii, mezi inteligencí a v ruském opozičním zahraničí se ale už prosazuje nenormovaná forma jazyka jako součást podrývání režimu. Bují v uzavřených prostorách „po kuchyních, ložnicích, výtazích, záchodech, spížích, autech, průchodech..." (Den opričníka, 68). Státní aparát o tom ví a tento jev pranýřuje: pořad „Ruská sprostomluva ve vyhnanství... Hnus - jinak se to nazvat nedá...", „polyp hnusný na těle mateřštiny naší ruské" (Den opričníka, 68).
V Telurii znamená ruština zřídlo národní identity pro nástupnický stát Gosudarovy říše, Moskovii: „Třicet let nám trvalo, než jsme se vrátili k čistému prameni. Ardo ab chao. Stát - to je především jazyk. A jaký je jazyk, takový je i řád... Kdo zakázal hatmatilku? A všechna ta připitomělá cizí slova? Všechny ty rebrandingy, holdingy a marketingy?!... Můj nebožtík tatík mi vykládal, jak se u nich za slovo internet muselo klečet na hrachu... Ale ten dnešní výsledek! Živá a správná ruská řeč, že se jí naposlouchat nemůžete!" (Telurie, 42). Existence ruštiny není samozřejmá, tento jazyk ztrácí punc velkého a světového jazyka: „V jakém jazyce to hovoříme? Řekl bych, že v ruštině." (Telurie, 42). V ostatních státních subjektech na území bývalého Ruska se mluví různými jazyky, starými i novými. Stát Telurie má tři státní jazyky - altajštinu, kazaštinu (promluvy prezidenta k lidu a v parlamentu) a francouzštinu (pro elitu a úřednictvo, hovory prezidenta s podřízenými). V jiných kapitolách si každá postava svůj jazyk volí: „My sweet, most venerable boy", „Bleib'stehen, du, Schesskugel!!!", „jak slyším rodnou kolínštinu". Cizí jazyky se kontaminují do vnitřních promluv, dochází k míšení: „...a to jsem ještě před půl hodinou byl meine devitschja Igruschetchka", nadává se čínsky: „vzkazník je totální paj-čch', Ju-wang jeden!" nebo anglicky Sorokin používá i simultánní překlad: „«ro;ry6bie mepuiHH» (Les Frelons bleus)".
Manaraga projektuje pro ruský kontext nemyslitelný stav vymizení ruštiny. Ta neslouží ani k běžnému dorozumívání: „Potkat dnes ruského rodilého mluvčího je velmi těžké, naposledy jsem je viděl v dětství, když k nám do Budapešti přijížděli za prací." (Manaraga, 14). Ruština zůstala jen jako prostředek pro označování zboží, a to ve zpotvořené variantě omezené slovní zásoby s mezinárodní transliterací do latinky („pirozhky", „okroshka") a v knihách ruských autorů, které jsou zakázány, respektive páleny. Jazyk coby národnostně identifikační prostředek se v gradující globalizaci vytrácí obecně. Rodným jazykem hovoří málokdo, tato kategorie je vyprázdněná, neurčitelná, jazyky se užívají ad hoc podle potřeby: „.. .čtyřprsá tetovaná dívka s thajskou angličtinou. Měla svítivá kopýtka... Oblehly ho dvě obyčejné místní... mluví německy." (Manaraga, 15). Jazyk také ztrácí aureolu nějaké hodnoty, roli nositele kulturní paměti: „Otec volal „O tempora, o mores!" Myslel jsem si, že mluví o tempuře, kterou nabízeli v jedné japonské jídelně hned za rohem." (Manaraga, 9).
Česká národní identita v autoimage
Ve druhé části kapitoly se dostáváme k analýze konstruování české národní identity u Jáchyma Topola. Autor prezentuje českou národní identitu v autoimage poměrně komplikovaně. Pro roli spectanta nastavuje ne úplně české prizma. Jak jsme už ukázali, hlavní hrdinové sledovaných próz nemají český původ a někteří ani česká jména: Potok se hlásí k východoslovanským předkům, Ilja je zřejmě Ajvar, táta se jmenuje Zoščenko. Pohled Čechů na češství vyčteme spíše z partu autorského (Sestra, Kloktat dehet), partu vypravěče (Citlivý člověk) anebo z projevů některých vedlejších postav. V hledání a hodnocení podstaty české národní identity se tak autoimage a heteroimage soustavně a často až nečitelně proplétají. Národní identita je prožívána oproti Sorokinovi více osobně, autonomně,
111
není tolik nadefinovaná shora a vnímána je někdy až bolestně. Topol si pohrává se stereotypy, ale nejde o žádnou chladnou intelektuální hru nebo sorokinovskou kombinatoriku.
Posuny v utužování a oslabování národní identity nejsou u Topola vázány na různé vyprojektované a modelové formy uspořádání státu jako u Sorokina, ale na konkrétní etapy vývoje Československa a České republiky. Změny světového uspořádání se tu ale projevují neméně intenzivně. Kardinální rozdíl spočívá v pozici obou zemí. Rusko, pokud existuje, pěstuje autoimage dominantní velmoci, i když ani ve Dni opričníka už jí není, která rozhoduje o sobě i o jiných. Výchozí postavení Československa je oproti tomu marginální. V autoimage českého státu se dědí pocit, že si své věci nemůže řídit sám, nerozhoduje o sobě a je likvidován zvenčí.
Porovnat konstrukt národní identity vzhledem k velmocenským vlastnostem bychom mohli následovně:
	identita velmoci	Sorokinovo Rusko	Topolovo Československo
velikost	velká země	velká, ale zmenšující, následně rozpadající se a nakonec zanikající země	malá země
území	bez hranic (pro reálné Rusko platný tradiční bonmot, že jeho problém spočívá v tom, že neví, kde začíná a kde končí)	smršťující se, ztráta území	jasně vymezené - „lid české kodiny"
teritoriální expanze	rozpínavost, agrese	zastavená expanze, obrana, opouzdření, později rozpad, zahraniční intervence	bez expanze, soustavná hrozba ztráty území, zahraniční intervence
vojenská moc	silná, deklarovaná	deklarovaná	slabá, obrana, občanská sebeobrana, partyzánství
vztah k jiným velmocem	konkurenční	přezíravý, utilitární	dominovaný, podřízený s emancipačními snahami, odvislost od vůle velmocí
vztah k malým národům/státům	dominující, koloniální	„bratrský"	spojenecký i přezíravý
Tabulka č. 15: Rusko a Česko jako velmoci
Podle všeho tedy Rusko u Sorokina ztratilo všechny charakteristiky velmoci.
Z národních mýtů se v případě Česka živí zejména mýtus obětního beránka: „Český hlasatel hlásil, že československý lid byl zrazen. Hovořil o Čechoslovácích, kteří v nerovném boji proti východním hordám umírali pro civilizovaný svět západní Evropy a čekali, že jim tento svět přijde na pomoc, čelili vpádu z ruských asijských stepí, jako jejich předkové čelili tatarským vpádům, a umírali s hrdou českou či slovenskou hlavou k nebi vztyčenou, neboť věřili, že zrada na kulturním člověku se opakovat nebude, že druhý Mnichov se opakovat nebude." (Kloktat dehet, 205). Integrální součástí českého autoimage je obraz národa odvislého od vůle mocností a od nich strádajícího, jemuž permanentně hrozí nebezpečí rozpuštění, převálcování a zrady: „Atlantický pakt si kvůli Československu nechtěl napjaté vztahy s Varšavskou smlouvou úplně rozházet, a tak se všichni se všemi dohodli a hodili vzbouřence přímo do chřtánu sovětské hydry..." (Kloktat dehet, 207). V románu Kloktat dehet autor dokonce použil termín „vyhlazení": „Bude-li kdy zahubena Čechie, bude taky vyhlazenej pracovitej a pilnej národ český kotliny..." (Kloktat dehet, 31).     Vžívání se
112
do role oběti je charakteristické zejména u národů, „...které byly dlouhodobě nuceny žít s pocitem historické křivdy a cítily se být diskriminovány svými silnějšími sousedy, zařadily do konceptu svých dějin rovněž a) status oběti (victim mentality) a b) mentalitu obklíčení (siege mentality)... Oběť se stává extrémně citlivou na jakýkoli projev ze strany jiných - vina je automaticky připisována Jiným, nikoli oběti." (Košťálová 2012, 124). Národy mají obecně tendenci hledět na své dějiny jako na sérii ran, kterou na jejich krásném těle spáchali jiní. Státy potřebují zakladatelskou legendu, svou „martyologii", krví mučedníků posvěcený zrod. Některé národy spolu dokonce soutěží a vytváření doslova „hitparády utrpení, přesné hierarchie „martyrolgií" (Todorov 1998, 42): „Jo, když se našinec ohlídne do historie, povídal Čáp na jedny schůzi... neni to vůbec vostuda... přežít? Tolik toho masakrování... to máš pořád... pikarti, valdenský, Hus, Bílá hora, vyhlazování, vězení, tu a tam popravy... cenzura a vyhnanství... lágry německý, sovětský, československý, někerý je stihli všechny... kulakistán... bombardování lehký i těžký... všelijaký kotláři... samý dráty všude... s vlčákama... nejlepší lidi pobíjený, vyhnaný, zavíraný furt... pořád de vo držku... pak se nediv, jak ty lidi na ulici vypadaj!" (Sestra, 189). Z dlouhodobého hlediska je psychologicky výhodnější setrvávat v postavení oběti a posilovat v sobě vědomí neodčiněné křivdy a spravedlivé odplaty. Stylizování se do role oběti v sobě skrývá mobilizační potenciál... a implikuje apriori vyšší mravní kredit a ospravedlňuje kladení si požadavků na restituci. (Košťálová 2012, 124-125). Se svalováním viny na ostatní však Topol v podstatě polemizuje. Stejný problém jako v uzurpátorství spatřuje v kolaboraci Čechů: „Nemá to jiskru, nemá to švih... je to průšvih... Jo jo, pokyvovali jsme hlavama a plivali tabák... a počkej, až bolševik padne a votevřou se archívy, to zas budem mrkat, co tu bylo fízlů... ty se nevotevřou, neboj... zas se udělá společenská smlouva a bude ticho po pěšině, radši se to zapomene, zas se zavřou voči a pojede se dál... " (Sestra, 189).
Československo je státem dominovaným. Podle románu Kloktat dehet se jeho mocenské centrum nachází mimo ně, vlastně na stejném místě jako ve Dni opričníka: blok, do něhož Československo náleží, spravuje, nevyřčeně, Gosudar z Moskvy a jeho ahasveři (Moskalové).
V dané próze nechává autor hypoteticky vzedmout českou (československou) národní identitu v národněosvobozeneckém boji po okupaci roku 1968, ovšem nikoli shora, ale z lidových vrstev: „Vždyť celé československé povstání, pří jehož potlačení málem vykrvácely nejlepší bojové síly pěti armád, vzniklo v Siřemi hned po Cimburově činu..." (Kloktat dehet, 216). Postavy obdivují „frajery", co se vrhají beze zbraní na „bojový ruský tank". Topol hojně užívá sebeidentifikačních názvů společenství, nejednou v kombinaci s výrazy z vojenství: „Češi", „Čechoslováci", „naši jonáci", „naši chlapci", „horské oddíly slovenských karpatských orlů společně s lesními oddíly lvů české kotliny".
V chování a činech obyvatel Domova a Siřemi opakuje Topol reálné historické události, v literární fikci jaksi v „malém" a částečně deformovane a také s odlišným koncem. Můžeme uvést příklad zápalné oběti: „...na siřemským náměstí byly tribuny pro papaláše a oficíry a šéfy armád, představ si, dou k nim kolaboranti, museli vodněkad asi dovízt ňáký herce či co, protože českej kolaborant? to je nesmysl... Najednou na náves vjede Cimbura na kolečkovým křesle, tlačí ho ňáká babka, Cimbura mává berlí a zařve: Na Moskvu! a mrští berlou a srazí kolaborantům klíče do prachu, jo! a Cimbura trošku poodjede od babky a poleje se hořlavinou a před všema se zapálí a vjede přímo do tribuny a ta začne šlehat plamenama." (Kloktat dehet, 216). Alternativně Topol zvažuje mučednickou smrt Alexandra Dubčeka: „Po opětovném sovětském obsazení Prahy a hrdinské smrti státníka Dubčeka vyhlásilo Československo bezpodmínečnou kapitulaci diktovanou nejvyššími orgány Východní říše." (Kloktat dehet, 201). Po neúspěchu „neozbrojeného" a vedením státu nepodpořeného boje pak autor hodnotí českou národní identitu jako směřující k zániku.
Státní ideologie a historie jsou v románu Kloktat dehet vykládány originálně, v duchu spojovací paměti a komunikativní paměti. O historii chlapcům v domově vypráví místní pan Cimbura skrze lokální historii Domova: „Do horních pater jsme nechodili. Pan Cimbura říkal, že hned po pádu český šichty a vůbec všeho českýho tam Němci dali vojáka. Pan Cimbura říkal, že Hitler osobně vybral svýho nejlepšího člověka. S flintou hlídal zamčený patra... Pak sem naše krvavá buržoázni vláda dosadila zas jinýho vojáka, chlapče, československýho, nemlich takovýho, co střílel do
113
bouřícího se, hladovýho lidu... A v baráku po šlachtě budou bydlet chudý kluci. Tak je to správný." (Kloktat dehet, 25, 39). Historii ve vlastní interpretaci jako směsici faktů, báchorek a přání dumoči sirotkům také velitelé působící v Domově. Ti prošli bitvami druhé světové války, ale i vorkutskými lágry a dějiny vykládají subjektivně: „Právě velitel Baudyš se svou partyzánskou jednotkou napadl západní Německo. Čeští a slovenští partyzáni totiž netrpělivě vyhlíželi Američany a síly svobodného světa, sdružené v Adantíckém paktu, Nato, a těšili se, jak se budou krčit na příhodných místech ve skalách a americkými raketami typu Redeye srážet sovětské vrtulníky, ale Američani nešli... Američani a síly Nato nešli... velitel Baudyš tedy vtrhl do západního Německa vyvolat třetí světovou, aby Američani a vůbec všechny síly Adantíckého paktu měli konečně vhodnou příležitost a záminku k sebeobraně, a dupli tak na krk sovětské komunistické hydře. A naši čeští a slovenští chlapci hrdinně vjížděli na tancích a bezzákluzových dělech i v gazicích přes hranice Západu a vykládali světu pravdu o komunistických zvěrstvech, aby se svobodný svět konečně rozhoupal, a ne nečinně přihlížel heroickému odporu Československa v oceánu násilnícke sovětizace, ale svět se na Československo vybod, vysral a vykašlal." (Kloktat dehet, 205).
V Sestře autor českou, respektive československou národní identitu rekonstruuje a revitalizuje po jejím vymanění se ze sovětského područí. Reflektuje stav postkolonialismu. Pohrává si s nově utvářeným heteroimage či spíše představě o něm, tedy s metaimage, které se zvnitřňuje do autoimage. Zachycuje, že Češi, ale nejen oni, nejsou ani po rozpadu bloků vnímáni jako rovnocenní: „...dostal sem se tam..., přijeli jsme, my ze špatnejch zemí, do tý nejmenovaný žádoucí země, já se koukal z okna a smál se na Slováky, já byl nejchytřejší, Čech! Tam jsem byl za Čecha, přátelé, nějak to na mě vybylo..." (Sestra, 197). Na počátku „nového času" projevuje skepsi: „Evropskejch států nás nevernou. Neveme nás ani NATO, dyť nemáme ani sjednocený náboje! Tak co máme dělat, musíme se postarat sami o sebe." (Sestra, 175) a konstatuje ji i na konci románu: „Evropa se nějak ne a ne sjednotit." (Sestra, 445). Vůči Čechům zachovává kritičnost, jako by jim služebnost nedokázal odpustit („národ otroků"): „...vzpomeňte dobu, kdy křesťani odevzdávali císaři nejen ten mizernej groš, ale svý děti v ňákejch těch družinách a pridruženej ch školních výrobnách, a to ste byli vy..." (Sestra, 250).
V Citlivém člověku uvažuje českou národní identitu ve vztahu ke změnám po roce 2014, v podmínkách novodobé globalizace a sleduje její ohrožení tváří v tvář formujícímu se neoimperialismu s trojúhelníkem Čína, Rusko a islamisté (spekulace o vpádu „barbarských kmenů" do Čech a Evropy). Zániku vlastní národní identity se společnosti jednotlivci brání strategií podobně jako Sorokinovi hrdinové v Telurii, a to identifikací s vyšším nebo nižším řádem: na jedné straně světoběžnictvím (putující rodina, identita evropanství), na druhé straně regionalismus (lokální posázavská identita).
Problematizovaný pohled na češství vede k určité hodnotové ambivalenci. Topol zobrazuje českou národní identitu v autoimage i jako majestátní, i jako směšnou. V románu Kloktat dehet nese český lid pozitivní atributy: „pracovitej a pilnej národ český kotliny" (Kloktat dehet, 215). V Citlivém člověku se otázky národní identity v naprosté většině překlápějí do grotesky, frašky. „Proroctví" o budoucnosti Čech provolává stařenka z Posázaví: „A proč sem splaval k vám, lidičky, [prezident Zeman] na tu naši Sázavu? volá stařenka, napodobujíc pana prezidenta, seschlé dlaničky stočené kol kožnatých retů, volá... Páč tady už začíná to mírový, turistický, rajský budování! V tyhle kolíbce český, líbezný, co ji pan Josef Lada Jednovočko doširoka proslavil. Pilně se tu staví, pilně se pripravujem na ty přátelský zástupy." (Citlivý člověk, 274). Topol stařenčinými slovy opětovně líčí autoimage Čechů jako „vítačů přátelských zástupů", to ale neznamená, že s ním takto souhlasí -v jiných rovinách textu „přátele" deklasuje prostřednictvím etnofaulismů („Číňáci a Rusáci"). Symbolem Čech se stává kocour Mikeš: „Víte, lidičky, že Krtečka našeho už všichni milujou, teď vyzdvihneme i našeho Mikeše, tu kočku českou podšitou, a tuto českou krásnou krajinu. Hurááá... Domaluj nejprve v hospodě kocourku Mikešovi pořádný packy, takhle se ho děti, malý poutníčci, bojej!... Hrusický chtěj, aby co nejdřív vymaloval hospodu, aby kvůli příhodám kocourka Mikeše jezdili do Hrusic děti a jejich rodiče, turisti až z Prahy. I z Brna třeba! Dyť všichni praví Češi tu
114
knížku o kocourku Mikešovi znaj, Moraváci, Slezáci, Slovákové jakbysmet! A vy taky, vyprskla babka." (Citlivý člověk, 266, 273-274). Animované postavičky Krtečka a Mikeše stojí v Citlivém člověku v kontrastu proti ruským velikánům Puškinovi a Dostojevskému, jimiž se ohánějí ruští imigranti. Autor nerehabilituje ani postavu Švejka, „malého českého přitakávače" (Zandová 2001, 24). Symbolizuje pro něj česko-sovětskou kolaboraci: „...vražda na Josefu Vassarionoviči Švejkovi." (Sestra, 27).
Topol se vědomě zabývá fenoménem brandů. Už Potok vybírá reprezentativní české předměty: „...mým úkolem bylo vybírat zachovalý kusy a dávat je do bedniček... a na těch byl nápis SUPER SPECIÁL KLASA NUMBER ONE BORN IN BOHEMIA." (Sestra, 573). Na nich autor ukazuje snížení kvality a hodnoty češství. Zdůrazňuje podvrženost národních (lidových) symbolů, kdy si turisté z Prahy odvážejí „falešný český sklo, gumový český knedlíky a zastřelený český Švejky" (Sestra, 43). Národní produkty se v textech často vyskytují v parodované, zmutované formě, jako například písně zpívané cizinci chybně: „Červený šátečku, kolem se toc" (Sestra, 49).
V úhrnu zůstávají základní hmotné atributy české národní identity ve všech románech Topolových obdobné. Pro srovnání s prózami Vladimíra Sorokina pro jejich sumarizaci použijeme stejný kategoriální systém:
	Topolovy romány
příroda a klima	krása, ráj, líbeznost, louky, lesní háje, rybníky, řeky, mírné klima, ale i poničenost krajiny apokalyptická zátiší
kultovní místa	Praha, hrad Zlenice „kde kázal Mistr Jan", veřejné záchodky na pražském hlavním nádraží
vzhled	-
oděv a obuv	-
jídlo	buřty, knedlíky, řízek, svíčková, párky, chleba, „bufáč"
pití	pivo, zelená, rum
folklórní tradice	písně, pohádky, „český sourozenci Jeník a Mařenka"
náboženské propriety	Ježíš, Ježíšek, Bohorodička, Mesiah, Anděl, ikony, Ďábel (Sestra), panenka Čechie, svaté obrázky, Katolická dějeprava (Kloktat dehet), sošky a obrazy Ježíše, Panenky, Spasitele (Citlivý člověk), náboženské písně
Tabulka č. 16: Hmotné atributy češství u Jáchyma Topola
Náboženské cítění není pro Čechy plošné, ale osobní či komunitní, vtělené do lidové zbožnosti, pohanských rituálů, osobních svatých obrázků či amuletů. Materiální atributy nehrají v Topolových textech pro konstrukci národní identity tak výraznou roli jako u Sorokina, ale nesporný význam nesou. České produkty (jídlo, pití, výrobky) se vyskytují jen sporadicky jako součást každodenní spotřeby (pivo) bez hrdiny uvědomovaného identifikačního významu. Tyto detaily jsou však signifikantní: potvrzuje se, že reprezentativních českých národních elementů není mnoho (sklo, knedlíky, viz výše) a jsou určeny spíše k budování vnějšího než vnitřního autoimage.
115
Ilustrativně nyní probereme obraz alkoholických nápojů jako imagologicky a diskurzivně sice okrajových, ale významných jednotek. Vodka u Topola provází postavy z Východu, respektive odkazuje k tomu, že Česko patří k východoevropskému civilizačního okruhu. Jak dokazuje tabulka výskytu lemmat níže, v románu Kloktat dehet je to přináležitost výhradní, bezalternatívni. V Sestře poměrně rovnoměrný výskyt různých druhů nápojů svědčí o novém míchání řady vlivů: východní Evropa (vodka), tuzemsko (pivo), jih (víno), Amerika (drink). V Citlivém člověku reprezentuje vodka postavy z Ruska, pivo pijí obyvatelé Posázaví, víno je mezinárodní. I zde se potvrzuje různé nastavení výchozí situace románů: otevřenost, výbušnost a multíkulturalita Sestry, kdy i v takto minuciózním motivu namísto „konformity a uniformity nastupuje nepřehledná mnohotvárnost... kapitalistická džungle" (Zandová 2001, 24), uzavřenost, podřízenost v Kloktat dehet, globalizace a relokalizace v Citlivém člověku.
i vodka i pivo víno l drink
Sestra
Kloktat dehet
Citlivý člověk
Graf č. 8: Výskyt lemmat označujících vybrané nápoje v Topolových románech na 10 000 slov
116
I u Sorokina pozorujeme určitý vývoj četnosti výskytu alkoholických nápojů v textech. Ve Dni opričníka vodka jako ruský nápoj výrazně poráží všechny ostatní druhy pití, jedná se o národní produkt - víno si dopřává Gosudar a je nedostatkovým zbožím. V Telurii a Manaraze vodka spolu s celým ruským světem citelně ustupuje, víno a pivo se pije jak místní, tak dovozové:
Den opričníka Telurie Manaraga
Graf č. 9: Výskyt lemmat označujících vybrané nápoje v Sorokinových románech na 10 000 slov
Porovnáme-li absolutní výskyt slov vodka, pivo a víno u obou autorů, můžeme z toho vyvodit, že větší pozornost je věnována kultuře vlastní - u Sorokina dominuje vodka, u Topola pivo. Vodka je u Sorokina součástí ruského autoimage, u Topola ruského, respektive východoevropského heteroimage. Pivo naopak není u Sorokina nijak spojováno s českou kulturou. Víno je záležitostí spíše kosmopolitní. Přestože Topolovy postavy konzumují alkohol ve značném množství, jako součást image figuruje spotřeba alkoholu více v ruském případě:
■ Sorokin
■ Topol
vodka pivo víno
Graf č. 10: Výskyt lemmat označujících vybrané nápoje v Sorokinových a Topolových románech
117
Kulturně-specifické oblečení se u Topola nevyskytuje, jen obecná jména, jako košile, džíny, mikina, bunda, sukně, boty, střevíce, sandály, šaty, šperky, cetky... Oblečení reprezentuje určitou profesi („bílá byznysová košile", „sutana", Sestra), věkovou skupinu („dlouhokošiláči", Kloktat dehet) nebo území, ne však etnikum: „Rozdíly mezi našinci a Seveřany nebyly jen v tom, že je víc dusili. Byly tu někdy i nepřekročitelné propasti kulturní. Zatímco my měli v oblibě kožené boty, ortodoxní Seveřan z nohy kecky nesundal... Kde pražský nafoukanec pomalu usrkával pivo a vychytrale hovořil osvětových problémech, aby se pro jistotu hned tak nedošlo k jádru věci, Seveřan chlastal rum a řval." (Sestra, 164-165). Celkově jsou Topolovy texty daleko méně „dekorativní" než Sorokinovy, v nichž je vizuální složka kultury a národní identity velice podstatná a promítá se právě i do oblečení: „Wittemu oblékali schvarzwaldský kabátec hořčičné barvy s dubovými listy a žaludy na tmavých klopách..." (Telurie, 162). Výjimku tvoří symbolický obraz jedné ženské postavy z románu Kloktat dehet, dívky Hanky, které nezbývá než se odít do posledního kusu dostupné látky, české vlajky.
Přes veškeré tíhnutí k persifláži nemůžeme říct, že by se Topol nepokoušel vystihnou podstatu české národní identity i zcela seriózně. Z výše uvedených národnostně identifikačních znaků (vztah k Němcům, malost, slovanství, pozice mimo „velké události", lingvocentrismus) se vyslovuje ke všem.
Vymezení se vůči Němcům prostupuje všechny zkoumané texty. K němu se přidává potřeba vyjádření postoje k Rusům, a to často dokonce sdružené, v jednom sledu. Němci a Rusové představují stejné nebezpečí: Češi jako „bývalí němečtí a ruští otroci" (Sestra, 25), „Němčoury naši jonáci proháněj, co svět světem stojí. Poraděj si teda i s Moskalama!" (Kloktat dehet, 105), „...jak s klukama házeli granáty do sklepů, ať tam byl, kdo byl, Němci, Rusáci, Ukrajinci, jako vlasovci, že jo." (Citlivý člověk, 150). Druhou světovou válku a socialistické období s kulminací v roce 1968 vnímá autor jako česká dějinná traumata, k nim se vztahují národní mýty o dobách Temna, o obklíčeném národu, mýtus obětního beránka. Němcům a Rusům je připisována úloha „dědičného nepřítele" („Vzpomínka na německé kosti jim strašila v genech..." Sestra, 164). Tomuto fenoménu se budeme věnovat v další kapitole. Malý národ, nejen český, musí čelit hrozbě uchvácení a rozhodování „o nás bez nás", kdy nakonec velmoci sledují vlastní zájmy a baví se jen mezi sebou: „Jak my neseme kultúru a mir Ajvárům! EU bude ráda. USA bude ráda!" (Citlivý člověk, 62). Český národ má však právo ještě alespoň na nějaké sebeurčení. Úplně odepřena je národní identita třeba Rusínům, a to i z českého pohledu, pokud sebe samé vidí Češi jako národ významnější, než jsou Rusíni. Dochází tu k úplně stejnému přehlížejí jako ve vztahu velmocí k Česku a zdá se tedy, že pocit dominance nad někým slabším je nezbytnou součástí potvrzení vlastní národní identity: „Rusíni jsou Rusové?... Ne, řekla trochu naježeně. My jsme hlavně ze Zakarpatský Rusi. No tak, to sou Rusové, myslel jsem si... a Karpaty, Rumuni, Drákula, Ceaucescu, no.... napadlo mě mlčky." (Sestra, 227). Malý národ se musí opírat i o víru v zázraky, spoléhat na své patrony (panenka Čechie, blaničtí rytíři), na nadpřirozené síly z legend vznikajících i v přítomnosti (armády zombie z brněnských katakomb, existence tajné superzbraně, dinosauřího vejce z pouště Gobi): „Jde prý o zbrusu novou taktiku boje porobených národů proti sovětizaci. Jen podobným způsobem, horlil Peter, se mohou menší národy ubránit úplnému rozplynutí ve Východní říši!... Říkají tomu Proroctví o malých lidech... Hrdinní čeští muži padli v bitvách s vojsky pěti armád vyslaných Východní říší a ženy byly opuštěné a plakaly. Šly a šly prašným polem, strašlivou cestou, napadány a zneuctívány nepřátelskými vojáky. Nebyl nikdo, kdo by se jich zastal. A tu ženy uviděly hrdinu, maličkého muže, který samojediný na provaze táhl ukořistěný nepřátelský tank. Užasly nad jeho silou a mužností. Zželelo se mu žen a odešel s nimi do lesů. Od té doby břicha vdov po hrdinných bojovnících i břicha dívek rostou a zakulacují se a mnohé z nich již brzy porodí malé bojovníky. Tak malé, že pro ně bude snadné proklouzávat mezi kontrolními stanovišti pěti armád a škodit nepříteli až do jeho úplného zničení. Žít budou v jeskyňkách a lesních úkrytech a nebude možné je vypátrat." (Sestra, 232, 239).
Autoimage Čechů u Topola také operuje s „ideogramem malosti" (Macura, 1992) jako pozitivní národní hodnoty, i když i to místy problematizuje a ironizuje. Jako spisovatel konstatuje, že
118
česká uměřenost se mu líbí: „Na nás se mi ohromně líbí, že máme usekané ty extrémy, nějak to prý souvisí s biedermaierem..." (Simůnková 2017). Nicméně jeho postavy obdivují, jak jsme již citovali, spíše divokost vlka než podlézavost psa. Malost se projevuje opět obojace, jako líbeznost, deminutivnost (například klasické úsloví „zlatý český ručičky", Kloklat dehet, 94) ale i jako pitvornost a omezenost.
Co se týče ideálů sdíleného slovanství, je u Topola mnohem širší, než je v kontextu současné české literatury běžné, a zahrnuje i malé národy a etnika či fiktivní ethinie (Avaři, jinde Ajvaři). Kladně charakterizuje autor zejména Poláky, což bude předmětem výkladů o heteroimage. Koncept geopoliticky sdíleného slovanství v čele s Rusy Topol líčí jako násilný, respektive jako strategii přežití vidí i taktiku „my slovanské národy" proti Rusům, například ve společném boji v roce 1968. Nezpochybňuje však slovanský základ češství: „jazyk Slávu, Čechů" (Sestra, 31). Češství se slovanstvím neničí ani nerozřeďuje. Autor připomíná slovanské genetické vlny, které se do prostoru Střední Evropy vlévaly a vlévají z Východu. Sleduje postavy, co sem kdysi přišly a přicházejí, a soustavně pozoruje východní - slovanské - vlivy včetně jazykových. Z Topolova pohledu jsou Čechy mentálně situovány východněji a „slovanštěji" než např. u Komárka.40
S tvrzením, že ostatní Evropa si Cechů vůbec nevšímá, kolem vznikají dramatická napětí, která se však vždy brzy uklidní, aniž by Cechy zasáhly, Topol souzní, ale opět ho i rozporuje. Pomezní poloha plodí dvojí výsledek: Zejména v metaimage jsou Cechy vyobrazeny jako poklidné zázemí pro odpočinek a výrobu, kterému se vyhnou „hrúzovlády a tszunami a válčení strašný" a nebude tu „střelnice, tankodrom, koncentrák, robotárna" (Citlivý člověk, 274). V autoimage j sou naopak líčeny jako země nečekaně poměrně nebezpečná, plná lokálních bojůvek, pastí, nezmapovaných a tajemných území. Obvyklé autoimage je založeno na nekonfliktnosti, středovosti, bezpečí (Pešková 2015).
V předchozí kapitole jsme se zaměřili na češtinu jako najeden z nejpodstatnějších faktorů identifikace českého národa. Zopakujeme jen, že vymizení českého jazyka, a to podle Topola hrozí, rovná se zániku českého národa. Znalostí českého jazyka se naopak prokazuje pravé češství: „A mluvil se mnou česky, jak von to uměl, povídal: No jasné, Herr Novák, že smé Cesi, ale nemusí tó niktó fjedět!" (Sestra, 131). Čeština je nástrojem pro integraci cizinců, jejich cestou k uznání majoritní společností: „Tenhle Laos mluvil česky dokonale..." (Sestra, 330). Jazyk tvoří zbytkovou etnickou identitu potomků emigrantů v Sestře na Ukrajině: „Pobyl jsem tam dýl... a časem jsem ten jazyk lapal, byl starej, ale protože tu žili dlouho odřízly, mutoval... byl nečistej, a když jsem pak zjistil, že za těma kopcema a v horách okolo sou tu tam další chajdy a různý lepenice, kde lidi mluvěj... česky... zjistil jsem, že všude je ten jazyk jinej, jinak kroucenej, jak tu čas procházel struhadlem... povšim jsem si, že třeba starej m chorošům, kterejma myli nádobí, říkali saponatka a talířům diše, a to byl vliv androší." (Sestra, 386).
Topol přidává další rys české „národní povahy", obecně snad uznávaný, totiž nebrat se vážně a ze všeho si tropit legraci. Sám tak činí z autorské pozice. Vysoké snižuje, vážné zesměšňuje. Jak jsme ilustrovali citacemi, Topol aplikuje prostředky heroikomiky a frašky. Zatímco Sorokinův Gosudar zůstává vždy hrozivý a monumentální, u Topola není vládce důstojný nikdy, kromě případu Alexandra Dubčeka („náš drahej Alexandr Dubček", „Rádio Svobodná Sirem oznamovalo, že hrdinný Saša Dubček vede svůj lid z podzemí Pražského hradu k odporu a stříbropěnná Vltava je plná mrtvých těl okupantů." Kloktat dehet, 150). Sejmutí z piedestálu provádí Topol přímo fyzicky. Z výkonu funkce prezidenta Zemana si bere reálný výjev jeho plavby na člunu v rybníce (což je jeden z mála obrazů, které bychom mohli pro český kontext označit za precedentní), a tento stupňuje. Zeman při dané plavbě vede hovor na mezinárodní úrovni s Putinem, v plavkách, „sošnej a pevnej v člunku nad hlubinou... Oděnej byl jen v záchranným kruhu, to jako hlava státu mít musí, a v plavkách... slunce vysušuje kapky z chundelů na jeho prsou..." (Citlivý člověk, 271, 272). Je vyobrazen groteskně jako Gargantua: „Akolik on toho sní!" (Citlivý člověk, 271). Topol travestuje i
40 „Slovani, až na ten jazyk, vlastně nejsme, - nejsme jako oni, Rusáci a jim podobní." (Komárek 2007, 221)
119
fenomén „míst paměti". Zeman káže „...pod hradem Zlenice. Tam kde kázal mistr Jan." (Citlivý člověk, 270), avšak - vedle (neo)nacionalistického obsahu své řeči - u toho předvádí u toho komický výjev: „Lidi, nemějte strach! Voni se snažej k nám dostat, ty uprchlíci, ale sou to samý teroristi. A vtom si náš pan prezident dal osušku na hlavu, jako že je terorista islamskej, a my se tak smáli!" (Citlivý člověk, 271). Celkově však Topol přisuzuje Cechům určité patriotistické cítění, není v tomto směru nihilista.
Západ-Východ, Sever-Jih
V poslední části kapitoly o konceptech „my" se ještě pokusíme zrekonstruovat sebeobraz Ruska a Česka na ose Západ-Východ a Sever-Jih. Pro oba autory je dané geografické členění stále relevantní, a to i podle frekvence výskytů lemmat:
• Východ
• Západ Sever
• Jih
01234567
1. Den opričníka, 2. Telurie, 3. Manaraga, 4. Sestra, 5. Kloktat dehet, 6. Citlivý člověk
Graf č. 11: Frekvence lemmat Východ, Západ, Sever, Jih ve sledovaných románech na 10 000 slov
U každého textu vypovídá poměr četnosti příslušných lexémů o něčem trochu jiném. Dominance Západu ve Dni opričníka je způsobena konstrukcí autoimage na základě opozice vůči západnímu nepříteli. V Telurii se řeší pronikání teluru na Východ, jinak jde spíše o směr pohybu, nikoli o vymezení civilizačního okruhu, stejně jako v Manaraze ve všech případech. Sever v Sestře je spojován se severočeským předrevolučním undergroundem, Západ a Východ jsou pak uvažovány imagologicky jako souměřitelné geografické i mentální konstrukty. Kloktat dehet je román o boji s Východní říší a zradě Západu, rozlišení Sever a Jih se jeví jako irelevantní. V Citlivém člověku je pak situace ještě komplikovanější v tom, že Západ jako kategorii vymezuje pouze poruštělý Čech: „Úlisný Západ Úlisný Západ nás dostal na kólená, protože my nebyli pevni!" (Citlivý člověk, 50) a výrazy Východoevropané a „pařezové z Východu" se objevují v metaimage (Čechova představa o tom, co si o nás mysleli Němci): „Byli zvědaví na pařezy z Východu, to bylo eště za Havla, víš?" (Citlivý člověk, 22).
Jak vystihuje Beller, opozice Sever-Jih je určená spíše klimatickými podmínkami, kdežto dvojice Západ-Východ reflektuje historické události, politické a náboženské rozpory. (Beller.
120
Leerseen 2007, 317) Rozlišení Sever a Jih je u obou spisovatelů kromě klimatického („No, a dyť stejně chceme z pršákova vypadnout na jih!" (Citlivý člověk, 7) ještě i mýtické a pohádkové. Topol neřeší, zda jsou Čechy zemí severní, nebo jižní, nejsou pro něho ani jedno, ale rozeznává kvalitativně odlišný sever jako specifický prostor. Severu a Seveřanům přisuzuje drsné, mystické vlastnosti: „Mnoho tenkých nitek i kabelů nás pojilo s vrstevníky narozenými na severu Bohemie, v těch koutech, jejichž tvary zachycené na mapě citlivějším připomínají nejspíš hlavu démona. Sever byl plný zlých duchů, v povětří, na zemi a hlavně pod ní..." (Sestra, 161); „Oblibu v bundách a sakách Seveřan nesdílel, miloval svůj sedraný zelený kabátec. Nikdy, ani v nejparnějším létě nesundal ohavný, často na loktech prodřený svetr..." (Sestra, 276).
Pro Sorokina je Rusko severní zemí ze své podstaty, atributy severu, zima, sníh, nekonečnost a prázdnota, patří do jádra ruské národní identity: „Mám rád, když je sníh! Ten všechno svinstvo zemské přizahalí. A duši očišťuje." (Den opričníka, 16). Příznačně se ve Dni opričníka postavila Západní a Jižní stěna, ale ne Východní a Severní. Tato prostranství jsou tedy zjevně ruskými državami. Pustotu severu a s ní vzdálenost od civilizace konstatuje Sorokin jako geografický fakt. Na sever, kde se dá zmizet, umísťuje horu Manaragu: „Je to na Severním Uralu, hora Manaraga. Od civilizace je to hodně daleko... Jistě, sever, daleký sever..." (Manaraga. 83). Polovinu výskytu lematu „sever" se však v Manaraze obsazuje heteroimage, spojení s Norskem. Jih je spojen s ohrožením: „Ta krev .... se zvedla jako devátá vlna a jako rudá láva dopadla na hlavy porobitelů Evropy, kteří přitáhli z jihu." (Manaraga, 121) i komfortem (jižní Francie).
Fenomén Východu a Západu se ale projevuje spíše v heteroimage. Východ i Západ jako by byli „ti druzí". Vlastní kulturu vnímají oba autoři jako svébytnou, k Západu nebo k Východu jednoznačně nezařadítelnou. Podle Sorokina je Rusko zemí na Východě, ale ne zemí východní. Ve Dni opričníka se kříží dva pohledy na Západ a Východ, v nichž se odráží bipoloarita, či lépe přechodovost ruské kultury: autoidentifikace Ruska jako Východu v kontrastu se Západem a sebevymezení sebe sama jako Západu v geografickém smyslu vůči Dálnému Východu a Číně (Lorková 2012, 64), o čemž svědčí výrazy jako „dálněvýchodní vojvoda" či Orient: „Celé to tu Orientem zavání" (Den opričníka, 23 ), v originále „BocTOTHbie apoMaTbi". Na Východ Sorokin z pohledu Gézy, tedy postavy kosmopolitní, naopak později situuje celou východní Evropu: „Američani po smutně proslulém transylvánském míru Maďarsko vyklidili a celou východní Evropu včetně naší země zachvátila druhá vlna druhé islámské revoluce." (Manaraga, 26). Ve vnímání Západu a Východu je velmi zřetelné, jak se hodnocení, ba kategorizace mění v závislosti na spectantovi.
Topol se v autorském pohledu od chápání Česka jako spíše Východu odklání. V Setře je Východ „Východní říše" (SSSR), v Kloktat dehet jsou „východní lidé", „východní hordy" sovětská vojska, v Citlivém člověku je „východní impérium" Rusko. Česko však autor neztotožňuje ani se Západem: „Čechoslovácích, kteří v nerovném boji proti východním hordám umírali pro civilizovaný svět západní Evropy..." (Kloktat dehet, 205).
Při typologické analýze atributů připisovaných Západu nebo Východu ale zjistíme něco trochu jiného. Řada prvků autoimage v románech odpovídá západně-východnímu rozlišení, i když nevysloveně. Podle Bellera (Beller. Leerseen 2007, 389) můžeme rozvrhnou prvky Západu a Východu do antagonismů. Ty jsou ovšem definovány etnocentrickým Západem (Okcidentem), pro nějž je Východ (Orient) „mentálním konstruktem na evropské mentální mapě, nezřetelným a nejasným". Na Východ se hledí stereotypně jako na prostor podřízený a horších kvalit. Na škálu mezi antagonismy zaneseme situaci států analyzovaných textů, pokud to lze. Pro Telurii vybíráme Demokratickou republiku Telurii (DRT), pro Manaragu máme na mysli globální prostředí.
121
Západ
Vvr.hnH
svoboda       Sestra Citlivý člověk
Manaraga DRT
demokracie  Sestra Citlivý člověk DRT
Den opričníka útlak Kloktat dehet
Den opričníka despotismus
Kloktat dehet
nahraditelný Sestra vládce
Citlivý člověk
TLR Den opričníka nenahraditelný
Kloktat dehet vládce
spojovaný s vyšší mocí
individualismus   TLR Sestra Citlivý člověk    Kloktat dehet Den opričníka kolektivismus
Manaraga
humanismus
Sestra Citlivý člověk Den opričníka krutost
Kloktat dehet TLR   Citlivý člověk Manaraga
rozumnost
Sestra TLR Kloktat dehet Citlivý člověk
Den opričníka fanatismus
sebekritičnost Sestra    Citlivý člověk Kloktat dehet      TLR   Den opričníka megalománie
Graf č. 12: Rozprostření atributů státních útvarů z textů na škále Západ-Východ
Podle charakteristik Západu a Východu je společnost Dne opričníka vyhraněně východní, nejvíce západní rysy pak nesou společnosti v Sestře a Manaraze. V podstatě to odpovídá míře demokratičnosti oproti totalitě.
Na samý závěr shrneme vztah k vlastní etnické identitě, tedy vztah spisovatelů k vlastnímu národu podle systému navrženého Muchovou (Mucha 2013), jak se projevil v jednotlivých textech:
	Den opričníka	Telurie	Manaraga	Sestra	Kloktat dehet	Citlivý člověk
pozitivní		X		částečně	X	
indiferentní		X	X			
hypoidentitní		X		částečně		X
egoistický		X				
izolacionistický	X	X				
fanatický		X				
Tabulka č. 17: Autorský vztah k vlastní etnické identitě
Vytváření národní identity autoimage je tedy komplexní záležitostí s mnoha proměnnými. Autoimage je zřejmě složitěji konstruované než heteroimage, které je více zkratkovité, jak ukážeme dále. Umělecké texty potvrzují, že jádro autoimage a klíčové atributy národní identity zůstávají stabilní. Lze je negovat či ironizovat, ale nedá se od nich oprostit. Pro udržení národní identity jsou
122
kardinální dva aspekty: vymezení se vůči ostatním a zvnitřnění národní ideje na úrovni jedince, což podrobně probereme v následujících kapitolách. K propojenosti obecného a osobního předesíláme jednu Sorokinovu tezi, přesně vystihující daný stav: „Jakmile postsovětští vládci pocítili brzké utrum, vykřičeli do národa nové heslo: Hledejme národní ideu! Vyhlásili soutěž, oslovili vědce, spisovatele, politology... poraďte nám ji... Po ideologických škvírách pátrali málem s drobnohledem. Co nepochopili: Pakliže národní idea existuje, žije v každém občanu státu... A jakmile národní idea neexistuje a je třeba ji začít hledat, znamená to, že takový stát už je odsouzen k záhubě!" (Telurie, 45).
123
Jelabuga, 2019
Ilustrační fotografie Michaela Pešková
124
Koncepty „já"
V konceptu národní identity tvoří sociálně-psychologická rovina, tedy rovina, v níž se řeší vztah jedince k národnímu společenství a která vystihuje jedincem subjektivně pociťovanou totožnost s národní komunitou, jednu z jejích vrstev (Vlachová, Řeháková 2004). Zopakujme, že hlavními proměnnými takto nastaveného vnímání národní identity jsou vazba jednotlivce k národnímu státu v kontextu jiných geografických a mocenských celků, pocit věrnosti a lásky k národu a připravenost jednat v jeho prospěch (Carey 2002, Halier 2003). V celkové osobní identitě člověka je národní či etnický atribut jen jednou z jejích mnoha součástí. Pro osobní identitu je charakteristické, že je 1) mnohovrstevnatá, 2) dynamická, tedy nestálá, proměnlivá v čase, že 3) různé její kategorie průběžně mění svoji váhu, 4) je situačně podmíněná, čili se pod vlivem okolností zvyšuje nebo snižuje intenzita jejího prožívání. Může být také 5) hybridní, což znamená nejednoznačná, pomezní, přechodová, obojaká. Z jiného úhlu pohledu, tedy toho, kdo je strůjcem identity, se rozlišuje identita 1) vrozená, 2) pociťovaná, 3) zvolená, 4) vytvořená, 5) přisuzovaná i 5) vnucená (Moore 2015, 27-35). V analýze osobní identity hlavních postav Sorokinových a Topolových románů se zaměříme především na vymezení se jedince vůči nadosobnímu národnímu celku, míru osobního sdílení národní idey a na národní identitu jako složku identity osobní coby zdroje existenciálního komfortu. V této kapitole rozvineme a završíme některé předcházející výklady a dané téma provážeme s ostatními doposud sledovanými fenomény.
Pokud literární postavy svou národní či etnickou identitu nějakým způsobem prezentují, můžeme mluvit o jakémsi vnějším osobním autoimage. To, jak ji pociťují vnitřně, můžeme označit za vnitřní osobní autoimage. Přisuzovanou identitu bychom mohli nazvat osobním heteroimage. Vnější autoimage se jeví v rámci profilu postav jako důležité napříč všemi analyzovanými texty. U Sorokina i Topola se hlavních postav jejich okolí na etnicitu opakovaně táže: „Řekni nám, laskavě, co jsi zač..." (Telurie, 46), „A kdo seš?" (Kloktat dehet, 120). Vnitřní autoimage je pak klíčové pro existenciální uchopení sebe sama. Heteroimage se i v rovině osobní identity může od obou variant autoimage odklánět. Iljovi třeba říkají Rusák nebo Avar, on sám se ale prezentuje nejednoznačne, uvádí svou nejužší možnou koncovou identitu: „Seš Rusák, nebo ne? Nejsem. A kdo seš? Tohle já přece vůbec nevim, tak mu řeknu: Jsem z Domova." (Kloktat dehet, 120). V nitru se podle všeho Ilja cítí být nejvíce Čechem, protože v Československu vyrostl, souzní s českou historií i krajinou, má za patronku panenku Čechii, píše v češtině atd.
Ještě jednou přehledně shrneme, nakolik je národní identita hlavních hrdinů Sorokinových a Topolových románů různorodá, a doplníme další charakteristiky, které s osobní identitou bezprostředně souvisejí:
	Den opričníka	Telurie	Manaraga	Sestra	Kloktat dehet	Citlivý člověk
etnická	Rus	mnoho	fluidní a	Čech	situační:	Češi
identita hlavní		etnických	zaměnitelná podle	s kořeny na	nesdělená,	
postavy ve		identit	situace	Východě	někdy Avar,	
vnějším		rozdílných			pro Čechy	
autoimage		pro každou			Čech, pro	
		kapitolu,			Rusy	
		navíc			chlapec	
		identity			s ruským	
		„nelidské"			jménem	
					ovládající	
					ruštinu	
etnická identita hlavní postavy ve vnitřním autoimage	Rus	mnoho etnických identit rozdílných pro každou kapitolu, navíc identity „nelidské"	heterogenní, smíšená, „odrodilý Rus", emigrantský původ: narozen v Maďarsku v rodině běloruského Žida a polské krymské Tatarky	Čech s kořeny na Východě	neznámá, původ v „Zemi stínů", kýženě česká	Čechoslováci (rodiče), Češi (dětí)
přisuzovaná etnická identita, heteroimage	Rus	mnoho etnických identit rozdílných pro každou kapitolu, navíc identity nehumánni	Rus	Čech	Rus, Avar, Čech	čeští repatrianti
základní vnitřní rozpoložení	jistota, neohroženost	hledání	nejistota, náhražkovitost	svoboda	nejistota, vykořeněno st	ostražitost
psychický a fyzický komfort	komfort	varianty: komfort i diskomfort, hedonismus i fyzické strádání, ukotvenost i vnitřní napětí	umělé chemicko-organicko-technické vyladění psychosomatických stavů, bez umělé stimulace zmatek, tíseň	odolnost, hraniční stavy vědomí	odolnost, skromnost	diskomfort
kognitivní aktivita	algoritmizace, rutina, oploštělost	kreativita, gerilová řešení i vzdání se vlastního myšlení (kapitola XI)	umělá inteligence integrovaná do těla, robotizace	maximální aktivizace vnímání, myšlení, tvorby, napojení se do dobový kontext	učení se, zrání, mimikry	základní úkony zajišťující přežití, psaní
uspokojení	podíl na moci, sex, drogy, extatické splynutí s kolektivem	telurové hřeby jako rajská projekce, meditace	práce, sex, drogy, eskalace zážitků, adrenalinový trip	aktivita, kreativita, kontemplace	chvilky pohodlí, uznání	základní potřeby (jídlo, bydlení, bezpečí)
vztah k domovu	usazení se	nový domov	světoběžnictví, bezdomoví, bloudění	Praha jako pevný výchozí bod	náhražkový (dětský domov)	světoběžnictví , repatriace, bloudění, domov v autě
bytí na cestě	soustředný pohyb, privilegovaný	odstředivý pohyb,	těkání, jedinec jako Ahasver, cesty v utajení, prostorová	cestování jako výraz svobody	kroužení, bloudění, putování	kočování, marná snaha o zacílení,
126
	pasažér,	prodírání se	i časová		jako válečné	cesty
	bezpečná	prostorem	neohraničenost (do		tažení	v utajení,
	orientace,		cesty na Manaragu)			cesta jako útěk
	prostorová					
	i časová					
	ohraničenost					
	cest (začátky					
	a konce),					
	spočinutí					
Tabulka č. 18: Výchozí nastavení osobní identity a existenciálního rozpoložení hlavních hrdinů
Většina románových hrdinů ve svém žití či přežívání nerezignuje na dosahování tzv. pocitu „belonging", tedy konstrukce vědomí příslušnosti a patření někam (Košťálová 2012, 12). Je to často dokonce dominující motivace jejich konání a snažení a ovlivňuje průběh jejich životní dráhy. To svědčí o výchozí existenciální nejistotě: hledání osobních kořenuje projevem strachu z budoucnosti (Stora 2007, 65). Své etnické kořeny nehledá pouze Pařez, u něj žádné pochyby o čistě ruské etnicitě nevznikají a národní stát mu dokonce supluje rodinu. V Telurii je situace v tomto smyslu krajně variabilní. Géza z Manaragy svůj původ zná, ale ten je natolik hybridní, že mu a priori znemožňuje někam patřit. Potokovy cesty na Východ můžeme interpretovat právě jako cesty ke kořenům stejně jako návrat rodiny z Citlivého člověka do Česka. Ilja pátrá po svých předcích fyzicky (trosky letadla, v nichž měli jeho rodiče uprchnout), i ve zkazkách z Domova a okolí.
Nyní se pokusíme typologizovat vztah jedince k vlastnímu národu či etniku.
Monoidentíta, ztotožnění
Ztotožnění jedince s národním státem se uskutečňuje ve Dni opričníka tak, jak to vyplývá z principů fungování totalitního státu. Ten od všech svých členů očekává, že příslušnost ke kategorii národa „bude automaticky nadřazena všem ostatním pocitům" (Košťálová 2012, 27). Pařez se plně identifikuje s ideou, režimem, vládci, historií í symboly svého národa. Jako opričník je přímo „etnicky mobilizován". Z centra říše se s kosmogonickou kreativitou osobně podílí na vzniku „velké věci", jejíž součástí je budování ruské národní identity. Její čistotu kontroluje, formuje a prosazuje, nezřídka násilně, svou službou vlastí ve formě „práce klopotné" převádí národní hodnoty z abstraktního pojetí do konkrétního naplnění - vyšetřuje, prověřuje, schvaluje, trestá, stává se vykonavatelem „spektakulární demonstrace paranoidní imorality" (Chlupáčová 2012, 128): „Život náš horoucí je, hrdinský, státu obětovaný. Odpovědný. Velké věci je třeba sloužit. Je třeba žít - svoloči na potvoru a Rusi ke prospěchu... Pokud opričnina žije, žije i Rusko." (Den opričníka, 174). „Státnické záležitosti" vykonává bez stínu pochybností, neboť totalitní stát z něj snímá tíhu osobní odpovědností za jeho vlastní činy. Režim, založený na archaických formách myšlení, mu dovoluje „...archaické, odlehčené, stereotypizované, mezerovité chování. Loewenstein 1997, 141). Coby prominent režimu navštěvuje hrdina místa, v nichž se koncentruje státní moc a ruskost, a to i místa veřejnosti nedostupná a skví se v jejich lesku. Ráno zahajuje obklopen služebnictvem, modlí se doma před ikonostasem. V průběhu dne absolvuje bohoslužbu v Uspenském chrámu. Likviduje „usedlost nečistého", obhlíží Rudé náměstí, vydává se zkontrolovat situaci v okolí Orenburgu, jede za vědmou. Je pozván do Kremelské koncertní síně, k samotné Gosudarce a večer do Malachitové komnaty pro kratochvíle Vnitřního kruhu. Pokud jsou mu otevřeny dveře do samého středu říše a podílí se na moci (a moc je „...úchvatná a přitažlivá jako ruce vyšívačky, která ještě nerodila", Den opričníka, 11), je pro něj ztotožnění se s národem, respektive se státem velmi snadné. Ve své podstatě je ale Pařez průvodcem po Rusku velmi omezeným, Rusko, které jeho pohledem vidíme, představuje pouze
127
výseč. Ve skutečnosti se nedozvíme, jak žije „obyčejný lid". Pokud se s ním opričník setká, jako například s prodavači, je to poznamenáno ostražitým chováním vůči tomuto muži.
Ideologie Dne opričníka je postavena na jednoznačnosti, jednoduchosti, přehlednosti, průzračnosti, lineární kauzalitě. Není třeba přemýšlet, vše se odehrává dle algoritmů, vše je dáno a předdefinováno a dá se shrnout do jednoduchých pravidel. To se promítá i do existenciálního nastavení jedince: „Pracoval si skvěle, pomodli se směle..." (Den opričníka, 31). Pařez pak logicky vykazuje všechny prvky autoidentifikace s národní identitou. Jeho vazba k národnímu státu v kontextu ostatních geografických entit je u něj exkluzivní, cítí se být na prvním místě Rusem, teprve ve druhém sledu se u něj objevují pocity příslušnosti k užším skupinám (opričník, Moskvan). Identifikace se skupinami širšími než národ nebo stát se u něj nerealizuje. Pociťuje silnou národní hrdost, věrnost a lásku, a to až fyzickou, k národu, je připraven jednat v jeho prospěch a také se mu obětovat: „Za bělostné hradby Kremlu, za zlaté orly, za vlajku, za ostatky vladařů ruských... za meč Rjurikův, za čapku Monomachovu... za dlažbu Rudého náměstí... není člověku líto ani život svůj položit. A za Gosudara našeho i životů mnoha jiných netřeba litovat. Slzy se do očí jen hrnou." (Den opričníka, 89). Osud Rusi a osud vlastní tvoří pro opričníka spojené nádoby. Jasnovidky se ptá na budoucnost Ruska, nikoli na svou - je to pro něj totéž. Dokonce i ve snu, tedy ve sféře podvědomí, se mu zjevují atributy ruského světa: „Jdu polem nekonečným, ruským, za obzor ubíhajícím..." (Den opričníka, 8). První přípitek opričníků je ostatně vždycky „na Rus".
Pařez je především občanem, a to až v klasicistní podobě, což od něj vyžaduje sebekázeň a kultivaci ctností: „Měli bychom mít čisté plíce i ústa" (Den opričníka, 10); „My jsme ochranné hejno... My musíme mít rozum chladný a srdce držet v čistotě." (Den opričníka, 29). Dominuje pocit zodpovědnosti vůči celku, ještě umocněný dvojím permanentním dohledem, „Gosudarovým okem bdělým" a nesmlouvavým pravoslavným okem Ježíšovým, „Spasem Zběsilé Oko": „Z jeho zraků přísných novou sílu k boji vstřebávám, ducha svého upevňuji, charakter vzdělávám a vychovávám. Nenávist k nepřátelům hromadím. Rozum bystřím." (Den opričníka, 33). V totalitním systému nesou činy jednotlivce vždy nějaký ideologický odstín, nejsou neutrální. Člověk je neustále sledován a hodnocen, kromě kolektivní hrdosti jsou v něm vyvolávány zejména pocity osobní nedostatečnosti. Například zlozvyk kouření, za který se Pařez stydí, není jen osobním selháním, ale proviněním se vůči státu, nedodržením pravidla života podle vzorů: „KAŽDÁ vykouřená cigareta je pochlebování slávě nečistého... Náš Gosudar třeba vůbec nekouří... A Táta toho taky nechal." (Den opričníka, 30).
Pařezův životní styl je prodchnut ruskostí, vše ruské je mu milé. Bydlí v tradiční usedlosti obklopen dřevem a starými knihami, ikonami. Vaří se u něj na ruské peci. Užívá kozlíkové kapky, pije vodku a zelný lák, jí ruský chléb a kouří ruské cigarety. Nosí stylizovaný středověký oděv a kinžál. Cítí se být mentálně napojen na prostý ruský lid: „Aj, a jak pěkně se ten ruský člověk vyjeví! Tváře, tváře ztumpachovělé chasy. Prosté ruské tváře. Jak rád na ně zřím v takových chvílích v okamžení pravdy. Jsou jako zrcadlo. Co se v něm zrcadlíme my. A zimní slunko." (Den opričníka, 21-22). Rusko vnímá jako zemi, která mu dala nejen profesi, ale smysl života vůbec. Je mu zdrojem emocí, dojetí, slasti, až extáze, tedy zárukou psychického, existenciálního i existenčního komfortu. Totalitní společnost dodává jedincí národní sebevědomí, soustavně ho ujišťuje, že náleží k výlučné národní komunitě, žije v nejlepším státě a podílí se na dlouhodobém projektu světového významu. Kvalita, pravda a smysl spočívají v ruskostí samé a osobní existenciální vyrovnanost pak vyplývají z přináležítosti k ní. Na Pařeza působí specificky kulturní ruské elementy jako lék. Minutu ruské poezie si objednává pro duševní potěchu, relaxuje v galerii: „Když někdy těžko u srdce je mi, když mě nepřátelé skoro všech sil zbavují, když se kruhy úskočné zlolajnické stahují, člověk zaběhne na pár minut do Treťjakovky, přistoupí k velikému tomu plátnu... A ze stěny na vás zavane naše Rus. Tak, že vše každodenní a pomíjivé hned zapomenete. Plíce znovu vdechují ruský vzduch, ničeho víc vám netřeba." (Den opričníka, 115-116).
V Pařezově osobnosti tedy probíhá dokonalá fúze a zvnitřnění národa, státu, lidu, Díla, Vlasti, Gosudara, ale i Pána a církve. Tyto kategorie tvoří, když na ně nahlédneme optikou analýzy diskurzu, diskurzivní řetězec ekvivalencí: jedna vyplývá z druhé, podmiňuje druhou, navzájem se zastupují a
128
zároveň se realizují všechny naráz. Opričníkova psychika je vystavěna na stejných principech jako samotný ruský stát. Ten je v románu strukturován jako sebestředný monolit, sám o sobě nepochybující subjekt, a tomu odpovídá i Pařezová identitní jistota. Hrdina hned po probuzení konstatuje: „Vybavím si skoro všechno - kdo jsem, kde jsem a proč." (Den opričníka, 9). Identita zvolená a přisuzovaná se překrývají, není patrný žádný rozpor mezi autoimage vnitřním a vnějším a mezi heteroimage. Pařez se cítí být Rusem, prezentuje se jako Rus a je vnímán jako Rus, přičemž ve všech třech případech jako Rus „vyššího druhu". Nepěstuje žádné mimikry, naopak, identifikační znaky opričnické kasty vystavuje na odiv a okolí se podle toho k němu chová: „Takové náušnice nosí jenom naši (a žádná ta správní, zemská, střelecká, dumská či šlechtická svoloč si ani na vánočním maškarním veselí takový zvoneček na ucho zavěsit nedovolí." (Den opričníka, 11). Rozdíl v heteroimage ale přeci jen existuje, a to v rovině hodnocení. U někoho vzbuzuje opričník obdiv, u někoho strach, u někoho odsouzení: „Díky vám, pane opričníku, si ruské ženy na krev dávno zvykly." (Den opričníka, 98). Přes stejné objektivní atributy je výsledný obraz této postavy v závislosti na spectantovi odlišný.
Den opričníka vrcholí scénou „housenky opričné", aluzí slavného tance opričníku z filmu Ivan Hrozný (HeaH rpo3Hhiů, 1958). Sorokin líčí jeho jakoby moderní a také sadistickou a sexuální verzi, kdy se opri ční ci do sebe v řadě zaklesávají při pohlavním spojení. Jde o jistou kulturní univerzálii, neboť utužování bratrstev se odehrává i ve společných orgiích, včetně narkotických („šňupnout si a dál ku prospěchu státu ruského zas pracovat", Den opričníka, 72), v extrémních zážitcích, zločinech, sdílených tajemstvích, vzájemně způsobované bolesti apod. Sorokin tu předvádí krajní variantu kolektivní postavy, extatickou ztrátu ega, dočasného zániku já a jeho splynutí v my, a to v pro něm typickém obraze „ztělesňování idejí". Zde se absolutizuje motiv roztavení se jedince v kolektivu, státu, národu, jde o „symbolický vrchol mystéria kolektivity" (Svatoň 2009). Zapomenout na sebe sama opričníka uspokojuje.
Pluriidentita
V Telurii Sorokin projektuje zcela jiný stav. Ucelenost a uzavřenost Dne opričníka střídá maximální roztříštěnost s entitami mnohem marginálnějšími a specifičtější, než byly dřívější bloky Rusko - Čína - Evropa - Zámoří. Národní identita je v nadosobní i osobní rovině budována jakoby odznovu. Jedinec se vztahuje k novým uskupením, jež vznikají jako dědičná mikrorezidua starých států, jako rekonstrukce útvarů z minulosti nebo jako zcela nové koncepty, anebo žije úplně mimo veškeré státní, národnostní, etnické či komunitní skupiny. Národní identita se zužuje a regionalizuje: kníže moskevský hovoří s knížetem rjazaňským, etablují se Teluřané, Barabinci, otec jedné z postav je Američan, jeho syn už je ale Kaliforňan. Obnoveny jsou identity jako charlottenburgská, bavorská, slezská, transylvánska, valašská, haličská, bělomořská... Hrdinové se definují jako obyvatelé Kolmoskovie, Zamoskvorečí, Solnceva apod. Pestrá je i sociální skladba postav. Vystupují zde panovníci, prezidenti, lokální vládci, knížata, hrabata, tajemníci, vojevůdci, ale i bezejmenní dělníci, záškodníci, disidenti, sektári či různí jiní outsideři a nelidské bytosti. Nad etnickým principem převažuje zařazení k druhu, stavu, konfesi. To vlastně reflektuje poměrně starý stav společnosti. Ve středověku a raném novověku převládala identita plurální založená na přepínání kódů a etnická kategorie byla de facto neznámá (Košťálová 2012, 25).41 Na všech úrovních však pro sebeidentifikaci zůstávají důležité sdílené znaky a pravidla. Například pro cech zaťloukačů telurových hřebů jsou to materiály (rukojeti kladívka se pro všechny tesaře světa vyrábějí z kanadského jasanu), hierarchie (velmistři a nováčci), rituály (žehnáno je „Magnusovi"), obřadné formule („Nechať j e jistá ruka tvoje! Nechať jsou jisté ruce vaše!", Telurie, 117).
41 Tento stav se mohl vyskytnout i později. M. Hroch uvádí „učebnicový příklad", kdy byli obyvatelé polského Polesí hovořící běloruskými dialekty dotazováni při sčítání lidu na národnost a odpovídali, že jsou „tutejší". (Hroch 2009, 118).
