MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Lexikální inovace Dynamika šíření identitárních neologismů Habilitační práce Brno 2018 Alena Polická Prohlášení Prohlašuji, že jsem habilitační práci vypracovala samostatně a použila pouze citované zdroje. V Brně, dne 10. července 2018 Poděkování Za umožnění výzkumných cest do Francie a podporu dílčích projektů, které vyústily v tuto monografii, děkuji Grantové agentuře České republiky (grant číslo 405/09/P307 Expresivita ve slangu mládeže na pozadí hledání vlastní a skupinové identity) a Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (granty číslo 21 0316–IRP a MUNI/21/POL/2015). Za cenné připomínky k rukopisu plánované publikace habilitačního spisu předem děkuji oběma recenzentům. Za důvěru ve zdárné dokončení práce a neskonalou trpělivost pak děkuji kolegům a své milující rodině. Věnováno všem mým Františkům © Tom Gauld © Larbi 04 OBSAH Úvod ______________________________________________________________ 9 1. SOCIOLEXIKOLOGIE A SOCIOLINGVISTIKA INOVACÍ ____________ 13 1.1 Temporalita v proměnách jazyka a metody uchopování synchronie _________ 20 1.1.1 Možnosti synchronního zkoumání jazyka________________________________ 22 1.1.2 Limity synchronního zkoumání jazyka__________________________________ 29 1.1.3 Algoritmus pro popis synchronní dynamiky jazyka ________________________ 35 1.2 K paradigmatům jazykové změny ___________________________________ 39 1.2.1 Jazykové inovace v pojetí raných sémantiků _____________________________ 51 1.2.2 Pionýři sociolingvistiky a sociolektologie ve Francii _______________________ 66 1.2.3 Sociosémantika a kontinuita Meilletova odkazu___________________________ 73 2. HISTORIE LEXIKÁLNÍCH INOVACÍ VE FRANCII __________________ 81 2.1 Debaty o nových slovech před vznikem termínu neologismus _________________ 85 2.2 Neologické období neologismu _________________________________________ 89 2.3 Neologie za Revoluce a revoluce v neologii _______________________________ 98 2.4 Neologie a anglicismy _______________________________________________ 107 2.5 Vztah neografie a sociolektografie _____________________________________ 112 3. KAPITOLY ZE SOCIOLEXIKOLOGIE______________________________ 134 3.1 Příznakovost a expresivita ve francouzské lexikografii __________________ 137 3.1.1 Vymezování příznakovosti ve francouzské lexikografické praxi _____________ 139 3.1.2 Uživatelský pohled na funkčnost příznaků u substadardního lexika __________ 145 3.1.3 Lexikální expresivita a paradoxy jejího zpracování _______________________ 148 3.1.4 Vývoj značkování ve vybraných referenčních slovnících __________________ 154 3.1.5 Záporná expresivita pejorativ a vulgarismů ve slovnících včera a dnes________ 164 3.1.6 Depopularizace oblíbené lidové zkratky pop.____________________________ 171 3.1.7 Resémantizace hovorové zkratky fam. a revitalizace arg. v kombinované variantě arg. fam. _____________________________________________________ 176 3.2 Od metalexikografie k metasociolektografii a lexikometrii: neologie ve slovnících a v korpusu rapových textů ___________________ 180 3.2.1 Nová hesla ve všeobecných referenčních slovnících: lexikální inovace, nebo renovace? _________________________________ 181 3.2.2 „S/d příznaky“ v komparaci korpusů všeobecných slovníků ________________ 185 3.2.3 Přidělování zkratky arg. ve všeobecných slovnících ______________________ 189 3.2.4 Argotismy mezi vyřazenými hesly ____________________________________ 195 3.2.5 Komparace se specializovanými slovníky sociolektů______________________ 197 3.2.6 Lexikometrické srovnání s korpusem rapových textů RapCor _______________ 203 3.2.7 Několik statistických údajů závěrem __________________________________ 208 3.3 Rap v sociolexikologickém výzkumu ________________________________ 210 3.3.1 Hypotéza šíření lexikálních prostředků skrze rap: korpus RapCor a testovací lexém bol(l)os(s/se) __________________________________________________ 214 3.3.2 Identitární neologismy a jejich evaluace dotazníkovou metodou_____________ 218 3.3.3 « Si si la famille….. » aneb fatém si si v identitárním kontextu______________ 224 3.3.4 « La bicrave est dans ma tête… » aneb resémantizovaný romismus __________ 230 3.3.5 « Dans ma werss, laissez-moi rêver… » aneb difuze rezolektálního slova _____ 238 3.3.6 Hypotézy šíření neologismů v dlouhodobé perspektivě ____________________ 242 3.4 Cirkulace lexikálních inovací u příměstské mládeže a v rapu: případ teritoriální apropriace v departmentu Val-de-Marne____________________________ 244 3.4.1 „9.4 reprezentuje“ : rap a projevy teritoriální apropriace ___________________ 245 3.4.2 Makrotoponymické (p)reference a jejich šíření v prostoru a čase ____________ 251 3.4.3 Evaluace lexikální kreativity rapových textů v médiích a u posluchačů _______ 258 3.4.4 « En mode 9.4, gros » aneb difuze skrze rap z Val-de-Marne _______________ 263 3.4.5 Lexém werss v časosběrné perspektivě ________________________________ 269 3.4.6 Symboly a stigmata předměstské mládeže ______________________________ 274 3.5 Časosběrný výzkum difuze neologismu bol(l)os(s/se) ___________________ 276 3.5.1 Dotazník papírový či elektronický? SWOT analýza použitých kvantitativních metod sběru dat _____________________________________________________ 280 3.5.2 Etapizace výzkumu difuzní dynamiky neologismu bol(l)os(s/se) od mikrosond k makrovýzkumu ________________________________________________ 287 3.5.3 Vzorkování pomocí kvantitativního sběru ______________________________ 293 3.5.4 Časosběrné sledování vývojových tendencí _____________________________ 303 3.5.5 Osud jednoho neologismu od hapaxu po slovníkové heslo _________________ 307 Závěr ____________________________________________________________ 312 Bibliografie _______________________________________________________ 319 Autocitace ___________________________________________________________ 319 Použitá literatura ______________________________________________________ 321 Seznam použitých zkratek____________________________________________ 348 Seznam grafů, diagramů, map, obrázků a schémat_________________________ 349 Seznam tabulek ____________________________________________________ 351 Rejstřík jmenný____________________________________________________ 352 9 Úvod Ut silvae foliis pronos mutantur in annos, Prima cadunt: ita verborum vetus interit aetas, Et iuvenum ritu florent modo nata vigentque. Quintus Horatius Flaccus: De arte poetica. Epistola Ad Pisones ≈ Stejně jak barevný šat rok za rokem střídají lesy, jak první snáší se list, tak hynou i uvadlá slova a čerstvě vylíhlé pokolení se čile má k světu. Překlad Dany Svobodové: O umění básnickém (2012: 16–19) Nová slova obecně a lexikální inovace u mladé generace především fascinovaly lidstvo odedávna. Punc novosti a s ní spojené i jisté tajuplnosti si tyto složky lexikonu nesly po určitou dobu a v určitých vrstvách společnosti stejně jistě, jako s sebou nesly pohrdání a výsměch ty nejkřiklavější z výtvorů kreativity jednotlivců či konivence skupin. Jelikož jsou ale tyto projevy, často efemerní, zároveň i silným motorem jazykového vývoje, nezůstaly v pozadí vědeckého zájmu. Zatímco tzv. droit d’être („právo na existenci“) neologismů různých typů intelektuální elita ve společnosti zpochybňovala většinou vždy jen z hlediska esteticko-puristických obav, zato ale téměř kontinuálně, o tzv. droit de cité („právo na přijetí“) inovací mezi centrální, resp. prioritní osy výzkumu začali lingvisté „bojovat“ až relativně nedávno. Metodologické problémy s přímým přístupem k jazykové kreativitě mladé generace a k prvním fázím konstituování nových tvarů a významů slov ostatně dnešní sociolingvistika řeší stále. 10 Předkládaný habilitační spis navazuje na závěry naší disertační práce obhájené v roce 2007 (knižně Podhorná-Polická 2009), které prohlubuje a nově rozpracovává s ohledem na individuální výzkum i dílčí týmové projekty řešené v postgraduálním období. V této práci si klademe za cíl nastínit současné trendy výzkumu substandardní úrovně francouzštiny, která bude zkoumána z hlediska lexikonu jednak ve spontánní komunikaci mládeže a jednak v mediálním prostoru. Prostředkem šíření lexikálních inovací vznikajících v prostředí mládeže je především hudební žánr rap. Ten je pro sociolingvisty důležitým zdrojem informací pro pozorování společenských postojů dnešní multietnické francouzské mládeže a pro lexikology pak skýtá bohatý neologický materiál. Téma nastoluje obecné strukturalisticko-funkcionalistické jazykovědné otázky, především ale otázky sociolingvistické, lexikologické a metalexikografické. Současně si vynucuje i přesahy interdisciplinární, a to zejména do sociologie, psychologie a geografie. Pod neologickým označením sociolexikologie propojujeme metody zkoumání a terminologii francouzské urbánní sociolingvistiky s poznatky lexikologickými, zejména co se týče podmínek vzniku a šíření generačně příznakových neologismů u mládeže. Vzhledem k tomu, že naše práce je představena v českém prostředí, ale zabývá se francouzským materiálem, pokládáme přitom za potřebné naznačit i rozdíly chápání v obou lingvistikách. Habilitační spis je rozdělen na tři části. V obecně jazykovědném teoretickém úvodu s názvem Sociolexikologie a sociolingvistika inovací bude pozornost věnována synchronní dynamice jazyka, problémům definice jazykové změny a časového vymezení synchronních jazykových jevů, bez nichž nelze koncept neologie vědecky uchopit. Detailněji bude prezentována především difuzní teorie, kterou lze aplikovat na sociolingvistiku lexikálních inovací u mládeže. V historických souvislostech budou představeny klíčové teze raných sémantiků, kteří ve Francii konstituovali terminologii pro popis neologismů a především neosémantismů a také 11 přínosy prvních sociolingvistických a sociolektologických studií, které byly popisem jazykové změny motivované. Ve druhé části, nazvané Historie lexikálních inovací ve Francii, se historickým průřezem od nejstarších doložených výskytů metalingvistických termínů neologismus, neologie, neolog a adjektiva neologický ve francouzské literatuře a posléze ve slovnících pokusíme doložit vlnu emocí, které vzbuzovala a často ještě vzbuzuje otázka spontánního, nekontrolovaného transformování lexikonu. Zároveň bude pozornost věnována styčným bodů slovníkového zaznamenávání neologismů, tzv. neografie, se zaznamenáváním sociolektů, tzv. sociolektografie. Kapitoly ze sociolexikologie je název třetí části práce, která prezentuje pět případových studií, které umožní verifikovat výše uvedené teoretické koncepty. V převážné většině případů jsou studie exemplifikovány na francouzském jazykovém materiálu, místy s doplňujícími českými příklady. Kromě terminologického aparátu lexikografického bude pozornost věnována především sociolingvistice mládeže a jejímu ukotvení ve frankofonní lingvistice. Obsahově tato nejobsáhlejší kapitola práce vychází zejména z problematiky řešené již v průběhu doktorského studia (univerzália mluvy mládeže na materiálu participačního pozorování, rozhovorů a dotazníkových šetření ze dvou francouzských a jednoho českého odborného učiliště). Zejména problematika identitárních neologismů, které jsou pro generačně příznakové lexikum klíčové, byla rozvíjena v postdoktorském grantu (studie expresivity na materiálu získaném především dotazníkovým šetřením časosběrnou metodou a z korpusových dat, včetně vlastního korpusu rapových písní). Nejprve bude pozornost věnována chápání příznakovosti ve francouzské lexikografické praxi v komparaci s terminologickým aparátem české jazykovědy a jejím konceptem lexikální expresivity. Na minikorpusu substandardních slov bude poukázáno na způsoby zachycování příznakovosti ve vybraných slovnících 12 v šedesátých letech 20. století a na vývoj přidělování příznaků o generaci později (90. léta) a v současnosti. Ve druhé studii bude provedena komparace různých typů francouzských slovníků s ohledem na jejich zaznamenávání a hodnocení substandardního lexika, zejména slov se zkratkou označující sociolektálního původu slov – příznak arg. Komparace slovníků všeobecných a slovníků specializovaných na sociolekty bude doplněna frekvenční studií námi vytvářeného korpusu textů frankofonních rapových písní RapCor. Ve dvou dalších studiích bude pozornost zacílena také na francouzský rap, konkrétně na vybrané neologismy, které přebírá a totemizuje mládež, která se s tímto hudebním žánrem identifikuje. Lze předpokládat, že rapová hudba je vektorem difuze velkého množství identitárních neologismů i konsolidátorem projevů teritoriální apropriace mezi mládeží. V poslední studii budou prezentovány výsledky dlouhodobého výzkumu šíření francouzského sociolektického slova „bol(l)os(s/se)“, a to zejména s akcentací na metodologické aspekty sběru dat. Cílem je představit kombinaci metody kvantitativní s metodou časosběrnou jakožto inovativní přístup k dynamicky pojímané neologii. Prezentovaná originální data pocházejí z výzkumu substandardní francouzštiny a vytváření korpusu mluvené francouzštiny na Ústavu románských jazyků a literatur FF MU. Materiály pro dílčí studie ve třetí části spisu byly získány individuálním výzkumem nebo v týmu spolupracovníků, především ve spolupráci s Anne-Caroline Fiévetovou z EHESS Paris a s Camillem Martinezem z AlbertLudwigs Universität ve Freiburgu. 13 1. SOCIOLEXIKOLOGIE A SOCIOLINGVISTIKA INOVACÍ La langue ne retient qu’une minime partie des créations de la parole ; mais celles qui durent sont assez nombreuses pour que d’une époque à l’autre on voie la somme des formes nouvelles donner au vocabulaire et à la grammaire une tout autre physionomie. Cours de linguistique générale selon les notes du cours de F. de Saussure ([1916] 1996a: 232) ≈ Jazyk si podržuje z výtvorů mluvy jen minimum. Ale těch, které přetrvají je přesto dost na to, abychom mohli konstatovat, že úhrn těchto nových forem dává slovníku a gramatice z jednoho období do druhého zcela novou tvářnost. Překlad Františka Čermáka: Kurz obecné lingvistiky (1996b: 197) Francouzština jako jakýkoli živý jazyk proměňovala a stále proměňuje svou podobu. Vývoj jazykového systému označovaného jako francouzština dokumentují kromě autentických psaných projevů (a pro nejnovější dobu v menší míře i nahrávek) také oficiální formy prezentace daného systému (gramatiky, slovníky, ortografické a ortoepické příručky aj.). Ať už mají preskriptivní nebo deskriptivní charakter, nevyhnou se selekci jevů ze sumy promluvových aktů mluvčích tohoto světového jazyka a valorizaci určitých jeho variant (geografických, sociálních). 14 Varianty v tomto procesu záměrně či nezáměrně ignorované mohou (ale nemusí) být předmětem lingvistického zájmu v budoucnu, kdy společenské transfigurace uvedou do centra jev dříve periferní, který unikal oficiálnímu popisu. Objevení „nového“ rysu jazyka tak často nebývá důsledkem rychlého rozšíření kreativního prvku, ale legitimizací dříve opomíjeného. Na rozdíl od přírodních věd, kde např. v meteorologii fungují klimatické modely předpovědi počasí, je prediktabilita vývoje jazyka velmi malá. Přesto se lingvisté o včasné zachycení hlavních tendencí jeho proměn snaží, a to analýzou spontánní mluvy, a zejména pak studiem vyjadřování mládeže, jež je ve své podstatě předobrazem budoucího úzu. Z „výtvorů mluvy“ se na jazykovém trhu prosadí jen zlomek. Nejen kvůli tomu, ale i z důvodu obtížného metodologického uchopení problematiky a ze samotné povahy studovaného materiálu, byla studia mluvy mládeže (a částečně stále jsou, a to nejen ve frankofonním prostoru) dlouhou dobu považována za okrajovou a v důsledku toho méně prestižní oblast lingvistiky, zejména pak zabývají-li se pouze lexikem. Je-li ale legitimní označit „úhrn nových forem“ mezi časovými obdobími jako důsledek jazykové změny, pak mají také její jednotlivé prvky, které již Ferdinand de Saussure nazýval jako inovace, striktně vědecky stejnou váhu, ať už jde o příznakové slovo nově zařazené do slovníku, nový produktivní sufix, novou syntaktickou konstrukci či třeba o intonační konturu. V „bibli“ (nejen) frankofonní lingvistiky, Kurzu obecné lingvistiky (1916, česky 1996 v překladu F. Čermáka), nalezneme rychlým dotazem do tzv. jádra (core) francouzsko-české části paralelního korpusu InterCorp, verze 10 (Nádvorníková a Vavřín 2017), že lemma innovation je v knize použito celkem 32krát v různých kolokacích. Slovo samo však v kurzu, sestaveném Ch. Ballym a A. Sechehayem ze zápisků Saussurových žáků, není definováno jako termín. 15 V moderní francouzské lexikologii jsou označení innovation lexicale („lexikální inovace“) a néologisme („neologismus“) brána jako synonyma (viz Walter 1991, Sablayrolles, ed. 2003 aj.), z čehož je patrné, že inovace je hyperonymním označením neologismu. Lingvistickou definici termínu inovace nalezneme v českých, obecně jazykovědných textech spíše zřídka a shodou okolností opět u F. Čermáka. Ten inovaci v závěrečném „Slovníku lingvistických termínů“ souborné monografie Jazyk a jazykověda. Přehled a slovníky (Čermák 2011: 282) definuje jako: „nový jev v jazyce včetně neologismu; proces vstupování nových jevů do jazyka“. Námi vytučněnou částí Čermákovy definice chceme poukázat na fakt, že inovace je nutno chápat i v českém prostředí jako hyperonymum (jazyková inovace může být nejen lexikální, ale i hlásková či skladebná). Toto hyperonymum se navíc zdá být méně pojmově zatížené oproti všudypřítomnému, ale neostře vyhraněnému hyponymnímu termínu neologismus, který asociuje většinou jen izolované slovo. Do českého bohemistického prostředí zavedla Olga Martincová dichotomii neologismus (pro konkrétní jevy) versus inovace (pro jevy systémové; Martincová 1983: 11, 28 a 160; Martincová a kol. 2005: 8 aj.). Konstatování totožného znění v Encyklopedickém slovníku češtiny (Martincová 2002: 285) i v CzechEncy: Novém encyklopedickém slovníku češtiny online z roku 2017, od téže autorky v rámci hesla neologismus, je ale poměrně vágní: „vymezení neologismů se rovněž řeší na základě zjišťování poměru neologismů a inovací“ (Martincová 2017). Praktičtější se jeví řešení, které navrhuje Božana Niševa (2014), když tyto termíny neklade do přímé opozice, ale systematicky hovoří o inovačních procesech nebo tendencích (na sebraném neologickém materiálu jazyka médií). V primárně nelingvistickém Novém akademickém slovníku cizích slov je lingvistický termín inovace definován po boku právnického, ekonomického a biologického subvýznamu následovně: „a) obnovování, obnovení […], b) zavádění, zavedení něčeho nového […] ling. nový jazykový jev, nová forma v jazyce (fonetická, fonologická, morfologická a syntaktická).“ (Kraus a kol. 2005: 352). 16 Vynechání lexikální roviny jazyka z předchozího výčtu je zřejmě jen pouhá náhoda, která však podporuje výše nastíněnou inferiorizační hypotézu, tj. že lexikální změny jsou pro svou (zdánlivě) jednoduchou pozorovatelnost a rychlost šíření vnímány společností odlišně od změn ostatních jazykových rovin. Běžní uživatelé se na rozdíl od kognitivně obtížněji uchopitelných formantů jazyka většinou cítí jistí v epilingvistických evaluacích izolovaných slov. Jazykové inovace, zejména u mladé generace, berou jako zábavné a neškodné rozptýlení, případně jako zdroj znepokojení nad směrem pravděpodobného vývoje jazykového úzu v blízké budoucnosti. Mluvíme-li o jisté marginalitě subdisciplíny lexikologie, tedy zavedeného jazykovědného okruhu bádání, pak je namístě obrátit pozornost i na okruh, který je stále ještě často inferiorizován pro svou relativní „mladost“, ale i metodologickoteoretický rámec, který jej definuje. Tímto okruhem máme na mysli sociolingvistiku. Díky svému socio-prostorovému chápáním variací a frekvencí struktur u jednotlivců i skupinovému chápání funkcí jazyka v interakcích mezi mluvčími jde o vědní odvětví zastřešující unikátní interdisciplinární přístupy na pomezí lingvistiky, psychologickosociálních věd, geografie a statistiky. Jak podotýká Čermák, až sociolingvistika dokázala rozpoznat řešení tzv. saussurovského paradoxu, který je tímto autorem definován jako „rozpor mezi nezpochybnitelnou existencí pevného systému (langue) a probíhající variabilitou jazyka, která pevnost systému jakoby oslabuje“ (Čermák 2011: 316). Sociolingvistika tímto ukázala, že „dosud zdánlivě nedůležitý a marginalizovaný problém jazykové variability je ve skutečnosti zcela zásadní“ (idem: 47). Je vhodné zmínit, že nadužívání prefixu socio- je v jazykovědě opakovaně připomínáno jako redundantní, a to především sociolingvisty samými (Gadet 2004, Mortureux 2000 aj.). Sociolingvistika zůstává lingvistikou za všech okolností, bez člověka a jeho sociální interakce lze vědecky bádat těžko, snad jen je-li jazyk generován strojově. Generativismus a jeho ambice v 60. letech 20. století ale způsobily, že v reakci na vzrůstající formalizaci lingvistiky bylo označení sociolinguistics téměř programově 17 přijato na osmitýdenním semináři Summer Linguistic Institute v roce 1964, jak připomíná Fishman (1991). Cílem této monografie je představit soubor přístupů, které se věnují dynamickým jevům v lexikonu s ohledem na sociolingvistické aspekty sběru a popisu (nejen generačně) příznakových slov. Navrhujeme označit tuto „sociolingvistiku v lexikologii“ termínem sociolexikologie. Označení sociolexikologie preferujeme pro jeho ekonomičnost a budeme se jej snažit prosadit po vzoru frankokanadských terminologů. Ti cítíli nutnost zavést v rámci této vědy o odborném názvosloví subdisciplínu socio(-)terminologie, která se zaměřuje na ohlasy úsilí terminologických komisí ve společnosti - tzv. implantabilitu neologismů vytvořených in vitro (terminology a terminologickými komisemi) mezi běžné uživatele jazyka (Gambier 1987; pro chronologický vývoj a bibliografický přehled, viz Gaudin 2003). Sociolexikologický přístup by se naopak měl zaměřovat na inovace vznikající in vivo (mezi uživateli jazyka), s důrazem na metodiku analýzy jejich difundování ve společnosti. Neologismem sociolexikologie (a to jak v českém, tak i ve frankofonním prostředí) se snažíme zdůraznit variační, sociologický až obecně antropologický přístup k procesu šíření lexika. Potencialitu vzniku a užitečnost tohoto neologismu ostatně předesílá Marie-Françoise Mortureuxová: «… on ne parle pas, jusqu’à présent, de *sociolexicologie » (= „dosud se o *sociolexikologii nemluvilo“; Mortureux 2000: 33). Hvězdička před výrazem pro vyjádření izolovaného hapaxu figuruje v jejím dalším výkladu i záhy poté v názvu podkapitoly, po boku dalšího novotvaru, který se ale již prosadil, socioterminologie. Sociolexikologii definuje Mortureuxová široce, jako „sociální užívání lexikálních jednotek“ (usage social des unités lexicales; idem), přičemž zdůrazňuje, že studie tohoto typu existují v lexikologii a částečně i v lexikografii, kde je tento „hluboce sociolingvistický přístup“ nutný pro klasifikaci tzv. domaines / registres de langue (= „jazykové úrovně / registry“). Utopická vize standardu a určitá uzurpace idealizovaného a odosobněného lexikonu generativisty pak vedou podle Mortureuxové k tomu, že šíření kompozit s prefixem socio- pomáhá 18 legitimizovat osamostatňování oboru, kterému by stačilo označení bez prefixu; ostatně úspěch sociolingvistiky jde bok po boku s úspěchem Chomského lingvistiky (Mortureux 2000: 34). Jak již bylo řečeno výše, periferní lexikální materiál není nutně „nový“, proto má v sobě zjevný paradox i sám pojem inovace, zejména má-li být považován za produkt (nový jev) a ne za proces (zavádění, vstupování do systému). O tom ostatně svědčí i rozpor mezi levou a pravou částí významu b) ve výše uvedené definici hesla inovace v Novém akademickém slovníku cizích slov a ostatně i v Čermákově definici. Proces zavádění novotvarů je předmětem spíše sociolingvistického studia (hledání příčin a aktérů procesu), zatímco výsledek, tedy ustálený nový prvek, je naopak předmětem lingvistického (lexikologického) studia. V praxi hrají marginální roli jak ojedinělé výskyty slov v textovém korpusu – tzv. hapaxy (z lat. hapax legomenon), tak i v řeči nahodile zaznamenané okazionální kreace. Většinou totiž musí být daný novotvar frekvenčně dostatečně atestovaný, aby byl „hodný“ popisu lingvisty. Ideálně by měl pak spadat do některé ze slovotvorných kategorií, které načrtávají inovační tendence, což ale neplatí právě pro mnohé identitární neologismy, charakteristické právě svou nápadností a nesystémovostí. Výše jsme naznačili dvojí marginalizaci disciplín, které budou předmětem této monografie: lexikologie (substandardu) a sociolingvistiky (jazyka mládeže). Tato relativní marginalizace v rámci jazykovědy má ale tu výhodu, že při jejich studiu není lingvista přesycen teoretickými paradigmaty. Ta jsou typická pro jiné jazykovědné disciplíny a značně komplikují vědeckou kooperaci mezi různými „školami“ a potažmo i internacionalizaci výzkumu. Čermák jako jeden z otevřených problémů lingvistiky vidí právě potřebu usmíření a integrace lingvistických teorií, protože „v žádné jiné vědě neexistuje vedle sebe takové množství syntaktických, popř. fonologických teorií“ (Čermák 2011: 244). 19 Pro studium tématu, které sdružuje subdisciplíny lexikologie a sociolingvistiky, se pro svou interdisciplinaritu otevírá možnost nahlížet na „nové“ v jazyce optikou ostatních hraničních věd, např. v rámci difuzionismu. Ten je jedním z hlavních teoretických konceptů nejen v ekonomii (viz Rogers [1962] 2003) a geografii (viz Hägerstrand 1967), ale uplatňuje se i v sociolingvistice blízké sociologii, konkrétně ve světově etablované pomezní disciplíně, tzv. sociologii inovací (viz Gaglio 2010). Dovolíme si tedy toto průnikové téma označit kalkovaným termínem sociolingvistika inovací (SI), která je z principu subdisciplínou výše nastíněné sociolexikologie. Předmětem takto inovativně označeného interdisciplinárního okruhu SI bude především revize konceptu neologie za pomocí moderních kvantitativních a kvalitativních metod. V rámci SI bude na časový aspekt – tedy relativní „novost“ jevů – nahlíženo primárně sociolingvisticky. Zajímat nás tedy bude zejména informace, kdo je nejaktivnějším šířitelem inovace a za jakým účelem lexikální novinku šíří a také jak se neologické výrazivo šíří či nikoli různými sociálními sítěmi (ve smyslu sociologickém). Zároveň ale budeme brát zvláštní ohled na lexikologické a lexikografické aspekty studovaných jevů. Z lexikologického úhlu pohledu půjde především o otázku, jaký podtyp (sociolektálních) neologismů má největší difuzní potenciál. Z úhlu lexikografického pak půjde především o hledání interpretace pro různé formy selekce, adopce či adaptace neologismů a hledání důvodů ovlivňujících různou rychlost začleňování sociolektismů (především generačně příznakového lexika) do referenčních slovníků. 20 1.1 Temporalita v proměnách jazyka a metody uchopování synchronie Les langues changent sans cesse et ne peuvent fonctionner qu’en ne changeant pas. A chaque moment de leur existence, elles sont le produit d’un équilibre transitoire. Charles Bally: La linguistique générale et linguistique française ([1932] 1944: 18) ≈ Jazyky se neustále mění a mohou fungovat pouze tehdy, nemění-li se. V každém momentu své existence jsou výsledkem přechodné rovnováhy.1 Ballyho „přechodná rovnováha“, Mathesiova „pružná stabilita“, Martinetova „synchronní dynamika“… to je jen zlomek označení, která jazykovědci hledali a stále hledají pro zachycení relativity „aktuálního“ stavu jazykového systému plynoucího časem (a samozřejmě i prostorem). Na jazyk je totiž možné nahlížet jako na mentální koncept, hromadně sdílený jazykovým společenstvím, který je tímto společenstvím idealizován a tak systematicky odpoutáván od časoprostoru. Jazyk je pro Čermáka „jakožto soubor kolektivních zvyků produkt minulosti“ (Čermák 2011: 87, jeho kurzíva). 1 Překlad autorky. Nebude-li výslovně uvedeno jinak, budou v textu všechny další cizojazyčné citace přeloženy autorkou této práce. 21 Zkoumáním konkrétních promluvových aktů pak v synchronní projekci badatel dochází k poznání, že se v jazyce určité prvky mění ve vztahu k předchozím etapám vývoje, časově více či méně vzdáleným. Ona hojně diskutovaná jazyková změna je vlastně komparace diachronie a synchronie, výzkumníkova reálného „tady a teď“ s virtuálním „tehdy a tam“. Reálně se jevící „tady a teď“ je povětšinou dobře podložené frekvenčně a zasazené do ekologického prostředí. V tzv. haugenovské metafoře (Haugen 1972) termín écologie do frankofonní sociolingvistiky zavádí L.- J. Calvet (1999a). Důraz je kladen na okolnosti sběru jazykových dat a na úzké provázání teorie s terénním výzkumem. Naopak nutně virtuální „tehdy a tam“ nelze zkoumat ekologicky. I když „tam“ může odkazovat k témuž geografickému prostoru jako reálné „tady“, je nutné brát v potaz, že se tento prostor v mezičase sociálně proměnil. Ze sociolingvistického hlediska je diachronní přístup problematický nejen z hlediska okolností sběru dat v terénu. Komparační sondou do minulosti totiž není až na výjimky možné získat informace o nuancích tehdejšího jazykového povědomí, nedostává se stejné kvantity textů nebo nahrávek, atd. Dochází tedy nutně k tzv. interpretačnímu driftu (Eco 2005: 18). Přesto se (socio)lingvisté snaží alespoň o přibližnou rekonstrukci předchozích stavů jazyka, bez nichž by nebylo možné ozřejmovat a usouvztažňovat tendence v započatých inovačních procesech. V následujících podkapitolách nastíníme možnosti i limity synchronního zkoumání jazyka tak, jak se jeví ve druhé dekádě 21. století, ovšem s vědomím jisté efemernosti, která pramení z neustálého vývoje teoretických konceptů a především technických nástrojů aplikovatelných na sběr a analýzu lingvistických dat. Závěrečné hledání algoritmu a schematických vyjádření synchronního konceptu si tedy klade za cíl vytvořit text trvalejšího charakteru. 22 1.1.1 Možnosti synchronního zkoumání jazyka Pro zkoumání inovačních procesů v jazyce dlouho chyběl obecně akceptovatelný metodologický rámec. Sociolingvistická obec proto s nadšením přijala inovativní metodu Williama Labova, která spočívala ve zkoumání jazykové změny synchronně, konkrétně pomocí generačního srovnávání vybraných proměnných, které vykazovaly známky variability (Labov 1972; jeho výzkum hláskových změn na ostrově Martha’s Vineyard podrobněji v češtině prezentuje Chromý 2014: 35–37). Labovem prosazovaný termín „zdánlivý čas“ (apparent time) je jakýmsi metodologickým prototypem stroje času, který ovšem předpokládá přijetí hypotézy dobového zakotvení. Jde o premisu stability řečových projevů v průběhu lidského života, kdy by lidé určitého věku měli vždy ideálně reprezentovat jazyk své generace. Jak ale sám Labov (1981) později připustil, danou inovaci mohou v určité fázi přijmout všechny generace bez výjimky. Je také nutno vzít v potaz, že mládež, zejména adolescenti, mnohé inovativní substandardní jevy ve svém vyjadřování s přibývajícím věkem opouští (Thibault 1997: 67) a přenos těchto jevů na mladší vrstevníky může, ale nemusí mít kontinuitu. Generační změny bývají nejčastěji pozorované na lexikálním materiálu – hovoří se o aetalektech neboli „generačních lektech“ (z latinského aetas = „věk“), a to převážně v anglosaské literatuře. Jako evidentní je i mezi nelingvisty přijímán fakt, že lexikální složka je nejrychleji se měnící jazyková rovina a v rámci ní pak největší dynamiku vykazuje lexikum mládeže (např. Wintersová a Dirven u vybraných generačně příznakových slov pro tři generace Francouzů přehledně ukazují posuny mezi centrem a periferií lexikální zásoby v jednotlivých generacích; Winters a Dirven 2002: 251–252). Vědeckých pokusů o zachycení transformujících se jazykových znaků pomocí časosběrné metody, kterou považujeme v lexikálních studiích za průkaznější než výše uvedený Labovův přístup, je však dosud relativně málo (viz Chambers 2009: 206– 23 219). Vycházejí především z generačně nediferencovaných psaných textů, vytěžovaných z internetu pomocí postupně stále více automatizovaných vyhledávačů neologismů. Ty využívají tzv. neologické observatoře, jakou je např. ve Francii koncipovaný projekt Neoveille sdružující mezinárodní tým vědců v oblasti neologické slovní zásoby sedmi různých jazyků2 nebo v České republice např. Oddělení současné lexikologie a lexikografie ÚJČ AV, které vytváří, doposud pouze manuální excerpcí, elektronický neologický archiv, veřejnosti známý jako databáze Neomat3 (podrobně viz Goláňová 2011, nejnověji Filiačová 2016). Automatizované excerpce pomocí exkluze z předdefinovaných slovníků sice pomáhají nalézt potenciální neologismy, téměř výhradně se však tento způsob třídění elektronických dat dotýká změn onomaziologických a jen výjimečně lze zaznamenat také neosémantismy nebo neologické víceslovné výrazy (viz Cartier 2017; starší projekty shrnuje přehledně Radimský 2003, pro bilanci aktuálního stavu v českém prostředí viz Sláma 2017). Příkladem snahy o uplatnění časosběrné metody v sociolektech mládeže, bez počítačové podpory, klasickou dotazníkovou metodou, může být výzkum M. Sourdota, mapující neologismy u pařížského studentstva mezi lety 1987 a 1994 (Sourdot 1997), na který metodologicky navazuje náš výzkum v téže lokalitě v letech 2010 a 2017, viz Fiévet a Podhorná-Polická (2018). Na opačném pólu spektra užití časosběrné metody v sociolexikologii stojí projekt ročního dennodenního sledování neologismů v americkém experimentu z přelomu 2013/14, kde obrovskou materiálovou základnu tvořily zprávy na Twitteru geolokalizované do jednotlivých okresů (county) v USA (Grieve, Nini a Guo 2016). Takovýto monitorovací, též dynamický korpus (Kennedy 2004: 61; Šulc 1999: 13) je skvělou ukázkou synergie kartograficko-statistických metod a lingvistických dat. 2 Podrobnější prezentace, viz http://lipn.univ-paris13.fr/neoveille/html/login.php?action=login. Jedním ze sedmi excerpovaných jazyků je i čeština, a to v rámci projektu EmpNeo, zaměřující se prioritně na neologické výpůjčky (viz Hildenbrand a Polická 2014). 3 Viz http://www.neologismy.cz/o_projektu.php. 24 Závěrečné tvrzení autorů, že korpus „stále není dostatečně velký, aby umožnil komplexnější analýzu lexikální variace a změny“ (Grieve, Nini a Guo 2016: 40)4 , nicméně stojí za povšimnutí. Vede nás totiž k úvahám nad absencí reflexe mnohých exaktních vědců nad tzv. hermeneutickým kruhem (Gadamer 2010: 236–263, resp. pro exemplifikaci Gadamer 2011: 235–236). Příchod korpusů typu big data (= „veledata“, tj. enormí objemy dat), které jsou mimořádně vhodné pro analýzy dynamicky se měnícího lexikonu (viz např. Pala a Rychlý 2011), tak vytváří zdání, že lze časosběrnou metodu aplikovat na heterogenní lingvistický materiál stále jednodušším způsobem, že tedy bude vědecky stále snadnější zachytit prchavé okamžiky výše zmiňovaného „tady a teď“. Sociolingvisticky řečeno: korpusové nástroje dnes zajisté umožňují popsat statisticky významněji a s doplňkovými metadaty i poměrně detailněji variantnost jazyka, jež často bývá vnímána (přinejmenším ve frankofonní lingvistice) jako synonymum termínu jazyková změna5 . Veřejně dostupné zdroje (a pro neformální komunikaci to platí především) jsou ale pouhým zlomkem z množství produkované interpersonální textové komunikace. Průběžné získávání vzorků soukromých zpráv vyžaduje velkou časovou investici a promyšlené psychologicko-marketingové strategie s předem nejistým výsledkem co do kvantity, kvality i reprezentativnosti. O tom svědčí i výsledky mezinárodního projektu tvorby korpusů esemesek od dobrovolných dárců Sms4science, který má v podtitulu motto „Darujte své smsky vědě“ (Faites don de vos SMS à la science) 6 . Sběr proběhl pro jednotlivé regiony v Evropě (Belgie, část jižní Francie, Švýcarsko), Severní Americe (anglofonní i frankofonní Kanada) a ve francouzském zámořském departmentu (kreolofonním 4 V originále: “It is still not large enough to allow for a comprehensive analysis of lexical variation and change.“ 5 Viz např. heslo changement (=„změna“) v Grand dictionnaire Larousse Linguistique & Sciences du langage (Dubois et al. [1997] 2007 : 82): « Changement, appelé aussi variation… » (= „Změna, nazývaná také variace…“). 6 Detailní popis projektu je k dispozici na adrese: www.sms4science.org. 25 ostrově La Réunion v Indickém oceánu) formou mediálních kampaní na univerzitách, v rádiích atd. (viz Fairon, Klein a Paumier 2006 pro první výsledky z belgického sběru, dále Cougnon a Ledegen 2010 nebo Cougnon 2015 pro diatopická srovnání). Výsledky tohoto dlouhodobého projektu (od roku 2004 proběhl první sběr v Belgii, poslední v jižní Francii roku 2011) prokazují, jak důležitou roli hraje osobní persvaze, mediální zkušenosti vědeckých týmů a v neposlední řadě i motivace účastníků projektu formou dárků (Panckhurst 2013: 97). Za osm let trvání projektu se také změnily ekonomické návyky uživatelů telekomunikace typu short-text-messaging: dřívější omezení 150 znaků/sms vedoucí k ekonomizaci počtu grafémů ve zprávě pro ekonomizaci ceny zprávy (stav typický pro belgický sběr v roce 2004), nahradily ilimitované smsky většiny dnešních uživatelů, nemluvě o technologických transformacích (integrovaný slovník, dotyková klávesnice místo tlačítek), konkurenci mobilních aplikací typu Viber, WhatsApp, Facebook Messenger, Telegram aj. Původně synchronně koncipovaný projekt se tedy v relativně krátké době, kterou Fairon označuje jako dobu tzv. digitální konvergence (convergence numérique), stal projektem diachronním (Fairon 2011). Nemění se ale jen návyky a nástroje, mění se společenské klima a efektivní sběr dat z osobní komunikace se v informačně zahlcené době stává stále obtížnějším problémem. Proto se v novém sběru dat pro psychologicko-lingvistické analýzy v rámci projektu Thumbs4science (v fr. originále Vos pouces pour la science = „Vaše palce pro vědu“7 ) snaží belgický tým, tvůrce a koordinátor předchozího projektu Sms4science, opět oslovit uživatele sociálních sítí skrze sociolingvistice dobře známé autority (authorities, Milroy a Milroy [1985] 1991). Zájem jednotlivců věnovat vědě svou nejnovější soukromou textovou komunikaci posilují metodou „něco za něco“: klíčové autority, tj. učitele, by měla např. oslovit nabídka didaktických materiálů vytvořených na základě projektu Sms4science a autority z řad podnikových lídrů pak nabídka výher pro zaměstnance. 7 Kde ikona palce označuje „lajkování“. Podrobněji na úvodní stránce projektu: www.vospouces.org. 26 Připomeňme obdobná metodologická úskalí spojená s intruzí do intimních komunikačních sfér při sběru soukromé korespondence v českém prostředí (viz Hladká 2005), kdy se jednalo o získání materiálu pro přepisy ručně psaných dopisů z let 1990–2004. Tento transkribovaný materiál je dnes součástí Českého národního korpusu (dále ČNK) jako subkorpus KSK-dopisy (Hladká 2006), skrze webové rozhraní KonText8 . Multiplikací obdobných projektů tak získáváme stále variabilnější obraz o tzv. parlécrit (= „psané mluvenosti“, Jeay 1991), která má své specifické a dynamicky se proměňující rysy. Typickým příkladem může být vývoj ideogramů, které jsou přidávány do textu pro vyjádření afektivních stavů – emotikony. Interpunkčním emotikonům neboli smajlíkům dnes konkurují graficky propracovanější, často i oživené, tzv. emodži (z jap. 絵 [e] „obrázek“ +文字 [modži] „písmo“, často zapisováno neadaptovaně s anglickou transkripcí jako emoji). V časosběrném šestiměsíčním experimentu na anonymizovaném materiálu více než 158 tisíc sms zpráv, sebraných od 21 studentů z USA, Tossell a kol. (2012) zjistili, že pouhá čtyři procenta esemesek obsahovala alespoň jeden emotikon. Zároveň poukazují na proporčně vyšší užívání emotikonů u žen, ale naopak jejich vyšší typovou diverzitu u mužů. Souhrnně lze konstatovat, že digitální komunikace, pro niž se v anglosaské literatuře zažila zkratka CMO (computer mediated communication = „počítačem zprostředkovaná komunikace“), umožňuje kromě dnes už klasické asynchronní komunikace (typicky e-mailová) také synchronní komunikaci (typicky chatování). Ať už probíhá v různých chatovacích fórech nebo na sociálních sítích, pro jejich blízkost reálné mluvené spontánní komunikaci a relativně dobrou materiálovou dostupnost se jí dostává trvalé pozornosti lingvistů (mj. Jandová 2006 pro češtinu, resp. Chovancová 2008 nebo Lazar 2017 pro francouzštinu). 8 Viz https://kontext.korpus.cz. 27 Studium mluvené komunikace je naproti tomu kvantitativně značně handicapované pro náročnost manuální transkripce, i když vývoj nástrojů na zpracování různých typů mluvených projevů rozhodně nezaostává za technologickým pokrokem v nelingvistických oborech věnujících se digitálnímu zpracování řečových signálů.9 Přechod k plně automatizované transkripci mluveného slova, včetně rozpoznání mluvčího – tzv. ASR (automatic speech recognition), pomocí integrovaných výslovnostních slovníků a jazykově-akustických modelů postupně přestává být díky interdisciplinární spolupráci utopií (cf. Hajič a kol. 2006: 18). Stále ale ještě platí, že ASR je usnadněním při tvorbě mluvených korpusů jen na kvalitních řečových signálech. Z vlastní zkušenosti s tvorbou korpusu textů rapových písní RapCor od roku 2009 na Masarykově univerzitě10 můžeme konstatovat, že lingvisté tvořící mluvené korpusy jsou vděční za jakékoli možnosti desubjektivizace audiosignálu a zejména urychlení převodu nahrávky na text. Proto výhody synchronizace audionahrávky s přepisem v transkripčním programu Transcriber 11 využívají mnohé mluvené korpusy, např. francouzský korpus ESLO 12 nebo synchronní mluvený korpus neformální češtiny ORAL2013 (Benešová, Křen a Waclawičová 2013), který tento přepisovací program využívá od roku 2008 (Benešová 2012). Naopak belgický projekt VALIBEL 13 využívá pro alignování (tedy segmentované zarovnání) transkriptu a zvukové stopy programu Praat.14 9 Vývoj problematiky i aktuální výzkumný stav automatického zpracování řeči u nás dokumentují specialisté z VUT, mj. na stránkách http://speech.fit.vutbr.cz/cs. 10 Viz http://is.muni.cz/do/phil/Pracoviste/URJL/rapcor/index.html. 11 Viz http://transag.sourceforge.net/. 12 Zkratka pro Enquêtes SocioLinguistiques à Orléans; jedná se o sociolingvistický výzkum realizovaný Univerzitou v Orléansu, viz http://eslo.huma-num.fr. 13 Zkratka pro VAriétés Linguistiques du Français de Belgique; jedná se o korpus belgické francouzštiny, realizovaný Katolickou univerzitou v Lovani, viz http://www.uclouvain.be/valibel. 14 Viz www.fon.hum.uva.nl/praat. 28 Výčet lingvistických projektů i informatických nástrojů pro analýzu mluvené řeči přesahuje možnosti této práce. Konstatujme pouze, že jde o jedno z nejdynamičtěji se rozvíjejících odvětví synchronní lingvistiky a v posledních letech roste exponenciálně jak v České republice, tak i ve Francii. U nás jsou v rámci ČNK od roku 2006 postupně zveřejňovány korpusy mluvené češtiny řady ORAL, naposledy 2. 6. 2017 sjednocený korpus ORAL_v1 o velikosti 6M (Kopřivová a kol. 2017). Jiná situace je ve Francii, kde vznikaly mluvené korpusy separátně na různých univerzitách, nicméně paralelně s rozvojem nahrávacích možností již od 60. letech 20. století.15 Teprve od roku 2011 se meziuniverzitní „Konsorcium mluvených a multimodálních korpusů“ IRCOM 16 začalo snažit o výměnu informací mezi vědeckými týmy a interoperabilitu korpusů samotných. Nutno dodat, že propojení jednotlivých mluvených korpusů francouzského jazyka po vzoru ORAL_v1 (viz Kopřivová, Lukeš, Komrsková a Poukarová 2017), bylo dlouho utopií, a to zejména z množstevních 17 a finančních důvodů (grantová podpora IRCOMu skončila v roce 2015). Prvním příslibem změny se nicméně zdá být propojení čtrnácti mluvených korpusů o velikosti 4M v projektu ORFÉO18 (viz Benzitoun, Debaisieux a Deulofeu 2016). 15 Viz https://anniveslo-50ans.sciencesconf.org/. 16 Viz http://ircom.huma-num.fr/site/accueil.php. 17 Pro přehled cca padesáti mluvených korpusů s francouzštinou jako primárním jazykem, viz http://ircom.huma-num.fr/site/corpus.php?langue=Fran%C3%A7ais. 18 Zkratka pro meziuniverzitní projekt Outils et Ressources sur le Français Écrit et Oral [Nástroje a zdroje pro psanou a mluvenou francouzštinu], viz http://www.projet-orfeo.fr/. 29 1.1.2 Limity synchronního zkoumání jazyka Zamyslíme-li se nad časovými aspekty jazykového povědomí, je nutné klást si otázku, co přináší synchronní časosběrná metoda nového, kromě výše uvedeného rychlejšího a stále pohodlnějšího zachycování datového toku lidské komunikace. Vyvstávají minimálně dva základní okruhy (axiomy) pro strukturalistickou reflexi temporality v jazyce: 1) Ze synchronie nelze vyloučit diachronii a všechny synchronní analýzy jsou de facto diachronního rázu. Toto tvrzení demonstrujme na korpusovém sledování dynamiky lexikonu: ani sebelepší automatizace se neobejde bez lingvistického kapitálu při desambiguaci, anotaci a testování, resp. trénování korpusových dat. Tyto fáze nutně předchází automatické filtraci přes integrované lexikografické filtry vytvořené v bližší či vzdálenější minulosti. Stejně tak nejde urychlit ani analýzu sebraných dat, kde opět vstupuje do hry lingvistická kompetence toho kterého výzkumníka. I tato analýza je nutně v čase retrográdní a relativizuje tak i výše zmiňovanou „realitu“ výzkumníkova „tady a teď“. Z předchozího by se mohlo zdát, že frekvenční filtry nahradí jemnou manuální analýzu dat např. pro slovníková zpracování. Částečně je to jistě pravda a úspěchy týmů korpusových lingvistů (viz např. pro české prostředí publikace Ústavu Českého národního korpusu19 ) prokazují, jak nezastupitelnou roli hrají pro nenahodilou, a tudíž komplexnější deskripci jazyka statistické metody a různé korpusové nástroje (o tvorbě a vytěžování korpusů souhrnně např. Pořízka 2014). Zdaleka ale neplatí vize sociolingvistické variantnosti, jak ji definuje Čermák: „ mluvčí se neustále při svém užívání systému (v čase) v detailech postupně přeorientovávají podle měnící se frekvence na další varianty“ (Čermák 2011: 47). 19 Viz https://ucnk.ff.cuni.cz/cs/veda-a-vyzkum/publikace/. 30 Variantnost, chápána sociolexikologicky, nespočívá jen v reakci na frekvenční změnu celospolečenskou, důvody pro „změnu“ jsou komplexního geo-psycho-sociálního rázu. Změny v užívání systémových možností, tedy ve výběru z možných variant, je nutno hledat především v kreativitě idiolektu, symbolické síle sociolektu, nemluvě o normativních vzorech a migračních tocích. Schéma č. 1 : Strukturalisticko-kognitivní rámec komputační lexikografie 2) „Nové“ na úrovni realizace (parole) analyzujeme za pomocí nutně „staršího“ předvytvořeného systému (langue). Tato interakce umožňuje vynášet soudy o ukotvení na časové ose, kdy některé lexikální varianty vnímáme jako neologismy. Zároveň také tato cyklická interakce přispívá k permanentnímu vnímání určité diskordance mezi tím, co říkáme (tzv. pratiques), a tím, co deklarujeme, že říkáme + co si o tom všem myslíme (tzv. représentations). Možnému českému překladu po vzoru Chromého (2014: 51) jako „postoje” se vědomě vyhýbáme, neboť jazykové „reprezentace“ jsou ve francouzské sociolingvistice chápány šířeji jako metalingvistické i epilingvistické diskurzy, které jsou mj. také důsledkem •"nové"•"staré" •synchronie•diachronie lexikografická tradice a zkušenost automatické zpracování jazyka promluvové akty mentální konstrukty 31 jazykových ideologií (viz např. Guenier 1997). Dichotomie pratiques-représentations je ostatně pro frankofonní sociolingvistiku klíčová, nejen ve vztahu k důsledkům diskriminační jazykové politiky, tedy k otázkám variantnosti ve vztahu k normativitě a k diglosii, ale i ve vztahu k plurilingvismu. Louis-Jean Calvet definuje jazyk daného společenství právě jako „soubor pratiques a représentations“ (Calvet 1999a: 165), které vnímá jako „systém“ neoddělitelný a samoregulující, kdy pratiques přispívají ke změně représentations, přičemž tyto jsou ale determinující pro pratiques. Ve slovenské (socio)lingvistice nacházíme obdobné chápání v pracích Dolníka (Dolník 2010 a 2013, zde zejména část VII) a Ondrejoviče (2008), v české lingvistice pak např. v mnoha příspěvcích ze série diskusí v souvislosti s „konceptem minimální intervence“ (rozvíjených zejména ve Slově a Slovesnosti od roku 2008, souhrnně viz Cvrček 2012). Chápání represéntations se často omezuje pouze na koncept jazykového plánování a glotopolitiku, ale operativnější je pro něj širší pojetí normy v modelu tzv. imaginaire linguistique (= „jazykové představivosti, názorovosti, mentální konceptualizace“), který navrhla a rozvíjela Anne-Marie Houdebinová(-Gravaudová) (Houdebine 1982 a Houdebine-Gravaud 2002). Tento psycho-sociolingvistický a zároveň strukturalistický model dělí jazykové normy na objektivní (systémové vs statistické) a subjektivní (evaluativní, fiktivní, preskriptivní, komunikační a identitární). Posledně zmiňované identitární normy jsou pak v centru našeho zájmu především, neboť mají klíčovou roli ve fungování sociolektů a utvářejí tzv. imaginaire argotique jejich uživatelů, což vnímáme jako specifický subtyp předchozího obecného modelu, který lze dobře pozorovat např. u reprezentací spojených s označením „hantec“ v brněnském i mimobrněnském prostředí nebo u (také silně konotovaného) francouzského označení „jazyk mladých“ (viz Fiévet a Podhorná-Polická 2006). Při analýze individuálních i skupinových norem by nemělo být zapomínáno na fakt, že vhodnou sociolingvistickou intervencí lze u mluvčích z marginalizovaných prostředí potlačovat tzv. jazykovou nejistotu (linguistic insecurity, Labov 1966). 32 Pro frankofonní jazykový prostor, zde konkrétně belgický, definuje tento sociolingvistický koncept M. Francard následovně: „Jazyková nejistota [je] uvědomování si rozdílu mezi idiolektem (nebo sociolektem) daných mluvčích a jazykem, který uznávají jako legitimní, neboť je jazykem dominující třídy nebo jiných komunit, kde se mluví „čistou“ francouzštinou, nezdegenerovanou interferencemi s jiným jazykem, případně jazykem fiktivních mluvčích, kteří jsou v jejich očích nositelé [preskriptivní] Normy, kterou šíří školské instituce“ (Francard 1993: 13)20 . Tato definice implikuje termíny idiolekt a sociolekt zejména lexikální variantnost jazyka, zásadní roli ale v jazykové nejistotě hrají i výslovnostní odchylky od idealizovaného ortoepického modelu. Výše naznačený sociolingvistický koncept reprezentací byl proto aplikován na fonologii francouzštiny v evropském i mimoevropském prostoru, a to v rámci velkého mezinárodního projektu Phonologie du français contemporain [Fonologie současné francouzštiny], rozvíjeného od roku 199921 . Umožnil tak revizi lokálních ortoepických norem pro didaktické a intervenční účely (viz Detey a kol. 2010; pro anglický přehled fonologie frankofonních zemí, viz Gess, Lyche a Meisenburg, eds. 2012). Právě aplikovaná jazykověda propojená s tzv. recherche-action (= doslovně „výzkum-akce“, tj. využití vědeckých poznatků v konkrétních akcích v terénu, zejména u jazykově marginalizovaných skupin mluvčích) má potenciál pozitivně transformovat vnímání regionálně-sociálních variet mluvčími na mnohých místech evropské a africké frankofonie, v kanadských frankofonních provincicích i v mnohých kreolofonních oblastech (viz Lebon-Eyquem, Bulot a Ledegen, dirs. 2012, nejnověji Ledegen, dir. 2017). Vzhledem k lokálním odlišnostem a k centralizačním tendencím 20 V originále : « L’insécurité linguistique [est] la prise de conscience, par les locuteurs, d’une distance entre leur idiolecte (ou leur sociolecte) et une langue qu’ils reconnaissent comme légitime parce qu’elle est celle de la classe dominante, ou ou celle d’autres communautés où l’on parle un français « pur », non abâtardi par les interférences avec un autre idiome, ou encore celle de locuteurs fictifs détenteurs de LA norme véhiculée par l’institution scolaire ». 21 Viz http://www.projet-pfc.net/. 33 je v současnosti ve frankofonním světě jedním z nejdynamičtějších odvětví aplikované jazykovědy právě tzv. intervenční, též prioritní sociolingvistika (podrobněji viz např. odkazy v bodě 2.4 videokurzu o fr. sociolingvistice22 – pro knižní verzi téhož viz Bulot a Blanchet 2013). Schéma č. 2: Hledání kompromisu mezi kvantitativním přístupem empirické lingvistiky a kvalitativním přístupem psycho-sociolingvistickým Obstarávání konzistentních dat na úrovni epilingvistické (tedy zahrnujících représentations) je ale i v dnešní době empirizace lingvistiky pomocí veledat (big data) stále podstatně obtížnější než přístup k většině pratiques. 22 Viz http://www.sociolinguistique.fr/cours-3-2.html. pratiques représentations 34 Výjimkou potvrzující pravidlo jsou například sondy do obtížně přístupných sociolektů, především vězňů (viz Radková 2012) nebo producentů a konzumentů drog (viz Radková a Rausová 2015), které se opírají především o metalingvistické kompetence mluvčích i pozorovatelů zainteresovaných sociálních skupin. Pro sběry sociolexikologických dat obecně platí, že kombinují terénní sběr pratiques v ekologickém prostředí a deklarací o domnělých praktikách (tzv. représentations sur les pratiques), častou formou (polo)řízených rozhovorů nebo dotazníkových šetření. Z metodologického hlediska pak lze za určitý pokrok považovat nástup elektronických dotazníků, jejichž využitelnost i úskalí budeme traktovat níže. 35 1.1.3 Algoritmus pro popis synchronní dynamiky jazyka Chceme-li zaujmout při zkoumání lexikálních inovací psychosociolingvistické hledisko, je nutné oddělit čas fyzikální od času filozofického. Filozofické nahlížení na čas přitom zahrnuje aspekty psychologického prožívání času, zejména pak otázku neukotvitelnosti přítomnosti do konkrétního bodu. W. James hovoří o tzv. zdánlivé přítomnosti (specious present), jejíž „zadní a přední okraj se neurčitě vytrácejí“ (vaguely vanishing backward and forward fringe; James 1890: 613). Předchozí úvahy o diachronii v synchronii a o možných modelech uchopování dynamické jazykové reality nás vedou stále blíže k bergsonovskému chápání času. Je-li nám vštěpována představa linearizovaného času v podobě úsečky, jde o prostorovou projekci času, která dle H. Bergsona neodpovídá skutečnému prožitku časovosti, který se projevuje trváním (durée). Čas je dle něj „koncept bastardní, vzniklý ze vpádu ideje prostoru do domény čistého vědomí“ (Bergson [1947] 1994: 60)23 . Pro Bergsona je trvání, na rozdíl od zprostorovělého času, „vnitřní spojitostí vnímaných a zažívaných změn“ (Sokol 1996: 150). Přejdeme-li od filozofie zpět do jazykovědy, je zajímavé pozorovat, že se v anglosaské literatuře u jazykové změny často vyskytuje adjektivum ongoing change (= „probíhající změna“). Tento fakt lze formálně interpretovat tak, že jev A postupně zaniká ve prospěch jevu B nebo se sám transformuje (A > A’) v rámci synchronního pozorování daného jevu. Zkoumaný jev tedy prochází nějakým funkčním procesem, graficky v čase zaznamenatelným: označme jej f(t). Adjektivum funkční zde poukazuje na fakt, že tento proces není z pohledu výzkumníka k danému datu dokonán. 23 Překlad Borise Jakovenka z francouzského originálu: « un concept bâtard, dû à l’intrusion de l’idée d’espace dans le domaine de la conscience pure » (Bergson 1889: 47). 36 Toto datum nechť je na časové (fyzikální) ose t(f) označeno jako počáteční bod t(f)0, vůči kterému výzkumník provedl (nebo měl již k dispozici) sérii šetření z předchozích období: označme je t(f)-1…-n. Výzkumník individuálně nebo na základě skupinového rozhodnutí či konvencí rozhodne, kam až bude sahat jeho synchronní vhled. Tento počáteční bod hledejme na ose filozofického (funkčního) času jako f(t)0 a nikoli na ose t(f). Nelze totiž dost dobře říct, kterého data končí „minulé“ a začíná „přítomné“, byť k rozhodnutím je výzkumník nucen (zejména pracuje-li s „netolerantním“ počítačem, který vyžaduje stanovení této hranice explicitně). Od tohoto bodu pak výzkumník interpretuje probíhající změnu pomocí série bodů f(t)1…n, které vztahuje vůči dílčím etapám výzkumu (četnosti výskytu jevu), až k počátečnímu bodu t(f)0. Je-li dnes nutností hledat pro vědeckou činnost algoritmy, pak předchozí postup shrňme do jakéhosi orientovaného grafu zobrazující zprostorovělý čas (viz schéma č. 3). Vrcholy daného grafu budou mezní hodnoty popisovaného časového úseku zkoumání, tj. pravou hranicí bude přítomný okamžik. Tvar grafu a návrh jeho názvu - synchronní dvorec - je pak pouhou variací na individuální představu Husserlova „časového dvora“ (též „dvorce“, německy Zeithof, Husserl 1996: 40). Orientace šipek není pro výzkumníka příliš závazná: „příběh“ zkoumaného jevu lze popisovat chronologicky i anachronicky a šipky ve vertikálním směru jsou zobrazením neustálého va-et-vient (tj. dynamické výměny) mezi interpretací a interpretačním rámcem. 37 Schéma č. 3: Náčrt „synchronního dvorce“ V předchozím schématu pomocí bílých šipek proto graf symetrizujeme, tj. přidáváme šipky i v opačných směrech, kterými se také může ubírat výzkumníkova reflexe (tedy retrográdně a nelineárně - s přechody mezi vnímáním času fyzikálního a filozofického). Zjednodušené výsledné schéma č. 4 odráží levopravou časovou perspektivou ukotvení synchronie ve zprostorovělém čase tak, jak ji percepčně vnímáme na pomezí filozofického a fyzikálního času. Před neukotvitelným bodem 0, po vzoru Z. Baumana (2002) metaforicky označitelným jako tekutá přítomnost, lze odhadovat chování jazyka v blízké budoucnosti, zde označené jako „předpřítomnost“. Naopak za (značně subjektivním) limitem stanoveným pro synchronii nalézáme „předminulé“, tedy nedávno minulé, které v sobě ale synchronie ipso facto obsahuje také, jak bylo poznamenáno výše. Relativní gramatické časy, u nichž se s termíny předminulost a předpřítomnost setkáváme běžně, ostatně svým názvem „relativní“ poukazují na relativitu lidského vnímání temporality. 38 Schéma č. 4: Vizualizace „blízkých stavů jazyka“ Příznačné označení blízké stavy jazyka pro synchronní popis vývojových tendencí v jazyce použil M. Křen (2013). I v době stále zvětšujícího se objemu korpusových dat synchronního charakteru není výzkum synchronní dynamiky jazyka jednoduchý, neboť v „synchronním ´šumu´ mohou málo výrazné vývojové tendence zaniknout“ (Křen 2013: 170), a to zejména „v případech, kdy je frekvence pozorovaných výrazů nízká nebo kdy jsou její změny pozvolné“ (ibidem). Vzhledem k transcendentní povaze časovosti a k nemožnosti zachytit veškerou lidskou komunikaci je výzkum blízkých stavů jazyka de facto jakýmsi neúplným vzorkováním v rámci pozorovatelného synchronního šumu, které za podmínky uplatnění pevného metodologického rámce může být částečně generalizováno pro vymezený časový rámec. Objekt vědcova zájmu se v čase a prostoru věnovaném výzkumu neustále transformuje, stejně tak se ale s postupující analýzou získaných vzorků proměňují vědecké hypotézy o daném objektu zkoumání vzhledem k tomu, jaká realita se mu výzkumem odkryla. Zkoumání synchronní dynamiky jazyka tedy předpokládá jistou míru kompromisního řešení v podobě extrapolace časoprostorového rámce a objektivizace nutně subjektivních interpretací výzkumných vzorků komparačně nebo pomocí multiplikace vzorkování. 39 1.2 K paradigmatům jazykové změny Le changement linguistique est l’objectivation historique de la créativité linguistique. Le langage en tant que langue « devient » – se crée – historiquement, parce que le langage est, en fait, une activité créatrice et en même temps une activité dirigée vers autrui. Fr. překlad článku Eugenia Coseria : « Le changement linguistique n’existe pas » ([1983] 1992: 14) ≈ Jazyková změna je historická objektivizace jazykové kreativity. Řeč se jazykem „stává“ – vytváří se – historicky, protože řeč je v podstatě kreativní aktivita a zároveň aktivita orientovaná vůči druhým. Zatímco v sociologii se vyprofiloval směr difuzionismu, který vše „nové“ nazývá souhrnně „inovacemi“, lingvistika teoretizuje o „jazykové změně“ v paradigmatu synchronně-diachronním, od kterého se nelze odprostit, stejně jako se nelze odprostit od času, prostoru či od normy – např. právě teď od současného akademického jazyka očekávaného v českém jazykovém prostoru. Jak již bylo uvedeno v předchozích kapitolách, pojem jazyková změna otevírá široké pole úvah o stabilitě jazykového systému a chápání základních pojmů jako je synchronní dynamika jazyka, jazyk jako (pružně) stabilní systém versus socioprostorová variantnost jazyka. 40 Nejenže tu na sebe naráží strukturální pojetí lingvistiky a variační pojetí sociolingvistické, v rámci různých jazykovědných subdisciplín se v průběhu celého vývoje moderní lingvistiky s různou mírou diskutability prosazují různé teorie, od evolučních (např. Croft 2000), přes akomodační (cf. Auer & Hinskens 2005), až např. po explanaci pomocí metafory neviditelné ruky (Keller 1994). Role vzrůstající prestiže sociolingvistiky se jeví být zásadní. Podle Jean Aitchisonové byla do relativně nedávné doby většina lingvistů přesvědčena, že jazykovou změnu nelze pozorovat, že jde o velmi pozvolný souvislý proces, který lze lidově přirovnat k rotaci Země, prohlubování vrásek či otevírání květů (Aitchison 2013: 37). Jako příklad sdíleného názoru, že jazykové změny jsou příliš pomalé na to, aby byly pozorovatelné za života výzkumníka, cituje Aitchisonová (idem: 38) pesimistické vize amerických lingvistů L. Bloomfielda (1933 – nemožnost přímého pozorování jazykové změny) a Ch. Hocketta (1958 – změny, zejména hláskové, jsou pozorovatelné jen ve svých důsledcích). I přes všechny pokroky a přísliby moderní lingvistiky, ozřejmované v kap. 1.1, však lze souhlasit s romanistou J. Holešem, že „otázky jazykových změn a vývoje jazyka patří mezi nejsložitější a nejspornější problémy jazykovědy“ (Holeš 2002: 119). Záměrně zde citujeme zejména autory z anglosaských zemí, kde nesou desítky jazykovědných studií titul či podtitul (language) change. Není cílem této práce zabývat se jednotlivými náhledy na pestrou směsici názorů na koncept jazykové změny, paradigmata jejího zkoumání se totiž mění s ohledem na různé roviny jazyka a samozřejmě v závislosti na čase i na jazykových areálech. Předmětem našeho detailnějšího zkoumání bude primárně lexikální rovina a frankofonní areál, který je zajímavý především z historické perspektivy. Připomenutí hlavních osobností, které konstituovaly dnešní nahlížení na lexikální inovace, má význam i pro českou odbornou veřejnost, neboť k francouzsky psané jazykovědné literatuře staršího i novějšího data odkazují mnohé moderní anglicky psané teoretizace konceptu jazykové změny. 41 Pro dříve prestižní francouzštinu v českém jazykovědném prostoru už bohužel platí: gallicum est, non legitur. Tímto chceme parafrázovat nejen původní středověký citát (graecum est, non legitur – pro tehdy opomíjenou řečtinu), ale zejména hispanofonního autora rumunského původu Eugenia Coseria, citovaného výše, který se do francouzské lingvistiky zapsal jednak svou slavnou koncepcí normy jako mezičlánku mezi systémem a mluvou (viz souhrnně Horálek 1972), ale také rozšířenou variační kategorizací, kdy k dimenzi času (diachronii), prostoru (diatopii) a sociálního prostředí (diastratii) připojil situačně-stylovou dimenzi - diafázii (podrobněji o Coseriových inspiracích Berruto 2010: 231). Tentýž autor si v retrospektivním (anglicky psaném) ohlédnutí za svou slavnou knihou Sincronía, diacronía e historia: el problema del cambio lingüístico [Synchronie, diachronie a historie: problém jazykové změny] (Coseriu 1958) vhodně posteskl: hispanicum est, non legitur („je to španělsky, to se nečte“; Coseriu [1983] 1992: 14). Coseriu ve svých pracech opakovaně poukazuje na nepřesnost termínu jazyková změna, který vede do slepé uličky (la aparente aporía del cambio lingüístico; Coseriu 1958: 7). Je-li nutné o něm hovořit, pak mj. jako o abstrakci konkrétních individuálních jevů, které mají svůj původ v dialogu. Zavádí pro ně dichotomii inovace-adopce, které definuje následovně: „…inovace není „změna“. Jazyková změna („změna v jazyce“) je difuze neboli generalizace inovace, tedy nutně série postupných adopcí. To znamená, že ve výsledku je každá změna původně adopcí.“ (Coseriu 1958: 45)24 Mezi inovacemi Coseriu rozlišuje několik typů, přičemž „nechává stranou možné, ale vzácné kreace ex nihilo“ (dejando de lado las posibles pero muy raras creaciones ex nihilo; ibidem): a) alterace tradičního modelu; b) selekce mezi 24 V originále: ”El cambio lingüístico (“cambio en la lengua“) es la difusión o generalización de una innovación, o sea, necesariamente, una serie de adopciones sucesivas. Es decir que, en último análisis, todo cambio es originariamente una adopción“. 42 variantami; c) systematická kreace („vymýšlení“ forem podle možností systému); d) výpůjčka z jiného „jazyka“; e) funkční ekonomie (opomíjení nadbytečností v diskurzu) a tento výčet ještě nepovažuje za úplný (ibidem). Zároveň Coseriu souhlasí s francouzským lingvistou A. Meilletem (detailněji viz níže kap. 1.2.2 a 1.2.3), konkrétně v jeho postoji k teorii nápodoby neboli imitace, prosazovanou francouzským sociologem Gabrielem Tardem: „Ale Meillet udělal velice dobře, když odmítl obecnou teorii „imitace“: nejedná se o oponování jednoho sociologa vůči jinému (Tarde vs Durkheim), protože adopce není akt mechanické imitace, nýbrž akt intelektuální a selektivní“ (Coseriu 1958: 46)25 . Coseriu tak naráží na slavnou debatu mezi Tardem a Durkheimem z roku 1903 o podstatě sociologie a o postavení této mladé disciplíny mezi ostatními vědními obory26 , ale i na Tardeho ostrou kritiku Durkheimova pojetí sociologie, že společnost je sociální systém sui generis. Právě k této Durkheimově vizi se otevřeně hlásil Meillet se svým sociálním pojetím lingvistiky. U Tardeho a jeho multidisciplinární teorie nápodoby se krátce zastavme, neboť v rámci reflexe o šíření neologismů u mládeže by měly být některé ideje z jeho monografie Les lois de l’imitation [Zákony nápodoby] z roku 1890 připomenuty, a to i proto, že jej tato kniha proslavila jakožto jednoho ze zakladatelů difuzionismu a vědecké sociální psychologie (paradoxně více v USA než doma ve Francii). Tato kniha obsahuje i kapitolu explicitně označenou „Jazyk“ (Langue; Tarde [1890] 1895: 277–287) a také pasáž, lingvisty přehlíženou či snad přehlédnutou, o možných lingvistických aplikacích teorie nápodoby a její věcné shody s konceptem jazykové analogie, tou dobou velice moderním (idem: 154–157). 25 V originále: “Pero Meillet tenía mucha razón en rechazar la teoría vulgar de la “imitación“: no se trata de oponer un sociólogo a otro (Tarde a Durkheim), pues la adopción no es un acto de imitación mecánica, sino un acto inteligente y selectivo.“ 26 Pokus o textovou rekonstrukci a zinscenování této debaty od sociologa B. Latoura a kolektivu je k dispozici na adrese: http://www.bruno-latour.fr/node/354. 43 Sociální chování jednotlivců, jejichž sumou je podle Tardeho definována společnost, vykazuje dva základní typy – imitaci a invenci. Nutně primární z této dvojice je invence - po vzoru biologa Espinase a jeho pozorování mravenců pod ní Tarde rozumí princip: „‘iniciativy jednotlivce následovanou imitací‘. Tato iniciativa je vždy inovací, protože invence rovná se [u lidí i u mravenců] odvaze ducha” (‘de l’initiative individuelle suivie d’imitation’. Cette initiative est toujours une innovation, une invention égale aux nôtres en hardiesse d’esprit; idem: 4 - kurzíva a uvozovky G. Tarde). Nové potřeby nebo nové uspokojení, které tyto „obrozující iniciativy“ (initiatives rénovatrices; idem: 3) přinášejí společnosti, se šíří různou rychlostí z centra vzniku novinky do periférie, a to sérií vědomých nebo nevědomých imitací „jako světelná vlna nebo rodina termitů“ (à la façon d’une onde lumineuse ou d’une famille de termite; ibidem). Bylo by jistě zajímavé zabývat se dobovými ohlasy lingvistů na Tardeho sociologickou teorii nápodoby. Idea šíření v soustředných kruzích či vlnách, kterou Tarde v různých přirovnáních k fyzikálním jevům opakuje na několika místech knihy, nebyla totiž už tou dobou pro jazykovědce novinkou. V tehdejší lingvistice, až na výjimky výhradně historicky pojímané, byla už téměř dvě desetiletí známá Schmidtova teorie vln = Wellentheorie (Schmidt 1872), o které blíže pojednávají např. Černý (1996: 99) nebo Karlíková (2017). Vibrační vlnové šíření invence pomocí nápodoby může být nicméně podle Tardeovy teorie zastaveno jinou vlnou imitací jiné invence a z této konfliktní situace buď vyplyne zánik jedné z inovačních vln, nebo její adaptace. V moderním difuzionismu někteří Tardeho následovníci hovoří dokonce o tzv. adoptaci. Jedná se o neologismus složený ze slov adopce a adaptace, pro ekonomické vyjádření toho, že s přijetím (tedy adopcí) nového jevu je tato imitace zároveň poupravena (adaptována) podle potřeb přijímajícího (viz Gaglio 2011: 70). Zároveň také každá přejímka je vlastně kreativní reinterpretací původního jevu (idem: 69). 44 Existují různé subtypy nápodob, které Tarde dělí (v rozporu s Coseriovou nepřesnou poznámkou citovanou výše) na imitace naivní či promyšlené. Vymezuje také imitaci zvykovou (imitation-coutume) vůči imitaci módní (imitation-mode), imitaci ze sympatie, z poslušnosti, ze vzdělávání atd. (Tarde [1890] 1895: 16). Zejména módní imitaci přičítá významnou roli, společně s hierarchickým postavením inovátora (novateur) jako autority (leader), kdy předpokládá kaskádové šíření invencí ve vertikálním směru směrem dolů po společenském žebříčku. Tento sociálně asymetrický směr šíření je dnes známý jako tzv. princip top-down. Tento jeho „zákon“ byl v konfrontaci se vzrůstající rolí odborů v tehdejší společnosti značně kritizován, jelikož jde o kontroverzní vidění společnosti rozdělené na sociální třídy. Dlužno dodat, že moderní sociolingvistika se k tomuto bodu vymezuje ve francouzských podmínkách neustále (mj. François 1976, Gadet 2003; souhrnně Paveau 2008), přičemž termín sociální třídy se snaží nahrazovat co nejsystematičtěji neutrálnějším termínem sociální sítě (viz Milroy 1987, souhrnně v češtině viz Milroy a Gordon 2012). Kritikové Tardemu vyčítají absenci hlubší reflexe nad frekvencí horizontálních imitací, tj. v rámci svého okolí, které jsou pro jednotlivce naprosto běžné v rámci symetrických sociálních sítí. Stejně tak jsou ale běžné i imitace ve směru opačném, tzv. princip bottom-up. Ten sice Tarde připomíná taktéž, právě v souvislosti s používáním argotu v lepší společnosti (viz níže), nicméně okrajově. Top-down šíření však přesto připomínáme, protože ho lze pozorovat například na šíření tzv. neologismů autorit, jak bude níže ukázáno. Pomocí módy se jazyk může podle Tardeho „dobyvatelsky“ šířit, a to dvěma způsoby: buď literární superioritou, kterou elity jiných jazykových skupin dobrovolně přebírají a nižším vrstvám ve společnosti následně podbízejí v podobě utilitární touhy (po vzdělání či spíše zlepšení společenského postavení) nebo se také může šířit latentně svým (ekonomickým) vlivem na okolní jazyky, jejichž mluvčí nevědomky imitují tento módní jazyk přejímáním jeho lexika, syntaktických struktur, prozodie aj. 45 V obou případech se pak lingvistická móda stane brzy zvykem (Tarde [1890] 1895: 280–281). Tarde poukazuje ale i na opačný trend, přechod od zvyku k módě, jež s úsměvnou afektivitou demonstruje na vyjadřování mládeže: „Tato potřeba jazykové revoluce bez důvodu, z rozmaru, je jednou z prvních epidemií módy, která zuří u dospívajících, jak to lze vypozorovat na vyšším školním stupni.“ (idem: 285)27 S tímto výrokem samozřejmě nemohou psychologové adolescence ani sociolektologové souhlasit: generační revolta mládeže rozhodně není bezdůvodná. Psychologií mládeže ani sociolekty se ale Tarde nijak hlouběji nezabýval, ostatně i slovo génération použil častěji ve významu „vznikání, generování“, než ve významu „věková skupina, generace“. Touto první, převážně lingvistickou, epidemií módy mládež ale opravdu pozorovatelně prochází, a to v souvislosti s hledáním své identity - jedince v kolektivu a kolektivu ve společnosti. Proces konstituování adolescentní identity nutně prochází skrze imitaci skupinového chování, kdy v zájmu zachování konformity s kolektivem má jedinec přirozenou snahu přizpůsobit se, zapadnout do kolektivu. Mládežnickému vyjadřování tolik připisovaná stádnost (grégarité) může být právě jedním z nejpádnějších argumentů pro přijetí Tardeovy teorie nápodoby. „Cítit se ve společnosti dobře, to znamená přizpůsobit se tónu a módě tohoto prostředí, mluvit jeho hantýrkou, kopírovat jeho gesta, znamená to koneckonců bez odporu se poddat všem těm různým a nepatrným proudům vlivu okolního prostředí, proti kterým kdysi možná člověk marně plaval, a vzdát se tomu tak, aby si jeho vědomí neuvědomovalo, že se čehokoli vzdalo.“ (idem: 93)28 27 V originále: « Ce besoin de révolution linguistique sans raison, par caprice, est l’une des premières épidémies de mode qui sévissent chez l’adolescent, comme on peut l’observer dans les collèges. » 28 V originále : « Se mettre à l’aise, dans une société, c’est se mettre au ton et à la mode de ce milieu, parler son jargon, copier ses gestes, c’est enfin s’abandonner sans résistance à ces multiples et subtils courants d’influences ambiantes contre lesquels naguère on nageait en vain, et s’y abandonner si bien qu’on a perdu toute conscience de cet abandon ». Námi vytučněno. 46 V této citaci, definující de facto pojem akulturace, vytučňujeme termín „hantýrka“ (jargon, česky též „žargon“), abychom ukázali na jeho relativní neutralitu a sémickou opozici vůči negativněji konotovanému termínu argot v akademickém úzu nelingvistů na sklonku 19. století. Jak bylo řečeno výše, termín argot Tarde používá v knize dvakrát, pokaždé v souvislosti s šířením imitací ve směru bottom-up, konkrétně když hovoří o „člověku z dobré společnosti, který kopíruje argot a ošuntělost dělníka“ (l’homme du monde qui reflète l’argot et le débraillé de l’ouvrier; idem: 94) a o tom, že „argotické výrazy pronikají do salónů“ (des termes argotiques pénètrent dans les salons; idem: 234). Tarde tedy šíření argotismů vnímá jednostranně, jako výraz dekadentní ležérnosti praktikované v tehdejších salónech jedinci, jež bychom dnešní francouzštinou označili jako les bobos, tj. zkráceninou vytvořenou z bourgeoisbohème („buržoazní bohém“). Patrně právě elitářské, sociálně neempatické vidění světa a místy těžkopádný styl přispěly k tomu, že byl Tarde ve Francii krátce po své smrti pozapomenut, i přesto, že byl na sklonku života považován za věhlasného sociologa a kriminologa (viz Leroux 2012). Toto opomíjení je v posledních dekádách vcelku napravováno, a to vědci z různých disciplín, včetně sociolingvistů. Tardeho difuzionistické chápání společenských jevů, včetně jevů lingvistických, ovlivnilo mnohé francouzské lingvisty nepřímo, zejména skrze práce amerických sociálních jazykovědců-antropologů. Jako příklad uveďme jednak model difuzních tendencí, slavný Sapirův drift (Sapir [1921] 1949), ale především vizi šíření inovací z centra do periférie F. Boase (Boas [1940] 1949: 292), podle něhož má v periférii vlna slabší intenzitu než v centru, obdobně jako když se hodí kamenem do vody. Především ale frankofonní sociolingvisté (znovu)objevují Tardeho myšlenky skrze komplexní, převážně ekonomickou, teorii šíření inovací (diffusion of innovations theory) od Everetta M. Rogerse z roku 1962. Tu lze dobře uplatnit v mnoha disciplínách: v lingvistice se uplatňuje zejména v socioterminometrii, konkrétně k „měření“ difuze nově vytvořených termínů do společnosti a jejích jednotlivých fází (viz např. Martin 1993, Hermans 1994 nebo Quirion 2006). 47 Nověji se Rogersova teorie zmiňuje i v sociolingvistice resp. sociolexikologii, kde ji např. Siouffi, Steuckardt a Wionet 2012 navrhují pro explanaci módních jazykových jevů pozorovatelných v „krátké nebo současné diachronii“ (diachronie courte et contemporaine), např. pro pozorování šíření slov typu buzzword, včetně samotné této rychle zaintegrované výpůjčky z angličtiny (cf. Fiévet a PodhornáPolická 2010 pro sousloví faire le buzz). Rogers ve vzájemné komunikaci lidí vytyčuje dichotomii homofilie – heterofilie, kdy pro homofilní jednání odkazuje přímo na Tardeho model nápodoby: imitování je frekventovanější mezi sociálně bližšími, homofilními jedinci. V Rogersově teorii je ale homofilie neviditelnou bariérou pro difuzi inovací v systému (Rogers [1962] 2003: 305–308). Konstatuje, že sice sítě interpersonální difuze jsou převážně homofilní (horizontální difuze), ale inovace se šíří dynamičtěji v heterofilních vztazích. Tyto vztahy mají totiž vyšší informační potenciál právě proto, že jde o komunikaci vzácnější. Blythe a Croft (2012: 275) podotýkají, že pro vysvětlení jazykové změny bývá Rogersova teorie zahrnována do sociolingvistické literatury ve zjednodušeném, většinou tříúrovňovém modelu: innovators = „inovátoři“, early adopters = „časní osvojitelé“ a followers = „následovníci“. Lze tu pozorovat kombinaci začátku Rogersovy typologie s Labovovým ještě jednodušším, pouze dvojúrovňovým dělením na (opinion) leaders a followers. Toto dělení Labov uplatňuje ve své dvojdílné monografii o principech jazykové změny (2001: 356–365), přičemž termín „názorový vůdce“ přebírá ze slavných sociologických studií P. Lazarsfelda aj. a následně konfrontuje šíření módních vlivů s šířením jazykových inovací. Pro naše zkoumání šíření identitární neologie je ale výhodnější připomenout Rogersovo původní, pětiúrovňové dělení aktérů podle jejich aktivity při přijímání inovací (Rogers ([1962] 2003: 279–285). Společnost je v této jeho typologii rozdělena podle reakcí na inovaci následovně (jejich zastoupení ve společnosti je vyjádřeno procentuálně v závorce): jednak na výše zmiňované innovators (2,5 % společnosti) 48 a early adopters (13,5 %). Dále ale už v procesu adopce, ve které předchozí kategorie vždy působí na kategorii následující, rozlišuje Rogers jemněji na early majority = „časnou většinu“ (34 %), late majority = „pozdní většinu“ (34 %) a konečně laggards = „opozdilce“ (16 %). V marketingu i jiných sociálně orientovaných oborech je tato Rogersova typologie velmi dobře známá (např. viz Tomek a Vávrová 2008: 90–91). Kategorie opozdilců je ale u Tomka a Vávrové (idem: 91) ještě dále dělena na dvě podkategorie: na „opozdilce“ (13,5 %) a „odmítající“ (2,5 %). Tato poslední kategorie je dobře pozorovatelná v mládežnických kolektivech, kde někteří členové mohou lexikální inovaci sdílenou všemi ostatními vědomě odmítat, a to přesto, že ji pasivně znají (do inovačního procesu se tedy nepřímo zapojují). Šíření neboli difuzi definuje Rogers jako „proces, během kterého je inovace komunikována pomocí různých kanálů mezi členy sociálního systému v čase“ (process in which an innovation is communicated through certain channels over time among the members of a social system; Rogers ([1962] 2003: 5), kdy musí mít inovace dostatečný potenciál pro svůj rozvoj, aby se pak lavinovitě šířila, než dosáhne určité saturace a zpomalí tempo svého šíření. Na grafu č. 1 je reprodukováno Rogersovo schematické vyjádření průběhu difuze inovace, které je jádrem celé teorie (idem: 281). Toto rozložení v čase a prostoru (ve společnosti) kopíruje Gaussovu křivku normálního rozložení. Růst počtu přisvojovatelů určitého druhu inovace v čase má v kumulativním zobrazení tvar logistické křivky, často označované jako tzv. křivka S (S-curve). Ta vyjadřuje podíl inovace ve společnosti v závislosti na čase (v marketingu se hovoří o podílu na trhu, resp. o míře nasycení trhu). 49 Graf č. 1: Difuze inovací v čase a ve společnosti podle Rogerse Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Difuze_inovac%C3%AD#/media/File:Diffusion_of_inovations_curve_cz.png Není našim cílem rozvádět do detailů obecně známý Rogersův model, ale pouze naznačit jeho aplikovatelnost na SI, včetně připomenutí některých z padesátky Rogersových postulátů (generalizations), které přispěly k úspěchu knihy. Především upozorněme na dvě důležité typologie, které tato teorie rozvíjí. V první z nich Rogers rozděluje pět fází inovačně-rozhodovacího procesu (innovation-decision process; Rogers ([1962] 2003: 20–22), které se uplatňují také v procesu přijímání neologismů: 1) knowledge (též awarness neboli znalost, obeznámení s novinkou), 2) persuasion (fáze přesvědčování, kdy vzrůstá zájem o danou inovaci), 3) decision (rozhodnutí novinku odmítnout nebo přijmout, a to třemi různými způsoby: individuálním dobrovolným rozhodnutím, kolektivně nebo autoritativně, tedy direktivním nařízením shora), 50 4) implementation (zavádění do praxe, což zahrnuje první pokus o realizaci, včetně případného poupravení novinky – tuto obdobu výše zmiňované „adoptace“ Rogers označuje, a nutno dodat, že až pod tlakem kritiků, jako re-invention), 5) confirmation (potvrzení přijetí znovuopakováním, kterým se zároveň ujišťuje o správnosti svého rozhodnutí novinku přijmout, což je výsledek celého procesu adopce). Rozdílné inovace mají samozřejmě různé předpoklady pro úspěšnost difuzního procesu. Tuto nasycenost společnosti danou inovací vyjadřuje procentuálně tzv. „míra přijetí“ (rate of adoption). Pro SI je zajímavé především to, jak Rogers definuje pět vlastností, které míru přijetí ovlivňují: 1) relativní výhodu (relative advantage), 2) kompatibilitu (compatibility), 3) složitost (complexity), 4) testovatelnost (triability) a 5) pozorovatelnost (observability). Tyto atributy totiž v různých obměnách připomínají i mnozí lingvisté v souvislosti s důvody, proč některé neologismy difundují společností rychleji než jiné (cf. Dubucova terminologická kritéria živosti neologismů, viz Dubuc [1978] 2002, resp. Sourdotova kritéria tzv. 4B pro difuzi sociolektálních neologismů, viz Sourdot 1998), což bude detailněji traktováno v praktické části této práce. Po tomto interdisciplinárním exkurzu do difuzionistických teorií se ale v následujících podkapitolách vrátíme zpět do francouzské jazykovědy. Cílem bude nastínit základní sociolingvistické a lexikologicko-sémantické přístupy k otázkám dobového a sociálně příznakového lexika, zejména pak vybrané autory a publikace, které formovaly dnešní terminologii a metodologii ve francouzském, potažmo frankofonním prostoru. 51 1.2.1 Jazykové inovace v pojetí raných sémantiků Změny na fonologické a syntaktické úrovni bývají obecně považovány za pomalejší než změny lexikálně-sémantické roviny, která je méně „odolná“ vůči přirozené potřebě člověka inovovat i vůči nutnosti slovně reagovat na změny technologicko-společenské. V diachronně, resp. synchronně dynamicky zkoumaném lexikonu se změna projevuje dvojím způsobem: 1) onomaziologicky, kdy se nové tvary slov označují jako neologismy a v rámci nich málo frekventované tvary pak jako okazionalismy (jen v bohemistice), 2) sémaziologicky, kdy se nové významy slov a slovních spojení označují v české jazykovědě jako neosémantismy (ve francouzštině je v témže významu užíván termín néosémie). Za průkopníky v systematickém popisu jazykových změn, sémaziologických především, jsou považováni francouzští filologové z konce 19. a začátku 20. století, byť nelze nezmínit souběžný vliv německých prací, zejména Wegenerovy, Paulovy či v USA Whitneyovy pro anglosaský svět (o jejich vztahu k Bréalovi, viz Nerlich 1990). Jedná se především o trojici Arsène Darmesteter, Michel Bréal a Antoine Meillet. Tito „raní sémantici“ zasazovali debaty o příčinách vedoucích k významovým změnám nejen do tradičního rámce komparačně-historického, ale i do rámce psychologicko-sociologického, v souladu s paralelně se konstitujícími autonomními vědami: psychologií a sociologií. Od 60. let 19. století bývá francouzská jazykověda označována jako psychologizující, přičemž velký ohlas ve Francii vzbudily zejména Wundtovy myšlenky (k důvodům pro jejich pozdější odmítání lingvisty, viz Nerlich a Clarke 1998). V sociologii pak na Comtův pozitivismus metodologicky navázala tzv. francouzská sociologická škola kolem Émila Durkheima, v jehož tezích hledal styčné body s jazykovědou především nejmladší z výše uvedné trojice, A. Meillet a jeho žáci. 52 Nejprve se krátce zastavme u Bréala a Darmestetera, autorů dnes už ikonických monografií o jazykové změně z pohledu lexikologie resp. úžeji neologie: La Vie des mots étudiée dans leurs significations [Život slov studovaný v jejich významech] (Darmesteter 1887) a sémantiky: Essai de sémantique (science des significations [Esej o sémantice (vědě o významech)] (Bréal 1897), chápaných často jako milníky předesílající novodobové nazírání na tyto jazykovědné disciplíny. O inovátorském pohledu na filologií kontinuálně řešený problém změn významů slov a jejich existenci v jazykovém povědomí společnosti svědčí ostatně fakt, že Bréal už od konce 70. let 19. století navrhl a prosadil neologismus sémantique („sémantika“, vytvořený po vzoru phonétique z řeckého slovesa σημαίνω („znamenat“; idem: 9) pro disciplínu, které Darmesteter souběžně připravil pevný obsahový rámec svou detailní kategorizací francouzských neosémantismů. Pátrání po prvním výskytu použití toho či onoho slova je pro neologická studia příznačné, proto si dovolíme poznámku o prvním použití slova sémantique. Běžně se uvádí až rok 1883, kdy se slovo sémantique dostalo poprvé do oficiálního vědeckého diskurzu, a to v názvu Bréalova článku: « Les lois intellectuelles du langage. Fragment de sémantique » [Intelektuální zákony jazyka. Fragmenty ze sémantiky] (Bréal 1883). Podle Bréalova dopisu z roku 1879 adresovaný italskému kolegovi A. de Gubernatisovi, který později objevil P. Ciureanu (1955; podrobněji viz Aarsleff 1981: 128), ale Bréal popisuje obsah připravované knihy pod označením „sémantika“ již touto dobou, tedy o čtyři roky dříve. I když lze předpokládat, že Bréal používal tento neologismus ve svých přednáškách i dříve, širší rozšíření mezi lingvisty ale termín sémantika tou dobou neměl. Důkazem může být následující citace z úvodu ke knižní verzi Darmesteterovy doktorské práce z roku 1877, kde Darmesteter předpovídá, že: „…věda o transformaci významů přinese historické psychologii, až se jednoho dne založí, nástroj nesrovnatelné síly, tato věda ale ještě není konstituována: zkrátka neexistuje. Ještě se nepřišlo na to, aby se zkoumal systematicky slovník jednoho jazyka takovým 53 způsobem, aby bylo možné sledovat ve změnách výrazů myšlenkové pochody. Současný jazyk bezpochyby nabídne mnoho jevů, které budou vhodné ke studiu tohoto typu…“ (Darmesteter 1877: 7)29 O opatrné, ale vědomé snaze prosadit novotvar sémantika jako termín jistě svědčí i závorka v názvu Bréalovy výše uvedené souhrnné monografie (Bréal 1897). Z hlediska difuze lexikálních inovací nutno dodat, že implementace tohoto neologismu do akademického diskurzu se zdařila poměrně rychle, s maximálním nasycením trhu. Na soustředěnější konceptualizaci (relativně synchronního) pojetí neologie ale spíše než diachronně smýšlející Bréal pracoval jeho mladší kolega A. Darmesteter, který prosazoval psycho-sociální přístup k otázkám jazykových inovací jako jeden z prvních, jak uvidíme níže. V jeho vztahu k Bréalovi je podstatné, že příčinu významových změn hledal v psychologii skupinové i individuální, za použití tzv. organické metafory, jak dokládá tato citace: „…jestliže ve významových změnách nacházíme osobní příčiny, pak by tyto změny nemohly mít šanci prosadit se dlouhodobě bez toho, aby v nich našel citové a rozumové zalíbení dav, který je přijímá. Musí zde být soulad mezi psychologickým [sic] stavem autora a lidu: jinak neologismus nepřežije; narodí se, zazáří a vyhasne, jako rychlý meteorit, aniž by zanechal trvalejší stopu.