1
Brno 2013
MASARYKOVA UNIVERZITA
Filozofická fakulta
Jazykové doklady
prehistorické podunajské migrace
slovanského etnika
na český jih
Habilitační práce
Zbyněk Holub
2
Prohlašuji, že jsem habilitační práci vypracoval/a samostatně, s využitím pouze citovaných
literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb.,
o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů
(autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
V Opavě dne 18. listopadu 2013
Zbyněk Holub
3
Poděkování
Rád bych natomto místě poděkoval všem kolegům i všem svým učitelům, jejichž cenné rady
mi pomohly orientovat se v řadě lingvistických (i jiných) problémů. Za kritický přístup
a podnětné komentáře k etymologickým výkladům děkuji prof. RNDr. Václavu Blažkovi,
CSc. (z Masarykovy univerzity v Brně). Děkuji také za připomínky a rady
k akcentologickému bádání a k prozodickým výkladům, které mi poskytl prof. Dr. Marc
L. Greenberg, Dr. (University of Kansas, USA) a následně také Mgr. Ing. Roman Sukač,
Ph.D. (ze Slezské univerzity v Opavě). Za významná doporučení v oblasti slavistických
výzkumů bych rád poděkoval doc. Mgr. Jiřímu Korostenskému, CSc.(ze Západočeské
univerzity v Plzni). Za odkazy na další zdroje i za poskytnutí některých podkladů k výzkumu
hydronym potom děkuji posluchačům diplomových seminářů, které vedl (a stále vede)
prof. Mag. Dr. Stefan Michael Newerkla (Universität Wien). Zejména pak s ohledem na práci,
kterou tomuto výzkumu věnovala Mag. Christa Hlawinka z Höflein (jíž též děkuji za souhlas
s tím, abych na její bádání mohl přímo navázat). Současně bych rád poděkoval místním
sběratelům a regionálním badatelům, s nimiž jsem mohl výklad určitých pojmenování
konzultovat. V tomto případě potom zvláště děkuji min. radovi Mag. Dr. Hansi Steinerovi
z Ybbsu (za poskytnutí řady materiálů a za četné podněty k výzkumu oblasti kolem řeky
Ysper) a Ing. Karlu Frejlachovi z Českých Budějovic (za spolupráci při výzkumu etnonym
i za souhlas s využitím jeho mapky rozšíření etnonyma Dudlěb-/Dulěb-). V neposlední řadě
děkuji i MUDr. Skaličkovi, vlastivědnému badateli z Opavska, který mi umožnil hledat
odpovědi na otázky, jež bych si jinak zřejmě nepoložil (a který je také autorem mapky
zobrazující předpokládaný průběh II. vlny slovanské kolonizace). Současně bych rád vyjádřil
své upřímné díky všem dobrovolným korektorům, kteří byli ochotni podívat se na mou práci,
zejména potom své plzeňské kolegyni PaedDr. Heleně Chýlové, Ph.D., a Mgr. Richardu
Říhovi z Českých Budějovic. Rovněž děkuji těm několika rodilým mluvčím na rakouském
území „severně od Dunaje“, kteří často zůstávali v anonymitě (vzhledem k sekundárnímu
charakteru výpovědí). Mnohdy i oni přispěli k nasměrování mého dalšího hledání.
Za četné podněty vděčím i dalším kolegům na univerzitách, v muzeích, v knihovnách
i v archivech, kteří byli dostatečně kritičtí k mému výzkumu, ale současně byli natolik ochotni
podpořit mne v dalším bádání, že jsem díky jejich připomínkám mohl v nastoupené cestě
pokračovat i v těch chvílích, kdy už jsem ztrácel víru v nalezení cíle; někdy mi poskytli novou
naději. V tom smyslu děkuji za podporu též všem svým blízkým.
V Opavě 18. listopadu 2013, v Českých Budějovicích 3. března 2014
Zbyněk Holub
4
Úvodem .................................................................................................................................................................. 8
Kapitola I. Osídlení a jazyk na česko-rakouském pomezí v době předhistorické ......................................... 13
1. Vývoj osídlení českého jihu v 6.-9. stol. po Kr. a jeho reflexe v jazyce ........................................................... 14
1.1 Vývoj osídlení české kotliny a jižních Čech od 6. století po Kr............................................................... 14
1.11 Osídlení českého jihu v 6. stol......................................................................................................... 14
1.12 Bavoři a Chodové ............................................................................................................................ 16
1.13 Proměny osídlení ............................................................................................................................. 18
1.2 Problém případné „II. vlny slovanské kolonizace“ (zejména v 6.–7. stol. po Kr.)................................... 19
1.21 Dvě fáze slovanské kolonizace (avarský vpád, tzv. Sámova říše a další historické souvislosti) ..... 19
1.22 Druhá migrační vlna a Doudlebové ................................................................................................. 21
1.23 Osídlení jižních Čech v 7. stol. po Kr.............................................................................................. 22
1.3 Dokončení kolonizace nebo země mohylového lidu v 8. století po Kr.?.................................................. 23
1.31 Rozvoj slovanských sídel v 8. stol. (na jihu Čech a v přilehlých rakouských lokalitách) ............... 23
1.32 Mohylová kultura ............................................................................................................................ 24
1.4 K problematice „českých kmenů“ a jiná kolonizační východiska............................................................ 26
1.41 Kmenové uspořádání českého etnika – ano či ne?........................................................................... 26
1.42 Země Bohemanů.............................................................................................................................. 28
1.43 Doudlebi jako specifické etnikum ................................................................................................... 30
1.44 Původ a šíření etnonym (Doudlebi a Volyňané).............................................................................. 31
1.45 Slovanské osídlení na území dnešního Rakouska (mezi dunajskou a jihočeskou hranicí) .............. 34
1.5 Problém slovanského Vitorazska ............................................................................................................. 36
1.51 Vitorazsko jako fenomén................................................................................................................. 36
1.52 Vitorazský mýtus v historickém kontextu ....................................................................................... 39
1.53 Kde tedy vlastně leželo Wistrachovo hradiště? ............................................................................... 41
2. O čem vypovídají jména, především místní, popř. také pomístní; zvláště pak hydronyma, oronyma aj. ......... 43
2.1 Doklady prehistorické migrace na vývoji onym....................................................................................... 45
2.11 Tzv. doudlebská, popř. doudlebsko-volyňská kolonizace (od slovanského východu až po
jihočeskou hranici) .................................................................................................................................. 45
2.12 K rozšíření onyma „Dulěb/Dúdlěb“(mapový náčrt; K. Frejlach 2011) ........................................... 49
2.13 Doudleby jako místní jméno............................................................................................................ 49
2.14 Volyně jako toponymum (lidská sídla i území)............................................................................... 51
2.2 Prehistorické jazykové stopy v původně slovanských onymech na sever od Dunaje............................... 52
2.21 Šíření onym od Dunaje na český jih ................................................................................................ 52
2.22 Mezi Dunajem, Podyjím a Novohradskem (zejména v oblasti Waldviertelu a Mühlviertelu) ........ 52
2.23 Jihočeská oikonyma (popř. anoikonyma) ........................................................................................ 57
2.231 Metoda malých typů ............................................................................................................... 57
2.232 K onymické rekonstrukci (pre)historickéhostavu osídlení českého jihu................................. 58
5
2.24 Sousedství germánských a slovanských toponym na rakouském území severně od Dunaje (popř.
jejich šíření prostřednictvím slovanského jazyka)................................................................................... 61
3. Jazyková situace................................................................................................................................................ 63
3.1 Staré lexikální výpůjčky........................................................................................................................... 63
3.11 Souvislost s jihoslovanskými jazyky nebo doklady staršího vývoje?.............................................. 63
3.12 Další lexikální stopy staré kolonizace?............................................................................................ 65
3.13 Novější lexikální paralely................................................................................................................ 66
3.2 Slovotvorné prostředky ............................................................................................................................ 66
3.3 Tvarosloví................................................................................................................................................. 67
3.4 Hláskový vývoj ........................................................................................................................................ 68
3.41 Staré jazykové souvislosti českého jihu, východu a západu............................................................ 68
3.411 Konsonantismus...................................................................................................................... 68
3.412 Vokalismus ............................................................................................................................. 70
4. Shrnutí závěrů ................................................................................................................................................... 72
4.1 Šíření původních etnonym (dnešních toponym, popř. hydronym) ........................................................... 72
4.2 Jazyková situace na českém jihu (ve vztahu ke staršímu období vývoje českého jazyka a
k jihoslovanským dialektům) ......................................................................................................................... 77
Kapitola II. K problematice některých hydronym (popř. i jiných oikonym či anoikonym) na rakouském
území severně od Dunaje (k jihočeskému pomezí)........................................................................................... 80
1. K původně slovanským pojmenováním některých řek na pomezí Čech a Horního Rakouska (Mühlviertelu) i
Dolního Rakouska (Waldviertelu) ........................................................................................................................ 81
2. Hydronymum Dunaj/Donau/Dunav/Donava/Danuvius/Danubius. Jeho etymologie a varianty pojmenování. 83
Část 3. Levé přítoky Dunaje a jejich povodí (od údolí Niederranna po Dyji)....................................................... 84
3.1 Z bavorské strany do údolí Ranny............................................................................................................ 84
3.11 Erlau ................................................................................................................................................ 84
3.12 Mezi Erlau a Rannou: ...................................................................................................................... 86
3.13 Kohlbach.......................................................................................................................................... 86
3.14 Rambach.......................................................................................................................................... 86
3.15 Ranna............................................................................................................................................... 86
3.16 Grenzbach........................................................................................................................................ 87
3.17 Osterbach......................................................................................................................................... 88
3.2 Velký a Malý Mühl .................................................................................................................................. 89
3.21 Kleine (Malý) Mühl......................................................................................................................... 89
3.22 Große (Velký) Mühl ........................................................................................................................ 90
3.3 Mezi Mühlem a Rodlem........................................................................................................................... 94
3.31 Dreißenbach..................................................................................................................................... 94
3.32 Pesenbach ........................................................................................................................................ 95
3.4 Od Rodlu k Aist-Naarn-Kuppenlandu (do „Země na hřebenech“) a dále k Dunaji.................................. 95
3.41 Od Rodlu ke Gusen.......................................................................................................................... 95
3.411 Povodí Rodlu .......................................................................................................................... 95
6
3.412 Menší přítoky Dunaje ............................................................................................................. 97
3.413 Povodí řeky Gusen.................................................................................................................. 98
3.42 Povodí Riederbachu....................................................................................................................... 106
3.43 Aist-Naarn-Kuppenland................................................................................................................. 107
3.431 Povodí řeky Aist ................................................................................................................... 107
3.432 Naarn..................................................................................................................................... 118
3.5 Mezi Naarnem a Ysperem...................................................................................................................... 124
3.6 Povodí Ysperu a blízké toky................................................................................................................... 127
3.61 Velký/ Große Ysper....................................................................................................................... 128
3.62 Malý/Kleine Ysper ........................................................................................................................ 128
3.7 Od Ysperu k Weitenbachu...................................................................................................................... 128
3.8 Povodí Weitenbachu............................................................................................................................... 129
3.9 Mezi Weitenbachem a Kremsem............................................................................................................ 132
3.10 Povodí Kremsu..................................................................................................................................... 133
3.10.1 Řeka Kamp a její přítoky............................................................................................................ 133
3.10.1.1 Hlavní přítoky Kampu ...................................................................................................... 134
3.10.1.2 Vedlejší přítoky Kampu.................................................................................................... 136
3.10.1.3 Povodí řeky Taffa ............................................................................................................. 139
3.10.2 Řeka Krems/Křemže a její přítoky ............................................................................................. 140
3.10.2.1 Hlavní přítoky a jejich povodí .......................................................................................... 140
3.10.2.2 Řeka Krems a její vedlejší přítoky.................................................................................... 144
3.11. Spádové toky vodních lokalit Stockerauer Arm a Krumpenwasser..................................................... 144
3.11.1 Oblast Plackenwasser, Plackennasser, Rabischmasser/Rabischwasser a Rondellenwasser (tedy
spojená ramena Dunaje) ........................................................................................................................ 145
3.11.2 Oblast Stockerauer Arm a jeho přítoků ...................................................................................... 147
3.11.2.1 Přítoky Stockerauer Arm .................................................................................................. 147
4. Na pomezí s českým a moravským jihem....................................................................................................... 150
4.1 Na pomezí s jihem Čech......................................................................................................................... 150
4.11 Lužnice/Laisnitz/Lainsitz a její přítoky ......................................................................................... 150
4.12 Přítoky Vltavy, Větší a Menší Vltavice ......................................................................................... 152
4.13 Řeka Malše/Maltsch a její přítoky................................................................................................. 154
4.2 Pomezí s moravským jihem (povodí Rußbachu/ Russbachu a Rohrbachu)........................................... 157
5. Povodí řeky Moravy (March) a Dyje (Thaya)................................................................................................. 157
5.1 Dyje/Thaya............................................................................................................................................. 157
5.2 Morava/ March....................................................................................................................................... 170
5.3 Shrnutí analýzy sledovaných hydronym................................................................................................. 172
Kapitola III. K problematice současného úzu paroxytonického přízvuku v mluvě jižních a západních Čech
............................................................................................................................................................................ 176
1. K problematice prozodické typologie ............................................................................................................. 177
7
2. Novější výzkumy a současná teorie ................................................................................................................ 179
3. K rozšíření a k současnému stavu výzkumu paroxytonického přízvuku......................................................... 181
4. Poznámky ke korpusu dat ............................................................................................................................... 183
5. Stav na českém jihu a na českém západě ........................................................................................................ 185
6. Ke statistice zaznamenaných jevů................................................................................................................... 189
7. Typologie přízvučných poměrů na českém jihu (popř. západě)...................................................................... 191
8. Závěrečné shrnutí............................................................................................................................................ 199
Závěrem ............................................................................................................................................................. 202
Seznamy ............................................................................................................................................................. 209
Seznam zkratek a značek .................................................................................................................................... 210
Seznam literatury a pramenů:.............................................................................................................................. 216
Exkurs ................................................................................................................................................................. 251
Přílohy................................................................................................................................................................ 257
Resumé............................................................................................................................................................... 289
1. The Linguistic evidences of prehistoric Danubian migration of Slavic ethnic group to the Czech South ...... 290
2. Лингвистические свидетельства доисторической придунайской миграции славянского этноса на
чешский юг ........................................................................................................................................................ 293
8
Úvodem
Každý dlouhodobější sběr souvislých textů a jazykových dokladů na českém jihu a západě
(nejen lexikálního materiálu) vede často badatele k přesvědčení, že zde podnes existují určitá
jazyková specifika, která jsou blízká nikoliv obecnějšímu českému jazykovému úzu, ale
(historicky, někdy snad i prehistoricky) jazykovému úzu severní skupiny jihoslovanských
dialektů (např. těch, které se dodnes dochovaly v relativně uzavřených lokalitách
na rakouském území (popř. snad kdysi společnému úzu jihoslovanskému a východoslovanskému).
Ke stejnému přesvědčení jsem dospěl rovněž; a to ve shodě s řadou kolegů,
lingvistů i nelingvistů, kteří se věnovali podobnému typu explorace, popř. zkoumali český jih
nebo západ z metodologického pohledu některých vědeckých oborů, kde můžeme výsledky
výzkumu porovnávat se závěry dialektologických, onomastických, akcentologických (a jim
podobných) zkoumání; srov. dále odkazy na práce českých a rakouských toponomastiků,
slavistů (zejména akcentologů), českých i rakouských archeologů, historiků apod.
(v jednotlivých kapitolách knihy i v seznamu literatury).
V širším evropském kontextu nelze přehlédnout ani stopy určitých pojmenování etnických
(etnonym), které nacházíme v různých toponymech na území dnešní ukrajinské Volyně a Bílé
Rusi (ale dokonce i východněji), na území Maďarska a Rakouska i v jihočeském regionu.
Tady nám dobře poslouží studium mapových záznamů i pramenné odkazy k raně
středověkému kolonizačnímu proudu.
Vzhledem k tomu, že jsem po řadu let vedl systematický dialektologický výzkum jihočeských
a západočeských lokalit, nemohl jsem tyto paralely přehlížet. Již dříve na ně upozorňovali
význační badatelé a jazykovědci věnující se výzkumu jazyka jihočeského,
„českomoravského“ a západočeského regionu (např. J. Voráč a S. Utěšený).
Většinou ovšem není možné navázat na dřívější výzkum na českém jihu bezprostředně.
Zejména v případě, že se zabýváme slovníkem. Z největší části se jedná o pojmenování
ustálená později ve středověku, popř. v novodobé epoše vývoje jazyka. U jmen místních lze
doložit starší motivaci, ale obvykle nikoliv až do raně středověké doby (tedy do období
praslovanské prehistorie – před 10. stol. po Kr.). Pomístní jména jsou pak nejčastěji
odvozována nejdříve v době, kdy už byla na daném území vlna kolonizace ustálená. Zajímavá
jsou však z tohoto hlediska hydronyma.U českých hydronym tu ale není možné doložit,
do jaké míry souvisejí nebo nesouvisejí (např.) se středočeskou kolonizační vlnou. Jiná
situace nastane, sledujeme-li doklady slovanského osídlení na rakouském území. Existuje
řada prací, které se věnují archeologickým dokladům raně středověkého slovanského osídlení.
Další badatelé se věnovali rakouským místním jménům (např. Heinrich Weigl, jeho
spolupracovníci a žáci). Některé studie zase vysvětlují původ hydronym v oblastech jižně
od Dunaje (např. výklady prof. Georga Holzera, reflexe prací badatelů, kteří se hlásí k jeho
lingvistické škole, zejména Angely Bergermayer, popř. studie prof. Václava Blažka a jeho
žáků). Při výkladu původu hydronym jsem se tedy musel orientovat na lokality ležící severně
od Dunaje; zejména potom ty, které jsou položeny směrem k „jihočeské hranici“. Samozřejmě
s přesahem nejen západním směrem (k bavorské hranici), ale též východním směrem (tedy
mezi Dunajem a moravským pomezím). Hydronyma, u nichž lze doložit slovanský původ,
popř. zprostředkování adaptace pojmenování slovanským dialektem, jsou nesporně velmi
zajímavá. Jedná se totiž obvykle o značně archaická pojmenování (jak je opakovaně doloženo
ve II. kapitole této knihy). Patrně na nich lze doložit průběh slovanské kolonizace, která
v určité době postupovala proti proudu Dunaje a jeho přítoků. Tzv.II. vlně slovanské
kolonizace, která mohla dorazit i na jih Čech (a posléze i dále), je věnována tato kniha.
9
Také z tohoto důvodu jsem se zaměřil na výzkum pojmenování vodních toků, které protékají
rakouským územím a ústí do Dunaje nebo do některého z jeho přítoků, popř. na rakouském
území pramení a tečou na sever, kde se vlévají do některé z řek (v jihočeském regionu).
Několik vodních toků naopak pramení na českém území a odvádí své vody do Rakouska;
i v takových případech je zajímavé sledovat proměny těchto pojmenování na rakouském
území. V některých případech se ovšem jednalo o pojmenování, jejichž doklad jsem už nalezl
pouze v pramenech, v jiných případech mi užití zachyceného pojmenování potvrdili rodilí
mluvčí (u nichž však v tomto případě nebylo možné výpovědi autorizovat, protože bylo nutné
zachovat anonymitu mluvčích; a to zejména s ohledem na ověřování informací na území
sousedního státu. V důsledku toho lze hovořit pouze o místní tradici, ne o zaznamenaných
promluvách. V každém případě však hydronyma, u nichž na místní tradici odkazuji,
představují pouze velmi malou část celkového korpusu. V řadě případů lze za místní tradici
považovat i reflexi podobných výpovědí rodilých mluvčích v regionálních periodikách).
V dalších případech jsem měl možnost najít zajímavou formu jména v katastrálních
záznamech (též pláncích a mapách) uložených na obecních úřadech.
Především však nebylo možné osobně navštívit všechny lokality; variantní (na dnešních
mapách nedoložená) pojmenování jsme tedy získali pouze v několika oblastech. A nelze se
tu uchylovat k výkladům ve stylu lidové etymologie.1
V mnoha případech však hydronyma
souvisejí s místními jmény, jejichž původ už vyložili rakouští (popř. němečtí) kolegové.
Pokud se jednalo o taková jména, kde lze předpokládat starší (tedy raně středověký) původ
pojmenování, potom byla souvislost s raně středověkou kolonizací nesporná. Všechna přímo
nedoložená hydronyma (jejichž formy však lze odvodit) potom uvádím v závorce (v dílčích
nadpisech).
Nemohu pominout zejména ty „průsečíky“ (mezioborové „průniky množin poznatků“),
v nichž se (v českém i v rakouském prostředí) shodují výsledky bádání archeologických,
onomastických a dialektologických.
Samostatnou kapitolu tvoří „jihočeská“ a „západočeská“ prosodie. Už v pracích Stanislava
Petříka, Pavla Jančáka, Jaroslava Voráče či Slavomíra Utěšeného najdeme odkazy
k tzv. „plzeňskému zpívání“; podobně se někteří z badatelů (např. v I. polovině 20. století
už Bohuslav Havránek, později opět J. Voráč nebo S. Utěšený) věnovali problematice výskytu
„jihočeského“ přízvuku na penultimě a výkladu podstaty podobného paroxytonického
přízvuku, popř. jeho lexikální či syntaktické povahy. Vzhledem k archaičnosti prozodických
jevů jsem se zaměřil zejména na otázku, do jaké míry lze dochování podobných prozodických
poměrů chápat jako reflexi intonačních proměn (zvláště pak v návaznosti na výzkum
kansaského akcentologa, profesora Marca Greenberga, v těch pomezních rakouskoslovinských
lokalitách, kde se dochovaly relikty starých jihoslovanských dialektů).
K záznamu proměn intonace i kvantity v konkrétních výpovědích rodilých mluvčích
z českého jihu tu dobře posloužila fonetická analýza, kterou bylo možné provést při využití
počítačového programu PRAAT.
I. kapitola do jisté míry shrnuje poznatkyo předpokládané trase tzv. „jižní cesty Slovanů“
na základě analýzy rozšíření specifických etnonym, popř. toponym, i na základě porovnání
výsledků archeologického výzkumu (na české i rakouské straně státní hranice) a historického
bádání. Jedná se tedy o syntézu, na jejímž základě lze prezentovat model předhistorického
osídlení v oblasti severně od Dunaje a na jihu Čech v 6.–9. stol. po Kr.; a to nejen na základě
archeologických výzkumů, ale i z hlediska analýzy jednotlivých jazykových dokladů. Zdá se
1
Řadu alternativních forem u hydronym uvádí pro vodní toky na dnešním českém území např. josefínský
nebo tereziánský katastr; na podobném základě ovšem nelze jednoznačně dokládat původ hydronym na dnešním
rakouském území.
10
však, že v dalším výkladu bude notné spojitproblematiku proměn osídlení českého jihu
s otázkami vývoje bavorského i tzv. „chodského“ etnika.
Dvě fáze slovanské kolonizace jistě mohly souviset s avarským vpádem i s obdobím
tzv. Sámovy říše. Jsem však přesvědčen, že druhá migrační vlna souvisí rovněž s posunem
tzv. „doudlebské“ nebo „volyňské“ skupiny migrantů (ať už se jednalo o seskupení
nesourodých etnik, která přijala společné označení, nebo o kontinuální reflexi starších
(kmenových?) pojmenování. V 1. kapitole upozorňuji i na souvislosti osidlování českého jihu
v 7. a v 8. stol. po Kr. s rozšiřováním tzv. „mohylové kultury“ a se souvisejícími
archeologickými nálezy (zejména v návaznosti na rozvoj slovanských sídel v 8. století
po Kr.). Ke kritice starších teorií o existencitzv. „českých kmenů“ potom připomínám nejen
další kolonizační východiska a (již) prehistorické pojetí našeho území (ovšem s ohledem
na osídlení území za hranicemi dnešních Čech) jako „země Bohemanů“, ale také možnost
chápání tzv. Doudlebů jako specifického etnika (právě s ohledem na původ a šíření etnonym
Doudlebi a Volyňané). Rozšíření etnonyma *Dulěb- dokládá též přiložený mapový náčrtek,
pravděpodobné směry kolonizace Podunají (a zřejmě i českého jihu) dokumentuje přiložená
mapka.
Neméně významné jsou doklady slovanského osídlení na území dnešního Rakouska; tedy
raně středověké slovanské kolonizace mezi Dunajem a jihočeskou hranicí.
Samostatným problémem je otázka geneze a případného (v jisté době relativně samostatného)
vývoje slovanského Vitorazska. Zmíněná lokalita nesporně představuje významný fenomén
nejen z historického hlediska, ale též v názorechna možnosti vývoje slovanských dialektů.
O tzv. vitorazském mýtu se často diskutovalo. Dodnes panuje nejednota i v otázce lokalizace
sledované oblasti.Historiky bývá mnohdy lokalizována na českém severozápadě; v této práci
se však spíše přikláním k teorii jihočeské lokalizace tzv. Wistrachova hradiště; a to z hlediska
možností raného slovanského osídlení i v historickém kontextu.
V určitém smyslu můžeme starou slovanskou kolonizaci sledovat i na vývoji místních jmen;
ovšem výrazněji na těch pomístních jménech, k nimž řadíme hydronyma (popř. oronyma
apod.; srov. dále výklad závěrů rakouských i českých toponomastiků).
Rozšíření toponymického základu *dulěb-/dulep/dulib, dudleb-/dúdleb- apod. (především
v místních jménech, ale i v odkazech, které nacházíme v jednotlivých pramenech) můžeme
celkem pravidelně sledovat nejen na území dnešní Ukrajiny a Bílé Rusi, ale též v Maďarsku
(kolem Balatonu, v tzv. Panonii) a v Rakousku (jižně od Dunaje, ale i severně – směrem
k naší hranici); samozřejmě též na našem území. Do jisté míry lze podobně doložit
též opakované užití základu *volyň-/volyn-/volin-.
Šíření původně slovanských toponym od Dunaje na český jih není hlavním tématem této
práce. Přesto sledujeme do jisté míry i tyto doklady staré kolonizace; a to mezi Dunajem,
Podyjím a Novohradskem (se zvláštním zřetelem k oblasti Waldviertelu a Mühlviertelu)
i na jihu Čech. Na základě onymické analýzy můžeme (opět ovšem jen do jisté míry)
rekonstruovat (pre)historický stav osídlení českého jihu i možnosti „sousedství“ germánských
(bavorských) a slovanských toponym na rakouském i „jihočeském“ území (severně
od Dunaje), popř. jejich šíření prostřednictvím slovanských dialektů.
Sekundárními stopami staré kolonizace v jazyce mohou být rovněž staré lexikální výpůjčky
(zejména s ohledem na stav severních, tedy korutanských dialektů dnešní slovinštiny, popř.
na obdobné jazykové doklady). Patrně starobylého původu je též užití některých
slovotvorných, tvaroslovných a hláskových prostředků (konsonantismu i vokalismu)
v jihočeských dialektech (a již zmíněné zvláštnosti jihočeské, popř. západočeské prozodie).
Pozdější doklady potom upozorňují na šíření jazykových jevů nejen na českém jihu a později
směrem k západu, ale též na jejich přesah k východu českého území.
11
Úvahám o možnostech doložení slovanského původu jednotlivých hydronym v lokalitách
položených severně od Dunaje (mezi Dunajem a jihem Čech, popř. jihem Moravy;
tj. především na území Horního a Dolního Rakouska: Mühlviertelu, Waldviertelu,
popř. Wienviertelu) je věnována II. kapitola. Výklad etymologie hydronyma Dunaj (Donau,
Dunav, Donava, Danuvius, Danubius) již byl předmětem mnoha odborných studií. Sledujeme
tu však dále jednotlivá hydronyma z bavorské strany od ústí řeky Erlau do Dunaje, dále
k údolí řeky Ranny, dále v povodí Velkého (Große) a Malého (Kleine) Mühlu, mezi Mühlem
a Rodlem (Rodlou),dále od Rodlu k Aist-Naarn-Kuppenlandu (do „Země na hřebenech“
a k Dunaji), od povodí Rodlu (též Velkého/Große i Malého/Kleine) ke Gusen (opět také
Große/Velké Gusen a Kleine/Malé Gusen) a k povodí Riederbachu. V povodí řeky Aist
analyzuji hydronyma doložená mezi přítoky Feldaistu (Polního Aistu) a Waldaistu (Lesního
Aistu; včetně Bílého/Weiße a Černého/Schwarze Aistu, popř. Harbe Aistu). Dále sleduji
hydronyma v povodí Naarnu (včetně Malého/Kleine Naarnu, Velkého/Große Naarnu
a Schwemmnaarnu), mezi Naarnem a Ysperem, v povodí Ysperu (včetně Velkého/ Große
Ysperu, Malého/Kleine Ysperu), od Ysperu k Weitenbachu (a v příslušném povodí),
mezi Weitenbachem a Kremsem, kolem řeky Krems (přítoky Kampu, též Velký/Großer Kamp,
Malý/Kleiner Kamp, kolem Taffy – Velké i Malé –a kolemTaffabachu, povodí Velkého
a Malého Kremsu apod.). Některá zajímavá pojmenování lze doložit i v oblasti spádových
toků vodních lokalit Stockerauer Arm, Krumpenwasser, kolem Plackenwasser,
Plackennasser, Rabischmasser/Rabischwasser a Rondellenwasser. Na pomezí s českým
a moravským jihem lze sledovat povodí řeky Lužnice (Laisnitz/Lainsitz)a jejích přítoků,
ale též některé přítoky Vltavy,popř.Větší a Menší Vltavice; např. řeku Malši (Maltsch) a její
přítoky. V povodí řeky Moravy (March) a Dyje (Thaya; též Moravská
neboNěmecká/Rakouská Dyje) sleduji tok Pulkavy a Zaye (včetně přítoků).
Přehled všech sledovaných hydronym je posléze podán v tabulkové příloze. Některé složitější
modely výkladu (např. u jmen se starým základem *dobr- nebo *ples-/pleš- apod.) jsou
prezentovány v rámci samostatného exkursu.
Významným podkladem k hodnocení jednotlivých hydronym mi tu byly další práce;
např. studie Christy Hlawinky (i dalších žáků prof. Stefana Michaela Newerkly), prof. Petra
Wiesingera, Karla Hohesinnera, Richarda Reutnera (aj.).
V poslední kapitole jsem se zaměřil na problematiku úzu paroxytonického přízvuku v mluvě
jižních a západních Čech; tedy na jev, který bývá v odborné literatuře často označován
za „přízvuk na penultimě“ a který může historicky souviset s podobnými jihozápadočeskými
prosodickými specifiky, jakým je tzv. plzeňské zpívání, popř. přízvuk na zájmenné příklonce
apod. Důležité je tu stanovit východiska prozodické typologie a porovnat (již výše zmíněná)
starší bádání (tj. výzkum Stanislava Petříka, dále již zmíněného Jaroslava Voráče, Pavla
Jančáka a Slavomíra Utěšeného; popř. závěry syntetické studie Bohuslava Havránka, která se
stala součástí projektu Československé vlastivědy – ve III. díle,jako Nářečí česká) s závěry
našeho novějšího výzkumu. Kapitola přináší zprávu o rozšíření a současném stavu
tzv. paroxytonického přízvuku na jihu a západě Čech, která především shrnuje závěry
opakovaných terénních expedic (organizovaných pedagogy ze Západočeské univerzity v Plzni
– a posléze, v rámci projektu komparace tzv. „slezské“ a „jihočeské“ penultimy,
též zeSlezské univerzity v Opavě i z dalších odborných pracovišť). Na základě sledování
příčin rozšíření paroxytonického přízvuku i na základě provedených fonetických analýz
(v rámci počítačového programu PRAAT) se však přikláním k názoru, že tzv. „jihočeský
přízvuk na penultimě“ je spíše záležitostí intonačního charakteru a že se jedná o jev spojený
s rovinou lexikální (jak soudila starší generace badatelů) než s rovinou syntaktickou.
Součástí výkladu je ve III. kapitole tabulkový přehled dat a schematické záznamy specifik
(každý tabulkový přehled je doplněn příslušným diagramem). Závěry analýz v systému
12
PRAAT jsou zachyceny v podobě grafů. Místa výzkumu jsou pak zachycena na mapce, která
vychází z upravené nabídky serveru GOOGLE (MAPY GOOGLE).
Výsledkem je pokus o stanovení typologie přízvučných poměrů na českém jihu
(popř. západě).
V souhrnu lze potom konstatovat, že se tu lingvistické, archeologické a historické doklady
prolínají natolik, že ve své podstatě výrazně potvrzují teorii šíření slovanské kolonizace
„po Dunaji“ a na jih (popř. i na západ) Čech; zejména pak v 7. století po Kr.
13
Kapitola I. Osídlení a jazyk na českorakouském
pomezí v době předhistorické
14
1. Vývoj osídlení českého jihu v 6.-9. stol. po Kr. a jeho reflexe v jazyce
1.1 Vývoj osídlení české kotliny a jižních Čech od 6. století po Kr.
1.11 Osídlení českého jihu v 6. stol.
V současné archeologické a historiografické literatuře se (nejčastěji) soudí, že v 6. stol. po Kr.
byly jižní Čechy osídleny jen řídce; v takovém případě by byly tzv. územím nikoho.
V závěrečné fázi období stěhování národů se tu jednotlivé fragmenty etnik a kmenů vzájemně
absorbovaly, asimilovaly, a to často v přímé vazbě na zbytky místního obyvatelstva.
Před počátkem širší slovanské kolonizace tak zřejmě vznikaly nové kmeny a řada etnik
v české kotlině postupně přejímala jazyk i zvyky Slovanů.2
Předslovanská pojmenování tak
máme doložena jen vzácně; na jihu Čech k nim možná patří hydronymum Otava,3
ale zcela
jistě je předslovanského původu pojmenování Vltavy.4
Ta ovšem mohla své (-á) jméno (-a)
získat až ve středních Čechách (srov. Lutovský 2011, s. 178). Zásadním archeologickým
problémem tu je stanovit způsob, jak odlišit nejstarší stopy příchodu Slovanů a jak je datovat
(ve vztahu k nejmladším nálezům germánského typu; ostatně: germánská elita mohla
na našem území působit ještě v polovině 6. stol.5
). Rozdílně můžeme chápat výklad vývoje
jazyka, různých kultur i etnik samotných. Tzv. kultura pražského typu (pojmenovaná
podle ukrajinského naleziště korčakovská; patrně navazující na někdejší Sklaveny; srov. dále;
také Beranová 1988, s. 40; 2000, s. 17–18) dorazila na naše území někdy v 6. stol.6
a rozvíjela
2
Odchod Slovanů z Panonie vedl zřejmě k etnogenezi nových kmenů, které vznikaly na okraji kaganátu
a ustalovaly se po vzniku Sámovy říše (i dále; srov. Sláma 2006, s. 35).
3
Jihočeské hydronymum Otava je podnes etymologicky nejasné. J. Spal připomíná možnou (přenesenou)
souvislost s pojmenováním otava (ve významu „druhá tráva“, tedy obd. tráva, která se „jeví jako zotavená“:
řeka, která se znovu objeví v již vyschlém korytě). Upozorňuje také na případnou souvislost s hydronymem
Watto, kterým bylo označováno více řek (pramenících na Šumavě, v Českém lese), jehož vznik bývá též obvykle
spojován s prudkými změnami vodního stavu řeky (Spal 1992, s. 22–23). Tento názor ovšem dnes není obecně
přijímán. Vzhledem k časnosti okolního osídlení je patrně též předslovanského původu (Olivová a kol. 1995,
s. 288). Lutterer (a kol. 1997, s. 201) připouští starobylost názvu (první zápis pochází z r. 1048), ale uvažuje též
o předslovanském původu slova. Upozorňuje však na značné nesnáze s verifikací některých etymologických
pokusů o vysvětlení původu hydronyma (např. názoru o germánském původu: ze spojení Vat-ahva- rychlá řeka;
nebo z kombinace slovanského tvaru ot- a germánského ahva: voda směřující „pryč“, proti proudu, zpětná voda,
tedy Ot-ahva; zejména druhý případ, kdy by se kombinovaly základy různého původu, je u podobných typů
pojmenování velmi vzácný).
4
Hydronymum Vltava je pravděpodobně odvozeno ze starogermánského slovního spojení „Wilth“-„ahwa“,
„divoká, dravá voda“ (není však vyloučeno, že tu Germáni navazovali na starší keltské pojmenování).
Ve Fuldských análech z roku 872 je tento název doložen jako „Fuldaha“, v roce 1113 jako „Wultha“.
V Kosmově kronice se roku 1125 poprvé objevuje v počeštěné podobě jako „Wlitaua“ (dále např. Skála 1996,
s. 15–16). Přejímání názvu řeky mohlo být rituálního charakteru; staré národy a kmeny řeky (zejména pak
ty významné) uctívaly jako božstva (srov. Spal 1992, s. 19–20).
5
Elita II. pol. 6. stol. pak byla etnicky smíšená vůdčí skupina, v níž postupně hráli čím dále tím významnější roli
předáci hovořící slovansky (Charvát 2007, s. 33). Pronikání Slovanů na naše území od začátku 6. stol. však
předpokládají někteří onomastici; dokládají též několik migračních vln (zejména ale z Podunají – směrem
na Moravu: Lutterer a kol. 1997,s. 9). Přechodné osídlení germánského typu v Klučově (na jihu Čech) z počátku
6. stol. po Kr. popsal J. Poláček (1981, s. 57–58). K dokladům germánského typu osídlení u nás ještě v 7. stol.
po Kr. srov. také: Schwarz 1961 (tam lze najít souvislejší výklad k tématu).
6
Původní slovanské osídlení se obvykle předpokládá v oblasti mezi Odrou a Vislou, severně od Sudet a Karpat,
dále pak na východ k Dněstru a k Dněpru. Koncem 4. stol. po Kr. (popř. nejpozději na počátku 5. století) tam
zanikly rozvinuté kultury, které navazovaly na pozdně římské tradice (a kulturní okruhy s nimi spojené). Patrně
až koncem 5. stol. po Kr. můžeme pak další památky z této oblasti považovat za slovanské (Měřínský 2002,
15
se do konce 7. stol. po Kr.; naše území bývá považováno za III. nejdůležitější oblast s doklady
keramiky pražského typu (Lutovský 2011, s. 179; dále Měřínský 2002, s. 45–50).7
Často se však soudí, že na území Západní Volyně od stol. 6. do počátku 10. stol. pražsko–
korčakovská archeologická kultura splývala s „doudlebským“ osídlením. Významným
kovářským centrem Doudlebů (dnes často v oblasti: Дулeбы, stsl. Дулѣби) by v takovém
případě bylo Zimnovské hradiště (Зимновское городище); tedy slovanské hradiště, které
leželo na břehu řeky Luh (Луг, přítok Západního Bugu); poblíž dnešní obce Zimní/Зимное.8
Archeologové předpokládají, že bylo hradiště v polovině 7. stol. zničeno Avary (Седов 2013,
č. 5; srov. také výklad dále).9
Obvykle se předpokládá, že úspěšný pokus o politickou integraci Čech vyšel z Polabí. Jeho
iniciátory byli Slované, kteří byli tvůrci keramiky korčakovského (tedy pražského) typu. Ti
patrně pronikali na naše území nejprve kolem roku 530 (obvykle se uvádí jako doklad
počátečního slovanského osídlení u nás hradiště u Roztok,10
někdy kolem poloviny 6. stol. Ve
30.–40. letech 6. stol. mohli Slované dorazit na Moravu ze své pravlasti (tedy patrně z oblasti
položené severně od Karpat, jižně od řeky Pripjať,z povodí řek Visla, Pripjať a Dněstr, kde
zřejmě sídlili západně od řeky Dněstru a na východě na jejím středním toku; srov. Andersen
1996, s. 31); popř. v několika vlnách (Měřínský 2002, s. 222–224; Andersen 1996, s. 31;
k modelům geografického šíření slovanských skupin týž, s. 194n.); do Čech mohli přicházet
též po zániku Durynské říše r. 531, ale možná již dříve11
(srov. Měřínský 2002, s. 57–59, 61–
62; popř. souvisleji Kuna, Profantová a kol. 2005).12
Slovanští kolonisté zřejmě asimilovali
zbytky původního (autochtonního) usedlého obyvatelstva; nelze proto hovořit o úplném
vylidnění. Dokladů pro to však máme velmi málo (těžko tu je možné stanovit nějaký
„číselný“ poměr mezi původním a příchozím obyvatelstvem – zvláště v raně středověkých
podmínkách. O stanovení rozsahu původního osídlení jižních Čech usilují někdy též
paleobotanici a genetici, ale spíše spekulativně (s proměnlivým úspěchem). Materiál z jižních
Čech je poměrně nejistý a sporadický; srov. Lutovský 2011, s. 179, 182, 269–270, dále také
podrobněji: Profantová 2009). K poklesu osídlení však v 6. stol. po Kr. jistě došlo. Z tohoto
raně slovanského období máme na jihu Čech doloženy spíše jen jednotlivé nálezy, např.
s. 43–44). Počátkem 6. stol. datují někteří autoři genezi slovanského osídlení Čech (ke slovanské kolonizaci
srov. také Friesinger 1976a, 16; Friesinger 1981, s. 5). Někdy se za doklady slovanského osídlení z této doby
považují některé nálezy z rakouského Waldviertelu, které ovšem nejsou příliš zachovány (území mezi Dunajem
a dnešní jihočeskou hranicí bylo v té době osídleno jen řídce; srov. Hofbauer 2012, s. 10–11). Sporné jsou
rovněž teorie některých rakouských badatelů, kteří se přiklánějí k názoru, že první slovanští osídlenci na dnešní
rakouské území Waldviertelu a Mühlviertelu přišli ze severu nebo ze severovýchodu, tedy z Čech nebo
z Moravy (tedy ne v kolonizační vlně, která se posouvala podél Dunaje; srov. Hofbauer 2012, s. 11).
7
Jednalo se o kolonizační proud, který zasáhl od západní Ukrajiny až do Čech a do Saska; nejzazší doklad
tohoto typu osídlení dokládá pohřebiště u bavorského Řezna (Regensburg-Großprüfening; k tomu dále: Losert
2009, s. 239–241). Dosud ale není dořešena otázka etnogeneze Slovanů; dále ani to, kdy převládla orientace
kolonistů pražského typu na centrální část české kotliny (Lutovský 2011, s. 186).
8
Opevnění zahrnovalo též 3 věže a centrální dřevěnou stavbu (která zevnitř přiléhala k dřevěné/kolové hradbě).
Hradiště vyniklo uměním kovářů a kameníků. Keramika byla jen volně zdobená; časté jsou nálezy hliněných
pánviček. Na pohřebišti jsou doklady žárových pohřbů.
9
O Doudlebech se tu mluví i v dobách pozdějších. Po korčakovské kultuře následovala kultura luki- rajkovecká,
která se též (někdy) identifikuje s kulturou kmene Doudlebů.
10
Aglomerace v Roztokách končí svou existenci kolem r. 700 (Charvát 2007, s. 61). Je ale možné, že pak
následoval rozvoj hradiště Zámka u Bohnic (kde je doloženo bohaté osídlení už v pozdní době kamenné) na
protilehlém břehu Vltavy; tehdy se totiž výrazně zvětšila obydlená plocha tohoto hradiště (i když největší rozvoj
hradiště proběhl až v 9. stol.; Charvát 2007, s. 61–62).
11
Přitom osídlili oblast severozápadních Čech, střední (nížinný, tedy úrodný) úsek Čech s pražskou kotlinou;
patrně předtím i jižní Moravu (Měřínský 2002, s. 62).
12
Roku 537 odevzdali Ostrogóti svrchovanost nad územím severně od Alp vládcům Franků. Ti pak tuto vládu
skutečně vykonávali (Charvát 2007, s. 33).
16
v Protivíně, v Lékařově Lhotě, v Záblatíčku a ve Zvíkovském Podhradí, kde se našla
keramika z pozdní doby stěhování národů (o nálezu lahvovité nádobky ve Volenicích
na Strakonicku také Lutovský 2011, s. 182; problém je ovšem podle Lutovského v tom, že se
nedaleko této keramiky našla nádobka ze 13. století; srov. též Zavřel 2002). Nacházejí se tu
polozemnice s rohovou kamennou pecí (Lutovský 2011, s. 179. Podobné stavby je možné
objevit na Ukrajině. Lze proto předpokládat, že tato kultura přišla z oblastí s drsnějšími
klimatickými podmínkami). Kolonizátoři pronikali od druhé třetiny 6. století
do nejúrodnějších oblastí Čech, k nimž řadíme Polabí, dolní Povltaví a Poohří. Z té doby
u nás málokdy můžeme doložit rozlehlejší sídliště (Lutovský 2011, s. 180). Výjimkou tu je
zcela ojedinělé sídliště při břehu Vltavy v Roztokách (na severním okraji pražské kotliny;
srov. též výklad o počátcích slovanského osídlení výše), kde žilo až několik stovek lidí
(Lutovský 2011, s. 269; Kuna, Profantová a kol. 2005). Na jihu Čech však v 6. stol.
nenajdeme přesvědčivé důkazy pro souvislejší osídlení; a to ani pro germánské
(kromě keramických artefaktů, např. ze Zvíkova: Jiřík, Simota 2009, také Zavřel 2007,
s. 84–85, týž 2011, s. 475–476), ani pro slovanské.13
Výraznější stopy Germánů na jihu Čech
mizí v II. pol. 5. stol.; posledním zásadnějším dokladem jejich osídlení je velké pohřebiště
u Přešťovic na Strakonicku (Lutovský 2011, s. 180, Dubský 1949, s. 425–490, stručně shrnul:
Zavřel 2007, s. 82) a jedno z nejmladších jihočeských germánských sídlišť u jihočeského
Zbudova na Ovesných Blatech (Lutovský 2011, s. 180, předběžně rovněž Zavřel 2007, s. 83).
1.12 Bavoři a Chodové
Jedním z předpokládaných vysvětlení poklesu osídlení na jihu Čech je i odchod většiny
obyvatelstva (zejména předáků a rodové aristokracie) v prvních dvou desetiletích 6. stol.
po Kr. do bavorského Podunají (ve dvou vlnách, tedy do Rakous a do Bavor), kde postupně
proběhla nová etnogeneze: vznikl kmen Baiuvarů/Bajuwarů (Bavorů).14
Od nejstarších dob,
vlastně už od dob pravěkého osídlení spojovaly území (dnešních) jižních a jihozápadních
Čech s (pozdějším) bavorským Podunajím četné cesty, po kterých se mohly přesouvat i větší
skupiny migrantů. Tato teorie se často objevuje v diskusích čelních archeologů i historiků
(k tomu také: Lutovský 2011, s. 186; Měřínský 2002, s. 58–59; Třeštík 1997, s. 36–38);
někdy s touto kolonizací bývá spojována i následná slovansko-bavorská interference v oblasti
pohraničního osídlení, kde se na bavorském pomezí ve středověku ustálila skupina tzv. Chodů
13
V této souvislosti je jistě zajímavý nález byzantské mince z Týna nad Vltavou. Jedná se o follis (tedy o druh
velké mince římského nebo byzantského typu) císaře Justiniána raženou v Konstantinopoli v 16. roce jeho vlády,
tedy v roce 542 nebo 543. V této souvislosti se uvažovalo o strategickém bodě na význačné komunikaci
(např. při brodu, který ovšem nemůžeme přímo spojovat s teorií dalšího osídlení (ať germánského či
slovanského; srov. Lutovský 2011, s. 183, Militký 2005, s. 279, 282). Obdobný nález byzantské mince na území
rakouské obce Zellendorf (srov. dále) popisuje rakouský archeolog Friesinger (a uvádí jej do souvislosti
s rozšiřováním avarského vlivu: Friesinger 1978, s. 12).
14
K r. 551 jsou Bajuwarové poprvé zmíněni „v zemi na Enži“ (tedy spíše jižně od Dunaje; obd. potom v 7. stol.
po Kr. (jako poddaní Franků). Slovanská kolonizace však narůstala spíše v souvislosti s odchodem Avarů
(po r. 568). Zatímco Avaři územím zpočátku spíše procházeli, Slované se zde často usazovali. Na cestě
k trvalému osídlení rakouského regionu Mühlviertel Slovany od 6. stol. po Kr. mohla být výchozím bodem
oblast Machlandu, dále pánev Gallneukirchenu a svahy nad řekou Feldaist (Lehr 2008a, s. 62, Klima 1997, s. 46,
již dříve se na „rakousko-bavorské“ straně tématu věnoval A. Häckel: 1902, s. 34). Slované byli Avary
v pol. 7. stol. ovlivněni nejvýrazněji v rakouském Weinviertelu (Friesinger 1968, s. 5; Daim 1977, s. 93).
Ve Waldviertelu jsou doklady podobného vlivu poměrně vzácné a soustřeďují se na východním okraji (např.
hrob v Hornu, obj. 1939, kde je doložen kostrový pohřeb; snad šlo o avarské putování po málo osídleném
východním okraji; srov. Friesinger 1976a, s. 29–30). Nelze tu doložit nárazníkové pásmo proti pronikání
bavorských osídlenců (dochovalo se jen málo nálezů: Hofbauer 2012, s. 9–16). Území asi bylo konfliktů
mezi Avary a Franky spíše ušetřeno (Friesinger 1981, s. 521).
17
(k příbuzenské či politické blízkosti, popř. k možnostem určení etnické jednoty obyvatelstva
v bavorském i v západočeském podhůří např. Bašta 1991, s. 67–68).15
Je poměrně nesnadné
odlišit, jak se utvářelo raně slovanské osídlení a původní bavorské etnikum; lidé pocházející
ze zcela odlišných území mohli sami sebe vnímat jako kulturně homogenní skupinu (Pollak
2003:XIII; dále Hlawinka 2009, s. 4n.).
Vedle teorie o spojení osídlenců západních Čech (Chodů) s bavorským kmenem (popř.
o etnografických zvláštnostech na česko-bavorském pomezí; srov. např. Maur 2001, 2002,
s. 30) však jsou poměrně průkazné i názory, které je propojují s osídlením „doudlebského“
typu. Úvahy některých historiků o příchodu dalšího kmene z Podunají přes jižní Čechy, který
mohl posléze dospět až do oblasti dnešního Chodska, se v odborném tisku objevovaly už
ve II. polovině 20. stol. (ovšem bez zásadnější opory v pramenech: Maur 2001, 2002, s. 393).
Počátky osídlení území tzv. Chodů byly kladeny (nejpozději) do 9. století. Byly dokládány
jazykovými jevy na sledovaném území (Macháček 1951, s. 24–26, především s ohledem
na vybraná specifika; podobné názory ale byly často podrobovány odborné kritice: srov. např.
u J. Voráče: 1976, s. 38–5316
); dále z hlediska specifik lidové architektury Mencl 1980,
s. 137–173; odkaz: Maur 1984, s. 10, pozn. 9, s. 11, pozn. 17, s. 114, pozn. 380); ale již ve
starších pracích se předpokládalo souvislé „chodské“ osídlení až po Prachaticko (Vrba 1928,
s. 20; odkaz: Maur 1984, s. 10, pozn. 8). Metodické výhrady proti myšlence původu Chodů
z Podunají nebo ze severního Srbska (o srbském kmeni z Bavor psal také A. Frinta; u Maura
1984: s. 114, pozn. 381) ovšem vznesl (ve své recenzi Frintovy práce) Z. Sobierajski (1963,
s. 305–309; srov. u Maura: 1984, s. 114); naopak tuto myšlenku podpořili někteří onomastici
(zejména z hlediska jazykových dokladů poslovanštění západočeských oblastí v 8. a v 9. stol.
po Kr.; např. J. Spal doložil vývoj místních jmen z antroponym–na Chebsku; připomenul však
i názory předních archeologů o příchodu Slovanů na český západ z jihovýchodu – tedy přes
jižní Čechy: Spal 1992, s. 30; srov. též obd. výklad o místních jménech dále).17
Na Domažlicku je doloženo hradiště u Smolova (u Švihova) již v 10. stol. Předpokládá se,
že na vrchu Tuhošti původně stálo pravěké hradiště; později zřejmě raně slovanské
hradiště(snad stejného jména s vrchem).Jistě je tu ale slovanské osídlení doloženo až od 9.
stol.18
Nelze přímo dokázat souvislost se „starými Chody“. V každém případě se zde ale
15
S tím částečně souvisí také problém tzv. „II. vlny slovanského osídlení“, jemuž bude věnován samostatný
výklad dále (Lutovský 2011, s. 186, Měřínský 2002, s. 127, 169–170; týž 2006, s. 71–72).
16
Také S. Utěšený v této souvislosti připomněl, že chodské nářečí je typickým okrajovým, archaickým a českým
dialektem. Veškeré úsudky vztažené k jeho jižnímu, severnímu či východnímu původu považoval za projevy
nepodložené fantazie; to se týkalo i jeho výhrad k jazykovým vývodům F. Macháčka (Utěšený 1958, s. 202,
tamtéž v pozn. 36).
17
Je ostatně velmi problematické označit nějaké etnikum za „kmen“ jen v souvislosti s pozdějším přijetím
instituce chodské strážní služby. Takovou službu by stejně nemohl vykonávat celý „kmen“ (i kdyby existoval;
to byla spíše záležitost privilegované vrstvy); zato etnická skupina zde může mít zakotvení už před 9. stol. po Kr.
(srov. Maur 1984, s. 11). Pojmenování Chod znamenalo staročesky „rolník, pěšák“, tedy králův poddaný
usazený ke strážní službě proti nepříteli a pytlákům (při cestách prorážejících pohraniční hvozd); označovalo
tedy spíše domácí obyvatele (Spal 1992, s. 38–39). Zajímavou analogií by mohlo být porovnání
s tzv. králováckými rychtami (s osadami tzv. Králováků) na šumavském Stašsku (srov. např. označení
sombuláci: Utěšený in Cuřín 1986, s. 43; dále krátce ke Královákům Červená, Roudný 1982 aj.); ani to ovšem
nemá přímou oporu v pramenech (Maur 2001, 2002, s. 394; navíc se obvykle upozorňuje na smíšený a pozdní
charakter královské kolonizace – od 16. a počátku 17. století: např. Spal 1992, s. 30). Někdy se připomíná i osud
tzv. jmen služebních (to ovšem neřeší situaci na jihu Čech; viz dále mapku rozšíření tohoto typu jmen u Lutterera
/a kol./ 1997, s. 25); v dané souvislosti je jistě zajímavější sledovat rozšíření některých typických kolonizačních
pojmenování, např. jmen mytebních (týž autorský kolektiv zachycuje na jiné mapce výskyt typu Zhoř
místoŽďár: jižně a jihovýchodně od Českých Budějovic: Lutterer a kol./1997, s. 29).
18
Hradiště bývalo též někdy spojováno s Vogastisburgem; nikoliv ovšem průkazně.
18
setkávaly dvě zemské stezky, které vycházely z Řezna a spojovaly se v Domažlicích (Koutná
2000, s. 5).19
Většina historiků se ztotožňuje s názorem, že je třeba počátky „chodského“ osídlení spojovat
s počátky chodských tradic (povinnost kontroly lesů a vytváření záseků proti vpádům cizích
vojsk); je však sporné, zda lze tyto počátky klást už do doby Břetislava I. (kolem r. 1040
a dále; srov. již práci J. V. Sedláčka z r. 1826; rovněž naše nejrozsáhlejší lokální monografie:
Roubík 1931; nověji Turek 1963, s. 235, reprint 2000, v širším kontextu s. 155–158; souhrn
různých teorií: Bělohlávek 1972, s. 3–15). Písemné pramenné doklady o „chodském“ osídlení
máme až ze 14. století; většina vsí tu tedy byla založena až ve 12.–13. století, i když
toponomastické výzkumy naznačují existenci starších vsí (patrně mimo historická sídla
domažlických Chodů: Koutná 2000, s. 5; podrobněji Maur 2001, 2002, s. 393). Nelze pak
souhlasit s těmi staršími romantickými názory, které by posouvaly „chodskou kolonizaci“
ještě před slovanské osídlení (dokonce do doby bronzové, jako tomu bylo např. u F. Teplého:
1941, s. 95–100).
1.13 Proměny osídlení
Myšlenka souvislejšího slovanského osídlení jihu Čech už od 6. stol po Kr. je tedy přijímána
jen částečně; a to ještě s velkými výhradami.20
Je sporné, zda sem mohla vůbec dorazit vlna
osídlení pražského typu; možností je tu více. Nacházíme-li i zde ručně utvářené nezdobené
nádoby, musíme mít na paměti, že se mnohdy může jednat i o doklady z jiných časových
úseků.21
To je např. problém nálezu hrncovité nádoby z Písku-Vrcovic, zlomků z hradní
ostrožny v Bechyni (Břicháček 2007, s. 111) nebo fragmentů z Heřmaně (mezi Protivínem
a Pískem); souvislejší osídlení českého jihu kolonisty pražského typu to nedokazuje. Ostatně
také z hlediska možností zemědělského využití půdy je nutné připomenout, že český jih
odlišuje od úrodnějších (severnějších) oblastí širší pás území, kde byly podmínky
pro zemědělství poměrně nepříznivé: Příbramsko, Benešovsko, severní Táborsko (Lutovský
2011, s. 182; soupis nálezů tamtéž, s. 224n.). Vnímání území Čech jako jednoho sídelního
a mocenského (posléze státního) celku obklopeného horami a neprostupnými hvozdy (tak
české teritorium chápal i Kosmas; srov. např. Bláhová, Fiala, Hrdina 1972/eds., s. 12) se
objevuje až na sklonku 9. stol., kdy přemyslovská knížata sjednocovací proces zahájila
(srov. např. Žemlička 2006). V raném středověku však byly Čechy mocensky i teritoriálně
roztříštěné; vedle vztahů mezi regiony se projevovala i izolovanost jednotlivých dílčích
lokalit.22
Navíc byly jižní Čechy od „tradičních centrálních území“23
odděleny neosídleným
hornatým
(a tehdy hustě zalesněným) územím Brd, Hřebenů a jižního Posázaví, které se táhlo v délce
19
Ani z hlediska dalších směrů výzkumu: místní jména zde končí spíše na–ov (srov. výklad o místních jménech
dále); ani jiná pojmenování nebo archeologické nálezy (popř. doložený vývoj typů vesnického osídlení
a hospodářství) nedokládají staré osídlení; rovněž se jedná o lokality položené ve vyšší nadmořské výšce
(srov. Maur 1984, s. 11).
20
Jihočeské osídlení chápali též v minulosti někteří autoři jako původně nečeské (např. Doudlebsko) a hledali
možné vztahy místního osídlení na severu k Srbům, na jihu pak k podunajským Slovanům (srov. např. Vaněček
1946, s. 22). Tuto skutečnost připomínal i S. Utěšený s tím, že prehistorické vztahy na severu a na jihu nelze
jednoznačně interpretovat (Utěšený 1958, s. 201, pozn. 34 a 35).
21
Přesto se však zdá být nesporné, že byli Slované v I. třetině 6. století po Kr. přijímáni jako dědici a tradiční
držitelé území, která obývali (v době pozdější tedy i Čech – v užším smyslu); nasvědčují tomu údaje pramenů
i okolnosti kolem utvoření Sámova kmenového svazku (Beranová, Lutovský 2009, s. 21).
22
Tradičně jsou slovanská společenství vnímána jako „shromáždění svobodného lidu“, tedy spíše jako rodové
osady (Měřínský 2002, s. 123-127).
23
Tyto lokality můžeme vyčlenit také na základě užívání určitých místních jmen (srov. staré sídelní území a typy
jmen: Šmilauer 1960, s. 13-114).
19
desítek kilometrů. Spojení na sever umožňovalo pouze několik stezek, z nichž
na severozápadě to byla cesta Blanickou brázdou do východní části středočeského Polabí
(k tomu Bernat, Štědra 2003, s. 349–362) a na severovýchodě stezka vedoucí údolím říčky
Litavky a masivem Brd do povodí Berounky (dále Lutovský, Matoušek, Stolz 2002, s. 512).
Možnost ovládnutí českého jihu ze strany středočeského mocenského centra, která by vlastně
formalizovala vztahy osídlenců pražského typu a jejich potomků k obyvatelům sídlícím jižně
a jihozápadně od české kotliny, není (a to ani dlouho po této době) příliš pravděpodobná.24
1.2 Problém případné „II. vlny slovanské kolonizace“ (zejména v 6.–7. stol. po Kr.)
1.21 Dvě fáze slovanské kolonizace (avarský vpád, tzv. Sámova říše a další historické
souvislosti)
Představa jistého mocenského vakua na českém jihu v 6. stol. (a snad i v 7. stol. po Kr.; zde se
ovšem archeologové v názorech neshodují25
) koresponduje s dalším modelem osídlení. Část
historické i archeologické obce se přiklání k výkladu o II. vlně slovanského osídlení, která
do Čech dorazila z jihu (a následovala tak po původní slovanské kolonizaci středních Čech,
která vycházela z jiného migračního centra). Archeologické a historické okolnosti vedou totiž
některé badatele k názoru, že jižní (popřípadě západní) část Čech byla osídlena jiným
slovanským migračním proudem než Polabí (srov. např. Třeštík 2003, s. 96–98; mnohdy snad
v souvislosti s avarským vpádem: Kodlovi 1979, s. 15–16). Někdy se hovoří o dvou fázích
další slovanské kolonizace: v I. pol. 7. stol. (ve vztahu k utváření Sámova kmenového svazu)
a ve II. pol. 7. stol. (v souvislosti se starohradištním, předvelkomoravským obdobím). Tato
časně slovanská epocha představuje závěr doby stěhování národů; z jazykového hlediska lze
uvedený vývoj uvést do souvislosti s vývojem tzv. klasické praslovanštiny mezi lety 400
a 800 po Kr. (srov. Lamprecht 1987, zejména s. 39–80, Večerka 2006, zejména s. 31–40;
k tomu rovněž Měřínský 2002, s. 127, 169–170, 222–224; týž 2006, s. 69). Roku 568 totiž
vojenská elita germánských Langobardů podunajskou část středoevropského prostoru
a Karpatskou kotlinu pod tlakem Avarů vyklidila. Většina kmene zahájila pod vedením krále
Alboina tažení do Itálie (do Lombardie).26
Vzniklého mocenského vakua využila uskupení
24
Teorii osídlení českého jihu a západu ze středočeského centra v rámci kolonizace „proti proudu řek“
(např. Sázavy, Vltavy, Berounky a jejích přítoků) dokládal na vývoji místních jmen ještě V. Šmilauer; ovšem
především pro období 11. a 12. stol., nikoliv však systematicky pro dobu starší (Šmilauer 1960, s. 26, 28n.,
353–354; k dokladům osídlení srov. též Lutovský 2011, s. 186). Můžeme tu však připomenout i neprofánní
argument proti propojení středočeského centra a jižních Čech v té době. Uvádí-li se pak jako sakrální centrum
„tradičních“ Čech hora Říp, těžko předpokládat, že by bylo toto vzdálené centrum dostupné i pro obyvatele
českého jihu (Třeštík 2003, s. 72–76).
25
Za jediné obyvatele jižních Čech 7. stol. pokládal Slovany např. J. Poláček (1981F, s. 58).
26
Slované pronikali na naše území patrně od konce 6. stol. zejména od jihovýchodu (Avaři přišli do středního
Podunají r. 567 na pozvání Langobardů, kteří v nich viděli spojence v boji proti Gepidům; dále Sláma 2006,
s. 31). Následně se však Avaři obrátili proti Langobardům (za připomínku děkuji kolegovi Ondřeji Chvojkovi
z Jihočeského muzea v Českých Budějovicích; srov. také: „Avari atque Sclavi qui ab orientali parte Baioariae
sunt.“ Wolfram 2003, s. 307, 441). Výpravy (odchodu) Langobardů do Itálie (kde jejich království existovalo
do roku 774, kdy je ovládl Karel Veliký a připojil k Franské říši: Měřínský 2002, s. 184) se pak účastnily
skupiny obyvatel (spíše elity), které se samy nazývaly „Bohemi“. Před r. 568 tedy u nás (v českých zemích)
bydlili vznešení a urození obyvatelé, kteří zvolili své jméno podle dávného pojmenování (srov. Menghin 1985,
s. 187, mapa místních jmen; v severní Itálii zachycuje výskyt etnických pojmenování souvisejících s příchodem
Langobardů, též např. toponymum „Boemo“; srov. dále Charvát 2007, s. 19). Kolonizační proudy šly na jih
(tedy po Dunaji i od Dunaje; to je zajímavý postřeh pro náš další výklad!). Kolonisté (tedy i Slované) byli
zlákáni bohatstvím římských italských držav, (ale také jinam). Také Bohemi napochodovali dále do Středozemí
(asi jako pomocné jízdní jednotky, sbory). R. 527 vpadli Slované do Byzance (Sláma 2006, s. 30), ale r. 537 již
bojovali v řadách byzantského vojska v Itálii proti Gótům (podle dobových pramenů) Hunové, Slované a Antové
20
řízená avarským kaganátem, která se stala v oblasti jihovýchodního Podunají novým
hegemonem.27
Také archeologické doklady potvrzují skutečnost, že slovanské osídlení
severně od středního Dunaje (srov. dále výklad o situaci starého slovanského osídlení
v Rakousku) a na území Čech i Moravy se v té době vyznačovalo velmi podobnými rysy.28
Etnikum v jihovýchodní části tohoto území bylo jistě ovlivněno multietnickým prostředím
avarského kaganátu, kde se mísily vlivy románské (jistě všichni potomci římských dobyvatelů
z území neodešli), germánské, slovanské i avarské. V tom smyslu je dost těžké určit, které
osídlení bylo primární – a které sekundární (Lutovský 2011, s. 186).29
Z počátku 7. stol. \
po Kr. pak máme písemné doklady o střetech Slovanů s Avary (kolem roku 624 po Kr.); to se
spojuje s příchodem legendárního franckého (?) kupce Sáma k podunajským Slovanům, kteří
pod jeho vedením utvořili kmenový svaz (Sláma 2006, s. 31–32; dále Třeštík 2001 – hlavně \
na s. 26–30; Měřínský 2002, s. 171–221).30
V 7. století byla slovanskou mocí ve střední
Evropě avarská centra zničena. Posléze se písemné anály zmiňují o vítězství Slovanů \
nad franským vojskem krále Dagoberta (uvádí se rok 635 po Kr.).31
Legendární hradiště
Wogastisburg/Vogastisburg však můžeme hledat v prostoru mezi Dunajem a českými
(Charvát 2007, s. 37–39). Slované se vždy nacházeli „mezi Byzancí a Germány“ (tedy: germánským osídlením);
útoky na Byzanc následovaly i roku 548 (za podpory Gepidů). Mezi lety 500 a 600 po Kr. probíhala (ve směru
od severu k jihu) slovanská kolonizace Balkánu (jak dokládají historické prameny; srov. Andersen 1996, s. 1).
Kolem roku 550 Slované pronikli do nitra Balkánu poté, kdy překročili Dunaj (jak uvádí Prokopios). Z konce \
6. stol. (593-594) máme též svědectví Theofylakta Simokatta o přepadení slovanské pohřební hostiny a zajetí
předáka Musokia (snad Mužoka; Beranová, Lutovský 2009, s. 30). Langobardi ovšem během tažení r. 568 obešli
dnešní jihozápadní Slovensko, takže se dá předpokládat, že i zde už na přelomu 5. a 6. stol. po Kr. sídlili Slované
společně se zbytky germánského obyvatelstva (Měřínský 2002, s. 57-58, 173-180).
27
Avaři zastihli na středním a dolním Dunaji početné pozdně římské a germánsky hovořící obyvatelstvo, tedy
své budoucí poddané, kteří jim zřejmě odváděli daně (činili tak patrně i Slované: Charvát 2007, s. 40-47). V této
souvislosti se nezdá být pravděpodobné, že by Slovany „vytěsnili“ z této oblasti na sever a jih, jak soudí \
např. Richards (2003:2–3, 13n., 203–204). Ani placení tributu ještě nutně neznamená podřízenost; po smrti
císaře Justiniána směřují avarské útoky na Byzanc; tato říše pak za mír platila tribut (nicméně podřízena Avarům
samozřejmě nebyla; srov. Charvát 2007, s. 44).
28
Zajímavé je porovnání některých pověstí o původu Čechů s motivem kněžny – věštkyně nebo s legendárním
motivem výstupu na horu (apod.); jsou obdobné legendám Langobardů (Charvát 2007, s. 26). A k českým
pověstem ještě dále: např. alemanský král Crocus (3. a 4. stol.; srov. legendárního českého knížete Kroka) byl
důstojníkem římské armády a aktivně se podílel na prohlášení Konstantina Velikého císařem (právě mimo Řím;
srov. Charvát 2007, s. 27). Také příběh o praotci Čechovi připomíná chorvatskou pověst, podle níž praotec
Chorvat se 6 bratry vyšel z Bílého Chorvatska (z Čech) do Chorvatska; česká verze by mohla připomínat též
opačný postup: z Dalmácie do Čech. Měřínský (2006, s. 71–72) uvažuje o možnosti datovat podobnou
kolonizaci neúspěšným útokemSlovanů a Avarů r. 626 na Konstantinopolis, který zcela jistě obrátil postup
kmenů; připomíná i Sámovo povstání proti Avarům. Datace se pak ustaluje mezi lety 622-627.
29
V souvislosti s tím se tato předpokládaná II. vlna osídlení někdy ztotožňuje s tzv. příchodem lidu mohylové
kultury. Pro jižní Čechy bylo mohylové pohřbívání typické zejména od I. poloviny 8. stol. Platí tu, že se jih Čech
touto kulturou výrazně odlišuje od zbytku českého území. Můžeme tedy hovořit o specifickém rysu určitého
etnika, nebo se jednalo o odlišnost pouze zdánlivou? (Lutovský 2011, s. 26-41, 186-191; obd. srov. výklad dále).
V některých oblastech se mohly duchovní představy blížit monoteismu (vázanému na původně jediného boha,
vládce všehomíra, později hlavně blesku), ale situace byla složitější; obvykle mohlo mohylové pohřbívání
souviset spíše s polyteistickými představami zásvětí (ovlivněnými panteonem, s nímž se Slované setkávali \
u jiných etnik) a s myšlenkou „očisty ohněm“ (podrobněji Měřínský 2002, s. 52-53, 531-564); kult Peruna (ale
nikoliv jako jediného boha) se patrně ustálil později (Beranová, Lutovský 2009, s. 30). V Čecháchse na hradišti
Libušín u Kladna našly hliněné kotouče se solárními symboly; patrně rituálního charakteru (Měřínský 2002, \
s. 553-554).
30
Samo (Sámo) přišel ke Slovanům po r. 620 (623 nebo 624), ti ho provolali králem (Charvát 2007, s. 48-50).
31
Tažení krále Dagoberta proběhlo nejspíše r. 631. Jeho spojenci byli langobardský král (asi Arioald, 626-636) y
a alemanský vévoda Crodobert. Invazní vojska na slovanském území zpočátku uspěla a získala bohatou kořist y
a četné zajatce (Charvát 2007, s. 53-60). Nešlo tedy o území „chudých Slovanů žijících v nuzných chýších“
(srov. např. nálezy u Roztok). Raná slovanská hmotná kultura byla tedy bohatá (k tomu Charvát 2007, s. 50; dále
Měřínský 2002, s. 127-169; také Hrabová 2006, s. 37-38). Nejstarší česká hradiště však již snad na konci 7. stol.
21
pohraničními horami na severu
(v souvislosti s různými možnostmi lokalizace střetů na území střední Evropy, se směry
hlavních cest i s příčinami a důsledky slovanského vítězství). Slovany na části území Čech
tehdy jistě mocensky tento nově utvořený etnický svaz (známý obvykle pod názvem „Sámova
říše“) ovládl. I když někteří archeologové uvažovali již dříve o kontaktech mezi Sámovým
svazem a Slovany sídlícími na území Horního Rakouska (popř. o jejich připojení
k tzv. „Sámově říši“; srov. např. Havlík 1965, s. 188), doklady vlivu Sámova kmenového
svazu na jihu Čech (pro sledované 7. stol.) stále chybějí (obecněji Lutovský, Profantová
1995;dále Lutovský 2011, s. 185; také Justová 1990, s. 26n.).
1.22 Druhá migrační vlna a Doudlebové
Druhá migrační vlna Slovanů by v takovém případě (pod avarským tlakem) následovala
na přelomu 6. a 7. století; zřejmě v souvislosti s postupem Avarů na západ. Při integraci
kmenového svazu (pod vedením Antů; srov. dále) hráli pravděpodobně významnou roli
Doudlebové, kteří v té době sídlili v oblasti Volyně kolem řeky Bugu; severně od Karpat,
mezi horními toky Visly, (Západního) Bugu a Dněstru (podle svědectví al-Masc
údího kmen
Dúlába: v edici I. Hrbka 1983, s. 273, srov. také dále; Летопись 1962, s. 12; Udolph 1979,
s. 622; Třeštík 1988, s. 135–136; novější diskuse: Lutovský 2011, s. 19232
). Na základě
dostupných historicko-geografických údajů patrně lze docela přesvědčivě rekonstruovat
trajektorii předků jihočeských Doudlebů. Snad už někdy v (5.) 6. století se z oblasti u ruských
řek Styru a Bugu vydali Doudlebové podél Karpat povodím Tisy k jihu, ale poté zamířili y
na západ do Panonie a Podunají (srov. DNS, s. 99). Impulsem k přesunu nemalé části kmene33
byly zjevně nájezdy Avarů („Obrů“) v období let 550 – 600 (Nestor, § 8 – v překladu
K. J. Erbena; obd. in: Niederle 1911 – 1925, s. 146–147, 149, 161; dále: Blažek 2000; k tomu
též toponomastická zmínka: Pokorný 1986, s. 77).34
Jedna větev tohoto nehomogenního
společenství dorazila od jihovýchodu do Čech, kde nejprve osídlila téměř neobydlené
jihozápadní a východní regiony.
Posléze noví kolonisté svou územní expanzi rozšířili na větší teritorium (někdy se hovoří
o kultuře „obtáčené zdobené keramiky“). V takzvaném starém sídelním prostoru
(v úrodnějších oblastech Čech) pak narazili na relativně hustou populaci potomků první
slovanské migrační vlny.
stála (Charvát 2007, s. 60). V dobových pramenech je doložena existence hradiště Vogastisburk, kde se Slované
zformovali k rozhodné obraně (takže Frankové nakonec odtáhli s nepořízenou: Charvát 2007, s. 50). Další osudy
tzv. Sámovy říše nejsou známé (Sámo zemřel mezi lety 655-660; navíc od roku 660 zuřil v Evropě také mor).
Po Sámově smrti se patrně říše zcela zhroutila. Pravděpodobně v důsledku toho došlo k dalšímu migračnímu
pohybu slovanských seskupení, jejichž stopy se nacházejí též v rakouském Machlandu (Krawarik 2006:111-
112).
32
Především je velmi sporné, zda by II. vlna osídlení, která patrně prošla Panonií, mohla vést především
k utvoření českého kmene a jeho začlenění do Sámova kmenového svazku; Bohemané mohli přicházet už
v I.vlně osídlení (srov. výklad výše; také Měřínský 2006, s. 71). Na druhé straně lze předpokládat, že se i v rámci
II. vlny osídlení část kolonistů obrátila od Dunaje na jih, tedy do území dnešního Slovinska a na Balkán.
Ze 6. stol. již máme zprávy o kontaktech Slovanů s dalšími kmeny na Balkáně; především s Protobulhary
(Beranová 1988, s. 39-40; popř. již od konce 5. stol.: Beranová 2000, 25-30, 36-41).
33
Pokud se ještě v době před usídlením na určitém území udrželo u příchozích (kolonizujících) Slovanů starší
kmenové uspořádání; za nepřesvědčivé to pokládá např. L. Hrabová. Předpokládá pak ustálení „návazných“
slovanských kmenů až po jejich usazení v nových sídlištích (2006, s. 19, 24).
34
Ke vztahům Slovanů a Avarů srov. také Helimski (Хелимский 2003, s. 10, 43–56, 135–148). Hodnotíme-li
možnosti slovanské kolonizace dnešního jihočeského regionu (např.) v 6. a 7. stol., potom musíme připomenout i
některé postromantické teorie; např. ještě J. Peisker uvažoval o možnosti úspěšného povstání „doudlebského
kmene“ proti Avarům již v době, kdy mohlo „doudlebské etnikum“ sídlit na jihu Čech (Peisker 1921, s. 32).
22
1.23 Osídlení jižních Čech v 7. stol. po Kr.
Na jihu Čech však ani tehdy zřejmě nešlo (zpočátku) o příliš výrazné osídlení. První
(prokazatelně) raně středověké archeologické (byť nepříliš početné) nálezy můžeme zařadit
až do II. poloviny 7. století. Na základě vykopávek prováděných na slovanském sídlišti
u Purkarce (nad potokem Rachačka) máme doklady dobové keramiky; další nálezy pocházejí
z lokality Litoradlic (mezi Purkarcem a Týnem nad Vltavou) a z hradní ostrožny z Bechyně
(viz výše; k tomu Břicháček 2007, s. 111, 113–115, mapka s. 119); patrně šlo o opevněné
sídlo, které mohlo být chráněno dřevěnou palisádou. Nejisté je zařazení torza z Kozího hrádku
u Sezimova Ústí, slovanského původu asi nebudou ani zbytky příkopů na bechyňském
náměstí. Nacházíme též různé typy opevnění na strategických návrších (celkově jich
po Čechách tehdy byly více než dvě desítky; srov. Bubeník 1988, s. 183–198). Mnohdy ale
nelze doložit, že šlo o dávná hradiště, protože bylo původní osídlení překryto kolonizací
v 9. a v 10. stol., popř. poničeno erozí. Datace též kolísá u keramických zlomků nalezených
v lokalitě Hostů na soutoku Vltavy a Lužnice nebo na pravěkém hradišti u Týna nad Vltavou
(někdy se uvažuje o konci 7. stol., popř. o mladším období; k tomu srov. Břicháček 2007,
s. 112–113, 115–117, mapka s. 119; Lutovský 2011, s. 183).35
Od 8. stol. po Kr. však
intenzita slovanské kolonizace nepochybně zesílila. Tento typ osídlení bývá obvykle spojován
s (výše zmíněnou) kulturou obtáčené keramiky a s využitím hrnčířského kruhu (Lutovský
2010, s. 263–269; týž 2011, s. 185). Na českém jihu máme z té doby (tj. z 8. stol. po Kr.,
později i z 9. stol.) stovky zachovaných mohyl (srov. také výklad dále). Jen výjimečně zde
však nacházíme doklady sídlišť vesnického typu. Přitom musíme předpokládat budování
sídel, tedy staveb, fortifikací, zajištění zásobování oblastí apod. (dále Lutovský 2011, s. 184).
Počátky slovanského osídlení českého jihu (od pomezí s pozdějšími „chodskými“ lokalitami
širšího Domažlicka a Horšovotýnska na úpatí Českého lesa na západě – přes oblasti
Pošumaví, Prachaticka, Českobudějovicka a Českokrumlovska – až po úsek dosahující
k Českým Velenicím na jihu a dále k Jindřichohradecku, Třeboňsku a Dačicku na východě)
tedy zřejmě nesahají dále do minulosti než do 7. století.
Obvykle se na jihu a jihozápadě Čech vyčleňují 3 sídelní oblasti: výšinná opevněná sídla
na Plzeňsku, sídliště na Příbramsku a na Strakonicku a ostrožny v horním Povltaví – k těm se
řadí také hradiště v Branišovicích (srov. Poláček 1981, s. 61, Měřínský 2002, s. 236;
Beranová, Lutovský 2009, s. 393), které bývá někdy považováno za doklad osídlení
„doudlebského“ typu. Starší archeologie tu dokonce zmiňovala raně slovanské sídliště
(později hradiště) s prvotními nálezy z přelomu 5. a 6. stol. (Plavec 1967, s. 2, 5 – 8).
35
Nemáme příliš jasno ani o způsobu pohřbívání ve slovanském prostředí českého jihu v 7. stol. Patrně byly
vršeny pohřební hranice (porovnáme-li s nálezy ze středních Čech a z Moravy, kde jsou doloženy v 6. a 7. stol.
urnové hroby, jejichž základem byl keramický hrnec uložený v mělkém hrobovém jádru). Naskýtá se však
otázka, zda bylo pohřbívání v urnových hrobech u Slovanů ve střední Evropě obvyklé. V tom případě by ale
musely být stopy takových („plochých“ a žárových) pohřbů na většině území beze zbytku zničeny! V jižních
Čechách se doklady urnových (popelnicových) hrobů z této doby nenašly (snad s výjimkou 2 nádob v lokalitě
Krásné Hory na Sedlčansku. Zde je však podobný výklad účelu nalezené keramiky sporný). Nebo šlo jen o zvyk
určité teritoriálně, mocensky či ekonomicky vyčleněné skupiny? (srov. opět Lutovský 2011, s. 184–185, 188).
Ovšem např. počátek osídlení severního dolního Rakouska souvisí s nálezy žárových pohřbů (uren) pražského
typu (v prostoru Bernhardsthal, též v blízkosti Rohrendorfu z poslední třetiny 6. stol. (na původně
langobardském pohřebním poli; srov. Daim 1993, s. 29).
23
1.3 Dokončení kolonizace nebo země mohylového lidu v 8. století po Kr.?
1.31 Rozvoj slovanských sídel v 8. stol. (na jihu Čech a v přilehlých rakouských
lokalitách)
Fenomén „nárůstu archeologických nalezišť“ (v našem případě na jihu Čech od 8. stol.
po Kr.) není ovšem typickým (průvodním) rysem pouze při výzkumu určitých období raně
středověké kolonizace. Bezprostředně souvisí s vnitřním zahušťováním osídlení i s postupem
kolonistů do vyšších a méně úrodných míst. Pro tuto tzv. „starohradištní“ dobu už máme
na území jižních Čech doloženy desítky osídlených lokalit; a to nejen v úrodnějších oblastech
(např. kolem dolního toku Blanice u Putimi nebo blízko Lužnice u Písku), ale i v méně
zemědělsky příhodných lokalitách (např. v okolí Sušice či Českého Krumlova, kde jistě
existovalo souvislejší slovanské osídlení v I. polovině 8. století; srov. také Břicháček 2007,
s. 111–112, 117, mapka s. 119). Určité úseky rovinných sídlišť známe (např. rozptýlenou
zástavbu terasového sídliště u Žíšova – nad Lužnicí u Veselí), vzhled a charakter osad však
nikoliv. Otázkou zůstává, zda nás dosavadní stav poznání opravňuje tvrdit, že tu chybělo
centrální hradiště s mocenským významem. Přitom je těžké doložit, že se jedná o hradiště
tam, kde bychom je očekávali: na strategicky výhodných výšinách (např. na zmíněné
bechyňské ostrožně, na pravěkém hradišti u Skočic, snad i na Kněží hoře u Katovic –
v posledním případě se názory odborníků různí).36
Přítomnost lidí na výšinách doložit
můžeme; ale vedle výkladu profánního se tu nabízí i odůvodnění sakrální. Moc předáka byla
spojena se sakrálními principy, jejichž materializace a vizualizace byla možná jedině
na výšinách (mimo zemědělskou komunitu; srov. Lutovský 2011, s. 187). Život člověka byl
bezprostředně spojen s přírodním prostředím, kde měl domov a kde žil. Obydlené místo bylo
pro člověka částí jeho „světa“, ale hvozd za vsí už byl „zásvětím“ (k tomuto problému se
často vrací současná „novořecká“ a „přírodní“ filosofie; srov. např. Neubauer 2010 aj.;
k sounáležitosti člověka s prostorem dále Lutovský 2011, s. 19037
). Je ovšem obtížné datovat
starší a střední dobu hradištní a vysvětlit průběh kolonizace tak, abychom mohli popsat směry
a intenzitu slovanské migrace.
Na jih od jihočeské hranice lze slovanské osídlení dnes jen velmi těžko dokládat klasickým
způsobem. V Dolním Rakousku bylo potvrzeno souvislé slovanské osídlení v lokalitě
Sommerein (lze tu usuzovat na hospodářské a sociální rozvrstvení; jedná se o lokality
vokrese Bruck an der Leitha). Menší slovanské osídlení se našlo v Klosterneuburgu (v okolí
kostela sv. Martina) a též na severovýchodě Dolního Rakouska v lokalitách Bernardsthal
a Hohenau an der March (Friesinger 1977, s. 108). V oblasti Waldviertelu lze doložit
existenci slovanského osídlení v Poigen (obec St. Bernhard-Frauenhofen, okres Horn;
kamennou konstrukci připomínající ohniště lze datovat už do 7. stol.; keramické střepy
nalezené v bezprostřední blízkosti tuto teorii podporují). V souvislosti s časovým zařazením
lze považovat podobné ohniště za pozůstatek slovanského osídlení (Daim 1977, s. 99).
Je pravděpodobné, že by nálezů bylo více, ale zde patrně opravdu padly za oběť činnosti
pozdějších rolníků (a to nejen ve Waldviertelu). Ovšem mohou se objevit nálezy další (třeba
36
Materiální doklady společenského rozvoje v Čechách již v 8. století jednoznačně ukazují na působení elit
(Charvát 92-103); ještě výrazněji potom o století později. Např. méně výrazné fortifikační prvky lze doložit
na vykopávkách v lokalitě Hradce u Hudčic, kde by nález 4 denárů Karla Velikého mohl dokládat přítomnost
hradištní elity na počátku 9. století (Lutovský, Videman 2011, s. 523–537).
37
Návaznost pohřebiště na pravěké mohylové hroby lze předpokládat např. v Raděticích u Bechyně (Menšík,
Krištuf, Chvojka 2010, s. 59–82); do pravěkých náspů pohřbívali Slované i v lokalitě Dražiček u Tábora (Turek
1958, s. 11–12).
24
v souvislosti s výstavbou ulic, silnic a dálnic). Opevňovací (hradištní) valy jsou považovány
za doklady slovanského osídlení středovýchodní Evropy; z oblastí západoslovanského
jazykového území je známo na 3000 (!) pevnostních valů (Brather 2008, s. 119). Valy
sloužily v širší míře nejen k obraně území; spíše označovaly centrální místo osídlení. Ostatně
tomu napovídá původní význam slovanského slova *gord- (po změně likvid grod-) – se
širokým sémantickým záběrem. Užívání základu gord-/grad v pojmenováních lze doložit
i na germánském jazykovém území (srov. např. Brather 2008, s. 121).
Obvykle se podobná slovanská opevnění spojují s 8. stoletím (někde ovšem se navázalo
na opevnění staršího typu; Hofbauer 2012, s. 13). Zajímavé jsou v této souvislosti
např. tzv. „Šance“ (Schanze) v Gars-Thunau (cca 40 km V od Zwettlu, 75 km jižně
od Jemnice a Želetavy), tedy opevnění staršího typu, které čnělo vysoko nad řeku Kamp už
od pozdní doby bronzové, tedy od doby prvotního průběžného osídlení lokality. Tohoto
opevnění Slované využili (Friesinger, Vacha 1987, s. 136).38
Ale také na severu Waldviertelu byly odhaleny stopy slovanského opevnění, např. západně
od Raabs an der Thaya u Oberpfaffendorfu (až r. 1992; Bors 1998, s. 114, zničení je datováno
do 10. stol.). Stěží tu mohlo jít (ve světle dobových pravidel) o stejné uros (město), které
Luitpold, syn babenberského markraběte Adalberta, v roce 1041 in terminis marcharum
Boiemiae ac Boiariae (srov. Dienst 1986, s. 172) srovnal se zemí (podle análů kláštera
v Niederaltaichu); spíše šlo o jiné sídliště, ze kterého (soudě podle pramenů) byl kromě lidí
a dobytka odveden syn poraženého „knížete“, který pravděpodobně ovládal území jižně
od Garsu na Kampu (Hofbauer 2012, s. 14). Je tedy třeba revidovat pohled na nevýznamné
slovanské osídlení Waldviertelu v raném středověku, který se ještě někdy udržuje; v této
souvislosti je důležité zkoumat i pomístní jména, popř. místní pověsti (např. o ponořených
městech apod.; srov. Hofbauer 2012, s. 14). Zajímavé jsou též dochované zbytky původně
30 m dlouhé zdi na skalní plošině nad Branau v blízkosti Schremsu (Österreicher/Schrems
1986, s. 23).
1.32 Mohylová kultura
Vzhledem k tomu, že se na jihu Čech objevily první mohylové hroby počátkem 8. století, lze
to vysvětlit dvojím způsobem: příchodem dalších osadníků39
nebo vnitřním vývojem osídlení
(Lutovský 2006, s. 69–81; týž 2011, s. 187).40
A omezení výskytu mohyl (zpočátku převážně)
38
Slovanští osadníci jsou tu však doloženi i na počátku 9. stol., kdy ještě pohřbívali v mohylách. Později byl
na svahu vybudován kostel a v údolí hřbitov. Ten byl zničen v průběhu výstavby Kampské údolní dráhy roku
1880. Opevňovací valy nebyly ve II. pol. 9. stol. plošně rozšiřovány, ale byly posíleny masivním obranným
valem proti útoku nepřátel (Friesinger, Vacha 1987, s. 137). Archeologický výzkum pracovníků univerzity
ve Vídni zde v roce 1993 odhalil více než 20 ha velký areál. Pravidelné rozšiřování osady a význam opevněného
místa jako centra slovanského panství jsou doloženy na poč. 10. stol ve 2 pramenech. Prvním z nich je donace
(věnování) diecézi ve Freisingu, kterou poskytl venerabilis vir, cui nomen erat Joseph (srov. např. Dienst 1986,
s. 180) r. 902 nebo 903 (to dokazuje politickou samostatnost, nezávislost tohoto území, a pevně zakotvenou
christianizaci); dokládá současně suverénní postavení předáka a status jeho lidí. Na základě toho byla později
(904 nebo 906) vytvořena tzv. Raffelstätter Zollordnung („celní řád“) dokládající právní nezávislost slovanského
knížectví, které snad existovalo jako nárazníková zóna mezi Velkou Moravou a Franskou říší (s geografickým
označením de Rugis,popř. Rugiland: Sclavi vero, qui de Rugis ... exeunt ...Wolfram 2003, s. 311, Friesinger,
Vacha 1987, s. 134n.; ke slovanskému osídlení v kontextu celního uspořádání: Teplý 1922, s. 4).
39
Charvát (2007, s. 101–103) však usuzuje na etnogenezi vícera kmenů, např. Charvátů (jejichž název odvozuje
z íránských jazyků; podobně i pojmenování Srbů), kteří měli v 7. stol. svásídla v jadranské Dalmácii. Slovanská
kolonizace tak mohla ve směru od Dunaje na Balkán i na sever probíhat na pomezí 6.–7. stol. Pokud se Slované
usazovali v českých zemích v průběhu 7. stol. (podle Charváta nikoliv jedno uskupení), není vyloučená ani
kolonizace ve stol. 8.; srov. dále výklad o problému s diferenciací „českých kmenů“.
40
Poslední předchozí význačná civilizace, která budovala v Evropě mohyly (v důsledku své společenské
a mocenské diferenciace), byla kultura halštatského okruhu (srov. např. Michálek, Chytráček 2008, s. 66–83).
25
na území severně od Dunaje a na území „českého jihu“ nelze vysvětlit postupnou intenzifikací
„středověké a novověké orby“. Mohyly přece nebyly nalezeny nejen v „mimojihočeských“
lokalitách, ale ani v některých jihočeských lokalitách, kde nebylo možné využívat zemědělské
půdy, takže tam k žádné „orbě“ docházet nemohlo (znamenalo by to odstraňovat 2 m vysoké
mohyly tam, kde pole patrně nikdy nebyla; obd. Lutovský 2011, s. 191)! Situaci však
(obecně) nevysvětluje ani teorie o obecném přechodu od žárového pohřbívání ke kostrovému
již v 9. stol., jak se domníval D. Třeštík. Podobný přechod lze předpokládat spíše až na
přelomu 9. a 10. stol. (srov. Třeštík 1988, s. 139; odlišně Lutovský 2011, s. 202). D. Třeštík
navíc usuzoval na ustálení hradištní soustavy v Čechách již kolem roku 800, kdy probíhaly
změny v celém středním Podunají. Rozšiřovala se stavba hradišť nového typu, vydělovala se
knížecí pohřebiště (a snad lze uvažovat i o jakémsi „hlavním knížeti Čechů“, o němž je
zmínka v souvislosti s rokem 805; Třeštík 1988, s. 139, Lutovský 2011, s. 203–206,
Beranová, Lutovský 2009, s. 62, Justová 1990, s. 33; srov. také výklad k problematice
„českých kmenů“ dále).
V souvislosti s případnou kolonizací českého jihu „doudlebským etnikem“ je pak třeba
připomenout, že vedle velmi zajímavé korelace s rozšířením tzv. mohylové kultury v 7. století
lze zmínit ještě další archeologický argument, totiž šíření obtáčené a zdobené keramiky
(v souvislosti s případnou II. vlnou kolonizace ) z Podunají do Čech už od konce 6. stol.
(Zeman 1976, 213), podobně jako u mohylové kultury. Lingvistická fakta i svědectví
materiální kultury a pohřebních rituálů nejen že znamenitě souhlasí, ale nacházejí
přesvědčivou podporu i ve faktech etnohistorických (DNS, s. 97–102).41
Na sousedním rakouském území (zejména v oblasti Waldviertelu, ale i v Mühlviertelu;
severně od Dunaje) právě mohylová pohřebiště (kromě zbytků hradištního opevnění
Souvisí tedy budování slovanských hrobových náspů v raném středověku se změnou společenských či
ekonomických vztahů uvnitř populační skupiny (srov. Lutovský 2011, s. 188)? Základem mohlo být původní
pohřbívání na kůlech, které je doloženo u východních Slovanů v Nestorově letopise (Niederle 1911, s. 324–325).