129
Identita už není koncipována jako hledání centra nebo jádra. Od nich se hrdinové vzdalují, v čase turbulentních proměn hledají vlastní kořeny anebo místa, kde by je mohli zapustit, své „hlubiny bezpečnosti", úkryty, prostor, který jim osobně konvenuje nezávisle na národnosti či etnicitě. Telurii považujeme za oslavu individuality, kreativity a svobody. V každé kapitole postavy stále znovu a znovu koncipují vlastní vizi společnosti a navrhují alternativní cesty jejího utváření. S tím, že mizí ruskost jako taková, otevírají se možností realizace různých originálních koncepcí. Sorokin kombinuje mnoho variant vztahu jedince ke státu, respektive nadosobnímu celku. Od apoteózy Dokonalého Státu spočívající v mystickém splynutí jedince s masou a jeho dobrovolné redukci na „cihličku" či „plástev" v kapitole XI, jak jsme pojednali ve výkladech o konceptech „my", přes monarchismus: „Víte, moje žena je člověk dosti cynický a pragmatický, ale často mi najednou řekne: Miláčku, ale stejně je to štěstí, že nad sebou máme Gosudara! Já bych to řekl přesně naopak: Jaké štěstí, že my žádného nemáme!" (Telurie, 193) po ignoraci a znevážení státu a státností, jako v již zmíněné kapitole o návštěvě babičky a vnoučat v osobní svatyni s bustami „svaté Trojice". V této epizodě nezbylo nic z imperiálního, státního, a dokonce ani z církevního světa. Poslední kapitola Telurie pak nabízí variantu naprostého odpoutání se od struktur státu a jeho vlivu v rolnické utopii, v obrazu ráje nalezeného v osamělém životě v divočině. Katarzí románu je pastorální idyla, dobrovolná samota, askeze a poustevnictví. Hrdina snídá jen špek s kusem chleba. Prostorové koordináty se mění z lokalizovaných na neurčité, typologické, pohádkové („pěkná Tramtárie"). Ožívá idea panteismu a kosmismu. Prostor k životu si hrdina určí jakýmsi plynutím, zastaví se tam, kde dojde sam ohybu pohon na brambory. Místo spočinutí nese jakoby posvátné pohanské rysy: palouk, kolem duby a břízky, opodál smrkový mlází a v něm paloučky, ořeší, potok, jezírko, pramínek... V přirozeném koloběhu se navrací i původní význam slovům. „Tesařem" tu není zatloukač telurových hřebů, ale stává se jím opět hrdina, který tesá, tedy staví srub. Plánovaný výbuch ze začátku románu tedy skutečně otřásl kremelskými stěnami. Finále knihy se obejde bez vůdce, státu, společností, bez peněz. Svobodný jedinec se může se věnovat činnostem, které ho těší, například umělecké tvořivostí, a tak se individuálně rozvíjet. I u zdánlivě cynického Sorokina vede rolnická utopie k harmonii jedince a pospolitostí, člověka a přírody, mikrokosmu a makrokosmu.
Vedle individualizace se v Telurii projevuje etnická heterogenita. V důsledku migrace se lidé různých etnik začínají promíchávat. Například kancléřem Rýnsko-Vestfálské republiky, pozůstatku rozpadlého Německa, je Turek a národními hrdiny jugoslávští partyzáni. Akulturace se blíží zatím stínově, v Telurii se nerealizuje jako unifikace, ale jako míšení: „Tatínek zpívá čínské písně, maminka ruské. A vůbec tady u nás ve Vladivostoku je různých písní a různé hudby plno: Japonci zpívají svoje, Číňané svoje a Rusové taky svoje. A věčně se tu slaví nějaké svátky. Je tu zkrátka veselo! Taková dálněvýchodní symfonie to je!" (Telurie, 249). Započíná období hybridity: „Řekni nám, laskavě, co jsi zač, soudruhu Kime! Jsem pravoslavný komunista." (Telurie, 46), ale prozatím je osobní identita spíše nekombinovaná. Předzvěstí budoucího stavu je dvojice milenců přijíždějících do SSSR z Frankfurtu, Patrika s Engelbertem. Patrikův dědeček pocházel ze Sankt-Peterburgu, z Putínova Ruska emigroval do Francie. Engelber se narodil v Mnichově, jeho praděd byl významný bavorský germanista, dědeček teolog spáchal sebevraždu v Indii, otec v době vahhábitských bouří utekl do hor k bratrovi, co se oženil s albánskou venkovankou, žili v Alpách. Spolu se chlapci snaží komunikovat v angličtině.
Nivelizace, inverze, hybridita, fluidnost
Rozpojení vztahu jedince a národa graduje v Manaraze. Již několikrát jsme podotkli, že etnonyma zde ztratila svůj původní význam i denotát. Nyní se budeme věnovat existenciálnímu rozpoložení hlavního hrdiny ve vztahu k etnicitě. Gézova postava je veskrze hybridní: etnicky (pochází z rodiny běloruského Žida a polské krymské Tatarky), sociálně (je synem intelektuála, vnukem stomatologa, pravnukem advokáta, prapravnukem rabína), jazykově (doma se mluvilo polsky, jeho otec nadával rusky a bělorusky, přednášel anglicky, čtyři roky chodil Géza do maďarské
130
školy a v Bavorsku se naučil mluvit německy a bavorsky) i teritoriálně, a to jak co se týče vývoje hrdinovy životní dráhy (původem z bělorusko-litevského „hnízda", narozen v Maďarsku, vyrůstal v Pasově), tak v jeho aktuálni činnosti („grilovací šňůry" po celém světě). Hlavní hrdina Manaragy je krajně vykořeněný, dalo by se říci geneticky. Determinuje ho emigrantská minulost. Jeho předci utekli z rodné usedlosti hned dvakrát, v roce 1906 při pogromech na Židy, v roce 1941 před německými vojsky. Gézova matka nesla typický osud migrantů. Na herecké povolání musela kvůli neznalosti jazyka zapomenout, pracovala jako kuchařka ve školní jídelně. Jen jednou si zahrála sebe samu, tedy východoevropskou běženku v propagandistickém šotu. Otec dále emigroval do „zámožné" Austrálie", matka se upíjela a nakonec ji smetlo auto. V patnácti letech zůstal Géza sám, opuštěný, nejistý a s pocitem méněcennosti. Ahasverské prokletí jeho rodu se do jeho osobnosti hluboce imprintovalo a vytvořilo rámec pro jeho dospělý život. Hrdina v něm stojí mimo státní i národní struktury, žije bez milostných i rodinných pout. Nejenže nemá domov, nedisponuje ani bydlištěm. Pohybuje se nejčastěji v tranzitních prostorách letišť, nádraží, hotelů, půjčoven aut: „Samozřejmě to není žádný domov, přinejlepším jen taková předsíň..." (Manaraga, 22); „Už devátý rok nemám žádnou stálou střechu nad hlavou, jen několik velkých kufrů s oblečením a vybavením, které kočují po světě společně se mnou." (Manaraga, 23-24). U klientů se vyskytne jednorázově, sice v roli experta, ale zároveň služebníka, na kterého se hledí přes prsty. Jeho nej přirozenějším způsobem bytí je útěk a mimikry. Jak sám konstatuje, je to strategie, která mu umožňuje zůstávat stále ještě naživu. Cesta jako útěk stvrzuje status hrdiny coby bludné postavy z polosvěta, člověka přebývajícího na okraji společnosti. To u Gézy podtrhuje i jeho převládající pohyb právě ve vzdušném leteckém prostoru: jako padlý anděl náleží této vrstvě nikoho mezi nebem a zem.
Géza není schopen se etnicky přesně identifikovat, avšak nepovažuje to v etnicky relativizovaném světě za nijak důležité. Národní identita je pro něho mimoběžná kategorie. Svou vnitřní osobní identitu nejvíce spojuje s organizací Kuchyně, vlastně náhražkovitě. Navenek tuto přináležitost (vnější osobní autoimage) musí skrývat, i když vnitřně (vnitřní osobní autoimage) pro něj zůstává konfesní identita, tedy vztah vůči zaměstnavateli jediným záchytným bodem. Ale ani v organizaci Kuchyně se nemůže hlouběji identifikačně vymezit. Každý sem přichází jakoby „holý". Nikdo zde nelíčí ani rodinnou historii, ani svůj rodokmen, na sletech se nosí unifikovaná „rezervovaná noblesa" a ani „blechy se dohromady nedávají" (Manaraga, 75). Jediným individualizujícím atributem je pro Gézu v cechu identita Rusa (zvolená i přisuzovaná) podle typu „dříví", na němž griluje. Této identitě se Géza zpočátku brání, nakonec ji ale přijme jako ekonomicky výhodnou. Spojení s ruskostí v původním významu pak zcela neguje (v přímém kontrastu k Pařezoví): „Jistě, chlad hrával v ruské kultuře důležitou úlohu vždycky, ale já si na něj zvyknout nedokázal. Sníh, jehož krásu ruští básníci tolik vzývají, nenávidím. Skučení vánice, popisované bradatými ruskými klasiky, ve mně vyvolává jedinou touhu - zavřít se před ním v teplé místnosti... a dopřát si dobré italské víno." (Manaraga, 67).
Ztráta prožitku národní identity odpovídá stavu postnacionalismu a globalizace, které identitu chápou jako momentální přechodný stav s tím, že žádnou identitu nelze považovat za trvalou (Ulbrechtová 2017, 362). Sorokin líčí společnost v tomto ohledu Manaragy jako dystopickou. Osobní rozvrat je paralelní k rozvratu celkovému a vychází z něj. Identita jedince se nemá z čeho odvodit. Toho, že daný stav souvisí i s aspektem ztráty identity národní, si povšimli někteří kritici: „... před očima vyvstává obraz světa a bez kulturní identity rozvráceného náboženskými válkami a migrací. Světa cynického a zbaveného všech tradičních hodnot od vzdělání, imitovaného technologickými blechami implantovanými do mozku, přes ideu národa, znemožněnou vymizením historických hranic nejen zeměpisných, ale především kulturních, až po rodinu, nahrazovanou příslušností k ad hoc vznikajícím cechovním, komunitním nebo mocenským společenstvím." (Řeháková 2017). Géza přežívá ve společnosti, která „vlastně už ani nic společného nesdílí" (Řeháková 2017).
Absence jasné národní identity se pojí i s fenoménem převládnutím image nad realitou. Připomeňme citaci z románu: „V dnešní době si můžete hrát, na koho chcete." (Manaraga, 48). Géza si pohrává se svou identitou, střídá ji podle potřeby, jeho vnější autoimage je zcela fluidní: „Mám
131
šest cestovních pasů na různá jména a mé prsty... mohou otisky měnit jako rukavice." (Manaraga, 24). Multiplikace identity způsobuje nakonec její vyprázdnění a toto vyprázdnění má za následek odcizení, rozklad hodnotový i existenciální. Géza se orientuje pouze na sebe, své tělo a ego.
Další faktor, jenž hrdinovu národní identitu bezprostředně oslabuje, jsou technologie. Technologická vylepšení uzavírají Gézu do jakési ochranné bubliny, v níž může přebývat nezávisle na vnějších podmínkách i kontextu, umožňují mu vegetovat jako „člověku o sobě" a odklání jeho pozornost do úplně jiných oblastí, než je etnicita. Zároveň ho vedou k tomu, že svou identitu vnímá nikoli jako vrozenou či danou, ale jako vývojovou, či spíše „skokovou". Hrdina se vylepšuje „střihem", neustále produkuje své „upgradované" verze. Postupně se mění v kyborga. Jeho mentální potenciál rozšiřuje umělá inteligence, do těla si implantuje poloorganický ochranně-informační systém chytrých elektronických blech vylaďujících i jeho psychosomatiku. Nemůže být nemocný, i nachlazení je „kategoricky vyloučeno". Učit se nic nemusí, vlastní neznalosti ho nijak neomezují: chytré blechy mu informace vždy připraví, cizí jazyky mu přeloží apod. Na okraj poznamenejme, že v postavě Gézy (a později invertované v postavě doktora Garina) se Sorokin nejvíce vyjadřuje k futuristickému konceptu transhumanismu, respektive posthumanismu, disciplín, zabývajících se vztahem člověka k technologiím.42 Transhumanismus konstruuje lidský typ dlouhověkého „homo optimus", jakým si Géza přeje být: „Ve čtyřiceti si nechám vyměnit všechny vnitřní orgány, přesít obličej, zrekonstruovat úd a do mozku si nasadím superblechy všech vnitřních orgánů a plastiku obličeje." (Manaraga, 140). Géza od dětství nesnáší přírodu: „Přísně vzato jsem člověk vyloženě urbánní, příroda je mi lhostejná a les přímo nesnáším! Když jsem do lesa chodíval jako kluk, vždycky mě tam něco štíplo. Jednou klíště, jindy vosa nebo mravenci. A taky jsem si v lese podvrkl kotník." (Manaraga, 72). Je proto překvapivé, že před koncem příběhu Manaragy hrdina prožije autentický ponor do přirozeného světa. Přistává na úpatí hory, válí se ve sněhu, dívá se do hvězdného nebe. Po letech pociťuje nepohodlí, únavu, nejistotu, emoční rozkolísání, ale i fascinaci otevřeným kosmickým prostorem. Ještě překvapivější je, že v útrobách hory Manaraga se Gézovi dostává pocitu domova. Šéf Henri ho objímá: „Jen si pobreč, pobreč si, chlapče, hladí mě těma velkýma rukama otcovsky po ramenou. Však jsi doma." (Manaraga, 163). Zpětně tak lze i Gézovo trmácení vnímat jako cestu za dosažením místa klidu a spočinutí. Dalo by se mluvit o navození ráje (teplo, světlo, libé vůně a chutě, přivinutí k otcovské osobě, po voperování nové blechy obnovení vnitřního klidu, ustání bolesti, příliv energie). Ve skutečnosti to tak ale není. Jedná se o klasický antiutopický motiv pasti. Gézovi, který se chvilkově projeví zpupně, je proveden zásah do mozku. Ryzost je tedy přechodná, vše se navrací k umelosti a klamu. Vnímání, a to i vnímání vlastní osobní identity odvisí od drog, aplikací, přístrojů, od násilné manipulace. Géza v rychlém přepínání přehodnocuje sám sebe: „Můj pohled se přestěhoval na otevřený kufřík. Je jako starý, zatuchlý, neobydlený dům! Jako rakev, plná hniloby! Je odsouzen už jen k zahnívaní a definitivnímu rozpadu. Rozsype se na prášek atomů." (Manaraga, 162). Pak si nasazuje „ferosilikonovou čepičku", v hlavě mu přeskakuje, procitá a vidí osazenstvo hory jako zrádce: „Vše kolem je kamenné, studené, cizí, svět se scvrkl... zabít svini!" (Manaraga, 162-163). Čapku mu zase sundávají a svět se mu jeví jako nádherný.
42 Vymezení transhumanismu ve vztahu k posthumanismu není zcela vyjasněno. Někdy je vnímán jako podskupina posthumanismu, jindy jako jeho druh. Transhumanistické hnutí volá po využití vědeckých objevů a technologií k vylepšení lidských mentálních i fyzických schopností, sahá k inovacím vedoucím k rozšíření biologické kapacity člověka, kompenzuje lidské nedostatky. Dochází například k internaci paměti pomocí paměťových čipů. Pro zvýšení vnímavosti a odolnosti se užívají se psychadelické látky. Nanoboti opravují nemocné orgány a ničí infekce, čímž se zpomalují degenerativní změny způsobující stárnutí. Také se předpokládá, že se lidé přestěhují do fiktivního světa, do tzv. metaverse. Tento alternativní vesmír spojí prvky sociální sítě, digitální ekonomiky a počítačové hry. Pohybovat se v něm budeme pomocí avatara. (Matějková 2022). Proměňuje se a mísí hranice mezi tím, co je lidské a co je technologické. Technologie se stává i součástí citového života. (Cílek 2022, 14), dále Posthumanimus [online]. Wikipedia. [cit. 20-09-2022]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Posthumanismus, Transhumanismus [online]. Wikipedia. [cit. 20-09-2022]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Transhumanismus
132
Účelový vztah
Jáchyma Topola téma transhumanismu a technologií naprosto míjí. Spíše než zdokonalující se bytosti zobrazuje outsidery, mrzáky a trosky, fyzicky a psychicky zanedbaný a strádající lidský rod. Jeho hrdinové náleží často ke klanům či subkulturám, nikoli však k elitním a s elitami se ani nestýkají. Autorův svět je surový a bolestný, o to však autentičtější. To uvádíme jen na úvod a nyní přeneseme výklady k národní identifikaci Topolových hrdinů.
Národní identita v osobním rozměru je složitá ve všech třech sledovaných románech. Jako imagologicky relevantní, a pro náš česko-ruský pohled zvlášť, se jeví původ postav odvozený ze slovanského Východu. U Potoka činí Topol narážku na Babelovu povídku Historie mého holubníku (HcmopuR Moeů zonyúnmHU, 1925): „Můj předek měl v Oděse holubářství." (Sestra, 335). Později Potok tento původ potvrzuje, ale svěřuje se s ním jako s tajemstvím, jež má zůstat skryto. Národní identita „cizí" vůči majoritě se mu zdá ohrožující, potlačuje ji a maskuje. Přesto se do psychiky hlavního hrdiny také vtiskuje, „dvojdomoví" předků snad pokračuje v jeho vlastní nedůvěřivosti, zakládá jeho částečnou iracionalitu, podněcuje sklony k dobrodružství a vypuzuje ho na cestu: „Ty nevíš, sestřičko, že mý praprapra přišli z Oděsy vedený starým Alaínem, či Apolónem, či snad Ahasverem Potokem, v tom se rodinná bible v zápisech rozchází. Nikomu j sem to ještě neřek, nikomu do toho nic neni, mám pečlivě krytý záda celý svý mladý roky! Jediný oni se usadili na vesnici, protože Potok i v jazyce Bohemců něco znamená a mý předci se chtěli trochu poztrácet, založili ihned krčmu... ostatní zas zalezli do ghett, ty mý zvolili převlek a masku, aby přežili, zkoušeli to, brali svý dvojvýznamový jméno jako znamení od Něj... když vešli do Bohemie, tak hned na hranicích spokojeně mlaskali při požírání česnekovejch koulí a radostně se tahali za pejzy, protože nikde tu neviděli kozáky, jen samý dobrý bodrý lidičky... pouze muj předek byl nedůvěřivej a velmi ostražitej, a tak já žiju a sem s tebou... už tenhle předek měl lítací sny, měl v Oděse holubářství, kde nakupoval jistej bocher, ten vo tom pak psal story, byl to novinář, cha, byl hloupej a psal o sobě, tak ho nakonec stalingové uštvali, zabili ho... nikdo tohle o mně neví, jen ty, dávám bacha!" (Sestra, 420).
Potokova identita je problematizována i disidentským prostředím, v němž vyrůstal. To představovalo skrytou alternativu socialistické společnosti, již autor přirovnává k „betonovému bloku, který dusil všechno, co se chtělo hýbat po svém" (Sestra, 9), což vedlo k jinému životu doma a k jinému navenek. Potokovi předkové volili „převlek a masku, aby přežili", Potok také nasazuje masku spořádaného hocha. Přivykl „hraní role", naučil se pohybovat v modu rozdvojeného vnitřního a vnějšího osobního autoimage: „Jinde jsem musel zvládat roli zvídavého, veselého chlapce a nosit jedničky, abych dostál závazkům. Komunisti s takovýma rodinama vytírali kouty... Dvojitý zeměpis, dvojitý dějepis a náboženství, to byla dost chatrná výzbroj s okolním světem." (Sestra, 9). Stejně se chová i Ilja a rodina v Citlivém člověku. Jedinci nezbývá než se snažit alespoň navenek splynout, a to už v dětství či zejména v dětství, a naučit se předstírání. Když se vrátíme ještě k Sorokinovu Gézovi, i ten se jako dítě rychle přizpůsobil. Kromě jazyků majority se naučil, zřejmě kvůli Američanům v Budapešti, basket, „zvládl Blub, Red Lizard i Didel" (bojové prvky počítačových her) a pak se také adaptoval na válečnou dobu: „...naučil se řídit, tank, klást miny a naopak terén odminovávat, střílet z pistole, pušky, samopalu i kulometu." (Manaraga, 26).
Nutno ovšem podotknout, že v Sestře se daný stav týká minulosti. Současnost nabízí příznivější východiska, oslabení státu, emancipaci jedince, ponechání lidí bez dozoru. Hlavní hrdina nemá potřebu vůči státu revoltovat, ale ani ne státu či národu sloužit. Cítí se být Čechem, nebo alespoň nejvíce ze všeho Čechem. Tento jeho pocit se příznačně a až dojemně aktivizuje situačně, při pobytu mimo Čechy, a prokazuje obecný princip lingvocentrismu národní identity: „Povídám mu, nevotravuj a do řady, hybaj! Koukám na písmenko zblízka, z vočí mi pořád teklo... ono to bylo ř! Nabodeníček se lehce chvěl... a já byl zas chvíli šťastnej, protože sem pochopil, že to je muj poklad, dyť nikdo jinej než Češi tohle písmenko nemá, to je náš národní majetek, vzácnosti svátost! Kdo neoperuje s ř, je cizák a šovinista! A píše nesmysly..." (Sestra, 202). Vedle rozměru společenského je Sestra výrazným introspektivním textem, románem psychologickým, vyprávěním složícím k poznání sebe
133
sama „Potokův příběh je zkouškou jeho samého, jeho sil a jeho vlastních hranic." (Zandová 2013, 25): „Co všechno vlastně můžu, Co je v mejch silách." (Sestra, 411). Potokova cesta ale není procesem zrání ve vlastním slova smyslu. Například jeho vnímání vlasní národní identity se nemění ani nevyvíjí. Hrdina se spíše pozvolna, unavuje , zpomaluje s tím, jak „karneval končí" (Zandová 2013, 26). Ještě poznamenejme, že pro Potoka je důležitější než národní identita kmenová, „Organizace", jak nazývá svou komunitu. „My" znamená v prvé řadě„kluci", „kuci", „kamarádi", „bratři", „pobratimové", „padruzi".
Ilja svůj původ, ve skutečnosti snad dokonce šlechtický, jak se později dozví, jen odhaduje. Sám sebe vymezuje spíše v negaci, ví, kým není, ale neví, kým je: „My byli český domov pro cizí děti, pro zanedbané děti, zlé děti - chlapce, pro chlapce od cizích státních příslušníků, kteří se na chlapce vysrali, umřeli mu, byli v base nebo zmizeli. Proto mezi námi bylo tolik míšenců, bakelitů a číňáků, já nebyl bakelit, ale nebyl jsem ani číňák, ani Vopičák ne." (Kloktat dehet, 10-11). Ilja má statut kukačky: „Nevím, odkdy jsem v Šířemi. V paměti slyším skřípot sněhu, vím, že mě pan Cimbura nese do kuchyně sestry Albrechty. Předtím jsem byl v Zemi stínů, kde byl rachot a hluk a mý lidi." (Kloktat dehet, 14). Přestože mnozí chlapci z Domova pocházeli ze „Svazu a hovořili řečí svazu, i když jim to sestry zakazovaly", z Iljova východního původu, ještě ozvláštněného menšinovým „avarstvím", dělají ostatní etnické stigma: „Čau, Avare! A pak mi zkroutěj ruce a táhnou mě někam mezi chalupama a mně je to jedno." (Kloktat dehet, 119), „...to pro tyhle Siřemáky jsem byl krysa a Avar a dobytek a kripl." (Kloktat dehet, 132). Šikana u Ilji také vede k rozdvojení, ba ke zmnožení identity. Vypadá to dokonce tak, jako by identita přisuzovaná mu chlapci z Domova („ruský diverzant"), tedy heteriomage, způsobila, že jí jde ve svém vnějším autoimage Ilja naproti. Když už se o něm všichni vyjadřují, že je diverzant, on se tím diverzantem skutečně stane. To je psychologický mechanismus, kdy pohled jiných tvoří jednu z konstitučních částí člověka samotného. S tím, že si on něm asi v Domově nic pěkného nemyslí, opouští Ilja Sirem a přidává se k Tankové koloně Veselá písnička. Možná v ní spatřuje osud paralelní k vlastnímu, a proto se s ní identifikuje velmi rychle. Jednotka je „ze zvláštních důvodů odtržená od vojsk Varšavské smlouvy", plní „zvláštní úkol", Ilja neví, „co nebo koho hledají" (Kloktat dehet, 139). Podobná je vykořeněnost vojínů: „Rusové byli sami v cizí zemi a já byl sám mezi nima. Co jsme mohli dělat?" (Kloktat dehet, 177). Mezi Rusy Ilja zažívá nový pocit domova a přijetí. Vstupní výslech je neformální a přátelský, vojáci jsou usměvaví a laskaví. Nesporně je to kvůli vnějším identifikačním znakům, které Ilja obratně předvádí - vítá kolonu s rozpřaženýma rukama v jejich řeči. Iljovi se velmi uleví, když se ho ve Veselé písničce neptají na rodiče (mnozí považují za svou rodinu armádu), nemusí neustále čekat, že dostane „hrozně do držky", že ho nikdo nezesměšňuje kvůli etnicitě, že najde zastání: „V tom dlouhém sledu dní, které si byly navzájem podobné, jsem žil při tištěný k pancíři tanku, splýval jsem ve svém pelechu s kovem tanku jako brouk beroucí na sebe podobu stromové kůry a nikdy mi nikdo neřekl: Ty zmrde malej! Ty hovado! Ty Avare! Ty chudáku!, takový člověk, který by se mnou takhle mluvil, tam nikde nebyl, palba z orúžij automatčíků i pobočných zbraní poddůstojníků by takového člověka vmžiku zlikvidovala." (Kloktat dehet, 146).
V románu Kloktat dehet se objevuje řada různých, přímo fyzických obrazů, kdy hrdina „žongluje" se svou identitou, překrývá se mimikry, jak jsme právě citovali, „plíží se". Ilja se maskuje, aby ho v okolí SIAZu nikdo nepoznal, natírá se kolomazí, „což je v cizím nepřátelském prostředí běžná diverzantská finta" (Kloktat dehet, 145). Vytváření falešné identity jako strategie přežití není vlastní jen Iljovi. V románu se objevují „falešní Bulhaři" a také Rusové jsou „v ksichtech nabílený", aby vypadali „jako my". Češi naopak mluví rusky, aby nepřítele zmátli. Ostatně již v Sestře vidíme podobný princip: Češi někdy mluví polsky, Poláci česky, Laosané mají falešné pasy. Účelová performance určité národní identity, konstrukce vnějšího autoimage, je nástrojem válečného boje. Iljovo přepínání mezi kulturními kódy i jazyky může být součástí hledání národní identity, ale spíše je potvrzením toho, že se Ilja vlastně nechce národnostně identifikovat, že mu heterogenita a fluidnost vyhovuje. Respektive že by chtěl, aby se tento aspekt osobnosti stal irelevantním: „Uvažoval jsem,
134
kdy už to mý zasraný dětství skončí a jaký to bude potom. Hnusily se mi všechny vlastní geny." (Kloktat dehet, 228).
Ilja je svým způsobem ztělesněním bezpáteřnosti. Nejprve bojuje na straně SIAZu, ale když potká Rusy, k veliteli se přimkne jako k „tatínkovi". Česko se z entity interní mění na entitu externí: „A myslel jsem na to, co jsme provedli těm Čechům, kteří bránili svou třešňovou alej, a také mnohým jiným, a samozřejmě mě napadlo, co by se mnou Češi i přes můj kolomazí začerněný ksicht udělali, kdybych někde spad z tanku nebo tak něco." (Kloktat dehet, 156). Z ruských „okupantů" se stávají „zachránci", ze statečné české obranné pozice je náhle „vzbouřený český venkov". To jistě vyplývá z podmínek existenciálních, z absence pravého domova, z přezírání většinovou společností. Když se pak ale chlapec vrátí k Čechům, tvrdí, že Rusy záměrně sváděl z cesty a podával jim zkreslené informace. Mimikry jako chtěné přizpůsobování se svému okolí mohou být ale i součástí plánu, strategie zdánlivého přizpůsobení se „kolonizující" kultuře, která má být takto podrývána. Nevíme, pro kterou stranu hrdina pracuje „jen jako", a pro kterou doopravdy. Neví to asi od sám. I ve Veselé písničce zůstává Ilja na okraji: „...já pochopil, že i když jsem jejich, totiž že i když jsem tlumočník sovětské tankové kolony Veselá písnička, tak že jejich tak docela vlastně nejsem." (Kloktat dehet, 142). Ilja tak pracuje pro obě strany, neuvědomované coby dvojitý agent, podniká však především kroky pro zachování sebe sama. Jeho účelové střídání či násobení identit dále graduje. Podobně jako Géza je připraven měnit svou etnicitu podle toho, jak si to vyžadují momentální okolnosti, volí si ji i Ilja: „Rozhodl jsem se najít cigošskou boudu a stát se cigošem. Myslím, že každej, kdo strávil část života na čelním pancíři sovětskýho tanku s ksichtem začerněným kolomazí, by usoudil, že to je dobrá myšlenka." (Kloktat dehet, 224). Jeho aktivity diktuje strategie přežití ve všech podmínkách: „Jáchym Topol o tom jednou řekl, že knihu pojal jako počítačovou hru... Nej základnějším cílem takové hry je nezahynout, přežít, a právě o tom román Kloktat dehet je. Jde o přežití a pud sebezáchovy za každou cenu a za všech okolností." (Bruin 2006).
Hybridita Iljovy identity ho zařazuje k typu literární postavy pikara. Tomu se podrobně věnoval L. Engelking (2013). Poukazuje na rysy pikareskního románu v Kloktat dehet: neustálá změna míst, pohyb v meziprostorech, fiktivní autobiografie, služba mnoha pánům, absolutní samota. Ilja je svou podstatou šibal, ambivalentní trickster. Trickster je opakem kulturního reka, není ani bohem, ani člověkem, ani zvířetem, ale vším současně. Je mediátorem, zachovává si cosi z podvojnosti, je mnohojazyčný, někdy se projevuje jako tvůrce jazyka či jazyků anebo písma. Ilja je autorem map, v sovětské tankové jednotce plní právě roli překladatele. Chlapci je vlastní lest i lhaní - v románu Kloktat dehet se kloktáním dehtu v Domově trestá právě lhaní „Ilju můžeme označit za antihrdinu, opa k tradičního héroa, vtělení nedostatku cti - tak jako protagonisty pikareskního románu, a právě tak jako oni přechází Ilja od nevinnosti k podvodu, lsti, mazaným trikům... je vlastně nemorální individuum. Ilja žije jakoby mimo dobro a zlo, nestará se o etické normy, o meze dovoleného ani o vžité vzory chování: jeho jediným cílem je přežít..." (Engelking 2013, 231). Vlastně můžeme vést paralelu mezi chováním Ilji a strategií přežití Čechů. I pro národ se nabízí se strategie chytrého podvodníka, šibala - trickstera.
Román Kloktat dehet lze číst i jako román zrání, jako cestu od dětství k dospělosti. Ilja například nosí větší uniformu a postupně do ní dorůstá. Pořizuje si zápisky, které postupují od jednoduchých poznámek k vyspělejším a reflexivním líčením. Na konci románu už vypráví takřka jako letopisec. Celé válečné období je pojato jako dlouhá iniciace, přičemž jedním z přechodových rituálů je i zabití člověka. Po všech strastech a konfrontacích dochází hrdina k určité katarzi, a to právě v oblasti národní identity. Iniciativně přebírá určitou historickou úlohu k zachování češství, schovává deník pro budoucnost, v níž „třeba bude ještě někdo číst česky" (Kloktat dehet, 273), vydává se hledat do sklepa poslední siřemskou rodinu a do Siřemi míří jako „domů".
Pokud je Citlivý člověk tou budoucností, o které uvažuje Ilja, není to budoucnost příliš optimistická. Vedlejší postavy se v románu identifikují spíše lokálně s Posázavím, případně s pitoteskně představeným češstvím, v parodickém plánu s českým prezidentem, který zemi zaprodává. Táta, co se týče sebeidentifikace, zůstává v minulosti, cítí se být Čechoslovákem: „No
135
a to mě nikdy nepřestane mrzet, že sme se se Slovákama rozdělili. Hele, do smrti budu Čechoslovák, mý dětí sou už jen Češi. Jako ty. Jaký to je bejt jen Češka? Necejtíš nějaký vochuzení? Proč? Emocionálně beru pořád Československo jako svou vlast, práskne pěstí do kapoty, plivne z okýnka a zatroubí. Proč? Sem na to zvyklej. V podstatě je to ale fuk, řekla bych. A máš pravdu." (Citlivý člověk, 28) Synové, co už jsou „pouze Češi", však česky nemluví, nemluví nijak.
Češství slouží postavám účelově jako pozitivní vývozní artikl. V určitém období se opírali například o slávu Václava Havla, využili zájem o Čechy, když se jako národ „navraceli do Evropy": „To sem ti už asi říkal, že prachy na káru sem sehnal, když Češi vstupovali do NATO a EU, vobjel sem to tehdy s básněma, všude mě zvali, když sem byl teda za bolševika v krimu, zavřenej za svou vodbojnou poezii, to byla panečku šňůra šňůr! Jo, to už se vopakovat nebude!" (Citlivý člověk, 22). Češství samo o sobě ale pro rodinu, zdá se, nic neznamená, nic neobnáší, nic od nich nevyžaduje. Argumentuje se jím opět utilitárně, jako ochrannou známkou v situacích ohrožení, napříkald když ve Francii nechtějí rodinu někam pustit: „Žandarm... vykládá, že podle novýho rozhodnutí je to tu jen pro občany Francie. Máš navalit la carte du nomade. Mon capitaine, ty ses posral, vole! haleká táta. Jakou kartu, copak sme cigoši? Mon colonel, nu nesompa les ciganes, my sme Češi! Nu som bohémes ó Bohémi!" (Citlivý člověk, 10).
I jiné postavy používají v Citlivém člověku českou národní identitu účelově, když si chtějí polepšit coby lidé z Východu, respektive ne si polepšit, ale vůbec přežít tím, že k nám emigrují: „ A já bych, brácho, zakoupil pár komodit v tom líbezným Posázaví! Milujú Jozefa Ládu furt! Chci tam žit. V Čechách. Chci žit!" (Citlivý člověk, 50); „Já rodil sa v čéšskéj rodině. U Černobýla. Já ekouprchlík! Já Čech!" (Citlivý člověk, 214). Národní identita je znovu jakousi maskou. To koresponduje s tím, že i v Citlivém člověku se objevují převleky jako takové, jako deklarace klamných vnějších znaků - táta se například převléká do ženských šatů.
Na základě předchozích analýz můžeme poměr jedince a (národního) státu komparativně shrnout a zobrazit ho pomocí množin:
jedinec
Den opričníka: splynutí jedince s jedním národním subjektem
136
Telurie: variety spojení, přiblížení, odloučení jedince od různých národních a lokálních subjektů
137
Kloktat dehet: ztotožnění se i ideou svobodného českého/československého národa, ale ne s vazalským státem
Citlivý člověk: občasné přiblížení se různým státním a lokálním subjektům
Obrázek č. 10: Poměr jedince a státu
Míra propojení osobního a národního se projevuje i v přijetí národních hodnot za své a je u hlavních hrdinů v důsledku odlišnosti systémů, v nichž žijí, také různá:
	Den	Telurie	Manaraga	Sestra	Kloktat dehet	Citlivý člověk
	opričníka					
celkový	hypertrofie	pluralita hodnot	absence	znovuobno-	ohrožení	absence
význam	hodnot		hodnot	vení hodnot	hodnot	hodnot
hodnot						
typ hodnot	nadosobní	osobní štěstí	náhražkové	morální	nadosobní	hodnoty
	hodnoty,	dosažitelné	hodnoty	hodnoty, ale	i osobní	definované
	binární	různými	(konzum)	i rezignace na	hodnoty	situačně, ad
	systém (čistý	prostředky		ně	i rezignace na	hoc dle
	- nečistý,				ně, přepínání	potřeby
	správný -				hodnotového	aktuálního
	špatný,				systému dle	přežití
	povolený -				potřeby	
	zakázaný...)				aktuálního	
					přežití	
138
hodnota	absolutní	varianty:	ambivalent-ní,	přiměřená,	nevyvinutá	účelová
národní		absolutní -	žádná	jedna z řady		
identity pro		nulová -		identit		
osobní		odmítaná				
identitu						
poměr	oboustranná	od služby po	nezávislost,	partnerský,	nejasný	účelový
jedince k	služba	nezávislost	paralelnost	sebevědomý		
vlastnímu				vztah jedince		
národu				k národu		
vztah	ztotožnění se,	varianty:	odpojení se	demokratický	nedobrovolně	mimoběžný,
jednotlivce a	dobrovolné	ztotožnění se -			podřízený,	ostražitý
státu	splynutí, fúze	odpadlictví -			stát jako past	
	státu, církve	disidentsví -				
	a jednotlivce	underground -				
		anarchie				
vzdálenost	minimální,	minimální i	maximální,	oslabení	potlačená	maximální
od moci	Pařez jako	maximální	mimoběžnost,	centrální moci,	snaha	
	vykonavatel		ilegalita	kreativní podíl	rozprostřít	
	státní moci			na utváření	podíl na moci	
				síťové		
				struktury		
ctnosti	občanské	osobní	mimo	základní	vojenské	mimo
	ctnosti,	zodpovědnost	kategorie	morální	ctnosti	kategorie
	zachování		ctností	pravidla		ctností
	tváře,					
	mravnost, síla					
	přísnost,					
	sebezdokonal					
	ování se,					
	výdrž,					
	odolnost,					
	pevnost,					
	odhodlanost,					
	poslušnost,					
	bystrost					
	urputnost					
Tabulka č. 19: Hodnotová složka osobní národní identity Koncová identita
Deklarace určité národní identity nebo identit, jak jsme viděli, je součástí strategie vlastního přežití, a proto se může měnit a vyvíjet, být využívána i zneužívána. Nastavení osobní národní identity je z větší částí vynucené vnějšími okolnostmi. To odpovídá do jisté míry chaosu postímperialismu a postnacionalismu, kdy „...život jedince se neřídí metou „dál a výš", nýbrž snahou nalézt co nejvýhodnější strategii „přežití"... po konci velké historie, života, který ... se přizpůsobuje se aktuální situaci." (Ulbrechtová 2017, 279). Stejný cíl, tedy nastolení harmonického nebo alespoň výhodného vztahu k národu, však znamená pro hrdiny pokaždé něco jiného. Kromě Dne opričníka, kde se realizuje čistý nacionalismus, jde o kosmopolitismus a popření národností jako takové (Manaraga), hybridita (Kloktat dehet), únik (částečně Telurie). V Telurii směřují hrdinové od struktur ke klanům,
139
od města k venkovu, probíhají intenzivní deurbanizační procesy. Oba autoři, i když spíše intuitivně, reflektují koncept tzv. koncové identity. Koncová identita je nej vyšší entita, k níž se lidé cítí být vázáni a která vystihuje vazbu k národnímu státu v kontextu ostatních geografických a vládních entit (Deutsch 1966, Peters, Hunold 1999). Lidé se vztahují ke svému sousedství, sídlu (vesnici, městu), kraji, zemi (státu), kontinentu, světu. Od entity, s níž je pojí koncová identita, jsou pak zpravidla ochotni přijímat výkon vládní moci. Na koncept „koncové identity" navazuje koncept „dvojí podřízenosti" (double allegiance, Van Kersbergen 2000), kdy vazba k jedné entitě nevylučuje vazbu k druhé, např. vazba k národnímu státu nemusí vylučovat vazbu k Evropě. Některé další teorie navrhují pro jedince tři typy teritoriální identity: mnohonásobnou, exkluzivní nebo žádnou (Marks
1999). V Telurii se naplňují všechny tři, mnohonásobnou sledujeme v Kloktat dehet, v Manaraze mnohonásobnou a zároveň žádnou, exkluzivní ve Dni opričníka. V Sestře a Citlivém člověku se nedají určit modely takto čistě. S tím daná teorie počítá a konstatuje, že vymezené tři typy identity tvoří trojúhelníkový prostor a většina lidí se nachází uvnitř tohoto prostoru, ve vzájemné inkluzivitě teritoriálních identit. (Marks 1999).
Koncovou identitu Sorokinových a Topových hrdinů můžeme znázornit graficky. Vzhledem k tomu, že Telurie]e vrcholem Sorokonovy kombinatoriky, koncová identita jedince zde má všechny varianty: světová - bloková - státní - regionální - městská - venkovská - komunitní - rodinná -zcela individuální a zobrazení je zjednodušené.
Proti směru hodinových ručiček: Den opričníka, Telurie, Manaraga, Sestra, Kloktat dehet, Citlivý člověk
Obrázek č. 11: Koncová identita
140
Individuální prožívání koncové identity souvisí také s koncepty regionalismu, nacionalismu a kosmopolitismu. Jejich rozložení v textech stvrzuje analýza četnosti vybraných lemmat:
• Česko/Československo Moskva
• Praha
• Rusko
• Evropa
• svět
01234567
1. Den opričníka, 2. Telurie, 3. Manaraga, 4. Sestra, 5. Kloktat dehet, 6. Citlivý člověk
Graf č. 13: Četnost významově signifikantních lemmat ke konceptu regionalismu, nacionalismu a kosmopolitismu na 10 000 slov
Ve Dni opričníka figuruje Rusko a Moskva vůči Evropě a světu v kontrastním vymezení. Rámec Ruska Pařez nepřekračuje. Koncept „světový" je přítomen nejméně. Kosmopolitní a regionální jsou vlastně irelevantní kategorie, nahrazuje je koncept nacionálni. Rusko coby jediný možný svět nahrazuje celý svět. V dalších románech se lemma „svět" pojí převážně s významem filozofickým než geografickým. V Telurii roste význam Evropy i regionalismu. U Topolových hrdinů je poměr kosmopolitismu, regionalismu a nacionalismu a koncové identity komplikovanější. Potok se identifikuje s Prahou, Československem a Evropou, ale ne nějak silně, je v podstatě kosmopolita a mohl by se na svých cestách vydat i dál. Iljova bezprostřední zkušenost mu diktuje koncovou identitu jednoho uzavřeného místa (Domov), obce (Sirem), oblasti (SIAZ), ale mentálně se chlapec projektuje do identity československé i evropské (podle situace buď západoevropské, nebo východoevropské). V Citlivém člověku mají postavy osobní prostorovou zkušenost až na hranici Evropy, jejich koncová identita se ale - na rozdíl od Iljovy, která se rozšiřuje - postupně zužuje z evropské na středoevropskou, státní až po lokální. Vymezení koncové identity má vliv na prožívání národní identity a v důsledku i na existencionální rozpoložení jedince. Jednoznačnost a uzavřenost koncové identity znamená pro člověka klid, ale i omezení, kdy má národní stát větší šanci jím manipulovat. Rozšíření koncové identity přináší svobodu, ale způsobuje nejistotu. Zajímavý je i fenomén iracionality. Při uzavřené koncové identitě si jedinec to, co se odehrává za hranicemi jeho světa, představuje buď fantazijné (Kloktat dehet), nebo to odvozuje z obecně prezentovaného heteroimage a vzdává se vlastního úsudku (Den opričníka). Hrdinové, kteří cestují a vztahují se k větším celkům, se nenechají tak snadno obalamutit, ba dokonce jsou schopni sami balamutit okolí (Manaraga, Citlivý člověk). Stoupá však jejich nedůvěra ve svět.
141
Pokud jsme si na začátku kapitoly vytyčili úkol, že se budeme věnovat existenciálnímu prožívání národní identity, můžeme nyní shrnout, že čím více je osobní identita hrdiny v souladu s identitou národní, čím více je pro něj národní identita hodnotná, tím menší má postava existenciální problémy. Takové prožívání však ukazuje pouze Sorokin na případu nacionalistického totalitního státu ve Dni opričníka, což je případ negativní.
Osvobození se od společenských pravidel a možnost individuálních rozhodnutí, sebeurčení a osobní emancipace od vlivu státu (a i od nacionalismu) vedou k autenticitě a kreativitě, ale i k nejistotě či chudobě. K tomu dochází pří rozpadu národních států. Globalizace pak přináší vyprázdnění kategorie národní identity, což ukazuje Sorokin v Manaraze až v krajní podobě, kdy se zdá být nemožné ztracenou národní identitu znovu vybudovat a jeví se to i jako počin zcela zbytečný. Absence složky národní identity v identitě osobní způsobuje zmatek i v osobní identitě jako takové a ztrátu hodnot na úrovni jedince, což vidíme i v posledním románu Jáchyma Topola.
142
Koncepty „oni"
Z expozice volgogradského muzea, 2019 Ilustrační fotografie Michaela Pešková
V naši práci je analýza charakteristík jednotlivých národu v prózách vybraných spisovatelů jen jednou jejích částí, i když zobrazení „jiného", „cizího", „toho druhého" (tato označení se užívají víceméně synonymně)tvoří jádro výzkumů literárněvědné imagologie. Výsledkem zkoumání bývá zaznamenávání atributů připisovaných v heteroimage a sebeidentifikačních v autoimage. Jejím úzce definovaným cílem je popsat „původ, proces a funkci národních předsudků a stereotypů, vynést je na povrch, analyzovat je a racionálně si je uvědomit" (Beller, Leerssen 2007, 11-12). Imagologie nám podle Bellera říká, že národ X má soubor charakteristik Y (Beller, Leerssen 2007, 27). Takovým způsobem jsou koncipovány i aktuální imagologické výzkumy soustředěné na portále imagologica.eu. Zde jsou odborné statí utříděny podle etnicity pozorujícího a pozorovaného, např: Italian - Germán; Dutch, English, Flemish - Spasnish; Scandinavia - English, ale i Spanish -Spanish; French - French aptd. (studie z let 2021, 2020 a 2019).43
Pro heteroimage platí několik premis. Má silnou emoční a hodnotící složku, „jiný" je zobrazován častěji negativně. Autoimage a heteroimage se navzájem ovlivňují. V heteroimage jsou
43 V přehledové práci T. Nedvěd konstatuje určité větší zaměření pozornosti imagologie na specifické národy: „Svoji pozornost soustředí zejména na způsob zpodobňování skupin, jež jsou nebo byly v minulosti marginalizovány, společensky znevýhodňovány a vylučovány - ať jde o etnické, náboženské, národnostní či další skupiny. Tento trend v euroatlantickém prostoru souvisí zejména s tragickými historickými událostmi 20. století (jež vedly k přehodnocování vztahu k minulosti), s oním pověstným překonáváním hranic v rámci evropské integrace a globalizace, pluralitní společností založené na vzájemném respektu, toleranci a neposlední řadě s posílením úcty ke kulturní odlišnosti." (Nedvěd 2014, 9-10)
143
oproti autoimage akcentovány kontrastní, často opačné vlastnosti, oproti shodám se zdůrazňují spíše rozdíly. Heteroimage se proměňuje v čase. Heteroimagí jednoho objektu je mnoho, neboť charakteristika pozorovaného závisí z valné části na pozorovateli a na celé složité struktuře jejich vzájemných vztahů a jejich vývoji. Heteroimage sklouzává ke zjednodušením a stereotypům.
V této kapitole se budeme kromě heteroimage Ruska a Česka zabývat i formováním heteroimage jiných národů, a to v komparaci pohledů na „jiné" ze strany ruského a českého spectanta. Naší ambicí není popsat prezentaci národů a etnik v daných uměleckých textech zcela komplexně, nýbrž vytyčit jejich základní a příznakové atributy a vyložit jejich utváření v širším imagologickém kontextu, a to kulturně specifiky i typologický. Pozornost v rusko-českém pohledu budeme věnovat shodám a odlišnostem v heteroimage v závislosti na identitě spectanta, míře stereotypizace, rozvržení rolí, které jsou jednotlivým „cizím" přisuzovány a společně konstruují jakousi vztahovou „matrici" vůči „vlastnímu". Zajímají nás obecnější otázky: mechanismy vytváření heteroimage jako takového, dynamičností vývoje vztahů k „jinému", odvozováním autoimage z heteroimage, podstata metaimage, poměr mezi image a (autorským) obrazem.
Heterostereotypy
Rozhraničení autoimage a heteroimage vychází z bádání o etnostereotypech, kde se rozlišují auto- a heterostereotypy. Etnický stereotyp je „schematický způsob nazírání na Jiné/Druhé... zjednodušená představa o jiném etniku/národu, kterou dotyčný jedinec sdílí se členy své vlastní skupiny" (Košťálová 2012, 47). Proces stereotypizace je chápán jako přirozená součást kategorizace v rámci kognitivní funkce lidského mozku. Takový postup vychází z psychologického předpokladu, že kategorická mysl pracuje s protiklady (Allport 2004). „My" a „oni" se často vyskytuje v provedení „my" versus „oni", jako dva rozdílné póly „reality" (Košťálová 2012, 23).
Autostereotypy (endostereotypy) tvoří sebeobraz, představu o vlastní skupině. Jak se zdůrazňuje, mívají kladný náboj, pozitivní identifikaci jedince i skupiny a obsahují více různých poloh. Bývají mnohem komplexnější a bohatejší, a to i v rovině verbalizace, než typický homogenní heterostereotyp. Heterostereotypy (exostereotypy) mají spíše „devalorizační charakter", kdy „nedostatek informací o druhém vede k automatickému šíření negativních stereotypů a upevňování generalizujících představ o jeho jinakosti" (Košťálová 2012, 47). Etnostereotypy jsou výsledkem „kognitivní lenosti". Vznikají sice i na základě vlastního pozorování alterity (individuální stereotypy), ale daleko častěji jsou záležitostí mezigenerační transmise (kolektivní stereotypy) a zprostředkované zkušenosti získané v procesu socializace a prostřednictvím médií. (Leyens 1994, 51) To můžeme rovnou doložit na příkladu z Manaragy. Otec Gézovi tvrdí o Norech: „Je to poněkud divná země a lidé v ní jsou taky divní... Je to národ, který navždy ztratil smysl pro čas a prostor." (Manaraga, 40). A Géza si to jen potvrzuje: „...světová móda se jich příliš nedotýká... Jsou samozřejmě lakomí, jako všichni Seveřani, ale v tomto případně nejde ani tolik o lakomost, ale spíš o národní povahu... Dosti zcepenělí mi připadali ještě před vyhnáním salafitů, no a po něm jako by jim ty palice vymrzly dočista." (Manaraga, 40).
Rychle identifikovat a ohodnotit „cizího" je mnohem snazší než identifikovat sebe sama, a to zejména proto, že pohled na „jiného" se formuje pomocí zjednodušení, mentálních zkratek a stereotypizace. Stereotypy hrají ve vnímání a prezentaci „jiného" zásadní roli, neboť jsou mentálně výhodné, přispívají k psychickému komfortu jistoty: „...aplikací stereotypu se realita stává přehlednější a předvídatelnější." (Košťálová 2012, 47). Stereotypy se ve svém působení podobají mýtu jako modelu života a návodu k němu. Jsou repetitivní, zafixované, nespekuluje se o nich: „O symbolech a významech, které se v něm (stereotypu) ukrývají, nijak nepochybujeme ani je nepodrobujeme revizi. Stereotypy k nám hovoří „jazykem pravdy" a fungují navzdory všem protichůdným a racionálním argumentům, jež by je měly teoreticky popírat. Jsou výsledkem kognitivní funkce lidského mozku... v průběhu dějin lidstva se vytvořila jistá schémata myšlení, aby (a to nejen) v případě ohrožení ušetřila konkrétním jedincům čas při obtížném rozhodování, které by
144
je jinak mohlo stát život." (Košťálová 2012, 35). Ke stereotypům, předsudkům a klišé se heteroimage navracejí zejména v krizových situacích, kdy se aktivují podvědomé antagonismy. Okamžitá schopnost odlišit „jinozemce" od vlastního se zdá být vrozeným archaickým individuálním i skupinovým sociálně-psychologickým atavismem. Stále aktuální tak zůstává Loewensteinovo tázání: „Dovedeme však vůbec kolektivně jednat jiným způsobem než tak, že se ztotožníme s určitými skupinovými kulturními hodnotami? Nestojí veškerý lidský život ve znamení ohraničování? Nedefinujeme stále pomocí plotů, tj. tak, že si zajistíme odstup od těch, co k nám nepatří: podezřelých, nenašinců s cizím akcentem a nejistým původem? Není veškeré naše jednání antitetické, soutěživě založené, není hranice základní antropologickou kategorií, která teprve umožňuje orientaci a jednání, „čitelnost" světa", nereflektovanou jistotu jednání?" (Loewenstein 1997, 62).
Jádro ustálených představ o „jiných" se ale udržuje i v dobách klidu. To vidíme u Sorokina i Topola. Oba předpokládají, že v kolektivním povědomí je zcela zřejmé, jaké charakteristiky se pojí s uvedenými národy a že tyto charakteristiky jsou natolik zakořeněné, že s nimi mohou pracovat jako s prekontexty a prefabrikáty: „Jako etnický Němec jsem vždy uvažoval až příliš vědátorsky." (Telurie, 176); „....navlečený v těžkém německém chomoutu" (Manaraga, 76); „Věděli jsme, že Slováci sou rychlý Moraváci, Moraváci že mají kilometrovej drát, Češi že myslej za roh a Pražáci že sou nadutci a svině a že všichni jsme na jedny mapě s ostatními." (Sestra, 35).
Vedle termínu stereotyp můžeme v imagologickém bádání využít i pojem prototyp. Každý prototyp si lze představit jako nej charakterističtější prvek náležející do určité kategorie a jako souhrn všech jejích základních atributů (Sales-Wuillemin 2006, 2). Skupina „jiných" složená z prototypů je pak z pohledu pozorovatele vnímána jako homogenní, tvořená stejnorodými, snadno zaměnitelnými jedinci a formují anonymní celek. Tuto zkušenost Topol opakovaně sděluje v Sestře: „...ze začátku jsme si je pletli, my byli zvyklý na to poměrně homogenní obyvatelstvo Bohemie z předpotopních časů a Asiati nám splývali..." (Sestra, 53). Na individualizaci nebo etnorelativní přístup nejsou Češi v dané době nijak připraveni a ani se o ně nesnaží. Etnonymum funguje skutečně jako mechanismus zjednodušující jedinci orientaci: „Řekli sme si, že ne, řekl David Bohlerovi, žádný kšefty ne, Ukrajinci ne, Jugoši ne, Rusové ne. Taliáni možná, Řeci možná, Albáni ne, Poláci ne, nikdy ty pražský, že ze začátku jsme si je pletli..., žádný tvrdý gangy, my na to sérem. Ste rasisti, zamumlal Bohler..." (Sestra, 41). Pokud se prototyp naruší nebo rozředí, vyvolává to ve spectantovi zklamání: „Dnešní Němec je ohlas zlaté předválečné doby." (Manaraga, 8).
Literární transformací homogenity může být na úrovni heteroimage kolektivní postava, v níž se uplatňuje princip hromadnosti, anonymity a psychologie davu. Podle Ortegy y Gasseta je „davem je to, co se cítí být jako ti druzí, aniž se ho zmocňuje úzkost. A naopak se ze své totožnosti s ostatními přímo raduje... Doba davů je dobou kolosálnosti, dav zasahuje ta dějinná období, která se cítí být nejvyšším „naplněním časů"." (Ortega y Gasset 1993, 39.47). Takovou postavou jsou například „vojska pěti armád" v románu Kloktat dehet, jejichž příslušníky Topol nerozlíšené označuje jako „hordy", „tlupy", „vlny", kolona Veselá písnička, u Sorokina jsou to v heteroimage postavy nepřátel slité do společného těla nebo hromadného organismu. Důležitým prvkem kolektivní postavy je vedle mnohosti a absence individuálních rysů také cílesměrný pohyb, který z davu činí kolektiv, makrosubjekt(Hodrová 2001, 587-588): vojska pochodují, hordy se valí, nepřátelé se plazí, poskakují jako blechy. Úspěch kolektivní postavy spočívá v zabrání co nej většího území - v sovětském případě, a to nejen v plánu literatury, je to obsazení celého vesmíru. Podle D. Hodrové je kolektivní postava de facto krajním případem zvěčnění postav. (Hodrová 2001, 690).
Dodejme ještě, že s realitou mohou heterostereotypy a heteroimage souviset velmi volně. Jsou obrazem „v našich hlavách" a působí „jako clona, jež dál nepropustí žádné nové poznatky, a naše chápání a vodění faktů zůstává zkresleno" (Košťálová 2012, 40). Obecný šovinismus včetně démonizace a ostrakizace „jiného" modeluje Topol na příkladu fiktivního národa Hejků: „...podle Karlovického kurýra Hejci přičarovali další povodeň, a proto byly zavedeny sankce i proti občanům podezřelým z toho, že Hejkům dávají jídlo neboje přechovávají... ale Hejkové neměli žádnou vlastní zem, kam by mohli utýct, narodili se přece tady... z Kurýra jsem vyrozuměl... některý Hejci se
145
pokoušeli ukrýt u vlkodlaků a ježibab, ale ti většinou jen shrábli hejčí zásoby a šperky a udali je... a velmi výmluvná byla dětská příloha Kurýra nazvaná „Kladívko proti bludičkám"... psali tam pod heslem „Uchvátí-li tě hejctví, uhyneš"..." (Sestra 558-559).
Znovu tu vyvstává otázka pravdivosti: „Oni" existují jako možnost, koncept či mýtus vždy, když existuje odpovídající koncept „my", přitom v „oni" nemusí nutně jít o reálnou existenci objektů (Špicová 2014, 17). Čím je cizí země nebo etnikum od našeho vzdálenější, mentálně i geograficky, tím více je zkreslována, idealizována, nebo démonizována. V mýtopoetickém a středověkém lidovém myšlení byly vzdálené neznámé země zabydlovány různými bájnými bytostmi a obludami. Člověk však zároveň nosil představu, že divočina začíná hned za humny jím obydleného místa, nosil představu „...pekla jako pustiny nedaleko vesnice... Peklo začíná kdesi za humny." (Gurevič 1996, 265). Představám o prostoru dominovala opozice vnitřek - vnějšek, spojená s asociacemi „svůj", čili ovládnutý, osvojený, poznaný, a „cizí", neboli neovládnutý, neosvojený, neznámý. Prostor není vnímán jako homogenní, nýbrž je členěn na vzájemně kvalitativně odlišné zóny, vykazuje trhliny a zlomy. Obydlené území představuje civilizaci, řád, kosmos, kdežto „všechny divoké, neobydlené, neobdělané a jiné oblasti jsou připodobňovány k chaosu: Podílejí se na neodlišeném, beztvarém způsobu bytí před Stvořením." (Eiade 1993, 13). Divočinu „za humny" obývají výhradně „jiní", „...stojící věčně stranou majoritního diskurzu, vymykající se našemu Řádu. A především nepředvídatelní, nepochopitelní ... nesdílejí stejné hodnoty jako My, a... představují permanentní hrozbu pro náš svět." (Špicová 2014, 20) . Takový prostor se vyskytuje bezprostředně za branami Domova v románu Kloktat dehet: „Sestra Albrechta vyprávěla o vlcích v Kupeckém lese, kteří požírají sirotky na útěku. O blahyňkách, co na prchající chlapce číhaj v křoví a hned je hryznou mezi nohy. O mužících na Skalce, který kluka čapnou a pak musí vykopat horu." (Kloktat dehet, 77). Ve Dni opričníka vylézají nebezpeční tvorové hned za Velkou ruskou zdí: „To proto vystavěl Gosudar náš Stěnu velikou, aby ohradil nás od nevíry a puchu pekelného, od punků proklatých. Od sodomitů, katolíků, melancholiků, budhistu, sadistů, satanistů, marxistů, megaonanistů, fašistů, pluralistů, jakož i ateistů!" (Den opričníka, 168).
Hetetoimage jako hodnotící kategorie
V image, ač je to kategorie formovaná racionálně, jsou vždy přítomny emoční náboj a složka hodnocení. Imagologie rozlišuje vztah k jinému na škále pozitivní, negativní, distanční, případně odsunující jiné etnikum z vlastního zorného pole autora (Soukup 1996). Paralelně můžeme operovat s termíny přitažlivost (mánie), odpudivost (fobie), rovnost (filie), ignorace (distance či v diskurzivní jazykové vyloučení, exkluze, Cingerová, Motyková 2017, 89). -V historické vědě této kategorizaci odpovídá teze, že jiné národy vidíme jako přátele, nebo nepřátele, etnika tříbíme na oblíbená a obávaná (Košťálová 2012, 11). V teorii stereotypů se stereotypu vedle deskriptivního aspektu, tj. připisování konkrétních atributů určitému objektu, přiznává i hodnotící komponent (Košťálová 2012, 40).
Heteroimage je tím více negativní, čím více je „jiný" vnímán jako hrozba (Gazda 2017, Holzer, Mareš 2020). Ustavuje se kategorie nepřítele, dědičného nepřítele, „cizí" se démonizuje, jak postupně vyložíme na příkladech. Objekty, které pro nás hrozbu nepředstavují, bývají hodnoceny i kladně, nicméně zpravidla ne ve všech aspektech. Heteroimage se na první pohled jeví jako homogenní: „V okamžiku, kdy Druhým předurčíme jednotnou charakteristiku a zařadíme je do jedné jediné kategorie, zjednodušíme si náš vlastní obraz světa - učiníme jej předvídatelným. Budeme-li schopni pomocí určitých paměťových kódů předvídat chování, které lze od druhého očekávat, můžeme si zároveň dopředu naplánovat svůj další postup i řešení jednotlivých (potenciálních i fiktivních) situací; převedeme Chaos v Řád a svůj vlastní neklid v jistotu a bezpečí. Čím více se pak budeme cítit v ohrožení, tím více se pak budeme spoléhat na stereotypy jako na neomylný prostředek, který nás z bludiště nejistoty vyvede: ukáže nám Druhého - našeho nepřítele - tváří v tvář a napoví nám, jak mu čelit." (Košťálová 2012, 23).
146
Při důkladnějším rozboru obecného diskurzu se ale ukazuje, že se heteroimage skládá z několika, řekněme tematických složek, jako je například image vůdce, státu, lidu, kultury, přírody, a tyto složky mohou být hodnoceny nezávisle na sobě, a často dokonce proti sobě (Iličeva 2013). Tento princip můžeme rámcově ilustrovat na českém heteroimage Ruska (stav do roku 2021) (Pešková 2022):
kladné hodnocení			záporné hodnocení	
příroda bohatství, exotičnost	kultura vysoká kultura, géniové, ve všednodenní kultuře někdy přepjatost	národ široká duše, srdečnost, emocionalita, iracionalita, odolnost, vytrvalost, vynalézavost, ale nadutost a arogance	stát nedemokratičnost, silovost, byrokratičnost, dominance nad občanem	vůdce autoritářství
	jazyk světovost, libozvučnost			
Tabulka č. 20: České heteroimage Ruska dle jednotlivých tematických složek
Stejně tak se poměr k jinému nemusí omezovat na jeden typ emočního vztahu44, ale realizovat se jako kombinace emočních vztahů, navíc proměnlivá v čase. Obraz „jiných" může tvořit směsici cizosti a blízkosti, odporu a obdivu. (Sanchez-Mazas, Licata 2005,10). Jak ukážeme na česko-ruském příkladu (stav do roku 2021), mánie a fobie se uskutečňují jakoby naráz a určité atributy národa mohou být vnímány jako manické i f obické zároveň. Zjednodušeně řečeno, co je pro rusofily plusem, je pro rusofoby mínusem:
mánie (afinita) - u rusofilů	fobie (averze) - u rusofobů
• armáda	hrozba
• pořádek	•   imperiálni ambice
• tradičnost	• agrese
• maskulinita	•   války otevřené i hybridní
•   velký slovanský bratr	•    anexe cizích území
•   Putin jako silný vůdce	• nepřátelství
•   nostalgie po SSSR	nedůvěrvhodnost
•    alternativa Západu	•   zastírání pravého stavu věcí
	•    dezinformační kampaně
	• propaganda
	• trolování
	nedemokratičnost
	•   hierarchická struktura moci
	•   Putin jako diktátor
44 I. Pospíšil podotýká: „Rusko nepochopíme, když budeme jen jako drobty vyhledávat to, co se nám líbí, co je nám blízké, co vyjadřuje stejné nebo podobné názory. ... Kritický pohled na ruské věci je tu zaměňován s negací, odmítnutím plurality ruské kultury, jako bychom nechtěli vnímat to, co je nám vzdálené a s čím nesouhlasíme jako s projevem tohoto prostředí, které je produkuje - jinak by všichni mysleli a konali stejně." (Pospíšil 2015,150). K tomu se vyjadřuje i S. Komárek: „Je tragické, že myšlenkový schematismu nás vždycky nutí nějakou kulturu buď „žrát i s chlupama", nebo ji celou paušálně odmítnout. Děsivé i krásné věci se dají najít ve všech společnostech, u těch malých, jako je naše, je snad výhoda, že jsou jen málo děsivé i je málo krásné." (Komárek 2018, 240).
147
	• potlačení opozice • komunismus
filie (rovnost)	ignorace (distance)
uznání, respekt	vzdálenost
•   kulturní dědictví	•   země „kdesi na východě"
•   přírodní bohatství	•    cizí země
•   rekordy a prvenství	podceňování
•   vysoká kultura: literatura, hudba	• zaostalost
• sport	• slabost
•   ruština j ako světový j azyk	•   země „těsně před kolapsem"
•    odolnost ruského národa	•   bezradné vedení a režim, co „šlape vodu"
přitažlivost skrze jinakost	
• rozlehlost	
•    exotika přírody, divokost	
•   mnohonárodnostní složení	
•   pestrost náboženství	
• pohostinnost	
•    „široká ruská duše"	
•    originálnost operativních řešení	
•   nekonečnost možností	
Tabulka č. 21: České heteroimage Ruska dle emočního vztahu
V literárních textech se hodnocení jiného realizuje v rovině tematické, motivické a a verbální. K vyjádření soudů o jiných národech a k hodnotícímu označování (labelizace, nálepkování) užívají Sorokin a Topol široké spektrum jazykových prostředků, zejména dehonestujících. Jejich texty v tomto ohledu působí až jako jakási výkladní skříň možností očerňování „druhých". Musíme ale opět zdůraznit, že tento postup nereprezentuje autorské stanovisko, ale předvádí domnělý většinový názor domácí společnosti, která se může jevit i i jako xenofobní. Konkrétními jazykovými prostředky tedy jsou (podle Gazda 2017):
• expresivní a hovorové výrazy včetně vulgarismů a nadávek: „simferopolští lupiči", „islámci paťatý", „talibán zasranej", „buřič šikmooký", „prášilové a práskači", „Ty jsi ale terorista!",
• generalizace: „To známe, řvali Romové a tahali břitvy.",
• ironie a sarkasmus: „barabinský „ekonomický zázrak",
• přehlížení, vysmívání: „ňákej Kazach, Kalmyk či co", „To je mi ale novinka: V Nice je zase chladno! Nezbude vám zkrátka, vážené panstvo, než párkrát v týdnu ten váš fois gras jen studený požívati. Bon appetite!", „závisiaci na ropě",
• politické etikety: „Naťáci", komunisti",
• aserce, tj. verbalizace ohrožení: „šerou se sem ve vlnách... navíc nás všechny zabijou...".