“ (Darmesteter 1887: 89–90)30 Organicisty typu Humboldta a Schleichera ovlivněná živá metafora slov, kterou Darmesteter prosazoval ostatně už v samotném názvu své práce La Vie des mots, byla ale hlavním bodem kritiky z pera jeho staršího kolegy Bréala. 29 V originále: « …la science de la transformation des sens, cette science qui, le jour où elle sera fondée, fournira à la psychologie historique un instrument d’une incomparable puissance, cette science n’est pas encore constituée : elle n’existe pas. On ne s’est pas encore avisé d’étudier systématiquement le vocabulaire d’une langue de manière à suivre dans les changements de l’expression le mouvement de la pensée. La langue contemporaine fournira sans doute des faits nombreux à une étude de ce genre… » 30 V originále: « si les changements de sens reconnaissent des causes personnelles, ils n’ont de chance de durée que s’ils trouvent une complicité dans la manière de sentir et de penser de la foule qui les accepte. Il doit y avoir accord entre l’état psychologique de l’auteur et de celui du peuple : autrement, le néologisme ne vit pas; il naît, brille et s’éteint, comme un météore rapide, sans laisser de traces durables. » 54 Tuto kritiku formuloval v eseji Histoire des mots [Historie slov], vydané ještě téhož roku hned po Darmesteterově titulu (Bréal 1887). Výňatky z tohoto eseje pak Bréal přetiskl znovu na konci své souhrnné monografie zmiňované výše, obsahující výsledky třicetileté práce v oboru, v Essai de sémantique (Bréal 1897: 305– 339). Organická či biologická metafora slova byla Bréalem kritizována jako snová a nevědecká projekce neživotného jevu (idem: 306–307), kdy naturalistické vnímání jazyka jako organismu téměř programově odsuzoval: „Slova jsou znaky: nemají existenci o nic víc než gesta optického telegrafu nebo tečky a čárky (.-) Morseova telegrafu. Říci, že jazyk je organismus, znamená zastřít věcnou podstatu a dát lidem k přemýšlení zárodek chyby.“ (idem: 277)31 Bréal se ve své koncepci jazyka naopak odkazuje k myšlence de Condillaca a ideologů, že slova jsou znaky (signes) a dále ji autorsky rozvíjí. Spolu s (bohužel neterminologickým) popisem hodnot (valeurs), parolovosti, arbitrárnosti aj. uceleně traktoval o systémových jazykových jevech, které ale jazykověda 20. století přisuzuje až F. de Saussurovi. Ten ale Bréalovu Esej o sémantice velice dobře znal, jak vyplývá z náčrtu recenze, která se zachovala v jeho pozůstalosti (viz de Maurovy Dodatky v kritické edici Kurzu, de Saussure 1996b: 333). Navíc Bréalovi vděčil i za místo na pařížské École pratique des Hautes Études (viz Aarsleff 1981: 126). Zaměříme-li se na Bréalův náhled na jazykové inovace, hovoří o nich místy pozitivně, ať už jde o gramatické inovace u dětí (Bréal 1897: 8) nebo o roli jazyka obchodníků v přechodu ze syntetického na analytický systém jazyka (idem: 22), kdy inovace vnímá jako nevyhnutelnost vývoje jazyka (idem: 294). Velkou roli přisuzuje analogii, „díky níž jsme si jistí, že nám bude porozuměno, že budeme pochopeni, i když náhodou vytvoříme nové slovo“ (grâce à elle nous sommes sûrs d’être entendus, sûrs d’être compris même s’il nous arrive de créer un mot nouveau; idem: 86). 31 V originále: « Les mots sont des signes: ils n’ont pas plus d’existence que les gestes du télégraphe aérien ou que les points et les traits (.-) du télégraphe Morse. Dire que le langage est un organisme, c’est obscurcir les choses et jeter dans les esprits une semence d’erreur. » 55 Dle Bréala má zejména mladá generace právo inovovat (droit d’innover), ale jen do takové míry, která je určena kulturní a vlasteneckou potřebou zůstat v kontaktu s myšlenkami předchozích generací (idem: 296). Tvorbu neologismů přehnanou substantivizací (zejména ve vědeckých pojednáních) či denominalizační verbalizací (idem: 293–294) nicméně hodnotí negativně v duchu dobového purismu, kdy s odkazem na Voltairova „ducha jazyka“ (génie de la langue) označuje tyto novotvary jako zbytečnosti, kterými „jejich autoři hřeší proti duchu francouzského jazyka“ (les auteurs de ces néologismes pèchent contre le génie de la langue française; idem: 294). V této stati týkající se purismu hovoří i o českém purismu (na extrémním příkladu překládání vlastních jmen německého původu do češtiny), který chápe jako legitimní očistu národa s výhledem na blízkou nezávislost (idem: 290). V zápětí se pro případ francouzštiny a za použití výrazu abus (de langue) (doslova „zneužívání (jazyka)“), značně oblíbeného v metalingvistickém diskurzu 18. a 19. století (viz níže kap. 2.3), nevyhýbá kritice přílišného přejímání z cizích jazyků, kdy upozorňuje především na začleňování cizojazyčných výpůjček do nevhodných komunikačních situací, ve kterých může jejich použití působit jako afektovanost nebo zapříčinit nesrozumitelnost před nezasvěceným publikem (idem: 290–292). „Národ, který se se sympatiemi otevírá názorům zvenčí, se nemusí obávat přijímání slov tam, kde je zvykem jimi označovat. Co je potřeba odsoudit, je zneužívání: za zneužívání lze považovat označování cizími názvy toho, pro co už označení existuje. Za zneužívání lze také považovat používání cizích slov za každé příležitosti a před jakýmkoli publikem.“ (idem: 290)32 Konverzace a literatura by měla být podle Bréala srozumitelná všem, tam by byl zásah institucionálního purismu legitimní, v jiných sférách jej ale vidí naopak jako „práci zbytečnou a obtěžující“ (œuvre inutile et gênante; idem: 291; 32 V originále: « Une nation qui s’ouvre avec sympathie aux idées du dehors ne craint pas d’accueillir les mots par où celles-ci ont l’habitude d’être désignées. Ce qu’il faut condamner, c’est l’abus: l’abus serait d’accueillir sous des noms étrangers, ce que nous possédons déjà. L’abus serait aussi d’employer les mots étrangers en toute occasion et devant tout auditoire. » 56 cf. níže kap. 2.2–2.4). Domácí slova jsou intimní a intelektuální potřebou, což vede Bréala k tomu, že použití cizích slov v těchto kontextech hodnotí jako nemotivované až škodlivé, přičemž jeho argumentaci dominuje nacionalismus: „jsme děti velmi starého a velmi vznešeného národa“ (nous sommes les enfants d’une nation très ancienne et très noble; idem: 292). Jak vidno, Bréalův diskurz sice v mnohém předběhl svou dobu, v mnohém jí ale byl poplatný. Závěrem ještě uveďme Bréalovu vizi lexikálních inovací v jazyce, kterou objektivizuje některé z výše uvedených tradicionalistických axiomů: „Odsoudit neologismus z principu a absolutně by byla ta nejobtížnější a nejzbytečnější z obran. Každý pokrok v jazyce je nejprve činem jednotlivce, poté menší či větší menšiny. Země, kde by bylo zakázáno inovovat, by odebrala svému jazyku jakoukoli šanci se vyvíjet. Pod pojmem neologismus je třeba chápat jak nový význam dodaný starému slovu, tak slovo zcela nově vymyšlené.“ (idem: 295)33 . Srovnáme-li Bréalův a Darmesteterův zájem o inovační procesy v jazyce, pak lze konstatovat, že Bréal se zabýval především otázkami změn významů slov, případně jejich zániku. Pro Darmestetera je naopak příznačnější studium faktorů geneze, konkurence a zániku slov nebo významů slov. Na rozdíl od Bréala je také Darmesteterova terminologie v otázkách neologie přesnější: pojmu inovace se vyhýbá a systematicky mluví o neologii a neologismech, přičemž onomaziologickou změnu lexikonu označuje jako néologismes de mots a sémaziologickou jako néologismes de signification (Darmesteter 1887: 31). Důvodem je za prvé zmiňovaná méně terminologická a více popularizační orientace Bréalových esejí. Především ale také fakt, že Darmesteter 33 V originále: « Condamner le néologisme en principe et d’une manière absolue serait la plus fâcheuse et la plus inutile des défenses. Chaque progrès dans le langage est d’abord le fait d’un individu, puis d’une minorité plus ou moins grande. Un pays où il serait interdit d’innover, retirerait à son langage toute chance de se développer. Par néologisme, il faut entendre aussi bien un sens nouveau donné à un mot ancien qu’un vocable introduit de toutes pièces. » 57 neologii věnoval soustředěnou pozornost, která si zaslouží podrobnější bibliografickobiografický komentář. Arsène Darmesteter (1846–1888) je ve francouzské i světové jazykovědě známý především díky zmiňované monografii vycházející z jeho přednášek na Sorbonně La Vie des mots (1887), jejíž první vydání vyšlo paradoxně v anglickém překladu o rok dříve (Darmesteter 1887: VII). I přes zjevnou inspiraci u rétoriků 18. století, zejména v Traité des tropes [Pojednání o tropách] (Dumarsais 1730), jsou Darmesteterovy detailní kategorizace neosémantismů natolik pokrokové terminologicky i exemplifikačně, že o něj opírají mnozí francouzští jazykovědci své kategorizace de facto dodnes. Svědčí o tom především mnohé učebnice pro začínající lingvisty, které s nepatrnými terminologickými modifikacemi reprodukují jeho kategorizaci metafor a zejména metonymií (Darmesteter 1887: 45– 54, cf. Lehmann a Martin-Berthet 2012: 113–123 a mnohé jiné manuály lexikologie). Pokroková byla ale už jeho doktorská práce De la création actuelle de mots nouveaux dans la langue française et des lois qui la régissent [O současném tvoření nových slov ve francouzském jazyce a o zákonitostech, které jej řídí] (knižně Darmesteter 1877), ve které shrnul historii jazykovědného zájmu o neologii ve Francii 17.–19. století a představil detailně jak slovotvorné procesy, tak i samotný koncept synchronního a diachronního zkoumání neologie a jeho úskalí. „Neologismus se může studovat dvěma způsoby, pátráním po jeho příčinách nebo po slovotvorných postupech. První typ studia zajímá historika a psychologa: psycholog se ptá, proč staré slovo přestalo přesně označovat starou myšlenku, jaký posun se udál v lidovém smýšlení; historik pátrá po materiálních změnách, kterým odpovídají věcné neologismy; každé z těchto nových slov není nic jiného než znak a produkt nového jevu; je to odezva dějin v jazyce. Ale je zřejmé, že obdobná studie by byla jednak nekonečná a také vnitřně nejdnotná, přinejmenším za současného stavu této části vědy. 58 Procesy slovotvorby naopak vedou k jedinému, snadnému výzkumu.“ (Darmesteter 1877: 37–38)34 V procesech francouzské slovotvorby rozlišoval Darmesteter tři podtypy: vlastní francouzskou neboli lidovou (formation française / populaire; idem: 41–167), podle řecko-latinských modelů neboli vědeckou (formation latine et grecque / savante; idem: 169–249) a konečně přejímky z moderních jazyků (emprunts aux langes modernes; idem: 251–261). Tuto poslední kategorii ale neanalyzoval zdaleka tak důsledně jako předchozí dvě kategorie, které detailně morfologicky systematizoval a exemplifikoval na dobově aktuálním materiálu. Jeho pojetí neologie bylo extenzivní, což dokládá 24 stran závěrečného rejstříku nových slov citovaných v práci (idem: 277–300). Nová slova zde diferenčně označuje oproti slovníku E. Littrého, který sice byl tou dobou novinkou (poslední díl vyšel roku 1872), nicméně koncepčně lze označit Littrého slovník za historizující a k lexikálním novinkám spíše vlažný. Právě metodologií sběru dat a svým specifickým „terénním“ výzkumem pro svou dizertaci se Darmesteter vymykal soudobé vědě. Tehdejší Sorbonnu šokoval excerpcí lexikálního materiálu z běžného úzu, novinových článků, reklam, případně triviální literatury: „Tato kniha udivila část Fakulty: bylo téměř skandální dovolit si přinést na Sorbonnu bez jediného slova odsouzení sbírku několika tisíc barbarismů, sebraných na ulici a v písemných dokladech, které jsou hodny ulice, v prospektech, patentech k vynálezům, 34 V originále: « Le néologisme peut s’étudier de deux façons, dans ses causes et dans ses procédés de formation. La première étude intéresse l’historien et le psychologue : le psychologue, qui se demande pourquoi le mot ancien a cessé de marquer exactement l’idée ancienne, quel mouvement s’est accompli dans la pensée populaire ; l’historien, qui recherche les changements matériels auxquels correspondent les néologismes de faits ; chacun de ces mots nouveaux n’est que le signe et le produit d’un fait nouveau ; c’est le retentissement de l’histoire dans la langue. Mais on conçoit qu’une pareille étude soit à la fois infinie et sans unité propre, au moins dans l’état actuel de cette partie de la science. Les procédés de formation donnent lieu au contraire à une étude une et simple. » 59 v novinách za pár haléřů, v lidových nebo dekadentních románech.“ (J. Darmesteter 1890: XXIX)35 . Arsènův mladší bratr, orientalista James Darmesteter, vzdal hold krátké, leč produktivní bratrově kariéře v souhrnné dvousvazkové publikaci nazvané Arsène Darmesteter. Reliques scientifiques, recueillies par son frère [A. D. Vědecké relikvie, sebrané jeho bratrem] (Darmesteter 1890). Kromě šokování komise metodologií sběru dat, dokládá James Darmesteter i nutnost cenzurování některých křiklavých případů neologismů z prvních verzí bratrovy práce, dnes klíčové monografie pro studium neologie 19. století. Paradoxně byla tato práce prý i tak obhájena jen díky přímluvě vlivného profesora rétoriky (Bergounioux 1986: 116). Bratři Darmesteterové pocházeli z vážené židovské rodiny nakladatele a knihkupce v lotrinském Château-Salins, ale zajímavá je pro české publikum také informace, že z matčiny strany pocházeli z rodu pražských rabínů a nakladatelů Brandeisových. Kromě lingvistiky byl Arsène známý také jako autor různých judaistických prací. Arsène Darmesteter ale proslul především jako spoluautor dnes již věhlasného dvousvazkového slovníku, na kterém spolupracoval s A. Hatzfeldem od roku 1871, Dictionnaire général de la langue française du commencement du XVIIe siècle jusqu’à nos jours [Všeobecný slovník francouzského jazyka od počátku 17. století po dnešek] (Hatzfeld a Darmesteter 1890 [1. díl, A–F] a 1900 [2. díl, G–Z], dále DGLF). První díl slovníku vyšel až dva roky po Darmesteterově předčasné smrti, kdy Hatzfeldovi pomohl práci dokončit Darmesteterův žák A. Thomas, který dopracoval zejména etymologickou část slovníku. Arsène Darmesteter je ale hlavním autorem rozsáhlé třísetstránkové předmluvy Traité de la formation de la langue, která předchází slovníku v prvním díle. 35 V originále: « Ce livre étonna une partie de la Faculté : elle fut presque scandalisée de voir froidement apporter en Sorbonne, sans un mot de réprobation, une collection de quelques milliers de barbarismes recueillis dans la rue et dans des productions écrites qui valent celles de la rue, prospectus, brevets d’invention, journaux à un sou, romans populaires ou décadents. » 60 Pedagogické přednosti této detailní lingvistické analýzy oceňuje přední francouzský metalexikograf Jean Pruvost (2006: 75–76). Pruvost upozorňuje, že slovník neměl komerční úspěch, protože byl zastíněn podstatně rozsáhlejšími slovníky Littrého a Larousse. Domnívá se také, že pro své bohaté informace sémantického a historického rázu, s jemnou hierarchizací a stojící na opravdu lingvistických základech dokázal tento slovník vychovat celou generaci studentů. Mezi nimi Pruvost zmiňuje i dva významné francouzské lexikografy 20. století Bernarda Quemadu a Josette Rey- Debovovou. Obrázek č. 1: Homonymie a polysémie hesla argot v DGLF (Hatzfeld, Darmesteter a Thomas 1890: 132) Zdroj: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k206409p/ Mimoto je DGLF u odborné veřejnosti vysoce ceněný i pro své inovativní lexikografické postupy, které ve 20. století přejímali mnozí další lexikografové (blízko této koncepci má např. Le Petit Robert). Heslo argot na obrázku č. 1 všechny tyto inovace dobře dokladuje. Jedná se především o: 1) začleňování datací prvních výskytů slov, případně i data jejich začlenění do toho kterého vydání Dictionnaire de l’Académie française [Slovníku 61 Francouzské Akademie] (dále DAF, detailněji viz níže v kap. 2), jelikož v době publikování DGLF sloužil DAF jako hlavní normativní zdroj, 2) logicko-rétorické organizování mikrostruktury slovníku, kdy je pomocí číslování hierarchizována informace o transformacích významu polysémních slov. Nejprve je uveden etymologicky nejstarší význam a poté přenesené, rozšířené a jinak modifikované významy v chronologickologickém sledu. Zároveň jsou důsledně oddělována homonymní slova, 3) typografická důslednost a přehlednost, 4) transkripty výslovnosti. Nutno podotknout, že body 3) a zejména 4) sice nejsou zcela inovativní, nicméně je také uvádíme, neboť se zde jedná o vzor pro ostatní lexikografy a tento vzor dnes považujeme při práci se slovníkem za samozřejmý. Se zajímavým zjištěním, které vypovídá o úloze neologa Darmestetera pro koncepci celého slovníku, přišel ve své komparační analýze slovníkových hesel od E do Em ve třech slovnících Michel Glatigny. Na rozdíl od dalších dvou nejdůležitějších lexikografických počinů druhé půle 19. století, spíše historizujícího Dictionnaire de la langue française [Slovník francouzského jazyka] od Émila Littrého (Littré 1863–1872, dále DLF) a encyklopedického slovníku Pierra Larousse Grand Dictionnaire universel du XIXe siècle [Velký univerzální slovník 19. století] (Larousse 1866–1876, dále GDU) je u Hatzfelda, Darmestetera (a Thomase) nejsystematičtěji používána značka dobového příznaku Néolog. Zatímco příznaků archaizace napočítal Glatigny u hesel E–Em v DLF pouze 35, v DGLF 126 a v GDU dokonce 193, situace se zřetelně odlišovala pro příznaky neologicity v témže vzorku E-Em, kdy Littré v DLF označil jako neologismus jen 21 hesel, Larousse v GDU jen 23 hesel, ale nepoměrně více jich nalezneme v DGLF, celkem 163 hesel (Glatigny 1998: 108). Tuto inflaci lze osvětlit z předmluvy slovníku, kde jeho autoři předesílají, že takto označují všechna slova vzniklá v 19. století (Hatzfeld, Darmesteter a Thomas: XIII). 62 Valentina Biscontiová při srovnání stejných tří slovníků také poukazuje na fakt, že v DGLF je poprvé neologismus definován objektivně, bez negativních konotací, tedy v čistě lingvistickém smyslu, jak ho známe dnes (Bisconti 2013: 10). Naopak u Littrého a Larousse je z obsahu slovníkových hesel neologismus a neologie patrné převzetí staré dichotomie art / abus („umění / nešvar“), vyhrazující negativní konotaci slovu néologisme (vnímaný jakožto nešvar, odsouzeníhodná zbytečnost, doslova zneužití, viz také v této kap. výše Bréal). Naopak néologie měla vždy konotaci pozitivní, jakožto respektované estetické umění vyhrazené intelektuální elitě (podrobněji viz níže v kapitolách 2.1–2.3). Darmesteterova pokrokovost a objektivita v deskripci reálného úzu jsou tedy patrné i z prací kolektivního rázu. Stejně jako u Bréala ale i v jeho textech nalezneme výroky poplatné své době a jejím puristicko-elitářským vizím jazyka. V úvodních pasážích La Vie des mots je jazyková změna popisovaná ještě bez jakékoli evaluace: „Každý jazyk podléhá neustálému vývoji. V každém momentu své existence je v rovnovážném stavu více či méně dlouho trvajícím a působí na něj dvě opačné síly: jedna, síla konzervační, jej drží ve svém současném stavu; druhá, síla revoluční, jej posouvá do nových směrů.“ (Darmesteter 1887: 6)36 Ve 4. kapitole o filologických podmínkách změny významu už ale Darmesteter svou lítost nad (poc)hybnou silou neologismů vyjadřuje zřetelně, s odkazem na úvodní fyzikální metaforu: „V dnešní době, v našem jazyce končícího 19. století, je důvod k obavám, že z těchto dvou sil právě síla tradice ustupuje revoluční síle, která francouzštinu vychyluje do neznámých směrů. Jsme svědky bezuzdného triumfu neologismu, který se nespokojí s tím, aby silou zaujmul své místo v jazyce, naopak násilně odhání mnohá kvalitní slova, 36 V originále: « Toute langue est dans une perpétuelle évolution. A quelque moment que ce soit de son existence, elle est dans un état d’équilibre plus ou moins durable, entre deux forces opposées qui tendent : l’une, la force conservatrice, à la maintenir dans son état actuel ; l’autre, la force révolutionnaire, à la pousser dans de nouvelles directions. » 63 která si zachování zaslouží. […] Ale to je marná lítost […] Jazyk se ubírá svou cestou, netečný k výtkám gramatiků i ke stížnostem puristů.” (idem: 119–120)37 Přes rostoucí vědeckou objektivitu v popisu jazykových změn u raných sémantiků ve 2. polovině 19. století je double discours („projev pro i proti“, zde pro i proti neologismům) charakteristickým rysem subjektivity ve vědeckém diskurzu, který nalezneme nejen u Bréala a Darmestetera, ale i u jazykovědců v pozdějším období, přinejmenším v první polovině 20. století. Na příkladu dvou protichůdných pasáží z rozmezí šesti let od téhož autora, známého specialisty na onomastiku a sociolekty Alberta Dauzata, lze ale dobře demonstrovat, že záleží především na kontextu doby a objektu argumentace. Je možná až příliš přísné nazývat tento střet objektivní deskripce se subjektivními emotivními pasážemi v autorských textech „diskurzivní schizofrenií“, jak např. double discours v souhrnné Bréalově monografii hodnotí Biscontiová (Bisconti 2013: 17). U předválečného Dauzata se v kapitole « La crise de la culture française » [Krize francouzské kultury] v knize La Défense de la langue française [Obrana francouzského jazyka] lze dočíst, že mládež „často mezi sebou hovoří nepojmenovatelným jazykem“ (parlent souvent un langage innommable entre eux, Dauzat 1912: 67), přičemž nostalgicky a idealizovaně vychvaluje velmi konzervativní puristické tradice, které panovaly v rodinách ještě před čtvrt stoletím, kdy: „sebemenší jazyková odchylka – nevhodný termín, syntaktická chyba, příliš odvážný neologismus, odbytá výslovnost – byly nelítostně vytknuty dětem a dokonce i mladým lidem; rodiče ostatně šli příkladem. Byla to spásná brzda zpomalující vývoj, 37 V originále: « De nos jours, dans notre langue du XIXe siècle finissant, il est à craindre que, de ces deux forces, la force de tradition cède à la force révolutionnaire qui entraîne le français dans des directions inconnues. Nous assistons à un triomphe effréné du néologisme, qui ne se contente pas de prendre de force sa place dans la langue, mais chasse violemment nombre de mots de bonne marque qui méritent d’être conservés. […] Mais c’est là un vain regret […] La langue suit son cours, indifférente aux plaintes des grammairiens et aux doléances des puristes. » 64 který je inherentní všem jazykům, brzda pomalu působící na lid, který má vždy sklony k imitaci.“ (Dauzat 1912: 67)38 Dauzat považuje právě tento rodinný tradicionalismus za důvod, proč lze bez obtíží číst autory staré tři sta let. Současní rodiče se ale podle Dauzatova názoru bojí děti opravovat a sami podléhají snobismu, když se snaží používat „módní výrazy a mluvu bulvárů“ (langue à la mode, la langue du boulevard; idem: 68). Vývoj jde pak ale příliš rychle a mládež používá „nepěknou hatmatilku“ (charabia informe), kterou Dauzat popisuje následovně: „barbarský jazyk vytvořený z výrazů slangu nižších vrstev a sportovního slangu, ve kterém je syntax deformována různými násilnými elipsami, zatímco ty nejroztodivnější neologismy se lepí k nejrůznějším zkráceninám.“ (ibidem)39 O šest let později, na sklonku prožité první světové války, už ale tentýž Dauzat v knize L’argot de la guerre, d’après une enquête auprès des officiers et soldats [Válečný slang, podle výzkumu u velitelů a vojáků] (Dauzat 1918) rozmýšlí nad neologismy vyprodukovanými na frontě, nad jejich difuzí mimo armádu a obecně nad konceptem neologie jednak obšírněji (celá 3. kapitola je nazvaná « Les mots nouveaux » [Nová slova]; idem: 67–99), ale zejména objektivněji a bez puristické axiologie. „Copak by neologismy neměly vznikat, když je kolem tolik nových objektů a jevů, pro které se běžná pojmenování zdají být nedostatečná nebo neexpresivní?“ (Dauzat 1918: 69)40 38 V originále: « le moindre écart de langage – terme déplacé, faute de syntaxe, néologisme trop hardi, prononciation vicieuse – étaient impitoyablement relevés chez les enfants et même chez les jeunes gens ; les parents d’ailleurs donnaient l’exemple. C’était là un frein salutaire qui ralentissait les évolutions inhérentes à tout idiome, et qui agissait à la longue sur le peuple, toujours enclin à l’imitation. » 39 V originále: « idiome barbare tissé de termes d’argot populaire et sportif, dans lequel la syntaxe est bousculée par les ellipses les plus violentes, tandis que les néologismes les plus hirsutes sont accolés aux abréviations de tout genre. » 40 V originále: « Comment les néologismes n’auraient-ils pas surgi en présence de tant d’objets et de faits nouveaux, pour lesquels les désignations courantes se montraient insuffisantes ou inexpressives ? » 65 Celkově je dosti ošidné po více než sto letech tento double discours jakkoli interpretovat. Nelze totiž bezpečně určit, zda došlo ke změně názorů jednotlivých lingvistů pod vlivem osobního vývoje či profesního tlaku. Nevíme také, zda myšlenky obsažené v téže knize nebyly původně samostatné studie spojené do jednoho celku, který si kladl protichůdné cíle, což dává tušit právě Dauzatova studie o argotu zločinců v jinak konzervativní La Défense. Argot (ve francouzském širokém slova smyslu, česky tedy spíše slang nebo obecně sociolekty) a lexikální inovace v něm byly ostatně pro Dauzata nevyčerpatelným zdrojem vědeckého materiálu po zbytek své kariéry (viz 1.2.2). Naopak Bréal a Darmesteter, o generaci starší kolegové Dauzata, věnovali argotu minimum pozornosti. V Bréalově Essai de sémantique se termín argot vyskytuje okrajově pouze dvakrát, jargon jednou (Bréal 1897: 147, 328 a 329), v Darmesteterově disertační práci se argot sice zmiňuje na vícero místech a dokonce jej Darmesteter vymezuje detailněji vůči lidové mluvě a s odkazy na soudobé sociolektografy (Darmesteter 1877: 47–48), ale víceméně jen proto, aby jím mohl osvětlit původ některých v lidové mluvě zobecněných slov, které v práci dále rozebírá. O deset let později La vie des mots už není u Darmestetera o argotu ani žargonu žádná zmínka. Za tento zjevný posun zájmů mezi touto generací lingvistů a jejich mladšími kolegy typu Dauzata, kteří centralizovali v rámci lingvistiky problematiku sociolektů, vděčí francouzská lingvistika mimo jiné i osobnosti Antoina Meilleta, kterého lze řadit jak do výše uvedené trojice tzv. raných sémantiků, tak i mezi předchůdce dnešních sociolingvistů. 66 1.2.2 Pionýři sociolingvistiky a sociolektologie ve Francii V předchozí kapitole bylo na příkladech argumentace jazykové změny nastíněno, nakolik Darmestetera a Bréala ovlivňovaly rozvíjející se příbuzné disciplíny – psychologie a sociologie. Byl to ale až Antoine Meillet, kdo poznatky svých předchůdců kriticky zhodnotil a na počátku 20. století na jejich základě formuloval nutnost provázanosti sociologie s jazykovědou. O to více pak s touto jeho pionýrskou sociolingvistickou snahou kontrastuje nahlížení na jazyk jako na produkt značně odosobněného, autonomního systému v pozdějším strukturalistickém období. Ve své práci Comment les mots changent de sens [Jak slova mění význam], publikované v letech 1905–1906 v sociologickém časopise založeném Durkheimem, Année Sociologique a knižně vydané roku 1921 jako součást souboru studií Linguistique historique et linguistique générale [Historická lingvistika a lingvistika obecná] (Meillet 1921: 230–273), Meillet předesílá, že se jeho pojetí jazyka přesně shoduje s durkheimovskou definicí tzv. sociálního jevu (fait social, v české sociologii v překladu ustálené jako „sociální fakt“), který Durkheim prezentoval ve své slavné monografii Les règles de la méthode sociologique (Durkheim 1895), v českém překladu pak jako Pravidla sociologické metody (1926; přehledně viz Strouhal 2010: 52). Durkheimova definice sociálního jevu zahrnuje: a) podmínku exteriority neboli situovanosti mimo jedince, b) podmínku tlaku či donucení (coercition), kterým sociální jev působí na jedince. Meillet tedy argumentuje následovně: „…jazyk existuje nezávisle na každém z jedinců, kteří jím mluví a přestože nemá žádnou realitu mimo sumu těchto jedinců, ve své obecnosti existuje vně každého z nich; prokazuje to fakt, že na žádném z těchto jedinců nezávisí jazyková změna a že každá individuální odchylka od úzu vyvolá reakci; tato reakce bývá nejčastěji sankcionována pouhým výsměchem, kterému se vystavuje člověk, který nemluví jako ostatní; v moderních 67 civilizovaných státech může ale, různými zkouškami, vést až k vyloučení z veřejných pozic pro ty, kteří se neumí přizpůsobit spisovné normě přijaté danou sociální skupinou.“ (Meillet 1921: 230)41 Byť tyto podmínky jazyk beze zbytku splňuje, Meillet upozorňuje na fakt, že jazykověda zůstávala paradoxně mimo sociologická studia a zkoumání sociálního prostředí, které utvářelo ten který jazyk, mu bylo vesměs cizí. V předchozí citaci se sice nemluví o třídní dominanci, ale stačí si jen do textu dosadit za přídavné jméno „danou (sociální skupinu)“ v závěru citace adjektivum „dominantní“ nebo „majoritní“, abychom v tomto úryvku zahlédli plastický obraz toho, co Pierre Bourdieu o více než půlstoletí později definuje jako tzv. jazykový trh (marché linguistique, Bourdieu 1982, česky 2014). I pro tyto úvahy, které etablují jazykovědu mezi ostatní sciences sociales („sociální vědy“, Meillet 1921: 231), je Meillet považován za jakéhosi praotce moderní sociolingvistiky. Ojediněle nacházíme v Meilletově práci označení linguistique sociale („sociální jazykověda“; idem: 255), na rozdíl od systematičtějšího označování obdobných cílů termínem sociologie linguistique („jazykovědná sociologie“), které používal i blížeji demonstroval na příkladech ideologie v jazyce či sociálních vrstev a argotu hned v roce 1909 jeho méně známý současník Raoul de la Grasserie. Ten uvádí na přebalu k jeho knize Des parlers des différentes classes sociales [O mluvách různých sociálních tříd] edici Études de psychologie et sociologie linguistiques (de la Grasserie 1909; námi podtrženo). 41 V originále: « une langue existe indépendamment de chacun des individus qui la parlent, et, bien qu’elle n’ait aucune réalité en dehors de la somme de ces individus, elle est cependant, de par sa généralité, extérieure à chacun d’eux ; ce qui le montre, c’est qu’il ne dépend d’aucun d’entre eux de la changer et que toute déviation individuelle de l’usage provoque une réaction ; cette réaction n’a le plus souvent d’autre sanction que le ridicule auquel elle expose l’homme qui ne parle pas comme tout le monde ; mais, dans les États civilisés modernes, elle va jusqu’à exclure des emplois publics, par des examens, ceux qui ne savent pas se conformer au bon usage admis par un groupe social donné. ». Sousloví bon usage, doslovně „dobrý úzus“, viz výše v 1.1.2 citace Francarda, překládáme funkčně, leč anachronicky, jako „spisovná norma“. 68 Nazveme-li však Meilleta praotcem sociolingvistiky, pak jejím otcem bezpochyby byl Meilletův žák a následovník Marcel Cohen. Ten prosazoval označení sociologie du langage („sociologie mluvy“ – cf. Cohen 1956 a Cohen 1971) až do jeho vytlačení anglosaským termínem sociolinguistique v průběhu 70. let 20. století (Calvet 1999b). Vraťme se ale nejprve zpět k Meilletově studii z počátku století. Klíčový byl jeho rozbor specifikací významu v argotech a slanzích (Meillet 1921: 244–249) a role migrace mluvčích i slov (rozbor výpůjček) na posuny významů, a tudíž na jazykovou změnu jako takovou (idem: kap. III). Tato Meilletova studie dokresluje, jak bylo pro tehdejší myslitele podnětné a pro dnešní sociolektologii klíčové období třetí francouzské republiky. Meillet (idem: 247) cituje dvě takovéto studie: 1) « Étude sur l’argot français » [Studie o francouzském argotu], publikovanou v Mémoires de la Société de linguistique, od Marcela Schwoba a Georgese Guieysse, kteří oba mimochodem navštěvovali Bréalův seminář (Schwob a Guieysse 1889). Jde patrně o první opravdu lingvistickou studii, pro Meilleta cennou zejména pro detailní analýzu procesu tvorby synonymických řad, v záplavě módního zájmu o bas langage („mluvu spodiny“) u pařížských intelektuálů konce 19. století. Tento exponenciální nárůst zájmu je patrný z komentovaného bibliografického přehledu prací o francouzských sociolektech od R. Yve-Plessise, který uvádí 365 děl a dílek, včetně metalingvistických slovníkových výskytů, vydaných od 15. do přelomu 19.–20. století (Yve-Plessis 1901). Schwobova a Guieyssova studie jako první a jediná z tohoto soupisu obsahuje náznaky moderních lingvistických úvah, přičemž je ale nutné připomenout prvenství obecně filologické. To si zaslouží obsáhlé a metodologicky novátorské dílo Francisqua Michela Études de philologie comparée sur l’argot et les idiomes analogues parlés en Europe et en Asie [Studie srovávací filologie o argotu a podobných jazycích, kterými se hovoří v Evropě a Asii], kde autor pátrá zejména po archivních atestacích a etymologickém původu argotických slov (Michel 1856). 69 2) V knižní, poválečné verzi z roku 1921, pak Meillet přidává také citaci knihy o vojenském slangu, Le Poilu tel qu’il se parle od Gastona Esnaulta (Esnault 1919), kdy důsledky mísení jazykových variet při nedobrovolné migraci na frontu Grande Guerre („Velké války“, 1914–18) vzbudily zájem lingvistů o mluvu tzv. poilus, vojáků na bojištích. Poilu, doslovně „chlupatý, zarostlý“ bývá lidovou etymologií často chybně vykládáno metaforicky (omezená možnost holit a stříhat se na frontě). Jak upozornil Dauzat (1918: 48), toto slovo bylo známé ve vojenském slangu už před první světovou válkou jako synonymum mužnosti (odvozené ze sousloví avoir du poil aux yeux [mít chlup v očích] pro někoho, kdo má kuráž), ale rozšířilo se masivně teprve po roce 1914 (idem: 15). Jako jeden z mnoha sociolektografických počinů vyprovokovaných válkou na okraj uveďme Déchelletův slovník vojenského slangu, především letců a ženijních jednotek, s názvem L’argot des poilus, který všudypřítomnost nově difundovaného slova ostatně dobře dokládá (Déchelette 1918). Do období mezi vydáním těchto dvou Meilletem citovaných publikací lze situovat enormní publikační rozmach francouzských literárně-filologických i (socio)lingvistických prací o sociolektech. Nedlouho po Meilletově studii Comment les mots… tedy vycházejí další odborné studie, přičemž základní výčet lingvistických monografií lze z aktuální scientometrické perspektivy rozdělit do dvou skupin: a) práce autorů dnes spíše pozapomenutých, kam lze zařadit především již citovaného Raoula de la Grasserie (ten mj. roku 1907 vydal Étude scientifique de l’argot et le parler populaire [Vědecká studie o argotu a lidové mluvě] – jeho opomíjené dílo syntetizovala např. Delesallová; Delesalle 1990: 677–687) a také italského filologa Alfreda Nicefora (jehož monografie z roku 1912 – Le génie de l’argot [Duch argotu] je hojně citovaná první generací českých sociolektologů, mj. Oberpfalcerem a Trostem, viz Oberpfalcer 1934: 314 a Trost 1935: 241). 70 b) práce autorů dodnes velmi známých a citovaných, především Lazara Sainéana, lingvisty rumunského původu, jehož diachronní studie jsou dodnes zdrojem cenných analýz: 1907 – L’Argot ancien (1455–1850) [Starý argot (1455–1850)], 1912 – Les sources de l’argot ancien [Zdroje starého argotu], což platí i pro synchronní analýzu válečných neologismů: 1915 – L’argot des tranchées [Slang ze zákopů] a konečně pro šestisetstránkový rozbor pařížských specifik: 1920 – Le langage parisien au XIXe siècle [Pařížská mluva v 19. století]. Po Sainéanův bok můžeme do této kategorie řadit i výše citovaného Alberta Dauzata, jehož zájem o sociolekty a dialekty byl trvalý: nejprve mu v již citované La défense de la langue française z roku 1912 vychází podkapitola « L’argot des malfaiteurs » [Argot zločinců], následovaná roku 1917 monografií Les Argots de métiers franco-provençaux [Slangy frankoprovensálských řemesel], dále již citovaný synchronní výzkum válečného slangu z roku 1918 – L’argot de la guerre a z mnoha dalších poválečných prací zmiňme ještě soubornou monografii z roku 1929 – Les Argots: caractères, évolution, influence [Slangy: charakteristiky, vývoj, vlivy]. Do tohoto sociolektologicky produktivního období také spadají první práce výše zmiňovaného Meilletova žáka Marcela Cohena, který mj. v roce 1908 publikoval studii o sociolektu studentů Polytechniky « Le langage de l’École Polytechnique » [Mluva Polytechnické školy] v časopise Mémoires de la Société de Linguistique de Paris. V poválečném období pak publikoval obecnější rozbor prací o argotu předa poválečném: « Note sur l’argot » [Poznámka k argotu] v časopise Bulletin de la Société de Linguistique de Paris (Cohen 1919), kde předesílá moderní, sociologizovanou definici argotu jako produktu diastratické variace. Doba, která se z výše uvedeného, velmi neúplného výčtu může jevit jako relativně nakloněná studiu sociolektů a vhodná k etablování jejího metodologicko-terminologického rámce, nicméně nepostrádala náznaky elitistické marginalizace klíčícího oboru. Jako příklad může posloužit Sainéanovo svědectví 71 o postoji profesora Gastona Parise vůči jeho projektu diachronního zkoumání Argotu42 , kdy mu prý Paris řekl, že: „Obdobná studie není hodna pravého filologa“ (Une pareille étude n’est pas digne d’un vrai philologue, Sainéan 1930: 10). Na tuto citaci je možné nahlížet i optikou apriorního nesouhlasu Parise s rozborem etymologií. V této souvislosti totiž Bergounioux uvádí, že při výzvě ke sběru nářečí, kterou Paris proslovil v Alès roku 1888, doporučoval svým potenciálním informátorům nezabývat se etymologií (Bergounioux 1992: 17). Faktem ale zůstává, že filologicky vzdělaní autoři typu Sainéana či Esnaulta studovali argot nejčastěji mimo univerzitní posty, bez možnosti využívat laboratorní zázemí, konfereční příležitosti ke zpětné vazbě atd. (asymetrii vztahů Meillet-Cohen-Esnault na vzájemné korespondenci ostatně dobře dokumentuje Bergounioux 2012: 703). Z předchozího výčtu monografií lze vypozorovat, že k tradičním rozborům psaných zdrojů (převážně literárních stylizací) s převažující diachronní optikou, se pod vlivem Gilliéronovy dialektologie nově přidává i analýza materiálu z terénních výzkumů synchronního rázu, pod hlavičkou tzv. sociální dialektologie, kterou propagoval Gilliéronův žák Dauzat. Již v této pionýrské době terénních studií se ale metodologické aspekty těchto přímých sociolingvistických sond staly předmětem kritiky, kdy se objevují pochybnosti nad autenticitou sebraného materiálu, zejména z válečných let (viz Prochasson 2006). Ať už byla jejich metodologie jakkoli rozporuplná, poznatky syntetizované z těchto průkopnických terénních studií nepochybně přispěly k prohloubení vědomostí o fungování lexikonu a potažmo legimitizovaly etablování unikátních subdisciplín lexikologie: nejprve neologie na počátku 70. let 20. století (o vzniku první neologické laboratoře Centre d’études de la néologie lexicale při Univerzitě Paříž 10 v Nanterre, viz Guilbert 1974) a následně sociolektologie v 80. letech (Centre d’argotologie vzniklo v roce 1986 na Sorbonně při Univerzitě Paříž 5, viz Sourdot 2011: 170–175). 42 Majuskuli ve slově Argot reprodukujeme záměrně, Sainéan jí odkazuje na historický původ tohoto slova, jakožto metonymicky adaptovaného propria, detailněji níže viz kap. 2.5. 72 Mnohé z těchto výše uvedených pionýrských terénních studií z prvních desetiletí 20. století zároveň předznamenaly orientaci francouzské sociolingvistiky na kritiku jazykových projevů třídní dominance a na marginalizovanou multietnickou mládež především. V mnoha směrech sociolingvistického bádání je dodnes patrný vliv Cohenova marxistického pojetí role jazyka ve společnosti (viz monotematické číslo 128 časopisu Langage & société z roku 2009 s názvem Marcel Cohen: aux origines de la sociolinguistique, zde zejména Tabouret-Keller 2009)43 . Cohenův marxismus přijala za své i první sociolingvistická laboratoř, která vznikla při Univerzitě v Rouenu v roce 1971. Jeden z jejích zakladatelů, Jean-Baptiste Marcellesi, datuje začátky akademické autonomie sociolingvistiky ve Francii do roku 1968, kde byla jako disciplína poprvé vyučována na nově vzniklé fakultě Unverzity Paříž 10 v Nanterre na severním předměstí Paříže (Marcellesi 2003: 273). Dále tuto sociálně angažovanou orientaci rozvíjí zejména tzv. urbánní sociolingvistika (sociolinguistique urbaine), jejíž název prosadil Louis-Jean Calvet (1994), nicméně autonomní rysy a mezinárodní renomé jí vepsal především Thierry Bulot44 . 43 U nás Cohena reflektoval v SaS již v 50. letech souhrnně Šabršula (1958), později např. Stavinohová (1977/78). 44 Viz http://www.sociolinguistique-urbaine.com a interaktivní sociolingvistický videokurz http://sociolinguistique.fr/. Širší historický rámec urbánní sociolingvistiky přibližuje nejnověji Ledegen (2017), konkrétní exemplifikace i zde níže v kap. 3.4. 73 1.2.3 Sociosémantika a kontinuita Meilletova odkazu Vraťme se ale od Meilletova dopadu na dynamiku vývoje sociolingvistiky a sociolektologie v průběhu 20. století zpět k Meilletovi a jeho vnímání změn významu. Bouřlivý ohlas v sémantice i obecné lingvistice měla Meilletova hypotéza o diskontinuitě sémantické transmise. Meillet tvrdí, že jedním z nejradikálnějších faktorů změny může být mezigenerační nepochopení při přenosu významu slov: „…dítě, které se učí mluvit, nezíská hotový jazyk jen tak: musí si jej pro své užívání celý znovu utvořit podle toho, co slyší kolem sebe; a z běžných zkušeností lze potvrdit fakt, že malé děti slovům dávají nejprve velmi odlišné významy oproti těm, které tato slova mají u dospělých, kteří je jim naučili.“ (Meillet 1921: 235)45 Pokud tedy kvůli působení dalších faktorů sémantických změn začnou dospělí používat častěji nějaký pozměněný význam, upoutá to pozornost dítěte, a i když starý význam v myslích dospělích stále převažuje, u nové generace se smaže. Tento postulát opírá Meillet o příklad hovorového adjektiva saoul, které se posunulo z významu „sytý“ (synonymum rassasié) na „opilý“ (ivre). Meillet předpokládá „sytost napojením“ (rassasié de boisson) a situaci, kdy se dospělí chtěli „se schovívavou ironií vyhnout hrubosti vhodnějšího slova ivre“ (avec une sorte d’indulgence ironique et évitaient la brutalité du nom propre ivre; idem: 236), ale děti, které jejich hovor poslouchaly, si spojily význam s opilostí a tento význam se pak v hovorovém jazyce mladé generace prosadil natolik, že získal expresivitu (Meillet hovoří o „syrovosti“ = crudité) původního slova ivre. Nutno podotknout, že hypotézu o tvorbě neologismů v důsledku ztráty expresivity, formuloval před Meilletem už Bréal, když hovořil o „opotřebování“ slov jejich dlouhým používáním, která pak na člověka „nedělají stejný dojem“ (ne font plus la même impression à l’esprit; Bréal 1897: 294). 45 V originále: « …l’enfant qui apprend à parler ne reçoit pas la langue toute faite : il doit la recréer tout entière à son usage d’après ce qu’il entend autour de lui, et c’est un fait d’expérience courante que les petits enfants commencent par donner aux mots des sens très différents de ceux qu’ont ces mêmes mots chez les adultes dont ils les ont appris. » 74 Stephen Ullmann ([1962] 1964: 193–194) tento slavný Meilletův příklad komentuje s upřesněním, že původní význam „sytý (jídlem)“ pocházející z lidové latiny (satullus) se dochoval do 17. století a dodnes jej lze dovodit z ustáleného spojení manger tout son soûl („jíst dosyta“, přičemž soûl je dnes běžnější grafická varianta). Od 16. století se ale objevuje význam „opilý“, který je dnes primární. Ullmann hodnotí tento Meilletův příklad změny významu jako pravděpodobný, ale nepříliš přesvědčivý, neboť tento přenos nelze nijak zpětně dokázat, ostatně stejně jako obdobný Jespersenův příklad změny anglického slova bead („modlitba“ > „kulička (růžence)“), taktéž argumentovaný diskontinuálním přenosem z dospělých na děti (Jespersen 1922: 175). Brigitte Nerlichová (Nerlich 1992: 181–183) naopak tentýž Meilletův příklad považuje za zeslabování eufemismu (fading of euphemism). Meillovi vytýká zejména nepřijetí možnosti, že mezi významem soûl 1 a soûl 2 byly nějaké mezistavy (z výše uvedeného parafrázovaného textu těsně pod citací je ale zřejmé, že neprávem). Diskontinuitu přenosu významu z generace na generaci odmítá po vzoru Weinreicha, Labova a Herzoga (1986: 44), kteří upozornili na fakt, že v rámci rodiny jsou sice jednotlivé generace diskrétními množinami, ale na úrovni celospolečenské jde už o nepřerušitelné stupňovité kontinuum. V Meilletově koncepci významové změny je mimo faktory vnitřní (kontaminace mezi slovy navzájem) a faktory vnější (změna objektu či reality podmiňující změnu významu) zdůrazňován zejména faktor sociální, kdy význam slova determinují skupiny mluvčích, které jej užívají. Od Bréala přejímá příklad slova opération („operace“), které označuje odlišnou aktivitu v terminologii chirurga, vojáka, ekonoma či matematika (Bréal 1897: 313–315). Zatímco Bréal navrhuje pro množinu těchto různých významů téhož slova neologismus polysémie (idem: 314), Meillet rozvíjí na tomto jeho příkladě myšlenku, že v obecném jazyce mají slova širší význam a specifikují jej až v menších profesních kolektivech (Meillet 1921: 244–245). 75 Nejde ale jen o specifičnost okolností, které význam v těchto skupinách rozrůzňují, ale také o míru izolovanosti skupiny a o míru její autonomie na zbytku společnosti. Meillet se domnívá, že: „variantnost slovníku se neomezuje pouze na to, co vyžaduje povaha dané skupiny; variantnost je zvyšována záměrně jakožto důsledek tendence, která se prosazuje u každé skupiny, a to tendence navenek označit svou nezávislost a originalitu skupiny; zatímco dění celé společnosti směřuje k uniformizaci jazyka, dění jednotlivých uskupení směřují k jeho diferenciaci […]. Působí zde dvě protichůdné tendence, které jsou výsledkem jak charakteru všeobecného jazyka, tak speciální role jazyků dílčích.“ (Meillet 1921: 246–247)46 Ve většině prací, které se pokouší rekonstruovat formování různých jazykovědných teorií ve Francii, se v případě začleňování sociálních aspektů do reflexe o jazykových změnách Meilletovo jméno objevuje pravidelně a často téměř výlučně. Převážně jej najdeme v příručkách o sociolingvistice, často v ostrém kontrastu Meillet vs de Saussure, viz např. Calvet ([1993] 2009: 5–8). Nelze však znovu nepřipomenout a zasadit do širšího rámce, že na Meilleta měla značný vliv práce jeho starších kolegů, mj. Bréala a Darmestetera (viz výše kap. 1.2.2), a že kromě sociolingvistiky dal Meillet inspiraci i svým následníkům v sémantickém bádání. Nerlichová v tomto období hovoří o francouzské sociosémantice (Nerlich 1992: 173–191), kam řadí také Meilletovy přímé následovníky, K. Nyropa a J. Vendryese, u jejichž inovačních tezí se krátce zastavme. Francouzsky publikující dánský lingvista Kristoffer Nyrop rozvíjel sociosémantické aspekty lexikálních inovací ve 2. části 4. dílu (« Sémantique ») jeho monumentální šestidílné monografie Grammaire historique de la langue 46 V originále: « la variation du vocabulaire ne se limite pas à ce qu’exige la nature même du groupe ; elle est grossie intentionnellement par suite de la tendance qu’a chaque groupe à marquer extérieurement son indépendance et son originalité ; tandis que l’action de la société générale tend à uniformiser la langue, l’action des groupements particuliers tend à la différencier […]. Il y a là deux tendances antagonistes qui résultent immédiatement et du caractère de la langue générale et du rôle spécial des langues particulières. » 76 française [Historická gramatika fr. jazyka] (Nyrop 1913: 73–107). Nyrop sémantické změny a aspekty jejich šíření kategorizuje s teoretickými odkazy jak na německou, tak na francouzskou sémantiku a především je důsledně exemplifikuje. K Darmesteterovým, Bréalovým a Meilletovým tezím přidává mezi možné motivace změn významu také ironii a žert, které řadí pod tzv. psychologické dispozice (disposition psychologique; Nyrop 1913: 94-95). Uvádí jednak příklad sémantického posunu slovesa blasonner, které z původního významu „blasonovat“ neboli „(pochvalně) popsat heraldický znak“ přes přenesené „vychvalovat, oslavovat“ získalo antifrází význam „kritizovat, posmívat se“. Dále uvádí také posun významu u sousloví cordon bleu z původního označení „rytíře řádu Sv. Ducha“, jelikož členové tohoto prestižního řádu nosili modré stuhy (cordon bleu), což se metonymicky přeneslo na „distingovaného člověka“ a žertovně pak i na „zručného kuchaře / zručnou kuchařku“. Na těchto příkladech Nyrop poukazuje na to, že ironický nebo žertovný význam může získat frekvenční převahu nad původním významem, který je postupem času zapomenut a zároveň může vymizet i ironická či žertovná nuance, která posun významu motivovala. Podnětné úvahy sociosémantického rázu vypracoval před vypuknutím války i Meilletův žák Joseph Vendryes, který ale monografii Le langage mohl publikovat až roku 1921. Třetí část této monografie je věnovaná lexikonu, přičemž její druhá kapitola přebírá slavný název Comment les mots changent de sens47 , kde Vendryes nastiňuje koncepci idiolektu: „…slovník není nikdy fixní, protože závisí na okolnostech. Každý mluvčí si vytváří svůj slovník v průběhu celého života sérií výpůjček ze svého okolí. Slovník si rozšiřujeme, 47 Ten sice proslavil Meillet (viz výše), ale jak Vendryes podotýká, název použil už v roce 1888 lexikograf E. Littré pro stejnojmennou knihu, ke které úvod a poznámky sepsat Bréal (Vendryes 1921: 225). 77 ale také ho zmenšujeme a transformujeme. Jde o neustálý pohyb slov, která do něj vstupují a která z něj vystupují.“ (Vendryes 1921: 225-226)48 Také Vendryes kritizuje Darmesteterovu organickou metaforu, tj. že slova mají „život“ (idem: 226), neboť se podle něj o „zrození“ slova dá hovořit jen výjimečně v případech, kdy lze určit moment, kdy dosud neznámé slovo vstoupilo do úzu. Jako příklad takto výjimečně dochovaného „zrození“ udává Vendryes rok 1894 pro slovo chandail („svetr přes hlavu, dres“), které bylo utvořené aferézou z marchand d’ail = „prodejce česneku“ podle vlněného oděvu těchto prodejců na tržišti Les Halles v Paříži (ibidem). Spíše tedy než o naissance („zrození“) navrhuje Vendryes mluvit o introduction, tedy o „uvedení“ slova do obecné francouzštiny. Toto dokladuje na příkladu dvou dobových neologismů: adaptovaného anglicismu indésirable („nevítaný, nechtěný“) rozšířeného po blíže neurčené aféře s odmítnutím vstupu do USA nejmenované celebritě a také na příkladu slova rescapé („přeživší“). Podle Vendryese jde o velmi rychle difundovaný regionalismus původem ze severofrancouzského regionu Pas-de-Calais, který se rozšířil po obrovském důlním neštěstí v Courrières roku 1906 zásluhou žurnalistů do obecného povědomí (idem: 227). V otázce lexikálních inovací je Vendryes zdrženlivý, vyslovuje dokonce tezi, že „schopnost tvořit nová slova je pravděpodobně jen iluze“ (faculté de créer des mots nouveaux n’est probablement qu’une illusion; idem: 271), protože hlavní princip jazykového vývoje spočívá v transformování existujících prvků a ne v kreacích zcela nových (ibidem). Nové kombinace fonémů jsou podle něj vzácné, protože jsou vlastně zbytečné, když „si můžeme skoro libovolně vypůjčit to, co chybí, třeba i jen pro jednorázové použití“ (on peut presque à volonté emprunter ce qui manque, même pour un usage momentané; idem: 269). Je tedy zřejmé, že Vendyesův postoj v otázce výpůjček byl méně neutrální než Meilletův. Vendryes francouzštině vyčítá „spěch, se kterým adoptuje nová slova, když ta stará, ale stále dostatečně živá, postačovala 48 V originále: « …le vocabulaire n’est jamais fixé parce qu’il dépend des circonstances. Chaque sujet parlant se constitue son vocabulaire d’un bout à l’autre de sa vie par une série d’emprunts à son entourage. On augmente son vocabulaire, mais on le diminue aussi et on le transforme. C’est un va-et-vient perpétuel de mots qui entrent et qui sortent. » 78 k vyjadřování“ (empressement qu’il met à adopter des mots nouveaux, quand les vieux, parfaitement vivaces, suffisaient à l’expression; ibidem). Tuto tezi rozvíjí na příkladu obtížnosti prosadit jakoukoli novou lexikální jednotku bez kontextu, který by jí poskytl vysvětlující komentář. Takové slovo ale zároveň musí být dostatečně zajímavé, expresivní a musí vyvolat u posluchače emocionální odezvu neboli impresi: „Imprese, kterou vytváří neznámé slovo, se může hodně lišit od jednoho posluchače k druhému, ale vždy větší či menší impresi vyvolá; rozdíl se poměřuje stupněm posluchačovy citlivosti, imaginace nebo i pouhé nervozity.“ (idem: 270)49 Vendryes stejně jako Meillet zdůrazňuje roli sociálních skupin a obsáhle se věnuje i argotu (2. kap. 3. části « Dialectes et langues spéciales » ; idem: 293–305). I když argotu přisuzuje spíše deformační než kreativní roli (l’argot déforme, il ne crée pas; idem: 269) a jeho zdroje vidí spíše ve výpůjčkách z regionálních variant francouzštiny než z cizích jazyků (idem: 298), ve shodě s ostatními tehdejšími lingvisty konstatuje extrémní vágnost termínu argot: „Slovo argot je dnes termín dosti vágní. V podstatě se nejedná o nic jiného, než o jiné označení speciálního jazyka, a existuje tolik argotů, kolik existuje specializovaných skupin. Co charakterizuje argot, je jeho nekonečná variantnost; neustále se mění, podle situací a míst.“ (idem: 295)50 Obdobně jako Vendryes traktovali o argotu mnozí další lingvisté té doby, zdá se, že toto téma bylo v první polovině 20. století téměř kanonizováno. Detailněji se ale tezím Vendryese ani dalším z řady Meilletových žáků či pozdějších obdivovatelů, kteří do svých prací více či méně začleňovali jeho sociální pojetí jazyka, není třeba věnovat – výčet by byl ostatně nejen dlouhý, ale hlavně neúplný. 49 V originále: « L’impression produite par un mot inconnu peut varier beaucoup d’un sujet à l’autre, mais il y a toujours plus ou moins l’impression ; la différence se mesure au degré de sensibilité, d’imagination ou seulement de nervosité du sujet. » 50 V originále: « Le mot argot est aujourd’hui un terme assez vague. Au fond, ce n’est qu’un autre nom de la langue spéciale, et il y a autant d’argots que de groupes spécialisés. Ce qui caractérise l’argot, c’est son infinie variété ; il se modifie sans cesse, suivant les circonstances et les lieux. » 79 Z řady významných Meilletových žáků, kteří silně ovlivnili i českou jazykovědu, připomeňme snad jen Luciena Tesnièra, zakladatele závislostní syntaxe (viz Macháčková 1991), nebo Émila Benvenista, zakladatele tzv. výpovědní lingvistiky (linguistique de l’énonciation), jehož úzký vztah k Meilletovi i k Pražské škole detailně popisuje Krásová (2017). Závěrem připomeňme vliv Meilleta na lexikologii druhé poloviny 20. století skrze osobnost Georgese Matorého a jeho knihu La méthode en lexicologie [Metoda v lexikologii] (Matoré 1953), kde je věnována velká pozornost propojení lexikologie a sociologie, mj. skrze Meilletovovo dělení důvodů pro významové změny (Matoré 1953: 14). Lexikostatistický Matorého koncept slov jako svědků doby, ve které vznikly, tzv. mots-témoins (doslovně „slova-svědci“, svědecká slova), rozvíjí ideu provázanosti neologické aktivity s dějinnými událostmi. Matoré popisuje sociálně-jazykovou změnu, jejímž příznakem je typicky produkce neologismů, následovně: „…to, co charakterizuje svědecké slovo [to je,] že prokazuje dynamiku: svědecké slovo je symbolem změny. […] Svědecké slovo je neologismus; náhlá mutace, která mu dala vzniknout, je příznakem nové situace, sociální, ekonomické, estetické atd…: označuje přelom.“ (Matoré 1953: 66; kurzíva autora)51 V této své teorii přitom vychází ze vzoru propagovaném autorem monumentální jedenáctisvazkové Histoire de la langue française : des origines à 1900 [Historie francouzského jazyka: od počátků do roku 1900] Ferdinandem Brunotem (Brunot 1905–1938). Ten studium odrazu sociálních zvratů v jazyce označoval jako „filologickou sociologii“ (viz Brunotův text z roku 1924, citovaný Tournierem – Tournier 1998: 133–134). 51 V originále: « …ce qui caractérise le mot-témoin [c’est] qu’il manifeste un dynamisme : le mot –témoin est le symbole d’un changement. […] Le mot-témoin est un néologisme ; la mutation brusque qui lui donne naissance est le signe d’une nouvelle situation sociale économique, esthétique, etc... : il marque un tournant. » 80 Matoré přidává k Brunotově historické manuální exerpci důležitý statistický aspekt. Ten se s rozvojem počítačů ukázal jako vizionářský a následně jej rozvíjela a rozvíjí lexikální statistika, ve Francii známá jako tzv. lexikometrie, též textometrie či logometrie (viz mj. Brunet 1981 nebo Mayaffre 2000 a také zde níže kap. 3.2.6). Matorého metoda také rezonuje s dnešní postupnou digitalizací korpusů historických slovníků i metalingvistických textů, jakými jsou např. korpus Grand corpus des dictionnaires (IXe –XXe s.) [Velký korpus slovníků (9.–20. stol.)]52 nebo Grand Corpus des grammaires et des remarques sur la langue française (XIVe – XVIIe s.) [Velký korpus gramatik a poznámek o francouzském jazyce (14.–17. stol.)]. Tyto korpusy, komercionalizované nakladatelstvím Classiques Garnier, jsou dobrým příkladem propojitelnosti komerčního sektoru s akademickými snahami o digitalizaci kulturního dědictví jazykového charakteru 53 . Svědecká slova jsou „současníky věcí, které označují“ (contemporains des choses qu’ils désignent; Matoré 1953: 67), proto je podle Matorého důležité zabývat se hledáním tzv. datací (datations), tj. prvních (zaznamenaných) použití slov. Tento jeho koncept bude v následujících kapitolách rozvíjen detailní analýzou původu metalingvistických termínů označujících dobovou a sociální příznakovost. V této první kapitole jsme se pokusili krátkým historickým exkurzem k pionýrským pracem sociolexikologického rázu ukázat, že detailní kategorizace projevů a příčin lexikálních změn sahá přinejmenším do 2. poloviny 19. století. Vznik metalingvistických termínů néologie, néologisme apod., lze ve francouzštině ale datovat ještě o století dříve, přičemž systematické jazykové komentáře o nových slovech v jazyce společenských elit sahají až do století sedmnáctého, což bude dokladováno v následujících podkapitolách. 52 Prezentace obsahu placeného korpusu je dostupná na adrese https://classiques-garnier.com/grand- corpus-des-dictionnaires-ixe-xxe-s.html. 53 Obsah placeného korpusu je popsán na adrese https://classiques-garnier.com/grand-corpus-des- grammaires-et-des-remarques-sur-la-langue-francaise-xive-xviie-s.html. 81 2. HISTORIE LEXIKÁLNÍCH INOVACÍ VE FRANCII Un classique est un ancien novateur littéraire, imité et admiré de ses petits-neveux après l’avoir été de ses contemporains, parce que sa langue n’a pas changé. Vivant, il a dû sa célébrité incomparable à la diffusion récente de sa langue; mort, il doit à la fixation coutumière de sa langue son autorité durable. Gabriel Tarde: Les lois de l’imitation ([1890] 1895: 287) ≈ Klasik je bývalý literární novátor, který je napodobován a zbožňován svými prasynovci, poté, co totéž dělali jeho současníci, protože jeho jazyk se nezměnil. Za svého života vděčí za svou nesmírnou slávu rychlému rozšíření svého jazyka; po své smrti vděčí zvykové fixaci svého jazyka za trvalou autoritu svého jména. Jazyková kreativita literátů je jednou z mnoha typů neologizace, tj. tvorby nových slov. Tzv. autorské neologismy, které jsou z frekvenčního hlediska nejčastěji hapaxy, jsou zkoumány jazykovědci i literáty, a to jak z úhlu slovotvorby těchto slovních hříček (např. slovník Frédérica Darda alias San Antonia, viz Brňáková 2012), tak z úhlu esteticko-interpretačního (např. lexikon Réjana Ducharma, viz Vurm 2014). Kromě excerpcí beletristických neologismů je v popředí zájmu neologů především publicistika produkující ironická efemera k aktuálnímu politickému dění (viz Uvírová 2004), ale i řadu novotvarů s velkým difuzním potenciálem. Na rozdíl od beletrie jsou v publicistice neologismy často uvozené tzv. diskriminanty (Paryzek 2008). 82 Nejmarkantnější jsou diskriminanty interpunkční, tedy uvozovky nebo kurzíva, velmi časté jsou ale i diskriminanty lexikální, tedy různé reformulace a kotextové glosy, jak kataforické: takzvaný, tzv., tak anaforické: čili, neboli, ve významu… atd.. Tyto explicitní znaky přítomnosti neologismu v textu podle Uvírové „zmírňují destabilizační sílu neologismu; a zároveň zvýrazňují a vyviňují jeho autora“ (atténuent la force déstabilisatrice du néologisme; en même temps, elles mettent en evidence et déculpabilisent son émetteur; Uvírová 2004: 84, její kurzíva). Jde o subjektivní vyvinění se z odpovědnosti za porušení stylové normy, ve Francii dokonce také za porušení jazykového zákona, zejména v případě anglicismů, viz níže kap. 2.4). Naopak neologismy, které vytváří a totemizuje mládež, námi označované jako identitární neologismy, se na rozdíl od autorských slov beletrie či publicistiky šíří převážně orální transmisí a určování autorství jednotlivých výrazů je obtížné, ale také zbytečné. Pro svou silnou expresivitu a vysokou frekvenci užívání v různých kolektivech, budí ale takto vzniklé novotvary pozornost. I proto se (parciálně) dostávají do dialogů literárních děl i do novinových článků, které téma často traktují. K odlišení okazionalismů a hapaxů od difundovaných, též vlastních neologismů, slouží uživatelům především konzultace slovníků neologismů, případně slovníků sociolektismů, které zaznamenávají především identitární neologismy mládeže a různých zájmových skupin. Toto slovníkové zaznamenávání nových slov v lexikonu (neografie) se sběrem sociolektů (sociolektografií) úzce souvisí, neboť sociolektografie je z velké části také neografií. Obě tyto subdisciplíny lexikografie mají ve Francii dlouhou historii, ale zároveň také mnohé paralely, jak bude ukázáno níže. Zabývat se jimi detailně se v této dlouhé a prestižní slovníkářské tradici může sice jevit jako marginalita, přesto se domníváme, že tímto způsobem lze spolehlivě rekonstruovat důvody, proč je tato tradice stále živá a dynamicky se rozvíjející, a jaké jsou kořeny mytizace francouzských slovníků, mocných „nástrojů jazyka a kultury“ (outils d’une langue et d’une culture; Pruvost 2006, podtitul knihy). 83 Do francouzské lexikologie se silně promítá dlouhá lexikografická tradice, jejímž výsledkem je současná bohatá produkce až nadprodukce slovníků. Tento průmět lexikografie do lexikologie je obecně pozorovatelným jevem. Už jen proto, že praktická lexikografie časově značně předchází teoretickou lexikologii a nutně tedy předchází i metalexikografii neboli vědu o makro i mikrostruktuře slovníků a obecně o aspektech jejich produkce. Je nutné ale připomenout i silný sociolingvistický podtext lexikografie, kdy se ve francouzské společnosti postupně utvářelo vnímání monolingvních slovníků jakožto skutečných symbolů jazykové autonomie (až hegemonie), nástrojů politické ideologie a indikátorů sociální stratifikace. Extrémně bohatou historií francouzského slovníkářství (přehledně Gaudin a Guespin 2000 nebo Pruvost 2006 aj.) se jako červená nit vine motiv více či méně deklarované reakce na jazykové inovace. Jako destabilizační faktor byly neologismy puristy dlouho odmítány, zároveň ale jejich ustalování v úzu opakovaně vyvolávalo potřebu lexikografického zachycení daného stavu jazyka. V dnešních komerčních podmínkách je integrace neologické zásoby jedním z hlavních prodejních argumentů několika konkurenčních vydavatelství, která každým rokem produkují nové verze všeobecných monolingvních slovníků i řadu dalších lexikografických produktů, ať už bilingvních, kapesních nebo specializovaných slovníků. Podle Pruvosta se v poválečné Francii slovníky demokratizovaly, neboť se staly silně konzumním zbožím a pragmatickými nástroji „symbolizujícími stálé sledování kulturních a jazykových aktualit“ (symbolisant un constant suivi de l’actualité culturelle et linguistique; Pruvost 2006: 82). Lexikografická produkce může a nemusí být institucionalizovaná. Jako hlavní příklad institucionalizované produkce slovníků je nutné uvést především osm vydání „Slovníků Francouzské Akademie“ (viz výše, DAF). Tyto slovníky byly publikované od roku 1694 do roku 1935 (dále DAF1–8), přičemž deváté vydání slovníku je zatím parciální, zahrnující hesla A–Q, která byla zpracovaná mezi lety 1992-2011. Další 84 postup prací Akademiků lze zjistit z vládních „Oficiálních novin“ (Journal Officiel)54 , kde byly naposledy publikovány strany slovníku s hesly Qu–Sa v prosinci 2017. Druhým důležitým příkladem institucionalizovaného lexikografického snažení je akademický projekt, který vedli Paul Imbs a Bernard Quemada Trésor de la langue française [Poklad francouzského jazyka] mezi lety 1971–1994, který byl záhy informatizovaný pod názvem Trésor de la langue française informatisé (dále TLFi55 ). Slovníky vznikaly ale i mimo státní instituce, z přesvědčení kolektivů (slavná Encyklopedie vedená Diderotem a d’Alembertem z let 1751–77) nebo z nadšení jednotlivců (slovníky Richeleta a Furetièra na sklonku 17. století či Littrého a Larousse v půli 19. století atd.). Jak uvidíme níže v této kapitole, neografické a sociolektografické počiny pak vznikaly tímto neinstitucionalizovaným způsobem do nedávné minulosti výhradně. Statut nových tvarů a významů v jazyce se v průběhu času zásadně proměňoval, zejména ve vztahu k sociálnímu původu těchto slov. Klíčové postavení vždy hrál subjektivní náhled autority lexikografa (či kolektivu lexikografů), a to jak na běžný úzus v jeho či jejich okolí (mluveném i psaném), tak na diskurz společenských autorit a jimi prosazovaných jazykových módních trendů. Tato subjektivita se uplatňovala jak v selekci „zaznamenáníhodných“ hesel, tak v evaluacích užívání jednotlivých hesel, zejména těch, která bychom dnešní terminologií označili jako dobově či sociálně příznaková. 54 Viz http://www.journal-officiel.gouv.fr/dae.html. 55 Detailněji k historii jeho tvorby na: http://www.atilf.fr/spip.php?rubrique77. 85 2.1 Debaty o nových slovech před vznikem termínu neologismus Jakékoli lexikografické snažení nevyhnutelně doprovází reflexe o neologii, zejména je-li po čase daný slovník reeditován. V souvislosti s výběrem lexika hodného slovníkového zaznamenání je nutné předeslat, že ve Francii byla už v polovině 17. století koncipována Claudem Favrem de Vaugelasem (běžněji jen Vaugelasem) myšlenka tzv. dobrého úzu (bon usage), která následně ospravedlňovala mnohé puristické tendence. Byla formulována konkrétně pro myšlenku vytvořit první slovník královské Akademie (DAF1) už roku 1647 v slavných Vaugelasových Remarques sur la langue françoise utiles à ceux qui veulent bien parler et bien escrire [Poznámky k francouzskému jazyku užitečné pro ty, kdo chtějí dobře mluviti a dobře psáti] (de Vaugelas 1647) a záhy se stala mocnou ideologií. Dobrým územ bylo myšleno vyjadřování u nejprestižnější části královského dvora a také u nejlepších spisovatelů té doby, přičemž zažité bylo sousloví la plus saine partie de la cour [nejzdravější část dvora]. Detailní analýzu sémantického ukotvení sousloví le bon usage u Vaugelase a jeho současníků a rozbor reference sousloví la plus saine partie ve Vaugelasových Remarques přináší mj. Marzys (2010). Jakožto specifický předchůdce jazykové normy byl bon usage kritický ke kreativní slovotvorbě jako takové, resp. mimo vybranou elitu. Tento postoj byl ale o století dříve u humanistických učenců Plejády přesně opačný, jak dokazuje např. 6. kapitola Défense et illustration de la langue françoyse [Obrana a oslava francouzského jazyka], kde Joachim du Bellay vyzývá básníky, aby se po vzoru Cicerona a Horatia nebáli tvořit nová slova (Du Bellay 1839 [1549]: 115–117). Vaugelas byl jedním z tzv. Komentátorů (Remarqueurs) neboli jazykových glosátorů, kteří se vyjadřovali k dobovému úzu, především šlechty a královského dvora. Wendy Ayres-Bennettová srovnávala obsah různých metalingvistických komentářů ze 17. století s obsahem příspěvků novodobých Komentátorů, tzv. chroniqueurs (doslova „kronikářů“, ve významu jazykových glosátorů v médiích vedoucích pomyslné kroniky jazykových kuriozit a poznámek). Konkrétně si vybrala 86 korpus knižně vydaných příspěvků kronikáře Maurice Drouona, člena Francouzské Akademie (Drouon 1999). Z komparace vyplývá, že v obou případech je až 55 % glos vztaženo k lexikální normě, přibližně 30 % v 17. století a dnes 20% k morfosyntaxi, přibližně 7 % dříve a dnes 3 % příspěvků je vztaženo k výslovnosti a konečně pouhá 2 % dříve a dnes 5 % k pravopisu (Ayres-Bennett 2015: 52). Zejména diachronní a diastratické aspekty lexikonu tedy budily a dosud dráždí emoce jazykozpytců. Zažitost představy, že jen vybraná elita má právo na inovaci lexika, dokládá i příklad Vaugelasova komentáře k novotvaru debrutaliser [sic] (viz níže obr. č. 2), „pro vyjádření zbaviti hrubosti nebo udělati, aby hrubý člověk jím už více nebyl“ (pour dire oster [ôter] la brutalité, ou faire qu’vn [qu’un] homme brutal ne le soit plus56 ; de Vaugelas [1647] 1880: 229–230; jeho kurzíva). Obrázek č. 2: Poznámky Vaugelase a dalších Komentátorů k okazionalismu debrutaliser Zdroj: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k6274587h/ 56 Dále v textu budeme zachovávat dobový pravopis bez dalšího upozorňování na současné tvary, nebude-li to bránit porozumění. 87 Podle Vaugelase jde o „šťastně vytvořený“ novotvar, jehož autorkou je podle jednoho z dalších jazykových glosátorů z konce 17. století, Thomase Corneille (viz zkratka T. C. na obrázku č. 2), členka této úzce pojaté elity, markýza de Rambouillet. Jmenovitě ji sice Vaugelas nezmiňuje, ale označuje autora novotvaru za „osobu, která má právo tvořiti a prosazovati nová slova“. Dle dalších poznámek (Akademiků – viz zkratka A. F. na obr. č. 2) je zřejmé, že se výraz šířeji neprosadil. Vaugelasův komentář, že slovo debrutaliser „komukoli jej řekl, každému se zalíbilo a nikdo jej doposud neodsoudil pro svou novotu, což se u ostatních slov běžně děje“ (viz text na obr. č. 2 výše), je ostatně pro Velké století a její pojetí lexikální normy příznačný. V době vydání Vaugelasových Remarques právě vrcholila móda salónní neologizace, tzv. preciozita (préciosité), jejíž vrchol situuje Francis Bar (citovaný Marzysem, viz Marzys 2010: 188) mezi roky 1643 a 1653. Tato salónní móda byla charakteristická svou kreativní a vytříbenou, leč enigmatizující mluvou. Méně spektakulární, nicméně pro dynamiku lexikonu v tomto období rovněž zásadní, byly lexikální kreace pokrokově smýšlejících literátů a překladatelů, tzv. Moderních (Modernes), které vzbuzovaly nesouhlas u konzervativní části společenské elity, tzv. Starých (Anciens nebo také Classiques), hlasitě podporujících autory klasické a programově adorujících antiku. Tyto literárně-filozofické půtky, dnes označované jako tzv. spor Starých a Moderních (querelle des Anciens et des Modernes), se přenesly i do 18. století a lze říci, že rámcují jeho filologický diskurz až do revolučních let. Za této konjunktury zájmu o jazyk krystalizovala i satira vůči módním slovům, která je zachycená lingvisty (přehledně Steuckardt 2015: 28–29) už v 16. století vůči italianismům. Masivněji se pak tato satira uplatňovala v 17. století vůči preciozitě (viz slavná Moliérova hra z roku 1659 Préciseuses ridicules [Směšné preciozky]). V 18. století pak krystalizovala právě vůči Moderním (viz obr. č. 3 níže). 88 Sousloví „módní slova“ (mots à la mode) se pravidelně vyskytovalo ve specializovaném diskurzu gramatiků a Komentátorů 17. století a na jeho konci se široce rozšířilo díky dvěma úspěšným satirickým počinům. Nejprve v roce 1692 publikuje François de Callières pojednání Des mots à la mode et des nouvelles façons de parler [O módních slovech a o nových způsobech mluvy] (de Callières 1692a). Jde vlastně o mezigenerační dialog s cílem sladit úzus šlechty, kde velitel rytířstva (Commandeur) odrazuje mladší dvořanky a dvořany od neologizace. Pro velký úspěch u královského dvora měla kniha obratem dvě pokračování: ještě téhož roku vyšlo Des bons mots et des bons contes [O dobrých slovech a dobrých příbězích] (de Callières 1692b) a do roka Du bon et du mauvais usage dans les manières de s’exprimer [O dobrém a špatném úzu ve způsobech vyjadřování] (de Callières 1693), ve kterých byla diskuze rozšířena o nová slova. V pozdějších letech mělo pak nejslavnější dílo z této trilogie, Des mots à la mode, také mnoho reedic. Druhým z avizovaných satirických počinů je téměř stejnojmenná hra Edme Boursaulta Les mots à la mode (Boursault 1694), zjevně motivovaná de Callièresovým úspěšným pojednáním. Také Boursault v této hře satirizuje snahy o zvýšení sociálního postavení méně majetných šlechticů pomocí novotvarů. Steuckardtová poukazuje na konzervativní sociopolitickou ideologii, která se ukrývá v podtextu satiry obdobných uměleckých děl a dílek (Steuckardt 2015: 29). Kategorie módních slov je zde vždy prezentována jako hlavní faktor rozdělující jednotlivé sociální skupiny a ti, kdo módní slova odmítají, jsou pak vykreslováni jako obránci jednoty a stability dominantní sociální skupiny. 89 2.2 Neologické období neologismu Satira vůči módním slovům byla patrně hlavním motorem, který podnítil vytvoření praktické derivační řady jednoslovných metalingvistických termínů neologismus, neologie, neolog a adjektiva neologický. Tyto ekonomické neologismy zase zpětně dodaly jazykové satiře v první polovině 18. století nový impuls a další rozkvět. Že se nejedná o přejímku, ale o autochtonní kompozitum z vypůjčených řeckých kvazimorfémů νεος a λογος, dokazuje Sablayrolles (2000: 21–35). Donedávna bylo za nejstarší dochovaný výskyt slova z této řady považováno přídavné jméno „neologický“ (néologique) z roku 1726, konkrétně v satirickém titulu Dictionnaire néologique à l’usage des beaux esprits du siècle [Neologický slovník určený vzdělaným duším tohoto století], jehož autorem je opat Pierre-François Guyot Desfontaines (psáno též Des Fontaines). Přestože lze toto dílo chápat i jako první specializovaný slovník neologismů, adjektivum „neologický“ je zde opakovaně použito v negativně konotovaném významu, posměšně poukazujícím na vybrané neologické tvary a postupy (např. na přehnanou nominalizaci) u Desfontainesem satirizovaných spisovatelů (viz obr. č. 3). Obrázek č. 3: Desfontainesův satirický komentář na adresu Moderních u hesel aviser, bucher (mortuaire) a suspecter aneb satirou k neografii (Desfontaines 1726: 12, 16 a 93) Zdroj: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k82618t 90 Pro představu obsahu slovníku poslouží text ze skenů tří náhodně vybraných hesel. Pro neromanisty překládáme alespoň začátek prvního hesla, které dobře reprezentuje tón celého Desfontainesova satirického počinu: „Aviser, pro vyjádření „zdálky uvidět“, podle Vaugelase a slovníku z Trévoux, je slovo nízké a z lidské spodiny, ale asi bude muset být ušlechtilé, když jej ve 2. bajce 4. knihy používá náš moderní Bajkař“. Dále následuje příklad verše s použitým slovesem aviser od „našeho moderního Bajkaře (notre Fabuliste moderne). Takto byl satirizován Antoine Houdar de la Motte, jeden z nejznámějších aktérů Sporu. U dalších hesel, sousloví bucher (mortuaire) neboli „hranice (umrlčí)“ a slovesa suspecter neboli „podezřívat“, je také vždy satirizován některý z tzv. Moderních spisovatelů (un Moderne = „jistý Moderní“, resp. nos Modernes = „naši Moderní“), kteří sice nejsou jmenování, referencemi na díla se jejich totožnosti lze ale vcelku jednoduše dopátrat. Tento první neografický počin měl v tehdejší společnosti velký ohlas, o čemž svědčí tři rychlé reedice a rozšíření slovníku Desfontainesem samotným (1727, 1728 a 1731) a další čtyři reedice po jeho smrti do roku 1780 (viz Schweitzer 2016: 131). Doklad, že se neologismus néologique rychle uchytil (i v substantivizované podobě), lze nalézt v přepisu zpěvohry Amours déguisés [Lásky v přestrojení], hrané na sklonku léta roku 1726 na jarmarku Sv. Vavřince v Paříži. V této hře Harlekýn ironicky hodnotí enigmatický styl preciozity, vychvalovaný slečnou Rafinovanou (Mlle Raffinot), a to slovy: « Ah ! vous donnez dans le Néologique, Autrement dit l’Argot des Beaux-Esprits » (volně přeloženo: „Aha! Vy se oddáváte neologizaci, jinak řečeno slangu vzdělaných duší“; Lesage a d’Orneval 1735: 343; naše vytučnění, viz níže). Ekonomičtější popis prastarého jevu lexikálních inovací v jazyce a zejména pak jeho horlivých aktérů zjednodušil a snad i zpřesnil argumenty pro a proti v rámci normotvorných diskusí zahajených Vaugelasem a Komentátory. Přesná data nelze samozřejmě spolehlivě určit, ale stalo se tak patrně začátkem 18. století, jak napovídá Desfontainesovo adjektivum. Nejstarší výskyty lexémů z této derivační řady se díky digitalizaci podařilo antedatovat o několik let vůči TLFi (viz Steuckardt 2011). 91 Označení néologue pro aktivního aktéra slovotvorby, tedy neologa-nelingvistu, použil v korespondenci z belgického exilu Jean-Baptiste Rousseau už v roce 1723, tj. o tři roky dříve než Desfontaines použil pro svůj slovník adjektivum néologique. Rousseau píše v dopise opatu d’Olivetovi, jednomu z Komentátorů, že mu blahopřeje k jeho proslovu vůči Akademii v otázce lékařů a chirurgů, kteří „ztratili latinu“ (ont perdu leur latin): „vy jste se tedy nemazlil s neology těla“ (vous n’y allez pas de main morte contre les néologues du corps; Rousseau [1723] 1820: 400). Novotvar by v tomto sousloví patrně nemohl být příjemcem pochopen, pokud by už nebyl ustálený, lze tedy předpokládat, že toto slovo a patrně i další z této derivační řady budou podstatně staršího data. Nejstarší dohledatelný výskyt substantiva néologisme je v současné době z roku 1729. Figuruje v kritické anonymní recenzi na doplněnou reedici Desfontainesovy knihy z roku 1728, a to ve druhém čísle časopisu Bibliothèque raisonnée des ouvrages des savans de l’Europe vydávaném jednou za tři měsíce v Amsterdamu. V této recenzi jsou neologismy obhajovány jako běžná součást vývoje jazyka: „Také nevidím důvod říkat, že jde o Neologismus…“ (Je ne vois pas non plus qu’il y ait du Néologisme à dire…; anonym 1729: 53). Slovo „neologismus“ je uvozeno dělivým členem, což naznačuje, že je zde myšlen celý kreativní proces tvoření nových slov a nikoli jedna jednotka novotvorby, jak jsme zvyklí dnes. Majuskule pro vyznačení abstraktních konceptů jsou u substantiv v tomto období poměrně běžné, jak lze vidět také z dalších příkladů níže. Označení samotného procesu a zároveň i imaginární množiny výsledků (néologie) lze dostopovat nejdále v historii do roku 1737 u kritika poetiků LouisePierra De Longua. I u něj širší kontext daného výskytu odhaluje pejorativní konotace, které jsou pro počáteční vnímání tohoto lexému příznačné: 92 „…preciózní termíny, které nelze vysloviti, aniž by neštípaly na rtech, monstrózní soubory groteskních výtvorů Neologie & barokní manýry, směšný netalent, děsivá oteklina módního žargonu.“57 (De Longue 1737: 10, kurzíva autora, naše vytučnění) Těžko přeložitelné dobové neologismy uvádíme především proto, že je z tohoto příkladu patrné sémantické ukotvení slova „žargon“ (jargon), a že společně s předchozím vytučněným příkladem souvýskytu neologizace plus „argot“ z jarmareční hry Amours déguisés ukazují tyto první výskyty na paralely mezi vnímáním neologismů a sociolektismů. Rychlá difuze těchto čtyř novotvarů pro projevy neologie do úzu elit byla následována poměrně rychlým zapracováním celé této derivační řady do většiny slovníků vydávaných ve 2. polovině 18. století. Jean-Robert Armogathe tento fakt dává do souvislosti s rozvojem filozofie jazyka u senzualistů a s nástupem Osvícenců, přičemž o 40. letech 18. století hovoří jako o neologické revoluci. Téma neologie totiž po roce 1742 vstupuje na akademickou půdu a je traktováno v mnoha esejích a dalších soudobých pracech Akademiků (Armogathe 1973: 22). Lexikalizaci nově vytvořené neologické řady dokladuje řada slovníků Francouzské královské Akademie (DAF), kdy v prvních třech vydáních slovníku (DAF1 – 1694, DAF2 – 1718 a DAF3 – 1740) hesla ještě nenajdeme. Naopak čtvrté vydání, které vyšlo o 22 let později (DAF4 – 1762), už uvádí všechny tyto neologické neologismy (viz obrázek č. 4). Za povšimnutí stojí, že stejně jako při prvním doloženém výskytu slova, odkazuje i zde definice pro neologismus ke zvyku (až zlozvyku) novotvoření a nikoli k výsledku slovotvorby, a také, že definice pro neologa odkazuje k osobě nadužívající 57 V originále: « …termes prétieux que l'on ne prononce point sans pincer les lévres, Assortimens monstrueux des grotesques de la Néologie, & le comportement baroque, le métalent ridicule, la bouffissure efarée du jargon à la mode. » 93 kreativní slovotvorbu a ne k odborníkovi v této disciplíně, jak tato slova vnímáme a definujeme dnes. Obrázek č. 4: Ambivalentní postoj k neologii v heslech neologie, neologický, neologismus a neolog ve 4. vydání slovníku Akademie (DAF4 1762, 2. díl: 205) Zdroj: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k50404g/f206.image Z obsahů těchto hesel, ale i jejich dalších výskytů v ostatních tehdejších předrevolučních slovnících, příp. i z předmluv k nim, je i přes určitou snahu o definiční objektivizaci patrné, že přístupy autorů k těmto pojmenováním projevů jazykové změny oscilují mezi setrvačným odsuzováním nebezpečné anomie a vychvalováním kreativních možností jazyka, přičemž převažuje negativní hodnocení. 