MASARYKOVA UNIVERZITA
Filozofická fakulta
Lexikální inovace
Dynamika šíření identitárních neologismů
Habilitační práce
Brno 2018 Alena Polická
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem habilitační práci vypracovala samostatně
a použila pouze citované zdroje.
V Brně, dne 10. července 2018
Poděkování
Za umožnění výzkumných cest do Francie a podporu dílčích projektů, které vyústily
v tuto monografii, děkuji Grantové agentuře České republiky (grant číslo 405/09/P307
Expresivita ve slangu mládeže na pozadí hledání vlastní a skupinové identity)
a Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (granty číslo 21 0316–IRP
a MUNI/21/POL/2015).
Za cenné připomínky k rukopisu plánované publikace habilitačního spisu předem
děkuji oběma recenzentům.
Za důvěru ve zdárné dokončení práce a neskonalou trpělivost pak děkuji kolegům
a své milující rodině.
Věnováno všem mým Františkům
© Tom Gauld
© Larbi 04
OBSAH
Úvod ______________________________________________________________ 9
1. SOCIOLEXIKOLOGIE A SOCIOLINGVISTIKA INOVACÍ ____________ 13
1.1 Temporalita v proměnách jazyka a metody uchopování synchronie _________ 20
1.1.1 Možnosti synchronního zkoumání jazyka________________________________ 22
1.1.2 Limity synchronního zkoumání jazyka__________________________________ 29
1.1.3 Algoritmus pro popis synchronní dynamiky jazyka ________________________ 35
1.2 K paradigmatům jazykové změny ___________________________________ 39
1.2.1 Jazykové inovace v pojetí raných sémantiků _____________________________ 51
1.2.2 Pionýři sociolingvistiky a sociolektologie ve Francii _______________________ 66
1.2.3 Sociosémantika a kontinuita Meilletova odkazu___________________________ 73
2. HISTORIE LEXIKÁLNÍCH INOVACÍ VE FRANCII __________________ 81
2.1 Debaty o nových slovech před vznikem termínu neologismus _________________ 85
2.2 Neologické období neologismu _________________________________________ 89
2.3 Neologie za Revoluce a revoluce v neologii _______________________________ 98
2.4 Neologie a anglicismy _______________________________________________ 107
2.5 Vztah neografie a sociolektografie _____________________________________ 112
3. KAPITOLY ZE SOCIOLEXIKOLOGIE______________________________ 134
3.1 Příznakovost a expresivita ve francouzské lexikografii __________________ 137
3.1.1 Vymezování příznakovosti ve francouzské lexikografické praxi _____________ 139
3.1.2 Uživatelský pohled na funkčnost příznaků u substadardního lexika __________ 145
3.1.3 Lexikální expresivita a paradoxy jejího zpracování _______________________ 148
3.1.4 Vývoj značkování ve vybraných referenčních slovnících __________________ 154
3.1.5 Záporná expresivita pejorativ a vulgarismů ve slovnících včera a dnes________ 164
3.1.6 Depopularizace oblíbené lidové zkratky pop.____________________________ 171
3.1.7 Resémantizace hovorové zkratky fam. a revitalizace arg. v kombinované variantě
arg. fam. _____________________________________________________ 176
3.2 Od metalexikografie k metasociolektografii a lexikometrii:
neologie ve slovnících a v korpusu rapových textů ___________________ 180
3.2.1 Nová hesla ve všeobecných referenčních slovnících:
lexikální inovace, nebo renovace? _________________________________ 181
3.2.2 „S/d příznaky“ v komparaci korpusů všeobecných slovníků ________________ 185
3.2.3 Přidělování zkratky arg. ve všeobecných slovnících ______________________ 189
3.2.4 Argotismy mezi vyřazenými hesly ____________________________________ 195
3.2.5 Komparace se specializovanými slovníky sociolektů______________________ 197
3.2.6 Lexikometrické srovnání s korpusem rapových textů RapCor _______________ 203
3.2.7 Několik statistických údajů závěrem __________________________________ 208
3.3 Rap v sociolexikologickém výzkumu ________________________________ 210
3.3.1 Hypotéza šíření lexikálních prostředků skrze rap: korpus RapCor a testovací lexém
bol(l)os(s/se) __________________________________________________ 214
3.3.2 Identitární neologismy a jejich evaluace dotazníkovou metodou_____________ 218
3.3.3 « Si si la famille….. » aneb fatém si si v identitárním kontextu______________ 224
3.3.4 « La bicrave est dans ma tête… » aneb resémantizovaný romismus __________ 230
3.3.5 « Dans ma werss, laissez-moi rêver… » aneb difuze rezolektálního slova _____ 238
3.3.6 Hypotézy šíření neologismů v dlouhodobé perspektivě ____________________ 242
3.4 Cirkulace lexikálních inovací u příměstské mládeže a v rapu: případ teritoriální
apropriace v departmentu Val-de-Marne____________________________ 244
3.4.1 „9.4 reprezentuje“ : rap a projevy teritoriální apropriace ___________________ 245
3.4.2 Makrotoponymické (p)reference a jejich šíření v prostoru a čase ____________ 251
3.4.3 Evaluace lexikální kreativity rapových textů v médiích a u posluchačů _______ 258
3.4.4 « En mode 9.4, gros » aneb difuze skrze rap z Val-de-Marne _______________ 263
3.4.5 Lexém werss v časosběrné perspektivě ________________________________ 269
3.4.6 Symboly a stigmata předměstské mládeže ______________________________ 274
3.5 Časosběrný výzkum difuze neologismu bol(l)os(s/se) ___________________ 276
3.5.1 Dotazník papírový či elektronický? SWOT analýza použitých kvantitativních metod
sběru dat _____________________________________________________ 280
3.5.2 Etapizace výzkumu difuzní dynamiky neologismu bol(l)os(s/se) od mikrosond k
makrovýzkumu ________________________________________________ 287
3.5.3 Vzorkování pomocí kvantitativního sběru ______________________________ 293
3.5.4 Časosběrné sledování vývojových tendencí _____________________________ 303
3.5.5 Osud jednoho neologismu od hapaxu po slovníkové heslo _________________ 307
Závěr ____________________________________________________________ 312
Bibliografie _______________________________________________________ 319
Autocitace ___________________________________________________________ 319
Použitá literatura ______________________________________________________ 321
Seznam použitých zkratek____________________________________________ 348
Seznam grafů, diagramů, map, obrázků a schémat_________________________ 349
Seznam tabulek ____________________________________________________ 351
Rejstřík jmenný____________________________________________________ 352
9
Úvod
Ut silvae foliis pronos mutantur in annos,
Prima cadunt: ita verborum vetus interit aetas,
Et iuvenum ritu florent modo nata vigentque.
Quintus Horatius Flaccus: De arte poetica. Epistola Ad Pisones
≈
Stejně jak barevný šat rok za rokem střídají lesy,
jak první snáší se list, tak hynou i uvadlá slova
a čerstvě vylíhlé pokolení se čile má k světu.
Překlad Dany Svobodové: O umění básnickém (2012: 16–19)
Nová slova obecně a lexikální inovace u mladé generace především
fascinovaly lidstvo odedávna. Punc novosti a s ní spojené i jisté tajuplnosti si tyto
složky lexikonu nesly po určitou dobu a v určitých vrstvách společnosti stejně jistě,
jako s sebou nesly pohrdání a výsměch ty nejkřiklavější z výtvorů kreativity
jednotlivců či konivence skupin. Jelikož jsou ale tyto projevy, často efemerní, zároveň
i silným motorem jazykového vývoje, nezůstaly v pozadí vědeckého zájmu.
Zatímco tzv. droit d’être („právo na existenci“) neologismů různých typů
intelektuální elita ve společnosti zpochybňovala většinou vždy jen z hlediska
esteticko-puristických obav, zato ale téměř kontinuálně, o tzv. droit de cité („právo
na přijetí“) inovací mezi centrální, resp. prioritní osy výzkumu začali lingvisté
„bojovat“ až relativně nedávno. Metodologické problémy s přímým přístupem
k jazykové kreativitě mladé generace a k prvním fázím konstituování nových tvarů
a významů slov ostatně dnešní sociolingvistika řeší stále.
10
Předkládaný habilitační spis navazuje na závěry naší disertační práce obhájené
v roce 2007 (knižně Podhorná-Polická 2009), které prohlubuje a nově rozpracovává
s ohledem na individuální výzkum i dílčí týmové projekty řešené v postgraduálním
období.
V této práci si klademe za cíl nastínit současné trendy výzkumu substandardní
úrovně francouzštiny, která bude zkoumána z hlediska lexikonu jednak ve spontánní
komunikaci mládeže a jednak v mediálním prostoru. Prostředkem šíření lexikálních
inovací vznikajících v prostředí mládeže je především hudební žánr rap. Ten je pro
sociolingvisty důležitým zdrojem informací pro pozorování společenských postojů
dnešní multietnické francouzské mládeže a pro lexikology pak skýtá bohatý
neologický materiál.
Téma nastoluje obecné strukturalisticko-funkcionalistické jazykovědné
otázky, především ale otázky sociolingvistické, lexikologické a metalexikografické.
Současně si vynucuje i přesahy interdisciplinární, a to zejména do sociologie,
psychologie a geografie. Pod neologickým označením sociolexikologie propojujeme
metody zkoumání a terminologii francouzské urbánní sociolingvistiky s poznatky
lexikologickými, zejména co se týče podmínek vzniku a šíření generačně
příznakových neologismů u mládeže. Vzhledem k tomu, že naše práce je představena
v českém prostředí, ale zabývá se francouzským materiálem, pokládáme přitom
za potřebné naznačit i rozdíly chápání v obou lingvistikách.
Habilitační spis je rozdělen na tři části. V obecně jazykovědném teoretickém
úvodu s názvem Sociolexikologie a sociolingvistika inovací bude pozornost
věnována synchronní dynamice jazyka, problémům definice jazykové změny
a časového vymezení synchronních jazykových jevů, bez nichž nelze koncept neologie
vědecky uchopit. Detailněji bude prezentována především difuzní teorie, kterou lze
aplikovat na sociolingvistiku lexikálních inovací u mládeže. V historických
souvislostech budou představeny klíčové teze raných sémantiků, kteří ve Francii
konstituovali terminologii pro popis neologismů a především neosémantismů a také
11
přínosy prvních sociolingvistických a sociolektologických studií, které byly popisem
jazykové změny motivované.
Ve druhé části, nazvané Historie lexikálních inovací ve Francii,
se historickým průřezem od nejstarších doložených výskytů metalingvistických
termínů neologismus, neologie, neolog a adjektiva neologický ve francouzské
literatuře a posléze ve slovnících pokusíme doložit vlnu emocí, které vzbuzovala
a často ještě vzbuzuje otázka spontánního, nekontrolovaného transformování
lexikonu. Zároveň bude pozornost věnována styčným bodů slovníkového
zaznamenávání neologismů, tzv. neografie, se zaznamenáváním sociolektů,
tzv. sociolektografie.
Kapitoly ze sociolexikologie je název třetí části práce, která prezentuje
pět případových studií, které umožní verifikovat výše uvedené teoretické koncepty.
V převážné většině případů jsou studie exemplifikovány na francouzském jazykovém
materiálu, místy s doplňujícími českými příklady. Kromě terminologického aparátu
lexikografického bude pozornost věnována především sociolingvistice mládeže
a jejímu ukotvení ve frankofonní lingvistice. Obsahově tato nejobsáhlejší kapitola
práce vychází zejména z problematiky řešené již v průběhu doktorského studia
(univerzália mluvy mládeže na materiálu participačního pozorování, rozhovorů
a dotazníkových šetření ze dvou francouzských a jednoho českého odborného
učiliště). Zejména problematika identitárních neologismů, které jsou pro generačně
příznakové lexikum klíčové, byla rozvíjena v postdoktorském grantu (studie
expresivity na materiálu získaném především dotazníkovým šetřením časosběrnou
metodou a z korpusových dat, včetně vlastního korpusu rapových písní).
Nejprve bude pozornost věnována chápání příznakovosti ve francouzské
lexikografické praxi v komparaci s terminologickým aparátem české jazykovědy
a jejím konceptem lexikální expresivity. Na minikorpusu substandardních slov bude
poukázáno na způsoby zachycování příznakovosti ve vybraných slovnících
12
v šedesátých letech 20. století a na vývoj přidělování příznaků o generaci později
(90. léta) a v současnosti.
Ve druhé studii bude provedena komparace různých typů francouzských
slovníků s ohledem na jejich zaznamenávání a hodnocení substandardního lexika,
zejména slov se zkratkou označující sociolektálního původu slov – příznak arg.
Komparace slovníků všeobecných a slovníků specializovaných na sociolekty bude
doplněna frekvenční studií námi vytvářeného korpusu textů frankofonních rapových
písní RapCor.
Ve dvou dalších studiích bude pozornost zacílena také na francouzský rap,
konkrétně na vybrané neologismy, které přebírá a totemizuje mládež, která se s tímto
hudebním žánrem identifikuje. Lze předpokládat, že rapová hudba je vektorem difuze
velkého množství identitárních neologismů i konsolidátorem projevů teritoriální
apropriace mezi mládeží.
V poslední studii budou prezentovány výsledky dlouhodobého výzkumu šíření
francouzského sociolektického slova „bol(l)os(s/se)“, a to zejména s akcentací
na metodologické aspekty sběru dat. Cílem je představit kombinaci metody
kvantitativní s metodou časosběrnou jakožto inovativní přístup k dynamicky pojímané
neologii.
Prezentovaná originální data pocházejí z výzkumu substandardní
francouzštiny a vytváření korpusu mluvené francouzštiny na Ústavu románských
jazyků a literatur FF MU. Materiály pro dílčí studie ve třetí části spisu byly získány
individuálním výzkumem nebo v týmu spolupracovníků, především ve spolupráci
s Anne-Caroline Fiévetovou z EHESS Paris a s Camillem Martinezem z AlbertLudwigs
Universität ve Freiburgu.
13
1. SOCIOLEXIKOLOGIE A SOCIOLINGVISTIKA
INOVACÍ
La langue ne retient qu’une minime partie des créations de la parole ;
mais celles qui durent sont assez nombreuses pour que d’une époque à l’autre
on voie la somme des formes nouvelles
donner au vocabulaire et à la grammaire une tout autre physionomie.
Cours de linguistique générale selon les notes du cours de F. de Saussure ([1916] 1996a: 232)
≈
Jazyk si podržuje z výtvorů mluvy jen minimum.
Ale těch, které přetrvají je přesto dost na to, abychom mohli konstatovat,
že úhrn těchto nových forem dává slovníku a gramatice
z jednoho období do druhého zcela novou tvářnost.
Překlad Františka Čermáka: Kurz obecné lingvistiky (1996b: 197)
Francouzština jako jakýkoli živý jazyk proměňovala a stále proměňuje svou
podobu. Vývoj jazykového systému označovaného jako francouzština dokumentují
kromě autentických psaných projevů (a pro nejnovější dobu v menší míře i nahrávek)
také oficiální formy prezentace daného systému (gramatiky, slovníky, ortografické
a ortoepické příručky aj.). Ať už mají preskriptivní nebo deskriptivní charakter,
nevyhnou se selekci jevů ze sumy promluvových aktů mluvčích tohoto světového
jazyka a valorizaci určitých jeho variant (geografických, sociálních).
14
Varianty v tomto procesu záměrně či nezáměrně ignorované mohou
(ale nemusí) být předmětem lingvistického zájmu v budoucnu, kdy společenské
transfigurace uvedou do centra jev dříve periferní, který unikal oficiálnímu popisu.
Objevení „nového“ rysu jazyka tak často nebývá důsledkem rychlého rozšíření
kreativního prvku, ale legitimizací dříve opomíjeného.
Na rozdíl od přírodních věd, kde např. v meteorologii fungují klimatické
modely předpovědi počasí, je prediktabilita vývoje jazyka velmi malá. Přesto
se lingvisté o včasné zachycení hlavních tendencí jeho proměn snaží, a to analýzou
spontánní mluvy, a zejména pak studiem vyjadřování mládeže, jež je ve své podstatě
předobrazem budoucího úzu.
Z „výtvorů mluvy“ se na jazykovém trhu prosadí jen zlomek. Nejen kvůli
tomu, ale i z důvodu obtížného metodologického uchopení problematiky a ze samotné
povahy studovaného materiálu, byla studia mluvy mládeže (a částečně stále jsou,
a to nejen ve frankofonním prostoru) dlouhou dobu považována za okrajovou
a v důsledku toho méně prestižní oblast lingvistiky, zejména pak zabývají-li se pouze
lexikem.
Je-li ale legitimní označit „úhrn nových forem“ mezi časovými obdobími jako
důsledek jazykové změny, pak mají také její jednotlivé prvky, které již Ferdinand
de Saussure nazýval jako inovace, striktně vědecky stejnou váhu, ať už jde
o příznakové slovo nově zařazené do slovníku, nový produktivní sufix, novou
syntaktickou konstrukci či třeba o intonační konturu.
V „bibli“ (nejen) frankofonní lingvistiky, Kurzu obecné lingvistiky (1916,
česky 1996 v překladu F. Čermáka), nalezneme rychlým dotazem do tzv. jádra (core)
francouzsko-české části paralelního korpusu InterCorp, verze 10 (Nádvorníková
a Vavřín 2017), že lemma innovation je v knize použito celkem 32krát v různých
kolokacích. Slovo samo však v kurzu, sestaveném Ch. Ballym a A. Sechehayem
ze zápisků Saussurových žáků, není definováno jako termín.
15
V moderní francouzské lexikologii jsou označení innovation lexicale
(„lexikální inovace“) a néologisme („neologismus“) brána jako synonyma (viz Walter
1991, Sablayrolles, ed. 2003 aj.), z čehož je patrné, že inovace je hyperonymním
označením neologismu.
Lingvistickou definici termínu inovace nalezneme v českých, obecně
jazykovědných textech spíše zřídka a shodou okolností opět u F. Čermáka. Ten inovaci
v závěrečném „Slovníku lingvistických termínů“ souborné monografie Jazyk
a jazykověda. Přehled a slovníky (Čermák 2011: 282) definuje jako: „nový jev
v jazyce včetně neologismu; proces vstupování nových jevů do jazyka“. Námi
vytučněnou částí Čermákovy definice chceme poukázat na fakt, že inovace je nutno
chápat i v českém prostředí jako hyperonymum (jazyková inovace může být nejen
lexikální, ale i hlásková či skladebná). Toto hyperonymum se navíc zdá být méně
pojmově zatížené oproti všudypřítomnému, ale neostře vyhraněnému hyponymnímu
termínu neologismus, který asociuje většinou jen izolované slovo.
Do českého bohemistického prostředí zavedla Olga Martincová dichotomii
neologismus (pro konkrétní jevy) versus inovace (pro jevy systémové; Martincová
1983: 11, 28 a 160; Martincová a kol. 2005: 8 aj.). Konstatování totožného
znění v Encyklopedickém slovníku češtiny (Martincová 2002: 285) i v CzechEncy:
Novém encyklopedickém slovníku češtiny online z roku 2017, od téže autorky v rámci
hesla neologismus, je ale poměrně vágní: „vymezení neologismů se rovněž řeší
na základě zjišťování poměru neologismů a inovací“ (Martincová 2017). Praktičtější
se jeví řešení, které navrhuje Božana Niševa (2014), když tyto termíny neklade
do přímé opozice, ale systematicky hovoří o inovačních procesech nebo tendencích
(na sebraném neologickém materiálu jazyka médií).
V primárně nelingvistickém Novém akademickém slovníku cizích slov
je lingvistický termín inovace definován po boku právnického, ekonomického
a biologického subvýznamu následovně: „a) obnovování, obnovení […], b) zavádění,
zavedení něčeho nového […] ling. nový jazykový jev, nová forma v jazyce (fonetická,
fonologická, morfologická a syntaktická).“ (Kraus a kol. 2005: 352).
16
Vynechání lexikální roviny jazyka z předchozího výčtu je zřejmě jen pouhá
náhoda, která však podporuje výše nastíněnou inferiorizační hypotézu, tj. že lexikální
změny jsou pro svou (zdánlivě) jednoduchou pozorovatelnost a rychlost šíření
vnímány společností odlišně od změn ostatních jazykových rovin. Běžní uživatelé
se na rozdíl od kognitivně obtížněji uchopitelných formantů jazyka většinou cítí jistí
v epilingvistických evaluacích izolovaných slov. Jazykové inovace, zejména u mladé
generace, berou jako zábavné a neškodné rozptýlení, případně jako zdroj znepokojení
nad směrem pravděpodobného vývoje jazykového úzu v blízké budoucnosti.
Mluvíme-li o jisté marginalitě subdisciplíny lexikologie, tedy zavedeného
jazykovědného okruhu bádání, pak je namístě obrátit pozornost i na okruh, který
je stále ještě často inferiorizován pro svou relativní „mladost“, ale i metodologickoteoretický
rámec, který jej definuje. Tímto okruhem máme na mysli sociolingvistiku.
Díky svému socio-prostorovému chápáním variací a frekvencí struktur u jednotlivců
i skupinovému chápání funkcí jazyka v interakcích mezi mluvčími jde o vědní odvětví
zastřešující unikátní interdisciplinární přístupy na pomezí lingvistiky, psychologickosociálních
věd, geografie a statistiky.
Jak podotýká Čermák, až sociolingvistika dokázala rozpoznat řešení
tzv. saussurovského paradoxu, který je tímto autorem definován jako „rozpor mezi
nezpochybnitelnou existencí pevného systému (langue) a probíhající variabilitou
jazyka, která pevnost systému jakoby oslabuje“ (Čermák 2011: 316). Sociolingvistika
tímto ukázala, že „dosud zdánlivě nedůležitý a marginalizovaný problém jazykové
variability je ve skutečnosti zcela zásadní“ (idem: 47).
Je vhodné zmínit, že nadužívání prefixu socio- je v jazykovědě opakovaně
připomínáno jako redundantní, a to především sociolingvisty samými (Gadet 2004,
Mortureux 2000 aj.). Sociolingvistika zůstává lingvistikou za všech okolností,
bez člověka a jeho sociální interakce lze vědecky bádat těžko, snad jen je-li jazyk
generován strojově.
Generativismus a jeho ambice v 60. letech 20. století ale způsobily, že v reakci
na vzrůstající formalizaci lingvistiky bylo označení sociolinguistics téměř programově
17
přijato na osmitýdenním semináři Summer Linguistic Institute v roce 1964,
jak připomíná Fishman (1991).
Cílem této monografie je představit soubor přístupů, které se věnují
dynamickým jevům v lexikonu s ohledem na sociolingvistické aspekty sběru a popisu
(nejen generačně) příznakových slov. Navrhujeme označit tuto „sociolingvistiku
v lexikologii“ termínem sociolexikologie. Označení sociolexikologie preferujeme
pro jeho ekonomičnost a budeme se jej snažit prosadit po vzoru frankokanadských
terminologů. Ti cítíli nutnost zavést v rámci této vědy o odborném názvosloví
subdisciplínu socio(-)terminologie, která se zaměřuje na ohlasy úsilí terminologických
komisí ve společnosti - tzv. implantabilitu neologismů vytvořených in vitro
(terminology a terminologickými komisemi) mezi běžné uživatele jazyka (Gambier
1987; pro chronologický vývoj a bibliografický přehled, viz Gaudin 2003).
Sociolexikologický přístup by se naopak měl zaměřovat na inovace vznikající in vivo
(mezi uživateli jazyka), s důrazem na metodiku analýzy jejich difundování
ve společnosti.
Neologismem sociolexikologie (a to jak v českém, tak i ve frankofonním
prostředí) se snažíme zdůraznit variační, sociologický až obecně antropologický
přístup k procesu šíření lexika. Potencialitu vzniku a užitečnost tohoto neologismu
ostatně předesílá Marie-Françoise Mortureuxová: «… on ne parle pas, jusqu’à présent,
de *sociolexicologie » (= „dosud se o *sociolexikologii nemluvilo“; Mortureux 2000:
33). Hvězdička před výrazem pro vyjádření izolovaného hapaxu figuruje v jejím
dalším výkladu i záhy poté v názvu podkapitoly, po boku dalšího novotvaru, který
se ale již prosadil, socioterminologie. Sociolexikologii definuje Mortureuxová široce,
jako „sociální užívání lexikálních jednotek“ (usage social des unités lexicales; idem),
přičemž zdůrazňuje, že studie tohoto typu existují v lexikologii a částečně
i v lexikografii, kde je tento „hluboce sociolingvistický přístup“ nutný pro klasifikaci
tzv. domaines / registres de langue (= „jazykové úrovně / registry“). Utopická vize
standardu a určitá uzurpace idealizovaného a odosobněného lexikonu generativisty
pak vedou podle Mortureuxové k tomu, že šíření kompozit s prefixem socio- pomáhá
18
legitimizovat osamostatňování oboru, kterému by stačilo označení bez prefixu; ostatně
úspěch sociolingvistiky jde bok po boku s úspěchem Chomského lingvistiky
(Mortureux 2000: 34).
Jak již bylo řečeno výše, periferní lexikální materiál není nutně „nový“, proto
má v sobě zjevný paradox i sám pojem inovace, zejména má-li být považován
za produkt (nový jev) a ne za proces (zavádění, vstupování do systému). O tom ostatně
svědčí i rozpor mezi levou a pravou částí významu b) ve výše uvedené definici hesla
inovace v Novém akademickém slovníku cizích slov a ostatně i v Čermákově definici.
Proces zavádění novotvarů je předmětem spíše sociolingvistického studia (hledání
příčin a aktérů procesu), zatímco výsledek, tedy ustálený nový prvek, je naopak
předmětem lingvistického (lexikologického) studia.
V praxi hrají marginální roli jak ojedinělé výskyty slov v textovém korpusu –
tzv. hapaxy (z lat. hapax legomenon), tak i v řeči nahodile zaznamenané okazionální
kreace. Většinou totiž musí být daný novotvar frekvenčně dostatečně atestovaný,
aby byl „hodný“ popisu lingvisty. Ideálně by měl pak spadat do některé
ze slovotvorných kategorií, které načrtávají inovační tendence, což ale neplatí
právě pro mnohé identitární neologismy, charakteristické právě svou nápadností
a nesystémovostí.
Výše jsme naznačili dvojí marginalizaci disciplín, které budou předmětem této
monografie: lexikologie (substandardu) a sociolingvistiky (jazyka mládeže).
Tato relativní marginalizace v rámci jazykovědy má ale tu výhodu, že při jejich studiu
není lingvista přesycen teoretickými paradigmaty. Ta jsou typická pro jiné
jazykovědné disciplíny a značně komplikují vědeckou kooperaci mezi různými
„školami“ a potažmo i internacionalizaci výzkumu. Čermák jako jeden z otevřených
problémů lingvistiky vidí právě potřebu usmíření a integrace lingvistických teorií,
protože „v žádné jiné vědě neexistuje vedle sebe takové množství syntaktických,
popř. fonologických teorií“ (Čermák 2011: 244).
19
Pro studium tématu, které sdružuje subdisciplíny lexikologie
a sociolingvistiky, se pro svou interdisciplinaritu otevírá možnost nahlížet na „nové“
v jazyce optikou ostatních hraničních věd, např. v rámci difuzionismu. Ten je jedním
z hlavních teoretických konceptů nejen v ekonomii (viz Rogers [1962] 2003)
a geografii (viz Hägerstrand 1967), ale uplatňuje se i v sociolingvistice blízké
sociologii, konkrétně ve světově etablované pomezní disciplíně, tzv. sociologii inovací
(viz Gaglio 2010). Dovolíme si tedy toto průnikové téma označit kalkovaným
termínem sociolingvistika inovací (SI), která je z principu subdisciplínou výše
nastíněné sociolexikologie.
Předmětem takto inovativně označeného interdisciplinárního okruhu SI bude
především revize konceptu neologie za pomocí moderních kvantitativních
a kvalitativních metod. V rámci SI bude na časový aspekt – tedy relativní „novost“
jevů – nahlíženo primárně sociolingvisticky. Zajímat nás tedy bude zejména
informace, kdo je nejaktivnějším šířitelem inovace a za jakým účelem lexikální
novinku šíří a také jak se neologické výrazivo šíří či nikoli různými sociálními sítěmi
(ve smyslu sociologickém).
Zároveň ale budeme brát zvláštní ohled na lexikologické a lexikografické
aspekty studovaných jevů. Z lexikologického úhlu pohledu půjde především o otázku,
jaký podtyp (sociolektálních) neologismů má největší difuzní potenciál. Z úhlu
lexikografického pak půjde především o hledání interpretace pro různé formy selekce,
adopce či adaptace neologismů a hledání důvodů ovlivňujících různou
rychlost začleňování sociolektismů (především generačně příznakového lexika)
do referenčních slovníků.
20
1.1 Temporalita v proměnách jazyka a metody uchopování
synchronie
Les langues changent sans cesse
et ne peuvent fonctionner qu’en ne changeant pas.
A chaque moment de leur existence,
elles sont le produit d’un équilibre transitoire.
Charles Bally: La linguistique générale et linguistique française ([1932] 1944: 18)
≈
Jazyky se neustále mění
a mohou fungovat pouze tehdy, nemění-li se.
V každém momentu své existence
jsou výsledkem přechodné rovnováhy.1
Ballyho „přechodná rovnováha“, Mathesiova „pružná stabilita“, Martinetova
„synchronní dynamika“… to je jen zlomek označení, která jazykovědci hledali a stále
hledají pro zachycení relativity „aktuálního“ stavu jazykového systému plynoucího
časem (a samozřejmě i prostorem).
Na jazyk je totiž možné nahlížet jako na mentální koncept, hromadně sdílený
jazykovým společenstvím, který je tímto společenstvím idealizován a tak systematicky
odpoutáván od časoprostoru. Jazyk je pro Čermáka „jakožto soubor kolektivních
zvyků produkt minulosti“ (Čermák 2011: 87, jeho kurzíva).
1
Překlad autorky. Nebude-li výslovně uvedeno jinak, budou v textu všechny další cizojazyčné citace
přeloženy autorkou této práce.
21
Zkoumáním konkrétních promluvových aktů pak v synchronní projekci badatel
dochází k poznání, že se v jazyce určité prvky mění ve vztahu k předchozím etapám
vývoje, časově více či méně vzdáleným. Ona hojně diskutovaná jazyková
změna je vlastně komparace diachronie a synchronie, výzkumníkova reálného „tady
a teď“ s virtuálním „tehdy a tam“.
Reálně se jevící „tady a teď“ je povětšinou dobře podložené frekvenčně
a zasazené do ekologického prostředí. V tzv. haugenovské metafoře (Haugen 1972)
termín écologie do frankofonní sociolingvistiky zavádí L.- J. Calvet (1999a). Důraz
je kladen na okolnosti sběru jazykových dat a na úzké provázání teorie s terénním
výzkumem. Naopak nutně virtuální „tehdy a tam“ nelze zkoumat ekologicky. I když
„tam“ může odkazovat k témuž geografickému prostoru jako reálné „tady“, je nutné
brát v potaz, že se tento prostor v mezičase sociálně proměnil.
Ze sociolingvistického hlediska je diachronní přístup problematický nejen
z hlediska okolností sběru dat v terénu. Komparační sondou do minulosti totiž není
až na výjimky možné získat informace o nuancích tehdejšího jazykového povědomí,
nedostává se stejné kvantity textů nebo nahrávek, atd. Dochází tedy nutně
k tzv. interpretačnímu driftu (Eco 2005: 18).
Přesto se (socio)lingvisté snaží alespoň o přibližnou rekonstrukci předchozích
stavů jazyka, bez nichž by nebylo možné ozřejmovat a usouvztažňovat tendence
v započatých inovačních procesech. V následujících podkapitolách nastíníme
možnosti i limity synchronního zkoumání jazyka tak, jak se jeví ve druhé dekádě
21. století, ovšem s vědomím jisté efemernosti, která pramení z neustálého vývoje
teoretických konceptů a především technických nástrojů aplikovatelných na sběr
a analýzu lingvistických dat. Závěrečné hledání algoritmu a schematických vyjádření
synchronního konceptu si tedy klade za cíl vytvořit text trvalejšího charakteru.
22
1.1.1 Možnosti synchronního zkoumání jazyka
Pro zkoumání inovačních procesů v jazyce dlouho chyběl obecně
akceptovatelný metodologický rámec. Sociolingvistická obec proto s nadšením přijala
inovativní metodu Williama Labova, která spočívala ve zkoumání jazykové změny
synchronně, konkrétně pomocí generačního srovnávání vybraných proměnných, které
vykazovaly známky variability (Labov 1972; jeho výzkum hláskových změn
na ostrově Martha’s Vineyard podrobněji v češtině prezentuje Chromý 2014: 35–37).
Labovem prosazovaný termín „zdánlivý čas“ (apparent time) je jakýmsi
metodologickým prototypem stroje času, který ovšem předpokládá přijetí hypotézy
dobového zakotvení. Jde o premisu stability řečových projevů v průběhu lidského
života, kdy by lidé určitého věku měli vždy ideálně reprezentovat jazyk své generace.
Jak ale sám Labov (1981) později připustil, danou inovaci mohou v určité fázi přijmout
všechny generace bez výjimky.
Je také nutno vzít v potaz, že mládež, zejména adolescenti, mnohé inovativní
substandardní jevy ve svém vyjadřování s přibývajícím věkem opouští (Thibault 1997:
67) a přenos těchto jevů na mladší vrstevníky může, ale nemusí mít kontinuitu.
Generační změny bývají nejčastěji pozorované na lexikálním materiálu –
hovoří se o aetalektech neboli „generačních lektech“ (z latinského aetas = „věk“),
a to převážně v anglosaské literatuře. Jako evidentní je i mezi nelingvisty přijímán
fakt, že lexikální složka je nejrychleji se měnící jazyková rovina a v rámci ní pak
největší dynamiku vykazuje lexikum mládeže (např. Wintersová a Dirven u vybraných
generačně příznakových slov pro tři generace Francouzů přehledně ukazují posuny
mezi centrem a periferií lexikální zásoby v jednotlivých generacích; Winters a Dirven
2002: 251–252).
Vědeckých pokusů o zachycení transformujících se jazykových znaků pomocí
časosběrné metody, kterou považujeme v lexikálních studiích za průkaznější než výše
uvedený Labovův přístup, je však dosud relativně málo (viz Chambers 2009: 206–
23
219). Vycházejí především z generačně nediferencovaných psaných textů,
vytěžovaných z internetu pomocí postupně stále více automatizovaných vyhledávačů
neologismů. Ty využívají tzv. neologické observatoře, jakou je např. ve Francii
koncipovaný projekt Neoveille sdružující mezinárodní tým vědců v oblasti neologické
slovní zásoby sedmi různých jazyků2
nebo v České republice např. Oddělení současné
lexikologie a lexikografie ÚJČ AV, které vytváří, doposud pouze manuální excerpcí,
elektronický neologický archiv, veřejnosti známý jako databáze Neomat3
(podrobně
viz Goláňová 2011, nejnověji Filiačová 2016).
Automatizované excerpce pomocí exkluze z předdefinovaných slovníků sice
pomáhají nalézt potenciální neologismy, téměř výhradně se však tento způsob třídění
elektronických dat dotýká změn onomaziologických a jen výjimečně lze zaznamenat
také neosémantismy nebo neologické víceslovné výrazy (viz Cartier 2017; starší
projekty shrnuje přehledně Radimský 2003, pro bilanci aktuálního stavu v českém
prostředí viz Sláma 2017).
Příkladem snahy o uplatnění časosběrné metody v sociolektech mládeže,
bez počítačové podpory, klasickou dotazníkovou metodou, může být výzkum
M. Sourdota, mapující neologismy u pařížského studentstva mezi lety 1987 a 1994
(Sourdot 1997), na který metodologicky navazuje náš výzkum v téže lokalitě v letech
2010 a 2017, viz Fiévet a Podhorná-Polická (2018).
Na opačném pólu spektra užití časosběrné metody v sociolexikologii stojí
projekt ročního dennodenního sledování neologismů v americkém experimentu
z přelomu 2013/14, kde obrovskou materiálovou základnu tvořily zprávy na Twitteru
geolokalizované do jednotlivých okresů (county) v USA (Grieve, Nini a Guo 2016).
Takovýto monitorovací, též dynamický korpus (Kennedy 2004: 61; Šulc 1999: 13)
je skvělou ukázkou synergie kartograficko-statistických metod a lingvistických dat.
2
Podrobnější prezentace, viz http://lipn.univ-paris13.fr/neoveille/html/login.php?action=login. Jedním
ze sedmi excerpovaných jazyků je i čeština, a to v rámci projektu EmpNeo, zaměřující se prioritně na
neologické výpůjčky (viz Hildenbrand a Polická 2014).
3
Viz http://www.neologismy.cz/o_projektu.php.
24
Závěrečné tvrzení autorů, že korpus „stále není dostatečně velký, aby umožnil
komplexnější analýzu lexikální variace a změny“ (Grieve, Nini a Guo 2016: 40)4
,
nicméně stojí za povšimnutí. Vede nás totiž k úvahám nad absencí reflexe mnohých
exaktních vědců nad tzv. hermeneutickým kruhem (Gadamer 2010: 236–263,
resp. pro exemplifikaci Gadamer 2011: 235–236).
Příchod korpusů typu big data (= „veledata“, tj. enormí objemy dat), které jsou
mimořádně vhodné pro analýzy dynamicky se měnícího lexikonu (viz např. Pala
a Rychlý 2011), tak vytváří zdání, že lze časosběrnou metodu aplikovat na heterogenní
lingvistický materiál stále jednodušším způsobem, že tedy bude vědecky stále
snadnější zachytit prchavé okamžiky výše zmiňovaného „tady a teď“.
Sociolingvisticky řečeno: korpusové nástroje dnes zajisté umožňují popsat statisticky
významněji a s doplňkovými metadaty i poměrně detailněji variantnost jazyka,
jež často bývá vnímána (přinejmenším ve frankofonní lingvistice) jako synonymum
termínu jazyková změna5
.
Veřejně dostupné zdroje (a pro neformální komunikaci to platí především) jsou
ale pouhým zlomkem z množství produkované interpersonální textové komunikace.
Průběžné získávání vzorků soukromých zpráv vyžaduje velkou časovou investici
a promyšlené psychologicko-marketingové strategie s předem nejistým výsledkem
co do kvantity, kvality i reprezentativnosti.
O tom svědčí i výsledky mezinárodního projektu tvorby korpusů esemesek
od dobrovolných dárců Sms4science, který má v podtitulu motto „Darujte své smsky
vědě“ (Faites don de vos SMS à la science) 6
. Sběr proběhl pro jednotlivé regiony
v Evropě (Belgie, část jižní Francie, Švýcarsko), Severní Americe (anglofonní
i frankofonní Kanada) a ve francouzském zámořském departmentu (kreolofonním
4
V originále: “It is still not large enough to allow for a comprehensive analysis of lexical variation
and change.“
5
Viz např. heslo changement (=„změna“) v Grand dictionnaire Larousse Linguistique & Sciences
du langage (Dubois et al. [1997] 2007 : 82): « Changement, appelé aussi variation… » (= „Změna,
nazývaná také variace…“).
6
Detailní popis projektu je k dispozici na adrese: www.sms4science.org.
25
ostrově La Réunion v Indickém oceánu) formou mediálních kampaní na univerzitách,
v rádiích atd. (viz Fairon, Klein a Paumier 2006 pro první výsledky z belgického sběru,
dále Cougnon a Ledegen 2010 nebo Cougnon 2015 pro diatopická srovnání). Výsledky
tohoto dlouhodobého projektu (od roku 2004 proběhl první sběr v Belgii, poslední
v jižní Francii roku 2011) prokazují, jak důležitou roli hraje osobní persvaze, mediální
zkušenosti vědeckých týmů a v neposlední řadě i motivace účastníků projektu formou
dárků (Panckhurst 2013: 97).
Za osm let trvání projektu se také změnily ekonomické návyky uživatelů
telekomunikace typu short-text-messaging: dřívější omezení 150 znaků/sms vedoucí
k ekonomizaci počtu grafémů ve zprávě pro ekonomizaci ceny zprávy (stav typický
pro belgický sběr v roce 2004), nahradily ilimitované smsky většiny dnešních
uživatelů, nemluvě o technologických transformacích (integrovaný slovník, dotyková
klávesnice místo tlačítek), konkurenci mobilních aplikací typu Viber, WhatsApp,
Facebook Messenger, Telegram aj. Původně synchronně koncipovaný projekt se tedy
v relativně krátké době, kterou Fairon označuje jako dobu tzv. digitální konvergence
(convergence numérique), stal projektem diachronním (Fairon 2011).
Nemění se ale jen návyky a nástroje, mění se společenské klima a efektivní
sběr dat z osobní komunikace se v informačně zahlcené době stává stále obtížnějším
problémem. Proto se v novém sběru dat pro psychologicko-lingvistické analýzy
v rámci projektu Thumbs4science (v fr. originále Vos pouces pour la science = „Vaše
palce pro vědu“7
) snaží belgický tým, tvůrce a koordinátor předchozího projektu
Sms4science, opět oslovit uživatele sociálních sítí skrze sociolingvistice dobře známé
autority (authorities, Milroy a Milroy [1985] 1991). Zájem jednotlivců věnovat vědě
svou nejnovější soukromou textovou komunikaci posilují metodou „něco za něco“:
klíčové autority, tj. učitele, by měla např. oslovit nabídka didaktických materiálů
vytvořených na základě projektu Sms4science a autority z řad podnikových lídrů pak
nabídka výher pro zaměstnance.
7
Kde ikona palce označuje „lajkování“. Podrobněji na úvodní stránce projektu: www.vospouces.org.
26
Připomeňme obdobná metodologická úskalí spojená s intruzí do intimních
komunikačních sfér při sběru soukromé korespondence v českém prostředí
(viz Hladká 2005), kdy se jednalo o získání materiálu pro přepisy ručně psaných
dopisů z let 1990–2004. Tento transkribovaný materiál je dnes součástí Českého
národního korpusu (dále ČNK) jako subkorpus KSK-dopisy (Hladká 2006), skrze
webové rozhraní KonText8
.
Multiplikací obdobných projektů tak získáváme stále variabilnější obraz
o tzv. parlécrit (= „psané mluvenosti“, Jeay 1991), která má své specifické
a dynamicky se proměňující rysy. Typickým příkladem může být vývoj ideogramů,
které jsou přidávány do textu pro vyjádření afektivních stavů – emotikony.
Interpunkčním emotikonům neboli smajlíkům dnes konkurují graficky
propracovanější, často i oživené, tzv. emodži (z jap. 絵 [e] „obrázek“ +文字 [modži]
„písmo“, často zapisováno neadaptovaně s anglickou transkripcí jako emoji).
V časosběrném šestiměsíčním experimentu na anonymizovaném materiálu více
než 158 tisíc sms zpráv, sebraných od 21 studentů z USA, Tossell a kol. (2012) zjistili,
že pouhá čtyři procenta esemesek obsahovala alespoň jeden emotikon. Zároveň
poukazují na proporčně vyšší užívání emotikonů u žen, ale naopak jejich vyšší
typovou diverzitu u mužů.
Souhrnně lze konstatovat, že digitální komunikace, pro niž se v anglosaské
literatuře zažila zkratka CMO (computer mediated communication = „počítačem
zprostředkovaná komunikace“), umožňuje kromě dnes už klasické asynchronní
komunikace (typicky e-mailová) také synchronní komunikaci (typicky chatování).
Ať už probíhá v různých chatovacích fórech nebo na sociálních sítích, pro jejich
blízkost reálné mluvené spontánní komunikaci a relativně dobrou materiálovou
dostupnost se jí dostává trvalé pozornosti lingvistů (mj. Jandová 2006 pro češtinu,
resp. Chovancová 2008 nebo Lazar 2017 pro francouzštinu).
8
Viz https://kontext.korpus.cz.
27
Studium mluvené komunikace je naproti tomu kvantitativně značně
handicapované pro náročnost manuální transkripce, i když vývoj nástrojů
na zpracování různých typů mluvených projevů rozhodně nezaostává
za technologickým pokrokem v nelingvistických oborech věnujících se digitálnímu
zpracování řečových signálů.9
Přechod k plně automatizované transkripci mluveného slova, včetně
rozpoznání mluvčího – tzv. ASR (automatic speech recognition), pomocí
integrovaných výslovnostních slovníků a jazykově-akustických modelů postupně
přestává být díky interdisciplinární spolupráci utopií (cf. Hajič a kol. 2006: 18).
Stále ale ještě platí, že ASR je usnadněním při tvorbě mluvených korpusů
jen na kvalitních řečových signálech.
Z vlastní zkušenosti s tvorbou korpusu textů rapových písní RapCor od roku
2009 na Masarykově univerzitě10
můžeme konstatovat, že lingvisté tvořící mluvené
korpusy jsou vděční za jakékoli možnosti desubjektivizace audiosignálu a zejména
urychlení převodu nahrávky na text. Proto výhody synchronizace audionahrávky
s přepisem v transkripčním programu Transcriber 11
využívají mnohé mluvené
korpusy, např. francouzský korpus ESLO 12
nebo synchronní mluvený korpus
neformální češtiny ORAL2013 (Benešová, Křen a Waclawičová 2013), který tento
přepisovací program využívá od roku 2008 (Benešová 2012). Naopak belgický projekt
VALIBEL 13
využívá pro alignování (tedy segmentované zarovnání) transkriptu
a zvukové stopy programu Praat.14
9
Vývoj problematiky i aktuální výzkumný stav automatického zpracování řeči u nás dokumentují
specialisté z VUT, mj. na stránkách http://speech.fit.vutbr.cz/cs.
10
Viz http://is.muni.cz/do/phil/Pracoviste/URJL/rapcor/index.html.
11
Viz http://transag.sourceforge.net/.
12
Zkratka pro Enquêtes SocioLinguistiques à Orléans; jedná se o sociolingvistický výzkum realizovaný
Univerzitou v Orléansu, viz http://eslo.huma-num.fr.
13
Zkratka pro VAriétés Linguistiques du Français de Belgique; jedná se o korpus belgické
francouzštiny, realizovaný Katolickou univerzitou v Lovani, viz http://www.uclouvain.be/valibel.
14
Viz www.fon.hum.uva.nl/praat.
28
Výčet lingvistických projektů i informatických nástrojů pro analýzu mluvené
řeči přesahuje možnosti této práce. Konstatujme pouze, že jde o jedno z nejdynamičtěji
se rozvíjejících odvětví synchronní lingvistiky a v posledních letech roste
exponenciálně jak v České republice, tak i ve Francii.
U nás jsou v rámci ČNK od roku 2006 postupně zveřejňovány korpusy
mluvené češtiny řady ORAL, naposledy 2. 6. 2017 sjednocený korpus ORAL_v1
o velikosti 6M (Kopřivová a kol. 2017). Jiná situace je ve Francii, kde vznikaly
mluvené korpusy separátně na různých univerzitách, nicméně paralelně s rozvojem
nahrávacích možností již od 60. letech 20. století.15
Teprve od roku 2011 se meziuniverzitní „Konsorcium mluvených
a multimodálních korpusů“ IRCOM 16
začalo snažit o výměnu informací mezi
vědeckými týmy a interoperabilitu korpusů samotných. Nutno dodat, že propojení
jednotlivých mluvených korpusů francouzského jazyka po vzoru ORAL_v1
(viz Kopřivová, Lukeš, Komrsková a Poukarová 2017), bylo dlouho utopií,
a to zejména z množstevních 17
a finančních důvodů (grantová podpora IRCOMu
skončila v roce 2015). Prvním příslibem změny se nicméně zdá být propojení čtrnácti
mluvených korpusů o velikosti 4M v projektu ORFÉO18
(viz Benzitoun, Debaisieux
a Deulofeu 2016).
15
Viz https://anniveslo-50ans.sciencesconf.org/.
16
Viz http://ircom.huma-num.fr/site/accueil.php.
17
Pro přehled cca padesáti mluvených korpusů s francouzštinou jako primárním jazykem,
viz http://ircom.huma-num.fr/site/corpus.php?langue=Fran%C3%A7ais.
18
Zkratka pro meziuniverzitní projekt Outils et Ressources sur le Français Écrit et Oral [Nástroje
a zdroje pro psanou a mluvenou francouzštinu], viz http://www.projet-orfeo.fr/.
29
1.1.2 Limity synchronního zkoumání jazyka
Zamyslíme-li se nad časovými aspekty jazykového povědomí, je nutné klást
si otázku, co přináší synchronní časosběrná metoda nového, kromě výše uvedeného
rychlejšího a stále pohodlnějšího zachycování datového toku lidské komunikace.
Vyvstávají minimálně dva základní okruhy (axiomy) pro strukturalistickou reflexi
temporality v jazyce:
1) Ze synchronie nelze vyloučit diachronii a všechny synchronní analýzy jsou
de facto diachronního rázu.
Toto tvrzení demonstrujme na korpusovém sledování dynamiky lexikonu:
ani sebelepší automatizace se neobejde bez lingvistického kapitálu při desambiguaci,
anotaci a testování, resp. trénování korpusových dat. Tyto fáze nutně předchází
automatické filtraci přes integrované lexikografické filtry vytvořené v bližší
či vzdálenější minulosti. Stejně tak nejde urychlit ani analýzu sebraných dat, kde opět
vstupuje do hry lingvistická kompetence toho kterého výzkumníka. I tato analýza
je nutně v čase retrográdní a relativizuje tak i výše zmiňovanou „realitu“
výzkumníkova „tady a teď“.
Z předchozího by se mohlo zdát, že frekvenční filtry nahradí jemnou manuální
analýzu dat např. pro slovníková zpracování. Částečně je to jistě pravda a úspěchy
týmů korpusových lingvistů (viz např. pro české prostředí publikace Ústavu Českého
národního korpusu19
) prokazují, jak nezastupitelnou roli hrají pro nenahodilou, a tudíž
komplexnější deskripci jazyka statistické metody a různé korpusové nástroje (o tvorbě
a vytěžování korpusů souhrnně např. Pořízka 2014).
Zdaleka ale neplatí vize sociolingvistické variantnosti, jak ji definuje Čermák:
„ mluvčí se neustále při svém užívání systému (v čase) v detailech postupně
přeorientovávají podle měnící se frekvence na další varianty“ (Čermák 2011: 47).
19
Viz https://ucnk.ff.cuni.cz/cs/veda-a-vyzkum/publikace/.
30
Variantnost, chápána sociolexikologicky, nespočívá jen v reakci na frekvenční změnu
celospolečenskou, důvody pro „změnu“ jsou komplexního geo-psycho-sociálního
rázu. Změny v užívání systémových možností, tedy ve výběru z možných variant,
je nutno hledat především v kreativitě idiolektu, symbolické síle sociolektu, nemluvě
o normativních vzorech a migračních tocích.
Schéma č. 1 : Strukturalisticko-kognitivní rámec komputační lexikografie
2) „Nové“ na úrovni realizace (parole) analyzujeme za pomocí nutně „staršího“
předvytvořeného systému (langue).
Tato interakce umožňuje vynášet soudy o ukotvení na časové ose, kdy některé
lexikální varianty vnímáme jako neologismy.
Zároveň také tato cyklická interakce přispívá k permanentnímu vnímání určité
diskordance mezi tím, co říkáme (tzv. pratiques), a tím, co deklarujeme, že říkáme
+ co si o tom všem myslíme (tzv. représentations). Možnému českému překladu
po vzoru Chromého (2014: 51) jako „postoje” se vědomě vyhýbáme, neboť
jazykové „reprezentace“ jsou ve francouzské sociolingvistice chápány šířeji
jako metalingvistické i epilingvistické diskurzy, které jsou mj. také důsledkem
•"nové"•"staré"
•synchronie•diachronie
lexikografická
tradice a
zkušenost
automatické
zpracování
jazyka
promluvové
akty
mentální
konstrukty
31
jazykových ideologií (viz např. Guenier 1997). Dichotomie pratiques-représentations
je ostatně pro frankofonní sociolingvistiku klíčová, nejen ve vztahu k důsledkům
diskriminační jazykové politiky, tedy k otázkám variantnosti ve vztahu k normativitě
a k diglosii, ale i ve vztahu k plurilingvismu.
Louis-Jean Calvet definuje jazyk daného společenství právě jako „soubor
pratiques a représentations“ (Calvet 1999a: 165), které vnímá jako „systém“
neoddělitelný a samoregulující, kdy pratiques přispívají ke změně représentations,
přičemž tyto jsou ale determinující pro pratiques. Ve slovenské (socio)lingvistice
nacházíme obdobné chápání v pracích Dolníka (Dolník 2010 a 2013, zde zejména
část VII) a Ondrejoviče (2008), v české lingvistice pak např. v mnoha příspěvcích
ze série diskusí v souvislosti s „konceptem minimální intervence“ (rozvíjených
zejména ve Slově a Slovesnosti od roku 2008, souhrnně viz Cvrček 2012).
Chápání represéntations se často omezuje pouze na koncept jazykového
plánování a glotopolitiku, ale operativnější je pro něj širší pojetí normy v modelu
tzv. imaginaire linguistique (= „jazykové představivosti, názorovosti, mentální
konceptualizace“), který navrhla a rozvíjela Anne-Marie Houdebinová(-Gravaudová)
(Houdebine 1982 a Houdebine-Gravaud 2002). Tento psycho-sociolingvistický
a zároveň strukturalistický model dělí jazykové normy na objektivní (systémové
vs statistické) a subjektivní (evaluativní, fiktivní, preskriptivní, komunikační
a identitární). Posledně zmiňované identitární normy jsou pak v centru našeho zájmu
především, neboť mají klíčovou roli ve fungování sociolektů a utvářejí tzv. imaginaire
argotique jejich uživatelů, což vnímáme jako specifický subtyp předchozího obecného
modelu, který lze dobře pozorovat např. u reprezentací spojených s označením
„hantec“ v brněnském i mimobrněnském prostředí nebo u (také silně konotovaného)
francouzského označení „jazyk mladých“ (viz Fiévet a Podhorná-Polická 2006).
Při analýze individuálních i skupinových norem by nemělo být zapomínáno
na fakt, že vhodnou sociolingvistickou intervencí lze u mluvčích z marginalizovaných
prostředí potlačovat tzv. jazykovou nejistotu (linguistic insecurity, Labov 1966).
32
Pro frankofonní jazykový prostor, zde konkrétně belgický, definuje tento
sociolingvistický koncept M. Francard následovně:
„Jazyková nejistota [je] uvědomování si rozdílu mezi idiolektem (nebo sociolektem)
daných mluvčích a jazykem, který uznávají jako legitimní, neboť je jazykem dominující
třídy nebo jiných komunit, kde se mluví „čistou“ francouzštinou, nezdegenerovanou
interferencemi s jiným jazykem, případně jazykem fiktivních mluvčích, kteří jsou v jejich
očích nositelé [preskriptivní] Normy, kterou šíří školské instituce“ (Francard 1993: 13)20
.
Tato definice implikuje termíny idiolekt a sociolekt zejména lexikální variantnost
jazyka, zásadní roli ale v jazykové nejistotě hrají i výslovnostní odchylky
od idealizovaného ortoepického modelu.
Výše naznačený sociolingvistický koncept reprezentací byl proto aplikován
na fonologii francouzštiny v evropském i mimoevropském prostoru, a to v rámci
velkého mezinárodního projektu Phonologie du français contemporain [Fonologie
současné francouzštiny], rozvíjeného od roku 199921
. Umožnil tak revizi lokálních
ortoepických norem pro didaktické a intervenční účely (viz Detey a kol. 2010;
pro anglický přehled fonologie frankofonních zemí, viz Gess, Lyche a Meisenburg,
eds. 2012).
Právě aplikovaná jazykověda propojená s tzv. recherche-action (= doslovně
„výzkum-akce“, tj. využití vědeckých poznatků v konkrétních akcích v terénu,
zejména u jazykově marginalizovaných skupin mluvčích) má potenciál pozitivně
transformovat vnímání regionálně-sociálních variet mluvčími na mnohých místech
evropské a africké frankofonie, v kanadských frankofonních provincicích i v mnohých
kreolofonních oblastech (viz Lebon-Eyquem, Bulot a Ledegen, dirs. 2012, nejnověji
Ledegen, dir. 2017). Vzhledem k lokálním odlišnostem a k centralizačním tendencím
20
V originále : « L’insécurité linguistique [est] la prise de conscience, par les locuteurs, d’une distance entre
leur idiolecte (ou leur sociolecte) et une langue qu’ils reconnaissent comme légitime parce qu’elle est celle
de la classe dominante, ou ou celle d’autres communautés où l’on parle un français « pur », non abâtardi
par les interférences avec un autre idiome, ou encore celle de locuteurs fictifs détenteurs de LA norme
véhiculée par l’institution scolaire ».
21
Viz http://www.projet-pfc.net/.
33
je v současnosti ve frankofonním světě jedním z nejdynamičtějších odvětví aplikované
jazykovědy právě tzv. intervenční, též prioritní sociolingvistika (podrobněji
viz např. odkazy v bodě 2.4 videokurzu o fr. sociolingvistice22
– pro knižní verzi téhož
viz Bulot a Blanchet 2013).
Schéma č. 2: Hledání kompromisu mezi kvantitativním přístupem empirické
lingvistiky a kvalitativním přístupem psycho-sociolingvistickým
Obstarávání konzistentních dat na úrovni epilingvistické (tedy zahrnujících
représentations) je ale i v dnešní době empirizace lingvistiky pomocí veledat
(big data) stále podstatně obtížnější než přístup k většině pratiques.
22
Viz http://www.sociolinguistique.fr/cours-3-2.html.
pratiques représentations
34
Výjimkou potvrzující pravidlo jsou například sondy do obtížně přístupných
sociolektů, především vězňů (viz Radková 2012) nebo producentů a konzumentů drog
(viz Radková a Rausová 2015), které se opírají především o metalingvistické
kompetence mluvčích i pozorovatelů zainteresovaných sociálních skupin.
Pro sběry sociolexikologických dat obecně platí, že kombinují terénní
sběr pratiques v ekologickém prostředí a deklarací o domnělých praktikách
(tzv. représentations sur les pratiques), častou formou (polo)řízených rozhovorů
nebo dotazníkových šetření. Z metodologického hlediska pak lze za určitý pokrok
považovat nástup elektronických dotazníků, jejichž využitelnost i úskalí budeme
traktovat níže.
35
1.1.3 Algoritmus pro popis synchronní dynamiky jazyka
Chceme-li zaujmout při zkoumání lexikálních inovací psychosociolingvistické
hledisko, je nutné oddělit čas fyzikální od času filozofického.
Filozofické nahlížení na čas přitom zahrnuje aspekty psychologického prožívání času,
zejména pak otázku neukotvitelnosti přítomnosti do konkrétního bodu. W. James
hovoří o tzv. zdánlivé přítomnosti (specious present), jejíž „zadní a přední okraj
se neurčitě vytrácejí“ (vaguely vanishing backward and forward fringe; James 1890:
613).
Předchozí úvahy o diachronii v synchronii a o možných modelech uchopování
dynamické jazykové reality nás vedou stále blíže k bergsonovskému chápání času.
Je-li nám vštěpována představa linearizovaného času v podobě úsečky,
jde o prostorovou projekci času, která dle H. Bergsona neodpovídá skutečnému
prožitku časovosti, který se projevuje trváním (durée). Čas je dle něj „koncept
bastardní, vzniklý ze vpádu ideje prostoru do domény čistého vědomí“ (Bergson
[1947] 1994: 60)23
. Pro Bergsona je trvání, na rozdíl od zprostorovělého času, „vnitřní
spojitostí vnímaných a zažívaných změn“ (Sokol 1996: 150).
Přejdeme-li od filozofie zpět do jazykovědy, je zajímavé pozorovat, že se
v anglosaské literatuře u jazykové změny často vyskytuje adjektivum ongoing change
(= „probíhající změna“). Tento fakt lze formálně interpretovat tak, že jev A postupně
zaniká ve prospěch jevu B nebo se sám transformuje (A > A’) v rámci synchronního
pozorování daného jevu.
Zkoumaný jev tedy prochází nějakým funkčním procesem, graficky v čase
zaznamenatelným: označme jej f(t). Adjektivum funkční zde poukazuje na fakt,
že tento proces není z pohledu výzkumníka k danému datu dokonán.
23
Překlad Borise Jakovenka z francouzského originálu: « un concept bâtard, dû à l’intrusion de l’idée
d’espace dans le domaine de la conscience pure » (Bergson 1889: 47).
36
Toto datum nechť je na časové (fyzikální) ose t(f) označeno jako počáteční
bod t(f)0, vůči kterému výzkumník provedl (nebo měl již k dispozici) sérii šetření
z předchozích období: označme je t(f)-1…-n.
Výzkumník individuálně nebo na základě skupinového rozhodnutí či konvencí
rozhodne, kam až bude sahat jeho synchronní vhled. Tento počáteční bod hledejme
na ose filozofického (funkčního) času jako f(t)0 a nikoli na ose t(f). Nelze totiž dost
dobře říct, kterého data končí „minulé“ a začíná „přítomné“, byť k rozhodnutím
je výzkumník nucen (zejména pracuje-li s „netolerantním“ počítačem, který vyžaduje
stanovení této hranice explicitně).
Od tohoto bodu pak výzkumník interpretuje probíhající změnu pomocí série
bodů f(t)1…n, které vztahuje vůči dílčím etapám výzkumu (četnosti výskytu jevu),
až k počátečnímu bodu t(f)0.
Je-li dnes nutností hledat pro vědeckou činnost algoritmy, pak předchozí
postup shrňme do jakéhosi orientovaného grafu zobrazující zprostorovělý
čas (viz schéma č. 3). Vrcholy daného grafu budou mezní hodnoty popisovaného
časového úseku zkoumání, tj. pravou hranicí bude přítomný okamžik. Tvar grafu
a návrh jeho názvu - synchronní dvorec - je pak pouhou variací na individuální
představu Husserlova „časového dvora“ (též „dvorce“, německy Zeithof, Husserl
1996: 40).
Orientace šipek není pro výzkumníka příliš závazná: „příběh“ zkoumaného
jevu lze popisovat chronologicky i anachronicky a šipky ve vertikálním směru
jsou zobrazením neustálého va-et-vient (tj. dynamické výměny) mezi interpretací
a interpretačním rámcem.
37
Schéma č. 3: Náčrt „synchronního dvorce“
V předchozím schématu pomocí bílých šipek proto graf symetrizujeme,
tj. přidáváme šipky i v opačných směrech, kterými se také může ubírat výzkumníkova
reflexe (tedy retrográdně a nelineárně - s přechody mezi vnímáním času fyzikálního
a filozofického).
Zjednodušené výsledné schéma č. 4 odráží levopravou časovou perspektivou
ukotvení synchronie ve zprostorovělém čase tak, jak ji percepčně vnímáme na pomezí
filozofického a fyzikálního času.
Před neukotvitelným bodem 0, po vzoru Z. Baumana (2002) metaforicky
označitelným jako tekutá přítomnost, lze odhadovat chování jazyka v blízké
budoucnosti, zde označené jako „předpřítomnost“. Naopak za (značně subjektivním)
limitem stanoveným pro synchronii nalézáme „předminulé“, tedy nedávno minulé,
které v sobě ale synchronie ipso facto obsahuje také, jak bylo poznamenáno výše.
Relativní gramatické časy, u nichž se s termíny předminulost a předpřítomnost
setkáváme běžně, ostatně svým názvem „relativní“ poukazují na relativitu lidského
vnímání temporality.
38
Schéma č. 4: Vizualizace „blízkých stavů jazyka“
Příznačné označení blízké stavy jazyka pro synchronní popis vývojových
tendencí v jazyce použil M. Křen (2013). I v době stále zvětšujícího se objemu
korpusových dat synchronního charakteru není výzkum synchronní dynamiky jazyka
jednoduchý, neboť v „synchronním ´šumu´ mohou málo výrazné vývojové tendence
zaniknout“ (Křen 2013: 170), a to zejména „v případech, kdy je frekvence
pozorovaných výrazů nízká nebo kdy jsou její změny pozvolné“ (ibidem).
Vzhledem k transcendentní povaze časovosti a k nemožnosti zachytit veškerou
lidskou komunikaci je výzkum blízkých stavů jazyka de facto jakýmsi neúplným
vzorkováním v rámci pozorovatelného synchronního šumu, které za podmínky
uplatnění pevného metodologického rámce může být částečně generalizováno
pro vymezený časový rámec. Objekt vědcova zájmu se v čase a prostoru věnovaném
výzkumu neustále transformuje, stejně tak se ale s postupující analýzou získaných
vzorků proměňují vědecké hypotézy o daném objektu zkoumání vzhledem k tomu,
jaká realita se mu výzkumem odkryla. Zkoumání synchronní dynamiky jazyka
tedy předpokládá jistou míru kompromisního řešení v podobě extrapolace
časoprostorového rámce a objektivizace nutně subjektivních interpretací výzkumných
vzorků komparačně nebo pomocí multiplikace vzorkování.
39
1.2 K paradigmatům jazykové změny
Le changement linguistique est l’objectivation historique
de la créativité linguistique.
Le langage en tant que langue « devient » –
se crée – historiquement, parce que le langage est, en fait,
une activité créatrice et en même temps
une activité dirigée vers autrui.
Fr. překlad článku Eugenia Coseria : « Le changement linguistique n’existe pas » ([1983] 1992: 14)
≈
Jazyková změna je historická objektivizace
jazykové kreativity.
Řeč se jazykem „stává“ –
vytváří se – historicky, protože řeč je v podstatě
kreativní aktivita a zároveň
aktivita orientovaná vůči druhým.
Zatímco v sociologii se vyprofiloval směr difuzionismu, který vše „nové“
nazývá souhrnně „inovacemi“, lingvistika teoretizuje o „jazykové změně“
v paradigmatu synchronně-diachronním, od kterého se nelze odprostit, stejně jako
se nelze odprostit od času, prostoru či od normy – např. právě teď od současného
akademického jazyka očekávaného v českém jazykovém prostoru.
Jak již bylo uvedeno v předchozích kapitolách, pojem jazyková změna otevírá
široké pole úvah o stabilitě jazykového systému a chápání základních pojmů jako
je synchronní dynamika jazyka, jazyk jako (pružně) stabilní systém versus
socioprostorová variantnost jazyka.
40
Nejenže tu na sebe naráží strukturální pojetí lingvistiky a variační pojetí
sociolingvistické, v rámci různých jazykovědných subdisciplín se v průběhu celého
vývoje moderní lingvistiky s různou mírou diskutability prosazují různé teorie,
od evolučních (např. Croft 2000), přes akomodační (cf. Auer & Hinskens 2005),
až např. po explanaci pomocí metafory neviditelné ruky (Keller 1994).
Role vzrůstající prestiže sociolingvistiky se jeví být zásadní. Podle
Jean Aitchisonové byla do relativně nedávné doby většina lingvistů přesvědčena,
že jazykovou změnu nelze pozorovat, že jde o velmi pozvolný souvislý proces, který
lze lidově přirovnat k rotaci Země, prohlubování vrásek či otevírání květů (Aitchison
2013: 37). Jako příklad sdíleného názoru, že jazykové změny jsou příliš pomalé na to,
aby byly pozorovatelné za života výzkumníka, cituje Aitchisonová (idem: 38)
pesimistické vize amerických lingvistů L. Bloomfielda (1933 – nemožnost přímého
pozorování jazykové změny) a Ch. Hocketta (1958 – změny, zejména hláskové, jsou
pozorovatelné jen ve svých důsledcích). I přes všechny pokroky a přísliby moderní
lingvistiky, ozřejmované v kap. 1.1, však lze souhlasit s romanistou J. Holešem,
že „otázky jazykových změn a vývoje jazyka patří mezi nejsložitější a nejspornější
problémy jazykovědy“ (Holeš 2002: 119).
Záměrně zde citujeme zejména autory z anglosaských zemí, kde nesou desítky
jazykovědných studií titul či podtitul (language) change. Není cílem této práce
zabývat se jednotlivými náhledy na pestrou směsici názorů na koncept jazykové
změny, paradigmata jejího zkoumání se totiž mění s ohledem na různé roviny jazyka
a samozřejmě v závislosti na čase i na jazykových areálech. Předmětem našeho
detailnějšího zkoumání bude primárně lexikální rovina a frankofonní areál, který
je zajímavý především z historické perspektivy. Připomenutí hlavních osobností, které
konstituovaly dnešní nahlížení na lexikální inovace, má význam i pro českou odbornou
veřejnost, neboť k francouzsky psané jazykovědné literatuře staršího i novějšího data
odkazují mnohé moderní anglicky psané teoretizace konceptu jazykové změny.
41
Pro dříve prestižní francouzštinu v českém jazykovědném prostoru už bohužel
platí: gallicum est, non legitur. Tímto chceme parafrázovat nejen původní středověký
citát (graecum est, non legitur – pro tehdy opomíjenou řečtinu), ale zejména
hispanofonního autora rumunského původu Eugenia Coseria, citovaného výše,
který se do francouzské lingvistiky zapsal jednak svou slavnou koncepcí normy
jako mezičlánku mezi systémem a mluvou (viz souhrnně Horálek 1972), ale také
rozšířenou variační kategorizací, kdy k dimenzi času (diachronii), prostoru (diatopii)
a sociálního prostředí (diastratii) připojil situačně-stylovou dimenzi - diafázii
(podrobněji o Coseriových inspiracích Berruto 2010: 231).
Tentýž autor si v retrospektivním (anglicky psaném) ohlédnutí za svou slavnou
knihou Sincronía, diacronía e historia: el problema del cambio lingüístico
[Synchronie, diachronie a historie: problém jazykové změny] (Coseriu 1958) vhodně
posteskl: hispanicum est, non legitur („je to španělsky, to se nečte“; Coseriu [1983]
1992: 14).
Coseriu ve svých pracech opakovaně poukazuje na nepřesnost termínu
jazyková změna, který vede do slepé uličky (la aparente aporía del cambio lingüístico;
Coseriu 1958: 7). Je-li nutné o něm hovořit, pak mj. jako o abstrakci konkrétních
individuálních jevů, které mají svůj původ v dialogu. Zavádí pro ně dichotomii
inovace-adopce, které definuje následovně:
„…inovace není „změna“. Jazyková změna („změna v jazyce“) je difuze neboli
generalizace inovace, tedy nutně série postupných adopcí. To znamená, že ve výsledku
je každá změna původně adopcí.“ (Coseriu 1958: 45)24
Mezi inovacemi Coseriu rozlišuje několik typů, přičemž „nechává stranou
možné, ale vzácné kreace ex nihilo“ (dejando de lado las posibles pero muy raras
creaciones ex nihilo; ibidem): a) alterace tradičního modelu; b) selekce mezi
24
V originále: ”El cambio lingüístico (“cambio en la lengua“) es la difusión o generalización
de una innovación, o sea, necesariamente, una serie de adopciones sucesivas. Es decir que, en último
análisis, todo cambio es originariamente una adopción“.
42
variantami; c) systematická kreace („vymýšlení“ forem podle možností systému);
d) výpůjčka z jiného „jazyka“; e) funkční ekonomie (opomíjení nadbytečností
v diskurzu) a tento výčet ještě nepovažuje za úplný (ibidem).
Zároveň Coseriu souhlasí s francouzským lingvistou A. Meilletem (detailněji
viz níže kap. 1.2.2 a 1.2.3), konkrétně v jeho postoji k teorii nápodoby neboli imitace,
prosazovanou francouzským sociologem Gabrielem Tardem:
„Ale Meillet udělal velice dobře, když odmítl obecnou teorii „imitace“: nejedná
se o oponování jednoho sociologa vůči jinému (Tarde vs Durkheim), protože adopce není
akt mechanické imitace, nýbrž akt intelektuální a selektivní“ (Coseriu 1958: 46)25
.
Coseriu tak naráží na slavnou debatu mezi Tardem a Durkheimem z roku 1903
o podstatě sociologie a o postavení této mladé disciplíny mezi ostatními vědními
obory26
, ale i na Tardeho ostrou kritiku Durkheimova pojetí sociologie, že společnost
je sociální systém sui generis. Právě k této Durkheimově vizi se otevřeně hlásil Meillet
se svým sociálním pojetím lingvistiky.
U Tardeho a jeho multidisciplinární teorie nápodoby se krátce zastavme,
neboť v rámci reflexe o šíření neologismů u mládeže by měly být některé ideje
z jeho monografie Les lois de l’imitation [Zákony nápodoby] z roku 1890
připomenuty, a to i proto, že jej tato kniha proslavila jakožto jednoho ze zakladatelů
difuzionismu a vědecké sociální psychologie (paradoxně více v USA než doma
ve Francii). Tato kniha obsahuje i kapitolu explicitně označenou „Jazyk“ (Langue;
Tarde [1890] 1895: 277–287) a také pasáž, lingvisty přehlíženou či snad přehlédnutou,
o možných lingvistických aplikacích teorie nápodoby a její věcné shody s konceptem
jazykové analogie, tou dobou velice moderním (idem: 154–157).
25
V originále: “Pero Meillet tenía mucha razón en rechazar la teoría vulgar de la “imitación“: no se trata
de oponer un sociólogo a otro (Tarde a Durkheim), pues la adopción no es un acto de imitación mecánica,
sino un acto inteligente y selectivo.“
26
Pokus o textovou rekonstrukci a zinscenování této debaty od sociologa B. Latoura a kolektivu
je k dispozici na adrese: http://www.bruno-latour.fr/node/354.
43
Sociální chování jednotlivců, jejichž sumou je podle Tardeho
definována společnost, vykazuje dva základní typy – imitaci a invenci. Nutně primární
z této dvojice je invence - po vzoru biologa Espinase a jeho pozorování
mravenců pod ní Tarde rozumí princip: „‘iniciativy jednotlivce následovanou imitací‘.
Tato iniciativa je vždy inovací, protože invence rovná se [u lidí i u mravenců] odvaze
ducha” (‘de l’initiative individuelle suivie d’imitation’. Cette initiative est toujours
une innovation, une invention égale aux nôtres en hardiesse d’esprit; idem: 4 - kurzíva
a uvozovky G. Tarde). Nové potřeby nebo nové uspokojení, které tyto „obrozující
iniciativy“ (initiatives rénovatrices; idem: 3) přinášejí společnosti, se šíří různou
rychlostí z centra vzniku novinky do periférie, a to sérií vědomých nebo nevědomých
imitací „jako světelná vlna nebo rodina termitů“ (à la façon d’une onde lumineuse
ou d’une famille de termite; ibidem).
Bylo by jistě zajímavé zabývat se dobovými ohlasy lingvistů na Tardeho
sociologickou teorii nápodoby. Idea šíření v soustředných kruzích či vlnách, kterou
Tarde v různých přirovnáních k fyzikálním jevům opakuje na několika místech knihy,
nebyla totiž už tou dobou pro jazykovědce novinkou. V tehdejší lingvistice,
až na výjimky výhradně historicky pojímané, byla už téměř dvě desetiletí známá
Schmidtova teorie vln = Wellentheorie (Schmidt 1872), o které blíže pojednávají
např. Černý (1996: 99) nebo Karlíková (2017).
Vibrační vlnové šíření invence pomocí nápodoby může být nicméně podle
Tardeovy teorie zastaveno jinou vlnou imitací jiné invence a z této konfliktní situace
buď vyplyne zánik jedné z inovačních vln, nebo její adaptace. V moderním
difuzionismu někteří Tardeho následovníci hovoří dokonce o tzv. adoptaci. Jedná
se o neologismus složený ze slov adopce a adaptace, pro ekonomické vyjádření toho,
že s přijetím (tedy adopcí) nového jevu je tato imitace zároveň poupravena
(adaptována) podle potřeb přijímajícího (viz Gaglio 2011: 70). Zároveň také každá
přejímka je vlastně kreativní reinterpretací původního jevu (idem: 69).
44
Existují různé subtypy nápodob, které Tarde dělí (v rozporu s Coseriovou
nepřesnou poznámkou citovanou výše) na imitace naivní či promyšlené. Vymezuje
také imitaci zvykovou (imitation-coutume) vůči imitaci módní (imitation-mode),
imitaci ze sympatie, z poslušnosti, ze vzdělávání atd. (Tarde [1890] 1895: 16).
Zejména módní imitaci přičítá významnou roli, společně s hierarchickým
postavením inovátora (novateur) jako autority (leader), kdy předpokládá kaskádové
šíření invencí ve vertikálním směru směrem dolů po společenském žebříčku.
Tento sociálně asymetrický směr šíření je dnes známý jako tzv. princip top-down.
Tento jeho „zákon“ byl v konfrontaci se vzrůstající rolí odborů v tehdejší společnosti
značně kritizován, jelikož jde o kontroverzní vidění společnosti rozdělené na sociální
třídy. Dlužno dodat, že moderní sociolingvistika se k tomuto bodu vymezuje
ve francouzských podmínkách neustále (mj. François 1976, Gadet 2003; souhrnně
Paveau 2008), přičemž termín sociální třídy se snaží nahrazovat co nejsystematičtěji
neutrálnějším termínem sociální sítě (viz Milroy 1987, souhrnně v češtině viz Milroy
a Gordon 2012).
Kritikové Tardemu vyčítají absenci hlubší reflexe nad frekvencí
horizontálních imitací, tj. v rámci svého okolí, které jsou pro jednotlivce naprosto
běžné v rámci symetrických sociálních sítí. Stejně tak jsou ale běžné i imitace
ve směru opačném, tzv. princip bottom-up. Ten sice Tarde připomíná taktéž, právě
v souvislosti s používáním argotu v lepší společnosti (viz níže), nicméně okrajově.
Top-down šíření však přesto připomínáme, protože ho lze pozorovat například
na šíření tzv. neologismů autorit, jak bude níže ukázáno.
Pomocí módy se jazyk může podle Tardeho „dobyvatelsky“ šířit, a to dvěma
způsoby: buď literární superioritou, kterou elity jiných jazykových skupin dobrovolně
přebírají a nižším vrstvám ve společnosti následně podbízejí v podobě utilitární touhy
(po vzdělání či spíše zlepšení společenského postavení) nebo se také může šířit
latentně svým (ekonomickým) vlivem na okolní jazyky, jejichž mluvčí nevědomky
imitují tento módní jazyk přejímáním jeho lexika, syntaktických struktur, prozodie aj.
45
V obou případech se pak lingvistická móda stane brzy zvykem (Tarde [1890] 1895:
280–281). Tarde poukazuje ale i na opačný trend, přechod od zvyku k módě,
jež s úsměvnou afektivitou demonstruje na vyjadřování mládeže:
„Tato potřeba jazykové revoluce bez důvodu, z rozmaru, je jednou z prvních epidemií
módy, která zuří u dospívajících, jak to lze vypozorovat na vyšším školním
stupni.“ (idem: 285)27
S tímto výrokem samozřejmě nemohou psychologové adolescence
ani sociolektologové souhlasit: generační revolta mládeže rozhodně není bezdůvodná.
Psychologií mládeže ani sociolekty se ale Tarde nijak hlouběji nezabýval, ostatně
i slovo génération použil častěji ve významu „vznikání, generování“, než ve významu
„věková skupina, generace“. Touto první, převážně lingvistickou, epidemií módy
mládež ale opravdu pozorovatelně prochází, a to v souvislosti s hledáním své identity
- jedince v kolektivu a kolektivu ve společnosti.
Proces konstituování adolescentní identity nutně prochází skrze imitaci
skupinového chování, kdy v zájmu zachování konformity s kolektivem má jedinec
přirozenou snahu přizpůsobit se, zapadnout do kolektivu. Mládežnickému vyjadřování
tolik připisovaná stádnost (grégarité) může být právě jedním z nejpádnějších
argumentů pro přijetí Tardeovy teorie nápodoby.
„Cítit se ve společnosti dobře, to znamená přizpůsobit se tónu a módě tohoto prostředí,
mluvit jeho hantýrkou, kopírovat jeho gesta, znamená to koneckonců bez odporu
se poddat všem těm různým a nepatrným proudům vlivu okolního prostředí, proti kterým
kdysi možná člověk marně plaval, a vzdát se tomu tak, aby si jeho vědomí neuvědomovalo,
že se čehokoli vzdalo.“ (idem: 93)28
27
V originále: « Ce besoin de révolution linguistique sans raison, par caprice, est l’une des premières
épidémies de mode qui sévissent chez l’adolescent, comme on peut l’observer dans les collèges. »
28
V originále : « Se mettre à l’aise, dans une société, c’est se mettre au ton et à la mode de ce milieu, parler
son jargon, copier ses gestes, c’est enfin s’abandonner sans résistance à ces multiples et subtils courants
d’influences ambiantes contre lesquels naguère on nageait en vain, et s’y abandonner si bien qu’on a perdu
toute conscience de cet abandon ». Námi vytučněno.
46
V této citaci, definující de facto pojem akulturace, vytučňujeme termín
„hantýrka“ (jargon, česky též „žargon“), abychom ukázali na jeho relativní neutralitu
a sémickou opozici vůči negativněji konotovanému termínu argot v akademickém úzu
nelingvistů na sklonku 19. století. Jak bylo řečeno výše, termín argot Tarde používá
v knize dvakrát, pokaždé v souvislosti s šířením imitací ve směru bottom-up, konkrétně
když hovoří o „člověku z dobré společnosti, který kopíruje argot a ošuntělost dělníka“
(l’homme du monde qui reflète l’argot et le débraillé de l’ouvrier; idem: 94) a o tom,
že „argotické výrazy pronikají do salónů“ (des termes argotiques pénètrent dans
les salons; idem: 234). Tarde tedy šíření argotismů vnímá jednostranně, jako výraz
dekadentní ležérnosti praktikované v tehdejších salónech jedinci, jež bychom dnešní
francouzštinou označili jako les bobos, tj. zkráceninou vytvořenou z bourgeoisbohème
(„buržoazní bohém“).
Patrně právě elitářské, sociálně neempatické vidění světa a místy těžkopádný
styl přispěly k tomu, že byl Tarde ve Francii krátce po své smrti pozapomenut, i přesto,
že byl na sklonku života považován za věhlasného sociologa a kriminologa
(viz Leroux 2012). Toto opomíjení je v posledních dekádách vcelku napravováno,
a to vědci z různých disciplín, včetně sociolingvistů. Tardeho difuzionistické chápání
společenských jevů, včetně jevů lingvistických, ovlivnilo mnohé francouzské lingvisty
nepřímo, zejména skrze práce amerických sociálních jazykovědců-antropologů.
Jako příklad uveďme jednak model difuzních tendencí, slavný Sapirův drift (Sapir
[1921] 1949), ale především vizi šíření inovací z centra do periférie F. Boase (Boas
[1940] 1949: 292), podle něhož má v periférii vlna slabší intenzitu než v centru,
obdobně jako když se hodí kamenem do vody.
Především ale frankofonní sociolingvisté (znovu)objevují Tardeho myšlenky
skrze komplexní, převážně ekonomickou, teorii šíření inovací (diffusion
of innovations theory) od Everetta M. Rogerse z roku 1962. Tu lze dobře uplatnit
v mnoha disciplínách: v lingvistice se uplatňuje zejména v socioterminometrii,
konkrétně k „měření“ difuze nově vytvořených termínů do společnosti a jejích
jednotlivých fází (viz např. Martin 1993, Hermans 1994 nebo Quirion 2006).
47
Nověji se Rogersova teorie zmiňuje i v sociolingvistice resp. sociolexikologii,
kde ji např. Siouffi, Steuckardt a Wionet 2012 navrhují pro explanaci módních
jazykových jevů pozorovatelných v „krátké nebo současné diachronii“ (diachronie
courte et contemporaine), např. pro pozorování šíření slov typu buzzword, včetně
samotné této rychle zaintegrované výpůjčky z angličtiny (cf. Fiévet a PodhornáPolická
2010 pro sousloví faire le buzz).
Rogers ve vzájemné komunikaci lidí vytyčuje dichotomii homofilie
– heterofilie, kdy pro homofilní jednání odkazuje přímo na Tardeho model nápodoby:
imitování je frekventovanější mezi sociálně bližšími, homofilními jedinci.
V Rogersově teorii je ale homofilie neviditelnou bariérou pro difuzi inovací v systému
(Rogers [1962] 2003: 305–308). Konstatuje, že sice sítě interpersonální difuze
jsou převážně homofilní (horizontální difuze), ale inovace se šíří dynamičtěji
v heterofilních vztazích. Tyto vztahy mají totiž vyšší informační potenciál
právě proto, že jde o komunikaci vzácnější.
Blythe a Croft (2012: 275) podotýkají, že pro vysvětlení jazykové změny bývá
Rogersova teorie zahrnována do sociolingvistické literatury ve zjednodušeném,
většinou tříúrovňovém modelu: innovators = „inovátoři“, early adopters = „časní
osvojitelé“ a followers = „následovníci“. Lze tu pozorovat kombinaci začátku
Rogersovy typologie s Labovovým ještě jednodušším, pouze dvojúrovňovým dělením
na (opinion) leaders a followers. Toto dělení Labov uplatňuje ve své dvojdílné
monografii o principech jazykové změny (2001: 356–365), přičemž termín „názorový
vůdce“ přebírá ze slavných sociologických studií P. Lazarsfelda aj. a následně
konfrontuje šíření módních vlivů s šířením jazykových inovací.
Pro naše zkoumání šíření identitární neologie je ale výhodnější připomenout
Rogersovo původní, pětiúrovňové dělení aktérů podle jejich aktivity při přijímání
inovací (Rogers ([1962] 2003: 279–285). Společnost je v této jeho typologii rozdělena
podle reakcí na inovaci následovně (jejich zastoupení ve společnosti je vyjádřeno
procentuálně v závorce): jednak na výše zmiňované innovators (2,5 % společnosti)
48
a early adopters (13,5 %). Dále ale už v procesu adopce, ve které předchozí kategorie
vždy působí na kategorii následující, rozlišuje Rogers jemněji na early majority
= „časnou většinu“ (34 %), late majority = „pozdní většinu“ (34 %) a konečně
laggards = „opozdilce“ (16 %).
V marketingu i jiných sociálně orientovaných oborech je tato Rogersova
typologie velmi dobře známá (např. viz Tomek a Vávrová 2008: 90–91). Kategorie
opozdilců je ale u Tomka a Vávrové (idem: 91) ještě dále dělena na dvě podkategorie:
na „opozdilce“ (13,5 %) a „odmítající“ (2,5 %). Tato poslední kategorie je dobře
pozorovatelná v mládežnických kolektivech, kde někteří členové mohou lexikální
inovaci sdílenou všemi ostatními vědomě odmítat, a to přesto, že ji pasivně znají
(do inovačního procesu se tedy nepřímo zapojují).
Šíření neboli difuzi definuje Rogers jako „proces, během kterého je inovace
komunikována pomocí různých kanálů mezi členy sociálního systému v čase“
(process in which an innovation is communicated through certain channels over time
among the members of a social system; Rogers ([1962] 2003: 5), kdy musí mít inovace
dostatečný potenciál pro svůj rozvoj, aby se pak lavinovitě šířila, než dosáhne určité
saturace a zpomalí tempo svého šíření.
Na grafu č. 1 je reprodukováno Rogersovo schematické vyjádření průběhu difuze
inovace, které je jádrem celé teorie (idem: 281). Toto rozložení v čase a prostoru
(ve společnosti) kopíruje Gaussovu křivku normálního rozložení. Růst počtu
přisvojovatelů určitého druhu inovace v čase má v kumulativním zobrazení tvar
logistické křivky, často označované jako tzv. křivka S (S-curve). Ta vyjadřuje podíl
inovace ve společnosti v závislosti na čase (v marketingu se hovoří o podílu na trhu,
resp. o míře nasycení trhu).
49
Graf č. 1: Difuze inovací v čase a ve společnosti podle Rogerse
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Difuze_inovac%C3%AD#/media/File:Diffusion_of_inovations_curve_cz.png
Není našim cílem rozvádět do detailů obecně známý Rogersův model,
ale pouze naznačit jeho aplikovatelnost na SI, včetně připomenutí některých
z padesátky Rogersových postulátů (generalizations), které přispěly k úspěchu knihy.
Především upozorněme na dvě důležité typologie, které tato teorie rozvíjí.
V první z nich Rogers rozděluje pět fází inovačně-rozhodovacího procesu
(innovation-decision process; Rogers ([1962] 2003: 20–22), které se uplatňují také
v procesu přijímání neologismů:
1) knowledge (též awarness neboli znalost, obeznámení s novinkou),
2) persuasion (fáze přesvědčování, kdy vzrůstá zájem o danou inovaci),
3) decision (rozhodnutí novinku odmítnout nebo přijmout, a to třemi různými
způsoby: individuálním dobrovolným rozhodnutím, kolektivně nebo autoritativně,
tedy direktivním nařízením shora),
50
4) implementation (zavádění do praxe, což zahrnuje první pokus o realizaci,
včetně případného poupravení novinky – tuto obdobu výše zmiňované „adoptace“
Rogers označuje, a nutno dodat, že až pod tlakem kritiků, jako re-invention),
5) confirmation (potvrzení přijetí znovuopakováním, kterým se zároveň
ujišťuje o správnosti svého rozhodnutí novinku přijmout, což je výsledek celého
procesu adopce).
Rozdílné inovace mají samozřejmě různé předpoklady pro úspěšnost difuzního
procesu. Tuto nasycenost společnosti danou inovací vyjadřuje procentuálně tzv. „míra
přijetí“ (rate of adoption). Pro SI je zajímavé především to, jak Rogers definuje pět
vlastností, které míru přijetí ovlivňují: 1) relativní výhodu (relative advantage),
2) kompatibilitu (compatibility), 3) složitost (complexity), 4) testovatelnost (triability)
a 5) pozorovatelnost (observability).
Tyto atributy totiž v různých obměnách připomínají i mnozí lingvisté
v souvislosti s důvody, proč některé neologismy difundují společností rychleji než jiné
(cf. Dubucova terminologická kritéria živosti neologismů, viz Dubuc [1978] 2002,
resp. Sourdotova kritéria tzv. 4B pro difuzi sociolektálních neologismů, viz Sourdot
1998), což bude detailněji traktováno v praktické části této práce.
Po tomto interdisciplinárním exkurzu do difuzionistických teorií se ale
v následujících podkapitolách vrátíme zpět do francouzské jazykovědy. Cílem bude
nastínit základní sociolingvistické a lexikologicko-sémantické přístupy k otázkám
dobového a sociálně příznakového lexika, zejména pak vybrané autory a publikace,
které formovaly dnešní terminologii a metodologii ve francouzském, potažmo
frankofonním prostoru.
51
1.2.1 Jazykové inovace v pojetí raných sémantiků
Změny na fonologické a syntaktické úrovni bývají obecně považovány
za pomalejší než změny lexikálně-sémantické roviny, která je méně „odolná“
vůči přirozené potřebě člověka inovovat i vůči nutnosti slovně reagovat na změny
technologicko-společenské. V diachronně, resp. synchronně dynamicky zkoumaném
lexikonu se změna projevuje dvojím způsobem:
1) onomaziologicky, kdy se nové tvary slov označují jako neologismy a v rámci nich
málo frekventované tvary pak jako okazionalismy (jen v bohemistice),
2) sémaziologicky, kdy se nové významy slov a slovních spojení označují v české
jazykovědě jako neosémantismy (ve francouzštině je v témže významu užíván termín
néosémie).
Za průkopníky v systematickém popisu jazykových změn, sémaziologických
především, jsou považováni francouzští filologové z konce 19. a začátku 20. století,
byť nelze nezmínit souběžný vliv německých prací, zejména Wegenerovy, Paulovy
či v USA Whitneyovy pro anglosaský svět (o jejich vztahu k Bréalovi, viz Nerlich
1990). Jedná se především o trojici Arsène Darmesteter, Michel Bréal a Antoine
Meillet.
Tito „raní sémantici“ zasazovali debaty o příčinách vedoucích k významovým
změnám nejen do tradičního rámce komparačně-historického, ale i do rámce
psychologicko-sociologického, v souladu s paralelně se konstitujícími autonomními
vědami: psychologií a sociologií. Od 60. let 19. století bývá francouzská jazykověda
označována jako psychologizující, přičemž velký ohlas ve Francii vzbudily zejména
Wundtovy myšlenky (k důvodům pro jejich pozdější odmítání lingvisty, viz Nerlich
a Clarke 1998). V sociologii pak na Comtův pozitivismus metodologicky navázala
tzv. francouzská sociologická škola kolem Émila Durkheima, v jehož tezích hledal
styčné body s jazykovědou především nejmladší z výše uvedné trojice, A. Meillet
a jeho žáci.
52
Nejprve se krátce zastavme u Bréala a Darmestetera, autorů dnes už ikonických
monografií o jazykové změně z pohledu lexikologie resp. úžeji neologie: La Vie
des mots étudiée dans leurs significations [Život slov studovaný v jejich významech]
(Darmesteter 1887) a sémantiky: Essai de sémantique (science des significations
[Esej o sémantice (vědě o významech)] (Bréal 1897), chápaných často jako milníky
předesílající novodobové nazírání na tyto jazykovědné disciplíny.
O inovátorském pohledu na filologií kontinuálně řešený problém změn
významů slov a jejich existenci v jazykovém povědomí společnosti svědčí ostatně
fakt, že Bréal už od konce 70. let 19. století navrhl a prosadil neologismus sémantique
(„sémantika“, vytvořený po vzoru phonétique z řeckého slovesa σημαίνω
(„znamenat“; idem: 9) pro disciplínu, které Darmesteter souběžně připravil pevný
obsahový rámec svou detailní kategorizací francouzských neosémantismů.
Pátrání po prvním výskytu použití toho či onoho slova je pro neologická studia
příznačné, proto si dovolíme poznámku o prvním použití slova sémantique. Běžně
se uvádí až rok 1883, kdy se slovo sémantique dostalo poprvé do oficiálního
vědeckého diskurzu, a to v názvu Bréalova článku: « Les lois intellectuelles
du langage. Fragment de sémantique » [Intelektuální zákony jazyka. Fragmenty
ze sémantiky] (Bréal 1883). Podle Bréalova dopisu z roku 1879 adresovaný italskému
kolegovi A. de Gubernatisovi, který později objevil P. Ciureanu (1955; podrobněji
viz Aarsleff 1981: 128), ale Bréal popisuje obsah připravované knihy pod označením
„sémantika“ již touto dobou, tedy o čtyři roky dříve.
I když lze předpokládat, že Bréal používal tento neologismus ve svých
přednáškách i dříve, širší rozšíření mezi lingvisty ale termín sémantika tou dobou
neměl. Důkazem může být následující citace z úvodu ke knižní verzi Darmesteterovy
doktorské práce z roku 1877, kde Darmesteter předpovídá, že:
„…věda o transformaci významů přinese historické psychologii, až se jednoho dne založí,
nástroj nesrovnatelné síly, tato věda ale ještě není konstituována: zkrátka neexistuje.
Ještě se nepřišlo na to, aby se zkoumal systematicky slovník jednoho jazyka takovým
53
způsobem, aby bylo možné sledovat ve změnách výrazů myšlenkové pochody.
Současný jazyk bezpochyby nabídne mnoho jevů, které budou vhodné ke studiu tohoto
typu…“ (Darmesteter 1877: 7)29
O opatrné, ale vědomé snaze prosadit novotvar sémantika jako termín jistě
svědčí i závorka v názvu Bréalovy výše uvedené souhrnné monografie (Bréal 1897).
Z hlediska difuze lexikálních inovací nutno dodat, že implementace tohoto neologismu
do akademického diskurzu se zdařila poměrně rychle, s maximálním nasycením trhu.
Na soustředěnější konceptualizaci (relativně synchronního) pojetí neologie
ale spíše než diachronně smýšlející Bréal pracoval jeho mladší kolega A. Darmesteter,
který prosazoval psycho-sociální přístup k otázkám jazykových inovací jako jeden
z prvních, jak uvidíme níže. V jeho vztahu k Bréalovi je podstatné, že příčinu
významových změn hledal v psychologii skupinové i individuální, za použití
tzv. organické metafory, jak dokládá tato citace:
„…jestliže ve významových změnách nacházíme osobní příčiny, pak by tyto změny
nemohly mít šanci prosadit se dlouhodobě bez toho, aby v nich našel citové a rozumové
zalíbení dav, který je přijímá. Musí zde být soulad mezi psychologickým [sic] stavem
autora a lidu: jinak neologismus nepřežije; narodí se, zazáří a vyhasne, jako rychlý
meteorit, aniž by zanechal trvalejší stopu.“ (Darmesteter 1887: 89–90)30
Organicisty typu Humboldta a Schleichera ovlivněná živá metafora slov,
kterou Darmesteter prosazoval ostatně už v samotném názvu své práce La Vie
des mots, byla ale hlavním bodem kritiky z pera jeho staršího kolegy Bréala.
29
V originále: « …la science de la transformation des sens, cette science qui, le jour où elle sera fondée,
fournira à la psychologie historique un instrument d’une incomparable puissance, cette science n’est pas
encore constituée : elle n’existe pas. On ne s’est pas encore avisé d’étudier systématiquement le vocabulaire
d’une langue de manière à suivre dans les changements de l’expression le mouvement de la pensée. La langue
contemporaine fournira sans doute des faits nombreux à une étude de ce genre… »
30
V originále: « si les changements de sens reconnaissent des causes personnelles, ils n’ont de chance
de durée que s’ils trouvent une complicité dans la manière de sentir et de penser de la foule qui les accepte.