O různých typech nálepkování, tzv. „nominačních strategiích", hovoří i diskurzivní analýza (podle Cingerová, Motyková 2017, 89):
• synekdochizace na principu pars pro toto: „s člověkem takovým už nic nenaděláte... rodinné dýchánky se u nich pořádají, inteligence orenburgská se u nich schází... Jenže takových lidí jsou po tom všem sta set."
• strategie kolektivizace: „my", „oni",
• spacializace, tj. metonymicky používaná toponyma: „ten váš Vladivostok",
• explicitní disimilace: „cizinci", „cizáci", „cizozemci",
148
• akcionalizace či profesionalizace: „utečenci", „běženčata",
• strategie kulturalizace, tj. etnonyma, lingvonyma, religionyma: „barbaři",
• ekonomizace: „ukrošský námezdníci", „japonští průmyslníci", „kurdský hladový pešemergi", „Čečenci s jizvama vod galejí", „bukurešťský mafiáni",
• politizace: „generalita", „ilegální srostopravci",
• militarizace: „nepřítel", „horda", „EU fašista", „mnichovský fašista",
• sociální problematizace: „banditi", „gangy",
• strategie abstrakce, tj. vnímání lidí v kategoriích abstraktních pojmů typu otázka, problém, téma: „židovská otázka",
• dehumanizace: „červi", „psi", „neumějí ani mluvit, jsou to němci",
• nadlexikalizace, tj. větší počet pojmenování pro skupinu „oni" než pro skupinu „my": „muslimové, Arabové, Peršané, talibánci, salafiti, vahábiti".
Diskurzivní analýza dále definuje i „predikační strategie", tj. připisování charakteristik (dle Cingerová, Motyková 2017, 90):
• kvantitativní: „hordy", „blechy", „vlny",
• kvalitativní: „japonští vlčáci", „žlutý bandité", „hloupi Španěle", „Čukči prostoduší",
• chronologické: „z období Rudého Zmatku" „přítel z živý doby, kdy jsme žili v mrtvým světle Zrůdy",
• prostorové: „ze Zóny", „z Východní říše", „že je z města sídelního vyhnali a do všech těch Orenburgů a Krasnojarsků nastrkali".
Samostatnou skupinu hodnotících označování tvoří etnofaulismy, tedy pejorativní (legrační, zesměšňující, hrubé i vulgární) „nálepky" pro jiná etnika. Etnofaulismy jsou „...neoficiální názvy používané příslušníky jednoho národa či etnika pro příslušníky jiného národa či etnika. Často jsou taková označení udělována imigrantům či minoritním skupinám v určité zemi. Jde o škálu označení, od humorných až po pejorativní a vulgární. Vyskytují se ve všech jazycích a jsou užívána i v zemích s vysokou mírou demokracie. V interkulturní psychologii převládá názor, že tato označení odrážejí stereotypy nebo předsudky jedněch etnik vůči jiným. Mohou být také měřítkem toho, jak je vnímáno „cizinectví". Ukazuje se přitom základní relace: Etnofaulismy jsou tím častější a negativnější, čím vzdálenější na ose „cizinectví" je vnímána kultura určité skupiny imigrantů." (Průcha 2001, 108).
U Topola jsou etnofaulismy hojně zastoupené, zvláště pro označování imigrantských skupin a vyskytují se i v synonymech řadách (cikáni, cigoši, bakeliti). Jsou původu českého (Čehůni, Pepíci, Germaňci, Němčouři, Ukrošové, Číňáci, Albáni, Rusáci, Taliáni, Jugoši, Řeci, Laosové, Vieti, Amerikáňci, Slovačiska atd.), ruského (Chochli, Moskalové), německého (Osisi) nebo vzešlé z autorské slovotvorby (bakeliti, Slezáci, Naťáci, Laosáci). Do hry vstupuje slovotvorná motivace slova (Vaňková 2007, 81), jako dehonestující koncovky -ák, oš nebo principy lidové etymologie (smyslové metafory: „bakeliti" coby Romové). Jazyková perfomance pohrdání se vyjadřuje slovotvornou analogií k označení jiného přezíraného subjektu: „Naťáci" jako „Rusáci", „Luganda" jako „Uganda", Dombabve" jako „Zimbabwe".
V užívání etnofaulismů pozorujeme u Topola zajímavý vývoj od absolutní nekorektnosti k určité reflektované uměřenosti, což zřejmě odráží aktuální celospolečenský hyperkorektní diskurz. V Sestře si autor „dovolil" opravdu ostrá pojmenování „druhých", i i když ne z autorské pozice: „Von věděl, že pro ňákýho Vietnamce neni lehký je najít. Dyť ani na ministerstvu se neví, kdo z těch žlutej ch kde je. To je nekontrolovatelný. A s rákosem se ani žádný správci těch ubytoven, lidi z fabrik, bavit nebudou. Ani dyby uměl česky." (Sestra, 301). V Citlivém člověku už tak přímý není, volí například výraz „země galského kohouta" pro Francii namísto případného jiného vyjádření a otázku užívání etnofaulismů tematizuje: „Mý méno je zas židáčky. To se ale neřiká. Jak jako neřiká? Biblický, dyžtak. Říká se biblický." (Citlivý člověk, 12).
149
Sorokin operuje s etnofaulismy výrazně méně (xoxjim). Tyto se do textů dostávají v českém překladu, který však originálu neodpovídá (Němčouři - HeMLjbi, žídáčtí - eBpeňcKHe, Japončíci -flnoHLjbi, Rusáček - pyccKHří). Hodnocení „jiného" skrze labelizaci však probíhá pravidelně a bezprostředně: „Panebože, jak jsou tihle Moskovité nesnesitelní.... Jak se štítí všeho upřímného, poctivého a bezprostředního. Ti mají v hlavách jen ten telur... Jak je to tady v Rjazaňsku všechno zašlé, napadlo naopak hraběte. Jako by se jim ty jejich mozky potáhly mechem, který ani telur neprorazí... připíjejí si na hudbu, protože ta je nad politikou..." (Telurie, 46).
Co do hodnocení se heteroimage různých „jiných" mezi sebou poměřují, čímž se zpravidla jedno vylepšuje a druhé degraduje: „Dokonce i Čína vás je moudřejší." (Den opričníka, 68) P. Košťálová konstatuje, že častější než diáda je porovnávací triáda: skupiny A a B (bližší či vzdálenější skupině C) jsou obě viděny očima příslušníků skupiny C. Například pohostinnost jedněch se bude jevit ve světle určité nepohostinnosti druhých jako větší: „Vytvářet škály pohostinnosti je snazší než hovořit o pouhé přítomnosti nebo nepřítomnosti této vlastnosti." (Košťálová 2012, 47).
Heteroimage jako součást autoimage, autoimage jako součást heteroimage
Autoimage a heteroimage jsou navzájem provázané kategorie. Imagologie stanovuje, že „... cizotu můžeme rozpoznat pouze na základě vlastního: jako literaturu v jiném jazyce, než je náš vlastní, jako kulturu vůči té naší cizí; zde vzniká mezi auto- a heteroimagem úzký vztah." (Corbineau-Hoffmann 2008, 123). Referenčním bodem, od něhož se odvíjejí naše úvahy o „nich", je kategorie „my". Ovšem tak jako „cizotu" můžeme rozpoznat na základě „vlastního", tak i „vlastní" můžeme rozpoznat, vytvářet, potvrzovat a udržovat na základě „cizího", tedy určením tohoto „cizího", vymezením se vůči němu a oddělením se od něj: „Základním atributem je samotná percepce alterity a její hraniční čáry; dělení kategorií na My a Oni (in-groups vs. out groups, insiders vs. outsiders)." (Košťálová 2012, 29). Teprve při kontaktu s druhými objevujeme, kdo vlastně jsme. (Eriksen 2008, 317). Heteroimage umožňuje ukázat, zformovat a zpřesňovat autoimage.
Vedle heteroimage a autoimage je třeba rovněž zvažovat metaimage. Metaimage je projekcí heteroimage. Mohli bychom ho nazývat také „domnělé heteroimage". Metaimage může být oproti heteroimage zkreslené, tj. naše představa o tom, jak si nás představují druzí, může být nepřesná, zavádějící, mylná.
Autoimage, heteroimage a metaimage jsou v neustálé interakci, dochází mezi nimi k významovému proudění. „Vlastním heteroimage" nazýváme „naše" heteroimage, tedy „nás" v očích „jiného", „cizím heteroimage" rozumíme náš podhled na „jiného":
1) vnější autoimage [
2) vlastní heteroimage [
3) vlastní heteroimage [ vlastní heteroimage
4) autoimage [
150
vlastní heteroimage autoimage
metaimage I ^ autoimage   l ^>
|f^> cizí heteroimage
V prvním případě můžeme mluvit o „exportu autoimage"45. Vnější autoimage skupiny A usiluje formovat vlastní heteroimage u skupiny B, tedy vnuknout svůj obraz jiné skupině podle své prezentace, přiblížit vnější autoimage a heteroimage. Autoimage, vyvolávající kladné konotace, je však „jinými" „adoptováno" zřídkakdy. Ve druhém případě se jedná „import heteroimage", jeho zvnitřnění v autoimage, tedy přijetí toho, jak nás vidí druhý, za své. To bylo pozorováno nejčastěji při nerovnoměrnosti mocenských vztahů, například kolonizátora a kolonizovaného. Třetí řetězec zachycuje působení metaimage na autoimage. To začíná u heteroimage (jak si nás představují „druzí"), jež je interpretováno do metaimage (jak si představujeme, že si nás představují „druzí", někdy na základě interpretace heteroimage, někdy i na základě vlastního iracionálního úsudku). Metaimage se transformuje autoimage, a to tak, že metaimage3 popíráme (nejsme takoví, jak si nás představují „druzí", respektive jak si představujeme, že si nás představují druzí), nebo se mu naopak přizpůsobujeme, ba ho hyperbolizujeme (když si o nás někdo něco myslí, jdeme tomu naproti). Toto výsledné autoimage má za cíl vtisknout se do vlastního heteroimage a koloběh se znovu rozbíhá. Pokud odbočíme k reálné geopolitice, u Ruska pozorujeme až jistou posedlost sledováním svého heteroimage a vytvářením konstruktů toho, co si něm svět myslí, tedy metaimage. Metaimage pak tříbí ruské autoimage, zejména vnější. Zjednodušeně řečeno, pokud se Rusko domnívá, že je vnímáno jako zaostalá země, snaží se dokázat opak a tíhne k megalomanským projektům a k překonávaní nejrůznějších rekordů. Pokud se domnívá že z něj ostatní dělají agresora, pasuje se buď do role obětního beránka, nebo jde naopak danému heteroimage vstříc a posiluje a prezentuje svou vojenskou moc. (Pešková 2022). Ve skutečnosti je vzájemný vztah jednotlivých typů image ještě složitější, propletenější a prostupnější. V případě Ruska se image obětního beránka kombinuje s image vojenské velmoci, což vyústilo v roce 2022 v ruském narativu „obranné", „preventivní" války. Imagologicky můžeme vysvětlit i pojmenování této války „speciální vojenskou operací": Rusko si v autoimage pěstuje obraz mírotvorce, do něhož válka nezapadá. Čtvrté schéma odráží psychologický mechanismus „podle sebe soudím tebe". Každá etnická skupina je determinována vlastními kulturními vzorci, skrze něž dekóduje a vysvětluje (si) projevy kultury jiné, což vede k dezinterpretaci.
Heteroimage lze „účelově ohýbat", je často profilováno tak, aby ve srovnání s ním vyniklo autoimage v lepším světle jako jediné správné a pravé. „My" se vidí lepší skrze „je" horší. Vlastní nedostatečnost či závist pozorovatel kompenzuje ironií a úsměšky vůči „jiným", házením špíny na „druhé" sám sebe očišťuje: „Vůči jiným máme tendenci se vyhraňovat a soutěžit o to, komu patří kladnější charakteristiky. Do základních identitamich strategií sloužících ke kohezi skupiny A patří i odmítání zjevné jinakosti (alterity) skupiny B, vnímané obvykle v negativním smyslu." (Košťálová 2012, 23). Potřeba skupiny, etnika, národa či státu vykreslit sebe sama pozitivně vyvolává potřebu vytváření obrazu nepřítele (enmifikace). Psychologickým vysvětlením temného obrazu jiného je i aspekt, že „...cizí svět není ničím jiným než zrcadlem našich hříchů, odvrácenou tváří našeho vlastního světa." (Yerasimos 1991, 3). „Cizinec v nás žije, je skrytou tváří naší identity." (Kristeva 1988, 9).
Vraťme se nyní k analýze uměleckých textů. Literatura disponuje mnoha způsoby, jak protipóly autoimage a heteroimage vetkat do vyprávění. Na základě obsahově-kategoriální analýzy jsme z šesti sledovaných románů vy excerpovali vlastnosti „našeho" a „cizího" a definovali několik kategorií. Potvrzuje se, že ze „vzájemného souboje identit" vychází kategorie „my" jako vítězná. Na první pohled vypadá vymezení velmi černobíle, jako by odráželo jen fobický vztah. Jeho problematizaci a odklony od něj popíšeme níže. V tabulce uvádíme citace napříč texty jako ilustrativní příklady a jako dokladující kulturně-obecná paradigmata, tedy bez rusko-české specifikace.
45 V geopolitice s o to snaží tzv. „veřejná diplomacie" (ny6nwmasi flHroioMaTHfl) působením na zahraniční „publikum"
151
	autoimage	heteroimage	autoimage - příklady z textů	heteroimage - příklady z textů
	my	oni	my Jaroslavský	To čumíš, Kolmoskovie.
	náš	jejich	náš Gosudar	jejich nenávist, Na Stěně stojí náš střelec-hraničář, se samopalem paprskovým, stojí a dalekohledem se na jejich stranu dívá.
	vlastní	cizí/jiný	supermarkety cizozemské ... nahradil... ruskými stánky	Jakmile jsem se začali ohrazovat před vším cizím zvnějšku...
	pravý	nepravý	meč Pravdy	Předvedeme nevěrným veškerou udatnost vojska Kristova!
	správný	nesprávný	spisovný jazyk	sprostomluva
	přitažlivý	odpudivý	Anastasija - rudobílý sarafán, ruský cop na rameni pravém, smaragdové oči.	hnůj, zvratky
	přátelský	nepřátelský	Miluji Tě i přes ty provokácije,	rozhlasy nepřátelské
	živý	mrtvý	na Rudém je žertovně a zpěvně, veselo	mrtvola vykonavače Rudého Zmatku
	spravedlivý	nerovný	Gosudar náš moudrý definitivně a nezvratně židovskou otázku na Rusi vyřešil.	úlisný Západ, zbabělí a lstiví muži Evropy
	nebeský	pekelný	Pějí ptáci nebeští.	jejich pentagram ďábelský
	božský, svatý, bohabojný	ďábelský, hříšný, heretický, kacířský	Nad Evropou zaskučí vítr svaté války.	Těmto netvorům, schovávajícím se za své kříže a stranické průkazy, byl snad nápomocen sám Satan. O stará Evropo, kolébko šibalského lidstva, bašto hříšníků a smilníků... útulku bezbožníků a sodomitů. Cernokněžné čáry, běsovské vymývání mozků. Od ženských dědičných přes jurodivé mezi lid vítr kacířský duje.
	civilizovaný	barbarský	Čechoslováci umírali... pro civilizovaný svět západní Evropy.	východní hordy
	klidný	neklidný	Zplna hrdla vzduch moskevský vdechli... tak klidno v duši máte.	Životem je pro ně skřípění zubů. Prsty jeho rukou se křečovitě zatínají do knížecího trůnu.
	uctívaný, obdivuhodný	opovrženíhodný, zatracovaný	V Dokonalost Státu věříme.	Ó krásné a slabé evropské ženy, co se štítíte rodit.
152
	strukturovaný, přehledný	amorfní nepřehledný	Už je to klasika, vše vybroušené, vyvážené a zažité.	Před tvým světlem se stávají ve složitém labyrintu svých příbytků.
	krásný	hnusný	mládenec kučeravý a krásná děvucha v čelence vyšívané nádherné Cechy, matička naše stověžatá líbezná	Neznají pravidla, lekají se... páchnou hnusně.
	prostý	složitý	ruská pec	hi-tec zámořský
	srozumitelný	nesrozumitelný	obraz Bojarka Morozová	minimalismus, paradygma, dyskurs, khon-septik-ualismus
	čitelný, jasný průhledný	šalebný, márnivý, klamavý, dvoutvářný, úskočný, nejednoznačný	„Ve všem průzračnost," jak říká náš Gosudar, však jsme ve své vlasti, za co bychom se styděli. Knihy musí být jen k věci.	Vdovu ošálili. Jejich myšlenky jsou je stíny věčných pochyb. Běda vám, vy složití a neprůzrační.
	otevřený	ukrytý	ruské planiny, naše tváře radostné a otevřené	schovávající se za své kříže, štěrbiny, z nichž vylézají vnitřní nepřátelé
	legální	ilegální	Gosudar jako dědic svého otce	Uzurpátor, který uchvátil moc v našem rodném Podolsku, k moci ho protlačili tajným převratem. Ilegální intelektuálové
	svobodný	ujařmený	Žádný meze se tu nekladou, jsi ve svobodný zemi, cizince.	Ruskej votroku!
	čistý	špinavý	z čistého pramene, čistý sníh, čisté plíce i ústa	Ze stoky, v jámě odpadkové otravují nejen lidi, ale všecek svět náš Boží, špiní a třísní čistotu a prostotu jeho posvátnou.
	chytrý	hloupý	Gosudar náš moudrý. Mudřeci z Lékařské akademie.	Dyž je agresor analfabet.
	plný	prázdný	trhy	zvonivá prázdnota, hřbitovy, trosky
hodnotové kategorie	dobrý, hodný	špatný, zlý	Jeho (Gosudarova) laskavost nemá hranic.	krutý režim, tělesné tresty. Uzurpátor byl obklopen krvavými opričníky.
	mravný, ctnostný	nemravný, hanebný	Náš Gosudar třeba vůbec nekouří. V Rusku pedofílija je trestná.	To není pro homosexuálov a pedofilov zábava jako na Západě!
153
vlastnosti	mírumilovný	agresivní	Na Sázavě v Ladově kraji mírový, rajský, turistický budování začíná.	Hordy Moskalů chtějí Československo rozdrtit okovanou botou.
	veselý	chmurný	Věčně se tu slaví nějaké svátky. Je tu zkrátka veselo!	nedávná minulost, kalná a truchlivá
	pevný	měkký	dlažba, žula, kámen	sešlapané sandály vojínů Alahových
	velkorysý	závistivý	Všechny moudré Židy vzal pod své křídlo ochranné.	Jejich věčnými souputníky jsou závist a strach.
	slušný, cudný	nestydatý, lascívni	Gosudar přeci nemá hnusná slova rád.	Chlípné tance... Opravdu divoké zvyky. A ženy se také oblékaly hrozně, vystavovaly například holé pupky a často si je i propichovaly.
	harmonický	disharmonický	častušky	Bĺch bach buch -to je Bůh. Bĺch buch bach -to je Bach.
	důvěryhodný	nedůvěryhodný	A on zase věří nám, protože se může o naši víru opřít.	Dou od Moskvy. Jsou to tataři ruský, v ksichtech zákeřně nabílený, aby vypadali jako my.
	poctivý	proradný	Zákon a pořádek, to jsou věci, na nichž vždy spočívala a spočívati bude svatá Rus.	diverzanti na hranicích
	statečný	zbabělý	stateční mudžahidové	Zbabělí a lstiví muži Evropy, co víru zaměnili za každodenní rutinu, pravdu za lež a hvězdičky nebeské za ubohé gro šiky!
	pilný	líný	pracovitej a pilnej národ český kotliny	Desítky let náš plán jen vysávali a vůbec nepřemýšleli o tom, kolik úsilí musí vynaložit na jeho dobývání náš pracovitý lid.
	pokrokový	zpátečnický	nové horské tunely	Jako by se jim ty jejich mozky potáhly mechem.
kosmické metafory	světlý, slunečný, zářící, denní	tmavý, temný, noční	Stanislav Borisovič, světlo naše přejasné. Slunce září stále stejně, se sněhem se líbá. Krym náš slunečný	V novém našem Rusku je choť Gosudarova temná skvrna. Temnokoutý. Země stínů.
	kosmos	chaos	Ty jsi náš Velký Rád.	doba Druhého Chaosu
zvířecí metafory	lidský	zvířecí	Za dlažbu Rudého náměstí... není člověku	pije vaši krev, plazí se
154
			líto ani život svůj položit.	
	koně, nebeské ptactvo, vlk, medvěd, lev	chtotická zvířata (červi, hadi, zmije, blechy, krysy, myši), opice, hmyz	orli dvouhlaví, řev medvěda ruského	odporná svíjivost, krysa zrádná, zmijí slina, diverzantský krtek. Jako blecha poskakuje po Sibiři. Od červů se odlišují jen velkohubostí.
rostlinné metafory	kvetoucí	uvadlý, pustý, umělý	Cechy, to je zahrada.	Auto se proplejtalo betonem. Jediný živý lidi byli na trhu s paprikama. Ale ten byl krásnej. Až na ten beton. Beton.
	byliny	plevel	louky	židácké pejří, blbounská lebeda
tělesné	silný	slabý	pevného, silného kroku	tenkonohého cupitání
metafory	zdravý, vyléčený, vitální	nemocný, raněný, otrávený	Medvěd zesílil, rány si zhojil, kosti se masem a tukem pokryl a on mocným drápům znovu narůst dal.	stalinský mor, hitlerovská cholera. Dodýchávající.
	zdatný	degenerovaný	ruský tanec - až do úmoru a úpadu, tanec bujarý, rozevlátý	islámci paťatý
	léčivý	jedovatý	Opričnickou obručí stáhl Gosudar nemocnou, prohnilou a rozkládající se zemi, ovázal ji jako medvěda raněného.	Jed a hnis páchnoucí kolem sebe prskají.
	uměřený	nenasytný	Když si lid vybírá z dvojího, usídluje se v něm vnitřní klid.	nenasytnost a slepota v nich
smyslové metafory	voňavý	páchnoucí	Vůně obyčejného domova - olej kahance pod ikonou, kozlíkové kapky, staré dřevo a staré knihy.	puchu pekelného, západ zahnívající
	melodický, zpěvný	kakofonický, kňouravý	Rudé náměstí - den trhu - prodavači medoviny, perníkáři, Číňani prozpěvují.	Rádio kňourá, mumlá, chrlí odporný opičí jazz. Západ se dusí, „kvil a vytí" se ozývá. Rachot a hluk v Zemi stínů.
	oblý	křivý	stěny roubené ladně přitesané a konopím upevněné	křivé údy
	zlatý, bílý	černý, rudý, šedý	zlatem zářící samoderžavní orli dvojhlaví, Moskva bělokamenná	Zmatek Rudý, Popel Šedý
155
Tabulka č. 22: Výsledky obsahově-kategoriální analýzy vlastností vlastního v autoimage a cizího v heteroimage
Vyčleněné kategorie, metaforická pojmenování a vlastnosti se v textech vyskytují souborně. Atributy „druhého" (i sebe sama) se sdružují a řetězí, představa atributu vyvolává okamžité asociace atributů dalších. Diskurzivní analýza v tomto případě hovoří o „řetězci ekvivalencí", jak jsme již dokládali a ilustrovali u tématu obrazu národní minulosti. Některá „označující" mají privilegované postavení a stávají se dominantami diskurzu, jeho uzlovými body (Cingerová, Motyková 2017, 64). Na tyto body se poutají další „označující", jejichž význam uzlový bod určuje. Tento proces se nazývá „logikou ekvivalence" (Laclau, Mouffová 2014,127-130). Takovou dominantou je, pokud probíráme heteroimage, nesporně výraz „cizí". Pokud je někdo „cizí", je automaticky i zlý, podlý, šalebný, ošklivý, deformovaný, náleží temnotě a minulosti atd. Když například Sorokin použije označení „zámořský", konotuje to celý komplex negativ: špatný, nedůvěryhodný, nepravý, nabubřelý, složitý. Daný mechanismus rovněž odpovídá psychologickému procesu stereotypizace, jenž se uskutečňuje v asociačních řadách, tzv. clusterech (Leyenz 1994, 28, 77).
Fobie
Dosud jsme pozorovali, jak se vztah k „jinému" utváří převážně směrem k fóbii a jak se heteroimage formuje v postupných krocích jako heteroimage nepřítele: setkat se s cizím - odlišit ho od sebe sama - stát se ostražitým - pojmenovat ho - negativně ho ohodnotit - posvětit sebe sama. „Ten druhý" je potenciálně vždy nebezpečný, neboť znamená konkurenci, zvláště, pokud se jedná o souseda, tedy přímého konkurenta. Kromě psychologických a sociologických mechanismů můžeme za důvod konstruování fobického heteroimage považovat i geopolitickou situaci, pokud přináší pocit nejistoty pro existenci státu, národa či etnika. To se děje intenzivněji, jestliže probíhá boj o zdroje surovin, řeší se otázky energetické závislosti, migrační pohyby, změny klimatu, populační exploze a samozřejmě války. (Ulbrechtová 2017, 277). Takové vztahy mají geopolitické útvary v Telurii (a také v Doktoru Garinovi). Většina starých i nových teritoriálních uskupení se navzájem neuznává, nesnáší, drží se v šachu, zbrojí proti sobě. V Manaraze se na dobu Telurie vzpomíná: „Republika Ural...změnila se v nebezpečnou enklávu, ovládanou čtyřmi bandami, které neustále válčily jak se sousedy, tak mezi sebou." (Manaraga, 13). Subjekt A přitom obecně předpokládá, že nepřátelství budou vůči sobě chovat i subjekty B a C. Pokud se tak neděje, nastupuje mechanismus degradace nepřítele diskreditací jeho spojenců. Pakliže se na nepřítele hledí svrchu, na jeho „přisluhovače" se hledí s opovržením ještě větším. Například spojenci Barabinců Karopové jsou Altajci rovnou vykreslováni jako bytosti se psími hlavami.
Enmifikace zahrnuje, jak jsme již zmiňovali, stereotypizaci, neobjektivní přičítání negativních vlastností, připisování politických etiket, selektivní percepci, falešnou analogii, dále pak zrcadlovou tvorbu obrazu, depersonalizaci, dehumanizaci, a samotnou psychologickou potřebu figury nepřítele (Fobick 200, 74). Jak upozorňují historici, nesmiřitelnost vůči soupeři a jeho ničení se omlouvá jeho démonizací, v níž se snoubí strach z nepřítele s jeho ponížením. „My" jsme vykonavatelé spravedlnosti, kdežto „oni" jsou barbaři, vůči nimž je vše dovoleno. Sorokin i Topol démonizují nepřítele přirovnáním k bájným zlým bytostem („Talíbánský Sauron byl poražen a lid jásá.", „chřtán sovětské hydry"), černokněžníkům, líčí nepřítele jako ne-osobu, ne-člověka, jako zvíře (viz tabulka výše): „To ne lidi, to krysy, Ajváry!" (Citlivý člověk, 56). Prostředkem démonizace je také přirovnávání k čertům, typickým atributem diabolizace pak špičatost (Metard 2005, 2): „křivé údy" mudžahidů u Sorokina, rohy na helmách Nočních vlků u Topola: „Ty přilby. Rohy a křídla. A chlupaté vlčí hlavy s blyštivými kousky skla, vsazenými místo očí. Tlukot barevných chocholů ve větru. Praporce. Rozevláté náčelnické hřívy jezdců, kteří přilby sňali, aby před útokem ochladili násilnícke lbi. Dav na pláži strne v hromadném šoku. ŽEŇTE CHÁTRU! uslyší ostrý hlas čelního jezdce, chlapa v rohaté přilbě." (Citlivý člověk, 296). Je-li nepřítel úspěšný, vykládá se to tak, že mu
156
k tomu napomáhaly nečestné prostředky, jako zrada, lest, početní převaha, nebo dokonce kouzla a čáry, jinak si nelze představit, že by to mohl zvládnout: „Ošálili metropolitu... vdovu oklamali... ďábelsky očarovali následníka... oblastní výbor si podmanili hřeby telurovými." (Telurie, 157). Někdy je záměrná démonizace součástí autoimage, což vychází z potřeby děsit okolí, jako v případě opričníků, co mají ve znaku vlčí hlavu a nosí špičaté náušnice.
Vyčerpávající typologickou charakteristiku „toho druhého" coby nepřítele podává P. Koštálová (Koštálová 2012). Shrneme ji a prokážeme - nebo problematizujeme - její platnost v textech daných spisovatelů. První je kategorie tzv. viditelného nepřítele. Při setkání s „cizím" jako „jiný" rovnou identifikujeme vzhled, věk, pohlaví, chování, zvyky, jazyk, náboženství, kritéria sociálně-ekonomická. V diskurzivní analýze zavádějí Reisigl a Wodaková pojem „somatizace": barva kůže, věk (gerontonyma), specifické tělesné charakteristiky na základě barvy vlasů, kůže (meronyma), rodová příslušnost (genderonyma). (Reisigl, Wodaková 2001, 48-52) Topolovy i Sorokinovy postavy se také primárně soustředí na signální znaky „jiného", jako je zevnějšek, oděv, mluva, chování: „Ivan ukazuje tátovi na tetování přes chlapíkovu hruď. To je značení elitní ruské výsadkové divize a tu jméno gerója... Igor Lebeď. Ty chápeš?" (Citlivý člověk, 61); „Na kmeni smrku se okamžitě objevuje stařeček v hnědé prošívané bundě, bavorském klobouku se štětkou, s nakroucenými kníry, ruksakem, cepínem a v pohorkách. Na zápěstí má zbrusu nový Predátor, který v lese vytváří maskovací hologram." (Manaraga, 71); „Režisér se podobá Warholovi: Vnější podoba - 86,4 %." (Manaraga, 111). Ve Dni opričníka Sorokin rozeznávání bezprostřední „jiného" ještě precizuje díky „sledovacím" technologiím. Data o osobách, s nimiž se opri ční ci míjejí, jsou pro ně, tedy pro jeho spectanty („oči a uši" podávají zprávy na ústředí) k dispozici v digitální podobě: „...na letišti - kontrola čtvercem skleněným přiložením prvé ruky - datum narození, titul, adresa, stav, výpis z trestního rejstříku, zvyky, tělesná a psychická zvláštní znamení... prodělané choroby, psychosomatiky, stručný popis povahy, preference tělesné i psychické újmy, a konečně rozměry údů a vnitřních orgánů." (Den opričníka, 91); „...sedí vedle něj oběť státu ruského, je hrdá, ani příjmení si nezměnila... šest let ve vyhnanství, podstata povahy Běžící sestra..." (Den opričníka, 98). Sorokin tak pro totalitní společnost na vyspělé technologické úrovni předvídá jakési informační bubliny identifikující občany. Každého jednotlivce lze přečíst, klasifikovat, strukturovat, labelizovat, redukovat: „Ve všem průzračnost," jak říká náš Gosudar... však jsme ve své vlasti, za co bychom se styděli." (Den opričníka, 91). V totalitních systémech platí apriorní podezřívavost, kromě presumpce viny i „presumpce jinakostí". Potenciálním (vnitřním) nepřítelem může být každý, neboť režim žije v neustálém strachu z ohrožení. Jak zdůrazňuje Pařez, „v Rusku novém není nedotknutelných": „Jsou to závistníci, protože patolízalští nejsou. Ti umí jen pochlebovat. Ale ve skutečnosti nás mocné rádi nemají. A už nikdy rádi mít nebudou. Jakmile se možnost namane, na kousky nás rozsápou." (Den opričníka, 134).
Další kategorií je kategorie „dědičného nepřítele" coby národního škůdce. Jedná se o „...obraz národního nepřítele, s nímž se konkrétní národní etnická skupina musela po staletí potýkat a na nějž svalovala vinu za konec svého Zlatého věku a za příchod doby Temna. ... Ideální prototyp byl sousední národ (přímý konkurent). Je to velmi ustálená kategorie, neboť stereotypy ukotvené v historii bývají neobyčejně rezistentní." (Košťálová 2012, 88). Jak vyložíme dále, dědičnými nepřáteli Čechů jsou u Topola Němci a Rusové. Sorokin komentuje daný fenomén spíše v obecné rovině: „Bez jeho škůdcovství bychom na tom byli lépe... co... v dávnověku zlí jinozemci našeptali." (Den opričníka, 68).
Jako nejhorší je však majoritní společností hodnocen vnitřní nepřítel, odpadlík a odrodilec, neboť zradil, čím se dotkl „naší" ješitnosti a příslušníky vlastní skupiny bolestně ponížil. Připustit existenci „vlastního cizího" je přiznáním vlastní nedokonalosti a slabosti a je více zahanbujícím než počítat s „cizím cizím". „Vlastní cizí" se dá jen omezeně využít k samoidentifikaci. Vnitřní nepřítel stojí mimo řád, zákon, nachází se vně velké „rodiny" tvořené jedinci naší skupiny: „Těmto netvorům, schovávajícím se za své kříže a stranické průkazy, byl snad nápomocen sám Satan. Bratři a sestry! Je nejvyšší čas definitivně skoncovat s nezákonností naší vlasti!" (Telurie, 158). Pronásledování
157
vnitřního nepřítele slouží spíše k odstrašení členů vlastní skupiny od toho jít v ústrety separačním úmyslům, jeho likvidace pak vede k ještě větší homogenizaci společnosti. Ve Dni opričníka jsou pronásledováni šlechtici nazývaní „dědiční", protože se chovají jako „cizáci". Doma mají čínské věci, nikoli však obecně dostupné, ale drahé, jako „hi-tec zámořský" a jsou málo patriotičtí. Opričnina však zlikvidovala i politiky, úředníky, Gosudarova zetě a podezření chová i vůči Gosudarce.
Strach z vnitřního nepřítele je univerzálním fenoménem a všechny „uzavřené" systémy se bojí, že v jejich jádru mohou být infiltrovaní „oni", že se minorita usadí v samém srdci majority. Tento princip pak skupiny zrcadlově používají jako bojovou strategii: V jádru „cizích" se naopak musíme instalovat „my". Konkurenti si navzájem škodí rozvracením zevnitř podporou opozice, partyzánského boje a nasazením páté kolony. O tom vypráví i Topol v postavě Ilji coby dvojitého agenta. Pro Rusy slídí mezi Čechy, když ho ale Češi najdou mezi Rusy, nepředpokládají nic jiného, než že je nasazeným českým špiónem, což mu zachrání život. Aktivita vnitřního nepřítele se svádí na to, že je podněcována cizinci jako takovými. Vnitřní nepřítel je tak vlastně ještě více deklasován na nesvéprávného posluhovače cizích mocností. Naopak jiná, nepřátelská entita adoruje vnitřního nepřítele působícího u svého protivníka coby hrdinu. V mentálním schématu patří takoví protivníci vlastního režimu k naší skupině, ale musejí k tomu vynaložit značnou odvahu, což vyvolává obdiv. Obecně ustálená a umělecky vyjádřená je představa, že vedení cizího národa souží vlastní obyvatelstvo, které se touží osvobodit, v hloubi své duše fandí „nám" a chce se k „nám" přidat. To si například v Telurii myslí Spojené státy Uralu o sousedním Barabinu: Jejich chudina je na naší straně, jejich obyvatelé trpí svévolí své vlády v důsledcích hospodářské katastrofy oficiálně nazývané „zemědělská reforma". Jde asi o nejzářnější příklad rozpojení složek heteroimage: Heteroimage trpícího lidu může být oproti heteroimage jeho vůdců dokonce i krajně pozitivní, pokud se tento lid bouří. Také jde o příklad zcela odlišného hodnocení v závislosti na spectantovi.
Podskupinu vnitřního nepřítele představují emigranti. „Etnické společenství... své vlastní příslušníky, kteří opustili historické území, pokládá za odpadlíky a odrodilce." (Košťálová 2012, 59-60). Opričník Pařez je tituluje odštěpenci a ilegály. V rámci své služby pečlivě sleduje vysílání zahraničních rozhlasů a častuje je dehonestujícimi výrazy v nebývalé koncentraci: „...chytám Západ - tam je hlavní bašta kacířování našeho antiruského. Tam se jako hadi slizcí v jámě odpadkové hemží hlasy nepřátelské: Svobodu Rusku!, Svobodná Evropa, Svoboda, Německá vlna, Rusko ve vyhnanství, Ruský Řím, Ruský Berlín, Ruská Paříž, Ruský Brighton Beach. Ruské Azurové pobřeží. Svoboda - nejběsnější z těch mrch, emigrantský básniček, při chcíplý brýlatý vychrtlý Jidáš." (Den opričníka, 66). V heteroimage emigrantů se výrazně projevuje kumulace navzájem se podmiňujících příznaků z různých oblastí asociačního pole, rozvinutost diskurzivních řetězců: „...hnusní jsou jako červi mrchožraví. Táž bředlivá měkkost v nich, táž odporná svíjivost, nenasytnost a slepota... od červů se odlišují jen velkohubostí, již jako jed a hnis páchnoucí kolem sebe prskají... otravují nejen lidi, ale všecek svět náš Boží, špiní a třísní čistotu a prostotu jeho posvátnou zmijí slinou svého prznizelství, posměvačství, opovržení, dvoj tvářností, pochyb, nedůvěry, závistivosti, zloby a nestydatosti..." (Den opričníka, 66-67).
Další typy nepřátel, tzv. „urozeného nepřítele" a „ušlechtilého divocha", jsme u sledovaných autorů nezaznamenali. Respektive jen v drobném náznaku motivu osvobozující romské neukotvenosti v prostoru, čase a systému: „...tenhle lid žije v těžký koexistenci se státem a stát mu byl vždycky vragem, je to Lid tlupy, kterej vošetřuje rodinu a nic mu nevadí, že je občas zavšivená... a nikdo z tohoto kmene nebyl nikdy tak zpozdilej, aby vynalézal mobilový kolo, aby už nikdo nemohl nikomu utéct... či elektrolučky, aby se mohlo na lži pokroku hákovat bezezbytku pořád... nebo snad dokonce nepřirozený telefony, který zkracujou život i vzdálenosti země... tenhle lid naopak chytře strhává reklamice na příležitostný ohně... a vede svou miniaturní válku kapsy a kudly, a co to je proti genocidě... velmi zvláštní lid to je, protože nikdy nevytáh do pole a nikdy nezničil jinej kmen, protože naprosto nezvládá organizaci... nikdy nekopal jámu jinýmu kmeni, protože lopata ani krumpáč mu nepřišly natolik zajímavý..." (Sestra 251); „Cikáni, řekne Dýha. Cikáni s nikým
158
neválčej, řekne a zívne." (Kloktat dehet, 221); „Još říká: Ty chceš bejt s náma, protože s cikánama nikdo neválčí, viď? No jo!" (Kloktat dehet, 230).
Mánie a znovu fobie
Nekritický obdiv pozorujícího vůči pozorovanému se v daných románech objevuje řádově řidčeji. Nejčitelněji v Telurii v heteroimage Francie, tedy spíše jejího zástupce. Prezident Telurie, osvícený panovník Jean-Francois Trockard sídlící v paláci L'Edelweiss, tyčícím se na jižním úbočí hory Kadyn-Bažy, koruny Altajského pohoří, je Francouz. Žije v luxusu, snídá po francouzsku. Vystupuje v roli kulturního reka, jenž dle mýtických předobrazů zprostředkovává obyvatelstvu vymoženosti, učí je zacházet s předměty, brání lidský rod před nebezpečím, snaží se porazit smrt (Meletinskij 1989): „Prezident republiky, který světu přinesl telur, Černý Čáp, žijící v Černé Protěži." (Telurie, 148). Sorokin v jeho příběhu opakuje i ruský zakladatelský mýtus o přizvání cizozemských vládců a svěření jim správy země. I Topol spojuje Francii s něčím příjemným: „Já mám francouzský věci ráda! Jsou to kvalitní výrobky." (Citlivý člověk, 56); „Špagety jsou vynikající, francouzské, jak zdůrazní." (Citlivý člověk, 82). Na heteroimage Francie v Citlivém člověku lze ilustrovat, že heteroimage má jádrovou složku (kvalita, hedonismus) a složku dynamickou, respektive situační. Ta se projeví, když francouzský policista vyhodí rodinu z tábořiště. V tu chvíli táta volí jinou rétoriku, včetně etnofaulismů: „Žabožrouti ňák zvážněli, nezdá se ti?" (Citlivý člověk, 11). Vzápětí se však jako dominantní navrací ustálené, stereotypní vnímání, které konvenuje pohodlné rigidní mysli, totiž že za neblahou změnu nemohou „dobří" Francouzi, ale nějaký „špatný" jiný, a kladné heteroimage je zachováno: „To po tom Bataclanu. Cože? No, dyk toho sou furt plný zprávy." (Citlivý člověk, 11). V manickém vztahu bude tedy subjekt zřejmě vždy omluven, kdežto ve fobickém vždy obviněn, částečně nezávisle na skutečné podstatě jejich činů. Pokud ovšem nepřítel nepřejde do pozice obráceného kajícího se hříšníka, to pak dochází k přestavění vztahu k němu.
Na hraně mánie je také vztah ke Švýcarsku: „Švýcarské vůně levandule, chlévské mrvy, ropných rafinérií, sýráren, malých plynových terminálů, útulných, sluncem prohřátých městeček..." (Telurie, 108). Švýcarsko pohledem Sorokinových hrdinů jako by bylo nedotknutelnou zemí: „Švýcarsko - země, která jako by po všechny časy stále v Evropě trochu stranou, jako by se ho války a otřesy nijak netýkaly. ... I Hitler chtěl gnómy střežící zlato celého světa ušetřit." (Manaraga, 90). Topol se o švýcarské dokonalosti vyjadřuje spíše ironicky: „...táta prosviští mezi kasami a za rohem supráku rodinu podělí švýcarskými čokoládičkami a drobounkými superuzeninkami." (Citlivý člověk, 19).
U Sorokina se mánie dotýká heteroimage Japonska. Autor ho spojuje s kulinářskými požitky („pravá japonská snídaně: rýže, dušená zelenina, krabí maso a natto, neboli fermentované sojové boby", Manaraga 32), povznášející architekturou („dům v klasickém japonském stylu zahrada: ginkgo biloba, zelkova serrata, betula japonica, celtis sinensis... Balvan omývaný jemně šelestícím vodopádem obklopený sukulenty.", Manaraga 33), vybraným „literárním" vkusem („Ruská literární móda ze Země vycházejícího slunce nevyvanula nikdy. Japonští čtenáři přitom bývají opravdu vděční.", Manaraga 32). Sorokinovi nevadí ani infiltrace japonské kultury do kultury ruské či evropské - později v Doktoru Garinovi vyvyšuje pozitivní vliv japonské kultury na Sibiři nad negativní vliv čínský. Rusko se necítí být Japonskem nijak ohroženo, tato země mu nabízí jen inspiraci a profit. U Topola je tomu výrazně jinak. Z českého pohledu se jedná o oblast geograficky i kulturně vzdálenou, její mentální obraz proto kolísá mezi exotickou přitažlivostí a strachem z neznáma. V Sestře, reflektující mimo jiné ekonomickou transformaci počátku 90. let 20. století, představují Japonci potenciálního nepřítele v podobě globálního uzurpátora a jsou démonizováni: „Düsseldorf, to máme Japonskou banku, a to sou vlčáci, který čekaj u našich hranic, jak dopadne rozdělení českých zemí. A pokud se tu nebudeme topit v krvi, tak vlčáci dorážej. A vod vrabců na střeše vim, že Suzuki kupuje od Volsvagena Škodovy závody, I. G. Farben a dneska už i starýho
159
krvavýho Kruppa! Prachy na dřevo! Takže počítačový samurajové tu za chvíli budou na každým rohu." (Sestra, 71).
Specificky je mánie pěstována vůči Američanům. „Neameričané" se vesměs nedokáží zbavit průvodního pocitu, že Američané jsou „něco víc", představují jakousi měrnou jednotnou kvality, k níž je třeba se přibližovat, tedy „být jako oni": „Předáku, dneska je móda říkat: Nemám čas, lidi si pripadaj ohromně důležitý, že nemaj čas, že pracujou, pripadaj si skoro jako Američani..." (Sestra, 536) I kultura považovaná spectantem za vyspělejší bývá však vysmívána a deklasována. Příznačné je to zvláště pro totalitní režimy, které nedovolují ukázat se před vlastními občany v pozici slabšího či zaostalejšího. Ve Dni opričníka se proto přiznaný blahobyt Ameriky, respektive Západu vydává za zkaženost a jeho obyvatelstvo za otroky konzumu, zhýralce, požitkáře a lháře, tedy za lidi v mentální a emoční rovině na nižším civilizačním stupni, než jsme „my". A Rusko v obráceném zrcadlovém obrazu za ochránce tradičních morálních hodnot. Sorokin aktivizuje stereotyp zažitý za Studené války, obraz USA jako nepřítele, jehož cílem je podrobení a konečná likvidace Ruska a jeho oloupení o vysoké morální hodnoty. Rusové v tomto románu touží vidět Ameriku poraženou, plazící se, na kolenou. Diskurzivní analýza nazývá takový vztah exterioritou, „konstruujícím vnějškem" (Laclau 2013, 70) a odkazuje k „vyloučeným identitám" (Cingerová, Motyková 2017, 67). Nepřítel sice brání subjektu v rozletu, avšak zároveň je nutnou podmínkou jeho sebevymezení. Kdyby vnější svět zmizel, „totalitarismus by přišel o samu podstatu své existence. Na jedné straně by přišel o obraz „objektivního nepřítele", který ho konstituuje, na druhé straně by ho obrali o publikum, pro které se celé to divadlo koná." (Ryklin 2012, 14)
Co se týče Ruska a jeho sebereflexe, „...badatelé rozlišují dvě základní varianty (Širajev 2010). První vychází z předpokladu, že ruská (geo)politická, kulturní a náboženská sebeidentifikace byla vždy zakořeněna v negativním pojetí nepřátel Ruska..., jak vnějších, zahraničních, tak vnitřních, tj. těch, kteří jsou infiltrovaní uvnitř ruské společnosti. Konflikty minulosti i současnosti, ať už konvenční či nekonvenční, údajně vdechly ruské společnosti zvláštní chápání světa, totiž jako místa definovaného především soupeřením, bojem a válkou v protikladu k dialogu a konsensu." (Holzer, Mareš 2020, 6). Druhá připomíná, že „...Rusko se vždy vědomě srovnávalo se Západem a snažilo se ho dohnat a zároveň vůči němu vymezit svůj postoj." (Holzer, Mareš 2020, 8).
Filie
Filie se realizuje jako oblíbenost, sympatie, rovnost, spojenectví. To se zakládá na pocitu blízkosti a podobnosti a na situačních faktorech. Státy, národy a etnika se sdružují do aliancí v případě ohrožení a v jednotném boji: „Společně s námi poletí bojovníci belgičtí, nizozemští, charlottenburgští, bavorští, slezští, transsylvánští, valašští, haličtí a bělomořští... Přidá se k nám také pátá kolona města Istanbulu!" (Telurie, 121). Do diády přátelského vztahu mezi subjektem A a B často vstupují další subjekty a skupina „našich" se rozrůstá. Jinak řečeno: Přítel mého přítele je i můj přítel a nepřítel mého nepřítele je můj přítel.
Vztah filie stojí za to podrobněji vyložit na příkladu Topolova heteroimage Poláků. Autor tento národ nazývá „bratry", a dokonce napsal: „V mládí jsem občas chtěl být Polák..." (Sestra, 31). Raději by možná byl indiánem, ale „Indiáni už byli mrtví". (Sestra, 31). Filie k Polákům se zakládá na jejich odvaze, neposlušnosti, hrdinství, opravdovosti, o nichž je autor přesvědčen a osobně je zažil (Weiss, Topol 2000): Poláci „sou aspoň chlapi" (Sestra, 25). Odvaha Poláků vyniká ve srovnání s Čechy, kteří touto vlastností neoplývají: „Poláci krváceli a bojovali pořád. ... nepěstujou hnusnej zvyk skuhrání..." (Sestra, 26). Jako pozitivní Topol vidí, že „bratři Poláci maj církev" (Sestra, 32). Nikoli Rusy, jak si to konstruují v autoimage, ale Poláky vnímá jako národ, který je „...Kristus šílený východní Evropy" (Sestra, 25). Topol dává Poláky jako příklad hodný následování. Podle Topolovy alternativní historické projekce z románu Kloktat dehet Poláci jako jedni z mála odmítli bojovat za SSSR: „...povstalo Brno... bojovali mniši propuštění z komunistických lágrů... Polské vojenské svazy nasazené ve Slezsku odmítly vykonat rozkazy sovětského velení. Hrdinství Poznaňské dělnické
160
divize otřáslo zemí. Obklíčení důstojníci se i po dvoudenním bombardování odmítli dotknout bojové techniky a zaútočit na Československo. Sovětští palači, katani, oblečení do kožených zástěr, je decimovali. Polsko bylo na pokraji povstání a byl v něm vyhlášen výjimečný stav. Obrovskou aktivitu vyvíjela podzemní dělnická organizace Produktiwita." (Kloktat dehet, 176-177). Poláci v urputnosti odporu předčí jiné národy: „Mnohé polské a maďarské oddíly roztrhaly Varšavskou smlouvu a sváděly boje se sovětskými oddíly. Méně početné bulharské a východoněmecké armádní sbory se snažily probít ke svým hranicím, anebo se Čechům vzdávaly." (Kloktat dehet, 205). Vztahem Topola k Polsku a Polákům v románu Sestra se zabýval L. Engelking (Engelking 2013). Podle něj spisovatel kolem Poláků buduje romantický a mesianistický mýtus. Engelking došel také k několika platným obecným imagologickým závěrům, i když explicitně o imagologii nehovoří. Upozornil, že Sestra není dílem o česko-polských vztazích, ale románem heterogenním, mnohovrstevnatým. To platí obecně pro všechny sledované romány Topola i Sorokina: kontrast národů tu není bilaterální, ale multilaterární. V představách spectanta nevystupují jednotlivé národy pouze izolovaně, ale v blocích, vznikají množiny „blízkých" a „vzdálených", „nadřazených" a „podřazených". Kladné heteroimage Poláků je tak postaveno také na tom, že jsou to zčásti „my", anebo alespoň z okruhu „my", v globálním pohledu „představitelé jednoho z národů chudé části světa" (Engelking 2013, 79). Spolu s Čechy čelí mocnostem, rovněž mezi sebou spolčeným: „.. .západoněmecká vojska a síly Atlantického paktu a američtí vojáci ze západoněmeckých základen teď hnali naše chlapce zpět k československým hranicím, kde ovšem již čekali Sověti s přehledem krotící vzbouřené Maďary a Poláky." (Kloktat dehet, 206).
Zobrazení polského národa u Topola otevírá otázku, zda tu jde o image, nebo o obraz. Z kolektivního, sdíleného heteroimage se v Sestře s Poláky spojují také výrazy jako „překupníci", „handlíři", „kšeftaři", „polští banditi", objevuje se parodie polštiny, kvazi-polština („pša krv", „chlop zosratý"). K Polákům patří v obecné představě religiozita. Obraz statečnosti, svobodomyslnosti, podnikavosti a celkové nastavení náklonnosti až obdivu, zmínka Pragy jako varšavské čtvrti náleží spíše k individuálnímu autorskému obrazu zkomponovanému na základě osobní zkušenosti (Topolovy cesty do Polska, jeho kontakt s disidenty, překládání literatury z polštiny) (Engelking 2013, 77-78). Autor vzpomíná: „Chtěli jsme dohnat Poláky... jejich model nezávislého tisku, ten druhý oběh, to byl náš vzor." (Weiss, Topol 2000, 63). I přes konfrontaci s Čechy, z níž Poláci vycházejí jako lepší, chybí pocit konkurence a ohrožení, což je u zobrazení sousední země velmi neobvyklé. Jádrem kladného obrazu je i polská literatura (odkaz na Zemi snivců, Hymnus o Perle a další, „tlustý tragikomický romány"). Engelking cituje z vlastního rozhovoru s Topolem: „Hrajú si s těma stereotypama." (Engelking 2004, 8). Topol na záměrné utváření negativního heterostereotypu Poláků sám upozorňuje: Spořádaní občané „...kteří měli obraz Poláka chytře vmanipulovanej do svejch blbejch hlav jako obraz ubohýho hladovýho nepřítele." (Sestra, 27). Pozitivitou obrazu Poláků by Topol potvrzoval tzv. kontaktní hypotézu: Tolerance roste prostřednictvím vzájemného kontaktu a osobních zkušeností, snižuje se riziko kodifikace negativních stereotypů a hladiny vzájemné anxiety (Košťálová 2012, 51). Snižování záporných stereotypů se předpokládá na základě dlouhodobého a dobrovolného kontaktu, kdy spou obě skupiny se zhruba stejným postavením kooperují na dosažení společného cíle. (Průcha 2001, 112). Filie k Polákům vychází i z existence společného nepřítele, Ruska. Jistě je částečně způsobena i osobnostním nastavení autora, v určité kultuře je mu prostě dobře.
Podřízenost
Dalšími vztahy, které nemůže nazvat přímo fobií, mánií nebo filií, ale ani ne úplným opominutím, jsou vztahy založené na dominanci a podřízenosti. V nich se míchá náklonnost s opovržením ale i se strachem. Celkově tyto vztahy kopírují poměr „my" lepší, „oni" horší. Spectant rozlišuje etnika přezíraná a přehlížená. V Telurii jsou takto zobrazeni například Bělorusové: „Na Bílé Rusi je oves drahý, už druhý rok je neúroda: „Ti se z toho nikdy nevyhrabou. Ty maj drahý všecko.
161
Však jsou to taky kurva Evropani." (Telurie, 168). V Manaraze jsou za podřadné považováni Gruzíni a Rumuni: „Abram, žák Jevsejův, jehož na rožni zaživa upekli rumunští kuchaři samozvanci, jim se mezi námi říká grafomani." (Manaraga, 76). Existují i etnika litovaná, k nimž se jiný národ chová blahosklonně a tím je ve skutečnosti ponižuje, etnika „mentorovaná", tedy ta, pro která chce být učitelem, vychovatelem, starším bratrem apod. „Oni" se nacházejí na nižším civilizačním stupni, jsou chudší, bezmocní, nevědomí, jsou jako děti.
Topol upozorňuje na českou přezíravost vůči národům z Východu obecně. Ačkoli Češi sami mají podle něj problém se služebností, jsou s to ostatní národy vykořisťovat („četa ukrošských námezdníků") anebo jim etnickou identitu na základě naprosté neznalosti dokonce upírat, jak už jsme citovali: „...kancelář. ... Rusínsky svaz v Československu. Poslední slovo bylo škrtnutý, někdo ho přepsal na Česko. To bylo taky škrtnutý a kostrbatým rukopisem tam stálo: Česko nikdy. A další občan po sobě zanechal vzkaz: Rusáci táhněte! ... Rusíni jsou Rusové? ... ne, řekla trochu naježeně. My jsme hlavně ze Zakarpatský Rusi. No tak, to sou Rusové, myslel jsem si .... a Karpaty, Rumuni, Drákula, Ceaucescu, no.... napadlo mě mlčky." (Sestra, 284).
Poměr dominujícího a dominovaného se uskutečňuje ve vztahu i k vlastním cizincům-imigrantům, národnostním a etnickým menšinám. Cizinci-imigranti mají velmi nízký sociální status, jsou snadnou obětí, na níž si majorita léčí svoje komplexy a také na ně svádí vlastní selhání. Topol ukazuje, jak imigranti většinové společnosti de facto otročí a jsou verbálně labelizováni jako méně schopní, méněcenní, snižovaní na úroveň zvířat (jedí psí konzervy): „Taky tu dělali v porcelánce Mongolové. Mongol v porcelánu se tu řiká, dobrý ne? Ale to nešlo... s místníma." (Sestra, 372); „Uprchlíci! ... Vona ta holota, povídal radní, vykupuje všechny laciný žrádla pro naše kočičí a psí miláčky a moje Dájenka je v nebezpečí. Voni to dávaj svejm dětem, že je to výživný. A chystaj se sem další.... Dáme jim tedy prachy. A rozjeli pár afirmativních akcí. Jenže vyvrhelové z východu nakoupili akorát víc konzerv a víc džusů a tu a tam lepší bouchačky a kvalitnější herák, na sebevzdělání nešlo nic." (Sestra, 271).
Majoritní společnost obvykle přistupuje k zevrubné identifikaci svých minorit. Sorokin to v nacionalistickém plánu předvádí přímo modelově: „Dokázal Gosudar náš sjednotit pod křídlem mohutným všechny národy ruské (v originále ovšem „poccHHCKHe"): „...i Tatary, i Mordvince i Baškirty, i Židy, i Čečence, i Inguše, i Čeremysy, i Evenky, i Jakuty, i Karelce, i Marijce, i Karjaky, i Osety, i Čuvaše, i Kalmyky, i Udmurty, i Čukči prostoduché, i mnohé a mnohé další." (Den opričníka, 153) To je nesporná narážka na soudobé politické praktiky, kdy v Rusku probíhá politika sjednocování národů ve směru většího prosazování společných, míněno ruských, kulturních hodnot a jazyka, jakási „vnitřní kolonizace" (Dulebová 2015). Národnostní menšiny u Sorokina slouží majoritě v podřadných profesích, například jako lázeňští: „Procházejí se nohy tatarské po ruských zádech. Ale umně a citně - ničehož nepoškodí, nezničí, neroztříští..." (Den opričníka, 153).
P. Košťálová připomíná, že pokud nastává boj s minoritou coby vnitřním nepřítelem, je to boj asymetrický. Minorita se nemůže spolehnout na podíl na moci, chybí jí vlastní území a vládnoucí dynastie, ze strany majority pak čelí restrikcím, konfiskaci majetku, pogromům, vypovězení ze země atd. Ještě komplikovanější je pak situace, kdy se skupina B a C nacházejí na území skupiny A. To je zpravidla nijak nespojuje, ba vyvolává to konkurenční boj a animozity se všemi prvky nazírání na druhého jako na nepřítele. Pogromy připomíná jak Sorokin, tak Topol, o čemž se ještě zmíníme. Český autor v Sestře dále vypráví o střetech gangů cizinců v porevoluční Praze. V románu Kloktat dehet shrnuje nevraživost skupin cizinců v příběhu mezinárodně obsazeného cirkusu se zakladatelem východoněmeckým soudruhem Willym Dagobertem, zvaným Dagem, s nímž nějaký čas Ilja putuje: „Dago na falešné Bulhary pokřikoval: Svoloč, a strašně je nenáviděl, byli pro něj hanbou všech cirkusů, zatímco on byl jejich ozdobou..." (Kloktat dehet, 190).
162
Různí „jiní"
Rozvržení zájmu vůči jednotlivým státům, národům a etnikům ze strany pozorujícího subjektu je obecně nerovnoměrné. Jak uvidíme dále, právě česko-ruský poměr vzájemné všímavosti je zcela disproporční. Větší pozornost obecně přitahují světové mocnosti a sousední státy, vnímavost vyplývá ale také ze situačního a aktuálního geopolitického kontextu, tedy z probíhajících exponovaných událostí.
Distribuce zájmu o ostatní národy je velmi různorodá také v jednotlivých sledovaných textech. Budeme ji ilustrovat v sérii přehledových tabulek výskytu relevantních lemmat, tedy etnonym a od nich odvozených slov na 10 000 slov. Nejprve porovnáme frekvenci daných lemmat v dílčích románech, poté uvedeme výskyt jednoho lemmatu v nich průřezově. Nakonec vykážeme frekvenci názvů měst, a to z důvodu, že například „Praha" a „Brno" se u Sorokina vyskytují, ale „Česko" nikoli. Kvantitativní výzkum nám slouží jako opora pro interpretaci. Jednak exaktně prokazuje, že zájem k různým „jiným" je skutečně nerovnoměrný, jednak signalizuje, že heteroimage je dynamická kategorie. V grafech níže jako poslední v řadě pro srovnání uvádíme domácí stát, tj. u Sorokina Rusko, u Topola Česko. Pozornost k němu je dle četnosti etnonym a toponym vždy vyšší, ale v některých případech by součet výrazů náležící k jiným národům jejich frekvenci i přesáhl (Manaraga, Sestra, Citlivý člověk).
Den opričníka:
60
50
40
30
20
10
Den opričníka
10
12
1. Amerika 2. Německo 3. Čína 4. Japonsko 5. Francie 6. Ukrajina 7. Albánie 8. Tataři 9. Židé 10. Západ. 11. Rusko
Graf č. 14: Výskyt etnonym a odvozených slov ve Dni opričníka
163
Telurie:
• Telurie
1. Amerika 2. Německo 3. Čína 4. Japonsko 5. Francie 6. Anglie 7. Španělsko 8. Švýcarsko 9. Rakousko 10. Ukrajina 11. Polsko 12. Maďarsko 13. Albánie 14. Norsko 15. Švédsko 16. Tataři 17. Židé 18. Muslimové 19. Republika Telurie 20. Barabin 21. Uralská republika 22. Bavorsko 23. Rusko
Graf č. 15: Výskyt etnonym a odvozených slov v Telurii
Manaraga
18 16 14 12 10 8 6 4 2 0
	
	
	•
• •        • •	
• Manaraga
10      12       14      16      18 20
1. Amerika 2. Německo 3. Čína 4. Japonsko 5. Francie 6. Anglie 7. Španělsko 8. Švýcarsko 9. Rakousko 10. Ukrajina 11. Polsko 12. Maďarsko 13. Albánie 14. Norsko 15. Švédsko 16. Tataři 17. Muslimové 18. Rusko
Graf č. 16: Výskyt etnonym a odvozených slov v Manaraze
164
Z grafů je zcela zjevné, že Den opričníka zobrazuje uzavřenou nacionalistickou společnost, jež se soustředí zejména sama na sebe a svůj dominantní ruský národnostní živel a ostatní státy ze svého zorného pole, kromě Číny, vytěsňuje. Respektive je prostřednictvím homogenizace a kontrastního černobílého vidění na bázi ruský-antiruský sdružuje pod jednotné nivelizující označení „Západ". V Telurii se národnostní situace v rozpadajícím se Rusku výrazně heterogenizuje, zpestřuje, prostor se otevírá, což odpovídá postnacionalismu. Sílí odstředivé i dostředivé migrační tendence na jedné straně a na druhé straně regionalismus a lokální identita (Moskovie, Republika Telurie s Teluřany, Barabin, Uralská republika, Bavorsko atd.). Určit zde pří multiplikaci subjektů „my" a „oni" nelze, frekvenci lemmat můžeme částečně zvažovat jako pozornost k „jiným" u samotného autora. Celosvětové a poměrně vyrovnané rozložení etnonym v Manaraze jednoznačně dokládá její globální kontext a vymizení patriotismu. Označení Rus, ruský jsme započítali, i když víme, že neznamená národnost.
Sestra:
• Sestra
1. Rusko 2. Amerika 3. Německo 4. Čína 5. Japonsko 6. Francie 7. Anglie 8. Švýcarsko 9. Rakousko 10. Ukrajina 11. Polsko 12. Maďarsko 13. Slovensko 14. Albánie 15. Tataři 16. Židé 17. Muslimové 18. Laos 19. Česko(slovensko)
Graf č. 17: Výskyt etnonym a odvozených slov v Sestře
165
Kloklat dehet:
25 20 15 10 5
o1—
O 2 4 6 8 10 12
1. Rusko 2. Amerika 3. Německo 4. Čína 5. Ukrajina 6. Polsko 7. Maďarsko 8. Slovensko 9. Tataři 10. Cikáni/bakeliti 11. Česko(slovensko)
Graf č. 18: Výskyt etnonym a odvozených slov v Kloktat dehet
Citlivý člověk:
Citlivý člověk
0 2 4 6 8 10        12        14        16 18
1. Rusko 2. Amerika 3. Německo 4. Čína 5. Japonsko 6. Francie 7. Španělsko 8. Švýcarsko 9. Ukrajina 10. Polsko 11. Maďarsko 12. Slovensko 13. Muslimové 14. Novorusko 15. Ajvaristán 16. Česko(slovensko)
Graf č. 19: Výskyt etnonym a odvozených slov v Citlivém člověku
166
V Sestře je skladba národností velmi pestrá, což odráží otevření hranic a všeobecnou pluralitu po roce 1989. Ta se koncentruje do spříznění komunity hlavního hrdiny s Laosany („naši Laosáci"). Ti podle autora změnili, alespoň u jeho hrdinů, stereotypy ve vnímání „jiného", kdy při určitém sblížení nastala i individualizace, tedy pojímání cizí skupiny ne jako nerozlíšené masy: „Za frázema o bratrství byl velkej náboj: mrňavý asijský muži a podivný asijský ženy v příliš velkejch vaťácích a pracovních botách ukazovali Středoevropanům jinej lidskej model. Spojité nádoby pod dvěma rudými poklopy vyměnily pár bublin. Organizované stěhování národů za prací mj. znovu dokázalo platnost zákona zachování energie. Nešlo ji zcela spláchnout do továrních hal. Přesuny gastarbajtrů totiž, bohudíky, jen tak mimochodem změnily etnickou tvářnost Bohemie a z mezinárodních smluv a čísel a grafů často vypučely mnohý podivuhodný květy mezilidských vztahů." (Sestra 187)Ze zastoupení jednotlivých etnik vidíme, že se autor především vyrovnává s naším historickým dědictvím - vztah k Němcům a Židům - a se vztahy k sousedním státům, Polsku, Maďarsku. Zájem o světové velmoci, Ameriku, Rusko a Čínu je vyrovnaný. Román Kloktat dehet zaznamenává stav uzavřené socialistické společnosti, Topol řeší zejména střet s Ruskem a vojsky Varšavské smlouvy, odkazuje k historickým vztahům s Německem. Československo dané doby je národnostně homogenní. Dětský domov Domov znamená v tomto případě výjimku, neboť shromažďuje děti cizinců a minorit. V Citlivém člověku se spektrum národů opět rozšiřuje. Topol popisuje globalizaci, jeho hrdinové cestují po Evropě a zároveň se vlivy cizích kultur projevují u nás. Pozornost k různým národům je rozprostřena vyrovnaně, a to kromě Ruska. To je způsobeno vnímáním Ruska opět jako hrozby. Kdybychom pod lemma Rusko zahrnuli i výraz „Putin", jeho frekvence v románu by se ještě zvýšila („Putin" se celkově vyskytuje 7krát, „Zeman" 9krát).