94 Ani slavná Encyclopédie ou dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des métiers [Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel] není výjimkou. Autorem hesel o neologii zde je gramatik Nicolas Beauzée (mimochodem ten je také, jak připomíná Steuckardtová (2007: 1), autorem první definice termínu lexikologie). U encyklopedického hesla néologique („neologický“) Beauzée jmenovitě chválí Desfontainesa a jeho slovník, neboť: „používá vynalézavé obraty pro [vybrané] výrazy, díky nimž lze lépe pocítit nedostatky a směšnost, která vzniká jejich akumulací, a tím nemalou měrou přispěl k tomu, že udržel na uzdě mnohé další spisovatele, kteří by jinak zjevně pokračovali a napodobovali ty, které tento [ironický slovník] označuje za trestuhodné“58 (Beauzée 1765, Tome XI: 94). Beauzée dále v témže hesle navrhuje vydat každých 50 let neologický slovník půlstoletí. Záměr je sice motivován purismem: „ tato periodická cenzura by zastavila drzost neologů a zamezilo by se tím kažení jazyka, což je běžný důsledek nepostřehnutelně se šířícího neologismu“ (cette censure périodique, en réprimant l’audace des néologues, arrêteroit d’autant la corruption du langage qui est l’effet ordinaire d’un néologisme imperceptible dans ses progrès; ibidem). Nicméně Beauzée hned poté argumentuje i pokrokovou vizí jakési neologické observatoře: „řada takovýchto slovníků by se stala památníkem jazykových proměn, protože by byl vidět čas, kdy výrazy vznikly, a také ty, které nahradily“ (la suite de ces dictionnaires deviendroit comme le mémorial des révolutions de la langue, puisqu’on y verroit le tems où les locutions se seroient introduites, & celles qu’elles auroient remplacées; ibidem). Beauzée popisuje v rámci dynamiky lexikonu i jev, který dnes bývá označován jako stírání neologicity: 58 V originále: « le tour ingénieux qu’il donne à ses expressions, en fait mieux sentir le défaut, & le ridicule qu’il y attache en les accumulant, n’a pas peu contribué à tenir sur leurs gardes bien des écrivains, qui apparemment auroient suivi & imité ceux que cette contre-vérité a notés comme répréhensibles. » 95 „výraz kdysi neologický je dnes v běžném úzu […], a je nutné uznat, že mnohé z odvážných výrazů těchto autorů si získaly veřejnou autoritu a mohou být dnes používány i těmi nejsvědomitějšími puristy“ (ibidem).59 Obdobný komentář nalezneme i u opata Férauda v jeho „Kritickém slovníku francouzského jazyka“ (Dictionnaire critique de la langue française, Féraud 1787). Ten v předmluvě (a nejen tam) hovoří o „běsnění kolem (tvorby) Neologismu“ (fureur du Néologisme; idem, 1. díl: XII a 633). Féraud odhaduje, že za posledních dvacet let vzniklo kolem dvou tisíc nových slov, z nichž poměrně velký počet už byl přijat do úzu a mnohé další lze nalézt v hojně rozšířených knihách (idem: XII). I je Féraud do svého slovníku zahrnul, s cennými metalingvistickými komentáři, které dokladují jejich statut v předvečer Velké francouzské revoluce i mimo pařížskou intelektuální elitu (sám byl z Marseille). Např. u slovesa éduquer („vzdělávat“) poznamenává: „toto slovo se dlouho vyskytovalo v konverzaci provinčních Neologů. Není tomu dlouho, co se začalo i psát“ (Ce mot était resté long-temps dans la conversation des Néologues provinciaux. Depuis quelque temps on a comencé à l’écrire; Féraud 1787, 2. díl: 30). Běžné jsou soudy typu „šťastný neologismus“ či „neologismus, který se nepovedl / neudělal moc parády“, kde se mísí subjektivní opatovy evaluace s objektivnějším pozorováním začleňování jednotlivých slov do úzu. Celkově lze ale Féraudův postoj k neologii dobře dokladovat na hesle „slovo“ (mot), kde v podsekci „slovotvorba“ (création des mots) nejprve cituje Voltairova kritika Frérona a následně oba syntetizuje (viz obrázek č. 5). 59 V originále: «… telle expression fut autrefois néologique, qui est aujourd’hui du bel usage […] pour reconnoître que plusieurs des expressions risquées par ces auteurs ont reçu le sceau de l’autorité publique, & peuvent être employées aujourd’hui par les puristes les plus scrupuleux. ». 96 Obrázek č. 5: Slovotvorba podle Férauda (1787, 1. díl: 691-692) Tvoření slov. „Voltaire řekl: Pokud nemyslíte, tvořte nová slova. Možná bychom to mohli říci ještě lépe pozměněním významu verše: Pokud myslíte hodně, tvořte nová slova. Horatius tomu bude zárukou: Dixeris egregie, notum si callida verbum, Reddiderit iunctura novum60 . Ale aby to tak mohlo být, licentia sumpta pudenter.61 FRÉRON. K tomuto citátu bychom mohli říci, že je jen málo skromnosti mezi většinou moderních Autorů. Nikdy dříve nešla poetická licence tak daleko, jak si ji posouvají dnešní prozaici. I sebemenší autor si myslí, že má právo tvořit slova a nikdy dříve nenadělal neologismus tolik škod. Pokud tvorba nových slov má být důkazem, že člověk hodně přemýšlí, pak ve Francii nikdy nebylo tolik velkých a zdatných myslitelů jako dnes. Ale všichni tito Neologové nejsou ženevští Rousseauové nebo Linguetové. Pro mnohé z nich platí, že jedinou zásluhu mají na tom, že utvořili efemerní výrazy; tu zásluhu myslím z pohledu hlupáků. Co se týče práva, pak měl Fréron pravdu, když opravoval Voltairův verš. Co se týče reality, pak to byl Voltaire, kdo nejlépe řekl: Pokud nemyslíte, tvořte nová slova.“ 60 Horatius Flaccus: De arte poetica. Epistola Ad Pisones, v českém překladu Dany Svobodové O umění básnickém (2002: 16 –17): „Tak vzniká-li chytrým spojením omšelých slov nový význam, zrodil se čin hodný gramatika!“. 61 Doslovně „v decentní míře je autorská licence možná“. Jde o část verše následujícího po výše citovaném dvouverší, který pokračuje slovy, která v pojednání o neologii zaslouží pozornost i více než 2000 letech: „A kdyby snad bylo zapotřebí dát jméno věcem až doposud skrytým, proč nesáhnout k tvorbě slov (což v rozumné míře je možné), jimž předkové tradice dbalí by sotva porozuměli? Stejně tak ujmou se hned slova nová či z řeckého zdroje a lehce jen přiohnutá […] A přece: jsem kárán i za to málo, jímž jazyk se snažím rozšířit…Vždyť dávno už Ennius, Cato a jejich mluva to byli, kdo náš mateřský slovník tak obohatili zástupem nových slov. Přece každý věk razí – zákaz nezákaz – mince, jež nesou punc doby.“ (idem) Zdroj: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k50602b 97 Obdobu „posedlosti neologismem“ (manie du Néologisme), kterou uvádí slovník Akademie (viz obr. č. 4) najdeme i u Férauda v odstavci sdružujícím pod heslem Néologie i ostatní tři deriváty, kde tvrdí, že: „neologismus je jedna z mánií tohoto století" (le néologisme est une des manies du siècle; Féraud 1787, 2. díl: 724). Na tomto odstavci lze taktéž dokladovat, že 18. století je doba, kdy slovo neologismus a další deriváty z této rodiny byly pro většinu vzdělanců neologismy. Subjektivní délka trvání pocitu novosti, tzv. neologický pocit, se konkrétně u opata Férauda projevuje půl století po prvních zaznamenaných výskytech této derivační řady v deklaraci: „tato slova jsou poměrně nová sama o sobě“ (ces mots sont assez nouveaux eux-même; ibidem). Féraudův slovník bývá také pokládán za první lexikografické dílo, které definuje neologismus i v moderním významu, tj. pro označení samotného „nového slova“ (a ne pouze pro „zlozvyk užívání nových slov“, jak tomu bylo do té doby – viz např. na obr. č. 4), o čemž svědčí i axiologické evaluace nových slov v metalingvistických komentářích. Na čistě lingvistickou definici neologismu ale bude francouzská jazykověda ještě třeba čekat celé jedno století (viz rozbor DGLF v kapitole 1.2.1). Ve výčtu prvních neologických počinů nelze opomenout na původně anonymní Dictionnaire des richesses de la langue françoise et du néologisme qui y est introduit [Slovník bohatství francouzského jazyka a neologismu, který do něj vstupuje] z roku 1770, jehož autorem je Pons-Augustin Alletz. Obsahuje sice 500 stran neologismů a přenesených významů propagovaných spisovateli 18. století, nicméně Ferdinand Gohin poukazuje na plagiátorství autora a tento slovník považuje na rozdíl od Féraudova slovníku za nepříliš zdařilý komplilát (Gohin [1903] 1970: 60). Pro neologii v předrevoluční Francii je důležitým milníkem také založení Journal de la langue françoise [Časopisu o francouzském jazyce] v roce 1784, určeného právě pro diskuzi o možnostech obohacování francouzštiny. Jeho zakladatel François-Urbain Domergue jej původně vydával dvakrát do měsíce, v prvních revolučních letech pak ale už každý týden, aby dal větší prostor na bouřlivou debatu o nových slovech, které generovala nová či spíše transformovaná společnost. 98 2.3 Neologie za Revoluce a revoluce v neologii Revoluční změny přinesly po roce 1789 zásadní proměnu politického uskupení společnosti, proběhly mj. i reformy metrického systému, kalendáře, což se samozřejmě odrazilo i v postupné změně vnímání neologismů, které jsou už méně často hodnoceny jako nadbytečný stylizační rozmar, ale spíše jako nutná reakce na nově vzniklou realitu. Přestože J.-R. Armogathe (1973) klade datum neologické revoluce kolem roku 1742, kdy se téma neologismů dostalo do zorného pole Akademiků, opravdovou revoluci zažila neologie dle našeho názoru až s rokem 1789. Tehdy převratné události předbíhaly tempo lexikálních inovací a zasahovaly většinu společnosti, neologie a ideologie se prolínají a domnělé právo inovovat jazyk se rozšířilo i mimo nejvýše postavenou společenskou elitu. Také se silně prosazuje polysémie jako zdroj tvorby neosémantismů. Předrevoluční filozoficko-literární debata o utilitární a estetické funkci neologismů se pod vlivem revolučních hmatů a přematů (a s ohledem na sémantickou dynamiku politického newspeaku) náhle stáčí do socio-politického diskurzu. Téma neologismů a zejména neosémantismů totiž v této době nestability silně rezonuje s hojně traktovaným filozofickým tématem Osvícenců o tzv. „zneužívání“ slov (abus des mots), čímž je myšlena jejich záměrně posunutá interpretace nebo sémantická vágnost. Vzorem pro tyto úvahy byla pojednání anglického filozofa Johna Locka o sémantice slov ve 3. knize Eseje o lidském chápání (Locke 1700, v českém překladu Miloše Dokulila 2012). V 10. kapitole O zneužívání slov Locke varoval před přílišnými sémantickými posuny a před abstrakcí neologismů, šířených „učenou hatlaninou“ filozofických sekt (idem: 512–531). Lockeho kritikou „bezvýznamových výrazů“ či výrazů „nových a dvojsmyslných“ bez definičního rámce (idem: 512–515) se v předrevoluční době zabývali ve spojitosti s předsudky např. de Condillac, Voltaire, Diderot a další Encyklopedisté. 99 Už Jean-Jacques Rousseau poukazoval na verbální zdroje sociální nerovnosti a na zneužívání některých výrazů (mj. i citoyen = „občan“) pro udržení těchto nerovností ve svém Discours sur l’origine et des fondements de l’inégalité parmi les hommes [Pojednání o původu a podstatě nerovností mezi lidmi] (Rousseau 1754). Jak podotýká Ulrich Ricken, toto téma bylo lákavé po celé 18. století zejména proto, že skrze kritiku jazyka bylo možné formulovat kritiku společnosti (Ricken 1982: 42). V revoluční době se pak „zneužíváním“ slov oháněly všechny strany, jak prorevoluční frakce soupeřící mezi sebou o moc a obviňující se navzájem z manipulace významů nových revolučních termínů, tak i odpůrci Revoluce. Ti dokonce ve zneužívání slov viděli jeden z hlavních důvodů, proč se lid nechal zlákat k revolučnímu experimentu (dokladem může např. být čtrnáctistránkové anonymní dílko s výmluvným názvem L’abus des mots, patrně už z roku 1789). Přeměna monarchie v totalitní demokracii se projevila v bohaté neografické produkci, která reflektovala především nový politický slovník. Definice tu jsou doprovázeny politickými komentáři, není tedy divu, že často šlo o anonymní autory, kteří je ke své práci přihlásili až po uklidnění revoluční vřavy, především pak jakobínského Teroru. Hned v roce 1790 vychází minimálně tři anonymní tituly tohoto typu: a) žák N. Beauzéeho a obhájce revoluce, Pierre-Nicolas Chantreau, publikuje pod pseudonymem Monsieur de l’Épithète (Pan Epiteton): Dictionnaire national et anecdotique pour servir à l’intelligence des mots dont notre langue s’est enrichie depuis la Révolution, et à la nouvelle signification qu’ont reçue quelques anciens mots [Slovník národní a humorný, určený inteligenci, slov, jimiž se náš jazyk obohatil od Revoluce a nových významů, kterých nabyly některá nová slova] (Chantreau 1790). Jsou zde zachyceny čerstvé významové posuny (např. výše zmiňované klíčové heslo abus = „zneužívání“ (slov) nebo droits z původního významu „(daňové) povinnosti (vůči feudálovi)“ k „práva (člověka)“) aj. Patrně právě zde je poprvé definováno apelativizované proprium „gilotina“ (guillotine), jakožto „důmyslná 100 mechanika, jíž je zločinec popraven, aniž by se muselo zaměstnávat mrzké hejno katů“ (mécanique ingénieuse, par le moyen de laquelle un criminel sera exécuté, sans employer le ministere infame des bourreaux; Chantreau 1790: 78); b) téhož roku vychází anonymně obdobný počin: Extrait d’un dictionnaire inutile, composé par une société en commandite, & rédigé par un homme seul, à 500 lieues de l’Assemblée nationale [Výtažek ze zbytečného slovníku, vytvořený komanditní společností a redigovaný jedním člověkem, 500 mil daleko od Národního shromáždění], který sepsal žurnalista Jean-Pierre Gallais. Jde o politicko-lingvistickou satiru komentující ve slovníkové formě zneužívání neosémantismů ve jménu revoluce (viz např. heslo démagogue, najdeme zde ale i např. známé, leč církví tabuizované slovo divorce = „rozvod“, který měl být brzy poté legitimizován, Gallais 1790: 86–90 a 109–112); c) pro úplnost k roku 1790 uveďme také slovníček, jehož protirevoluční autor zůstal v anonymitě dodnes. Nese název Nouveau dictionnaire françois, à l'usage de toutes les municipalités, les milices nationales et de tous les patriotes, composé par un aristocrate [Nový francouzský slovník, k použití všem místním samosprávám, národním milicím a všem patriotům, sepsaný aristokratem] (anonym 1790, naše vytučnění). Tento počin není ani tak pokusem o lexikografické definice, ale spíše nářkem nad všeobecným úpadkem (např. heslo roi = „král“ odkazuje na esclave = „otrok“ a naopak). Rozsah těchto dílek, kde počet hesel obykle nepřekračuje stovku, si zaslouží spíše pozornost kvalitativně-sociolingvistickou než kvantitativně-lexikografickou. Bernard Quemada v bibliografickém přehledu veškeré lexikografické produkce ve Francii za téže období vypočítává dokonce 147 různých lexikografických prací (Quemada 1968: 593–597) a tento jeho výčet ještě není úplný, jak dokazují Desmet, Rooryck a Swiggers (1990: 164–165). 101 S detailnějším rozborem obsahu slovníků přichází Annie Geffroyová, která v širším období před a porevolučním, tj. mezi roky 1770–1820, eviduje celkem 27 neologicky orientovaných děl a dílek, z toho 15 vydaných mezi roky 1789–1802 (Geffroy 1986). Nadprodukce obdobných socio-politických slovníků (dictionnaires socio-politiques; idem) nicméně charakterizuje revoluční období. Stejně tak toto období charakterizuje časté užívání adjektiva nouveau („nový“) v titulech slovníků. Postupně se lze ale setkat i s jiným označením, explicitněji odkazujícím k tomu, co dnes chápeme jako neografie (néologique, néologie, néologiste, viz v textu tučně zvýrazněné výskyty). Paradoxně je toto dobově příznakové označování po roce 1803 opouštěno a slovníky nesoucí v titulu obdobnou referenci se opět na dlouhá desetiletí stávají výjimkou (cf. Desmet, Rooryck a Swiggers 1990: 165). Pro doložení tohoto tvrzení pokračujme v rychlém výčtu titulů deklarujících orientaci na neologické lexikum. Roku 1792 vydává roajalista Adrien-Quentin Buée Nouveau dictionnaire, pour servir à l’intelligence des termes mis en vogue par la Révolution [Nový slovník termínů, které vešly do módy Revolucí, určený inteligenci] (Buée 1792). V tomto slovníku je patrně poprvé v samostatném hesle zaznamenáno adjektivální použití adverbiální konstrukce ci-devant pro označení zaniklých titulů a názvů – konkrétně la ci-devant constitution = „předrevoluční ústava“ (idem: 11; často se toto sousloví používalo pro označení samotných aristokratů, les ci-devant nobles – to lze ostatně najít už i ve výše citovaném anonymu z r. 1790: 104). Objevuje se zde také výše traktovaný termín abus s definicí: torts de l’ancien régime, qu’on n’ose plus mettre en avant pour justifier le nouveau („omyly starého režimu, které se už nikdo neodvažuje vychvalovat, aby se jimi odůvodnily novoty“; Buée 1792: 4). Ghislaine Rolland-Lozachmeurová provedla detailní textometrickou analýzu všech 73 hesel Buéeho slovníku, včetně srovnání této revoluční verze s porevoluční reedicí (2. vydání slovníku vyšlo roku 1821 po návratu Buéeho z exilu). Z této analýzy kromě jiného vyplývá nadužívání slovesa abuser a výskyt mnoha pasáží obsahujících 102 sousloví abus de pouvoir nebo abus d’autorité (=„zneužití moci, resp. autority“; viz Rolland-Lozachmeur 1995: 205–210). V neografickém zaznamenání jazykové změny během Revoluce nejkvalitnější díla tvoří paradoxně její externí pozorovatelé. V roce 1795 německému akademikovi Léonardu Snetlagovi vychází v dolnosaských Gotinkách Nouveau dictionnaire français contenant les expressions de nouvelle création du peuple français [Nový slovník francouzštiny obsahujícím nově vytvořené výrazy francouzského lidu] (Snetlage 1795). Oproti Buéemu a jeho předchůdcům je tento slovník podstatně obsažnější, de facto bilingvní a definičně značně přesný. Budeme-li akceptovat Sablayrollesovu terminologii, ve které je obnovení zastaralého, pozapomenutého slova do úzu, tedy revitalizovaný archaismus, označované jako paleologismus (Sablayrolles 2000: 191), pak jsme již výše u Gallaise zmínili zajímavý paleologismus divorce = „rozvod“. Také Snetlage zaznamenává tento tabuizovaný koncept, a to v adjektivální derivaci divorcé = „rozvedený“ (Snetlage 1796: 71). Nejprve uvádí německý ekvivalent (Geschieden), poté francouzskou definici (celui ou celle qui a obtenu la dissolution entière du mariage = „ten či ta, kdo dosáhl/a úplného rozpuštění manželství“) a na závěr přidává příklad. Právě ten je nejzajímavější, protože patrně je zde úplně poprvé lexikograficky zaznamenáno neologické femininum adjektiva v sousloví: une femme divorcée („rozvedená žena“; ibidem). Je zřejmé, že celá tato derivační řada byla pociťována většinovou společností jako neologická, i když rozhodně nebyla nově utvořená. Podle etymologické části slovníku TLFi lze ověřit, že několik výskytů adjektivální formy je známých z 15. století, slovo pak ale v důsledku silné katolizace Francie nebylo patrně šířeji v domácím prostředí používáno, resp. nemělo legitimitu pro slovníkové zaznamenání. Snetlaga následoval o rok později německý diplomat v Paříži Karl-Friedrich Reinhard obdobně detailním slovníkem Le néologiste français ou Vocabulaire portatif des mots les plus nouveaux de la langue Française [Francouzský neologista aneb 103 Přenosný slovník nejnovějších slov fr. jazyka] (Reinhard 1796). Ten je ale bohužel ve francouzských knihovnách nedostupný (pro detailnější analýzu, viz Desmet, Rooryck a Swiggers 1990: 171–172). Na revoluční změny jazyka reagovala také Francouzská Akademie, konkrétně dvanáctistránkovými Dodatky, které vyšly zároveň s opožděným vydáním DAF5 v roce 1798. Tento Supplément contenant les mots en usage depuis la Révolution [Dodatky obsahující slova používaná od Revoluce] obsahuje 418 hesel, která byla přidána na konec DAF5, který byl dokončený ale už v roce 1793. Téhož roku byly ovšem všechny královské Akademie zrušeny a k vydání slovníku došlo až po skončení jakobínského Teroru, kdy byla činnost jazykové Akademie částečně obnovena. Podle F. Gohina je páté vydání akademického slovníku obohaceno o relativně skromných 1 887 nových hesel oproti DAF4 z roku 1762. V tomto čtvrtém vydání je naopak zařazeno až 5 217 nových hesel oproti DAF3 z roku 1740 (Gohin [1903] 1970: 84). Pro ilustraci toho, co lze v souladu s moderní francouzskou neologií označit jako sdílený neologický pocit, uveďme ze strany 769 těchto Dodatků jeden konkrétní příklad: i zde figuruje módní pojem „rozvod“. Konkrétně pod heslem divorcer („rozvést se“) je uvedeno rovněž adjektivum divorcé,-e i substantivizované adjektivum un(e) divorcé(e) = „rozvedený(-á)“. V současné době nejčastěji citovaným neografickým počinem z bohaté revoluční éry, ve své době ovšem nepříliš pochopeným, je ale dvoudílný Mercierův slovník Néologie ou vocabulaire de mots nouveaux, à renouveler, ou pris dans des acceptions nouvelles [Neologie neboli slovník nových slov, slov vhodných k obnově, nebo slov s novým významem] (Mercier 1801). Tento slovník poprvé v dějinách francouzské neografie nese v názvu hrdě ambivalentní slovo neologie (viz výše 2.2). Na rozdíl předchozích revolučních neografických slovníků ale reflektuje lexikon Revoluce jen částečně. Podle předmluvy Jeana-Clauda Bonneta k první reedici slovníku vůbec (realizované teprve nedávno, v roce 2009) má totiž obsáhlý Mercierův 104 slovník pouze 16 hesel společných se čtyřmi stovkami hesel akademických Dodatků, (Bonnet citovaný Biardem, Biard 2010: 263). V tomto unikátním neografickém počinu se ale přesto Louis-Sébastien Mercier prezentuje jako nadšený stoupenec revolučních myšlenek. Lexikální změnu deklamuje slovy: „před plodnými výrazy republikánského jazyka [musí] jazyk monarchie nadobro vyblednout“ (les mâles expressions de la langue républicaine […] il y a de quoi faire pâlir à jamais la langue monarchique; Mercier 1801: LXXIII, jeho kurzíva). Nedávno medializovaným politickým novotvarem by bylo také možné říci, že byl také opatrným „vítačem“ Napoléona (cf. hesla héroïser a généralisme, idem: 520 a 297). Přesto ale Mercier v dlouhé předmluvě dává vědomě stranou neustálený slovník revolučního „boje zločinu a ctnosti“ (lutte du crime et de la vertu; idem: XV–XVI) a soustřeďuje svou pozornost literáta spíše mimo politiku. Mercierovo funkční chápání neologického procesu charakterizuje citát: „Potřeba vytváří slova, ale vkus je odsuzuje“ (Le besoin fait les mots, le goût les sanctionne; idem: XIII). Debatou o utilitě novotvarů a jejich estetičnosti navazuje Mercier na spor Starých a Moderních, kdy pozitivně vnímanou neologii striktně odděluje od negativně konotovaného neologismu: „Když svému dílu dávám do názvu Neologie, nechci, aby bylo nazýváno Neologickým slovníkem“ (Quand j’intitule cet ouvrage Néologie, qu’on ne l’appelle donc pas Dictionnaire néologique; idem: VI –VII, jeho kurzíva), přičemž v poznámce obratem odkazuje na Desfontainesovu kritiku neologie a považuje jeho upozorňování na konkrétní neologismy za jednu z příčin, proč byly právě tyto lexémy uzualizovány namísto „věčného zatracení“ (réprobation éternelle; idem: VII). Přináší také dichotomii aktérů slovotvorby (po vzoru philosophie versus philosophisme): „s hrdostí jsem Neologem a ne Neologistou“ (je me fais gloire d’être Néologue et non Néologiste; idem: VII; kurzíva Mercierova). Vzhledem k Snetlagově názvu knihy a absenci jiných výskytů néologiste (který je dnes spíše okazionalismem 105 nebo potenciálním neologismem) nelze ale soudit, nakolik byla tato Mercierova dichotomie v tehdejším jazykovém povědomí sdílená. Mercier v souladu se svou předchozí spisovatelskou a dramatickou kariérou tímto slovníkem specificky navazuje jednak na Spor (viz výše), ale také na předrevoluční tradici satirických titulů, a to častým odkazováním na kreativní spisovatele: „všichni velcí spisovatelé byli neologové“ (tous les grands écrivains ont été Néologues; idem: XIII), včetně své vlastní novotvorby: např. u parasynteticky vytvořeného slova encachotés upozorňuje, že jde o jeho vlastní výtvor z prostředí bastilského žaláře (= cachot), který se od prvního užití v roce 1789 široce rozšířil (idem: 218). Další Mercierovy idiolektální neologismy nejsou explicitně označeny, ale zřejmě jich je ve slovníku větší počet. Jeho slovník je pokrokový zejména z hlediska morfologie. V hesle amatrice (idem: 24–32) například detailně přibližuje soudobé debaty o feminizaci maskulin, které obhajuje principy analogie (blíže Mercierovy slovotvorné postupy analyzuje např. Štichauer 2005). V témže obsáhlém hesle je také vidět soudobou kontextualizaci slova neologismus ve stále převažujícím negativním významu (il me reproche du néologisme = doslovně „vyčítá mi neologismus (tj. „že tvořím neologismy)“, l’accusation du néologisme = „být obviněn z neologismu“ atd.), včetně názorných příkladů, co pro Merciera je (kvalitní) neologie: např. slova insouciance, aéronaute aj. a co je (nekvalitní) neologismus: éduqué, égaliser, s odůvodněním, že tato slova jsou nadbytečnými konkurenty existujících slov élevé, égaler. Podotkněme, že všechna tato slova jsou dnes v běžném úzu, na rozdíl Mercierova subjektivně úspěšného, leč efemerního adjektiva encachoté. Jak připomíná Françoise Dougnacová, recenze na Mercierovu Néologie byly spíše chladné (Dougnac 1982: 70). Mercierovi bylo posléze navíc zakázáno publikovat první část většího projektu neologického slovníku, stočtyřstránkový rukopis Mon dictionnaire [Můj slovník], s dokončenými hesly A-Artialiser. Proto mu kolega lexikolog Pierre-Claude-Victor Boiste nabídl, že zařadí neologismy, které nefigurují 106 v Néologie, do druhého vydání svého Dictionnaire universel de la langue française [Univerzálního slovníku francouzského jazyka] (Boiste 1803). Τento slovník, který má v podtitulu uvedeno Manuel de néologie („Příručka neologie“), poprvé vyšel roku 1800 a podle Pruvosta měl za hlavní cíl akumulovat co největší objem lexika (Pruvost 2006: 65). Z neodborného hlediska měl ale Boistův slovník velký úspěch, protože byl až do roku 1857 celkem dvanáctkrát reeditován. Tak zajistil Mercierovi alespoň nepřímé uznání, které by si patrně býval přál pro svou Néologie a nedokončený velký neologický slovník. Mercierem ale výčet slovníků s formanty néo-/nouveau v názvu zdaleka nekončí (viz Geffroy 1986 nebo Quemada 1968), pro ilustraci neologie za Velké francouzské revoluce (a revoluce v neologii) bude ale tento krátký výčet bohatě postačovat. Z dosud nejmenovaných počinů z tohoto období zmíníme už jen anglicky psaný titul Lexicographia-neologica Gallica. The Neological French Dictionary [Neologický slovník francouzštiny] (Dupré 1801), který kompletuje sérii poměrně objektivních slovníků externích pozorovatelů Revoluce (viz Snetlage a Reinhard výše). Zároveň nám poskytuje příležitost vytknout v rámci neologismů specifické a pro puristy nosné téma anglicismů. 107 2.4 Neologie a anglicismy V revoluční době došlo ve Francii nejen k posunu vnímání neologismů a určité demokratizaci neologie, ale zároveň se s rostoucí industriální i mocenskou rolí Anglie zvětšoval i podíl přejímek62 z angličtiny (přehledně dvojjazyčně např. Walter 2000). V souvislosti s tím rostla ve Francii i kritika tohoto způsobu rozšiřování slovní zásoby, spojená často spíše s módními vlivy než s utilitární pojmenovací potřebou. Tento fakt dobře dokladují hesla anglomane a anglomanie v Duprého neologickém slovníku francouzštiny zmiňovaném výše (Dupré 1801: 19). Slovníkové zaznamenání této probritské módy zdaleka není v této době u Duprého ojedinělé. Tatáž hesla nalezneme i u Snetlaga (1795: 14), v Dodatcích k 5. vydání slovníku Akademie (1798: 766), obdobná hesla anglomaniser, anglomaniaque pak najdeme také u Merciera (Mercier 1801: 36). Na této shodě lze dokázat sdílení neologického pocitu jen ztěží, neboť Dupré v podtitulu sám přiznává, že práci zkompiloval ze Snetlaga i z Dodatků. Ostatně také Snetlagova metoda je nastíněna jen zběžně – patrně šlo hlavně o excerpci soudobých literárních děl. Spíše se tedy jednalo o kulminaci výskytu relativně nového slova anglomanie a jeho derivátů v diskurzu tehdejší společenské elity. Móda sama i toto kompozitum s deriváty jsou ale podstatně starší. To dokazuje ve svých slovníkových citacích opat Féraud v patrně nejstarším slovníkovém zaznamenání tohoto kompozita vůbec, a to pod sdruženým heslem anglomane, anglomaniaque, anglomanie (Féraud 1787, 1. díl: 112), kde tyto výrazy hodnotí jako užitečné jen pro kritiku a polemiku. Cituje mj. větu z pera Antoina Sabatiera de Castres (z roku 1774): „Anglománie přešla z našich knih do našich mravů“ (L’anglomanie a passé de nos livres dans nos mœurs; ibidem, jeho kurzíva). 62 Též výpůjček, což je kalk bližší francouzskému označení emprunt (ze slovesa emprunter = „vypůjčit si“), byť obsahově nepřesnější, neboť tento termín nesprávně evokuje aspekt „vrácení“ výpůjčeného, jak připomíná Hana Srpová (citovaná Dianou Svobodovou, viz Svobodová 2007: 6). 108 Tituly různých literárních a dramatických děl z druhé poloviny 18. století se ostatně také nesou v méně proanglickém duchu než oslavné ódy na filozofy typu Lockeho či Newtona v sérii tzv. anglických listů, tj. prací de Muralta, Voltaira či opata Prévosta (viz Vanacker 2016). Poprvé tuto přehnanou a nekritickou adoraci všeho anglického verbalizoval v roce 1757 Jean-Louis Fougeret de Monbron v pamfletu Préservatif contre l’anglomanie [Ochrana proti anglománii]. V roce 1772 se přidává dramatik Bernard-Joseph Saurin (knižně 1773) se svou příznačně aktualizovanou komedií L’Anglomane, ou orpheline léguée navazující na předchozí úspěšnou komedii téměř shodného názvu L’orpheline léguée [Osiřelá dědička] z roku 1765 atd. Výčet všech takovýchto titulů by byl dlouhý, ale tyto dva příklady postačují k ilustraci sílící kritiky anglománie, která prostupovala tehdejší společností. Tato kritika byla sice rámcována soudobými debatami mezi intelektuály, je nutno ji ale chápat v širších souvislostech jako reakci na vzrůstající ekonomickou dominanci Anglie i jako bezprostřední emotivní reakci na čerstvé vojenské fiasko, které Francie utrpěla od Velké Británie v sedmileté válce (1756–1763). V průběhu 18. století se tedy prestiž francouzštiny ocitá v ohrožení. Francouzština sice stále je nejrozšířenějším jazykem v Evropě, ale její vliv na ostatní jazyky se zmenšuje. Zejména v angličtině podstatně klesá počet dříve extrémně hojných přejímek z francouzštiny. Podle Gebharta, citovaného Hagègem, klesají galicismy v angličtině tou dobou o 75 %, zatímco na opačném břehu Kanálu roste počet výpůjček z angličtiny o 200 % (Hagège 1987: 19). Souběžně s obrácením mocenských rolí se postupně objevuje pocit ohrožení jazyka a otázka anglicismů se natrvalo usazuje do obecných diskuzí o neologismech. Tyto diskuse v puristických vlnách rezonují společností de facto do současnosti, jen obecnější kompozitum anglomanie v lingvistické sféře nahradilo modernější kompozitum franglais, česky snad frangličtina. Z morfologického pohledu jde o tzv. mot-valise (doslovně „slovo-kufr“, v Šimandlově terminologii by šlo o specifický typ tzv. blendingu, Šimandl 2013) ze slov français („francouzština“) 109 a anglais („angličtina“), které je podle TLFi známé od roku 1959 a od poloviny 60. let 20. století široce debatované. Rozšířit jej pomohl zejména René Étiemble titulem Parlez-vous franglais? [Mluvíte franglicky?], který se od prvního vydání roku 1964 stal bestsellerem puristů. Úspěšný byl tento silně antiamerický pamflet mj. i proto, že autor v mnoha reedicích doplňoval aktuální vývoj nově integrovanými přejímkami z mediálního prostoru a také komentováním stále se zpřísňující vládní jazykové politiky ve Francii v jednotlivých předmluvách (dosud poslední reedice knihy je z roku 1991). Étiemble ale patrně k této jazykové politice nepřímo přispíval touto svojí „vědeckou xenoglossofobií“ (xénoglossophobie savante, viz Cerquiglini 2006: 591), která byla ale podle Cerquigliniho spíše vyjádřením osobního občanského rozzlobení, navíc s pozoruhodnou stalinistickou, antiimperialistickou rétorikou (idem: 598–599 a 604). Odhlédneme-li od rozporuplného Étiemblova titulu, je franglais specifickou variantou českého blendu czenglish, španělského spanglish a celé další řady slov označujících vliv dnešní lingua franca na ostatní jazyky, jejichž mluvčí nadměrné přejímání více či méně intenzivně prožívají. Podle Trnkovy teorie prožívání jazyka jsou reakce mluvčích na cizojazyčné prvky v jejich rodném jazyce tak hojné proto, že se nacházejí v centru hlubokého prožívání individuálního i kolektivního, a to kvůli pociťování expresivity spojené s cizostí prvků. Právě tato cizost ale podle Trnky dynamizuje jazykový systém (Trnka 1943). V Danešově biologické metafoře jsou pak reakce na xenismy přirozenou „imunitní reakcí“ jazyka na cizí elementy (Daneš 2009: 234). K vlivu angličtiny na francouzštinu je nutno zmínit dva protichůdné aspekty, které v rámci debat o neologických výpůjčkách z angličtiny přispívají k exaltaci puristů (nejen francouzských, viz Svobodová 2009: 30–37). Na jedné straně stojí obecné konstatování, že u anglicismů trvá neologický pocit déle, což souvisí s jejich horší morfofonologickou adaptabilitou (viz známé případy ticheurte ≈ T-shirt, pipole ≈ people, atd.) a tudíž nápadností v systému. 110 Na straně druhé je ale jejich etymologická příbuznost až provázanost (a to nejen u slov, která tzv. dvakrát přešla kanál La Manche typu tennis < tenez63 , people < peuple64 ) natolik silná, že je běžné kalkování na úrovni syntakticko-sémantické. Tyto kalky často nejsou laickou veřejností vůbec vnímány, natož aby byly pociťovány jako neologismy. Právě kalk je již od prvních prací kritizujících jazykové aspekty výše zmiňované anglománie považován za nejméně nápadný, ale o to více nebezpečný prvek, který ohrožuje jazykovou integritu. Na druhou stranu se ovšem v důsledku častého přejímání substantiv na –ing (a později i jejich autochtonního tvoření, např. footing, caravaning, viz Walter 1983: 14) za současného důkladnějšího napodobování anglické výslovnosti v souvislosti s výukou angličtiny ve školách ustálil ve francouzštině nový foném, velární nazála /ŋ/. Studie datací těchto výpůjček na -ing v různých typech lexikografických počinů u Walterové (1983: 16–19), tak i novější excerpce jejich datace ve slovníku Le Petit Robert (dále PR) provedená Mudrochovou (2017: 9–10) shodně potvrzují, že zatímco do 18. století včetně se tento typ výpůjček nově vyskytoval v řádu jednotek, v době sílící anglomanie v 19. století jejich počet skokově narostl (resp. 14 u Mudrochové (v PR), 46 u Walterové). Ve 20. století pak jejich počet roste už mnohonásobně (celkem 96 v PR podle Mudrochové, 126 v excerpci Walterové – jen do r. 1983). Geografická blízkost sehrávala vždy důležitou roli (např. nejstarší datace výpůjčky meeting spadá podle TLFi těsně před Revoluci do roku 1786, v českém prostředí až asi o století později, kdy např. Příruční slovník jazyka českého uvádí citace z Raise a Baara). 63 Výpůjčka z angličtiny, zaznamenaná ve Francii od roku 1824 (podle TLFi), jejíž tvar byl odvozen z oblíbené středověké hry jeu de paume (doslova „hry dlaní“), kterou patrně během Stoleté války převzali Angličané od Francouzů. Při hození míčku soupeři zaznívalo morfofonologicky adaptované tenez, tj. imperativ 2. os. pl. francouzského slovesa tenir. TLFi uvádí datace a tvary z Oxfordského slovníku, které dokazují metonymický přenos imperativu na označení „hry dlaní“, předchůdce novodobého tenisu: cca 1400 tenetz, cca 1440 teneys, 1441 tenyse, cca 1460 tenys). 64 Z odvozeniny latinského populus převzala starofrancouzský tvar pueple(s) anglonormandština. Francouzština pak přejímá anglické people ve významu people journalism (tj. „bulvární tisk“). Podle slovníku Le Petit Robert se tak děje po roce 1988. Od roku 2007 uvádí tentýž slovník také tvary pipeule a pipole, odpovídající možným ortografizacím fonologicky adaptované formě přejímky. 111 Spolu s postupnou internacionalizací slovní zásoby v režii angličtiny jde ale o výbušnou kombinaci pro výše zmiňované prožívání jazyka, kdy je souběžně těžce pociťována i ztráta mezinárodní prestiže francouzského jazyka. Na rozdíl od českých nedotažených pokusů (viz Svobodová 2007: 127) se tudíž ve Francii prosadily poměrně přísné jazykové zákony (1975 zákon Bas-Lauriol následovaný v roce 1994 zákonem Toubon, viz detailněji např. Koláříková 2014). Navíc byly roku 1966 založeny a poté politicky značně podporovány tzv. terminologické komise (jež řídí hlavní Commission d’enrichissement de la langue française [Komise pro obohacování francouzského jazyka], až do roku 2015 známá jako Commission générale de terminologie et de néologie [Generální komise pro terminologii a neologii]). Jejich prioritním cílem je navrhovat domácí ekvivalenty pro cizojazyčné přejímky, především anglicismy (např. pro listing ekvivalent listage, pro již zmiňovaný meeting synonymum réunion, atd.). Situace ve Francii má svá specifika, která není možné generalizovat ani pro ostatní frankofonní země v Evropě s jejich vícejazyčností (Belgii, Švýcarsko, Lucembursko), natož srovnávat se situací mimoevropských frankofonií. Specifický ambivalentní náhled na neologické anglicismy mají od 18. století Frankokanaďané, kteří se výše uvedenou prohrou Francie v sedmileté válce dostali pod anglickou nadvládu, a tudíž do značně obdobné situace jako mluvčí češtiny v dominantním germanofonním prostředí. Přínos quebeckých „obrozenců“ a později lingvistů do debat o potenciální i reálné hrozbě angličtiny pro francouzský jazykový systém i do terminologické praxe ponecháme stranou, byť byl od 2. poloviny 20. století zásadní (viz Podhorná-Polická a Vašková 2015, česky Daneš 1986 a v historických souvislostech pak zejména Kyloušek 2005: 306–314). 112 2.5 Vztah neografie a sociolektografie Pro nově přejaté anglicismy i pro další neologismy vzniklé v důsledku kontaktů jazyků (včetně výpůjček z regionálních variant francouzštiny) obecně platí, že se jejich první lexikografické zaznamenání mnohdy odehrálo mimo slovníky všeobecného jazyka, tedy spíše ve slovnících specializovaných. Tvorbu slovníků sociolektů různých zájmových či sociálních skupin souhrnně označujeme jako sociolektografii. Stejně jako pro neografii také pro ni platí, že období Velké revoluce, tedy přelom 18. a 19. století, lze považovat za první etapu zvýšeného a od té doby již kontinuálního zájmu (především amatérských) lexikografů o projevy jazykové variability a o objasňování významu domněle či reálně utajovaných (tj. kryptických) slov různých sociálních skupin. Systematické slovníkové zaznamenávání sociolektů ve Francii započíná v Chartres v revolučním roce IX (tj. 1800) francouzsko-argotickým slovníčkem obsahujícím 216 položek, který byl publikován spolu s popisem procesu pod názvem Histoire des brigands chauffeurs et assassins d’Orgères [Historie podpalovacích banditů a vrahů z Orgères] (Leclair [1800] 2006). Slovníček byl pořízen úředníkem Pierrem Leclairem při soudním procesu s bandou zlodějů zadržených v Orgères-enBeauce pro účely dekryptace jejich dorozumívacích metod a loupežných technik. Pro chartreského úředníka bylo výrazivo nové a předpokládalo se, že záměrně tajné, lze jej tedy dnešní terminologií označit jako soupis sociolekticko-neologických výrazů. Zadržená banda lupičů byla jednou z mnoha, které se během Revoluce po hladomorem zdecimovaném francouzském venkově potulovaly. Pojmenování chauffeurs (de pied) = „podpalovači (chodidel)“ získali na základě kruté zvyklosti, kdy své oběti přepadli v noci v domě a mučili přikládáním žhavých uhlíků pod chodidla, aby je tak donutili vypovídat, kde mají uschované úspory a cennosti. 113 Tento ryze argotický slovník je roku 1808 následován podstatně noblesnějším titulem Dictionnaire du bas-langage, ou des manières de parler usitées parmi le peuple [Slovník nízkého jazyka neboli způsobů mluvy užívané mezi lidem] (D’Hautel 1808). Jedná se o obsáhlý dvoudílný slovník „podřadných a mrzkých výrazů, které je třeba vymýtit z dobré konverzace“ (les locutions basses et vicieuses que l’on doit rejeter de la bonne conversation), jak píše autor a zároveň vydavatel, Charles-Louis d’Hautel v podtitulu slovníku. V předmluvě upozorňuje, že tímto slovníkem nechce pobízet ke zdokonalování jazyka (initier à la perfection du langage), klade si za cíl: „...spíše důrazně upozornit na ty nízké a mrzké výrazy, na ty četné barbarismy, které se pod názvem hovorové výrazy vkrádají denodenně do konverzací, a zesměšnit ty divné a nevkusné neologismy a ty nepřesné termíny, pro něž se zdá, že škodlivý úzus už nějakou dobu toleruje jejich zneužívání.“ (idem: II; jeho kurzíva, námi vytučněno)65 Zároveň ale obratem upozorňuje, že si nedává za cíl sbírat komické výrazy, jako to dělal exulant v Amsterdamu Philibert-Joseph Le Roux (psáno též Leroux) ve svém Dictionnaire comique, satyrique, critique, burlesque, libre et proverbial [Komický, satirický, kritický, burleskní, nezávislý a příslovečný slovník] (Le Roux 1718). Z této výmluvné citace je zřejmé, že d’Hautelův slovník lze řadit jak mezi saritickou neografii v Desfontainesově duchu, která má za cíl „zesměšňování divných a nevkusných neologismů“, tak mezi pokračovatele kontrarevoluční neografie (viz abus neboli zneužívání významu termínů v novém politickém uskupení). Zároveň jej lze řadit i mezi významné počiny sociolexikografické. Hovorové výrazivo je pro d’Hautela sice barbarsky nízkého původu, nicméně na rozdíl 65 V originále: « que de signaler avec sévérité ces locutions basses et vicieuses, ces barbarismes nombreux, qui, sous le titre d’expressions familières, se glissent journellement dans la conversation, et de livrer au ridicule ces néologismes bizarres et de mauvais goût, ces termes impropres dont un usage pernicieux semble depuis quelque temps tolérer l’abus. » 114 od vyumělkovaného stylu burleskních autorů je pro něj stále hodné zaznamenání. I přes deklarované vysoké estetické cíle určené pomalu se restauruující šlechtě preferuje d’Hautel kreativitu prostého lidu (le vulgaire) před kreativitou salónní: „kromě toho, že tyto výrazy, které byly vytvořeny úmorně a umělecky, nemají tutéž energii a originalitu, která bez úsilí vychází z úst lidu, a navíc většina z nich k lidu ani nedorazí.“ (idem: III)66 Slovník zahrnuje i termín argot, který d’Hautel definuje jako: „jazyk podomních prodejců mezi sebou, který se skládá z části z burleskních termínů, z barokních neologismů a ze starých slov, které úzus odhodil; toto označení nese také nářečí budižkničemů, zlodějíčků, které je pro počestné lidi nesrozumitelné.”67 (ibid: 42) Vytučněním pasáží ve výše uvedených citacích chceme poukázat na fakt, že v d’Hautelově mentální koncepci jazyka byla neologie nedílnou součástí a důležitou podmnožinou popisovaných sociolektů. Produkci slovníků slangu a argotu namísto slangografie a argotografie označujeme pod výhodnější hyperonymum sociolektografie, které umožňuje vyhnout se přesnému definování hranic mezi těmito dvěma zažitými termíny v české jazykovědě. Ne vždy totiž slovníky obsahují tak odlišné materiálové zdroje jako tyto dva sociolexikografické počiny z počátku 18. století. U Leclairova soupisu by označení argotografie odpovídalo dnešnímu chápání termínu soupisu mluvy společensky škodlivých skupin s akcentuovanou kryptickou funkcí, d’Hautelův slovník bychom označili spíše za soupis slangografický, tj. obsahující zejména výrazy ze soudobého obecného slangu, ale s přesahy jak do argotu, tak i do hovorové mluvy. 66 V originále: « outre que ces expressions travaillées péniblement et avec art, n’ont ni énergie ni l’originalité de celles qui sortent sans effort de la bouche du vulgaire, la plupart d’ailleurs ne sont point parvenues jusqu’à lui » (idem : III). 67 V originále: « langage des porte-balles entr’eux, et qui se compose en partie de termes burlesques, de néologismes baroques et de mots anciens que l’usage a rejetés ; on donne aussi ce nom au patois des vauriens, des filous, qui est inintelligible pour les honnêtes gens. » 115 Považujeme-li tyto dva slovníky za první sociolektografické počiny v souvislé řadě dalších, neznamená to, že by byly první svého druhu. Stejně jako neologismy byly i sociolektismy před tímto obdobím zapracovávány autorsky – notoricky známí jsou i u nás argotizující spisovatelé François Villon v 15. století a François Rabelais v 16. století. Byly také mytizovány a popularizovány – 1629 Chereauovo imaginární Království Argotu (viz níže), 1725 de Granvalův Cartouche, od roku 1743 tzv. poissard, tj. mluva pařížské tržnice Les Halles u dramaturga Vadého atd. Výčet nejstarších zdrojů podává už v roce 1856 F. Michel a po něm mnozí další (viz Yve-Plessis 1901, Sainéan 1907 a 1912 zde výše v kap. 1.2.2, recentně např. Delaplace 2013 aj.). I přesto, že gergon, vulgare trutanorum („žargon, mluva potulných žebráků“) je znám už od 13. století, lexikografické záznamy sociolektů se až do konce 18. století počítají na jednotky. Přinášejí ale cenné důkazy jak o genezi termínu argot, jeho koexistenci a konkurenci se starším synonymem jargon, tak i o zdrojích nápadné lexikální konvergence s pozdějšími sociolektografickými počiny. Vůbec nejstarším známým soupisem sociolektu je přepis manuskriptu glosáře z poloviny 15. století, dokladující výrazivo loupeživé bandy, které se říkalo Coquillars, později Coquillards (původ označení je sporný, je ale určitě odvozený ze slova coquille = „mušle“). Šlo patrně o několik stovek bývalých vojáků rozpuštěné armády po ukončené stoleté válce (1453), kteří vyráželi na loupežné akce do okolí Dijonu, tehdy hlavního města Burgundského vévodství, načež zhýralým životním stylem při „odpočinku“ ve městě pobuřovali měšťanstvo. Tento glosář argotu byl sice pořízen při soudním procesu s touto bandou v roce 1455, ale zůstal nepovšimnut v dijonských archivech téměř čtyři století. Městský archivář Joseph Garnier jej objevil a roku 1842 publikoval v malé, jen desetistránkové publikaci s názvem Les Compagnons de la Coquille, chronique dijonnaise du XVe siècle [Bratrstvo Mušle, dijonská kronika z 15. století] (Garnier 1842). 116 Označení Coquillards ale na rozdíl od glosáře v mezičase zapomenuté nebylo. Důkaz, že bylo ve větších městech známé nepřetržitě, přináší například heslo Coquillards ve slovníku doprovázejícím Vidocqovy „Zloděje“ (Les Voleurs) z konce roku 1836 (Vidocq [1836] 2007: 17). Doprovodný „Slovník argotu“ (Dictionnaire d’argot) nesoucí jméno slavného galejníka Eugèna-Françoise Vidocqa, který se stal hlavním policejním komisařem a proslavil se v kriminalistice metodami infiltrace, patrně nebyl sepsán jím osobně (autorství slovníku bývá přisuzováno Saint-Edmemu, viz Esnault 1965), tak či tak je ale toto dílo o šest let starší než Garnierova publikace. Coquillards jsou zde definováni jako žebráci v ulicích Paříže, organizovaní v mystické korporaci vedené Velkým Šéfem (Grand Coësré) na Dvoře zázraků (Cour des miracles), kteří se vydávali za poutníky z galicijského Svatého Jakuba (španělsky Santiago de Compostela) nebo ze Svaté země. Podomním prodejem ženám a zbožným lidem draze prodávali mušle svatého Jakuba neboli hřebenatky svatojakubské, které si vázali na límce oděvu (Vidocq [1836] 2007: 17). Mystický středověký Dvůr zázraků proslavil Victor Hugo v Chrámu matky Boží v Paříži (Notre-Dame de Paris, Hugo 1831), kde podal romanticko-historizující popis středověké Paříže z 15. století. Proslavil tak jeden z patrně devíti pařížských chudinských ghett, tzv. Velký Dvůr zázraků, který přiléhal k hradbám v dnešním druhém obvodu a zlikvidován byl kolem roku 1667. Podle lidové etymologie doložené Henri Sauvalem, historikem Paříže z přelomu 17. a 18. století, který inspiroval Hugovy popisné pasáže, nesly všechny tyto nebezpečné chudinské čtvrti označení „dvůr zázraků“ proto, že se do nich večer žebrající mrzáci vraceli a „jako zázrakem“ se uzdravili z předstíraných zranění a nemocí (Sauval, citovaný Geremkem, Geremek 1991: 191–196). Polský historik specializovaný na pozdně středověkou francouzskou chudinu Bronisław Geremek ale připomíná, že obdobné názvy měly chudinské čtvrti i jinde ve Francii (rue des Miracles [ulice zázraků] v Bourges, cave des miracles [sklep zázraků] v Rouenu atd.; ibidem). 117 Les Coquillards figurují ale už o dvě století dříve v Chereauově slavném „Žargonu“ (kolem roku 1630, viz níže), konkrétně ve výčtu jmen provinčních uskupení korporace žebráků, které neslo honosný název království Argotu (royaume de l’Argot). Figurují také v jedné z písní o Argotu, kterých je v této slavné knize několik (Chereau [2. vyd., asi 1629, s. d.]: 9 a 43). Stejně jako u Vidocqa, který se ostatně k Chereauovu dílu otevřeně hlásil, tu jsou definováni jako poutníci z Galicijského Svatého Jakuba a prodejci mušlí – hřebenatek, mezi nimiž jsou i tací, „kteří žebrají na Mušli, ale nikdy tam nebyli“ (qui truchent sur le Coquillard & qui n’y furent iamais; idem: 28–29). S označením Coquillards se setkáváme také ve výše citovaném románu Victora Huga Chrám matky Boží v Paříži, který z Chereauova popisu hierarchie království Argotu čerpal inspiraci pro barvitý a překladatelsky obtížný popis procesí doprovázející Quasimoda na cestě na Nábřežní náměstí. Nejprve v této scéně popisuje Egypt (čímž myslí romské etnikum) a následně jednotlivé typy městské chudiny (Hugo [1831] 2006: 98–99): „Pak šlo království hantýrky; jo jest všichni francouzští zloději, v oddílech podle důstojenství, takže nejprostší šli první […] většinou mrzáci, tito kulhaví, oni jednorucí, dále zakrslíci, uměle nemocní, ten vzteklinou, onen padoucnicí, i třeba starobou, žebráci po vyhoření, z poutního slibu, ze siroby, prostí, odranci a cechovní tuláci, kramáři a hmatáci, šibalové, syčáci, svatouškové, arcidarebáci – výčet, že by unavil Homéra. Uprostřed odboru hmatáků a arcidarebáků ztěží bylo rozeznati krále chátry, velkého Chachara…“68 (Hugo [1831] v překladu J. Fialy 1928: 79, námi vytučněno) V citaci vytučňujeme místo, které odpovídá originálnímu označení les coquillarts, podle překladatele Jaromíra Fialy snad „uměle nemocní“. 68 V originále: « Puis c'était le royaume d’argot: c’est-à-dire tous les voleurs de France, échelonnés par ordre de dignité; les moindres passant les premiers […] la plupart éclopés, ceux-ci boiteux, ceux-là manchots, les courtauds de boutanche, les coquillarts, les hubins, les sabouleux, les calots, les francs-mitoux, les polissons, les piètres, les capons, les malingreux, les rifodés, les marcandiers, les narquois, les orphelins, les archisuppôts, les cagoux; dénombrement à fatiguer Homère. Au centre du conclave des cagoux et des archisuppôts, on avait peine à distinguer le roi de l'argot, le grand coësre… » 118 Překladatel ale měl s touto pasáží i s mnohými jinými, které obsahovaly výrazy z francouzských historických sociolektů, značné problémy – ostatně bez internetu a hlubších znalostí z historie francouzské sociolektografie by tyto pasáže dělaly problémy jistě i novodobým překladatelům. Do češtiny bylo „království Argotu“ (royaume d’argot) překládáno jako „království hantýrky“, a to jak v tomto pátém překladu do češtiny Fialou v roce 1928, tak už v prvním (z roku 1864) Vincencem Vávrou-Haštalským (zde ale ještě jako „říše“) a stejně tak i v zatím posledním českém překladu, sedmém v pořadí, Milenou Tomáškovou (z roku 1955). Překlad argot = „hantýrka“ je přinejmenším po Fialu v souladu s tehdejším nejběžnějším označením sociolektů (viz Nováčkův časopis Hantýrka; 1935–1936). Poddaní tohoto zrcadlově monarchistického uskupení, francouzsky argotiers jsou přeloženi následovně – Vávrou-Haštalským jako „hantýráci“ (např. Hugo 1864: 101), Fialou i Tomáškovou jako „hantýrníci“. Již zmiňovaný Cour des Miracles překládá Vávra-Haštalský jako „nádvoří zázrakův“ (idem: 93), ale Fiala s Tomáškovou shodně jako „Dvůr divů“. S převodem nejvyšší autority na Dvoře zázraků, který je označován Hugem jako roi de Thunes, successeur du grand coësre (Hugo [1831] 2006: 124), si každý z překladatelů (ne)poradil po svém: - Vávra-Haštalský: „král z Thunesu, nástupce velkého Coësre-a“ (Hugo 1864: 92), - Fiala: „král thunský, nástupce velkého chachara“ (Hugo 1928: 100), - Tomášková: „králem thunským, následníkem velikého coesra“ (Hugo 1955: 84). Nutno dodat, že s dnešní běžnou znalostí obecně slangového slova tunes (psáno též thunes) = „prachy, love“ by sice šlo odvodit pro první označení „král prachů“, ale z historických glosářů je patrné, že la thune je „almužna“, vhodnější by tedy byl překlad „král almužen“ nebo „král žebroty“. S druhým označením (slovo coësre) si doposud nevědí rady ani etymologové, shodují se ale na sému /vůdcovství/ (viz Pechon de Ruby 2007: 225). Grand Coesre by tedy mohl být přeložen např. jako „Velký šéf“ nebo „Velmistr žebráků“. Podotkněme, že ve filmovém zpracování Angeliky, kde se toto označení také objevuje, je uveden překlad „Velký korzár“, respektující přinejmenším hláskovou podobu slova. 119 Touto literárně-překladatelskou odbočkou chceme poukázat na možnosti zajímavého diachronního zkoumání překladových pokusů francouzského argotu, a to nejen na materiálu románů notoricky známých autorů Victora Huga či Honoré de Balzaca, ale třeba i na pěti českých překladech argotizujícího Eugèna Sua v jeho „Tajnostech pařížských“ (Les Mystères de Paris; Sue 1842–1843). Tento malý exkurz uvádíme ale i proto, že z těchto ukázek je dobře patrný mytologický archetyp „zločinecké monarchie“ (monarchie du crime, Toureille 2007). S ním se lze setkat od pozdního středověku v různých formách jako se zrcadlově projektovaným mentálním obrazem elit, která si sociální odlišnost podle Valérie Toureillové koncipovala v jediném tehdy představitelném hierarchickém modelu, tedy monarchistickém (idem: 503). Vraťme se ale ke zpět ke Garnierovu glosáři Coquillardů, který lze považovat za pomyslnou startovní čáru soustavného vědeckého zájmu o sociolekty ve Francii. Publikování necelé padesátky výrazů jednoho středověkého argotu, pouhé dvě strany textu (Garnier 1842: 8–9) vzbudily obrovský zájem lingvistů, zdaleka však ne ihned. Garnierův objev patrně ještě nebyl známý Francisquovi Michelovi, který v roce 1856 filologicky analyzoval až glosáře z konce 16. a začátku 17. století (viz Pechon de Ruby a Chereau níže – Michel 1856: 18–25). Nijak jej nekomentuje ani Lorédan Larchey v předmluvě ke svému slavnému slovníku Les Excentricités du langage français [Perifernosti francouzského jazyka] (pět vydání mezi lety 1858–1865, poté šestkrát reeditovaný a doplňovaný pod pozměněnými názvy, mj. jako Dictionnaire historique, étymologique et anecdotique de l’argot parisien [Historický, etymologický a anekdotický slovník pařížského argotu] Larchey [1872] 2013). Až do 90. let 19. století tedy zůstal Garnierův soupis patrně bez povšimnutí lingvistů. Zájem o žargon Coquillardů vzrostl až zásluhou Marcela Schwoba, který roku 1892 z originálního znění slovníčku z dijonského archivu publikoval výňatky (celý text pak Sainéan 1912), a tím strhl lavinu zájmu o historický argot. 120 Schwob se začal po roce 1890 hlouběji zabývat dešifrací Villonových balad a popularizoval také pravděpodobné napojení Villona na některé členy bandy Coquillardů (např. Schwob 1912, k českému překladu Schwobova výkadu Villonova života a díla, viz Schwob 1995). Nutno dodat, že vědecký zájem o dílo Villona byl konstantní už přinejmenším od dob anotované reedice Villonova díla Clémentem Marotem (1533) a studováno je dodnes (např. teorie homosexuálního podtextu balad – viz Guiraud 1968 nebo kritická edice Schwobovy analýzy – viz Delaplace 2011 aj.). Tehdejší lingvistické „villonománii“ značně přispěl také Auguste Vitu, konkrétně rozborem žargonu jedenácti Villonových balad, z nichž pět bylo do té doby neznámých, a které Vitu čerstvě objevil ve Stockholmském královském archivu (Vitu 1884). Výrazivo obsažené v Garnierově glosáři bývá označované jako jargon, ale také jako jobelin, což je termín označující sociolekt žebráků a koňských handlířů z 15. století, z kořene job (viz sloveso jobarder = „podvádět“, job = „šejdíř“), což odráží například titul přepracované verze Vituovy publikace Le jargon et jobelin (Vitu 1889). Méně známý termín jobelin je odvozen podle názvu jedné z publikací Villonových balad, konkrétně z posmrtného vydání obsahující šest zbývajících balad, které Vitu analyzoval. Za jejich autora je Villon považován na základě názvu, který pro jejich publikování zvolil pařížský vydavatel Pierre Levet: Jargon et jobelin dudit Villon. Mezi touto nejstarší známou edicí Villona z roku 1489 a Marotovou reedicí roku 1533 bylo jeho dílo reeditováno přinejmenším dvacetkrát, přičemž v něm editoři nakumulovali tolik chyb, že si už tehdy Marot dal za cíl Villonovo dílo „zachránit před zničením“ (Dop-Miller 1991: 217). Možnosti rekonstrukce originálu samozřejmě v průběhu času klesaly a nový impulz pro revizi významů historického argotického lexika z Villonových balad, jakým byl glosář z procesu Coquillardů, dynamizoval a objektově konkretizoval celou disciplínu, která se dnes ve Francii označuje termínem argotologie. 121 Historie zaznamenávání sociolektů ve Francii lze v kontinuálně známých glosářích lexika ilegálních uskupení ale dostopovat nejdále do historie pouze do posledního desetiletí 16. století. Starší záznamy argotu samozřejmě známy jsou. Až na glosář, který sepsal o sociolektu žebráků královský chirurg François Rasse des Noeux (patrně roku 1566) a objevil/publikoval až roku 1913 Emmanuel Philippot, ale nemají lákavou slovníkovou formu. Ta byla bezpochyby důležitým atributem „prodejnosti“ literárních děl a dílek, která tyto glosáře ukrývala. Analyzujeme-li tedy několik nejstarších dokladů včetně jejich reedic, je možné konstatovat, že pro historii francouzských sociolektů mezi koncem 16. a 18. století (s přesahy do století devatenáctého) jsou charakteristické následující tři rysy: 1) vysoká míra imaginace / fikce (motiv vysoce strukturovaných ilegálních korporací s jednou hlavní autoritou – králem a jemu poddanými skupinami specialistů na různé sociálně závadné či obtěžující činnosti – zlodějství, žebráctví, podvodný či podomní prodej zboží atd.), 2) stylizace do tzv. pikareskního románu (roman picaresque, kde je hlavní postavou dobrodruh žijící za hranou zákona), 3) četné a často přibližné či libovolně revidované reedice několika stěžejních děl, které se patrně šířily jako tzv. littérature de colportage (kolportážní literatura neboli podomní prodej knih určený lidovým masám), kde patrně významnou roli hrálo knihtiskařství Oudotových ve středofrancouzském městě Troyes (založené roku 1602, patrně podle sešitových modrošedých obalů jejich cenově dostupných a nekvalitně tištěných knih se pro lidové čtení rozšířilo označení „modrá literatura“ = littérature bleue). Nejstarší kontinuálně známé sociolektografické dílo je až z konce 16. století, tedy o více než století starší glosář Bratrstva Mušle. Roku 1596 vydává v Lyonu jistý Pechon de Ruby titul La Vie Genereuse des Mercelots, Gueuz, ét Boesmiens, contenans leur façon de vivre, subtilitez & Gergon [Odvážný život falešných podomních prodejců, žebráků a cikánů obsahující jejich způsob života, fígle a žargon] 122 (Pechon de Ruby 1596, v kritické reedici komparující různé verze knihy od Denise Delaplace pak 2007). Na konci knihy se nachází slovníček o 153 položkách řazený tematicky, kde je sepsaný sociolekt označen jako blesquien, tedy jazyk tzv. blesches, podomních prodejců s nevalnou pověstí putujících po kraji (tedy ekvivalent výše popisovaného termínu jobelin). Upozornění na slovníček s tímto názvem (dictionnaire en langage Blesquien) figuruje už na titulní straně knihy, včetně avíza „s vysvětlením v lidové řeči“ (avec l’explication en vulgaire). Patrně i proto mělo toto malé, ale pionýrské pikareskní dílo o 39 stranách ve své době poměrně velký ohlas. To dosvědčuje série reedic z počátku 17. století, mj. také ve výše zmiňované Oudotově tiskárně v Troyes roku 1627. Podle podtitulu knihy je patrné, že dodnes přesněji neidentifikovaný „urozený Bretonec“ (Gentil’homme Breton) s pseudonymem Pechon de Ruby mezi skupinami postupně uvedenými v titulu knihy zamlada žil (ayant esté avec eux en ses ieunes ans), vyplývá z něj také, že tyto skupiny evaluuje pozitivně (où il a exercé ce beau Mestier = „kdy vykonával toto pěkné povolání“), přičemž z jednotného čísla vyplývá, že měly průnikovou činnost, která je spojovala (z textu pak vyplývá, že šlo o krádeže). Ze slovníčku pak lze odvodit, že pechon de ruby je argotický výraz pro enfant esveillé, tedy „zvídavé dítě“ (Pechon de Ruby 1596: 38). Jak upozorňuje v kritické reedici Denis Delaplace, už z názvu je patrná ironie či fraška, mnohé dobové biografie světců totiž začínaly tou dobou názvem la vie de, také adjekvtivum genereuse (ve významu „ušlechtilý, odvážný“) bylo antifrází pro společností nepřijímané pracovní praktiky všech tří skupin, které Pechon s obdobným obdivně-ironickým nadhledem vykresluje dále v textu (Pechon de Ruby a Delaplace 2007: 22). Na rozdíl od podtitulu knihy, který je ve 3. osobě, je celý text psán netradičně v první osobě, poutavou vypravěčskou formou. Pechon v této silně satiricky pojaté autobiografii popisuje nejprve hierarchii organizované skupiny, kterou vede grand Coesre a jeho pomocníci cagou(z) zaškolují nováčky do fíglů „řemesla“ i jazykových zvyklostí prvních dvou jmenovaných skupin, podomních prodejců a žebráků. 123 Interpretace některých částí hesel glosáře je dodnes sporná. Ostatně jasný není ani výklad Pechonova původu. V textu sice upřesňuje, že přichází z okolí bretaňského Redonu (Pechon de Ruby 1596: 14), nicméně o tomto geografickém původu lze vzhledem k jeho „zvídavým“ (možný význam je i „zlodějským“) aktivitám přinejmenším pochybovat, vezmeme-li v potaz celkově ironicky vyznívající podtitul knihy, ale také glosář Coquillardů (1455), kde se tvrdí, že ung breton c’est ung larron („Bretonec znamená zloděj“ - viz Sainéan 1912, 1. díl: 96). I mnohé jiné dobové zdroje lidem z Bretaně přisuzují vlastnosti zlodějů, jak poukazuje Sainéan (1912, 1. díl: 84). Ostatně lépe na tom nejsou ani Češi. Samostatně fungující skupiny kočovníků jsou v textu označovány jako Boesmiens či Boësmiens (později jako Bohémiens), tj. původem z Čech (francouzsky La Bohême), ale také jako Egyptiens („Egypťané“). Pechon de Ruby je popisuje jako odborníky na padělání peněz, hazardní hry a vykrádání usedlostí v období žní (Pechon de Ruby 1596: 31–33). Takto byli minimálně od poloviny 15. století označováni kočovní Romové. Středověký historik Étienne Pasquier ([1581] 1621: 392–394) cituje pasáž nejmenovaného pařížského teologa o příchodu asi stovky Romů do Paříže v srpnu roku 1427, vnitřně hierarchizovaných, ale extrémně chudých. Přidává také informaci o výnosu ze září roku 1561, podle kterého mají pod hrozbou galejí nebo tělesných trestů opustit království do dvou měsíců všichni „podvodníci, kteří si propůjčili jméno Češi nebo Egypťané“ (imposteurs qui empruntoient le nom de Bohemiens, ou Egyptiens; idem: 394). Z nejstarších líčení Romů typu Pasquiera a dalších historiků, se neustálým opakováním přisuzovaných vlastností vytvořil následně neměnný topos, který předem ztěžoval jakékoli pokusy o integraci, jak připomíná soudobý historik Martin Rheinheimer (2003: 132–133). Úspěch Pechonovy autobiografie k utvrzení tohoto stereotypu ve své době patrně také značně přispěl. 124 Dnes jsou ve Francii Romové nazýváni spíše jako Manouches nebo Gitans, případně neutrálnějším Tsigans nebo Tzigans. Jelikož přicházeli v době jarmarků a poutí do kontaktu s ostatními kočovnými skupinami (především drobných podomních prodejců – tzv. colporteurs, potulných žebráků aj.) a byli aktivní v šedé až černé ekonomice, mnozí lexikografové 18. a 19. století asociovali jejich jazyk s argotem (viz Delaplace 2013: 245). Výpůjčky z romštiny jsou každopádně již od středověku stálým zdrojem obohacování francouzských sociolektů. Dodejme, že dodnes je ve Francii část romského etnika stále kočovná (užívající zejména dialekty sintó, případně na jihu caló), diskurzně deetnizovaná pod eufemistickým označením gens de voyage („lidé na cestách“). Novější romští migranti z východní Evropy (užívající především různé středo- a východoevropské dialekty romani) se naopak spíše soustřeďují do měst, nejčastěji do multietnických předměstských čtvrtí, přičemž obohacují místní sociolekty. Při přejímání je produktivní zejména nesklonná slovesná sufixace na – av(e) – např. chourav = „čornout“ (viz také zde níže v kap. 3.4 sloveso bicrave), difundovala také série antroponym: moré = „more“, gadji = „(bílá) holka“ aj. Případně se reaktivují nebo sémanticky posouvají staré argotismy, které byly dříve převzaté z jiných dialektů romštiny, kde je typickým příkladem dvojí přejímky sloveso marav(er), přejaté ze dvou různých zdrojů = nejprve známé ve starém argotu ve významu ze sintó i caló „zabít“, dnes v předměstském slangu mládeže spíše ve významu z romani „zbít“ (Goudaillier 2001: 191). Ve výčtu základních zdrojů francouzské historické sociolektografie konce 16. století nelze nepřipomenout malý a neuspořádaný slovníček z prostředí zlodějů, žebráků a potulných kramářů-podvodníčků, který se nachází na konci Qvinziesme Seree [Patnáctého večera] z „Druhé knihy večerů“ (Second livre des Serees). Ta je součástí celkem třísvazkového díla Guillauma Boucheta obsahující vyprávění urozených účastníků rozhovorů na různá aktuální témata během fiktivních 36 večerů (serees, v pozdějších reedicích zapisováno často jako sérées = soirées („průběh večera, večírek“). 125 Patnáctá kapitola, neboli večer s názvem Des Larrons, des Voleurs, des Picoreurs & Mattois [O chmatácích, zlodějích, lapcích a falešných podomních prodejcích], obsahuje různé anekdoty ze života potulných band, které mají obdobný ráz jako u Pechona de Rubyho a nápadně shodné je i množství hesel v obou glosářích. Nápadná je ale i shoda s glosářem Coquillardů: např. „chléb“ je označen jako artois u Pechona a jako artis u Boucheta, ale už o více než století dříve jako arton u Coquillardů (1455, viz Sainéan 1912, 1. díl: 97). Také označení pro „víno“ jako pihouais u Pechona a jako piuois u Boucheta vykazuje stejný základ pouze s malou dialektální změnou výslovnosti koncovky atd. Míra krypticity tohoto sdíleného „žargonu“ tedy je tedy diskutabilní, o neologicitě pak může být řeč pouze pro nezasvěcené čtenáře. Bouchetova trilogie byla poprvé jako celek vydaná roku 1608 v Paříži (Bouchet [1608] 1874: 129–131). První vydání této Druhé knihy večerů z roku 1597 v Poitiers je tedy jen o rok starší než La Vie genereuse. Autorský Bouchetův rukopis dokonce dílo Pechona de Rubyho ještě o několik let předchází, poněvadž Bouchet zemřel pravděpodobně mezi lety 1593–1594 – viz Liotard (1875: 9) a Roybet v předmluvě k reedici Boucheta (Bouchet [1608] 1874: IX). Do pestrobarevné mozaiky Večerů, které byly zjevně inspirované Montaignovými Esejemi, vložil jeho obdivovatel Bouchet klasické znalosti, které získal četbou knih jakožto knihtiskař a vydavatel a provázal je s vtipným vyprávěním košilatých anekdot, rozbory různých lidových úsloví a jazykových kuriozit (zdroj pro svůj slovníček ale bohužel neuvedl). Bouchetova trilogie čítá několik reedic z počátku 17. století, což dokazuje, že byla čtenářsky velmi úspěšná pro svůj převážně vtipný tón s vážným pozadím právě probíhajících náboženských válek, které autor vnímal jako občanskou válku. Za krátkou odbočku od tématu stojí poznámka, že v češtině vyšly vybrané dvojsmyslné či obscénní anekdoty ze Serees pod názvem Galantní šprýmy v Edici erotické četby v překladu Karla Jaroše, což byl pseudonym Karla Jaroslava Obrátila (Bouchet 2009, reedice soukromého tisku z roku 1931). 126 Obrátil je v sociolektologii známý jako sběratel eroticko-skatologického folklóru a výraziva, vydávaných kolportážně pod názvem Kryptadia: příspěvky ke studiu pohlavního života našeho lidu (1932– 1933)69 . Obrátilových 87 „šprýmů“, syntetizovaných z rozsáhlého prozaického Bouchetova díla psaného střední francouzštinou je nicméně bizarním, překladatelsky těžko uvěřitelným a pro Boucheta devalvujícím počinem bez upřesnění zdrojového dokumentu, ze kterého Obrátil při své syntéze vycházel (rok 1854 je evidentně překlep, správně je patrně rok vydání První knihy Večerů 1584). Nedlouho po vydání reedice Pechonovy La Vie généreuse, patrně někdy mezi roky 1628–1629, vyšlo opět u Oudotů v Troyes další zábavné pikareskní pojednání Le Iargon ou Langage de l’Argot reformé [Žargon neboli jazyk reformovaného Argotu] s podtitulem comme il est à present en usage parmy les bons pauvres [jak je dnes používán mezi nebohými chudáky]. O prvním vydání v Oudotově tiskárně se ví z reprintů, nicméně dochovaná je ale až lyonská reedice z roku 1630, přičemž nejznámnější (dostupná i v online verzi) je nedatovaná a místy neúplná pařížská reedice od vdovy po vydavateli du Carroy (podrobně viz kritická edice Jargonu od Delaplaceho; Chereau a Delaplace 2008). Autor se prezentuje v podtitulu knihy: Composé par un Pillier de Boutanche, qui maquille en molanche, en la Verge de Tours (což lze za pomocí integrovaného glosáře přeložit jako „Sepsáno majitelem obchodu, který pracuje s vlnou, ve městě Tours“). Podle akrostichu v básni uvozující vyprávění je za autora považován jistý Ollivier Chereau, který se vyprávěním o Argotu, organizované korporaci žebráků a žebravých zlodějíčků, volně inspiroval od Pechona de Rubyho. 69 Dnes jsou Kryptadia spíše známá z konkurečních reedic dvou vydavatelstvích. V Pasece měly díly I, II a III autentický název (1999–2000), zatímco u Lege Artis vyšel nejprve jen Velký slovník sprostých slov (1999, reedice 2015), zbylé dva díly Kryptadií recentně jako První kytice národních prasáren (2016) a Druhá kytice národních prasáren (2017). 127 Chereau také použil z jedné třetiny shodné výrazivo (podle Delaplacovy analýzy je z Pechona přebráno na šedesát položek z celkových cca 200 položek, postupně rozšiřovaných v různých reedicích knihy, viz Pechon de Ruby a Delaplace 2007: 199). Podstatnější než jednotlivá hesla glosáře je ale fakt, že v názvu tohoto slavného díla se vůbec poprvé v historii objevuje slovo argot, bok po boku zavedeného termínu jargon. Argot v průběhu 18. století vytlačí jargon ze své centrální pozice (v širokém významu „jakýkoli sociolekt“) do specializovaného, periferního významu (ekvivalent českého označení „profesní slang“). Slávou nejen terminologickou však toto šedesátistránkové pojednání mnohonásobně zastínilo jak Pechona, tak Boucheta, neboť reedice knihy vycházely nepřetržitě až do 19. století. Jeho obsahem se motivovali romantičtí spisovatelé 19. století (V. Hugo, H. de Balzac, E. Sue aj.) a bavili se jím stále početnější masy gramotného obyvatelstva. Brožované knihy se (v často nedatovaných reedicích) prodávaly na trzích, pouťových jarmarcích nebo podomním prodejem a motiv organizované korporace profesionálních žebráků a kramářů putujících po pouťových jarmarcích, která má své ceremoniály a jazyk, byla dobře prodejná fikce, jejíž některé části měly reálně pozorovatelný základ (zejména ve slovníčku obsažená slova, která v mezičase difundovala do lidové mluvy). Postupně se v těchto reedicích kumulovaly tiskařské či editorské chyby a bez ostychu vůči originálu byla přidávána i další hesla do slovníčku. Například podle Schwoba a Guiyesseho se označení pařížské věznice La Force, modifikované na Lorcefé jedním z kódovacích procesů, tzv. loucherbème [sic, jedná se o obecnější largonji70 ], nacházelo až v jedné z pozdějších verzí Jargonu (Schwob & Guieysse 1889: 8). 70 Způsob kódování slov pomocí parasynteticky doplněné přesmyčky (přesmyčka prvního písmene slova: tedy jargon > j-argon > *argon-j, doplněná prefixoidem a sufixoidem: iniciální l + (argonj) + samohláska, zde i > largonji). Largonji je obecnější než obdobný kód (s koncovkami na –ème, proto louchebème či loucherbème), který používali pařížští řezníci na přelomu 19. a 20. století. Tj. věznice (La) Force > l + (orce + f) + é > Lorcefé). 128 Podle těchto autorů jsou po celé 17. a 18. století hlavním zdrojem informací o vývoji argotu právě reedice „Žargonu“, a to až do vydání již zmiňovaných Vidocqových „Zlodějů“ v roce 1836. Právě v doprovodném slovníku, lze podle nich nalézt důkaz o neautentičnosti části zde obsaženého výraziva, které pravděpodobně reálný autor slovníku Saint-Edme přebral z některé z pozdějších reedic „Žargonu“. Zde je totiž uvedené heslo bilou označující ženské pohlavní orgány, které Schwob s Guieyssem identifikují jako špatný přepis slova bijou („šperk“) z Chereauova slovníčku. Překopírováno bylo navíc patrně autorem, který neměl na popisované sociální skupiny obyvatelstva zjevně jakékoli vazby. V témže přeneseném sexuálním významu bylo totiž slovo bijou autorům známé, neboť se používalo „v současném argotu“ (Schwob a Guieysse 1889 : 9). Analyzujeme-li lexikum obsažené v Chereauově „Žargonu“ na základě jedné z nejstarších dochovaných reedic od vdovy du Carroy z Paříže71 , pak lze konstatovat, že glosář s názvem Dictionnaire argotique (jde logicky také o první výskyt této adjektivální derivace referující k organizaci, nikoli k typu sociolektu) obsahuje celkem 216 hesel a 13 sousloví (Chereau [s.d.]: 10–19), včetně slov již výše komentovaných: artye („chléb“), piuois („víno“), la thune, („almužna“), Coėsre = le Maistre des Gueux („velmistr žebráků“). Obsahuje ale také výrazy objasňující citaci níže: marpaut = un homme („člověk“), mouchailler = regarder („dívat se, pozorovat“), enteruer = entendre („rozumět“), ve kterých lze rozpoznat dodnes známá slovesa moucher a entraver v témže významu. Za glosářem totiž následuje z hlediska neologie zajímavá pasáž o tom, jaká slova se užívala v žargonu dříve a jakými slovy byla nahrazena. Odůvodněno je to faktem, že vzdělanci v korporaci žebráků Argotu, archi-suppôts (v knize zapisováni jako Archi-supost) naznali, že tato slova ztratila krypticitu: c’est que les Archi-supost qui sont des Escoliers débauchez, mouchaillans que trop de Marpaux enteruoiȇt, retrȃcherent les mots suivȃs = „protože arcilotři, což jsou 71 Tato verze je nedatovaná, vydaná patrně někdy mezi lety 1630 a 1639, kde je na titulní straně uvedeno „Druhé vydání, revidované a rozšířené autorem“. Denis Delaplace ale za reálně nejstarší považuje spíše dochovanou reedici z Lyonu z roku 1630, kterou si vybral společně s dalšími lyonskými reedicemi z let 1632 a 1634 pro svou kritickou reedici „Žargonu (viz Delaplace 2013: 18; Chereau a Delaplace 2008). 129 zvlčilí studenti, zpozorovali, že jim rozumí přespříliš lidí, odstranili následující slova“; Chereau [s.d.]: 19, viz červený rámeček na obrázku č. 6 níže). Mezi těmito „novými“ slovy nacházíme i dodnes aktivně používaný sociolektismus tronche („hlava, řepa“), stejné tvrzení ale platí i pro některá „vyřazená“ slova, konkrétně např. briffer = „dlabat, žrát“ nebo iaffe / jaffe = „polívka“ (písmena i a j se v pravopisu dlouho libovolně zaměňovala, stejně jako u a v nebo zápis nosovek – buď tildou nebo jako dnes, tj. vokálem následovaným pomocným n) – viz modré rámečky na obrázku č. 6. Obrázek č. 6: Reformovaný žargon Argotu v pařížské nedatované verzi „Žargonu“ (Chereau [s.d.]: 19–20) Zdroj: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k122999h 130 V následujícím popisu rolí jednotlivých členů žebrácké organizace, která si překvapivě demokraticky do svého čela volila šéfa, se právě u popisu kategorie Archi supost de l’Argot objasňuje význam slova „reformovaný“ z názvu knihy: „jedním slovem to jsou nejvzdělanější a nejšikovnější týpci v celičkým Argotu […], kteří vyučujou žargon, šprechtit hantýrkou, kteří odebírajou, odstraňujou a reformujou Argot, jak se jim zamane.“72 (Chereau [s.d.]: 24) V období náboženských reformací mohlo být chápáno jistě jako ironická narážka také adjektivum „reformovaný“, nicméně idea obměňování zastaralého, dekryptizovaného, spíše ale jen neexpresivního lexika, je z této citace zřejmá. Tato pasáž charakterizuje pouto mezi neologií a sociolektologií, které mu upevňují zejména generační transformace mluvčích, kteří hledají v neotřelém výrazivu způsob sebeindentifikace. V první půli 17. století je ale výraz argot používán výhradně pro korporaci žebráků. U Chereaua má ještě výhradně charakter vlastního jména, následně patrně došlo k posunu jargon de l’Argot > argot. To je podle Delaplace běžná synekdocha typu vin de Bordeaux > Bordeaux (Delaplace 2013: 245). Přijmeme-li tuto teorii, tento posun podpořily jistě i Chereauovy neologické deriváty argotier, argotique. Také sloveso argoter ve významu mendier, tj. „žebrat“, je zde atestováno poprvé v historii. Ostatně první lexikografické zaznamenání slova argot v jiném významu než jako jeho homonymum ve významu „ostruha“ (varianta dnešního zoologického termínu ergot, podle TLFi atestované už ve 12. století), je doloženo nedlouho po vydání Chereauova bestselleru, právě ve vztahu ke společenství Argotu (či hantýrky, jak navrhovali čeští překladatelé Huga, viz výše). 72 V originále : « …en un mot sont les plus sçavans, les plus habilles Marpaux de toutime l’Argot […] qui enseignent le jargon, à rouscailler bigorne, qui ostent, retranchent & reforment l’Argot, ainsi qu’ils veulent. » 131 Vročení 1640 pro dva obsáhlé slovníky Antoina Oudina je sice nápadné, nicméně v obou tento osobní učitel italštiny krále Ludvíka XIV poprvé zmiňuje slovo argot v lexikografických publikacích referenčního významu. Dlouhý název slovníku Curiosités françoises, pour servir de complément aux dictionnaires, ou recueil de plusieurs belles propriétés, avec une infinité de proverbes et de quolibets pour l’explication de toutes sortes de livres [Francouzské kuriozity, které slouží jako doplněk ke slovníkům, neboli soubor vícero pěkných propriet, s množstvím přísloví a žertů, určený k vysvětlení všech druhů knih] (Oudin 1640a) uvádíme proto, že implikuje sběr jazykových kuriozit z dobových knih, jistě tedy i z úspěšného Chereaua. Za heslem compagnon de l’argot („tovaryš argotu“) je uvedeno gueux. vulg. („žebrák. lidově“; Oudin 1640a: 112). Téhož roku lze heslo argot lze nalézt v Oudinově bilingvním francouzskoitalském slovníku Recherches italiennes et françoises [Italská a francouzská bádání], z nichž byl pravděpodobně výše uvedený slovník generován, nicméně zrcadlová francouzsko-italská část vyšla pod názvem Seconde partie des recherches italiennes et françoises až roku 1642 a teprve zde je poprvé heslo argot uvedeno samostatně. V italsko-francouzské části nalezneme tuto definici: Calca, en jargon, la gueuserie, la truche; compagnon di Calca, gueux, argottier, compagnon de l’argot („Calca, [fr.] v žargonu, žebráctví, žádání milodarů; compagnon [sic] di Calca, [fr.] žebrák, hantýrník, tovaryš argotu“; Oudin 1640b: 160). Zajímavý je zde souvýskyt metalingvistického označení jargon s nelingvistickým významem slova argot. Ve francouzsko-italské části pak po boku hesla argot v zoologickém významu figurují také hesla: - l’Argot, la gueuserie, la calca („Argot, žebráctví, [it.] la calca“) a - Argottier, compagnon de l’argot, gueux, coureur, compagno di calca („Argottier, tovaryš argotu, žebrák, kurýr, [it.] compagno di calca“), ale také sloveso argoter, přeložené do italštiny jako contendere, disputare („přít se, dohadovat se“) a také argoteur, [it.] contenditore, contentioso („hádavec, hádavý“; Oudin 1642: 31). 132 Mezi vydáním Oudinových slovníků, kde figuruje pouze „korporátní“ význam slova, a první atestací lingvistického významu slova argot z roku 1694 (v německé reedici Richeletova slovníku; viz Delaplace 2013: 31), muselo dojít k difundaci tohoto metalingvistického neosémantismu. Lze si živě představit, byť jde jen o hypotézu, že k difuzi této lexikální inovace došlo na základě prvotních impulzů několika nadšených „inovátorů“, řečeno Rogersovou difuzní terminologií. Pod vlivem četby Chereauova „Žargonu“ či z doslechu o tomto zajímavém čtení, kdy si nepřečetli možná víc než krkolomný název a slovo argot považovali za synonymum k „žargonu“ (patrně také pod vlivem podobnosti se slovesem argoter / ergoter = „vést disputace, přít se“), tito inovátoři slovo argot adoptovali (viz výše v kap. 1.2 adopce + adaptace) a začali kolem sebe dále šířit jako expresivní neologismus. Bylo-li slovo šířeno souběžně v jednom i druhém významu, což je u úspěšných neologismů možné (viz kap. 3.5), pak právě sémantická neukotvenost a etymologická neprůhlednost vedla k zájmu dalších lidí, „časných osvojitelů“, o tento novotvar (homonymní k zažitějšímu tvaru „ostruha“). Posunutý lingvistický význam pak preferovala i „brzká většina“ atd. Chybějící atestace slova argot v lingvistickém významu v tomto mezidobí nechávají imaginaci volnou ruku. Míru přijetí inovace do konce 17. století lze hodnotit obtížně mezi běžnou populací, kde nutně muselo dojít k jevu, který označujeme jako neologický třesk (boom néologique – viz Fiévet a Podhorná-Polická 2010), tedy k mohutnému rozšíření nového tvaru či významu slova. Je také nutné dodat, že navržený proces difundování inovace do společnosti je vždy komplikován diatopickými i diastratickými bariérami, včetně bariéry diachronické – slovo zaslechneme poprvé v jednom významu, který odvodíme matně z kontextu, ale až při snaze o jeho implementaci do vlastního diskurzu volíme jeden, často přibližný význam. Pokud jej ale v mezičase pozapomeneme nebo si nejsme jistí, právě slovníky jsou často pomocníkem a stabilizátorem úzu v této neomezené semióze (cf. Piercova unlimited semiosis, debatovaná Ecem – viz Eco 2005: 17). 133 Brzy po Oudinově slovnících začíná období extrémní lexikografické nadprodukce, kdy jsou publikovány první velké referenční slovníky francouzštiny (Richelet 1680, Furetière 1690 a DAF1 1694) a všechny tyto slovníky přitom zařazují lingvistický význam slova argot až do svých reedic (Richelet 1694, Furetière 1701 a DAF2 1718). Spolu s výskytem hesla argot v lingvistickém významu v již zmiňovaném slovníku amsterdamského exulanta Le Rouxe z roku 1718 (Leroux 1718, 1. díl: 27–28), který ale dílo vytvořil už koncem 17. století na královském dvoře v Paříži, je možné situovat lexikografickou verzi toho, co označujeme jako mediální třesk (boom médiatique – viz Fiévet a Podhorná-Polická 2010), právě na konec 17. století, tedy nedlouho před difuzi neologických derivátů slova neologismus (viz kap. 2.2). Mediálním třeskem budeme v následující praktické kapitole označovat období rychlého rozšíření slova do celospolečensky referenčních médií (především novin a rádia, potažmo do všeobecných slovníků). Jde o komplement neologického třesku, který definuje období rychlého rozšíření slova mezi určitými skupinami uživatelů mezi sebou (typicky mezi mládeží). Mediální třesk většinou následuje po neologickém třesku s různou dobou zpoždění podle typu slov a typu kanálů jejich šíření. Může mu ale také předcházet v případě mediálního rozšíření autorského neologismu (idiolektálního slova) nebo rezolektálního slova (skupinově omezeného slova vytvořeného na základě „hlášky“ a chápané pouze v této síti (réseau) vztahů – podrobněji česky viz Podhorná-Polická 2008). Neologismus ale nemusí mít u uživatelů ani v médiích větší ohlas a přesto se může šířit latentní formou a pro vědce méně nápadně. Tuto „teorii třesků“ nelze většinou aplikovat tam, kde chybí emoce, imprese z nového, konivenční (tj. komplicitou mezi kamarády vyvolaná) expresivita nebo identitární totemizace – což ale není případ drtivé většiny sociolektismů. 134 3. KAPITOLY ZE SOCIOLEXIKOLOGIE Argot est un produit sauvage qu’on met difficilement en cage. Denise François-Geiger: « Introduction » au Dictionnaire de l’argot ([1990] 1992: XVII) ≈ Slang se projevuje divoce, těžko ho dávat do klece. Ve francouzské jazykovědné tradici je termín argot chápán mnohem šířeji než v českém prostředí, protože absence anglosaského termínu slang a specializace, resp. archaizace termínu jargon umožnily rozšíření denotátu slova argot na široké spektrum lexikálních projevů. Zároveň si ale argot zachovává pestré konotace, které označujeme souhrnně termínem imaginaire argotique (tj. mentální obrazy sociolektů – viz kap. 1.1.2). Zahrnují jak funkční, většinou moderní názory, tak i negativní a diskriminující hodnocení vycházející z historických souvislostí, které byly osvětlovány v předchozí kapitole. Budeme-li chtít přeložit termín slang z češtiny do francouzštiny, nelze jej přeložit jinak než moderně chápaným významem francouzského slova argot. Moderního významu slova docílíme doplněním upřesňujícího přívlastku, který odkáže na prostředí, ve kterém se daný sociolekt realizuje – např. argot scolaire = „studentský, též žákovský slang“, argot commun = „obecný slang, interslang“ atd. V obou lingvistikách se lze nicméně čím dál častěji setkat s neutrálnějším internacionálním termínem sociolecte ≈ sociolekt (viz Paveau 2008 pro francouzštinu, Hubáček 2008 pro češtinu), který může být použit jako praktické hyperonymum pro slang, profesní mluvu i argot (Radková 2012: 9). 135 Předmětem této nejobsáhlejší teoreticko-praktické kapitoly celé práce bude stručně nastínit hlavní teoretické aspekty výzkumu generačně příznakového lexika. Bude mít také za cíl upozornit na společné a rozdílné rysy v terminologii tohoto odvětví sociolektologie ve francouzské a české tradici, kde hlavní úskalí spočívá především v různé pojmové náplni takřka shodně znějících termínů (zejména pak termínu argot). V rámci lexikologie budeme v pěti praktických případových studiích věnovat zvýšenou pozornost substandardním úrovním francouzštiny, a to převážně z úhlu neologie, sociolektologie a metalexikografie. Připomeňme stručně volbu terminologie: neologické označení sociolexikologie pro sociolingvistický přístup k lexikologii bylo spolu s termínem sociolingvistika inovací předesláno v úvodní kapitole této práce. Identitárně konotované lexikum různých zájmových, profesních a generačních skupin, které je a priori substandardní, označujeme systematicky a v souladu s aktuálními tendencemi v bohemistické terminologii souhrnným označením sociolekty, přičemž nás budou zajímat především sociolekty generační, v rámci kterých vymezujeme obecný slang mládeže a lokální makro- až mikro- úrovně slangů jednotlivých skupin. Nejmenší skupinovou jednotku větší než idiolekt a menší než sociolekt označujeme v souladu s termínem résolecte Thierry Pagniera (Pagnier 2004) jako rezolekt (typicky rezolekt jedné třídy nebo jedné skupiny přátel). Tvorbu specializovaných slovníků, které tyto různé typy sociolektů selektivně či extenzivně zaznamenávají, pak v souladu s obsahem druhé kapitoly této práce označujeme jako sociolektografie. Ta zároveň s neografií, což je termín označující systematické zaznamenávání lexika s dobovým příznakem, bude předmětem našeho dalšího zájmu, tentokrát v dynamicky synchronním pohledu a na materiálu námi sebraném, jak excerpcí ze slovníků, z hudebních a jiných mediálních výskytů, tak dotazníkovými šetřeními mezi francouzskou mládeží. 