Il doit y avoir accord entre l’état psychologique de l’auteur et de celui du peuple : autrement, le néologisme
ne vit pas; il naît, brille et s’éteint, comme un météore rapide, sans laisser de traces durables. »
54
Tuto kritiku formuloval v eseji Histoire des mots [Historie slov], vydané ještě
téhož roku hned po Darmesteterově titulu (Bréal 1887). Výňatky z tohoto eseje
pak Bréal přetiskl znovu na konci své souhrnné monografie zmiňované výše,
obsahující výsledky třicetileté práce v oboru, v Essai de sémantique (Bréal 1897: 305–
339). Organická či biologická metafora slova byla Bréalem kritizována jako snová
a nevědecká projekce neživotného jevu (idem: 306–307), kdy naturalistické vnímání
jazyka jako organismu téměř programově odsuzoval:
„Slova jsou znaky: nemají existenci o nic víc než gesta optického telegrafu nebo tečky
a čárky (.-) Morseova telegrafu. Říci, že jazyk je organismus, znamená zastřít věcnou
podstatu a dát lidem k přemýšlení zárodek chyby.“ (idem: 277)31
Bréal se ve své koncepci jazyka naopak odkazuje k myšlence de Condillaca
a ideologů, že slova jsou znaky (signes) a dále ji autorsky rozvíjí. Spolu s (bohužel
neterminologickým) popisem hodnot (valeurs), parolovosti, arbitrárnosti aj. uceleně
traktoval o systémových jazykových jevech, které ale jazykověda 20. století přisuzuje
až F. de Saussurovi. Ten ale Bréalovu Esej o sémantice velice dobře znal, jak vyplývá
z náčrtu recenze, která se zachovala v jeho pozůstalosti (viz de Maurovy Dodatky
v kritické edici Kurzu, de Saussure 1996b: 333). Navíc Bréalovi vděčil i za místo
na pařížské École pratique des Hautes Études (viz Aarsleff 1981: 126).
Zaměříme-li se na Bréalův náhled na jazykové inovace, hovoří o nich místy
pozitivně, ať už jde o gramatické inovace u dětí (Bréal 1897: 8) nebo o roli jazyka
obchodníků v přechodu ze syntetického na analytický systém jazyka (idem: 22),
kdy inovace vnímá jako nevyhnutelnost vývoje jazyka (idem: 294). Velkou roli
přisuzuje analogii, „díky níž jsme si jistí, že nám bude porozuměno, že budeme
pochopeni, i když náhodou vytvoříme nové slovo“ (grâce à elle nous sommes sûrs
d’être entendus, sûrs d’être compris même s’il nous arrive de créer un mot nouveau;
idem: 86).
31
V originále: « Les mots sont des signes: ils n’ont pas plus d’existence que les gestes du télégraphe aérien
ou que les points et les traits (.-) du télégraphe Morse. Dire que le langage est un organisme, c’est obscurcir
les choses et jeter dans les esprits une semence d’erreur. »
55
Dle Bréala má zejména mladá generace právo inovovat (droit d’innover),
ale jen do takové míry, která je určena kulturní a vlasteneckou potřebou zůstat
v kontaktu s myšlenkami předchozích generací (idem: 296). Tvorbu neologismů
přehnanou substantivizací (zejména ve vědeckých pojednáních) či denominalizační
verbalizací (idem: 293–294) nicméně hodnotí negativně v duchu dobového purismu,
kdy s odkazem na Voltairova „ducha jazyka“ (génie de la langue) označuje tyto
novotvary jako zbytečnosti, kterými „jejich autoři hřeší proti duchu francouzského
jazyka“ (les auteurs de ces néologismes pèchent contre le génie de la langue française;
idem: 294). V této stati týkající se purismu hovoří i o českém purismu (na extrémním
příkladu překládání vlastních jmen německého původu do češtiny), který chápe jako
legitimní očistu národa s výhledem na blízkou nezávislost (idem: 290).
V zápětí se pro případ francouzštiny a za použití výrazu abus (de langue)
(doslova „zneužívání (jazyka)“), značně oblíbeného v metalingvistickém diskurzu
18. a 19. století (viz níže kap. 2.3), nevyhýbá kritice přílišného přejímání z cizích
jazyků, kdy upozorňuje především na začleňování cizojazyčných výpůjček
do nevhodných komunikačních situací, ve kterých může jejich použití působit
jako afektovanost nebo zapříčinit nesrozumitelnost před nezasvěceným publikem
(idem: 290–292).
„Národ, který se se sympatiemi otevírá názorům zvenčí, se nemusí obávat přijímání slov
tam, kde je zvykem jimi označovat. Co je potřeba odsoudit, je zneužívání: za zneužívání
lze považovat označování cizími názvy toho, pro co už označení existuje. Za zneužívání
lze také považovat používání cizích slov za každé příležitosti a před jakýmkoli
publikem.“ (idem: 290)32
Konverzace a literatura by měla být podle Bréala srozumitelná všem,
tam by byl zásah institucionálního purismu legitimní, v jiných sférách jej ale vidí
naopak jako „práci zbytečnou a obtěžující“ (œuvre inutile et gênante; idem: 291;
32
V originále: « Une nation qui s’ouvre avec sympathie aux idées du dehors ne craint pas d’accueillir
les mots par où celles-ci ont l’habitude d’être désignées. Ce qu’il faut condamner, c’est l’abus: l’abus serait
d’accueillir sous des noms étrangers, ce que nous possédons déjà. L’abus serait aussi d’employer les mots
étrangers en toute occasion et devant tout auditoire. »
56
cf. níže kap. 2.2–2.4). Domácí slova jsou intimní a intelektuální potřebou, což vede
Bréala k tomu, že použití cizích slov v těchto kontextech hodnotí jako nemotivované
až škodlivé, přičemž jeho argumentaci dominuje nacionalismus: „jsme děti velmi
starého a velmi vznešeného národa“ (nous sommes les enfants d’une nation très
ancienne et très noble; idem: 292). Jak vidno, Bréalův diskurz sice v mnohém předběhl
svou dobu, v mnohém jí ale byl poplatný.
Závěrem ještě uveďme Bréalovu vizi lexikálních inovací v jazyce, kterou
objektivizuje některé z výše uvedených tradicionalistických axiomů:
„Odsoudit neologismus z principu a absolutně by byla ta nejobtížnější a nejzbytečnější
z obran. Každý pokrok v jazyce je nejprve činem jednotlivce, poté menší či větší menšiny.
Země, kde by bylo zakázáno inovovat, by odebrala svému jazyku jakoukoli šanci
se vyvíjet. Pod pojmem neologismus je třeba chápat jak nový význam dodaný starému
slovu, tak slovo zcela nově vymyšlené.“ (idem: 295)33
.
Srovnáme-li Bréalův a Darmesteterův zájem o inovační procesy v jazyce,
pak lze konstatovat, že Bréal se zabýval především otázkami změn významů slov,
případně jejich zániku. Pro Darmestetera je naopak příznačnější studium faktorů
geneze, konkurence a zániku slov nebo významů slov.
Na rozdíl od Bréala je také Darmesteterova terminologie v otázkách
neologie přesnější: pojmu inovace se vyhýbá a systematicky mluví o neologii
a neologismech, přičemž onomaziologickou změnu lexikonu označuje
jako néologismes de mots a sémaziologickou jako néologismes de signification
(Darmesteter 1887: 31). Důvodem je za prvé zmiňovaná méně terminologická a více
popularizační orientace Bréalových esejí. Především ale také fakt, že Darmesteter
33
V originále: « Condamner le néologisme en principe et d’une manière absolue serait la plus fâcheuse
et la plus inutile des défenses. Chaque progrès dans le langage est d’abord le fait d’un individu, puis
d’une minorité plus ou moins grande. Un pays où il serait interdit d’innover, retirerait à son langage toute
chance de se développer. Par néologisme, il faut entendre aussi bien un sens nouveau donné à un mot
ancien qu’un vocable introduit de toutes pièces. »
57
neologii věnoval soustředěnou pozornost, která si zaslouží podrobnější bibliografickobiografický
komentář.
Arsène Darmesteter (1846–1888) je ve francouzské i světové jazykovědě
známý především díky zmiňované monografii vycházející z jeho přednášek
na Sorbonně La Vie des mots (1887), jejíž první vydání vyšlo paradoxně v anglickém
překladu o rok dříve (Darmesteter 1887: VII). I přes zjevnou inspiraci u rétoriků
18. století, zejména v Traité des tropes [Pojednání o tropách] (Dumarsais 1730),
jsou Darmesteterovy detailní kategorizace neosémantismů natolik pokrokové
terminologicky i exemplifikačně, že o něj opírají mnozí francouzští jazykovědci
své kategorizace de facto dodnes. Svědčí o tom především mnohé učebnice
pro začínající lingvisty, které s nepatrnými terminologickými modifikacemi
reprodukují jeho kategorizaci metafor a zejména metonymií (Darmesteter 1887: 45–
54, cf. Lehmann a Martin-Berthet 2012: 113–123 a mnohé jiné manuály lexikologie).
Pokroková byla ale už jeho doktorská práce De la création actuelle de mots
nouveaux dans la langue française et des lois qui la régissent [O současném tvoření
nových slov ve francouzském jazyce a o zákonitostech, které jej řídí] (knižně
Darmesteter 1877), ve které shrnul historii jazykovědného zájmu o neologii ve Francii
17.–19. století a představil detailně jak slovotvorné procesy, tak i samotný koncept
synchronního a diachronního zkoumání neologie a jeho úskalí.
„Neologismus se může studovat dvěma způsoby, pátráním po jeho příčinách nebo
po slovotvorných postupech. První typ studia zajímá historika a psychologa: psycholog
se ptá, proč staré slovo přestalo přesně označovat starou myšlenku, jaký posun se udál
v lidovém smýšlení; historik pátrá po materiálních změnách, kterým odpovídají věcné
neologismy; každé z těchto nových slov není nic jiného než znak a produkt nového jevu;
je to odezva dějin v jazyce. Ale je zřejmé, že obdobná studie by byla jednak nekonečná
a také vnitřně nejdnotná, přinejmenším za současného stavu této části vědy.
58
Procesy slovotvorby naopak vedou k jedinému, snadnému výzkumu.“ (Darmesteter 1877:
37–38)34
V procesech francouzské slovotvorby rozlišoval Darmesteter tři podtypy:
vlastní francouzskou neboli lidovou (formation française / populaire; idem: 41–167),
podle řecko-latinských modelů neboli vědeckou (formation latine et grecque / savante;
idem: 169–249) a konečně přejímky z moderních jazyků (emprunts aux langes
modernes; idem: 251–261). Tuto poslední kategorii ale neanalyzoval zdaleka
tak důsledně jako předchozí dvě kategorie, které detailně morfologicky systematizoval
a exemplifikoval na dobově aktuálním materiálu.
Jeho pojetí neologie bylo extenzivní, což dokládá 24 stran závěrečného
rejstříku nových slov citovaných v práci (idem: 277–300). Nová slova zde diferenčně
označuje oproti slovníku E. Littrého, který sice byl tou dobou novinkou (poslední díl
vyšel roku 1872), nicméně koncepčně lze označit Littrého slovník za historizující
a k lexikálním novinkám spíše vlažný.
Právě metodologií sběru dat a svým specifickým „terénním“ výzkumem
pro svou dizertaci se Darmesteter vymykal soudobé vědě. Tehdejší Sorbonnu šokoval
excerpcí lexikálního materiálu z běžného úzu, novinových článků, reklam, případně
triviální literatury:
„Tato kniha udivila část Fakulty: bylo téměř skandální dovolit si přinést na Sorbonnu
bez jediného slova odsouzení sbírku několika tisíc barbarismů, sebraných na ulici
a v písemných dokladech, které jsou hodny ulice, v prospektech, patentech k vynálezům,
34
V originále: « Le néologisme peut s’étudier de deux façons, dans ses causes et dans ses procédés
de formation. La première étude intéresse l’historien et le psychologue : le psychologue, qui se demande
pourquoi le mot ancien a cessé de marquer exactement l’idée ancienne, quel mouvement s’est accompli dans
la pensée populaire ; l’historien, qui recherche les changements matériels auxquels correspondent
les néologismes de faits ; chacun de ces mots nouveaux n’est que le signe et le produit d’un fait nouveau ;
c’est le retentissement de l’histoire dans la langue. Mais on conçoit qu’une pareille étude soit à la fois infinie
et sans unité propre, au moins dans l’état actuel de cette partie de la science. Les procédés de formation
donnent lieu au contraire à une étude une et simple. »
59
v novinách za pár haléřů, v lidových nebo dekadentních románech.“ (J. Darmesteter 1890:
XXIX)35
.
Arsènův mladší bratr, orientalista James Darmesteter, vzdal hold krátké,
leč produktivní bratrově kariéře v souhrnné dvousvazkové publikaci nazvané Arsène
Darmesteter. Reliques scientifiques, recueillies par son frère [A. D. Vědecké relikvie,
sebrané jeho bratrem] (Darmesteter 1890). Kromě šokování komise metodologií sběru
dat, dokládá James Darmesteter i nutnost cenzurování některých křiklavých případů
neologismů z prvních verzí bratrovy práce, dnes klíčové monografie pro studium
neologie 19. století. Paradoxně byla tato práce prý i tak obhájena jen díky přímluvě
vlivného profesora rétoriky (Bergounioux 1986: 116).
Bratři Darmesteterové pocházeli z vážené židovské rodiny nakladatele
a knihkupce v lotrinském Château-Salins, ale zajímavá je pro české publikum také
informace, že z matčiny strany pocházeli z rodu pražských rabínů a nakladatelů
Brandeisových. Kromě lingvistiky byl Arsène známý také jako autor různých
judaistických prací.
Arsène Darmesteter ale proslul především jako spoluautor dnes již věhlasného
dvousvazkového slovníku, na kterém spolupracoval s A. Hatzfeldem od roku 1871,
Dictionnaire général de la langue française du commencement du XVIIe
siècle
jusqu’à nos jours [Všeobecný slovník francouzského jazyka od počátku 17. století
po dnešek] (Hatzfeld a Darmesteter 1890 [1. díl, A–F] a 1900 [2. díl, G–Z],
dále DGLF). První díl slovníku vyšel až dva roky po Darmesteterově předčasné smrti,
kdy Hatzfeldovi pomohl práci dokončit Darmesteterův žák A. Thomas, který
dopracoval zejména etymologickou část slovníku.
Arsène Darmesteter je ale hlavním autorem rozsáhlé třísetstránkové předmluvy
Traité de la formation de la langue, která předchází slovníku v prvním díle.
35
V originále: « Ce livre étonna une partie de la Faculté : elle fut presque scandalisée de voir froidement
apporter en Sorbonne, sans un mot de réprobation, une collection de quelques milliers de barbarismes
recueillis dans la rue et dans des productions écrites qui valent celles de la rue, prospectus, brevets
d’invention, journaux à un sou, romans populaires ou décadents. »
60
Pedagogické přednosti této detailní lingvistické analýzy oceňuje přední francouzský
metalexikograf Jean Pruvost (2006: 75–76). Pruvost upozorňuje, že slovník neměl
komerční úspěch, protože byl zastíněn podstatně rozsáhlejšími slovníky Littrého
a Larousse. Domnívá se také, že pro své bohaté informace sémantického a historického
rázu, s jemnou hierarchizací a stojící na opravdu lingvistických základech dokázal
tento slovník vychovat celou generaci studentů. Mezi nimi Pruvost zmiňuje i dva
významné francouzské lexikografy 20. století Bernarda Quemadu a Josette Rey-
Debovovou.
Obrázek č. 1: Homonymie a polysémie hesla argot v DGLF (Hatzfeld, Darmesteter
a Thomas 1890: 132)
Zdroj: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k206409p/
Mimoto je DGLF u odborné veřejnosti vysoce ceněný i pro své inovativní
lexikografické postupy, které ve 20. století přejímali mnozí další lexikografové
(blízko této koncepci má např. Le Petit Robert). Heslo argot na obrázku č. 1 všechny
tyto inovace dobře dokladuje. Jedná se především o:
1) začleňování datací prvních výskytů slov, případně i data jejich začlenění
do toho kterého vydání Dictionnaire de l’Académie française [Slovníku
61
Francouzské Akademie] (dále DAF, detailněji viz níže v kap. 2), jelikož
v době publikování DGLF sloužil DAF jako hlavní normativní zdroj,
2) logicko-rétorické organizování mikrostruktury slovníku, kdy je pomocí
číslování hierarchizována informace o transformacích významu
polysémních slov. Nejprve je uveden etymologicky nejstarší význam a poté
přenesené, rozšířené a jinak modifikované významy v chronologickologickém
sledu. Zároveň jsou důsledně oddělována homonymní slova,
3) typografická důslednost a přehlednost,
4) transkripty výslovnosti.
Nutno podotknout, že body 3) a zejména 4) sice nejsou zcela inovativní,
nicméně je také uvádíme, neboť se zde jedná o vzor pro ostatní lexikografy a tento
vzor dnes považujeme při práci se slovníkem za samozřejmý.
Se zajímavým zjištěním, které vypovídá o úloze neologa Darmestetera
pro koncepci celého slovníku, přišel ve své komparační analýze slovníkových hesel
od E do Em ve třech slovnících Michel Glatigny. Na rozdíl od dalších dvou
nejdůležitějších lexikografických počinů druhé půle 19. století, spíše historizujícího
Dictionnaire de la langue française [Slovník francouzského jazyka] od Émila Littrého
(Littré 1863–1872, dále DLF) a encyklopedického slovníku Pierra Larousse Grand
Dictionnaire universel du XIXe
siècle [Velký univerzální slovník 19. století]
(Larousse 1866–1876, dále GDU) je u Hatzfelda, Darmestetera (a Thomase)
nejsystematičtěji používána značka dobového příznaku Néolog. Zatímco příznaků
archaizace napočítal Glatigny u hesel E–Em v DLF pouze 35, v DGLF 126 a v GDU
dokonce 193, situace se zřetelně odlišovala pro příznaky neologicity v témže vzorku
E-Em, kdy Littré v DLF označil jako neologismus jen 21 hesel, Larousse v GDU
jen 23 hesel, ale nepoměrně více jich nalezneme v DGLF, celkem 163 hesel (Glatigny
1998: 108). Tuto inflaci lze osvětlit z předmluvy slovníku, kde jeho autoři předesílají,
že takto označují všechna slova vzniklá v 19. století (Hatzfeld, Darmesteter a Thomas:
XIII).
62
Valentina Biscontiová při srovnání stejných tří slovníků také poukazuje na fakt,
že v DGLF je poprvé neologismus definován objektivně, bez negativních konotací,
tedy v čistě lingvistickém smyslu, jak ho známe dnes (Bisconti 2013: 10). Naopak
u Littrého a Larousse je z obsahu slovníkových hesel neologismus a neologie patrné
převzetí staré dichotomie art / abus („umění / nešvar“), vyhrazující negativní konotaci
slovu néologisme (vnímaný jakožto nešvar, odsouzeníhodná zbytečnost, doslova
zneužití, viz také v této kap. výše Bréal). Naopak néologie měla vždy konotaci
pozitivní, jakožto respektované estetické umění vyhrazené intelektuální elitě
(podrobněji viz níže v kapitolách 2.1–2.3).
Darmesteterova pokrokovost a objektivita v deskripci reálného úzu jsou tedy
patrné i z prací kolektivního rázu. Stejně jako u Bréala ale i v jeho textech nalezneme
výroky poplatné své době a jejím puristicko-elitářským vizím jazyka. V úvodních
pasážích La Vie des mots je jazyková změna popisovaná ještě bez jakékoli evaluace:
„Každý jazyk podléhá neustálému vývoji. V každém momentu své existence
je v rovnovážném stavu více či méně dlouho trvajícím a působí na něj dvě opačné síly:
jedna, síla konzervační, jej drží ve svém současném stavu; druhá, síla revoluční,
jej posouvá do nových směrů.“ (Darmesteter 1887: 6)36
Ve 4. kapitole o filologických podmínkách změny významu už ale Darmesteter
svou lítost nad (poc)hybnou silou neologismů vyjadřuje zřetelně, s odkazem na úvodní
fyzikální metaforu:
„V dnešní době, v našem jazyce končícího 19. století, je důvod k obavám, že z těchto dvou
sil právě síla tradice ustupuje revoluční síle, která francouzštinu vychyluje do neznámých
směrů. Jsme svědky bezuzdného triumfu neologismu, který se nespokojí s tím, aby silou
zaujmul své místo v jazyce, naopak násilně odhání mnohá kvalitní slova,
36
V originále: « Toute langue est dans une perpétuelle évolution. A quelque moment que ce soit
de son existence, elle est dans un état d’équilibre plus ou moins durable, entre deux forces opposées
qui tendent : l’une, la force conservatrice, à la maintenir dans son état actuel ; l’autre, la force révolutionnaire,
à la pousser dans de nouvelles directions. »
63
která si zachování zaslouží. […] Ale to je marná lítost […] Jazyk se ubírá svou cestou,
netečný k výtkám gramatiků i ke stížnostem puristů.” (idem: 119–120)37
Přes rostoucí vědeckou objektivitu v popisu jazykových změn u raných
sémantiků ve 2. polovině 19. století je double discours („projev pro i proti“,
zde pro i proti neologismům) charakteristickým rysem subjektivity ve vědeckém
diskurzu, který nalezneme nejen u Bréala a Darmestetera, ale i u jazykovědců
v pozdějším období, přinejmenším v první polovině 20. století.
Na příkladu dvou protichůdných pasáží z rozmezí šesti let od téhož autora,
známého specialisty na onomastiku a sociolekty Alberta Dauzata, lze ale dobře
demonstrovat, že záleží především na kontextu doby a objektu argumentace. Je možná
až příliš přísné nazývat tento střet objektivní deskripce se subjektivními emotivními
pasážemi v autorských textech „diskurzivní schizofrenií“, jak např. double discours
v souhrnné Bréalově monografii hodnotí Biscontiová (Bisconti 2013: 17).
U předválečného Dauzata se v kapitole « La crise de la culture française »
[Krize francouzské kultury] v knize La Défense de la langue française [Obrana
francouzského jazyka] lze dočíst, že mládež „často mezi sebou hovoří
nepojmenovatelným jazykem“ (parlent souvent un langage innommable entre eux,
Dauzat 1912: 67), přičemž nostalgicky a idealizovaně vychvaluje velmi konzervativní
puristické tradice, které panovaly v rodinách ještě před čtvrt stoletím, kdy:
„sebemenší jazyková odchylka – nevhodný termín, syntaktická chyba, příliš odvážný
neologismus, odbytá výslovnost – byly nelítostně vytknuty dětem a dokonce i mladým
lidem; rodiče ostatně šli příkladem. Byla to spásná brzda zpomalující vývoj,
37
V originále: « De nos jours, dans notre langue du XIXe siècle finissant, il est à craindre que, de ces deux
forces, la force de tradition cède à la force révolutionnaire qui entraîne le français dans des directions
inconnues. Nous assistons à un triomphe effréné du néologisme, qui ne se contente pas de prendre de force
sa place dans la langue, mais chasse violemment nombre de mots de bonne marque qui méritent d’être
conservés. […] Mais c’est là un vain regret […] La langue suit son cours, indifférente aux plaintes
des grammairiens et aux doléances des puristes. »
64
který je inherentní všem jazykům, brzda pomalu působící na lid, který má vždy sklony
k imitaci.“ (Dauzat 1912: 67)38
Dauzat považuje právě tento rodinný tradicionalismus za důvod,
proč lze bez obtíží číst autory staré tři sta let. Současní rodiče se ale podle Dauzatova
názoru bojí děti opravovat a sami podléhají snobismu, když se snaží používat
„módní výrazy a mluvu bulvárů“ (langue à la mode, la langue du boulevard; idem:
68). Vývoj jde pak ale příliš rychle a mládež používá „nepěknou hatmatilku“
(charabia informe), kterou Dauzat popisuje následovně:
„barbarský jazyk vytvořený z výrazů slangu nižších vrstev a sportovního slangu, ve kterém
je syntax deformována různými násilnými elipsami, zatímco ty nejroztodivnější
neologismy se lepí k nejrůznějším zkráceninám.“ (ibidem)39
O šest let později, na sklonku prožité první světové války, už ale tentýž Dauzat
v knize L’argot de la guerre, d’après une enquête auprès des officiers et soldats
[Válečný slang, podle výzkumu u velitelů a vojáků] (Dauzat 1918) rozmýšlí
nad neologismy vyprodukovanými na frontě, nad jejich difuzí mimo armádu a obecně
nad konceptem neologie jednak obšírněji (celá 3. kapitola je nazvaná « Les mots
nouveaux » [Nová slova]; idem: 67–99), ale zejména objektivněji a bez puristické
axiologie.
„Copak by neologismy neměly vznikat, když je kolem tolik nových objektů a jevů,
pro které se běžná pojmenování zdají být nedostatečná nebo neexpresivní?“ (Dauzat 1918:
69)40
38
V originále: « le moindre écart de langage – terme déplacé, faute de syntaxe, néologisme trop hardi,
prononciation vicieuse – étaient impitoyablement relevés chez les enfants et même chez les jeunes gens ;
les parents d’ailleurs donnaient l’exemple. C’était là un frein salutaire qui ralentissait les évolutions inhérentes
à tout idiome, et qui agissait à la longue sur le peuple, toujours enclin à l’imitation. »
39
V originále: « idiome barbare tissé de termes d’argot populaire et sportif, dans lequel la syntaxe
est bousculée par les ellipses les plus violentes, tandis que les néologismes les plus hirsutes sont accolés
aux abréviations de tout genre. »
40
V originále: « Comment les néologismes n’auraient-ils pas surgi en présence de tant d’objets et de faits
nouveaux, pour lesquels les désignations courantes se montraient insuffisantes ou inexpressives ? »
65
Celkově je dosti ošidné po více než sto letech tento double discours jakkoli
interpretovat. Nelze totiž bezpečně určit, zda došlo ke změně názorů jednotlivých
lingvistů pod vlivem osobního vývoje či profesního tlaku. Nevíme také, zda myšlenky
obsažené v téže knize nebyly původně samostatné studie spojené do jednoho celku,
který si kladl protichůdné cíle, což dává tušit právě Dauzatova studie o argotu zločinců
v jinak konzervativní La Défense.
Argot (ve francouzském širokém slova smyslu, česky tedy spíše slang
nebo obecně sociolekty) a lexikální inovace v něm byly ostatně pro Dauzata
nevyčerpatelným zdrojem vědeckého materiálu po zbytek své kariéry (viz 1.2.2).
Naopak Bréal a Darmesteter, o generaci starší kolegové Dauzata, věnovali argotu
minimum pozornosti. V Bréalově Essai de sémantique se termín argot vyskytuje
okrajově pouze dvakrát, jargon jednou (Bréal 1897: 147, 328 a 329), v Darmesteterově
disertační práci se argot sice zmiňuje na vícero místech a dokonce jej Darmesteter
vymezuje detailněji vůči lidové mluvě a s odkazy na soudobé sociolektografy
(Darmesteter 1877: 47–48), ale víceméně jen proto, aby jím mohl osvětlit původ
některých v lidové mluvě zobecněných slov, které v práci dále rozebírá. O deset
let později La vie des mots už není u Darmestetera o argotu ani žargonu žádná zmínka.
Za tento zjevný posun zájmů mezi touto generací lingvistů a jejich mladšími kolegy
typu Dauzata, kteří centralizovali v rámci lingvistiky problematiku sociolektů,
vděčí francouzská lingvistika mimo jiné i osobnosti Antoina Meilleta, kterého lze řadit
jak do výše uvedené trojice tzv. raných sémantiků, tak i mezi předchůdce
dnešních sociolingvistů.
66
1.2.2 Pionýři sociolingvistiky a sociolektologie ve Francii
V předchozí kapitole bylo na příkladech argumentace jazykové změny
nastíněno, nakolik Darmestetera a Bréala ovlivňovaly rozvíjející se příbuzné
disciplíny – psychologie a sociologie. Byl to ale až Antoine Meillet, kdo poznatky
svých předchůdců kriticky zhodnotil a na počátku 20. století na jejich základě
formuloval nutnost provázanosti sociologie s jazykovědou.
O to více pak s touto jeho pionýrskou sociolingvistickou snahou kontrastuje
nahlížení na jazyk jako na produkt značně odosobněného, autonomního systému
v pozdějším strukturalistickém období.
Ve své práci Comment les mots changent de sens [Jak slova mění význam],
publikované v letech 1905–1906 v sociologickém časopise založeném Durkheimem,
Année Sociologique a knižně vydané roku 1921 jako součást souboru studií
Linguistique historique et linguistique générale [Historická lingvistika a lingvistika
obecná] (Meillet 1921: 230–273), Meillet předesílá, že se jeho pojetí jazyka přesně
shoduje s durkheimovskou definicí tzv. sociálního jevu (fait social, v české sociologii
v překladu ustálené jako „sociální fakt“), který Durkheim prezentoval ve své slavné
monografii Les règles de la méthode sociologique (Durkheim 1895), v českém
překladu pak jako Pravidla sociologické metody (1926; přehledně viz Strouhal 2010:
52).
Durkheimova definice sociálního jevu zahrnuje: a) podmínku exteriority
neboli situovanosti mimo jedince, b) podmínku tlaku či donucení (coercition),
kterým sociální jev působí na jedince. Meillet tedy argumentuje následovně:
„…jazyk existuje nezávisle na každém z jedinců, kteří jím mluví a přestože nemá žádnou
realitu mimo sumu těchto jedinců, ve své obecnosti existuje vně každého z nich; prokazuje
to fakt, že na žádném z těchto jedinců nezávisí jazyková změna a že každá individuální
odchylka od úzu vyvolá reakci; tato reakce bývá nejčastěji sankcionována pouhým
výsměchem, kterému se vystavuje člověk, který nemluví jako ostatní; v moderních
67
civilizovaných státech může ale, různými zkouškami, vést až k vyloučení z veřejných
pozic pro ty, kteří se neumí přizpůsobit spisovné normě přijaté danou sociální skupinou.“
(Meillet 1921: 230)41
Byť tyto podmínky jazyk beze zbytku splňuje, Meillet upozorňuje na fakt,
že jazykověda zůstávala paradoxně mimo sociologická studia a zkoumání sociálního
prostředí, které utvářelo ten který jazyk, mu bylo vesměs cizí. V předchozí citaci
se sice nemluví o třídní dominanci, ale stačí si jen do textu dosadit za přídavné jméno
„danou (sociální skupinu)“ v závěru citace adjektivum „dominantní“ nebo „majoritní“,
abychom v tomto úryvku zahlédli plastický obraz toho, co Pierre Bourdieu o více
než půlstoletí později definuje jako tzv. jazykový trh (marché linguistique, Bourdieu
1982, česky 2014).
I pro tyto úvahy, které etablují jazykovědu mezi ostatní sciences sociales
(„sociální vědy“, Meillet 1921: 231), je Meillet považován za jakéhosi praotce
moderní sociolingvistiky.
Ojediněle nacházíme v Meilletově práci označení linguistique sociale
(„sociální jazykověda“; idem: 255), na rozdíl od systematičtějšího označování
obdobných cílů termínem sociologie linguistique („jazykovědná sociologie“),
které používal i blížeji demonstroval na příkladech ideologie v jazyce či sociálních
vrstev a argotu hned v roce 1909 jeho méně známý současník Raoul de la Grasserie.
Ten uvádí na přebalu k jeho knize Des parlers des différentes classes sociales
[O mluvách různých sociálních tříd] edici Études de psychologie et sociologie
linguistiques (de la Grasserie 1909; námi podtrženo).
41
V originále: « une langue existe indépendamment de chacun des individus qui la parlent, et, bien qu’elle
n’ait aucune réalité en dehors de la somme de ces individus, elle est cependant, de par sa généralité, extérieure
à chacun d’eux ; ce qui le montre, c’est qu’il ne dépend d’aucun d’entre eux de la changer et que toute
déviation individuelle de l’usage provoque une réaction ; cette réaction n’a le plus souvent d’autre sanction
que le ridicule auquel elle expose l’homme qui ne parle pas comme tout le monde ; mais, dans les États
civilisés modernes, elle va jusqu’à exclure des emplois publics, par des examens, ceux qui ne savent pas
se conformer au bon usage admis par un groupe social donné. ». Sousloví bon usage, doslovně „dobrý
úzus“, viz výše v 1.1.2 citace Francarda, překládáme funkčně, leč anachronicky, jako „spisovná norma“.
68
Nazveme-li však Meilleta praotcem sociolingvistiky, pak jejím otcem
bezpochyby byl Meilletův žák a následovník Marcel Cohen. Ten prosazoval označení
sociologie du langage („sociologie mluvy“ – cf. Cohen 1956 a Cohen 1971) až do jeho
vytlačení anglosaským termínem sociolinguistique v průběhu 70. let 20. století (Calvet
1999b).
Vraťme se ale nejprve zpět k Meilletově studii z počátku století. Klíčový
byl jeho rozbor specifikací významu v argotech a slanzích (Meillet 1921: 244–249)
a role migrace mluvčích i slov (rozbor výpůjček) na posuny významů, a tudíž
na jazykovou změnu jako takovou (idem: kap. III). Tato Meilletova studie dokresluje,
jak bylo pro tehdejší myslitele podnětné a pro dnešní sociolektologii klíčové období
třetí francouzské republiky. Meillet (idem: 247) cituje dvě takovéto studie:
1) « Étude sur l’argot français » [Studie o francouzském argotu], publikovanou
v Mémoires de la Société de linguistique, od Marcela Schwoba a Georgese
Guieysse, kteří oba mimochodem navštěvovali Bréalův seminář (Schwob
a Guieysse 1889). Jde patrně o první opravdu lingvistickou studii, pro Meilleta
cennou zejména pro detailní analýzu procesu tvorby synonymických řad, v záplavě
módního zájmu o bas langage („mluvu spodiny“) u pařížských intelektuálů konce
19. století. Tento exponenciální nárůst zájmu je patrný z komentovaného
bibliografického přehledu prací o francouzských sociolektech od R. Yve-Plessise,
který uvádí 365 děl a dílek, včetně metalingvistických slovníkových výskytů,
vydaných od 15. do přelomu 19.–20. století (Yve-Plessis 1901). Schwobova
a Guieyssova studie jako první a jediná z tohoto soupisu obsahuje náznaky
moderních lingvistických úvah, přičemž je ale nutné připomenout prvenství
obecně filologické. To si zaslouží obsáhlé a metodologicky novátorské dílo
Francisqua Michela Études de philologie comparée sur l’argot et les idiomes
analogues parlés en Europe et en Asie [Studie srovávací filologie o argotu
a podobných jazycích, kterými se hovoří v Evropě a Asii], kde autor pátrá zejména
po archivních atestacích a etymologickém původu argotických slov (Michel
1856).
69
2) V knižní, poválečné verzi z roku 1921, pak Meillet přidává také citaci knihy
o vojenském slangu, Le Poilu tel qu’il se parle od Gastona Esnaulta (Esnault
1919), kdy důsledky mísení jazykových variet při nedobrovolné migraci na frontu
Grande Guerre („Velké války“, 1914–18) vzbudily zájem lingvistů o mluvu
tzv. poilus, vojáků na bojištích. Poilu, doslovně „chlupatý, zarostlý“ bývá lidovou
etymologií často chybně vykládáno metaforicky (omezená možnost holit a stříhat
se na frontě). Jak upozornil Dauzat (1918: 48), toto slovo bylo známé
ve vojenském slangu už před první světovou válkou jako synonymum mužnosti
(odvozené ze sousloví avoir du poil aux yeux [mít chlup v očích] pro někoho,
kdo má kuráž), ale rozšířilo se masivně teprve po roce 1914 (idem: 15). Jako jeden
z mnoha sociolektografických počinů vyprovokovaných válkou na okraj uveďme
Déchelletův slovník vojenského slangu, především letců a ženijních jednotek,
s názvem L’argot des poilus, který všudypřítomnost nově difundovaného slova
ostatně dobře dokládá (Déchelette 1918).
Do období mezi vydáním těchto dvou Meilletem citovaných publikací
lze situovat enormní publikační rozmach francouzských literárně-filologických
i (socio)lingvistických prací o sociolektech. Nedlouho po Meilletově studii Comment
les mots… tedy vycházejí další odborné studie, přičemž základní výčet lingvistických
monografií lze z aktuální scientometrické perspektivy rozdělit do dvou skupin:
a) práce autorů dnes spíše pozapomenutých, kam lze zařadit především již citovaného
Raoula de la Grasserie (ten mj. roku 1907 vydal Étude scientifique de l’argot
et le parler populaire [Vědecká studie o argotu a lidové mluvě] – jeho opomíjené
dílo syntetizovala např. Delesallová; Delesalle 1990: 677–687) a také italského
filologa Alfreda Nicefora (jehož monografie z roku 1912 – Le génie de l’argot
[Duch argotu] je hojně citovaná první generací českých sociolektologů,
mj. Oberpfalcerem a Trostem, viz Oberpfalcer 1934: 314 a Trost 1935: 241).
70
b) práce autorů dodnes velmi známých a citovaných, především Lazara Sainéana,
lingvisty rumunského původu, jehož diachronní studie jsou dodnes zdrojem
cenných analýz: 1907 – L’Argot ancien (1455–1850) [Starý argot (1455–1850)],
1912 – Les sources de l’argot ancien [Zdroje starého argotu], což platí
i pro synchronní analýzu válečných neologismů: 1915 – L’argot des tranchées
[Slang ze zákopů] a konečně pro šestisetstránkový rozbor pařížských specifik:
1920 – Le langage parisien au XIXe
siècle [Pařížská mluva v 19. století].
Po Sainéanův bok můžeme do této kategorie řadit i výše citovaného Alberta
Dauzata, jehož zájem o sociolekty a dialekty byl trvalý: nejprve mu v již citované
La défense de la langue française z roku 1912 vychází podkapitola « L’argot
des malfaiteurs » [Argot zločinců], následovaná roku 1917 monografií Les Argots
de métiers franco-provençaux [Slangy frankoprovensálských řemesel],
dále již citovaný synchronní výzkum válečného slangu z roku 1918 – L’argot
de la guerre a z mnoha dalších poválečných prací zmiňme ještě soubornou
monografii z roku 1929 – Les Argots: caractères, évolution, influence [Slangy:
charakteristiky, vývoj, vlivy].
Do tohoto sociolektologicky produktivního období také spadají první práce
výše zmiňovaného Meilletova žáka Marcela Cohena, který mj. v roce 1908 publikoval
studii o sociolektu studentů Polytechniky « Le langage de l’École Polytechnique »
[Mluva Polytechnické školy] v časopise Mémoires de la Société de Linguistique
de Paris. V poválečném období pak publikoval obecnější rozbor prací o argotu předa
poválečném: « Note sur l’argot » [Poznámka k argotu] v časopise Bulletin
de la Société de Linguistique de Paris (Cohen 1919), kde předesílá moderní,
sociologizovanou definici argotu jako produktu diastratické variace.
Doba, která se z výše uvedeného, velmi neúplného výčtu může jevit
jako relativně nakloněná studiu sociolektů a vhodná k etablování jejího
metodologicko-terminologického rámce, nicméně nepostrádala náznaky elitistické
marginalizace klíčícího oboru. Jako příklad může posloužit Sainéanovo svědectví
71
o postoji profesora Gastona Parise vůči jeho projektu diachronního zkoumání
Argotu42
, kdy mu prý Paris řekl, že: „Obdobná studie není hodna pravého filologa“
(Une pareille étude n’est pas digne d’un vrai philologue, Sainéan 1930: 10).
Na tuto citaci je možné nahlížet i optikou apriorního nesouhlasu Parise s rozborem
etymologií. V této souvislosti totiž Bergounioux uvádí, že při výzvě ke sběru nářečí,
kterou Paris proslovil v Alès roku 1888, doporučoval svým potenciálním
informátorům nezabývat se etymologií (Bergounioux 1992: 17). Faktem ale zůstává,
že filologicky vzdělaní autoři typu Sainéana či Esnaulta studovali argot nejčastěji
mimo univerzitní posty, bez možnosti využívat laboratorní zázemí, konfereční
příležitosti ke zpětné vazbě atd. (asymetrii vztahů Meillet-Cohen-Esnault na vzájemné
korespondenci ostatně dobře dokumentuje Bergounioux 2012: 703).
Z předchozího výčtu monografií lze vypozorovat, že k tradičním rozborům
psaných zdrojů (převážně literárních stylizací) s převažující diachronní optikou,
se pod vlivem Gilliéronovy dialektologie nově přidává i analýza materiálu z terénních
výzkumů synchronního rázu, pod hlavičkou tzv. sociální dialektologie,
kterou propagoval Gilliéronův žák Dauzat. Již v této pionýrské době terénních studií
se ale metodologické aspekty těchto přímých sociolingvistických sond staly
předmětem kritiky, kdy se objevují pochybnosti nad autenticitou sebraného materiálu,
zejména z válečných let (viz Prochasson 2006). Ať už byla jejich metodologie jakkoli
rozporuplná, poznatky syntetizované z těchto průkopnických terénních studií
nepochybně přispěly k prohloubení vědomostí o fungování lexikonu a potažmo
legimitizovaly etablování unikátních subdisciplín lexikologie: nejprve neologie
na počátku 70. let 20. století (o vzniku první neologické laboratoře Centre d’études de
la néologie lexicale při Univerzitě Paříž 10 v Nanterre, viz Guilbert 1974)
a následně sociolektologie v 80. letech (Centre d’argotologie vzniklo v roce 1986
na Sorbonně při Univerzitě Paříž 5, viz Sourdot 2011: 170–175).
42
Majuskuli ve slově Argot reprodukujeme záměrně, Sainéan jí odkazuje na historický původ tohoto
slova, jakožto metonymicky adaptovaného propria, detailněji níže viz kap. 2.5.
72
Mnohé z těchto výše uvedených pionýrských terénních studií z prvních
desetiletí 20. století zároveň předznamenaly orientaci francouzské sociolingvistiky
na kritiku jazykových projevů třídní dominance a na marginalizovanou multietnickou
mládež především. V mnoha směrech sociolingvistického bádání je dodnes patrný vliv
Cohenova marxistického pojetí role jazyka ve společnosti (viz monotematické číslo
128 časopisu Langage & société z roku 2009 s názvem Marcel Cohen: aux origines
de la sociolinguistique, zde zejména Tabouret-Keller 2009)43
. Cohenův marxismus
přijala za své i první sociolingvistická laboratoř, která vznikla při Univerzitě v Rouenu
v roce 1971. Jeden z jejích zakladatelů, Jean-Baptiste Marcellesi, datuje začátky
akademické autonomie sociolingvistiky ve Francii do roku 1968, kde byla jako
disciplína poprvé vyučována na nově vzniklé fakultě Unverzity Paříž 10 v Nanterre
na severním předměstí Paříže (Marcellesi 2003: 273). Dále tuto sociálně angažovanou
orientaci rozvíjí zejména tzv. urbánní sociolingvistika (sociolinguistique urbaine),
jejíž název prosadil Louis-Jean Calvet (1994), nicméně autonomní rysy a mezinárodní
renomé jí vepsal především Thierry Bulot44
.
43
U nás Cohena reflektoval v SaS již v 50. letech souhrnně Šabršula (1958), později např. Stavinohová
(1977/78).
44
Viz http://www.sociolinguistique-urbaine.com a interaktivní sociolingvistický videokurz
http://sociolinguistique.fr/. Širší historický rámec urbánní sociolingvistiky přibližuje nejnověji Ledegen
(2017), konkrétní exemplifikace i zde níže v kap. 3.4.
73
1.2.3 Sociosémantika a kontinuita Meilletova odkazu
Vraťme se ale od Meilletova dopadu na dynamiku vývoje sociolingvistiky
a sociolektologie v průběhu 20. století zpět k Meilletovi a jeho vnímání změn
významu. Bouřlivý ohlas v sémantice i obecné lingvistice měla Meilletova hypotéza
o diskontinuitě sémantické transmise. Meillet tvrdí, že jedním z nejradikálnějších
faktorů změny může být mezigenerační nepochopení při přenosu významu slov:
„…dítě, které se učí mluvit, nezíská hotový jazyk jen tak: musí si jej pro své užívání celý
znovu utvořit podle toho, co slyší kolem sebe; a z běžných zkušeností lze potvrdit fakt,
že malé děti slovům dávají nejprve velmi odlišné významy oproti těm, které tato slova
mají u dospělých, kteří je jim naučili.“ (Meillet 1921: 235)45
Pokud tedy kvůli působení dalších faktorů sémantických změn začnou dospělí
používat častěji nějaký pozměněný význam, upoutá to pozornost dítěte, a i když starý
význam v myslích dospělích stále převažuje, u nové generace se smaže. Tento postulát
opírá Meillet o příklad hovorového adjektiva saoul, které se posunulo z významu
„sytý“ (synonymum rassasié) na „opilý“ (ivre). Meillet předpokládá „sytost
napojením“ (rassasié de boisson) a situaci, kdy se dospělí chtěli „se schovívavou ironií
vyhnout hrubosti vhodnějšího slova ivre“ (avec une sorte d’indulgence ironique
et évitaient la brutalité du nom propre ivre; idem: 236), ale děti, které jejich hovor
poslouchaly, si spojily význam s opilostí a tento význam se pak v hovorovém jazyce
mladé generace prosadil natolik, že získal expresivitu (Meillet hovoří o „syrovosti“
= crudité) původního slova ivre. Nutno podotknout, že hypotézu o tvorbě neologismů
v důsledku ztráty expresivity, formuloval před Meilletem už Bréal, když hovořil
o „opotřebování“ slov jejich dlouhým používáním, která pak na člověka „nedělají
stejný dojem“ (ne font plus la même impression à l’esprit; Bréal 1897: 294).
45
V originále: « …l’enfant qui apprend à parler ne reçoit pas la langue toute faite : il doit la recréer tout
entière à son usage d’après ce qu’il entend autour de lui, et c’est un fait d’expérience courante que les petits
enfants commencent par donner aux mots des sens très différents de ceux qu’ont ces mêmes mots chez
les adultes dont ils les ont appris. »
74
Stephen Ullmann ([1962] 1964: 193–194) tento slavný Meilletův příklad
komentuje s upřesněním, že původní význam „sytý (jídlem)“ pocházející z lidové
latiny (satullus) se dochoval do 17. století a dodnes jej lze dovodit z ustáleného spojení
manger tout son soûl („jíst dosyta“, přičemž soûl je dnes běžnější grafická varianta).
Od 16. století se ale objevuje význam „opilý“, který je dnes primární. Ullmann hodnotí
tento Meilletův příklad změny významu jako pravděpodobný, ale nepříliš přesvědčivý,
neboť tento přenos nelze nijak zpětně dokázat, ostatně stejně jako obdobný
Jespersenův příklad změny anglického slova bead („modlitba“ > „kulička (růžence)“),
taktéž argumentovaný diskontinuálním přenosem z dospělých na děti (Jespersen 1922:
175).
Brigitte Nerlichová (Nerlich 1992: 181–183) naopak tentýž Meilletův příklad
považuje za zeslabování eufemismu (fading of euphemism). Meillovi vytýká zejména
nepřijetí možnosti, že mezi významem soûl 1 a soûl 2 byly nějaké mezistavy (z výše
uvedeného parafrázovaného textu těsně pod citací je ale zřejmé, že neprávem).
Diskontinuitu přenosu významu z generace na generaci odmítá po vzoru Weinreicha,
Labova a Herzoga (1986: 44), kteří upozornili na fakt, že v rámci rodiny jsou
sice jednotlivé generace diskrétními množinami, ale na úrovni celospolečenské
jde už o nepřerušitelné stupňovité kontinuum.
V Meilletově koncepci významové změny je mimo faktory vnitřní
(kontaminace mezi slovy navzájem) a faktory vnější (změna objektu či reality
podmiňující změnu významu) zdůrazňován zejména faktor sociální, kdy význam slova
determinují skupiny mluvčích, které jej užívají. Od Bréala přejímá příklad slova
opération („operace“), které označuje odlišnou aktivitu v terminologii chirurga,
vojáka, ekonoma či matematika (Bréal 1897: 313–315). Zatímco Bréal navrhuje pro
množinu těchto různých významů téhož slova neologismus polysémie (idem: 314),
Meillet rozvíjí na tomto jeho příkladě myšlenku, že v obecném jazyce mají slova širší
význam a specifikují jej až v menších profesních kolektivech (Meillet 1921: 244–245).
75
Nejde ale jen o specifičnost okolností, které význam v těchto skupinách
rozrůzňují, ale také o míru izolovanosti skupiny a o míru její autonomie na zbytku
společnosti. Meillet se domnívá, že:
„variantnost slovníku se neomezuje pouze na to, co vyžaduje povaha dané skupiny;
variantnost je zvyšována záměrně jakožto důsledek tendence, která se prosazuje
u každé skupiny, a to tendence navenek označit svou nezávislost a originalitu skupiny;
zatímco dění celé společnosti směřuje k uniformizaci jazyka, dění jednotlivých uskupení
směřují k jeho diferenciaci […]. Působí zde dvě protichůdné tendence, které jsou
výsledkem jak charakteru všeobecného jazyka, tak speciální role jazyků dílčích.“ (Meillet
1921: 246–247)46
Ve většině prací, které se pokouší rekonstruovat formování různých
jazykovědných teorií ve Francii, se v případě začleňování sociálních aspektů
do reflexe o jazykových změnách Meilletovo jméno objevuje pravidelně a často téměř
výlučně. Převážně jej najdeme v příručkách o sociolingvistice, často v ostrém
kontrastu Meillet vs de Saussure, viz např. Calvet ([1993] 2009: 5–8).
Nelze však znovu nepřipomenout a zasadit do širšího rámce, že na Meilleta
měla značný vliv práce jeho starších kolegů, mj. Bréala a Darmestetera (viz výše
kap. 1.2.2), a že kromě sociolingvistiky dal Meillet inspiraci i svým následníkům
v sémantickém bádání. Nerlichová v tomto období hovoří o francouzské
sociosémantice (Nerlich 1992: 173–191), kam řadí také Meilletovy přímé
následovníky, K. Nyropa a J. Vendryese, u jejichž inovačních tezí se krátce zastavme.
Francouzsky publikující dánský lingvista Kristoffer Nyrop rozvíjel
sociosémantické aspekty lexikálních inovací ve 2. části 4. dílu (« Sémantique »)
jeho monumentální šestidílné monografie Grammaire historique de la langue
46
V originále: « la variation du vocabulaire ne se limite pas à ce qu’exige la nature même du groupe ;
elle est grossie intentionnellement par suite de la tendance qu’a chaque groupe à marquer extérieurement
son indépendance et son originalité ; tandis que l’action de la société générale tend à uniformiser la langue,
l’action des groupements particuliers tend à la différencier […]. Il y a là deux tendances antagonistes
qui résultent immédiatement et du caractère de la langue générale et du rôle spécial des langues
particulières. »
76
française [Historická gramatika fr. jazyka] (Nyrop 1913: 73–107). Nyrop sémantické
změny a aspekty jejich šíření kategorizuje s teoretickými odkazy jak na německou,
tak na francouzskou sémantiku a především je důsledně exemplifikuje.
K Darmesteterovým, Bréalovým a Meilletovým tezím přidává mezi možné motivace
změn významu také ironii a žert, které řadí pod tzv. psychologické dispozice
(disposition psychologique; Nyrop 1913: 94-95). Uvádí jednak příklad sémantického
posunu slovesa blasonner, které z původního významu „blasonovat“ neboli
„(pochvalně) popsat heraldický znak“ přes přenesené „vychvalovat, oslavovat“ získalo
antifrází význam „kritizovat, posmívat se“. Dále uvádí také posun významu u sousloví
cordon bleu z původního označení „rytíře řádu Sv. Ducha“, jelikož členové tohoto
prestižního řádu nosili modré stuhy (cordon bleu), což se metonymicky přeneslo
na „distingovaného člověka“ a žertovně pak i na „zručného kuchaře / zručnou
kuchařku“. Na těchto příkladech Nyrop poukazuje na to, že ironický nebo žertovný
význam může získat frekvenční převahu nad původním významem, který je postupem
času zapomenut a zároveň může vymizet i ironická či žertovná nuance, která posun
významu motivovala.
Podnětné úvahy sociosémantického rázu vypracoval před vypuknutím války
i Meilletův žák Joseph Vendryes, který ale monografii Le langage mohl publikovat
až roku 1921. Třetí část této monografie je věnovaná lexikonu, přičemž její druhá
kapitola přebírá slavný název Comment les mots changent de sens47
, kde Vendryes
nastiňuje koncepci idiolektu:
„…slovník není nikdy fixní, protože závisí na okolnostech. Každý mluvčí si vytváří
svůj slovník v průběhu celého života sérií výpůjček ze svého okolí. Slovník si rozšiřujeme,
47
Ten sice proslavil Meillet (viz výše), ale jak Vendryes podotýká, název použil už v roce 1888
lexikograf E. Littré pro stejnojmennou knihu, ke které úvod a poznámky sepsat Bréal (Vendryes 1921:
225).
77
ale také ho zmenšujeme a transformujeme. Jde o neustálý pohyb slov, která do něj vstupují
a která z něj vystupují.“ (Vendryes 1921: 225-226)48
Také Vendryes kritizuje Darmesteterovu organickou metaforu, tj. že slova mají
„život“ (idem: 226), neboť se podle něj o „zrození“ slova dá hovořit jen výjimečně
v případech, kdy lze určit moment, kdy dosud neznámé slovo vstoupilo do úzu.
Jako příklad takto výjimečně dochovaného „zrození“ udává Vendryes rok 1894
pro slovo chandail („svetr přes hlavu, dres“), které bylo utvořené aferézou z marchand
d’ail = „prodejce česneku“ podle vlněného oděvu těchto prodejců na tržišti Les Halles
v Paříži (ibidem). Spíše tedy než o naissance („zrození“) navrhuje Vendryes mluvit
o introduction, tedy o „uvedení“ slova do obecné francouzštiny. Toto dokladuje na
příkladu dvou dobových neologismů: adaptovaného anglicismu indésirable („nevítaný,
nechtěný“) rozšířeného po blíže neurčené aféře s odmítnutím vstupu do USA
nejmenované celebritě a také na příkladu slova rescapé („přeživší“). Podle Vendryese
jde o velmi rychle difundovaný regionalismus původem ze severofrancouzského
regionu Pas-de-Calais, který se rozšířil po obrovském důlním neštěstí v Courrières
roku 1906 zásluhou žurnalistů do obecného povědomí (idem: 227).
V otázce lexikálních inovací je Vendryes zdrženlivý, vyslovuje dokonce tezi,
že „schopnost tvořit nová slova je pravděpodobně jen iluze“ (faculté de créer des mots
nouveaux n’est probablement qu’une illusion; idem: 271), protože hlavní princip
jazykového vývoje spočívá v transformování existujících prvků a ne v kreacích zcela
nových (ibidem). Nové kombinace fonémů jsou podle něj vzácné, protože jsou vlastně
zbytečné, když „si můžeme skoro libovolně vypůjčit to, co chybí, třeba i jen pro
jednorázové použití“ (on peut presque à volonté emprunter ce qui manque, même
pour un usage momentané; idem: 269). Je tedy zřejmé, že Vendyesův postoj v otázce
výpůjček byl méně neutrální než Meilletův. Vendryes francouzštině vyčítá „spěch,
se kterým adoptuje nová slova, když ta stará, ale stále dostatečně živá, postačovala
48
V originále: « …le vocabulaire n’est jamais fixé parce qu’il dépend des circonstances. Chaque sujet
parlant se constitue son vocabulaire d’un bout à l’autre de sa vie par une série d’emprunts à son entourage.
On augmente son vocabulaire, mais on le diminue aussi et on le transforme. C’est un va-et-vient perpétuel
de mots qui entrent et qui sortent. »
78
k vyjadřování“ (empressement qu’il met à adopter des mots nouveaux, quand les vieux,
parfaitement vivaces, suffisaient à l’expression; ibidem). Tuto tezi rozvíjí na příkladu
obtížnosti prosadit jakoukoli novou lexikální jednotku bez kontextu, který by jí poskytl
vysvětlující komentář. Takové slovo ale zároveň musí být dostatečně zajímavé,
expresivní a musí vyvolat u posluchače emocionální odezvu neboli impresi:
„Imprese, kterou vytváří neznámé slovo, se může hodně lišit od jednoho posluchače
k druhému, ale vždy větší či menší impresi vyvolá; rozdíl se poměřuje stupněm
posluchačovy citlivosti, imaginace nebo i pouhé nervozity.“ (idem: 270)49
Vendryes stejně jako Meillet zdůrazňuje roli sociálních skupin a obsáhle
se věnuje i argotu (2. kap. 3. části « Dialectes et langues spéciales » ; idem: 293–305).
I když argotu přisuzuje spíše deformační než kreativní roli (l’argot déforme, il ne crée
pas; idem: 269) a jeho zdroje vidí spíše ve výpůjčkách z regionálních variant
francouzštiny než z cizích jazyků (idem: 298), ve shodě s ostatními tehdejšími
lingvisty konstatuje extrémní vágnost termínu argot:
„Slovo argot je dnes termín dosti vágní. V podstatě se nejedná o nic jiného, než o jiné
označení speciálního jazyka, a existuje tolik argotů, kolik existuje specializovaných skupin.
Co charakterizuje argot, je jeho nekonečná variantnost; neustále se mění, podle situací
a míst.“ (idem: 295)50
Obdobně jako Vendryes traktovali o argotu mnozí další lingvisté té doby,
zdá se, že toto téma bylo v první polovině 20. století téměř kanonizováno. Detailněji
se ale tezím Vendryese ani dalším z řady Meilletových žáků či pozdějších
obdivovatelů, kteří do svých prací více či méně začleňovali jeho sociální pojetí jazyka,
není třeba věnovat – výčet by byl ostatně nejen dlouhý, ale hlavně neúplný.
49
V originále: « L’impression produite par un mot inconnu peut varier beaucoup d’un sujet à l’autre,
mais il y a toujours plus ou moins l’impression ; la différence se mesure au degré de sensibilité, d’imagination
ou seulement de nervosité du sujet. »
50
V originále: « Le mot argot est aujourd’hui un terme assez vague. Au fond, ce n’est qu’un autre nom
de la langue spéciale, et il y a autant d’argots que de groupes spécialisés. Ce qui caractérise l’argot,
c’est son infinie variété ; il se modifie sans cesse, suivant les circonstances et les lieux. »
79
Z řady významných Meilletových žáků, kteří silně ovlivnili i českou
jazykovědu, připomeňme snad jen Luciena Tesnièra, zakladatele závislostní syntaxe
(viz Macháčková 1991), nebo Émila Benvenista, zakladatele tzv. výpovědní
lingvistiky (linguistique de l’énonciation), jehož úzký vztah k Meilletovi i k Pražské
škole detailně popisuje Krásová (2017).
Závěrem připomeňme vliv Meilleta na lexikologii druhé poloviny 20. století
skrze osobnost Georgese Matorého a jeho knihu La méthode en lexicologie
[Metoda v lexikologii] (Matoré 1953), kde je věnována velká pozornost propojení
lexikologie a sociologie, mj. skrze Meilletovovo dělení důvodů pro významové změny
(Matoré 1953: 14). Lexikostatistický Matorého koncept slov jako svědků doby,
ve které vznikly, tzv. mots-témoins (doslovně „slova-svědci“, svědecká slova),
rozvíjí ideu provázanosti neologické aktivity s dějinnými událostmi.
Matoré popisuje sociálně-jazykovou změnu, jejímž příznakem je typicky
produkce neologismů, následovně:
„…to, co charakterizuje svědecké slovo [to je,] že prokazuje dynamiku: svědecké slovo
je symbolem změny. […] Svědecké slovo je neologismus; náhlá mutace, která mu dala
vzniknout, je příznakem nové situace, sociální, ekonomické, estetické atd…: označuje
přelom.“ (Matoré 1953: 66; kurzíva autora)51
V této své teorii přitom vychází ze vzoru propagovaném autorem
monumentální jedenáctisvazkové Histoire de la langue française : des origines à 1900
[Historie francouzského jazyka: od počátků do roku 1900] Ferdinandem Brunotem
(Brunot 1905–1938). Ten studium odrazu sociálních zvratů v jazyce označoval
jako „filologickou sociologii“ (viz Brunotův text z roku 1924, citovaný Tournierem
– Tournier 1998: 133–134).
51
V originále: « …ce qui caractérise le mot-témoin [c’est] qu’il manifeste un dynamisme : le mot –témoin
est le symbole d’un changement. […] Le mot-témoin est un néologisme ; la mutation brusque qui lui donne
naissance est le signe d’une nouvelle situation sociale économique, esthétique, etc... : il marque un tournant. »
80
Matoré přidává k Brunotově historické manuální exerpci důležitý statistický
aspekt. Ten se s rozvojem počítačů ukázal jako vizionářský a následně jej rozvíjela
a rozvíjí lexikální statistika, ve Francii známá jako tzv. lexikometrie, též textometrie
či logometrie (viz mj. Brunet 1981 nebo Mayaffre 2000 a také zde níže kap. 3.2.6).
Matorého metoda také rezonuje s dnešní postupnou digitalizací korpusů
historických slovníků i metalingvistických textů, jakými jsou např. korpus
Grand corpus des dictionnaires (IXe
–XXe
s.) [Velký korpus slovníků (9.–20. stol.)]52
nebo Grand Corpus des grammaires et des remarques sur la langue française
(XIVe
– XVIIe
s.) [Velký korpus gramatik a poznámek o francouzském jazyce (14.–17.
stol.)]. Tyto korpusy, komercionalizované nakladatelstvím Classiques Garnier,
jsou dobrým příkladem propojitelnosti komerčního sektoru s akademickými snahami
o digitalizaci kulturního dědictví jazykového charakteru 53
.
Svědecká slova jsou „současníky věcí, které označují“ (contemporains
des choses qu’ils désignent; Matoré 1953: 67), proto je podle Matorého důležité
zabývat se hledáním tzv. datací (datations), tj. prvních (zaznamenaných) použití slov.
Tento jeho koncept bude v následujících kapitolách rozvíjen detailní analýzou původu
metalingvistických termínů označujících dobovou a sociální příznakovost.
V této první kapitole jsme se pokusili krátkým historickým exkurzem
k pionýrským pracem sociolexikologického rázu ukázat, že detailní kategorizace
projevů a příčin lexikálních změn sahá přinejmenším do 2. poloviny 19. století.
Vznik metalingvistických termínů néologie, néologisme apod., lze ve francouzštině
ale datovat ještě o století dříve, přičemž systematické jazykové komentáře o nových
slovech v jazyce společenských elit sahají až do století sedmnáctého, což bude
dokladováno v následujících podkapitolách.
52
Prezentace obsahu placeného korpusu je dostupná na adrese https://classiques-garnier.com/grand-
corpus-des-dictionnaires-ixe-xxe-s.html.
53
Obsah placeného korpusu je popsán na adrese https://classiques-garnier.com/grand-corpus-des-
grammaires-et-des-remarques-sur-la-langue-francaise-xive-xviie-s.html.
81
2. HISTORIE LEXIKÁLNÍCH INOVACÍ VE FRANCII
Un classique est un ancien novateur littéraire,
imité et admiré de ses petits-neveux
après l’avoir été de ses contemporains,
parce que sa langue n’a pas changé.
Vivant, il a dû sa célébrité incomparable à la diffusion récente de sa langue;
mort, il doit à la fixation coutumière de sa langue son autorité durable.
Gabriel Tarde: Les lois de l’imitation ([1890] 1895: 287)
≈
Klasik je bývalý literární novátor,
který je napodobován a zbožňován svými prasynovci,
poté, co totéž dělali jeho současníci,
protože jeho jazyk se nezměnil.
Za svého života vděčí za svou nesmírnou slávu rychlému rozšíření svého jazyka;
po své smrti vděčí zvykové fixaci svého jazyka za trvalou autoritu svého jména.
Jazyková kreativita literátů je jednou z mnoha typů neologizace, tj. tvorby
nových slov. Tzv. autorské neologismy, které jsou z frekvenčního hlediska nejčastěji
hapaxy, jsou zkoumány jazykovědci i literáty, a to jak z úhlu slovotvorby těchto
slovních hříček (např. slovník Frédérica Darda alias San Antonia, viz Brňáková 2012),
tak z úhlu esteticko-interpretačního (např. lexikon Réjana Ducharma, viz Vurm 2014).
Kromě excerpcí beletristických neologismů je v popředí zájmu neologů především
publicistika produkující ironická efemera k aktuálnímu politickému dění (viz Uvírová
2004), ale i řadu novotvarů s velkým difuzním potenciálem. Na rozdíl od beletrie jsou
v publicistice neologismy často uvozené tzv. diskriminanty (Paryzek 2008).
82
Nejmarkantnější jsou diskriminanty interpunkční, tedy uvozovky
nebo kurzíva, velmi časté jsou ale i diskriminanty lexikální, tedy různé reformulace
a kotextové glosy, jak kataforické: takzvaný, tzv., tak anaforické: čili, neboli,
ve významu… atd.. Tyto explicitní znaky přítomnosti neologismu v textu podle
Uvírové „zmírňují destabilizační sílu neologismu; a zároveň zvýrazňují a vyviňují
jeho autora“ (atténuent la force déstabilisatrice du néologisme; en même temps, elles
mettent en evidence et déculpabilisent son émetteur; Uvírová 2004: 84, její kurzíva).
Jde o subjektivní vyvinění se z odpovědnosti za porušení stylové normy, ve Francii
dokonce také za porušení jazykového zákona, zejména v případě anglicismů, viz níže
kap. 2.4).
Naopak neologismy, které vytváří a totemizuje mládež, námi označované
jako identitární neologismy, se na rozdíl od autorských slov beletrie či publicistiky šíří
převážně orální transmisí a určování autorství jednotlivých výrazů je obtížné, ale také
zbytečné. Pro svou silnou expresivitu a vysokou frekvenci užívání v různých
kolektivech, budí ale takto vzniklé novotvary pozornost. I proto se (parciálně)
dostávají do dialogů literárních děl i do novinových článků, které téma často traktují.
K odlišení okazionalismů a hapaxů od difundovaných, též vlastních
neologismů, slouží uživatelům především konzultace slovníků neologismů, případně
slovníků sociolektismů, které zaznamenávají především identitární neologismy
mládeže a různých zájmových skupin. Toto slovníkové zaznamenávání nových slov
v lexikonu (neografie) se sběrem sociolektů (sociolektografií) úzce souvisí,
neboť sociolektografie je z velké části také neografií. Obě tyto subdisciplíny
lexikografie mají ve Francii dlouhou historii, ale zároveň také mnohé paralely,
jak bude ukázáno níže. Zabývat se jimi detailně se v této dlouhé a prestižní
slovníkářské tradici může sice jevit jako marginalita, přesto se domníváme, že tímto
způsobem lze spolehlivě rekonstruovat důvody, proč je tato tradice stále živá
a dynamicky se rozvíjející, a jaké jsou kořeny mytizace francouzských slovníků,
mocných „nástrojů jazyka a kultury“ (outils d’une langue et d’une culture; Pruvost
2006, podtitul knihy).
83
Do francouzské lexikologie se silně promítá dlouhá lexikografická tradice,
jejímž výsledkem je současná bohatá produkce až nadprodukce slovníků.
Tento průmět lexikografie do lexikologie je obecně pozorovatelným jevem. Už jen
proto, že praktická lexikografie časově značně předchází teoretickou lexikologii
a nutně tedy předchází i metalexikografii neboli vědu o makro i mikrostruktuře
slovníků a obecně o aspektech jejich produkce. Je nutné ale připomenout i silný
sociolingvistický podtext lexikografie, kdy se ve francouzské společnosti postupně
utvářelo vnímání monolingvních slovníků jakožto skutečných symbolů jazykové
autonomie (až hegemonie), nástrojů politické ideologie a indikátorů sociální
stratifikace.
Extrémně bohatou historií francouzského slovníkářství (přehledně Gaudin
a Guespin 2000 nebo Pruvost 2006 aj.) se jako červená nit vine motiv více či méně
deklarované reakce na jazykové inovace. Jako destabilizační faktor byly neologismy
puristy dlouho odmítány, zároveň ale jejich ustalování v úzu opakovaně vyvolávalo
potřebu lexikografického zachycení daného stavu jazyka.
V dnešních komerčních podmínkách je integrace neologické zásoby jedním
z hlavních prodejních argumentů několika konkurenčních vydavatelství, která každým
rokem produkují nové verze všeobecných monolingvních slovníků i řadu dalších
lexikografických produktů, ať už bilingvních, kapesních nebo specializovaných
slovníků. Podle Pruvosta se v poválečné Francii slovníky demokratizovaly, neboť
se staly silně konzumním zbožím a pragmatickými nástroji „symbolizujícími stálé
sledování kulturních a jazykových aktualit“ (symbolisant un constant suivi
de l’actualité culturelle et linguistique; Pruvost 2006: 82).
Lexikografická produkce může a nemusí být institucionalizovaná. Jako hlavní
příklad institucionalizované produkce slovníků je nutné uvést především osm vydání
„Slovníků Francouzské Akademie“ (viz výše, DAF). Tyto slovníky byly publikované
od roku 1694 do roku 1935 (dále DAF1–8), přičemž deváté vydání slovníku je zatím
parciální, zahrnující hesla A–Q, která byla zpracovaná mezi lety 1992-2011. Další
84
postup prací Akademiků lze zjistit z vládních „Oficiálních novin“ (Journal Officiel)54
,
kde byly naposledy publikovány strany slovníku s hesly Qu–Sa v prosinci 2017.
Druhým důležitým příkladem institucionalizovaného lexikografického
snažení je akademický projekt, který vedli Paul Imbs a Bernard Quemada Trésor
de la langue française [Poklad francouzského jazyka] mezi lety 1971–1994, který
byl záhy informatizovaný pod názvem Trésor de la langue française informatisé
(dále TLFi55
).
Slovníky vznikaly ale i mimo státní instituce, z přesvědčení kolektivů (slavná
Encyklopedie vedená Diderotem a d’Alembertem z let 1751–77) nebo z nadšení
jednotlivců (slovníky Richeleta a Furetièra na sklonku 17. století či Littrého a Larousse
v půli 19. století atd.). Jak uvidíme níže v této kapitole, neografické
a sociolektografické počiny pak vznikaly tímto neinstitucionalizovaným způsobem
do nedávné minulosti výhradně.
Statut nových tvarů a významů v jazyce se v průběhu času zásadně
proměňoval, zejména ve vztahu k sociálnímu původu těchto slov. Klíčové postavení
vždy hrál subjektivní náhled autority lexikografa (či kolektivu lexikografů), a to jak
na běžný úzus v jeho či jejich okolí (mluveném i psaném), tak na diskurz
společenských autorit a jimi prosazovaných jazykových módních trendů.
Tato subjektivita se uplatňovala jak v selekci „zaznamenáníhodných“ hesel,
tak v evaluacích užívání jednotlivých hesel, zejména těch, která bychom dnešní
terminologií označili jako dobově či sociálně příznaková.
54
Viz http://www.journal-officiel.gouv.fr/dae.html.
55
Detailněji k historii jeho tvorby na: http://www.atilf.fr/spip.php?rubrique77.
85
2.1 Debaty o nových slovech před vznikem termínu neologismus
Jakékoli lexikografické snažení nevyhnutelně doprovází reflexe o neologii,
zejména je-li po čase daný slovník reeditován. V souvislosti s výběrem lexika hodného
slovníkového zaznamenání je nutné předeslat, že ve Francii byla už v polovině
17. století koncipována Claudem Favrem de Vaugelasem (běžněji jen Vaugelasem)
myšlenka tzv. dobrého úzu (bon usage), která následně ospravedlňovala mnohé
puristické tendence. Byla formulována konkrétně pro myšlenku vytvořit první slovník
královské Akademie (DAF1) už roku 1647 v slavných Vaugelasových Remarques sur
la langue françoise utiles à ceux qui veulent bien parler et bien escrire [Poznámky
k francouzskému jazyku užitečné pro ty, kdo chtějí dobře mluviti a dobře psáti]
(de Vaugelas 1647) a záhy se stala mocnou ideologií. Dobrým územ bylo myšleno
vyjadřování u nejprestižnější části královského dvora a také u nejlepších spisovatelů
té doby, přičemž zažité bylo sousloví la plus saine partie de la cour [nejzdravější část
dvora]. Detailní analýzu sémantického ukotvení sousloví le bon usage u Vaugelase
a jeho současníků a rozbor reference sousloví la plus saine partie
ve Vaugelasových Remarques přináší mj. Marzys (2010).
Jakožto specifický předchůdce jazykové normy byl bon usage kritický
ke kreativní slovotvorbě jako takové, resp. mimo vybranou elitu. Tento postoj byl ale
o století dříve u humanistických učenců Plejády přesně opačný, jak dokazuje
např. 6. kapitola Défense et illustration de la langue françoyse [Obrana a oslava
francouzského jazyka], kde Joachim du Bellay vyzývá básníky, aby se po vzoru
Cicerona a Horatia nebáli tvořit nová slova (Du Bellay 1839 [1549]: 115–117).
Vaugelas byl jedním z tzv. Komentátorů (Remarqueurs) neboli jazykových
glosátorů, kteří se vyjadřovali k dobovému úzu, především šlechty a královského
dvora. Wendy Ayres-Bennettová srovnávala obsah různých metalingvistických
komentářů ze 17. století s obsahem příspěvků novodobých Komentátorů,
tzv. chroniqueurs (doslova „kronikářů“, ve významu jazykových glosátorů v médiích
vedoucích pomyslné kroniky jazykových kuriozit a poznámek). Konkrétně si vybrala
86
korpus knižně vydaných příspěvků kronikáře Maurice Drouona, člena Francouzské
Akademie (Drouon 1999). Z komparace vyplývá, že v obou případech je až 55 % glos
vztaženo k lexikální normě, přibližně 30 % v 17. století a dnes 20% k morfosyntaxi,
přibližně 7 % dříve a dnes 3 % příspěvků je vztaženo k výslovnosti a konečně pouhá
2 % dříve a dnes 5 % k pravopisu (Ayres-Bennett 2015: 52). Zejména diachronní
a diastratické aspekty lexikonu tedy budily a dosud dráždí emoce jazykozpytců.
Zažitost představy, že jen vybraná elita má právo na inovaci lexika, dokládá
i příklad Vaugelasova komentáře k novotvaru debrutaliser [sic] (viz níže obr. č. 2),
„pro vyjádření zbaviti hrubosti nebo udělati, aby hrubý člověk jím už více nebyl“
(pour dire oster [ôter] la brutalité, ou faire qu’vn [qu’un] homme brutal ne le soit
plus56
; de Vaugelas [1647] 1880: 229–230; jeho kurzíva).
Obrázek č. 2: Poznámky Vaugelase a dalších Komentátorů k okazionalismu
debrutaliser
Zdroj: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k6274587h/
56
Dále v textu budeme zachovávat dobový pravopis bez dalšího upozorňování na současné tvary,
nebude-li to bránit porozumění.
87
Podle Vaugelase jde o „šťastně vytvořený“ novotvar, jehož autorkou je podle
jednoho z dalších jazykových glosátorů z konce 17. století, Thomase Corneille
(viz zkratka T. C. na obrázku č. 2), členka této úzce pojaté elity, markýza
de Rambouillet. Jmenovitě ji sice Vaugelas nezmiňuje, ale označuje autora novotvaru
za „osobu, která má právo tvořiti a prosazovati nová slova“. Dle dalších poznámek
(Akademiků – viz zkratka A. F. na obr. č. 2) je zřejmé, že se výraz šířeji neprosadil.
Vaugelasův komentář, že slovo debrutaliser „komukoli jej řekl, každému
se zalíbilo a nikdo jej doposud neodsoudil pro svou novotu, což se u ostatních slov
běžně děje“ (viz text na obr. č. 2 výše), je ostatně pro Velké století a její pojetí lexikální
normy příznačný. V době vydání Vaugelasových Remarques právě vrcholila móda
salónní neologizace, tzv. preciozita (préciosité), jejíž vrchol situuje Francis Bar
(citovaný Marzysem, viz Marzys 2010: 188) mezi roky 1643 a 1653. Tato salónní
móda byla charakteristická svou kreativní a vytříbenou, leč enigmatizující mluvou.
Méně spektakulární, nicméně pro dynamiku lexikonu v tomto období rovněž
zásadní, byly lexikální kreace pokrokově smýšlejících literátů a překladatelů,
tzv. Moderních (Modernes), které vzbuzovaly nesouhlas u konzervativní části
společenské elity, tzv. Starých (Anciens nebo také Classiques), hlasitě podporujících
autory klasické a programově adorujících antiku. Tyto literárně-filozofické půtky,
dnes označované jako tzv. spor Starých a Moderních (querelle des Anciens et des
Modernes), se přenesly i do 18. století a lze říci, že rámcují jeho filologický diskurz
až do revolučních let.
Za této konjunktury zájmu o jazyk krystalizovala i satira vůči módním slovům,
která je zachycená lingvisty (přehledně Steuckardt 2015: 28–29) už v 16. století vůči
italianismům. Masivněji se pak tato satira uplatňovala v 17. století vůči preciozitě
(viz slavná Moliérova hra z roku 1659 Préciseuses ridicules [Směšné preciozky]).
V 18. století pak krystalizovala právě vůči Moderním (viz obr. č. 3 níže).
88
Sousloví „módní slova“ (mots à la mode) se pravidelně vyskytovalo
ve specializovaném diskurzu gramatiků a Komentátorů 17. století a na jeho konci
se široce rozšířilo díky dvěma úspěšným satirickým počinům.
Nejprve v roce 1692 publikuje François de Callières pojednání Des mots
à la mode et des nouvelles façons de parler [O módních slovech a o nových způsobech
mluvy] (de Callières 1692a). Jde vlastně o mezigenerační dialog s cílem sladit úzus
šlechty, kde velitel rytířstva (Commandeur) odrazuje mladší dvořanky a dvořany
od neologizace. Pro velký úspěch u královského dvora měla kniha obratem
dvě pokračování: ještě téhož roku vyšlo Des bons mots et des bons contes [O dobrých
slovech a dobrých příbězích] (de Callières 1692b) a do roka Du bon et du mauvais
usage dans les manières de s’exprimer [O dobrém a špatném úzu ve způsobech
vyjadřování] (de Callières 1693), ve kterých byla diskuze rozšířena o nová slova.
V pozdějších letech mělo pak nejslavnější dílo z této trilogie, Des mots à la mode, také
mnoho reedic.
Druhým z avizovaných satirických počinů je téměř stejnojmenná hra Edme
Boursaulta Les mots à la mode (Boursault 1694), zjevně motivovaná de Callièresovým
úspěšným pojednáním. Také Boursault v této hře satirizuje snahy o zvýšení sociálního
postavení méně majetných šlechticů pomocí novotvarů.
Steuckardtová poukazuje na konzervativní sociopolitickou ideologii, která
se ukrývá v podtextu satiry obdobných uměleckých děl a dílek (Steuckardt 2015: 29).
Kategorie módních slov je zde vždy prezentována jako hlavní faktor rozdělující
jednotlivé sociální skupiny a ti, kdo módní slova odmítají, jsou pak vykreslováni
jako obránci jednoty a stability dominantní sociální skupiny.
89
2.2 Neologické období neologismu
Satira vůči módním slovům byla patrně hlavním motorem, který podnítil
vytvoření praktické derivační řady jednoslovných metalingvistických termínů
neologismus, neologie, neolog a adjektiva neologický. Tyto ekonomické neologismy
zase zpětně dodaly jazykové satiře v první polovině 18. století nový impuls a další
rozkvět. Že se nejedná o přejímku, ale o autochtonní kompozitum z vypůjčených
řeckých kvazimorfémů νεος a λογος, dokazuje Sablayrolles (2000: 21–35).
Donedávna bylo za nejstarší dochovaný výskyt slova z této řady považováno
přídavné jméno „neologický“ (néologique) z roku 1726, konkrétně v satirickém titulu
Dictionnaire néologique à l’usage des beaux esprits du siècle [Neologický slovník
určený vzdělaným duším tohoto století], jehož autorem je opat Pierre-François Guyot
Desfontaines (psáno též Des Fontaines). Přestože lze toto dílo chápat i jako první
specializovaný slovník neologismů, adjektivum „neologický“ je zde opakovaně
použito v negativně konotovaném významu, posměšně poukazujícím na vybrané
neologické tvary a postupy (např. na přehnanou nominalizaci) u Desfontainesem
satirizovaných spisovatelů (viz obr. č. 3).
Obrázek č. 3: Desfontainesův satirický komentář na adresu Moderních u hesel aviser,
bucher (mortuaire) a suspecter aneb satirou k neografii (Desfontaines
1726: 12, 16 a 93)
Zdroj: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k82618t
90
Pro představu obsahu slovníku poslouží text ze skenů tří náhodně vybraných
hesel. Pro neromanisty překládáme alespoň začátek prvního hesla, které dobře
reprezentuje tón celého Desfontainesova satirického počinu: „Aviser, pro vyjádření
„zdálky uvidět“, podle Vaugelase a slovníku z Trévoux, je slovo nízké a z lidské
spodiny, ale asi bude muset být ušlechtilé, když jej ve 2. bajce 4. knihy používá
náš moderní Bajkař“. Dále následuje příklad verše s použitým slovesem aviser
od „našeho moderního Bajkaře (notre Fabuliste moderne). Takto byl satirizován
Antoine Houdar de la Motte, jeden z nejznámějších aktérů Sporu. U dalších hesel,
sousloví bucher (mortuaire) neboli „hranice (umrlčí)“ a slovesa suspecter neboli
„podezřívat“, je také vždy satirizován některý z tzv. Moderních spisovatelů
(un Moderne = „jistý Moderní“, resp. nos Modernes = „naši Moderní“), kteří sice
nejsou jmenování, referencemi na díla se jejich totožnosti lze ale vcelku jednoduše
dopátrat. Tento první neografický počin měl v tehdejší společnosti velký ohlas, o čemž
svědčí tři rychlé reedice a rozšíření slovníku Desfontainesem samotným (1727, 1728
a 1731) a další čtyři reedice po jeho smrti do roku 1780 (viz Schweitzer 2016: 131).
Doklad, že se neologismus néologique rychle uchytil (i v substantivizované
podobě), lze nalézt v přepisu zpěvohry Amours déguisés [Lásky v přestrojení],
hrané na sklonku léta roku 1726 na jarmarku Sv. Vavřince v Paříži. V této hře
Harlekýn ironicky hodnotí enigmatický styl preciozity, vychvalovaný slečnou
Rafinovanou (Mlle Raffinot), a to slovy: « Ah ! vous donnez dans le Néologique,
Autrement dit l’Argot des Beaux-Esprits » (volně přeloženo: „Aha! Vy se oddáváte
neologizaci, jinak řečeno slangu vzdělaných duší“; Lesage a d’Orneval 1735: 343;
naše vytučnění, viz níže).
Ekonomičtější popis prastarého jevu lexikálních inovací v jazyce a zejména
pak jeho horlivých aktérů zjednodušil a snad i zpřesnil argumenty pro a proti v rámci
normotvorných diskusí zahajených Vaugelasem a Komentátory. Přesná data nelze
samozřejmě spolehlivě určit, ale stalo se tak patrně začátkem 18. století, jak napovídá
Desfontainesovo adjektivum. Nejstarší výskyty lexémů z této derivační řady se díky
digitalizaci podařilo antedatovat o několik let vůči TLFi (viz Steuckardt 2011).
91
Označení néologue pro aktivního aktéra slovotvorby, tedy neologa-nelingvistu,
použil v korespondenci z belgického exilu Jean-Baptiste Rousseau už v roce 1723,
tj. o tři roky dříve než Desfontaines použil pro svůj slovník adjektivum néologique.
Rousseau píše v dopise opatu d’Olivetovi, jednomu z Komentátorů, že mu blahopřeje
k jeho proslovu vůči Akademii v otázce lékařů a chirurgů, kteří „ztratili latinu“
(ont perdu leur latin): „vy jste se tedy nemazlil s neology těla“ (vous n’y allez pas
de main morte contre les néologues du corps; Rousseau [1723] 1820: 400). Novotvar
by v tomto sousloví patrně nemohl být příjemcem pochopen, pokud by už nebyl
ustálený, lze tedy předpokládat, že toto slovo a patrně i další z této derivační řady
budou podstatně staršího data.
Nejstarší dohledatelný výskyt substantiva néologisme je v současné době
z roku 1729. Figuruje v kritické anonymní recenzi na doplněnou reedici
Desfontainesovy knihy z roku 1728, a to ve druhém čísle časopisu Bibliothèque
raisonnée des ouvrages des savans de l’Europe vydávaném jednou za tři měsíce
v Amsterdamu. V této recenzi jsou neologismy obhajovány jako běžná součást vývoje
jazyka: „Také nevidím důvod říkat, že jde o Neologismus…“ (Je ne vois pas non plus
qu’il y ait du Néologisme à dire…; anonym 1729: 53). Slovo „neologismus“
je uvozeno dělivým členem, což naznačuje, že je zde myšlen celý kreativní proces
tvoření nových slov a nikoli jedna jednotka novotvorby, jak jsme zvyklí dnes.
Majuskule pro vyznačení abstraktních konceptů jsou u substantiv v tomto období
poměrně běžné, jak lze vidět také z dalších příkladů níže.
Označení samotného procesu a zároveň i imaginární množiny výsledků
(néologie) lze dostopovat nejdále v historii do roku 1737 u kritika poetiků LouisePierra
De Longua. I u něj širší kontext daného výskytu odhaluje pejorativní konotace,
které jsou pro počáteční vnímání tohoto lexému příznačné:
92
„…preciózní termíny, které nelze vysloviti, aniž by neštípaly na rtech, monstrózní soubory
groteskních výtvorů Neologie & barokní manýry, směšný netalent, děsivá oteklina
módního žargonu.“57 (De Longue 1737: 10, kurzíva autora, naše vytučnění)
Těžko přeložitelné dobové neologismy uvádíme především proto, že je z tohoto
příkladu patrné sémantické ukotvení slova „žargon“ (jargon), a že společně
s předchozím vytučněným příkladem souvýskytu neologizace plus „argot“
z jarmareční hry Amours déguisés ukazují tyto první výskyty na paralely mezi
vnímáním neologismů a sociolektismů.
Rychlá difuze těchto čtyř novotvarů pro projevy neologie do úzu elit byla
následována poměrně rychlým zapracováním celé této derivační řady do většiny
slovníků vydávaných ve 2. polovině 18. století. Jean-Robert Armogathe tento fakt dává
do souvislosti s rozvojem filozofie jazyka u senzualistů a s nástupem Osvícenců,
přičemž o 40. letech 18. století hovoří jako o neologické revoluci. Téma neologie totiž
po roce 1742 vstupuje na akademickou půdu a je traktováno v mnoha esejích a dalších
soudobých pracech Akademiků (Armogathe 1973: 22).
Lexikalizaci nově vytvořené neologické řady dokladuje řada slovníků
Francouzské královské Akademie (DAF), kdy v prvních třech vydáních slovníku
(DAF1 – 1694, DAF2 – 1718 a DAF3 – 1740) hesla ještě nenajdeme. Naopak čtvrté
vydání, které vyšlo o 22 let později (DAF4 – 1762), už uvádí všechny tyto neologické
neologismy (viz obrázek č. 4).
Za povšimnutí stojí, že stejně jako při prvním doloženém výskytu slova,
odkazuje i zde definice pro neologismus ke zvyku (až zlozvyku) novotvoření a nikoli
k výsledku slovotvorby, a také, že definice pro neologa odkazuje k osobě nadužívající
57
V originále: « …termes prétieux que l'on ne prononce point sans pincer les lévres, Assortimens
monstrueux des grotesques de la Néologie, & le comportement baroque, le métalent ridicule, la bouffissure efarée
du jargon à la mode. »
93
kreativní slovotvorbu a ne k odborníkovi v této disciplíně, jak tato slova vnímáme
a definujeme dnes.
Obrázek č. 4: Ambivalentní postoj k neologii v heslech neologie, neologický,
neologismus a neolog ve 4. vydání slovníku Akademie (DAF4 1762,
2. díl: 205)
Zdroj: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k50404g/f206.image
Z obsahů těchto hesel, ale i jejich dalších výskytů v ostatních tehdejších
předrevolučních slovnících, příp. i z předmluv k nim, je i přes určitou snahu o definiční
objektivizaci patrné, že přístupy autorů k těmto pojmenováním projevů jazykové
změny oscilují mezi setrvačným odsuzováním nebezpečné anomie a vychvalováním
kreativních možností jazyka, přičemž převažuje negativní hodnocení.
94
Ani slavná Encyclopédie ou dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des
métiers [Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel] není výjimkou.
Autorem hesel o neologii zde je gramatik Nicolas Beauzée (mimochodem ten je také,
jak připomíná Steuckardtová (2007: 1), autorem první definice termínu lexikologie).
U encyklopedického hesla néologique („neologický“) Beauzée jmenovitě
chválí Desfontainesa a jeho slovník, neboť:
„používá vynalézavé obraty pro [vybrané] výrazy, díky nimž lze lépe pocítit nedostatky
a směšnost, která vzniká jejich akumulací, a tím nemalou měrou přispěl k tomu, že udržel
na uzdě mnohé další spisovatele, kteří by jinak zjevně pokračovali a napodobovali ty,
které tento [ironický slovník] označuje za trestuhodné“58 (Beauzée 1765, Tome XI: 94).
Beauzée dále v témže hesle navrhuje vydat každých 50 let neologický slovník
půlstoletí. Záměr je sice motivován purismem: „ tato periodická cenzura by zastavila
drzost neologů a zamezilo by se tím kažení jazyka, což je běžný důsledek
nepostřehnutelně se šířícího neologismu“ (cette censure périodique, en réprimant
l’audace des néologues, arrêteroit d’autant la corruption du langage qui est l’effet
ordinaire d’un néologisme imperceptible dans ses progrès; ibidem).
Nicméně Beauzée hned poté argumentuje i pokrokovou vizí jakési neologické
observatoře: „řada takovýchto slovníků by se stala památníkem jazykových proměn,
protože by byl vidět čas, kdy výrazy vznikly, a také ty, které nahradily“ (la suite de ces
dictionnaires deviendroit comme le mémorial des révolutions de la langue, puisqu’on
y verroit le tems où les locutions se seroient introduites, & celles qu’elles auroient
remplacées; ibidem).
Beauzée popisuje v rámci dynamiky lexikonu i jev, který dnes bývá označován
jako stírání neologicity:
58
V originále: « le tour ingénieux qu’il donne à ses expressions, en fait mieux sentir le défaut, & le ridicule
qu’il y attache en les accumulant, n’a pas peu contribué à tenir sur leurs gardes bien des écrivains,
qui apparemment auroient suivi & imité ceux que cette contre-vérité a notés comme répréhensibles. »
95
„výraz kdysi neologický je dnes v běžném úzu […], a je nutné uznat, že mnohé
z odvážných výrazů těchto autorů si získaly veřejnou autoritu a mohou být dnes používány
i těmi nejsvědomitějšími puristy“ (ibidem).59
Obdobný komentář nalezneme i u opata Férauda v jeho „Kritickém slovníku
francouzského jazyka“ (Dictionnaire critique de la langue française, Féraud 1787).
Ten v předmluvě (a nejen tam) hovoří o „běsnění kolem (tvorby) Neologismu“ (fureur
du Néologisme; idem, 1. díl: XII a 633). Féraud odhaduje, že za posledních dvacet
let vzniklo kolem dvou tisíc nových slov, z nichž poměrně velký počet už byl přijat
do úzu a mnohé další lze nalézt v hojně rozšířených knihách (idem: XII). I je Féraud
do svého slovníku zahrnul, s cennými metalingvistickými komentáři, které dokladují
jejich statut v předvečer Velké francouzské revoluce i mimo pařížskou intelektuální
elitu (sám byl z Marseille).
Např. u slovesa éduquer („vzdělávat“) poznamenává: „toto slovo se dlouho
vyskytovalo v konverzaci provinčních Neologů. Není tomu dlouho, co se začalo
i psát“ (Ce mot était resté long-temps dans la conversation des Néologues provinciaux.
Depuis quelque temps on a comencé à l’écrire; Féraud 1787, 2. díl: 30).
Běžné jsou soudy typu „šťastný neologismus“ či „neologismus,
který se nepovedl / neudělal moc parády“, kde se mísí subjektivní opatovy evaluace
s objektivnějším pozorováním začleňování jednotlivých slov do úzu.
Celkově lze ale Féraudův postoj k neologii dobře dokladovat na hesle „slovo“
(mot), kde v podsekci „slovotvorba“ (création des mots) nejprve cituje Voltairova
kritika Frérona a následně oba syntetizuje (viz obrázek č. 5).
59
V originále: «… telle expression fut autrefois néologique, qui est aujourd’hui du bel usage […]
pour reconnoître que plusieurs des expressions risquées par ces auteurs ont reçu le sceau de l’autorité
publique, & peuvent être employées aujourd’hui par les puristes les plus scrupuleux. ».
96
Obrázek č. 5: Slovotvorba podle Férauda (1787, 1. díl: 691-692)
Tvoření slov. „Voltaire řekl:
Pokud nemyslíte, tvořte nová slova.
Možná bychom to mohli říci ještě lépe
pozměněním významu verše:
Pokud myslíte hodně, tvořte nová slova.
Horatius tomu bude zárukou:
Dixeris egregie, notum si callida verbum,
Reddiderit iunctura novum60
.
Ale aby to tak mohlo být, licentia sumpta
pudenter.61
FRÉRON.
K tomuto citátu bychom mohli říci, že je jen
málo skromnosti mezi většinou moderních
Autorů. Nikdy dříve nešla poetická licence
tak daleko, jak si ji posouvají dnešní
prozaici. I sebemenší autor si myslí,
že má právo tvořit slova a nikdy dříve
nenadělal neologismus tolik škod. Pokud
tvorba nových slov má být důkazem,
že člověk hodně přemýšlí, pak ve Francii
nikdy nebylo tolik velkých a zdatných
myslitelů jako dnes. Ale všichni tito
Neologové nejsou ženevští Rousseauové
nebo Linguetové. Pro mnohé z nich platí, že jedinou zásluhu mají na tom, že utvořili efemerní výrazy;
tu zásluhu myslím z pohledu hlupáků. Co se týče práva, pak měl Fréron pravdu, když opravoval
Voltairův verš. Co se týče reality, pak to byl Voltaire, kdo nejlépe řekl: Pokud nemyslíte, tvořte nová slova.“
60
Horatius Flaccus: De arte poetica. Epistola Ad Pisones, v českém překladu Dany Svobodové O umění
básnickém (2002: 16 –17): „Tak vzniká-li chytrým spojením omšelých slov nový význam, zrodil se čin
hodný gramatika!“.
61
Doslovně „v decentní míře je autorská licence možná“. Jde o část verše následujícího po výše
citovaném dvouverší, který pokračuje slovy, která v pojednání o neologii zaslouží pozornost i více
než 2000 letech: „A kdyby snad bylo zapotřebí dát jméno věcem až doposud skrytým, proč nesáhnout
k tvorbě slov (což v rozumné míře je možné), jimž předkové tradice dbalí by sotva porozuměli?
Stejně tak ujmou se hned slova nová či z řeckého zdroje a lehce jen přiohnutá […] A přece: jsem kárán
i za to málo, jímž jazyk se snažím rozšířit…Vždyť dávno už Ennius, Cato a jejich mluva to byli, kdo náš
mateřský slovník tak obohatili zástupem nových slov. Přece každý věk razí – zákaz nezákaz – mince,
jež nesou punc doby.“ (idem)
Zdroj: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k50602b
97
Obdobu „posedlosti neologismem“ (manie du Néologisme), kterou uvádí
slovník Akademie (viz obr. č. 4) najdeme i u Férauda v odstavci sdružujícím
pod heslem Néologie i ostatní tři deriváty, kde tvrdí, že: „neologismus je jedna z mánií
tohoto století" (le néologisme est une des manies du siècle; Féraud 1787, 2. díl: 724).
Na tomto odstavci lze taktéž dokladovat, že 18. století je doba, kdy slovo neologismus
a další deriváty z této rodiny byly pro většinu vzdělanců neologismy. Subjektivní délka
trvání pocitu novosti, tzv. neologický pocit, se konkrétně u opata Férauda projevuje
půl století po prvních zaznamenaných výskytech této derivační řady v deklaraci: „tato
slova jsou poměrně nová sama o sobě“ (ces mots sont assez nouveaux eux-même;
ibidem). Féraudův slovník bývá také pokládán za první lexikografické dílo, které
definuje neologismus i v moderním významu, tj. pro označení samotného „nového
slova“ (a ne pouze pro „zlozvyk užívání nových slov“, jak tomu bylo do té doby
– viz např. na obr. č. 4), o čemž svědčí i axiologické evaluace nových slov
v metalingvistických komentářích. Na čistě lingvistickou definici neologismu ale bude
francouzská jazykověda ještě třeba čekat celé jedno století (viz rozbor DGLF
v kapitole 1.2.1).