Nyní zmapujeme výskyt vybraných států a národů napříč texty
Německo
1. Den opričníka 2. Telurie 3. Manaraga 4. Sestra 5. Kloktat dehet 6. Citlivý člověk
Graf č. 20: Výskyt lemmat k Německo
Nejvyšší výskyt Německa v Manaraze je způsoben tím, že v této zemi Géza nejvíce „čte". K česko-německým vztahům se Topol vyslovil podle svého úsudku zřejmě dostatečně v prvních dvou románech, v Citlivém člověku pozornost klesá. Německo tu evidentně nevnímá nijak příznakově, jako stát, který by musel aktuálně zvažovat ani jako přítele, ani jako nepřítele.
167
Amerika
1. Den opričníka 2. Telurie 3. Manaraga 4. Sestra 5. Kloktat dehet 6. Citlivý člověk
Graf č. 21: Výskyt lemmat k Amerika
Jak již bylo řečeno, ve Dni opričníka se představitelé moci snaží před obyvatelstvem vnější svět skrývat a Ameriku marginalizují. V Telurii je zámořský svět také takřka mimo pozornost, žije si svým vzdáleným životem. Evropa má dost svých starostí. V Manaraze je naopak svět bezešvě propojen a zámoří je naprosto dostupné. Poněkud zarážející je vyšší frekvence lemmatu Amerika (USA) v románu Kloktat dehet. Ten následuje hned za Ruskem - osvobozenecký boj Československa je interpretován jako transatlantický konflikt.
Čína
Infiltrace čínské politické moci do Ruska je jedním z ústředních témat románu Den opričníka, což budeme ještě komentovat. V Telurii zůstává čínský vliv stále dominantní (čínské výrobky, imigranti, čínština pronikají do obecné mluvy). V Manaraze Čína z pozice globálního hráče odchází. U Topola je Čína v Sestře přítomná v podobě zboží, v Kloktat dehet jde o sirotky asijského původu.
• Čína
01234567
1. Den opričníka 2. Telurie 3. Manaraga 4. Sestra 5. Kloktat dehet 6. Citlivý člověk
Graf č. 22: Výskyt lemmat k Čína V Citlivém člověku pak představuje spolu s Ruskem třetí světovou
mocnost, která bojuje o globální vliv."
168
3,5 3
2,5 2
1,5 1
0,5 0
• Francie
01234567
Japonsko
1. Den opričníka 2. Telurie 3. Manaraga 4. Sestra 5. Kloktat dehet 6. Citlivý člověk
Graf č. 23: Výskyt lemmat k Japonsko
Ve Dni opričníka jsou Japonci vylíčeni jako ti, co přicházejí s prosíkem o ruskou ropu, tedy jako závislý stát, v Telurii už obývají Vladivostok. V Manazaze je vyšší četnost připomínek Japonska spojena s japonskými klienty a celosvětovou rozšířeností japonské kuchyně. V Sestře se Topol obával ničivého proniknutí japonských korporátů do Československa. Dále se už pak tomuto státu nevěnoval, takže se původní předpoklad zřejmě nepotvrdil.
Francie
3,5
3 2,5
2 1,5
1 0,5
0
• Japonsko
1. Den opričníka 2. Telurie 3. Manaraga 4. Sestra 5. Kloktat dehet 6. Citlivý člověk Graf č. 24: Výskyt lemmat k Francie
169
Ve Dni opričníka jsou Francouzi považováni za nepřátele kující pikle proti Gosudarovi. Hovoří se o francouzském velvyslanci, kterého vyhnali z Moskvy a jeho usedlost zrekvíroval šéf opričníků Táta. V Telurii je obraz Francie hojně zastoupen, a to v opačném hodnocení, neboť prezidentem Telurie je Francouz. (Bývalá) Francie se také připomíná jako oblast, jejíž jižní části nebyly zničeny v islámských válkách. V Manaraze Francouz znamená ten, kdo griluje na francouzských knihách, nejde tedy o národnost jako takovou. V Sestře se zmiňuje Francie v různých kontextech, ale nepatrně a roztříštěně, nikoli geograficky, ale ve spojitosti například s vínem, sýrem či poezií. V Citlivém člověku po Francii rodina putuje, takže se do textu dostává stručný popis míst a chování místních obyvatel.
Anglie
Anglie se u Sorokina opět pojí s „četbou" knih anglických autorů. Celkově jde u obou autorů o zemi na okraji zájmu, evidentně do života domácí společnosti nevstupuje.
1. Den opričníka 2. Telurie 3. Manaraga 4. Sestra 5. Kloktat dehet 6. Citlivý člověk Graf č. 25: Výskyt lemmat k Anglie
170
Španělsko
1,2
0,8
0,6
0,4
0,2
1 Španělsko
1. Den opričníka 2. Telurie 3. Manaraga 4. Sestra 5. Kloktat dehet 6. Citlivý člověk
Graf č. 26: Výskyt lemmat k Španělsko
Španělsko se do Telurie dostalo díky tomu, že jeden ze zákazníků na zatlučení telurového hřebu je Španěl. V Manaraze se opět jedná o „čtení" a v Citlivém člověku o jednu ze štací.
Švýcarsko
4,5
4 3,5
3 2,5
2 1,5
1
0,5
Švýcarsko
1. Den opričníka 2. Telurie 3. Manaraga 4. Sestra 5. Kloktat dehet 6. Citlivý člověk Graf č. 27: Výskyt lemmat k Švýcarsko
171
Švýcarsko poutá o něco málo větší pozornost než Anglie nebo Španělsko coby země příznaková, čitelně se odlišující od ostatních, zejména blahobytem a neutralitou. V Manaraze Gézu živí bohatí švýcarští klienti.
Rakousko
• Rakousko
1. Den opričníka 2. Telurie 3. Manaraga 4. Sestra 5. Kloktat dehet 6. Citlivý člověk Graf č. 28: Výskyt lemmat k Rakousko
Rakousko se zmiňuje velmi okrajově, podle autorů nemá v evropském prostoru takřka žádný
vliv.
Ukrajina
i
0,9 0,8 0,7 0,6 0,5 0,4 0,3 0,2 0,1 0
• Ukrajina
0
1. Den opričníka 2. Telurie 3. Manaraga 4. Sestra 5. Kloktat dehet 6. Citlivý člověk Graf č. 29: Výskyt lemmat k Ukrajina
172
Na periferii zájmu se u Sorokina nachází také Ukrajina. Ale počítá se s ní. Ve Dni opričníka sedí ukrajinský velvyslanec na váženém místě. V Telurii jsou Ukrajinci a také Bělorusové z pohledu Moskovitů zahrnuti mezi Evropany, mentálně mezi „kolektivní Západ", tedy mezi nepřátele, kteří o aktuálním moskevském Godsudarovi „šíří lži". Část Sestry se odehrává na Ukrajině, což koresponduje s Topolovým celkovým tíhnutím k Východu. V Citlivém člověku se Ukrajina dostává do popředí kvůli ruské anexi z roku 2014. V Kloktat dehet jsou Ukrajinci součástí mezinárodního pluku Veselá písnička jako medvědovodi. Je zajímavé, že je Ilja odlišuje od Rusů.
Polsko se v Telurii připomíná jen jednou coby země bývalého sovětského bloku, která darovala Sovětskému svazu určité stalinské artefakty a ty jsou nyní vystaveny v novodobém SSSR.
V Manaraze má několik postav smíšený polský původ. V Sestře vyslovuje Topol Polsku svůj obdiv, jak jsme podrobně pojednali výše. V románu Kloktat dehet je jedna z okupačních armád polská, nejvíce ze všech se ale proti rozkazům bouří. V Citlivém člověku je obraz Polska letmý a nesystematický (zbraně pocházející ještě z válečného stavu v Polsku, televizní seriál Čtyři z tanku a pes). Každopádně se jedná o zemi z našeho nejbližšího civilizačního okruhu.
1. Den opričníka 2. Telurie 3. Manaraga 4. Sestra 5. Kloktat dehet 6. Citlivý člověk
Polsko
2
1
• Polsko
0,5
0
0
1
2
3
4
5
6
7
Graf č. 30: Výskyt lemmat k Polsko
173
Maďarsko
3,51-
3 -2,5 -
2 -1,5 -
1 -0,5 -
(J-Í
0 12
1. Den opričníka 2. Telurie 3. Manaraga 4. Sestra 5. Kloktat dehet 6. Citlivý člověk
Graf č. 31: Výskyt lemmat k Maďarsko
Heteroimage Maďarska je zajímavé tím, že jako země poměrně odlišná, minimálně jazykově, zůstává pro autory neznámá - jako by nevěděli, co o ní říci. Maďarsko je nejhojněji zastoupeno v Manaraze, neboť Géza vyrostl v Budapešti, nicméně žádný rozsáhlejší portrét tohoto národa Sorokin nepodává. V Sestře se část děje odehrává poblíž maďarských hranic. Jedním z účastníků epizody o mezinárodního sletu spisovatelů z nezapadni části světa je Maďar. Jeho přítomnost činí dojem, jako by jen kompletoval směsici ostatních národností, bez speciálního zřetele k Maďarsku. Daný výjev je ovšem imagologicky zajímavý. Topol účastníky neindividualizuje, označuje je právě pouze národností, případně doplňuje příslušný stereotyp: „...u Maďara byla voda... a Číňan u sebe nechal
pytel rejže... Vieti hůlky... ukradli jsme to... au Osis jsme našli kamna! Bulharka tím strojkem ale nevytopila ani svůj domek..." (Sestra, 198-199). Maďarská identita je jakoby zaměnitelná: „Vandas byl Řek nebo Maďar a byl něco jako vládce trhu." (Sestra, 436). Až v Citlivém člověku rodina hraje také v Maďarsku a Topol buduje vcelku kladné heteroimage: skvělá kuchyně, lázně, odvaha projevená v povstání v roce 1956.
• Maďarsko
3 4 5 6 7
174
Slovensko
1,2
0,8
0,6
0,4
0,2
Slovensko
1. Den opričníka 2. Telurie 3. Manaraga 4. Sestra 5. Kloktat dehet 6. Citlivý člověk
Graf č. 32: Výskyt lemmat k Slovensko
V prípade Slovenska vidíme u Sorokina příklad odsunutí etnika ze zorného pole autora. V Kloktat dehet a v Sestře je Slovensko součástí Československa. Jako samostatné ho Topol pojímá spíše okrajově, i když se v něm odehrává část děje: „Strategickej prostor, támhle, máchnul rukou, máš Polsko, támhle Ukrajinu, todle je Slovensko, myslím, a támhle není nic, zažertoval." (Sestra, 371) Nedostatečná pozornost vůči Slovensku může být i určitou stylizací, hyperbolou tuzemských porevolučních poměrů: „Litku, to byla Slovenka, nebo Slovinka, už nevím." (Sestra, 274) V Citlivém člověku je Topol vůči Slovensku citlivější a částečně nostalgický („Slovensko, to už je skoro doma.", Citlivý člověk, 27), postavy mámy a táty se tam seznámily.
Albánie
2 1,8 1,6 1,4 1,2
1
0,8 0,6 0,4 0,2 0
• Albánie
1. Den opričníka 2. Telurie 3. Manaraga 4. Sestra 5. Kloktat dehet 6. Citlivý člověk
Graf č. 33: Výskyt lemmat k Albánie
175
Albánci jsou příkladem přehlíženého národa, periferního, chudého, v roli imigrantů asociovaní s kriminálním podsvětím. Ve Dni opričníka pěstují Albánci diplomatické vztahy s Rusí, ale Pařez se o nich vyjadřuje pohrdlivě, nepřičítá jim žádnou důležitost, schůzku s jejich velvyslancem odsouvá. V Telurii se Albánie objevuje ve výčtu zemí, které ještě neuznaly Republiku Telurii, na rozdíl od řady jiných zemí, se ale tento stát podle Sorokina i po geopolitíckých turbulencích udržel. V Manaraze vystupují Albánci jak jedni z obyvatel kuriózní vesnice Lva Tolstého, a to bez jakékoli další charakteristiky. U Topola stereotypně představují zbědovanou spodinu Evropy: „Bohler byl opravdu chlapík širokýho srdce. Odvšivoval zaběhlý Rumuny, vrácený do tranzitu Bohemie ze všech koutů zasraný bělošský Evropy, mazal albánskejm kurvám nohy naběhlý šlapáním mastma..." (Sestra, 78); „Dozvěděl jsem se mj., že smrt se albánsky řekne „vdakja" a vězení „burg"." (Sestra, 442).
Norsko
Norsko je zjevně z důvodu vzdálenosti, odlišnosti a nepočetností přímých vztahů příkladem odsunutí etnika ze zorného pole českého autora. Sorokin ho naopak registruje a hodnotí: sever, melancholie, věčně šedé norské tváře, deprese, alkohol.
1. Den opričníka 2. Telurie 3. Manaraga 4. Sestra 5. Kloktat dehet 6. Citlivý člověk Graf č. 34: Výskyt lemmat k Norsko
176
Švédsko
1,6 1,4 1,2
1
0,8 0,6 0,4 0,2
• Švédsko
1. Den opričníka 2. Telurie 3. Manaraga 4. Sestra 5. Kloktat dehet 6. Citlivý člověk
Graf č. 35: Výskyt lemmat k Švédsko
Obdobně je to se Švédskem. Sorokin o něm referuje jako o geograficky blízkém subjektu, ale nijak ho neprotěžuje co se týče zájmu a potřeby ho blíže poznávat. V Telurii se tam odehrává jedna poměrně nesrozumitelná kapitola. V autorových vizích padne Stockholm do rukou muslimů. V Manaraze se vzpomíná jen Čechovova povídka „Švédská sirka".
Tataři
2 1,8 1,6 1,4 1,2
1
0,8 0,6 0,4 0,2 0
• Tataři
0
1. Den opričníka 2. Telurie 3. Manaraga 4. Sestra 5. Kloktat dehet 6. Citlivý člověk Graf č. 36: Výskyt lemmat k Tataři
177
Ve Dni opričníka jsou Tataři hojně zastoupenou národnostní menšinou podřízenou Rusům, i když mají pověst nájezdníků. V Telurii Sorokin připomíná mongolo-tatarské jho stejně jako Topol stará tatarská vojska v Sestře a nová v Kloktat dehet. V Manaraze se mluví o krymských Tatarech, jakož i v Citlivém člověku (tatarská divadelní skupina Úsvit Krymu).
Židé
3,5
3 2,5
2 1,5
1 0,5
0
• Židé
1. Den opričníka 2. Telurie 3. Manaraga 4. Sestra 5. Kloktat dehet 6. Citlivý člověk
Graf č. 37: Výskyt lemmat k Židé
Židé jsou ve Dni opričníka zastoupeni v osobě Gosudarky, v Sestře a v Citlivém člověku v minulostní perspektivě.
Muslimové
> muslimové
1. Den opričníka 2. Telurie 3. Manaraga 4. Sestra 5. Kloktat dehet 6. Citlivý člověk Graf č. 38: Výskyt lemmat k muslimové
178
Jak vidíme, pocit ohrožení muslimy na časové ose, na níž se odehrávají jednotlivé romány, postupně narůstá. Muslimové, respektive islamisté, jsou nepřáteli všech, jak vyložíme dále.
Města
• Moskva
• Praha
• Brno
• Paříž
• Berl ín
1. Den opričníka 2. Telurie 3. Manaraga 4. Sestra 5. Kloktat dehet 6. Citlivý člověk Graf č. 39: Výskyt názvů měst
U měst je pozornost věnována především městům domácím kromě kosmopolitní Manaragy.
V Telurii je Praha vzpomenuta jednou. V Sestře se část děje odehrává v Berlíně (Berlunu).
Nemůžeme říci, že by si autoři kladli za cíl soustavně zobrazovat heteroimage jednotlivých národů, zcela systematicky je interpretovat nebo vytvářet. Heteroimage se také s každým textem částečně mění. Například Japonsko je jednou země vzdálená, podřadná, energeticky závislá (Den opričníka), podruhé kulturně inspirativní s globálním přesahem (Telurie, Manaraga), potřetí je to nebezpečný hráč, který domácí kultuře hrozí nepřátelským převzetím (Sestra) a následně je to země odsunutá mimo pozornost. Obraz etnik, která jsou spectantovi vzdálenější, geograficky či kulturně, národů, s nimiž není v kontaktu, u spisovatelů buď chybí nebo je ještě schematičtější.
Po kvantitativním úvodu se nyní dostáváme k samému jádru imagogického výzkumu v tradičním pojetí. Tím je studium „národů v kontrastu", analýza „jiných" a „cizích" v pohledu spectant- spected. Lidská mysl, která, jak jsme ukázali, vykazuje tendenci pracovat s kategoriemi a protiklady, má v rovině vnímání „jiných" sklon uzavřít jejich charakteristiku do hotových „národních profilů" (Košťálová 2012, 73). Popisy cizího jsou většinou založeny na zdůraznění alterity (jinakosti).
V heteroimage i autoimage vystupují do popředí rysy jedinečné: „Národ je nej charakterističtější v těch aspektech, v nichž se nejvíce liší od ostatních." (Leerssen 2016). Z imagologického bádání by měl vyplynout přehled vlastností připisovaných „jinému". Úkolem imagologa je vysvětlit podstatu jejich vzniku a roli etnostereotypů v tomto procesu. Jeho úkolem ale není tyto obrazy validovat. Nyní budeme podrobněji komentovat heteroimage několika vybraných národů.
Německo
Stereotypem pro oba spisovatele je historická zátěž spojující Německo s druhou světovou válkou, až do současnosti zasahující stín nacistických vůdci a praktik. Gézovi doporučoval dědeček učit se němčinu už jen kvůli tomu, že to byl „jazyk Hitlera", v Kuchyni vypukl skandál s falešnou Goeringovou knihovnou. Topol v hrůzyplném snu v Sestře posílá Čecha Nováka do koncentračních
179
táboru: „A tak sem zdvih pravici a povídám: Hajl Hitler, majne oficíren und dochtoren a učenci. Ich bin ajne klajne čechiše švajne, geboren aus Žižkov, brej den, já sem ňákej Novák z Prahy. Zdravím vás ve spolek a ať žije fýrer a tisíciletá říše! Nazdar!" (Sestra, 112). Výraz „hitleři" autor používá pro označení agresivních skinheadů. Dějinné trauma je tedy evidentně stále živé.
Jak jsme již zdůraznili v kapitole Koncepty „ my", česká identita byla po celá staletí budována na vymezení se vůči Německu, respektive na zrcadlovém emancipačním principu vůči německé kultuře. Němci představují etnikum dominující nad Čechy, jsou viděni jako národ bohatší, ve srovnání s Čechy mocnější, v Evropě nepřehlížený. Topola příliš nezajímají dnešní Němci, kromě východoněmeckých uprchlíků a turistů v Sestře, ale Němci jako dědiční nepřátelé, jimž se dědičná vina neodpouští, a to i v komunikativní paměti: „Ale stejně mě Němci šerou... a sere mě němčina... když se děda vrátil, měl 40 kilo..." (Sestra, 19). Asociace Němci a válka je u českého autora zastoupena a verbalizována velmi intenzivně: „německé zbraně", „německý tank", „německá puška", „německé kulky", „němčourský kolaborant". O Němcích - v plánu vypravěče - se vyjadřuje bez zábran dehonestujícími nepokrytými vulgarismy a etnofaulismy (němčouři, germáni, osis): „Tak se Čehůni dočkali, teď se Němci sami cpou do autobusů a vydávaj neznámo kam, kurvy zasraný!" (Sestra, 13). Češi musejí neustále s Němci bojovat a vítězit nad nimi. Potvrzuje se, že čím více je „jiný" vnímán jako hrozba, tím je jeho heteroimage negativnější. Projevuje se tu i efekt souseda. O Němcích Topol ale v mnoha případech pojednává sdružené spolu s Rusy, o obojích jako o nepřátelích, zrádcích. Slova „Němci" a „Rusové" či „Sověti" tvoří často několikanásobný větný člen v poměru slučovacím: „Naši hoši v krvavém mlýnu mezi Němci a Rusy." (Sestra, 207). Osud Česka coby „krvavého mlýnu" - i když jinde zařazení Česka mezi „krvavé země" autor vyvrací -, vyplývá z geografické polohy malého státu mezi dvěma říšemi, v určitých historických obdobích totalitních, v jejich stínu a podřízenosti: „My jsme uprostřed, ve válce Východní říše se Západem... v český kaši." (Kloktat dehet, 119).
V prizmatu Sorokinových hrdinů jsou Němci jedním z mnoha evropských národů bez výrazně zvláštního vztahu k Rusku. Ve Dni opričníka tvoří součást nepřátelského Západu (rádio „Německá vlna"). V Telurii defilují v řadě „jiných", kteří nesou spoluvinu za zničení carské Rusi: „Naši matičku carskou Rus, můj milý hrabě, německýma rukama zardousili Angličané a nakonec ji vykuchali stalinští židáčtí komisaři." (Telurie, 39). V Manaraze se z nich stali bohatí klienti a z německých a bavorských měst centra ilegální Kuchyně. Slovo „Němec" se zde stejně jako v ostatních případech oddělilo od etnického obsahu a označuje kuchaře grilující na německých knihách. Když německé knihy ztratily na popularitě, „Němci" se operativně překabátili na „Francouzy" nebo „Iry". Konotace s Německem jsou u Sorokina i pozitivní. Jeho postavám se líbí Berlín s jeho klidem, prostorností, neagresivností, multietničitou. To může být způsobeno tím, že spisovatel v Německu (částečně) žije. S „němectvím" spojuje aristokratičnost, jistou suchopárnost, vědátorství, pečlivost a důkladnost. Neopomene citovat frázi „Ordung must sein!"
V budoucnostní projekci nechává od Německa oddělit Bavorsko jako nové království, a to hned hranicemi s ostnatým drátem, strážními věžemi s děly a kulomety. To je příznačné - nejvíce se mohou nesnášet národy kulturně nejbližší. Bavorsko autor pojí s izolacionismem, urputností a poživačností: „Bavoři nežijí fantasmagoriemi, ale realitou. Panuje tu takový osvícený středověk. Jsou to mládenci bodří a rezolutní, vyznávají pivo a vepřovou rolku, k dispozici mají nejlepší skládací křídla v Evropě a zavedli trest smrti na popravčím špalku. Možná proto si s islamisty poradili nejlíp v Evropě." (Manaraga, 73).
Nyní vyprojektujeme Vennův diagram německého heteroimage podle Topola, Sorokina a Bellera (Beller, Leerseen 2007, 160, 163). V Bellerově knize se jeden oddíl encyklopedicky věnuje utváření imagí konkrétních národů, ovšem tedy z eurocentristického pohledu.
180
Obrázek č. 12: Různá heteroimage Německa Čína
Na příkladu Číny uvidíme, že hodnocení „jiného" nemusí být vyhraněně polaritní, ale může být rozporné anebo ve výsledku ambivalentní. S rozmachem a globálním vlivem Číny a jejími dominujícími ambicemi vůči Rusku se Sorokin vyrovnává ve Dni opričíka. Podle četností výskytu lemmat je Čína v tomto románu nejvýrazněji zastoupeným „jiným". Čínské elementy se v textu vykytují v jazyce, postavách („stafáž" typu trhovci, ochranka, lékaři), v reáliích hmotné kultury a geopolitíckých digresích v takové míře, že vzniká dojem „toposu sinosféry" (Filimonova 2018, 254). Ve světě roku 2027 je linquou francou mluvená čínština: „Mluvenou čínštinu jsem samozřejmě zvládal, bez té to teď absolutně nejde." (Den opričníka, 102); „Všechny nápisy jsou samozřejmě v čínštině - kdo teď boeningy staví, toho píseň se pěje." (Den opričníka, 94). Čína dominuje na světovém trhu: „Od těch dob, co se světová výroba všech věcí a všeho zboží do Číny Veliké přestěhovala, byla tato cesta takto zbudována, spojující Evropu se Říší středu." (Den opričníka, 101-102). Pařez musí každé ráno pečlivě sledovat kurz rublu vůči juanu. Jasnovidce slouží mistři kung-fu. Společenská smetánka, ale i dědičná šlechta se musí podřizovat módě na čínské luxusní zboží, včetně drog: „V salónu je všechno po čínském způsobu - lehátka, koberce, nízké stolky, vázy vysoké jako dospělý člověk, rohože, draci na hedvábí a draci z nefritu zeleného. Zpravodajské bubliny taky
181
čínske, ohýbané, černým dřevem vykládané. Celé to tu Orientem zavání. Co naplat, taková je móda." (Den opričníka, 23). Čínská kultura do ruské vtrhává i mentálně, přebírají se úsloví („Čingischán říkal... To byl moudrý člověk...", Den opričníka, 30), ovšem i genetickou hybridizací (Orenburg proslavený „krasavicemi úzkookými, rusko-čínskými"). K Číně se Sorokin vyjadřoval také v románu Modrý špek (Tonyúoe ca/io, 1999), v němž vylíčil tuto zemi jako ekonomicky a sociálně pokrokovou mocnost, k níž je možné vzhlížet. Ve Dni opričníka je postoj Ruska vůči Číně už více ambivalentní. Je to pragmatický spojenec a rival zároveň. Obyvatelé Rusi jsou povinni „akceptovat Čínu, protože je to jediný spojenec, propojený s ostatním světem magistrálami, navíc operující silnou ekonomikou. Na druhou stranu opričníky znepokojuje fakt, že přátelští Číňané se čím dál více infiltruj! do společnosti se svojí kulturou i jazykem." (Lorková 2012, 68). Vůči Číně je nezbytné mít se na pozoru, její národní vlastností je úskočnost: „Ti Číňani nás chtěli opět u krku vzít, ale nevyšlo jim to, lišákům jednookým." (Den opričníka, 114). Na jedné straně „všem opričníkům údy obnovili čínští lékaři zruční", na druhé straně Číňané zabírají Sibiř a černá ekonomika se kumuluje v „podzemních čínských městech". Netřeba mít žádné iluze, vztah oboustranně výhodného obchodu hrozí kdykoli se proměnit ve vzájemné vykořisťování. Pokud Rusové mohou, ukáží svoji nadvládu, například čínské imigranty byrokraticky týrají a využívají je na námezdní práce (jeden Číňan zastane čtyři roboty). Opričník Pařez deklaruje neonacionalistíckou emanaci Ruska: podřízené postavení vůči Číně ani nikomu jinému, vetkané do tělesných metafor (plazit se, hrbit se, ohýbat se), nelze tolerovat: „Jak dlouho se ještě bude Rus naše obrovitá hrbit před Čínou a plazit? Jako jsme v dobách kdysi chaotických ohýbali se před Amerikou, tak se dnes před Říší středu hrbit máme?" (Den opričníka, 145) Na státní úrovni zůstává chování vůči Číně utilitárně servilní. Gosudarka mluví se svými dětmi čínsky, Gosudar nazývá „vládce Říše středu" svým přítelem. Podlézání navenek se ale kombinuje s nesnášenlivostí uvnitř. Motivy pronikání vlivu Číny do Ruska nesou v tomto textu antícipační povahu. Například v reálné Moskvě se objevily trojjazyčné nápisy (ruské, anglické, čínské) a hlášení v čínštině (na letišti) až v době po vydání románu. Sorokin prorokuje i územní expanzi Číny jako postupné zabírání Sibiře a sibiřských měst, dobré, ale i nerovné vztahy vůdců obou mocností, tj. ruské vazalství.
V toposu dalších románů role Číny slábne, i když její síla někde v pozadí přetrvává (Číňani na Marsu v Telurii). Zatímco představení čínské kultury ve Dni opričníka bylo relativně pestré a kontextuálně proměnlivé, následně pozorujeme postupující omezení heteroimage na několik málo stereotypů a brandů. V Telurii a Manaraze zbývají z Číny čínští kuchaří, čínská medicína, oděvy s oranžovými draky. V Manaraze se na Číňany Sorokin dívá jako na „šikuly" („Na to by snad ani Číňani nepřišli...", Manaraga, 81), národ shánčlivý, pracovitý, praktický.
K jádru heteroimage Číny a Číňanů náleží tedy především atributy z konotačního pole „zboží a služby". Jáchym Topol vytváří velmi podobné heteroimage v Sestře: od Číňanů se něco nakupuje (alkohol na tržnicích, burzách), nebo se jim něco prodává (vlastní knihy, „... a dyž mý televizní a rádiový hry začali vysílat i kitajsky", Sestra, 196). Stereotypizace, respektive brandifikace, ne snad jako autorský postoj, ale jako upozornění na tento jev, převládá: „... starý Číňan se věnoval kaligrafii... a u sebe nechal pytel rejže..." (Sestra, 198). Obdiv k něčemu čínskému se u Topola neprojevuje vůbec, převládá zde neochota rozlišovat asijské národnosti mezi sebou: „Občas jsme zachytili tykadlo na burzách, kde Číňani, nebo Vietnamci, nebo Laosani, nebo kdo to byl, šmelili." (Sestra, 331). V románu Kloktat dehet se jako „číňáci" také označují všichni Asiaté: „Když dorazil někdo nový, především k dlouhokošiláčům, ti starší ho hned prohlídli a ohodnotili a bakelit se držel bakelitů, číňák číňáků..." (Kloktat dehet, 11). V Citlivém člověku autor vyjadřuje obavu ze sílící moci Číny, která se spojuje s Ruskem a pro Českou republiku plánuje budoucnost „zóny oddechu" pro své prominenty. Teoreticky by se to mohlo odehrát v době, kterou anticipuje i Sorokin ve Dni opričníka, tedy ve 2. polovině 20. let 21. století.
Vennův diagram čínského heteroimage by mohl podle Topola, Sorokina a Bellera (Beller, Leerseen 2007, 127-129) vypadat takto:
182
Obrázek č. 13: Různá heteroimage Číny
Amerika
Amerika se jednoznačně asociuje s maximální civilizační vyspělostí, se světovým leaderstvím. V Manaraze Géza vzpomíná na „okupaci" Budapeští Američany jako na výhodu, ba štěstí, což implikuje, že kdyby ovládl Budapešť té doby někdo jiný, bylo by to horší: „Američané jsou opět v módě a hlavně v poválečné Evropě se jim opravdu daří." (Manaraga, 76). Amerika zůstává velmocí s nahromaděným superbohatstvím. Géza griluje pro „americké miliardáře", zatímco berlínští klienti jsou pouze „bohatí". Ve Dni opričníka, jak jsme vyložili výše, je Amerika pomlouvána a urážena, dokonce prostřednictvím srovnání s Čínou, což ji má ještě více ponížit a svědčí to o škálování národů: „...rybky, jsou skvělé, - zjevně čínské výroby, žádná ubohá Amerika, natožpak Holandsko..." (Den opričníka, 70).
Hetereimage Američanů u Topola, nejvíce projevené v románu Kloktat dehet, se jako v případě většiny států hodnocených jako silnějších než „my" odvíjí od jejich vojenské role. USA a NATO autor vnímá jako vyspělé a jako naše patrony, označuje je vlídně jako Arniky, což výjimečně není etnofaulismus: „Připíjím na svou chvíli, až Nato a Amíci spustěj bombarďáky... Bombardujou Louny... tak to nebudou Amíci. Třeba se spledi... Amíci se nepletou..." (Kloktat dehet, 132-134). U Sorokina i Topola však Američané své „chráněnce" nakonec opouštějí. Maďarsko ponechávají napospas islamistům, Československo Sovětům: „Čeští a slovenští partyzáni totiž netrpělivě vyhlíželi Američany a síly svobodného světa, sdružené v Atlantickém paktu, Nato, a těšili se, jak se budou krčit na příhodných místech ve skalách a americkými raketami typu Redeye srážet sovětské vrtulníky, ale Američani nešli... Američani a síly Nato nešli..." (Kloktat dehet, 207).
Zde se čitelně ukazuje, jak je heteroimage neobjektivním produktem stereotypizace, ale i projekcí přání spectanta, a jak se proto nemůže shodovat s autoimage. Toto autoimage, tedy jak se vnímají a prezentují sami Američané, nemůže být v textech neamerických autorů představeno přímo,
183
jen zprostředkovaně nebo jako domnělé autoimage. Například ochranitelská role nemusí být samotnými Američany prožívána natolik intenzivně, jak my si myslíme a očekáváme. Zklamáním pak není vinen ten druhý, ale naše nenaplněné představy.
Obrázek č. 14: Různá heteroimage Ameriky Muslimové
Muslimové, zástupně též islamisté, Arabové, Peršané, talibánci, salafiti, váhábiti, mají heteroimage výhradně negativní. Přičemž nejde o nepřítele dědičného, nýbrž nového, což nesporně odráží vlnu islámských útoků v Evropě, Americe i Rusku ve 21. století. V textech obou spisovatelů se řetězí kruté a zpátečnické atributy kultury: popravy, mučení, tělesné tresty, válka, ponižování žen, tísnivá atmosféra, ekonomický kolaps, zákaz alkoholu, filmu a divadla. Sorokin i Topol popisují islamisty jako lidi „zběsilé", fyzicky abnormální: „žluté zuby", „černá krev", „paťatý", „s křivými údy". V chování vůči ostatním se zdůrazňuje agresivita a aserce: „terorista islamskej", „nemilosrdní tmáři s plnovousy", „špinaví mudžáhidové s křivými noži a údy", „Možná nám islámci votrávili chlast?", „...v televizi Arabem uříznutá hlava ve Francii", „talibánští hrdlořezové", „tři chmurná léta talibánské okupace Severního Porýní-Vestfálska" atd. Islámskému světu je třeba se bránit, bojovat s ním. Ve vztahu k muslimům krystalizuje „my", kdy „my" je míněno jako široce křesťanský svět. Kontrast „my" a „oni" se rovná střetu civilizací a svaté válce. Islamisté nás v přítomnosti stále znovu a znovu napadají, ničí „naši čestnou a čistou práci". Boj nebývá vždy vítězný, v Sorokinově vizi se muslimským stane například Stockholm. Sorokin ani Topol vůči islamistům nepřipouštějí žádnou jinou variantu výkladu: „Helejte, kucí, já vám ale život nezávidím. Tu islandizaci Evropy. Mešita sem, mešita tam. Cože? No, šerou se sem ve vlnách, islámci paťatý, vysvětluje Kory. Voni nemakaj, modlej se pětkrát denně a furt se mejou vod fousů dolu. Tak kdy maj makat? Navíc vás všechny zabijou, bych řek. Sem rád, že u toho nebudu!" (Citlivý člověk, 270). Označení „islamista", „islámec" působí jako nálepka pro ohrožení obecně. Pakliže někdy znamená přirovnání k Američanům zlepšení reputace, přirovnání k „islámcům", tedy položení na roveň „islámcům", ji zhoršuje: „Já strážil, by ho některý z těch nacionalistu nebo islámců neohrozil!" (Citlivý člověk, 63).
184
Barbaři
Výraz „barbaři" se vyskytuje ve všech románech. Nejhojněji v Telurii a Kloktat dehet, kdy je stav světa nejvíce destabilizován.
1,8 1,6 1,4 1,2
i
0,8 0,6 0,4 0,2
• barbaři
1. Den opričníka 2. Telurie 3. Manaraga 4. Sestra 5. Kloktat dehet 6. Citlivý člověk Graf č. 38: Výskyt lemmat k barbar
Podle Bellera (Beller, Leerseen 2012, 266-269) je barbar jedním z ústředních imagologických termínů. Jeho obsah se formoval vždy v ostrém kontrastu k „my" s vyhraněným etnocentrismem a opozicí „my" civilizovaní - „oni" necivilizovaní. Vzniklo heteroimage barbarů jako nepřátelských, necivilizovaných, dravých a krutých divochů a surovců, násilných útočníků, pohanů, chamtivců, neotesaných svým vzhledem i chováním, žijících v primitivních podmínkách, pijáků, kteří mluví zcela odlišnými jazyky.
Sorokinovi označení barbar splývá výlučně právě s etnicko-náboženskou skupinou muslimů: „barbaři s dlouhými vousy v sutanách", „salafitští barbaři", „vahábitští barbaři".Topol vyjadřuje Bellerovo východisko verbálně explicitně. Kultura, která se snaží vytvářet pozitivní vnější autoimage, čerpá z opozice civilizovaný - barbar, tušíc, že nálepku barbara v heteroimage má a chce se jí zbavit: „Čechoslovákům i ostatnímu světu, že sovětské invazní jednotky nejsou žádné tlupy barbarů, ale že jsou předvojem právě té kulturnější části lidstva." (Kloktat dehet, 178). Kromě toho Topol spojuje barbarství i s původním významem divošství, s primitivní nebo primitizovanou kulturou, atavismy, rituály: „Ta Monča. Dopadá na ni spousta světla. Skobičky, cvočky, náušnice, zářivé barbarské ozdoby, všechno se to leskne, září... V zátočinách Sázavy, vřízlých do zaplavovaných lesů, sniví trempíci budovali svá preapokalyptická společenství ve světle pouze z táboráků a nebes a mimo bouřlivé potlače, doprovázené vlastní barbarskou hudbou..." (Citlivý člověk, 135).
Židé
Heteroimage Židů (židácí, židi) je rovněž krajně stereotypní a vztah k nim až exaltovaný. Na předsudečnost majority vůči tomuto národu, historicky stigmatizovanému, apriori pronásledovanému, autoři upozorňují: „Já se k Židům vždycky bez předsudků choval. Ani můj otec...
185
nebyl žádný židožrout... maminka... jen říkávala, že pro náš stát nejsou nebezpeční židáci, ale přižidovělci, které krve jsou ruské, ale na Židáky se neustále rovnají..." (Den opričníka 130). V totalitním státě Dne opričníka se v duchu nacionálni čistoty řeší židovská otázka: „...vše se vleklo a pod povrchem doutnalo až do Gosudarova výnosu O jménech pravoslavných... všichni občané ruští, pravoslavně nekřtění, nesměli nadále nosit jména křesťanská, nýbrž pouze jména jejich národnosti odpovídající... Biris - Boruch, Viktor - Avigdor, Lev - Lejba... Takto G náš moudrý definitivně a nezvratně židovskou otázku na Rusi vyřešil." (Den opričníka, 131-132). „Ti druzí" jsou ocejchování jménem, aby byli okamžitě odlišitelní. Židovství zůstává příznakové vždy, i tehdy, když se etnocentrismus vytrácí. I Gosudarčino židovství jako skvrna: Gosudarčin problém je, „...že způli je Židovka. Před čímž se nikam neschováte. Právě proto se o ní tolik paskvilů píše, tolik drbů a fám po Moskvě a Rusi celé se šíří." (Den opričníka 130). U panovnice převládá nedůvěra kvůli etnickému původu nad jejím postavením.
Sorokin bezesporu odkazuje k antisemitismu nejen ruskému. Po mnoho staletí byli Židé synonymem pro vnitřního nepřítele komunity a pátou kolonou, byli to „horší jiní", usazení přímo v srdci majority: „Žid je pokládán živými za mrtvého, autochtonními za cizince, starousedlíky za potulného žebráka, bohatými lidmi za chudáka, chudými za vykonsťovatele-milionáře, vlastenci za člověka bez vlasti, a vůbec všemi společenskými třídami za nenáviděnou osobu, která je využívá." (Košťálová 2012, 97). Sorokin připomíná pogromy, i když je pojmenovává opisem: „Docházelo k projevům a krev židovská se pak na zem ruskou prolévala." (Den opričníka 130). Topol také vzpomíná pogromy, transporty 2. světové války, šoa: „Byl to popel ze spálenejch lidí, bratři moji, ze židů." (Sestra, 106).Poměr Čechů k Židům je u něj nejednoznačný, kolísá mezi přijetím a odmítnutím, je ale vždy rezervovaný: „Seš vodvážná, to vím. Stáli sme tehdy s maminkou mojí u silnice a naši židi šli do transportu, já tam měla takovýho Lojzíka, my se hodně kamarádili. Máma povídá, aby byl Lojzík z naší příze, to bych nikdá nechtěla, ale ty komory, to je moc!" (Citlivý člověk, 108). Soucit se kombinuje se strachem: „Hrad to prodá židům a sme v prdeli!" (Sestra, 153).
U Sorokina se židovství omezuje na několik málo připisovaných atributů: bohatství („Abram čte jedině jidiš. Židé a nejen oni mu platí obrovské honoráře.", Manaraga, 76), obchodní talent („Židé jsou pro stát ruský velice užiteční. Ba nenahraditelní - zejména ve služkách pokladničních, obchodních a veľvyslaneckých.", (Den opričníka, 131), infiltrace do nejvyšších pater společnosti, uzavřenost. V organizaci Kuchyně v Manaraze tvoří Židé analogicky vůči vnějšímu světu diasporu, nárokují si výlučnost: „Slyšel jsem, že sis troufl na Babela.... A nebojíš se, že ti Židi budou závidět? Ale Antonio... Já přece nikomu do zelí nelezu, Babel je sovětský spisovatel... Já tuhle židovskou diasporu při Kuchyni znám, Gézo. Jsou čím dál drzejší! ... Jenže přijde doba ... Uzurpují si všechny židovské autory!" (Manaraga, 77).
Evropa
Ještě se zamyslíme nad image Evropy. Oba autoři se více méně shodnou v tom, kde se Evropa rozkládá, i když Topol situuje Česko do Evropy střední, do jejího centra a srdce, kdežto Sorokin ho mentálně umísťuje na okraj. Zajímavé je, že Rusko jako Evropu neklasifikují Topol ani Sorokin. Ve Dni opričníka jde o přímé kontrastní vymezení: „na Rusi" a v „Evropách", „Kolik zloby v sobě nahromadili tihle páni Evropané!" (Den opričníka, 68). Propagandou je Evropa líčena jako prohnilá a slabá, náležející minulosti. Podle Rusů se nachází v rozkladu, rozpadu nebo před rozpadem, pozbyla vliv: „Není už slušných lidí za stěnou Západní, Stará Evropa už to má za sebou, jen kyberpunkové arabští po troskách jejích se hemží. A ty ani prdel ani Evropa nezajímá." (Den opričníka, 68). Rusové mají pro Evropu a Evropany jen slova pohrdání a ironie, jako „sračkošlapkové evropští", „zloději", „krtci", a snaží se je ponížit i podřazením jinému „jinému", také nízko hodnocenému, jak už jsme citovali: „To je mi ale novinka: V Nice je zase chladno! Nezbude vám zkrátka, vážené panstvo, než párkrát v týdnu ten váš fois gras jen studený požívati. Bon appetite! Ukázalo se, že dokonce Čína vás je moudřejší..." (Den opričníka, 117) V Telurii se Evropa sbírá po válce s islamisty a znovu nabývá
186
na významu: „Evropa je kolébka civilizace. Taková stařenka. Která to neměla lehké. Praštilo do ní vahhábitské kladivo. Udeřilo tvrdě a nelítostně. Evropa to ale vydržela, hřbet si přerazit nenechala. I když četné kosti jí to polámalo. Je rozdrcená a rozdrobená... je zmrzačená, léčí se, líže si rány." (Telurie, 171). V Manaraze se revitalizuje „stará dobrá Evropa", jejíž atributy splývají s atributy Západu. Z etnocentrického pohledu zevnitř i zvenčí je Evropa s příjemným životem přitažlivá (znovu rozkvetlá „levandulová pole v Provence"). Nepřátelé, zde islamisté, hodnotí ovšem stejné atributy jako úpadkové, ba hříšné: „Ó stará Evropo, kolébko šibalského lidstva, bašto hříšníků a smilníků... útulku bezbožníků a sodomitů..." (Telurie, 47).
Topol tematizuje Evropu jako imagologickou kategorii v Sestře, kde pojednává o návratu Čechů do Evropy. Evropa je nositelkou vyšší kvality („evropský oblek" znamená oblek solidní), Češi chtějí z „Podevropanů" vstoupit mezi Evropany: „...vy Podevropani, vy Češi a jiný privandrovalci do Bohemie..." (Sestra, 250). Na počátku 90. let znamená „cesta do Evropy" ještě cestu mimo Československo na Západ. „Evropou" je myšlena Evropa Západní, Evropu Východní je třeba pojmenovávat zvlášť: „...zvláště naši muži, nehněvejte se, ale zvláště ti z východní Evropy mají poněkud zničené žaludky..." (Sestra, 344).
Brandifikace
Nyní shrneme pozorování, která se týkají brandifikace států, národů a etnik, jež do literárního textu transponují oba autoři. Pojem brand pochází z oblasti ekonomiky, znamená komerční značku, je to pozitivní, redukovaná, symbolická prezentace nějakého produktu. V imagologii se za národní brand považuje například javorový list v případě Kanady, klokan u Austrálie apod. (Čepkasov 2018). Brandifikaci národa, etnika či státu předchází jeho spojení s určitý zbožím: „Zatracené turecké koberce! Náhražka chlupatá! Peršany a Čínu už dávno rozkradla dvorská chamraď." (Telurie, 65), již zmíněné „švýcarské čokoládičky", francouzské víno apod.
V procesu zjednodušení, stereotypizace a oploštění se na brand zužuje celý národ. K tomu přispívají mechanismy globální konzumní společnosti, v níž se entity různého druhu redukují na svoji utilitální složku. Z národa, kultury i z jednotlivého člověka se prosadí jen to nej výraznější, nejpoptávanější. Podle Dne opričníka jsou nejlepší lázeňští Tataři, nikdo neumyje záda tak dobře jako Číňan atd. Jako plakát ze sovětských časů oslavující folklórně redukovanou multietnicitu působí scéna z tanečního představení: „Sbor předvádí písně a tance všech národů našeho velkého Ruska: tatarský plavný krok, kozácky bujný poskok, tambovskou čtverylku, nižněgorodský lápťový tanec, čečenské mužské kolo švarné, jakutské bubínky, čukotské kožišiny, karjacké soby, kalymcké berany... Mezi tím vším ruský, ruský a ještě jednou ruský tanec - až do úmoru a úpadu, tanec bujarý, rozevlátý, všechny se všemi sjednocující a smiřující." (Den opričníka, 55) Manaraga vyznívá v tomto směru skoro jako příručka: Ameriku reprezentuje americký úsměv, Británii britské bankovky se „samolibou tváří panovníkovou", heteroimage Mnichova se zužuje na půjčovny kol a na Alpy, Andalusie na tančící cikánky. Thajci rovná se masáže, Číňané medicína, Tibeťané mniši, Japonci suši atd. Transsylvánii Sorokin, podobně jako Topol Rumunsko, zužuje na Drákulu: „Všude plno novopečených Drákulů, jejichž pevnosti a hrady výhružně zdobí transsylvánskou krajinu." (Manaraga, 119).
Topol zpodobňuje zejména brandy české, ale i jiné: Rumuni měli „fujary", Osisi „dokumentaci", Rusové „ikony" (Sestra, 157). Ruské brandy, Puškina a Dostojevského, které propagují postavy spojené s Ruskem, ironizuje: „Ruská literatura je nejvétši! To uznávají i na Západě. To každý ví! Ále houby! Púškin! Tendle váš nej větší byl černoch, viď? Hele, tak vemte ňáký Ural uprchlíky, ať tam máte ňákýho básníka dalšího!" (Citlivý člověk, 49). I Sorokin považuje ruskou literaturu za brand, i když za účinný: Ruským brandem zůstává ruská literatura, jak už jsme uváděli: „Mýtus ruské literatury byl nakonec silnější než všechny mé obavy." (Manaraga, 15) Zdá se, že kdybychom „ruskosť maximálně zredukovali, bude literatura, a konkrétně tedy Dostojevskij, to poslední, co z ní zbude. Topol ještě v Sestře pojmenovává „bezpečnostní" agenturu, která organizuje
187
vyřizování účtů s bývalými komunistickými pány, právě Dostojevskij. „Sázka na Dostojevského" platí i v obecném diskurzu v heteroimage jak tradičním (Beller, Leerseen, 2007, 226-229), tak situačním.46 Znovu se potvrzuje, že román Manaraga s ústředním motivem pálení knih, kdy ze světa mizí i výtisky Dostojevského knih, skutečně symbolizuje smetení Ruska ze světa.
Heteroimage jako dynamická kategorie
Stereotypizace vylučuje v náhledu na jiného flexibilitu. Určitým způsobem jsou však heteroimage dynamická a proměnlivá. Heteroimage se vyvíjí a může se radikálně změnit co do polarity hodnocení doslova ze dne na den, jak se to stalo například právě s českým heteroimage Ruska v roce 1989 (Cabada, Jurek 2010). Kodifikace heteroimage bývá výsledkem dominantního diskurzu daného historického období. Transformace heteroimage, ovšem i redefinice autoimage, se odehrává pouze v určitých bodech zlomu.
Pokud víme, že systém je tvořen rozdíly mezi prvky a identita každého prvku vztahy s jinými prvky, pak pakliže se změní poloha jednoho prvku, změní se i poloha jiných prvků. To je pravidlem sémiosféry, již námi sledované téma zakládá. Zdá se, že ve vztahu k jiným národům generuje kolektivní vědomí určité obligatórni role, tedy pozice, figury, které musejí být pro ucelený obraz světa a „nás" v něm obsazeny nějakým „jiným". Jak jsme výše popsali na základě teorie o fobii, mánii, filii a ignoraci, jde o roli nepřítele, spojence, národů obdivovaných, přezíraných, opomíjených a dalších. Tyto pozice představují konstanty systému.
Ve slovesném umění se princip obligatorních pozic obdobně promítá do struktury postav schematických literárních žánrů či žánrů folklórních, mýtů, pohádek náboženské a didaktické literatury nebo literatury socialistického realismu (vládce, protivník, rádce, mistr, kulturní rek, trickster, znevýhodněný hrdina, často sirotek, dobývaná dívka atd.). Tyto žánry shodně vycházejí z archaického myšlení, ustavují role archetypální, jež se stále opakují. Například v „démologii totalitní kultury" a jejím umění na každého hrdinu připadá nepřítel, bez nějž hrdina neodhalí svou hrdinskou podstatu. Motiv bývá někdy rozveden až jakémusi dvojnictví mýtických bratří, kdy jeden tvoří, druhý ničí. (Dobrenko 1993, 41).
Pod vlivem nejrůznějších faktorů se jednotiivé typologické figury obsazují různými konkrétními subjekty. Například figura nepřítele zůstává stejná i se svými charakteristikami, ale mění, kromě nepřítele dědičného, totožnost: „...jako by abstraktní postava (de facto) jakéhokoli Nepřítele byla nezbytná pro fungování lidské společnosti" (Košťálová 2012, 42).
Sorokinovy a Topolovy romány tento univerzální i dynamický proces potvrzují a poukazují i na to, že se mohou objevit i role fakultativní, více specifické. Pokusíme se sestavit vývojové matrice vztahů k „jinému" podle jejich rolí. Některé národy zaujímají více rolí.
Den opričníka						
	okupant	dědičný	nepřítel	zrádce	dominující	konkurent
		nepřítel			národ	
			Západ	Francouzi		
-		Západ	zámoří		Číňané	Číňané
		zámoří	Evropa			
		Evropa				
46 Po ruském napadení Ukrajiny v února 2022 se poměrně záhy rozhořely diskuse o tom, jak se postavit k ruské kultuře, zda ji dále uznávat a oddělit od politiky, nebo se i k ní vymezit negativně. (Posochin 2023). Právě Dostojevskij posloužil jako její reprezentant, jako značka, kdy například D. Duka prohlásil, že „Dostojevského házet do stoupy" nebude (Kaiser 2022).
188
	podezřívaný	dodavatel		opovrhovaný	dominovaný	přehlížený
	národ	služeb		národ	národ	národ
0/-		a zboží				
	Židé			Japonci	Tataři	Albánci
	Číňané	Číňané		Francouzi	Čečenci	
		Tataři	my	Západ Zámoří Evropa	Jakuti Kalmyci Karjaci Inguši Marijci Oseti Čukči Karelci Mordvinci Baškirti Udmurti Jakuti	
	vzor	obdivovaný národ	přítel	spojenec	oblíbený národ	litovaný národ
+		Číňané	Číňané Ukrajina			
Tabulka č. 24: Role národů ve Dni opričníka
Oproti jiným matricím jsme u Dne opričníka zařadili pozici podezřívaný národ. Z přehledu vyplývá dominance Číny a ambivalentní vztah k ní, který tvoří směs obdivu, závislosti, podezřívavosti a hraného přátelství. Státotvorná pro totalitní stát je zde role deklasifikovaných nepřátel a také dominance nad neruskými etniky uvnitř Rusi. Vztah k Ukrajincům je víceméně přátelský. Celkově však Gosudarovo Rusko pravé spojence ani přítele nemá.
Manaraga
-	okupant	dědičný nepřítel	nepřítel islamisté Latinoamer ičané (Kuchyně)	zrádce Rumuni (Kuchyně) Gruzínci (Kuchyně)	dominující národ	konkurent Číňané
	tranzit	dodavatel		opovrhovaný	dominovaný	přehlížený
		služeb		národ	národ	národ
0/-	Rakousko	a zboží				
	Prusko					Rusové
	Morava	Číňané	my = já			
	Norsko	Thajci				
	Transsylvánie	Vietnamci				
+	vzor	obdivovaný národ Američané	přítel	spojenec	oblíbený národ Němci Berlíňané Švýcaři	litovaný národ
Tabulka č. 25: Role národů v Manaraz
189
V Manaraze je hodnocení národů omezeno výsečí Gézova pohledu. Nedá se určit, který národ dominuje. Oblíbené jsou národy poskytující příjemný způsob života a blahobyt. Je zajímavé, že k zemím, kde hlavní hrdina vyrůstal nebo v nich žili jeho předkové, jako Maďarsko a Bělorusko, nechová žádný zvláštní vztah. Jako by to byly tranzitní prostory podobné zemím, kde Géza jen letmo „čte". Psychický profil hrdiny a jeho ahasverství tomu nasvědčuje. Určit vztahy k některým dalším národům je obtížné kvůli hybriditě (postavy typu „polská Tatarka", „francouzská íránka").
Sestra
-	okupant	dědičný nepřítel Němci Rusové	nepřítel	zrádce	dominující národ Američané Japonci	konkurent
	tranzit	dodavatel		opovrhovaný	dominovaný	přehlížený
		služeb		národ	národ	národ
0/-		a zboží				
				Rusové		Rusíni
						Ukrajinci
			my			Rumuni
						Jugoslávci
						Albánci
						Rekové
						Vitenamci
						Čiňané
+	vzor Poláci	obdivovaný národ Poláci	přítel Poláci Laosové sjednocení Němci	spojenec Poláci	oblíbený národ Poláci	litovaný národ Židé východní Němci
Tabulka č. 26: Role národů v Sestře
V Sestře opouštějí Rusové pozici aktuálního nepřítele i dominujícího národa. Tato pozice je ovšem okamžitě obsazena jinými subjekty, dravými kapitalistickými státy. Zdá se, že pocit ohrožení ze strany jiných národů je spíše eliminován. Je zajímavé, že Němci, ač dědiční nepřátelé, mohou být i litovaní (exodus východních Němců), nebo chápaní dokonce jako národ víceméně přátelský, schopný Čechy přijmout. Pozitivně vnímaní Poláci zaujímají více příznivých pozic, které jejich kladné hodnocení násobí. Jinak Sestra ilustruje šovinismus vůči národnostním menšinám.
Kloktat dehet
	okupant	dědičný	nepřítel	zrádce	dominující	konkurent
		nepřítel			národ	
	Rusové		Rusové	Američané		
-	východní	Rusové	východní	západní Němci	Rusové	
	Němci	Němci	Němci			
	Bulhaři		Bulhaři			
	Maďaři		Maďaři			
	Poláci		Poláci			
190
	Tataři		Tataři			
0/-	dodavatel služeb a zboží	tranzit	my	opovrhovaný národ Tataři Rusové	dominovaný národ Romové	přehlížený národ Číňané (děti v Domově)
+	vzor	obdivovaný národ Američané západní Němci	přítel	spojenec Poláci	oblíbený národ	litovaný národ
Tabulka č. 27: Role národů v Kloktat dehet
Aktuální nepřátelé splývají s okupanty a jsou opovrženíhodní. Signifikantní je obdivující postoj vůči Západu. Pakliže Američané a západní Němci ve vývoji událostí zaujmou pozici zrádce, je to o to bolestnější. I Češi mají potřebu nad „slabšími" etniky dominovat, a tím se sebepotvrzovat. Ani Ilja, stejně jako Géza, není s to vyjádřit svůj vztah k rodným Ajvarům.
Citlivý člověk
-	okupant Rusové Číňané islamisté (v očekávání)	dědičný nepřítel Rusové	nepřítel islamisté Rusové	zrádce	dominující národ Rusové Číňané	konkurent
0/-	dodavatel služeb a zboží	tranzit Anglie Španělsko	my	opovrhovaný národ Rusové	dominovaný národ	přehlížený národ
+	vzor	obdivovaný národ	přítel Slováci	spojenec	oblíbený národ Francouzi Maďaři Švýcaři	litovaný národ Avaři
Tabulka č. 28: Role národů v Citlivém člověku
Rusové se vracejí do role současných nepřátel spojené s pozicí dominujícího národa. I u Topola je oblíbenost národů spojená s požitky. Stereotypem je, že islamisté jsou prohlášeni za nepřátele, aniž by do Česka dorazili. Němci i Poláci z matrice vztahů jako téma vypadávají, zjevně se k nim autor již dostatečně vyjádřil dříve, respektive nejsou pro aktuální kontext klíčoví.
Pro některé pozice lze jejich konkrétní obsazení sumarizovat. Z matrice je pak zjevné zrcadlení: Kde je pro Rusy nepřítelem Západ, jsou pro Západ nepřítelem Rusové. Ti vystupují jak v roli národa dominujícího, tak přehlíženého. Přehlížení si ale může dovolit jen Géza ve světě bez
191
ruského vlivu, Češi nikoli. Některé národy mají nízké autoimage nebo jsou viděny jako nepřátelé v širším prostoru.
Vybrané	přehlížený	dědičný	nepřítel	opovrhován	dominující	konkurent
pozice	národ	nepřítel		ý národ	národ	
Den	Albánci	Západ	Západ	Japonci	Číňané	Číňané
opričníka		zámoří Evropa	zámoří Evropa	Francouzi Západ zámoří Evropa		
Manaraga	Rusové		islamisté			Číňané
Sestra	Rusíni Ukrajinci Rumuni Jugoslávci Albánci Rekové Vietnamci	Němci Rusové		Rusové	Američané Japonci	
Kloktat	Číňané	Rusové	Rusové	Tataři	Rusové	
dehet		Němci	Východní Němci Bulhaři Maďaři Poláci Tataři	Rusové		
Citlivý		Rusové	islamisté	Rusové		
člověk			Rusové			
	obdivovaný	oblíbený	přítel			
	národ	národ				
Den	Číňané		Číňané			
opričníka			Ukrajinci			
Manaraga	Američané	Němci Berlíňané Švýcaři				
Sestra			Poláci Laosové			
Kloktat	Američané					
dehet	západní Němci					
Citlivý		Francouzi	Slováci			
člověk		Maďaři Švýcaři				
Tabulka č. 29: Role národů celkově
192
Na závěr jen ukážeme, že národy mohou měnit pozice podle různosti pozorovatele, jeho národnosti a také zejména aktuální(geo)politické situace:
Němci	okupant	dědičný nepřítel	nepřítel	zrádce	oblíbený národ	konkurent
	Kloktat dehet	Sestra Kloktat dehet	Kloktat dehet	Kloktat dehet	Manaraga	
Tabulka č. 30: Role Němců
Rusové	okupant	dědičný	nepřítel	opovrhovaný	dominující	přehlížený
		nepřítel		národ	národ	národ
		Sestra		Sestra		IVA dli dl ugu
	Kloktat dehet	Kloktat	Kloktat dehet	Kloktat dehet	Kloktat	
		dehet	Citlivý člověk	Citlivý člověk	dehet	
		Citlivý			Citlivý	
		člověk			člověk	
Tabulka č. 31: Role Rusů
Číňané	okupant	dědičný	podezřívaný	přehlížený	dominující	konkurent
		nepřítel	národ	národ	národ	
			Den opričníka		Den	Den opričníka
					opričníka	Manaraga
				Kloktat		
				dehet		
	Citlivý				Citlivý	
	člověk				člověk	
	dodavatel		přítel			
	služeb	obdivovaný				
	a zboží	národ				
	Den		Den opričníka			
	opričníka	Den opričníka				
	Manaraga					
Tabulka č. 32: Role Číňanů
193
Sorokinovo Rusko v heteroimage a metaimage
Sorokin se do stylizovaného nahlížení na Rusko zvenčí příliš nepouští, v jeho textech převládá Rusko v autoimage. Spekulace o tom, jak se asi na Rusko dívají ostatní, tedy metaimage, se u něho rozprostírají na škále „bojí se nás", „respektují nás" a „utahují si z nás". První představa je integrována zpět do vnitřního autoimage, tj. „bojí se nás, protože jsme silní". Představitelé totalitního státu vnukávají toto metaimage občanům: „Nejenom v Číně a Evropách je mu nasloucháno (ruskému medvědovi), ale i za oceánem ryk náš vážně berou." (Den opričníka, 35). Vyrovnat se s přezíráním musí kuchař Géza, ačkoli není Rus: „Ostatní si ze mě sice trochu utahovali, ale s úctou: dost jsem riskoval, protože ruský gril tehdy ještě neletěl." (Manaraga, 15). Géza pozoruje ruskost ze strany -Rusko samotné ne, protože to již neexistuje -, a do jeho heteroimage vkládá dva základní atributy: slavnou literaturu a nevalné restaurace. Je ovšem otázka, zda jde skutečně heteroimage. V partu vypravěče stylizovaně zřejmě ano. Neruský hrdina prezentuje obraz jiného, přičemž obraz všeobecný, nikoli individuální, obraz, který se přibližuje brandu a reputaci (v každém hlavním městě té doby jsou přesně dvě ruské restaurace, jedna špatná a druhá „ještě horší"). Géza promlouvá i k ruskému megalomanství a brutalitě, například v pasáži o Sankt-Peterburgu, kam přijíždí jako cizinec „číst" a blechy mu referují o městě „postaveném na kostech", o „ruském betonu" obsahujícím „rozemleté kosti". V Telurii vidíme Rusko zvenčí například prostřednictvím postavy Patrika, ze čtvrtiny potomka ruských emigrantů. Zapamatoval si od dědečka z dětství pár ruských slov z pohádek. V tomto případě je heteroimage Ruska zcela fragmentárni, bizarní a přenesené do sféry fikce: zvláštní pohádky o nějakém hlupáčkovi, co jezdil na peci a uměl mluvit s rybami. V partu autorském, pokud je spisovatel Rus, nelze dle našeho názoru na heteroimage dosáhnout, vždy se bude jednat o metaimage nebo o autoimage, tj. o konstrukt toho, co chci ve vlastní kultuře prostřednictvím postav, třeba i cizinců, zdůraznit.
Sorokinovo Česko
O cíleném vytváření hetereroimage Česka u Vladimíra Sorokina nemůže být pak ani řeči. Zmiňuje se o něm zcela marginálně. O Praze se celkově vyskytují dvě noticky. V Telurii ji Sorokin nechává existovat a zařazuje ji mezi významnější metropole, ale bez zvláštní pozornosti. Dvakrát se v Manaraze zmiňuje o území v okolí Brna, kdy ale vlastně není jasné, zda se ještě jedná o Čechy, respektive o Moravu. Géza vnímá prázdno, chudobu, válku, perifernost: „Po půldruhé hodině letu jsme přistáli ve vzdálenosti 72,3 km od Brna. V Brně jsem taky jednou četl. Jenže kde jsme my kuchaři nečetli, hrome!" (Manaraga, 136). Následuje popis bývalé vojenské základny, nyní v troskách. I Českem se prohnaly války vyhlášené muslimským světem v Telurii: „Ó prastaré kamenné kvádry Paříže, Kolína a Budapešti, Vídně a Dubrovníku. Strach a třas ten naplní vaše železná srdce! Ajjá! Ó dlažbo lyonská a pražská..." (Telurie 47) Po nich se stáváme výrobnou v nerozlišeném globálním prostředí: „Nakonec se uchytila v prádelně chytrých prostěradel někde u Brna." (Manaraga, 28) To kontrastuje s viděním Topola, který v románu Citlivý člověku uvádí scénu, v níž prezidenti mocností prezidentovi českému slibují, že v Česku žádná „robotárna" nebude. Je otázka, zda se dá takovým slibům věřit. Na příkladu Česka, můžeme ukázat, že se obsah různých typů image (ne)překrývá.
194
Obrázek č. 15: Heteroimage, autoimage a metaimge Česka
Diagram prokazuje, že autoimage je kladnější než heteroimage, a také, že metaimage může být naprosto chimérní. Topol si například myslí, že si o nás Rusové myslí, že jsme „lázněmi", „pohádkou" a „sadem", a jeho hrdinové vycházejí této představě vstříc, ovšem Sorokin v nás vidí omlácenou periferii. S přesahem do reálné praxe můžeme konstatovat, že je na zvážení, zda má vůbec smysl měnit vnější autoimage směrem k metaimage. Metaimage se vůbec nemusí potkávat s kolujícím heteroimage, které ovšem může být také zcela chimérní.