136 V této kapitole postupně představíme pět praktických studií na témata, která byla teoreticky traktována v předchozích kapitolách. Nejprve půjde o problematiku lexikografického označování sociolektů a dynamiku jejich zařazování do všeobecných i specializovaných slovníků. Zajímat nás dále budou metody jejich terénního sběru a formy evaluace výsledků výzkumu v souvislosti s dalšími dostupnými zdroji v mediálním prostoru, které mohou kompletovat poznatky o kontextech používání jednotlivých sociolektismů a o míře jejich rozšíření ve společnosti. Studium konkrétních lexikálních inovací z hlediska subjektivních pocitů neologicity mezi uživateli a také z hlediska identitárních konotací, které se utváří či konsoliduje především skrze rapové texty pak sérii případových studií uzavře popisem průběhu jedné časosběrné studie. 137 3.1 Příznakovost a expresivita ve francouzské lexikografii Potřeba analyzovat systém označování příznakového lexika ve francouzských slovnících a komparovat jej s českou lexikografickou tradicí vyvstala z metodologických otázek provázejících problematiku socio-stylistické kategorizace výrazových prostředků mluvy mládeže. Hledání společných rysů adolescentní mluvy v sociálně a etnicky značně homogenním českém prostředí a v heterogenním prostředí francouzském bylo tématem naší disertační práce (Podhorná-Polická 2007, knižně 2009). Pro aplikaci komparativní metody z hlediska diachronního, diatopického a diafazického na vzorek promluvových aktů, které produkovala a se kterými se identifikovala zkoumaná mládež, bylo zapotřebí porovnat terminologický aparát, který obě jazykovědné tradice používají při přidělování příznaků slovům či slovním obratům, které adolescenti aktivně užívají a považují za expresivní. Východiskem pro tuto studii se stal lexikální materiál sebraný formou dotazníků u cca sto padesáti adolescentů, převážně mužů, na dvou francouzských a jednom českém učilišti. Ve Francii se jednalo o odborné učiliště v Paříži a v Yzeure, na předměstí středofrancouzského města Moulins v departmentu Allier (03), v České republice pak na učilišti v Brně-Líšni. Korpus byl pořízen kombinací sociolingvistických metod, konkrétně metody participačního pozorování spontánní skupinové mluvy a metody polořízených rozhovorů, které cílily na metalingvistické popisy a epilingvistické představy, které si daná mládež vytváří o své mluvě (tzv. reprezentace – viz výše kap. 1.1.2). Závěrečný dotazník pak obsahoval šedesát témat, která přepokládala bohaté synonymické řady slangového lexika (tzv. slangotvorná témata). Lexikální materiál byl uspořádán podle lokalit, v rámci lokalit pak podle tříd a v rámci tříd pak podle frekvence, se zachováním pravopisných variant (Podhorná-Polická 2009: 417–538, v souhrnných komparačních přehledech následně na str. 539–563). 138 Při třídění bohatého lexikálního materiálu vyvstaly mnohé odlišnosti terminologického i koncepčního rázu v otázce náhledu na nespisovné lexikum v obou výše zmiňovaných jazykovědných tradicích (česky podrobněji viz Podhorná 2005), zejména pak v otázce lexikografického zpracování nespisovných lexikálních jednotek do různých typů slovníků. Zájem o tuto problematiku přetrval i po skončení doktorského výzkumu. V pedagogické praxi je potřeba českým (a slovenským) studentům systematicky utřídit substandardně-lexikologickou terminologii tak, aby byli schopni pochopit nejen odlišnou pojmovou náplň termínů, ale zejména konvergentní a divergentní místa českého a francouzského terminologického aparátu. V této případové studii budou detailně analyzovány příznaky, které lexikografové v obou jazycích přidělují sebraným nespisovným lexémům. Cílem bude poukázat jak na společné rysy, tak i na odlišnosti, které vycházejí z rozdílného vývoje společnosti i jazykovědy v minulých dekádách. Lze předpokládat, že vzhledem k výše zmiňovaným terminologickým odlišnostem bude zvláště zajímavá zkratka arg., včetně dynamiky jejího vývoje. Tuto zkratku lze očekávat ve francouzských slovnících v různých souvislostech, pro označení substandardního lexika různého původu: jak slov z obecného slangu, tak slov původem z klasického argotu, ze zobecněných profesních mluv nebo z mládežnických novotvarů. Nejprve tedy bude popsán systém příznakovosti ve francouzské lexikografii a jeho odlišnosti oproti českému systému, zejména s přihlédnutím k českému používání expresivního příznaku skrze značku expr. Dále bude vzorek padesáti francouzských sociolektismů podroben diachronní analýze (srovnání dvou vydání téhož slovníku v rozmezí tří dekád) a analýze komparativní (dva konkurenční slovníky z téhož období). Tento minikorpus bude následně sloužit k zamyšlení nad hranicemi mezi příznaky vulgaire, argotique, populaire a familier ve francouzštině a nad jejich funkčností v moderním nazírání na nespisovné lexikum. 139 3.1.1 Vymezování příznakovosti ve francouzské lexikografické praxi Dynamika změn na periferii lexikální zásoby, různé náhledy na stratifikaci nespisovných vrstev jazyka a snad i nedokonalý transfer poznatků mezi lexikologickou teorií a lexikografickou praxí – tyto tři faktory se zdají být hlavními příčinami chaotického stavu, v jakém se nachází způsob označování u příznakového lexika v různých všeobecných výkladových slovnících francouzštiny. Na rozdíl od české lexikografie je francouzské slovníkářství extrémně produktivní, což je dáno jak délkou tradice slovníkářství, tak i důležitostí francouzštiny. Jde o jazyk mezinárodního styku s 66 miliony mluvčích v samotné Francii a s dalšími 274 miliony frankofonních mluvčích na pěti kontinentech, jak ukazují statistiky Mezinárodní organizace Frankofonie (OIF) pro rok 201473. V komerčním boji o zákazníka si už půl století konkurují nakladatelství Larousse a Le Robert, od 80. let jim sekunduje nakladatelství Hachette. Všechna tato tři vydavatelství v posledních dvou dekádách každým rokem vydávají aktualizované verze svých nejprodávanějších produktů, všeobecných slovníků francouzštiny. Toto každoroční vydání se uskutečňuje nicméně čím dál dříve, dnes už s přibližně půlročním předstihem před letopočtem, který je uveden v názvu daného slovníku. V metalexikografii se metaforicky hovoří o tzv. millésime („letopočtu“, „ročníku“ daného slovníku). Jako le millésime 2018 du Petit Robert, neboli Le Petit Robert 2018 (dále PR2018) se např. označuje slovník, který reálně vyšel 17. srpna 2017. Konkurenční Le Petit Larousse 2018 (dále PL2018) i Dictionnaire Hachette 2018 (dále DH2018) ale vyšly shodně už 21. června 2017 a získaly tak jistý náskok v honbě za novinekchtivými klienty. 73 Viz https://www.youtube.com/watch?v=0EP6g043AIM. 140 V reklamě na nové ročníky slovníků jsou propagovány zejména lexikální novinky či rozšíření o termíny různých specializovaných odvětví tak, aby se celek jevil jako reakce na inovace ve slovní zásobě kopírující moderní technologie a reflektující dominantní trendy společnosti. V reálu se ale často jedná spíše o dodatečné záchyty dosud ignorovaných, nicméně široce rozšířených slov a opravdu důkladné revize jsou na programu jen jednou za několik let (viz Martinez 2009). Detailní informace o přidaných a vyřazených slovech ze slovníků PR a PL, slučování hesel, úpravách pravopisu a skrytých lexikálních jednotkách v rámci hesel za poslední dvě dekády, kdy obě nakladatelství produkovaly tyto millésimes (a okrajově také informace o DH a posledních slovnících Akademie – DAF8 a DAF9), lze nalézt v korpusu DiCo neboli Dictionnaires comparés [Komparované slovníky], který koncipoval a manuální excerpcí každoročně dotváří Camille Martinez 74 . Je nasnadě, že se toto detailní odkrývání zákulisí vydavatelské politiky nejbohatším francouzským nakladatelstvím nelíbí, v hrozícím soudním sporu ale naštěstí převážily demokratické argumenty o nutnosti sdílení seriozních vědeckých poznatků nad domnělou hrozbou komerčních ztrát soukromých firem, jejichž produkty z důvodu absence pokrokových akademických slovníků ale neodborná veřejnost považuje za hlavní a často jediné normativní indikátory. K začleňování neologické slovní zásoby, zejména pak generačně příznakových sociolektismů, se většina slovníků staví obezřetně, s vidinou hrozby strmého pádu mnohých dočasně módních slov do zapomnění. Výjimkou je již zmiňovaný Dictionnaire Hachette (DH), který na začátku slovníku každoročně zařazuje velkou podsekci « Les mots nouveaux du français vivant » [Nová slova živé francouzštiny]. Například DH 2010 jim věnuje pozornost na 36 stranách (s. 13–48), kde jsou představeni neologičtí kandidáti k zařazení do dalšího ročníku, včetně neosémantismů (ty označuje hvězdička před heslem, jehož jiné významy už ve slovníku jsou). 74 Viz https://orthogrenoble.net/mots-nouveaux-dictionnaires/. 141 Jde tedy o jakýsi testovací předpokoj pro zachycené a relativně rozšířené neologismy před jejich definitivní lexikografickou legitimizací, kterou poskytuje pravopisná i sémantická fixace hesla ve slovníku. Některá slova se ale v této sekci mohou usadit na delší dobu – např. slovo antispécisme („rovnoprávnost živočišných druhů“) je v této sekci už ve vydání DH 2010, ale do nomenklatury slovníku se podle Martinezova korpusu DiCo dostalo toto slovo až v jeho posledním vydání, tj. DH 2018. Výše zmiňované všeobecné slovníky považuje většina francouzské neodborné veřejnosti jako spolehlivou autoritu pro verifikaci pravopisu, významu, ale i samotné „existence slov“. Slovníkům přidělují jejich uživatelé roli cenzora a tvůrce správného jazykového úzu, pokud tedy slovo ve slovníku chybí, jeho používání může být odsuzováno a (např. ve školním prostředí) penalizováno. Jean-François Sablayrolles proto v souvislosti s těmito nezachycenými slovy s problematickým statusem hovoří o „slovníkovém bezdomovectví“. Zkratku SDF, běžně používanou pro označení bezdomovce, tj. abreviaci sousloví sans domicile fixe („bez stálého domova“) vtipně resémantizuje na sans dictionnaire fixe („bez stálého slovníku“; Sablayrolles 2006: 142–143), aby touto křiklavou parafrází poukázal na paradoxní statut velkého množství ignorovaných slov (a zdaleka se přitom nejedná pouze o neologismy) ve slovníkářské praxi, kdy tamní vydavatelství každoročními aktualizacemi předstírají rychlou reakci na lexikální dynamiku jazyka, v reálu ale začleňuje totéž heslo každý ze slovníků libovolně v různých letech, s různými pravopisnými variantami a většinou také až v době, kdy už jej jako neologické nepociťuje většina společnosti. Je také třeba předeslat, že otázka spisovnosti lexikonu není ve francouzštině nijak koncepčně chápána, na rozdíl od české jazykovědné tradice. Za tradiční ekvivalent spisovné češtiny se běžně uvádí tzv. français soutenu („vysoká, elegantní francouzština“), která zahrnuje knižní formy i pozůstatky aristokratické mluvy (k její paradoxní nepříznakovosti – viz Paveau 2008). 142 Z funkční perspektivy by jako ekvivalent spisovné češtiny více vyhovoval termín français de référence („referenční francouzština“). Ten je jednak méně konotovaný sociálně, ale především je obsahově širší, neboť zahrnuje nepříznakovou francouzštinu s ohledem na diatopickou variantnost v celosvětové frankofonii. Mimo Francii by měly být za referenční francouzštinu totiž pokládány lokální lexikální, syntaktické a ortoepické normy (viz Manessy 1994). Pro nespisovné vrstvy jazyka se ve francouzštině užívá pestré škály označení, z nichž se nám jako jedno z nejméně diskutabilních jeví označení „nekonvenční francouzština“ (français non-conventionnel), které mj. v názvech svých slovníků prosazovali sociolektografové Rey a Cellard (1980, viz níže). Ve výuce národního jazyka francouzští pedagogové nicméně toto označení používají minimálně. Důvodem je patrně i fakt, že většina učebnic totiž nadále reprodukuje problematické dělení jazyka na „úrovně“ (niveaux de langue). Termín niveau je v tomto konkrétním spojení (tedy ne ve významu „úroveň jazykové kompetence“) silně konotován představou korelace mezi výběrem výrazových prostředků a sociálním původem mluvčích, tedy že mluva jednotlivce je determinována jeho sociálním původem (ve variační sociolingvistice „úrovním“ odpovídá variace diastratická). Sociolingvisté se proto v didaktice národního jazyka snaží apelovat na preferenci termínu „jazykové registry“ (registres de langue), které jazyk kategorizují podle komunikačních situací a z funkční perspektivy, tedy diafazicky (viz Gadet 2003; pro analýzu didaktických přístupů viz Fiévet a Podhorná-Polická 2011). Nejvíce generalizující se ale pro nespisovnou slovní zásobu francouzštiny jeví označení français substandard („substandardní francouzština“). Toto nesklonné adjektivum je výhodné i proto, že je běžně používané i v české jazykovědě (viz Jelínek 2001: 726 nebo Krčmová a Chloupek 2017). 143 Oběma jazykovědám je rovněž společné dělení slovní zásoby na příznakovou (lexique marqué) a bezpříznakovou, neutrální. Ve slovnících je veškeré příznakové lexikum opatřeno tzv. metalingvistickou značkou, též zkratkou, tedy stylovým (též stylistickým) příznakem. Ve francouzské metalexikografii je totéž označeno jako tzv. marque d’usage/d’emploi („příznak užívání/použití“) či marque lexicographique. Podotkněme, že ve francouzské lingvistice se termín style používá téměř výhradně v literární teorii (výjimkou je zde níže Corbinovo pojetí, resp. Ducháčkem ovlivněná terminologie Catherine Kerbratové-Orrecchioniové, která hovoří o „stylistické konotaci“ (connotation stylistique), viz Kerbrat-Orrecchioni 1997: 95). Ostatně i pod termínem stylistique se většinou myslí pouze literární věda. Ekvivalentem české funkční stylistiky je spíše lingvistická disciplína nesoucí název analyse de discours (pro detailnější komparaci viz Podhorná-Polická 2009: 25–30). Příznak je lexikografická indicie poukazující na konotativní aspekty významu, které upřesňují komunikační situace či kontexty, ve kterých bývá daný lexém používán. Tato upřesnění lze rozdělit do dvou kategorií: první z nich je relativně objektivní a je společná české i francouzské jazykovědě. Sem se řadí příznaky upřesňující užívání slovní zásoby v aspektech prostorových (regionalismy) a časových (archaismy a neologismy), dále sem patří také například příznaky upřesňující oblast vědění, ve které se slovo používá (odborné výrazivo, profesionalismy z různých technolektů). Druhá kategorie zahrnuje příznakovost sociálního a situačněkontextového charakteru, pro kterou je typické, že má místy subjektivní charakter. O tom svědčí nejednotnost v přidělování příznaků stejným slovům v různých slovnících a také různé definice jednotlivých zkratek označujících příznaky na předsázkách mnohých francouzských slovníků, jak uvidíme níže. Do této druhé kategorie, které se budeme věnovat detailněji, se řadí příznaky dvojího typu: 1) příznaky upřesňující sociální původ slov: příznaky argotique („slangový, argotický“) – arg. a populaire („lidový“) – pop., které nemají v českých slovnících jednoznačnou obdobu. 144 2) příznaky situačně-kontextové, stylové – např. littéraire, soutenu, familier, vulgaire, péjoratif / injurieux atd. Obsah celé této subjektivnější kategorie odpovídá termínu, který prosazuje Pierre Corbin pod zkratkou „s/d příznaky“ (marques s/d), čímž rozumí „příznaky stylistické/diastratické“ (marques stylistiques/diastratiques; Corbin 1989). K tomuto dělení je ve srovnání s českou lexikografií nutno podotknout, že zkratka odpovídající francouzskému pop. dnes v české lexikografii neexistuje. Za dočasný ekvivalent se může považovat pokus použitý v Příručním slovníku jazyka českého (dále PSJČ), kdy sociálně-regionální původ slov byl označen značkou lid.. Tato zkratka měla podle její definice označovat slova „z řeči obecného lidu rozšířená po větších jazykových územích, hlavně ve vrstvách lidu venkovského“ (PSJČ 1935–57: IX). Komplexnější je situace pro příznakovou zkratku arg., která bude proto detailněji analyzována níže (viz kap. 3.1.4 a 3.2). Ekvivalent ke slovům označeným příznakem familier (zkráceně ve slovnících fam.), nacházíme z funkčně stylového hlediska povětšinou u lexika označovaného v českých slovnících příznakem „hovorové“, případně také „obecně české“, „běžné“ nebo naopak „expresivní“. Je tedy zřejmá šíře aplikovatelnosti a tudíž vágnost daného označení. Ve francouzštině chybí adjektivum ke slovu colloque („rozmluva“) po vzoru anglického colloquial („hovorový“), které by mohlo být sémanticky průhlednější. Čeští studenti francouzštiny si také často dosazují jako překlad slova familier úžeji pojímané české adjektivum „familiární“, které ale v češtině odkazuje k rodině (famille), tedy spíše k příznaku „domácké“. Důsledkem socialistického směřování naší země během čtyř dekád komunistického režimu byl v české lexikografii plošně uplatňován přístup diafazický, neboť debata o existenci sociálních vrstev a jejich odrazu na mluvní akty nebyla na pořadu dne. Diastratické příznaky tedy v české lexikografické praxi chybí, nicméně odborné statě bohemistů pojednávající o obsahové náplni termínu argot poukazují na nutnost nalezení shody i pro toto téma (viz např. Jaklová 1999, nověji Radková 2012: 9–19). 145 3.1.2 Uživatelský pohled na funkčnost příznaků u substadardního lexika Je všeobecně známé, že francouzští lexikografové používají značně nejednotně celou škálu zkratek pro označení příznaků u substandardní slovní zásoby. Tento fakt odráží skutečnost, že se často jedná o subjektivní evaluace daného výraziva jednotlivými autory lexikografických týmů, kdy u některých převládá náhled diastratický a u jiných diafazický. Françoise Gadetová si klade otázku, zda tomu vůbec může být jinak, vezme-li se v potaz diverzita sociálních zkušeností mluvčích, kterými jsou i autoři slovníků (Gadet 2003: 102). Dle našeho názoru lze na tuto otázku teoreticky odpovědět ano, za předpokladu systematické týmové práce, praktický problém je ale většinou se zastoupením různých sociálních skupin uvnitř těchto týmů. Mezi „s/d příznaky“ dnes frekvenčně dominuje všeobjímající diafazický příznak familier. Odkazuje především na povahu diskurzu, ve kterém je toto výrazivo užíváno nejčastěji, tedy spontánní běžná mluva v kruhu přátel či rodiny. Naopak diastratické příznaky poukazují pouze na sociální původ daných slov, jak již bylo řečeno. To platí pro příznak populaire, ale pro argotique jen částečně, pro samostatně stojící zkratku arg., ale nikoli pro její kombinace a upřesňující přívlastky. Z funkčního hlediska se tedy tyto dva typy příznaků jeví jako jakési lexikografické fosílie, které sice z části slovníků postupně mizí nebo jsou transformovány (např. PL a PR, viz níže), tradičnější slovníky je však stále aktivně přidělují nově začleňovaným slovům (např. slovníky vydávané Akademií – DAF, viz Martinez a Podhorná-Polická 2014 a zde níže kap. 3.2). Prosadí-li se však díky intervencím lexikologů do lexikografické praxe plošněji diafazické hledisko (tedy příznaky „s“ na úkor „d“ v Corbinově terminologii), bude do budoucna převládat právě příznak familier. Slibná, byť prozatím nesystémově přidělovaná, je i nová kombinovaná zkratka arg. fam., která propojuje sociolektální původ slov s jejich situačně-kontextovou platností. Užívaná je ale zatím bohužel jen lexikografy z vydavatelství Le Robert. 146 Zpracování příznaků s/d do slovníků nicméně naráží podle Corbina na pluralitu hledisek, které si v lexikografické praxi konkurují. Jedná se o mísení sociolingvistických přístupů s přístupy stylistickými a pragmatickými. V prvních dvou případech jde především o poukázání na omezení sociálního rázu, tedy na okruhy mluvčích užívajích a generujících různé sociolekty, které se mísí s přístupy stylistickými, tj. poukazováním na diskurzivní podmínky, ve kterých se daná slova nejčastěji vyskytují (Corbin 1989: 673). K tomu se navíc připojuje nutnost začlenit i pragmatickou složku významu, tj. emocionální a evaluativní aspekty lexika (viz také Baider, Lamprou a Monville-Burston, eds. 2011), kterou hledá zejména nerodilý mluvčí pro zmírnění své jazykové nejistoty v užívání dosud neznámých nebo pasivně známých slov. Pro nerodilého mluvčího je kvalita a úplnost v označování příznakového lexika klíčová pro adekvátní výběr výrazových prostředků v daném cizím jazyce. Postrádá totiž rodilému mluvčímu vrozený cit ve výběru výrazových prostředků pro uspokojení očekávání, tzv. expektaci u partnera v komunikaci (viz Nebeská 2017). S postupující pokročilostí své znalosti cizího jazyka se ale setkává se stále méně neutrálními jevy a klade si vyšší výzvy na adekvátnost výběru svých výrazových prostředků. Tuto anticipaci expektace tedy řeší (pomocí slovníků) více než základní porozumění, kterého už bez větších obtíží dosahuje. Jak ale upozorňuje Čechová, „neměli bychom ztotožňovat centrálnost jevu s jeho frekvencí“ (Čechová 2005: 9). Platí tedy, že s některými frekventovanými příznakovými výrazy se při studiu cizího jazyka setkáváme záhy a lze si tak z často slýchaných promluvových situací či psaných kontextů poměrně solidně odvodit konotativní rámec daného slova i bez nahlížení do slovníků. S rostoucí pokročilostí ale roste schopnost odvodit si denotát a spoléhat na to, že promluvová situace nebo psaný kontext bude determinovat vnímání stylového příznaku a pragmatických charakteristik daného slova. 147 Často se tak vytváří špatné návyky, kdy si nerodilý mluvčí neověří, jaké jsou příznakové rysy pro něj nového výrazu při některém z prvních zaslechnutí, resp. přečtení a aplikuje svou představu o adekvátnosti užití i v nevhodných situacích, které pak mohou vyznít přinejlepším komicky. Porušení expektace však mají na vině často slovníky samotné, kdy se důsledný uživatel sice informuje u daného hesla o jeho nespisovnosti, ovšem už zde chybí zmínka o ilokuční síle daného výrazu, jinak řečeno o jeho expresivitě jakožto stálé stylové hodnotě. Jde o hodnotu, kterou lze identifikovat i mimo kontext na základě opakovaného užívání výrazového prostředku v určitém typu komunikačních situací. Jozef Mistrík (1985: 401–402) toto trvalé stylistické zabarvení nazývá „konštantnou, stálou štylistickou hodnotou jazykového prostriedku“. Česká stylistika hovoří o stálosti příznaků s odkazem na práce Bohuslava Havránka v dichotomii aktualizace – automatizace (Havránek 1932). Tyto termíny představují vzájemně provázané proměnné, které se v řeči či textu uplatňují různou měrou v závislosti na funkčně-stylových sférách. Ke ztrátě příznakovosti dochází pomocí automatizace stálým opakováním aktualizovaného a naopak působí aktualizovaně automatizované v jiném než v očekávaném kontextu (viz Krčmová 2017). Tyto dvě spojené nádoby nesystémové příznakovosti lze ale jen obtížně přenést do slovníkářské praxe, kdy uživatel ve slovníku očekává právě významovou fixaci. Jde tedy o to popsat příznakovost systémovou, tvořící relativně stálou součást významu. Na nutnost odrazu pragmatické složky v slovníkových definicích významu zejména pro překladatelské účely upozorňuje v českém prostředí Renata Blatná (1995: 84–86). Na rozdíl od české lexikografické praxe sice ve francouzských slovnících zkratku expr. nenajdeme, neznamená to ovšem úplnou rezignaci na popis pragmatické složky významu, jen značnou nepraktičnost této situace pro nerodilého mluvčího. 148 3.1.3 Lexikální expresivita a paradoxy jejího zpracování Expresivita v jazyce postihuje všechny jazykové roviny, přičemž na expresivitu lexikální upozorňuje zejména monografie Jaroslava Zimy Expresivita slova v současné češtině (1961). Ve francouzské jazykovědě dle našich poznatků obdobný termín není v lexikologii zdaleka tak vžitý a traktován je vcelku nekoncepčně. Paradoxně se ale termín expresivita do české jazykovědy dostal z frankofonního prostředí, a to především díky pracem Charlese Ballyho, především jeho Traité de stylistique française [Pojednání o francouzské stylistice] (Bally [1909] 1921) a skrze Pražský lingvistický kroužek. Je také nutné připomenout všestrannou osobnost Václava Machka, který v Paříži studoval u Meilleta a Vendryese, zejména pak jeho Studii o tvoření výrazů expresivních (Machek 1930). Hovoří-li se ve francouzské jazykovědě o expressivité, myslí se tím zejména segmentální a suprasegmentální rovina, což přímo navazuje na Trubetzkého fonostylistiku a expresivní funkci jazyka. Pro frankofonní (a ostatní západní) jazykovědce bylo ale slovo expresivita v poválečném vývoji jazykovědy dlouhou dobu zapovězené, jak dokladuje Pierre Léon: „Pražská fonologie a její pokračovatelé funkcionalisti, R. Jakobson, L. Hjelmslev, A. Martinet a později N. Chomsky a generativisti následně úplně vytěsnili studia expresivity z jazykovědy.“ (Léon 1993: 15)75 Předmětem našeho zkoumání ale bude primárně expresivita lexikální a její lexikografické zachycení. Z komparačního terminologického pohledu je zajímavé, že Zimova typologie lexikální expresivity na inherentní, adherentní a kontextovou (Zima 1961) rezonuje s principy francouzské interpretativní sémantiky. 75 V originále: « En effet, la phonologie pragoise et ses continuateurs fonctionnalistes, R. Jakobson, L. Hjelmslev, A. Martinet, puis plus tard N. Chomsky et les générativistes, vont écarter totalement les études expressives du cadre de la linguistique. » 149 François Rastier (1987) dělí totiž sémy na inherentní, aferentní a aktualizované (sèmes inhérents, afférents a actualisés). Ať už jde o náhodnou terminologickou shodu nebo nepřiznanou odezvu, z lexikografického úhlu pohledu nemají dílčí kategorie z této tripartitní klasifikace stejnou váhu. První dvě položky z obou výše zmiňovaných sérií ve slovnících pro uživatelský komfort být nutně musí. Inherentní expresivitu se nerodilý mluvčí do určité míry naučí poznávat na základě znalostí z morfofonologie (viz např. Fónagy 1983). Adherentní či aferentní složku ale již nepozná automaticky a zejména u polysémních slov tento stav působí problémy. Naopak třetí položka Zimovy klasifikace, kontextová expresivita, je stylově nestálá, na což v Rastierově typologii upozorňuje adjektivum „aktualizovaný“. Je tedy zřejmé, že pro slovníkáře bude méně podstatná, jelikož je nelexikalizovaná (či spíše nelexikalizovatelná). Terminologicky se zde pohybujeme mezi lexikologií/grafií a stylistikou, o této otázce lze hovořit ale také v rámci pragmaticko-sémantického výkladu, jak to tabulkovou formou navrhuje Josef Filipec v Manuálu lexikografie (Filipec 1995: 36–37). Pragmatické příznaky zde dělí na kladné (meliorativa, deminutiva, hypokoristika, eufemismy, familiární a žertovná slova atd.), neutrální (nocionální) a záporné (pejorativa, augmentativa, vulgarismy, dysfemismy, ironická slova atd.), přičemž připomíná, že „pragmatické sémy se uplatňují hlavně u sekundárních významů, ve spojení s metaforou, a u frazémů“ (idem: 36). Jak již bylo zmíněno, často je ale metaforický význam ten nejfrekventovanější, se kterým se může nerodilý mluvčí setkávat v mluvených projevech, zejména v těch se spontánní a ničím nekorigovanou afektivitou. Expresivita jakožto pragmatická složka významu se v českých slovnících odráží formou série zkratek signalizujících příznakové lexikum. Například ve Slovníku spisovného jazyka českého (1989, dále SSJČ) se vedle axiologicky neutrálního 150 expr. setkáváme rovněž s pozitivními afektivními značkami (fam., dom., dět. atd.) i zápornými (hanl., zhrub., vulg., iron., atd.), přičemž v mnoha případech není expresivita podmíněna nespisovností. Připomeňme, že toto kolísání stylových hodnot příznaků avizuje v české lexikografické praxi slůvko často, které předchází zkratky označující příznaky s větší pravděpodobností pragmatické fluktuace – např. SSJČ u hesla borec ve třetím významu: „kdo v něčem vyniká, něčím se vyznamenává“ uvádí hovor., často iron. (SSJČ 1. díl: 152) nebo u hesla kriminál „vězení“ uvádí ob., často expr. (SSJČ 2. díl: 442). Ve všeobecných výkladových slovnících francouzštiny se obdobné frekvenční adverbium (souvent) dle našich poznatků vyskytuje spíše výjimečně (např. u hesla pédé v PR, viz tabulka č. 1 níže). Jak již bylo řečeno, příznaková zkratka expr. se ve francouzské lexikografii neužívá, a proto se inherentně a adherentně citově zabarvená substandardní slova ve všeobecných výkladových slovnících typu PR či PL označují některým z příznaků vulg., péj. / injur., ale i výše zmiňovaným diafazickým fam., resp. diastratickým pop. nebo arg. I když o lexikální expresivitě slov nejsou ve frankofonním prostředí mezi jazykovědci vedeny systematické debaty, neznamená to, že by lexikografové, nepociťovali potřebu o slovní expresivitě hovořit. Upozorňují na ni zejména sociolektografové, z nichž mnozí jsou uznávanými lingvisty, jako třeba Jean-Paul Colin nebo Alain Rey. Jako příklad jejich zájmu o expresivitu uveďme několik glos, které doprovázejí hesla hlavních sociolektografických počinech těchto dvou známých autorů, kdy kromě denotátu upřesňují různými a dosti nejednotnými způsoby i konotativní aspekty týkající se jejich běžného užití. 151 Jean-Paul Colin je spoluautorem nejobsáhlejšího a nejen pro sociolektology referenčního slovníku s řadou etymologických hypotéz a prvních lexikografických atestací slov sociolektálního původu. Dictionnaire de l’argot [Slovník argotu] poprvé vyšel roku 1990 u nakladatelství Larousse (Colin a Mével 1990, dále DA). Patrně z komerčních důvodů pak od doplněného vydání z roku 1999 tentýž slovník nesl pozměněný název Dictionnaire de l’argot français et de ses origines (dále DAFO). Od další doplněné reedice roku 2006 se pak nazývá Grand dictionnaire Argot & français populaire (dále AFP). A konečně od vydání roku 2010 je označen jako Le Dictionnaire de l’argot et du français populaire (Colin, Mével a Leclère 2010, dále DAFP). Tato poslední nám známá reedice DAFP2010 obsahuje 15 tisíc slov a slovních výrazů, mezi nimiž lze nalézt řadu zmínek o expresivitě. Například u hesla bide („břuch, bachor, vana“) je uveden pragmatický dovětek, že jde v tomto významu o „expresivní slovo, které zůstává v běžném úzu“ (mot expressif, resté très usuel; DAFP2010: 67, naše podtržení). Jinak formulované vyjádření expresivity slova nalézáme u hesla dingue („praštěný, švihlý, cáklý“), kde se dozvídáme, že „s touto emfatickou hodnotou bylo dané adjektivum v módě v 80. letech“ (avec cette valeur emphatique, l’adj. est à la mode dans les années 1980; idem: 278, naše podtržení). Dalším neopomenutelným sociolektografem je mediálně známý lexikolog Alain Rey. Ten spolu s Jacquesem Cellardem vypracoval pro Dictionnaire du français non-conventionnel [Slovník nekonvenční francouzštiny] unikátní systém označování míry nekonvenčnosti a tendencí vývoje nespisovnosti pomocí stupně a pořadí zabarvenosti čtverečků, které doplňují nomenklaturu slovníkových hesel (Cellard a Rey 1980, dále DFNC – 1. vyd. 1980, zde čerpáno z druhého vydání z roku 1991). Odkazy na pragmatickou složku významu nalézáme v DFNC u výkladů (často velmi dlouhých), které doprovází některá slova obecného slangu. Uveďme několik konkrétních příkladů z tohoto ojedinělého počinu vydavatelství Hachette, který o deset let předběhl nejstarší verzi DAFP (tedy DA1990), ale patrně právě kvůli této konkurenci už nebyl po roce 1991 reeditován: 152  bagnole ■□ „Starý nebo špatný automobil; kára; bourák [literární atestace a etymologie] Rozšířeně a s přídechem pobavené sympatie: jakýkoli automobil.“ (DFNC1991: 39, naše podtržení)76 Posun čtverečků z černého do bílého pole symbolizuje v této typologii tendenci slova ztrácet nekonvenčnost (viz níže v kap. 3.1.4 termín désargotisation).  engueuler ■□ „Vypeskovat, vyčinit hrubým, urážlivým, výbušným aj. způsobem. Vynadat někomu [literární atestace, zvratný význam a etymologie]. Velmi rozšířené slovo, které lze dnes jen taktak označit jako familier, vděčí za své rozšíření faktu, že pro vyjádření tohoto významu existuje v konvenční francouzštině pouze několik slabých [attraper] nebo nepříliš rozšířených a archaicky působících sloves [tancer, réprimander, morigéner] nebo nepříliš expresivních perifrází.“77 (DFNC1991: 329) Alexandr Stich poukázal na obdobné „stylové díry“, tedy chybějící stylově neutrální prostředky v češtině už v 80. letech (Stich citovaný Sgall a Hronek 2014: 24).  gueule □□ „Pusa, zobák, a rozšířením významu hlava, čumák [zvířat]. □■ „Tvář, obličej, fyziognomie (člověka). [literární atestace a šest různých významů, etymologie]. Velmi běžné slovo, je pociťováno jako „rázné“, ale nikoli jako slangové.“78 (DFNC1991: 441–442) Konvenční význam symbolizují dva bílé čtverečky. Posun čtverečků z bílého do černého pole má poukázat na získávání na nekonvenčnosti v přenesených významech slova (viz termín argotisation níže v kap. 3.1.4). 76 V originále: « Vieillie ou mauvaise automobile ; tacot ; guimbarde […]. Par extension, et avec une nuance de sympathie amusée : toute automobile. » 77 V originále: « Tancer, réprimander avec violence, insultes, éclats de voix, etc. Invectiver contre (quelqu’un) […]. La très large diffusion du mot, aujourd’hui à peine familier, tient à ce que le français conventionnel ne dispose, pour exprimer cette notion, que de verbes faibles (attraper) ou isolés, d’allure archaïque (tancer, réprimander, morigéner), ou de périphrases peu expressives. » 78 V originále : « Bouche, gosier, et par extension tête, mufle [d’animaux]. Tête, visage, physionomie (d’un être humain). Très usuel ; est senti comme « vigoureux », mais non argotique. » 153 Obdobně také například v češtině heslo kriminál – ve 30. letech 20. století je uváděno jako bezpříznakové (PSJČ, 2.díl: 368), v SSJČ z roku 1989 už příznakové je (viz výše).  pinard ■□ „Podřadné víno s vysokým stupněm alkoholu, nejčastěji červené. [literární atestace, první datace a etymologie] už v 18. století se vytvořilo na venkově a teprve poté difundovalo do Paříže. Běžné, ale bez „zabarvení“.“79 (DFNC1991: 639–640) Všechna tato podtržená slova z vybraného vzorku lexémů z DFNC1991, stejně jako podtržená slova z DAFP2010, oscilují kolem pojmu expresivita. Ten očividně francouzským lexikografům, přinejmenším mnoha sociolektografům, mezi ekonomičtěji použitelnými metajazykovými nástroji chybí. Závěrem podotkněme, že na rozdíl od specializovaných slovníků sociolektů si všeobecné výkladové slovníky potrpí u pragmatické roviny na stručnost v podobě zkratek pro příznakové lexikum. Co se komentářů ohledně frekvence výskytu slov týče, praxe velkých nakladatelství je dnes méně viditelná v mikrostruktuře hesel, ale více v makrostruktuře celého slovníku. Podle informací z brněnského nakladatelství Lingea se frekvence slov v úzu řeší v digitalizované lexikografii (značně subjektivním) přiřazováním interních značek. Ty určují, zda slovo patří do běžnějšího úzu a dostane se tedy do „menších“ verzí slovníků (viz zde PR a PL) nebo jestli je spíše z perifernější oblasti lexikonu a dostane se tudíž pouze do „velkých“ slovníků (typu Grand Robert de la langue française nebo Grand Larousse encyclopédique).80 79 V originále : « Vin grossier à fort degré d’alcool, le plus souvent rouge. […] s’est formé en province dès le XVIIIe siècle avant de se diffuser à Paris. Usuel, mais sans « coloration ». » 80 Tímto děkuji francouzské sekci nakladatelství Lingea za poskytnutí informací. 154 3.1.4 Vývoj značkování ve vybraných referenčních slovnících V následujících odstavcích budeme analyzovat vzorek padesáti hesel ve všeobecných referenčních slovnících PLa PR s cílem zjistit dynamiku a funkčnost zkratek označujících „s/d příznaky“, tedy zkratek, které jsou v těchto slovnících přidělovány substandardnímu lexiku v průběhu několika posledních dekád. V dotaznících analyzovaných v naší doktorské práci se vybraná hesla povětšinou vyskytovala na významných pozicích, budeme-li přihlížet k frekvenčnímu hledisku. S určitostí je tedy můžeme zařadit do obecného slangu mládeže. Zároveň se jedná o lexémy, které se bez výjimky nachází ve výše prezentovaném referenčním slovníku slangu a argotu – DAFP2010. Jde tedy o slova původem z různých typů sociolektů, dnes ale široce rozšířená, která bychom v české terminologii označili za expresiva obecně slangová až hovorová. Minikorpus také zahrnuje nejběžnější skatologické výrazivo, které má inherentní expresivitu a celospolečenské rozšíření. Na tomto minikorpusu bude ověřován vývoj přidělování sociálně a stylisticky příznakových zkratek ve slovnících PR a PL ve třech časových obdobích. Nejprve projdou zkratky srovnáním vydání těchto slovníků na konci šedesátých let (PL1969 a PR1967) s vydáními o generaci později (tedy cca po 25 letech, z devadesátých let – PL1993 a PR1994). Následně budou pozorovány aktuální vývojové tendence na nejnovějších (dostupných) edicích těchto slovníků, konkrétně PL2017 a PR2017, tedy opět téměř o další generaci později. S přihlédnutím k výše uvedeným uživatelským potřebám by čistě teoreticky a pragmaticky mělo být u všech slov, která budeme sledovat, uvedeny dvě informace. Jednak by mělo být uvedeno, že pochází z některého typu sociolektů (viz výše o zkratce arg. a o DAFP). Za druhé by měl také být označen stylový příznak, tedy zda je dané slovo hovorové a expresivita neutrální – fam., v případě záporné expresivity pak vulg. nebo péj. / injur. 155 Z tabulky č. 1 je však patrná pestrá mozaika příznaků, která dává tušit, jakým úskalím kdysi musel a stále musí čelit nerodilý mluvčí v momentě, kdy si chce v referenčních slovnících ověřit sociolektální, stylové a pragmatické rysy jakéhokoli substandardního slova. Tabulka č. 1 : Vývoj značkování příznakových slov v PR a PL od 60. let 20. století lexém příznak ve slovníku Le Petit Larousse ve vydání z roku lexém příznak ve slovníku Le Petit Robert ve vydání z roku 1969 1993 2017 1967 1994 2017 bagnole pop. fam. fam. bagnole pop. fam. fam. se barrer pop. fam. fam. se barrer pop. fam. fam. becter/ becqueter pop. pop. FAM. becter/ becqueter pop. fam. fam. bide pop. fam. fam. bide pop. fam. fam. bite 0 vulg. vulg. bite 0 vulg. vulg. bol 0 fam. fam. bol pop. fam. fam. bosser pop. fam. fam. bosser pop. fam. fam. bouffer pop. fam. fam. bouffer pop. fam. fam. se branler 0 0 VULG. se branler 0 vulg. vulg. brique arg. fam. fam. brique arg. arg.fam. arg. fam. caïd pop. fam. fam. caïd pop. fam. fam. casse arg. arg. arg. casse arg. fam. fam. se casser 0 arg. arg. se casser arg. fam. fam. châsse 0 arg. arg. châsses arg. arg. arg. chier 0 vulg. vulg. chier très vulg. fam. et vulg. fam. et vulg. cinglé pop. fam. fam. cinglé pop. fam. fam. dingue 0 81 fam. fam. dingue pop. fam. fam. engueuler pop. fam. fam. engueuler pop. fam. fam. esgourde arg. arg. arg. esgourde arg. arg. arg. flic pop. fam. fam. flic pop. fam. fam. frangin, -e pop. fam. fam. frangin, -e pop. fam. fam. fric arg. fam. fam. fric pop. fam. fam. fringues arg. fam. fam. fringues pop. fam. fam. froc pop. pop. FAM. froc pop. fam. fam. godasse pop. pop. FAM. godasse pop. fam. fam. gonzesse 0 arg. FAM. gonzesse vulg. fam. fam. grolle pop. pop. FAM. grolle pop. fam. fam. gueule pop. pop. FAM. gueule pop. fam. fam. mec 0 fam. fam. mec pop. fam. fam. 81 V tomto slovníku chybí heslo dingue, ale vyskytuje se tam resufixovaná varianta téhož, dingo („praštěnej, střelenej, prdlej, cáknutej“), označená zkratkou arg. 156 oseille pop. fam. ARG. oseille pop. fam. fam. pédé 0 vulg. et injur. vulg. et injur. pédé pop. fam. (souvent injurieux) fam. (souvent injurieux) pif pop. fam. fam. pif pop. fam. fam. pinard pop. pop. FAM. pinard pop. fam. fam. pisser fam. très fam. très fam. pisser vulg. fam. fam. pognon pop. pop. FAM. pognon pop. fam. fam. pompe 0 fam. fam. pompe pop. pop. FAM. portugaise 0 pop. FAM. portugaise pop. arg.fam. arg. fam. putain pop. vulg. et injur. vulg. et injur. putain fam. et vulg. péj. et vulg. péj. et vulg. pute 0 vulg. et injur. vulg. et injur. pute pop. et vulg. péj. et vulg. péj. et vulg. robert(s) 0 pop. FAM. robert(s) pop. fam. fam. se saper pop. pop. FAM. se saper pop. fam. fam. se tailler pop. pop. FAM. se tailler pop. pop. pop. tapette 0 vulg. vulg. tapette pop. et vulg. fam. et vulg. fam. et vulg. tarin pop. pop. FAM. tarin pop. fam. fam. taule pop. pop. ARG. taule arg. arg. ARG. FAM. tif(s) 0 pop. FAM. tif(s) pop. fam. fam. tire arg. arg. FAM. tire arg. arg. arg. se tirer 0 pop. FAM. se tirer pop. fam. fam. tronche pop. pop. FAM. tronche pop. fam. fam. turbin pop. pop. FAM. turbin pop. pop. et vieilli pop. et vieilli Z tabulky č. 1 vyplývá několik zajímavých poznatků. Především ponaučení pro nerodilého mluvčího o nutnosti komparovat zdroje a používat pokud možno co nejaktuálnější verze monolingvních referenčních slovníků. Půl století nedotčené totiž zůstaly zkratky jen u dvou lexémů v PL (casse, esgourde) a u čtyř v PR (châsses, esgourde, se tailler, tire). Ponecháme-li prozatím stranou překlad těchto substandardních slov, pak až na jednu výjimku (se tailler) zůstaly zkratky konstantní pouze u slov označených zkratkou arg., tedy u argotismů. Vše ostatní podlehlo vývoji, a to jak v důsledku jazykové změny, tak v důsledku změny editorské politiky, přičemž je patrná jejich vzájemná provázanost. 157 Míra shody mezi slovníky PL a PR ve stejných obdobích se značně liší v jednotlivých etapách. Považujeme-li zkratku injur. (pro injurieux = „urážlivý“), která je používaná v PL, za funkční ekvivalent zkratky péj. (pro péjoratif = „pejorativní“) používanou v PR, pak oba slovníky přidělovaly naprosto stejné zkratky relativně nejčastěji v 60. letech, konkrétně ve 28 případech z 33 společně zaznamenáváných lexémů (tj. 85 % míra shody). Naopak nejméně často se shodují v 90. letech, konkrétně ve 24 případech ze 49 společně zaznamenávaných lexémů (tj. 49 % míra shody). Absolutně nejčastěji se ale slovníky shodují v edicích 2017, konkrétně v 37 z 50 případů, relativní míra shody je tedy 74 %. Lze tedy konstatovat, že po období relativně divergentních tendencí pozorovatelných v 90. letech vzrůstá v posledních letech shoda a zkratky označující „s/d příznaky“ mají konvergentní tendenci. Mezietapová míra shody slovníků v přidělování zkratek je pak podstatně nižší. Pouze u 13 lexémů (tj. ve 26 %) byly zkratky v PL i PR shodně proměnlivé (či shodně konstantní) ve všech třech studovaných obdobích (tato hesla neoznačujeme v tabulce č. 1 tučným písmem). V prvních dvou obdobích se přitom oba slovníky shodly na zkratkách ještě u třech dalších, tj. celkem 16 lexémů, naopak ve dvou pozdějších obdobích ještě u jiných sedmi, tj. 20 lexémů. Zajímavější než strohá čísla budou ale konkrétní případy stejných či rozdílých postupů v přidělování zkratek označujících příznaky. Zatímco do slovníků proudí neologismy, které se ve společnosti rozšířily i slova, na která se záměrně nebo nevědomky zapomínalo a dodatečně se tímto aktem „legitimizovaly“, vyřazení slov je obecně méně častým jevem. Ze sledovaných lexémů nevypadl žádný. Samotné zařazování stojí ale za bližší pozornost, zejména srovnámeli 60. a 90. léta. Odráží totiž přístup lexikografů k vulgaritě a skatologii, ale de facto i stav celé společnosti v 60. letech. Tento přístup lze charakterizovat snad jako (předstíranou) prudérnost, přičemž je zřejmé, že PL1969 byl purističtější než PR1967. 158 Zatímco v PR z 60. let nenalézáme ze sady studovaných lexémů pouze dva, které se týkají mužského přirození a aktivit s ním spojeným: bite („péro, pták, klacek“82 ) a se branler („ dělat si to, honit si (ho), onanovat“), v PL chybí hned 17 různých lexémů (tj. 34% korpusu). Vulgarismy tehdy PL nezaznamenával žádné, chybělo i běžně užívané sloveso chier („srát, *kadit“83 ), pro které si tou dobou vyhrazoval PR speciální intenzifikovanou zkratku très vulg. (tj. velmi vulgární). Výraz se branler chyběl dokonce ještě v PL1993! Z padesátky slov, která jsou původem z některého ze sociolektů a nalézáme je proto v DAFP2010, je v edicích PL2017 a PR2017 odpovídající zkratkou arg. označeno jen po šesti lexémech (z toho v PR ve třech případech ještě nesamostatně, v kombinaci s fam.). Tato situace byla obdobná už před půl stoletím dříve, kdy bylo zkratkou arg. označeno pouze 10– 15 % z nich (6krát v PL a 7krát v PR), částečně se ale proměnily lexémy, které byly takto označovány. Nejstabilnějšími argotismy se jeví být lexémy označující části těla, châsse(s) („kukadlo, -a, bulva, -y“) a esgourde („ucho, *radar, *lopuch“), označené oběma slovníky shodně jako arg. ve všech třech obdobích (resp. dvou pro PL, který châsses zařadil později). Nejzajímavějším vývojem prošla zkratka pop., která byla hojně používána v 60. letech (26krát v PL a 37krát v PR) pro dnes už nemoderní označení mluvy „lidové“ (populaire). V předmluvě PR je zkratka pop. definována již přinejmenším deset let následovně: 82 Překlady do češtiny uvádíme bez ohledu na míru vulgarity daného lexému. Překladové varianty uvádíme pokud možno v sériích, přičemž je vybíráme ze slovníku Pas de blème ! slovník slangu a hovorové francouzštiny od Lingey (2. vyd. 2012), na jehož rozšíření oproti 1. vydání jsme spolu se studenty FF MU spolupracovali za využití rapového korpusu RapCor, který vzniká pod naším vedením na ÚRJL FF MU od roku 2009. 83 Naše návrhy překladů, které ve slovníku Pas de blème! chybí, budeme označovat hvězdičkou. 159 „lidový: označuje slovo nebo běžný význam v jazyce mluveném lidovými vrstvami (často starý argot, který se rozšířil), jež by se nepoužilo ve vyšším sociálním prostředí. (Odlišovat od fam., který označuje komunikační situaci). “ (PR2017: XXXV)84 Úbytek lexémů označený zkratkou pop. je extrémní mezi 60. a 90. lety v případě PR (z 37 lexémů na pouhé 3, v současnosti na 2). Pozvolněji, ale razantněji pak pop. mizí z PL (z 26 na 17 do 90. let, kdy ještě 4 nově přidané lexémy získaly tuto zkratku, ale poté pokles až na nulu v PL2017). O stabilitě či shodě mezi slovníky tedy v tomto případě nemůže být řeč. Přesně opačnou situaci konstatujeme pro zkratku fam. Ta nebyla v 60. letech ještě téměř používána, a pokud byla užita, pak konotovala spíše negativní expresivitu a ne velkou míru zobecnění a rozšíření do hovorové mluvy, jak je její obsah interpretován dnes. Svědčí o tom fakt, že ji nacházíme jen u slovesa pisser („čůrat, chcát“) v PL1969 a v kombinované verzi společně se zkratkou vulg. u jediného lexému z minikorpusu v PR1967, substantiva putain („děvka, kurva“). V současnosti je naopak fam. nejrozšířenější zkratkou, kdy ji v PL2017 i PR2017 nacházíme shodně u 36 lexémů (plus u několika dalších v různých kombinacích, které budeme komentovat níže). Zdá se také být nejstabilnější zkratkou. Pokud ji totiž jednou slovníkáři lexémům v poslední době přidělili, až na drobné výjimky už lexémům zůstala. Přihlédneme-li k transformacím zkratek u jednotlivých lexémů, pak je patrné, že v 90. letech nacházíme naprosto jinou konfiguraci zkratek než v 60. letech. Jejich přidělování se značně proměnilo pod vlivem vývoje společnosti a především důkladnými interními revizemi (jistě i pod vlivem množství kritiky, která proudila ze strany metalexikografů od konce 80. let – přehledně viz Devolder 2011). 84 V originále: « populaire : qualifie un mot ou un sens courant dans la langue parlée des milieux populaires (souvent argot ancien répandu), qui ne s'emploierait pas dans un milieu social élevé. (À distinguer de fam., qui concerne une situation de communication) » 160 Z tabulky č. 1 je na první pohled patrné, že kdysi hojně používanou zkratku pop. vytlačila z dominantní pozice zkratka fam., kterou byla přeznačena velká část sledovaného vzorku substandardních slov (všechny tyto lexémy jsou v tabulce bez kurzívy). Výše uvedené tvrzení platí zejména pro PR, kde k přeznačení pop. > fam. došlo třicetkrát. Méně často se totéž událo v PL, a sice dvanáctkrát, vždy u totožných slov. Konkrétně šlo o široce rozšířené expresivní lexémy: bagnole („kára, bourák, rachotina“), se barrer („zmizet, klidit se, vypařit se“), bide („panděro, pupek, vana“), bosser („makat, dělat, fachat“), bouffer („žrát, cpát se, futrovat se“), caïd („vůdce bandy, boss, kápo“), cinglé („střelenej, praštěnej, cáknutej“), engueuler („seřvat, zpucovat, otevřít si hubu“), flic („polda, policajt, fízl“), frangin,-e („brácha, ségra“), oseille („prachy, love, krupice“) a pif („frňák, okurka, nos“). O více než dvacet let později, ve slovnících s označením 2017 (tj. vydané v půli roku 2016) se u PR situace nijak významně nevyvinula, na rozdíl od vývoje v PL (v tabulce č. 1 jsou změněné zkratky vyznačeny kapitálkami). Přehledný souhrn počtu změn v rámci slovníků mezi jednotlivými obdobími podává tabulka č. 2., ze které vyplývá velká aktivita PR v otázce transformování zkratek označujících „s/d příznaky“ v prvním mezidobí a naopak pomalejší, ale dynamičtější změny v PL. Tabulka č. 2: Sumární přehled změn zkratek označujících „s/d příznaky“ mezi třemi zkoumanými obdobími v PL a PR zkratky pro „s/d příznaky“ počet změn v Le Petit Larousse mezi vydáními roku počet změn v Le Petit Robert mezi vydáními roku 1969 > 1993 1993 > 2017 1967 > 1994 1994 > 2017 nově přidané 16 1 2 0 beze změny 16 29 6 48 změněné 17 20 42 2 celkem 49 50 50 50 161 V PR2017 došlo v komparaci s PR1994 pouze ke dvěma změnám. Konkrétně jednou, v případě lexému taule („basa, lapák, loch“), se značka arg. zkombinovala nově s fam., tj. došlo k transformaci arg. > arg. fam. Druhou změnou bylo přeznačkování pop. > fam., tolik frekventované v 90. letech, konkrétně u lexému pompe („bota, *křuska“), kde se tímto PR „sladil“ s PL, jež toto slovo označil jako fam. zároveň se zařazením do slovníku, tedy v některé z (tehdy ještě ne každoročních reedic) před rokem 1993. Je nutné podotknout, že jde o polysémní sociolektální slovo, které nás pro tuto chvíli zajímá pouze v tomto významu. Jiný široce známý substandardní význam tohoto lexému, tj. „buchna, injekční stříkačka“, má v PL2017 příznak arg. de la drogue (tedy sociolekt uživatelů a distributorů drog, k ekvivalentní české terminologii viz Radková a Rausová 2015). Naopak stále ještě dynamicky se situace vyvíjela u PL mezi edicemi PL1993 a PL2017. V tomto období se zkratky v PL změnily u 40 % slov (tj. u dvaceti z padesáti vybraných lexémů). Lze říci, že ve třinácti případech dohnal PL manko vůči PR u série slov, kterým PR nahradil zkratku pop. za zkratku fam. už v 90. letech a u dvou dalších jej dokonce předehnal. „Dohánějící“ skupinu pop. > fam. tvoří lexémy: becter / becqueter („zobat, baštit, žrát“), froc („gatě, gaťata“), godasse („křáp, škrpál, bota“), grolle („bota, *křuska“), gueule („tlama, držka, ksicht“), pinard („vínko, *čůčo”), pognon („prachy, love, krupice“), robert(s) („prso, -a, cecek, -ky“), se saper („vohodit se, vymódit se, vyháknout se“), tarin („frňák, rypák, *sosák“), tif(s) („vlas, -y, *háro, *páčo“), se tirer („zdejchnout se, vypadnout, padat (odněkud)“), tronche („kebule, palice, ksicht“). Rozhodně ale z této kategorie nelze usuzovat, že by PL2017 kopíroval situaci v PR, protože ve zbývajících sedmi případech z těchto dvaceti transformací v PL2017 se autoři rozhodli pro jiný příznak, než jaký uvádí PR2017. Z tohoto počtu pak lexikografové PL zkratku změnili od 90. let čtyřikrát proto, aby zlikvidovat poslední relikty kontroverzní zkratky pop. 162 Ve třech těchto případech PL2017 dokonce svého konkurenta PR2017 v oblíbené transformaci pop. > fam. „předběhl“, konkrétně u přeznačení příznakovosti lexémů se tailler („zdrhnout, vzít roha, klidit se“) a turbin („dřina, makačka, *facha“), kterým PR2017 ponechalo jejich označení pop. z 90. let, v případě turbin ještě kombinové s hodnocením vieilli („zastaralý“). U lexému portugaise („ucho, *radar, *lopuch) je v PL2017 také změna pop. > fam., ale v PR je tento lexém už od 90. let hodnocen novou, perspektivní a autory PL dosud nepřebranou zkratkou arg. fam. Poslední z lexémů, u kterého je v PL2017 zrušeno původní pop., ale nově přidáno arg., je výše zmiňovaný lexém taule. Tentýž proces, který označujeme jako tzv. argotisation (argotizace), je ale spíše patrný z transformace fam. > arg. u také již zmiňovaného lexému oseille, jelikož zde dochází k přehodnocení z diafazického na diastratický příznak, na rozdíl od okazionálního posunu v rámci diastratie pop. > arg. v případě taule (mimochodem jde o polysémní lexém, který se hojně vyskytuje v rapových textech, výhradně ve významu „basa, krim, lapák“). Opačným směrem se na pomyslné evaluační ose spisovnost – nespisovnost naopak v PL2017 přesouvají dva jiné lexémy: gonzesse („holka, kočka, mařka“) a tire („kára, auto, *fáro“). Tzv. désargotisation (dezargotizace) je tedy reprezentována transformací arg. > fam. Už mezi 60. a 90. lety ostatně v PL proběhla dezargotizace u označení slov brique („meloun, melcek; milion starých franků“), fric („prachy, love, zrní“) a fringues („hadry, ohoz“). Teoreticky lze do této kategorie řadit také dlouho ignorovaná slova, která v PL1993 získávají rovnou zkratku fam. jako např. bol („štěstí, klika, štígro“), dingue („praštěnej, střelenej, prdlej“) a mec („chlápek, týpek, borec“). Širší derzargotizaci provedl již dříve PR, a to dvěma různými způsoby. Ve slovníku PR1994 je oproti PR1967 patrná jak úplná, tak částečná dezargotizace. 163 Úplná dezargotizace, tedy transformace arg. > fam., tehdy proběhla v prvním mezidobí konkrétně u slov casse („vloupačka, vykrádačka“) a se casser („ztratit se, vyfičet, padat“), zatímco obě tato slova PL teprve integrovalo do své nomenklatury, opatřené v PL1993 zkratkou arg. Novinkou v korpusu PR z 90. let byla tzv. částečná dezargotizace, čímž označujeme transformaci arg. > arg. fam., tedy ponechání diastratické informace o argotickém původu slova a přidání diafazického příznaku. Tímto procesem prošlo v PR v posledních dvou etapách již zmiňované slovo taule, ale ještě předtím, nejpozději počátkem 90. let, ale také obdobně jako v PL slovo brique. Pod tuto kategorii lze také řadit v obměněné podobě transformaci pop. > arg. fam. výše prezentovaného slova portugaise. Z předchozího je tedy patrné, že jednotlivé typy „s/d příznaků“ nemají v tomto minikorpusu, natož v celém slovníku stejné zastoupení. Také jejich vzájemný poměr se za studované půlstoletí značně proměnil, což je patrné především na trojici fam., pop. a arg., které Lola-Laurence Devolderová neváhá po obdobné komparační analýze na substandardním lexiku začínajícím na písmena J a K označit jako „tři vajíčka ze stejné ošatky“ (trois œufs du même panier; Devolder 2011: 197, viz frazém mettre tous ses œufs dans un panier = „dát všechny svá vajíčka do jedné ošatky“ ve významu „vsadit všechno na jednu kartu“). Frapantní je zejména její celkové hodnocení z pozice rodilého mluvčího: ať už lexikologové přidělí slovu jakoukoli zkratku, na běžného uživatele je efekt totožný při použití kterékoli z nich, a tudíž „jediné opravdu funkční rozdělení spočívá v tom, že se tím odliší příznaková hesla od nepříznakových, spisovné lexikum od nespisovného“ (la seule distinction réellement fonctionnelle est celle qui oppose les entrées marquees aux non marquees, le lexique standard au non standard; idem: 206). 164 3.1.5 Záporná expresivita pejorativ a vulgarismů ve slovnících včera a dnes Nejprve bude předmětem našeho detailnějšího zájmu záporná expresivita u zkratek injur. / péj. Tyto dvě rozdílné, ale funkčně ekvivalentní zkratky označují dysfemická, tedy urážlivá a hanlivá slova, souhrnně označovaná latinismem pejorativa. Slova se vyznačenou zápornou expresitivou, z našeho seznamu konkrétně slova pédé („buzna, homouš, teplouš“) a dvojice kvazisynonym putain (viz výše) a pute („kurva, děvka, štětka“) označuje každý ze studovaných slovníků jinou zkratkou. Jak již bylo řečeno, PL vyjadřuje zápornou expresivitu pejorativ za pomocí zkratky injur. < injurieux („hanlivý“, denominalizované z injure = „nadávka“), která je v předmluvě i s příkladem definována jako: „slovo používané tak, aby ublížilo nebo poničilo něčí pověst: potvora“ (mot employé pour blesser ou pour nuire à la réputation de qqn: charognard; PL2017: 30). Naopak PR používá pro cizince intuitivnější zkratku péj. < péjoratif („pejorativní“). Ta je v předmluvě definována jako zkratka pro slova, která jsou: „používaná s pohrdáním, se zlým úmyslem, aniž by to význam sám o sobě indikoval“ (employée avec mépris, en mauvaise part, sans que le sens l’indique expressément; PR2017: XXXIV). Tato paradoxní definice ale de facto popírá inherentní zápornou expresivitu takto přesto označovaných slov. Přestože Catherine Kerbrat-Orecchioniová uvádí na téma vztahu pejorativ ke slovníkům slangu a argotu následující tvrzení: „Není náhoda, že argot dobrovolně přebírá pejorativní výrazy ze standardního jazyka: vyjadřuje tím totiž zásadně devalorizační vizi světa.“ (ce n’est pas par hasard si l’argot récupère volontiers les termes péjoratifs de la langue standard: il exprime une vision foncièrement dévalorisante du monde; Kerbrat-Orecchioni 1999: 84), implikace je v této definici podle našeho názoru obrácena. Původ většiny pejorativ je opravdu ve starém argotu nebo v některých z modernějších slangů, slovníky typu DAFP tedy pejorativa zahrnují 165 legitimně a nemůže být tedy řeč o přejímání slov ze standardního jazyka. Naopak běžná je intruze původních sociolektismů do běžné hovorové mluvy, zejména stírání záporné expresivity ve zvoláních (např. zvolání putain! je v mnoha situacích přeložitelné spíše jako „sakra!“, než dysfemičtější „do prdele!“). Pohled na zkratky slov pédé, putain a pute v tabulce č. 1, jejíž výtah zde níže pro daná tři slova pro větší přehlednost reprodukujeme a zjednodušujeme, nutí také k zamyšlení nad opačným pořadím při kombinování zkratek v obou slovnících, přičemž u péj. v PR došlo patrně při revizi k jednoduché záměně fam. / pop. za péj. Až na výjimečný případ označení slova pédé v PR jsou u ostatních slov kombinovány tyto zkratky vždy se zkratkou vulg., což je i novodobá praxe v PL. Připomeňme také, že závorka s textem souvent injurieux („často hanlivé“), která doprovází zkratku fam. u slova pédé v PR už od 90. let, zajímavým způsobem upozorňuje na kontextovou variantu. Tento způsob zápisu pragmatických rysů je ale bohužel ojedinělý. Tabulka č. 3: Lexémy z minikorpusu se zkratkou injur. / péj. lexém příznak ve slovníku Le Petit Larousse ve vydání z roku lexém příznak ve slovníku Le Petit Larousse ve vydání z roku 1969 1993 2017 1969 1993 2017 pédé 0 vulg. et injur. pédé pop. fam. (souvent injurieux) putain pop. putain fam. et vulg. péj. et vulg. pute 0 pute pop. et vulg. Mohlo by se zdát, že zkratky injur. / péj. se bez souvýskytu s vulg. neobejdou, mnohá jiná hanlivá slova mimo tento minikorpus ale mají jednu samostatnou zkratku nebo kombinaci s fam. To je například situace u rasistické nadávky négro („negr, černá huba“), která je označena v PR samostatně stojícím péj. (injure raciste) („pej. (rasistická nadávka)“). Většina rasistických nadávek je ale v PR označována zkratkami fam. et péj. – např. pro hanlivé označení Arabů uvádí PR2017 u hesla bougnoul zkratky fam, péj. (injure raciste) a u bicot zkratky vielli, fam., péj. (příznak archaizace přitom nově, ještě v PR1994 jej neuváděl, v PR2009 už ale ano). 166 Ve srovnání s PR je PL je konzervativnější, všechny tyto rasistické nadávky ignoruje ještě i ve vydání PL2017. Uvádí ale odvozeninu z pédé, slovo pédale („teplouš, buzna“) s příznaky très fam. injur. (v PR má příznaky fam. et péj.). Ať už ale stojí osamoceně nebo v kombinaci s vulg., případně i fam., tato „útočná“ pejorativa (parole offensante, Guiraud 1975: 31) si ve své významové složce nesou rys agresivity, který v závislosti na kontextu může, ale nemusí být aktualizován. V rámci skupinové mluvy obecně platí, že při velké frekvenci užití se expresivita slova stírá a dochází tak k banalizaci i velmi silných nadávek. Na úrovni celonárodní, kterou slovníky mají za cíl popisovat, lze také pozorovat postupné odkrývání dříve tabuizovaných ontotypů, tj. nadávek, v nichž se útočí na intimitu adresáta či sociotypů a etnotypů, kdy se útočí na jeho sociálně-etnickou příslušnost (viz Ernotte a Rosier 2003). Svědčí o tom právě kombinace fam. + péj. / injur. u slov v sérii rasistických nadávek bougnoul, bicot či v sérii hanlivého označení homosexuálů pédé, pédale v PR. Tentýž slovník ovšem synonymní, a tudíž potenciálně stejně útočné slovo tapette („buzna, buzíček“), poslední dosud nezmiňované z našeho minikorpusu, řadí zkratkami fam. et vulg. mezi vulgarismy. I takto malý vzorek příkladů tedy dokladuje nesourodost v označování příznaků u kategorie záporně expresivních slov – pejorativ. Zároveň nastoluje otázku vztahu této kategorie k druhé podskupině se záporně expresivní příznakovostí, tedy k vulgarismům. Termín „lidová latina“ se překládá buď jako latin vulgaire nebo jako latin populaire. Tato dvě synonymní sousloví odkazují sice obě k „lidu“, dnes však mají ve francouzské lexikografii dva různé významy a dvě různé zkratky pro příznakové lexikum. Pod zkratkou vulg. se dnes nachází výrazivo obscénního charakteru, tedy slova odkazující na sexualitu (tzv. pornolalika) či na skatologii (vyměšování, tzv. koprolalika), která uživatelé vnímají jako sprostá. 167 Z předchozí věty zdůrazňujeme slovo „dnes“, neboť se touto zkratkou označují slova vyjadřující společenská tabu až v několika posledních dekádách, v dřívějších dobách byla tato tematika v lingvistice traktována sporadicky. V běžném vnímání vulgarity pak Catherine Kerbrat Orrechioniová upozorňuje na skutečnost, že: „…i termíny stylisticky „normální“, které popisují sexuální nebo skatologické jevy, mají tendenci být vnímány jako „nízké“ tak, že se obsahová devalorizace přenese na označované.“ (Kerbrat-Orecchioni 1999: 84)85 . Na příkladech devíti lexémů z našeho minikorpusu, které byly někdy v průběhu posledních padesáti let označeny zkratkou vulg. samostatně nebo v kombinaci s jinou alespoň v jednom ze studovaných slovníků (pro větší přehlednost je z tabulky č. 1 reprodukujeme do zjednodušené tabulky č. 4), je dobře patrná změna ve frekvenci jejich výskytu ve slovnících PL a PR. Tabulka č. 4: Lexémy z minikorpusu se zkratkou vulg. lexém příznak ve slovníku Le Petit Larousse ve vydání z roku lexém příznak ve slovníku Le Petit Larousse ve vydání z roku 1969 1993 2017 1969 1993 2017 bite 0 vulg. bite 0 vulg. se branler 0 VULG. se branler chier 0 vulg. chier très vulg. fam. et vulg. gonzesse 0 arg. FAM. gonzesse vulg. fam. pédé 0 vulg. et injur. pédé pop. fam. (souvent injurieux) pisser fam. très fam. pisser vulg. fam. putain pop. vulg. et injur. putain fam. et vulg. péj. et vulg. pute 0 pute pop. et vulg. tapette vulg. tapette fam. et vulg. 85 V originále: « les termes stylistiquement « normaux » qui désignent des réalités sexuelles ou scatologiques ont tendance à être perçus comme « bas » dans la mesure où la dévalorisation qui s’attache au contenu finit par déteindre sur le signifiant. » 168 Nahlédneme-li do metalingvistických komentářů v seznamech zkratek v různých verzích těchto slovníků, bude patrná i změna definiční. V předmluvě PR1967 se lze v přehledu zkratek dočíst, že zkratka vulg. pro vulgaire označuje: „šokující slovo, význam nebo užití (často familier (fam.) nebo populaire (pop.), které nelze použít mezi slušně vychovanými lidmi, ať už je jejich sociální třída jakákoli.“ (PR1967: XXX, naše kurzíva)86 . Na rozdíl od roku 1967 uvádí sice definice v PR1994 upravené znění významu zkratky vulg. zaměňující slušnost lidí za společenská tabu ve vyšších diskurzních stylech, stále ale zachovává myšlenku sociálního původu mluvčích (byť kostrbatěji): „šokující slovo, význam nebo užití, nejčastěji vázané na sexualitu a násilí, které nelze použít v promluvě usilující o zdvořilost, ať je sociální původ [mluvčího] jakýkoli.“ (PR1994: XXIX)87. Totéž znění se objevuje i v PR2017. Dodejme pro srovnání, že druhý ze srovnávaných slovníků, PL2017 definuje vulg. obdobně, ale upřesňuje kromě pornolalik na rozdíl od PR také koprolalika, čímž respektuje tradiční dvojici tabuizovaných slov lépe než PR, který na jejich místo dává slovo „násilí“, spadající spíše do kategorie dysfemismů prezentovaných výše. Konkrétně tedy v PL2017 čteme u zkratky vulg. nejen odkaz na adjektivum vulgaire, ale i na adverbium vulgairement s touto definicí a příkladem v závorce: „označuje slovo odkazující na tabuizovanou realitu, nejčastěji z oblasti sexuality nebo vyměšování: sračka“ (signale un mot renvoyant à une réalité frappée de tabou, le plus souvent d'ordre sexuel ou excrémentiel: chiasse; PL2017: 31). 86 V originále: « mot, sens ou emploi choquant (souvent familier (fam.) ou populaire (pop.) qu’on ne peut employer entre personnes bien élevées, quelle que soit leur classe sociale). » 87 V originále: « mot, sens ou emploi choquant, le plus souvent lié à la sexualité et à la violence, qu’on ne peut employer dans un discours soucieux de courtoisie, quelle que soit l’origine sociale. » 169 Za povšimnutí stojí ztráta vulgárního příznaku ve prospěch fam. v prvním mezidobí ve slovníku PR, kterou budeme po vzoru dezargotizace nazývat devulgarizací. Dochází k ní pouze u dvou frekventovaných slov: gonzesse a pisser, nikoli např. u obdobně frekventovaného chier. Tam lze ale o určité devulgarizaci hovořit také, protože lexikografové mezi PR1967 a PR1994 zmírnili sílu vulgarity alespoň z très vulg. na (fam. +) vulg. Intenzifikující adverbium très („hodně“) u obou koprolalik, pisser a chier, má vypovídat o silné expresivitě těchto slov. Nicméně přiřazování tohoto intenzifikátoru je stejně jako u výše zmiňovaného frekvenčního adverbia „často“ (souvent) příliš řídké a nestabilní (u pisser se v 90. letech přičlenilo k fam. v PL, naopak PR jej u chier opustilo ve prospěch fam.). V seznamu zkratek obou slovníků pak navíc není très vulg. ani très fam. explicitně definováno. Tematicky obscénní, tudíž řazený mezi pornolalika by z pragmatického hlediska měl být i výraz robert(s) pro označení ženského poprsí. Tento lexém však dnes oba slovníky řadí mezi fam. Zajímavá nesourodost také panuje u označování mužského a ženského přirození: zatímco bite má v PR příznak vulg., obdobně frekventované označení ženského přirození, lexém chatte je označen jako fam. et vulg. Výše bylo již zmíněno a také to potvrzuje tabulka č. 4, že lexikografové dlouhou dobu praktikovali selektivní purismus (tabuizaci obscénnosti), kdy byla většina vulgarismů záměrně opomíjených. Nerodilému mluvčímu tak nezbývalo, než tato povětšinou velmi stará francouzská slova hledat ve slovnících slangu a argotu. PR byl v 60. letech otevřen vulgarismům více než PL, poměrem 2:6 v našem minikorpusu. V 90. letech už je sice poměr vyrovnaný 6:6, ovšem shoda v přidělování zkratek panuje pouze u tří slov: bite, putain a pute (vulg. + označení pejorativa). Zbývající dvě slova označuje každý slovník jinak: tapette a chier označuje PR1994 pro jejich širokou kontextualitu a rozšíření jako fam. et vulg., PL1993 volí pouze zkratku vulg. 170 V posledním sledovaném období je poměr náklonnosti k vulgarismům dokonce větší 7:6 ve prospěch PL2017, který opožděným zařazením polysémního a velmi rozšířeného slovesa se branler detabuizuje mužskou onanii, patrně i proto, aby mohl reflektovat další významy slova (s’en branler de qqch = „srát, kašlat na něco“). Diagram č. 1: Pejorativa a vulgarismy v 90. letech ve slovnících PR a PL Míru shody a rozložení jednotlivých zkratek u slov z minikorpusu souhrnně prezentujeme v diagramu č. 1, kde kapitálkami označujeme shodné zkratky v obou slovnících v 90. letech. Do diagramu začleňujeme i koprolalikum pisser, byť nemá ani v jednom slovníku příznak vulgarismu. Průnik všech tří skupin je prázdný, neboť tři zkratky za sebou ani v jednom slovníku nejsou přidělovány, patrně převážně z prostorových důvodů. Lze diskutovat, zda by v některých případech nezjednodušily orientaci v nepřehledném množství částečných variant, které se nabízí nerodilým mluvčím k praktickému otestování. 171 3.1.6 Depopularizace oblíbené lidové zkratky pop. Srovnáním vývoje zkratek u různých monolingvních slovníků francouzštiny v čase a mezi sebou navzájem na minikorpusu slov poodhalujeme, jak se teoretické vazby mezi jednotlivými registry substandardního lexika dříve reálně zobrazovaly a jak se zobrazují dnes jejich uživatelům. Zejména cizojazyční uživatelé, studující mimo Francii a jiné frankofonní země si cit pro jemné pragmatické nuance jednotlivých slov vytvářejí méně přirozenými cestami, často právě se slovníkem v ruce či v mobilu, proto si otázky vztahů mezi zkratkami u příznakového lexika nutně pokládají. Pro nás, jakožto sociolektologa (francouzsky argotologue) je zajímavý především vztah jednotlivých příznaků k francouzskému termínu argot, který se nachází v titulu slovníku argotu, který všechna tato slova zařazuje (DAFP). Tento vztah budeme po příznacích záporné expresivity (vulgaire a péjoratif / injurieux) z předchozí kapitoly řešit detailněji i pro zbývající dva příznaky familier a populaire. Ty se do češtiny běžně překládají adjektivy „hovorový“ a „lidový“. Idea jazykové nepropustnosti mezi jednotlivými sociálními třídami je v dnešní době ve francouzské sociolingvistice sice překonaná, mezi širší odbornou a zejména neodbornou veřejností ale tento přístup není samozřejmý. Termín français populaire („lidová francouzština“) označuje podle Françoise Gadetové: „zejména nestandardní a stigmatizovaný úzus, kterému společnost nalepuje štítek lidovosti: a vše, co je hovorové může být bez okolků zaškatulkováno jako lidové, pokud k tomu mluvčí svolí.“ (Gadet 1992: 27)88 Gadetová také upřesňuje charakteristiky mluvčích, kteří svou mluvu nechají takto označovat: „dělnická nebo obdobná profese, nižší úroveň vzdělání, městské prostředí, nižší plat, bez zodpovědné pozice v práci…“ (profession ouvrière 88 V originále: « pour l’essentiel un usage non standard stigmatisé, que le regard social affuble de l’étiquette de populaire : tout ce qui est familier est susceptible d’être taxé de populaire si le locuteur s’y prête. » 172 ou assimilée, niveau d’études réduit, habitat urbain, salaire peu élevé, niveau de responsabilités dominé…; Gadet 1992: 26). Tímto automatizovaným „škatulkováním“ mluvčích podle socio-profesních kategorií, tzv. CSP (catégories socioprofessionnelles), dochází k jejich permanentní stigmatizaci, která upevňuje sociální stereotypy dominantních vrstev společnosti. Ve Francii se nevedou debaty o obecné francouzštině ve vztahu ke spisovnosti jako je tomu s obecnou češtinou ve vztahu ke spisovné češtině u nás, spisovnost je totiž v mnoha ohledech vnímána jinak než u nás. Určuje ji především míra pečlivosti výslovnosti včetně vázání (liaison) a volba specifický syntaktických konstrukcí, ale samozřejmě i míra adekvátnosti lexikálních prostředků, což je rysem nejméně odlišným (cf. Sgall a Hronek 2014: 17–18). Širší veřejnost často a s pokryteckým, nerealistickým nadhledem řeší v návaznosti na didaktické tradice výuky národního jazyka otázku, zda je užívána „dobrá mluva“ (bien parler), tedy francouzština kultivovaná (français cultivé, soutenu, soigné) či „špatná mluva“ (mal parler), k níž se v diskuzích často připojují adjektiva vulgaire i populaire. Snaha lexikografů definovat obsah pojmu „lidová francouzština“ pomocí zkratky pop. naráží na lexikální úrovni na praktické problémy výběru, jaké lexikum lze do této kategorie jednoznačně zahrnout, zejména vzhledem k sociologické kritice dominantního diskurzu vůči dominovaným (cf. Abecassis 2003). Naopak na úrovni segmentální a suprasegmentální je používání adjektiva populaire schůdnější, mj. také proto, že je argumentačně lépe ukotveno (i díky práci Gadetové). Řadí se sem zejména změna kvality samohlásek, omezené vázání, časté asimilace či změna intonační křivky. I zde si ale spíše představíme Pařížana dělnické profese z meziválečné a poválečné doby než jeho moderní multietnickou variantu z předměstského sídliště, kterou evokuje výše uvedená definice CSP. Transmise stigmatu z faubourgs do cités (tedy z chudších dělnických částí měst do předměstských sídlišť) je evokována mnohými dnešními sociolingvisty. 173 Gadetová a Conein jako jedni z prvních upozornili na paralely ve starším vnímání lidové francouzštiny a dnešním vnímání mluvy předměstské mládeže, kde se ze strany reprezentantů dominantního diskurzu projektuje tatáž socioekonomická stigmatizace, jen posunutá v čase a prostoru (Gadet a Conein 1998: 107). Zvrácení tohoto patového stavu v pojmové náplni sousloví „lidová francouzština“ je tedy jedním z hlavních úkolů moderní francouzské sociolingvistiky, kterou může vést aktivní kritikou a osvětou (viz metoda recherche-action v kap. 1.1.2). Představy zakonzervování národního jazyka v sociálně podmíněných úrovních (niveaux) byly natolik kritizovány, že v posledních dekádách našly odezvu i ve změnách lexikografického označování příznakovosti, což dokladuje postupné vytěsňování zkratky pop. z výkladových slovníků PR a PL ve prospěch fam., jak bylo demonstrováno výše v 3.1.4. Lexikografická praxe sleduje vývoj diskusí sociolingvistů samozřejmě se značným zpožděním a k přepracovávání zkratek dochází nárazově a s mnohými opomenutími. Na vzorku padesáti lexémů z našeho minikorpusu v tabulce č. 1 je patrné nahrazování příznaku pop. progresivnějším fam., kdy ne nejprve více aktivní Le Petit Robert v 90. letech (změnu provedl 30krát), s větší dynamikou a důsledností pak Le Petit Larousse (v 90. letech 11krát, do roku 2017 všechny zbývající). Tento proces po vzoru zavedených termínů dezargotizace a devulgarizace budeme označovat jako depopularizace, což souběžně znamená ztrátu příznaku lidovosti a ztrátu popularity zkratky pop. Do tabulky č. 5 reprodukujeme zjednodušený výňatek z detailní tabulky č. 1 tak, aby bylo zřejmé, v čem se oba slovníky ve třech studovaných dekádách při přidělování těchto zkratek shodují (totální shodu vyjadřuje 3. sloupec první série, shodu zkratek mez PL a PR v 90. letech pak kapitálky u lexémů). Do tabulky znovu nezahrnujeme lexémy pédé, putain, pute a tapette, které byly komentovány v předchozích tabulkách, aby jejich kombinované značky textově nezahltily obsah tabulky. 174 Tabulka č. 5: Depopularizace zkratky pop. Kategorie změn (60. léta > 90. léta > 2017) pop. > fam. > fam. v PR POZDĚJI v PL SOUBĚŽNĚ v PL pop. > fam. > fam. ČÁSTEČNĚ SOUBĚŽNĚ v PL 0 > fam. > fam. ODLIŠNÁ 1. ETAPA v PL arg. > fam. > fam. ODLIŠNÁ 3. ETAPA v PL pop. > fam. > arg. 0 > pop. > fam. pop. > pop. > fam. 3 10 11 3 2 1 robert(s) tif(s) se tirer becter/becqueter froc godasse grolle gueule pinard pognon se saper tarin tronche BAGNOLE SE BARRER BIDE BOSSER BOUFFER CAÏD CINGLÉ ENGUEULER FLIC FRANGIN PIF BOL DINGUE MEC FRIC FRINGUES OSEILLE pop. > pop. > fam. v PR pop. > pop. > pop. v PR 0 > fam. > fam. v PL pop. > pop. > fam. v PL 1 1 pompe SE TAILLER pop. > arg. fam. > arg. fam. v PR pop. > pop. et vieilli > pop. et vieilli v PR arg. > arg. > arg. fam. v PR 0 > pop. > fam. v PL pop. > pop. > fam. v PL pop. > pop. > arg. v PL 1 1 1 portugaise turbin taule Komplikovanost této podtabulky koresponduje s bouřlivým vývojem, kterým zkratka pop. v posledním půlstoletí ve slovnících PR a PL prošla. Množství lexémů, které obsahuje – celkem 35 – poukazuje na to, jak byla dříve populární. Vezmeme-li v potaz také vynechaná slova s kombinovanými zkratkami, bylo kdy zkratkou pop. označeno 39 lexémů z 50 studovaných, tj. 78 % celého minikorpusu. 175 Slova s vysokou frekvencí výskytu v mediálně známých dílech z období starého, tedy předválečného argotu, například v detektivkách Georgese Simenona, filmy s Jeanem Gabinem atd., mohly ještě na začátku 90. let evokovat „lidovou francouzštinu“ a tudíž i motivovat lexikografy k označování nově (dodatečně) zařazovaných substandardních slov zkratkou pop. (viz 1. sloupec první série a níže portugaise), případně takto označeným slovům ponechávat pop. i nadále (v roce 2017 už pouze v PR u lexémů turbin, se tailler). Prohlédneme-li si příznaky v našem minikorpusu v 60. letech, bylo označeno zkratkou pop.26 slov ze 33 (tj. 79 %) v PL a v PR pak 37 slov ze 48 (tj. 77 %). V desadesátých letech jsou tytéž poměry 35 % (17 lexémů) v PL a pouhých 6 % v PR (3 lexémy), nemluvě o vydáních s vročením 2017, 0 % pro PL a 4 % pro PR. Tento strmý pokles frekvence zkratky pop. odráží ztrátu její konkurenceschopnosti v obou studovaných slovnících a dominanci progresivní zkratky fam., která je z hlediska sociolingvistického méně kontroverzní. Depopularizací zkratky pop. tedy od 60. let do roku 2017 prošlo 100 % z nich v PL a situace není o moc lepší v PR, kde jsou z minikorpusu označena jako pop. už jen dva poslední relikty (z toho jeden – turbin – navíc jako archaismus). Zdá se tedy, že tato zkratka dnes už ve slovnících jen dožívá. Podle metalexikografického srovnávacího korpusu DiCo zahrnujícího všechna nově zařazená slova v obou studovaných slovnících, byla zkratkou pop. označena pouhá čtyři nově zařazená hesla v PR a žádné v PL mezi lety 1997-2012 (viz 3.2 zde níže). Vydavatelství Larousse tedy dohnalo a později i předehnalo vydavatelství Le Robert v systematickém vytěsňování zkratky pop., která bude patrně nadále přežívat už jen jako lexikografická fosílie. 176 3.1.7 Resémantizace hovorové zkratky fam. a revitalizace arg. v kombinované variantě arg. fam. Převzetí role populární značky pro příznakové lexikum (pop. > fam.) provázela nejen změna v chápání diastratických úrovní (niveaux) ve prospěch diafazických registrů (registres, viz výše 3.1.1), ale současně s tím i resémantizace zkratky fam. Zatímco v 60. letech tuto zkratku neslo pouze koprolalikum pisser v PL a pornolalikum putain v PR, dnes se zdá, že tento stylový příznak lze přiřadit na všechna substandardní slova, která splňují kritérium vysoké frekvence užívání mezi mluvčími a kritérium revizní (tj. aby jim byla při revizích vůbec věnována pozornost, což lze pouze odhadovat – viz se tailler v PR). Za pozornost však stojí i výše zmiňovaná dezargotizace: zatímco v PL přechází z arg. do neutrálního fam. slova brique, fric a fringues v prvním mezidobí a gonzesse a tire ve druhém, v PR tentýž přechod prodělávají hned v prvním mezidobí pouze slova casse a se casser. Přechod ve směru arg. > pop. v našem korpusu není patrný, byť byl v historii francouzské lexikografie velmi běžný (viz Červenková 2002). Zde si znovu připomeňme definici z PR u zkratky pop., kde se tvrdí, že jde o slova „často ze starého argotu, který se rozšířil“. Totéž je splněno ale i v případě zkratky fam. Aby ale PR odůvodnil existenci pop. a její odlišnost vůči fam., přidává na konec definice u pop. závorku: „(odlišovat od fam., která se týká komunikační situace)“ (viz výše v 3.1.4). Obdobný dovětek lze najít v PR i na konci definice fam., která je jako zkratka pro adjektivum familier v PR2017 definována následovně: „použití v mluvené řeči i v psaném projevu každodenního jazyka: konverzace atd., ale nepoužilo by se při formálních příležitostech; týká se diskurzní situace a ne sociální příslušnosti, na rozdíl od POPULAIRE → POP.“ (PR2017: XXXIII)89 89 V originále: « usage parlé et même écrit de la langue quotidienne: conversation etc., mais ne s’emploierait pas dans les circonstances solennelles; concerne la situation de discours et non l’appartenance sociale, à la différence de POPULAIRE → POP. » 177 Dezargotizaci i depopularizaci ale svérázně a vcelku elegantně vyřešilo nakladatelství Le Robert, a to zavedením nové kombinované značky arg. fam. Definována je jako zkratka pro označení: „slova ze sociolektu rozšířeného do hovorové mluvy“ (mot d’argot passé dans le langage familier; PR2017: XXXI), což odpovídá definici obecného slangu. V našem minikorpusu tuto novou a progresivní kombinovanou zkratku pro příznakové lexikum získala v PR v prvním mezidobí slova brique a portugaise, ve druhém ještě lexém taule. Zajímavý je nejen fakt, že se tak nestalo pro casse a se cassser, která mají také svůj původ ve starém argotu a tedy prošly stejnou dezargotizací (revize tedy není důsledná), ale zejména to, že u slova portugaise byl nahrazen touto zkratkou příznak pop., což bude patrně řešení i pro jiná slova, u kterých lexikografové z tohoto vydavatelství nebudou chtít rezignovat na označení sociolektálního původu. Vrátíme-li se ale k metodě získání našeho minikorpusu, k podmínce existence hesla v DAFP2010, je namístě debata o tom, zda by arg. fam. nemělo získat všech 37 slov, která jsou dnes v PR označena příznakem fam. Samozřejmě je utopická pouhá představa zpětné revize, aby získala doplňující informaci o tom, že kdysi patřila do sociolektu. V úvodní prezentaci minikorpusu bylo uvedeno, že vybrané lexémy měly u zkoumané francouzské mládeže na učilištích v Paříži a v Yzeure povětšinou vysokou frekvenci. Slůvko „povětšinou“ bylo použito záměrně. Do korpusu byla totiž zařazena navíc i slova s malým (tire, turbin) a nulovým (châsse a esgourde) výskytem v dotaznících (která se ale objevila v polořízených rozhovorech). Zařazena byla z důvodu ověření hypotézy, že přidělováním „s/d příznaků“ se upozadí otázka dobové příznakovost. Tato čtyři slova v našem výzkumu vykazovala známky archaičnosti. Jedině však slovo turbin je v PR označeno už v 90. letech jako zastaralé (přičemž v obou slovnících tehdy ještě shodně jako pop.). 178 Opomineme-li dezargotizaci slova tire v PL v druhém mezidobí, mají tyto argotické archaismy z našeho výzkumu ve slovnících příznak arg. v 90. letech i v roce 2017. Toto zjištění ale řadí arg. po bok lexikografické fosílie pop., tedy spíše do kategorie dobových příznaků. Tabulka č. 6: Proměny zkratky arg. lexém příznak ve slovníku Le Petit Larousse ve vydání z roku lexém příznak ve slovníku Le Petit Robert ve vydání z roku 1969 1993 2017 1967 1994 2017 brique arg. fam. brique arg. arg. fam. CASSE arg. casse arg. fam. SE CASSER 0 arg. se casser CHÂSSE CHÂSSES arg. ESGOURDE arg. ESGOURDE fric arg. fam. fric pop. fam. fringues fringues gonzesse 0 arg. fam.. gonzesse vulg. fam.. OSEILLE pop. fam. arg. oseille pop. portugaise 0 pop. fam. portugaise pop. arg. fam. TAULE pop. arg. taule arg. arg. fam. tire arg. fam. TIRE arg. Tabulka č. 6 zobrazuje jednak dezagotizovaná slova z minikorpusu, tak i argotizovaná slova a konstatní argotismy (lexémy obou posledně jmenovaných kategorií vyznačujeme kapitálkami). Vzorek šesti slov s novodobým příznakem arg. v PL a tří slov v PR (resp. šesti, počítaje arg. fam., tedy částečně dezargotizovaná slova, která označujeme kurzívou) je jistě značně nereprezentativní, přesto lze i zde pozorovat tutéž nesourodost v označování příznaků jako u ostatních analyzovaných zkratek substandardního lexika, z čehož plyne tentýž chaos pro nerodilého mluvčího. Fam., pop. a arg. jsou v opravdu „tři vajíčka ze stejné ošatky“, jak proklamovala Devolderová (viz výše v kap. 3.1.4), vezmeme-li v potaz rozdíly v přidělování zkratek mezi slovníky u stejných lexémů v totožných časových údobích. Francouzská nespisovná slovní zásoba stála ještě v 60. letech 20. století, kdy začínáme sledovat přidělování zkratek „s/d příznaků“ v PL a PR na periférii zájmu 179 lingvistů. Mnohé výrazy byly dlouhou dobu společensky tabuizované a tato situace se promítala do lexikografické praxe. Na vzorku 50 lexémů ve třech generacích slovníků těchto dvou kontinuálně reeditovaných řad bylo možné pozorovat, jak se vyvíjel přístup k zaznamenávání negativní expresivity u pejorativ a vulgarismů a jak se posunuly hranice mezi chápáním příznaků argotique, populaire a familier. Dominující funkční aspekty při přidělování zkratek příznakovému lexiku v PL a PR schematizuje diagram č. 2, ve kterém nebereme v potaz vývoj od 90. let do roku 2017 (zde by pop. z diagramu vymizelo a fam. se posunulo frekvenčně více vpravo). Diagram č. 2: Proměny forem a frekvencí zkratek mezi 60. a 90. lety 20. století Závěrem lze tedy konstatovat, že lexikografické týmy obou slovníků mají snahu substandardní lexikum revidovat a přihlížet především ke stylově-frekvenčnímu hledisku. Za pomoci nově přidělované kombinované značky arg. fam. přitom PR dává signál, že nehodlá rezignovat na označování sociolektálního původu (bohužel zatím jen několika málo) slov. Ve francouzské lexikografii se tak odráží nejen synchronní dynamika jazyka, ale i změna náhledu na stratifikaci národního jazyka, která se udála v souladu s rozvojem sociolingvistiky. 180 3.2 Od metalexikografie k metasociolektografii a lexikometrii: neologie ve slovnících a v korpusu rapových textů Práce s výkladovými slovníky francouzštiny je činnost téměř každodenní pro učitele, překladatele či vědce, zejména pokud francouzština není jejich rodným jazykem. Tato práce vyžaduje důvěru ve kvalitu užívaného slovníku a v aktuálnost v něm obsažených hesel a jejich výkladu. Co se spisovné slovní zásoby týče, slovníky těmto kritériím povětšinou dostojí. Naopak substandardní lexikum je ve všeobecných, nespecializovaných slovnících zachycováno jen nedůsledně. Může za to dynamika lexikálních inovací i teritoriální a sociálně-generační variabilita lexika, které je v české i francouzské lexikografické tradici označováno shodně jako příznakové (marqué). Pro nakladatelské záměry je periferní slovní zásoba až druhořadá, a proto autoři do jednodílných slovníků zařazují sociálně příznaková slova jen sporadicky, spíše podle volného místa v daném svazku než podle frekvenčního hlediska, jak dokládají detailní Martinezovy studie (Martinez 2009). Marginální slovní zásobu je tedy nutné hledat v koncentrované podobě jinde, ve specializovaných slovnících sociolektů, přičemž tato sociolektografická díla vzbuzují u uživatelů obvykle menší důvěru než klasické referenční slovníky a častěji si uživatelé také dovolí kritiku jejich obsahové stránky. Děje se to pravděpodobně proto, že toto specifické odvětví lexikografie postrádá pokročilejší metodický aparát, jak bude demonstrováno níže v této studii, která byla provedena ve spolupráci s Camillem Martinezem (tiskem Martinez a Podhorná-Polická 2014). Tato druhá praktická studie ze sociolexikologie si klade za cíl ověřování postupů, jakými se do francouzských referenčních slovníků zařazují nové substandardní výrazy. Dále si pokládáme otázku, zda lze skrze korpusy a frekvenční hledisko ověřit „úplnost“ slovníku, tedy zda mezi substandardními hesly toho kterého slovníku nejsou opomenuta obzvlášť široce rozšířená slova. Zároveň se zaměříme na výtky adresované z řad vědců tvůrcům slovníků, především pak na podobnosti mezi kritikou metalexikografickou a metasociolektografickou. 