Ve výčtu prvních neologických počinů nelze opomenout na původně anonymní
Dictionnaire des richesses de la langue françoise et du néologisme qui y est introduit
[Slovník bohatství francouzského jazyka a neologismu, který do něj vstupuje] z roku
1770, jehož autorem je Pons-Augustin Alletz. Obsahuje sice 500 stran neologismů
a přenesených významů propagovaných spisovateli 18. století, nicméně Ferdinand
Gohin poukazuje na plagiátorství autora a tento slovník považuje na rozdíl
od Féraudova slovníku za nepříliš zdařilý komplilát (Gohin [1903] 1970: 60).
Pro neologii v předrevoluční Francii je důležitým milníkem také založení
Journal de la langue françoise [Časopisu o francouzském jazyce] v roce 1784,
určeného právě pro diskuzi o možnostech obohacování francouzštiny. Jeho zakladatel
François-Urbain Domergue jej původně vydával dvakrát do měsíce, v prvních
revolučních letech pak ale už každý týden, aby dal větší prostor na bouřlivou debatu o
nových slovech, které generovala nová či spíše transformovaná společnost.
98
2.3 Neologie za Revoluce a revoluce v neologii
Revoluční změny přinesly po roce 1789 zásadní proměnu politického uskupení
společnosti, proběhly mj. i reformy metrického systému, kalendáře, což se samozřejmě
odrazilo i v postupné změně vnímání neologismů, které jsou už méně často hodnoceny
jako nadbytečný stylizační rozmar, ale spíše jako nutná reakce na nově vzniklou
realitu. Přestože J.-R. Armogathe (1973) klade datum neologické revoluce kolem roku
1742, kdy se téma neologismů dostalo do zorného pole Akademiků, opravdovou
revoluci zažila neologie dle našeho názoru až s rokem 1789. Tehdy převratné události
předbíhaly tempo lexikálních inovací a zasahovaly většinu společnosti, neologie
a ideologie se prolínají a domnělé právo inovovat jazyk se rozšířilo i mimo nejvýše
postavenou společenskou elitu. Také se silně prosazuje polysémie jako zdroj tvorby
neosémantismů.
Předrevoluční filozoficko-literární debata o utilitární a estetické funkci
neologismů se pod vlivem revolučních hmatů a přematů (a s ohledem na sémantickou
dynamiku politického newspeaku) náhle stáčí do socio-politického diskurzu.
Téma neologismů a zejména neosémantismů totiž v této době nestability silně
rezonuje s hojně traktovaným filozofickým tématem Osvícenců o tzv. „zneužívání“
slov (abus des mots), čímž je myšlena jejich záměrně posunutá interpretace
nebo sémantická vágnost.
Vzorem pro tyto úvahy byla pojednání anglického filozofa Johna Locka
o sémantice slov ve 3. knize Eseje o lidském chápání (Locke 1700, v českém překladu
Miloše Dokulila 2012). V 10. kapitole O zneužívání slov Locke varoval
před přílišnými sémantickými posuny a před abstrakcí neologismů, šířených
„učenou hatlaninou“ filozofických sekt (idem: 512–531). Lockeho kritikou
„bezvýznamových výrazů“ či výrazů „nových a dvojsmyslných“ bez definičního
rámce (idem: 512–515) se v předrevoluční době zabývali ve spojitosti s předsudky
např. de Condillac, Voltaire, Diderot a další Encyklopedisté.
99
Už Jean-Jacques Rousseau poukazoval na verbální zdroje sociální nerovnosti
a na zneužívání některých výrazů (mj. i citoyen = „občan“) pro udržení těchto
nerovností ve svém Discours sur l’origine et des fondements de l’inégalité parmi
les hommes [Pojednání o původu a podstatě nerovností mezi lidmi] (Rousseau 1754).
Jak podotýká Ulrich Ricken, toto téma bylo lákavé po celé 18. století zejména proto,
že skrze kritiku jazyka bylo možné formulovat kritiku společnosti (Ricken 1982: 42).
V revoluční době se pak „zneužíváním“ slov oháněly všechny strany,
jak prorevoluční frakce soupeřící mezi sebou o moc a obviňující se navzájem
z manipulace významů nových revolučních termínů, tak i odpůrci Revoluce.
Ti dokonce ve zneužívání slov viděli jeden z hlavních důvodů, proč se lid nechal zlákat
k revolučnímu experimentu (dokladem může např. být čtrnáctistránkové anonymní
dílko s výmluvným názvem L’abus des mots, patrně už z roku 1789).
Přeměna monarchie v totalitní demokracii se projevila v bohaté neografické
produkci, která reflektovala především nový politický slovník. Definice tu jsou
doprovázeny politickými komentáři, není tedy divu, že často šlo o anonymní autory,
kteří je ke své práci přihlásili až po uklidnění revoluční vřavy, především
pak jakobínského Teroru. Hned v roce 1790 vychází minimálně tři anonymní tituly
tohoto typu:
a) žák N. Beauzéeho a obhájce revoluce, Pierre-Nicolas Chantreau, publikuje
pod pseudonymem Monsieur de l’Épithète (Pan Epiteton): Dictionnaire national
et anecdotique pour servir à l’intelligence des mots dont notre langue s’est enrichie
depuis la Révolution, et à la nouvelle signification qu’ont reçue quelques anciens mots
[Slovník národní a humorný, určený inteligenci, slov, jimiž se náš jazyk obohatil
od Revoluce a nových významů, kterých nabyly některá nová slova] (Chantreau
1790). Jsou zde zachyceny čerstvé významové posuny (např. výše zmiňované klíčové
heslo abus = „zneužívání“ (slov) nebo droits z původního významu „(daňové)
povinnosti (vůči feudálovi)“ k „práva (člověka)“) aj. Patrně právě zde je poprvé
definováno apelativizované proprium „gilotina“ (guillotine), jakožto „důmyslná
100
mechanika, jíž je zločinec popraven, aniž by se muselo zaměstnávat mrzké hejno katů“
(mécanique ingénieuse, par le moyen de laquelle un criminel sera exécuté,
sans employer le ministere infame des bourreaux; Chantreau 1790: 78);
b) téhož roku vychází anonymně obdobný počin: Extrait d’un dictionnaire
inutile, composé par une société en commandite, & rédigé par un homme seul, à 500
lieues de l’Assemblée nationale [Výtažek ze zbytečného slovníku, vytvořený
komanditní společností a redigovaný jedním člověkem, 500 mil daleko od Národního
shromáždění], který sepsal žurnalista Jean-Pierre Gallais. Jde o politicko-lingvistickou
satiru komentující ve slovníkové formě zneužívání neosémantismů ve jménu revoluce
(viz např. heslo démagogue, najdeme zde ale i např. známé, leč církví tabuizované
slovo divorce = „rozvod“, který měl být brzy poté legitimizován, Gallais 1790: 86–90
a 109–112);
c) pro úplnost k roku 1790 uveďme také slovníček, jehož protirevoluční autor
zůstal v anonymitě dodnes. Nese název Nouveau dictionnaire françois, à l'usage
de toutes les municipalités, les milices nationales et de tous les patriotes, composé
par un aristocrate [Nový francouzský slovník, k použití všem místním samosprávám,
národním milicím a všem patriotům, sepsaný aristokratem] (anonym 1790,
naše vytučnění). Tento počin není ani tak pokusem o lexikografické definice, ale spíše
nářkem nad všeobecným úpadkem (např. heslo roi = „král“ odkazuje na esclave =
„otrok“ a naopak).
Rozsah těchto dílek, kde počet hesel obykle nepřekračuje stovku, si zaslouží
spíše pozornost kvalitativně-sociolingvistickou než kvantitativně-lexikografickou.
Bernard Quemada v bibliografickém přehledu veškeré lexikografické produkce
ve Francii za téže období vypočítává dokonce 147 různých lexikografických prací
(Quemada 1968: 593–597) a tento jeho výčet ještě není úplný, jak dokazují Desmet,
Rooryck a Swiggers (1990: 164–165).
101
S detailnějším rozborem obsahu slovníků přichází Annie Geffroyová,
která v širším období před a porevolučním, tj. mezi roky 1770–1820, eviduje celkem
27 neologicky orientovaných děl a dílek, z toho 15 vydaných mezi roky 1789–1802
(Geffroy 1986). Nadprodukce obdobných socio-politických slovníků (dictionnaires
socio-politiques; idem) nicméně charakterizuje revoluční období. Stejně tak toto
období charakterizuje časté užívání adjektiva nouveau („nový“) v titulech slovníků.
Postupně se lze ale setkat i s jiným označením, explicitněji odkazujícím k tomu,
co dnes chápeme jako neografie (néologique, néologie, néologiste, viz v textu tučně
zvýrazněné výskyty).
Paradoxně je toto dobově příznakové označování po roce 1803 opouštěno
a slovníky nesoucí v titulu obdobnou referenci se opět na dlouhá desetiletí stávají
výjimkou (cf. Desmet, Rooryck a Swiggers 1990: 165). Pro doložení tohoto tvrzení
pokračujme v rychlém výčtu titulů deklarujících orientaci na neologické lexikum.
Roku 1792 vydává roajalista Adrien-Quentin Buée Nouveau dictionnaire,
pour servir à l’intelligence des termes mis en vogue par la Révolution [Nový slovník
termínů, které vešly do módy Revolucí, určený inteligenci] (Buée 1792).
V tomto slovníku je patrně poprvé v samostatném hesle zaznamenáno adjektivální
použití adverbiální konstrukce ci-devant pro označení zaniklých titulů a názvů
– konkrétně la ci-devant constitution = „předrevoluční ústava“ (idem: 11; často se toto
sousloví používalo pro označení samotných aristokratů, les ci-devant nobles – to lze
ostatně najít už i ve výše citovaném anonymu z r. 1790: 104). Objevuje se zde také
výše traktovaný termín abus s definicí: torts de l’ancien régime, qu’on n’ose plus
mettre en avant pour justifier le nouveau („omyly starého režimu, které se už nikdo
neodvažuje vychvalovat, aby se jimi odůvodnily novoty“; Buée 1792: 4).
Ghislaine Rolland-Lozachmeurová provedla detailní textometrickou analýzu
všech 73 hesel Buéeho slovníku, včetně srovnání této revoluční verze s porevoluční
reedicí (2. vydání slovníku vyšlo roku 1821 po návratu Buéeho z exilu). Z této analýzy
kromě jiného vyplývá nadužívání slovesa abuser a výskyt mnoha pasáží obsahujících
102
sousloví abus de pouvoir nebo abus d’autorité (=„zneužití moci, resp. autority“;
viz Rolland-Lozachmeur 1995: 205–210).
V neografickém zaznamenání jazykové změny během Revoluce nejkvalitnější
díla tvoří paradoxně její externí pozorovatelé. V roce 1795 německému akademikovi
Léonardu Snetlagovi vychází v dolnosaských Gotinkách Nouveau dictionnaire
français contenant les expressions de nouvelle création du peuple français
[Nový slovník francouzštiny obsahujícím nově vytvořené výrazy francouzského lidu]
(Snetlage 1795). Oproti Buéemu a jeho předchůdcům je tento slovník podstatně
obsažnější, de facto bilingvní a definičně značně přesný.
Budeme-li akceptovat Sablayrollesovu terminologii, ve které je obnovení
zastaralého, pozapomenutého slova do úzu, tedy revitalizovaný archaismus,
označované jako paleologismus (Sablayrolles 2000: 191), pak jsme již výše u Gallaise
zmínili zajímavý paleologismus divorce = „rozvod“. Také Snetlage zaznamenává
tento tabuizovaný koncept, a to v adjektivální derivaci divorcé = „rozvedený“
(Snetlage 1796: 71). Nejprve uvádí německý ekvivalent (Geschieden),
poté francouzskou definici (celui ou celle qui a obtenu la dissolution entière
du mariage = „ten či ta, kdo dosáhl/a úplného rozpuštění manželství“) a na závěr
přidává příklad. Právě ten je nejzajímavější, protože patrně je zde úplně poprvé
lexikograficky zaznamenáno neologické femininum adjektiva v sousloví: une femme
divorcée („rozvedená žena“; ibidem). Je zřejmé, že celá tato derivační řada byla
pociťována většinovou společností jako neologická, i když rozhodně nebyla nově
utvořená. Podle etymologické části slovníku TLFi lze ověřit, že několik výskytů
adjektivální formy je známých z 15. století, slovo pak ale v důsledku silné katolizace
Francie nebylo patrně šířeji v domácím prostředí používáno, resp. nemělo legitimitu
pro slovníkové zaznamenání.
Snetlaga následoval o rok později německý diplomat v Paříži Karl-Friedrich
Reinhard obdobně detailním slovníkem Le néologiste français ou Vocabulaire portatif
des mots les plus nouveaux de la langue Française [Francouzský neologista aneb
103
Přenosný slovník nejnovějších slov fr. jazyka] (Reinhard 1796). Ten je ale bohužel
ve francouzských knihovnách nedostupný (pro detailnější analýzu, viz Desmet,
Rooryck a Swiggers 1990: 171–172).
Na revoluční změny jazyka reagovala také Francouzská Akademie, konkrétně
dvanáctistránkovými Dodatky, které vyšly zároveň s opožděným vydáním DAF5
v roce 1798. Tento Supplément contenant les mots en usage depuis la Révolution
[Dodatky obsahující slova používaná od Revoluce] obsahuje 418 hesel, která byla
přidána na konec DAF5, který byl dokončený ale už v roce 1793. Téhož roku byly
ovšem všechny královské Akademie zrušeny a k vydání slovníku došlo až po skončení
jakobínského Teroru, kdy byla činnost jazykové Akademie částečně obnovena.
Podle F. Gohina je páté vydání akademického slovníku obohaceno o relativně
skromných 1 887 nových hesel oproti DAF4 z roku 1762. V tomto čtvrtém vydání
je naopak zařazeno až 5 217 nových hesel oproti DAF3 z roku 1740 (Gohin [1903]
1970: 84). Pro ilustraci toho, co lze v souladu s moderní francouzskou neologií označit
jako sdílený neologický pocit, uveďme ze strany 769 těchto Dodatků jeden konkrétní
příklad: i zde figuruje módní pojem „rozvod“. Konkrétně pod heslem divorcer
(„rozvést se“) je uvedeno rovněž adjektivum divorcé,-e i substantivizované
adjektivum un(e) divorcé(e) = „rozvedený(-á)“.
V současné době nejčastěji citovaným neografickým počinem z bohaté
revoluční éry, ve své době ovšem nepříliš pochopeným, je ale dvoudílný Mercierův
slovník Néologie ou vocabulaire de mots nouveaux, à renouveler, ou pris dans des
acceptions nouvelles [Neologie neboli slovník nových slov, slov vhodných k obnově,
nebo slov s novým významem] (Mercier 1801). Tento slovník poprvé v dějinách
francouzské neografie nese v názvu hrdě ambivalentní slovo neologie (viz výše 2.2).
Na rozdíl předchozích revolučních neografických slovníků ale reflektuje
lexikon Revoluce jen částečně. Podle předmluvy Jeana-Clauda Bonneta k první reedici
slovníku vůbec (realizované teprve nedávno, v roce 2009) má totiž obsáhlý Mercierův
104
slovník pouze 16 hesel společných se čtyřmi stovkami hesel akademických Dodatků,
(Bonnet citovaný Biardem, Biard 2010: 263).
V tomto unikátním neografickém počinu se ale přesto Louis-Sébastien Mercier
prezentuje jako nadšený stoupenec revolučních myšlenek. Lexikální změnu deklamuje
slovy: „před plodnými výrazy republikánského jazyka [musí] jazyk monarchie
nadobro vyblednout“ (les mâles expressions de la langue républicaine […] il y a de
quoi faire pâlir à jamais la langue monarchique; Mercier 1801: LXXIII, jeho kurzíva).
Nedávno medializovaným politickým novotvarem by bylo také možné říci, že byl také
opatrným „vítačem“ Napoléona (cf. hesla héroïser a généralisme, idem: 520 a 297).
Přesto ale Mercier v dlouhé předmluvě dává vědomě stranou neustálený slovník
revolučního „boje zločinu a ctnosti“ (lutte du crime et de la vertu; idem: XV–XVI)
a soustřeďuje svou pozornost literáta spíše mimo politiku.
Mercierovo funkční chápání neologického procesu charakterizuje citát:
„Potřeba vytváří slova, ale vkus je odsuzuje“ (Le besoin fait les mots, le goût
les sanctionne; idem: XIII). Debatou o utilitě novotvarů a jejich estetičnosti navazuje
Mercier na spor Starých a Moderních, kdy pozitivně vnímanou neologii striktně
odděluje od negativně konotovaného neologismu: „Když svému dílu dávám do názvu
Neologie, nechci, aby bylo nazýváno Neologickým slovníkem“ (Quand j’intitule
cet ouvrage Néologie, qu’on ne l’appelle donc pas Dictionnaire néologique; idem: VI
–VII, jeho kurzíva), přičemž v poznámce obratem odkazuje na Desfontainesovu
kritiku neologie a považuje jeho upozorňování na konkrétní neologismy za jednu
z příčin, proč byly právě tyto lexémy uzualizovány namísto „věčného zatracení“
(réprobation éternelle; idem: VII).
Přináší také dichotomii aktérů slovotvorby (po vzoru philosophie versus
philosophisme): „s hrdostí jsem Neologem a ne Neologistou“ (je me fais gloire d’être
Néologue et non Néologiste; idem: VII; kurzíva Mercierova). Vzhledem k Snetlagově
názvu knihy a absenci jiných výskytů néologiste (který je dnes spíše okazionalismem
105
nebo potenciálním neologismem) nelze ale soudit, nakolik byla tato Mercierova
dichotomie v tehdejším jazykovém povědomí sdílená.
Mercier v souladu se svou předchozí spisovatelskou a dramatickou kariérou
tímto slovníkem specificky navazuje jednak na Spor (viz výše), ale také
na předrevoluční tradici satirických titulů, a to častým odkazováním na kreativní
spisovatele: „všichni velcí spisovatelé byli neologové“ (tous les grands écrivains
ont été Néologues; idem: XIII), včetně své vlastní novotvorby: např. u parasynteticky
vytvořeného slova encachotés upozorňuje, že jde o jeho vlastní výtvor z prostředí
bastilského žaláře (= cachot), který se od prvního užití v roce 1789 široce rozšířil
(idem: 218). Další Mercierovy idiolektální neologismy nejsou explicitně označeny,
ale zřejmě jich je ve slovníku větší počet.
Jeho slovník je pokrokový zejména z hlediska morfologie. V hesle amatrice
(idem: 24–32) například detailně přibližuje soudobé debaty o feminizaci maskulin,
které obhajuje principy analogie (blíže Mercierovy slovotvorné postupy analyzuje
např. Štichauer 2005). V témže obsáhlém hesle je také vidět soudobou kontextualizaci
slova neologismus ve stále převažujícím negativním významu (il me reproche
du néologisme = doslovně „vyčítá mi neologismus (tj. „že tvořím neologismy)“,
l’accusation du néologisme = „být obviněn z neologismu“ atd.), včetně názorných
příkladů, co pro Merciera je (kvalitní) neologie: např. slova insouciance, aéronaute
aj. a co je (nekvalitní) neologismus: éduqué, égaliser, s odůvodněním, že tato slova
jsou nadbytečnými konkurenty existujících slov élevé, égaler. Podotkněme,
že všechna tato slova jsou dnes v běžném úzu, na rozdíl Mercierova subjektivně
úspěšného, leč efemerního adjektiva encachoté.
Jak připomíná Françoise Dougnacová, recenze na Mercierovu Néologie byly
spíše chladné (Dougnac 1982: 70). Mercierovi bylo posléze navíc zakázáno publikovat
první část většího projektu neologického slovníku, stočtyřstránkový rukopis
Mon dictionnaire [Můj slovník], s dokončenými hesly A-Artialiser. Proto mu kolega
lexikolog Pierre-Claude-Victor Boiste nabídl, že zařadí neologismy, které nefigurují
106
v Néologie, do druhého vydání svého Dictionnaire universel de la langue française
[Univerzálního slovníku francouzského jazyka] (Boiste 1803). Τento slovník,
který má v podtitulu uvedeno Manuel de néologie („Příručka neologie“), poprvé vyšel
roku 1800 a podle Pruvosta měl za hlavní cíl akumulovat co největší objem lexika
(Pruvost 2006: 65). Z neodborného hlediska měl ale Boistův slovník velký úspěch,
protože byl až do roku 1857 celkem dvanáctkrát reeditován. Tak zajistil Mercierovi
alespoň nepřímé uznání, které by si patrně býval přál pro svou Néologie
a nedokončený velký neologický slovník.
Mercierem ale výčet slovníků s formanty néo-/nouveau v názvu zdaleka
nekončí (viz Geffroy 1986 nebo Quemada 1968), pro ilustraci neologie za Velké
francouzské revoluce (a revoluce v neologii) bude ale tento krátký výčet bohatě
postačovat. Z dosud nejmenovaných počinů z tohoto období zmíníme už jen anglicky
psaný titul Lexicographia-neologica Gallica. The Neological French Dictionary
[Neologický slovník francouzštiny] (Dupré 1801), který kompletuje sérii poměrně
objektivních slovníků externích pozorovatelů Revoluce (viz Snetlage a Reinhard
výše). Zároveň nám poskytuje příležitost vytknout v rámci neologismů specifické
a pro puristy nosné téma anglicismů.
107
2.4 Neologie a anglicismy
V revoluční době došlo ve Francii nejen k posunu vnímání neologismů a určité
demokratizaci neologie, ale zároveň se s rostoucí industriální i mocenskou rolí Anglie
zvětšoval i podíl přejímek62
z angličtiny (přehledně dvojjazyčně např. Walter 2000).
V souvislosti s tím rostla ve Francii i kritika tohoto způsobu rozšiřování slovní zásoby,
spojená často spíše s módními vlivy než s utilitární pojmenovací potřebou.
Tento fakt dobře dokladují hesla anglomane a anglomanie v Duprého
neologickém slovníku francouzštiny zmiňovaném výše (Dupré 1801: 19). Slovníkové
zaznamenání této probritské módy zdaleka není v této době u Duprého ojedinělé.
Tatáž hesla nalezneme i u Snetlaga (1795: 14), v Dodatcích k 5. vydání slovníku
Akademie (1798: 766), obdobná hesla anglomaniser, anglomaniaque pak najdeme
také u Merciera (Mercier 1801: 36). Na této shodě lze dokázat sdílení neologického
pocitu jen ztěží, neboť Dupré v podtitulu sám přiznává, že práci zkompiloval
ze Snetlaga i z Dodatků. Ostatně také Snetlagova metoda je nastíněna jen zběžně
– patrně šlo hlavně o excerpci soudobých literárních děl. Spíše se tedy jednalo
o kulminaci výskytu relativně nového slova anglomanie a jeho derivátů v diskurzu
tehdejší společenské elity.
Móda sama i toto kompozitum s deriváty jsou ale podstatně starší. To dokazuje
ve svých slovníkových citacích opat Féraud v patrně nejstarším slovníkovém
zaznamenání tohoto kompozita vůbec, a to pod sdruženým heslem anglomane,
anglomaniaque, anglomanie (Féraud 1787, 1. díl: 112), kde tyto výrazy hodnotí
jako užitečné jen pro kritiku a polemiku. Cituje mj. větu z pera Antoina Sabatiera
de Castres (z roku 1774): „Anglománie přešla z našich knih do našich mravů“
(L’anglomanie a passé de nos livres dans nos mœurs; ibidem, jeho kurzíva).
62
Též výpůjček, což je kalk bližší francouzskému označení emprunt (ze slovesa emprunter = „vypůjčit
si“), byť obsahově nepřesnější, neboť tento termín nesprávně evokuje aspekt „vrácení“ výpůjčeného,
jak připomíná Hana Srpová (citovaná Dianou Svobodovou, viz Svobodová 2007: 6).
108
Tituly různých literárních a dramatických děl z druhé poloviny 18. století
se ostatně také nesou v méně proanglickém duchu než oslavné ódy na filozofy typu
Lockeho či Newtona v sérii tzv. anglických listů, tj. prací de Muralta, Voltaira či opata
Prévosta (viz Vanacker 2016). Poprvé tuto přehnanou a nekritickou adoraci všeho
anglického verbalizoval v roce 1757 Jean-Louis Fougeret de Monbron v pamfletu
Préservatif contre l’anglomanie [Ochrana proti anglománii]. V roce 1772 se přidává
dramatik Bernard-Joseph Saurin (knižně 1773) se svou příznačně aktualizovanou
komedií L’Anglomane, ou orpheline léguée navazující na předchozí úspěšnou komedii
téměř shodného názvu L’orpheline léguée [Osiřelá dědička] z roku 1765 atd. Výčet
všech takovýchto titulů by byl dlouhý, ale tyto dva příklady postačují k ilustraci sílící
kritiky anglománie, která prostupovala tehdejší společností. Tato kritika byla sice
rámcována soudobými debatami mezi intelektuály, je nutno ji ale chápat v širších
souvislostech jako reakci na vzrůstající ekonomickou dominanci Anglie i jako
bezprostřední emotivní reakci na čerstvé vojenské fiasko, které Francie utrpěla
od Velké Británie v sedmileté válce (1756–1763).
V průběhu 18. století se tedy prestiž francouzštiny ocitá v ohrožení.
Francouzština sice stále je nejrozšířenějším jazykem v Evropě, ale její vliv na ostatní
jazyky se zmenšuje. Zejména v angličtině podstatně klesá počet dříve extrémně
hojných přejímek z francouzštiny. Podle Gebharta, citovaného Hagègem, klesají
galicismy v angličtině tou dobou o 75 %, zatímco na opačném břehu Kanálu roste
počet výpůjček z angličtiny o 200 % (Hagège 1987: 19). Souběžně s obrácením
mocenských rolí se postupně objevuje pocit ohrožení jazyka a otázka anglicismů
se natrvalo usazuje do obecných diskuzí o neologismech.
Tyto diskuse v puristických vlnách rezonují společností de facto
do současnosti, jen obecnější kompozitum anglomanie v lingvistické sféře nahradilo
modernější kompozitum franglais, česky snad frangličtina. Z morfologického pohledu
jde o tzv. mot-valise (doslovně „slovo-kufr“, v Šimandlově terminologii by šlo
o specifický typ tzv. blendingu, Šimandl 2013) ze slov français („francouzština“)
109
a anglais („angličtina“), které je podle TLFi známé od roku 1959 a od poloviny 60. let
20. století široce debatované. Rozšířit jej pomohl zejména René Étiemble titulem
Parlez-vous franglais? [Mluvíte franglicky?], který se od prvního vydání roku 1964
stal bestsellerem puristů. Úspěšný byl tento silně antiamerický pamflet mj. i proto,
že autor v mnoha reedicích doplňoval aktuální vývoj nově integrovanými přejímkami
z mediálního prostoru a také komentováním stále se zpřísňující vládní jazykové
politiky ve Francii v jednotlivých předmluvách (dosud poslední reedice knihy je z roku
1991). Étiemble ale patrně k této jazykové politice nepřímo přispíval touto svojí
„vědeckou xenoglossofobií“ (xénoglossophobie savante, viz Cerquiglini 2006: 591),
která byla ale podle Cerquigliniho spíše vyjádřením osobního občanského rozzlobení,
navíc s pozoruhodnou stalinistickou, antiimperialistickou rétorikou (idem: 598–599
a 604).
Odhlédneme-li od rozporuplného Étiemblova titulu, je franglais specifickou
variantou českého blendu czenglish, španělského spanglish a celé další řady slov
označujících vliv dnešní lingua franca na ostatní jazyky, jejichž mluvčí nadměrné
přejímání více či méně intenzivně prožívají. Podle Trnkovy teorie prožívání jazyka
jsou reakce mluvčích na cizojazyčné prvky v jejich rodném jazyce tak hojné proto,
že se nacházejí v centru hlubokého prožívání individuálního i kolektivního, a to kvůli
pociťování expresivity spojené s cizostí prvků. Právě tato cizost ale podle Trnky
dynamizuje jazykový systém (Trnka 1943). V Danešově biologické metafoře jsou
pak reakce na xenismy přirozenou „imunitní reakcí“ jazyka na cizí elementy (Daneš
2009: 234).
K vlivu angličtiny na francouzštinu je nutno zmínit dva protichůdné aspekty,
které v rámci debat o neologických výpůjčkách z angličtiny přispívají k exaltaci
puristů (nejen francouzských, viz Svobodová 2009: 30–37). Na jedné straně stojí
obecné konstatování, že u anglicismů trvá neologický pocit déle, což souvisí s jejich
horší morfofonologickou adaptabilitou (viz známé případy ticheurte ≈ T-shirt, pipole
≈ people, atd.) a tudíž nápadností v systému.
110
Na straně druhé je ale jejich etymologická příbuznost až provázanost (a to nejen
u slov, která tzv. dvakrát přešla kanál La Manche typu tennis < tenez63
, people
< peuple64
) natolik silná, že je běžné kalkování na úrovni syntakticko-sémantické.
Tyto kalky často nejsou laickou veřejností vůbec vnímány, natož aby byly pociťovány
jako neologismy. Právě kalk je již od prvních prací kritizujících jazykové aspekty
výše zmiňované anglománie považován za nejméně nápadný, ale o to více nebezpečný
prvek, který ohrožuje jazykovou integritu.
Na druhou stranu se ovšem v důsledku častého přejímání substantiv na –ing
(a později i jejich autochtonního tvoření, např. footing, caravaning, viz Walter 1983:
14) za současného důkladnějšího napodobování anglické výslovnosti v souvislosti
s výukou angličtiny ve školách ustálil ve francouzštině nový foném, velární nazála /ŋ/.
Studie datací těchto výpůjček na -ing v různých typech lexikografických počinů
u Walterové (1983: 16–19), tak i novější excerpce jejich datace ve slovníku Le Petit
Robert (dále PR) provedená Mudrochovou (2017: 9–10) shodně potvrzují, že zatímco
do 18. století včetně se tento typ výpůjček nově vyskytoval v řádu jednotek, v době
sílící anglomanie v 19. století jejich počet skokově narostl (resp. 14 u Mudrochové
(v PR), 46 u Walterové). Ve 20. století pak jejich počet roste už mnohonásobně
(celkem 96 v PR podle Mudrochové, 126 v excerpci Walterové – jen do r. 1983).
Geografická blízkost sehrávala vždy důležitou roli (např. nejstarší datace
výpůjčky meeting spadá podle TLFi těsně před Revoluci do roku 1786, v českém
prostředí až asi o století později, kdy např. Příruční slovník jazyka českého uvádí citace
z Raise a Baara).
63
Výpůjčka z angličtiny, zaznamenaná ve Francii od roku 1824 (podle TLFi), jejíž tvar byl odvozen
z oblíbené středověké hry jeu de paume (doslova „hry dlaní“), kterou patrně během Stoleté války
převzali Angličané od Francouzů. Při hození míčku soupeři zaznívalo morfofonologicky adaptované
tenez, tj. imperativ 2. os. pl. francouzského slovesa tenir. TLFi uvádí datace a tvary z Oxfordského
slovníku, které dokazují metonymický přenos imperativu na označení „hry dlaní“, předchůdce
novodobého tenisu: cca 1400 tenetz, cca 1440 teneys, 1441 tenyse, cca 1460 tenys).
64
Z odvozeniny latinského populus převzala starofrancouzský tvar pueple(s) anglonormandština.
Francouzština pak přejímá anglické people ve významu people journalism (tj. „bulvární tisk“).
Podle slovníku Le Petit Robert se tak děje po roce 1988. Od roku 2007 uvádí tentýž slovník také tvary
pipeule a pipole, odpovídající možným ortografizacím fonologicky adaptované formě přejímky.
111
Spolu s postupnou internacionalizací slovní zásoby v režii angličtiny jde ale
o výbušnou kombinaci pro výše zmiňované prožívání jazyka, kdy je souběžně těžce
pociťována i ztráta mezinárodní prestiže francouzského jazyka. Na rozdíl od českých
nedotažených pokusů (viz Svobodová 2007: 127) se tudíž ve Francii prosadily
poměrně přísné jazykové zákony (1975 zákon Bas-Lauriol následovaný v roce 1994
zákonem Toubon, viz detailněji např. Koláříková 2014). Navíc byly roku 1966
založeny a poté politicky značně podporovány tzv. terminologické komise (jež řídí
hlavní Commission d’enrichissement de la langue française [Komise pro obohacování
francouzského jazyka], až do roku 2015 známá jako Commission générale
de terminologie et de néologie [Generální komise pro terminologii a neologii]).
Jejich prioritním cílem je navrhovat domácí ekvivalenty pro cizojazyčné přejímky,
především anglicismy (např. pro listing ekvivalent listage, pro již zmiňovaný meeting
synonymum réunion, atd.).
Situace ve Francii má svá specifika, která není možné generalizovat
ani pro ostatní frankofonní země v Evropě s jejich vícejazyčností (Belgii, Švýcarsko,
Lucembursko), natož srovnávat se situací mimoevropských frankofonií. Specifický
ambivalentní náhled na neologické anglicismy mají od 18. století Frankokanaďané,
kteří se výše uvedenou prohrou Francie v sedmileté válce dostali pod anglickou
nadvládu, a tudíž do značně obdobné situace jako mluvčí češtiny v dominantním
germanofonním prostředí. Přínos quebeckých „obrozenců“ a později lingvistů
do debat o potenciální i reálné hrozbě angličtiny pro francouzský jazykový systém
i do terminologické praxe ponecháme stranou, byť byl od 2. poloviny 20. století
zásadní (viz Podhorná-Polická a Vašková 2015, česky Daneš 1986 a v historických
souvislostech pak zejména Kyloušek 2005: 306–314).
112
2.5 Vztah neografie a sociolektografie
Pro nově přejaté anglicismy i pro další neologismy vzniklé v důsledku kontaktů
jazyků (včetně výpůjček z regionálních variant francouzštiny) obecně platí,
že se jejich první lexikografické zaznamenání mnohdy odehrálo mimo slovníky
všeobecného jazyka, tedy spíše ve slovnících specializovaných. Tvorbu slovníků
sociolektů různých zájmových či sociálních skupin souhrnně označujeme
jako sociolektografii. Stejně jako pro neografii také pro ni platí, že období
Velké revoluce, tedy přelom 18. a 19. století, lze považovat za první etapu zvýšeného
a od té doby již kontinuálního zájmu (především amatérských) lexikografů o projevy
jazykové variability a o objasňování významu domněle či reálně utajovaných
(tj. kryptických) slov různých sociálních skupin.
Systematické slovníkové zaznamenávání sociolektů ve Francii započíná
v Chartres v revolučním roce IX (tj. 1800) francouzsko-argotickým slovníčkem
obsahujícím 216 položek, který byl publikován spolu s popisem procesu pod názvem
Histoire des brigands chauffeurs et assassins d’Orgères [Historie podpalovacích
banditů a vrahů z Orgères] (Leclair [1800] 2006). Slovníček byl pořízen úředníkem
Pierrem Leclairem při soudním procesu s bandou zlodějů zadržených v Orgères-enBeauce
pro účely dekryptace jejich dorozumívacích metod a loupežných technik.
Pro chartreského úředníka bylo výrazivo nové a předpokládalo se, že záměrně tajné,
lze jej tedy dnešní terminologií označit jako soupis sociolekticko-neologických
výrazů.
Zadržená banda lupičů byla jednou z mnoha, které se během Revoluce
po hladomorem zdecimovaném francouzském venkově potulovaly. Pojmenování
chauffeurs (de pied) = „podpalovači (chodidel)“ získali na základě kruté zvyklosti,
kdy své oběti přepadli v noci v domě a mučili přikládáním žhavých uhlíků
pod chodidla, aby je tak donutili vypovídat, kde mají uschované úspory a cennosti.
113
Tento ryze argotický slovník je roku 1808 následován podstatně noblesnějším
titulem Dictionnaire du bas-langage, ou des manières de parler usitées parmi
le peuple [Slovník nízkého jazyka neboli způsobů mluvy užívané mezi lidem]
(D’Hautel 1808).
Jedná se o obsáhlý dvoudílný slovník „podřadných a mrzkých výrazů, které
je třeba vymýtit z dobré konverzace“ (les locutions basses et vicieuses que l’on doit
rejeter de la bonne conversation), jak píše autor a zároveň vydavatel, Charles-Louis
d’Hautel v podtitulu slovníku. V předmluvě upozorňuje, že tímto slovníkem nechce
pobízet ke zdokonalování jazyka (initier à la perfection du langage), klade si za cíl:
„...spíše důrazně upozornit na ty nízké a mrzké výrazy, na ty četné barbarismy,
které se pod názvem hovorové výrazy vkrádají denodenně do konverzací, a zesměšnit
ty divné a nevkusné neologismy a ty nepřesné termíny, pro něž se zdá, že škodlivý úzus
už nějakou dobu toleruje jejich zneužívání.“ (idem: II; jeho kurzíva, námi vytučněno)65
Zároveň ale obratem upozorňuje, že si nedává za cíl sbírat komické výrazy,
jako to dělal exulant v Amsterdamu Philibert-Joseph Le Roux (psáno též Leroux)
ve svém Dictionnaire comique, satyrique, critique, burlesque, libre et proverbial
[Komický, satirický, kritický, burleskní, nezávislý a příslovečný slovník]
(Le Roux 1718). Z této výmluvné citace je zřejmé, že d’Hautelův slovník lze řadit
jak mezi saritickou neografii v Desfontainesově duchu, která má za cíl „zesměšňování
divných a nevkusných neologismů“, tak mezi pokračovatele kontrarevoluční neografie
(viz abus neboli zneužívání významu termínů v novém politickém uskupení).
Zároveň jej lze řadit i mezi významné počiny sociolexikografické. Hovorové
výrazivo je pro d’Hautela sice barbarsky nízkého původu, nicméně na rozdíl
65
V originále: « que de signaler avec sévérité ces locutions basses et vicieuses, ces barbarismes nombreux,
qui, sous le titre d’expressions familières, se glissent journellement dans la conversation, et de livrer au ridicule
ces néologismes bizarres et de mauvais goût, ces termes impropres dont un usage pernicieux semble
depuis quelque temps tolérer l’abus. »
114
od vyumělkovaného stylu burleskních autorů je pro něj stále hodné zaznamenání.
I přes deklarované vysoké estetické cíle určené pomalu se restauruující šlechtě
preferuje d’Hautel kreativitu prostého lidu (le vulgaire) před kreativitou salónní:
„kromě toho, že tyto výrazy, které byly vytvořeny úmorně a umělecky, nemají tutéž
energii a originalitu, která bez úsilí vychází z úst lidu, a navíc většina z nich k lidu
ani nedorazí.“ (idem: III)66
Slovník zahrnuje i termín argot, který d’Hautel definuje jako:
„jazyk podomních prodejců mezi sebou, který se skládá z části z burleskních termínů,
z barokních neologismů a ze starých slov, které úzus odhodil; toto označení nese také
nářečí budižkničemů, zlodějíčků, které je pro počestné lidi nesrozumitelné.”67
(ibid: 42)
Vytučněním pasáží ve výše uvedených citacích chceme poukázat na fakt,
že v d’Hautelově mentální koncepci jazyka byla neologie nedílnou součástí
a důležitou podmnožinou popisovaných sociolektů.
Produkci slovníků slangu a argotu namísto slangografie a argotografie
označujeme pod výhodnější hyperonymum sociolektografie, které umožňuje vyhnout
se přesnému definování hranic mezi těmito dvěma zažitými termíny v české
jazykovědě. Ne vždy totiž slovníky obsahují tak odlišné materiálové zdroje jako tyto
dva sociolexikografické počiny z počátku 18. století. U Leclairova soupisu
by označení argotografie odpovídalo dnešnímu chápání termínu soupisu mluvy
společensky škodlivých skupin s akcentuovanou kryptickou funkcí, d’Hautelův
slovník bychom označili spíše za soupis slangografický, tj. obsahující zejména výrazy
ze soudobého obecného slangu, ale s přesahy jak do argotu, tak i do hovorové mluvy.
66
V originále: « outre que ces expressions travaillées péniblement et avec art, n’ont ni énergie ni l’originalité
de celles qui sortent sans effort de la bouche du vulgaire, la plupart d’ailleurs ne sont point parvenues
jusqu’à lui » (idem : III).
67
V originále: « langage des porte-balles entr’eux, et qui se compose en partie de termes burlesques,
de néologismes baroques et de mots anciens que l’usage a rejetés ; on donne aussi ce nom au patois
des vauriens, des filous, qui est inintelligible pour les honnêtes gens. »
115
Považujeme-li tyto dva slovníky za první sociolektografické počiny v souvislé
řadě dalších, neznamená to, že by byly první svého druhu. Stejně jako neologismy
byly i sociolektismy před tímto obdobím zapracovávány autorsky – notoricky známí
jsou i u nás argotizující spisovatelé François Villon v 15. století a François Rabelais
v 16. století. Byly také mytizovány a popularizovány – 1629 Chereauovo imaginární
Království Argotu (viz níže), 1725 de Granvalův Cartouche, od roku 1743
tzv. poissard, tj. mluva pařížské tržnice Les Halles u dramaturga Vadého atd.
Výčet nejstarších zdrojů podává už v roce 1856 F. Michel a po něm mnozí další
(viz Yve-Plessis 1901, Sainéan 1907 a 1912 zde výše v kap. 1.2.2, recentně
např. Delaplace 2013 aj.).
I přesto, že gergon, vulgare trutanorum („žargon, mluva potulných žebráků“)
je znám už od 13. století, lexikografické záznamy sociolektů se až do konce 18. století
počítají na jednotky. Přinášejí ale cenné důkazy jak o genezi termínu argot,
jeho koexistenci a konkurenci se starším synonymem jargon, tak i o zdrojích nápadné
lexikální konvergence s pozdějšími sociolektografickými počiny.
Vůbec nejstarším známým soupisem sociolektu je přepis manuskriptu glosáře
z poloviny 15. století, dokladující výrazivo loupeživé bandy, které se říkalo
Coquillars, později Coquillards (původ označení je sporný, je ale určitě odvozený
ze slova coquille = „mušle“). Šlo patrně o několik stovek bývalých vojáků rozpuštěné
armády po ukončené stoleté válce (1453), kteří vyráželi na loupežné akce do okolí
Dijonu, tehdy hlavního města Burgundského vévodství, načež zhýralým životním
stylem při „odpočinku“ ve městě pobuřovali měšťanstvo.
Tento glosář argotu byl sice pořízen při soudním procesu s touto bandou v roce
1455, ale zůstal nepovšimnut v dijonských archivech téměř čtyři století.
Městský archivář Joseph Garnier jej objevil a roku 1842 publikoval v malé,
jen desetistránkové publikaci s názvem Les Compagnons de la Coquille,
chronique dijonnaise du XVe
siècle [Bratrstvo Mušle, dijonská kronika z 15. století]
(Garnier 1842).
116
Označení Coquillards ale na rozdíl od glosáře v mezičase zapomenuté nebylo.
Důkaz, že bylo ve větších městech známé nepřetržitě, přináší například heslo
Coquillards ve slovníku doprovázejícím Vidocqovy „Zloděje“ (Les Voleurs) z konce
roku 1836 (Vidocq [1836] 2007: 17). Doprovodný „Slovník argotu“ (Dictionnaire
d’argot) nesoucí jméno slavného galejníka Eugèna-Françoise Vidocqa, který se stal
hlavním policejním komisařem a proslavil se v kriminalistice metodami infiltrace,
patrně nebyl sepsán jím osobně (autorství slovníku bývá přisuzováno Saint-Edmemu,
viz Esnault 1965), tak či tak je ale toto dílo o šest let starší než Garnierova publikace.
Coquillards jsou zde definováni jako žebráci v ulicích Paříže, organizovaní
v mystické korporaci vedené Velkým Šéfem (Grand Coësré) na Dvoře zázraků
(Cour des miracles), kteří se vydávali za poutníky z galicijského Svatého Jakuba
(španělsky Santiago de Compostela) nebo ze Svaté země. Podomním prodejem ženám
a zbožným lidem draze prodávali mušle svatého Jakuba neboli hřebenatky
svatojakubské, které si vázali na límce oděvu (Vidocq [1836] 2007: 17).
Mystický středověký Dvůr zázraků proslavil Victor Hugo v Chrámu matky
Boží v Paříži (Notre-Dame de Paris, Hugo 1831), kde podal romanticko-historizující
popis středověké Paříže z 15. století. Proslavil tak jeden z patrně devíti pařížských
chudinských ghett, tzv. Velký Dvůr zázraků, který přiléhal k hradbám v dnešním
druhém obvodu a zlikvidován byl kolem roku 1667. Podle lidové etymologie doložené
Henri Sauvalem, historikem Paříže z přelomu 17. a 18. století, který inspiroval Hugovy
popisné pasáže, nesly všechny tyto nebezpečné chudinské čtvrti označení
„dvůr zázraků“ proto, že se do nich večer žebrající mrzáci vraceli a „jako zázrakem“
se uzdravili z předstíraných zranění a nemocí (Sauval, citovaný Geremkem, Geremek
1991: 191–196). Polský historik specializovaný na pozdně středověkou francouzskou
chudinu Bronisław Geremek ale připomíná, že obdobné názvy měly chudinské
čtvrti i jinde ve Francii (rue des Miracles [ulice zázraků] v Bourges, cave des miracles
[sklep zázraků] v Rouenu atd.; ibidem).
117
Les Coquillards figurují ale už o dvě století dříve v Chereauově slavném
„Žargonu“ (kolem roku 1630, viz níže), konkrétně ve výčtu jmen provinčních
uskupení korporace žebráků, které neslo honosný název království Argotu (royaume
de l’Argot). Figurují také v jedné z písní o Argotu, kterých je v této slavné knize
několik (Chereau [2. vyd., asi 1629, s. d.]: 9 a 43). Stejně jako u Vidocqa,
který se ostatně k Chereauovu dílu otevřeně hlásil, tu jsou definováni jako poutníci
z Galicijského Svatého Jakuba a prodejci mušlí – hřebenatek, mezi nimiž jsou i tací,
„kteří žebrají na Mušli, ale nikdy tam nebyli“ (qui truchent sur le Coquillard
& qui n’y furent iamais; idem: 28–29).
S označením Coquillards se setkáváme také ve výše citovaném románu
Victora Huga Chrám matky Boží v Paříži, který z Chereauova popisu hierarchie
království Argotu čerpal inspiraci pro barvitý a překladatelsky obtížný popis procesí
doprovázející Quasimoda na cestě na Nábřežní náměstí. Nejprve v této scéně popisuje
Egypt (čímž myslí romské etnikum) a následně jednotlivé typy městské chudiny
(Hugo [1831] 2006: 98–99):
„Pak šlo království hantýrky; jo jest všichni francouzští zloději, v oddílech podle
důstojenství, takže nejprostší šli první […] většinou mrzáci, tito kulhaví, oni jednorucí,
dále zakrslíci, uměle nemocní, ten vzteklinou, onen padoucnicí, i třeba starobou, žebráci
po vyhoření, z poutního slibu, ze siroby, prostí, odranci a cechovní tuláci, kramáři
a hmatáci, šibalové, syčáci, svatouškové, arcidarebáci – výčet, že by unavil Homéra.
Uprostřed odboru hmatáků a arcidarebáků ztěží bylo rozeznati krále chátry, velkého
Chachara…“68
(Hugo [1831] v překladu J. Fialy 1928: 79, námi vytučněno)
V citaci vytučňujeme místo, které odpovídá originálnímu označení
les coquillarts, podle překladatele Jaromíra Fialy snad „uměle nemocní“.
68
V originále: « Puis c'était le royaume d’argot: c’est-à-dire tous les voleurs de France, échelonnés par ordre
de dignité; les moindres passant les premiers […] la plupart éclopés, ceux-ci boiteux, ceux-là manchots,
les courtauds de boutanche, les coquillarts, les hubins, les sabouleux, les calots, les francs-mitoux,
les polissons, les piètres, les capons, les malingreux, les rifodés, les marcandiers, les narquois, les orphelins,
les archisuppôts, les cagoux; dénombrement à fatiguer Homère. Au centre du conclave des cagoux
et des archisuppôts, on avait peine à distinguer le roi de l'argot, le grand coësre… »
118
Překladatel ale měl s touto pasáží i s mnohými jinými, které obsahovaly výrazy
z francouzských historických sociolektů, značné problémy – ostatně bez internetu
a hlubších znalostí z historie francouzské sociolektografie by tyto pasáže dělaly
problémy jistě i novodobým překladatelům. Do češtiny bylo „království Argotu“
(royaume d’argot) překládáno jako „království hantýrky“, a to jak v tomto pátém
překladu do češtiny Fialou v roce 1928, tak už v prvním (z roku 1864) Vincencem
Vávrou-Haštalským (zde ale ještě jako „říše“) a stejně tak i v zatím posledním českém
překladu, sedmém v pořadí, Milenou Tomáškovou (z roku 1955).
Překlad argot = „hantýrka“ je přinejmenším po Fialu v souladu s tehdejším
nejběžnějším označením sociolektů (viz Nováčkův časopis Hantýrka; 1935–1936).
Poddaní tohoto zrcadlově monarchistického uskupení, francouzsky argotiers jsou
přeloženi následovně – Vávrou-Haštalským jako „hantýráci“ (např. Hugo 1864: 101),
Fialou i Tomáškovou jako „hantýrníci“. Již zmiňovaný Cour des Miracles překládá
Vávra-Haštalský jako „nádvoří zázrakův“ (idem: 93), ale Fiala s Tomáškovou shodně
jako „Dvůr divů“. S převodem nejvyšší autority na Dvoře zázraků, který je označován
Hugem jako roi de Thunes, successeur du grand coësre (Hugo [1831] 2006: 124),
si každý z překladatelů (ne)poradil po svém:
- Vávra-Haštalský: „král z Thunesu, nástupce velkého Coësre-a“ (Hugo 1864: 92),
- Fiala: „král thunský, nástupce velkého chachara“ (Hugo 1928: 100),
- Tomášková: „králem thunským, následníkem velikého coesra“ (Hugo 1955: 84).
Nutno dodat, že s dnešní běžnou znalostí obecně slangového slova tunes
(psáno též thunes) = „prachy, love“ by sice šlo odvodit pro první označení
„král prachů“, ale z historických glosářů je patrné, že la thune je „almužna“,
vhodnější by tedy byl překlad „král almužen“ nebo „král žebroty“. S druhým
označením (slovo coësre) si doposud nevědí rady ani etymologové, shodují se ale na
sému /vůdcovství/ (viz Pechon de Ruby 2007: 225). Grand Coesre by tedy mohl být
přeložen např. jako „Velký šéf“ nebo „Velmistr žebráků“. Podotkněme, že ve
filmovém zpracování Angeliky, kde se toto označení také objevuje, je uveden překlad
„Velký korzár“, respektující přinejmenším hláskovou podobu slova.
119
Touto literárně-překladatelskou odbočkou chceme poukázat na možnosti
zajímavého diachronního zkoumání překladových pokusů francouzského argotu,
a to nejen na materiálu románů notoricky známých autorů Victora Huga či Honoré
de Balzaca, ale třeba i na pěti českých překladech argotizujícího Eugèna Sua
v jeho „Tajnostech pařížských“ (Les Mystères de Paris; Sue 1842–1843).
Tento malý exkurz uvádíme ale i proto, že z těchto ukázek je dobře patrný
mytologický archetyp „zločinecké monarchie“ (monarchie du crime, Toureille 2007).
S ním se lze setkat od pozdního středověku v různých formách jako se zrcadlově
projektovaným mentálním obrazem elit, která si sociální odlišnost podle Valérie
Toureillové koncipovala v jediném tehdy představitelném hierarchickém modelu,
tedy monarchistickém (idem: 503).
Vraťme se ale ke zpět ke Garnierovu glosáři Coquillardů, který lze považovat
za pomyslnou startovní čáru soustavného vědeckého zájmu o sociolekty ve Francii.
Publikování necelé padesátky výrazů jednoho středověkého argotu, pouhé dvě strany
textu (Garnier 1842: 8–9) vzbudily obrovský zájem lingvistů, zdaleka však ne ihned.
Garnierův objev patrně ještě nebyl známý Francisquovi Michelovi, který v roce 1856
filologicky analyzoval až glosáře z konce 16. a začátku 17. století (viz Pechon de Ruby
a Chereau níže – Michel 1856: 18–25). Nijak jej nekomentuje ani Lorédan Larchey
v předmluvě ke svému slavnému slovníku Les Excentricités du langage français
[Perifernosti francouzského jazyka] (pět vydání mezi lety 1858–1865, poté šestkrát
reeditovaný a doplňovaný pod pozměněnými názvy, mj. jako Dictionnaire historique,
étymologique et anecdotique de l’argot parisien [Historický, etymologický
a anekdotický slovník pařížského argotu] Larchey [1872] 2013).
Až do 90. let 19. století tedy zůstal Garnierův soupis patrně bez povšimnutí
lingvistů. Zájem o žargon Coquillardů vzrostl až zásluhou Marcela Schwoba,
který roku 1892 z originálního znění slovníčku z dijonského archivu publikoval
výňatky (celý text pak Sainéan 1912), a tím strhl lavinu zájmu o historický argot.
120
Schwob se začal po roce 1890 hlouběji zabývat dešifrací Villonových balad
a popularizoval také pravděpodobné napojení Villona na některé členy bandy
Coquillardů (např. Schwob 1912, k českému překladu Schwobova výkadu Villonova
života a díla, viz Schwob 1995). Nutno dodat, že vědecký zájem o dílo Villona
byl konstantní už přinejmenším od dob anotované reedice Villonova díla Clémentem
Marotem (1533) a studováno je dodnes (např. teorie homosexuálního podtextu balad
– viz Guiraud 1968 nebo kritická edice Schwobovy analýzy – viz Delaplace 2011 aj.).
Tehdejší lingvistické „villonománii“ značně přispěl také Auguste Vitu,
konkrétně rozborem žargonu jedenácti Villonových balad, z nichž pět bylo do té doby
neznámých, a které Vitu čerstvě objevil ve Stockholmském královském archivu
(Vitu 1884).
Výrazivo obsažené v Garnierově glosáři bývá označované jako jargon, ale také
jako jobelin, což je termín označující sociolekt žebráků a koňských handlířů
z 15. století, z kořene job (viz sloveso jobarder = „podvádět“, job = „šejdíř“),
což odráží například titul přepracované verze Vituovy publikace Le jargon et jobelin
(Vitu 1889). Méně známý termín jobelin je odvozen podle názvu jedné z publikací
Villonových balad, konkrétně z posmrtného vydání obsahující šest zbývajících balad,
které Vitu analyzoval. Za jejich autora je Villon považován na základě názvu, který
pro jejich publikování zvolil pařížský vydavatel Pierre Levet: Jargon et jobelin dudit
Villon. Mezi touto nejstarší známou edicí Villona z roku 1489 a Marotovou reedicí
roku 1533 bylo jeho dílo reeditováno přinejmenším dvacetkrát, přičemž v něm editoři
nakumulovali tolik chyb, že si už tehdy Marot dal za cíl Villonovo dílo „zachránit před
zničením“ (Dop-Miller 1991: 217).
Možnosti rekonstrukce originálu samozřejmě v průběhu času klesaly a nový
impulz pro revizi významů historického argotického lexika z Villonových balad,
jakým byl glosář z procesu Coquillardů, dynamizoval a objektově konkretizoval celou
disciplínu, která se dnes ve Francii označuje termínem argotologie.
121
Historie zaznamenávání sociolektů ve Francii lze v kontinuálně známých
glosářích lexika ilegálních uskupení ale dostopovat nejdále do historie pouze
do posledního desetiletí 16. století. Starší záznamy argotu samozřejmě známy jsou.
Až na glosář, který sepsal o sociolektu žebráků královský chirurg François Rasse
des Noeux (patrně roku 1566) a objevil/publikoval až roku 1913 Emmanuel Philippot,
ale nemají lákavou slovníkovou formu. Ta byla bezpochyby důležitým atributem
„prodejnosti“ literárních děl a dílek, která tyto glosáře ukrývala.
Analyzujeme-li tedy několik nejstarších dokladů včetně jejich reedic, je možné
konstatovat, že pro historii francouzských sociolektů mezi koncem 16. a 18. století
(s přesahy do století devatenáctého) jsou charakteristické následující tři rysy:
1) vysoká míra imaginace / fikce (motiv vysoce strukturovaných ilegálních
korporací s jednou hlavní autoritou – králem a jemu poddanými skupinami
specialistů na různé sociálně závadné či obtěžující činnosti – zlodějství, žebráctví,
podvodný či podomní prodej zboží atd.),
2) stylizace do tzv. pikareskního románu (roman picaresque, kde je hlavní
postavou dobrodruh žijící za hranou zákona),
3) četné a často přibližné či libovolně revidované reedice několika stěžejních děl,
které se patrně šířily jako tzv. littérature de colportage (kolportážní literatura
neboli podomní prodej knih určený lidovým masám), kde patrně významnou roli
hrálo knihtiskařství Oudotových ve středofrancouzském městě Troyes (založené
roku 1602, patrně podle sešitových modrošedých obalů jejich cenově dostupných
a nekvalitně tištěných knih se pro lidové čtení rozšířilo označení „modrá literatura“
= littérature bleue).
Nejstarší kontinuálně známé sociolektografické dílo je až z konce 16. století,
tedy o více než století starší glosář Bratrstva Mušle. Roku 1596 vydává v Lyonu jistý
Pechon de Ruby titul La Vie Genereuse des Mercelots, Gueuz, ét Boesmiens,
contenans leur façon de vivre, subtilitez & Gergon [Odvážný život falešných
podomních prodejců, žebráků a cikánů obsahující jejich způsob života, fígle a žargon]
122
(Pechon de Ruby 1596, v kritické reedici komparující různé verze knihy od Denise
Delaplace pak 2007). Na konci knihy se nachází slovníček o 153 položkách řazený
tematicky, kde je sepsaný sociolekt označen jako blesquien, tedy jazyk tzv. blesches,
podomních prodejců s nevalnou pověstí putujících po kraji (tedy ekvivalent výše
popisovaného termínu jobelin). Upozornění na slovníček s tímto názvem (dictionnaire
en langage Blesquien) figuruje už na titulní straně knihy, včetně avíza „s vysvětlením
v lidové řeči“ (avec l’explication en vulgaire). Patrně i proto mělo toto malé,
ale pionýrské pikareskní dílo o 39 stranách ve své době poměrně velký ohlas.
To dosvědčuje série reedic z počátku 17. století, mj. také ve výše zmiňované Oudotově
tiskárně v Troyes roku 1627.
Podle podtitulu knihy je patrné, že dodnes přesněji neidentifikovaný „urozený
Bretonec“ (Gentil’homme Breton) s pseudonymem Pechon de Ruby mezi skupinami
postupně uvedenými v titulu knihy zamlada žil (ayant esté avec eux en ses ieunes ans),
vyplývá z něj také, že tyto skupiny evaluuje pozitivně (où il a exercé ce beau Mestier
= „kdy vykonával toto pěkné povolání“), přičemž z jednotného čísla vyplývá, že měly
průnikovou činnost, která je spojovala (z textu pak vyplývá, že šlo o krádeže).
Ze slovníčku pak lze odvodit, že pechon de ruby je argotický výraz pro enfant esveillé,
tedy „zvídavé dítě“ (Pechon de Ruby 1596: 38). Jak upozorňuje v kritické reedici
Denis Delaplace, už z názvu je patrná ironie či fraška, mnohé dobové biografie světců
totiž začínaly tou dobou názvem la vie de, také adjekvtivum genereuse (ve významu
„ušlechtilý, odvážný“) bylo antifrází pro společností nepřijímané pracovní praktiky
všech tří skupin, které Pechon s obdobným obdivně-ironickým nadhledem vykresluje
dále v textu (Pechon de Ruby a Delaplace 2007: 22). Na rozdíl od podtitulu knihy,
který je ve 3. osobě, je celý text psán netradičně v první osobě, poutavou vypravěčskou
formou. Pechon v této silně satiricky pojaté autobiografii popisuje nejprve hierarchii
organizované skupiny, kterou vede grand Coesre a jeho pomocníci cagou(z) zaškolují
nováčky do fíglů „řemesla“ i jazykových zvyklostí prvních dvou jmenovaných skupin,
podomních prodejců a žebráků.
123
Interpretace některých částí hesel glosáře je dodnes sporná. Ostatně jasný není
ani výklad Pechonova původu. V textu sice upřesňuje, že přichází z okolí bretaňského
Redonu (Pechon de Ruby 1596: 14), nicméně o tomto geografickém původu
lze vzhledem k jeho „zvídavým“ (možný význam je i „zlodějským“) aktivitám
přinejmenším pochybovat, vezmeme-li v potaz celkově ironicky vyznívající podtitul
knihy, ale také glosář Coquillardů (1455), kde se tvrdí, že ung breton c’est ung larron
(„Bretonec znamená zloděj“ - viz Sainéan 1912, 1. díl: 96). I mnohé jiné dobové zdroje
lidem z Bretaně přisuzují vlastnosti zlodějů, jak poukazuje Sainéan (1912, 1. díl: 84).
Ostatně lépe na tom nejsou ani Češi. Samostatně fungující skupiny kočovníků
jsou v textu označovány jako Boesmiens či Boësmiens (později jako Bohémiens),
tj. původem z Čech (francouzsky La Bohême), ale také jako Egyptiens („Egypťané“).
Pechon de Ruby je popisuje jako odborníky na padělání peněz, hazardní
hry a vykrádání usedlostí v období žní (Pechon de Ruby 1596: 31–33).
Takto byli minimálně od poloviny 15. století označováni kočovní Romové.
Středověký historik Étienne Pasquier ([1581] 1621: 392–394) cituje pasáž
nejmenovaného pařížského teologa o příchodu asi stovky Romů do Paříže v srpnu
roku 1427, vnitřně hierarchizovaných, ale extrémně chudých. Přidává také informaci
o výnosu ze září roku 1561, podle kterého mají pod hrozbou galejí nebo tělesných
trestů opustit království do dvou měsíců všichni „podvodníci, kteří si propůjčili jméno
Češi nebo Egypťané“ (imposteurs qui empruntoient le nom de Bohemiens,
ou Egyptiens; idem: 394).
Z nejstarších líčení Romů typu Pasquiera a dalších historiků, se neustálým
opakováním přisuzovaných vlastností vytvořil následně neměnný topos, který předem
ztěžoval jakékoli pokusy o integraci, jak připomíná soudobý historik
Martin Rheinheimer (2003: 132–133). Úspěch Pechonovy autobiografie k utvrzení
tohoto stereotypu ve své době patrně také značně přispěl.
124
Dnes jsou ve Francii Romové nazýváni spíše jako Manouches nebo Gitans,
případně neutrálnějším Tsigans nebo Tzigans. Jelikož přicházeli v době jarmarků
a poutí do kontaktu s ostatními kočovnými skupinami (především drobných
podomních prodejců – tzv. colporteurs, potulných žebráků aj.) a byli aktivní v šedé
až černé ekonomice, mnozí lexikografové 18. a 19. století asociovali jejich jazyk
s argotem (viz Delaplace 2013: 245). Výpůjčky z romštiny jsou každopádně již
od středověku stálým zdrojem obohacování francouzských sociolektů. Dodejme,
že dodnes je ve Francii část romského etnika stále kočovná (užívající zejména dialekty
sintó, případně na jihu caló), diskurzně deetnizovaná pod eufemistickým označením
gens de voyage („lidé na cestách“). Novější romští migranti z východní Evropy
(užívající především různé středo- a východoevropské dialekty romani) se naopak
spíše soustřeďují do měst, nejčastěji do multietnických předměstských čtvrtí, přičemž
obohacují místní sociolekty. Při přejímání je produktivní zejména nesklonná slovesná
sufixace na – av(e) – např. chourav = „čornout“ (viz také zde níže v kap. 3.4 sloveso
bicrave), difundovala také série antroponym: moré = „more“, gadji = „(bílá) holka“ aj.
Případně se reaktivují nebo sémanticky posouvají staré argotismy, které byly dříve
převzaté z jiných dialektů romštiny, kde je typickým příkladem dvojí přejímky sloveso
marav(er), přejaté ze dvou různých zdrojů = nejprve známé ve starém argotu
ve významu ze sintó i caló „zabít“, dnes v předměstském slangu mládeže spíše
ve významu z romani „zbít“ (Goudaillier 2001: 191).
Ve výčtu základních zdrojů francouzské historické sociolektografie konce
16. století nelze nepřipomenout malý a neuspořádaný slovníček z prostředí zlodějů,
žebráků a potulných kramářů-podvodníčků, který se nachází na konci Qvinziesme
Seree [Patnáctého večera] z „Druhé knihy večerů“ (Second livre des Serees).
Ta je součástí celkem třísvazkového díla Guillauma Boucheta obsahující vyprávění
urozených účastníků rozhovorů na různá aktuální témata během fiktivních 36 večerů
(serees, v pozdějších reedicích zapisováno často jako sérées = soirées („průběh večera,
večírek“).
125
Patnáctá kapitola, neboli večer s názvem Des Larrons, des Voleurs,
des Picoreurs & Mattois [O chmatácích, zlodějích, lapcích a falešných podomních
prodejcích], obsahuje různé anekdoty ze života potulných band, které mají obdobný
ráz jako u Pechona de Rubyho a nápadně shodné je i množství hesel v obou glosářích.
Nápadná je ale i shoda s glosářem Coquillardů: např. „chléb“ je označen jako artois
u Pechona a jako artis u Boucheta, ale už o více než století dříve jako arton
u Coquillardů (1455, viz Sainéan 1912, 1. díl: 97). Také označení pro „víno“ jako
pihouais u Pechona a jako piuois u Boucheta vykazuje stejný základ pouze s malou
dialektální změnou výslovnosti koncovky atd. Míra krypticity tohoto sdíleného
„žargonu“ tedy je tedy diskutabilní, o neologicitě pak může být řeč pouze
pro nezasvěcené čtenáře.
Bouchetova trilogie byla poprvé jako celek vydaná roku 1608 v Paříži
(Bouchet [1608] 1874: 129–131). První vydání této Druhé knihy večerů z roku 1597
v Poitiers je tedy jen o rok starší než La Vie genereuse. Autorský Bouchetův rukopis
dokonce dílo Pechona de Rubyho ještě o několik let předchází, poněvadž Bouchet
zemřel pravděpodobně mezi lety 1593–1594 – viz Liotard (1875: 9) a Roybet
v předmluvě k reedici Boucheta (Bouchet [1608] 1874: IX). Do pestrobarevné
mozaiky Večerů, které byly zjevně inspirované Montaignovými Esejemi, vložil jeho
obdivovatel Bouchet klasické znalosti, které získal četbou knih jakožto knihtiskař
a vydavatel a provázal je s vtipným vyprávěním košilatých anekdot, rozbory různých
lidových úsloví a jazykových kuriozit (zdroj pro svůj slovníček ale bohužel neuvedl).
Bouchetova trilogie čítá několik reedic z počátku 17. století, což dokazuje, že byla
čtenářsky velmi úspěšná pro svůj převážně vtipný tón s vážným pozadím právě
probíhajících náboženských válek, které autor vnímal jako občanskou válku.
Za krátkou odbočku od tématu stojí poznámka, že v češtině vyšly vybrané
dvojsmyslné či obscénní anekdoty ze Serees pod názvem Galantní šprýmy v Edici
erotické četby v překladu Karla Jaroše, což byl pseudonym Karla Jaroslava Obrátila
(Bouchet 2009, reedice soukromého tisku z roku 1931).
126
Obrátil je v sociolektologii známý jako sběratel eroticko-skatologického
folklóru a výraziva, vydávaných kolportážně pod názvem Kryptadia: příspěvky
ke studiu pohlavního života našeho lidu (1932– 1933)69
. Obrátilových 87 „šprýmů“,
syntetizovaných z rozsáhlého prozaického Bouchetova díla psaného střední
francouzštinou je nicméně bizarním, překladatelsky těžko uvěřitelným a pro Boucheta
devalvujícím počinem bez upřesnění zdrojového dokumentu, ze kterého Obrátil
při své syntéze vycházel (rok 1854 je evidentně překlep, správně je patrně rok vydání
První knihy Večerů 1584).
Nedlouho po vydání reedice Pechonovy La Vie généreuse, patrně někdy mezi
roky 1628–1629, vyšlo opět u Oudotů v Troyes další zábavné pikareskní pojednání
Le Iargon ou Langage de l’Argot reformé [Žargon neboli jazyk reformovaného
Argotu] s podtitulem comme il est à present en usage parmy les bons pauvres
[jak je dnes používán mezi nebohými chudáky]. O prvním vydání v Oudotově tiskárně
se ví z reprintů, nicméně dochovaná je ale až lyonská reedice z roku 1630, přičemž
nejznámnější (dostupná i v online verzi) je nedatovaná a místy neúplná pařížská
reedice od vdovy po vydavateli du Carroy (podrobně viz kritická edice Jargonu
od Delaplaceho; Chereau a Delaplace 2008).
Autor se prezentuje v podtitulu knihy: Composé par un Pillier de Boutanche,
qui maquille en molanche, en la Verge de Tours (což lze za pomocí integrovaného
glosáře přeložit jako „Sepsáno majitelem obchodu, který pracuje s vlnou, ve městě
Tours“). Podle akrostichu v básni uvozující vyprávění je za autora považován
jistý Ollivier Chereau, který se vyprávěním o Argotu, organizované korporaci žebráků
a žebravých zlodějíčků, volně inspiroval od Pechona de Rubyho.
69
Dnes jsou Kryptadia spíše známá z konkurečních reedic dvou vydavatelstvích. V Pasece měly díly
I, II a III autentický název (1999–2000), zatímco u Lege Artis vyšel nejprve jen Velký slovník sprostých
slov (1999, reedice 2015), zbylé dva díly Kryptadií recentně jako První kytice národních prasáren
(2016) a Druhá kytice národních prasáren (2017).
127
Chereau také použil z jedné třetiny shodné výrazivo (podle Delaplacovy
analýzy je z Pechona přebráno na šedesát položek z celkových cca 200 položek,
postupně rozšiřovaných v různých reedicích knihy, viz Pechon de Ruby a Delaplace
2007: 199). Podstatnější než jednotlivá hesla glosáře je ale fakt, že v názvu tohoto
slavného díla se vůbec poprvé v historii objevuje slovo argot, bok po boku zavedeného
termínu jargon. Argot v průběhu 18. století vytlačí jargon ze své centrální pozice
(v širokém významu „jakýkoli sociolekt“) do specializovaného, periferního významu
(ekvivalent českého označení „profesní slang“).
Slávou nejen terminologickou však toto šedesátistránkové pojednání
mnohonásobně zastínilo jak Pechona, tak Boucheta, neboť reedice knihy vycházely
nepřetržitě až do 19. století. Jeho obsahem se motivovali romantičtí spisovatelé
19. století (V. Hugo, H. de Balzac, E. Sue aj.) a bavili se jím stále početnější masy
gramotného obyvatelstva. Brožované knihy se (v často nedatovaných reedicích)
prodávaly na trzích, pouťových jarmarcích nebo podomním prodejem a motiv
organizované korporace profesionálních žebráků a kramářů putujících po pouťových
jarmarcích, která má své ceremoniály a jazyk, byla dobře prodejná fikce, jejíž některé
části měly reálně pozorovatelný základ (zejména ve slovníčku obsažená slova, která
v mezičase difundovala do lidové mluvy). Postupně se v těchto reedicích kumulovaly
tiskařské či editorské chyby a bez ostychu vůči originálu byla přidávána i další hesla
do slovníčku.
Například podle Schwoba a Guiyesseho se označení pařížské věznice
La Force, modifikované na Lorcefé jedním z kódovacích procesů, tzv. loucherbème
[sic, jedná se o obecnější largonji70
], nacházelo až v jedné z pozdějších verzí Jargonu
(Schwob & Guieysse 1889: 8).
70
Způsob kódování slov pomocí parasynteticky doplněné přesmyčky (přesmyčka prvního písmene
slova: tedy jargon > j-argon > *argon-j, doplněná prefixoidem a sufixoidem: iniciální l + (argonj)
+ samohláska, zde i > largonji). Largonji je obecnější než obdobný kód (s koncovkami na –ème,
proto louchebème či loucherbème), který používali pařížští řezníci na přelomu 19. a 20. století.
Tj. věznice (La) Force > l + (orce + f) + é > Lorcefé).
128
Podle těchto autorů jsou po celé 17. a 18. století hlavním zdrojem informací
o vývoji argotu právě reedice „Žargonu“, a to až do vydání již zmiňovaných
Vidocqových „Zlodějů“ v roce 1836. Právě v doprovodném slovníku, lze podle nich
nalézt důkaz o neautentičnosti části zde obsaženého výraziva, které pravděpodobně
reálný autor slovníku Saint-Edme přebral z některé z pozdějších reedic „Žargonu“.
Zde je totiž uvedené heslo bilou označující ženské pohlavní orgány, které Schwob
s Guieyssem identifikují jako špatný přepis slova bijou („šperk“) z Chereauova
slovníčku. Překopírováno bylo navíc patrně autorem, který neměl na popisované
sociální skupiny obyvatelstva zjevně jakékoli vazby. V témže přeneseném sexuálním
významu bylo totiž slovo bijou autorům známé, neboť se používalo „v současném
argotu“ (Schwob a Guieysse 1889 : 9).
Analyzujeme-li lexikum obsažené v Chereauově „Žargonu“ na základě jedné
z nejstarších dochovaných reedic od vdovy du Carroy z Paříže71
, pak lze konstatovat,
že glosář s názvem Dictionnaire argotique (jde logicky také o první výskyt této
adjektivální derivace referující k organizaci, nikoli k typu sociolektu) obsahuje celkem
216 hesel a 13 sousloví (Chereau [s.d.]: 10–19), včetně slov již výše komentovaných:
artye („chléb“), piuois („víno“), la thune, („almužna“), Coėsre = le Maistre des Gueux
(„velmistr žebráků“). Obsahuje ale také výrazy objasňující citaci níže: marpaut = un
homme („člověk“), mouchailler = regarder („dívat se, pozorovat“), enteruer
= entendre („rozumět“), ve kterých lze rozpoznat dodnes známá slovesa moucher
a entraver v témže významu. Za glosářem totiž následuje z hlediska neologie zajímavá
pasáž o tom, jaká slova se užívala v žargonu dříve a jakými slovy byla nahrazena.
Odůvodněno je to faktem, že vzdělanci v korporaci žebráků Argotu, archi-suppôts
(v knize zapisováni jako Archi-supost) naznali, že tato slova ztratila krypticitu:
c’est que les Archi-supost qui sont des Escoliers débauchez, mouchaillans que trop
de Marpaux enteruoiȇt, retrȃcherent les mots suivȃs = „protože arcilotři, což jsou
71
Tato verze je nedatovaná, vydaná patrně někdy mezi lety 1630 a 1639, kde je na titulní straně uvedeno
„Druhé vydání, revidované a rozšířené autorem“. Denis Delaplace ale za reálně nejstarší považuje spíše
dochovanou reedici z Lyonu z roku 1630, kterou si vybral společně s dalšími lyonskými reedicemi z let
1632 a 1634 pro svou kritickou reedici „Žargonu (viz Delaplace 2013: 18; Chereau a Delaplace 2008).
129
zvlčilí studenti, zpozorovali, že jim rozumí přespříliš lidí, odstranili následující slova“;
Chereau [s.d.]: 19, viz červený rámeček na obrázku č. 6 níže). Mezi těmito „novými“
slovy nacházíme i dodnes aktivně používaný sociolektismus tronche („hlava, řepa“),
stejné tvrzení ale platí i pro některá „vyřazená“ slova, konkrétně např. briffer = „dlabat,
žrát“ nebo iaffe / jaffe = „polívka“ (písmena i a j se v pravopisu dlouho libovolně
zaměňovala, stejně jako u a v nebo zápis nosovek – buď tildou nebo jako dnes,
tj. vokálem následovaným pomocným n) – viz modré rámečky na obrázku č. 6.
Obrázek č. 6: Reformovaný žargon Argotu v pařížské nedatované verzi „Žargonu“
(Chereau [s.d.]: 19–20)
Zdroj: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k122999h
130
V následujícím popisu rolí jednotlivých členů žebrácké organizace,
která si překvapivě demokraticky do svého čela volila šéfa, se právě u popisu kategorie
Archi supost de l’Argot objasňuje význam slova „reformovaný“ z názvu knihy:
„jedním slovem to jsou nejvzdělanější a nejšikovnější týpci v celičkým Argotu […],
kteří vyučujou žargon, šprechtit hantýrkou, kteří odebírajou, odstraňujou a reformujou
Argot, jak se jim zamane.“72
(Chereau [s.d.]: 24)
V období náboženských reformací mohlo být chápáno jistě jako ironická
narážka také adjektivum „reformovaný“, nicméně idea obměňování zastaralého,
dekryptizovaného, spíše ale jen neexpresivního lexika, je z této citace zřejmá.
Tato pasáž charakterizuje pouto mezi neologií a sociolektologií, které mu upevňují
zejména generační transformace mluvčích, kteří hledají v neotřelém výrazivu způsob
sebeindentifikace.
V první půli 17. století je ale výraz argot používán výhradně pro korporaci
žebráků. U Chereaua má ještě výhradně charakter vlastního jména, následně patrně
došlo k posunu jargon de l’Argot > argot. To je podle Delaplace běžná synekdocha
typu vin de Bordeaux > Bordeaux (Delaplace 2013: 245). Přijmeme-li tuto teorii,
tento posun podpořily jistě i Chereauovy neologické deriváty argotier, argotique.
Také sloveso argoter ve významu mendier, tj. „žebrat“, je zde atestováno poprvé
v historii.
Ostatně první lexikografické zaznamenání slova argot v jiném významu
než jako jeho homonymum ve významu „ostruha“ (varianta dnešního zoologického
termínu ergot, podle TLFi atestované už ve 12. století), je doloženo nedlouho
po vydání Chereauova bestselleru, právě ve vztahu ke společenství Argotu
(či hantýrky, jak navrhovali čeští překladatelé Huga, viz výše).
72
V originále : « …en un mot sont les plus sçavans, les plus habilles Marpaux de toutime l’Argot […]
qui enseignent le jargon, à rouscailler bigorne, qui ostent, retranchent & reforment l’Argot, ainsi qu’ils
veulent. »
131
Vročení 1640 pro dva obsáhlé slovníky Antoina Oudina je sice nápadné,
nicméně v obou tento osobní učitel italštiny krále Ludvíka XIV poprvé zmiňuje slovo
argot v lexikografických publikacích referenčního významu. Dlouhý název slovníku
Curiosités françoises, pour servir de complément aux dictionnaires, ou recueil
de plusieurs belles propriétés, avec une infinité de proverbes et de quolibets pour
l’explication de toutes sortes de livres [Francouzské kuriozity, které slouží
jako doplněk ke slovníkům, neboli soubor vícero pěkných propriet, s množstvím
přísloví a žertů, určený k vysvětlení všech druhů knih] (Oudin 1640a) uvádíme proto,
že implikuje sběr jazykových kuriozit z dobových knih, jistě tedy i z úspěšného
Chereaua. Za heslem compagnon de l’argot („tovaryš argotu“) je uvedeno gueux. vulg.
(„žebrák. lidově“; Oudin 1640a: 112).
Téhož roku lze heslo argot lze nalézt v Oudinově bilingvním francouzskoitalském
slovníku Recherches italiennes et françoises [Italská a francouzská bádání],
z nichž byl pravděpodobně výše uvedený slovník generován, nicméně zrcadlová
francouzsko-italská část vyšla pod názvem Seconde partie des recherches italiennes
et françoises až roku 1642 a teprve zde je poprvé heslo argot uvedeno samostatně.
V italsko-francouzské části nalezneme tuto definici: Calca, en jargon,
la gueuserie, la truche; compagnon di Calca, gueux, argottier, compagnon de l’argot
(„Calca, [fr.] v žargonu, žebráctví, žádání milodarů; compagnon [sic] di Calca,
[fr.] žebrák, hantýrník, tovaryš argotu“; Oudin 1640b: 160). Zajímavý je zde
souvýskyt metalingvistického označení jargon s nelingvistickým významem slova
argot. Ve francouzsko-italské části pak po boku hesla argot v zoologickém významu
figurují také hesla:
- l’Argot, la gueuserie, la calca („Argot, žebráctví, [it.] la calca“) a
- Argottier, compagnon de l’argot, gueux, coureur, compagno di calca
(„Argottier, tovaryš argotu, žebrák, kurýr, [it.] compagno di calca“),
ale také sloveso argoter, přeložené do italštiny jako contendere, disputare („přít se,
dohadovat se“) a také argoteur, [it.] contenditore, contentioso („hádavec, hádavý“;
Oudin 1642: 31).
132
Mezi vydáním Oudinových slovníků, kde figuruje pouze „korporátní“ význam
slova, a první atestací lingvistického významu slova argot z roku 1694 (v německé
reedici Richeletova slovníku; viz Delaplace 2013: 31), muselo dojít k difundaci tohoto
metalingvistického neosémantismu.
Lze si živě představit, byť jde jen o hypotézu, že k difuzi této lexikální inovace
došlo na základě prvotních impulzů několika nadšených „inovátorů“,
řečeno Rogersovou difuzní terminologií. Pod vlivem četby Chereauova „Žargonu“
či z doslechu o tomto zajímavém čtení, kdy si nepřečetli možná víc než krkolomný
název a slovo argot považovali za synonymum k „žargonu“ (patrně také pod vlivem
podobnosti se slovesem argoter / ergoter = „vést disputace, přít se“), tito inovátoři
slovo argot adoptovali (viz výše v kap. 1.2 adopce + adaptace) a začali kolem sebe
dále šířit jako expresivní neologismus. Bylo-li slovo šířeno souběžně v jednom
i druhém významu, což je u úspěšných neologismů možné (viz kap. 3.5), pak právě
sémantická neukotvenost a etymologická neprůhlednost vedla k zájmu dalších lidí,
„časných osvojitelů“, o tento novotvar (homonymní k zažitějšímu tvaru „ostruha“).
Posunutý lingvistický význam pak preferovala i „brzká většina“ atd.
Chybějící atestace slova argot v lingvistickém významu v tomto mezidobí
nechávají imaginaci volnou ruku. Míru přijetí inovace do konce 17. století lze hodnotit
obtížně mezi běžnou populací, kde nutně muselo dojít k jevu, který označujeme
jako neologický třesk (boom néologique – viz Fiévet a Podhorná-Polická 2010),
tedy k mohutnému rozšíření nového tvaru či významu slova.
Je také nutné dodat, že navržený proces difundování inovace do společnosti
je vždy komplikován diatopickými i diastratickými bariérami, včetně bariéry
diachronické – slovo zaslechneme poprvé v jednom významu, který odvodíme matně
z kontextu, ale až při snaze o jeho implementaci do vlastního diskurzu volíme jeden,
často přibližný význam. Pokud jej ale v mezičase pozapomeneme nebo si nejsme jistí,
právě slovníky jsou často pomocníkem a stabilizátorem úzu v této neomezené
semióze (cf. Piercova unlimited semiosis, debatovaná Ecem – viz Eco 2005: 17).
133
Brzy po Oudinově slovnících začíná období extrémní lexikografické
nadprodukce, kdy jsou publikovány první velké referenční slovníky francouzštiny
(Richelet 1680, Furetière 1690 a DAF1 1694) a všechny tyto slovníky přitom zařazují
lingvistický význam slova argot až do svých reedic (Richelet 1694, Furetière 1701
a DAF2 1718). Spolu s výskytem hesla argot v lingvistickém významu v již
zmiňovaném slovníku amsterdamského exulanta Le Rouxe z roku 1718 (Leroux 1718,
1. díl: 27–28), který ale dílo vytvořil už koncem 17. století na královském dvoře
v Paříži, je možné situovat lexikografickou verzi toho, co označujeme jako mediální
třesk (boom médiatique – viz Fiévet a Podhorná-Polická 2010), právě na konec
17. století, tedy nedlouho před difuzi neologických derivátů slova neologismus
(viz kap. 2.2).
Mediálním třeskem budeme v následující praktické kapitole označovat období
rychlého rozšíření slova do celospolečensky referenčních médií (především novin
a rádia, potažmo do všeobecných slovníků). Jde o komplement neologického třesku,
který definuje období rychlého rozšíření slova mezi určitými skupinami uživatelů
mezi sebou (typicky mezi mládeží). Mediální třesk většinou následuje po neologickém
třesku s různou dobou zpoždění podle typu slov a typu kanálů jejich šíření. Může mu
ale také předcházet v případě mediálního rozšíření autorského neologismu
(idiolektálního slova) nebo rezolektálního slova (skupinově omezeného slova
vytvořeného na základě „hlášky“ a chápané pouze v této síti (réseau) vztahů
– podrobněji česky viz Podhorná-Polická 2008).
Neologismus ale nemusí mít u uživatelů ani v médiích větší ohlas a přesto
se může šířit latentní formou a pro vědce méně nápadně. Tuto „teorii třesků“ nelze
většinou aplikovat tam, kde chybí emoce, imprese z nového, konivenční
(tj. komplicitou mezi kamarády vyvolaná) expresivita nebo identitární totemizace
– což ale není případ drtivé většiny sociolektismů.
134
3. KAPITOLY ZE SOCIOLEXIKOLOGIE
Argot est un produit sauvage
qu’on met difficilement en cage.
Denise François-Geiger: « Introduction » au Dictionnaire de l’argot ([1990] 1992: XVII)
≈
Slang se projevuje divoce,
těžko ho dávat do klece.
Ve francouzské jazykovědné tradici je termín argot chápán mnohem šířeji
než v českém prostředí, protože absence anglosaského termínu slang a specializace,
resp. archaizace termínu jargon umožnily rozšíření denotátu slova argot na široké
spektrum lexikálních projevů. Zároveň si ale argot zachovává pestré konotace,
které označujeme souhrnně termínem imaginaire argotique (tj. mentální obrazy
sociolektů – viz kap. 1.1.2). Zahrnují jak funkční, většinou moderní názory,
tak i negativní a diskriminující hodnocení vycházející z historických souvislostí,
které byly osvětlovány v předchozí kapitole.
Budeme-li chtít přeložit termín slang z češtiny do francouzštiny,
nelze jej přeložit jinak než moderně chápaným významem francouzského slova argot.
Moderního významu slova docílíme doplněním upřesňujícího přívlastku, který odkáže
na prostředí, ve kterém se daný sociolekt realizuje – např. argot scolaire
= „studentský, též žákovský slang“, argot commun = „obecný slang, interslang“ atd.
V obou lingvistikách se lze nicméně čím dál častěji setkat s neutrálnějším
internacionálním termínem sociolecte ≈ sociolekt (viz Paveau 2008 pro francouzštinu,
Hubáček 2008 pro češtinu), který může být použit jako praktické hyperonymum
pro slang, profesní mluvu i argot (Radková 2012: 9).
135
Předmětem této nejobsáhlejší teoreticko-praktické kapitoly celé práce bude
stručně nastínit hlavní teoretické aspekty výzkumu generačně příznakového lexika.
Bude mít také za cíl upozornit na společné a rozdílné rysy v terminologii tohoto
odvětví sociolektologie ve francouzské a české tradici, kde hlavní úskalí spočívá
především v různé pojmové náplni takřka shodně znějících termínů (zejména
pak termínu argot).
V rámci lexikologie budeme v pěti praktických případových studiích věnovat
zvýšenou pozornost substandardním úrovním francouzštiny, a to převážně z úhlu
neologie, sociolektologie a metalexikografie. Připomeňme stručně volbu terminologie:
neologické označení sociolexikologie pro sociolingvistický přístup k lexikologii bylo
spolu s termínem sociolingvistika inovací předesláno v úvodní kapitole této práce.
Identitárně konotované lexikum různých zájmových, profesních a generačních
skupin, které je a priori substandardní, označujeme systematicky a v souladu
s aktuálními tendencemi v bohemistické terminologii souhrnným označením
sociolekty, přičemž nás budou zajímat především sociolekty generační, v rámci
kterých vymezujeme obecný slang mládeže a lokální makro- až mikro- úrovně slangů
jednotlivých skupin. Nejmenší skupinovou jednotku větší než idiolekt a menší
než sociolekt označujeme v souladu s termínem résolecte Thierry Pagniera
(Pagnier 2004) jako rezolekt (typicky rezolekt jedné třídy nebo jedné skupiny přátel).
Tvorbu specializovaných slovníků, které tyto různé typy sociolektů selektivně
či extenzivně zaznamenávají, pak v souladu s obsahem druhé kapitoly této práce
označujeme jako sociolektografie. Ta zároveň s neografií, což je termín označující
systematické zaznamenávání lexika s dobovým příznakem, bude předmětem našeho
dalšího zájmu, tentokrát v dynamicky synchronním pohledu a na materiálu námi
sebraném, jak excerpcí ze slovníků, z hudebních a jiných mediálních výskytů,
tak dotazníkovými šetřeními mezi francouzskou mládeží.
136
V této kapitole postupně představíme pět praktických studií na témata,
která byla teoreticky traktována v předchozích kapitolách. Nejprve půjde
o problematiku lexikografického označování sociolektů a dynamiku jejich zařazování
do všeobecných i specializovaných slovníků. Zajímat nás dále budou metody jejich
terénního sběru a formy evaluace výsledků výzkumu v souvislosti s dalšími
dostupnými zdroji v mediálním prostoru, které mohou kompletovat poznatky
o kontextech používání jednotlivých sociolektismů a o míře jejich rozšíření
ve společnosti. Studium konkrétních lexikálních inovací z hlediska subjektivních
pocitů neologicity mezi uživateli a také z hlediska identitárních konotací, které
se utváří či konsoliduje především skrze rapové texty pak sérii případových studií
uzavře popisem průběhu jedné časosběrné studie.
137
3.1 Příznakovost a expresivita ve francouzské lexikografii
Potřeba analyzovat systém označování příznakového lexika ve francouzských
slovnících a komparovat jej s českou lexikografickou tradicí vyvstala
z metodologických otázek provázejících problematiku socio-stylistické kategorizace
výrazových prostředků mluvy mládeže. Hledání společných rysů adolescentní mluvy
v sociálně a etnicky značně homogenním českém prostředí a v heterogenním prostředí
francouzském bylo tématem naší disertační práce (Podhorná-Polická 2007,
knižně 2009). Pro aplikaci komparativní metody z hlediska diachronního,
diatopického a diafazického na vzorek promluvových aktů, které produkovala
a se kterými se identifikovala zkoumaná mládež, bylo zapotřebí porovnat
terminologický aparát, který obě jazykovědné tradice používají při přidělování
příznaků slovům či slovním obratům, které adolescenti aktivně užívají a považují
za expresivní.
Východiskem pro tuto studii se stal lexikální materiál sebraný formou
dotazníků u cca sto padesáti adolescentů, převážně mužů, na dvou francouzských
a jednom českém učilišti. Ve Francii se jednalo o odborné učiliště v Paříži a v Yzeure,
na předměstí středofrancouzského města Moulins v departmentu Allier (03),
v České republice pak na učilišti v Brně-Líšni. Korpus byl pořízen kombinací
sociolingvistických metod, konkrétně metody participačního pozorování spontánní
skupinové mluvy a metody polořízených rozhovorů, které cílily na metalingvistické
popisy a epilingvistické představy, které si daná mládež vytváří o své mluvě
(tzv. reprezentace – viz výše kap. 1.1.2). Závěrečný dotazník pak obsahoval šedesát
témat, která přepokládala bohaté synonymické řady slangového lexika
(tzv. slangotvorná témata). Lexikální materiál byl uspořádán podle lokalit,
v rámci lokalit pak podle tříd a v rámci tříd pak podle frekvence, se zachováním
pravopisných variant (Podhorná-Polická 2009: 417–538, v souhrnných komparačních
přehledech následně na str. 539–563).
138
Při třídění bohatého lexikálního materiálu vyvstaly mnohé odlišnosti
terminologického i koncepčního rázu v otázce náhledu na nespisovné lexikum v obou
výše zmiňovaných jazykovědných tradicích (česky podrobněji viz Podhorná 2005),
zejména pak v otázce lexikografického zpracování nespisovných lexikálních jednotek
do různých typů slovníků. Zájem o tuto problematiku přetrval i po skončení
doktorského výzkumu. V pedagogické praxi je potřeba českým (a slovenským)
studentům systematicky utřídit substandardně-lexikologickou terminologii tak,
aby byli schopni pochopit nejen odlišnou pojmovou náplň termínů, ale zejména
konvergentní a divergentní místa českého a francouzského terminologického aparátu.
V této případové studii budou detailně analyzovány příznaky,
které lexikografové v obou jazycích přidělují sebraným nespisovným lexémům.
Cílem bude poukázat jak na společné rysy, tak i na odlišnosti, které vycházejí
z rozdílného vývoje společnosti i jazykovědy v minulých dekádách.
Lze předpokládat, že vzhledem k výše zmiňovaným terminologickým
odlišnostem bude zvláště zajímavá zkratka arg., včetně dynamiky jejího vývoje.
Tuto zkratku lze očekávat ve francouzských slovnících v různých souvislostech,
pro označení substandardního lexika různého původu: jak slov z obecného slangu,
tak slov původem z klasického argotu, ze zobecněných profesních mluv nebo
z mládežnických novotvarů.
Nejprve tedy bude popsán systém příznakovosti ve francouzské lexikografii
a jeho odlišnosti oproti českému systému, zejména s přihlédnutím k českému
používání expresivního příznaku skrze značku expr. Dále bude vzorek padesáti
francouzských sociolektismů podroben diachronní analýze (srovnání dvou vydání
téhož slovníku v rozmezí tří dekád) a analýze komparativní (dva konkurenční slovníky
z téhož období). Tento minikorpus bude následně sloužit k zamyšlení nad hranicemi
mezi příznaky vulgaire, argotique, populaire a familier ve francouzštině a nad jejich
funkčností v moderním nazírání na nespisovné lexikum.
139
3.1.1 Vymezování příznakovosti ve francouzské lexikografické praxi
Dynamika změn na periferii lexikální zásoby, různé náhledy na stratifikaci
nespisovných vrstev jazyka a snad i nedokonalý transfer poznatků mezi lexikologickou
teorií a lexikografickou praxí – tyto tři faktory se zdají být hlavními příčinami
chaotického stavu, v jakém se nachází způsob označování u příznakového lexika
v různých všeobecných výkladových slovnících francouzštiny.
Na rozdíl od české lexikografie je francouzské slovníkářství extrémně
produktivní, což je dáno jak délkou tradice slovníkářství, tak i důležitostí francouzštiny.
Jde o jazyk mezinárodního styku s 66 miliony mluvčích v samotné Francii a s dalšími
274 miliony frankofonních mluvčích na pěti kontinentech, jak ukazují statistiky
Mezinárodní organizace Frankofonie (OIF) pro rok 201473.
V komerčním boji o zákazníka si už půl století konkurují nakladatelství
Larousse a Le Robert, od 80. let jim sekunduje nakladatelství Hachette. Všechna tato
tři vydavatelství v posledních dvou dekádách každým rokem vydávají aktualizované
verze svých nejprodávanějších produktů, všeobecných slovníků francouzštiny.
Toto každoroční vydání se uskutečňuje nicméně čím dál dříve, dnes už s přibližně
půlročním předstihem před letopočtem, který je uveden v názvu daného slovníku.
V metalexikografii se metaforicky hovoří o tzv. millésime („letopočtu“,
„ročníku“ daného slovníku). Jako le millésime 2018 du Petit Robert, neboli Le Petit
Robert 2018 (dále PR2018) se např. označuje slovník, který reálně vyšel 17. srpna
2017. Konkurenční Le Petit Larousse 2018 (dále PL2018) i Dictionnaire Hachette
2018 (dále DH2018) ale vyšly shodně už 21. června 2017 a získaly tak jistý náskok
v honbě za novinekchtivými klienty.
73
Viz https://www.youtube.com/watch?v=0EP6g043AIM.
140
V reklamě na nové ročníky slovníků jsou propagovány zejména lexikální
novinky či rozšíření o termíny různých specializovaných odvětví tak, aby se celek jevil
jako reakce na inovace ve slovní zásobě kopírující moderní technologie a reflektující
dominantní trendy společnosti. V reálu se ale často jedná spíše o dodatečné záchyty
dosud ignorovaných, nicméně široce rozšířených slov a opravdu důkladné revize
jsou na programu jen jednou za několik let (viz Martinez 2009).
Detailní informace o přidaných a vyřazených slovech ze slovníků PR a PL,
slučování hesel, úpravách pravopisu a skrytých lexikálních jednotkách v rámci hesel
za poslední dvě dekády, kdy obě nakladatelství produkovaly tyto millésimes
(a okrajově také informace o DH a posledních slovnících Akademie – DAF8 a DAF9),
lze nalézt v korpusu DiCo neboli Dictionnaires comparés [Komparované slovníky],
který koncipoval a manuální excerpcí každoročně dotváří Camille Martinez 74
.