Topolovo Rusko
Heteroimage Ruska u Topola je naopak zbytnělé. Autor ho ztvárňuje na několika úrovních: jako ústřední téma (Kloktat dehet), v epizodách (let do „Novorúska" v Citlivém člověku), v postavách (ruští vojáci v Kloktat dehet, strýc Zoščenko v Citlivém člověku), v úvahových pasážích a ve vložených příbězích: „Kdysi dávno rozhodli mudrci a bojovný bojaři velikýho cara Východní říše, že nenechaj svět, dokud nebude celej jejich. Vyslali putovníka, aby našel zbraň, kterou si podmaněj svět..." (Klokat dehet, 247). Pro vývoj Československa a Česka a celkově mezinárodních vztahů přisuzuje autor Rusku kardinální velmocenský význam. Tato disproporce vzájemné pozornosti odpovídá obecnému diskurzu, zejména také mediálnímu, kdy v českém prostředí se Ruskem zabýváme a posuzujeme ho až takřka obsedantně neustále, což opačně neplatí.47
47 Není cílem této práce analyzovat mediální diskurz. Jen připomeneme, že situace rapidně vy gradovala po ruském útoku na Ukrajinu 24. 2. 2022 a započetí agresivní války. I před tím jsme však v českém prostředí viděli nárůst pozornosti k Rusku a vnímání Ruska jako hrozby (Holzer, Mareš 2020). Svou roli sehrála zejména kauza Vrbětice. Tato kauza vypukla v dubnu 2021 a týkala se výbuchu muničních skladů v roce 2014 přisouzených českými vyšetřovateli zpětně
195
35 30 25 20 15 10
• Praha, Brno u Sorokina
• Rusko, ruský, sovětský, Rus, Rusák, Moskva, Moskal, Východní říše u Topola
0,8
1,2
1,4
1,6
2,2
Potvrzuje to i výskyt tematických lemmat, kdy poměr české pozornosti k Rusku ku ruské pozornosti k Česku činí v analyzovaných textech 30:1:
Graf č. 40: Výskyt signifikantních lemmat asociujících Česko ve sledovaných Sorokinových textech celkově a výskyt signifikantních lemmat asociujících Rusko ve sledovaných Topolových textech celkově
V románech Jáchyma Topola se vyskytují lexémy spojené s Ruskem v heteroimage ve srovnání s lexémy pro Česko v autoimage také velmi často:
50 45 40 35 30 25 20 15 10 5
1 Lemmata Rusko, Rus, ruský, sovětský, Moskva, Východní říše
1 Lemmata Čechy, Česko, Českosi ovens ko,Bohemie, Češi, český
1,2
1,4
1,6
1,8
Graf č. 41: Výskyt signifikantních lemmat asociujících Rusko a Česko ve sledovaných Topolových textech celkově
ruským agentům. Ruská strana reagovala ostře odmítavě. Následovalo vzájemné vyhoštění diplomatů a prohlášení České republiky za nepřítele Ruska. K verbalizaci imagí v prezentaci této kauzy viz Pešková, 2022.
196
Pro jednotlivé romány zaznamenáváme určitý vývoj:
Lemmata Rusko, Rus, ruský, sovětský, Moskva, Východní říše
Lemmata Čechy, Česko, Čes-koslovensko,Bohemie, Češi, český
0,5
1,5
2,5
3,5
1. Sestra, 2. Kloktat dehet, 3. Citlivý člověk
Graf č. 42: Výskyt signifikantních lemmat asociujících Rusko a Česko v Topolových románech
Geopolitická situace reflektovaná v Topolových prózách se jeví být na první pohled jasná. V Sestře se po „výbuchu času v Bohemii" při procesu rekonstrukce národní identity a odpoutání se od Ruska, respektive Sovětského svazu a potažmo celého východního bloku, dostává Rusko takřka mimo aktuální zorné pole autora: jako by byla otázka ukončení vlivu Ruska vyřešena, napříště není třeba se jí zabývat a s touto zemí není již nutné se ani konfrontovat. To se následně ukazuje jako mylná představa. Topol v Sestře činí několik narážek na rok 1968. Rusko minulosti se příznačně asociuje s výrazy především vojenskými, politickými a ideologickými: vojáci, rakety, kaťuše, KGB, „sovětský" agenti, sovětští piloti, lágry, „uniforma sovětský armády", soudružky, bolševici, „kosmik Remikin" atd. Topol ve svém alter-egu postavě Potoka vzpomíná, jak vyrostl na sovětské propagandě: „...na ty nás pořád vodili, na ty bolševický velkokapacitní gotický krváky... Rusové tam zabíjeli Němce a všechny ostatní... sebe navzájem... kdykoli sem s ostatními spolužáky a spolužačkami zapadl do tmy kina, rozvíjela se tam nějaká ta beštiálni bolševická besídka rudá, či odvíjel nekrofilm, ale pak sme si na ty kaťuše a rozervaný těla a řítící se domy a plameňomety zvykli... mělo to emocionální náboj ohňostroje, řek bych s odstupem... starší děti už na to nevodili, protože protilátky vybuzovaly posměch... a posměch v poměrným bezpečí tmy kina řev, chechot a hlasitý rady: Zab ho! Ratatatata! Směr palby ruská svině! Umor ho, blba! atd. apod. a naše zbabělý učitelky, ty, který přestaly být paní a staly se z nich soudružky, ty nás nezvládaly." (Sestra, 189-190). Určité pasáže umísťuje autor v Sestře na východ od slovenských hranic, ale ne přímo do Ruska. Svět na Východě spojuje Topol s jinakostí, ovšem odlišného druhu, než jak byl vnímán dříve Sovětský svaz, a to i s esoterikou, mystickým vhledem. Topol mu přiznává jistou hodnotu novodobé alternativy, dříve neobjeveného zdroje pro mimoracionální poznávání světa. Tento prostor vytváří protipól vůči nastupujícímu divokému kapitalismu, v Sestře reprezentovaného Japonci, „Berlunem, „laosáky", panenkou Barbie. Geografický prostor Východu, jaký má na mysli Topol, však nelze s Ruskem ztotožnit.
V románu Kloktat dehet se vztahy Československa a Ruska naopak mění v ústřední téma. K dějinnému traumatu roku 1968 se Topol navrací jako k otevřené ráně. Česko-ruská konfrontace tu
197
graduje do česko-ruské války, národně osvobozenecného boje, kdy povstalci podporovaní Československou armádou a dětští vojáci jako novodobá husitská práčata bojují s „hordami Moskalů". K ruskému živlu se opět váží vojenské a válečné výrazy výrazy spojené s represemi: sovětský gulag, armádní sbory, sovětští pancéřoví bojovníci, okupanti, běsnící tanky, invazivní jednotky, tanková kolona, uniforma, parašutisti, palači, katani, průzkumníci, časy pod knutou sovětismu a bolševismu...
Mnohé postavy prózy prošly ruským prostředím, například velitelé dětských domobraneckých pluků pobývali dříve ve vorkutských lágrech. Z českého území se tu ruský element postupně neodstěhovává jako v Sestře, nýbrž je naopak pohlcuje. A to i doslova, příslibem zaplavení české kotliny mořem coby darem SSSR československému lidu, jenž si vždy přál moře mít. Hned při okupaci se u nás začínají usídlovat ruské zvyklosti: večerní pití čaje, obliba cirkusu, podivné hry. Tyto artefakty vystupují před Iljou jako příznakové, odlišné od jeho kulturní zkušeností. Pozornost spectanta evidentně poutají polarity, tedy to, co je u „jiného" takřka stejné jako u nás, nebo naopak to, co je výrazně odlišné: „Sám jsem jednou zastihl příkazníka automatčíka Kantariju, jak při veselé hádce, doprovázené výbuchy přátelského smíchu, mění s příkazníkem automatčíkem Timošou obrázek slona za obrázek zebry. ... Tehdy jsem ještě úplně nerozuměl všem zvykům sovětských vojáků a myslel jsem, že na tancích také probíhá vyučování. Také mě napadlo, že se sovětští vojáci domnívají, že dobýjejí Afriku." (Kloktat dehet, 154).
Topol dekóduje, vlastně anticipačním způsobem, určitá specifika ruské strategie vedení války, dnes označované za válku hybridní. Invaze v Kloktat dehet je nepřehledná, zakalená, identita vojáků maskovaná, s mimikry z obou stran: „Rusové mnohdy svým vysíláním překrývali české, nebylo poznat, odkud jsou boje. Češi mluvili rusky, Rusové česky, aby se navzájem zmátli a poděsili, aby nikdo nevěděl, co se doopravdy děje." (Kloktat dehet, 141). Autor připomíná i historický fakt konce 2. světové války nabývající v románu univerzálního atributu ruského vojenského chování. Do Československa přijíždějí Rusové ve dvou vlnách. První živelní a druzí, „noví", již systematizovaní a mechanizovaní. Tito zatýkají své krajany, „staré okupanty", a posílají je na Sibiř.
Vzpomínky na sovětské časy se v české kulturní i komunikační paměti zachovávají i ve světě 21. století Citlivého člověka: „No a strejda Lomoz byl donucenej hnát stádo až do Ruska a tam se octnul v lágru, protože byl cizinec, a ten srp mu přitížil, že se prej vplížil do jednotek Rudý armády ozbrojenej. A když po něj akej ch dvaceti letech po strašnej ch lágrovejch pracovištích proputoval sovětský Rusko a i prej nějakou komunistickou cizinu a nakonec ho pustili domů..." (Citlivý člověk, 229). V románu se ale objevuje především aktuální geopolitícký kontext, „Novorúsko": „Letíme do Ajvaristánu, to je maličkatý cípek Ukrajiny, který se právě dobrovolně připojuje k Novorúsku." (Citlivý člověk, 8). Určitý úsek děje se odehrává přímo na ukrajinsko-ruské frontě, ve středu konfliktu započatého v roce 2014 („Nápis Donbas na blyštící se čepeli by zachytil jen anděl v letu.", Citlivý člověk 39), tedy v tradičním územním průlivu mezi Východem a Západem, v „krvavé zemi". Válečná zóna představuje jeden z antiprostorů: bojiště, zákopy, opuštěné vesnice, katakomby, mobilní krematoria, bazary. Topol, jako by předvídal ještě širší válečný konflikt, projektuje různé bojové jednotky: „Ruská pravoslávna armáda, brigáda Přízrak a brigáda Smrť, naši Čečenci. Eto armija Boga. Nas mnogo." (Citlivý člověk, 229). Rusko se reinkarnuje jako hrozba pro zachování české národní identity, i když v menší intenzitě než v románu Kloktat dehet. Figuruje samostatně (východ Ukrajiny) nebo v alianci s jinými uzurpátory (Čína). Rusko, jakkoli může být podle v českém heteroimage oslabeno či degradováno, znovu se stává globálním hráčem s neoimperiálními tendencemi. Autor opětovně volí obraz jezdců-dobyvatelů: „Rusové sou příroda, ty nezastavíš. Jezdci Belialovi se zas hnuli, protože nic jinýho neuměj. Afghánistán, Čečna, to už je zapomenutý, předevčírem Gruzie, včera Krym, dneska Sýrie, zejtra Ukrajina, pak Balt, Polsko, normálka, zase budou tady a kozácky koně se eště napijou ze Sázavy. Kdo jim v tom zabrání?" (Citlivý člověk, 288). Symbolickým vyzvednutím sovětského tanku utopeného v roce 1968 v Sázavě se k nám pak ruský vliv navrací v síle, s níž nelze nepočítat.
198
Rusko tedy zaujímá roli nepřítele, nepřítele věčného, dědičného: „Když nás tehdy v předvěku nezaťala Zrůda se svými tanky, armádou, policií., čeho bychom se měli bát teď?" (Sestra, 32). Rusové jsou viníkem české dějinné frustrace, jsou spojeni s událostmi, v nichž Češi selhali, a ty se znovu a znovu vynořují z kolektivní paměti. Rusové a sověti Topolovi splývají a obojí jsou „Rusáci": „My tehda bezmocně mrzli v barácích trestního lágru vydaný na pospas krutejm sovětskejm Rusům, hoši, a myslíte, že takovej Rusák vymete kamna, aby nekouřily, tůdle! Kopne do nich." (Kloktat dehet, 94). Ruské heteroimage se zhoršuje tím, že ho představují figury cizinců, okupantů na našem domácím území, kam vtrhávají jako nekultúrni barbaři: „Vy totiž nepamatujete vosumašedesátej. Vtrhli sem na tankách, a hned jak vlítli na faru, tak jeden spláchne, a jak to začne cákat, tak rozstřílí záchod. Takoví sou Rusové." (Citlivý člověk, 141).
Od Rusů Topol odděluje „ruské Tatary" i Ukrajince, i když tito částečně dědí heteroimage Rusů. V románu Kloktat dehet se objevují jako součást takové brigády, „těší se na plenění". Pro současnost Topol vystihuje různost generačních pohledů na Ukrajince: „Ukroši sou ale dobrý, přidá se Kája. Dělal sem s bandou Ukrošů. Všechno sem jim rozuměl. Ty sou skoro jako my. Vobojí ale byli Sověti! štěkne starý. Ahá, to sem nevěděl, bere zpátečku Kája. A vode dneška u mě žádná ruská holka dělat nebude, řekne Monča." (Citlivý člověk, 41).
Podobu převládajícího českého heteroimage Ruska jsme naznačili v tabulkách na začátku kapitoly. Nyní uvedeme Topolovy výpovědi do kontextu s politologickými analýzami. J. Holzera a M. Mareše, s antropologickými závěry S. Komárka, s obrazem Ruska u několika současných českých prozaiků a následně je porovnáme s tvrzeními J. Bellera. Topol některé stereotypy popsané těmito autory neopakuje. Například klišé, že Rusko je „...jev, který lze milovat či nenávidět (v typickém případě obé zároveň)." (Komárek 2018, 207). Topol k Rusům chová jednoznačnou averzi, s láskou a obdivem je nestřídá, zatímco někteří politologové vidí jako přínosné analyzovat současné česko-ruské vztahy optikou rozlišení přítel versus nepřítel, tedy dvou stran česko-ruských vztahů (Holzer, Mareš 2020, 5). Topol nerozvíjí ustálenou představu, že „...ruská duše osciluje od nejtvrdší brutality a bezohlednosti k největším něžnostem." (Komárek 2018, 213). Ve všech textech zobrazuje ve spojení s Rusy jen brutalitu, násilí, neúctu věnovanou jedinečnému lidskému životu: „Na tancích jsme ale žili násilím. Žít násilím znamená, že kterýkoli okamžik běžně žitého života se kdykoli může změnit v násilí, kterým život končí. To v příručkách nebylo." (Kloktat dehet, 153). Vyjevuje princip invertovanosti jako podstatu ruské kultury, či spíše ruské civilizace (Epštejn 2023), v níž je vše naopak. Předpolí pro blahodárný „socialistický cirkus" se buduje pomocí tankové kolony, přátelství českého lidu se dobývá likvidací tohoto národa, „vyšší kultura" se prosazuje rabováním. Ustálenou součástí ruského heteroimage je to, že chová „přezíravost k jiným" a k „přimknutí" si napomáhá „přitištěním, někdy až k frakturám žeber" (Komárek 2018, 212), a zaklíná se při tom humanismem: „Pochopitelně nikdo nemůže čekat, že Sověti povezou na tancích knihovny. Výborné sovětské myšlení je napájeno z mocného zdroje těch nej východnějších filozofických systémů, které předjímají celosvětovou říši tvořenou sbratřenými zvířaty a lidmi. Do té světové říše, jíž jsme předvojem, budou patřit i stroje... v nové světové Východní říši už nikdo nikdy nebude ponižovat a zotročovat člověka, zvíře nebo stroj." (Kloktat dehet, 170). Topol ale ruský „humanismus" absurdizuje jako humanismus určený nikoli pro lidi, nýbrž pro zvířata: „...socialističtí cirkusoví umělci jsou znalci nejjemnějších divadelnických fines a také nejhumánnější drezúry cizokrajné zvěře." (Kloktat dehet, 178). To opakuje i v Citlivém člověku: „Ani zvířata netrápí jako hloupí Španělé. V Rusku lid zvířata miluje!" (Citlivý člověk, 46).
Rusy Topol vnímá jako zákeřné. Jádro této zákeřnosti spočívá v jejich nečitelnosti, v tom, že nám jsou navenek podobní, ale ve skutečnosti jsou odlišní: „Rusové vypadaj podobně jako my, sou bílí. Sou taky Slovani. Sou jako my, ale nejsou jako my, vysvětlí stařec." (Citlivý člověk, 141). Autor zdůrazňuje dvojtvářnost, zneužití podobnosti jako mimikry k infiltraci v boji: „Dou vod Moskvy. Sou to Tataři ruský, v ksichtech zákeřně nabílený, aby vypadali jako my." (Kloktat dehet, 106). Nebezpečí této klamavosti podtrhuje i Komárek: „Etnikum fyziognomií tak podobné, a přesto substancionálně odlišné adekvátně posoudit nedovedeme." (Komárek 2018, 207). Zvůli a
199
nepředvídatelnost Rusů na principu „zachoču, pušču, zachoču, zařežu" vpisuje do jejich obecného českého heteroimage (Komárek 2018, 208). Ostatní tematické složky heteroimage Ruska, jako třeba příroda nebo kultura, jsou opomíjeny, snad kromě spisovatelů coby brandu, ovšem v ironickém plánu. Topol se vůbec nezabývá Ruskem jako prostorem s „melancholicko-tragickými motivy, zmarněnými talenty. Tolik možností, tolik talentu, tolik bohatství, a většina z toho přijde vniveč." (Komárek 2018, 210).
Hlubší analýza vyjevuje, že Rusko Topola samo o sobě vlastně nezajímá, zajímá ho potud, pokud má vliv na Čechy a českou národní identitu. Věnuje se Rusku u nás, nikoli Rusku v Rusku. Ve vystižení dlouhodobé linie česko-ruských vztahů je však velmi přesný. Průběžně a ve zlomcích můžeme z jeho textů vydedukovat jakousi triádu těchto vztahů: 1) česká (historická) naděje na podobnost (slovanské bratrství) a pomoc, 2) faktická rozdílnost a z ní vyplývající deziluze, 3) Ruskem deklarovaná podobnost s úmyslem převzetí („bratrská pomoc" v ruském expanzivním pojetí) a z nich se zrodivší nevraživost vůči Rusku.
I u Topola se ukazuje platnost závěrů antropologů, že „...Rusko není kategorie smysluplnosti v západoevropském slova smyslu... nelze (ho) západními měřítky výstižně charakterizovat - obraz se rozpadá do fy faset, jejichž poskládání je pro okcidentální mozek stejně obtížné jako rekonstrukce mayské pyramidy z jednotlivých kamenů, roztrhaných od sebe stromovými kořeny." (Komárek 2018, 207). Lidově řečeno, nad Ruskem by si i Topolovi hrdinové mohli „ukroutit hlavu", ale k jeho poznání by nedospěli. Příliš si hlavu ale nekroutí.
Soudobý český literární kontext
Topolovy romány vcházejí do určitého současného českého literárního kontextu48, který oproti úvodní kapitole ještě rozvineme.49 Skupina próz, jejichž ústředním tématem je Rusko, není příliš početná: Pavlína Brzáková: Modřínová duše: sibiřský cestopis (2004), Jaromír Štětina: Bastardi (2006), Petra Hůlová: Stanice tajga (2008), Martin Ryšavý Cesty na Sibiř: román I a II (2008), Vrač (2010), Tundra a smrt (2021) Richard Popel: Gajstova smrt (2011), Tomáš Klvaňa: Marina : ruský příběh (2011). Zmínit můžeme i román Stanislava Komárka Mandaríni (2007), kde je Rusku věnováno několik kapitol, román Michala Viewegha Mráz přichází z Kremlu (2012).
Většina sledovaných próz vykazuje řadu shodných rysů. Výchozí autorskou pozici můžeme kromě Viewegha shodně označit za mírně rusofilskou, ačkoli rusofilství zde není nekomplikované, nýbrž stvrzuje věčný paradox vztahu k Rusku kombinující přitažlivost s odpudivostí, lásku s odporem, tedy postoj, který Topolovi vlastní není: „Jsou věci, které můžeme současně milovat i nenávidět." (Štětina 2006, 18). Podobně jako u Topola spočívá ozvláštnení příběhů v tom, že je nevypravuje vždy Čech, ale spectantem je postava jiné národnosti. V Bastardech a ve Vrači je to Rus, ve Stanici tajga Dán, v Gajstově smrti Estonka, v románu Marina : ruský příběh Američan. Záměrem spisovatelů jako by nebylo přímočaré srovnávání dvou kultur, naší a ruské, ale snaha o obecnější a objektivnější, snad kulturologickou výpověď.
Časově převládá období rozpadu impéria a jevy s ním spojené, jako je perestrojka a divoké Rusko 90. let s rozjívenou postkomunistickou elitou a mafií („...dači, americké limuzíny, hedvábné spodní prádlo, voňavky z Francie..."; „...život skutečně nebezpečný, i ochránci měli své ochránce." (Popel 2011, 19), a dále národnostní pnutí po zániku SSSR, a to zejména kavkazská guerillová válka a rozpad tradičního života sibiřských národů. V zobrazení této doby jsou vybraní autoři v mnohém důslednější než Topol, neboť jejich vyprávění se zakládá na osobní cestovatelské zkušenosti po Rusku a kontaktu s ruským světem, jeho obyvateli, a to opakovaným a někdy i velmi osobním (Brzáková,
48 Aktualizujeme zde naše vlastní studie (Pešková 2015, Pešková 2017).
49 Topolovy postřehy o Rusku přirozeně náleží i do kontextu tradice psaní dřívějších českých autorů o Rusku, což je téma dobře odborně zpracované (Pospíšil 2022) a známé. Ocitujeme pro srovnání pouze úryvek z díla K. Havlíčka Borovského: „S jakousi šviháckou nadutostí hledí na nás na Čechy z výšky dolů jakožto na nepatrný národek..." (Havlíček Borovský, Dílo II, 1986, 86).
200
Štětina, Ryšavý). Takto popisované Rusko se v textech zpětně stává romantizovaným Ruskem minulosti, neboť druhá vlna vyprávění se odehrává už v odlišné 2. polovině 90. let, kdy se otevřené příležitosti přechodového období uzavřely, v podstatě paralelně k tomu, k jakému konci spěje Topolova Sestra: „...revoluce definitivně skočila a ...nastupují syrové všední dny..." (Ryšavý 2008, 161). V souladu s tradičním heteroimage je Rusko zemí neomezených možností, což se z něj však postupně vytrácí. Ryšavý porovnává: „Před pěti lety jsem byl s takovým obnosem boháč a mohl bych létat po Sibiři od vesnice k vesnici - loni jsme se za stejné peníze málem ani nedostali domů." (Ryšavý 2008, 161). Je příznačné, že čeští autoři hodnotí postupující globalizační vlivy (narušování dřívějších tabu, odliv obyvatel do měst) negativně, jako rozklad a zánik kýžené jinakostí, jako ohrožení: „Přibylo prázdných domů, lidé se stěhují pryč. Po ulicích chodí jen zmalovaná děvčata na vysokých podpatcích... Ruiny... Pořád se tu jen střílí, každou chvíli milice vyšetřuje nějaké to zabití nebo sebevraždu." (Brzáková 2004, 150). V podstatě zaznamenávají podobný stav, o jakém referuje Topol v obrazech prostoru českého Posázaví nebo jinak Praha-Východ o dvacet let později. Podvědomě také reflektují směny historických období na ose imperialismus - postímperialismus (většina příběhů) - globalizace. Na neoimperialismus, kromě náznaků a Viewegha, nedosahují.
Z předestřených ruských specifik vyplývá kvantitativní i kvalitativní česká odlišnost, především v kontrastu velikost - malost a z nich odvozených přehlednost - nepřehlednost, uměřenost - divokost, bezpečí - nebezpečí: „V Čechách je všechno moc blízko, krajina je tu přehledná a mírná a člověka to z jejího domáckého tepla zrovna táhne pryč: do světa nebo do snu." (Ryšavý 2008, 13). Velikost a vzdálenost Ruska se hyperbolizují. Časté jsou obrazy přeletů nad rozlehlými pláněmi, putování je subjektivně prodlužováno výjevy všeobecného nepohodlí: „Ve vlaku se netopilo, na oknech se tvořily rampouchy a průvodčí pořád hledali mezi cestujícími zbraně." (Ryšavý 2008, 58). Nežádoucím se pak jeví být už jen nedostatek jinakosti: například Ryšavého zklamaly sibiřské rostliny, protože vypadaly jako ty, které rostou v Čechách. Kompozice vyprávění bývá integrálně napojena na motiv cesty. Na jejím počátku hraje důležitou roli faktor neočekávaného: „Výpravu na Rus bylo těžko podrobněji plánovat, protože z Prahy se místní poměry odhadovat nedaly..." (Komárek 2007, 190). Cesta do Ruska rovná se cestě do neznáma, vede do míst s jinými zákonitostmi. To se u Topola nerealizuje, protože jeho hrdinové se zastavují nejdále na ukrajinsko-ruské hranici. Pro všechny spisovatele je částečně zemí imaginární, neboť exotickou a geograficky vzdálenou. Rusko jako by splývalo právě s prostorem snu, magického místa. To stvrzují i autorizovaná toponyma, konkrétně u Popela, kde jsou přímo démonizovaná („Rusland", „Mozková" či „Kardašistán", „Velká step"): „Rusland je nouzový Východ - do jiných realit, díra do nebe..." (Popel 2011, 240), což ho spojuje s poetikou Topolovou i Sorokinovou. Podobně jako Sorokin vidí i čeští spisovatelé Rusko jako prototyp světa, kde se lze ztratit, zmizet, uniknout: „Rusland může všechno pozřít. Obzvláště v zimě." (Popel 2011, 237); „Není na Rusi ... nic jednoduššího než zmizet." (Štětina 2006, 21).
Vábení Ruskem, které tedy Topol přímo neguje, roste u jiných autorů spolu s tím, jak je u nás tato země vnímána jako oficiálně odmítaná: „Češi mají za posledních sto let už čtyřikrát vygumované hlavy. Teď jim je vygumujou popáté. A napíšou jim tam, že všechno, co sem jde z Velké stepi, je zhoubné." (Ryšavý 2008, 19); „Hodně lidí se napřed obrátí k Západu, k Americe, ale odtud žádné světlo nepřijde. Budou tak pociťovat duchovní vakuum a začnou hledat." (Ryšavý 2008, 18). V představách vypravěčů se tak odehrává jakési zduchovnění Ruska. Jejich hrdinové pocházejí z povrchního materialismu západní společnosti nebo jsou do něj nově vrženi, ale prahnou po něčem jiném: „A vy dva tedy na západ máte namířeno, do říše trhů a efektivní produkce, racionalizace a funkcionalizace.", Popel 2011, 122). Od Ruska, stejně jako Topol od Východu obecně, očekávají, že tam uspokojí svou lačnost po duševních zážitcích a esoterice, že tam budou obdařeni schopností mimosmyslového vnímání. Jedním z důvodů přitažlivostí Ruska je rovněž jeho chápání coby místa vhodného k hledání osobní identity, případně k řešení individuální tenze či k opožděnému dospění. Výprava do Ruska tak nezřídka nabývá významu iniciační cesty s cílem „tam na Sibiři probudit v sobě někoho jiného" (Ryšavý 2010, 175), tj. oživit své zapomenuté instinkty, protrhnout otupělost, odhalit v sobě další kulturní osobnost, uzřít prorocké sny apod. I „banální událostí se stávají
201
zajímavými" (Ryšavý 2008, 166). Cesta „Ruslandem" bývá pojata jako kontinuální meditace, příležitost k propadání se do jiných vrstev vědomí, jako svérázná filosofická disputace, což vypravěče stimuluje k řešení hlubších, obecných a univerzálních otázek. Mezi těmito tématy dominuje téma dramatu lidského osudu a jeho determinace, vztahy národů a etnik a také role Ruska v dějinách. Štětina, Ryšavý a částečně i Popel vyčleňují část textu pro stručného průvodce po ruské historii a dobírají se až do současnosti. Podle nich - v souladu se Sorokinem - schází Rusku idea, jež by mohla stát nově v základu ruské státnosti. Sami se ji pokoušejí zformulovat: „Rusko bez vítězství není Rusko." (Ryšavý 2010, 146); „Zbyla jen láska k velikosti Ruska." (Štětina 2006, 42).
S potřebou jinakosti a objevování sebe sama i světa souvisí výběrovost dílčích témat a lokací, což se projevuje důrazem na perifernost a exotičnost. Mimo zájem stojí centra (kromě románu Marina: ruský příběh, který se odehrává v Moskvě), převládá orientace na Sibiř (hlavně Evenkové) a Kavkaz. Požadavek na jinakost až exotičnost splňuje obrat autorů k neruským národům, i když na Čecha exoticky působí už jen směsice nejrůznějších národností pro Rusko charakteristická (např. obraz moskevského Tišinského rynku jako Babylonu u Štětiny). Teritorium na území Ruska s převládajícím neruským elementem (muslimská a paleosibiřská kultura) je popsáno jako dvojnásobně odlišné od evropského kontextu. Autory fascinují žité mýty, hlubinné, starodávné rituály vpadávající do všedního dne, kult předků, znalosti jurodivých, archaické rozložení genderových rolí a zcela jiné morální imperativy: „Tvoje kultura je založená na vině a vykoupení. Morální póly jejich kultury (Čečenců) jsou spojeny se ctí a hanbou. Hanbou je nepomstít otce, hanbou je nepomstít matku." (Štětina 2006, 176). Z dané odlišnosti plyne i určité porozumění, a to porozumění příslušníků malých dominovaných národů se společnou minulostí (rusifikace, utlačování): „Kdyby znal Shakespeara, věděl by, že je lepší být psem, který vyje na měsíc, než malým národem ve středu Evropy... Bohemia nic není a klenba nebes rovněž ničím není, svět sám se vším všudy pouhé nic... Kardašistán malinké nic, Rusland velké nic, které je dusí, a nad nimi se klenou nebesa, zcela lhostejná vůči vší té nicotě." (Popel 2011, 46). Často vlastně vznikají výpovědi kavkazologů a siberiologů, nikoli rusistů. Rusko etnických Rusů tu vystupuje coby třetí, pobočný objekt a nejednou zaznamenáme i paradoxní protiruskost „ruských" románů s postojem typu „Rusové jsou naši společnými nepřáteli".
V hodnocení českého a ruského národa autoři akcentují opačné vlastnosti, to, v čem se ruská a česká národní identita nepotkávají: 1) na straně ruské velké emoce, fatalismus, na straně české relativizace, lhostejnost, nekonfliktnost, 2) ruská rozporuplnost, protikladnost, vyhrocenost („Cara svatořečíme a Stalina prohlásíme největší osobností ruských dějin.", Ryšavý 2010, 200) oproti české středovosti, 3) tajuplnost, živelnost prosazující se proti naší racionalitě a bezpečí, 4) nedostatek civilizace, archaické vědomí rozšířené v Rusku oproti civilizačním nánosům a zastřenému vnímání u nás, 5) nekonečné, až fantasmagorické možnosti, improvizace, ale i megalomanství na ruské straně a uměřenost, opatrnost a systémovost na straně české. Co se týče uchopení národní identity, tak pro Rusko jsou typické 7) patriotismus („...obejmul mě pevně, ale něžně kolem ramen a mě bylo, jako bych spočívala v náručí samotného Stěnky Razina, a kolem nás tekla Volga, Volga, mať radnája, která pramenila ze Šaljapinových úst a ubírala se Ruslandem domů, do moře.", Popel 2011, 64), 8) heroizace (výskyt ikonických historických figur a národních hrdinů a vůbec znalost ruského „Panteonu" v čele se „Stěnkou Razinem, Jermakem, Griškou Otrepěvem, Borisem Godunovem, Iljou Muromcem, Rasputinem, Kostějem Nesmrtelným", Popel 2011, 63) spolu s 9) intenzivním hledáním národní identity, kdežto pro Česko nedostatek národního povědomí spolu se slabým hledání národní identity, neschopností postavit se za svoji zem a přinášet jí oběti: Jak budeš bránit svou vlast, když bude válka?" „Jestli bude, tak Češi určitě válčit nepůjdou. U nás si na hrdinství nepotrpíme." „Že se nestydíš takhle mluvit o svém národu... Kam to povede, když má mladý člověk takovýhle vztah k historii svého národa?" (Ryšavý 2008, 112). Silně se liší 10) víra, včetně vroucně prožívané víry náboženské („Ruský člověk je vždycky připraven věřit ve všechno možné.", Ryšavý 2008, 30) a nihilismus (český člověk nevěří v nic).
202
Axiologická rovina heteroimage
Krátce se nyní zastavíme u roviny axiologická. Ruské hodnoty, které v Topolových textech zpravidla reprezentují postavy Rusů, co pobývají u nás, případně repatriantů, se velmi podobají atributům ruského hetoroimage, k nimž se dobrali i ostatní čeští prozaici. Určitou hodnotu Topol vyhmatává již v samotném faktu potřeby ruského člověka v obecných, nejen osobních hodnotách. Tento fenomén je napojen na kolektivní podstatu kultury. Například pod vedením velitelů z Ruska v románu Kloktat dehet ožívají Makarenkovy ideje z kolonie pro bezprizorné děti, vyskytuje se zde motiv armády jako rodiny. Schopnost sdílet společnou velkou myšlenku se v české kultuře podle Topola nevyskytuje či záhy zajde na úbytě ve víru běžného profánního života a jeho materiálních požadavků. V ruské kultuře naopak člověku někdy nezbývá nic než abstraktní hodnoty a společná idea, kdežto matérie zcela mizí: „Vybudujem v Ajvaristanu duchovny stát! Bude to kulturní oáza Novorosíji!" (Citlivý člověk, 49).
Topol připomíná ruskou akcentaci heroismu. Na něm je založeno používání modelových, návodných výchovných příběhů předkládaných k nápodobě. Tak jsou vychováváni sirotci v Domově svými veliteli: „...chlapec se stal synem palká a vojín Fedotkin mu ušil chlapeckou vojenskou uniformu. Vyprávění bylo každý večer stejné a osamocený chlapec na počátku příběhu procházel řadou příkoří, bití, ústrků a křiku mezi blbými lidmi. Potom mu ale s vojínem Fedotkinem nastaly skvělé časy. Putovali spolu světem a vítězili. A jak to dopadlo? Strašně jsem se toužil dozvědět, jak to se synem palká bylo dál a jak vše dopadlo, ale vždycky jsem usnul. Velitel Vyžlata příběh chlapce a Fedotkina vyprávěl češtinou a ruštinou, museli jsme se tedy o příběhu bavit mezi sebou, a když někdo nějaký slovo neznal, tak mu ho vždycky někdo řekl. To bylo jednoduchý, my byli odevšad. Obdivovali jsme nebojáckého Fedotkina a chtěli být stejně stateční a bojovní jako jeho chlapec." (Kloktat dehet, 98).
Ruský tradicionalismus autor odhaluje ve lpění na starých pořádcích, například ve vztahu ke zvířatům, výchově či genderu, a to oproti Západu, kde je všechno rozmyto a relativizováno. Obě pozice přitom vykládá jako hodnotově poněkud ambivalentní: „...aréna smrti, sport vopravdovych chlapu. Jen muž a stroj. To není pro homosexuálov a pedofilov zábava jako na Západě!" (Citlivý člověk, 49). V ruské kultuře ještě přežívá hodnota „zachování tváře". Než aby ztratil hrdina tvář, jeho blízcí ho raději zabijí: „Vylít by z dráhy, ohromná ostuda by byla, no, tak ja teda... šeptá Ivan..." (Citlivý člověk, 63). K ruské archaičnosti se vyjadřuje i S. Komárek: „Rus je vůbec jakousi velkou ledničkou, v níž přetrvává vše přejaté nezměněno neskonale déle než v zemích svého původu... praslovanské, ba pra evropské a praasisjské archetypy tu náhle probleskují za celkem novoevropskou fasádou." (Komárek 2018, 210, 213). Ruská rozhodnost a ukotvenost, patriotismus a heroismus, i když vlastně realizované negativně, kontrastují u Topola s českým lavírováním, neurčitostí, permanentní regulací chování a strategií podle situace.
Beller (Beller, Leerseen 2012, 226-229) skládá ruské heteroimage utvářené Západem z následujících charakteristik: odvěká zaostalost (nedostatek obchodu nebo průmyslu, spoléhání se na nevolnickou práci, slabá střední třída a nerozvinutá veřejná sféra), přechodovost mezi civilizovanou Evropou a rozsáhlou stagnací v Asii, překvapivé výsledky v ruské kultuře (Tolstoj, Dostojevskij, Turgeněv, romantická hudba, balet). Odklání se od jednoznačného pohledu na Rusko a konstatuje, že obraz Ruska v Evropě byl odpovídajícím způsobem vrstvený. Základ jeho modality spočíval v orientálním despotismu, ale doprovázel ho sentimentálnější obraz přirozené submisivity, mírnosti, vytrvalosti a trpělivosti ruského slovanského obyvatelstva.
Vennnův diagram ilustruje, že hodnoty se v autoimage, reprezentované zejména Sorokinovým Dnem opričníka, ne zcela překrývají s hodnotami připisovanými Rusku Západem podle 003Ba a v autorském pohledu Topola. Jak jsme vyložili na začátku kapitoly, jeden a týž atribut, jako například síla, může v autoimage představovat hodnotu, v heteroimage však nikoli. Všichni připisují Rusku emocionalitu oproti racionalitě, ale tuto kategorii nelze považovat přímo za hodnotu.
203
hodnoty v autoimage (Sorokin)
síla státu
adaptibilita
lidovost
Obrázek č. 16: Ruské hodnoty podle různých autorů Topolova ruština
U Topola je ruský element přítomen velmi výrazně také v zakomponování ruštiny či „kvaziruštiny". V partu vypravěče se ruština užívá pro označení reálií a exotismů, například v obrazech Citlivého člověka odehrávajících se v Novorusku (monastýr, chudožnik) s odkazem na ruský či sovětský vliv (bumága, moloděc, syn palká). V přímé řeči autor imituje ruštinu jako rodný jazyk postav Rusů operujících na českém území. Často se objevují celé pasáže ruštiny v přímé řeči, i když v latince: „Pasmatríte, kakoj moj malčik!... Ilja, eto byl tvoj pervyj zajčik!" (Kloktat dehet, 2005, 236). Někdy autor vybírá česká slova ruského původu, pokud jsou scény s něčím ruským spojeny, například když Ilja pochovává svého ruského kapitána Jegorova, kterého zabil: „Tři dny a tři noci jsem budoval kurhan." (Kloktat dehet, 271). Slova jako „molotok", „molodec" či „podrug" fungují v textu jako signální, hodnotící slova: „Východní člověk má v úctě svůj molotok, taky má jen jeden, držátko
204
vochmtaný, až se leskne.... A západní člověk má zas plnou skříň krámů, rádia všelijaký má, rakety a propisky všechny ty hračky dvacátýho století má a tlačí mu to na mozek." (Citlivý člověk, 190-191).
Jazykové aktualizace, kontaminace a deformace na sebe v Topolových textech poutají pozornost až agresivně. Jednak jde o způsob, jak dosáhnou jisté autenticity, reflektovat smíšení, infiltrácia prorůstání jednoho jazyka do druhého při kontaktu kultur, především se ale jedná o prostředek degradace a zesměšnění „jiného". Topol ruštinu deformuje a mrzačí. Transkribuje ji s chybami, primitivizuje. Napodobuje ruské gramatické a syntaktické konstrukce a lexikální rusismy: „Na vakzál vy vyšli. ... Kuda jedete?... Ja Ivan. Jak nazývají tebe?" (Citlivý člověk, 36). Využívá analogickou slovotvorbou: „Ja dolgo z matčiny pryč." (Citlivý člověk, 35); „lidi-sígři jako jsme my." (Kloktat dehet, 100). Imituje ruský prízvuk: „...u nas za Urálom máme specielně dětské tábory, tam je dobrý, ostrý vzduch! Zdravá výchova." (Citlivý člověk, 35). Pitvoří i jména politických představitelů: „On prijéchal od Volódi Putina i od Andreja Lúkašenká! Ani skažut Da zdrávstvujeť, Ajvarskaja Novorúsija!" (Citlivý člověk, 54).
Východ a Západ znovu
Vrátíme se ještě stručně k zobrazení Východu a Západu, a to v hetereoimage. V kapitole Koncepty „my" jsme dospěli k závěru, že v autoimage Sorokin ruský a ani Topol český národ s Východem ani se Západem plně neidentifikují. Naopak budují heteroimage Západu i Východu jako „těch druhých". „Těmi druhými" je ovšem u každého někdo jiný. Pro Sorokina, jak už jsme zmiňovali, jde v případě Východu o Dálný Východ, Orient a muslimský svět. Pro Topola je Východem území na východ od Čech, tedy už Slovensko, samozřejmě včetně Ruska (Východní říše), později včetně Číny a islámských zemí. Topol konstatuje, že Východ je pohyblivá kategorie. Podle všeho se v autoimage Východem necítí být nikdo, protože tato nálepka nese zahanbující odstín, kdežto v heteroimage začíná Východ hned zprava od našich hranic.50 K tomuto jevu se váže hojně citovaná pasáž z prózy Chladnou zemí (2017), kterou sice nerozebíráme, ale daný úryvek zde uvedeme: „Kde je ten pravej Východ? ptám se, protože všichni Slováci řikaj, že jsem se při svém hledání sekla, oni jsou totiž ne východní, ale střední Evropa! .. .přiznali, že ta pravá východní Evropa je ze Slovenska vlastně kousek, musím ovšem proniknout mezi vlky a medvědy na Podkarpatskou Rus... jenže na Podkarpatský Rusi se lidi zloběj, že by měli bejt na Východě, považujou to za nesmysl ... a pošlou tě na ten pravej Východ, do Haliče! Tam ale místní lidi stejně jako všichni Poláci říkaj: My jsme Evropa, ale ne východní, my jsme střed střední Evropy! A máchnou rukou, že na Východ musíš na Ukrajinu, ještě lán světa, a tak jako hořce vědoucně si uplivnou, vždyť Východ Evropy je pořád úbohej a rozbitej!... Ukrajinci tě pošlou ještě dál, do Ruska. Rusové ale nevěřej, že jsou na Východě, to je pro ně pomluva, oni jsou totiž střed civilizovanýho světa vůbec, připustěj ale, že opravdový Východ by mohl bejt už na Sibiři... vylezu na konečný... ve Vladivostoku, tak mi místní řekli: Jakej Východ, slečno, zbláznila ses? Tady je přece Západ, opravdickej konec Západu, tady je konec Evropy!" (Chladnou zemí 2017, 42-43).
Západ má pro oba autory reputaci světového centra a lídra, zahrnuje západní Evropu a Ameriku, v Sestře i Japonsko. To ale nebrání v tom, aby se na něj domácí kultura nedívala negativně, jak dokladuje fyzické i mentální ohrazování se Ruska ve Dni opričníka Západní stěnou nebo nevůle Topolových hrdinů ke kapitalizaci ze strany Západu už v Sestře. Ostražitost vůči jednostrannému příklonu k Západu byla deklarována i v české umělecké literatuře tematizující Rusko poměrně záhy po změně režimu 1989, jak jsme shrnuli výše.
50 K tomu má zajímavý postřeh A. Králíková, která zkoumala Topolův autorský obraz: „Pro českého čtenáře je Topol autorem českým, pro německého čtenáře je především autorem východoevropským nebo také reprezentantem středoevropského prostoru." (Králíková 2015, 104).
205
Hodnocení Západu je velmi komplikované v závislosti na pozici pozorovatele. Můžeme porovnat čtyři východiska:
komerční
s vinou bílého muže
nadřazený
Jak si Češi představují, že si Rusové představují, že si Češi představují Západ.
hodný obdivu s autoritou
Obrázek č. 17: Hodnocení Západu z různých pozorovatelských pozic
Rozšířené imagologických kategorií a zrcadlové efekty
Ve snaze přesněji postihnout nuance v heteroimage, například právě v úvahách o image Západu a Východu, shledáváme za nezbytné tuto kategorii a také kategorii autoimage, více vnitřně strukturovat. V image se dle našich analýz vydělují v autoimage (vnějším a vnitřním), heteroimage (vlastním a cizím) a metaimage další dílčí kategorie:
• „Domnělé autoimage", tedy „metaautoimage": Je to naše představa o tom, jak sám sebe vidí druhý. Topol se například domnívá, že Rusové sami sebe vnímají jako tradiční, maskulinní, drsnou kulturu.
• „Domnělé vlastní heteroimage", „vlastní metaheteroimage". Jedná se o naši představu o tom, co si „oni" myslí o tom, co „my" si o nich myslíme. Topol si představuje, že Rusové
206
si myslí, že je nemáme rádi: „My z Černobýlu jsme ryzí Češi. Ale tu, doma? A Vaška vrtí hlavou a upírá pohled na své špinavé palce. To já pro vas Rusák. Tu já né člověk, né Čech, pro mě krumpáč, lopata, krumpáč, lopata, krumpáč, lopata... Já ne Rusák, já Čech." (Citlivý člověk, 213-214).
• „Domnělé cizí heteroimage", „cizí metaheteroimage". Co si myslíme o tom, že si „jiný" myslí o „jiném jiném". Na tuto kategorii Sorokin upozorňuje v podstatě vědomě, pohledem „ze strany". Můžeme u něj ve fikční rovině sledovat, jak si jeden stát projektuje druhý: Moskovie je přečtená jednou skrze Telurii, jednou skrze Bělomoří, jindy skrze Vladivostok. Sorokin dále například konstruuje, jak muslimové vidí Evropu: „...zbabělí a lstiví muži Evropy, co víru zaměnili za každodenní rutinu, pravdu za lež a hvězdičky nebeské za ubohé grošíky! Ó krásné a slabé evropské ženy, co se štítíte rodit, ale neštítite se hrubé mužské práce..." (Telurie, 47). Topol zobrazuje Rusy i skrze hodnocení jiných národů, například fiktivního etnika Ajvarů. Jejich zkušenost s Rusy je podobná jako naše, respektive ještě horší. Ajvaři přisuzují Rusům čistě uzurpátorskou roli, proradnost, rozsévání násilí a zkázy: „To ste celý vy, Rusáci! Ovládnout, zničit, vyhladit! Štože?! Dyť to už se přece nedělá! Dělá! Dyť to ale nefunguje! Funguje!" (Citlivý člověk, 57). Český autor také prezentuje například Ukrajince pohledem Rusů: „To ukrajinský fašísty pálí rakety Grád! Oni nechtějí Ajvaristan do Novorusíji! Ale tu to bude jako na Krymu, neboj, brát..." (Citlivý člověk, 51).
• „Metametaheteroimage": Naše představa o tom, co si „jiný" představuje, že „my" si představujeme o „jiném jiném". Například představa českého autora o tom, jak si Rusové projektují, že Češi vidí Západ: „Dyť seš herec ze Západu a bůhví vodkaď! Dyť by tě poslechli, ne?" (Citlivý člověk, 194).
Vymezení   daných   kategorií   není   samoúčelné,   nejedná   se   o   mentální cvičení.
Domníváme se, že image, tedy konstrukty představ o sobě a o „jiném" na této „umocněné" úrovni skutečně vznikají a že se neobjevují pouze v umělecké literatuře, nýbrž zasahují do reálné komunikace představitelů různých kultur, včetně politiků. Především definují vzájemná očekávání a ty pak následně ovlivňují míru (ne)přijetí „jiného".
Co se týče zrcadlového efektu, ten napovídá, že tak, jak my vidíme ty druhé, vidí pravděpodobně i oni nás. ...skupiny produkují zrcadlově obrácené obrazy. Zvláště v případě permanentního kontaktu etnik/národů." (Košťálová 2012, 45). Subjekt A tvoří v roli pozorovatele jádrově shodné image o subjektu B coby pozorovaném, zejména pokud jde o nepřítele, jako subjekt B o subjektu A, pokud se role obrátí. U Topola je hrozbou pro Česko Rusko a „islámci", u Sorokina pro Rusko Západ, Čína, islamisté. Národy se vzájemně označují za agresory a deklasují se v podstatě stejnými výrazy. Z nich klíčové, jak jsme vyexcerpovali z textů, jsou: okupanti, separatisté, uzurpátoři, vrazi, fašisti, diverzanti, teroristi. Vznikají shodná heteroimage a podobná autoimage. „To vždy eskaluje v době vojenského konfliktu rétorikou válčících stran: Nepřítel a) začal, b) podnikl ofenzívu, c) nedodržel dané slovo, d) mstil se na civilním obyvatelstvu, zatímco My jsme a) od přírody pacifisté, b) bránící se pouze agresivnímu nepříteli, c) dodržujeme dohody, d) bojujeme čestně... Zrcadlový obraz ale nemusí vzniknout jednoduchým převrácením rolí. Může být vytvořen i pomocí rozdílné interpretace vlastností jinak zcela identických. Například při definici vlastní skupiny pozitivně chápaná pracovitost je při vystižení skupiny cizí vysvětlena jako nesnesitelné pedantství, umění užívat si života jako lenost, z partyzána je zbojník terorista." (Košťálová 2012, 45). Postup, kdy více jmen/zobrazení může být spojených s toutéž věcí, a naopak více významů je spojeno s jedním jménem/zobrazením, označuje sémiotika jako labelizaci (Doubravová 2002). Topol výstižně vyjadřuje takovou změnu perspektivy například v románu Kloktat dehet: v české perspektivě jsou Češi „hrdinové", a Rusové „okupanti", v ruské pak Češi vzpurnými vzbouřenci a Rusové zachránci, přičemž denotát zůstává nezměněn. Podobně reflektuje události spojené s anexí Krymu v Citlivém člověku , tedy obsazení Luhanska a Doněcka, kdy byla labelizace v politické realitě využívána přímo
207
učebnicově. Topol vychází z dobového diskurzu (napr. vydávání vojenského nasazení za dovolenou): „Oni tu jsou jen na dovolence. Ale jak by je Ukrajinci nebo Amerikáňci nalezli, ajajaj! To by byla propaganda!" (Citlivý člověk, 213-214).
Labelizace se projevuje i v historické perspektivě v imaginací různých verzí minulostí. Historici upozorňují, že etnické skupiny mezi sebou vedou „války pamětí" (Stora 2007, 45), kdy existují nesmiřitelné, vzájemně si protiřečící pamětí, liší se vzpomínky vítězů a poražených, vykonavatelů a obětí (Assmann 2006, 7). Je přirozené, že „interpretace stejných událostí se v závislostí a podání mohou různit a nezřídka si vzhledem k etnocentrickému výkladu reality oponují" (Košťálová 2012, 58). Klasickým případem je „bratrská pomoc" proti „okupaci" (Topol) nebo rozpor v hodnocení Gosudarovy říše: aktuálně jako skvělé země, zpětně jako „krvavé opričniny".
Jako závěr kapitoly si dovolíme navrhnout rozsáhlejší tabulku vztahů Západu a Ruska (dle Pešková 2021) odrážející mimo jiné vzájemné zrcadlení imagí, jak vyplývá z obecných i autorských autoimagí a heteroimagí.
	Autoimage		Hetero-	Meta-	Jádro	Jádro	Meta-	Hetero-	Autoimage Ruska	
	Západu		image	image	image	image	image	image		
										
			Západu	Západu	Západu	Ruska	Ruska	Ruska z		
			z pohled	ze			ze strany	pohledu		
			u Ruska	strany			Západu	Západu		
				Ruska						
	vnitřní	vnější							vnější	vnitřní
	Jak se	Jak se	Co si	Co si			Co si	Co si	Jak se	Jak se
	Západ	Západ	Rusko	Západ			Rusko	Západ	Rusko	Rusko
	prezentuj	prezentuj	myslí o	myslí, že			myslí, že	myslí o	prezentu	prezentu
	e sám	e	Západu.	si o něm			si o něm	Rusku.	je	je samo
	sobě.	druhým.		Rusko			Západ		druhým.	sobě.
				myslí.			myslí.			
	Západ	Západ	Rusko	Západ -	průnik	průnik	Rusko -	Západ	Rusko	Rusko
				na			na			
strůjce				základě			základě			
image				interpret			interpret			
				ace			ace			
				ruských			západníc			
				zdrojů			h zdrojů			
teritoria-	Západ	Západ	Západ	jiný svět	Západ	přecho-	Východ	Východ,	přecho-	přecho-
lita						dovost		Evropa -	dovost	dovost
	Evrop a=	Evrop a=	Evrop a=		velikost			Asie	(Východ	(Východ
	EU	EU	EU			(Východ		velikost	- Západ,	-Západ,
						-Západ,			Evropa	Evropa
						Evropa-			- Asie)	-Asie)
						Asie)			velikost	
						velikost			samos-	samos-
										tatná
									tatna civilizac e	civilizac e
světový	nejvýz-	nejvýz-	jeden z	Momen	vysoká	velmoc	podceňo	velmoc,	velmoc	velmoc
význam	namnějš	namnějš	význam	-tálně	význa		-vání	nadhodn		
	í	í			mnost			cování		
208
	uskupen í na světě	uskupen í na světě	-ných subjektů	oslaben ý			význam u Ruska	význam u Ruska		
vzájemný vztah	vzdálenost Rusku	vzdálenost Rusku	vzdálenost Rusku	vzdálenost Rusku	vzdálenost Rusku	vzdálenost Západu	vzdálenost Západu, cizost	vzdálenost Západu	Západem vynucená vzdálen ost Západu	vzdálenost Západu
důvěryhod nost	pravdivost, čestnost	pravdivost, čestnost	manipulátor	manipulátor	bez průniku	bez průniku	klama-vost	manipulátor	pravdivost, čestnost	pravdivost, čestnost
výbojnost	míro-tvorce	mírot-vorce	agresor	agresor	bez průniku	bez průniku	agresor	agresor	oběť, míro-tvorce	oběť, míro-tvorce
Tabulka č. 33: Zrcadlení imagí Ruska a Západu
209
210
Závery
Nejprve stanovíme, nakolik se potvrdily naše vstupní teze.
České autoimage se odvíjí od faktu malosti národa, jeho podřízeného postavení vůči mocnostem na Západě (Německo) na Východě (Rusko). Tato výchozí teze se potvrdila jednoznačně, a základě analýz uměleckých textů ve vztažení k historickému i aktuálnímu geopolitickému kontextu se ukazuje, že pokud bychom měli stanovit, co tvoří samu podstatu jádra českého image, byl by to ideogram malost. V autoimage u Topola se projevuje většinou pozitivně jako líbeznost a zdůrazňování mírnosti českého národa, ovšem i v satirickém plánu jako pitoresknost (kocour Mikeš jako český brand). V heteroimage u Sorokina se však malost realizuje jako okrajovost, bezvýznamnost, obtížná rozlišitelnost mezi ostatními subjekty. Sorokin Česko registruje jen velmi nepatrně. Odlišná prezentace malosti Česka přechází do rozdílného obsahu autoimage a heteroimage:
Obrázek č. 18: Malý v autoimage a heteroimage
Oproti zakořeněnému historickému autoimage, v němž malost - zvláště ve srovnání s velkými dominujícími sousedy - nese kladnou hodnotu, je u spisovatelů tento atribut více ambivalentní. Nevelké rozměry a také nevelký světový vliv nutí malé národy hledat spojence a přátele (u Topola Poláci), upínat se k větším celkům, nebo se velkým celkům naopak bránit, což nemá vždy kýžený výsledek. To pak vede k pocitu zrady (Němci, Američané), k pohledu na sebe sama jako ponechaného „na holičkách" a zpětně k posílení autoimage malosti.
Český autor vnímá naši zem jako permanentně ohrožovanou. K pocitu stálého ohrožení vede právě nevelký rozměr českého státu. Podle Topola museli Češi dlouhodobě čelit „mlýnu" mezi Němci a Rusy, což z těchto zemí učinilo dědičné nepřátele. Když toto nebezpečí pro roce 1989 pominulo, ihned uvolněné místo zaujali noví kolonizátori konzumního kapitalistického světa. Po roce 2014 se podle autora nebezpečí ztráty české suverenity opět vrací. Země je ohrožena několikanásobně: Ruskem, Čínou, islamisty a globalizační akulturací. Topol situuje Česko na okraj Zóny, nenáleží ale přímo ke „krvavým zemím". Přesto se musí mít stále na pozoru. Hrozí invaze fyzická, metaforizovaná v obrazech obklíčení a zatopení české kotliny, i kulturní. Česko má hrát roli „oddychové zóny" pro představitele velmocí. S malostí souvisí i Topolem kritizovaná služebnost (otrocký národ psího jazyka). Ani ta však není výhradně negativní. To, že Češi stále existují, se odvíjí od strategie přežití malého národa: vědět, kdy se lísat a kdy kousnout, jak subverzivně podrývat systém, přijmout mimikry. V budoucnostní perspektivě panuje spíše skepse. To, zda „vůbec někdo ještě bude mluvit česky", není jisté. Statečný národněosvobozenecký boj je podle autora možný jen v alternativní historii.
211
„Heteroimage" Ruska je u Topola „heteroimage" nepřítele, nejspíše dědičného, s nímž se pojí negativní připisované atributy. V případě českého autora bude hrát vztah k Rusku v sebeidentifikaci zásadní roli a bude mít vývojovou dynamiku. Topolovo ruské „heteroimage" Ruska je výhradně negativní, Rusko bylo a zůstává, až na malou přestávku v 90. letech, vůči nám dominujícím národem. Autor k tomuto národu a jeho státu, který mimo jiné nazývá Východní říše, chová trvalou averzi. Rusko připodobňuje ke stvůře, Hydře, jež nás plánuje pozřít, respektive v jejích útrobách už jsme v „čase Kanálu" byli. Rusko vždy vystupuje jako hrozba, agresor, okupant. Topol, na rozdíl od jiných autorů, neživí romantizující heteroimage Ruska, nevnímá ho duálně, nepěstuje k němu „lásku skrze nenávist. Nehledá v něm alternativní cesty vůči Západu - ty situuje na neurčitý Východ -, příležitost k duchovnímu růstu ani exotiku a dobrodružství, z nichž se v současnosti obvykle napájí částečná česká afinita k Rusku. Topol nerozděluje ruské heteroimage na dílčí složky, které by hodnotil rozdílně, třeba na image národa a jeho vedení, nebo zpravidla v obecném diskurzu oddělované image kultury. Ironicky dehonestuje i vysokou ruskou kulturu, včetně literatury.
České autoimage se v historické perspektivě Topolova 20. století formovalo na principu odporu, tedy ve většině mentálního, vůči velké sovětské Východní říši a emancipace české národní identity v 90. letech se pak odehrála zejména na pozadí oddělení se od ruského civilizačního okruhu a geopolitického dosahu. Zároveň „obyčejný český člověk" leccos ze sovětské identity přijal (mohli bychom snad odkázat i na koncept homo sovieticus, Zinovjev 1993, ale tímto fenoménem se naše práce nezabývala), což Topol vyjádřil v jeho pojmenování „Josef Vassarionovič Švejk". Vývojová dynamika vztahů k Rusku se u Topola neprokázala.
Rusko je však zemí, která k sobě v českém prostředí trvale poutá zvýšenou pozornost, a to svojí jinakostí. Tato pozornost je velmi nerovnoměrná v poměru k zájmu Ruska o Cechy. Předpokládáme, že obrazy Česka bude třeba u ruského autora hledat jako jehly v kupce sena. Daný předpoklad se potvrdil, a to i v morfologické analýze lemmat. Zjistili jsme poměr pozornosti k Rusku u českého autora vůči pozornosti ruského autora k Česku je v lexikální rovině 30:1. U Topola, i přes jeho negativní postoj k Rusku, tvoří ve sledovaných textech téma Ruska významnou linii vyprávění i úvah. Jeho postavy mívají zastřený východoevropský původ nebo s Ruskem spojili část své životní dráhy. Přímo na území Ruska se však neodehrává děj žádného z románů. Topol čerpá informace a dojmy o Rusku z osobní zkušenosti z invaze 1968, z kulturní a komunikační paměti či jiných zdrojů, nikoli z poznání Ruska samotného. To vede k jednostrannému, až stereotypnímu vidění a v negaci potvrzuje tzv. kontaktní hypotézu, která tvrdí, že při osobní zkušenosti se snižuje mezi příslušníky národů napětí a nevraživost. U Sorokina se objevují zmínky o Praze, Brně a Karlových Varech, navíc nepřesné a v kontextu, výčtu jiných lokalit. Česko ho zjevně nezajímá.
Autorské výpovědi mají obecný přesah. Při srovnání vzájemných rusko-českých, respektive česko-ruských vztahů je do očí bijící disproporční vzájemná pozornost a odlišné vnímání kulturní vzdálenosti. V české kultuře došlo ke kontrastnímu vymezení se oproti Východu a Rusku (nejsme jako „oni", ti „kdesi na Východě") se setrvalým přiživováním averzí, ale neklesající pozorností, kdežto v Rusku přetrval sentiment vůči postsovětskému prostoru jako k „našemu světu" s odkazem na společné slovanské kořeny, společnou minulost a s prokazovanou náklonností, avšak se snížením pozornosti. To je u Topola tematizováno v obrazech Česka, který utvářejí postavy z Ruska.
Ruské „heteroimage" je založeno na velikosti národa a státu a jeho výbojnosti a významnosti. Pravděpodobně se v literárních textech projeví, že konstrukty národní identity odvíjející se od těchto různých představ jsou odlišné, ba protichůdné, a že z nich vyplývající strategie přežití toho kterého národa bude také jiná. Ruské heteroimage, ale i autoimage je opravdu jádrově založeno na velikosti. Různé strategie přežití a vůbec způsobu existence národa se skutečně projevily, a to v protikladu:
212
velký	malý
velmocenství	bezvýznamnost
rozpínavost	snaha o udržení vlastního území
dominance	subordinace, služebnost
světovost	lokálnost
nezávislost	závislost
síla	slabost
síla ve velikosti	síla v podvratnosti a výdrži
ohrožování	ohrožení
útok	obrana
většinou otevřený silový boj	mimikry a guerrilla
mohutnost	křehkost
okázalost	rozmilost
bezproblémové zachovávání vlastního jazyka, jeho expanze	boj o zachování vlastního jazyka, jeho obrana proto invazi jiných jazyků
Tabulka č. 34: Vlastnosti malého a velkého národa
Co je velkému i malému národu společné, je stálá a nezbytná ostražitost vůči „jiným" a pocit, že „my" jsme obětí, nikoli agresorem.
Nemůžeme říci, že Topolův pohled je jen pohledem příslušníka malého národa, národa kolonizovaného, neboť se ve svém pozorování vztahuje k národům ještě menším a reflektuje fakt, že je jim přisuzován ještě nižší význam než nám. Ani Sorokinův pohled není jen pohledem z pozice velkého národa, kolonizátora. I tento národ má své konkurenty, kteří ho touží ovládnout. Klíčové také je, že Sorokin ideogram Ruska jako národa vytrvale invertuje. Začíná ve Dni opričníka tím, že vzniká mladé izolující se Rusko, které se brání teritoriálním ambicím sousedů namísto toho, aby samo expandovalo, a přechází k archaickým způsobům řízení státu i organizace každodennosti. Pouští se do reverzního pohybu. Nejprve bylo víceméně standardní součástí mezinárodního prostředí a ekonomiky, což je stav předcházející ději Dni opričníka, následně se uzavřelo (Den opričníka), což vedlo k jeho rozpadu a směřování ke středověké feudální rozdrobenosti (Telurie), zániku (Manaraga) a nakonec tomu, že své prostory poskytuje jiným (Doktor Garirí). Někteří vědci se domnívají, že pak Rusko čeká nová Zlatá Horda s vazalstvím vůči Číně (Epštejn 2023). Pokud Rusko ztrácí schopnost být veliké a rozpínat se, existovat bez hranic, „bez konce a kraje", ztrácí své velmocenské postavení a začne se smršťovat a parcelovat, zaniká jako takové, takže se synergicky ruší jeho další dva základní atributy národní identity, totiž „směřování ke světlým zítřkům" a bytí „na věčné časy". Sorokin, vlastně v rozporu s českým autorem, jako „insider" budoucnost Rusku odpírá. Je paradoxní, že oproti očekávání nej větší stát světa končí, kdežto jeden z malých a nepřetržitě ohrožovaných se drží. Sorokin přitom pracuje se stejnou metaforou jako Topol, s obrazem zaplavení. Poukazuje ovšem na to, že Rusové sami se potopí, sami ztroskotají. Napřič texty líčí Rusko jako entropický koncept, pro nějž je možný zánik především zevnitř, hovoří o sebezničení, seberozptýlení, sebepopření.
V případě Ruska z pohledu ruského autora bude tvořit jádro národní identity pojetí sebe sama jako svébytné samostatné civilizace stavící se v posledku proti všem. Takovým způsobem je ruská společnost vystavěna ve Dni opričníka, v němž se plní nej smělejší sny, co se týče
213
komplexnosti, čistoty a koncentrace ruskosti. Sebestředný, sebevzhlíživý a sebereprodukující národní koncept se však následně ukazuje jako neživotaschopný.
Základ ruského autoimage (dle Dne opričníka) se s jeho heteroimage podle Topola protíná více než v českém případě. Rozdíl shledáváme v hodnocení. Zatímco například atribut velikosti a věčnosti je v autoimage kladný, v heteroimage je záporný. Topol částečně oceňuje jen ruský patriotismus.
Obrázek č. 19: Rusko v autoimage a heteroimage
Poznání „ruskosti" a „českosti" je možné a je možné stanovit a kategorizovat atributy národní identity a ty z literárních děl vyčíst. Pojetí národní identity jsme kategorizovali z různých úhlů pohledu, a to na oblast sociálně psychologickou, politicko-systémovou a ideologickou, na rovinu objektivní a subjektivní. Rozlišili jsme národ typu ethnos a národ typu démos a sledovali vývoj od ethinií (protonárody, jako například Ajvaři u Topola či Barabinci u Sorokina) přes etnika k národním státům (Gosudarova říše), respektive jsme pozorovali cykly, v nichž jedny národy vznikají, druhé dosahují vrcholu, další úpadku a pak zániku. Nebudeme znovu vyjmenovávat národně identifikační atributy, jen zdůrazníme, že jako nej důležitější se jeví 1) vztah k území s určením centra, hranic a emblematických míst, kvalitou teritoria a jejich zanesení do mentální mapy, 2) výběrový a účelový výklad historie (tzv. použitelná minulost) s jejím průběžným přehodnocováním, 3) národní mýty zejména o dobách zrození, temna, obrody a s panteonem národních hrdinů, 4) národní hodnoty, 5) symboly a rituály, 6) náboženství, u Sorokina a Topola však spíše okrajově, 7) samotná víra v národ a v jeho budoucnost a 7) v neposlední řadě jazyk. Pro obecně vyčleněné atributy národní identity lze u obou spisovatelů najít četné konkrétní příklady jejich kulturně specifického naplnění rozvedeného do značných nuancí. Národ může existovat, pakliže se s ním vnitřně identifikují jeho příslušníci, kteří udržují v chodu národní atributy hmotné i duchovní kultury. Ani to však nemusí stačit, jak ukazuje Sorokin na příkladu Ruska. Vlivy zvenčí (války, pandemie, změny světového řádu, klimatických a ekonomických podmínek) a vnitřní entropie, jež se skrývá pod naoko funkčním systémem, jsou s to národ rozložit.