181 3.2.1 Nová hesla ve všeobecných referenčních slovnících: lexikální inovace, nebo renovace? Hapaxy neboli ojedinělé výskyty výrazů v textových či mluvených korpusech (z latinského hapax legomena) bývají často považovány za pouhé stylizační prostředky vycházející z idiolektů jazykově kreativních jedinců. Z některých takovýchto hapaxů se ale mohou stát tzv. rezolektální slova (viz výše 2.5), která najdou uplatnění v neotřelém výrazivu skupin. Mají-li potenciál se šířit k dalším uživatelům, tedy difundovat do společnosti a lexikalizovat se, tedy ustalovat svou formu i význam, vznikají po různě dlouhém čase tzv. neologičtí kandidáti na slovníkové zaznamenání. Jejich difuze může být sice rychlá, přesto nemusí být slovo lexikografy zachyceno vůbec nebo mu nepřikládají váhu (jeví se jim jako hapax) a tedy jeho slovníkové zařazení se odehraje se zpožděním, obvykle až dávno poté, co ztratí příznak novosti u většiny uživatelů. Právě na absenci vazby mezi neologismem a zařazením do všeobecných monolingvních slovníků upozorňuje Jean-François Sablayrolles: „Slova neztrácí svou neologicitu tím, že byla zařazena do slovníku, ale také toto tvrzení můžeme obrátit: slova vstupují do slovníku, protože už nejsou neologismy.“ (Sablayrolles 2000: 181)90 Je-li tedy vztah neologie a slovníkové fixace arbitrární a obezřetnost lexikografů v otázce módních trendů, ze zkušenosti spíše pomíjivých, natolik velká, že pro většinu neologismů v době jejich mediálního třesku (viz výše kap. 2.5) není ve všeobecných výkladových slovnících místo, bylo by patrně záhodné se ptát, jaké předpoklady pro zařazení do slovníku má slovo, které je neologickým kandidátem. 90 V originále: « Les mots ne sont pas non-néologiques parce qu’ils sont dans le dictionnaire, mais on peut renverser la proposition : les mots entrent dans le dictionnaire parce qu’ils ne sont plus néologiques. » 182 Na příkladě difuzních trajektorií několika sociolektismů se Marc Sourdot snažil postihnout faktory ovlivňující „neologické cesty“ těchto slov. Ve svém článku uveřejněném v časopise La linguistique (Sourdot 1998) definoval kritéria, která favorizují přechod sociolektismů ze stadia hapaxu do širšího úzu a zejména pak do všeobecných slovníků. Sourdot nazývá tento svazek kritérií jako „4B“, kdy tato čtyři „béčka“ odpovídají iniciálám ve slovech besoin („potřebnost“), brièveté („stručnost“), beauté („krása, líbivost“) a bienséance („slušnost“; Sourdot 1998: 66). Sourdot dává na první místo besoin, tedy reálnou potřebu nově pojmenovávat v sociálních interakcích, zejména ale čtvrtá podmínka slušnosti, tedy absence obscénních rysů, se jeví jako velmi frekventovaná bariéra pro vstup do slovníku. Konkrétně uvádí příklad adjektiva couillu („odvážný, drzý“, odvozené z couilles = „koule, varlata“), které v té době referenční slovníky i přes široké rozšíření ignorovaly. Dodejme, že Larousse zařadil toto slovo do PL2000 s označením très fam. a Le Robert až o osm let později PR2008 s toutéž zkratkou. Přihlédneme-li k dynamičnosti a neostrosti hranic mezi jednotlivými kategoriemi nespisovného jazyka a vezmeme-li v potaz subjektivitu lexikografů při přidělování příznaků nově zařazovaným slovům a celkovou proměnlivost „stylistických / diastratických příznaků“ („s/d příznaky, viz výše Corbin 1989) v čase a v závislosti na interních přístupech jednotlivých vydavatelství (viz výše kap. 3.1), je pokus o kvantitativní potvzení Sourdotovy poetizující hypotézy reálnou výzvou. Aby mohlo být dosaženo cílů, které si navíc v úvodu této kapitoly klademe, bude nutné zkřížit metodologické postupy a provést komparativní analýzu tří francouzských korpusů: 1) korpusu lexikálních jednotek nově přidaných do všeobecných referenčních slovníků francouzštiny, tj. výkladových slovníků s největší základnou uživatelů (korpus DiCo), 2) korpusu slangismů a argotismů sestaveného ze slovníků sociolektů, 3) korpusu zaměřujícího se na neologismy, se kterými se identifikuje předměstská mládež (korpus RapCor). 183 První zkoumaný korpus pod názvem DiCo dal k dispozici pro společné analýzy kolega Camille Martinez ve formě rozsáhlé databáze v programu Microsoft Access.91 Reálný stav slovníků z hlediska typu a rychlosti zařazování nových hesel tak můžeme porovnat se Sourdotovými kritérii a s výše uváděným „neologickým paradoxem“, který popisuje Sablayrolles. Východiskem pro tvorbu korpusu v momentě provádění této studie, tj. v červnu 2012, se stalo 34 slovníků největších francouzských slovníkových nakladatelství. Konkrétně se jednalo o 16 ročníků slovníku Le Petit Larousse (dále PL) vydávaných každoročně v období od roku 1997 do 2012 (data vročení, reálná vydání 1996–2011, viz výše v kap. 3.1 tzv. millésimes) a také 16 ročníků slovníku Le Petit Robert (dále PR) z téhož období. Dále pak databáze obsahovala komparaci dvou posledních ročníků slovníku Francouzské akademie (Dictionnaire de l’Académie française, předposlední vydání z let 1932–1935, dále DAF8, komparované s excerpcí z DAF9 1992–2000 od A po písmeno F). Jak již bylo řečeno výše, Martinez od roku 2006 každoročně prochází stránku po stránce a manuálně excerpuje všechny změny mezi předchozím a následujícím vydáním daných slovníkových řad. Takto zaznamenal přibližně 14 000 nově zařazených hesel a kolem 6 000 vyřazených hesel, navíc mnoho dalších informací, které se týkají zejména pravopisných změn (podrobněji Martinez 2009). Vraťme se ale ke zmíněnému neologickému paradoxu ze Sablayrollesovy citace na konkrétním případě slov nově zařazených do slovníků PR. Analýzou svého korpusu došel kolega Martinez k závěru, že reaktivita PR vůči zařazování plošně rozšířených neologismů je vcelku malá. Značně ji totiž snížena tzv. rattrapages („dodatečnými záchyty“), tedy zařazováním slov, která ve slovníku ve starších vydáních z různých důvodů chyběla. 91 Ve zjednodušené formě je možné lexikální jednotky z korpusu DiCo nalézt i na internetu, viz: http://orthogrenoble.net/mots-nouveaux-dictionnaires/. 184 Pomocí rozdílu mezi datem zařazení slova do slovníku a datem prvního zaznamenání užití slova dochází Martinez k závěru, že průměrné „stáří“ nově zařazovaných slov do PR je kolem 70 let. Podotkněme, že informace o datu prvního zaznamenání lexikografy naopak chybí ve slovnících PL, proto jej z hlediska rattrapages nelze zkoumat. Toto průměrné „stáří“ nově zařazených slov z řady slovníků PR vydaných mezi lety 1997 a 2012 je ale třeba ještě usouvztažnit. Jemnější segmentací zkoumaného období do tří časově ohraničených subkategorií, které odpovídají třem dílčím charakteristikám interního lexikografického programu v nakladatelství Le Robert, lze rozpoznat, že se PR v letech 1998 až 2006 nejprve otevírá neologismům a průměrné stáří takovýchto nových hesel se v této první etapě pohybuje mezi 40 a 60 roky. Do edic 2007 a 2008 bylo naopak nově zařazeno velké množství slov užívaných ve frankofonním světě i v různých regionech Francie, z nichž některá byla velice stará – průměrné stáří nových hesel v tomto období je tedy 110 až 120 let. A konečně v období 2009–2012 bylo zařazeno technické výrazivo z různých specializovaných technolektů, přičemž průměrný věk takových „novinek“ se pohybuje mezi 80 a 90 lety. Jak je tedy patrné z této etapizace, průměrné stáří nových hesel zůstává relativně vysoké, a to i přesto, že některá slova vstupují do slovníků pouze několik roků po zachycení prvního výskytu slovníkáři. Jako příklad uveďme slovo malbouffe (kompozitum z formantů „špatný + žrádlo“, označuje „neekologické a potenciálně nebezpečné potraviny“), jehož první zachycení datuje PR do roku 1999. Do téhož slovníku vstoupilo jako samostatné heslo už v ročníku 2001 (který ale vyšel už v roce 2000), tedy de facto o pouhý rok později (pro širší a detailnější exemplifikaci rattrapages, viz Sablayrolles 2011: 93). 185 3.2.2 „S/d příznaky“ v komparaci korpusů všeobecných slovníků Tři výše uvedené fáze v nakladatelském plánování při vkládání nových hesel do slovníku PR mají paralelu i na úrovni substandardního lexika (viz níže graf č. 2). Slova nespisovná, zejména pak ta s příznakem fam. (český ekvivalent by byl nejspíše hovor., ale také expr.), vstupují do tohoto slovníku nejmasivněji v ročnících 2007 a 2008. Nesouvisí to ani tak se změnou přístupu k lexikálním inovacím, jako spíše s obecně vyšším počtem nově zařazených hesel v těchto dvou ročnících. Graf č. 2: Rozložení zkratek „s/d příznaků“ u 218 nových hesel ve slovnících PR1997–PR2012 Pro většinu jazykovědců zkoumajících sociolekty je Le Petit Robert považován za slovník s dlouhodobě nejcitlivějším přístupem k sociolektům a k dynamice obecného slangu. O tom svědčí mj. zavedení kombinované zkratky arg. fam., častější integrace slov z obecného slangu mládeže s označením langage des jeunes – viz např. heslo cool atd. 186 K tomuto pozitivnímu evaluování PR se často také připojuje autorita Alaina Reye, kterého sociolektologové znají jako spoluautora „Slovníku nekonveční francouzštiny“ (DFNC, Cellard a Rey 1980, viz výše 3.1.3). Srovnáme-li ale PR s obdobnou řadou PL patnácti ročníků vydaných v období 1997–2012 nebo s posledním slovníkem DAF, zaslouží si PR opravdu tuto výsadní pozici? Ve všech těchto slovnících je substandardní lexikum označováno zkratkami vztahujícími se k diastratické variantnosti jazyka: arg. = argotique, tj. původem z argotu, myšleno především ze starého předválečného argotu, pop. = populaire, tj. původem z lidové mluvy. Může se vztahovat také k variantnosti diafázické: fam. = familier, tj. hovorové, plais. = plaisant (v PR) nebo par plais. = par plaisanterie (v PL), tj. žertovné nebo žertem. Můžeme sem také částečně zařadit příznaky související se slušným vyjadřováním (vulg. = vulgaire, tj. vulgární, triv. = trivial (pouze v DAF), tj. obscénní a péj. = pejoratif, tj. obhroublé a nakonec terme d’injure (v PR), injur. = injurieux (v PL), tj. nadávka, urážlivé). Ponechejme stranou debatu o významovém obsahu těchto příznaků a o logičnosti v jejich přičleňování k jednotlivým slovům (o tom ostatně již byla řeč výše v kap. 3.1.4–7). Příznakovost zaznamenávaná zkratkou plais. / par plais. je do tohoto výčtu zařazena s ohledem na Corbinův přístup, jelikož se jedná o příznak stylistický. Stejně tak by se teoreticky dalo zařadit pod „s“ příznaky např. iron. („ironicky“), což ale nelze považovat za nutně substandardní rovinu, proto se k této specifické zkratce vyjadřovat nebudeme. Do tabulky č. 7 shrnujeme počty nově přidaných hesel do PR, PL mezi ročníky 1997 a 2012 a mezi DAF8 DAF9 po písmeno F včetně, které obsahují výše uvedené příznakové značky, případně jejich subvarianty. Kombinované zkratky typu arg. fam. či arg. scol. a budou prozatím započítány pod značku arg. (detailněji budou analyzovány v další kapitole, proto řádek podbarvujeme), stejně tak nebude vyčleňován intenzifikátor très (používaný před fam. a vulg.). 187 Tabulka č. 7: Nová hesla s příznaky s/d (zařazená do PL nebo PR mezi lety 1997 a 2012 a nová hesla z 9. edice DAF po písmeno F včetně) Zkratka PL PR DAF9 → po písmeno F fam. 309 84,4 % 186 85,3 % 273 46,8 % arg. 19 5,2 % 14 6,4 % 47 8,1 % péj. 29 7, 9 % 692 2,8 % 68 11,7 % vulg. 2 0,5 % 4 1,8 % 19 3,3 % pop. 0 0 % 4 1,8 % 166 28,5 % plais. / par plais. 7 1,9 % 3 1,4 % 2 0,3 % terme d’injure / injur. 0 0 % 1 0,5 % 0 0 % triv. 0 0 % 0 0 % 8 1,4 % SUMA 366 100 % 218 100 % 583 100 % I když se na první pohled celkový počet substandardních jednotek nově začleněných do nomenklatury toho kterého slovníku liší, v relativních číslech jsou poměry příznakových značek z výčtu u slovníků PR a PL srovnatelné. Zkratka fam. mezi novými hesly s označeným s/d příznakem převládá ve všech slovnících, zatímco počet nových slov označených zkratkou arg., je u PL a PR vcelku nízký, v průměru je nově začleňován cca jeden lexém ročně. Dále z tabulky vyplývá, že od příznakové značky pop. bylo v PL od roku 1997 upuštěno zcela, neboť od tohoto data nebylo žádné nové heslo takto označkováno (což potvrzuje závěry z kap. 3.1 výše), zatímco autoři PR je použili u čtyř nově začleněných lexémů. Konkrétně bylo v roce 2007 nově začleněno sloveso tiser 92 Z toho tři slova obsahují kombinované značky: rebeu („Arab,-ka, Arabáč“) a blablater („žvanit, blábolit“) jsou označena jako fam., péj. a kanadianismus guidoune („coura, šlapka“) jako péj., vulg. 188 („chlastat, ožrat se“), v roce 2009 se jednalo o slova: 2. fion („řiť, anál“)93 , a wesh („Máš se?; Co je?“) a konečně v roce 2010 o coufle („chyba, průser“), V rozsáhlém slovníku DAF9, kde je počet nově zařazených hesel podstatně větší než u jednosvazkových slovníků PR a PL, jsou poměry mezi uváděním příznaků odlišné. Značka pop. je přidělována velmi často, čímž konkuruje značce fam., a používá se tu také specifické označení triv. pro trivialement („hrubě“). 93 Čísla před některými lexémy odpovídají číslu významu, pod kterým je v případě homografických hesel uvedeno v daném slovníku. 189 3.2.3 Přidělování zkratky arg. ve všeobecných slovnících Sociolektismy, jak interslangismy, slangismy různých zájmových skupin, tak slova původem ze starého argotu, jsou ve francouzské jazykovědě shodně označována termínem argot (pouze s přívlastkem upřesňujícím jeho rozsah a to ještě nesystematicky). Jakožto objekty nehodné spisovného projevu byly dlouhou dobu stavěny na okraj zájmu lexikografů, kteří je podle platné celospolečenské normy nezařazovali do slovníků. Začleňování argotismů a obecně všech slov s příznaky s/d do referenčních slovníků reflektuje zásadní sociokulturní změny ve francouzské společnosti i v širší frankofonii, což ostatně dokládají výsledky kapitoly 3.1 pro PL a PR. Z dlouhodobějšího diachronního hlediska je nejzajímavější vývoj této změny pro slovník DAF, neboť v něm dochází postupně k přesně opačnému trendu, než který při prvním vydání slovníku v roce 1694 deklamovali jeho autoři: „co se týče násilných slov nebo těch, která uráží cudnost, nezačleňili jsme je do slovníku, protože počestní lidé se jim ve svých promluvách vyhýbají“ (DAF1 1694: IV)94 . S uvolněním společenských norem (zejména na konci 60. let 20. století) se však situace začala rychle měnit, zmírnila se tabuizace slov obsahujících koprolalické či pornolalické formanty či sémy (viz výše případ adjektiva couillu,e) a sociolektismy byly do všeobecných slovníků postupně zařazovány. Moderní argotologie (ve Francii jde o zavedený název disciplíny, česky spíše sociolektologie) definuje argot z funkční perspektivy mnohem šířeji, než bývá klasicky vnímán, tj. jakožto nesrozumitelný jazyk kriminálníků a společenské spodiny s prvořadou funkcí zatajení obsahu promluvy nezasvěceným do skupinové normy. 94 V originále: « Quant aux termes d’emportement ou qui blessent la Pudeur, on ne les a point admis dans le Dictionnaire, parce que les honestes gens évitent de les employer dans leurs discours: » 190 Nesoulad mezi chápáním termínu argot jazykovědci a nelingvisty ve frankofonním jazykovém prostoru (viz Podhorná 2005) víří také polemika nad důvody vzniku a zejména přetrvávání příznakové značky arg. ve všeobecných referenčních slovnících. Samotná kryptická funkce snad kdysi argot z pozice dominantního diskurzu mohla definovat, v lexikografické praxi je však přinejmenším paradoxní ji uvádět. Zachycuje-li se totiž sociálně příznaková mluva do slovníků, jde o proces dekódování, ovšem do slovníků, zejména těch všeobecných, se začleňují pouze slova s velkou mírou rozšíření mezi uživateli, tedy slova, která svou krypticitu již dávno ztratila. Proto je tato debata o užívání a prožívání termínu argot ve francouzském prostředí orientována spíše diachronicky a ne funkčně (kryptoludická a identitární funkce dnešního argotu), jak by si představovali stoupenci moderní argotologie, jejíž zakladatelé v 80. letech ( laboratoř CARGO Centre d’argotologie na pařížské Sorbonně od roku 1986) byli povětšinou žáky Andrého Martineta. Otevření výkladových slovníků různým typům slov, jimž byl vstup dříve zapovězen (nejedná se jen o sociolektismy, ale také technické a dialektové výrazivo), je také známkou programové změny v lexikografickém plánování, tedy otevírání se uživatelským potřebám a také výsledkem adaptací těchto slovníků na změny ve společnosti (tvorba elektronických databází slovníkových hesel bez omezení papírového formátu). V tomto směru mají konkurenční PR a PL náskok před DAF, jehož 9. vydání není stále dokončeno. Podíváme-li se detailněji na oněch přibližně 80 nových hesel se zkratkou arg., která byla začleněna do PR či do PL od roku 1997 nebo do devátého vydání DAF (viz tabulka č. 7 výše), je možné tato hesla dále dělit do tří podkategorií: a) slova s jednoduchou značkou arg., b) slova s kombinovanou značkou arg. fam. (ta se vyskytuje pouze v PR, kde je definována jako „slova původem z argotu, která se rozšířila do hovorové mluvy“, česky slova z obecného slangu), 191 c) arg. + upřesnění prostředí, ve kterém je slangismus používán (např. argot scolaire – arg. scol. „žákovský slang, slang studentů”). V dalším textu budeme z ekonomických důvodů používat pojem argotismus pro všechna slova, která obsahují příznakovou značku arg. nebo její kombinace. Ve slovníku DAF9 bylo ze všech nových hesel označených některým z „s/d příznaků” (celkem 538) označeno zkratkou arg. 8,1 %, tedy necelá padesátka z nich. Tabulka č. 8 prezentuje konkrétní hesla, která byla takto do DAF9 přidána (pro písmena A do F včetně). Tabulka č. 8: Argotismy nově začlěněné do DAF9 (1992–2000, písmena A až F) arg. arg. militaire arg. + (odkaz na školní nebo univerzitní prostředí) balèze 2. bancal archicube (arg. scolaire) 4. balle barda 2. bachot (arg. des Écoles) 2. berge baroud bizut (arg. scolaire) 2. brème bidasse bizutage (arg. scolaire) 2. came biffe bizuter (arg. scolaire) camé, -ée biffin 4. botte (arg. de l’École polytechnique) canasson bled cafardage (arg. scolaire) carrée bleusaille cafarder (arg. scolaire) 5. casse cabot canular (arg. de l’École normale supérieure) 4. cave cagna canuler (arg. universitaire) claboter capiston cogne casse-pipe 2. dope 2. colon fayot 3. con, conne fayoter crapahutage crapahuter crapouillot cuistot 192 Z tabulky vyplývá, že častěji než se samotným arg. se lze setkat s některou ze subkategorií, tedy se zkratkou arg. doplněnou o informaci, ze kterého specifického prostředí slovo pochází. Nejčastěji se lze setkat s kategorií argot militaire („vojenský slang”). Skrze tento typ slangu pronikaly od koloniální doby do francouzštiny první arabismy, což dosvědčují i hesla barda („výzbroj, bagáž” – PR také uvádí arg. milit., ale v závorce také puis fam. = „poté hovorové” – v nevojenském významu totiž znamená „bágl, ranec, kufr”), baroud („bitva, mela”) nebo bled („vesnice, venkov”, původně v Maghrebu, dnes běžné i v rozšířeném významu „vidlákov, zapadákov” nebo také „vesnice (odkud emigrovali moji rodiče)” ve slangu předměstské mládeže). Přejímkou z koloniální doby (z Indočíny) je ostatně také slovo cagna („provizorní přístřešek, nekvalitní obydlí”, konkrétně z anamitštiny). Co se týče hojně zastoupeného slangu studentů, argot scolaire („školní slang”), zařazuje DAF9 navíc několik specifikujících podkategorií. Nejméně restriktivní z nich je argot universitaire („vysokoškolský slang”), dále ale obsahuje také relativně úzce vymezený argot de l’École normale supérieure („slang (prestižní) vysoké školy École normale supérieure”), argot de l’École polytechnique („slang (prestižní) vysoké školy École polytechnique”) a konečně argot des Écoles („slang všech Écoles, tedy (prestižních soukromých) vysokých škol”). Upřednostnění prestižních soukromých škol před jinými typy slangů, podstatně více rozšířenými (jakým je např. obecný slang předměstské mládeže), odráží elitistickou selekci lexikografů, většinou Akademiků, kteří těmito vysokými školami sami prošli. Lze se domnívat, že zde nad kritériem frekvenčním vítězí kritérium elitisticko-identitární, tj. upřednostnění slovníkového zachycení své vlastní slangové slovní zásoby, kterou šíří mediálně známé osobnosti z řad absolventů těchto škol. Nutno dodat, že mnohé z těchto výrazů se používají jako interslangismy i na jiných různých typech škol (např. canular = „kachna, fake news”). Co se týče srovnání dvou zbývajících slovníků PL a PR ve sledovaném rozmezí 15 let (vročení 1997–2012), některá slova označená jako arg. se začlenila nově do obou slovníků, jiná jen do jednoho z nich . 193 Tabulka č. 9 uvádí v abecedním pořadí devatenáct nových hesel z PL označených jako argotismus a čtrnáct argotismů z PR, vždy společně s rokem včlenění do slovníku a s upřesněním příznaku, jde-li o zkratku arg. doplněnou o další infromaci. Slova zařazená ve studovaném období do obou slovníků, jsou v tabulce podbarvená. Tabulka č. 9: Nově začleněné argotismy do PL a do PR mezi lety 1997 a 2012 včetně roku začlenění a zkratkou subkategorie (není-li samostatné arg.) PL PR bloque (2005, arg. scol.) bourre-pif (2012) branque (2012) bastonner (2007) cador (2000) blème (2000, arg. fam.) cantiner (2000) cantiner (2008) cézigue nebo cézig (2000) chtarbé, -ée (2007) copion (1998, arg. scol.) copion (2008, arg. scol.) daron, -onne (2012) daron, -onne (2011) défourailler (2012) derche (2012) dézinguer (1999) dézinguer (2005, arg. fam.) flingueur, -euse (2012) gadjo (2000) flip (2012) incruste (2000) gnouf (2012) nibar nebo nibard (2000, arg. fam.) 2. rade (1998) pochetron, -onne (2008, arg. fam.) ratiche (2012) retoquer (2003, arg. scol.) 1. schlass (1998) taf nebo taffe (2000) tricard, -e (1998) tournante (2003) zef (2000) Podbarvená společně zařazovaná slova jsou celkem čtyři. Jedná se konkrétně o slova: cantiner („nakupovat zboží v kantýně (ve vězení)“, PL2000 a PR2008), 194 copion („tahák“, PL1998 a PR2008), daron („fotr“, PL2012 a PR2011) a dézinguer („odprásknout, oddělat“, PL1999 a PR2005). Shody ve výběru nových hesel autory konkurenčních slovníků mohou být známkou toho, že se daná slova v běžně užívaném jazyce objevila při náhlém mediálním třesku krátce před jejich začleněním do slovníků. Je však třeba podotknout, že u slov cantiner a copion je zdůrazněn navíc i jejich sociálně-geografický rámec, jelikož původně patřila do specifických slangových prostředí, konkrétně cantiner do vězeňského slangu a copion do slangu školáků v Belgii. Některé lexikální jednotky se naopak vyskytly do roku 2012 pouze v jednom ze studovaných slovníků. Jde především o slova cézigue („on, von“) a zef („vítr, větr“), která byla začleněna do PL v roce 2000, ale která se do PR nedostala (do roku 2012). Tvrzení je opačné, tedy absence v PL a zařazení do PR, pro slova blème („problém, průser“), incruste („vtěrka“), nibard („cecek, koza“), které byly začleněny roku 2000 do PR a slovo chtarbé („praštěnej, na hlavu“), které PR začlenil v roce 2007 – všechna tato čtyři slova chybí ještě v ročníku PL2012. Jediné slovo incruste bylo do dnešního dne do PL doplněno, a to hned v ročníku 2013, tedy 13 let po jeho začlenění do PR. Tyto odlišné lexikografické výběry nových slov poukazují na skutečnost, že zkoumané slovníky nejsou diametrálně odlišné v otevřenosti vůči začleňování argotismů co do frekvence, nicméně o výběru konkrétních kandidátů rozhoduje každý z nich nezávisle a míra shody mezi nimi je poměrně nízká. 195 3.2.4 Argotismy mezi vyřazenými hesly Ani jedno z vyřazených hesel v devátém vydání DAF není argotismus, což není překvapivé tvrzení vzhledem k tomu, že osmé vydání vyšlo v roce 1932 a 1935 (ve dvou svazcích), kdy tento typ lexika nebyl slovníkáři brán v potaz. Na seznamu slov vyřazených z PR v období 1997 až 2012 je méně než 100 položek a mezi nimi se nenachází žádný argotismus. Opačná situace je u konkurenčního PL, který vyřadil v daném období 26 hesel s příznakem arg., z toho 17 v roce 1998, kdy proběhla velká revize hesel. Jedná se o následující slova: carva, chiadeur, flottard (všechny tři nesou příznak arg. scol. v roce 1997), barbette, biroute, capiston (vieilli), fistot, garde-mites, griveton (vx), 2. joyeux (vx), margis, marmitage (vx), marmiter (vx) (označené jako arg. militaire v roce 1997), babillarde (vx), blèche, bouif, 2. brème, calbombe nebo calebombe (vieilli), cantiner, flingot (vx), moco, pagnot (vx), pagnoter (se), pante (vx), radeuse (vx) a riflette. Z těchto vyřazených 26 argotismů jich devět mělo zároveň i diachronní příznak, značku vx (vieux = „archaický“) a dva pak doprovázel příznak vieilli („zastaralý“), což je předurčovalo do pozice kandidátů na vyřazení. Třináct těchto hesel pak podle své kombinované zkratky patří do některého ze specifických slangů: deset do vojenského a tři do školského slangu. Nejzajímavější z nich je heslo capiston („kápo, kapitán“), které PL vyřazuje, zatímco DAF9 naopak zařazuje. Zajímavý je rovněž výraz cantiner, který PL nejprve při „velkém úklidu“ v ročníku 1998 vyřadil, aby jej pak při rozšíření kapacity v ročníku 2000 znovu zařadil (viz výše tabulka č. 9). Poměr mezi vyřazenými a nově zařazenými argotismy u PL v období 1997 až 2012 je tedy 26:19. Tato čísla dokumentují způsob obnovování slovní zásoby, respektive její okrajové, přesto velmi dynamické složky. 196 Je třeba zmínit také komerční aspekty tohoto obnovování, které k francouzské lexikografii neodmyslitelně patří. Už v roce 1960 na reklamní praktiky vydavatelství v poválečné lexikografii upozorňovali J. Dubois, L. Guilbert, H. Mitterand a J. Pignon. Hlasitě deklarovaná, ale do značné míry předstíraná byla v reklamách na slovníky pečlivost daných nakladatelství při sledování lexikálních inovací. Změny ve slovnících prezentovala jako permanentní snahu o to, aby obsah odpovídal potřebám moderní společnosti, bohužel však tomu neodpovídala reálná reaktivita na rychlé společenské změny (Dubois a kol. 1960). Ovšem při bližším pozorování nově zařazovaných a vyřazovaných hesel u jednoho z komerčně nejúspěšnějších titulů, slovníku PL, se nelze ubránit pochybám, zda tato pečlivost není spíše zmatkem. Kolega Martinez totiž nalezl mnohé případy, kdy bylo slovo v jednom ročníku vyřazeno, aby mohlo být o několik let později do slovníku opět nově začleněno (viz výše heslo cantiner v PL, detailněji Martinez 2009: 144–150). Srovnání PL s PR přináší další zajímavé postřehy. Mezi výše uvedenými 26 hesly, která byla vyřazena z PL, se jich 11 v roce 2012 v PR vůbec nevyskytuje (konkrétně jde o slova barbette, brème95 , calbombe, carva, chiadeur, fistot, flingot, flottard, joyeux, pagnot a radeuse). To, že z PL byla vyřazena slova, která PR ani nezačleňovala, dokládá skutečnost, že obnovování slovní zásoby provázejí také četná opomenutí či ignorace některých perifernějších lexikálních jednotek. Pokud tato slova nezaznamenají nějakou zásadní obrodu své expresivity a frekvence užití, lze předpokládat, že s postupujícím časem ztrácí naději dostat se kdy z této periférie do legitimnější a centrálnější pozice, jakou je jistě zařazení do nomenklatury nejpoužívanějších příručních, jednosvazkových slovníků francouzštiny. 95 V přeneseném významu „karta“, toto slovo PL 1998 vyřazuje, zatímco DAF9 je začleňuje mezi nová slova. Totéž platí i pro další slovo z tohoto seznamu – flingot („zbraň, kvér“). 197 3.2.5 Komparace se specializovanými slovníky sociolektů Souběžně s tvorbou všeobecných slovníků pravidelně vznikají také specializované slangové slovníky, které jsou více či méně odborně zaštítěny. Na rozdíl od každoročních vydání PR a PL jsou ale tato díla zřídkakdy vydávána opakovaně. I přesto se ale můžeme pokusit o komparaci slovníků slangu a argotu, které jsou si příbuzné, obdobně jako to bylo provedeno výše u všeobecných slovníků. K analýze se nabízí dvě série slovníků obecného slangu: výše prezentovaná dvě vydání DFNC od Cellarda a Reye (1980 a 1991, vydané nakladatelstvím Hachette) a čtyři vydání slovníku slangu a argotu od Colina, Mévela (ve spolupráci s Leclèrem), vydávaného nakladatelstvím Larousse pod různými názvy (viz výše 3.1.3 – DA1990, DAFO1999, AFP2006 a DAFP201096 . V daném výčtu by také neměla chybět série slovníků Comment tu tchatches! Dictionnaire du français contemporain des cités [Jak ty šprechtíš! Slovník současné francouzštiny z předměstí] od Jeana-Pierra Goudailliera (tři vydání z roků 1997, 1998 a 2001, dále CTT). Na rozdíl od ostatních uvedených slovníků jsou v tomto slovníku akcentovány modernější zdroje (především excerpce z rapových textů, filmů aj.) a historické zdroje jsou evokovány pouze při etymologických výkladech nebo pro překladové varianty vět z moderního do starého argotu. Obsahově tento slovník zahrnuje především slang předměstské mládeže, jak je patrné z podtitulu. V této komparační analýze se zaměříme na 14 argotismů, které byly nově začleněny v ročnících 1997 až 2012 do PR (viz pravý sloupec tabulky č. 9). Tento slovník vybíráme proto, že jsou zde na rozdíl od PL nebo DAF9 uvedeny cenné údaje o prvních zaznamenaných výskytech toho kterého slova. Tento minikorpus využijeme k testování hypotézy, zda můžeme slovníky sociolektů považovat za jakýsi „předpokoj“ pro vstup do všeobecných slovníků. 96 Podrobnější informace o této sérii jsou na stránce: http://www.languefrancaise.net/Argot/Colin1990. 198 Pro ověření této hypotézy využijeme komparaci výše uvedených sérií slovníků sociolektů, tedy DFNC, od DA po DAFP a CTT. K této hypotéze nás přivádí zejména úvaha o personálním propojení PR a DFNC. Spoluautorem všeobecného PR a zároveň i spoluautorem sociolektálního DFNC (vydávaného konkurenčním nakladatelstvím Hachette) je lexikograf a jazykovědec Alain Rey, tudíž si klademe otázku, zda nebude DFNC zdrojem pro nové kandidáty na zařazení do PR. Přehled výsledků komparace těchto dvou slovníků shrnujeme níže do tabulky č. 10. Vyplývají z ní především tři poznatky časového charakteru: a) Téměř veškeré datace z DFNC byly překopírovány do PR, což je logický důsledek sdílené intelektuální práce (viz výše osoba Alaina Reye). b) Je doloženo malé (resp. nulové) rozšíření slov blème, chtarbé(e), inscruste, pochetron(ne) et tournante až do roku 1990. Toto lze ale také interpretovat jako nezachycení vzestupu některých z těchto lexémů v průběhu 80. let (viz níže tabulka č. 11 s jejich výskytem v DA z roku 1990). Studovaný minikorpus je každopádně příliš malý, aby bylo možné popsat obsah slovníkových revizí s objektivní jistotou, lze ale pozorovat značnou inertnost, a to jak na poli kvalitativním (pouze slovo taf(fe) bylo (byť neúplně) přepracováno mezi roky 1980 a 1991), tak i kvantitativním (žádný z excerpovaných lexémů nebyl nově začleněn). Hypotéza malého rozšíření chybějících slov tohoto výčtu v 80. letech může být podpořena výsledky ankety Marca Sourdota, který shromažďoval identitární neologismy svých mladých studentů se sedmiletým intervalem (Sourdot 1997). Zatímco v seznamu slov z roku 1987 nebylo ani jedno ze studovaných slov, v seznamu z roku 1994 se již objevují lexémy blème, chtarb (apokopa ze slova chtarbé) a incruste. c) Absence slov v DFNC, která ale byly poprvé zaznamenaná dlouho před rokem 1980 (např. copion, dézinguer), může signalizovat jejich malou frekvenci nebo příliš velkou specifičnost v dobovém úzu ve Francii (copion je původně belgicismus, dézinguer se hodně používá v detektivkách a v našich anketách mezi učni byl evokován minimálně). 199 Tabulka č. 10: Vztah mezi argotismy nově začleněnými do PR a jejich výskyt a datace v DFNC (1980 a1991) LEXÉM Datum zařazení do PR Příznak v PR Datace (první zaznamenaný výskyt) v PR Přítomnost a datace v DFNC DFNC 1980 DFNC 1991 bastonner 2007 arg. 1926 1926, plošně rozšířené po roce 1970 idem blème 2000 arg. fam. v. 1990 Ø Ø cantiner 2008 arg. 1927 tranzit. sloveso, ve významu „zaplatit částí svých úspor při odchodu z galejí za ošacení a jídlo“ 1927 idem chtarbé, - ée 2007 arg. 1984 Ø Ø copion 2008 arg. scol. 1945 Ø Ø daron, - onne 2011 arg. 1725; „šéf“1680 1726 „pan mistr“, „matka“, 18. stol. „královna, král“ idem dézinguer 2005 arg. fam. 1903 Ø Ø gadjo 2000 arg. konec 19. stol. konec 19. stol.(dle Esnaultova slovníku) idem incruste 2000 arg. Ø Ø Ø nibar nebo nibard 2000 arg. fam. kolem 1950 kolem roku 1950 ? idem pochetron, -onne 2008 arg. fam. 1982, P. Perret Ø Ø retoquer 2003 arg. scol. 1861 ; hapax 1807 v Lotrinsku 1861 idem taf nebo taffe 2000 arg. 16. stol. tafe [několik významů, přičemž význam „práce“ chybí] [jediné přepracované heslo z tohoto seznamu (ovšem v dnešní době nejběžnější význam „práce“ stále chybí)] tournante 2003 arg. kolem roku 1995, rozšířené po roce 2000 Ø Ø 200 Série slovníků slangu a argotu z vydavatelství Larousse, jejichž autory jsou Jean-Paul Colin a Jean-Pierre Mével (ve spolupráci s Christianem Leclèrem), je bohatší a delší (období 1990-2010), což nám umožní zajímavější pozorování začleňování nových hesel. Stejnou sadu slov našeho minikorpusu 14 argotismů nově začleněných do PR (1997-2012) tedy srovnáme s řadou DA1990–DAFP2010 a pro informaci také s Goudaillierovým slovníkem CTT2001 a s našim korpusem rapových textů RapCor, který bude detailněji prezentován níže, ve verzi z počátku roku 2013, která obsahovala 750 písní. Tabulka č. 11: Výskyt a datace 14 argotismů nově začleněných do PR 1997–2012 v sérii DA1990–DAFP2010, CTT2001 a v korpusu RapCor LEXÉM DA 1990 (1992) (první datace pouze pro význam, který zařazuje PR) DAFO 1999 (2002) AFP 2006 DAFP 2010 CTT 2001 Frekvence v RapCoru (2013, 750 písní) bastonner, tranz. sloveso 1926 u Esnaulta (se bastonner 1941) idem idem idem Ø [pouze substantivum baston] 2 blème, subst. mask. Ø Ø Ø [ale je zmíněno v závěrečném glosáři na konci slovníku Lexique français-argot] idem ano 9 cantiner, netranz. i tranz. sloveso 1933 u Esnaulta (pro moderní význam slova „nakupovat ve vězeňské kantýně“) idem 1931 u Esnaulta idem Ø 3 chtarbé, ée, adj. 1984 (v časopise Le Nouvel Observateur) idem idem idem ano 0 copion, subst. mask. Ø Ø Ø Ø Ø 0 201 daron, onne, n. zejména význam 2. „otec, matka“ (1725 u Grandvala); darons („rodiče“– 1928 u Esnaulta), výjimečně význam 1. „mistr, šéf“ (1725 u Grandvala) idem idem idem [daron ano, daronne ne jako samostatné heslo, ale vyskytuje se v textu pod synonymem dareum] 27 dézinguer, tranz. sloveso ve významu 2. „zabít“ (1918 u Esnaulta) idem idem idem Ø 0 gadjo, subst. mask. 1845 gorgio (u Vidocqa) idem 1856 gatgi (u Esnaulta) idem ano 10 incruste, subst. fem. Ø Ø Ø Ø Ø 1 nibar nebo nibard, subst. mask. nibard, 1977 u Caradeca idem idem idem Ø 1 pochetron, onne, subst. 1982 (u Perreta) idem idem idem Ø 0 retoquer, tranz. sloveso Ø Ø Ø Ø Ø 0 taf nebo taffe, subst. mask. ve významu 3. „práce“ (1977 v Caradecově slovníku) idem idem idem ano 72 tournante, subst. fem. Ø Ø ve významu 7. „hromadné znásilnění“ (2002) idem ano 1 Z argotismů, která PR zařadil v období 1997–2012, chybí v sérii slovníků slangu a argotu od Larousse dvě slova ze školského slangu (copion a retoquer) a také slovo incruste (které mimochodem PR uvádí jako tzv. skryté slovo, tj. prezentované nesamostatně, kdy je včleněné pod sloveso (s’)incruster, v ustáleném spojení taper 202 l’incruste). Stejně tak skryté je i heslo blème v AFP2006 a DAFP2010, kdy jej může pozorný čtenář nalézt pouze v glosáři na konci slovníku. Goudaillierův slovník slangu předměstské mládeže vůbec nezahrnuje polovinu minikorpusu (7 slov ze 14) a částečně pak další dvě (baston „bitka“ namísto bastonner „rubat se“ a daronne „máti“ pouze skrytě). Ani v RapCoru se nevyskytuje copion a retoquer jako v CTT a sérii Larousse, shodně s CTT se RapCor ještě navíc chová u slov dézinguer a pochetron, -onne („ožrala, ochmelka“, v mužském i ženském tvaru). Co se týče zkvalitňování údajů v sérii slovníků Larousse, autorům se podařilo upřesnit datace pro slova gadjo a cantiner, přičemž některé datace z DA1990 přebral dokonce i PR (např. chtarbé, -ée nebo pochetron, -onne atd.). Heslo tournante ve významu „hromadné znásilnění“ bylo přidáno v důsledku mediálního ohlasu aktivit sdružení Ni putes, ni soumises („Ani děvky, ani otrokyně“, cf. Mucchielli 2005) a filmu La Squale (režie Fabrice Genestal 2000), které tuto mediálně spektakularizovanou problematiku negativně konotující předměstská sídliště, traktují. Z hlediska kvantitativního nemůžeme z daného minikorpusu vyvodit žádný větší soud, protože není příliš reprezentativní. Bylo by vhodné změřit tuto schopnost reakce na lexikální novinky v reedicích slovníků slangu a argotu na podstatně větším korpusu dat, který by poskytl materiál pro obecnější metasociolektografické závěry. Námi analyzovaný vzorek nicméně přinesl jednu z možných variant tohoto srovnání. 203 3.2.6 Lexikometrické srovnání s korpusem rapových textů RapCor Jako jistou kompenzaci malého rozsahu výše analyzovaného korpusu argotismů zapojujeme do této studie také korpus sestavený z frankofonních písní hudebního žánru rap, který je extremně populární mezi dnešní francouzskou mládeží. Korpus frankofonních rapových písní RapCor vzniká na Ústavu románských jazyků a literatur FF MU pod našim vedením od roku 2009.97 Je koncipován jako korpus textů převážně získávaných ocerizací autorizovaných textů, kteří interpreti uvádí na přebalech alb a následně doplňovaných přeposlechem a porovnáváním textové a zpívané verze. Jedná se o malý, žánrově homogenní korpus, který se svým obsahem blíží spíše korpusům mluveným než psaným. Texty jsou segmentovány, morfosyntakticky anotovány a lematizovány pomocí nástroje Tree tagger. Následně jsou manuálně doplňovány specifické anotace a chybějící lemmata především substandardních slov. Každé slovo korpusu nese také sociolingvistické informace o interpretovi, uloženou v metadatech (věk, pohlaví a geografický původ, tedy čtvrť nebo sídliště, se kterým se identifikuje, země původu jeho rodičů atd.). Statistické parametry korpusu lze po konverzi textových dat a metadat do html jednoduše ověřovat pomocí textometrického nástroje Textométrie (zkráceně TXM).98 V době realizace této komparační analýzy byl korpus tvořen 750 rapovými písněmi vydanými v letech 1990 a 2011. Šlo tedy reálně o cca třetinu písní, ke kterým jsme v té době měli ocerizovány texty a které jsou postupně do RapCoru začleňovány. V grafu č. 3 jsou nedokončené písně označeny tmavě, světlé sloupce označují počet písní připravených pro TXM a v této studii analyzovaných. Na přelomu roku 2012 a 2013 tento korpus 750 obsahoval cca 468 500 slov a 37 500 různých grafických forem. Podotkněme, že refrény písní se v korpusu uvádí pouze jedenkrát. Opakování v rámci slok ovšem nelze redukovat, pokročilejší textometrické nástroje ale jsou schopny i toto případné nadužívání určitých slov minimalizovat. 97 Viz webové stránky projektu: http://is.muni.cz/do/phil/Pracoviste/URJL/rapcor/index.html. 98 Viz: http://textometrie.ens-lyon.fr/?lang=fr. 204 Graf č. 3: Počet analyzovaných písní v RapCoru podle roku vydání alb Korpus RapCor poskytl v otázce lexikografického zpracování argotismů náhled na frekvenci jejich používání v rapových textech a také na preferovanou formu zápisu studovaných slov (viz níže tabulka č. 12). Na následující tvrzení je samozřejmě třeba nahlížet optikou malé reprezentativnosti korpusu, ze kterého byly dané frekvence pro tabulku č. 12 excerpovány. Dodejme, že od té doby se korpus o další třetinu zvětšil. Na začátku června 2018 obsahoval informace o více než třinácti stech rapových albech z různých koutů frankofonie (především Francie a Kanady, ale i Belgie, Švýcarska, Senegalu a Alžírska). Ke zpracování bylo z přebalů alb (okrajově také z časopiseckých nebo fanouškovských stránek) excerpováno přes tři a půl tisíce písňových textů z více než 350 alb vydaných v průběhu třicetileté produkce frankofonního rapu (1990–2018). 205 Tabulka č. 12: Pravopisné a významové varianty argotismů nově zařazených do PL podle frekvence v RapCoru roku 2013 LEXÉM (zapsaný podle DA) Frekvence v RapCoru 2012 Poznámky k pravopisu a kontextu užití lexému v RapCoru taf nebo taffe, subst. mask. 72 zápis slova: 42krát taf, 22krát taff, 8krát taffe, vždy ve významu „práce“ (ale také 32krát sloveso taf(f)er) daron, -onne, n. 27 distribuce forem : 13krát daron, 13krát daronne, 1krát darons význam daron : 9krát „fotr“, 4krát „šéf“ gadjo, subst. mask. 10 zápis : gadjo (8x), gadgo (1x), gadgio (1x), ženská varianta gadji 6x (z toho 3x v této formě zápisu, ale také gadgi, gadgie, gadjie) blème, subst. mask. 9 zápis : 7krát blème, 1krát blême, 1krát blem’ (cf. 1krát blèmepro z roku 1996 ; ale 160krát původní problème) cantiner, netranz. i tranz. sloveso 3 vždy s odkazem na vězení bastonner, tranz. sloveso 2 ale také subst. baston (4x) a bastonnade (1x) incruste, subst. fem. 1 „král vtěrek“: le roi de l’incruste, ale také 1krát „plán vtěrkování“: les plans incrustation) a 1krát „vtěrkovat“ (s’incruster)) nibar nebo nibard, subst. mask. 1 zápis : nibards tournante, subst. fem. 1 chtarbé, -ée, adj. 0 dézinguer, tranz. sloveso 0 2krát sloveso zinguer se stejným významem pochetron, -onne, subst. 0 retoquer, tranz. sloveso 0 copion, subst. mask. 0 Grafickou neukotvenost dokladuje hned nejfrekventovanější z analyzovaných lexémů, slovo taf, zapisované také jako taffe. K vysoké frekvenci užití lexému taf, taffe ve významu „práce, hokna“ uveďme několik poznámek. V první řadě je tato četnost dokladem toho, že rapové texty často hovoří o sociálních problémech. RapCor přináší ale také důkaz, že (minimálně mezi rapery) převažuje ekonomičtější zápis taf. Z tabulek č. 10 a 11 vyplývá, že v DFNC chyběl dnes nejfrekventovanější význam tohoto slova, odvozený od (taktéž chybějícího) slovesa taf(f)er (= „makat“). 206 Že byl tento lexém v době koncipování slovníku (tj. na sklonku 70. let) patrně čerstvým neosémantismem, dokládá kromě datace v DA i fakt, že mezi prvním a druhým vydáním slovníku DFNC (1980 a 1991) se s ním frekvenčně něco dělo, a asi proto bylo jako jediné přepracované. Dříve běžnější význam taffe = „šluk, prásk (popotáhnutí z cigarety)“ v korpusu chyběl úplně. Frekvence argotismů z našeho minikorpusu může být také důkazem toho, jakou identitární roli přisuzuje předměstská mládež daným výrazům. Pořadí podle frekvence je zajisté ovlivněno frekvencí témat ze života na předměstích, ale současný komerční úspěch rapu u mladé generace ze všech společenských prostředí dává tušit difuzní potenciál identitárních neologismů šířených v rapové hudbě, jinak řečeno schopnost sdílet generačně příznakové lexikum i mimo původně cílené sociolekty předměstské mládeže, odkud sami rapeři nejčastěji pocházejí (cf. Podhorná-Polická a Fiévet 2013). Z korpusu lze zjistit nejen dataci prvních výskytů identitárních neologismů a datovat tzv. mediální třesky, ale může také sloužit jako kontrolní nástroj úplnosti a aktuálnosti různých typů slangových slovníků, případně i substandardního lexika jako takového v moderních všeobecných slovnících. Otestujme tedy tuto vlastnost korpusu na příkladu 12 nejfrekventovanějších lemmat z korpusu RapCor, která mají všechny významy substandardní (viz tabulka č. 13). Je třeba podotknout, že slova, která mají substandardní jen jeden z významů, jako např. adverbium trop, substantivum coup atd., jsou ze seznamu vyřazena z technických důvodů (nedokonalosti v morfosyntaktickém anotování). Stupnicí šedi podbarvujeme různé typy slov v tomto frekvenčním seznamu. Vyskytují se zde jednak slova ze sémantického pole oslovení mezi přáteli (mec, gars, pote), dvě vulgární substantiva, která jsou většinou používána jako citoslovce s katartickou funkcí (putain, merde) a tři slovesa skatologická (foutre, niquer a péter). 207 Tabulka č. 13: Tucet nejfrekventovanějších plně substandardních lemmat v RapCoru (468,5 tisíc slov) Rap je především maskulinní prostředí, proto tato tematika příliš nepřekvapí, stejně jako užití vulgarismů a mačistický slovník v sebepochvalných písních (tzv. egotrip), zejména ale v tzv. „gangsterském rapu“ (gangsta rap). Nechceme ale podporovat toto známé klišé, které si o rapu dělají mnozí z těch, kdo jej zaslechnou jen občas. Je třeba klást důraz na často hluboké sociální poselství, které mnohé písně nesporně nesou, stejně tak jako na fakt, že mnohé z těchto písní neobsahují jediný vulgarismus, ba ani slangismus. Na desátém místě se nachází slovo hardcore, což je první nespisovné slovo, které chybí ve všech výše uvedených slovnících. V RapCoru 2012 mělo 156 výskytů, což řadí toto identitární adjektivum (řídčeji substantivum – pouhé 4 výskyty) mezi kandidáty na začlenění minimálně do slovníků sociolektů. Aplikujeme-li výše prezentovaná Sourdotova kritéria 4B, které zvyšují šance na úspěch zařazení do slovníku, pak hardcore není jej nijak zvlášť potřeba (besoin), neboť stručnější (brièveté) varianta existuje a je uvedena ve slovnících (hard ve významu „přehnaný; drsný“, v PR bez příznaku, v PL jako fam.). Slušnost (bienséance) slovo hardcore příliš neevokuje, neboť druhý význam zkráceného konkurenčního tvaru hard, často nominalizovaný, odkazuje na filmy pro dospělé. Podle DAFP2010 bylo v 80. letech hard v módě u rockerů (hardcore naopak dnes u raperů). A poslední, subjektivní kritérium líbivosti (beauté) výpůjčka z angličtiny pravděpodobně také u lexikografů nesplňuje… Rozhodně bude ale zajímavé jeho lexikografizaci dále sledovat. Pořadí Lemma Frekvence výskytu 1. mec 460 2. ouais 425 3. putain 286 4. foutre 276 5. merde 249 6. gosse 198 7. gars 189 8 pote 183 9. niquer 179 10. hardcore 158 11. o.k. 155 12. péter 149 208 3.2.7 Několik statistických údajů závěrem Díky důsledné metalexikografické práci, kterou na 34 slovnících systematicky provedl kolega Camille Martinez, jsme mohli společně porovnat příznakové lexikum a propojit skrze argotismy obecnou metalexikografii se specializovanou metasociolektografií. Obdobnou práci by samozřejmě bylo vhodné provést na celém heterogenním materiálu slovníků sociolektů, což by ale vyžadovalo extrémní časovou investici na tuto mravenčí manuální práci s rozložením hesel na všech stránkách ze slovníku (např. v DAFP2010 jich je 849). Díky naší spolupráci s nakladatelstvím Lingea na druhém vydání slovníku slangu a hovorové francouzštiny Pas de blème ! v roce 2012 můžeme přinést několik statistických údajů, které odhalují možnosti, jak zapojit korpus RapCor do slovníkářské praxe. Tento bilingvní slovník orientovaný pouze ve směru francouzština → čeština byl poprvé vydán v roce 2009, kdy obsahoval podle údajů poskytnutých společností Lingea 4 299 hesel a 6 790 významů s 2 087 příklady zahrnujícími velké množství frazémů. V druhém vydání, na kterém pod naším vedením aktivně participovali studenti francouzského jazyka a literatury z ÚRJL FF MU, vzrostl počet hesel na 5 086 (s 8 094 významy a 2 653 příklady). Nárůst je nejvíce patrný u významů slov, což odpovídá spíše důkladné revizi databáze příkladů z prvního vydání, kdy byla mnohá slova z příkladů překlasifikována na samostatné významy nebo dokonce na samostatná hesla.99 S tříletým rozestupem tedy přibylo téměř 790 nových hesel, nepočítaje přílohy (kanadianismy, arabismy a romismy a slovníček zkratek), z části zásluhou vytěžováním korpusových dat. Některá tato nová slova můžeme označit jako dodatečný záchyt, ale velkou většinu z nich tvoří neologické jednotky, které zažily velký mediální třesk v období mezi prvním a druhým vydáním slovníku (např. substantivum hass = „mizérie, bída“ nebo výše zmiňované adjektivum hardcore). 99 Nepočítaje přílohy. Na tomto místě chceme poděkovat společnosti Lingea za poskytnutí statistických údajů. 209 Metody excerpce zvolené v této studii umožnily jednak poodhalit způsoby, jakými všeobecné slovníky (PR, PL a DAF) inovují a renovují lexikum v posledních dekádách a také způsoby lexikální inovace a renovace v sériích specializovaných slovníků slangu a argotu (DFNC a série Larousse). Analýzou minikorpusu nově začleněných argotismů do PR a jejich datací docházíme k závěru, že většina opravdu nových slov se začala hojně objevovat v médiích v okamžiku prvního zaznamenání slova lexikografy (ve všeobecných slovnících se s přibližně dvacetiletou prodlevou objevují slova pochetron(ne), chtarbé(e), ve specializovaných s pětiletou prodlevou slovo tournante). Většinou jsou ale nově zařazována slova ze starších období, mládeží znovuobjevené argotismy (paleologismy – viz kap. 2.3), které se stávají generačně a sociálně příznakovými (taf, daron, gadjo, blème), což potvrzuje frekvenční analýza na korpusu RapCor. Systematické práce na téma lexikálních inovací ve slovnících jako je práce Martinezova (2009) jsou ve francouzské lingvistice řídké, většině z nich navíc chybí pevnější metodologické ukotvení. Náš společný metalexikografický a metaslangografický komparační přístup snad přináší jakousi formu dictionary-based study (tj. studii založenou na excerpci slovníků, v parafrázi na termíny korpusové lingvistiky). Frekvenční seznam substandardního lexika z korpusu RapCor a jeho propojení se slovníkovými databázemi (viz zkušenost se společností Lingea) pak poukazuje na možnosti aktivního záchytu identitárních neologismů. Tímto se blížíme metodologicky ke corpus-based study (tj. studii založené na vytěžování korpusu). A právě na podkladu výsledků ze systematického kombinování těchto dvou přístupů by se měla odehrávat diskuze o selekci, sémantickém vymezení a grafickém zápisu neologických kandidátů na slovníkové zaznamenání. 210 3.3 Rap v sociolexikologickém výzkumu Od poloviny 90. let 20. století se zájem vědců, zejména sociologů, muzikologů, ale i jazykovědců (sociolingvistů a sociolektologů), začíná ve větší míře upínat k francouzskému rapu. Tento dynamický hudební žánr je kalkovaný z amerického modelu, ale svébytně se ve Francii rozvíjející na podkladu funku a v úzké spolupráci s příbuznými žánry (reggae, r’n’b, soul) i s tradičním šansonem či mainstreamovým popem a pop rockem. Také ve francouzské mutaci rap tvoří součást hip hopu, což je hyperonymní označení pro urbánní kulturu, kam patří také beat boxing, graffiti writing a break dancing (např. v Kanadě je ale hip hopem označována rapová hudba). Rap je charakterizován spíše skandovaným než zpívaným textem s dlouhými slokami, ve kterých se obvykle vyskytuje velké množství homofonií (rýmů, asonancí a aliterací). Spíše než umělecký hudební a poetický projev poutá ale rap pozornost jako unikátní sociální jev, který mladé Francouze spojuje i rozděluje zároveň. Z hlediska generačního se s ním identifikuje velké procento francouzské mládeže, zejména jedná-li se o tzv. komerční rap, který mísí rapované sloky s melodickými refrény, často ve spojení raper a hostující zpěvačka (tzv. featuring). Sociálně, etnicky a geograficky se s tímto hudebním žánrem ale identifikuje především značná část obyvatelstva na předměstích, neboť rap slouží jako mediálně nejvíce exponovaný představitel tzv. předměstské kultury (culture des banlieues). Často se místo tohoto sousloví lze také setkat s označením culture de la rue („kultura ulice“), nezřídka také s termínem subkultura (mládeže) či s ještě více diskriminujícím označením kontrakultura (contre-culture) – viz Melliani 2001 (k obdobnému českému dělení viz Smolík 2010). Rozmach tzv. études rapologiques (v angličtině hip hop studies) lze pozorovat zejména v poslední dekádě, nicméně zájem o tento interdisciplinárně využitelný materiál rostl už od poloviny 90. let 20. století. Co se týče frankofonní sociolingvistiky, lze za pionýrské práce na téma rapových textů považovat práce Louise-Jeana Calveta 211 (Calvet 1994) a Jacqueline Billiezové (Billiez 1996). Od té doby se rapu věnovala celá řada autorů, kdy se rap stal předmětem komparačních interlingválních studií, jak evropských (např. Androutsopoulos a Scholz 2002) tak afrických (mj. Auzanneau 2001), ale také předmětem prací orientovaných na konkrétní rapovou hudební scénu s užším geografickým vymezením (z počátku především hudební scéna města Marseille na jihu Francie – viz Trimaille 1999 nebo Gasquet-Cyrus, Kosmicki a Van den Avenne, eds. 1999). Tento výčet není ani zdaleka vyčerpávající a byl by ještě mnohem rozsáhlejší, kdybychom k němu připojili práce etnologů a sociologů (např. Bachmann a Basier 1985, Lapassade a Rousselot 1990, Bazin 1995). Těchto několik stěžejních prací průkopnického charakteru inspirovalo řadu dalších vědců, mezi nimi i mnoho sociolingvistů (pro vyčerpávající bibliografii od 90. let po rok 2003 viz Billiez a kol. 2003).100 Zaměříme-li se na sociolingvistické práce na téma francouzského rapu detailněji, téměř všechny tyto studie zdůrazňují promyšlené stylizační strategie, kterými autoři rapových textů oslovují výše uvedené publikum. Chybí však analýza vlivu těchto stylizačních počinů raperů na užívání neologismů v běžném úzu jejich posluchačů. Vztah raper – posluchač sice byl opakovaně zkoumán sociology (zejména Pecqueux 2007, Molinero 2009), pravděpodobně nikdy však nebyl systematicky zkoumán vliv, který má užívání této inovativní slovní zásoby v médiích na příjemce, tedy fanouška daného žánru a jeho sociolekt. V této studii proto tedy budeme cíleně zkoumat hypotézu neologismu autorit, tj. předpoklad, že se vzrůstající prestiží mluvčího vzrůstá pravděpodobnost šíření jím proslovených novotvarů. Z pohledu posluchačů rapu nás pak budou zajímat především konkrétní zdroje identitární neologie (tj. expresivní lexikum, které mládež totemizuje). 100 Pro práce novějšího data, viz: https://surunsonrap.hypotheses.org/bibliographie/rap-francophone. 212 Ve většině z výše uvedených prací jsou jazykové kompetence raperů popisovány s obdivem, zejména je vyzdvihováno jejich inovativní lexikum a integrace cizojazyčných vlivů. Nezřídka se setkáváme i s podrobnou morfosémantickou kategorizací v rámci lexikální (či obecněji) stylistické analýzy textu. Zájem vzbuzují výpůjčky a střídání kódů (viz Chodakova 2014) a rovněž verlanizovaná slova (tj. slova tvořená přesmyčkami), která jsou identitární zejména pro pařížskou rapovou scénu (unikátní frekvenční a typologické srovnání verlanu v rapu ze severu a jihu Francie provedla Sekaninová 2012). První lexikografické soupisy výskytů neologického lexika u raperů začal publikovat již na konci 90. let Jean-Pierre Goudaillier (viz CTT 1997, 1998 a 2001). Jeho hojně medializovaný a komerčně úspěšný slovník obsahoval četné odkazy na výskyty slov v rapu. Obdobný přístup dokumentace kontextu, ve kterém jsou používána sociolektální slova využívá od roku 2005 pod pseudonymem Cobra le cynique také Abdelkarim Tengour, autor online slovníku Dictionnaire de la zone [Slovník (předměstské) zóny] (dále DZ), jehož knižní verze s 2 600 hesly vyšla v roce 2013 pod názvem Tout l’argot des banlieues [Všechen argot z předměstí]. Úspěch této iniciativy informatika-nelingvisty, který pochází sám z pařížského předměstí a slovník původně koncipoval jako doplněk ke své literární tvorbě, jednoznačně dokazuje, jak je lexikografické zaznamenávání dynamiky lexikálních inovací v obecném slangu předměstské mládeže potřebné. Goudaillierova medializace identitárně citlivého materiálu byla nicméně v první dekádě 21. století ostře kritizována ze strany některých urbánních sociolingvistů (zejména Trimaille 2004, Gasquet-Cyrus 2004). Ti upozorňovali na nebezpečnou spektakularizaci odlišností při dekontextualizaci některých identitárních neologismů v médiích, která pak může vést k ještě větší stigmatizaci předměstské mládeže v již tak vypjatém vztahu dominantní a dominované společnosti. Je pravdou, že ve skečích humoristů i v (často nejapných) glosářích jednotlivců z řad majoritní společnosti (o vzestupu extrémní pravice ani nemluvě) bývají folklorizovány 213 lexikální jednotky, které používají mladí lidé na předměstských sídlištích pro budování své křehké identity, většinou multietnické, tedy na pomezí dvou rozdílných kultur. Se vzrůstající mírou stereotypizace spojení „rap = inovace“ díky často netaktnímu mediálnímu diskurzu, který deformoval vědecky koherentní, z praktického hlediska potřebný a zejména pro nerodilé mluvčí nedocenitelný Goudailierův výzkum identitární neologie předměstské mládeže, pak jakákoli koncentrace na studium vyseparovaných lexikálních jednotek z širšího kontextu rapu nebyla delší dobu v oblasti francouzské sociolingvistiky příliš doporučována (cf. Billiez a kol. 2003: 26– 30). Tento diskurz ve své době pomohl dynamizovat vznikající urbánní sociolingvistiku, zabrzdil ale zároveň i dynamicky se rozvíjející sociolektální neografii. Problematické je v otázce identitární neologie nejen etické hledisko, ale také hledání metodologických možností, jak zkoumat vliv médií na šíření výrazových prostředku rapu od autorů textů k jejich mladým posluchačům. S vědomím všech těchto omezení se nicméně pokoušíme dále v této studii propojit neologická a sociolingvistická hlediska a navrhnout přístup, který označujeme jako sociolexikologický. Ten by neměl privilegovat ani přístup kvantitativní, kterého lze dosáhnout např. výše zmiňovanou tvorbou korpusu rapových textů, ale ani přístup kvalitativní, který si vyžaduje jemnou analýzu identitárních reprezentací a také diskurzních kontextů, v rámci kterých posluchači objevují první výskyty slov, která upoutávají jejich pozornost a podněcují je k dalšímu testování ve vlastních promluvách. Výzkum tedy bude veden jen na několika izolovaných lexémech, na kterých bude možné lépe sledovat konkrétní „neologické cesty“ (cheminement de la néologie, Sourdot 1998, viz výše 3.2.1). 214 3.3.1 Hypotéza šíření lexikálních prostředků skrze rap: korpus RapCor a testovací lexém bol(l)os(s/se) Mezi různými způsoby, jakými by bylo možné popisovat cirkulaci neologismů v mediálním prostoru, se excerpce rapových textů zdála zaujímat naprosto jedinečnou pozici. Z výsledků našich předchozích výzkumů na francouzských učilištích (Podhorná-Polická 2007, knižně 2009) totiž jasně vyplývala specifická role francouzského rapu u studované mládeže v Paříži i v Yzeure. Když měli respondenti z řad učňů uvést zdroje, odkud čerpají inspiraci pro inovaci slovní zásoby v rámci své skupiny přátel, nebo když byli dotazováni na tmelící prvek obecného slangu mládeže, nejčastěji uvedli právě rapové texty. V návaznosti na tyto terénní studie bylo v rámci našeho postdoktorského studia navázáno sociolexikálním výzkumem rapu. V roce 2007 byl na ÚRJL FF MU poprvé realizován seminář překladu rapových písní z francouzštiny do češtiny s detailní kulturologicko-lexikální analýzou, a to v rámci výběrového předmětu Jazyk mladých (Problémy francouzské sociolingvistiky). Takto bylo jednotnou metodologií za deset semestrů trvání kurzu do roku 2016 přeloženo na šedesát rapových písní. Přibývající množství důsledně transkribovaných a morfosémanticky a lexikograficky anotovaných textů pak bylo jedním z impulzů 101 pro vytvoření korpusu textů frankofonních rapových písní, od roku 2009 prezentovaných pod názvem RapCor. Obrázek č. 7: „Multietnické“ logo rapového korpusu RapCor 101 Nemenším impulzem však také byla aktivní spolupráce studenta bakalářského studia Jiřího Marka, který vlastnil rozsáhlou mediatéku francouzského rapu a pravidelně o něm psal do žánrového časopisu Bbarák. Bez dlouhodobé ochoty kolegy Marka Stehlíka z technické podpory ISu při CIT FI MU, který se ujal technických aspektů tvorby databáze, tj. importace textů nejprve do korpusového manažeru Bonito a posléze do TXM, webové prezentace korpusu aj., by však týmové nadšení mladých lingvistů nebylo uvedeno do lexikometrické praxe. 215 Na podkladě dat z tohoto korpusu následně vznikaly různé kvalifikační práce102 , byla realizována spolupráce s nakladatelstvím Lingea na druhém vydání slovníku francouzského slangu (viz výše 3.2.7) aj. Pomocí propojení metody terénního pozorování a dotazníkových šetření u francouzské mládeže a metody frekvenční analýzy na stále rostoucím vzorku písňových textů z korpusu RapCor jsme se stále větší určitostí mohli pozorovat vznik zóny konvergence mezi vyjadřováním raperů a jejich posluchačů. Tento vzájemný vztah, který přepokládá přebírání generačně příznakových slov rapery a jejich následné šíření mezi (převážně mladé) posluchače, kteří je přebírají do své mluvy a dále šíří mezi své kamarády. Podotkněme, že rapeři byli v 90. letech v naprosté většině mladí lidé, což dnes platí stále, ale v komerčně úspěšném rapu jen částečně, protože mnoho interpretů z tzv. old school (tj. nejstarší generace raperů) produkuje alba po dosažení třiceti let, občas i čtyřicítce (např. interpreti Kery James, MC Solaar, Soprano, skupiny NTM, Sniper aj.). Uveďme jeden konkrétní příklad tohoto propojení terréně-dotazníkových metod výzkumu s korpusovými nástroji pro pozorování „neologických cest“ identitárních slov. Bilance chronologického a frekvenčního výskytu lexému bolos (zapisovaného v mnoha grafických variantách: boloss, bollosse aj. – dále tedy budeme používat syntetickou variantu bol(l)os(s/se)) v korpusu RapCor je prezentována v grafu č. 4 níže v období od prvního výskytu lexému v roce 2002 po rok 2009, kdy došlo k jeho extrémnímu rozšíření (nejen v tomto hudebním žánru, jak bude prezentováno v kap. 3.5). Tato bilance výskytu novotvaru v textech rapových písní prokazuje, že rap může sloužit jako indikátor cirkulace pro mládež identitárních neologismů a také jako ukazatel významových posunů slov, ke kterým dochází při šíření mezi skupinami mluvčích. Písňové texty tedy umožňují datovat tzv. neologický třesk (viz 2.5) u mládeže lépe než jakékoli jiné mediální výskyty. 102 Viz https://is.muni.cz/do/phil/Pracoviste/URJL/rapcor/kvalifikacni_MU.html. 216 Je nutné předeslat, že bol(l)os(se) je extrémně polysémní slovo, jehož původní význam byl patrně „osoba, která se nechá napálit při prodeji drog“. V tomto významu lexém cirkuloval patrně pouze na předměstích Paříže, minimálně však od půlky 90. let 20. století, protože první (a ojedinělý výskyt) lexému je zachycen ve slovníčku jednoho mikroslangu ze severního předměstí Paříže, vydaného roku 1994 – viz Seguin 1994). Význam slova se později rozšiřoval v souvislosti s neologickým třeskem mezi mládeží: „osoba (většinou rodilý, bílý Francouz), která se nechá napálit“, dále „osoba, která se neumí bránit“ a později se s mediálním třeskem zařadil do synonymické série abruti, bouffon, baltringue, tedy „otloukánek, blbeček“. I přes naše snahy zjistit původ tohoto slova ověřováním různých hypotéz zůstává i nadále jeho etymologie částečně neprůhledná. Do objevení jeho záznamu v Seguinově slovníčku z roku 1994 byla ve hře hypotéza, že obdobné slovo, snad zkomoleninu, vyslovila v písni C’est la même histoire raperka Sté Strausz, když v refrénu opakovala dva verlanizované tvary za sebou: « c’est asmeuk, mon lauss » [mõlos] = „je to tak, ty můj ubožáčku / hnusáčku“ (askmeuk < comme ça, lauss < salaud) Dále se nabízela hypotéza přejímky z amerického slangu raperů, kteří užívají tutéž formu (difuze by tedy byla možná například přes slavné uskupení Public Enemy, kteří [bolos] vyslovují v písni Don’t believe the hype již v roce 1988: « if I swing bolos »), ale slovo je v americkém rapu vždy použito v různých jiných, neprůnikových významech (zde patrně „nůž“). Právě neprůhledná etymologie a bohatá polysémie se zdají být důvody, proč se toto slovo stalo atraktivním a proč se jeho expresivita stírá jen velmi pozvolna. Z těchto dvou důvodů je i ukázkovým příkladem tzv. identitárního slova, na kterém lze demonstrovat dynamiku, s jakou se může neologismus z mikroslangu dealerů drog dostat do slangu předměstské mládeže, následně do obecného slangu mládeže a později také do obecného slangu. Tento lexém byl podroben důkladnému dlouhodobému zkoumání, kdy s kolegyní Anne-Caroline Fiévetovou popisujeme již od roku 2008 časosběrnou metodou jeho pronikání do všeobecného jazykového povědomí (viz níže kap. 3.5). 217 Graf č. 4: Rozložení výskytu identitárního slova bol(l)os(s/se) v různých rapových písních (celkem 113 textů) podle jejich roku vydání Tvar bol(l)os(s/se) se poprvé objevil zřetelně vyslovený v rapové písni La journée PLE, která vyšla roku 2002 na albu rapera Sinika Artiste triste. Sinik je původem z jižního předměstí Paříže (department Essonne, 91). Následující rok se lexém objevil také pouze u raperů z jižního předměstí Paříže (Val de Marne, 94) a nebýt Seguinova slovníčku, byla by tato lokalita jistě považována za místo geneze tohoto neologismu. Frekvence jeho výskytu v rapu a u zpěváků různého původu se začala zvyšovat znatelně až od roku 2005. Tyto výsledky korespondují s názory respondentů našich anket, kteří situují první setkání se studovaným slovem právě do této doby. Zejména se to týká těch respondentů, kteří bydlí na předměstských sídlištích, převážně v pařížské aglomeraci a/nebo těch, kteří uvádějí, že poslouchají pravidelně hudební žánr rap. Jedním z faktorů, který měl v roce 2005 pozitivní vliv na tento neologický třesk, byl nesporně zájem médií o slang předměstské mládeže po nepokojích v roce 2005. Od té doby se slovo bolos dynamicky šíří mimo pařížský region a mimo předměstská sídliště. Jak potvrzují výsledky z RapCoru zobrazené v grafu č. 4, stejně tak se lavinově šíří i v textech rapových písní, dokonce i u interpretů mimo Francii103 . Rapový korpus může tedy být cenným zdrojem poznání současných variant substandardní francouzštiny a indikátorem nových tvarů a významů na detailnější testování „neologických cest“ identitárních slov. 103 V roce 2009 můžeme jeho výskyt pozorovat například v textu quebecké rapové skupiny Fou alliés (album Monde infernal, píseň Frénésie). 218 3.3.2 Identitární neologismy a jejich evaluace dotazníkovou metodou Rap, role masmédií a lexikální inovace… trojice pojmů, které jsou ve francouzské lingvistice v souvislosti s využitím hudby a jejích textů pro sociolingvistický a lexikografický výzkum zmiňovány tak často, až toto spojení působí jako stereotyp. Již roku 1999, v prvním sociolingvisticky zaměřeném sborníku o marseilleské rapové hudbě, uvádí Louis-Jean Calvet sílu populární písně při difuzi či posunu významů slov, konkrétně na příkladech slov bidasse („vojcl, voják, záklaďák“, apelativní proprium odvozené z vlastního jména v populární písni z počátku 20. století) a scoubidou („barevná bužírka“, z refrénu jedné písně z konce 50. let), ale také na sousloví laisse béton („nech to plavat“, s verlanizovaným slovem tomber > béton), které na konci 70. let proslavil zpěvák Renaud a podnítil tím rozmach módy jazykových přesmyček do celé tehdejší společnosti (Calvet 1999b: 59–60). Své tvrzení, že „píseň vytváří a pomáhá šířit neologismy“ (la chanson est à la fois créatrice et véhicule de néologismes; idem: 60) převádí Calvet i do rapu. Na sklonku 20. století konstatuje, že „nikoho už nepřekvapí, že je studováno lexikum rapu“ (le fait d’interroger le lexique du rap […] ne surprendra personne; idem: 59). I přes tuto deklaraci nicméně zůstává výzvou otázka metodologická, neboť nám není známo, že by kdy ve francouzské (socio)lingvistice probíhaly debaty o metodách, jakými by bylo možné uchopit a popsat vztahy, které jednotlivé pojmy z výše uvedené trojice pojí. Nedostatek hlubšího zájmu o danou problematiku vychází dle našeho názoru z absence interdisciplinárního výzkumu. Bylo by tudíž vhodné realizovat sérii experimentálních studií, ve kterých by byly kombinovány kvantitativní a kvalitativní metody. Právě touto kombinací by bylo možné metricky uchopit klíčový prvek z dané trojice, roli médií. Ta se zdá být empiricky evidentní, ale bývá spíše popisována než měřena. V reálném čase je však vliv médií na lexikální změny pouze předpokládatelný a v praxi jej lze vypozorovat až retrospekcí. 219 Aby nešlo o „dojmologii“, ke které se patrně nevědomky uchylují mnozí lingvisté, kteří tento fenomén popisují okrajově, je třeba získat relevantní vzorek dat tak, aby dané argumenty byly statisticky podložené. Proto jsme s kolegyní AnneCaroline Fiévetovou propojily informace z rapového korpusu RapCor s dotazníkovou metodou a participačním pozorováním vyjadřování francouzské mládeže. Naším neskromným cílem v této studii bude prokázat výše uvedené propojení tří klíčových slov rap – role médií – lexikální inovace v rámci synchronní dynamiky jazyka a popsat pozorovatelné modely šíření pro jednotlivé typy neologismů. V ideálním případě by se vědecký „záchyt“ neologismů měl uskutečnit v době největší frekvence výskytu toho kterého slova v médiích, což bylo také podmínkou při výběru konkrétních neologických kandidátů. Dále se budeme snažit ověřit jeho neologicitu u mluvčích (tedy subjektivní pocit novosti), dále rychlost šíření mezi mládeží a schopnost zaujmout mluvčí a ukotvit se v jejich rezolektech, tzv. identitární potenciál každého ze zkoumaných kandidátů. V návaznosti na frekvenční studii o lexému bol(l)os(s/se) (viz výše kap. 3.3.1 a níže kap. 3.5) bude níže aplikována hypotéza, že rap je v korelaci s užíváním neologické slovní zásoby mezi mládeží. Tuto hypotézu představíme na pestřejším lexikálním vzorku tak, aby bylo možné pozorovat stadia mediálního rozšíření slova a variabilitu difuzních typů. Pro úspěšnou realizaci dotazníkové sondy jsme s kolegyní Anne-Caroline Fiévetovou musely uskutečnit přípravnou fázi, tedy nejprve dlouhodoběji tipovat a následně pozorovat cirkulaci lexémů, které mají pro mládež identitární charakter. Jednalo se o participační pozorování ve dvou výzkumných osách: na jedné straně bylo po dobu podzimního semestru roku 2010 v rámci kurzu « Communication », kterou vedla kolegyně u studentů prvního ročníku oboru « Langues étrangères appliquées » (zkráceně LEA), tj. Aplikovaných cizích jazyků na Université Paris-Est Créteil na jižním předměstí Paříže, pozorována vysoká frekvence užití určitých slov, expresivních novotvarů, které v kolegyni subjektivně vzbuzovaly neologický pocit. 220 Na druhé straně šlo o každodenní poslech rádia Skyrock, které poslouchá převážně francouzská mládež. Toto rádio je odborníky považováno za hlavní vektor šíření rapu mezi francouzskou mládeží. V polovině 90. let se vedení stanice Skyrock rozhodlo upřednostnit rap a r’n’b ve svém vysílání, kdy následně jako hlavní pořad v tomto programovém scénáři vznikl v roce 1996 pořad Planète Rap [Planeta Rap], kde byl každý večer mezi 20. a 21. hodinou představen jeden umělec z jednoho či druhého hudebního žánru. Rádio se postupně stalo emblematickou vitrínou tohoto typu hudby. Úspěch pořadu byl natolik velký, že je ve vysílání rádia s malými změnami zařazen dodnes.104 Podle specialisty na francouzská rádia pro mládež, sociologa Hervého Glevareca, vysílá rádio Skyrock v porovnání s jinými mládežnickými rádii nejvíce hudebních novinek – konkrétně se jedná o Europe 2 (dnes vysílající pod názvem Virgin Radio), Fun Radio a NRJ (Glevarec 2005: 46). Je tedy dosti pravděpodobné, že jeho pravidelný poslech umožní rychlejší zaznamenání lexémů, které jsou zároveň neologické i identitární. Tuto hypotézu ve své disertační práci ostatně právě kolegyně Fiévetová průkazně ověřila (Fiévet 2008). V první fázi výzkumu tedy kolegyně zaznamenávala neologické kandidáty, jež se jevili dostatečně zajímaví po sémantické i etymologické stránce. Tak vznikla osnova společně vypracovaného dotazníku, který musel mít adekvátní délku pro udržení pozornosti mladých respondentů a zároveň i dostatečně heterogenní obsah, který by podnítil ochotu sdílet své postoje dotýkající se často citlivých témat skupinové i osobní identity. Celkově bylo osloveno 129 studentů výše zmiňovaného kurzu. Během posledního týdne prvního semestru v prosinci 2010 bylo možné anketu realizovat i proto, že byla navozena přátelská atmosféra mezi kolegyní a posluchači kurzu, kteří k ní měli důvěru a neměli pochybnosti o etice zpracování výsledků ankety. 104 Viz https://skyrock.fm/emissions/planete-rap. 221 Dotazník byl následně pečlivě zodpovězen 123 studenty (38 chlapců, 85 dívek) ve věku mezi 17 až 24 lety, s věkovým průměrem 19 let. Většina z nich pocházela z pařížských předměstí, konkrétně 80 z nich pak z departmentu Val de Marne, kde sídlí univerzita (tj. 65 %). Ze sociologické části dotazníku konkrétně vyplývá, že devět dotazovaných bydlí v centrální Paříži, zbytek bydlí v různých departmentech regionu Île-de-France, tedy v širší aglomeraci Paříže. Tři dotazovaní přijeli na rok studovat do Francie (z Antil a z Afriky) a na začátku semestru tedy nesdíleli kulturní zázemí s ostatními spolužáky, natož aby znali generačně příznakové lexémy pro mladé Francouze. I přes tyto výjimky jsme získaly vcelku homogenní vzorek mládeže z jižního předměstí Paříže v období na přechodu z adolescence do postadolescence. Pouze deset dotazovaných mluví v rodině pouze francouzsky, přibližně dvacítka pochází z kreolofonního prostředí a téměř 20 % dotazovaných je arabofonních (s různými, blíže nespecifikovanými stupni bilingvismu). Tyto informace se ukázaly jako zásadní pro naše další analýzy týkající se lexémů přejatých z arabštiny (viz Podhorná-Polická a Fiévet 2011a). V názoru mluvčích na hudební žánr rap je patrný velký rozdíl v odpovědích děvčat a chlapců, jak ukazuje tabulka č. 14. Tabulka č. 14: Postoj k rapu v závislosti na pohlaví dotazovaných ano, poslouchám rap hodně ano, poslouchám rap čas od času neposlouchám rap vůbec nezatržena žádná z možností Celkem Dívky 18,8 %105 38,8 % 31,8 % 10,6 % 69,1 % (85) Chlapci 31,6 % 18,4 % 23,7 % 26,3 % 30,9 % (38) Celkem 22,8 % (28) 32,5 % (40) 29,3 % (36) 15,4 % (19) 100 % (123) 105 Z nichž 4 dívky z celkových 16 explicitně uvádějí, že poslouchají pouze americký rap. 222 Z tabulky č. 14 vyplývá (viz podbarvené buňky), že zatímco dvě třetiny dívek vykazují, že rap poslouchají čas od času nebo vůbec, u chlapců lze pozorovat výraznou převahu odpovědí z kategorie „poslouchám rap hodně“ nebo nezatržení žádné z možností. Do této kategorie se řadí jistě další fanoušci francouzského rapu, kteří byli ale na konci dotazníku unaveni vyplňováním a nezatrhli žádné políčko u závěrečných otázek sociologického rázu. Do dotazníku bylo začleněno celkem 18 slov a slovních obratů, z nichž každý měl reprezentovat jinou slovotvornou kategorii či odlišný (byť zatím jen předpokládaný) model šíření. Slova a slovní obraty byly prezentovány v tomto pořadí: frais, en mode, se taper des barres, bicrave, sisi, mektoub, quenelle, lossbo, dare, werss, bsahtek, canuche, hamdoullah, chagasse, hass, lovés, cassos, kiffer. Tento vzorek neologické slovní zásoby záměrně směšoval lexémy, které bylo možné cyklicky zaslechnout na výše prezentovaném rádiu Skyrock v rapových písních, s dalšími typy slov staršího data. Prvním z nich byly chytáky, tedy slova excerpovaná z minulých našich anket, která lze definovat jako hapaxy. To je případ slova canuche, které vzniklo slangovou resufixací ze slova canon („sklenička vína“), což si ale respondenti nespojovali a slovo hromadně označovali jako neznámé. Tímto způsobem byla ke konci (vcelku dlouhého) dotazníku pomocí jakéhosi placebo efektu pozorována míra nadšení a pozornosti dotazovaných. Podotýkáme, že pouze 6 lidí z celkem 129 oslovených se rozhodlo dotazník nevyplňovat. Převážná většina ostatních studentů odpovídala důsledně tak, aby pomohla vyučující sebrat kvalitní vědecké výsledky, což bylo potěšující zjištění, neboť studenti obecně vykazují spíše ironii, letargii, skepsi či pobavení, jsou-li dotazováni na obdobná témata bez navození důvěry a jisté konivence a je-li dotazník obdobně dlouhý (8 stran A4). Druhým typem doplňkových „placebo slov“ byla slova z tzv. mikroslangů, jako např. slovo chagasse, které se do té doby neobjevilo v žádné rapové písni, nicméně se šířilo mezi některými skupinami mládeže, jak vyplynulo z našich předchozích anket z roku 2010. 223 Volba této strategie vyplynula z nutnosti křížit metody výzkumu, konkrétně šlo o participační pozorování během semestru, pozorování propagace neologismů ve vybraných médiích a o zpětnou vazbu vůči našim minulým anketám formou dotazníku mezi observovanými studenty. Do této studie byly z prostorových důvodů vybrány tři nejreprezentativnější lexémy, které zastupují tři úrovně rozšíření slov: sisi, bicrave a werss. Vesměs všechny odpovědi na 18 slov a slovních obratů zařazených do dotazníku jsou zajímavé, neboť poukazují na dynamiku šíření mezi mládeží a jsou zároveň důkazem, jak vnímá toto rozšiřování v úzu, modernitu a (často neukotvený) význam slov mládež samotná. Nebylo jednoduché vybrat tři zástupce, kteří by reprezentovali dostatečně diferencovaně výše uvedené. Nakonec byla pro výběr aplikována konstanta etymologické neprůhlednosti a jako proměnná deklarovaná frekvence užití. Všechna tři slova v našem výběru, sisi, bicrave a werss, tedy nejsou původem autochtonní (vytvořená běžnými morfologickými postupy z francouzských slov). Každé navíc zastupuje jinou kategorii aktivního či pasivního užívání. Uvádět je budeme v pořadí od nejužívanějšího po nejméně užívané. Výsledky dotazníkového šetření nám budou sloužit pro potvrzení či vyvrácení hypotézy Jeana-Françoise Sablayrollesa, která předpokládá, že „neologicita slova je nepřímo úměrná jeho míře rozšíření“ (la néologicité est inversement proportionnelle à la diffusion; Sablayrolles 2000: 171). Datace prvních výskytů vybraných slov se omezí v této studii na první výskyty v rapových písních. Pozorování šíření neologismů skrze rap nás přivádí na druhou hypotézu, která přepokládá, že rap slouží ke kontextualizaci slov s nejasným původem a přispívá tak k upřesňování významu (sémantizaci slova), případně jeho resémantizaci významem přibližným, z kontextu odvoditelným. Aby bylo možné tuto hypotézu testovat, dotazník obsahoval na konci každé série dotazů otázku „Použijte toto slovo/slovní spojení v libovolné větě, nebo ve větě z rapové písně, kterou znáte“. Tímto způsobem bylo možné shromáždit frazeologické struktury, které se mezi mládeží ukotvily z rapových písní a mohly ovlivnit sémantickou interpretaci studovaných slov. 224 3.3.3 « Si si la famille….. » aneb fatém si si v identitárním kontextu První z trojice detailněji studovaných lexémů je si si (včetně jeho grafické varianty sisi), který se chová jako určitý druh fatému (phatème; kontaktové slovo). Používá se pro vyjádření souhlasu mluvčího s tím, co vidí či slyší, často také pro pozitivní evaluaci téhož. Vyslovován je se dvěma dlouhými vokály [si:´si:], což svědčí o tom, že jde o přejímku ze španělštiny. Pro tuto hypotézu svědčí fakt, že vokály nemají ve francouzštině kvantitu jako pertinentní rys a homonymní francouzské slovo si („ale ano“) se vyslovuje krátce i pod přízvukem. Tento lexém nás upoutal v srpnu roku 2009, kdy jsme jej poprvé s kolegyní shodně pocítily jako identitární neologismus při rozhovoru se skupinou mladíků původem ze sídliště Les Sorbiers na pařížském jižním předměstí Chevilly-Larue, kteří byli tou dobou na prázdninách v jihofrancouzském městě Nice. Tito mladíci nám v polořízeném rozhovoru uvedli si si jako sociolektismus typický pro jejich skupinu známých z departmentu 94 (Val-de-Marne), který celá parta přejala od rapera Booby. Jeden z dotazovaných slovo popsal a ostatní jeho nadšení ze silné expresivity slova souhlasně potvrdili: „Znáte Boobu? Tak ten nedávno vymyslel slovo, které dnes každej říká, sí sí… předtím to nikdo neříkal…no prostě vod té doby, co to řekl, tak to říkají všichni“ (respondent, muž cca 18 let, původem z jižního předměstí Paříže, t.č. na dovolené na pláži v Nice se dvěma kamarády)106 Raper Booba pochází z jiného departmentu pařížské aglomerace než dotazovaní mladíci, konkrétně z blízkého předměstí Boulogne-Billancourt (department Hauts-de-Seine, 92). Lexém si si se nachází v několika jeho písních, poprvé na albu Ouest side z roku 2006 (konkrétně v písních 92 Izi (Booba featuring Malekal Morte) a Ouais ouais (Booba featuring Mac Tyer). Tentýž Mac Tyer jej použil o rok dřív, tedy v roce 2005, v hitu 93 Hardcore. 106 V originálním znění : « Vous connaissez Booba ? Bah dernièrement, il vient d’inventer un mot, tout le monde dit si si » […] personne le disait avant […] bah voilà, depuis qu’il l’a dit, tout le monde le dit. » 225 Tyto geografické souvislosti se zdají být indikátorem relativně širokého rozšíření lexému, což potvrzují i další výskyty tohoto fatému v rapových písních. V korpusu RapCor se mezi dalšími výskyty lexému v pozdějších obdobích nachází také další píseň z roku 2005, která obsahuje výraz si si. Tentokrát ovšem interpreti pocházejí z departementu Essonne (91) ve vzdálenější jižní aglomeraci Paříže. Konkrétně jde o píseň Le même sang (interpreti Sinik featuring Diam’s). Tuto geografickou diverzitu můžeme interpretovat jako příznak širokého rozšíření fatému ještě předtím, než se skrze Boobu dostal k našim respondentům. Na základě této prvotní analýzy tedy slovní obrat si si zasluhoval zvláštní pozornost a důkladné dotazníkové šetření. Zvláště pak byl zajímavý pro svůj fatemový charakter a z důvodu naprosté ignorace tohoto výrazu ve slovnících, paradoxně dokonce i ve specializovaných slovnících předměstského slangu mládeže, jakými jsou výše prezentované slovníky CTT nebo pravidelně aktualizovaný DZ (viz výše kapitola 3.3). V dotazníku byli mladí respondenti požádáni o zaškrtnutí jedné z následujících možností míry znalosti a užívání lexému: 1) „ano, užívám jej aktivně“ (oui, je l’utilise activement, dále zkratka OUI A), s volbou podkategorie – užívám jej: a) „často“ (souvent) nebo b) „občas“ (parfois), 2) „ano, znám jej pasivně“ (oui, je le connais passivement, dále zkratka OUI P), s volbou podkategorie – užívám jej c) „zřídka“ (rarement) nebo d) „nikdy“ (jamais), 3) „ne, neznám jej“ (non, je ne le connais pas, dále zkratka NON). Pouze ti, kteří lexém znali, doplňovali následně jeho význam a vyplňovali doplňkové dotazy, které směřovaly k hodnocení míry pociťované modernity lexému a míry jeho slangového rozšíření do obecného slangu (argot commun, zkratka AC), obecného slangu mládeže (argot commun des jeunes, ACJ) nebo obecného slangu předměstské mládeže (argot commun des jeunes des cités, ACJC). 226 Tabulka č. 15: Výsledky dotazníkového šetření pro fatém si si Tabulka č. 15 představuje detailní výsledky pro fatém si si v anketě z prosince 2011. Z ní vychází graf č. 5, který vizualizuje první číselný sloupec tabulky. Graf č. 5: Deklarované užívání lexému si si mezi dotazovanými celkem moderní vcelku moderní stabilní zastaralý bez upřesnění AC ACJ ACJC bez upřesnění OUI A často 34 22 2 7 0 3 7 14 10 3 občas 26 4 10 9 0 3 1 13 10 2 bez upřesnění 3 0 1 1 0 1 0 3 0 0 Celkem 63 26 13 17 0 7 8 30 20 5 OUI P zřídka 28 11 6 5 4 2 1 16 11 0 nikdy 21 11 3 1 3 3 1 5 12 3 bez upřesnění 0 - - - - - - - - Celkem 49 22 9 6 7 5 2 21 23 3 OUI sans spécification (bez upřesnění) 6 1 0 0 0 5 0 0 2 4 NON 5 - - - - - - - - Celkem 123 49 22 23 7 17 10 51 45 12 227 Z výsledků dotazníkového šetření vyplývá, že lexém si si je mezi dotazovanými studenty hojně rozšířen. Ze 112 studentů, kteří deklarují jeho znalost, ať už jej aktivně používají či nikoli, jej 75 dává do kontextu pomocí libovolné věty nebo citace rapové písně, ve které je si si použito. Z těchto 75 návrhů použití slova je 15 výskytů diskutabilních, například „Sí sí, kámo, dokázals to“107 (Si si, mon gars, t’as réussi) nebo „Koupil jsem si auto, sí sí!“ (j’ai acheté une voiture, si si!). Z takovýchto krátkých kontextualizací není totiž zcela zřejmé, zda dotazovaný zná či nezná nejrozšířenější význam, který cirkuluje mezi mládeží. Tedy zda jej používá jako expresivní vyjádření souhlasu nebo extrémně pozitivní ohodnocení určité věci, nebo naopak zda zná pouze standardní francouzský význam, tedy dvojité přitakání po negativně položené otázce („ale ano, ale ano“). Ze zbývajících 60 osob jich 27 uvedlo příklady, které si sami vymysleli, jako například „Sí sí, brácho, dnes seš skvěle oháklej“ (si si, mon frère, très bien sapé aujourd’hui) nebo „Sísí nový Adidasky“ (si si, les nouvelles Adidas). Za povšimnutí tedy stojí časté příklady vztahující se k hodnocení ošacení. Zbývajících 33 osob citovalo ustálená spojení: 11 dotazovaných uvedlo výrazy typické pro slang mládeže (ACJ), případně slang předměstské mládeže (ACJC): si si gros („sí sí kámo“; uvedeno třikrát), si si tu gères! („sí sí, ty válíš“, také 3x) a si si, (c’est) frais! („sí sí, to je akční“, taktéž 3x). Podotkněme, že sloveso gérer a konkrétně spojení ça gère! nebo tu gères! jsou velmi frekventované u mládeže při hodnocení událostí. Jejich užívání bylo v době ankety možné považovat za relativně neologické (např. v online slovníku DZ se gérér nevyskytovalo v tomto významu, pouze ve významu „svádět“ = séduire). Posledních 22 osob uvedlo slovní spojení „sí sí rodina“ (si si la famille), z toho jeden dotazovaný v přibližném znění: „sí sí, má se dobře rodina?