Je nasnadě, že se toto detailní odkrývání zákulisí vydavatelské politiky nejbohatším
francouzským nakladatelstvím nelíbí, v hrozícím soudním sporu ale naštěstí převážily
demokratické argumenty o nutnosti sdílení seriozních vědeckých poznatků
nad domnělou hrozbou komerčních ztrát soukromých firem, jejichž produkty z důvodu
absence pokrokových akademických slovníků ale neodborná veřejnost považuje
za hlavní a často jediné normativní indikátory.
K začleňování neologické slovní zásoby, zejména pak generačně příznakových
sociolektismů, se většina slovníků staví obezřetně, s vidinou hrozby strmého pádu
mnohých dočasně módních slov do zapomnění. Výjimkou je již zmiňovaný
Dictionnaire Hachette (DH), který na začátku slovníku každoročně zařazuje velkou
podsekci « Les mots nouveaux du français vivant » [Nová slova živé francouzštiny].
Například DH 2010 jim věnuje pozornost na 36 stranách (s. 13–48), kde jsou
představeni neologičtí kandidáti k zařazení do dalšího ročníku, včetně neosémantismů
(ty označuje hvězdička před heslem, jehož jiné významy už ve slovníku jsou).
74
Viz https://orthogrenoble.net/mots-nouveaux-dictionnaires/.
141
Jde tedy o jakýsi testovací předpokoj pro zachycené a relativně rozšířené
neologismy před jejich definitivní lexikografickou legitimizací, kterou poskytuje
pravopisná i sémantická fixace hesla ve slovníku. Některá slova se ale v této sekci
mohou usadit na delší dobu – např. slovo antispécisme („rovnoprávnost živočišných
druhů“) je v této sekci už ve vydání DH 2010, ale do nomenklatury slovníku se podle
Martinezova korpusu DiCo dostalo toto slovo až v jeho posledním vydání, tj. DH 2018.
Výše zmiňované všeobecné slovníky považuje většina francouzské neodborné
veřejnosti jako spolehlivou autoritu pro verifikaci pravopisu, významu, ale i samotné
„existence slov“. Slovníkům přidělují jejich uživatelé roli cenzora a tvůrce správného
jazykového úzu, pokud tedy slovo ve slovníku chybí, jeho používání může
být odsuzováno a (např. ve školním prostředí) penalizováno. Jean-François
Sablayrolles proto v souvislosti s těmito nezachycenými slovy s problematickým
statusem hovoří o „slovníkovém bezdomovectví“. Zkratku SDF, běžně používanou
pro označení bezdomovce, tj. abreviaci sousloví sans domicile fixe („bez stálého
domova“) vtipně resémantizuje na sans dictionnaire fixe („bez stálého slovníku“;
Sablayrolles 2006: 142–143), aby touto křiklavou parafrází poukázal na paradoxní
statut velkého množství ignorovaných slov (a zdaleka se přitom nejedná pouze
o neologismy) ve slovníkářské praxi, kdy tamní vydavatelství každoročními
aktualizacemi předstírají rychlou reakci na lexikální dynamiku jazyka, v reálu
ale začleňuje totéž heslo každý ze slovníků libovolně v různých letech, s různými
pravopisnými variantami a většinou také až v době, kdy už jej jako neologické
nepociťuje většina společnosti.
Je také třeba předeslat, že otázka spisovnosti lexikonu není ve francouzštině
nijak koncepčně chápána, na rozdíl od české jazykovědné tradice. Za tradiční
ekvivalent spisovné češtiny se běžně uvádí tzv. français soutenu („vysoká, elegantní
francouzština“), která zahrnuje knižní formy i pozůstatky aristokratické mluvy
(k její paradoxní nepříznakovosti – viz Paveau 2008).
142
Z funkční perspektivy by jako ekvivalent spisovné češtiny více vyhovoval
termín français de référence („referenční francouzština“). Ten je jednak méně
konotovaný sociálně, ale především je obsahově širší, neboť zahrnuje nepříznakovou
francouzštinu s ohledem na diatopickou variantnost v celosvětové frankofonii.
Mimo Francii by měly být za referenční francouzštinu totiž pokládány lokální
lexikální, syntaktické a ortoepické normy (viz Manessy 1994).
Pro nespisovné vrstvy jazyka se ve francouzštině užívá pestré škály označení,
z nichž se nám jako jedno z nejméně diskutabilních jeví označení „nekonvenční
francouzština“ (français non-conventionnel), které mj. v názvech svých slovníků
prosazovali sociolektografové Rey a Cellard (1980, viz níže).
Ve výuce národního jazyka francouzští pedagogové nicméně toto označení
používají minimálně. Důvodem je patrně i fakt, že většina učebnic totiž nadále
reprodukuje problematické dělení jazyka na „úrovně“ (niveaux de langue). Termín
niveau je v tomto konkrétním spojení (tedy ne ve významu „úroveň jazykové
kompetence“) silně konotován představou korelace mezi výběrem výrazových
prostředků a sociálním původem mluvčích, tedy že mluva jednotlivce
je determinována jeho sociálním původem (ve variační sociolingvistice
„úrovním“ odpovídá variace diastratická).
Sociolingvisté se proto v didaktice národního jazyka snaží apelovat
na preferenci termínu „jazykové registry“ (registres de langue), které jazyk
kategorizují podle komunikačních situací a z funkční perspektivy, tedy diafazicky
(viz Gadet 2003; pro analýzu didaktických přístupů viz Fiévet a Podhorná-Polická
2011).
Nejvíce generalizující se ale pro nespisovnou slovní zásobu francouzštiny jeví
označení français substandard („substandardní francouzština“). Toto nesklonné
adjektivum je výhodné i proto, že je běžně používané i v české jazykovědě (viz Jelínek
2001: 726 nebo Krčmová a Chloupek 2017).
143
Oběma jazykovědám je rovněž společné dělení slovní zásoby na příznakovou
(lexique marqué) a bezpříznakovou, neutrální. Ve slovnících je veškeré příznakové
lexikum opatřeno tzv. metalingvistickou značkou, též zkratkou, tedy stylovým
(též stylistickým) příznakem. Ve francouzské metalexikografii je totéž označeno jako
tzv. marque d’usage/d’emploi („příznak užívání/použití“) či marque lexicographique.
Podotkněme, že ve francouzské lingvistice se termín style používá téměř výhradně
v literární teorii (výjimkou je zde níže Corbinovo pojetí, resp. Ducháčkem ovlivněná
terminologie Catherine Kerbratové-Orrecchioniové, která hovoří o „stylistické
konotaci“ (connotation stylistique), viz Kerbrat-Orrecchioni 1997: 95). Ostatně
i pod termínem stylistique se většinou myslí pouze literární věda. Ekvivalentem české
funkční stylistiky je spíše lingvistická disciplína nesoucí název analyse de discours
(pro detailnější komparaci viz Podhorná-Polická 2009: 25–30).
Příznak je lexikografická indicie poukazující na konotativní aspekty významu,
které upřesňují komunikační situace či kontexty, ve kterých bývá daný lexém
používán. Tato upřesnění lze rozdělit do dvou kategorií: první z nich je relativně
objektivní a je společná české i francouzské jazykovědě. Sem se řadí příznaky
upřesňující užívání slovní zásoby v aspektech prostorových (regionalismy) a časových
(archaismy a neologismy), dále sem patří také například příznaky upřesňující oblast
vědění, ve které se slovo používá (odborné výrazivo, profesionalismy z různých
technolektů). Druhá kategorie zahrnuje příznakovost sociálního a situačněkontextového
charakteru, pro kterou je typické, že má místy subjektivní charakter.
O tom svědčí nejednotnost v přidělování příznaků stejným slovům v různých
slovnících a také různé definice jednotlivých zkratek označujících příznaky
na předsázkách mnohých francouzských slovníků, jak uvidíme níže. Do této druhé
kategorie, které se budeme věnovat detailněji, se řadí příznaky dvojího typu:
1) příznaky upřesňující sociální původ slov: příznaky argotique („slangový,
argotický“) – arg. a populaire („lidový“) – pop., které nemají v českých
slovnících jednoznačnou obdobu.
144
2) příznaky situačně-kontextové, stylové – např. littéraire, soutenu, familier,
vulgaire, péjoratif / injurieux atd.
Obsah celé této subjektivnější kategorie odpovídá termínu, který prosazuje
Pierre Corbin pod zkratkou „s/d příznaky“ (marques s/d), čímž rozumí „příznaky
stylistické/diastratické“ (marques stylistiques/diastratiques; Corbin 1989). K tomuto
dělení je ve srovnání s českou lexikografií nutno podotknout, že zkratka odpovídající
francouzskému pop. dnes v české lexikografii neexistuje. Za dočasný ekvivalent
se může považovat pokus použitý v Příručním slovníku jazyka českého (dále PSJČ),
kdy sociálně-regionální původ slov byl označen značkou lid.. Tato zkratka měla podle
její definice označovat slova „z řeči obecného lidu rozšířená po větších jazykových
územích, hlavně ve vrstvách lidu venkovského“ (PSJČ 1935–57: IX). Komplexnější
je situace pro příznakovou zkratku arg., která bude proto detailněji analyzována níže
(viz kap. 3.1.4 a 3.2). Ekvivalent ke slovům označeným příznakem familier (zkráceně
ve slovnících fam.), nacházíme z funkčně stylového hlediska povětšinou u lexika
označovaného v českých slovnících příznakem „hovorové“, případně také „obecně
české“, „běžné“ nebo naopak „expresivní“. Je tedy zřejmá šíře aplikovatelnosti a tudíž
vágnost daného označení. Ve francouzštině chybí adjektivum ke slovu colloque
(„rozmluva“) po vzoru anglického colloquial („hovorový“), které by mohlo
být sémanticky průhlednější. Čeští studenti francouzštiny si také často dosazují
jako překlad slova familier úžeji pojímané české adjektivum „familiární“,
které ale v češtině odkazuje k rodině (famille), tedy spíše k příznaku „domácké“.
Důsledkem socialistického směřování naší země během čtyř dekád
komunistického režimu byl v české lexikografii plošně uplatňován přístup diafazický,
neboť debata o existenci sociálních vrstev a jejich odrazu na mluvní akty nebyla
na pořadu dne. Diastratické příznaky tedy v české lexikografické praxi chybí,
nicméně odborné statě bohemistů pojednávající o obsahové náplni termínu argot
poukazují na nutnost nalezení shody i pro toto téma (viz např. Jaklová 1999, nověji
Radková 2012: 9–19).
145
3.1.2 Uživatelský pohled na funkčnost příznaků u substadardního lexika
Je všeobecně známé, že francouzští lexikografové používají značně nejednotně
celou škálu zkratek pro označení příznaků u substandardní slovní zásoby. Tento fakt
odráží skutečnost, že se často jedná o subjektivní evaluace daného výraziva
jednotlivými autory lexikografických týmů, kdy u některých převládá náhled
diastratický a u jiných diafazický. Françoise Gadetová si klade otázku, zda tomu vůbec
může být jinak, vezme-li se v potaz diverzita sociálních zkušeností mluvčích, kterými
jsou i autoři slovníků (Gadet 2003: 102). Dle našeho názoru lze na tuto otázku
teoreticky odpovědět ano, za předpokladu systematické týmové práce, praktický
problém je ale většinou se zastoupením různých sociálních skupin uvnitř těchto týmů.
Mezi „s/d příznaky“ dnes frekvenčně dominuje všeobjímající diafazický
příznak familier. Odkazuje především na povahu diskurzu, ve kterém je toto výrazivo
užíváno nejčastěji, tedy spontánní běžná mluva v kruhu přátel či rodiny.
Naopak diastratické příznaky poukazují pouze na sociální původ daných slov,
jak již bylo řečeno. To platí pro příznak populaire, ale pro argotique jen částečně,
pro samostatně stojící zkratku arg., ale nikoli pro její kombinace a upřesňující
přívlastky. Z funkčního hlediska se tedy tyto dva typy příznaků jeví jako jakési
lexikografické fosílie, které sice z části slovníků postupně mizí nebo jsou
transformovány (např. PL a PR, viz níže), tradičnější slovníky je však stále aktivně
přidělují nově začleňovaným slovům (např. slovníky vydávané Akademií – DAF,
viz Martinez a Podhorná-Polická 2014 a zde níže kap. 3.2).
Prosadí-li se však díky intervencím lexikologů do lexikografické praxe plošněji
diafazické hledisko (tedy příznaky „s“ na úkor „d“ v Corbinově terminologii), bude
do budoucna převládat právě příznak familier. Slibná, byť prozatím nesystémově
přidělovaná, je i nová kombinovaná zkratka arg. fam., která propojuje sociolektální
původ slov s jejich situačně-kontextovou platností. Užívaná je ale zatím bohužel jen
lexikografy z vydavatelství Le Robert.
146
Zpracování příznaků s/d do slovníků nicméně naráží podle Corbina na pluralitu
hledisek, které si v lexikografické praxi konkurují. Jedná se o mísení
sociolingvistických přístupů s přístupy stylistickými a pragmatickými. V prvních dvou
případech jde především o poukázání na omezení sociálního rázu, tedy na okruhy
mluvčích užívajích a generujících různé sociolekty, které se mísí s přístupy
stylistickými, tj. poukazováním na diskurzivní podmínky, ve kterých se daná slova
nejčastěji vyskytují (Corbin 1989: 673). K tomu se navíc připojuje nutnost začlenit
i pragmatickou složku významu, tj. emocionální a evaluativní aspekty lexika
(viz také Baider, Lamprou a Monville-Burston, eds. 2011), kterou hledá zejména
nerodilý mluvčí pro zmírnění své jazykové nejistoty v užívání dosud neznámých
nebo pasivně známých slov.
Pro nerodilého mluvčího je kvalita a úplnost v označování příznakového lexika
klíčová pro adekvátní výběr výrazových prostředků v daném cizím jazyce. Postrádá
totiž rodilému mluvčímu vrozený cit ve výběru výrazových prostředků pro uspokojení
očekávání, tzv. expektaci u partnera v komunikaci (viz Nebeská 2017). S postupující
pokročilostí své znalosti cizího jazyka se ale setkává se stále méně neutrálními jevy
a klade si vyšší výzvy na adekvátnost výběru svých výrazových prostředků.
Tuto anticipaci expektace tedy řeší (pomocí slovníků) více než základní porozumění,
kterého už bez větších obtíží dosahuje.
Jak ale upozorňuje Čechová, „neměli bychom ztotožňovat centrálnost jevu
s jeho frekvencí“ (Čechová 2005: 9). Platí tedy, že s některými frekventovanými
příznakovými výrazy se při studiu cizího jazyka setkáváme záhy a lze si tak z často
slýchaných promluvových situací či psaných kontextů poměrně solidně odvodit
konotativní rámec daného slova i bez nahlížení do slovníků. S rostoucí pokročilostí
ale roste schopnost odvodit si denotát a spoléhat na to, že promluvová situace
nebo psaný kontext bude determinovat vnímání stylového příznaku a pragmatických
charakteristik daného slova.
147
Často se tak vytváří špatné návyky, kdy si nerodilý mluvčí neověří,
jaké jsou příznakové rysy pro něj nového výrazu při některém z prvních zaslechnutí,
resp. přečtení a aplikuje svou představu o adekvátnosti užití i v nevhodných situacích,
které pak mohou vyznít přinejlepším komicky.
Porušení expektace však mají na vině často slovníky samotné, kdy se důsledný
uživatel sice informuje u daného hesla o jeho nespisovnosti, ovšem už zde chybí
zmínka o ilokuční síle daného výrazu, jinak řečeno o jeho expresivitě jakožto stálé
stylové hodnotě. Jde o hodnotu, kterou lze identifikovat i mimo kontext na základě
opakovaného užívání výrazového prostředku v určitém typu komunikačních situací.
Jozef Mistrík (1985: 401–402) toto trvalé stylistické zabarvení nazývá „konštantnou,
stálou štylistickou hodnotou jazykového prostriedku“.
Česká stylistika hovoří o stálosti příznaků s odkazem na práce Bohuslava
Havránka v dichotomii aktualizace – automatizace (Havránek 1932). Tyto termíny
představují vzájemně provázané proměnné, které se v řeči či textu uplatňují různou
měrou v závislosti na funkčně-stylových sférách. Ke ztrátě příznakovosti dochází
pomocí automatizace stálým opakováním aktualizovaného a naopak působí
aktualizovaně automatizované v jiném než v očekávaném kontextu (viz Krčmová
2017). Tyto dvě spojené nádoby nesystémové příznakovosti lze ale jen obtížně přenést
do slovníkářské praxe, kdy uživatel ve slovníku očekává právě významovou fixaci.
Jde tedy o to popsat příznakovost systémovou, tvořící relativně stálou součást
významu.
Na nutnost odrazu pragmatické složky v slovníkových definicích významu
zejména pro překladatelské účely upozorňuje v českém prostředí Renata Blatná (1995:
84–86). Na rozdíl od české lexikografické praxe sice ve francouzských slovnících
zkratku expr. nenajdeme, neznamená to ovšem úplnou rezignaci na popis pragmatické
složky významu, jen značnou nepraktičnost této situace pro nerodilého mluvčího.
148
3.1.3 Lexikální expresivita a paradoxy jejího zpracování
Expresivita v jazyce postihuje všechny jazykové roviny, přičemž
na expresivitu lexikální upozorňuje zejména monografie Jaroslava Zimy Expresivita
slova v současné češtině (1961). Ve francouzské jazykovědě dle našich poznatků
obdobný termín není v lexikologii zdaleka tak vžitý a traktován je vcelku nekoncepčně.
Paradoxně se ale termín expresivita do české jazykovědy dostal
z frankofonního prostředí, a to především díky pracem Charlese Ballyho, především
jeho Traité de stylistique française [Pojednání o francouzské stylistice] (Bally [1909]
1921) a skrze Pražský lingvistický kroužek. Je také nutné připomenout všestrannou
osobnost Václava Machka, který v Paříži studoval u Meilleta a Vendryese, zejména
pak jeho Studii o tvoření výrazů expresivních (Machek 1930).
Hovoří-li se ve francouzské jazykovědě o expressivité, myslí se tím zejména
segmentální a suprasegmentální rovina, což přímo navazuje na Trubetzkého
fonostylistiku a expresivní funkci jazyka. Pro frankofonní (a ostatní západní)
jazykovědce bylo ale slovo expresivita v poválečném vývoji jazykovědy dlouhou dobu
zapovězené, jak dokladuje Pierre Léon:
„Pražská fonologie a její pokračovatelé funkcionalisti, R. Jakobson, L. Hjelmslev,
A. Martinet a později N. Chomsky a generativisti následně úplně vytěsnili studia
expresivity z jazykovědy.“ (Léon 1993: 15)75
Předmětem našeho zkoumání ale bude primárně expresivita lexikální a její
lexikografické zachycení. Z komparačního terminologického pohledu je zajímavé,
že Zimova typologie lexikální expresivity na inherentní, adherentní a kontextovou
(Zima 1961) rezonuje s principy francouzské interpretativní sémantiky.
75
V originále: « En effet, la phonologie pragoise et ses continuateurs fonctionnalistes, R. Jakobson,
L. Hjelmslev, A. Martinet, puis plus tard N. Chomsky et les générativistes, vont écarter totalement les études
expressives du cadre de la linguistique. »
149
François Rastier (1987) dělí totiž sémy na inherentní, aferentní a aktualizované
(sèmes inhérents, afférents a actualisés). Ať už jde o náhodnou terminologickou
shodu nebo nepřiznanou odezvu, z lexikografického úhlu pohledu nemají dílčí
kategorie z této tripartitní klasifikace stejnou váhu.
První dvě položky z obou výše zmiňovaných sérií ve slovnících pro uživatelský
komfort být nutně musí. Inherentní expresivitu se nerodilý mluvčí do určité míry naučí
poznávat na základě znalostí z morfofonologie (viz např. Fónagy 1983).
Adherentní či aferentní složku ale již nepozná automaticky a zejména
u polysémních slov tento stav působí problémy. Naopak třetí položka Zimovy
klasifikace, kontextová expresivita, je stylově nestálá, na což v Rastierově typologii
upozorňuje adjektivum „aktualizovaný“. Je tedy zřejmé, že pro slovníkáře bude méně
podstatná, jelikož je nelexikalizovaná (či spíše nelexikalizovatelná).
Terminologicky se zde pohybujeme mezi lexikologií/grafií a stylistikou,
o této otázce lze hovořit ale také v rámci pragmaticko-sémantického výkladu,
jak to tabulkovou formou navrhuje Josef Filipec v Manuálu lexikografie (Filipec 1995:
36–37). Pragmatické příznaky zde dělí na kladné (meliorativa, deminutiva,
hypokoristika, eufemismy, familiární a žertovná slova atd.), neutrální (nocionální)
a záporné (pejorativa, augmentativa, vulgarismy, dysfemismy, ironická slova atd.),
přičemž připomíná, že „pragmatické sémy se uplatňují hlavně u sekundárních
významů, ve spojení s metaforou, a u frazémů“ (idem: 36).
Jak již bylo zmíněno, často je ale metaforický význam ten nejfrekventovanější,
se kterým se může nerodilý mluvčí setkávat v mluvených projevech, zejména v těch
se spontánní a ničím nekorigovanou afektivitou.
Expresivita jakožto pragmatická složka významu se v českých slovnících
odráží formou série zkratek signalizujících příznakové lexikum. Například ve Slovníku
spisovného jazyka českého (1989, dále SSJČ) se vedle axiologicky neutrálního
150
expr. setkáváme rovněž s pozitivními afektivními značkami (fam., dom., dět. atd.)
i zápornými (hanl., zhrub., vulg., iron., atd.), přičemž v mnoha případech není
expresivita podmíněna nespisovností.
Připomeňme, že toto kolísání stylových hodnot příznaků avizuje v české
lexikografické praxi slůvko často, které předchází zkratky označující příznaky s větší
pravděpodobností pragmatické fluktuace – např. SSJČ u hesla borec ve třetím
významu: „kdo v něčem vyniká, něčím se vyznamenává“ uvádí hovor., často iron.
(SSJČ 1. díl: 152) nebo u hesla kriminál „vězení“ uvádí ob., často expr. (SSJČ 2. díl:
442). Ve všeobecných výkladových slovnících francouzštiny se obdobné frekvenční
adverbium (souvent) dle našich poznatků vyskytuje spíše výjimečně (např. u hesla
pédé v PR, viz tabulka č. 1 níže).
Jak již bylo řečeno, příznaková zkratka expr. se ve francouzské lexikografii
neužívá, a proto se inherentně a adherentně citově zabarvená substandardní slova
ve všeobecných výkladových slovnících typu PR či PL označují některým z příznaků
vulg., péj. / injur., ale i výše zmiňovaným diafazickým fam., resp. diastratickým pop.
nebo arg.
I když o lexikální expresivitě slov nejsou ve frankofonním prostředí mezi
jazykovědci vedeny systematické debaty, neznamená to, že by lexikografové,
nepociťovali potřebu o slovní expresivitě hovořit. Upozorňují na ni zejména
sociolektografové, z nichž mnozí jsou uznávanými lingvisty, jako třeba Jean-Paul
Colin nebo Alain Rey.
Jako příklad jejich zájmu o expresivitu uveďme několik glos, které doprovázejí
hesla hlavních sociolektografických počinech těchto dvou známých autorů,
kdy kromě denotátu upřesňují různými a dosti nejednotnými způsoby i konotativní
aspekty týkající se jejich běžného užití.
151
Jean-Paul Colin je spoluautorem nejobsáhlejšího a nejen pro sociolektology
referenčního slovníku s řadou etymologických hypotéz a prvních lexikografických
atestací slov sociolektálního původu. Dictionnaire de l’argot [Slovník argotu] poprvé
vyšel roku 1990 u nakladatelství Larousse (Colin a Mével 1990, dále DA).
Patrně z komerčních důvodů pak od doplněného vydání z roku 1999 tentýž
slovník nesl pozměněný název Dictionnaire de l’argot français et de ses origines
(dále DAFO). Od další doplněné reedice roku 2006 se pak nazývá Grand dictionnaire
Argot & français populaire (dále AFP). A konečně od vydání roku 2010 je označen
jako Le Dictionnaire de l’argot et du français populaire (Colin, Mével a Leclère 2010,
dále DAFP). Tato poslední nám známá reedice DAFP2010 obsahuje 15 tisíc slov
a slovních výrazů, mezi nimiž lze nalézt řadu zmínek o expresivitě. Například u hesla
bide („břuch, bachor, vana“) je uveden pragmatický dovětek, že jde v tomto významu
o „expresivní slovo, které zůstává v běžném úzu“ (mot expressif, resté très usuel;
DAFP2010: 67, naše podtržení). Jinak formulované vyjádření expresivity slova
nalézáme u hesla dingue („praštěný, švihlý, cáklý“), kde se dozvídáme, že „s touto
emfatickou hodnotou bylo dané adjektivum v módě v 80. letech“ (avec cette valeur
emphatique, l’adj. est à la mode dans les années 1980; idem: 278, naše podtržení).
Dalším neopomenutelným sociolektografem je mediálně známý lexikolog
Alain Rey. Ten spolu s Jacquesem Cellardem vypracoval pro Dictionnaire du français
non-conventionnel [Slovník nekonvenční francouzštiny] unikátní systém označování
míry nekonvenčnosti a tendencí vývoje nespisovnosti pomocí stupně a pořadí
zabarvenosti čtverečků, které doplňují nomenklaturu slovníkových hesel (Cellard
a Rey 1980, dále DFNC – 1. vyd. 1980, zde čerpáno z druhého vydání z roku 1991).
Odkazy na pragmatickou složku významu nalézáme v DFNC u výkladů (často velmi
dlouhých), které doprovází některá slova obecného slangu. Uveďme několik
konkrétních příkladů z tohoto ojedinělého počinu vydavatelství Hachette, který o deset
let předběhl nejstarší verzi DAFP (tedy DA1990), ale patrně právě kvůli této
konkurenci už nebyl po roce 1991 reeditován:
152
 bagnole ■□ „Starý nebo špatný automobil; kára; bourák [literární atestace
a etymologie] Rozšířeně a s přídechem pobavené sympatie: jakýkoli
automobil.“ (DFNC1991: 39, naše podtržení)76
Posun čtverečků z černého do bílého pole symbolizuje v této typologii tendenci slova
ztrácet nekonvenčnost (viz níže v kap. 3.1.4 termín désargotisation).
 engueuler ■□ „Vypeskovat, vyčinit hrubým, urážlivým, výbušným aj. způsobem.
Vynadat někomu [literární atestace, zvratný význam a etymologie]. Velmi rozšířené
slovo, které lze dnes jen taktak označit jako familier, vděčí za své rozšíření faktu,
že pro vyjádření tohoto významu existuje v konvenční francouzštině pouze několik
slabých [attraper] nebo nepříliš rozšířených a archaicky působících sloves [tancer,
réprimander, morigéner] nebo nepříliš expresivních perifrází.“77
(DFNC1991: 329)
Alexandr Stich poukázal na obdobné „stylové díry“, tedy chybějící stylově neutrální
prostředky v češtině už v 80. letech (Stich citovaný Sgall a Hronek 2014: 24).
 gueule □□ „Pusa, zobák, a rozšířením významu hlava, čumák [zvířat].
□■ „Tvář, obličej, fyziognomie (člověka). [literární atestace a šest různých významů,
etymologie]. Velmi běžné slovo, je pociťováno jako „rázné“, ale nikoli jako
slangové.“78
(DFNC1991: 441–442)
Konvenční význam symbolizují dva bílé čtverečky. Posun čtverečků z bílého
do černého pole má poukázat na získávání na nekonvenčnosti v přenesených
významech slova (viz termín argotisation níže v kap. 3.1.4).
76
V originále: « Vieillie ou mauvaise automobile ; tacot ; guimbarde […]. Par extension, et avec une nuance
de sympathie amusée : toute automobile. »
77
V originále: « Tancer, réprimander avec violence, insultes, éclats de voix, etc. Invectiver contre
(quelqu’un) […]. La très large diffusion du mot, aujourd’hui à peine familier, tient à ce que le français
conventionnel ne dispose, pour exprimer cette notion, que de verbes faibles (attraper) ou isolés, d’allure
archaïque (tancer, réprimander, morigéner), ou de périphrases peu expressives. »
78
V originále : « Bouche, gosier, et par extension tête, mufle [d’animaux]. Tête, visage, physionomie
(d’un être humain). Très usuel ; est senti comme « vigoureux », mais non argotique. »
153
Obdobně také například v češtině heslo kriminál – ve 30. letech 20. století je uváděno
jako bezpříznakové (PSJČ, 2.díl: 368), v SSJČ z roku 1989 už příznakové je (viz výše).
 pinard ■□ „Podřadné víno s vysokým stupněm alkoholu, nejčastěji červené.
[literární atestace, první datace a etymologie] už v 18. století se vytvořilo na venkově
a teprve poté difundovalo do Paříže. Běžné, ale bez „zabarvení“.“79
(DFNC1991:
639–640)
Všechna tato podtržená slova z vybraného vzorku lexémů z DFNC1991, stejně
jako podtržená slova z DAFP2010, oscilují kolem pojmu expresivita. Ten očividně
francouzským lexikografům, přinejmenším mnoha sociolektografům,
mezi ekonomičtěji použitelnými metajazykovými nástroji chybí.
Závěrem podotkněme, že na rozdíl od specializovaných slovníků sociolektů
si všeobecné výkladové slovníky potrpí u pragmatické roviny na stručnost v podobě
zkratek pro příznakové lexikum. Co se komentářů ohledně frekvence výskytu slov týče,
praxe velkých nakladatelství je dnes méně viditelná v mikrostruktuře hesel, ale více
v makrostruktuře celého slovníku.
Podle informací z brněnského nakladatelství Lingea se frekvence slov v úzu
řeší v digitalizované lexikografii (značně subjektivním) přiřazováním interních značek.
Ty určují, zda slovo patří do běžnějšího úzu a dostane se tedy do „menších“ verzí
slovníků (viz zde PR a PL) nebo jestli je spíše z perifernější oblasti lexikonu a dostane
se tudíž pouze do „velkých“ slovníků (typu Grand Robert de la langue française
nebo Grand Larousse encyclopédique).80
79
V originále : « Vin grossier à fort degré d’alcool, le plus souvent rouge. […] s’est formé en province
dès le XVIIIe siècle avant de se diffuser à Paris. Usuel, mais sans « coloration ». »
80
Tímto děkuji francouzské sekci nakladatelství Lingea za poskytnutí informací.
154
3.1.4 Vývoj značkování ve vybraných referenčních slovnících
V následujících odstavcích budeme analyzovat vzorek padesáti hesel
ve všeobecných referenčních slovnících PLa PR s cílem zjistit dynamiku a funkčnost
zkratek označujících „s/d příznaky“, tedy zkratek, které jsou v těchto slovnících
přidělovány substandardnímu lexiku v průběhu několika posledních dekád.
V dotaznících analyzovaných v naší doktorské práci se vybraná hesla povětšinou
vyskytovala na významných pozicích, budeme-li přihlížet k frekvenčnímu hledisku.
S určitostí je tedy můžeme zařadit do obecného slangu mládeže. Zároveň se jedná
o lexémy, které se bez výjimky nachází ve výše prezentovaném referenčním slovníku
slangu a argotu – DAFP2010. Jde tedy o slova původem z různých typů sociolektů,
dnes ale široce rozšířená, která bychom v české terminologii označili za expresiva
obecně slangová až hovorová. Minikorpus také zahrnuje nejběžnější skatologické
výrazivo, které má inherentní expresivitu a celospolečenské rozšíření.
Na tomto minikorpusu bude ověřován vývoj přidělování sociálně a stylisticky
příznakových zkratek ve slovnících PR a PL ve třech časových obdobích. Nejprve
projdou zkratky srovnáním vydání těchto slovníků na konci šedesátých let (PL1969
a PR1967) s vydáními o generaci později (tedy cca po 25 letech, z devadesátých let
– PL1993 a PR1994). Následně budou pozorovány aktuální vývojové tendence
na nejnovějších (dostupných) edicích těchto slovníků, konkrétně PL2017 a PR2017,
tedy opět téměř o další generaci později.
S přihlédnutím k výše uvedeným uživatelským potřebám by čistě teoreticky
a pragmaticky mělo být u všech slov, která budeme sledovat, uvedeny dvě informace.
Jednak by mělo být uvedeno, že pochází z některého typu sociolektů (viz výše
o zkratce arg. a o DAFP). Za druhé by měl také být označen stylový příznak, tedy zda
je dané slovo hovorové a expresivita neutrální – fam., v případě záporné expresivity
pak vulg. nebo péj. / injur.
155
Z tabulky č. 1 je však patrná pestrá mozaika příznaků, která dává tušit, jakým
úskalím kdysi musel a stále musí čelit nerodilý mluvčí v momentě, kdy si chce
v referenčních slovnících ověřit sociolektální, stylové a pragmatické rysy jakéhokoli
substandardního slova.
Tabulka č. 1 : Vývoj značkování příznakových slov v PR a PL od 60. let 20. století
lexém příznak ve slovníku
Le Petit Larousse
ve vydání z roku
lexém příznak ve slovníku
Le Petit Robert
ve vydání z roku
1969 1993 2017 1967 1994 2017
bagnole pop. fam. fam. bagnole pop. fam. fam.
se barrer pop. fam. fam. se barrer pop. fam. fam.
becter/
becqueter
pop. pop. FAM. becter/
becqueter
pop. fam. fam.
bide pop. fam. fam. bide pop. fam. fam.
bite 0 vulg. vulg. bite 0 vulg. vulg.
bol 0 fam. fam. bol pop. fam. fam.
bosser pop. fam. fam. bosser pop. fam. fam.
bouffer pop. fam. fam. bouffer pop. fam. fam.
se branler 0 0 VULG. se branler 0 vulg. vulg.
brique arg. fam. fam. brique arg. arg.fam. arg. fam.
caïd pop. fam. fam. caïd pop. fam. fam.
casse arg. arg. arg. casse arg. fam. fam.
se casser 0 arg. arg. se casser arg. fam. fam.
châsse 0 arg. arg. châsses arg. arg. arg.
chier 0 vulg. vulg. chier très vulg. fam.
et vulg.
fam.
et vulg.
cinglé pop. fam. fam. cinglé pop. fam. fam.
dingue 0 81
fam. fam. dingue pop. fam. fam.
engueuler pop. fam. fam. engueuler pop. fam. fam.
esgourde arg. arg. arg. esgourde arg. arg. arg.
flic pop. fam. fam. flic pop. fam. fam.
frangin, -e pop. fam. fam. frangin, -e pop. fam. fam.
fric arg. fam. fam. fric pop. fam. fam.
fringues arg. fam. fam. fringues pop. fam. fam.
froc pop. pop. FAM. froc pop. fam. fam.
godasse pop. pop. FAM. godasse pop. fam. fam.
gonzesse 0 arg. FAM. gonzesse vulg. fam. fam.
grolle pop. pop. FAM. grolle pop. fam. fam.
gueule pop. pop. FAM. gueule pop. fam. fam.
mec 0 fam. fam. mec pop. fam. fam.
81
V tomto slovníku chybí heslo dingue, ale vyskytuje se tam resufixovaná varianta téhož, dingo
(„praštěnej, střelenej, prdlej, cáknutej“), označená zkratkou arg.
156
oseille pop. fam. ARG. oseille pop. fam. fam.
pédé 0 vulg. et
injur.
vulg. et
injur.
pédé pop. fam.
(souvent
injurieux)
fam.
(souvent
injurieux)
pif pop. fam. fam. pif pop. fam. fam.
pinard pop. pop. FAM. pinard pop. fam. fam.
pisser fam. très fam. très fam. pisser vulg. fam. fam.
pognon pop. pop. FAM. pognon pop. fam. fam.
pompe 0 fam. fam. pompe pop. pop. FAM.
portugaise 0 pop. FAM. portugaise pop. arg.fam. arg. fam.
putain pop. vulg.
et injur.
vulg.
et injur.
putain fam.
et vulg.
péj.
et vulg.
péj.
et vulg.
pute 0 vulg.
et injur.
vulg.
et injur.
pute pop.
et vulg.
péj.
et vulg.
péj.
et vulg.
robert(s) 0 pop. FAM. robert(s) pop. fam. fam.
se saper pop. pop. FAM. se saper pop. fam. fam.
se tailler pop. pop. FAM. se tailler pop. pop. pop.
tapette 0 vulg. vulg. tapette pop.
et vulg.
fam.
et vulg.
fam.
et vulg.
tarin pop. pop. FAM. tarin pop. fam. fam.
taule pop. pop. ARG. taule arg. arg. ARG.
FAM.
tif(s) 0 pop. FAM. tif(s) pop. fam. fam.
tire arg. arg. FAM. tire arg. arg. arg.
se tirer 0 pop. FAM. se tirer pop. fam. fam.
tronche pop. pop. FAM. tronche pop. fam. fam.
turbin pop. pop. FAM. turbin pop. pop.
et vieilli
pop.
et vieilli
Z tabulky č. 1 vyplývá několik zajímavých poznatků. Především ponaučení
pro nerodilého mluvčího o nutnosti komparovat zdroje a používat pokud možno
co nejaktuálnější verze monolingvních referenčních slovníků. Půl století nedotčené
totiž zůstaly zkratky jen u dvou lexémů v PL (casse, esgourde) a u čtyř v PR (châsses,
esgourde, se tailler, tire). Ponecháme-li prozatím stranou překlad těchto
substandardních slov, pak až na jednu výjimku (se tailler) zůstaly zkratky konstantní
pouze u slov označených zkratkou arg., tedy u argotismů. Vše ostatní podlehlo vývoji,
a to jak v důsledku jazykové změny, tak v důsledku změny editorské politiky, přičemž
je patrná jejich vzájemná provázanost.
157
Míra shody mezi slovníky PL a PR ve stejných obdobích se značně
liší v jednotlivých etapách. Považujeme-li zkratku injur. (pro injurieux = „urážlivý“),
která je používaná v PL, za funkční ekvivalent zkratky péj. (pro péjoratif
= „pejorativní“) používanou v PR, pak oba slovníky přidělovaly naprosto stejné
zkratky relativně nejčastěji v 60. letech, konkrétně ve 28 případech z 33 společně
zaznamenáváných lexémů (tj. 85 % míra shody). Naopak nejméně často se shodují
v 90. letech, konkrétně ve 24 případech ze 49 společně zaznamenávaných lexémů
(tj. 49 % míra shody). Absolutně nejčastěji se ale slovníky shodují v edicích 2017,
konkrétně v 37 z 50 případů, relativní míra shody je tedy 74 %. Lze tedy konstatovat,
že po období relativně divergentních tendencí pozorovatelných v 90. letech vzrůstá
v posledních letech shoda a zkratky označující „s/d příznaky“ mají konvergentní
tendenci.
Mezietapová míra shody slovníků v přidělování zkratek je pak podstatně nižší.
Pouze u 13 lexémů (tj. ve 26 %) byly zkratky v PL i PR shodně proměnlivé (či shodně
konstantní) ve všech třech studovaných obdobích (tato hesla neoznačujeme v tabulce
č. 1 tučným písmem). V prvních dvou obdobích se přitom oba slovníky shodly
na zkratkách ještě u třech dalších, tj. celkem 16 lexémů, naopak ve dvou pozdějších
obdobích ještě u jiných sedmi, tj. 20 lexémů. Zajímavější než strohá čísla budou
ale konkrétní případy stejných či rozdílých postupů v přidělování zkratek označujících
příznaky.
Zatímco do slovníků proudí neologismy, které se ve společnosti rozšířily
i slova, na která se záměrně nebo nevědomky zapomínalo a dodatečně se tímto aktem
„legitimizovaly“, vyřazení slov je obecně méně častým jevem. Ze sledovaných lexémů
nevypadl žádný. Samotné zařazování stojí ale za bližší pozornost, zejména srovnámeli
60. a 90. léta. Odráží totiž přístup lexikografů k vulgaritě a skatologii, ale de facto
i stav celé společnosti v 60. letech. Tento přístup lze charakterizovat snad jako
(předstíranou) prudérnost, přičemž je zřejmé, že PL1969 byl purističtější než PR1967.
158
Zatímco v PR z 60. let nenalézáme ze sady studovaných lexémů pouze dva,
které se týkají mužského přirození a aktivit s ním spojeným: bite („péro, pták,
klacek“82
) a se branler („ dělat si to, honit si (ho), onanovat“), v PL chybí hned
17 různých lexémů (tj. 34% korpusu). Vulgarismy tehdy PL nezaznamenával žádné,
chybělo i běžně užívané sloveso chier („srát, *kadit“83
), pro které si tou dobou
vyhrazoval PR speciální intenzifikovanou zkratku très vulg. (tj. velmi vulgární). Výraz
se branler chyběl dokonce ještě v PL1993!
Z padesátky slov, která jsou původem z některého ze sociolektů a nalézáme
je proto v DAFP2010, je v edicích PL2017 a PR2017 odpovídající zkratkou
arg. označeno jen po šesti lexémech (z toho v PR ve třech případech ještě
nesamostatně, v kombinaci s fam.). Tato situace byla obdobná už před půl stoletím
dříve, kdy bylo zkratkou arg. označeno pouze 10– 15 % z nich (6krát v PL a 7krát
v PR), částečně se ale proměnily lexémy, které byly takto označovány.
Nejstabilnějšími argotismy se jeví být lexémy označující části těla, châsse(s)
(„kukadlo, -a, bulva, -y“) a esgourde („ucho, *radar, *lopuch“), označené oběma
slovníky shodně jako arg. ve všech třech obdobích (resp. dvou pro PL, který châsses
zařadil později).
Nejzajímavějším vývojem prošla zkratka pop., která byla hojně používána
v 60. letech (26krát v PL a 37krát v PR) pro dnes už nemoderní označení mluvy
„lidové“ (populaire). V předmluvě PR je zkratka pop. definována již přinejmenším
deset let následovně:
82
Překlady do češtiny uvádíme bez ohledu na míru vulgarity daného lexému. Překladové varianty
uvádíme pokud možno v sériích, přičemž je vybíráme ze slovníku Pas de blème ! slovník slangu
a hovorové francouzštiny od Lingey (2. vyd. 2012), na jehož rozšíření oproti 1. vydání jsme spolu
se studenty FF MU spolupracovali za využití rapového korpusu RapCor, který vzniká pod naším
vedením na ÚRJL FF MU od roku 2009.
83
Naše návrhy překladů, které ve slovníku Pas de blème! chybí, budeme označovat hvězdičkou.
159
„lidový: označuje slovo nebo běžný význam v jazyce mluveném lidovými vrstvami
(často starý argot, který se rozšířil), jež by se nepoužilo ve vyšším sociálním prostředí.
(Odlišovat od fam., který označuje komunikační situaci). “ (PR2017: XXXV)84
Úbytek lexémů označený zkratkou pop. je extrémní mezi 60. a 90. lety
v případě PR (z 37 lexémů na pouhé 3, v současnosti na 2). Pozvolněji, ale razantněji
pak pop. mizí z PL (z 26 na 17 do 90. let, kdy ještě 4 nově přidané lexémy získaly
tuto zkratku, ale poté pokles až na nulu v PL2017). O stabilitě či shodě mezi slovníky
tedy v tomto případě nemůže být řeč.
Přesně opačnou situaci konstatujeme pro zkratku fam. Ta nebyla v 60. letech
ještě téměř používána, a pokud byla užita, pak konotovala spíše negativní expresivitu
a ne velkou míru zobecnění a rozšíření do hovorové mluvy, jak je její obsah
interpretován dnes. Svědčí o tom fakt, že ji nacházíme jen u slovesa pisser
(„čůrat, chcát“) v PL1969 a v kombinované verzi společně se zkratkou vulg.
u jediného lexému z minikorpusu v PR1967, substantiva putain („děvka, kurva“).
V současnosti je naopak fam. nejrozšířenější zkratkou, kdy ji v PL2017 i PR2017
nacházíme shodně u 36 lexémů (plus u několika dalších v různých kombinacích,
které budeme komentovat níže). Zdá se také být nejstabilnější zkratkou. Pokud ji totiž
jednou slovníkáři lexémům v poslední době přidělili, až na drobné výjimky
už lexémům zůstala.
Přihlédneme-li k transformacím zkratek u jednotlivých lexémů, pak je patrné,
že v 90. letech nacházíme naprosto jinou konfiguraci zkratek než v 60. letech.
Jejich přidělování se značně proměnilo pod vlivem vývoje společnosti a především
důkladnými interními revizemi (jistě i pod vlivem množství kritiky, která proudila
ze strany metalexikografů od konce 80. let – přehledně viz Devolder 2011).
84
V originále: « populaire : qualifie un mot ou un sens courant dans la langue parlée des milieux populaires
(souvent argot ancien répandu), qui ne s'emploierait pas dans un milieu social élevé. (À distinguer de fam.,
qui concerne une situation de communication) »
160
Z tabulky č. 1 je na první pohled patrné, že kdysi hojně používanou zkratku
pop. vytlačila z dominantní pozice zkratka fam., kterou byla přeznačena velká část
sledovaného vzorku substandardních slov (všechny tyto lexémy jsou v tabulce
bez kurzívy).
Výše uvedené tvrzení platí zejména pro PR, kde k přeznačení pop. > fam.
došlo třicetkrát. Méně často se totéž událo v PL, a sice dvanáctkrát, vždy u totožných
slov. Konkrétně šlo o široce rozšířené expresivní lexémy: bagnole („kára, bourák,
rachotina“), se barrer („zmizet, klidit se, vypařit se“), bide („panděro, pupek, vana“),
bosser („makat, dělat, fachat“), bouffer („žrát, cpát se, futrovat se“), caïd („vůdce
bandy, boss, kápo“), cinglé („střelenej, praštěnej, cáknutej“), engueuler („seřvat,
zpucovat, otevřít si hubu“), flic („polda, policajt, fízl“), frangin,-e („brácha, ségra“),
oseille („prachy, love, krupice“) a pif („frňák, okurka, nos“).
O více než dvacet let později, ve slovnících s označením 2017 (tj. vydané v půli
roku 2016) se u PR situace nijak významně nevyvinula, na rozdíl od vývoje v PL
(v tabulce č. 1 jsou změněné zkratky vyznačeny kapitálkami). Přehledný souhrn počtu
změn v rámci slovníků mezi jednotlivými obdobími podává tabulka č. 2., ze které
vyplývá velká aktivita PR v otázce transformování zkratek označujících „s/d
příznaky“ v prvním mezidobí a naopak pomalejší, ale dynamičtější změny v PL.
Tabulka č. 2: Sumární přehled změn zkratek označujících „s/d příznaky“ mezi třemi
zkoumanými obdobími v PL a PR
zkratky pro
„s/d příznaky“
počet změn v Le Petit Larousse
mezi vydáními roku
počet změn v Le Petit Robert
mezi vydáními roku
1969 > 1993 1993 > 2017 1967 > 1994 1994 > 2017
nově přidané 16 1 2 0
beze změny 16 29 6 48
změněné 17 20 42 2
celkem 49 50 50 50
161
V PR2017 došlo v komparaci s PR1994 pouze ke dvěma změnám. Konkrétně
jednou, v případě lexému taule („basa, lapák, loch“), se značka arg. zkombinovala
nově s fam., tj. došlo k transformaci arg. > arg. fam. Druhou změnou
bylo přeznačkování pop. > fam., tolik frekventované v 90. letech, konkrétně u lexému
pompe („bota, *křuska“), kde se tímto PR „sladil“ s PL, jež toto slovo označil
jako fam. zároveň se zařazením do slovníku, tedy v některé z (tehdy ještě
ne každoročních reedic) před rokem 1993. Je nutné podotknout, že jde o polysémní
sociolektální slovo, které nás pro tuto chvíli zajímá pouze v tomto významu.
Jiný široce známý substandardní význam tohoto lexému, tj. „buchna, injekční
stříkačka“, má v PL2017 příznak arg. de la drogue (tedy sociolekt uživatelů
a distributorů drog, k ekvivalentní české terminologii viz Radková a Rausová 2015).
Naopak stále ještě dynamicky se situace vyvíjela u PL mezi edicemi PL1993
a PL2017. V tomto období se zkratky v PL změnily u 40 % slov (tj. u dvaceti
z padesáti vybraných lexémů). Lze říci, že ve třinácti případech dohnal PL manko
vůči PR u série slov, kterým PR nahradil zkratku pop. za zkratku fam. už v 90. letech
a u dvou dalších jej dokonce předehnal.
„Dohánějící“ skupinu pop. > fam. tvoří lexémy: becter / becqueter („zobat,
baštit, žrát“), froc („gatě, gaťata“), godasse („křáp, škrpál, bota“), grolle („bota,
*křuska“), gueule („tlama, držka, ksicht“), pinard („vínko, *čůčo”), pognon („prachy,
love, krupice“), robert(s) („prso, -a, cecek, -ky“), se saper („vohodit se, vymódit se,
vyháknout se“), tarin („frňák, rypák, *sosák“), tif(s) („vlas, -y, *háro, *páčo“), se tirer
(„zdejchnout se, vypadnout, padat (odněkud)“), tronche („kebule, palice, ksicht“).
Rozhodně ale z této kategorie nelze usuzovat, že by PL2017 kopíroval situaci v PR,
protože ve zbývajících sedmi případech z těchto dvaceti transformací v PL2017
se autoři rozhodli pro jiný příznak, než jaký uvádí PR2017. Z tohoto počtu pak
lexikografové PL zkratku změnili od 90. let čtyřikrát proto, aby zlikvidovat poslední
relikty kontroverzní zkratky pop.
162
Ve třech těchto případech PL2017 dokonce svého konkurenta PR2017
v oblíbené transformaci pop. > fam. „předběhl“, konkrétně u přeznačení
příznakovosti lexémů se tailler („zdrhnout, vzít roha, klidit se“) a turbin („dřina,
makačka, *facha“), kterým PR2017 ponechalo jejich označení pop. z 90. let, v případě
turbin ještě kombinové s hodnocením vieilli („zastaralý“). U lexému portugaise
(„ucho, *radar, *lopuch) je v PL2017 také změna pop. > fam., ale v PR je tento lexém
už od 90. let hodnocen novou, perspektivní a autory PL dosud nepřebranou zkratkou
arg. fam.
Poslední z lexémů, u kterého je v PL2017 zrušeno původní pop., ale nově
přidáno arg., je výše zmiňovaný lexém taule. Tentýž proces, který označujeme
jako tzv. argotisation (argotizace), je ale spíše patrný z transformace fam. > arg.
u také již zmiňovaného lexému oseille, jelikož zde dochází k přehodnocení
z diafazického na diastratický příznak, na rozdíl od okazionálního posunu v rámci
diastratie pop. > arg. v případě taule (mimochodem jde o polysémní lexém,
který se hojně vyskytuje v rapových textech, výhradně ve významu „basa, krim,
lapák“).
Opačným směrem se na pomyslné evaluační ose spisovnost – nespisovnost
naopak v PL2017 přesouvají dva jiné lexémy: gonzesse („holka, kočka, mařka“) a tire
(„kára, auto, *fáro“). Tzv. désargotisation (dezargotizace) je tedy reprezentována
transformací arg. > fam. Už mezi 60. a 90. lety ostatně v PL proběhla dezargotizace
u označení slov brique („meloun, melcek; milion starých franků“), fric („prachy, love,
zrní“) a fringues („hadry, ohoz“).
Teoreticky lze do této kategorie řadit také dlouho ignorovaná slova, která
v PL1993 získávají rovnou zkratku fam. jako např. bol („štěstí, klika, štígro“), dingue
(„praštěnej, střelenej, prdlej“) a mec („chlápek, týpek, borec“). Širší derzargotizaci
provedl již dříve PR, a to dvěma různými způsoby. Ve slovníku PR1994 je oproti
PR1967 patrná jak úplná, tak částečná dezargotizace.
163
Úplná dezargotizace, tedy transformace arg. > fam., tehdy proběhla v prvním
mezidobí konkrétně u slov casse („vloupačka, vykrádačka“) a se casser („ztratit se,
vyfičet, padat“), zatímco obě tato slova PL teprve integrovalo do své nomenklatury,
opatřené v PL1993 zkratkou arg.
Novinkou v korpusu PR z 90. let byla tzv. částečná dezargotizace,
čímž označujeme transformaci arg. > arg. fam., tedy ponechání diastratické informace
o argotickém původu slova a přidání diafazického příznaku. Tímto procesem prošlo
v PR v posledních dvou etapách již zmiňované slovo taule, ale ještě předtím,
nejpozději počátkem 90. let, ale také obdobně jako v PL slovo brique. Pod tuto
kategorii lze také řadit v obměněné podobě transformaci pop. > arg. fam. výše
prezentovaného slova portugaise.
Z předchozího je tedy patrné, že jednotlivé typy „s/d příznaků“ nemají v tomto
minikorpusu, natož v celém slovníku stejné zastoupení. Také jejich vzájemný poměr
se za studované půlstoletí značně proměnil, což je patrné především na trojici fam.,
pop. a arg., které Lola-Laurence Devolderová neváhá po obdobné komparační analýze
na substandardním lexiku začínajícím na písmena J a K označit jako „tři vajíčka
ze stejné ošatky“ (trois œufs du même panier; Devolder 2011: 197, viz frazém mettre
tous ses œufs dans un panier = „dát všechny svá vajíčka do jedné ošatky“ ve významu
„vsadit všechno na jednu kartu“). Frapantní je zejména její celkové hodnocení z pozice
rodilého mluvčího: ať už lexikologové přidělí slovu jakoukoli zkratku, na běžného
uživatele je efekt totožný při použití kterékoli z nich, a tudíž „jediné opravdu funkční
rozdělení spočívá v tom, že se tím odliší příznaková hesla od nepříznakových,
spisovné lexikum od nespisovného“ (la seule distinction réellement fonctionnelle
est celle qui oppose les entrées marquees aux non marquees, le lexique standard
au non standard; idem: 206).
164
3.1.5 Záporná expresivita pejorativ a vulgarismů ve slovnících včera a dnes
Nejprve bude předmětem našeho detailnějšího zájmu záporná expresivita
u zkratek injur. / péj. Tyto dvě rozdílné, ale funkčně ekvivalentní zkratky označují
dysfemická, tedy urážlivá a hanlivá slova, souhrnně označovaná latinismem
pejorativa. Slova se vyznačenou zápornou expresitivou, z našeho seznamu konkrétně
slova pédé („buzna, homouš, teplouš“) a dvojice kvazisynonym putain (viz výše)
a pute („kurva, děvka, štětka“) označuje každý ze studovaných slovníků jinou
zkratkou.
Jak již bylo řečeno, PL vyjadřuje zápornou expresivitu pejorativ za pomocí
zkratky injur. < injurieux („hanlivý“, denominalizované z injure = „nadávka“),
která je v předmluvě i s příkladem definována jako: „slovo používané tak, aby ublížilo
nebo poničilo něčí pověst: potvora“ (mot employé pour blesser ou pour nuire
à la réputation de qqn: charognard; PL2017: 30).
Naopak PR používá pro cizince intuitivnější zkratku péj. < péjoratif
(„pejorativní“). Ta je v předmluvě definována jako zkratka pro slova, která jsou:
„používaná s pohrdáním, se zlým úmyslem, aniž by to význam sám o sobě indikoval“
(employée avec mépris, en mauvaise part, sans que le sens l’indique expressément;
PR2017: XXXIV). Tato paradoxní definice ale de facto popírá inherentní zápornou
expresivitu takto přesto označovaných slov.
Přestože Catherine Kerbrat-Orecchioniová uvádí na téma vztahu pejorativ
ke slovníkům slangu a argotu následující tvrzení: „Není náhoda, že argot dobrovolně
přebírá pejorativní výrazy ze standardního jazyka: vyjadřuje tím totiž zásadně
devalorizační vizi světa.“ (ce n’est pas par hasard si l’argot récupère volontiers
les termes péjoratifs de la langue standard: il exprime une vision foncièrement
dévalorisante du monde; Kerbrat-Orecchioni 1999: 84), implikace je v této definici
podle našeho názoru obrácena. Původ většiny pejorativ je opravdu ve starém argotu
nebo v některých z modernějších slangů, slovníky typu DAFP tedy pejorativa zahrnují
165
legitimně a nemůže být tedy řeč o přejímání slov ze standardního jazyka.
Naopak běžná je intruze původních sociolektismů do běžné hovorové mluvy,
zejména stírání záporné expresivity ve zvoláních (např. zvolání putain! je v mnoha
situacích přeložitelné spíše jako „sakra!“, než dysfemičtější „do prdele!“).
Pohled na zkratky slov pédé, putain a pute v tabulce č. 1, jejíž výtah zde níže
pro daná tři slova pro větší přehlednost reprodukujeme a zjednodušujeme, nutí také
k zamyšlení nad opačným pořadím při kombinování zkratek v obou slovnících,
přičemž u péj. v PR došlo patrně při revizi k jednoduché záměně fam. / pop. za péj.
Až na výjimečný případ označení slova pédé v PR jsou u ostatních slov kombinovány
tyto zkratky vždy se zkratkou vulg., což je i novodobá praxe v PL. Připomeňme také,
že závorka s textem souvent injurieux („často hanlivé“), která doprovází zkratku fam.
u slova pédé v PR už od 90. let, zajímavým způsobem upozorňuje na kontextovou
variantu. Tento způsob zápisu pragmatických rysů je ale bohužel ojedinělý.
Tabulka č. 3: Lexémy z minikorpusu se zkratkou injur. / péj.
lexém příznak ve slovníku
Le Petit Larousse
ve vydání z roku
lexém příznak ve slovníku Le Petit Larousse
ve vydání z roku
1969 1993 2017 1969 1993 2017
pédé 0
vulg.
et injur.
pédé pop. fam. (souvent injurieux)
putain pop. putain fam. et vulg.
péj. et vulg.
pute 0 pute pop. et vulg.
Mohlo by se zdát, že zkratky injur. / péj. se bez souvýskytu s vulg. neobejdou,
mnohá jiná hanlivá slova mimo tento minikorpus ale mají jednu samostatnou zkratku
nebo kombinaci s fam. To je například situace u rasistické nadávky négro („negr, černá
huba“), která je označena v PR samostatně stojícím péj. (injure raciste)
(„pej. (rasistická nadávka)“). Většina rasistických nadávek je ale v PR označována
zkratkami fam. et péj. – např. pro hanlivé označení Arabů uvádí PR2017 u hesla
bougnoul zkratky fam, péj. (injure raciste) a u bicot zkratky vielli, fam., péj.
(příznak archaizace přitom nově, ještě v PR1994 jej neuváděl, v PR2009 už ale ano).
166
Ve srovnání s PR je PL je konzervativnější, všechny tyto rasistické nadávky
ignoruje ještě i ve vydání PL2017. Uvádí ale odvozeninu z pédé, slovo pédale
(„teplouš, buzna“) s příznaky très fam. injur. (v PR má příznaky fam. et péj.). Ať už ale
stojí osamoceně nebo v kombinaci s vulg., případně i fam., tato „útočná“ pejorativa
(parole offensante, Guiraud 1975: 31) si ve své významové složce nesou rys agresivity,
který v závislosti na kontextu může, ale nemusí být aktualizován.
V rámci skupinové mluvy obecně platí, že při velké frekvenci užití
se expresivita slova stírá a dochází tak k banalizaci i velmi silných nadávek. Na úrovni
celonárodní, kterou slovníky mají za cíl popisovat, lze také pozorovat postupné
odkrývání dříve tabuizovaných ontotypů, tj. nadávek, v nichž se útočí na intimitu
adresáta či sociotypů a etnotypů, kdy se útočí na jeho sociálně-etnickou příslušnost
(viz Ernotte a Rosier 2003). Svědčí o tom právě kombinace fam. + péj. / injur. u slov
v sérii rasistických nadávek bougnoul, bicot či v sérii hanlivého označení
homosexuálů pédé, pédale v PR. Tentýž slovník ovšem synonymní, a tudíž
potenciálně stejně útočné slovo tapette („buzna, buzíček“), poslední dosud
nezmiňované z našeho minikorpusu, řadí zkratkami fam. et vulg. mezi vulgarismy.
I takto malý vzorek příkladů tedy dokladuje nesourodost v označování
příznaků u kategorie záporně expresivních slov – pejorativ. Zároveň nastoluje otázku
vztahu této kategorie k druhé podskupině se záporně expresivní příznakovostí,
tedy k vulgarismům.
Termín „lidová latina“ se překládá buď jako latin vulgaire nebo jako latin
populaire. Tato dvě synonymní sousloví odkazují sice obě k „lidu“, dnes však mají
ve francouzské lexikografii dva různé významy a dvě různé zkratky pro příznakové
lexikum. Pod zkratkou vulg. se dnes nachází výrazivo obscénního charakteru,
tedy slova odkazující na sexualitu (tzv. pornolalika) či na skatologii (vyměšování,
tzv. koprolalika), která uživatelé vnímají jako sprostá.
167
Z předchozí věty zdůrazňujeme slovo „dnes“, neboť se touto zkratkou označují
slova vyjadřující společenská tabu až v několika posledních dekádách, v dřívějších
dobách byla tato tematika v lingvistice traktována sporadicky. V běžném vnímání
vulgarity pak Catherine Kerbrat Orrechioniová upozorňuje na skutečnost, že:
„…i termíny stylisticky „normální“, které popisují sexuální nebo skatologické jevy,
mají tendenci být vnímány jako „nízké“ tak, že se obsahová devalorizace přenese
na označované.“ (Kerbrat-Orecchioni 1999: 84)85
.
Na příkladech devíti lexémů z našeho minikorpusu, které byly někdy
v průběhu posledních padesáti let označeny zkratkou vulg. samostatně nebo
v kombinaci s jinou alespoň v jednom ze studovaných slovníků (pro větší přehlednost
je z tabulky č. 1 reprodukujeme do zjednodušené tabulky č. 4), je dobře patrná změna
ve frekvenci jejich výskytu ve slovnících PL a PR.
Tabulka č. 4: Lexémy z minikorpusu se zkratkou vulg.
lexém příznak ve slovníku
Le Petit Larousse
ve vydání z roku
lexém příznak ve slovníku
Le Petit Larousse
ve vydání z roku
1969 1993 2017 1969 1993 2017
bite 0 vulg. bite
0 vulg.
se branler 0 VULG. se branler
chier 0 vulg. chier très vulg. fam. et vulg.
gonzesse 0 arg. FAM. gonzesse vulg. fam.
pédé 0 vulg. et injur. pédé pop.
fam. (souvent
injurieux)
pisser fam. très fam. pisser vulg. fam.
putain pop.
vulg. et injur.
putain fam. et vulg. péj. et vulg.
pute
0
pute
pop. et vulg.
tapette vulg. tapette fam. et vulg.
85
V originále: « les termes stylistiquement « normaux » qui désignent des réalités sexuelles ou scatologiques
ont tendance à être perçus comme « bas » dans la mesure où la dévalorisation qui s’attache au contenu finit
par déteindre sur le signifiant. »
168
Nahlédneme-li do metalingvistických komentářů v seznamech zkratek
v různých verzích těchto slovníků, bude patrná i změna definiční. V předmluvě
PR1967 se lze v přehledu zkratek dočíst, že zkratka vulg. pro vulgaire označuje:
„šokující slovo, význam nebo užití (často familier (fam.) nebo populaire (pop.), které nelze
použít mezi slušně vychovanými lidmi, ať už je jejich sociální třída jakákoli.“ (PR1967:
XXX, naše kurzíva)86
.
Na rozdíl od roku 1967 uvádí sice definice v PR1994 upravené znění významu
zkratky vulg. zaměňující slušnost lidí za společenská tabu ve vyšších diskurzních
stylech, stále ale zachovává myšlenku sociálního původu mluvčích (byť kostrbatěji):
„šokující slovo, význam nebo užití, nejčastěji vázané na sexualitu a násilí, které nelze
použít v promluvě usilující o zdvořilost, ať je sociální původ [mluvčího] jakýkoli.“
(PR1994: XXIX)87.
Totéž znění se objevuje i v PR2017. Dodejme pro srovnání, že druhý
ze srovnávaných slovníků, PL2017 definuje vulg. obdobně, ale upřesňuje kromě
pornolalik na rozdíl od PR také koprolalika, čímž respektuje tradiční dvojici
tabuizovaných slov lépe než PR, který na jejich místo dává slovo „násilí“, spadající
spíše do kategorie dysfemismů prezentovaných výše.
Konkrétně tedy v PL2017 čteme u zkratky vulg. nejen odkaz na adjektivum
vulgaire, ale i na adverbium vulgairement s touto definicí a příkladem v závorce:
„označuje slovo odkazující na tabuizovanou realitu, nejčastěji z oblasti sexuality
nebo vyměšování: sračka“ (signale un mot renvoyant à une réalité frappée de tabou,
le plus souvent d'ordre sexuel ou excrémentiel: chiasse; PL2017: 31).
86
V originále: « mot, sens ou emploi choquant (souvent familier (fam.) ou populaire (pop.) qu’on ne peut
employer entre personnes bien élevées, quelle que soit leur classe sociale). »
87
V originále: « mot, sens ou emploi choquant, le plus souvent lié à la sexualité et à la violence, qu’on
ne peut employer dans un discours soucieux de courtoisie, quelle que soit l’origine sociale. »
169
Za povšimnutí stojí ztráta vulgárního příznaku ve prospěch fam. v prvním
mezidobí ve slovníku PR, kterou budeme po vzoru dezargotizace nazývat
devulgarizací. Dochází k ní pouze u dvou frekventovaných slov: gonzesse a pisser,
nikoli např. u obdobně frekventovaného chier. Tam lze ale o určité devulgarizaci
hovořit také, protože lexikografové mezi PR1967 a PR1994 zmírnili sílu vulgarity
alespoň z très vulg. na (fam. +) vulg.
Intenzifikující adverbium très („hodně“) u obou koprolalik, pisser a chier,
má vypovídat o silné expresivitě těchto slov. Nicméně přiřazování tohoto
intenzifikátoru je stejně jako u výše zmiňovaného frekvenčního adverbia „často“
(souvent) příliš řídké a nestabilní (u pisser se v 90. letech přičlenilo k fam. v PL,
naopak PR jej u chier opustilo ve prospěch fam.). V seznamu zkratek obou slovníků
pak navíc není très vulg. ani très fam. explicitně definováno.
Tematicky obscénní, tudíž řazený mezi pornolalika by z pragmatického
hlediska měl být i výraz robert(s) pro označení ženského poprsí. Tento lexém však
dnes oba slovníky řadí mezi fam. Zajímavá nesourodost také panuje u označování
mužského a ženského přirození: zatímco bite má v PR příznak vulg., obdobně
frekventované označení ženského přirození, lexém chatte je označen jako fam. et vulg.
Výše bylo již zmíněno a také to potvrzuje tabulka č. 4, že lexikografové
dlouhou dobu praktikovali selektivní purismus (tabuizaci obscénnosti), kdy byla
většina vulgarismů záměrně opomíjených. Nerodilému mluvčímu tak nezbývalo,
než tato povětšinou velmi stará francouzská slova hledat ve slovnících slangu a argotu.
PR byl v 60. letech otevřen vulgarismům více než PL, poměrem 2:6 v našem
minikorpusu. V 90. letech už je sice poměr vyrovnaný 6:6, ovšem shoda v přidělování
zkratek panuje pouze u tří slov: bite, putain a pute (vulg. + označení pejorativa).
Zbývající dvě slova označuje každý slovník jinak: tapette a chier označuje PR1994
pro jejich širokou kontextualitu a rozšíření jako fam. et vulg., PL1993 volí pouze
zkratku vulg.
170
V posledním sledovaném období je poměr náklonnosti k vulgarismům
dokonce větší 7:6 ve prospěch PL2017, který opožděným zařazením polysémního
a velmi rozšířeného slovesa se branler detabuizuje mužskou onanii, patrně i proto,
aby mohl reflektovat další významy slova (s’en branler de qqch = „srát, kašlat na
něco“).
Diagram č. 1: Pejorativa a vulgarismy v 90. letech ve slovnících PR a PL
Míru shody a rozložení jednotlivých zkratek u slov z minikorpusu souhrnně
prezentujeme v diagramu č. 1, kde kapitálkami označujeme shodné zkratky v obou
slovnících v 90. letech. Do diagramu začleňujeme i koprolalikum pisser, byť nemá
ani v jednom slovníku příznak vulgarismu. Průnik všech tří skupin je prázdný,
neboť tři zkratky za sebou ani v jednom slovníku nejsou přidělovány, patrně převážně
z prostorových důvodů. Lze diskutovat, zda by v některých případech nezjednodušily
orientaci v nepřehledném množství částečných variant, které se nabízí nerodilým
mluvčím k praktickému otestování.
171
3.1.6 Depopularizace oblíbené lidové zkratky pop.
Srovnáním vývoje zkratek u různých monolingvních slovníků francouzštiny
v čase a mezi sebou navzájem na minikorpusu slov poodhalujeme, jak se teoretické
vazby mezi jednotlivými registry substandardního lexika dříve reálně zobrazovaly
a jak se zobrazují dnes jejich uživatelům. Zejména cizojazyční uživatelé, studující
mimo Francii a jiné frankofonní země si cit pro jemné pragmatické nuance
jednotlivých slov vytvářejí méně přirozenými cestami, často právě se slovníkem v ruce
či v mobilu, proto si otázky vztahů mezi zkratkami u příznakového lexika nutně
pokládají. Pro nás, jakožto sociolektologa (francouzsky argotologue) je zajímavý
především vztah jednotlivých příznaků k francouzskému termínu argot, který
se nachází v titulu slovníku argotu, který všechna tato slova zařazuje (DAFP).
Tento vztah budeme po příznacích záporné expresivity (vulgaire a péjoratif
/ injurieux) z předchozí kapitoly řešit detailněji i pro zbývající dva příznaky familier
a populaire. Ty se do češtiny běžně překládají adjektivy „hovorový“ a „lidový“.
Idea jazykové nepropustnosti mezi jednotlivými sociálními třídami je v dnešní
době ve francouzské sociolingvistice sice překonaná, mezi širší odbornou a zejména
neodbornou veřejností ale tento přístup není samozřejmý. Termín français populaire
(„lidová francouzština“) označuje podle Françoise Gadetové:
„zejména nestandardní a stigmatizovaný úzus, kterému společnost nalepuje štítek
lidovosti: a vše, co je hovorové může být bez okolků zaškatulkováno jako lidové, pokud
k tomu mluvčí svolí.“ (Gadet 1992: 27)88
Gadetová také upřesňuje charakteristiky mluvčích, kteří svou mluvu nechají
takto označovat: „dělnická nebo obdobná profese, nižší úroveň vzdělání, městské
prostředí, nižší plat, bez zodpovědné pozice v práci…“ (profession ouvrière
88
V originále: « pour l’essentiel un usage non standard stigmatisé, que le regard social affuble de l’étiquette
de populaire : tout ce qui est familier est susceptible d’être taxé de populaire si le locuteur s’y prête. »
172
ou assimilée, niveau d’études réduit, habitat urbain, salaire peu élevé, niveau
de responsabilités dominé…; Gadet 1992: 26).
Tímto automatizovaným „škatulkováním“ mluvčích podle socio-profesních
kategorií, tzv. CSP (catégories socioprofessionnelles), dochází k jejich permanentní
stigmatizaci, která upevňuje sociální stereotypy dominantních vrstev společnosti.
Ve Francii se nevedou debaty o obecné francouzštině ve vztahu ke spisovnosti jako
je tomu s obecnou češtinou ve vztahu ke spisovné češtině u nás, spisovnost je totiž
v mnoha ohledech vnímána jinak než u nás. Určuje ji především míra pečlivosti
výslovnosti včetně vázání (liaison) a volba specifický syntaktických konstrukcí,
ale samozřejmě i míra adekvátnosti lexikálních prostředků, což je rysem nejméně
odlišným (cf. Sgall a Hronek 2014: 17–18). Širší veřejnost často a s pokryteckým,
nerealistickým nadhledem řeší v návaznosti na didaktické tradice výuky národního
jazyka otázku, zda je užívána „dobrá mluva“ (bien parler), tedy francouzština
kultivovaná (français cultivé, soutenu, soigné) či „špatná mluva“ (mal parler), k níž
se v diskuzích často připojují adjektiva vulgaire i populaire.
Snaha lexikografů definovat obsah pojmu „lidová francouzština“ pomocí
zkratky pop. naráží na lexikální úrovni na praktické problémy výběru, jaké lexikum
lze do této kategorie jednoznačně zahrnout, zejména vzhledem k sociologické kritice
dominantního diskurzu vůči dominovaným (cf. Abecassis 2003). Naopak na úrovni
segmentální a suprasegmentální je používání adjektiva populaire schůdnější, mj. také
proto, že je argumentačně lépe ukotveno (i díky práci Gadetové). Řadí se sem zejména
změna kvality samohlásek, omezené vázání, časté asimilace či změna intonační křivky.
I zde si ale spíše představíme Pařížana dělnické profese z meziválečné a poválečné
doby než jeho moderní multietnickou variantu z předměstského sídliště, kterou
evokuje výše uvedená definice CSP. Transmise stigmatu z faubourgs do cités
(tedy z chudších dělnických částí měst do předměstských sídlišť) je evokována
mnohými dnešními sociolingvisty.
173
Gadetová a Conein jako jedni z prvních upozornili na paralely ve starším
vnímání lidové francouzštiny a dnešním vnímání mluvy předměstské mládeže, kde se
ze strany reprezentantů dominantního diskurzu projektuje tatáž socioekonomická
stigmatizace, jen posunutá v čase a prostoru (Gadet a Conein 1998: 107).
Zvrácení tohoto patového stavu v pojmové náplni sousloví „lidová
francouzština“ je tedy jedním z hlavních úkolů moderní francouzské sociolingvistiky,
kterou může vést aktivní kritikou a osvětou (viz metoda recherche-action v kap. 1.1.2).
Představy zakonzervování národního jazyka v sociálně podmíněných úrovních
(niveaux) byly natolik kritizovány, že v posledních dekádách našly odezvu i ve
změnách lexikografického označování příznakovosti, což dokladuje postupné
vytěsňování zkratky pop. z výkladových slovníků PR a PL ve prospěch fam., jak bylo
demonstrováno výše v 3.1.4. Lexikografická praxe sleduje vývoj diskusí
sociolingvistů samozřejmě se značným zpožděním a k přepracovávání zkratek dochází
nárazově a s mnohými opomenutími.
Na vzorku padesáti lexémů z našeho minikorpusu v tabulce č. 1 je patrné
nahrazování příznaku pop. progresivnějším fam., kdy ne nejprve více aktivní Le Petit
Robert v 90. letech (změnu provedl 30krát), s větší dynamikou a důsledností
pak Le Petit Larousse (v 90. letech 11krát, do roku 2017 všechny zbývající). Tento
proces po vzoru zavedených termínů dezargotizace a devulgarizace budeme označovat
jako depopularizace, což souběžně znamená ztrátu příznaku lidovosti a ztrátu
popularity zkratky pop. Do tabulky č. 5 reprodukujeme zjednodušený výňatek
z detailní tabulky č. 1 tak, aby bylo zřejmé, v čem se oba slovníky ve třech
studovaných dekádách při přidělování těchto zkratek shodují (totální shodu vyjadřuje
3. sloupec první série, shodu zkratek mez PL a PR v 90. letech pak kapitálky u lexémů).
Do tabulky znovu nezahrnujeme lexémy pédé, putain, pute a tapette, které byly
komentovány v předchozích tabulkách, aby jejich kombinované značky textově
nezahltily obsah tabulky.
174
Tabulka č. 5: Depopularizace zkratky pop.
Kategorie změn (60. léta > 90. léta > 2017)
pop. > fam. > fam. v PR
POZDĚJI v PL SOUBĚŽNĚ
v PL
pop. > fam.
> fam.
ČÁSTEČNĚ
SOUBĚŽNĚ
v PL
0 > fam.
> fam.
ODLIŠNÁ
1. ETAPA
v PL
arg. > fam.
> fam.
ODLIŠNÁ
3. ETAPA
v PL
pop. > fam.
> arg.
0 > pop.
> fam.
pop. > pop.
> fam.
3 10 11 3 2 1
robert(s)
tif(s)
se tirer
becter/becqueter
froc
godasse
grolle
gueule
pinard
pognon
se saper
tarin
tronche
BAGNOLE
SE BARRER
BIDE
BOSSER
BOUFFER
CAÏD
CINGLÉ
ENGUEULER
FLIC
FRANGIN
PIF
BOL
DINGUE
MEC
FRIC
FRINGUES
OSEILLE
pop. > pop. > fam. v PR pop. > pop. > pop. v PR
0 > fam. > fam. v PL pop. > pop. > fam. v PL
1 1
pompe SE TAILLER
pop. > arg. fam.
> arg. fam. v PR
pop. > pop. et vieilli
> pop. et vieilli v PR
arg. > arg. >
arg. fam. v PR
0 > pop. > fam. v PL pop. > pop. > fam. v PL pop. > pop. > arg. v PL
1 1 1
portugaise turbin taule
Komplikovanost této podtabulky koresponduje s bouřlivým vývojem, kterým
zkratka pop. v posledním půlstoletí ve slovnících PR a PL prošla. Množství lexémů,
které obsahuje – celkem 35 – poukazuje na to, jak byla dříve populární. Vezmeme-li
v potaz také vynechaná slova s kombinovanými zkratkami, bylo kdy zkratkou pop.
označeno 39 lexémů z 50 studovaných, tj. 78 % celého minikorpusu.
175
Slova s vysokou frekvencí výskytu v mediálně známých dílech z období
starého, tedy předválečného argotu, například v detektivkách Georgese Simenona,
filmy s Jeanem Gabinem atd., mohly ještě na začátku 90. let evokovat „lidovou
francouzštinu“ a tudíž i motivovat lexikografy k označování nově (dodatečně)
zařazovaných substandardních slov zkratkou pop. (viz 1. sloupec první série a níže
portugaise), případně takto označeným slovům ponechávat pop. i nadále (v roce 2017
už pouze v PR u lexémů turbin, se tailler).
Prohlédneme-li si příznaky v našem minikorpusu v 60. letech, bylo označeno
zkratkou pop.26 slov ze 33 (tj. 79 %) v PL a v PR pak 37 slov ze 48 (tj. 77 %).
V desadesátých letech jsou tytéž poměry 35 % (17 lexémů) v PL a pouhých 6 % v PR
(3 lexémy), nemluvě o vydáních s vročením 2017, 0 % pro PL a 4 % pro PR. Tento
strmý pokles frekvence zkratky pop. odráží ztrátu její konkurenceschopnosti v obou
studovaných slovnících a dominanci progresivní zkratky fam., která je z hlediska
sociolingvistického méně kontroverzní.
Depopularizací zkratky pop. tedy od 60. let do roku 2017 prošlo 100 % z nich
v PL a situace není o moc lepší v PR, kde jsou z minikorpusu označena jako pop.
už jen dva poslední relikty (z toho jeden – turbin – navíc jako archaismus). Zdá se tedy,
že tato zkratka dnes už ve slovnících jen dožívá. Podle metalexikografického
srovnávacího korpusu DiCo zahrnujícího všechna nově zařazená slova v obou
studovaných slovnících, byla zkratkou pop. označena pouhá čtyři nově zařazená hesla
v PR a žádné v PL mezi lety 1997-2012 (viz 3.2 zde níže). Vydavatelství Larousse
tedy dohnalo a později i předehnalo vydavatelství Le Robert v systematickém
vytěsňování zkratky pop., která bude patrně nadále přežívat už jen jako lexikografická
fosílie.
176
3.1.7 Resémantizace hovorové zkratky fam. a revitalizace arg.
v kombinované variantě arg. fam.
Převzetí role populární značky pro příznakové lexikum (pop. > fam.) provázela
nejen změna v chápání diastratických úrovní (niveaux) ve prospěch diafazických
registrů (registres, viz výše 3.1.1), ale současně s tím i resémantizace zkratky fam.
Zatímco v 60. letech tuto zkratku neslo pouze koprolalikum pisser v PL a pornolalikum
putain v PR, dnes se zdá, že tento stylový příznak lze přiřadit na všechna substandardní
slova, která splňují kritérium vysoké frekvence užívání mezi mluvčími a kritérium
revizní (tj. aby jim byla při revizích vůbec věnována pozornost, což lze pouze
odhadovat – viz se tailler v PR).
Za pozornost však stojí i výše zmiňovaná dezargotizace: zatímco v PL přechází
z arg. do neutrálního fam. slova brique, fric a fringues v prvním mezidobí a gonzesse
a tire ve druhém, v PR tentýž přechod prodělávají hned v prvním mezidobí pouze slova
casse a se casser. Přechod ve směru arg. > pop. v našem korpusu není patrný, byť byl
v historii francouzské lexikografie velmi běžný (viz Červenková 2002). Zde si znovu
připomeňme definici z PR u zkratky pop., kde se tvrdí, že jde o slova „často ze starého
argotu, který se rozšířil“. Totéž je splněno ale i v případě zkratky fam. Aby ale PR
odůvodnil existenci pop. a její odlišnost vůči fam., přidává na konec definice u pop.
závorku: „(odlišovat od fam., která se týká komunikační situace)“ (viz výše v 3.1.4).
Obdobný dovětek lze najít v PR i na konci definice fam., která je jako zkratka
pro adjektivum familier v PR2017 definována následovně:
„použití v mluvené řeči i v psaném projevu každodenního jazyka: konverzace atd.,
ale nepoužilo by se při formálních příležitostech; týká se diskurzní situace a ne sociální
příslušnosti, na rozdíl od POPULAIRE → POP.“ (PR2017: XXXIII)89
89
V originále: « usage parlé et même écrit de la langue quotidienne: conversation etc., mais ne s’emploierait
pas dans les circonstances solennelles; concerne la situation de discours et non l’appartenance sociale,
à la différence de POPULAIRE → POP. »
177
Dezargotizaci i depopularizaci ale svérázně a vcelku elegantně vyřešilo
nakladatelství Le Robert, a to zavedením nové kombinované značky arg. fam.
Definována je jako zkratka pro označení: „slova ze sociolektu rozšířeného
do hovorové mluvy“ (mot d’argot passé dans le langage familier; PR2017: XXXI),
což odpovídá definici obecného slangu.
V našem minikorpusu tuto novou a progresivní kombinovanou zkratku
pro příznakové lexikum získala v PR v prvním mezidobí slova brique a portugaise,
ve druhém ještě lexém taule. Zajímavý je nejen fakt, že se tak nestalo pro casse
a se cassser, která mají také svůj původ ve starém argotu a tedy prošly stejnou
dezargotizací (revize tedy není důsledná), ale zejména to, že u slova portugaise byl
nahrazen touto zkratkou příznak pop., což bude patrně řešení i pro jiná slova, u kterých
lexikografové z tohoto vydavatelství nebudou chtít rezignovat na označení
sociolektálního původu.
Vrátíme-li se ale k metodě získání našeho minikorpusu, k podmínce existence
hesla v DAFP2010, je namístě debata o tom, zda by arg. fam. nemělo získat všech 37
slov, která jsou dnes v PR označena příznakem fam. Samozřejmě je utopická pouhá
představa zpětné revize, aby získala doplňující informaci o tom, že kdysi patřila
do sociolektu.
V úvodní prezentaci minikorpusu bylo uvedeno, že vybrané lexémy měly
u zkoumané francouzské mládeže na učilištích v Paříži a v Yzeure povětšinou vysokou
frekvenci. Slůvko „povětšinou“ bylo použito záměrně. Do korpusu byla totiž zařazena
navíc i slova s malým (tire, turbin) a nulovým (châsse a esgourde) výskytem
v dotaznících (která se ale objevila v polořízených rozhovorech). Zařazena byla
z důvodu ověření hypotézy, že přidělováním „s/d příznaků“ se upozadí otázka dobové
příznakovost. Tato čtyři slova v našem výzkumu vykazovala známky archaičnosti.
Jedině však slovo turbin je v PR označeno už v 90. letech jako zastaralé (přičemž
v obou slovnících tehdy ještě shodně jako pop.).
178
Opomineme-li dezargotizaci slova tire v PL v druhém mezidobí, mají tyto
argotické archaismy z našeho výzkumu ve slovnících příznak arg. v 90. letech i v roce
2017. Toto zjištění ale řadí arg. po bok lexikografické fosílie pop., tedy spíše
do kategorie dobových příznaků.
Tabulka č. 6: Proměny zkratky arg.
lexém
příznak ve slovníku
Le Petit Larousse
ve vydání z roku
lexém
příznak ve slovníku
Le Petit Robert
ve vydání z roku
1969 1993 2017 1967 1994 2017
brique arg. fam. brique arg. arg. fam.
CASSE arg. casse
arg. fam.
SE CASSER
0
arg. se casser
CHÂSSE CHÂSSES arg.
ESGOURDE arg. ESGOURDE
fric
arg. fam.
fric
pop. fam.
fringues fringues
gonzesse 0 arg. fam.. gonzesse vulg.
fam..
OSEILLE pop. fam. arg. oseille pop.
portugaise 0 pop. fam. portugaise pop. arg. fam.
TAULE pop. arg. taule arg. arg. fam.
tire arg. fam. TIRE arg.
Tabulka č. 6 zobrazuje jednak dezagotizovaná slova z minikorpusu,
tak i argotizovaná slova a konstatní argotismy (lexémy obou posledně jmenovaných
kategorií vyznačujeme kapitálkami). Vzorek šesti slov s novodobým příznakem arg.
v PL a tří slov v PR (resp. šesti, počítaje arg. fam., tedy částečně dezargotizovaná
slova, která označujeme kurzívou) je jistě značně nereprezentativní, přesto lze i zde
pozorovat tutéž nesourodost v označování příznaků jako u ostatních analyzovaných
zkratek substandardního lexika, z čehož plyne tentýž chaos pro nerodilého mluvčího.
Fam., pop. a arg. jsou v opravdu „tři vajíčka ze stejné ošatky“, jak proklamovala
Devolderová (viz výše v kap. 3.1.4), vezmeme-li v potaz rozdíly v přidělování zkratek
mezi slovníky u stejných lexémů v totožných časových údobích.
Francouzská nespisovná slovní zásoba stála ještě v 60. letech 20. století, kdy
začínáme sledovat přidělování zkratek „s/d příznaků“ v PL a PR na periférii zájmu
179
lingvistů. Mnohé výrazy byly dlouhou dobu společensky tabuizované a tato situace se
promítala do lexikografické praxe. Na vzorku 50 lexémů ve třech generacích slovníků
těchto dvou kontinuálně reeditovaných řad bylo možné pozorovat, jak se vyvíjel
přístup k zaznamenávání negativní expresivity u pejorativ a vulgarismů a jak se
posunuly hranice mezi chápáním příznaků argotique, populaire a familier. Dominující
funkční aspekty při přidělování zkratek příznakovému lexiku v PL a PR schematizuje
diagram č. 2, ve kterém nebereme v potaz vývoj od 90. let do roku 2017 (zde by pop.
z diagramu vymizelo a fam. se posunulo frekvenčně více vpravo).
Diagram č. 2: Proměny forem a frekvencí zkratek mezi 60. a 90. lety 20. století
Závěrem lze tedy konstatovat, že lexikografické týmy obou slovníků mají
snahu substandardní lexikum revidovat a přihlížet především ke stylově-frekvenčnímu
hledisku. Za pomoci nově přidělované kombinované značky arg. fam. přitom PR dává
signál, že nehodlá rezignovat na označování sociolektálního původu (bohužel zatím
jen několika málo) slov. Ve francouzské lexikografii se tak odráží nejen synchronní
dynamika jazyka, ale i změna náhledu na stratifikaci národního jazyka, která se udála
v souladu s rozvojem sociolingvistiky.
180
3.2 Od metalexikografie k metasociolektografii a lexikometrii:
neologie ve slovnících a v korpusu rapových textů
Práce s výkladovými slovníky francouzštiny je činnost téměř každodenní
pro učitele, překladatele či vědce, zejména pokud francouzština není jejich rodným
jazykem. Tato práce vyžaduje důvěru ve kvalitu užívaného slovníku a v aktuálnost
v něm obsažených hesel a jejich výkladu. Co se spisovné slovní zásoby týče, slovníky
těmto kritériím povětšinou dostojí. Naopak substandardní lexikum je ve všeobecných,
nespecializovaných slovnících zachycováno jen nedůsledně. Může za to dynamika
lexikálních inovací i teritoriální a sociálně-generační variabilita lexika, které je v české
i francouzské lexikografické tradici označováno shodně jako příznakové (marqué).
Pro nakladatelské záměry je periferní slovní zásoba až druhořadá, a proto autoři
do jednodílných slovníků zařazují sociálně příznaková slova jen sporadicky,
spíše podle volného místa v daném svazku než podle frekvenčního hlediska,
jak dokládají detailní Martinezovy studie (Martinez 2009). Marginální slovní zásobu
je tedy nutné hledat v koncentrované podobě jinde, ve specializovaných slovnících
sociolektů, přičemž tato sociolektografická díla vzbuzují u uživatelů obvykle menší
důvěru než klasické referenční slovníky a častěji si uživatelé také dovolí kritiku jejich
obsahové stránky. Děje se to pravděpodobně proto, že toto specifické odvětví
lexikografie postrádá pokročilejší metodický aparát, jak bude demonstrováno níže
v této studii, která byla provedena ve spolupráci s Camillem Martinezem (tiskem
Martinez a Podhorná-Polická 2014).
Tato druhá praktická studie ze sociolexikologie si klade za cíl ověřování
postupů, jakými se do francouzských referenčních slovníků zařazují nové
substandardní výrazy. Dále si pokládáme otázku, zda lze skrze korpusy a frekvenční
hledisko ověřit „úplnost“ slovníku, tedy zda mezi substandardními hesly toho kterého
slovníku nejsou opomenuta obzvlášť široce rozšířená slova. Zároveň se zaměříme
na výtky adresované z řad vědců tvůrcům slovníků, především pak na podobnosti mezi
kritikou metalexikografickou a metasociolektografickou.
181
3.2.1 Nová hesla ve všeobecných referenčních slovnících: lexikální inovace,
nebo renovace?
Hapaxy neboli ojedinělé výskyty výrazů v textových či mluvených korpusech
(z latinského hapax legomena) bývají často považovány za pouhé stylizační prostředky
vycházející z idiolektů jazykově kreativních jedinců. Z některých takovýchto hapaxů
se ale mohou stát tzv. rezolektální slova (viz výše 2.5), která najdou uplatnění
v neotřelém výrazivu skupin. Mají-li potenciál se šířit k dalším uživatelům, tedy
difundovat do společnosti a lexikalizovat se, tedy ustalovat svou formu i význam,
vznikají po různě dlouhém čase tzv. neologičtí kandidáti na slovníkové zaznamenání.
Jejich difuze může být sice rychlá, přesto nemusí být slovo lexikografy zachyceno
vůbec nebo mu nepřikládají váhu (jeví se jim jako hapax) a tedy jeho slovníkové
zařazení se odehraje se zpožděním, obvykle až dávno poté, co ztratí příznak novosti
u většiny uživatelů.
Právě na absenci vazby mezi neologismem a zařazením do všeobecných
monolingvních slovníků upozorňuje Jean-François Sablayrolles:
„Slova neztrácí svou neologicitu tím, že byla zařazena do slovníku, ale také toto tvrzení
můžeme obrátit: slova vstupují do slovníku, protože už nejsou neologismy.“ (Sablayrolles
2000: 181)90
Je-li tedy vztah neologie a slovníkové fixace arbitrární a obezřetnost
lexikografů v otázce módních trendů, ze zkušenosti spíše pomíjivých, natolik velká,
že pro většinu neologismů v době jejich mediálního třesku (viz výše kap. 2.5)
není ve všeobecných výkladových slovnících místo, bylo by patrně záhodné se ptát,
jaké předpoklady pro zařazení do slovníku má slovo, které je neologickým
kandidátem.
90
V originále: « Les mots ne sont pas non-néologiques parce qu’ils sont dans le dictionnaire, mais on peut
renverser la proposition : les mots entrent dans le dictionnaire parce qu’ils ne sont plus néologiques. »
182
Na příkladě difuzních trajektorií několika sociolektismů se Marc Sourdot
snažil postihnout faktory ovlivňující „neologické cesty“ těchto slov. Ve svém článku
uveřejněném v časopise La linguistique (Sourdot 1998) definoval kritéria,
která favorizují přechod sociolektismů ze stadia hapaxu do širšího úzu a zejména
pak do všeobecných slovníků. Sourdot nazývá tento svazek kritérií jako „4B“, kdy tato
čtyři „béčka“ odpovídají iniciálám ve slovech besoin („potřebnost“), brièveté
(„stručnost“), beauté („krása, líbivost“) a bienséance („slušnost“; Sourdot 1998: 66).
Sourdot dává na první místo besoin, tedy reálnou potřebu nově pojmenovávat
v sociálních interakcích, zejména ale čtvrtá podmínka slušnosti, tedy absence
obscénních rysů, se jeví jako velmi frekventovaná bariéra pro vstup do slovníku.
Konkrétně uvádí příklad adjektiva couillu („odvážný, drzý“, odvozené z couilles
= „koule, varlata“), které v té době referenční slovníky i přes široké rozšíření
ignorovaly. Dodejme, že Larousse zařadil toto slovo do PL2000 s označením très fam.
a Le Robert až o osm let později PR2008 s toutéž zkratkou.
Přihlédneme-li k dynamičnosti a neostrosti hranic mezi jednotlivými
kategoriemi nespisovného jazyka a vezmeme-li v potaz subjektivitu lexikografů
při přidělování příznaků nově zařazovaným slovům a celkovou proměnlivost
„stylistických / diastratických příznaků“ („s/d příznaky, viz výše Corbin 1989)
v čase a v závislosti na interních přístupech jednotlivých vydavatelství (viz výše
kap. 3.1), je pokus o kvantitativní potvzení Sourdotovy poetizující hypotézy reálnou
výzvou. Aby mohlo být dosaženo cílů, které si navíc v úvodu této kapitoly klademe,
bude nutné zkřížit metodologické postupy a provést komparativní analýzu
tří francouzských korpusů:
1) korpusu lexikálních jednotek nově přidaných do všeobecných referenčních
slovníků francouzštiny, tj. výkladových slovníků s největší základnou
uživatelů (korpus DiCo),
2) korpusu slangismů a argotismů sestaveného ze slovníků sociolektů,
3) korpusu zaměřujícího se na neologismy, se kterými se identifikuje předměstská
mládež (korpus RapCor).
183
První zkoumaný korpus pod názvem DiCo dal k dispozici pro společné analýzy
kolega Camille Martinez ve formě rozsáhlé databáze v programu Microsoft Access.91
Reálný stav slovníků z hlediska typu a rychlosti zařazování nových hesel tak můžeme
porovnat se Sourdotovými kritérii a s výše uváděným „neologickým paradoxem“,
který popisuje Sablayrolles.
Východiskem pro tvorbu korpusu v momentě provádění této studie, tj. v červnu
2012, se stalo 34 slovníků největších francouzských slovníkových nakladatelství.
Konkrétně se jednalo o 16 ročníků slovníku Le Petit Larousse (dále PL) vydávaných
každoročně v období od roku 1997 do 2012 (data vročení, reálná vydání 1996–2011,
viz výše v kap. 3.1 tzv. millésimes) a také 16 ročníků slovníku Le Petit Robert
(dále PR) z téhož období. Dále pak databáze obsahovala komparaci dvou posledních
ročníků slovníku Francouzské akademie (Dictionnaire de l’Académie française,
předposlední vydání z let 1932–1935, dále DAF8, komparované s excerpcí z DAF9
1992–2000 od A po písmeno F).
Jak již bylo řečeno výše, Martinez od roku 2006 každoročně prochází stránku
po stránce a manuálně excerpuje všechny změny mezi předchozím a následujícím
vydáním daných slovníkových řad. Takto zaznamenal přibližně 14 000 nově
zařazených hesel a kolem 6 000 vyřazených hesel, navíc mnoho dalších informací,
které se týkají zejména pravopisných změn (podrobněji Martinez 2009).
Vraťme se ale ke zmíněnému neologickému paradoxu ze Sablayrollesovy
citace na konkrétním případě slov nově zařazených do slovníků PR. Analýzou svého
korpusu došel kolega Martinez k závěru, že reaktivita PR vůči zařazování plošně
rozšířených neologismů je vcelku malá. Značně ji totiž snížena tzv. rattrapages
(„dodatečnými záchyty“), tedy zařazováním slov, která ve slovníku ve starších
vydáních z různých důvodů chyběla.
91
Ve zjednodušené formě je možné lexikální jednotky z korpusu DiCo nalézt i na internetu,
viz: http://orthogrenoble.net/mots-nouveaux-dictionnaires/.
184
Pomocí rozdílu mezi datem zařazení slova do slovníku a datem prvního
zaznamenání užití slova dochází Martinez k závěru, že průměrné „stáří“ nově
zařazovaných slov do PR je kolem 70 let. Podotkněme, že informace o datu prvního
zaznamenání lexikografy naopak chybí ve slovnících PL, proto jej z hlediska
rattrapages nelze zkoumat.