Vedle kulturně specifických proměnných se v textech objevují obrazy popisující obecné modely utváření (národní) identity. Ty jsou založeny převážně na tom, že „my" se vymezuje vůči „oni". Zejména Sorokin velmi systematicky a v krystalické čistotě předvádí principy, na nichž se národní identita buduje, a to na příkladu totalitního státu s nacionalistickým konceptem, ale i na
214
příkladech nově se rodících uskupení, někdy i demokratických nebo vzešlých z anarchismu. Zároveň pak definuje elementy národní identity v negaci, tj. bez čeho národ není, jak spolu se svými identifikačními znaky nebo s jejich vyprazdňováním a nahrazováním jejich imitacemi mizí celý národ. Pro udržení národní identity je nepodkročitelnou podmínkou nejen soustavné a cílené budování a posilování obrazu sebe sama, tedy autoimage, ale právě také systematické konstruování a přiživování obrazu „jiných", vůči nimž se vymezujeme - někdy je podstatně obtížnější říci, kdo nejsme, než kdo jsme. Vztah člověka ke světu se odvíjí od poměru „my" a „oni" a „já" a „my", „já" a „oni". „Jiný" ale nemusí být pouze cizincem a konfrontace s etnickou a kulturní odlišností nemusí probíhat jen mezi představiteli odlišných, na sobě víceméně nezávislých kulturních systémů . „Jiným" může být i někdo odlišný v rámci stejného kulturního společenství (v imagologickém uvažování vnitřní nepřítel ohrožující národní integritu) a také někdo „nově příchozí" (Klusáková 2003, 12-13). Ve srovnání nás a „jiných" převládá princip, až na variantu manického vztahu, „my" lepší, „oni" horší. „My" jsme zpravidla nositelé kultury, civilizace a řádu, kdežto „cizí" vystupují jako příroda, divošství, chaos. Heteroimage jsou cíleně přizpůsobována zejména v případě soutěživých vztahů, kde jsou obrazy „těch druhých" nepříznivé a těží z charakteristik, které jsou nej vhodnější k vyprovokování konfliktu (Yzernbyt 1996, 18). Prizmatem hodnocení je výchozí kultura spectanta určující „správná pravidla". Kritéria normality si ovšem každá společnost nastavuje podle svého, takže poměřování jimi ostatních je přirozeně zcela subjektivní. V matrici vztahů k „jiným" jsou figura nepřítele, včetně dědičného, pozice konkurenta a národů přehlížených a opovrhovaných vždy obsazeny, kdežto pozice národů obdivovaných, vzorových, přátel nebo spojenců může zůstávat i prázdná. To svědčí o potřebě národů se skrze negativní heteroimage ospravedlňovat a také o potřebě nadřazenosti. Kategoriální myšlení v protikladech, i když je narušováno ataky heterogenity a hybridity vedoucími k přechodovosti a rozmytosti, se i ve 21. století projevuje nejen ve vztahu náš -cizí, ale i v modelu světa jako takovém a v jeho literárním zachycení: například kategorie nomáda je nepředstavitelná bez paralelní existence kategorie člověka usazeného, regionalismus se realizuje na pozadí kosmopolitismu, existenci domova lze ocenit až po jeho ztrátě apod.
Ve vrstvě objektivní národní identity deklarované navenek určitým etnickým nebo státním útvarem produkuje národní subjekt čitelné a bohaté autoimage vnitřní i vnější, v němž se představuje čitelně, sebejistě, v dobrém světle, ze svých pochybení se očišťuje svalováním viny na ostatní. Jak ukazují oba autoři, v rovině subjektivní je vztah k vlastní etnické identitě mnohem komplikovanější, od fanatického, izolacionistického a egoistického (totalitní režim, pakliže je hrdina jeho prominentem, Opričník Pařez a některé koncepty Telurie), přes spíše pozitivní (Doktor Garin, některé koncepty Telurie, Potok a snad rodina z Citlivého člověka) k indiferentnímu (Géza a některé koncepty Telurie). V postavě Ilji se kombinují různé vztahy k vlastní národní identitě. Jeho identita je nejasná, hledaná, přisuzovaná a odmítaná, situační a hybridní. Pocitově a někdy i navenek ji mění podobně Géza zahraniční pasy, ale není mu to lhostejné, znamená to pro něj naopak zátěžový emoční proces.
Fáze vývoje globální společnosti vyplývají z konce bipolárně koncipovaného světa na počátku 90. let 20. století. To přineslo rozdrobení a heterogenitu. Ta je však v současnosti střídána novým přerozdělováním vlivu různých subjektů na světový pořádek. Bhabhova teorie o nacionalismu, postnacionalismu a neonacionalismu se dá uplatnit i při analýze literárních textů. Domníváme se, že díky aplikaci této teorie se daří vysvětlit a systematizovat, s určitou mírou zjednodušení, celkové nastavení textů i některé dílčí literární obrazy. Umělecká literatura danou teorii nejen potvrzuje, ale i promýšlí, rozšiřuje, obohacuje, ilustruje konkrétními výjevy. Dané etapy bychom ještě nepatrně diferencovali. K fázi nacionalismu (imperialismu, kolonialismu, do 90. let 20. století) se vztahuje v časově prostorovém vymezení román Kloktat dehet, líčící Československo jako sovětskou kolonii a kolbiště mezi Východem a Západem. Den opričníka představuje kombinaci imperialismu a neoimperialismu. Etapa postnacionalismu (postimperialismu, postkolonialismu, od 90. let 20. století asi do 2014) by se dala rozdělit na první období po rozpadu bloků, systémů a ideologií vyznačující se rozdrobením, rozhojněním národních identit a heterogenitou (Telurie, Sestra) a na druhé období globalizace s novým nadnárodním slučováním, hybriditou a relativizací
215
národní identity (Manaraga, Citlivý člověk). V Citlivém člověku probleskují náznaky neoimperialismu, tedy snahy o rekonstrukci impérií (od 2015). Doktor Garin koncipuje stav nějaké další, kvalitativně odlišné fáze vývoje společnosti v budoucnosti.
Geopolitické procesy jsou přepracovány do literárních obrazů, a to v proměňujícím se pojetí času, prostoru, existenciálního východiska hlavních postav a jejich propojení se systémem. Kromě zmíněných koordinát se proměňují i další složky vyprávění, dílčí témata, motivy, metaforika. Vzniká velmi obsáhlý řetězec charakteristik a asociací. Zřetelněji se tak děje u Sorokina. Ve výčtu v tabulce v řádcích se předstírají kontrastní paradigmatické vztahy pro vymezená období, ve sloupcích syntagmatické, tvořící až překvapivě ucelený a homogenní koncept:
	Den opričnika	Telurie	Manaraga
	(neo)imperialismus	Postimperialismus	globalizace
obecné nastavení			
Stabilita	statika	výbuch	nahodilost
stálost/nestálost	stálost	proměnlivost	fluidnost
kosmos/chaos	kosmos	ohniskový chaos	nerozlíšený chaos
čas	dějiny	konec dějin	postdějiny
otevřenost/uzavřenost	uzavřenost	otevřenost	nadúzemní propojení
komunikace	monolog	polylog	komunikace v „bublině"
geopolitické uspořádání			
rozdělení světa	unipolarita/bipolarita	multiraterita	jeden celek
míra lokálnosti	nacionalismus	regionalismus	kosmopolitismus
dorozumívací jazyky	monolingvismus	teritoriální multilingvismus	teritoriální i osobní multilinvismus, míšení jazyků, střídání kódů
národní identita			
prožívání národní identity	tužení národní identity	oslabení národní identity	mizení národní identity
prožívání etnicity	etnocentrismus	etnická heterogenita	etnorelativismus
typ státu	národní státy typu ethnos	stěhování národů, nové útvary, ethinie	státy typu démos, nadnárodní koncepty
patriotismus	státní patriotismus	lokální patriotismus	absence kategorie patriotismu
image	konstrukce image	dekonstrukce image	převládnutí image
národní atributy	hojnost, ale uzavřenost národních atributů	travestie národních atributů	redukce národních atributů
rituály	kolektivní rituály	osobní a místní rituály	soukromé rituály
symboly	hypertrofie a všudypřítomnost národních symbolů	lokální symboly	brandy
artefakty hmotné kultury	domácí produkce hmotné kultury, deklarovaná „ruskost"	zmnožení a lokalizace sebeidentifikačních předmětů	nadnárodní konzum
216
vztah k historii	výběrové uctívání národní historie	reinterpretace historie	bez vztahu k historii
hodnoty	hypertrofie nadosobních hodnot	restrukturalizace a individualizace hodnot	absence kategorie hodnot, nihilismus
soudržnost	soudržnost	nesoudržnost	absence kategorie soudržností
jazyk	národní jazykový purismus	individuální řeč	lingua franca, substandardní jazykové vrstvy
vztah k „jiným"	kontrastní vymezení „my" vůči „oni"	multiplikace „my" a „oni"	splývání „my" a „oni"
budoucnost	víra v budoucnost národa	rozmytí kategorie minulosti a budoucností	život ze dne na den
uspořádání společnosti			
režim	totalita	pluralita režimů včetně anarchie	nečitelný režim
ideologie	služba vyššímu řádu, jedné ideologii	různé ideologické koncepty, možnost volby	bez ideologie
centrum	centralizace	decentralizace	bez kategorie centra
organizace moci	vertikalita	horizontalita	rhizom
organizace společnosti	pyramida	patchwork	síť
lídr	jeden vůdce	lokální vůdci, komunity bez lídrů	absence lídrů
míra ovládnutí jednice státem	nesvobodní občané	osvobození jedinci	mimo občanské kategorie
prostorové koordináty			
rozsah	konečnost	multiplikace, relativizace malý - velký	neomezenost
ohraničení	neprostupné hranice	rušení hranic nebo zavádění nových	bezešvé hranice
vektor pohybu	soustředivost	odstředivost	těkavost
tvar pohybu	kruh	linie	nerozlíšený pohyb
existenciální faktory			
míra nejistoty	jistota	nejistota	jistota nejistoty
osobní identita	ustálená monoidentita	variabilní identita	fluidní, situační plurlidentita
vztah k systému	jednota	pluralita	individualita
vztah jednice ke státu	splynutí jedince a státu	osvobození jedince od státu	míjení jedince a státu
koncová identita	státní koncová identita	volená koncová identita	světová koncová identita
míra volby	danost všeho	svoboda	teror příležitostí
217
průběh života	každý den stejný, předurčenost	různá nárazová kvalitativně odlišná období, životní zlomy	každý den jiný
způsob života	služba	přežití	hedonismus, Cesťla vie
přístup k informacím	jeden zdroj informací	bez informací	nekonečný zdroj informací
poměr k místu	usazení se	stěhování	život na cestě
cesta	návrat do výchozího bodu	lokální nomádství	celoplanetární nomádství
domov	pevný domov	hledání nového domova	bezdomoví
kvalitativní metafory			
hmatatelnost	hmatatelnost	neurčitost	virtualita
pevnost	kámen	drolení	prázdnota
budování	stavba	demolice, nová kreace	status quo
kulturně specifické charakteristiky			
vymezený prostor	Rusko	Evropa	svět
forma existence	jedno jednotné absolutní Rusko	„malá" Ruska	„post" Rusko
podoba Ruska	hmatatelné ucelené Rusko	Rusko jako cáry	Rusko jako hologram
ruskost	tradiční ruskost ve všem	více variant ruskosti	absence ruskosti
obyvatelé	ruský člověk	Evropan	hybridní člověk, člověk bez etnické příslušnosti
totemické zvíře	vyléčený medvěd	roztrhaný medvěd	zakopaný medvěd
produkty	domácí omezené zboží	lokální zboží	globální zboží (i služby)
vztah k literatuře	posvátnost knih	bez myšlenek na knihy	zrušení knih
vlastnosti literárního textu			
příběh	centrální modelový příběh	bez centrálního příběhu, bezpříběhovost, tříšť	individuální příběh
kompozice	jasná struktura, lineární kompozice, splývání fabule a syžetu	pěnová struktura, lakuny, fragmenty, juxtapoziční kompozice, místa nedourčenosti, rozpojení fabule a syžetu, tušení fabule	nelineární příběh, retrospektivy, částečný překryv fabule a syžetu
žánr	postupy schematických žánrů (stará ruská literatura, utopie, antiutopie, socialistický realismus)	multižánrovost, mozaika	volný žánr (deník)
styl	jednotný styl	kombinace stylů	individuální styl
Tabulka č. 35: Charakteristiky dějinných období (neo)imperialismus - postimperialismus 1. fáze -globalizace
218
Když učiníme ilustrativní průmět výše uvedených kategorií, také vidíme, že se jednotlivá období synergicky propisují do několika plánů uměleckého textu. Například pro přechodové postimperiální období v Telurii je to v plánu vypravěče a stylu roztříštění do padesáti fragmentárních kapitol každé v jiném slohu vyprávěné prizmatem jiného vypravěče, tedy i co se týče jeho etnické charakteristiky, v plánu postav maximální mnohost typů s rozličnými etnickými charakteristikami, včetně nehumánni ch, hovořících mnoha jazyky, postavy-hypotézy, absence hlavní postavy, v kompozici struktura tříště a tkáně, co se týče prostředí jejich zmnožení, prostor napříč Evropou, typologický uzavřený, otevřený i pomezní, v čase neurčitost, nicméně přelomovost, klopotavost a subjektivita prožívání.
Svědkem posunů dějinných cyklů i utváření mocenských vztahů je i stav jazyka. V totalitním státě se projevuje v monoligvismu, jazykovém purismu až archaičnosti, což Sorokin vkládá do řeči a jednání postav Dne opričníka. Daný stav příklonu k minulosti a neměnnosti podtrhuje pomalým proudem lineárního vyprávění slavnostním slohem. V Telurii stejně jako v Topolově Sestře se realizuje multiligvismus, míšení jazyků a střídání kódů, vzniká jakási „jazyková kaše". Topol však od ideje - a naděje - na funkční multilingvismus a polylog či vytvoření společného jazyka v Sestře přechází k negativnímu vnímání kontaktu jazyků, kontaminaci češtiny ruštinou i angličtinou, ale i zpotvořením jiných jazyků v situaci, kdy jedinci dobře neumějí jazyk žádný. Stejně jako o území se bojuje o jazyky, jeden se v procesu invaze infiltruje do druhého, krize národní identity se projevuje ve ztrátě jazyka jako takového. Chaos světa se promítá do deformace jazykového systému ve všech plánech, v nesmyslnost řeči, oddělení slov od jejich skutečného významu a nakonec do změny dřívějšího označovaného a označujícího, do rozpojení znaku a denotátu. Poslední se nejvýrazněji děje v Manaraze. Devastující vliv na národní jazyk mají procesy globalizace a komercionalizace. Sorokin se v Manaraze zmiňuje o „obecném jazyce", jeho hrdina neví, který jazyk je jeho rodný, některé Topolovy postavy v Citlivém člověku už jenom mlčí. Komunikace se mění se v monolog, rezignuje se na možnost, ale potřebu dorozumění, zejména s „jinými" (také v Doktoru Garinovi).
„Autoimage" a „heteroimage" jsou navzájem se podmiňující a ovlivňující kategorie. Autoimage a heteroimage jsou kategorie, mezi nimiž dochází k proudění. Ovlivňují se zejména v tom směru, že se vnější autoimage snaží imprintovat do vlastního heteroimage (toho, které o nás konstruují jiní). To ale nebývá příliš úspěšné. Obsah autoimage a heteroimage se až na specifické případy (importované autoimage) zpravidla nepřekrývá, a pokud ano, odlišuje se interpretace a hodnocení tohoto obsahu: jeden a ten samý atribut je z vnitřního pohledu anebo z pozice příznivě nakloněného spectanta obvykle vykládán pozitivně, z vnějšího negativně (uklizené ulice Mnichova svědčí o pořádkumilovnosti, nebo naopak pedantismu Bavorů, čisté ulice Moskvy zařídil „státní teror" jako propagandistickou kašírku, kdežto zářící ulice Barnaulu (Doktor Garirí) jsou výsledkem moudré vlády altajského prezidenta). Fakticky stejné události jsou dávány různé nálepky („ekonomický zázrak" versus „vyhladovění obyvatelstva").
Heteroimage jednoho subjektu se odlišuje nejen od autoimage, ale i od heteroimage konstruovaného jiným pozorujícím, v závislosti na jeho historických a aktuálních vztazích s pozorovaným, vzdálenosti kultur (Německo jako poskytovatelé blahobytu u Sorokina a jako dědičný nepřítel u Topola, Sorokinova registrace severských národů a jejich Topolova ignorace atd). Heteroimage se proměňuje v čase, je tedy v diachronním i synchronním smyslu dynamické. U Sorokina to pozorujeme například ve změně heteroimage Američanů: nepřátelské a ostuzované zámoří ve Dni opričníka, zachránci Evropy v Manaraze, nebo Francouzů: zhýralí slaboši ve Dni opričníka, nositelé příjemného životního stylu v Telurii. Rozpornost v hodnocení stejné věci podle postoje pozorujícího rozhodně představuje jedno z ústředních témat imagologie, a to se širokým přesahem mimo sféru umělecké literatury.
„Autoimage" a „heteroimage" mají statické jádro ovlivněné stereotypy a dynamickou periferii a jsou vnitřně strukturované. Výsledné „image" závisí od velkého množství faktorů, z nichž velmi významné jsou faktory psychologické. Autoimage se zdá být statičtější, rozsáhlejší a strukturovanější než heteroimage. Méně se mění, a pokud ano, pak spíše v duchu znovuobnovení
219
„pravého", dříve potlačovaného autoimage, například po pádu totalitních režimu. U heteroimage se ukázalo, že jeho statické jádro je ustálenější a stereotypnější, než jsme čekali. Na oficiální úrovni se heteroimage transformuje v určitých bodech zlomu, v době, kdy se rozpojují dosavadní svazky a vznikají nové. Změna heteroimage je dokonce jednou z integrálních součástí tohoto procesu. Daří se přehodnotit heteroimage směrem k horšímu (u Sorokina například image Moskovie v rámci jednotlivých textů) i k lepšímu (u Topola obraz USA) a zpět (u Topola NATO). Velmi rezistentní zůstávají negativní heteroimage přehlížených a opovrhovaných („Ti se z toho stejně nevyhrabou."). Otázka je, zda taková deklarovaná heteroimage se skutečně daří vnuknout do kolektivního vědomí a do uvažování jedince. Záleží to na mnoha faktorech, jako je původ, výchova, životní zkušenost, míra konformity, osobní integrita atd. Jedinec, pro kterého je těžké překročit svou komfortní zónu a člověk kongnitivně „líný" (Pařez), bude spokojen s předpřipravenými heteroimagemi; ty se do jeho mysli snadno implementují. U jedince vůči manipulaci odolného se heteroimage budou křížit s jeho osobními obrazy „jiných", ba dokonce jejich manipulativní podstatu i odhalí (Potok vyrůstající v disidentském prostředí, který si například všímá, jak se režim snaží pro lid zakalovat heteroimage Poláků). Takový člověk však reinterpretaci heteroimage přijímá s ostražitostí, dále se spoléhá na svou zkušenost a orientuje se dle komunikační paměti. Nedělá „tlusté čáry" a neodpouští i přes celospolečenské přenastavení vztahu k „jinému". Dědičný nepřítel pro něj zůstává dál nepřítelem („Stejně Němce dál nesnáším.").
Stereotypy jsou natolik silným faktorem při tvorbě heteroimage, že se často výsledná heteroimage omezují právě jen na několik málo stereotypů. Uplatňuje se také psychologie davu. Kulturně sdílený stereotyp bývá silnější a účinnější než individuální, a dokonce často ten druhý popírá nebo zatlačuje do pozadí. I když jsou stereotypy zavádějící, není možné k nim nepřihlížet jako k podstatnému formativnímu stimulu a sociálnímu symptomu: odrážejí naopak sociální realitu (Leyens 1994, 104). Etnocentrický pohled, rozlišení vlastního a cizího se jeví být velmi archaickým psychologickým obranným mechanismem, prakticky neodstránitelným. Ve zkoumaných prózách se to projevuje ve zkratkovitosti asociací („Vietnamci sehnali hůlky."), v epitetech constans („šedé norské tváře", „těžký německý chomout") i v doplnění atributu národnosti k postavě ihned při jejím představování nebo její označení pouze etničitou. V různých partiích sledovaných próz se etnocentrismus ruší, záhy se ale zase vždy obnovuje. Zapracování etnostereotypů do literárních textů se děje s autorskou licencí, není myšleno vážně - není to ale ani odlehčená recese. Celkové xenofobní postoje k „jiným", vyjádřené řadou verbálních a uměleckých prostředků včetně etnofaulismů, nereprezentují stanovisko spisovatelů, ale ukazují na vzájemnou dehonestaci národů jako takovou, na stereotypy zažité v té které kultuře. I když se jedná o hru, balancování mezi vážným sdělením a komikou, nezaznamenali jsme, že by se spisovatelé pokoušeli etnostereotypy nějakým způsobem popírat, přestavovat, čtenáře z nich vyvádět - naoko je naopak jako by potvrzují a rozvíjejí. V tomto předstírání, hyperbole a hyperrealismu se však skrývá ono narušení. Sorokin i Topol aktivizují čtenáře a v rámci celé své tvorby ho vytrhávají ze zaběhaných schémat myšlení a stereotypního uvažování.
Co se týče osobní národní identity, taje ve srovnání s kolektivně sdílenou osobní identitou národní identitou flexibilnější. Hrdinové si ji často volí v závislosti na situaci, přijímají, alespoň tedy vnějškově, různé identity. To zpětně dosvědčuje, že konkrétní národní identita je poměrně ustálený koncept. Postavy ze Sorokinových i Topolových románů vědí, jak to dělat, aby vypadali „jako Češi" nebo „jako Rusové", je všeobecně zřejmé, jaké markery na sebe to které etnikum váže.
Pro vystižení současné neonacionální a předešlé postnacionální situace nebudou stávající imagologické pojmy „autoimage" a „heteroimage" zcela dostačující, bude potřeba je ještě minuciózněji rozčlenit, ve vyšší míře zohlednit také „metaimage" a vztah „image" k jiným přidruženým kategoriím. Z analýzy textů s ohledem na společenský kontext vyplynulo, že image je nezbytné podrobněji rozčlenit, a to nejen teoreticky. V praxi cirkulují představy o sobě i o jiných, které jsou produktem několikanásobného odrazu. Jejich nastavení nejvíce záleží na potenciálním recipientovi. Vzájemné ovlivňování imagí se velmi zmnožuje a zesložiťuje a výsledkem je ještě větší iracionalita:
220
Navrhli jsme tyto dílčí kategorie:
• vnitřní autoimage - autoimage produkované pro vlastní skupinu
• vnější autoimage - autoimage produkované pro cizí skupiny
• „metaautoimage" - představa o tom, jak sám sebe vidí druhý
• „vlastní metaheteroimage" - představa o tom, co si „oni" myslí o tom, co „my" si o nich myslíme
• „cizí metaheteroimage" - představa o tom, co si „jiný" myslí o „jiném jiném"
• „metametaheteroimage" - představa o tom, co si „jiný" představuje, že „my" si představujeme o „jiném jiném".
Kromě toho se nám jako užitečné jeví rozlišovat dílčí tematická image, jako je image lídra, lidu, jazyka, národní minulosti atd.
Domníváme se, že ve zvažování konstrukce heteroimage je funkční uplatnit triadickou koncepci, tedy spectant - spected - recipient, ačkoli ve sledovaných textech se právě role recipienta, pokud by jím měl být čtenář určité národnosti, nijak signifikantně neprojevuje. Co se týče spectanta, je nezbytné brát v úvahu jeho určující proměnné, především tedy etnicitu, ale nejen tu.
Pozorující vykazují tendence „jiné" mezi sebou poměřovat, škálovat a také je prostřednictvím soudů „jiných" labelizovat a urážet stylem „I Číňané to na rozdíl od Francouzů pochopili." Vnímání určitého subjektu se logicky transformuje podle toho, v jakém okolí se ocitá. Odvaha jedněch vynikne na pozadí zbabělosti druhých, nebo naopak, což platí i pro autoimage, jak nejčitelněji popsal Topol v případě Poláků („oni" stateční, „my" oproti nim „skuhrající"). Také je prokazatelné, že heteroimage se stereotypizuje na základě toho, jakou pozici „jiný" zastává v myšlené matrici vztahů spectanta k ostatním. V ní jsou některé role evidentně obligatórni, jako figura nepřítele nebo národů přehlížených, jiné pozice nemusejí být obsazeny, jako například role spojence. Je evidentní, že hlavním determinantem vztahu k „jinému", je míra hrozby z jeho strany, ať je reálná nebo fiktivní diktovaná strachem z neznáma. Přidruženým determinantem je pocit vlastní bezmocnosti. Oba faktory činí přitažlivými archaické, odlehčené, stereotypizované a mezerovité chování (Lowenstein 2009, 141).
Obecné pozice mají ustálené připisované vlastnosti, a pokud se konkrétní národ do dané pozice dostane, jsou tyto vlastnosti přiřčeny i jemu. Každý nepřítel je například jednak démonizován, jednak zesměšňován, což se v literárních textech projevuje na jeho dehumanizaci, spojováním s temnotou, nepříjemnými smyslovými počitky atd., a je přitom jedno, o jaké etnikum se jedná.
Umělecká literatura se vyslovuje ke stavu soudobého světa jedinečným způsobem.
0 Sorokinovi i Topolovi lze říci, že jsou coby spisovatelé hypersenzitivními médii schopnými předvídat dění příští již z nepatrných symptomů v současnosti. Mentální kapacita a intelektuálství obou autorů jim opravdu umožňuje podchytit celospolečenské tendence, podzemní proudy a stínové struktury s předstihem a pomocí prostředků umělecké literatury založených v jejich případě často na absurditě, přehánění, fikci, domýšlení, konstrukci alternativ a také metatextualitě a intertextualitě, je pojednat hluboce a systematicky. Sorokin i Topol jdou oproti realitě dál, více pod povrch, jsou napřed v čase i interpretaci. Připomeňme, jak si uměleckého textu váží kognitivní lingvistika: „...v poezii se nové modely světa nejen promýšlejí, ale i tvoří. Jde o vrcholnou realizaci oné kreativní funkce řeči. V poezii se uskutečňuje rekategorizace. ... Polemika člověka-básníka s tím, že je nám uloženo vidět určitým způsobem, že jsou kontury našeho světa přesně dány, ústí často v přetváření významových a někdy přímo jazykových struktur." (Vaňková 2007, 78).
S tím, jak pokračovalo zpracování našeho textu, se stále více odhalovalo, že Sorokinovy
1 Topolovy romány jsou vysoce anticipační. Oba autoři předpověděli válku v Evropě, návrat diktátorského režimu do Ruska a jeho neoimperiální ambice, mezinárodní migraci, sílící vliv Číny, ale i jevy jako novodobé nomádství a relokalizace. Sorokin navíc vyprojektoval i široké využití technologií totalitním státem pro kontrolu vlastních občanů, konstatoval budoucí digitální demenci, všudypřítomnost rozšířené reality a pojmenoval důsledky posthumanismu a trashumanismu.
221
Je zajímavé, že k podobným závěrům docházejí oba autoři i přes svůj odlišný přístup k tvorbě. Ten můžeme pro úplnost porovnat:
Sorokin	Topol
racionalita	intuice
kontrola nad procesem psaní	živelné psaní, proud vědomí
nulová míra nahodilosti	určitá míra nahodilosti
autor jako konstruktér	spontánní typ autora
pozice autora v textu jako demiurga	pozice autora v textu jako média
řád	chaos
záměrně předestřený systém	podprahový systém
přehlednost	nepřehlednost
Tabulka č. 36: Sorokin a Topol jako typy autorů
Rozdíl shledáváme zvláště v tom, že u Topola není patrná snaha, aby byla výpověď přehledná, jasná a odkrytá, což ale nebrání tomu ji jako do jisté míry systematickou a ucelenou interpretovat. Výjimku tvoří rovina zobrazení aktuálního společensko-politického dění, která je poměrně srozumitelná. Autor ji popisuje prostřednictvím satiry, persifláže, grotesky, ale ne jinotajně. U Sorokina se literární badatelé dohadují, zda či nakolik jsou Sorokinovy vize politickou aktualizací. Ty satirou na soudobé poměry samozřejmě jsou, ale v jedné z mnoha rovin, jak ještě naznačíme. Na několika příkladech vysvětlíme, jakým způsobem autoři reálné události transponují do literárních obrazů:
motiv/epizoda	reálná	autorská	umělecké	smysl	kulturně	obecně
	událost	transformace	prostředky		specifický kontext	kulturní kontext
Den Opričníka	ruští	vyvolený,	satira,	kritika	axiom ruského	mechanismy
- figura vládce	despotičtí	všemocný,	hyperpolizace,	aktuálních	vládce jako	totalitního státu,
	vládci Ivan	oslavovaný	hyperrealismus,	poměrů,	cara, zástupce	elitářská kultura
	III a Ivan	Gosudar	simulovaný	anticipace	boha na zemi	(vydávaná za
	IV,	v komnatách	schematismus,	vývoje Ruska,		egalitářskou)
	Vladimír	Kremlu, jehož	šokantní brutalita,	obnažení		
	Putin	„božské oko" všechno vidí	čistá antiutopie	mechanismů totalitního režimu		
Telurie - stát	SSSR	SSSRjako	sci-fi, fantasy,	poukázání na	SSSR	mechanismy
SSSR	a jeho	fiktivní, nově	groteskní inverze	image	a komunismus	konzumní
	ideologie	vzniklý	(bývalý nej větší	nahrazující	jako	společnosti
		mikrostát na	stát světa jako	realitu,	simulakrum	
		Sibiři, skanzen,	nej menší stát,	redukce		
		komerční	zánik idejí	národů, států a		
		produkt	a zachování pouze vnějších atributů, stát pouze pro bohaté)	ideí na brand, komercionaliz ace		
222
Telurie -	protesty na	boj pro-těsta	fantasmagorické	připomínka	potlačovaná	boj o moc jako
potlačení	Bolotném	s ředidlem	obrazy, persifláž,	protestů	povstání	proces přelévání
protestů na	náměstí	(zabrzdění kvasu	Jídelní" a zvířecí	a jejich		energie;
Bolotném	proti	v protestních	metafory,	neúspěchu po		myšlenka
náměstí	kremelské	masách), tlumící	dehumanizace,	deseti letech		stínových
	mu režimu	látky vyvinuty	jazyková			struktur, které
	2011-2013	v laboratořích	aktualizace			pomalu „kvasí"
		Ljubljanky,	(npoTecT - npo-			
		nasazeni rotující	TeCTO)			
		šneci, pro-těsto				
		zdárně				
		vytlačeno,				
		rozčleněno,				
		zředěno vylito do				
		podzemních				
		zásobníků				
		moskevského				
		metra				
Kloktat dehet -	okupace	hypotéza	žánr alternativní	zpracování	hledání	postavení
Ceskoslovensk	Českoslo-	národněosvoboze	historie,	kritického	hrdinství	malého národa,
ý odpor proti	venska	neckého boje	fantastické motivy	období české	v českém	vztahy
okupaci v roce	vojsky	proti okupantům,	(pomoc svaté	historie, zrání	národě	dominovaného a
1968	Varšavské	fiktivní bitvy,	panenky Čechie,	a iniciace	v kontrastu	dominujícího
	smlouvy	smyšlené	zombií	dětského	s jeho	národa, princip
	v roce	autonomní zóny,	z brněnských	hrdiny ve	obvyklým	„o nás bez nás"
	1968	mučednická smrt	katakomb,	válce	„přitakávač-	
		Alexandra	zázračná zbraň		stvím"	
		Dubčeka	dračí vejce)			
Citlivý člověk	ruská	projekce	zdůraznění	zaznamenání	vyhrocené	osud národů
- boje na	anexe	fiktivního národa	univerzálních	aktuální	rusko-	v pomezních
ukrajinsko-	východní	Ajvarů a jej ich	postapokalyptic-	geopolitické	ukrajinské	pásmech mezi
ruské hranici	Ukrajiny	ozbrojeného	kých rysů	situace, idea	vztahy, oblast	velmocemi
	2014	protiruského	prostoru,	boje za	„krvavých	
		odporu (oproti	fantasmagorické	svobodu a	zemí"	
		podvolení se	doplnění	sebeurčení		
		reálných	a hyperbolizace			
		samozvaných	událostí, zahuštění			
		republik)	děje			
			(proběloruský			
			francouzský herec			
			G. Depardie			
			voděný pod			
			drogami po pódiu			
			jako medvěd),			
			jazykové			
			aktualizace			
			(Luganda,			
			Dombabve)			
Citlivý člověk	plavba	obraz plavby	fraška,	anticipace	česká	podlézavý vztah
- prezident	prezidenta	transpononovaný	travestie	návratu	podřízenost	malého národa
Zeman	Zemana ve	do		ruského vlivu,	vůči Rusku	k velmocem,
	člunu na	lidového				
223
	rybníce v	vyprávění	přímá politická	varování před		směšnost
	roce 2015	stařenky, co	satira, zdůraznění	ním		mocných
	sledovaná	pracuje na	tělesnosti			
	novináři	veřejných záchodcích, vyhrocení výjevu doplněním smyšlené scény telefonátu Zemana v plavkách s Putinem				
Tabulka č. 37: Příklady uměleckého ztvárnění reálných událostí
Různé vrstvy Sorokinových próz můžeme přenést do schématu pyramidy. V případě Topola to dle našeho názoru není vzhledem ke tkáňoví té struktuře jeho textů možné. Analyzované romány obou autorů jsou vrcholně mnohovrstevnaté. Umění obou spisovatelů vetkat do dílčích motivů a epizod nesčetné významy, konotace, symboly, asociace, konkrétní i modelovou výpověď, intertextové, metatextové a mimoliterární přesahy, kombinovat reálné a fantastické je fascinující.
anticipace
politická satira
výpověď o stavu světa a člověka
utopie, dystopie, antiutopie, fantasy
modelový příběh
konkrétní jedinečný příběh
Obrázek č. 20: Vrstvy Sorokinových próz
Imagologická témata Sorokin a Topol kreativně převádějí do narativu o mnoha rovinách, částečně cíleně a vědomě, částečně intuitivně. Lze vyčlenit čtyři základní okruhy: 1) zobrazení národní identity konkrétních národů v autoimage, heteroimage a metaimage, 2) promýšlení a ilustrace obecných paradigmat vztahů k sobě, k „jinému", poměru „my" a „oni", 3) mapování posunů v globální i lokální společnosti v otázkách geopolitiky v prizmatu časového vývoje i teritoriality, 4) sledování proměn existenciálního rozpoložení člověka na pozadí transformací světového řádu včetně způsobů osobního prožívání národní identity. Ve vystižení kulturně specifických témat jsou oba autoři postmoderně hraví a konceptuálne dekonstrukční, ve stanovení univerzálních mechanismů analyticky přesní, v hodnocení společenské situace schopní zachytit to podstatné a předvídaví, v pohledu na člověka modeloví.
Výsledek jejich pozorování je spíše chmurný. „Symfonie kultur" je možná pouze ve fikční projekci na smyšlených místech nebo v literárních fikcích vložených do textů románů. V realitě hrozí střet civilizací, stupňuje se napětí, prosazuje se to brutální v člověku. Idea vzájemného obohacování
224
kultur se převrací v akulturaci. Kromě globalizační nivelizace si spisovatelé všímají i toho, jak skutečná kultura mizí a mění se v atrapu, u Topola do formy kulturních festivalů, u Sorokina do kulis a skanzenů. Kosmopolitismus, který měl vést k interkulturní toleranci skrze bezprostřední kontakt s „cizími", se vyvinul do povrchního pohybu po ne-místech ve světě, který připomíná terminál. Jedinou jistotou je nejistota a permanentní změna, časovým horizontem je dočasnost, dochází ke ztrátě ukotvující identity, existenciální prožívání jedince se zplošťuje a okorává. Rozkladné dílo dokonává konzum, v němž se rozplývají všechny hodnoty. Poraženou totalitu rychle střídá nová konzumní totalita („Pohozené hračky, medvěda s ukroucenou hlavou a plaváčky vyvržené z bolševickýho rybníku... jistě už nahradila ta kurva Barbie s nejhebčíma vláskama.", Sestra, 20) s jiným způsobem nesvobodného života a také snížením patriotismu a zvýšením lhostejnosti občanů vůči národnímu celku. Zatímco v románu Kloktat dehet, kde je společnost chudá, Češi za svůj národ bojují, v Citlivém člověku, kde se obrací pozornost i vysloveně chudých lidí na zboží je společnosti více méně jedno, co s Čechy bude. Problémem je i všeobecná akcelerace, prostupnost a neurčitost. Ta má několik různých následků. Jednak je to prahnutí vyčerpaného člověka po jistotě a řádu, po světě, v němž by se znovu orientoval. Z toho vyvěrá vlna neoimperialismu a reinkarnace totalitních režimů. Dále je to primitivizace. To se týká i aktuální imagologické, respektive národnostní situace. Čím více se zesložiťuje a znejasňuje, tím více se změlčuje, zjednodušuje a zestručňuje její recepce. Chybí hluboké znalosti jiných etnik a prostředí, obraz národů se redukuje na brand.
Cestou vedoucí z této trýznivé situace se zdá být kreace, a to jak na úrovni nadosobní, jako zakládání menších, ale vitálních, autentických a autonomních uskupení včetně nových států, tak na úrovni jedince v preferenci osobního přežití, obrácení se do vlastního nitra nebo ke komunitě, v askezi, oživení nezprostředkovaného vnímání. Malí se staví proti velkým, síť bojuje s pyramidou, uměřenost s nadbytkem, smyslové a hodnotové probuzení překonává synteticky vyprodukovaný vnější svět. Co má podle autorů smysl, je také tvůrčí akt samotného mluvení a psaní jako prostředku sdílení a podání svědectví. Ačkoli Manaraga i tento axiom ruší, její hrdina si přesto píše deník, stejně jako Ilja. Potok stylizuje své vyprávění jako záznam pro sestru, táta z Citlivého člověka stále „něco škrábe", Doktor Garin po cestě nachází mnoho textů a knih, které mu slouží jako klíče k řešení jeho situace. Iljovo rozhodnutí „popsat svou pravdou všechny papíry" můžeme považovat za jedno z poselství všech textů. Závěr, že slovo neztrácí na hodnotě, není přímo imagologický ale považujeme ho za významný. Ostatně v Manaraze a Doktoru Garinovi neexistuje Rusko, ale ruštinou se mluví dál.
Nyní shrneme ještě některé další závěry.
V textech převládá pohled kulturně specifický, soustředěný na vlastní národ, vystižení jeho povahy a osudu, postavení mezi ostatními. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že intenzivní řešení podstaty ruské národní identity, rozkrývání „ruské duše" a konstituování „ruské civilizace" náleží přímo do středu této identity, kdežto Češi vlastní národní identitu natolik usilovně neřeší. Topol a jeho promýšlení českého autoimage jako důležité otázky znamená vlastně jisté vybočení, představuje určitou opoziční hypotézu. Tu však přináší i Sorokin. Jeho „smetení Ruska" je rovněž opoziční hypotézou k realitě, v níž je Rusko samo sebou až posedlé.
Autoimage a heteroimage různých národů jsou u obou spisovatelů tematicky mírně rozvrstvená, pokud se tedy nezúži jen na brand. Heteroimage bývají ucelená, konzistentní, hodnotově vyhraněnější a trvalejší, mezi sebou kontrastní: některé „jiné" je nutné brát permanentně v úvahu, nad jinými lze „mávnout rukou". Autoimage se jeví jako složitěji strukturovaná, méně jednoznačná a vnitřně i protichůdná. Pozorovali jsme, že jak Sorokin, tak Topol oddělují image státu, jeho představitelů, kultury, lidu a dokonce individua. U Sorokina je image ruského státu a jeho představitelů negativní, v kultuře odkazuje na vysokou kulturu, její světovost, kvalitu. Hodnocení ruského lidu vyznívá spíše ambivalentně, s ironickými aluzemi („jiný lid k dispozici nemáme") a podobný je  Sorokinův vztah k ruskosti jako takové. Jestliže je  ale nositelem ruskosti
225
individuumkonkrétní člověk se znalostí jazyka, historickou pamětí a vnitřním prožitkem etnicity, může být ruskost pozitivní a přežít i bez státu, ba bez kompaktního národa. Topol vidí stát, v případě, že omezuje jedince, negativně (totalitní Československo). Zdá se, že autor vmímá image češství a jeho reprezentantů jinak než Sorokin. Češství jako takového si cení, má k němu až ochranitelský postoj, ale co se týče „malého českého člověka", ale do jisté míry i celého českého národa, buduje (v souladu se závěry L. Holého, Holý 2010) jeho spíše negativní obraz: svatá panenka Čechie stojí proti českým „krysím činžákům" nebo nárdonostně identitně indiferentním postavám. Česká kultura je pak představena de facto v panoptikální podobě.
Dospěli jsme k závěru, že český a ruský spisovatel mohou popsat cizí heteroimage a vlastní autoimage, ale nemohou vystihnout vlastní heteroimage produkovanou „jinými", i když některé obrazy v textech takto stylizují. Vždy se bude jednat o domnělé heteroimage, tedy metaimage.
Oba autoři se vyjadřují ke konstruování národní identity a tvorbě imagí jako takovým, i když až na výjimky (Sorokinovy digrese o konstruování národa, Topolovy úvahy o strategii přežití malého národa) neexplicitně v plánu postav. Kvality textů představit v tomto směru modelová zobecnění se odhalují až při literárním rozboru a interpretaci. Jak jsme ukázali v kapitolách a v Závěrech výše, z textů se dají vyvodit nebo v nich doložit různá imagologicky relevantní schémata: vnitřní struktura image, matrice rolí „jiných" a vztahů mezi národy, vzájemné ovlivňování různých druhů imagí, (ne)prostupnost imagí, kategoriální systém atributů národní identity. Ze strany tvůrců nedochází k takto vědomé systematizaci, s imagologickými zákonitostmi, etnostereotypy si pohrávají. Velkým tématem obou autorů je vyprázdněnost a zdání, které úzce souvisí právě s imagologií. Sorokin a Topol sledují, jak prezentace skutečnosti začíná převládat nad skutečností samou a zastupovat ji, jak image střídá realitu. Určitá odchýlenost od reality je zřejmě podstatou image coby produktu manipulace. Ambicí image je vylíčit lepší, nebo horší obraz reality, a tím ji směrem k této představě modifikovat, tedy spoluvytvářet realitu. Zde se projevuje i fenomén reifikace, kterému jsme se věnovali jen letmo, tedy připisování materiální existence ideálnímu objektu nebo procesu. V některých pasážích próz k takovému procesu docházelo: skutečnost byla vyráběna podle image, jež ji předcházelo (například nový mikrostát SSSR jako rekonstrukce SSSR vybudovaná ne podle reálného SSSR, ale podle jeho autoimage ve stalinském provedení). Jakékoli image je v konečném důsledku imaginární, záměrně mylné obrazy projektuje autoimage a heteroimage, nezáměrné (z neznalosti nebo ze zkreslení kvůli pohledu skrze výchozí kulturu) metaimage.
Pro interpretaci celospolečenských jevů se autoři přiklánějí k literárním žánrům, které dovolují vytvářet rozsáhlé systémy fikčních světů, umocněné ještě budoucnostní perspektivou, v nichž je možné volně fabulovat, představovat své vize, zároveň se vyjadřovat k soudobé realitě a také se vyrovnávat s minulostí. Sorokinovy texty kombinují poetiku utopie, antiutopie, dystopie, sci-fi (se subžánrem kyberpunku) a fantasy, v Doktoru Garinovi i alternativní historie. Uplatňují se rovněž žánry kompozičně stavěné na změně prostředí, kdy hrdina na cestě navštěvuje a někdy i poznává „jiné", tedy příběhy o putování, road-movie, pikareskní román. Pikareskní román je navíc žánr spojený s přepínáním komunikačních kódů, což je imagologicky velmi významné téma. U _Topola se přidává i román zrání a zasvěcení. Sorokinovi hrdinové jsou také zasvěcováni, ale k iniciaci u nich došlo ještě před vstupem do děje. Tyto žánry se odvíjejí od hledání nebo tvoření osobní identity, jejíž součástí je i identita etnická.
Z uměleckých prostředků dominují ty, které výpověď posunují k satiře, absurditě, realitu nějakým způsobem pokřivují, čímž ji obnažují a interpretují. Jsou to zejména parodie, fraška, travestie, inverze, groteska, a to i vážná, karikatura, hyperbola, záměna a prolnutí nízkého a vysokého, panoptikální a fantasmagorické výjevy, primitivizace, hraný cynismus, ironie, doslovná realizace, převody duchovních principů do fyziognomické roviny až do perverze, vystupňovaná kombinatorika a jiné „nepříjemné" vypravěčské postupy, imitace různých stylů, autorská slovotvorba.
Jako velice užitečná pomůcka pro zpřesnění a větší exaktnost literárního výzkumu se ukázala být aplikace doplňkových badatelských metod, jako obsahově-kriteriální analýzy a mentálního mapování, teorie množin a vizuálního zpracování informací, a kvantitativních metod, jako určování
226
tematické váhy lemmat a jejich frekvence. To prokázalo významnost obecných imagologických témat pro oba spisovatele (četnost slov jako „my", „oni" v imagologickém smyslu „národ", „vlast" apod.). Výmluvné pak byly zejména analýzy zaměření zvýšené pozornosti autorů k určitým etnikům nebo jejich ústupu z ní. Kolísání frekvence etnonym a také proměny nebo ustálenost jejich verbalizovaných asociativních polí korespondují s celkovým zobrazením národů a jeho vývojem u obou autorů a reflektují rovněž posuny v psychoideové atmosféře doby.
Z kvantitativní analýzy textů vyplynuly i určité vlastnosti sledovaného diskurzu a potvrdila se také teorie o střídajících se dějinných cyklech. Z diskurzu vystupují jeho kulminační body a vrcholy, diskurzivní dominanty. Imagologicky zásadní termíny se ne všechny vyskytují v seznamu tematických slov nad h-bodem, ale i tak jsou frekvenčně relevantní. V jednotlivých románech se mění, což prokazuje odlišnosti v zobrazovaném režimu, v příklonu k nacionalismu, regionalismu nebo kosmopolitismu, v existenciálním nastavení hrdinů i v míře univerzálnosti výpovědi. Pro totalitní režim je to výlučné postavení vládce nebo velitele, pro jiné režimy posun od sdílené k individuální identitě. V Sestře ukazují nej četnější slova významově na to, že se svět dal do pohybu. Signifikantní slova odrážejí i různý rozsah koncové identity hrdinů: světové, státní, rodinné, komunitní, osobní. Čím je tato identita užší (například rodinná) nebo naopak širší (světová), tím je vazba k národu rozvolněnější.
Den opričníka	Telurie	Manaraga	Sestra	Kloktat dehet	Citlivý člověk
Táta (šéf opričníků), Gosudar, Goudarka, my, oni, Dílo	já, hřebík	já, my, oni	tam, tady, sem, už, šel	velitel, kapitán, kluk, domov, člověk, kolona, český	táta, máma, kluk, ruka, hlava, noha, člověk, řeka
Tabulka č. 37: Kulminační body diskurzu jednotlivých textů
Výchozími body ekvivalence, jak je chápe diskurzivní analýza, jsou nesporně také propria jako Rusko, Rus, Rusové, ruský, Moskva, Česko(slovensko), Češi, český, Praha, Západ, Východní říše, Čína, Německo, islamisté, pro Telurii například Telurie, Barabinci, prezident (demokratické republiky Telurie), pro Citlivého člověka Ajvaristán, a dále apelativa, jako cesta, svět. K nim se řetězí další a další výrazy a asociace.
Otevřenou otázkou pro nás zůstává postavení obrazu vůči image, respektive to, jak se realizuje v literárním textu. Obraz je jedinečným a subjektivním autorským produktem. Kromě osobního pohledu ho však v různé míře formují i oficiální image a získané kulturní vzorce - kulturní konotace jsou nesporně záležitostí intersubjektivní. Jedinec není s to se z kulturně podmíněného podhledu vyvázat a není k tomu ani důvod. Sorokin ani Topol sice nepředstavují reprezentativní autoimage a heterogimage, neboť ta jsou traktována hrdiny, jež se často pohybují na okraji společnosti či přímo mimo systém, ale jejich obrazy sebe sama i „druhých" nejsou ani zcela nezávislé. Mohli bychom říci, že oba vytvářejí jakýsi mezistupeň mezi obrazem a image, který bychom snad mohli nazvat „autorské autoimage" a „autorské heteroimage". Také otázku, zda spisovatel image nejen zaznamenává, ale i tvoří s mimoliterárním dosahem, je třeba podrobit dalšímu zkoumání.
227
Jelabuga, 2019
Ilustrační fotografie Michaela Pešková
228
Post scriptum: Sorokinův Doktor Garin
V českém překladu vyšel poslední román Vladimíra Sorokina Doktor Garin (JloKmop ľapuH, 2021) v roce 2022. Výklady oněm jsme se rozhodli zpětně neintegrovat do jednotlivých kapitol práce, ale analyzovat prózu zvlášť, ovšem v kontextu ostatních sledovaných románů. Analýzu daného textu využijeme k tomu, abychom ukázali, zda se různé tendence, které jsme vysledovali v dřívějších textech, potvrzují, nebo nikoli.
Děj Doktora Garina začíná napadením Altajské republiky Kazachstánem. Tato událost vyhání doktora Platona Iljiče Garina, část personálu a pacienty ze sanatoria Altajské cedry na cestu s vytčeným cílem v bezpečném dálněvýchodním Chabarovsku. Ten je od výchozího bodu vzdálený přes pět tisíc kilometrů, lze tedy očekávat anabázi, „odysseu", navíc komplikovanou válečnými podmínkami. Klienty sanatoria tvoří zvláštní bytosti, fantaskní verze světových politiků, tzv. political beings, kteří byli vyšlechtěni v inkubátorech do podoby obrovských zadků (učili se vše „vysedět") a vychováváni v internátních školách k tomu, aby lidem pomáhali řídit svět. Jsou jimi Angela, Boris, Sylvio, Donald, Vladimír a Šinzó. Tato stvoření představují Sorokinovu novou variantu kolektivní postavy, jakousi mocensky i somaticky propojenou internacionální bytost.
Prostorem románu je výlučně jižní asijská část bývalého Ruska. Vyprávění se řetězově odvíjí vršením epizod z míst, na kterých se skupina a později doktor sám zastavují a které představují jakési malé lokální civilizace, a spočinutím v Chabarovsku skutečně končí. Garin je postavou z románu Vánice (Meme/ih, 2013). Sorokin navazuje na jeho příběh po deseti letech a hrdina na svou dávnou výpravu do vsi postižené pandemií i na období po ní v románu vzpomíná. Orientaci v lineární kompozici cesty znesnadňuje množství vložených textů různých témat i žánrů.
V Doktoru Garinovi se Sorokin vrací ke svým ustáleným tématům, tedy k nastolování vizí budoucnosti, která se ovšem alegoricky vyslovuje k současnosti, k představám o rozvoji technologií a soudům o stavu lidstva a člověka v něm. Neopouští ho zájem o imagologická témata a do literárních obrazů přetváří jak otázky kulturně obecné, tak kulturně specifické. Neobvyklé jsou v dané próze vzhledem k předchozí autorově tvorbě některé prvky vyprávění, jako např. vážně míněná milostná linka mezi doktorem Garinem a zdravotní sestrou Mášou, šťastný konec a pasáže nijak neironizované přírodní a existenciální lyriky.
Časový poměr vůči předchozím románům není zcela jasný. Jeho rekonstrukcí však můžeme zpřehlednit, která období budoucnosti Sorokinovy texty vlastně postihují (podrobně Pešková 2022). Garin se musel narodit někdy po roce 2010 a studovat za Gosudarovy říše ze Dne opričníka na konci 20. let 21. století. Toto období se promítá jak do kulturní paměti, tak do egohistorie. Jeho výklad je zároveň názorným příkladem, jak jsou události následným chodem dějin přehodnocovány, v tomto případě z adorace k odsouzení: „...časy vlastně taky nepanovaly zrovna sladké: přišla nová monarchie, po těch postsovětských časech se celé Rusko pnstřihávalo do nové fazóny a spousta věcí šla prostě k čertu. Znovu vznikla stavovská společnost, zavedly se tělesné tresty, cenzura, přišla reforma mluvené řeči, vrátily se úřednické uniformy, nucené práce ve stylu devatenáctého století a samozřejmě vznikla nová šlechta.... Otec mi řekl, že vydržovat mě nehodlá. Dva roky studia v Berlíně mi ale započetli, takže jsem se mohl hlásit do třetího ročníku petrohradské medicíny a tu jsem taky nakonec vystudoval... No a pak jsem z Petrohradu odjel na zapadlý ruský venkov a stal se doktorem Garinem." (Doktor Garin, 202-203). Po Dni opričníka, tedy ve 30. letech, se transformuje světové uspořádá, nastává rozpad Ruska, chudoba, což víme z retrospektivních poznámek z Telurie. Telurie pak mapuje 40. léta. Pobočně nebo těsně po ní se asi odehrává Vánice, přibližně v polovině 60. let pak Doktor Garin. Časový poměr Doktora Garina a Manaragy je nejméně zřetelný. Deník si Géza vede od 13. března do 12. dubna, ale bez vročení. D. Uffelmann (Uffelmann 2020, 170) situuje děj Manaragy do roku 2037, jiní autoři přibližně do 40. let. Objevují se ale určité nelogičnosti a není vlastně jisté, zda Doktor Garin po Manaraze následuje, nebo jí předchází. Propojení textů nemůžeme ale brát jako dogmatické - do jisté míry jde o odhad literárních badatelů. Sorokin nicméně postupně zaplňuje
229
mezery ve vyprávění, „obsazuje" ona Ingardenova „místa nedourčenosti", ať přímo v ději textů následujících, anebo ve vyprávění hrdinů jednotlivých próz o obdobích mezi texty. Užívá zvláštního konstrukčního postupu, jehož pomocí budoucnost (z pohledu čtenáře) líčí jako minulost (z pohledu postav), jako by rekonstruuje „vzpomínky na budoucnost". V úhrnu se tedy před námi otevírá rozsáhlé plátno vývoje Ruska a potažmo Evropy a světa ve 21. století, jež se s každým dalším románem zaplňuje a doplňuje novými detaily.
Geopolitické uspořádání světa
V Doktoru Garinovi se opět kombinují reálná místa (řeka Ob, město Barnaul) se smyšlenými (anti)utopickými ne-místy. Ve světě Doktora Garina neexistuje jedno ani několik velmocenských center. Rusko se roztříštilo na mnoho menších subjektů: „Jistě, říši Rusové už dávno nemají..." (Doktor Garin, 106), jako jeho dědic vystupuje stejně jako v Telurii temná, geograficky vzdálená a jen letmo zmíněná Moskovie. Aktuální Evropa a Amerika stojí mimo zájem autora. Ještě je patrný vliv Číny, na rozdíl od Manaragy. Ve Dni opričníka autor předvídal mimo jiné infiltraci Číňanů na Sibiř, což se zřejmě stalo, v Doktoru Garinovi jsou zde všude roztroušeny čínské diaspory, sanatorium patří právě čínskému majiteli Wang Hongovi, v Jekatěrinburgu se mluví rusky nebo čínsky. Na Dálném Východě Číně ale konkuruje Japonsko, v Chabarovsku se mluví rusky a japonsky.
Některé geopolitické koordináty působí, jako by byl Doktor Garin jednou z nově přidaných kapitol Telurie. Stav světa odpovídá postimperiální situaci. Tradiční státy zanikají, nové, ovšem daleko méně rozlehlé vznikají. Teritoriální procesy z Telurie jsou v novém románu dovršeny. Nové státy se více etablovaly. Významné jsou jak Altajská, tak Uralská republika (ta v Manaraze nezávislost opět ztrácí) a Dálněvýchodní republika. Anarchistické komunity známé z Telurie v podobě teroristických buněk, nezávislých rodinných usedlostí, sektárskych společenství či pousteven, v Doktoru Garinovi už zabraly konkrétní území a vytvořily svébytnou kulturu s čitelnou ideologií, náboženstvím, systémem řízení, formálními identifikačními atributy a také se vymezily vůči ostatním. Geopolitické procesy tedy nabraly na dynamice. Sorokin zpřesňuje i důvody teritoriálních a sociálních změn. Přičítá je globálním otřesům: proběhly tři velké války, pandemie, vzpomínají se dějinné milníky, které transformovaly světový řád, jako „První islámská revoluce", „Bukurešťský summit", „Třetí mírová smlouva", padne narážka na klimatické změny. Hrdinové si s sebou nesou zážitky i z menších válečných konfliktů, jako z „moskevsko-rjazaňské fronty", s jadernými výbuchy se setkali opakovaně. Možnost vypuknutí války se stala permanentním modem vivendi, čemuž se jedinci i komunity přizpůsobili. Každý nosí zbraň. Města a osady se přestavěly v lokální pevnosti za ostnatým drátem se strážními věžemi a střílnami. Strategií přežití se jeví být zesílený regionalismus: „Každý v našem okolí si teď žije sám pro sebe," zasáhl do debaty mladý příbuzný. „Každý má své hradby a svá děla." „A taky vlastní etiku a estetiku," přikývl hrabě Danila. „Což je v pořádku." (Doktor Garin, 143). V tomto smyslu je Doktor Garin antiglobalizačním románem: „...v našem případě je to stejné: právo a morálka v Altajské republice jsou jiné než třeba v Uralské, nebo dejme tomu v Rjazaňském carství. O Dálněvýchodní republice ani nemluvě." (Doktor Garin, 144). Aktuální geopolitická mapa má podobu patchworku s plochami, které se od sebe velmi výrazně odlišují. Pluralita a heterogenita stoupá a opět se zde projevuje Sorokinova krajní kombinatorika. V případě možného společenského uspořádání předkládá autor takřka všechny varianty. Od utopických konceptů (tábor anarchistů, usedlost Posad, město Barnaul) přes antiutopii (vložený příběh o rodinném kokonu) k dystopii (černoušská kolonie, zaniklá opuštěná Osada se zbytky neznámé civilizace) až po mírné sci-fi (Chabarovsk s „flotilou kosmoplánů") a projekt alternativní historie (fragmenty vloženého románu o vývoji SSSR, pokud by se v něm moci chopil Berija).
Pro ilustraci podrobněji popíšeme vybrané civilizační koncepty. Kolonie černoušů má až pravěké rysy, její obyvatelé jsou „v zásadě lovci a sběrači", sociálně jde o otrokársky systém. Dystopickými elementy jsou zmutovaní obyvatelé, močály, zima, křivolakost ulic, pohanství,
230
primitivní organizace práce s primitivními nástroji, úpadkové bydlení, násilí, sociální nerovnost apod. Usedlost Posad vizuálně připomíná ruskou středověkou pevnost (kreml) a je matriarchálně řízenou zemědělskou jednotkou v duchu statkářského 19. století. Epizoda o ní je paralelní k obrazu vesnice Tolstého z Manaragy. Další aluze vedou ke Gogolovým Mrtvým duším, i když reverzně: statkářka Garinovi ukazuje postupně tři vesnice, od utopické po rozvrácenou. Usedlost má polopřízračnou podobu a Sorokin odkazuje také přímo k ruským legendám o bájných zemích: „...pak už Garina mlčky vedl po nekonečných schodištích a chodbách. Všechno tu bylo dřevěné, vyřezávané a malované... takové sídlo cara Berenděje." (Doktor Garin, 255) Utopická podstata Barnaulu se projevuje v atributech „slunečního města": zářící široké bulváry, přehledná struktura, příjemné klima, osvícený vládce, nepřeberné množství příležitostí k zábavě. Dystopicky až zásvětně vyznívá popis prostoru zaniklé vesnice Osada: „Jakmile se ale dostal blíž, pochopil, že domy jsou mrtvé -predzáhradky byly úplně zarostlé. Pohled na opuštěná lidská obydlí byl skličující...a vstoupil do světnice, kterou lidé museli opustit už hodně dávno. Také tady byla tma, vlhko a bylo cítit holou hlínu. Kdysi obílená pec v půli pukla a rozsypala se. Ve světnici stála i rezavá železná postel, hned vedle cosi jako otevřená truhla, po podlaze se válely pekáče a střepy hliněného nádobí. V koutě ale stál solidní stůl se dvěma stejně zachovalými lavicemi na shnilé podlaze... zhroucený seník a chlév, oba prorostlé stromky a keři." (Doktor Garin, 254-255). Sorokin v této epizodě nejen vyvolává ducha záhadných zaniklých společenství (nález kouzelné knihy), nýbrž připomíná i ruskou reálii tzv. mrtvých vesnic, odkud se obyvatelé odstěhovali. Text románu tedy, stejně jako ostatních, tenduje k jisté encyklopedičnosti a k tomu stát se komentářem k obecným jevům prostřednictvím předestření různých modelů a podchycením jejich typologických charakteristik. Putování doktora Garina schematicky zakreslíme do mapy:
Obrázek č. 21: Garinova „odyssea"
231
Obrázek č. 22: Koncepty „malých civilizací"
Heterogenita a hybridita
Antiutopicky a dystopicky vyznívají zmínky o nehumánních bytostech. Rozhojněním typů bytostí obecně se Sorokin znovu kriticky dotýká fenoménů posthumanismu a transhumanismu. Posthumanismus spekuluje i o tom, že „lidé ztratí své privilegium ve prospěch kyborgů, klonů, robotů a dalších inteligentních entit"51. Transhumanismus dále připouští i vytvoření vysoce inteligentních zvířecích druhů. Sorokin jde jako obvykle do krajnosti a kombinuje nad rámec mutací člověk-stroj, člověk-zvíře. V Doktoru Garinovi figurují vedle „malých" a „velkých", známých z Vánice a Telurie, rovněž zombie a jiní: „Od okamžiku, kdy byla v cirkusech celého světa zakázána čísla s cvičenými zvířaty, jen se to tu hemžilo nejrozmanitějšími lidskými bytostmi: k vidění byli teplí a studení lidé, polštáře, okřídlení androgyni, velcí, malí, dívky-květiny, vyšlechtěné v čínských genových laboratořích, a čmeláci chlapci ze Skolkova, kteří ty čínské květinové dívenky opylovali. Po vymizení slonů, tygrů či opic moderní cirkus zaplavily lidské karikatury, rafinovaný sex a kruté zápasy na život a na smrt." (Doktor Garin, 192-193). Nepřirozené šlechtění má neblahé důsledky pro lidstvo i pro samotné, často ve své jednostrannosti nebohé, nově vzniklé druhy: „Antropomorfismu byla hned po první válce zasazena taková rána, že ji lidstvo jen sotva dokáže vyhojit a zacelit." (Doktor Garin, 422). Konec konců tato krize je vidět i na political beings, kdy se z nejmocnějších mužů a ženy světa staly neforemné bloby. Zobrazený technologický
51 LES DEFIS DU TRANSHUMANISME [online]. L'impact et les enjeux des nouvelles technologies d'exploration et de therapie du cerveau (Rapport), 13. 3. 2012 [cit. 16-10-2022]. Dostupne z: http://www.senat.fr/rap/rll-476-l/rll-476-153.html.
232
a antropologický vývoj potvrzuje teze o posloupnosti sledovaných textů. Den opričníka je čistě humánním projektem, roboti jsou zde bráni ještě jako stroje, Vánice, Telurie a Doktor Garin entity multiplikují, ještě je ale klasifikují. V Manaraze je smíšenost (antropomorfové, zoomorfové, hologramy) přijímána jako neutrální.
Světem 60. let 21. století podle Sorokina prostupuje všeobecná heterogenita a hybridita i v oblasti výroby („švýcarsko-čínská technologie" na produkci biorobotů), etnicity („rusko-vietnamský Číňan") a kultury: „V Ústřední městské nemocnici vždy hlučně oslavili katolické Vánoce, poté japonsky tiše a zdrženlivě Silvestra a Nový rok. No a pak už nadcházel čas ruských Vánoc. Máša, která byla z poloviny Židovka, ze čtvrtiny Ruska a z té zbylé čtvrtiny kazašská Němka s patriarchálními katolickými rodinnými dějinami, vždy zdobila na všechny tři svátky jeden jediný stromek. A tak to bylo i tentokrát." (Doktor Garin, 431). Pozorujeme též lokální kosmopolitismus: v Barnaulu jsou k dispozici tradiční turecké lázně, obyčejné ruské lázně i sauna. Zdá se však, že proces akulturace se zastavil a význam a pozornost znovu získaly specifické kulturní unikátní jevy, národní kulturní dědictví, například altajský alikfoní zpěv, místní léčebné recepty, výroba kamenných hodin jedním rodinným klanem apod. Osobní národní identita se také vrací k tradicím. Sorokin, jak je pro něho typické, volí příklady z oblasti jídla. Donald si k snídani sype do misky křidýlka a zmrzlinu a vše zalévá Coca-Colou, Silviovi servírují jeho milované spaghetti bianca, kdežto Vladimirovi zase pohanku s pečenými houbami. Jedinec je s to reprezentovat svůj národ, což vidíme dokonce až v propojení se s „totemickými zvířaty" (v postmoderním duchu to může ovšem být i pouhá hra s brandy): „Donald, pokrytý orlími péry, a pak Silvio ve lví kůži a za ním Vladimír medvědí kůži." (Doktor Garin, 197). Výmluvná je v tomto smyslu scéna pohřbu ještě ze sanatoria, kdy každý ze zúčastněných provádí vlastní rituály podle národních zvyků: „Doktorka Páková pak nad nimi pronesla krátkou řeč v angličtině, Angela zase ještě kratší latinskou modlitbičku za zesnulé... Silvio se pokřižoval a oba náhrobní kameny políbil. Justin se poklonil, Vladimír kameny pohladil a zahuhlal „já to nebyl", Donald do nich uhodil pěstí a zavrčel „ashes to ashes!" (Doktor Garin, 96).