“ (si si, bien 107 Studované lexémy se budeme snažit přeložit či adaptovat pro plynulost čtení českého čtenáře (zde pouze vokalická adaptace odpovídající výslovnosti u francouzské předměstské mládeže). 228 la famille?) a 2 osoby uvedly, že se jedná o přejímku z písní raperů, již zmiňovaného Booby a Soprana z jihofrancouzské Marseille. Pro upřesnění tyto dvě osoby uvádějí, že rap neposlouchají, proto jsou tyto jejich zmatečné odpovědi vysvětlitelné. Soprano je sice známý svou písní „Rodina“ (La famille) z roku 2007, ta ale neobsahuje zkoumaný fatém. Booba přispěl k rozšíření výrazu si si tím, že jej použil v několika svých hitech (viz výše). Slovní spojení „sí sí rodina“ nicméně nepochází od něj, ale od rapera Sefyua, který je rozšířil skrze píseň „Moje publikum“ (Mon public) 108 . Nikdo z našich mladých dotazovaných ale Sefyouovo jméno neuvedl, přestože se jedná o velmi známého interpreta. Nikdo neuvedl dokonce ani skupinu Nysay, která je sice méně známá, ale které v roce 2009 vyšlo album nesoucí příznačný název Si si la famille109 . Z našich výsledků není možné odvodit korelaci znalosti lexému mezi respondenty, kteří výraz uvádějí, a těmi, kdo pravidelně poslouchají rap. Konkrétně z 22 osob, které lexém zmínily v kontextu rapu, jich 7 uvádí, že poslouchá rap hodně, 6 občas, 6 vůbec ne a 3 na otázku neopověděli. Z těchto čísel se dá odvodit, že oněch šest dotazovaných, kteří rap neposlouchají, převzalo výraz od svých kamarádů. Aby ale mohly být naše výsledky metodologicky jednotné a měly výpovědní hodnotu, bylo by třeba v budoucnu důkladněji zkoumat náhled dotazovaných na rapovou scénu, nakolik se v ní vyznají a porovnat tyto výsledky s kvantitativně větším vzorkem dat. 108 Album z roku 2008 Suis-je le gardien de mon frère ?. V refrénu této písně se střídají dva ustálené výrazy: « Si si la famille, wesh wesh la famille », což může nasvědčovat na možnou synonymickou konkurenci alespoň v oblasti kolem Aulnay-Sous-Bois v departmentu Seine-Saint-Denis, odkud Sefyu pochází a kde má pravděpodobně nejvěrnější publikum. Všechny tyto úvahy však zůstávají hypotetické, nebudou-li ověřeny terénním výzkumem u soudržných skupin kamarádů z dané oblasti. 109 Je vtipné, že rapeři Salif et Exs z této skupiny, původem z departmentu Hauts-de-Seine (92), umístili písničku téhož jména hned za píseň nazvanou Bolos, tedy lexém, který také zkoumáme (viz kap. 3.3.1 a 3.5). 229 Na tomto vzorku dotazníků už je ale možné konstatovat významný stupeň ustálení spojení si si la famille. To lze doplnit i excerpcí mediálních dat. Jako další důkaz rozšíření a pevnosti spojení lze například uvést situaci identitárního rázu, kdy v klipu skupiny Nysay ve 28. vteřině raper Morsay řekne „rodina“ (la famille) a ostatní kamarádi, kteří stojí vedle něj, odpoví „sí sí“ (si si). 110 Komentáře, které se zobrazují pod videoklipy, jsou z metodologického hlediska zajímavým doplňkovým zdrojem pro ověření identitárního rázu některých výrazů. Konkrétně pro ověření ustálenosti frazému si si la famille, jeho identitární a expresivní role mezi dotazovanou mládeží, lze dobře využít komentářů na kanálu Youtube pod výše citovaným klipem skupiny Nysay, kde lze číst například: si si c’est la famille 93 !!! nebo siii siii, tu gères!. Tyto komentáře nám následně umožňují ověřit či korigovat kusé informace z terénního výzkumu a z dotazníků. Závěrem lze tedy shrnout, že fatém si si je zajímavý z několika důvodů: v první řadě z hlediska sémantického, kdy se jeho význam posunul od souhlasu k hodnocení, a v druhé řadě z hlediska identitárního, neboť slouží k tmelení skupiny. A právě jako takový vznikl i frazém si si la famille. 110 Viz http://www.dailymotion.com/video/x8ww3i_truand-de-la-galere-a-clicli_webcam#rel-page-15. 230 3.3.4 « La bicrave est dans ma tête… » aneb resémantizovaný romismus Druhým sledovaným lexémem je výraz bicrave (také zapisován bicrav nebo bikrav), který se objevuje buď jako podstatné jméno ženského rodu ve významu „prodej (nejčastěji různého typu nelegálního zboží)“, slangově „šmelina, kšeft“, nebo jako neohebné sloveso ve významu „prodávat“ (s frekventovanou konotací /prodávat drogy/ = „dealovat, dýlovat“ nebo /prodávat kradené zboží/ = „šmelit, kšeftovat“). Tato výpůjčka z romštiny ve francouzštině doznala zajímavých významových posunů, z nichž některé vypovídaly o tom, že se půjde o recentní sémantický neologismus. Na podzim roku 2010, kdy byl sestavován náš korpus s 18 lexémy pro dotazník, se toto slovo vyskytovalo v refrénu písně Les p’tits de chez moi [Děcka od nás], kterou pravidelně hrálo rádio Skyrock, ve znění: « Les p’tits de chez moi, ils bicrave(nt) tous du tagga » (s překladem prozatím nespěcháme, viz níže). Tato píseň byla interpretovaná raperem s uměleckým jménem Mister You, maghrebského původu (You je zkratka z křestního jména Younes), ale pocházející z 20. pařížského arondismentu ze známé multietnické čtvrti Belleville. Jeho album MDR: Mec de Rue z roku 2010 bylo komerčně velmi úspěšné (oceněné zlatou deskou), přičemž značnou popularitu zajistil tomuto raperovi ve zkoumaném období především jeho medializovaný útěk před vězením. I když lexém bicrav(e) nebyl pro nás konkrétně neologický, zasloužil si zařazení do našeho dotazníku z důvodu nového významového chápání slova v posledních letech (výše uvedený refrén na to poukazoval) a z důvodu jeho velké expresivity a frekvence užívání mezi mládeží. Toto tvrzení může být prokázáno faktem, že šlo dlouhou dobu o druhé nejhledanější slovo na serveru slovníku DZ hned po jiném romismu, michto = „super, skvělý“. Tento zájem lze vysvětlit sémantickou neprůhledností, kdy z formy slova nelze jeho význam jednoduše odhadnout. Slovo bicrave bylo tou dobou velmi moderní, částečně také díky popularitě kolektivu „gangsta“ raperů Ghetto Fabulous Gang, a zejména jejich leadera 231 s přezdívkou Alpha 5.20, který je proslavil ve svých textech. Na albu 3025 avant Rakaille 4 z roku 2007 vydal Alpha spolu s dalšími členy „gangu“ píseň La bicrave est dans ma tête [Šmelina je v mojí hlavě] (Alpha 5.20 feat Malik Bledoss a Shone), a ta se mezi posluchači gangsta rapu stala velkým hitem. Tato tvrzení se opírají o naše participační pozorování, kdy se kolem tohoto interpreta postupně utvořil určitý kult. Ten byl zřejmý nejen v Créteil v roce 2010, ale v náznacích už v roce 2003 na učilišti v centrální části Francie v době přípravy doktorátu (Yzeure, department Allier, 03). Aby učni před kamarády ukázali, jak jsou „drsní“ a jak sounáleží s kolektivem, často si společně nahlas pouštěli nahrávky na kazetách, tzv. mixtape, rapera Alphy 5.20. Podle informace, kterou nám podal kolega-lingvista a zároveň vyučující na tomto učilišti Hervé Girault tato móda adorace kultovního rapera vrcholila prý v období mezi lety 2007 a 2009. Jméno rapera bylo ale často zmiňováno i v našich dalších anketách z tohoto období. Dále tvrzení o zásadní roli uskupení Ghetto Fabulous Gang na šíření tohoto lexému opíráme o fakt, že dotazníky často obsahovaly odkaz na tento kolektiv raperů právě u slova bicrave. Věta La bicrave est dans ma tête slouží nejen našim respondentům jako citát – stejnou větu nacházíme u hesla bicrave ve slovníku DZ, jako potisk na tričkách atd. Větu « La bicrave est dans ma tête » nebo « tu bicraves pas, tu manges pas » („nešmelíš, nejíš“) lze ostatně běžně najít v internetových obchodech, které mají klientelu z řad obdivovatelů hiphopové kultury.111 Nutno dodat, že Ghetto Fabolous Textile je módní značka, v jejímž čele stojí členové zmiňovaného uskupení. Tito rapeři jsou skvělou ukázkou synergie hudebního průmyslu s dalšími komerčními aktivitami (tzv. rap business). Mnozí úspěšní rapeři píší texty slavným pophvězdám, zakládají si vlastní vydavatelství – tzv. labels, hrají ve filmech, atd., což potvrzuje stále dominantnější roli, kterou tento hudební žánr zasahuje do francouzské (majoritní) kultury. 111 Viz např. http://www.culture-hiphop.com. 232 Tabulka č. 16: Výsledky dotazníkového šetření pro lexém bicrave celkem moderní vcelku moderní stabilní zastaralý bez upřesnění AC ACJ ACJC bez upřesnění OUI A často 6 1 2 1 0 2 0 2 3 1 občas 17 5 8 4 0 0 1 1 15 0 bez upřesnění 2 1 1 0 0 0 0 0 2 0 Celkem 25 7 11 5 0 2 1 3 20 1 OUI P zřídka 11 4 2 4 0 1 2 0 9 0 nikdy 33 13 8 3 2 7 0 4 25 4 bez upřesnění 1 1 0 0 0 0 0 1 0 0 Celkem 45 18 10 7 2 8 2 5 34 4 OUI bez upřesnění 0 - - - - - - - - NON 52 - - - - - - - - FAUX špatný význam 1 - - - - - - - - Celkem 123 25 21 12 2 10 3 8 54 5 Aby nedošlo k ovlivnění dalších výsledků, nepočítáme mylné interpretace (FAUX) mezi ostatní odpovědi těch, kteří lexém znají v běžně uváděných významech. Jedna osoba totiž uvedla, že lexém zná pasivně, ale významově se spletla. Uvedla jako význam se faire griller („nechat se načapat“) a udala také syntakticky nelogický kontext « je me suis bicrave » („šmelil jsem se“). Toto zmatení může souviset ale s paronymií jiného romismu, který u mládeže cirkuloval rodave („všimnout si, dívat se“). Z dotazníkového šetření dále vyplývá, že ze 70 osob, které uvedly, že lexém znají, jich sedm uvedlo odkaz na rapovou píseň: tři mladí respondenti uvedli doslovně kultovní větu, o níž byla řeč výše (přičemž jeden přidal i jméno Alpha 5.20). Mister You byl uveden jednou, stejně tak jako výše zmiňovaný refrén jeho písně. Dva další respondenti uvedli věty a jména raperů Rohffa a La Fouina112 . 112 Rohff pochází z Vitry-sur-Seine v departmentu Val-de-Marne (94) a La Fouine z města Trappes v departmentu Yvelines (78). Jednalo se jedny z nejčastěji hraných raperů na rádiu Skyrock ve sledovaném období. Podotkněme ještě, že šest ze sedmi těchto dotazovaných uvádí, že poslouchá rap velmi často. 233 Tato variabilita zdrojů je jistě indikátorem velké frekvence užití slova v rapových písních, což potvrzuje také lexikometrická sonda do rapového koprusu RapCor. V koprusu byl tou dobou stále nereprezentatitvní počet písní z obrovské hudební produkce francouzského rapu, navíc vybraných vcelku náhodným výběrem. I přesto ale náhled do korpusových dat umožnil alespoň přibližnou extrapolaci průběhu rozšíření lexému. Mezi 542 písněmi, které byly v době vzniku této studie segmentovány a morfosyntakticky a slovotvorně označkovány pro RapCor, nám lexikometrický program TXM nabízel dvakrát více výskytů slova bicrave (v 10 různých písních) ve srovnání se si si, prezentovaným v předchozí kapitole. Z obrázku č. 8 lze vyčíst, že mezi těmito deseti výskyty je sedm tvarů slovesných a dva tvary nominální, přičemž kategorizace u Mc Solaara je nejednoznačná – viz řádek s kódem písně MCS54. První slovesný výskyt slova v rapu datujeme do roku 2004 (raper Booba – viz kód BOO03), nominální výskyt pak do let 2007 nebo 2008 (Mc Solaar nebo Nysay). I když jsou tato čísla nereprezentativní, postačují pro intuitivní tvrzení, že byl lexém nejdříve přejat z romštiny jako sloveso a teprve později vznikla díky jeho expresivní síle jeho nominální varianta. Obrázek č. 8: Konkordance slova bicrave v korpusu RapCor zobrazená v programu TXM Odpovědi z naší ankety pak jasně ukazují, že uvedeme-li slovo bicrave bez kontextu, respondenti téměř výlučně uvádějí slovesné synonymum. 234 Výjimku tvoří dvě odpovědí, ve kterých byla uvedena nominální synonyma ve významu nelegální obchod či prodej kradeného zboží (le bisness illégal = „nelegální byznys“ a la revente ; le recel = „přeprodej; uchovávání (kradených věcí)“). Lexikografické zaznamenání slova je taktéž větší než v případě si si. Na rozdíl od nominalizovaného děje: la bicrave („prodej drog“), který je uváděn v online slovníku DZ (tudíž potenciálně stále aktualizovatelném), nominalizace činitele děje, tedy slovo bicraveur, se zdá být ještě starší. DZ uváděl tento lexém s odkazem na píseň Rabzouz skupiny Mafia K’1 fry již z roku 2003 (album Cerise sur le ghetto). Jeden z dotazovaných uvedl rapera známého jako La Fouine a upřesnil, že odkazuje na jeho hit z roku 2008 Cherche la monnaie, kde se v refrénu zpívá: « Braqueur, arnaqueur, dealeur, rappeur, rebeu / cherche la monnaie / voleur, receleur, bicraveur, bagarreur… ». [(Ozbrojený) lupič, šizuňk, dealer, raper, arabáč / hledej prachy / zloděj, překupník, dýloš, bitkař…] (naše vytučnění ekvivalentů). Z tohoto kontextu můžeme se značnou opatrností konstatovat, že pro posluchače, kteří slovo znají jen pasivně, může být blízkost slov „zloděj, překupník“ ve známém refrénu považována za synonymickou řadu a slovo bicraveur tedy k nim může být sémanticky připodobňováno bez znalosti dalších, specifikujících sémů /prodej drog/, resp. /prodej kradeného zboží/. Ve slovníku CTT jej nalezneme ve smyslu „dealer, prodejce drog“ vedle slovesa bicrav(er), pro který autor slovníku ponechává širší význam: „prodávat nebo se podílet na nelegálních akcích: prodej drog, atd.“ (vendre mais aussi participer à des actions illicites : vente de drogue, etc.; Goudaillier 2001: 63). Podle romisty Georgese Calveta, kterého Goudaillier cituje, jde o výpůjčku z dialektální romštiny sinto z Piemontu, kde bixava znamená „já prodávám“ (ibidem). Obecný slangový význam „prodávat“ získalo toto sloveso patrně již před rokem 1957, kdy je poprvé lexikograficky zaznamenáno, konkrétně jde podle Colina, Mévela a Leclèra o reedici „Slovníku moderního argotu“ (Dictionnaire de l’argot moderne) od Sandryho a Carrèra (viz DAFP2010: 67). 235 K posunu slovesa „prodávat“ k intenzivnějšímu „prodávat drogu, dýlovat“ dochází v předměstském slangu v souvislosti s nelegálním charakterem obchodních praktik některých mluvčích romštiny, kteří do chudých sídlišť tradičně přijíždí obchodovat s různým zbožím pochybného původu, včetně drog. Naopak DZ uvádí nejprve zúžený význam „prodávat drogy, dýlovat“ a následně obecný význam „prodávat“ + nominalizovaný význam. Zajímavé je ale diachronní srovnání. Ve starší verzi DZ z roku 2008, kterou pro svou analýzu společného identitárního jádra ve slovnících předměstského slangu používala Martina Brožová (2010), je uveden také posunutý význam slovesa: voler („krást“), který následně z novějších verzí slovníku zmizel. Zde patrně bicrave vstupovalo do konkurenčního vztahu s jiným romismem, který je široce rozšířen, slovem chourave (obdobná přejímka jako české čórovat = „krást“). Ovšem u aktivních uživatelů předměstského slangu, jimiž rapeři i dotazovaní studenti bezpochyby jsou, k obdobné záměně dle našich poznatků nedocházelo. Jeden z dotazovaných uváděl jako příklad rapera Rohffa, přičemž citoval (a komentoval) výňatek z písně 94 z jeho alba z roku 2004 La fierté des nôtres: « à Montreuil, c’est la chourave /vol/ avant la bicrave » („v Montreuil [čtvrť na východním předměstí Paříže známá vysokým počtem romského obyvatelstva] je to spíš čórka /krádež/ než dýlování”), který prokazuje, že rozdíly mezi těmito dvěma významy uživatelé pociťují. V rámci této referenční dynamiky můžeme pozorovat, jaký z významů upřednostňují naši respondenti v roce 2010. Mezi 64 dotazovanými, kteří dodali alespoň jeden význam pro slovo bicrave, jich 33 (tedy více než polovina) uvedla význam „prodávat“. Naopak význam „prodat kradenou věc“ uvedlo jen 8 respondentů a „krást“ pouze 2 osoby. Význam „prodávat drogu“ udalo 15 dotazovaných, tedy čtvrtina těch, kteří u bicrave uvedli nějakou definici. Mister You hlásá v refrénu své slavné písně, že « les petits d’chez moi, i(ls) bicrave(nt) tous du tag(g)a », což bychom po výše uvedeném výkladu mohli přeložit jako „všechny děcka od nás dýlujou hášek [hašiš]“. Lze předpokládat, že tímto textem 236 a případně i klipem k této extrémně úspěšné písni, ve kterém Mister You naznačuje rukou kouření jointu, bylo ovlivněno vnímání významu slova bicrave u posluchačů, kteří lexém dříve neznali. V dotazníku totiž je i šest odpovědí, že bicrave znamená „kouřit drogu“. Tento alternativní význam dotyční respondenti patrně odhadli, neboť pokud mládež jmenovaná raperem « bicrave(nt) du ta(g)ga », šlo snadno z gest i z kontextu dovodit, že hašiš (resp. marihuanu nebo jakékoli lehké drogy – viz definice taga v DZ) šlukují, kouří, ale ne nutně prodávají. Graf č. 6: Užívání slova bicrave deklarované respondenty I přes neprůhlednou sémantiku a mnoho přibližných významů studovaného slovesa prozrazuje etymologii slova jeho formální stránka, tedy sufixace na -av(e), rys typický pro slovesné přejímky z romštiny (viz výše sloveso marav v kap. 2.5). 237 Toto dokladují i odpovědi našich respondentů. Na otázku: „Pociťujete nějaké omezení v jeho používání (geografické či jiné)?“, dva respondenti odpověděli kladně. Zatímco jeden dotazovaný uvedl omezení obdobně jako raper Rohff, tedy používání na východním předměstí Paříže, v Montreuil, druhý uvedl, že se užívá „na předměstí s cikány“ (banlieu avec gitan [sic]). Slangový původ slova a jeho etymologie odkazující na romský původ tedy hrají důležitou roli v reprezentacích, které si mladí mluvčí vytváří ohledně významu a rozšíření tohoto slova. Máme-li hodnotit statut slova bicrave na slangové ose (obecný slang – obecný slang mládeže – obecný slang předměstské mládeže) zjišťujeme, že 54 z 65 respondentů, kteří toto hodnocení vyplnili (tj. 83 %), je hodnotí jako slovo z předměstského slangu mládeže (viz sloupec ACJC v tabulce č. 16 výše). Je zřejmé, že na výsledky dotazníku u mládeže, která se vůči dotazovateli nachází v institucionálním vztahu, je nezbytné nahlížet kriticky, pokud tento dotazovatel zkoumá nepřímou metodou jim známé nelegální praktiky, drogové lexikum atd. U vysokoškolského publika je nicméně zřejmý určitý nadhled nad negativními jevy, se kterými se předměstská mládež z chudších sídlišť v rámci svého okolí setkává častěji než jejich vrstevníci z rezidenčnějších čtvrtí. 238 3.3.5 « Dans ma werss, laissez-moi rêver… » aneb difuze rezolektálního slova Třetí lexém je svou etymologií naprosto odlišný od obou předcházejících, neboť se jedná o neologismus, jehož hlavním šiřitelem a jedním z autorů je doložitelně raper Rohff. Tento spontánně vytvořený neologismus tedy můžeme označit jako slovo rezolektální (tj. utvořené v malé skupině přátel, viz kap. 2.5). Na rozdíl od výrazů si si a bicrave, které již určitou dobu v předměstském slangu mládeže fungovaly předtím, než byl započatý tento výzkum, bylo substantivum werss naprosto nové. Poprvé tento výraz raper Rohff vypustil do éteru v písni nazvané Dans ma werss (jedná se o první singl na jeho albu La cuenta, které vyšlo 13. prosince 2010). Píseň byla vysílána na rádiu Skyrock od října roku 2010, přičemž na specializovaném rapovém serveru Booska-P.com a ji bylo možné pustit již od září 2010. Hned po vydání singlu vzbuzovalo toto slovo známého rapera velký metalingvistický zájem. Jakmile se éterem začalo slovo werss šířit, pokládali si posluchači rádia otázku, co tento novotvar znamená. Toto prokazuje případ jednoho učitele z departmentu Essonne, který nám sdělil, že v době začátku vysílání písně v rádiu volali jeho studenti příbuzným a kamarádům z departmentu Val-de-Marne, odkud Rohff pochází, aby zjistili význam slova werss. Tehdy 32letý raper Rohff, vlastním jménem Housni Mkouboi, byl pozván do rádia Skyrock do vysílání pořadu Planète Rap v úterý 8. prosince 2010, aby vysvětlil význam své lexikální inovace. Na dotaz moderátora Freda, co znamená slovo werss, Rohff odpovídá, že jde o určitý druh přezdívky: „Moje werss, to byla původně hláška mezi mnou a dvěma kamoškama… no prostě… taková sranda, když mně začaly říkat ‚Housni – werss‘, to mělo jako znamenat‚ ‚Housni …jedna velká šílenost‘, prostě… Housni má svůj svět“ (Rohff v pořadu Planète Rap na rádiu Skyrock 8. 12. 2010, transkripce úseku vysílaného 20:08–20:09)113 . 113 V originále: « Ma werss, ça vient d’un délire avec deux copines, et euh ... voilà ... Le délire, c’est qu’elles m’ont appelé ‘Housni la werss’, ça veut dire ‘Housni... le gros délire’, quoi ...c’est tout un monde, Housni. » 239 Z hlediska slovotvorby se tato lexikální inovace zdá být aferézou anglicismu universe „kosmos, vesmír“ > verse. Tuto hypotézu upřednostňujeme zejména kvůli Rohffově všeobecně známému obdivu k americkým raperům a také z faktu, že toto slovo existuje v angloamerickém slangu, kde jeho zúžený význam, my verse, může rovněž znamenat „v mém vnitřním světě“114 . V rozhovoru totiž Rohff dále opět zdůrazňuje, že jde o délire, tj. „hlášku“ (tedy úsměvné přeřeknutí nebo záměrně vytvořený idiolektální neologismus, většinou, ale ne nutně vtipný, který se ujal v rezolektu – viz Podhorná-Polická 2009: 225–226). Moderátorovi detailně vysvětluje, jaký význam si mají posluchači dosadit pro pochopení a přijetí slova werss: „jó, tak to slovo se používá na…. prostě k tomu, aby se dalo říct, že seš ve svým… ve svým vesmíru, ve svým vlastním světě, chápeš […] prostě je to taková zvláštní hláška… například Mohamed Ali je ve svým werssu…“ (pokračování rozhovoru s Rohffem)115 . Ze 123 vyplněných dotazníků v našem výzkumu je nějaký význam pro slovo werss, který by byl blízký významu Rohffovu, uveden celkem 26krát (tj. 21,1 %). Podstatné je zjištění, že 15 respondentů uvádí k výrazu dans ma werss synonymum dans ma bulle (doslova „v mé bublině“, myšleno „u mě doma, v mé intimní sféře“). Tento výraz se rozšířil díky jinému interpretovi francouzského rapu, známé raperce Diam’s, jejíž stejnojmenné album z roku 2006 bylo nejprodávanějším francouzským hudebním nosičem (diamantá deska). Ve výše zmíněném pořadu Planète Rap nehovoří Rohff o bulle („bublině“) ani jednou, naopak moderátor Fred jej vysloví v momentě, kdy se snaží pochopit, co výraz werss znamená (dans notre monde, dans notre bulle = „v našem světě, v naší bublině“). Posluchači a potenciální příjemci neologismu tedy měli syntakticko-sémantický model, na který mohli navazovat a slovo bulle, které mělo tou dobou už značně setřenou expresivitu, bylo jednoduché nahradit výrazem werss, který byl expresivnější, protože byl modernější a neobvyklejší. 114 Viz např. https://www.urbandictionary.com/define.php?term=verse. 115 V originále: « Ouais, c’est un mot qu’on emploie pour euh...dire que voilà on est dans notre... dans notre univers, notre monde à nous, tu vois... […] c’est un délire particulier en fait ... Mohamed Ali, il est dans sa werss, par exemple ... » 240 Graf č. 7: Užívání slova werss deklarované respondenty Mezi 123 dotazovanými bylo 26 studentů, kteří uměli vysvětlit slovo werss, což je ve srovnání s ostatními dvěma lexémy nejméně, vzhledem ke „stáří“ medializace slova však relativně hodně, vždyť Rohff v rádiu vystoupil pouze týden před zadáním dotazníku (15. prosince) a dva dny předtím vydal album (13. prosince). Úspěch singlu ale byl zřejmý, v rádiích a na internetu bylo možné poslouchat Dans ma werss necelé tři měsíce, během kterých slovo stačilo difundovat mezi mládež (přičemž víme, že minimálně mezi tu z Créteilské univerzity a z jižního předměstí Paříže). Z těchto 26 pasivních či aktivních příjemců (inovátorů, řečeno Rogersovou terminologií) jich ale pouze 6 uvedlo, že se jedná o výraz z písně rapera Rohffa. I ostatní ale píseň znali, protože 18 jich uvedlo jako příklad právě slovní spojení « dans ma werss ». Z nich čtyři rozšířili formulaci na « je suis dans ma werss » („jsem ve svým werssu“), jeden respondent kontextualizoval výraz do konkrétní situace: « Hein? Ah dsl j’étais dans ma werss là! » [dsl = désolé] (Cože? Jo, soráč, byl jsem ve svým werssu!“). 241 Jiní dva respondenti parafrázovali refrén písně: jeden méně přesně « laissezmoi dans ma werss » („nechte mě v mým werssu“), druhý přesněji: « Dans ma werss, laissez-moi rêver » („V mým werssu, nechte mě snít“). Další z respondentů si lexém již přisvojili a adaptovali jej pravděpodobně v souladu s výrazem être dans sa bulle („být ve své bublině“): o tom svědčí kontexty: « Laisse le dans sa Werss lui! » („Nech ho ve svým werssu“), « tu es dans ta werss » („seš ve svým werssu“) nebo « T’es dans ta werss, toi ! » („tak teda ty seš fakt ve svým werssu“). Tabulka č. 17: Výsledky dotazníkového šetření pro lexém werss celkem moderní vcelku moderní stabilní zastaralý bez upřesnění AC ACJ ACJC bez upřesnění OUI A často 1 1 0 0 0 0 0 0 1 0 občas 6 4 0 1 0 1 0 0 5 1 bez upřesnění 0 - - - - - - - - Celkem 7 5 0 1 0 1 0 0 6 1 OUI P zřídka 3 1 0 0 0 2 0 1 1 1 nikdy 19 12 0 1 0 6 1 3 11 4 bez upřesnění 0 - - - - - - - - Celkem 22 13 0 1 0 8 1 4 12 5 OUI bez upřesnění 3 0 0 0 2 1 2 2 NON 89 - - - - - - - - Celkem 123 21 0 2 0 11 1 5 20 8 Vývoj difuze neologismu je nepředvídatelný, a byť má slovo z dané písně v době své největší slávy úspěch, není zaručeno, že přežije a ustálí se v jazyce. Několik měsíců po vydání písně Dans ma verss a jejím úspěchu u mladých mluvčích to vypadalo spíše na postupné zapomínání, kolegyně slovo přestala slýchat na chodbách fakulty. Tuto skutečnost bylo nutné ověřit, aby mohl být popsán vývoj difundace v prostoru a čase. Proto byl tento neologismus v roce 2011 zařazen do obdobné ankety u téhož publika (o rok mladší studenti na Université Paris-Est Créteil) – výsledky časosběrného zkoumání prezentujeme níže, viz kap. 3.4.5. 242 3.3.6 Hypotézy šíření neologismů v dlouhodobé perspektivě Závěrem se vraťme k našim dvěma hypotézám vysloveným předtím, než byla blíže představena slova sisi, bicrave a werss. Jejich analýza potvrdila hypotézu, že rap může mít vliv na kontextualizaci slov s nejasným původem a také vliv na resémantizaci slov. Naopak naše první hypotéza, která předpokládala, že neologicita slova je nepřímo úměrná jeho míře rozšíření, nebyla pro formální neologii prokázána. Slovo sisi je bezpochyby novější než bicrave (jehož první výskyty se datují do 50. let 20. století), ale výstupy z našich dotazníků potvrzují, že sisi je u našich respondentů více rozšířené. Tuto druhou hypotézu ale není možné považovat za neplatnou pro případ sémantické neologie, neboť nové významy slova bicrave jsou opravdu nepřímo úměrné jejich rozšíření. Díky raperům-šířitelům (často také tvořitelům) málo známých slovních jednotek a díky potřebě mládeže (často v pozici posluchačů rapu) vyhledávat novotvary a některé z nich totemizovat jako příznakové pro svoji generaci či část generace, tj. přisvojovat si je jako tzv. identitární slova, je nastolena určitá symbióza mezi rapery a mládežnickým slangem (nejen z předměstí). Můžeme empiricky zaznamenat případy, kdy rapeři vkládají do svých písňových textů slova, která mají identitární charakter ve skupině kamarádů, ke které přináleží (jedním z řady takových byl výše prezentovaný lexém werss, pravděpodobně obdobně takto vznikl i fatém si si). Tato slova jsou pak posluchači rapu přejímána jakožto identitární slova a jejich následným častým užíváním v kolektivech dochází k lavinovitému šíření i mezi ostatní mladé lidi, kteří rap neposlouchají. Tyto identitární lexémy jsou často (ale ne nutně) vnímány jako neologické, proto preferujeme označení identitární neologismy. 243 Právě neologismy, které mají pro mládež silnou expresivní a kohezivní funkci, mívají také zajímavou sémantickou dynamiku. Tu lze dobře pozorovat, je-li zavčas lingvisticky zachyceno období jejich nejsilnější expresivity při meziskupinovém přenosu, kdy dochází k interpretačnímu driftu. Zde prezentované lexémy bicrav(e), werss a bol(l)os(s/se) svou polysémií prokazují, že jde o klíčovou vlastnost identitárních neologismů. Druhou takovou vlastností je vysoká frekvence užití v rezolektech, což z ankety zjišťujeme zprostředkovaně skrze deklarace respondentů. Dalšími dvěma vlastnostmi jsou opacita (etymologická neprůhlednost, která láká k objevování a debatování o původu a k vytváření sérií lidových etymologií) a grafická neukotvenost (často problematická pro slovníkové zpracování, zejména v případě iniciálních hlásek – např. u arabismu „brácha, kámoš“ kho, rho, ro, v případě verlanizovaných slov e-eu, riche > cheri, cheuri aj. – detailněji česky viz Polická 2012). Výsledky jediné ankety nám neumožní odhadnout, jaký bude osud slov a slovních spojení, která byla pro anketu vybrána, ale je možné ji zadávat každoročně a zjišťovat tak, jak se daná slova vyvíjí a do jaké míry byl náš původní odhad správný (viz kap. 3.4.5 a 3.5). Šíření neologismů tedy je možné reálně zaznamenat v dynamické synchronii jazyka, metody popisu ale nutně musí kombinovat zdroje z dotazníkových šetření, z participačního pozorování, z dostupných mediálních ohlasů (jako např. komentářů fanoušků pod klipy atd.). Tyto výsledky je pak vhodné interpretovat spíše jako vzorkování než jako obecnou tendenci v imaginárním „jazyce mládeže“. 244 3.4 Cirkulace lexikálních inovací u příměstské mládeže a v rapu: případ teritoriální apropriace v departmentu Val-de-Marne V rámci výzkumu dynamiky lexikálních inovací a geografických, etnologických a sociálně-generačních aspektů identitární expresivity je od roku 2009 rozšiřován korpus textů frankofonních rapových písní RapCor, jak bylo zmiňováno v předchozích dvou studiích. Zároveň od roku 2008 v úzké spolupráci s Anne-Caroline Fiévetovou každoročně zkoumáme šíření identitárních neologismů u mládeže z různých regionů Francie, kdy jsou informace získávány převážně formou dotazníků, jak bylo poukázáno v předchozí kapitole na vzorku šetření z roku 2010. V tomto výzkumu spojujeme kvantitativní metody výzkumu s kvalitativními metodami přímými (participační pozorování a rozhovory) i nepřímými (doklady použití zkoumaných lexémů v médiích). Mezi studovanými terény, kde výzkum provádíme, hraje zvláštní roli jižní předměstí Paříže, konkrétně město Créteil, ležící v departmentu Val-de-Marne. Právě zde totiž můžeme díky možnosti pravidelného kontaktu s mládeží nejvíce uplatnit kvalitativní výzkumné metody. Je to ale zároveň i lokalita, kde jsou nejpatrnější projevy záměrného teritoriálního odkazování (tj. upozorňování na geografický původ mluvčích), a to jak v diskurzivní rovině, tak i bohatě v rovině metadiskurzivní. V této čtvrté studii ze sociolexikologie bude poukázáno na funkce, které plní topos, konkrétně department Val-de-Marne, v běžném vyjadřovacím úzu i v názorech a postojích místní mládeže. Důraz bude kladen na roli prostorovou, tedy roli teritoria, které se pro předměstskou mládež stává symbolem i stigmatem zároveň. Ve shodě s C. Trimaillem na něj nazíráme jako na socio-symbolické teritorium (Trimaille 2003: 69). Především ale bude poukázáno na roli rapové hudby, která tyto sociosymbolické aspekty departementu pomáhá šířit. Krátkým náhledem na tři identitární neologismy známých raperů a jejich posluchačů uzavřeme tuto studii. 245 3.4.1 „9.4 reprezentuje“ : rap a projevy teritoriální apropriace Na státních poznávacích značkách, na poštovním směrovacím čísle, zkrátka v rámci celého administrativního dělení francouzských departmentů odkazuje číslo 94 jednoznačně na department Val-de-Marne. Tento devadesátý čtvrtý department Francie, které jsou až na výjimky předměstských departmentů Paříže řazeny v abecedním pořadí, se nachází se v tzv. Malé koruně Paříže, tedy v blízkém aglomeraci hlavního města, směrem na jihovýchod. V roce 2015 zde podle sčítání obyvatelstva žilo více než 1,372 milionu obyvatel. Administrativním sídlem departmentu je město Créteil s více než 90,7 tisíci obyvatel.116 Metodologicky je v této studii čerpáno z poznatků urbánní sociolingvistiky (např. Bulot 2011 či Bastian, Bulot a Burr, eds. 2009), kde je důraz kladen na tzv. identitární užívání jazyka mládeží (ve francouzštině se hovoří o pratiques langagières identitaires des jeunes). Kód 94, tedy odkaz na teritoriálně ohraničený departement, pak k tomuto užívání jazyka bývá často asociován, je v tomto typu diskurzu frekventovaný a nejedná se o chvilkovou módu. Formálně je kód používán v nominalizované podobě, což je výsledek elipsy s vynecháním slova département, nutně mu tedy vždy předchází určitý člen le (le (département) 94). Velmi často se s ním ale lze setkat v hovorovější podobě, kdy je ignorováno dvacítkové (neboli „vicesimální“) čtení složeniny quatre-vingt-quatorze (doslova „čtyři-dvacítkyčtrnáct“), ale číslo se rozloží na cifry, které se pak vysloví neuf-quatre („devět-čtyři“). V grafické podobě na toto čtení upozorňuje tečka nebo pomlčka při ciferném zápisu (le 9.4 nebo le 9-4). Tyto diskurzní praktiky se pak stávají prostředkem symbolického a solidárního odkazování na sociální a geografický původ, a to zejména u předměstské mládeže z tzv. „čtvrtí“ (cités), což je eufemické označení pro sídliště s velkou mírou přistěhovalců a zejména jejich potomků v první a druhé, okrajově i dalších generacích. 116 Viz https://insee.fr/fr/statistiques/2011101?geo=DEP-94. (INSEE = Fr. statistický úřad). 246 Jejich snaha o identitární ukotvení skrze reference na oblast, kde žijí, je pochopitelná. Nacházejí se na půli cesty mezi kulturními hodnotami svých rodičů a hodnotami státu, který tyto rodiče přijal a jejich potomkům poskytl občanství, ne nutně však také pocit sounáležitosti s majoritní společností. Ve francouzské sociolingvistice je běžně používáno metaforické pojmenování této kultury adjektivem interstitielle (volně přeloženo jako „příkopová“), často se také hovoří o „fraktuře“ (fracture). Termín teritoriální přivlastňování (appropriation territoriale) je pak klíčový pro vědce z různých disciplín zabývající se periurbánními sídlišti (cf. Lepoutre 1997, Bulot 1999, Bordet 1998, Kokoreff 2003 aj.). V rámci pluridisciplinárního pojetí výzkumu hudebního žánru rapu je toto teritoriální ukotvení často zdůrazňováno. Mezi sociolingvisty se první specializované práce o rapu soustředily na přelom tisíciletí a na korpusy rapových skupin či interpretů z jižní Francie (viz Gasquet-Cyrus, Kosmicki a Van den Avenne, eds. 1999, Trimaille 1999 aj.). Analyzovány byly zejména texty skupin z tzv. Marsu (Mars = expresivní apokopa z Marseille), především skupin IAM a Massilia Sound system, které tento geolingvisticky ohraničený rap du Sud („jižanský rap“, Cachin 1996: 79) proslavily po celé frankofonii. Texty raperů z Paříže, včetně jejich teritoriálních projevů, byly tou dobou rovněž předmětem zájmu sociolingvistů a sociolektologů (viz např. tři edice slovníku CTT). V tomto slovníku jsou hned v první edici uvedeny slangové přezdívky pro Paříž, nejen stará hovorová přezdívka Paname, ale i modernější verlanizovaná Ripa (verlan, též metateze je tvořena přesmyčkou slabik: Paris [paRi] > Ripa). Pro další výklad bude podstatné, že teprve ve třetí edici lze nalézt obdobu výše uvedeného neuf-quatre, konkrétně heslo 9.3 (neuf-trois) pro předměstský department Seine-Saint-Denis, který sousedí s Paříží na severu (Goudaillier 2001: 46). Rap je vnímán jako mediální vitrína, která sjednocuje posluchače v jejich náhledu na diskurzní praktiky. V písňových textech dávají rapeři s oblibou na odiv své socio-geografické zázemí, ať už region, department, město nebo konkrétní sídliště. 247 Podle sociologa Mathiase Vicherata je pouto, které pojí rapery k jejich „teritoriu“ natolik silné, že žádná z jím studovaných hudebních skupin neopomenula pyšně zmínit vlastní čtvrť ve svých písních (Vicherat 2001: 39). Náš korpus frankofonních rapových písní RapCor z velké části potvrzuje Vicheratova pozorování. Rap je především fenomén velkých městských aglomerací. Několik vzácných případů raperů z venkovského prostředí ale taktéž v textech odkazuje na geografické referenty a staví na nich tematickou linku. Charakteristická je v tomto vzácném rurálním rapu slavná píseň Marly-Gomont od rapera Kaminiho z roku 2006, která se proslavila virálně, tedy pouze skrze sdílení na internetu, díky vtipnému textu s klipem popisujícím trable černocha, který chce rapovat na vesnici Marly-Gomont v Pikardii o místním rasismu a nudě. Michèle Auzanneau upřesňuje, že v rapu jakožto urbánním žánru je město místem, kde dochází k uniformizaci chování mluvčích a zároveň je prostorem, kde se nejvíce projevují rozdíly sociálního charakteru (Auzanneau 2001: 711). Na ty rapeři upozorňují především, zejména jedná-li se o tzv. (společensky) uvědomělý rap (rap revendicatif). Vindikace (revendication, doslova „vymiňování si (něčeho)“, v právním slovníku „žaloba na neprávem zadržované věci“), je v sociolingvistickém kontextu definovatelná jako „upozorňování na sociální nespravedlnosti“. Rapeři se sami často definují jako voix des sans voix („hlasy těch, kteří nemají slovo“; Barrio 2007: 70). Tato odkazování raperů na své teritorium ovšem nabývají různých podob. Může se jednat jak o konkrétní toponyma, tak i o spaciální (neboli prostorové) reference abstraktního charakteru, které jsou zmiňovány z různých důvodů. Často je rapeři zmiňují pouze ze stylistických nebo homofonních pohnutek. Většinou ale ve svých textech oscilují mezi morální povinností vzdát hold své čtvrti a nutností využít její „drsné“ reputace u publika (viz rozhovory s rapery citované Barriem, Barrio 2007: 67–71). 248 Závisí pak na jednotlivých typech rapových písní, zda se jedná o rap přezdívaný jako „(společensky) uvědomělý“ = rap conscient nebo naopak o rap „sebevychvalovací“, tzv. egotrip, kdy raper nekriticky vychvaluje sebe a svou kreativitu, často i šířeji své kamarády a svou lokalitu. Volba tématu tedy ovlivňuje formu a rozhoduje o tom, zda budou rapeři hrát spíše roli mediátora mezi publikem z řad majoritní většiny a menšinovou společností nebo zda budou hrát roli lídra, který reprezentuje „drsné“ prostředí (tzv. rap hardcore, viz kap. 3.2.6, též gangsta rap) mezi spatiálními referenty sdílenými v kolektivních reprezentacích. V prvním případě jde podle Huguesa Bazina o boj: „proti stigmatizaci, kdy se [raper] snaží navrátit důstojnost těm, kteří jsou uvrháváni na okraj společnosti“ (contre la stigmatisation, il cherche à restituer une dignité à ceux qu’on enferme dans la marginalité; Bazin 1995: 235). V druhém a zejména ve třetím případě (oba typy se ostatně často mísí), pak fanfarónské deklarování leadershipu bude mít za důsledek jakousi konkurenční hru v rámci „podivné hitparády nejdrsnějších předměstských sídlišť“ (curieux hitparade des grands ensembles de banlieues; Lepoutre 1997: 388). Druhým důsledkem, podstatně škodlivějším pro rapery i jejich posluchače z chudších předměstských čtvrtí, je pak přilití oleje do ohně tzv. spaciální segregace (ségrégation spatiale; viz např. Bulot 2001 a 2011), je-li na tuto hru nahlíženo optikou pozorovatele zvenčí. A jsou to právě v takovýchto markantních projevech teritoriálního ukotvení, kde se setkáváme s největší frekvencí označení departmentu „devět-čtyři“ (neufquatre), o kterém byla řeč výše. Statisticky je pak toto identitární označení departmentu mnohem významnější než suma všech názvů jednotlivých sídlišť, o kterých mluvil Lepoutre. Ze statistik získaných z textů v korpusu RapCor rovněž vyplývá, že čím je rap „uvědomělejší“, tím více je odkazováno na mikro-toponyma a tím více jsou odkazy konkrétnější. Dále je také patrné, že v tomto subžánru rapu dochází k určité dezargotizaci, jinými slovy k odklonu od stereotypních slangových slov. 249 Typicky se rapeři odklánější od slov tvořených verlanem (tj. od přesmyček typu tierkar, též tier-quar pro „čtvrť“ = quartier), téci pro „sídliště“ = cité), od lokalizátorů vytvořených reduplikací jako např. ter-ter (pro „teritorium“) nebo zkracováním (quartier > tiekar > tiek’ nebo cité > téci > téç). Touto cestou se vydávají mnozí rapeři proto, aby nepodporovali stereotypní vnímání krypticity v rapu (která pro některé nezasvěcené posluchače působí jako agresivita), a aby tak bojovali proti politické nečinnosti a předávali pozitivní poselství dál skrze rap. Výsledky klasifikace přesmyček z textových analýz rapu u Terezy Sekaninové průkazně ukazují, že verlanizovaná slova jsou zastoupena v produkci interpretů zejména z Paříže velmi hojně, ale při tomto „uvědomělém“ typu rapování minimálně (Sekaninová 2012). Z mnoha příkladů, které nám k výše uvedenému tvrzení o velké frekvenci výskytu označení departmentu jako „devět-čtyři“, poskytuje korpus RapCor, citujme výňatek z první sloky písně Vener (= „naštvaný“; přesmyčka z énervé). Raper Manu Key a hostující (= featuring, feat) Daddy Morry v roce 2004 zpívali v této písni z alba Prolifique Vol. 1 něco jiného (tučný text v závorce), než co Manu Key autorizoval v textu na přebalu alba: « la salle (/ mafia) est remplie par les soldats du 9.4.4.4.4 [nœf’kat’kat’kat’kat] tu peux pas tester les soldats (/bananes) du 9.4.4.4.4 jusqu‘à la mort, je représente le 9.4.4.4.4 partout où je vais, je parle, je parle du 9.4.4.4.4 » „v sále (/mafii) je plno vojáků z devět čtyřky-čtyřky-čtyřky-čtyřky nemůžeš testovat vojáky (/kvéry) z devět čtyřky-čtyřky-čtyřky-čtyřky až do smrti budu reprezentovat devět čtyřku-čtyřku-čtyřku-čtyřku všude, kam jdu, mluvím, mluvím o devět čtyřce-čtyřce-čtyřce-čtyřce“ Přebalu daného alba tedy uvádí jiná, „drsnější“ = expresivnější + slangovější substantiva, než jaká se objevují ve zpívané verzi (salle vs mafia a soldats vs bananes). 250 Druhým zajímavým momentem při poslechu této písně je, že při prvním a třetím opakování série čtyř čtyřek je slyšet v pozadí údery imitující zvuk zbraně („bum bum bum bum“), což je ostatně velmi častý zvukový projev v tzv. gangsta rapu. Ten může být vnímán jako propagování násilí nebo naopak můžeme stát na druhé straně barikády a společně se sociologem Anthony Pecqueuxem klást verbální násilí do objektivnějšího úhlu pohledu. Podle něj rapeři jednak částečně „dědí“ tento projev spolu s žánrovým rámcem, ale zároveň jej ospravedlňují faktem, že primární násilí vychází ze sociální diskriminace majoritní společnosti a státu (známá Gumperzova dichotomie „my / oni“ = nous / eux). „Být násilný proti Nim vnucuje introspekci vlastního svědomí“ (être violent contre Eux s’impose comme une nécessité de for intérieur; Pecqueux 2007: 171). Ponechme stranou dvojsmyslný charakter tohoto projevu, který kritici rapu nazývají verbálním násilím (violence verbale) a rapeři naopak legitimním „vracením rány (obuškem)“ (retour de bâton; Barrio 2007: 70) a zaměřme v následující kapitole pozornost výhradně na makro-toponymický referent 94. 251 3.4.2 Makrotoponymické (p)reference a jejich šíření v prostoru a čase Jak bývá často zvykem v rapových písních, teritoriální odkaz se objevuje hned na úplném začátku, ještě před první slokou, a to v mluvené části zvané intro. Konkrétně v písni Manu Keye a Daddy Morryho Vener, která byla citována výše je začátek rapované písně uveden zvoláním: « 94 [nœf’kat] reprezent 24 sur 24 » („devět-čtyřka reprezentuje nonstop 24 hodin“). Sloveso représenter = „zastupovat, reprezentovat (nějakou lokalitu)“ je značně expresivní a mezi rapery velice časté. Cítí se totiž být mluvčími své generace a jeho sociálních problémů, stejně jako mluvčími intergeneračními, reprezentující hlas svého bydliště v užším slova významu (tedy čtvrti) nebo ve významu širším (tedy předměstských sídlišť). V této písni rapeři z departementu 94 metonymicky zastupují předměstskou mládež/obyvatelstvo vůči majoritní společnosti a zároveň zastupují rapery z departmentu Val-de-Marne vůči zbytku rapové scény. Dále lze pozorovat, že teritoriální referent 94 není v celé písni nikde nahrazen jiným, konkrétnějším toponymem z „mikro-úrovně“ (tedy názvem města, čtvrti nebo ulice). Toto konstatování na základě jedné písně samozřejmě není pravidlem pro všechny rapery z departementu Val-de-Marne, kteří jsou známí na národní úrovni. Silnou symbolickou funkci plní město Vitry-sur-Seine, které je mnohými považováno za „kolébku francouzského rapu“ (berceau du rap français; viz Madani 2012). Odtud pocházejí mnozí členové slavného kolektivu Mafia K’1 fry (v překladu slangově „africká mafie“, kde k’1 fry je grafická hříčka se slovem cainfri, což je verlanizovaný tvar slova africain = „africký“). Mezi členy tohoto uměleckého uskupení stojí za bližší pozornost mj. skupina tří raperů, proslavená pod označením 113. Ve svých hitech proslavila ulici Camilla Groulta (rue Camille Groult) ve Vitry, kde v paneláku s číslem 113 všichni tři členové skupiny vyrostli. Tato skupina zaslouží bližší pozornost i proto, že ve svých textech odkazuje na konkrétní mikro-toponymické referenty extrémně často v porovnání s jinými rapovými interprety (viz níže lexém gros). 252 Silná konvergence k referencím makrotoponymického rázu a jejich preference v porovnání s mikrotoponymickými referenty se dá vysvětlit dvojím způsobem. Ve směru interním pro svou univerzalitu, která umožňuje začlenit mezi odkazované rapery i ty, kteří bydlí v městech či městských čtvrtích s méně „drsnou“ reputací, ale také různé kolektivy utvořené ze členů pocházejících z různých měst departmentu Val-de-Marne. Takto je vybudován opěrný identitární bod pro širší spektrum posluchačů. Ve směru externím pak lze vysvětlit danou konvergenci jako souhru dvou souběžných, ale zároveň proti sobě působících logických polí: a) solidárním vztahem vůči ostatním sociálně znevýhodněným departementům, b) soutěživou hrdostí vůči raperům z ostatních departmentů, kterou můžeme po vzoru Vicheratově kvalifikovat jako „hrdost na své teritorium“ (orgueil territorial; Vicherat 2001: 42). Tento široce sdílený solidární vztah (bod a)) se realizuje pomocí „jednociferné“ výslovnosti všech departmentů z pařížské aglomerace. Lze jej pozorovat na příkladu části refrénu písně La grenade („Granát“) od výše prezentované skupiny 113 (z alba 113 degrés vydaného roku 2003), kde zjednodušení komplexního vicesimálního systému označujeme podtržením: «… toujours là pour représenter les quartiers les plus déroutés, les mecs, les plus dégoutés d’la vie. On vient du neuf quat’, j’ai des cousins dans le neuf trois, des poteaux dans le neuf deux, d’la famille dans le neuf cinq, des connaissances dans le neuf un, sept cinq, sept sept, sept huit, toutes les provinces, nord sud est ouest… ». „… jsme pořád zde, abysme reprezentovali ty nejvykolenější sídliště a ty životem nejotrávenější borce. Pocházíme z devět-čtyřky, mám bratrance v devět-trojce, ňáký kámoše v devět-dvojce, rodinu v devět- pětce, známý v devět-jedničce, sedm-pětce, sedmsedmičce, sedm-osmičce a všude jinde, na sever, jih, východ, západ…“ Oslovení cousin (doslova „bratranec“) je ve slangu používáno ve významu „blízký kamarád“. Jde o velmi běžné oslovení, kdy si přátelé tímto oslovením 253 vzájemně prokazují důvěru. Zároveň toto označení konotuje silné rodinné vazby v komunitách přistěhovalců ze stejných zemí původu nebo fakt, že zde žijí rodiny s velými počty dětí. Tato forma symbolické vindikace (revendication symbolique) pomocí pragmaticky výhodného zjednodušení číslovek se patrně rozšířila z označení departmentu 93, tedy departmentu Seine-Saint-Denis, jehož označení „devět-trojka“ (neuf(-)trois namísto vicesimálního spisovného quatre-vingt-treize) bylo a stále je značně medializované (viz výše jeho lexikografické zachycení v CTT2001). První doložení tohoto „rozloženého“ označení už asi nikdy nezjistíme, nicméně v rapovém korpusu RapCor lze najít první „devět-trojku“ už z roku 1993 u skupiny NTM, která svou slávou patrně pomohla rozšířit toto rozkládání čísla departmentu z vicesimálního na číslicové čtení. Z datací výskytů těchto toponymických referentů v rapových písních lze předpokládat, že teprve následně se analogií vytvořila celá další série pro ostatní „devadesátkové“ departmenty (91, 92, 94 a 95), které všechny leží v pařížské aglomeraci. Konkrétně pro „devět-čtyřku“ lze nejstarší výskyt dohledat u rapového uskupení Different Teep v roce 1997. Následně (méně pravděpodobně paralelně) pak vzniklo označení „sedmičkové“, tedy pro další departmenty v regionu Île-de-France, které ale namísto devítky začínají číslicí sedm (tj. department 77, 78 a částečně i pro department s číslem 75, což je označení vnitřní Paříže). Petra Černá upozorňuje ve své analýze textů písní raperů z 18. pařížského obvodu na to, že tito Pařížané preferují označení un huit („jedna-osmička“), tedy odkazování na mikrotoponymickou úroveň a ne na makroúroveň sept-cinq („sedm-pětka“). Z korpusu Černé, který tvoří písně rapera Flynta a skupin Scred Connexion a TSR crew, je patrná právě naprostá absence označení „sedm-pětka“ (Černá 2012). Tuto absenci analogického označení Pařížského departmentu lze vysvětlit speciálním statutem raperů z centra Paříže, kteří zajisté cítí potřebu zajistit si, aby byli bráni vážně posluchači z předměstských sídlišť, ale také patrně pociťují nechuť pouštět 254 se do jejich departmentového dělení, neboť 75. francouzský departement (tedy vnitřní Paříž bez aglomerace) konotuje bohatství a je tedy v ostrém protipólu vůči zejména „devadesátkovým“ předměstským departmentům. Jim se v tomto ohledu podobá právě nejchudší z pařížských obvodů, „osmnáctka“. Malý počet výskytů označení „sedmpětky“ v korpusu RapCor podporuje výše uvedenou hypotézu: pokud se přeci jen toto označení v písních objeví, pak vždy za souvýskytu s ostatními „rozloženými čísly“ departmentů, zejména při různých featurinzích (hostováních) raperů z centra Paříže, nikdy však u samotných pařížských interpretů. Jako příklad uveďme „kolektivní“ píseň Paname all starz z roku 2003, vydanou na albu Gravé dans la roche od skupiny Sniper, kde je každý department zastupován jedním umělcem či skupinou. Haroun, raper zastupující Paříž intra-muros („mezi (hradebními) zdmi“), se jako jediný představuje bez uvedení čísla departmentu a říká, že reprezentuje « Paris Bessbar » („Paříž Barbès“). Referentem je zde tedy osmnáctý obvod, zejména čtvrť v okolí bulváru Barbès, v jehož okolí je vysoká koncentrace obyvatelstva z bývalých francouzských kolonií. Pro majoritní společnost je tato část Paříže konotována zejména vyhlášenými chudinskými ulicemi s vysokou mírou sociálních problémů typu překupnictví drog, prostituce a pouliční kriminality (quartier de la Goutte d’Or, rue Myrha aj.), která není raperům lhostejná a pro niž se snaží ve svých textech nalézat různá východiska z bludného kruhu pauperizace. Rychlost v přisvojení této mluvní praktiky „rozloženého“ vyslovování čísel departmentů mezi rapery a její dopad na módní lavinové šíření mimo pařížskou aglomeraci jsou zřejmé. Difuze inovace spočívající v dělení složených čísel na jednotlivé číslice byla exponenciální, jak prokazují data z korpusu Rapcor. Toto dělení se stalo následně pevnou součástí vykazování sociálně-geografické příslušnosti mladých ze všech departmentů Francie. Pro toto tvrzení ostatně stačí pozorovat způsoby, jakým mladí zasílají věnování např. na internetových fórech nebo do rádia Skyrock (viz Fiévet a Podhorná-Polická 2015). Úsměvné je, že graficky je identitární projev teritoriální příslušnosti naznačen 255 alespoň tečkou tam, kde číslo departmentu nepřesahuje první desítku (např. 0.6 pro department Alpes-Maritimes s centrem Nice). Podotkněme také, že během našeho výzkumu toponym v roce 2010 na ostrově Réunion v Indickém oceánu (jemuž administrativně náleží departmentální kód 974) byla ověřena hypotéza, že právě skrze rap se tato móda rozšířila až do tohoto zámořského departmenetu. Zde se označení neuf sèt kat („devět-sedm-čtyřka“) ujalo mezi ostrovní mládeží a tvoří zde stále expresivní prostředek, jak se identifikovat s místní mládeží a ostrovním životem vůbec. Na základě našich dalších výzkumů můžeme tvrdit, že v úzu mládeže je velmi rozšířené vkládání číselného kódu departmentu také do emailových adres nebo jako součást přezdívek ve virtuálních profilech na internetu. Děje se tak zejména v průběhu adolescence i v počátcích postadolescence u mládeže, která se tímto způsobem identifikuje s urbánní kulturou celé Francie. Jak již bylo řečeno, výčty číslovek namísto dvoumístných čísel departmentů tedy v textech rapových písní nejsou vzácné. Pro podpoření našich tvrzení citujme závěrečnou pasáž ze skladby Ghetto super classe od známého rapera Keryho Jamese (2005, album Ma vérité), který rovněž pochází z departmentu Val-de-Marne: « Les mecs du 91 veulent la ghetto super classe, les mecs du 92 veulent la ghetto super classe… » („kluci z devět-jedničky chcou supertřídu ghetta, kluci z devět-dvojky chcou supertřídu ghetta, …) a výčet pokračuje čísly ostatních departmentu v pořadí 93, 94, 95, 75, 77 a 78. Nejsou vzácné ale ani ve výše zmiňovaném rap byznysu (viz kap. 3.3.4), který dokáže tuto lavinově šířící se identitární módu patřičně prodat. To dokumentují obrázky č. 9 a 10, kde číselné označení departmentu tvoří název kompilace písní od interpretů z uvedených částí Francie (včetně 13. departmentu Bouches-du-Rhône, které má jako hlavní město Marseille). Obrázek č. 9: Obálka kompilace rapových skladeb z „devět-čtyřky“ v rámci projektu Departmenty 256 Zdroj: www.rap-francais.com (již nedostupný odkaz) Obrázek č. 10: Reklama na rapová alba v sérii projektu Departmenty (2008–2009) Zdroj: http://banlieueconnexion.com/ Sociolog Karim Hammou vidí v zájmu největších producentů hudby o rap (tzv. majors, např. BMG, EMI aj.) úspěšný marketingový tah, který nazývá příznačně „uměním prodat ulici“ (art de vendre la rue; Hammou 2012: 201). Touto slovní hříčkou vycházející z frekventovaného frazému art de rue („umění ulice“) pro označení rapu (viz např. stejnojmenný název alba marseillské skupiny Fonky Family z roku 2001) poukazuje ve své interpretaci vývoje francouzského rapu v rámci hudebního průmyslu na fakt, že z původně klubové rap game se stal díky spolupráci majors s nezávislými vydavatelstvími (labels indépendents) prosperující rap business. Na opačném protipólu vůči výše uvedenému bodu a), tedy textově deklarované solidaritě stojí b) rivalita. Ta se projevuje v provokativních a více či méně útočných 257 textech, které vychvalují vlastní skupinu přívrženců na úkor skupiny, se kterou nesympatizují. Tento model je v rapu velice rozšířený, zejména pak skrze fenomén tzv. clashs (v anglosaském světě označované také jako diss, česky snad „urážení, srážení“). Jde o nejvyhrocenější formu projevů rivality, která je navíc silně individualistická, přičemž dochází k výměně invektiv mezi rapery v rámci jejich písní, které si vzájemně adresují v relativně krátkých časových sledech (viz např. Napieralski 2015). Častějším jevem bývá spíše špičkování v rámci ego tripu, tj. sebepochvalné písně, kde se opěvují vlastní umělecké a jiné kvality. Často je odkazováno také ke svému „týmu“. Tímto výrazem se odkazuje na ostatních kamarády, na rapery z dané oblasti, občas je týmem myšleno publikum rapera. V rámci této týmové sounáležitosti se odkazuje na department nejčastěji. Následující ukázka z písně Intact (interpreti Rim-K feat Kery James, album Enfant du pays z roku 2004) se formálně podobá předchozí ukázce, nicméně nese poněkud odlišné poselství, kterým chce Kery James upozornit na „nadvládu“ raperů z departementu Val-de-Marne a na animozitu, kterou to způsobilo (text je zvýrazněn): « Du neuf-quatre j’envoie ça pour tous les quartiers, banlieue sud, est, ouest et nord, tout le monde sait qui a détenu le hard core Banlieue sud, est, ouest et nord, lève ton bras en l’air que je remette tous les ghettos d’accord ». „Z devět-čtyřky toto posílám všem čtvrtím na jižním, východním, západním a severním předměstí, všichni přece ví, kdo ovládl hardcor Jižní, východní, západní a severní předměstí, zvedni ruku do vzduchu, ať můžu mezi sebou usmířit všechny ghetta“. Je pravděpodobné, že adresátem tohoto poselství je prioritně rapová scéna z departmentu „devět-trojky“, která je považována za druhou „kolébku rapu“ a vůči které se vymezují rapeři z jižních předměstí. Zároveň tato více proklamovaná než reálná rivalita přispívá k utužování praxe teritoriálního odkazování. To bývá námi dotazovanou mládeží z Val-de-Marne považováno za výraz prestiže. 258 3.4.3 Evaluace lexikální kreativity rapových textů v médiích a u posluchačů Předchozí kapitola je detailnějším úvodem k problematice role rapu při konstruování vlastní identity. Od prostorového ukotvení identity se nyní zaměříme na ukotvení lexikální, které může být chápáno jako jedno ze základních pilířů při výstavbě toho, co francouzská sociolingvistika nejčastěji označuje termínem parler(s) jeune(s), tj. mluva/y mládeže/mladých (Bulot, dir. 2004 aj.). Podle urbánního filozofa Alaina Milona je rap formou „glosolálie“ (glossolalie), která raperům umožňuje slovně vyjádřit své vyčlenění ze společnosti (Milon 1999: 104). Milon se nerozpakuje označit textovou produkci raperů jako logorhée verbale („verbální průjem“). Takováto vize rapu jakožto nepřetržitého toku slov „jehož význam je nesrozumitelný“ (dont la signification est inconnue; Milon 1999: 104) je exemplárním příkladem dominantního diskurzu, který umocňuje stereotypní vnímání rapové hudby. Sociolog Anthony Pecqueux (2007: 32) označuje tento přístup jako oscillation populo-misérabiliste, tedy jako „oscilaci mezi lidovostí (či spíše hraným soucitem s lidovými vrstvami) a mizerabilismem“. Milonův názor bohužel není ojedinělý: obdobně se v tisku vyjádřil i lingvista Alain Bentolila (arrêtons de nous ébahir devant ces groupes de rap et d’en faire un nouveaux Baudelaire! = „přestaňme se rozplývat úžasem nad těmito rapovými skupinami a dělat z nich nové Baudelairy!“; rozhovor pro L’express ze 17. února 2002, citovaný Bettinou Ghiovou, jejíž literární analýzy rapových textů poukazují na diskriminační charakter Bentolilova diskurzu, viz Ghio 2012). Tyto pseudovědecké argumenty nahrávají extrémní pravici, která si bere jednotlivé rapery a dekontextualizované pasáže jejich textů stále častěji za oběť svého populismu. Terčem ostrých útoků či dokonce soudních žalob ze strany politiků (převážně z extrémní pravice) za domněle nebezpečné a Republiku či jednotlivce hanící či ohrožující texty se staly skupiny NTM, La Rumeur, Sniper, (Hammou 2012: 250–258), ale také nověji Sexion d’Assaut nebo rapeři Orelsan či Youssoupha. 259 Nejnověji v červnu 2018 vypukla mediální aféra s účastí rapera Medina v sále Bataclan, kultovním sále pařížského rapu z 90. let, který ale neblaze proslul teroristickým útokem z listopadu 2015, kdy jsou v médiích tomuto raperovi nepravdivě přisuzovány islamistické tendence a skandalizován jeho záměr udělat v tomto sále koncert117 . Je vcelku jedno, zda se jedná o komentář k promluvovým aktům raperů, nebo obecně k mluvě mládeže. O té předměstské se ostatně Bentolila také dříve vyjádřil, že používá jen „350 až 400 slov“ (deník Le Monde, 2005). V obou případech jde o situaci, kdy jsou značně paradoxně ponižováni mluvčí juvenilních typů diskurzu. Paradoxně proto, že tyto mluvy mládeže jsou na jedné straně stigmatizovány, ale zároveň i vyvolávají fascinaci u těch, kteří nespadají mezi mluvčí dané věkové kategorie (Bulot 2007: 14–15). Vraťme se ale k výše uvedené „glosolálické“ vizi rapu, která je v ostrém kontrastu s tím, jak si rap cení ti, kteří ho praktikují či poslouchají. Mezi mladými posluchači rapu, kterých je nejen mezi defavorizovanou mládeží většina, je obecně rozšířen názor, že: „raper je starší bratr, je to autorita, je to osoba, se kterou se mladí budou chtít identifikovat“ (le rappeur, c’est le grand frère, c’est la référence, c’est celui auprès duquel les jeunes vont s’identifier; Barriova citace z rozhovoru s producentem rapových kompilací; Barrio 2007: 76). Samotný raper bude podle Barria mít: „silný vnitřní pocit, že pro některé své mladé posluchače může být jedinou autoritou mezi dospělými, se kterou se bude chtít identifikovat“ (le sentiment intime que pour certains jeunes il reste le seul référent adulte auquel ils peuvent s’identifier; ibidem). V rámci této pozitivistické vize „starší autority“ pak raperovy texty budou mít s velkou pravděpodobností silný vliv na promluvové akty jeho mladých posluchačů. 117 Reakce sociologů specializujících se na Medinovy texty na sebe nenechala dlouho čekat. Viz https://blogs.mediapart.fr/edition/les-invites-de-mediapart/article/200618/medine-au-bataclan-l-ordre- public-contre-la-democratie. 260 V našich předchozích studiích, realizovaných částečně ve spolupráci s kolegyní AnneCaroline Fiévetovou, jsme se pokusili podat statistické důkazy tohoto předpokládaného vlivu na přijímání lexikálních inovací, a to nejprve pro neologismy ve vztahu k různým typům médií (Fiévet a Podhorná-Polická 2010) a posléze ve vztahu k rapu samotnému (Podhorná-Polická a Fiévet 2013). Teoretické úvahy opíráme o vlastní pozorování cirkulace neologismů ve školních třídách (Podhorná-Polická 2009), o Rogersovu teorii šíření inovací (Rogers 1962, viz výše kap. 1.2) a o Sablayrollesova sociálně-hierarchická kritéria favorizující neologizaci (Sablayrolles 2000: 360–364), především pak o kritérium autoritativní pozice mluvčího. Lexikální inovace (rezolektální nebo idiolektální), které rapeři šířili v textech písní, byly mladými respondenty z našich dotazníkových šetření ve velké míře označovány jako mající svůj původ v rapu. Lze je tedy označit jako neologismy autorit. Toto označení navrhujeme z toho důvodu, že dotazovaní poukazovali na fakt, že testované lexikální jednotky pocházejí od toho či onoho rapera. V opačném směru pak lze předpokládat rychlé rozšíření do slangu mládeže, pokud budou skalní fanoušci daného rapera zároveň tzv. výřeční bossové (boss tchatcheurs). Z hierarchického hlediska a s ohledem na výřečnost a respektování vnitřní skupinové normy jsou to právě skupinoví lídři (boss), kteří si získali výjimečný statut díky svým verbálním dovednostem a dokážou jej úspěšněji využít k prosazování lexikálních inovací než hierarchicky níže postavení tzv. nohsledové (suiveurs) či dokonce tzv. vyvrženci (exclus; k exemplifikaci této hierarchie ve školním prostředí viz Podhorná-Polická 2009: 261–265, česky Podhorná-Polická 2008). Jak již bylo poznamenáno v kap. 3.3.2, s kolegyní Anne-Caroline Fiévetovou každoročně provádíme šetření mezi studenty prvního ročníku oboru Aplikované cizí jazyky (LEA) na Université Paris-Est Créteil (věkový průměr dotazovaných je 19 let; převážná většina z nich pochází z pařížské aglomerace, zejména pak z její jižní části, departmentu Val-de-Marne). 261 První fázi tzv. participačního pozorování obstarávala kolegyně v rámci kurzu Komunikace, který vedla v prvním semestru s cílem zachytit během přestávek identitární slova, která mládež užívá při neformální komunikaci tak, aby tento sběr probíhal v tzv. ekologickém prostředí (Calvet 1999a). To umožnila organizace kurzů v rámci tohoto oboru, která je obdobná jako vyučování na střední škole (tj. skupinky cca 40 osob mají společný rozvrh a vznikají tak celistvé kolektivy, jejichž soudržnost umocňuje fakt, že většina studentů pochází ze stejného sociálního prostředí). Pro vyučující tedy není obtížné zachytit spontánní komunikační situace, např. „frajerské“ předvádění před dívkami či sdělování horkých novinek mezi kamarádkami. Ve druhé fázi evaluujeme dotazníkovou formou náš subjektivní neologický pocit (sentiment néologique; k jeho extrémní subjektivitě viz Sablayrolles 2003). Připomeňme, že v pionýrské neologické studii, kde byl tento termín a zároveň klíč k obtížně uchopitelnému konceptu neologie poprvé definován, provedla skupina lingvistů testování pocitu, že je nějaký lexém nový, a to mezi skupinou stejně vzdělaných členů přibližně stejného věku (Gardin, Lefèvre, Marcellesi a Mortureux 1974). Tento experiment zjišťování neologicity slov poukázal na značné rozdíly v hodnocení, kdy se hlavním faktorem divergence názorů ukázala být hloubka znalostí v daném oboru zkoumání, daná osobní sociokulturní historií hodnotitele Tento princip samozřejmě ovlivňuje i naše výzkumy, jelikož mnohé sociokulturní aluze (zejména neosémantismy) neupoutají naši pozornost dříve, než nás na ni upozorní nějaká frekvenční nebo kontextová anomálie. Formou dotazníku na konci semestru tedy studentům předkládáme sérii neologických kandidátů a zajímá nás skupinové hodnocení míry expresivity daných lexémů. Výběr kandidátů je proveden tak, aby nedošlo k přehnanému zkreslení ze strany pozorovatele (cf. Trimaille 2003), kdy je v dotazníku promícháno nově sebrané lexikum s chytáky (tedy staršími slovy s již setřenou expresivitou a s hapaxy z minulých sběrů). Dalším cílem je pak zjištění míry vlivu sociogeografického původu lexémů na tvorbu názorů na jejich užívání a prožívání (pratiques et représentations). 262 Stejně jako bylo možné pozorovat vliv rapu na výše uvedené hledisko spaciální, je možné jej pozorovat i v dotazníkovém šetření mezi studenty z Univerzity Paris-Est Créteil na téma užívání a prožívání slangových slov, a to zejména co se rapu z „devět-čtyřky“ týče. Pro konkrétní exemplifikaci tohoto tvrzení uveďme trojici lexémů (konkrétně en mode, gros a werss), které se vyskytují v písních slavných raperů z departmentu Val-de-Marne, povětšinou členů kolektivu Mafia K’1 Fry, konkrétně u skupiny 113 a rapera Rohffa, kteří byli již výše detailněji představeni (viz kap. 3.3.5 a 3.4.2). Právě o těchto vybraných lexémech (a ostatně i o mnohých dalších) se dotazovaní nebo i rapeři samotní opakovaně vyjadřovali jako o výrazech lavinově se šířících mezi mládeží. 263 3.4.4 « En mode 9.4, gros » aneb difuze skrze rap z Val-de-Marne Na úvod této krátké prezentace výsledků sledování difuze identitárních neologismů se vztahem k teritoriálním aspektům, především k departmentu Val-deMarne, uveďme vazbu être en mode + N (= „být v režimu + podst. jméno“). Ve videohrách mohou hráči přesouvat postavy ze hry do různých stavů neboli modů, kdy pak obrazovka ukazuje en mode + (podstatné jméno podle vybraného stavu). Nabízí se tedy hypotéza, že se z tohoto informatického žargonu, respektive žargonu fanoušků počítačových her tato vazba plošně rozšířila nejen mezi mládež, ale jako módní slovo pronikla i do slangu těch dospělých, kteří se snaží být „in“. Méně pravděpodobná je přejímka téhož frazému z popisek funkcionalit různých elektrospotřebičů, které jsou v režimu vypnuto / zapnuto / v pohotovostním režimu / pauza (en mode pause) aj. Tato okolnost spíše sloužila jako podpůrný jev, jelikož se s touto vazbou při běžném užívání cd přehrávačů nebo dalších zařízení v domácnosti již většina uživatelů setkala a inovátoři použití této vazby jen rozšířili na širší spektrum činností – ne už jen výhradně k funkcím elektrospotřebičů, ale také ke svým prožitkům či náladám. Detailní statistiky z dotazníkových šetření, která proběhla v prosinci roku 2010 a v prosinci 2011 v Créteil u tohoto lexému uvádět z prostorových důvodů nebudeme, protože drtivá většina z dotazovaných (123 v roce 2010 – viz 3.3.2, v roce 2011 jich bylo 90) lexém znala a aktivně používala, navíc jej v obou případech shodně evaluovala jako slovo moderní a typické pro slang předměstské mládeže. Toto rozšíření vazby ale uvádíme, poněvadž opět dobře demonstruje hypotézu o důležitosti rapu jako vektoru difuze lexikálních inovací mezi mládeží. 264 Naši respondenti často uváděli jako příklad použití « j’suis en mode examen » („sem v režimu zkouška“), ve významu „nemám pomyšlení na nic jiného než na zkoušky“. Vzhledem ke školnímu prostředí, ve kterém se odehrával výzkum, bylo také běžné vyjádření « en mode classe » („v režimu třída“). Vzhledem ke dvěma třetinám dívek mezi respondenty pak také vyjádření komentující vzhled spolužáků: « en mode beau gosse » („v režimu krasavec“). Frekventované bylo také adjektivální rozšíření konstrukce (en mode + Adj), například ve vazbě « en mode fatigué » („v režimu unavený“). Respondenti často uváděli konstrukce z hitu rapera Rohffa En mode z roku 2005 (album Au-delà de mes limites), která končí dvakrát opakovaným refrénem: « Chuis en mode neuf quat’, chuis en mode t’inquiète, chuis en mode quat’ quat’, chuis en mode mitraillette » („sem v režimu devět-čtyřka, sem v režimu bez obav, v režimu (pohon auta) čtyři na čtyři, v režimu samopal“). Mnozí z našich respondentů přepisovali část Rohffova refrénu: « en mode 94, en mode tkt » (tkt nebo TKT je konsonantická kostra zvolání t’inquiète! = „bez obav, nedělej si o mě starosti, to neřeš!“ používaná zejména v sms zprávách), ale i další části Rohffova textu (« en mode victoire » = „v režimu vítězství“ nebo « en mode je rape trop bien » = „v režimu rapuju fakt dobře“). Rohff na stejném albu vydal dokonce i jakési pokračování svých oblíbených vazeb s názvem En mode 2. Podle našich respondentů to byl právě on, kdo tuto vazbu pomohl široce rozšířit. Druhé ze slov, které zde uvádíme z toho důvodu, že vykazovalo silnou teritoriální vazbu na department Val-de-Mane je maskulinum gros, užívané často v oslovení (česky bychom tedy pro zachování autenticity zvolit vokativ „kámo, kemo“, doslova ale nerodilý mluvčí bude patrně překládat výraz jako „tlusťochu“, což je ale velice nepřesné, jak uvidíme níže). 265 Tento lexém je zajímavou ukázkou sociolektální nominalizace jinak běžného a frekventovaného adjektiva gros, grosse v běžném významu „tlustý, tlustá“. Etymologie tohoto substantiva je značně neprůhledná, tedy ve významu přátelského oslovení, které se běžně používá mezi mládeží z Val-de-Marne, ale i jinde ve Francii, zejména ale u předměstské mládeže. Jako nejpravděpodobnější se zdá být hypotéza, že jde o aferézu ze slova négro („negr, negřík“). V rámci soudržné skupiny se totiž používá výrazů gros i négro jako kamarádské oslovení mezi chlapci ne nutně černošského původu, nicméně odkazující k jejich snědší pleti či přistěhovaleckému původu rodičů či prarodičů (viz Podhorná-Polická 2009: 188). Na rozdíl od frazému en mode byl tento lexém zařazen do dotazníků až v roce 2011. V době, kdy probíhalo dotazníkové šetření, tj. v prosinci 2011, už nešlo o čerstvý neologismus, převážná většina z 90 dotazovaných lexém znala (pouze čtyři dotazovaní neodpověděli na otázku). Polovina z nich pak lexém aktivně už delší dobu používala právě ve významu přátelského oslovení. Vyvolával také četné doplňující komentáře, které potvrdily jeho specifický statut pro dotazovanou mládež. V komentářích z dotazníků nalézáme například upřesnění ohledně limitace jeho použití: „jen mezi kámošema“ (que entre [sic] potes), „je to přátelské, jinak by šlo o urážlivý výraz“ (c’est amicale autrement ça serait un terme péjoratif), „hodně urážlivé pro lidi, kteří neznají jeho význam“ (assez insultant pour personnes ignorant le sens). Bez znalosti významu „kamarád“ by samozřejmě výraz byl interpretován jako oslovení „tlusťochu“, na což mnozí z dotazovaných upozorňovali. Négro i gros se často vyskytují v textech rapu, oba lexémy hojně používá např. raper Booba, kterého také citují dva z respondentů (jeden konkrétní pasáž z písně Killer: « Eh mon gros, tu vois quoi ? » = „A kemo, víš co? Variantu grosse pro „kámošku“ (vytvořenou ale nominalizací adjektiválního tvaru grosse a ne aferézou négresse > *gresse, jak by se dalo odvozovat z výše uvedené etymologické hypotézy) proslavila naopak raperka Diam’s. 266 Nejčastěji se ale v dotaznících objevovalo sousloví ouais gros, které proslavila už na přelomu tisíciletí výše prezentovaná skupina 113 z Vitry-sur-Seine. Lexém gros je v úzu této skupiny ukázkovým příkladem extrémního sociogeografického ukotvení, kdy rapeři nejprve šíří daný neologismus a později se snaží si jej zpět přisvojit, jelikož se rozšířilo mimo oblast, kde má identitární význam, přičemž se banalizovaly jeho socioetnické konotace. Toto přátelské oslovení ouais gros nebo wesh gros se z pragmatického pohledu zdálo být projevem silného identitárního pouta mezi členy kolektivu Mafia K’1 fry. Lze předpokládat, že se začalo plošně šířit díky přátelskému odkazování na kamarády z této umělecké party v písních slavných členů výše uvedeného hudebního kolektivu, zahrnující mj. i Rohffa a skupinu 113 (pro komplexnější analýzu, viz PodhornáPolická a Fiévet 2011b: 105–111). Šířeji pak lexém proslavila právě skupina 113, která toto slovo nadužívala již od počátku své kariéry. Toto tvrzení je možné podpořit náhledem na frekvenci tohoto lexému v titulech písní dané skupiny (resp. sólových projektů jejích tří členů, z nichž zejména Rim’K a Mokobé zaznamenali velký ohlas) a také na statistiky prodeje desek těchto interpretů118 . Z přepisu tzv. intra, tj. úvodu skladby Ouais gros z roku 2000 je patrné (snad hrané) rozhořčení nad situací, ve které si členové skupiny 113 uvědomují míru rozšíření svého oblíbeného oslovení: « Eh gros ! Eh gros ! Comment ça ils disent tous gros, hein ? Nan, c’est nous les gros, c’est nous les gros ! Rim’K, AP quoi, Mokobé, c’est nous les gros. Ouais gros. Tu dis quoi, gros ? Eh gros… ». „Hej kemo! Kemo! Jak to, že všichni říkajou kemo? Né, to my sme kemoši, my jsme kemoši! Rim’K, AP, Mokobé, to my sme kemoši! Jasně kemo. Co říkáš, kemo? Hej kemo…“ 118 113 – Ouais gros (2000, album Les princes de la ville, které bylo oceněno platinovou deskou), Rim’K feat Les Affranchis – Le gros (2007, album Famille nombreuse – zlatá deska), 113 – C’est qui le gros ? (2010, album Universel). 267 O deset let později, tedy v roce 2010, tatáž skupina redefinuje význam slova gros v písni C’est qui le gros ? („Kdo je „kemo“?) následovně: « c’est un lascar…le gros est fanatique de un-un-trois » („je to předměstskej týpek… kemo je fanatický obdivovatel jedna-jedna-trojky“) a opět si je přisvojuje: « on est gros… » („my sme kemoši“). V této písni, stejně jako v mnoha jiných od skupiny 113, lze zaslechnout četné odkazy na teritoriální příslušnost, zde např.: « Il est Vitry moins quart » („je tři čtvrtě na Vitry“). Na první pohled okrajově může působit poznámka o videoklipu, který k písničce na kanálu YouTube vytvořil posluchač LIKMA38. Jak bylo uvedeno výše, číslo 38 z přezdívky odpovídá spíše kódu departmentu než věku jeho nositele, jednalo by se tedy o jistého Malika (přesmyčka Malik > Likma je obdobný proces tvorby přezdívky, jaký zvolil člen 113 Karim > Rim’K), který tedy pochází z departmentu Isère (hl. město Grenoble). Tento kreativní fanoušek ale zjevně ignoruje identitární význam slova a prezentuje v klipu sérii obrázků obézních lidí119 . Po přečtení komentářů pod videem však jasně vyvstává síla identitárního potenciálu tohoto lexému, např. se dočítáme120 : « chier quel son j'aime !!!!!!! put1 de flow en + elle assure trop la groupe 113 une tuerie !! » („totálně tu hudbu miluju!!! majou drsnej flow a navíc je skupina 113 naprosto skvělá!!“). Někteří se ohledně slova gros pohoršují: « le gro , c language de cité , mesrine c’est 1 gro rien a voire avec les obése mdrr » („kemo, to je jazyk předměstí, Mesrine [slavný francouzský bandita] byl kemo, to nemá nic společného s obézníma, lol“). Jiní zase přidávají k dobru další sémanticko-etymologické interpretace: « gro = grossiste Le pire sais qui le dit "gro gro gro grossiste " rien compris le pélo qui a mis la music quoi » („gros vzniklo z grossiste [prodejce ve velkém] a nejhorší je, že to tam říká „gro gro gro grossiste“ ten maňas co tam dal hudbu prostě nic nepochopil“). 119 http://www.youtube.com/watch?v=N4ja7HWQ0lo 120 Příklady těchto komentářů uvádíme v originálním jazyce s původním pravopisem a překládáme volně s využitím obecné češtiny a českých slangismů. 268 Hypotéza o apokopě ze slova grossiste, případně ta, že jde o výpůjčku z jedné ze západoafrických variant francouzštiny, ve které se oslovují vážené osoby právě jako gros (na což nás upozornili kolegové z Kamerunu), samozřejmě stojí za uvážení, nicméně hledání etymologií není naším primárním cílem. Podstatné pro tuto studii o teritoriálních apropriacích je zejména fakt, že stejně jako Rohff, 113 a ostatní členové kolektivu Mafia K’1 Fry, tak i jejich mladí posluchači, které jsme oslovili dotazníkovou metodou a kteří povětšinou pocházejí také z departmentu Val-de-Marne, často a ochotně zmiňují prostorovou dimenzi, aby tím upozornili na sociální jevy, které je obklopují. Jsou zkrátka často stejně jako Rohff en mode 9.4 („v režimu devět-čtyřka“). 269 3.4.5 Lexém werss v časosběrné perspektivě Pro exemplifikaci novějšího lexika s vazbou na department Val-de-Marne poslouží i výše zmiňovaný lexém werss (viz kap. 3.3.5). Ten rozšířil raper Rohff, který je známý tím, že své umělecké výstupy koření neologismy přebíranými s velkou pravděpodobností z rezolektu skupiny svých kamarádů nebo si je sám vymýšlí. Lze jej tedy považovat za prototyp inovátora šířícího lexikální inovace skrze písňovou tvorbu. Právě jméno tohoto rapera nebo úryvky z jeho písní byly nejčastěji zmiňovány v otázce „Kdy jste zaslechli poprvé?“. V našich dotaznících byly záměrně testovány lexémy werss a en mode, které se vyskytovaly v názvech Rohffových písní a zejména pak v hojné míře v jejich refrénech. Na obou těchto lexémech lze dobře demonstrovat teritoriální vindikaci dotazované mládeže z Val-de-Marne. Na rozdíl od plošně rozšířené konstrukce en mode + N v době prvního dotazování v Créteil, tj. v prosinci 2010, byl Rohffův neologismus čerstvě vypuštěný do éteru a zažívající tzv. mediální třesk (boom médiatique, viz výše kap. 2.5 a 3.5.5 pro metalingvistické komentáře Rohffa samotného při propagování písničky Dans ma werss na rádiu Skyrock). Dva měsíce po nasazení písničky do rádií a tři měsíce po vystavení klipu na internetu byly z odpovědí patrné náznaky počínajícího identitárního přisvojování lexému, kdy ze 123 studentů jich necelých 28 % (34 osob) lexém znalo a z toho dvacet jej považovalo za součást slangu předměstské mládeže. Lexém byl tedy zařazen do obdobného šetření i o rok později (v prosinci 2011) na témže místě, kdy odpovídalo dalších 90 studentů. Z meziročního srovnání vyplývá nárůst aktivních uživatelů. V roce 2010 dotazovaní deklarovali spíše pasivní znalost slova (OUI P) než jeho aktivní používání (OUI A – pouhých 7 osob, z toho 5 chlapců), zatímco v roce 2011 začal být lexém aktivněji používaný a jeho znalost u mládeže se ještě rozšířila, jak ukazuje graf č. 8. Pro jednodušší srovnání uvádíme nejprve zmenšeně výsledky z roku 2010 (tj. obsah grafu č. 7). 270 Graf č. 8: Deklarovaná znalost werss v meziročním pozorování (2010–2011) V roce 2011 znala lexém už třetina (tj. 30 z 90) dotazovaných, z toho jedenáct jej podle svých vyjádření používali aktivně. Lexém werss se tedy jevil být nadějným NON 72%OUI A souvent 1% OUI A parfois 5% OUI P rarement 2% OUI P jamais 16% OUI sans spécification 4% WERSS 2010 (100 % = 123) NON 67%OUI A souvent 3% OUI A parfois 9% OUI P rarement 6% OUI P jamais 13% OUI sans spécification 2% WERSS 2011 (100 % = 90) 271 kandidátem na časosběrné šetření v Créteil, zajímala nás ale i jeho difundace mezi mládež mimo Val-de-Marne, proto byl zařazen i do dalších dotazníkových šetření časosběrnou metodou na různých místech Francie. Zadáváním totožných otázek více let po sobě byla získávána data od studentů pro lexém werss třikrát v Créteil – kromě prosince roku 2010 i v prosinci 2011 a v lednu 2014, tedy necelé dva roky poté. Z této časové řady z totožného sociogeografického prostředí vyplývá fakt, že se výrazně zvýšila jak pasivní znalost lexému (OUI P), tak i jeho aktivní používání (OUI A) – viz sloupce CRE-2010-2014 v tabulce č. 18 a grafu č. 9 níže. Na přelomu roku 2013 a 2014 proběhly sondy i na dalších dvou univerzitách, konkrétně v Nice v únoru 2014 a na univerzitě Paříž 5 ve dvou etapách – nejprve v prosinci 2013 bylo vyplněno 29 dotazníků a v lednu 2014 dalších 56 dotazníků (obě tyto části spojujeme v tabulce č. 18 a grafu č. 9 do jednoho sloupce P5-2013/14). Porovnáme-li tyto dvě lokality s výsledky z Créteil v téže době, je jasně patrné, že studenti na jihu Francie i studenti v centru Paříže sdílí nadšení pro daný neologismus jen částečně, převážná většina jej nezná. Na univerzitě Paříž 5 pak výzkum cirkulace téhož slova probíhal i v prosinci 2015, tj. téměř dva roky poté. Výsledky se nijak dramaticky neodlišují od přechozích výzkumů, 85 % studentů jej vůbec nezná (na přelomu 2013/14 to bylo 81 %). Budoucnost ukáže, nakolik je tento trend progresivní a zda znalost lexému „přežije“ pěveckou kariéru jeho propagátora, Rohffa, či nikoli. Tabulka č. 18: Výsledky časosběrného výzkumu rozšíření lexému werss CRE-2010 CRE-2011 CRE-2014 NICE-2014 P5-2013/14 P5-2015 OUI A 7 11 16 7 3 2 OUI P 27 19 37 9 13 12 NON 89 60 28 56 68 78 bez odpovědi 0 0 3 0 1 1 Celkem 123 90 84 72 85 93 272 Graf č. 9: Prostorová a časová variabilita v deklaracích znalosti lexému werss u studentů na univerzitách v Créteil, Nice a Paříži 5 v letech 2010–2015 Mezi studenty v Créteil se za dva roky od posledního popsaného zkoumání v prosinci 2011 slovo znatelně rozšířilo. Zatímco v roce 2010 jej neznalo 72,4 % respondentů, o rok později už jen 66,7 % (tedy dvě třetiny) a o další dva roky později (leden 2014) už jen 33,3 % (tj. pouhá jedna třetina). Z výsledků dotazníků ve třech lokalitách zkoumaných na přelomu roku 2013 a 2014 lze opatrně konstatovat, že neznalost lexému (včetně těch, kdo otázku nevyplnili a pravděpodobně proto, že jej také neznají) je větší v lokalitách, kde je vyšší socioekonomická úroveň. U studentů z Paříže jich lexém neznalo 81 % a v Nice 77,8 %, zatímco v téže době v Créteil pouze 37 %. Nutno ale dodat, že v Nice i v Paříži vyplňoval dotazník větší počet studentů na krátkodobém pobytu ve Francii (Erasmus, Free mover aj.), kteří nemohli být z etických důvodů z průzkumu vyloučeni, nicméně jejich odpovědi nejsou pro výzkum většinou použitelné. 0 10 20 30 40 50 60 70 80 90 100 CRE-2010 CRE-2011 CRE-2014 NICE-2014 P5-2013/14 P5-2015 oui A oui P non bez odpovědi 273 Ze srovnání pařížského výzkumu v rozestupu téměř dvou let lze odvodit, že se lexém spíše vytrácí z povědomí mladších studentů, kteří ale deklarují obecně mnohem menší zájem o rap než v Créteil nebo v Nice. Tendence v postupném difundování lexému v Créteil je naopak z grafu č. 9 zřejmá. U ostatních lokalit jde spíše o náčrt trendu, který by byl potřeba upřesnit rozsáhlejším vzorkem dat či opakovanými studiemi. Lexém jsme znovu zařadili do dotazníku v roce 2018, kdy z prvních výsledků z dubnové ankety v Nice mezi 79 studenty vyplývá, že pouze 3 dotazovaní uvádí jeho pasivní znalost, navíc jeden z nich s poznámkou, že už se příliš nepoužívá. Je tedy spíše pravděpodobné, že mimo Val-de-Marne bude slovo za pár let pozapomenuto a vzpomenou si na něj jen skalní fanoušci rapera Rohffa. V Créteil bohužel k dispozici novější data nemáme, ale je pravděpodobnější, že zde bude lexém více identitárně ukotven a bude mít tedy lepší perspektivu na setrvání v úzu místní mládeže, pokud tedy i tady nevyšel z módy. Na závěr této studie o lexému werss ještě podotkněme, že lexém dosud nebyl zařazen do elektronického slovníku DZ, který zpravidla identitární neologismy pro předměstskou mládež rychle zařazuje, je-li jejich rozšíření plošné. Jeho autor, Cobra le cynique (vlastním jménem Abdelkarim Tengour) nám potvrdil, že slovo do slovníku nezařadil, protože nedostal od svých přispěvatelů žádný podnět. 274 3.4.6 Symboly a stigmata předměstské mládeže Na téma francouzského rapu vznikají v posledních letech desítky prací z oblasti sociálních a humanitních věd, ať už se jedná o studie politologické, sociologické, muzikologické, lingvistické, pedagogické aj. Přesto ale zatím jen velmi málo známe mentální vzorce příjemců, tj. způsoby, jakými nazírá na poselství rapových textů různorodá masa pravidelných i nepravidelných posluchačů tohoto hudebního žánru. Podle sociologa Anthonyho Pecqueuxe nemůže být nahlíženo na politická témata obsažená v rapu jinak než skrze to, co vyvolávají za odezvu, tedy skrze formy přisvojování těchto témat mezi posluchači (Pecqueux 2007: 5). Tato vize rezonuje s hlediskem prostorovým a sociolexikálním, která jsme se snažili propojovat v této čtvrté praktické studii s cílem poukázat na symbolickou hodnotu některých prostorových referentů (zejména označení neuf-quatre) a některých lexikálních jednotek (werss, gros a konstrukce en mode + N/Adj). „Životní cyklus“ neologismů je obecně těžko předvídatelný (viz Sourdot 1998), nicméně pozorováním šíření identitárních lexémů mezi mládeží lze vytvářet modely různých difuzních typů. Lze tak nahlížet na způsoby přisvojování novotvarů a zkoumat případné důvody, proč si některé lexémy mládež přisvojovat nechce. Tento extrémní případ dezapropriace se děje zejména v důsledku zdiskreditování některých výrazů v médiích. Typickým příkladem je metonymické použití přesmyčky vas-y > zyva („pojď, jdeme“). Tou byla na přelomu tisíciletí často parodována předměstská mládež, která původně tuto pobídku, stejně jako jiné verlanizované výrazy používala s identitárním podtextem. V důsledku takovéto parodizace se z identitárního symbolu pomalu, ale jistě stala stigmatizující přítěž. To vedlo k postupnému upouštění od tvorby nových slov tímto procesem (současně s ústupem této módy obecně), přičemž ale mnohá lexikalizovaná slova vytvořená verlanizací používá dodnes celá společnost v obecném slangu (např. keuf = „polda“, z flic téhož významu) a pro rapery slouží verlan dál jako prostředek k dotváření homofonií, 275 a to i za cenu vytvoření idiolektálního novotvaru, který ale jejich posluchači budou schopni rozklíčovat podle obecně známých pravidel. Rap je jedním ze symbolů předměstské kultury a je mu přikládána role mediální vitríny slangu předměstské mládeže. Dovolíme si tedy závěrem uvést hypotézu difuzního potenciálu výrazů šířených rapery. V dotazníkovém šetření naši respondenti nemusí zařadit ten který zkoumaný lexém do kategorie slov aktivně používaných mezi kamarády, přesto je ale možné předpokládat, že jej zachytí a projeví o ně zájem, zejména objevuje-li se daný lexém v refrénech rapových písní. Tento zájem narůstá, mají-li tyto výrazy neprůhlednou grafickou nebo výslovnostní formu (werss), význam (gros) nebo syntaktickou vazbu (en mode). Tato slova pak mají pro svou zajímavou strukturu velký difuzní potenciál, který je využit tehdy, rozhodneli se jej vícero výřečných bossů z různých skupin přátel či kolektivů implantovat do skupinové mluvy, tj. do daných rezolektů. Příkladem slova bol(l)os(s/se), který budeme detailněji rozebírat v následující studii, lze nastínit jeden model šíření identitárních neologismů, k opravdovému vytvoření funkčního/funkčních modelu/ů by však takových výzkumů byly potřeba desítky. V různých fázích opakovaných zkoumání na různých místech ve Francii jsou v současné době kromě výše uvedených slov také např. lexémy hass, swagg, morray aj. Z anket jim věnovaných vyplývá, že cesta od hapaxu legomena po slovníkové heslo je u generačně příznakových lexémů podstatně spletitější než u slov, která vypouštějí do éteru mediální autority (např. sousloví faire le buzz, které jsme zkoumaly souběžně s výše popisovaným slovem bol(l)os(s/se), viz Fiévet a Podhorná-Polická 2009, kde dochází k třesku mediálnímu dříve, než se dá u respondentů zachytit třesk neologický – což byl ostatně do určité míry i případ lexému werss). Slovníkové zachycení je pak méně často odrazem reálné frekvence v užívání slova mezi mládeží, ale spíše náhodným produktem rešerší lingvistů, kteří se stávají autoritami pro lexikografy (nebo jimi přímo jsou) a spoluvytvářejí tak mediální obraz slangu mládeže. 