Ve středoevropském prostředí se ale jednotlivé typy mohyl nebo formy jejich vnitřního uspořádání v 8. a 9. stol.
lišily poměrně minimálně. M. Lutovský považuje tak rozsáhlou kolonizaci počátkem 8. století za nepravděpodobnou;
nelze ji však zcela vyloučit (srov. dále výklad o etnonymu Doudlebi). Po odeznění kultury pražského
typu se totiž mohylový způsob pohřbívání rozšířil kromě velké části dnešních Čech (po severovýchod) a Moravy
(Podyjí), Slezska, Malopolska a Slovenska, rakouských území severně od Dunaje (včetně svahů Šumavy)
a pomezí dnešního Polska, dnešní Ukrajiny a Bílé Rusi (také ale východněji; srov. Lutovský 2011, 187–189,
191). Není přece vyloučené, že se II. vlna kolonizace projevila i na ukrajinsko–polském a bělorusko–polském
pomezí a posléze pronikla také na sever (do Malopolska a na pomezí Slezska a Čech). Obvykle se uvažuje
o tzv. „trstenické stezce“ (za připomínku děkuji kolegovi Ondřeji Chvojkovi z Jihočeského muzea v Českých
Budějovicích). Zahrnovala úsek od Litomyšle k Boskovicím (Utěšený 1960, s. 18–19), ale mohla vést už
z oblasti dnešní Ukrajiny východozápadním směrem (podle některých autorů) přes Čechy a Moravu do Pobaltí
a dále na východ až do Orientu (termín zavedl v 19. století historik Hermenegild Jireček). Na severozápadě
začínali Slované pronikat k Odře už kolem r. 400 (ale expenze na západ i na jih mohla začít už o sto let dříve;
srov. Andersen 1996:51). K dolnímu Labi (k Hannoveru) dorazili kolem roku 700 (a ukončili tím proces
kolonizace „severní cestou“ (Andersen 1996:1). Alternativní průběh stezky přes Českomoravskou vysočinu
(a tedy i přes český jih) je předmětem bádání a sporů. Kosmas uvádí Litomyšl jako „hrad na stezce“ (patrně
k r. 981); stezku zmiňuje i nadační listina krále Václava I. z r. 1250. Názory na možnosti existence nejsou dosud
ustálené (srov. TS 2012). V případě rozšíření pojmenování typu „Doudleby“ ale může jít též o pozdější
přemyslovskou kolonizaci, která mohla zejména v době expanze do Polska přesáhnout území českého
severovýchodu; obdobný proces dokládá na mapě transferů obyvatelstva doudlebského typu Lutovský (2011,
s. 190).
41
Doklad pozdější slovanské kolonizace najdeme (např.) na Třeboňsku. Za pohanské slovanské pohřebiště
mohylového typu z 8.–9. stol. zde pak bývá považován soubor 25 kruhových mohyl, které lze najít (při staré
zemské stezce) asi 10 km severovýchodně od Chlumu u Třeboně (v lese blízko Staňkovského rybníka). V okolí
Třeboně se však Slované usidlovali později (na lučinatých okrajích močálů a na suchých vyvýšených místech,
kde posléze terén odvodňovali, vysoušeli... a pak postupně kultivovali); snad teprve kolem 10. stol. (Kodlovi
1979, s. 14–15).
26
a kromě povědomí o pomístních a místních jménech) dokládají původní slovanské osadníky.
Známá mohylová pole byla prokázána u Messernu, Infritzu a Staningersdorfu (vše v okresu
Horn), dále v blízkosti Reichenbachu bei Litschau (v okresu Gmünd), na území Jagenbachu
(v okresu Zwettl), v lokalitě Thaya (v okresu Waidhofen an der Thaya) a u bývalého
slovanského hradiště u Thunau am Kamp (srov. Breibert 2002, s. 88n.).42
Jedině
na mohylovém poli u Wimmu (u Maria Taferl, Bezirk Melk), které je dosud nejlépe
archeologicky doloženou lokalitou, se našly kostrové hroby a různé pohřební dary (zbraně,
výrobky – nářadí, ale také různé formy šperků; srov. Breibert 2002, 29n., 62n., 66n.).
Nápadná je tu úplná absence žárových pohřbů (Breibert 2002, s. 89). Naproti tomu se
ve Wimmu nacházejí hroby, které jsou vybavené lebkami dobytka (nebo alespoň jejich
fragmenty; Breibert 2002, 79n.). Jestliže víme, že kostrové pohřby a ukládání lebek dobytka
k mrtvým (často k jejich nohám) patřilo k pohřebnímu rituálu v avarském kulturním okruhu,
můžeme tyto nálezy datovat avarským vlivem v 7. a v 8. stol. a předpokládat, že v té době se
tam Slované usídlili (Breibert 2002, s. 91). Slované tu tedy byli pod silným avarským vlivem.
Dalších nálezů však ve Waldviertelu není mnoho (Breibert 2002, s. 88). Většinou se jedná
o zbytky dřevěného uhlí, střepy z hrubé keramiky (patrně z nádob k uchování jídla pro mrtvé)
a o nepatrné úlomky kostí (Friesinger 1968, s. 143). Tyto stopy pohřebních rituálů
připomínají tradiční formy známé z mohyl z jihu Čech a Moravy. Někteří rakouští vědci
předpokládají, že osídlení muselo do Waldviertelu proniknout ze severu nebo
ze severovýchodu (Friesinger 1977, s. 104). Někdy se též usuzuje na to, že tu mohli být
Slované ovlivněni cizími kulturami v průběhu bojů a procesu kolonizace. Stejně
pravděpodobné ale může být ovlivnění II. vlnou slovanské kolonizace!43
V současné době už zůstala na území Waldviertelu jen malá část mohyl; v rámci kultivování
půdy snad padla řada mohyl za oběť orbě (Breibert 2002, s. 17n.). Zbytky mohyl (i celé
mohyly) mohly zůstat v zemědělsky málo využívané půdě, jako např. v lesích; zůstává tedy
ještě řada lokalit, které je třeba prozkoumat (mnohdy však v chráněných přírodních
oblastech). Část nálezů se dochovala i navzdory odstranění původních lesů a hospodaření
lesníků; tedy paradoxně i v důsledku intenzivního lesního hospodaření (Hofbauer 2012, 16).
1.4 K problematice „českých kmenů“ a jiná kolonizační východiska
1.41 Kmenové uspořádání českého etnika – ano či ne?
Samostatný problém potom nastoluje otázka vnitřní diferenciace nesourodého uskupení
Bohemanů;44
tedy i tzv. „českých kmenů“.45
Problematikou vývoje etnik na českém území
42
Na dosud prozkoumaných mohylových polích byly doloženy ohňové náspy; tedy i žárové pohřby. Mrtví byli
spáleni na místě pozdějšího pohřbu. Na místě spáleniště byla navršena zemní mohyla (mnohdy s využitím
kamenů nebo kamenných desek; Friesinger 1968, s. 143).
43
Christianizace nebyla ještě ve II. pol. 9. stol. ve Waldviertelu dokončena; o tom svědčí nejen mohylové hroby
(křesťanská tradice v té době „ohňový“ rituál vylučovala), ale také obětní jídlo, jehož obětování bylo v oblasti
působení křesťanské věrouky považováno za pohanský zvyk (srov. Friesinger 1977, s. 107, Breibert 2002, s. 88).
44
Staré pojmenování „Bohemi“ existovalo v té době na našem území již nejméně 500 let. Naskýtá se ale otázka,
koho se týkalo v 6. – 7. stol. po Kr. (a kdy se „Bohemi“ skutečně „stali Čechy“; k označení „gens
Bo/h/emanorum“ a k diskusi o českých kmenech, „Stammbamtheorie“, Tomkově teorii „haluzí“ slovanského
stromu, k hodnocení těchto teorií z hlediska moderní sociologie, ke vlivu územního principu, popř. „sousedských
pospolitostí“, a k pramenům franským, arabským i jiným podrobněji Třeštík 1988, s. 129–140; k literatuře týž,
s. 140–142; Češi a Bohemané: Měřínský 2006, s. 45, 49, 69–80/ v pramenech, 81). Příčiny uchování etnonyma
(?) Bohemanů lze vysvětlovat 2 způsoby (Charvát 2007, s. 19–20):
a) šlo o etnicky pojmenované sbory římské armády (což bylo typické např. pro Markomany: srov. Charvát 2007,
s. 21–23)
27
(„českých kmenů“ a tzv. „starých kmenových dialektů“) se na přelomu tisíciletí zabýval
především Dušan Třeštík; ten existenci různých „českých kmenů“ (a jejich „kmenových
dialektů“) zpochybnil46
(Třeštík 1997, s. 57–93; týž 2001, s. 8n., 26n. /tam ovšem okrajově).
Spíše proti pohledu na krystalizující společenství s pražským centrem („český národ“) se
Třeštík vyslovuje pro relativně volné uskupení kmenových společensko-územních útvarů
(celků; srov. již 1988, s. 130, 134–135). Nezpochybňuje rozrůzněnost „Čechů“ na konci
praslovanské doby („… malý kmen, jehož část došla v 7. stol. až do Řecka a další se dostala
na přelomu 6. a 7. století spolu s dalšími skupinami… Doudleby a Charváty… z Panonie
do Čech a z nějakého, nám dnes unikajícího důvodu dala své jméno nově vzniklému kmenu
Čechů …“; Třeštík 2001, s. 53); nicméně rezolutně soudí, že již od 9. stol. „… Čechové
jednali ve vztahu k cizině vždy a bez výjimky jednotně“ (tamtéž; s. 298). Proces formování
českého státu („… přemyslovského státu, ustavujícího se v české kotlině v l. 885–935 …“;
Třeštík 2001, s. 17) ovšem není bezpodmínečně nutné pojímat jako postupující homogenizaci
volného společenství Čechů, Doudlebů a Charvátů ( „…přinejmenším v 9. stol. nevládl
Čechům nikdy jeden kníže, ať již Přemyslovec nebo ne, ale kmenové shromáždění a celá řada
knížat společně“; tamtéž, s. 95).47
Ve světle dostupných pramenů je stejně představitelné,
že vývoj k raně středověkému státu nastal jen v jedné „provincii“ (nodálně sjednocené
oblasti) uvnitř jednoho ze „spádových“ společenství (příslušných k určitému „hradnímu,
hradskému“ centru). Ostatní společenství se na tomto procesu nemusela nutně podílet
b) setrváváním některých příslušníků předslovanských elit (ne etnicky definovaných) v českých zemích i
po odchodu Langobardů (názvu BOHEMI ovšem mohla v 5. a 6. stol. užívat i etnická uskupení v okolí českých
zemí).
45
Jak už bylo naznačeno v předchozí poznámce, otázkou je, zda pod pojmenováním „Bohemané“ musíme vždy
v minulosti hledat právě Čechy (už v 5. a v 6. stol. po Kr. mohlo jít o elitu řídící české země nebo jejich části;
srov. Charvát 2007, s. 23). L. Hrabová zmiňuje i pramenný odkaz na pojmenování Boiowinidi, Beu–
Winides(snad v souvislosti s etnonymem Venédové). Není ovšem jasné, zda jsou míněni Slované žijící u hranic
Čech (Bojo–haemum), nebo Slované žijící v Bavorsku (Hrabová 2006, s. 25; srov. též výklad o etnogenezi
Bavorů). Pokud franské prameny zmiňují termín „gentes“ ve spojitosti s výpravou r. 805 do Čech (srov. dále),
míní se tu národy, tvořící vojsko Karlova syna, nikoliv „české kmeny“ (Třeštík 1988, s. 135). Ovšem také starší
jazykovědná literatura dokládala určité „kmenové odlišnosti“ ve formování a v užívání některých jmen místních
(srov. Šmilauer 1960, s. 13–114; i ten ale hovoří o stabilizaci slovanských sídel u nás, tudíž i o stabilizaci jejich
pojmenování, např. v 6. a 10. stol. u čeledních jmen zakončených–ice, jinak ale až v 9. a 10. stol.; 51 jmen
v plurálové formě je zmíněno ve Friedrichově kodexu – do r. 1150: Šmilauer 1960, s. 14, 107–108, 113–114,
126–128, s. 201–202, jednotlivě i jinde v textu; jména na-čice: týž, s. 144, ke středověké kolonizaci
Českomoravské vrchoviny: s. 176–181). Pokud jde potom o tzv. „kmenové znaky“, M. Lutovský (2011, s. 191)
připomíná, že za společné projevy „kmenové etnicity“ bylo dříve archeology a historiky považováno:
- právě budování mohyl; to ale bylo později (v 8.–9. stol.) značně rozšířené (srov. pozn. 29, 35, 37–38, 40–42,
78, 82, 136)
- upřesnění výběru terénu pro stavbu hradišť; je však nepravděpodobné, že by byl takový výběr omezen
na kolonisty jediného kmene
- dochování rozdílů v keramice; i zde ovšem platí, že určitý typ keramiky mohly jednotlivé skupiny mezi sebou
přejímat (obd. způsob stavby obydlí a jiné projevy každodenního života).
46
Starší koncepci „českých kmenů“ zastával ještě R. Turek (např. 1952, s. 3–46, 1954, 47–52; nověji 1982, s.
40, 2000, 155–158/ reprint vydání z r. 1963; řada autorů ji přejímala i později, např. onomastik J. Spal: 1992, s.
29–30); ve své době ale šlo o jedinečnou koncepci raně středověké archeologie, zejména pro období 9. a 10.
století (okrajově se případným jazykovým specifikům českého etnika věnoval i Šmilauer 1960, s. 15–32; nově
z hlediska současné archeologie Lutovský 2011, s. 191, tamtéž pozn. 411, s. 270). D. Třeštík odkázal na genezi
koncepce u V. V. Tomka a F. Palackého, také na Dümmlerovu kritiku (1854), která už před 150 lety upozornila
na to, že v Čechách v 9. stol. není v pramenech doložen jeden český panovník (pro tu dobu tedy není doložena
jednotná vláda, jakou známe z Velké Moravy); spíše šlo o určité množství více nebo méně nezávisle jednajících
knížat (Třeštík 1988, s. 129).
47
„Knížata na hradech“ spolu soupeřila o moc; snad k jejich hradům příslušela i určitá území. Realizace knížecí
moci však nemusela mít vždy „plošný“ charakter. Lze si představit i „lokální“ formu výkonu „hradní“ moci
(Třeštík 1988, s. 138).
28
(a rezignovat na vlastní samostatný pohyb nacházení, popř. formování vlastní identity, stejně
jako vytváření vazeb na širší referenční/mocenský prostor; též DNS, s. 103–106).48
1.42 Země Bohemanů
Spor o „české kmeny“ je ovšem živý i dnes. Bavorský geograf (jeden z kodexů Bavorské
státní knihovny v Mnichově, rukopis asi z I. pol. 9. stol., paleograficky datovaný mezi lety
811–821 – nikoliv bez ale výhrad!) uvádí, kolik je ve kterých krajích civitatum (civitas =
hradská obec, hrad, hradiště). Pro Čechy užívá označení „Beheimare“ (tj. Bohemané),
pro Moravu Marharii (Moravané;49
dále: Charvát 2007, s. 130-133; Beheim: Měřínský 2006,
s. 81). Rukopis datuje „Fraganeo“ („Pražsko“, Pražané; dokládá existenci centra
před r. 850!50
); neztotožňuje však jeho obyvatele s Bohemany (snad kvůli exteritoriálnímu
postavení centra?).51
Neuvádí Charváty, Doudleby, Lemúze, kteří zřejmě na poč. 9. stol.
nehráli důležitou roli; ty řadí k „odděleným“ kmenům Charvát, ale uvádí též jiné etnické
názvy se sufixem–ané (Charvát 2007, s. 130–133; obdobně Měřínský zmiňuje Charváty,
Dulěby, Srby i Lemuze v rámci II. vlny osídlení: 2002, s. 127; obd. týž 2006, s. 69). Třeštík
spíše předpokládá, že Charváti žili severně od českého území. Zmínky o putování kmene
Charvátů (zejména v interpretaci záznamů Ibrahima ibn Jakuba) považuje za omyl (Třeštík
1988, s. 135 – 136).
V pramenech je však doložen pouze jeden „gens Boemanorum“ (o „Boemanech“ píše také
Sláma 2006, s. 33–34; homogenní vývoj „Boemanů“ předpokládají též onomastici: Lutterer
a kol. 1997, s. 11); spojení „duces52
Boemanorum“ (vůdcové, knížata /?/ Bohemanů) zřejmě
neoznačuje ani knížata partikulárních politických či etnických útvarů, „lechy“ ústřední
úřednické správy (na to tito „vůdcové“ jednali příliš samostatně53
). Pozdější ustavení krajů
a děkanátů církevní správy nemůžeme zpětně aplikovat na hypotetické „minikmeny“,
popřípadě na jakási „kmenová knížectví“ (Třeštík 1988, s. 134–140). Tradiční „kmenové“
pojetí české prehistorie kromě Dušana Třeštíka zásadně odmítli i další současní historici
(například Josef Dobiáš, Luděk Jirásko, Jiří Sláma); poněkud tradičněji usuzuje historik Josef
Žemlička (např. 1990, s. 60). Lze snad věřit etnicitě Doudlebů (podobně je tomu též
u Lužických Srbů), nikoliv ovšem spojení „drobných kmenů“ do jednoho celku
pod jednotným etnickým názvem (Doudlebi, Doudlebové) po 7. století, jak uváděl ještě
48
V takové situaci mohlo být v určitých obdobích i Vitorazsko (pokud tuto oblast vztahujeme k českému jihu;
srov. výklad dále).
49
Koncovky–ané se začalo běžně užívat teprve až v 9. stol. (srov. Charvát 2007, s. 130!).
50
Už B. Janoušek upozorňoval na rukopis Ibráhima ibn Jákúba (dochovaný ovšem jen v pozdějším neúplném
kompendiu) z let 965–966 nebo 973, kde se odlišuje „Pražsko“ a „Buyima/Bóyema“, tedy „ostatní země“
(Janoušek 1968, s. 206–207).
51
Také B. Janoušek upozorňoval na podobu Behemi, ale považoval ji ještě za souhrnný název českých kmenů
(dále Janoušek 1968, s. 204–205).
52
Za tzv. Bohemany ještě v Čechách 9. století hovořilo větší množství regionálních „knížat“, duces (jak zmiňují
autoři franských letopisů; popř. působili na některých „hradech“); k polovině 9. stol. se uvádí až 15 lokálních
vládců, o jejichž mocenské pozici toho příliš mnoho nevíme (pojmy „kmen“, „stát“, „hrad“ tedy nemůžeme
v období raného středověku chápat v „moderním“ pojetí; srov. Žemlička 2000, zejména: s. 267–270; Lutovský
2011, s. 191–192, 270; Třeštík 1988, s. 129–140).
53
K tomu Třeštík (1988, s. 129) připomíná mylný výklad Palackého; ovšem Palacký i Tomek věřili v pravost
RKZ. K výkladu všeobecně psl. slova *lęchъ (pl. lęsi, popř. stsl. „lęsěchъ“ ...lok. pl. =„v polské zemi“) dále
ESM, s. 325 (jen u Dalimila: náčelník, předák; v ruském a ukrajinském prostředí označení Poláka, nářečně
ve Slezsku lach = také „trhan“; odvozeno od lędo sufixem -ch, asi díky maďarskému lengyel), Holub, Lyer
1978/SES, s. 264 (také vztah k lexému lado… srov. Erhart, Večerka 1981, s. 229; původně obyvatelé rovin,
později pro Poláky), ČES, s. 329, 336, obd. 341 (též Lach, rus. Ljach – Polák, z indoevropského základu lendhneobdělaná
země, slov. lędo, lęda... lado, neobdělaná půda, Dalimil: ... bieše lech...). Patrně nelze porovnávat
se zřejmým etnonymem Dudlěb- (srov. dále).
29
(např.) historik Bohumil Janoušek (1968, s. 204–205).54
V české kotlině se patrně „knížata“
ohradila na „hradech“ a budovala si pozice uvnitř kmene (k nálezům dokládajícím hmotnou
kulturu Slovanů ve starším období dále též: Měřínský 2002, s. 127–169; podobně k výrobkům
slovanského etnika: Justová 1990, s. 100–108).55
Dá se předpokládat, že už od I. poloviny 8. století Slované obsazené země ovládali. Zdá se,
že zde vytvořili stabilní organizovaná společenství (která ovšem nemusela být závislá
na jednom mocenském centru; srov. Lutovský 2011, s. 190); to vše patrně navzdory expanzi
II. avarského kaganátu.56
V roce 791 pak Karel Veliký přikázal oddílům Sasů a Frísů, aby se
„per Beehaimos (Beheimos) via, qua venerant, reverti pracepit“ („cestou přes Čechy,
kterou přišli, vrátili“… Annales regni Francorum / Letopisy království Franků, k r . 791, cit.
podle MMFH I, 38; Beranová, Lutovský 2009, s. 61; někdy se uvažuje o tom, že se jednalo
o území dnešního severního Rakouska, které bylo v té době „českým“ obyvatelstvem
osídlené; tedy o pás země mezi Dunajem a jihočeským pohraničím: Justová 1990, s. 28, 33).57
Do roku 796 likvidoval Karel Veliký avarskou moc v Podunají a ovládl Bavorsko. Na sklonku
8. stol. byl již avarský kaganát slabý; v bojích s Franky byla likvidována mocenská elita
kaganátu (Sláma 2006, s. 31–32; srov. Bednaříková, Homola, Měřínský 2006, s. 73–78;
k dopadu avarské války Karla Velikého na Čechy: Třeštík 2001, s. 53–70). Rozpad avarské
říše snad souvisel též s postupem dalších slovanských (snad již jihoslovanských?) etnických
skupin na sever (Eggers 1995, s. 30).58
Případný zánik vlády jednoho „hlavního knížete“ Čechů bychom mohli klást do roku 805,
kdy snad padl ve válce s Franky (podle tradice se jednalo o jakéhosi Lecha – pokud nešlo
o obecné označení jednoho z předáků; srov. Třeštík 1988, s. 139, Měřínský 2006, s. 48 –
uvádí i zápis Zech).59
O něco později však bylo pronikání franských vojenských družin
54
B. Janoušek upozornil na zprávu Geršoma ben Jehudy o Slovanech (doloženou „Komentářem mohučským“;
srov. Štěpánek 1965, s. 88–94). Předpokládal závislost Doudlebů na Přemyslovcích k r. 947, kdy se o nich
zmínil al MasC
údí (srov. Janoušek 1968, s. 204–205). Původu prehistorických slovanských pojmenování na
území Čech se v současné době věnuje též význačný český etymolog, prof. Václav Blažek.
55
Už před polovinou 20. století zpochybňoval „teorii českých kmenů“ V. Vaněček (1946, s. 22, 25), který termín
„gentes“ chápal jako označení družinných knížectví a považoval Bohemany za homogenní (etnickou skupiny),
která kolonizovala české i moravské (západoslovanské) území až po Pováží. Obdobně o českých kmenech
pochyboval v I. polovině 50. let 20. století A. Kellner (1954, s.35), který připouštěl jen existenxi
východoslovanských kmenů. Naproti tomu ještě S. Utěšený o rozdělení českých kmenů nepochyboval
(odkazoval k písemným záznamům, které zmiňují jihočeské Doudleby a východočeské Charváty). Upozorňoval
však na nejasnost výkladu pojmů „kmen“ nebo „kmenový svaz“ (Utěšený 1958, s. 188–189, 191–192; tamtéž
v pozn. 13 a 18, dále s. 208).
56
II. avarský kaganát se v Karpatské kotlině utvořil ve II. pol. 7. stol. (a ovlivnil jistě též území „zbylá
po Sámově říši“; Sláma 2006, s. 32).
57
Řeka Enns byla k r. 791 označována (a uznána) jako certus duorum regnorum limes (mezi Avary a Franky;
srov. Weltin 1993, s. 55).
58
Friesinger (1981, s. 523) soudí, že teprve v době po roce 800 (po likvidaci avarské říše Franky) proniká
do rakouského Waldviertelu silnější vlna slovanského osídlení (tedy II. vlna). Je ovšem nejasné, zda Slované
opravdu přicházeli z blízkého českého prostoru.
59
V letech 805–806 vojska Karla Mladšího, syna Karla Velikého, Čechy opravdu pustošila. U Slovanů však
v té době nějakou výraznou mocenskou organizaci nelze předpokládat. Tažení franských vojsk zahájil roku 805
Karlův starší syn Karel II. Mladší 3 proudy, které pronikly do Poohří a směřovaly na střed země. Slované se ale
k bitvě nijak nechystali (Letopisy kláštera v Metách starší: Annales Mettenses priores; srov. též MMFH I, s. 56).
Přesto k tomuto roku nacházíme výše uvedenou zmínku o smrti „posledního vůdce Čechů“. Franská vojska proto
vyplenila zemi tak, až „nezbyla píce pro koně a potraviny pro vojsko“; země byla patrně zpustošena a zničena
(Lutovský 2011, s. 195). Roku 806 pak vedl vojska do Čech Karloman, mladší Karlův syn (řečený Pippin). Čeští
Slované patrně v té době nijak jednotní nebyli. Franská vojska oblehla jakýsi Canburg, ale hradištěnedobyli (není
jasné, kam lokalizovat takto odolnou pevnost; překážkou ovšem mohla být i palisáda! Beranová 2000 umisťuje
pevnost do lokality Hradsko-Kanina u Mělníka v Čechách: 2000, s. 14). Především se tu zřejmě jednalo o uznání
závislosti Bohemanů na říši a o placení tributu, čehož pravděpodobně franská invaze dosáhla (i vzhledem
ke zpustošení země o rok dříve; ovšem asi ne v podobné výši, o jaké se zmiňuje Kosmas v souvislosti s dějinami
30
do Čech zastaveno; r. 849 utrpěli Frankové od Slovanů katastrofální porážku; v „západním
světě“ to vzbudilo naprostý úžas (dobové zmínky kometují událost tak, že „pohanství zvítězilo
nad křesťanstvím“; srov. výklad podle Fuldských análů u Hrabové 2006, s. 49; dále Kodlovi
1979, s. 19).60
1.43 Doudlebi jako specifické etnikum
Poněkud jiná situace nastane, pokusíme-li se do kontextu svazku tzv. „Bohemanů“ zahrnout
také ty etnické skupiny, které samy sebe označovaly za Doudleby, popř. za Volyňany (Седов
1982, s. 92–93), Anty apod.61
V té souvislosti vyvstane příliš mnoho problémů, které nás
nakonec vedou k názoru, že se v tomto případě skutečně jednalo o samostatný kmen
(popř. o samostatné kmeny), který(které) byl (byly) od hlavního proudu Bohemanů zpočátku
zcela oddělen (odděleny).62
Jak už jsme zmínili výše, staročeskou podobu (patrně) kmenového jména (Dúdlěbi) zapsal
(pravděpodobně poprvé) arabský historik Alí ibn Husain (Abu l-Hasan ´Alí), zvaný
al-Masc
údí, ve spise „Rýžoviště zlata a doly drahokamů“ (roku 947, 951, nová redakce 956;
zemřel 956; srov. Hrbek /ed., 1983, s. 273) v již zmíněné podobě Dúlába (srov. výše):
„Po tomto kmeni … pak kmen Dúlába (popř. Dúlána), jehož král se v této době nazývá
Wándžsláf (Wángsláf)…“ (*Vętjeslav? Václav, latinsky Venceslaus; hvězdička před názvem
označuje tvar slova, který se do dnešní doby nedochoval); historik B. Janoušek uváděl
ve shodě s I. Hrbkem podobu jména Vándžsláf (Janoušek 1968, s. 204, 207; dříve Hrbek
1965, s. 52–53; na možný zápis Wán.dž S.láf upozornil Lutovský 2011, s. 21; odkaz také
Sterneck 2008, s. 7); D. Třeštík považuje zápis za „záhadu české prehistorie“ (1988, s. 136).63
V. Blažek ztotožnil tuto osobu s historickou postavou legendárního českého knížete Václava
(svatého Václava) a doložil vládu Václavova syna Zbraslava (Václaviče) nad polabskými
Stodorany (Blažek 2003, s. 70-74; někdy se usuzuje na Stodorany na Havole i na základě
Masc
údího zmínky o jméně etnika Ustutrána; srov.: al-Masc
údí v edici I. Hrbka, 1983,
s. 273).
I. poloviny 11. stol., doklady chybějí; srov. Lutovský 2009, s. 7, týž 2011, s. 193-196, 198; Sláma 2006, s. 33–
34, Měřínský 2006, s. 39–49, 58–69). Výše zmíněný nález 4 karolinských mincí v lokalitě Hradec u Hudčic
(srov. v pozn. 36 výše) však s tímto tažením spojovat zřejmě nelze; taktéžna návrat Sasů a Frísů přes Čechy
r. 791 (mince byly raženy po r. 793; dále Lutovský 2011, s. 197, 271; Lutovský, Videman 2011, s. 523–537).
60
V této souvislosti opět příliš mnoho nevíme, jak se franské vpády dotkly jižních Čech, ani jaký byl vztah
obyvatel českého jihu k Bohemanům. Doložena je účast Čechů (Bohemanů) na říšském sněmu ve Frankfurtu
r. 822; poté Čechy upadly znovu v zapomenutí. Vnitřní spory zcela rozvrátily život Franské říše za vlády
Karlova syna Ludvíka Pobožného (Lutovský 2011, s. 198). Teprve po bratrovražedných bojích došlo r. 843
k jednání ve Verdunu a k rozdělení říše mezi Ludvíka Němce, Karla Holého a Lothara (srov. Sláma 2006, s. 33–
34).
61
O odlišnosti Antů a Sklavinů psal už Jordanes. Od 6. stol. jsou tedy v pramenech zmiňováni též Antové (někdy
považovaní za slavizovaný zbytek původního obyvatelstva íránského typu; srov. také výklad o Venedech;
k tomu Měřínský 2002, s. 45, 50–52). Sklavini bývají lokalizováni od horní Visly a Dněstru k dolnímu Dunaji,
Antové (pokud šlo ovšem též o Slovany) pak mezi Dněprem a Dněstrem (Beranová, Lutovský 2009, s. 17).
S tzv. Poljany ztotožnil Anty např. Павленко (1994, s. 286 – 293), jenž předpokládal (ostatně: jako řada jiných
ukrajinských historiků), že se jedná o přímé předky dnešních ukrajinských osídlenců.
62
Podobně se dosud usuzuje (ve vztahu k tzv. „Bohemanům“) o odlišnosti kmene Stodoranů (či Polabanů,
Polabských Slovanů apod.); k tomu souvisleji: Hrabová 2006.
63
Objevil se dokonce názor o funkci Doudleb jako údělu budoucích knížat, ve kterém vždy vládl budoucí
pretendent knížecího stolce; tedy i kníže Václav – předtím, než na pražském stolci nahradil otce. Před Václavem
by tedy Doudleby měl spravovat Vratislav (Cinert 2008, s. 188, 226, 236–237); tato teorie však zní až příliš
fantasticky (byť by zdánlivě vysvětlovala informaci al-Masc
údího)!
31
1.44 Původ a šíření etnonym (Doudlebi a Volyňané)64
Původ slova Doudlebi ovšem dosud uspokojivě vysvětlen nebyl. Odkazuje se na složené
tvary; např. starší polská etymologická škola vysvětlovala pojmenování *Dudlěbъ/Dudlêbъ
jako kompozitum, vzniklé ze základu *dud- (dudek, pojmenování ptáka)
a z nedoloženého slovanského základu *liab-, z hypotetického lexému *lěbъ (z pův. *laib;srov.
litevské laibas“ – tenký;65
dále Brückner 1924–1925, s. 193–224, týž: 1927, 2012;
Farský 1928, s. 286); tedy ve významu „tenký, hubený“; tedy: „tenký člověk“, „hubený jako
dudek“). Častěji však badatelé odvozovali lexém ze slovanského *duda, tj. píšťala,
a z výše uvedeného lexému*lěbъ/*laib-; tedy: *dudlěbъ = člověk „tenký, hubený jako
píšťala“ (srov. např. opět u Brücknera: 1924–1925, s. 211n.; též slovo dudy je odvozeno
metaforicky, na základě vnější podoby: protáhlého tvaru píšťal). Uvedený postup však nebývá
při vzniku etnonym obvyklý (a podobný typ odvozování se spíše blíží lidové etymologii).
Řada badatelů tedy zastává názor, že je název Doudlebové slovanského původu. Nelze však
odmítat odvozování původu jména z germánských dialektů, neboť právě germánské kmeny
kraj po upadající keltské civilizaci zdědily.66
Nabízí se tu složenina západogermánského
*theudō67
(*þeuđa-z = lid, kmen, území; k přejetí by muselo dojít před slovanskou monoftongizací
eu>u) a germ. *laiƀaz /gót. *laifs (zbytek, pozůstalost). Pojmenování by pak
označovalo zděděné území (Šimánek 2012; *Dudlêbi – např. podle jména germánského
knížete: Profous 1947, s. 396 – 397; také Plavec 1967, s. 2). Také podle О. N. Trubačeva
etnonymum *Dudlebi/Dudlěbi vzniklo z germ. spojení *daudlaiba (dědictví zemřelého;
fem. *laibō označovalo dědictví). To by svědčilo o sousedství se starým západogermánským
areálem (Трубачев 1974, s. 52–53).Na tuto možnost upozorňoval už Miklošič (u sthn.
tôtleiba) a později Profous (1947, s. 397). Doudlebské etnikum mohlo žít v oblasti vlivu
germánské (gótské?) kultury Wielbark (srov. např. Maczynska 2007, s. 1–20).68
S gótským vpádem na „území Doudlebů“ (дулаў) může souviset také legenda o Kumarovi
(Кумар) a Gudovi (Гуд), kterou zapsal v 19. století Genrych Tatur (Татур, Генрых
Хрыстафоравіч; 1846–1907; běloruský historik, archeolog, etnograf a sběratel)
v Igumenském okrese (v tzv. павеце).69
Pokud budeme brát tuto legendu vážně, pak můžeme
64
Pojem etnonymum tu ve shodě s výkladem R. Šrámka chápeme jako skupinové antroponymum, tedy propriální
pojmenování etnika (v rámci širší skupiny bionym, tedy vlastních jmen označujících živé či „jakoby živé“
objekty, která jsou nějakým způsobem fixována v sociálních, společenských vztazích; srov. Šrámek 1999,
s. 164).
65
Na možnost užití slovanské střídnice ve druhém členu pojmenování (*lêb- místo lit. laibas;
vedle všeslovanského *libivъ a *libêvъ, stč. libivý, liběvý, libový) upozorňovali autoři už dříve;např. Profous
(1947, s. 397) odkazuje na Bernekerův výklad.
66
Naproti tomu Chaburgajev uvažoval o hypotetickém pragermánském pojmenování *Dudl-eipa (ve významu
„země dud“) jako o kalku psl. onyma Velynь (Хабургаев 1979, s. 180). Někdy se též soudí, že je pojmenování
kmene Doudlebů odvozeno z turkických jazyků; pod vlivem kolonizačního proudu, který postupoval
proti proudu Dunaje do českých zemí (v takovém případě by byl vázán i na Chazary, kteří kolem roku 700
vytvořili stát u Černého moře; srov. šíře: Charvát 2007, s. 92-103). Domníváme se, že II. vlna kolonizace v té
době skutečně probíhala (a nebyla by tu pak vyloučena kolonizace ani v 8. stol.; srov. výše); ovšem z oblasti
dnešní Volyně, nikoliv od Černého moře (a etnonymum tedy s turkickými jazyky nespojujeme).
67
U Vasmera je uveden tvar „Deudo“ (Vasmer 1986 – 1987, s. 551); odkazuje se tu na polskou studii
Rozwadowského (Rocznik sławistyczny VI, 55); to by ale byla spíše hornoněmecká forma pojmenování.
68
Tato kultura je nazývána podle stejnojmenné lokality Wielbark - v dnešním Polsku (do r. 1945 se nazývala
Braunswalde-Willenberg-Kultur). Pro období od 1. do 4. století po Kr. lze doložit osídlení (především) západně
od ústí Visly do Gdaňského a Viselského zálivu (pravděpodobně se jedná o časné sídelní území Gótů).
69
Podle legendy byl Kumar náčelníkem kmene дулаў (v běloruské transkripci; tedy Doudlebů?; legenda
vypravuje o „běloruském“ knížeti kmene Duly). Etnikum se údajně vyznačovalo velmi klidnou a přátelskou
povahou. Tradice uvádí, že hrdina Kumar na cestě spatřil doklad vpádu nepřátel: „bránu“ z kol (snad vůz řízený
elitou invazního kmene), což (podle názoru G. Tatura) dokazuje pokročilost cizích nájezdníků. Brzy se
32
předpokládat, že se doudlebský kmenový svaz zformoval ještě v době Římské říše
(pod vlivem útoků germánských a bulharských kmenů), tedy ve 3. – 4. stol.
Během 6. a 7. stol. pak Doudlebi (patrně) mezikmenový slovanský svaz ovládali (srov.
dále).70
Z Nestorova Letopisu už víme, že Doudleby v jejich sídlech při řece Bugu vystřídali
Volyňané.71
Niederle (1953, s. 161) soudí, že šlo o tentýž kmen; patrně původně pojmenovaný
etnickým jménem72
(k problematice podrobněji: Vondrová, Blažek 2001, s. 322 – 333;
srov. zmínky o transformaci Doudlebanů na kmeny Volyňanů a Bužanů – názor
P. N. Treťjakova: БСЭ 1972, s. 533). Také Shevelov (1968,s. 373) se domnívá, že kmenové
jméno Dudlěbi přinášejí Slované původem z Volyně, kteří postupují na západ spolu s Avary.
Skupina *-dl- zachovaná v Panonii a v Čechách je pro něj důkazem, že i ve volyňské pravlasti
v době, kdy ji významná část kmene opouštěla, ještě nedošlo ke zjednodušení *-dl->-lnepřátelské
kmeny v zemi дулаў (Doudlebů?) usídlily. Jejich vůdce Gud vyzval Kumara na souboj; a když ho
zabil (podle legendy mu usekl hlavu), doudlebskou zemi ovládl. Je možné, že legenda odráží skutečné události,
které proběhly v dnešním Bělorusku (popř. na území dnešního Polska a Ukrajiny) ve 2. - 3. století po Kr.,
kdy gótské kmeny přes toto území přecházely. Zosobněním Gótů se stal zmíněný legendární bojovník - Gud.
Název Duly se pak považuje za variantu slovanského etnonyma Dulěbi. Během střetu s Góty byli Dulěbi
poraženi a stali se poddanými gótského kmenového svazku (prvotního státu). Legenda o Kumarovi a Gudovi se
též stala základem básně Karuse Kagance (Карусь Каганeц) „Stlačený kámen“ (Сьцяты камень). (Dokonce i
na Litvě Bělorusy tradičně označují etnonymem Gudai; tedy jako „Gudy“; dále také: Ермаловіч 2001).
70
Nepovažujeme tu za udržitelné autochtonní teorie (týkající se geneze pojmenování Doudlebů, která by měla
souviset s typem porostu, krajiny apod. – bez ohledu na původ a etnický či jazykový charakter kolonistů).
Jako velmi nepravděpodobný se v této souvislosti jeví výklad některých autorů (v podstatě samozvaných
„odborníků“), podle kterého z výrazu dulěp, charakterizujícího zalesněné, zarostlé a neobdělané místo, zcela
samostatně vznikla označení jednotlivých lokalit, takže by se jednalo o toposynonyma. Podobně se vykládá
lexém lech (srov. výše); u toho však lze doložit distribuci. U slova Dudlěb dochází k apelativizaci zřejmě
až později, v době posunu etnika z Volyně do Ruska (viz dále). Velmi kriticky tu musíme přijímat laické
výklady (např. Cinert 2008; s. 193; dále ke „kolonizaci východního území Dulěby“ z jihu Čech: týž, s. 126),
které se staví proti obecně přijímaným lingvistickým teoriím, ale jsou často pouze reflexí laických úvah; práce
pana architekta vzbuzují dojem, že autor „rozumí všemu“; zvláště jeho „volné etymologizování“ je dost
neprůhledné (autor je dokonce „připraven“ odvozovat „sémantický charakter hlásek a hláskových skupin“ již
pro dobu paleolitu; a to zcela „jednoznačně“. Stejně „bezproblémově“ odvozuje původ řady prehistorických
antroponym, popř. etnonym či dokonce theonym!). Nelze popřít širokou orientaci v mytologii, kterou J. Cinert
ve své knize prokázal.
Ale někdy má čtenář dojem, že autor spojuje všechno se vším; a to „jakoby“ jen na základě vlastní úvahy
(srov. dále). Nicméně k možným negativním konotacím etnonyma je nutné připomenout, že lid usazený
ve 14. stol. na jihu moskevského státu se usídlil v oblasti města Orel, v jeho okolí (i v některých místech
vzdálenějších; srov. též výklad dále), kde jeho kníže dostal od cara Ivana nový úděl; dokonce zde bylo znovu
založeno město Bolchov; město toho jména existovalo již v původním volyňském regionu. Pro místní obyvatele
to ovšem byli „přivandrovalci“. Pojmenování tak postupně vstoupilo do místních (nejen) orlovských nářečí
jako označení „kramářů“, lidí nevybíravého chování, nespolehlivých, jako posměšné apelativum i jako nadávka
(srov. dále výklad k nářečím Orlovské oblasti: Бахваловa 1993, s. 66-73, 99; zejména k ustálení apelativ typu
dulěp, dulěbko). Ruské lexémy duleb, dulebina, dulebyj (ve významu „blbec, troup“, popř. „slepý“) zmiňuje též
Profous (1947, s. 397; s odkazem na Perwolfův výklad). Ve Smolenské i v Orlovské oblasti Ruska (podobně
jako v Grodněnské oblasti na Bílé Rusi) je zmiňována Dulevčizna (též Dulěvščizna; podobným typům
pojmenování se věnoval Frejlach 2011, s. 12; tuto obec v Orlovské oblasti však nezmiňuje). Podobných toponym
ve zmíněných lokalitách ovšem nalézáme více (srov. též výklad o místních jménech dále).
71
Anonymní Bavorský geograf (cca r. 850) zmiňuje slovanský kmen Volyňanů, kteří ovládali 70 pevností
(Uelunzani civitates LXX). Podle jedné z legend pak doudlebský kníže Luka (Лука) založil též volyňské město
Lucak/Luck (Луцак/Луцьк).
72
„… podle všech příznaků původně kmen zván byl Dúleby. Byl to kmen mohutný, jenž vytvořil zde první říši
slovanskou, neboť jemu náleží tradice o tom, že kmen Volyňanů vládl ostatním Slovanům,… a na něj obrátili
útok svůj Avarové, když vtrhli v 6. stol. do jižní Rusi. Útok avarský zdolal a zkrušil Dúlěby, zničil jejich
nadvládu, rozbil svaz, … a následkem toho i starý celek dúlěbský rozpadl se v nové jednotky oblastní, zvané
podle řeky a hlavních měst hrazených Bužska, Volyně, Lucka, tedy na Bužany, Volyňany a Lučany doby
letopisné…“
33
(Vondrová, Blažek 2001, s. 331 – 332; DNS, s. 100; k historickým nářečním odlišnostem
v panonské oblasti také Andersen 1996, s. 31).73
Je velmi pravděpodobné, že se doudlebský
kmen později opravdu začal nazývat podle historického území (obd. Volyně>Volyňané,
Velyňané; pokud se nejednalo o dva kmeny: Lutovský 2011, s. 192).
Rovněž podle tradice kmen Volyňanů/Doudlebů vládl ostatním Slovanům (srov. výklad výše;
území kmene snad můžeme od severu k jihu vymezit dnešními městy Kovnem a Stryjem;
srov. Frejlach 2011, s. 9, 11). Pokud by se však skutečně původně jednalo o dva kmeny, pak
by v době kmenové byli Doudlebové v jižních Čechách (zřejmě) sousedy Volyňanů (srov.
výklad o místních jménech dále). V takovém případě by mohlo být pravděpodobné, že i
jméno sem přinesla doudlebská migrační vlna (názory na původ jména se však rozcházejí;
srov. také DNS, s. 100). Po vpádu Avarů se starý celek rozpadl.
Cennou informaci o slovanském etniku (popř. též o etnonymu) známém jako Volyňané podal
v 10. stol. arabský polyhistor al-Masc
údí: „K nim se počítá i kmen, jemuž patřila dávno
na počátku věků vláda; jejich král se nazýval Mádžak, zatímco tento kmen se jmenuje
Walínjáná…“ (je však možné i čtení Walítábá, tj. Veleti, popř. označení pobaltského kmene:
srov. al-Masc
údí v edici I. Hrbka 1983, s. 273, 732). Tak čte skupinu hlásek D. Třeštík
(skupinu liter LWCJN řadí jako WLCJN: Třeštík 1988, s. 136). „Tento kmen uznávaly
za hlavní už dávno všechny ostatní slovanské kmeny, protože k němu patřila vláda a ostatní
králové jej poslouchali… je nejzákladnější u Slovanů, vysoce uctívaný mezi jejich kmeny a má
prastaré zásluhy. Později nastala mezi jejich kmeny roztržka, zanikla dřívější organizace
a kmeny mezi sebou válčily. Každý kmen si zvolil svého vládce.“ (srov. opět: al-Masc
údí 1983,
273–274; v překladu a v edici I. Hrbka).
Původ jména je dnes neznámý. Nelze doložit derivaci z osobního jména, na niž usuzoval
A. Profous v souvislosti s jihočeským městečkem stejného názvu (ze stč. osobního jména
Vol:Profous 1947/IV, s. 607; týž ale neopomenul uvést odkaz na slovanské územní jméno
Volyně a na užití slovanského sufixu–yně).74
S tím ostatně nesouhlasí Vasmer (1986 – 1987,
347) – vzhledem k vokálu -e- ve staroruském jménu Velynь. Vedle historické ruské podoby
Velyň ovšem najdeme novou ruskou formu Volyň nebo polské jméno Wołyń (srov. výklad
omístních jménech; dále např. k užití místního jména Volyň /Volyně /Wolin apod.).
73
Schaecken (1987:100) na základě rozboru textu Kyjevských listů dokládá, že v Panonii (v západním
Maďarsku, tedy v Transdanubii; v oblasti dnešního Balatonu, Blatenského jezera) ještě v 10 stol. po Kr.
existoval přechodný typ slovanského dialektu, který zřejmě nebyl ovlivněn dialekty bulharskými (už
z geografických důvodů) nepravděpodobný vliv. Prostor mezi středním Dunajem a Tisou (tzv. Avarská poušť)
byl po dlouhou dobu patrně málo (pokud vůbec) obydlený. Bulharská a panonská nářečí tak od sebe byla
navzájem oddělena. Mohlo tu ale docházet k výraznému kontaktu s mluvčími, pro něž byl rodným jazykem
nějaký západní slovanský dialekt. Jazyk Kyjevských listů by tak mohl být směsí dvou nebo více dialektů.
Schacken usuzuje na přechod mezi chorvatskými (popř. kajkavskými–slovinskými) a slovenskými dialekty,
ale nepovažuje za pravděpodobný „velkomoravský“ původ listů ani (často předpokládaný) výskyt bohemismů;
podobné doklady Schaecken vysvětluje spíše jako širší západoslovanský vliv. Vysvětluje různé psl. formy, které
lze v rukopisu nalézt (a předpokládá, že byl text v oblasti Balatonu sepsán; srov. Schaecken 104, 105n.,
117–119, 137–138, 203). O možnostech příslušnosti panonského slovanského dialektu k „protodialektům“
jihoslovanským (kromě možností východoslovanského či „protobulharského“ vlivu) uvažoval také Richards
(2003:191n., 196n., 198n., 200n.); tedy o rozšíření „pannonské slovanštiny“ na homogenním jazykovém území
(kdy by se jednalo „protosrbský“, „protochorvatský“, popř. o specifický „protoslovinský“ dialekt); nebo
na území jazykově heterogenním (kde by se „protosrbské“ a „protochorvatské“ jazykové prvky prolínaly se
západní skupinou („protočeskou“ a „protoslovenskou“; k tomu však srov.kritiku M. Greenberga 2004:213–220).
74
Profous soudil, že pojmenování Volyně znamenalo „obec Volova“(v rámci derivace příponou–yně;
srov. např. Radyně). Nevěrohodná je tu domněnka, že by mohlo být jméno odvozeno „odzvyku užívání volů“,
jak se někdy (kromě Profouse, který tak vysvětluje vznik osobního jména) domnívá ukrajinská lidová
etymologie. S lidovým výkladem pojmenování se lze ovšem setkat i dnes. Naposledy jsme si to ověřili v roce
2006 během putování Podkarpatskou Rusí v bývalém nejvýchodnějším československém (a dnes
západoukrajinském) městečku Jasiňa, kde nám tímto způsobem jméno vyložili místní obyvatelé.
34
Za pravděpodobnější výklad lze proto (patrně) považovat názor, že se jedná o pojmenování
slovanského původu. V praslovanštině totiž slovo „wolyň/volyn“ označovalo mokřad, tedy
„vlhkou, mokrou zemi“.75
Dá se předpokládat, že v původní vlasti „doudlebské“ a „volyňské“ osídlení kontinuálně
pokračovalo. O tom nás přesvědčují historické prameny (např. historie volyňsko-haličského
knížectví apod.). Od počátku 10. století se tak kdesi na území kolem Bugu formoval raně
feudální státní útvar. Roku 981 ovládl Volyňany (na jejich původním území) kníže Vladimír
Svjatoslavič. K roku 1087 se potom v ruských pramenech připomíná „Болоховская волoсть,
земля“ (Bolchovská země), jíž vládl kníže „lucký, děrevský a bachovský“ Jaropolk Izjaslavič
(syn velikého knížete kyjevského Izjaslava Jaroslaviče a vnuk Jaroslava Moudrého); z té doby
jsou v ruské literatuře doložena pojmenování sídel městského typu (Седов 1982, s. 92–93;
Пaшутo 1950, s. 227).76
1.45 Slovanské osídlení na území dnešního Rakouska (mezi dunajskou a jihočeskou
hranicí)
Je možné předpokládat, že nejen lokalita rakouského hlavního města Vídně, ale celá oblast
tzv. Dolních Rakous77
tvoří (z hlediska časné, tedy prehistorické slovanské kolonizace) „jedno
z ohnisek nejstarších evropských dějin, mnohdy most, často zátaras mezi východem
a západem“ (Mossler 1975, s. 80); podobně tomu však bylo s kontaktem mezi severem
a jihem (zejména s ohledem na dvě hlavní evropské komunikace: dunajskou a jantarovou
cestu; dále Justová 1990, s. 9).
Záchytným bodem historie střední Evropy je jistě rok 568 po Kr., kdy do Karpatské kotliny
dorazili Avaři (Justová 1990, s. 11-12, 23–24). Kromě památek avarsko-slovanského okruhu
jsou však i jiné (patrně rovněž slovanské) dolnorakouské nálezy doložené od II. poloviny
6. do 8. století po Kr. Jsou téměř bez výjimky slovanského původu. Z archeologických
pramenů lze dovodit, že větší část lokalit Waldviertelu a Weinviertelu patrně nikdy přímo
nenáležela k avarské říši (kromě východního okraje Weinviertelu v 8. století). Posuzují se
proto:
a) buď jako nálezy časně slovanského období ze 6. stol.; k usazení prvních Slovanů na území
Dolních Rakous mohlo dojít někdy kolem poloviny 6. stol., kdy sem ještě nedorazily avarské
tlupy)
b) nebo jako prameny k poznání vývoje společnosti starší doby hradištní (7.–8. stol.).
Nejstarší památky (nejpozději z tzv. avarské doby; pokud se nejedná dokonce o nálezy
z 1. pol. 6. století): v Podunají představují nezdobené urny pražského typu, které byly
nalezeny na pomezí Rakouska, Moravy a Slovenska (Hohenau a. d. March, Poysdorf: Justová
1990, s. 116), popř. (z doby pohřebišť ve formě popelnicových polí) je nutné zmínit pohřební
urnu z Gusen (blízkou pražskému typu), která může pocházet z počátku 7. století po Kr.
75
Ovšem považovat tzv. Volyňany za dominantní osídleneckou skupinu v jihozápadních Čechách 9. stol., která
podlehla nájezdům (patrně maďarským) na konci století (jak to činí např. J. Cinert: 2008, s. 184–186), to by bylo
opravdu příliš odvážné!
76
Místní etnikum, navazující na staré osídlení, zde muselo žít ještě ve 14. stol. Z té doby máme doklady o vpádu
velikého litevského knížete Gedimina do Podolí a na Volyň; obě území připojil ke svému knížectví (Любавский
1915, s. 24). Knížata bolchovského knížectví byla ze svých údělů vyhnána a odešla sloužit ruskému panovníkovi
Ivanu (řečenému Hrozný) do Moskvy, kde byla poměrně vítána i se svým lidem. Car Ivan totiž usiloval o další
osídlení jižních území moskevského státu a o stavbu měst v oblastech, které byly ohroženy vpády krymských
Tatarů (dále podle starších zdrojů: Бахваловa 1993, s. 70).
77
...obvykle označovaných jako das Land unter der Enns... Jak již jsme ale uvedli výše, z našeho pohledu leží
povodí Enže jižně od Dunaje, tedy mimo oblast našeho zkoumání.
35
(Szameit 1995–1996, s. 298).78
Slovanské etnikum osidlovalo povodí Dunaje směrem
k jihočeské hranici nejpozději od 7. stol. po Kr. Průkaznější stopy takového osídlení ale
nalézáme až od II. pol. 7. stol. (Justová 1990, s. 117-118). Pro doložení avarského vlivu
mezi Dunajem a jihem Čech (tedy pro zmapování vývoje těchto lokalit v tzv. avarskoslovanském
období) však chybí nálezy především „jižně od Vltavy“; spíše ještě lze zmíněný
typ osídlení prokázat „jižně od Podyjí“ (Justová 1990, s. 11–12, 22–28, 39, 41–100).
Někteří badatelé (zejména rakouští) pak přiřazují k době stěhování národů nejen 7., ale i
8. století (např. Mitscha-Märheim 1963); z tohoto pohledu proto nelze (vzhledem
k dochovaným pramenům a archeologickým nálezům z té doby) vyloučit ani již dříve
zmíněnou možnost pozdější kolonizace jihočeských lokalit (tedy např. i kolonizaci v 8. stol.
po Kr.; dále Justová 1990, s. 11). Podobná kolonizace by přirozeně probíhala přes území
severně od Dunaje.
Zajímavý je tu např. vývoj osidlování lokality kolem obce Zellerndorfu. Četná zjištění
naznačují, že území dnešní obce bylo centrem slovanského osídlení především v 9. století.
Už základ místního pojmenování (Zell/-er/-n) odkazuje ke slov. původu (*cěl- nebo * sedl-;
to odkazuje ke slovanskému osobnímu jménu; srov. Prinz 1993, s. 938; obd. též výklad
ve II. kapitole). V Zellerndorfu je slovanské osídlení doloženo nálezy v pohřebišti a jamami,
které zůstaly „po domech“ (Mitscha-Märheim 1958–1960, s. 47); roku 1931 byl dokonce
objeven dvojitý slovanský hrob vdovy z 8. nebo 9. století (Hasenhündl 2000, s. 22n.; přičemž
např. Schlesinger upozornil na skutečnost, že jiný /podobný/ hrob v blízkosti nálezu byl
zničen v důsledku diletantských výkopů: Lindermayer 2008, s. 61 a pozn. 233). Další nálezy
(zbytky cihel, kosterní pozůstatky) interpretuje (např.) Friesinger jako zbytky vesnického
hřbitova (některé nálezy, zejména nádoba a dva skleněné knoflíky, jsou uloženy v Retzer
Museum; dále Friesinger 1978, s. 21; obd. Weltin 1993, s. 48n.). Na zbytky domů (cihlových
staveb) upozorňuje také Franz Sauer (Lindermayer 2008, s. 61, pozn. 235). Centrum
slovanského osídlení hledali v Zellerndorfu Karl Lechner a Josef Prinz (srov. Lechner 1977,
s. 634). Těžko však můžeme usuzovat na vnitřní strukturu, funkci a velikost tehdejší osídlené
lokality (Zehetmayer 2000, s. 24). Pokud však chápeme Zellerndorf jako centrum
slovanského osídlení, potom se k tomuto středisku mohla vázat další sídliště; např. Pulkau
nebo Röhrsdorf, kde lze uvažovat o slovanské etymologii pojmenování osad i hydronym
(Korkisch 1970, s. 5), popř. další místa (např. lokality dnešních obcí Obritz a Wulzeshofen,
které byly osídleny slovanským etnikem patrně již v 8. a 9. století). Kolem Pulkavy a v údolí
Dyje se jednalo spíše o vesnické osídlení ao příležitostná pohřebiště (Zehetmayer 2007,
s. 153), nicméně pro 7. a 8. (popř. 9.) stol.po Kr. lze doložit souvislé slovanské osídlení
od Pulkavy až ke Kampu (Schinner 1958, s. 65). Předpokládá se též existence slovanských
hradišť v Hardeggu,u Therasburgu (Alteck),v Retzu (v lokalitě Altstadt) a v Pulkau
(Lindermayer 2008, s. 62 a pozn. 245).
Pokud se týká dochování slovanských mohyl, v Mühlviertelu byly zkoumány hlavně
mohylníky kolem Gallneukirchenu a Puchenau (Beninger, Kloiber 1962, s. 168–174, 193).
Území osídlenému „jihočeským“ etnikem jsou snad nejblíže centra Reichenbach u Gmündu
(žárový mohylník) a Thaya u Waidhofenu (zde se předpokládá, že šlo o kostrový mohylník)
v severním Waldviertelu, popř. též vzdálenější (patrně slovanský) mohylník u Spielbergu
v jihozápadním Waldviertelu (Justová 1990, s. 109–110, dále u Justové obr./mapka č. 22
na s. 111, komentář: 230–231, 248, 251, 252). Také v dalších dolnorakouských lokalitách jsou
doloženy žárové hroby (mohylníky) s časně slovanskou keramikou, zejména opět
78
V takovém případě by se jednalo o nejzápadnější naleziště, dokládající slovanský žárový pohřeb v Rakousku.
Pohřební dary v Gusen patrně sloužily jako výbava na cestu do zásvětí. Zřejmě tak můžeme doložit akulturační
proces v dobách etnogeneze slovanských přistěhovalců, který vedl k vyrovnávání kulturních tradic s původními
populacemi (Szameit 1996, s. 24-25).
36
ve Waldviertelu (i když nestejnoměrně). V 9. století bylo pak Podunají jednak pod vlivem
karolínským (v oblasti Východní marky), jednak (ve své severnější části) pod vlivem
velkomoravským (v dobových pramenech nalézáme přímý odkaz na mercatum Marahorum
(Inquisitio 1897, č. 253; Lindermayer 2008, s. 61); základní ráz nalezišť v „zemi pod Enží“ je
však převážně slovanský (a to i v oblastech severně od Dunaje; Justová 1990, s. 12, 24–28,
30; dále např. Friesinger 1975–1977, 1978b).79
V této je však třeba upozornit i na některé
novější práce, které lokalizovaly Moravu „jako působiště cyrilometodějské literární školy“
na jihoslovanské teritorium západoslovanské (,); např. do Potisí (Eggers 1996) nebo na
východ Srbska do povodí jihoslovanské řeky Moravy (pravého přítoku Dunaje; srov. Boba
1971, 1991).80
Někdy se předpokládá blízká příbuznost obyvatel severního dolnorakouského Podunají se
Slovinci, tedy s etnikem jihoslovanské karantánsko-köttlašské kultury (patrně prvotně
„slovinským“81
), které pronikalo i na sever od Dunaje (možná až k Dolním Věstonicím:
Poulík 1960, s. 124–126); jiné slovanské skupiny pronikly z jihu ke střednímu toku řeky
Kampu ještě v 10. stol. (Friesinger, H., Mitscha-Märheim, H. 1972, s. 212, 222; také Justová
1990, s. 19, 33–37). Na jihu Čech je ovšem jistým dokladem (svědectvím) kontaktu
s Podunajím jedině derivátní nádoba ze Sušice, která je blízká časně slovanské až starší
hradištní keramice (srov. např. Turek 1975, s. 153–154; Justová 1990, s. 41).
1.5 Problém slovanského Vitorazska
1.51 Vitorazsko jako fenomén
Pokud budeme usuzovat na (hypotetické) předhistorické osídlení českého Vitorazska (další
z výrazně archaických oblastí), musíme připustit, že by toto území představovalo ve své době
zcela svérázný fenomén (vzhledem k různým formám kontaktů s Rakouskem). A nebudeme-li
považovat za jistý výklad o tom, že kolonizace pohraničních úseků Rakouska kolem Weitry
a Altweitry (Alt-Weitry) začala až ve 12. století (což naznačil např. Friesinger 1976,
1978c),82
po němž tento názor přejala většina českých historiků (např. D. Třeštík, J. Sláma aj.;
79
Ale např. Wolfram považuje Moravany (a jejich státní útvar) za přímé „dědice Avarů“ (Wolfram 2003,
s. 315). Vliv Velkomoravské říše však dosahoval až po území v povodí Pulkavy (původní označení území bylo
regnum Maravorum, název „Velkomoravská říše“ lze do jisté míry považovat za konstrukt; srov. Lindermayer
2008, s. 59, pozn. 223).
80
Za připomenutí těchto teorií i za objasnění dobových souvislostí vděčím prof. R. Večerkovi, který ovšem
uvedené názory na základě argumentů lingvistických (zejména s ohledem na tzv. moravismy
ve staroslověnských a církevněslovanských opisech památek cyrilometodějské školy), posléze i na základě
argumentů archeologických (a s ohledem na dobového rozvržení etnických sídel) zcela odmítl (srov. Večerka
2010, s. 11–31; zejména pak s ohledem na důvody lingvistické: s. 11–14; též s odvoláním na recenzi V. Blažka
z r. 2003, k níž ve své knize R. Večerka dále odkazuje). Naznačené teorie přesahují rámec této práce; zaslouží si
však nesporně důkladnější studium.
81
Existují ovšem i jiné výklady. Ty většinou uvažují o možnosti, že tuto kulturu tvořilo germánské
nebo slovansko-germánské etnikum (srov. Justová 1990, s. 35-36). V této souvislosti je zajímavý odkaz
F. Teplého na listinu z r. 906 (o placení cla ze soli, kterou vozily lodi po Dunaji), který považoval Dunaj
za přirozenou hranici mezi slovanským osídlením „jižního typu“ (Slovinci) a „severního typu“ (které již podle
Teplého tvořili „Češi“; srov. Teplý 1922, s. 4; také výše: Raffelstätter Zollordnung).
82
H. Friesinger ovšem současně dokládá pro 9. stol. běžně nálezy slovanského původu v lokalitách, které se
„vitorazskému úseku“ blíží severně od Dunaje; západněji v lokalitách Engerwitzdorf (Schwenbach a Zirkenauer
Wald, položka 77a+b) a Holzwiesen (položka 78). Obvykle se jedná o „šachtové hroby“ (Friesinger 1971-1974,
1978a, Fundortlisten, Listen I-X, s. 176-184), v Engerwitzdorfu jsou doloženy též nálezy kopí se šestihrannými
hroty, v Holzwiesen „křídlová“ kopí(tamtéž, Liste III). Severněji (směrem k české hranici) sledoval Friesinger
slovanské osídlení v povodí řeky Kamp, kde jsou nálezy doloženy v lokalitě Thunau am Kamp. Opět se jedná
o „šachtové hroby“, ale také o nálezy tuhové keramiky (tamtéž; položka č. 75, Liste I). Archeologie (do jisté
míry) může posoudit stopy slovanského osídlení mezi Enží a Vídeňským lesem v 9. stol. (tedy doklady života
37
srov. také Měřínský 2002, s. 248–250), potom bychom mohli dokonce předpokládat,
že jihočeské „vitorazské“ sídelní kontinuum bezprostředně navázalo na starší slovanské
osídlení českého jihu a rakouského pohraničí.83
Následně tedy bychom mohli usuzovat
na skutečnost, že se jednalo o potomky kolonistů, kteří přišli ve II. vlně slovanského osídlení.
Souvislost s doudlebským etnikem tu dnes prokázat samozřejmě nemůžeme,84
ale budeme-li
předpokládat, že se vitorazské državy nacházely na českém jihu a ne na českém severozápadě,
jak se domnívali a domnívají četní historiografové a archeologové (srov. výklad dále), nabízí
se vzhledem k teritoriální blízkosti sledovaných lokalit možnost vzájemného kontaktu
(propojení, popř. návaznosti) různých typů osídlení.85
Původní „vitorazští Slované“ tedy zřejmě nekolonizovali dnešní česko-rakouské pomezí
z českého vnitrozemí. Slovanské osidlování tu probíhalo spíše z "rakouské strany" (mnohem
ještě nechristianizovaného etnika), ale nemůže v této souvislosti vyvozovat závažnější historické závěry.
Ani výzkum v Thunau nebyl zcela systematický, i když se tu řada nálezů vztahuje již k době mezi II. a III.
čtvrtinou 9. století. Lze tu doložit též určitou změnu osídlení od II. poloviny 9. stol.; tedy nejen zmíněné nálezy
keramiky, změny v pohřebním ritu a uspořádání „hrobových polí“, specifické šperky, náznaky počátků osídlení
hradištního typu apod. (obd. jako v oblasti Zwentendorfu). Více informací lze však vztahovat až k období, kdy
existovaltzv. Burgbezirk Thunau (tedy zejména ke 12. století; srov. Friesinger 1971-1974, 1978a, s. 109,
113-115, 117). V Thunau šlo v 9. stol. o poměrně malé pohřebiště (podle milodarů slovanské) na severozápadě
lokality. Kromě několika žárových pohřbů z doby popelnicových polí tu je však doložen i pohřeb v truhle
vytesané z kmene stromu; kostrový hrob z II. pol. 9. stol. Významnější hradištní stavba tu ale patrně stála
až po r. 1000. Pozdější stavby totiž hroby z 9. stol. narušují. Starší pohřby bývají vztahovány k chudším
rolníkům z oblasti českého(v 9. stol.?) kulturního okruhu (Friesinger, Mitscha-Märheim 1972, s. 210-212, 222,
224).
Za další doklad starého slovanského osídlení sledovaných lokalit lze snad považovat též mohyly u místní části
obce Litschau(v politickém okrese Gmünd): u Reichenbachu (část německých a rakouských archeologů ovšem
považuje naleziště za pohřebiště sídlištního reliktu zdoby Karla Velikého). Lokalita se nachází 25-30 km
severoseverovýchodně od Weitry, směrem k české hranici (cca 10 km Z od Chlumu u Třeboně); ostatně už
název Litschau je slovanského původu (Friesinger 1978b, s. 29). Mohylové pole Hauslüss leží severně
od Reichenbachu (ve vzdálenosti cca 1 km), jižně od Föhrenbachu, který protéká lokalitou Höllgraben
(srov. také Hauer 6; 1933). Výzkumu lokalit (zejména zbytků mohyl; dokonce též s devítimetrovým průměrem!)
se věnovala celá řada badatelů (např. Penz 2004, s. 227). Někdy se počátky osídlení kladou do velmi vzdálené
minulosti (dokonce do doby bronzové!), jindy až do 12. století (např. Lukan 1989a, s. 116). Řada autorů
považuje problém za nevyřešený (srov. Breibert 2005, s. 391-433).
83
Problém vidíme dále v tom, že v lokalitě kolem města Weitry a obce Alt-Weitry nebyl vlastně nikdy
systematický archeologický výzkum prováděn (jak nám v polovině 90. let minulého století potvrdili přímo
zastupitelé obce Alt-Weitry). K tomu lze připojit i starší (byť sekundární) argument: anály světelského kláštera
(ve Zwettlu; datované od roku 1083) uvádějí pověst, podle níž slovanské etnikum osídlilo tz. Vitorazsko již
v době odchodu keltských Bojů (Kalbáč 1919, s. 12 – 14); to je ovšem v rozporu se současným stavem poznání
historických i archeologických pramenů. Nicméně: tady jde spíše o reminiscenci související s povědomím
o prehistorickém vývoji regionu.
84
Pokud se jedná o názory, hledající plynulý přechod mezi „doudlebským“ a „vitorazským“ osídlením na českorakouském
pomezí (doložené např. v některých pracích členů a příznivců Národopisného sdružení Jihočeského
muzea v Českých Budějovicích), pak je třeba hovořit spíše o hypotéze, hledající „hranice“ starého osídlení
českého jihu dávným kmenem Doudlebů (jehož existenci považujeme za vysoce pravděpodobnou; srov. DNS,
s. 97n., 102).
85
Na řadě jihočeských lokalit lze doložit uzavřenost vůči českému vnitrozemí, ale relativní otevřenost směrem
k rakouskému území. Je tomu tak např. na Chlumecku (v krajině kolem Chlumu u Třeboně; srov. Kodlovi 1979,
s. 13-14). Zdejší terén je rovněž ohraničen horskými hřbety a lesy (na jihu a na jihozápadě sousedí lokalita
s Novohradskými horami). Daleko výrazněji je však geograficky delimitován na severním okraji, kde je oddělen
od vlastních Čech pásmem prastarých rašelinišť (to dokládají i záznamy v nejstarších letopisech a kronikách;
dále Kodlovi 1979, s. 14). V minulosti se podél celého rozvodí Labe (s Vltavou) a Dunaje (s řekou Moravou
a s Dyjí) rozprostíral asi 70 km široký a téměř neprostupný močálovitý prales: táhl se z okolí Poličky na jih
a jihovýchod a končil až u dolnorakouského toku Dunaje. Na jihu Čech tento prales pokrýval celé
Jindřichohradecko (včetně kraje kolem Nové Bystřice a východní části Třeboňska. Ještě na počátku 13. stol.
označovali zde kronikáři mnoho míst „loci deserti“ (místa pustá). Usazovali se tu především lovci a včelaři
(proto patrně první slovanští osadníci řeku Nežárku nazývali „Včelnicí“; srov. Kodlovi 1979, s. 14).
38
dříve než z Čech); tedy z východu. Tzv. Vitorazsko by pak bylo možné chápat též jako kraj
osídlený „doudlebskými“ osadníky (srov. též výše), kteří sem pronikli proti toku Lužnice
nebo zemskou bránou v okolí dnešních Nových Hradů (Kodlovi 1979, s. 15).86
Do jisté míry
se tu ovšem pohybujeme na pomezí legend a fantazie; nicméně přesto se pokusíme dále
přinést některé odkazy k pramenným či k hmotným dokladům, které by možnost podobného
souvisleji osídleného prostoru na jihu Čech nevylučovaly.87
Starší (ve své době obecně přijímanou) představu o rozsahu tzv. Vitorazska (slovansky
Vitoraz; rakouské pojmenování znělo obvykle Weitrach, někdy v německém prostředí
Behaim) si ujasníme, pokud toto pojmenování přiřadíme k území obdélníkového tvaru
na česko-rakouském pomezí. Rozkládá se na horním roku Lužnice a potoka Skřemelice
(Schremsu; vlévá se do Lužnice u Gmündu; srov. již RS 1872/1888, s. 1159) mezi bývalými
zemskými hranicemi po čáru Nové Hrady – České Velenice – Suchdol nad Lužnicí – Nová
Ves nad Lužnicí – 15. poledník (k vymezení OS 1907, s. 776–777; MS 1933, s. 67788
).
Východní hranice budoucího Rakouska se stabilizovala velmi brzy. Pomezí východní marky
(Rakouska) a Uher se ustálilo již roku 1043 a tato hranice zůstala v podstatě zachována
až do roku 1920 (srov. také zmínku o připojení území o výměře 104 km2
na základě mírové
smlouvy po I. světové válce: KS 1938, s. 478; Pražák 1993, s. 22; (Sb.; roč. 1920, částka
XCII, č. 450; s působností od 16. 7. 1920). Hranice severní se posouvala (měnila) ještě
v dalších staletích. V žádném případě si ji nemůžeme představovat jako ostrou linii, nýbrž
jako více či méně osídlená území.
Na problém Vitorazska lze nahlížet (právě) z hlediska kolonizační aktivity z podunajské
strany, která ztenčila hraniční lesní pásmo – a posunula tak hranici procházející „in media
silva“ (tj. „středem lesa“; Žemlička 2002, s. 45) dovnitř českého území. V našem případě se
prameny (např. nařízení císaře Jindřicha II. z roku 1010) zmiňují o „hraničním severním lese“
(silva Boemia, popřípadě silvaNortica89
), který měl přirozenou hranici českého území (státu)
86
Tomu nasvědčují též záznamy uložené ve středoněmeckém klášteře ve Fuldě a v bavorských církevních
střediscích (v Řezně a v Pasově). Stručné (latinsky psané) zápisky o význačných událostech ve středu Evropy
(anály, letopisy; tedy předchůdci pozdějších kronik) zachycují události zasahující do 7. stol. (hodnocení jejich
politicko-historického významu je však v prostředí historické obce nejednotné; srov. Kodlovi 1979, s. 15).
Je však jisté, že „spojovací stezka“, která se napojovala na zemskou stezku mířící ke Stráži nad Nežárkou,
vycházela z hradiště Doudleby a mířila přes Borovany, Kramolín a Cep k brodu přes Lužnici (u Suchdola), dále
přes Chlum u Třeboně. Za Staňkovem se stáčela na Sedlo, dále se zřejmě dělila: doleva do nitra Čech nebo
doprava k Landštejnu (a do Rakous či na jižní Moravu; srov. Kodlovi 1979, s. 21-22).
87
Do jisté míry tak došlo v 70. letech 20. století u řady regionálních autorů ke „zvratu v názorech“, když odmítli
původní myšlenku o osídlení tzv. Vitorazska „ze středu“ české země. V takovém případě „vitorazská větev“
Slovanů na druhou stranu pomezního hvozdu „nepronikla“, ale naopak: „zůstala“ tam (Kodlovi 1979, s. 16).
Pohybujeme se tu však pouze v rovině úvah. Jinak bychom se mohli dostat do podobné situce, jakou známe
v souvislosti s výkladem puklin na balvanu na tzv. „jevišti“ nebo „božišti Doudlebů“ nedaleko Rejt a Hrádku
u Trhových Svin. Tehdy se objevila snaha vydávat pukliny a rýhy v kameni za „slovanské runy“
(srov. romantické pojetí u Čapka, 1933, 1937 aj.; možná byly později pukliny dokonce zvýrazněny lidskou
rukou!? … nověji: Sklenář 1995, s. 36-37). Ovšem jižPeisker (1921, s. 20, 32) upozorňoval na přírodní „jeviště“,
kde předvěké kultury vyjadřovaly dualistická mysteria (vítězství sil dobra nad silami zla). Za takové kultovní
místo považoval Peisker i „jeviště“ u Hrádku. Upozorňoval v té souvislosti (na základě vlastního průzkumu
místa) na 2 kamenné desky podepřené kameny, 2 kamenné řady ukončené z další strany plochým
pětiúhelníkovým kamenem a na pravděpodobné oddělení 4. strany „jeviště“ umělým příkopem. Připomínal též
analogii s volbou krále ve Švédsku (poblíž Uppsaly) nebo na průběh iniciace korutanského panovníka; ovšem
o tzv. „runách“ se nikde nezmiňoval (týž, s. 32). Cestou „uvolněné fantazie“ se dát rozhodně nemůžeme
(srov. např. úvahy o „jasném sdělení“ rytin na oblázku z Býčí skály, vztahující se k výrazně staršímu období:
Cinert 2008, s. 22); do jisté míry však určitý kontinuální vývoj na jihočeském (popř. dolnorakouském)
Vitorazsku předpokládat lze.
88
MS zmiňuje jen území na československo – rakouské hranici, s odkazy na A. Kalbáče (Vitorazsko, 1919)
a A. Sedláčka (Z dějin Vitorazska. Staré i nové letopisy táborské I., 1920).
89
Též Nordwald, „prostřední les“, „Podlesí“; obd. u Kosmy (srov. komentář F. Teplého: 1922, s. 4).
39
vytvářet. Tento stav byl později legalizován císařem Friedrichem I. Barbarossou jako status
quo (Žemlička 1986, s. 23; 2002, s. 211; DNS, s. 105).
Od nejstarších dob existovaly v Evropě dvě vývojové osy: od západu k východu se utvářely
podmínky pro státotvorný proces, od severu k jihu se utvářely národotvorné podmínky
(Rokkan 1999, s. 225–382).
Ve světle podobné „vektorové orientace“ politického vývoje raně středověkého Vitorazska
(především jeho delimitace) lze potom hledat odpověď na otázku, nakolik se tomuto
regionálnímu společenství (ne)podařilo dosáhnout nějaké míry autonomie či „politické
subjektivity“ (popř. si relativní autonomii po nějakou dobu udržet). Bylo Vitorazsko hráčem
v zápase kvazistátních celků (projektů) expandujících v „rakouském prostoru“? Mezi takové
útvary patřila jednotlivá biskupství a arcibiskupství (zejména salcburské, řezenské
a pasovské), která byla nucena realizovat ofenzivní politiku (ovšem v souladu se svým
původním misijním posláním), dále zejména Korutanská neboli (od r. 996) Východní marka
(původně malé území rozložené po obou březích Dunaje; s centrem v Melku). Nebo můžeme
považovat Vitoraz spíše jen za objekt (tedy za území, o něž jednotlivé celky soupeřily)?90
V souvislosti s osídlením regionu bude užitečné zaměřit se na tři oblasti možných problémů:
1. Vitorazsko jako region: od jaké doby (a do kdy, popř. „nakolik“) existovala tato oblast, toto
území (společenství lidí na tomto území), jako relativně svébytná jednotka?
2. Vitorazsko jako zárodek raně středověkého „státu“: lze na tento region pohlížet jako
na zárodek státního útvaru, jako na jeden ze subjektů politicko-mocenského soupeření
v podunajském prostoru (v období raného a vrcholného středověku)?
3. Vitorazsko a utváření českého národního společenství: vrhá fenomén Vitorazska nějaké
(zvláštní) světlo na otázku míry rozčleněnosti kmenového osídlení (které se vždy kulturně
– i dialektem – nějak vázalo k pražskému centru); ovlivnil nějak pojetí jednolitosti
konstituujícího se českého národa? (Bína 2003, s. 183–190)
1.52 Vitorazský mýtus v historickém kontextu
Podle tradice (a podle názoru Františka Palackého i některých dalších českých historiků, kteří
se odvolávali na texty Annales Fuldenses) v 1. polovině 9. století (za Rostislava Moravského)
ovládal území jakýsi Wiztrach nebo Vitorad (ve starším pojetí „župan“; je však možné, že byli
vitorazští vůdci jako župané v dobových pramenech označováni díky bezradnosti kronikářů.
V tom případě uvedený pojem neodráží nějaké přesnější vymezení kompetencí příslušných
vůdců v politické struktuře; je ale také možné, že se jedná o doklad o povaze spojení tohoto
útvaru s českým centrem; srov. DNS, s. 105–107; dále výklad D. Třeštíka: 1997, s. 294 – 295,
1999, s. 176, 181; také Havlík 1987, s. 76; ve starší době též k původu a rozšíření termínu
župan a pán: Peisker 1921, s. 23–27, 30, 32, 47).
V 1. polovině 9. stol. (snad tedy za Rostislava Moravského) mohl legendární předák
Wiztrach91
(Witzerach, Wistrach, popřípadě Witrad/Vitorad) založit *gradъ (místní jméno tu
90
Z hlediska vymezení (a dobové politické situace) je třeba připomenout, že také dnes se státní hranice
„v prostoru Vitorazska“ otáčí (jižně od Třeboně a Chlumu) v pravém úhlu na východ stejně, jako (patrně, i když
přibližně) před 1100-1200 lety! Na východě v okolí Moravské Dyje žili v 9. stol. slovanští osadníci (ale zřejmě
ve svazku Východomoravské říše). Lze tedy uvažovat i o průniku kolonistů z jižní Moravy. Počátkem 9. stol.
nesporně v Čechách státoprávní (byť i raná) organizace chyběla. Pokud připustíme existenci takové lokality
na jihu (a ne např. na severozápadě) Čech, pak lze uvažovat o Vitorazsku jako o zvláštním území s vlastním
„knížetem“ (a s nejasnými vazbami do Čech; v této souvislosti je třeba zohlednit dobové zmínky o krutých
bojích německých invazních vojsk s českými kmeny, které bývají lokalizovány na západním pomezí Čech,
i pozdější zásahy německých králů proti Říši velkomoravské; Kodlovi 1979, s. 16-17).
91
Nověji ho zmiňuje např. Žemlička: 2000, s. 268. Zmínka o „nezávislém knížeti“ Vitoradovi, který nad řekou
Lužnicí postavil kamenný hrad po německém vzoru, byla oblíbená hlavně u regionálních autorů. Název Vitoraz
40
má význam „ohrazené místo, hradisko“) Vitoraz (patrně po něm nazvaný). Někdy se v této
souvislosti dokazuje na spojení „Vitrads Burg“, ovšem jedná se o původní slovanský
tvar.92
Pojmenování Vitoraz je totiž skutečným slovanským nominativem mužského rodu
posesivního adjektiva tvořeného sufixem -jь od osobního jména Vitoradъ, tedy *Vitoradjь>Vitoraz(s
původním významem „Vitoradův /grad“).93
Podle téže tradice se na konci roku 844 vypravilo 14 českých duces („knížat“, ve starším
pojetí „lechů a vladyků“) k císařskému dvoru Ludvíka Němce do Řezna – snad právě
pod vedením Vitoradovým (Wiztrachovým); to ovšem přímo doložit nelze. Zde se dali 13.
ledna 845 pokřtít. Zmínění duces podle dobových záznamů uznali pravomoc biskupství
řezenského nad vitorazským územím ve věcech církevních a složili slib věrnosti německému
králi a církvi. (Celá událost proběhla mnohem dříve, než došlo k pokřtění českého knížete
Bořivoje či jeho syna Spytihněva; nelze tu tedy hovořit o vlivu Přemyslovců; Kodlovi 1979,
s. 17–18). Fuldské anály, sepsané mezi rokem 882 a 887, uvádějí k roku 845: „Hludowicus
14 ex ducibus Boemorum cum hominibus suis christianam religionem desiderantes suscepit et
in octavis theophaniae baptizari iussit…“ (jméno Hludowicus zde označuje Ludvíka Němce;
srov. Katzenschlager 1997, s. 125; dále např. u Žemličky 2000, s. 269; Sláma 2006, s. 35;
srov. také Jetschgo 1996, s. 6);94
podle tradice byli tito duces současně pasováni na rytíře.
Není však jasné, o koho skutečně šlo. Nelze ani doložit žádný vliv křtu r. 845 v Čechách.
se prý vykládal (též) jako „Vítovo Mýto“ (ovšem to už jsme v rovině mýtů). Latinské (později německé)
označení Westrach/Westrachum se však vztahuje ke „staré“ i „nové“ Vitorazi; tedy rovněž k dnešnímu
rakouskému městu Weitra. F. Teplý upozorňuje též na možnou souvislost s pojmenováním typu Weitrach
s označením Westraich („západní území“; odtud Weithra/Weitra), které mohlo být dobovou protiváhou
pojmenování Ostraich („východní území“; Ostrach, později Oesterreich; srov. dále: Kodlovi 1979, s. 15, 18;
Teplý 1922, s. 4).
92
Ovšem s lokalizací hradu ani dále uvedených událostí nesouhlasí D. Třeštík, který posouvá oblast „Vitorazi“
na severozápad Čech – např. k řece Bílině, kde už podle něho mohlo hradiště stát v době tažení Karla Mladšího,
syna Karla Velikého (Třeštík 2001, s. 73-74). Třeštík podporuje svůj názor na západočeskou lokalizaci
„Vitorazi“ rovněž odkazem na dalšího knížete z Wistrachova rodu, který podle něj vládl na Zabrušanech
u Teplic (dnes obec mezi Teplicemi a Bílinou; srov. Třeštík 2001, s. 169; tam lokalizoval události z roku 857 též
J. Sláma; k tomu také Měřínský 2006, s. 248-250, Beranová, Lutovský 2009, s. 64). Osídlení českého
severozápadu se ovšem věnoval i J. Bubeník a J. Sláma; Třeštík sledoval typ severozápadočeské migrace již
v souvislosti s tzv. „luckou válkou“ (zejména na Žatecku) a s pověstí o Vlastislavu a Tyrovi. Předpokládal
určitou organizaci severočeských hradišť; ovšem bez kostelních staveb v centrech (tedy ne organizaci „státního“
typu; srov. Třeštík 1988, s. 136-138, 140, pozn. 6). Ale i někteří rakouští badatelé připouštěli odvození názvu
území (a tedy též MJ Weitra) od jména Vitorad; vedle dalšího možného odvození od přejímky ve tvaru wit-t-raha;
tedyz hydronyma indoevropského původu, které by se ve slovanském prostředí reflektovalo jako*Vidrava
(„vinoucí se“ nebo „dlouhá“ řeka). Pojmenování se v raném středověku dostalo též do povědomí neslovanských
mluvčích, a to prostřednictvím jazyka slovanských obyvatel(soudí tak zejména rakouští badatelé; srov. Hauer,
Pongratz, Tomaschek 1986, s. 615 a 635, ale i někteří naši onomastici). Pokud je ale správná teorie o brzkém
(přímém) přejetí starého („staroevropského“) pojmenování řeky do bavorské staré horní němčiny (kterou jsou
zapisovány texty od 8. století po Kr. cca do roku 1050), jednalo by se zřejmě o přejetí v průběhu (spíše v 2. pol.)
8. století po Kr. (bez zprostředkování přenosu slovanským dialektem; srov. Hohensinner, Wiesinger 2006:41).
Tento názor může korespondovat s teorií o slovanském původu pojmenování; pokud by však šlo o derivaci
z osobního jména, posouval by se tento proces nejméně o půlstoletí (ne-li o století) do minulosti. Předák jménem
Vitorad (Viztrach) je totiž zmiňován až po polovině 9. století. Jeho účast v poselstvu k německému králi v první
polovině 9. století tedy doložit nelze.
93
Podobné změny koncového sufixu, které odlišují mužská jména osob od místních jmen od nich tvořených
(při tvoření starým adjektivním sufixem -jь, tj. při starém kontaktu souhlásky s následující jotací), jsou doloženy
dnes i u dalších toponym; srov. např. stejné střídání -d × -z jako u formy Vitoraz (dnes fem.) u jména Knovíz, ves
dnes ženského rodu, tvořeného sufixem -jь od osobního mužského jména Knovid, tedy původně *Knovidjь
„Knovizův“ aj. Za příslušné opravy, doplnění i upřesnění (viz text výše) velmi děkuji prof. R. Večerkovi, jehož
připomínky zde cituji.
94
Již v 8. a v 9. stol. se ovšem na území Čech i Moravy objevovali různí křesťanští misionáři (Sláma 2006, s. 33-
34).
41
Nenásledovaly další mise, další křty, nebyly zakládány kostely ani kláštery. O události se
nezmiňuje ani Kosmas. Jednalo se tedy o bezvýznamnou událost „na jihočeském okraji“?
Snad šlo jen o pragmatický ústupek Frankům; v dalších letech vpády do Čech pokračovaly
(srov. Lutovský 2011, s. 198, MMFH I, s. 89, Třeštík 1997, s. 74–96; možností výkladu
tohoto aktu bychom jistě našli více; také Kodlovi 1979, s. 18–19). Území Vitorazska, nad
kterým podle tradice 19. století vládl výše zmíněný Wiztrach (?), podle některých starších
názorů sahalo až k Dunaji (a snad i dále). Letopisy fuldské uvádějí rok 857, kdy biskup Otagar
(Ottokar) z Eichstädtu společně s falckrabětem Hruodoltem a Arnoštem (Ernestem Mladším),
synem bavorského vévody téhož jména, dobyli (možná ale jen obsadili bez boje) hrad
spravovaný synem zemřelého pána hradu, označeným jako Sclaintagus (podle tradice je tak
představen Slavitah/Slavitěch – podle Palackého, také OS); patrně se tak stalo za podpory
stoupenců Slavitahova bratra.95
Na hrad byl dosazen Slavitahův bratr, jenž se vrátil
z vyhnanství (tradičně vykládá tzv. „vitorazskou legendu, vitorazský mýtus“ také OS,
s odkazem na F. Palackého a ČČM: OS 1907, s. 776–777). Historik Dušan Třeštík soudí,
že syn českého knížete Vistracha, kterého po otcově smrti vyhnal z rodného hradu bratr
Slavitah, pobýval u knížete posálských Srbů Čestibora (Třeštík 2001, s. 175), který byl
spojencem Franků. Tato vnitřní česká záležitost byla pro krále Ludvíka Němce tak důležitá,
že … vyslal příštího roku do Čech silný oddíl… Přepad se podařil, hrad byl obsazen. Slavitah
uprchl k Rostislavovi96
a jeho bratr se ujal vlády. Poté se vítězný bratr „věrně“ odebral
k Ludvíkovi Němci, který ho ustanovil knížetem místo bratra (také: Třeštík 2001, s. 170–
173). Zmínku o „civitas Wiztrachi ducis“ (vesnici, hradu knížete Wiztracha) tu musíme brát
vážně. Mohlo by se jednat o větší „svazek“ populace, v jehož čele stál „dux“; v našem případě
zmíněný Wistrach/Wiztrach.97
V 9. století slovo „civitas“ sloužilo ve slovanských oblastech
(i v oblastech okolních) pro označení hradu („Burg“; „Burgbezirk“ pak byla oblast patřící
pod správu hradního centra; slovo „Burgstadt“ označovalo hradní město). Podle D. Třeštíka
však nelze slovem civitas rozumět správní obvod „římského typu“. Slavitahův bratr mohl být
ustanoven k hradu (jako dux), ne k lidu (jako ducatus). Spojením „civitas Wiztrachi ducis“ by
ovšem mohlo být myšleno také centrální hradiště „vůdce populace“ (Wiztracha – Vitorada).
Ovšem Dušan Třeštík považoval tzv. vitorazský mýtus za definitivně překonaný
(srov. např. Třeštík 2001, s. 164, 307), a to zejména ztotožňování Wistrachova hradu
s tzv. „jihočeskou Vitorazí“.98
1.53 Kde tedy vlastně leželo Wistrachovo hradiště?
95
Vojvoda Viztrachus je ve Fuldských análech uveden v postavení knížete (jako dux): „…in Boemanos missi,
civitatem Wiztrachi ducis ab annis multis rebellem occupaverunt, epulso ab ea Sclaintago, filio Wiztrachi, qui
tyrranidem tunc in ea exercebat…“
96
Problematice střetu roku 857 a útěku Wiztrachova syna Slavitaha na Moravu věnovali pozornost četní
současní historici (také Žemlička 2000, s. 269).
97
Nelze dokázat, že území, na němž toto obyvatelstvo žilo, odpovídá geograficky lesnaté oblasti a lokalitě, kde
se osídlenci zaměřili na pěstování vinné révy (s níž bývá někdy Vitorazsko také spojováno); nelze to ovšem ani
vyvrátit.
98
V té době probíhala povstání Slovanů proti německé expanzi (proti Frankům) po celé střední a „pomořanské“
Evropě; všude, kde sídlili Slované; tedy od Baltu po Dunaj (srov. Kodlovi 1979, s. 24). Po roce 857 však mizí
zmínky, jež by mohly odkazovat k „samostatnému“ Vitorazsku. Spojování „Vitoradovců“ s Vítkovci je pak třeba
zařadit k „bájným vyprávěním“ (Kodlovi 1979, s. 24). „Otcem“ této legendy je patrně rožmberský archivář
Václav Březan. Ten pojmenování Vitoraz vykládal jako „Wítkowa porážka“. Březan vytvořil příběh o Římanu
Ursinu Vítovi, který byl poražen vojskem „českého vévody Mnaty“. Vítkovce tak označil za „Vítovy potomky“:
Ti (podle tohoto vypravování) ovládli území Vitorazi (a události r. 857 by potom byly výsledkem sporu
Vítkovců o dědictví; v „římsko-vitoradovském dědictví“ by potom bylo možné hledat počátek „erbu růže“; této
fantastické mytologii věnoval úvahu rovněž F. Teplý: 1922, s. 5). Podobně „bájil“ ve II. polovině 17. století
třeboňský opat Norbert Herrman (1663-1699) o Vitko Orsinim, „praotci Vítkovců“, o prohrané bitvěs knížetem
Vojenem a o tom, jak kníže udělil Vitkovi v léno Vitoraz.