Jak je zřejmé, společnost i jedinec jsou multilingvální a jazyky se střídají podle situační potřeby. Garin se snaží každého klienta pozdravitv jeho jazyce, prezident AI taj ské republiky se k lidu obrací v altajštině, angličtině a mongolštině. Linguou francou zůstává angličtina, pro prostor bývalého Ruska ruština. Když skupina ze sanatoria někoho na cestě potká, navazuje kontakt většinou v angličtině, pak zkouší ruštinu a dále jazyky lokální. Jazyk se ve válce mění v útočnou i obrannou zbraň: „„Nestřílejte!" křikla Páková altajsky. „Nestřílejte!" zaječela Máša čínsky. „Nestřílejte!" úpěla Saltanat kazašsky. „Nestřílejte!" ozval se italsky také Silvio. „Né-stří-lej-tééé!" zvolal Garin zpěvavou ruštinou, připomínající zvolání pravoslavného popa. „Vy jste Rusové?" zeptal se zvučným vysokým hlasem jeden z jezdců. „Jo, Rusové!" zaburácel Garin. „Zaplaťpánbu! Zastavit palbu!" (Doktor Garin, 127). V románu se objevuje i nový, smyšlený jazyk černoušů vzniklý, příznačně, také křížením: „Přímo pekelná směs. Když se rodil ten debilní projekt Hranaz, v Biomolu-2 dali dohromady geny nej militantnějších a zároveň nejmrazuvzdornějších národů SSSR: Kavkazanů, Jakutů i Korjaků. Ten jejich jazyk se pro účely vzájemné komunikace zrodil sám a potom navíc ještě mutoval. Altajci nebo Kazaši mu nerozumějí." „Rusové taky ne..." ušklíbl se Garin." (Doktor Garin, 343).
Vlastní jazyk tedy nepřestává být významným atributem etnické identity. Sorokin přirovnává roli ruštiny v nových podmínkách k postavení hebrejštiny: „Po třech válkách jsme roztroušení po celém světě tak, že už nás nikdo nedá dohromady. To dokáže jedině mateřština." (Doktor Garin, 131). Situace se ale co se týče komunikace vrací, až na výjimky, do doby předdigitální. Bez „chytrých blech" z Manaragy, bez překladačů, s vypadávajícím signálem a nefunkčním spojením obecně („...do Chabarovská letí nanejvýš tak poštovní holub..." Doktor Garin, 262). se hrdinové musí spoléhat na své vlastní znalosti. Komunikace je zjednodušená až f rázovitá (Garinova znalost angličtiny je „prostinká"), často napjatá v krizových situacích, smíšený multilingvní proud se podobá jakési hatmatilce. Nicméně exkluzivní dovednosti, jako je perfektní oxfordská angličtina jedné z lékařek, Garinova obstojná „gymnaziální" němčina, získávají, spolu se vzděláním, znovu na hodnotě.
233
Etnicita
S osobní národní identitou nemívají postavy problém. Sám Garin se jednoznačně cítí být na prvním místě Rusem. Ke své ruskosti se hlásí, a dokonce na ni při setkání s neznámými lidmi spoléhá jako na určitou ochrannou značku. Na druhém místě je pro něj identita konfesní (lékař-psychiatr), na třetím genderová (heterosexuální muž). Neopominutelná je i jeho identita lokální („my, ruští Altajci").
Vzhledem k nivelizaci etnicity v Manaraze bychom očekávali, že se národnostní rozdíly budou v Doktoru Garinovi více stírat. V rovině sociální a geopolitické však etnicita zůstává průvodním rozlišovacím znakem jednotlivce i skupiny. Například statkářka se snaží etnicitu relativizovat, stejně ale podle ní „své" vesničany identifikuje: „A co jsou zač původem - zda Altajci, Kazaši, Rusové, Číňani - to je mi fakt jedno! Mně stačí, když ten člověk dobře pracuje a nehloupne." (Doktor Garin, 138). V černoušské kolonii se pracanti třídí k národnostně homogenním stolům, Garin tedy přisedne ke stolu ruskému. Na stejné události tu lidé reagují podle kulturně odlišných vzorců: „Číňani se chopili destiček a pustili se do díla, kdežto Mongolové a Altajci práci spíše jen předstírali. Rusové pracovali, ale přitom se modlili a ronili slzy." (Doktor Garin, 349).
Ve válečných podmínkách všeobecné ostražitosti začíná naopak bujet nacionalismus, xenofóbie a rasismus, rodí se (neo)imperialismus: „Turek tlačí na Číňana, Číňan zase na Kazacha a ten se tím pádem hrne k nám na Altaj. Tak co s tím?" (Doktor Garin, 256). Stoupá atmosféra ohrožení a s ní se vyprofilovává heteroimage jiného jako nepřítele. Představy o jiných se utvářejí stále podle stejných mechanismů. „Oni" jsou ti nenormální, nečitelní, primitivnější než my, více se podobají démonům a zvířatům než lidem, kolují o nich „stovky nejrůznějších zkazek". Nedá se jim porozumět ani se s nimi dorozumět: „Černoušům normální člověk nerozumí. A nejspíš by to ani nebylo dobrý." „Těm v palicích šoustaj močálový ropuchy!" zažertoval drsně Miťka. „Žijou si svůj vlastní život," přikývl Pavel. „A v tom se našinec nevyzná nikdy." (Doktor Garin, 338). „Cizí" jsou podlí a falešní, nedodržují dohody ani podepsané smlouvy. „Oni" jsou agresory, pro které platí nálepky jako „svině", „zrůdy", „vrazi", kdežto „my" se pasujeme do role mírotvorců: „Kapčaj Mundus poděkoval altajským zvláštním jednotkám i národní gardě za statečnost na bitevních polích a diplomatům zase za moudrost a důslednost u jednacího stolu. Vyjádřil také přesvědčení, že mírumilovný lid Altajské republiky je vždy připraven k obraně své země a že zahraniční agresoři si vylámou zuby na neochvějné jednotě Tulabarů, Čelkanů, Teleutů, Telengitů, Kumandinců, Rusů, Ukrajinců, Němců, Kazachů, Číňanů a Mongolů, žijících na AI taji jako jedna pospolitá rodina. Zvláštní poděkování prezident adresoval Republice Sacha a Uralské republice - za vojenskou pomoc v boji proti kazašským agresorům." (Doktor Garin, 222). Obzvláštní nevraživost platí tradičně vůči sousedům: „Copak tu nemáte ruské sousedy, hraběnko?" zeptala se Máša. „Sousedi..." pronesla hraběnka a její tvář se rázem zasmušila. „Sousedi!" praštil se vzteklým uchechtnutím pěstí do stolu hrabě Danila. „Sousedi... radši ani nemluvit..." zkřivil opovržlivě rty hrabě Savva. „Ti se nám zrovna nevyvedli, sousedi," pokýval zkroušeně hlavou otec Ioann. ... „Bojujeme s nimi!" „Na život a na smrt!" skoro vykřikl hrabě Savva. „Naši ruští sousedi jsou zplozenci pekel." (Doktor Garin, 146). Jak vidno, autoimage se nepřekrývá s heteroimage. Statkářka z Posadu hodnotí Altajce tak, jak oni Kazachy, tedy jako agresory: „Začali plenit náš Posad, i vojáky s plamenometama na nás poštvali. No a to víte, proti plameňometu není obrany. A přitom jsme my velký lidi mírumilovný... Tohle je moje země, moje půda! A hnusný Barnaulci prostě dostali jen to, co si zasloužili, to dá rozum." (Doktor Garin, 257).
Kolektivní sebeidetifikace a její vylepšování prostřednictvím zhoršování obrazu ostatních je zjevně neměnným principem. Národy se mezi sebou stále porovnávají, dívají se na sebe svrchu: „Mně nadávali Gařín-Tatařín - přestože jsem rodilý Rus." (Doktor Garin, 335). Opakují se i klasické etnické stereotypy. Číňané jsou pokoutní, japonská kultura vyspělá, Švýcarsko nadále luxusní. A Česko zůstává mimo minuciózní rozlišovací schopnost autora. Sorokin tentokrát zmiňuje Karlovy Vary ve výčtu bahenní ch lázní. Jak známo, Karlovy Vary nejsou lázně bahenního typu: „Říkám jen,
234
že v Evropě jsou taky velmi dobré bahenní lázně," pokračovala obezřele a vyměnila si s Garinem významný pohled. „Karlovy Vary, Piešťany, Hévíz, Abano Terme..." (Doktor Garin, 30).
Ruská národní identita
V otázce vývoje Ruska představuje Doktor Garin zajímavé intermezzo mezi Telúru a Manaragou. Rusové jsou v Doktoru Garinovi ještě těmi, co docela nedávno vládli celému světu, žijí zde lidé, co se označují za etnické Rusy, jako doktor Garin sám, i když ruská státnost neexistuje. Rusové jsou roztroušení po celém světě a na svém bývalém území naopak promícháni s velkým množstvím jiných národů, etnik, ethinií, komunit či nehumánních entit. Tradiční prostorové - a tím i identifikační -rysy Ruska Sorokin ještě více dekonstruuje. Převrací poměry velký-malý, důležitý-nedůležitý, středový-okrajový. Významnost se stěhuje jinam, a to tam, kde je mír: „Nad mobily se okamžitě rozzářily nabídky možných letů - třeba do Ťumeni, Jekatěrinburgu, Permu, Ulánbátaru, Baku, Taškentu, Charbinu i do vytouženého Chabarovská..." (Doktor Garin, 218). Pohyb nezvykle směřuje na východ a na evropskou část Ruska se hledí jako na periferii: „Ále... na západě, za Uralem!" (Doktor Garin, 207).
V postavách Rusů se projevuje i něco pozitivního, ryzího a pro zkušenost lidstva nenahraditelného, jako třeba srdečnost, velkorysost, experimentátorství, úcta k vysoké kultuře i folklóru. U obyvatel některých Garinem navštívených obcí zaznamenáváme dokonce vlnu nijak neparodované rusofilie: „Ruští hosté na nás působí jako altajský balzám." (Doktor Garin, 135); „Dnešek do našeho domu přivedl poutníky mluvící velkým ruským jazykem. Což je dar. A já Bohu a jeho andělům děkuji, že se tak stalo." (Doktor Garin, 145-146).
V Doktoru Garinovi můžeme sledovat, jak se rozpojují jednotlivé složky heteroimage. Zatímco obyčejní Rusové jsou zobrazováni kladně nebo neutrálně, nikoli skepticky, o ruských vládcích píše Sorokin, a to soustavně, jako o monstrech („kremelská Godzila") neboje dehonestuje, zde ovšem i spolu s jinými bývalými světovládci, prostřednictvím grotesky, karikatury, nejčastěji hypertrofií odpudivé tělesnosti. Znesvěcení provádí i s „ruskou ideou". Ve Dni opričníka navrhovaly postavy v agitační hře dodávat na Západ namísto ruského plynu „ruský prd", v Doktoru Garinovi je „ruský prd" ztotožněn přímo s „ruským duchem": „Vladimíre!" plácl Silvio vší silou po zádech svého souseda. „Tak nám předveď, že síla ruského ducha není jen mýtus!"... Vladimír se mlčky vydal doprostřed stolu. Pak přizvedl svou trénovanou, pěstěnou a čínskými lékaři mnohokrát omlazovanou zadnici a znehybnel. Nejdřív se ozvalo cosi jako niterné kručení, které se rychle proměnilo ve výhružný řev, který vystřídal mocný prd, pak ještě jeden, a ještě..." (Doktor Garin, 81).
Do frašky a persifláže překlápí Sorokin vlastně celou politiku a geopolitiku, pošpiňuje ji, a tím ji znevažuje. „Vítězství demokracie nad temnými silami" v románu zpodobňují souložící brontosaurus a tyranosaurus na dortu slavnostní večeře, „toho epochálního dne, kdy byla ve Štrasburku podepsána dohoda Malé Prdele..." (Doktor Garin, 55). Geopolitickou mapu světa autor tvoří na pozadí panoptikálního výjevu tajného prodeje relikvií Leninova pochovávaného těla: „KS Itálie zakoupila Iljičovu pravou ruku, francouzští komunisté levou, komunistická strana Řecka pravé rameno, komunistická strana Španělska levé, komunistická strana USA pravé chodidlo, komunistická strana Spolkové republiky levé koleno, holandští komunisté projevili zájem o palec levé nohy, britská komunistická strana zakoupila prsa a portugalská zase břicho." (Doktor Garin, 45).
Individualismus
Doktora Garina čteme zpočátku s očekáváním, že prvky z Manaragy týkající se civilizačních proměn budou gradovat: globalizace posílí, životní tempo se ještě zrychlí, člověk bude přebývat v plytkém a odosobněném světě bez vztahů. Obě prózy však v těchto aspektech vyznívají takřka protichůdně. Lidé se rychlosti, povrchnosti, umelosti, předstírání a zprostředkovanosti nabažili a zavrhli je: „Lidé se v té tobě dočista přejedli všelijakých hologramů a začali se vracet k papírové knize. Z hologramů,
235
jimž se tehdy říkalo živé obrazy, navíc i s vůněmi, se normálnímu člověku dělalo špatně. A k tomu si připočtěte Reblinnův-Brownsův syndrom, to taky nebyla žádná legrace. Některé státy hologramy dokonce zakázaly." (Doktor Garin, 175).
Naprosto se mění vnímání přírody. Přírodní harmonie kontrastuje s válečnou kakofonií: poklidné šelestění listí, zpěv ptáků či ticho vodního toku představují vysvobození z řevu a praskotu, z vytí střel a granátů. Pobyt v krajině dokáže doktor Garin prožít kontemlativně. Příroda pro něj nepředstavuje nebezpečnou nebo diskomfortní zónu, naopak, podvolení se přírodnímu plynutí ho naplňuje útěchou: „Voda ho přijala jako vlastního... Nejsou tu žádní lidé, jen ticho báječné. Jen Bůh a potom já, květy a stará borovice. A taky ty, můj sne!... Oddal tomu klidnému, čistému, vysokému, nedosažitelnému a vskutku nekonečně moudrému nebi." (Doktor Garin, 247-248). V imagologickém prizmatu je tento motiv významný v tom, že se vnímání jedince v existenciální rovině posouvá k univerzalismu, v nazření člověka o sobě, k upuštění od kategorizace. Po absolutním znejistění všech axiologických kategorií se lidé navracejí k základním hodnotám. Doktor Garin je adorací jednoduchosti. Aby byl hlavní hrdina Manaragy Géza spokojený, musí eskalovat své zážitky, jinak nic necítí. Potřeby doktora Garina se rapidně redukují: vyspat se, odpočinout si, najíst se, zakouřit si, a hlavně se dostat do bezpečí a ke svým blízkým.
Mění se i hodnocení nomádství. V Doktoru Garinovi je hrdinova cesta nedobrovolná a přináší především strádání (přepadení, zajetí, hrozba utopením). Dopravní prostředky se užívají ad hoc a může jimi být i samohyb na bramborový pohon (převzato z Telurie) či primitivní vor. Nakonec doktorovi zbývají jen vlastní nohy, respektive protézy a poustevnická hůl. Na cestě však zažívá něco nového, čekají ho setkání, jež ho změní, prochází určitými přechodovými rituály a zasvěcením. Díky fyzické i psychické námaze a odvážnému překonání nástrah může dosáhnout cíle cesty a v jejím průběhu vyzrát. Doktor Garin říká: „My všichni jsme tuláci toulaví..." (Doktor Garin, 138) Postavy z Doktora Garina však nechtějí být nomády v přímém ani přeneseném smyslu. Snaží se už nikam se neharcovat, preferují usebraný život mezi svými, rozvíjejí emoční vztah k místu a touží zachovat status quo: „Co ještě chceme? Kam se ženeme? Kam se s tím svým plánováním a předpoklady plahočíme?" (Doktor Garin, 247-248). Přichází veliké zklidnění: „Garine! Ráda bych připila na to, aby se nic neměnilo." (Doktor Garin, 174).
Svět Doktora Garina je daleko více autentický, i když částečně stále fikční. Neodehrává se v simulovaném prostředí. Například ve vesnicích kolem Posadu si mužici nehrají na mužiky, ale jsou to opravdoví mužici, co provozují starý způsob života, včetně konkrétního myšlení a primitivní víry: „Bez ježíšovský modlitby bysme vskutku byli jako třísky v říčním proudu - ať se nad náma Pán smiluje a zachrání nás!... Pán sedí nad naším světem na neprůhledným oblaku." (Doktor Garin, 254, 259). Samovar, přírodní likéry, jabloňové a višňové sady nejsou imitované nebo nakašírované, ale skutečné. Mohli bychom tvrdit, že v Doktoru Garinovi mluví Sorokin i o překonání epistemické krize, tj. krize důvěry v poznávací proces jako takový, důvěry v pravdivost. Poznání je opět možné.
Na závěr můžeme říci, že Doktor Garin nabízí určité životaschopné koncepty existence jedince i společnosti. Ty spočívají v obnově nejen komunitního, ale i rodového, rodinného a párového života a také v obrození významu originality, unikátnosti, ocenění znalostí, umu práce. Řešení se nabízí také ve spojení s přírodou, ve spočinutí člověka v klidu na místě, revitalizaci tělesných sil, vyčištění od technologického smogu. Postava Angely si stěžuje, že dnešní lidé si „svého osobního pohodlí nejen považují, ale začínají ho chápat jako vrchol všeho svého snažení." (Doktor Garin, 200). Nerozumí tomu, že nikoho nezajímá „velké dílo". Právě v tom však dle našeho názoru Doktor Garin završuje poselství všech sledovaných textů. Pouze opričník Pařez se dál „kopoší" a točí jako krysa v kole podle požadavků systému, ostatní hrdinové se z „globálního „bezedného pytle" (Doktor Garin, 420) vymaňují, jako by se zvoláním „K čertu s tím vším!", a navracejí se k sobě samým. Telurie končí poustevnictvím, Géza doputuje do nitra hory, Topolův Potok se zavírá ve vlastím pokoji, Ilja se vrací do starého Domova, rodina z Citlivého člověka vyráží hledat domov nový. A Doktor Garin
236
se usazuje v příjemném chabarovském bytě se znovunalezenou Mášou: „Amo. Ra. Mut. To je náš svět. Nejlepší svět v celém Vesmíru." (Doktor Garin, 436).
237
Svět knihy, Praha, 2023: Vladimir Sorokin, Vladimir Pistorius, Michaela Pešková Fotografie Petr Pešek
238
Použitá literatura
Primární literatura
SOROKIN, V. Den opričníka. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2009.
SOROKIN, V. Den' opričnika [online]. Moskva: Zagarov, 2006 [cit. 2023-04-21]. Dostupné z: http://loveread.ee/read_book.php?
SOROKIN, V. Doktor Garin. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2022
SOROKIN, V. Doktor Garin [online]. Moskva: Corpus, 2021 [cit. 2023-04-21]. Dostupné
z:https://fantasy-worlds.org/lib/id31986/read/
SOROKIN, V. Manaraga. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2017.
SOROKIN, V. Manaraga [online]. Moskva: Corpus 2017 [cit. 2023-04-21]. Dostupné z: https://fantasy"-worlds.org/lib/id25703/read/
SOROKIN, V. Teluria [online]. Moskva: Corpus 2013 [cit. 2023-04-21]. Dostupné z:
https://fantasy-worlds.org/lib/id29283/read/
SOROKIN, V. Telurie. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2013.
SOROKIN, V. Vánice. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2010.
SOROKIN, V. Vladimir Putin sits atop a crumblingpyramidof power [online]. The Guardian, 27.2.2022 [cit. 20-09-2022]. Dostupné z:
https://www.theguardian.com/commentisfree/2022/feb/27/vladimir-putin-russia-ukraine-power
TOPOL, J. Citlivý člověk. Praha: Torst, 2017.
TOPOL, J. Chladnou zemí. Praha: Torst, 2009.
TOPOL, J. Jáchym Topol: Nemůžu se zastavit. Praha: Portál, 2000.
TOPOL, J. Kloktat dehet. Praha: Torst, 2005.
TOPOL, J. Sestra. Praha: Torst, 1994.
TOPOL, J. Supermarket sovětských hrdinů. Praha: Torst 2007.
Sekundární literatura
Recepce díla Vladimíra Sorokina
ABASEVA, M. Sorokin nulevych: v prostranstve mifov o nacionalnoj identičnosti. Vestnik Permskogo universiteta: rossijskaja i zarubežnaiafilolologija, JSfe 1, 2012, s. 202-209. BAUMAN, Z. Ot palomnika k turistu. Sociologičeskij žurnál, 1995, JSfe 4, s. 133-154. BAVILSKIJ, D. Nastalo nikogda [online]. Častnyj korrespondent, 13.4.2010 [cit. 2022-02-08]. Dostupné z: http://www.chaskor.ru/article/nastalo_nikogda_16677
BIBERGAN, E.S. Rycar bez stracha i upreka: chudožestvennoje svojeobrazijeprózy Vladimíra Sorokina. St. Petersburg: Petropolis. 2014.
BLAIR, E. The wait: On Vadimir Sorokin. [online]. The Nation Match, 25 [cit. 2022-10-16]. Dostupné z: https://www.thenation.com/article/archive/wait-vladimir-sorokin/ BOGDANOVA O. V. Kontseptualist, pisateľ i chudožnik Vladimir Sorokin. St. Petersburg: Filologičeskij fakuľtet Sankt-Peterburgskogo gosudarstvennogo universiteta, 2005. BORŮVKOVÁ, K. Nepřeložitelné ze Sorokina. Diplomová práce. Praha: Univerzita Karlova, 2019. BURKHART, D. Poetik der Metadiskursivität: zum postmodernen Prosa, Film- und Dramenwerk von Vladimir Sorokin. München: Verlag Otto Sagner, 1999.
BUTRTN, D. Samosžigajuščejesjaproročestvo: novyj roman Vladimíra Sorokina - o buduščich nas vnutri Jevropy [online]. Kommersant, 13.03.2017 [cit. 2022-10-16]. Dostupné z: https://www.kommersant.ru/doc/3240558
CINGER, F. Rusko pod xenofobní vládou Gosudara. Právo, 2009, JV» 261, s. 13.
239
DANIKIN, L. Novyj Sorokin. «Telluria» kak enciklopedija russkoy řeči [online]. AfichaDaily, 13.10.2013 [cit. 2022-11-13]. Dostupné z: https://daily.afisha.ru/archive/vozduh/books/telluriya-kak-enciklopediya-russkoy-rechi/
DANIKIN, L. O čem na samom dele Manor aga Vladimir a Sorokina [online]. Afisha Daily, 5 fevralja2018 [cit. 2022-10-16]. Dostupné z: https://daily.afisha.ru/brain/4792-o-chem-na-samom-dele-manaraga-vladimira-sorokina-obyasnyaet-lev-danilkin/
DANIKIN, L. Telluriia kak enciklopedija russkoj řeči [online]. Afisha Vozdukh, 17 oktjabrja 2013 [cit. 2022-10-16]. Dostupné z: https://srkn.ru/criticism/telluriya-kak-entsiklopediya-russkoi-rechi.html
DOBRENKO, J, KALININ, I., LIPOVECKIJ, M. „Etoprosto bukvy na bumage ". Vladimir Sorokin:posle literatury. Moskva: Novoje literaturnoje obozrenije, 2018.
FJUMONOVA, T. Chinese Russia: Imperial Consciousness in Vladimir Sorokinš Writhing. Region, 2014, N° 3, s. 219-244.
GENIS, A. Moj Sorokin. In: DOBRENKO, J, KALININ, I, LIPOVECKIJ, M. „Etoprosto bukvy na bumage". Vladimir Sorokin: posle literatury. Moskva: Novoje literaturnoje obozrenije, 2018, s. 11-29.
GERASIMOV, I. „Pravda russkogo tela" i sladostnoje voobraženije soobšestva. In: DOBRENKO, J, KALININ, I., LIPOVECKIJ, M. „Etoprosto bukvy na bumage ". Vladimir Sorokin: posle literatury. Moskva: Novoje literaturnoje obozrenije, 2018, s. 512-524. GILLESPIE, D. Author and authority in the work of Vlasimir Sorokin. VestnikPermskogo universiteta: rossijskaja i zarubežnaiafilolologija, N° 1, 2012, s. 232-237. GLANC, T. Antrpologičeskije narkotiki Sorokina. In: DOBRENKO, J, KALININ, I., LIPOVECKIJ, M. „Etoprosto bukvy na bumage ". Vladimir Sorokin: posle literatury. Moskva: Novoje literaturnoje obozrenije, 2018, s. 204-217.
GOROCHOV, A., SEVCOV, V. Dalnějšeje razčlenennije Sorokina [online]. Topos September 30, 2004 [cit. 2022-10-16]. Dostupné z: www.topos.ru/article/2828
HOLLWERTH, A. Den opričnika   die Vision eines pseudosakralen, totalitären High-Tech-Imperium zwischen Rekonstruktion und Dekonstruktion. Anzeiger für Slawische Philolologie, 2010, Na 37, s. 55-59.
HOLM, K. WLADIMIR SOROKINS DÜSTERE RUSSLAND-VISION. Die Monstersklaven sind unter uns [online]. Frankfurter Allgemeine Zeitung, 09.12.2008 [cit. 2022-10-16]. Dostupné z: https://www.faz.neťaktuell/feuilleton/buecher/autoren/wladimir-sorokins-duestere-russland-vision-die-monstersklaven-sind-unter-uns-1742272.html
CHLUPÁČOVÁ, K. Svět parodií a karikatur Vladimíra Sorokina. Svět literatury, 2012, N° 46, s. 127-135.
JUZEFOVIC, G. «Doktor Garin» - novyyj roman Vladimíra Sorokina, prodolženije «Meteli» [online]. Medúza, 24.4.2021 [cit. 13-11-2022]. Dostupné z:
https://meduza.io/feature/2021/04/24/doktor-garin-novyy-roman-vladimira-sorokina-prodolzhenie-meteli
KITZLEROVÁ, J. U prostřené tabule. Tvar, 2018, N°l 4, s. 22.
KOZÁK, B. Rosja za kamiennym múrem. Nowe šredniowiecze w twórczošci Wladimira Sorokina
(na przykladzie powiešci Dzieň oprycznika). Acta Neophilologica, 2016, N° 2, s. 213-221.
KOLOUCHOVÁ, B. Jeden den Andreje Daniloviče. Reflex, 2010, Na 1, s. 57.
KOTKIN, S. A. Dystopian Tale of Russia's Future [online]. The New York Times, 11. 3. 2011 [cit.
2020-03-21]. Dostupné z: https://www.nytimes.com/2011/03/13/books/review/book-review-day-of-
theoprichnik-by-vladimir-sorokin.html
KRIER, A. Vladimir Sorokin's „Neuse Russland" zwischen Zuckerkremeln und Körperstralen: Die Zukunf als Vergangenhet. In: Wiener Slawistischer Almanach, 2011, s. 171-200. KUČERSKAJA, M. Pojedajuščij svoj chvost [online]. Vědomosti, 20. 10. 2013 [cit. 2020-03-07]. Dostupné z: https://www.vedomosti.rU/newspaper/articles/2013/10/21/poedayuschij-svojhvost#cut
240
KUČERSKAJA, M. Telluria: Vladimír Sorokin opísalpostapokaliptičeskii mir [online]. Vedomosti, 21 oktjabrja2013 [cit. 2022-10-16]. Dostupné z:
https://RU-SOROKW.LIVEJOURNAL.COM/275039.HTML7THRE AD=636511
KUPKA, V. V nákaze opričniny. In: LORKOVA, Z. (ed). Vladimír Sorokin. Tvorca mnohých tvárí.
Interpretačné podoby v slovenskom kultúrnom priestore. Bratislava: Slovac Acad. Press, 2012, s.
35-37.
KURCATOVA, N. Vladimír Sorokin napísal roman o raspade Rossii i Evropy [online]. Izvestija, 20 oktjabrja 2013 [cit. 2022-10-16]. Dostupné z: https://srkn.ru/criticism/vladimir-sorokin-napisal-roman-o-raspade-rossii-i-.html
KUSA, M. Od Bulgakova k Sorokinovi. Tragický pocit ruského intelektuála 20. storočia v slovenskom kultúrnom priestore. In: LORKOVA, Z. (ed). Vladimír Sorokin. Tvorca mnohých tvárí. Interpretačné podoby v slovenskom kultúrnom priestore. Bratislava: Slovac Acad. Press, 2012a, s. 96-103.
KUSA, M. Vladimír Sorokin v slovenskej a českej recepcii ako správa o stave kultúrnych priestorov. In: LORKOVA, Z. (ed). Vladimír Sorokin. Tvorca mnohých tvárí. Interpretačné podoby v slovenskom kultúrnom priestore. Bratislava: Slovac Acad. Press, 2012b, s. 104-115. LATYNINA, A. Crazy Quilt Vladimíra Sorokina. Novyj mir, 2014, Na 3, s. 182-189. LIPOVECKIJ, M. Avtoportret chudožnika s grilem. Manaraga i literaturocentrizm. In: DOBRENKO, J, KALININ, L, LIPOVECKIJ, M. „Etoprosto bukvy na bumage ". Vladimír Sorokin: posle literatury. Moskva: Novoje literaturnoje obozrenije, 2018, s. 634-646. LIPOVECKIJ, M. Sovetskije i postsovetskije transformaciji sjužeta vnutrennej kolonizácii. In: ERKIND, A, UFFELMANN, D., KUKULIN, I. (eds.). Tam, vnútri: praktiki vnutrennei kolonizácii u kuľturnoj istoriji Rossiji. Moskva: Novoje literaturnoje obozrenije, 2012, s. 809-45. LORKOVA, Z. (ed). Vladimír Sorokin. Tvorca mnohých tvárí. Interpretačné podoby v slovenskom kultúrnom priestore. Bratislava: Slovac Acad. Press, 2012.
LORKOVA, Z. Východ verzus Západ v diele Opričníkov deň. In: LORKOVA, Z. (ed). Vladimír Sorokin. Tvorca mnohých tvárí. Interpretačné podoby v slovenskom kultúrnom priestore. Bratislava: Slovac Acad. Press, 2012, s. 64-73.
MORTENSEN, S.A. Russlands uforutsigbare fortid [online]. Vagant, 30.12.2017 [cit. 2022-10-16]. Dostupné z: vagant.no/vladimir-sorokins-spadommer-om-russlands-uforutsigbare-fortid/ MRÁZEK, O. Sorokinův Den opričníka je i o nás. Literárni noviny, 2009, N° 43. Nové knihy [příloha], s. A.
NARTNSKAJA, A. Kniga o vkusnoj i duchovnoj pišče: o novom romane Vladimíra Sorokina Manaraga [online]. Nov aj a Gazeta, 10 marta 2017 [cit. 2022-10-16]. Dostupné z: www.novayagazeta'ru/articles /2017 / 03/06/ 71708
NEMEC, J. Po střetu civilizací: chmurná i humorná budoucnost v novém Sorokinově románu. Respekt, 2014, JSfe 21, s. 60.
NEZBEDA, O. Naděje je v tom, že žijeme. Host, Nq 5, s. 10.
PALÁN, A. Román Manaraga od Vladimíra Sorokina popírá, že literatura ztrácí obsah, [online] Hospodářské noviny, 27.10.2017 [cit. 20-09-2022]. Dostupné z: https://archiv.hn.cz/cl-65931400-vladimir-sorokin-manaraga-pistorius-olsansa-kniha-recenze-rusko
PAVELKA, Z. Opri ční ci přesedlali na mercedesy. Právo - Praha - Střední Cechy, 2010, N° 88, s. 5. PAVLOVA, O. Vladimír Pistorius a Libor Dvořák. Sorokin je fenomén, který nás jen tak nepustí [online]. Plav, 2022, Na 9 [cit. 20-03-2023]. Dostupné z: https://www.svetovka.cz/2022/ll/09-2022-rozhovor2/
PEŠKOVÁ, M. Sorokinův román Doktor Garin jako postquel. Slavica litteraria. 2022, N° 2, s. 63-82.
PEŠKOVÁ, M. Strategie kosmopolitní versus regionální identity jako dialog se současným světem na příkladu Sorokinových hrdinů. Philologica Rossica, 2022, N° 6, s. 78-97. PEŠKOVÁ, M. Transformace motivu cesty v podmínkách soudobé globalizace (Sorokin-
241
Topol). Opera slavica. 2020, Na 3, s. 19-29.
PEŠKOVÁ, M. Vladimir Sorokin: The Future of Russia. Plzeň: Západočeská univerzita, 2022. POHL, M. Román neromán. XB-1, 2014, Na 8, s. 75-76.
ROESEN, T. Drive of the Oprichnik: On Collectivity and Individuality in Day of the Oprichnik. In: ROESEN, T, UFFELMANN, D. Vladimir Sorokin's Languages. Bergen: Department of Foreign Languages, University of Bergen, 2013.
ROESEN, T, UFFELMANN, D. Vladimir Sorokin's Languages. Bergen: Department of Foreign Languages, University of Bergen, 2013.
ŘEHÁK, M. Recepce románů Vladimíra Sorokina. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, 2020.
REHULKOVÁ, H. Postsovětská postmoderna: Sorokin, Akunin, Pelevin, aneb, Rychlý přehled českého čtenáře o tom, kdo vlastně od dob Nabokova a Solženicyna píše v Rusku romány. Host, 2014, Na 4, s. 41-43.
REHULKOVÁ, H. Sorokin na rožni. Host, 2017, Na 10, s. 86-87.
SLEZÁKOVÁ, A. Z takové vize budoucnosti jde strach. Mladá fronta Dnes, 2009, Na 288, s. B/8. SOKOLOV, B. Novaja geopolitika Vladimíra Sorokina. Zborník Matice Srpske za Slavistika, 2015, Na 87, s. 251-264.
SOKOLOV, B. Novaja geopolitika v novom romane Vladimíra Sorokina [online], bg.ac.rs 2022 [cit. 2023-04-27]. Dostupné z:
http://doi.fil.bg.ac.rs/pdf/journals/ms_zmss/2022-101/ms_zmss-2022-101-16.pdf SPÁČILOVÁ, M. Válka naAltaji, Čína na Sibiři. Co všechno předpověděl Vladimír Sorokin [online], idnes [cit. 20-09-2022]. Dostupné z: https://www.idnes.cz/kultura/literatura/vladimir-sorokin-den-opricnika-doktor-garin-rus-spisovatel. A220510 101215_literatura_ts STRUKOV, V. Medijnyje miry Vladimíra Sorokina: od postmodernizma do postmedija, ili Skandál i logika rannego putinizma. In: DOBRENKO, J, KALININ, L, LIPOVECKIJ, M. „Eto prosto bukvy na bumage ". Vladimír Sorokin: posle literatury. Moskva: Novoje literaturnoje obozrenije, 2018, s. 279-312.
ŠČERBENOK, A. V. Sorokin, travma i russkaja istorija. Vestník Permskogo universiteta: rossijskaja i zarubežnaiafilolologija, Na 1, 2012, s. 211-213. ŠIMEČKA, M. Karneval neřesti. Respekt, 2009, Na 47, s. 58.
ŠOFAR, J. Živago, Gulliver, Garin. Fantasmagoricképuzzle z blízké budoucnosti [online]. Reflex, 9.8.2022 [cit. 20-09-2022]. Dostupné z:
https//www.refl ex.cz/clanek/kultura/114507/zivago-gulliver-garin-fantasmagoricke-puzzle-z-blizke-budoucnosti.htm
ŠTINDL, O. Putin se definitivně odkopal. Představa «europeizovaného» Ruska je infantilní
[online]. Echo24.cz, 20.3.2022 [cit. 2022-10-9]. Dostupné z: https//www.echo24.cz/a/SUSsX/putin-
se-definitivne-odkopal-predstava-europeizovaneho-ruska-je-infantilni
SVATOŇ, V. Šokující Sorokinovo Rusko. Lidové noviny, Na 274, s. 8.
TOMEK, M. Za Velkou ruskou stěnou. Host, 2010, Na 2, s. 70-71.
TOMEK, M. Budoucnost na úrovni intonace. Host, 2014, Na 29, s. 94-95.
TROTMANN, T. O. Mythopetics of Post-Sovier Literatury Fiction: Viktor Pelevin and Vladimi
Sorokin. Chicago: University of Chicago, 2017.
UFFELMANN, D. Eurasia in the Retrofuture: Dugin's „Telrurokratiia", vladimir sorokin's Telluriia. Welt der Slaven-Halbjahresschriftfur Slavistík, 2017, Na 2, s. 360-384. UFFELMANN, D. Vladimir Sorokin's Discourses. A Companion. Boston: Academic Studies Press, 2020.
UFFELMANN, D. The Chinese Future of Russian Literature: «Bad Writing)) in Sorokin's Oeuvre. In: ROESEN, T, UFFELMANN, D. Vladimir Sorokin's Languages. Bergen: Department of Foreign Languages, University of Bergen, 2013.
242
WEISS, T. Tři otázky pro... Libora Dvořáka [online], rn.kosmas.cz, 28.4.2014 [cit. 2022-11-13]. Dostupné z: https://m.kosmas.cz/Reviews/Detail/10391/?type=MediaReview VANIČEK, J. Angažované umění pod troskami staré Evropy. Tvar, JV° 7, s. 10.
Recepce díla Jáchyma Topola
BÍLEK, P.A. Topolův román ... uličnický. Tvar, 1994, Na 16, s. 17-18.
BOĚTSCH, G.,VILLAIN-GANDOSSI, Ch. Stéréotypes dans les relations Nord-Sud, Hermes 30 (Cognition, Communication, Politique). Paris: CNRS Editions, 2001.
BRUIN, E.D. Překladatelské glosy [online]. iLiteratura, 9. 1. 2006 [cit. 2018-0-28]. Dostupné z: https://www.iliteratura.cz/clanek/18489-topol-jachym-kloktat-dehet
DLOUHÝ, H. Jáchym Topol začal Kloktat dehet v Siřemi. Žatecký a lounský deník, 2011, Nq 2, s. 2.
ELGENKING, L. Pikareskní kojot Ilja. Modelpícara a model trickstera v románu Jáchyma Topola
Kloktat dehet [online]. iLiteratura [cit. 2018-0-28]. Dostupné z:
https://www.iliteratura.cz/clanek/24615-engelking-leszek-pikareskni-kojot-ilja
ENGELKING, L. „V mládí jsem občas chtěl být Polák..." Polsko, polština a Poláci v románu Sestra
Jáchyma Topola. In: ŘÍHA, I. Otevřený rány. Praha: Torst, 2013, s. 77-88.
HAMÁN, A. Variace na temnou strunu. Tvar, 2005, JSfe 20, s. 21.
HELLER. J.M. Temná strana Posázaví. Nejen, [online]. iLiteratura.cz, 19. 4. 2017 [cit. 2018-10-28]. Dostupné z: https://www.iliteratura.cz/clanek/38103-topol-jachym-citlivy-clovek CHVATÍK, K. Zběsilost. Tvar, Na 6, s. 17.
JAKL, L., KLAUS, V, WEIGL, J. Smí spisovatel Topol napsat román Citlivý člověk? [online]. Parlamentní listy, 13.07.2017 [cit. 2018-01-28]. Dostupné z:
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Ladislav-Jakl-Vaclav-Klaus-Jiri-Weigl-Smi-spisovatel-Topol-napsat-roman-Citlivy-clovek-495966
JANOUŠEK, P. Jáchym Topol: Citlivý člověk, Torst, Praha 2017. Tvar, 2017, Na 11, s. 2. JUŘÍKOVA, E.F. Bastard, aneb Legenda o zániku českého národa. Host, 2005, N° 7, s. 66-67'. KLÍČOVÁ, E. Volnoběhy krásných slov. Host, 2017, jY« 6, s. 48-49.
KONRÁD, D. Kozáčtí koně se napijí ze Sázavy. V novém románu Jáchyma Topola se znovu vzpíná ruská říše [online]. iHNed.cz,13. 5. 2017 [cit. 2023-4-28]. Dostupné z: https://archiv.hn.cz/cl-65726170-j achym-topol-citlivy-clovek-kniha-torst KOPÁČ, R. Psanec na nekončící cestě. Právo, 2005, JSfe 256, s. 17.
KOUBA, K. Ze dna sázavských bahen [online]. A2, 2014/11. [cit. 2019-03-27]. Dostupné z: https://www.advojka.cz/archiv/2017/14/ze-dna-sazavskych-bahen
KRÁLÍKOVÁ, A. Autorské tváře v knižních zrcadlech. Obrazy autorů současné české literatury v perspektivě kulturního transferu. Příbram, Pistorius & Olšanská, 2015. KUDLOVÁ, K. ...román podryvný. Souvislosti, 2006, jY« 2, s. 281-284. LJUBKOVÁ, M. Román ironický, elastický, odporující... Souvislosti, 2006, JSfe 2, s. 278-280. MERENIUS, A., FICOVÁ, S., LINHART, P, KVÍČOVÁ, E. Odcházení vybroušeného jazyka. Diskuze Aleše Merenia - Sylvy Ficové - Patrika Linharta - Evy Klíčové. Host, 2017, N° 6, s. 50. NOVOTNÝ, V. Sestra: strhující, moderní český román. Práce, 1994, JSfe 2182), s. 7. OHNISKO, M. Tohle taky zvládnem: s Jáchymem Topolem o jeho románu Citlivý člověk, zaprodaných gerontech a naději lidstva. Tvar, 2018, N° 7, s. 4-5.
PENÁS, J. Spisovatel v současnosti je šnek. S jemným mužem Jáchymem Topolem o vzdorování soumraku [online]. Echo24, 28. ledna 2022 [cit. 2022-01-28]. Dostupné z:
https://echo24.ez/a/SpW3 k/spisovatel-vsoucasnosti-je-snek-s-jemnym-muzem-Jáchymem-topol em-o-vzdorovani-soumraku
PENÁS, J. Žvýkat a polykat Topola. Divadelní noviny, 2005, JV° 19, s. 15
PEŠKOVÁ, M. Česko-ruský a rusko-český dialog u Jáchyma Topola a jazyková situace jeho
románů. PhilologiaRossica, 2020, N° 2, s. 67-78.
243
PEŠKOVÁ, M. Hodnotový obraz Česka a Ruska u Jáchyma Topola. In: DOHNAL, J. (ed.). Revitalizace hodnot: umění a literatura IV. Brno: Ustav slavistiky FF MU, 2018, s. 447-456. PLACÁK. P. Kádrový dotazník. Praha: Babylon, 2001.
ŘÍHA, I. (ed.). Otevřený rány: vybrané studie o díle Jáchyma Topola. Praha: Torst, 2013. ŘIHA, I. Topolovo hledání (V)ýchodu. In: ŘIHA, I. (ed.). Otevřený rány: vybrané studie o díle Jáchyma Topola. Praha: Torst, 2013, s. 253-259.
SKORVID, S. „Blábol, bábela babylón" Jáchyma Topola [online]. iLiteraura, 28.2.2010. [cit. 27.3.2019]. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/25933/topol-jachym ŠČUR, M.A. Do Chladné země a zpět. Literární noviny, 2009, JSfe 51, s. 15. ŠÍCHA, J. A teď jsou naťáci tady a kámošej s Rusákama. Literární noviny, 2005, Ne 5151, s. 11. ŠIDAKOVA FIALOVÁ, A. (ed.). V souřadnicích mnohosti: česká literatura první dekádyjednadvacátého století v souvislostech a interpretacích. Praha: Academia, 2014. ŠFMUNKOVÁ, T. O nicotě a ponižování. Rozhovor s Jáchymem Topolem [online]. Novinky.cz, 28. června 2017 [cit. 18-07-2019]. Dostupné z: https://www.novinky.cz/kultura/salon/441814-o ZANDOVÁ, G. „Výbuch času" 1989: Jáchym Topol a staronový svět jeho románu Sestra. In: ŘÍHA, I. Otevřený rány. Praha: Torst, 20013, s. 23-30.
Teoretická literatura
AÍNSA, F. Vzkříšení utopie. Brno: Host, 2007.
ALLPORT, G. W. O povaze předsudků. Praha: Prostor, 2004.
ASSMNAN, J. Religion and Cultural Memory. Palo Alto: Stanford University Press, 2006
ATTALI, Z. Naporoge novogo tysjačiletija. Moskva, 1993.
BARŠA, P., STRMÍ SKA, M. Národní stát a etnický konflikt. Praha: CDK, 1999.
B ARTMFNSKI, J. Jazyk v kontextu kultury. Dvanáct statí z lublinské kognitivní etnolingystiky.
Praha: Nakladatelství Karolinum, 2016.
BAUDRILLARD, J. Simulacra and simulation. Michigan: Ann Arbor, 1994. BAUMAN, Z. Ot palomnika k turistu. Sociologičeskij žurnál, 1995, N° 4, s. 133-154. BELLER, M., LEERS SEN, J.T. Imagology: The Cultural Construction and Literary Representation of National Characters : a Critical Survey. Amsterdam - New York: Rodopi, 2007. BACHELARD, G. Poetika prostoru. Praha: Malvern, 2009.
Berďajev, N. A. Ruská idea. Základní otázky ruského myslení 19. a počátku 20. století. OIKOYMENH, Praha 2003.
BHABHA, H. K. Die Verortung der Kultur. Turbingen: Stauffenburg, 2000. BÍLEK, P. A., PROCHÁZKA, M., WIENDL, J. (eds). Utopie/dystopie: podoby -proměny -hranice [CD-ROM]. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2015. BILOŠICKA, V. O. Do problemi stereitipizaciji v masmedijnom diskursi. Opera Slavica. Slavistické rozhledy. 2016, N° 4, s. 5-16.
BLÁHA, J. D. Mentální mapy: předmět a prostředek k hodnocení [online]. Mentální mapy, 2009-
2023 [cit. 2013-09-01]. Dostupné z: http://www.jackdaniel.cz/mentmap/.
BRENNER, Ch. Mezi Východem a Západem. České politické diskurzy 1945-1948. Praha: Argo,
2015.
BUDIL, I.T. Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Praha: Triton, 2003.
CAB ADA, L. JUREK, P. Mentální mapy, teritorialita a identita v evropském prostředí. Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010.
CAREY, S. Undivided Loyalties. Is National Identity an Obstacle? European Union Politics, 2002, J\2 3, s. 387-413.
CÍLEK, V. Katastrofismus jako životní postoj. Doba v něčem připomíná starý Řím [online]. Echo24, 3.9.2022 [cit. 2022-09-20]. Dostupné z: https://echo24.cz/a/SQJHW/cilek-esej-katastrofismus-jako-zivotni-postoj-doba-pripomina-cisarsky-rim
244
CINGEROVÁ, N., MOTYKOVÁ, K. Úvod do diskursívnej analýzy. Vysokoškolská učebnica. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislavě, 2018.
CLAEYS, G. Dystopia: a natural history: a study of modern despotism, its antecedents, and its
literary diffractions. New York: Oxford University Press, 2017.
CLARC, K. Stalinskij mif o velikoj semje. Voprosy literatury, 1992, N° 1, s. 73-96.
CORBINEAU-HOFFMANN, A. Úvod do komparatistiky. Praha: Akropolis, 2008.
CVRČEK, V, ČECH, KUBÁT, M. QuitaUp - nástroj pro kvantitativní stylometrickou analýzu.
[online]. Czech National Corpus and University of Ostrava. Dostupné z: https://korpus.cz/quitaup/.
ČECH, R., POPESCU, I., ALTMANN, G. Metody kvantitativní analýzy (nejen) básnických textů.
Olomouc: Univerzita Palackého, 2014.
ČECHOVÁ, M, FRANTA, D., SPĚVÁČKOVÁ, M. (eds.). Utváření české národní identity do 19. století: literaturou a v literatuře, školou a ve škole. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2021. ČEPKASOV, A. V. Imidž, obraz, stereotip, brand, reputacija: schodnoje i specifičnoje. Russkij jazyk za ruběžom, 2017, JV° 5, s. 74-82.
ČISTO V, K.V. Russkije narodnye socialno-utopičeskije legendy. Moskva: Izdatelstvo „Nauka", 1967.
DEUTSCH, K.W., FOLTZ, W.J. (eds.). Nation-Building. New York, 1966. DOBRENKO, J. Metafora vlasti. Bern: Peter Lang International Academie Publishers, 1993. DOUBRAVO VÁ, J. Sémiotika v teorii a praxi. Proměny a stav oboru do konce 20. století. Praha: Portál, 2002.
DULEBOVÁ, I. Koncept impéria v Rusku na začiatku 21. storočia a fenomén sebekolonizácie:
russkij i rossijskij. In: In: ULBRECHTOVÁ, H., KUSÁ, M. (eds.). Ruské imperiálni
myšlení v historii, literatuře a umění Tradice a transformace. Praha: Slovanský ústav, 2015, s. 247-
270.
DYSERINC, H. Zur Entwiclung der komparatistischen Imagologie. Colploquium Helkveticum, 1996, Na 7, s. 19-42.
ELIADE, M. Mýtus o věčném návratu. (Archetypy a opakování). Praha: ISE, 1993. Etnické stereotypy z pohledu různých vědních oborů. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2001. EPSTEIN, M.N. Postmodern v russkoj literature. Moskva: Vysšaja škola, MocKBa 2005. EPSTEIN, M.N. Russkij mir. Politika na grani apokalipsisa. New York: FrancTireurUSA, 2023. ERIKSEN, T. H. Sociální a kulturní antropologie. Praha: Portál 2008. FABIC, S.D. Two Psychologically Based Conflict Resolution Programs: Enemy Images and Us@Them. Journal for Social Actionin Counseling an Psychology, 2007, N° 1, s. 72-78. FASORA, I, HANUŠ, I, NEČASOVÁ, D. Svůdnost sociálního experimentu: nový člověk 20. století. Praha: Lidové noviny, 2018.
FAIRCLOUGH, N. Discourse and Social Change. Cambridge: Polity, 1992. FILIPOVIČ, I Čechoslovackij sindrom. BelMax, Moskva 2013. FORT, B. Fikční světy české realistické prózy. Praha: Akropolis, 2014.
FORT, B. Literární postava. Vývoj a aspekty naratologických zkoumání. Praha: Ustav pro českou literaturu AV ČR, 2008.
FROLOVA, I.V. Genezis rossijskogo utopičeskogo soznanija i puti realizácii russkich utopij, Bashkosuniversitet: Ufa, 1995.
FUKUYAMA, F. Konec dějin a poslední člověk. Praha: Rybka Publishers 2002. GAZDA, I Formirovanije vzaimnych obrazov i mežkuľturnych stereotypov russkich i cechov v uslovijach sovremennoj neoficiaľnoj interenet kommunikacii. In: POPIŠIL, L, ZELENKA, M., PAUROVÁ, L. Česká slavistika 2018. Brno: Česká asociace slavistu, 2018, s. 9-20. GAZDA, I Obraz Čechů a Česka v ruském neoficiálním diskurzu. In: KOLODZIEJ, A., PIASECKI. T. Slowiaňszczyzna dawniej i dziš -jezyk, literatura, kultura. Monografia ze studiów slawistycznych III. Červený Kostelec: Nakladatelství Pavel Mervart, 2017, s. 101-114.
245
GAZDA, J. Rusko a ruské zájmy v českém mediálním prostom (česko-ruská reflexe). In: ŠTEFANČIK, R. Jazyk a politika. Na pomedzí lingvistiky a politologie II. Bratislava: EKONÓM, 2017, s. 226-234.
GELLNER, E. A. Národy a nacionalismus. Praha: Hříbal, 1993.
Globalizace [online]. Wikipedie. Otevřená encyklopedie, 2019 [cit. 2019-07-18]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Globalizace
GLANC, T. Ruské vize. Revolver Revue, 1995, Na 30, s. 174-216.
GLANC, T. , KLENHOVA, J. Lexikon ruských avantgard 20. století. Praha: Libri, 2005.
GRO YS, B. Gesamtkunstwerk Stalin : rozpolcená kultura v Sovětském svazu ; Komunistické
postskriptum. Praha: Akademie výtvarných umění v Praze, 2010.
GOULD, P., WHITE, R. Mental maps. Harmondsworth: Penguin Books, 1974.
GUYARD, M.F. La litterature comparee. Paris 1969.
GUILLEN, C. Mezi jednotou a růzností: úvod do srovnávací literární vědy. Praha: Triáda, 2008. GUREVIC, A. Nebe, peklo, svět. Cesty k lidové kultuře středověku. Jinočany: H&H, 1996. GRO YS, B. Gesamtkunstwerk Stalin: rozpolcená kultura v Sovětském svazu; Komunistické postskriptum. Praha: Akademie výtvarných umění, 2011.
HALLER, M. National Identity and National Pride in Europe. A Study in Mine Member States of the European Union. Manuscript. In: NEVOLÁ, G. Una Patria per gli Italiani: La Questione Nazionale Oggi. Roma: Editore Carocci, 2003.
HAUSBACHER, E. Poetik der Migration, Transnationale Schreibweisen in der zeit-genössichen russichen Literatur. Türbingen: Stauffenburg, 2000.
HAVLÍČEK BOROVSKÝ, K. Dílo L, II. Praha: Československý spisovatel, 1986.
HAMMER, MR. The Intercultural Development Inventory (IDIv 3). Berlin: MD, 2009.
HODROVA, D. a kol. ...na okraji chaosu... Poetika literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2001.
HOFSTEDE, G. Culture's Consequences: Comparing Values, behaviors, institutions, and
organizations across nations. Thousand Oaks, CA: SAGE, 2001.
HOLY, L. Malý český člověk a velký český národ: národní identita a postkomunistická
transformace společnosti. Praha: SLON, 2001.
HOLZER, J. MAREŠ, M. (eds.). Czech Security Dilema. Russia as a Friend or Enemy? New
Security Challenges, Palgrave Macmillan, 2020.
HROCH, M. Na prahu národní existence. Praha: Mladá fronta, 1999.
HROCH, M. Národy nejsou dílem náhody. Praha: SLON, 2009.
HROCH, M. Pohledy na národ a nacionalismus. Praha: Nakladatelství Slon, 2004.
ILIČEVA, L., KOMAROVSKIJ,V, PROROK,V. a kol. Rusko ve 21. století : politika, ekonomika,
kultura. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013.
Imagologica.eu [online]. Dostupné z: http://imagologica.eu/
IO VU, E. The history of imagology: The three stages of evolution. Journal of Romanian Literary Studies, 2020, Na 20, s. 1012-1023.
IVANOVA. L.P. Russkaja kuľtura v epochu globalizacii (lingvoimagologičeskij aspekt). In: MARKOVA, J. M., DOHNAL, J. (eds.). Osnovnyje tendencii razvitija russkogo i drugich slavjanskich jazykov v sovremennom mire. Brno: Tribun, 2014, s. 381-386. JÄGER, S. Kritische Disccoursanalyze. Eine Einführung. Duisburg: Unrast Verlag, 2001. JANOŠČIK, V. Dystopický realismus: jak se učit skrze kapitalismus a temné budoucnosti: pop filozofie, pop teorie. Praha: Akademie výtvarných umění, 2021.
JANIEC-NYITRAI, A., ŠENKAR, P. Veda pre vzdelanie - Vzdelanie pre vedu. Minoritné kultúry, kultúra minorít = Tudomány az oktatásért - oktatás a tudományért: zborník z medzinárodnej konferencie. Nitra: UKF 2010, s. 27-33.
KAISER, D. Katolictví čelí neomarxismu [online]. Echoprime, 13. července 2022 [cit. 2022-07-20]. Dostupné z: https://echoprime.ez/a/ShL67/katolictvi-celi-neomarxismu
246
KOHÁK, E. Domov a dálava: kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení. Praha: Filosofia, 2010.
KOMÁREK, S. Cestovní eseje z let 1991-2008. Praha: Academia 2018.
KOMÁREK, S. Muž jako evoluční inovace? Eseje o maskulinitě, její etologii, životních strategiích a proměnách. Praha: Academia 2013.
KONSTANTFNOVIC, Z. Vergleichende Literaturwissenschaft: Bestandsaufnahme UndAusblicke. Bern - New York - Frankfurt am Main: Peter Lang Verlag, 1988.
KOSTFNCOVÁ, J. Go Mittel(East)? Hledání exofonní poezie v současné střední Evropě In: KLUSÁKOVÁ, L. (ed.). Obraz druhého v historické perspektivě: Tisk a historická beletrie při formování historického vědomí v 19. a 20. století. Praha: Karolinum, 1997. KLUSÁKOVÁ, L. (ed.). Obraz druhého v historické perspektivě. II: Identity a stereotypy při formování moderní společnosti. Praha: Karolinum, 2003.
KOŠŤÁLOVÁ, P. Stereotypní obrazy a etnické mýty. Kulturní identita Arménie. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2012.
KREJČÍ, J. O češství a evropanství: 1. díl: O českém národním charakteru. Ostrava: Amosium Servis, 1993.
KREKOVIČOVÁ, E. (ed.). Etnické stereotypy z pohledu různých vědních oborů. Etnologický Ústav: Brno, 2001.
KRISTEVA, J. Étrangers á nous mémes, Paris: Gallimard, 1988.
KUČERA, P. Interkulturní literatura a srovnávací studium literatury. In: Problémy poetiky. Brno: Ustav slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2006, s. 255-265. KUBÁT, M. Kvantitativní analýza žánrů. Disertační práce. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2015.
KUBFNOVÁ, M. a kol. O poetice literárních druhů. Ustav pro českou literaturu AVČR, Praha 1995.
LACLAU, E., MOUFFE, Ch. Hegemonie a socialistická strategie: Za radikálně demokratickou politiku. Praha: Karolinum, 2014.
LANDWEHR, A. Geshichte des Sagbaren. Eienfůhrung in die Historische Diskursanalyse. Tubingen: PU, 2001.
LEERSSEN. J. Imagology: On using ethnicity to make sense of the world. Revue ďétudes ibériques et ibéro-américaines, 2016, N° 10, s. 13-31.
LESDÉFISDU TRANSHUMANISME [online]. Ľimpact et les enjeux des nouvelles technologies ďexploration et de thérapie du cerveau (Rapport), 13.3. 2012 [cit. 2022-10-16]. Dostupné z: http ://www. senát, fr/rap/r11 -476-1Ir 11 -476-15 3. html.
LEYENS, J.P., YZERBYT, V, SCHADRON, G. Stéréotypes and Sociál Cognition, London: SAGE Publications, 1994.
LICHAČEVA, A., MAKAROV, I. Nacionál 'noya identičnosť i buduščeje Rossiji. Doklad Meždunarodnogo diskussionnogo kluba „ Valday". Moskva, 2014.
LOTMAN, J. M. Culture andExplosion. (Semiotics, Communication and Cognition'. New York: Mounton de Gruyter, 2009.
LOTMAN, J. M. Struktura chudožestvennogo teksta'. Moskva, 1984.
LOEWENSTErN, B. W. My a ti druzí: dějiny, psychologie, antropologie. Brno: Doplněk, 1997. LYNCH, K. Obraz města. Praha: Bova Polygon, 2004. MACURA, V. Český sen. Praha: NLN, 1998.
MACURA, V. Šťastný věk. Symboly, emblémy a mýty 1948-1989. Praha: Pražská imaginace, 1992. MACURA, V. Znamení zrodu. Praha: Československý spisovatel, 1983.
MAIER, H. Politická náboženství. Praha: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 1999. MASARYK, T.G. Česká otázka : snahy a tužby národního obrození. Praha: Pokrok, 1908. MATĚJKOVÁ, T. Smrt smrti v Silicon Valley. Technologie se zmocnily mýtů. Koho utýrame dnes?
247
[online]. Echo24, 12.8.2022 [cit. 2022-09-20]. Dostupné z: https://echo24.cz/a/SfG4Y/smrt-smrti-vsilicon-valley-technologie-se-zmocnily-myt
MEREYNSKA, H., VASYLJEVIČ, O. The image of Other as a reflection of cultural identity (a case of study Russian postmodern prose and dranaturgy. World Literature Studies, 2023, N« 2, s. 58-67.
MARKS, G. Territorial Identities in the European Union. In: ANDERSON, J.J. (ed.). Regional Integration and Democracy: Expanding on the European Experience. Boulder, CO: Rowman and Littlefield, 1999, s. 69-91.
MEHNERT, E. (ed). Hugo Dyserinck, Ausgewählte Schriften zur Vergleichenden Literaturwissenschaft. Berlin: Frank & Timme, 2014.
MEHNERT, E. Russische Ansichten - Ansichten von Russland. Festschrift für Hugo Dyserink.
Frankfurt am Main: Peter Lang International Academic Publishers, 2007.
MIESSLER, J. Kritická diskurzivní analýza (CDA) a velké množství masmediálních textů. In:
Médiá a text II. Prešov: Filozofická fakulta Prešovskej univerzity v Prešove, 2008, s. 118-124.
MELETINSKIJ, J.M. Poetika mýtu. Praha: Odeon, 1989.
MLSOVA, N. Fenomén Itálie v české literatuře. Praha: Akropolis 2009.
MOREE, D. Základy interkulturního soužití. Praha: Portál, 2015.
MUCHA, V.N. Resursnyj potenciiaľ etničeskoj identičnosti v sovremennom obščestve.
Sovremennoje issledovanije social'nychproblem (elektronnyj naučnyj žurnál). Modern Research of
Social Problems, 2013, Na 9, s. 1-8.
MÜLLER, R., SID AK, P. (eds.). Slovník novější literární teorie : glosář pojmů. Praha: Academia, 2012.
NOIRIEL, G. Etat, nation et immigration (vers une histoire dupuovoir). Paris: Belin, 2001.
NORA, P. Les lieuxde memoire, vol. I. La République. Paris: Gillamard, 1984.
NAXERA, V, STULÍK, O., BILEK, J. Literární a filmové dystopie. Banská Bystrica: Belianum,
2015.
NAXERA, V, STULÍK, O. Komparace sociálních utopií. Brno: Václav Klemm, 2012. NEDVĚD, T. Češi a ti druzí před a po revoluci 1848. Praha: Karlova univerzita, 2014. Diplomová práce.
MJNNFNG, A., TRÁVNÍČEK, J, HOLÝ, J. (eds.). Lexikon teorie literatury a kultury: koncepce /
osobnosti / základní pojmy. Brno: Host, 2006.
ORTEGA Y GAS SET, J. Vzpoura davů. Praha: Naše vojsko, 1993.
OUREDNIK, P. Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem. Pokus o vymezení jednoho žánru. Praha, Torst 2010.
OZE, M. Ne-mesta. Vvedenije v antropologiju gipermoderna. Moskva: NLO, 2007. PATOČKA, J. Co jsou Češi? : malý přehledfakt a pokus o vysvětlení. Praha: Panorama, 1992. PAVELKA, J., POSPÍŠIL, I. Slovník epoch, směrů, skupin a manifestů. Brno: Georgetown, 1993. PEGEAUX, D. H. Une perspective ďétudes en littérature comparée: 1'imagerie culturelle. Synthesis. 1981, JV» 8, s. 169-185.
PECHAR, J. Místo a citový vztah k němu. In: Kultura a místo. Studie z komparatistiky III. Pardubice: Nakladatelství Mgr. Marie Mlejnková, 2001. PEREPLICA, V. Čechija bez vran ja. Ripol-Klassik, Moskva 2016.
PEŠKOVA, M. „Avtoimidž" i „geteroimidž" národa v jazykovoj kartině míra i ich metodičeskaja razrabotka. In: DOHNAL, J. (ed). Opredelenije kartiny mira v russkom jazyke, kuľture i literature: zborník štúdií z konference. Brno: Katedra rusistiky Filozofickej fakulty Univerzity sv. Cyrila a Metoda v Trnave, Brno: Tribun EU, 2018, s. 151-160.
PEŠKOVÁ, M. Hodnocení „jiného" ve výuce IKK (na příkladu ruštiny). In: PEŠKOVÁ, M., KUBÍKOVÁ, K. (eds). Rozvíjení interkulturní komunikační kompetence ve výuce cizích jazyků. Plzeň: Západočeská univerzita, 2016, s. 53-61.
PEŠKOVÁ, M. Idea „nového člověka" v ruské literatuře 20. a 30. let 20. století. Plzeň:
248
Západočeská univerzita, 2012.
PEŠKOVA, M. Image of Russia in conterporary serious literatuře - contrast of identities. A search for identity. Plzeň: Západočeská univerzita, 2013, s. 86-98.
PEŠKOVA, M. Jazyková projekce image v aktuálním geopolitickém kontextu. In: POSPÍŠIL, I. (ed.). Česká a slovenská slavistická komparatistika a wollmanovská tradice. Brno: Jan Sojnek -Galium, 2022, s. 149-165.
PEŠKOVA, M. Model životní dráhy v literatuře socialistického realismu. In: Dialog kultur VI: sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference konané ve dnech 18. - 19. ledna 2011 v Hradci Králové. Brno: Tribun EU, 2011, s. 1-8.
PEŠKOVA, M. Obraz nového člověka v tvorbě ruských porevolučních proletárskych autorů a českých básníků počátku padesátých let 20. století. In: Totalitarismus 5: podoby politické ideologie. Rymaně: Dryada, 2009, s. 88-97.
PEŠKOVA, M. Obraz „novogo čeloveka" v russkoj literatuře 20 gg. 20 veka v istoričeskom
kontekste. In: Rossica Olomucensia. XLVIII: sborník příspěvků z mezinárodní konference XX.
Olomoucké dny rusistů. Olomouc: Univerzita Palackého, 2009, s. 409-413.
PEŠKOVÁ, M. Od „nového člověka" k „homo sovieticus". In: POSPÍŠIL, I. (ed.). Areálová
slavistika a dnešní svět: monografie z filologicko-areálových studií. Brno: Tribun EU, 2010, s. 123-
130.
PEŠKOVÁ, M. Ruská literatura 20. let 20. století - zrcadlo nastupující totality. In: Totalitarismus 2: Zkušenost Střední a Východní Evropy. Ústí nad Labem: Vlasta Králová, 2006, s. 83-89. PEŠKOVÁ, M. Sovětská verze nového člověka v proměnách doby. In: FASORA, J., HANUŠ, J., NEČASOVÁ, D. Svůdnost sociálního experimentu: nový člověk 20. století. Praha: Lidové noviny, 2018, s. 21-33.
PEŠKOVÁ, M. Tři stopy anarchismu v ruské porevoluční próze. In: POSPÍŠIL, I. (ed.). Anticipace a reflexe filologických, psychologických a sociologických koncepcí v literatuře 19. a 20. století. Brno: Tribun, 2014, s. 125-132.