276 3.5 Časosběrný výzkum difuze neologismu bol(l)os(s/se) S rozvojem korpusové lingvistiky se lexikologům naskýtá relativně široké pole možností, jak sledovat nová slova. Zatímco mediálně exponovanými autoritami nově vytvořená slova a slovní obraty dokážou média (a zejména někteří žurnalisté a moderátoři) prosadit do širšího úzu, jsou-li splněny podmínky sociální potřebnosti či sémantické výstižnosti lexému, neologismy vznikající a šířící se mezi mládeží mají zcela odlišný „životní cyklus“. Moment vzniku a prvních fáze šíření těchto neologismů lze vědecky zachycovat pouze obtížně, kombinací kvantitativní a časosběrné metody však lze nastínit modely jejich šíření a upozornit na některé sociolingvistické parametry, které běžně užívané metody sběru slangismů empriricky potvrdit nemohou. Zdrojem neologických kandidátů je od roku 2009 mj. i náš korpus textů rapových písní RapCor. Pro lexém bol(l)os(s/se) bylo v kapitole 3.3.1 rekonstruováno jeho pronikání do rapových textů, s prvním signifikantnějším nárůstem použití mezi rokem 2004 a 2005 a velkým nárůstem použití mezi roky 2008 a 2009. Rapeři jsou často prvními mediálními autoritami, které daného kandidáta na identitární neologismus šíří. V této kapitole představíme difuzi tohoto lexému už bez opory rapu, na základě experimentálního časosběrného výzkumu vedeného převážně u mladých Francouzů, s cílem získat informace o užívání a prožívání tohoto slova. V rámci sběru generačně příznakového lexika hraje klíčovou roli imprese pozorovatele, kdy do popředí vstupuje jeho subjektivní neologický pocit. Jedná-li se o neologismus formální, je pro svou nápadnost rychle zaznamenán, popsán s využitím metod a terminologie daného oboru, resp. dané školy, nicméně jeho další sledování a snahy o kvantifikaci důkazů jeho užití či naopak absenci užití většinou zůstávají jen naznačeny. Takováto rezignace na kvantitativní lexikologické zkoumání konkrétních neologických kandidátů a na kvalitativní sociolingvistické zkoumání dynamiky časového a prostorového vývoje šíření tohoto kandidáta mezi uživateli daného jazyka je zároveň i výzvou metodologickou. 277 V roce 2005 byl zachycen jeden zajímavý neologický kandidát s negativně evaluativní funkcí vyslovovaný [bolos] a zapisovaný mnoha grafickými variantami: bolos, bollos, bol(l)oss, bol(l)osse. V roce 2008 byl pak zahájen experiment, který měl za cíl dlouhodobější zkoumání „života“ tohoto izolovaného slova. To se zdálo být vhodným kandidátem pro svou relativní novost, pro pozorovanou silnou expresivitu mezi mládeží a pro zřejmou cizokrajnost s nejasným etymologickým pozadím. Zaujal nás s kolegyní Anne-Caroline Fiévetovou zejména kvůli vysoké frekvenci užívání mezi mládeží, navíc také kvůli neukotvenému významu, tj. kontextově variabilnímu používání. Poprvé jej kolegyně zachytila koncem roku 2005 v rámci jiných svých terénních studií na severním předměstí Paříže, přičemž jako rodilá mluvčí mohla lépe uplatnit svůj subjektivní neologický pocit. Dalo se tedy předpokládat, že do doby, než se setře zjevná expresivita u jedné skupiny mluvčích, lexém se rozšíří k dalším skupinám a bude možné pozorovat jeho zajímavě proměnlivý sémantismus. Dalo se rovněž předpokládat, že vzhledem k pozorovaným tendencím, kdy lexém začala od předměstské mládže masivněji přebírat i mládež z bohatších pařížských čtvrtí, jej bude brzy možné zaznamenat v médiích, která pravidelně přejímají generačně příznaková slova pro své novinové články, televizní pořady či texty reklam. Slovo tedy mělo vhodný identitárně-neologický potenciál. Zajímal nás tedy vývoj jednak z hlediska vlivu médií na šíření daného slova, ale náš zájem směřoval také k poznání postojů mluvčích, k popsání šíření slova v jeho fonických, grafických a sémantických variantách atd. Slibné výsledky prvních sond dávaly tušit jedinečnou příležitost pozorovat v reálném čase dynamiku šíření tohoto neologismu. Termín neologismus není ze sociolingvistického hlediska možné koncepčně generalizovat (neologický pocit je vlastnost jednotlivců, s malou mírou pravděpodobnosti shody mezi skupinami uživatelů jazyka). 278 Zároveň není možné akceptovat ani hledisko striktně lexikografické, které je díky rozvoji korpusové lingvistiky a sociolektografie sice na ústupu, ale zůstává obecně rozšířené mezi nelingvisty. Ti za neologické většinou považují to, co chybí v jejich oblíbeném referenčním slovníku. Náš výzkum reálně započal v roce 2006, kdy byly aplikovány dvě klasické sociolingvistické metody, konkrétně metoda participačního pozorování a metoda polořízeného rozhovoru (Calvet 1997: 211–212). První verifikace proběhly nutně na úrovni mikrosond formou rozhovorů se členy konkrétní soudržné skupiny, která tento lexém aktivně používala. Posléze byl pozorován výskyt zkoumaného slova u dalších skupinek mládeže v reálných, nicméně spíše náhodných situacích. Tato fáze výzkumu by se dala označit za fázi zasvěcení do skupinové normy či skupinových norem. Bylo by vhodnější použít plurál, neboť variabilita endogenních norem v mládežnických kolektivech je zřejmá a z ní vyplývá i nutnost objektivizace mikrosond tím, že budou obdobná šetření multiplikována na různé skupinky přátel, ideálně i na různých místech. Přechod na úroveň makrovýzkumu se zdál být nevyhnutelný, neboť jedině makrosonda do různých rezolektů mohla poskytnout objektivní informace o časoprostorové variabilitě v užívání daného lexému. V dalších etapách tedy byly metody kvantitativní a kvalitativní záměrně směšovány tak, aby se ozřejmila synchronní dynamika vývoje užití lexému i epiligvistických soudů o něm. Etapy výzkumu identitárního neologismu bolos by tedy mohly být shrnuty následovně:  fáze kvalitativního výzkumu – testovací „minianketa“ po zachycení neologismu, zasvěcení do skupinové vyjadřovací normy (polořízené rozhovory a participační pozorování kontextu užití výrazu – v kolektivech, v médiích)  fáze testování kvalitativního přístupu – ověřování hypotézy dostatečného rozšíření (neologického potenciálu) a expresivní fluktuace významu (identitárního potenciálu) – první verze klasického dotazníku byla testována koncem roku 2008 279  fáze kvantitativního sběru dat – makrovýzkum na průřezu všemi frankofonními teritorii a všemi generacemi (na přelomu 2008–2009 současně dotazník v papírové a elektronické podobě)  fáze kvalitativně-kvantitativního sběru dat časosběrnou metodou – popis vývojových tendencí od 2008 do dneška sledovaných v různých lokalitách (výzkum zaměřený na generační a geografické aspekty šíření výrazu, sledování názorů na jeho šíření, datace prvního výskytu a etymologická upřesnění). Zamyšlení nad epistemologickými otázkami, které vyplývají z námi zvolených metod při kvantitativně-kvalitativním sběru materiálu pro popis časoprostorové dynamiky šíření identitárního neologismu bol(l)os(s/se), bude obsahem této stati. Nejprve bude pozornost věnována dotazníkové metodě a její evaluaci pomocí SWOT analýzy, nástroje hojně využívaného v geografii a marketingu. Následně budou popsány metodologické aspekty jednotlivých etap výzkumu a představeny dílčí výsledky z prvních let výzkumu časosběrnou metodou. 280 3.5.1 Dotazník papírový či elektronický? SWOT analýza použitých kvantitativních metod sběru dat V každé z výše popsaných fází výzkumu se ozřejmily jiné aspekty zkoumaného lexému a vzešly nové metodologické otázky a výzvy, které ovlivnily další etapy výzkumu (detailněji viz Podhorná-Polická a Fiévet 2010). Metodologická koherence je nicméně nezbytnou mezietapovou podmínkou. Oscilace mezi používáním papírového a elektronického dotazníku ve fázi makrovýzkumu si tedy zaslouží detailnější komentář, neboť si plně uvědomujeme možné rozdíly v charakteru odpovědí a působení různých faktorů v průběhu vyplňování dotazníku. Nejprve ve stručnosti shrňme výhody a nevýhody papírového dotazníku. Jeho obecné výhody i nevýhody jsou známé, nicméně pro výzkum identitární neologie vyvstala jistá specifika. Tato forma se totiž zdá být spolehlivější než dotazník elektronický při získávání odpovědí od adolescentů a postadolescentů. Ti jsou v rámci seminářů nepřímo nuceni odpovídat, a to ihned a spontánně, na rozdíl od verze elektronické, která nebyla vyplňována v rámci seminářů přímo na místě, pouze byla studentům prezentována vyučujícími s prosbou o dodržení obdobných podmínek vyplnění, tedy individuálně a bez většího přemýšlení nebo dohledávání na internetu. V relativně krátkém čase a za jednotných podmínek lze pomocí dotazníkové metody v tradiční papírové podobě získat desítky odpovědí z geograficky, sociálně i genderově heterogenních vysokoškolských a středoškolských kolektivů. Pro náš výzkum je pak tato metoda důležitá zejména z důvodu získání cenných informací od mládeže z předměstí, které se čistě kvalitativními metodami sbírají obtížně. Toto konstatování se vztahuje zejména na chlapce, do jejichž kolektivů je obtížné v terénu proniknout (a pro pozorovatele ženského pohlaví to platí obzvlášť). Mladí respondenti takto genderově seskupení jsou často neochotní bez detailního ústního vysvětlení záměrů dotazníku a způsobů jeho zpracování a interpretace sdělovat elementy ze skupinového kódu neznámým tazatelům. Při prezentaci dotazníků bylo vždy nutné navázat téměř afektivní vztah zejména s chlapci, kteří byli 281 respektovanými vůdci v kolektivu. Po získání právě jejich důvěry v seriózní zpracování výsledků se nám často dostala zpět řada extrémně pečlivě vypracovaných dotazníků s mnoha dodatečnými komentáři a tipy na další identitární neologismy. Elektronický dotazník je pak metoda relativně nová, minimálně co se sociolexikologického výzkumu týče, a zaslouží si tudíž hlubší epistemologickou analýzu. Touto metodou bylo získáno více než 54 % výsledků z druhé fáze šetření (celkem 654 dotazníků). Elektronická adresa směřující k dotazníku byla záměrně spojena s Masarykovou univerzitou, a to nejen z důvodu akademické prestiže. V předchozích terénních studiích slangu mládeže (Szabó 1991, Podhorná-Polická 2009) totiž bylo opakovaně pozorováno, že výsledky jsou bohatší, důvěryhodnější a otevřenější, je-li dotazovatelem nerodilý mluvčí, tedy cizinec, který není součástí etnicko-sociální sítě ve zkoumané společnosti. Proto bylo jméno francouzské kolegyně A.-C. Fiévetové v prezentaci dotazníků záměrně vynecháno. To mělo za účel překonat běžně pozorovanou nedůvěru (zejména u předměstské mládeže) vůči sociálně a ekonomicky privilegovaným vědcům, mají-li navíc jména typická pro tzv. Français de souche (doslova „Francouze s kořeny“). Na úvodní straně dotazníku bylo zdůrazněno také komparativní zaměření projektu na francouzský versus český slang, neboť i v tomto ohledu byly popsány případy, kdy motivace dotazovaných odpovídat rostla v případech, kdy přepokládali, že jejich názor přispěje k interkulturnímu pochopení či k překladatelským účelům. Tato strategie se projevila jako dvousečná, protože nejasný původ slova si někteří z dotazovaných (jak v elektronické, tak papírové verzi) mylně interpretovali ve spojitosti s českým dotazovatelem a lexém pak automaticky považovali za přejímku z češtiny. V pozdějších verzích dotazníku byly od roku 2014 obě tyto strategie (tj. vynechání francouzsky znějícího jména i důraz na komparativní charakter výzkumu) opuštěny a důkladnější úvodní prezentace cílů výzkumu se ukázala být dostatečnou kompenzací k těmto možným úskalím. 282 Vrátíme-li se zpět k evaluaci elektronického dotazníku, kvality či nedostatky této metody výzkumu můžeme strukturovat pomocí tzv. SWOT analýzy, což je metoda rozboru reálných i potenciálních kladů (S), záporů (W), příležitostí (O) a hrozeb (T) daného jevu. Mezi silné stránky (strengths) elektronického dotazníku můžeme především řadit velkou časovou úsporu při zpracovávání dat do tabulkového formátu. Zatímco výsledky papírového dotazníku musí být ručně přepisovány do počítače, elektronický dotazník má tuto fázi jako automatizovaný výstup. Odpadá tedy složité rozmýšlení nad významem nečitelných slov či písmen, nemluvě o desítkách hodin přepisu, kdy je zrak unavován přesuny pohledu z papíru na obrazovku. Další nespornou výhodou je možnost rychlého šíření povědomí o experimentu do geograficky vzdálených oblastí. Skrze sociální vazby našich prvních informátorů a následně jejich informátorů atd. se informace o dotazníku šířila exponenciálně a ve velmi krátkém čase se podařilo získat odpovědi ze všech oblastí frankofonního světa i téměř všech francouzských departmentů. Možnou výtkou a pochybností by jistě mohl být fakt, že dotazovatel není fyzicky přítomen při vyplňování dotazníku a respondent by si tedy mohl vymyslet virtuální profil nebo zkoušet odpovědět vícekrát pod různými identitami. S vědomím tohoto nebezpečí byly do dotazníku naprogramovány funkce limitující tyto možné negativní faktory. Jednak byl dotazovaný hned v první otázce vyzván, aby uvedl jméno člověka, od kterého se o anketě dozvěděl (což zároveň pomohlo rozkrýt síť interpersonálních vazeb), dále také mohl uvést svou e-mailovou adresu v případě zájmu o výsledky výzkumu. Zájem o tyto výsledky byl vcelku velký (38,8 % dotazovaných). Zároveň ale počet recesistických odpovědí byl v elektronickém dotazníku mizivý, na rozdíl od vysokoškolských sond, kde se téměř vždy objeví znuděný či vtipkující student. Dále byly automaticky sledovány síťové (IP) adresy serverů i průběh vyplňování dotazníku, kdy z téže síťové adresy se již nebylo možné znovu do ankety dostat, pokud byl dotazník již jednou vyplněn. 283 Naopak mezi slabé stránky (weaknesses) se jednoznačně řadí neekologické podmínky zkoumání. Dotazovatel se dostane sice rychle k výsledku, nicméně naprosto netuší, v jakých podmínkách byl elektronický dotazník vyplněn, zda si dotazovaný nevypomáhal názorem jiných osob atd. I přes výše uvedená opatření, která napomáhají snížit anonymitu respondentů, je však reálně možné vědomě zkreslit věk či udat nepravdivě jiné sociologické údaje. Z těchto rizik se nám jeví jako nejpodstatnější problém neomezený čas na vyplňování dotazníku, kdy nemůže být zaručena spontánnost odpovědí. Definic zkoumaného neologismu bylo naštěstí tou dobou na internetu poskrovnu, proto bylo možné rychle identifikovat osoby, které neudávaly svůj vlastní názor na význam slova, ale vyhledaly jej pilně na internetu a zkopírovaly do dotazníku. Grafická variabilita slova však naštěstí tento úkol znesnadňovala těm, kteří jej opravdu neznali. Selekci těchto zvědavých a aktivních respondentů umožnily i doplňkové otázky na dobu a místo, kdy se s lexémem poprvé setkali. Automatické zpracování dat s sebou nese nejen výrazné výhody časové, ale i nevýhody s obtížnějším zachycením záměrně či nezáměrně nesmyslných tvrzení. Před započetím automatické filtrace jednotlivých kategorií znalosti/užívání lexému je třeba projít manuálně všechny odpovědi a oddělit z kategorií aktivního užití či pasivní znalosti takové případy, kdy se dotyčný mýlí ve významu či jej paronymicky asociují s jiným známým slovem. Záměna byla častá se slovy bol (slangově „zadek“), ballot („imbecil, idiot“) nebo s hovorovým výrazem bolos pro boloňské špagety (místo přídavného jména bolognaises se běžně užívá zkráceně výraz les spaghettis bolos). Aby tato analýza nekončila pesimisticky výčtem možných rizikových faktorů, uvádíme je již zde. Hrozby (threats) této metody spočívají v jejím plošném zneužívání k dlouhým a únavným anketám v nejrůznějších (většinou marketingových) průzkumech, které mohou do budoucna snížit ochotu mnohých uživatelů internetu podílet se na této dobrovolné činnosti. Náš výzkum byl redukován na velice krátký dotazník, pro dotazované neznalé lexému navíc extrémně krátký (mnozí dokonce vyjadřovali svou lítost, že nemohou být více k užitku). Konkrétně toto téma navíc vzbuzovalo zvědavost a vzhledem k módní vlně i emoce. Výše popisovaná neochota 284 tedy pozorována nebyla, snad jen u pubescentů, které často rodiče museli nutit k vyplnění dotazníku namísto sledování televize či her (tyto informace nám pak rodiče, kteří přislíbili pomoc, zpětně poskytli poté, co u nás zjišťovali splnění příkazu a obdržení výsledků od jejich potomků). Zároveň však byl důraz kladen na co možná nejmenší zahlcení textem, neboť dlouhé komentáře zvyšují únavnost a každé opuštění internetové stránky před uložením výsledků je zbytečnou ztrátou cenných informací. Za největší hrozbu této metody ostatně považujeme únavu dotazovaného z délky ankety. Zodpovídání nahodilým způsobem bez uvažování (stylem „rychle se tím proklikat do konce“) výsledky nutně diskreditují, a tím i celou výzkumnou metodu. Problém s dostupností internetu a s počítačovou gramotností pro starší generaci či pro sociálně nejslabší skupiny obyvatel je zřejmou nevýhodou, se kterou jsme se v roce 2008 ještě setkaly. S různými programy zavádění internetu do škol jsou ale mladší generace již plně počítačově gramotné a přístup k internetu si v případě zájmu umí obstarat a také u starších generací se situace spíše zlepšuje. Je nutné si také uvědomit, že zájemci o pomoc s šířením elektronické adresy našeho dotazníku jsou většinou lidé se zájmem o vědu či o jazyk, kteří však při dlouhodobějším či příliš častém využívání jejich osobních kontaktů mohou tuto ochotu ztratit. Při časosběrných metodách výzkumu je pak potřeba předvídat další možnou hrozbu, známý Labovův paradox pozorovatele (Labov 1970), zde konkrétně lepší výsledky v případě kontaktování téhož publika s dotazy na tentýž neologismus. Tento jev se projevil u dotazníků papírových, kde byl dotazník rozdáván každoročně studentům druhého ročníku a někteří neúspěšní studenti tak měli podruhé vyplnit tentýž formulář. Proto byl pro tyto případy přidán do novější verze dotazníku ve třetí fázi ankety (od roku 2009) dotaz na první setkání s tímto typem ankety, a zejména pak otázky pro vyjádření názoru na meziroční změnu v mediálním i soukromém užívání lexému. 285 Rizika popisované distanční metody tedy nejsou nezanedbatelná, avšak možnosti, které tato metoda stýká, jsou lákavé pro jejich relativní neotřelost, přinejmenším co se výzkumu identitární neologie týče. Možnosti (opportunities) této metody spočívají ve snadnějším ověřování kvantitativních teorií, zejména Rogersovy o šíření inovací (viz kap. 1.2), ale také sociometrické aplikace matematické teorie grafů, kde je na sociální sítě nahlíženo pomocí topografie sítí (Lazega 2014). Z hlediska zkoumání přenosu identitárního lexika mezi skupinami jsou pak kvantitativní metody jako jediné schopné potvrdit hypotézy, které se utváří empiricky. Inspirací pro náš výzkum pomocí elektronického dotazníku byl internetový výzkum žákovského slangu na středních a základních školách, provedený agenturou Factum Invenio ve spolupráci s Ústavem pro jazyk český Akademie věd ČR na zakázku sýrárny Veselá kráva z roku 2005. Dotazník na téma oslovování rodičů, kamarádů a na roli nadávek v jejich mluvě pod dohledem učitele vyplnilo 27 000 žáků a téměř 22 000 jich bylo zpracováno. Čísla zde jsou násobně vyšší než v našem případě, ale z metodologického hlediska je zde zřejmý konflikt norem: z jedné strany školní spisovné a z druhé generační slangotvorné, kdy je žák nepřímo nucen podávat informace neznámým osobám skrze zprostředkovatele výzkumu (tj. učitele), což nemusí nutně vést k podání relevantních informací, jak již bylo řečeno výše. Pozitivním faktorem je naopak motivace odměnami. Díky široké interpretovatelnosti výsledků (z hlediska lexikologického, sociologického, atd.) se po oficiální prezentaci hlavních výsledků spustila mediální lavina, zejména k žurnalisticky vděčnému tématu slangu mládeže To se v malém měřítku stalo i nám. Tato mediální bublina by však měla být řazena spíše pod metodologické hrozby, neboť přispívá k „mediálnímu paradoxu pozorovatele“, tedy že šíření medializovaných slov bylo možná spuštěno výzkumem samotným a vědec tedy pozoruje důsledky svého výzkumu a ne reálný objekt (viz níže kap. 3.5.5). Pro přehlednější souhrn výše popisovaných faktorů jsou v tabulce č. 19 prostorově odlišeny stránky pozitivní a negativní ve vztahu k vnitřním a vnějším parametrům zkoumané metody. 286 Tablka č. 19 : Souhrnné schéma SWOT analýzy metody elektronického dotazníku Závěrem podotkněme, že pro sociolingvistiku je metoda elektronického dotazníku obzvláště diskutabilní. Zejména ve Francii je totiž zdůrazňován ekologický přístup k mluvčím a k jejich spontánním promluvám, ale deklarované názory v dotazníkových šetřeních jsou pak povahy metalingvistické a epilingvistické. Tato metoda by však neměla být odmítána, je-li doplněna jinými, komplementárními postupy, zejména participačním pozorováním. Pozitivní stránky naplnění cíle Negativní stránky naplnění cíle Interní původ (organizační faktory) STRONG – silné stránky + automatické získání dat: 1) garance čitelnosti dat 2) časová úspora + větší geografická variabilita + limitace recesistických či redundantních odpovědí: 1) kontrola IP adresy – umožnění pouze jednoho přístupu z dané adresy 2) poznačení jména osoby, která dotazovanému zaslala odkaz na elektronický dotazník WEAK – slabé stránky - nepřítomnost dotazovatele > neznalost podmínek při vyplňování dotazníku, spontánnosti reakcí - semi-automatické vyhodnocení dat – automatické vyhodnocení je nemožné z důvodu možné záměny s jinými paronymy (nutná kontrola hlavních kategorií – význam+deklarace znalosti a užití) Externí původ (dynamické okolní vlivy) OPPORTUNITIES – možnosti + technicky dostupný způsob kvantifikace meziskupinového šíření generačně příznakového lexika + využití principu sociálních sítí: atraktivní téma výzkumu umožňuje vytvoření skupiny informátorů a šířitelů elektronického odkazu (motivující zpětné vazby a ochota kolegů a přátel pomoci v kvantitativním sběru) + metoda ověření teoretických modelů THREATS – hrozby - obava z masivního používání tohoto typu anket vědci v budoucnu – možná ztráta ochoty odpovídat na množství rozličných anket - riziko projevení tzv. paradoxu pozorovatele při dlouhodobějším výzkumu téhož lexému - deontologické problémy dotazníkové metody – zejména je-li délka dotazníku nepřiměřená – únava, přeskakování otázek > ztráta důvěryhodnosti této metody 287 3.5.2 Etapizace výzkumu difuzní dynamiky neologismu bol(l)os(s/se) od mikrosond k makrovýzkumu Identitární neologie jakožto relativně nová lingvistická disciplína na pomezí lexikologie a sociolingvistiky může čerpat z metodologického aparátu obou těchto disciplín. Zatímco sociolingvistické studie jsou ve Francii tradičně orientovány na kvalitativní sondy do užívání a prožívání jazyka (pratiques et représentations, viz kap. 1.1.2) s cílem popsat fungování různých sociálně determinovaných vlivů, a to primárně u menších skupin mluvčích v tzv. ekologickém prostředí (Calvet 1999a), lexikologické studie naopak povětšinou využívají kvantitativní metody zpracování sebraného materiálu. Zachycení identitárních neologismů v různých typech lexikologických sběrů nebo sociolingvistických sond není sice obtížné, ovšem další zkoumání toho, jak jsou tato slova vnímána a užívána těmi, kteří se s nimi identifikují a dále je šíří ve svém okolí, již tradici ani v jedné z disciplín nemá. Právě o tuto oblast zkoumání se tedy bude zajímat identitární neologie. Nejfrekventovanější, plurikontextové, a tudíž polysémní slangismy, které má pozorovaná sociální skupina tendenci totemizovat, definujeme jako identitární slova (mots identitaires, viz Podhorná-Polická, 2009: 281–292), většinou jde ale o slova s příznakem novosti, proto je zde výše v kap. 3.3.1 definujeme jako identitární neologismy. Šíří-li se lavinovitě mezi skupinami, dochází tzv. neologickému třesku (boom néologique), který většinou celoplošná, nespecializovaná média nezachytí. Většinou se zpožděním (pokud vůbec) dochází k tzv. mediálnímu třesku (boom médiatique), kdy se slovo dostane do širšího povědomí veřejnosti na základě vysoké frekvence jeho zařazování do scénářů filmů, do metalingvistických glos atd. Sledování tohoto procesu z hlediska sociolexikologického vyžaduje hlavní předpoklad: být “u toho“ nejpozději v momentě, kdy k neologickému třesku začíná docházet, a na měnící se situaci reagovat rychlou přípravou terénního výzkumu. 288 Následně je nutné pozorovat chování lexému v běžném úzu i jeho mediální odrazy a testovat v pravidelných intervalech proces šíření mezi vybranými skupinami mluvčích tak, aby byl zachycen „život neologismu“ (organickou metaforu volíme záměrně po vzoru Darmestetera, viz kap. 1.2.1). Právě to se nám s kolegyní Fiévetovou podařilo v souvislosti s identitárním neologismem bol(l)os(s/se). Ideální by samozřejmě bylo sledovat větší množinu neologismů zároveň, bez předchozích zkušeností však bylo zacílení na vícero neologických kandidátů nereálné a samotný lexém bol(l)os(s/se) byl natolik pestrý sémanticky, variabilní sociogeograficky i neprůhledný etymologicky, že naprosto postačoval pro první sociolexikogické experimenty. Naše vědecká spolupráce započala právě v období neologického třesku slova bol(l)os(s/se) u mládeže v pařížské aglomeraci. Nicméně od momentu, kdy jsme s kolegyní začátkem roku 2006 poprvé debatovaly na téma nejednoznačného významu, neprůhledné etymologie a možnostech graficky zaznamenat novotvar [bolos] (jakožto jeden z mnoha zachycených identitárních neologismů v mluvě mládeže z předměstí Paříže) až po realizaci prvních dotazníků zaměřených na znalost a užívání daného lexému, ale uběhly téměř dva roky. V průběhu této doby se náš zájem o tento lexém s unikátním identitárním potenciálem díky jeho polysémii a etymologicko-grafické krypticitě neustále zintenzivňoval. Toto období od prvního záchytu, obeznámení se skupinovou normou jeho užívání, a to formou participačního pozorování a polořízených rozhovorů, můžeme označit jako nultou fázi výzkumu, kde dominovaly klasické kvalitativní metody. Tehdy také vznikaly první hypotézy na základě záchytů lexému v reálném i zprostředkovaném úzu. Nultou fází označujeme zachycení a popis identitárního neologismu záměřně, jelikož takovýchto kandidátů na další časosběrné šetření je velká spousta a vybrat z nich jeden, který má největší difuzní potenciál je často sázkou do loterie. 289 Francouzská kolegyně na přelomu roku 2005/2006 v rámci jiného tehdy probíhajícího výzkumu poprvé zachytila širší užívání zajímavého polysémního novotvaru běžně vyslovované jako [bolos], a to ve spontánních rozhovorech mládeže v pařížské aglomeraci. Konkrétnější kontextualizaci slova jí pak umožnila pravidelná účast na setkáních jednoho zájmového sdružení pro středoškoláky ve městě Gargeslès-Gonnesse na severním předměstí Paříže (department Val d’Oise). V tomto kolektivu ale bylo dané slovo mezi sedmnáctiletými dívkami vyslovováno spíše jako [boros], s výrazným apikálním r (namísto běžně používaného uvulárního ʁ). Důvodem užití apikálního r namísto laterály mohl být malijský původ mluvčích. Tyto dívky vyslovily také jednu z prvních etymologických hypotéz původu slova, že jde o přejímku z jazyka soninké, který se používá v Mali a okolních západoafrických zemích. Ve zkoumaném kolektivu převážně malijských dívek se všeobecně předpokládalo, že jimi vyslovované [boros] vzniklo ze slova bore (v soninké = „holub“), kde tento význam lze pohodlně dosadit do francouzského spojení se faire pigeonner (doslova „nechat se holubovat“ neboli „nechat se napálit, oklamat“), což bylo tehdy synonymum pro se faire bolosser. Následná konzultace s odborníkem na soninké nám ale tuto domněnku nepotvrdila, jelikož v soninké by nemohlo dojít k deformaci z –e na –os. Podotkněme, že ve francouzském argotu byla resufixace na –os módní už v 80. letech 20. století (dodnes jsou užívány některé z takto utvořených slov: matériel > matos, gratuit > gratos), tedy také hypotéza o resufixaci tohoto či jakéhokoli jiného základu se jevila být anachronická. Vysoká frekvence užití tohoto nového slova nicméně svědčila o silné expresivitě a lexém nás zaujal pro zřejmou iniciačně-integrační funkci, kterou plnilo v tomto kolektivu. Obdobných identitárních neologismů lze však v předměstském slangu zachytit nemálo, a obzvlášť v napjatém období těsně po ukončení předměstských nepokojů (listopad 2005) byla před lingvisty krypticko-identitární funkce některých jim neznámých slov záměrně mluvčími zdůrazňována. Mnoho z nich tedy z pohledu zvenčí vykazovalo známky neologického třesku. 290 Náš zájem o toto slovo však značně vzrostl v polovině roku 2006, kdy bylo možné pozorovat (zejména při přepravě v pařížské MHD) módní vlnu užití tohoto slova mezi pařížskou mládeží na téměř všech typech středních škol. Zároveň bylo patrné i jeho široké užití u mluvčích z různých sociálních vrstev. Zjevná významová neukotvenost tohoto lexému i výše uvedený pocit, že dochází k dynamickému šíření, vedly k myšlence soustředit se na ně důkladněji. V červenci 2007 byl následně metodou polořízených rozhovorů proveden výzkum u stejné skupiny dívek z Garges-lès-Gonnesse, který dal vznik prvním sémantickým a etymologickým hypotézám (viz výše bore). Zajímavá tehdy byla jeho výslovnostní varianta (r-l) a etymologická neprůhlednost, ale dodatečně nás zaujala také grafická forma bolos (vyslovovat koncové -s není ve francouzštině až na výše uvedená resufixovaná slova gratos, matos aj. běžné). Právě v této grafické podobě bylo substantivum bolos původně zapsané jak v elektronickém slovníku slangu předměstské mládeže DZ (a současně s ním i sloveso bolosser), tak i v několika dalších specializovaných slovníčcích předměstského slangu mládeže na internetu. Vyhledáním mediálních výskytů tohoto slova v databázi novinových článků Factiva i rešeršemi na různých internetových fórech se pak prokázala variabilita názorů jednotlivých mluvčích na význam, rozšíření, a zejména pak na původ lexému. Reprezentativní vzorek užívání slova však již nebylo možno získat časově náročnou metodou rozhovorů ani náhodnými záznamy z mluvy kolektivů a z médií, případně (vzácně) i ze sociologických prací o předměstích (viz Kokoreff 2005). Na kvalitativním základě tedy byl následně vytvořen dvoustránkový dotazník, který umožnil přechod ke kvantitativním metodám výzkumu. První fáze výzkumu difuze spočívala ve zjišťování centra a periférie rozšíření lexému a v síle difuzního potenciálu. První pokus o kvantifikaci tedy proběhl formou klasického papírového dotazníku (verze 1.0) v první polovině roku 2008. Cílem bylo ověřit první hypotézy etymologické a sémantické, zejména ale postihnout míru rozšíření lexému mezi mládeží z hlediska geografického. 291 Pokusný kvantitativní test byl proveden pomocí papírového dotazníku u vzorku známých a studentů, kteří byli osloveni přímo nebo přes kolegy-lingvisty. Od března do srpna 2008 dotazník zodpovědělo celkem 233 osob, převážně studentů humanitních oborů z univerzity Paris Descartes a ze dvou mimopařížských univerzit, konkrétně z univerzity Julese Verna v Amiensu a univerzity Sophia Antipolis v Nice. Dotazník obsahoval kromě nezbytných dotazech na sociologické údaje mluvčích směs zavřených a otevřených otázek týkající se jejich znalosti a užívání zkoumaného lexému (k typologii otázek, viz Boukous 1999: 16 či De Singly 1992). Uvozovala jej výzva k výběru grafické varianty, kterou dotazovaný zná či používá. Na výběr byly dány varianty bolos, bollos, boros a neatestované a záměrně zavádějící baros, přičemž respondenti mohli připsat i vlastní grafické podoby slova (mnozí, kdo slovo neznali si poslední grafickou formu asociovali s českým fotbalistou Milanem Barošem, ve francouzštině vyslovovaným jako [baʁos]). Následovala možnost výběru ze tří variant znalosti/užívání: a) ANO, výraz znám a aktivně jej používám pro označení: ____, b) ANO, zaslechl jsem jej, ale nepoužívám jej aktivně. Myslím si, že znamená: ____, c) NE, nikdy jsem jej neslyšel a nevím, co znamená. V případě, že dotazovaný zatrhl některou z možností ANO, zodpovídal další, doplňující otázky týkající se retrospektivního náhledu („kdy a kde jsi zaslechl/a výraz poprvé?“), otázky zjišťující názory na trendové konotace slova (výběr ze 4 možností na ose zastaralost-modernost) a na jeho rozšíření (výběr ze 3 možností na ose dobře známý-téměř neznámý) a další doplňkové otázky. Tento test nám umožnil vytvořit hypotézu, že slovo bol(l)os(s/se) je jen málo známé mimo svou tradiční baštu územní (region Île-de-France) a generační (mládež ve věkovém rozmezí 15–25 let). Poukázal také na komplexní sémantické interpretace jeho významu. Dotazník se také ukázal být možnou cestou pro získání tipů na poznání původu slova, a zejména pak způsobem, jak prokázat časové posloupnosti šíření 292 lexému v minulosti. Z analýzy deklarovaných prvních výskytů a způsobu seznámení s lexémem se jako ohnisko šíření neologismu jevila být pařížská předměstí, odkud se slovo šířilo osobními kontakty jednak do blízké vnitřní Paříže, a to přes osobní kontakty a/nebo sociální sítě do předměstí ostatních francouzských měst. Druhá fáze pak odpovídá kvantitativní anketě a druhé verzi dotazníku, kdy vznikla současně papírová varianta (verze 2.0) a její věrná elektronická kopie (verze 2.1). Tato makrosonda proběhla od září 2008 do února 2009 a pomohla potvrdit hypotézu centra a periférie šíření neologismu z hlediska prostorového i věkového ve zkoumaném období. Zároveň ale byla impulzem k úvahám nad časoprostorovým vývojem šíření zkoumaného lexému. Ve třetí fázi, konkrétně od roku 2009, sledujeme další vývoj v jeho užívání, včetně mediálního třesku. Detailnější průběh a výsledky druhé a počátku třetí fáze výzkumu budou prezentovány v následujících kapitolách. 293 3.5.3 Vzorkování pomocí kvantitativního sběru Kvantitativním sběrem dat pomocí dotazníkové meteody byla mj. ověřena grafická i sémantická neukotvenost slova a tím i jeho zjevná krypticita pro nezasvěcené. Původně bylo slovo často uváděno jako silně polysémní, patrně i díky neprůhledné etymologii, s významy: a) „ten, kdo se nechá okrást při nákupu drog“ nebo obecněji „klient dýlera drog“, b) „buržoazní týpek“, c) „zbohatlík“, d) „ten, kdo se špatně obléká“, e) „šprt“, f) „blbeček“ aj. Pestrá paleta možných významů, oscilujících mezi sociotypy, etnotypy i ontotypy (viz Ernotte a Rosier 2003) se s postupující mezigenerační znalostí slova začala tato paleta pozvolna promíchávat, až se ustálil dezargotizovaný, hovorový význam f) „blbeček“, „otloukánek“, jako jedno z dalších slov dlouhé synonymické řady na toto téma (bouffon, baltringue, blaireau aj.). S tímto banalizovaným významem se ale mnozí z našich respondentů z předměstí nikdy neztotožnili, ale to už předbíháme. Aby mohla být výše uvedená hypotéza o dynamickém šíření lexému ve frakofonním prostoru podpořena reprezentativními čísly, bylo nutné přikročit k hromadnému sběru dat. Cílem bylo získat odpovědi ze všech francouzských regionů i z ostatních frankofonních oblastí, a také z širšího věkového a sociálního spektra. Z tohoto důvodů také vznikla verze 2.0 papírového dotazníku, která se od testovací verze 1.0 lišila pouze nepatrně. Otázky z testovací verze se jevily jako produktivní, drobná změna však byla nutná v prezentaci otázek. Belgická kolegyně nás totiž upozornila na nutnost zaměnit pojem „Francouz“ za „frankofon“, abychom se vyhnuly zúžení tématu na metropolitní Francii. Tento detail je vědci ve Francii bohužel velice často opomíjen a v ostatních frankofonních zemích reflektován jako povýšený centralismus (metropolitismus). Přetrvávala ale otázka, jak tento sběr provést v plné šíři a zároveň v co možná nejkratším čase. Aby bylo beze zbytku využito četných nabídek pomoci ze strany kolegů z různých frankofonních zemí a regionů, kteří se v průběhu jedné mezinárodní konference (v září 2008) aktivně zajímali o průběh a výsledky našeho experimentálního výzkumu, byl dotazník přepracován 294 do elektronické podoby. Verze 2.0 papírového dotazníku tedy za pomoci technického střediska FI MU získalo svou elektronickou obdobu ve verzi 2.1 a permanentní link121 . Kolegové, známí i studenti sami pak šířili informaci o dotazníkovém výzkumu dále. Díky tomu se za období od září 2008 do února 2009 podařilo získat odpovědi od celkem 654 dotazovaných. Papírová verze dotazníku nám pak i nadále sloužila k výzkumům názorů studentů v dostupných lokalitách. Souhrn výsledků první a druhé fáze výzkumu shrnuje následující tabulka č. 20. Tabulka č. 20 : Průběh a souhrnné výsledky kvantitativního výzkumu Číslo 27,6 ve sloupci „Průměrný věk dotazovaných“ je v reálu patrně vyšší, jelikož šest osob nechtělo udat přesný věk (jednalo se zejména o učitele, pět z nich bylo mužského pohlaví). Neudání věku si pak vysvětlujeme tím, že dobrovolným uvedením své e-mailové adresy vystoupili tito lidé z anonymity. Případným zájemcům totiž byla nabídnuta možnost obdržet výsledky výzkumu jako výraz poděkování za jejich účast na výzkumu. Překvapil nás velký zájem o tuto zpětnou vazbu (38,8 %), který byl patrně způsoben nejasným významem a původem lexému, který byl tou dobou ve třídách velmi populární. 121 Viz https://is.muni.cz/www/12093/argot.html. METODA VÝZKUMU OBDOBÍ CELKOVÝ POČET DOTAZOVANÝCH PRŮMĚRNÝ VĚK DOTAZOVANÝCH DEKLAROVANÁ ZNALOST A UŽITÍ Aktivně Pasivně Nezná VERZE 1.0 PAPÍROVÁ březen – srpen 2008 233 (19,4 %) 22,1 44 (23 %) 48 (16,6 %) 141 (19,5 %) VERZE 2.0 PAPÍROVÁ září – prosinec 2008 317 (26,3 %) 20,8 91 (47,7 %) 106 (36,6 %) 120 (16,6 %) VERZE 2.1 ELEKTRONICKÁ září 2008 – únor 2009 654 (54,3 %) 27,6 56 (29,3 %) 136 (46,8 %) 462 (63,9 %) CELKEM březen 2008 – únor 2009 1204 24,7 191 (15,9 %) 290 (24,1 %) 723 (60 %) 295 Elektronická verze umožnila zejména lépe poznat geografické oblasti a věkové kategorie, ve kterých bylo slovo bol(l)os(s/se) neznámé. Upřesnila však i věkovou hranici aktivních uživatelů a umožnila vytvořit nové hypotézy o šíření identitárních neologismů v pubescenci a rané adolescenci, která se zdá být indikátorem dalšího šíření či zániku neologismu a jeho sémantické i grafické stabilizace. Celkově se v této druhé fázi podařilo získat 971 odpovědí za necelých pět měsíců a po sečtení dotazníků z první fáze byl za jedenáct měsíců dotazníkového šetření získán reprezentativní vzorek 1 204 odpovědí. Z dotazníků vyplynulo následující rozložení odpovědí: celkem bylo 481 odpovědí pozitivních (aktivní užití nebo pasivní znalost), z nichž 60 % bylo získáno formou papírového dotazníku záměrně cílicího na mluvčí, u kterých se znalost předpokládala. Ze 723 negativních odpovědí (mluvčí lexém nezná) pak bylo naopak téměř 64 % získáno skrze elektronický dotazník, kterým se podařilo získat názory ze všech věkových skupin (od 10 do 64 let s věkovým průměrem 24,7 let) a z mnoha různých lokalit. Téměř 52 % respondentů odpovídalo z regionů mimo Île-de-France, tedy mimo centrum šíření neologismu. Získané výsledky shrnuje tabulka odpovědí podle jednotlivých regionů (podle starého dělení platného do roku 2015) a států s frankofonním obyvatelstvem, přičemž rozhodující pro klasifikaci bylo místo bydliště v době vyplnění dotazníku. V tabulce č. 21 tak pod oddílem Ostatní nefrankofonní země odpovídali rodilí frankofoni žijící tou dobou v dané zemi, nikoli studenti učící se francouzštinu či učitelé francouzštiny (země s nulovou znalostí z prostorových důvodů sdružujeme do jednoho řádku). Tabulka č. 21: Výsledky dotazníku podle bydliště respondentů Region Aktivně Pasivně Nezná Celkem Ze sumy Alsace 0 4 6 10 0,8 % Aquitaine 0 2 8 10 0,8 % Auvergne 10 15 39 64 5,3 % Bourgogne 0 1 8 9 0,7 % 296 Bretagne 1 11 46 58 4,8 % Centre 0 1 4 5 0,4 % Champagne-Ardenne 1 2 19 22 1,8 % Corse 0 1 1 2 0,2 % Franche-Comté 0 1 3 4 0,3 % Île-de-France 162 211 207 580 48,2 % Languedoc-Roussillon 0 3 13 16 1,3 % Limousin 0 1 3 4 0,3 % Lorraine 2 0 10 12 1,0 % Midi-Pyrénées 2 3 16 21 1,7 % Nord-Pas-de-Calais 1 4 6 11 0,9 % Basse-Normandie 1 2 3 6 0,5 % Haute-Normandie 0 2 2 4 0,3 % Pays de la Loire 0 5 9 14 1,2 % Picardie 5 3 54 62 5,1 % Poitou-Charentes 0 2 21 23 1,9 % Provence-Alpes-Côtes d’Azur 2 8 59 69 5,7 % Rhône-Alpes 2 3 53 58 4,8 % Martinique (zámořský department) 0 0 1 1 0,1 % Réunion (zámořský department) 0 0 15 15 1,2 % Francie celkem 189 285 606 1 080 89,7 % Belgie 0 1 26 27 2,2 % Kanada (Québec) 0 0 16 16 1,3 % Lucembursko 0 0 1 1 0,1 % Mauricius 0 0 1 1 0,1 % Švýcarsko 0 0 12 12 1,0 % Ostatní frankofonní země celkem 0 1 56 57 4,7 % Česká republika 0 2 22 24 2,0 % Ostatní země (Mexiko, Německo, Norsko, Rumunsko, Rusko, Španělsko, Velká Británie) 0 0 14 14 1,2 % Polsko 0 1 5 6 0,5 % Řecko 2 0 18 20 1,7 % USA 0 1 2 3 0,2 % Ostatní nefrankofonní země 2 4 61 67 5,6 % Celkem 191 290 723 1 204 100 % Výsledky potvrdily hypotézu územního rozšíření lexému: z 580 respondentů z regionu Île-de-France jich lexém neznalo pouhých 35,7 % (207 osob). 297 Z nich pak navíc 56,8 % (117 dotazovaných) bylo z „bohatšího” departmentu číslo 75, tedy z „vnitřní“ Paříže. Zbývajících 90 osob z předměstských departmentů, kteří lexém neznali, pak byli většinou dospělí nebo postadolescenti (pouze 46 mělo méně než 25 let a z nich bylo ještě 15 osob cizí národnosti, šlo povětšinou o studenty, kteří přijeli do Francie krátkodobě na studia). Naopak mezi 624 respondenty žijícími mimo tento region jich s lexémem nepřišlo doposud do styku celých 516 (tedy 82,7 %). Podařilo se nám tedy zachytit velmi cennou ranou fázi difuze. Geografické rozšíření aktivního užívání, resp. pasivní znalosti či neznalosti lexému bol(l)os(s/se) zjištěné dotazníkovou metodou mezi více než dvanácti sty respondenty s ohledem na regionální původ respondentů shrnuje mapa č. 1. Z relativních četností v rámci každého regionu vyplývá, že na přelomu let 2008–2009 bylo slovo rozšířeno masivněji jen v pařížské aglomeraci (region Île-de-France). Tento region můžeme považovat za centrum, odkud se daná inovace začala šířit do periférií. Mapa č. 1: Rozšíření slova bol(l)os(s/se) v regionech Francie 298 Zaměříme-li se však na samotný region Île-de-France (IDF), je patrný rozdíl v rozšíření výrazu mezi předměstími a departmentem 75 (viz tabulka č. 22 a mapa č. 2). Tabulka č. 22: Výsledky dotazníku podle bydliště respondentů z Île-de-France Department Celkem Aktivně % Pasivně % Nezná % 75 (Paris) 187 27 14,4 % 43 23,0 % 117 62,6 % 77 (Seine-et-Marne) 25 9 36,0 % 11 44,0 % 5 20,0 % 78 (Yvelines) 24 7 29,2 % 9 37,5 % 8 33,3 % 91 (Essonne) 36 10 27,8 % 17 47,2 % 9 25,0 % 92 (Hauts-de-Seine) 50 12 24,0 % 17 34,0 % 21 42,0 % 93 (Seine-Saint-Denis) 44 17 38,6 % 16 36,4 % 11 25,0 % 94 (Val-de-Marne) 134 53 39,6 % 59 44,0 % 22 16,4 % 95 (Val-d'Oise) 80 27 33,8 % 39 48,8 % 14 17,5 % Celkem region IDF 580 162 27,9 % 211 36,4 % 207 35,7 % Mapa č. 2: Rozšíření lexému v pařížské aglomeraci 299 Pařížská mládež, socioekonomicky obecně v lepším postavení než mládež z chudších předměstských sídlišť (ve francouzštině lze říci „buržoazní mládež“) lexém znala spíše pasivně nebo neznala vůbec. Naopak mládež z předměstí tou dobou většinově deklarovala dlouhodobou znalost lexému a jeho velkou expresivitu. V tomto momentu je možné hovořit o neologickém třesku v regionu Île-de-France, kdy sama mládež poukazuje na obrovskou frekvenci užití slova mezi svými vrstevníky. Z hlediska generačního užití tedy kvantitativní šetření prokázalo, že je lexém aktivně užíván mládeží od 12 do 30 let. Graf č. 10 znázorňuje zajímavou kulminaci údajů o užívání a znalosti v rozmezí 15–19 let, kde aktivní užívání lexému uvádí 29,1 % dotazovaných, zatímco ve skupině 20–24 let již deklarace aktivního užívání klesá na 16,5 %. Graf č. 10: Deklarace znalosti lexému bol(l)os(s/se) podle věku dotazovaných Adolescentní období Cécile Bauvoisová nazývá z hlediska registrů jako pic informel („vrchol neformality“; Bauvois 1998: 6), v našem pojetí by pak bylo možné mluvit o „vrcholu neformálních a identitárních verbálních demonstrací“ skrze 300 slangismy. Na tomto konstatování se ostatně shodne většina odborníků na sociolingvistické sledování mládeže, viz např. Trimaille (2003: 52). Z hlediska psycho-sociálních důvodů transgrese normy, která je typickým projevem pro období adolescence, jsme již dříve navrhli pojem „slangový věk“ (Podhorná-Polická 2009: 269–272), který je charakterizován tendencí ke stádnosti a k přehnanému demonstrování generační (či sociálně-generační) sounáležitosti. V oblasti mediální se pak obecný slang mládeže konstituuje skrze různé komunikační kanály. Tento jev demonstruje na příkladě francouzských rádiích Fiévetová, kdy je pozorován zvýšený podíl generačně příznakového lexika během specifických večerních vysílání pro mladé (tzv. libre antenne = doslovně „volné vysílání“; Fiévet 2008: 271). Tabulka č. 23: Výsledky kvantitativního výzkumu dle věku dotazovaných VĚKOVÁ KATEGORIE CELKEM DOTAZO- VANÝCH POHLAVÍ DEKLAROVANÁ ZNALOST A UŽITÍ Ženy Muži Aktivně Pasivně Nezná Ž M Ž M Ž M 10–19 395 241 154 29,6 % (117) 36,5 % (144) 33,9 % (134) 29,9 % (72) 29,2 % (45) 41,9 % (101) 27,9 % (43) 28,2 % (68) 42,9 % (66) 20–24 405 261 144 16,5 % (67) 25,2 % (102) 58,3 % (236) 13,4 % (35) 22,2 % (32) 23 % (60) 29,2 % (42) 63,6 % (166) 48,6 % (70) 25–64 + bez udání věku 398 + 6 229 + 1 169 + 5 1,7 % (7) 10,9 % (44 + 4) 87,4 % (353 + 2) 0,9 % (2) 2,9 % (5) 11,2 % (26) 10,3 % (14 + 4) 87,8 % (201 + 1) 86,8 % (150 + 1) CELKEM 100 % (1 204) 60,8 % (732) 39,2 % (472) 15,9 % (191) 24,1 % (290) 60 % (723) Za povšimnutí v tabulce č. 23 stojí zejména nejmladší kategorie 10–14 let, odpovídající období pubescence nebo preadolescence. Děti v této vývojové etapě označuje psycholog François De Singly slovní hříčkou adonaissants, tedy doslovně jako „rodící se adolescenty“ (naissant = „rodící se“; De Singly 2006: 18). 301 Dotazovaní v tomto přechodovém věku z pubescence do adolescence deklarovali v našem šetření i v relativně malých počtech z celku nejvyšší procento znalosti lexému: ze 14 dotazovaných v této věkové skupině neznala zkoumaný lexém pouze jedna Belgičanka, naopak nadpoloviční většina jej aktivně používala. Zřejmý je zde tedy vliv skupinové normy adolescentů, kterou skrze starší sourozence tato věková skupina evidentně hromadně přebírala. Podotkněme, že na opačném konci věkového spektra se k pasivní znalosti zkoumaného lexému hlásí zejména rodiče adolescentů a pedagogičtí pracovníci, kteří jsou s mládeží v kontaktu. Po doplňkových šetřeních na větším vzorku respondentů by bylo vhodné prokázat hypotézu, že právě tato kategorie ve svém hledání osobní i skupinové identity záměrně pátrá po všem novém, co se v obecném slangu adolescentů šíří, a posléze aktivně začleňuje tyto neologismy do své teprve vznikající skupinové vyjadřovací normy. Osoby, které neudaly věk, přiřazujeme k nejstarší věkové skupině, z odpovědí je totiž patrno, že jde o dospělé (lexém znají od svých dětí, studentů atd.). Rozdělímeli všechny věkové kategorie na třetiny, poskytne nám tabulka č. 23 a následující grafy č. 11 a 12 podklady pro několik komentářů. Tabulka a grafy poukazují nejen na postupné zvětšování rozdílů mezi deklarovanými kategoriemi užití a znalosti se vzrůstajícím věkem u obou pohlaví, ale zejména pak na rozdíly mezi pohlavími v rovině pasivní znalosti u žen a aktivní znalosti u mužů. Ty reflektují psychicky podmíněné odlišnosti v chování obou pohlaví vůči identitárním slovům. Zatímco u žen sloupce klesají (aktivní užívání i pasivní znalost) či rostou (neznalost) ve vyrovnaných poměrech, u mužů jsou poměry mnohem méně pravidelné. V relativních číslech lze konstatovat podstatně větší pasivní znalost u nejmladší kategorie žen (téměř 42 %), zatímco stejně staří chlapci nejeví o nová slova až takový zájem (zde je poměr pasivní znalosti a neznalosti přesně opačný než u žen). Pozdější nástup zájmu však muži vyrovnávají delším aktivním užíváním lexému, a to až do rané postadolescence (20–24 let). Poměr mezi relativním vyjádřením neznalosti lexému u skupiny 10–19letých vůči 20–24letým je u mužů konstantnější než u žen. 302 Z těchto statistik lze tedy odvozovat větší závislost věku žen na pasivní detekci i aktivní užívání identitárních neologismů než u mužů. Graf č. 11: Deklarace znalosti lexému bol(l)os(s/se) podle pohlaví a věku - muži Graf č. 12: Deklarace znalosti lexému bol(l)os(s/se) podle pohlaví a věku - ženy Tato hypotéza gendrového a věkového podmínění adopce lexikálních inovací identitárního rázu byla sice vybudována na jediném lexému bol(l)os(s/se) jakožto reprezentantu kategorie neologismů šířících se ze slangu předměstské mládeže, nicméně na relativně velkém a kvantitativně snad dostatečném vzorku respondentů. Přínosný se nám zdá být zejména fakt, že jde o první číselné potvrzení jevu, který byl/je empiricky pozorovatelný během našich předchozích i následných výzkumů. 303 3.5.4 Časosběrné sledování vývojových tendencí Po časově náročné fázi popisu získaných výsledků kvantitativního sběru pomocí kombinace papírového a elektronického dotazníku se rýsovaly další možné hypotézy o generačním a geografickém šíření lexému v souvislosti s mediálním zájmem o daný novotvar bol(l)os(s/se). Ty bylo vhodné ověřit a dále prohlubovat. Sběr dat tedy pokračoval (a stále pokračuje) v pravidelných intervalech tak, aby se doložil další vývoj šíření studovaného lexému či jeho případné upadání do zapomnění. Tato třetí fáze výzkumu tedy kombinuje metody kvalitativní i kvantitativní. Z kvalitativního hlediska byla prováděna nová pozorování vývoje postojů ke studovanému lexému, a to v reálném i virtuálním prostředí. Byla nahrána další série rozhovorů pro pochopení zákonitostí sémantických posunů a ztráty expresivity výrazu pod vlivem konkurečních parasynonym a důsledněji byly sledovány výskyty lexému v diskuzích na sociálních sítích, ve spontánních projevech přenášených rádii či televizí. Z hlediska kvantitativního se pak každoročně opakují dotazníková šetření (v tradiční papírové formě) na vysokých školách v dostupných lokalitách (dlouhodoběji především na univerzitách Paříž 5, Paris-Est Créteil a Nice-Sophia Antipolis), s cílem zjistit vývojové tendence v centru i periférii rozšíření lexému. Časosběrná metoda je v tomto ohledu výhodná, při interpretaci výsledků je však nutno vzít v potaz relativitu odpovědí na otázku ohledně délky doby, od kdy znají dané slovo (lexém stárne), a na otázku ohledně věku dotazovaných (snažíme se oslovovat studenty vždy nejnižších ročníků, tedy věk je konstantou). Obě tyto proměnné je pak potřeba při interpretaci výsledků ukotvit do reálného času. Pozorovat změnu v centru i periférii šlo ale už pouhým srovnáním výsledků dotazníkových šetření (téže papírové verze 2.0) mezi studenty z první a druhé etapy (rok 2008) s prvními výsledky etapy třetí (2009). 304 Výsledky obsažené v tabulce č. 24 svědčí o vývoji rozšíření lexému u mládeže ve věku 16 až 22 let. Tabulka č. 24: Meziroční srovnání vývoje difuze lexému bol(l)os(s/se) v dotazníkových šetřeních na univerzitách pro roky 2008 a 2009 CELKEM (100 %) Aktivní užívání Pasivní znalost Neznalost místo zkoumání / období 2008 listopad – prosinec 2009 2008 2009 2008 2009 2008 2009 difuzní centrum (tj. předměstí Paříže) 183 90 41,5 % (76) 56,7 % (51) 46,4 % (85) 36,7 % (33) 12,0 % (22) 6,7 % (6) Créteil blízká periférie 51 55 35,3 % (18) 32,7 % (18) 47,1 % (24) 60,0 % (33) 17,6 % (9) 7,3 % (4)Paříž severní periférie 40 48 10,0 % (4) 22,9 % (11) 12,5 % (5) 62,5 % (30) 77,5 % (31) 14,6 % (7)Amiens Compiègne jižní periférie 48 46 4,2 % (2) 6,5 % (3) 8,3 % (4) 17,4 % (8) 87,5 % (42) 76,1 % (35)Nice Toulon ostatní terény 73 47 13,7 % (10) 2,1 % (1) 21,9 % (16) 8,5 % (4) 64,4 % (47) 89,4 % (42) Yzeure (department Allier) Saint Denis de la Réunion CELKEM 395 286 27,8 % (110) 29,4 % (84) 33,9 % (134) 37,8 % (108) 38,2 % (151) 32,9 % (94) Získané výsledky je nutno interpretovat se zřetelem na sociolingvistické proměnné, zejména věk a typ školské instituce, kterou respondenti navštěvují, ale také na geografickou vzdálenost od centra. Zejména terénní sonda ve středofrancouzském městě Yzeure je z tohoto pohledu méně kompatibilní s ostatními, neboť se jedná o mladší respondenty ze sociálně méně prestižní školy (studenti středoškolského učiliště vs první a druhé ročníky vysokých škol). 305 Také výsledky z ostrovního Réunionu v Indickém oceánu je třeba interpretovat s ohledem na geografickou polohu. Byť se jedná o region Francie (konkrétně zámořský department), jeho extrémní vzdálenost od pevninské Francie způsobuje tradičně značné zpoždění v přejímání generačně příznakového lexika. Tento přenos se nicméně velmi aktivně děje, a to jak přes televizní programy pro mládež, tak i přes nově příchozí z metropolitní Francie, kteří se na ostrově usídlují a šíří inovace osobním kontaktem. To potvrzují i výsledky obdobných studií Gudrun Ledegenové (např. Ledegen 2001). Náš výzkum v tomto terénu probíhal v letech 2009 a 2010 (série „papírových“ dotazníkových šetření), nicméně v roce 2009 lexém ještě nikdo z ostrovní mládeže neznal. Toto tvrzení potvrdily až výsledky téhož výzkumu z roku 2010, kdy byl mezi dotazovanými jediný aktivní uživatel lexému, konkrétně dívka, která se na Réunion nově přistěhovala z pařížské aglomerace. Z hlediska časového jsou však v ostatních, lépe srovnatelných oblastech, patrné změny mezi výsledky z roků 2008 a 2009, které zasluhují komentář (v tabulce č. 24 jsou tato čísla vytučněna), a to i přesto, že jde v roce 2009 o čísla o téměř čtvrtinu menší než ve druhé fázi výzkumu, ze které byla excerpována relevantní data pro rok 2008. Nárůst pasivní znalosti mezi roky 2008 a 2009 lze pozorovat v oblastech blízkých centru šíření – ve „vnitřní“ Paříži i ve městě Compiègne, které se nachází vně pařížských předměstí směrem na sever, zatímco Amiens se nachází v obdobné vzdálenosti více na západ od Paříže. Tento nárůst je možno z části přičítat mediálnímu vlivu (ve vzdálenějších oblastech na samém jihu Francie je nárůst patrný také), z větší části by jej však vysvětloval nárůst aktivních uživatelů v centru samotném – tedy na pařížských předměstích. Vedle výše uvedeného neologického třesku mezi mládeží samotnou lze ovšem na difuzi tohoto lexému dobře demonstrovat i mediální třesk. Zejména díky systematické observaci periferních lokalit, v našem případě především jihovýchodní Francie, lze pozorovat růst pasivní znalosti lexému a poukazování na jeho znalost díky novinám, televizním pořadům, rádiu či hudbě (konkrétně zejména textům rapu). 306 V pařížské aglomeraci, tj. v mediálním centru, post-adolescenti (20–24 let) většinově lexém znají, také ho aktivně používají, jak je zřejmé z tabulky č. 24 i mapy č. 2 výše. Naopak mediální i difuzní periférie (zde post-adolescenti převážně z univerzity v Nice, okrajově z Toulonu122 ) většinově lexém neznají, případně vykazují pouze pasivní znalost. Časosběrnou metodou lze zaznamenat období, kdy k tomuto mediálnímu třesku dochází, jak dokládá graf č. 13. Graf č. 13: Odraz mediálního třesku v nárůstu pasivní znalosti lexému na jižní periférii mezi šetřeními 2009 a 2010 v procentuálním vyjádření Graf je vytvořen na základě relativních četností, protože v absolutních hodnotách se opírá o nestejný počet respondentů. Pro upřesnění je nutno dodat, že v roce 2008 a 2009 bylo dotazováno 48 studentů, ale od roku 2010 počty mírně klesaly: 37 v roce 2010, 29 v roce 2011 a 23 v roce 2012. Výzkum v této lokalitě dále probíhal. V letech 2013–2018 ale už lexém vykazoval známky plošné difundace mezi mládež z této „jižní periférie“ a výsledky jsou obdobné jako pro roky 2011 a 2012. 122 V roce 2009 byla anketa výjimečně, kvůli malým počtům studentů v Nice, realizována také na univerzitě v blízkém Toulonu. 0 10 20 30 40 50 60 70 80 90 100 2008 2009 2010 2011 2012 307 3.5.5 Osud jednoho neologismu od hapaxu po slovníkové heslo Popsat celou třetí fázi výzkumu lexému bol(l)os(s/se), která probíhá od roku 2009 bez přestávky dosud, by vydalo na další knihu. Shrňme tedy pouze stručně vývoj časosběrného sběru dat a některé přelomové události, které se v mezičase odehrály. Mezi lety 2009 a 2010 došlo k razantnímu posunu ve znalosti sledovaného slova, což dokumentují nejen mluvčí samotní, kteří v dotazníku uplatňují svůj neologický pocit, ale dokladuje to i náš soustavný sběr mediálních výstupů. Tento doplňkový korpus získáváme za pomoci vlastní rešerše, obvykle z korpusů textů typu Europress či Factiva (obdoba českého Anopressu) či textů z webu (např. francouzský TenTen korpus123 ) a v neposlední řadě zaznamenáváním odkazů od přátel a kolegů, kteří nám zasílají své náhodné „úlovky“. Soustavné sledování názorů mluvčích i mediálního obrazu studovaného lexému se jeví jako zásadní pro pochopení difuze jakékoli lexikální inovace. Vyvolává ale také otázky epistemologického rázu, důležité pro pochopení důsledků jak mediálního zájmu o daný neologismus, tak i zájmu vědeckého, který naším výzkumem vyvoláváme. Tato otázka souvisí s Labovovým slavným „paradoxem pozorovatele“ (Labov 1970), jemuž se ale nelze při dlouhodobějším sledování jednoho lexému vyhnout zcela. Našim výzkumem jsme ale k jakési mediální variantě paradoxu pozorovatele přispěly s kolegyní i my samy tím, že jsme si zavčas neuvědomily, že zájem novinářů o naše vědecké výstupy může být dvojsečný. O našem výzkumu referoval koncem roku 2009 novinář Luc Bronner, specialista na problematiku předměstské mládeže, pro deník Le Monde a spustil tím lavinu mediálního zájmu o nás (ale především o neologismus bol(l)os(s/se) jako takový), kdy kolegyně poskytla několik rozhovorů pro další média. Brzy poté z této novinářské hry vycouvala, ještě 123 Tento 1010 korpus webových článků z internetové džungle ve francouzštině (pro rok 2012) obsahuje 1 338 výskytů slova bol(l)os(s/se), s nejčastější grafickou podobou boloss (téměř polovina výskytů), viz https://ske.fi.muni.cz. 308 před skončením okurkové sezony, kdy zájem o jazykové kuriozity obecně stoupá. Jednak proto, že v mezičase vyšly i bez naší autorizace různé dezinterpretace našich dosavadních závěrů a některé výroky byly dekontextualizovány tak, že mohla být ohrožen náš vědecký kredit. Dále ale i proto, že výše zmiňované ohlasy od kolegů nám dávaly tušit, že tato mediální stopa vedla k okamžitému rozšíření pasivní znalosti lexému mezi starší generací, kterým bylo takto dešifrováno krypto-identitární slovo. To pak zkoušeli „testovat“ ve svých projevech, zejména ve vztahu k reakcím adolescentů. Je samozřejmě přehnané a neskromné uvažovat o možnosti, že by naše výzkumy až tak moc ovlivňovaly mediální obraz neologismu, nicméně na druhé straně by bylo pokrytecké nezmínit, že jistý podíl na relativně rychlém zařazení studovaného lexému do referenčních slovníků máme. Lexém bol(l)os(s/se) byl zařazen do slovníku Le Grand Robert de la langue française (dále GR) jakožto heslo bolos(s) v jeho edici 2014 (reálně v říjnu roku 2013) a do PR, tj. příruční varianty téhož o rok později (PR2015 vyšel 24. května 2014), vše na podnět jedné kolegyně, která v nakladatelství pracuje a náš výzkum dlouhodobě sledovala, což se odráží i na struktuře hesla. Obrázek č. 11: Heslo bolos(s) v prvním všeobecném slovníku GR2014 309 Jde o první zaznamenání tohoto sociolektismu ve všeobecných slovnících, v rychlém sledu se pak dostává i do dalších, podstatně více rozšířených nejen ve Francii, ale i v mnoha dalších zemích frankofonie. Mezi nimi máme na mysli zejména slovníky vydavatelství Larousse. Do PLbyl lexém zařazen o rok později než do PR. Konkrétně ale PL2016 zařadilo nové heslo pouze s jednou pravopisnou variantou bolos, což následně rozpoutalo mediální odezvu a četné stížnosti ohledně tohoto domněle „nefrancouzského“ zápisu. V online verzi slovníku, která je zdarma, je heslo zachováno v původním znění dosud. Obrázek č. 12: Slovníkové heslo bolos na portálu vydavatelství Larousse Zdroj: http://larousse.fr/dictionnaires/francais Jak bylo výše uvedeno, v době našeho prvního zájmu o tento lexém v roce 2006 byl lexém již přítomen ve specializovaných slovníčcích předměstského slangu, z nichž jako nejreprezentativnější příklad uvádíme Dictionnaire de la zone (DZ). Dlouho jsme za nejstarší lexikografický záchyt slova považovali heslo bolos, bolosse ve slovníku Bien ou quoi? la langue des jeunes à Ivry et à Vitry-sur-Seine z roku 2004 [Dobrý, jde to? jazyk mládeže z Ivry a z Vitry-sur-Seine] (Laffitte a Younsi 2004). Až dodatečně jsme ale zjistili, že zdaleka není nejstarší, protože již o deset let dříve heslo bolosse zachycuje slovníček Crame pas les blases [Νepráskni přezdívky] z roku 1994, který vytvořili pod vedením Borise Seguina žáci na severním pařížském předměstí Pantin (cité des Courtillières) jako doplněk k souboru jejich básní a textů. Heslo zachycuje grafickou variantu bolosse a pouze význam „ten, kdo si kupuje drogy“ (Séguin a kol. 310 1994: 101). Tento výskyt je ovšem ojedinělý, tentýž autor totiž o dva roky později vydal rozsáhlejší slovník Les Céfrans parlent aux Français [Couzi-fran mluví k Francouzům] (Seguin a Teillard 1996), vytvořený obdobnou spoluprácí s žáky z téhož předměstského sídliště v Pantin, ale lexém bolosse se v něm již chybí. Srovnáme-li průměrné „stáří slov“ (tzv. rattrapages, viz výše kap. 3.2.1) nově zařazovaných do prestižních referenčních slovníků, které se pohybuje kolem 70 let, je zřejmé, že se zařazení lexému bol(l)os(s/se) odehrálo překvapivě rychle vzhledem k faktu, že slovo nesplňuje kritéria 4B (viz kap. 3.2.1). Na rozdíl od původní domněnky vyvozené z excerpcí rapových textů, kterou od nás převzalo nakladatelství Le Robert, tedy že se tento lexém začal šířit na přelomu tisíciletí z jižního předměstí Paříže (Vitry-sur-Seine a okolí, viz kap. 3.3), jsme tedy tento lexém dodatečně našly figurovat v Seguinově slovníčku již z roku 1994, který popisuje slang mládeže na severním předměstí Paříže a byť se zde nacházelo ve formě hapaxu, ukázalo se tímto, že je lexém podstatně staršího data, než byl původní předpoklad. Původní hypotézu jsme tedy musely přehodnotit, nicméně fakt, že se argotismus původně drogových dealerů za dvacet let po prvním zaznamenání dostane do referenčních slovníků francouzštiny, je vcelku nevídaný jev (cf. kap. 3.2.5). Závěrem této poslední praktické podkapitoly celé práce si dovolíme krátkou bilanci. Na sedmé konferenci o slangu a argotu v Plzni roku 2003 vytyčil Pavol Odaloš ve třech bodech perspektivy slangu a argotu ve 21. století. Jako první bod v této perspektivě vidí prohloubení lingvistické stránky výzkumu slangu a argotu (terminologie, metody, aktivity) zkoumáním nových druhů sociolektů v komunikaci. Námi navržená terminologie identitární (tedy nutně sociolektální) neologie na příkladech zkoumání rapových textů a lexémů, které se v nich objevují, mezi mládeží, snad přináší i nové metodologické a praktické výsledky. Druhým bodem je podle Odaloše nutnost zaobírat se také nelingvistickými aspekty (výzkumněinstitucionálními, historiografickými, bibliografickými), které umožní komplexnější vidění slangu a argotu. I o to jsme se v této práci pokusili přiblížením okolností vzniku 311 sociolektologie a jejího postavení vůči neologii i sociolingvistice, včetně historiografického exkurzu k pramenům difuze neologismu argot na úkor dříve rozšířenějšího termínu jargon. A nakonec vidí Odaloš jako třetí perspektivu právě probíhajícího století nutnost zvýraznění synchronně-diachronního přístupu a komparativní aspekt výzkumů. Naprosto souhlasíme s jeho názorem, že je potřebné vidět slang a argot „ako fenomény existujúce v priestore a čase“ (Odaloš 2005: 9–10). A právě na difuzi jedné lexikální inovace, identitárního neologismu bol(l)os(s/se), od stadia hapaxu, přes neologický a mediální třesk až po zařazení do referenčních slovíků jsou tyto časoprostorové fenomény dobře patrné. 312 Závěr Výzkum lexikálních inovací, které produkuje, šíří a totemizuje francouzská mládež za účelem posilování obecně generační či specificky skupinové soudržnosti, je interdisciplinárním počinem s poměrně krátkou tradicí, vezmeme-li v úvahu hlavní směry ve vývoji francouzské a do jisté míry i světové jazykovědy. Legitimizace dříve opomíjené „jazykové periférie“, do nějž se převážně substandardní a dobově i generačně příznakové lexikum s nejistou mírou „trvanlivosti“ na jazykovém trhu zcela jistě řadí, roste se vzrůstající rolí sociolingvistiky i s etablováním metodologických postupů kvantitativního a kvalitativního sběru jazykových dat. Terminologické zamyšlení nad problematikou koncepčního uchopování termínů jako neologismus, sociolekt, skupinová identita a jazykové reprezentace nás vedou k novému pojmenování sociolexikologie a sociolexikografie pro hraniční disciplíny na pomezí lexikologie/lexikografie a sociolingvistiky, které berou ohled jak na základní poznatky sociolingvistických metod výzkumu i vymezených sociálních skupin, v našem případě u skupin adolescentů a postadolescentů (psychická specifika jednotlivců a sociální normy reálných i virtuálních kolektivů), tak i na úskalí sběru neologismů a obecněji specifických prostředků sociolektů (jako jsou hapaxy, efemera vs lavinově se šířící trendové výrazivo) a na specifika jejich slovníkového zaznamenávání. V této práci bylo pojednáno o dynamických jevech v lexikonu s ohledem na sociolingvistické aspekty sběru a popisu generačně příznakových slov. Českému publiku se zde snažíme představit hlavní směry bádání ve frankofonní jazykovědné tradici i její současnosti, a to v oblasti neologie, sociolektologie, metalexikografie a urbánní sociolingvistiky, místy s přihlédnutím ke společným rysům s analogickými českými výzkumnými poznatky. 313 První kapitola nastínila hlavní teoretické koncepty a náplň jednotlivých obecně jazykovědných pojmů vztahujících se k otázkám jazykové změny, synchronní dynamiky a uchopování temporality, s nimiž v dalších výkladech pracujeme. Z různých vědeckých paradigmat, která se k jazykové změně váží, detailněji rozebíráme difuzionistické teorie mimojazykové (Tarde, Rogers) i jazykové (Coseriu) a především pak tzv. ranou francouzskou sociosémantickou školu, která se jazykové kreativitě a jejímu sociálnímu šíření jako první soustavněji věnovala (konkrétně především Bréalovi, Darmesteterovi, Meilletovi a některým jeho žákům). Ve druhé části práce naznačený historický pohled na studium lexikálních invací prohlubujeme směrem do starší minulosti, ke kořenům termínů neologismus, neologie a dalších derivátů tohoto metalingvistického označení novosti slov. Jde o téma hojně traktované vzdělanou společností ještě dávno před prvními atestacemi těchto ekonomických termínů. Zároveň s jejich rozšířením mezi francouzskou kulturní elitou získaly i spory mezi moderně smýšlejícími intelektuály propagujícími umění „neologie“ a tradicionalisty odsuzující zneužívání „neologismu“ novou dynamiku, kterou dokladujeme na dobových materiálech, především z dobových lexikografických počinů. Až Velká francouzská revoluce přispěla k významovému posunu a neutralizaci pejorativních konotací slova neologismus, který se svého historického „cejchu“ definitivně zbavil v lexikografických pracech ale až téměř o století později. Neografie je ale úzce spojena i se sociolektografií, jejíž tradici, mýty a metalingvistický aparát nastiňujeme v závěru druhé kapitoly. Ztráta centrality termínu jargon ve prospěch označení argot a jeho novodobé významové proměny tuto druhou a poslední kapitolu teoretické části práce uzavírají. Třetí část předkádané práce tvoří pět případových studií, které mají za cíl představit českému publiku náš recentní výzkum aplikující teoretické poznatky na konkrétním lexikálním materiálu. Zde se již věnujeme disciplínám ukotvujícím sociolexikologické nazírání na problematiku identitárních neologismů z praktického úhlu pohledu, pomocí exemplifikací na francouzském a místy i na srovnatelném 314 českém jazykovém materiálu. Tradice výzkumu sociolektů ve Francii je dána do souvislosti s vývojem chápání termínu argot, který, upřesněn různými epitety, zahrnuje to, co česká sociolektologie označuje jako slangy a argoty. První studie této třetí kapitoly se věnuje řešení příznakovosti ve francouzských slovnících jednak z pohledu diachronního (proměny ve frekvenci značek označujících substandardní lexikum), jednak z komparativního pohledu českého romanisty, který hledá paralely k obdobným českým kategoriím (především k významu značky expr.). Konstatujeme značnou dynamiku vývoje přidělování značek v období mezi koncem 60. let a současností, kdy jsou některé značky postupně opouštěny (zejména pop.), jiné nově kombinovány (arg. fam.). Ve srovnání s plastičtější českou situací je pozorována tendence ke stále více generalizujícímu označování substandardu pomocí všeobjímající značky fam. Tento úvodní metalexikografický přehled nám slouží jako opora pro druhou studii této části práce, ve které porovnáváme tři korpusy lexikálních prostředků současné substandardní francouzštiny. První korpus byl vytvořen na základě exerpce z všeobecných výkladových slovníků, druhý ze slovníků sociolektů uznávaných francouzských odbornou veřejností a třetím studovaným korpusem je náš vlastní jazykový korpus rapových textů, ve kterém je nespisovná francouzština hojně zastoupena. Cílem bylo zjistit, zda se do různých typů slovníků začleňuje totéž lexikum a potvrdit hypotézu tzv. neologické cesty substandarních lexikálních jednotek od jejich prvních výskytů přes jejich šíření mezi uživateli a v médiích až po jejich slovníkové ukotvení. Komparační analýza materiálu pak ověřovala, zda je substandardní lexikum, které slovníky nově začleňují do svých heslářů, popisováno s ohledem na definice ve slovnících sociolektů a v opačném směru pak zjišťovala, jakým způsobem se do slovníků začleňují substandardní jednotky, které jsou nejfrekventovanější v textech rapu. Těmito lexikografickými studiemi se snažíme poukázat na paralely mezi vývojem studia sociolektů a studia neologismů z hlediska funkčního 315 a metodologického. Neologie je lexikology i lexikografy zkoumána primárně v žurnalistických textech, případně s terminologickými intencemi, jen okrajově a nedůsledně zahrnuje i neologii substandardu. Ta se většinou debatuje zvlášť, jakožto součást pozorování dynamiky sociolektů. Snaha o systematickou extrakci lexikálních inovací roste s nástupem automatizace lexikografické filtrace a s rozvojem korpusových možností, které rychle doplňují mezery v materiálové základně popisu lexikonu (tzv. rattrapages). Základním problémem nejen pro slovníkáře ale zůstává definování toho, co je kdy a pro koho dobově příznakové. Byť je v lingvistice tento aspekt hojně debatován, jeho uchopování naráží na obtíže psycho-sociálního rázu, kdy neologický pocit jednotlivce, byť odborně poučeného, nemusí nutně odrážet názor skupinový. Hudební žánr rap je pak východiskem pro výklady i v následujících dvou částech práce, kde je pojat jakožto zdroj inovačních tendencí v lexikonu francouzské mládeže. Třetí studie nahlíží na rapové texty optikou urbánní sociolingvistiky, kde je demonstrována symbolická role teritoria skrze substandardní modifikace vyslovování čísla departmentu. Na příkladu raperů z Val-de-Marne (department 94) je zřejmé, že teritoriální apropriace je jedním z hlavních prostředků jinak problematického ukotvování identity u mládeže žijící na předměstských sídlištích všech větších francouzských měst. Ti jsou často potomky imigrantů a kulturně se ztotožňují spíše s tzv. kulturou ulice sdílenou napříč socioekonomicky defavorizovanými aglomeracemi největších francouzských měst, pro kterou je hudební žánr rap charakteristický. Předměstská mládež je ve francouzské sociologické literatuře často definována jako svébytná kulturní entita, která je lexikálně inovativní díky plurilingvnímu zázemí většiny jeho mluvčích. Vytváří si vlastní normy vyjadřování, které se dynamicky šíří přes obecný slang mládeže do nespisovné francouzštiny, a to nejen skrze média, ale i přirozenou generační obměnou. Poukázání na variantnost současné francouzštiny a na pestrost difuzních 316 modelů identitárních neologismů je jedním z hlavních cílů této práce. V otázkách difuze inovací se pak zřetelně projevuje tzv. neologismus autorit, tedy sociální hierarchií podmíněná rychlost šíření novotvarů v rámci daných sociálních vazeb. Ve čtvrté případové studii ověřujeme Sablayrollesovu hypotézu, že neologicita slova je nepřímo úměrná jeho rozšíření, a to na výsledcích dotazníkového šetření u francouzské mládeže, která se zde vyjadřuje ohledně užívání a prožívání vybraných identitárních neologismů šířených skrze texty rapových písní známých interpretů. Byť námi vybraný vzorek lexémů (sisi, bicrave a werss) hypotézu nepotvrdil, poukázal na významnou roli raperů jakožto šířitelů inovací a případně i iniciátorů významových posunů, které vedou k polysémizaci slov. V závěrečné páté studii tohoto oddílu, která zároveň celou habilitační práci uzavírá, jsou prezentovány hlavní výsledky dlouholetého výzkumu difuze slova bolos(s/se). Tento neologismus, který se nám podařilo zachytit v rané fázi tzv. neologického třesku mezi pařížskou mládeží, se během několika let rozšířil natolik, že je dnes zařazen do většiny hlavních referenčních monolingvních slovníků francouzštiny, publikovaných ve Francii. Difundoval z původně úzkého sociolektu na pařížských předměstích (zachycen je nejprve jako tzv. ontotyp v sociolektu dealerů drog pro označení klienta, který se nechá jednoduše napálit), skrze předměstskou multietnickou mládež (jako dysfemický ontotyp, sociotyp i etnotyp) do obecného slangu mládeže (už ale pouze jako ontotyp se zápornou expresivitou, označující nečleny kolektivů a různě diskriminovatelné jedince – šikanovatelné, neúspěšné, nemoderně oblečené, hloupé atd.) a následně pak tento lexém pronikl do povědomí mezigeneračního. Časosběrná studie názorů francouzské mládeže v průběhu této difundace mezi lety 2008–2018 poukazuje na jeho změny významové, pravopisné a zejména pak identitární. Lexém je zajímavý pro svoji etymologickou neprůhlednost a grafickou neukotvenost i pro rychlý tzv. mediální třesk, díky němuž se nedávno dostal i do nejprestižnějších referenčních slovníků a lze jej považovat za prototyp identitárního neologismu francouzské mládeže. 317 Představené kapitoly ze sociolexikologie měly za hlavní cíl poukázat na to, jak se lexikální inovace zobrazují uživatelům slovníků, jak je lze excerpovat z generačně příznakových sociolektů a testovat pomocí časosběrné dotazníkové metody. Námi navržené označení sociolingvistika inovací (SI) má i přes nové označení ve zkoumání jazyka dlouhou tradici s uplatněním různých méně či více vědeckých metod. To jsme se v teoretické části práce snažili ukázat na časové ose jdoucí od raně novověkých jazykových Komentátorů (Remarqueurs, viz kap. 2.1), přes tzv. rané sémantiky (viz kap. 1.2.1) a pionýry sociolektologie a sociolektografie (viz kap. 1.2.2), k novodobým sociolingvistům a neologům. Také při práci spojené s neografií či sociolektografií, ať už při tvorbě slovníků nebo při jejich metalingvistickém komentování, jsou nutně brány v potaz jak sociolingvistické aspekty studovaných lexikálních jednotek, tak problematika difuze, expresivity a identity. Všechny tyto mezioborové subdisciplíny lexikologie spojuje jedinečný zájem o formy jazyka, které mohou, ale nemusejí mít v jazyce široké rozšíření. Lze-li tedy hovořit o ještě o jiném názvu, který by je zastřešoval v rámci celé jazykovědy, můžeme uvažovat o termínu lingvistika efemer. Toto označení konotuje důvody „efemernosti“ zájmu, ba často až záměrné marginalizace daného odvětví ve vztahu k pracím vědců zabývajících se tradičnějšími jazykovědnými disciplínami, kde je stabilita předmětu zkoumání podstatně vyšší. Konkrétně u zkoumání neologického lexika generovaného mládeží pak tento spíše marginální či spíše nesouvislý zájem většiny jazykovědců může souviset také s faktem, že od určitého věku je přístup vědce k respondentům, potažmo terénním sondám ztížen generačním rozdílem v chování i mluvě. Lze pak pozorovat větší obezřetnost respondentů při participačním pozorování či dalších metodách výzkumu a ve větší míře se tu tedy může projevovat tzv. paradox pozorovatele, Často lze tedy pozorovat spolupráci vědec-diplomand, neboť studenty nejenže téma oslovuje a vedoucí prací informuje, ale tito mladší vědci mají také jednodušší přístup k vrstevníkům. Toto konstatování vychází především z vlastní zkušenosti (cf. Podhorná-Polická 2007 vs Fiévet a Podhorná-Polická 2016). 318 Lingvistika efemer má ale i přes svou okrajovost a metodologické obtíže svou váhu, protože obecně platí, že tato „mravenčí“ práce na materiálu obsahujícím množství okazionalismů a hapaxů nese své ovoce až s odstupem času. Efemera, která v jazyce „přežijí“ jsou motorem jazykové změny a jejich včasné lexikografické zachycení může přinést cenné poznatky například o raných fázích formování významu. Právě neologismy, které mají pro mládež silnou identitární a kohezivní funkci, zde označované jako identitární neologismy, mají zajímavou sémantickou dynamiku v období jejich nejsilnější expresivity při raném meziskupinovém přenosu, kterou lze zachytit pouze a jenom synchronním vzorkováním. Jak plyne čas, expresivita slov, která pro nás kdysi byla identitární, se stírá stejně jako jejich příznak novosti, adolescentní skupinové vazby slábnou a pozorujeme, jak nové generace adolescentů přebírají a formují či transformují své vlastní neologismy / sociolektismy: Ita verborum vetus interit aetas, et iuvenum ritu florent modo nata vigentque... Stejně jako naši předchůdci, včetně Horatia, jsme užaslými pozorovateli variet lexikální kreativity plynoucí časem a prostorem, jejíž útržky se pokoušíme zachytit. 319 Bibliografie Autocitace FIÉVET, Anne-Caroline a Alena PODHORNÁ-POLICKÁ. Les médias, l’argot et l’imaginaire argotique – une comparaison franco-tchèque. Revue d’études françaises. Budapest: ELTE, 2006, roč. 11, č. 1, s. 27–52. FIÉVET, Anne-Caroline a Alena PODHORNÁ-POLICKÁ. Étude contrastive de la circulation des néologismes identitaires pour les jeunes dans l’espace médiatique. Neologica, 4, 2010, s. 13–39. FIÉVET, Anne-Caroline a Alena PODHORNÁ-POLICKÁ. La notion d’« argot commun des jeunes »: approches lexicographique et socio-didactique dans les cours de FLE. In: BASTIAN, Sabine a Jean-Pierre GOUDAILLIER, eds. Registres de langue et argot(s): lieux d’émergence, vecteurs de diffusion. München: Martin Meidenbauer, 2011. s. 371– 389. Sprache–Kultur–Gesellschaft 9. FIÉVET, Anne-Caroline a Alena PODHORNÁ-POLICKÁ. L’appropriation territoriale par les jeunes à travers l’étude d’un corpus de messages envoyés à la radio Skyrock. In: ABECASSIS, Michaël a Gudrun LEDEGEN, dirs. De la genèse de la langue à Internet. Oxford–Bern–Berlin–Bruxelles–Frankfurt: Peter Lang, 2015. s. 51–70. Modern French Identities 118. FIÉVET, Anne-Caroline a Alena PODHORNÁ-POLICKÁ. L’observation longitudinale comme méthode en socio-lexicologie: bilan et perspectives. In: CUSIMANO, Christophe, Alena PODHORNÁ-POLICKÁ a Zuzana RAKOVÁ. Actes du XXXVe colloque international de linguistique fonctionnelle. Brno: Masarykova univerzita, 2016. s. 127– 131. FIÉVET Anne-Caroline a Alena PODHORNÁ-POLICKÁ. La dynamique du français des jeunes : deux périodes à sept ans d’intervalle (1987–1994 et 2010–2017). ELAD–SILDA [online]. n°1, 2018 [cit. 2018–06–01]. Dostupné z: http://revues.univ-lyon3.fr/elad- silda/index.php?id=298. HILDENBRAND, Zuzana a Alena POLICKÁ. Nové výpůjčky a jejich ekvivalenty v češtině, francouzštině, řečtině a polštině. Časopis pro moderní filologii. Praha: AV ČR, Ústav pro jazyk český, 2014, roč. 96, č. 1, s. 100–110. MARTINEZ, Camille a Alena PODHORNÁ-POLICKÁ. Des chansons de rap aux dictionnaires: regards croisés entre la métaargotographie et la métalexicographie. In: GOUDAILLIER, Jean-Pierre a Eva LAVRIC, dirs. Argot(s) et variations. Frankfurt, Bruxelles, New York, Oxford: Peter Lang, 2014. s. 283–301. InnTrans. Innsbrucker Beiträge zu Sprache, Kultur und Translation – Volume 6. PODHORNÁ, Alena. Terminologické srovnání ''slangu'' a ''argotu'' v pojetí české a francouzské lingvistiky. In: CHÝLOVÁ, Helena, ed. Sborník přednášek z VII. konference o slangu a argotu v Plzni 24. – 25. září 2003. Plzeň: Pedagogická fakulta ZČU v Plzni, 2005. s. 12–16. 320 PODHORNÁ-POLICKÁ, Alena. Peut-on parler d’un argot commun des jeunes? Analyse lexicale des universaux argotiques du parler des jeunes en lycées professionnels en France (Yzeure, Paris) et en République tchèque. Thèse sous la direction de Jean-Pierre Goudaillier, Marie Krčmová et Ladislava Miličková. Paris – Brno: Université Paris V – René Descartes – Masarykova univerzita, 2007. PODHORNÁ-POLICKÁ, Alena. Universaux argotiques des jeunes: analyse linguistique dans les lycées professionnels français et tchèques. Brno: Munipress, 2009. PODHORNÁ-POLICKÁ, Alena, ed. Aux marges de la langue: argots, style et dynamique lexicale. Hommage à Marc Sourdot pour son 65ème anniversaire. Brno: Munipress, 2011. PODHORNÁ-POLICKÁ, Alena. Univerzália ve slangu mládeže. In: CHÝLOVÁ, Helena, ed. Slang a argot. Sborník přednášek z 8. konference o slangu a argotu konané v Plzni ve dnech 26. – 27. února 2008. Plzeň: Pedagogická fakulta ZČU v Plzni, 2008, s. 67–71. PODHORNÁ-POLICKÁ, Alena a Anne-Caroline FIÉVET. Le questionnaire comme moyen de circonscrire l’emploi d’un „mot identitaire“ pour les jeunes. In: BOYER, Henri, dir. Pour une épistémologie de la sociolinguistique. Limoges: Lambert Lucas, 2010, s. 301– 308. PODHORNÁ-POLICKÁ, Alena a Anne-Caroline FIÉVET. Approximations perceptives des locuteurs et éclaircissements stylistiques des auteurs: les arabismes à la lumière de l’argot des jeunes (des cités). In: VITALI, Ilaria, dir. Intrangers (II). Post-migration et nouvelles frontières de la littérature beur. Bruxelles: Academia Bruylant, 2011a, s. 77– 122. Collection Sefar 3. PODHORNÁ-POLICKÁ, Alena a Anne-Caroline FIÉVET. Argot commun des jeunes et français contemporain des cités dans le cinéma français depuis 1995: pratiques des jeunes, reprises cinématographiques et enjeux pour la francophonie. In: ABECASSIS, Michaël, Gudrun LEDEGEN a Karen ZOUAOUI, eds. La francophonie ou l’éloge de la diversité. Newcastle upon Tyne: Cambridge Scholars Publishing, 2011b, s. 77–125. PODHORNÁ-POLICKÁ, Alena a Anne-Caroline FIÉVET. Le rap en tant que vecteur des innovations lexicales: circulation médiatique et comportement des locuteurs. In: ABECASSIS, Michaël a Gudrun LEDEGEN, dirs. Écarts et apports des médias francophones. Lexique et grammaire. Oxford, Bern, Berlin, Bruxelles, Frankfurt: Peter Lang, 2013. s. 113–139. Modern French Identities. Vol. 108. PODHORNÁ-POLICKÁ, Alena a Petra VAŠKOVÁ. Prolégomènes à l’étude des anglicismes néologiques: facteur diatopique et précarité langagière chez les jeunes Québécois d’aujourd’hui. In: BULOT, Thierry, Isabelle BOYER a Marie-Madeleine BERTUCCI, dirs. Diasporisations sociolinguistiques & précarités. Discrimination(s) et mobilité(s). Paris: L’Harmattan, 2014. s. 75–96. Espaces discursifs. POLICKÁ, Alena. O současném francouzském slangu a slangové lexikografii. Cizí jazyky. Brno: Tribun EU, 2012, 56, 2, s. 13–16. PODHORNÁ-POLICKÁ Alena. RapCor. Rapový korpus [online prezentace]. Brno: Masarykova univerzita, 2009–2018. [cit. 2018–07–04]. Dostupný z: http://is.muni.cz/do/phil/Pracoviste/URJL/rapcor/index.html. Poznámka : Všechny zde uvedené studie i ostatní autorčiny práce (kromě knih a webové prezentace korpusu) jsou dostupné na: https://is.muni.cz/www/12093/articles/. 321 Použitá literatura AARSLEFF, Hans. Bréal, la sémantique et Saussure. Histoire – Épistémologie – Langage, tome 3, fascicule 2, 1981, s. 115–133. ABECASSIS, Michaël. Le français populaire: a valid concept? Marges linguistiques, n°6, 2003, s. 116–132. AITCHISON, Jean. Language change. Progress or Decay? 4th edition. Cambridge: Cambridge University Press, 2013. 