42
Jak už bylo zmíněno, D. Třeštík příběh Wistracha a jeho synů umisťuje do severních Čech
(obd. též např. Sláma 2006, s. 34), kam směřoval zásah předchozí „říšské“ trestné výpravy
proti odbojným českým knížatům (obdobně, jako dřívější franské útoky). Poněkud opatrněji
o Wiztrachovi a jeho dvou synech (a o událostech roku 857) usuzuje historik Josef Žemlička
(např. 2000, s. 269). Rakouský „pohled na věc“ zdůraznili v poslední době vlastivědec
Wolfgang Katzenschlager (v oblasti Weitry) a historik Jiří Oesterreicher (v oblasti Českých
Velenic). Posledně jmenovaný na základě systematického studia (především) rakouských
pramenů ostře kritizoval tzv. „vitorazský mýtus“. Ani on se však (alespoň zpočátku)
k lokalizaci Wistrachova hradu na sever Čech nepřiklonil; naprosto však odmítl ztotožňování
lokality s hradištěm na místě dnešní Altweitry.99
Dnes skutečně názor, že se jednalo o hradiště na severozápadě Čech, převažuje (také:
Beranová, Lutovský 2009, s. 63). Měřínský (2006, s. 248–250) připomíná, že byl Slavitahův
nejmenovaný bratr ve vyhnanství u knížete posálských Srbů, kam by se (podle autorova
názoru) z českého jihu těžko dostával (a odkazuje i na výše zmíněné závěry H. Friesingera
o osídlení „kolem Weitry“ až od 12. století). Jenomže onen Slavitahův bratr byl patrně
v dobrých vztazích s říšskou mocí; proto nelze vyloučit jeho cestu na sever některou zemskou
stezkou, popř. proti proudu Dunaje. Ovšem Slavitahovi by se spíše velmi těžko utíkalo
na Velkou Moravu ze severozápadu Čech (pokud by vůbec mohl projít /např./ středem území
české kotliny); z jihočeského území by se ale dostal dále k Dunaji. A potom už by rozhodně
cestoval snáze; vždyť slovanské etnikum v té době sídlilo všude v Podunají! Nechápeme tedy
takovou možnost jako zcela neopodstatněnou. Také na rakouské straně se již dříve objevily
názory, že některé severorakouské lokality (např. Mühlviertel) byly vlastně původním
franckým pohraničím vymezeným proti Čechám (a do 8. stol. i proti zemi kontrolované
Avary). V takovém případě je i tam třeba hledat pravděpodobný nástupní prostor bavorských
vojáků proti Čechám (srov. Pfeffer 1958, s. 27, 148, 154–155, 166).100
Jestliže potom mezi výše uvedeným pojmenováním „vladyky“ Wistracha a označením Weitra
(Withra) etymologická příbuznost skutečně existuje, mohlo by se označení vztahovat jen
na dnešní obec Altweitra (město Weitra bylo založeno na počátku 13. století; první písemné
zmínky o Weitře/Altweitře pocházejí právě z období od konce 12. do konce 13. století: 1182 –
1287; postupně tu čteme Witrah, Withra, Witrahe, Weiztra, Wittra, Weytra, Witrach, popř.
Weitra).101
České označení Witoraz (popř. Vitoraz) najdeme poprvé v listině, vydané roku
1401 v Praze (a uložené dnes ve Weitře – v městském archivu). Pojmenování oblasti až
ke konci 19. století, popř. začátkem století následujícího (k tomu dále: Katzenschlager 1997,
s. 124 – 126; též DNS, s. 108).
99
Toponyma „Vitorazsko“ se pro dané území užívalo minimálně od vrcholného středověku. V rakouském
dějepisectví se ustálilo vymezení: „Die 13 an die Tschechoslowakei im Jahre 1920 abgetretenen Gemeinden“.
V českém dějepisectví se tak někdy chápalo i větší, nespecifikované území severního Waldviertelu; takto už to
dnešní dějepisci nepojímají. O bližší vymezení Vitorazska (v souvislosti se zemskou hranicí a s pozdějším
rozdělením oblasti k r. 1179 na severní a jižní část) se pokusil též František Teplý (1922, s. 3-4, 10, 18).
Rakouské dějepisectví má o tuto „neatraktivní oblast na periferii“ malý zájem. Pokles zájmu nastal zejména
po r. 1920. Výklad minulosti je tu rozdílný. Česká strana považuje „vitorazské lokality“ za svébytnou oblast (ale
neshoduje se v časovém a prostorovém vymezení). Rakouská strana v podstatě Vitorazsko nezkoumá
(donedávna zde neznali ani české pojmenování oblasti; dále z rakouského hlediska: Oesterreicher 2005a, s. 158-
159, tamtéž v pozn. 7; 2005b, s. 21-36).
100
V souvislosti s tím je též velmi sporné, zda přišli Slované do Mühlviertelu (koncem 8. století) opravdu
výhradně „přes český prostor“ (jak se domnívá např. Krawarik 2006, s. 122).
101
Nejstarší písemnou zmínku o dolnorakouském sídle Altweitra (k průběhu české stezky) nacházíme
v pramenech s datací 1182-1185, první písemná zmínka o městě Weitře se vztahuje k létům 1201-1208.
Zakladatelem města a hradu byl Hadmar II. von Kuenring („Her Hadmar auh gebowen hat Weitra daz hôvs vnt
auh die stat.“; na základě pramenných zpráv /babenberských ministeriálů/ dokládají též Katzenschlager, Knittler
2009, s. 7; dále Oesterreicher 2008, s. 146).
43
Pokud se pak přikloníme k „jihočeské“ lokalizaci Wistrachova hradu, pak by se Sclaintagus
(Slavitěch?) podílel na připojení Vitorazi k nově vznikajícímu českému státu (župa zůstala
ve svazku Českého království až do 13. století).102
Také v předchozím výkladu jsme doložili, že se na českém jihu už dříve setkávaly rozmanité
vlivy slovanské (včetně jihoslovanských103
) a germánské (pronikající na Doudlebsko
z dunajských zemí). Ovšem i později často docházelo k začlenění středověké německé
(bavorsko-rakouské) kolonizace do českého okolí. Důležité v této souvislosti je povšimnout si
otázky zvláštností regionu z hlediska kontinuity osídlení. Vývoj slovanského osídlení tu
patrně zpočátku probíhal bez výraznějších zásahů ze středočeského centra (srv. Utěšený
in Cuřín 1986, s. 11, 17; dále DNS, s. 97–115).104
2. O čem vypovídají jména, především místní, popř. také pomístní; zvláště
pak hydronyma, oronyma aj.
Nejpřesvědčivějšími svědky předliterární jazykové situace bývají vlastní jména.105
Nejčastěji
jména místní, ale také jména etnická nebo osobní. Některá z nich mohou pamatovat první
102
O celkem pravidelném spojení jihočeského území s Velkou Moravou svědčí patrně i přepad svatebního
průvodu z Čech v zemské bráně r. 871 franským vojskem (pravděpodobně se jednalo o nevěstu
velkomoravského vládce Svatopluka; Palacký usuzoval na sestru českého knížete Bořivoje), při níž útočníci
získali bohatou kořist (což opět odkazuje na bohatství elity českého etnika po polovině 9. století). Útočníky byli
Bavoři sídlící na hradě, který lat. letopisy a kroniky zmiňují jako východofranskou pevnost (castrum Rogaz,
kolem něhož se rozkládala silva Rogaz); loupeživý přepad vedl Arno, biskup würzburský (Kodlovi 1979, s. 21;
Teplý 1922, s. 5–6). Jako místo přepadu se uvádí jakási lokalita na hranici východofranského království
s českým územím: snad jihovýchod Čech, možná údolí pod Landštejnem. F. Teplý upozorňuje na skutečnost, že
jenom
u Landštejna existovala 2 hradiště nedaleko od sebe (ovšem hrad Landštejn byl postaven až ve století 13.;
srov. Teplý 1922, s. 6). V kontrastu k teorii o přemyslovském původu nevěsty nelze prokázat (např.) její
jihočeský původ. Předpokládá se však, že kolem dnešního Landštejna vedla stezka do Podyjí. Snad to byla
tzv. rakouská stezka „zrádná“, která vycházela z centra země a mířila ke Stráži (nad Nežárkou) a dále
k tzv. „Hlásenici“ (Lásenice), na Číměř a k zemské bráně u Landštejna (podrobněji: Sláma 2006, s. 34, Lutovský
2011, s. 21, 199, 271–272, též Kodlovi 1979, s. 21). Událost popisují Letopisy fuldské. Doklad najdeme
v MMFH I na s. 105; o lokalizaci k Landštejnu čteme v již zmíněné práci Teplého (1922, s. 5–6): „Stručný popis
přepadu německého hodí se jen na Pomezí při Starém městě v okolí nynějšího hradu Landštejna.“
(Dále srov. Břicháček 2011, s. 146–153; za některé odkazy bych však rád poděkoval doc. R. Chodurovi
z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, který se svého času na vykopávkách v lokalitě Landštejna
a Pomezí podílel). Fenoménu „vitorazského mýtu“ a vztahu údajného knížete Wiztracha/Vitorada k území
českého Vitorazska se věnovali též J. Sláma (1973, s. 3–36) a J. Oesterreicher (2005, s. 21–36, 2006, s. 192–193,
pozn. 1).
103
Podobné vlivy lze sledovat (patrně) už k přelomu 6. – 7. stol. po Kr. (popř. i dříve). Konkrétně pak k r. 777
je datován zápis, kterým bavorský vévoda Tassilo předává kremsmünsterskému klášteru kraj na řece „Todicha“
a „Sirnica“, který je označen jako „děkanství svobodných Slovanů“ spravované vlastním županem (v této
souvislosti se uvádí jméno župana Pfyso; k tomu Kalbáč 1919, s. 10).
104
Pokud však sledujeme hranice rekonstruované (již raně?) středověké doudlebské župy, nesmíme opomenout
dodat, že tento správní areál sousedil na západě (za řekou Malší) s územím Netoliců a Boleticů, na severu
se župou bechyňskou a chýnovskou, na jihu ji zemská brána spojovala Vitorazskou stezkou (Behaimsteich,
Pehemweg; ve středověké době vycházela Svinenskou bránou z královského města Budějovic) s hypotetickým
hradem Vitorazí a s předpokládanou vitorazskou župou (v mnoha lokalitách právě obývanou etnikem
Doudlebům blízkým, ne-li s nimi svým původem přímo identickým). Mezi lety 1040 a 1041 využil Břetislav I.
pomoci doudlebských osadníků k obraně proti vpádu německého císaře Jindřicha. Další zmínku o Doudlebsku
najdeme v zakládací listině kapituly vyšehradské k r. 1088, ovšem s odkazem na později padělané doklady
(dále DNS, s. 98, 104).
105
Pokud se jedná o jiné jazykové formy, zejména potom o lexikální jednotky, z předliterární doby pro ně
obvykle nemáme přímé (dochované) písemné záznamy (a pokud ano, jedná se o poznámky typu glos).
44
slovanské osídlení regionu po roce 600 (téměř o století později než v lokalitách Polabí
a při dolním roku Vltavy), a mohou tak představovat klíč k řešení otázky původu slovanského
osídlení na našem území106
.
Mezi jména, která přímo souvisejí s osídlováním česko-rakouského pomezí, však jistě patří
i pojmenování Doudleby a Volyně (srov. také Holub 2006, s. 349–357, 359, DNS, s. 97n.).
U původně slovanských jmen domácího původu může jít o onymizaci starých jmen obecných,
označujících přírodní útvary a jevy (Chlum, Chlumec, Niva, Vráž). Jindy se jednalo
o pojmenování staveb (srov. např. místní jména Týn, Hradec),popř. o jména kultivační (Zhoř).
Často šlo o původní jména vlastní; nejčastěji osobní vlastní, popř. etnická (odvozovaná
sufixem–ice(popř. –ovice), např. Jarošovice, starým posesivním –jь, např. Putimi, později
převáží přípony –ov a –ín; srov. dále), někdy převážilo pojmenování podle obecného jména
osoby (Kralovice, Rataje, Všetaty). Někdy mohlo jít též o pojmenování podle vodního toku
(přímo: Vrbnice, přenosem: Oslavany – podle řeky Oslavy; dále Lutterer a kol. 1997, s. 15,
22; dále Polívková 2007, s. 13, popř. 51).
Také na rakouské straně jsou dokladem slovanského osídlení (vedle hydronym; srov. obdobný
výklad ve II. kapitole) i jména místní a pomístní; často v zalesněném terénu Waldviertelu,
jindy ve Weinviertelu (zejména v oblasti Manhartsbergu a severně od řeky Zaya; Zehetmayer
2005, s. 13).
Slovanský základ vysledujeme u toponyma Nalb(ze slovanského osobního jména Neljub),
Röschitz(Rasovice), Roseldorf (z osobního jména Rastislav), Mixnitz(*Muchsnica),
Kattau(*Chadouwe?), Burgschleinitz(slovní část -schleinitz se též někdy odvozuje od
slovanského apelativa slunce; srov. Lindermayer 2008, s. 62; častěji ale od základu sliv-:
„švestka, slíva“; srov. výklad v II. kapitole), Reinprechtspölla(-pölla... též od jménaPolan),
Fladnitz(ze slov. apelativa *blatnica, tedy „močál, bažina“; srov. např. Kronsteiner 1981, s.
520). Slovanského původu je patrně pojmenování Retz(tedy i sousedních míst: Ober-, Mitter-a
Unterretzbach, která leží /všechna/ na potoce Retzbachu), jež se odvozuje z psl. *rečica
(říčka... Schinner 1958, s. 105). Slovanský vliv lze sledovat i u pojmenování dalších míst,
např. přímo na řece Pulkavě: Raisdorf (Radoslav), Zellerndorf(ze slov. základuSedl-, Cedlnebo
Cěl-), Wulzeshofen(základ Wulz- se vztahuje ke jménu Vlk, patrně v odvozené podobě:
Vlč-, Vlc-, Vulc-), snad také sem lze přiřadit Rohrendorf(ze základu Rada?). Jižně od
Wulzeshofen leží Stronsdorfa Stronegg(pojmenování jsou zřejmě odvozena od slov.
jména*Stranějo, *Straněj), Mottschüttelbach(ze slov. apelativa močidlo pro „močál, bažinu“;
srov. dále), Motsiedel(opět ze slov. močidlo; srov dále výklad o hydronymech) a Pollitz(ze
slov. lexémupolom nebo *polje). Ve všech uvedených případech lze uvažovat o slovanském
základu. Bavorští kolonisté tedy zřejmě slovanská pojmenování přejímali.
Problematické je tu ovšem odhalit pomístní jména slovanského původu. Přesto lze soudit,
že slovanským prostředím bylo ovlivněno např. říční a místní jméno Pulkau/Pulkava. Někdy
se uvádí, že se jedná o slavizované jméno kvádského původu (Schinner 1958, s. 62;
dále srov. výklad v II. kapitole).
106
Pojem „místní jméno“ tu chápeme jako jméno obydleného místa (ne tedy v širším smyslu jako „jméno
zeměpisné“; srov. Šmilauer 1960, s. 9), popř. jako oikonymum, tedy pojmenování osídleného objektu (včetně
zpustlých míst) – odlišně od anoikonyma, vlastního jména pro neosídlené objekty (srov. Šrámek 1999, s. 163).
Vzhledem k tomu, že se budeme v II. kapitole věnovat spíše analýze hydronym, připomeňme tu některé zásadní
postupy, kterých je možné využít obecněji (např. právě v rámci hodnocení místních jmen). K analýze toponym
lze přistupovat především na základě dvou elementárních metodologických přístupů. Prvním z nich je
tzv. metoda prvních dokladů, která předpokládá studium berní ruly, kartografického materiálu, prvních záznamů,
lexikonů, dalších pramenných podkladů; získáme tak základní vzorek zkoumaného materiálu). Následuje metoda
jazykového rozboru, která ovšem přihlíží též k historickým a k archeologickým výkladům (srov. Šmilauer 1960,
s. 8).
45
Slovanská kolonizace „jižní cestou“
2.1 Doklady prehistorické migrace na vývoji onym
2.11 Tzv. doudlebská, popř. doudlebsko-volyňská kolonizace (od slovanského východu
až po jihočeskou hranici)
Raně slovanské etnonymum *Dudlěbi zanechalo své stopy i mimo Čechy; je doloženo
nejméně ze tří dalších míst starého slovanského osídlení (srov. též dále: Andersen 1996,
s. 31):
1. Kolem r. 840 se stala jedna skupina Doudlebů součástí Pribinova Blatenského
(Balatonského)knížectví v Panonii. V 9. a 10. stol. je můžeme lokalizovat podle Conversio
Baguvariorum do blízkosti Radgony mezi Blatnem (Balatonem) a řekami Murou a Drávou
(do povodí říčky Kněžaby, kolem dnešního Lutenbergu ve Štýrsku, tj. Ljutoměře) k r. 853,
860 (in Dudleipin), 977, 982 ad Tudlepin, 891 in partibus Sclavinienensibus in comitatu
Dudleipa vocata; in Dudleipin (za zmínku stojí nezjednodušená skupina –dl-; Vondrová,
Blažek 2001, s. 331; RS 1862).
2. Na mapě středověkého Rakouska lze najít nejeden doklad o slovanském osídlení
v oblastech až po dnešní Horní Rakousko; snad na trase, po níž část původně kmenových
společenství „budoucích Čechů“ (k nimž patrně patřili Doudlebové) do české kotliny
putovala: „…na sklonku 8. stol. ... žilo slovanské obyvatelstvo pod vedením jakéhosi župana
v blízkosti kláštera Kremsmunster. Někdy na přelomu 9. a10. stol. se kolem Gars Thunau
46
zformovala malá država, v níž vládli potomci slovanského knížete Josefa.“ (Veber a kol.
2002, s. 67).107
Od „...usedlého románského obyvatelstva, jež vytvářelo svazek spolu s dalšími slovanskými
etniky, např. i s Chorvaty (Charváty) či Duleby na středním Muru“ získali své jméno také
Korutanci (Veber a kol. 2002, s. 55; Bína 2003, s. 183–190). O korutanských Dulěbech
(sídlících u Spitalu) přináší svědectví tradiční kniha kláštera v Brisenu: 1060 – 70 una
Sclavensis hoba („lán“) in loco Dulieb (nad horní Drávou) aj (srv.: Plavec 1967, s. 2); v této
oblasti byly zmiňovány Dudleipin a oblast (župa) Dudleipa; je jistě otázkou, zda tu jsou
doloženy pravidelné nálezy mohylových pohřebišť; nicméně nelze souhlasit s jakýmikoliv
„jednoznačnými“ soudy, které nejsou doloženy věrohodnými podklady.108
Bezlaj (1956, 160)
našel odraz etnonyma též ve slovinských hydronymech Dulep, Dulebska; srov. dále MJ
Duliba (např. Vrbanska Duliba: kraj Lika-Senj, část města Senj), Dulebe (Kosovská
Mitrovica), obd. uvádí K. Frejlach: v Chorvatsku se nalézá Duliba na šesti místech a Dulibe
na dvou, v srbské části Bosny je Duliba třikrát a Dulibe jednou, v Srbsku je v okrese Raška
vesnička Dulebe (dnes součást města Tutin) a v Chorvatsku u Záhřebu je navíc obec Dulepska
(Frejlach 2011, s. 13).
3. Při řece Bugu sídlili východoslovanští Dulěbi, které zmiňuje Nestorův letopis (Pověst
dávných let, § 8): „Дулѣби же живяху по Бугу, кде нынѣ Волыняне... Бужане зань сѣдять
по Бугу, послѣ же Волыняне... Dulěbi pak přebývali po Duhu,109
kdež nyní (přebývají)
Volyňané, a Uliči i Tiverci seděli (po Buhu a) po Dněstru.“ Nestor uvádí jména Doudlebů
a Volyňanů jako synonyma; popisuje vpád Avarů (Obrů) z jihu Ruska přes Tatry do Uher:
„za časů císaře Herakleita“110
(ale spíše kolem r. 563). Doudlebové snad byli podrobeni
panonskými Avary (Nestor zmiňuje řadu dokladů o krutosti nájezdníků); dobyvatelé však
brzy vymřeli; patrně na mor (odtud údajně ruské přirovnání: vyhynuli jako Obři).111
Poslední
107
Na toto mocenské centrum (slovanské knížectví), jež se zformovalo teprve kolem r. 900, ukazuje opevnění
u Thunau am Kamp. V této souvislosti je v pramenech zmiňován venerabilis vir Ioseph (Lindermayer 2008,
s. 60). Oblast spravovaná Josephem/Josefem zahrnovala údolí Kampu - až k západnímu Weinviertelu
(pravděpodobně včetně lokalit kolem řeky Pulkavy; srov. Lindermayer 2008, tamtéž). Další mocenská centra
potom ležela na moravské straně: v Mikulčicích a v Pohansku; podrobnějiZehetmayer 2007).
108
Máme tu na mysli (např.) již zmíněnou knihu J. Cinerta (2008), kde zcela chybí poznámkový aparát
(jen výjimečně se odkazuje na jiné autory; ovšem bez upřesnění datace děl a bez odkazu na příslušné stránky;
někde dokonce nejsou uvedení autoři zmíněni v seznamu literatury a pramenů; např. na s. 25). Vyvozují se
dalekosáhlé závěry z minima zdrojů. Navíc je Cinertův výklad většinou zmatený; např. zcela nejasně datuje
průběh změny–dl- - -l- (mydlo – mylo), kterou mylně chápe jako epentezi (2008, s. 192). Také na webových
stránkách najdeme „plané etymologizování“ na obdobné téma. Úplně se přitom opomíjí proces jazykového
vývoje typu ved-ti – ved-lъ (na jihu a východě věl-), bez odkazu na zdroje se uvádí tvrzení o genezi etnonyma
Dulěbi jako o reflexi charakteru osídlené krajiny (apod.; dále Cinert 2013). V publikované knize (Cinert 2008,
s. 19) autor přímo spojuje pojmenování rex, rádža a lech nebo luk, louka, lúč (louče; s. 19), základ mad- a slova
Mokoš, děva (prý v původním významu „děvka, prostitutka“, odrážejícím sexuálně promiskuitní archetyp „Letní
bohyně“), Morava (popř. nejasně uvádí inf. *dvignonti,s. 37-43), hospodin a pátér (s. 62), sekera, Zagreus, Kora
(což prý znamená “skrytá”; tedy nikoliv „dívka”?; s. 63-65),bolev a blbec, Bolev – Doleb – Duleba (s. 193; etc...
etc). Četná problémová (a v podstatě nepodložená) tvrzení ovšem najdeme v knize i na mnoha dalších místech;
neúplná je i citace literatury (s ohledem na platnou normu). Na druhé straně ovšem si některé autorovy postřehy
zaslouží další zkoumání (zejména tam, kde vychází ze zkoumání dobových kostelů, tedy ze svého oboru:
s. 209n.).
109
Patrně mezi Bugem a Styrem. Na severu sousedili s Dregovici, na jihu snad s Uliči, na východě s Drevljany,
na západě s Bužany (RS 1862, s. 265).
110
Herakleios (latinsky Flavius Heraclius; asi 575 – 11. února 641); byzantský císař v letech 610 až 641.
Převratné období jeho panování, vyznačující se dlouhodobými válečnými konflikty, bývá některými badateli
považováno za definitivní završení epochy pozdní antiky, a proto je někdy vnímán jako první středověký vládce
byzantské říše.
111
V tytéž časy byli také Obři (Avaři), kteří válčili proti Herakliovi císaři (léta 610 až 641) a málem že ho nejali.
Letopisy uvádějí dále: Си же Обри воеваху на Словѣнѣхъ и примучиша Дулѣбы, сущая Словѣны,
47
doložená zmínka o Doudlebech v Rusku spadá do roku 906 – 907, kdy se měli účastnit
Olegova vojenského tažení proti Byzanci.112
V 10. století se kmenový svaz113
patrně rozpadl
(Большая советская энциклопедия 1972, s. 533).
Na území Ruska se však dochovala řada místních jmen typu Dulěby, Duliby, Dulevčizna…
(to dokládal již RS 1862, s. 265); např vesnice Dulěby v Ostrovském rajoně Pskovské oblasti
Ruska nebo ves Dulěbina/Dulěbino/Dulěpino v Ozerském rajoně Moskevské oblasti. Vesnici
stejného jména historicky doložila v Orlovské oblasti Ruska Bachvalova (Бахвалова 1993, s.
73; k obecnému významu, tedy k apelativu дулеп/дулеб: táž, s. 66–73). V Šachovském a
Solněčnogorském rajonu Moskevské oblasti najdeme analogické pojmenování Dulěpovo
(Дулепово).114
Na Ukrajině též dodnes zůstaly obce, které svým názvem připomínají někdejší slavný kmen.
Jedná se ve všech případech o Duliby. Dvakrát se vyskytují jižně od města Stryj
(ve Stryjském a v Žydočovském rajoně Lvovské oblasti), další jsou u Ivano-Frankovska,
v Turyjském rajoně Volyňské oblasti, na severu jsou Duliby u Kovelu a na východě u Rovna
(v Hoščanském rajoně Rovenské oblasti) i v Bucackém rajoně Ternopolské oblasti Ukrajiny).
V Bělorusku nalezneme obec s názvem Dulěby třicet kilometrů jihovýchodně od okresního
města Běrezino (v Berezinském rajoně Minské oblasti). Tato vesnice leží uprostřed močálů
u říčky Dulěbky (opět v Minské oblasti, je levým přítokem řeky Olše/Ольса) a je celoročně
přístupná pouze jedinou silnicí odbočující ze silniční magistrály Minsk – Mogilev. Navíc asi
dvacet kilometrů od této vesnice, blízko železniční trati Osipoviči – Mogilev, je obec
Dulěbňa, přístupná i z jihu (jde o ves v Kličovském rajonu Mogilevské oblasti). U řeky Olše
(Oľsy), která je přítokem Běreziny (západní), sto kilometrů západně od Minsku, se nachází
Dulebčizna. Dulěpa (Дулепа, někdy Dulěba) se nazývá řeka v Gomelské oblasti, přítok řeky
Čačory (Чачора; podrobněji: Frejlach 2011, s. 12; srov. dále mapku K rozšíření onyma
„Dulěb“).
и насилье творяху женамъ Дулѣбьскимъ: аще поѣхати будяше Обърину, не дадяше впрячи коня, ни вола,
но веляше въпрячи 3 ли, 4 ли, 5 ли женъ въ телѣгу и повести Обърѣна; тако мучаху Дулѣбы. Быша бо
Обърѣ тѣломъ велици и умомъ горди, и Богъ потреби я, помроша вси, и не остася ни единъ Объринъ;
есть притъча на Руси и до сего дне: погибоша аки Обрѣ... V Erbenově překladu: Ti pak Obři válčili
proti Slovanům i sužovali Dudleby, kteřížto jsou Slované, a násilí činili proti ženám Dudlebským. Když Obřín
měl někam vyjeti, nedal zapřáhnouti koně nebo vola, ale kázal zapřáhnouti tři neb čtyři anebo pět žen k vozu
a táhnouti Obřína, tak mučili Dudleby. Byliť Obři tělem velicí a myslí hrdí, i zahubil je Bůh, pomřeli všickni;
a neostal ani jeden Obřín. A jest přísloví v Rusích i po ten den: „Zahynuli jako Obři...Erben ještě doplňuje: po
kterých není ani plemene ani dědice“ (Nestorův Kyjevský letopis/Nestorův letopis ruský, Erben 1867 ed.).
112
V poslední době ovšem opětovně ožila diskuse o pravosti Slova o pluku Igorově, která v dějinách slovanské
i ruské jazykovědy i literární historie probíhá (v různých podobách) již cca 200 let. Kritikem pravosti rukopisu je
E. L. Keenan, americký historik a lingvista, profesor Harvardovy univerzity a ředitel výzkumného centra
Dumbarton Oaks (srov. např. v českém překladu: Keenan 2003, s. 5-9). Autor kritické studie především
dokazuje, že nelze doložit ani existenci originálního rukopisu (kromě zlomků opisů z let 1792-1798). Dále
odkazuje na hebraismy v textu, na slova „pozdější“ provenience, na možné bohemismy (např. na slovo rána).
Dospívá k překvapivému závěru: autorem byl Josef Dobrovský (který by ovšem podobnou skladbu vytvářel
v podstatě jako „cvičný“, návodný text pro slovanské písemnictví, popř. též pro studenty; o její publikaci
jako „slovanské památky“ by v takovém případě neměl Dobrovský ani tušení). Spor o pravost rukopisu ovšem
není podnes uspokojivě vyřešen (navíc byl Dobrovský znám svou vědeckou poctivostí a důsledností).
113
Teorii o existenci kmenových svazů však považuje D. Třeštík (1988, s. 130, 134) za nevyjasněnou.
114
Dulěbino (Dulěpino;Дулебино/Дулепино) je vesnice při říčce Velká Smedva (Большая Смедва); 15 km na jih
od hory Ozery v Kaširském rajonu Dulěbinského (bývalého Oblězevského) selského sovětu (toponymum se
připomíná roku 1594; později v dokumentech až r. 1862). V tomto případě se obvykle název neodvozuje
od pojmenování kmene Doudlebů (popř. Volyňanů), neboť ti nežili při blízké řece Oce (tím spíše ne na říčce
Velká Smědva). Odkazuje se na pojmenování v dialektu (dulěb/ дулеб - hlupák, дулебый – „šikmý“, přeneseně:
nečestný, „křivý“ člověk). To ale může souviset s přesunem obyvatel z Volyně ve 14. stol. (srov. též pozn. 66,
69–72). Pojmenování tu patrně bylo odvozeno z přezdívky nebo z příjmení majitele (vlastníka) pozemků
(Доронина 1995, ч. 1).
48
Etnonymum ovšem zanechalo ve slovanské onomastice rozsáhlejší stopy, než dávají tušit
zmiňované příklady; srov. sch. Dúliba „velké údolí v pohoří Velebit; hora v Bosně“, Duliba
„rodinné jméno“, sln. arch. Du(d)lieb „kraj v západních Korutanech“, Duleba „řeka v povodí
Bereziny“, staroruské osobní jméno (16. stol.): Dulebó aj. (DNS, s. 98–99; srov. podrobněji
ve shrnutí dále).
Zajímavé (a ne zcela v souladu s naším dosavadním výkladem) jsou tu i stopy pojmenování
typu Duleb – Dudleb v Polsku. V polských Katovicích je rovněž ulice Duleby. Může ovšem
jít o pojmenování po člověku (jak se domnívá K. Frejlach).115
Co stojí za mimořádnou
pozornost, je polská obec Dulęba. Nachází se mezi městy Kielce (asi 20 km severovýchodně
od města) a Radom, zhruba jižně od Varšavy; blízko hlavní silnice (tedy ve vzdálenosti
nejméně 200 km od předpokládaného původního sídla ukrajinských Du(d)lěbů). K. Frejlach
soudí, že nešlo o nějakou odloučenou vesnici původního osídlení Dulěby, ale o důsledek
severozápadní kolonizace části du(d)lěbského „kmene“.116
Obecně se skutečně soudí,
že kromě jihozápadní cesty existovala na severu i samostatná „západní cesta“ („trstenická“
stezka; srov. TS, také pozn. 40 výše). V rámci migrace „volyňských“ Slovanů (mezi lety 400
a700, zejména 500–600 po Kr.,kdy se též ustalovaly izoglosy jazykových diferencí; vše
v rámci širší slovanské kolonizace; srov. Andersen 1996, s. 31–32)mohla tedy směřovat část
kolonizačního proudu do Polska (srov. Frejlach 2013b, s. 13–18). Jinou možností je, že se
jedná až o důsledek pozdější kolonizace (tedy o výsledek přemyslovské snahy o přesidlování
etnik; k tomu srov. též výklad dále).
115
Příjmení Duleba je běžné zvláště (ale nejenom) v jihovýchodní části Polska; vyskytuje se však také na severu
Čech (dokonce i v bratislavském telefonním seznamu najdeme příjmení Duleba.
116
Panu ing. K. Frejlachovi děkuji za svolení s publikováním teorie vícera vln „doudlebské kolonizace“.
49
2.12 K rozšíření onyma „Dulěb/Dúdlěb“(mapový náčrt; K. Frejlach 2011)
2.13 Doudleby jako místní jméno
Jméno sídla (Dúdleby = Doudleby) zaznamenal k roku 981 Kosmas: „ad australem platan
contraTeutonicos, Chinow, Dudlebi, Netolici usque ad mediam silvam…“ (v českém překladu
např.: Bláhová, Fiala, Hrdina 1972/eds., s. 48); následovaly další zmínky: padělek ze 12. stol.
uvádí k roku 1088 pojmenování Dudlebensibus, ale prvním listinným pramenem je autentické
nadání českého knížete Soběslava II. plaskému klášteru, kde se připomíná doudlebský prefekt
50
Kochan (1175) de Dudeleb, pozdějším odkazem je listina Fridricha Barbarossy k vymezení
hranice mezi Čechami a Rakousy, která uvádí jako svědka jakéhosi Pillunga (1179), v dalším
pramenu je zmíněn doudlebský kastelán Pillung a jeho bratr (1186) de Tudeliep, připravující
donaci knížete Bedřicha zwettelským cisterciákům, následují doklady z r. 1222: de
messoribus Dvdlebensibus, 1243 (v listině krále Václava pro brněnský špitál Jana Křtitele se
uvádí Jindřich... de Tvtleibe; srov. také Sterneck 2008, s. 8), poté 1268 inDaudleb aj.117
Obdobné (identické nebo odvozené oikonymum) se ovšem objevuje na více místech Čech.
Doudleby nad Orlicí byly zřejmě založeny Přemyslovci nedaleko Kostelce nad Orlicí už
na konci 10. stol, když sem převedli část obyvatel jihočeského Doudlebska,118
ale první
listinná zmínka je až k r. 1259 Vlricus deDudleu; k r. 1352 Villa Dudleb, 1400 de Dudlew,
1437 v Dúdlebiech, 1497 Doudlebům aj. (Profous 1947, s. 396; Lutterer, Majtán, Šrámek
1982, s. 88–89). Jméno obceDoudlebce (obec kláštera valdsaského; zřejmě splynula se vsí
Přívlaky) u Žatce, poprvé písemně zachyceno k r. 1165 v podobě Dudlebci (1185 Dudeliue),
prozrazuje jméno původně obyvatelské; tedy skutečnost, že obec založili lidé z Doudleb
(Profous 1947, s. 398; také Pokorný 1986, s. 77). Stejný původ má i jméno původní obce
Doudlevce (okolo r. 1227 v zápise: Dvdlebcih, 1266 in Dudlebech, 1385 in Dudlewecz), která
se nachází na levém břehu Radbuzy na jih od Plzně; je zřejmé, že osadu založili *Dúdlebci,
rod z *Dúdleb (Profous 1947, 396 – 398: Dúdlebci = lidé z Doudleb; srov. Spal 1992, s. 30,
117
Dnes se ovšem předpokládá, že hradiště, které vzniklo v místech dnešní jihočeské obce Doudleby, bylo
založeno Přemyslovci v 10. stol. Odpovídají tomu i nálezy v místě. Podle hradu se často nazývali i obyvatelé;
zde však lze usuzovat na starší původ etnonyma (srov. výše). V Kosmově kronice je pojmenování doloženo
v první čtvrtině 12. stol. Profous (II, 1947, s. 396) odkazuje k německému oikonymu označujícímu Doudleby
(Teindles), které mohlo být odvozeno z původního pojmenování místa (Týnec; dále Lutovský 2011, s. 89-91,
192, 225). Navíc tu svého času došlo ke smísení nálezů z Doudleb a z blízkých Branišovic, takže jistotu o stáří
hradiště nemůžeme mít (minimálně) do té doby, dokud v Doudlebech v budoucnu neproběhne nový a souvislý
výzkum (srov. Nechvátal 2007, s. 389; dříve Poláček 1981, s. 61). Ovšem starší archeologické nálezy jsou
doloženy právě ze slovanského sídliště u Branišovic (už Plavec 1967, s. 2, 5-8; nověji k výzkumu z r. 1962:
Nechvátal 2007, s. 385n., Měřínský 2002, s. 236). K pojmenování dále i Šmilauer 1960, s. 111 (rejstřík).
118
Dobové střety, jakým byl např. boj Přemyslovců s „luckým“ nebo s kouřimským knížetem (což dokládá
Kosmas – ve II. případě jako záležitost knížete Václava), patrně vedly k centralizaci moci, ale nikoliv k likvidaci
poraženého knížete; ten se dostal do pozice člena závislé nobility. Přemyslovská družina nebyla tak početná,
aby mohla nová území obsadit vlastní posádkou. V roce 883 uspěl v podobném střetnutí Bořivoj jen díky pomoci
z Velké Moravy. Od 10. stol. ovšem Přemyslovci upevňují moc v zemi; s tím souvisí i přesidlování ovládnutého
obyvatelstva. Na druhé straně u Veletů a Obodritů však k upevnění centrální moci nedošlo; posílilo se kmenové
uspořádání. Tím bylo později usnadněno jejich podmanění německými nájezdníky (obd. Třeštík 1988, s. 139-
140). Dosud není uzavřena diskuse ani o rozsahu slavníkovské moci; rozsáhlejší územní zisky Slavníkovců
(v konkurenci s Přemyslovci) se dnes obvykle popírají (srov. Sláma 1995, 182-224; odkaz: Sterneck 2008, s. 7).
Starší historiografie ovšem nepochybovala o slavníkovském vlivu na doudlebský jih (srov. už RS 1887, s. 529-
530, OS 1905, s. 534, MS 1932, s. 686 – zde též odkaz na Zličany, KS 1938, s. 599; později byl tento vliv
dokládán např. nálezy z hradiště Hradeň, v jehož okolí se nachází tzv. Charvatská stráň); za „pána Doudlebska“
byl označován Slavník (původem patrně ze zlického centra), teprve po pádu Slavníkovců r. 995 pak pražský
kníže (nejprve Boleslav II.). Pozdější růst moci Slavníkovců byl někdy spojován se vpádem Oty I. do Čech
r. 950, který jistě přemyslovskou moc oslabil. Doudlebské hradiště je připomínáno jako pomezní základna
Slavníkovců k r. 981 (MS 1926; srov. odkazy na Kosmovu kroniku). Dokladem násilného podmaňování
Doudlebska (zejména v době po vyvraždění většiny představitelů slavníkovského rodu) by potom mohla být
nejen skutečnost, že Ibrahím ibn Jákub už v letech 965/966 uvádí jen území Buyima, zatímco al-Masc
údí ještě
hovoří o provincii kmene Dúlába (k r. 947; srov. výše: al-Masc
údí v edici I. Hrbka 1983, s. 273), ale také
dochovaný stav i názvy některých hradišť, které už spíše reflektují „obecný český úzus“; nikoliv regionální
odlišnost (Hradeň, Nalžovské Podhájí). Vymezením vztahů Doudlebska k Přemyslovcům a Slavníkovcům se
zabýval rovněž historik B. Janoušek (1968, s. 205-208; k pojmenováním: s. 207), archeologickým výzkumem
už v 19. století J. Z. Píč (1887 – 1889). Souvislé (nicméně specifické) slovanské osídlení jižních Čech, které by
odlišný vývoj od středočeského centra dokazovalo, i příčiny postupu Slovanů do jižních Čech sledoval pro raně
slovanskou dobu (a dále i pro 8. a 9. století) v souvislosti s výzkumem mohylových polí (např. na Ledenicku
i jinde) také J. Poláček (1981, s. 56-67).
51
38; dnes se jedná o městskou část Plzně). Dublovice se nacházejí mezi Vltavou a Sedlčanami:
okolo r. 1227 Dudlebci, 1363 in Dudlebicz, 1369 – 1385 Dudleuicz, 1401 z Dúdlebic,
1407 in Dudlebicz, a ještě 1477 w Dudlewiczych 1478 doudlebský svědčí o výchozí podobě
*Dúdlebci, zatímco už od 14. století se vyskytuje i disimilovaná podoba: 1352 Dublewecz,
1365 de Dubleuicz, 1387 in Dubleuicz, aj. (Profous 1947, 433 – 34). Doublovičky: obec
u Jesenice a Sedlčan. Už v nejstarších záznamech je zachycena disimilovaná forma: 1398 de
Dublewyczek, 1542 Dublewiczky, ale ve smlouvě z r. 1612 ještě najdeme ve vsi
daudlebiczkach (Profous 1947, s. 391). J. Sláma vysvětluje tento rozptyl jediného rodového
jména násilným přesídlováním obyvatelstva v rámci české kotliny, které předpokládá
už v 10. století (Sláma 1985, s. 334–342; také Bláhová, Frolík, Profantová 1999, s. 291, 293,
obd. Spal 1992, s. 38–39). Ve 14. stol. (1315) nesl jméno Dudleba dnešní potok Živný, jinak
též Bělečský, který se u Husince vlévá do Blanice (Sedláček 1920, 99; souborněji: Vondrová,
Blažek 2001, s. 330 – 331).
Tento „rozptyl“ jediného rodového jména se obvykle vysvětluje již zmíněným násilným
přesidlováním obyvatelstva na území Čech, které se předpokládá v rámci přemyslovského
státu už v 10. století (k tomu dále Sláma 1985, s. 334–342; k osadám Doudlebů týž 1991,
s. 114; také Lutovský 2011, s. 192; dříve také MČE 1985, s. 172). „Doudlebské osídlení“ se
z jihu Čech patrně rozšířilo až k Radbuze a k Úhlavě a na západě, na Domažlicku, místy
splývalo s tzv. osídlením „chodským“ (dále: RS 1862, s. 265, OS 1893, s. 881–882, MS 1926,
s. 364, KS 1937, s. 451; souborně DNS, s. 97–100).119
2.14 Volyně jako toponymum (lidská sídla i území)
Místní jméno Volyně najdeme i v jižních Čechách (město jižně od Strakonic nad řekou
Volyňkou, která ve Strakonicích zprava ústí do Otavy: 1318 rivulus Wolinca; dokládá
Sedláček 1920, s. 98).; zde se ale tradičně soudilo na místní původ pojmenování
(srov. Profous, Svoboda 1957, s. 607), což ovšem podnes není zcela jisté (srov. předchozí
výklad o původu pojmenování). Do 9. – 10. století po Kr. datují archeologové knížecí hrad
(vybudovaný při staré solné stezce z bavorského Pasova, zřejmě jako obranné a správní
středisko v rámci hradské soustavy), jemuž snad předcházelo (kmenové?) hradiště (Lutterer,
Majtán, Šrámek, 1982, s. 334). Ve 13. stol. zde stála gotická tvrz (Diderot 1999, s. 327; dále
DNS, s. 100–101).
Jméno provincie (tedy i města) bylo poprvé zaznamenáno v letech 1271–1272: de prouincia
Wolirich (k majetku pražské kapituly!). Dále ve století následujícím: 1315 in provincia
Woliensi, 1331 Wolynam… de Wolyna, 1426 Wolyni (vyplatil) … (dále: Lutterer a kol., 1982;
Blažek 2000, Pokorný 1986, s. 77; Большая советская энциклопедия 1952, s. 227; MČE
1985, s. 172). Stejně se v Čechách nazývá i obec u Přísečnice: 1352 – 1369 Wolaw, Wohlau,
1384 – 1405 Wolow, 1434 Wolynye, 1446 in Wolyni, 1519 Wolyni ves, 1490 a 1543
w Wolinieaj. Obdobná MJ jsou známa i ze Slánska: Na Volyni – místo u Lán směrem ke
Smečnu; Volyně – místo pod Osušínem; Volynka – místo nad Svinařovem (Sedláček 1920,
s. 186 – 87, Profous, Svoboda 1957, s. 607).
Užití toponyma Volyně však není doloženo jen v Čechách; např. v polském Pomořansku
existuje zmíněné město s podobným názvem (Wolin; na stejnojmenném ostrově na břehu
Štětínského zálivu). Poprvé bylo zmíněno v desátém století. Archeologové se domnívají,
119
Přesidlování za Přemyslovců v 10. a 11. stol. ostatně podlehli i tzv. Charváti a Srbové (podrobněji: Charvát
2007, s. 130-133; spíše než o etnonyma zde ale šlo o jména obyvatelská. Není možné přesvědčivě doložit, kde
takto označená etnika před nucenou migrací sídlila). Dále také k osidlování západu Čech J. Spal 1992, s. 29n.,
mapka onomastických oblastí Západočeského kraje: týž 1992, s. 55, též výklad na s. 56-59).
52
že v raném středověku zde bylo velké obchodní tržiště (druhé největší baltské tržiště
vikingské doby – po Hedeby).120
2.2 Prehistorické jazykové stopy v původně slovanských onymech na sever od Dunaje
2.21 Šíření onym od Dunaje na český jih
Od nejstarších dob tedy můžeme sledovat vývoj jazyka především na pojmenováních místních
(popř. i pomístních; to ovšem spíše výjimečně). Průběh slovanského osídlení si tedy můžeme
doložit také na jednotlivých onymech, a to ve dvou (popř. ve třech) sledovaných oblastech:
1. v oblasti severně od Dunaje, a to:
a) na území dnešního Maďarska a Rakouska, především „jižně od Podyjí“; pro tuto
oblast zpracovali přehled pojmenování slovanského původu již H. Weigl,
R. Seidelmann a K. H. Lechner (1964–1981).
b) v oblasti mezi Dunajem a pohraničními úseky jižních Čech, kde můžeme vyjít
z novějších prací (převážně) rakouské provenience.121
2. na území jižních Čech; s přesahem do západočeských lokalit, popř. s doklady (patrně
pozdější) kolonizace českého severovýchodu.
2.22 Mezi Dunajem, Podyjím a Novohradskem (zejména v oblasti Waldviertelu a
Mühlviertelu)
Náš výběr oikonym zahrnuje především pojmenování doložená na území Waldviertelu
(popř. Mühlviertelu). Jedná se o oikonyma, která za původně slovanská považovali
v Historisches Ortsnamenbuch von Niederösterreich H. Weigl, R. Seidelmann a K. H.
Lechner (ozn. W: 1964–1975; v edici Eheim – Weltin 1981, ozn. W – E). Ze soupisu, který
zmiňuje také Justová (1990, s. 273–278… v komentáři k mapě 2, Místní jména slovanského
původu na území Dolních Rakous), jsme (vzhledem k charakteru této práce) vybrali soubor
lokalit výskytu podobných místních jmen, který je na severu a západě (na pomezí s českým
Novohradskem) ohraničen „rakouským“ povodím řeky Lužnice/Laisnitz, jižně od Nové
Bystřice povodím potoka Skřemelice/ Braunaubach (místně též Schrems) až k české hranici,
dále na rakouském území povodím řeky Dyje/Thaya (až do místa překročení české státní
hranice v místech přírodní rezervace Bílý kříž); k tomuto povodí patří i lokality při potocích,
které se do Dyje v Rakousku vlévají; např. okolí potoka Taxenbach (se starým základem
Dachksen-), který je na českém území známý jako Pstruhovec, levý břeh potoka
Thumeritzbach. Dále pak sledujeme lokality mezi „rakouským“ povodím Moravské
Dyje/Mährische Thaya a Dyje/Thaya, zejména místa položená na březích Moravské
Dyje/Mährische Thaya a jejich přesah východním směrem k Dyji, rovněž ale úsek české státní
hranice mezi jejími průsečíky s řekami Moravskou Dyjí a Dyjí. Poté se záznam posouvá
jednak jižně od nejsevernějšího výběžku toku rakouské Dyje (Thaya) ve směru od české státní
hranice (směrem od povodí potoka Thumeritzbachu, takže zahrnuje i tok říčky Kleine Taffa:
severně od řeky Kamp, ale též povodí Kampu samotné a západněji potom povodí říčky
Světlé/Zwettl – až k Dyji), jednak severně od tohoto výběžku (mezi Dyjí a státní hranicí).
V nejjižnější části původně Slovany osídlených lokalit jsme sledovali oblast mezi říčkami
Purzelkamp a Krems (zejména kolem Velkého/Groß Kremsu, ale též s Malým/Klein
Kremsem). Krems je přítokem Dunaje. Z hlediska vodních toků sledovaných severozápadně
120
Pro tradiční Volyňskou oblast na Ukrajině však polština užívá pojmenování Wołyń (tedy s -y-).
121
Této problematice bude věnována samostatná kapitola dále.
53
od úzkého povodí Dunaje představuje tedy v našem záznamu hraniční povodí. V dalších
lokalitách rozmístěných na levém břehu Dunaje (položených jižněji a východněji ve vztahu
k místům našeho zájmu) jsou místní pojmenování slovanského původu doložena poměrně
hojně; od jihočeského pomezí jsou ale (z hlediska tohoto výzkumu) oddělena větší
vzdáleností. Severovýchodním směrem pak lze nalézt lokality, které jsou položeny mezi
levým břehem Dunaje a územím Moravy; tedy bez přímého kontaktu s jihočeským
pohraničím (např. v oblasti Weinviertelu apod.).
V následujícím přehledu uvádíme vždy číselné určení oikonyma podle abecedního řazení
toponym v pracích Weiglových (W 1964n., popř. W – E 1981; s ohledem na komentář
Justové: 1990, s. 273–278), dále první (historicky doložené) topoformy, dataci prvních zpráv
o lokalitě, odkaz na komentář (W nebo W – E), upřesnění polohy lokality, popř. dnešní formu
místního názvu.
Řeka Laisnitz/ Lužnice:
61 – Ganais (1280, W II, 269) ... asi 3 km V od soutoku Lužnice a Hirschenwiesbachu
(u Wetzles)134 – fluvius Lunsnich (1162, W IV, 10) ...nad zákrutem Lužnice
(nad Oberlaisnitz) – necelých 10 km V od české hranice s pramenem Lužnice
227 – Schakans (1355; W VI, 22) ... mezi českou hranicí u Schagges a zákrutem řeky
Lužnice/Lainsitz/Laisnitz
326 – Witrah (1180/1185, W VII, 96)... na soutoku Lužnice a Hirschenwiesbachu; starý název
Weitry!
331 – Wulscha (1406, W VII, 173)... asi 5 km západně od soutoku Lužnice
a Hirschenwiesbachu – cca 3 km východojihovýchodně od pramene řeky Stropnice (na české
straně)... dnes Wultschau, u Weitry!
Potok Braunaubach/Schrems/ Skřemelice:
13 – Bulings (1369, W VII, 112)... dnes Wielings?
41 – Eisgwar (1294, W II, 132)... dnes Eisgarn
113 – Kukans (1384, W II, 409), na Romaubachu (u nás Romavský potok) u Eggern: 0,5 km
na severozápad od Guggus
153 – Moschnitz (1369, W IV, 181)... severovýchodně od Guggus, na polovině cesty k hranici
195 – Radeschen (cca 1369, W V, 118)... dnesGroß Radischen
201 – Radossen (1369, W V, 118)... dnes Klein Radischen
233 – Schremelize (1197, W VI, 76) ... dnes městečko Schrems, potok Skřemelice
(Braunaubach)
332 – Ylbans (1369? W III, 177) – dnes Illmanns?
Řeka Thaya/Dyje:
12 – Buelings (1363, W VII, 130)... Willings, Limpfings u Schwarzenau?
15 – Cedelz (1136, WII, 115) … dnes patrně Niederedlitz (Oberedlitz na levém břehu;
plk. 146?)
31 – Dobrosperig (cca 1230/1400, W II, 43)... Dobersberg
63 – Gemze ... (cca 1120?, W II, 272–273)... jihovýchodně od Modlisch, dnes Ganz
73 – Gloginiz (1171, W II, 311–312) ... dnesGroßglobnitz
93 – Cholmüntz (1362, W III, 275)… dnes Kollmitz- (Kollmitzgraben; srov. 221)
106 – Jarolten (cca 1230/1400, W III, 184)... dnes Jarolden
110 – Jeznich (1260/1280, W III, 185)... dnes Jasnitz
111 – Kautenbach (1362, W III, 220) … dnes Raabs an der Thaya
117 – Laurnich (1150, W III, 185) ... v blízkosti Jaudling
120 – Lehnitz (1294, W IV, 54)... dnes Lexnitz
54
126 – Libenze (1175, W IV, 60)… dnes Liebnitz
133 – Lobentz (1233, W II, 313)... snad místní názvy: Gloms, spíše (Klein-) Poppen... dnes
u Kleinschönau...
143 – Meigers (1284?, W IV, 142, W – E, 16)... dnes Meires?
146 – Mirezlawetz (1260/1280, W IV, 161)... prostor Edlitz a Kibitzhöfe, Oberedlitz?122
150 – Modlisse (1150, W IV, 172; W – E, 22)... Modlisch (nad zákrutem Dyje)
164 – Negwans (cca 1230/1400, W II, 120)... dnes Eggmanns
166 – Netichn (cca 1230/1400, WII, 203)... dnes (Veste)Nötting?
167 – Netraz (1306, W V, 14)... u Waidhofen an der Thaya
221 – Saukkarn (1327?, W VI, 14)… dnes Sauggern (srov. plk. 93)
228 – Schernich (1260/1280, W VI, 10) ... Sarning? Cca 7 km západně od Dyje
231 – Schirneis (1297, W VI, 42)... dnes Schirnes
248 – Stewrn (1415, W VI, 186) ... u Purbachu
250 – Stoyans (1417, W VI, 194, W – E, 16), 3km severoseverovýchodně od Vitis,
u Jaudling... dnes Stoies
281 – Tubeniche (cca 1230/1400, W II, 33)... dnes Dimling?
295 – Vitisse (1150? W II, 213–214), dnes Vitis
321 – Windistei (1281, W VII, 142)... dnes 321 – Windigsteig
333 – Zabernreut (1337, W VII, 179) … dnes Zabernreith (západně od levého břehu Dyje)
- Směrem k Dyji: potok Taxenbach/Pstruhovec:
27 – Dachksen (cca 1230/1400, W II, 18) ... dnes (Velký/Groß-) Taxen
66 – Geroten (1260/1280, W II, 274)... západně od soutoku Taxenbachu se Schwarzbachem
a s Dyjí/Thayou, cca 1,5 km... dnešní Garolden?
112 – Kautzen (1341, W III, 225)... vedle potoka – na západ... název obce dochován dodnes
- levý břeh potoku Thumeritzbach:
16 –Cedelz (1136, W VII, 203)… západně od Thumeritzbachu, dnes Zettlitz (západněji leží
Zettenreith)
105 – Japans (1242, W III, 184)… dnes Japons
307 – Wenig Japans (1414, W VII, 98)… dnes Wenjapons
- mezi Moravskou Dyjí a Dyjí:
- levý břeh Moravské Dyje, dále východně k Dyji:
17 –Cemerndorf (1260/1280, W VII, 201) … dnes Zemmendorf
85 – Grassowe (1204, W II, 379) … Großau
156 – Motsidel (1242, W IV, 172)… dnes Modsiedl
- pravý břeh Moravské Dyje:
86 – Grates (1369, W II, 352) … dnes Rossa?
- úsek mezi průsečíky české státní hranice s Moravskou Dyjí a Dyjí:
19 – Circesreute (1175?, W VII, 207) … dnes Ziernreuth
57 – Gaber (1309, W II, 257) … dnes lokalita jižně od české obce Hluboká
232 – Schottizt (1260/1280, W VI, 20)… dnes lokalita západně od Luden – severně
nad Rabesreithem
Jižně od rakouské Dyje, mezi potokem Thumeritzbach a řekou Kleine Taffa, severně
od Kampu:
18 – Cepz (1300, W VI, 102) … dnes Seebs
20 – Clupans (cca 1230/1400, W III, 264)… prostor Wertenau – Schlader?
36 – Drezzediles (1283?, W II, 76) … dnes Drösiedl (Drezda? Dres-sedl-…?)
122
… srov. také doklady o častém užívání základů jmen typu mir-, -měr- v Čechách, popř. na Moravě (Šmilauer
1960, s. 22).
55
125 – Lewbusch (cca 123/1400, W IV, 74)… dnes Loibes; sousedí s plk. 240
203 – Raduz (1260/1280, W V, 117) … dnes Radessen
240 – Sitmars (1369?, W VI, 128–129); sousedí s plk. 125
268 – Thauruss (1529, W II, 16) … v lokalitě Göpfritz an der Wild (?); severozápadně
od pramene Kleine Taffa, severovýchodně od Tuchen/Thaua
272 – Trebings (cca 1230/1400, W II, 75) … dnes Tröbings
282 – Tuchen (1150, W II, 15) ) … dnes Thaua?
294 – Vistritz (cca 1230/1400, W II, 213) … dnes Fistritz
329 – Wunings (cca 1230/1400, W VII, 114)… dnes Wienings
349 – Zwinsse (1150, W VII, 221)… dnes Zwinzen (Svince?)
Nad severním výběžkem Dyje – u české hranice:
52 – Fratres (1575, W II, 237) … dnes Fratres
77 – Görgings (1570, W II, 323) … východněji od Fratres (v těsném sousedství ?)
145 – Milwans (cca 1230/1400, W IV, 160)… v lokalitě Schönfeld-Gilgenberg123
Horní tok říčky Kleine Taffa:
205 – Radwanstorf (1290, W V, 227) … Rothweinsdorf
Řeka Kamp:
28 – Dobra (1192, W II, 44) … zřícenina hradu; podle ní přehradní nádrž Dobrastausee
35 – Dorpendorf (1166, W II, 45) … dnes oblast Neupölla
43 – Feganespruk ... (1159, W II, 179) ...Eschabruck?
44 – Flachaowe (1280?, W II, 214) ... u Friedersbachu? ... dodnes název cesty na levém břehu
Kampu: Flachau
50 –Fraetings (1570, W II, 237) … … v lokalitě Germanns, severně od Pölly, jižně
od pramene Kleine Taffa; srov. 298 – Voelsinberc
107 – Jeringez (1260/1280, W III, 184)... dnes obd. Jahrings: spíše Gschwendt u Jahrings?
181 – Altpölla (1132, W I, 207) … Polan
185 – Pölla … (1235, W I, 207) Polan
192 – Racensruta (1139, W IV, 147) ... u Böhmhöfu? ... výše: Ratschenhof
204 – Radvwanes (1144/1150, W V, 214)... asi u Rohrenreithu
215 – Roikenrvt (1191/1204, W V, 215)... dnes patrně Roiten, cca 3 km V od Rapottensteinu
(výše na V: Rohrenreith)
225 – Selitz (1332, W VI, 134) … mezi Mittereith a Zierings, severně od levého břehu
254 – Straneis (1224, W VI, 214)… mezi Zierings a Franzen dodnes rybník: Großer
Stronesteich
290 – Utissenpach (1391, W VII, 16–17)... dnes Uttissenbach
284 – Turai (1177/1186, W II, 16, W – E, 16) … severně od Dobry, západně od Neupölly
298 –Voelsinberc (1171?, W II, 199) … v lokalitě Germanns, severně od Pölly, jižně
od pramene Kleine Taffa; srov. položku 50 –Fraetings
302 – Vransen … (1294, W II, 235) … dnes Franzen
309 – Wersenslage (1237?, W VII, 103)… Werschenschlag
342 – Zudings (1224?, W VII, 204)… dnes Zierings
Říčka Zwettl/Světlá (přítok řeky Kamp):
104 – Jachenbach (1208, W III, 183), na Zwettlu: dnes Jagenbach...
163 – Negaizz (1346, W V, 10), na Zwettlu... u Rosenau Dorfu
123
V zájmu objektivní komparace na tomto místě připomeňme, že užití základu mil- ve tvaru složeného MJ
je na Moravě častější než v Čechách (srov. Šmilauer 1960, s. 22).
56
191 –Puerken (1311, W I, 285), na Zwettlu: dnes Purken
234 – Sirchenvelde (1150/1200, W VI, 128), na Zwettlu... asi západně od Syrasfeldu (to spíš),
snad u Schickenhofu?
244 – Spretnitz (1290, W VI, 150)... dnes Sprögnitz
347 – Zwerais (1280, W VII, 219), u Zwettlu (protéká tudy potok Maisbach), dnes Zweres
348 – Zwetel (1139, W VII, 219, W – E, 22–23)... Zwettl
Mezi říčkou Světlou a Dyjí:
65 – Gerates (1139, W II, 301)... dnes Gerotten
83 – Gradenze (1139, W II, 344) ... dnes Gradnitz
Nejjižnější úsek – mezi Purzelkampem a říčkou Krems:
10 – Bornays (1204, W I, 214); lokalita Jeitendorf – Moniholz (?)
Slovanská pojmenování mohou být v některých případech dochována i z doby po r. 800. Řada
z nich se výrazně neliší od pojmenování podnes v oblasti užívaných (Hofbauer 2012: 10–12).
Původně slovanská pojmenování lze nalézt (roztroušená) po celém území Dolního (ale i
Horního) Rakouska (v našem případě sledujeme lokality položené severně od Dunaje).
Některé oblasti jsou ale z tohoto hlediska významnější. Mimo sledovanou oblast pak leží
nápadná akumulace slovanských toponym mezi Gloggnitz a Neukirchen, v oblasti obce
Köttlach (obec Enzenreith), tedy v lokalitě jižně od Dunaje. Zde se nachází pohřební pole
tzv. köttlašské kultury (tohoto pojmenování Slovanů se užívá ve východoalpském prostoru).
Další významná oblast „mimo sféru našeho zájmu“, kde lze sledovat slovanská pojmenování
ovlivněná přírodními podmínkami i osobními jmény, leží kolem řek Erlauf, Melk a Pielach
(tedy také jižně od Dunaje, od Pöchlarn; jedná se o území na úpatí vrchu Ötscher: Weigl,
Eheim 1976, s. 8). Zajímavý je též výzkum oblasti nad Manhartsbergem, kde lze prokázat
další soubory slovanských místních jmen. Velmi silná je koncentrace toponym slovanského
původu v jižním Waldviertelu v oblasti říčky Weiten (Weitenbach) a kolem hory Jauerling
(u Pöggstalu, severně nad Melkem). Časté jsou tu zejména odkazy na slovanský základ
jaworъ – Jauer- (Bergermayer 2005, s. 105n.). Také kolem řeky Krems a jejích přítoků,
popř. zdrojových (pramenných) řek (tedy kolem Malého a Velkého Kremsu, tedy
Kleine/Große Krems) dochází ke koncentraci slovanských místních jmen (Weigl, Eheim
1976, s. 8). Zdá se tedy, že lze souhlasit s názorem (s obvykle přijímaným modelem),
že se slovanská místní jména nacházejí pří říčních tocích. Časté je to i ve středním a severním
Waldviertelu; zde zejména kolem řek Kamp a Thaya (zejména na úseku tzv. Rakouské,
Německé Dyje, tj. Deutsche Thaya), kde lze doložit poměrně značné bohatství místních jmen
slovanského původu (Kronsteiner 1981, s. 521). Ovšem málo podobných pojmenování
je na severozápadě Waldviertelu; často se též píše o téměř úplném „vynechání“ onym
slovanského původu v lokalitě kolem Gmündu (což ale náš výzkum zcela nepotvrzuje),
popř. o úplné absenci slovanských toponym v dodnes hustě zalesněných územích západně
od Ottenschlagu; zejména v lokalitách položených jižně a jihovýchodně od Karlstiftu
(podobně jako v sousední severovýchodní části Mühlviertelu. Osidlování území se tam
rozvíjelo až od 11. stol. (Kronsteiner 1981, s. 521).
V této souvislosti je důležité zmínit ještě 2 zajímavé aspekty, které souvisejí se slovanskou
kolonizací rakouských území umístěných severně od Dunaje (a sousedících s „jihočeskou“
hranicí):
1. Na některých místech se slova slovanského původu koncentrují (srov. např. místní
jména v oblasti Zwettlu a okolí). Jednalo se tu patrně o zvláštní typ soustředění
osadníků, kteří se usadili na vyhrazeném území.
57
2. Kromě odvozování slovanských pojmenování od jmen přírodních jevů
(což je zajímavé zejména u hydronym) se tu velmi často jedná o jména osobní
(srov. dále: Hofbauer 2012, s. 18). To by mohlo ukazovat na pozdější typ osídlení
než na kolonizaci související s tzv. „II. vlnou slovanského osídlení“ (tento starší typ
raně středověké slovanské kolonizace byl zřejmě dokončen v 8. století po Kr.). Snad
šlo o nezanedbatelnou reflexi osobních jmen slovanské „šlechty“, nobility
(Kronsteiner 1981, s. 520), popř. o jistou formu vymezení vedle nově příchozího
bavorsko-franského osídlení (Friesinger 1981, s. 526; jak už bylo zmíněno, germánská
kolonizace zesílila od poloviny 11. století; srov. Brunner 1994, s. 182).
Sledujeme tu tedy onyma (především místní jména) slovanského původu, popř. jména
od pojmenování obyvatel slovanského původu odvozená (nikoliv ovšem na území jižně
od Dunaje). Slovanské osídlení mizí do přelomu 14. a 15. stol., v období tzv. „pusté
periody“ (Niederstätter 2004, s. 19). V této souvislosti je zajímavé zmínit lokality
kolem Raabsu a Karlsteinu an der Thaya, kde se patrně slovanské osídlení udrželo
i později (Bors 1998, s. 112–113, 119).
2.23 Jihočeská oikonyma (popř. anoikonyma)
2.231 Metoda malých typů
Pro místní jméno je i ve slovanském prostředí typické určité zakončení. V. Šmilauer
na základě zakončení toponym i s ohledem na proměny jejich základů dospěl k tzv.
„metoděmalých typů“ (Šmilauer 1958, s. 44—51).124
Jednotlivá pojmenování vymezil hned z
několika hledisek. Zohlednil kombinaci hlediska chronologického, geografického
(areálového)
a formálního. Nesledoval tedy pouze charakter toponymických přípon, ale též strukturu
toponymického základu (báze).125
Diferencoval tak:
a) obecná jména (substantiva) použitá jako jména vlastní (např. Lhota, Hamr,Újezd apod.;
srov. Šmilauer 1960, s. 18–19). Může se jednat o určité obecné jméno bez zřetele k místní
příponě, o skupinu obecných jmen, popř. o využití určité místní přípony (–ná),
popř. ve spojení s konkrétním apelativem (Luž- + -ec = Lužec; srov. tamtéž). Podobné
doklady pojmenování nacházíme „od doby starší a nejstarší“ (nikoliv však příliš často;
srov. Šmilauer 1960, s. 22).
b) složeniny (Kratonohy, Holohlavy; tamtéž)
c) přípony místních jmen (např. -ice, -ovice, -ín, -yně aj.; především tam, kde se jednalo
o přezdívková jména obyvatelská (tamtéž). Mohlo se přitom jednat o ucelený slovotvorný typ
(Tatobity), o konkrétní kompozitum (Kostomlaty) nebo jeho druhý člen (-ves).
Šmilauer postupně charakterizoval základy jmen (a typické přípony toponym); popř. skupiny
spojené „společným způsobem tvoření anebo společným významem“ (srov. tamtéž;
např. deriváty motivované „jmény stromů“ zmiňujeme dále, ve II. kapitole: Lester, v něm.
prostředíErlau, mnohdy nejasného původu: Harbe… aj.). Dále sledoval základy pojmenování
v kombinaci s určitými příponami (v souvislosti s jednotlivými jmény i s typy jmen; týž,
s. 19). Jména utvořená z osobního jména (resp. ze základu takového jména; srov. Šmilauer
124
Šmilauer tak celkem analyzoval na pět set typů (s využitím Profousova díla Místní jména v Čechách; srov.
Šmilauer 1960, s. 18n.).
125
V. Šmilauer tu (z hlediska slovotvorby) odlišuje základ pojmenování, osobní příponu (u toponym odvozených
z osobních jmen) a místní příponu (u jmen odvozených z jiného základu než ze jména osobního; týž, s. 10).
58
1960, s. 19) mohou představovat osobní jméno (nebo skupinu osobních jmen) bez zřetele
k místní příponě (k těm patří např. toponymický typ Lobek nebo jména s koncovkou–or), ale
též konkrétní osobní jméno (nebo skupinu osobních jmen) s konkrétní místní příponou
(např. Mukařov, popř. ve spojení základu -bud- a sufixu -ice: Drahobudice). Mnohá místní
jména tak představují rozdílné toponymické typy; např. k osobnímu jménu Bohuslav nemusel
být před příponu–icepřipojen další (dílčí) sufix (Bohuslavice), jindy mohl být sufix připojen k
podobě odvozené(Boh- + -uň /Bohunice,+ t /-ta/ Bohut, Bohuta/ Bohutice; srov. Šmilauer,
tamtéž).126
2.232 K onymické rekonstrukci (pre)historickéhostavu osídlení českého jihu
Na základě záznamu a posouzení toponym lze snáze rekonstruovat stav historického osídlení
než reflexi situace předhistorické (více dokladů k rekonstrukci předhistorického jazykového
vývoje nám tady poskytne spíše výklad hydronym127
). U toponym nacházíme obvykle
poměrně pozdní doklady (záznamy, zápisy k osídleným místům). V některých případech však
lze i zde usuzovat na prehistorický slovanský základ (jak doložili již starší toponomastici,
např. Šmilauer 1960, s. 21–22). U českých pojmenování se však vždy bude jednat spíše
o aleatorní výběr pojmenování; proto má pro nás záznam toponym (z hlediska cílů našeho
zkoumání ) pouze sekundární význam.
Mnohé starší osady přetrvaly až do dnešních časů, po některých zbyla jen jména v listinách
(a dnes je ani nedokážeme spolehlivě lokalizovat), popřípadě (ale z hlediska nejstaršího stavu
vzácně) tzv. jména pomístní (anoikonyma, tedy jména kopců, lesů, rybníků nebo polí).
Původní místní jméno mohlo po zániku získat také příponu –cko nebo –sko. Někdy se musíme
opřít o nepřímá pojmenování, svědectví lidových pověstí a vyprávění. Důležité je rovněž
svědectví katastrů – tereziánského a josefínského. Podobně závažné jsou i doklady
pojmenování ve starých mapách. Také rybníky, palouky či pole uprostřed lesů, pravoúhle se
křížící cesty nebo hluboké úvozy, nepravidelný katastr s vesnicí mimo centrum… to vše může
signalizovat, že se jedná o stopy starého osídlení. Může nám pomoci i typ odvození jména.
Ve všech uvedených případech se ale dostáváme do dob, z nichž se dochovaly písemné
(pramenné) záznamy. Na raně slovanský stav tu lze pouze usuzovat.128
Také na jihu Čech jsou už z nejstaršího českého období (před 11. stoletím) doložené staré
topoformanty -ov, -ice (u některých by dokonce snad bylo možné usuzovat i na praslovanský
původ; k tomu také: Spal 1992, s. 37–38; Šmilauer 1960, s. 21–22; popřípadě -ovice, -etice
a -ín, velmi starobylý typ –any, dále –yně; Šmilauer 1960, s. 18, 21–22; Spal 1992, s. 29–
60).129
Podobná jména se dochovala i na západ od hranice kompaktního slovanského osídlení
u nás (s koncovkou–itz, která často odpovídá obyvatelskému pojmenování -ici/–ice: Döllnitz,
Köblitz, Teublitz, Grabitz, Ölschnitz; srov. Hrabová 2006, s. 26). Byl to ovšem (především
a právě) V. Šmilauer, kdo upozorňoval na zastoupení jednotlivých typů starých místních jmen
na našem území. Na českém jihu uvádí (výběrově) jako výlučná místní jména Kožlí, Zdíkov,
Malonice, na západě Rájov, Kramolín, Struhaře, Nezdice, Milíkov, Tuklaty, obecně
na jihozápadě pak Láz, Spolí, Jindřich, Radeš- (ale posledně uvedený základ zaznamenává
i u Police nad Metují), Radkovice (Šmilauer 1960, s. 28). Dále na jihu uvádí Stradonice
126
Česká osadní jména pocházejí (v naprosté většině) z období mladšího než z 9. stol. po Kr. Platí tu zásada,
že pokud (např.) falsum ze 13. stol. odkazuje k r. 993, může se jednat o odkaz na starší doklad, ale může jít také
(naopak) o pojmenování z doby novější, které mělo budit dojem starobylosti (srov. Šmilauer 1960, s. 23, 25).
127
To lze doložit i na výkladu dochovaných reflexí slovanských pojmenování (také toponym, ale zejména
hydronym) „mezi Dunajem a českým jihem“, který uvádíme dále.
128
V zájmu úplnosti našeho textu ovšem nemůžeme vynechat ani tuto část.
129
V Čechách bylo doloženo téměř 5000 MJ zakončených sufixem–ice/-ovice(na tzv. území „starém“
i „novém“; srov. Šmilauer 1960, s. 18).
59
(např. u Českých Budějovic), na Doudlebsku a na Kaplicku (např.) pojmenovaní typická
pro nejstarší osídlené území (Chlumec, Osek) a pojmenování, dokládající počátky rozšiřování
starého území (např. Jedovary, KamennýÚjezd, Ostrolovský Újezd), přičemž některá místní
jména (např. Hrdlořezy) vidí v těchto lokalitách jako zcela izolovaná (a z hlediska
historického doložení nejistá). Písemně se (už u Kosmy; srov. výše) připomíná obec
Doudleby (srov. výše; zmíněný padělek ze 12. století uvádí její název k roku 1088, dále
k roku 1175 se kromě této obce uvádějí též osady okolní: Todně, Něchov, Mohuřice aj.;
Šmilauer 1960, s. 105; v indexu sídel uvádí Doudleby také Beranová, Lutovský 2009, s. 395).
Existence (a tedy i pojmenování) mnoha osad okolo Trhových Svin je doložena při donaci
kláštera ve Světlé (datováno 1186): Borovany, Nežetice, Todně, Něchov, Olejnice, Mohuřice,
Žár, Záluží.
Zajímavé je též rozšíření toponyma Střítež,130
které se objevuje na jihu Čech i na Českomoravské
vrchovině. V. Šmilauer předpokládal (ovšem opatrně) možnost vydělení
doudlebského sídelního ostrůvku (obdobně, jako je tomu např. severněji u Březnice
a Chýnova; Šmilauer 1960, s. 105 a 137). Také slovanské označení *Gradčěne můžeme
přeložit jako „lidé u malého hradu“ (srov. pojmenování Gretzen/Gratzen). Snad by bylo
možné vztáhnout starší označení i k dnešnímu pojmenování města (Nové) Hrady (Profous tu
usuzuje na 6. pl. českého slova Gradec, tedy „v Hradcích“, kde se doplnil německý sufix -en);
potom by místní jméno mohlo být dokladem staršího vývoje na jihočeském Vitorazsku
(k tomu už dříve odkazovaly některé německé prameny v Dolním Rakousku; srov. také:
Hauer, Pongratz, Tomaschek 1986, s. 615, 635). Původní pojmenování se nutně nemusí
vztahovat k označení „obou hradů“. Ovšem hrádek u lokality pozdějšího města lze
s úspěchem dokládat až od 12. století. První písemná zmínka o založení hradu toho jména pak
pochází z roku 1279 (Hagyrius de Gretzen); v roce 1284 pak připomínal město Gretzen jakýsi
Smil (srov. Profous 1947, s. 671–672; komentář také Holub 2006, s. 352).
Starobylé je rovněž pojmenování Týn, Týnec, Týniště, Týnov apod. V dnešním Týně
nad Vltavou se již v 11. století připomíná dvorec pražských biskupů s ohrazenou osadou;
místní jméno je tu poprvé zmíněno r. 1229 (in Tyna). Podobné pojmenování se vždy
vztahovalo k ohrazené osadě; stč. toponymum převzala z germánskéhotun, tûna (plot, ohrada,
ohrazené sídlo), což je reflexe keltského označení dûnum (hradiště); v němčině je výsledkem
vývoje pojmenování lexém Zaun (pův. znala apelativum tûn pro označení plotu též stará
saština; obd. sthn. zûn), v angličtině town (město), ve staré irštině dún (hrad, město).
V Čechách se místní jméno Týn rozšířilo v 10. – 12. století (na místě původních hradišť;
dokud nepřevážila tradice zakládání měst podle západního vzoru; dále Profous, Svoboda
1957, s. 406, jednotlivé lokality: s. 406–412; Lutterer a kol. 1997, s. 265; Polívková 2007,
s. 180).131
Jiným typem starého pojmenování je např. toponymum Třebíčko (analogicky
podle Třebíč/Triebsch;132
odtud Trziewcz; 1364) nebo Slavče (Slabsch; 1394in villa Slawczi).
Obec stejného jména se nachází také u Českého Krumlova (jako označení ženského rodu
v jednotném čísle), lidově Slaveč (1375 Gessko de Slawcze), ale také v rodě středním (1476
130
Ve významu „místo rákosnaté, bažinné“ (podle Miklošiče) nebo „čistý pruh země, určený jako hranice“
(podle Macka), popř. i s jiným výkladem (s přehledem J. Dobiáše); k tomu V. Šmilauer 1960, s. 137 (v pozn.).
131
Sídliště označované jako „týn“ nebylo chráněno příkopy a náspy (jako tomu bylo u tvrze nebo u hrádku).
Bylo pouze opatřeno dřevěnou hradbou (s využitím planěk a srubů; srov. Šmilauer 1960, s. 69). V Čechách
končí „období Týnů“ v polovině (popř. po polovině) 12. století (před zahájením širší kolonizace Českomoravské
vrchoviny; srov Šmilauer 1960, s. 70; k osídlení Českomoravské vrchoviny: tamtéž, s. 115n.)
132
K výkladu pojmenování Třebíč srov. např. Blažek 2009; dále Lutterer a kol. (1997, s. 261): z osobního jména
Třěbek, Třebec; popř. Třěbik (k současné morfologii jména také Polívková 2007, s. 179). Poprvé je místní jméno
doloženo r. 1183: villam Trebic; obd. bylo odvozeno Třebíčko u Trhových Svinů (Profous, Svoboda 1957,
s. 358).
60
pod Slavčem). A. Profous a J. Svoboda upozornili na původ z osobního jména Slavko, Slávek
či Slavka, které se tu změnilo přivlastněním: Slávkova ves u Trhových Svinů, Slávkův dvůr
u Českého Krumlova (Profous, Svoboda 1957, s. 96–97; Polívková 2007, s. 163).
Také oikonymum Srnín vzniklo z osobního jména (Srna). Na jihu Zlatokorunska (v povodí
Polečnice a Olšiny) ležela kdysi obec Hostínov (v německém převodu Hossen), jejíž název
vznikl z osobního jména Hostim, které bylo utvořeno analogicky podle staršího typu
odvozování jmen (srov. jihočeskou Putim, doloženou už k r. 1148, kde pojmenování vzniklo
z osobního jména připojením starého posesivního sufixu –jь:Putimův dvůr; přípona -im je pak
reliktem po slovanském participiu prézenta pasiva: od základů host/-iti, púť/-iti; k tomu např.
Lutterer a kol. 1997, s. 219; dále Profous 1951, s. 504, Spal 1992, s. 59, Polívková 2007, s.
153).
Především ale stará slovanská pojmenování zakončená příponou –ice jsou obvykle odvozena
od jmen obyvatelských (většinou jako tvar pomnožný). To dokládá (např.) název Chabičovice
(u Mirkovic; lidově Chabišovice, z německého Kabschowitz; při oslabení výslovnosti se
v místní mluvě objevovalo š místo č, což se projevilo i v německém tvaru). Obec je doložena
k roku 1347 (villa Zahrada propevillam Chabischowitz sita). Pojmenování označuje „ves lidí
Chabičových“ (na Moravě je k r. 1371 poprvé zmiňován Chabičov). Příjmení Chabič
odvozoval A. Profous dvěma způsoby: buď (ve shodě s Jungmannovým slovníkem)
jako pojmenování činitele (staročeské chabiti = kazit), nebo jako obdobu valašského
a lašského chabiť (lapit, ukrást, šidit; srov. Profous 1949, s. 2). Z antroponyma vzniklo
i toponymum Domoradice (ze složeného jména Domorad; v něm. přepisuDumrowitz).
Také staročeská jména přezdívková (obyvatelská jména složená, tzv. kompozita;
srov. např. výše jméno Domorad) pocházejí z nejstaršího sídelního období. V okolí Horní
Stropnice (mezi Žumberkem a Novými Hrady) se již od 13. století připomíná obec
Tritschmersch (původně snad Střeziměřice; stejně i dnes), Triczmoricz (1390; opět tu působí
záměna r a ř). Zpět do češtiny se pojmenování vrátilo jako Tryczmierzich (1496 a 1543),
popřípadě Tryčměry (Tryčměře?) – podle poněmčeného základu. Název Otěvěk vznikl
jako složené osobní jméno; první člen složeniny můžeme přeložit jako staročeské otieti =
odníti, zatímco druhým členem je slovo věk. Tedy v dnešním významu „ten kdo odnímá život,
vrah nebo kat“; srov. též jinde Otěvěky (Šmilauer 1960, s. 81n., Pokorný 1986, s. 68; Holub
2006, s. 354); A. Profous odvozoval pojmenování z příjmení (doklad antroponyma z r. 1193:
Otevec; místní jméno k r. 1357: in Otyewyek; Profous 1951, s. 305–307; v obecném významu
však odkazoval též na Otěvěky).
Menší počet jmen míst je odvozen od pojmenování vlastností místa nebo obyvatel určitého
místa. Název Nakolice (německé Naglitz), doložený k roku 1339 jako Nakkolitz
nebo Nakkalitz (a 1435 jako Nacolitz), nelze podle A. Profouse jednoznačně vysvětlit. Mohl
mít původně podobu Nakolici, vztahující se „k lidem bydlícím na kůlech“ (kůly byly zaraženy
v bažinaté krajině, v blatech, která se všude kolem Nakolic vyskytují), ale také třeba Nakalici,
tedy označení „lidí žijících na kalech“ (od staročeského slova kal: bažina, bahno; Profous
1951, s. 175). Jméno obce Mříč na Českokrumlovsku je doloženo z roku 1440 jako Smřieč,
roku 1848 jako Smříčí. Z původního tvaru Smřiečie (smrčí; také slovensky smriečie) bylo
na základě neporozumění počáteční s odsunuto (v mylném domnění, že se jedná o předložku;
Pokorný 1986, s. 68). Pojmenování Přísečná u Českého Krumlova bylo odvozeno od slova
příseka (průsek). Na Doudlebsku mezi Vltavou a Malší patří k nejstarším jménům Osek (opět
na Českokrumlovsku); původně obecné jméno s významem „osekaný kmen“, potom ohrada
z osekaných kmenů (srov. např. ruské ošek/ошек), pro ovce nebo pro dobytek; odtud povstalo
označení pro osadu (dále např. Pokorný 1986, s. 77; Holub 2006, s. 352–354).
Pojmenování Jílovice má oblastní podobu Jílojice, doJílojice, ze které je zřejmý tvar
jednotného čísla. To dokazuje i záznam z roku 1600 (…vsi, kteráž slujeGilowicze). Prvním
61
písemným dokladem osídlení obce je ale zápis z roku 1366 (…villas...Gylowicz…).
Jako formu jednotného čísla označila některá jména zakončená na příponu –icetéž Alena
Polívková (1985, s. 14–15, 33–34, 43, 67, 2007, s. 13, 51; dále Holub 2006, s. 353). To lze
doložit i na oikonymu Besednice (poprvé uvedeno roku 1395 a 1396 jako
Besednice/Besedniczie; dále 1541 v Besednici – tedy tvar jednotného čísla; vedle německého
Bes/s/enitz; srov. Polívková (2007, s. 57; také 1985, s 71), které původně vzniklo utvořením
přídavného jména od staročeského slova besěda – besedný/besední (s původně stejným
významem při užití obou přípon). Označovalo se tak „místo určené pro rozpravu, hovor,
besědu“ (místy i podle označení blízkého kopce apod.; srov. název hory Besedná
na Dobříšsku; dále Profous 1947, s. 61). Ale i tady se v běžné mluvě někdy tvar chápe jako
pojmenování pomnožné; setkáváme se s výroky typu „…jedu do Besednic…“ (Holub 2006,
s. 353).
Rovněž v lokalitách s pozdějším německým (bavorsko-rakouským) osídlením existovalo
osídlení české (např. na Kaplicku až do 16. století). Již v dokladech ze 2. poloviny 14. století
Antonín Profous odkazoval na tvar Jermir (1361 in villa Jermir), Jarmirn, Jarmier, Jaromír,
Jarmer/-n v německých zápisech; v českých se potom četlo Jaromíře (ještě v 15. století –
z původního obyvatelského označení tiJaromíři, v Jaromířích), až později se připojila
koncovka–ov(Jaromířov, popř. Jaroměř: Profous 1949, s. 103–104, Holub 2006, s. 352).
Obvykle šlo v takovém případě o původní jméno osobní; např. východočeskou Jaroměř
severně od Hradce Králové založil Jaromír, syn Boleslava II.; nejstarší doklad místního jména
pochází z r. 1126; dále Lutterer a kol. 1997, s. 113; Polívková 2007, s. 98).
Na hranici historického období stojí i staré výpůjčky z češtiny do němčiny, např. německé
Groß Zmietsch a Klein Zmietsch na Zlatokorunsku odkazuje k staročeskému (a vlastně
i ke slovanskému) osobnímu jménu Smědek (smědý = snědý), místní jméno
Plešovice/Pleschowitz (1440)vzniklo z osobního jména Pleš: „ves lidí Plešových“ (Šmilauer
1960, s. 192, Profous 1951, s. 376, Holub 2006, s. 354; srov. také dále: výklad o původních
slovanských pojmenováních severně od Dunaje).133
2.24 Sousedství germánských a slovanských toponym na rakouském území severně od
Dunaje (popř. jejich šíření prostřednictvím slovanského jazyka)
Také na rakouském území (zejména v sousedství „jihočeské" hranice, např. ve Waldviertelu)
lze odlišit určité specifické typy toponym (popř. i hydronym). Může se tu jednat o místní
jména slovanského původu, ale také může jít o pojmenování, kde starý slovanský dialekt
působil ve sledované v oblasti jako jazyk-prostředník.134
Také na levém břehu Dunaje je na území rakouského Waldviertelu a Mühlviertelu běžné,
že se sídelní jména spojují se základovým slovem typu -heim, -hausen, -hofen, -stetten...
Zakončení -heim nalézáme v severním Waldviertelu, kde v minulosti existovala lokalita
Döllersheim (místo bylo vysídleno v souvislosti s budováním vojenského výcvikového
133
Novější kolonizaci (bez vazby na prehistorický vývoj) můžeme doložit častěji; např. k roku 1270 je
jako majetek dolnorakouského kláštera ve Světlé (Zwettlu) uváděna osada Zwettlern (den Zwettlern =
U světelských) u Nových Hradů; poté (k r. 1360) je toponymum zmíněno jako Czeutlaren, k r. 1361 v podobě
Zwetlarn. Česká forma názvu obce zní Světví (v zápisech k roku 1383 a 1398 Swyetwye; analogicky ke jménu
Světlá se tu užívalo podoby *Světlstvie – analogicky podleformy klášterstvie = klášterní zboží, která se zkrátila;
Holub 2006, s. 352).
134
Pro období 7. a 8. stol. po Kr. lze mnohdy usuzovat na mírové soužití zbytků původního obyvatelstva
a Slovanů. O tom právě svědčí i (většinou) bezproblémové přejímání slovanských pojmenování (Jekl 1993,
s. 638). V této souvislosti nemá ani smysl hledat pro danou dobu území, které by bylo možné prohlásit
za „převážně slovanské“ nebo za „převážně germánské“, nechceme-li se dostat na půdu účelových
„ideologických“ sporů (Weltin 1993, s. 48n.).
62
prostoru Allentsteig) a dále na jižním okraji Waldviertelu: ve formě–heim, popř. s vokalickou
změnou: –(h)am (Ernst 1989, s. 34). Zakončení typu -hausen není ve sledovaném prostoru
běžné; snad jsou oba základy (-heim/-hausen) díky podobné sémantice omezeny na malý
prostor (Ernst 1989, s. 41). Doplňování koncového pojmenování typu -hofen se potom
objevuje jen u později založených osídlení (Ernst 1989, s. 46). Toponyma zakončená
pojmenováním -stetten se udržela především v oblastech, kudy osídlenci poměrně snadno
a rychle procházeli. Tedy spíše v nezalesněných lokalitách (oblastech; Ernst 1989, s. 54n.).
Patrně to je příčinou toho, že je na územích mezi Dunajem a „jihočeskou" hranicí běžně
nenacházíme.
Zvláštní pozornost si zasluhují místní jména na -ing, která jsou známá v celém germánském
jazykovém prostoru (Ernst 1989, s. 6). Musíme tu ale rozlišovat mezi tzv. „pravými“
a „nepravými“ jmény na-ing. Někdy může jít též o slovanské sufixy -nik/-ika, které se časem
hláskově pozměnily; vzhledem k převaze bavorské přípony -ing se tento stav postupně upravil
(Ernst 1989, s. 10). Ovšem je nutné důrazně odmítnout názor, že jména na -ing
ve Waldviertelu už v 8. století dokládají pokračující bavorskou kolonizaci Dolního Rakouska
(Friesinger 1976a, s. 9; Hofbauer 2012, s. 19). Pojmenování zakončená formou -dorf se patrně
objevovala až od II. pol. 10. stol., dnes ale převažují (Wiesinger 1994, s. 107, 116n.).
Zakončení -schlag doznalo největšího rozmachu ve 12.-13. stol. (Wiesinger 1994, s. 122;
srov. české označení lhota). Starší místní jména mohla mít ve druhé části kompozita též tvar
-reit/h; zejména v oblastech, kde bylo jednodušší klučení lesů a odstraňování křoví
(Wiesinger 1994, s. 118). Velmi vzácná jsou místní jména zakončená na-schwend(t).Ta totiž
reflektují vzácný typ klučení, kdy se nechaly stromy pomalu zemřít (užívalo se přitom
bednění z kůry, obručí). Jednalo se o původně švédský systém klučení (o tzv. girdling, tedy
„opásání“), který byl ovšem k přírodě velmi nešetrný (Wiesinger 1994, s. 124n.; dále také
Hofbauer 2012, s. 19). Slova se základem brand mohou tvořit kompozita, ale mohou se
objevovattéž samostatně (zejména u sídel, která byla znovu postavena na místě, kde původní
stavby padly za oběť ohni; Wiesinger 1994, s. 128); podobné pojmenování ovšem může
odkazovat i na způsob klučení (tzv. žďáření, vypalování území; srov. stará místní jména Žďár
x Zhoř výše, popř. i jihočeské pomístní jméno Pojížár/Pojižár, pův. Požár – Pojžár;
srov. Hofbauer 2012, 20n.). Slovanské osídlení nesporně představuje nezanedbatelný faktor
v dějinách kolonizace levobřežních podunajských regionů na cestě „od Dunaje do Čech“).
Není těžké představit si v těchto lokalitách existenci vyšší (nobilitní) vrstvy, která se podílela
na pojmenování nově založeného místa (Kronsteiner 1981, s. 521) ve slovanském prostředí.
Ovšem zejména od poloviny 11. stol. v Podunají i směrem na jih Čech převažuje osídlení
německého původu (Brunner 1994, s. 182). Později už jsou tu tedy pojmenování slovanského
původu stěží představitelná. Nicméně je možné usuzovat i na spolupráci slovanských
a bavorských osadníků při klučení, která posléze přešla do pojmenování jejich sídel
(Wiesinger 1986, s. 22). V tomto směru není žádné pochybnosti o tom, že některá
z původníchmístních jmen dodnes dokumentují déletrvající jazykové kontakty mezi osídlenci
slovanského a německého původu (Tatzreiter 1990, s. 247).
63
3. Jazyková situace135
3.1 Staré lexikální výpůjčky
3.11 Souvislost s jihoslovanskými jazyky nebo doklady staršího vývoje?
Dávnou souvislost nejjižnějšího českého území (např.) s jihoslovanskými jazyky
(popř. se společnou raně slovanskou vlnou kolonizace) můžeme předpokládat i díky užívání
některých slov (patrně) už v době prehistorické. M. Vondrová a V. Blažek uvádějí (na základě
analýzy starých onym, tedy i hydronym) pro „český“ jihozápad (z hlediska psl. vlastně
pro slovanský středo- a severozápad, kde ranému slovanskému pohřebnímu ritu dominovala
mohylová kultura136
) formu*lobъzь (týká se „podlizování“, podemílání břehů vodou);
pojmenování (toponymum) typu Lobzy se šířilo (v přesahu) i na český sever;137
dále zmiňují
formy *kъneja, *o/b/sojnъ, *ǫty (gen. sg. se sufixem -ve, čili jde o starý v-kmenový typ
deklinace), vragъ (srov. místní pojmenování Vráž), *grabrъ/*grabina (srov. také
pojmenování habr, hrabr, hrab). Pro východnější území (ale s plynulým přechodem k jihu)
dokládají pojmenování typu *čert/-ežь, *deb/e/lъ, *desnъ/*desьnъ (zde je vazba na
jihoslovanská pojmenování zvláště nápadná; srov. např. toponymum/oikonymum Deštná,
které nebylo odvozeno „podle častých dešťů“, ale podle polohy obce na pravém břehu
vodního toku!), *sopotъ, */tune; dále Vondrová, Blažek 2001, 334–335, 340; odkaz
na utváření nářečních celků v Čechách také: DNS, s. 58).138
Ze zajímavých nářečních lexémů je tu ovšem pozoruhodné užití slova dížka (dřevěná dojačka,
nádoba na dojení). V srbských a chorvatských nářečích označuje (v podobě diž/v/a) totéž co
na jihu Čech (to už ovšem není jinde v Čechách tak samozřejmé).139
Podobně místní jméno
135
Zásadní kritice podrobil teorii dokladů praslovanského jazykového stavu v českých nářečích S. Utěšený.
Ve své době předpokládal, že se v jednotlivých nářečních typech bezprostředně nedochoval ani jeden významný
jazykový rozdíl z doby předhistorické (Utěšený 1958, s. 208). Současný úzus běžné mluvy na českém jihu však
bude třeba podrobit dalšímu zkoumání; zejména v oblasti lexikonu a prozodie. Návazně potom uvádíme doklady
těch jazykových jevů, které by mohly na starší stav nějakým způsobem navazovat.
136
Počátek změny ritu mohylových pohřbů na českém jihu kladl archeolog J. Poláček na přelom 8. a 9. stol.
Navíc upozorňoval na neobvyklé uspořádání jihočeských mohyl, které vykazovalo jiný stupeň organizace
než mohylové pohřbívání v Podunají (1981, s. 37, 45).
137
Jeho pozdější rozšíření však dokládá Šmilauer (1960, s. 28).
- 138
Na určité odlišnosti v nejstarším jazykovém uspořádání českého jihozápadu (zejména na možnost doložení
staré hranice „jihu a západu“ v nářečních záznamech; tuto hranici tvořilo široké rozvodí mezi plzeňskou pánví
a Pootavím, oblast mezi Klatovskem a Sušickem s Horažďovickem, tedy přibližná krajská hranice podle Berní
ruly z let 1654-1714) především upozorňoval (na základě dobových „kmenových“ teorií a archeologických
výzkumů R. Turka) již J. Voráč (1955, s. 80-81; Voráč však výslovně uváděl, že je problematické odvozovat
současné nářeční rozlišení už od „kmenových“ dob; v té době ovšem raně středověkou „kmenovou“ diferenciaci
Čech archeologové připouštěli). Na nejstarším sídelním území v jižních a jihozápadních Čechách, tedy
v lokalitách ležících západně a východně od Vltavy a osídlených nejpozději do roku 1250; popř. (s ohledem
na pramenné doklady) do r. 1150 (srov. Šmilauer 1960, s. 8, 26-28), lze doložit určité typy jmen, které se
mnohdy jinde v Čechách neobjevují; v době rozšiřování území už tyto typy však nebyly živé (Šmilauer 1960,
s. 26, 29-112).