Toto průměrné „stáří“ nově zařazených slov z řady slovníků PR vydaných mezi
lety 1997 a 2012 je ale třeba ještě usouvztažnit. Jemnější segmentací zkoumaného
období do tří časově ohraničených subkategorií, které odpovídají třem dílčím
charakteristikám interního lexikografického programu v nakladatelství Le Robert,
lze rozpoznat, že se PR v letech 1998 až 2006 nejprve otevírá neologismům
a průměrné stáří takovýchto nových hesel se v této první etapě pohybuje mezi 40 a 60
roky. Do edic 2007 a 2008 bylo naopak nově zařazeno velké množství slov užívaných
ve frankofonním světě i v různých regionech Francie, z nichž některá byla velice
stará – průměrné stáří nových hesel v tomto období je tedy 110 až 120 let. A konečně
v období 2009–2012 bylo zařazeno technické výrazivo z různých specializovaných
technolektů, přičemž průměrný věk takových „novinek“ se pohybuje mezi 80 a 90 lety.
Jak je tedy patrné z této etapizace, průměrné stáří nových hesel zůstává
relativně vysoké, a to i přesto, že některá slova vstupují do slovníků pouze několik
roků po zachycení prvního výskytu slovníkáři. Jako příklad uveďme slovo malbouffe
(kompozitum z formantů „špatný + žrádlo“, označuje „neekologické a potenciálně
nebezpečné potraviny“), jehož první zachycení datuje PR do roku 1999. Do téhož
slovníku vstoupilo jako samostatné heslo už v ročníku 2001 (který ale vyšel už v roce
2000), tedy de facto o pouhý rok později (pro širší a detailnější exemplifikaci
rattrapages, viz Sablayrolles 2011: 93).
185
3.2.2 „S/d příznaky“ v komparaci korpusů všeobecných slovníků
Tři výše uvedené fáze v nakladatelském plánování při vkládání nových hesel
do slovníku PR mají paralelu i na úrovni substandardního lexika (viz níže graf č. 2).
Slova nespisovná, zejména pak ta s příznakem fam. (český ekvivalent by byl nejspíše
hovor., ale také expr.), vstupují do tohoto slovníku nejmasivněji v ročnících 2007
a 2008. Nesouvisí to ani tak se změnou přístupu k lexikálním inovacím, jako spíše
s obecně vyšším počtem nově zařazených hesel v těchto dvou ročnících.
Graf č. 2: Rozložení zkratek „s/d příznaků“ u 218 nových hesel ve slovnících
PR1997–PR2012
Pro většinu jazykovědců zkoumajících sociolekty je Le Petit Robert považován
za slovník s dlouhodobě nejcitlivějším přístupem k sociolektům a k dynamice
obecného slangu. O tom svědčí mj. zavedení kombinované zkratky arg. fam., častější
integrace slov z obecného slangu mládeže s označením langage des jeunes – viz např.
heslo cool atd.
186
K tomuto pozitivnímu evaluování PR se často také připojuje autorita Alaina
Reye, kterého sociolektologové znají jako spoluautora „Slovníku nekonveční
francouzštiny“ (DFNC, Cellard a Rey 1980, viz výše 3.1.3). Srovnáme-li
ale PR s obdobnou řadou PL patnácti ročníků vydaných v období 1997–2012
nebo s posledním slovníkem DAF, zaslouží si PR opravdu tuto výsadní pozici?
Ve všech těchto slovnících je substandardní lexikum označováno zkratkami
vztahujícími se k diastratické variantnosti jazyka: arg. = argotique, tj. původem
z argotu, myšleno především ze starého předválečného argotu, pop. = populaire,
tj. původem z lidové mluvy. Může se vztahovat také k variantnosti diafázické: fam.
= familier, tj. hovorové, plais. = plaisant (v PR) nebo par plais. = par plaisanterie
(v PL), tj. žertovné nebo žertem. Můžeme sem také částečně zařadit příznaky
související se slušným vyjadřováním (vulg. = vulgaire, tj. vulgární, triv. = trivial
(pouze v DAF), tj. obscénní a péj. = pejoratif, tj. obhroublé a nakonec terme d’injure
(v PR), injur. = injurieux (v PL), tj. nadávka, urážlivé). Ponechejme stranou debatu
o významovém obsahu těchto příznaků a o logičnosti v jejich přičleňování
k jednotlivým slovům (o tom ostatně již byla řeč výše v kap. 3.1.4–7).
Příznakovost zaznamenávaná zkratkou plais. / par plais. je do tohoto výčtu
zařazena s ohledem na Corbinův přístup, jelikož se jedná o příznak stylistický.
Stejně tak by se teoreticky dalo zařadit pod „s“ příznaky např. iron. („ironicky“),
což ale nelze považovat za nutně substandardní rovinu, proto se k této specifické
zkratce vyjadřovat nebudeme.
Do tabulky č. 7 shrnujeme počty nově přidaných hesel do PR, PL mezi ročníky
1997 a 2012 a mezi DAF8 DAF9 po písmeno F včetně, které obsahují výše uvedené
příznakové značky, případně jejich subvarianty. Kombinované zkratky typu arg. fam.
či arg. scol. a budou prozatím započítány pod značku arg. (detailněji budou
analyzovány v další kapitole, proto řádek podbarvujeme), stejně tak nebude
vyčleňován intenzifikátor très (používaný před fam. a vulg.).
187
Tabulka č. 7: Nová hesla s příznaky s/d (zařazená do PL nebo PR mezi lety 1997
a 2012 a nová hesla z 9. edice DAF po písmeno F včetně)
Zkratka PL PR
DAF9
→ po písmeno F
fam. 309 84,4 % 186 85,3 % 273 46,8 %
arg. 19 5,2 % 14 6,4 % 47 8,1 %
péj. 29 7, 9 % 692
2,8 % 68 11,7 %
vulg. 2 0,5 % 4 1,8 % 19 3,3 %
pop. 0 0 % 4 1,8 % 166 28,5 %
plais. / par plais. 7 1,9 % 3 1,4 % 2 0,3 %
terme d’injure / injur. 0 0 % 1 0,5 % 0 0 %
triv. 0 0 % 0 0 % 8 1,4 %
SUMA 366 100 % 218 100 % 583 100 %
I když se na první pohled celkový počet substandardních jednotek nově
začleněných do nomenklatury toho kterého slovníku liší, v relativních číslech jsou
poměry příznakových značek z výčtu u slovníků PR a PL srovnatelné.
Zkratka fam. mezi novými hesly s označeným s/d příznakem převládá ve všech
slovnících, zatímco počet nových slov označených zkratkou arg., je u PL a PR vcelku
nízký, v průměru je nově začleňován cca jeden lexém ročně.
Dále z tabulky vyplývá, že od příznakové značky pop. bylo v PL od roku 1997
upuštěno zcela, neboť od tohoto data nebylo žádné nové heslo takto označkováno
(což potvrzuje závěry z kap. 3.1 výše), zatímco autoři PR je použili u čtyř nově
začleněných lexémů. Konkrétně bylo v roce 2007 nově začleněno sloveso tiser
92
Z toho tři slova obsahují kombinované značky: rebeu („Arab,-ka, Arabáč“) a blablater („žvanit,
blábolit“) jsou označena jako fam., péj. a kanadianismus guidoune („coura, šlapka“) jako péj., vulg.
188
(„chlastat, ožrat se“), v roce 2009 se jednalo o slova: 2. fion („řiť, anál“)93
, a wesh
(„Máš se?; Co je?“) a konečně v roce 2010 o coufle („chyba, průser“),
V rozsáhlém slovníku DAF9, kde je počet nově zařazených hesel podstatně
větší než u jednosvazkových slovníků PR a PL, jsou poměry mezi uváděním příznaků
odlišné. Značka pop. je přidělována velmi často, čímž konkuruje značce fam.,
a používá se tu také specifické označení triv. pro trivialement („hrubě“).
93
Čísla před některými lexémy odpovídají číslu významu, pod kterým je v případě homografických
hesel uvedeno v daném slovníku.
189
3.2.3 Přidělování zkratky arg. ve všeobecných slovnících
Sociolektismy, jak interslangismy, slangismy různých zájmových skupin,
tak slova původem ze starého argotu, jsou ve francouzské jazykovědě shodně
označována termínem argot (pouze s přívlastkem upřesňujícím jeho rozsah a to ještě
nesystematicky). Jakožto objekty nehodné spisovného projevu byly dlouhou dobu
stavěny na okraj zájmu lexikografů, kteří je podle platné celospolečenské normy
nezařazovali do slovníků.
Začleňování argotismů a obecně všech slov s příznaky s/d do referenčních
slovníků reflektuje zásadní sociokulturní změny ve francouzské společnosti i v širší
frankofonii, což ostatně dokládají výsledky kapitoly 3.1 pro PL a PR.
Z dlouhodobějšího diachronního hlediska je nejzajímavější vývoj této změny
pro slovník DAF, neboť v něm dochází postupně k přesně opačnému trendu, než který
při prvním vydání slovníku v roce 1694 deklamovali jeho autoři:
„co se týče násilných slov nebo těch, která uráží cudnost, nezačleňili jsme je do slovníku,
protože počestní lidé se jim ve svých promluvách vyhýbají“ (DAF1 1694: IV)94
.
S uvolněním společenských norem (zejména na konci 60. let 20. století)
se však situace začala rychle měnit, zmírnila se tabuizace slov obsahujících
koprolalické či pornolalické formanty či sémy (viz výše případ adjektiva couillu,e)
a sociolektismy byly do všeobecných slovníků postupně zařazovány.
Moderní argotologie (ve Francii jde o zavedený název disciplíny, česky spíše
sociolektologie) definuje argot z funkční perspektivy mnohem šířeji, než bývá klasicky
vnímán, tj. jakožto nesrozumitelný jazyk kriminálníků a společenské spodiny
s prvořadou funkcí zatajení obsahu promluvy nezasvěceným do skupinové normy.
94
V originále: « Quant aux termes d’emportement ou qui blessent la Pudeur, on ne les a point admis dans
le Dictionnaire, parce que les honestes gens évitent de les employer dans leurs discours: »
190
Nesoulad mezi chápáním termínu argot jazykovědci a nelingvisty
ve frankofonním jazykovém prostoru (viz Podhorná 2005) víří také polemika nad
důvody vzniku a zejména přetrvávání příznakové značky arg. ve všeobecných
referenčních slovnících. Samotná kryptická funkce snad kdysi argot z pozice
dominantního diskurzu mohla definovat, v lexikografické praxi je však přinejmenším
paradoxní ji uvádět. Zachycuje-li se totiž sociálně příznaková mluva do slovníků,
jde o proces dekódování, ovšem do slovníků, zejména těch všeobecných, se začleňují
pouze slova s velkou mírou rozšíření mezi uživateli, tedy slova, která svou krypticitu
již dávno ztratila. Proto je tato debata o užívání a prožívání termínu argot
ve francouzském prostředí orientována spíše diachronicky a ne funkčně (kryptoludická
a identitární funkce dnešního argotu), jak by si představovali stoupenci
moderní argotologie, jejíž zakladatelé v 80. letech ( laboratoř CARGO Centre
d’argotologie na pařížské Sorbonně od roku 1986) byli povětšinou žáky Andrého
Martineta.
Otevření výkladových slovníků různým typům slov, jimž byl vstup dříve
zapovězen (nejedná se jen o sociolektismy, ale také technické a dialektové výrazivo),
je také známkou programové změny v lexikografickém plánování, tedy otevírání
se uživatelským potřebám a také výsledkem adaptací těchto slovníků na změny
ve společnosti (tvorba elektronických databází slovníkových hesel bez omezení
papírového formátu). V tomto směru mají konkurenční PR a PL náskok před DAF,
jehož 9. vydání není stále dokončeno.
Podíváme-li se detailněji na oněch přibližně 80 nových hesel se zkratkou arg.,
která byla začleněna do PR či do PL od roku 1997 nebo do devátého vydání DAF
(viz tabulka č. 7 výše), je možné tato hesla dále dělit do tří podkategorií:
a) slova s jednoduchou značkou arg.,
b) slova s kombinovanou značkou arg. fam. (ta se vyskytuje pouze v PR, kde
je definována jako „slova původem z argotu, která se rozšířila
do hovorové mluvy“, česky slova z obecného slangu),
191
c) arg. + upřesnění prostředí, ve kterém je slangismus používán (např. argot
scolaire – arg. scol. „žákovský slang, slang studentů”).
V dalším textu budeme z ekonomických důvodů používat pojem argotismus
pro všechna slova, která obsahují příznakovou značku arg. nebo její kombinace.
Ve slovníku DAF9 bylo ze všech nových hesel označených některým
z „s/d příznaků” (celkem 538) označeno zkratkou arg. 8,1 %, tedy necelá padesátka
z nich. Tabulka č. 8 prezentuje konkrétní hesla, která byla takto do DAF9 přidána
(pro písmena A do F včetně).
Tabulka č. 8: Argotismy nově začlěněné do DAF9 (1992–2000, písmena A až F)
arg. arg. militaire arg. + (odkaz na školní nebo univerzitní prostředí)
balèze 2. bancal archicube (arg. scolaire)
4. balle barda 2. bachot (arg. des Écoles)
2. berge baroud bizut (arg. scolaire)
2. brème bidasse bizutage (arg. scolaire)
2. came biffe bizuter (arg. scolaire)
camé, -ée biffin 4. botte (arg. de l’École polytechnique)
canasson bled cafardage (arg. scolaire)
carrée bleusaille cafarder (arg. scolaire)
5. casse cabot canular (arg. de l’École normale supérieure)
4. cave cagna canuler (arg. universitaire)
claboter capiston
cogne casse-pipe
2. dope 2. colon
fayot 3. con, conne
fayoter crapahutage
crapahuter
crapouillot
cuistot
192
Z tabulky vyplývá, že častěji než se samotným arg. se lze setkat s některou ze
subkategorií, tedy se zkratkou arg. doplněnou o informaci, ze kterého specifického
prostředí slovo pochází. Nejčastěji se lze setkat s kategorií argot militaire („vojenský
slang”). Skrze tento typ slangu pronikaly od koloniální doby do francouzštiny první
arabismy, což dosvědčují i hesla barda („výzbroj, bagáž” – PR také uvádí arg. milit.,
ale v závorce také puis fam. = „poté hovorové” – v nevojenském významu totiž
znamená „bágl, ranec, kufr”), baroud („bitva, mela”) nebo bled („vesnice, venkov”,
původně v Maghrebu, dnes běžné i v rozšířeném významu „vidlákov, zapadákov”
nebo také „vesnice (odkud emigrovali moji rodiče)” ve slangu předměstské mládeže).
Přejímkou z koloniální doby (z Indočíny) je ostatně také slovo cagna („provizorní
přístřešek, nekvalitní obydlí”, konkrétně z anamitštiny).
Co se týče hojně zastoupeného slangu studentů, argot scolaire („školní slang”),
zařazuje DAF9 navíc několik specifikujících podkategorií. Nejméně restriktivní z nich
je argot universitaire („vysokoškolský slang”), dále ale obsahuje také relativně úzce
vymezený argot de l’École normale supérieure („slang (prestižní) vysoké školy École
normale supérieure”), argot de l’École polytechnique („slang (prestižní) vysoké školy
École polytechnique”) a konečně argot des Écoles („slang všech Écoles, tedy
(prestižních soukromých) vysokých škol”). Upřednostnění prestižních soukromých
škol před jinými typy slangů, podstatně více rozšířenými (jakým je např. obecný slang
předměstské mládeže), odráží elitistickou selekci lexikografů, většinou Akademiků,
kteří těmito vysokými školami sami prošli. Lze se domnívat, že zde nad kritériem
frekvenčním vítězí kritérium elitisticko-identitární, tj. upřednostnění slovníkového
zachycení své vlastní slangové slovní zásoby, kterou šíří mediálně známé osobnosti
z řad absolventů těchto škol. Nutno dodat, že mnohé z těchto výrazů se používají jako
interslangismy i na jiných různých typech škol (např. canular = „kachna, fake news”).
Co se týče srovnání dvou zbývajících slovníků PL a PR ve sledovaném rozmezí
15 let (vročení 1997–2012), některá slova označená jako arg. se začlenila nově
do obou slovníků, jiná jen do jednoho z nich .
193
Tabulka č. 9 uvádí v abecedním pořadí devatenáct nových hesel z PL
označených jako argotismus a čtrnáct argotismů z PR, vždy společně s rokem včlenění
do slovníku a s upřesněním příznaku, jde-li o zkratku arg. doplněnou o další infromaci.
Slova zařazená ve studovaném období do obou slovníků, jsou v tabulce podbarvená.
Tabulka č. 9: Nově začleněné argotismy do PL a do PR mezi lety 1997 a 2012
včetně roku začlenění a zkratkou subkategorie (není-li samostatné arg.)
PL PR
bloque (2005, arg. scol.)
bourre-pif (2012)
branque (2012) bastonner (2007)
cador (2000) blème (2000, arg. fam.)
cantiner (2000) cantiner (2008)
cézigue nebo cézig (2000) chtarbé, -ée (2007)
copion (1998, arg. scol.) copion (2008, arg. scol.)
daron, -onne (2012) daron, -onne (2011)
défourailler (2012)
derche (2012)
dézinguer (1999) dézinguer (2005, arg. fam.)
flingueur, -euse (2012) gadjo (2000)
flip (2012) incruste (2000)
gnouf (2012) nibar nebo nibard (2000, arg. fam.)
2. rade (1998) pochetron, -onne (2008, arg. fam.)
ratiche (2012) retoquer (2003, arg. scol.)
1. schlass (1998) taf nebo taffe (2000)
tricard, -e (1998) tournante (2003)
zef (2000)
Podbarvená společně zařazovaná slova jsou celkem čtyři. Jedná se konkrétně
o slova: cantiner („nakupovat zboží v kantýně (ve vězení)“, PL2000 a PR2008),
194
copion („tahák“, PL1998 a PR2008), daron („fotr“, PL2012 a PR2011) a dézinguer
(„odprásknout, oddělat“, PL1999 a PR2005).
Shody ve výběru nových hesel autory konkurenčních slovníků mohou
být známkou toho, že se daná slova v běžně užívaném jazyce objevila při náhlém
mediálním třesku krátce před jejich začleněním do slovníků. Je však třeba podotknout,
že u slov cantiner a copion je zdůrazněn navíc i jejich sociálně-geografický rámec,
jelikož původně patřila do specifických slangových prostředí, konkrétně cantiner
do vězeňského slangu a copion do slangu školáků v Belgii.
Některé lexikální jednotky se naopak vyskytly do roku 2012 pouze v jednom
ze studovaných slovníků. Jde především o slova cézigue („on, von“) a zef („vítr, větr“),
která byla začleněna do PL v roce 2000, ale která se do PR nedostala (do roku 2012).
Tvrzení je opačné, tedy absence v PL a zařazení do PR, pro slova blème („problém,
průser“), incruste („vtěrka“), nibard („cecek, koza“), které byly začleněny roku 2000
do PR a slovo chtarbé („praštěnej, na hlavu“), které PR začlenil v roce 2007 – všechna
tato čtyři slova chybí ještě v ročníku PL2012. Jediné slovo incruste bylo do dnešního
dne do PL doplněno, a to hned v ročníku 2013, tedy 13 let po jeho začlenění do PR.
Tyto odlišné lexikografické výběry nových slov poukazují na skutečnost,
že zkoumané slovníky nejsou diametrálně odlišné v otevřenosti vůči začleňování
argotismů co do frekvence, nicméně o výběru konkrétních kandidátů rozhoduje každý
z nich nezávisle a míra shody mezi nimi je poměrně nízká.
195
3.2.4 Argotismy mezi vyřazenými hesly
Ani jedno z vyřazených hesel v devátém vydání DAF není argotismus, což není
překvapivé tvrzení vzhledem k tomu, že osmé vydání vyšlo v roce 1932 a 1935
(ve dvou svazcích), kdy tento typ lexika nebyl slovníkáři brán v potaz. Na seznamu
slov vyřazených z PR v období 1997 až 2012 je méně než 100 položek a mezi nimi
se nenachází žádný argotismus.
Opačná situace je u konkurenčního PL, který vyřadil v daném období 26 hesel
s příznakem arg., z toho 17 v roce 1998, kdy proběhla velká revize hesel.
Jedná se o následující slova: carva, chiadeur, flottard (všechny tři nesou příznak
arg. scol. v roce 1997), barbette, biroute, capiston (vieilli), fistot, garde-mites,
griveton (vx), 2. joyeux (vx), margis, marmitage (vx), marmiter (vx) (označené
jako arg. militaire v roce 1997), babillarde (vx), blèche, bouif, 2. brème, calbombe
nebo calebombe (vieilli), cantiner, flingot (vx), moco, pagnot (vx), pagnoter (se),
pante (vx), radeuse (vx) a riflette. Z těchto vyřazených 26 argotismů jich devět mělo
zároveň i diachronní příznak, značku vx (vieux = „archaický“) a dva pak doprovázel
příznak vieilli („zastaralý“), což je předurčovalo do pozice kandidátů na vyřazení.
Třináct těchto hesel pak podle své kombinované zkratky patří do některého
ze specifických slangů: deset do vojenského a tři do školského slangu.
Nejzajímavější z nich je heslo capiston („kápo, kapitán“), které PL vyřazuje,
zatímco DAF9 naopak zařazuje. Zajímavý je rovněž výraz cantiner, který PL nejprve
při „velkém úklidu“ v ročníku 1998 vyřadil, aby jej pak při rozšíření kapacity
v ročníku 2000 znovu zařadil (viz výše tabulka č. 9).
Poměr mezi vyřazenými a nově zařazenými argotismy u PL v období 1997
až 2012 je tedy 26:19. Tato čísla dokumentují způsob obnovování slovní zásoby,
respektive její okrajové, přesto velmi dynamické složky.
196
Je třeba zmínit také komerční aspekty tohoto obnovování, které k francouzské
lexikografii neodmyslitelně patří. Už v roce 1960 na reklamní praktiky vydavatelství
v poválečné lexikografii upozorňovali J. Dubois, L. Guilbert, H. Mitterand a J. Pignon.
Hlasitě deklarovaná, ale do značné míry předstíraná byla v reklamách na slovníky
pečlivost daných nakladatelství při sledování lexikálních inovací. Změny ve slovnících
prezentovala jako permanentní snahu o to, aby obsah odpovídal potřebám moderní
společnosti, bohužel však tomu neodpovídala reálná reaktivita na rychlé společenské
změny (Dubois a kol. 1960).
Ovšem při bližším pozorování nově zařazovaných a vyřazovaných hesel
u jednoho z komerčně nejúspěšnějších titulů, slovníku PL, se nelze ubránit pochybám,
zda tato pečlivost není spíše zmatkem. Kolega Martinez totiž nalezl mnohé případy,
kdy bylo slovo v jednom ročníku vyřazeno, aby mohlo být o několik let později
do slovníku opět nově začleněno (viz výše heslo cantiner v PL, detailněji Martinez
2009: 144–150).
Srovnání PL s PR přináší další zajímavé postřehy. Mezi výše uvedenými
26 hesly, která byla vyřazena z PL, se jich 11 v roce 2012 v PR vůbec nevyskytuje
(konkrétně jde o slova barbette, brème95
, calbombe, carva, chiadeur, fistot, flingot,
flottard, joyeux, pagnot a radeuse). To, že z PL byla vyřazena slova, která
PR ani nezačleňovala, dokládá skutečnost, že obnovování slovní zásoby provázejí
také četná opomenutí či ignorace některých perifernějších lexikálních jednotek.
Pokud tato slova nezaznamenají nějakou zásadní obrodu své expresivity a frekvence
užití, lze předpokládat, že s postupujícím časem ztrácí naději dostat se kdy z této
periférie do legitimnější a centrálnější pozice, jakou je jistě zařazení do nomenklatury
nejpoužívanějších příručních, jednosvazkových slovníků francouzštiny.
95
V přeneseném významu „karta“, toto slovo PL 1998 vyřazuje, zatímco DAF9 je začleňuje mezi
nová slova. Totéž platí i pro další slovo z tohoto seznamu – flingot („zbraň, kvér“).
197
3.2.5 Komparace se specializovanými slovníky sociolektů
Souběžně s tvorbou všeobecných slovníků pravidelně vznikají
také specializované slangové slovníky, které jsou více či méně odborně zaštítěny.
Na rozdíl od každoročních vydání PR a PL jsou ale tato díla zřídkakdy vydávána
opakovaně. I přesto se ale můžeme pokusit o komparaci slovníků slangu a argotu,
které jsou si příbuzné, obdobně jako to bylo provedeno výše u všeobecných slovníků.
K analýze se nabízí dvě série slovníků obecného slangu: výše prezentovaná
dvě vydání DFNC od Cellarda a Reye (1980 a 1991, vydané nakladatelstvím Hachette)
a čtyři vydání slovníku slangu a argotu od Colina, Mévela (ve spolupráci s Leclèrem),
vydávaného nakladatelstvím Larousse pod různými názvy (viz výše 3.1.3 – DA1990,
DAFO1999, AFP2006 a DAFP201096
. V daném výčtu by také neměla chybět série
slovníků Comment tu tchatches! Dictionnaire du français contemporain des cités
[Jak ty šprechtíš! Slovník současné francouzštiny z předměstí] od Jeana-Pierra
Goudailliera (tři vydání z roků 1997, 1998 a 2001, dále CTT). Na rozdíl od ostatních
uvedených slovníků jsou v tomto slovníku akcentovány modernější zdroje (především
excerpce z rapových textů, filmů aj.) a historické zdroje jsou evokovány pouze
při etymologických výkladech nebo pro překladové varianty vět z moderního
do starého argotu. Obsahově tento slovník zahrnuje především slang předměstské
mládeže, jak je patrné z podtitulu.
V této komparační analýze se zaměříme na 14 argotismů, které byly nově
začleněny v ročnících 1997 až 2012 do PR (viz pravý sloupec tabulky č. 9).
Tento slovník vybíráme proto, že jsou zde na rozdíl od PL nebo DAF9 uvedeny cenné
údaje o prvních zaznamenaných výskytech toho kterého slova. Tento minikorpus
využijeme k testování hypotézy, zda můžeme slovníky sociolektů považovat za jakýsi
„předpokoj“ pro vstup do všeobecných slovníků.
96
Podrobnější informace o této sérii jsou na stránce: http://www.languefrancaise.net/Argot/Colin1990.
198
Pro ověření této hypotézy využijeme komparaci výše uvedených sérií slovníků
sociolektů, tedy DFNC, od DA po DAFP a CTT. K této hypotéze nás přivádí zejména
úvaha o personálním propojení PR a DFNC. Spoluautorem všeobecného PR a zároveň
i spoluautorem sociolektálního DFNC (vydávaného konkurenčním nakladatelstvím
Hachette) je lexikograf a jazykovědec Alain Rey, tudíž si klademe otázku, zda nebude
DFNC zdrojem pro nové kandidáty na zařazení do PR.
Přehled výsledků komparace těchto dvou slovníků shrnujeme níže do tabulky
č. 10. Vyplývají z ní především tři poznatky časového charakteru:
a) Téměř veškeré datace z DFNC byly překopírovány do PR, což je logický
důsledek sdílené intelektuální práce (viz výše osoba Alaina Reye).
b) Je doloženo malé (resp. nulové) rozšíření slov blème, chtarbé(e), inscruste,
pochetron(ne) et tournante až do roku 1990. Toto lze ale také interpretovat jako
nezachycení vzestupu některých z těchto lexémů v průběhu 80. let (viz níže tabulka
č. 11 s jejich výskytem v DA z roku 1990). Studovaný minikorpus je každopádně příliš
malý, aby bylo možné popsat obsah slovníkových revizí s objektivní jistotou,
lze ale pozorovat značnou inertnost, a to jak na poli kvalitativním (pouze slovo taf(fe)
bylo (byť neúplně) přepracováno mezi roky 1980 a 1991), tak i kvantitativním
(žádný z excerpovaných lexémů nebyl nově začleněn). Hypotéza malého rozšíření
chybějících slov tohoto výčtu v 80. letech může být podpořena výsledky ankety Marca
Sourdota, který shromažďoval identitární neologismy svých mladých studentů
se sedmiletým intervalem (Sourdot 1997). Zatímco v seznamu slov z roku 1987
nebylo ani jedno ze studovaných slov, v seznamu z roku 1994 se již objevují lexémy
blème, chtarb (apokopa ze slova chtarbé) a incruste.
c) Absence slov v DFNC, která ale byly poprvé zaznamenaná dlouho před
rokem 1980 (např. copion, dézinguer), může signalizovat jejich malou frekvenci
nebo příliš velkou specifičnost v dobovém úzu ve Francii (copion je původně
belgicismus, dézinguer se hodně používá v detektivkách a v našich anketách mezi učni
byl evokován minimálně).
199
Tabulka č. 10: Vztah mezi argotismy nově začleněnými do PR a jejich výskyt a datace
v DFNC (1980 a1991)
LEXÉM
Datum
zařazení
do PR
Příznak
v PR
Datace (první
zaznamenaný
výskyt) v PR
Přítomnost a datace v DFNC
DFNC 1980 DFNC 1991
bastonner 2007 arg. 1926
1926, plošně
rozšířené po roce
1970
idem
blème 2000 arg. fam. v. 1990 Ø Ø
cantiner 2008 arg.
1927 tranzit.
sloveso, ve
významu
„zaplatit částí
svých úspor při
odchodu z galejí
za ošacení a
jídlo“
1927 idem
chtarbé,
- ée
2007 arg. 1984 Ø Ø
copion 2008 arg. scol. 1945 Ø Ø
daron,
- onne
2011 arg. 1725; „šéf“1680
1726 „pan mistr“,
„matka“, 18. stol.
„královna, král“
idem
dézinguer 2005 arg. fam. 1903 Ø Ø
gadjo 2000 arg. konec 19. stol.
konec 19. stol.(dle
Esnaultova
slovníku)
idem
incruste 2000 arg. Ø Ø Ø
nibar nebo
nibard
2000 arg. fam. kolem 1950
kolem roku
1950 ?
idem
pochetron,
-onne
2008 arg. fam. 1982, P. Perret Ø Ø
retoquer 2003 arg. scol.
1861 ; hapax
1807
v Lotrinsku
1861 idem
taf nebo
taffe
2000 arg. 16. stol. tafe
[několik významů,
přičemž význam
„práce“ chybí]
[jediné přepracované
heslo z tohoto
seznamu
(ovšem v dnešní
době nejběžnější
význam „práce“
stále chybí)]
tournante 2003 arg.
kolem roku
1995, rozšířené
po roce 2000
Ø Ø
200
Série slovníků slangu a argotu z vydavatelství Larousse, jejichž autory
jsou Jean-Paul Colin a Jean-Pierre Mével (ve spolupráci s Christianem Leclèrem),
je bohatší a delší (období 1990-2010), což nám umožní zajímavější pozorování
začleňování nových hesel. Stejnou sadu slov našeho minikorpusu 14 argotismů nově
začleněných do PR (1997-2012) tedy srovnáme s řadou DA1990–DAFP2010
a pro informaci také s Goudaillierovým slovníkem CTT2001 a s našim korpusem
rapových textů RapCor, který bude detailněji prezentován níže, ve verzi z počátku roku
2013, která obsahovala 750 písní.
Tabulka č. 11: Výskyt a datace 14 argotismů nově začleněných do PR 1997–2012
v sérii DA1990–DAFP2010, CTT2001 a v korpusu RapCor
LEXÉM
DA 1990 (1992)
(první datace
pouze pro
význam, který
zařazuje PR)
DAFO
1999
(2002)
AFP 2006
DAFP
2010
CTT 2001
Frekvence
v RapCoru
(2013,
750 písní)
bastonner,
tranz.
sloveso
1926 u Esnaulta
(se bastonner
1941)
idem idem idem
Ø [pouze
substantivum
baston]
2
blème,
subst.
mask.
Ø Ø
Ø
[ale je zmíněno
v závěrečném
glosáři na konci
slovníku
Lexique
français-argot]
idem ano 9
cantiner,
netranz.
i tranz.
sloveso
1933 u Esnaulta
(pro moderní
význam slova
„nakupovat
ve vězeňské
kantýně“)
idem 1931 u Esnaulta idem Ø 3
chtarbé,
ée, adj.
1984 (v časopise
Le Nouvel
Observateur)
idem idem idem ano 0
copion,
subst.
mask.
Ø Ø Ø Ø Ø 0
201
daron,
onne, n.
zejména význam
2. „otec, matka“
(1725
u Grandvala);
darons
(„rodiče“– 1928
u Esnaulta),
výjimečně
význam 1. „mistr,
šéf“ (1725
u Grandvala)
idem idem idem
[daron ano,
daronne ne jako
samostatné heslo,
ale vyskytuje
se v textu
pod synonymem
dareum]
27
dézinguer,
tranz.
sloveso
ve významu
2. „zabít“ (1918 u
Esnaulta)
idem idem idem Ø 0
gadjo,
subst.
mask.
1845 gorgio
(u Vidocqa)
idem
1856 gatgi
(u Esnaulta)
idem ano 10
incruste,
subst. fem.
Ø Ø Ø Ø Ø 1
nibar nebo
nibard,
subst.
mask.
nibard, 1977
u Caradeca
idem idem idem Ø 1
pochetron,
onne,
subst.
1982 (u Perreta) idem idem idem Ø 0
retoquer,
tranz.
sloveso
Ø Ø Ø Ø Ø 0
taf nebo
taffe,
subst.
mask.
ve významu
3. „práce“ (1977
v Caradecově
slovníku)
idem idem idem ano 72
tournante,
subst. fem.
Ø Ø
ve významu
7. „hromadné
znásilnění“
(2002)
idem ano 1
Z argotismů, která PR zařadil v období 1997–2012, chybí v sérii slovníků
slangu a argotu od Larousse dvě slova ze školského slangu (copion a retoquer) a také
slovo incruste (které mimochodem PR uvádí jako tzv. skryté slovo, tj. prezentované
nesamostatně, kdy je včleněné pod sloveso (s’)incruster, v ustáleném spojení taper
202
l’incruste). Stejně tak skryté je i heslo blème v AFP2006 a DAFP2010, kdy jej může
pozorný čtenář nalézt pouze v glosáři na konci slovníku.
Goudaillierův slovník slangu předměstské mládeže vůbec nezahrnuje polovinu
minikorpusu (7 slov ze 14) a částečně pak další dvě (baston „bitka“ namísto bastonner
„rubat se“ a daronne „máti“ pouze skrytě). Ani v RapCoru se nevyskytuje copion
a retoquer jako v CTT a sérii Larousse, shodně s CTT se RapCor ještě navíc chová
u slov dézinguer a pochetron, -onne („ožrala, ochmelka“, v mužském i ženském
tvaru).
Co se týče zkvalitňování údajů v sérii slovníků Larousse, autorům se podařilo
upřesnit datace pro slova gadjo a cantiner, přičemž některé datace z DA1990 přebral
dokonce i PR (např. chtarbé, -ée nebo pochetron, -onne atd.). Heslo tournante
ve významu „hromadné znásilnění“ bylo přidáno v důsledku mediálního ohlasu aktivit
sdružení Ni putes, ni soumises („Ani děvky, ani otrokyně“, cf. Mucchielli 2005) a filmu
La Squale (režie Fabrice Genestal 2000), které tuto mediálně spektakularizovanou
problematiku negativně konotující předměstská sídliště, traktují.
Z hlediska kvantitativního nemůžeme z daného minikorpusu vyvodit žádný
větší soud, protože není příliš reprezentativní. Bylo by vhodné změřit tuto schopnost
reakce na lexikální novinky v reedicích slovníků slangu a argotu na podstatně větším
korpusu dat, který by poskytl materiál pro obecnější metasociolektografické závěry.
Námi analyzovaný vzorek nicméně přinesl jednu z možných variant tohoto srovnání.
203
3.2.6 Lexikometrické srovnání s korpusem rapových textů RapCor
Jako jistou kompenzaci malého rozsahu výše analyzovaného korpusu
argotismů zapojujeme do této studie také korpus sestavený z frankofonních písní
hudebního žánru rap, který je extremně populární mezi dnešní francouzskou mládeží.
Korpus frankofonních rapových písní RapCor vzniká na Ústavu románských jazyků
a literatur FF MU pod našim vedením od roku 2009.97
Je koncipován jako korpus textů
převážně získávaných ocerizací autorizovaných textů, kteří interpreti uvádí
na přebalech alb a následně doplňovaných přeposlechem a porovnáváním textové
a zpívané verze. Jedná se o malý, žánrově homogenní korpus, který se svým obsahem
blíží spíše korpusům mluveným než psaným. Texty jsou segmentovány,
morfosyntakticky anotovány a lematizovány pomocí nástroje Tree tagger. Následně
jsou manuálně doplňovány specifické anotace a chybějící lemmata především
substandardních slov. Každé slovo korpusu nese také sociolingvistické informace
o interpretovi, uloženou v metadatech (věk, pohlaví a geografický původ, tedy čtvrť
nebo sídliště, se kterým se identifikuje, země původu jeho rodičů atd.). Statistické
parametry korpusu lze po konverzi textových dat a metadat do html jednoduše
ověřovat pomocí textometrického nástroje Textométrie (zkráceně TXM).98
V době realizace této komparační analýzy byl korpus tvořen 750 rapovými
písněmi vydanými v letech 1990 a 2011. Šlo tedy reálně o cca třetinu písní, ke kterým
jsme v té době měli ocerizovány texty a které jsou postupně do RapCoru začleňovány.
V grafu č. 3 jsou nedokončené písně označeny tmavě, světlé sloupce označují počet
písní připravených pro TXM a v této studii analyzovaných. Na přelomu roku 2012
a 2013 tento korpus 750 obsahoval cca 468 500 slov a 37 500 různých grafických
forem. Podotkněme, že refrény písní se v korpusu uvádí pouze jedenkrát. Opakování
v rámci slok ovšem nelze redukovat, pokročilejší textometrické nástroje ale jsou
schopny i toto případné nadužívání určitých slov minimalizovat.
97
Viz webové stránky projektu: http://is.muni.cz/do/phil/Pracoviste/URJL/rapcor/index.html.
98
Viz: http://textometrie.ens-lyon.fr/?lang=fr.
204
Graf č. 3: Počet analyzovaných písní v RapCoru podle roku vydání alb
Korpus RapCor poskytl v otázce lexikografického zpracování argotismů
náhled na frekvenci jejich používání v rapových textech a také na preferovanou formu
zápisu studovaných slov (viz níže tabulka č. 12). Na následující tvrzení je samozřejmě
třeba nahlížet optikou malé reprezentativnosti korpusu, ze kterého byly dané frekvence
pro tabulku č. 12 excerpovány.
Dodejme, že od té doby se korpus o další třetinu zvětšil. Na začátku června
2018 obsahoval informace o více než třinácti stech rapových albech z různých koutů
frankofonie (především Francie a Kanady, ale i Belgie, Švýcarska, Senegalu
a Alžírska). Ke zpracování bylo z přebalů alb (okrajově také z časopiseckých
nebo fanouškovských stránek) excerpováno přes tři a půl tisíce písňových textů z více
než 350 alb vydaných v průběhu třicetileté produkce frankofonního rapu (1990–2018).
205
Tabulka č. 12: Pravopisné a významové varianty argotismů nově zařazených do PL
podle frekvence v RapCoru roku 2013
LEXÉM (zapsaný podle DA)
Frekvence
v RapCoru
2012
Poznámky k pravopisu a kontextu užití
lexému v RapCoru
taf nebo taffe, subst. mask. 72
zápis slova: 42krát taf, 22krát taff, 8krát taffe,
vždy ve významu „práce“ (ale také 32krát
sloveso taf(f)er)
daron, -onne, n. 27
distribuce forem : 13krát daron, 13krát daronne,
1krát darons
význam daron : 9krát „fotr“, 4krát „šéf“
gadjo, subst. mask. 10
zápis : gadjo (8x), gadgo (1x), gadgio (1x),
ženská varianta gadji 6x (z toho 3x v této formě
zápisu, ale také gadgi, gadgie, gadjie)
blème, subst. mask. 9
zápis : 7krát blème, 1krát blême, 1krát blem’
(cf. 1krát blèmepro z roku 1996 ; ale 160krát
původní problème)
cantiner, netranz. i tranz.
sloveso
3 vždy s odkazem na vězení
bastonner, tranz. sloveso 2 ale také subst. baston (4x) a bastonnade (1x)
incruste, subst. fem. 1
„král vtěrek“: le roi de l’incruste, ale také 1krát
„plán vtěrkování“: les plans incrustation)
a 1krát „vtěrkovat“ (s’incruster))
nibar nebo nibard, subst.
mask.
1 zápis : nibards
tournante, subst. fem. 1
chtarbé, -ée, adj. 0
dézinguer, tranz. sloveso 0 2krát sloveso zinguer se stejným významem
pochetron, -onne, subst. 0
retoquer, tranz. sloveso 0
copion, subst. mask. 0
Grafickou neukotvenost dokladuje hned nejfrekventovanější z analyzovaných
lexémů, slovo taf, zapisované také jako taffe. K vysoké frekvenci užití lexému taf, taffe
ve významu „práce, hokna“ uveďme několik poznámek. V první řadě je tato četnost
dokladem toho, že rapové texty často hovoří o sociálních problémech. RapCor přináší
ale také důkaz, že (minimálně mezi rapery) převažuje ekonomičtější zápis taf.
Z tabulek č. 10 a 11 vyplývá, že v DFNC chyběl dnes nejfrekventovanější význam
tohoto slova, odvozený od (taktéž chybějícího) slovesa taf(f)er (= „makat“).
206
Že byl tento lexém v době koncipování slovníku (tj. na sklonku 70. let) patrně
čerstvým neosémantismem, dokládá kromě datace v DA i fakt, že mezi prvním
a druhým vydáním slovníku DFNC (1980 a 1991) se s ním frekvenčně něco dělo, a asi
proto bylo jako jediné přepracované. Dříve běžnější význam taffe = „šluk, prásk
(popotáhnutí z cigarety)“ v korpusu chyběl úplně.
Frekvence argotismů z našeho minikorpusu může být také důkazem toho,
jakou identitární roli přisuzuje předměstská mládež daným výrazům. Pořadí podle
frekvence je zajisté ovlivněno frekvencí témat ze života na předměstích, ale současný
komerční úspěch rapu u mladé generace ze všech společenských prostředí dává tušit
difuzní potenciál identitárních neologismů šířených v rapové hudbě, jinak řečeno
schopnost sdílet generačně příznakové lexikum i mimo původně cílené sociolekty
předměstské mládeže, odkud sami rapeři nejčastěji pocházejí (cf. Podhorná-Polická
a Fiévet 2013).
Z korpusu lze zjistit nejen dataci prvních výskytů identitárních neologismů
a datovat tzv. mediální třesky, ale může také sloužit jako kontrolní nástroj úplnosti
a aktuálnosti různých typů slangových slovníků, případně i substandardního lexika
jako takového v moderních všeobecných slovnících. Otestujme tedy tuto vlastnost
korpusu na příkladu 12 nejfrekventovanějších lemmat z korpusu RapCor, která mají
všechny významy substandardní (viz tabulka č. 13). Je třeba podotknout, že slova,
která mají substandardní jen jeden z významů, jako např. adverbium trop,
substantivum coup atd., jsou ze seznamu vyřazena z technických důvodů
(nedokonalosti v morfosyntaktickém anotování).
Stupnicí šedi podbarvujeme různé typy slov v tomto frekvenčním seznamu.
Vyskytují se zde jednak slova ze sémantického pole oslovení mezi přáteli (mec, gars,
pote), dvě vulgární substantiva, která jsou většinou používána jako citoslovce
s katartickou funkcí (putain, merde) a tři slovesa skatologická (foutre, niquer a péter).
207
Tabulka č. 13: Tucet nejfrekventovanějších plně substandardních lemmat v RapCoru
(468,5 tisíc slov)
Rap je především maskulinní
prostředí, proto tato tematika příliš
nepřekvapí, stejně jako užití vulgarismů
a mačistický slovník v sebepochvalných
písních (tzv. egotrip), zejména ale
v tzv. „gangsterském rapu“ (gangsta rap).
Nechceme ale podporovat toto známé
klišé, které si o rapu dělají mnozí z těch,
kdo jej zaslechnou jen občas. Je třeba klást
důraz na často hluboké sociální poselství,
které mnohé písně nesporně nesou, stejně
tak jako na fakt, že mnohé z těchto písní
neobsahují jediný vulgarismus, ba ani
slangismus.
Na desátém místě se nachází slovo hardcore, což je první nespisovné slovo,
které chybí ve všech výše uvedených slovnících. V RapCoru 2012 mělo 156 výskytů,
což řadí toto identitární adjektivum (řídčeji substantivum – pouhé 4 výskyty) mezi
kandidáty na začlenění minimálně do slovníků sociolektů. Aplikujeme-li výše
prezentovaná Sourdotova kritéria 4B, které zvyšují šance na úspěch zařazení
do slovníku, pak hardcore není jej nijak zvlášť potřeba (besoin), neboť stručnější
(brièveté) varianta existuje a je uvedena ve slovnících (hard ve významu „přehnaný;
drsný“, v PR bez příznaku, v PL jako fam.). Slušnost (bienséance) slovo hardcore
příliš neevokuje, neboť druhý význam zkráceného konkurenčního tvaru hard, často
nominalizovaný, odkazuje na filmy pro dospělé. Podle DAFP2010 bylo v 80. letech
hard v módě u rockerů (hardcore naopak dnes u raperů). A poslední, subjektivní
kritérium líbivosti (beauté) výpůjčka z angličtiny pravděpodobně také u lexikografů
nesplňuje… Rozhodně bude ale zajímavé jeho lexikografizaci dále sledovat.
Pořadí Lemma
Frekvence
výskytu
1. mec 460
2. ouais 425
3. putain 286
4. foutre 276
5. merde 249
6. gosse 198
7. gars 189
8 pote 183
9. niquer 179
10. hardcore 158
11. o.k. 155
12. péter 149
208
3.2.7 Několik statistických údajů závěrem
Díky důsledné metalexikografické práci, kterou na 34 slovnících
systematicky provedl kolega Camille Martinez, jsme mohli společně porovnat
příznakové lexikum a propojit skrze argotismy obecnou metalexikografii
se specializovanou metasociolektografií. Obdobnou práci by samozřejmě bylo vhodné
provést na celém heterogenním materiálu slovníků sociolektů, což by ale vyžadovalo
extrémní časovou investici na tuto mravenčí manuální práci s rozložením hesel
na všech stránkách ze slovníku (např. v DAFP2010 jich je 849).
Díky naší spolupráci s nakladatelstvím Lingea na druhém vydání slovníku
slangu a hovorové francouzštiny Pas de blème ! v roce 2012 můžeme přinést několik
statistických údajů, které odhalují možnosti, jak zapojit korpus RapCor
do slovníkářské praxe. Tento bilingvní slovník orientovaný pouze ve směru
francouzština → čeština byl poprvé vydán v roce 2009, kdy obsahoval podle údajů
poskytnutých společností Lingea 4 299 hesel a 6 790 významů s 2 087 příklady
zahrnujícími velké množství frazémů. V druhém vydání, na kterém pod naším
vedením aktivně participovali studenti francouzského jazyka a literatury z ÚRJL FF
MU, vzrostl počet hesel na 5 086 (s 8 094 významy a 2 653 příklady). Nárůst je nejvíce
patrný u významů slov, což odpovídá spíše důkladné revizi databáze příkladů
z prvního vydání, kdy byla mnohá slova z příkladů překlasifikována na samostatné
významy nebo dokonce na samostatná hesla.99
S tříletým rozestupem tedy přibylo
téměř 790 nových hesel, nepočítaje přílohy (kanadianismy, arabismy a romismy
a slovníček zkratek), z části zásluhou vytěžováním korpusových dat. Některá tato nová
slova můžeme označit jako dodatečný záchyt, ale velkou většinu z nich tvoří
neologické jednotky, které zažily velký mediální třesk v období mezi prvním a druhým
vydáním slovníku (např. substantivum hass = „mizérie, bída“ nebo výše zmiňované
adjektivum hardcore).
99
Nepočítaje přílohy. Na tomto místě chceme poděkovat společnosti Lingea za poskytnutí statistických
údajů.
209
Metody excerpce zvolené v této studii umožnily jednak poodhalit způsoby,
jakými všeobecné slovníky (PR, PL a DAF) inovují a renovují lexikum v posledních
dekádách a také způsoby lexikální inovace a renovace v sériích specializovaných
slovníků slangu a argotu (DFNC a série Larousse).
Analýzou minikorpusu nově začleněných argotismů do PR a jejich datací
docházíme k závěru, že většina opravdu nových slov se začala hojně objevovat
v médiích v okamžiku prvního zaznamenání slova lexikografy (ve všeobecných
slovnících se s přibližně dvacetiletou prodlevou objevují slova pochetron(ne),
chtarbé(e), ve specializovaných s pětiletou prodlevou slovo tournante). Většinou jsou
ale nově zařazována slova ze starších období, mládeží znovuobjevené argotismy
(paleologismy – viz kap. 2.3), které se stávají generačně a sociálně příznakovými
(taf, daron, gadjo, blème), což potvrzuje frekvenční analýza na korpusu RapCor.
Systematické práce na téma lexikálních inovací ve slovnících jako je práce
Martinezova (2009) jsou ve francouzské lingvistice řídké, většině z nich navíc chybí
pevnější metodologické ukotvení. Náš společný metalexikografický
a metaslangografický komparační přístup snad přináší jakousi formu dictionary-based
study (tj. studii založenou na excerpci slovníků, v parafrázi na termíny korpusové
lingvistiky).
Frekvenční seznam substandardního lexika z korpusu RapCor a jeho propojení
se slovníkovými databázemi (viz zkušenost se společností Lingea) pak poukazuje
na možnosti aktivního záchytu identitárních neologismů. Tímto se blížíme
metodologicky ke corpus-based study (tj. studii založené na vytěžování korpusu).
A právě na podkladu výsledků ze systematického kombinování těchto dvou přístupů
by se měla odehrávat diskuze o selekci, sémantickém vymezení a grafickém zápisu
neologických kandidátů na slovníkové zaznamenání.
210
3.3 Rap v sociolexikologickém výzkumu
Od poloviny 90. let 20. století se zájem vědců, zejména sociologů, muzikologů,
ale i jazykovědců (sociolingvistů a sociolektologů), začíná ve větší míře upínat
k francouzskému rapu. Tento dynamický hudební žánr je kalkovaný z amerického
modelu, ale svébytně se ve Francii rozvíjející na podkladu funku a v úzké spolupráci
s příbuznými žánry (reggae, r’n’b, soul) i s tradičním šansonem či mainstreamovým
popem a pop rockem. Také ve francouzské mutaci rap tvoří součást hip hopu,
což je hyperonymní označení pro urbánní kulturu, kam patří také beat boxing, graffiti
writing a break dancing (např. v Kanadě je ale hip hopem označována rapová hudba).
Rap je charakterizován spíše skandovaným než zpívaným textem s dlouhými
slokami, ve kterých se obvykle vyskytuje velké množství homofonií (rýmů, asonancí
a aliterací). Spíše než umělecký hudební a poetický projev poutá ale rap pozornost
jako unikátní sociální jev, který mladé Francouze spojuje i rozděluje zároveň.
Z hlediska generačního se s ním identifikuje velké procento francouzské mládeže,
zejména jedná-li se o tzv. komerční rap, který mísí rapované sloky s melodickými
refrény, často ve spojení raper a hostující zpěvačka (tzv. featuring).
Sociálně, etnicky a geograficky se s tímto hudebním žánrem ale identifikuje
především značná část obyvatelstva na předměstích, neboť rap slouží jako mediálně
nejvíce exponovaný představitel tzv. předměstské kultury (culture des banlieues).
Často se místo tohoto sousloví lze také setkat s označením culture de la rue („kultura
ulice“), nezřídka také s termínem subkultura (mládeže) či s ještě více diskriminujícím
označením kontrakultura (contre-culture) – viz Melliani 2001 (k obdobnému českému
dělení viz Smolík 2010).
Rozmach tzv. études rapologiques (v angličtině hip hop studies) lze pozorovat
zejména v poslední dekádě, nicméně zájem o tento interdisciplinárně využitelný
materiál rostl už od poloviny 90. let 20. století. Co se týče frankofonní sociolingvistiky,
lze za pionýrské práce na téma rapových textů považovat práce Louise-Jeana Calveta
211
(Calvet 1994) a Jacqueline Billiezové (Billiez 1996). Od té doby se rapu věnovala celá
řada autorů, kdy se rap stal předmětem komparačních interlingválních studií,
jak evropských (např. Androutsopoulos a Scholz 2002) tak afrických (mj. Auzanneau
2001), ale také předmětem prací orientovaných na konkrétní rapovou hudební scénu
s užším geografickým vymezením (z počátku především hudební scéna
města Marseille na jihu Francie – viz Trimaille 1999 nebo Gasquet-Cyrus, Kosmicki
a Van den Avenne, eds. 1999).
Tento výčet není ani zdaleka vyčerpávající a byl by ještě mnohem rozsáhlejší,
kdybychom k němu připojili práce etnologů a sociologů (např. Bachmann a Basier
1985, Lapassade a Rousselot 1990, Bazin 1995). Těchto několik stěžejních prací
průkopnického charakteru inspirovalo řadu dalších vědců, mezi nimi i mnoho
sociolingvistů (pro vyčerpávající bibliografii od 90. let po rok 2003 viz Billiez a kol.
2003).100
Zaměříme-li se na sociolingvistické práce na téma francouzského rapu
detailněji, téměř všechny tyto studie zdůrazňují promyšlené stylizační strategie,
kterými autoři rapových textů oslovují výše uvedené publikum. Chybí však analýza
vlivu těchto stylizačních počinů raperů na užívání neologismů v běžném úzu jejich
posluchačů. Vztah raper – posluchač sice byl opakovaně zkoumán sociology (zejména
Pecqueux 2007, Molinero 2009), pravděpodobně nikdy však nebyl systematicky
zkoumán vliv, který má užívání této inovativní slovní zásoby v médiích na příjemce,
tedy fanouška daného žánru a jeho sociolekt. V této studii proto tedy budeme cíleně
zkoumat hypotézu neologismu autorit, tj. předpoklad, že se vzrůstající prestiží
mluvčího vzrůstá pravděpodobnost šíření jím proslovených novotvarů. Z pohledu
posluchačů rapu nás pak budou zajímat především konkrétní zdroje identitární
neologie (tj. expresivní lexikum, které mládež totemizuje).
100
Pro práce novějšího data, viz: https://surunsonrap.hypotheses.org/bibliographie/rap-francophone.
212
Ve většině z výše uvedených prací jsou jazykové kompetence raperů
popisovány s obdivem, zejména je vyzdvihováno jejich inovativní lexikum a integrace
cizojazyčných vlivů. Nezřídka se setkáváme i s podrobnou morfosémantickou
kategorizací v rámci lexikální (či obecněji) stylistické analýzy textu. Zájem vzbuzují
výpůjčky a střídání kódů (viz Chodakova 2014) a rovněž verlanizovaná slova (tj. slova
tvořená přesmyčkami), která jsou identitární zejména pro pařížskou rapovou scénu
(unikátní frekvenční a typologické srovnání verlanu v rapu ze severu a jihu Francie
provedla Sekaninová 2012).
První lexikografické soupisy výskytů neologického lexika u raperů začal
publikovat již na konci 90. let Jean-Pierre Goudaillier (viz CTT 1997, 1998 a 2001).
Jeho hojně medializovaný a komerčně úspěšný slovník obsahoval četné odkazy
na výskyty slov v rapu. Obdobný přístup dokumentace kontextu, ve kterém jsou
používána sociolektální slova využívá od roku 2005 pod pseudonymem Cobra
le cynique také Abdelkarim Tengour, autor online slovníku Dictionnaire de la zone
[Slovník (předměstské) zóny] (dále DZ), jehož knižní verze s 2 600 hesly vyšla v roce
2013 pod názvem Tout l’argot des banlieues [Všechen argot z předměstí]. Úspěch této
iniciativy informatika-nelingvisty, který pochází sám z pařížského předměstí a slovník
původně koncipoval jako doplněk ke své literární tvorbě, jednoznačně dokazuje,
jak je lexikografické zaznamenávání dynamiky lexikálních inovací v obecném slangu
předměstské mládeže potřebné.
Goudaillierova medializace identitárně citlivého materiálu byla nicméně
v první dekádě 21. století ostře kritizována ze strany některých urbánních
sociolingvistů (zejména Trimaille 2004, Gasquet-Cyrus 2004). Ti upozorňovali
na nebezpečnou spektakularizaci odlišností při dekontextualizaci některých
identitárních neologismů v médiích, která pak může vést k ještě větší stigmatizaci
předměstské mládeže v již tak vypjatém vztahu dominantní a dominované společnosti.
Je pravdou, že ve skečích humoristů i v (často nejapných) glosářích jednotlivců z řad
majoritní společnosti (o vzestupu extrémní pravice ani nemluvě) bývají folklorizovány
213
lexikální jednotky, které používají mladí lidé na předměstských sídlištích pro budování
své křehké identity, většinou multietnické, tedy na pomezí dvou rozdílných kultur.
Se vzrůstající mírou stereotypizace spojení „rap = inovace“ díky často
netaktnímu mediálnímu diskurzu, který deformoval vědecky koherentní, z praktického
hlediska potřebný a zejména pro nerodilé mluvčí nedocenitelný Goudailierův výzkum
identitární neologie předměstské mládeže, pak jakákoli koncentrace na studium
vyseparovaných lexikálních jednotek z širšího kontextu rapu nebyla delší dobu
v oblasti francouzské sociolingvistiky příliš doporučována (cf. Billiez a kol. 2003: 26–
30). Tento diskurz ve své době pomohl dynamizovat vznikající urbánní
sociolingvistiku, zabrzdil ale zároveň i dynamicky se rozvíjející sociolektální
neografii.
Problematické je v otázce identitární neologie nejen etické hledisko, ale také
hledání metodologických možností, jak zkoumat vliv médií na šíření výrazových
prostředku rapu od autorů textů k jejich mladým posluchačům. S vědomím všech
těchto omezení se nicméně pokoušíme dále v této studii propojit neologická
a sociolingvistická hlediska a navrhnout přístup, který označujeme jako
sociolexikologický. Ten by neměl privilegovat ani přístup kvantitativní, kterého
lze dosáhnout např. výše zmiňovanou tvorbou korpusu rapových textů, ale ani přístup
kvalitativní, který si vyžaduje jemnou analýzu identitárních reprezentací a také
diskurzních kontextů, v rámci kterých posluchači objevují první výskyty slov,
která upoutávají jejich pozornost a podněcují je k dalšímu testování ve vlastních
promluvách. Výzkum tedy bude veden jen na několika izolovaných lexémech,
na kterých bude možné lépe sledovat konkrétní „neologické cesty“ (cheminement de la
néologie, Sourdot 1998, viz výše 3.2.1).
214
3.3.1 Hypotéza šíření lexikálních prostředků skrze rap: korpus RapCor
a testovací lexém bol(l)os(s/se)
Mezi různými způsoby, jakými by bylo možné popisovat cirkulaci neologismů
v mediálním prostoru, se excerpce rapových textů zdála zaujímat naprosto jedinečnou
pozici. Z výsledků našich předchozích výzkumů na francouzských učilištích
(Podhorná-Polická 2007, knižně 2009) totiž jasně vyplývala specifická role
francouzského rapu u studované mládeže v Paříži i v Yzeure. Když měli respondenti
z řad učňů uvést zdroje, odkud čerpají inspiraci pro inovaci slovní zásoby v rámci
své skupiny přátel, nebo když byli dotazováni na tmelící prvek obecného slangu
mládeže, nejčastěji uvedli právě rapové texty.
V návaznosti na tyto terénní studie bylo v rámci našeho postdoktorského studia
navázáno sociolexikálním výzkumem rapu. V roce 2007 byl na ÚRJL FF MU poprvé
realizován seminář překladu rapových písní z francouzštiny do češtiny s detailní
kulturologicko-lexikální analýzou, a to v rámci výběrového předmětu Jazyk mladých
(Problémy francouzské sociolingvistiky). Takto bylo jednotnou metodologií za deset
semestrů trvání kurzu do roku 2016 přeloženo na šedesát rapových písní.
Přibývající množství důsledně transkribovaných a morfosémanticky
a lexikograficky anotovaných textů pak bylo jedním z impulzů 101
pro vytvoření
korpusu textů frankofonních rapových písní, od roku 2009 prezentovaných
pod názvem RapCor.
Obrázek č. 7: „Multietnické“ logo
rapového korpusu
RapCor
101
Nemenším impulzem však také byla aktivní spolupráce studenta bakalářského studia Jiřího Marka,
který vlastnil rozsáhlou mediatéku francouzského rapu a pravidelně o něm psal do žánrového časopisu
Bbarák. Bez dlouhodobé ochoty kolegy Marka Stehlíka z technické podpory ISu při CIT FI MU,
který se ujal technických aspektů tvorby databáze, tj. importace textů nejprve do korpusového manažeru
Bonito a posléze do TXM, webové prezentace korpusu aj., by však týmové nadšení mladých lingvistů
nebylo uvedeno do lexikometrické praxe.
215
Na podkladě dat z tohoto korpusu následně vznikaly různé kvalifikační
práce102
, byla realizována spolupráce s nakladatelstvím Lingea na druhém vydání
slovníku francouzského slangu (viz výše 3.2.7) aj.
Pomocí propojení metody terénního pozorování a dotazníkových šetření
u francouzské mládeže a metody frekvenční analýzy na stále rostoucím vzorku
písňových textů z korpusu RapCor jsme se stále větší určitostí mohli pozorovat vznik
zóny konvergence mezi vyjadřováním raperů a jejich posluchačů. Tento vzájemný
vztah, který přepokládá přebírání generačně příznakových slov rapery a jejich
následné šíření mezi (převážně mladé) posluchače, kteří je přebírají do své mluvy
a dále šíří mezi své kamarády. Podotkněme, že rapeři byli v 90. letech v naprosté
většině mladí lidé, což dnes platí stále, ale v komerčně úspěšném rapu jen částečně,
protože mnoho interpretů z tzv. old school (tj. nejstarší generace raperů) produkuje
alba po dosažení třiceti let, občas i čtyřicítce (např. interpreti Kery James, MC Solaar,
Soprano, skupiny NTM, Sniper aj.).
Uveďme jeden konkrétní příklad tohoto propojení terréně-dotazníkových
metod výzkumu s korpusovými nástroji pro pozorování „neologických cest“
identitárních slov. Bilance chronologického a frekvenčního výskytu lexému bolos
(zapisovaného v mnoha grafických variantách: boloss, bollosse aj. – dále tedy budeme
používat syntetickou variantu bol(l)os(s/se)) v korpusu RapCor je prezentována
v grafu č. 4 níže v období od prvního výskytu lexému v roce 2002 po rok 2009, kdy
došlo k jeho extrémnímu rozšíření (nejen v tomto hudebním žánru, jak bude
prezentováno v kap. 3.5). Tato bilance výskytu novotvaru v textech rapových písní
prokazuje, že rap může sloužit jako indikátor cirkulace pro mládež identitárních
neologismů a také jako ukazatel významových posunů slov, ke kterým dochází při
šíření mezi skupinami mluvčích. Písňové texty tedy umožňují datovat tzv. neologický
třesk (viz 2.5) u mládeže lépe než jakékoli jiné mediální výskyty.
102
Viz https://is.muni.cz/do/phil/Pracoviste/URJL/rapcor/kvalifikacni_MU.html.
216
Je nutné předeslat, že bol(l)os(se) je extrémně polysémní slovo, jehož původní
význam byl patrně „osoba, která se nechá napálit při prodeji drog“. V tomto významu
lexém cirkuloval patrně pouze na předměstích Paříže, minimálně však od půlky 90. let
20. století, protože první (a ojedinělý výskyt) lexému je zachycen ve slovníčku jednoho
mikroslangu ze severního předměstí Paříže, vydaného roku 1994 – viz Seguin 1994).
Význam slova se později rozšiřoval v souvislosti s neologickým třeskem mezi
mládeží: „osoba (většinou rodilý, bílý Francouz), která se nechá napálit“, dále „osoba,
která se neumí bránit“ a později se s mediálním třeskem zařadil do synonymické série
abruti, bouffon, baltringue, tedy „otloukánek, blbeček“. I přes naše snahy zjistit původ
tohoto slova ověřováním různých hypotéz zůstává i nadále jeho etymologie částečně
neprůhledná. Do objevení jeho záznamu v Seguinově slovníčku z roku 1994 byla ve
hře hypotéza, že obdobné slovo, snad zkomoleninu, vyslovila v písni C’est la même
histoire raperka Sté Strausz, když v refrénu opakovala dva verlanizované tvary
za sebou: « c’est asmeuk, mon lauss » [mõlos] = „je to tak, ty můj ubožáčku /
hnusáčku“ (askmeuk < comme ça, lauss < salaud) Dále se nabízela hypotéza přejímky
z amerického slangu raperů, kteří užívají tutéž formu (difuze by tedy byla možná
například přes slavné uskupení Public Enemy, kteří [bolos] vyslovují v písni Don’t
believe the hype již v roce 1988: « if I swing bolos »), ale slovo je v americkém rapu
vždy použito v různých jiných, neprůnikových významech (zde patrně „nůž“).
Právě neprůhledná etymologie a bohatá polysémie se zdají být důvody, proč
se toto slovo stalo atraktivním a proč se jeho expresivita stírá jen velmi pozvolna.
Z těchto dvou důvodů je i ukázkovým příkladem tzv. identitárního slova, na kterém
lze demonstrovat dynamiku, s jakou se může neologismus z mikroslangu dealerů drog
dostat do slangu předměstské mládeže, následně do obecného slangu mládeže
a později také do obecného slangu. Tento lexém byl podroben důkladnému
dlouhodobému zkoumání, kdy s kolegyní Anne-Caroline Fiévetovou popisujeme
již od roku 2008 časosběrnou metodou jeho pronikání do všeobecného jazykového
povědomí (viz níže kap. 3.5).
217
Graf č. 4: Rozložení výskytu identitárního slova bol(l)os(s/se) v různých rapových
písních (celkem 113 textů) podle jejich roku vydání
Tvar bol(l)os(s/se)
se poprvé objevil zřetelně
vyslovený v rapové písni La
journée PLE, která vyšla
roku 2002 na albu rapera
Sinika Artiste triste.
Sinik je původem
z jižního předměstí Paříže
(department Essonne, 91). Následující rok se lexém objevil také pouze u raperů
z jižního předměstí Paříže (Val de Marne, 94) a nebýt Seguinova slovníčku, byla
by tato lokalita jistě považována za místo geneze tohoto neologismu.
Frekvence jeho výskytu v rapu a u zpěváků různého původu se začala zvyšovat
znatelně až od roku 2005. Tyto výsledky korespondují s názory respondentů našich
anket, kteří situují první setkání se studovaným slovem právě do této doby. Zejména
se to týká těch respondentů, kteří bydlí na předměstských sídlištích, převážně
v pařížské aglomeraci a/nebo těch, kteří uvádějí, že poslouchají pravidelně hudební
žánr rap. Jedním z faktorů, který měl v roce 2005 pozitivní vliv na tento neologický
třesk, byl nesporně zájem médií o slang předměstské mládeže po nepokojích v roce
2005. Od té doby se slovo bolos dynamicky šíří mimo pařížský region a mimo
předměstská sídliště. Jak potvrzují výsledky z RapCoru zobrazené v grafu č. 4, stejně
tak se lavinově šíří i v textech rapových písní, dokonce i u interpretů mimo Francii103
.
Rapový korpus může tedy být cenným zdrojem poznání současných variant
substandardní francouzštiny a indikátorem nových tvarů a významů na detailnější
testování „neologických cest“ identitárních slov.
103
V roce 2009 můžeme jeho výskyt pozorovat například v textu quebecké rapové skupiny Fou alliés
(album Monde infernal, píseň Frénésie).
218
3.3.2 Identitární neologismy a jejich evaluace dotazníkovou metodou
Rap, role masmédií a lexikální inovace… trojice pojmů, které jsou
ve francouzské lingvistice v souvislosti s využitím hudby a jejích textů
pro sociolingvistický a lexikografický výzkum zmiňovány tak často, až toto spojení
působí jako stereotyp. Již roku 1999, v prvním sociolingvisticky zaměřeném sborníku
o marseilleské rapové hudbě, uvádí Louis-Jean Calvet sílu populární písně při difuzi
či posunu významů slov, konkrétně na příkladech slov bidasse („vojcl, voják,
záklaďák“, apelativní proprium odvozené z vlastního jména v populární písni
z počátku 20. století) a scoubidou („barevná bužírka“, z refrénu jedné písně z konce
50. let), ale také na sousloví laisse béton („nech to plavat“, s verlanizovaným slovem
tomber > béton), které na konci 70. let proslavil zpěvák Renaud a podnítil tím rozmach
módy jazykových přesmyček do celé tehdejší společnosti (Calvet 1999b: 59–60).
Své tvrzení, že „píseň vytváří a pomáhá šířit neologismy“ (la chanson est à la fois
créatrice et véhicule de néologismes; idem: 60) převádí Calvet i do rapu.
Na sklonku 20. století konstatuje, že „nikoho už nepřekvapí, že je studováno
lexikum rapu“ (le fait d’interroger le lexique du rap […] ne surprendra personne;
idem: 59). I přes tuto deklaraci nicméně zůstává výzvou otázka metodologická, neboť
nám není známo, že by kdy ve francouzské (socio)lingvistice probíhaly debaty
o metodách, jakými by bylo možné uchopit a popsat vztahy, které jednotlivé pojmy
z výše uvedené trojice pojí.
Nedostatek hlubšího zájmu o danou problematiku vychází dle našeho názoru
z absence interdisciplinárního výzkumu. Bylo by tudíž vhodné realizovat sérii
experimentálních studií, ve kterých by byly kombinovány kvantitativní a kvalitativní
metody. Právě touto kombinací by bylo možné metricky uchopit klíčový prvek z dané
trojice, roli médií. Ta se zdá být empiricky evidentní, ale bývá spíše popisována
než měřena. V reálném čase je však vliv médií na lexikální změny pouze
předpokládatelný a v praxi jej lze vypozorovat až retrospekcí.
219
Aby nešlo o „dojmologii“, ke které se patrně nevědomky uchylují mnozí
lingvisté, kteří tento fenomén popisují okrajově, je třeba získat relevantní vzorek dat
tak, aby dané argumenty byly statisticky podložené. Proto jsme s kolegyní AnneCaroline
Fiévetovou propojily informace z rapového korpusu RapCor s dotazníkovou
metodou a participačním pozorováním vyjadřování francouzské mládeže.
Naším neskromným cílem v této studii bude prokázat výše uvedené propojení
tří klíčových slov rap – role médií – lexikální inovace v rámci synchronní dynamiky
jazyka a popsat pozorovatelné modely šíření pro jednotlivé typy neologismů.
V ideálním případě by se vědecký „záchyt“ neologismů měl uskutečnit v době
největší frekvence výskytu toho kterého slova v médiích, což bylo také podmínkou
při výběru konkrétních neologických kandidátů. Dále se budeme snažit ověřit jeho
neologicitu u mluvčích (tedy subjektivní pocit novosti), dále rychlost šíření mezi
mládeží a schopnost zaujmout mluvčí a ukotvit se v jejich rezolektech, tzv. identitární
potenciál každého ze zkoumaných kandidátů.
V návaznosti na frekvenční studii o lexému bol(l)os(s/se) (viz výše kap. 3.3.1
a níže kap. 3.5) bude níže aplikována hypotéza, že rap je v korelaci s užíváním
neologické slovní zásoby mezi mládeží. Tuto hypotézu představíme na pestřejším
lexikálním vzorku tak, aby bylo možné pozorovat stadia mediálního rozšíření slova
a variabilitu difuzních typů.
Pro úspěšnou realizaci dotazníkové sondy jsme s kolegyní Anne-Caroline
Fiévetovou musely uskutečnit přípravnou fázi, tedy nejprve dlouhodoběji tipovat
a následně pozorovat cirkulaci lexémů, které mají pro mládež identitární charakter.
Jednalo se o participační pozorování ve dvou výzkumných osách: na jedné straně bylo
po dobu podzimního semestru roku 2010 v rámci kurzu « Communication »,
kterou vedla kolegyně u studentů prvního ročníku oboru « Langues étrangères
appliquées » (zkráceně LEA), tj. Aplikovaných cizích jazyků na Université Paris-Est
Créteil na jižním předměstí Paříže, pozorována vysoká frekvence užití určitých slov,
expresivních novotvarů, které v kolegyni subjektivně vzbuzovaly neologický pocit.
220
Na druhé straně šlo o každodenní poslech rádia Skyrock, které poslouchá
převážně francouzská mládež. Toto rádio je odborníky považováno za hlavní vektor
šíření rapu mezi francouzskou mládeží. V polovině 90. let se vedení stanice Skyrock
rozhodlo upřednostnit rap a r’n’b ve svém vysílání, kdy následně jako hlavní pořad
v tomto programovém scénáři vznikl v roce 1996 pořad Planète Rap [Planeta Rap],
kde byl každý večer mezi 20. a 21. hodinou představen jeden umělec z jednoho
či druhého hudebního žánru. Rádio se postupně stalo emblematickou vitrínou tohoto
typu hudby. Úspěch pořadu byl natolik velký, že je ve vysílání rádia s malými
změnami zařazen dodnes.104
Podle specialisty na francouzská rádia pro mládež, sociologa Hervého
Glevareca, vysílá rádio Skyrock v porovnání s jinými mládežnickými rádii nejvíce
hudebních novinek – konkrétně se jedná o Europe 2 (dnes vysílající pod názvem
Virgin Radio), Fun Radio a NRJ (Glevarec 2005: 46). Je tedy dosti pravděpodobné,
že jeho pravidelný poslech umožní rychlejší zaznamenání lexémů, které jsou zároveň
neologické i identitární. Tuto hypotézu ve své disertační práci ostatně právě kolegyně
Fiévetová průkazně ověřila (Fiévet 2008).
V první fázi výzkumu tedy kolegyně zaznamenávala neologické kandidáty,
jež se jevili dostatečně zajímaví po sémantické i etymologické stránce. Tak vznikla
osnova společně vypracovaného dotazníku, který musel mít adekvátní délku
pro udržení pozornosti mladých respondentů a zároveň i dostatečně heterogenní obsah,
který by podnítil ochotu sdílet své postoje dotýkající se často citlivých témat skupinové
i osobní identity. Celkově bylo osloveno 129 studentů výše zmiňovaného kurzu.
Během posledního týdne prvního semestru v prosinci 2010 bylo možné anketu
realizovat i proto, že byla navozena přátelská atmosféra mezi kolegyní a posluchači
kurzu, kteří k ní měli důvěru a neměli pochybnosti o etice zpracování výsledků ankety.
104
Viz https://skyrock.fm/emissions/planete-rap.
221
Dotazník byl následně pečlivě zodpovězen 123 studenty (38 chlapců, 85 dívek)
ve věku mezi 17 až 24 lety, s věkovým průměrem 19 let.
Většina z nich pocházela z pařížských předměstí, konkrétně 80 z nich pak
z departmentu Val de Marne, kde sídlí univerzita (tj. 65 %). Ze sociologické části
dotazníku konkrétně vyplývá, že devět dotazovaných bydlí v centrální Paříži, zbytek
bydlí v různých departmentech regionu Île-de-France, tedy v širší aglomeraci Paříže.
Tři dotazovaní přijeli na rok studovat do Francie (z Antil a z Afriky) a na začátku
semestru tedy nesdíleli kulturní zázemí s ostatními spolužáky, natož aby znali
generačně příznakové lexémy pro mladé Francouze. I přes tyto výjimky jsme získaly
vcelku homogenní vzorek mládeže z jižního předměstí Paříže v období na přechodu
z adolescence do postadolescence.
Pouze deset dotazovaných mluví v rodině pouze francouzsky, přibližně
dvacítka pochází z kreolofonního prostředí a téměř 20 % dotazovaných
je arabofonních (s různými, blíže nespecifikovanými stupni bilingvismu). Tyto
informace se ukázaly jako zásadní pro naše další analýzy týkající se lexémů přejatých
z arabštiny (viz Podhorná-Polická a Fiévet 2011a).
V názoru mluvčích na hudební žánr rap je patrný velký rozdíl v odpovědích
děvčat a chlapců, jak ukazuje tabulka č. 14.
Tabulka č. 14: Postoj k rapu v závislosti na pohlaví dotazovaných
ano,
poslouchám
rap hodně
ano,
poslouchám rap
čas od času
neposlouchám
rap vůbec
nezatržena
žádná z
možností
Celkem
Dívky 18,8 %105 38,8 % 31,8 % 10,6 % 69,1 % (85)
Chlapci 31,6 % 18,4 % 23,7 % 26,3 % 30,9 % (38)
Celkem 22,8 % (28) 32,5 % (40) 29,3 % (36) 15,4 % (19) 100 % (123)
105
Z nichž 4 dívky z celkových 16 explicitně uvádějí, že poslouchají pouze americký rap.
222
Z tabulky č. 14 vyplývá (viz podbarvené buňky), že zatímco dvě třetiny dívek
vykazují, že rap poslouchají čas od času nebo vůbec, u chlapců lze pozorovat výraznou
převahu odpovědí z kategorie „poslouchám rap hodně“ nebo nezatržení žádné
z možností. Do této kategorie se řadí jistě další fanoušci francouzského rapu, kteří byli
ale na konci dotazníku unaveni vyplňováním a nezatrhli žádné políčko u závěrečných
otázek sociologického rázu.
Do dotazníku bylo začleněno celkem 18 slov a slovních obratů, z nichž každý
měl reprezentovat jinou slovotvornou kategorii či odlišný (byť zatím jen
předpokládaný) model šíření. Slova a slovní obraty byly prezentovány v tomto pořadí:
frais, en mode, se taper des barres, bicrave, sisi, mektoub, quenelle, lossbo, dare,
werss, bsahtek, canuche, hamdoullah, chagasse, hass, lovés, cassos, kiffer.
Tento vzorek neologické slovní zásoby záměrně směšoval lexémy, které bylo
možné cyklicky zaslechnout na výše prezentovaném rádiu Skyrock v rapových
písních, s dalšími typy slov staršího data. Prvním z nich byly chytáky, tedy slova
excerpovaná z minulých našich anket, která lze definovat jako hapaxy. To je případ
slova canuche, které vzniklo slangovou resufixací ze slova canon („sklenička vína“),
což si ale respondenti nespojovali a slovo hromadně označovali jako neznámé. Tímto
způsobem byla ke konci (vcelku dlouhého) dotazníku pomocí jakéhosi placebo efektu
pozorována míra nadšení a pozornosti dotazovaných. Podotýkáme, že pouze 6 lidí
z celkem 129 oslovených se rozhodlo dotazník nevyplňovat. Převážná většina
ostatních studentů odpovídala důsledně tak, aby pomohla vyučující sebrat kvalitní
vědecké výsledky, což bylo potěšující zjištění, neboť studenti obecně vykazují spíše
ironii, letargii, skepsi či pobavení, jsou-li dotazováni na obdobná témata bez navození
důvěry a jisté konivence a je-li dotazník obdobně dlouhý (8 stran A4).
Druhým typem doplňkových „placebo slov“ byla slova z tzv. mikroslangů,
jako např. slovo chagasse, které se do té doby neobjevilo v žádné rapové písni,
nicméně se šířilo mezi některými skupinami mládeže, jak vyplynulo z našich
předchozích anket z roku 2010.
223
Volba této strategie vyplynula z nutnosti křížit metody výzkumu, konkrétně
šlo o participační pozorování během semestru, pozorování propagace neologismů
ve vybraných médiích a o zpětnou vazbu vůči našim minulým anketám formou
dotazníku mezi observovanými studenty.
Do této studie byly z prostorových důvodů vybrány tři nejreprezentativnější
lexémy, které zastupují tři úrovně rozšíření slov: sisi, bicrave a werss. Vesměs všechny
odpovědi na 18 slov a slovních obratů zařazených do dotazníku jsou zajímavé,
neboť poukazují na dynamiku šíření mezi mládeží a jsou zároveň důkazem, jak vnímá
toto rozšiřování v úzu, modernitu a (často neukotvený) význam slov mládež samotná.
Nebylo jednoduché vybrat tři zástupce, kteří by reprezentovali dostatečně
diferencovaně výše uvedené. Nakonec byla pro výběr aplikována konstanta
etymologické neprůhlednosti a jako proměnná deklarovaná frekvence užití. Všechna
tři slova v našem výběru, sisi, bicrave a werss, tedy nejsou původem autochtonní
(vytvořená běžnými morfologickými postupy z francouzských slov). Každé navíc
zastupuje jinou kategorii aktivního či pasivního užívání. Uvádět je budeme v pořadí
od nejužívanějšího po nejméně užívané.
Výsledky dotazníkového šetření nám budou sloužit pro potvrzení či vyvrácení
hypotézy Jeana-Françoise Sablayrollesa, která předpokládá, že „neologicita slova
je nepřímo úměrná jeho míře rozšíření“ (la néologicité est inversement
proportionnelle à la diffusion; Sablayrolles 2000: 171). Datace prvních výskytů
vybraných slov se omezí v této studii na první výskyty v rapových písních. Pozorování
šíření neologismů skrze rap nás přivádí na druhou hypotézu, která přepokládá,
že rap slouží ke kontextualizaci slov s nejasným původem a přispívá tak
k upřesňování významu (sémantizaci slova), případně jeho resémantizaci významem
přibližným, z kontextu odvoditelným. Aby bylo možné tuto hypotézu testovat,
dotazník obsahoval na konci každé série dotazů otázku „Použijte toto slovo/slovní
spojení v libovolné větě, nebo ve větě z rapové písně, kterou znáte“. Tímto způsobem
bylo možné shromáždit frazeologické struktury, které se mezi mládeží ukotvily
z rapových písní a mohly ovlivnit sémantickou interpretaci studovaných slov.
224
3.3.3 « Si si la famille….. » aneb fatém si si v identitárním kontextu
První z trojice detailněji studovaných lexémů je si si (včetně jeho grafické
varianty sisi), který se chová jako určitý druh fatému (phatème; kontaktové slovo).
Používá se pro vyjádření souhlasu mluvčího s tím, co vidí či slyší, často také
pro pozitivní evaluaci téhož. Vyslovován je se dvěma dlouhými vokály [si:´si:],
což svědčí o tom, že jde o přejímku ze španělštiny. Pro tuto hypotézu svědčí fakt,
že vokály nemají ve francouzštině kvantitu jako pertinentní rys a homonymní
francouzské slovo si („ale ano“) se vyslovuje krátce i pod přízvukem.
Tento lexém nás upoutal v srpnu roku 2009, kdy jsme jej poprvé s kolegyní
shodně pocítily jako identitární neologismus při rozhovoru se skupinou mladíků
původem ze sídliště Les Sorbiers na pařížském jižním předměstí Chevilly-Larue,
kteří byli tou dobou na prázdninách v jihofrancouzském městě Nice. Tito mladíci nám
v polořízeném rozhovoru uvedli si si jako sociolektismus typický pro jejich skupinu
známých z departmentu 94 (Val-de-Marne), který celá parta přejala od rapera Booby.
Jeden z dotazovaných slovo popsal a ostatní jeho nadšení ze silné expresivity slova
souhlasně potvrdili:
„Znáte Boobu? Tak ten nedávno vymyslel slovo, které dnes každej říká, sí sí… předtím
to nikdo neříkal…no prostě vod té doby, co to řekl, tak to říkají všichni“
(respondent, muž cca 18 let, původem z jižního předměstí Paříže, t.č. na dovolené na pláži
v Nice se dvěma kamarády)106
Raper Booba pochází z jiného departmentu pařížské aglomerace
než dotazovaní mladíci, konkrétně z blízkého předměstí Boulogne-Billancourt
(department Hauts-de-Seine, 92). Lexém si si se nachází v několika jeho písních,
poprvé na albu Ouest side z roku 2006 (konkrétně v písních 92 Izi (Booba featuring
Malekal Morte) a Ouais ouais (Booba featuring Mac Tyer). Tentýž Mac Tyer jej použil
o rok dřív, tedy v roce 2005, v hitu 93 Hardcore.
106
V originálním znění : « Vous connaissez Booba ? Bah dernièrement, il vient d’inventer un mot, tout
le monde dit si si » […] personne le disait avant […] bah voilà, depuis qu’il l’a dit, tout le monde le dit. »
225
Tyto geografické souvislosti se zdají být indikátorem relativně širokého
rozšíření lexému, což potvrzují i další výskyty tohoto fatému v rapových písních.
V korpusu RapCor se mezi dalšími výskyty lexému v pozdějších obdobích nachází
také další píseň z roku 2005, která obsahuje výraz si si. Tentokrát ovšem interpreti
pocházejí z departementu Essonne (91) ve vzdálenější jižní aglomeraci Paříže.
Konkrétně jde o píseň Le même sang (interpreti Sinik featuring Diam’s).
Tuto geografickou diverzitu můžeme interpretovat jako příznak širokého rozšíření
fatému ještě předtím, než se skrze Boobu dostal k našim respondentům.
Na základě této prvotní analýzy tedy slovní obrat si si zasluhoval zvláštní
pozornost a důkladné dotazníkové šetření. Zvláště pak byl zajímavý pro svůj fatemový
charakter a z důvodu naprosté ignorace tohoto výrazu ve slovnících, paradoxně
dokonce i ve specializovaných slovnících předměstského slangu mládeže, jakými jsou
výše prezentované slovníky CTT nebo pravidelně aktualizovaný DZ (viz výše kapitola
3.3).
V dotazníku byli mladí respondenti požádáni o zaškrtnutí jedné z následujících
možností míry znalosti a užívání lexému:
1) „ano, užívám jej aktivně“ (oui, je l’utilise activement, dále zkratka OUI A), s volbou
podkategorie – užívám jej: a) „často“ (souvent) nebo b) „občas“ (parfois),
2) „ano, znám jej pasivně“ (oui, je le connais passivement, dále zkratka OUI P),
s volbou podkategorie – užívám jej c) „zřídka“ (rarement) nebo d) „nikdy“ (jamais),
3) „ne, neznám jej“ (non, je ne le connais pas, dále zkratka NON).
Pouze ti, kteří lexém znali, doplňovali následně jeho význam a vyplňovali
doplňkové dotazy, které směřovaly k hodnocení míry pociťované modernity lexému
a míry jeho slangového rozšíření do obecného slangu (argot commun, zkratka AC),
obecného slangu mládeže (argot commun des jeunes, ACJ) nebo obecného slangu
předměstské mládeže (argot commun des jeunes des cités, ACJC).
226
Tabulka č. 15: Výsledky dotazníkového šetření pro fatém si si
Tabulka č. 15 představuje detailní výsledky pro fatém si si v anketě z prosince
2011. Z ní vychází graf č. 5, který vizualizuje první číselný sloupec tabulky.
Graf č. 5: Deklarované užívání lexému si si mezi dotazovanými
celkem
moderní
vcelku
moderní
stabilní
zastaralý
bez
upřesnění
AC
ACJ
ACJC
bez
upřesnění
OUI A často 34 22 2 7 0 3 7 14 10 3
občas 26 4 10 9 0 3 1 13 10 2
bez upřesnění 3 0 1 1 0 1 0 3 0 0
Celkem 63 26 13 17 0 7 8 30 20 5
OUI P zřídka 28 11 6 5 4 2 1 16 11 0
nikdy 21 11 3 1 3 3 1 5 12 3
bez upřesnění 0 - - - - - - - - Celkem
49 22 9 6 7 5 2 21 23 3
OUI sans spécification
(bez upřesnění)
6 1 0 0 0 5 0 0 2 4
NON 5 - - - - - - - - Celkem
123 49 22 23 7 17 10 51 45 12
227
Z výsledků dotazníkového šetření vyplývá, že lexém si si je mezi
dotazovanými studenty hojně rozšířen. Ze 112 studentů, kteří deklarují jeho znalost,
ať už jej aktivně používají či nikoli, jej 75 dává do kontextu pomocí libovolné věty
nebo citace rapové písně, ve které je si si použito. Z těchto 75 návrhů použití slova
je 15 výskytů diskutabilních, například „Sí sí, kámo, dokázals to“107
(Si si, mon gars,
t’as réussi) nebo „Koupil jsem si auto, sí sí!“ (j’ai acheté une voiture, si si!).
Z takovýchto krátkých kontextualizací není totiž zcela zřejmé, zda dotazovaný zná
či nezná nejrozšířenější význam, který cirkuluje mezi mládeží. Tedy zda jej používá
jako expresivní vyjádření souhlasu nebo extrémně pozitivní ohodnocení určité věci,
nebo naopak zda zná pouze standardní francouzský význam, tedy dvojité přitakání
po negativně položené otázce („ale ano, ale ano“).
Ze zbývajících 60 osob jich 27 uvedlo příklady, které si sami vymysleli,
jako například „Sí sí, brácho, dnes seš skvěle oháklej“ (si si, mon frère, très bien sapé
aujourd’hui) nebo „Sísí nový Adidasky“ (si si, les nouvelles Adidas). Za povšimnutí
tedy stojí časté příklady vztahující se k hodnocení ošacení. Zbývajících 33 osob
citovalo ustálená spojení: 11 dotazovaných uvedlo výrazy typické pro slang mládeže
(ACJ), případně slang předměstské mládeže (ACJC): si si gros („sí sí kámo“; uvedeno
třikrát), si si tu gères! („sí sí, ty válíš“, také 3x) a si si, (c’est) frais! („sí sí, to je akční“,
taktéž 3x). Podotkněme, že sloveso gérer a konkrétně spojení ça gère! nebo tu gères!
jsou velmi frekventované u mládeže při hodnocení událostí. Jejich užívání bylo v době
ankety možné považovat za relativně neologické (např. v online slovníku DZ se gérér
nevyskytovalo v tomto významu, pouze ve významu „svádět“ = séduire).
Posledních 22 osob uvedlo slovní spojení „sí sí rodina“ (si si la famille),
z toho jeden dotazovaný v přibližném znění: „sí sí, má se dobře rodina?“ (si si, bien
107
Studované lexémy se budeme snažit přeložit či adaptovat pro plynulost čtení českého čtenáře
(zde pouze vokalická adaptace odpovídající výslovnosti u francouzské předměstské mládeže).
228
la famille?) a 2 osoby uvedly, že se jedná o přejímku z písní raperů, již zmiňovaného
Booby a Soprana z jihofrancouzské Marseille.
Pro upřesnění tyto dvě osoby uvádějí, že rap neposlouchají, proto jsou tyto
jejich zmatečné odpovědi vysvětlitelné. Soprano je sice známý svou písní „Rodina“
(La famille) z roku 2007, ta ale neobsahuje zkoumaný fatém. Booba přispěl k rozšíření
výrazu si si tím, že jej použil v několika svých hitech (viz výše). Slovní spojení „sí sí
rodina“ nicméně nepochází od něj, ale od rapera Sefyua, který je rozšířil skrze píseň
„Moje publikum“ (Mon public) 108
. Nikdo z našich mladých dotazovaných
ale Sefyouovo jméno neuvedl, přestože se jedná o velmi známého interpreta. Nikdo
neuvedl dokonce ani skupinu Nysay, která je sice méně známá, ale které v roce 2009
vyšlo album nesoucí příznačný název Si si la famille109
.
Z našich výsledků není možné odvodit korelaci znalosti lexému mezi
respondenty, kteří výraz uvádějí, a těmi, kdo pravidelně poslouchají rap. Konkrétně
z 22 osob, které lexém zmínily v kontextu rapu, jich 7 uvádí, že poslouchá rap hodně,
6 občas, 6 vůbec ne a 3 na otázku neopověděli. Z těchto čísel se dá odvodit, že oněch
šest dotazovaných, kteří rap neposlouchají, převzalo výraz od svých kamarádů.
Aby ale mohly být naše výsledky metodologicky jednotné a měly výpovědní
hodnotu, bylo by třeba v budoucnu důkladněji zkoumat náhled dotazovaných
na rapovou scénu, nakolik se v ní vyznají a porovnat tyto výsledky s kvantitativně
větším vzorkem dat.
108
Album z roku 2008 Suis-je le gardien de mon frère ?. V refrénu této písně se střídají dva ustálené
výrazy: « Si si la famille, wesh wesh la famille », což může nasvědčovat na možnou synonymickou
konkurenci alespoň v oblasti kolem Aulnay-Sous-Bois v departmentu Seine-Saint-Denis, odkud Sefyu
pochází a kde má pravděpodobně nejvěrnější publikum. Všechny tyto úvahy však zůstávají hypotetické,
nebudou-li ověřeny terénním výzkumem u soudržných skupin kamarádů z dané oblasti.
109
Je vtipné, že rapeři Salif et Exs z této skupiny, původem z departmentu Hauts-de-Seine (92), umístili
písničku téhož jména hned za píseň nazvanou Bolos, tedy lexém, který také zkoumáme (viz kap. 3.3.1
a 3.5).
229
Na tomto vzorku dotazníků už je ale možné konstatovat významný stupeň
ustálení spojení si si la famille. To lze doplnit i excerpcí mediálních dat. Jako další
důkaz rozšíření a pevnosti spojení lze například uvést situaci identitárního rázu,
kdy v klipu skupiny Nysay ve 28. vteřině raper Morsay řekne „rodina“ (la famille)
a ostatní kamarádi, kteří stojí vedle něj, odpoví „sí sí“ (si si). 110
Komentáře, které se zobrazují pod videoklipy, jsou z metodologického
hlediska zajímavým doplňkovým zdrojem pro ověření identitárního rázu některých
výrazů. Konkrétně pro ověření ustálenosti frazému si si la famille, jeho identitární
a expresivní role mezi dotazovanou mládeží, lze dobře využít komentářů na kanálu
Youtube pod výše citovaným klipem skupiny Nysay, kde lze číst například: si si c’est
la famille 93 !!! nebo siii siii, tu gères!. Tyto komentáře nám následně umožňují ověřit
či korigovat kusé informace z terénního výzkumu a z dotazníků.
Závěrem lze tedy shrnout, že fatém si si je zajímavý z několika důvodů: v první
řadě z hlediska sémantického, kdy se jeho význam posunul od souhlasu k hodnocení,
a v druhé řadě z hlediska identitárního, neboť slouží k tmelení skupiny. A právě jako
takový vznikl i frazém si si la famille.
110
Viz http://www.dailymotion.com/video/x8ww3i_truand-de-la-galere-a-clicli_webcam#rel-page-15.
230
3.3.4 « La bicrave est dans ma tête… » aneb resémantizovaný romismus
Druhým sledovaným lexémem je výraz bicrave (také zapisován bicrav
nebo bikrav), který se objevuje buď jako podstatné jméno ženského rodu ve významu
„prodej (nejčastěji různého typu nelegálního zboží)“, slangově „šmelina, kšeft“, nebo
jako neohebné sloveso ve významu „prodávat“ (s frekventovanou konotací /prodávat
drogy/ = „dealovat, dýlovat“ nebo /prodávat kradené zboží/ = „šmelit, kšeftovat“).
Tato výpůjčka z romštiny ve francouzštině doznala zajímavých významových posunů,
z nichž některé vypovídaly o tom, že se půjde o recentní sémantický neologismus.
Na podzim roku 2010, kdy byl sestavován náš korpus s 18 lexémy pro dotazník,
se toto slovo vyskytovalo v refrénu písně Les p’tits de chez moi [Děcka od nás],
kterou pravidelně hrálo rádio Skyrock, ve znění: « Les p’tits de chez moi,
ils bicrave(nt) tous du tagga » (s překladem prozatím nespěcháme, viz níže).
Tato píseň byla interpretovaná raperem s uměleckým jménem Mister You,
maghrebského původu (You je zkratka z křestního jména Younes), ale pocházející
z 20. pařížského arondismentu ze známé multietnické čtvrti Belleville. Jeho album
MDR: Mec de Rue z roku 2010 bylo komerčně velmi úspěšné (oceněné zlatou deskou),
přičemž značnou popularitu zajistil tomuto raperovi ve zkoumaném období především
jeho medializovaný útěk před vězením.
I když lexém bicrav(e) nebyl pro nás konkrétně neologický, zasloužil
si zařazení do našeho dotazníku z důvodu nového významového chápání slova
v posledních letech (výše uvedený refrén na to poukazoval) a z důvodu jeho velké
expresivity a frekvence užívání mezi mládeží. Toto tvrzení může být prokázáno
faktem, že šlo dlouhou dobu o druhé nejhledanější slovo na serveru slovníku DZ hned
po jiném romismu, michto = „super, skvělý“. Tento zájem lze vysvětlit sémantickou
neprůhledností, kdy z formy slova nelze jeho význam jednoduše odhadnout.
Slovo bicrave bylo tou dobou velmi moderní, částečně také díky popularitě
kolektivu „gangsta“ raperů Ghetto Fabulous Gang, a zejména jejich leadera
231
s přezdívkou Alpha 5.20, který je proslavil ve svých textech. Na albu 3025 avant
Rakaille 4 z roku 2007 vydal Alpha spolu s dalšími členy „gangu“ píseň La bicrave
est dans ma tête [Šmelina je v mojí hlavě] (Alpha 5.20 feat Malik Bledoss a Shone),
a ta se mezi posluchači gangsta rapu stala velkým hitem.