1. vyd. 1981 Fontana Press. ALLETZ, Pons-Augustin. Dictionnaire des richesses de la langue françoise, et du néologisme qui s’y est introduit [online]. Paris: Saugrin, 1770. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k50413f. ANDROUTSOPOULOS, Jannis a Arno SCHOLZ. On the recontextualization of hip-hop in European speech communities. PhiN – Philologie im Netz [online]. n° 19, 2002, s. 1–42. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://web.fu-berlin.de/phin/phin19/p19t1.htm. ARMOGATHE, Jean-Robert. Néologie et idéologie dans la langue française au 18e siècle, Dix-huitième Siècle, n°5, 1973, s. 17–28. AUER, Peter a Franz HINSKENS. The role of interpersonal accomodation in a theory of language change. In: AUER, Peter, Franz HINSKENS a Paul KERSWILL, eds. Dialect change. Convergence and Divergence in European Languages. Cambridge: Cambridge University Press, 2005, s. 335–357. AUZANNEAU, Michelle. Identités africaines, le rap comme lieu d’expression. Cahiers d’Études Africaines. Paris: EHESS, n°163–164, 2001, s. 711–734. AYRES-BENNETT, Wendy. La persistance de l’idéologie linguistique des remarqueurs dans les chroniques de langage de 1925 à nos jours. Circula [online]. n°1, 2015, s. 44–68. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://circula.recherche.usherbrooke.ca/wp- content/uploads/2015/10/2015_01_Circula.pdf. BACHMANN, Christian a Luc BASIER. Junior s’entraîne très fort : ou le smurf comme mobilisation symbolique. Langage et société, n° 34, 1985, s. 57–68. BAIDER, Fabienne, Efi LAMPROU a Monique MONVILLE-BURSTON, eds. La marque lexicographique. États présents, voies d’avenir. Limoges: Lambert-Lucas, 2011. BALLY, Charles. Traité de stylistique française. Volume 1. Deuxième édition. Heidelberg: Carl Winter’s Universitätsbuchhandlung, 1921. 1. vyd. 1909. BALLY, Charles. La linguistique générale et linguistique française. Deuxième édition entièrement refondue. Berne: A. Francke, 1944. 1. vyd. 1932. BARRIO, Sébastien. Sociologie du rap français: état des lieux (2000/2006). Thèse sous la direction de Rémy Ponton. Saint Denis: Université Paris 8, 2007. BASTIAN, Sabine, Thierry BULOT a Elisabeth BURR, eds. Sociolinguistique urbaine et développement durable urbain (Enjeux et pratiques dans les sociétés francophones et non francophones). München: Martin Meidenbauer Verlag, 2009. 322 BAUMAN, Zygmunt. Tekutá modernita. Z angličtiny přeložil S. Blumfeld. Praha: Mladá fronta, 2002. BAUVOIS, Cécile. L’âge de la parole : la variable âge en sociolinguistique. DiversCité Langues [online]. Vol. III, 1998 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://www.teluq.uquebec.ca/diverscite/SecArtic/Arts/98/cbauvois/cbauvois_ftxt.htm. BAZIN, Hugues. La culture hip-hop. Paris: Desclée de Brouwer, 1995. Collection Habiter. BEAUZÉE, Nicolas. Néologique. In: ENCCRE: Édition numérique collaborative et critique de l’Encyclopédie (1751–1772) [online]. Tome XI, 1765, s. 94. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://enccre.academie-sciences.fr/encyclopedie/article/v11-378-0/. BENEŠOVÁ, Lucie. Mluvené korpusy: přednosti a limity [online prezentace], 2012 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://slideplayer.cz/slide/3283264/. BENEŠOVÁ, Lucie, Michal KŘEN a Martina WACLAWIČOVÁ. ORAL2013: reprezentativní korpus neformální mluvené češtiny [online]. Praha: Ústav Českého národního korpusu FF UK, 2013. [cit. 2018–05–25] Dostupný z: http://www.korpus.cz. BENZITOUN, Christophe, Jeanne-Marie DEBAISIEUX a Henri-José DEULOFEU. Le projet ORFÉO : un corpus d’étude pour le français contemporain. Corpus [online]. n°15, 2016 [cit. 25. 5. 2018]. Dostupné z: http://journals.openedition.org/corpus/2936. BERGOUNIOUX, Gabriel. Arsène Darmesteter (1846–1888). Histoire Épistémologie Langage, tome 8, fasc. 1, 1986, s. 107–123. BERGOUNIOUX, Gabriel. Les enquêtes de terrain en France. Langue française, n°93 Enquête, corpus et témoin, 1992, s. 3–22. BERGOUNIOUX, Gabriel. Marcel Cohen: de l’arabe parlé à la sociologie du langage. La question de l’argot. In: NEVEU, Franck a kol., eds. 3e Congrès Mondial de Linguistique Française [online]. Lyon: EDP Sciences, 2012, s. 695–706 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://www.shs- conferences.org/articles/shsconf/pdf/2012/01/shsconf_cmlf12_000110.pdf. BERGSON, Henri. Essai sur les données immédiates de la conscience [online]. Paris: F. Alcan, 1889 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://classiques.uqac.ca/classiques/bergson_henri/essai_conscience_immediate/essai_con science.pdf. BERGSON, Henri. Čas a svoboda. O bezprostředních datech vědomí. Z francouzského originálu Essai sur les données immédiates de la conscience pro první české vydání roku 1947 přeložil Boris Jakovenko. Praha: Filosofia, 1994. BERRUTO, Gaetano. Identifying dimensions of linguistic variation in a language space. In: AUER, Peter a Jürgen Erich SCHMIDT, eds. Language and Space. An International Handbook of Linguistic Variation. Theories and Methods. Berlin – New York: De Gruyter Mouton, 2010, s. 226–240. 323 BIARD, Michel. Louis Sébastien Mercier, Néologie. Texte établi, annoté et présenté par JeanClaude Bonnet, Paris, Belin, 2009, 598 p. Annales historiques de la Révolution française, vol. 360, n°2, 2010, s. 263–264. Bibliographie raisonnée des ouvrages des savans de l’Europe. Tome second. Première partie. Amsterdam: Chez les Weststeins & Smith. Janvier, février, mars 1729, s. 47–55. BILLIEZ, Jacqueline. Poésie musicale urbaine: langues et identités entrelacées. In: JUILLARD, Caroline a Louis-Jean CALVET, eds. Les politiques linguistiques, mythes et réalités. Actes des premières Journées scientifiques du réseau “Sociolinguistique et dynamique des langues” de AUPELF – UREF à Dakar (16–18 décembre 1995). Paris: Aupelf – Uref, 1996, s. 61–66. BILLIEZ, Jacqueline, Karin KRIEF, Patricia LAMBERT, Antonio ROMANO a Cyril TRIMAILLE. Pratiques et représentations langagières de groupes de pairs en milieu urbain. Rapport de recherche établi dans le cadre d’un appel d’offre de la Délégation Générale à la Langue Française. Grenoble: Université Stendhal – Grenoble III, 2003. BISCONTI, Valentina. Néologie et néologisme au XIXe siècle: une recomposition progressive de la dichotomie. In: MOUSSA, Sarga, ed. Le XIXe siècle et ses langues. Actes du Ve Congrès international des études romantiques et dix-neuviémistes, Paris, 24–26 janvier 2012 [online]. 2013, s. 1–22. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://etudes- romantiques.ish-lyon.cnrs.fr/wa_files/Langues-Bisconti.pdf. BLATNÁ, Renata. Metajazyk v lexikografii. In: ČERMÁK, František a Renata BLATNÁ, eds. Manuál lexikografie, Praha: H&H, 1995, s. 72–89. BLOOMFIELD, Leonard. Language. New York: Henri Holt, Reinehart and Winston, 1933. BLYTHE, Richard A. a William CROFT. S-curves and the mechanism of propagation in language change. Language, Vol. 88, No. 2, June 2012, s. 269–304. BOAS, Franz. Race, Language and Culture. New York: The Macmillan Company, 1949. 1. vyd. 1940 tamtéž. BOISTE, Pierre-Victor-Claude. Dictionnaire universel de la langue françoise, avec le latin, et Manuel d’orthographe et de néologie [online]. 2e édition. Paris: Desray, 1803. 1. vyd. 1800. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k5849452x. BORDET, Joëlle. Les « jeunes de la cité ». Paris: PUF, 1999. Collection Le Sociologue. 1. vyd. 1998. BOUCHET, Guillaume 1874, Les Serees de Guillaume Bouchet Sieur de Brocourt; avec notice et index par C.E. Roybet. Second livre Des Serees. Tome trosième. Paris: Alphonse Lemerre. 1. vyd. 1608. BOUKOUS, Ahmed. Le questionnaire. In: CALVET, Louis-Jean a Pierre DUMONT, eds. L’enquête sociolinguistique, Paris: L’Harmattan, 1999, s. 15–24. BOURDIEU, Pierre. Co se chce říct mluvením. Ekonomie jazykové směny. Z francouzského originálu Ce que parler veut dire, L’économie des échanges linguistiques z roku 1982 přeložil Martin Pokorný. Praha: Karolinum, 2014. 324 BOURSAULT, Edme. Les mots à la mode: petite comédie augmentée de quantité de vers qui n’ont pas été dits sur le théâtre [online]. Paris: Jean Guinard, 1694. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k74079n. BRÉAL, Michel. Les lois intellectuelles du langage. Fragment de sémantique. Annuaire de l’Association pour l’encouragement des études grecques en France, 17, 1883, s. 132–142. BRÉAL, Michel. Essai de sémantique (science des significations). Paris: Librairie Hachette et Cie , 1897. BRŇÁKOVÁ, Jana. Phénomène San-Antonio. Studia romanica, Vol. 12, 1/2012, s. 45–54. BROŽOVÁ, Martina. Analyse lexicographique de la production dictionnairique non officielle du français contemporain des cités. Mémoire de master sous la direction d’Alena Polická. Brno: Masarykova univerzita, 2010. BRUNET, Étienne. Le Vocabulaire français de 1789 à nos jours. Genève – Paris: Slatkine – Champion, 1981. Tome 1–3. BRUNOT, Ferdinand. Histoire de la langue française des origines à 1900. Paris: Armand Colin, 1905–1938. Tome 1–11. BUÉE, Adrien-Quentin. Nouveau dictionnaire pour servir à l’intelligence des termes mis en vogue par la Révolution [online]. Paris: Crapart, 1792. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://archive.org/details/nouveaudictionna00buee. BULOT, Thierry. La production de l’espace urbain à Rouen: mise en mots de la ville urbanisée. In: BULOT, Thierry, dir. Langue urbaine et identité (Langue et urbanisation linguistique à Rouen, Venise, Berlin, Athènes et Mons). Paris: L’Harmattan, 1999, s. 39– 70. BULOT, Thierry. Ségrégation et urbanisation linguistique. L’altérité urbaine définie ou ‘l’étranger est une personne’. DiversCité Langues [online]. Vol. VI, Québec: Télé université du Québec, 2001. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://www.teluq.uquebec.ca/diverscite/SecArtic/Arts/2001/bulot/txt.htm. BULOT, Thierry, dir. Les parlers jeunes (Pratiques urbaines et sociales), Cahiers de Sociolinguistique, n°9. Rennes: Presses Universitaires de Rennes, 2004. BULOT, Thierry. Les parlers jeunes comme objet de recherche. Pour une approche de la surmodernité en sociolinguistique, In: LEDEGEN, Gudrun, ed. Pratiques linguistiques des jeunes en terrains plurilingues: actes de la 8e Table ronde du Moufia, [4–5] avril 2005, Université de la Réunion. Paris: L’Harmattan, 2007, s. 11–23. BULOT, Thierry. Sociolinguistique urbaine, Linguistic Landscape Studies et scripturalité: entre convergence(s) et divergence(s). Cahiers de Linguistique, 37, 1, Cortil–Wodon: EME, 2011, s. 5–15. BULOT, Thierry a Philippe BLANCHET. Une introduction à la sociolinguistique : pour l’étude des dynamiques de la langue française dans le monde. Paris: Éditions des archives contemporaines, 2013. CACHIN, Olivier. L’offensive rap. Paris: Gallimard, 1996. Collection Découvertes. 325 CALVET, Louis-Jean. Les voix de la ville, introduction à la sociolinguistique urbaine. Paris: Payot, 1994. CALVET, Louis-Jean. Méthodes. In: MOREAU, Marie-Louise, ed. Sociolinguistique. Concepts de base. Sprimont: Mardaga, 1997, s. 211–212. CALVET, Louis-Jean. Pour une écologie des langues du monde. Paris: Plon, 1999a. CALVET, Louis-Jean. Aux origines de la sociolinguistique la conférence de sociolinguistique de l’UCLA (1964). Langage & société, n°88, 1999b, s. 25–57. CALVET, Louis-Jean. L’endogène, l’exogène et la néologie : le lexique marseillais. In: GASQUET-CYRUS, Médéric, Guillaume KOSMICKI a Cécile VAN DEN AVENNE, eds. Paroles et Musiques à Marseille. Paris: L’Harmattan, 1999c, s. 57–71. CALVET, Louis-Jean. La sociolinguistique. 6e édition mise à jour. Paris: Presses universitaires de France, 2009. Que sais-je ?, n°2731. 1. vyd. 1993. CARADEC, François. Dictionnaire du français argotique et populaire. Paris: Larousse, 1977. CARTIER, Emmanuel. Neoveille, a Web Platform for Neologism Tracking. Proceedings of the EACL 2017 Software Demonstrations, Valencia, Spain [online]. 2017, s. 95–98. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://www.aclweb.org/anthology/E17-3024. CELLARD, Jacques a Alain REY. Dictionnaire du français non conventionnel. Paris: Hachette, 1991. 1. vyd. 1980. CERQUIGLINI, Bernard. La révolte des clercs. Estienne, Gourmont, Étiemble contre l’« invasion » lexicale. Revue belge de philologie et d’histoire. Tome 84, fasc. 3, 2006, s. 589–606. CHAMBERS, J. K. Sociolinguistic Theory. Linguistic Variation and its Social Significance. Revised Edition. Chicester: Wiley – Blackwell, 2009. CHANTREAU, Pierre-Nicolas. Dictionnaire national et anecdotique pour servir à l’intelligence des mots dont notre langue s’est enrichie depuis la Révolution, et à la nouvelle signification qu’ont reçue quelques anciens mots [online]. Politicopolis: Chez les marchands de nouveautés, 1790. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k48832j. CHEREAU, Ollivier. Le Jargon ou Langage de l’Argot reformé. Édition critique annotée et commentée à partir des éditions lyonnaises complètes (1630, 1632, 1634) avec des documents complémentaires et un dictionnaire-glossaire du jargon du livret par Denis DELAPLACE. Paris: Honoré Champion, 2008. Collection Textes de la Renaissance. CIUREANU, Petre. Saggi e ricerche su scrittori francesi. Genova: Italica, 1955. COBRA LE CYNIQUE [pseud. Abdelkarima TENGOURa]. Le Dictionnaire de la Zone [online]. 2000–2018 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://www.dictionnairedelazone.fr. COHEN, Marcel. Le langage de l’École Polytechnique. Mémoires de la Société de Linguistique de Paris, XV, 1908, s. 170–192. COHEN, Marcel. Note sur l’argot. Bulletin de la Société de Linguistique, n°66, 1919, s. 132– 147. 326 COHEN, Marcel. Pour une sociologie du langage. Paris: Albin Michel, 1956. COHEN, Marcel. Matériaux pour une sociologie du langage, Tome I et II. Paris: Maspéro, 1971. Přepracované vydání knihy Pour une sociologie du langage z roku 1956. COLIN, Jean-Paul, Jean-Pierre MÉVEL a Christian LECLÈRE. Dictionnaire de l’argot. Paris: Larousse, 1992. 1. vyd. 1990. COLIN, Jean-Paul, Jean-Pierre MÉVEL a Christian LECLÈRE. Dictionnaire de l’argot français et de ses origines. Paris: Larousse, 2002. 1. vyd. pod tímto názvem 1999. COLIN, Jean-Paul, Jean-Pierre MÉVEL a Christian LECLÈRE. Grand dictionnaire Argot & français populaire. Nouvelle édition enrichie et mise à jour par Jean-Paul Colin. Paris: Larousse, 2006. COLIN, Jean-Paul, Jean-Pierre MÉVEL a Christian LECLÈRE. Le dictionnaire de l’argot et du français populaire. Nouvelle édition enrichie et mise à jour par Jean-Paul Colin. Paris: Larousse, 2010. CONEIN, Bernard a Françoise GADET. Le « français populaire » de jeunes de la banlieue parisienne entre permanence et innovation. In: ANDROUTSOPOULOS Jannis K. a Arno SCHOLZ, eds. Jugendsprache – langue des jeunes – youth language. Frankfurt am Main: Peter Lang, 1998, s. 105–124.VarioLingua 7. CORBIN, Pierre. Les marques stylistiques/diastratiques dans le dictionnaire monolingue. In: HAUSMANN, Franz Josef a kol., eds. Wörterbücher / Dictionaries / Dictionnaires. 1. Teilband / First Volume / Tome premier. Berlin – New York: Walter de Gruyter, 1989, s. 673–680. COSERIU, Eugenio. Sincronía, diacronía e historia. El problema del cambio lingüístico. Montevideo: Universidad de la Republica, 1958. COSERIU, Eugenio. Le changement linguistique n’existe pas. Z anglického originálu z roku 1983 ve spolupráci s autorem do fr. přeložila Annie Stas. In: BAUWENS, Henrica, ed. Diatopie, diachronie, diastratie. Approches des variations linguistiques. Studies in Language [online]. Gent: Communication & Cognition, 1992, s. 9–23 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://www.romling.uni-tuebingen.de/coseriu/publi/coseriu266.pdf. COUGNON, Louise-Amélie a Gudrun LEDEGEN. « C’est écrire comme je parle ». Une étude comparatiste de variétés de français dans l’« écrit sms ». In: ABECASSIS, Michaël a Gudrun LEDEGEN, eds. Les voix des Français – Volume 2. En parlant, en écrivant. Oxford: Peter Lang, 2010, s. 39–57. Modern French Identities 94. COUGNON, Louise-Amélie. Langage et sms. Une étude internationale des pratiques actuelles. Louvain-la-Neuve: Presses universitaires de Louvain, 2015. CROFT, William. Explaining Language Change: An Evolutionary Approach. London: Longman Linguistics Library, 2000. CVRČEK, Václav. Conditio sine qua non: východiska a možnosti při hledání konsenzu o jazykové regulaci. Slovo a slovesnost, 73, 2, 2012, s. 103–135. ČECHOVÁ, Marie. Příznakovost systémová a situačně-kontextová, Naše řeč, 88, 1, 2005, s. 9–17. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda. Přehled a slovníky. Praha: Karolinum, 2011. 327 ČERNÁ, Petra. Dimension spatiale dans les discours identitaires : revendications territoriales dans le rap du 18e arrondissement de Paris. Mémoire de master sous la direction d’Alena Polická. Brno: Masarykova univerzita, 2012. ČERNÝ, Jiří. Dějiny lingvistiky. Olomouc: Votobia, 1996. ČERVENKOVÁ, Marie. L’enrichissement du français standard des sources argotiques. Thèse sous la direction de Růžena Ostrá. Brno: Masarykova univerzita, 2002. DANEŠ, František. Kanadský soubor prací o jazykové normě, Slovo a slovesnost, 47, 4, 1986, s. 340–341. DANEŠ, František. Kultura a struktura českého jazyka. Praha: Karolinum, 2009. D’HAUTEL, Charles-Louis. Dictionnaire du bas-langage, ou des manières de parler usitées parmi le peuple [online]. Tome premier. Paris: F. Schoell, 1808. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k506688. DARMESTETER, Arsène. De la création actuelle de mots nouveaux dans la langue française et des lois qui la régissent. Thèse de doctorat présentée à la Faculté des lettres de Paris. Paris: F. Vieweg, 1877. DARMESTETER, Arsène. La vie des mots étudiée dans leurs significations. Paris: Delagrave, 1887. DARMESTETER, James. Arsène Darmesteter. In: Arsène Darmesteter. Reliques scientifiques, recueillies par son frère. Paris: Léopold Cerf, 1890, s. V–XLII. DAUZAT, Albert. La défense de la langue française. Paris: Armand Colin, 1912. DAUZAT, Albert. Les Argots de métiers franco-provençaux. Paris: Librairie ancienne Honoré Champion, 1917. DAUZAT, Albert. L’argot de la guerre d’après une enquête auprès des officiers et soldats. Paris: Armand Colin, 1918. DAUZAT, Albert. Les argots: caractères – évolution – influences. Paris: Delagrave, 1929. DE CALLIÈRE, François. Des mots à la mode et des nouvelles façons de parler: avec des observations sur diverses manières d’agir & de s’exprimer [online]. Paris: Claude Barbin, 1692a [cit. 2018–06–01]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k7667p. DE CALLIÈRE, François. Des bons mots et des bons contes [online]. Paris: Claude Barbin, 1692b [cit. 2018–06–01]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k76652. DE CALLIÈRE, François. Du bon et du mauvais usage dans les manières de s’exprimer [online]. Paris: Claude Barbin, 1693 [cit. 2018–06–01]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k7667p. DE GRANDVAL, Nicolas Ragot. Le vice puni, ou Cartouche , poëme héroïque, comique et tragique en 13 chants. Anvers: Nicolas Granveau, 1725. DE LA GRASSERIE, Raoul. Étude scientifique de l’argot et le parler populaire. L’argot français et étranger dans ses vocabulaires: ses origines: ses éléments et son interprétation. Paris: H. Daragon, 1907. 328 DE LA GRASSERIE, Raoul. Des parlers des différentes classes sociales. Paris: Paul Geuthner, 1909. DE LONGUE, Louis-Pierre. Raisonnemens hazardez sur la poésie françoise [online]. Paris: Didot, 1737 [cit. 2018–06–01]. Dostupné z: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k50769w. DE SAUSSURE, Ferdinand. Cours de linguistique générale. Publié par Charles Bally et Albert Séchehaye avec la collaboration de Albert Riedlinger. Paris: Éditions Payot & Rivages, 1996a. 1. vyd. 1916. DE SAUSSURE, Ferdinand. Kurz obecné lingvistiky. Z kritické edice Tullia de Maura přeložil František Čermák. Praha: Academia, 1996b. DE SINGLY, François. L’enquête et ses méthodes. Le questionnaire. Paris: Armand Colin, 1992. DE SINGLY, François. Les Adonaissants. Paris: Armand Colin, 2006. DE VAUGELAS, Claude Favre. Remarques sur la langue françoise [online]. Nouvelle édition comprenant le texte de l’édition originale, des remarques inédites, une clef inédite de Conrart, tous les commentaires du XVIIe siècle, des notes nouvelles, une introduction et une table analytique des matières par A. Chassang. Tome second. Versailles: Cerf et fils – Paris: J. Baudry, 1880. 1. vydání 1647. [cit. 2018–06–01]. Dostupné z: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k6274587h. DÉCHELETTE, François. L’argot des poilus. Dictionnaire humoristique et philologique du langage des soldats de la Grande Guerre de 1914. Paris: Jouve & Cie , 1918. DELAPLACE, Denis. Le Jargon des Coquillars à Dijon au milieu du XVe siècle selon Marcel Schwob (1892). Paris: Classiques Garnier, 2011. Classiques de l’argot et du jargon n°5. DELAPLACE, Denis. L’article « Argot » au fil des dictionniares depuis le XVIIe siècle. Paris: Classiques Garnier, 2013. Classiques de l’argot et du jargon n°7. DELESALLE, Simone. Raoul Guérin de la Grasserie. Son statut et son rôle dans la linguistique du tournant du siècle. In: NIEDEREHE, Hans-Josef a E.F.K. KOERNER, eds. History and Historiography of Linguistics. Proceedings of the fourth International Conference on the History of the Language Sciences (ICHoLS IV), Trier, 24–28 August 1987. Amsterdam: John Benjamins, 1990, s. 677–687. DESFONTAINES, Pierre-François-Guyot. Dictionnaire néologique à l’usage des beaux esprits du siécle avec l’Éloge historique de Pantalon-Phoebus par un avocat de province [online]. Paris: Lottin, 1726. [cit. 2018–06–01]. Dostupné z: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k82618t. DESMET Pieter, Johan ROORYCK a Pierre SWIGGERS. What are word worth? Language and ideology in French dictionaries of the revolutionary period. In: JOSEPH John E. a Talbot J. TAYLOR, eds. Ideologies of Language. London – New York: Routledge, 1990, s. 162–188. DETEY Sylvain, Jacques DURAND, Bernard LAKS a Chantal LYCHE, eds. Les variétés du français parlé dans l’espace francophone. Ressources pour l’enseignement. Paris: Ophrys, 2010. 329 DEVOLDER, Lola-Laurence. Arg., Pop., Fam.: Trois oeufs du même panier? In: BAIDER, Fabienne, Efi LAMPROU a Monique MONVILLE-BURSTON, eds. La marque lexicographique. États présents, voies d’avenir. Limoges: Lambert-Lucas, 2011, s. 197– 208. Dictionnaire Hachette. Édition 2010. Paris: Hachette Livre, 2009. DOLNÍK, Juraj. Teória spisovného jazyka: so zreteľom na spisovnú slovenčinu. Bratislava: Veda, 2010. DOLNÍK, Juraj. Všeobecná jazykověda. Opis a vysvetľovanie jazyka. Bratislava: Veda, 2013. DOP-MILLER, Catherine. Clément Marot et l’édition humaniste des oeuvres de François Villon. Romania, 112, 1991, s. 217–242. DOUGNAC, Françoise. La néologie. Histoire – Épistémologie – Langage, tome 4, fascicule 1, 1982, s. 67–72. DROUON, Maurice. Le « Bon Français ». Monaco: Éditions du Rocher, 1999. DU BELLAY, Joachim. La Deffence et illustration de la langue françoyse. Paris: Crozet, 1839. 1. vyd. 1549. DU MARSAIS, César Chesnau. Des Tropes ou Des diferens sens dans lesquels on peut prendre un mème mot dans une mème langue: ouvrage utile pour l’intelligence des Auteurs & qui peut servir d’introduction à la Rhétorique & à la Logique [online]. Paris: Chez la veuve de Jean-Batiste Brocas, 1730. [cit. 2018–06–01]. Dostupné z: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k50576m?rk=64378;0. DUBOIS, Jean, Louis GUILBERT, Henri MITTERAND a Jacques PIGNON. Le mouvement général du vocabulaire français de 1949 à 1960 d’après un dictionnaire d’usage. Le Français moderne, 1960, 27/2, s. 86–106, pokračování v 27/3, s. 196–210. DUBOIS, Jean, Mathée GIACOMO, Louis GUESPIN, Christiane MARCELLESI, JeanBaptiste MARCELLESI a Jean-Pierre MÉVEL. Grand dictionnaire Larousse Linguistique & Sciences du langage. Paris: Larousse, 2007. 1. vyd. 1994. DUBUC, Robert. Manuel pratique de terminologie. 4e édition entièrement revue. Montréal: Linguatech, 2002. 1. vyd. 1978. DUPRÉ, William. Lexicographia-neologica Gallica. The Neological French Dictionary containing words of new creation, not to be found in any French and English vocabulary higherto published [online]. London: Thomas Bailis, 1801. [cit. 2018–06–01]. Dostupné z: https://archive.org/details/lexicographiane00duprgoog. DURKHEIM, Émile. Pravidla sociologické metody. Podle 7. vydání přeložil Ferdinand Kratina, s předmluvou Edvarda Beneše. Praha: Orbis, 1926. ECO, Umberto. Meze interpretace, Praha: Karolinum, 2005. ERNOTTE, Philippe a Laurence ROSIER. L’ontotype: une sous-catégorie pertinente pour classer les insultes ? Langue française, 144, 2003, s. 35–48. ESNAULT, Gaston. Le poilu tel qu’il se parle. Dictionnaire des termes populaires récents et neuf employés aux armées en 1914–1918, étudiés dans leur étymologie, leur développement et leur usage. Paris: Éditions Bossard, 1919. 330 ESNAULT, Gaston. Dictionnaire historique des argots français. Paris: Larousse, 1965. ÉTIEMBLE, René. Parlez-vous franglais? Nouvelle edition. Paris: Gallimard, 1991. Collection Folio actuel. FAIRON, Cédric, Jean René KLEIN a Sébastien PAUMIER. Le langage sms. Étude d’un corpus informatisé à partir de l’enquête « Faites don de vos sms à la science ». Louvain-la-Neuve: Presses universitaires de Louvain, 2006. FAIRON, Cédric. Apports du corpus SMS4Science: de la normalisation à la compression du texte [online prezentace]. In: Séminaire du projet international sms4science: Mutation des pratiques scripturales en communication électronique médiée. Montpellier, 15/11/2011, 2011 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://www.msh- m.fr/IMG/pdf/Fairon_Cedrick.pdf. FÉRAUD, Jean-François. Dictionnaire critique de la langue française. Tome premier (A–D) [online]. Marseille: Jean Mossy Pere et fils, 1787 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k506010. FÉRAUD, Jean-François. Dictionnaire critique de la langue française. Tome second (E–N) [online]. Marseille: Jean Mossy Pere et fils, 1787 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k50602b. FIÉVET, Anne-Caroline. Peut-on parler d’un argot des jeunes ? Analyse du lexique argotique employé lors d’émissions de libre antenne sur Skyrock, Fun Radio et NRJ. Thèse de doctorat sous la direction de Jean-Pierre Goudaillier. Paris: Université Paris Descartes, 2008. FILIAČOVÁ, Sylva. Blendy v elektronickém neologickém archivu Neomat. Jazykovědné aktuality, 53, č. 3–4, 2016, s. 100–105. FILIPEC, Josef. Teorie a praxe jednojazyčného slovníku výkladového. In: ČERMÁK František a Renata BLATNÁ, eds. Manuál lexikografie, Praha: H&H, 1995, s. 14–49. FISHMAN, Joshua. Putting the ‘socio’ back into the sociolinguistic entreprise. International Journal of the Sociology of Language [online]. Vol. 92, 1, 1991, s. 127–138 [cit. 2018–05– 25]. Dostupné z: https://doi.org/10.1515/ijsl.1991.92.127. FÓNAGY, Ivan. La vive voix. Essai de psychophonétique. Paris: Payot, 1983. FOUGERET de MONBRON, Jean-Louis. Préservatif contre l’anglomanie [online]. Paris: A. Minorque, 1757 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k1329088. FRANCARD, Michel. Introduction. In: FRANCARD, Michel, Geneviève GERON a Régine WILMET, eds. Actes du colloque L’insécurité linguistique dans les communautés francophones périphériques. Volume 1. Louvain: Cahiers de l’Institut de Linguistique de Louvain, 1993. FRANÇOIS, Denise. Sur la variété des usages linguistiques chez les adultes. Relations entre langage et classes sociales. La Pensée, n°190, 1976, s. 63–73. FRANÇOIS-GEIGER Denise. Introduction. In: COLIN, Jean-Paul, Jean-Pierre MÉVEL a Christian LECLÈRE. Dictionnaire de l’argot. Paris: Larousse, 1992, s. XI–XVII. 1. vyd. 1990. 331 FURETIÈRE, Antoine. Dictionnaire universel, contenant généralement tous les mots françois tant vieux que modernes & les termes des sciences et des arts [online]. Tome 1. Second Édition revüe, corrigée & augmentée par Monsieur Basnage de Bauval. La Haye – Rotterdam: A. et R. Leers, 1701. 1. vyd. 1690 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k5841680f. GADAMER, Hans-Georg. Pravda a metoda I: nárys filosofické hermeneutiky. Z němčiny přeložil David Mik. Praha: Triáda, 2010. GADAMER, Hans-Georg. Pravda a metoda II. Dodatky / rejstříky. Z němčiny přeložil David Mik. Praha: Triáda, 2011. GADET, Françoise. Le français populaire. Paris: PUF, 1992. GADET, Françoise. La variation sociale en français. Paris: Ophrys, 2003. GADET, Françoise. Derrière les problèmes méthodologiques du recueil des données. Texto! Textes & Cultures [online]. 2003. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://www.revue- texto.net/Inedits/Gadet_Principes.html. GADET, Françoise. Mais que font les sociolinguistes? Langage et société, 107, 2004, s. 85– 94. GAGLIO, Gérard. Sociologie de l’innovation. Paris: Presses universitaires de France, 2011. Que sais-je ?, n°3921. GALLAIS, Jean-Pierre. Extrait d’un dictionnaire inutile, composé par une société en commandite, & rédigé par un homme seul, à 500 lieues de l’Assemblée nationale [online]. Paris: [s.n.], 1790. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k40274w. GAMBIER, Yves. Problèmes terminologiques des pluies acides: pour une socio-terminologie. Meta: journal des traducteurs, 32, 3, 1987, s. 314–320. GARDIN, Bernard, G. LEFÈVRE, Christiane MARCELLESI a Marie-Françoise MORTUREUX. À propos du « sentiment néologique ». Langages, 36, 1974, s. 45–52. GARNIER, Joseph. Les Compagnons de la Coquille, chronique dijonnaise du XVe siècle. Dijon: Typographie Duvollet-Brugnot, 1842. GAUDIN, François. Socioterminologie, Bruxelles: De Boeck, 2003. GAUDIN, François a Louis GUESPIN. Initiation à la lexicologie française. De la néologie aux dictionnaires. Bruxelles: Éditions Duculot, 2000. GASQUET-CYRUS, Médéric. Sociolinguistique urbaine ou urbanisation de la sociolinguistique. In: BULOT, Thierry, dir. Lieux de ville et identité. Perspectives en sociolinguistique urbaine. Volume 1. Paris: L’Harmattan, 2004, s. 31–70. GASQUET-CYRUS, Médéric, Guillaume KOSMICKI a Cécile VAN DEN AVENNE, eds. Paroles et musiques à Marseille. Les voix d’une ville, Paris: L’Harmattan, 1999. GASQUET-CYRUS, Médéric a Guillaume KOSMICKI. Introduction. In: GASQUETCYRUS, Médéric, Guillaume KOSMICKI a Cécile VAN DEN AVENNE, eds. Paroles et musiques à Marseille. Les voix d’une ville, Paris: L’Harmattan, 1999, s. 11–23. 332 GEFFROY, Annie. Les dictionnaires socio-politiques, 1770–1820). In: Autour de Féraud, la lexicographie en France, de 1762 à 1835. Actes du colloque international organisé à l’École Normale Supérieure de Jeunes Filles les 7, 8, 9 décembre 1984. Paris: École Normale Supérieure de Jeunes Filles 1986, s. 193–210. GEREMEK, Bronisław. Les fils de Caïn. Pauvres et vagabonds dans la littérature européenne du XVe au XVIIe siècle. Paris: Flammarion, 1991. GESS, Randall, Chantal LYCHE a Trudel MEISENBURG, eds. Phonological Variation in French. Illustrations from three continents. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins, 2012. GHIO, Bettina. Le rap français: désirs et effets d’inscription littéraire. Thèse sous la direction de Bruno Blanckeman. Paris: Université Sorbonne Nouvelle – Paris 3, 2012. GLATIGNY, Michel. Les marques d’usage dans les dictionnaires français monolingues du XIXe siècle. Tübingen: Max Niemeyer Verlag, 1998. GLEVAREC, Hervé. Libre antenne, La réception de la radio par les adolescents. Paris: Armand Colin, 2005. Collection Médiacultures. GOHIN, Ferdinand. Les transformations de la langue française pendant la deuxième moitié du XVIIIe siècle (1740–1789). Genève: Slatkine Reprints, 1970. Reprint pařížské edice z roku 1903. GOLÁŇOVÁ, Hana. Novočeský lexikální archiv a excerpce v průběhu let 1911–2011. Slovo a slovesnost, 2011, 72, s. 287–300. GOUDAILLIER, Jean-Pierre. Comment tu tchatches! Dictionnaire du français contemporain des cités. 3e édition. Paris: Maisonneuve & Larose, 2001. 1.vyd. 1997. GRIEVE, Jack, Andrea NINI a Diansheng GUO. Analyzing lexical emergence in Modern American English online. English Language and Linguistics [online]. Cambridge: Cambridge University Press, 2016 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://www.cambridge.org/core/services/aop-cambridge- core/content/view/73E2D917856BE39ACD9EE3789E2BE597/S1360674316000113a.pd f/div-class-title-analyzing-lexical-emergence-in-modern-american-english-online-a-href- afn1-ref-type-fn-span-class-sup-1-span-a-div.pdf. GUENIER, Nicole. Représentations linguistiques. In: MOREAU, Marie-Louise, ed. Sociolinguistique. Concepts de base. Sprimont: Mardaga, 1997, s. 246–252. GUILBERT, Louis. Présentation. In: GUILBERT, Louis, ed. La néologie lexicale, Langages, 36, 1974, s. 3–5. GUIRAUD, Pierre. Les gros mots. Paris: PUF, 1975. GUIRAUD, Pierre. Le jargon de Villon ou Le gai savoir de la Coquille. Paris: Gallimard, 1968. HAGÈGE, Claude. Le français et les siècles, Paris: Odile Jacob, 1987. HÄGERSTRAND, Torsten. Innovation diffusion as a spatial process. Chicago – London: The University of Chicago Press, 1967. 333 HAJIČ, Jan, Marie MIKULOVÁ, Martina OTRADOVCOVÁ, Petr PAJAS, Petr PODVESKÝ a Zdeňka UREŠOVÁ. Pražský závislostní korpus mluvené češtiny. Rekonstrukce standardizovaného textu z mluvené řeči [online]. Praha: Matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy, 2006. Technical report ÚFAL TR-2006-33. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://ufal.mff.cuni.cz/~uresova/web.pdf/2006-mluvena-rec.pdf. HAMMOU, Karim. Une histoire du rap en France. Paris: La Découverte, 2012. HATZFELD, Adolphe, Arsène DARMESTETER a Thomas ANTOINE. Dictionnaire général de la langue française du commencement du XVIIe siècle jusqu’à nos jours: précédé d’un traité de la formation de la langue. Paris: Ch. Delagrave, 1890 (Tome 1) a 1900 (Tome 2). HAUGEN, Einar. The ecology of language: essays, Stanford: Stanford University Press, 1972. HAVRÁNEK, Bohuslav. Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In: HAVRÁNEK, Bohuslav a Miloš WEINGART, eds. Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha: Melantrich, 1932, s. 32–84. HERMANS, Adrien. Diffusion et propagation. Terminologies nouvelles, n°12, 1994, s. 40– 44. HLADKÁ, Zdeňka. Zkušenosti s tvorbou korpusů češtiny v ÚJČ FF MU v Brně. Linguistica brunensia, A53, 2005, s. 115–124. HLADKÁ, Zdeňka. KSK-dopisy (Korpus soukromé korespondence): přepisy ručně psaných dopisů z let 1990–2004 [online]. Praha: Ústav Českého národního korpusu FF UK, 2006. [cit. 2018–05–25]. Dostupný z: http://www.korpus.cz. HOCKETT, Charles F. A course in modern linguistics [online]. New York: Macmillan, 1958. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://ia801605.us.archive.org/4/items/in.ernet.dli.2015.135713/2015.135713.A-Course- In-Modern-Linguistics.pdf. HOLEŠ, Jan. Francouzská sémantika. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002. HORÁLEK, Karel. Jazyk jako systém a norma. Naše řeč, 55, 2–3, 1972, s. 65–68. HORATIUS FLACCUS, Quintus. De arte poetica. O umění básnickém. Přeložila Dana Svobodová. Praha: Academia, 2002. HOUDEBINE, Anne-Marie. Norme, imaginaire linguistique et phonologie du francais contemporain. Le Francais moderne, 1982, s. 42–51. HOUDEBINE-GRAVAUD, Anne-Marie. L’imaginaire linguistique et son analyse. Travaux de linguistique, 7, 2002, s. 11–27/163–179. HUBÁČEK, Jaroslav. K současnému stavu zkoumání sociolektů. In: CHÝLOVÁ, Helena, ed. Slang a argot. Sborník přednášek z 8. konference o slangu a argotu konané v Plzni ve dnech 26. – 27. února 2008. Plzeň: Pedagogická fakulta ZČU v Plzni, 2008, s. 4–7. HUGO, Victor. Notre-Dame de Paris 1482 [online]. Strasbourg: Édition du groupe « Ebooks libres et gratuits, 2006. 1. vyd. 1831 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://www.crdp- strasbourg.fr/je_lis_libre/livres/Hugo_NotreDameDeParis.pdf. 334 HUGO, Victor. Chrám matky Boží v Paříži [online]. Z francouzštiny přeložil Vincenc VávraHaštalský. Praha: Tiskem a nákladem Dr. Ed. Grégra, 1864 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://archive.org/details/chram_matky_bozi-victor_hugo. HUGO, Victor. Chrám matky Boží v Paříži. Z francouzštiny přeložil Jaromír Fiala. Praha: Bohumil Janda, 1928. HUGO, Victor. Chrám matky Boží v Paříži. Z francouzštiny přeložila Milena Tomášková. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955. HUSSERL, Edmund. Přednášky k fenomenologii vnitřního časového vědomí. Z německého originálu Edmund Husserl: Vorlesungen zur Phänomenologie des inneren Zeitbewußtseins, Halle 1928, přeložili Vladimír Špalek a Walter Hansel. Praha: Ježek, 1996. Filosofické texty, Velká řada, svazek 4. CHODAKOVA, Polina. Reggae francophone: alternance codique et emprunts. Linguistica Pragensia, 1, 2014, s. 19–33. CHOVANCOVÁ, Katarína. Les discussions en direct sur Internet: énonciation et graphie. Volume 1. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 2008. CHROMÝ, Jan. Základy sociolingvistiky. Učební materiál pro studenty oboru Český jazyk a literatura [online]. Praha: Karolinum 2014. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://www.cupress.cuni.cz/ink2_stat/dload.jsp?prezMat=53842. JANDOVÁ, Eva. Konverzace na www chatu. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta, 2006. JAKLOVÁ, Alena. Budeme argot nově definovat. Slovo a slovesnost, 60, 1999, s. 293–300. JAMES, William. The Principles of Psychology. Vol. 1. London: Macmillan and co, 1890. JEAY, Anne-Marie. Les messageries télématiques. Une communication paradoxale. Paris: Eyrolles, 1991. JELÍNEK, Milan. Stylistika. In: KARLÍK Petr, Marek NEKULA a RUSÍNOVÁ Zdenka, eds. Příruční mluvnice češtiny. Vydání druhé, opravené. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 1. vyd. 1995. JESPERSEN, Otto. Language: its nature, development and origin. New York: Henry Holt & Company, 1922. Journal de la langue françoise. 1784–1795. Par François-Urbain DOMERGUE avec collaboration de Pierre MOREL (1784–juillet 1786). Bimensuel lyonnais (1784-1788) puis hebdomadaire parisien (1791-1792). Interruption de juin 1788 à janvier 1791 et de mars 1792 à janvier 1795. KARLÍKOVÁ, Helena. Vlnová teorie. In: KARLÍK, Petr, Marek NEKULA a Jana PLESKALOVÁ, eds. CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2017. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://www.czechency.org/slovnik/VLNOVÁ TEORIE. KELLER, Rudi. On language change. The invisible hand in language. London: Routledge, 1994. KENNEDY, Graeme. An Introduction to Corpus Linguistics. London – New York: Routledge, 2014. 1.vyd. 1998. 335 KERBRAT-ORECCHIONI, Catherine. Les interactions verbales. Paris: Armand Colin, 1997. KERBRAT-ORECCHIONI, Catherine. L’énonciation. Paris: Armand Colin, 1999. KOKOREFF, Michel. La force des quartiers : de la délinquance à l’engagement politique. Paris: Payot, 2003. KOKOREFF, Michel. La banalisation raciale. À propos du racisme « antiblancs ». Mouvements, 41, 2005, s. 127–135. KOLÁŘÍKOVÁ, Dagmar. O věčném boji Francouzů za čistotu francouzštiny. Akta Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni [online]. č. 1, 2014, s. 86–104. [cit. 2018–06– 01]. Dostupný z: https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/11652/1/Kolarikova.pdf. KOPŘIVOVÁ, Marie, David LUKEŠ, Zuzana KOMRSKOVÁ a Petra POUKAROVÁ. Korpus ORAL: sestavení, lemmatizace a morfologické značkování. Korpus ‒ gramatika ‒ axiologie, 15, 2017, s. 47‒67. KOPŘIVOVÁ, Marie, David LUKEŠ, Zuzana KOMRSKOVÁ, Petra POUKAROVÁ, Martina WACLAWIČOVÁ, Lucie BENEŠOVÁ a Michal KŘEN. ORAL: korpus neformální mluvené češtiny [online]. Verze 1 z 2. 6. 2017. Praha: Ústav Českého národního korpusu FF UK, 2017 [cit. 2018–06–01]. Dostupný z: http://www.korpus.cz. KRÁSOVÁ, Eva. Émile Benveniste a úloha smyslu [online]. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a komparatistiky. 2017. Disertační práce. [cit. 2018–06–01]. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/103913/. KRAUS, Jiří a kol. Nový akademický slovník cizích slov, Praha: Academia, 2005. KRČMOVÁ, Marie. Aktualizace. In: KARLÍK, Petr, Marek NEKULA a Jana PLESKALOVÁ, eds. CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2017. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://www.czechency.org/slovnik/AKTUALIZACE. KRČMOVÁ, Marie a Jan CHLOUPEK. Národní jazyk. In: KARLÍK, Petr, Marek NEKULA a Jana PLESKALOVÁ, eds. CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2017. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://www.czechency.org/slovnik/NÁRODNÍ JAZYK. KŘEN, Michal. Odraz jazykových změn v synchronních korpusech. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2013. KYLOUŠEK, Petr. Dějiny francouzsko-kanadské a quebecké literatury. Brno: Host, 2005. LABOV, William. The Social Stratification of English in New York City. Washington: Center for Applied Linguistics, 1966. LABOV, William. The study of language in its social context. Studium Generale, 23, 1970, s. 30–87. LABOV, William. Language in the Inner City: Studies in the Black English Vernacular. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 1972. LABOV, William. What can be learned about change in progress from synchronic descriptions? In: SANKOFF, David a Henrietta CEDERGREN, eds. Variation omnibus. Edmonton: Linguistic research Inc., 1981, s. 177–199. 336 LABOV, William. Principles of Linguistic Change. Volume 2: Social Factors. Oxford: Blackwell, 2001. LAFFITTE, Roland a Karima YOUNSI. Bien ou quoi? La langue des jeunes à Ivry et Vitrysur-Seine. Paris: SELEFA, 2004. LAPASSADE, Georges a Philippe ROUSSELOT. Le rap ou la fureur de dire. Paris: L. Talmart, 1996. LARCHEY, Lorédan. Les excentricités du langage français [online]. Deuxième édition. Paris: Bureaux de la Revue anecdotique, 1861. 1. vyd. 1858 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k507169. LARCHEY, Lorédan. Dictionnaire historique, étymologique et anecdotique de l’argot parisien. Paris: Silène, 2013. Poprvé vydán pod tímto názvem 1872 jako 6. vydání Les excentricités du langage français. LAROUSSE, Pierre. Grand Dictionnaire universel du XIXe siècle: français, historique, géographique, mythologique, bibliographique, littéraire, artistique, scientifique, etc., etc. Paris: Administration du Grand dictionnaire universel. 1866–1877. LAZAR, Jan. À propos des pratiques scripturales dans l’espqce virtuel: entre Facebook et Twitter. Ostrava: Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2017. LAZEGA, Emmanuel. Réseaux sociaux et structures relationnelles. Paris: PUF, 2014. Le Dictionnaire de l’Académie françoise, dédié au Roy [online]. Tome premier (A–L). Paris: Chez la veuve J. B. Coignard et J. B. Coignard, 1694. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k503971. (Le) Dictionnaire de l’Académie françoise. Quatrième édition [online]. Tome second (L–Z). Paris: Chez la veuve Bernard Brunet, 1762. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k50404g. (Le) Dictionnaire de l’Académie françoise, revu, corrigé et augmenté par l’Académie ellemême. Cinquième édition [online]. Tome second (L–Z). Paris: J. J. Smits, 1798. [cit. 2018– 05–25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k504065. Le Dictionnaire de l’Académie française. Paris: Hachette, 1932–1935. 8. vydání ve 2 svazcích. Le Dictionnaire de l’Académie française. Paris: Imprimerie nationale. 1992–2000. 9. vydání. Svazek 1 (A–Enz), svazek 2 (Eoc–Map). Le Petit Larousse. Paris: Larousse, 1969, 1993, 1997–2012. Le Petit Robert. Paris: Dictionnaires Le Robert, 1967, 1994, 1997–2012. LE ROUX, Philibert-Joseph. Dictionnaire comique, satyrique, critique, burlesque, libre et proverbial [online]. Nouvelle édition. Amsterdam: Z. Chastelain, 1750. 1. vyd. 1718 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k113396j. LEBON-EYQUEM, Mylène, Thierry BULOT a Gudrun LEDEGEN, dirs. Ségrégation, Normes et discrimination(s) (Sociolinguistique urbaine et migrance). Fernelmont: Éditions Modulaires Européennes & Intercommunications, 2012. Collection Proximités. LECLAIR, Pierre. Histoire des brigands, chauffeurs et assassins d’Orgères. Paris: La Bibliothèque, 2006. 1. vydání 1800. 337 LEDEGEN, Gudrun. Les « parlers jeunes » en zone rurale à La Réunion : une pré-enquête sur le rapport à la ville de la part de jeunes en insertion professionnelle. In: LEDEGEN, Gudrun, dir. Les « parlers jeunes » à la Réunion. Travaux et document. Saint-Denis: Faculté des Lettres et des Sciences Humaines-Université de La Réunion, n°15, juillet 2001, s. 89–111. LEDEGEN, Gudrun, dir. Sociolinguistique urbaine, sociolinguistique d’intervention : apports et innovations. Hommage scientifique à Thierry Bulot. Paris: L’Harmattan, 2017. Espaces discursifs. LEHMANN, Alise a Françoise MARTIN-BERTHET. Introduction à la lexicologie. Sémantique et morphologie. 3e édition. Paris: Armand Colin, 2012. 1. vyd. 1998 Dunod. LÉON, Pierre. Précis de phonostylistique. Paris: Nathan, 1993. LEPOUTRE, David. Cœur de banlieue: codes, rites et langage. Paris: Odile Jacob, 2001. 1.vyd. 1997. LEROUX, Robert. Gabriel Tarde, sociologue individualiste. Le Québécois libre [online]. n°297, janvier 2012. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://www.quebecoislibre.org/12/120215-6.html. LESAGE, Alain-René a Jacques-Phillipe D’ORNEVAL. Le théâtre de la foire, ou L’opéra comique. Conentant les meilleures pièces qui ont été représentées aux Foires de S. Germain & de S. Laurent. Tome 6. Amsterdam: Zacharie Chatelain 1735. LIOTARD, Charles. Étude philologique sur « Les Serées » de Guillaume Bouchet [online]. Nîmes: Clavel-Balivet, 1875. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k65165483. LITTRÉ, Émile. Dictionnaire de la langue française. Paris: L. Hachette, 1863–1872. 4 volumes. LOCKE, John. Esej o lidském chápání. Z anglického originálu An Essay Concerning Human Understanding přeložil Miloš Dokulil. Praha: OIKOYMENH, 2012. Knihovna novověké tradice a současnosti. 1. vyd. 1700. MADANI, Karim. Berceau du rap. Vitry – Le mensuel, no 83, février 2012, s. 21. MACHÁČKOVÁ, Eva. K 30. výročí vydání Tesnièrovy syntaxe. Slovo a slovesnost, 52, 1, 1991, s. 28–31. MACHEK, Václav. Studie o výrazech expresivních, Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 1930. MANESSY, Gabriel. Normes endogènes et français de référence. In: MANESSY, Gabriel, ed. Le français en Afrique noire: mythes, stratégies, pratiques. Paris: L’Harmattan, 1994, s. 215–227. MARCELLESI, Jean-Baptiste. Sociolinguistique française, combien d'années? Cahiers de sociolinguistique, 8, 2003, s. 273–278. MARTIN, André. Théorie de la diffusion sociale des innovations et changement linguistique planifié. In: MARTIN, André et Christiane LOUBIER, eds. L’implantation du français : 338 actualisation d’un changement linguistique planifié. Montréal: Office de la langue française, 1993, s. 9–55. Collection Langues et sociétés. MARTINCOVÁ, Olga. Problematika neologismů v současné spisovné češtině. Praha: Univerzita Karlova, 1983. MARTINCOVÁ, Olga. Neologismus. In: KARLÍK, Petr, Marek NEKULA a Jana PLESKALOVÁ, eds. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002, s. 284–285. MARTINCOVÁ, Olga a kol. Neologismy v dnešní češtině. Praha: Ústav pro jazyk český, 2005. MARTINCOVÁ, Olga. Neologismus. In: KARLÍK, Petr, Marek NEKULA a Jana PLESKALOVÁ, eds. CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny [online]. 2017 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://www.czechency.org/slovnik/NEOLOGISMUS. MARTINET, André. Évolution des langues et reconstruction. Paris: PUF, 1975. MARTINEZ, Camille. L’évolution de l’orthographe dans les Petit Larousse et les Petit Robert 1997–2008: une approche généalogique du texte lexicographique. Thèse sous la direction de Jean Pruvost. Cergy-Pontoise: Université de Cergy-Pontoise, 2009. MARTINEZ, Camille. Corpus DiCo (DIctionnaires COmparés) [online]. 2006–2018. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://orthogrenoble.net/mots-nouveaux-dictionnaires. MARZYS, Zygmunt. « Le bon usage » et « la plus saine partie » dans les Remarques de Vaugelas. Vox Romanica, 69, 2010, s. 188–205. MATHESIUS, Vilém. O požadavku stability ve spisovném jazyce. In: HAVRÁNEK, Bohuslav a Miloš WEINGART, eds. Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha: Melantrich, 1932, s. 14–31. MATORÉ, Georges. La méthode en lexicologie. Domaine français. Paris: Didier, 1953. MAYAFFRE, Damon. Le poids des mots. Le discours de gauche et de droite dans l’entredeux-guerres. Maurice Thorez, Léon Blum, Pierre-Étienne Flandin et André Tardieu (1928–1939). Paris: Honoré Champion, 2000. MEILLET, Antoine. Comment les mots changent de sens. Année sociologique, 10, 1905– 1906, s. 1–38. Přetisknuto v Linguistique historique et linguistique générale, 1921, s. 230– 271. MEILLET, Antoine. Linguistique historique et linguistique générale. Paris: Librairie ancienne Honoré Champion, 1921. MELLIANI, Fabienne. Subculture et territorialité urbaines en banlieue rouennaise. Cahiers de sociolinguistique, n°6, 2001/1, s. 65–75. MERCIER, Louis-Sébastien. Néologie ou Vocabulaire de mots nouveaux, à renouveler, ou pris dans des acceptions nouvelles [online]. Paris: Moussard – Maradan, 1801 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k50792d. MICHEL, Francisque. Études de philologie comparée sur l’argot et les idiomes analogues parlés en Europe et en Asie. Paris: Didot, 1856. 339 MILON, Alain L’étranger dans la ville: du rap au graff mural. Paris: PUF, 1999. Collection Sociologie d’Aujourd’hui. MILROY, James a Leslie MILROY. Authority in language. Investigating Language Prescription and Standardisation. London: Routledge, 1991. 1. vyd. 1985 tamtéž. MILROY, Leslie. Language and Social Networks. Oxford: Blackwell, 1987. MILROY, Lesley a Matthew J. GORDON. Sociolingvistika: metody a interpretace. Přeložil Jan Chromý. Praha: Karolinum, 2012. MISTRÍK, Jozef. Štylistika. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1985. MOLIÈRE. Les Précieuses ridicules. Comédie représentée au Petit Bourbon [online]. Paris: Claude Barbin, 1660 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k8548839. MOLINERO, Stéphanie. Les publics du rap. Enquête sociologique. Paris: L’Harmattan, 2009. Collection Musiques et Champ Social. MORTUREUX, Marie-Françoise. Terme, (socio)terminologie et lexicologie. In: DELAVIGNE, Valérie a François GAUDIN, eds. Louis Guespin, terminologue. Rouen: Publications de l’Université de Rouen, 2000, s. 27–39. MUCCHIELLI, Laurent. Scandale des « tournantes ». Dérives médiatiques, contre-enquête sociologique. Paris : La Découverte, 2005. MUDROCHOVÁ, Radka. À propos des mots en –ing d’origine anglaise issus du dictionnaire le Petit Robert. Linguistica Pragensia, 2017/ 1, s. 7–19. NÁDVORNÍKOVÁ Olga a Martin VAVŘÍN. Korpus InterCorp – francouzština [online]. Verze 10 z 1. 12. 2017. Praha: Ústav Českého národního korpusu FF UK, 2017 [cit. 2018– 05–25]. Dostupný z: http://www.korpus.cz. NAPIERALSKI, Andrzej. La diss – instrument de lutte entre rappeurs, étude du cas des rappeurs polonais. Acta Universitatis Lodziensis. Folia litteraria romanica, 10, 2015, s. 109–127. NEBESKÁ, Iva. Porozumění řeči. In: KARLÍK, Petr, Marek NEKULA a Jana PLESKALOVÁ, eds. CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2017. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://www.czechency.org/slovnik/POROZUM%C4%9AN%C3%8D%20%C5%98E%C 4%8CI. NERLICH, Brigitte. Change in Language. Whitney, Bréal and Wegener. London – New York: Routledge, 1990. NERLICH, Brigitte. Semantic theories in Europe, 1830–1930. Philadelphia: John Benjamins, 1992. NERLICH, Brigitte a David D. CLARKE. The linguistic repudiation of Wundt. History of Psychology, Vol. 1, No. 3, 1998, s. 179–204. NICEFORO, Alfredo. Le Génie de l’Argot: essai sur les langages spéciaux, les argots et les parlers magiques. Paris: Mercure de France, 1912. 340 NIŠEVA, Božana. Inovační procesy v české a bulharské jazykové situaci (na materiálu jazyka médií). Praha: Karolinum, 2014. Nouveau dictionnaire françois, à l’usage de toutes les municipalités, les milices nationales et de tous les patriotes, composé par un aristocrate [online]. Paris: [s.n. ], 1790 [cit. 2018– 05–25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k40270h. NYROP, Kristoffer. Grammaire historique de la langue française. Tome quatrième. Copenhague: Gyldendalske Boghandel Nordisk Forlag, 1913. OBERPFALCER, František. Argot a slangy. In: Československá vlastivěda, sv. 3 – Jazyk, Praha: Sfinx Bohumil Janda, 1934, s. 311–375. OBRÁTIL, Karel Jaroslav. Velký slovník sprostých slov. Kryptadia. 2. vyd. Praha: Lege artis, 2015. 1. vydání 1999. Reprint slovníkové části z roku 1932 Kryptadia. Příspěvky ke studiu pohlavního života našeho lidu. ODALOŠ, Pavel. Slang a argot v 20. a 21. storočí. In: CHÝLOVÁ, Helena, ed. Sborník přednášek z VII. konference o slangu a argotu v Plzni 24. – 25. září 2003. Plzeň: Pedagogická fakulta ZČU v Plzni, 2005, s. 6–11. ONDREJOVIČ, Slavomír. Jazyk, veda o jazyku, societa: sociolingvistické etudy. Bratislava: Veda, 2008. OUDIN, Antoine. Curiositez françoises, pour supplement aux dictionnaires ou Recueil de plusieurs belles propriétez [online]. Paris: A. de Sommaville, 1640 [cit. 2018–05– 25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k50817x. OUDIN, Antoine. Dictionnaire italien et françois [online]. Paris: [s.n.], 1642 [cit. 2018–05– 25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k123763v. PAGNIER, Thierry. Étude microstructurale du parler d’un groupe de jeunes lycéens: outils et analyses. In: CAUBET, Dominique a kol., eds. Parlers jeunes, ici et là-bas. Pratiques et représentations. Paris: L’Harmattan, 2004, s. 185–198. Collection Espaces discursifs. PALA, Karel a Pavel RYCHLÝ. Do we need very large corpora? In: ČERMÁK, František, ed. Korpusová lingvistika Praha 2011 – 1 InterCorp. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 2011, s. 33–39. PANCKHURST, Rachel. A Large SMS Corpus in French: from Design and Collation to Anonymisation, Transcoding and Analysis. Procedia – Social and Behavioral Sciences [online], 95, 2013, s. 96–104. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://ac.els- cdn.com/S1877042813041475/1-s2.0-S1877042813041475-main.pdf?_tid=a1f106cc- 0727-4156-a893- 5d4bc7279481&acdnat=1528988275_fb41b878ce9d9ea26364df481a5675cb. PARYZEK, Piotr. Comparison of selected methods for the retrieval of neologisms. Investigationes linguisticae, Vol. XVI, 2008, s. 163–181. Pas de blème ! Slovník slangu a hovorové francouzštiny. 2. rozšířené vydání. Brno: Lingea, 2012. 1. vyd. 2009. PASQUIER, Étienne. Les Recherches de la France d’Estienne Pasquier [online]. Paris: L. Sonnius, 1621. 1. vyd. 1581. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k6109174w. 341 PAVEAU, Marie-Anne. Le parler des classes dominantes, objet linguistiquement incorrect ? Dialectologie perceptive et linguistique populaire. Ela. Études de linguistique appliquée [online]. n°150, 2008/2, s. 137–156. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://www.cairn.info/revue-ela-2008-2-page-137.htm. PECHON DE RUBY. La Vie genereuse des Mercelots, Gueuz, et Boesmiens, contenans leur façon de vivre, subtilitez & Gergon. Édition critique annotée et commentée de l’édition lyonnaise de 1596 avec des documents complémentaires et un dictionnaire-glossaire du jargon du livret par Denis DELAPLACE. Paris: Honoré Champion, 2007. PECQUEUX, Anthony. Voix du rap: essai de sociologie de l’action musicale. Paris: L’Harmattan, 2007. PERRET, Pierre. Le Petit Perret illustré par l’exemple. Paris: Jean-Claude Lattès, 1982. PHILIPPOT, Emmanuel. Contribution à la lexicografie de l’argot ancien. Revue de philologie française et de littérature, 27, 1913, s. 296–311. POŘÍZKA, Petr. Tvorba korpusů a vytěžování jazykových dat: metody, modely, nástroje. Olomouc: Vydavaelství Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, 2014. PROCHASSON, Christophe. La langue du feu : science et expérience linguistiques pendant la Premiere Guerre mondiale. Revue d’histoire moderne et contemporaine, n°53, 3, 2006, s. 122–141. PRUVOST, Jean. Les dictionnaires français: outils d’une langue et d’une culture. Paris: Ophrys, 2006. QUEMADA, Bernard. Les dictionnaires du français moderne 1539–1863. Étude sur leur histoire, leurs types et leurs méthodes. Paris: Didier, 1968. QUIRION, Jean. La localisation, palimpseste de l’aménagement terminologique? Stratégies d’implantation terminologique et marketing. Meta: journal des traducteurs [online]. n°51, 4, 2006, s. 824–837. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://www.erudit.org/revue/META/2006/v51/n4/014345ar.html. RADIMSKÝ, Jan. Italské a vybrané francouzské neologismy z oblasti informatiky a nových médií (1990–1996). České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2003. RADKOVÁ, Lucie. Jak se mluví za zdmi českých věznic. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, 2012. RADKOVÁ, Lucie a Jana RAUSOVÁ. Mluva uživatelů a výrobců drog. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, 2015. RASTIER, François. Sémantique interprétative. Paris: PUF, 1987. REINHARD, Karl-Friedrich. Le néologiste français ou Vocabulaire portatif des mots les plus nouveaux de la langue française. Nurnberg: Grattenaver, 1796. REY, Alain. Néologisme: un pseudo-concept?. Cahiers de lexicologie, 28, 1976, s. 48–68. RHEINHEIMER, Martin. Chudáci, žebráci a vaganti. Lidé na okraji společnosti 1450–1850. Praha: Vyšehrad, 2003. 342 RICHELET, Pierre. Dictionnaire françois: contenant les mots et les choses, plusieurs nouvelles remarques sur la langue françoise, ses expressions propres, figurées et burlesques, la prononciation des mots les plus difficiles, le genre des noms, le régime des verbes [online]. Genève: J.-H. Widerhold, 1680 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k509323. RICKEN, Ulrich. Réflexions du XVIIIe siècle sur « abus des mots ». Mots, n°4, 1982, s. 29– 45. ROGERS, Everett M. Diffusion of innovations. 5th edition. New York: Free Press, 2003. 1. vyd. 1962. ROLLAND-LOZACHMEUR, Ghislaine. Le Nouveau dictionnaire d’A.Q. Buée: 1792. Étude d’un discours polémique contre-révolutionnaire. Thèse sous la direction de Sonia BrancaRosoff. Montpellier: Université de Provence, 1995. ROUSSEAU, Jean-Baptiste. « Lettre à l’abbé d’Olivet » du 6 novembre 1723, Bruxelles. In: Œuvres de J.B. Rousseau [online]. Nouvelle édition, Tome 4. Paris: Lefèvre, 1820, s. 399– 400 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k2094003. ROUSSEAU, Jean-Jacques. Discours sur l’origine et les fondements de l’inégalité parmi les hommes. Paris: Bordas, 1985. 1. vydání 1754. SABLAYROLLES, Jean-François. La néologie en français contemporain: examen du concept et analyse des productions néologiques récentes, Paris: Honoré Champion, 2000. Collection Lexica. SABLAYROLLES, Jean-François, ed. L’innovation lexicale. Actes du colloque organisé en février 2001 à Limoges. Paris: Honoré Champion, 2003. SABLAYROLLES, Jean-François. La néologie aujourd’hui. In: CRUAZ, Claude, dir. À la recherche du mot: de la langue au discours. Limoges: Lambert Lucas, 2006, s. 141–157. SABLAYROLLES, Jean-François. Alain Rey, le linguiste et les mots nouveaux. In: GAUDIN, François, ed. Alain Rey, vocabuliste français. Limoges: Lambert Lucas, 2011, s. 87–98. Collection La Lexicothèque. SAINÉAN, Lazare. L’Argot ancien (1455–1850), ses éléments constitutifs, ses rapports avec les langues secrètes de l’Europe méridionale et l’argot moderne, avec un appendice sur l’argot jugé par Victor Hugo et Balzac. Paris: Honoré Champion, 1907. SAINÉAN, Lazare. Les Sources de l’Argot ancien. Paris: Librairie ancienne Honoré et Édouard Champion, 1912. Tome 1 et 2. SAINÉAN, Lazare. L’argot des tranchées: d’après les lettres de poilus et les journaux du front. Paris: E. de Boccard, 1915. SAINÉAN, Lazare. Le langage parisien au XIXe siècle. Facteurs sociaux, contingents linguistiques, faits sémantiques, influences littéraires. Paris: E. de Boccard, 1920. SAINÉAN, Lazare. Histoire de mes ouvrages. Fragment de biographie intellectuelle (1901– 1930), publié à l’occasion du soixante-dixième anniversaire de l’auteur. Paris: E. de Boccard, 1930. 343 SANDRY, Géo a Marcel CARRÈRE. Dictionnaire de l’argot moderne. Paris: Éditions du Dauphin, 1957. 1. vyd. 1953. SAPIR, Edward. Language: An Introduction to the Study of Speech. New York: Harcourt, Brace and Company, 1949. 1. vyd. 1921. SAURIN, Bernard-Joseph. L’orpheline léguée, comédie en trois actes, en vers libres [online]. Paris: Chez la veuve Duchesne, 1765 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k58176540. SAURIN, Bernard-Joseph. L’Anglomane, ou l’Orpheline léguée, comédie en 1 acte et en vers libres [online]. Paris: Chez la veuve Duchesne, 1773 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k5853624q. SCHMIDT, Johannes. Die Verwandtschaftsverhältnisse der indogermanischen Sprachen. Weimar: H. Böhlau, 1873. SCHWEITZER, Claudia. Justesse d’expression et questions de synonymie dans le Dictionnaire néologique (1726) de l’Abbé Desfontaines. Travaux de linguistique, 2016/2, n° 73, 2016, s. 127–151. SCHWOB, Marcel a Georges GUIEYSSE. Étude sur l’argot français. Paris: Émile Bouillon, 1889. SCHWOB, Marcel. Le Jargon des Coquillars en 1455. Mémoires de la Société de Linguistique de Paris, fasc. 2 a 3, 1892, s. 168–183 a 296–320. SCHWOB, Marcel. François Villon: rédactions et notes. Paris: J. Dumoulin, 1912. SCHWOB, Marcel. François Villon. Život básníka. Z francouzského originálu Marcel Schwob: Spicilège, vydaného r. 1920 v Paříži, přeložil Martin Řízek. Verše přeložili J. Loukotková, V. Businský a O. Fischer. Praha: Kra, 1995. SEKANINOVÁ, Tereza. Stéréotypes liés au verlan: variation diatopique dans le rap français. Mémoire de master sous la direction d’Alena Podhorná-Polická. Brno: Université Masaryk de Brno, 2012. SEGUIN, Boris et les élèves du collège Jean-Jaurès de Pantin. Crame pas les blases. Paris: Calmann-Lévy, 1994. SEGUIN, Boris a Frédéric TEILLARD. Les Céfrans parlent aux Français. Paris: CalmannLévy, 1996. SGALL, Petr a Jiří HRONEK. Čeština bez příkras. Praha: Karolinum, 2014. SIOUFFI, Gilles, Agnès STEUCKARDT a Chantal WIONET. Comment enquêter sur les diachronies courtes et contemporaines? In: NEVEU, Franck et al. (eds.). 3e Congrès Mondial de Linguistique Française [online]. Lyon: EDP Sciences, 2012, s. 215–226 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://hal.archives-ouvertes.fr/hal-00725798/document. SLÁMA, Jakub. K (polo)automatické excerpci neologismů, Jazykovědné aktuality, LIV, 3–4, 2017, s. 34–46. SMOLÍK, Josef. Subkultury mládeže. Uvedení do problematiky. Praha: Grada, 2010. 344 SNETLAGE, Léonard. Nouveau dictionnaire français contenant les expressions de nouvelle création du peuple français: ouvrage additionel au dictionnaire de l'Académie française et à tout autre vocabulaire [online]. Gottingen: J. C. Dieterich, 1795. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k571406. SOKOL, Jan. Čas a rytmus. Praha: OIKOYMENH, 1996. SOURDOT, Marc. La dynamique du français des jeunes : sept ans de mouvement à travers deux enquêtes (1987–1994). Langue française, 114, 1, 1997, s. 56–81. SOURDOT, Marc. De l’hapax au Robert : les cheminements de la néologie. La linguistique, vol. 34, 1998, s. 111–118. SOURDOT, Marc. Éléments biographiques [interview]. In: PODHORNÁ–POLICKÁ, Alena, ed. Aux marges de la langue: argots, style et dynamique lexicale. Hommage à Marc Sourdot pour son 65ème anniversaire. Brno: Munipress, 2011, s. 169–175. STAVINOHOVÁ, Zdeňka. Marcel Cohen. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, A 25/26, 1977/78, s. 149–151. STEUCKARDT, Agnès. Beauzée et la rationalisation de la terminologie grammaticale [online]. Congrès international des Lumières, Sciences, Techniques et Cultures, Montpellier, France, July 2007. [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://hal.archives- ouvertes.fr/hal-00353728/document. STEUCKARDT, Agnès. Le Dictionnaire néologique de l’abbé Desfontaines, ou la résistance à l’innovation linguistique. In: GENAND Stéphanie a Claudine POULOUIN, eds. Parcours dissidents au XVIIIe siècle. La marge et l’écart. Paris: Desjonquères, 2011, s. 36– 48. STEUCKARDT, Agnès. La satire des mots à la mode dans la presse française: idéologie linguistique et idéologie politique. Circula, n°1, 2015, s. 26–43. STROUHAL, Martin. Émile Durkheim – sociolog a pedagog. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2010. SUE, Eugène. Les mystères de Paris [online]. Paris: C. Gosselin, 1842–1843 [cit. 2018–05– 25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/essentiels/sue/mysteres-paris. SVOBODOVÁ, Diana. Aspekty hodnocení cizojazyčných přejímek: mezi módností a standardem. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Pedagogická fakulta, 2009. SVOBODOVÁ, Diana. Internacionalizace současné české slovní zásoby. Ostrava: Spisy Ostravské univerzity, 2007. SZABÓ, Dávid. L’argot commun des jeunes Parisiens. Mémoire de DEA sous la direction de Denise François-Geiger. Paris: Université Paris 5 – René Descartes, 1991. ŠABRŠULA, Jan. Půl století badatelské činnosti francouzského marxistického lingvisty Marcela Cohena. Slovo a slovesnost, 19, 4, 1958, s. 282–289. ŠIMANDL, Josef. Mechanické krácení a mechanické skládání; blending. In: BLAGOEVA, Diana, Sija KOLKOVSKA a Michaela LIŠKOVÁ, eds. Problemi na neologijata v slavjanskite ezici [online]. Sofija: Prof. Marin Drinov Academic Publishing House, 2013, s. 109–113 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: 345 http://lexiko.ujc.cas.cz/studie/Problemi%20na%20neologiiata%20v%20slavianskite%20e zici_109.pdf. ŠTICHAUER, Jaroslav. La néologie du citoyen Mercier. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, L26, 2005, s. 49–60. ŠULC, Michal. Korpusová lingvistika: první vstup. Praha: Karolinum, 1999. TABOURET-KELLER, Andrée. Une lecture en 2008 de Pour une sociologie du langage (1956). Langage et société, n°128 Marcel Cohen: aux origines de la sociolinguistique, juin 2009, s. 55–75. TARDE, Gabriel. Les lois de l’imitation. Étude sociologique. 2. upravené a rozšířené vyd. Paris: Félix Alcan, 1895. 1. vyd. 1890 tamtéž. TENGOUR, Abdelkarim. Tout l’argot des banlieues. Le dictionnaire de la zone en 2 600 définitions. Paris: Les éditions de l’Opportun, 2013. THIBAULT, Pierrette. Changement linguistique. In: MOREAU, Marie-Louise, dir. Sociolinguistique. Les concepts de base. Sprimont: Mardaga, 1997, s. 65–71. TLFi : Trésor de la langue Française informatisé [online]. ATILF – CNRS & Université de Lorraine, 2004–2018 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: http://www.atilf.fr/tlfi. TOMEK, Gustav a Věra VÁVROVÁ. Marketing od myšlenky k realizaci. 2. vyd. Praha: Professional Publishing, 2008. TOSSELL, Chad C., Philip KORTUM, Clayton SHEPARD, Laura H. BARG-WALKOW, Ahmad RAHMATI a Lin ZHONG. A longitudinal study of emoticon use in text messaging from smartphones. Computers in Human Behavior [online]. 2012, 28, s. 659–663 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://ac.els-cdn.com/S0747563211002561/1-s2.0- S0747563211002561-main.pdf?_tid=033feb7f-12a6-4a37-93f6- ac3eb6305e92&acdnat=1529390417_7833af6ea0628a42827fc923223c9325. TOUREILLE, Valérie. Une contribution à la mythologie des monarchies du crime : le procès des Coquillards à Dijon en 1455. Revue du Nord, n°371, 3, 2007, s. 495–506. TOURNIER, Maurice. Des mots en histoire. In: BEAUVOIS, Yves et Cécile BLONDEL, eds.: Qu’est-ce qu’on ne sait pas en histoire ? Villeneuve d’Ascq (Nord): Presses universitaires du Septentrion, 1998, s. 131–138. TRIMAILLE, Cyril. Le rap français ou la différence mise en langues. LIDIL. Grenoble : Lidilem, n°19, 1999, s. 80–98. TRIMAILLE, Cyril. Approche sociolinguistique de la socialisation langagière d’adolescents. Thèse sous la direction de Jacqueline Billiez. Grenoble: Université Stendhal – Grenoble III, 2003. TRIMAIILLE, Cyril. Études de parlers de jeunes urbains en France. Cahiers de sociolinguistique, 9, 2004, s. 99–132. TRNKA, Bohumil. Obecné otázky strukturálního jazykozpytu. Slovo a slovesnost, 9, 2–3, 1943, s. 57–68. TROST, Pavel. Argot a slang, Slovo a slovesnost, 1, 1935, s. 240–242. 346 ULLMANN, Stephen. Semantics. An Introduction to the Science of Meaning. Reprinted. Oxford: Basil Blackwell, 1964. 1. vyd. 1962. ÚSTAV PRO JAZYK ČESKÝ AV ČR a FACTUM INVENIO. Žákovský slang. Výsledky internetového výzkumu na základních a středních školách. Praha 2006. Původně na adrese: http://www.zakovskyslang.dbm.cz/tisk02.asp [dnes nefunkční link]. UVÍROVÁ, Jitka. Le néologisme – une notion difficile à cerner? In: PEŠEK, Ondřej, ed. Langue et société. Dynamique des usages. XXVIIe colloque international de linguistique fonctionnelle. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta, 2004, s. 79–85. VADÉ, Jean-Joseph. Œuvres poissardes de J.-J. Vadé [online]. Paris: Defer de Maisonneuve, 1796 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k103335v. VANACKER, Beatrijs. Altérité et identité dans les « histoires anglaises » au XVIIIe siècle. Leiden–Boston: Brill, 2016. VENDRYES, Joseph. Le langage. Introduction linguistique à l’histoire. Paris: La Renaissance du livre, 1921. VICHERAT, Mathias. Pour une analyse textuelle du rap français. Paris: L’Harmattan, 2001. Collection Univers musical. VIDOCQ, Eugène-François. L’argot des voleurs. Houilles: Éditions Manucius, 2007. VILLON, François. Le grant testament Villon et le petit. Son Codicille. Le Jargon et ses Balades [online]. Paris: Imprimerie de P. Levet, 1489 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k71046z. VILLON, François. Les oeuvres de Françoys Villon, de Paris, reveues et remises en leur entier, par Clément MAROT, valet de chambre du roy [online]. Paris: On les vend a Paris en la grant salle du Palais, en la bouticque de Galiot du Pre, 1533 [cit. 2018–05–25]. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k71466p. VITU, Auguste. Le jargon du XVe siècle: étude philologique. Paris: G. Charpentier & cie., 1884. VITU, Auguste. Le jargon et jobelin avec un dictionnaire analytique du jargon. Paris: P. Ollendorf, 1889. VURM, Petr. La création et la créativité de Réjean Ducharme. Une redéfinition du roman québécois. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2014. WALTER, Henriette. La nasale vélaire /ŋ/, un phoneme du français ? Langue française, n°60, Phonologie des usages du français, 1983, s. 14–29. WALTER, Henriette. Où commencent les innovations lexicales? Langue française, n°90, Parlures argotiques, 1991, s. 53–64. WALTER, Henriette. Le français, langue d’accueil : chronologie – typologie et dynamique ; French – An Accomodating Language : The Chronology, Typology and Dynamics of Borrowing. In: WRIGHT, Sue, ed: French – an accomodating language ? Le français – 347 langue d’accueil ? Clevedon – Buffalo – Toronto – Sydney: Multilingual Matters, 2000, s. 6–56. WEINREICH Uriel, William LABOV a Marvin I. HERZOG. Empirical Foundations for a Theory of Language Change. In: LEHMANN, Winfred P. a Yakov MALKIEL, eds. Directions for Historical Linguistics. Austin: University of Texas Press, 1968, s. 95–195. WINTERS, Margaret a René DIRVEN. La langue au fil du temps: la linguistique historique. In: DELBECQUE, Nicole, ed. Linguistique cognitive. Bruxelles: De Boeck, 2002, s. 249– 281. YVE-PLESSIS, Robert. Bibliographie raisonnée de l’argot et de la langue verte en France du XVe au XXe Siècle. Paris: H. Daragon & P. Sacquet, 1901. ZIMA, Jaroslav. Expresivita slova v současné češtině. Studie lexikologická a stylistická. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1961. 348 Seznam použitých zkratek AC obecný slang (argot commun) ACJ obecný slang mládeže (argot commun des jeunes) ACJC obecný slang předměstské mládeže (argot commun des jeunes des cités) SI sociolingvistika inovací Zkratky slovníků AFP Grand dictionnaire : argot & français populaire (Colin a kol.) CTT Comment tu tchatches ! (Goudaillier) DA Dictionnaire de l’argot (Colin a kol.) DAF Le Dictionnaire de l’Académie française DAFO Dictionnaire de l’argot français et de ses origines (Colin a kol.) DAFP Le dictionnaire de l’argot et du français populaire (Colin a kol.) DFNC Dictionnaire du français non conventionnel (Cellard a Rey) DGLF Dictionnaire général de la langue française (Hatzfeld a kol.) DH Dictionnaire Hachette DLF Dictionnaire de la langue française (Littré) DZ Dictionnaire de la zone (Cobra le cynique, viz také Tengour) GDU Grand Dictionnaire universel du XIXe siècle (Larousse) GR Le Grand Robert de la langue française PL Petit Larousse PR Petit Robert TLFi Trésor de la langue française informatisé Poznámka: Reference jsou zde uvedeny pouze pro rychlou orientaci (pokud je slovník v bibliografickém přehledu řazen pod autora, uvádíme ho v závorce). Rok vydání slovníku bývá v případě reedic uváděno po zkratce. Pro slovníky Francouzské akademie, DAF, je uváděno vydání (DAF1 z roku 1649, DAF2 z roku 1718 atd.). 349 Seznam grafů, diagramů, map, obrázků a schémat Diagram č. 1: Pejorativa a vulgarismy v 90. letech ve slovnících PR a PL 170 Diagram č. 2: Proměny forem a frekvencí zkratek mezi 60. a 90. lety 20. století 179 Graf č. 1: Difuze inovací v čase a ve společnosti podle Rogerse 49 Graf č. 2: Rozložení zkratek „s/d příznaků“ u 218 nových hesel ve slovnících PR1997–PR2012 185 Graf č. 3: Počet analyzovaných písní v RapCoru podle roku vydání alb 204 Graf č. 4: Rozložení výskytu identitárního slova bol(l)os(se) v různých rapových písních (celkem 113 textů) podle jejich roku vydání 217 Graf č. 5: Deklarované užívání lexému si si mezi dotazovanými 226 Graf č. 6: Užívání slova bicrave deklarované respondenty 236 Graf č. 7: Užívání slova werss deklarované respondenty 240 Graf č. 8: Deklarovaná znalost werss v meziročním pozorování (2010–2011) 270 Graf č. 9: Prostorová a časová variabilita v deklaracích znalosti lexému werss u studentů na univerzitách v Créteil, Nice a Paříži 5 v letech 2010–2015 272 Graf č. 10: Deklarace znalosti lexému bol(l)os(s/se) podle věku dotazovaných 299 Graf č. 11: Deklarace znalosti lexému bol(l)os(s/se) podle pohlaví a věku – muži 302 Graf č. 12: Deklarace znalosti lexému bol(l)os(s/se) podle pohlaví a věku – ženy 302 Graf č. 13: Odraz mediálního třesku v nárůstu pasivní znalosti lexému na jižní periférii mezi šetřeními 2009 a 2010 v procentuálním vyjádření 306 Mapa č. 1: Rozšíření slova bol(l)os(s/se) v regionech Francie 297 Mapa č. 2: Rozšíření lexému v pařížské aglomeraci 298 350 Obrázek č. 1: Homonymie a polysémie hesla argot v DGLF 60 Obrázek č. 2: Poznámky Vaugelase a dalších Komentátorů k okazionalismu debrutaliser 86 Obrázek č. 3: Satirický komentář na adresu Moderních u hesel aviser, bucher (mortuaire) a suspecter aneb satirou k neografii 89 Obrázek č. 4: Ambivalentní postoj k neologii v heslech neologie, neologický, neologismus a neolog ve 4. vydání slovníku Akademie 93 Obrázek č. 5: Slovotvorba podle Férauda 96 Obrázek č. 6: Reformovaný žargon Argotu v pařížské nedatované verzi „Žargonu“ 129 Obrázek č. 7: „Multietnické“ logo rapového korpusu RapCor 214 Obrázek č. 8: Konkordance slova bicrave v korpusu RapCor zobrazená v programu TXM 233 Obrázek č. 9: Obálka kompilace rapových skladeb z „devět-čtyřky“ v rámci projektu Departmenty 256 Obrázek č. 10: Reklama na rapová alba v sérii projektu Departmenty (2008–2009) 256 Obrázek č. 11: Heslo bolos(s) v prvním všeobecném slovníku GR2014 308 Obrázek č. 12: Slovníkové heslo bolos na portálu vydavatelství Larousse 309 Schéma č. 1: Strukturalisticko-kognitivní rámec komputační lexikografie 30 Schéma č. 2: Hledání kompromisu mezi kvantitativním přístupem empirické lingvistiky a kvalitativním přístupem psycho-sociolingvistickým 33 Schéma č. 3: Náčrt „synchronního dvorce“ 37 Schéma č. 4: Vizualizace „blízkých stavů jazyka“ 38 351 Seznam tabulek Tabulka č. 1: Vývoj značkování příznakových slov v PR a PL od 60. let 20. století 155–156 Tabulka č. 2: Sumární přehled změn zkratek označujících „s/d příznaky“ mezi třemi zkoumanými obdobími v PL a PR 160 Tabulka č. 3: Lexémy z minikorpusu se zkratkou injur. / péj. 165 Tabulka č. 4: Lexémy z minikorpusu se zkratkou vulg. 167 Tabulka č. 5: Depopularizace zkratky pop. 174 Tabulka č. 6: Proměny zkratky arg. 178 Tabulka č. 7: Nová hesla s příznaky s/d (zařazená do PL nebo PR mezi lety 1997 a 2012 a nová hesla z 9. edice DAF po písmeno F včetně) 187 Tabulka č. 8: Argotismy nově začlěněné do DAF9 (1992–2000, písmena A až F) 191 Tabulka č. 9: Nově začleněné argotismy do PL a do PR mezi lety 1997 a 2012 193 Tabulka č. 10: Vztah mezi argotismy nově začleněnými do PR a jejich výskyt a datace v DFNC (1980 a1991) 199 Tabulka č. 11: Výskyt a datace 14 argotismů nově začleněných do PR 1997–2012 v sérii DA1990–DAFP2010, CTT2001 a v korpusu RapCor 200–201 Tabulka č. 12: Pravopisné a významové varianty argotismů nově zařazených do PL podle frekvence v RapCoru roku 2013 205 Tabulka č. 13: Tucet nejfrekventovanějších plně substandardních lemmat v RapCoru (468,5 tisíc slov) 207 Tabulka č. 14: Postoj k rapu v závislosti na pohlaví dotazovaných 221 Tabulka č. 15: Výsledky dotazníkového šetření pro fatém si si 226 Tabulka č. 16: Výsledky dotazníkového šetření pro lexém bicrave 232 Tabulka č. 17: Výsledky dotazníkového šetření pro lexém werss 241 Tabulka č. 18: Výsledky časosběrného výzkumu rozšíření lexému werss 271 Tablka č. 19 : Souhrnné schéma SWOT analýzy metody elektronického dotazníku 286 Tabulka č. 20 : Průběh a souhrnné výsledky kvantitativního výzkumu 294 Tabulka č. 21: Výsledky dotazníku podle bydliště respondentů 295–296 Tabulka č. 22: Výsledky dotazníku podle bydliště respondentů z Île-de-France 298 Tabulka č. 23: Výsledky kvantitativního výzkumu dle věku dotazovaných 300 Tabulka č. 24: Meziroční srovnání vývoje difuze lexému bol(l)os(s/se) v dotazníkových šetřeních na univerzitách pro roky 2008 a 2009 304 352 Rejstřík jmenný Aarsleff 52, 54 Abecassis 172 Aitchison 40 Alletz 97 Androutsopoulos 211 Armogathe 92, 98 Auer 40 Auzanneau 211, 247 Ayres-Bennett 85–86 Bachmann 211 Baider 146 Bally 14, 20, 148 Balzac (de) 119, 127 Bar 87 Barg-Walkow 26 Barrio 247, 250, 259 Basier 211 Bastian 245 Bauman 37 Bauvois 299 Bazin 211, 248 Beauzée 94–95, 99 Benešová 27–28 Bentolila 258–259 Benveniste 79 Benzitoun 28 Bergounioux 59, 71 Bergson 35 Berruto 41 Biard 104 Billiez 211, 213 Bisconti 62–63 Blanchet 33 Blatná 147 Bloomfield 40 Blythe 47 Boas 46 Boiste 105–106 Bonnet 103–104 Bordet 246 Bouchet 124–127 Boukous 291 Bourdieu 67 Boursault 88 Bréal 51–57, 62–63, 65– 66, 73–76, 313 Brňáková 81 Brožová 235 Brunet 80 Brunot 79–80 Buée 101–102 Bulot 32–33, 72, 245– 246, 248, 258 Burr 245 Cachin 246 Calvet, G. 234 Calvet, L.-J. 21, 31, 68, 72, 75, 210–211, 218, 261, 278, 287 Caradec 201 Carrère 234 Cartier 23 Cellard 142, 152, 186, 197 Cerquiglini 109 Chambers 22 Chantreau 99–100 Chereau 115, 117, 119, 126–132 Chomsky 18, 148 Ciceron 85 Ciureanu 52 Clarke 51 Cobra le cynique (viz Tengour) 212, 273 Cohen 68, 70–72 Colin 150–151, 197, 200, 234 Comte 51 Conein 173 Corbin 143–146, 182, 186 Corneille 87 Coseriu 39, 41–42, 44, 313 Cougnon 25 Croft 40, 47 Cvrček 31 Čechová 146 Čermák 13–16, 18, 20, 29 Černá 253 Černý 43 Červenková 176 D’Alembert 84 D’Hautel 113–114 D’Olivet 91 D’Orneval 90 Daneš 109, 111 Dard 81 Darmesteter, A. 51–53, 56–63, 65–66, 75–77, 288, 313 Darmesteter, J. 59 Dauzat 63–65, 69–71 De Callières 88 De Condillac 54, 98 De Grandval 115, 201 De Gubernatis 52 De la Grasserie 67, 69 De Longue 91–92 De Mauro 54 De Murault 108 De Saussure 13, 54, 75 De Singly 291, 300 De Vaugelas 85–87, 90 Debaisieux 28 Déchelette 69 Delaplace 115, 118, 120, 122, 124, 126–128, 130, 132 Delesalle 69 Desfontaines 89–91, 94, 104, 113 Desmet 100–101, 103 Detey 32 353 Deulofeu 28 Devolder 159, 163, 178 Diderot 84, 98 Dirven 22 Dokulil 98 Dolník 31 Domergue 97 Dop-Miller 120 Dougnac 105 Drouon 86 Du Bellay 85 Dubois 24, 196 Dubuc 50 Ducháček 143 Ducharme 81 Dumarsais 57 Dupré 106–107 Durand 32 Durkheim 42, 51, 66 Eco 21 Ernotte 166, 293 Esnault 69, 71, 115, 200–201 Espinas 43 Étiemble 109 Fairon 25 Féraud 95–97, 107 Fiala 117–118 Fiévet 12, 23, 31, 47, 132–133, 142, 206, 216, 219–221, 244, 255, 260, 266, 275, 277, 280, 288, 300, 317 Filiačová 23 Filipec 149 Fishman 17 Fónagy 149 Fougeret de Monbron 108 Francard 32, 67 François(-Geiger) 44, 134 Fréron 95–96 Furetière 84, 133 Gadamer 24 Gadet 16, 44, 142, 145, 171–173, 317 Gaglio 19, 43 Gallais 100, 102 Gambier 17 Gardin 261 Garnier 115–116, 119– 120 Gasquet-Cyrus 211– 212, 246 Gaudin 17, 83 Geffroy 101, 106 Gebhart 108 Geremek 116 Gess 32 Ghio 258 Giacomo 24 Gilliéron 71 Girault 231 Glatigny 61 Glevarec 220 Gohin 97 Goláňová 23 Gordon 44 Goudaillier 124, 197, 200, 202, 212–213, 234, 246 Grieve 23–24 Guenier 31 Guespin 24, 83 Guilbert 71, 196 Guiraud 120, 166 Guiyesse 68, 127–128 Guo 23–24 Hagège 108 Hägerstrand 19 Hajič 27 Hammou 256, 258 Hatzfeld 59–61 Haugen 21 Havránek 147 Hermans 46 Herzog 74 Hildenbrand 23 Hinskens 40 Hjelmslev 148 Hladká 26 Hockett 40 Holeš 40 Horálek 41 Horatius 9, 85, 96, 318 Houdar de la Motte 90 Houdebine(-Gravaud) 31 Hronek 152, 172 Hubáček 134 Hugo 117–119, 127, 130 Humboldt 53 Husserl 36 Chloupek 142 Chodakova 212 Chovancová 26 Chromý 22, 30 Imbs 84 Jaklová 144 Jakobson 148 Jakovenko 35 James 35 Jandová 26 Jeay 26 Jelínek 142 Jespersen 74 Karlíková 43 Keller 40 Kennedy 23 Kerbrat-Orecchioni 143, 164, 167 Klein 25 Kokoreff 246, 290 354 Koláříková 111 Komrsková 28 Kopřivová 28 Kortum 26 Kosmicki 211, 246 Krásová 79 Kraus a kol. 15 Krčmová 142, 147 Krief 211, 213 Křen 27–28, 38 Kyloušek 111 Labov 22, 31, 47, 74, 284, 307 Laks 32 Lambert 211, 213 Lamprou 146 Lapassade 211 Larchey 119 Larousse 60–62, 84 Latour 42 Lazar 26 Lazarsfeld 47 Lazega 285 Le Roux 113, 133 Lebon-Eyquem 32 Leclair 112,114 Leclère 151, 197, 200, 234 Ledegen 25, 32, 72, 305 Lefèvre 261 Lehmann 57 Léon 148 Lepoutre 246, 248 Leroux R. 46 Lesage 90 Levet 120 Linguet 96 Liotard 125 Littré 58, 60–62, 76, 84 Locke 98,108 Lukeš 28 Lyche 32 Madani 251 Macháčková 79 Machek 148 Manessy 142 Marcellesi, Ch. 24, 261 Marcellesi, J.-B. 24, 72 Marot 120 Martin 46 Martin-Berthet 57 Martincová 15 Martinet 20, 148, 180, 190 Martinez 12, 141, 145, 183–184, 196–197, 208–209 Marzys 85, 87 Mathesius 20 Matoré 79–80 Mayaffre 80 Meillet 42, 51, 65–71, 73–79, 148, 313 Meisenburg 32 Melliani 210 Mercier 103–107 Mével 24, 151, 197, 200, 234 Michel 68, 115 Mikulová 27 Milon 258 Milroy, J. 25 Milroy, L. 25, 44 Mistrík 147 Mitterand 196 Molière 87 Molinero 211 Monville-Burston 146 Mortureux 16-18, 261 Mucchielli 202 Mudrochová 110 Nádvorníková 14 Napieralski Nebeská 146 Nerlich 51, 74–75 Newton 108 Niceforo 69 Nini 23–24 Niševa 15 Nyrop 75–76 Oberpfalcer 69 Obrátil 125–126 Odaloš 310–311 Ondrejovič 31 Otradovcová 27 Oudin 131–133 Pagnier 135 Pajas 27 Pala 24 Panckhurst 25 Paris 70–71 Paryzek 81 Pasquier 123 Paul 51 Paumier 25 Paveau 44, 134, 141 Pechon de Ruby 119, 121–123, 125–127 Pecqueux 211, 250, 258, 274 Perret 201 Philippot 121 Pierce 132 Pignon 196 Podhorná-Polická 10, 23, 31, 47, 111, 132– 133, 137–138, 142–143, 145, 180, 190, 206, 214, 221, 243, 255, 260, 265–266, 275, 280–281, 287, 300, 317 Podveský 27 Pořízka 29 Poukarová 28 Prévost 108 Prochasson 71 355 Pruvost 60, 82–83, 106 Quemada 60, 84, 100, 106 Quirion 46 Rabelais 115 Radimský 23 Radková 33–34, 134, 144, 161 Rahmati 26 Rasse des Noeux 121 Rastier 149 Rausová 34, 161 Reinhard 102–103, 106 Rey 142, 151, 186, 197–198 Rey-Debove 60 Rheinheimer 123 Richelet 84, 132–133 Ricken 99 Rogers 19, 46–50, 260, 285, 313 Rolland-Lozachmeur 101–102 Romano 211, 213 Rooryck 100–101, 103 Rosier 166, 293 Rousseau, J.-B. 91 Rousseau, J.-J. 96, 99 Rousselot 211 Roybet 125 Rychlý 24 Sabatier de Castres 107 Sablayrolles 15, 89, 102, 141, 181, 184, 223, 260–261, 316 Sainéan 69–71, 115, 119, 123, 125 Saint-Edme 116, 128 Sandry 234 Sapir 46 Saurin 108 Sauval 116 Schleicher 53 Schmidt 43 Scholz 211 Schweitzer 90 Schwob 68, 119–120, 127–128 Sechehaye 14 Seguin 216–217, 309 Sekaninová 212, 249 Sgall 152, 172 Shepard 26 Siouffi 47 Sláma 23 Smolík 210 Snetlage 102, 104, 106– 107 Sokol 35 Sourdot 23, 50, 71, 182–183, 198, 207, 213 Srpová 107 Stavinohová 72 Steuckardt 47, 87–88, 90, 94 Stich 152 Strouhal 66 Sue 119, 127 Svobodová, Dana 9, 96 Svobodová, Diana 107, 109, 111 Swiggers 100–101, 103 Szabó 281 Šabršula 72 Šimandl 108 Štichauer 106 Šulc 23 Tabouret-Keller 72 Tarde 42–47, 81, 313 Teillard 313 Tengour (viz Cobra le cynique) 273 Tesnière 79 Thibault 22 Thomas 59–61 Tomášková 118 Tomek 48 Tossell 26 Toureille 119 Tournier 79 Trimaille 211–213, 244, 246, 261, 300 Trnka 109 Trost 69 Troubeckoy 148 Ullmann 74 Urešová 32 Uvírová 81–82 Vadé 115 Van den Avenne 211, 246 Vanacker 108 Vašková 111 Vávra-Haštalský 118 Vávrová 48 Vavřín 14 Vendryes 75–78, 148 Vicherat 247, 252 Vidocq 116–117, 128, 201 Villon 115, 120 Vitu 120 Voltaire 55, 95–96, 98, 108 Vurm 81 Walter 15, 107, 110 Wegener 51 Weinreich 74 Waclawičová 27–28 Whitney 51 Winters 22 Wionet 47 Wundt 51 Yve-Plessis 68, 115 Zhong 26 Zima 148–14