139
Pojmenování dížka se neobjevuje pouze na českém jihu, ale zdá se, že se na české území právě z jihu
rozšířilo. Na území jižně od Dunaje (zejména na severu srbského a chorvatského území) popsal jazykovou
geografii rozšíření tohoto lexému P. Skok (1971/I, s. 411). Dá se uvažovat o určitém typu prehistorického
dialektového kontinua mezi jihozápadočeským dialektovým prostorem a oblastí Bosny, Chorvatska a Srbska.
Skok odkazuje ke slovu díža/diža (nádoba; v čakavských lokalitách, kam řadí Skok Krk, Hrvatsko Primorje
a Prigorje), v Chorvatsku též dížva (sud za vino: „služi za pretakanje vina i za pojenje konja“; zde došlo
64
Mošna (původně jméno pomístní) může naznačovat staré kontakty se slovanským
jihovýchodem; např. jižně od Ledenic se tak označuje bažinaté místo porostlé mechem.
V jižních a východních slovanských jazycích je podobně pojmenován močál i bahenní
rostlina (DNS, s. 58).140
Zajímavá jsou v této souvislosti i slova lokáč (louže) nebo navolit se
(nabažit se), popřípadě jihočeské označení pro klín (křídlo; pro obecně české pojmenování
křídlo se na jihu objevuje tvar peruť), kupina (ostružina),141
pinkalinka (slunéčko sedmitečné;
k mezislovanským souvislostem také Utěšený in Cuřín 1986, s. 15). Hláskovou podobou se
blíží střední slovenštině i jiným slovanským dialektům izolované jihočeské lexémy sloboda,
slobodnej, slobodník, slobodnice, které nemají kontinuitu v českém nářečí (srov. Utěšený in
Cuřín 1986, s. 24). Podobně chybí kontinuita u pojmenování pro borovici (sosna; dále
např. Utěšený in Cuřín 1986, s. 24), specifické je též pojmenování pro malíček (např.
na Doudlebsku: lech(t)níček, lichníček apod.; srov. DNS, s. 69; obd. Jílek 1961, s. 50).
V různých lokalitách na jihu Čech ovšem nacházíme další zajímavá (a „časově
nezařaditelná“) regionální pojmenování; např. peroutka (kosinka; srov. zmíněný tvar peruť),
náčinek/náčínek (skrojek chleba; zde je zajímavé odvození: „načínat“ nebo „načiniti“?),
dvíčky (dvojčata; zajímavá je tu sémantická derivace), krchna, krchnička (levá ruka;
psl. základ *krch-; též Jílek 1961, s. 50), sád (název pro mezník).142
k sémantickému posunu; Hrvatsko Primorje). Obdobným tvarem je již zmíněný lexém dižva (opět nádoba;
sufix–vatu odkazuje ke starým v-kmenům). Deminutivní tvar končí sufixem–icaa zní dižica (v čakavském
prostředí: dřevěná nádoba s ruhojetí; Brač, Fužine/Vela Luka, Smokvica, Korčula; srov. Skok I/1971, s. 411).
Jedná se tedy o ikavskou formu, která je právě rozšířena na severu území (spíše než o formu ekavskou nebo
jekavskou); tvar lze též spíše odvodit z ie e-ového stupně *dhei h- než z o-ového stupně *dhoi h- (přičemž ale
starší forma je tu pravděpodobnější, neboť jde o denominativní derivaci). Reflexe neoakutu tu je (v chorvatštině)
konsistentní s ruským dial. lexémem дежа (sud, káď, popř. koryto, žlab),’s ukrajinským дiжа (ukrajinská
reflexe jať v kořenové samohlásce ukazuje na to, že je tu ruský pl. дёжы sekundární; obd. jako v případě
ruského
sg. звезда a pl. звёзды v protikladu k polskému gwiazda (za předchozí odkazy děkuji dále prof. Josephu
Schallertovi z Toronta).
140
Slovo mošna tu v tomto výzanmu samozřejmě nesouvisí s homonymickým tvarem (s označením torby), který
se obvykle považuje za lexém nejasného původu (srov. Holub, Lyer 1978/SES, s. 322), popř. za přejímku
z němčiny (HSSJ II/1992, s. 331); , M. Snoj tu odkazuje k blízkosti ie základu *mȃk- a něm. mag- (Snoj 2003,
s. 416). Je tu však možné doložit přímý vztah k psl. základu *mъch- (kde dochází k různému výsledku
vokalizace jerů i na západoslovanském území; za připomínku děkuji prof. Josephu Schallertovi z Toronta).
Např. ve slovenských nářečích existují varianty moch (forma je rozšířena na celém území Slovenska), mach
(spíše na severozápadě Slovenska, na liptově, v oblasti horalských nářečí v lokalitě západně od Čadce), mech
(spíše na pomezí východní Moravy a západního Slovenska, na severozápadě Slovenska, též na Spiši a v okolí
Bardejova); srov. dále Štolc, Buffa, Habovštiak 1968/ASJ I (část 1., s. 23, mapový oddíl III. Reflexy za ъ* a ь*,
mapa č. 5 „mach“, část 2., s. 150). Také Snoj uvádí slovinské, chorvatské a srbské slovo mh(Snoj 2003, s. 372-
373). Na slovanském (zejména českém i slovenském) jazykovém území však mohou podobně odvozená slova
nabývat i dalšího významu: „pápěří“ (spodní prachové peří z husy; např. moch na východním Slovensku, mošek
na severozápadě východního Slovenska, mášek na Spiši a na Oravě; srov. Habovštiak/ASJ IV, 1. část, mapa
na s. 98, 2. Část, s. 86; obd. vykládá pojmenování též HSSJ 1992, s. 245) nebo „srstka angrešt (srstka obecná
meruzalka srstka, Ribes grossularia; mochnačky na jihozápadním Slovensku - podle typu hnědé mechovité
plísně, ale též s kořenem much- na středním Slovensku, popř. v podobě chminky nebo šminkina středním
a jihozápadním Slovensku; srov. Habovštiak/ASJ IV, 1. část, mapa na s. 45, 2. část, s. 54).
141
Utěšený zaznamenal lexém kupina na jihu Čech na území tzv. Vitorazska (v okrese České Velenice)
a upozornil na zřetelný odkaz k lexikonu podunajských Slovanů (Utěšený 1958, s. 207).
142
Mohou to být odlišení spíše formální; např. v edicích knih M. Krškové (srov. výše) se liší pouze pravopisný
záznam lexému (a následně odvozeného frazému) třpýt, vzít třpýt (1957) - vedle třpít, vzít třpít (1974,
ve významu „vzít odvahu/komu, odzbrojit/koho“). Z hlediska současného výzkumu se však mohou sémanticky
odlišovat i další pojmenování; např. lexém „plotňák“ označoval (podle Krškové) na Blatech prázdný hrnec,
zatímco na základě vlastního výzkumu (a také na základě výzkumu K. Frejlacha v Nesměni na Doudlebsku)
máme slovo doložené jako označení pro starého mládence (ovšem v tomto případě jde o lokalitu položenou jižně
od jihočeské metropole /tj. od Českých Budějovic/, zatímco Blata jsou vůči tomuto městu položena spíše
severně). Nicméně to jistě nejsou záležitosti spojené s jazykovou prehistorií.
65
3.12 Další lexikální stopy staré kolonizace?
U některých pojmenovánímusíme přihlédnout také k reáliím, jejichž existenci lze
v praslovanské době doložit. Je tomu tak u pojmenování domu, který byl původně
jednokomorový, podzemnicový (srov. dále; také s ohledem na staré souvislosti bavorské
a slovanské kolonizace), nebo u pojmenování pro základní zemědělskou (pracovní) činnost,
kterou byla od nejstarší doby zcela nepochybně sklizeň (tedy proces, který dnes známe
jako „žně“).
Zajímavé je označení vstupní části domu jako dům/domeček. Slavomír Utěšený uvádí slovo
jako obecně užívané na jihu a západu Čech. S tím však nelze zcela souhlasit, protože doložené
užití pojmenování (v tomto významu) jihočeské území spíše rozděluje (ve směru
severoseverozápad – jihojihovýchod; od Suchdolu nad Lužnicí, Třeboně a Lomnice
nad Lužnicí). Vcházelo se tedy do domu, ale „velký dům, celé stavení“ byl haus. Slovo
domeček označovalo předsíňku, slovo dům vstupní chodbu, síň nebo předsíň. Hospodář býval
v domě nebo na domě, hospodyně šla naproti do domu. V nářečích se objevuje ještě slovo
nádomí („na domě“; ve významu půda). J. Vařeka předpokládá, že na jih Čech slovo proniklo
od jihozápadu. Upozorňuje na typ trojdílného domu komorového, který je doložen v jižních
Čechách už od středověku. Půdorys domu se skládá z původní dýmné jizby (pozdější
světnice), síně s černou kuchyní a komory. To znamená, že se dům zvětšoval adicí;
k původnímu domovému jádru (tj. k obytné místnosti s centrálním nebo bočním ohništěm)
byla postupně připojena síň a komora (Vařeka 1987, s. 27–30, u téhož: mapka na s. 30; DNS,
s. 89–90, Holub 2006, s. 355; k obdobnému vývoji bavorského slova haus či chodského dvůr
také Utěšený in Cuřín 1986, s. 15). Nelze tu však připustit (již výše zmíněnou) možnost, že se
tak projevují „ pozůstatky“ povědomí o původním jednokomorovém obydlí, které obývali
naši předkové v době praslovanské? Tehdy se patrně jednalo o podzemnici. Pozdější šíření
pojmenování od jihozápadu by tak mohlo být sekundárního charakteru. A změny typu stavby
mohly reflektovat reakce na rozdíly podnebí na našem území a v původní „pravlasti“; tomu se
musel přizpůsobit i pozdější typ obydlí. V teplejších oblastech se zřejmě nemusely budovat
podzemnice; naopak s hospodářskými změnami (a se zvyšováním efektivity zemědělské
výroby) přišlo i rozšíření domu. Ovšem též dnešní rozšíření pojmenování „dům“ na vstupní
místnost by skutečně mohlo (alespoň do jisté míry) odrážet stav raně slovanské kolonizace
českého jihu a západu (pokud tuto možnost připustíme – alespoň jako jinak nedoloženou
hypotézu).143
Zmiňme tu též „podezřelé“ jihočeské (patrně nikoliv pouze „blatské“, jak se pokusíme dále
dovodit) apelativum děla. Řadu dokladů nám poskytne regionální literatura, a to nejenom
ta odborná (vedle Weisovy řady Český jih a Šumava v písni /Weis 1929/ nebo odkazů
ve slovníku Jindřicha Jindřicha/2007/ nacházíme doklady pojmenování /např./ i v beletristicky
zpracovaných promluvách rodilých mluvčích z Blat, které sebrala Marie Kršková144
). Weis
143
Také postupné rozšíření rozdílných slovanských domových typů(především polozemnic, ale i jiných typů
domů - s uzavřenými i s otevřenými topeništi) nám dovoluje sledovat migrační trasy Slovanů podél řeky Dunaje
(k řece Dyji a jižně od dnešní moravské hranice), dále pak podle jeho přítoků Sávy a Drávy, tedy říčním
systémem do Panonia a do oblasti „Noricum“ (tedy na území původního keltského království, federace třinácti
kmenů, pozdější provincie římské říše na území dnešního Rakouska, části Slovinska a jihovýchodního okraje
Bavorska, které na východě sousedilo s Panonií a na severu dosahovalo až za řeku Dunaj; srov. Andersen
1999:56–57). Podél řeky Moravy se kolonizace šířila do Horního Slezska; přes českou pánev a údolím Labeke
Krušným horám a do Horní Lužice. Podél řeky Labe Slované postupovalik východnímu pohraničí regionu
pozdějšího Knížectví hannoverského, podél břehu Dolního Labe (Andersen 1999:57).
144
V doslovech k pracím M. Krškové potom připojili jazykový a literární komentář i další bohemisté: lingvisté
F. Oberpfalcer-Jílek (ke knize z počátku 50. let 20. století ), F. Cuřín (1957) - a dále literát S. Cífka (1974).
Uvedení bohemisté tu prezentovali krátký jazykový rozbor nářečí. O mnohých dále zmíněných (a jistě
66
v 10. dílu svého souboru odkazuje v odstavci „Žně na Blatech“ (Weis 1929, X./s.20 )
na slovo „děla“ přímo: „Žním říkalo se děla. Když se kosilo žito, říkalo se děla žitná, kosila-li
se pšenice, děla pšeničná.“ Kršková doplnila ke svým knihám také slovníky145
(v obou
případě se jedná o text rozložený cca na třech stránkách); v obou slovnících je zmíněn lexém
„děla“ (tedy: žně). Jindřich Jindřich dokládá slovo děla také na Chodsku (2007, s. 51); tamtéž
dále odvozuje slovo od slovesa „dělat“ (v komentáři doplňuje další údaje: odv., pomn.,
stř. rodu) a připojuje jeho užití v přísloví: jaký sena, takový děla. To je ovšem pouze jedna
možnost výkladu. Nabízí se tu odvození od psl. tvaru *děla, který se dochoval (např.)
v dnešní ruštině(v sg. дело, v pl. дело; k tomu také Frejlach 2013a, s. 9).
3.13 Novější lexikální paralely
Už z prostého porovnání některých regionálních slovníků nebo slovníkových souborů
(srov. např. Bachmannová 1998, Jindřich 2007, Hruška 1907, DNS/Holub 2004)vyplývá,
že mezi lexikony jednotlivých jazykových regionů na jihu, západě a východě Čech lze nalézt
četné souvislosti. Většinou je ovšem dost těžké posoudit, zda vůbec docházelo v rámci našeho
území k šíření některých sledovaných lexikálních jevů (např. z českého jihu na západ
a východ); a pokud ano, tedy kdy a jak. Výzkum jihozápadočeské nářeční podskupiny ovšem
jednoznačně potvrdil šíření jazykových jevů z jihu na západ Čech (popř. i opačným směrem;
srov. např. stanovení severovýchodní hranice, která odděluje jihozápadní skupinu nářečí
od středočeské oblasti, u Voráče 1955, s. 9–11, tamtéž k souhrnu charakteristických znaků:
s. 68–81; obd. Voráč 1976, s 8–10, Voráč in Klimeš 1992, s. 63, 93–95; kromě jiného se
k šíření lexikálních jevů vrátil také Utěšený in Cuřín 1986, s. 14–15, 17. Významné jsou
rovněž informace, které přinesly soubory ČJA); souborně představil přehled nářeční
diferenciace J. Bělič v syntéze ze 70. let 20. stol. (1972) a komentovaný soubor textů týmu
A. Lamprechta (1976).146
3.2 Slovotvorné prostředky
Zajímavé je i užívání některých prostředků slovotvorných. Oblastně se projevuje i určité
mísení tvarů (např. kachna x kačena/kačna, popřípadě kačnička; dnes se dochovává spíše
na Doudlebsku).
Na jihu Čech bylo dříve rozšířeno i smísení výrazů pro tůň a pro studnu; do těsného
sousedství se zde dostal lexém studně, studna, studeň a slovo touň (toudeň); dodnes snad
doloženo v názvu obce Todeň (ke slovu toudeň, todeň a k možné kontaminaci pojmenování
pro tůň/touň a pro studnu/studeň srov. takéDNS, s. 69, dále s. 292; J. Voráč ještě ve 40. a 50.
letech minulého století dokládal tvar toudeň na Ledečsku a Humpolecku: 1955, s. 24). Ludvík
Pokorný v Jihočeské vlastivědě ale odkazoval i k možnosti odvození posesivním sufixem
– k osobnímu jménu Toden (Pokorný 1986, s. 78).
Také na jihu Čech je zajímavý vývoj pojmenování podle porostů, popřípadě podle dalších
okolností. Doklady najdeme ve slovníku: podle okolností vzniku (nádomí, nálučí, předevsí),
podle porostu – názvy hromadné (bírčí – březový porost, křivánčí – porost mladých modřínů,
liští/líští – lískový porost, roupí – větvička olše s jehnědami; obd. pokračuje Jílek 1961, s.
24:doubí, boučí, lípí), v názvech obcí (Lipí, Habří), ve jménech pomístních (lesík Doubí/
dialektologicky i obecně lingvisticky zajímavých) lexémech (např. o slovu „děla“) v jejich komentáři zmínka
není).
145
Vždy jde ovšem pouze o krátké (abecedně řazené) slovníčky, které zcela nevyhovují lemmatizačním
požadavkům. Nezahrnují transkripci heslového slova či sousloví, příslušný gramatický a lexikální popis. Uvádějí
vždy pouze význam příslušné lexikální jednotky (srov. Kršková 1957, s. 237–239, Kršková 1974, s. 347–350).
146
V této souvislosti nelze opomenout význam výše zmíněné stezky, která procházela údolím říčky Litavky
přes Brdy k Berounce.
67
V Doubí, u označení cesty Do doubí, ve jméně pozemku Podlipí/Pod Lipí). Zachoval se nám
tu tak dodnes starší typ odvozování (srov. opět: Jílek 1961, s. 24n.).
Starobylého původu jsou na Doudlebsku příslovečné výrazy zdoloví/zdolovo (dolní část,
dole), zhoroví/zhorovo (horní část, nahoře), užívané jen v ustálených spojeních
ke zdoloví/zdolovu (dolů), ke zhoroví/zhorovu (srov. DNS, s. 140).
Slovotvorné prostředky se většinou neodlišují od prostředků užívaných ve slovotvorbě
spisovné češtiny i běžně mluveného jazyka. Připomenout můžeme častější užití starobylých
přípon (-uto: peruto, -íko: masíko), které uvedl již Vojtěch Kotsmích (1868; souhrnně:
s. 3–33). Za starobylou příponu (pozdně praslovanského původu) je označována též skupina–
isko, popř. -iště, která se objevuje šíře také (ale nejen) na jihu Čech v odvozených slovech
typu hlavatiště, zelniště, ovesniště apod. (Lamprecht a kol./ČNT 1976, s. 11).
Zvláštní charakter má také adjektivní přípona –atý (cestatý = pruhovaný, klečkatý, kolenatý =
kdo má nohy „do O“, krajkatý = krajkový, květnatý = květovaný), která je využívána ve větší
míře než obvykle. Zesilující význam přídavných jmen s -t- (vyjádřený druhým nebo třetím
stupněm) se tvoří rozšířenou příponou –atější (menšatější/menčatější, nejhezčatější,
nejlepšatější), popřípadě i variantami –echnější, -etnější (menčechnější, menčetnější).
U příslovcí je řídká přípona–mo (při odvozování ze sloves: hejčmo = šikmo, obálmo = způsob
spaní „proti sobě“; DNS, s. 140).
Zesílení významu při stupňování příslovcí se vyjadřuje rovněž na jihu Čech příponou–ejš
(např. pěknějš, pozdějš, snadnějš, teplejš). V tomto případě však není situace zdaleka
jednoduchá. Jedná se patrně o příponu novějšího původu, která ovšem může být dokladem
kontinuálního vývoje jazyka. Mapky a záznamy ČJA lokalizují užití přípony–ejššíře; přípona–
ejčasto rozšiřuje základ slov i na Valašsku a na Opavsku (ČJA V/2005, s. 572–573, mapa
411b). To lze doložit např. na příkladech úzu adverbií pozdějš, snadnějš a teplejš, kde byla
v promluvách rodilých mluvčích koncovka–ejš zachycena na západě Čech (na Tachovsku,
západně i severně od Plzně, na Rakovnicku, na západním Příbramsku i na Klatovsku), ale i
ve středních Čechách (u lexému pozdějšna úseku od Roudnice nad Labem směrem k západu a
jihu, u lexémů snadnějš a teplejš také na Berounsku a severněji: na Litoměřicku (srov. ČJA V,
s. 556–557, mapa č. 400); na Lounsku byl doložen spíše jen tvar snadnějš(srov. tamtéž), na
Rokycansku a Kladensku teplejš – až po Českou Lípu; srov. ČJA II/1997, s. 379–380, mapa
4, 167) a na střední Moravě (dále také ČJA V, s. 534; dokonce i na Prostějovsku, severně od
Blanska, jižně od Olomouce a na Svitavsku; jižněji s variantou teplíš; srov. ČJA II, s. 379–
380, mapa č. 168). Základ snadn- se ovšem objevuje i na východě Čech. V jižních oblastech
Čech, na Vrchovině a na jihu střední Moravy je však častěji doložena forma snáž. Na západě
(západně od Prahy, na Benešovsku a na větší části Příbramska)i na jihu
(na Táborsku, spíše na severním Českobudějovicku, ale také na Jindřichohradecku) dokládá
ČJA spíše příponu –ejc(snadnějc; k tomupřehledně: ČJA V, s. 566–567, mapa č. 400). Ale
v konkurenci s příponou–ejšve slově teplejš (na jihu Klatovska, na Prachaticku
a na západním Doudlebsku; až k jihozápadnímu okraji města Českých Budějovic; srov. ČJA
II, s. 379–380, mapa č. 168;.ke slovotvorným procesům podrobněji také DNS/Holub 2004,
s. 69, 140).
3.3 Tvarosloví
Některé tvaroslovné jevy naznačují starší charakter vývojových změn.
V důsledku záměny e-o se někde také (stále ještě, ale vzácněji) užívá morfologizovaného
tvaru slovesa som (místy i v přízvučném postavení na začátku fráze v minulém čase:…som
sivzala bratrance. Užití slovesa som bylo dříve charakteristické pro místní mluvu na
Doudlebsku, na Stašsku nebo na Šumavě na Strážovsku), popřípadě (běžněji) tvaru lochtat
(lechtat, šimrat; srov. DNS, s. 65, 118; ke slovanským reflexím slovanského vokálu *e
srov. Andersen 1996, s. 52,74n.).
68
U zájmen dochází k vyrovnání zájmenného skloňování měkkého podle typu ten (o ňom,
o našom, o čom; DNS, s. 67).
3.4 Hláskový vývoj
147
3.41 Staré jazykové souvislosti českého jihu, východu a západu
Mezi jazykovými doklady z českého jihu, východu i západu lze objevit zajímavé paralely;
zejména v rovině hláskoslovné. Ke zmíněným paralelám patří některé současné nářeční
doklady průběhu hláskového vývoje. Vzhledem k tomu, že u řady (dále uvedených) jevů
uvažovali někteří badatelé o možných praslovanských kořenech současného vývoje
(popř. o souvislostech ve vývoji západoslovanských a jihoslovanských jazyků) bude užitečné
připomenout si dále tyto potenciální doklady starých jazykových kontaktů.Někdy se uvažuje o
starých mezislovanských rozdílech a o nejstarších mezislovanských vztazích.Zejména
mezi severem a jihem západního okraje slovanské oblasti, které se podnes dochovaly jen
vzácně jako periferní lexikální zvláštnosti; častěji však v toponymii (srov. např. Utěšený
in Cuřín 1986, s. 15 a 17).
3.411 Konsonantismus
Problémem zůstává (před)historický stav a vývoj tzv. měkkých retnic. Dokladem starého
vývoje je lokální rozložená výslovnost ve slabikách začínajících (původně měkkými)
retnicemi (Utěšený in Cuřín 1986, s. 21). Obvykle dnes (také) na českém jihu dokládáme
spíše jen (tzv.) rozloženou výslovnost původně měkké retnice m před nepůvodním e/ě
(e-ovým jádrem): mjesto, mje místo běžnějšího výsledku disimilace /mje–mňe/mňe, mňesto,
někdy ovšem došlo k analogickému vyrovnání na základě pozdější (mylné) lidové etymologie
dokonce u etymologických skupin (např. ve 3. p. nahrazuje na jihu Čech výslovnost mje
obvyklou formu mě/mňe, f/spomjel se objevuje místo systémového tvaru vzpomněl
[f/spomňel], [domjenka] místo domněnka [domňenka]). K tomuto typu rozložení výslovnosti
ovšem docházelo v mnoha lokalitách Čech, Moravy a Slezska. Rozložený typ mje se dochoval
v nejjižnějším úseku Čech, reliktně i na Volyňsku, v okruhu Plas a Manětína; stejnou
výslovnost lze doložit také v některých východočeských lokalitách (k rozšíření typu Bělič
1972, s. 49).
Starší příklady měkké výslovnosti retných souhlásek p´, b´ před i, popř. opět tzv. rozložené
výslovnosti bj, pj, (b´ič/bič, p´ivo/pjivo) zachytil ještě v 60. letech 20. století Jaroslav Voráč
(např. na Besednicku; šíře k dokladům staré palatálnosti konsonantů Lamprecht/ČNT 1976,
s. 13). Jedná se o slabiky s i-ovým jádrem, tedy o typ bič (staré b´ič), slepjice (slep´ice) apod.
Nejdéle se snad jev dochoval na Doudlebsku, Jemnicku a Dačicku (hodnocení tu však závisí
na možnostech rozšíření dobového výzkumu); na českém východě (zejména na Vrchovině
a v v úseku dačicko-jemnickém) starou výslovnost doložil též J. Bělič (1972, s. 47, 238).
V dialektologické literatuře (např. u Voráče: 1955, 1976) je však jotace před –i zachycena
nejvýrazněji na českém jihu, na Blatech i na Chodsku.148
Od 19. století ale tento typ natolik
ustoupil, že se s ním dnes v promluvách rodilých mluvčích prakticky nesetkáváme.
Řada změn je diachronního charakteru, ale souvisí spíše s hláskoslovnými procesy, které byly
typické pro pračeské nebo historické období vývoje jazyka.149
147
Problematice prozódie je věnována samostatná kapitola dále.
148
Vlastním výzkumem jsme ale užití lexikalizovaných podob (vjídle, mjilá, rafjika) prokázali v mluvě nejstarší
generace i v 90. letech minulého století v jihočeských lokalitách Soběnovska a Komařicka.
149
Zvláštním případem je tu též hláskoslovný typ s -l- po retnici, jehož stopy se v Čechách v MJ dochovaly
dodnes (např. Davle, Drhovle apod.). Tento vývoj by opět nasvědčoval tomu, že zde existovala kontinuita
69
Za doklady staré palatálnosti konsonantů se však považuje i (převážně, ale nejen „jihočeská“)
disimilace sykavek a zubnic (přej zimu, babijce, kojce, helejte), popř. záměna ostré sykavky
za tupou v imperativu sloves (proš, noš, neporaž!; srov. např. ČNT, s. 13, ale především
u Voráče 1955, 1976; obd. Utěšený 1960, s. 188n., odkazyi jinde).
Ve skupinách, kde bylo historicky původní bilabiální w (srov. např. Utěšený in Cuřín 1986,
s. 19, 22, 26; Utěšený 1960, s. 143–188; dále Bělič 1972, s. 49–51), došlo k následným
změnám:
 v hláskové skupině–ovi- u typu Horažďojce/Horažďouce (na jihu a západě
Čech); dnes už jen na (severo)východě Čech) se dochoval starší tvar 3. sg.
Dvořákoj, bratroj, doktoroj (-oj místo koncovky–ovi; tvar byl dříve užíván
i na jihu Čech)
 v hláskové skupině–avi- (s redukcí následného –i-) se ustálil typ
jalojce/jalouce, dokonce i lajc/lajce/lejc (dnes již spíše reliktně na jihu Čech,
popř. na Horšovotýnsku a na Chodsku, ale reliktně též na severovýchodě
i jihovýchodě: Bělič 1972, s. 47, 230–232, 237)
 bilabiální w v jiné pozici než po vokálu na konci slova nebo před konsonantem
(stau, láuka, křiuda) se dnes dochovalo spíše na severozápadním okraji
severovýchodočeské nářeční podskupiny (kwočna, woda)
Na českém jihu (popř. západě i východě) se více projevila progresivní asimilace znělosti
(Utěšený in Cuřín 1986, s. 19–21, 24):
 v případě mezislovního kontaktu hlásek s, t, k + h v předložkových spojeních
(s chori, přes choru, k chorám), v těsném spojení (pjet choďin, kousek
chovjezího), někdy i na morfematickém švu: smrtcholka); doloženo
ve východní části jižních Čech a ve východních Čechách (také na jihovýchodě:
srov. Bělič 1972, s. 237; diskuse i předhistorickém charakteru jiných typů
mezislovní asimilace znělosti vyvrátil už Utěšený 1958, s. 195, 203, 205).150
 u skupin tv – tf (tfúj, tfaroch, mrtfej, potfora), kv – kf (kfjet, kfočna, kfošťe) –
dnes spíše při vyjadřování expresivity), vzácněji chv – chf (chfíle): zejména
na Doudlebsku, historicky na jihu i východě Čech, popř. i ve Slezsku
(kde tento typ spodoby vykládá jako starší slovanský jev na slovesech typu
kfitnuc/kfytnycúkfitnuttéž Andersen: 1999, s. 55).Již Utěšený (1958) v této
souvislosti upozornil na diskuse o vývoji původně všeslovanského obouretného
w (u slov typu kfjet, tfoje především na Doudlebsku, popř. v jihovýchodočeské
nářeční podskupině a reliktně i na střední Moravě). Odkazoval ke starším
jazykovým souvislostem, ale vývoj tohoto typu progresivní asimilace znělosti
předpokládal až v době historické (Utěšený 1958, s. 195, 204–205).151
 u skupiny sv – sf se jev šíří v českých regionech obecněji (sfjetlo nebo sujetlo).
s jihoslovanským (popř. s původním východoslovanským) prostředím. Je potom sporné, zda se na slovanském
západě skutečně zpočátku nenahrazovala jotace u měkkých retnic epentezí –l- podobně, jak tomu bylo
na východě a na jihu (srov. také: Šmilauer 1960, s. 20).
150
Např. v souvislosti s kritikou „kmenové nářeční teorie“ T. Lehr-Spławińského (Lehr-Spławiński 1952, a. 19-
27) posuzoval archaický typ už (v)oře, jag je, který byl rozšířen po celém okraji jižních Čech (na Prachaticku
i na Jindřichohradecku); nejen tedy pouze na Moravě a ve Slezsku. Utěšený dokládá, že se původně jednalo
o obecně české vyrovnání znělosti (tedy i před hláskou klouzavou, tedy před j Utěšený 1958, s. 203, 205).
151
S tím souvisí nářeční doklady obouretného w (původně obecně slovanského), zejména mezi samohláskami,
doložené směrem k severovýchodu českého území, popř. geneze jihočeského typu Novákojc či „doudlebského“
jalojce (v kontrastu se chod. kraučka/kravička). Tyto vývojové změny již dříve zmiňoval S. Utěšený (opět
ve spojitosti s kritikou teorie T. Lehr-Spławińského; též s odkazem na výklad A. Frinty: Utěšený 1958, s. 195,
204, tamtéž v pozn. 42).
70
Vývojově zajímavé jsou též disimilační procesy (Utěšený in Cuřín 1986, s. 24; též Utěšený
1960, s. 212–214):
 záměna výslovnosti d–r, kterou lze doložit na Chodsku, reliktně ale i na
jihovýchodě a na jihu Čech (ďerek, storola)152
 změna ve skupině–db-: svarba, hervábí, popř. změna –dl- na –rl- (kadlec –
karlec; symetricky k tomu Karel, Karla – Kadel, Kadla) se šíří na východě
Čech i na Moravě.
Na českém jihu lze historicky doložit některé asimilační (popř. disimilační) procesy, které
jsou dnes ještě místy živé na českém (severo)východě; např. zachování skupiny nn nebo její
zjednodušení (kamennej, Anna) či změnu ve skupině -dn- (na východě u asimilace typu
zedník – zenňík – zeňík, jednou – jennou – jenou; opačný disimilační proces např. u typů
Anna – Adna; na jihu Čech zejména na Doudlebsku: Besednice – Besenňice – Beseňice…
apod.; srov. doklady pro jihozápad i východ Čech: Bělič 1972, s. 231, 237).
Někdy zůstalo v některých lokalitách českého jihozápadu (a částečně i východu) zachováno
staré r před e, i (parez, drevník; v odvozených slovech: horejší, žberík, čurík; popř. v důsledku
kontaminace: prahoušel = přehršel; srov. Utěšený in Cuřín 1986, s. 24).
Také již zmíněnou podobou sloboda, která je dokladem izolované obměny souhlásky v, se
jihočeský region shoduje s řadou dalších slovanských nářečí (jižních i východních; srov. výše;
dále také DNS 64n., 116n., Voráč 1976, s. 59n., týž k západočeskému mluvnímu úzu: 1976, s.
26n., 1992, s. 76–78, 84n.; ještě ke stavu jihočeských nářečí: Utěšený in Cuřín 1986, s. 19n.).
Poměrně starého původu je zřejmě stav protetického vývoje v doudlebském úseku, kde
podnes není důsledná proteze v před o v promluvách; a to ani u mladší generace (on, oko);
starší mluvčí dokonce odsouvali v i v náležitých případech (ozer/vozer, ondra/vondra…
označení pro nosní hlen; dále opět Utěšený in Cuřín 1986, s. 26; k teorii glotálního rázu dále
výklad prozodie ve 3. kapitole této knihy: Greenberg 2010, s. 491).153
3.412 Vokalismus
Pozoruhodný je vývoj kvantity. V dvouslabičných slovech (v promluvách starších mluvčích)
dodnes nacházíme nadbytečnou délku samohlásek (odlišně od středočeského i moravského
stavu: pína, slína, hňída, plíva, plouch, v centru jihočeského úseku sáze, na okrajích fčála,
fčíla, káše), v 2. pl. votáv, hromád, strán, popř. housát; spíše na západě pak typ vajíc, vovíc
(ovcí), v 6. pl. fem. struhách). Místy se dochovaly staré délky v příčestí (volál, trpíl, popř.
minoul/minou, usnoul/usnou …Pootaví/Doudlebsko), ojediněle i na západě území (nažíl =
nažal). Někdy dochází k dloužení v základu složených tvarů (šístej, sídmej); sekundární je
nadměrné užívání dvojhlásek (roužňi, ouřad, přejkopa. Objevuje se krácení u sloves (vect)
nebo u jmen (ďifka, zajic, v 7. sg. fem. slamou, kravou, branou, ale také někdy struhou).
Dochází ke střídání délky při změně počtu slabik typu líh – lihu, mák – maku (srov. také
DNS/Holub 2004, s. 65n., 117n., Bělič 1972, s. 231, ČNT s. 12–13, Voráč 1955, s. 28n.,
Voráč 1976, s. 75n., týž nověji k západočeskému mluvnímu úzu: 1992, s. 71–76, 79, 83–84,
84n.; popř. Jančák 1966, s. 107–121; Utěšený 1960, s. 52, 56–63, 84–89); ke stavu
jihočeských nářečí Utěšený in Cuřín (1986, s. 27–29); tamtéž také k možným raně
152
Jedná se o vzájemnou záměnu atrikulačně blízkých hlásek, k níž dochází za vhodných kombinačních
podmínek; zejména před b a l (herbáví, svarba, herbávnej, vzácněji karlec/tkadlec); ale také např. děrek, gro
(kdo; srov. opět: Utěšený 1960:212-214; nověji Voráč in Klimeš 1992, s. 76).
153
O rozšíření tzv. hiátového v- v době předhistorické tu naopak uvažoval již E. Schwarz (u typu voko: Schwarz
1931, s. 277). Tento názor však podrobil kritice už koncem 50. let minulého století S. Utěšený (1958, s. 189,
195, 203) v souvislosti s diskusí o ustálení některých českých, moravských a slezských nářečních znaků v
pozdější historické době či vdobách jazykové prehistorie. Nicméně specifičnost situace na Doudlebsku se tím
nepopírá.
71
slovanským kořenům přízvuku na zájmenných příklonkách typu viďel ho (s. 33; srov. též dále
diskusi
o metatonických teoriích).154
Na severovýchodě Čech je zvýrazněna délka také
v trojslabičných slovech: ďívadlo).155
Kvantitativní proměny ve dvouslabičných slovech, popř. ve slovech jednoslabičných (méně
též ve slovech trojslabičných, kde však jde obvykle skutečně o změny pozdějšího, tedy
sekundárního charakteru), bychom mohli chápat jako reflexi historického vývoje češtiny
(přesněji: českého hláskosloví). Ovšem to by platilo obecně jedině v tom případě, kdyby s tím
nesouvisely i určité prozodické projevy (ke změnám intonace, přízvuku, k tzv. metatonii
srov. dále: Lamprecht 1987, s. 78–80, 145–154, Večerka 2006, s. 38–43; ke kritice
„metatonických“ teorií např. Sukač 2009, s. 175–182; k dokladům „jihočeské paroxytonie“
nově Holub 2011, s. 5–31, k „laryngální“ teorii Greenberg 2010, s. 490–491; srov. také dále).
A právě tyto prozodické charakteristiky (zejména pak „jihočeská“ melodie na penultimě
a tzv. „plzeňské zpívání“, popř. též některé další jevy související) by mohly odrážet (alespoň
v některých rysech) prehistorický stav jazyka. Budeme se jim proto věnovat dále samostatně.
154
S. Utěšený odmítal názor, že došlo ke zkrácení starých slovanských akutových délek (skala, jama, březa,
blato), zejména s ohledem na teorii T. LehraSpławińského a na hledání souvislostí mezi dobovými teoriemi
o lokalizaci „českých“ či „moravských kmenů“ a nářečním rozvrstvením v Čechách, na Moravě i ve Slezsku.
V souladu s J. Voráčem u nářečních archaismů spíše předpokládal starý společný základ, např.
u jihozápadočeských nářečí (pína), popř. tvarovou analogii (Utěšený 1958, s. 195, 202, 205).
155
Za doklad starší hláskové změny (za archaický jihozápadočeský typ) považoval S. Utěšený (s odkazem
na výzkum J. Voráče; zejména na Chodsku) dochování lexémů typu čalo (Utěšený 1958, s. 198, 202, 207).
A. Lamprecht změnu e-a vysvětlil na základě široké výslovnosti e, které se v době hlavní historické
depalatalizace přiblížilo k a (srov. Lamprecht 1962); nelze tu tedy hledat spojitost s praslovanským vývojem.
72
4. Shrnutí závěrů
4.1 Šíření původních etnonym (dnešních toponym, popř. hydronym)
Shrneme-li dosavadní závěry, můžeme předpokládat, že pohyb slovanských kmenů
na přelomu 6. a7. stol. směrem na západ byl s největší pravděpodobností stimulován
tzv. „biliárovým efektem“, který vyvolali Avaři. Tzv. druhá migrační vlnabyla patrně
vyvolána kmeny, kteréjsou někdy označovány jako Doudlebové. Toto etnikum ještě v 6.
a v 7. stol. sídlilo v oblasti Volyně kolem řeky Bugu; severně od Karpat, mezi horními toky
Visly, Západního/ Bugu a Dněstru. Na jihu Čech máme ze 6. stol. doloženy jen jednotlivé
nálezy (germánské mizí již ve II. pol., od konce 5. stol., slovanské jsou v 6. stol. ještě
v Čechách vzácné; zejména na jihu Čech došlo v 6. stol. k výraznému poklesu osídlení).
Snad již někdy v 5. – 6. století po Kr. (ale spíše výrazněji na přelomu 6. a 7. stol.) vyrazil
proud původních obyvatel z oblasti u Styru a Bugu (podél Karpat a povodím Tisy k jihu).
Posléze však tato kolonizační vlna zamířila na západ do Panonie a Podunají. Významnou roli
tu jistě sehrál avarský tlak na původní slovanské etnikum. Obvykle se uvažuje o dvou fázích
další (podunajské) slovanské kolonizace; tedy o osídlení v I. pol. 7. stol. (a to často ve vztahu
k utváření Sámova kmenového svazu) a ve II. pol. 7. stol. (v souvislosti se starohradištním,
předvelkomoravským obdobím). Počátky souvislejšího slovanského osídlení českého jihu
zřejmě nesahají dále do minulosti než do 7. století.
Četné doklady raně středověkého slovanského osídlení území „severně od Dunaje“ zmiňují
mnozí rakouští badatelé. Pokud první Slované dorazili na území Dolních Rakous kolem
poloviny 6. stol., museli se tu usídlit předtím, než sem dorazily avarské tlupy. Většinou se
však jedná o nálezy z doby pozdější; tedy o prameny k poznání vývoje společnosti starší doby
hradištní (v 7. a v 8. stol.). Z té doby pocházejí i některé doklady společné avarsko-slovanské
kultury. Jak již však bylo zmíněno výše, další vlnu „podunajské“ kolonizace lze předpokládat
i v 8. stol. Fenomén „nárůstu archeologických nalezišť“ na jihu Čech a na území dnešního
Rakouska v lokalitách severně od Dunaje od 8. stol. po Kr. je nejen průvodním rysem
výzkumu určitých období raně středověké kolonizace, ale svědčí též o vnitřním zahušťování
osídlení a o postupu kolonistů do vyšších a méně úrodných míst. Především archeologické
doklady dosvědčují, že se slovanské osídlení severně od středního Dunaje a na území Čech
i Moravy v 7. a 8. stol. vyznačovalo velmi podobnými znaky.
Ve své době šlo již nepochybně o pestrý etnický konglomerát, v němž interferovaly zárodky
různých slovanských dialektů. Jedna větev tohoto nehomogenního dialektového kontinua
dorazí od jihovýchodu do Čech, kde nejprve osidluje téměř neobydlené jihozápadní
a východní regiony (spíše až v 7. stol., popř. jako tzv. mohylová kultura v Podunají; zejména
pak v 8. století na jihu Čech), posléze proniká na celé území (v rámci expanze kultury
obtáčené zdobené keramiky – snad již od konce 6. stol. – z Podunají do Čech). Pro tento
pohled na šíření slovanského etnika hovoří četné archeologické argumenty (většinou
průkazněji než teorie o „vnitřním vývoji staršího osídlení“). Také ovládnutí českého jihu
ze strany středočeského mocenského centra (tedy podmanění si obyvatel sídlících jižně
a jihozápadně od české kotliny) je před 10. stol. nepravděpodobné.
Sousedství germánských a slovanských toponym na rakouském (bavorském) území severně
od Dunaje, popř. jejich šíření prostřednictvím slovanského jazyka, můžeme doložit také
na proměnách základových slov a přípon (např. na původu a rozšíření sufixu–ing).
Dochovaná místní jména slovanského původu na rakouské straně i vývoj místních jmen
73
na české straně (a též četná hydronyma, např. Křemže/Krems, Lužnice/Laisnitz/Lungenbach,
Pulkava/Pulkau,aj.; srov. podrobnější výklad v II. kapitole) nám dovolují načrtnout přibližný
(již zmíněný) scénář přesunu.
Česká MJ lze důkladněji analyzovat při využitíŠmilauerovy metody malých typů (zejména
v zájmu typologického a chronologického hodnocení některých sufixů). Důkladnější
onymická rekonstrukce často souvisí s pojmenováním bývalých hradišť po 10. stol.
(srov. např. výklad MJ Týn).
Mezi Dunajem, Podyjím a Novohradskem (v již zmíněných oblastech Waldviertelu
a Mühlviertelu) nám poskytují četné informace oikonyma (MJ) doložená v povodí říčky
Laisnitz/Lužnice, potoka Braunaubachu (Schremsu čili Skřemelice) a v povodí řeky Dyje
(Thaya). Další místní jména slovanského původu nacházíme jižně od rakouské Dyje,
mezi potokem Thumeritzbachem a řekou Malou/Kleine Taffou (severně od toku Kampu),
nad severním výběžkem Dyje u české hranice, na horním toku říčky Kleine/Malé Taffy
a v povodí řeky Kampu (až k povodí řeky Kremsu).
Slovanská kolonizace rakouských území severně od Dunaje (lokalit sousedících
s „jihočeskou“ hranicí) ukazuje na skutečnost, že se místy pojmenování slovanského původu
v období raného středověku teritoriálně zhušťovala (koncentrovala např. v oblasti Zwettlu,
ale i jinde); jednalo se snad o jakási „vyhrazená území“. U hydronym lze doložit odvozování
slovanských pojmenování od jmen přírodních jevů (srov. též výklad v další kapitole),
ale často jsou základem pojmenování jména osobní. To by ukazovalo na pozdější typ osídlení
česko-rakouského pomezí, který následoval až po kolonizaci související s tzv. „II. vlnou
slovanského osídlení“. Starší typ raně středověké slovanské kolonizace byl zřejmě dokončen
v 8. století po Kr. Nezanedbatelná je pravděpodobně reflexe osobních jmen slovanské
nobility, popř. též později jistá forma vymezení slovanského etnika (vedle nově příchozích
osídlenců bavorsko-franského typu).
Připomeňme historickou paměť zaznamenanou v Nestorově Rukopise ruském (Pověsti
dávných let) a svědectví etnonyma *Dudlěbi (Doudlebi, dnes MJ Doudleby) a toponyma
*Volyn/Wolyň (Volyně) v konfrontaci s našimi závěry o výskytu prastarých dialektismů
v dochovaných onymech.
Svědectví Alího ibn Husaina (Abu l-Hasana ´Alího), zvaného al-Masc
údí, lokalizuje sídla
kmene Dúlába (popř. Dúlána; tedy Dudlěbů/Dulěbů) na jih Čech.
Na původ pojmenování Dudlěb existují různé názory. Usuzuje se např. na spojení:
a) nejčastěji se usuzuje kompozici ze západogermánského apelativa *theudō (*þeuđa-z =
lid, kmen, území) a germ. *laiƀaz (gót. *laifs)
b) zastánci slovanského původu etnonyma výklad původu pojmenování odvozují ze spojení
slovanského základu *duda (píštala) nebo *dud- (dudek) a z nedoloženého slovanského
základu *liab- (z hypotetického psl. lexému *lěbъ;z pův. *laib-), tedy *dudlěbъ „člověk
hubený jako píšťala“ nebo „jako dudek“.
Teorií o vzniku etnonyma Dudlěb však existuje více; nicméně mnohé z nich nejsou
věrohodné; např. názor, že se jednalo o obecné určení, vztahující se ke „křovinaté,
popř. stepní krajině“, které neoznačovalo etnikum, ale jakékoliv obyvatele určitého místa.
Tuto teorii popírá skutečnost, že ještě ve 14 století byli „čerství“ přesídlenci na Rus z oblasti
dnešní ukrajinské Volyně (kde v 10. stol. vznikl mocenský útvar typu raně středověkého
74
státu) nazýváni dulěbi, dulěpi. Označení se jako apelativum udrželo dodnes (např. v Orlovské
oblasti, ale i jinde).156
Raně slovanské etnonymum *Dudlěbi nalézáme v různých obměnách Čechách, ale rovněž
mimo Čechy.
Mimo dnešní české území lze rozšíření etnonyma doložit:
1. na maďarsko-rakouském pomezí, kde žili mezi Balatonem, ř. Murou a Drávou
(ve Štýrsku) panonští Dúdlěbi (pramen datuje osídlení k r. 853)
2. na území Rakouska:
2.1 v blízkosti kláštera Kremsmunster žili„potomci slovanského knížete Josefa…“
2.2 korutanští Dulěbi žili u Spitalu (což dokládá tradiční kniha kláštera v Brisenu);
jako Du(d)lieb byl označován „kraj v západních Korutanech“
3. jihoslovanské doklady:
3.1 slovinská hydronyma Dulep, Dulebska; srov. dále MJ Duliba (Senj)
3.2 na území Kosova: Dulebe u Kosovské Mitrovice
3.3 v Chorvatsku existují četná MJ typu Duliba (Dúliba je potom „velké údolí v pohoří
Velebit“) a Dulibe; u Záhřebu leží obec Dulepska
3.4 v srbské části Bosny se opakuje pojmenování Duliba (také jako oronymum), popř. Dulibe
3.5 v Srbsku je v okrese Raška vesnička Dulebe (Tutin).
4. východoslovanské doklady:
4.1 historicky: při řece Bugu sídlili východoslovanští Dulěbi– pak Volyňané; volyňská oblast
nabyla charakteru „státního“ útvaru od 10. do 14. stol.
4.2 na území dnešní Ukrajiny leží několikery Duliby (jižně od města Stryj, další u IvanoFrankovska,
na severu u Kovelu, na východě u Rovna); řeka Duleba protéká v povodí řeky
Bereziny
4.3 v Bělorusku leží obec Dulěby jihovýchodně od Běrezina (u říčky Dulěbky).
Blízko železniční trati Osipoviči – Mogilev nalezneme obec Dulěbňu, u řeky Olše/Olsy
(přítoku řeky Běreziny) Dulebčiznu.
4.4 na území Ruska docházelo (zřejmě převážně) k pozdější „doudlebské“ a „volyňské“
kolonizaci (ve 14. stol), zejména v Orlovské oblasti, ale i jinde: Duliby, Dulevčizna;
dysfemického zabarvení nabylo apelativum dulěb/dulěp; srov. výše). Výklad oblastního
pojmenování dulěb, dulěbina, popř. dulěbyj (дулеб, дулебина, дулебый) najdeme též
na stránkách Словари и энциклопедии на Академике (Академик 2000–2013). V kurských
a orlovských dialektech se tak označoval „hlupák, nevědomý člověk, prosťáček, nemotora,
ňouma“; obd. v nářečích saratovských a kaširských. V rjazaňských a vladimirských dialektech
také „slepý, šilhavý, křivý“ (člověk; Толковый словарь Даля. В. И. Даль 1863–1866;
Этимологический словарь русского языка Макса Фасмера: edice 2004–2007); někdy
(ale méně) synonymicky: Bužan, Volyňan (Словарь синонимов ASIS/ В. Н. Тришин, 2013;
též Русский орфографический словарь; odkazy na jednotlivé slovníky jsou však dále
upřesněny na výše zmíněných webových stránkách: Академик 2000–2013).
5. také v Polsku se však objevuje typ Duleb/Dulęb – Dudleb (snad v souvislosti se „severní
kolonizační cestou“?). Existuje zde obec Dulęba (mezi městy Kielce a Radom),
popř. (sekundárně) ulice Duleby v Katovicích.
Ve slovanském prostředí lze doložit i četná antroponyma typu Duliba (jako „rodinné jméno“),
V 16. stol. bylo zaznamenáno staroruské osobní jméno Dulebó. Příjmení Dulěbo je doloženo
v zápisech vztahujících se ke vsi Vladimirskoje v Nižegorodské oblasti (v osadě Suzdaľ,
156
O souvisejícím historickém povědomí v prostoru Ukrajiny a Běloruska však svědčí i fakt, že postavy
„Dulěbů“ se někdy objevují i v krásné literatuře. Dulěb (Дулеб) vystupuje jako literární postava (např.)
v historické próze ukrajinského spisovatele Pavla Zagrabeľného (Загребельный 1986).
75
kovář Jaroslav Dulěbo: 1427). Snad z toponyma (doloženého např. na území Jekatěrinburgu
v ruské Sverdlovské oblasti) nebo ze starého etnického označení (v dnešním Bělorusku stále
existuje tzv. Doudlebský selský okruh) pochází původní ruská přezdívka Dulěbeněc.
Etymologicky jistě souvisí s etnonymem „Dulěby“ (ve vztahu k výše zmíněnému svazu
východoslovanských kmenů, které sídlily od 6. do počátku 10. století především na Volyni;
na Ukrajině a na pomezí Polska a Běloruska; dále UL 1997–2013, Дулебо, Дулебенец;
Gen 2013). Podobně je v listinách města Bělz v Astrachaňské oblasti (v osadě Ivančug)
doloženo příjmení Dulěbov (obchodník Karp Dulěbov, 1615), dále je v souvislosti se vsí
Čudinovo ve Vladimirské oblasti zmíněno příjmení Dulěbova (bojar Filimon Dulěbova, 1763;
ve Vladimirské oblasti jsou onymické základy „Dulěb-“ doloženy častěji), v městečku
Čusovoj v Permském kraji je doloženo rodinné jméno Dulěbskaja (Dorefej Dulěbskaja,
1630), statkář Ipatij Dulěbskij je zmíněn k r. 1472 v letopisech města Gluchov (Rjabova,
Kirovská oblast); v zápisech nacházíme formy: Duliebskaia, Dulěbskij (dokonce u osob
slovenské národnosti) nebo Dulěbsk (UL 1997–2013, Дулебов, Дулебова, Дулебская,
Дулебский; také Gen 2013, AR 2013). Dodnes pak existují polská příjmení
Dulęba/Duleba.157
V Čechách dodnes existují jihočeské Doudleby, ale také Doudleby nad Orlicí, Doudlebce
u Žatce (Přívlaky), Doudlevce v katastru města Plzně, Dublovice mezi Vltavou a Sedlčanami,
Doublovičky u Jesenice a Sedlčan; k r. 1315 byl zapsán potok Dudleba (dnešní potok Živný,
Bělečský; u Husince je přítokem Blanice). Rozšiřování MJ patrně souvisí s násilným
přesídlováním obyvatelstva na území Čech (v rámci přemyslovského státu už od 10. století).
Obce a osady Doudlebů byly zakládány až směrem k Radbuze a k Úhlavě, na Domažlicku
místy „doudlebské“ osídlení splývalo s osídlením „chodským“.
Také toponymum Volyně existuje jako pojmenování lidských sídel i území. Pojmenování
jihočeského městečka vysvětloval A. Profous jako derivaci z osobního jména. Vasmer však
upozornil na vokál -e- ve staroruském onymu Velynь; existuje i ruské pojmenování Volyň
nebo polské jméno Wołyń. Mohlo se proto jednat o praslovanské apelativum „wolyň/volyn“
(mokřad, „vlhká, mokrá země“).
V jižních Čechách leží město toho jména nad řekou Volyňkou. Stejně se jmenovala též obec
u Přísečnice (1352 – 69 Wolaw, Wohlau, 1384 – 1405 Wolow, 1434 Wolynye, 1446 in Wolyni,
1519 Wolyni ves, 1490 a 1543 w Wolinie aj.). Na Slánsku označuje anoikonymum Na Volyni
místo u Lán (ve směru Smečna). Volyně je místo pod Osušínem, Volynka místo nad
Svinařovem. V polském Pomořansku existuje město Wolin (na ostrově ve Štětínském zálivu).
Specifickým územím je ovšem oblast ukrajinské Volyně.
Před počátkem širší slovanské kolonizace, tedy (např.) i v 7. stol. po Kr., zřejmě vznikaly
některé nové kmeny. Řada etnik v české kotlině a v Podunají postupně přejímala jazyk
157
Praxe, která požadovala, aby se dítěti po narození přidělilo ještě jedno, nekřestní jméno (jako doplnění
k oficiálnímu křestnímu jménu), se udržela (např. v Rusku, ale i jinde na slovanském území) do 17. stol. Tak se
stalo, že příjmení, odvozená od světských jmen, představují významnou část slovanských příjmení. (UL 1997-
2013, Дулеба). Např. světské jméno Dulěba mohlo být dáváno dětem v souvislosti s jeho předpokládanou
ochranitelskou funkcí (např. podle obyčeje na Rusi). Rodiče tak usilovali o odvrácení zlých sil (tento zvyk
souvisí s obecnou tradicí v Evropě, zejména u Slovanů). Aby „nepokoušeli osud“ a minimalizovali vliv zlých sil
na dítě, vybírali rodiče pro své děti jméno s hodnotou opačného významu, než byl ten, jehož projevy se u dítěte
předpokládaly (tedy podle toho, jaké vlastnosti si přáli rodiče u dětí vypěstovat). Nazvali-li rodiče mládence
jménem „Dulěba“ (které má v ruských dialektech význam „neznalý, hloupý“; patrně v souvislosti s pozdější
„doudlebskou“ kolonizací ruského území ve 14. století, kterou zmiňujeme výše), přáli si, aby vyrostl jako klidný
a vzdělaný, inteligentní, myslící, věcný a pracovitý člověk; časem tak vzniklo příjmení Dulěba (Gen 2013, AR
2013, Archivist 2013).
76
i zvyky Slovanů. Předchozí exodus většiny obyvatelstva (zejména předáků a rodové
aristokracie) ze středního do „bavorského“ Podunají v prvních dvou desetiletích 6. stol. po Kr.
však nepochybně vyvolal novou etnogenezi. Vznikl tak (např.) kmen Baiuvarů/Bajuwarů
(Bavorů). V této souvislosti je zajímavé upozornit na etnikum žijící na bavorském pomezí
ve středověku (na skupinu tzv. Chodů, popř. na etnografické zvláštnosti na česko-bavorském
pomezí). Naproti tomu se však v souvislosti s Chody nabízí možnost propojení „chodského“
etnika s osídlením „doudlebského“ typu (tedy přechodu původního „kmene z Podunají“
přes jižní Čechy do oblasti dnešního Chodska). Písemné pramenné doklady o „chodském“
osídlení ovšem nacházíme až v zápisech ze 14. století.
K jihu Čech nelze vztahovat původ předslovanských hydronym Otava či Vltava (obvykle se
podobná pojmenování vztahovala na úsek řeky „od soutoku“; nevznikla tedy na jihu Čech).
Také tzv. korčakovská kultura (navazující patrně na Sklaveny; srov. výše) se od přelomu 6.
a 7. století šířila spíše z Polabí (její počátky na českém území se datují kolem roku 530).
Omezení výskytu mohyl na území severně od Dunaje a (převážně) na jihočeské lokality však
nelze přesvědčivě vysvětlit postupnou intenzifikací „středověké“ a „novověké“ orby. Také
na jihu Čech (naopak) místy mohyly chybí; a to i tam, kde nebylo možné zemědělské půdy
využívat.
V pramenech je zmiňován jediný „gens Boemanorum“, který obsadil Čechy dříve, a to
„severní cestou“. Tam lze předpokládat spíše homogenní vývoj. U nesourodého uskupení
Bohemanů však přesto můžeme usuzovat na určitou sídelní (nikoliv však „kmenovou“!)
vnitřní diferenciaci. Vývoj k raně středověkému státu patrně nastal jen v jedné „provincii“
(v nodálně sjednocené oblasti) uvnitř jednoho ze „spádových“ společenství (příslušných
k určitému „hradnímu, hradskému“ centru). Ostatní společenství se na tomto procesu
nemusela nutně podílet. Mohla rezignovat na vlastní samostatný pohyb nacházení,
popř. na formování vlastní (mocenské) identity. Nejpozději od I. poloviny 8. století „čeští“
a podunajští Slované obsazené země ovládali. I později mnohdy utrpěli cizí dobyvatelé od
Slovanů katastrofální porážku (např. r. 849 Frankové).
Původně rostoucí rozdílnost prvotních slovanských dialektů, zejména mezi centrem
a periferií, se ovšem začíná zcela smazávat až v procesu politické integrace rodícího se
českého státu za prvních Přemyslovců.
Český jazyk je tedy výsledkem složitého integračního procesu, na němž se sice hlavní měrou
podílely prvky obecně západoslovanské, ale svou roli sehrály i příměsi jihoslovanské
(lze uvažovat o příbuznosti s etnikem tzv. karantánsko-köttlašské kultury), popř. raně
východoslovanské (a na severní periferii snad též prvky starší lužické kultury). Samostatným
problémem je potom vývoj na tzv. jihočeském Vitorazsku.
Vývoj tzv. „jihočeského a rakouského Vitorazska“můžeme chápat jakosamostatný fenomén.
Osídlili toto území potomci kolonistů, kteří přišli ve II. vlně slovanského osídlení? Je jisté,
že rovněž pozdější kolonizační aktivita z podunajské strany ztenčila hraniční lesní pásmo –
posunula hranici procházející „in media silva“ (nejen tedy raně středověká kolonizace). Máme
chápat toto pomezní území (Vitorazsko) jako svébytný region, od 1. poloviny 9 stol. dokonce
jako zárodek raně středověkého „státu“? Jaký vztah mělo místní etnikum k utváření českého
národního společenství? Tzv. vitorazský mýtus je nutné vysvětlovat v historickém kontextu
(těžko ve vztahu k r. 845, kdy bylo 14 českých duces na dvoře Ludvíka Němce v Řezně
pokřtěno a pasováno na rytíře; snáze však v souvislosti s dobytím hradiště roku 857).
Řada autorů (např. D. Třeštík aj.) však umísťuje dějiště „vitorazské legendy“
do severozápadních Čech. V této práci se přikláníme spíše k teorii „jihočeského“ Vitorazska,
kde zpočátku probíhal vývoj bez výraznějších zásahů ze středočeského centra.
77
I v budoucnu však bude třeba souvisleji sledovat vývoj slovanského osídlení, které lze doložit
v Podunají (z našeho pohledu výhradně v oblasti severně od Dunaje; vývoj na územích jižně
od Dunaje je důkladněji zmapován rakouskými badateli), a to na území dnešního Maďarska
a Rakouska (především „jižně od Podyjí“) a v oblasti mezi Dunajem a pohraničními úseky
jižních Čech. Na území jižních Čech (ale i v Rakousku) podnes nacházíme zajímavé doklady
raně středověkého osídlení, které přesahují do západočeských lokalit (popř. se znovu
v pramenech vynoří v souvislosti s doklady patrně pozdějšími, jež ukazují na následnou
kolonizaci českého severovýchodu).
4.2 Jazyková situace na českém jihu (ve vztahu ke staršímu období vývoje českého jazyka a
k jihoslovanským dialektům)
Neméně zajímavé je sledovat vývoj jazykové situace, který dnes můžeme doložit na nářečních
(regionálních) promluvách z jihu Čech, popř. na některých písemných dokladech, které
mohou odkazovat k raně středověkému období (tedy nejen k pračeskému stavu, ale i k vývoji
praslovanštiny – a posléze i k jejím pozdním proměnám).
V jihočeské regionální mluvě se podnes dochovaly některé staré lexikální výpůjčky. Mnohdy
se jedná o lexikální doklady staršího vývoje, které připomínají dávnou souvislost nejjižnějšího
českého území s jihoslovanskými jazyky – nebo se společnou (raně slovanskou) vlnou
kolonizace.Na možnou souvislost s jihoslovanskými jazyky (tedy i se slovanskými nářečími v
korutanské oblasti, resp. s pozdějšími slovinskými nářečími) ukazují zajímavé nářeční lexémy
dížka, lokáč, navolit se, křídlo (ve významu lidský „klín“; srov. vzít /dítě/ na křídlo…
pochovat dítě na klíně; také: Jílek 1961, s. 50), popř. sosna (ovšem v posledním případě chybí
doklady kontinuálního vývoje; srov. obd. záměnu původního w a l u změn hláskoslovných,
tedy zde jihočeský, jinak „východnější“ typ slobodník, sloboda apod.).
K podobným dokladům bychom mohli zařadit původní (rekonstruované) praslovanské
lexémy, které se často stávají základem oikonym i anoikonym (např. hydronym; srov. dále
v pojetí V. Blažka):
a) spíše jen na jihu Čech: lobъzь, *kъneja, *o/b/sojnъ, *ǫty (gen. sg. -ve), *vragъ,
*grabrъ/*grabina (srov. habr, hrabr, hrab).
b) na východnějším území – s plynulým přechodem k jihu: *čert/-ežь, *deb/e/lъ,
*desnъ/*desьnъ, *sopotъ, *tune (2001, s. 334–335, 340).
Ke starým základům odkazují též „jihočeské“ lexémy lech(t)níček, lichníček, popř. další
specifická pojmenování, doložená v lokalitách na jihu Čech: peroutka,náčinek/náčínek,
dvíčky, krchna, krchnička, sád (apod.).
K lexikálním stopám staré kolonizace lze přiřadit označení vstupní části domu: dům/domeček.
Izoglosa na jazykové mapě ohraničuje užití (rozšíření) tohoto pojmenování na českém jihu
(ve směru od západu, popř. od severozápadu) k hraniční čáře procházející východně
od Příbrami a spojující západní okraj lokality Kamýku nad Vltavou a Bechyně, prochází dále
východně od Týna nad Vltavou a západně od okraje Lomnice nad Lužnicí, Třeboně
a Suchdolu nad Lužnicí (ve směru ke státní hranici s Rakouskem). Pozoruhodné je též
rozšíření „blatského“ apelativa děla (v souvislosti se zápisy stsl., tedy i psl. lexému *děla).
Slovotvorné prostředky mohou rovněž odkazovat k jazyku doby předliterární (byť je třeba
připomenout, že na vývoji českých nářečí nelze praslovanský stav dokumentovat přímo;
je těžké tyto změny přesně datovat. K větším proměnám místních komunikačních kódů
docházelo i v době pobělohorské a v období 18. i 19. století). Oblastně lze na českém jihu
sledovat mísení tvarů (např. kachna x kačena/kačna, popřípadě kačnička; dnes se tato forma
78
dochovává spíše na Doudlebsku); studeň/toudeň (srov. MJ obce Todeň; popř. osobní jméno
Toden). Na jihu Čech jsou bohatě zastoupena pojmenování neuter s koncovým sufixem –í,
která jsou pozůstatkem stažených substantivních kmenů. Klasifikujeme je podle porostů
nebo podle okolností jejich vzniku. Pojmenování prvního typu často lze vztahovat k porostům
přímo (bírčí, křivánčí, liští/líští, roupí, doubí, boučí, lipí); popř. nepřímo (sekundárně), kdy se
jedná o názvy obcí, tedy o MJ (Lipí, Habří) nebo o jména pomístní (Doubí/V Doubí,
u označení cesty: Do doubí, ve jméně pozemku: Podlipí/Pod Lipí). Pojmenování
klasifikovaná podle okolností vzniku bývají většinou lokalizována (nádomí, nálučí, předevsí);
obvykle se jedná o příslovečné výrazy (k jejichž základu lze někdy připojit nejen –í, ale též
konkurenční sufix –o: zdoloví/zdolovo, zhoroví/zhorovo). Za starobylé jsou považovány
i přípony –uto (peruto), -íko (masíko), –isko, /-iště (hlavatiště, zelniště, ovesniště;
a to navzdory tomu, že někteří autoři zmiňují uvedené tvary utvořené příponou –iště
za pozdější inovaci; tento názor není zcela doložen). Zvláštního charakteru nabývá adjektivní
přípona –atý (cestatý, klečkatý, kolenatý, krajkatý, květnatý). V rozšířené formě přídavných
jmen II. či III. stupně (–atější) zesiluje význam (postup bývá označován jako „komparace
s příponovým –t-“: menšatější/menčatější, nejhezčatější, nejlepšatější). K obdobnému typu
stupňování můžeme řadit kombinaci příponového –t- nebo jeho náhrady (–et nebo ech + nější,
tedy –etnější,
–echnější:menčetnější, menčechnější). Ostatně přípona–ejš slouží k zesílení významu také při
stupňování příslovcí (pěknějš, teplejš). U příslovcí odvozovaných ze slovesse pak někdy může
(v jihočeských lokalitách) objevit starý sufix–mo (hejčmo, obálmo).
Také „jihočeské“ tvarosloví vykazuje některé starší doklady, jež mohou souviset
s praslovanským vývojem. Analogicky k hláskoslovným depalatalizacím dochází
i k morfologické záměně e-o u morfologizovaného tvaru slovesa som (přičemž na českém jihu
stojí často toto sloveso na počátku výpovědi, a to v přízvučném postavení: som sivzala
bratrance), jehož užití bylo ve starší době běžné na Doudlebsku, Stašsku nebo Strážovsku).
U zájmen dochází k vyrovnání zájmenného skloňování „měkkého“ podle „tvrdého“ typu ten
(o ňom, o našom, o čom).
Hláskový vývoj tu pak ukazuje nejen na staré jazykové souvislosti českého jihu, východu
a západu, ale také na určité korelace vývoje jihočeských a severoslovinských dialektů. To
do jisté míry koresponduje i se závěry některých evropských i momoevropských lingvistů
(srov. např. Schaecken 1987, s. 100n., Andersen 1979: 1, 31–32, 52, 56–57, 74n.). Zajímavé
jsou přitom změny konsonantické i vokalické.
Z hlediska konsonantismu lze upozornit na poměrně pozdní dochování palatálnosti retnic p´,
b´ před i, popř. (později) tzv. rozložené výslovnosti bj, pj (b´ič/bjič, p´ivo/pjivo)
na Doudlebsku, Jemnicku a Dačicku (na Vrchovině). Delší dobu se na českém jihu udržela
rozložená výslovnost ve skupině mje (mjesto; reliktně na Volyňsku, v okruhu Plas
a Manětína; dokonce též v některých východočeských lokalitách).
Ukončení hlavní historické depalatalizace na přelomu 14. a 15. stol. můžeme dokumentovat i
na „jihočeské záměně ostré sykavky za tupou v imperativu sloves (proš, noš, neporaž!).
Vývojově zajímavé jsou též disimilační procesy:
- tzv. disimilace sykavek a zubnic …přej zimu, babijce, kojce, helejte
- záměna výslovnosti d–r …ďerek, storola (na Chodsku, reliktně na jihovýchodě
a na jihu Čech)
- změna ve skupině -db-: svarba, hervábí, popř. změna -dl- na -rl- (kadlec –
karlec)
79
- některé dosud živé změny ve skupině -dn- na Doudlebsku (Besednice –
Besenňice – Beseňice) připomínají hláskový stav na českém (severo)východě.
V jihočeských lokalitách se dlouho uchovávalo původní bilabiální w. Tomu nasvědčují
následující změny:
a) v hláskové skupině-ovi- u typu Horažďojce/Horažďouce; původně rovněž na jihu
Čech a později jen na severovýchodě u typu Dvořákoj, bratroj, doktoroj)
b) v hláskové skupině -avi- (s redukcí následného -i-) se ustálil typ jalojce/jalouce,
dokonce i lajc/lajce/lejc (reliktně na jihu Čech, popř. na Horšovotýnsku a na Chodsku,
popř. na severovýchodě i jihovýchodě)
c) bilabiální w v jiné pozici než po vokálu na konci slova nebo před konsonantem (stau,
láuka, křiuda, popř. i labializace veláry: kwočna) se už dochovalo spíše na
severozápadním okraji severovýchodočeské nářeční podskupiny (přestože zřejmě šlo
do 14. stol. o jev více rozšířený).
Jiné (jednotlivé) změny poněkud připomínají situaci ve slovanských dialektech, jejichž
uživatele bylo možno lokalizovat jižněji a východněji od jihočeských lokalit:
- záměnu původního w za l (sloboda, slobodnej, slobodník, slobodnice;
o chybějící kontinuitě se zmiňujeme též výše – v souvislosti s komentářem
k lexému sosna)
- reliktní dochování starého r před e, i (parez, drevník; v odvozených slovech:
horejší, žberík, čurík; popř. u slova prahoušel– v důsledku kontaminace).
Kontinuitu našeho území s jihoslovanskými dialekty můžeme doložit na nezjednodušené
skupině -dl- u prehistorických (raně středověkých) „doudlebských“ názvů v rakouském
Štýrsku (srov. výklad výše).
Spíše ve východnější části jižních Čech a na českém východě, popř. jihovýchodě se více
projevila progresivní asimilace znělosti u konsonantických skupin, kde po neznělé souhlásce
následovalo h (s chori, přes choru, k chorám,pjet choďin, kousek chovjezího),
popř. i na morfematickém švu (smrtcholka). U skupin tv – tf (tfúj, tfaroch, mrtfej, potfora),
kv – kf (kfjet, kfočna, kfošťe), vzácněji chv – chf (chfíle), lze podobný typ asimilace najít
na Doudlebsku, ale historicky i jinde na jihu Čech, popř. na východě Čech i ve Slezsku.
U skupiny sv – sf se jev šíří v českých regionech obecněji (sfjetlo – vedle labializované
sykavky: sujetlo/swjetlo).
Pozoruhodný je stav protetického vývoje v doudlebském úseku, kde se projevuje nedůsledná
proteze v před o.
Hodnotíme-li zvláštnosti jihočeského vokalismu, lze považovat některé záměny samohlásek
za jevy, které jsou na jihu Čech běžnější; např. tvar slovesa lochtat (lechtat, záměna e–o),
naopak na Doudlebsku typ Seběnov (Soběnov; záměna o–e; to patrně souvisí i s tvaroslovnou
změnou 3. p. zájmen tebě, sebě apod.). Problematiku jihočeské (popř. i západočeské) prozódie
(zejména otázky jihočeské intonace s ohledem na proměny intonace v západnějších lokalitách
jihozápadočeské nářeční podskupiny) samostatně řeší III. kapitola této knihy. Bez výkladu
prozodických (akcentologických) souvislostí pak nelze posuzovat ani vývoj jihočeské
kvantity (např. ve slovech pína, slína, hňída, plíva, plouch aj.; srov. též odkazy na Sukačovu
teorii), ani vést diskusi o starších metatonických teoriích.
80
Kapitola II. K problematice některých
hydronym (popř. i jiných oikonym či
anoikonym) na rakouském území severně
od Dunaje (k jihočeskému pomezí)
81
1. K původně slovanským pojmenováním některých řek na pomezí Čech a
Horního Rakouska (Mühlviertelu) i Dolního Rakouska (Waldviertelu)
Hydronyma se obvykle (v jazykovém systému) řadí mezi anoikonyma; tedy ke jménům
pomístním (tj. mezi jména pro neosídlené objekty158
). Definice hydronym většinou zmiňuje
„vlastní jména pro mokřady, bažiny, prameny, zřídla, potoky, řeky, jezera, rybníky, vodní
nádrže, moře, oceány, zálivy, kanály, mořské proudy, vodopády, soutoky, popř. pobřežní
jména“ (srov. Šrámek 1999, s. 163); někdy se navíc odlišují názvy studánek, průplavů; peřejí,
vírů a brodů (Šmilauer 1966, s. 10).
V rámci klasifikace pojmenování se většinou odlišuje vznik onyma z apelativa nebo z onyma;
a to jedním ze 4 základních slovotvorných a sémantických procesů:
a) přímo, bez jakékoliv slovotvorné obměny (např. akát – Akáty/les, Hroch/jméno osoby
– Hroch/rybník)
b) slovotvornou obměnou – příponami nebo předponami (např. Hluboký – Hlubokanda,
Čerch –Čerchův vrch – Čerchov)
c) složením (Na vrchpoli = z apelativvrch + pole)
d) zkrácením (rybník ASP: Abatia Sancti Pauli – původně paulánský klášter; dále:
Olivová-Nezbedová, Malenínská 2000, s. 28)
Za nepraktické je dnes považováno oddělování jmen přírodních a kulturních (např.
oddělování přírodních a umělých jezer, říčních ramen a mlýnských náhonů). Takový postup
může sloužit jedině k pomocnému odlišování (srov. Šmilauer 1966, s. 10–11). Nelze tu nijak
výrazně hodnotit pojmenování samotné. Spíše tu můžeme uvažovat o charakteru objektu
a určitých (sekundárních) zákonitostech volby hydronym. Existuje však celá řada
klasifikačních modelů (zejména v souvislosti se systémovou klasifikací anoikonym: jména
předložková – bezpředložková, klasifikace podle vztahových modelů apod.; srov. také
Matúšová a kol. 2005, s. 12n.).
V souvislosti s klasifikací hydronym je nutné připomenout možnosti volby jmenného rodu
u jmen řek. Slovanská jména jsou převáženě ženského rodu (ne vždy, většinou; už proto, že se
vztahují k označení „vody, řeky“); obvyklé a časté je též slovanské a české zakončení
hydronym–ava (srov. ovšem dále možnost odlišného původu podobného zakončení
v německém jazykovém prostředí). V. Šmilauer (1966, srov. dále) v této souvislosti upozornil
na větší rozšíření femininních hydronym ve staré češtině (např. „ta“ Labe: u samé Labě).
Obdobné pravidlo platí často i v němčině, kde se dříve pojmenování řídilo starým apelativem
Ache (méně typů se řídilo mužským rodem apelativ Fluss nebo Bach). Obecně je tomu tak
rovněž v litevštině (kde jsou jména řek ženského rodu, ale jména jezer rodu mužského rodu).
V latině jsou ovšem jména řek mužského rodu (podle apelativ amnis, fluvius, rivus);
slovanské a české = časté–ava(dále Šmilauer 1966, s. 110)
Zejména u jmen potoků (ale i řek; srov. např. dále výklad o pojmenování řeky Dunaje apod.)
se jméno posledního úseku vodního toku často šíří na celý úsek toku (Šmilauer 1966, s. 161);
mnohdy bývá v rozporu „oficiální“ pojmenování potoka (řeky) a pojmenování, jehož se užívá
158
Charakteristika podobného typu pojmenování někdy v evropské onomastice kolísá; obvykle jsou
anoikonyma, tedy pomístní jména, obecně chápána jako jedinečná pojmenování jedinečných objektů téhož druhu
(např. polí) nebo různých druhů (polí, luk, lesů, hor, vod, cest atd.; srov. Olivová-Nezbedová, Malenínská 2000,
s. 26). Také v německé onomastice se dnes tohoto pojmenování užívá v širším smyslu: ve formě Flurnamen,
která už neoznačuje pouze „jména traťová“ nebo „úzce pozemková“ (srov. Šmilauer 1966, s. 10).
82
v běžné (lidové) praxi.159
K jednomu a témuž vodnímu toku tomu se tak může vztahovat
i několik různých pojmenování (Šmilauer 1966, s. 162; srov. také doklady hydronym dále).
R. Šrámek však v této souvislosti upozorňuje na zásadní problém. Syntéza, která by hodnotila
soupis hydronym podobně, jak to činil např. Šmilauerův Vodopis starého Slovenska (1932),
v naší toponomastice stále chybí (totéž platí ve vztahu k oronymii). Nelze tak ani zcela
systematicky rozvíjet spolupráci na mezinárodních projektech(např. Hydronymia Europae).
Soupisy zeměpisných jmen jistě existují. Nově vychází Slovník pomístních jmen (2000, 2005
a dále; srov.: Šrámek 1999, s. 62).
Výzkum hydronym si jistě zaslouží obzvláštní pozornost; mnohdy se jedná o pojmenování
poměrně dávného původu. Od nejstarších dob každé etnikum, které příslušné území obsadilo,
pojmenovávalo dopravní a obchodní cesty (tuto funkci měly vodní toky na pomezí Čech
a Rakouska už od mladší doby kamenné; srov. Manske 2005, s. 11, Greule 2007, s. 21),
popř. orientační toky na zemské cestě, které byly současně zásobárnou vody (pro člověka,
pro zvěř) i zdrojem vláhy obecně (např. pro potřeby zemědělství), ovšem i zdrojem potravy
(především s ohledem na rybolov) a surovin (písku, štěrku, kamenů, ale také drahých kovů
apod.). Větší vodní toky obvykle utvářely hranice osídlení; ty mohly (na straně jedné) chránit
příslušné území poměrně úspěšně před cizími vpády, ale (na straně druhé) v průběhu času
(postupně – s ohledem na stále častější překonávání vodních toků a jejich využívání) rozvoji
zemských cest zabraňovat (srov. Hlawinka 2009, s. 104).
V závislosti na mnoha funkcích hydronym obecně (a pojmenování tekoucích vod zvlášť) se
nabízí široká paleta pojmenovávacích motivů; často se zmiňují tři skupiny pojmenovávacích
motivů hydronym (srov. např. Greule 2007, s. 28):
a) naivní, vyčleňující pojmenování (odvozená ze jmen označujících „vodu“)
b) kvalifikační, charakterizační pojmenování (podle typu vodního toku nebo plochy)
c)pragmatická pojmenování (hydronyma reflektují přímou lidskou zkušenost
„s vodou“; jsou odvozena podle toho, co „voda“ přímo lidem nabízí; srov. dále
Hlawinka 2009, s. 104)
Také pro Slovany měla hydronyma jistě i v minulosti velký význam. Náš zájem se proto
zaměřuje především na ta hydronyma (dnes nebo historicky doložená na rakouském území
severně od Dunaje), jejichž kořeny jsou slovanské (popř. mohou být slovanského původu);
a dále na taková pojmenování, která se na rakouská území severně od Dunaje rozšířila
v souvislosti s raně středověkou slovanskou kolonizací.Holzer (2008, s. 108–112) popisuje
zachovávání osídlení určitých říčních území až k soutokům vodních toků v časně slovanském
sídelním prostoru a považuje posun po řekách za prostředek slovanské expanze; zaměřuje se
však spíše na území jižně od Dunaje.160
Toto významné postavení pojmenování vodních toků se šíře zrcadlí také v mnoha starších
hydronymech při jihočeské hranici (např. v Mühlviertelu, srov. Hlawinka 2009, s. 104–114;
dále ve Waldviertelu, Weinviertelu i jinde).
V našem přehledu navážeme na předchozí výklad o možnostech II. vlny slovanské
kolonizace. Budeme proto sledovat levé přítoky Dunaje (a jejich povodí) až po moravský jih,
abychom se na základě analýzy některých hydronym pokusili rekonstruovat raně středověký
rozsah slovanského osídlení na jih od dnešní jihočeské (a do jisté míry též od jihomoravské)
159
Ovšem užití lexému potok v onymickém tvaru (nebo v onymickém spojení) není (např. v Čechách) zcela
běžné; především v MJ se na českém území častěji jedná o kalk z němčiny (Šmilauer 1960, s. 22).
160
Greule (2007:19-20) usuzuje na možné víceré pojmenování tekoucích vod (srov. také výše obd. problém:
různá pojmenování téhož vodního toku). Možná byla hydronyma utvářena v několika etapách (a to především
účelově, v průběhu kolonizace území slovanským etnikem, popř. během migrace – v rámci vizualizace vodní
cesty jako orientační linie pro další postup). Starší hydronymum později mohlo být nahrazeno pojmenováním
novým.
83
hranice. Samostatně budeme sledovat původní slovanská pojmenování až po povodí řeky
Dyje a Moravy (srov. také přílohu I.; Přehled hydronym).
2. Hydronymum Dunaj/Donau/Dunav/Donava/Danuvius/Danubius. Jeho
etymologie a varianty pojmenování.
Hydronymum Dunaj (bulh., chorv. a srb. Dunav/Dunavo, sln. Donava, slk., rus., pln., ukr.
Dunaj) je (stejně jako většina řek na německém jazykovém území) ženského rodu; odvozeno
(v době římské) od jména římského boha(Danuvius, m. r.; později též Danubius; srov. jména
dalších řek: Dněpr, Dněstr, Donec a Don, srov. také Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 31);
patrně společné s íránskými jazyky (snad ze skytského či sarmatského prostředí),
popř. keltská161
(a později slovanská) přejímka (jsou tu tedy nesporně starší kořeny
pojmenování než „římské“). Ani na základě důkladnějším popisu jazykových dokladů
kolonizace Podunají z území na východě Evropy (v průběhu expanze kmenů k Donu
i k Dunaji) nelze určit původ jména přesně. Nicméně keltská a íránská nářečí indoevropské
jazykové skupiny používají stejného označení pro řeku; z ie kořene: *danu (doloženo
v Avestě, srov. Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 31; dále v odkazech na záznamy Keltů162
).
Odvozené tvary by potom zněly dona-aw (hluboká voda) nebo do-aw (dvě vody; to by
ukazovalo na dva říční prameny163
).Další částí slova je zřejmě germánský slovní základ –
ouwe (to odpovídá dnešnímu německému subst. ž. r.Aue/Au… louka, luk, lučina, niva,
palouk, popř. říční krajina;164
). Do germánského prostředí proniklo pojemnování na přelomu
letopočtu jako Danauja, později Dōnawī, sthn. Tōnauwa, Tuonouwa (Hohensinner, Wiesinger
2003, s. 31). Pramenné doklady o užívání hydronyma Donau v německém jazykovém
prostředí lze najít až od roku 1763 (ve starších pramenech je Dunaj označován jako „Tonach“,
později také „Donaw“; srov též Otto/OS 1894, VIII., s. 175).
V době antické měl však Dunaj dlouho dvě jména; Ister a Danuvius (Danube, Donau, Dunaj).
Jako Ister (latinsky Hister, řecky Ιστρος/ Istros) byl označen dolní tok Dunaje; jako Danuvius
(Danube, Donau, Dunaj) byl vnímán pouze horní tok. Některá římská města na Dunaji nesla
označení „ad Istrum“ (např. Nicopolis ad Istrum). Předpokládá se, že je jméno odvozeno
z obecně indoevropského hydronyma *heisr- ‚rychle, hbitě‘. Vztahuje se též ke keltskému
slovu ys (snad „rychlý, dravý“)165
a ura (voda, řeka). Vychází však z předpokladu, že je tvar
is- odvozen od základu es, as nebo os (ve smyslu „bažinatá, zaplavující voda“; srov. Bahlow
1965, 1985, 2004).
V oblasti starého keltského osídlení se užívalo, vedle starých pojmenování Dunaje, řady
podobných dalších jmen (odvozených od stejného základu) i pro jiné řeky: např. Iser
161
Jak dokládal Otto (OS, VIII., 1894, s. 175), k teorii „keltského původu hydronyma“ se přikláněl v 19. stol. již
Grimm, Miklošič, Müllenhof; naopak A. V. Šembera (1868, s. 112-117) hájil slovanský původ pojmenování
(také Otto připomíná rozšíření jména na území někdejší slovanské kolonizace, na četné zmínky o řece
ve slovanských písních, dokonce na řadu odvozených slov apelativního charakteru).
162
Naproti tomu keltské slovo *dūno označovalo pahorek (Rejzek 2001, s. 149); též Šembera však považoval
slovo dun za příbuzný lexém se stč. slovanským verbem dunúti („vát“; Šembera 1868, s. 112-117; srov. Bělič,
Kamiš, Kučera/MSS 1978, s. 57; z psl. dǫti/dǫnǫti; také Kopečný 1981, s. 96).
163
Dunaj skutečně vzniká ze soutoku řek Brigach a Breg; na úpatí Černého lesa – Schwarzwaldu
(u Donauesching na území Freiburgu, v německém Bádensku-Württembersku) v n. v. 678 m (srov. též Otto/OS
1894/VIII., s. 175). V této práci však sledujeme tok Dunaje až od okamžiku, kdy se přiblíží na dotyk bavorskorakouské
hranice.
164
… srov. též dále u výkladu jména Plumlov (k základu pleš-; srov. např. Hosák, Šrámek 1980, s. 257-258).
165
Podle jiné interpretace se však slova ys užívalo současně pro výšku a hloubku. Mělo by pak stejný význam,
jaký mělo latinské slovo altus; označovalo by tedy oba vertikální aspekty. Indoevropský základ *es nebo *is
by bylo možné považovat též za generické (typové) označení (plynoucí) vody.
84
(v ČecháchJizera166
), Isel (v Rakousku), Isar (v Německu) apod. Jakmile se však oblast vlivu
Římské říše rozšířila po celém toku Dunaje, rozšířilo se rovněž kartografické poznání (a byla
zjištěna jednota obou říčních úseků). Přesto byl až do konce starověku název řeky Ister běžný
(srov. již Herodotos: Istros); hydronyma Danuvius se stále užívalo spíše na horním toku.167
Část 3. Levé přítoky Dunaje a jejich povodí (od údolí Niederranna po Dyji)
3.1 Z bavorské strany do údolí Ranny
Některá pojmenování slovanského původu jsou doložena ještě na bavorské straně hranice.
Proto je nutné na západním okraji vymezené oblasti povšimnout si povodí řek Erlau a Ranna.
3.11 Erlau
Vodní tok pramení jako Saußbach v Erlauzwieselerském jezeře (Erlauzwieseler See,
Erlauzwieseler Stausee, Kurparksee Erlauzwiesel, Erlauzwieseler Weiher) jihozápadně
od města Waldkirchen (v bavorském zemském kraji Freyung-Grafenau). Odtud potom teče
dále (opět jako Saußbach) západním směrem a jižně na Waldkirchen – soutěskou Saussbachu.
Od obce Saßbach se potom řeka nazývá Erlau. Mezi Außernbrünstem (u Röhrnbachu)
a Denkhofem tvoří Erlau hranici krajů a mění se ve dvou ohybech na jižní směr, odkud
nabývá tok řeky mezi Büchlbergem a Kaindlmühlem částečně jihovýchodní orientace.
Na území stejnojmenné obce (Erlau, místní část obce Oberzell v bavorském zemském kraji
Pasov/Passau; Obernzell – nádraží ÖBB) vtéká říčka do Dunaje (ještě na bavorské straně
v obci Erlau; tedy v Dolním Bavorsku).168
Hydronymum Erlau je pravděpodobně německého (germánského) původu (názory
o slovanském původu nebo zprostředkování se objevovaly spíše v době romantismu). Pokud
analyzujeme první část slova, potom se může se jednat o tvar Erla – Erle, Erel, tedy
o původní germánské pojmenování olše (to by souviselo se zalesňováním lokalit,
popř. mokřin, tedy s vysazováním olší).169
K r. 1533 je doložen zápis Erlach (patrně
ve smyslu: olšový porost; Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 100, 109–110; Wiesinger, Reutner
1994, s. 100).
Ovšem starý základ ar-/er- (popř. s doplněnou deminutivní příponou –l; tedy erl-) mohl mít
i jiný význam; např. jižně od Dunaje protéká dolnorakouský Mostviertelem (nedaleko města
Šteyeru) říčka (potok) Erla; posléze se řeka stane pravým přítokem Dunaje. Ve staré němčině
označovalo slovo erl „svobodnou, volnou, vznešenou“ entitu, popř. osobnost (srov. též
Erlbach v povodí Kremsu). Pojmenování proto existovalo rovněž jako staroněmecké rodné
jméno (a jako přejímka se dochovalo též v rumunštině). Ostatně v sémantickém spojení
„entita v duchovním smyslu“ již bylo tohoto základu užito rovněž v literatuře (srov. např.
Goethovu báseň Erlkönig, tedy „Král duchů“). Nicméně vzhledem k tomu, že je základ ar/er-
indoevropského charakteru, nelze vyloučit ani možnost, že se jednalo (v konkrétním
případě řeky na bavorsko-rakouské hranici, tedy na území, které kdysi obývali Slované)
166
… z praevropské vrstvy hydronym (*eis/-ois/is- 'bystře, prudce proudit'); srov. např. Šindelářová 2007, s. 46;
Lutterer, Majtán, Šrámek 1982, s. 138; Matúšová 1989, s. 68-73…
167
Strabon znal Danuios, Ptolemaios uváděl Danubios. Jako Danuvius zmiňuje řeku též Tacitus, pojmenování
Danubius doložil Plinius (srov. Otto/OS VIII., 1894, s. 175). Vzhledem k tomu, že Dunaj pramení v Černém lese
a teče do Černého moře, býval také (patrně žertem) v promluvách místních obyvatel nazýván Černá řeka.
168
Nejstarší dějiny Erlau v Obernzellu probíhaly „mezi hradem Krempelstein“ (v obci Esternberg
na „rakouském“ břehu Dunaje) „a statkem“, tedy vsí na opačné (dnes bavorské) straně řeky. Hrad dodnes místu
vévodí (a i přesto, že patří k Rakousku, zůstává - vzhledem ke své dominantní poloze - pamětihodností lokality
Erlau).
169
Ke staroevropském (indoevropskému) původu pojmenování olše srov. dále Šefčík 1998, s. 45-49.
85
o původní slovanské pojmenování; nicméně v takovém případě by tu slovanský dialekt opět
spíše hrál roli jazyka-prostředníka (jednalo by se pak o postupné přebírání staré evropské
formy prostřednictvím slovanského kódu do germánských dialektů). K druhé možnosti může
odkazovat dnešní sufix (tedy II. část slova). Na straně jedné se opět může jednat o původní
germánský základ (tedy o zakončení germánského původu, kdy se ke tvaru erl(erle)přidávalo
označení -aue/-owe/Erl-au,-aue, -a, -owe (?); ve smyslu „louka, niva“ (tedy
„olšová louka, niva“; srov. např. dnešní německé slovo Au, Aue).
V určitých případech však mohlo dojít k výše zmíněnému slovanskému přejetí
(zprostředkování; snad pod vlivem pračeským). Pro tento případ hovoří koncovka–ov, kterou
zde potom lze interpretovat (v prostředí původního slovanského etnika) jako pozdější
posesivní (sekundární) příponu –ov (typickou v západoslovanském prostředí cca od 10. století
po Kr., kdy postupně zaniká posesivita tam, kde se původně (před formální palatalizací,
tj. cca do 8. stol. po Kr.) užívalo původních přípon -jь, -ja, -je. V případě zakončení
hydronyma Erlau se však jako pravděpodobnější jeví výklad Hohensinnera a Wiesingera
(2003,s. 100, 109–110), kteří považují koncové –au za výsledek hyperkorektnosti písařů
(v rámci jednotného zápisu koncového -au) a současného působení lidové etymologie
(z původní zakončení –ahi, pozdějšího –ach; obd. MJ Edlau v lokalitě obce Haibach im
Mühlkreis: Hohensinner, Wiesinger 2006, s. 87).
Ne vždy ovšem musí jít o totožný původ pojmenování. Erlau se nazývají některá další místa
v Rakousku, ale obd. také v Bavorsku, v Sasku, v Duryňsku a v Maďarsku:
a) v Horním Rakousku (v lokalitách jižně od Dunaje): část obce Andorf (v okrese
Schärding, severně od levého břehu Messenbachu, západně od levého břehu Pramu,
který je pravým přítokem Dunaje); část obce Redlham (v okrese Vöcklabruck)
b) v rakouském Burgenlandu: část obce Deutsch Kaltenbrunn, Rohrbrunn (v okrese
Jennersdorf).
c) v Bavorsku: místní část obce Walsdorf v zemském kraji Bamberg (asi 8 km
jihozápadně od Bambergu). Toto místo však bývá ve franckém nářečí označováno
jako Erd(d)l (což snad odkazuje k další možné motivaci od něm./germ., ale vlastně
ie základu *erd-/ard – „země“); první pramenný doklad se dochoval z r. 1303 (v lenní
knize biskupství Würzburg v Horních Francích/Oberfranken); zápis je potvrzen
biskupem Andreas von Gundelfingen (1303–1317) a Gottfriedem III. von Hohenlohe
(1317–1322). Zde je však místo označeno jako Erel (což lze vztahovat k pojmenování
olše; právě vzhledem ke svému bažinatému charakteru byla oblasti Aurachu často
zalesňována olšemi. V průběhu středověku a v časném novověku patřilo Erlau
k franckému říšskému rytířství, a to k rytířskému kantonu Steigerwald. Na obrazech
würzburgského dvorního malíře Martina Segera (1575) je už místo označováno
jako Erla (už koncovka –a tu odkazuje k možnému slovanskému zprostředkování;
i když podobný sufix se objevuje též v germánských dialektech; srov. výklad o říčce
Erla jižně od Dunaje).