PEŠKOVÁ, M. Vzaimootnšenije ponjatij „avtoimidž" i „geteroimidž" (kvoprosu vosprijatija sociokuľturnych aspektov románov). Przeglqd wschodnioeuropejski, 2020, N° 2, s. 265-74. PETERS, B.G., HUNOLD, CH. European Politics Reconsidered. INTERLINK Publishing Group Incorporated,1999.
PLECITÁ, K. Národní identita a vztah k Evropské unii: Česká republika v západo- a středoevropském srovnání. Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, 2012 POPKO, M.V Jazykovoj obraz-koncenpt Ukraina v sovremennych ruskojazyčnych SMI. Nová rusistika, 2015, Na 2, s. 19-32.
POSOCHIN, I. Transformations in the perception od Russian literatuře after February 24, 2022. World Literatuře Studies, 2023, JSfe 2, s. 69-87.
POSPÍŠIL, I. CentralEurope: Substance and Concepts. Nitra: Constantine the Philosopher University in Nitra, Faculty of Central European Studies, 2015.
POSPÍŠIL, I. Dvě komplexní monografie: o tzv. postkomunistickém způsobu psaní a Sorokinových diskursech (preference, metodologie, žánr). Alena Heinritz: Postkommunistische Schreibweisen. Formen der Darstellung des Kommunismus in Romanen zu Beginn des 21. Jahrhudenrts. Heidelberg: Universitätsverlag WINTER, 2021. 391 s. ISBN 978-3-8253- 4745-1. Dirk Uffelmann: Vladimír Sorokins Diskurse. EinHandbuch. Heidelberg: Universitätsverlag WINTER, 2021. 283 s. ISBN 978-3-8253-4767-3). Slavica litteraria, 2022, Na 1, s. 198-201
POSPÍŠIL, I. Kontinuita (v) dialogu. Hradec Králové: Univerzita Hradec Králové, Gaudeamus. 2022._
POSPÍŠIL, I. Kulturní a politický význam rusistiky (Několik poznámek a zamyšlení). In: KOSTINCOVÁ, J. (ed.). DIALOG KULTUR VIII Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference Hradec Králové 20. - 21. ledna 2015. Hradec Králové, 2015, s. 149-155. POSPÍŠIL, I. Labyrinty literárněvědné terminologie. Philologia, 2018, JV22, s. 7-20.
249
POSPÍŠIL, I. Recenzní posudek na knihu PEŠKOVÁ, M. Vladimir Sorokin: The Future o/Russia. Plzeň: Západočeská univerzita, 2022. Interní materiál ZCU v Plzni, 2022. POSPÍŠIL, I. Ruský román znovu navštívený. Historie, uzlové body vývoje, teorie a mezinárodní souvislosti: Od počátků k výhledu do současnosti. Brno: Nadace Universitas, Edice Scientia, Akademické nakladatelství CERM v Brně, Nakladatelství a vydavatelství NAUMA v Brně, 2005. POSPÍŠIL, I. Slovanství a střední Evropa. In: HRODEK, D. a kol. Slovanství ve středoevropském prostoru. Iluze, deziluze a realita. Pardubická konference (22.-24. dubna 2004). Praha: LIBRI,
2004. s. 23-35.
POSPÍŠIL, I. (ed.). Slovník ruských, skýcha běloruských spisovatelů. Praha: LIBRI 2001. POSPÍŠIL, I. Střední Evropa a Rusko: pohledy, recepce, průniky. In: POSPÍŠIL, I. ŠAUR, J. (eds.). Střední Evropa jako kulturní průsečík a Slované: tradice - perspektivy - úskalí (několik vybraných okruhů). Brno: Ustav slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2011, s. 61-113. POSPÍŠIL, I. (ed.): Střední Evropa včera a dnes: proměny koncepcí II (jazyk - literatura - kultura -politika-filozofie). Brno: Středoevropské centrum slovanských studií, 2018. POSPÍŠIL, I. (ed.). Střední Evropa včera a dnes: proměny koncepcí II. Kolektivní monografie. Brno: Jan Sojnek-Galium, 2018.
POSPÍŠIL, L, ŠAUR, J. (eds.). Evropské areály a metodologie (Rusko, střední Evropa, Balkán a Skandinávie), Kulturní areál Ruska včera a dnes (Rusko a Skandinávie, Rusko a střední Evropa, Rusko a Balkán). Brno: Masarykova univerzita, 2011.
POSPÍŠIL, L, ŠAUR, J. (eds.). Střední Evropa jako kulturní průsečík a Slované: tradice-perspektivy - úskalí (několik vybraných okruhů). Brno: Ustav slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2011.
PRŮCHA, J. Interkulturnípsychologie: fsociopsychologické zkoumání kultur, etnik, ras a národů]. Praha: Portál, 2007.
o
PRŮCHA, J. Multikulturní výchova: teorie - praxe - výzkum. Praha: ISV, 2001.
RAKOVÁ, S. Víra, rasa a etnicita v koloniální Americe. Praha: Nakladatelství Lidových novin,
2005.
REISIGL, M., WODAK, R. Discourse anddiscrimination: Rhetorics ofracism and antisemitism. London; New York: Routledge, 2001.
RONĚNOVÁ, R. Možné světy v teorii literatury. Brno: Host, 2006. Ruská literatúra 18. - 21. storočia. Bratislava: Veda 2013.
RYKLIN, M. Prostranstva likovanija: Totalitarizm i različije. Moskva: Logos, 2002
ŘIHÁCEK, T., ČERMÁK, L, HYTYCH, R. a kol. Kvalitatisvní analýza textů : čtyři přístupy. Brno:
Masarykova univerzita, 2013.
SALES-WUILLEMIN, E. La catégorization et les stereotypes en psychologie sociale. Paris: Dunod
2006.
SAMOVAR, L., PORTER, R. E., McDANIEL. ER., ROY. C. S. CommunicationBetween Cultures. Wadsworth: Cengage Learning, 2013
SANCHEZ-MAZAS, L., LICATA, L. Ľautre: regardspsychosociaux. Grenoble: Presses universitaires de Grenoble, 2004.
SCHÖPFLIN, G. The Functions of Myth and a Taxonomy of Myths. In: HOSKING, G., SCHÖPFLIN G. (eds.). Myths and Nationhood. New York: Routlege 1997. SCHÖPFLIN, G. Nations Identity Power-The New politics of Európe. London: Hurst & Company. 2002
SCHMIEDER, F. Überleben und Nachhaltigkeit.Ein problém - und begritfgeschichtlicher Aufriss. / Trajecte 9, 2009, Na 18, s. 4-11.
SPITZMÜLLER, J., WARNKE, LH. Diskurslinguistik. Eine Einführung in Theorien und Methoden der transtextuellen Sprachanalyse. Berlin/Boston: De Gruyter, 2011.
SIPKO, J. Etoluľturnyje rusizmy v slováckom j azyke kak fragment j azykovoj kartiny Rossii v
250
Slovakii. In: Cizí jazyky X. Rusko: země - jazyk - kultura. Plzeň: Západočeská univerzita, 2013, s. 70-80.
SMITH, A. D. Myths andMemories of the Nation. Oxford: Oxford University Press, 1999. SNYDER, T. Krvavé země. Praha: Argo, 2013.
SOUKUP, D. Stereotypy, imagologie a literárni hodnoty. In: FEDROVÁ, S. Otázky českého kánonu. Sborník příspěvků z III. kongresu světové literárněvědné bohemistiky (sv. 1). Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2006, s. 622-630.
STORA, B. Entretiens avec Thierry Ledere: La guerre des mémoires (la France face á son passé colonial). Paris: Editions de ľaube. 2007.
SLJAKOV, A. Obraz nomadizma v rossijskoy dejstviteľnosti. Przeglqd wschodnioeuropejski, 2018, M 2, s. 63-72.
ŠPICOVÁ, Z. Obraz Indie v české literatuře. Bakalářská práce. Praha: Karlova univerzita, 2014. ŠUBRT J., VINOPAL, J. Historické vědomí obyvatel České republiky perspektivou sociologického výzkumu. Praha: Karolinum 2014.
TAPIA, C. Memoire collective et représentations sociales. Paris: Connexions, 2004. TODOROV, T. Dobytí Ameriky: Problém druhého. Praha: Mladá fronta, 1996. TOKARCZUK, O. Bizarní povídky. Brno: Host, 2020.
TOMEK, V. Anarchismus v proměnách 20. století: vybrané osobnosti a ideje. Praha: Manibus propriis, 2012.
TOMEK, V, SLAČÁLEK, O. Průvodce anarchismem: myšlenky - proudy - osobnosti; Česká anarchistická periodika 1880-1925. Praha: Manibus propriis, 2006. Transhumanismus [online]. Wikipedia [cit. 2022-09-20]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Transhumanismus
TRÁVNÍČEK, J. (ed). V kleštích dějin. Střední Evropa jako pojem a problém. Brno: Host, 2009. ULBRECHTOVÁ, H. K historii pojmu Východ-Západ a k možnostem jeho dalšího využití ve slavistické literární a kulturní vědě. Slávia, 2008, JV° 1-3, s. 307-323.
ULBRECHTOVÁ, H. Putinovo Rusko: posthistorie, nebo nová totalita? Reflexe neoimperiální situace v současné ruské literatuře. In: ULBRECHTOVÁ, H., KUSÁ, M. (eds.). Ruské imperiálni myšlení v historii, literatuře a umění Tradice a transformace. Praha: Slovanský ústav, 2015, s. 271-312.
ULBRECHTOVÁ, H. Viktor Pelevin: postkoloniální postmodernista? Román S.N.U.F.F. jako hybridní konstrukce postmoderních a postkoloniálních praktik. Slávia, 2018, JV° 1-3, s. 351-372. VAN KERSBERGEN, K. Political Allegiance and European Integration. European Journal of Political Research, 2000 Na 1, s. 1-17.
VAŇKOVÁ, I. Co na srdci, to na jazyku: kapitoly z kognitivní lingvistiky. Praha: Karolinum, 2005. VAŇKOVÁ, I. Nádoba plná řeči. (Člověk, řeč a přirozený svět.). Praha: Nakladatelství Karolinum, 2007.
VAŇKOVÁ, L, VODRÁŽKOVÁ, V, ZBOŘILO VÁ, R. Horizonty kognitivně-kulturní lingvistiky: schémata a stereotypy v mluvených a znakových jazycích. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2017
VLACHOVÁ, K., ŘEHÁKOVÁ, B. Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě. Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 2004, JV° 4, s. 489-505.
VOLTROVÁ, M. Terminologie, Methodologie und Perspektiven der komparatistischen Imagologie. Berlin: Frank & Timme Verlag für wissenschaftliche Literatur, 2015. VOPENKA, P. Úvod do klasické teorie množin. Praha: Fragment 2011.
WELLEK, R. Krize srovnávací literatury. In. WELEK, R. Koncepty literární vědy. Jinočany: H&H, 2005, s. 197-205
WHITE, H. Tropika diskurzu. Kulturně kritické eseje. Praha: Karolinum 2010.
YERASĽVIOS, S. Les voyageurs dans Vempire ottoman (XLV.-XVI. s.). Ankara: Imprimerie de la
Société Turque ďhistoire, 1991.
251
YZERNBYT, V, SCHARDON, G. Connaitre et juget autrui. Grenoble: Presses universitaires Grenoble, 1996.
ZELENKA, M. Interkulturní výzkumy a imagologie v komparatistické perspektivě. In: JANIEC-NYITRAI, A., ŠENKÁR, P. Veda pre vzdelanie - Vzdelanie pre vedu. Minoritné kultúry, kultúra minorít = Tudomány az oktatásért - oktatás a tudományért: zborník z medzinárodnej konferencie. Nitra: UKF, 2010, s. 27-33.
ZELENKA, M., TKÁČ-ŽABÁKOVA, L. (eds.). Imagológiajako výskum obrazov kultúry Nitra: Univerzita Konstantina Filozova v Nitre Fakulta stredoeurópskych štúdií Ustav stredoeuropopský ch jazykov a kultúr, 2018.
ZELENKA, M. Komparatistické konfrontace a perspektivy. Impulzy pro české a slavistické srovnávací myslení. Slavica litteraria, 2010, N° 1-2, s. 3-13.
ZELENKA, M. Komparatistika v kulturních souvislostech. České Budějovice: V. Johanus, 2013. ZELENKA, M. K teórii komparatistickej imagológie (úvodné tézy). In: ZELENKA, M., TKÁČ-ZABÁKOVÁ, L. (eds.). Imagológia jako výskum obrazov kultúry. Nitra: Univerzita Konštantína Filozova v Nitre Fakulta stredoeurópskych štúdií Ustav stredoeuropopských jazykov a kultúr, 2018, s. 7-16.
ZrNOVJEV. A.A. Homo sovieticus. Grove/Atlantic, 1986.
ZLÁMALOVÁ, L. „Nejistota a sociální sítě rozkládají mozky. " Rozhovor s neurovědcem Horáčkem [online]. Echo24, 23. února 2023 [cit. 2017-03-23]. Dostupné z:
https://www.echo24.cz/a/Hxjw9/tydenik-echo-rozhovor-psychiatr-neurovedec-horacek-vymyvani-mozku-konspiracni-teorie
ZMELIK, R. Kvantitativní a korpusový výzkum v literární vědě: možnosti a přístupy. Slovo a slovesnost, 2018, 79, Na, 1, s. 47-65.
ZURTOVA, A. Z. Etničeskije stereoptipy v amerikanskoj jazykovoj kartine mira : dissertacija [online]. 2013 [cit. 2017-03-23]. Dostupné z http://www.dissercat.com/content/etnicheskie-geterostereotipy-v-amerikanskoi-yazykovoi-kartine-mira#ixzz4afXJZtfI 2013
Soudobý český literární kontext
BRZÁKOVÁ, P. Modřínová duše : sibiřský cestopis. Praha: Eminent, 2004.
HŮLOVÁ, P. Stanice Tajga. Praha: Torst, 2008.
KLVANA, T. Marina : ruský příběh. Praha; Litomyšl: Paseka, 2011.
KOMÁREK, S. Mandaríni. Brno: Host, 2007.
POPEL, R. Gajstova smrt. Praha: Akropolis, 2011.
RYŠAVÝ, M. Cesty na Sibiř : román. Praha: Společnost pro Revolver Revue, 2008.
RYŠAVÝ, M. Vrač. Praha: Společnost pro Revolver Revue, 2010.
RYŠAVÝ, M. Tundra a smrt: cestopis. Praha : Revolver Revue, 2021.
ŠTĚTINA, J. Bastardi. Praha: Lidové noviny, 2006.
VIEWEGH, M. Mráz přichází z Hradu. Brno: Druhé město, 2012.
252
Resumé
Habilitační práce „Vladimír Sorokin, Jáchym Topol: koncepty národní identity v imagologickém kontextu" interpretuje vybrané romány ruského autora Vladimíra Sorokina (Den Opričníka, Telurie, Manaraga, Doktor Gariri) a českého autora Jáchyma Topola (Sestra, Kloktat dehet, Citlivý člověk) z imagologického hlediska. Komparativně vykládá jimi zpodobněné imagologicky signifikantní jevy kulturně specifické, jako utváření ruské a české národní identity, konstruování ruského a českého autoimage a heteroimage, vývoj česko-ruských vztahů. Při rozboru konkrétních textů zkoumá i jevy kulturně obecné, především univerzální mechanismy konstruování obrazu „my", „já" a „oni", formování atributů národní identity a vnímání teritoriality. Převažující synchronní pohled autorka uvádí do širších historických, kulturních a ideologických souvislostí. Zaměřuje se také na vystižení autorských způsobů poetizace, verbalizace a sémantizace imagologickych motivů. Potvrzuje potenciál fikčních žánrů (utopie, antiutopie, dystopie, fantasy, román alternativní historie) a žánrů postavených na kompozici cesty stejně jako satirického zobrazení skutečnosti pro výstižné zachycení imagologických fenoménů.
Práce je originální v samotném výběru tématu, jež v podobném rozsahu a srovnávacím přístupu nebylo doposud zpracováno, v soustředění se na nejnovější uměleckou literaturu a aktuální současnost. Otázka národní samoidentifikace a vztahů mezi národy se nyní jeví být všudypřítomná. Po určitém období upozadění etnocentrismu se tento v celosvětovém měřítku navrací v plné síle. Autorka v tomto ohledu zdůrazňuje význam anticipační funkce umělecké literatury a poukazuje na to, nakolik jsou Sorokin u Topol ve svých vizích geopolitických událostí proročtí. Práce aplikuje tezi o etapách imperialismu (Topolovo Československo roku 1968 a částečně uzavřená totalitní Rus Dne opričníka), postimperialismu s fází hybridní roztříštěnosti (transformace uspořádání Evropy v Telurii, otevřená společnost Sestry) a s fází globalizace (akulturní, nihilistický a konzumní svět Manaragy a Citlivého člověka) a období neoimperialismu (nastupující imperiálni ambice velmocí ve Dni opričníka a Citlivém člověku). Na tuto chronologickou klasifikaci navazují výklady o teritoriálních a mocenských konceptech (modely: blok - patchwork - síť - pyramida), stádiích existence státu (vznik - znovuobnovení - rozpad - zánik) a o různých variantách propojení jedince s národem (splynutí - partnerství - utilitární vztah - odpojení se).
Autorka dochází k závěru, že pro stanovení vlastní národní identity je skutečně zásadní vymezení „my" vůči „oni", a to s převažujícím principem vylepšování vlastního obrazu skrze zhoršování obrazu „jiného". Ukazuje, že česká národní identita je v tomto smyslu založena na obranně vůči Němcům a Rusům, ruská na ohrazování se vůči všem a budování mýtu o autonomní civilizaci. Ilustruje, jak vztah fobie převládá nad filií, jak se profiluje figura nepřítele, že potřeba dominance nad „jinými" včetně jejich přezírání je národnostně univerzální a že národní ideogram velikosti, nebo naopak malosti produkuje rozdílná, často protichůdná image. Dále dokladuje, že statické složky jsou v autoimage a heteroimage mnohem hojněji zastoupeny než složky dynamické, ovšem proměnlivé je jejich kladné nebo záporné hodnocení, a to v závislosti na spectantovi, době a situačních faktorech.
Práce rozvíjí metodiku imagologického bádání. Zejména v tom, že se ve zvýšené míře než je obvyklé věnuje autoimage a také metaimage oproti heteroimage, analyzuje vzájemné ovlivňování autoimage a heteroimage, řeší poměr mezi image, obrazem a stereotypem, mezi image a realitou, a navrhuje rozlišení dalších zpřesňujících podskupin imagí. Porovnává image národů mezi sebou, a to nejen národa českého a ruského, ale řady jiných, a sleduje vývojovou dynamiku imagí. Originalita práce spočívá i ve využití kvalitativních metod v literárněvědném výzkumu, zejména určení tematické váhy a frekvence lemmat. Autorka také využívá prostředků vizualizace informací a předkládá výsledky bádání v podobě strukturovaných kategoriálních systémů, matric, srovnávacích diagramů, frekvenčních a vývojových grafů či škál. Výzkum se opírá i o metodiku vědních disciplín jako diskurzivní analýza, sémiotická analýza, kognitivní lingvistika.
253
Pe3H)Me
Paôcvra „Bjia^HMHp CopoKHH, Hxhm Tonoji: KOHuenTbi HauHOHajibHoii h^ghthuhocth b HMarojiorHUe ckom KOHTeKCTe" nocBameHa HHrepnpeTairHH poMaHOB pyccKoro aBTopa Bjia^HMHpa CopoKHHa („p^enh onpHUHHKa", „TejurypHfl", „MaHapara", ,„ZIpKTop TapHH") h uenicKoro aBTopa HxHMa Tonojia („CecTpa", „LTojiocKaTb ropjio fteneM", „^lyBCTBHTejibHbiH uejioBeK") c HMarojiorHUeckoíí totkh 3peHHH. AßTop paôoTbi cpaBHHBaeT cnocoô H3o6pa>KeHH3 riHCaTejMMH HMarojiorHUeckh 3HaqHMbix KyjibrypHO-cneuHcbHtiecKHX íiBJíemm, TaKHX KaK (bopMHpoBaHHe pyccKOH h uenicKOH HaijHOHajibHOH H^eHTHUHOCTH, KOHCTpynpoBaHHe pyccKoro h uenicKoro aBTO-
H reTepOHMH,Z],>Ka, pa3BHTHe UeiIICKO-pyCCKHX B3aHMOOTHOIIieHHH. AHa7IH3Hpy3 KOHKpeTHbie TGKCTbl,
aBTop paccMaTpHBaeT TaK>Ke oômeKyjibrypHbie nBJíemm, b ochobhom yHHBepcajibHbie MexaHH3Mbi
c03,ZTaHHfl o6pa3a „íl", „Mbl" H „ohm",  COCTaBHbie SJieMeHTbl HaUHOHaJIbHOH h^ghthuhocth h
pa3Hoo6pa3Hbie KOHuenuHH BocnpHflTHfl TeppHTopHajibHOCTH. OnHCbiBaioTC3 cnocoôbi no3TH3aL\hh, Bep6ajiH3auHH h ceMaHTH3aL(hh HMarojiorHUeckhx mothbob b (baHTacTHuecKHX jíHTepaTypHbix >KaHpax (yTonna, aHTHyTonna, ^HCTonna, (J)3HTe3H, poMaH ajibrepHaTHBHoií HCTopHH) h >KaHpe JíHTepaTypHbix nyTerne CTBHH. BHHMaHHe yzTejraeTca TaK>Ke aHa;iH3y caTHpHUeCKoro OTo6pa>KeHH3 /TeiícTBHTejibHOCTH KaK cnocoôa ee TOJiKOBaHHfl.
PaôoTa opHrHHa/ibHa b Bbiôope caMOH TeMbi, KOTopaa ,0,0 chx nop He paccMaTpHBajiacb b TaKOM oôteivie n b cpaBHHTejibHOM noftxofte, b opneHTai^nn Ha HOBenmyio xyzTo>KecTBeHHyK> TíHTepaTypy n TeKyrnyio reonoTinTnuecKyio CHTyannio. Bonpocbi HauHOHajibHoii caMon^eHTHĺbnKaLínn n B3anMOOTHomeHnn Me^y Hapo^aMH iiBJimcncn b HacToainee BpeMfl oueHb aKTyajibHbiMH. LTocjie HeKOToporo nepno^a 3a6ßeHHfl 3THOueHTpH3M BHOBb B03BpamaeTCfl b no/myio cnjiy n b raoôa/ibHOM Macnrraôe. B cba3h c sthm aBTop no^uepKHBaeT Ba>KHOCTb aHTHnnnannoHHoii (hyHKUHH xy,a,o>KecTBeHHon JíHTepaTypbi n yKa3biBaeT Ha to, HacKOJibKO ßajibHOBHßHbi B. CopoKHH n 5L Tonoji b CBoeM npomo3e 6y,zryinHX reonojíHTHiíecKHX coömthh. B paôoTe pa3BHBaeTca Te3nc 06 ncTopnuecKHX CTa^nax HMnepna7in3Ma (TonojieBCKaa ^lexocjioBaKHfl 1968 ropa n uacTHUHO 3aKpbiTafl, TOTajíHTapHaji Pycb „Run onpnuHnKa"), nocTHMnepna;iH3Ma c (ba3on rnôpn^Hon (bparMeHTai^nn (TpaHccbopMauHH KapTbi Eßponbi b poMaHe „TejurypHfl", OTKpbiToe oôniecTBO b poMaHe „CecTpa") n c (ba3on rao6a;iH3aHHH (aKKyjibTypnpoBaHHbrií, HHrajiHCTHiíecKHH n noTpeÔHTe/ibCKnn Mnp „MaHapara" n „^lyBCTBHTejibHoro uejioBeKa") n HeonMnepna7in3Ma (3apo>K/TaK)Lu,Hecfl nivinepcKne aMÔHHHH BejíHKHX ,a,ep>KaB b „ß,ne onpnuHnKa" n „^lyBCTBHTejibHOM ue/ioBeKe"). B paMKax flaHHoň xpoHOJioraiíecKOH KJiaccHĺbHKaHHH ootacmiioTCfl pa3Jiwmhie reonoTiHTHiiecKne KOHnennnn (Mo^ejin: 6tiok - neuBopK - ceTb - nnpaiviH^a), STanbi cymecTBOBaHHfl rocy^apcTBa (B03HHKHOBeHHe - oÔHOBJíeHHe - pacnaß - Hcue3HOBeHHe) h pa3;iHiíHbie BapnaHTbi
B3aHMO,ZTeHCTBHfl HHftHBHfta  H HaUHH  (cJIHflHHe - napTHepCTBO - yTHJIHTapHOe  OTHOIIieHHe -
paste^HHeHHe).
Abtop paôoTbi npHxo^HT k BbiBo^y, WTO onno3HHHfl „mm" - „ohh" HMeeT pemaioiiiee 3HaueHHe pjm onpe,z],e7ieHH3 coöcTBeHHoß HauHOHajibHoM H^eHTHUHOCTH, npHueivi npeoô/ia^aeT npHHi^Hn y/iyimieHH3 coôcTBeHHoro nMupjKa 3a cueT yxyzjmeHHfl nMupjKa ,a,pyroro. AßTop noKa3biBaeT,  wto  uemcKaji  Hai^HOHa7ibHa3  H^eHTHUHOCTb  b  stom  CMbicjie  ocHOBaHa Ha
„OÔopOHHTe/IbHOM" OTHOIIieHHH K ppyTUM (HeMI^aM H pyCCKHM), a pOCCHHCKa3 - Ha OTropa>KHBaHHH
OT p^pymx h nocTpoeHHH MH(ba 06 „aBTOHOMHoß" L(HBHJiH3ainHH. IlpoaHajiH3HpoBaHHbiH MaTepnaji ,z],eMOHCTpHpyeT bo B3aHMOOTHomeHH3x Hapo,fl,OB npeoÖTia^aHHe (J)o6hh naß dpmmeů, ycTaHOBKy Ha ^OMHHHpoBaHHe naß p^ymMH. 3ja ycTaHOBKa HMeeT caMbie pa3Hoo6pa3Hbie (bopMbi npoflBJieHHfl, BKJiwnaii noHCK Bpara, npe3peHHe ßpyrax h t. ft. Hai^HOHa/ibHa}! Hften „BejiHKoro" Hapo^a htih, HanpoTHB, Hapo/Ta „Ma/ioro" nopo^aeT pa3Jiwmoe, uacTO npoTHBopeuHBoe co,fl,ep>KaHHe aBTO- h reTepoHMH^^a. B paôoTe noKa3aHO, wto CTaTHuecKHe KOMnoHeHTbi HMUftTKeii npeoö/ia^aioT naft
^HHaMHUeCKHMH, a HX nOTIO>KHTe7IbHa3 h7ih OTpHIJaTe7IbHa3 OUeHKa BapHaTHBHa B 3aBHCHMOCTH OT
HaöJiio/TaTejra, snoxH h CHTyaTHBHbix (baKTopoB.
254
B paöoTe yTOHHaeTca h pa3BHBaeTca MeTOAOJiorira HMarojioriiHecicoro nccjieAOBaHira. B nacTHOCTH, aBTop yAenaeT ôojibinoe BHHMaroie aBTOHMn^>Ky, a Taxace MeTanMn^>Ky, aHajin3npyeT B3aHMOAeiícTBHe aBTOHMHAaca h reTeponMHAaca, paccMarpuBaeT othouichhh Meac^y hmh^jkcm, o6pa30M h CTepeoTHnoM, Meac^y hmh^jkcm h peajibHOCTbio h npeAJiaraeT BHyTpeHHioio AH(J)(J)epeHLiHaiiHK) Kareropnií HMHTiaca. OpnrnHanbHOCTb paôoTbi 3aKjiK)HaeTca Taxace b Hcnojib30BaHHH KOJTHHecTBeHHbix mctoaob b jíHTeparypoBeAHecKOM HccjicflOBaHHH, HarrpHMep, RJI% onpeAeneHHa HacroTHOCTH cjtob h TeMariinecKOH „nnoTHOCTH Teiccra". ÄBTop Taxace Hcnojib3yeT cpeACTBa BH3yajiH3aiiHH HHCpopMauHH h npeACTaBjíaeT pe3yjibraTbi nccjieAOBaHira b Bn^e CTpyíaypHpoBaHHbix KaTeropnajibHbix cxeM, Marpnii, cpaBHHrejibHbix ^HarpaMM, rpacpmcoB h iiucan. PaöoTa onnpaeroi Ha MeTOAOJioriiio Taicux ahciíhiuihh, xax AncKypc-aHajin3, ceMH0THHecKnií
aHajTH3 H KOrHHTHBHaa JIHHrBHCTHKa. TeMa paCCMOTpeHa b IIIHpOKOM HCTOpHHeCKOM, KyjIbTypHOM H HAeOJTOrHHeCKOM KOHTeKCTC
255
Summary
The habilitation thesis titled "Vladimir Sorokin, Jáchym Topol: concepts of national identity in an imagological context" interprets selected novels by Russian author Vladimir Sorokin (The Day of the Oprichnik, Teluria, Manaraga, and Doctor Gariri) and Czech author Jáchym Topol (The Sister, Cloctate Tar, and The Sensitive Man) from an imagological point of view. The author comparatively interprets the imagologically significant and culturally specific phenomena depicted by writers, such as the formation of Russian and Czech national identities, the construction of Russian and Czech autoimages, and the heteroimages and the development of Czech-Russian relations. Additionally, the author analyses specific texts, and also examines culturally general phenomena, especially the universal mechanisms of constructing the image of "we", "I" and "they", the formation of national identity attributes, and the perception of territoriality. The author places the prevailing synchronic view in a historical, cultural, and ideological context. She also focuses on exposing the authors' ways of poeticizing, verbalizing, and semanticizing imagological motives. She affirms the potential of fictional genres such as utopia, anti-utopia, dystopia, fantasy, and alternate history novels, as well as genres built on the composition of the journey, and satirical depictions of reality to aptly capture imagological phenomena.
The work is original in its choice of the topic, which has never been treated in a similar scope or comparative approach before, and in its focus on the latest artistic literature and the current contemporary situation. The question of national self-identification and relations between nations now seems to be omnipresent. After a period of neglect, ethnocentrism is returning in full force on a global scale. In this regard, the author emphasizes the importance of the anticipatory function of artistic literature and points out how prescient Sorokin and Topol are in their visions of geopolitical events. The thesis applies the theory of the stages of imperialism (Topol's Czechoslovakia in 1968 and the partially closed totalitarian Russia of The Day of the Oprichnik), post-imperialism with a phase of hybrid fragmentation (such as the transformation of the ordering of Europe in Telluria, the open society of The Sister), and the phase of globalization (including the acculturated, nihilistic and consumerist world of Manaraga and The Sensitive Man) as well as the period of neo-imperialism (including the emerging imperial ambitions of great powers in The Day of the Oprichnik and The Sensitive Man). This chronological classification is followed by explanations of territorial and power concepts (models: block - patchwork - network - pyramid), the stages of the state's existence (including emergence - renewal - disintegration - extinction), and the different variants of the individual's connection with the nation (fusion - partnership - utilitarian relationship - disconnection).
This thesis develops a methodology of imagological research. In particular, it focuses more extensively than usual on autoimage as well as metaimage versus heteroimage, analyzes the interplay between autoimage and heteroimage, addresses the relationship between image, image and stereotype, image and reality, and proposes the differentiation of other refining subgroups of imagery. The originality of the work also lies in the use of qualitative methods in literary research, specifically, the determination of thematic weight and frequency of lemmas. The author also uses information visualization techniques and presents the results of research in the form of structured categorical systems, matrices, comparative diagrams, frequency and trend graphs, or scales. The research also relies on the methodologies of such disciplines as discourse analysis, semiotic analysis, and cognitive linguistics.
256
Seznam tabulek
Tabulka č. 1: Významná tematická slova a jejich váhy ve Dni opričníka
Tabulka č. 2: Významná tematická slova a jejich váhy v Telurii
Tabulka č. 3: Významná tematická slova a jejich váhy v Manaraze
Tabulka č. 4: Významná tematická slova a jejich váhy v Sestře
Tabulka č. 5: Významná tematická slova a jejich váhy v Kloktat dehet
Tabulka č. 6: Významná tematická slova a jejich váhy v Citlivém člověku
Tabulka č. 7: Výchozí imagologická situace textů (expozice románů)
Tabulka č 8: Definice „my"
Tabulka č. 9: Autoimage obecná a autorská
Tabulka č. 10: Přítomnost atributů národní identity
Tabulka č. 11: Přítomnost národních hodnot
Tabulka č. 12: Hmotné atributy národní identity ve Dni opričníka
Tabulka č. 13: Charakteristika vybraných státních útvarů v Telurii
Tabulka č. 14: Hmotné atributy národní identity v Telurii a Manaraze
Tabulka č. 15: Rusko a Česko jako velmoci
Tabulka č. 16: Hmotné atributy češství u Jáchyma Topola
Tabulka č. 17: Autorský vztah k vlastní etnické identitě
Tabulka č. 18: Výchozí nastavení osobní identity a existenciálního rozpoložení hlavních hrdinů
Tabulka č. 19: Hodnotová složka osobní národní identity
Tabulka č. 20: České heteroimage Ruska dle jednotlivých tematických složek
Tabulka č. 21: České heteroimage Ruska dle emočního vztahu
Tabulka č. 22: Výsledky obsahově-kategoriální analýzy vlastností vlastního v autoimage a cizího v heteroimage
Tabulka č. 24: Role národů ve Dni opričníka
Tabulka č. 25: Role národů v Manaraze
Tabulka č. 26: Role národů v Sestře
Tabulka č. 27: Role národů v Kloktat dehet
Tabulka č. 28: Role národů v Citlivém člověku
Tabulka č. 29: Role národů celkově
Tabulka č. 30: Role Němců
Tabulka č. 31: Role Rusů
Tabulka č. 32: Role Číňanů
Tabulka č. 33: Zrcadlení imagí Ruska a Západu
Tabulka č. 34: Vlastnosti malého a velkého národa
Tabulka č. 35: Charakteristiky dějinných období (neo)imperialismus - postimperialismus 1. fáze -globalizace
Tabulka č. 36: Sorokin a Topol jako typy autorů
Tabulka č. 37: Příklady uměleckého ztvárnění reálných událostí
Tabulka č. 37: Kulminační body diskurzu jednotlivých textů
257
Seznam grafů
Graf. č. 1: Výskyt výchozích tematických lemmat na 10 000 slov
Graf č. 2: Celkový výskyt lemmat národ (napop), země (cTpaHa), vlast (po,fl,HHa) a stát
(rocyzjapcTBo) ve všech sledovaných textech na 10 000 slov
Graf č. 3: Výskyt lexémů spojených s cestou na 10 000 slov.
Graf č. 4: Výskyt slov spojených s hranicemi na 10 000 slov.
Graf. č. 5: Celkový výskyt atributů národní identity
Graf č. 6: Hodnotící přístup k tématu národní identity
Graf č. 7: Přítomnost národních hodnot
Graf č. 8: Výskyt lemmat označujících vybrané nápoje v Topolových románech na 10 000 slov Graf č. 9: Výskyt lemmat označujících vybrané nápoje v Sorokinových románech na 10 000 slov Graf č. 10: Výskyt lemmat označujících vybrané nápoje v Sorokinových a Topolových románech na 10 000 slov
Graf č. 11: Frekvence lemmat Východ, Západ, Sever, Jih ve sledovaných románech na 10 000 slov Graf č. 12: Rozprostření atributů státních útvarů z textů na škále Západ-Východ Graf č. 13: Četnost významově signifikantních lemmat ke konceptu regionalismu, nacionalismu a kosmopolitismu na 10 000 slov
Graf č. 14: Výskyt etnonym a odvozených slov ve Dni opričníka
Graf č. 15: Výskyt etnonym a odvozených slov v Telurii
Graf č. 16: Výskyt etnonym a odvozených slov v Manaraze
Graf č. 17: Výskyt etnonym a odvozených slov v Sestře
Graf č. 18: Výskyt etnonym a odvozených slov v Kloktat dehet
Graf č. 19: Výskyt etnonym a odvozených slov v Citlivém člověku
Graf č. 20: Výskyt lemmat k Německo
Graf č. 21: Výskyt lemmat k Amerika
Graf č. 22: Výskyt lemmat k Čína
Graf č. 23: Výskyt lemmat k Japonsko
Graf č. 24: Výskyt lemmat k Francie
Graf č. 25: Výskyt lemmat k Anglie
Graf č. 26: Výskyt lemmat k Španělsko
Graf č. 27: Výskyt lemmat k Švýcarsko
Graf č. 28: Výskyt lemmat k Rakousko
Graf č. 29: Výskyt lemmat k Ukrajina
Graf č. 31: Výskyt lemmat k Polsko
Graf č. 31: Výskyt lemmat k Maďarsko
Graf č. 32: Výskyt lemmat k Slovensko
Graf č. 33: Výskyt lemmat k Albánie
Graf č. 34: Výskyt lemmat k Norsko
Graf č. 35: Výskyt lemmat k Švédsko
Graf č. 36: Výskyt lemmat k Tataři
Graf č. 37: Výskyt lemmat k Židé
Graf č. 38: Výskyt lemmat k muslimové
Graf č. 39: Výskyt názvů měst
Graf č. 40: Výskyt signifikantních lemmat asociujících Česko ve sledovaných Sorokinových textech celkově a výskyt signifikantních lemmat asociujících Rusko ve sledovaných Topolových textech celkově
Graf č. 41: Výskyt signifikantních lemmat asociujících Rusko a Česko ve sledovaných Topolových textech celkově
Graf č. 42: Výskyt signifikantních lemmat asociujících Rusko a Česko v Topolových románech
258
Seznam obrázků
Obrázek č. 1: Legenda k následujícím mapám
Obrázek č. 2: Mentální mapa Dne opričníka a Pařezův pohyb Rusí
Obrázek č. 3: Mapa Telurie (Morozova, Jarovaja 2013)
Obrázek č. 4: Vektory pohybů v Telurii
Obrázek č. 5: Gézův pohyb světem
Obrázek č. 6: Signifikantní místa a oblasti Sestry
Obrázek č. 7: Mentální mapa Kloktat dehet
Obrázek č. 8: Trasa rodiny v Citlivém člověku
Obrázek č. 9: Uspořádání společnosti ve Dni opričníka
Obrázek č. 10: Poměr jedince a státu
Obrázek č. 11: Koncová identita
Obrázek č. 12: Různá heteroimage Německa
Obrázek č. 13: Různá heteroimage Číny
Obrázek č. 14: Různá heteroimage Ameriky
Obrázek č. 15 : Heteroimage, autoimage a metaimge Česka
Obrázek č. 16: Hodnocení Západu z různých pozorovatelských pozic
Obrázek č. 17: Ruské hodnoty podle různých autorů
Obrázek č. 18: Malý v autoimage a heteroimage
Obrázek č. 19: Rusko v autoimage a heteroimage
Obrázek č. 20: Vrstvy Sorokinových próz
Obrázek č. 21: Garinova „odyssea"
Obrázek č. 22: Koncepty „malých civilizací"
259
Jmenný rejstřík
Sorokin, V. G. a Topol, J. jsou z rejstříku vynechám.
Afanasjev, A. V. 99 Bábel, I. 135, 146 Baudrillard, J. 50 Bakunin, M.A. 74
Beller, L. 22, 57, 66, 122, 123, 145, 183-186, 188, 201, 206 Bělyj, A. 75
Berd'ajev, N.A. 87, 101, 106, 247
Bhabha, B. 16, 28, 67,71,218
Borovský, K.H. 203
Brzáková, P. 34, 203
Carey, S. 85, 127
Ceaucescu, N. 120, 164
Cajanov, P.J. 74
Drákula 164, 190
Dugin. A. 69
Dyserinck, H. 21, 24
Dvořák, L. 18
Engelking, L. 14, 137, 163
Epštejn, M. 17, 99, 202, 216
Filimonova, N. 14, 183
Foucault, M. 26, 27
Gastěv. A. 108
Gazda, J. 17, 148, 150
Glanc, T. 17, 32, 56, 74
Gould, T. 30
Guyard, MF 21
Haller, M. 127
Hausbacher, E. 76
Hodrová, D. 147
Hölzer, J. 15, 17, 70, 148, 162, 198, 201, 202, 249
Holý, L. 89, 229
Hroch, M. 85, 86, 89, 101, 131
Hůlová, P. 35, 203
Chlupáčová, K. 17, 33, 34, 104, 129
Ivan III. 17, 33, 34, 104, 129
Ivan IV. 97, 225
Kafka, F. 54
Klvaňa, T. 203, 255
Komárek, S. 17, 35, 74, 89, 121, 122-129, 202, 204, 206
Košťálová, P. 18, 158, 164 Kropotkin, P. 75 Kusá, M. 14, 16, 17 Lada, J. 74
Landwehr, A. 26
Leerseen, J. 20
Lenin, VI. 103, 161,238
Lorková, Z. 14, 17, 24, 123, 184
Lotman, J. 25
Lune, L. 74
Lynch, K. 30
Macura, V. 88, 89, 102, 120
Mareš, M. 15, 17, 69, 148, 162, 198, 201, 202,
249
Masaryk, T. G. 88
Meissler. J. 26, 27
Monomach, kníže 130
Mucha, V.N. 86, 124
Nabokov, V. V. 77, 108
Ortegay Gasset, J. 147
Patočka, J. 88, 89
Pegeaux, D.H. 21,23
Pelevin, V. 77, 70, 70
Petr I. 103
Pistorius, V. 18
Platónov, A.P. 74, 101
Popel, R. 35, 203
Pospíšil, I. 14, 17, 33
Prochanov, D. 69
Puškin, A.S. 117, 190
Putin, V.V. 34, 69, 121, 132, 149, 150, 169,
205, 226, 227
Ryšavý, M. 35, 205
Schópflin, G. 100
Spitzmiiller, J. 26
Stalin, J.V 55, 56, 71, 74, 89, 102, 103, 107,
109, 135, 157, 176, 183, 205, 229
Surikov, VI. 100
Stanzel, F.K. 21
Todorov, T. 24, 103, 115
Turgeněv, I. S. 206
Uffelmann, D. 14, 17, 230
Ulbrechtová, H. 17
Viewegh, M. 35, 202
Warnke, I.H. 26
Welek, R. 21
Zelenka, M. 21
Věcný rejstřík
Pojem Rusko a Česko (Česká republika) jsou z rejstříku vynechány. Uvádíme ale expresivní slova, jako například Bohemie. Neuvádíme také pojmy image, imagologie, heteroimage, autoimage, národní identita, neboť se jich týká celý text.
A
afilační mozek 83 afinita 14, 147, 212 Afrika 73, 198
Ajvaristán, Ajvaři, Avaři 52, 53, 62, 70, 72, 111, 119, 125, 126, 134, 166, 191, 198, 203, 205, 207, 214, 223, 227 akulturace 76, 77, 130, 211, 225 Albánie, Albánci 43, 47, 48, 77, 130, 145, 149, 163-195, 175, 176, 189, 190, 192 alegorie 31, 67, 76, 87, 231, 229 Altaj,Altajci 46, 54,55,77, 106-109, 111, 156, 161, 159, 219, 229, 230, 234-235 alternativní historie 13, 31, 51, 88, 160, 223, 226, 228, 230, 253
Amerika, Američané, americký 42, 46, 66, 76, 109, 114, 121, 129, 133, 149, 161, 163-168, 187, 189-201, 205, 208, 211, 219, 230 anarchismus 32, 55, 73, 215, 230 angažované umění 94
Anglie, Angličané, angličtina, anglický 43, 47, 75, 76, 100, 109, 111, 130, 164, 165, 170, 172, 191, 219, 123
antagonismus 25, 96, 121, 145
antiutopie 31, 33, 52, 79, 96, 100, 108, 132,
218, 222, 224, 230, 232, 253
antropologie 16, 21, 34, 145, 299, 200, 233
apokalypsa 65, 71, 115, 185, 223
aserce 148, 184
Asie, Asiaté, asijský 53, 67, 85, 104, 112, 145,
152, 168, 168, 182, 208, 229
autoetnonymum 91
autosémantická slova 28
autostereotyp 23, 84, 87, 144
averze 14, 147, 199, 212
axiologie 14, 23, 203, 236
B
Babylon 47, 75, 202
Barabin, Barabinci 16, 53, 54, 71, 79, 90, 106, 107, 129, 148, 156, 158, 164, 165, 214, 227
barbar 22, 70, 103, 114, 149, 152, 156, 185, 99 Bavorsko, Bavoři 71, 85, 90, 109, 129-131, 157, 164, 165, 180 belonging 127 běženci 98, 131, 149
Bělorusko, Bělorusové 72, 109, 126, 129-131,
161, 173, 190, 223
Berlín, Berlun 43, 47, 53, 60,  61, 158, 179, 180, 183, 197, 229 Besarábie 53, 70
Bohemie 45, 48, 53, 65, 85, 87-89, 115, 133,
145, 197, 176, 187, 197, 202
bolševismus, bolševici, bolševický 87, 103,
113, 136, 197, 198, 225
bottom-up approach přístup 15, 25
brand 23, 54, 110, 111, 182, 187, 188, , 194,
200, 211, 216, 222, 225, 233
Brno 26, 114, 118, 194,212, 223
Bulharsko, Bulhaři, bulharský 46, 134, 161,
162, 179, 191, 192 Bukovina 53, 70, 72 C
cenzura, autocenzura 31, 97, 103, 113, 229
cibulový model kultury 96
Cikáni, cigoši, bakeliti 43,135, 136, 149, 158,
159, 166, 182, 187
cizí metaheteroimage 207, 221
cizinec 22, 33,43-45,66, 85,95, 102, 115, 119,
148, 149, 151, 158, 162, 167, 186, 194, 198,
199, 215
Č
Čečensko, Čečenci 47, 48, 77, 97, 102, 149, 162, 187, 189, 198, 202 Čechie 67, 87, 89, 115, 118, 125, 180, 223,226 Československo, Čechoslováci, československý 33, 45, 52, 53, 62, 65-67, 72, 73, 85, 90, 112-114, 121, 125, 126,136, 138, 141, 142, 152, 154, 161, 162, 168-169, 175, 183, 187, 179, 195, 197, 198, 215, 223, 226 Čeština, česky 17, 31, 43, 47, 74, 75, 89, 90, 119, 125, 134-136, 149, 198, 203, 211, 219 Čína, Číňané, Číňáci, čínský, čínsky 27, 45, 47, 63, 73, 76, 88, 95, 97, 103, 111, 114, 121, 129, 130, 134, 149,150, 158, 159, 163-166, 168, 181, 182, 183, 194, 198, 207, 211, 213, 227, 230, 232, 233, 235, 236
261
D
Dálný Východ 43, 64, 75, 121, 130, 205, 229, 230
dědičný nepřítel 14, 89, 149, 157, 158, 180, 184, 188-193, 199, 211, 212, 215, 219, 220 dehumanizace 149, 156, 221, 223 dekonstrukce 27, 31, 69, 92, 104, 216, 224 démonizace 27, 53, 105, 145, 146, 156, 157,
159, 201, 221 demytologizace 54 diadická koncepce 23 divoch 158, 185, 215
diskurzivní analýza 24-26, 52, 54, 148, 149,
156, 157, 160, 227
diskurzivní formace 25
diskurzivní jednotky 25
diskurzivní řetězec ekvivalencí 26, 138
distance (v imagologii) 23, 146, 148
doba postfaktická 27
doba post-thrue 27
Donbas 72, 79, 198
druhá světová válka 114, 118, 179, 186, 198 dystopie 31, 76, 131, 224, 226, 230-232 E
egohistorie 104, 229
emigrace, emigrant 45, 46, 68, 85, 119, 126,
130, 131, 158, 194
emoční vztah k místu 51, 236
emblematika 24
endoetnonymum 91
enkláva 46, 52, 73, 81, 156
epiteton constans 99, 101, 230
Evropa, Evropané, evropský 13, 14, 33, 35, 43-
46, 49, 53, 58, 60, 62, 63, 68, 70-72, 79, 84-88,
101, 103, 107, 108, 114, 116, 117, 119-121,
129, 131, 136, 140, 141, 143, 152, 154, 158-
160, 162, 167, 168, 172, 173, 176, 180, 181, 183-187, 189, 192, 194, 200, 202, 203, 205, 207, 208, 212, 218, 219, 221, 230, 235 ethinie 83, 107, 108, 119, 214, 216, 235 etnicita44, 46, 83, 84, 106, 125, 127, 130, 132, 134, 135, 143, 180, 187, 216, 221, 226, 233, 234
etnická identita 23, 27, 42, 43, 45, 52, 66, 83, 84, 109, 119, 122, 125, 126, 162, 215, 233 etnonymum 17, 34, 40, 42, 43, 85, 91, 109,
130, 145, 149, 163-166, 227 etnostereotypy 17, 144, 179, 220, 226 etnofaulismus 88, 114, 149, 150, 159, 180, 183, 220
262
etnocentrismus 22, 26, 66, 77, 81, 84, 121,
185-187, 208, 216, 220, 253
etnorelativismus 46, 81, 226
exkluze 146
exoetnonymum 91
exostereotyp 144
F
fantastika 34, 55, 103, 223, 224 fantasy 31, 49, 104, 222, 224, 226, 253, 256 fikce 49, 51, 52, 113, 194, 221, 224 fikční žánry 253
filie 13, 22, 23, 27, 34, 146, 148, 160, 161, 181, 188, 235, 253
fobie 22, 23, 27, 69, 95, 145, 147, 151, 156, 159, 161, 188, 234, 253
Francie, Francouzi, francouzský, francouzsky 17, 43, 45-47, 49, 53, 62, 63, 75, 76, 107, 109, 111, 121, 130, 136, 149, 159, 161, 162, 163-166, 169, 170, 180, 181, 184, 187, 189-193,
200, 217, 219, 221, 223, 235
fraška 69, 97, 114, 119, 223, 226, 235
futuristický vektor 86, 106
G
genologie 14
geopolitika 13, 15, 27, 33, 45, 51, 66-68, 70, 71, 81, 84, 86, 88, 104, 105, 119, 151, 156, 163, 176, 181, 197, 198, 211, 212, 216, 223, 224, 230, 234, 235, 253 globalizace 23, 24, 27, 44, 45, 69, 74-77, 79, 93, 111, 114, 116, 131, 142, 143, 167, 201, 211, 216, 218, 219, 225, 230, 235, 253 groteska 33, 95, 107, 108, 114, 119, 222, 226, 235
Gruzíni 47, 48, 77, 162, 189 H
Halič 46, 53, 70, 72, 129, 160, 205 h-bod 28, 35, 227 heteroetnonymum 91 heterostreotyp 23 homo sovieticus 213 homo optimus 132
hybridita 24, 27, 32, 37, 45, 69, 72, 85, 87, 90, 104, 109, 125, 127, 135, 139, 147, 182, 190, 198, 215, 216, 218, 233, 253, 256 hyperbola, hyperbolizace 31, 51, 94, 151, 175,
201, 220, 223, 226 hyperrealismus 49, 110, 220, 222
Ch
chaos 38, 56, 60, 67, 73, 102, 105, 139, 146, 149, 154, 182, 215, 216, 219, 222 Chorvati 46 I
ignorace (v imagologii) 23, 146, 148, 188 imigrace, imigranti 115, 149, 162, 168, 176,
179, 182
imperialismus 27, 66, 67, 77, 81, 201, 215,
216,218, 234, 253
individualismus 122, 235
iniciační román 31
interkulturalita 15
interkulturní hermeneutika 20
interkulturní literatura 45
intertextualita 32, 221, 224
islám, islamisté, islámský 45, 69, 70, 103, 104,
109, 114, 120, 121, 148, 154, 155, 170, 179,
180, 183, 184, 185, 187, 189, 191, 192, 200, 205, 207, 211, 230
J
Japonsko, Japonci, japonský, japonsky 42, 47,
49, 64, 71, 75, 111, 130, 149, 159, 163-166,
169, 179, 187, 189, 190, 192, 197, 205, 211,
230, 233, 234
jazykový obraz světa 26
jazykový purismus 75, 90, 110, 217, 219
Jih 22, 53, 55, 116, 120, 121
Jugoslávci 130, 190, 192
K
kapitalismus, kapitalistický 33, 76, 100, 116,
184, 190, 197, 201, 211
Karpaty 70, 113, 118, 162, 205
Kavkaz, Kavkazané 48, 64, 200, 202, 233
Kazachstán, Kazaši 60, 114, 231, 235-237
klíčový román 31
kognitivní lingvistika 26, 27, 221, 253 kolektivismus 86, 122
kolektivní paměť 17, 23, 99, 101, 104, 107, 199
komparatistická imagologie 20 komparatistika 16, 20, 21, 22 kompozitologie 14
komunikační paměť 105, 198, 212, 220 komunismus, komunista, komunistický 33, 49, 71, 88, 101, 106, 114, 130, 133, 148, 160, 188, 193, 198, 200, 204, 222, 235 konceptualismus 33, 55, 90 koncová identita 38, 58, 86, 88, 128 142-144, 220, 230
konzum, konzumní společnost 50, 55, 76, 91, 95, 108, 117, 138, 160, 184, 187, 211, 216, 222, 225, 253 košmismus 74, 130
kosmopolitismus, kosmopolita, kosmopolitní 23, 43, 51, 62, 77, 80, 98, 117, 121, 139, 179, 215, 216, 225, 227, 233 kosmos 55, 56, 62, 102, 132, 146, 154, 216 Kreml 43, 63-66, 96, 100, 103, 106, 109, 128, 200, 222, 231
krvavé země 72, 180, 198, 211, 223
křesťanství, křesťané 99, 107, 114, 184, 186
kulturně obecné jevy 14, 98, 222, 229, 253
kulturně specifické jevy 14, 17, 64, 85, 86, 94,
214, 218, 222, 224, 225, 229, 253
kulturní paměť 105, 111, 229
kulturní rek 56, 138, 162, 191
kulturologie 16, 20, 21, 200
kvantitativní metody bádání 14, 17, 25, 27, 28,
34, 36, 50, 163, 226, 227
kvázipostmodernismus 32
kyberpunk 58, 95, 104, 186, 226
Kyjevská Rus 101
L
labelizace 24, 148, 150, 157, 162
Languedock 53, 90, 107
Laosané, Laosové 43, 45, 48, 75, 88, 119, 134,
149, 165, 167, 182, 190, 192, 197
legendy o bájných zemích 48, 55, 231
legendy o spravedlivém vládci 55
lingvistika 20, 21, 25, 26, 28, 109
Lublinská škola 26
lubok 96, 102, 225
M
Maďaři, Maďarsko, maďarský, maďarsky 46, 47, 52, 109, 121, 126, 130, 131, 161, 164-167, 174, 183, 190-193
majorita 107, 119, 133, 146, 157, 158, 162, 186
mánie (v imagologii) 23, 27, 146, 147, 159,
160, 161, 188, 215
masmédia 49
matriarchát 231
mediální diskurz 16, 20, 195
menšina 46, 137, 165, 180, 193
mentální mapování 29, 52, 55-57, 226
mesianismus 86, 161
metaautoimage 219, 223
metaimage 16, 24, 30, 86, 97, 117, 122, 123,
147, 154, 154, 196, 197, 209, 223, 227, 229,
255, 258
metametaheteroimage 206, 221
metatext32, 221, 224
materialismus 49, 86, 201
migrace 45, 45, 70, 76, 80, 85, 110, 130,
131, 156, 165 221
mimoliterární faktory 17, 20, 27, 32, 55, 224, 227
minorita 22, 33, 44, 149, 158, 162, 167 Mongolsko,       Mongolové, mongolsý, mongtolasky 46, 85, 162, 178, 233, 234 monokultura 44, 69, 85, 94 monolingvismus 48, 225 Morava 70, 89, 115, 145, 189, 194 Moskva, moskevský, Moskvané, Moskalové 14, 26, 31, 34, 43, 48, 49, 53, 55, 60, 63-66, 71, 72, 75, 87, 89, 96, 98, 101, 106, 107, 110, 113, 128, 129, 141, 149, 152, 154, 155, 170, 173, 182, 186, 199, 202, 219, 223, 227 Moskevská Rus 101
Moskovie, Moskovité 48, 53, 71, 103, 106, 107, 109, 111, 150, 153, 164, 173, 207, 220, 230
mudžahidové 154, 155 multikulturalita 27, 46, 77, 116 multilingvismus 31, 43, 47, 55, 75, 90, 216, 219, 233
muslimové, muslimský 69, 70, 107, 109, 149, 164-166, 177-179, 184, 185, 188, 194, 202, 205, 207
mýtus obětního beránka 112
mýtus o dobách Temna 98-100, 118, 157, 214
mýtus o Znovuzrození 98-100, 214
N
nálepkování 28, 47, 148, 149, 184, 185, 205, 219, 234
narativ 28, 51, 89, 92, 98, 151, 224 naratologie 14
národní hodnoty 86, 93, 94, 96, 102, 127, 130, 138, 140
národní mýty 17, 20, 69, 89, 94, 98, 101, 102, 112, 118, 214
národní rituály 90, 96, 102, 216
národní stát 35, 69, 83, 104, 107, 125, 127,
128, 140-142, 214
národní (státní) symboly 84, 88, 90, 96, 102, 130, 217, 219
NATO. Naťáci 66, 114, 136, 148, 149, 183 neofobie 95
neoimperialismus 27, 66, 67, 70, 81, 103, 114, 201, 215, 216, 225, 253, 253
Německo, Němci, německý, německy 14, 32, 43, 45, 47, 48, 55, 69, 70-72, 74, 76, 85, 86, 88, 100, 109, 111, 113, 114, 118, 120, 130, 131, 145, 149, 157, 158, 161-167, 179, 180, 181,191-193, 197, 205, 211, 219, 220, 227, 234, 253
nomádství 44, 46, 51, 75, 72, 79, 80, 215, 218, 221, 223 nonfiction 13
Norsko, Norové, norský 110, 121, 164, 176, 189, 220
Novorusko, Novorúsko, Novorusíja 33, 52, 72, 74, 166, 195, 198, 204, 205, 207 Nový středověk 104 O
obsahově-kriteriální analýza 15, 226 okcidentalismus 22 orální historie 104 Orenburg64, 127, 149, 182 orientalismus 22
osobní identita 17, 81, 106, 125, 127, 130, 132, 139, 142, 201, 220, 226 otevřené kódování 28 P
panteismus 74, 130
Paříž 58, 63, 72, 158, 194
pastorální idyla 74, 130
patchwork (prostorový model) 60, 70, 84, 101,
104, 217, 230, 253
patriarchát 233
patriotismus 27, 35, 40, 86, 87, 93, 96, 97, 100, 102, 120, 158, 165, 202, 203, 214, 216, 225 periferie 15, 22, 27, 31, 45, 51, 63-66, 70-72, 81, 104, 111, 173, 176, 194, 195, 202, 235 persifláž 118, 222, 223, 235 pikareskní román, pikaro 31, 77, 113, 135, 226 pluriidentita 129, 217 Podkarpatská Rus 205
pohanství, pohané 74, 96, 105, 115, 130, 185, 230, 233
politický román 33
Polsko, Poláci, polský, polsky 20, 46, 47, 65, 1119, 26, 129, 130, 134, 135 160, 161, 164-167, 173, 175, 190-192, 198, 205, 211, 220, 221
polylingvismus 47 postapokalypsa 223 postdějiny 27, 103, 104, 107, 110, 216 posthistorie 102, 103 posthumanismus 107, 132, 221, 232
postimperialismus 27, 66, 67, 69, 71, 77, 81, 139, 201, 215, 216, 218, 253 postkolonialismus 27, 66, 69, 73-75, 114, 215 postkomunismus 200
postmodernismus 16, 27, 31, 32, 49, 69, 71, 224, 233
postnacionalismus 15, 27, 69, 133, 131, 139, 165, 215
postsovětský 107, 123, 212, 229 použitelná minulost 101, 214 Praha, Pražáci, pražský, pražština, pražsky 44, 52, 53, 62, 65, 75, 76, 113, 114, 115, 118, 119,126, 141, 145, 163, 179, 180, 194, 201, 222, 225, 227,
pravoslaví 72, 85, 86, 91, 95-97, 101, 128, 186, 233
psychologie, psychologický 15, 21, 83, 113, 125, 133, 144, 145, 149, 151, 156, 214, 220 propaganda 25, 49, 54, 94, 96, 102, 141, 147, 186, 197, 208, 219
pyramida (mocenský model) 33, 66, 200, 217,
224, 225, 253 R
recipient 23, 55, 99, 220, 221
regionalismus 23, 31,45, 51, 77, 114 129, 141,
165,215,216, 227, 230
reifikace 24, 226
relokalizace 119, 224
remytologizace 54
reputace 23, 42, 105, 185, 194, 205
rhizom (prostorový model) 27, 70, 81, 104,
217
rolnická utopie 54, 65, 74, 130 román zrání 135, 226
Rumunsko, Rumuni, rumunský 45, 65, 71, 72, 118, 162, 176, 187, 188, 190 Rusíni 43, 118, 162, 190, 192 Ruská federace 16, 17, 55, 67, 105 rusofilie 147, 200, 235 rusofobie 147
ruština, rusky 43, 47, 74, 75, 86, 90, 100, 109-111, 125, 130, 134, 148, 198, 203-205, 219,
225, 230, 233 S
satira 15, 105, 211, 222, 224, 253, 256 sci-fí 31, 49, 225, 225, 230 sémiosféra 24, 188 sémiotická analýza 14, 24, 253 sémióza 24
Sever, seveřani 22, 54, 58, 62, 64, 73, 101, 118,
120, 121, 123, 144, 176, 184, 219 simulakrum 24, 49, 54, 222 síť (prostorový model) 27, 60, 70, 81, 139, 217, 225, 253
Slované, Slávové, slovanství, slovanský 74, 86, 88, 101, 111, 118, 119, 133, 147, 199, 200, 203, 212
socialismus, socialistický 26, 49, 54, 70, 72, 98, 107, 118, 133, 167, 188, 199, 218 socialistický realismus 49, 54, 188, 190 sociologie, sociologický 21, 25, 86, 156 Somálci 47, 48, 77
Sovětský svaz 47, 49, 54, 66, 173, 197 sovětismus 101, 198
spectant 23, 42, 43, 66, 71, 85, 87, 111, 121, 129, 144, 145, 157, 158, 161, 162, 164, 179, 183, 198, 200, 219, 221, 225, 253 spected 23, 42, 43, 44, 179, 221 spojovací paměť 105 Srbsko, Srbové, srbský 43, 46, 47, 85 stát typu démos 69, 83, 214, 216 stát typu ethnos 69, 83, 102, 214, 216 stereotyp 15, 17, 21, 22, 23, 26, 44, 47, 51, 77, 84, 87, 101, 112, 121, 127, 143-146, 149, 156, 157, 159-161, 167, 176, 179, 182, 186, 187, 188, 192, 199, 212, 219, 220, 221, 226, 234, 553, 256
Střední Evropa, středoevropský 13, 141, 167, 205
střet civilizací 70, 184, 224
studená válka 72, 163
Svatá Rus 87, 89, 92, 99
světoběžnictví světoběžník 46, 77, 114, 126
synekdocha 26, 148
S
Španělsko, Španělé, španělský 47, 62, 109, 149, 164, 166, 171, 172, 191, 199, 235 Švédsko, Švédové 164, 167 Švejk 67, 115,212
Švýcarsko, Švýcaři, švýcarský 76, 159, 164-
166, 171, 172, 187, 190-193, 233, 234
T
Tataři, tatarský 26, 46, 48, 71, 72, 77, 79, 102,
109, 112, 126, 130, 154, 162-166, 177, 178,
187, 189, 191, 192, 199
tematická koncentrace textu, tematická váha
lemmat 28, 35-42, 253
tematická slova 28, 36-40, 42
teorie množin 28, 229
teorie sítí 28
teritorialita 22, 23, 33, 42, 51, 520056, 66, 72,
74, 75, 81, 208, 214 228, 253 Thajsko, Thajci, thajský 111, 187, 189 totalita, totalitní 26, 27, 32, 34, 49, 58, 64, 67-69, 93-105, 110, 122, 127, 128, 142, 157, 160, 180, 186, 188, 189, 194, 214, 215, 217, 219, 220-222, 22-227, 253, 256 tradicionalismus 93, 203, 204 transkulturalita 69
Transsylvánie, transsylvánský 53, 70, 160, 187, 189
travestie 107, 119, 216, 223, 226 triadická koncepce 23 trickster 135, 188 U
Ukrajina, Ukrajinci, ukrajinský 33, 45, 47, 49, 52, 55, 62, 67, 70, 72, 74, 74, 75, 118, 119, 145, 163-166, 172, 173, 175, 188-190, 192, 198, 199, 201, 207, 208, 223, 234 Ural, uralský 45, 53, 64, 73, 79, 107, 121, 158, 164, 165, 230, 234, 235
USA 17, 37, 67, 68, 118, 160, 168, 183, 220, 235
utopie 27, 33, 65, 105, 108, 222, 224, 226, 230,
231, 253
V
Valašsko 53, 70, 129 viditelný nepřítel 157
Vietnamci, Vieti, vietnamský 45-48, 75, 76,
149, 174, 182, 189, 192, 220, 233 Vladivostok 48, 130, 148, 169, 205, 207 vlastní metaheteroimage 206, 221
vnější autoimage 55, 83, 97, 125, 131, 134,
150, 151, 195, 219, 221
vnitřní autoimage 83, 95-97, 115, 125, 133,
194, 221
vnitřní nepřítel 157, 158, 215
Východ 14, 22, 33, 34, 45, 49, 53, 62, 66, 72,
75, 79, 85, 86, 88, 100, 116, 118-122, 125, 126, 128, 133, 136, 148, 149, 172, 173, 180, 187,
195, 197-199, 201, 205, 206, 208, 211, 212, 215, 227, 230, 235
východní      Evropa, Východoevropané, východoevropský 33, 45, 46, 65, 70, 116, 117, 120, 121, 131, 141, 160, 187, 205, 212 Z
Západ 13, 14, 22, 33, 45, 49, 58, 61, 62, 66-68, 72, 76, 77, 79, 85, 86, 97, 100, 114, 120, 122, 141, 147, 152, 155, 158, 160, 163, 165, 173, 180, 189, 191-193, 198, 200, 201, 203, 206-
209, 212, 215, 227, 235
západní        Evropa, Západoevropané,
západoevropský 79, 114, 141, 200
Ž
Židé, židovský 100, 103, 145, 149, 152, 155163-165, 167, 178, 180, 186, 189, 190, 233
266