Tato tvrzení se opírají o naše participační pozorování, kdy se kolem tohoto
interpreta postupně utvořil určitý kult. Ten byl zřejmý nejen v Créteil v roce 2010,
ale v náznacích už v roce 2003 na učilišti v centrální části Francie v době přípravy
doktorátu (Yzeure, department Allier, 03). Aby učni před kamarády ukázali, jak jsou
„drsní“ a jak sounáleží s kolektivem, často si společně nahlas pouštěli nahrávky
na kazetách, tzv. mixtape, rapera Alphy 5.20. Podle informace, kterou nám podal
kolega-lingvista a zároveň vyučující na tomto učilišti Hervé Girault tato móda adorace
kultovního rapera vrcholila prý v období mezi lety 2007 a 2009. Jméno rapera bylo
ale často zmiňováno i v našich dalších anketách z tohoto období.
Dále tvrzení o zásadní roli uskupení Ghetto Fabulous Gang na šíření tohoto
lexému opíráme o fakt, že dotazníky často obsahovaly odkaz na tento kolektiv raperů
právě u slova bicrave. Věta La bicrave est dans ma tête slouží nejen našim
respondentům jako citát – stejnou větu nacházíme u hesla bicrave ve slovníku DZ,
jako potisk na tričkách atd. Větu « La bicrave est dans ma tête » nebo « tu bicraves
pas, tu manges pas » („nešmelíš, nejíš“) lze ostatně běžně najít v internetových
obchodech, které mají klientelu z řad obdivovatelů hiphopové kultury.111
Nutno dodat,
že Ghetto Fabolous Textile je módní značka, v jejímž čele stojí členové zmiňovaného
uskupení. Tito rapeři jsou skvělou ukázkou synergie hudebního průmyslu s dalšími
komerčními aktivitami (tzv. rap business). Mnozí úspěšní rapeři píší texty slavným
pophvězdám, zakládají si vlastní vydavatelství – tzv. labels, hrají ve filmech, atd.,
což potvrzuje stále dominantnější roli, kterou tento hudební žánr zasahuje
do francouzské (majoritní) kultury.
111
Viz např. http://www.culture-hiphop.com.
232
Tabulka č. 16: Výsledky dotazníkového šetření pro lexém bicrave
celkem
moderní
vcelku
moderní
stabilní
zastaralý
bez
upřesnění
AC
ACJ
ACJC
bez
upřesnění
OUI A často 6 1 2 1 0 2 0 2 3 1
občas 17 5 8 4 0 0 1 1 15 0
bez upřesnění 2 1 1 0 0 0 0 0 2 0
Celkem 25 7 11 5 0 2 1 3 20 1
OUI P zřídka 11 4 2 4 0 1 2 0 9 0
nikdy 33 13 8 3 2 7 0 4 25 4
bez upřesnění 1 1 0 0 0 0 0 1 0 0
Celkem 45 18 10 7 2 8 2 5 34 4
OUI bez upřesnění 0 - - - - - - - - NON
52 - - - - - - - - FAUX
špatný význam 1 - - - - - - - - Celkem
123 25 21 12 2 10 3 8 54 5
Aby nedošlo k ovlivnění dalších výsledků, nepočítáme mylné interpretace
(FAUX) mezi ostatní odpovědi těch, kteří lexém znají v běžně uváděných významech.
Jedna osoba totiž uvedla, že lexém zná pasivně, ale významově se spletla. Uvedla jako
význam se faire griller („nechat se načapat“) a udala také syntakticky nelogický
kontext « je me suis bicrave » („šmelil jsem se“). Toto zmatení může souviset
ale s paronymií jiného romismu, který u mládeže cirkuloval rodave („všimnout si,
dívat se“).
Z dotazníkového šetření dále vyplývá, že ze 70 osob, které uvedly, že lexém
znají, jich sedm uvedlo odkaz na rapovou píseň: tři mladí respondenti uvedli doslovně
kultovní větu, o níž byla řeč výše (přičemž jeden přidal i jméno Alpha 5.20). Mister
You byl uveden jednou, stejně tak jako výše zmiňovaný refrén jeho písně. Dva další
respondenti uvedli věty a jména raperů Rohffa a La Fouina112
.
112
Rohff pochází z Vitry-sur-Seine v departmentu Val-de-Marne (94) a La Fouine z města Trappes
v departmentu Yvelines (78). Jednalo se jedny z nejčastěji hraných raperů na rádiu Skyrock
ve sledovaném období. Podotkněme ještě, že šest ze sedmi těchto dotazovaných uvádí, že poslouchá
rap velmi často.
233
Tato variabilita zdrojů je jistě indikátorem velké frekvence užití slova
v rapových písních, což potvrzuje také lexikometrická sonda do rapového koprusu
RapCor. V koprusu byl tou dobou stále nereprezentatitvní počet písní z obrovské
hudební produkce francouzského rapu, navíc vybraných vcelku náhodným výběrem.
I přesto ale náhled do korpusových dat umožnil alespoň přibližnou extrapolaci
průběhu rozšíření lexému. Mezi 542 písněmi, které byly v době vzniku této studie
segmentovány a morfosyntakticky a slovotvorně označkovány pro RapCor,
nám lexikometrický program TXM nabízel dvakrát více výskytů slova bicrave
(v 10 různých písních) ve srovnání se si si, prezentovaným v předchozí kapitole.
Z obrázku č. 8 lze vyčíst, že mezi těmito deseti výskyty je sedm tvarů
slovesných a dva tvary nominální, přičemž kategorizace u Mc Solaara
je nejednoznačná – viz řádek s kódem písně MCS54. První slovesný výskyt slova
v rapu datujeme do roku 2004 (raper Booba – viz kód BOO03), nominální výskyt
pak do let 2007 nebo 2008 (Mc Solaar nebo Nysay). I když jsou tato čísla
nereprezentativní, postačují pro intuitivní tvrzení, že byl lexém nejdříve přejat
z romštiny jako sloveso a teprve později vznikla díky jeho expresivní síle jeho
nominální varianta.
Obrázek č. 8: Konkordance slova bicrave v korpusu RapCor zobrazená v programu
TXM
Odpovědi z naší ankety pak jasně ukazují, že uvedeme-li slovo
bicrave bez kontextu, respondenti téměř výlučně uvádějí slovesné synonymum.
234
Výjimku tvoří dvě odpovědí, ve kterých byla uvedena nominální synonyma
ve významu nelegální obchod či prodej kradeného zboží (le bisness illégal
= „nelegální byznys“ a la revente ; le recel = „přeprodej; uchovávání (kradených
věcí)“).
Lexikografické zaznamenání slova je taktéž větší než v případě si si. Na rozdíl
od nominalizovaného děje: la bicrave („prodej drog“), který je uváděn v online
slovníku DZ (tudíž potenciálně stále aktualizovatelném), nominalizace činitele děje,
tedy slovo bicraveur, se zdá být ještě starší. DZ uváděl tento lexém s odkazem na píseň
Rabzouz skupiny Mafia K’1 fry již z roku 2003 (album Cerise sur le ghetto).
Jeden z dotazovaných uvedl rapera známého jako La Fouine a upřesnil, že odkazuje
na jeho hit z roku 2008 Cherche la monnaie, kde se v refrénu zpívá: « Braqueur,
arnaqueur, dealeur, rappeur, rebeu / cherche la monnaie / voleur, receleur, bicraveur,
bagarreur… ». [(Ozbrojený) lupič, šizuňk, dealer, raper, arabáč / hledej prachy / zloděj,
překupník, dýloš, bitkař…] (naše vytučnění ekvivalentů). Z tohoto kontextu můžeme
se značnou opatrností konstatovat, že pro posluchače, kteří slovo znají jen pasivně,
může být blízkost slov „zloděj, překupník“ ve známém refrénu považována
za synonymickou řadu a slovo bicraveur tedy k nim může být sémanticky
připodobňováno bez znalosti dalších, specifikujících sémů /prodej drog/, resp. /prodej
kradeného zboží/.
Ve slovníku CTT jej nalezneme ve smyslu „dealer, prodejce drog“ vedle
slovesa bicrav(er), pro který autor slovníku ponechává širší význam: „prodávat nebo
se podílet na nelegálních akcích: prodej drog, atd.“ (vendre mais aussi participer à des
actions illicites : vente de drogue, etc.; Goudaillier 2001: 63). Podle romisty Georgese
Calveta, kterého Goudaillier cituje, jde o výpůjčku z dialektální romštiny sinto
z Piemontu, kde bixava znamená „já prodávám“ (ibidem). Obecný slangový význam
„prodávat“ získalo toto sloveso patrně již před rokem 1957, kdy je poprvé
lexikograficky zaznamenáno, konkrétně jde podle Colina, Mévela a Leclèra o reedici
„Slovníku moderního argotu“ (Dictionnaire de l’argot moderne) od Sandryho
a Carrèra (viz DAFP2010: 67).
235
K posunu slovesa „prodávat“ k intenzivnějšímu „prodávat drogu, dýlovat“
dochází v předměstském slangu v souvislosti s nelegálním charakterem obchodních
praktik některých mluvčích romštiny, kteří do chudých sídlišť tradičně přijíždí
obchodovat s různým zbožím pochybného původu, včetně drog.
Naopak DZ uvádí nejprve zúžený význam „prodávat drogy, dýlovat“
a následně obecný význam „prodávat“ + nominalizovaný význam. Zajímavé je ale
diachronní srovnání. Ve starší verzi DZ z roku 2008, kterou pro svou analýzu
společného identitárního jádra ve slovnících předměstského slangu používala Martina
Brožová (2010), je uveden také posunutý význam slovesa: voler („krást“),
který následně z novějších verzí slovníku zmizel. Zde patrně bicrave vstupovalo
do konkurenčního vztahu s jiným romismem, který je široce rozšířen,
slovem chourave (obdobná přejímka jako české čórovat = „krást“). Ovšem u aktivních
uživatelů předměstského slangu, jimiž rapeři i dotazovaní studenti bezpochyby jsou,
k obdobné záměně dle našich poznatků nedocházelo. Jeden z dotazovaných uváděl
jako příklad rapera Rohffa, přičemž citoval (a komentoval) výňatek z písně 94 z jeho
alba z roku 2004 La fierté des nôtres: « à Montreuil, c’est la chourave /vol/ avant
la bicrave » („v Montreuil [čtvrť na východním předměstí Paříže známá vysokým
počtem romského obyvatelstva] je to spíš čórka /krádež/ než dýlování”),
který prokazuje, že rozdíly mezi těmito dvěma významy uživatelé pociťují.
V rámci této referenční dynamiky můžeme pozorovat, jaký z významů
upřednostňují naši respondenti v roce 2010. Mezi 64 dotazovanými, kteří dodali
alespoň jeden význam pro slovo bicrave, jich 33 (tedy více než polovina) uvedla
význam „prodávat“. Naopak význam „prodat kradenou věc“ uvedlo jen 8 respondentů
a „krást“ pouze 2 osoby. Význam „prodávat drogu“ udalo 15 dotazovaných,
tedy čtvrtina těch, kteří u bicrave uvedli nějakou definici.
Mister You hlásá v refrénu své slavné písně, že « les petits d’chez moi, i(ls)
bicrave(nt) tous du tag(g)a », což bychom po výše uvedeném výkladu mohli přeložit
jako „všechny děcka od nás dýlujou hášek [hašiš]“. Lze předpokládat, že tímto textem
236
a případně i klipem k této extrémně úspěšné písni, ve kterém Mister You naznačuje
rukou kouření jointu, bylo ovlivněno vnímání významu slova bicrave u posluchačů,
kteří lexém dříve neznali. V dotazníku totiž je i šest odpovědí, že bicrave znamená
„kouřit drogu“. Tento alternativní význam dotyční respondenti patrně odhadli,
neboť pokud mládež jmenovaná raperem « bicrave(nt) du ta(g)ga », šlo snadno z gest
i z kontextu dovodit, že hašiš (resp. marihuanu nebo jakékoli lehké drogy – viz definice
taga v DZ) šlukují, kouří, ale ne nutně prodávají.
Graf č. 6: Užívání slova bicrave deklarované respondenty
I přes neprůhlednou sémantiku a mnoho přibližných významů studovaného
slovesa prozrazuje etymologii slova jeho formální stránka, tedy sufixace na -av(e),
rys typický pro slovesné přejímky z romštiny (viz výše sloveso marav v kap. 2.5).
237
Toto dokladují i odpovědi našich respondentů. Na otázku: „Pociťujete nějaké
omezení v jeho používání (geografické či jiné)?“, dva respondenti odpověděli kladně.
Zatímco jeden dotazovaný uvedl omezení obdobně jako raper Rohff, tedy používání
na východním předměstí Paříže, v Montreuil, druhý uvedl, že se užívá „na předměstí
s cikány“ (banlieu avec gitan [sic]).
Slangový původ slova a jeho etymologie odkazující na romský původ tedy hrají
důležitou roli v reprezentacích, které si mladí mluvčí vytváří ohledně významu
a rozšíření tohoto slova. Máme-li hodnotit statut slova bicrave na slangové ose
(obecný slang – obecný slang mládeže – obecný slang předměstské mládeže)
zjišťujeme, že 54 z 65 respondentů, kteří toto hodnocení vyplnili (tj. 83 %), je hodnotí
jako slovo z předměstského slangu mládeže (viz sloupec ACJC v tabulce č. 16 výše).
Je zřejmé, že na výsledky dotazníku u mládeže, která se vůči dotazovateli
nachází v institucionálním vztahu, je nezbytné nahlížet kriticky, pokud tento
dotazovatel zkoumá nepřímou metodou jim známé nelegální praktiky, drogové
lexikum atd. U vysokoškolského publika je nicméně zřejmý určitý nadhled
nad negativními jevy, se kterými se předměstská mládež z chudších sídlišť v rámci
svého okolí setkává častěji než jejich vrstevníci z rezidenčnějších čtvrtí.
238
3.3.5 « Dans ma werss, laissez-moi rêver… » aneb difuze rezolektálního slova
Třetí lexém je svou etymologií naprosto odlišný od obou předcházejících,
neboť se jedná o neologismus, jehož hlavním šiřitelem a jedním z autorů je doložitelně
raper Rohff. Tento spontánně vytvořený neologismus tedy můžeme označit jako slovo
rezolektální (tj. utvořené v malé skupině přátel, viz kap. 2.5). Na rozdíl od výrazů si si
a bicrave, které již určitou dobu v předměstském slangu mládeže fungovaly předtím,
než byl započatý tento výzkum, bylo substantivum werss naprosto nové. Poprvé tento
výraz raper Rohff vypustil do éteru v písni nazvané Dans ma werss (jedná se o první
singl na jeho albu La cuenta, které vyšlo 13. prosince 2010). Píseň byla vysílána
na rádiu Skyrock od října roku 2010, přičemž na specializovaném rapovém serveru
Booska-P.com a ji bylo možné pustit již od září 2010. Hned po vydání singlu
vzbuzovalo toto slovo známého rapera velký metalingvistický zájem.
Jakmile se éterem začalo slovo werss šířit, pokládali si posluchači rádia otázku,
co tento novotvar znamená. Toto prokazuje případ jednoho učitele z departmentu
Essonne, který nám sdělil, že v době začátku vysílání písně v rádiu volali jeho studenti
příbuzným a kamarádům z departmentu Val-de-Marne, odkud Rohff pochází,
aby zjistili význam slova werss. Tehdy 32letý raper Rohff, vlastním jménem Housni
Mkouboi, byl pozván do rádia Skyrock do vysílání pořadu Planète Rap v úterý
8. prosince 2010, aby vysvětlil význam své lexikální inovace. Na dotaz moderátora
Freda, co znamená slovo werss, Rohff odpovídá, že jde o určitý druh přezdívky:
„Moje werss, to byla původně hláška mezi mnou a dvěma kamoškama… no prostě…
taková sranda, když mně začaly říkat ‚Housni – werss‘, to mělo jako znamenat‚ ‚Housni
…jedna velká šílenost‘, prostě… Housni má svůj svět“ (Rohff v pořadu Planète Rap
na rádiu Skyrock 8. 12. 2010, transkripce úseku vysílaného 20:08–20:09)113
.
113
V originále: « Ma werss, ça vient d’un délire avec deux copines, et euh ... voilà ... Le délire, c’est qu’elles
m’ont appelé ‘Housni la werss’, ça veut dire ‘Housni... le gros délire’, quoi ...c’est tout un monde, Housni. »
239
Z hlediska slovotvorby se tato lexikální inovace zdá být aferézou anglicismu
universe „kosmos, vesmír“ > verse. Tuto hypotézu upřednostňujeme zejména kvůli
Rohffově všeobecně známému obdivu k americkým raperům a také z faktu, že toto
slovo existuje v angloamerickém slangu, kde jeho zúžený význam, my verse, může
rovněž znamenat „v mém vnitřním světě“114
. V rozhovoru totiž Rohff dále opět
zdůrazňuje, že jde o délire, tj. „hlášku“ (tedy úsměvné přeřeknutí nebo záměrně
vytvořený idiolektální neologismus, většinou, ale ne nutně vtipný, který se ujal
v rezolektu – viz Podhorná-Polická 2009: 225–226). Moderátorovi detailně vysvětluje,
jaký význam si mají posluchači dosadit pro pochopení a přijetí slova werss:
„jó, tak to slovo se používá na…. prostě k tomu, aby se dalo říct, že seš ve svým… ve svým
vesmíru, ve svým vlastním světě, chápeš […] prostě je to taková zvláštní hláška…
například Mohamed Ali je ve svým werssu…“ (pokračování rozhovoru s Rohffem)115
.
Ze 123 vyplněných dotazníků v našem výzkumu je nějaký význam pro slovo
werss, který by byl blízký významu Rohffovu, uveden celkem 26krát (tj. 21,1 %).
Podstatné je zjištění, že 15 respondentů uvádí k výrazu dans ma werss synonymum
dans ma bulle (doslova „v mé bublině“, myšleno „u mě doma, v mé intimní sféře“).
Tento výraz se rozšířil díky jinému interpretovi francouzského rapu, známé raperce
Diam’s, jejíž stejnojmenné album z roku 2006 bylo nejprodávanějším francouzským
hudebním nosičem (diamantá deska). Ve výše zmíněném pořadu Planète Rap nehovoří
Rohff o bulle („bublině“) ani jednou, naopak moderátor Fred jej vysloví v momentě,
kdy se snaží pochopit, co výraz werss znamená (dans notre monde, dans notre bulle =
„v našem světě, v naší bublině“). Posluchači a potenciální příjemci neologismu tedy
měli syntakticko-sémantický model, na který mohli navazovat a slovo bulle, které
mělo tou dobou už značně setřenou expresivitu, bylo jednoduché nahradit výrazem
werss, který byl expresivnější, protože byl modernější a neobvyklejší.
114
Viz např. https://www.urbandictionary.com/define.php?term=verse.
115
V originále: « Ouais, c’est un mot qu’on emploie pour euh...dire que voilà on est dans notre... dans notre
univers, notre monde à nous, tu vois... […] c’est un délire particulier en fait ... Mohamed Ali, il est dans
sa werss, par exemple ... »
240
Graf č. 7: Užívání slova werss deklarované respondenty
Mezi 123 dotazovanými bylo 26 studentů, kteří uměli vysvětlit slovo werss,
což je ve srovnání s ostatními dvěma lexémy nejméně, vzhledem ke „stáří“
medializace slova však relativně hodně, vždyť Rohff v rádiu vystoupil pouze týden
před zadáním dotazníku (15. prosince) a dva dny předtím vydal album (13. prosince).
Úspěch singlu ale byl zřejmý, v rádiích a na internetu bylo možné poslouchat Dans ma
werss necelé tři měsíce, během kterých slovo stačilo difundovat mezi mládež (přičemž
víme, že minimálně mezi tu z Créteilské univerzity a z jižního předměstí Paříže).
Z těchto 26 pasivních či aktivních příjemců (inovátorů, řečeno Rogersovou
terminologií) jich ale pouze 6 uvedlo, že se jedná o výraz z písně rapera Rohffa.
I ostatní ale píseň znali, protože 18 jich uvedlo jako příklad právě slovní spojení « dans
ma werss ». Z nich čtyři rozšířili formulaci na « je suis dans ma werss » („jsem ve
svým werssu“), jeden respondent kontextualizoval výraz do konkrétní situace: « Hein?
Ah dsl j’étais dans ma werss là! » [dsl = désolé] (Cože? Jo, soráč, byl jsem ve svým
werssu!“).
241
Jiní dva respondenti parafrázovali refrén písně: jeden méně přesně « laissezmoi
dans ma werss » („nechte mě v mým werssu“), druhý přesněji: « Dans ma werss,
laissez-moi rêver » („V mým werssu, nechte mě snít“).
Další z respondentů si lexém již přisvojili a adaptovali jej pravděpodobně
v souladu s výrazem être dans sa bulle („být ve své bublině“): o tom svědčí kontexty:
« Laisse le dans sa Werss lui! » („Nech ho ve svým werssu“), « tu es dans ta werss »
(„seš ve svým werssu“) nebo « T’es dans ta werss, toi ! » („tak teda ty seš fakt ve svým
werssu“).
Tabulka č. 17: Výsledky dotazníkového šetření pro lexém werss
celkem
moderní
vcelku
moderní
stabilní
zastaralý
bez
upřesnění
AC
ACJ
ACJC
bez
upřesnění
OUI A často 1 1 0 0 0 0 0 0 1 0
občas 6 4 0 1 0 1 0 0 5 1
bez upřesnění 0 - - - - - - - - Celkem
7 5 0 1 0 1 0 0 6 1
OUI P zřídka 3 1 0 0 0 2 0 1 1 1
nikdy 19 12 0 1 0 6 1 3 11 4
bez upřesnění 0 - - - - - - - - Celkem
22 13 0 1 0 8 1 4 12 5
OUI bez upřesnění 3 0 0 0 2 1 2 2
NON 89 - - - - - - - - Celkem
123 21 0 2 0 11 1 5 20 8
Vývoj difuze neologismu je nepředvídatelný, a byť má slovo z dané písně
v době své největší slávy úspěch, není zaručeno, že přežije a ustálí se v jazyce.
Několik měsíců po vydání písně Dans ma verss a jejím úspěchu u mladých mluvčích
to vypadalo spíše na postupné zapomínání, kolegyně slovo přestala slýchat
na chodbách fakulty. Tuto skutečnost bylo nutné ověřit, aby mohl být popsán vývoj
difundace v prostoru a čase. Proto byl tento neologismus v roce 2011 zařazen
do obdobné ankety u téhož publika (o rok mladší studenti na Université Paris-Est
Créteil) – výsledky časosběrného zkoumání prezentujeme níže, viz kap. 3.4.5.
242
3.3.6 Hypotézy šíření neologismů v dlouhodobé perspektivě
Závěrem se vraťme k našim dvěma hypotézám vysloveným předtím, než byla
blíže představena slova sisi, bicrave a werss. Jejich analýza potvrdila hypotézu, že rap
může mít vliv na kontextualizaci slov s nejasným původem a také vliv
na resémantizaci slov.
Naopak naše první hypotéza, která předpokládala, že neologicita slova
je nepřímo úměrná jeho míře rozšíření, nebyla pro formální neologii prokázána.
Slovo sisi je bezpochyby novější než bicrave (jehož první výskyty se datují do 50. let
20. století), ale výstupy z našich dotazníků potvrzují, že sisi je u našich respondentů
více rozšířené. Tuto druhou hypotézu ale není možné považovat za neplatnou pro
případ sémantické neologie, neboť nové významy slova bicrave jsou opravdu nepřímo
úměrné jejich rozšíření.
Díky raperům-šířitelům (často také tvořitelům) málo známých slovních
jednotek a díky potřebě mládeže (často v pozici posluchačů rapu) vyhledávat
novotvary a některé z nich totemizovat jako příznakové pro svoji generaci či část
generace, tj. přisvojovat si je jako tzv. identitární slova, je nastolena určitá symbióza
mezi rapery a mládežnickým slangem (nejen z předměstí).
Můžeme empiricky zaznamenat případy, kdy rapeři vkládají do svých
písňových textů slova, která mají identitární charakter ve skupině kamarádů, ke které
přináleží (jedním z řady takových byl výše prezentovaný lexém werss, pravděpodobně
obdobně takto vznikl i fatém si si).
Tato slova jsou pak posluchači rapu přejímána jakožto identitární slova a jejich
následným častým užíváním v kolektivech dochází k lavinovitému šíření i mezi ostatní
mladé lidi, kteří rap neposlouchají. Tyto identitární lexémy jsou často (ale ne nutně)
vnímány jako neologické, proto preferujeme označení identitární neologismy.
243
Právě neologismy, které mají pro mládež silnou expresivní a kohezivní funkci,
mívají také zajímavou sémantickou dynamiku. Tu lze dobře pozorovat, je-li zavčas
lingvisticky zachyceno období jejich nejsilnější expresivity při meziskupinovém
přenosu, kdy dochází k interpretačnímu driftu. Zde prezentované lexémy bicrav(e),
werss a bol(l)os(s/se) svou polysémií prokazují, že jde o klíčovou vlastnost
identitárních neologismů. Druhou takovou vlastností je vysoká frekvence užití
v rezolektech, což z ankety zjišťujeme zprostředkovaně skrze deklarace respondentů.
Dalšími dvěma vlastnostmi jsou opacita (etymologická neprůhlednost, která láká
k objevování a debatování o původu a k vytváření sérií lidových etymologií) a
grafická neukotvenost (často problematická pro slovníkové zpracování, zejména
v případě iniciálních hlásek – např. u arabismu „brácha, kámoš“ kho, rho, ro, v případě
verlanizovaných slov e-eu, riche > cheri, cheuri aj. – detailněji česky viz Polická
2012).
Výsledky jediné ankety nám neumožní odhadnout, jaký bude osud slov
a slovních spojení, která byla pro anketu vybrána, ale je možné ji zadávat každoročně
a zjišťovat tak, jak se daná slova vyvíjí a do jaké míry byl náš původní odhad správný
(viz kap. 3.4.5 a 3.5). Šíření neologismů tedy je možné reálně zaznamenat v dynamické
synchronii jazyka, metody popisu ale nutně musí kombinovat zdroje z dotazníkových
šetření, z participačního pozorování, z dostupných mediálních ohlasů (jako např.
komentářů fanoušků pod klipy atd.). Tyto výsledky je pak vhodné interpretovat spíše
jako vzorkování než jako obecnou tendenci v imaginárním „jazyce mládeže“.
244
3.4 Cirkulace lexikálních inovací u příměstské mládeže a v rapu:
případ teritoriální apropriace v departmentu Val-de-Marne
V rámci výzkumu dynamiky lexikálních inovací a geografických, etnologických
a sociálně-generačních aspektů identitární expresivity je od roku 2009 rozšiřován
korpus textů frankofonních rapových písní RapCor, jak bylo zmiňováno v předchozích
dvou studiích. Zároveň od roku 2008 v úzké spolupráci s Anne-Caroline Fiévetovou
každoročně zkoumáme šíření identitárních neologismů u mládeže z různých regionů
Francie, kdy jsou informace získávány převážně formou dotazníků, jak bylo
poukázáno v předchozí kapitole na vzorku šetření z roku 2010. V tomto výzkumu
spojujeme kvantitativní metody výzkumu s kvalitativními metodami přímými
(participační pozorování a rozhovory) i nepřímými (doklady použití zkoumaných
lexémů v médiích).
Mezi studovanými terény, kde výzkum provádíme, hraje zvláštní roli jižní
předměstí Paříže, konkrétně město Créteil, ležící v departmentu Val-de-Marne.
Právě zde totiž můžeme díky možnosti pravidelného kontaktu s mládeží nejvíce
uplatnit kvalitativní výzkumné metody. Je to ale zároveň i lokalita, kde jsou
nejpatrnější projevy záměrného teritoriálního odkazování (tj. upozorňování
na geografický původ mluvčích), a to jak v diskurzivní rovině, tak i bohatě v rovině
metadiskurzivní.
V této čtvrté studii ze sociolexikologie bude poukázáno na funkce, které plní
topos, konkrétně department Val-de-Marne, v běžném vyjadřovacím úzu i v názorech
a postojích místní mládeže. Důraz bude kladen na roli prostorovou, tedy roli teritoria,
které se pro předměstskou mládež stává symbolem i stigmatem zároveň. Ve shodě
s C. Trimaillem na něj nazíráme jako na socio-symbolické teritorium (Trimaille
2003: 69). Především ale bude poukázáno na roli rapové hudby, která tyto sociosymbolické
aspekty departementu pomáhá šířit. Krátkým náhledem na tři identitární
neologismy známých raperů a jejich posluchačů uzavřeme tuto studii.
245
3.4.1 „9.4 reprezentuje“ : rap a projevy teritoriální apropriace
Na státních poznávacích značkách, na poštovním směrovacím čísle, zkrátka
v rámci celého administrativního dělení francouzských departmentů odkazuje číslo
94 jednoznačně na department Val-de-Marne. Tento devadesátý čtvrtý department
Francie, které jsou až na výjimky předměstských departmentů Paříže řazeny
v abecedním pořadí, se nachází se v tzv. Malé koruně Paříže, tedy v blízkém
aglomeraci hlavního města, směrem na jihovýchod. V roce 2015 zde podle sčítání
obyvatelstva žilo více než 1,372 milionu obyvatel. Administrativním sídlem
departmentu je město Créteil s více než 90,7 tisíci obyvatel.116
Metodologicky je v této studii čerpáno z poznatků urbánní sociolingvistiky
(např. Bulot 2011 či Bastian, Bulot a Burr, eds. 2009), kde je důraz kladen
na tzv. identitární užívání jazyka mládeží (ve francouzštině se hovoří o pratiques
langagières identitaires des jeunes). Kód 94, tedy odkaz na teritoriálně ohraničený
departement, pak k tomuto užívání jazyka bývá často asociován, je v tomto typu
diskurzu frekventovaný a nejedná se o chvilkovou módu. Formálně je kód používán
v nominalizované podobě, což je výsledek elipsy s vynecháním slova département,
nutně mu tedy vždy předchází určitý člen le (le (département) 94). Velmi často
se s ním ale lze setkat v hovorovější podobě, kdy je ignorováno dvacítkové
(neboli „vicesimální“) čtení složeniny quatre-vingt-quatorze (doslova „čtyři-dvacítkyčtrnáct“),
ale číslo se rozloží na cifry, které se pak vysloví neuf-quatre („devět-čtyři“).
V grafické podobě na toto čtení upozorňuje tečka nebo pomlčka při ciferném zápisu
(le 9.4 nebo le 9-4).
Tyto diskurzní praktiky se pak stávají prostředkem symbolického a solidárního
odkazování na sociální a geografický původ, a to zejména u předměstské mládeže
z tzv. „čtvrtí“ (cités), což je eufemické označení pro sídliště s velkou mírou
přistěhovalců a zejména jejich potomků v první a druhé, okrajově i dalších generacích.
116
Viz https://insee.fr/fr/statistiques/2011101?geo=DEP-94. (INSEE = Fr. statistický úřad).
246
Jejich snaha o identitární ukotvení skrze reference na oblast, kde žijí,
je pochopitelná. Nacházejí se na půli cesty mezi kulturními hodnotami svých rodičů
a hodnotami státu, který tyto rodiče přijal a jejich potomkům poskytl občanství,
ne nutně však také pocit sounáležitosti s majoritní společností. Ve francouzské
sociolingvistice je běžně používáno metaforické pojmenování této kultury
adjektivem interstitielle (volně přeloženo jako „příkopová“), často se také hovoří
o „fraktuře“ (fracture). Termín teritoriální přivlastňování (appropriation
territoriale) je pak klíčový pro vědce z různých disciplín zabývající se periurbánními
sídlišti (cf. Lepoutre 1997, Bulot 1999, Bordet 1998, Kokoreff 2003 aj.).
V rámci pluridisciplinárního pojetí výzkumu hudebního žánru rapu je toto
teritoriální ukotvení často zdůrazňováno. Mezi sociolingvisty se první specializované
práce o rapu soustředily na přelom tisíciletí a na korpusy rapových skupin či interpretů
z jižní Francie (viz Gasquet-Cyrus, Kosmicki a Van den Avenne, eds. 1999, Trimaille
1999 aj.). Analyzovány byly zejména texty skupin z tzv. Marsu (Mars = expresivní
apokopa z Marseille), především skupin IAM a Massilia Sound system, které tento
geolingvisticky ohraničený rap du Sud („jižanský rap“, Cachin 1996: 79) proslavily
po celé frankofonii.
Texty raperů z Paříže, včetně jejich teritoriálních projevů, byly tou dobou
rovněž předmětem zájmu sociolingvistů a sociolektologů (viz např. tři edice slovníku
CTT). V tomto slovníku jsou hned v první edici uvedeny slangové přezdívky
pro Paříž, nejen stará hovorová přezdívka Paname, ale i modernější verlanizovaná
Ripa (verlan, též metateze je tvořena přesmyčkou slabik: Paris [paRi] > Ripa).
Pro další výklad bude podstatné, že teprve ve třetí edici lze nalézt obdobu výše
uvedeného neuf-quatre, konkrétně heslo 9.3 (neuf-trois) pro předměstský department
Seine-Saint-Denis, který sousedí s Paříží na severu (Goudaillier 2001: 46).
Rap je vnímán jako mediální vitrína, která sjednocuje posluchače v jejich
náhledu na diskurzní praktiky. V písňových textech dávají rapeři s oblibou na odiv své
socio-geografické zázemí, ať už region, department, město nebo konkrétní sídliště.
247
Podle sociologa Mathiase Vicherata je pouto, které pojí rapery k jejich
„teritoriu“ natolik silné, že žádná z jím studovaných hudebních skupin neopomenula
pyšně zmínit vlastní čtvrť ve svých písních (Vicherat 2001: 39). Náš korpus
frankofonních rapových písní RapCor z velké části potvrzuje Vicheratova pozorování.
Rap je především fenomén velkých městských aglomerací. Několik vzácných
případů raperů z venkovského prostředí ale taktéž v textech odkazuje na geografické
referenty a staví na nich tematickou linku. Charakteristická je v tomto vzácném
rurálním rapu slavná píseň Marly-Gomont od rapera Kaminiho z roku 2006, která
se proslavila virálně, tedy pouze skrze sdílení na internetu, díky vtipnému textu
s klipem popisujícím trable černocha, který chce rapovat na vesnici Marly-Gomont
v Pikardii o místním rasismu a nudě.
Michèle Auzanneau upřesňuje, že v rapu jakožto urbánním žánru je město
místem, kde dochází k uniformizaci chování mluvčích a zároveň je prostorem, kde
se nejvíce projevují rozdíly sociálního charakteru (Auzanneau 2001: 711). Na ty rapeři
upozorňují především, zejména jedná-li se o tzv. (společensky) uvědomělý rap
(rap revendicatif).
Vindikace (revendication, doslova „vymiňování si (něčeho)“, v právním
slovníku „žaloba na neprávem zadržované věci“), je v sociolingvistickém kontextu
definovatelná jako „upozorňování na sociální nespravedlnosti“. Rapeři se sami často
definují jako voix des sans voix („hlasy těch, kteří nemají slovo“; Barrio 2007: 70).
Tato odkazování raperů na své teritorium ovšem nabývají různých podob.
Může se jednat jak o konkrétní toponyma, tak i o spaciální (neboli prostorové)
reference abstraktního charakteru, které jsou zmiňovány z různých důvodů. Často je
rapeři zmiňují pouze ze stylistických nebo homofonních pohnutek. Většinou
ale ve svých textech oscilují mezi morální povinností vzdát hold své čtvrti a nutností
využít její „drsné“ reputace u publika (viz rozhovory s rapery citované Barriem, Barrio
2007: 67–71).
248
Závisí pak na jednotlivých typech rapových písní, zda se jedná o rap
přezdívaný jako „(společensky) uvědomělý“ = rap conscient nebo naopak o rap
„sebevychvalovací“, tzv. egotrip, kdy raper nekriticky vychvaluje sebe a svou
kreativitu, často i šířeji své kamarády a svou lokalitu. Volba tématu tedy ovlivňuje
formu a rozhoduje o tom, zda budou rapeři hrát spíše roli mediátora mezi publikem
z řad majoritní většiny a menšinovou společností nebo zda budou hrát roli lídra, který
reprezentuje „drsné“ prostředí (tzv. rap hardcore, viz kap. 3.2.6, též gangsta rap)
mezi spatiálními referenty sdílenými v kolektivních reprezentacích. V prvním případě
jde podle Huguesa Bazina o boj: „proti stigmatizaci, kdy se [raper] snaží navrátit
důstojnost těm, kteří jsou uvrháváni na okraj společnosti“ (contre la stigmatisation,
il cherche à restituer une dignité à ceux qu’on enferme dans la marginalité; Bazin
1995: 235). V druhém a zejména ve třetím případě (oba typy se ostatně často mísí),
pak fanfarónské deklarování leadershipu bude mít za důsledek jakousi konkurenční
hru v rámci „podivné hitparády nejdrsnějších předměstských sídlišť“ (curieux hitparade
des grands ensembles de banlieues; Lepoutre 1997: 388).
Druhým důsledkem, podstatně škodlivějším pro rapery i jejich posluchače
z chudších předměstských čtvrtí, je pak přilití oleje do ohně tzv. spaciální segregace
(ségrégation spatiale; viz např. Bulot 2001 a 2011), je-li na tuto hru nahlíženo optikou
pozorovatele zvenčí.
A jsou to právě v takovýchto markantních projevech teritoriálního ukotvení,
kde se setkáváme s největší frekvencí označení departmentu „devět-čtyři“ (neufquatre),
o kterém byla řeč výše. Statisticky je pak toto identitární označení
departmentu mnohem významnější než suma všech názvů jednotlivých sídlišť,
o kterých mluvil Lepoutre.
Ze statistik získaných z textů v korpusu RapCor rovněž vyplývá, že čím je rap
„uvědomělejší“, tím více je odkazováno na mikro-toponyma a tím více jsou odkazy
konkrétnější. Dále je také patrné, že v tomto subžánru rapu dochází k určité
dezargotizaci, jinými slovy k odklonu od stereotypních slangových slov.
249
Typicky se rapeři odklánější od slov tvořených verlanem (tj. od přesmyček typu
tierkar, též tier-quar pro „čtvrť“ = quartier), téci pro „sídliště“ = cité), od lokalizátorů
vytvořených reduplikací jako např. ter-ter (pro „teritorium“) nebo zkracováním
(quartier > tiekar > tiek’ nebo cité > téci > téç). Touto cestou se vydávají mnozí rapeři
proto, aby nepodporovali stereotypní vnímání krypticity v rapu (která pro některé
nezasvěcené posluchače působí jako agresivita), a aby tak bojovali proti politické
nečinnosti a předávali pozitivní poselství dál skrze rap. Výsledky klasifikace
přesmyček z textových analýz rapu u Terezy Sekaninové průkazně ukazují,
že verlanizovaná slova jsou zastoupena v produkci interpretů zejména z Paříže velmi
hojně, ale při tomto „uvědomělém“ typu rapování minimálně (Sekaninová 2012).
Z mnoha příkladů, které nám k výše uvedenému tvrzení o velké frekvenci
výskytu označení departmentu jako „devět-čtyři“, poskytuje korpus RapCor, citujme
výňatek z první sloky písně Vener (= „naštvaný“; přesmyčka z énervé). Raper Manu
Key a hostující (= featuring, feat) Daddy Morry v roce 2004 zpívali v této písni z alba
Prolifique Vol. 1 něco jiného (tučný text v závorce), než co Manu Key autorizoval
v textu na přebalu alba:
« la salle (/ mafia) est remplie par les
soldats du 9.4.4.4.4
[nœf’kat’kat’kat’kat]
tu peux pas tester les soldats
(/bananes) du 9.4.4.4.4
jusqu‘à la mort, je représente le
9.4.4.4.4
partout où je vais, je parle, je parle du
9.4.4.4.4 »
„v sále (/mafii) je plno vojáků z devět
čtyřky-čtyřky-čtyřky-čtyřky
nemůžeš testovat vojáky (/kvéry)
z devět čtyřky-čtyřky-čtyřky-čtyřky
až do smrti budu reprezentovat
devět čtyřku-čtyřku-čtyřku-čtyřku
všude, kam jdu, mluvím, mluvím
o devět čtyřce-čtyřce-čtyřce-čtyřce“
Přebalu daného alba tedy uvádí jiná, „drsnější“ = expresivnější + slangovější
substantiva, než jaká se objevují ve zpívané verzi (salle vs mafia a soldats vs bananes).
250
Druhým zajímavým momentem při poslechu této písně je, že při prvním
a třetím opakování série čtyř čtyřek je slyšet v pozadí údery imitující zvuk zbraně
(„bum bum bum bum“), což je ostatně velmi častý zvukový projev v tzv. gangsta rapu.
Ten může být vnímán jako propagování násilí nebo naopak můžeme stát na druhé
straně barikády a společně se sociologem Anthony Pecqueuxem klást verbální násilí
do objektivnějšího úhlu pohledu. Podle něj rapeři jednak částečně „dědí“ tento projev
spolu s žánrovým rámcem, ale zároveň jej ospravedlňují faktem, že primární násilí
vychází ze sociální diskriminace majoritní společnosti a státu (známá Gumperzova
dichotomie „my / oni“ = nous / eux). „Být násilný proti Nim vnucuje introspekci
vlastního svědomí“ (être violent contre Eux s’impose comme une nécessité de for
intérieur; Pecqueux 2007: 171).
Ponechme stranou dvojsmyslný charakter tohoto projevu, který kritici rapu
nazývají verbálním násilím (violence verbale) a rapeři naopak legitimním „vracením
rány (obuškem)“ (retour de bâton; Barrio 2007: 70) a zaměřme v následující kapitole
pozornost výhradně na makro-toponymický referent 94.
251
3.4.2 Makrotoponymické (p)reference a jejich šíření v prostoru a čase
Jak bývá často zvykem v rapových písních, teritoriální odkaz se objevuje hned
na úplném začátku, ještě před první slokou, a to v mluvené části zvané intro.
Konkrétně v písni Manu Keye a Daddy Morryho Vener, která byla citována výše
je začátek rapované písně uveden zvoláním: « 94 [nœf’kat] reprezent 24 sur 24 »
(„devět-čtyřka reprezentuje nonstop 24 hodin“). Sloveso représenter = „zastupovat,
reprezentovat (nějakou lokalitu)“ je značně expresivní a mezi rapery velice časté.
Cítí se totiž být mluvčími své generace a jeho sociálních problémů, stejně jako
mluvčími intergeneračními, reprezentující hlas svého bydliště v užším slova významu
(tedy čtvrti) nebo ve významu širším (tedy předměstských sídlišť). V této písni rapeři
z departementu 94 metonymicky zastupují předměstskou mládež/obyvatelstvo vůči
majoritní společnosti a zároveň zastupují rapery z departmentu Val-de-Marne vůči
zbytku rapové scény.
Dále lze pozorovat, že teritoriální referent 94 není v celé písni nikde nahrazen
jiným, konkrétnějším toponymem z „mikro-úrovně“ (tedy názvem města, čtvrti
nebo ulice). Toto konstatování na základě jedné písně samozřejmě není pravidlem
pro všechny rapery z departementu Val-de-Marne, kteří jsou známí na národní úrovni.
Silnou symbolickou funkci plní město Vitry-sur-Seine, které je mnohými
považováno za „kolébku francouzského rapu“ (berceau du rap français; viz Madani
2012). Odtud pocházejí mnozí členové slavného kolektivu Mafia K’1 fry (v překladu
slangově „africká mafie“, kde k’1 fry je grafická hříčka se slovem cainfri,
což je verlanizovaný tvar slova africain = „africký“). Mezi členy tohoto uměleckého
uskupení stojí za bližší pozornost mj. skupina tří raperů, proslavená pod označením
113. Ve svých hitech proslavila ulici Camilla Groulta (rue Camille Groult) ve Vitry,
kde v paneláku s číslem 113 všichni tři členové skupiny vyrostli. Tato skupina zaslouží
bližší pozornost i proto, že ve svých textech odkazuje na konkrétní mikro-toponymické
referenty extrémně často v porovnání s jinými rapovými interprety (viz níže lexém
gros).
252
Silná konvergence k referencím makrotoponymického rázu a jejich preference
v porovnání s mikrotoponymickými referenty se dá vysvětlit dvojím způsobem.
Ve směru interním pro svou univerzalitu, která umožňuje začlenit mezi odkazované
rapery i ty, kteří bydlí v městech či městských čtvrtích s méně „drsnou“ reputací,
ale také různé kolektivy utvořené ze členů pocházejících z různých měst departmentu
Val-de-Marne. Takto je vybudován opěrný identitární bod pro širší spektrum
posluchačů. Ve směru externím pak lze vysvětlit danou konvergenci jako souhru dvou
souběžných, ale zároveň proti sobě působících logických polí:
a) solidárním vztahem vůči ostatním sociálně znevýhodněným departementům,
b) soutěživou hrdostí vůči raperům z ostatních departmentů, kterou můžeme
po vzoru Vicheratově kvalifikovat jako „hrdost na své teritorium“ (orgueil
territorial; Vicherat 2001: 42).
Tento široce sdílený solidární vztah (bod a)) se realizuje pomocí
„jednociferné“ výslovnosti všech departmentů z pařížské aglomerace. Lze jej
pozorovat na příkladu části refrénu písně La grenade („Granát“) od výše prezentované
skupiny 113 (z alba 113 degrés vydaného roku 2003), kde zjednodušení komplexního
vicesimálního systému označujeme podtržením:
«… toujours là pour représenter les quartiers
les plus déroutés, les mecs, les plus dégoutés
d’la vie.
On vient du neuf quat’, j’ai des cousins dans
le neuf trois,
des poteaux dans le neuf deux, d’la famille
dans le neuf cinq,
des connaissances dans le neuf un, sept cinq,
sept sept, sept huit,
toutes les provinces, nord sud est ouest… ».
„… jsme pořád zde, abysme reprezentovali
ty nejvykolenější sídliště a ty životem
nejotrávenější borce.
Pocházíme z devět-čtyřky, mám bratrance
v devět-trojce,
ňáký kámoše v devět-dvojce, rodinu v devět-
pětce,
známý v devět-jedničce, sedm-pětce, sedmsedmičce,
sedm-osmičce
a všude jinde, na sever, jih, východ, západ…“
Oslovení cousin (doslova „bratranec“) je ve slangu používáno ve významu
„blízký kamarád“. Jde o velmi běžné oslovení, kdy si přátelé tímto oslovením
253
vzájemně prokazují důvěru. Zároveň toto označení konotuje silné rodinné vazby
v komunitách přistěhovalců ze stejných zemí původu nebo fakt, že zde žijí rodiny
s velými počty dětí.
Tato forma symbolické vindikace (revendication symbolique) pomocí
pragmaticky výhodného zjednodušení číslovek se patrně rozšířila z označení
departmentu 93, tedy departmentu Seine-Saint-Denis, jehož označení „devět-trojka“
(neuf(-)trois namísto vicesimálního spisovného quatre-vingt-treize) bylo a stále
je značně medializované (viz výše jeho lexikografické zachycení v CTT2001).
První doložení tohoto „rozloženého“ označení už asi nikdy nezjistíme, nicméně
v rapovém korpusu RapCor lze najít první „devět-trojku“ už z roku 1993 u skupiny
NTM, která svou slávou patrně pomohla rozšířit toto rozkládání čísla departmentu
z vicesimálního na číslicové čtení. Z datací výskytů těchto toponymických referentů
v rapových písních lze předpokládat, že teprve následně se analogií vytvořila celá další
série pro ostatní „devadesátkové“ departmenty (91, 92, 94 a 95), které všechny leží
v pařížské aglomeraci. Konkrétně pro „devět-čtyřku“ lze nejstarší výskyt dohledat
u rapového uskupení Different Teep v roce 1997.
Následně (méně pravděpodobně paralelně) pak vzniklo označení
„sedmičkové“, tedy pro další departmenty v regionu Île-de-France, které ale namísto
devítky začínají číslicí sedm (tj. department 77, 78 a částečně i pro department s číslem
75, což je označení vnitřní Paříže). Petra Černá upozorňuje ve své analýze textů písní
raperů z 18. pařížského obvodu na to, že tito Pařížané preferují označení un huit
(„jedna-osmička“), tedy odkazování na mikrotoponymickou úroveň a ne na
makroúroveň sept-cinq („sedm-pětka“). Z korpusu Černé, který tvoří písně rapera
Flynta a skupin Scred Connexion a TSR crew, je patrná právě naprostá absence
označení „sedm-pětka“ (Černá 2012).
Tuto absenci analogického označení Pařížského departmentu lze vysvětlit
speciálním statutem raperů z centra Paříže, kteří zajisté cítí potřebu zajistit si, aby byli
bráni vážně posluchači z předměstských sídlišť, ale také patrně pociťují nechuť pouštět
254
se do jejich departmentového dělení, neboť 75. francouzský departement (tedy vnitřní
Paříž bez aglomerace) konotuje bohatství a je tedy v ostrém protipólu vůči zejména
„devadesátkovým“ předměstským departmentům. Jim se v tomto ohledu podobá právě
nejchudší z pařížských obvodů, „osmnáctka“. Malý počet výskytů označení „sedmpětky“
v korpusu RapCor podporuje výše uvedenou hypotézu: pokud se přeci jen toto
označení v písních objeví, pak vždy za souvýskytu s ostatními „rozloženými čísly“
departmentů, zejména při různých featurinzích (hostováních) raperů z centra Paříže,
nikdy však u samotných pařížských interpretů.
Jako příklad uveďme „kolektivní“ píseň Paname all starz z roku 2003,
vydanou na albu Gravé dans la roche od skupiny Sniper, kde je každý department
zastupován jedním umělcem či skupinou. Haroun, raper zastupující Paříž intra-muros
(„mezi (hradebními) zdmi“), se jako jediný představuje bez uvedení čísla departmentu
a říká, že reprezentuje « Paris Bessbar » („Paříž Barbès“). Referentem je zde tedy
osmnáctý obvod, zejména čtvrť v okolí bulváru Barbès, v jehož okolí je vysoká
koncentrace obyvatelstva z bývalých francouzských kolonií. Pro majoritní společnost
je tato část Paříže konotována zejména vyhlášenými chudinskými ulicemi s vysokou
mírou sociálních problémů typu překupnictví drog, prostituce a pouliční kriminality
(quartier de la Goutte d’Or, rue Myrha aj.), která není raperům lhostejná a pro niž
se snaží ve svých textech nalézat různá východiska z bludného kruhu pauperizace.
Rychlost v přisvojení této mluvní praktiky „rozloženého“ vyslovování čísel
departmentů mezi rapery a její dopad na módní lavinové šíření mimo pařížskou
aglomeraci jsou zřejmé. Difuze inovace spočívající v dělení složených čísel
na jednotlivé číslice byla exponenciální, jak prokazují data z korpusu Rapcor.
Toto dělení se stalo následně pevnou součástí vykazování sociálně-geografické
příslušnosti mladých ze všech departmentů Francie.
Pro toto tvrzení ostatně stačí pozorovat způsoby, jakým mladí zasílají věnování
např. na internetových fórech nebo do rádia Skyrock (viz Fiévet a Podhorná-Polická
2015). Úsměvné je, že graficky je identitární projev teritoriální příslušnosti naznačen
255
alespoň tečkou tam, kde číslo departmentu nepřesahuje první desítku (např. 0.6 pro
department Alpes-Maritimes s centrem Nice). Podotkněme také, že během našeho
výzkumu toponym v roce 2010 na ostrově Réunion v Indickém oceánu (jemuž
administrativně náleží departmentální kód 974) byla ověřena hypotéza, že právě skrze
rap se tato móda rozšířila až do tohoto zámořského departmenetu. Zde se označení
neuf sèt kat („devět-sedm-čtyřka“) ujalo mezi ostrovní mládeží a tvoří zde stále
expresivní prostředek, jak se identifikovat s místní mládeží a ostrovním životem
vůbec. Na základě našich dalších výzkumů můžeme tvrdit, že v úzu mládeže je velmi
rozšířené vkládání číselného kódu departmentu také do emailových adres nebo jako
součást přezdívek ve virtuálních profilech na internetu. Děje se tak zejména v průběhu
adolescence i v počátcích postadolescence u mládeže, která se tímto způsobem
identifikuje s urbánní kulturou celé Francie.
Jak již bylo řečeno, výčty číslovek namísto dvoumístných čísel departmentů
tedy v textech rapových písní nejsou vzácné. Pro podpoření našich tvrzení citujme
závěrečnou pasáž ze skladby Ghetto super classe od známého rapera Keryho Jamese
(2005, album Ma vérité), který rovněž pochází z departmentu Val-de-Marne:
« Les mecs du 91 veulent la ghetto super classe, les mecs du 92 veulent la ghetto super
classe… » („kluci z devět-jedničky chcou supertřídu ghetta, kluci z devět-dvojky
chcou supertřídu ghetta, …) a výčet pokračuje čísly ostatních departmentu v pořadí 93,
94, 95, 75, 77 a 78.
Nejsou vzácné ale ani ve výše zmiňovaném rap byznysu (viz kap. 3.3.4),
který dokáže tuto lavinově šířící se identitární módu patřičně prodat. To dokumentují
obrázky č. 9 a 10, kde číselné označení departmentu tvoří název kompilace písní
od interpretů z uvedených částí Francie (včetně 13. departmentu Bouches-du-Rhône,
které má jako hlavní město Marseille).
Obrázek č. 9: Obálka kompilace rapových skladeb z „devět-čtyřky“ v rámci projektu
Departmenty
256
Zdroj: www.rap-francais.com (již nedostupný odkaz)
Obrázek č. 10: Reklama na rapová alba v sérii projektu Departmenty (2008–2009)
Zdroj: http://banlieueconnexion.com/
Sociolog Karim Hammou vidí v zájmu největších producentů hudby o rap
(tzv. majors, např. BMG, EMI aj.) úspěšný marketingový tah, který nazývá příznačně
„uměním prodat ulici“ (art de vendre la rue; Hammou 2012: 201). Touto slovní
hříčkou vycházející z frekventovaného frazému art de rue („umění ulice“)
pro označení rapu (viz např. stejnojmenný název alba marseillské skupiny Fonky
Family z roku 2001) poukazuje ve své interpretaci vývoje francouzského rapu v rámci
hudebního průmyslu na fakt, že z původně klubové rap game se stal díky spolupráci
majors s nezávislými vydavatelstvími (labels indépendents) prosperující rap business.
Na opačném protipólu vůči výše uvedenému bodu a), tedy textově deklarované
solidaritě stojí b) rivalita. Ta se projevuje v provokativních a více či méně útočných
257
textech, které vychvalují vlastní skupinu přívrženců na úkor skupiny, se kterou
nesympatizují. Tento model je v rapu velice rozšířený, zejména pak skrze fenomén
tzv. clashs (v anglosaském světě označované také jako diss, česky snad „urážení,
srážení“). Jde o nejvyhrocenější formu projevů rivality, která je navíc silně
individualistická, přičemž dochází k výměně invektiv mezi rapery v rámci jejich písní,
které si vzájemně adresují v relativně krátkých časových sledech (viz např. Napieralski
2015). Častějším jevem bývá spíše špičkování v rámci ego tripu, tj. sebepochvalné
písně, kde se opěvují vlastní umělecké a jiné kvality. Často je odkazováno také
ke svému „týmu“. Tímto výrazem se odkazuje na ostatních kamarády, na rapery z dané
oblasti, občas je týmem myšleno publikum rapera. V rámci této týmové sounáležitosti
se odkazuje na department nejčastěji.
Následující ukázka z písně Intact (interpreti Rim-K feat Kery James, album
Enfant du pays z roku 2004) se formálně podobá předchozí ukázce, nicméně nese
poněkud odlišné poselství, kterým chce Kery James upozornit na „nadvládu“ raperů
z departementu Val-de-Marne a na animozitu, kterou to způsobilo (text je zvýrazněn):
« Du neuf-quatre j’envoie ça
pour tous les quartiers,
banlieue sud, est, ouest et nord,
tout le monde sait qui a détenu le hard core
Banlieue sud, est, ouest et nord,
lève ton bras en l’air que je remette
tous les ghettos d’accord ».
„Z devět-čtyřky toto posílám všem čtvrtím
na jižním, východním, západním a severním
předměstí,
všichni přece ví, kdo ovládl hardcor
Jižní, východní, západní a severní předměstí,
zvedni ruku do vzduchu, ať můžu mezi sebou
usmířit všechny ghetta“.
Je pravděpodobné, že adresátem tohoto poselství je prioritně rapová scéna
z departmentu „devět-trojky“, která je považována za druhou „kolébku rapu“ a vůči
které se vymezují rapeři z jižních předměstí. Zároveň tato více proklamovaná
než reálná rivalita přispívá k utužování praxe teritoriálního odkazování. To bývá námi
dotazovanou mládeží z Val-de-Marne považováno za výraz prestiže.
258
3.4.3 Evaluace lexikální kreativity rapových textů v médiích a u posluchačů
Předchozí kapitola je detailnějším úvodem k problematice role rapu
při konstruování vlastní identity. Od prostorového ukotvení identity se nyní zaměříme
na ukotvení lexikální, které může být chápáno jako jedno ze základních pilířů
při výstavbě toho, co francouzská sociolingvistika nejčastěji označuje termínem
parler(s) jeune(s), tj. mluva/y mládeže/mladých (Bulot, dir. 2004 aj.).
Podle urbánního filozofa Alaina Milona je rap formou „glosolálie“
(glossolalie), která raperům umožňuje slovně vyjádřit své vyčlenění ze společnosti
(Milon 1999: 104). Milon se nerozpakuje označit textovou produkci raperů
jako logorhée verbale („verbální průjem“). Takováto vize rapu jakožto nepřetržitého
toku slov „jehož význam je nesrozumitelný“ (dont la signification est inconnue;
Milon 1999: 104) je exemplárním příkladem dominantního diskurzu, který umocňuje
stereotypní vnímání rapové hudby. Sociolog Anthony Pecqueux (2007: 32) označuje
tento přístup jako oscillation populo-misérabiliste, tedy jako „oscilaci mezi lidovostí
(či spíše hraným soucitem s lidovými vrstvami) a mizerabilismem“.
Milonův názor bohužel není ojedinělý: obdobně se v tisku vyjádřil i lingvista
Alain Bentolila (arrêtons de nous ébahir devant ces groupes de rap et d’en faire
un nouveaux Baudelaire! = „přestaňme se rozplývat úžasem nad těmito rapovými
skupinami a dělat z nich nové Baudelairy!“; rozhovor pro L’express ze 17. února 2002,
citovaný Bettinou Ghiovou, jejíž literární analýzy rapových textů poukazují
na diskriminační charakter Bentolilova diskurzu, viz Ghio 2012).
Tyto pseudovědecké argumenty nahrávají extrémní pravici, která si bere
jednotlivé rapery a dekontextualizované pasáže jejich textů stále častěji za oběť svého
populismu. Terčem ostrých útoků či dokonce soudních žalob ze strany politiků
(převážně z extrémní pravice) za domněle nebezpečné a Republiku či jednotlivce
hanící či ohrožující texty se staly skupiny NTM, La Rumeur, Sniper, (Hammou 2012:
250–258), ale také nověji Sexion d’Assaut nebo rapeři Orelsan či Youssoupha.
259
Nejnověji v červnu 2018 vypukla mediální aféra s účastí rapera Medina v sále
Bataclan, kultovním sále pařížského rapu z 90. let, který ale neblaze proslul
teroristickým útokem z listopadu 2015, kdy jsou v médiích tomuto raperovi nepravdivě
přisuzovány islamistické tendence a skandalizován jeho záměr udělat v tomto sále
koncert117
.
Je vcelku jedno, zda se jedná o komentář k promluvovým aktům raperů,
nebo obecně k mluvě mládeže. O té předměstské se ostatně Bentolila také dříve
vyjádřil, že používá jen „350 až 400 slov“ (deník Le Monde, 2005). V obou případech
jde o situaci, kdy jsou značně paradoxně ponižováni mluvčí juvenilních typů diskurzu.
Paradoxně proto, že tyto mluvy mládeže jsou na jedné straně stigmatizovány,
ale zároveň i vyvolávají fascinaci u těch, kteří nespadají mezi mluvčí dané věkové
kategorie (Bulot 2007: 14–15).
Vraťme se ale k výše uvedené „glosolálické“ vizi rapu, která je v ostrém
kontrastu s tím, jak si rap cení ti, kteří ho praktikují či poslouchají. Mezi mladými
posluchači rapu, kterých je nejen mezi defavorizovanou mládeží většina, je obecně
rozšířen názor, že: „raper je starší bratr, je to autorita, je to osoba, se kterou se mladí
budou chtít identifikovat“ (le rappeur, c’est le grand frère, c’est la référence,
c’est celui auprès duquel les jeunes vont s’identifier; Barriova citace z rozhovoru
s producentem rapových kompilací; Barrio 2007: 76). Samotný raper bude podle
Barria mít: „silný vnitřní pocit, že pro některé své mladé posluchače může být jedinou
autoritou mezi dospělými, se kterou se bude chtít identifikovat“ (le sentiment intime
que pour certains jeunes il reste le seul référent adulte auquel ils peuvent s’identifier;
ibidem).
V rámci této pozitivistické vize „starší autority“ pak raperovy texty budou mít
s velkou pravděpodobností silný vliv na promluvové akty jeho mladých posluchačů.
117
Reakce sociologů specializujících se na Medinovy texty na sebe nenechala dlouho čekat. Viz
https://blogs.mediapart.fr/edition/les-invites-de-mediapart/article/200618/medine-au-bataclan-l-ordre-
public-contre-la-democratie.
260
V našich předchozích studiích, realizovaných částečně ve spolupráci s kolegyní AnneCaroline
Fiévetovou, jsme se pokusili podat statistické důkazy tohoto
předpokládaného vlivu na přijímání lexikálních inovací, a to nejprve pro neologismy
ve vztahu k různým typům médií (Fiévet a Podhorná-Polická 2010) a posléze
ve vztahu k rapu samotnému (Podhorná-Polická a Fiévet 2013).
Teoretické úvahy opíráme o vlastní pozorování cirkulace neologismů
ve školních třídách (Podhorná-Polická 2009), o Rogersovu teorii šíření inovací
(Rogers 1962, viz výše kap. 1.2) a o Sablayrollesova sociálně-hierarchická kritéria
favorizující neologizaci (Sablayrolles 2000: 360–364), především pak o kritérium
autoritativní pozice mluvčího. Lexikální inovace (rezolektální nebo idiolektální), které
rapeři šířili v textech písní, byly mladými respondenty z našich dotazníkových šetření
ve velké míře označovány jako mající svůj původ v rapu. Lze je tedy označit jako
neologismy autorit. Toto označení navrhujeme z toho důvodu, že dotazovaní
poukazovali na fakt, že testované lexikální jednotky pocházejí od toho či onoho rapera.
V opačném směru pak lze předpokládat rychlé rozšíření do slangu mládeže, pokud
budou skalní fanoušci daného rapera zároveň tzv. výřeční bossové (boss tchatcheurs).
Z hierarchického hlediska a s ohledem na výřečnost a respektování vnitřní skupinové
normy jsou to právě skupinoví lídři (boss), kteří si získali výjimečný statut díky svým
verbálním dovednostem a dokážou jej úspěšněji využít k prosazování lexikálních
inovací než hierarchicky níže postavení tzv. nohsledové (suiveurs) či dokonce
tzv. vyvrženci (exclus; k exemplifikaci této hierarchie ve školním prostředí
viz Podhorná-Polická 2009: 261–265, česky Podhorná-Polická 2008).
Jak již bylo poznamenáno v kap. 3.3.2, s kolegyní Anne-Caroline Fiévetovou
každoročně provádíme šetření mezi studenty prvního ročníku oboru Aplikované cizí
jazyky (LEA) na Université Paris-Est Créteil (věkový průměr dotazovaných je 19 let;
převážná většina z nich pochází z pařížské aglomerace, zejména pak z její jižní části,
departmentu Val-de-Marne).
261
První fázi tzv. participačního pozorování obstarávala kolegyně v rámci kurzu
Komunikace, který vedla v prvním semestru s cílem zachytit během přestávek
identitární slova, která mládež užívá při neformální komunikaci tak, aby tento sběr
probíhal v tzv. ekologickém prostředí (Calvet 1999a). To umožnila organizace kurzů
v rámci tohoto oboru, která je obdobná jako vyučování na střední škole (tj. skupinky
cca 40 osob mají společný rozvrh a vznikají tak celistvé kolektivy, jejichž soudržnost
umocňuje fakt, že většina studentů pochází ze stejného sociálního prostředí).
Pro vyučující tedy není obtížné zachytit spontánní komunikační situace, např.
„frajerské“ předvádění před dívkami či sdělování horkých novinek mezi kamarádkami.
Ve druhé fázi evaluujeme dotazníkovou formou náš subjektivní neologický
pocit (sentiment néologique; k jeho extrémní subjektivitě viz Sablayrolles 2003).
Připomeňme, že v pionýrské neologické studii, kde byl tento termín a zároveň klíč
k obtížně uchopitelnému konceptu neologie poprvé definován, provedla skupina
lingvistů testování pocitu, že je nějaký lexém nový, a to mezi skupinou stejně
vzdělaných členů přibližně stejného věku (Gardin, Lefèvre, Marcellesi a Mortureux
1974). Tento experiment zjišťování neologicity slov poukázal na značné rozdíly
v hodnocení, kdy se hlavním faktorem divergence názorů ukázala být hloubka znalostí
v daném oboru zkoumání, daná osobní sociokulturní historií hodnotitele Tento princip
samozřejmě ovlivňuje i naše výzkumy, jelikož mnohé sociokulturní aluze (zejména
neosémantismy) neupoutají naši pozornost dříve, než nás na ni upozorní nějaká
frekvenční nebo kontextová anomálie.
Formou dotazníku na konci semestru tedy studentům předkládáme sérii
neologických kandidátů a zajímá nás skupinové hodnocení míry expresivity daných
lexémů. Výběr kandidátů je proveden tak, aby nedošlo k přehnanému zkreslení
ze strany pozorovatele (cf. Trimaille 2003), kdy je v dotazníku promícháno nově
sebrané lexikum s chytáky (tedy staršími slovy s již setřenou expresivitou a s hapaxy
z minulých sběrů). Dalším cílem je pak zjištění míry vlivu sociogeografického původu
lexémů na tvorbu názorů na jejich užívání a prožívání (pratiques et représentations).
262
Stejně jako bylo možné pozorovat vliv rapu na výše uvedené hledisko
spaciální, je možné jej pozorovat i v dotazníkovém šetření mezi studenty z Univerzity
Paris-Est Créteil na téma užívání a prožívání slangových slov, a to zejména co se rapu
z „devět-čtyřky“ týče. Pro konkrétní exemplifikaci tohoto tvrzení uveďme trojici
lexémů (konkrétně en mode, gros a werss), které se vyskytují v písních slavných raperů
z departmentu Val-de-Marne, povětšinou členů kolektivu Mafia K’1 Fry, konkrétně
u skupiny 113 a rapera Rohffa, kteří byli již výše detailněji představeni (viz kap. 3.3.5
a 3.4.2). Právě o těchto vybraných lexémech (a ostatně i o mnohých dalších)
se dotazovaní nebo i rapeři samotní opakovaně vyjadřovali jako o výrazech lavinově
se šířících mezi mládeží.
263
3.4.4 « En mode 9.4, gros » aneb difuze skrze rap z Val-de-Marne
Na úvod této krátké prezentace výsledků sledování difuze identitárních
neologismů se vztahem k teritoriálním aspektům, především k departmentu Val-deMarne,
uveďme vazbu être en mode + N (= „být v režimu + podst. jméno“).
Ve videohrách mohou hráči přesouvat postavy ze hry do různých stavů neboli
modů, kdy pak obrazovka ukazuje en mode + (podstatné jméno podle vybraného
stavu). Nabízí se tedy hypotéza, že se z tohoto informatického žargonu, respektive
žargonu fanoušků počítačových her tato vazba plošně rozšířila nejen mezi mládež,
ale jako módní slovo pronikla i do slangu těch dospělých, kteří se snaží být „in“.
Méně pravděpodobná je přejímka téhož frazému z popisek funkcionalit
různých elektrospotřebičů, které jsou v režimu vypnuto / zapnuto / v pohotovostním
režimu / pauza (en mode pause) aj. Tato okolnost spíše sloužila jako podpůrný jev,
jelikož se s touto vazbou při běžném užívání cd přehrávačů nebo dalších zařízení
v domácnosti již většina uživatelů setkala a inovátoři použití této vazby jen rozšířili
na širší spektrum činností – ne už jen výhradně k funkcím elektrospotřebičů, ale také
ke svým prožitkům či náladám.
Detailní statistiky z dotazníkových šetření, která proběhla v prosinci roku 2010
a v prosinci 2011 v Créteil u tohoto lexému uvádět z prostorových důvodů nebudeme,
protože drtivá většina z dotazovaných (123 v roce 2010 – viz 3.3.2, v roce 2011 jich
bylo 90) lexém znala a aktivně používala, navíc jej v obou případech shodně
evaluovala jako slovo moderní a typické pro slang předměstské mládeže.
Toto rozšíření vazby ale uvádíme, poněvadž opět dobře demonstruje hypotézu
o důležitosti rapu jako vektoru difuze lexikálních inovací mezi mládeží.
264
Naši respondenti často uváděli jako příklad použití « j’suis en mode examen »
(„sem v režimu zkouška“), ve významu „nemám pomyšlení na nic jiného
než na zkoušky“. Vzhledem ke školnímu prostředí, ve kterém se odehrával výzkum,
bylo také běžné vyjádření « en mode classe » („v režimu třída“). Vzhledem ke dvěma
třetinám dívek mezi respondenty pak také vyjádření komentující vzhled spolužáků:
« en mode beau gosse » („v režimu krasavec“). Frekventované bylo také adjektivální
rozšíření konstrukce (en mode + Adj), například ve vazbě « en mode fatigué »
(„v režimu unavený“).
Respondenti často uváděli konstrukce z hitu rapera Rohffa En mode z roku
2005 (album Au-delà de mes limites), která končí dvakrát opakovaným
refrénem: « Chuis en mode neuf quat’, chuis en mode t’inquiète, chuis en mode quat’
quat’, chuis en mode mitraillette » („sem v režimu devět-čtyřka, sem v režimu
bez obav, v režimu (pohon auta) čtyři na čtyři, v režimu samopal“).
Mnozí z našich respondentů přepisovali část Rohffova refrénu: « en mode 94,
en mode tkt » (tkt nebo TKT je konsonantická kostra zvolání t’inquiète! = „bez obav,
nedělej si o mě starosti, to neřeš!“ používaná zejména v sms zprávách), ale i další části
Rohffova textu (« en mode victoire » = „v režimu vítězství“ nebo « en mode je rape
trop bien » = „v režimu rapuju fakt dobře“).
Rohff na stejném albu vydal dokonce i jakési pokračování svých oblíbených
vazeb s názvem En mode 2. Podle našich respondentů to byl právě on, kdo tuto vazbu
pomohl široce rozšířit.
Druhé ze slov, které zde uvádíme z toho důvodu, že vykazovalo silnou
teritoriální vazbu na department Val-de-Mane je maskulinum gros, užívané často
v oslovení (česky bychom tedy pro zachování autenticity zvolit vokativ „kámo,
kemo“, doslova ale nerodilý mluvčí bude patrně překládat výraz jako „tlusťochu“,
což je ale velice nepřesné, jak uvidíme níže).
265
Tento lexém je zajímavou ukázkou sociolektální nominalizace jinak běžného
a frekventovaného adjektiva gros, grosse v běžném významu „tlustý, tlustá“.
Etymologie tohoto substantiva je značně neprůhledná, tedy ve významu přátelského
oslovení, které se běžně používá mezi mládeží z Val-de-Marne, ale i jinde ve Francii,
zejména ale u předměstské mládeže. Jako nejpravděpodobnější se zdá být hypotéza,
že jde o aferézu ze slova négro („negr, negřík“). V rámci soudržné skupiny se totiž
používá výrazů gros i négro jako kamarádské oslovení mezi chlapci ne nutně
černošského původu, nicméně odkazující k jejich snědší pleti či přistěhovaleckému
původu rodičů či prarodičů (viz Podhorná-Polická 2009: 188).
Na rozdíl od frazému en mode byl tento lexém zařazen do dotazníků až v roce
2011. V době, kdy probíhalo dotazníkové šetření, tj. v prosinci 2011, už nešlo
o čerstvý neologismus, převážná většina z 90 dotazovaných lexém znala (pouze čtyři
dotazovaní neodpověděli na otázku). Polovina z nich pak lexém aktivně už delší dobu
používala právě ve významu přátelského oslovení. Vyvolával také četné doplňující
komentáře, které potvrdily jeho specifický statut pro dotazovanou mládež.
V komentářích z dotazníků nalézáme například upřesnění ohledně limitace jeho
použití: „jen mezi kámošema“ (que entre [sic] potes), „je to přátelské, jinak by šlo
o urážlivý výraz“ (c’est amicale autrement ça serait un terme péjoratif), „hodně
urážlivé pro lidi, kteří neznají jeho význam“ (assez insultant pour personnes ignorant
le sens). Bez znalosti významu „kamarád“ by samozřejmě výraz byl interpretován jako
oslovení „tlusťochu“, na což mnozí z dotazovaných upozorňovali.
Négro i gros se často vyskytují v textech rapu, oba lexémy hojně používá např.
raper Booba, kterého také citují dva z respondentů (jeden konkrétní pasáž z písně
Killer: « Eh mon gros, tu vois quoi ? » = „A kemo, víš co? Variantu grosse
pro „kámošku“ (vytvořenou ale nominalizací adjektiválního tvaru grosse a ne aferézou
négresse > *gresse, jak by se dalo odvozovat z výše uvedené etymologické hypotézy)
proslavila naopak raperka Diam’s.
266
Nejčastěji se ale v dotaznících objevovalo sousloví ouais gros, které proslavila
už na přelomu tisíciletí výše prezentovaná skupina 113 z Vitry-sur-Seine. Lexém gros
je v úzu této skupiny ukázkovým příkladem extrémního sociogeografického ukotvení,
kdy rapeři nejprve šíří daný neologismus a později se snaží si jej zpět přisvojit, jelikož
se rozšířilo mimo oblast, kde má identitární význam, přičemž se banalizovaly jeho
socioetnické konotace.
Toto přátelské oslovení ouais gros nebo wesh gros se z pragmatického pohledu
zdálo být projevem silného identitárního pouta mezi členy kolektivu Mafia K’1 fry.
Lze předpokládat, že se začalo plošně šířit díky přátelskému odkazování na kamarády
z této umělecké party v písních slavných členů výše uvedeného hudebního kolektivu,
zahrnující mj. i Rohffa a skupinu 113 (pro komplexnější analýzu, viz PodhornáPolická
a Fiévet 2011b: 105–111).
Šířeji pak lexém proslavila právě skupina 113, která toto slovo nadužívala
již od počátku své kariéry. Toto tvrzení je možné podpořit náhledem na frekvenci
tohoto lexému v titulech písní dané skupiny (resp. sólových projektů jejích tří členů,
z nichž zejména Rim’K a Mokobé zaznamenali velký ohlas) a také na statistiky
prodeje desek těchto interpretů118
. Z přepisu tzv. intra, tj. úvodu skladby Ouais gros
z roku 2000 je patrné (snad hrané) rozhořčení nad situací, ve které si členové skupiny
113 uvědomují míru rozšíření svého oblíbeného oslovení:
« Eh gros ! Eh gros ! Comment ça ils disent
tous gros, hein ?
Nan, c’est nous les gros, c’est nous les gros !
Rim’K, AP quoi, Mokobé, c’est nous les gros.
Ouais gros. Tu dis quoi, gros ? Eh gros… ».
„Hej kemo! Kemo! Jak to, že všichni říkajou
kemo?
Né, to my sme kemoši, my jsme kemoši!
Rim’K, AP, Mokobé, to my sme kemoši!
Jasně kemo. Co říkáš, kemo? Hej kemo…“
118
113 – Ouais gros (2000, album Les princes de la ville, které bylo oceněno platinovou deskou),
Rim’K feat Les Affranchis – Le gros (2007, album Famille nombreuse – zlatá deska), 113 – C’est qui
le gros ? (2010, album Universel).
267
O deset let později, tedy v roce 2010, tatáž skupina redefinuje význam slova
gros v písni C’est qui le gros ? („Kdo je „kemo“?) následovně: « c’est
un lascar…le gros est fanatique de un-un-trois » („je to předměstskej týpek… kemo
je fanatický obdivovatel jedna-jedna-trojky“) a opět si je přisvojuje: « on est gros… »
(„my sme kemoši“). V této písni, stejně jako v mnoha jiných od skupiny 113,
lze zaslechnout četné odkazy na teritoriální příslušnost, zde např.: « Il est Vitry moins
quart » („je tři čtvrtě na Vitry“).
Na první pohled okrajově může působit poznámka o videoklipu, který
k písničce na kanálu YouTube vytvořil posluchač LIKMA38. Jak bylo uvedeno výše,
číslo 38 z přezdívky odpovídá spíše kódu departmentu než věku jeho nositele, jednalo
by se tedy o jistého Malika (přesmyčka Malik > Likma je obdobný proces tvorby
přezdívky, jaký zvolil člen 113 Karim > Rim’K), který tedy pochází z departmentu
Isère (hl. město Grenoble). Tento kreativní fanoušek ale zjevně ignoruje identitární
význam slova a prezentuje v klipu sérii obrázků obézních lidí119
.
Po přečtení komentářů pod videem však jasně vyvstává síla identitárního
potenciálu tohoto lexému, např. se dočítáme120
: « chier quel son j'aime !!!!!!! put1
de flow en + elle assure trop la groupe 113 une tuerie !! » („totálně tu hudbu miluju!!!
majou drsnej flow a navíc je skupina 113 naprosto skvělá!!“). Někteří se ohledně slova
gros pohoršují: « le gro , c language de cité , mesrine c’est 1 gro rien a voire avec
les obése mdrr » („kemo, to je jazyk předměstí, Mesrine [slavný francouzský bandita]
byl kemo, to nemá nic společného s obézníma, lol“). Jiní zase přidávají k dobru další
sémanticko-etymologické interpretace: « gro = grossiste Le pire sais qui le dit "gro gro
gro grossiste " rien compris le pélo qui a mis la music quoi » („gros vzniklo z grossiste
[prodejce ve velkém] a nejhorší je, že to tam říká „gro gro gro grossiste“ ten maňas co
tam dal hudbu prostě nic nepochopil“).
119
http://www.youtube.com/watch?v=N4ja7HWQ0lo
120
Příklady těchto komentářů uvádíme v originálním jazyce s původním pravopisem a překládáme
volně s využitím obecné češtiny a českých slangismů.
268
Hypotéza o apokopě ze slova grossiste, případně ta, že jde o výpůjčku z jedné
ze západoafrických variant francouzštiny, ve které se oslovují vážené osoby právě jako
gros (na což nás upozornili kolegové z Kamerunu), samozřejmě stojí za uvážení,
nicméně hledání etymologií není naším primárním cílem.
Podstatné pro tuto studii o teritoriálních apropriacích je zejména fakt, že stejně
jako Rohff, 113 a ostatní členové kolektivu Mafia K’1 Fry, tak i jejich mladí
posluchači, které jsme oslovili dotazníkovou metodou a kteří povětšinou pocházejí
také z departmentu Val-de-Marne, často a ochotně zmiňují prostorovou dimenzi,
aby tím upozornili na sociální jevy, které je obklopují. Jsou zkrátka často stejně
jako Rohff en mode 9.4 („v režimu devět-čtyřka“).
269
3.4.5 Lexém werss v časosběrné perspektivě
Pro exemplifikaci novějšího lexika s vazbou na department Val-de-Marne
poslouží i výše zmiňovaný lexém werss (viz kap. 3.3.5). Ten rozšířil raper Rohff,
který je známý tím, že své umělecké výstupy koření neologismy přebíranými s velkou
pravděpodobností z rezolektu skupiny svých kamarádů nebo si je sám vymýšlí.
Lze jej tedy považovat za prototyp inovátora šířícího lexikální inovace skrze písňovou
tvorbu. Právě jméno tohoto rapera nebo úryvky z jeho písní byly nejčastěji zmiňovány
v otázce „Kdy jste zaslechli <lexém x> poprvé?“. V našich dotaznících byly záměrně
testovány lexémy werss a en mode, které se vyskytovaly v názvech Rohffových písní
a zejména pak v hojné míře v jejich refrénech. Na obou těchto lexémech lze dobře
demonstrovat teritoriální vindikaci dotazované mládeže z Val-de-Marne.
Na rozdíl od plošně rozšířené konstrukce en mode + N v době prvního
dotazování v Créteil, tj. v prosinci 2010, byl Rohffův neologismus čerstvě vypuštěný
do éteru a zažívající tzv. mediální třesk (boom médiatique, viz výše kap. 2.5 a 3.5.5
pro metalingvistické komentáře Rohffa samotného při propagování písničky Dans
ma werss na rádiu Skyrock). Dva měsíce po nasazení písničky do rádií a tři měsíce
po vystavení klipu na internetu byly z odpovědí patrné náznaky počínajícího
identitárního přisvojování lexému, kdy ze 123 studentů jich necelých 28 % (34 osob)
lexém znalo a z toho dvacet jej považovalo za součást slangu předměstské mládeže.
Lexém byl tedy zařazen do obdobného šetření i o rok později (v prosinci 2011)
na témže místě, kdy odpovídalo dalších 90 studentů. Z meziročního srovnání vyplývá
nárůst aktivních uživatelů. V roce 2010 dotazovaní deklarovali spíše pasivní znalost
slova (OUI P) než jeho aktivní používání (OUI A – pouhých 7 osob, z toho 5 chlapců),
zatímco v roce 2011 začal být lexém aktivněji používaný a jeho znalost u mládeže
se ještě rozšířila, jak ukazuje graf č. 8. Pro jednodušší srovnání uvádíme nejprve
zmenšeně výsledky z roku 2010 (tj. obsah grafu č. 7).
270
Graf č. 8: Deklarovaná znalost werss v meziročním pozorování (2010–2011)
V roce 2011 znala lexém už třetina (tj. 30 z 90) dotazovaných, z toho jedenáct
jej podle svých vyjádření používali aktivně. Lexém werss se tedy jevil být nadějným
NON
72%OUI A souvent
1%
OUI A parfois
5%
OUI P rarement
2%
OUI P jamais
16%
OUI sans
spécification
4%
WERSS 2010
(100 % = 123)
NON
67%OUI A souvent
3%
OUI A parfois
9%
OUI P rarement
6%
OUI P jamais
13%
OUI sans spécification
2%
WERSS 2011
(100 % = 90)
271
kandidátem na časosběrné šetření v Créteil, zajímala nás ale i jeho difundace mezi
mládež mimo Val-de-Marne, proto byl zařazen i do dalších dotazníkových šetření
časosběrnou metodou na různých místech Francie.
Zadáváním totožných otázek více let po sobě byla získávána data od studentů
pro lexém werss třikrát v Créteil – kromě prosince roku 2010 i v prosinci 2011
a v lednu 2014, tedy necelé dva roky poté. Z této časové řady z totožného
sociogeografického prostředí vyplývá fakt, že se výrazně zvýšila jak pasivní znalost
lexému (OUI P), tak i jeho aktivní používání (OUI A) – viz sloupce CRE-2010-2014
v tabulce č. 18 a grafu č. 9 níže.
Na přelomu roku 2013 a 2014 proběhly sondy i na dalších dvou univerzitách,
konkrétně v Nice v únoru 2014 a na univerzitě Paříž 5 ve dvou etapách – nejprve
v prosinci 2013 bylo vyplněno 29 dotazníků a v lednu 2014 dalších 56 dotazníků
(obě tyto části spojujeme v tabulce č. 18 a grafu č. 9 do jednoho sloupce P5-2013/14).
Porovnáme-li tyto dvě lokality s výsledky z Créteil v téže době, je jasně patrné,
že studenti na jihu Francie i studenti v centru Paříže sdílí nadšení pro daný
neologismus jen částečně, převážná většina jej nezná.
Na univerzitě Paříž 5 pak výzkum cirkulace téhož slova probíhal i v prosinci
2015, tj. téměř dva roky poté. Výsledky se nijak dramaticky neodlišují od přechozích
výzkumů, 85 % studentů jej vůbec nezná (na přelomu 2013/14 to bylo 81 %).
Budoucnost ukáže, nakolik je tento trend progresivní a zda znalost lexému „přežije“
pěveckou kariéru jeho propagátora, Rohffa, či nikoli.
Tabulka č. 18: Výsledky časosběrného výzkumu rozšíření lexému werss
CRE-2010 CRE-2011 CRE-2014 NICE-2014 P5-2013/14 P5-2015
OUI A 7 11 16 7 3 2
OUI P 27 19 37 9 13 12
NON 89 60 28 56 68 78
bez odpovědi 0 0 3 0 1 1
Celkem 123 90 84 72 85 93
272
Graf č. 9: Prostorová a časová variabilita v deklaracích znalosti lexému werss
u studentů na univerzitách v Créteil, Nice a Paříži 5 v letech 2010–2015
Mezi studenty v Créteil se za dva roky od posledního popsaného zkoumání
v prosinci 2011 slovo znatelně rozšířilo. Zatímco v roce 2010 jej neznalo 72,4 %
respondentů, o rok později už jen 66,7 % (tedy dvě třetiny) a o další dva roky později
(leden 2014) už jen 33,3 % (tj. pouhá jedna třetina).
Z výsledků dotazníků ve třech lokalitách zkoumaných na přelomu roku 2013
a 2014 lze opatrně konstatovat, že neznalost lexému (včetně těch, kdo otázku
nevyplnili a pravděpodobně proto, že jej také neznají) je větší v lokalitách, kde je vyšší
socioekonomická úroveň. U studentů z Paříže jich lexém neznalo 81 % a v Nice
77,8 %, zatímco v téže době v Créteil pouze 37 %. Nutno ale dodat, že v Nice i v Paříži
vyplňoval dotazník větší počet studentů na krátkodobém pobytu ve Francii (Erasmus,
Free mover aj.), kteří nemohli být z etických důvodů z průzkumu vyloučeni, nicméně
jejich odpovědi nejsou pro výzkum většinou použitelné.
0
10
20
30
40
50
60
70
80
90
100
CRE-2010 CRE-2011 CRE-2014 NICE-2014 P5-2013/14 P5-2015
oui A oui P non bez odpovědi
273
Ze srovnání pařížského výzkumu v rozestupu téměř dvou let lze odvodit,
že se lexém spíše vytrácí z povědomí mladších studentů, kteří ale deklarují obecně
mnohem menší zájem o rap než v Créteil nebo v Nice.
Tendence v postupném difundování lexému v Créteil je naopak z grafu č. 9
zřejmá. U ostatních lokalit jde spíše o náčrt trendu, který by byl potřeba upřesnit
rozsáhlejším vzorkem dat či opakovanými studiemi. Lexém jsme znovu zařadili
do dotazníku v roce 2018, kdy z prvních výsledků z dubnové ankety v Nice mezi
79 studenty vyplývá, že pouze 3 dotazovaní uvádí jeho pasivní znalost, navíc jeden
z nich s poznámkou, že už se příliš nepoužívá. Je tedy spíše pravděpodobné, že mimo
Val-de-Marne bude slovo za pár let pozapomenuto a vzpomenou si na něj jen skalní
fanoušci rapera Rohffa. V Créteil bohužel k dispozici novější data nemáme,
ale je pravděpodobnější, že zde bude lexém více identitárně ukotven a bude mít tedy
lepší perspektivu na setrvání v úzu místní mládeže, pokud tedy i tady nevyšel z módy.
Na závěr této studie o lexému werss ještě podotkněme, že lexém dosud nebyl
zařazen do elektronického slovníku DZ, který zpravidla identitární neologismy
pro předměstskou mládež rychle zařazuje, je-li jejich rozšíření plošné. Jeho autor,
Cobra le cynique (vlastním jménem Abdelkarim Tengour) nám potvrdil, že slovo
do slovníku nezařadil, protože nedostal od svých přispěvatelů žádný podnět.
274
3.4.6 Symboly a stigmata předměstské mládeže
Na téma francouzského rapu vznikají v posledních letech desítky prací z oblasti
sociálních a humanitních věd, ať už se jedná o studie politologické, sociologické,
muzikologické, lingvistické, pedagogické aj. Přesto ale zatím jen velmi málo známe
mentální vzorce příjemců, tj. způsoby, jakými nazírá na poselství rapových textů
různorodá masa pravidelných i nepravidelných posluchačů tohoto hudebního žánru.
Podle sociologa Anthonyho Pecqueuxe nemůže být nahlíženo na politická témata
obsažená v rapu jinak než skrze to, co vyvolávají za odezvu, tedy skrze formy
přisvojování těchto témat mezi posluchači (Pecqueux 2007: 5). Tato vize rezonuje
s hlediskem prostorovým a sociolexikálním, která jsme se snažili propojovat v této
čtvrté praktické studii s cílem poukázat na symbolickou hodnotu některých
prostorových referentů (zejména označení neuf-quatre) a některých lexikálních
jednotek (werss, gros a konstrukce en mode + N/Adj).
„Životní cyklus“ neologismů je obecně těžko předvídatelný (viz Sourdot
1998), nicméně pozorováním šíření identitárních lexémů mezi mládeží lze vytvářet
modely různých difuzních typů. Lze tak nahlížet na způsoby přisvojování novotvarů
a zkoumat případné důvody, proč si některé lexémy mládež přisvojovat nechce.
Tento extrémní případ dezapropriace se děje zejména v důsledku zdiskreditování
některých výrazů v médiích. Typickým příkladem je metonymické použití přesmyčky
vas-y > zyva („pojď, jdeme“). Tou byla na přelomu tisíciletí často parodována
předměstská mládež, která původně tuto pobídku, stejně jako jiné verlanizované
výrazy používala s identitárním podtextem. V důsledku takovéto parodizace
se z identitárního symbolu pomalu, ale jistě stala stigmatizující přítěž. To vedlo
k postupnému upouštění od tvorby nových slov tímto procesem (současně s ústupem
této módy obecně), přičemž ale mnohá lexikalizovaná slova vytvořená verlanizací
používá dodnes celá společnost v obecném slangu (např. keuf = „polda“, z flic téhož
významu) a pro rapery slouží verlan dál jako prostředek k dotváření homofonií,
275
a to i za cenu vytvoření idiolektálního novotvaru, který ale jejich posluchači budou
schopni rozklíčovat podle obecně známých pravidel.
Rap je jedním ze symbolů předměstské kultury a je mu přikládána role mediální
vitríny slangu předměstské mládeže. Dovolíme si tedy závěrem uvést hypotézu
difuzního potenciálu výrazů šířených rapery. V dotazníkovém šetření naši
respondenti nemusí zařadit ten který zkoumaný lexém do kategorie slov aktivně
používaných mezi kamarády, přesto je ale možné předpokládat, že jej zachytí a projeví
o ně zájem, zejména objevuje-li se daný lexém v refrénech rapových písní. Tento
zájem narůstá, mají-li tyto výrazy neprůhlednou grafickou nebo výslovnostní formu
(werss), význam (gros) nebo syntaktickou vazbu (en mode). Tato slova pak mají
pro svou zajímavou strukturu velký difuzní potenciál, který je využit tehdy, rozhodneli
se jej vícero výřečných bossů z různých skupin přátel či kolektivů implantovat
do skupinové mluvy, tj. do daných rezolektů.
Příkladem slova bol(l)os(s/se), který budeme detailněji rozebírat v následující
studii, lze nastínit jeden model šíření identitárních neologismů, k opravdovému
vytvoření funkčního/funkčních modelu/ů by však takových výzkumů byly potřeba
desítky. V různých fázích opakovaných zkoumání na různých místech ve Francii jsou
v současné době kromě výše uvedených slov také např. lexémy hass, swagg, morray
aj. Z anket jim věnovaných vyplývá, že cesta od hapaxu legomena po slovníkové heslo
je u generačně příznakových lexémů podstatně spletitější než u slov, která vypouštějí
do éteru mediální autority (např. sousloví faire le buzz, které jsme zkoumaly souběžně
s výše popisovaným slovem bol(l)os(s/se), viz Fiévet a Podhorná-Polická 2009,
kde dochází k třesku mediálnímu dříve, než se dá u respondentů zachytit třesk
neologický – což byl ostatně do určité míry i případ lexému werss).
Slovníkové zachycení je pak méně často odrazem reálné frekvence v užívání
slova mezi mládeží, ale spíše náhodným produktem rešerší lingvistů, kteří se stávají
autoritami pro lexikografy (nebo jimi přímo jsou) a spoluvytvářejí tak mediální obraz
slangu mládeže.
276
3.5 Časosběrný výzkum difuze neologismu bol(l)os(s/se)
S rozvojem korpusové lingvistiky se lexikologům naskýtá relativně široké pole
možností, jak sledovat nová slova. Zatímco mediálně exponovanými autoritami nově
vytvořená slova a slovní obraty dokážou média (a zejména někteří žurnalisté
a moderátoři) prosadit do širšího úzu, jsou-li splněny podmínky sociální potřebnosti
či sémantické výstižnosti lexému, neologismy vznikající a šířící se mezi mládeží mají
zcela odlišný „životní cyklus“. Moment vzniku a prvních fáze šíření těchto neologismů
lze vědecky zachycovat pouze obtížně, kombinací kvantitativní a časosběrné metody
však lze nastínit modely jejich šíření a upozornit na některé sociolingvistické
parametry, které běžně užívané metody sběru slangismů empriricky potvrdit nemohou.
Zdrojem neologických kandidátů je od roku 2009 mj. i náš korpus textů
rapových písní RapCor. Pro lexém bol(l)os(s/se) bylo v kapitole 3.3.1 rekonstruováno
jeho pronikání do rapových textů, s prvním signifikantnějším nárůstem použití mezi
rokem 2004 a 2005 a velkým nárůstem použití mezi roky 2008 a 2009. Rapeři jsou
často prvními mediálními autoritami, které daného kandidáta na identitární
neologismus šíří. V této kapitole představíme difuzi tohoto lexému už bez opory rapu,
na základě experimentálního časosběrného výzkumu vedeného převážně u mladých
Francouzů, s cílem získat informace o užívání a prožívání tohoto slova.
V rámci sběru generačně příznakového lexika hraje klíčovou roli imprese
pozorovatele, kdy do popředí vstupuje jeho subjektivní neologický pocit. Jedná-li
se o neologismus formální, je pro svou nápadnost rychle zaznamenán,
popsán s využitím metod a terminologie daného oboru, resp. dané školy, nicméně jeho
další sledování a snahy o kvantifikaci důkazů jeho užití či naopak absenci užití
většinou zůstávají jen naznačeny. Takováto rezignace na kvantitativní lexikologické
zkoumání konkrétních neologických kandidátů a na kvalitativní sociolingvistické
zkoumání dynamiky časového a prostorového vývoje šíření tohoto kandidáta mezi
uživateli daného jazyka je zároveň i výzvou metodologickou.
277
V roce 2005 byl zachycen jeden zajímavý neologický kandidát s negativně
evaluativní funkcí vyslovovaný [bolos] a zapisovaný mnoha grafickými variantami:
bolos, bollos, bol(l)oss, bol(l)osse. V roce 2008 byl pak zahájen experiment, který měl
za cíl dlouhodobější zkoumání „života“ tohoto izolovaného slova. To se zdálo být
vhodným kandidátem pro svou relativní novost, pro pozorovanou silnou expresivitu
mezi mládeží a pro zřejmou cizokrajnost s nejasným etymologickým pozadím. Zaujal
nás s kolegyní Anne-Caroline Fiévetovou zejména kvůli vysoké frekvenci užívání
mezi mládeží, navíc také kvůli neukotvenému významu, tj. kontextově variabilnímu
používání.
Poprvé jej kolegyně zachytila koncem roku 2005 v rámci jiných svých
terénních studií na severním předměstí Paříže, přičemž jako rodilá mluvčí mohla lépe
uplatnit svůj subjektivní neologický pocit. Dalo se tedy předpokládat, že do doby,
než se setře zjevná expresivita u jedné skupiny mluvčích, lexém se rozšíří k dalším
skupinám a bude možné pozorovat jeho zajímavě proměnlivý sémantismus.
Dalo se rovněž předpokládat, že vzhledem k pozorovaným tendencím, kdy lexém
začala od předměstské mládže masivněji přebírat i mládež z bohatších pařížských
čtvrtí, jej bude brzy možné zaznamenat v médiích, která pravidelně přejímají
generačně příznaková slova pro své novinové články, televizní pořady či texty reklam.
Slovo tedy mělo vhodný identitárně-neologický potenciál.
Zajímal nás tedy vývoj jednak z hlediska vlivu médií na šíření daného slova,
ale náš zájem směřoval také k poznání postojů mluvčích, k popsání šíření slova v jeho
fonických, grafických a sémantických variantách atd. Slibné výsledky prvních sond
dávaly tušit jedinečnou příležitost pozorovat v reálném čase dynamiku šíření tohoto
neologismu.