Další obce toho jména najdeme v Bavorsku na území obce Altomünster (zemský kraj
Dachau) a Thurmansbang (v zemském kraji Freyung-Grafenau); nazývá se tak i část
krajského města Freising
d) v Sasku je Erlau, dnešní část obce Niedercrossen (Chemnitz, v zemském kraji Střední
Sasko/Mittelsachsen, poprvé v pramenech zmíněno k r. 1182 (v souvislosti
s odídlením Waldhufendorfu) a k r. 1290 (zde jako Erllowe; to by ukazovalo spíše
na původní germánské zakončení -owe-).
e) v Duryňsku (Thüringen)je Erlau částí obce St. Kilian.
86
f) v Maďarsku se užívalo (popř. užívá) toponyma Erlau jako německého ekvivalentu
(pojmenování) města Eger (v kraji Heves); původní turecké pojmenování Eger však
znamená „lázně”.
3.12 Mezi Erlau a Rannou:
Od ústí Erlau se do Dunaje vlévají další potoky a říčky (pokračujeme-li po proudu řeky). Patří
k nim Trankreutbach, Altergraben (Alter Graben), Eckerbach (v Obernzell),170
Berchtlinger
Bach (v Obernzell), Hanzingbach, Kohlbach (ten je doplněn zprava hlavně vodami potoka
Lammersdorfer Graben), Ensfeldnergraben, Rambach (zlevaobohacený vodou
z Küstenfeldgraben, do kterých zprava ústí Brunnäckergraben). Část bavorsko-rakouské
hranice směrem od Leitenmühle tvoří Dantlbach (též Dandlbach; pramení na západním okraji
Gottsdorfu; do Dunaje ústí na východním okraji Jochensteinu). Poté už se do Dunaje vlévá
Ranna (v Rannamühlu).
3.13 Kohlbach
Zápis hydronyma Kohlbach je v pramenech poměrně pozdního data (1823, 1830). Patrně se
jednalo o potok, který protékal místy, kde se pálilo dřevěné uhlí. Navzdory místní tradici
(spojující někdy pojmenování s hydronymem Radlbach,171
tedy ve slovanském prostředí
*kol-/kolo) je pojmenování zřejmě něm. původu (srov. něm. Kohl, „uhlí“; Hohensinner,
Wiesinger 2006, s. 94).
3.14 Rambach
Podobně jako toto hydronymum je utvořeno původní oronymum Ramberg (1310, 1495
Rabmperger, 1525 Ramperg, 1775 Rabnberg). Spojuje se sthn. rabe (dnes Rabe: havran,
někdy: krkavec); obvykle nikoliv se slovanským apelativem *ravьna. Příbuznost s
pojmenováním Ranna (srov. dále) tu však nelze zcela vyloučit.
3.15 Ranna
Ranna je severní přítok Dunaje v Dolním Bavorsku a v horním Mühlviertelu v Horním
Rakousku. Pramení v Bavorském lese, jihovýchodně od Sonnen, dále pak teče jižním
směrem. Severovýchodně od Obernzell dosáhne řeka místa Wildenranna. Jejími přítoky jsou
170
Tento vodní tok se tak nazývá už od pramene (ovšem psáno dvěma slovy: Ecker Bach). Potom ale mění název
na Rampersdorfer Bach, následně zprava přijímá Neuwiesendoblbach, Kappellendoblbach, zleva Hofleitenbach,
zprava potom Frühauptwiesendoblbach. Od soutoku s posledním potokem se vodní tok opět nazývá Eckerbach
(psáno ale dohromady). Dále do něho zleva ústí Griesenbach. Do Dunaje se potok vlévá v Obernzell.
171
Hydronymum je (nejen) na rakouském území dosti rozšířeno. Radlbach je levým přítokem Spitzer Bachu,
který pak ústí na území obce Spitz do Dunaje. Stejnojmenný potok protéká lokalitou obce Ludweis-Aigen a je
pravým přítokem Seebsbachu (ten ústí zprava do Dyje). Přímo ve Waidhofenu na Dyji vtéká zleva do Dyje potok
Velký/Grosser Radlbach (předtím doplněný zleva Malým/Kleiner Radlbachem; oba potoky pramení
v Radlbachwaldu; srov. též původ MJ Radlern v lokalitě Raab v okrese Schärding: Wiesinger, Reutner 1994,
s. 106). Jižně od Dunaje protéká jiný Radlbach územím obce Hürm a ústí do Hürmbachu (který se spojí se
Sierningem a zásobuje vodou řeku Pielach), další protéká katastrem obce Spittal an der Drau v Korutanech
(na jihu Rakouska). Několik potoků podobného jména teče i na území Německa (srov. MAPY GOOGLE).
87
Danglesbach, Bockbach a Marsbach (poslední potok se stéká s Katzbachem uměstečka
Marsbachu; takéjako Katzbach ústí do Dunaje).172
Hranice Rakouska přetíná řeka v umělém jezeře Rannasee, které leží na bavorsko-rakouské
hranici. Dále teče přes Oberkappel, kde se do ní vlévá Osterbach (srov. dále). Bezprostředně
za Oberkappel začíná Rannastausee, které se v lidové řeči nazývá Mausloch. Přibližně
ve středu jezera spojuje oba břehy Konzingerova lávka. Za přehradou Rannatal utváří Ranna
hluboce položenou soutěsku, přírodní chráněné území Rannatal. Na konci údolí
blízko lokality Niederranna se Ranna vlévá do Dunaje (v přírodním chráněném území Údolí
Ranna,Rannatal).
Hydronymum je doloženo (v nejstarších zápisech) k r. 1121–1138 jako ranaha, 1120–1140
a 1200–1220 jako Ranna nebo Raena); dále čteme: 1145 reinaha, 1197 Raennahe, 1224
Raenna (apod). Místní jméno bylo zaznamenáno r. 1323 a 1537 jako Ränna, u pozdějšího
data je též forma Raunach. Rakouští lingvisté odkazovali (vzhledem ke starému
germánskému osídlení lokality) ke jménu *Rūnaha (obd. Ran nedaleko města Spital
am Pyhrn; sthn. rúnen = ševelit, šeptat; aha – germ. označení řeky), popř. na staré
hornoněmecké osobní jméno *Regino (Regininaha; v důsledku haplologie a kontrakce potom
Reinaha). Současně se připomíná sthn. adj. ran (štíhlý, úzký, slabý, hubený; tedy: řeka
v úzkém údolí; srov. Wiesinger, Reutner 1994, s. 174–175).
Šembera (1868/2011–2013, s. 20)173
odvozoval hydronymum Ranna od apelativa
Ranná/Raná, popř. zmiňoval (v této souvislosti) pojmenování Rannbach; tuto fromu ovšem
nevysvětluje. (Předpokládá patrně, že jde o společný základ se slovem „raný“, tedy „časný“).
Podobné označení je ale běžné (v německy mluvících zemích) i jinde (dokonce
až v Badensku-Württembersku, kde existuje potok stejného jména u Karlsruhe); srov. proto
též něm. rennen (prét. rann; potom ve významu „běžet/ běžel“... apod.). Starší výklad tu proto
nebyl zcela jednoznačný.
Novější výklady připouštějí možnost odvození pojmenování ze slovanského hydronyma
*Rawьna (malá rovina; tedy „řeka v úzkém, ale rovném terénu“); popř. ze základu
*rawъ/*rovъ (příkop; Bergermayer 2005, s. 216). Vzhledem k zahloubení terénu se zdá být
poslední výklad nejpravděpodobnější.
Podle jména řeky přijala pojmenování i některá místa (Niederranna, Oberranna, Unterranna;
vše na území obce Mühldorf, v okrese Krems-Land; srov. Hofbauer 2012, s. 40174
).
3.16 Grenzbach
Potok, který je označován jako Grenzbach, ohraničuje na západě, severu i východě
Mühlviertel (Hlawinka 2009, s. 106–107, dále s. 140, 178, 180). Na části hornorakouskobavorské
hranice (v okrese Rohrbach) se tak jedná o hraniční vodní tok; je zmiňován k roku
1289 jako vymezení hranicke mezi Pasovskem a Rakouskem. Starší název potoka byl
Reifmühlerbach (i v tomto případě se někdy usuzuje na adaptaci slovanského apelativa ryba:
172
…srov. dále Katzbach u Haselbachu a u Raabu.
173
Vysokoškolský učitel A. V. Šembera působil jako jazykovědec a literární historik, především ale profesor
češtiny a české literatury na Stavovské akademii a Univerzitě v Olomouci a od roku 1850 na univerzitě ve Vídni.
Zabýval se také problematikou tzv. „slovanského pravěku“ a vývoje prehistorických slovanských pojmenování
(srov. Šembera 1868; v této práci též posuzoval téměř dvě desítky hydronym, popř. hydronymických slovních
hnízd, z hlediska toho, zda se mohlo původně jednat o slovanská pojmenování).
174
Za poskytnutí manuskriptu k diplomové práciN. Hofbauer (který byl s autorčiným souhlasem využit
jako podklad k ověření některých údajů uvedených v této studii) děkuji prof. S. M. Neubauerovi z univerzity
ve Vídni a prof. V. Blažkovi z brněnské Masarykovy univerzity.
88
Schnetz 1925, s. 170, 184). Předpoklad o novějším pojmenování ovšem vylučuje zařazení
tohoto hydronyma do skupiny těch, která se mohla dochovat z doby raně středověkého
slovanského osídlení (popř. jako reflexe tohoto osídlení). Současně se jedná o horní tok
Osterbachu, který je levým přítokem Ranny175
(srov. dále; také Scheuringer 2005, s. 187–
188,190).
Slovo Grenze (základ grenz-) evidentně pochází z oblasti západoslovanských jazyků; nejstarší
doklad máme z r. 1291: metae, quae Polonice Graenicen dicuntur. Na lexému Graenicen tu
lze doložit, že ještě neproběhla mutace veláry g (tedy zápis lze řadit před 13. stol.
–před „českou“ změnu g > γ > h), ale proběhla již něm. přehláskaa > ae /e (a v pl. je užito
sufixu –en). Z dobových dokladů dále víme, že kolem 1700 bylo slovoGrenze na německy
mluvícím území rozšířeno obecně. Zajímavé jsou tu ale sémantické změny, kterým vývoj
lexému podlehl. Zpočátku se jednalo o označení pro „hraniční značku“, později
o pojmenování „hraniční čáry“. Původ slova můžeme hledat v ie kořenu *gh
erH-,přičemž
psl. rekonstrukce nás přivede k lexému * granō(ostrý roh, ostrá hrana; dále srov. ESM).
Směrem od Dunaje k jihu Čech(tedyseverně od Dunaje) najdeme min. 4 další potoky
označené jako Grenzbach (jednalo se tedy o obecnější typ pojmenování; srov. dále).176
Nicméně i v tomto případě odhalíme ve sledovaných lokalitách doklad starší, který odkazuje
k raně českému (popř. i psl.?) stavu; to se týká hydronyma potoka Granitzbach (sic!)
na hranicích Mühlviertelu a jihu Čech (srov. dále). Přejímka tady nemůže být mladší než 12. –
13. stol.; je tu zachován starší západoslovanský (též pračeský) základ „granic“ (což odráží
hláskový stav dobových dialektů před výše zmíněnou mutací g>γ);177
srov. také výklad
o přítocích Aistu, potoky na pomezí s českou hranicí, pravý přítok Dyje v Thaye apod. (dále
také Hlawinka, výklad o slovním základu Grenz- též Hlawinka 2009, s. 140–142).
3.17 Osterbach
Potok je levým přítokem Ranny v Oberkappel. Šembera zmiňuje tento vodní tok pod názvem
Ostrá, Oster, pohraničný potok mezi Rakousy a Bavory (1868/2011–2013, s. 20).178
Osterbach
pokračuje jako delimitace bavorsko-rakouské hranice od soutoku s Heubachem (který přitéká
zprava), a to jižním směrem, v návaznosti na Grenzbach (srov. též jiné potoky toho
jména).Ranna pak tvoří státní hranici výše proti proudu; tedy nad ústím Osterbachu. Ale také
hydronymum Osterbach se objevuje i jinde (tedy nejen pojmenování Grenzbach).
Severozápadně od česko-bavorsko-rakouského trojmezí se jiný Osterbach zprava vlévá
do Rothbachu, který je na bavorské straně pravým přítokem Studené Vltavy. (A jak už bylo
řečeno, nevyčerpali jsme tím všechna podobná pojmenování potoků).179
175
Dnes tvoří od česko-bavorsko-rakouského trojmezí bavorsko-rakouskou hranici (směrem na jih) Gegenbach.
Ten se spojuje s Grosse Mühlem/Grosser Michlbachem, který je poté hraničním tokem. Jižněji tvoří hranici
(zprava přitékající) Finsterbach, pak Osterbach; nakonec tvoří tuto hranici Ranna.
176
K obecně psl. rekonstrukci srov. takéHolzer (1998:58).
177
Spáčilová (2006:403) dokonce zmiňuje doklad užití příslušného základu *granic- ve slovesné podobě z konce
15. století (k r. 1492): ynn des Schönpaules hoff granitczt (srov. též Hlawinka 2009:141).
178
Nabízí se tu však též možnost výkladu, který odvozuje hydronymum z (případného) německého pojmenování
“Velikonoční potok”; to dosvědčují též někteří místní mluvčí, které jsme kontaktovali v blízké rakouské obci
Niederkappel (bohužel se nám nepodařilo kontaktovat rodilé mluvčí přímo v Oberkappel, kde potok ústí
do Ranny; obec Niederkappel je od Oberkappel vzdálena cca 12 km vzdušnou čarou a cca 17 km po pozemní
komunikaci). Tento výklad patrně souhlasí s “místní” lidovou etymologií.
179
Řadu odkazů k tomuto hydronymu (Osterbach) najdemev sousedním Bavorsku (ale i jinde v Německu;
srov. http://de.wikipedia.org/wiki/Osterbach). Jeden potok tohoto jména je přítokem Biberu (v kraji Neu-Ulm
v Bavorsku), jiný Osterbach vtéká do Wolfsteiner Ohe (v kraji Landkreis Freyung-Grafenau) a v jejím rámci
89
3.2 Velký a Malý Mühl
Jedná se tu vlastně o pojmenování dvou vodních toků. Šembera (1868/2011–2013, s. 20)
k toku Velkého a Malého Mühlu dodává: Michle velká, Gr. Muhlfluss, ježto se počíná
na hranicích českých naproti Vltavě, severozápadně od Drkolenek (Schlaegen) a padá
západně od sv. Martina do Dunaje; Michle malá, Klein-Muhl u Peilšteinu.
Lexému Michl (k němuž tu zřejmě Šembera odkazuje, užívá-li formy Michle) se dříve
(v českém prostředí; ovšem jenmísty) užívalo jako posměšného označení pro Němce (tedy
není to pojmenování psl. původu; v češtině se ovšem dříve jednalo o běžný jev!). Nicméně
vztah k něm. Mühle (mlýn) je tu nesporný podnes; blízko rakousko-české hranice nacházíme
četná hydronyma typu Mühl- (nejen Kleine Mühl, Große Mühl apod). Ostatně už pojmenování
celé severní oblasti Dolního Rakouska (Mühlviertel) nasvědčuje tomu, že správná je druhá
možnost výkladu pojmenování (tedy ze základu Mühl-). Vztažení původního pojmenování
k lexému Mühle ovšem může být záležitostí pozdější.
K původu jména Mühl existuje však několik dalších interpretací. Starší výklady odkazovaly
na keltský původ jména; z lexému *moin nebo *mun (pozvolně plynoucí, tichý, klidný), který
pojmenování motivoval (Weininger 1887, s. 47; VHV 1856–1858/2013, s. 372), popř.
na pragermánské hydronymum Modina (Lohmeyer 1881, s. 108n.). Nověji se objevuje názor,
že jde o lidovou etymologii, o poněmčení staršího hydronyma, které přežívalo od 8. století
ve významu „voda, která míří k chráněnému horskému pásmu, k hřebenu“ (v souvislosti
s výkladem bavorského hydronyma Altmühl srov. Krahe 1964, s. 106; dále také Reitzenstein
1986, 1991, 2006).
3.21 Kleine (Malý) Mühl
Pramení nad kaplí Sonnleitner, pod městečkem Bräuerau blízko bavorské hranice (8-10 km
pod šumavským Trojmezím). Jeho přítoky jsou Blumauerbach, Krebsenbach, Kirchbacher
Bachl, Wäschlbachl, Grafenedter Bach, Fischbach (pramení u Gmündu), Koblerbach,
Leitenbach (s přítokem Lichtenbachem), Daimbach (s přítokem Aubachlem), Getzenbach,
Tiefbachl, G´holzbach, Brücklbachl, Daglesbach (s přítok Haarmühlerbachem). Do Dunaje se
vlévá v Obermühlu (pod Niederkappel).
následně do řeky Ilz. Pojmenování se objevovalo všude, kde sídlilo slovanské etnikum; podobně se nazýval
potok „Ostrá“ na ukrajinské Bukovině (srov. Ostrabach v Černovické oblasti: Elbau, Holzwirtschaft 2013).
V této souvislosti je zajímavé také pojmenování horského pásma (výšiny táhnoucí se podél Yspertalu
v jihozápadním Waldviertelu v Dolním Rakousku): Ostrong. Přestože se jedná o oronymum, nikoliv
o hydronymum, nelze tu vyloučit starší vazbu na hydronyma. Nejvyšším vrcholem je Velký/Große Peilstein
(1061 m). Podél Ostrongu leží lokality Münichreith, Laimbach na Ostrongu/ am Ostrong, Údolí Ysperu/
Yspertal, Persenbeug, Marbach na Dunaji/ an der Donau (a některá další menší místa).Etymologie pojmenování
Ostrong je nejasná. Oronymum ale může být odvozeno od slovanského základu *ostr- („ostrý“: Ostrý vrch;
jednalo by se tedy o ostroh: „horský hřeben, předhoří“, popř. o „horskou pevnost“; srov. Schuster 1994, sv. 3,
s. 77, plk. 98; Steiner 2013, s. 1). Může se však též jednat o derivaci z germánského základu (Ost-, Oest-, Est-;
tedy Východníhora). V pramenu z roku 1379 je hora zmíněna jako Oestragen (GML 2013). Podobná nejistota
však není v odborných kruzích ničím neobvyklým. Např. o původu pojmenování osady Ostra v okrese KremsLand
(na území obce Weinzierlam Walde, od níž leží východním směrem, asi 1 km východně od Stixendorfu),
se rovněž vedou podobné diskuse. Weigl (1973/V, HONB:96) odvodil pojmenování od slovanského apelativa
*ostrogъ (to odpovídá českému ostroh; srov. též Schuster 1994, sv. 3, s. 77), A. Bergermayer (2005:176)
připouští opět možnost odvození od označení pevnosti, tábora, ležení (v souvislosti s lat. castra?), ale též možná
ve významu „římsa, ochoz“ nebo „skalnatý ostroh“ (z uvedeného slovanského základu; tento výklad je zajímavý
i ve vztahu k oronymu Ostrong; srov. též Hofbauer 2012: 37).
90
Daimbach
Potok protéká místní částí Daim, která patří do katastru obce Arnreit (v okrese Rohrbach
v Horním Rakousku).
Obd. pojmenování Damberg (a jižně od Dunaje hydronymum Dambach) se vysvětluje
na základě něm. apelativa Tanne (sthn. Tan); tedy ve významu „ jedle, jedlový“ (srov. jinde
Tannenwald – Jedlový les; dále Wiesinger, Reutner 1994, s. 8). Slovanské zprostředkování
tu není příliš pravděpodobné; přesto se však u hydronyma Daimbach nabízí souvislost s MJ
Deiming apod. (ve vztahu k psl. apelativu *dymъ).
Ve francouzském prostředí lze etymologii a historii obdobného slova (daim) v pramenech
sledovat cca od roku 1170 (dain), dále v zápisech z let 1320–50 (deyme). Na základě
metonymického sémantického posunu se slovo stalo označením pro semiš (původně se
jednalo o broušenou kůži: většinou hovězí, ale též jelení). Slovo souvisí s lat. apelativem
damus (v klasické latině dama), které označovalo jelena nebo zvěřinu. Lexému se užívalo
také na území galské Francie (damos), znala ho stará irština (dam), ale objevil se i v nové
irštině(damh; ve významu „kráva, hovězí maso“; srov. CNTRL 2012).180
(Glognitz)181
Potok podobného jména dnes doložen není. Na území obce Putzleinsdorf však leží osada
Klotzing (okres Lembach, Rohrbach). První pramenná zmínka z r. 1537 ji uvádí
jako Glognitz, k r. 1570 už je zmiňována jako Glotzing. Doklad z r. 1537 by mohl ukazovat
na slovanský základ hydronyma *Klokotnica (bublající potok). Potoky, které v lokalitě
pramení, se zprava stékají do Daglesbachu. Ten se nad Obermühlem vlévá (opět zprava)
do Malého Mühlu (srov. dále též Globnitz u Dyje).Tato etymologie však není zcela jistá
(srov. Paichl 1996, s. 139). Hohensinner (2005, s. 91) považuje doklad z r. 1537 za přepis;
dává přednost etymologii z německého základu.
3.22 Große (Velký) Mühl
Řeka se vlévá do Dunaje cca 1,3 km východně od Winzbergu. Nad soutokem s Dunajem
(v Untermühlu) se do Velkého Mühlu vlévá Diesenbach; dále (proti proudu): Stockingerbach,
Iglbach, Fleckbach, Froschbach, Auerbach, Almesmühlbach, Steinerne Mühl (s přítokem
Pürwaldbach), Lanitzbach, Zwettl, Sattlingerbach, Wurmbrandbach (od soutoku Hraničního
potoka a Ježové/Iglbachu, na který je napojen Schwarzenerský kanál), Schwalsödter Bach,
Galgenbach (srov. obd. název v povodí Aistu!), Hammerbach, Hintenbergerbach, Teichbach,
Klafferbach, Maurerbach (s přítokem Petembachem), Finsterbach, pak hraniční řeka
Rakouska a Německa, Ganglbach, Gegenbach (ale také totohydronymum najdeme i jinde).
Na bavorském území potok mění jméno na Großer Michlbach. Pokračujeme-li dále proti
proudu, nalézáme přítoky Ulerichbach a Schimmelbach (poslední s přítokem Riedelsbachem,
do kterého se dále vlévá Spillerbach, Höpflgraben, Ulmer Runzen Bach/Runzenbach
a Mühlbach), výše proti proudu Kleiner Michlbach (s přítokem Alter Bach, do něhož se vlévá
Gsengetgraben; Alter Bach se posléze mění na Rothenbach – tímto hydronymem je označen
180
Íránsko-arabské slovo daim značí (v podstatě) „lehký, nepřetržitý déšť“; nazývá se tak nejvyšší vrchol
Damavand (v poněmčené formě Demawend; takéKuh-i Daim ul Barf) je nejvyšší hora v pohoří Elbrus, v pásu
západoíránského pohoří Elwendu (které se táhne směrem ke Kaspickému moři (hora je vulkanického původu).
V nedalekém údolí byly nalezeny klínové nápisy se záznamem uvedeného oronyma. Ovšem také další pojmy
bývají označovány jako daim (při vyjádření nejistoty či pomíjivosti, ve vztahu k dešti apod.; srov. Eilers 1988,
s. 333, poznámka 124). Slovo daim označuje též v turečtině „dobu, lhůtu“, dále potom ho lze užít jako adjektiva
nebo adverbia ve významu „neustále/-ý, stále/-ý, konstantně/-í, vždycky, nepřetržitě/-ý, ustavičně/-ý“.
181
Jak už jsme vysvětlili v úvodu této knihy, pokud v závorce uvádíme celé hydronymum (a nikoliv pouze
např. překlad části názvu), jedná se o tvar nedoložený, přičemž tu podáváme návrh jeho rekonstrukce.
91
od pramene), dále Liegbach, Göttlbach, Schimmelgraben. Großer Michlbach/Große Mühl
vzniká na soutoku Schreiender Michlu s přítokem Paulinbach (do něhož ústí Klausbach)
a Saubachu. Jeho hlavním pramenným přítokem je ale Kamenný/Steinerne Mühl, který
pramení v Čechách (asi 300 m jižně od Pasečné – jako Mlýnský potok, místy též
Scheidebach. Potok tvoří část česko-rakouské hranice. Jeho hlavní přítok, Horský potok,
pramení u Svatého Tomáše; blízko pramení i pravý přítok Horského potoka, Bukový potok).
(Jaunitz)
Jedná se o původní název malého přítoku říčky Lanitz (Lanitzbachu), která ústí do
Velkého/Große Mühlu), odnešní Leitenmühlbach (na českém území Pasečenský potok). Vlévá
se do Lanitzbachu (do říčky Lanitz) a s ním (s ní) ústí v Haslachu na Mühlu do Große Mühlu
(srov. výše)). Základem pojmenování je slovanské hydronymum *Javorьnica (odvozené
od slova*javorъ /*/j/avorъ; srov. také sln. a slk. javor, hsrb. a dsrb. jawor; Hohensinner,
Wiesinger 2003, s. 189; k etymologii pojmenování též Hohensinner 2005, s. 89; Hlawinka
2009, s. 109).182
Podobné hydronymum se objevuje i jinde (srov. dále odkaz
k stejnojmennému potoku Jaunitz,popř. také k Jaunitzbachu, kterýje pravým přítokem
Feldaistu v okrese Freistadt). Tento typ pojmenování ovlivnil řadu místních jmen v Rakousku,
např. Jauerling (v Dolním Rakousku; pramenný odkaz pochází již z r. 830: Schnetz 1925,
s. 179). Užití pojmenování jako hydronyma nebo jako místního jména je však samozřejmě
obvyklé především v Čechách a na Slovensku (MJ Javorník, Javornik,k podobnému
hydronymu též: Javornice, Malenínská 1995, s. 300); určitý přehled o užití tohoto typu
sídelních a pomístních jmen v západoslovanském prostoru poskytl rovněž Šrámek 2002,
s. 708–710; obd. výklad v I. kap.; srov. dále Jaunitz u Feldaistu).183
Krenbach pramení v Oeppingu (v Oberneudorfu); u Kapelle in der Neumühle se vlévá zprava
do Schwalsödterbachu, který je pravým přítokem Velkého Mühlu /Große Mühlu východně
od Natschlagu (a severně nad Weichsbergem; v okrese Rohrbach).K r. 1218 je potok zmíněn
v pramenu, který popisuje vybavení kláštera ve Schläglu; obd. záznam z roku 1303 o prodeji
lenního majetku Pasovu, uvádí jako hranici právě Krenbach (Pfeffer 1958, s. 58–59;
podle zápisu uloženého v klášteru Engelszell; chybí však úplná citace). V 16. stol. je zmíněn
Khrennpach (Schiffmann 1935 II, s. 77).
První část pojmenování (Kren-) se však objevuje na území severně od Dunaje poměrně často.
K r. 1316 čteme vlrich der Chren, 1439 zu dem Kren (v souvislosti s lokalitou Rotte Kren,
kterápatří k samotám Simaden na území obce St. Peter am Wimberg; v okrese Neufelden,
Rohrbach). Jiný statek nazývaný Kren najdeme v samotách Oberbergen na území obce Grein
(okres Grein, Perg). K r. 1740 je zmíněn jako Krengut (Hohensinner 1993, s. 70). Další statek
Krense nachází v lokalitě Priehetsberg na území obce Gemeinde Münzbach (v okrese Perg);
182
Poněkud jinak je tomu ale (např.) u místního jména Auringspach (opět Dolní Rakousko) bylo patrně odvozeno
od starší psl. formy *aworъ/avorъ (před realizací tzv. proteze j- před náslovným a-, /e-, jejíž užití je posléze
typické pro tvoření slov ve slovanském prostředí; srov. Bergermayer 2005:21-22). To může být dokladem
předindoevropského stavu, ale na druhé straně to může také souviset se starobavorským slovem *ahor
(Newerkla 2004:147).
183
Zajímavá by tu ale mohla být souvislost s psl. základem *jun-(jún/jaun-; z psl.adj. *junъ = mladý; junisě pak
bylo „dobytče“, tedy „mladé“ zvíře), jaká byla doložena (např.) u místního jména Jince. K r. 1352-1369, 1399
a 1405 je doložen zápis Junecz, k r. 1384-1385 Jynecz; šlo patrně o ves Jinců, tj. Jincovy rodiny (toto příjmení
bylo odvozeno ze stč. apelativa junec>jinec, což bylo označení býčka nebo volka; srov. Profous 1949/II, s. 153;
srov. také ESSČ 2013). Psl. adj. *junъ odvozuje Rejzek (2001 a 2012, s. 251) z ie formy *i
ou-no- a odkazuje
k lit. jáunas, k něm. jung, k angl. young, k lat. Iuvenis (obd. iunior; Rejzek 2001, s. 254), k sti yúvan (a též
k ie základui
uu
en- );srov. jihoslovanský (srb. a chorv.) a čes. lexém junák (Rejzek 2001, s. 254).
92
k r. 1517 je v urbáři z Münzbachu doložen jako Krenlehen. Profous (II/1949, s. 385,386–387)
zmiňuje česká místní jména Křenek a Křenov, ale odvozuje je od osobního jména Chřen.
Pojmenování je odvozeno ze slovanského (psl.) základu *chrěnъ, stč. chřen (Kopečný 1981,
s. 134; Paichl 1996, s. 234).184
Jména odvozená od základu Krenpak mohou především
souviset s apelativním označením této rostliny (lat. Armoracia rusticana; srov. Bellmann
1971, s. 76,93). ÖWB (1997, s. 405) upozorňuje na tautonyma Kren (v rakouském jazykovém
standardu) a Meerrettich (v německém jazykovém prostoru). Starší autoři (např. Schmeller
1872–1877, 1973, 1983, 1985: sloupec 1371–1372) si mnohdy nebyli slovanským původem
pojmenování jisti; přesto však právě Schmeller porovnával apelativum s ruským, českým,
slavonským a korutanským ekvivalentem (tamtéž). Rozdílně se usuzuje i na region, kde bylo
slovo přejato poprvé. Bellmann (1971, s. 94) uvažuje o přejímce ze staré srbštiny
nebo češtiny, Müller (1995, s. 37) upozorňuje na možnosti západo- nebo jihoslovanského
vlivu, Kluge (2002, s. 537) předpokládá, že se slovo krěn(e) dostalo do střední horní němčiny
ze srbštiny. Pohl (1997, s. 1810) vychází jednoznačně z českého základu chřen, křen (a soudí,
že se slovo rozšířilo prostřednictvím vídeňského a bavorského dialektu; srov. Pohl 2007,
s. 101; obd Hlawinka 2009, s. 144), kde se současně upozorňuje na analogie ve slovanském
jazykovém prostoru, tedy na „putovní“ charakter slova (2006, s. 452). Wahrig (2002, s. 355)
připomíná značné rozšíření apelativa ve slovanském prostředu, ale také nejasný původ
pojmenování.
Je docela dobře možné, že se pojmenování rostliny rozšířilo ve východní a střední Evropě
právě v době příchodu Slovanů; slovanské pojmenování mohlo být přejato do staré horní
němčiny (Bellmann 1971, s. 95). V záznamech kláštera St. Florian nacházíme ve 12. století
apelativum chrene (Müller 1971, s. 53), slovo je doloženo ve 13. století (Rowley 2007, s. 81).
Vedle časných přejímek slova kren (křen) se mnohdy objevuje i synonymum Meerrettich.
Obě pojmenování se šířila v době německé kolonizace východních území (Bellmann 1971,
s. 96–97); před časem však i v oblastech českého, moravského a slezského pohraničí spíše
jako kren/křen (Scheuringer 2006, s. 378, Bellmann 1971, s. 77). V Bavorsku jsou obě
pojmenování (Meerrettich a Kren) v konkurenčním postavení (slova Kren se užívá spíše
na úrovni běžně mluvené řeči; srov. např. Pohl 2007, s. 115). V současné rakouské mluvní
varietě němčiny se apelativum Kren chápe jako specifické rakouské pojmenování (a je mu
přiznáván stejný status jako apelativu Meerrettich; srov.Markhardt 2005, s. 161). Původ
psl. slova *chrěn(popř. stč. chřěn)není dosud objasněn; podle Rejzka (2001, s. 317) se jedná o
časnou přejímku z neznámého jazyka. V rakouských dialektech se většinou používá právě
tohoto označení(sesthn. -e- – předtím, než byl vokál ovlivněn následnou nazálou – a než došlo
k diftongizaci a prodloužení hlásky; srov. SAO 2003, sv. II, seš. 1); podobná nářeční adaptace
se objevuje v Horních Francích a v některých částech Bavorska (Bellmann 1971, s. 95; dále
2009, s. 144).185
Poněkud jinak však někdy autoři postupují při výkladu místního jména Grünau(srov.
samotyOber- a Untergrünau v lokalitě Oepping, v Oberneudorfu, v okrese Rohrbach; jižně
od Aigenu v Mühlviertelu), které záznam z r. 1303 zmiňuje ve spojení datz Chlenow, 1397
Chlenau, Chrenau, 1455 obern Krenau, 1537 Clenau, Krenau, 1580 Khrenau, 1591
Khrennau. Podnes tu nepanuje úplná shoda. Koncové -au- může odkazovat
ke slov. pojmenování*Klenov (*klenъ) nebo*Chrenov (*chrěnъ, *krěnъ; patrně tu jde
o následek vyrovnání slovan–ovъ a germ. –au), přičemž se spíše uvažuje o první variantě
184
Obvykle se tedy usuzuje na motivaci slovanským apelativem (na slovanský jazykový substrát); ve smyslu
„křen“ (tedy kořenová zelenina). Rostlina pochází z pobřeží od Černého moře; v německém jazykovém prostoru
se rozšířila kolem r. 1000 po Kr. (antické středozemní kultury křen zřejmě neznaly).
185
Výpůjčka pronikla i do německé frazeologie: seinen Kren zu etwas/ allem/ geben (nevhodně se mísit
do rozhovoru, příliš nahlas či nevhodně projevovat vlastní mínění; srov. Röhrich 1991-1992:889).
93
(Paichl 1996, s. 340–341); tím spíše, že tu pramení právě Krenbach (srov. výše). Také
v českém prostředí je běžné místní jméno Klenov (Hlawinka 2009, s. 65), Chleny, Chlínky,
Kleny (Profous II/1949, s. 10–11) a hydronymum Klenice (Malenínská 1995, s. 300);
srov. označení javoru klenu, popř. sln. apelativum klen (javor, bílá ryba, též s významem
„tloušť“, tedy druh Leuciscus cephalus – jelec tloušť). Místní část se stejným názvem
(Grünau) patří též k Riedu in der Riedmark (srov. též pojmenování Grensberg, Krened,
Krennmühle, Krenreith, Krenslehner; od stč. apelativachřěn byla na českém územíodvozena
též hydronyma Křenice a Křenovy; srov. Malenínská 1995, s. 299).186
Kompozita se základem kren-, jejichž druhou část tvoří slovo–mühle,však bývají často
odvozována též od středohornoněmeckého apelativa krinne (zářez, vrub) nebo krén (mlýn,
kolem něhož roste hodně křenu; srov. Paichl 1996, s. 169). Podobně by mohlo být odvozeno
i pojmenování potoka. Odlišně než výše zmíněná hydronyma a toponyma se proto odvozuje
(např.) pojmenování města Grein (v okrese Perg): ze starého ie základu*(s)krě-m-/(s)krə-m(řezat;
tedy z pův. ie *Krēmā nebo *Krēmiā); první zmínky k r. 1147 a 1194odkazují k místu
Grine. Předpokládá se přenos (z ie nebo z keltského základu) prostřednictvím slovanských
dialektů do dialektů bavorských (shn.); tedy přes psl. *Krima nebo *Krimja; v bavorském
prostředí pak na základě lidové etymologie se mohlo pojmenování vyrovnat se sthn. grinan
na *Grina(Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 82–83); podobně lze uvažovat o formě
*Kreina/Krina (Wiesinger 2005, s. 209; dále Hlawinka 2009, s. 64, 114–115).
(Laimbach)
Dnes existuje pouze obec Laimbach v okrese Rohrbach (v Horním Rakousku); potok stejného
jména v lokalitě doložen není. Ovšem po západním okraji této lokality protéká (ve směru
od severu k jihu) Sattlinger Bach, který pramení blízko výběžku hranice Rakouska s ČR a ústí
zleva do Velkého Mühlu (podle ústní tradice, ke které odkazují rodilí mluvčí v obci Laimbach,
se tento potok dříve nazýval Laimbach. Tato informace však není momentálně nikterak dále
podložena); srov. dále přítoky Weitenbachu (tam též výklad pojmenování).
Lanitz, Lanitzbach pramení na české hranici (jako Rožnovský potok, pod Přední Výtoní) a ústí
v Haslachu jako levý přítok Velkého Mühlu (okres Rohrbach). R. 1341 je v pramenu zmínka
di Laednicz, v 16. stol. Laniczpach. Pojmenování je odvozeno ze stč.*Ladnica<
slov. *Lędьnica; srov. rus. ljada/ляда(horší pozemek, úhor, vlhká či horší půda), čes. půda
ležící ladem, bažina (vřesoviště, vlhká louka; Hohensinner 2005, s. 88–89); obd. sln. ledina;
též kamenitá louka, kterou lze posekat jen jednou; srov. MJ Ladine/Ladinach ve Feistritzu
v Rosentalu (Korutany; srov. Pohl 2003, s. 160,162; Hlawinka 2009, s. 109).
Zwettlbach pramení v jižních Čechách (Světlá) a je levým přítokem Velkého Mühlu (v okrese
Rohrbach);187
pojmenování je doloženo až r. 1669 a je odvozeno od apelativa světlo,
popř. ve významu188
„světlá voda“ (Hohensinner 2005, s. 89, Hlawinka 2009: 103, 114,
134).189
Původ pojmenování tu lze doložit především na místním jménu Zwettlan der Rodl
186
Mimo oblast našeho zájmu srov. také (jižně od Dunaje) označení vodních toků ( potoků) s podobným názvem
(v oblasti Sankt Sebastian a v Grünau im Almtal).
187
Zwettl protéká blízko Unterurasche (srov. Hlawinka 2009, s. 98); leží na něm Zwettlmühle (Hlawinka 2009,
s. 103)- Světlý/Světelský mlýn.
188
… srov. také např. Světlá nad Sázavou. Adjektivum světlá mohlo označovat horu(ve významu: bezlesá
mýtina; světlina; srov. Lutterer 1982:289).
189
Dále srov. výklad o přítocích Kampu (odkaz na řeku Zwettl na pomezí Horního a Dolního Rakouska);
A. V. Šembera odkazoval též na Zwiesel v Bavorsku, jehož název odvozoval z původního toponyma Světlá
(Šembera 1868, s. 17); srov. rovněž výklad o toponymech s významem “světlý” (apod.) u Profouse a Svobody
(1957, IV., s. 248-250: Světlice, Světlík, Světnov, Světí, Světice, Světví, Světlá – zde dokonce u 12 obcí).
94
(Světlá na Rodlu). ObecZwettl leží v okresech Bad Leonfelden a Urfahr-Umgebung; prvně je
místní jméno zmíněno v latinské listině z r. 1264 jakoZwetlich.190
Pojmenování je odvozeno
od slovanského pojmenování*Světъlikъ(„vymýcené, světlé, čisté místo“); z adj.
*světъlъ(„světlý, jasný“; srov. sln. svetel; Hohensinner, Wiesinger 2006, s. 84–85). Základové
slovoZwettl se ve slovanském prostředí objevuje často v souvislosti s kácením lesa); a to jak
v Horním, tak v Dolním Rakousku (Langzwettl, Schefzwettl, Zwettlmühle; Zwettl,
Kleinzwettlaj.). Profous (IV/1957, s. 249–250) a Svoboda (tamtéž, dále 1960, s. 278) popisují
místní jméno Světlík u Českého Krumlova.191
Ves Langzwettl je částí obce Zwettl an der Rodl (srov. výše); první zmínku o ní nacházíme
v urbáři z r. 1499 (Lanng Zwetl; srov. Hohensinner, Wiesinger 2006, s. 83; k etymologii opět
srov. výše; dále Hlawinka 2009, s. 114).
Schefzwettl bylo dřívější jméno osady Niederreitern (v obci Engerwitzdorf, v okrese UrfahrUmgebung
( r.1787 je doloženo pojmenování Schefzwettl, k r. 1827 Niederreutern; v běžné
řeči se ale užívalo původního toponyma do první poloviny 20. století). Bavorsko-sthn. tvar
schef (loď; srov. Hohensinner, Wiesinger 2006, s. 47–48) tu opět odkazuje ke slovanskému
základovému adj.*světъlъ (světlý, jasný).
Lokalita Schwandtendorf patří k území obce Neumarkt im Mühlkreis (v okrese Freistadt).
Kolem roku 1270 je místo zmiňováno jako Zwantendorf, Zwancendorf, Zwentendorf.
Osídlenecké apelativum -dorf- je tu patrně spojeno se slovanským osobním
jménem*Svetъ(*svetъ; v původním významu „silný“, později „svatý“; srov. také
Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 162); srov. sln. svet. Od stejného osobního jména je zřejmě
odvozeno místní jméno Zwentendorf (Dolní Rakousko), popř. na českém územíSvatkovice
(srov. Bergermayer 2005, s. 258). V zápisech vztažených ve 12. stol. k obci St. Florian (Horní
Rakousko) jsou doložena osobní jména Zvento, Zbento;také proto považuje např. Kronsteiner
(1975, s. 73) za výchozí formu tvar *Svetъ.
Mlýn Zwettlmühle byl též nazýván „Mlýn v Damreithu“. Leží na Zwettlu/Zwettlbachu
na území obce Lichtenau im Mühlkreis (v okrese Rohrbach). K r. 1379 je doložen
zápismolend in Czwetla. Pojmenování vzniklo jako složenina ze základového slova-mühle
a z motivujícího základu světla (tedy ve významu: „mlýn na vymýceném místě“; tedy vlastně
„světlá mýtina“;srov. Paichl 1996, s. 356); podobně se opakovaně užívá na českém území
místního jménaSvětlá (jedná se tu tedy o exonyma; srov, obd.Malá Světlá; dáleNewerkla
2006/2007, s. 117,126, popř. Hlawinka 2009, s. 49, 98, 103, 114).
3.3 Mezi Mühlem a Rodlem
3.31 Dreißenbach
Zajímavé je v této souvislosti zejména zmíněné pojmenování Světví. Tato obec u Nových Hradů je k r. 1279
doložena zapsaným zíklademZwettl- (jako majetek kláštera ve Zwettlu/Světlé v Dolním Rakousku), potom
k r. 1383 jako Světvie (zkrácením z apelativa *světlstvie, které bylo utvořeno podle modelu slova klášterstvie =
klášterní zboží), ale k r. 1543 již jako Švent (ze sthn. Swende: ein durch swenden /mýtit/ des Waldes gewonnenes
stuck weide, ackerland… tedy “vymýcené místo”); později se objevuje označení Ksswenth nebo Gschwend (tedy
forma kolektiva ke tvaru swende; srov. Profous, Svoboda 1957, IV., s. 250).
190
Zwettl je tu jakousi starou křižovatkou, kterou procházela obchodní cesta z údolí Velkého Rodlu a z oblasti
Haselgraben. Stezka pokračovala přes Leonfelden do Čech (Ratusny 1994:97; Hlawinka 2009:72, 88, 103, 134).
191
K r. 1307 Liechtenwerdt, 1367 Swietlik (Profous, Svoboda IV/1957, s. 249). Původ z praslovanského
adjektiva*světъlъ doložili autoři i u dalších pojmenování na rakouském území; např. Lochner-Hüttenbach
(2004:106) u štýrského místního jména Zwertlesgraben.
95
Potok pramení západně od Reithu (jihozápadně od Sankt Martin im Mühlkreis), do Dunaje se
vlévá západně od Oberhartu. Zajímavá je tu souvislost s hydronymem Dreiskenbach
a s místním jménem Dreißgen(vpovodí Feldaistu; srov. výklad tamtéž).
3.32 Pesenbach
Potok se vlévá do dunajského ramene (jezera) u Ottensheimu, v údolí Pesenbachu
(Pesenbachtal). Do Dunaje ústí západněji než řeka Rodl (pod Goldwörthem v Horním
Rakousku). Pramení v lese na západním okraji St. Johann am Wimberg (MAPY GOOGLE).
Už od 19. stol. se objevovaly pokusy rekonstruovat název Pesenbach z psl. apelativa *pęsъkъ
(písek). Význam hydronyma byl interpretován jako „Pískový, Písečný potok“ (také u jiných
pojmenování, která mohla být slovanského původu; např. u Vielhabera 1931, s. 3n.).
Odkazovalo se též k hornorakouskému hydronymu Pieslingbach (1190 Piznik, 1250 Pieznyk;
ze slovanského pojmenování *Pěštьnika; srov. Schnetz 1925, s. 169),
popř. k dolnorakouskému Pies(t)ling (1020 Pistnicha, 1035 Biesnicka; Schnetz 1925, s. 176).
Ovšem (jak upozornil již dříve Stroh: 1914/2010, s. 88 – 89), v darovací listině klášteru
svatého Floriána (Sankt Florian Kloster) ze dne 4. 11. 1108 jsou jako donace nobilis viri Eppo
uvedena allodia192
inter Bosenbac et Ebresbac. Tuto zmínku nelze ignorovat, protože by bylo
možné staré hydronymum Bosenbac odvodit od shn. pojmenování *Bôsinpah, tedy „Bosův“
potok. Shn. osobní jméno Boso zmiňuje mezi jmény dalších svědků listinného záznamu
vícero pramenů; včetně listiny z Puchenau z r. 827 (ovšem nemusí se vždy jednat o jméno
téhož člověka; doklady z r. 1111 zmiňují hydronymum Bosinpach, ze 12. a 13. stol. zmiňují
též tvary Poesinbach, k r. 1147 Posenpach, 1149 a dále Boesenbach, 1149 i ve 14. stol.
Besenpach). Zdá se, že je tu germánský původ hydronyma velmi pravděpodobný.
Hohensinner, Wiesinger (ve vztahu k sídlu a k oronymu Pesenberg, 1230 Pösenperge,
In Poysenperge, 1370 Pösenberig, 1380 Pösenperg .., tíž 2003, s. 145, 2006, s. 15) odkazují
v podobné souvislosti na sthn. apelativum poese, poesen (ve významu „málo výnosný,
neziskový, málo produktivní hora“, Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 145; ale zde spíše
„špatný, zlý, bezcenný, zlovolný, zhoubný, nebezpečný, škodlivý“ potok; dále Hohensinner,
Wiesinger 2006, s. 15).
3.4 Od Rodlu k Aist-Naarn-Kuppenlandu (do „Země na hřebenech“) a dále k Dunaji
3.41 Od Rodlu ke Gusen
3.411 Povodí Rodlu
Rodl(Rodla) je severním přítokem Dunaje v Horním Rakousku. Jeho hlavní rameno, Velký
(Große Rodl), pramení severně od Bad Leonfelden (na Sternsteinu, blízko české hranice).
V jihozápadním směru protéká Zwettl an der Rodl (Světlou na Rodlu)193
a severozápadně
kolem Gramastetten a kolem zříceniny Lichtenhag, dále kolem Rotteneggu (blízko zříceniny
192
Alodium (alodis, alod) je staré označení pro úplné vlastnictví nemovitostí a statků, s nimiž mohl alodiální
vlastník nakládat zcela volně, mohl je užívat i zcizovat (zde ve smyslu: převáděti vlastnictví nějaké věci na jinou
osobu, zprav. za peníze apod.; srov. SSJČ 1989/I, s. 25). Původně dokonce z nich neplatil ani daně.Alod je tedy
protikladem držení feudálního čili léna, jež zůstávalo ve vlastnictví lenního pána (leník měl pouze právo užívání,
často spojené s různými povinnostmi vůči lennímu pánovi); alod původně zahrnoval vlastní (movité) statky;
až později též zděděné pozemky (které byly dříve obecní); proces alodifikace byl posléze podmínkou zrušení
lenního poměru (srov. Ottův slovník naučný 1888, sv. 1, str. 943; heslo Alod).
193
Jiný Zwettl leží na soutoku řek Zwettlu a Kampu.
96
hradu), místní částí Sankt Gotthard im Mühlkreis (v okrese Urfahr-Umgebung), kde se
spojuje s Malým (Kleinen) Rodlem, pramenícím v lokalitě St. Veit im Mühlkreis
(na Schallerbergu, mezi Tragbergem a St. Johannem, u Wimbergu). Tak vzniká Rodl (někdy:
Große /Velký Rodl) poté, kdy se ještě řeka spojí s přítokem Reinitz/Ranitz (u Lichtenhagu).
Na západním okraji Ottensheimu se vlévá do Dunaje (přesněji: do dunajského jezera; dále
také Hlawinka 2009, s. 46, 110, 117, 173, 178; obd. již Šembera 1868/2011–2013, s. 20).
Mírně nad ústím Rodlu do Dunaje leží místní část Höflein (naproti místu, kde ústí do Dunaje
Mlýnský potok/Mühlenbach). Dalšími významnými přítoky Rodlu jsou Eschlbach, Distelbach
a Schauerbach.
Jedná se tu zřejmě spíše o hydronymum, které bylo prostřednictvím slovanského dialektu
přejato do bavorské horní němčiny, ale není slovanského původu (což ovšem rovněž
dosvědčuje starobylý původ pojmenování).
K r. 1110 nacházíme jednoznačnou (možná ale ne první; srov. dále) zmínku o Rodlu
v darovací listině Udalrica (jíž tento předák věnoval farnost Gramastetten pasovskému
biskupovi): a capite Rotilich usque dum idem riuulus Rotilam influat (srov. např. Kurz 1809,
Wiesinger 2008, s. 578). Jméno je obvykle odvozováno z germánského základu *Rautolō,
z něhož pochází bavorské a časně hornoněmecké pojmenování Rautula, jež dalobav.-shn. tvar
Rôtulaa posléze bavorské a pozdní shn. označení Rôtila, které se vyrovnávalose shn.
a sthn. apelativem rôt (tedy „červený“). Předpokládáme-li přejetí slavizované formy *Rotьlika
ze shn. tvaru, muselo tu dojít k adaptaci poměrně brzy (tedy zcela jistě před 10. stol.; k r. 1378
je potom doloženo MJ Rotel, 1449 Rötl, 1466 Ratel a 1526 Rodl). V každém případě zde bylo
užito slovanské přípony–ik/-ich- (Schnetz 1925, s. 170). Pojmenování by tedy mohlo být už
v raně středověkém období vztahováno k červenému zabarvení granitové (žulové) horniny
(popř. skal) v korytě řeky (Hohensinner, Wiesinger 2006, s. 21–22, Hlawinka 2009, s. 117).
Slovanský původ pojmenování však nelze vyloučit zcela jednoznačně. Ještě Šembera
(1868/2011–2013, s. 20) považoval pojmenování za původně slovanské označení (zejména
s ohledem na alternativní, původní pojmenování Rodlu: Rotala). Odlišuje však význam
Velkého a Malého Rodlu.
Velký Rodl (podle Šembery) je (patrně) …Rotala velká, v listě Kláštera nad Křemží
(Kremsmünster) z r. 777 Racotula, snad Rokytná (srov. Rotigl, popř. Rokyteň u Krumlova
v Moravě), na níž leží ves Světlá (Zwettl).Šembera tak spojil hydronymum se slovem rokyta
(*orkyta; to odpovídá něm. Weide, lat. salix; srov. Kopečný 1981, s. 244).
Malý Rodl (podle Šembery 1868, s. 20) je …Ratula malá, kteráž teče ok. sv. Víta… (Šembera
tu má na mysli obec Sankt Veit im Mühlkreis; právě tato řeka byla ve slov. prostředí známá
jako *Rotьlika – na základě transformace předslovanského hydronyma ve slovanském
dialektu; Hohensinner, Wiesinger 2006, s. 21–22; snad též *Rotalika).
Na vodním ramenu ústícím do Rodlu (v letním období vysychalo) by tedy mělo (podle
pramenů) ležet prastaré hradiště Racotula. Zde na řece Rodlu, kde sídlili „Rotalarii“,194
lze v lokalitě zvané Rodl (dříve Rodel) hledat místo označené jako „Racotulo“ alias „Raotola,
Raotula“, zmíněné v zápisu uloženém v klášteře v Kremsmünsteru (777, 789 Rotala, též 791
a v 10. stol.; srov. 66. JBM, 1908/2009, s. 76, Hohensinner, Wiesinger 2006, s. 21). Jedná se
snad o výše zmíněný Höflein (Dvorec, Dvorek).195
194
Rotalarii („lidé od Rotaly“, tudíž kolonisté usazení kolem Rodlu a v místě zvaném dříve Rodel/ dnes rovněž
Rodl), se později řídili celním kodexem z Rafelstetten. Tarif upravoval vývoz z Čech a mírový obchod
mezi Moravou a Východní markou; obvykle se datuje roky 904 a 905 po Kr. (MMFH I., Aventinus IV, XXI17)
195
Staré osídlení lze doložit i na historii pěstování vína. Jedna z největších vinařských oblastí ležela
kolem Aschachu (záznam vztahující se k Rodlu je datován již zmíněným zápisem na listině z Kremsmünsteru,
který obdržel také tři vinice s vinaři; zápis je z roku 777, obd. pak 791). V oblasti kolem Rodelbachu patrně
lze doložit pěstování vína nejstaršími pramennými záznamy o (ad Racotula, Raotola); tato skutečnost má velký
význam (vinice se zde udržely po staletí; srov. dále Werneck 1935/2012).
97
Laimbach
U Bad Leonfelden je k r. 1356 (odkaz k r. 1256: Laimpach am Stern; srov. Brosch 1932/2010,
s. 283) zmiňován potok Laimpach (a tedy i místo Oberlaimbach na Velkém Rodlu
a Unterlaimbach v povodí Steinbachu, přítoku Velkého Rodlu). Hydronymum se spojuje se
sthn. apelativem leim (něm. Lehm, tedy „hlína, jíl“: hlinitý, jílovitý potok; srov. Hohensinner,
Wiesinger 2006, s. 99–100); slovanský vliv typu (např. motivace apelativem *lěnь; „líný
potok; Kopečný 1981, s. 182–183) se tu obvykle nedokládá); srov. dále Laimbach
u Weitenbachu,196
popř. (snad) Lembach v povodí Lužnice(odlišně ovšem Lammbach
u Kleine Gusen).
Ranitz/Reinitz:
Říčka (potok) Ranitz pramení cca 3 severovýchodně od Neußerlingu (u Neudorfu)
na obecním území Hofing197
a je levým přítokem Rodlu (nad Lichtenhagem, necelý 1 km
západně od Gramastetten; v okrese Urfahr-Umgebung). V letech 1499 a 1564 je pojmenování
doloženo v pramenech jako Regnitz. Dá se předpokládat, že se jedná o pojmenování přejaté
ze slovanského dialektu. Hydronymum znělo (patrně) původně *Rakovьnica nebo
*Rakъnica.Bylo odvozeno ze slovanského (popř. českého) základu *rakъ(rak), který je ve
stejné formě doložen i ve slovinštině (stejný základ lze najít v urbáři z roku 1571; srov.
Hohensinner 2006, s. 31).Pojmenování se mohlo stát(např.) podnětem k utváření různých
kalků a následných forem denominace vodního toku, např. Krebs-, Krois-, Groisbach (srov.
např. Kronsteiner 1971, s. 20).198
Je tedy velmi pravděpodobné, že se takto nezačaly
označovat vodní toky
až po 10. století. Podobně jsou odvozena česká pojmenování Račice, Rakov, Rakovo,
Rakovec, Rakovice, Rakovník; možná též Roggendorf aRoggenreith v Dolním Rakousku
(Bergermayer 2005, s. 201; obd. Hlawinka 2009, s. 11). Rozšíření pojmenování lze doložit
i na názvu statkuRagnitzer (1287 De Regenz), kterýse nachází v lokalitě Hofing (na území
obce Herzogsdorf, v okrese Urfahr-Umgebung). K r. 1287 je zapsáno v urbáři
v předložkovém spojení De Regenz; srov. dále výklad k hydronymu Ranitz výše
(Hohensinner, Wiesinger 2006, s. 31).
3.412 Menší přítoky Dunaje
Haselbach
Východně od ústí Rodlu do Dunaje se zleva do Diesenleitenbachu vlévá potok Haselbach
(na území města Linze). V okrese Urfahr-Umgebung je doloženo hydronymum Haselgraben
(původně Haselbach: již v listinách z roku a 1396 z r. 1110 je potok zapsán jako Haselpach,
ve 13. stol. jako Hasilpach. Podobně je tomu u pojmenování Haselwies nedaleko Sankt
Gotthartu. Slovanské zprostředkování tu však pravděpodobné není; pojmenování se
vztahovalo k lískovému porostu (Hohensinner, Wiesinger 2006, s. 35, 52; srov. též dále
výklad ke stejnojmennému přítoku Schmidy).
196
Na bavorské straně zmiňuje potok Laimpach již G. Maurer (1912/2013, s. 33); odvozuje však jméno
ze sthn. základu *luib-(-a). Otevírá se tak možnost diskuse o případné záměně se slov. základem *liub- (srov.
jinde též formy Loib-, popř. Lieb-). Maurer doložil zápisy pojmenování z r. 1150 (Laimpach), 1250 (Leunbach) a
ze 13. stol. (Laeimbach).
197
Pojmenování se posléze přenáší i na místní jména. V lokalitě se nachází také Hof (Dvůr) Ranitzer;na říčce
Ranitz pak leží Ranitzmühle (Hlawinka 2009, s. 57, 87, 79, 110).
198
Místní jména utvořená od základu *rakъ (např. Radweg) jsou pak doložena i v Korutanech (např. k r. 1087
pojmenování Raggewich, odvozené od základu *Rakoviki; srov. Kronsteiner 1978:152; popř. mohli být
*Rakoviťi lidé náležející Rakovi; od osobního jména *Rakь; srov. Hlawinka 2009:111).
98
Katzbach
Následně (opět zleva)se do Dunaje vlévá Katzbach (také již na území města Lince);
srov. však rovněž stejnojmenný přítok Ranny a v oblasti Raabu.199
K r. 983–991 je doložen zápis k MJ v okrese Linz-Stadt: ad Linzam autem decimam
de Chazapach. Obvykle se soudí, že u první části onymického kompozita (Chaza-) jde
o derivaci ze sthn. apelativa katza (kočka; snad o dobový odkaz na divoké kočky v lokalitě?
K tomu srov. Hohensinner, Wiesinger 2006, s. 39; obd. Katzgraben, Katzjager v okrese
Umfahr-Umgebung na území obce Altrenberg bei Linz; zápis se ale dochoval až z r. 1775:
tamtéž,
s. 38). Velmi blízký tomuto vysvětlení je výklad vztažený k MJ Katzenschlag (na území obce
Weitersfelden v okrese Uterwiessenbach). Opět se vychází se sthn. lexému katze, katza;
Hohensinner a Wiesinger (2003, s. 248) se domnívají, že tu pojmenování souvisí
s neplnohodnotným vyúčtováním za pozemky (tedy s platbou tzv. „kočičím stříbrem“). Může
se však jednat též o reflexi původního osobního jména *Katzo, popř. rodového jména *Katz
(tamtéž). Tak je tomu patrně u MJ Katsdorf (na území obce Mathausen), kde je k r. 1116
a 1356 doložena forma Chaeczlnstorf, Chaeczlenstorf, k r. 1125 Chazilinstorf. Předpokládá se
tu motivace bavorským či shn. osobním jménem *Katzili (Hohensinner, Wiesinger 2003,
s. 13–14). Vzhledem k proměnám základu pojmenování však nelze ani u hydronyma
Katzbach vyloučit nějakou formu zprostředkování slovanským dialektem (např. právě v
podobě *Chaz-, Chaza).
3.413 Povodí řeky Gusen200
Gusen je levostranný přítok Dunaje. Große (Velké) Gusen a Kleine (Malé) Gusen tvoří
od Breitenbrucku (v lokalitě obce Katsdorf) řeku Gusen.201
Velká část Gallneukirchnerské
kotliny (Gallneukirchner Beckens) je zavodňována právě touto říčkou. Od soutoku s potokem
Lungitz (srov. dále) teče Gusen na jih k St. Georgen an der Gusen, a to skrze úzké Gusenské
údolí (Gusental). U Langensteinu se vlévá do Dunaje.
Listina z r. 1225 zmiňuje fluuium, qui dicitur Gvvsin... fluit in Gvvsin... k r. 1260 již existuje
podoba Gusen... (a k r. 1270 je doložen zápis o místě zvaném Gunsen). Dále je hydronymum
doloženo až r. 1590 jako Gußen (a dokonce až v 19. stol., r. 1857, jako Gusenbach). Obvykle
se vysvětluje jako původní germánské jméno *Gusuna/*Gusunō (které má původ v ie *gheus/ghus-;
dnes něm. gießen překládáme jako „pršet, rozlít, vylít, lít“, popř. „rozlévat se“,
„hlučet, bublat“. S tím může souviset germ. základ gos-; srov. Hohensinner, Wiesinger 2003,
s. 6, 2006, s. 88; obd. Gießenbach). Staré hornoněm. apelativum gussi označovalo povodeň
nebo záplavu; obd. sthn. güsse, kde ale mohlo jít též o„řítící se, valící se vodu“ (tedy
o„vylitou, ničící vodu“, o „vodní příval“). Převažující germánský vliv na utváření toponym
199
Raab na Dyji, lat. (v římské době) pevnost Arrabona; toto rakouské město leží na řece Raab/Rábě (lat. Arabo;
ta z pravé strany vtéká do Dunaje; srov. Otto 1904, sv. 21, s. 4). Podobně se ale nazývá též víska na Bechyňsku
(Ráb u Milevska a Bernartic; srov. MAPY GOOGLE); místní jméno Ráby je doloženo na Pardubicku (cca 4 km
severně od centra Pardubic; srov. MAPY GOOGLE). Řeka Rába též pramení v Beskydech a vtéká zprava
do řeky Visly (Otto 1904, sv. 21, s. 4-5); srov. také Raab v okrese Schärding (Wiesinger, Reutner 1994, s. 114-
115).
200
Budeme i nadále sledovat hydronyma, u nichž předpokládáme ovlivnění původními slovanskými dialekty,
popř. funkci slovanského dialektu jako jazyka prostředníka.
201
V tradičním smyslu jde tedy o označení vodního toku, který vzniká na soutoku Große (Velkých) a Kleine
(Malých) Gusen (protékajících např. kolem obce Gänsbachu východně od Veitsdorfu, též severně od obce
Gusen).
99
a hydronym ve středním a horním Mühlviertelu tu opět předpokládá Hohensinner a Wiesinger
(2006, s. 88).
Šembera však pojmenování řeky spojoval se slavonizovaným pojmenováním Kuzná
(Kuzová). Pojmenování porovnával s českými jmény (vedle Kuzné aKuzovésem patří téžKuzy;
podle kuzu, tj. „drobného křemele“). Dokládá, že se o řece zmiňoval (k r. 98)jižTacitus (v
době římské), který ji jmenoval jako Cusus (dále Šembera 1868/2011–2013, 20: nyní Gusen,
jenž teče od Rychnova k vesnici Kuzné a padá tu do Dunaje).Starý doklad lze snad skutečně
odvozovat již od Tacita.
Ale dnes najdeme i jiné výklady pojmenování (kromě výše zmíněných odkazů na germánský,
popř. na slovanský původ). Někdy se objevují úvahy o tom, že by snad mohlo jít též
o sekundární ovlivnění českým základem hus- (tedy „husa“; Husí potok? Vzhledem
k nebezpečí planého „etymologizování“ však tento závěr nebývá obvykle přijímán).202
Patrně však odlišného původu je verbum hussen(i když nelze tvrdit, že by tomu tak nutně
muselo být vždy).V ÖWB (1997, s. 361) je slovesu hussen (v běžně mluvené, nář.,
nespisovné řeči) přisuzován význam „provokovat, dráždit, štvát, popohánět“ apod. Odkazoval
na ně již v 19. stol. Beda Weber (1847; srov. Hlawinka 2009, s. 142) ve svém zpracování
středohornoněmecké básně (písně, skladby) Oswalda von Wolkensteina, který rovněž toto
sloveso vykládal ve významu „štvát, popohánět, rýt/ do koho [sic!], trápit, obtěžovat“. Chápal
je jako slovní hříčku odvozenou z citoslovečného základu huss [sic!]203
. Ovšem stará
germánská forma huss měla povahu štvavého zvolání, které vybízelo (původně) bojové psy
(a později i spolubojovníky) k útoku proti nenáviděným nepřátelům (Hlawinka 2009, 142–
144).204
Také Schmeller (1872: sloupec 1183; obd. reedice 1973, 1983, 1985) popisuje
sloveso hussen ve vztahu ke zvolání huss, huss!, tedy jakoštvavé volání na psa (opět
ve významu citoslovce; srov. výše). Z daného verba jsou pak odvozena prefigovaná verba
anhussen, aufhussen, aushussen, která se přibližují podobnému slovesu v loveckém slangu:
hessen (s podobným významem; sémantický vztah je tu velmi pravděpodobný). Odkaz
na původ slova ovšem Schmeller neuvedl (do závorek doplnil „(Modena: uzzare)", ale
poznámku nekomentoval). Podobně vykládá sloveso Lexer (1872/1992: sloupec 1406, 1992)
uvádí u verba hussen význam 'rychle se pohybovat, běžet; štvát, popouzet, „rýt“. Grimm
(1877: sloupec 1976; el. verze 1998–2013) sloveso hussen klasifikuje jako bavorsko-rakouské
a hodnotí je jako regionalismus. Adjektiva hussig, husig (a korutanské hussik – vše
ve významu „rychlý, svěží, mrštný, pozorný“ považuje též za odvozené regionalismy).
Rovněž ve švýcarském Idiotikonu (SIV 1881 II: sloupec 1750; SAGW 2013) je podrobně
popsána interjekce huss!, dále substantivum Huss (nelida, zuřivec, ukrutník, husita; buď
202
Nejen pojmenování řeky, ale též místní pojmenování Gusen se vyskytuje blízko Aigenu.
203
Nejde tedy jen o obvyklou něm. podobuGans, ale i o tvar Huss. To reflekuje autorovu znalost slovanského
jazyka (Hlawinka 2009, s. 66, 142-143, 180). Oswald von Wolkenstein znal dobovou situaci velmi dobře. Asi
od r. 1387 do r. 1399 procestoval jako zbrojnoš mnoho evropských zemí; mezi nimi také Čechy. Ve službách
vévody Friedricha IV. se účastnil též Kostnického koncilu. Byl svědkem víry a odvahy Jana Husa (který se
na tomto koncilu odmítl svého vyznání víry zříci); vlastní zkušenost ovšem vykládal negativně, tedy z pohledu
koncilu (nevšímá si skutečných pohnutek pohledu Husova postoje. Nad autorovou ostrou reakcí se tu však nelze
podivovat. Později se účastnil křížové výpravy proti husitům - ve službách císaře Zikmunda Lucemburského).
V jedné sloce své básně se obrací s nenávistným voláním přímo na Husa; hlavní postavou je „hrubá (krutá)
husa". Skladba vyznívá silně pejorativně; místy Wolkenstein Husovi otevřeně nadává (srov. Hlawinka 2009,
s. 142).
204
M. Jan Hus je v pražské univerzitní matrice zmíněn jako Iohannes de Hussynecz (Hussinecz); sám se
označoval jako Iohannes Hus de Hussynecz (později zkráceně jako Iohannes Hus). Místní jméno Husinec
ze základu husa nesporně odvozeno je. O tom nepochybují ani autoři z německy mluvících zemí
(srov.např. KOSS 1999:181-182). Problematické je ale doložit, že jsou tak odvozena rovněž některá slovanská
pojmenování v Rakousku . To už příliš pravděpodobné není.
100
jako substantivizace interjekce, nebo jako derivace od slova husita). Hauenstein (1974, s. 45)
vysvětluje hußn [sic!] ve významu „provokovat, štvát, navádět, pobuřovat“; aufhussn
vysvětluje s odkazem na formu „aufhetzen“ (popichovat, štvát) a vrací se k významu
odvozenému od jména českého reformátora Jana Husa(týž, s. 12). Steinhauser (1978, s. 86)
předpokládá, že do Maďarska uvedli zvolání huss!Němci působící na maďarském dvoře, nebo
možná jiní němečtí osadníci. Uvádí pojmenování do souvislosti s označením husarů;
myšlenku ale dále nerozvádí. Nicméně: předpokládá tu evidentně starší vývoj expresivního
přenosu slova než od doby působení M. J. Husa. Wehle (1980, s. 171) rovněž uvádí souvislost
s Janem Husem, nicméně pro to nenachází (kromě odkazu na heslo „štvavé řeči“)205
žádné
další opodstatnění. Jungmair (1989, s. 137) spojil sloveso hussn [sic!] s významem „dráždit,
popichovat, podněcovat, pobídnout, popohnat, pronásledovat, honit, štvát, provokovat“.
K tomu lze doplnit i středohornoněmeckou fromu hussen (rychle se pohybovat, honit,
pronásledovat); ovšem bez ohledu na původ slova (ne u všech blízkých forme se musí nutně
jednat o doklad stejného vývoje pojmenování). V jazykovém atlasu Horního Rakouska
(Sprachatlas Oberösterreich, SAO 2003) jsou doloženy tvary adjektiva, popř. adverbia husig
(rychlý, rychle; SAO 2003, lemma 1074,1 – Hlawinka 2009, s. 143). Dokládá se frazém husig
tun (činit něco ve spěchu, pro další účel, pokračovat, spěchat; SAO, lemma 2044) a zesilující
částice husig (ve významu „velmi, dost“; SAO, Lemma 2117). Retti (1998–2012; k tomu dále
Hlawinka 2009, s. 143) uvádí k derivátu aufhussen synonymum aufganserln (popichovat,
podněcovat, provokovat, pobízet; činit nervozním, hektickým). V důsledku toho odkazuje
na české slovo husa (< ze stč. hus, psl. *gǫsь,ie h
ā/ans; v německém prostředí Gans;
srov. např.Machek/ESM 1997, 2010, s. 191; Rejzek 2001, s. 219; Newerkla 2004, s. 541).206
Na základě porovnání uvedených přístupů lze předpokládat, že takto rozšířené a užívané
citoslovce pravděpodobně ze slovanských jazyků přejato nebylo. Jeho další rozšíření
a verbalizace však mohly být důsledkem negativního přijímání husitských “spanilých jízd“
(jak ostatně dokazuje i výše zmíněná dobová báseň Oswalda von Wolkenstein). Přesto se
případná starší recepce ze slovanského jazyka zcela odmítnout nedá (k tomu srov. dále
pojmenování patrně odlišného původu: Hussenbach (srov. dále), Hussenberg u Wullowitz,
Hussenstein při české hranici s Mühlviertlem).
Slovanského původu jsou i některá hydronyma v povodí říček Große Gusen a Kleine Gusen.
Povodí Große Gusen
Potok Rohrbach, který od Reichenau im Mühlkreistvoří Große Gusen, na svém toku přijímá
vody Grasbachu, Zeurzer Bachu/ Zeuzerbachu, Steinbachu a Mirellenbachu (dříve
Weitragbachu). Malým (pravobřežním) přítokem Große Gusen je také Retzbach, který
do Gusen ústí severně od St. Georgen an der Gusen (v okrese Perg; vlévá se ze severozápadu
nedaleko Knollmühle).
205
Husité byli v německy mluvících zemích přijímáni různě; to platilo stejnou měrou o percepci učení
M. J. Husa. Někde byl tento myslitel oceňován jako teologický a sociální reformátor (např. během cesty z Prahy
do Kostnice sloužil bohoslužby v němčině). Vystoupení v Kostnici z M. J. Husa učinilo osobnost světového
významu; ale jeho příznivci se zpočátku jako „husité“ neoznačovali (obvykle je tak zpočátku označovali jejich
nepřátelé; to není v dějinách lingvistiky (a posléze i onomastiky) nic neobvyklého. Ovšem mnohde byli Husovi
stoupenci ostře odmítáni. Např.v Horní Falci bylo označení „husita“vnímáno jako pojmenování prototypu
ničitele (srov. Koss 1999:181).
206
Někdy může působit zmatečně snaha o lidovou etymologii; např. u MJ Gänsecker (v lokalitě města
Freistadtu). To mohlo být (snad) spíše odvozeno z českého osobního jména Jenšík (podle jména Jeneš, které
vzniklo derivací z antroponyma Jan), což by ukazovalo na vliv českého sousedství v období vrcholného
středověku (hláska j se běžně zapisovala jako g). Méně pravděpodobný je tu výklad ze základu gans (husa),
který není možné zcela vyloučit, ale nebylo by jasné, jaký by mělo smysl spojení s II. částí slova (-eck; srov. také
Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 172).
101
Z hlediska případného slovanského původu pojmenování tu budeme zkoumat hydronyma
Mirellenbach-Weitragbach, Retzbach a Zeurzer Bach/Zeuzerbach.
Mirellenbach(Weitragbach)
Dnešní Mirellenbach207
byl původně označován jako Weitragbach(srov. dále; ke změně
pojmenování srov. ADNB 2004, s. 1111). První pramenné zmínky o potoce se vztahují
k r. 1125 (molendiam adwitro /ad witro; Uvitrach) a k r. 1288 (in der weytra), ale
Weitrachpach je zmiňován až r. 1544. Potok je pravým přítokem Großen (Velkých) Gusen
(v okrese Urfahr-Umgebung). Hydronymum se nepochybně vztahuje k pojmenování Weitra
(srov. výklad pojmenování Weitra a Vitoraz v předcházející kapitole; též Weitrag, Obera
Nieder-; dále též k pojmenování města Weitra na řece Lužnici). Hohensinner a Wiesinger
(2006, s. 41) odkazují (podobně jako další rakouští autoři; srov. např. výklad pojmenování
Vitoraz v I. kapitole) na ie základ *u
eid- (ve významu: obrátit, otočit; obd. plést /něco,
např. z proutí). Mohl se projevit též vliv lat. apelativavidulus (pletený koš, v době římské též
cestovní zavazadlo). Druhou část slova by potom tvořil germ. lexém ahwa, ahwō (voda, řeka;
germ. Witrahwō). Někdy se připouští též možnost slovanské motivace hydronyma
(Vidrava);do staré „bavorštiny“ a staré horní němčiny by potom přešel tvar Witra, Witraha.
Retzbach
První odkaz na pojmenování potoka Retzbachu najdeme v zápisu ze 16. století: in der Relz,
Relzhoff (později se objevuje forma Retz), dále v r. 1668 in der Rebitz, Rechitz, 1787 je
zmíněnRezhof, popř. 1826 odkaz …an der Retz… tedy na dvůr, ležící naRetzbachu
(hydronymum bylo takto zapsáno až r. 1857). Jméno se odvozuje ze slov.*Rěčica(tedy
z deminutiva
ke slovanskému apelativurěka (psl. rěka; sln. reka a čes. řeka; srov. např. Hohensinner,
Wiesinger 2006, s. 49). Bergermayer (2005, s. 221–222)vysvětluje hydronyma Retz
(obd. čes. exonymum Rec, Rejc, Reteč, Říč; srov. Newerkla 2006/2007, s. 117,128) a
Retzbach (a také Kleinrötz) upozorňuje navliv lok. sg (*rěcě; kromě tvaru *rěka tu dále
působil rovněž derivát*rěčica; srov. také Hlawinka 2009, s. 112).Bergmann (2005, s. 247)
připomíná ještě podobné pojmenování Retschitsch, Lochner-Hüttenbach (2004, s. 97, 2006,
s. 102) upozorňuje na formy Retsch, Retschbach a Rödschitz. Podobně jsou odvozena i české
místní jména Kardašova Řečice a Řeka, slovenské hydronamumReka a známé pojmenování
chorvatského přístavu: Rijeka (Bergermayer 2005a, s. 222–223, podrobněji také Hlawinka
2009, s. 111).
(Tumbach)
Jedná se o potok (blíže dosud přesně nelokalizovaný; ale též o MJ, tedy o název lokality)
v lokalitě obce Sankt Gothart im Mühlkreis u Gallneukirchen (v okrese Urfahr-Umgebung).
Severně obtéká lokalitu Tumbach potok, který ústí zprava do Malých/Kleine Gusen. Jižně
odtéká z lokality potok, který zleva ústí do Große Gusen. Nesporně se tedy pojmenování
k jednomu z uvedených potoků vztahuje. Vzhledem k tomu, že „jižní potok“ vytéká přímo
z lokality Tumabach, kde pramení, řadíme hydronymumn (v tomto přehledu) k povodí Große
Gusen (navzdory tomu, že může jít o omyl, je tento závěr pravděpodobnější).
Hydronymum i toponymum je listinně poprvé doloženo r. 1383 (Tumpach, Tumbach).
K výkladu pojmenování srov. Dimbach (přítok Dunaje mezi Naarnem a Ysperem),
popř. Dumbach (přítok Schmidy). Jiný výklad však odkazuje ke starému hornoněmeckému
207
V této podobě je hydronymum poprvé doloženo k r. 1349: mul datz der Mirelln. Předpokládaný základ slova
(Amerelle, Morille, Moralle, Marelle) mohl označovat jakékoliv „peckové ovoce“ (mezi peckovice patří třešeň,
višeň, broskev, meruňka, švestka, slíva i bluma;srov. dále Hohensinner, Wiesinger 2006, s. 41).
102
a bavorskému osobnímu jménu *Tuno (a k hypotetické podobě názvu Tuninpach). Patrně
však odlišně lze vyložit hydronyma typu Dimingbach apod. (ovšem ani zde není výklad
jednoznačný; srov. Hohensinner, Wiesinger 2006, s. 49–50).208
Zeurzerbach
Potok Zeurzerbach(okres Urfahr-Umgebung) je levým přítokemVelkých Gusen.
Pramení v blízkosti Wintersdorfu (Hlawinka 2009, s. 113, srov. dále s. 120). Nedaleko (jižně
od ústí) leží Schlammersdorf (Hlawinka 2009: 67, 89, 113), západně od ústí leží
Kottingersdorf (Hlawinka 2009, s. 60, 67–68, 177) a Kelzendorf (Hlawinka 2009: 60, 67, 108,
113, 177).
Blízké vsiOberzeurz und Unterzeurz leží na území obce Alberndorf in der Riedmark (v okrese
Urfahr-Umgebung). Listina z r. 1347 uvádí sídlo Zeyrcz... in Nenchircherpharr (Hohensinner,
Wiesinger 2006, s. 76).
Lokalita se vždy nacházela v kontextu slovanského osídlení. Poprvé je hydronymum
v pramenech zmíněno k r. 1310 (a dále k r. 1495) jako Zeyhertzbach. Pojmenování
zřejměpochází ze slovanského hydronyma*Syr(ov)ica (srov. *syrovъ, popř.*syrъ,čes. 'sýr';
sln. sir); tedy „syrový/sýrový potok“ (ve starém bavorském dialektu a ve staré horní němčině
*Zūritza, ve sthn. *Zūritz; Hohensinner, Wiesinger 2006, s. 76). Podobný typ pojmenování
nalezneme u označení jiného potoka (v okrese Rohrbach): Kasbach (Kasbachl);význam
„syrový/sýrový potok“ mu přisoudil např. Paichl (1996, s. 354); srov. také dále (Hlawinka
2009, s. 113, 116).
Povodí Kleine Gusen
Říčka pramení nad Hirschbachem im Mühlkreis. Nejprve teče k jihovýchodu,
ale od Neumarkt im Mühlkreis k jihu. Jejím pravým přítokem je především Bürstenbach.
Na území obce Katsdorf (Gallneukirchner Becken) se řeka spojuje s Große Gusen. Po celém
zbývajícím (nicméně krátkém) úseku se nazývá už jen Gusen.
(Lammbach)
V soudním okrese Freistadt a v politickém okrese Perg leží obec Lamm, jejímž územím
protéká několik potoků. Největší z nich je dnes přítokem pravý přítok Kleine (v povodí Gusen
Gusen). Je možné, že byl některý z nich v minulosti označován jako Lammbach (jak soudíme
na základě ústního sdělení rodilého mluvčího z Freistadtu). Pojmenování bylo odvozeno ze
slov. apelativa *lomъ (lom). K r. 1125 čteme v pramenech predium wolfgangi eti ekkerici
loma; 1230 in Lome, in Lom; 1378 in der Lan, 1380 in der Lam. Dá se tedy přepokládat, že se
jedná o pojmenování středověkého původu. Dnešní forma Lamm je doložena až r. 1857
(Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 158); odlišně však Laimbach (např. u Weitenbachu).
(Reitling)
Původně se tak označoval jeden z levých přítoků potoka Visnitz (srov. dále). Koncem 13.
století je zmíněn Vlreich in der Roeudnich, k r. 1378 čteme v listinném zápisu
In der Raudnikch.
Slovo je odvozeno ze slovanského základu *Rudьnika (od základu „ruda“, zejména železná;
příměs rudy dodává půdě červenohnědé zabarvení); srov. také stsl. (psl.), sln., slk., ukr., hsrb.,
208
Zajímavé tu může být i porovnání s regionálním (pokud ne dříve, tedy dnes už patrně zcela jistě!) českým
lexémem tumpachový, který nabývá specifického významu na jihu Čech (udivený, zaražený, překvapený,
hloupý; obvykle se tu odkazuje na něm. adj. dummhaft – ze základové formy dumm, tedy hloupý;
srov. Holub/DNS 2004, s. 293). Nicméně pokusy o spojování tohoto adjektiva se sledovaným hydronymem
považujeme za lidové etymologizování.
103
dsrb. slovo ruda (někdy označovalo i vlhkou zemi, v níž se nachází železná ruda; jinak také:
Kopečný 1981, s. 312; k obd. Reidling: Schnetz 1925, s. 176). Na tomto potoce leží též statek
In der Kothgassen, jehož název odkazuje k červenohnědému zabarvení vody, popř.
na bažinaté oblasti (vzhledem k podobnosti s „pruhy výkalů“; srov. Hohensinner, Wiesinger
2003, s. 118).
Z původního označení potoka je odvozeno místní jméno (pojmenování osady) Reitling.
Sídlištěpatří k obci Wartberg ob der Aist (v okresech Pregarten a Freistadt).
Podobné (místní) pojmenování se však vyskytuje v Dolním Rakousku na víceru míst; existují
např. místní jména Reidling, Reidlingberg, Reidlingdorf, Reiting (srov. výklad u Bergermayer
2005, s. 227–228). V tomto případě mohlo být též původní formou pojmenování *Rudьnikъ
toponymum (mohlo označovat místo, kde se nachází železná, popř. „rašelinná“ ruda);
srov. též MJ Rudnik, Rudník nebo Roudník na Slovensku a v Čechách. Pohl (1996b: 51)
přiřazuje k tomuto typu pojmenování též toponymum Rudnigalm (ve východním Tyrolsku
(srov. Hlawinka 2009, s. 87).
Tröbingerbach/-l
Tröbingerbach nebo Tröbingerbachl protéká územím obce Hirschbach im Mühlkreis
(v okrese Freistadt) v blízkosti Dvora Tröbinger(Tröbingerhofu; 1270 in Treewung, 1386 auf
der Trebing; Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 186), kde také ústí do Kleine Gusen.
Je pravděpodobné, že etymologie slova souvisí s pojmenováním Tröbing (doloženo 1616;
dále Hlawinka 2009, 96–97, 113; srov. též Tröbings v povodí Dyje aj.). Hohensinner
a Wiesinger upozorňují na slovanskou motivaci, která vychází z formy *Trěbunьj-/*Trěbonьj,
jež má základ v osobním jménu Trěbunъ/Trěbonъ, nebo se jedná o kolektivum
ke slovanskému *Trěbьnikъ (*trěbiti = čistit, mýtit, klučit). K poněmčení potom muselo dojít
až později, ve 13. stol. (vzhledem k sthn. jménu *Trebung, *Trebnik, z něhož se odvodil tvar
Trebing; srov. Hohensinner a Wiesinger, tamtéž; k obd. pojmenování Trefflinger tíž, s. 34–35;
v posledním případě snad též pod vlivem verba treffen, sthn. Trëffen; ale odlišně Schnetz
1925, s. 161–162, vztahuje historickou štýrskou formu *Trebnik ke slovanskému apelativu
*trěbiti, obd. též tvar Treffling v Korutanech: týž, s. 168; obd. srov. zápis threbinicha
z r. 1115; k tomu týž, s. 172).
Visnitz
Potok Visnitz najdeme v politickém okrese Freistadt (v Horním Rakousku); protéká blízko
Neumarktu a Hagenbergu (im Mühlkreis). Nedaleko Untervisnitzu (sic!) se vlévá do Kleine
Gusen. Šembera (1868/2011–2013, s. 20) zmiňuje pojmenování Vissnitz/Visnitz (Višnice)
jako označení pro „potok ve farnosti Wartberské“.
K r. 1125, ale též dále ve 12. a 13. století je zde zmiňováno predium Uisinisse, ubi Visinissa
influit in Gvsin, in ascensu Visinisse; k r. 1300 Visnisse, 1351 Visnis. Hohensinner
a Wiesinger (2003, 115–116) zde usuzují na germánský původ (vzhledem k zakončení–issa
a k předpokládané změně původně znělého v na neznělé f (v dnešní němčině), popř. opačně.209
V takovém případě by hydronymum znělo původně *Fisinisjō, starohn. *Fisinissa,což je
blízké dolnoněm. slovesu fisseln (mžít, drobně pršet); výslovnost neznělého f by se pak
posunula k výslovnosti znělého v; koncovku –itz by posléze hydronymum přejalo
pod slovanským vlivem, který se projevoval od II. pol. 14. stol.(jako další doklady podobného
vývoje se uvádí též Vissel, levý přítok Rodau v kraji Rotenburg v Dolním Sasku, a řeka Fisma
209
Obvykle se v této souvislosti uvádí, že slovanské jazyky nahrazovaly (zpočátku) výslovnost f bilabiálním p
(ovšem nepřihlíží se tu k možné motivaci lexémem *u
išnja/višnja/u
išňa; tedy višně; srov. dále, též Kopečný
1981, s. 405-406).
104
v Norsku). V takovém případě se soudí, že základem mohlo být též ie *u
eis-> starší psl.*u
is(plynout,
téci; dále Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 116).
Podobná pojmenování však lze doložit také jinde (většinou na původním nebo současném
„slovanském“ území) v podobě Vižnića nebo Višnic. Proprium Višnic označuje místo v Polsku
(v tzv. Horním Slezsku); podobného původu je toponymum Wiśnicze (opět v polském Horním
Slezsku, tedy ve slezském polském vojvodství, na Glivicku v gmině Wielowieś, dále
ve Svatokřižském vojvodství v gmině Małogoszcz, v Malopolsku Wisznice, Wiśnice, dnes
Wiśnicz– v tarnovské oblasti v gmině Nowy Wiśnicz – Lipnica aj.); výskyt pojmenování
na území Polska dokládá (např.) SGKP (např. Tom XIII. Warmbrun – Worowo; vyd. 1893;
s. 622n.).
Nejčastěji se však pojmenování vysvětluje jako označení místa, kde rostly višně; tento názor
dokládá např. S. Rospond a S. Sochacka (1970, 1984, 1986, poté samostatně S.
Sochacka).210
Hosák a Šrámek (II., 1980, s.713–714) upozorňují na četné pojmenování obcí
(nebo jejich částí) typu Višňové. Odmítají starší výklad onyma z apelativa *višь (u Klareta vis,
wyss), které označuje skřípinu lesní (Scirpus silvaticus), kdy se předpokládalo, že docházelo
k záměně
se základem višň- (ve významu „višně“) a vyš- (vyšší).
Od základu *viš- by totiž bylo možné odvodit adj. tvar višný nebo višový, ale těžko
višnový/višňový (přičemž poslední adjektivum je z hlediska toponymie hojně doloženo).
Předpokládá se tedy skutečně derivace od základu *višn-/višň- (tamtéž, s. 714). Zcela nelze
odmítnout ani možnost derivace ze jména Wisznik (tedy z osobního jména); to např. zmiňuje
W. Lubaś (1968); polský pohled se tu zásadně liší (např.) od výkladu ukrajinského
(srov. níže).
Také Profous a Svoboda připomínali (čistě hypotetickou) možnost odvození z osobního jména
(ze jména Vyšeni; tedy aleod základu vyš-) posesivním sufixem –ov (to snad bychom mohli
předpokládat u zápisů typu Wissenov; 1957, s. 713–714). Taková možnost však připadá
v úvahu ovšem jen v tom případě, kdy už se neodlišuje fonologická platnost i x y (toto
odlišení je dosud běžné v řadě regionů na Moravě a ve Slezsku, popř. v Polsku apod.).
Naopak na možný keltský (popř. germánský) původ pojmenování potoka Visnitz upozornil
Wiesinger (2004, s. 75,76–78; dále také Hlawinka 2009, s. 87, 117). Tento názor se opírá též
o skutečnost, že se odobné hydronymum objevuje v Evropě i jinde na území, které
prokazatelně obývalo germánské etnikum (např. ve Švýcarsku).211
210
K výkladu rakouského hydronyma Visnitz (a k analogiím hláskových změn, dokládaných též na toponymu
Václavovice a dále na typech opozic Fencl – Wenzl) srov. např. Hosák, Šrámek II. (1980, s. 653-654, 713-714).
Velmi nepravděpodobná je tu souvislost s místním jménem Wižnov v tom případě, kdyProfous a Svoboda (1957,
IV., s. 567) jméno vykládají z něm. Wiesen. Ovšem jinde Profous odkazuje na doklady z r. 1355 (de Wyznov)
a 1408 (de Wyznowa), na nichž lze ukázat, že bylo toponymum vztahováno k německému pojmenování
až později (cca od 16. století; odtud potom „lidové“ zápisy typu Wize/Wíze). Jinde však mohlo docházet
k vyrovnávání základů; např. něm. formyWenzl (se zánikem slovanské nosovky ę : Węcslaw –Wác- x Wiec-),
čes. formy Ves a (zejména v rak.- bav. oblasti) též se základem Wín/Wein-; to se však patrně netýká hydronyma
Visnitz (srov. Hosák, Šrámek II./1980, s. 653 ). Někdy se uvažovalo o vývoji souvisejícím s psl. změnami
ve slově věž/věža (na základě příslušných hláskových změn u
oi
– u
ei
– ě; tedy *věža); např. u místního jména
Vížina. Profous a Svoboda (1957, IV., s. 534-536, 566) upozorňují na adj. apelativum věžná (ves, popř. dvůr
„s věží, u věže“, s příponou–icepotom Věžnice: 535), na toponyma Věž, Věžná, Věžnička, Věžničky, Věžníkov
(s. 534-535), na stč. tvar věžě (534), na tvar Věžníky („věžníkova rodina“ – pův. označení strážce věže, s, 536),
na staré zápisy Wyezym/Wyezyn (1405), Wyezim (1406), ale Wizina (1554, Vížina), které ukazují
na monoftongizaci ie-í. (U hydronyma Visnitz by se pak mohlo jednat o pojmenování vysoko položeného, tedy
„věžového“ potoka; to ovšem není příliš pravděpodobné).
211
Jižně od Dunaje, v blízkosti švýcarské hranice, pramení potok Visnitzbach (západně od vrcholu Visnitzjochu
a od pramenů potoka Bellabachu). Jedná se o pravý přítok říčky Trisanny, která se od soutoku s Rosannou
(u Landecku) nazývá na krátkém úseku Sanna. V Landecku ústí Sanna zleva do Innu (který je pravým přítokem
Dunaje). Kromě oronyma Visnitzjoch (východního a západního vrcholu: Östliches/Westiches Visnitzjoch)
105
Na Ukrajině pak místní jméno Вижниця (Vižnića) označuje též toponymum (pojmenování
města) v části Bukoviny.212
Povodí Gusen
Řeky Kleine a Große Gusense stékají u Breitenbrucku (na území obce Katsdorf). Vzniká tak
řeka Gusen(srov. výše). Od Lungitz (na území obce Katsdorf) se do ní zleva vlévá
stejnojmenný potok (Lungitz;srov. výše). Dále teče řeka Gusen jižně; posléze ústí do Dunaje u
Langensteinu (pod St. Georgen a. d. Gusen); těsně před soutokem s Dunajem přijímá zleva
Riederbach (na pomezí Gusen a dunajského ramene).
