MASARYKOVA UNIVERZITA
Posudek oponenta habilitační práce
Masarykova univerzita Fakulta
Obor řízení
Uchazeč
Pracoviště uchazeče Habilitační práce (název) Oponent
Pracoviště oponenta
filozofická
dějiny konkrétních literatur (románské literatury) PhDr, Dagmar Pichová, Ph.D.
Masarykova univerzita. Filozofická fakulta Emilie Du Chátelet, femme de lettres Doc. Mgr. Daniela Trnková, PhD.
Ustav českých dějin,
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Nám. Jana Palacha 2, 116.38 Praha 1
Text posudku (rozsah dle zvážení oponenta) ...
Předložená habilitační práce se zaměřuje na intelektuální činnost přední (nejen) francouzské „femme de lettres" první poloviny 18. století, ILmilie du Chátelet (1706-1749), která proslula zejména jako první překladatelka díla Isaaca Newtona do „vernakulárního" jazyka (v tomto případě do francouzštiny), jako komentátorka a popularizátorka jeho díla (nejen) ve francouzském prostředí, a která do obecnějšího povědomí vstoupila především jako dlouholetá přítelkyně a múza Voltaírova.
Hlavní tematicky pilíř práce představuje ľ.milie du Chátelet prav č jako ona ..femme de lettres", její postavení uvnitř francouzské, ale zčásti i evropské (zejména německé) Republiky vzdělanců, strategie sebeprosazování a boj o uznání, který - kromě samotné neúnavné intelektuální práce - spočíval i v utváření komunikačních a vzdelaneckých sítí, jež jí nahrazovaly institucionální základnu, do níž jako žena proniknout nemohla.
Materiálově se autorka opírá především o díla samotné markýzy a poměrně bohaté edice dobových korespondencí, zejména Voltairovy. Ze sekundárních zdrojů dominují, kromě prací věnovaných Voltairovi a límilii du Chátelet, především studie a monografie věnované Republice vzdělanců a ženské otázce.
Prvním velkým přínosem práce je samozřejmě už seznámení českého prostředí s osobností a dílem Emilie du Chátelet, jimiž se autorka soustavně zaobírá již řadu let; českému publiku představila svou hrdinku mimo jiné českým překladem její Ro-^praiy o štěstí (Praha 2016).
Klíčové otázky, které si autorka klade, se tak týkají problémů utváření vědecké komunity a její komunikace v rané osvícenském období, kdy se ještě většina oboru rozvíjela spíše
i
PMASARYKOVA UNIVERZITA
mimoinstitucionálně a díky soukromým iniciativám jedinců, než na specializovaných platformách (univerzity, učené společnosti/Akademie). Radí se tak k onomu směru v rámci dějin vědy a vzdělanosti, který se soustřďuje především na „sociálním dějiny vědění", na,,mimo-včdecké" faktory, které ovlivňují šíření a sdílení myšlenek, ale i (sebe)prosazování autorů (autorek).
Zajímá ji také otázka komunikačního nástroje, včetně samotného (statusu) „překladu" a statusu jazyka — ať již jde o vyzdvihovanou kvalitu překladu Emilie du Chátelet nad soudobý překlad anglický, či o autoreflexe autorů, kteří si uvědomují, že překlad do francouzštiny je v podstatě i aktem „vernakularizace", převodem z učeného jazyka do jazyka „národního", jímž hovoří (a především kterému rozumí) velká část Evropy; zde vysvítá i otázka statusu francouzštiny (a „národních" jazyků vůbec) ve vědecké komunikaci, která jde ruku v ruce s uvědoměním si limitů dosud univerzálního učeneckého koiné - latiny (která již pro řadu novinek postrádá pojmoslovný aparát). Podnětné jsou i úvahy o statusu „popularizace" či „vernakularizace" vědy vůbec (v epoše počínajícího osvícenství, kdy ještě těžko můžeme hovořit o nějakém širším „čtoucím publiku". Autorka otvírá také další zajímavá témata, jako badatelské strategie a dokumentace vědecké práce, například v otázce striktní (a mezi kolegy vlastně výjimečné) „citační poctivosti" Emilie du Chátelet jasně dokládající zdroje, a která její práci odlišuje od řady uznanějších mužských kolegy, či v otázce po roli a statusu polemiky, „vědeckého sporu" a argumentace (spor o pojetí forces vives s tehdejším prezidentem Akademie, J.-J. Dortousem de Mairan, který navíc dokumentuje i jeden z mnoha projevů rodícího se boje o svrchovanost německé / francouzské vědy, který bude živý zejména v 19. století).
Některé otázky však působí spíše jako načrtnuté a stály by za hlubší rozpracování — například právě ono utváření sítí, strategie úspěchu (bourdieuovsky řečeno) nabývání sociálního i symbolického kapitálu, či strategie citační..., by si možná zasloužily hlubší konceptuálni uchopení. Tím spíš, že práce má poměrně malý rozsah (138 str. nenorm. rkp.), který u habilitační práce trochu překvapí (záleží však samozřejmě na úzu instituce a oboru, kde sc autorka habilituje).
Hlubším rozvedením zmíněných otázek by také bylo více zjevné, co autorka do bádání o Emilii Du Chátelet přináší oproti předchozím životopiscům skutečné nového — toto není jasně formulováno ani v úvodu, ani v závěru práce. Bylo by tedy žádoucí, aby svůj vlastní přínos autorka \Tzdvihla v ústní prezentaci a obhajobě práce.
Práce je zpracována velmi pečlivě, je přehledná, je napsána elegantním jazykem. Jazykové nedostatky či překlepy se v ní v podstatě nevyskytují. Je potřeba také vyzdvihnout vysokou úroveň autorčiných překladů.
2
MASARYKOVA UNIVERZITA
Dotazy oponenta k obhajobě habilitační práce (počet dotazu dle zváženi oponenta)...
Závěr
Habilitační práce [PhDr. Dagmar Pichová, Ph.D.] Emilie Du Chätelet, femme de lefíres] splňuje požadavky standardně kladené na habilitační práce v oboru [dějiny konkrétních literatur (románské literatury)].
3