Termín neologismus není ze sociolingvistického hlediska možné koncepčně
generalizovat (neologický pocit je vlastnost jednotlivců, s malou mírou
pravděpodobnosti shody mezi skupinami uživatelů jazyka).
278
Zároveň není možné akceptovat ani hledisko striktně lexikografické, které
je díky rozvoji korpusové lingvistiky a sociolektografie sice na ústupu, ale zůstává
obecně rozšířené mezi nelingvisty. Ti za neologické většinou považují to, co chybí
v jejich oblíbeném referenčním slovníku.
Náš výzkum reálně započal v roce 2006, kdy byly aplikovány dvě klasické
sociolingvistické metody, konkrétně metoda participačního pozorování a metoda
polořízeného rozhovoru (Calvet 1997: 211–212). První verifikace proběhly nutně
na úrovni mikrosond formou rozhovorů se členy konkrétní soudržné skupiny, která
tento lexém aktivně používala. Posléze byl pozorován výskyt zkoumaného slova
u dalších skupinek mládeže v reálných, nicméně spíše náhodných situacích. Tato fáze
výzkumu by se dala označit za fázi zasvěcení do skupinové normy či skupinových
norem. Bylo by vhodnější použít plurál, neboť variabilita endogenních norem
v mládežnických kolektivech je zřejmá a z ní vyplývá i nutnost objektivizace
mikrosond tím, že budou obdobná šetření multiplikována na různé skupinky přátel,
ideálně i na různých místech.
Přechod na úroveň makrovýzkumu se zdál být nevyhnutelný, neboť jedině
makrosonda do různých rezolektů mohla poskytnout objektivní informace o
časoprostorové variabilitě v užívání daného lexému. V dalších etapách tedy byly
metody kvantitativní a kvalitativní záměrně směšovány tak, aby se ozřejmila
synchronní dynamika vývoje užití lexému i epiligvistických soudů o něm.
Etapy výzkumu identitárního neologismu bolos by tedy mohly být shrnuty
následovně:
 fáze kvalitativního výzkumu – testovací „minianketa“ po zachycení neologismu,
zasvěcení do skupinové vyjadřovací normy (polořízené rozhovory a participační
pozorování kontextu užití výrazu – v kolektivech, v médiích)
 fáze testování kvalitativního přístupu – ověřování hypotézy dostatečného rozšíření
(neologického potenciálu) a expresivní fluktuace významu (identitárního
potenciálu) – první verze klasického dotazníku byla testována koncem roku 2008
279
 fáze kvantitativního sběru dat – makrovýzkum na průřezu všemi frankofonními
teritorii a všemi generacemi (na přelomu 2008–2009 současně dotazník v papírové
a elektronické podobě)
 fáze kvalitativně-kvantitativního sběru dat časosběrnou metodou – popis
vývojových tendencí od 2008 do dneška sledovaných v různých lokalitách
(výzkum zaměřený na generační a geografické aspekty šíření výrazu, sledování
názorů na jeho šíření, datace prvního výskytu a etymologická upřesnění).
Zamyšlení nad epistemologickými otázkami, které vyplývají z námi zvolených
metod při kvantitativně-kvalitativním sběru materiálu pro popis časoprostorové
dynamiky šíření identitárního neologismu bol(l)os(s/se), bude obsahem této stati.
Nejprve bude pozornost věnována dotazníkové metodě a její evaluaci pomocí SWOT
analýzy, nástroje hojně využívaného v geografii a marketingu. Následně budou
popsány metodologické aspekty jednotlivých etap výzkumu a představeny dílčí
výsledky z prvních let výzkumu časosběrnou metodou.
280
3.5.1 Dotazník papírový či elektronický? SWOT analýza použitých
kvantitativních metod sběru dat
V každé z výše popsaných fází výzkumu se ozřejmily jiné aspekty
zkoumaného lexému a vzešly nové metodologické otázky a výzvy, které ovlivnily
další etapy výzkumu (detailněji viz Podhorná-Polická a Fiévet 2010). Metodologická
koherence je nicméně nezbytnou mezietapovou podmínkou. Oscilace mezi
používáním papírového a elektronického dotazníku ve fázi makrovýzkumu si tedy
zaslouží detailnější komentář, neboť si plně uvědomujeme možné rozdíly v charakteru
odpovědí a působení různých faktorů v průběhu vyplňování dotazníku.
Nejprve ve stručnosti shrňme výhody a nevýhody papírového dotazníku.
Jeho obecné výhody i nevýhody jsou známé, nicméně pro výzkum identitární neologie
vyvstala jistá specifika. Tato forma se totiž zdá být spolehlivější než dotazník
elektronický při získávání odpovědí od adolescentů a postadolescentů. Ti jsou v rámci
seminářů nepřímo nuceni odpovídat, a to ihned a spontánně, na rozdíl od verze
elektronické, která nebyla vyplňována v rámci seminářů přímo na místě, pouze byla
studentům prezentována vyučujícími s prosbou o dodržení obdobných podmínek
vyplnění, tedy individuálně a bez většího přemýšlení nebo dohledávání na internetu.
V relativně krátkém čase a za jednotných podmínek lze pomocí dotazníkové
metody v tradiční papírové podobě získat desítky odpovědí z geograficky, sociálně
i genderově heterogenních vysokoškolských a středoškolských kolektivů.
Pro náš výzkum je pak tato metoda důležitá zejména z důvodu získání cenných
informací od mládeže z předměstí, které se čistě kvalitativními metodami sbírají
obtížně. Toto konstatování se vztahuje zejména na chlapce, do jejichž kolektivů
je obtížné v terénu proniknout (a pro pozorovatele ženského pohlaví to platí obzvlášť).
Mladí respondenti takto genderově seskupení jsou často neochotní bez detailního
ústního vysvětlení záměrů dotazníku a způsobů jeho zpracování a interpretace
sdělovat elementy ze skupinového kódu neznámým tazatelům. Při prezentaci
dotazníků bylo vždy nutné navázat téměř afektivní vztah zejména s chlapci, kteří byli
281
respektovanými vůdci v kolektivu. Po získání právě jejich důvěry v seriózní
zpracování výsledků se nám často dostala zpět řada extrémně pečlivě vypracovaných
dotazníků s mnoha dodatečnými komentáři a tipy na další identitární neologismy.
Elektronický dotazník je pak metoda relativně nová, minimálně
co se sociolexikologického výzkumu týče, a zaslouží si tudíž hlubší epistemologickou
analýzu. Touto metodou bylo získáno více než 54 % výsledků z druhé fáze šetření
(celkem 654 dotazníků). Elektronická adresa směřující k dotazníku byla záměrně
spojena s Masarykovou univerzitou, a to nejen z důvodu akademické prestiže.
V předchozích terénních studiích slangu mládeže (Szabó 1991, Podhorná-Polická
2009) totiž bylo opakovaně pozorováno, že výsledky jsou bohatší, důvěryhodnější
a otevřenější, je-li dotazovatelem nerodilý mluvčí, tedy cizinec, který není součástí
etnicko-sociální sítě ve zkoumané společnosti. Proto bylo jméno francouzské kolegyně
A.-C. Fiévetové v prezentaci dotazníků záměrně vynecháno. To mělo za účel překonat
běžně pozorovanou nedůvěru (zejména u předměstské mládeže) vůči sociálně
a ekonomicky privilegovaným vědcům, mají-li navíc jména typická pro tzv. Français
de souche (doslova „Francouze s kořeny“). Na úvodní straně dotazníku bylo
zdůrazněno také komparativní zaměření projektu na francouzský versus český slang,
neboť i v tomto ohledu byly popsány případy, kdy motivace dotazovaných odpovídat
rostla v případech, kdy přepokládali, že jejich názor přispěje k interkulturnímu
pochopení či k překladatelským účelům. Tato strategie se projevila jako dvousečná,
protože nejasný původ slova si někteří z dotazovaných (jak v elektronické,
tak papírové verzi) mylně interpretovali ve spojitosti s českým dotazovatelem a lexém
pak automaticky považovali za přejímku z češtiny.
V pozdějších verzích dotazníku byly od roku 2014 obě tyto strategie (tj.
vynechání francouzsky znějícího jména i důraz na komparativní charakter výzkumu)
opuštěny a důkladnější úvodní prezentace cílů výzkumu se ukázala být dostatečnou
kompenzací k těmto možným úskalím.
282
Vrátíme-li se zpět k evaluaci elektronického dotazníku, kvality či nedostatky
této metody výzkumu můžeme strukturovat pomocí tzv. SWOT analýzy, což je metoda
rozboru reálných i potenciálních kladů (S), záporů (W), příležitostí (O) a hrozeb (T)
daného jevu.
Mezi silné stránky (strengths) elektronického dotazníku můžeme především
řadit velkou časovou úsporu při zpracovávání dat do tabulkového formátu. Zatímco
výsledky papírového dotazníku musí být ručně přepisovány do počítače, elektronický
dotazník má tuto fázi jako automatizovaný výstup. Odpadá tedy složité rozmýšlení
nad významem nečitelných slov či písmen, nemluvě o desítkách hodin přepisu, kdy
je zrak unavován přesuny pohledu z papíru na obrazovku. Další nespornou výhodou
je možnost rychlého šíření povědomí o experimentu do geograficky vzdálených
oblastí. Skrze sociální vazby našich prvních informátorů a následně jejich informátorů
atd. se informace o dotazníku šířila exponenciálně a ve velmi krátkém čase se podařilo
získat odpovědi ze všech oblastí frankofonního světa i téměř všech francouzských
departmentů.
Možnou výtkou a pochybností by jistě mohl být fakt, že dotazovatel není
fyzicky přítomen při vyplňování dotazníku a respondent by si tedy mohl vymyslet
virtuální profil nebo zkoušet odpovědět vícekrát pod různými identitami. S vědomím
tohoto nebezpečí byly do dotazníku naprogramovány funkce limitující tyto možné
negativní faktory. Jednak byl dotazovaný hned v první otázce vyzván, aby uvedl jméno
člověka, od kterého se o anketě dozvěděl (což zároveň pomohlo rozkrýt síť
interpersonálních vazeb), dále také mohl uvést svou e-mailovou adresu v případě
zájmu o výsledky výzkumu. Zájem o tyto výsledky byl vcelku velký (38,8 %
dotazovaných). Zároveň ale počet recesistických odpovědí byl v elektronickém
dotazníku mizivý, na rozdíl od vysokoškolských sond, kde se téměř vždy objeví
znuděný či vtipkující student. Dále byly automaticky sledovány síťové (IP) adresy
serverů i průběh vyplňování dotazníku, kdy z téže síťové adresy se již nebylo možné
znovu do ankety dostat, pokud byl dotazník již jednou vyplněn.
283
Naopak mezi slabé stránky (weaknesses) se jednoznačně řadí neekologické
podmínky zkoumání. Dotazovatel se dostane sice rychle k výsledku, nicméně naprosto
netuší, v jakých podmínkách byl elektronický dotazník vyplněn, zda si dotazovaný
nevypomáhal názorem jiných osob atd. I přes výše uvedená opatření, která napomáhají
snížit anonymitu respondentů, je však reálně možné vědomě zkreslit věk či udat
nepravdivě jiné sociologické údaje. Z těchto rizik se nám jeví jako nejpodstatnější
problém neomezený čas na vyplňování dotazníku, kdy nemůže být zaručena
spontánnost odpovědí. Definic zkoumaného neologismu bylo naštěstí tou dobou na
internetu poskrovnu, proto bylo možné rychle identifikovat osoby, které neudávaly
svůj vlastní názor na význam slova, ale vyhledaly jej pilně na internetu a zkopírovaly
do dotazníku. Grafická variabilita slova však naštěstí tento úkol znesnadňovala těm,
kteří jej opravdu neznali. Selekci těchto zvědavých a aktivních respondentů umožnily
i doplňkové otázky na dobu a místo, kdy se s lexémem poprvé setkali.
Automatické zpracování dat s sebou nese nejen výrazné výhody časové, ale
i nevýhody s obtížnějším zachycením záměrně či nezáměrně nesmyslných tvrzení.
Před započetím automatické filtrace jednotlivých kategorií znalosti/užívání lexému
je třeba projít manuálně všechny odpovědi a oddělit z kategorií aktivního užití
či pasivní znalosti takové případy, kdy se dotyčný mýlí ve významu či jej paronymicky
asociují s jiným známým slovem. Záměna byla častá se slovy bol (slangově „zadek“),
ballot („imbecil, idiot“) nebo s hovorovým výrazem bolos pro boloňské špagety (místo
přídavného jména bolognaises se běžně užívá zkráceně výraz les spaghettis bolos).
Aby tato analýza nekončila pesimisticky výčtem možných rizikových faktorů,
uvádíme je již zde. Hrozby (threats) této metody spočívají v jejím plošném zneužívání
k dlouhým a únavným anketám v nejrůznějších (většinou marketingových)
průzkumech, které mohou do budoucna snížit ochotu mnohých uživatelů internetu
podílet se na této dobrovolné činnosti. Náš výzkum byl redukován na velice krátký
dotazník, pro dotazované neznalé lexému navíc extrémně krátký (mnozí dokonce
vyjadřovali svou lítost, že nemohou být více k užitku). Konkrétně toto téma navíc
vzbuzovalo zvědavost a vzhledem k módní vlně i emoce. Výše popisovaná neochota
284
tedy pozorována nebyla, snad jen u pubescentů, které často rodiče museli nutit
k vyplnění dotazníku namísto sledování televize či her (tyto informace nám pak rodiče,
kteří přislíbili pomoc, zpětně poskytli poté, co u nás zjišťovali splnění příkazu
a obdržení výsledků od jejich potomků).
Zároveň však byl důraz kladen na co možná nejmenší zahlcení textem,
neboť dlouhé komentáře zvyšují únavnost a každé opuštění internetové stránky
před uložením výsledků je zbytečnou ztrátou cenných informací. Za největší hrozbu
této metody ostatně považujeme únavu dotazovaného z délky ankety. Zodpovídání
nahodilým způsobem bez uvažování (stylem „rychle se tím proklikat do konce“)
výsledky nutně diskreditují, a tím i celou výzkumnou metodu.
Problém s dostupností internetu a s počítačovou gramotností pro starší generaci
či pro sociálně nejslabší skupiny obyvatel je zřejmou nevýhodou, se kterou jsme
se v roce 2008 ještě setkaly. S různými programy zavádění internetu do škol jsou
ale mladší generace již plně počítačově gramotné a přístup k internetu si v případě
zájmu umí obstarat a také u starších generací se situace spíše zlepšuje.
Je nutné si také uvědomit, že zájemci o pomoc s šířením elektronické adresy
našeho dotazníku jsou většinou lidé se zájmem o vědu či o jazyk, kteří však
při dlouhodobějším či příliš častém využívání jejich osobních kontaktů mohou tuto
ochotu ztratit.
Při časosběrných metodách výzkumu je pak potřeba předvídat další možnou
hrozbu, známý Labovův paradox pozorovatele (Labov 1970), zde konkrétně lepší
výsledky v případě kontaktování téhož publika s dotazy na tentýž neologismus.
Tento jev se projevil u dotazníků papírových, kde byl dotazník rozdáván každoročně
studentům druhého ročníku a někteří neúspěšní studenti tak měli podruhé vyplnit
tentýž formulář. Proto byl pro tyto případy přidán do novější verze dotazníku ve třetí
fázi ankety (od roku 2009) dotaz na první setkání s tímto typem ankety, a zejména
pak otázky pro vyjádření názoru na meziroční změnu v mediálním i soukromém
užívání lexému.
285
Rizika popisované distanční metody tedy nejsou nezanedbatelná,
avšak možnosti, které tato metoda stýká, jsou lákavé pro jejich relativní neotřelost,
přinejmenším co se výzkumu identitární neologie týče. Možnosti (opportunities)
této metody spočívají ve snadnějším ověřování kvantitativních teorií, zejména
Rogersovy o šíření inovací (viz kap. 1.2), ale také sociometrické aplikace matematické
teorie grafů, kde je na sociální sítě nahlíženo pomocí topografie sítí (Lazega 2014).
Z hlediska zkoumání přenosu identitárního lexika mezi skupinami jsou pak
kvantitativní metody jako jediné schopné potvrdit hypotézy, které se utváří empiricky.
Inspirací pro náš výzkum pomocí elektronického dotazníku byl internetový výzkum
žákovského slangu na středních a základních školách, provedený agenturou Factum
Invenio ve spolupráci s Ústavem pro jazyk český Akademie věd ČR na zakázku
sýrárny Veselá kráva z roku 2005. Dotazník na téma oslovování rodičů, kamarádů a na
roli nadávek v jejich mluvě pod dohledem učitele vyplnilo 27 000 žáků a téměř 22 000
jich bylo zpracováno. Čísla zde jsou násobně vyšší než v našem případě, ale z
metodologického hlediska je zde zřejmý konflikt norem: z jedné strany školní spisovné
a z druhé generační slangotvorné, kdy je žák nepřímo nucen podávat informace
neznámým osobám skrze zprostředkovatele výzkumu (tj. učitele), což nemusí nutně
vést k podání relevantních informací, jak již bylo řečeno výše. Pozitivním faktorem
je naopak motivace odměnami. Díky široké interpretovatelnosti výsledků (z hlediska
lexikologického, sociologického, atd.) se po oficiální prezentaci hlavních výsledků
spustila mediální lavina, zejména k žurnalisticky vděčnému tématu slangu mládeže
To se v malém měřítku stalo i nám. Tato mediální bublina by však měla
být řazena spíše pod metodologické hrozby, neboť přispívá k „mediálnímu paradoxu
pozorovatele“, tedy že šíření medializovaných slov bylo možná spuštěno výzkumem
samotným a vědec tedy pozoruje důsledky svého výzkumu a ne reálný objekt (viz níže
kap. 3.5.5).
Pro přehlednější souhrn výše popisovaných faktorů jsou v tabulce č. 19
prostorově odlišeny stránky pozitivní a negativní ve vztahu k vnitřním a vnějším
parametrům zkoumané metody.
286
Tablka č. 19 : Souhrnné schéma SWOT analýzy metody elektronického dotazníku
Závěrem podotkněme, že pro sociolingvistiku je metoda elektronického
dotazníku obzvláště diskutabilní. Zejména ve Francii je totiž zdůrazňován ekologický
přístup k mluvčím a k jejich spontánním promluvám, ale deklarované názory
v dotazníkových šetřeních jsou pak povahy metalingvistické a epilingvistické.
Tato metoda by však neměla být odmítána, je-li doplněna jinými, komplementárními
postupy, zejména participačním pozorováním.
Pozitivní stránky naplnění cíle Negativní stránky naplnění cíle
Interní
původ
(organizační
faktory)
STRONG – silné stránky
+ automatické získání dat:
1) garance čitelnosti dat
2) časová úspora
+ větší geografická variabilita
+ limitace recesistických
či redundantních odpovědí:
1) kontrola IP adresy – umožnění
pouze jednoho přístupu z dané adresy
2) poznačení jména osoby, která
dotazovanému zaslala odkaz na
elektronický dotazník
WEAK – slabé stránky
- nepřítomnost dotazovatele >
neznalost podmínek při vyplňování
dotazníku, spontánnosti reakcí
- semi-automatické vyhodnocení dat –
automatické vyhodnocení je nemožné
z důvodu možné záměny s jinými
paronymy (nutná kontrola hlavních
kategorií – význam+deklarace znalosti
a užití)
Externí
původ
(dynamické
okolní vlivy)
OPPORTUNITIES – možnosti
+ technicky dostupný způsob
kvantifikace meziskupinového šíření
generačně příznakového lexika
+ využití principu sociálních sítí:
atraktivní téma výzkumu umožňuje
vytvoření skupiny informátorů
a šířitelů elektronického odkazu
(motivující zpětné vazby a ochota
kolegů a přátel pomoci
v kvantitativním sběru)
+ metoda ověření teoretických modelů
THREATS – hrozby
- obava z masivního používání tohoto
typu anket vědci v budoucnu – možná
ztráta ochoty odpovídat na množství
rozličných anket
- riziko projevení tzv. paradoxu
pozorovatele při dlouhodobějším
výzkumu téhož lexému
- deontologické problémy dotazníkové
metody – zejména je-li délka dotazníku
nepřiměřená – únava, přeskakování
otázek > ztráta důvěryhodnosti této
metody
287
3.5.2 Etapizace výzkumu difuzní dynamiky neologismu bol(l)os(s/se)
od mikrosond k makrovýzkumu
Identitární neologie jakožto relativně nová lingvistická disciplína na pomezí
lexikologie a sociolingvistiky může čerpat z metodologického aparátu obou těchto
disciplín. Zatímco sociolingvistické studie jsou ve Francii tradičně orientovány
na kvalitativní sondy do užívání a prožívání jazyka (pratiques et représentations,
viz kap. 1.1.2) s cílem popsat fungování různých sociálně determinovaných vlivů,
a to primárně u menších skupin mluvčích v tzv. ekologickém prostředí (Calvet 1999a),
lexikologické studie naopak povětšinou využívají kvantitativní metody zpracování
sebraného materiálu. Zachycení identitárních neologismů v různých typech
lexikologických sběrů nebo sociolingvistických sond není sice obtížné, ovšem další
zkoumání toho, jak jsou tato slova vnímána a užívána těmi, kteří se s nimi identifikují
a dále je šíří ve svém okolí, již tradici ani v jedné z disciplín nemá. Právě o tuto oblast
zkoumání se tedy bude zajímat identitární neologie.
Nejfrekventovanější, plurikontextové, a tudíž polysémní slangismy, které má
pozorovaná sociální skupina tendenci totemizovat, definujeme jako identitární slova
(mots identitaires, viz Podhorná-Polická, 2009: 281–292), většinou jde ale o slova
s příznakem novosti, proto je zde výše v kap. 3.3.1 definujeme jako identitární
neologismy. Šíří-li se lavinovitě mezi skupinami, dochází tzv. neologickému třesku
(boom néologique), který většinou celoplošná, nespecializovaná média nezachytí.
Většinou se zpožděním (pokud vůbec) dochází k tzv. mediálnímu třesku (boom
médiatique), kdy se slovo dostane do širšího povědomí veřejnosti na základě vysoké
frekvence jeho zařazování do scénářů filmů, do metalingvistických glos atd.
Sledování tohoto procesu z hlediska sociolexikologického vyžaduje hlavní
předpoklad: být “u toho“ nejpozději v momentě, kdy k neologickému třesku začíná
docházet, a na měnící se situaci reagovat rychlou přípravou terénního výzkumu.
288
Následně je nutné pozorovat chování lexému v běžném úzu i jeho mediální
odrazy a testovat v pravidelných intervalech proces šíření mezi vybranými skupinami
mluvčích tak, aby byl zachycen „život neologismu“ (organickou metaforu volíme
záměrně po vzoru Darmestetera, viz kap. 1.2.1). Právě to se nám s kolegyní Fiévetovou
podařilo v souvislosti s identitárním neologismem bol(l)os(s/se). Ideální
by samozřejmě bylo sledovat větší množinu neologismů zároveň, bez předchozích
zkušeností však bylo zacílení na vícero neologických kandidátů nereálné a samotný
lexém bol(l)os(s/se) byl natolik pestrý sémanticky, variabilní sociogeograficky
i neprůhledný etymologicky, že naprosto postačoval pro první sociolexikogické
experimenty.
Naše vědecká spolupráce započala právě v období neologického třesku slova
bol(l)os(s/se) u mládeže v pařížské aglomeraci. Nicméně od momentu, kdy jsme
s kolegyní začátkem roku 2006 poprvé debatovaly na téma nejednoznačného
významu, neprůhledné etymologie a možnostech graficky zaznamenat novotvar
[bolos] (jakožto jeden z mnoha zachycených identitárních neologismů v mluvě
mládeže z předměstí Paříže) až po realizaci prvních dotazníků zaměřených na znalost
a užívání daného lexému, ale uběhly téměř dva roky.
V průběhu této doby se náš zájem o tento lexém s unikátním identitárním
potenciálem díky jeho polysémii a etymologicko-grafické krypticitě neustále
zintenzivňoval. Toto období od prvního záchytu, obeznámení se skupinovou normou
jeho užívání, a to formou participačního pozorování a polořízených rozhovorů,
můžeme označit jako nultou fázi výzkumu, kde dominovaly klasické kvalitativní
metody. Tehdy také vznikaly první hypotézy na základě záchytů lexému v reálném
i zprostředkovaném úzu. Nultou fází označujeme zachycení a popis identitárního
neologismu záměřně, jelikož takovýchto kandidátů na další časosběrné šetření je velká
spousta a vybrat z nich jeden, který má největší difuzní potenciál je často sázkou
do loterie.
289
Francouzská kolegyně na přelomu roku 2005/2006 v rámci jiného tehdy
probíhajícího výzkumu poprvé zachytila širší užívání zajímavého polysémního
novotvaru běžně vyslovované jako [bolos], a to ve spontánních rozhovorech mládeže
v pařížské aglomeraci. Konkrétnější kontextualizaci slova jí pak umožnila pravidelná
účast na setkáních jednoho zájmového sdružení pro středoškoláky ve městě Gargeslès-Gonnesse
na severním předměstí Paříže (department Val d’Oise).
V tomto kolektivu ale bylo dané slovo mezi sedmnáctiletými dívkami
vyslovováno spíše jako [boros], s výrazným apikálním r (namísto běžně používaného
uvulárního ʁ). Důvodem užití apikálního r namísto laterály mohl být malijský původ
mluvčích. Tyto dívky vyslovily také jednu z prvních etymologických hypotéz původu
slova, že jde o přejímku z jazyka soninké, který se používá v Mali a okolních
západoafrických zemích. Ve zkoumaném kolektivu převážně malijských dívek
se všeobecně předpokládalo, že jimi vyslovované [boros] vzniklo ze slova bore
(v soninké = „holub“), kde tento význam lze pohodlně dosadit do francouzského
spojení se faire pigeonner (doslova „nechat se holubovat“ neboli „nechat se napálit,
oklamat“), což bylo tehdy synonymum pro se faire bolosser. Následná konzultace
s odborníkem na soninké nám ale tuto domněnku nepotvrdila, jelikož v soninké
by nemohlo dojít k deformaci z –e na –os. Podotkněme, že ve francouzském argotu
byla resufixace na –os módní už v 80. letech 20. století (dodnes jsou užívány některé
z takto utvořených slov: matériel > matos, gratuit > gratos), tedy také hypotéza
o resufixaci tohoto či jakéhokoli jiného základu se jevila být anachronická.
Vysoká frekvence užití tohoto nového slova nicméně svědčila o silné
expresivitě a lexém nás zaujal pro zřejmou iniciačně-integrační funkci, kterou plnilo
v tomto kolektivu. Obdobných identitárních neologismů lze však v předměstském
slangu zachytit nemálo, a obzvlášť v napjatém období těsně po ukončení
předměstských nepokojů (listopad 2005) byla před lingvisty krypticko-identitární
funkce některých jim neznámých slov záměrně mluvčími zdůrazňována. Mnoho z nich
tedy z pohledu zvenčí vykazovalo známky neologického třesku.
290
Náš zájem o toto slovo však značně vzrostl v polovině roku 2006, kdy bylo
možné pozorovat (zejména při přepravě v pařížské MHD) módní vlnu užití tohoto
slova mezi pařížskou mládeží na téměř všech typech středních škol. Zároveň bylo
patrné i jeho široké užití u mluvčích z různých sociálních vrstev. Zjevná významová
neukotvenost tohoto lexému i výše uvedený pocit, že dochází k dynamickému šíření,
vedly k myšlence soustředit se na ně důkladněji.
V červenci 2007 byl následně metodou polořízených rozhovorů proveden
výzkum u stejné skupiny dívek z Garges-lès-Gonnesse, který dal vznik prvním
sémantickým a etymologickým hypotézám (viz výše bore). Zajímavá tehdy byla jeho
výslovnostní varianta (r-l) a etymologická neprůhlednost, ale dodatečně nás zaujala
také grafická forma bolos (vyslovovat koncové -s není ve francouzštině až na výše
uvedená resufixovaná slova gratos, matos aj. běžné). Právě v této grafické podobě bylo
substantivum bolos původně zapsané jak v elektronickém slovníku slangu
předměstské mládeže DZ (a současně s ním i sloveso bolosser), tak i v několika dalších
specializovaných slovníčcích předměstského slangu mládeže na internetu.
Vyhledáním mediálních výskytů tohoto slova v databázi novinových článků
Factiva i rešeršemi na různých internetových fórech se pak prokázala variabilita
názorů jednotlivých mluvčích na význam, rozšíření, a zejména pak na původ lexému.
Reprezentativní vzorek užívání slova však již nebylo možno získat časově náročnou
metodou rozhovorů ani náhodnými záznamy z mluvy kolektivů a z médií, případně
(vzácně) i ze sociologických prací o předměstích (viz Kokoreff 2005).
Na kvalitativním základě tedy byl následně vytvořen dvoustránkový dotazník,
který umožnil přechod ke kvantitativním metodám výzkumu. První fáze výzkumu
difuze spočívala ve zjišťování centra a periférie rozšíření lexému a v síle difuzního
potenciálu. První pokus o kvantifikaci tedy proběhl formou klasického papírového
dotazníku (verze 1.0) v první polovině roku 2008. Cílem bylo ověřit první hypotézy
etymologické a sémantické, zejména ale postihnout míru rozšíření lexému mezi
mládeží z hlediska geografického.
291
Pokusný kvantitativní test byl proveden pomocí papírového dotazníku u vzorku
známých a studentů, kteří byli osloveni přímo nebo přes kolegy-lingvisty. Od března
do srpna 2008 dotazník zodpovědělo celkem 233 osob, převážně studentů humanitních
oborů z univerzity Paris Descartes a ze dvou mimopařížských univerzit, konkrétně
z univerzity Julese Verna v Amiensu a univerzity Sophia Antipolis v Nice.
Dotazník obsahoval kromě nezbytných dotazech na sociologické údaje
mluvčích směs zavřených a otevřených otázek týkající se jejich znalosti a užívání
zkoumaného lexému (k typologii otázek, viz Boukous 1999: 16 či De Singly 1992).
Uvozovala jej výzva k výběru grafické varianty, kterou dotazovaný zná či používá.
Na výběr byly dány varianty bolos, bollos, boros a neatestované a záměrně zavádějící
baros, přičemž respondenti mohli připsat i vlastní grafické podoby slova (mnozí,
kdo slovo neznali si poslední grafickou formu asociovali s českým fotbalistou
Milanem Barošem, ve francouzštině vyslovovaným jako [baʁos]).
Následovala možnost výběru ze tří variant znalosti/užívání:
a) ANO, výraz znám a aktivně jej používám pro označení: ____,
b) ANO, zaslechl jsem jej, ale nepoužívám jej aktivně. Myslím si, že znamená: ____,
c) NE, nikdy jsem jej neslyšel a nevím, co znamená.
V případě, že dotazovaný zatrhl některou z možností ANO, zodpovídal další,
doplňující otázky týkající se retrospektivního náhledu („kdy a kde jsi zaslechl/a výraz
poprvé?“), otázky zjišťující názory na trendové konotace slova (výběr ze 4 možností
na ose zastaralost-modernost) a na jeho rozšíření (výběr ze 3 možností na ose dobře
známý-téměř neznámý) a další doplňkové otázky.
Tento test nám umožnil vytvořit hypotézu, že slovo bol(l)os(s/se) je jen málo
známé mimo svou tradiční baštu územní (region Île-de-France) a generační (mládež
ve věkovém rozmezí 15–25 let). Poukázal také na komplexní sémantické interpretace
jeho významu. Dotazník se také ukázal být možnou cestou pro získání tipů na poznání
původu slova, a zejména pak způsobem, jak prokázat časové posloupnosti šíření
292
lexému v minulosti. Z analýzy deklarovaných prvních výskytů a způsobu seznámení
s lexémem se jako ohnisko šíření neologismu jevila být pařížská předměstí, odkud se
slovo šířilo osobními kontakty jednak do blízké vnitřní Paříže, a to přes osobní
kontakty a/nebo sociální sítě do předměstí ostatních francouzských měst.
Druhá fáze pak odpovídá kvantitativní anketě a druhé verzi dotazníku,
kdy vznikla současně papírová varianta (verze 2.0) a její věrná elektronická kopie
(verze 2.1). Tato makrosonda proběhla od září 2008 do února 2009 a pomohla potvrdit
hypotézu centra a periférie šíření neologismu z hlediska prostorového i věkového
ve zkoumaném období. Zároveň ale byla impulzem k úvahám nad časoprostorovým
vývojem šíření zkoumaného lexému.
Ve třetí fázi, konkrétně od roku 2009, sledujeme další vývoj v jeho užívání,
včetně mediálního třesku. Detailnější průběh a výsledky druhé a počátku třetí fáze
výzkumu budou prezentovány v následujících kapitolách.
293
3.5.3 Vzorkování pomocí kvantitativního sběru
Kvantitativním sběrem dat pomocí dotazníkové meteody byla mj. ověřena
grafická i sémantická neukotvenost slova a tím i jeho zjevná krypticita
pro nezasvěcené. Původně bylo slovo často uváděno jako silně polysémní, patrně
i díky neprůhledné etymologii, s významy: a) „ten, kdo se nechá okrást při nákupu
drog“ nebo obecněji „klient dýlera drog“, b) „buržoazní týpek“, c) „zbohatlík“, d) „ten,
kdo se špatně obléká“, e) „šprt“, f) „blbeček“ aj. Pestrá paleta možných významů,
oscilujících mezi sociotypy, etnotypy i ontotypy (viz Ernotte a Rosier 2003)
se s postupující mezigenerační znalostí slova začala tato paleta pozvolna promíchávat,
až se ustálil dezargotizovaný, hovorový význam f) „blbeček“, „otloukánek“,
jako jedno z dalších slov dlouhé synonymické řady na toto téma (bouffon, baltringue,
blaireau aj.). S tímto banalizovaným významem se ale mnozí z našich respondentů
z předměstí nikdy neztotožnili, ale to už předbíháme.
Aby mohla být výše uvedená hypotéza o dynamickém šíření lexému
ve frakofonním prostoru podpořena reprezentativními čísly, bylo nutné přikročit
k hromadnému sběru dat. Cílem bylo získat odpovědi ze všech francouzských regionů
i z ostatních frankofonních oblastí, a také z širšího věkového a sociálního spektra.
Z tohoto důvodů také vznikla verze 2.0 papírového dotazníku, která se od testovací
verze 1.0 lišila pouze nepatrně. Otázky z testovací verze se jevily jako produktivní,
drobná změna však byla nutná v prezentaci otázek. Belgická kolegyně nás totiž
upozornila na nutnost zaměnit pojem „Francouz“ za „frankofon“, abychom se vyhnuly
zúžení tématu na metropolitní Francii. Tento detail je vědci ve Francii bohužel velice
často opomíjen a v ostatních frankofonních zemích reflektován jako povýšený
centralismus (metropolitismus). Přetrvávala ale otázka, jak tento sběr provést v plné
šíři a zároveň v co možná nejkratším čase. Aby bylo beze zbytku využito četných
nabídek pomoci ze strany kolegů z různých frankofonních zemí a regionů, kteří se
v průběhu jedné mezinárodní konference (v září 2008) aktivně zajímali o průběh
a výsledky našeho experimentálního výzkumu, byl dotazník přepracován
294
do elektronické podoby. Verze 2.0 papírového dotazníku tedy za pomoci technického
střediska FI MU získalo svou elektronickou obdobu ve verzi 2.1 a permanentní link121
.
Kolegové, známí i studenti sami pak šířili informaci o dotazníkovém výzkumu dále.
Díky tomu se za období od září 2008 do února 2009 podařilo získat odpovědi
od celkem 654 dotazovaných. Papírová verze dotazníku nám pak i nadále sloužila
k výzkumům názorů studentů v dostupných lokalitách. Souhrn výsledků první a druhé
fáze výzkumu shrnuje následující tabulka č. 20.
Tabulka č. 20 : Průběh a souhrnné výsledky kvantitativního výzkumu
Číslo 27,6 ve sloupci „Průměrný věk dotazovaných“ je v reálu patrně vyšší,
jelikož šest osob nechtělo udat přesný věk (jednalo se zejména o učitele, pět z nich
bylo mužského pohlaví). Neudání věku si pak vysvětlujeme tím, že dobrovolným
uvedením své e-mailové adresy vystoupili tito lidé z anonymity. Případným zájemcům
totiž byla nabídnuta možnost obdržet výsledky výzkumu jako výraz poděkování
za jejich účast na výzkumu. Překvapil nás velký zájem o tuto zpětnou vazbu (38,8 %),
který byl patrně způsoben nejasným významem a původem lexému, který byl tou
dobou ve třídách velmi populární.
121
Viz https://is.muni.cz/www/12093/argot.html.
METODA
VÝZKUMU
OBDOBÍ
CELKOVÝ POČET
DOTAZOVANÝCH
PRŮMĚRNÝ VĚK
DOTAZOVANÝCH
DEKLAROVANÁ ZNALOST
A UŽITÍ
Aktivně Pasivně Nezná
VERZE 1.0
PAPÍROVÁ
březen – srpen
2008
233 (19,4 %) 22,1 44 (23 %) 48 (16,6 %)
141
(19,5 %)
VERZE 2.0
PAPÍROVÁ
září – prosinec
2008
317 (26,3 %) 20,8
91
(47,7 %)
106
(36,6 %)
120
(16,6 %)
VERZE 2.1
ELEKTRONICKÁ
září 2008 –
únor 2009
654 (54,3 %) 27,6
56
(29,3 %)
136
(46,8 %)
462
(63,9 %)
CELKEM
březen 2008 –
únor 2009
1204 24,7
191
(15,9 %)
290
(24,1 %)
723 (60 %)
295
Elektronická verze umožnila zejména lépe poznat geografické oblasti a věkové
kategorie, ve kterých bylo slovo bol(l)os(s/se) neznámé. Upřesnila však i věkovou
hranici aktivních uživatelů a umožnila vytvořit nové hypotézy o šíření identitárních
neologismů v pubescenci a rané adolescenci, která se zdá být indikátorem dalšího
šíření či zániku neologismu a jeho sémantické i grafické stabilizace. Celkově se v této
druhé fázi podařilo získat 971 odpovědí za necelých pět měsíců a po sečtení dotazníků
z první fáze byl za jedenáct měsíců dotazníkového šetření získán reprezentativní
vzorek 1 204 odpovědí.
Z dotazníků vyplynulo následující rozložení odpovědí: celkem bylo 481
odpovědí pozitivních (aktivní užití nebo pasivní znalost), z nichž 60 % bylo získáno
formou papírového dotazníku záměrně cílicího na mluvčí, u kterých se znalost
předpokládala. Ze 723 negativních odpovědí (mluvčí lexém nezná) pak bylo naopak
téměř 64 % získáno skrze elektronický dotazník, kterým se podařilo získat názory
ze všech věkových skupin (od 10 do 64 let s věkovým průměrem 24,7 let) a z mnoha
různých lokalit. Téměř 52 % respondentů odpovídalo z regionů mimo Île-de-France,
tedy mimo centrum šíření neologismu.
Získané výsledky shrnuje tabulka odpovědí podle jednotlivých regionů
(podle starého dělení platného do roku 2015) a států s frankofonním obyvatelstvem,
přičemž rozhodující pro klasifikaci bylo místo bydliště v době vyplnění dotazníku.
V tabulce č. 21 tak pod oddílem Ostatní nefrankofonní země odpovídali rodilí
frankofoni žijící tou dobou v dané zemi, nikoli studenti učící se francouzštinu či učitelé
francouzštiny (země s nulovou znalostí z prostorových důvodů sdružujeme do jednoho
řádku).
Tabulka č. 21: Výsledky dotazníku podle bydliště respondentů
Region Aktivně Pasivně Nezná Celkem Ze sumy
Alsace 0 4 6 10 0,8 %
Aquitaine 0 2 8 10 0,8 %
Auvergne 10 15 39 64 5,3 %
Bourgogne 0 1 8 9 0,7 %
296
Bretagne 1 11 46 58 4,8 %
Centre 0 1 4 5 0,4 %
Champagne-Ardenne 1 2 19 22 1,8 %
Corse 0 1 1 2 0,2 %
Franche-Comté 0 1 3 4 0,3 %
Île-de-France 162 211 207 580 48,2 %
Languedoc-Roussillon 0 3 13 16 1,3 %
Limousin 0 1 3 4 0,3 %
Lorraine 2 0 10 12 1,0 %
Midi-Pyrénées 2 3 16 21 1,7 %
Nord-Pas-de-Calais 1 4 6 11 0,9 %
Basse-Normandie 1 2 3 6 0,5 %
Haute-Normandie 0 2 2 4 0,3 %
Pays de la Loire 0 5 9 14 1,2 %
Picardie 5 3 54 62 5,1 %
Poitou-Charentes 0 2 21 23 1,9 %
Provence-Alpes-Côtes d’Azur 2 8 59 69 5,7 %
Rhône-Alpes 2 3 53 58 4,8 %
Martinique (zámořský department) 0 0 1 1 0,1 %
Réunion (zámořský department) 0 0 15 15 1,2 %
Francie celkem 189 285 606 1 080 89,7 %
Belgie 0 1 26 27 2,2 %
Kanada (Québec) 0 0 16 16 1,3 %
Lucembursko 0 0 1 1 0,1 %
Mauricius 0 0 1 1 0,1 %
Švýcarsko 0 0 12 12 1,0 %
Ostatní frankofonní země
celkem
0 1 56 57 4,7 %
Česká republika 0 2 22 24 2,0 %
Ostatní země (Mexiko, Německo,
Norsko, Rumunsko, Rusko,
Španělsko, Velká Británie)
0 0 14 14 1,2 %
Polsko 0 1 5 6 0,5 %
Řecko 2 0 18 20 1,7 %
USA 0 1 2 3 0,2 %
Ostatní nefrankofonní země 2 4 61 67 5,6 %
Celkem 191 290 723 1 204 100 %
Výsledky potvrdily hypotézu územního rozšíření lexému: z 580 respondentů
z regionu Île-de-France jich lexém neznalo pouhých 35,7 % (207 osob).
297
Z nich pak navíc 56,8 % (117 dotazovaných) bylo z „bohatšího” departmentu
číslo 75, tedy z „vnitřní“ Paříže. Zbývajících 90 osob z předměstských departmentů,
kteří lexém neznali, pak byli většinou dospělí nebo postadolescenti (pouze 46 mělo
méně než 25 let a z nich bylo ještě 15 osob cizí národnosti, šlo povětšinou o studenty,
kteří přijeli do Francie krátkodobě na studia). Naopak mezi 624 respondenty žijícími
mimo tento region jich s lexémem nepřišlo doposud do styku celých 516
(tedy 82,7 %). Podařilo se nám tedy zachytit velmi cennou ranou fázi difuze.
Geografické rozšíření aktivního užívání, resp. pasivní znalosti či neznalosti
lexému bol(l)os(s/se) zjištěné dotazníkovou metodou mezi více než dvanácti sty
respondenty s ohledem na regionální původ respondentů shrnuje mapa č. 1.
Z relativních četností v rámci každého regionu vyplývá, že na přelomu let 2008–2009
bylo slovo rozšířeno masivněji jen v pařížské aglomeraci (region Île-de-France). Tento
region můžeme považovat za centrum, odkud se daná inovace začala šířit do periférií.
Mapa č. 1: Rozšíření slova bol(l)os(s/se) v regionech Francie
298
Zaměříme-li se však na samotný region Île-de-France (IDF), je patrný rozdíl
v rozšíření výrazu mezi předměstími a departmentem 75 (viz tabulka č. 22 a mapa č. 2).
Tabulka č. 22: Výsledky dotazníku podle bydliště respondentů z Île-de-France
Department Celkem Aktivně % Pasivně % Nezná %
75 (Paris) 187 27 14,4 % 43 23,0 % 117 62,6 %
77 (Seine-et-Marne) 25 9 36,0 % 11 44,0 % 5 20,0 %
78 (Yvelines) 24 7 29,2 % 9 37,5 % 8 33,3 %
91 (Essonne) 36 10 27,8 % 17 47,2 % 9 25,0 %
92 (Hauts-de-Seine) 50 12 24,0 % 17 34,0 % 21 42,0 %
93 (Seine-Saint-Denis) 44 17 38,6 % 16 36,4 % 11 25,0 %
94 (Val-de-Marne) 134 53 39,6 % 59 44,0 % 22 16,4 %
95 (Val-d'Oise) 80 27 33,8 % 39 48,8 % 14 17,5 %
Celkem region IDF 580 162 27,9 % 211 36,4 % 207 35,7 %
Mapa č. 2: Rozšíření lexému v pařížské aglomeraci
299
Pařížská mládež, socioekonomicky obecně v lepším postavení než mládež
z chudších předměstských sídlišť (ve francouzštině lze říci „buržoazní mládež“) lexém
znala spíše pasivně nebo neznala vůbec. Naopak mládež z předměstí tou dobou
většinově deklarovala dlouhodobou znalost lexému a jeho velkou expresivitu. V tomto
momentu je možné hovořit o neologickém třesku v regionu Île-de-France, kdy sama
mládež poukazuje na obrovskou frekvenci užití slova mezi svými vrstevníky.
Z hlediska generačního užití tedy kvantitativní šetření prokázalo, že je lexém
aktivně užíván mládeží od 12 do 30 let. Graf č. 10 znázorňuje zajímavou kulminaci
údajů o užívání a znalosti v rozmezí 15–19 let, kde aktivní užívání lexému uvádí
29,1 % dotazovaných, zatímco ve skupině 20–24 let již deklarace aktivního užívání
klesá na 16,5 %.
Graf č. 10: Deklarace znalosti lexému bol(l)os(s/se) podle věku dotazovaných
Adolescentní období Cécile Bauvoisová nazývá z hlediska registrů jako
pic informel („vrchol neformality“; Bauvois 1998: 6), v našem pojetí by pak bylo
možné mluvit o „vrcholu neformálních a identitárních verbálních demonstrací“ skrze
300
slangismy. Na tomto konstatování se ostatně shodne většina odborníků
na sociolingvistické sledování mládeže, viz např. Trimaille (2003: 52). Z hlediska
psycho-sociálních důvodů transgrese normy, která je typickým projevem pro období
adolescence, jsme již dříve navrhli pojem „slangový věk“ (Podhorná-Polická 2009:
269–272), který je charakterizován tendencí ke stádnosti a k přehnanému
demonstrování generační (či sociálně-generační) sounáležitosti.
V oblasti mediální se pak obecný slang mládeže konstituuje skrze různé
komunikační kanály. Tento jev demonstruje na příkladě francouzských rádiích
Fiévetová, kdy je pozorován zvýšený podíl generačně příznakového lexika během
specifických večerních vysílání pro mladé (tzv. libre antenne = doslovně „volné
vysílání“; Fiévet 2008: 271).
Tabulka č. 23: Výsledky kvantitativního výzkumu dle věku dotazovaných
VĚKOVÁ
KATEGORIE
CELKEM
DOTAZO-
VANÝCH
POHLAVÍ DEKLAROVANÁ ZNALOST A UŽITÍ
Ženy Muži
Aktivně Pasivně Nezná
Ž M Ž M Ž M
10–19 395 241 154
29,6 % (117) 36,5 % (144) 33,9 % (134)
29,9 %
(72)
29,2 %
(45)
41,9 %
(101)
27,9 %
(43)
28,2 %
(68)
42,9 %
(66)
20–24 405 261 144
16,5 % (67) 25,2 % (102) 58,3 % (236)
13,4 %
(35)
22,2 %
(32)
23 %
(60)
29,2 %
(42)
63,6 %
(166)
48,6 %
(70)
25–64
+ bez udání
věku
398
+ 6
229
+ 1
169
+ 5
1,7 % (7) 10,9 % (44 + 4) 87,4 % (353 + 2)
0,9 % (2)
2,9 %
(5)
11,2 %
(26)
10,3 %
(14 + 4)
87,8 %
(201 + 1)
86,8 %
(150 + 1)
CELKEM
100 %
(1 204)
60,8 %
(732)
39,2 %
(472)
15,9 % (191) 24,1 % (290) 60 % (723)
Za povšimnutí v tabulce č. 23 stojí zejména nejmladší kategorie 10–14 let,
odpovídající období pubescence nebo preadolescence. Děti v této vývojové etapě
označuje psycholog François De Singly slovní hříčkou adonaissants, tedy doslovně
jako „rodící se adolescenty“ (naissant = „rodící se“; De Singly 2006: 18).
301
Dotazovaní v tomto přechodovém věku z pubescence do adolescence
deklarovali v našem šetření i v relativně malých počtech z celku nejvyšší procento
znalosti lexému: ze 14 dotazovaných v této věkové skupině neznala zkoumaný lexém
pouze jedna Belgičanka, naopak nadpoloviční většina jej aktivně používala. Zřejmý je
zde tedy vliv skupinové normy adolescentů, kterou skrze starší sourozence tato věková
skupina evidentně hromadně přebírala. Podotkněme, že na opačném konci věkového
spektra se k pasivní znalosti zkoumaného lexému hlásí zejména rodiče adolescentů
a pedagogičtí pracovníci, kteří jsou s mládeží v kontaktu. Po doplňkových šetřeních
na větším vzorku respondentů by bylo vhodné prokázat hypotézu, že právě tato
kategorie ve svém hledání osobní i skupinové identity záměrně pátrá po všem novém,
co se v obecném slangu adolescentů šíří, a posléze aktivně začleňuje tyto neologismy
do své teprve vznikající skupinové vyjadřovací normy.
Osoby, které neudaly věk, přiřazujeme k nejstarší věkové skupině, z odpovědí
je totiž patrno, že jde o dospělé (lexém znají od svých dětí, studentů atd.). Rozdělímeli
všechny věkové kategorie na třetiny, poskytne nám tabulka č. 23 a následující grafy
č. 11 a 12 podklady pro několik komentářů. Tabulka a grafy poukazují nejen
na postupné zvětšování rozdílů mezi deklarovanými kategoriemi užití a znalosti
se vzrůstajícím věkem u obou pohlaví, ale zejména pak na rozdíly mezi pohlavími
v rovině pasivní znalosti u žen a aktivní znalosti u mužů. Ty reflektují psychicky
podmíněné odlišnosti v chování obou pohlaví vůči identitárním slovům. Zatímco u žen
sloupce klesají (aktivní užívání i pasivní znalost) či rostou (neznalost) ve vyrovnaných
poměrech, u mužů jsou poměry mnohem méně pravidelné.
V relativních číslech lze konstatovat podstatně větší pasivní znalost u nejmladší
kategorie žen (téměř 42 %), zatímco stejně staří chlapci nejeví o nová slova až takový
zájem (zde je poměr pasivní znalosti a neznalosti přesně opačný než u žen). Pozdější
nástup zájmu však muži vyrovnávají delším aktivním užíváním lexému, a to až do rané
postadolescence (20–24 let). Poměr mezi relativním vyjádřením neznalosti lexému
u skupiny 10–19letých vůči 20–24letým je u mužů konstantnější než u žen.
302
Z těchto statistik lze tedy odvozovat větší závislost věku žen na pasivní detekci
i aktivní užívání identitárních neologismů než u mužů.
Graf č. 11: Deklarace znalosti lexému bol(l)os(s/se) podle pohlaví a věku - muži
Graf č. 12: Deklarace znalosti lexému bol(l)os(s/se) podle pohlaví a věku - ženy
Tato hypotéza gendrového a věkového podmínění adopce lexikálních inovací
identitárního rázu byla sice vybudována na jediném lexému bol(l)os(s/se) jakožto
reprezentantu kategorie neologismů šířících se ze slangu předměstské mládeže,
nicméně na relativně velkém a kvantitativně snad dostatečném vzorku respondentů.
Přínosný se nám zdá být zejména fakt, že jde o první číselné potvrzení jevu,
který byl/je empiricky pozorovatelný během našich předchozích i následných
výzkumů.
303
3.5.4 Časosběrné sledování vývojových tendencí
Po časově náročné fázi popisu získaných výsledků kvantitativního sběru pomocí
kombinace papírového a elektronického dotazníku se rýsovaly další možné hypotézy
o generačním a geografickém šíření lexému v souvislosti s mediálním zájmem o daný
novotvar bol(l)os(s/se). Ty bylo vhodné ověřit a dále prohlubovat. Sběr dat tedy
pokračoval (a stále pokračuje) v pravidelných intervalech tak, aby se doložil další
vývoj šíření studovaného lexému či jeho případné upadání do zapomnění.
Tato třetí fáze výzkumu tedy kombinuje metody kvalitativní i kvantitativní.
Z kvalitativního hlediska byla prováděna nová pozorování vývoje postojů
ke studovanému lexému, a to v reálném i virtuálním prostředí. Byla nahrána další série
rozhovorů pro pochopení zákonitostí sémantických posunů a ztráty expresivity výrazu
pod vlivem konkurečních parasynonym a důsledněji byly sledovány výskyty lexému
v diskuzích na sociálních sítích, ve spontánních projevech přenášených rádii
či televizí.
Z hlediska kvantitativního se pak každoročně opakují dotazníková šetření
(v tradiční papírové formě) na vysokých školách v dostupných lokalitách
(dlouhodoběji především na univerzitách Paříž 5, Paris-Est Créteil a Nice-Sophia
Antipolis), s cílem zjistit vývojové tendence v centru i periférii rozšíření lexému.
Časosběrná metoda je v tomto ohledu výhodná, při interpretaci výsledků je však
nutno vzít v potaz relativitu odpovědí na otázku ohledně délky doby, od kdy znají dané
slovo (lexém stárne), a na otázku ohledně věku dotazovaných (snažíme se oslovovat
studenty vždy nejnižších ročníků, tedy věk je konstantou). Obě tyto proměnné je pak
potřeba při interpretaci výsledků ukotvit do reálného času.
Pozorovat změnu v centru i periférii šlo ale už pouhým srovnáním výsledků
dotazníkových šetření (téže papírové verze 2.0) mezi studenty z první a druhé etapy
(rok 2008) s prvními výsledky etapy třetí (2009).
304
Výsledky obsažené v tabulce č. 24 svědčí o vývoji rozšíření lexému u mládeže
ve věku 16 až 22 let.
Tabulka č. 24: Meziroční srovnání vývoje difuze lexému bol(l)os(s/se)
v dotazníkových šetřeních na univerzitách pro roky 2008 a 2009
CELKEM
(100 %)
Aktivní užívání Pasivní znalost Neznalost
místo zkoumání / období
2008
listopad
–
prosinec
2009
2008 2009 2008 2009 2008 2009
difuzní centrum
(tj. předměstí Paříže) 183 90
41,5 %
(76)
56,7 %
(51)
46,4 %
(85)
36,7 %
(33)
12,0 %
(22)
6,7 %
(6)
Créteil
blízká periférie
51 55
35,3 %
(18)
32,7 %
(18)
47,1 %
(24)
60,0 %
(33)
17,6 %
(9)
7,3 %
(4)Paříž
severní periférie
40 48
10,0 %
(4)
22,9 %
(11)
12,5 %
(5)
62,5 %
(30)
77,5 %
(31)
14,6 %
(7)Amiens Compiègne
jižní periférie
48 46
4,2 %
(2)
6,5 %
(3)
8,3 %
(4)
17,4 %
(8)
87,5 %
(42)
76,1 %
(35)Nice Toulon
ostatní terény
73 47
13,7 %
(10)
2,1 %
(1)
21,9 %
(16)
8,5 %
(4)
64,4 %
(47)
89,4 %
(42)
Yzeure
(department
Allier)
Saint
Denis de la
Réunion
CELKEM 395 286
27,8 %
(110)
29,4 %
(84)
33,9 %
(134)
37,8 %
(108)
38,2 %
(151)
32,9 %
(94)
Získané výsledky je nutno interpretovat se zřetelem na sociolingvistické
proměnné, zejména věk a typ školské instituce, kterou respondenti navštěvují, ale také
na geografickou vzdálenost od centra. Zejména terénní sonda ve středofrancouzském
městě Yzeure je z tohoto pohledu méně kompatibilní s ostatními, neboť se jedná
o mladší respondenty ze sociálně méně prestižní školy (studenti středoškolského
učiliště vs první a druhé ročníky vysokých škol).
305
Také výsledky z ostrovního Réunionu v Indickém oceánu je třeba interpretovat
s ohledem na geografickou polohu. Byť se jedná o region Francie (konkrétně
zámořský department), jeho extrémní vzdálenost od pevninské Francie způsobuje
tradičně značné zpoždění v přejímání generačně příznakového lexika. Tento přenos
se nicméně velmi aktivně děje, a to jak přes televizní programy pro mládež, tak i přes
nově příchozí z metropolitní Francie, kteří se na ostrově usídlují a šíří inovace osobním
kontaktem. To potvrzují i výsledky obdobných studií Gudrun Ledegenové
(např. Ledegen 2001). Náš výzkum v tomto terénu probíhal v letech 2009 a 2010
(série „papírových“ dotazníkových šetření), nicméně v roce 2009 lexém ještě nikdo
z ostrovní mládeže neznal. Toto tvrzení potvrdily až výsledky téhož výzkumu z roku
2010, kdy byl mezi dotazovanými jediný aktivní uživatel lexému, konkrétně dívka,
která se na Réunion nově přistěhovala z pařížské aglomerace.
Z hlediska časového jsou však v ostatních, lépe srovnatelných oblastech,
patrné změny mezi výsledky z roků 2008 a 2009, které zasluhují komentář (v tabulce
č. 24 jsou tato čísla vytučněna), a to i přesto, že jde v roce 2009 o čísla o téměř čtvrtinu
menší než ve druhé fázi výzkumu, ze které byla excerpována relevantní data pro rok
2008. Nárůst pasivní znalosti mezi roky 2008 a 2009 lze pozorovat v oblastech
blízkých centru šíření – ve „vnitřní“ Paříži i ve městě Compiègne, které se nachází
vně pařížských předměstí směrem na sever, zatímco Amiens se nachází v obdobné
vzdálenosti více na západ od Paříže.
Tento nárůst je možno z části přičítat mediálnímu vlivu (ve vzdálenějších
oblastech na samém jihu Francie je nárůst patrný také), z větší části by jej však
vysvětloval nárůst aktivních uživatelů v centru samotném – tedy na pařížských
předměstích. Vedle výše uvedeného neologického třesku mezi mládeží samotnou lze
ovšem na difuzi tohoto lexému dobře demonstrovat i mediální třesk. Zejména díky
systematické observaci periferních lokalit, v našem případě především jihovýchodní
Francie, lze pozorovat růst pasivní znalosti lexému a poukazování na jeho znalost díky
novinám, televizním pořadům, rádiu či hudbě (konkrétně zejména textům rapu).
306
V pařížské aglomeraci, tj. v mediálním centru, post-adolescenti (20–24 let)
většinově lexém znají, také ho aktivně používají, jak je zřejmé z tabulky č. 24 i mapy
č. 2 výše.
Naopak mediální i difuzní periférie (zde post-adolescenti převážně z univerzity
v Nice, okrajově z Toulonu122
) většinově lexém neznají, případně vykazují pouze
pasivní znalost. Časosběrnou metodou lze zaznamenat období, kdy k tomuto
mediálnímu třesku dochází, jak dokládá graf č. 13.
Graf č. 13: Odraz mediálního třesku v nárůstu pasivní znalosti lexému na jižní
periférii mezi šetřeními 2009 a 2010 v procentuálním vyjádření
Graf je vytvořen na základě relativních četností, protože v absolutních
hodnotách se opírá o nestejný počet respondentů. Pro upřesnění je nutno dodat,
že v roce 2008 a 2009 bylo dotazováno 48 studentů, ale od roku 2010 počty mírně
klesaly: 37 v roce 2010, 29 v roce 2011 a 23 v roce 2012. Výzkum v této lokalitě dále
probíhal. V letech 2013–2018 ale už lexém vykazoval známky plošné difundace mezi
mládež z této „jižní periférie“ a výsledky jsou obdobné jako pro roky 2011 a 2012.
122
V roce 2009 byla anketa výjimečně, kvůli malým počtům studentů v Nice, realizována také na
univerzitě v blízkém Toulonu.
0
10
20
30
40
50
60
70
80
90
100
2008 2009 2010 2011 2012
307
3.5.5 Osud jednoho neologismu od hapaxu po slovníkové heslo
Popsat celou třetí fázi výzkumu lexému bol(l)os(s/se), která probíhá od roku
2009 bez přestávky dosud, by vydalo na další knihu. Shrňme tedy pouze stručně vývoj
časosběrného sběru dat a některé přelomové události, které se v mezičase odehrály.
Mezi lety 2009 a 2010 došlo k razantnímu posunu ve znalosti sledovaného
slova, což dokumentují nejen mluvčí samotní, kteří v dotazníku uplatňují svůj
neologický pocit, ale dokladuje to i náš soustavný sběr mediálních výstupů.
Tento doplňkový korpus získáváme za pomoci vlastní rešerše, obvykle z korpusů textů
typu Europress či Factiva (obdoba českého Anopressu) či textů z webu
(např. francouzský TenTen korpus123
) a v neposlední řadě zaznamenáváním odkazů
od přátel a kolegů, kteří nám zasílají své náhodné „úlovky“.
Soustavné sledování názorů mluvčích i mediálního obrazu studovaného lexému
se jeví jako zásadní pro pochopení difuze jakékoli lexikální inovace. Vyvolává ale také
otázky epistemologického rázu, důležité pro pochopení důsledků jak mediálního
zájmu o daný neologismus, tak i zájmu vědeckého, který naším výzkumem
vyvoláváme. Tato otázka souvisí s Labovovým slavným „paradoxem pozorovatele“
(Labov 1970), jemuž se ale nelze při dlouhodobějším sledování jednoho lexému
vyhnout zcela. Našim výzkumem jsme ale k jakési mediální variantě paradoxu
pozorovatele přispěly s kolegyní i my samy tím, že jsme si zavčas neuvědomily,
že zájem novinářů o naše vědecké výstupy může být dvojsečný. O našem výzkumu
referoval koncem roku 2009 novinář Luc Bronner, specialista na problematiku
předměstské mládeže, pro deník Le Monde a spustil tím lavinu mediálního zájmu o nás
(ale především o neologismus bol(l)os(s/se) jako takový), kdy kolegyně poskytla
několik rozhovorů pro další média. Brzy poté z této novinářské hry vycouvala, ještě
123
Tento 1010
korpus webových článků z internetové džungle ve francouzštině (pro rok 2012) obsahuje
1 338 výskytů slova bol(l)os(s/se), s nejčastější grafickou podobou boloss (téměř polovina výskytů),
viz https://ske.fi.muni.cz.
308
před skončením okurkové sezony, kdy zájem o jazykové kuriozity obecně stoupá.
Jednak proto, že v mezičase vyšly i bez naší autorizace různé dezinterpretace našich
dosavadních závěrů a některé výroky byly dekontextualizovány tak, že mohla
být ohrožen náš vědecký kredit. Dále ale i proto, že výše zmiňované ohlasy od kolegů
nám dávaly tušit, že tato mediální stopa vedla k okamžitému rozšíření pasivní znalosti
lexému mezi starší generací, kterým bylo takto dešifrováno krypto-identitární slovo.
To pak zkoušeli „testovat“ ve svých projevech, zejména ve vztahu k reakcím
adolescentů. Je samozřejmě přehnané a neskromné uvažovat o možnosti, že by naše
výzkumy až tak moc ovlivňovaly mediální obraz neologismu, nicméně na druhé straně
by bylo pokrytecké nezmínit, že jistý podíl na relativně rychlém zařazení studovaného
lexému do referenčních slovníků máme. Lexém bol(l)os(s/se) byl zařazen do slovníku
Le Grand Robert de la langue française (dále GR) jakožto heslo bolos(s) v jeho edici
2014 (reálně v říjnu roku 2013) a do PR, tj. příruční varianty téhož o rok později
(PR2015 vyšel 24. května 2014), vše na podnět jedné kolegyně, která v nakladatelství
pracuje a náš výzkum dlouhodobě sledovala, což se odráží i na struktuře hesla.
Obrázek č. 11: Heslo bolos(s) v prvním všeobecném slovníku GR2014
309
Jde o první zaznamenání tohoto sociolektismu ve všeobecných slovnících,
v rychlém sledu se pak dostává i do dalších, podstatně více rozšířených nejen ve
Francii, ale i v mnoha dalších zemích frankofonie. Mezi nimi máme na mysli zejména
slovníky vydavatelství Larousse. Do PLbyl lexém zařazen o rok později než do PR.
Konkrétně ale PL2016 zařadilo nové heslo pouze s jednou pravopisnou variantou
bolos, což následně rozpoutalo mediální odezvu a četné stížnosti ohledně tohoto
domněle „nefrancouzského“ zápisu. V online verzi slovníku, která je zdarma, je heslo
zachováno v původním znění dosud.
Obrázek č. 12: Slovníkové heslo bolos na portálu vydavatelství Larousse
Zdroj: http://larousse.fr/dictionnaires/francais
Jak bylo výše uvedeno, v době našeho prvního zájmu o tento lexém v roce 2006
byl lexém již přítomen ve specializovaných slovníčcích předměstského slangu, z nichž
jako nejreprezentativnější příklad uvádíme Dictionnaire de la zone (DZ). Dlouho jsme
za nejstarší lexikografický záchyt slova považovali heslo bolos, bolosse ve slovníku
Bien ou quoi? la langue des jeunes à Ivry et à Vitry-sur-Seine z roku 2004 [Dobrý, jde
to? jazyk mládeže z Ivry a z Vitry-sur-Seine] (Laffitte a Younsi 2004). Až dodatečně
jsme ale zjistili, že zdaleka není nejstarší, protože již o deset let dříve heslo bolosse
zachycuje slovníček Crame pas les blases [Νepráskni přezdívky] z roku 1994, který
vytvořili pod vedením Borise Seguina žáci na severním pařížském předměstí Pantin
(cité des Courtillières) jako doplněk k souboru jejich básní a textů. Heslo zachycuje
grafickou variantu bolosse a pouze význam „ten, kdo si kupuje drogy“ (Séguin a kol.
310
1994: 101). Tento výskyt je ovšem ojedinělý, tentýž autor totiž o dva roky později
vydal rozsáhlejší slovník Les Céfrans parlent aux Français [Couzi-fran mluví k Francouzům]
(Seguin a Teillard 1996), vytvořený obdobnou spoluprácí s žáky z téhož
předměstského sídliště v Pantin, ale lexém bolosse se v něm již chybí.
Srovnáme-li průměrné „stáří slov“ (tzv. rattrapages, viz výše kap. 3.2.1) nově
zařazovaných do prestižních referenčních slovníků, které se pohybuje kolem 70 let,
je zřejmé, že se zařazení lexému bol(l)os(s/se) odehrálo překvapivě rychle vzhledem
k faktu, že slovo nesplňuje kritéria 4B (viz kap. 3.2.1). Na rozdíl od původní
domněnky vyvozené z excerpcí rapových textů, kterou od nás převzalo nakladatelství
Le Robert, tedy že se tento lexém začal šířit na přelomu tisíciletí z jižního předměstí
Paříže (Vitry-sur-Seine a okolí, viz kap. 3.3), jsme tedy tento lexém dodatečně našly
figurovat v Seguinově slovníčku již z roku 1994, který popisuje slang mládeže
na severním předměstí Paříže a byť se zde nacházelo ve formě hapaxu, ukázalo
se tímto, že je lexém podstatně staršího data, než byl původní předpoklad. Původní
hypotézu jsme tedy musely přehodnotit, nicméně fakt, že se argotismus původně
drogových dealerů za dvacet let po prvním zaznamenání dostane do referenčních
slovníků francouzštiny, je vcelku nevídaný jev (cf. kap. 3.2.5).
Závěrem této poslední praktické podkapitoly celé práce si dovolíme krátkou
bilanci. Na sedmé konferenci o slangu a argotu v Plzni roku 2003 vytyčil Pavol Odaloš
ve třech bodech perspektivy slangu a argotu ve 21. století. Jako první bod v této
perspektivě vidí prohloubení lingvistické stránky výzkumu slangu a argotu
(terminologie, metody, aktivity) zkoumáním nových druhů sociolektů v komunikaci.
Námi navržená terminologie identitární (tedy nutně sociolektální) neologie na
příkladech zkoumání rapových textů a lexémů, které se v nich objevují, mezi mládeží,
snad přináší i nové metodologické a praktické výsledky. Druhým bodem je podle
Odaloše nutnost zaobírat se také nelingvistickými aspekty (výzkumněinstitucionálními,
historiografickými, bibliografickými), které umožní komplexnější
vidění slangu a argotu. I o to jsme se v této práci pokusili přiblížením okolností vzniku
311
sociolektologie a jejího postavení vůči neologii i sociolingvistice, včetně
historiografického exkurzu k pramenům difuze neologismu argot na úkor dříve
rozšířenějšího termínu jargon. A nakonec vidí Odaloš jako třetí perspektivu právě
probíhajícího století nutnost zvýraznění synchronně-diachronního přístupu
a komparativní aspekt výzkumů. Naprosto souhlasíme s jeho názorem, že je potřebné
vidět slang a argot „ako fenomény existujúce v priestore a čase“ (Odaloš 2005: 9–10).
A právě na difuzi jedné lexikální inovace, identitárního neologismu bol(l)os(s/se),
od stadia hapaxu, přes neologický a mediální třesk až po zařazení do referenčních
slovíků jsou tyto časoprostorové fenomény dobře patrné.
312
Závěr
Výzkum lexikálních inovací, které produkuje, šíří a totemizuje francouzská
mládež za účelem posilování obecně generační či specificky skupinové soudržnosti,
je interdisciplinárním počinem s poměrně krátkou tradicí, vezmeme-li v úvahu hlavní
směry ve vývoji francouzské a do jisté míry i světové jazykovědy. Legitimizace dříve
opomíjené „jazykové periférie“, do nějž se převážně substandardní a dobově
i generačně příznakové lexikum s nejistou mírou „trvanlivosti“ na jazykovém trhu
zcela jistě řadí, roste se vzrůstající rolí sociolingvistiky i s etablováním
metodologických postupů kvantitativního a kvalitativního sběru jazykových dat.
Terminologické zamyšlení nad problematikou koncepčního uchopování
termínů jako neologismus, sociolekt, skupinová identita a jazykové reprezentace
nás vedou k novému pojmenování sociolexikologie a sociolexikografie pro hraniční
disciplíny na pomezí lexikologie/lexikografie a sociolingvistiky, které berou ohled
jak na základní poznatky sociolingvistických metod výzkumu i vymezených
sociálních skupin, v našem případě u skupin adolescentů a postadolescentů (psychická
specifika jednotlivců a sociální normy reálných i virtuálních kolektivů), tak i na úskalí
sběru neologismů a obecněji specifických prostředků sociolektů (jako jsou hapaxy,
efemera vs lavinově se šířící trendové výrazivo) a na specifika jejich slovníkového
zaznamenávání.
V této práci bylo pojednáno o dynamických jevech v lexikonu s ohledem
na sociolingvistické aspekty sběru a popisu generačně příznakových slov. Českému
publiku se zde snažíme představit hlavní směry bádání ve frankofonní jazykovědné
tradici i její současnosti, a to v oblasti neologie, sociolektologie, metalexikografie
a urbánní sociolingvistiky, místy s přihlédnutím ke společným rysům s analogickými
českými výzkumnými poznatky.
313
První kapitola nastínila hlavní teoretické koncepty a náplň jednotlivých obecně
jazykovědných pojmů vztahujících se k otázkám jazykové změny, synchronní
dynamiky a uchopování temporality, s nimiž v dalších výkladech pracujeme.
Z různých vědeckých paradigmat, která se k jazykové změně váží, detailněji
rozebíráme difuzionistické teorie mimojazykové (Tarde, Rogers) i jazykové (Coseriu)
a především pak tzv. ranou francouzskou sociosémantickou školu, která se jazykové
kreativitě a jejímu sociálnímu šíření jako první soustavněji věnovala (konkrétně
především Bréalovi, Darmesteterovi, Meilletovi a některým jeho žákům).
Ve druhé části práce naznačený historický pohled na studium lexikálních
invací prohlubujeme směrem do starší minulosti, ke kořenům termínů neologismus,
neologie a dalších derivátů tohoto metalingvistického označení novosti slov.
Jde o téma hojně traktované vzdělanou společností ještě dávno před prvními
atestacemi těchto ekonomických termínů. Zároveň s jejich rozšířením mezi
francouzskou kulturní elitou získaly i spory mezi moderně smýšlejícími intelektuály
propagujícími umění „neologie“ a tradicionalisty odsuzující zneužívání „neologismu“
novou dynamiku, kterou dokladujeme na dobových materiálech, především
z dobových lexikografických počinů. Až Velká francouzská revoluce přispěla
k významovému posunu a neutralizaci pejorativních konotací slova neologismus,
který se svého historického „cejchu“ definitivně zbavil v lexikografických pracech
ale až téměř o století později. Neografie je ale úzce spojena i se sociolektografií,
jejíž tradici, mýty a metalingvistický aparát nastiňujeme v závěru druhé kapitoly.
Ztráta centrality termínu jargon ve prospěch označení argot a jeho novodobé
významové proměny tuto druhou a poslední kapitolu teoretické části práce uzavírají.
Třetí část předkádané práce tvoří pět případových studií, které mají za cíl
představit českému publiku náš recentní výzkum aplikující teoretické poznatky
na konkrétním lexikálním materiálu. Zde se již věnujeme disciplínám ukotvujícím
sociolexikologické nazírání na problematiku identitárních neologismů z praktického
úhlu pohledu, pomocí exemplifikací na francouzském a místy i na srovnatelném
314
českém jazykovém materiálu. Tradice výzkumu sociolektů ve Francii je dána
do souvislosti s vývojem chápání termínu argot, který, upřesněn různými epitety,
zahrnuje to, co česká sociolektologie označuje jako slangy a argoty.
První studie této třetí kapitoly se věnuje řešení příznakovosti ve francouzských
slovnících jednak z pohledu diachronního (proměny ve frekvenci značek označujících
substandardní lexikum), jednak z komparativního pohledu českého romanisty,
který hledá paralely k obdobným českým kategoriím (především k významu značky
expr.). Konstatujeme značnou dynamiku vývoje přidělování značek v období mezi
koncem 60. let a současností, kdy jsou některé značky postupně opouštěny (zejména
pop.), jiné nově kombinovány (arg. fam.). Ve srovnání s plastičtější českou situací
je pozorována tendence ke stále více generalizujícímu označování substandardu
pomocí všeobjímající značky fam.
Tento úvodní metalexikografický přehled nám slouží jako opora pro druhou
studii této části práce, ve které porovnáváme tři korpusy lexikálních prostředků
současné substandardní francouzštiny. První korpus byl vytvořen na základě exerpce
z všeobecných výkladových slovníků, druhý ze slovníků sociolektů uznávaných
francouzských odbornou veřejností a třetím studovaným korpusem je náš vlastní
jazykový korpus rapových textů, ve kterém je nespisovná francouzština hojně
zastoupena. Cílem bylo zjistit, zda se do různých typů slovníků začleňuje
totéž lexikum a potvrdit hypotézu tzv. neologické cesty substandarních lexikálních
jednotek od jejich prvních výskytů přes jejich šíření mezi uživateli a v médiích
až po jejich slovníkové ukotvení. Komparační analýza materiálu pak ověřovala,
zda je substandardní lexikum, které slovníky nově začleňují do svých heslářů,
popisováno s ohledem na definice ve slovnících sociolektů a v opačném směru
pak zjišťovala, jakým způsobem se do slovníků začleňují substandardní jednotky,
které jsou nejfrekventovanější v textech rapu.
Těmito lexikografickými studiemi se snažíme poukázat na paralely mezi
vývojem studia sociolektů a studia neologismů z hlediska funkčního
315
a metodologického. Neologie je lexikology i lexikografy zkoumána primárně
v žurnalistických textech, případně s terminologickými intencemi, jen okrajově
a nedůsledně zahrnuje i neologii substandardu. Ta se většinou debatuje zvlášť, jakožto
součást pozorování dynamiky sociolektů. Snaha o systematickou extrakci lexikálních
inovací roste s nástupem automatizace lexikografické filtrace a s rozvojem
korpusových možností, které rychle doplňují mezery v materiálové základně popisu
lexikonu (tzv. rattrapages). Základním problémem nejen pro slovníkáře ale zůstává
definování toho, co je kdy a pro koho dobově příznakové. Byť je v lingvistice tento
aspekt hojně debatován, jeho uchopování naráží na obtíže psycho-sociálního rázu,
kdy neologický pocit jednotlivce, byť odborně poučeného, nemusí nutně odrážet názor
skupinový.
Hudební žánr rap je pak východiskem pro výklady i v následujících dvou
částech práce, kde je pojat jakožto zdroj inovačních tendencí v lexikonu francouzské
mládeže.
Třetí studie nahlíží na rapové texty optikou urbánní sociolingvistiky,
kde je demonstrována symbolická role teritoria skrze substandardní modifikace
vyslovování čísla departmentu. Na příkladu raperů z Val-de-Marne (department 94)
je zřejmé, že teritoriální apropriace je jedním z hlavních prostředků jinak
problematického ukotvování identity u mládeže žijící na předměstských sídlištích
všech větších francouzských měst. Ti jsou často potomky imigrantů a kulturně
se ztotožňují spíše s tzv. kulturou ulice sdílenou napříč socioekonomicky
defavorizovanými aglomeracemi největších francouzských měst, pro kterou
je hudební žánr rap charakteristický. Předměstská mládež je ve francouzské
sociologické literatuře často definována jako svébytná kulturní entita, která
je lexikálně inovativní díky plurilingvnímu zázemí většiny jeho mluvčích. Vytváří
si vlastní normy vyjadřování, které se dynamicky šíří přes obecný slang mládeže
do nespisovné francouzštiny, a to nejen skrze média, ale i přirozenou generační
obměnou. Poukázání na variantnost současné francouzštiny a na pestrost difuzních
316
modelů identitárních neologismů je jedním z hlavních cílů této práce. V otázkách
difuze inovací se pak zřetelně projevuje tzv. neologismus autorit, tedy sociální
hierarchií podmíněná rychlost šíření novotvarů v rámci daných sociálních vazeb.
Ve čtvrté případové studii ověřujeme Sablayrollesovu hypotézu, že neologicita
slova je nepřímo úměrná jeho rozšíření, a to na výsledcích dotazníkového šetření
u francouzské mládeže, která se zde vyjadřuje ohledně užívání a prožívání vybraných
identitárních neologismů šířených skrze texty rapových písní známých interpretů.
Byť námi vybraný vzorek lexémů (sisi, bicrave a werss) hypotézu nepotvrdil,
poukázal na významnou roli raperů jakožto šířitelů inovací a případně i iniciátorů
významových posunů, které vedou k polysémizaci slov.
V závěrečné páté studii tohoto oddílu, která zároveň celou habilitační práci
uzavírá, jsou prezentovány hlavní výsledky dlouholetého výzkumu difuze slova
bolos(s/se). Tento neologismus, který se nám podařilo zachytit v rané fázi
tzv. neologického třesku mezi pařížskou mládeží, se během několika let rozšířil
natolik, že je dnes zařazen do většiny hlavních referenčních monolingvních slovníků
francouzštiny, publikovaných ve Francii. Difundoval z původně úzkého sociolektu
na pařížských předměstích (zachycen je nejprve jako tzv. ontotyp v sociolektu dealerů
drog pro označení klienta, který se nechá jednoduše napálit), skrze předměstskou
multietnickou mládež (jako dysfemický ontotyp, sociotyp i etnotyp) do obecného
slangu mládeže (už ale pouze jako ontotyp se zápornou expresivitou, označující
nečleny kolektivů a různě diskriminovatelné jedince – šikanovatelné, neúspěšné,
nemoderně oblečené, hloupé atd.) a následně pak tento lexém pronikl do povědomí
mezigeneračního. Časosběrná studie názorů francouzské mládeže v průběhu této
difundace mezi lety 2008–2018 poukazuje na jeho změny významové, pravopisné
a zejména pak identitární. Lexém je zajímavý pro svoji etymologickou neprůhlednost
a grafickou neukotvenost i pro rychlý tzv. mediální třesk, díky němuž se nedávno
dostal i do nejprestižnějších referenčních slovníků a lze jej považovat za prototyp
identitárního neologismu francouzské mládeže.
317
Představené kapitoly ze sociolexikologie měly za hlavní cíl poukázat na to,
jak se lexikální inovace zobrazují uživatelům slovníků, jak je lze excerpovat
z generačně příznakových sociolektů a testovat pomocí časosběrné dotazníkové
metody. Námi navržené označení sociolingvistika inovací (SI) má i přes nové
označení ve zkoumání jazyka dlouhou tradici s uplatněním různých méně či více
vědeckých metod. To jsme se v teoretické části práce snažili ukázat na časové ose
jdoucí od raně novověkých jazykových Komentátorů (Remarqueurs, viz kap. 2.1),
přes tzv. rané sémantiky (viz kap. 1.2.1) a pionýry sociolektologie a sociolektografie
(viz kap. 1.2.2), k novodobým sociolingvistům a neologům. Také při práci
spojené s neografií či sociolektografií, ať už při tvorbě slovníků nebo při jejich
metalingvistickém komentování, jsou nutně brány v potaz jak sociolingvistické
aspekty studovaných lexikálních jednotek, tak problematika difuze, expresivity
a identity.
Všechny tyto mezioborové subdisciplíny lexikologie spojuje jedinečný zájem
o formy jazyka, které mohou, ale nemusejí mít v jazyce široké rozšíření. Lze-li tedy
hovořit o ještě o jiném názvu, který by je zastřešoval v rámci celé jazykovědy, můžeme
uvažovat o termínu lingvistika efemer. Toto označení konotuje důvody „efemernosti“
zájmu, ba často až záměrné marginalizace daného odvětví ve vztahu k pracím vědců
zabývajících se tradičnějšími jazykovědnými disciplínami, kde je stabilita předmětu
zkoumání podstatně vyšší. Konkrétně u zkoumání neologického lexika generovaného
mládeží pak tento spíše marginální či spíše nesouvislý zájem většiny jazykovědců
může souviset také s faktem, že od určitého věku je přístup vědce k respondentům,
potažmo terénním sondám ztížen generačním rozdílem v chování i mluvě. Lze pak
pozorovat větší obezřetnost respondentů při participačním pozorování či dalších
metodách výzkumu a ve větší míře se tu tedy může projevovat tzv. paradox
pozorovatele, Často lze tedy pozorovat spolupráci vědec-diplomand, neboť studenty
nejenže téma oslovuje a vedoucí prací informuje, ale tito mladší vědci mají také
jednodušší přístup k vrstevníkům. Toto konstatování vychází především z vlastní
zkušenosti (cf. Podhorná-Polická 2007 vs Fiévet a Podhorná-Polická 2016).
318
Lingvistika efemer má ale i přes svou okrajovost a metodologické obtíže svou
váhu, protože obecně platí, že tato „mravenčí“ práce na materiálu obsahujícím
množství okazionalismů a hapaxů nese své ovoce až s odstupem času. Efemera, která
v jazyce „přežijí“ jsou motorem jazykové změny a jejich včasné lexikografické
zachycení může přinést cenné poznatky například o raných fázích formování
významu. Právě neologismy, které mají pro mládež silnou identitární a kohezivní
funkci, zde označované jako identitární neologismy, mají zajímavou sémantickou
dynamiku v období jejich nejsilnější expresivity při raném meziskupinovém přenosu,
kterou lze zachytit pouze a jenom synchronním vzorkováním.
Jak plyne čas, expresivita slov, která pro nás kdysi byla identitární, se stírá stejně
jako jejich příznak novosti, adolescentní skupinové vazby slábnou a pozorujeme,
jak nové generace adolescentů přebírají a formují či transformují své vlastní
neologismy / sociolektismy:
Ita verborum vetus interit aetas, et iuvenum ritu florent modo nata vigentque...
Stejně jako naši předchůdci, včetně Horatia, jsme užaslými pozorovateli variet
lexikální kreativity plynoucí časem a prostorem, jejíž útržky se pokoušíme zachytit.
319
Bibliografie
Autocitace
FIÉVET, Anne-Caroline a Alena PODHORNÁ-POLICKÁ. Les médias, l’argot
et l’imaginaire argotique – une comparaison franco-tchèque. Revue d’études françaises.
Budapest: ELTE, 2006, roč. 11, č. 1, s. 27–52.
FIÉVET, Anne-Caroline a Alena PODHORNÁ-POLICKÁ. Étude contrastive de la circulation
des néologismes identitaires pour les jeunes dans l’espace médiatique. Neologica, 4, 2010,
s. 13–39.
FIÉVET, Anne-Caroline a Alena PODHORNÁ-POLICKÁ. La notion d’« argot commun des
jeunes »: approches lexicographique et socio-didactique dans les cours de FLE.
In: BASTIAN, Sabine a Jean-Pierre GOUDAILLIER, eds. Registres de langue et argot(s):
lieux d’émergence, vecteurs de diffusion. München: Martin Meidenbauer, 2011. s. 371–
389. Sprache–Kultur–Gesellschaft 9.
FIÉVET, Anne-Caroline a Alena PODHORNÁ-POLICKÁ. L’appropriation territoriale par
les jeunes à travers l’étude d’un corpus de messages envoyés à la radio Skyrock.
In: ABECASSIS, Michaël a Gudrun LEDEGEN, dirs. De la genèse de la langue à Internet.
Oxford–Bern–Berlin–Bruxelles–Frankfurt: Peter Lang, 2015. s. 51–70. Modern French
Identities 118.
FIÉVET, Anne-Caroline a Alena PODHORNÁ-POLICKÁ. L’observation longitudinale
comme méthode en socio-lexicologie: bilan et perspectives. In: CUSIMANO, Christophe,
Alena PODHORNÁ-POLICKÁ a Zuzana RAKOVÁ. Actes du XXXVe colloque
international de linguistique fonctionnelle. Brno: Masarykova univerzita, 2016. s. 127–
131.
FIÉVET Anne-Caroline a Alena PODHORNÁ-POLICKÁ. La dynamique du français des
jeunes : deux périodes à sept ans d’intervalle (1987–1994 et 2010–2017). ELAD–SILDA
[online]. n°1, 2018 [cit. 2018–06–01]. Dostupné z: http://revues.univ-lyon3.fr/elad-
silda/index.php?id=298.
HILDENBRAND, Zuzana a Alena POLICKÁ. Nové výpůjčky a jejich ekvivalenty v češtině,
francouzštině, řečtině a polštině. Časopis pro moderní filologii. Praha: AV ČR, Ústav pro
jazyk český, 2014, roč. 96, č. 1, s. 100–110.
MARTINEZ, Camille a Alena PODHORNÁ-POLICKÁ. Des chansons de rap aux
dictionnaires: regards croisés entre la métaargotographie et la métalexicographie.
In: GOUDAILLIER, Jean-Pierre a Eva LAVRIC, dirs. Argot(s) et variations. Frankfurt,
Bruxelles, New York, Oxford: Peter Lang, 2014. s. 283–301. InnTrans. Innsbrucker
Beiträge zu Sprache, Kultur und Translation – Volume 6.
PODHORNÁ, Alena. Terminologické srovnání ''slangu'' a ''argotu'' v pojetí české
a francouzské lingvistiky. In: CHÝLOVÁ, Helena, ed. Sborník přednášek z VII. konference
o slangu a argotu v Plzni 24. – 25. září 2003. Plzeň: Pedagogická fakulta ZČU v Plzni,
2005. s. 12–16.
320
PODHORNÁ-POLICKÁ, Alena. Peut-on parler d’un argot commun des jeunes? Analyse
lexicale des universaux argotiques du parler des jeunes en lycées professionnels en France
(Yzeure, Paris) et en République tchèque. Thèse sous la direction de Jean-Pierre
Goudaillier, Marie Krčmová et Ladislava Miličková. Paris – Brno: Université Paris V –
René Descartes – Masarykova univerzita, 2007.
PODHORNÁ-POLICKÁ, Alena. Universaux argotiques des jeunes: analyse linguistique
dans les lycées professionnels français et tchèques. Brno: Munipress, 2009.
PODHORNÁ-POLICKÁ, Alena, ed. Aux marges de la langue: argots, style et dynamique
lexicale. Hommage à Marc Sourdot pour son 65ème
anniversaire. Brno: Munipress, 2011.
PODHORNÁ-POLICKÁ, Alena. Univerzália ve slangu mládeže. In: CHÝLOVÁ, Helena, ed.
Slang a argot. Sborník přednášek z 8. konference o slangu a argotu konané v Plzni ve dnech
26. – 27. února 2008. Plzeň: Pedagogická fakulta ZČU v Plzni, 2008, s. 67–71.
PODHORNÁ-POLICKÁ, Alena a Anne-Caroline FIÉVET. Le questionnaire comme moyen
de circonscrire l’emploi d’un „mot identitaire“ pour les jeunes. In: BOYER, Henri, dir.
Pour une épistémologie de la sociolinguistique. Limoges: Lambert Lucas, 2010, s. 301–
308.
PODHORNÁ-POLICKÁ, Alena a Anne-Caroline FIÉVET. Approximations perceptives
des locuteurs et éclaircissements stylistiques des auteurs: les arabismes à la lumière
de l’argot des jeunes (des cités). In: VITALI, Ilaria, dir. Intrangers (II). Post-migration
et nouvelles frontières de la littérature beur. Bruxelles: Academia Bruylant, 2011a, s. 77–
122. Collection Sefar 3.
PODHORNÁ-POLICKÁ, Alena a Anne-Caroline FIÉVET. Argot commun des jeunes
et français contemporain des cités dans le cinéma français depuis 1995: pratiques
des jeunes, reprises cinématographiques et enjeux pour la francophonie. In: ABECASSIS,
Michaël, Gudrun LEDEGEN a Karen ZOUAOUI, eds. La francophonie ou l’éloge
de la diversité. Newcastle upon Tyne: Cambridge Scholars Publishing, 2011b, s. 77–125.
PODHORNÁ-POLICKÁ, Alena a Anne-Caroline FIÉVET. Le rap en tant que vecteur des
innovations lexicales: circulation médiatique et comportement des locuteurs.
In: ABECASSIS, Michaël a Gudrun LEDEGEN, dirs. Écarts et apports des médias
francophones. Lexique et grammaire. Oxford, Bern, Berlin, Bruxelles, Frankfurt: Peter
Lang, 2013. s. 113–139. Modern French Identities. Vol. 108.
PODHORNÁ-POLICKÁ, Alena a Petra VAŠKOVÁ. Prolégomènes à l’étude des anglicismes
néologiques: facteur diatopique et précarité langagière chez les jeunes Québécois
d’aujourd’hui. In: BULOT, Thierry, Isabelle BOYER a Marie-Madeleine BERTUCCI,
dirs. Diasporisations sociolinguistiques & précarités. Discrimination(s) et mobilité(s).
Paris: L’Harmattan, 2014. s. 75–96. Espaces discursifs.
POLICKÁ, Alena. O současném francouzském slangu a slangové lexikografii. Cizí jazyky.
Brno: Tribun EU, 2012, 56, 2, s. 13–16.
PODHORNÁ-POLICKÁ Alena. RapCor. Rapový korpus [online prezentace]. Brno:
Masarykova univerzita, 2009–2018. [cit. 2018–07–04]. Dostupný z:
http://is.muni.cz/do/phil/Pracoviste/URJL/rapcor/index.html.
Poznámka : Všechny zde uvedené studie i ostatní autorčiny práce (kromě knih a webové
prezentace korpusu) jsou dostupné na: https://is.muni.cz/www/12093/articles/.
321
Použitá literatura
AARSLEFF, Hans. Bréal, la sémantique et Saussure. Histoire – Épistémologie – Langage,
tome 3, fascicule 2, 1981, s. 115–133.
ABECASSIS, Michaël. Le français populaire: a valid concept? Marges linguistiques, n°6,
2003, s. 116–132.
AITCHISON, Jean. Language change. Progress or Decay? 4th
edition. Cambridge:
Cambridge University Press, 2013. 1. vyd. 1981 Fontana Press.
ALLETZ, Pons-Augustin. Dictionnaire des richesses de la langue françoise, et du néologisme
qui s’y est introduit [online]. Paris: Saugrin, 1770. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k50413f.
ANDROUTSOPOULOS, Jannis a Arno SCHOLZ. On the recontextualization of hip-hop
in European speech communities. PhiN – Philologie im Netz [online]. n° 19, 2002, s. 1–42.
[cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://web.fu-berlin.de/phin/phin19/p19t1.htm.
ARMOGATHE, Jean-Robert. Néologie et idéologie dans la langue française au 18e
siècle,
Dix-huitième Siècle, n°5, 1973, s. 17–28.
AUER, Peter a Franz HINSKENS. The role of interpersonal accomodation in a theory
of language change. In: AUER, Peter, Franz HINSKENS a Paul KERSWILL, eds. Dialect
change. Convergence and Divergence in European Languages. Cambridge: Cambridge
University Press, 2005, s. 335–357.
AUZANNEAU, Michelle. Identités africaines, le rap comme lieu d’expression. Cahiers
d’Études Africaines. Paris: EHESS, n°163–164, 2001, s. 711–734.
AYRES-BENNETT, Wendy. La persistance de l’idéologie linguistique des remarqueurs dans
les chroniques de langage de 1925 à nos jours. Circula [online]. n°1, 2015, s. 44–68.
[cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://circula.recherche.usherbrooke.ca/wp-
content/uploads/2015/10/2015_01_Circula.pdf.
BACHMANN, Christian a Luc BASIER. Junior s’entraîne très fort : ou le smurf comme
mobilisation symbolique. Langage et société, n° 34, 1985, s. 57–68.
BAIDER, Fabienne, Efi LAMPROU a Monique MONVILLE-BURSTON, eds. La marque
lexicographique. États présents, voies d’avenir. Limoges: Lambert-Lucas, 2011.
BALLY, Charles. Traité de stylistique française. Volume 1. Deuxième édition. Heidelberg:
Carl Winter’s Universitätsbuchhandlung, 1921. 1. vyd. 1909.
BALLY, Charles. La linguistique générale et linguistique française. Deuxième édition
entièrement refondue. Berne: A. Francke, 1944. 1. vyd. 1932.
BARRIO, Sébastien. Sociologie du rap français: état des lieux (2000/2006). Thèse sous
la direction de Rémy Ponton. Saint Denis: Université Paris 8, 2007.
BASTIAN, Sabine, Thierry BULOT a Elisabeth BURR, eds. Sociolinguistique urbaine
et développement durable urbain (Enjeux et pratiques dans les sociétés francophones
et non francophones). München: Martin Meidenbauer Verlag, 2009.
322
BAUMAN, Zygmunt. Tekutá modernita. Z angličtiny přeložil S. Blumfeld. Praha: Mladá
fronta, 2002.
BAUVOIS, Cécile. L’âge de la parole : la variable âge en sociolinguistique. DiversCité
Langues [online]. Vol. III, 1998 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
http://www.teluq.uquebec.ca/diverscite/SecArtic/Arts/98/cbauvois/cbauvois_ftxt.htm.
BAZIN, Hugues. La culture hip-hop. Paris: Desclée de Brouwer, 1995. Collection Habiter.
BEAUZÉE, Nicolas. Néologique. In: ENCCRE: Édition numérique collaborative et critique
de l’Encyclopédie (1751–1772) [online]. Tome XI, 1765, s. 94. [cit. 2018–05–25].
Dostupné z: http://enccre.academie-sciences.fr/encyclopedie/article/v11-378-0/.
BENEŠOVÁ, Lucie. Mluvené korpusy: přednosti a limity [online prezentace], 2012
[cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://slideplayer.cz/slide/3283264/.
BENEŠOVÁ, Lucie, Michal KŘEN a Martina WACLAWIČOVÁ. ORAL2013:
reprezentativní korpus neformální mluvené češtiny [online]. Praha: Ústav Českého
národního korpusu FF UK, 2013. [cit. 2018–05–25] Dostupný z: http://www.korpus.cz.
BENZITOUN, Christophe, Jeanne-Marie DEBAISIEUX a Henri-José DEULOFEU. Le projet
ORFÉO : un corpus d’étude pour le français contemporain. Corpus [online]. n°15, 2016 [cit.
25. 5. 2018]. Dostupné z: http://journals.openedition.org/corpus/2936.
BERGOUNIOUX, Gabriel. Arsène Darmesteter (1846–1888). Histoire Épistémologie
Langage, tome 8, fasc. 1, 1986, s. 107–123.
BERGOUNIOUX, Gabriel. Les enquêtes de terrain en France. Langue française, n°93
Enquête, corpus et témoin, 1992, s. 3–22.
BERGOUNIOUX, Gabriel. Marcel Cohen: de l’arabe parlé à la sociologie du langage.
La question de l’argot. In: NEVEU, Franck a kol., eds. 3e
Congrès Mondial de Linguistique
Française [online]. Lyon: EDP Sciences, 2012, s. 695–706 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
https://www.shs-
conferences.org/articles/shsconf/pdf/2012/01/shsconf_cmlf12_000110.pdf.