Lungitz
Také hydronymum Lungitzje slovanského původu (podle vodního toku se tak nazývá též obec
na jeho břehu, u níž potok pramení – a kterou protéká. Vlévá se zleva do řeky Gusen). Odkaz
na tento potok najdeme i u Šembery:Lunkovice, n. Longwitz neb Longitz, potok
ve farnosti Riedské213
(Šembera 1868/2011–2013, s. 20). Potok tak pojmenovali slovanští
Venedi nebo Vendi (v něm. prostředíWenden); srov. však dále též Lunkowitzbach/-l
(Lunkovický potok;přítok říčky Dračice v povodí Lužnice); obd. Lungenbergbach (přítok
Malého Kampu).214
Lungitz jeves v obecním katastru obce Katsdorf (v okrese Mauthausen); v lat. pramenu z roku
1208 je doložen název Luncwiz (Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 14). Pokud se jedná
o místní jméno (pojmenování obce) Lungitz (území obce Katsdorf; v okresech Mauthausen
a Perg), potom určitým rekonstruktem, který by se mohl blížit znění původního pojmenování,
je tu hydronymum Lung(k)witz(Walther 1999, s. 274). Pojmenování zřejmě vychází
ze slovanskéhohydronyma *Lǫkavica (z apelativa *lǫka:„louka v ohybu řeky bohatě porostlá
trávou“); srov. stsl. lǫka (ohyb řeky), bulh. lǫka (ohyb řeky, luční země), sln. loka (mokřinná
údolní louka), hornosrb. a dolnosrb. iuka (louka; srov. podrobněji: Hohensinner, Wiesinger
2003, s. 14, 150–151); srov. hornorakouské hydronymum Lunsnich (doloženo 1162; Schnetz
1925, s. 172). Obdobné jméno se vztahuje ke stavení v osadě nazývané Neustadt (obec Gutau,
na území okresů Pregarten a Freistadt). Mezi roky 1131 a 1356 je místo zmiňováno
jako Lunchwise (Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 150, dále: s. 151). Anoikonymum
Landschütz (oblastně luntschits; „chráněná území“, pastviny) hodnotí Pohl (1996b, s. 48)
jako původní slovanské odvození *lǫčica k *lǫka; stejný původ má anoikonymum Lanschitz
v Lungau (Hörburger 1982, s. 180); „údolní jména“ Laintal a Lutschinggraben (Štýrsko) jsou
najdeme v okolí též podobná pojmenování: Visnitzalpe (1825 m, u osady Mahren na území rakouské obce
Kappl, Rakousko, jižně odtud potom (již těsně za švýcarskou hranicí) Visnitzkopf (2744m; na území švýcarské
obce Samnaun, na severním výběžku hranic Rakouska a Švýcarska). Asi 250-300 m jižně pramení přítoky
Bellabachu, východně pak Bellabach. Celá oblast ležícca 50 km východním směrem od jižního trojmezí
Rakouska, Lichtenštejnska a Švýcarska a cca 15 km severoseverozápadně od trojmezí Rakouska, Švýcarska
a Itálie (Mapy Google 2013).
212
Slovo Vižnic označovalo rovněž chasidskou dynastii, která odvozovala svůj původ od rabína Menachema
Mendela Hagera z Kosova. V jazyce jidiš i v ukrajinských dialektech toto pojmenování znělo Vižnicja.
Вижницяje dnes městečko na území dnešní Ukrajiny (na řece Čeremoš a Vyženka na západě Ukrajiny),
které osídlili vižničtí chasidi (na hranici Černivců a Ivano-Frankovské oblasti). Původ názvu potom vykládá
odlišně onomastická škola ukrajinská od školy polské (srov. výše). Ukrajinští lingvisté odvozují pojmenování
z nářečního lexému вижній (vrchní, snad i horní?), který se ustálil pro označení obyvatel „horní oblasti“... tedy
vlastně „lidé odjinud“. Někdy se vedle odkazů na základ вижн- a sufix –иця připouští i původní tvar здвижниця
(snad: vyvýšené místo? ... srov. GEU. 1. 1989, s. 171; dále: I. Savčenko: Vižnica; in EIU/1. 2003, s. 506).
213
A. V. Šembera měl přirozeně na mysli Ried in der Riedemark.
214
Je celkem pochopitelné, že příslušníci takto označovaného etnika zakládali místa s podobným pojmenováním:
Winning, Wienau, Abwinden. Pokud se tak nenazývali sami, nazývali je tak nepochybně jejich sousedé.
106
tvořena podobně (Anreiter 2004, s. 309); obd. Lainken, Lantschern (Štýrsko; LochnerHüttenbach
2006, s. 79,80) a anoikonymum Lantschfeld (Hörburger 1982, s. 180).
Pojmenování (v podobě místního názvu) však přežívá i jinde; např. v lokalitě Weiler
Neustadt, Gutau bei Freistadt (1131–1356 Lunchwise; Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 150).
Místní označení Lungitzer najdemev oblasti Tragweinu: na katastru obce Zudersdorf
(okolo roku 1270) se zmiňuje dvůr Lunkewiz (1512 in der Lunkhwitz),ve Stranzbergu(1430
Stranasperg, 1545, 1558 Stransperg; Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 131) je doložen
Lunckhwitzhof (srov. Schiffmann 1935, I, s. 149; Hlawinka 2009, s. 75).
Slovanské pojmenování *lъgъkavica bylo odvozeno ze *lъgъka (plocha v ohybu řeky,
posléze louka; Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 14). Blažek (1997, s. 19–25) ovšem
upozorňuje na možný původ některých pojmenování z indoevropského základu *leubh
; je tedy
nutné sledovat sémantické rozdíly v užití jednotlivých onym.
V oblasti severně od Dunaje a jižně od „jihočeské“ hranice naší republiky nacházíme podobné
tvary častěji. Ovšem lze je doložit také jinde (např. v podobě Lungötz jihovýchodně
od Salzburgu a západně od Werfenu, lokalitě St. Martin am Tennengebirge; srov. dále:
Hörburger 1982, s. 180), historicky patrně i Lung(k)witz (Walther 1999, s. 274); podobně jsou
doložena pojmenování Lunz am See (Dolní Rakousko) a Lainz (oblast Vídně); evidentně
odvozené z tvaru *Luncě (lok. sg. slova * lǫka <*lunka/lonka), tedy „louka, luční země“;
srov. Bergermayer 2005, s. 142; Kopečný 1981, s. 129; dále Hlawinka 2009, s. 75).215
(Marbach)
Hydronymum je v pramenech doloženo až v 15. stol., ale místo stejného jména se nachází
v soudním okrese Mathausen (v lokalitě Ried in der Riedmark). Potok patrně souvisel
s Riederbachem, který je spolu s Gusen přítokem Dunaje v Bernascheksiedlung) už r. 1145.
Hydronymum bývá vykládáno na základě sthn. apelativa march (hranice, ohraničený prostor;
obd. Marwach; srov. též výklad pojmenování obcí March u Pregarten a u Freistadtu; k tomu
dále Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 10, 20–21, 150, 182); není ovšem vyloučen podíl
slovanského dialektu jako zprostředkujícího jazyka (obd., jak tomu bylo u názvu řeky
Moravy; srov. též hydronymum Maribach – přítok Moravské Dyje; dále též další potoky
stejného jména: přítok Malé Křemže, snad též potok v povodí Feldaistu, dva potoky v povodí
Kampu a přítok Dunaje).216
3.42 Povodí Riederbachu
Zweinznerbach
Zweinznerbach pramení v obci Ried in der Riedmark (okres Perg) v blízkosti selského dvora
Zweinzner a vlévá se jako pravý přítok do Riederbachu. K r. 1475 se dochoval zápis
Zweinczenbach (Schiffmann 1935, s. 583–584); obd. z 15. stol. Zwey(n)zenbach (Schiffmann
1940, s. 505). Pravděpodobná je etymologie ze základu Zweinzner (k obci Ried
in der Riedmark, v okresech Mauthausen a Perg, patří statek Zweinzner; k r. 1378 je
v pramenech doložena podoba Zweinz, Sweintz). Slovanské pojmenování mohlo znít
*Svinьnica/*Swinica (k psl. *svinja, swiňa, svině; srov. Kronsteiner 1980, s. 228, Rejzek
2001, s. 618, srov. na českém území Dolní/Horní Svince, Svinčany, Svinčice, Sviny:Profous,
Svoboda IV/1957, s. 252–253, 257–258). Stejným způsobem bylo utvořeno místní jméno
Schweinbach, které se nachází v okrese Urfahr-Umgebung, podobněSchweinz
a Schweinzerbach (v Dolním Rakousku); popř. ze slov. základu *Swinьcь (srov. také české
místní jména Svince;Bergermayer 2005, s. 259–260). V sousední obci Langenstein existoval
215
Rekonstrukci a popis psl. lexému *lǫka/lankă podává též Holzer (1998:65).
216
Jižně od Dunaje je jiný potok Marbach přítokem Pielachu v Kirchbergu an der Pielach.
107
(dnes blíže neurčený) dvůr (statek) Sepp in Zweimen (k r. 1520 lokalizuje pramen místo
in der Schweintzen; Schiffmann 1935 II, s. 583–584); v blízkosti protéká Zweinznerbach
(Hlawinka 2009, s. 103, 114, 178).
Bavorský potok s názvem Zweinzen popisují Reitzenstein (2005, s. 149) a Hlawinka (2009,
s. 114; obd. odkaz na rakouské straně: tamtéž, s. 103).
3.43 Aist-Naarn-Kuppenland
Území tzv. Aist-Naarn-Kuppenlandu (tj. „Kopcovité země“ mezi Aistem a Naarnem) tvoří
41 hornorakouských lokalit ležících v Mühlviertelu (v okresech Freistadt a Perg).
3.431 Povodí řeky Aist
Pramen řeky, která je objektem sledovaného hydronyma, najdeme v okolí Schwerbergu; 6 km
severně od Dunaje a východně od Mathausenu, v oblasti obce Naarn im Machlande (obce
v okrese Perg, jejíž katastr leží na východním, levém břehu Aistu; cca 2 km severně
a východně od Dunaje; západně od toku řeku Naarn). Řeka Aist, levobřežní přítok břehu
Dunaje, tu pramení severně od vsi Aist– v blízkosti obcí Wartberg ob der Aist a Hagenberg im
Mühlkreis (ovšem „ve dvou základních tocích“; pramení tu říčky Feldaist i Waldaist; teprve
od jejich soutoku se řeka nazývá Aist; srov. dále). Z hlediska vzdálenosti uvedeného prostoru
od Lince musíme sledovat východoseverovýchodní směr (v délce cca 25 km). Tento potoční a
říční systém ve východním Mühlviertelu (v Horním Rakousku) zavlažuje území
o rozloze 647 km².
Na podrobnějších mapách potom najdeme i hlavní (některé v základu stejnojmenné) vodní
toky v povodí řeky Aist.217
Jak již bylo zdůrazněno, o vlastní řece nazývané jako Aist lze
hovořit až od soutoku Feldaistu (Polního Aistu) a Waldaistu (Lesního Aistu). Zejména
Feldaist přijímá přítoky, u kterých je zcela evidentní slovanský původ pojmenování
(např. Feistritz, Flanitz, Jaunitz; srov. dále). Waldaist (Lesní Aist. Tohoto pojmenování
nabývá od soutoku Schwarze/Černého Aistu s Bílým/Weisse Aistem. Výrazný je jeho průtok
zejména kolem Haslachu; srov. dále). Schwarze Aist (Černý Aist, v Harrachstalu do něho
ústí HarbeAist; srov. dále) se tedy stéká s Weiße Aistem (Bílým Aistem, který protéká
nedaleko Moneggu, Liebenau a Stumbergu; jak již bylo uvedeno, obě říčky dávají posléze
vzniknout Waldaistu; podrobněji dále). Dalšími přítoky Aistu jsou Bockaubach, Flankt
a Schlagerbach.
Místní tradice (s jejíž reflexí se můžeme setkat dokonce i přímo v promluvách obyvatel obce
Aist, popř. někdy též v regionálním tisku), vykládá pojmenování jako označení ptáka, jeřába
(spisovná němčina tu zná jiné apelativum: /der/ Kranich). Ze slovanského prostředí jsou
obdobné přenosy doloženy; lexém aist označuje v ruštině čápa (pojmenování agistdokládá
jako staroruské např. Vasmer 2004–2007; ovšem za pozdější přejímku je pokládá např.
Словарь 1975, s. 25). Nabízí se tu možnost, že se sémantické posuny projevovaly ve
slovanských dialektech už v dobách předhistorických? Patrně v tomto smyslu ne; v ruštině
(a následně v dalších slovanských jazycích) došlo zřejmě (v tomto případě) k přejetí opravdu
později. Není tedy pravděpodobné, že by ruské pojmenování ve slovanském prostředí vzniklo.
V historickém slovníku ruštiny (11.–17. stol.) je zachycen první výskyt slova агист až
217
Ovšem ne všechny mapy dostupné na netu jsou k našemu typu výzkumu vhodné i potřebné. Pokud už tedy
mapy na internetu zařazeny jsou (např. v rámci systému GOOGLE nebo SEZNAM apod.), ne vždy jde o mapy
skutečně validní.
108
v 17. století. Jde z největší pravděpodobností o výpůjčku z turkických jazyků (Словарь 1975,
s. 25).
V ukrajinštině je čáp známý jako haister (obd. v běloruštině), což možná souvisí spíše
s něm. Elster (tedy s původním pojmenováním straky; srov. výklad v ESUM, Т. 1: А — Г,
s. 454; ovšem straka má úplně jiný biotop, nežije tam, kde čáp; nemohlo by tedy jít o přímý
přenos pojmenování).
Většina současných (zejména rakouských) onomastiků však uvádí jiný výklad.
Na základě studia starých pramenů se dá s úspěchem přepokládat, že je jméno „Aist“
odvozeno ze slovanského označení řeky. Mühlviertel (obdobně jako jiné části Evropy) byl
kdysi osídlen Slovany; s tím souvisí i slovanský původ řady hydronym (též sekundární
německé a rakouské zdroje; srov. např. Flusssystem Donau – FSD 2013). Řeka je poprvé
zmiňována roku 853 (v darovací listině) jako Agasta.
Hydronymum patří mezi nejstarší jazykové doklady dávného osídlení regionu (srov. např.
Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 16–17, 27, 31, 53, 115, 120). Pojmenování Aist, odvozené
od zmíněné staroevropské (indoevropské218
) formy (Agasta), bylo převzato slovanskými
osadníky. Později bylo přetvořeno bavorskými kolonisty; ve středověku se řeka označovala
jako Oasd; stejně je tomu i v současném bavorsko-rakouském nářečí (Berg, Gumpinger,
Siligato 2009, s. 12 219
). Podobně je řeka označena v pramenech i k roku 983 (jako „Agesta“).
Pojmenování (Agastam >Aist) řadí k tzv. „staroevropské hydronymii“ také Hohensinner,
Wiesinger (2003, s. 16–17); obd. potom Krahe (1964) a Schmid (1996, s. 693–704).
K pojmenování a toku řeky čteme ostatně již u Šembery (1868/2011–2013, s. 20): Aista,
v listech z r. 853, 985 a 1125 Agastus, Agesta a Aggist, ježto teče od Cáhlova a Libenavy
ke Schwertberku a padá u M. Labu do Dunaje.
První slabika (vlastně „předslabika“, v něm. lit. „die Vorsilbe“), tedy *a -, patrně značí hnát,
proháněný, rychlý, unáhlený… (něm. se synonymicky užívá verb „treiben“, „rasch“); tedy
ve smyslu „prudký“ (patrně ve významu „Prudká řeka“; popř. „divoký potok, rychle plynoucí
voda“). Základ *a - je ostatně známý i z latiny (agere… hnát), popř. se objevuje i v jiných
neslovanských (indoevropských) jazycích. Příponu–est/-ist můžeme (snad) z etymologického
hlediska považovat za superlativ (pojmenování Agesta by v takovém případě opět označovalo
nejprudší, velmi prudkou řeku; srov. výše).220
V každém případě se tu jedná o staré
indoevropské pojmenování, které slovanští kolonisté přejali – a rozšířili i na sever od Dunaje).
Sufix tvořený slabikou–sta obvykle bývá považován za příznak staroevropského původu
říčního jména (Berg, Gumpinger, Siligato 2009, s. 12).
Nicméně hydronymum můžeme doložit i na jiných místech Evropy. Jedná se tedy (patrně)
skutečně o staroevropské říční jméno (srov. odkazy výše: Hohensinner, Wiesinger, Krahe,
Schmid). Litvou protéká řeka Aista (v oblasti Suvalkije, v okresech Kalvarija a Vilkaviškis);
podobné hydronymum se ale objevuje častěji.221
V této souvislosti se však nabízí otázka, zda
vždy lze hovořit o identickém vyjádření (a ne o homonymii). Další informace nám mohou
poskytnout dosud publikované indoevropské etymologické slovníky, které někdy skutečně
218
Ke ztotožnění obou adjektivních apelativ dále např. Šefčík 1998, s. 45-46.
219
Povšimněme si též skutečnosti, že je tu (podle dokladů v německých pramenech od nejstarší doby) řeka Aist
vnímána jako „bytost ženského rodu“ (v gen. sg. f.: ...der Aist und ihrerZuflüsse...). To rovněž dokumentuje
předhistorický proces personifikace a ztotožnění řeky s „živou a nespoutanou silou“ (s říční bohyní?), které bylo
typické též pro praslovanské prostředí (a patrně i pro příslušné mytologické konotace).
220
V této souvislosti děkuji za četná podnětná upozornění význačnému českému etymologovi, prof. Václavu
Blažkovi.
221
Tato řeka pramení asi jeden kilometr na jihozápad od obce Aistiškiaia a dva kilometry na jihovýchod od hory
Vidgirių kalnas. Teče zpočátku směrem východním, poté se stáčí směrem severním, protéká městysem
Bartninkai, dále se stáčí do směru severozápadního a do řeky Širvinta se vlévá jako její pravý přítok (34,0 km
od místa, kde Širvinta ústí do Šeimeny - 2 km na sever od vsi Sausininkai).
109
uvažují o vzniku slova Aist z jiného základu (který nemusí nutně souviset s tvarem ag;
srov. např. Buck 1949 aj.).222
Povodí Feldaistu/Polního Aistu
Říčka pramení v blízkosti kostela svatého Michala v lokalitě Oberrauchenöth (na území obce
Grünbach) východně od Freistadtu. Do Feldaistu se vlévá zleva potok Prembach, Lackerbach
(s Grünbachem), dále zprava potok Jaunitz (který protéká po západním okraji
Freistadtu;přítokem Jaunitz je na území obce Freistadt Kronbach –u Schwandtu, nedaleko
Waldburgu v okrese Freistadt se vlévá do Jaunitz), který dále ústí do Feldaistu (na
severozápadě se pak Feldaist spojuje s Rainbachem). Dalšími přítoky přítoky Feldaistu jsou
např. Edelbach, zprava Galgenbach (srov. Galgenbach u Mühlu), zleva Feistritz (říčka
pramení u St. Oswaldu u Freistadtu a vlévá se do ní např. Frodbach, Heidbach, Steinbach,
Keferbach a Etzenbach/původně Kronau; srov. dále), Flanitz (pramení necelých 0,5 km
západně od pramene jiného potoka, Bösenbachu; cca 3 km jižně od St. Oswald u Freistadtu);
u Schwandtu Flanitz protéká nedaleko Waldburgu (na území obce Freistadt, kde se do ní
vlévá Elmbergerbach
a Reiterbach).Od soutoku Feldaistu s Waldaistem (cca 4 km jihovýchodně od Pregarten)se
řeka nazývá Aist (srov. také Feldaist-, Aist-Siedlung: Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 115).
Některá pojmenování vztahující se k potokům, které ústí buď přímo do Feldaistu(Polního
Aistu), nebo do jeho přítoků, jsou (nebo mohla být) slovanského původu. Nesporně k nim
patří hydronyma Feistritz, Flanitz, Jaunitz; patrně ale také pojmenování Frodbach, Kronau,
Kronbach, Lesterbach apod.
(Dreisken/Dreiskenbach)
Mohlo jít o pojmenování malého potůčku, pravého přítoku Feldaistu v Helbetschlagu,
na severním okraji obce Vierzehn (zleva zde do Feldaistu ústí Prembach).223
Samota obdobného jména, Dreißgen, je částí obce Rainbach im Mühlkreis (v okrese
Freistadt). Pokud se jedná o lokalitu, byla r. 1270 poprvé zmíněna jako Tresich (obvykle se
předpokládá, že tu jde o chybný zápis tvaru *Treisch),k r. 1356 jako ves Dreisten. Základem
mohlo být slovanské apelativum *driska odvozené ze slovesa *driskati (dřískati)/*dristati
(dřístati); srov. sln., srb. a chorv. driskati (mít průjem), drisk(a) (průjem); čes. (dnes spíše
222
Jiné výklady pojmenování Aist jsou ovšem mnohdy málo pravděpodobné (i když v podstatě nelze
homonymický vývoj zcela vyloučit. Zejména tehdy, jedná-li se o různé oblasti, které jsou od sebe poměrně
značně vzdálené). Krkolomnější etymologizování se občas objevuje (opět) v regionálních periodicích.
Pojmenování často nalezneme též v neslovanských jazycích. Někdy se může jednat také o jiný typ jména
než o hydronymum, např. o jméno rodné (osobní) nebo o příjmení. Osobní rodné jméno či příjmení Aista je
ostatně v Evropě opakovaně doložené (srov. např. ve francouzském populárním přehledu rodinných jmen:Asta
2013;L'encyclopédie des noms de familles dokládá 51 osob tohoto jména). Např. ve Švédsku se onymický výraz
Agesta vyskytuje jednak jako toponymum (označení města), jednak jako osobní jméno. Nelze však úplně
vyloučit, že se i v tomto případě opět jedná o spojení základu ag- a koncovky superlativu–est- (srov. výše).
Rovněž jistý druh rostliny (ovšem asijského původu!) je známý jako agasta(k typu rostliny srov. např.
Kyral2007-2013). V regionálních periodicích některých zemí (především tam, kde převažuje obyvatelstvo
germánského původu) se někdy uvažuje o vztahu pojmenování k označení číslovky „osm“ v sanskrtu (kde toto
slovo zní asta), jinde se předpokládá vztah ke slovesu „být“ – „esta“ (zejména v oblastech s románsky mluvícím
etnikem, kde je běžný úzus užívání verba typu esta); velmi nevěrohodné jsou případné odkazy na společný
základ s původně perským, později s hebrejským lexémemi osobním jménem Ester (což lze přeložit ve smyslu
„hvězda“, „zářící“ nebo „jasná“, latinské apelativum astera rovněž označovalo hvězdu). Další případná
porovnání (a systematická analýza souboru etymologických slovníků; byť i jen evropských) je však úkolem
pro další badatele. Podobný typ zkoumání by šel nad rámec tohoto pojednání (značně by přesáhl jeho možnosti).
223
Na existenci podobného hydronyma by bylo možné usuzovat na základě ústního podání rodilé mluvčí
z Rainbachu.
110
oblastní) dřistati/dřístat (mít průjem, vyměšovat, plivat, pomlouvat);dřístka (sasanka), dřístna
(pomlouvačná žena; srov. DNS 2004, s. 244), dříst (trus); dolnosrb. driščaš (mít průjem),
hsrb. dristawa (průjem, ale též „bažinatá oblast“; pravděpodobně v důsledku lidové
etymologie; Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 195, Hlawinka 2009, s. 53–54);
srov. hydronymum Dreißenbach (výše – mezi Mühlem a Rodlem).
Podobně zní též pojmenování potoka Dreißenbach, popř. oronymum Dreißgerberg (Hlawinka
2009, s. 54). SSJČ (1989, I, s. 417) uvádí také slovo dříst (tlach, pomluva; PSJČ uváděl
jako frekventovanější tvar; srov. DNS 2004, s. 244); na Moravě a na Slovensku se podnes
slova užívá ve vulgárním smyslu (Obrátil 2000, s. 43).
Etzenbach (Kronau)
Jméno je doloženo v pramenných dokladech. Označovalo pravý přítok Feistritz, dnešní
Etzenbach (v okrese Freistadt). V současné době je stejným jménem (Kronau) označena
samota (stavení) v obci Lasberg. Jméno je proprvé zmíněno r. 1383: den sacz
in der Chramna. (Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 174). V blízkosti osady leží též
Kronauberg
Pramenný doklad k předpokládanému hydronymu je datován až rokem 1508 v podobě
Chrana, 1591 Mehr ein Vischwasser, das Khromnach Pächel. Na slovanský původ
pojmenování odkazuje i skutečnost, že celé povodí Bystřice/Feistritz bylo do konce prvního
tisíciletí po Kr. osídleno slovanským etnikem. Při výkladu pojmenování bude užitečné
odkázat na slovinské a chorvatské prostředí, kde se objevuje hydronymum Krapina, které je
vykládáno jako Kaprový, Kapří, Rybí potok. Nelze opomenout názor některých jazykovědců,
že se v případě slovanského slovního základu *karpъ- (kapr) jedná o shn. výpůjčku, která by
mohla souviset se slovanským kořenem *krop/-a (kapka, krůpěj); stejnětak je ovšem možné,
že jde o indoevropský substrát (Newerkla 2004, s. 558), za projev určité „hláskové imitace“,
která je tu podkladem pro další derivaci, považuje tento případ Rejzek (2001, s. 314).
U českého oblastního slova krápa odkazuje Jungmann na základní tvar krápě
(Jg I. 1835/1989, s. 166, uvádí *krapa/krapka–kapka; též kropka) a na sloveso*kropiti
(též v kontextu kropí déšť z oblaků, tedy ve významu „kápnout, kanout, pršet, crčet“; týž
s. 201); srov. polské (s)krapka a slovinské skrapa (rovněž „kapka, krůpěj“; dále Hohensinner,
Wiesinger 2003, s. 174, Hlawinka 2009, s. 109). Oblastně se slova užívá v jiném významu
(pro „hůl“, nářečně a sporadicky v okrese Louny a Litoměřice: srov. ČJA I, 1992, s. 156–157,
mapka č. 59, s. 157; též odkaz v Dodatcích: ČJA 2011, s. 456, rejstřík podob).224
Další výklad
odkazuje k přejetí chorvatského a slovinského hydronyma (dnes Krapina) do raně sthn. a bav.
dialektů (Khrapina, Khrabna; srov. Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 174).
Feistritz
Řekaje levým přítokem Feldaistu (do něhož se vlévá pod Lasbergem, v politickém okrese
Freistadt; také Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 170; k formě Wztrich 1090–1106, Fwstrich
1169 viz dále Schnetz 1925, s. 161). K roku 1160 je v pramenech zmíněna Viustriza, nicméně
zařazení dokumentu není jednoznačné. Uvedené říční jméno vychází ze slovanského
*Bystrica225
, odvozeného ze základu *bystrъ 'rychlý, rasch'; obd. sln. bister 'rychlý, jasný,
čilý, svěží, čistý, bdělý, vnímavý', čes. bystrý 'rychlý, hbitý, čilý, svěží, bdělý, vnímavý',
dolnoluž. bytš(n)y 'jasný, čistý, světlý' (Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 170). Také Šembera
224
ČJA V. (2005/2006) dokládá ještě jiné užití podobného slova; krápka mohla na Břeclavsku označovat krupku
(na pomezí s jihomoravskou formou krópka: ČJA V, s. 253, plk. 161).
67
Z psl. *bustrika> (pozdně psl.) * būstrīcā (Holzer 1996b:88); analogicky Wiesinger (1986:26-27);
obd. Hlawinka (2009: 105, pozn. 392).
111
(1868/2011–2013, s. 20) zmiňuje říčku jako Bystřici/Feistritz, potůček blíž Marbachu
(srov. výklad k Marbachu jinde), na němž leží dvůr Chlum (Culm).
Pojmenování *Bystrica (Feistritz) tak označovalo divoký, rychlý potok (jméno bylo odvozeno
od základu bystrъ). Jedná se tedy vlastně o příklad hydronyma, jehož sémantika
popisujekvalitu vody nebo průtokových vlastností vodstva (Hofbauer 2012, 26–27). Feistritz
je tedy původní slovanské hydronymum (popř. též toponymum); v Dolním i v Horním
Rakousku (jižně od „jihočeských“ hranic) se objevuje několikrát (vedle forem Fistritz a
Fistritzbach). Pojmenování bylo běžnév celém raně středověkém slovanském prostoru, od
Labe po Řecko, obvykle ve formě Bistrica (na Slovensku) a Bystřice (v Čechách; srov.
Bergermayer 2005a: 49–50; Hlawinka 2009: 105).
Na základě záznamu aktuálních zvukových podob (zachycených u rodilých mluvčích
v lokalitách blízko řeky) je zřejmé, že *Bystrica bylo i v rakouských lokalitách přejato
mnohokrát, protože se výslovnost některých hlásek dodnes poměrně často liší (např. pokud
sejedná o rozšíření výslovnosti f proti b nebo diftongu ei vedle i; byla zachycena též nářeční
zvuková podoba Bistritz/Bistric). U starších přejímek se ovšem dochovala podoba Feistritz
(Holzer 2001b, s. 95–96). Rovněž tento argument (týkající se stáří zápisu) dosvědčuje
skutečnost, že přejetí do němčiny proběhlo patrně mezi 9. a 11. stoletím. Od 9. stol. se
totiž„slovanské“ b substituovalo prostřednictvím shn.v –a od poloviny 11. stol. se
středohornoněmecký vokál -i- diftongizoval na -ei-(srov.Wiesinger 1986, s. 26–27; Hlawinka
2009, s. 105; odlišná ovšem byla situace v Čechách).
Sufix -ica potom chápeme jako typický a rozšířený slovotvorný element
slovanskéhydronymie, který nemá běžné paralely v sousedních indoevropských jazycích
(Udolph 1996, s. 1542, mapa 235.1; 1998, s. 278, mapa 3). Poněmčená forma ženského sufixu
*-ika/ica zní
v německém prostředí obvykle jako -itz (někdy ale i v tomto případě docházelo k vyrovnání
přípony, často pole bavorského modelu na-ing),mužský sufix -ikъ/-nikseobvykle přejímal jako
-ing (Holzer 2005a, s. 98, 2008, s. 203; názory na rozšíření sufixu v germánském jazykovém
prostoru sledoval Schnetz 1925, s. 153–161; k rozšíření sufixu a jeho slovanských paralel,
popř. k určité kritice Schnetzova výkladu srov. také Schwarz 1926, s. 315–317, dále Ernst
1989, s. 6n.). Prameny přejetí původních slovanských sufixůdokládají, ale v průběhu času
došlo k příslušným hláskovým změnám, popř. k výše zmíněnému vyrovnán ve prospěch úzu
mluvy nově osídleného germánského obyvatelstva; zejména v tomto případě, kdy docházelo
k vyrovnání v poslední slabice slova (Ernst 1989, s. 10). Dnes je ale již zcela jisté, že všechna
slova zakončená na -i(t)z nebo –ingslovanského původu nejsou (Anreiter 2005,
s. 13–26). V dativu plurálu měl shn. patronymický sufix podobu nikoliv–ing, ale -ingun (popř.
v oslabené formě -ingon), v nominativu pak -inga. První uvedená forma si vyžaduje užití
předložek, a to ve shn.eckém prostředí az (u, při, k), ve sthn. dialektu pak zuo, zen. Pokud se
jedná o starý germánský typ přípony (tedy o pozdější sufix–ing, který nenahrazoval slovanský
typ derivace), potom je pojmenování místa odvozeno ze shn. osobního jména;
srov. Stroh 1914/2010; s. 90n., Riezler 1909, s. 78). Tzv. diverzní místní jména zakončená
na–ingpřinášeli už v 8. století bavorští osadníci, kteří se často usazovali v Dolním Rakousku
(jiným podobným sufixem „bavorského“ a shn. původu je přípona –ern; v mnohých
pojmenováních se dodnes dochovala; srov. dále Hofbauer 2012, s. 19).
Flanitz
Flanitz je levým přítokem Feldaistu v politickém okrese Freistadt (srov. Hohensinner,
Wiesinger 2003, s. 165). K roku 1260 je potok v pramenech označen jako Vloenz (Vlemitz)
a Flenitz. Pojmenování je odvozeno ze slovanského hydronyma *Blanьnica, které je
derivátem ze slova *bolno/*blana; popř. srov. v rus. prostředí např. název jezera Болонь
112
(bolonь/-e,болонь/-e …v ruských dialektech oblast zavodňovaných pobřežních luk'),
pův. čes. blana:226
“niva, louka, pole“, luž. blomje „travnatá louka, niva“, bulh. blana „rovný
kus země, trávník, hrouda země“ (Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 165–166). V českém
prostředí je běžné hydronymum Blanice (ze stč. blana; např. levý přítok Sázavy u Českého
Šternberka; srov. také Malenínská 1995, s. 299). O Blanici/Flanitz se zmiňoval i Šembera
(jako o potoku u Kefermarktu; srov. Šembera 1868/2011–2013, s. 20). V rakouském prostředí
se dochovaly i pozdější denominace; např. hamr na zmíněné říčce Flanitz se nazýval Flanitz
Jiammer(v lokalitě obce Kefermarkt; ovšem zařízení hamru je dnes uloženo v muzeu
ve Steyru, jak dosvědčuje Komlosy 1995, s. 214–216; Hlawinka 2009, s. 56, 105–106, 178);
srov. také místní jméno Fladnitz (např. dále u Hussenbachu).
Frodnach
Hydronymum označuje levý přítok řeky Feistritz (v okrese Freistadt). K roku 1416 uvádí
pramen: die Vischwaid auf der Frodnach erwähnt. Pojmenování vychází ze slovanského
pojmenování *Brodьna, které je odvozeno ze praslovanského apelativa *brodъ (brod);
srov. pojmenování bród (sln., pln.), popř. rus. a br., hsrb. a dsrb.,mak. a bulh. brod
(srov. Kopečný 1981, s. 69). Pojmenování *Vrodna bylo přejato do pozdní staré a časné
střední horní němčiny, kde se následně dále poněmčilo (Hohensinner, Wiesinger 2003, s.
171–172). Podobný způsob tvoření slov lze doložit u toponyma Frenzberg (Dolní Rakousko),
Frenz (Horní Rakousko), popř. i na území dnešního Slovenska (Brodnice; uvedená
pojmenování jsou odvozena od hydronyma *Brodьnica; srov. Bergermayer 2005, s. 41–42);
stejného etymologického postupu lze patrně použít u pojmenování Frenzgraben (ve Štýrsku;
srov. Lochner-Hüttenbach 2006, s. 56) nebo Frotschnig (ve východním Tyrolsku); vždy je
možné doložit odvození od základu *brodъ(Bergmann 2005, s. 314). Také Profous (I/1947, s.
180–184) uvádí celou řadu místních jmen na území Čech, která jsou odvozena od stejného
základu (dále také Hlawinka 2009, s. 106).
Jaunitz
Potok Jaunitz (nebo také Jaunitzbach)je pravým přítokem Feldaistu (v okrese Freistadt).
U Lahrndorfu se přibližuje jižnímu okraji Freistadtu. Na mapě nalézáme též formu
Jaunitzbach (tedy patrně: Javornický potok). Jméno je v pramenech doloženo k r. 1142:
a fluvio Iowerniz usque ad fluvium Agast (patrný je tu tvar jower- /jawor; srov.Hohensinner,
Wiesinger 2003,s. 189, Jaunitzsiedlung: s. 194, dále Hlawinka 2009, s. 107). Již Šembera
(1868/2011–2013, s. 20) zmiňuje Javornici (tedy Jaunitz)jako potok u tzv.
Cáhlova.227
Slovanské pojmenování*Javorьnica je nesporně ze slova*javorъ (jawor)
odvozeno(Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 189). Podobné doklady však objevíme
i v některých rakouských místních jménech; např. Jauerling (v Dolním Rakousku; obdoba
Javorníku; srov. Bergermayer 2005, s. 21–22). Jméno Javornice na českém území zmiňuje
též Malenínská (1995, s. 300);užití lexému *(j)avorъ v západoslovanské oblasti systémově
sledoval Šrámek (2002, s. 708–710); psl. základ *avorъ tu lze porovnat s formou *ahor
(s něm.'Ahorn':Newerkla 2004, s. 147).
226
České slovo blana (rozlehlá, obecní pastvina; mírně podmáčená, vlhká louka; nikoli bažina, nikoli suchá
louka) bylo už v 19. stol. zastaralé; dokládá je ještě Jungmann (obšjrné pastwiště, občina; Jg 1835/1989:132).
Machek (ESM 1997, 2010:55) předpokládá, že slovo bylo součástí běžného úzu především
mezi 13. a 15. stoletím; vztahuje lexém (označující trávník, pláň i pastvinu vzniklou po vykácení lesů)
k pojmenování bláto.
227
Starším (českým) názvem Cáhlov tu Šembera (v souladu s dobovým územ bilingvní nominace pohraničních
obcí na české i rakouské straně) označuje Freistadt (v prvním pramenném dokladu jako Frienstat, 1241; v listině
Rudolfa Habsburského z r. 1277 Vraynstat). Bylo založeno na místě původní obce Zaglau (v dobových zápisech
však čteme též Zahlow, Czagelaw nebo Chaglowe).
113
V některých případech bychom ale mohli uvažovat u jiné motivaci pojmenování (tedy o jiné
možnosti výkladu); srov. výklad hydronyma Jaunitz výše – v povodí Velkého/Große Mühlu
(kde je též vysvětlena etymologie stejnojmenného přítoku říčky Lanitz).
Kronbach
Potok seu Schwandtu u Waldburgu (v okrese Freistadt) vlévá do Jaunitz. Výklad by zde mohl
být podobný jako u hydronyma Kronau; se základem Kron- podle slovanského apelativa
karpъ-/*krop/-a, kornъ-/kronъ- (srov. předchozí heslo: Kronau; dáletéž Kronaubach
v povodí Velkého Naarnu; patrně nelze odvozovat od psl. základu *chrěn-).
Lesterbach
Potok Lesterbach protéká obcí Lest a vlévá se nedaleko Kefermarktu do Feldaistu (v okrese
Freistadt). Hydronymum je v pramenech doloženo teprve k roku 1591, ale základní
pojmenování stejnojmenného místa (Lest) je zaznamenáno již k r. 1270. Patrně se jedná
o původní slovanský základ *Lestina, o hydronymum *Lěština (vzhledem k českým
paralelám), odvozené z označení porostu: psl. *lěska/*leska (líska); stč. lěska (srov také
Profous II/1949, s. 629), bulh. a sln. leska, dolnosrb. lěska, hornosrb. lěsk (Lískový potok).
Jako původní pojmenování tu snad lze chápat psl. hydronymum *Lěščьje; mohlo se jednat
o slovanskou paralelu pro označení vodního toku i krajiny, srov. něm. Haslach/Haselbach
(Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 166–167, Hlawinka 2009, s. 73, 110).
Pokud se jedná o ves Lest (srov. výše), místo je pod tímto pojmenováním zmíněno už roku
1270; k r. 1338 uvádí pramen hof datz Lesten. Potok je poprvé zmíněn k r. 1591 (Löst;
srov. Hohensinner, Wiesinger 200š, s. 166).
Doklady pro odvozování od základu *lěska nalézáme často i mezi toponymy a hydronymy
v Dolním Rakousku (Lehsdorf, Lexnitz),ve Slovinsku (Lešane, Lešče, Leše, Lešnica)
a v Čechách (Líšnice; srov. Bergermayer 2005, s. 131–132).
(Marbach)
Potok toho jména zmínil také Šembera (1868/2011–2013, s. 20) v blízkosti říčky Feistritz,
v povodí Feldaistu; srov. dále (nedoložený) severnější přítok Kampu, přítok Dobrabachu
v povodí Kampu, přítok Malé Křemže, Marbach v povodí Gusen a přítok Dunaje v Marbachu
an der Donau.
Povodí Waldaistu
Jako Waldaist je řeka známá od soutoku Bílého (Weiße)a Černého (Schwarze)
Aistu.228
Waldaist byl také někdy vnímán jako pokračování Schwarze Aistu, Černý Aistu. Zdá
se, želze dodnes tuto motivaci doložit i na jménech typuZirmetz. Statek v lokalitě Hinterberg,
který leží na území obce Tragwein (v okresech Pregarten a Freistadt), se dnes nazývá
Zirmetzer. K r. 1481 je zmiňován jako Syednitz. Pojmenování je (patrně) odvozeno
ze slovanského hydronyma *Čьrnica (k základovému adjektivu *čьrnъ, tedy „černý“;
228
Dokladem středověkého slovanského osídlení břehů Waldaistu je též pojmenování samoty Stranzberg, která
dnes patří k území obce Tragwein (v okresech Pregarten a Freistadt). Poprvé je osídlení zmíněno k r. 1430
jako Stranasperg. Leží na pravém břehu Waldaistu. Toponymum patrně souvisí s původním oronymem (jak lze
usuzovat z II. základu, -berg-) a bylo odvozeno od sídelního osobního jména *Stranějь (tedy ze staročeského
jména *Straněj; srov. Hohensinner, Wiesinger 2003:131-132). Ke stejnému antroponymu (*Stranějь)je možné
přiřadit dolnorakouská místní jména Stronsdorf, Strannersdorf a specifické pojmenování Straneis (Bergermayer
2005:251-252). K podobné (možné) motivaci odkazují i česká místní jména Stránov (Profous, Svoboda
IV/1957:185-186). Svoboda a Šmilauer (V/1960:593) připomínají stsl. verbum *prostraniti (vyklidit, udělat
prostor, rozšířit); srov. též české sloveso stranit (komu, čemu; též Hlawinka 2009:92), srov. dále Straningbach,
Stranzerdorf (Stranzendorfer Bach).
114
srov. Kronsteiner 1980, s. 227). Podobně bylo utvořeno místní jméno Sierning (v okrese
Steyr-Land), které se odvozuje ze slovanského pojmenování *Čьrnika (777 Sirnicha,
791 ad Sirnicam; dále též Schnetz 1925, s. 170–171); v textech ze 14. nebo 15. stol.
nacházíme poměrně často doklady podobných pojmenování: in Syrdnicher pharre,
in Syerdnicher pharre, in Sierdnidkcher pharre, in Sierdnicher pharre, in Syednikcher phar,
in Syedincher pharr, in parrochia Syednich (Hohensinner, Reutner, Wiesinger 2001, s. 167).
Poněkud jinak vykládá pojem nování J. Schnetz (1925, s. 176–177), který je vztahuje
k psl. apelativu *žrъnъ/žьrny/žьrnov (srov. Kopečný 1981, s. 439: mlýnský kámen; tedy
slovanské hydronymum by mělo formu *Žьrnika, tj. Mlýnský potok). V Dolním Rakousku je
rovněž zaznamenáno hydronymum Sirnitzbach (srov. u přítoků Kampu).
a) Povodí Bílého/Weiße Aistu
Říčka pramení mezi Moneggem a Liebenau u Maxldorfu; jejími přítoky jsou Muckenbach
(srov. severněji pojmenování stejnojmenného přítoku Černého Aistu), Schildbach,
Tiefenbachl, Nadelbach
Nadelbach
Hydronymum bylo zřejmě advozeno ze sthn. apelativa nâdel/e (1370 Nadelnpach; ve smyslu:
Nadelwaldbach, „Jehličnatý potok“) a vztahuje se patrně k porostu jehličnatých stromů (jedlí
a smrků), které rostly na jeho březích (srov. Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 249; patrně tedy
není odvozeno ze slov. nadieti (jak soudila místní tradice); srov. odlišně: Nagelbach
u Velkého Naarnu.
b) Povodí Černého/Schwarze Aistu
Pramení severoseverozápadně od Glashütten a severoseverovýchodně od Liebenau; vlévá se
do něho např. Rotbach, Muckenbach (srov. jižněji pojmenování stejnojmenného přítoku
Bílého Aistu), Weitenbach (s přítoky Höllaubachem a Kolmbachem; srov. ale Weitenbach
u Dunaje!) a Grenzbach; dále Fehrerhoferbach, Haselbach, Klausbach (do něho Zierbach),
Mörtenbergerbach (s přítokem Vogelhoferbach, od pramene ale Halmerbach – mění se
na Mörtenbergerbach) a před soutokem s Feldaistem ještě Burbach.
Řeka od soutoku s Rotbachem do soutoku s Grenzbachem protéká kolem hranice Horního
a Dolního Rakouska. Dále do ní ústí Flammbach (s přítoky: zprava Reisingerbach, zleva
Kaltenbach), v Harrachově údolí (Harrachstalu) u Rabenbergu se setkává s Harbe Aistem
(na horním toku u pramene je jeho největším přítokem Rothenbachl), později Reiternbach.
Z hlediska původu pojmenování (a případného ovlivnění slovanským dialektem) nás tu budou
zajímat zejména hydronyma Burbach, Grenzbach a Harbe Aist.
Burbach
K místu obd. jména i k lokalitě potoka se vztahuje záznam z r. 1691 (Puchenbach), 1698
(Purbach) a 1701 (Burbach). Původně se tedy (patrně) nejednalo o pojmenování slovanského
původu (jak soudily romantické teorie o psl. základu *bur – tedy o označení „Bouřného
potoka“), ale o původní hydronymum Burgbach, které se vztahovalo k blízkému vzdálenému
hrádku (ve vzdálenosti cca 500 m od sledované lokality). Hydronymum je tedy spíše
odvozeno z bavorsko–středohornoněmeckého apelativa *purkh- (opevněné místo, pevnost,
hrad). Došlo tu však k záměně s lexémem puoch (bučina, bukový les); toto spojení ve starších
115
nářečích vedlo ke vzniku alternativního pojmenování Buch(en)bach (srov. výše zmíněný zápis
z r. 1691; Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 120).
Grenzbach:
Potok přetíná hranice Dolního Rakouska hned dvakrát. Pramení na Sepplbergu na české
hranici (pod Flußsiedlem), protéká kolem Schönbergu, tvoří část hranice Dolního Rakouska
(také v lokalitě Guguwaldu; 1615 Guckhugwiesen, Guckhu; původně patrně Kuckuck; zde ale
také označení hluchavky: Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 211; společné pro bavorská i česká
nářečí od středověku, interjekcekuku; srov. Kuckuckbach) a vlévá se jako pravý přítok
do Schwarze Aistu (v okrese Freistadt).229
Harbe Aist (Dubový, Bouřlivý, Blátivý, Borový?... Aist)
Říčka Harbe Aist na svém počátku získává vodu (z větší části) z Rothenbachlu a ústí
do Černého /Schwarze Aistu v Harrachstalu – u Schönebe a Neuhofu, nad Liebenau. Máme
zde ovšem určitý problém s výkladem adjektiva harbe. Slovo harb označuje ve slovanských
nářečích jižních a východních hrb (srov. např. Buffa 1962, s. 110); porovnání se základem
změněným metatezí (habr – harb-; skupina -ra- se tu u Slovanů mohla objevit už dříve, byť
sekundárně, tj. v důsledku změny ie *-ar-) se obecně nezdá pravděpodobné. Ale jen do té
chvíle, dokud svůj výklad nekonfrontujeme s bavorskými nářečími, kde je někdy slova harb
užíváno i ve významu „dub“,230
a s možnostmi záměny označení stromu ve slovanském
prostředí, kde se podobného základu mohlo užívat (pod vlivem metatetických procesů a
souvisejících změn sémantických) pro různé druhy stromů; tedy nejen pro habr (např.), ale i
pro dub apod..231
Také výskyt praslovanského slova *grabrъ,*grabina chápou někteří badatelů
jako přesvědčivý doklad specifického slovanského osídlení českého jihozápadu; srov. např.
229
Obdobně srov. Grenzbach v povodí Ranny, u Malého Kampu, na česko-rakouském pomezí (u státní hranice),
dále také Granitzbach. Jiný Granitzbach najdeme jižně od Dunaje v Korutanech, u slovinských hranic
(je pravým přítokem Lavantu, tj. slovinské Labotnice). Ke zvláštnímu vývoji slova Grenz (k přejímce
do germánských dialektů) dále též Hlawinka 2009:140-142).
230
Za tuto informaci z 28. 3. 2012 vděčím význačnému bavorskému regionalistovi, který je současně rodilým
mluvčím: panu doc. Winifredovi Baumanovi (z Univerzity Pardubice).
231
Při výkladu pojmenování*grabrъ (převážně ve významu ‘habr’) můžeme lexém porovnat též s chorv. grab,
srb. dial. gàbar, gràbar, sln. gaber, graber, rus. grab, pln. grab, čes. habr (srov. např. ESSJa VII: 99-100;
psl. základ *gъrdъ však s tímto lexémem nesouvisí: Young 2006, 371-372). Psl. základ *gorb- také nesouvisí
s vávojem skupiny -ar-, ale vztahuje se k úzu skupiny -ър- (srov. např. staré ruské slovo гърбъ).
V neslovanském (popř. v praevropském) kontextu lze však připomenout umbrické jméno Grabovius
(srov. Jovišovo epiteton na Iguvinině desce), popř. staromakedonské grābin (‘druh stromu’ – zde je ovšem
původ nejistý), lit. skrǫblas (‘habr’), snad také lat. carpinus (ze základu*/s/grāp/bh-, což je výrazně
neindoevropský tvar). Doložený je tu častý nesystémový přesmyk (metateze: gabr- - grab-, srov. např. Matasović
2012, s. 3/ část 4.8; popř. lze odkázat i k pojmenování Harbe Aist v první části naší studie: *grab- >garb-/harb?;
k tomu ale srov. dále). Holzer (2001:102) dále upozorňuje na vývoj jižního modelu metateze likvid (*garb/*grabъ),
který na jihu zasáhl české a slovenské území. Tento vývoj probíhal též v Podunají (kde jsou dnes
kontinuálně dochovány především slovinské dialekty; např. v Korutanech) a rozvinul se na jihoslovanském
území; snad již před rokem 784. Newerkla (2004:46) datuje tuto změnu v českých a slovenských dialektech
kolem roku 800.
Psl. apelativa se mohlo užívat také pro dub (srov. Этимологический словарь русского языка, М. Р. Фасмер
1964-1973). Ostatně i slovo dub bylo (v různých podobách v závislosti na konkrétním jazykovém systému) často
pojmenováním tabuovým (srov. Rejzek 2001, s. 147). Podobně jakou typu *dombros a *dom-ros mohl
též u jiných pojmenování probíhat přesmyk. Mohl se tak projevitvliv jakéhokoliv starého pojmenování stromu
(např. *dǫbъ a *grabъ - *grabrъ; analogicky se pro dub místy užívalo i subst. *dǫbrъ podle adj. *dobrъ; k tomu
srov. výše výklad o spojení Harbe Aist – k označením dub v bavorských nářečích). Někdy se uvažuje rovněž
o analogii s lexémem chrabrý (silný, prudký; posléze: odvážný, nezdolný), který byl však obecně do češtiny
přejat (pod polským vlivem) až v době národního obrození, popř. o vlivu germánského (něm.) základu grab
(Grab/-en = příkop, strouha). Podobné výklady jsou však značně nepravděpodobné.
116
Vondrová, Blažek 2001, s. 334–335, 340, obd. DNS, s. 58. Může tedy jít o slovo původně
slovanské, ale i zprostředkovaný typ adaptace (srov. ale odlišně Gaberbach v povodí Dyje).
Také adj. harb je odvozeno ze sthn. apelativa hare; dnes lze obd. něm. slovoherb přeložit jako
„trpký, bolestný, krutý, zahořklý“. Tohoto apelativa mohlo být užito též o bouřlivém počasí
(tedy „Bouřlivý potok“?; srov. Lexer 1872/2011). Spojení „in dem harb“ však mohlo ve staré
horní němčině označovat též něco, co leželo (bylo umístěno) „na bahnité zemi, v blátě, ve
špíně“ (tedy „Blátivý potok“?; srov. Lexer 1878/2011).
Místo tvaru harbe je však v mnoha slovnících doložen tvar arbe, arve, případně araf, orfe,
arfle (ve významu „pinus cembra“, tedy pro označení borovice limby (Grimm J. a W./DWB
1854/2011). Ta se vyskytuje také v Alpách, v západním Rakousku a na jihu Polska).
Etymologicky je to ovšem nejasné; do němčiny slovo (patrně) přešlo v 17. století ze švýcarské
varianty (jako synonymum něm. apelativa „Zirbelkiefer“; srov. Kluge, Seebold/EWD
2011).232
V povodí Harbe Aistu najdeme též potok Weitenbach (srov. výklad u Weitenbachu, přítoku
Dunaje).
c) Přítoky Waldaistu
Do Waldaistu ústí Kasbach, Pieberbach, Waltrasedter Bach, Haider Bach, Ennsedter Bach,
Stampfenbach a Sarmingerbach.
Z hlediska hledání slovanského původu hydronym jsou tu pro nás zajímavá především
pojmenování Pieberbach a Sarmingerbach.
Pieberbach
Nejstarší záznam z r. 1382 zmiňuje Pyberpach. Ve starších bav. a shn./sthn.dialektech
existovalo slovo piber (bobr; tedy zde: „potok, kde žijí bobři“; Hohensinner, Wiesinger 2003,
s. 239). Nelze patrně uvažovat o kalku ze slovanského dialektu, ale je třeba upozornit
na slovanská apelativa *bebrъ/bobrъ/bьbrъ (Kopečný 1981, s. 60–61); slovanský vliv tu
proto zcela vyloučit nelze (srov. ale odlišně Pierbach).
Sarmingerbach
Jedná se o malý potok, který tvoří levý přítok Waldaistu na území obce Bad Zell (v okrese
Freistadt). Schiffmann (1940, s. 395) tu zmiňuje motivaci pojmenování obecně slovanským
apelativem *žaba (žába), u hydronyma potom šlo o základ *Žabьnika (ve shn. prostředí
Sapinicha/Sabinicha);srov. také pln. žaba, slk., sln., chorv., hsrb. a dsrb. žaba.233
Žabnice je
též pozdější české pojmenování; německému hydronymu Sarmingerbach je ekvivalentní
podobné pojmenování, které zmiňujeme v souvislosti s výkladem o přítocích Dunaje
232
Za odkaz ze dne 19. 7. 2013 děkuji kolegovi Romanu Sukačovi.
233
Hohensinner uvádí jako český tvar apelativum žaba; tady se ale jedná o moravskou (popř. českomoravskou)
variantu (ČJA V/2005:222,224,225 – mapa č. 134 uvádí výskyt krátkých vokálů od Volfířova
na Jindřichohradecku; směrem k východu území). Na západě a jihu Čech (ale i severněji) je běžná délka: žába.
Alternace kvantity vokálů nesporně pochází z psl. doby (Kloferová 2003:23), jak ostatně dosvědčují i standardní
plurálové tvary subst. žába: krátký kmenový vokál v genitivu, standardní krátká dubleta v dat., lokálu
a instrumentálu(SSJČ 1987/VIII, s. 453). O něco západněji se na Jindřichohradecku rozšířilo užívání krátkého
vokálu ve slově jama (ČJA/V., 2005, s. 222; v této souvislosti lze odkázat též na stav moravský, slovenský,
polský a hornolužický; tamtéž, s. 224). V souvislosti s vývojem kvantity je však třeba v této souvislosti
upozornit upozornit na Sukačovu teorii (Sukač 2013, s. 72-101), na dnešní stav na jihu Čech (a na intonační
proměny související, které pramenící z raně psl. vývoje; srov. výklad ve 3. kapitole).
117
mezi Naarnem a Ysperem: Sarmingbach; k tomu dále Newerkla 2006/2007, s. 124).Obě
uvedená pojmenování vznikla ze stejného slovanského základu (srov. Schnetz 1925, s. 170;
Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 90–91; Hlawinka 2009, s. 113). Velmi časné doklady
upozorňují na dávné přejetí do starobavorského dialektu (od 9. stol. se vzájemně nahrazovalo
slovanské -b- a shn.-v-; srov. také výklad výše; to dokazují i pozdější přejímky, např. Saifnitz
(dříve časté v Korutanech, dnes spíše v „italských“ německých dialektech – z rakouskobavorských
nářečí; srov. Hohensinner, Wiesinger 1993, s. 78). Podobně je tomu u toponym
Safen, Safen, Saffenegg (vše v Dolním Rakousku), ale také např. na Slovensku (např. Žabnik;
srov. Bergermayer 2005, s. 294–295; souborně též Hlawinka 2009, s. 68, 87–88, 113).
Pojmenování Sapinicha/Sabinicha je dokladem toho, jak se dá rekonstruovat vývoj
výslovnosti německého s. Na začátku slova, které bylo přejato do staré horní němčiny, slyšel
slovanský mluvčí místo s postalveolární hlásku š (a to hned v počáteční slabice); např.segnen
se změnilo na české a polské žegnač, žehnat. Bylo tedy logické, že německy mluvící písař
slyšel*Žabьnika, ale literu ž- nahradil literou s- (a podobně zapisoval i slovanské č;
zapisovatele nenapadlo, že by to mohli slovanští vzdělanci číst nesprávně; srov. Hlawinka
2009, s. 111–112). Ostatně také první spřežkový pravopis zapisoval v českém prostředí
vyslovené š nebo ž jako s; u č už to ovšem nebylo tak jasné (pro zápis této hlásky využíval
mladší spřežkový pravopis většinou kombinace liter chz, chs apod.). Na základě jména potoka
potom vznikala i pojmenování místní (se základem Sarming-); např. Sarmingsmühle.Lokalita
se nachází blízko Sarmingeru (statku) a leží na Sarmingerbachu; k r. 1537 je Sarmingmülner
zmíněn společně se Sarminghofem(srov. Hlawinka 2009, s. 87–88); srov. dále Sarmingbach
(mezi Naarnem a Ysperem).234
Přímé přítoky Aistu:
Už do hlavního toku Aistu (pod soutokem Feldaistu a Waldaistu) ústí Kettenbach (po proudu
směrem od Hohenstegu), později (dále po proudu) také Aisthofner Bach (ten je však zásoben
vodou z dalších potoků. Nad Naarnem pramení Gänsbach, který zlevavtéká do Lebinger
Bachu– ten potom (opět zleva) ústí do Aisthofner Bachu (poslední potok je ovšem s Dunajem
propojen také Aist-Mühlbachem). Před Au an der Donau se potom Aist vlévá do Dunaje.
Z hlediska hodnocení případného slovanského původu hydronym je tu patrně třeba uvést
pojmenování Gänsbach a Kettenbach.
Gänsbach
K. Hohensinner a P. Wiesinger uvádějí, že je hydronymum odvozeno ze sthn. apelativa gans
(čes. husa).Nelze tu však zcela odmítnout případnou slovanskou motivaci (popř. vzájemné
přejetí). K r. 1499 je v urbáři města Freistadtu zachyceno několik odvozených jmen
rodinných: Hans Gennspech, Thomas Gennspawr, Matheus Gennspeck. Jméno potoka je však
doloženo až r. 1525 (v lokalitě Bad Leonfelden): Genspach (Hohensinner, Wiesinger 2006,
s. 88); srov. též dva další potoky obd. jména (Gansbach – Oberer/Horní, Unterer/Dolní),
které pramení jižně a východně v katastru stejnojemnné obce (jižně od Weißenkirchen
in der Wachau).
234
V některých případech by mohlo docházet k záměně základu Sam- a Sarm-. Na možnost odvození MJ Saming
od sthn. apelativa soumâri/soumāri (pro zvířata nosící náklad) upozorňuje Wiesinger a Reutner (1994, s. 75-75;
první doložený záznam z r. 1075 zní soumingen). Ovšem také obdobné stč apelativum znělo súmar i
sumník/súmník (ESSČ 2013); lze tedy vážně uvažovat o tom, odkud a kam mohlo být slova ve středověku
přejímáno.
118
Kettenbach
Jeden potok toho jména pramení na obecní hranici mezi Schönau a Bad Zell (v okrese
Freistadt; na pořátku toku se do něho zleva vlévá Hinterbach, zprava Pembach). Jedná se
o levý přítok Aistu. Potok je zmiňován r. 1270 jako Choedna, ob der Choeden, feodum aput
Choednam.
Na počátku mohla stát dvě různá slovanská jména:
a) *Chotina – z osobního jména *Chota (z *chotěti 'chtít'; srov. Chot, Chotek aj.;
Svoboda, Šmilauer V/1960, s. 590; Chotěbuď, Chotimíř/Chotiměř, tamtéž, s. 556;
Chotin, Chotěvnice, Chotěl, s. 574–575; Chotěšovice, s. 613; Chotýšany – z osobního
jména Chotýš x Chotýčany – z osobního jména Chotýka; s. 636)
b) nebo *Chodina – snad z osobního jména *Choda/Chod (*choditi; srov. Kronsteiner
1980, s. 222; Bergermayer 2005b, s. 17; Svoboda, Šmilauer V/1960, s. 590). Lze však
uvažovat též o souvislosti slovního základu chod- s podobnou (ustanovenou)
povinností osadníků střežit pohraniční území země, která se odrazila v mnoha
místních jménech (a zejména v etnonymu označující obyvatele Domažlicka a západu
Čech, Chody; srov. také výklad v 1. kapitole) srov. dále např. u Profouse (II/1949,
s. 28–30).
Podobně se do němčiny adaptovala i původní česká místní jména Chotěbudice
(něm. Kettowitz)a Chotyně (něm. Ketten; srov.Profous II/1949, s. 36,47; dále Hlawinka 2009,
s. 108).
Nepřímým dokladem rozšířeného úzu tohoto typu pojmenování je i skutečnost, že se užívalo
daleko šíře; srov. např. název statku Kettner (Hlawinka 2009, s. 67, 108); srov.
takéKettenbach na české a rakouské hranici (v povodí Vltavy); další Kettenbach (III) najdeme
v povodí Kalmbachu (u Schwemmnaarnu; srov. dále).
3.432 Naarn
Řeka Naarn pramení v okrese Freistadt a vlévá se do Dunaje v okrese Perg. Je levým
přítokem Dunaje s rozsáhlým potočním a říčním systémem v Machlandu, ve východním
Mühlviertelu a na okraji jižního Mühlviertleru (v Horním Rakousku), „mezi Aistem a vlastním
tokem Naarnu“, ve Weinsbergerském lese, ale také v Čechách (na Novohradsku,
ve Freiwaldu). Část povodí přesahuje na území Dolního Rakouska.
V roce 827 popisuje pramen zvaný Právo (Placitum) z Puchenau pohraniční jednání (výměnu
území) mezi diecézí Freising (držitelem panství Puchenau) a Slovany, kteří byli usazeni
na sever od Puchenau; na území v povodí řeky Naarn.Pramen dokládá,že„…staří a vážení
muži z národa Bavorů a Slovanů byli tázáni, kde by mohli najít tu správnou hranici, a oni se
obecně dohodli na tom, že následná marka by měla patřit k domu Božímu…“Placitum
poskytuje obraz soužití staršího osídlení bavorské údolí a pravděpodobně
mladšíhoslovanského osídlení hradištního typu. To nás vede k závěru, že každá strana byla
rovnocenným partnerem pro vyjednávání (Hlawinka 2009, s. 9, 173).
Poprvé je řeka zmíněna r. 853 jako „Nardina“ v latinské darovací listině hraběte Viléma,
která se pohraničního území přímo týkala.Uvedená listina totiž popisuje oblast mezi Aistem
a Naarnem (inter Agastam et Nardinam) a zmiňuje Bavory a Slovany, svobodné a nesvobodné
(z čehož je vidět, že obě skupiny společně žily v míru; srov. Zauner 2003b: XXXI).
Ze zmíněné darovací listiny vyplývá, že se pojmenování „Nardina“ (pro Naarn) užívalo
ve slovanském prostředí běžně.235
V letech 971–977 je také Nardinum zmíněno v dalších
235
Šembera (1868/2011-2013, s. 18-19, 22) nazývá řeku také Naara nebo Narda; uvažuje zde však (zcela
v duchu dobových tradic) o „slovanském kmeni Naristů či Narďanů“.
119
pramenných dokladech (Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 36, k Machlandu, tj. k raně sthn.
označení *ah/e/lant: s. 36–37). Na základě uvedeného latinizovaného tvaru (Nardinum) lze
usuzovat na to, že etymologie hydronyma Naarn odhaluje původní slovanskou přejímku
z předslovanských jazyků (ze starého základu), Slovany přejaté pojmenování Nardina (tedy
i dávné slovanské osídlení Mühlviertelu), které bylo označením řeky. Jméno patrně pochází
z indoevropského základu *ner-/nar-/nor- (ve významu „proniknout, ponořit se, brouzdat se“;
slovo též označovalo „úkryt“ nebo „jeskyni“). V litevštině existuje lexém nárdyti („brodit se,
opakovaně se potápět“; přes psl. hydronymum *Nărdьnā se potom dostáváme k významu
„řeka určená k opakovanému brodění“, srov.Machek/ESM 1997, 2010: 389; s ohledem na to,
jak se říční ramena v Machlandu kříží, dá se tu časté brodění předpokládat). Pojmenování
mohlo být přejato ve II. polovině 8. stol. do staré horní němčiny (ještě před dokončením
změny a >o;Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 36–37, dáleHlawinka 2009, s. 117).236
Naarn má celkem 24 přítoků. Jako Naarn se však označuje pouze v úseku řeky od soutoku
Große a KleineNaarn u Steinbruckmühle (východně od Bad Zell, na území obce Pierbach; tok
Naarnu od tohoto soutoku k Dunaji je potom přibližně o 24 km dlouhý). Protéká posléze
směrem k Pergu příčným údolím (v úseku asi 13 kilometrů), kde se charakter toku často mění;
nejprve v úzkém kaňonu s příkrými svahy a později mezi mělkými meandrujícími oblastmi.
Následujících 11 kilometrů již protéká údolím Dunaje (s velmi nízkým sklonem).
Významným přítokem vlastního Naarnu je v první části Auerbach (pramen u obce
Allerheiligen), Hiesbach (pramen u obce Rechberg; od 13. stol sthn. hierspach: Hirschbach,
Jelení potok; srov. Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 74) a Zellhoferbach u obce Bad Zell.
Řeka se vlévá do Hüttingerského ramene Dunaje u Mitterkirchen (asi 3 km východně od Bad
Zell). Původní soutok ovšem ležel asi 8 km po proudu u obce Dornach auf Höhe (na protějším
břehu se nachází Ardagger). Po regulaci (roku 1960) tam dnes stále ještě původní tok ústí
(ovšem pod názvem Schwemmnaarn, tedy „Naplavený Naarn“). V Hüttingerském slepém
(starém) ramenu pak vlastně Naarn ústí do Dunaje.
Malý Naarn (Kleine Naarn) pramení jižně od Liebensteinu na území obce Liebenau
v nadmořské výšce přibližně 958 m. Jeho přítoky jsou hlavně Schönauerbach, Stöcklbach
a Höllenbach (Hollerbach).
Velký Naarn (Große Naarn) pramení v Jedlové bažině (Tanner Moor) jihovýchodně
od Liebenau v nadmořské výšce 930 m nad mořem (první potůčky ústí do Große Naarnu už
z oblasti Dolního Rakouska). Velký Naarn se však říčka nazývá až od soutoku
Klammleitenbachu (na horním toku se nazývá Schwemmbach a pramení jihovýchodně
od jižního okraje Rubnerova/Rubenského rybníka, Rubener Teichu) se Schwarzaubachem
(Neuhausbachem) na severním okraji Königswiesen.237
Na horním toku se spojí nejprve
s Rubenerbachem, potom se nazývá Schwemmbach (srov. výše; jeho přítokem je na tomto
úseku Dauerbach).Na dalším toku je už však potok označován jako Klammleitenbach (a jeho
dalšími přítoky jsou Tränkbach a Schmöker Bach); je však známý i pod dalšími názvy. Dále
do Velkého Naarnu ústí (např.) Hinterreiterbach (jinak také
236
Různé další „etymologie“, např. ty, které odvozují toto pojmenování z lexému nard, nardus, ježoznačuje
rostlinu (srov. Machek/ESM 1997, 2010, s. 389: nárda, patrně z něm. feminina Narde), lze v této souvislosti
chápat jako pokusy o „lidové“ etymologizování.
237
Schwarzaubach pramení ve výšce 940 metrů nad mořem severovýchodně od hory Kohlreuth na území obce
Arbesbach v Dolním Rakousku, která dala jméno dalšímu potoku; srov. dále. Přibírá na svém toku vody
Kohlreutbachu a Buchenbergbachu; posledně jmenovaný potok vtéká do Schwarzaubachu západně
od Wachtelhütte.
120
Leopoldsteinerbach),238
Kronaubach, Nußbach (Nussbach),239
Stöckellehnerbach,Wimmerbach, Zeitl(Zettl)hoferbach, Leitnerbach, Nag(e)lbach s přítokem
Roßgrabenbachem (aj.), přijímá též vody Weinbergbachu (též Dietrichsbachu).240
Ještě před
soutokem s Malým (Kleine) Naarnem ústí do Velkého Naarnu Edlhoferbach (MAPY
GOOGLE 2013).
Schwemmnaarn (dříve dolní tok Naarnu) je odkloněn od Naarnu mezi Labingem
na území obce Mitterkirchen Hüttinger a Hüttingerským slepým ramenem. Vlévá se do něho
Mettensdorfer Mühlbach,241
Gassoldingerbach (Steindlbach)242
a Klambach (na horním toku
Klausbach; doplněný Käfermühlbachem)a Saxenerbach. U tzv. Polderovy čerpací stanice
Schwemmnaarn vtéká do Dunaje (před spojením ramene s hlavním tokem Dunaje ho ještě
zleva posílí Wetzelsdorfer Bach). Pojmenování však nikterak nesouvisí se slovanskými
dialekty (např. se slovem šev); sthn. apelativum swemme, swem označovalo brod (obd. dnešní
něm. Schwemme; srov. Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 67).
PřítokyNaarnu
Z pohledu slovanské etymologie hydronym bude dále potřebné zaměřit se na pojmenování
Auerbach, Deimingerbach, Kronaubach, Kettenbach, Klambach, Nagelbach,Nußbach
(Nussbach) a Tobrabach
Auerbach
Potok protéká lokalitou obce Waldhausen im Strudengau. Z r. 1451 je dochován zápis
Aurpach (tedy vlastně záznam tvaru Auerbach); mohl tak být označen dnešní Auerbach
(v severní části lokality) nebo Sagauerbach (jižněji). Snad mělo jít o „potok, u kterého se
pasou zubři; srov. něm. Auerochse (Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 101, 185). Výklad však
není zcela jasný; přesto tu asi lze odmítnout slovanské zprostředkování (srov. též další
stejnojmenné přítoky Dunaje, Mühlu, Rodlu i Naarnu).
Deimingerbachje přítokem Mettensdorfer Mühlbachu (v okrese Perg). V letech 1139–41
a1335 je v pramenech uveden jako Teymich (srov. Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 50), 1151
Tymnich (Hohensinner 2003, s. 73). Etymologie jména souvisí s pojmenováním stejnojmenné
obce; je tedy jasné, že stejným způsobem vzniklo i pojmenování potoka, který kolem obce
teče (Hlawinka 2009, s. 51, 104); srov. dále Deiming, Diming, jinde: Dimingbach.
Jedná se o pojmenováníobce (Deiming, Diming; na území obce Baumgartenberg, v okrese
Perg) i potoka, který obcí protéká(rodilí mluvčí označují potok také jako Dimingbach).
Pojmenování je doloženo již v l. 1147–1234 (u osobního jména: Albertus de Timnich). Mohli
bychom tu uvažovat též o původu praevropském; ale musíme přitom volit z několika
možností výkladu onyma(srov. Bělič, Kamiš, Kučera/MSS 1978, s. 510; dále Schnetz 1925,
s. 168; Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 49–50). U tohoto hydronyma (a toponyma) lze snad
238
Hinterreiterbach pramení rovněž na katastru obce Liebenau v severozápadní oblasti Leopoldsteinu.
239
Nussbach pramení severovýchodně od Klausova rybníka (kterým protéká). V prvních třech kilometrech tvoří
pomezí (hranice) Horního a Dolního Rakouska. Jeho přítokem je Eibeckerbach.
240
Weinbergbach pramení východně od Purrathu - opět na území obce Arbesbach (Dolní Rakousko); vlévá se
do Schwarzaubachu na hranici Horního Rakouska.
241
Pojmenování Mettensdorfer Mühlbach se užívá od soutoku Tobrabachu a Arbingerbachu (jihovýchodně od
Kühhofen; na území obce Mitterkirchen v Machlandu). Jihozápadně od obce Pitzing (na území obce
Baumgartenberg) se vlévá do Schwemmnaarnu. Jeho přítoky jsou také Tobrabach a Deimingerbach (u těchto
hydronym můžeme usuzovat na původní slovanská pojmenování; srov. dále).
242
Gassoldingerbach pramení ve Föhrenwaldu severně od Amesbachu na území obce Baumgartenberg.
121
uvažovat o deapelativizaci původního pojmenování. Ještě v praslovanské periodě začal proces
utváření hydronym a místních jmen z apelativ (vedle utváření ze jmen osobních). Apelativa
mohla být užita ve formě hydronym nebo toponym v nezměněné podobě, nebo mohlo být
užito příponového tvoření. Mezi různými adjektivními (posesivními) sufixypřicházejí
v úvahu také přípony substantivní (jako v tomto případu), především deminutivní typ
se sufixy -ekъ, -ьka, -ica. Postupem času (a vzhledem k častému použití) se některých přípon
začalo užívat výhradně k utváření onym. (Ostatně také v historické době byla místní jména
odvozována z jiných zeměpisných označení právě prostřednictvím deminutivních přípon-ec,
-ica a –ek; největší produktivity zřejmě tento způsob odvozování nabyl v 15. století; Rymut
1995, s. 809–810, Hlawinka 2009, s. 51–52).
a) může se jednat o lexém odvozený ze slovanského slova *timěn(ьn)ika – timěno
(mokřina, popř. bažina?); také v starobulh., starorus. jazyce timěno, srb.tymjo –
tymje;stč. ekvivalent byl témenec, týmenec, temenišče (Bělič, Kamiš, Kučera/MSS
1978, s. 510);slovo tymenec/týmenec, temenec/témenecvyložil ve významu mjsto wlhé,
bahnité w poli a ginde; neb kde se pištj woda gako pramen, malá studánka také
Jungmann IV. (1838/1990, s. 567–568); doplnil též další odvozená slova: temeniště,
temenišťko, temeništnatý, temeništný, dokonce temeniti se ve významu „prýštiti se“,
popř. temenný (ale odlišně teménko, temenní – od základní podoby „témě“, která
pojmenovává část hlavy člověka; srov. Jg IV. 1838/1990, s. 568). Jihozápadočeský
lexém temenec (var. temánec – Hracholusky na Prachaticku), temeniště (Ježov
u Klatov), tymenec, tymánek (na Doudlebsku), v izolované nářeční obměně trmenec,
trmeňšče (na Znojemsku) byl doložen ještě v 60. letech 20. stol. v řadě výpovědí
rodilých mluvčích z různých generačních okruhů (ČJA II/1997, s. 305, mapa; SSJČ
VI/1989, s. 133… „pramének, studánka“, ale též „bažina, mokřina“; tamtéž na s. 134
temeniště, zast. temenisko; „voda vyvěrající na povrch“); dnes se slovo temenec,
tymenec na českém jihu objevuje spíše ojediněle v promluvách nejstarší generace
mluvčích (srov. DNS, s. 293; dále např. ČJA 1997/II: 305, mapa č. 132; 308: obecně
na jihu a západě Čech; z psl. *tekmę, popř. může jít o příbuznost se stč. slovem tina,
z psl. *timna, bláto; obd. forem se užívá i na Horní a Dolní Lužici pro označení
bahnitého místa). Machek 2010/ESM, s. 639) uvádí u lexému timěno, žetu jde o jméno
nejasné slovanské etymologie (odvozené sufixem -ekъ, -ъka, -ica jako deminutivum,
po změně sufixu na -ec, -ica + -ek, od původního tvaru *timěna „bahno/ bláto“; tuto
psl. formu doložil i Holzer (2008, s. 61; dále Hlawinka 2009, s. 51, pozn. 101)
pro osídlení na Balkáně (pojmenování spojuje s dobou stavby prvních slovanských
hradišť); základ *timěnъ lze najít v místních jménech všude na území, které bylo
původně osídleno slovanským etnikem (Šmilauer 1970, s. 182n).
b) může jít o derivaci ze slovanského lexému dymъ – dým,243
tedy dimъ-kъ – dimъ-nъkъ,
posléze(ve slovanských dialektech) *timěn(ьn)ika. Ovšem také v tomto případě by
tu Slované přejali starší apelativum (srov. již u Jungmanna: dým, deym, *daym;
srov.Jg I., 1835/1989, s. 529–530; dále Hlawinka 2009, s. 51).244
Obdobným způsobem patrně vzniklo pojmenování řeky Dyje (srov. dále; rovněž odvození
„germánského“ typu přejímky: Thaya).
243
Machek zmiňuje psl. apelativum *dymъ (stind. dhūmáh), které souvisí s dnešními tvary verba duji, douti
(a s využiím derivačního sufixu –mo-; srov. ESM 1997, 2010, s. 137), Rejzek (2001, s. 151) upozorňuje
na odvození ie tvaru *dhūmo-(v sanskrtu dhūmah) od původního *dheu (ve významu dýchat, vanout).
244
To je ovšem naprosto běžným jevem ve vývoji všech jazyků světa, které mají alespoň minimální kontakt
se svým jazykovým okolím.
122
K názvu potoka Kettenbach srov. výklad k povodí Aistu a k povodí Vltavy.
Klambach
Jméno potoka patrně slovanský základ (např. vztah k základu *kolm-) nemá. Nejspíše je
odvozeno (po hláskovém vyrovnání -e-/-a -, snad pod vlivem latiny) ze sthn. apelativa klam,
-mes (sevřený úsek cesty, soutěska, kotlina, horské stoupání, údolí, rokle); tedy „potok
v úzkém údolí“ (Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 94). Podobně je tomu u MJ Klam(m)leiten,
doloženého k r. 1220 a ve 13. stol. jako Chlamme, Klammleitenmühle (1481, 1487 Clam,
1569 Clamleiten), Klammmühle (1827 Klammleiten); výklad původu pojmenování je
(obvykle) stejný jeko u hydronyma Klambach (Hohensinner, Wiesinger 2006, s. 28–29, 46,
71).
Klambach/Klausbachje známý především svými četnými přítoky (srov MAPY GOOGLE):
- Přítok Schurzmühlbach:
Od pramene u Staubuodtéká potok Forstbach,zprava posílený Wäschbachem. Jeho levý
přítok Nösterbach se na krátkém úseku stává hlavním potokem(nazývá se tedy dále
Nösterbach), poté ale zase teče jako Forstbach,krátce i jako Mühlbach, poté však vtéká
do Schurzmühlbachu (ten pramení v nadmořské výšce 670 metrů nad mořem), který zleva ústí
do Klausbachu (protéká přitom tzv. „Tichým údolím“, Stillen Tal, na území obce Bad
Kreuzen; srov. také Mapy Google 2013).
- Přítok Senfmühlbach:
Potok se zpočátku nazývá Aist (sic!; srov. výše výklad o pojmenování řeky Aist!).) Do tohoto
potoka se vlévá (zleva) Maseldorferbach (se dvěma doloženými prameny (sic!). Ale
pod soutokem s Willersdorferbachem se už tento původní „Aist“ označuje jako Senfmühlbach.
Zprava do Senfmühlbachu vtéká potok Kettenbach (srov. též jinde) a dále ještě jiný (menší)
Klausbach; Senfmühlbach následně ústí do většího Klausbachu (jde patrně o místně obvyklý
typ pojmenování; prameny obou „Klausbachů“ jsou od sebe vzdáleny asi 200 m). Někdy se
ovšem přítoky ztotožňují; potom se má za to, že se Klausbach na středním toku nazývá
Senfmühlbach a na horním toku Willersdorfbach nebo Willersdorferbach (v tom případě by
byl potok Aist jeho levým přítokem; srov. Mapy Google 2013).
- Přítok Käfermühlbach/ Kefermühlbach (pramení jihovýchodně od Reitererbergu
na území obce Sv. Tomáše/ St. Thomas am Blasenstein; 650 m n. v.; zprava přijímá
Hinterbergerbach) se vlévá do Klausbachu zprava.
- Přítok Kettenbach (zde už III.; srov. jinde!) je dlouhý jen asi 1 km (srov. výše odkaz
na přítok řeky Aist a dále výklad o potocích na české hranici) pramení asi 1 kmseverně
od Großmaseldorfu, jihovýchodně od Bad Zell, na území obce Sankt Thomas
am Blasenstein.
- Přítok Klausbach (odlišný od hlavního toku stejnojmenného potoka).245
Soutokem Klausbachu a Kefermühlbachu (západně od Oberkalmbergu na území obce Bad
Kreuzen) tak vznikápotok Klambach.246
Protéká pánví Klamer (Klamer Becken),
mezi Klamem a Baumgartenbergem (popř. Saxenem) Klambach protéká Klamschluchtem.
Cestou se do něho zleva vlévá Sulzbach a Saxner Bach, zprava Bäckerbach. Klambach ústí
do Schwemmnaarnu (na východ od Saxendorfu na území obce Saxen), spojeného
s dunajským ramenem u jezera Entenlacke.
Kronaubach
245
Tento malý potůček pramení necelý km jižně od Großmaseldorfu, asi 1 km jižně od Sankt Thomas
am Blasenstein, ve výšce asi 600 m nad mořem.
246
Zajímavý je též (např.) výskyt místních jmen Klamberg/ Oberkalmberg; zejména v blízkosti tohoto soutoku
(srov. Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 92-95, 97)!
123
- srov. výklad o povodí Aistu (Kronau, Kronbach)
Nußbach (Nussbach)
Nejspíše podle porostu ořešníků na břehu potoka; srov. např. (obd.) Nußbaum v lokalitě
Pregarten: 1208 Nuspaum;bav., sthn. původ dokládá Hohensinner a Wiesinger (2003, s 151).
Patrně nejde o kalk původního slovanského pojmenování (*Leščina,Lestina).
(Pierbach)/Nag(e)lbach
V lokalitě Pierbach ústí potok Nag(e)lbach do Velkého Naarnu (na základě sdělení rodilé
mluvčí z Pierbachu se domníváme, že paralelní označení potoka skutečně znělo Pierbach).
Navzdory předpokladům mylné lidové tradice pojmenování nikterak nesouvisí se slovanským
(a stč.) lexémem pero, péro, perie/peřie. Z r. 1114 i ze 13. století je dochován zápis
Pirichpach; lze tedy předpokládat odvození od sthn. apelativa pir(i)che (bříza);
srov. Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 104, 224.
Také pojmenování Nagelbach se dá vykládat dvojím způsobem. Buď je odvozujeme
z psl. adjektiva naglъ (náhlý; divoký, vzteklý; ve vztahu k potoku), nebo z něm. (germ.) nagel
(Nagel = hřebík, nehet, značka, obd. Grimm J. a W./DWB 1854/2011; také vyjádření míry:
nagelneu = zbrusu nový; tedy snad „označený“ nebo „výsadní“ potok). První možnost tu není
zcela vyloučena (srov. ale Nadelbach v povodí Bílého Aistu).
Tobrabach:
Tobrabach (někdy nazývaný jen Tobra) je levým přítokem Naarnu v okrese Perg (a protéká
lokalitou nazývanou Tobra na katastrálním území obce Pergkirchen, která patří k městu Perg;
k r. 1273 je zmíněn název Tabra, 1113 a 1370 flumen Tabaraha, 1142 Tabra; dále
Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 55–56; srov. také Hlawinka 2009, s. 94). Pramení u selského
dvora Kloiber na území obce Windhaag u Pergu. Zpočátku je nazýván Modlerbach, následně
Kropfmühlbach. Mezi přítoky Tobrabachu patří Hausbergbach (vytékající z Windhaagu
bei Perg), Schwertmüllerbach (ten pramení v lokalitě Saxenegg a pokračuje na katastrální
území obce Innernstein, která patří k obci Münzbach), Wieserbach (pramenící u Priehetsbergu
na území obce Münzbach) a Falkenauerbach (z pomezí mezi Groißingem a Priehetsbergem).
Část toku ústí do uměle vytvořeného kanálu (Tobrakanaal); v jihozápadním směru vtéká
Tobra malým Naarnkanálem do Naarnu. Vlastní Tobrabach ale asi kilometr jižně od lokality
Tobra mění směr a teče pak podél hranice na východ, směrem k Mitterkirchen. Přijímá vody
Arbingerbachu247
a Deimingerbachu a ústí jihovýchodně od Kühhofen do Mettensdorfer
Mühlbachu (Berg, Gumpinger, Siligato 2009, s. 11, 14, 63–67, 103–105, 135–136).
Kolem r. 1114 a 1370 je o potoce doložen pramenný zápis: flumen Tabaraha. Pojmenování
pochází z psl. a slov. tvaru* dobra (k m. r. jmenného tvaru adjektiva *dobrъ –'dobrý'; tedy
snad „dobrý, klidný potok“; srov. bulh. добър, sln. dober, hsrb. a dsrb. dobry).Tvar je
evidentně v ženském rodě; patrně tedy byl ve vztahu k původnímu slovanskému subst. *woda,
tedy „voda“, kterého bylo užíváno vždy v ženském rodě. Někdy se uvažuje též o slavizaci
keltského jména *Dovri = Vodní země (a pod vlivem rodového zakončení slovanského jména
o následném vyrovnání koncovky; k tomu také Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 56).
Psl. označení potoka *Dobra(patrně přejaté obd. jako psl. osobní jméno*Dăbrā:Hohensinner,
Wiesinger 2006, s.10–13, Hlawinka 2009, s. 93) muselo být přejato nejpozději
v polovině 8. stol.(srov. také: Wiesinger 1985, s. 351),248
protože se později projevil hláskový
247
Arbingerbach pramení severně od Hummelbergu na obecní hranici Arbingu a Münzbachu; na horním toku se
nazývá Neuhausbach.
248
Za připomínky(a opravy)k výkladu forem psl. adjektiva *dobrъ/dobra na tomto místě děkuji
prof. R. Večerkovi.
124
posun z d- na t-a psl. -ă- bylo nahrazeno shn.-a-, které v průběhu 9. století artikulačně zvýšilo
(změnilo se tak na -o-, srov. Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 56). Doklad z r. 1468 uvádí
předložkové spojení zu Tabrach (Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 55), což odkazuje ke vsi
Tobra, popř. ke dvoru na potoce Tobrabach (pokud ale uvažujeme o místních jménech, nelze
tam vyloučit ani vliv středohornoněmeckého kompozita tage-werc; k tomudále Hlawinka
2009, s. 69, 93–94, 112–113; srov. dále, zejména exkurs, část1.).
Místní jména odvozená od základu *Dobra jsou v řadě lokalit položených severně od Dunaje
běžně rozšířena (tedy také v Mühlviertelu nebo ve Waldviertelu); srov. např. původní
hydronyma Tober(s)bach (lokalizace potoka není jednoznačná; pravděpodobně se jedná
o dnešní Finstergrabenbach v okrese Linz-Urfahr; pod Steyreggem se vlévá do Dunaje;
r. 1512 je pojmenování Tobersbach uvedeno v katastru nemovitostí; k výkladu jména také
Hohensinner, Wiesinger 2006, s. 11–13), Dobrabach (pravý přítok Kampu; pramení na území
obce Rastenfeld v Dobrawaldu, v okrese Kremže-venkov, v Dolním Rakousku; srov. výklad
u Kampu), místní jména Dobra(a již zmíněné jméno Tobra), Dobraleiten/Toberleiten,
Toberholz, Doberhagen, Dobretshofen, Dobring, ale také Tafersheim aj.(srov. také exkurs,
část1.; obd. Hohensinner, Wiesinger 2006, s. 10–11). Obdobná pojmenování jsou zcela běžná
na českém území (Dobrá, Dobrá Vodaaj.; srov. např. Bergermayer 2005, s. 61; dále Hlawinka
2009, s. 52–53, 93, 113, 177).
V listinných pramenech máme doloženo (k r. 1382) spojení von Toberacken
(v Mühlviertelu;Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 114),k r. 1499 pak Zu Tobracken; ze slov.
*Dobrakъ. Může se ale jednat o novější (nikoliv tedy psl.) přejímku z osobního jména Dobrák
(které bylo zcela přirozeně odvozeno sufixem–akz psl. adj. *dobrъ;249
srov. Hohensinner,
Wiesinger 2003,
s. 115, Newerkla 2006/2007, s. 121, Hlawinka 2009, s. 177; obd. exkurs, část1).
3.5 Mezi Naarnem a Ysperem
Sledujeme-li tok Dunaje dále (směrem po proudu, od ústí Naarnu), zjišťujeme, že následují
přítoky, které do něho přímo ústí, v tomto pořadí:
Kämpbach (v Greineburgu),zpravaposílený Schallahoferbachem (do něhož dále zprava vtéká
Badbach /s levým přítokem Kassmüllerbachem/Dimingbachem/ a Rinnaubach),
Greinerbach, Kreuznerbach (jehož přítok se též nazývá Diming nebo Timingbach),
Gießenbach (ústí do Dunaje asi 2 km západně od Sankt Nikola a. d. Donau, 3 km
východně od Greinu), Dimbach a Sarmingbach (v Sarmingsteinu); následuje Weidenbach.
Pro potřeby našeho pojednání je však (podle našeho soudu) vhodné věnovat se výkladu
hydronym Aist (srov. výklad o pojmenování stejnojmenné řece výše), Dimbach, Gießenbach,
Gossen, Kreuznerbach (zde ovšem půjde o původní pojmenování Diming, Timingbach; ne o
nové německé hydronymum)a Sarmingbach.
Dimbach
Potok se nazývá také Moosbach (srov. Hohensinner, Wiesiger 2003, s. 87) nebo Langenbach.
Pramení v lokalitě Dimbach. Jeho levým přítokem je Gossen, pravým přítokem Rosinbach.
Do Dunaje se vlévá v lokalitě Sankt Nikola. K r. 1147,1194 je v listinách doložen
Dunnenbach, 1229 Dvnninpach, 1332 Dunnpach, 1154 a 1335 Dünnpach, od 16. stol.
Dynpach, od 17. stol. pak Dimpach i Dimbach. Základ hydronyma je patrně odvozen ze
249
Pojmenování souvisí též s českým exonymem Dobrá, popř. Doubrava (ve druhém případě řada autorů odmítá
odvozovat původ slova ze základu dub, ale hledají spíše jeho starší význam „háj, lesík“). Rejzek připouští
možnost kontaminace tvarů *dǫbъ (dub) a *dъbrъ (rokle; srov. Rejzek 2001, s. 141), popř. upozorňuje
i na případnou souvislost slov *dъnoa *dъ(b)no (odkazuje na lit. slovodùgnas, odvozené z tvaru *dubnas, a na
angl. deep; dále Rejzek 2001, s. 138-139), popř. na možný přesmyk ie základu *bhudh-na *dhubh- (srov. sti
budhá-, lat. fundus, něm. Boden; Rejzek 2001, s. 138).
125
středohornoněmeckého dünn/e(tenký, slabý, úzký, řídký); mohlo se jednat o potok s menším
průtokem vody, popř. o vyjádření vztahu k úzkému údolí; srov. též Dimbachreith
(Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 99–100). Patrně je zde poněkud problematické uvažovat o
podobné motivaci slovanským apelativem, kterou v obd. případech (u hydronym se základem
dim/deim-) předpokládáme (srov. Diming/Deiming,stejnojmenné přítoky Naarnu i
Dunaje;obd. Dimingbach, Deimingerbach, popř. výklad pojmenování Dyje/Thaya aj).
(Dimingbach)
Potok, který na svém horním toku protéká místem Thimminger/Diminger Hof (osada
Oberdörfl, obec Bad Kreuzen, nedaleko lokality Mensegger; v okresech Grein a Perg), se
dříve nazýval Dimingbach (jedná se patrně o dnešní potok Kassmüllerbach, jenž posiluje další
potoky, tekoucípřímo do Dunaje). Místo Thimminger/Diminger prameny poprvé zmiňují k r.
1681). Etymologie pojmenování bývá odvozována od starého hydronyma Diming(srov. též
Hlawinka 2009, s. 117). K r. 1037 je v pramenech doloženo hydronymum Dumilicha
(Hohensinner1993, s. 20,98–99). Jedná se tu patrně o pojmenování, jehož přejetí
zprostředkoval slovanský dialekt (srov. také výklad k povodí Naarnu).
Diming/ Timingbach, původní název i přítok Kreuznerbachu, srov. dále, též Dimingbach
apod.
Gießenbach
R. 1351 čteme v zápisu z lokality obce Grein niderhalb dez Dizzenpachs, r. 1477 Diesenpach,
až 1827 pak Gießenbach. Zdá se tedy, že hydronymum nemá nic společného se slov.
základem „kys(ě)l-“ (nejedná se patrně o původní „Kyselý potok“; srov. Kopečný 1981, s.
173). Původní bav.-sthn. apelativum diezzen lze přeložit jako „bublající, hlasitý, zvučný,
hlučný“; teprve na základě lidové etymologie se první část názvu (patrně) v 19. stol. změnila
na formu gießen (k verbu „nalít, vylít, rozlít se“; dále Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 82).
Gossen
Potok, který již Šembera(1868/2011–2013, s. 20)zmiňoval jako „Gossen, Jesenka, potok
v okršlku Waldhauském“ (Waldhausen im Strudengau),jelevým přítokem Dimbachu. Také
jinde v lokalitách položených na sever od Dunaje (směrem k jihočeskému pomezí i k Dunaji)
nacházíme podobná pojmenování: Jasenegg, Jasnitz (snad Jasnice, Jesenice; dnes se potok
nazývá Hausbergbach; ten ovšem je pravým přítokem Weitenbachu; srov. další výklad
k povodí Weitenbachu a k přítokům Dunaje, také starší název levého přítoku Dyje a současné
toponymum ve Waidhofen an der Thaya); jižně od Dunaje se však pojmenování Jasnitz
objevuje rovněž; na slovinském pomezí je Jasenička Reka (základem pojmenování tu bude
spíše subst. jasan než jeseň; spíše než adj. jasný… srov. výklad u hydronyma Jasen;
popř. Jasnitz; také k dolnorakouskému hydronymu Jes/s/nitz: Schnetz 1925, s. 172).
Kämpbach
Hydronymum může souviset s pojmenováním řeky Kamp (srov. tamtéž). Jako Kämpbach
se potok označuje od lokality obce Lehen, která je položena cca 10 km západně od pramenů
Malého (Kleiner) Kampu. Protéká okresem Perg a Grein, v lokalitě Bad Kreuzen. (Dále
po proudu do Dunaje ústí Gießenbach.)250
250
Odlišná je ale situace v lokalitách Sankt Johannim Pongau a Bad Hofgastein (jižně od Dunaje), kde potok
Kampbach ústí zprava do Gesteiner Ache - a pokračuje jako součást tohoto vodního toku do Salzbachu.
126
Kreuznerbach (čili Diming nebo Timingbach)
Diming nebo Timingbach jsou dřívější pojmenování Kreuznerbachu (do Dunaje ústí
uGreinu, v okrese Perg; srov. Hohensinner 1993, s. 98; označuje se tak též menší přítok
Kreuznerbachu; srov. výše). Slovanský dialekt tu patrně zastával úloha jazyka-prostředníka
(srov. také Deiming). V zápisu (v darovací listině) z roku 1037 čteme: proprietam ... inter
fluvios Dumilicha et Sabinicha a termino Danubii usque ad Sclauinicum terminum (rozkládá
se); 1049 ...intra geminas fluminum Sabinichi et Tvminichi ripas sito (Hohensinner,
Wiesinger 2003, s. 90; titíž 1993, s. 98–99). Potok je tu popsán jako místy „bublající
a stříkající“. Naskýtá se otázka, zda je věrohodné odvození ze slovanského apelativa dymъ
(zde také: sprcha, sprška vodní tříště, „vodní dým“). Wiesinger (2004, s. 75,76–78) ale vidí
problém hlavně v tom, jak doložit slovanskou motivaci pojmenování. Případně základové
slovanské verbum dymъ, dǫti (foukat, fučet, vát), popř. *dъmǫti/dъmeti, popř. nadymati sę
(dýmati, kouřiti; srov. také Kopečný 1981, s. 96, 100, 223) nejsou (podle jeho názoru)
z hlediska sémantické motivace příliš vhodná pro tvorbu hydronym. Wiesinger tu
předpokládá keltský nebo germánský původ pojmenování na základě analýzy jiných
(potenciálně předslovanských) pojmenování, která byla v daném regionu doložena
(např. Grein, Paynberger, Poienstein; řadí k nim však téžhydronymumVisnitz,k němuž výše
uvádíme výklad odlišný; srov. u hydronyma Gusen). Jméno by pak bylo slavizováno
(poslovanštěno) ve formě *Dъmьnika nebo Dъmьlika; posléze by došlo k integraci
na bavorsko-starohornoněmecké pojmenování *Tuminicha; ale srov. např. výklad výše
(Deiming, Diming, Deimingerbach); také k pojmenování řeky Dyje (dále!).
Rosinbach
Potok je pravým přítokem Dimbachu. Snad by tu bylo možné odkázat k původu pojmenování
Rossbach/Rossabach.
Sarmingbach
Potok ústí do Dunaje východně od St. Nikola a. d. Donau (cca 2 km od obce). Pramení
u St. Georgen am Wald. Jedná se o levý přítok Dunaje v okrese Perg. V pramenech je doložen
už k r. 998: inter fluviis Ispera et Sabinicha. Další pramen je datován rokem 1037 a zmiňuje
také Slovany: proprietatem...inter fluvios Dumilicha et Sabinicha a termino Danubii usque
ad Sclauinicum terminum. Základem je tu bavorsko-shn. slovo Sapinicha251
,které bylo
odvozeno ze slovanského hydronyma *Žabьnika252
; základem je tu přirozeně
psl. *žaba253
(Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 90–91). Blízká vesSarmingstein spadá
pod obec St. Nikola an der Donau (v okresech Grein a Perg). V záznamech z let 1147 a1332
čteme: ecclesie sancti Johannis in Soebnich; ale Sermyngstain je v pramenech zmíněn teprve
r. 1481/87; zmínky o Sarmingbachu se však objevují výrazně dříve. Starší prameny odkazují
na bývalý hrad, popř. na klášter sv. Jana Křtitele, který se nacházel nedaleko odtud
(Hohensinner, Wiesinger 2003a, s. 90–91; též Hlawinka 2009, s. 88); srov. výše
Sarmingerbach (přítok Waldaistu); poněkud odlišně: Sarningbach u Dyje.
251
Wiesinger (1986:25) přiřazuje zápis z r. 985 Sapinicha k Sarmingu ve Štýrsku. Zvuková reprezentace slova
však může ukazovat i na to, že lze příslušný etymologický výklad přiřadit též k Sarmingbachu (po časném přejetí
do staré horní němčiny mohlo dojít k posunu b >p).
252
… srov. též psl. *žěbiníka (Holzer 1996:103).
253
… srov. *žaba; snad též psl. *džěba (Holzer 2001:92).
127
3.6 Povodí Ysperu a blízké toky
Ysper (Isper)
Hydronymum Ysper (někdy psáno také jako Isper) označuje řeku v dolnorakouském
Waldviertelu. Jedná se o levý přítok Dunaje, který vzniká na soutoku Malého a Velkého
Ysperu na území obce Nöchling (někdy se také jako Velký Ysper označuje celá řeka –
od zmíněného soutoku až k Dunaji).
Řeka pramení blízko Weinsbergu ve Weinsbergském lese (Weinsberger Wald). Směrem
na jih protéká Ysperskou soutěskou (Ysperklammem), dále Údolím Ysperu (Yspertalem)
a St. Oswaldem v Yspertalu. Na východ od řeky leží Ostrong (1060 m); srov. dále. Dnes
Ysper ústí do dunajského přehradního jezera (Donau-Stausee) u elektrárny Ybbs-Persenbeug
(nedaleko Isperdorfu).
Řeka Isper (Große Isper) je v pramenech zmíněna již roku 998 (fluvius Ispera) a dále
k r. 1144(rivus Ispira; srov. Weigl, HONB 1970; sv. 3, s. 181, plk. 133). V pramenech je
doložen k r. 1209 zápis (místa) Hisper, 1282 a 1307 datz Ysper, 1312 datz Ysper an dem
marchte, 1313 a 1315 Alteysper, 1307–1315 častěji též Ysper, 1451 Altenmarckt.
Další pojmenování místa zaznamenáváme r. 1348 (Alten Ysper),1357 (pharr Altenmarkt
ze Ysper), 1387 a 1455 (Alten Yschper; srov. Weigl, HONB 1970, sv. 3, s. 181, č. plk. I 133),
popř. 1313 Altenmarckht auf den Ysper (Weigl, HONB 1981, sv. 8, s. 10, č. plk. 143;
obd. Schuster 1981, s. 6 (sv. 2, č. plk. 16).254
Pojmenování Ysper je patrně starého původu. Jednotlivé výklady odkazovaly ke keltskému,
slovanskému nebo germánskému základu. Hydronymum je etymologicky poměrně nejasné.
Místní historik Leopold Kasper usuzoval u hydronyma Ysper/Isper na slovanský původ
(ve významu „pán, panství“) a odvozoval pojmenování ze slova *ispravnikъ
(což v jihoslovanských jazycích označuje správce nějakého místa nebo hospodáře); tedy
na vztah pojmenování ke slovanskému „vévodovi“, který dříve uvedené lokality spravoval.
Kasper odkazoval na starou pověst (vytištěnou r. 1720), která se v 19. století tradovala
v Neukirchen (Kasper, Steiner 2013).255
Snad ale mohlo být hydronymum spíše odvozeno z (jiho)slovanského označení pro „pramen,
potok, vodní vír“ (*jьzvorъ = potok, plynoucí/tekoucí voda; podle Udolpha), popř.
z psl. (původně apelativa, posléze onyma) *Izpira (vymílající, vyplavující, rychle tekoucí
254
Ostatně už název místa Altenmarkt dokazuje (už od doby od sthn. záznamů), že se jedná o pojmenování
„důležitého tržního centra“ (Weigl, HONB 1964, sv. 1, s. 39; č. plk. A 143).
255
Místní lidé vyprávěli, že v místě bývalo staré sídlo (hradiště, tvrz, hrad, zámek?) Ispar im Ostram, které stálo
na výšině zvané Velký/Große Bescheidanger. Podle této pověsti se sídlo jedné noci potopilo – v důsledku
velkých hříchů jeho majitele. (Paradoxně je třeba doplnit, že právě německé kompositum Bescheidanger lze
přeložit jako „mírný hněv“ – tedy „místo mírného hněvu“). Kasper dále připouští, v avarské době, kdy Slované
obývali území až k Dunaji (vzhledem k úzu 19. stol. píše „čeští Slované“), slovanský „pán na Ostramu“ ovládl
území až dolů do údolí a vybudoval na hřebenu hrad (spíše ale srub, tedy „z kmenů stromů sroubený pevný
dům“; tedy hradiště, později snad tvrz). Historik odkazuje na skutečnost, že domy (pevnosti) podobného typu
bylo ještě v 19. stol možné najít v horách Dalmatie. Nicméně mocenská elita (popř. zmíněný „vévoda“) si
jako místo svého dlouhodobého pobytu vybrala (vybral) úrodné a teplejší údolí (tedy lokalitu na místě dnešního
Altenmarktu). Zde mohl „ve středu svých lidí po zvyku svého lidu soudit a pořádat trhy“. „Hrad“ na Ostramu
a místo v údolí se tak mohly stát „panskými“ sídly. Pokud je předpoklad správný, potom tehdejší obyvatelé
nazývali kolonizované území Isper, Hisper, Ispar, Hispar; následně tak nazvali i řeku v údolí (řeka Isper; dodnes
se někdy v rakouském prostředí označuje jako Isperfluß). „Hrad“ na Velkém Bescheidangeru patrně existoval
ještě v pol. 9. stol. (i po mocenském ovládnutí území Karlem Velikým); mohl být určitým správním centrem.
Ovšem po r. 1106 byl hrad zbořen. Zdá se však (jak dokládá opět Kasper), že z jeho hradní kaple byl
do Neukirchen am Ostram přenesen mariánský obraz, jenž se stal cílem četných poutí i v Kasperově době;
zejména na podzim; srov. Kasper, Steiner 2013).
128
potok; Schuster 1981, sv. 2, s. 444, plk. 1352 – s odkazem na Steinhausera; dále Schuster
1990, sv. II, s. 326).
Plesser (1928, s. 198) uvádí, že hydronymum bylo (snad) odvozeno z germ./něm. základu
Eisbach („potok s ledovou vodou, studený potok“; odkazuje např. na toponymum Island;
ve smyslu „Eisland“). Tento názor ale vylučuje Elisabeth Schuster (srov. též Steiner 2013,
s. 1).
V poslední době se však hydronymum často ve významu „Ledový potok“ vykládá; dokonce
se odkazuje na keltské základy *Is a *per; popř. místní tradice vztahuje pojmenování
ke spojení slov „Eis“ a „Baer“ (něm. ekvivalent pro Ysper, slovo Eisbach, by pak prý mohlo
souviset s označením pro medvěda i pro potok: baer/per, dokonce snad v tabuovém kontextu;
to lze objevit např. na webových stránkách některých obecních úřadů „dále od Yspertalu“
nebo na stránkách soukromých zájemců). Tyto výklady se však skutečně blíží lidovému
etymologizování. Výklad Elisabeth Schuster (odkazující na pův. slovanské označení rychle
plynoucího, popř. „vyplavujícího“ potoka) se tu proto jeví jako nejpravděpodobnější. Ale
i v případě, že by slovo přece pocházelo z germ. základu (popř. keltského apod.), by bylo
velmi pravděpodobné, že roli zprostředkujícího jazyka před pozdější adaptací do staré horní
němčiny) tu hrál nějaký slovanský dialekt (srov. MYW 2013); k (případnému) užití starého
ie hydronyma Is srov. také výše (u výkladu o pojmenováníDunaje).256
3.61 Velký/ Große Ysper
Pramení blízko Weinsbergu ve Weinsbergerském lese (Weinsberger Wald). Směrem na jih
protéká Ysperklamm a územím obcí Yspertal, St. Oswald im Yspertal, Nöchling a Hofamt
Priel (západně od Weinsu). Východně od toku Ysperu leží hora Ostrong (srov. dále). Řeky
Malý/Kleiner a Velký/Großer Ysper se stékají na území obce Nöchling (někdy se ale celá řeka
označuje jako Velký Ysper; potom lze chápat Malý Ysper jako vedlejší přítok).
3.62 Malý/Kleine Ysper
Malý Ysper pramení severně od Dorfstetten. Teče dále jižně, přičemž vymezuje (na území
mezi obcemi Waldhausen im Strudengau a St. Oswald) zemskou hranici mezi Dolním
a Horním Rakouskem; na území obce Nöchling vteče do Velkého Ysperu (srov. dále např.
výklad Elisabeth Schuster 1990).
3.7 Od Ysperu k Weitenbachu
Föhrenbach
Potok ústí do Dunaje ve Fahrbachu jako následný tok poté, kdy se do veletokuvlévá Ysper.
Jedná se o pojmenování germánského původu; srov. však obd. Fernitz u Kampu (dále také
Föhrenbach/-l u Dračice a Lužnice).
(Kollnitz)
Motivaci hydronymem naznačuje i MJ Kollnitz (obec Münichreith-Laimbach, okres Melk;
Hofbauer 2012, s. 33). Místo leží severovýchodně od Edelsreithu, jihovýchodně od
Bischofsteinu. Nacházíme tu systém malých potůčků, které se stékají zleva do Steinbachu
a Marbachu (které ústí do Dunaje v obci Steinbach a Marbach an der Donau). Bergermayer
256
Za poskytnutí bohatého souboru materiálů, odkazů na knižní citace, kopií textů a transkripci pramenů děkuji
p. Mag. Dr. Hansi Steinerovi, ministerskému radovi, z obce Ybbs. Za zprostředkování kontaktu děkuji
Reinhardu Haselböckovi, pracovníku Marktgemeinde Yspertal (na základě příslušných e-mailů, zejména však
na základě dopisu ze 16. 7. 2013).
129
nabízí možnost odvození od slova *kolěnьce (tedy od deminutiva ke slovu *kolěno, které se
mohlo vztahovat i k malému říčnímu „kolenu“, k ohybu řeky; srov. Bergermayer 2005,
s. 114). Je ovšem otázkou, zda toto dosvědčují též přírodní podmínky. Jižním okrajem obce
protéká potůček, který se vlévá zprava do Steinbachu (a vyznačuje se zákrutami, „ohyby“);
podobné „ohyby najdeme přímo na toku Steinbachu jižně a západně od osady; výklad tedy
není nepravděpodobný; srov. však odlišný výklad u slova Kollmitz).
Lojabach
Potok ústí do Dunaje vlokalitě Loja (proti Diedersdorfu; na území obce PersenburgGottsdsorf,
v okrese Melk; po proudu Dunaje dále ústí do tohoto středoevropského veletoku
Tüminbach;srov. MAPY GOOGLE, tamtéž); srov. v lokalitě Naarn im Machlande a Perg:
podle zápisu ze 13. stol. a z r. 1349 La; snad ze sthn. lā (louže, bažina, mokřina; doložili
Hohensinner a Wiesinger 2003, s. 35, 44).
Obdobné (složené) MJ Loymühle (na Malém Rodlu) je ve své I. části odvozeno
ze sthn. apelativa lô (tříslo; mohlo jít o tříselnu v původním mlýně; pojmenování tu mohlo
souviset s koželužským řemeslem a se zpracováním kůže; srov. Hohensinner, Wiesinger
2006, s. 57). Naopak na slovanský (psl.) původ základu Loja usuzovala Elisabeth Schuster
(1981, s. 120n, plk. č. 638); také další autoři upozorňují na možné odvození ze slovanského
osobního jména *Ľuchъ a na starý vliv posesivního sufixu–ov(Bergermayer 2005, s. 149,
Hofbauer 2012, s. 35).
Marbach
Potok Marbach je přítokem Dunaje hned za ústím Steinbachu (v Marbachu an der Donau),
pramení na jižním okraji Rappottenreithu; srov. dále (nedoložený) severnější přítok Kampu,
přítok Dobrabachu v povodí Kampu, přítok Malé Křemže, Marbach v povodí Gusen,
popř. Marbach u Feldaistu.
Potok Tümlingbach protéká jižně pod Krackingem; srov. snad výše Dimling, Deimling
(apod.).
3.8 Povodí Weitenbachu
Weiten, Weitenbach
Potok vytéká z Hanslova rybníka (Hansel Teich) a u Weiteneggu (proti Melku) ústí do Dunaje
(v Eitentalu se do něho vlévá Schwarzaubach). Hydronymum je odvozeno ze slova Weiten
(též obec u Mollenburgu na Weitenbachu; v okrese Melk; Hofbauer 2012, s. 47). Pravý přítok
Weitenbachu u Würnsdorfu, Laimbach, se na úseku mezi Würnsdorfem a ústím do
Weitenbachu nazývá také Große Krems (srov dále, krátký úsek potoka u soutoku se opět
nazývá Laimbach)!
Pojmenování se odvozuje ze slovanského osobního jména *Vitъ („vítěz“; Schuster 1981,
s. 427; ne z původně latinského základu Vitus); popř. *Wit- (Bergermayer 2005, s. 285n.).
Jindy bývá hydronymum odvozováno ze slovanského označení *Vitina („vinoucí se řeka“;
srov. Elisabeth Schuster 1981, s. 426); srov. též stejnojmenný potok v povodí Harbe Aistu.257
Jiné (podobně odvozené, již zmíněné) místní jméno zní Weitenegg (na území obce Leiben,
v okrese Melk; srov. Hofbauer 2012, s. 47). Místo leží při ústí Weitenbachu do Dunaje
(srov. výše). Toponymum bylo odvozeno z hydronyma (pojmenování řeky) Weiten (dnes
Weitenbach; srov.Schuster 1981, 426n.).
257
Lidová etymologie někdy hydronymum vykládá jako „Daleký potok“.
130
Podobně zní rovněž základ toponyma Weitern-; např. u osady Weiterndorf (obec Weiten,
okres Melk). Bývá též odvozováno od osobního jména Vitъ (Schuster 1981, s. 427), někdy
však odlišně od jména *Witrъ (Bergermayer 2005, s. 285n.).
Feistritz
Říčka Feistritz (lidově též Fistritz) protéká stejnojmenným místem (na území obce
Raxendorf, v okrese Melk; srov. Hofbauer 2012, s. 25–27; vodní toky obdobného
nebo stejného jména jsou ale zmíněny i jinde). Ve zmíněné obci Feistritz se stéká
s Zauchabachem a pokračuje jako Wehrbach do Weitenbachu (do něhož vtéká v osadě
Am Schuß nad obcí Weiten). I zde je základem slovanské hydronymum odvozené od
apelativa *bystrica (rychlý, „bystrý“, divoký potok; jde o tvar odvozený od adj. *bystrъ;
srov. Weigl, HONB 1965: 182, Bergermayer 2005, s. 49). Německá změna slovanského b
na v nebyla ve staré horní němčině ničím neobvyklým; toto v se později změnilo na neznělé f
(Wiesinger 1986, s. 26), srov. Fistritz a Fistritzbach (u Dyje).
Große Krems/ Laimbach
Na dílčím úseku potoka Laimbachu (na krátkém úseku mezi Würnsdorfem a ústím
do Weitenbachu,který posléze vtéká do Dunaje; srov. dále) se potok označuje jiným názvem;
tento úsek je zmiňován jako Große Krems (Mapy GOOGLE; srov. dále hydronymum Krems;
Große Krems v povodí řeky Krems).
(Jasen)
Tohoto původně slovanského pojmenování (předpokládejme, že též hydronyma) se mohlo
užívat pro pojmenování potůčku, který protéká obcí Jasenegg a dále proudí (zleva)
do Hausbergbachu (jenž se též dříve nazýval Jasnitz258
). Hausbergbach se ve Weiten vlévá
zprava do Weitenbachu (srov. Jasnitz jinde,259
odlišně Jaudling– v povodí Dyje). Mohlo se
však jednat též o motivaci starým oronymem Jasen (srov. též Hofbauer 2012, s. 32).
K dispozici máme pramenné doklady k r. 1278, kde je zmíněn Jezenick, což by mohl být
*jasenьnikъ („Jasanový vrch“; k tomu Weigl, HONB 1970, s. 185, Bergermayer 2005, s. 104;
nebo Jasanový potok).260
Laimbach/ Große Krems
Potok: pramení na území stejnojmenné obce (Laimbach am Ostrong, v okrese Melk v Dolním
Rakousku; na části svého toku se však dokonce nazývá Große Krems; srov. výše) a je pravým
přítokem Weitenbachu, který ústí do Dunaje. Pokud bylo hydronymum odvozeno
z germánského pojmenování, mohlo se vztahovat k „potoku s jílovitou, hlinitou,
popř. blátivou vodou“ (ze sthn. apelativa leim,„hlína, jíl“; srov. dnešní něm. základLehm-;
Hohensinner, Wiesinger 2006, s. 99–100); obd. hydronymum se v pramenech zmiňuje
v povodí Velkého Rodlu. Ovšem také zde je možné, že se jedná o sémantický posun, v jehož
důsledku se pozměnila též původní forma pojmenování. Přesto se patrně nejedná o slovanský
základ lom- (k tomu srov. srov.Lammbach u Kleine Gusen) nebo o přejímku původního
apelativa lím-/lín- (mohlo dojít k vyrovnání zubního n na retné m před b; tedy obd. jako
u apelativa označujícího rybu z deverbativa, motivovaného verbem *linuti/línati, ztrácet,
258
Tuto informaci máme ovšem k dispozici jen na základě sdělení rodilého mluvčího v osadě Jasenegg
(kde potok pramení); srov. též výskyt hydronyma Jasnitz mezi přítoky Dyje a Dimbachu.
259
Nelze však přehlédnout možnost odkazu k psl. lexému *ěsьnъ (ob. slov. základ*jas-n-, čes. „jasný“;
srov. Kopečný 1981, s. 186).
260
Není tu příliš pravděpodobné odvození z všeslov. apelativa *jesenь (srov. např. Holub, Lyer/SES, s. 222).
131
vyplýtvat, ubývat; přeneseně „odlupovat“; potok, kde se na březích odlupovaly vrstvy půdy;
potok odnášel, „ztrácel“ půdu; srov. Kopečný 1981, s. 186).
Místo Laimbach bylo poprvé v pramenech zmíněno r. 1144 jako Ober- a Unterlaimbach. Tato
dílčí místní pojmenování se dochovala v rámci jediné obce (s právem trhu od r. l379;
podle místní tradice bylo místo za vlády Babenbergů dosídleno nově příchozími Šváby);
srov. také webové stránky obce Münichreith-Laimbach (Am Ostrong. GML 2013).
V podobném kontextu je však nutné zmínit obec Laimbach v okrese Rohrbach (v Horním
Rakousku; srov. přítoky Velkého Mühlu).
(Laufenbach)
Mělo by se jednat o (nedoložené) pojmenování malého (pravého) přítoku Feistritz
(od soutoku Feistritz a Zauchabachu potom pokračuje Wehrbach, který zleva ústí
do Weitenbachu– cca 0,5 km jihozápadně od Zogelsdorfu). Laufenegg je název obce ležící asi
2,5 km jižně od obce Pölla261
a cca 5 km severně nad Weiten (na území obce Raxendorf
v okrese Melk; srov. Hofbauer 2012, s. 34).
Místní pojmenování potoka jsme ověřili pouze na základě ústní tradice v obci Laufenegg.
Může se tu jednat též o formální blízkost původní formy a formy místně tradované („proudící,
běžící potok“; podle slovesného tvaru laufen). Wiesinger a Reutner (1994, s. 31) však spojují
název jiného Laufenbachu (na území obce Taufkirchen an der Pram, v okrese Schärding)
s běžným základem laufen (plynout, běžet, téci); odkazují na bav.-sthn. verbum louffen
(Louffende pach: rychle tekoucí potok); doklad z let 1130–1160 tu zmiňuje Loifenbach, 1160
Lofenpach, 1170–1190 Lauenbach, 1180 Laufenpach...
Někdy se ovšem soudí, že první část obou pojmenování (část Laufen-, připojená ke slovu
Bach) spíše ukazuje na základ *Lubьnikъ; tedy na derivát ke slovu s významem „lýko, kůra,
krytina“ (apod.). Psl. lubъ totiž označovalo „dřevěný obal“, též dřevěnou část stavby, míru,
někdy kůru nebo lýko, popř. krytinu (obd. německé Borke; srov. Kopečný 1981, s. 192);
odtud asi pochází adj. tvar lubьnъ (a opět se mohlo dospět – v důsledku univerbizace spojení
Lubьnъpotokъ – k hydronymu Lubьnikъ; tedy: „Lýkový… Korový… Krytý …“, snad
i „Měrný?“…; srov. také Bergermayer 2005: 138n.); patrně se tu nejedná o vliv jména
osobního.
Loibersdorfer Bach
Potok pramení 0,5 km severně nad Muckendorfem (obec Pöggstall); protéká Loibersdorfem;
ústí zleva do Weitenbachu na východním okraji Pöggstallu. Ze severního okraje Muckendorfu
(jihozápadně od Scheibu) k němu směřuje Wasserstelle (tedy Napajedlo; ústí
do Loibersdorfer Bachu zleva). Loibersdorfer Bach (od soutoku s Zauchabachem vlastně již
Wehrbach) je pravým přítokem Weitenbachu. Hydronymum tu patrně bylo odvozeno
z toponyma (Loibersdorf je místo na území obce Gars na Kampu, v okrese Horn). Výklad
bývá obvykle spojen spíše s osobním jménem Ljubanъ/Ljuban/Ľubanъ, popř. Ljuba
(Steinhauser 1927, s. 15, Weigl, HONB 1972: 74, 80n., Bergermayer 2005, s. 144–145/n.;
k rozšíření základu ľub v onymických kompositech, které je častější v Čechách
nežna Moravě, srov. dále: Šmilauer 1960, s. 22); někdy se odkazuje na starohn. osobní jméno
Liupî nebo Liupwîn, popř. na sthn. Liubîn (Hohensiner, Wiesinger 2003, s. 139); srov. také
Loiwein, Loibesbach, odlišně snad Loibenbach.
Raflesbach
261
K pravděpodobnému slovanskému původu místního jména Pölla (psl. *Poljana)srov. také: Ch. Hlawinka
2009:81.
132
Potok se zleva vlévá do Weitenbachu;v jeho povodí najdeme též místní jméno Rafles (obec
Weiten, okres Melk). Pojmenování odkazuje se ke slovanskému původu; ovšem nebylo dosud
v literatuře uspokojivě vysvětleno (srov. např. Steinhauser 1927, s. 55, Hofbauer 2012, s. 39).
Snad by bylo možné vztáhnout je k lexému typu *rable - *ravle; tedy k slovanskému základu
*rovъ (příkop, kanál, na jihu a východě slovanského území slovo označuje lom, na západě též
mohyla; srov. Kopečný 1981, s. 310; tedy potok s nepevnými, „drolivými“ břehy, nebo snad
„Mohylový“ potok?). K významu „rovina“ (Rovinný potok) pak odkazujeme u základu *rave/
*orvьnъ (rovný, pravidelný, vyrovnaný; srov. Kopečný 1981, s. 245), např. u pojmenování
Rafings, popř. u hydronyma Ranna); jako nepravděpodobné se nám jeví spojení
se slovanským základovým slovem *orbъ/rabъ (Kopečný 1981, s. 243–244, 302).
(Scheib)
Také v tomto případě by se mohlo jednat o hydronymum. Dochovalo se pouze místní jméno
Scheib (obec Kirchschlag, okres Zwettl; Hofbauer 2012, s. 42). Na severním okraji obce
pramení Kleine/Malá Krems/Křemže; menší potoky protékající osadou ústí v Grubhofu
(nikoliv ovšem v Grubhofu u Saalachu, který leží „jižně od Dunaje“!) zprava do Feistritz
(která se od soutoku s Zauchabachem dále nazývá Wehrbach a ústí zleva do Weitenbachu).
Mohlo by tedy jít o starší pojmenování některého z uvedených vodních toků. Pojmenování se
odvozuje od slova *šija (ve významu „šíje“; srov. Bergermayer 2005, s. 261; tedy zde snad
ve významu „zúžení vodního toku“); mohlo by však jít též o původní obecné apelativum
(např. o vizualizaci zúženého místa v terénu apod.). Hohensinner, Reutner a Wiesinger
(Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 118, 198; Wiesinger, Reutner 1994, s. 165) však odvozují
lexémy typu Scheiben (např. v lokalitě Pregarten nebo Sankt Roman u Engelhartszellu)
od sthn. schibe (kotouč, kruh, deska; pro pozemky kruhového tvaru, popř. s „oblým“
povrchem; typické byly v době měření tzv. „františkánského“ katastru; srov. též toponymum
Šejby na jihu Čech, blízko rakouské hranice).
3.9 Mezi Weitenbachem a Kremsem
(Loibenbach)
Mezi hřbitovem obce Unterloiben a obcí Oberloiben protéká potůček, který se (podle sdělení
místních obyvatel) dříve nazýval Loibenbach. Potůček ústí do Dunaje (nedaleko míst dále
po proudu, kde leží Křemže na Dunaji). Jedná se tu o hydronymum odvozené ze základu
Loiben.Dnes jeho existenci dokládají právě pojmenování míst (Oberloiben a Unterloiben;
obec Dürnstein, okres Krems-Land; HB 34–35). První pramenný doklad tu lze datovat r. 860:
ad Liupinam. Patrně tu šlo oslovanské pojmenování *ljubina? (milé prostředí; Weigl 1972,
HONB, s. 73n., možná „Milý“ nebo „Oblíbený“ potok; Steinhauser 1927, s. 11). K lexémům
*ljubiti, ljubovati, ljubъ (ve významu „líbit se, libý“) srov. též výklad Kopečného (1981,
s. 197–188). Možná tu lze uvažovat o starém základu *loib; ale srov. odlišně: Loibersdorfer
Bach, Loiwein (dnešní Erlbach), Loibesbach.262
(Vießling)
Pojmenování je zajímavé už svou stavbou a fonetickým skladem. Dnes se tak označuje osada
Vießling (obec Spitz an der Donau, okres Krems-Land). Toponymum mohlo být odvozeno
ze slov. apelativa *buzenik (ve významu „místo porostlé bezem“; Kopečný odkazuje
i na východoslovanské adj. buziná: 1981, s. 72), kterého se mohlo užívat jako hydronyma
(„Bezový potok“ nebo oronyma („Bezový vrch“; srov. Weigl, HONB 1965, s. 209; též
Hofbauer 2012, s. 47). Územím osady protéká malý potůček směřující zprava do Spitzer
262
Jižně od Dunaje najdeme též obec Loiben ve Weyeru. Pojmenování mohlo být spojeno se starším označením
blízkého potoka Gaflenz (popř. malého potoka - levého přítoku Gaflenz), který ústí zprava do Ennsu.
133
Bachu; větší potok posléze ve Spitzu ústí do Dunaje. Ke slovanskému základu *bъzъ
(po vokalizaci jerů jižněji a východněji buz-) bychom snad mohli odkazovat též
u pojmenování typu Fußbach.263
3.10 Povodí Kremsu
3.10.1 Řeka Kamp a její přítoky
K přítokům Kampu (pomineme-li skutečnost, že o řece Kamp hovoříme až od soutoku
Velkého a Malého Kampu)patří (v abecedním pořadí) např. Dobrabach (ústí
do Dobrastausee; srov. obd. Tobrabach ), Frunbach (u Wegscheidu na Kampu), Gernitz
(před Krumau am Kamp), Gschinzbach (od soutoku Gscheinzbachu a Gschinzbachu /sic!,
dále se opět kříží s Mühlkampem, posléze ústí do Kampu), Loisbach (u Gobelsburgu),
Purzelkamp, Reislingbach (ústí do Kampu v Krumau na Kampu; jeho přítokem je
Mitterbach), Zwettl (Světlá; jejím přítokem je Elexenbach, do něhož ústí Erlenbach,
Leiterbachl, Albrechtsbach – napájený u české hranice Aßanteichem, vše v okrese Gmünd).264
Levým přítokem Kampu v dolnorakouském Waldviertelu je také řeka Taffa.
Kamp není přímým přítokem Dunaje; protéká Ottensteinerským přehradní jezerem a vtéká
do Kremsu u Dunaje pod Sankt Johannem (cca 1,5 km jižně). Mühlkamp však pokračuje ještě
směrem na východ (do Dunaje ústí asi 3 km níže po proudu, směrem k Altenwörthu).
Stále se udržuje názor (který zmiňoval již Otto 1898: sv. 13, s. 875), že je jméno (patrně)
keltského původu (srov. nově např. Reichert 2000, s. 214); snad se nejprve přeneslo
do slovanského dialektu. Hydronymum se odvozuje od slova kamb (křivý; srov. sthn.
nebo nhn. apelativum, které se objevuje i v nářečích – jako protiváha spisovného výrazu
Kamm; srov. ESM 1997, 2010, s. 238). To ostatně tok řeky dobře vystihuje. Slovo kamp může
ovšem také „čep, výřez v trámu, který do dlabu se vkládá“ (Otto 1898, sv. 13, s. 875; tamtéž:
řeka Kamp), popř. „čep na konci trámu, vkládaný do trámu druhého“ (ESM 1997, s. 238);
kampování je potom „usazování na ozub“ (Otto 1868, sv. 13, s. 877–878), zakampovat
znamená „zasadit čep do trámu“ (ESM 1997, 2010, s. 238).
Někdy se pojmenování vykládá i s ohledem na obvyklé zakončení některých onym v německy
mluvícím prostředí, které může reflektovat starší substrát (–kam; např. v pojmenování
Sachsenkam). V takovém případě by bylo možné staré apelativum chápúat dvojím způsobem:
1. ve významu „hřeben, zub“ (srov. Giegerich 2011)
- od ie* ombho, úzce souvisí s Kamp / kemp, viz germ. kamba, shn.kamb (později
khamb), champ, starosaské camb…
Vykládá se:
a) jako falický symbol, sloupec
b) jako nástroj při výrobě textilu (spřádání vlny)
c) jako prostředek k uctívání tkadleny osudu (a štěstí)
2. ve významu „zakřivený, klenutý“, později (v bavorském prostředí) vyrovnání s formou
Hamm (kladivo): přenesením „funkce na tvar“, např. shn.chamara, starosaské kamara,
staroirské camra, řecké kamára (k vyjádření prstencovitého, kruhovitého základu místa
263
V oblasti jižně od Dunaje (tedy mimo oblast našeho zájmu) srov. potok Fußbach, který se spojuje
Spiegelbachem na území obce Kaumberg (v okrese Lilienfeld, Dolní Rakousko) a jako Kaumbergbach vtéká
zprava do Triestingu, který míří směrem k Vídni (za Schwechatem se vlévá z jihu do Dunaje).
264
… srov. opět: Otto 1898, sv. 13, s. 875, heslo Kamp, řeka. K významu „tábořiště“ však odkazuje Otto jen
u apelativa kampírovat; upozorňujena franc. camper(1898, 13, s. 877); mohla tu probíhat adaptace k lat.
campus(pole; srov. Holub, Lyer/ SES 1978, s. 229; Rejzek 2001, s. 260, 264, 271; též pozdně latinské campiō =
bojovník, campānia = pláň), a to prostřednictvím keltských, germánských (popř. i slovanských) jazyků.
134
setkávání mluvčích); vedle varianty kem. Takto pojatý výklad (sub 2.) ovšem nelze
k pojmenování řeky Kamp vztáhnout; jedná se o velmi staré hydronymum (dále např.
Giegerich 2011). Patrně tu můžeme skutečně hledat souvislost pojmenování s členitostí
vodního toku, který tu místy tvoří jakýsi „klín, vražený do krajiny“. Ovšem vztah
k obdobnému (původnímu, patrně keltskému) apelativu kamb (srov. výše), které souvisí se
shn. lexémem *khamb (srov. též výše), tu vyloučit nelze (ani působení slovanského jazyka
jako prostředníka).
3.10.1.1 Hlavní přítoky Kampu
Velký/Großer Kamp pramení na hranicích Dolního a Horního Rakouska ve Weinsbergerském
lese (Weinsberger Wald); zpočátku tvoří hranici obou spolkových zemí. Od soutoku s Malým
Kampem se už řeka nazývá jenom Kamp.
Grenzbach
Potok pramení u Leopoldsteinu (na území obce Liebenau, v okrese Freistadt). Vyznačuje
vlastně obecní hranici mezi Liebenau a Arbesbachem, která je současně hranicí zemskou. Ústí
do Velkého/Große Kampu (srov. také výše: výklad k povodí Aistu; dále Hlawinka 2009,
s. 106–107, 140, 178, 180, popř. užití hydronyma „Grenzbach“ jinde).
(Taborbachl)
Podle svědectví místních obyvatel se malý potůček u Tabormühle (blízko „jihočeské hranice,
na okraji obce Liebenau) dříve nazýval Taborbachl. Vody Taborbachlu se vlévají do
Haselbachu; s tímto potokem tedy posléze zprava do Velkého Kampu.
Patrně z 15. století, z doby, kdy mohla být horní němčina (stará i raná nová) ovlivněna
češtinou (v důsledku husitských výprav; srov. Hohensinner 2003a, s. 33) máme v Rakousku
doloženo místní a pomístní jméno Tabor (např. v Mühlviertelu; srov. také místní název Tabor
v Ottensheimu u Dunaje, okres Urfahr-Umgebung, Horní Rakousko; GOOGLE MAPY
2013),jinde pak Taborwald (opět u Liebenau; srov. dále např.:Hlawinka 2009, s. 116, 148–
149, 178, 181).265
Tabor se nazývá část vsi Staffling na území obce Naarn im Machlande (v okrese Perg). Místní
jméno je též zmíněno u statku v lokalitě obce Perg: r. 1580 (am Tober), 1591 am Daber, 1614
Tabor; 1636 am hoff Zu Taber, 1811 in Tawer, 1857 Tabor (dále také Hohensinner,
Wiesinger 2003, s. 33). Taborje také anoikonymum v obci Steyregg (1481 agkcherpei dem
Täber; WBÖ IV/1998, s. 29). V obci Gars am Kamp (Dolní Rakousko) je užito pojmenování
Tabor jako oronyma; podle českého pojmenování hory Tábor (Newerkla 2006/2007, s. 125;
jedná se tedy o místní jméno, jehož přejetí bylo slovanskými dialekty zprostředkováno).266
Slova tabor se v minulosti užívalo jako označení pro „vojenský tábor“ nebo „ opevnění“. Je
pravděpodobné, že tento jev můžeme pro určitá (konkrétní) období hodnotit(odborně
265
Některé onymické výrazy byly patrně přejaty až v době tzv. „středověké“ (tedy cca až po 9. a 10. stol. po Kr.,
v řadě případů ale později; jedná se tedy patrně o slova novějšího původu). Patří k nim onymické již zmíněné
užití apelativa grenze (ze základu grenz-) nebo pojmenování typu Hussenbach (obd. Hussenberg
nebo Hussenstein; srov. výše); připomeňme tu ještě hydronymum Taborbachl (a související místní či pomístní
jména Tabor, Tabormühle, Taborwald).
266
Toponymum Tabor se ale objevuje i jinde na slovanském území; např. v Polsku existuje hydronymum Tabor
v Podkarpatském vojvodství. Říčka pramení jižně pod osadou Rymanów - Zdrój, protéká obcí Rymanów a ústí
do Wisłoku, který je přítokem Sanu. V Posku však najdeme i místní jména Tabor (např. jihovýchodně
od Varšavy, u obce Celestynów, východně od Wisly; v obci Długołęka severovýchodně od Wrocławi apod.;
srov. MAPY GOOGLE 2013).
135
i historicky) jako určitý „módní trend“. Pojmenování bylo patrně přejato z osmanské turečtiny
(možná se však jednalo pouze o jednu z cest, kterou k nám toto slovo „připutovalo“).
V osmanském prostředí existovaly formy tabgur, tapkur nebo tabur (pro označení řady vozů,
která byla svázána řetězy a tvořila opevnění; tedy vozovou hradbu (Hohensinner, Wiesinger
2003, s. 33); mladšího slova dapqur nebo tapqur se užívalo ve významu 'vojsko' (srov. též
ESUM 2006; lexémem tabar se turkicky označuje 'majetek' nebo 'zboží', popř. skot, stádo
/ESTJa, s. 451/, baterie 1000 mužů /ESTJa, s. 453; od slova tabur je také odvozen ruský
lexém товар /zboží; takéWBÖ 1998:sloupec 27–28; Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 33).
V rakouském prostředí popsal funkci toponymaTabor již v19. století Schmeller (na modelu
uspořádání rakouských měst; srov. 1872,I, sloupec 578–579; též reedice 1973, 1983, 1985):
jako „pojmenování různých staveb ve, které jsou umístěny na konci hlavního místa
nebo nedaleko od něho" (ve spojení s českým nebo maďarským označením tábor,
tj.„tábořiště, vozová hradba“; a vsouvislosti sTábority: něm. „die Täberer“, tedy „obránci
města Tábora“). Podobně Lexer (1876: sloupec 1383; reedice 1992) přiřazuje ke slovu taber,
teber (doložil zápis ze 70. let 15. století:die veind haben in Österreich besatzung und teber
gepaut... snad k přejímce ze slovanského slova *taborъ) významy „opevnění, opevněné
místo,popř. opevněný tábor, vozová hradba“; odborně a historicky se slovo udrželo
i „na rakouské straně“ jako označení pro „opevnění, ochrannou stavbu, obranné zařízení'
(WBÖ IV/1998: sloupec 27; dále Hlawinka 2009, s. 148).
Malý/Kleiner Kamp pramení nad hranicí Horního a Dolního Rakouska, asi 0,5 km východně
od Marchsteinu (na jihu dolnorakouské části Weinsbergerského lesa/ Weinsberger Wald).
Jeho přítoky jsou Dürnbergbach, Prinzbach (do něho se vlévá Lungenbergbach),
Fichtenbach, Edelbach (Oedl-), Lohnbach, Lungenbergbach, Pernthonbach, Aggsbach
(na krátkém úseku se dokonce nazývá Aggsbach též Malý/Kleine Kamp), Grötschenbach,
a Katzenbach. Do Velkého/Große Kampu ústí ve Schwarzwaldu u Ritterkampu
(u Rappottensteinu).
Z hlediska (možné) slovanské etymologie budeme sledovat pojmenování Edelbach,
Lohnbach, Lungenbergbach.
Edelbach (Oedl-)
Patrně ze základu Oed-; k r. 1590 je doložen zápis lokality Öden; odv. z *ōd, ōde (pustý),
osamělý); srov. Hohensinner, Wiesenger 2003, s, 14. Nelze tedy vztahovat ke slovanskému
základu edl- (*edlica, jedlica, jedle; naopak je tomu u MJ Elz, které tak odvozovat lze:
tamtéž, s. 170–171).
Lohnbach se nazývá levý přítok Malého Kampu, kterýprotéká územím obce Arbesbach.
Při porovnání s pojmenováním podobně nazvané obce Lohndorf (na území obce Dorf
an der Pram, v okrese Raab; k r. 1371 Glabendorf, 1526 Glogndorf) by snad bylo možné
usuzovat na původ ze sthn. subst. gelage, lage (léčka, nástraha), popř. ze slovesa gelagen
(počíhat si, slídit); tedy na místo postavené v místě léčky, nástrahy; místo „číhajících lidí“
(srov. Wiesinger, Reutnet 1994 s. 78; pokud nebudeme usuzovat na slov. základ *klep-, klop-,
klap- … popř. *klok-, klokotati; srov. Kopečný 1981, s. 148, 150–151).
Lungenbergbach je levým přítokem Prinzbachu, který ústí zprava do Malého Kampu
(hydronymum je tu zřejmě odvozeno z původního oronyma Lungenberg); srov. Lunkovický
136
potok: Longwitz, Lungitz nebo Longitz (přítok Gusen); dále Lunkowitzbach/-l (přítok říčky
Dračice v povodí Lužnice), tamtéž výklad k psl. základu *lǫkъ-.267
3.10.1.2 Vedlejší přítoky Kampu
V následujícím textu se opět zaměříme na potenciální slovanské kořeny hydronym, která
označují některé menší potoky.
Dobrabach
Pramení cca 1 km jižně od Obergrünbachu (na území obce Rastenfeld) a ústí do Kampu,
do přehradní nádrže Dobra – Dobrastausee. Původně slovanské označení znělo *dobra;
jednalo setedy o jmenný tvar adj. v žen. rodě (srov. Straßberger 1960, s. 48). Patrně se jedná o
staré pojmenování; srov. např. místní jméno Dobra na území obce Pölla, v okrese Zwettl
(Hofbauer 2012, s. 25; místo zřejmě nese pojmenování podle potoka; srov. obd. výklady výše;
dále exkurs, část1).
(Fernitz)
Patrně jde o (nedoložené) pojmenování potůčku, který se v místě vlévá zprava do Kampu
u obce Fernitz(na území obce Schönberg am Kamp, v okrese Krems-Land). Původní
hydronymum bylo zřejmě odvozeno z původního slovanského apelativa *borovnica (Weigl
1965, s. 200) nebo *borьnica (Bergermayer 2005, s. 35n.); tomu jistě napomohlo i formální
znění německého označení „borového potoka“ (Föhrenbach; srov. také ve Fahrbachu
za Ysperem, dále povodí Lužnice a Dračice; dále Hofbauer 2012, s. 27).268
Gernitz
Pramení u obce Pallweis (v okrese Krems-Land v Dolním Rakousku). Vlévá se zprava
do Kampu (o něco dále po proudu leží Krumau am Kamp). Příznačná je tu koncovka –itz,
která napovídá slovanské ovlivnění hydronyma. Základ *Ger-, Gern- by ovšem mohl
odkazovat ke starému bavorskému nebo hornoněmeckému osobnímu jménu. Podobně je tomu
u některých názvů obcí: Gersdorf v okrese Schärding (1176 a ve 13. stol. Gerrichesdorf, snad
z osobního jména *Gêrrîch; srov. Wiesinger, Reutner 1994, s. 179), dále Gerersdorf v okrese
Perg (1378 Gerhaimstorf; snad ze starého osobního jména *Gêrheim nebo *Gêrhalm;
srov. Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 19) a Gerling v okrese Urfahr-Umgebung (jedná se
o dvě MJ: na území obce Feldkirchen an der Donau a na území obce Herzogsdorf), první
z nich je doloženo v letech 1220–1240: Gerhalming; jde tedy o staré jméno zakončené
na sufix–ing. Mohlo by se jednat o motivaci již zmíněným osobním jménem *Gêrhalm;
srov. Hohensinner, Wiesinger 2006, s. 16–17, 56). Jiný výklad se ovšem uvádí v případě obce
Gerau v okrese Schärding. Staré zápisy se tu týkají spíše II. části pojmenování (-au, -aw, -ow
apod. – ve významu „luh, louka“269
). K r. 1126 je doložen záznam Ovve, r. 1342 zní II. část
pojmenování –hoven(Durichshoven); až k r. 1608 je uveden zápis Geerau. I. část jména se
odvozuje ze sthn. základu *gêr-, který jsme zmiňovali už u osobních jmen (srov. výše). Tady
však ve významu „výběžek louky; zúžená část louky, která z jedné strany uzavřena potokem“
(Wiesinger, Reutner 1994, s. 3). Hydronymum patrně nesouvisí s psl. *jьgra (hra;
srov. Kopečný 1981, s. 140) ani granъ („hrana, hranice“, Holub, Lyer/ SES 1978, s. 197;
v jiných případech: *granica, něm. základgrenz- apod.).
267
Zde (snad) též obyvatelské pojmenování: Lunkovici).
268
Na území jižně od Dunaje najdeme obec Fernitz bei Graz, kterou protékají potoky směřující zleva do Muru.
269
Ovšem koncovka –ov může být někdy (též) dokladem něm. tvaruhof (dvůr) ve II. části pojmenování (zejména
na západě českého území a na bavorsko-rakouském pomezí).
137
Gradnitz
Nazývá se tak i potok (mohlo by tedy jít o „hradištní potok“), který protéká městem Zwettl
(veWaldviertelu, v Dolním Rakousku) a vlévá se zleva do Kampu ve stejnojmenné městské
části Zwettlu (pramení u Unterrabenthanu). Může proto také jít o název původního osídleného
(opevněného) místa. K r. 1138–1139 čteme: Gradenze; v zakládací listině kláštera ve Zwettlu;
jedná se tu o první pramenný doklad pojmenování (Diplomata 21/Hausmann, ed., 1969,
pramen č. 36, s. 58–60. Onymum je odvozeno ze slovanského základu *gradъ-/grad, popř.
z adj. gradьnъ- (hradiště, pevnost, opevněné místo, později: hrad, oblast kolem hradu;
srov. Straßberger 1960, s. 69, Weigl II, HONB1965, s. 344, Bergermayer 2005, s. 85); dále
výklad v disertační práci E. Schuster: 1981). V blízkosti by mohly být předpokládané zbytky
starého „slovanského“ opevňovacího valu (dosud nebyly nalezeny, ale jejich budoucí nález se
nevylučuje: Koller 1986: 192).
Loisbach
Potok Loisbach protéká obcí Langenlois, která leží v okrese okres Krems-Land, a vlévá se zde
zleva do Kampu. Také u pojmenování místa se někdy usuzuje na původní hydronymum(díky
druhé části pojmenování, tvaru –lois-/Lois; Hofbauer 2012, s. 33–34). Může se jednat
o hydronymum „předhistorického“, tedy praevropského původu (Weigl IV, HONB 1972,
s. 16), nebo jde o hydronymum slovanské (nebo přenosem v rámci slovanských dialektů
zprostředkované); snad odvozené ze jména osobního. Pokud tomu tak je, pak bychom měli
uvažovat nad indoevropským základem *leubh; např. u OJ *Ľubišь/Ľubičь (tedy Ľubišův,
Lubičův potok; srov. Bergermayer 2005, s. 147). Element Langen- je potom v písemných
pramenech u místních jmen doložen až v průběhu 16. stol. (Weigl IV, HONB 1972, s. 16).
Marbach
Jedná se o levý přítok Dobrabachu v Marbachu im Felde (v lokalitě Rastenfeld), který ústí
zprava do Kampu (do Dobrastausee); srov. dále (nedoložený) severnější přítok Kampu, přítok
Malé Křemže, Marbach v povodí Gusen, přítok Dunaje (a snad i Marbach v povodí
Feldaistu).
(Marbach)
Nedoložený vodní tok protékající Marbachem am Walde (v lokalitě Zwettl). Dnes se patrně
jedná o potok Rottenbach-Utissenbach, tedy o pravý přítok Kampu (popř. mohlo jít o nějaký
„dřívější“, jižněji položený pravý přítok Kampu – za soutokem; patrně nešlo o dnešní
Jahringsbach, který pramení v Kleiner Marbachu, vtéká do Waldhamser Bachu, levého
přítoku Zwettlu jenž se ve městě Zwettlu též spojuje s Kampem); srov. dále přítok
Dobrabachu, přítok Malé Křemže, Marbach v povodí Gusen, přítok Dunaje (a snad
i Marbach v povodí Feldaistu).
(Plank, Plankbach)
Dnes je doloženo jen místní jméno Plank am Kamp (na území obce Schönberg am Kamp,
okres Krems-Land; Hofbauer 2012, s. 37–38); malý úsek potůčku ústícího zde do Kampu se
však nazývá Plankbach. Toponymum se tu obvykle odvozuje se ze slovanského apelativa
*plavnica nebo *blavnica, kterého se začalo užívat jako hydronyma (ve významu „plavební
příkop“; srov. Weigl I, HONB 1964, s. 189, Schuster 1981, s. 291n.). Podobně soudí též
Angela Bergermayer; mohlo jít o spojení *plawьnъ potokъ (též: vorařský potok), které se
univerbizovalo na pojmenování *Plawьnikъ (Bergermayer 2005, s. 184). Skutečně v místě
ústí zprava do Kampu malý potůček. Mohlo však jít též o slovanské označení Kampu
138
(jako „plavební kanál“ by mohl být označen právě tok řeky). Schnetz původní hydronymum
Plankbach spojoval též se slovanským základem plav-; ale vzhledem k malé délce potůčku
(6 km)se podle jeho názoru jednalo spíše o „místo pro vory“ (Schnetz 1925, s. 178).
Reislingbach
Potok protéká obcí Reisling (na území obce Gföhl, okres Krems-Land; Hofbauer 2012, s. 40).
V Krumau am Kamp ústí zprava do Kampu. Hydronymum bývá odvozováno od slovanského
apelativa *rečica (Weigl V, HONB 1973, s. 173; Bergermayer 2005, s. 222n.).
Sirnitzbach
Také toto hydronymum je rovněž zaznamenáno v povodí Kampu (v Dolním Rakousku;
srov. ale pojmenování Zirmetz u přítoků Černého Aistu/ Schwarze Aistu/ Waldaistu) na území
obce Langenlois v okrese Krems-Land. Potok pramení v lokalitě zvané Pefferholz
(nad Lengenfeldem); vlévá se zprava do Loisbachu, který v obci Langenlois ústí zprava
do Kampu).270
Ke slovanskému základu *Čьrnica vztahuje toto hydronymum Bergermayer
(2005, s. 54).
Sprögnitz/ Sprögnitzbach
Tento potok, který se ve stejnojmenné osadě (Sprögnitz na území obce Großgöttfritz v okrese
Zwettl) nazývá Sprögnitzbach, teče zpočátku k severu a k východu; do Kampu se vlévá
zprava (ještě před soutokem Kampu s Purzelkampem; srov. Hofbauer 2012, s. 43).
Hydronymum bylo patrně odvozeno ze slovanského hydronyma (původního apelativa)
*Sprednica (Weigl VI, HONB 1974, s. 130) nebo *Spretьnica (rychlý potok; Bergermayer
2005, s. 242n.);
Stiefernbach
Vodní tok pramení nedaleko pramene Loisbachu; ve Stiefern (obec Schönberg am Kamp,
okres Krems-Land; Hofbauer 2012, s. 44)se vlévá zprava do Kampu. Hydronymum se
odvozuje ze slovanského pojmenování *Stьbьna (původně asi Stьbьna rěka, tedy „ potok
v proutí“; srov. Bergermayer 2005, s. 245n.); k základu *stьbь- srov. heslo stьblo u Františka
Kopečného (1981, s. 349; také k obd. tvarům; např. lot. slovostiba označuje prut;
srov. Machek/ESM 1997, 2010, s. 191, na s. 576 dále ke slovu „stéblo“).
Sierningbach
Potok dnes ústí zprava do Kampu v městské části Zwettlu; teprve dále po proudu vtéká
do Kampu zleva řeka Zwettl. Název patrně souvisí s toponymem, označujícím městskou část
Syrnau (obec i okres Zwettl; Hofbauer 2012, s. 44). Hydronymum i toponymum patrně
pochází ze slovanského jména *Čьrnava (ze základu *Čьrn-;Černá řeka, Černý potok;
pojmenování se později přeneslo na osadu, která se postupně stala městskou částí;
srov. Bergermayer 2005, s. 54; obd. na české straně srov. Černá/Schwarzbach i jiná sídla
v Čechách: Profous 1947/I., s. 285–289).
Utissenbach
270
Jiný Sirnitzbach protéká obcí Furth an der Triesting (jižně od Dunaje) v okrese Baden. Podobně je jižně
od Dunaje doloženo též hydronymum Zirmbach (mezi lokalitou Kühtai a St. Sigmund im Sellrain, na území
obce Stams v okrese Innsbruck-venkov v Tyrolsku). V Dolním Rakousku existuje rovněž oronymum Sirnitzgupf
(956 m n. v., na území obce Furth and der triesting, jihozápadně od Vídně). V České republice je rovněž
(několikrát) doloženo místní jméno Černice u Českého Krumlova (lidově Černiče, Černič; ne vždy však musí jít
v podobných případech o derivaci ze základu Črn-!; srov. Profous I/1947:287-289; Svoboda, Šmilauer
V/1960:149-150), popř. hydronymum Černá (srov. také zde: Černá/Švarcava).
139
Stejné pojmenování jako potok má též osada Utissenbach (na území obce i okresu Zwettl).
Na počátku osady Uttissenbach se do Uttissenbachu vlévá zleva Rottenbach (ten zřejmě
jako Marbach pramení v Marbachu am Walde, jižně od obce Rottenbach). Západně
od stejnojmenné obce potok ústí do Kampu (srov. též Hofbauer 2012, s. 46). Předpokládá se
tu původ hydronyma ze slovanského osobního jména *Uteš (Straßberger 1960, s. 165),
*Uteša (Weigl 1975, s. 16n.) nebo *Utiša (Bergermayer 2005, s. 282); srov. též výš Marbach.
Zwettl (Světlá)
Řeka Zwettl pramení mezi Karlstiftem a Langschlagem (v Horním Rakousku). Dále protéká
Groß Gerungs, míjí Wurmbrand, Jagenbach a zámek Rosenau (východním směrem). Levým
přítokem Zwettlu západně od Aigenu je Elexenbach (zleva doplněný Aigenbachem).271
Vlévá se před Ottensteiner Stausee do Kampu (jako jeho levý přítok) na území města Zwettlu
(obec a okres v dolnorakouském Waldviertelu; srov. Hofbauer 2012, s. 50; odlišně však výše
Zwettl/Zwettlbach u Velkého Mühlu).
Je nesporné, že je toto hydronymum odvozeno ze slovanského adj. *světъlъ (tedy o původní
apelativum, jehož se užívalo ve spojení *světъla dolina, tedy „světlé údolí“; srov. Weigl VII,
HONB 1975, s. 219, Bergermayer 2005, 257n.); jsou dochovány doklady o založení
cisterciáckého kláštera, kde je základ uveden (k r. 1137/1138 ). Předpokládá se, že tu
v onomaziologickém procesu došlo k přenosu (kalku) pojmenování „mateřského“ kláštera
v Clairvaux (což též česky znamená „Světlé údolí“), jehož polatinštěná podoba zní
Claravallis (ve stejném významu). Takový přenos jistě souvisel se sebeuvědoměním řádu
a se snahou vyjádřit jeho misijní úkoly (mělo tedy jít o „místo světla“, bylo však důležité, aby
pojmenování rozuměli i Slované; Brunner 2003, s. 276); obd. pojmenování jsou běžná i jinde
(srov. Zwettl an der Rodl, Zwettl u Raabu na Innu, Langzwettl apod.; k tomu též
Hohensinner, Wiesinger 2006, s. 83–85).
3.10.1.3 Povodí řeky Taffa
Od soutoku Velké a Malé Taffy (s přítokem Taffa, Taffabachem) u Frauenhofen se již řeka
nazývá pouze Taffa. Protéká okresním městem Hornem (dále Kerbtalem) a ústí v lokalitě
Rosenburg do Kampu.
Pojmenování je (snad) odvozeno ze slovanského hydronyma Dabina (ve významu „místo…“,
zde „…potok v roklině, v rozsedlině, ve strži, údolní potok“; srov. Taffa 2012). Mohla ovšem
proběhnout též derivace z osobního jména.
Může jít také ale o hydronymum odvozené na základě označení dubového porostu. Původní
apelativum mohlo mít ve slovanském nářečí formu dab (jako v bulh. nářečích
a v makedonštině), v čes. nebo hsrb. prostředí se však dá čekat spíše dubina, v polském dąb
i dębina (srov. též ESM 1997, 2010, s. 132; drzewostan dębowy je v polštině dubový kmen;
k psl. dǫbъ a jeho reflexi ve slovanských jazycích také Kopečný 1981, s. 96).
V Avestě se uvádí adjektivum taffa ve významu (z původního participia perf. pas. *taptautvořeného
k slovesnému základu *tap- od slovesného tvaru, který měl význam „být horký“;
srov. Mladenov 1912/2001, 2011–2013; s. 8, pozn. 1); to by též mohlo ukazovat na označení
„horké“, tedy prudké řeky (pokud by Slované podobné adjektivum přejali a dále užívali).
Subst. tafnu (m.) označuje horko, horečku (Peterson 1995/2012). V odvozených tvarech
mohla podobná slova ve starých indických jazycích označovat žár, ale tak různé stupně tepla.
Ve slovanském prostředí se starý lexém (popř. radix) *tepъ/-, *topъ/-stal základem verba
271
Zajímavé je tu také pojmenování blízkého potoka, který pramení nedaleko Weikertschlagu: Hubbach (lidově
Pilzbach, „Houbový potok“). ZákladuHub však mohlo být užito ve významu „vytahování, zdvíhání, zdvih“ (tedy
ve významu „potok překonávající terénní převýšení“).
140
„topiti“ (původně: „zahřát, rozehřát, ohřát/se“; srov. opět dále: Mladenov 1912/2001, tamtéž);
také to by ovšem mohlo být základem vyjádření „prudký, valící se potok“.272
Velká/Große Taffa
Pramení na území obce Irnfritz jihozápadně od lokality Nondorf an der Wild (v nadm. výšce
cca 520 m); s Malou/Kleine Taffou se stéká severovýchodně od Frauenhofen.
Malá/Kleine Taffa
Pramení na území obce Brunn an der Wild, jižně od lokality Wildhäuser (v nadm. výšce cca
570 m).
Taffabach
Pramení v západní části vojenského výcvikového prostoru Allentsteig (v okrese Zwettl;
v nadm. výšce cca 580 m; k názvu prostoru srov. Hofbauer 2012, s. 23–24). Severozápadně
od lokality Mahrersdorf se vlévá do Malé Taffy. (Prakticky ale je tento přítok pro řeku Taffu
významnější než Velká Taffa; část Malé Taffy od soutoku s potokem až k soutoku s Velkou
Taffou bývá někdy nazývána Taffabach.)
(Dobern)
V současnosti nedoložené jméno potoka v obci Doberndorf (území obce Horn, okres Horn).
Mohlo by se jednat o malý potok, který obcí protéká; ústí do Trampelbachu. Trampelbach se
zleva spojí s Mödringsbachem, který vtéká (opět zleva) do Taffy. Pojmenování obce se
odvozuje ze slovanského osobního jména *Dobreta nebo *Dobręta (Weigl II, HONB 1965,
s. 43, Bergermayer 2005, s. 62, Hofbauer 2012, s. 24); nelze však vyloučit, že OJ ovlivnilo též
hydronymum (srov. dále také místní jméno Dobra a hydronymum Dobrabach).
3.10.2 Řeka Krems/Křemže a její přítoky273
3.10.2.1 Hlavní přítoky a jejich povodí
Velká Křemže /Große Krems
Dolnorakouskou řeku Krems vlastně tvoří dva pramenné toky, a to Velká (Große) a Malá
(Kleine) Krems/Křemže. Pramení asi 500 m západně od Vordere Waldhäuser, cca 1,5–2 km
severně od Edlesbergerova rybníka (Edlesberger Teich). Přijímá vody Burgbachu, protéká
Weyerovým rybníkem (Weyerteichem – ten je napájen z Himmelteichu, jenž pokračuje dále
jako Haselberger Bach), Raxenbachu (s přítokem Otternschlägerbachem), Tiefenbachu,
Purckého potoka/Purkerbachu (na sever od Purku), Atzbūhelbachu, Glodnerbachu,
Attenreiterbachu a Steinbachu. Nad ústím řeky do Dunaje stojí město Krems.274
Pramenné dokladyzmiňují k r. 800 Cremise, r. 903 zápis Chreimsa (Chremisa), 1014
Cremasa, v 11. stol. Chremisia, okolo r. 1075 Chremisa, 1083 Chremisi. Jako Krems je řeka
označena poprvé r. 1428 (Profous II./1949, s. 385).
272
V této souvislosti je nutné zcela odmítnout lidovou etymologii, která někdy vztahuje pojmenování k označení
látky (dykyta, taft - z perského tafteh; ve smyslu: Hebký potok), popř. odkazy na zvířecí pojmenování (ve starší
době např. Otto 1906, sv. 25, s. 24-26).
273
Vzhledem k zaměření naší studie tu zmiňujeme levý přítok Dunaje, který se takto nazývá. V lokalitách
položených jižně od Dunaje existují však také vodní toky, které nesou pojmenování Krems (srov. dále).
274
Dále srov. název dílčího úseku Laimbachu (přítoku Weitenbachu): Große Krems.
141
Pojmenování typu Krems najdeme také v lokalitách položených jižně od Dunaje, dále
v Čechách (popř. na Moravě a ve Slezsku) a v MJ osady Bavorsku (v posledním případě
zmíněné bavorské osady však staré slovanské osídlení přímo doloženo nebylo; srov. Profous
II./1949, s. 384) .
Hornorakouská řeka Krems pramení v lokalitě Fuß der Kremsmaueru v Micheldorfu a je jižně
od Linze přítokem řeky Travny (Traunu, pravého přítoku Dunaje v Linzi). Jejími nejdelšími
přítoky jsou potoky Sulzbach a Dambach (srov. ale např. Daimbach u MaléhoMühlu). První
doklady zmiňují k r. 777 řeku Chremsa, dále k r. 791 Chremisa, 915 Cremisa. Okolo r. 1150
čteme v zápise Chremisa Flavius (Förstemann II. 1983), 1220 Chremes, 1225 Crems (dále
Profous 1949/II., s. 384).
Také severními Korutany protéká potok Krems (lokalitou Kremsbrücke, která leží při ústí
tohoto vodního toku do řeky Lieser). Nad jeho horním tokem leží osada Innerkrems; potok
pramení v salzburském regionu (srov. MAPY GOOGLE, též Profous 1949/II, s. 384).
Ve Štýrsku dokládá Profous (1949/II, s. 384; historicky; dnes už se jedná pouze o lidové
tradiční pojmenování) k r. 1151 zápis Cremese, 1476 Krems.
Doklady pojmenování typu Křemže (v žen. r.) nalézáme také na českém území – jednak
v listinných zápisech, jednak v místech dodnes podobně označovaných (která odhalí už pouhý
pohled na mapu). Zápis z r.1263 uvádí: per rivo Korenatetz et Klopotnj ad rivum
Cremeſſchnj; není ovšem příliš pravděpodobné, že by se vztahoval k dnešnímu
Křemžskému/Křemežskému potoku, který protéká jihočeským městysem Křemže (položeným
cca 10 km severně od Českého Krumlova a cca 14 km jihozápadně od Českých Budějovic);
lokalizaci pojmenování se věnoval např. J. Polách, který dosti přesvědčivě dokázal,
že dochovaný zápis z r. 1263 odkazuje k hydronymu, jež je pojmenováním odlišné reálie
(tedy nikoliv potoka, který dnes protéká Křemží; Polách 2013); současný Křemžský potok
pak patrně nepojmenovali ani Keltové (jak se někdy soudilo; srov. Polách 2006, s. 216; též
výklad dále). Hydronymum, jež má v nové češtině podobu Křemežský, se dříve vyznačovalo
příponou–ný, -ní (původně tedy Křemežný/Křemežní), která funkčně odpovídala dnešnímu
sufixu –ský (dále Profous 1949/II., 383–384).275
K r. 1351 je však v souvislosti s uvedeným
městysem zmiňován Theodovicus, plebanus Kremsensis (nelze tu však usuzovat přesně
na českou, popř. slovanskou hláskovou podobu; zápis je latinský; srov. Profous II./1949,
s. 383). Od pol. 14. stol. však je místo nesporně uváděno již jako Křemže (Profous 1949/II,
s. 384: 1360 pleb. de Cremsa;srov. též Profou II./1949, s. 383, 1364 Przybico quondam
de Porzysyn conventui orinis predicatorum in Budways… Benesius de Krzemz, Smylony
de Krzemz, Smylonis de Krzems; 1369 Krzemsa: … in Krzemsa ad present. Beneſſij et
Przibiconis de Chlum, 1379 sig. Beneſſii et Przibikonis de Kremza /sic!; srov. Profous
II./1949, s. 383; Svoboda, Šmilauer 1960/V“, s. 211: r. 1384 Chlum sive Krems; opět Profous
1949/II, s. 384). Základ typu křemž- nebo křemež-, který nějak souvisí se základem *krem/křem-
(křemen, křemitý, křemičitý apod.), najdeme ovšem v Čechách, na Moravě
i ve Slezsku častěji. Profous (II./1949) zmiňuje v této souvislosti MJ Křemyž u Bíliny (též
Krzemusch; týž, s. 382–383), ale dále též např. Křemení (týž, s. 381–382), Křemenice (u
Nechvalic: týž, s. 382; u Libice nad Doubravou), Křenice u Říčan (týž, s. 386).276
275
Zajímavé jsou tu i další jazykové souvislosti. Dodnes se dochovalo obyvatelské označení Křemešťák;
podobně se v místní mluvě vyjadřuje situace, kdy jde mluvčí na křemežské náměstí, ve spojení jít na Křemž
(patrně ve smyslu: do centra Křemže); snad na místo, kde stávala původní panská tvrz Smilenburg, tedy
KřemžčiliKřemže (?... za toto sdělení děkuji panu Španningerovi z Křemže).
276
… srov. však odlišně MJ Krščenice, které vzniklo (možná) z osobního jména Krščena („pokřtěný člověk“:
s. 385-386); Křenek (u Brandýsa n. L.) snad z osobního jména Chřěn (s. 385), obd. Křenov (případný výklad
z osobního jména Chřěn tu však může souviset i s rostlinou, s křenem: s. 386-387). Podle křenového porostu
nese název též Křenové u Chvalšin (s. 386-387). Odlišný výklad se uvádí též u oronyma Křemešník; adj. forma
křemešný je tu patrně výsledkem hláskové disimilace ze slova (s)třemešný (tedy hora porostlá střemchou,
142
V Bavorsku je zmiňována osada u St. Oettingu (dnes Altötting-Neuötting) nad řekou Innem;
k r. 924 je doložen zápis Chremisa (Profous II./1949, s. 383).
Některé teorie se vztahují k možnému keltskému původu pojmenování (srov. též Profous
1949/II, s. 384).277
První část slova bývá někdy spojována se starým irským slovem crem
(ve významu „česnek“; Profous II./1949, tamtéž).278
Pokud bychom ale posuzovali etymologii
toponyma Křemže na jihu Čech, musíme především připomenout skutečnost, že ne všechny
druhy česneku na našem území v raně středověkém období rostly (byť i divoce). V úvahu by
připadal česněk medvědí, pro jehož růst nejsou v půdě jihočeského Křemežska příznivé
podmínky. Je třeba zohlednit rovněž problematiku reálnosti procesu přejetí hydronyma; nelze
tu (např.) přímo uvažovat o germánském zprostředkování, protože právě germánské osídlení
nebylo v jihočeské křemežské kotlině archeologickým výzkumem bezprostředně doloženo.279
Pokud by ale někde přece působila motivace keltským jménem Kremisa („Česneková řeka“),
museli bychom předpokládat, že potok (nebo řeka) protékal (-a) krajem s česnekovým
porostem. Původně se podobná přípona (–/i/sa) objevovala také u jiných (předbavorských)
jmen řek; např. hornorakouská řeka Ens (Enže) leží východně od řeky Krems (Křemže)
a v 8. a 10. stol. byla označována jako Anisa, Enisa; 1011 juxta fluvium Anizim, 1094 Enisis
(Profous II./1949, s. 384). Nicméně: vzhledem k místní geologické situaci řady lokalit je
motivace „keltským“ apelativem označujícím česnek většinou nepravděpodobná (v řadě
oblastí nelze předpokládat výskyt hojných česnekových porostů kolem příslušného potoka;
srov. Polách 2006, s. 214–215).
Pravděpodobnější jsou tu ale výklady o slovanském původu hydronyma (a jmen podobných;
srov. také Profous 1949/II, s. 385). Uvedených názvů se ostatně většinou užívá na územích
osídlených Slovany (dříve nebo nyní); srov. k tomu zmínku v zakládací listině
krensmünsterské z roku 777, která odkazuje k dobovému (souvislému) slovanskému osídlení
(Profous II./1949, s. 385). Předpokládané (původní) hydronymum by patrně znělo *Kremьža
(ve smyslu Křemenná, Oblázková řeka); pojmenování později mohlo být do bavorské oblasti
přeneseno (ke kolonizačním souvislostem dále Profous II/1949, s. 384–385). Na sever
od Dunaje se mohlo pojmenování šířit v důsledku kontaktu původního etnika se
severozápadním slovanským (a později českým) osídlením, jižněji potom mohli být šiřiteli
pojmenování předkové dnešních Slovinců (zejména korutanské slovinské osídlení); to ostatně
koresponduje s teorií dvojí kolonizace Čech (srov. výklad v I. kapitole). České i slovinské
dialekty shodně užívají koncovky–ža, která je nesporně psl. původu:
a) z psl. *-i
ă (stráže, stsl. straža, psl. *storg-i
ă)
b) z psl. -z-i
ă: kůže = koža (koz-ia), rohož(e) = rogoža (psl. *rogoz-i
ă)280
střemchovými keři; srov. např. v minulosti užití tvaru křemcha na Doudlebsku; též s. 382). Spojení s toponymem
Křemže tu není pravděpodobné (tedy ne Křemežník = „žulová hora“; Profous v této souvislosti upozorňuje
na nedoložení změny typu žn>šn v Čechách; srov. tamtéž).
277
Lokality s názvem Krems se však vyskytují i v oblastech, kde nikdy keltské etnikum nepůsobilo; ale působili
zde obvykle Slované (tudíž i název může být i slovanský: Polách 2006, s. 214).
278
Nesmí nás tu zmást, že se u Profouse (II/1949, s. 384) uvádějí tvary česenek, česenková. Stará česká
deklinace měla v některých pádech lexému česnek tvary česenku, česenkem; podobně též existovalo adjektivum
česenkový (v důsledku vokalizace jerů v 10. stol.; srov. např. Bělič, Kamiš, Kučera 1978/MSS, s. 34). Je rovněž
možné, že Profous užíval lokální formy pojmenování, kterou znal ze svého rodiště. Byl rodákem z Libanic (dnes
část katastrální obce Honbice) na Chrudimsku v Pardubickém kraji. Ostatně ani vydávání deskriptivního
(zdaleka ne ještě normativního) synchronního českého slovníku (tedy PSJČ) nebylo ještě v době, kdy vyšel II.
svazek Profousova díla (tedy v roce 1949), ani zdaleka dokončeno.
279
Za informace o stavu bádání v regionu (o dosavadním archeologickém výzkumu lokality) děkuji
kol. MUDr. J. Poláchovi (e-mailové sdělení ze dne 7. 8. 2013).
280
Profous tu upozorňuje na podobný způsob odvozování hydronym u Prostějova na Moravě, kde je řeka řeka
Romža (nář.; spis. českyRomže).
143
Pokud se jednalo o proces deminuce, potom se rozšířil (podobně jako u jiných typů
deminutiv) původně užší základ krem- (křem-); psl. *kremъ + ža = Kremьža/Křemže;
srov. u Profouse II. (1949, s. 385), který se obd. odkazuje na černohorské krem
(gen. kremene).281
Mnohdy potom docházelo (zejména v důsledku nepřesných zápisů
v germánském/německém prostředí) ke zkomolení: Cremisa, Cremisia, Cremsa aj.
Odlišné výklady zde nejsou příliš pravděpodobné. Přesto se někdy soudí na jinou (slovanskou
či starší) přejímku v germánských dialektech; která by odpovídala základu *kren /chrěn
(křen), a to na dnešním rakouském i českém území…
V této souvislosti lze připomenout výklad k původu hydronyma Krenbach (v povodí Velkého
Mühlu /Große Mühlu), dále místní jména Kren, Chren, Krengut, Krenlehen, Grensberg,
Krened, Krennmühle, Krenreith, Krenslehner, také u Raabu v okrese Schärding: Krennbauer,
Krena, Krennhof (Wiesinger, Reutner 1994, s. 66, 88, 113); popř. Křenov, Křenovy (a snad
rovněž Klenov282
). V lokalitách osídlených dnes německy mluvícím obyvatelstvem jsou častá
kompozita se základem kren- (druhou část složeniny mnohdy tvoří slovo –mühle;
např. Krenmühle = mlýn, kolem něhož roste hodně křenu; srov. Krenbach u Velkého Mühlu).
Kromě slovanského původu (křen, germ. též krén se někdy usuzuje i na germánský původ
pojmenování (ze základu krin-/kren-, popř. krein); slovo se spojuje se starým ie (keltským?)
základem(opět srov. výklad u Krenbachu).
(Ladings)
Také u tohoto (dnes místního) jména je pravděpodobné, že bylo odvozeno z hydronyma.
Osada Ladings se nachází na území obce Lichtenau im Waldviertel (v okrese Krems-Land).
Názory na původ pojmenování se ale různí (Hofbauer 2012, s. 33):
a) usuzuje se na slovanské pojmenování *ledina (s otevřeným e: Steinhauser 1927, s. 14,
Weigl IV, HONB 1972, s. 7). Původní psl. lexém *lędina byl odvozen od slova *lędo
(srov.sln. ledína, sch. lèdina, mak. ledina, bulh. jen ve starších odkazech: létna).
Jednalo se o paseku či vymýcený les, úhor, neobdělané území, pole ležící ladem,
popř. o kopce porostlé borovým lesem (Kopečný 1981, s. 181–182).
b) může jít též o popis „potoka v bažinatém území“ (popř. též o jméno osobní
nebo etnické), jehož základem bylo hydronymum *Slatьnikъ (Bergermayer 2005,
s. 236n.).
V obci se stékají dva potoky, které ústí do Velkého Kremsu (zleva). Vzhledem
k podmáčenému terénu v blízkosti těchto potoků není potom druhý výklad nepravděpodobný.
(Scheutz/Scheitz)
Dochovalo se jen místní pojmenování Scheutz/Scheitz (obec Lichtenau in Waldviertel, okres
Krems-Land). Osada leží jihovýchodně od pramene Dobrabachu, západně od Loiwein,
1–1,5 km východně od Ladings, přímo nad břehem Velkého Kremsu. Je možné, že bylo
odvozeno ze slovanského slova *šipec (Steinhauser 1927, s. 120; srov. Hofbauer 2012, s. 42).
Základ šip- (šipъ… brk, trn, osten, špice, šípek; srov. Kopečný 1981, s. 368)mohl mít různé
významy. Slovo mohlo označovat „Šípkový potok“, popř. „vodní tok sbíhající se do špice“,
patrně k soutoku (tedy hydronymum; malý potůček z obce do Kremsu zleva vtéká; mohlo jít
281
Profous zmiňuje též jiné obd. případy: *kam- (čes. kamýk, sln. kamik, csl. камыкъ = skála; obd. kamy,
gen.kamene; obd. křemík, Křemyž, Křemže), dále *plam, grum, pram…
282
Profous (II./1949, s. 235-239) však spíše odkazuje na pův. základ klen, který označoval dřevinu
(např. „klenový“ vrch, les apod.); popř. se mohlo jednat o „lid Klenův“. Také „na rakouské straně“ se uvedený
typ toponyma vykládá odlišně od možné relace k základ *chrěn/krěn-. Lze to pozorovat např. na toponymu
Klendorf (v zápisech 1125 a později Glongendorf, 1289 a 1294 Clendorf). Zde se usuzuje rovněž na slovanský
původ základu *klen-, ale opět spíše v souvislosti s osobními jmény; vzhledem k dochovaným zápisům buď
od slov. osobního jména Klenъ, nebo dokonce od základu *Klǫk- (Hohensinner, Wiesinger 2006, s. 46).
144
ale také o popis zákrut, zátočin nedaleké řeky), popř. „trnovou“, tedy špičatou horu
(oronymum; ovšem taková hora není v okolí v dohledu; nejblíže je cca 3 km jihozápadním
směrem kopec a les Ensberg, východním směrem kopec u Taubitzu, na jižním okraji údolí
Kremsu).
Malá Křemže/Kleine Krems:
Pramení v Hundsbachwaldu (asi 3,5 km západně od lokality Pǫlla). Vlévá se do nízejména
(zprava) Ecker Bach, Himberger Mühlbach a Lobendorfer Bach;283
(zleva) Haidenbach,
Großmühlbach, Bernardshofer Bach, Kroisbach, Voiransbach (na jih od Purku, dále
od soutoku u Voirans, vtéká do Kleine Kremsu mezi Pötzles a Kottes),Dankholzer Bach
a Marbach.
Marbach
Potokústí do Malé Křemže v Marbachu an der Kleinen Krems; srov. dále výklad o Marbachu
v lokalitě Ried in der Riedmark (v povodí Gusen) a o Marbachu, který je přítokem Dunaje,
odvou stejnojemnných potocích v povodí Kampu a (snad) též o potok v povodí Feldaistu.
3.10.2.2 Řeka Krems a její vedlejší přítoky
Soutok Malé a Velké Křemže leží cca 1,5–2 km jihovýchodně od Albrechtsbergu a. d.
Následuje hlavní tok řeky Křemže, který doplňuje Gföhler Bach (s přítokem Garmannser
Bach) a Tiefenbach (s přítok Ohlgrabenbachem),284
Reichaubach, Steinbach, Stratzingbach,
dále se řeka vlévá do Landersdorfského ramene (Landersdorfer Arm) a společně se
Stockingerským kanálem ústí do Dunaje.Do Dunaje ústí cca 1,5 km za Altenwörthem.
Erlbach(Loiwein)
Potok Erlbach protéká lokalitou Loiwein (obec Lichtenau im Waldviertel, okres KremsLand).
Původně však mohl být označen hydronymem podobným tvaru Loiwein. Jedná se
o pravý přítok Gföhler Bachu; větší potoknásledně vtéká zleva do Kremsu
(v Untermeislingu);srov.Loibersdorfer Bach, Loibesbach, odlišně snad Loibenbach;
Pojmenování se spojuje spíše s osobním jménem Ljubanъ/Ljuban/Ľubanъ, Ljuba (Steinhauser
1927, s. 15, Weigl IV, HONB 1972, s. 74, 80n., Bergermayer 2005, s. 144–145/n.); u 1. části
pojmenování (Erl-) však lze snad porovnávat s typem Erlau (apod).
3.11. Spádové toky vodních lokalit Stockerauer Arm a Krumpenwasser
Z hlediska slovanské etymologie se najdou pozoruhodná pojmenování i v prostředí
dunajských ramen. Tyto „přípravné“ vodní plochy zahrnují:
283
Zde však je pojmenování odvozeno od něm. verba loben; srov. např. Hohensinner, Wiesinger 2006, s. 78, 84.
Schnetz 1925 (s.165) však dokazuje na starých štýrských záznamech hydronym, že u tvaru lob- mohlo jít
o hláskovou záměnu - u slovanského apelativa lomъ (např. u jména Lobming – k r. 927 máme doloženo
pojmenování Lominich-).Odlišně je tomu u základu *loib-:srov. Loibersdorfer Bach v povodí Weitenbachu,
Loiwein v povodí Kremsu/Křemže, Loibesbach v povodí Dyje; jinak ještě Loibenbach – přítok Dunaje
– a Liebenthal v povodí Vltavy.
284
Oba potoky (Gföhler Bach i Tiefenbach) pramení v Gföhlu.
145
3.11.1 Oblast Plackenwasser, Plackennasser, Rabischmasser/Rabischwasser
a Rondellenwasser (tedy spojená ramena Dunaje)285
Plackenwasser či Plackennasser
V této souvislosti je možné odkázat k něm. slovesu placken (plahočit se, dřít se); snad sthn.
(přeneseně a v nářečích „lepit“, „plácat“, též „potloukat“ se, např. Grimm J. a W./DWB
1854/2011, sl. 1873 a 1874; ale i ve smyslu „bít, tlouci“ apod.); popř. může souviset
se slov. přenosem: platz – placka; srov Holub, Lyer 1978/SES, s. 374; v tom případě snad
spíše „plahočící se, volně tekoucí potok, potok v rovině“; popř. se může jednat o slovanský
přenos jiného typu (srov. také jinde základy Plok-/Plak- Pletz-/Plec-/Plotz-/Ploc-, Pleš- apod).
Rabischwasser/Rabischmasser pramení u Tulln an der Donau; vlévá se od něho potoční
soustava Gießbach/ Gießwein/Gießgraben. U Altenwörthu je západní úsek připojení vodní
plochy Rabischwasser propojen s Kremsem; ovšem před Zwentendorfem je část jezera
propojena přímo s Dunajem (jedná se o značně izolovaný vodní úsek).
Reálie, k níž se vztahuje základové slovoRobisch/Rabisch/Rowisch(robiš/rabiš/roviš;zastarale
„dřevo s vruby, se zářezy“; „vroubkované, vroubkovací
dřevo“),sestává ze dvou dřevěných proužků (které bylo možné těsně, přesně spojit), na
kterých byly vyřezány drážky, jež sloužily k zaznamenání množství vykonané práce nebo
nespotřebovaného zboží
(za účelem pozdějšího vypořádání). Machek zmiňoval „hole, laťky“, které sloužily jako
pomůcky účtování. Pomocí zářezů (vrubů) se uváděl počet kusů zboží, ovcí, popř. se
dokládalo množství pracovních jednotek; dvojité rabuše se potom přikládaly k sobě (a čáry
na nich musely souhlasit; srov. ESM 1997, 2010, s. 503–504).286
V 15. století je v Dolním Rakousku doloženo užití slova rabisch, v Horním Rakousku räbisch
(Hausner 1997, s. 427–428). K roku 1785 nacházíme zápis apelativa Rabisch v rakouském
dialektickém slovníku „Versuch eines östreichischen Idiotikon, oder Verzeichnis
östreichischer Provinzialwörter" (Pokus o rakouský idiotikon čili Soupis rakouských
provinčních slov; srov. Haas 1994, s. 665). Již Lexer (II., 1876/1992: sloupec 327) posuzoval
doklady slov rabusch, rabüsch, rawisch a raibasch (rabasch) z 15. století jako slovanské
výpůjčky. Schmeller (1877 II: sloupec 4) popisoval Rabisch jako „českou" výpůjčku.
Grimm (1893: sloupec 12) vysvětluje tvar Rabisch (častý v místních pojmenováních)
jako slovanské pojmenování „dřeva se zářezy, zářezového dřeva“; srov. české rabuše (vrub;
tyč s vruby; dluh: na vrub /na účet; čiň kdo chce jak chce na svój vrub /na vlastní
odpovědnost; Bělič, Kamiš, Kučera /MSS 1978, s. 578),sln. rovaš nebo srb. raboš (RhWB
2002–2013, sv. VII/1985; ve sloupci 7:rabosch; dále Hlawinka 2009, s. 146–147,
181).287
Bellmann (1971, s. 267–270) počítá slovo Rabisch k bohemismům, protože tu
285
Výzkum hydronym v této lokalitě má velký význam už jenom z hlediska předpokládané starobylosti případně
dochovaných pojmenování slovanského původu. Migrace etnik probíhala v první fázi především po březích
Dunaje (obvykle proti proudu řeky, tedy západně; zejména ve směru z Panonie); posléze potom pokračovala
proti proudu dunajských přítoků. Z hlediska zaměření naší knihy jsou potom velmi zajímavé jazykové doklady
slovanské kolonizace levého břehu tohoto středoevropského veletoku.
286
Ještě v první polovině minulého století souvisel (oblastně, např. na jihočeském venkově) pojem rabuš/rabuše
(na Moravě také raboch, rabuša) s vyháněním dobytka na pastvu. Na dřevěnou hůlku se pomocí zářezů (vrubů)
značil počet vyháněných kusů na pastvu (srov. ale také jindy při hodnocení dluhů, např. ve frazémech dát něco
na vrub, tj. zaznačit na hůlce/na rabuši, udělat / mít u někoho vroubek , tj. „učinit zářez na své rabuši“ nebo „mít
zářez na rabuši cizí“).
287
V zápise z roku 1532 (v předloze urbáře obce Gaflenz ve Weyeru ve Štýrsku) je zaznamenáno desubstantivní
verbum verröbischen (zaznamenat, vzít na vědomí): Es soll auch ein ieder koller oder kolfierer das koll ainem
wassergeber ansagen und verröbischen (Weist 1956:9).
146
(podle jeho názoru) působila právě čeština jako jazyk-prostředník a ovlivnila tak též střední
a východní německé dialekty. Dále z toho odvozuje, že byl do slovenštiny přejat maďarský
výraz rovás/rováš(řez, předěl). Ovšem i toto maďarské apeltivum mohlo být slovanského
původu (jednalo by se tedy o „zpětnou přejímku“). Česká forma rabuše se rozšířila
v bavorském jazykovém prostoru (v 19. stol. je pojmenování Rabisch vícekrát doloženo
v bavorských nářečních slovnících).
Také ale severně od Čech (v Lužici) se od roku 1492 objevuje forma rabuš; později je
ve Slezsku doložen zápis rabisch (rabiš) a Robisch. Hlawinka (2009, s. 147) i Hausner (1997,
s. 427–428) citují vídeňského germanistu Waltera Steinhausera (kromě dalších, početných,
kulturně i historicky relevantních dokladů), který považoval za výchozí maď. pojmenování
rovás/rováš(řez, mezník, předěl, vrub), jež v 15. stol. přešlo přes Čechy do (východního)
Rakouska288
(v bavorské němčině bylo -v- nahrazeno -b-, koncová slabika -áš se oslabila
a byla nahrazena skupinou –iš/-isch). Tato německá forma Robisch by pak bylo nově (zpětně)
přejata do češtiny a integrována jako rabuš; ve slovenštině by se potom dochovalo slovo
rováš, které bylo přejímkou z maďarštiny (srov. výklad výše)289
. Hohensinner (2001b, s. 139)
však předpokládá, že bylo maďarské slovo rovaš přejato prostřednictvím českého rabuše
(popř. stč. rabuša, rabuše: na kteréž počet nařezugj; srov. Jungmann III.,1837/1990, s. 775,
obd. jinde raboš, rowáš; také rabuš – Hausner1997, s. 427) do časné střední horní němčiny
přímo (v Olomouci bylo r.1514zapsáno slovorabusch;Spáčilová 2006, s. 401).
Dochovalo se též jméno statku Robischbauer (srov. též Hohensinner 2001b, s. 139)
mezi potokem Kasbachem/Kasbachlem a říčkou Lesním/Černým Aistem,
Schwarze/Waldaistem (v osadě Rabenberg, na území obce Weitersfelden, v okresech
Unterweißenbach a Freistadt; v záznamech čteme: Robawsch von einem guett). Typ statku s
uzavřeným přízemím (tedy: s jednou základní vstupní místností) tu patří k nejstarším stavbám
v této oblasti (Riepl 1997, s. 289); srov. také rozšíření označení dům pro vstupní místnost
statku
na jihu Čech, které může vycházet z praslovanských reálií (Holub/DNS 2004, s. 89–90, 245;
dále Hlawinka 2009, s. 116).
Machek (1997, 2010, s. 503–504) také považuje za výchozí slovo maď. deverbatium rovaš
(odvozené ze základu ró – ve významu „naříznout, řezat, nakrojit, nakrájet, vyjmout“), které
se rozšířilo do slovanských jazyků: čes. rabuše (srov. výše), slovensky rováš, pln. rowaš,
ukr. dial. ravaš, revaš, srb. a chorvat. též rovaš(-a; srov. výše raboš), bulh. rovněž rabuš,
robuš (přičemž podobné ekvivalenty existují i v rumunských a albánských dialektech).
Připouští též přímou přejímku z maďarštiny do němčinu, kde se ovšem slovo rozšířilo až poté,
kdy vstoupilo do povědomí německých řemeslníků a horníků (kteří je potom šířili
jako termín; s tím opět souvisela i výše zmíněná změna v-b; Machek/ESM 1997, 2010, s.
503–504).
Slovinský etymolog Bezlaj (1995, s. 200) podobně popisuje rozšíření slova do slovanských
jazyků a upozorňuje na možný slovanský původ maďarského apelativa.290
Na základě dalšího rozšíření slova je tedy pravděpodobné, že výpůjčka z dialektů slovanských
pronikla do sousedních dialektů německých, takže se mohlo tvaru robiš (Robisch;
nebo jeho ekvivalentů)užívat jako profesionalismu mezi „vandrovníky“ (krajánky apod.).
288
V hlavním katalogu k WBÖ (viz též v seznamu literatury) byly uvedeny příklady užití podobných lexémů
především z hornorakouské Solní komory (Salzkammergut), z Dolního Rakouska a z Nových Hradů.
289
…srov. též slovenské slovo rovášnik,„inspektor, kontrolor dluhů, exekutor“; první doklad z r. 1584
z Trenčína (dále Hlawinka 2009:147, pozn. 564).
290
Tradice „zaznamenávání pomocí vrubů“ (s využitím nějaké formy dřevěné lištičky nebo kulatiny, určené
k užití této formy zachycení dluhů, pohledávek, hodnot, popř. též přímo k počítání) je ve slovanském prostředí
velmi starého data.
147
Jde tu o typický doklad kulturněhistorických vztahů, kontaktů lidí sousedních dialektů
(kontaktů národních jazyků i kontaktů obchodních); výpůjčky, které se staly součástí
jazykového adstrátu v sousedních zemích, byly jistě v historii běžné (v mnoha směrech).
Se zánikem reálie zaniklo ve středních bavorských dialektech také apelativum robiš
(a dochovalo se jedině v anoikonymech nebo v oikonymech, např. v hydronymech). Německé
synonymum (označující„dřevo se zářezy“)dále žije ve výše zmíněném frazému etwas
auf dem Kerbholz haben (zodpovídat za něco). Tento frazém odpovídá maď. sousloví sok van
a rovásán (doslova: „/mít/ mnoho na rabuši“; tedy „zodpovídat za něco“) a čes. obl. frazému
máš to na rabuši(máš to na svědomí“; v regionu Havlíčkobrodska; srov. Hlawinka 2009,
s. 148, pozn. 568). Frazeologické korespondence jsou skutečnými svědky kontaktů
jazykových oblastí, procesů výpůjček (a jejich výsledků). Středoevropský jazykový areál
popisuje v tomto smyslu podrobně např. Newerkla (2002–2003, s. 61–68; 2004, s. 83–89;
2007, s. 271–286; souborněji též Hlawinka 2009).
Giessbach/Gießbach můžeme sledovat od soutoku Gießengraben a Gießgraben; oba potoky
pramení necelý 0,5–1 km západně od Hohenwarthu. Později (od Unterstockstallu) se potok
nazývá Gieswein;posléze se spojuje (opět jako Gießbach) se Schinderlahnem; dále už
pokračuje (krátce) Rabischwasser. Tato vodní plocha je propojena se soustavou
Rabischmasser – Plackenwasser – Plackennasser (hydronyma se tu dost často střídají) –
Hechlengr – Alte Naufahrt (srov. dále: Gusen; přítok Dunaje–
Gießenbach;Giessbach/Gießbach u Pulkavy/Pulkau).