BERGSON, Henri. Essai sur les données immédiates de la conscience [online]. Paris:
F. Alcan, 1889 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
http://classiques.uqac.ca/classiques/bergson_henri/essai_conscience_immediate/essai_con
science.pdf.
BERGSON, Henri. Čas a svoboda. O bezprostředních datech vědomí. Z francouzského
originálu Essai sur les données immédiates de la conscience pro první české vydání roku
1947 přeložil Boris Jakovenko. Praha: Filosofia, 1994.
BERRUTO, Gaetano. Identifying dimensions of linguistic variation in a language space.
In: AUER, Peter a Jürgen Erich SCHMIDT, eds. Language and Space. An International
Handbook of Linguistic Variation. Theories and Methods. Berlin – New York:
De Gruyter Mouton, 2010, s. 226–240.
323
BIARD, Michel. Louis Sébastien Mercier, Néologie. Texte établi, annoté et présenté par JeanClaude
Bonnet, Paris, Belin, 2009, 598 p. Annales historiques de la Révolution française,
vol. 360, n°2, 2010, s. 263–264.
Bibliographie raisonnée des ouvrages des savans de l’Europe. Tome second. Première partie.
Amsterdam: Chez les Weststeins & Smith. Janvier, février, mars 1729, s. 47–55.
BILLIEZ, Jacqueline. Poésie musicale urbaine: langues et identités entrelacées.
In: JUILLARD, Caroline a Louis-Jean CALVET, eds. Les politiques linguistiques, mythes
et réalités. Actes des premières Journées scientifiques du réseau “Sociolinguistique
et dynamique des langues” de AUPELF – UREF à Dakar (16–18 décembre 1995). Paris:
Aupelf – Uref, 1996, s. 61–66.
BILLIEZ, Jacqueline, Karin KRIEF, Patricia LAMBERT, Antonio ROMANO a Cyril
TRIMAILLE. Pratiques et représentations langagières de groupes de pairs en milieu
urbain. Rapport de recherche établi dans le cadre d’un appel d’offre de la Délégation
Générale à la Langue Française. Grenoble: Université Stendhal – Grenoble III, 2003.
BISCONTI, Valentina. Néologie et néologisme au XIXe
siècle: une recomposition progressive
de la dichotomie. In: MOUSSA, Sarga, ed. Le XIXe
siècle et ses langues. Actes
du Ve
Congrès international des études romantiques et dix-neuviémistes, Paris, 24–26
janvier 2012 [online]. 2013, s. 1–22. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://etudes-
romantiques.ish-lyon.cnrs.fr/wa_files/Langues-Bisconti.pdf.
BLATNÁ, Renata. Metajazyk v lexikografii. In: ČERMÁK, František a Renata BLATNÁ,
eds. Manuál lexikografie, Praha: H&H, 1995, s. 72–89.
BLOOMFIELD, Leonard. Language. New York: Henri Holt, Reinehart and Winston, 1933.
BLYTHE, Richard A. a William CROFT. S-curves and the mechanism of propagation
in language change. Language, Vol. 88, No. 2, June 2012, s. 269–304.
BOAS, Franz. Race, Language and Culture. New York: The Macmillan Company, 1949.
1. vyd. 1940 tamtéž.
BOISTE, Pierre-Victor-Claude. Dictionnaire universel de la langue françoise, avec le latin,
et Manuel d’orthographe et de néologie [online]. 2e
édition. Paris: Desray, 1803. 1. vyd.
1800. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k5849452x.
BORDET, Joëlle. Les « jeunes de la cité ». Paris: PUF, 1999. Collection Le Sociologue. 1. vyd.
1998.
BOUCHET, Guillaume 1874, Les Serees de Guillaume Bouchet Sieur de Brocourt; avec
notice et index par C.E. Roybet. Second livre Des Serees. Tome trosième. Paris: Alphonse
Lemerre. 1. vyd. 1608.
BOUKOUS, Ahmed. Le questionnaire. In: CALVET, Louis-Jean a Pierre DUMONT, eds.
L’enquête sociolinguistique, Paris: L’Harmattan, 1999, s. 15–24.
BOURDIEU, Pierre. Co se chce říct mluvením. Ekonomie jazykové směny. Z francouzského
originálu Ce que parler veut dire, L’économie des échanges linguistiques z roku 1982
přeložil Martin Pokorný. Praha: Karolinum, 2014.
324
BOURSAULT, Edme. Les mots à la mode: petite comédie augmentée de quantité de vers qui
n’ont pas été dits sur le théâtre [online]. Paris: Jean Guinard, 1694. [cit. 2018–05–25].
Dostupné z: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k74079n.
BRÉAL, Michel. Les lois intellectuelles du langage. Fragment de sémantique. Annuaire de
l’Association pour l’encouragement des études grecques en France, 17, 1883, s. 132–142.
BRÉAL, Michel. Essai de sémantique (science des significations). Paris: Librairie Hachette
et Cie
, 1897.
BRŇÁKOVÁ, Jana. Phénomène San-Antonio. Studia romanica, Vol. 12, 1/2012, s. 45–54.
BROŽOVÁ, Martina. Analyse lexicographique de la production dictionnairique non officielle
du français contemporain des cités. Mémoire de master sous la direction d’Alena Polická.
Brno: Masarykova univerzita, 2010.
BRUNET, Étienne. Le Vocabulaire français de 1789 à nos jours. Genève – Paris: Slatkine –
Champion, 1981. Tome 1–3.
BRUNOT, Ferdinand. Histoire de la langue française des origines à 1900. Paris: Armand
Colin, 1905–1938. Tome 1–11.
BUÉE, Adrien-Quentin. Nouveau dictionnaire pour servir à l’intelligence des termes mis
en vogue par la Révolution [online]. Paris: Crapart, 1792. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
https://archive.org/details/nouveaudictionna00buee.
BULOT, Thierry. La production de l’espace urbain à Rouen: mise en mots de la ville
urbanisée. In: BULOT, Thierry, dir. Langue urbaine et identité (Langue et urbanisation
linguistique à Rouen, Venise, Berlin, Athènes et Mons). Paris: L’Harmattan, 1999, s. 39–
70.
BULOT, Thierry. Ségrégation et urbanisation linguistique. L’altérité urbaine définie
ou ‘l’étranger est une personne’. DiversCité Langues [online]. Vol. VI, Québec: Télé
université du Québec, 2001. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
http://www.teluq.uquebec.ca/diverscite/SecArtic/Arts/2001/bulot/txt.htm.
BULOT, Thierry, dir. Les parlers jeunes (Pratiques urbaines et sociales), Cahiers
de Sociolinguistique, n°9. Rennes: Presses Universitaires de Rennes, 2004.
BULOT, Thierry. Les parlers jeunes comme objet de recherche. Pour une approche de la
surmodernité en sociolinguistique, In: LEDEGEN, Gudrun, ed. Pratiques linguistiques des
jeunes en terrains plurilingues: actes de la 8e Table ronde du Moufia, [4–5] avril 2005,
Université de la Réunion. Paris: L’Harmattan, 2007, s. 11–23.
BULOT, Thierry. Sociolinguistique urbaine, Linguistic Landscape Studies et scripturalité:
entre convergence(s) et divergence(s). Cahiers de Linguistique, 37, 1, Cortil–Wodon:
EME, 2011, s. 5–15.
BULOT, Thierry a Philippe BLANCHET. Une introduction à la sociolinguistique : pour
l’étude des dynamiques de la langue française dans le monde. Paris: Éditions des archives
contemporaines, 2013.
CACHIN, Olivier. L’offensive rap. Paris: Gallimard, 1996. Collection Découvertes.
325
CALVET, Louis-Jean. Les voix de la ville, introduction à la sociolinguistique urbaine. Paris:
Payot, 1994.
CALVET, Louis-Jean. Méthodes. In: MOREAU, Marie-Louise, ed. Sociolinguistique.
Concepts de base. Sprimont: Mardaga, 1997, s. 211–212.
CALVET, Louis-Jean. Pour une écologie des langues du monde. Paris: Plon, 1999a.
CALVET, Louis-Jean. Aux origines de la sociolinguistique la conférence de sociolinguistique
de l’UCLA (1964). Langage & société, n°88, 1999b, s. 25–57.
CALVET, Louis-Jean. L’endogène, l’exogène et la néologie : le lexique marseillais. In:
GASQUET-CYRUS, Médéric, Guillaume KOSMICKI a Cécile VAN DEN AVENNE,
eds. Paroles et Musiques à Marseille. Paris: L’Harmattan, 1999c, s. 57–71.
CALVET, Louis-Jean. La sociolinguistique. 6e
édition mise à jour. Paris: Presses
universitaires de France, 2009. Que sais-je ?, n°2731. 1. vyd. 1993.
CARADEC, François. Dictionnaire du français argotique et populaire. Paris: Larousse, 1977.
CARTIER, Emmanuel. Neoveille, a Web Platform for Neologism Tracking. Proceedings
of the EACL 2017 Software Demonstrations, Valencia, Spain [online]. 2017, s. 95–98.
[cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://www.aclweb.org/anthology/E17-3024.
CELLARD, Jacques a Alain REY. Dictionnaire du français non conventionnel. Paris:
Hachette, 1991. 1. vyd. 1980.
CERQUIGLINI, Bernard. La révolte des clercs. Estienne, Gourmont, Étiemble contre
l’« invasion » lexicale. Revue belge de philologie et d’histoire. Tome 84, fasc. 3, 2006,
s. 589–606.
CHAMBERS, J. K. Sociolinguistic Theory. Linguistic Variation and its Social Significance.
Revised Edition. Chicester: Wiley – Blackwell, 2009.
CHANTREAU, Pierre-Nicolas. Dictionnaire national et anecdotique pour servir
à l’intelligence des mots dont notre langue s’est enrichie depuis la Révolution,
et à la nouvelle signification qu’ont reçue quelques anciens mots [online]. Politicopolis:
Chez les marchands de nouveautés, 1790. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k48832j.
CHEREAU, Ollivier. Le Jargon ou Langage de l’Argot reformé. Édition critique annotée
et commentée à partir des éditions lyonnaises complètes (1630, 1632, 1634)
avec des documents complémentaires et un dictionnaire-glossaire du jargon du livret par
Denis DELAPLACE. Paris: Honoré Champion, 2008. Collection Textes de la Renaissance.
CIUREANU, Petre. Saggi e ricerche su scrittori francesi. Genova: Italica, 1955.
COBRA LE CYNIQUE [pseud. Abdelkarima TENGOURa]. Le Dictionnaire de la Zone
[online]. 2000–2018 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://www.dictionnairedelazone.fr.
COHEN, Marcel. Le langage de l’École Polytechnique. Mémoires de la Société
de Linguistique de Paris, XV, 1908, s. 170–192.
COHEN, Marcel. Note sur l’argot. Bulletin de la Société de Linguistique, n°66, 1919, s. 132–
147.
326
COHEN, Marcel. Pour une sociologie du langage. Paris: Albin Michel, 1956.
COHEN, Marcel. Matériaux pour une sociologie du langage, Tome I et II. Paris: Maspéro,
1971. Přepracované vydání knihy Pour une sociologie du langage z roku 1956.
COLIN, Jean-Paul, Jean-Pierre MÉVEL a Christian LECLÈRE. Dictionnaire de l’argot.
Paris: Larousse, 1992. 1. vyd. 1990.
COLIN, Jean-Paul, Jean-Pierre MÉVEL a Christian LECLÈRE. Dictionnaire de l’argot
français et de ses origines. Paris: Larousse, 2002. 1. vyd. pod tímto názvem 1999.
COLIN, Jean-Paul, Jean-Pierre MÉVEL a Christian LECLÈRE. Grand dictionnaire Argot
& français populaire. Nouvelle édition enrichie et mise à jour par Jean-Paul Colin. Paris:
Larousse, 2006.
COLIN, Jean-Paul, Jean-Pierre MÉVEL a Christian LECLÈRE. Le dictionnaire de l’argot
et du français populaire. Nouvelle édition enrichie et mise à jour par Jean-Paul Colin. Paris:
Larousse, 2010.
CONEIN, Bernard a Françoise GADET. Le « français populaire » de jeunes de la banlieue
parisienne entre permanence et innovation. In: ANDROUTSOPOULOS Jannis K. a Arno
SCHOLZ, eds. Jugendsprache – langue des jeunes – youth language. Frankfurt am Main:
Peter Lang, 1998, s. 105–124.VarioLingua 7.
CORBIN, Pierre. Les marques stylistiques/diastratiques dans le dictionnaire monolingue.
In: HAUSMANN, Franz Josef a kol., eds. Wörterbücher / Dictionaries / Dictionnaires.
1. Teilband / First Volume / Tome premier. Berlin – New York: Walter de Gruyter, 1989,
s. 673–680.
COSERIU, Eugenio. Sincronía, diacronía e historia. El problema del cambio lingüístico.
Montevideo: Universidad de la Republica, 1958.
COSERIU, Eugenio. Le changement linguistique n’existe pas. Z anglického originálu z roku
1983 ve spolupráci s autorem do fr. přeložila Annie Stas. In: BAUWENS, Henrica, ed.
Diatopie, diachronie, diastratie. Approches des variations linguistiques. Studies in
Language [online]. Gent: Communication & Cognition, 1992, s. 9–23 [cit. 2018–05–25].
Dostupné z: http://www.romling.uni-tuebingen.de/coseriu/publi/coseriu266.pdf.
COUGNON, Louise-Amélie a Gudrun LEDEGEN. « C’est écrire comme je parle ». Une étude
comparatiste de variétés de français dans l’« écrit sms ». In: ABECASSIS, Michaël
a Gudrun LEDEGEN, eds. Les voix des Français – Volume 2. En parlant, en écrivant.
Oxford: Peter Lang, 2010, s. 39–57. Modern French Identities 94.
COUGNON, Louise-Amélie. Langage et sms. Une étude internationale des pratiques
actuelles. Louvain-la-Neuve: Presses universitaires de Louvain, 2015.
CROFT, William. Explaining Language Change: An Evolutionary Approach. London:
Longman Linguistics Library, 2000.
CVRČEK, Václav. Conditio sine qua non: východiska a možnosti při hledání konsenzu
o jazykové regulaci. Slovo a slovesnost, 73, 2, 2012, s. 103–135.
ČECHOVÁ, Marie. Příznakovost systémová a situačně-kontextová, Naše řeč, 88, 1, 2005,
s. 9–17.
ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda. Přehled a slovníky. Praha: Karolinum, 2011.
327
ČERNÁ, Petra. Dimension spatiale dans les discours identitaires : revendications
territoriales dans le rap du 18e
arrondissement de Paris. Mémoire de master sous
la direction d’Alena Polická. Brno: Masarykova univerzita, 2012.
ČERNÝ, Jiří. Dějiny lingvistiky. Olomouc: Votobia, 1996.
ČERVENKOVÁ, Marie. L’enrichissement du français standard des sources argotiques.
Thèse sous la direction de Růžena Ostrá. Brno: Masarykova univerzita, 2002.
DANEŠ, František. Kanadský soubor prací o jazykové normě, Slovo a slovesnost, 47, 4, 1986,
s. 340–341.
DANEŠ, František. Kultura a struktura českého jazyka. Praha: Karolinum, 2009.
D’HAUTEL, Charles-Louis. Dictionnaire du bas-langage, ou des manières de parler usitées
parmi le peuple [online]. Tome premier. Paris: F. Schoell, 1808. [cit. 2018–05–25].
Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k506688.
DARMESTETER, Arsène. De la création actuelle de mots nouveaux dans la langue française
et des lois qui la régissent. Thèse de doctorat présentée à la Faculté des lettres de Paris.
Paris: F. Vieweg, 1877.
DARMESTETER, Arsène. La vie des mots étudiée dans leurs significations. Paris: Delagrave,
1887.
DARMESTETER, James. Arsène Darmesteter. In: Arsène Darmesteter. Reliques
scientifiques, recueillies par son frère. Paris: Léopold Cerf, 1890, s. V–XLII.
DAUZAT, Albert. La défense de la langue française. Paris: Armand Colin, 1912.
DAUZAT, Albert. Les Argots de métiers franco-provençaux. Paris: Librairie ancienne Honoré
Champion, 1917.
DAUZAT, Albert. L’argot de la guerre d’après une enquête auprès des officiers et soldats.
Paris: Armand Colin, 1918.
DAUZAT, Albert. Les argots: caractères – évolution – influences. Paris: Delagrave, 1929.
DE CALLIÈRE, François. Des mots à la mode et des nouvelles façons de parler: avec des
observations sur diverses manières d’agir & de s’exprimer [online]. Paris: Claude Barbin,
1692a [cit. 2018–06–01]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k7667p.
DE CALLIÈRE, François. Des bons mots et des bons contes [online]. Paris: Claude Barbin,
1692b [cit. 2018–06–01]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k76652.
DE CALLIÈRE, François. Du bon et du mauvais usage dans les manières de s’exprimer
[online]. Paris: Claude Barbin, 1693 [cit. 2018–06–01]. Dostupné z:
https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k7667p.
DE GRANDVAL, Nicolas Ragot. Le vice puni, ou Cartouche , poëme héroïque, comique
et tragique en 13 chants. Anvers: Nicolas Granveau, 1725.
DE LA GRASSERIE, Raoul. Étude scientifique de l’argot et le parler populaire. L’argot
français et étranger dans ses vocabulaires: ses origines: ses éléments et son interprétation.
Paris: H. Daragon, 1907.
328
DE LA GRASSERIE, Raoul. Des parlers des différentes classes sociales. Paris: Paul
Geuthner, 1909.
DE LONGUE, Louis-Pierre. Raisonnemens hazardez sur la poésie françoise [online]. Paris:
Didot, 1737 [cit. 2018–06–01]. Dostupné z: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k50769w.
DE SAUSSURE, Ferdinand. Cours de linguistique générale. Publié par Charles Bally et
Albert Séchehaye avec la collaboration de Albert Riedlinger. Paris: Éditions Payot &
Rivages, 1996a. 1. vyd. 1916.
DE SAUSSURE, Ferdinand. Kurz obecné lingvistiky. Z kritické edice Tullia de Maura přeložil
František Čermák. Praha: Academia, 1996b.
DE SINGLY, François. L’enquête et ses méthodes. Le questionnaire. Paris: Armand Colin,
1992.
DE SINGLY, François. Les Adonaissants. Paris: Armand Colin, 2006.
DE VAUGELAS, Claude Favre. Remarques sur la langue françoise [online]. Nouvelle édition
comprenant le texte de l’édition originale, des remarques inédites, une clef inédite
de Conrart, tous les commentaires du XVIIe siècle, des notes nouvelles, une introduction
et une table analytique des matières par A. Chassang. Tome second. Versailles: Cerf et fils
– Paris: J. Baudry, 1880. 1. vydání 1647. [cit. 2018–06–01]. Dostupné z:
http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k6274587h.
DÉCHELETTE, François. L’argot des poilus. Dictionnaire humoristique et philologique
du langage des soldats de la Grande Guerre de 1914. Paris: Jouve & Cie
, 1918.
DELAPLACE, Denis. Le Jargon des Coquillars à Dijon au milieu du XVe
siècle selon Marcel
Schwob (1892). Paris: Classiques Garnier, 2011. Classiques de l’argot et du jargon n°5.
DELAPLACE, Denis. L’article « Argot » au fil des dictionniares depuis le XVIIe
siècle. Paris:
Classiques Garnier, 2013. Classiques de l’argot et du jargon n°7.
DELESALLE, Simone. Raoul Guérin de la Grasserie. Son statut et son rôle dans
la linguistique du tournant du siècle. In: NIEDEREHE, Hans-Josef a E.F.K. KOERNER,
eds. History and Historiography of Linguistics. Proceedings of the fourth International
Conference on the History of the Language Sciences (ICHoLS IV), Trier, 24–28 August
1987. Amsterdam: John Benjamins, 1990, s. 677–687.
DESFONTAINES, Pierre-François-Guyot. Dictionnaire néologique à l’usage des beaux
esprits du siécle avec l’Éloge historique de Pantalon-Phoebus par un avocat de province
[online]. Paris: Lottin, 1726. [cit. 2018–06–01]. Dostupné z:
http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k82618t.
DESMET Pieter, Johan ROORYCK a Pierre SWIGGERS. What are word worth? Language
and ideology in French dictionaries of the revolutionary period. In: JOSEPH
John E. a Talbot J. TAYLOR, eds. Ideologies of Language. London – New York:
Routledge, 1990, s. 162–188.
DETEY Sylvain, Jacques DURAND, Bernard LAKS a Chantal LYCHE, eds. Les variétés
du français parlé dans l’espace francophone. Ressources pour l’enseignement. Paris:
Ophrys, 2010.
329
DEVOLDER, Lola-Laurence. Arg., Pop., Fam.: Trois oeufs du même panier? In: BAIDER,
Fabienne, Efi LAMPROU a Monique MONVILLE-BURSTON, eds. La marque
lexicographique. États présents, voies d’avenir. Limoges: Lambert-Lucas, 2011, s. 197–
208.
Dictionnaire Hachette. Édition 2010. Paris: Hachette Livre, 2009.
DOLNÍK, Juraj. Teória spisovného jazyka: so zreteľom na spisovnú slovenčinu. Bratislava:
Veda, 2010.
DOLNÍK, Juraj. Všeobecná jazykověda. Opis a vysvetľovanie jazyka. Bratislava: Veda, 2013.
DOP-MILLER, Catherine. Clément Marot et l’édition humaniste des oeuvres de François
Villon. Romania, 112, 1991, s. 217–242.
DOUGNAC, Françoise. La néologie. Histoire – Épistémologie – Langage, tome 4, fascicule
1, 1982, s. 67–72.
DROUON, Maurice. Le « Bon Français ». Monaco: Éditions du Rocher, 1999.
DU BELLAY, Joachim. La Deffence et illustration de la langue françoyse. Paris: Crozet,
1839. 1. vyd. 1549.
DU MARSAIS, César Chesnau. Des Tropes ou Des diferens sens dans lesquels on peut
prendre un mème mot dans une mème langue: ouvrage utile pour l’intelligence des Auteurs
& qui peut servir d’introduction à la Rhétorique & à la Logique [online]. Paris: Chez
la veuve de Jean-Batiste Brocas, 1730. [cit. 2018–06–01]. Dostupné z:
http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k50576m?rk=64378;0.
DUBOIS, Jean, Louis GUILBERT, Henri MITTERAND a Jacques PIGNON. Le mouvement
général du vocabulaire français de 1949 à 1960 d’après un dictionnaire d’usage.
Le Français moderne, 1960, 27/2, s. 86–106, pokračování v 27/3, s. 196–210.
DUBOIS, Jean, Mathée GIACOMO, Louis GUESPIN, Christiane MARCELLESI, JeanBaptiste
MARCELLESI a Jean-Pierre MÉVEL. Grand dictionnaire Larousse Linguistique
& Sciences du langage. Paris: Larousse, 2007. 1. vyd. 1994.
DUBUC, Robert. Manuel pratique de terminologie. 4e
édition entièrement revue. Montréal:
Linguatech, 2002. 1. vyd. 1978.
DUPRÉ, William. Lexicographia-neologica Gallica. The Neological French Dictionary
containing words of new creation, not to be found in any French and English vocabulary
higherto published [online]. London: Thomas Bailis, 1801. [cit. 2018–06–01]. Dostupné z:
https://archive.org/details/lexicographiane00duprgoog.
DURKHEIM, Émile. Pravidla sociologické metody. Podle 7. vydání přeložil Ferdinand
Kratina, s předmluvou Edvarda Beneše. Praha: Orbis, 1926.
ECO, Umberto. Meze interpretace, Praha: Karolinum, 2005.
ERNOTTE, Philippe a Laurence ROSIER. L’ontotype: une sous-catégorie pertinente pour
classer les insultes ? Langue française, 144, 2003, s. 35–48.
ESNAULT, Gaston. Le poilu tel qu’il se parle. Dictionnaire des termes populaires récents et
neuf employés aux armées en 1914–1918, étudiés dans leur étymologie, leur
développement et leur usage. Paris: Éditions Bossard, 1919.
330
ESNAULT, Gaston. Dictionnaire historique des argots français. Paris: Larousse, 1965.
ÉTIEMBLE, René. Parlez-vous franglais? Nouvelle edition. Paris: Gallimard, 1991.
Collection Folio actuel.
FAIRON, Cédric, Jean René KLEIN a Sébastien PAUMIER. Le langage sms. Étude
d’un corpus informatisé à partir de l’enquête « Faites don de vos sms à la science ».
Louvain-la-Neuve: Presses universitaires de Louvain, 2006.
FAIRON, Cédric. Apports du corpus SMS4Science: de la normalisation à la compression
du texte [online prezentace]. In: Séminaire du projet international sms4science: Mutation
des pratiques scripturales en communication électronique médiée. Montpellier,
15/11/2011, 2011 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://www.msh-
m.fr/IMG/pdf/Fairon_Cedrick.pdf.
FÉRAUD, Jean-François. Dictionnaire critique de la langue française. Tome premier (A–D)
[online]. Marseille: Jean Mossy Pere et fils, 1787 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k506010.
FÉRAUD, Jean-François. Dictionnaire critique de la langue française. Tome second (E–N)
[online]. Marseille: Jean Mossy Pere et fils, 1787 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k50602b.
FIÉVET, Anne-Caroline. Peut-on parler d’un argot des jeunes ? Analyse du lexique argotique
employé lors d’émissions de libre antenne sur Skyrock, Fun Radio et NRJ. Thèse
de doctorat sous la direction de Jean-Pierre Goudaillier. Paris: Université Paris Descartes,
2008.
FILIAČOVÁ, Sylva. Blendy v elektronickém neologickém archivu Neomat. Jazykovědné
aktuality, 53, č. 3–4, 2016, s. 100–105.
FILIPEC, Josef. Teorie a praxe jednojazyčného slovníku výkladového. In: ČERMÁK
František a Renata BLATNÁ, eds. Manuál lexikografie, Praha: H&H, 1995, s. 14–49.
FISHMAN, Joshua. Putting the ‘socio’ back into the sociolinguistic entreprise. International
Journal of the Sociology of Language [online]. Vol. 92, 1, 1991, s. 127–138 [cit. 2018–05–
25]. Dostupné z: https://doi.org/10.1515/ijsl.1991.92.127.
FÓNAGY, Ivan. La vive voix. Essai de psychophonétique. Paris: Payot, 1983.
FOUGERET de MONBRON, Jean-Louis. Préservatif contre l’anglomanie [online]. Paris:
A. Minorque, 1757 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k1329088.
FRANCARD, Michel. Introduction. In: FRANCARD, Michel, Geneviève GERON a Régine
WILMET, eds. Actes du colloque L’insécurité linguistique dans les communautés
francophones périphériques. Volume 1. Louvain: Cahiers de l’Institut de Linguistique de
Louvain, 1993.
FRANÇOIS, Denise. Sur la variété des usages linguistiques chez les adultes. Relations entre
langage et classes sociales. La Pensée, n°190, 1976, s. 63–73.
FRANÇOIS-GEIGER Denise. Introduction. In: COLIN, Jean-Paul, Jean-Pierre MÉVEL
a Christian LECLÈRE. Dictionnaire de l’argot. Paris: Larousse, 1992, s. XI–XVII. 1. vyd.
1990.
331
FURETIÈRE, Antoine. Dictionnaire universel, contenant généralement tous les mots françois
tant vieux que modernes & les termes des sciences et des arts [online]. Tome 1. Second
Édition revüe, corrigée & augmentée par Monsieur Basnage de Bauval. La Haye –
Rotterdam: A. et R. Leers, 1701. 1. vyd. 1690 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k5841680f.
GADAMER, Hans-Georg. Pravda a metoda I: nárys filosofické hermeneutiky. Z němčiny
přeložil David Mik. Praha: Triáda, 2010.
GADAMER, Hans-Georg. Pravda a metoda II. Dodatky / rejstříky. Z němčiny přeložil David
Mik. Praha: Triáda, 2011.
GADET, Françoise. Le français populaire. Paris: PUF, 1992.
GADET, Françoise. La variation sociale en français. Paris: Ophrys, 2003.
GADET, Françoise. Derrière les problèmes méthodologiques du recueil des données. Texto!
Textes & Cultures [online]. 2003. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://www.revue-
texto.net/Inedits/Gadet_Principes.html.
GADET, Françoise. Mais que font les sociolinguistes? Langage et société, 107, 2004, s. 85–
94.
GAGLIO, Gérard. Sociologie de l’innovation. Paris: Presses universitaires de France, 2011.
Que sais-je ?, n°3921.
GALLAIS, Jean-Pierre. Extrait d’un dictionnaire inutile, composé par une société
en commandite, & rédigé par un homme seul, à 500 lieues de l’Assemblée nationale
[online]. Paris: [s.n.], 1790. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k40274w.
GAMBIER, Yves. Problèmes terminologiques des pluies acides: pour une socio-terminologie.
Meta: journal des traducteurs, 32, 3, 1987, s. 314–320.
GARDIN, Bernard, G. LEFÈVRE, Christiane MARCELLESI a Marie-Françoise
MORTUREUX. À propos du « sentiment néologique ». Langages, 36, 1974, s. 45–52.
GARNIER, Joseph. Les Compagnons de la Coquille, chronique dijonnaise du XVe
siècle.
Dijon: Typographie Duvollet-Brugnot, 1842.
GAUDIN, François. Socioterminologie, Bruxelles: De Boeck, 2003.
GAUDIN, François a Louis GUESPIN. Initiation à la lexicologie française. De la néologie
aux dictionnaires. Bruxelles: Éditions Duculot, 2000.
GASQUET-CYRUS, Médéric. Sociolinguistique urbaine ou urbanisation de la
sociolinguistique. In: BULOT, Thierry, dir. Lieux de ville et identité. Perspectives
en sociolinguistique urbaine. Volume 1. Paris: L’Harmattan, 2004, s. 31–70.
GASQUET-CYRUS, Médéric, Guillaume KOSMICKI a Cécile VAN DEN AVENNE, eds.
Paroles et musiques à Marseille. Les voix d’une ville, Paris: L’Harmattan, 1999.
GASQUET-CYRUS, Médéric a Guillaume KOSMICKI. Introduction. In: GASQUETCYRUS,
Médéric, Guillaume KOSMICKI a Cécile VAN DEN AVENNE, eds. Paroles
et musiques à Marseille. Les voix d’une ville, Paris: L’Harmattan, 1999, s. 11–23.
332
GEFFROY, Annie. Les dictionnaires socio-politiques, 1770–1820). In: Autour de Féraud,
la lexicographie en France, de 1762 à 1835. Actes du colloque international organisé
à l’École Normale Supérieure de Jeunes Filles les 7, 8, 9 décembre 1984. Paris: École
Normale Supérieure de Jeunes Filles 1986, s. 193–210.
GEREMEK, Bronisław. Les fils de Caïn. Pauvres et vagabonds dans la littérature européenne
du XVe
au XVIIe
siècle. Paris: Flammarion, 1991.
GESS, Randall, Chantal LYCHE a Trudel MEISENBURG, eds. Phonological Variation
in French. Illustrations from three continents. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins,
2012.
GHIO, Bettina. Le rap français: désirs et effets d’inscription littéraire. Thèse sous la direction
de Bruno Blanckeman. Paris: Université Sorbonne Nouvelle – Paris 3, 2012.
GLATIGNY, Michel. Les marques d’usage dans les dictionnaires français monolingues
du XIXe
siècle. Tübingen: Max Niemeyer Verlag, 1998.
GLEVAREC, Hervé. Libre antenne, La réception de la radio par les adolescents. Paris:
Armand Colin, 2005. Collection Médiacultures.
GOHIN, Ferdinand. Les transformations de la langue française pendant la deuxième moitié
du XVIIIe
siècle (1740–1789). Genève: Slatkine Reprints, 1970. Reprint pařížské edice
z roku 1903.
GOLÁŇOVÁ, Hana. Novočeský lexikální archiv a excerpce v průběhu let 1911–2011. Slovo
a slovesnost, 2011, 72, s. 287–300.
GOUDAILLIER, Jean-Pierre. Comment tu tchatches! Dictionnaire du français contemporain
des cités. 3e
édition. Paris: Maisonneuve & Larose, 2001. 1.vyd. 1997.
GRIEVE, Jack, Andrea NINI a Diansheng GUO. Analyzing lexical emergence in Modern
American English online. English Language and Linguistics [online]. Cambridge:
Cambridge University Press, 2016 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
https://www.cambridge.org/core/services/aop-cambridge-
core/content/view/73E2D917856BE39ACD9EE3789E2BE597/S1360674316000113a.pd
f/div-class-title-analyzing-lexical-emergence-in-modern-american-english-online-a-href-
afn1-ref-type-fn-span-class-sup-1-span-a-div.pdf.
GUENIER, Nicole. Représentations linguistiques. In: MOREAU, Marie-Louise, ed.
Sociolinguistique. Concepts de base. Sprimont: Mardaga, 1997, s. 246–252.
GUILBERT, Louis. Présentation. In: GUILBERT, Louis, ed. La néologie lexicale, Langages,
36, 1974, s. 3–5.
GUIRAUD, Pierre. Les gros mots. Paris: PUF, 1975.
GUIRAUD, Pierre. Le jargon de Villon ou Le gai savoir de la Coquille. Paris: Gallimard,
1968.
HAGÈGE, Claude. Le français et les siècles, Paris: Odile Jacob, 1987.
HÄGERSTRAND, Torsten. Innovation diffusion as a spatial process. Chicago – London:
The University of Chicago Press, 1967.
333
HAJIČ, Jan, Marie MIKULOVÁ, Martina OTRADOVCOVÁ, Petr PAJAS, Petr PODVESKÝ
a Zdeňka UREŠOVÁ. Pražský závislostní korpus mluvené češtiny. Rekonstrukce
standardizovaného textu z mluvené řeči [online]. Praha: Matematicko-fyzikální fakulta
Univerzity Karlovy, 2006. Technical report ÚFAL TR-2006-33. [cit. 2018–05–25].
Dostupné z: https://ufal.mff.cuni.cz/~uresova/web.pdf/2006-mluvena-rec.pdf.
HAMMOU, Karim. Une histoire du rap en France. Paris: La Découverte, 2012.
HATZFELD, Adolphe, Arsène DARMESTETER a Thomas ANTOINE. Dictionnaire général
de la langue française du commencement du XVIIe
siècle jusqu’à nos jours: précédé d’un
traité de la formation de la langue. Paris: Ch. Delagrave, 1890 (Tome 1) a 1900 (Tome 2).
HAUGEN, Einar. The ecology of language: essays, Stanford: Stanford University Press, 1972.
HAVRÁNEK, Bohuslav. Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In: HAVRÁNEK,
Bohuslav a Miloš WEINGART, eds. Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha:
Melantrich, 1932, s. 32–84.
HERMANS, Adrien. Diffusion et propagation. Terminologies nouvelles, n°12, 1994, s. 40–
44.
HLADKÁ, Zdeňka. Zkušenosti s tvorbou korpusů češtiny v ÚJČ FF MU v Brně. Linguistica
brunensia, A53, 2005, s. 115–124.
HLADKÁ, Zdeňka. KSK-dopisy (Korpus soukromé korespondence): přepisy ručně psaných
dopisů z let 1990–2004 [online]. Praha: Ústav Českého národního korpusu FF UK, 2006.
[cit. 2018–05–25]. Dostupný z: http://www.korpus.cz.
HOCKETT, Charles F. A course in modern linguistics [online]. New York: Macmillan, 1958.
[cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
https://ia801605.us.archive.org/4/items/in.ernet.dli.2015.135713/2015.135713.A-Course-
In-Modern-Linguistics.pdf.
HOLEŠ, Jan. Francouzská sémantika. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002.
HORÁLEK, Karel. Jazyk jako systém a norma. Naše řeč, 55, 2–3, 1972, s. 65–68.
HORATIUS FLACCUS, Quintus. De arte poetica. O umění básnickém. Přeložila Dana
Svobodová. Praha: Academia, 2002.
HOUDEBINE, Anne-Marie. Norme, imaginaire linguistique et phonologie du francais
contemporain. Le Francais moderne, 1982, s. 42–51.
HOUDEBINE-GRAVAUD, Anne-Marie. L’imaginaire linguistique et son analyse. Travaux
de linguistique, 7, 2002, s. 11–27/163–179.
HUBÁČEK, Jaroslav. K současnému stavu zkoumání sociolektů. In: CHÝLOVÁ, Helena, ed.
Slang a argot. Sborník přednášek z 8. konference o slangu a argotu konané v Plzni ve dnech
26. – 27. února 2008. Plzeň: Pedagogická fakulta ZČU v Plzni, 2008, s. 4–7.
HUGO, Victor. Notre-Dame de Paris 1482 [online]. Strasbourg: Édition du groupe « Ebooks
libres et gratuits, 2006. 1. vyd. 1831 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://www.crdp-
strasbourg.fr/je_lis_libre/livres/Hugo_NotreDameDeParis.pdf.
334
HUGO, Victor. Chrám matky Boží v Paříži [online]. Z francouzštiny přeložil Vincenc VávraHaštalský.
Praha: Tiskem a nákladem Dr. Ed. Grégra, 1864 [cit. 2018–05–25]. Dostupné
z: https://archive.org/details/chram_matky_bozi-victor_hugo.
HUGO, Victor. Chrám matky Boží v Paříži. Z francouzštiny přeložil Jaromír Fiala. Praha:
Bohumil Janda, 1928.
HUGO, Victor. Chrám matky Boží v Paříži. Z francouzštiny přeložila Milena Tomášková.
Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955.
HUSSERL, Edmund. Přednášky k fenomenologii vnitřního časového vědomí. Z německého
originálu Edmund Husserl: Vorlesungen zur Phänomenologie des inneren
Zeitbewußtseins, Halle 1928, přeložili Vladimír Špalek a Walter Hansel. Praha: Ježek,
1996. Filosofické texty, Velká řada, svazek 4.
CHODAKOVA, Polina. Reggae francophone: alternance codique et emprunts. Linguistica
Pragensia, 1, 2014, s. 19–33.
CHOVANCOVÁ, Katarína. Les discussions en direct sur Internet: énonciation et graphie.
Volume 1. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 2008.
CHROMÝ, Jan. Základy sociolingvistiky. Učební materiál pro studenty oboru Český jazyk
a literatura [online]. Praha: Karolinum 2014. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
http://www.cupress.cuni.cz/ink2_stat/dload.jsp?prezMat=53842.
JANDOVÁ, Eva. Konverzace na www chatu. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě,
Filozofická fakulta, 2006.
JAKLOVÁ, Alena. Budeme argot nově definovat. Slovo a slovesnost, 60, 1999, s. 293–300.
JAMES, William. The Principles of Psychology. Vol. 1. London: Macmillan and co, 1890.
JEAY, Anne-Marie. Les messageries télématiques. Une communication paradoxale. Paris:
Eyrolles, 1991.
JELÍNEK, Milan. Stylistika. In: KARLÍK Petr, Marek NEKULA a RUSÍNOVÁ Zdenka, eds.
Příruční mluvnice češtiny. Vydání druhé, opravené. Praha: Nakladatelství Lidové noviny,
2001. 1. vyd. 1995.
JESPERSEN, Otto. Language: its nature, development and origin. New York: Henry Holt
& Company, 1922.
Journal de la langue françoise. 1784–1795. Par François-Urbain DOMERGUE avec
collaboration de Pierre MOREL (1784–juillet 1786). Bimensuel lyonnais (1784-1788) puis
hebdomadaire parisien (1791-1792). Interruption de juin 1788 à janvier 1791 et de mars
1792 à janvier 1795.
KARLÍKOVÁ, Helena. Vlnová teorie. In: KARLÍK, Petr, Marek NEKULA a Jana
PLESKALOVÁ, eds. CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny [online]. Brno:
Masarykova univerzita, 2017. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
https://www.czechency.org/slovnik/VLNOVÁ TEORIE.
KELLER, Rudi. On language change. The invisible hand in language. London: Routledge,
1994.
KENNEDY, Graeme. An Introduction to Corpus Linguistics. London – New York: Routledge,
2014. 1.vyd. 1998.
335
KERBRAT-ORECCHIONI, Catherine. Les interactions verbales. Paris: Armand Colin, 1997.
KERBRAT-ORECCHIONI, Catherine. L’énonciation. Paris: Armand Colin, 1999.
KOKOREFF, Michel. La force des quartiers : de la délinquance à l’engagement politique.
Paris: Payot, 2003.
KOKOREFF, Michel. La banalisation raciale. À propos du racisme « antiblancs
». Mouvements, 41, 2005, s. 127–135.
KOLÁŘÍKOVÁ, Dagmar. O věčném boji Francouzů za čistotu francouzštiny. Akta Fakulty
filozofické Západočeské univerzity v Plzni [online]. č. 1, 2014, s. 86–104. [cit. 2018–06–
01]. Dostupný z: https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/11652/1/Kolarikova.pdf.
KOPŘIVOVÁ, Marie, David LUKEŠ, Zuzana KOMRSKOVÁ a Petra POUKAROVÁ.
Korpus ORAL: sestavení, lemmatizace a morfologické značkování. Korpus ‒ gramatika ‒
axiologie, 15, 2017, s. 47‒67.
KOPŘIVOVÁ, Marie, David LUKEŠ, Zuzana KOMRSKOVÁ, Petra POUKAROVÁ,
Martina WACLAWIČOVÁ, Lucie BENEŠOVÁ a Michal KŘEN. ORAL: korpus
neformální mluvené češtiny [online]. Verze 1 z 2. 6. 2017. Praha: Ústav Českého národního
korpusu FF UK, 2017 [cit. 2018–06–01]. Dostupný z: http://www.korpus.cz.
KRÁSOVÁ, Eva. Émile Benveniste a úloha smyslu [online]. Praha: Univerzita Karlova,
Filozofická fakulta, Ústav české literatury a komparatistiky. 2017. Disertační práce.
[cit. 2018–06–01]. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/103913/.
KRAUS, Jiří a kol. Nový akademický slovník cizích slov, Praha: Academia, 2005.
KRČMOVÁ, Marie. Aktualizace. In: KARLÍK, Petr, Marek NEKULA a Jana
PLESKALOVÁ, eds. CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny [online]. Brno:
Masarykova univerzita, 2017. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
https://www.czechency.org/slovnik/AKTUALIZACE.
KRČMOVÁ, Marie a Jan CHLOUPEK. Národní jazyk. In: KARLÍK, Petr, Marek NEKULA
a Jana PLESKALOVÁ, eds. CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny [online].
Brno: Masarykova univerzita, 2017. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
https://www.czechency.org/slovnik/NÁRODNÍ JAZYK.
KŘEN, Michal. Odraz jazykových změn v synchronních korpusech. Praha: Nakladatelství
Lidové noviny, 2013.
KYLOUŠEK, Petr. Dějiny francouzsko-kanadské a quebecké literatury. Brno: Host, 2005.
LABOV, William. The Social Stratification of English in New York City. Washington: Center
for Applied Linguistics, 1966.
LABOV, William. The study of language in its social context. Studium Generale, 23, 1970, s.
30–87.
LABOV, William. Language in the Inner City: Studies in the Black English Vernacular.
Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 1972.
LABOV, William. What can be learned about change in progress from synchronic
descriptions? In: SANKOFF, David a Henrietta CEDERGREN, eds. Variation omnibus.
Edmonton: Linguistic research Inc., 1981, s. 177–199.
336
LABOV, William. Principles of Linguistic Change. Volume 2: Social Factors. Oxford:
Blackwell, 2001.
LAFFITTE, Roland a Karima YOUNSI. Bien ou quoi? La langue des jeunes à Ivry et Vitrysur-Seine.
Paris: SELEFA, 2004.
LAPASSADE, Georges a Philippe ROUSSELOT. Le rap ou la fureur de dire. Paris:
L. Talmart, 1996.
LARCHEY, Lorédan. Les excentricités du langage français [online]. Deuxième édition. Paris:
Bureaux de la Revue anecdotique, 1861. 1. vyd. 1858 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k507169.
LARCHEY, Lorédan. Dictionnaire historique, étymologique et anecdotique de l’argot
parisien. Paris: Silène, 2013. Poprvé vydán pod tímto názvem 1872 jako 6. vydání
Les excentricités du langage français.
LAROUSSE, Pierre. Grand Dictionnaire universel du XIXe
siècle: français, historique,
géographique, mythologique, bibliographique, littéraire, artistique, scientifique, etc., etc.
Paris: Administration du Grand dictionnaire universel. 1866–1877.
LAZAR, Jan. À propos des pratiques scripturales dans l’espqce virtuel: entre Facebook
et Twitter. Ostrava: Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2017.
LAZEGA, Emmanuel. Réseaux sociaux et structures relationnelles. Paris: PUF, 2014.
Le Dictionnaire de l’Académie françoise, dédié au Roy [online]. Tome premier (A–L). Paris:
Chez la veuve J. B. Coignard et J. B. Coignard, 1694. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k503971.
(Le) Dictionnaire de l’Académie françoise. Quatrième édition [online]. Tome second (L–Z).
Paris: Chez la veuve Bernard Brunet, 1762. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k50404g.
(Le) Dictionnaire de l’Académie françoise, revu, corrigé et augmenté par l’Académie ellemême.
Cinquième édition [online]. Tome second (L–Z). Paris: J. J. Smits, 1798. [cit. 2018–
05–25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k504065.
Le Dictionnaire de l’Académie française. Paris: Hachette, 1932–1935. 8. vydání ve 2 svazcích.
Le Dictionnaire de l’Académie française. Paris: Imprimerie nationale. 1992–2000. 9. vydání.
Svazek 1 (A–Enz), svazek 2 (Eoc–Map).
Le Petit Larousse. Paris: Larousse, 1969, 1993, 1997–2012.
Le Petit Robert. Paris: Dictionnaires Le Robert, 1967, 1994, 1997–2012.
LE ROUX, Philibert-Joseph. Dictionnaire comique, satyrique, critique, burlesque, libre et
proverbial [online]. Nouvelle édition. Amsterdam: Z. Chastelain, 1750. 1. vyd. 1718
[cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k113396j.
LEBON-EYQUEM, Mylène, Thierry BULOT a Gudrun LEDEGEN, dirs. Ségrégation,
Normes et discrimination(s) (Sociolinguistique urbaine et migrance). Fernelmont: Éditions
Modulaires Européennes & Intercommunications, 2012. Collection Proximités.
LECLAIR, Pierre. Histoire des brigands, chauffeurs et assassins d’Orgères. Paris:
La Bibliothèque, 2006. 1. vydání 1800.
337
LEDEGEN, Gudrun. Les « parlers jeunes » en zone rurale à La Réunion : une pré-enquête sur
le rapport à la ville de la part de jeunes en insertion professionnelle. In: LEDEGEN, Gudrun,
dir. Les « parlers jeunes » à la Réunion. Travaux et document. Saint-Denis: Faculté des
Lettres et des Sciences Humaines-Université de La Réunion, n°15, juillet 2001, s. 89–111.
LEDEGEN, Gudrun, dir. Sociolinguistique urbaine, sociolinguistique d’intervention : apports
et innovations. Hommage scientifique à Thierry Bulot. Paris: L’Harmattan, 2017. Espaces
discursifs.
LEHMANN, Alise a Françoise MARTIN-BERTHET. Introduction à la lexicologie.
Sémantique et morphologie. 3e
édition. Paris: Armand Colin, 2012. 1. vyd. 1998 Dunod.
LÉON, Pierre. Précis de phonostylistique. Paris: Nathan, 1993.
LEPOUTRE, David. Cœur de banlieue: codes, rites et langage. Paris: Odile Jacob, 2001.
1.vyd. 1997.
LEROUX, Robert. Gabriel Tarde, sociologue individualiste. Le Québécois libre [online].
n°297, janvier 2012. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
http://www.quebecoislibre.org/12/120215-6.html.
LESAGE, Alain-René a Jacques-Phillipe D’ORNEVAL. Le théâtre de la foire, ou L’opéra
comique. Conentant les meilleures pièces qui ont été représentées aux Foires
de S. Germain & de S. Laurent. Tome 6. Amsterdam: Zacharie Chatelain 1735.
LIOTARD, Charles. Étude philologique sur « Les Serées » de Guillaume Bouchet [online].
Nîmes: Clavel-Balivet, 1875. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k65165483.
LITTRÉ, Émile. Dictionnaire de la langue française. Paris: L. Hachette, 1863–1872. 4
volumes.
LOCKE, John. Esej o lidském chápání. Z anglického originálu An Essay Concerning Human
Understanding přeložil Miloš Dokulil. Praha: OIKOYMENH, 2012. Knihovna novověké
tradice a současnosti. 1. vyd. 1700.
MADANI, Karim. Berceau du rap. Vitry – Le mensuel, no
83, février 2012, s. 21.
MACHÁČKOVÁ, Eva. K 30. výročí vydání Tesnièrovy syntaxe. Slovo a slovesnost, 52, 1,
1991, s. 28–31.
MACHEK, Václav. Studie o výrazech expresivních, Praha: Filozofická fakulta Univerzity
Karlovy, 1930.
MANESSY, Gabriel. Normes endogènes et français de référence. In: MANESSY, Gabriel, ed.
Le français en Afrique noire: mythes, stratégies, pratiques. Paris: L’Harmattan, 1994,
s. 215–227.
MARCELLESI, Jean-Baptiste. Sociolinguistique française, combien d'années? Cahiers de
sociolinguistique, 8, 2003, s. 273–278.
MARTIN, André. Théorie de la diffusion sociale des innovations et changement linguistique
planifié. In: MARTIN, André et Christiane LOUBIER, eds. L’implantation du français :
338
actualisation d’un changement linguistique planifié. Montréal: Office de la langue
française, 1993, s. 9–55. Collection Langues et sociétés.
MARTINCOVÁ, Olga. Problematika neologismů v současné spisovné češtině. Praha:
Univerzita Karlova, 1983.
MARTINCOVÁ, Olga. Neologismus. In: KARLÍK, Petr, Marek NEKULA a Jana
PLESKALOVÁ, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové
noviny, 2002, s. 284–285.
MARTINCOVÁ, Olga a kol. Neologismy v dnešní češtině. Praha: Ústav pro jazyk český,
2005.
MARTINCOVÁ, Olga. Neologismus. In: KARLÍK, Petr, Marek NEKULA a Jana
PLESKALOVÁ, eds. CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny [online]. 2017
[cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://www.czechency.org/slovnik/NEOLOGISMUS.
MARTINET, André. Évolution des langues et reconstruction. Paris: PUF, 1975.
MARTINEZ, Camille. L’évolution de l’orthographe dans les Petit Larousse et les Petit Robert
1997–2008: une approche généalogique du texte lexicographique. Thèse sous la direction
de Jean Pruvost. Cergy-Pontoise: Université de Cergy-Pontoise, 2009.
MARTINEZ, Camille. Corpus DiCo (DIctionnaires COmparés) [online]. 2006–2018.
[cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://orthogrenoble.net/mots-nouveaux-dictionnaires.
MARZYS, Zygmunt. « Le bon usage » et « la plus saine partie » dans les Remarques de
Vaugelas. Vox Romanica, 69, 2010, s. 188–205.
MATHESIUS, Vilém. O požadavku stability ve spisovném jazyce. In: HAVRÁNEK,
Bohuslav a Miloš WEINGART, eds. Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha:
Melantrich, 1932, s. 14–31.
MATORÉ, Georges. La méthode en lexicologie. Domaine français. Paris: Didier, 1953.
MAYAFFRE, Damon. Le poids des mots. Le discours de gauche et de droite dans l’entredeux-guerres.
Maurice Thorez, Léon Blum, Pierre-Étienne Flandin et André Tardieu
(1928–1939). Paris: Honoré Champion, 2000.
MEILLET, Antoine. Comment les mots changent de sens. Année sociologique, 10, 1905–
1906, s. 1–38. Přetisknuto v Linguistique historique et linguistique générale, 1921, s. 230–
271.
MEILLET, Antoine. Linguistique historique et linguistique générale. Paris: Librairie ancienne
Honoré Champion, 1921.
MELLIANI, Fabienne. Subculture et territorialité urbaines en banlieue rouennaise. Cahiers
de sociolinguistique, n°6, 2001/1, s. 65–75.
MERCIER, Louis-Sébastien. Néologie ou Vocabulaire de mots nouveaux, à renouveler,
ou pris dans des acceptions nouvelles [online]. Paris: Moussard – Maradan, 1801
[cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k50792d.
MICHEL, Francisque. Études de philologie comparée sur l’argot et les idiomes analogues
parlés en Europe et en Asie. Paris: Didot, 1856.
339
MILON, Alain L’étranger dans la ville: du rap au graff mural. Paris: PUF, 1999. Collection
Sociologie d’Aujourd’hui.
MILROY, James a Leslie MILROY. Authority in language. Investigating Language
Prescription and Standardisation. London: Routledge, 1991. 1. vyd. 1985 tamtéž.
MILROY, Leslie. Language and Social Networks. Oxford: Blackwell, 1987.
MILROY, Lesley a Matthew J. GORDON. Sociolingvistika: metody a interpretace. Přeložil
Jan Chromý. Praha: Karolinum, 2012.
MISTRÍK, Jozef. Štylistika. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1985.
MOLIÈRE. Les Précieuses ridicules. Comédie représentée au Petit Bourbon [online]. Paris:
Claude Barbin, 1660 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k8548839.
MOLINERO, Stéphanie. Les publics du rap. Enquête sociologique. Paris: L’Harmattan, 2009.
Collection Musiques et Champ Social.
MORTUREUX, Marie-Françoise. Terme, (socio)terminologie et lexicologie.
In: DELAVIGNE, Valérie a François GAUDIN, eds. Louis Guespin, terminologue. Rouen:
Publications de l’Université de Rouen, 2000, s. 27–39.
MUCCHIELLI, Laurent. Scandale des « tournantes ». Dérives médiatiques, contre-enquête
sociologique. Paris : La Découverte, 2005.
MUDROCHOVÁ, Radka. À propos des mots en –ing d’origine anglaise issus du dictionnaire
le Petit Robert. Linguistica Pragensia, 2017/ 1, s. 7–19.
NÁDVORNÍKOVÁ Olga a Martin VAVŘÍN. Korpus InterCorp – francouzština [online].
Verze 10 z 1. 12. 2017. Praha: Ústav Českého národního korpusu FF UK, 2017 [cit. 2018–
05–25]. Dostupný z: http://www.korpus.cz.
NAPIERALSKI, Andrzej. La diss – instrument de lutte entre rappeurs, étude du cas des
rappeurs polonais. Acta Universitatis Lodziensis. Folia litteraria romanica, 10, 2015,
s. 109–127.
NEBESKÁ, Iva. Porozumění řeči. In: KARLÍK, Petr, Marek NEKULA a Jana
PLESKALOVÁ, eds. CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny [online]. Brno:
Masarykova univerzita, 2017. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
https://www.czechency.org/slovnik/POROZUM%C4%9AN%C3%8D%20%C5%98E%C
4%8CI.
NERLICH, Brigitte. Change in Language. Whitney, Bréal and Wegener. London – New York:
Routledge, 1990.
NERLICH, Brigitte. Semantic theories in Europe, 1830–1930. Philadelphia: John Benjamins,
1992.
NERLICH, Brigitte a David D. CLARKE. The linguistic repudiation of Wundt. History
of Psychology, Vol. 1, No. 3, 1998, s. 179–204.
NICEFORO, Alfredo. Le Génie de l’Argot: essai sur les langages spéciaux, les argots
et les parlers magiques. Paris: Mercure de France, 1912.
340
NIŠEVA, Božana. Inovační procesy v české a bulharské jazykové situaci (na materiálu jazyka
médií). Praha: Karolinum, 2014.
Nouveau dictionnaire françois, à l’usage de toutes les municipalités, les milices nationales
et de tous les patriotes, composé par un aristocrate [online]. Paris: [s.n. ], 1790 [cit. 2018–
05–25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k40270h.
NYROP, Kristoffer. Grammaire historique de la langue française. Tome quatrième.
Copenhague: Gyldendalske Boghandel Nordisk Forlag, 1913.
OBERPFALCER, František. Argot a slangy. In: Československá vlastivěda, sv. 3 – Jazyk,
Praha: Sfinx Bohumil Janda, 1934, s. 311–375.
OBRÁTIL, Karel Jaroslav. Velký slovník sprostých slov. Kryptadia. 2. vyd. Praha: Lege artis,
2015. 1. vydání 1999. Reprint slovníkové části z roku 1932 Kryptadia. Příspěvky ke studiu
pohlavního života našeho lidu.
ODALOŠ, Pavel. Slang a argot v 20. a 21. storočí. In: CHÝLOVÁ, Helena, ed. Sborník
přednášek z VII. konference o slangu a argotu v Plzni 24. – 25. září 2003. Plzeň:
Pedagogická fakulta ZČU v Plzni, 2005, s. 6–11.
ONDREJOVIČ, Slavomír. Jazyk, veda o jazyku, societa: sociolingvistické etudy. Bratislava:
Veda, 2008.
OUDIN, Antoine. Curiositez françoises, pour supplement aux dictionnaires ou Recueil
de plusieurs belles propriétez [online]. Paris: A. de Sommaville, 1640 [cit. 2018–05–
25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k50817x.
OUDIN, Antoine. Dictionnaire italien et françois [online]. Paris: [s.n.], 1642 [cit. 2018–05–
25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k123763v.
PAGNIER, Thierry. Étude microstructurale du parler d’un groupe de jeunes lycéens: outils et
analyses. In: CAUBET, Dominique a kol., eds. Parlers jeunes, ici et là-bas. Pratiques et
représentations. Paris: L’Harmattan, 2004, s. 185–198. Collection Espaces discursifs.
PALA, Karel a Pavel RYCHLÝ. Do we need very large corpora? In: ČERMÁK, František,
ed. Korpusová lingvistika Praha 2011 – 1 InterCorp. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny,
2011, s. 33–39.
PANCKHURST, Rachel. A Large SMS Corpus in French: from Design and Collation
to Anonymisation, Transcoding and Analysis. Procedia – Social and Behavioral Sciences
[online], 95, 2013, s. 96–104. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://ac.els-
cdn.com/S1877042813041475/1-s2.0-S1877042813041475-main.pdf?_tid=a1f106cc-
0727-4156-a893-
5d4bc7279481&acdnat=1528988275_fb41b878ce9d9ea26364df481a5675cb.
PARYZEK, Piotr. Comparison of selected methods for the retrieval of neologisms.
Investigationes linguisticae, Vol. XVI, 2008, s. 163–181.
Pas de blème ! Slovník slangu a hovorové francouzštiny. 2. rozšířené vydání. Brno: Lingea,
2012. 1. vyd. 2009.
PASQUIER, Étienne. Les Recherches de la France d’Estienne Pasquier [online]. Paris:
L. Sonnius, 1621. 1. vyd. 1581. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k6109174w.
341
PAVEAU, Marie-Anne. Le parler des classes dominantes, objet linguistiquement incorrect ?
Dialectologie perceptive et linguistique populaire. Ela. Études de linguistique appliquée
[online]. n°150, 2008/2, s. 137–156. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
https://www.cairn.info/revue-ela-2008-2-page-137.htm.
PECHON DE RUBY. La Vie genereuse des Mercelots, Gueuz, et Boesmiens, contenans leur
façon de vivre, subtilitez & Gergon. Édition critique annotée et commentée de l’édition
lyonnaise de 1596 avec des documents complémentaires et un dictionnaire-glossaire
du jargon du livret par Denis DELAPLACE. Paris: Honoré Champion, 2007.
PECQUEUX, Anthony. Voix du rap: essai de sociologie de l’action musicale. Paris:
L’Harmattan, 2007.
PERRET, Pierre. Le Petit Perret illustré par l’exemple. Paris: Jean-Claude Lattès, 1982.
PHILIPPOT, Emmanuel. Contribution à la lexicografie de l’argot ancien. Revue de philologie
française et de littérature, 27, 1913, s. 296–311.
POŘÍZKA, Petr. Tvorba korpusů a vytěžování jazykových dat: metody, modely, nástroje.
Olomouc: Vydavaelství Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, 2014.
PROCHASSON, Christophe. La langue du feu : science et expérience linguistiques pendant
la Premiere Guerre mondiale. Revue d’histoire moderne et contemporaine, n°53, 3, 2006,
s. 122–141.
PRUVOST, Jean. Les dictionnaires français: outils d’une langue et d’une culture. Paris:
Ophrys, 2006.
QUEMADA, Bernard. Les dictionnaires du français moderne 1539–1863. Étude sur leur
histoire, leurs types et leurs méthodes. Paris: Didier, 1968.
QUIRION, Jean. La localisation, palimpseste de l’aménagement terminologique? Stratégies
d’implantation terminologique et marketing. Meta: journal des traducteurs [online]. n°51,
4, 2006, s. 824–837. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
http://www.erudit.org/revue/META/2006/v51/n4/014345ar.html.
RADIMSKÝ, Jan. Italské a vybrané francouzské neologismy z oblasti informatiky a nových
médií (1990–1996). České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2003.
RADKOVÁ, Lucie. Jak se mluví za zdmi českých věznic. Ostrava: Filozofická fakulta
Ostravské univerzity v Ostravě, 2012.
RADKOVÁ, Lucie a Jana RAUSOVÁ. Mluva uživatelů a výrobců drog. Ostrava: Filozofická
fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, 2015.
RASTIER, François. Sémantique interprétative. Paris: PUF, 1987.
REINHARD, Karl-Friedrich. Le néologiste français ou Vocabulaire portatif des mots les plus
nouveaux de la langue française. Nurnberg: Grattenaver, 1796.
REY, Alain. Néologisme: un pseudo-concept?. Cahiers de lexicologie, 28, 1976, s. 48–68.
RHEINHEIMER, Martin. Chudáci, žebráci a vaganti. Lidé na okraji společnosti 1450–1850.
Praha: Vyšehrad, 2003.
342
RICHELET, Pierre. Dictionnaire françois: contenant les mots et les choses, plusieurs
nouvelles remarques sur la langue françoise, ses expressions propres, figurées
et burlesques, la prononciation des mots les plus difficiles, le genre des noms, le régime
des verbes [online]. Genève: J.-H. Widerhold, 1680 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k509323.
RICKEN, Ulrich. Réflexions du XVIIIe
siècle sur « abus des mots ». Mots, n°4, 1982, s. 29–
45.
ROGERS, Everett M. Diffusion of innovations. 5th
edition. New York: Free Press, 2003.
1. vyd. 1962.
ROLLAND-LOZACHMEUR, Ghislaine. Le Nouveau dictionnaire d’A.Q. Buée: 1792. Étude
d’un discours polémique contre-révolutionnaire. Thèse sous la direction de Sonia BrancaRosoff.
Montpellier: Université de Provence, 1995.
ROUSSEAU, Jean-Baptiste. « Lettre à l’abbé d’Olivet » du 6 novembre 1723, Bruxelles. In:
Œuvres de J.B. Rousseau [online]. Nouvelle édition, Tome 4. Paris: Lefèvre, 1820, s. 399–
400 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k2094003.
ROUSSEAU, Jean-Jacques. Discours sur l’origine et les fondements de l’inégalité parmi
les hommes. Paris: Bordas, 1985. 1. vydání 1754.
SABLAYROLLES, Jean-François. La néologie en français contemporain: examen du concept
et analyse des productions néologiques récentes, Paris: Honoré Champion, 2000.
Collection Lexica.
SABLAYROLLES, Jean-François, ed. L’innovation lexicale. Actes du colloque organisé
en février 2001 à Limoges. Paris: Honoré Champion, 2003.
SABLAYROLLES, Jean-François. La néologie aujourd’hui. In: CRUAZ, Claude, dir. À la
recherche du mot: de la langue au discours. Limoges: Lambert Lucas, 2006, s. 141–157.
SABLAYROLLES, Jean-François. Alain Rey, le linguiste et les mots nouveaux. In: GAUDIN,
François, ed. Alain Rey, vocabuliste français. Limoges: Lambert Lucas, 2011, s. 87–98.
Collection La Lexicothèque.
SAINÉAN, Lazare. L’Argot ancien (1455–1850), ses éléments constitutifs, ses rapports
avec les langues secrètes de l’Europe méridionale et l’argot moderne, avec un appendice
sur l’argot jugé par Victor Hugo et Balzac. Paris: Honoré Champion, 1907.
SAINÉAN, Lazare. Les Sources de l’Argot ancien. Paris: Librairie ancienne Honoré
et Édouard Champion, 1912. Tome 1 et 2.
SAINÉAN, Lazare. L’argot des tranchées: d’après les lettres de poilus et les journaux
du front. Paris: E. de Boccard, 1915.
SAINÉAN, Lazare. Le langage parisien au XIXe
siècle. Facteurs sociaux, contingents
linguistiques, faits sémantiques, influences littéraires. Paris: E. de Boccard, 1920.
SAINÉAN, Lazare. Histoire de mes ouvrages. Fragment de biographie intellectuelle (1901–
1930), publié à l’occasion du soixante-dixième anniversaire de l’auteur. Paris:
E. de Boccard, 1930.
343
SANDRY, Géo a Marcel CARRÈRE. Dictionnaire de l’argot moderne. Paris: Éditions
du Dauphin, 1957. 1. vyd. 1953.
SAPIR, Edward. Language: An Introduction to the Study of Speech. New York: Harcourt,
Brace and Company, 1949. 1. vyd. 1921.
SAURIN, Bernard-Joseph. L’orpheline léguée, comédie en trois actes, en vers libres [online].
Paris: Chez la veuve Duchesne, 1765 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k58176540.
SAURIN, Bernard-Joseph. L’Anglomane, ou l’Orpheline léguée, comédie en 1 acte et en vers
libres [online]. Paris: Chez la veuve Duchesne, 1773 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k5853624q.
SCHMIDT, Johannes. Die Verwandtschaftsverhältnisse der indogermanischen Sprachen.
Weimar: H. Böhlau, 1873.
SCHWEITZER, Claudia. Justesse d’expression et questions de synonymie
dans le Dictionnaire néologique (1726) de l’Abbé Desfontaines. Travaux de linguistique,
2016/2, n° 73, 2016, s. 127–151.
SCHWOB, Marcel a Georges GUIEYSSE. Étude sur l’argot français. Paris: Émile Bouillon,
1889.
SCHWOB, Marcel. Le Jargon des Coquillars en 1455. Mémoires de la Société de Linguistique
de Paris, fasc. 2 a 3, 1892, s. 168–183 a 296–320.
SCHWOB, Marcel. François Villon: rédactions et notes. Paris: J. Dumoulin, 1912.
SCHWOB, Marcel. François Villon. Život básníka. Z francouzského originálu Marcel
Schwob: Spicilège, vydaného r. 1920 v Paříži, přeložil Martin Řízek. Verše přeložili
J. Loukotková, V. Businský a O. Fischer. Praha: Kra, 1995.
SEKANINOVÁ, Tereza. Stéréotypes liés au verlan: variation diatopique dans le rap français.
Mémoire de master sous la direction d’Alena Podhorná-Polická. Brno: Université Masaryk
de Brno, 2012.
SEGUIN, Boris et les élèves du collège Jean-Jaurès de Pantin. Crame pas les blases. Paris:
Calmann-Lévy, 1994.
SEGUIN, Boris a Frédéric TEILLARD. Les Céfrans parlent aux Français. Paris: CalmannLévy,
1996.
SGALL, Petr a Jiří HRONEK. Čeština bez příkras. Praha: Karolinum, 2014.
SIOUFFI, Gilles, Agnès STEUCKARDT a Chantal WIONET. Comment enquêter
sur les diachronies courtes et contemporaines? In: NEVEU, Franck et al. (eds.). 3e
Congrès
Mondial de Linguistique Française [online]. Lyon: EDP Sciences, 2012, s. 215–226
[cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://hal.archives-ouvertes.fr/hal-00725798/document.
SLÁMA, Jakub. K (polo)automatické excerpci neologismů, Jazykovědné aktuality, LIV, 3–4,
2017, s. 34–46.
SMOLÍK, Josef. Subkultury mládeže. Uvedení do problematiky. Praha: Grada, 2010.
344
SNETLAGE, Léonard. Nouveau dictionnaire français contenant les expressions de nouvelle
création du peuple français: ouvrage additionel au dictionnaire de l'Académie française
et à tout autre vocabulaire [online]. Gottingen: J. C. Dieterich, 1795. [cit. 2018–05–25].
Dostupné z: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k571406.
SOKOL, Jan. Čas a rytmus. Praha: OIKOYMENH, 1996.
SOURDOT, Marc. La dynamique du français des jeunes : sept ans de mouvement à travers
deux enquêtes (1987–1994). Langue française, 114, 1, 1997, s. 56–81.
SOURDOT, Marc. De l’hapax au Robert : les cheminements de la néologie. La linguistique,
vol. 34, 1998, s. 111–118.
SOURDOT, Marc. Éléments biographiques [interview]. In: PODHORNÁ–POLICKÁ, Alena,
ed. Aux marges de la langue: argots, style et dynamique lexicale. Hommage à Marc
Sourdot pour son 65ème
anniversaire. Brno: Munipress, 2011, s. 169–175.
STAVINOHOVÁ, Zdeňka. Marcel Cohen. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské
univerzity, A 25/26, 1977/78, s. 149–151.
STEUCKARDT, Agnès. Beauzée et la rationalisation de la terminologie grammaticale
[online]. Congrès international des Lumières, Sciences, Techniques et Cultures,
Montpellier, France, July 2007. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://hal.archives-
ouvertes.fr/hal-00353728/document.
STEUCKARDT, Agnès. Le Dictionnaire néologique de l’abbé Desfontaines, ou la résistance
à l’innovation linguistique. In: GENAND Stéphanie a Claudine POULOUIN, eds.
Parcours dissidents au XVIIIe
siècle. La marge et l’écart. Paris: Desjonquères, 2011, s. 36–
48.
STEUCKARDT, Agnès. La satire des mots à la mode dans la presse française: idéologie
linguistique et idéologie politique. Circula, n°1, 2015, s. 26–43.
STROUHAL, Martin. Émile Durkheim – sociolog a pedagog. Praha: Filozofická fakulta
Univerzity Karlovy, 2010.
SUE, Eugène. Les mystères de Paris [online]. Paris: C. Gosselin, 1842–1843 [cit. 2018–05–
25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/essentiels/sue/mysteres-paris.
SVOBODOVÁ, Diana. Aspekty hodnocení cizojazyčných přejímek: mezi módností
a standardem. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Pedagogická fakulta, 2009.
SVOBODOVÁ, Diana. Internacionalizace současné české slovní zásoby. Ostrava:
Spisy Ostravské univerzity, 2007.
SZABÓ, Dávid. L’argot commun des jeunes Parisiens. Mémoire de DEA sous la direction
de Denise François-Geiger. Paris: Université Paris 5 – René Descartes, 1991.
ŠABRŠULA, Jan. Půl století badatelské činnosti francouzského marxistického lingvisty
Marcela Cohena. Slovo a slovesnost, 19, 4, 1958, s. 282–289.
ŠIMANDL, Josef. Mechanické krácení a mechanické skládání; blending. In: BLAGOEVA,
Diana, Sija KOLKOVSKA a Michaela LIŠKOVÁ, eds. Problemi na neologijata
v slavjanskite ezici [online]. Sofija: Prof. Marin Drinov Academic Publishing House,
2013, s. 109–113 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z:
345
http://lexiko.ujc.cas.cz/studie/Problemi%20na%20neologiiata%20v%20slavianskite%20e
zici_109.pdf.
ŠTICHAUER, Jaroslav. La néologie du citoyen Mercier. Sborník prací Filozofické fakulty
brněnské univerzity, L26, 2005, s. 49–60.
ŠULC, Michal. Korpusová lingvistika: první vstup. Praha: Karolinum, 1999.
TABOURET-KELLER, Andrée. Une lecture en 2008 de Pour une sociologie du langage
(1956). Langage et société, n°128 Marcel Cohen: aux origines de la sociolinguistique,
juin 2009, s. 55–75.
TARDE, Gabriel. Les lois de l’imitation. Étude sociologique. 2. upravené a rozšířené vyd.
Paris: Félix Alcan, 1895. 1. vyd. 1890 tamtéž.
TENGOUR, Abdelkarim. Tout l’argot des banlieues. Le dictionnaire de la zone en 2 600
définitions. Paris: Les éditions de l’Opportun, 2013.
THIBAULT, Pierrette. Changement linguistique. In: MOREAU, Marie-Louise, dir.
Sociolinguistique. Les concepts de base. Sprimont: Mardaga, 1997, s. 65–71.
TLFi : Trésor de la langue Française informatisé [online]. ATILF – CNRS & Université
de Lorraine, 2004–2018 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://www.atilf.fr/tlfi.
TOMEK, Gustav a Věra VÁVROVÁ. Marketing od myšlenky k realizaci. 2. vyd. Praha:
Professional Publishing, 2008.
TOSSELL, Chad C., Philip KORTUM, Clayton SHEPARD, Laura H. BARG-WALKOW,
Ahmad RAHMATI a Lin ZHONG. A longitudinal study of emoticon use in text messaging
from smartphones. Computers in Human Behavior [online]. 2012, 28, s. 659–663
[cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://ac.els-cdn.com/S0747563211002561/1-s2.0-
S0747563211002561-main.pdf?_tid=033feb7f-12a6-4a37-93f6-
ac3eb6305e92&acdnat=1529390417_7833af6ea0628a42827fc923223c9325.
TOUREILLE, Valérie. Une contribution à la mythologie des monarchies du crime : le procès
des Coquillards à Dijon en 1455. Revue du Nord, n°371, 3, 2007, s. 495–506.
TOURNIER, Maurice. Des mots en histoire. In: BEAUVOIS, Yves et Cécile BLONDEL, eds.:
Qu’est-ce qu’on ne sait pas en histoire ? Villeneuve d’Ascq (Nord): Presses universitaires
du Septentrion, 1998, s. 131–138.
TRIMAILLE, Cyril. Le rap français ou la différence mise en langues. LIDIL. Grenoble :
Lidilem, n°19, 1999, s. 80–98.
TRIMAILLE, Cyril. Approche sociolinguistique de la socialisation langagière d’adolescents.
Thèse sous la direction de Jacqueline Billiez. Grenoble: Université Stendhal – Grenoble
III, 2003.
TRIMAIILLE, Cyril. Études de parlers de jeunes urbains en France. Cahiers
de sociolinguistique, 9, 2004, s. 99–132.
TRNKA, Bohumil. Obecné otázky strukturálního jazykozpytu. Slovo a slovesnost, 9, 2–3,
1943, s. 57–68.
TROST, Pavel. Argot a slang, Slovo a slovesnost, 1, 1935, s. 240–242.
346
ULLMANN, Stephen. Semantics. An Introduction to the Science of Meaning. Reprinted.
Oxford: Basil Blackwell, 1964. 1. vyd. 1962.
ÚSTAV PRO JAZYK ČESKÝ AV ČR a FACTUM INVENIO. Žákovský slang. Výsledky
internetového výzkumu na základních a středních školách. Praha 2006. Původně na adrese:
http://www.zakovskyslang.dbm.cz/tisk02.asp [dnes nefunkční link].
UVÍROVÁ, Jitka. Le néologisme – une notion difficile à cerner? In: PEŠEK, Ondřej, ed.
Langue et société. Dynamique des usages. XXVIIe
colloque international de linguistique
fonctionnelle. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích,
Pedagogická fakulta, 2004, s. 79–85.
VADÉ, Jean-Joseph. Œuvres poissardes de J.-J. Vadé [online]. Paris: Defer de Maisonneuve,
1796 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k103335v.
VANACKER, Beatrijs. Altérité et identité dans les « histoires anglaises » au XVIIIe
siècle.
Leiden–Boston: Brill, 2016.
VENDRYES, Joseph. Le langage. Introduction linguistique à l’histoire. Paris: La Renaissance
du livre, 1921.
VICHERAT, Mathias. Pour une analyse textuelle du rap français. Paris: L’Harmattan, 2001.
Collection Univers musical.
VIDOCQ, Eugène-François. L’argot des voleurs. Houilles: Éditions Manucius, 2007.
VILLON, François. Le grant testament Villon et le petit. Son Codicille. Le Jargon
et ses Balades [online]. Paris: Imprimerie de P. Levet, 1489 [cit. 2018–05–25]. Dostupné
z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k71046z.
VILLON, François. Les oeuvres de Françoys Villon, de Paris, reveues et remises en leur
entier, par Clément MAROT, valet de chambre du roy [online]. Paris: On les vend a Paris
en la grant salle du Palais, en la bouticque de Galiot du Pre, 1533 [cit. 2018–05–25].
Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k71466p.
VITU, Auguste. Le jargon du XVe
siècle: étude philologique. Paris: G. Charpentier & cie.,
1884.
VITU, Auguste. Le jargon et jobelin avec un dictionnaire analytique du jargon. Paris:
P. Ollendorf, 1889.
VURM, Petr. La création et la créativité de Réjean Ducharme. Une redéfinition du roman
québécois. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2014.
WALTER, Henriette. La nasale vélaire /ŋ/, un phoneme du français ? Langue française, n°60,
Phonologie des usages du français, 1983, s. 14–29.
WALTER, Henriette. Où commencent les innovations lexicales? Langue française, n°90,
Parlures argotiques, 1991, s. 53–64.
WALTER, Henriette. Le français, langue d’accueil : chronologie – typologie et dynamique ;
French – An Accomodating Language : The Chronology, Typology and Dynamics
of Borrowing. In: WRIGHT, Sue, ed: French – an accomodating language ? Le français –
347
langue d’accueil ? Clevedon – Buffalo – Toronto – Sydney: Multilingual Matters, 2000,
s. 6–56.
WEINREICH Uriel, William LABOV a Marvin I. HERZOG. Empirical Foundations
for a Theory of Language Change. In: LEHMANN, Winfred P. a Yakov MALKIEL, eds.
Directions for Historical Linguistics. Austin: University of Texas Press, 1968, s. 95–195.
WINTERS, Margaret a René DIRVEN. La langue au fil du temps: la linguistique historique.
In: DELBECQUE, Nicole, ed. Linguistique cognitive. Bruxelles: De Boeck, 2002, s. 249–
281.
YVE-PLESSIS, Robert. Bibliographie raisonnée de l’argot et de la langue verte en France
du XVe
au XXe
Siècle. Paris: H. Daragon & P. Sacquet, 1901.
ZIMA, Jaroslav. Expresivita slova v současné češtině. Studie lexikologická a stylistická.
Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1961.
348
Seznam použitých zkratek
AC obecný slang (argot commun)
ACJ obecný slang mládeže (argot commun des jeunes)
ACJC obecný slang předměstské mládeže (argot commun des jeunes des cités)
SI sociolingvistika inovací
Zkratky slovníků
AFP Grand dictionnaire : argot & français populaire (Colin a kol.)
CTT Comment tu tchatches ! (Goudaillier)
DA Dictionnaire de l’argot (Colin a kol.)
DAF Le Dictionnaire de l’Académie française
DAFO Dictionnaire de l’argot français et de ses origines (Colin a kol.)
DAFP Le dictionnaire de l’argot et du français populaire (Colin a kol.)
DFNC Dictionnaire du français non conventionnel (Cellard a Rey)
DGLF Dictionnaire général de la langue française (Hatzfeld a kol.)
DH Dictionnaire Hachette
DLF Dictionnaire de la langue française (Littré)
DZ Dictionnaire de la zone (Cobra le cynique, viz také Tengour)
GDU Grand Dictionnaire universel du XIXe
siècle (Larousse)
GR Le Grand Robert de la langue française
PL Petit Larousse
PR Petit Robert
TLFi Trésor de la langue française informatisé
Poznámka:
Reference jsou zde uvedeny pouze pro rychlou orientaci (pokud je slovník v bibliografickém
přehledu řazen pod autora, uvádíme ho v závorce).
Rok vydání slovníku bývá v případě reedic uváděno po zkratce.
Pro slovníky Francouzské akademie, DAF, je uváděno vydání (DAF1 z roku 1649, DAF2 z roku
1718 atd.).
349
Seznam grafů, diagramů, map, obrázků a schémat
Diagram č. 1: Pejorativa a vulgarismy v 90. letech ve slovnících PR a PL 170
Diagram č. 2: Proměny forem a frekvencí zkratek mezi 60. a 90. lety 20. století 179
Graf č. 1: Difuze inovací v čase a ve společnosti podle Rogerse 49
Graf č. 2: Rozložení zkratek „s/d příznaků“ u 218 nových hesel ve slovnících
PR1997–PR2012 185
Graf č. 3: Počet analyzovaných písní v RapCoru podle roku vydání alb 204
Graf č. 4: Rozložení výskytu identitárního slova bol(l)os(se) v různých rapových písních
(celkem 113 textů) podle jejich roku vydání 217
Graf č. 5: Deklarované užívání lexému si si mezi dotazovanými 226
Graf č. 6: Užívání slova bicrave deklarované respondenty 236
Graf č. 7: Užívání slova werss deklarované respondenty 240
Graf č. 8: Deklarovaná znalost werss v meziročním pozorování (2010–2011) 270
Graf č. 9: Prostorová a časová variabilita v deklaracích znalosti lexému werss u studentů
na univerzitách v Créteil, Nice a Paříži 5 v letech 2010–2015 272
Graf č. 10: Deklarace znalosti lexému bol(l)os(s/se) podle věku dotazovaných 299
Graf č. 11: Deklarace znalosti lexému bol(l)os(s/se) podle pohlaví a věku – muži 302
Graf č. 12: Deklarace znalosti lexému bol(l)os(s/se) podle pohlaví a věku – ženy 302
Graf č. 13: Odraz mediálního třesku v nárůstu pasivní znalosti lexému na jižní periférii mezi
šetřeními 2009 a 2010 v procentuálním vyjádření 306
Mapa č. 1: Rozšíření slova bol(l)os(s/se) v regionech Francie 297
Mapa č. 2: Rozšíření lexému v pařížské aglomeraci 298
350
Obrázek č. 1: Homonymie a polysémie hesla argot v DGLF 60
Obrázek č. 2: Poznámky Vaugelase a dalších Komentátorů k okazionalismu debrutaliser 86
Obrázek č. 3: Satirický komentář na adresu Moderních u hesel aviser, bucher (mortuaire)
a suspecter aneb satirou k neografii 89
Obrázek č. 4: Ambivalentní postoj k neologii v heslech neologie, neologický, neologismus
a neolog ve 4. vydání slovníku Akademie 93
Obrázek č. 5: Slovotvorba podle Férauda 96
Obrázek č. 6: Reformovaný žargon Argotu v pařížské nedatované verzi „Žargonu“ 129
Obrázek č. 7: „Multietnické“ logo rapového korpusu RapCor 214
Obrázek č. 8: Konkordance slova bicrave v korpusu RapCor zobrazená v programu TXM 233
Obrázek č. 9: Obálka kompilace rapových skladeb z „devět-čtyřky“ v rámci projektu
Departmenty 256
Obrázek č. 10: Reklama na rapová alba v sérii projektu Departmenty (2008–2009) 256
Obrázek č. 11: Heslo bolos(s) v prvním všeobecném slovníku GR2014 308
Obrázek č. 12: Slovníkové heslo bolos na portálu vydavatelství Larousse 309
Schéma č. 1: Strukturalisticko-kognitivní rámec komputační lexikografie 30
Schéma č. 2: Hledání kompromisu mezi kvantitativním přístupem empirické lingvistiky
a kvalitativním přístupem psycho-sociolingvistickým 33
Schéma č. 3: Náčrt „synchronního dvorce“ 37
Schéma č. 4: Vizualizace „blízkých stavů jazyka“ 38
351
Seznam tabulek
Tabulka č. 1: Vývoj značkování příznakových slov v PR a PL od 60. let 20. století 155–156
Tabulka č. 2: Sumární přehled změn zkratek označujících „s/d příznaky“ mezi třemi
zkoumanými obdobími v PL a PR 160
Tabulka č. 3: Lexémy z minikorpusu se zkratkou injur. / péj. 165
Tabulka č. 4: Lexémy z minikorpusu se zkratkou vulg. 167
Tabulka č. 5: Depopularizace zkratky pop. 174
Tabulka č. 6: Proměny zkratky arg. 178
Tabulka č. 7: Nová hesla s příznaky s/d (zařazená do PL nebo PR mezi lety 1997 a 2012
a nová hesla z 9. edice DAF po písmeno F včetně) 187
Tabulka č. 8: Argotismy nově začlěněné do DAF9 (1992–2000, písmena A až F) 191
Tabulka č. 9: Nově začleněné argotismy do PL a do PR mezi lety 1997 a 2012 193
Tabulka č. 10: Vztah mezi argotismy nově začleněnými do PR a jejich výskyt a datace
v DFNC (1980 a1991) 199
Tabulka č. 11: Výskyt a datace 14 argotismů nově začleněných do PR 1997–2012
v sérii DA1990–DAFP2010, CTT2001 a v korpusu RapCor 200–201
Tabulka č. 12: Pravopisné a významové varianty argotismů nově zařazených do PL
podle frekvence v RapCoru roku 2013 205
Tabulka č. 13: Tucet nejfrekventovanějších plně substandardních lemmat v RapCoru
(468,5 tisíc slov) 207
Tabulka č. 14: Postoj k rapu v závislosti na pohlaví dotazovaných 221
Tabulka č. 15: Výsledky dotazníkového šetření pro fatém si si 226
Tabulka č. 16: Výsledky dotazníkového šetření pro lexém bicrave 232
Tabulka č. 17: Výsledky dotazníkového šetření pro lexém werss 241
Tabulka č. 18: Výsledky časosběrného výzkumu rozšíření lexému werss 271
Tablka č. 19 : Souhrnné schéma SWOT analýzy metody elektronického dotazníku 286
Tabulka č. 20 : Průběh a souhrnné výsledky kvantitativního výzkumu 294
Tabulka č. 21: Výsledky dotazníku podle bydliště respondentů 295–296
Tabulka č. 22: Výsledky dotazníku podle bydliště respondentů z Île-de-France 298
Tabulka č. 23: Výsledky kvantitativního výzkumu dle věku dotazovaných 300
Tabulka č. 24: Meziroční srovnání vývoje difuze lexému bol(l)os(s/se) v dotazníkových
šetřeních na univerzitách pro roky 2008 a 2009 304
352
Rejstřík jmenný
Aarsleff 52, 54
Abecassis 172
Aitchison 40
Alletz 97
Androutsopoulos 211
Armogathe 92, 98
Auer 40
Auzanneau 211, 247
Ayres-Bennett 85–86
Bachmann 211
Baider 146
Bally 14, 20, 148
Balzac (de) 119, 127
Bar 87
Barg-Walkow 26
Barrio 247, 250, 259
Basier 211
Bastian 245
Bauman 37
Bauvois 299
Bazin 211, 248
Beauzée 94–95, 99
Benešová 27–28
Bentolila 258–259
Benveniste 79
Benzitoun 28
Bergounioux 59, 71
Bergson 35
Berruto 41
Biard 104
Billiez 211, 213
Bisconti 62–63
Blanchet 33
Blatná 147
Bloomfield 40
Blythe 47
Boas 46
Boiste 105–106
Bonnet 103–104
Bordet 246
Bouchet 124–127
Boukous 291
Bourdieu 67
Boursault 88
Bréal 51–57, 62–63, 65–
66, 73–76, 313
Brňáková 81
Brožová 235
Brunet 80
Brunot 79–80
Buée 101–102
Bulot 32–33, 72, 245–
246, 248, 258
Burr 245
Cachin 246
Calvet, G. 234
Calvet, L.-J. 21, 31, 68,
72, 75, 210–211, 218,
261, 278, 287
Caradec 201
Carrère 234
Cartier 23
Cellard 142, 152, 186,
197
Cerquiglini 109
Chambers 22
Chantreau 99–100
Chereau 115, 117, 119,
126–132
Chomsky 18, 148
Ciceron 85
Ciureanu 52
Clarke 51
Cobra le cynique
(viz Tengour) 212, 273
Cohen 68, 70–72
Colin 150–151, 197,
200, 234
Comte 51
Conein 173
Corbin 143–146, 182,
186
Corneille 87
Coseriu 39, 41–42, 44,
313
Cougnon 25
Croft 40, 47
Cvrček 31
Čechová 146
Čermák 13–16, 18, 20,
29
Černá 253
Černý 43
Červenková 176
D’Alembert 84
D’Hautel 113–114
D’Olivet 91
D’Orneval 90
Daneš 109, 111
Dard 81
Darmesteter, A. 51–53,
56–63, 65–66, 75–77,
288, 313
Darmesteter, J. 59
Dauzat 63–65, 69–71
De Callières 88
De Condillac 54, 98
De Grandval 115, 201
De Gubernatis 52
De la Grasserie 67, 69
De Longue 91–92
De Mauro 54
De Murault 108
De Saussure 13, 54, 75
De Singly 291, 300
De Vaugelas 85–87, 90
Debaisieux 28
Déchelette 69
Delaplace 115, 118,
120, 122, 124, 126–128,
130, 132
Delesalle 69
Desfontaines 89–91, 94,
104, 113
Desmet 100–101, 103
Detey 32
353
Deulofeu 28
Devolder 159, 163, 178
Diderot 84, 98
Dirven 22
Dokulil 98
Dolník 31
Domergue 97
Dop-Miller 120
Dougnac 105
Drouon 86
Du Bellay 85
Dubois 24, 196
Dubuc 50
Ducháček 143
Ducharme 81
Dumarsais 57
Dupré 106–107
Durand 32
Durkheim 42, 51, 66
Eco 21
Ernotte 166, 293
Esnault 69, 71, 115,
200–201
Espinas 43
Étiemble 109
Fairon 25
Féraud 95–97, 107
Fiala 117–118
Fiévet 12, 23, 31, 47,
132–133, 142, 206, 216,
219–221, 244, 255, 260,
266, 275, 277, 280, 288,
300, 317
Filiačová 23
Filipec 149
Fishman 17
Fónagy 149
Fougeret de Monbron
108
Francard 32, 67
François(-Geiger) 44,
134
Fréron 95–96
Furetière 84, 133
Gadamer 24
Gadet 16, 44, 142, 145,
171–173, 317
Gaglio 19, 43
Gallais 100, 102
Gambier 17
Gardin 261
Garnier 115–116, 119–
120
Gasquet-Cyrus 211–
212, 246
Gaudin 17, 83
Geffroy 101, 106
Gebhart 108
Geremek 116
Gess 32
Ghio 258
Giacomo 24
Gilliéron 71
Girault 231
Glatigny 61
Glevarec 220
Gohin 97
Goláňová 23
Gordon 44
Goudaillier 124, 197,
200, 202, 212–213, 234,
246
Grieve 23–24
Guenier 31
Guespin 24, 83
Guilbert 71, 196
Guiraud 120, 166
Guiyesse 68, 127–128
Guo 23–24
Hagège 108
Hägerstrand 19
Hajič 27
Hammou 256, 258
Hatzfeld 59–61
Haugen 21
Havránek 147
Hermans 46
Herzog 74
Hildenbrand 23
Hinskens 40
Hjelmslev 148
Hladká 26
Hockett 40
Holeš 40
Horálek 41
Horatius 9, 85, 96, 318
Houdar de la Motte 90
Houdebine(-Gravaud)
31
Hronek 152, 172
Hubáček 134
Hugo 117–119, 127,
130
Humboldt 53
Husserl 36
Chloupek 142
Chodakova 212
Chovancová 26
Chromý 22, 30
Imbs 84
Jaklová 144
Jakobson 148
Jakovenko 35
James 35
Jandová 26
Jeay 26
Jelínek 142
Jespersen 74
Karlíková 43
Keller 40
Kennedy 23
Kerbrat-Orecchioni 143,
164, 167
Klein 25
Kokoreff 246, 290
354
Koláříková 111
Komrsková 28
Kopřivová 28
Kortum 26
Kosmicki 211, 246
Krásová 79
Kraus a kol. 15
Krčmová 142, 147
Krief 211, 213
Křen 27–28, 38
Kyloušek 111
Labov 22, 31, 47, 74,
284, 307
Laks 32
Lambert 211, 213
Lamprou 146
Lapassade 211
Larchey 119
Larousse 60–62, 84
Latour 42
Lazar 26
Lazarsfeld 47
Lazega 285
Le Roux 113, 133
Lebon-Eyquem 32
Leclair 112,114
Leclère 151, 197, 200,
234
Ledegen 25, 32, 72, 305
Lefèvre 261
Lehmann 57
Léon 148
Lepoutre 246, 248
Leroux R. 46
Lesage 90
Levet 120
Linguet 96
Liotard 125
Littré 58, 60–62, 76, 84
Locke 98,108
Lukeš 28
Lyche 32
Madani 251
Macháčková 79
Machek 148
Manessy 142
Marcellesi, Ch. 24, 261
Marcellesi, J.-B. 24, 72
Marot 120
Martin 46
Martin-Berthet 57
Martincová 15
Martinet 20, 148, 180,
190
Martinez 12, 141, 145,
183–184, 196–197,
208–209
Marzys 85, 87
Mathesius 20
Matoré 79–80
Mayaffre 80
Meillet 42, 51, 65–71,
73–79, 148, 313
Meisenburg 32
Melliani 210
Mercier 103–107
Mével 24, 151, 197,
200, 234
Michel 68, 115
Mikulová 27
Milon 258
Milroy, J. 25
Milroy, L. 25, 44
Mistrík 147
Mitterand 196
Molière 87
Molinero 211
Monville-Burston 146
Mortureux 16-18, 261
Mucchielli 202
Mudrochová 110
Nádvorníková 14
Napieralski
Nebeská 146
Nerlich 51, 74–75
Newton 108
Niceforo 69
Nini 23–24
Niševa 15
Nyrop 75–76
Oberpfalcer 69
Obrátil 125–126
Odaloš 310–311
Ondrejovič 31
Otradovcová 27
Oudin 131–133
Pagnier 135
Pajas 27
Pala 24
Panckhurst 25
Paris 70–71
Paryzek 81
Pasquier 123
Paul 51
Paumier 25
Paveau 44, 134, 141
Pechon de Ruby 119,
121–123, 125–127
Pecqueux 211, 250,
258, 274
Perret 201
Philippot 121
Pierce 132
Pignon 196
Podhorná-Polická 10,
23, 31, 47, 111, 132–
133, 137–138, 142–143,
145, 180, 190, 206, 214,
221, 243, 255, 260,
265–266, 275, 280–281,
287, 300, 317
Podveský 27
Pořízka 29
Poukarová 28
Prévost 108
Prochasson 71
355
Pruvost 60, 82–83, 106
Quemada 60, 84, 100,
106
Quirion 46
Rabelais 115
Radimský 23
Radková 33–34, 134,
144, 161
Rahmati 26
Rasse des Noeux 121
Rastier 149
Rausová 34, 161
Reinhard 102–103, 106
Rey 142, 151, 186,
197–198
Rey-Debove 60
Rheinheimer 123
Richelet 84, 132–133
Ricken 99
Rogers 19, 46–50, 260,
285, 313
Rolland-Lozachmeur
101–102
Romano 211, 213
Rooryck 100–101, 103
Rosier 166, 293
Rousseau, J.-B. 91
Rousseau, J.-J. 96, 99
Rousselot 211
Roybet 125
Rychlý 24
Sabatier de Castres 107
Sablayrolles 15, 89,
102, 141, 181, 184, 223,
260–261, 316
Sainéan 69–71, 115,
119, 123, 125
Saint-Edme 116, 128
Sandry 234
Sapir 46
Saurin 108
Sauval 116
Schleicher 53
Schmidt 43
Scholz 211
Schweitzer 90
Schwob 68, 119–120,
127–128
Sechehaye 14
Seguin 216–217, 309
Sekaninová 212, 249
Sgall 152, 172
Shepard 26
Siouffi 47
Sláma 23
Smolík 210
Snetlage 102, 104, 106–
107
Sokol 35
Sourdot 23, 50, 71,
182–183, 198, 207, 213
Srpová 107
Stavinohová 72
Steuckardt 47, 87–88,
90, 94
Stich 152
Strouhal 66
Sue 119, 127
Svobodová, Dana 9, 96
Svobodová, Diana 107,
109, 111
Swiggers 100–101, 103
Szabó 281
Šabršula 72
Šimandl 108
Štichauer 106
Šulc 23
Tabouret-Keller 72
Tarde 42–47, 81, 313
Teillard 313
Tengour (viz Cobra le
cynique) 273
Tesnière 79
Thibault 22
Thomas 59–61
Tomášková 118
Tomek 48
Tossell 26
Toureille 119
Tournier 79
Trimaille 211–213, 244,
246, 261, 300
Trnka 109
Trost 69
Troubeckoy 148
Ullmann 74
Urešová 32
Uvírová 81–82
Vadé 115
Van den Avenne 211,
246
Vanacker 108
Vašková 111
Vávra-Haštalský 118
Vávrová 48
Vavřín 14
Vendryes 75–78, 148
Vicherat 247, 252
Vidocq 116–117, 128,
201
Villon 115, 120
Vitu 120
Voltaire 55, 95–96, 98,
108
Vurm 81
Walter 15, 107, 110
Wegener 51
Weinreich 74
Waclawičová 27–28
Whitney 51
Winters 22
Wionet 47
Wundt 51
Yve-Plessis 68, 115
Zhong 26
Zima 148–14