Rameno Rondellenwasser je u Altenwörthu spojeno s Kremsem (nedaleko od soutoku
Kremsu s Dunajem).
3.11.2 Oblast Stockerauer Arm a jeho přítoků
Stockerauer Arm
Stockerauerovo rameno (Stockerauer Arm) je propojeno s vodním úsekem Alte Naufahrt.
K místu spojení obou vodních ploch (u Korneuburgu, pod Stockerau) směřuje
Krumpenwasser (popř. Krumpenmasser).Krumpenwasser ústí do Dunaje (do Alte Naufahrt).
3.11.2.1 Přítoky Stockerauer Arm
Schmida
Řeka pramení necelých 0,5 km od ohybu Alte Naufahrt (asi 2 km severně od Dunaje;
na břehu Dunaje protilehlém prameni řeky leží Muckendorf na Dunaji). Pramen Schmidy leží
na území obce Burgschleinitz-Kühnring východně od lokality Harmannsdorf v Ackerlandu
(nedaleko dálnice č. 4; jižně od komunikace). Pramen jejího přítoku Malé/Kleine Schmidy
najdeme téměř kilometr východně od Harmannsdorfua jižně od Reinprechtspölla. Řeka
nejprve teče na sever jako Malá/ Kleine Schmida (kolem Eggenburgu; ovšem složené
pojmenování tu není správné. Neexistuje Velká/Große Schmida). Obě řeky se stékají právě
v Eggenburgu; dále pak vodní tok nese název Schmida i „v promluvách rodilých mluvčích“.
V Sitzendorfu an der Schmidase do Schmidy vlévá Straningbach, severně od místa přibírá
řeka vody Schleinzbachu,jižně je jejím přítokem Dumbach, dále Dürnbach. Jejím pravým
přítokem u Gettsdorfu je potom Ravelsbach (následuje po proudu Schmidy, jižněji od ústí
Dürnbachu. Ravelsbach přijímá zleva vody Tiefenbachu, Haselbachu a Parisbachu).
Asi ve vzdálenosti 10 km východně od Eggenburgu nabývá řeka jižního směru do Údolí
Schmidy (Schmidatal), kterým protéká (a je tam největším vodním tokem).V Ziersdorfu se
spojuje s Gartenbachem, s Baritzbachem v Dippersdorfu, s Therngrabenbachem
u Baumgarten am Wagram. Se Schmidamühlbachem se spojuje dokonce dvakrát: severněji
148
u Hippersdorfu, jižněji u Perzendorfu. Jižně (asi 0,5 km) od dálnice č. 4 přijímá vody
Stranzendorfer Bachu. V dnešním prostoru Stockerauer Au se vlévá do Arm, kam krátce poté
ústí též Göllersbach.
Staré hornoněmecké slovo smid (a sthn. smit) se mohlo vztahovat např. k řezbáři,
popř. k člověku, který pracoval s ostrým nástrojem (popř. s kovadlinou, s kladivem
a s kovem; to se vztahovalo např. ke kováři apod; srov. Duden 1999/2013, sv. 8, heslo
Schmied). Hydronymum by též mohlo mít význam „Ostrá řeka“ (popř. „řeka protékající
územím, kde bylo více kovářů“ apod.). Slovanský původ pojmenování tu není
pravděpodobný; mohlo se ale jednat o přenos prostřednictvím slovanského dialektu.
Apelativum zapisované jako schmied/shmîd/ſſmid, ſſmit (apod.; srov. také Adelung
1774/2013) označovalo (již od dávných dob) kováře (např. ve sthn. dialektech); tento význam
má i v současné němčině. Hohensinner a Wiesinger (2006, s. 48) v této souvislosti zmiňují
MJ Schmiedgassen (na území obce Gallneukirchen, v okrese Urfahr-Umgebung); II. část
kompozita tu tvaří slovo -gasse, které se mohlo vztahovat k polnostem, k cestě
nebo k pozemku; tedy k terénním útvarům ležícím/vedoucím tam, kde působili kováři
(popř. patřícím kováři nebo někomu, kdo se prostě jmenoval Schmied; po reformách Marie
Terezie v II. pol. 18. stol. už nelze příjmení jednoznačně spojovat s povoláním jejich
nositelů!). Nicméně ani tento výklad základu zmíněného hydronyma Schmida není „ten jediný
možný“.
- přítoky Schmidy:
Dumbach
Obdobně jako hydronymum Dumbach je utvořeno pojmenování potoka Tumbach; srov. výše
výklad o přítoku Velkých (popř. Malých) Gusen. Výklad „Hloupý potok“ (tedy ze spojení
něm. adj. „dumm“ a subst. „Bach“) zde patrně musíme chápat jako místní tradici; odkazujeme
na ni též v rámci výše zmíněného výkladu k hydronymu Tumbach (v pozn. 208
– k reg. „jihočeskému“ adjektivu tumpachový)
Göllersbach
Pramení východně od pramene Senningbachu nedaleko Merkersdofu (severovýchodní okraj
lokality), soutok s Timmelbachem v Eggendorfu im Thale, s Gmoosbachem v Aspersdorfu,
se Suttenbrunner Graben nad Hollabrunnem, s Runzenbachem v Hollabrunnu,
s Froschaubachem v Göllersdorfu, s Porraubachem a Ringerdorfengraben
v Obermassebarnu, s Parschenbrunnerbachem v Oberolberndorfu, do Stockerauer Arm
pod Stockerau, pak do Dunaje.
V této souvislosti je důležité připomenout, že dnes opuštěnou jihočeskou osadu Jedlice
nazývalo německé obyvatelstvo Göllitz (srov. Bergermayer 2005, s. 75–76, Newerkla
2006/2007, s. 120). Je tu zajímavá (popř. podobná?) motivace pojmenování (Jedlový potok?).
Göller se však nazývá též horský vrchol v Dolním Rakousku. Jedná se též o běžné německé
příjmení.
- přítokem Göllersbachu je rovněž Timmelbach. Je třeba uvážit, zda toto hydronymum
rovněž nevztáhnout k základům typu *dim-, *diming-, *tim-, *timing-, *deiming-
apod.
Haselbach
Základ *hasel (líska?) se objevuje cca od 15. stol. (1414 Hasselhof); patrně se jednalo o něm.
apelativum pro lísku, lískové ořeší; tedy o „Lískový potok“ (srov. Hohensinner, Wiesinger
149
2003, s. 135; nejedná se tedy o novější přejetí z českého prostředí; patrně ani o kalk
původního slovanského hydronyma; srov. výklad k přímým přítokům Dunaje výše).
Schleinitz
Potok Schleinitz pokračuje pod obcí Burgschleinitz (srov. dále) jako Schleinzbach;vlévá se
zprava do Schmidy na severním okraji Frauendorfu an der Schmida (směrem po proudu poté,
kdy se Schmida spojí se svým pravým přítokem, Straningbachem, pod Sitzendorfem
an der Schmida; Hofbauer 2012, s. 24). Heinrich Weigl (I, HONB 1964, s. 282) i Angela
Bergermayer (2005, s. 238n.) shodně odvozují II. část pojmenování od slovanského apelativa
*sliwina nebo *slizna (typicky slovanské zakončení *-ica : *šlínica, poté diftongizace í/ý>ej,
*šlejnice(Švestkový potok, srov. Hofbauer 2012, s. 24). Zdá se, že tvar původního hydronyma
je tu zcela evidentní (méně pravděpodobné je odvozování od základu „slunce“; srov. např.
Lindermayer 2008, s. 62/ a výklad v I. kapitole). Původní forma se odráží též v místním
pojmenování Burgschleinitz (místní jméno na území obce i okresu Gmünd; asi
3 km jižně od Eggenburgu); touto obcí ostatně potok Schleinitz protéká. 291
Straningbach
Potok pramení v obci Straning; v Sitzendorfu an der Schmida se vlévá do Schmidy.
Hydronymum se odvozuje ze staročeského osobního jména *Straněj, které je doložené
v českých zápisech ze 12. stol. v podobě Ztraneg(Pleskalová 1998, s. 64,141). Profous
a Svoboda zmínili Stránův dvůr nedaleko Mladé Boleslavi; jméno Straněj doložili k r. 1088;
též osobní jména Stranzlaua, Stranslaua (IV/1957, s. 185–186); obd. také Svoboda, Šmilauer
(V/1960, s. 593; srov. rovněž Hlawinka 2009, s. 92; výklad místního jména Stranzberg
v lokalitě Pregarten a Tragwein, u Waldaistu, též Hohensinner a Wiesinger 2003, s. 131;
obd. srov. Stranzendorfer Bach a místní jméno Stranzendorf).
Další přítoky Dunaje:
Senningbach
Pramen potoka se nachází pod jižním okrajem lesa nad Merkersdofem. V této oblasti ústí
do Senningbachu první přítoky (u Merkersdorfu a severně od Maisbirbaumu a východně
od Moosgraben). V Maisbirbaumu se do potoka vlévá (např.) Maisbierbaumer Bach; ale
v úseku 4–7 km jižním směrem je potok stále zásobován vodou z okolí; stejně tak
nad Bruderndorfem (asi 0,5 km severně), u Niederfellabrunnu (necelý 1 km západně). Zhruba
1,5 km od Senningu(tedy od obce, podle které je potok zřejmě pojmenován) nalézáme soutok
s Mugler Bachem, severně od Stockerau se do potoka vlévá Hatzenbach (u stejnojmenné
obce). Senningbach se vlévá se do Stockerauer Arm (v oblasti severně nad Dunajem, jižně
pod Stockerau). Společné vody pak ústí do Dunaje.
Místo bylo založeno už v 8. nebo v 9. století. Lze tu dokonce předpokládat společnou
slovanskou a bavorskou kolonizaci, kterou vedl předák zvaný Sengo (a jeho lidé). Později se
místo nazývalo Söming a Senig. Nejstarší zmínky o místě uvádějí jméno Seggigin (1195)
a Senging (1260). V pramenech je místo jako samostatné sídlo zmíněno poprvé v roce 1298;
k r. 1700 je doloženo pojmenování Senning (Senning 2013).
Kuttengraben a Rohrbach
291
Tvary (pojmenování) se základem Schleinitz se v Rakousku objevují „jižně od Dunaje“ i jinde
(např. na území obce Ainet nad Lienzem); dále též např. v Německu (na území obce Meineweh jižně od Lipska
/Leipzig).
150
Kuttengraben ústí do Stockerauer Arm (a společně, tedy v rámci Stockerauer Arm,
do Dunaje). Zatímco obvykle se hydronymum překládá z bav.-sthn. základu jako („zvykový
potok, příkop“), nelze vyloučit souvislost se slov. základem *chot-, kot-, ket- (popř. *chod-;
srov. např. Kettenbach). Přítokem Kuttengraben (před Korneuburgem)je potok Rohrbach
(jde o dost obvyklé pojmenování potoka; srov. další potoky stejného jména jinde), který
pramení na jižním okraji Karnabrunnerského lesa (Karnabrunner Wald). Pod Rohrwaldem se
do něho vlévá Wiesenbach.
4. Na pomezí s českým a moravským jihem
4.1 Na pomezí s jihem Čech
4.11 Lužnice/Laisnitz/Lainsitz a její přítoky
Jejími přítoky jsou Reichenauer Bach (s přítokem Kuckucksbachem), Wolfgangbach,
Wultschaubach (ústí do Lužnice zleva – ve Weitře); dále zprava Mühlbach, Neumühlbach
(také Gatterschläger Bach nebo Chlumetzbach, česky Koštěnický potok, ve starší době
Chlumecký potok), Buschenbach (s rybníky), též Skřemelice/Braunabach (s rybníky
i s přítoky: zprava Kaltenbrunngraben,zleva Eisgarner Bach a Räubersgraben, Romaubach,
Schwarzabach /u Schremsu – a Elexenbach). Do Lužnice/Laisnitz/Lainsitz se dále zprava
vlévá Reißbach (česká Dračice; přítok Lužnice/Lainsitz v Čechách i v Rakousku), zleva
Schaggesbach (v Unserfrauav Unter-Lembachu).
Lainsitz/Laisnitz/Lužnice
Jde o jednoznačně původní slovanské hydronymum (ve významu „Lužní potok“), odvozené
od slovanského apelativa *lonž(i)nica/lǫžьnica (Weigl IV, HONB 1972, s. 10)
nebo *lunžьniťa/lunžьnica (Bergermayer 2005, 141n.). Hydronymum dalo jméno řadě míst,
např. Oberlainsitz (obec St. Martin, okres Gmünd; dáleHofbauer 2012, s. 33). Zde se
v souvislosti s obcí St. Martin v pramenech objevují odkazy na „místo Lainsitz“ už dříve, ale
teprve od 14. stol. se ustálilo místní jméno (v souvislosti s patrociniem osadního kostela:
Hauer 1951: 342).292
- Kuckucksbach
V němčině i v bavorských nářečích označuje první část hydronyma (kuckuck)
„kukačku, žežulku“, také ale nevděčníka, popř. čerta; také ve fran. (coucou = kukačka;
spojení coucou crier = křik, pláč kukačky). Také ve slovanských dialektech (tedy
i v současné češtině) je základem onomatopoie; následnou derivací se utvořilo sloveso
kukat (kukati; nejen čes. ale např. slov. kukať, srb. i chorv. kukati, luž. kukać/kukaś,
pln. kukač, ukr. kúkaty, sln. kúkati, rus. kukováť, br. kukaváć – obd. psl. a stč. kukovati,
obd. mak. kukam abulh. kukam; srov. Kopečný 1981, s. 169; kukačka: Holub,
Lyer/SES 1978, s. 272). Jedná se tedy o společnou evropskou i mimoevropskou
přejímku:
- v románském postředí srov. ital. cuculo, lat. cuculus, řec. koúkos, špan. a port. Cuco
- germ. jazyky znají angl. či island. cuckoo nebo holand. koekoek
292
Ovšem podobné hydronymum ve Štýrsku (Lasnitz) vyložil Schnetz (1925, s. 164) na základě nejstarších
dokladů (1114 Laznika, 1132-1137 Laznich, 1170 Laeznich) ze slovanského základu láz (nezalesněné místo
v lese).
151
- obd. tvar dokonce znají ugrofinské jazyky (fin. käki, turecké kakukk), jazyk Basků
(kuku), ale i jazyky mimoevropské (srov. např. bengálské kōkila; dálesrov. též
Překladač Google 2013).
Apelativum se (zcela zákonitě) objevilo také ve slovanských dialektech (srov. výše).
Není tu zcela jasné, odkud bylo pojmenování potoka přejato. Mohlo tu jít též
o zpětnou přejímku z češtiny do němčiny; srov. také jméno Gugu v povodí Černého
Aistu.293
- Lembach
Hydronymum se obvykle odvozuje na základě zmínky o založení města (dnešního
Lembachu im Mühlkreis v okrese Rohrbach v Horním Rakousku) Falkensteinu
– „na přechodu (brodu) přes dlouhý potok“ (kolem r. 1000); z toho se odvozuje
německé pojmenování „Lengenbach“ (základ jména Lembach; navíc je v místě
dodnes běžné příjmení Langenbacher; srov. Lembach 1999–2013).294
Pojmenování
patrně tedy nebylo odvozeno ze slov. základu (přesto však srov. Laimbach v povodí
Velkého Rodlu).
- Lunkowitzbach/-l/ Lunkovický potok je levým přítokem říčky Dračice (na státní
hranicic blízko zaniklé vsi Nová Ves; jižně od soutoku anoikonymum Lunkowitzwald;
zřejmě se tu jedná o staré MJ Lunkovice). Potok pramení v lokalitě obce BrandNagelberg
blízko českých hranic (srov. výše výklad hydronyma Lungitz v povodí
Gusen a Lungenbergbach v povodí Malého Kampu).
- Reißbach (Dračice)
Potok (později říčka) pramení severně nad Kaprouní v okrese Třeboň (Čechách).
Na českém území se též nazývá Červený potok; poté, kdy přetne rakouské hranice,
Kastenitzer Bach (od hranic až k Hörmanns bei Litschau).295
Od Gmünduaž k místu,
kde říčka opět kříží českou hranici, nese vodní tok pojmenování Reißbach (vlastně
podle svého přítoku Reißbachu, který doplní vody bývalé Dračice v lokalitě obce
Hörmanns bei Litschau). Nabízí se též souvislost s pův. slov. základem *dris-/drís(srov.
psl. *driska, čes. lexém dřístat); a to jak u základu českého (drač-, *dra/s/k-?),
tak u německého (d/reiß, *rais-apod.).296
- Schwarzabach; srov. jinde Schwarza, Schwarzau, Švarcava apod.
- Skrems/Schrems, Branau/Braunaubach
Potok se dnes na rakouské straně nazývá Braunabach/Bra(u)nau, ale od pramene
v Čechách (který se nachází jižně pod Klášterem u Nové Bystřice) teče
293
K tvaru gugu též srov. některé ekvivalenty (srov. překladač Google 2013): severogermánské (dán gøg,
švéd. gök), keltské (např. velšské /y/ gog)nebo baltské (lit. gegutė, popř. lotyš. dzeguze), ale dokonce v jazych
turkických a tureckých:ázerbájdžánský lexém gugu, turecké guguk.
294
Podobná pojmenování existují i jinde v Rakousku a v Německu; srov. např. MJ Lembach na území obce
Wutach v Německu: doložen r. 1200 jako Limpach, v listině z roku 1379 Lymbach, od r. 1611 Lembach
(srov. Wutach 2013).
295
Nejedná se však o Kostěnický potok, jehož prameny jsou v blízkosti pramenů Dračice (také u Kaprouně),
který se na rakouském území nazývá Neumühlbach.
296
Nedaleko pramene Dračice (na českém území) je přítokem říčky Bystřický potok (na území obce Nová
Bystřice), na rakouském území dále Föhrenbach/-l (pod obcí Schönau bei Litschau; srov. Föhrenbach u Dunaje,
Fernitz u Kampu), Wielingsbach/-l (v Gopprechts), Eichbach/-l (u Schönauhäusern) a Rottalgraben ( pod
obcíSchönauhäuser), po návratu na české území (před soutokem sLužnicí) Hraniční potok (na státní hranici u
zaniklé osady Nová Ves).
152
jako Skřemelice (starší název Skrems/Schrems potom není v Rakousku zcela
zapomenut). Protéká městem Schrems (v okrese Gmünd). Slovanské hydronymum
*Skremenьnica/Skremenica označovalo „Křemenný“ (popř. „křemičitý“), „Kamenný
potok“ (Bergermayer 2005, s. 235; Weigl 1974: Straßberger 1960, s. 149); varianta
mohla znít *s/křemel; název říčky (rivus Schremelize) je doložen v roce 1179 (Boček
1836/I, s. 302; Polách 2013). Mylný je patrně výklad ze sthn. pojmenování
Chremeliza (Lukas 1933, s. 17, 29n.). Lze souhlasit s názorem Nicole Hofbauer,
že podobný výklad byl v této souvislosti spíšeúčelový (srov. Hofbauer 2012, s. 42–
43).297
(Weitra, Weitrabach)
Existence řeky podobného názvu dnes není doložena; není znám ani žádný potok
Weitrabach.Problematické je však pojmenování obce Weitra v okrese Gmünd; srov. Hofbauer
2012,
s. 47). Vzhledem k dalším možnostem výkladu je sporné, zda se jedná o původní
hydronymum *wittraha (které by tu mohlo označovat Lužnici, na níž Weitra leží; ve významu
„spirálovitá, vinoucí se řeka. Tak soudí např. Straßberger 1960, s. 172; srov. též výklad
v 1. kapitole této knihy; dále Weitragbach). Ještě dnes je živá diskuse o tom, zda se jedná o
pojmenování slovanské nebo předslovanské. Vztah pojmenování k osobnímu jménu Vitoraz
(který zmiňujme též v 1. kapitole této práce) předpokládal („na rakouské straně“) Weigl (VII,
HONB 1975, s. 96).
- Wultschaubach
Potok pramení západně od Haarbachu a protéká obcí Wultschau (na území obce Harbach,
popř. Moorbach Harbach; v okrese Gmünd; srov. Hofbauer 2012, s. 48). Západně
od Tiefenbachu a severně nad obcí Schützenberg se vlévá do Lužnice. V odborné literatuře
panuje shoda v názoru, že se patrně jedná o původní slovanské osobní jméno. V odkazech
na konkrétní osobní jméno však už taková shoda není; zejména v hodnocení původního
základu jména:
1. základ Vulk:
a) odvození *Vulk + *-ov-… Vlčov (Weigl VII, HONB 1975, s. 173)
b) *W(ъ)lkъ (Bergermayer 2005, s. 289n.)
2. základ Boleč:
– *Bolečevo (*Boleč; srov. Straßberger 1960, s. 181).
4.12 Přítoky Vltavy, Větší a Menší Vltavice
Granitzbach (někdy též označovaný jako Grenzbach, v Čechách též Mlýnecký potok – i když
tam jde většinou o jiný potok; pojmenování se tu střídají298
; srov. také dále)pramení na území
297
K německému pojmenování Braunau/Branau-potom srov. (např.) výklad u Profouse (I/1947, s. 184-186:
zejména je zde český Broumov na pomezí Čech a Slezska): 1110 Prounaw, 1256 Brunow, 1258 Brumow;
z osobního jména Brún/Brúm, Bruno (1055 Brunonis filiam), 1183 Brumsesis, Brum/Brúm, 1288 Brumo; sthn.
apelativum brûn se vztahovalo k hnědé barvě (něm. braun/bav. bran, hnědý; pův. se tak označovali lidé
s tmavými vlasy a s temnou pletí; po asimilaci n>mBrum). Pokud pojmenování vzniklo z dolnoněmeckého MJ,
pak se často objevuje ve spojení (braune Aue, „hnědá niva“; po mylném spojení s os. jménemBrúm = chápáno
jako„Brúmův dvůr“, později „ves rodiny Broumů“). Pokud od os. jménaBrún, snadoznačení majetku (lokace)
královského úředníka (srov. pak též Braunau). V jiných případech je ovšem doložena podoba Promen-; patrně
ze sthn. *brâmo (trní) nebo *bârme (ostružiní); výklad proto není vždy jednoznačný (Profous I/1947, s. 185;
k dalším pojmenováním tohoto typu týž na s. 186).
298
Do Mlýneckého potoka na českém území ústí Bystrá; potok se pak vlévá do Větší Vltavice.
153
obce Bad Leonfelden (v lokalitách Pötscher a Rading v okrese Urfahr-Umgebung) a obtéká
Rading na jeho východním okraji –směrem nasever (srov. Hlawinka 2009, s. 13, 106, 107,
132, 140, 180). Potok na severu Rakouska tvoří česko-rakouskou hranici (na české straně se
jedná též o Radvanovský potok), ale posléze se zleva vlévá do Graslbachu. Na krátkém úseku
tvoří státní hranici Graslbach (cca 2 km severně nad Bad Leonfelden na severozápadním
okraji Miesenwaldu, nad tokem Velkého Rodlu). Základové slovo Granitz- je evidentně
slovanskou výpůjčkou (srov. Hlawinka 2009, s. 106).
V téže oblasti se však objevují dva jiné („severní“) potoky s názvemGrenzbach. Oba pramení
u českých hranic (na severní straně Sternwaldu, v okrese Urfahr-Umgebung); oba se vlévají
do Menší Vltavice, oba místy tvoří státní hranici mezi Rakouskou a Českou republikou. Levý
z nich se před soutokem s Vltavicí stéká s Dürnaubachem, pravý teče severně od Dürnau
(na opačnou stranu tu teče Bystrá; severně od Weigetschlagu) a ústí posléze (jako levý přítok)
do Menší Vltavice.(tj. do pravého přítoku Vltavy ve Vyšším Brodě; srov. také výše
Loibersdorf; obd. „hraniční potoky“ u Ranny, Aistu aj.).
Hainbach (Hajský potok)
Hydronymum je tu odvozeno z českého základu haj-, jemuž odpovídá německé apelativum
Hain. Pojmenování se mohlo ustálit v době, kdy území spadalo pod vládu českých panovníků.
Kettenbach
Potok pramení u Schenkenfelden (Severně nad Grasbachem, u Gusen, v okrese Urfahr-
Umgebung).299
Mezi Süßmühle a Stierhäuseln plní úlohu hraničního potoka mezi Rakouskou
a Českou republikou (ústí do něho nejprve Schwarzenbach a Froschenbach).U české hranice
se Kettenbach stéká Hajským potokem (s Hainbachem; ten získává vodu ze svého hlavního
přítoku, z Harbachu) na Větší Vltavici, která pak přijímá vody Mlýneckého potoka (také
Mlýnský potok; v něm. prostředí se pro tento potok užívalo pojmenování Stegmühlbach)
a vlévá se posléze do Vltavy (u Horního Herbertova). Přestože slovanský původ pojmenování
nelze přímo doložit pramennými doklady, můžeme zde usuzovat na reflexi slovanského
osídlení jako po historické, tak po ekonomické stránce. Slovanští osadníci se jistě podíleli
na obchodu, který probíhal severojižním směrem. To nabylo na významu zejména poté, kdy
se v Gallneukirchen právě od staré obchodní cesty (vedoucí přes Freistadt do Čech) oddělila
jiná cesta, která vedla přes Schenkenfelden a Reichenthal (tedy povodím Kettenbachu)
do Horního Dvořiště, popř. k Vltavě (Zauner 2003c:LVI). Předpokládaný základ *Chot- se
často vyskytuje zejména u slovanských geografických jmen (Bergermayer 2005b, s. 15,32).
Dokládá se rovněž na toponymech typu Geewey, Kelzendorf a Kottingersdorf (Hlawinka
2009, s. 67–68, 108, 113). Tvar Chota zmiňují též Svoboda a Šmilauer (1960, s. 590);
srov. výše Kettenbach u Aistu (obd. se však téžmalý úsek Senfmühlbachu, přítoku Klasbachu,
nazývá Aist… a jeden z jeho přítoků zase nese pojmenování Kettenbach).
(Liebenbach)
Jedná se o pravděpodobný starší název jednoho ze dvou potůčků, které pramení ve vsi
Liebenthal (popř. by se tak dříve mohl nazývat na části úseku též Kettenbach)300
. Oba menší
potůčky zleva doplňují vody Kettenbechu (směrem do Větší Vltavice). Ves Liebenthal leží
na území obce Reichenthal (v okrese Bad Leonfelden a Urfahr-Umgebung). Kolem r. 1170–
1180 bylo toponymum v latinském pramenu zapsáno jako Livbental, 1378 Lyebintal.
299
... srov. také potoky stejného jména v povodí Aistu a Naarnu.
300
Tyto informace však máme doložené jen ústním sdělením rodilého mluvčího z obce Summerau, která leží cca
4 km východně od obce Lienbenthal).
154
Pojmenování údolí tu může vycházet z bavor.-shn. základu liup, který se změnil nasthn.
Liep/Lieb (milý, laskavý, přívětivý, příjemný) nebo z bavor.-starohn. osobního jména
Liupo;stejně tak ale může být motivováno slovanským osobním jménem *Luba (Hohensinner,
Wiesinger 2006, s. 107–108). Rovněž místní jméno Leobendorf (Dolní Rakousko) mohlo být
odvozeno z podobného germánského nebo slovanského osobního jména(jako stará přejímka
do bavorských dialektů; dále Bergermayer 2005a, s. 144–145); srov. dále potoky v povodí
Weitenbachu, mezi Weitenbachem Kremsem a v povodí Dyje: Loibersdorfer Bach, Loiwein,
Loibesbach, odlišně snad Loibenbach. Související místní jména jsou
např. Lübben/ dolnosrb. Lubin – opět k osobnímu jménu Luba (Wenzel 2006, s. 78), Lauban
(Bily, Bösselmann 1999, s. 41,44) a Löbnitz (Krüger 1999, s. 199); poslední dvě zmíněná
toponyma jsou vztažena ke starosrb. osobnímu jménu*Ľuban (Hlawinka 2009, s. 74).
Slovanská jména jsou odvozena od prsl. *lubъ/ljubъ (milý, milovaný; z ie kořene *leubh-;
srov. s příbuzným něm. slovem lieb; dále Kopečný 1981, s. 187–188;Rejzek 2001, s. 342).301
4.13 Řeka Malše/Maltsch a její přítoky
Černá /Schwarzau (dříve Švarcava)
Je přítokem Malše v Čechách a v Rakousku. Pramení v nadmořské výšce 823 m ve Freiwaldu
u Talerbergu, jihozápadně od Nebelsteinu (1017 m). Na horním toku se nazývá
Schwarzaubach. Teče posléze na severozápad. Jedinou rakouskou lokalitou na tomto potoce
je Schwarzau (srov. však stejná či obdobná MJ jinde; např. Schwarzau v Alberndorfu
in der Riedmark, Schwarzenbach v Reichenthalu v okrese Bad Leonfelden apod.; k tomu též
Hohensinner, Wiesinger 2006, s. 75, 109–110). Dále pokračuje do Čech a u bývalé obce Zlatá
Ktiš protéká stejnojmenným rybníčkem (Zlatá Ktiš). Dále míjí Žofín, Černé Údolí, Třebíčko,
Benešov nad Černou, Ličov a Velké Skaliny. Severovýchodně od Kaplice (u Přísečna) ústí
do Malše.302
Gratzenbach (česky Novohradský potok) je pravostranným přítokem Stropnice v Rakousku
a v České republice. Pramení v Reutlüss západně od Heinrichs u Weitry na území obce
Unserfrau-Altweitra (na počátku toku se někdy nazývá Luigraben) a směřuje na sever,
k Pyhrabruck. Několik set metrů západně od Pyhrabrucku tvoří potok několik metrů hranice
mezi Rakouskem a Českou republikou; dále teče směrem na západ. Blízko Nových Hradů
a Údolí se v Zevlově rybníce stéká s Veveřským potokem, který se vlévá do Stropnice.
Jižně od pramenů Gratzenbachu protéká (mezi Veveřským potokem na západě a Tiefenbachem
na jihu, blízko Heinrichs) Göllitzbach; Lembachem je Gratzenbach zprava spojen s Lužnicí.
Německý název „Gratzenbach“ je uveden také na rakouské úřední mapě (1968; název
Luigraben tam uveden není). V aktualizovaných mapách z roku 2001 německý název potoka
301
Osobní jméno Luba je na českém území doloženo ve 12. stol (Pleskalová 1998:134); kromě jména Luba se
zmiňuje též antroponymum Luben (Svoboda 1960:591) a Liban (Profous 1949:576). Blažek (1997:19-25)
popisuje odvozené formy (a sémantické rozdíly) u ie *leubh
v jazycích ie původu. K obci Liebenau v lokalitě
Unterweissenbachu dokládají Hohensinner a Wiesinger (2003, s. 253) k r. 1400 zápis Liebnaw; odkazují opět
na možnost odvození ze starohn. osobního jména *Liobo (Liupo)a sthn. *Lieb.
302
Obdobný název se však objevuje i přímo v povodí Vltavy. Do Lipenského přehradního jezera dnes v obci
Černá v Pošumaví ústí tzv. Černý potok (dříve též Černá); srov. doklady k existenci obce: 1268 Natschernerece
(na Černé řece), 1284 Nachirnie, 1483 Czerna, ale 1510 Sswarczpach, 1530 Schwarczpach. Pojmenování obce
tedy bylo převzato podle jména potoka (Profous 1947/I., s. 285-286). Jinde v Čechách je častým toponymem
jméno Černice (ovšem nikde není takové pojmenování názvem potoka: Profous 1947/I., s. 288). Jedná se potom
(snad) o jméno původně čelední, kde se (předpokládaný) původní plurálový tvar (Črnici, tedy „lidé Črnovi“)
po vyrovnání nom. pl. s ak. pl. u místního jména (na nom pl. Črnice, po doplnění průvodního –e- Černice;
tvaroslovně však zejména v 16. stol.) přiblížil pozdějšímu singulárovému pojetí pojmenování (Profous 1947/I.,
s. 287-289 zmiňuje několik sídel toho jména v Čechách).
155
není uveden (ale název Luigraben je zde zaznamenán). Obě mapy ovšem uvádějí český název
Novohradský potok.
Malše/Maltsch:
Řekaje pravým přítokem Vltavy (v Českých Budějovicích). Pramení na území obce Sandlu
a zhruba v oblasti od Rotte Hacklbrunnu až k lokalitě položené východně od Wullowitz tvoří
hranici mezi Českou a Rakouskou republikou (a mezi Zemí českou i Mühlviertelem v okrese
Freistadt). Na rakouském území jsou jejími hlavními přítoky Hängerbach, později nazývaný
Felberbach, dále Marbesbach a Eisenhutner Bach.303
Poprvé je řeka zmíněna roku 1265 v latinském pramenu jako Malche, r. 1335 pak Males,
r. 1343 Malcze; k r. 1377 i 1654 je místo, které leží při ústí dnešního Felberbachu do Malše,
jako Malschgmündt (srov. Hlawinka 2009, s. 110, 133, 178).
O řece se zmiňoval také Šembera (1868/2011–2013, s. 20): Malše u Windhagu, kteráž teče
přes Cetvinu do Čech…
Původní české pojmenování Malce se chápe jako posesivní derivát s příponou j- (ja-/ji-, je)
v podobě *Malьcja, kterýmohl být vztažen k osobnímu jménu *Malьkъ (popř. v českém
prostředí Malek)nebo *Malьcь (česky tedy Malec; srov. Pleskalová 1998, s. 80,135; vše
k psl. základu *malъ, tedy„malý“ obd. Malcha: Malenínská 1995, s. 302); tedy ve významu
Malkův/Malcův potok, Malkova/Malcova řeka (Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 206–207;304
tamtéž, s. 206: Mairspind/t: 1377 a 1654 doložen zápis Malschgmündt; dále srov. Hlawinka
2009, s. 110).
Pohořský/Pohorský potok/Bucherser Bach
Pohořský potok (německy Bucherser Bach, v běžně mluvené češtině305
Pohorský potok) je
levým přítokem Švarcavy/ Černé v Novohradských horách. Jeho pramen ale leží na trojmezí,
které od sebe odděluje Čechy, Horní a Dolní Rakousko; tvoří tedy starou pomezní hranici
zemí (nedaleko samoty Šance) na severní straně Sepplbergu (1004 m); v nadmořské výši
980 m. Potok teče severně k Pohoří na Šumavě, kde ho posílí další dva malé potůčky,
a pokračuje severozápadně k tzv. Jiřické nádrži, nazývané též Pohorský/Pohořský rybník).
Přes Baronův Most, Leopoldov, Uhliště, Terčí Dvůr, Pivonice, Pohorskou Ves, Rapotice
303
Malše/Maltsch a Lužnice/Lainsitz jsou jediné řeky pramenící v Rakousku (kromě několika malých potoků),
jejichž vody jsou prostřednictvím Vltavy a Labe odváděny do Baltského/Severního moře.
304
Podobné pojmenování (typu Maleč; tedy MJ odvozené z českého osobního jména Malec nebo Málek) však
doložil V. Šmilauer též pro oblast tzv. „Podoubraví“ na Českomoravské vrchovině, dále pro Polabí a západ
Čech; na Pelhřimovsku zmiňuje obdobný typ na příkladu MJ Chodeč (Šmilauer 1960, s. 176).
305
Přestože se stále v úředním styku a v hydrologii užívá adjektiva „pohořský“ (podle obce Pohoří na Šumavě),
jedná se tu zcela patrně o postup zbytečně konzervativní, který vykazuje nedostatek kontaktu apologetů této
formy s běžně mluvenou češtinou; a hlavně s obyvateli míst, kudy dnešní Pohorský (sic!) potok protéká. Autor
tohoto pojednání téměř čtvrtstoletí pořádal letní dětské tábory a jiné akce v prostředí lokalit položených právě
na březích tohoto potoka. Dále pak učil přímo na málotřídní škole v Pohorské Vsi - a působil též v Benešově nad
Černou, v Malontech a v Kaplici (to vše v rozmezí 30 let). Nikdy a nikde se běžně nesetkal s formou
„pohořský“. Vždy se mezi místními obyvateli (mnohdy už mezi rodilými mluvčími) hovořilo o Pohorském
potoce (na základě lidové etymologie pravděpodobně ve smyslu: „potok tekoucí z/v pohoří a směřující
do údolí“). Nerespektování běžného úzu tu považujeme za zásadní chybu. V povědomí místního etnika už totiž
není pojmenování tohoto vodního toku s názvem obce Pohoří na Šumavě spojováno. A to tím spíše, že od 70. let
minulého století byla oblast Pohoří na Šumavě uzavřena, byla sem zrušena běžná doprava – a obec se ocitla
ve vojenském pásmu. Po roce 1989 sice existovaly (a existují) snahy o obnovení života v této obci položené
na česko-rakouské hranici (byť už v lokalitě v té době zůstávaly jen ruiny a dokonce byla značně kontaminována
i pitná voda). Také z rakouské strany se projevila snaha o obnovu části obce (zejména původně téměř rozpadlého
kostela). Tyto snahy však byly úspěšné jen částečně; k obnovení infrastruktury obce Pohoří na Šumavě dosud
nedošlo.
156
a Radčice směřuje k Benešovu nad Černou, kde ústí nedaleko Mlýnského vrchu do
Černé/Švarcavy (jako její největší přítok).
Pojmenování potoka je doloženo poprvé k r. 1524 – ve spojení s místním jménem Pohorzie
(jako řeka, která protékala bukovými lesy Fagosilvana). K r. 1693 jsou zmíněny první
sklárny; v době vlády Buquoyů byla též oblast využívána (a osidlována) kvůli těžbě
a splavování dřeva, popř. pro využití vodních toků.
(Steinmaltsch)
Místo, kde potok Felberbach ústí do Malše, se nazývá Mairspindt. Potok Felberbach se však
do konce16. stol. nazýval Steinmalsch. Dá se tu patrně předpokládat společný původ
pojmenování místa i potoka (ke sthn. základovému slovu gemünde, soutok,se připojilo české
hydronymum Malše).
Ves Mairspindt255
náleží k obci Windhaag bei Freistadt (okres Freistadt). Nejstarší dochovaná
listina s označením obce (zroku 1377) ji zmiňuje jako Malschgmündt.
Díky nářeční výslovnosti původního pojmenování (v rámci diftongizace -a-a bez likvidy -l-) a
pozdějšímu přejmenování „Kamenné Malše“ (Steinmalsche–na Felberbach) došlo vpozdním
období 16. století k proměně pojmenování; význam už nebyl dále srozumitelný, což vedlo k
rozvoji lidové etymologie (Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 206–207).
Etymologii lze vysvětlit na základě hydronyma Maltsch (Hlawinka 2009, s. 110); podobně
soudí též Heiss (1995, s. 86–87). Podobné místní jméno najdeme též v lokalitě Innernstein
na území obce Münzbach (v okrese Perg).
Jiný výklad nabízí (Pleskalová 1998, s. 57–59,135), která předpokládá odvození z osobního
jména Maš(jde tu o rekonstrukt ke jménu Mašuna).
Stropnice (Strobnitz) je pravým přítok Malše v Rakousku a v Čechách. Pramení ve Freiwaldu
na jižním svahu Vysoké (Hochwald, 1034 m) v 780 m n.v. v lokalitě Herzfeld Lauterbachu;
blízko hranice České republiky. Teče nejprve na severovýchod. Po několika kilometrech
vtéká na české území, kde míjí Šejby, Dlouhou Stropnici, Horní Stropnici a Humenice;
po opuštění okraje Novohradska protéká širokým údolím s mnoha rybníky. Pokračuje k Údolí
a k Novým Hradům, kolem Štiptoně a Byňova na Jakuli, kde se stáčí na severozápad. Přes
Petříkov teče směrem na Třebeč, Dvorec, Borovany, Ostrolovský Újezd, Veselku, Jedovary,
Řevňovice, Komařice a Pašinovice, kde posléze opět mění směr (na západ, k Dolní Stropnici)
a ústí do Vltavy (srov. MAPY GOOGLE 2013).
První doklad pojmenování říčky pochází z roku 1185 (…qui dicitur Stropnitz). Stejnojmenná
obec (ležící při ústí potoka Stropnice do řeky Malše) je zmíněna v pramenech k r. 1259
(villam… juxta Strobnich), 1262 (Strobnitz) a 1360 (in Stropnycz; na pojmenování obce bylo
přeneseno původní hydxronymum; dále Profous, Svoboda IV/1957, s. 213–214). Jedná se
o původní slovanské jméno, které zmínil již Jungmann (Jg IV, 1838/1990, s. 360): pro „strop
místnosti“, ale také pro „břevno, podval“, popř. pro špalek, na kterém leží mlýnské kolo
(Jg III, 1837/1990, s. 205; Profous, Svoboda IV/1957, s. 214). Původně šlo patrně
o hydronymum, které zpočátku označovalo „vodu, přes niž vedlo mnoho břví“ („břeven“,
lávek; srov. obd. označení potoka u Havlíčkova Brodu: Břevnice), posléze potom „řeku,
na níž bylo mnoho mlýnů“ (srovnatelné doklady najdeme např. v polském prostředí, kde
existuje jezero Stropno ařeka Stropnica; k tomu dále Profous, Svoboda IV/1957, s. 213–214).
(Wullowitzbach)
Patrně se jedná o dnešní Eisenhuter Bach, který je levým přítokem Malše na česko-rakouské
hranici. Jedná se o potok, protékající původní „českou“ obcí Volovice (srov. obd.
slov. Voľavica/Wölfnitz v Korutanech). K r. 1356 je doloženo místní jméno Wolabitz, 1560
157
Wulawiz, k r. 1590 hydronymum Wuellabizpach. Zápisy z let 1499–1563 odkazují
k čes. apelativu vuol/vůl (Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 216).
4.2 Pomezí s moravským jihem (povodí Rußbachu/ Russbachu a Rohrbachu)
V bažinatém údolí nad obcí Lachsfeld severně od Stockerau (nad Vídní, pod Znojmem)
pramení potok Russbach. Protéká lokalitami Würnitz – Kreuttal – Schleinbach –
Ulrichskirchen – Wolkersdorf – Obersdorf – Pillichsdorf –Deutsch–Wagram– Parbasdorf –
Markgrafneusiedl – Leopoldsdorf im Marchfelde – Engelhartstetten. Jeho hlavním přítokem
je Mühlbach, který se vlévá do Rußbachu nad Německým/Deutsch-Wagramem. Mühlbachse
ve Stockerau kříží se Schmidou (jeho vody jsou odváděny též Marchfeld Kanaalem, který byl
prokopán z Russbachu směrem od Deutsch-Wagramu; tento kanál je současně ve Vídni
spojen s Dunajem). Poté ale pokračuje jiná část toku jihovýchodním směrem a ústí do Dunaje
mezi Hainbergem a Devínem (pod moravsko-slovenskou hranicí; potoky jsou zde vzájemně
propojeny).
Na slovanský původ pojmenování však lze usuzovat až u potoka Donaugraben, který za
Korneuburgem ústí do Dunaje, který je od pramene až k prahu Teiritzu (Teiritzschwelle,
u Korneuburgu) známý také jako Loipbach nebo Loipbach-Waldbach. Hydronymum by
mohlo souviset se starým základem *loib- (srov. výše Loibersdorf, Loibesbach, jinak
Loibenbach; tedy z psl. *loib-/liub nebo ze starohn. *liup-). Dnes již neexistující staré říční
zákruty v rovině kolem Tresdorfu (kolem jeho západního okraje a dále až k Dunaji) byly pak
vždy nazývány Dunajský příkop (Donaugraben).
5. Povodí řeky Moravy (March) a Dyje (Thaya)
5.1 Dyje/Thaya
Někdy se odkazuje též na adaptaci „ilyrského“ (v současné terminologii „praevropského“)
hydronyma *Dujas (ve významu „kouřící, dýmající potok“), které se v řeči slovanských
obyvatel mohlo změnit na tvar Dyje (srov. též Straßberger 1960, s. 37, popř. 61; dále
Hofbauer 2012, s. 23–24). Pravděpodobný je tu slovanský přenos z původního
indoevropského základu. Pojmenování řeky (slovanská přejímka *Dyje) bylo zřejmě dříve
motivem pro další pojmenování (srov. např. II. část místního jména Allentsteig, kde druhá část
toponyma,základ -(s)teig, přímo souvisí s poněmčenou formou *Tiaha (doložena
k r. 1175).306
Některé odvozeniny od základu Thaya- (např. Thayabach, Dyjský potok)
najdeme právě u Allentsteigu (v okrese Zwettl).307
Dále je forma doložena v pramenech
podoba Thaua, posléze Taya (také Hofbauer 2012, s. 24, 44–45). Hydronymum je patrně
obdobného původu jako pojmenování Deiming (srov. výše, popř. dále Dimling). Stejně jako
řeka se nazývá obec v okrese Waidhofen na Dyji (Hofbauer 2012, s. 45).308
Dyje/Thaya se vlévá do řeky Moravy/March u Hohenau. Jejími pramennými řekami jsou
Rakouská/Německá/Deutsche Dyje/Thaya a Moravská/Mährische Dyje/Thaya.
Deutsche Thaya/Německá/ Rakouská Dyje pramení ve Waldviertlu nedaleko Schweiggers
(657,5 m n. v.); mezi Jagenbachem a statkem Mödershöf. Jejími přítoky jsou Stoanathaya,
306
Někdy se však usuzuje též na jiný vliv; např. na odvození z keltských dialektů (*di-a = „malá voda“; srov.
Thaya 2013).
307
Zajímavé je, že slovanského původu je tu (patrně) jak druhá část toponyma Allentsteig (tj. základ–steig), tak
hydronymum a toponymumZwettl.
308
Místní část Thaya je před rokem 1121 zmíněna jako Tichahe (snad též podle slovanského pojmenování
„klidně tekoucí vody“, které mohlo být první částí slova: *tich- , ve spojení s apelativem ahwe); mohlo dojít ke
kontaminaci původní formy slova novější formou (v důsledku lidové etymologie).
158
Rotbach (s přítoky Antbachem a Rieweisbachem), Aubach,309
dále Moosbach (s levým
přítokem Edelseegraben, jenž vytéká z rybníka Au, tedy z Auteichu), který zleva ústí
do Dyje/Thaya.
Antbach
Zde je pozoruhodná první část složeného slova, Ant-… Forma ant- může dochovávat starou
předponu odpovídá dnešním prefixu ent (Adelung 1774/2013, sv. 1, sl. 389). Vv 16. stol. byl
tvar někdy zapisován jako and (stále však mohlo jít o původně částici, předponu, předložku;
srov. též lat. ante; Grimm 1998–2013, sv. 1, sloupec 495 a 496). V případě varianty Entbach
(a její hláskové změny) by se jednalo o vyjádření sounáležitosti („Příslušný potok“).
Ve staré horní němčině však existovalo subst. apelativum anado (sthn. ande; duch, duše,
též ale závist; Grimm 1998–2013, sv. 1, sl. 192, 302), popř. v adj. či adv. podobě (odporný,
odpudivý); ve frázích rovněž ve významu „bolestivý, nesnesitelný, zlý“ (Lexer 1992/2011,
sv. 1, sl. 55); někdy ovšem i ve významu odlišný (což je příbuzné s tvarem ander ; Lexer,
sv. 1, sl. 55). Mohlo dojít i k „přepólování“ významu (pak subst. označovalozápal nebo
nadšení: Lexer 1878/2011, sv. 3, sl. 21).
Bavorská nářečí však apelativem ant(n)označují též kachnu (obdobně starší německé podobě
Änte; srov. např. Adelung 1774/2013, sv. 1, sl. 389). Mohlo tedy jít o „odporný, odpudivý“
potok, ale též o potok „kachní“? Slovo ant však někdy označuje v bavorských nářečích
též mravence (v běžné němčině Ameise; tedy snad „mravenčí potok“?).310
S trochou fantazie lze připomenout, že také slovanští kolonisté byli označováni jako Antové
(už u římských letopisců, např. u Plinia; obd. dokládal kolonizaci Slovanů byzantsko-gótský
letopisec Jordanes/Iordanis, který píše o Venetech, Sklavenech a Antech; obd. v 6. stol. po Kr.
rozlišoval mezi Slovany a Anty byzantský historik Prokopios. Mnozí ruští badatelé považují
Anty za předchůdce kolonistů pozdější Kyjevské Rusi, kteří se usadili mezi Dněprem
a Dněstrem, popřípadě za slavizované Alany. Také rakouští badatele upozorňovali na osídlení
Antů severně od ústí Dunaje; srov. např. Daim, Szameit 2013, s. 24; dále též výklad
v I. kapitole).
(Dimlbach)
V lokalitě Dimling (lidově též Diming; obec Waidhofen na Dyji/an der Thaya, okres
Waidhofen an der Thaya) se tradičně označuje některý z blízkých potoků jako Dimlbach
(nebo také Dunkelbach). Ovšem není jasné, k jakému potoku je hydronymum vztaženo.
Doložit tu lze pouze místní jméno Dimling.Pokud se jedná o blízké potoky, západně
od okraje osady protéká Sarningbach, jižně Kleiner Radlbach (ale ten bývá v místním
prostředí nazýván Jasnitz, stejně jako blízká osada; srov. dále), dále na jihozápadě
Jaudlingbach (srov. dále). Malé přítoky pak napájí rybníky (na území osady).
Jazykovědci se na slovanském původu pojmenování shodují, ale rozcházejí se v etymologii.
Lze tu předpokládat původní hydronymum nebo oronymum, které mohlo být odvozeno:
a) ze slovanského základu *tum(i)nica/tum(i)ninica (Straßberger 1960, 45); snad *tumin/*dimin-,
též možná ve spojení se slov. základem*dym- (tedy ve významu „tmavý
potok, potok v mlhách, tajemný potok“ nebo „kouřící, dýmající potok“). Slovanský
základ *tьma (temnota) odmítl ve prospěch původního *dъmǫ(foukám, dmu) již
309
Toto pojmenování je na rakouském i německém území poměrně časté. Objevuje se též u řeky Inn: 1230 de
Awe (Wiesinger, Reutner 1994, s. 19), u Pramu (Wiesinger, Reutner 1994, s. 26), v lokalitě Innkreis: 1338 Aw
(Wiesinger, Reutner 1994, s. 138), u Sankt Aegidi: ve 13. stol. Ow, 1324 Au/e (Wiesinger, Reutner 1994, s. 147),
v lokalitě Sankt Roman: 1190-1200 Owe, 1236 Awe (Wiesinger, Reutner 1994, s. 159); v okrese UrfahrUmgebung:
v lokalitě obce Feldkirchen an der Donau, Gramastetten, Engerwitzdorf, Bad Leonfelden
(Hohensinner, Wiesinger 2006, s. 13-14, 23, 43, 96); srov. též Aubach u Pulkavy aj.
310
Jinak je dnes lexém ant doložen v anglicky mluvícím prostředí (vedle forem emmet a pismire).
159
J. Schnetz (1925, s. 168–169). Sufix –l může ukazovat na diminuci (tum-l – dym-l,
tedy „částečně v mlhách, trochu dýmající“? Tomu by nasvědčovalo i výše zmíněné
lidové pojmenování Dunkelbach; to se ovšem zatím nepodařilo k žádnému potoku
jednoznačně přiřadit).
b) z pojmenování *Dubьnikъ (ze spojení *dubьnъ lesъ, kde došlo k univerbizaci spojení:
dubový les; později snad též: „potok v dubovém lese“; Bergermayer 2005, s. 72)
(Edlitz)
Základ pojmenování se dnes dochoval jen v místních jménech, ale původně se mohlo jednat
o hydronymum typu „Edlica“ (Jedlice,„Jedlový potok“; srov. Hofbauer 2012, s. 25–26).
V takovém případě se může jednat o starší derivát ze slovanského základu *edla (posléze
jako označení potoka: *Edlica), tento výklad je nejpravděpodobnější (Bergermayer 2005,
s. 75).Severně od Dunaje je zachováno jen v podobě místních jmen Ober- a Nideredlitz (obec
Thaya, okres Waidhofen an der Thaya). Oběma obcemi protékají potůčky; z tohoto pohledu je
výraznější dnešní Oberlüßbach, který protéká Niederedlitz a vlévá se zleva do Dyje.
Jiný výklad ovšem odvozuje místní jméno ze slovanského základu sedlec (to by mohlo
odkazovat i k přejetí z českého jazykového prostoru, kde jsou pojmenování podobného typu
běžná; srov. též Straßberger 1960, s. 51). Při takovém výkladu je ovšem nejasné, proč
u toponyma chybí počáteční s- (a to též v pramenech); srov. např. (na straně jedné) MJ Zettlitz
na území obce Drosendorf-Zissersdorf (v okrese Waidhofen na Dyji) a (na straně druhé) MJ
Elz (*Edlitz; srov. Hohensinner, Wiesinger 2003, s. 170–171).311
Původní tvar by tu musel
znít *sedlici, *sedlьci/-e (Weigl 1975, s. 203, Bergermayer 2005, s. 229, Hofbauer 2012, s.
49;někdy se záměnou d/r, běžnou dříve v jihozápadočeských nářečích: Neußerling;
Hohensinner, Wiesinger 2006, s. 58–59).
Gansbach
Potok před osadou v obci Grünau přijímá zleva Taulingbach; poté se za obcí vlévá zleva
do Dyje (Thaya)v Kottschallings (jižně od Waidhofenu an der Thaya). Porovnáme-li tento typ
pojmenování s místními jmény v okolí, nelze pominout Edengans (na území obce
Windigsteig, v okrese Waidhofen na Dyji/an der Thaya; Hofbauer 2012, s. 25). Pojmenování
Gans, popř. Ganz (srov. dále Ganzbach; také Hofbauer 2012, s. 28) bývá odvozováno
ze slovanského základu *kamenь/cь- (*kanc-/kamenc-, kamenic-...?; tedy
kamenica/kamenьca,„kamenice“? Hofbauer 2012, s. 25, 28) v mask. a subst. formě
(ve smyslu „kamenný potok“), popř. jako derivát označující průběh říčního toku
(Bergermayer 2005, s. 109; Weigl 1965/II, HONB, s. 111; Straßberger 1960, s. 51; srov. též
Ganzbach).
Ganzbach
Potok Ganzbach pramení jihozápadně od obce Ganz (srov. též výše– Gans/Edengans,
Hofbauer 2012, s. 28). Do Dyje ústí zprava ve Schwarzenau. Hydronymum je patrně
odvozeno podobně jako u jména Gans (srov. výše Gansbach) z původního slovanského
apelativa typu *kanc/kamenc- (*kamenica/kamenьca, -cь-; „kamenice“; Straßberger 1960,
s. 61n., Weigl 1965/II, HONB, s. 272n., Bergermayer 2005, s. 109; srov. též výše,
obd. Hofbauer 2012, s. 25, 28). Před osadou Ganzje potok Ganzbach v obci Grünau doplněn
311
Pro označení původního pojmenování *Edlitz za hydronymum najdeme doklady i jinde. Mimo sledovaná
území (tedy jižně od Dunaje) lze doložit potok Edlitzbach, kterýpramení na severovýchodním okraji obce Edlitz.
V Pumperwaldlu se potok vlévá zprava do řeky Pitten; výše proti proudu (u Hinterleiten) zleva do Pittenpřivádí
vody Feistritz (toto hydronymum srov. také jinde), ještě výše pak Großer Pestingbach). Tento Edlitzbach
nad obcí Pitten zprava posílí tok Schwarzy, která potom ústí z jihu do Dunaje.
160
zleva Taulingbachem. Po průtoku územím obce Edengans se stáčí zleva do Dyje/Thaya
(u Kottschallings; srov. také výše odkaz Edengans; Hofbauer 2012, s. 25; srov. též Gansbach)
.
(Globnitz)
Jako Globnitz mohlbýt označován nějaký malý přítok Rotbachu (v obci Großglobnitz
nebo jižně pod Niederglobnitz), který je sám pravým přítokem Dyje (pod Hammerschmiede).
Spíše tak ale byl pojmenován přímo Rotbach. Tento potok pramení u Großglobnitz, protéká
Niederglobnitz (obec Zwettl, okres Zwettl); jeho pramenným přítokem je Antbach (sic!; dále
Hofbauer 2012, s. 29–30). V odborné literatuře se hydronymum odvozuje od slovanského
slova *klokotnica („klokotavý, bublající“ potok; Straßberger 1960, s. 65, Weigl 1965/II,
HONB, s. 311n., Bergermayer 2005, s. 111n.). Nejen místní jména, i hydronyma typu
Globnitz se vyskytují častěji (srov. též přítok Ganzbachu, též Glognitz u Malého Mühlu;
odlišně ale Gloms).
Globnitz
Jedná se o poměrně malý potůček proudící do Ganzbachu zprava. Potok Ganzbach se potom
ve Schwarzenau (také zprava) vlévá do Dyje/Thayi); srov. též výše obd. výklad k MJ
Großglobnitz a Niederglobnitz (odlišně ale zřejmě Gloms).
(Gloms)
Místní jméno Kleingloms (odvozené ze základu Gloms) najdeme na území obce Vitis v okrese
Waidhofen an der Thaya (Hofbauer 2012, s. 29–30, srov. též odkaz Globnitz výše). Názory
na to, z jakého pojmenování bylo toto jméno odvozeno, se různí. Jednotliví jazykovědci se
ovšem shodují na (původně) slovanské motivaci případného (původního) hydronyma.
Předpokládá se, že bylo jméno odvozeno:
a) od základu *lomnica (potok s křehkými, drolivými svahy). Souhlásková skupina -mnsnad
mohla být v určité době v písemných pramenech nahrazena (byť nesprávně, ale
na základě formální disimilace) skupinou -bn- (srov. výklad o základu–globnitz výše).
Obvykle se však předpokládá, že dnešní forma nemohla být ovlivněna tvary
Großglobnitz a Niederglobnitz (jedná se o příliš vzdálená místa – a není
pravděpodobné předsouvání počátečního g- před tvar lom-; srov.Steinhauser 1927,
s. 43, Straßberger 1960, s. 66, Weigl/II, HONB 1965, s. 313).
b) od základu *lopъnebo*lopa. Základem hydronyma by v tom případě bylo slovo
*lopьnica („potok bahenních rostlin“ nebo „potok se širokými, lžicovitými
rostlinami“; Bergermayer 2005, 137). Potom by bylo možné spíše předpokládat
asimilaci skupiny -pn-/-bn-na–mn-.
Janitzbach
Potok ústí zprava do Edelbachu u Waldhers, Edelbach do Dyje jižně pod Langholzem. Lze tu
usuzovat na původní slovanské osobní jméno, ovšem až z doby křesťanské, kdy už bylo
zvykem křtít novorozence v souladu se svátky křesťanských světců (Jan, tedy *Janic-;
V. Šmilauer doložil brzký průnik křesťanských jmen na české území: 1960, s. 23).
(Jasnitz)
Jedná se tu (zřejmě) o lidové pojmenování potoka, který se dnes označuje jako Kleiner
Radlbach (Hofbauer 2012, s. 32); též ale jde o místní jméno na území obce a okresu
Waidhofen an der Thaya. Potok je levým přítokemGroßer Radlbachu, jenž na jižním okraji
Waidhofenu na Dyji ústí jako levý přítok do Dyje). Úspěšně lze odkazovat na pův.
psl. hydronymum *jasinica/jasьnьca(Weigl 1970/III, HONB, s. 185), popř. *jasenь/-in/-ica
161
(Bergermayer 2005, s. 104, tedy „Jasanový potok“); patrně nejde o pojmenování typu „jasný
potok“ (podobný výklad nabízí lidová etymologie).312
Jaudlingbach
Potok pramení v Pfaffenschlagu u Waidhofenu na Dyji (v části obce Drosiedl; nedaleko
Holzteichu). Protéká obcí Jaudling a ve Vitis se vlévá zleva do Dyje. Obec Jaudling spadá
pod obec Vitis v okrese Waidhofen an der Thaya (Hofbauer 2012, s. 32). Obvykle se uvádí,
že je pojmenování odvozeno z oronyma nebo z hydronyma; ze slovanského slova
jawornik(Weigl III/1970, HONB, s. 185) či jaworьnikъ (Bergermayer 2005, s. 106).
Jednotliví jazykovědci nejsou zajedno v tom, jak odhadnout stáří pojmenování; odkazují však
k oronymům obd. typu (srov. např. pojmenování hory Jauerling v obci Maria Laach
am Jauerling v okrese Krems-Land; podobně mohl vzniknout též základ Jasen,
zastoupenýv místním jméně Jasenegg). Původ různých apelativ podobného typu však není
vždy přesvědčivě doložen.
Lexnitzbach
Potok pramení na českém území na katastru zaniklé obce Lestnice/Leštnice (Lexnitz),
cca 0,5 km jihozápadně od Maříže, v pohraniční lokalitě blízko Slavonic a Starého Města.
Nazývá se zde Leštnický potok). Po překonání státní hranice protéká (později) po severním
okraji rakouské obce Lexnitz (obec Dobersberg, okres Waidhofen an der Thaya); nedaleko
od ní se vlévá (zleva) do Dyje (srov. Hofbauer 2012, s. 34). Na původ pojmenování opět
nejsou názory jednotné. Weigl (IV/1972, HONB, s. 54) odvozoval hydronymum
ze slovanského lexému *lešnica?(tedy ve významnu „lesní potok“), jiní autoři ze slovanského
hydronyma *Lešьčnica („lískový potok“, popř. potok „porostlý lískami“; srov. Bergermayer
2005, s. 131n., Straßberger 1960, s. 97n.;psl.základ *lěska vysvětluje též Kopečný 1981,
s. 184). Ale už český název potoka (sám, o sobě) hovoří pro II. výklad.
(Liebnitz/ Liebnitzbach?)
Patrně se tu v názvu obce dochovalo původní pojmenování nějakého potůčku, přítoku
Německé Dyje (Liebnitzbach?); snad zprava, kde leží hlavní část obce (na horním
nebo na dolním okraji obce; větší přítoky jsou ale výše, na levé straně Dyje). Vždy se ale
jedná pouze o malé potůčky (nezdá se, že by šlo též o lokální pojmenování Dyje).
K původnímu hydronymu dnes odkazuje již jen místní jméno Liebnitz (obec Raabs na Dyji/
an der Thaya, okres Gmünd; srov. Hofbauer 2012, s. 34).
Původní hydronymum znělo patrně *Lipnica/Lipьnica (tedy Lipnice, „Lipový potok“;
srov. Weigl IV/1972, HONB, s. 60, Bergermayer 2005, s. 134). Doklad z r. 1175 zmiňuje
drobného šlechtice Gotfrida de Linbenze, který ještě v obci Liebnitz žil (Liebnitz 2013).
V roce 1200 se přesunulo šlechtické sídlo na nově postavený hrad Buchenstein na opačném
břehu Dyje (a v Liebnitz byl na místě původní hradní kaple následně postaven nový kostel).
Připusťme, že se slovanský základ *líp- se mohl psát jako *lieb- (v souladu s ustáleným
německým pravopisem; navíc se tu patrně ustalovalo znělé -b- před sonorou –n–). Pokud ale
došlo k přejetí časně, proč by tomu nutně muselo být právě takto (např. po ustálení znělosti:
*liépnic – liebnic-)? Též v němčině probíhala (zejména od konce 14. stol. a ve století 15.,
ale i následně) raně nhn. monoftongizace ie>í (podobně i v češtině, kde ji reflektovala
pravopisná diakritika). Ve slovanském slově *lipa však byl vždy součástí slabiky li- vokál –i(Kopečný
1981, s. 186); k žádné monoftongizaci tu tedy nedošlo. Nemohlo by tedy slovo
312
Mimo sledované území (v lokalitách položených jižně od Dunaje) srov. také obec Jasnitz (ležící cca 3 km
jihovýchodně od Allerheiligen im Mürztal), kterou protéká potok Jasnitzbach.
162
Liebnitz (doložené již zmíněným pramenem) být odkazem na základ *lěpъ- (pěkný, krásný), v
adj. formě *lěpь/-jь (srov. Kopečný 1981, s. 183)313
+ -nь + -cь;tedy Lěp-ni-ca (snad s adj.
„lěpní“ místo „lepý“?...Pěkný potok, pěkné místo, popř. lepší místo, Lepší potok?). V obou
případech (zejména však v tom druhém, kdy uvažujeme o derivaci z komparativního tvaru) je
problematické vysvětlit příponu -n/-ni místo -š- (která je dodnes zachována ve slově lepší); ;
srov. však (odlišně) Liebenbach a jména se základním pojmenováním Loib-, Loibes-, Loiben-,
Loiber-.314
Loibesbach
Protéká po východním okraji osady Loibes (obec Groß-Siegharts, okres Waidhofen
an der Thaya), zprava ústí do Dyje (ještě Německá Dyje) na severním okraji Speisedorfu.
Výklad hydronyma i toponyma bývá spojován spíše se slovanským osobním jménem
*Ljubuša/Ljubušь (Steinhauser 1927, s. 53, Weigl 1972/IV, HONB: 74, Bergermayer 2005,
s. 148); srov. také Loibersdorfer Bach, Loiwein, odlišně snad Loibenbach. U jména
Loibersdorf (Dolní Rakousko) se předpokládá odvození od antroponyma *Luba (podobně
jako u českých jmen Libín a Libyně;srov. také Bergermayer 2005, s. 144–145).
V korutanských pramenech jsou doložena osobní jména Liupa, Liuba und Luba (Kronsteiner
1975, s. 47).
Moosbach: k tomuto typu něm. hydronyma („Mechový potok“)srov. dále (např.) Mixnitz
v povodí Pulkavy.
(Rafings)
Také v tomto případě se jedná o doložené místní jméno (obec Windigsteig, okres Waidhofen
na Dyji). Původně však mohlo jít o pojmenování roviny (slovanské *ravenь odkazuje
k jihoslovanskému a východoslovanskému prostředí; srov. Steinhauser 1927, s. 55). Existuje
však také oronymum Rafingsberg. Nicméně: pod kopcem ovšem pramení potůček, který se
zprava vlévá do Dyje. Není tedy vyloučeno, že jde o staré hydronymum (pojmenování
„potoka v rovině“?). Odlišné výkladu spojují pojmenování se sthn. osobním jménem
*Rahewîn (Weigl 1973/V, HONB, s. 121, Hofbauer 2012, s. 39).
Sarningbach
Potok se v obci Thaya vlévázleva do Dyje (do níž zprava ústí v téže lokalitě Grenzbach,
srov. též příklady „hraničních potoků“ jinde). Základové slovo najdeme i v toponymu Sarning
(985 Sapinihca, 1110 Sabiniche). Schnetz rovněž vztahuje k apelativu *žaba (Schnetz 1925,
s. 170). Sarning se nachází na území obce Waidhofen an der Thaya-Land, okres Waidhofen
na Dyji, Hofbauer 2012, s. 42–43). Další možností je derivace ze slovanského lexému *žarnik
(horká, sluneční hora, stráň, úbočí hory, Weigl 1974, s. 10); ve slovinštině může jít
(v podobném případě) o označení „horkého, rozpáleného místa“ (srov. např. Žirôvnica, dále
Snoj 2009/ESSZI, s. 491) nebo o název rostliny (arnika); popř. lze pojmenování chápat
jako oblastní označení „slunečného břehu potoka“. Jindy se uvažuje o slově
*šarьnikъ/*šarьnica (pospíchající, řítící se potok; Bergermayer 2005, s. 260n.; slovinština zná
v podobném smyslu slovesný tvaršariti/šáriti, srov. Bezlaj IV/2005, s. 11); srov. však
Sarmingbach, Sarmingerbach…
313
Rejzek (2001, s. 338) v této souvislosti připomíná vztah k lexému *lěpiti; za nepravděpodobný výklad
považuje odvozování od latinského lepos (jemnost, půvab).
314
Zajímavé tu je porovnání s doloženými pozůstatky slovanských pojmenování v lokalitách položených jižně
od Dunaje, kde je na řece Muru obec Leibnitz (a kde ústí přímo v obci zprava do Muru přítok Laßnitz; srov. jinde
výklad hydronyma Laisnitz.
163
Schladeinbach
Severně od lokality Schlader (obec Karlstein an der Thaya, okres Waidhofen an der Thaya) se
potoky Griesbach a Fährtlbach stékají v jeden tok; vzniká Schladeinbach. Ten se
v Karlsteinu an der Thaya zprava vlévá do Dyje.Zdá se, že toto hydronymum můžeme
spojovat právě s místním jménem Schlader. Pojmenování bylo dříve vykládáno sthn.
apelativem (popř. osobním jménem?) Slagetor nebo Slegetor (ve smyslu padací brána, most;
tak jméno chápal Straßberger 1960, s. 145). První písemný záznam ( z r. 1362) však zmiňuje
Slatern in der Ragczgegent. Ve světle tohoto zápisu (a vzhledem k přírodním podmínkám
v místě) však uvedený výklad působí nesmyslně. Jako pravděpodobnější se jeví spíše novější
názor Angely Bergermayer (2005, s. 235), která vztahovala pojmenování k původnímu
slovanskému apelativu (a posléze snad hydronymu) *s/Slatina (ze základu *slat/-ъ, kterému
zde odpovídá též německý základový tvar: schlad-;tedy ve významu Slatinný potok
nebo „bažinaté místo blízko potoka“; srov. Hofbauer 2012, s. 42–43).
Thauabach
Potok Thauabach ve Windisteigu a Marklu ústí zprava do Dyje. Hydronymum souvisí
se základovým jménem Thaua, které označuje obec na území Allentsteig (v okrese Zwettl;
srov. Hofbauer 2012, s. 44–45). Jméno bývá někdy vysvětlováno prostřednictvím raně
slovanského osobního jména *Tucha nebo *Tuchan, popř. v podobě Tuchen (Weigl 1965/II,
HONB, s. 15, Bergermayer 2005, s. 278; srov. též výklad MJ v I. kapitole). Straßberger
(1960, s. 160) však odvozuje pojmenování ze slovanského slova duch (a pokouší se název
vysvětlit jako „Čertův, Ďáblův potok“; slovo duch zde patrně chápe ve smyslu pohanského
„zásvětí“. Pojmenování by potom mohlo být starší, než se začal plně projevovat vliv
christianizace, který vedl k důslednému odlišování pojmů jako „duch“, „ďábel“, démon“
apod.).
(Windigsteig)
Mohlo by se jednat o místní (původní) slovanské označení pro Thayu/Dyji nebo pro některý
její úsek („Slovanská stezka“; termín steig/teig se objevuje též u místního jména Allensteig;
srov. výše). Obec toho jména (Windigsteig v okrese Waidhofen na Dyji) pokrývá především
pravý břeh Dyje (mezi Schwarzenau a Waidhofen an der Thaya; srov. Hofbauer 2012, s. 48).
Apelativum windisch (původní adj. s významem „slovanský“) označovalo ve starých
bavorských dialektech vše, co se vztahovalo ke Slovanům. Prameny je spojují s hydronymem
Thaya/Tiaha („Windig/-s Tiaha“; Straßberger 1960, s. 178, Weigl 1975, s. 142). Dnešní
podobu „steig“ získala druhá část slova v důsledku hláskových změn (Tiaha, -
/S/ťiah/Sťág/Štíg/Štajg).
Moravská Dyje (Mährische Thaya) pramení (cca 4 km) jihovýchodně od Třešti (u vsi Stajiště
na Českomoravské vrchovině, tedy na Vysočině; v nadmořské výšce 653 m).
Mezi Urbanovem a Dolními Dvorci se vodní tok nazývá Nevcehelský potok (ten by byl jinak
levým přítokem Dyje); teprve od soutoku tohoto úseku „Nevcehelského potoka“ a Votavice
(která přitéká zprava) se opět řeka nazývá Moravská Dyje. Teče převážně jižním směrem;
po průtoku mocí Písečné vtéká do Rakouska, kde pokračuje přes Unterpertholz, Oberndorf,
Weikertschlag a Alberndorf do Raabu na Dyji (Raabs an der Thaya). Jejími větší přítoky
na rakouském území jsou (zleva) Grabenbach, Grundlbach, Hafnerbach – Grasnitzbründl,
(zprava) Maribach, Thumabach (sic!) a Hintergrabenbach. Moravská Dyje se posléze stává
levou pramennou řekou Dyje (Thaya) poté, kdy se v Raabsu stéká s Rakouskou/Německou
Dyjí.
164
Grasnitzbründl
Potok je přítokem Dyje na severní hranici Dolního Rakouska; blízko moravského pomezí.
Sloveso grasen má v dnešní němčině význam „pást se“ (a souvisí patrně se starým apelativem
gras, tedy: tráva). Mohlo se proto jednat o místo v pastvině, na pastvišti.315
Schnetz (1925,
s. 162) však popsal podobné pojmenování, doložené ve Štýrsku v záznamu z r.
1209(Grassenih, dnes Graschnitz) jako adaptaci slovanského hydronyma *Grašьnika
(*grachъ – hrách; podle porostu planého hrachu).
Evidentní je tu vyrovnání hydronyma se slovanskými typy pojmenování (koncovka -itz/-ic);
k tomu docházelo běžně od konce 14. stol. (popř. dříve; srov výše výklad u Feistritz
u Feldaistu; ve slovanském prostředí se patrně přejala podoba *Grasnica). II. část
pojmenování (-bründl) souvisí s bav.-shn. apelativem prunne (a se souč. něm. Brunnen:
pramen, zřídlo, studánka; srov. Wiesinger, Reutner 1994, s. 110).
Podobná pojmenování jsou obvyklá i jinde (v tomto případě ale vždy v místech, kde lze
původní slovanské osídlení doložit historicky, popř. kde ještě dnes slovanské etnikum žije).316
(Rossabach/Rossbach)
Pojmenování potoka máme doložené jen v promluvách rodilých mluvčích z okolí Raabu; jeho
existenci lze proto pouze předpokládat. Může se tak nazývat přítok Thumabachu (podobný
potůček odtéká např. z dnešního pomezí osad Rossa a Süssenbach; ovšem většina katastru leží
na levém břehu Moravské Dyje). Jako Thumabach vtéká potok zprava do Moravské Dyje.
Pojmenování Rossa (např. označení stejnojmenného místa na území obce Raabs an der Thaya
v okrese Waidhofen na Dyji; srov. Hofbauer 2012, s. 41) se někdy odvozuje ze sthn. apelativa
rôzzaha (močidlo, bažina;Straßberger 1960, s. 139). Jiný názor ovšem vyjádřila Angela
Bergermayer, která chápe jméno jako hydronymum nebo oronymum; slovo
*Razsocha/Rozsocha podle tohoto výkladu označovalo rozvětvení řeky nebo
horského/terénního hřebene (Bergermayer 2005, s. 219n.). A je nesporné, že se (např.)
Thumabach právě díky svým přítokům bohatě větví (ale i hydronymum Thumabach je patrně
slovanského původu; srov. dále, obd. snad Rosinbach v povodí Dimbachu u Dunaje).317
315
Zajímavý může být vztah pojmenování Grasnitz k častěji doloženému hydronymu Grasbach. Název tohoto
potoka (Grasbach) má vztah k apelativu Gras („tráva“); mohlo se jednat o „místo porostlé trávou“.
Hydronymum se objevuje v soudním okrese Urfahr-Umgebung hned několikrát. Jeden je levým přítokem
Eschelbachu (jenž ústí zleva do Rodlu) v lokalitě Grasbach v severní části území obce Sankt Gotthart im
Mühlkreis (cca 2–3 km od centra obce). Jiný protéká jižně od obce Alberndorf in der Riedmark (1499 je doložen
zápis Graspach) a severně od Gallneukirchen (v pramenech je zapsán jako Graspach r. 1375). Ústí (zleva) do
Grosse Gusen mezi zámkem Rinzendorfem a lokalitou Riedegg. V soudním okrese Bad leonfelden protéká
územím obceSchenkenfelden jiný Grasbach. K r. 1220 je zmíněn v zápisu in Richerawe inchoatur fluuius dictus
Graspach a ústí zleva do Grosse Gusen (dále Hohensinner, Wiesinger 2006, s. 56, 70, 52, 96).
316
Pojmenování typu Grasnitz, Grassnitz, Graßnitzse může vyskytovat samostatně, popř. může tvořit součást
složeného onyma). Obdobné místní jméno najdeme také v Polsku (v bývalém Východním Prusku). Zde se
nachází osada Grazymy/Grasymy (východně od lokality Ostróda, blízko jezera Isag), která je součástí obce
Olsztyn. V době německého osídlení nesla osada název Grasnitz (v německých pramenech je několikrát zmíněna
jako statek, zboží Grasnitz, např.k r. 1907: Gut und Gutshaus Grasnitz-Grasymy, Gemeindelexikon 1905/2003;
k r. 1939 doložil toponymum Wegener, 1995). V uvedeném případu se ovšem pojmenování odvozuje od jména
Jacoba Petera Grasmina („pokřtěného Prusa“), na něhož tento majetek převedl velmistrWinrich von Kniprode
r. 1352 (Ritter 2010-2011). Jižně od Dunaje se potom objevuje místní jméno Graßnitz/Grassnitz v rakouském
Štýrsku, na slovinské hranici dokonce v toponymickém kompozitu Graßnitzberg (MAPY GOOGLE).
Hydronyma Grasbach (opět ve významu „místo bohatě porostlé trávou“) jsou potom doložena v okrese UmfahrUmgebung:
v lokalitě obce Sankt Gotthart im Mühlkreis (již k r. 1375 Graspach; dnes se patrně jedná o jeden
z potoků ve stejnojmenném místě; v povodí Eschelbachu), Alberndorf in der Riemark (1499 Graspach; levý
přítok Große Gusen), Schenkenfelden (1220 fluvius dictus Graspach); srov. Hohensinner, Wiesinger 2006 (s. 52,
70, 104) a MAPY GOOGLE.
317
Odlišně však se někdy podobný základ (Roß-) vykládá např. v případě potoka Roßbachu (blízko Suben,
v okrese Schärding). Potok pramení ve stejnojmenné lokalitě a je levým přítokem Pramu (srov. Wiesinger,
165
Thumabach
Potok Thumabach zmiňujeme již výše (v rámci výkladu o dalších přítocích Moravské Dyje
u pojmenování Rossa). Toponymum Thuma (část obce Karlstein na Dyji, okres Waidhofen
na Dyji) se někdy vykládá jako původní apelativum (Hofbauer 2012, s. 45). Vlévá se zleva
(pod Weikertschlagem an der Thaya) do Moravské Dyje. Pro Straßbergera (1960, 161)
i Weigla (1965, s. 80) je pojmenování záhadou. Bergermayer (2005, s. 71) uvažuje o vztahu
k apelativu dubъ (popř. adj. dubьna); podobně uvažuje o výkladu MJ Thumeritz a upozorňuje
tak vlastně na možný význam „Dubový potok“ (srov. dále).
(Na území obce Thuma však pramení více potoků. Vytéká odtud např. dnešní Mudlbach,
který od Obergrünbachu příjímá zleva přítok Grünbach; poté vtéká zleva do Dyje).
Dolní tok Dyje:
Na úseku „spojené“ řeky Dyje od Raabsu (směrem po proudu) najdeme řadu přítoků, jejichž
pojmenování je zřejmě slovanského původu (lze usuzovat na původní slovanská hydronyma).
Slovanské dialekty patrně dochovaly (jako přejímku) i pojmenování říčky Pulkau (srov. dále;
tato říčka ovšem dospěje k soutoku s Dyjí až poté, kdy samotná Dyje proteče přes jih Čech
a Moravy až na severní okraj lokality Laa an der Thaya). Do potoka Fugnitz (který se
v Hardeggu vlévá zprava do Dyje) ústí též potok Pleßingbach.
Fistritzbach
Potok pramení jižně pod Dietmanns, protéká obcí Fistritz, v Liebenbergu se vlévá zprava
do Sieghartser Bachu, který přitéká v Aigen bei Raabs zprava do Seebsbachu. Ten zprava ústí
do Dyje; k výkladu pojmenování (odvozeného opd slovanského apelativa *bystrica)
srov. Feistritz u Weitenbachu a u Feldaistu.
(Fladnitz)
Patrně se jedná o starší název Kajabachu (pokud se tak někdy nenazývá některý z jeho
přítoků; o novějším původu současného pojmenování potoka svědčí i označení blízkého lesa
jako Kajawald, tedy „les Kaja“). Potok pramení v osadě Oberfladnitz na území obce
Weitersfeld (v okrese Horn), pokračuje osadou Niederfladnitz na území obce Hardegg
(v okrese Hollabrunn). Ve všech případech je původní hydronymum (zřejmě) odvozeno
z adj. *blatьnъ; po odvození vzniklo subst. *blatьnica (ve smyslu „blatný“, bažinatý potok:
Bergermayer 2005, s. 30n., Weigl 1965/II, HONB, s. 215; srov. též Kopečný 1981, s. 66,
heslo *bolto).318
Fugnitz
Říčka Fugnitz ústí v Hardeggu zprava do Dyje, u Heufurtu se do ní (opět zprava) vlévá
Pleißingbach (srov. dále).Místní jméno Fugnitz najdeme na území obce Geras v okrese Horn.
Hydronymum se odvozuje slovanského pojmenování *bukovьnica (Bergermayer 2005, s. 46),
tedy „Bukový potok“ (s pravidelnou změnou hlásek v německy mluvícím prostředí: b-f; také
Hofbauer 2012, s. 28).
Gaberbach
Reutner 1994, s. 16; ti odkazují ke sthn. základu ros-, který označoval koně, a usuzují na místa, kudy protékal
potok, na jehož břehu se pásli koně, popř. se z potoka napájeli nebo se v něm plavili); srov. též MJ Roßberg
v lokalitě Bad Leonfelden, zapsané r. 1356 jako Rossperch; snad šlo v tomto případě opět o místo, kde se mohli
koně měnit nebo pást (dále Hohensinner, Wiesinger 2006, s. 101).
318
Na jih od Dunaje se vyskytuje lokalita podobného jména: Fladnitz an der Teichalm. Také zde jsou původní
slovanská pojmenování běžná (např. západně od Fladnitz protéká potok Toberbach; srov. Dobra).
166
Zleva do Dyje ústí též Gaberbach (v Gaberwaldu); pramení na severozápadním okraji
katastru obce Rabesreith. Do Dyje se vlévá v Unterthürnau v blízkosti české hranice (jižně
pod Uherčicemi, jihozápadně od rezervace Bílý kříž); snad lze porovnat se základem harbvýše
(např. Harbe Aist). Ovšem slovo *gaber označovalo i ve staré němčině donátora (dárce;
srov. Grimm J. a W./DWB 1854/2011), patrně i v podobě gâber a gëber (Lexer 1878/2011).
Poslední výklad je proto velmi pravděpodobný.
Kajabach
Potok je pravým přítokem Dyje v lesní lokalitě Sagteich (cca 1 km východně
od Merkersdorfu, jihovýchodně od Hardeggu; srov. MAPY GOOGLE 2013). Případné
srovnání se nabízí u Profousa (1949/II., s. 181): asi 10,5 km jihozápadně od jihočeské
Soběslavi se nachází obec Kajetín; první zmínka je doložena k r. 1379: villa Kayetin. Profous
odvozuje pojmenování z osobního jména Kajata (tamtéž).
(Kollmitz)
Také v tomto případě by bylo možné usuzovat na hydronymum. Menší potůčky (z nichž jeden
pramení severně od Dyje v Kollmitzdörfu; na území obce Raabs an der Thaya, v okrese
Waidhofen an der Thaya) tu skutečně vtékají zleva do Dyje u Kollmitzgraben (obec Ludweis
Aigen, okres Waidhofen an der Thaya; srov. také Hofbauer 2012, s. 33). Není příliš jasné,
z jakého apelativa (popř. hydronyma nebo oronyma) bylo pojmenování míst odvozeno
Weigl však odvozuje pojmenování jako oronymum, vztahující se k horskému hřebeni (*kolm;
v tom případě by se označení přeneslo též na příslušná místní jména; dříve však zřejmě
na hydronyma). Soudí, že se tu spíše jedná o pojmenování předslovanské. Předpokládá se
však slovanské zprostředkování (Weigl 1970/III, HONB, s. 275); srov. však odlišný výklad
A. Bergermayer u pojmenování Kollnitz (2005, s. 114; srov. výše).
(Modsiedl)
Dnes se jedná o místní jméno(na území obce/ městského úřadu v Raabu na Dyji, v okrese
Waidhofen na Dyji). Pojmenování však bylo patrně odvozeno ze slovanského apelativa
*močilo/močidlo (skupina -dl- se zachovala na západoslovanském území; na území
slovanského jihu a východu se konsonantická skupina redukovala na -l-). Jednalo se o místo,
kde se močilo konopí nebo len, popř. též o močálovité místo nebo o bažinu (srov. Slovnik.sk
2013;dále: Weigl 1972/IV, HONB 172, Bergermayer 2005, 195n., Hofbauer 2012, s. 37).
Lindermayer (2008, s. 56) u pojmenování Modsiedl /Motsiedel dokládá původ ze slovanského
apelativa močidlo. Kopečný 1981 (208–209) uvádí jen jen tvary *močiti a močь. Není tedy
vyloučeno, že tu šlo rovněž o hydronymum (ve významu „potok v mokřině“). Menší potok
zde opravdu pramení (ústí zleva do Dyje); srov. jinde Mottschüttelbach.
Pleißingbach
Jedná se o pravý přítok říčky (potoka) Fugnitz v Heufurthu(na česko-rakouské hranici;
srov. výše). Potok se tak nazývá od soutoku Prutzendorfer Bachu a Alsenbachu v obci
Pleißing.Původní označení (Pleißing) se vztahuje i ke stejnojmenné lokalitě. Sledujeme-li
místní komunikaci asi kilometr od Brucku u Ostrongu (Bruck am Ostrong), kde se stáčí
na východ, dorazíme k Pleißingu. Toto místo je zmiňováno k roku 1215 jako Plusnich. Roku
1597 se v pramenech hovoří o jakémsi Friedrichu (der Plewsinger, tedy: z Pleusingeru?; jde
patrně o obyvatelské označení), který vystupuje také v bavorských zápisech z Pargatstetten.319
Původní hydronymum je patrně slovanského původu (často se uvádí ve významu „bublající,
zurčící potok“; srov. Floßmann 1990); tedy snad *plužnice, *plužník, potok „plazící se
319
U české hranice se objevuje lokalita Pleißing u Hussenbachu; srov. výše.
167
v lukách“, nebo „pleskající, plkající potok“ (obd. významu něm. plauschen?; Profous uvádí
tuto možnost u hydronyma Ploučnice/Plauschnitz: Profous 1951, III., Hošek, Šrámek 1980,
s. 380). Ovšem jiný výklad bychom mohli spojit s obdobnou situací na Moravě, kde
pro lokalitu Plesná (též Pleisnitz/Pleißnitz; a pro něm. hydronymum Fleißenbach)
předpokládá Profous (III/1951, s. 374) starou podobu apelativa *blizen/blízen (blizní, tedy
blízký; ve staré češtině existovalo též pro dvojče pojmenování blizně/blížně, které se
dochovalo v nářečích; obd. dvíče, dvíčky, spolče, spolčata;srov.Holub/DNS 2004, s. 245).320
Staré î/ý/í se v německém (a posléze i v českém) prostředí diftongizovalo na ei. Listinné
záznamy o Plesné uvádějí k r. 1189 podobu Vlizen, 1199 Flissen, ale později již Vleizen,
fleisen (tedy snad „Blízký potok“? ).
Základ hydronyma Pleißing tedy může být tvořen různými formami. Některé odkazy
(zejména odkaz na základ ples-) tu nejsou příliš věrohodné. Přikláníme se proto spíš
k výkladu, že se jednalo spíše o „blízký“ než o „bublající“, “plazivý“, „hluboký“
(nebo dokonce „vlhký“) potok (nicméně lze v této souvislosti odkázat též na základy plech-,
ploch-, ples- u „rakouských“ oronym a oikonymPleßberg, Pleßberger, ale naopak u
toponyma Plochwald už to není tak jednoznačné; Hohensinner a Wiesinger tu odkazují
k bav.-sthn. apelativu bloch – ve významu „blok, celek, uzavřený úsek“; dále srov. exkurs,
část 2.).
Pulkava
Pulkau/Pulkava je říčka v Dolních Rakousích, na části okresů Horn, Hollabrunn a Mistelbach
(poblíž hranic s Českou republikou). Pramení u vesnice Ludweishofen (část obce Pernegg),
asi 2 km severně nad Nödersdorfem (Perneggem), jihovýchodně od Raabsu na Dyji (tedy
od soutoku Rakouské a Moravské Dyje), severně od Hornu.321
Protéká východním okrajem
Waldviertlu a Weinviertlem (zhruba k východu). Od města Pulkau (Pulkava) je už tok
napřímený.
Do Dyje Pulkava ústí zprava (cca 2 km západně od Laa an der Thaya; mezi městem Laa
an der Thaya a obcí Hevlín, na zhruba jedenapůlkilometrovém úseku, v němž se Dyje nachází
zcela na rakouském území). Přijímá zleva vody potoků Therasburger Bachu (který se
od svého pramene u Purgstalu nazývá Steinhölzbach, poté je zprava doplněn Aubachem)
a Passendorfer Bachu (ten se tak nazývá od soutoku s potokem Mixnitz /předtím
Ebrechtbach; po malém přítoku zprava se na krátkém úseku označuje jako Mixnitz/
a s potokem Therasbachem). Do Pulkavy zprava ústí (původní) Bründlbach (v Pulkau)
a Talbach (v Rohrendorfu), zleva Schrattenbach (u Zellerndorfu), Retzbach (v Jetzelsdorfu) a
Seefelder Bach (v Großkadolzu), zprava pak Gemeindegraben a Mottschüttelbach, řeka míjí
rameno Alte Pulkau, poté ji přetne (akvaduktem) Dyjskomlýnský náhon – Thayamühlbach
(který prochází Laa an der Thaya); následně se Pulkau vlévá zprava do Dyje (WHN 2007).
Etymologii hydronyma Pulkava se pokusilo vysvětlit několik badatelů; k jednotnému závěru
však dosud nedošli. První písemná zmínka o stejnojmenné řece je datovánarokem 1055
(v darovací listině krále Jindřicha III., kde je zmíněno fluvium qui dicitur Bvlka;
srov. Lindermayer 2008, s. 172). Müller (1989) interpretuje pojmenování jako „rychle
stoupající, zdvíhající se“ (voda). Tuto interpretaci uvádí též Becker, když píše, že řeka získala
320
Odlišně však Profous usuzuje u MJ Plesy (ves rodiny Plesů; III/1951, s. 374); popř. Plesanov (Plesanův dvůr,
tamtéž).
321
Přítokem Pulkavy/Pulkau je také Giessbach II (srov. obd. hydronymum výše). Stéká se s Dürninger Graben,
pak s Patzenthaler Graben. Od tohoto soutokuse nazývá Mottschüttelbach ( potok přijme vody
Galgenberggraben, Diepolzgraben, zprava Patzmannsdorfer Graben, Stronsdorfer Graben), který dále ústí
zprava do Pulkau (hned po proudu řeky od ústí Gemeindegraben; k obdobným pojmenováním srov. výše u Alte
Naufahrt).
168
pojmenování v důsledku stoupající vody po přívalových deštích (v době povodní)
nebo v době tání sněhu (1921, s. 16n.; srov. opačný názor: Lindermayer 2008, s. 172). Je
možné, že se proměny počasí mohly odrážet na stavu vody v Pulkavě. V průběhu staletí si
řeka jistě brala lidské životy a působila četné škody. Nicméně nový výzkum spíše
předpokládá, že už z hlediska vztahu etnika k mýtickému charakteru pojmenování řeky
ve staré době muselo hydronymum Pulkava odrážet lidské aktivity v místech, kudy řeka
protékala (neboť vždy tvořila osu života obyvatel, kteří žili na jejích březích, popř. i dále
ve Weinviertelu). Jméno nesporně reflektuje přitažlivost řeky pro lidi, kteří na jejích březích
stavěli v průběhu staletí (ba tisíciletí!) svá sídla. Etymologii slova Pulkau proto interpretuje
(např.) Elisabeth Schuster (1989, s. 357) jako pojmenování „řeka, kolem níž žije mnoho lidí“;
předpokládá se motivace germánským (popř. kvádským; srov. Schinner 1958, s. 62) typem
Fulkahwa, přičemž by vzniklo kompozitum z germánských slov áhwo (voda) a fulka (lid;
srov. Kluge 1975, s. 36 a s. 823). Prostřednictvím slovanského hydronyma Pulkava se dostalo
pojmenování v první polovině 9. stol. do starých bavorských dialektů (Lindermayer 2008,
s. 172). V důsledku poněmčení byla slovanská koncovka -ava nahrazena německým -a
(nebo -aha), čímž se stal původ pojmenování pro pozdější mluvčí nejasným (Schuster 1989, I,
s. 357; 1994, III., s. 196n.; srov. téžHistorisches Ortsnamenbuch von Niederösterreich/ Weigl,
HONB 1964, I, s. 278).322
Ostatně též archeologické nálezy z raně středověkého období
ukazují, že v údolí Pulkavy navázali Slované bezprostředně na germánské osídlení z doby
římské. Lze tedy předpokládat, že to byli původně Germáni, kdo řeku pojmenovali? Je možné,
že pojmenování přinesli Germáni do nově osídlené země v podobě hydronyma
„Volk/s/ach“(Lindermayer 2008, s. 172). V Dolních Francích leží město Volkach, které je
poprvé zmíněno počátkem 10. století (k r. 906) jako Folchaa a r. 1127 jako Volkaha
(Reitzenstein 1986, s. 385; obd. 1991).
Adalbert Klaar (1974, s. 47–50) předpokládá založení stejnojmenné obce Pulkau kolem roku
1000; patrně zde tehdy stálo opevněné sídlo (kolem kostela).Místní jméno se poprvé objevuje
r. 1125 (jako šlechtický přídomek: Chadoldus de Pulcaha. Tento předák byl významným
členem původně franského hraběcího rodu Chadoldů323
); k r. 1135 (srov. BUB IV/1, pramen
č. 649; Lindermayer 2008, s. 172)je zmiňována Maior Pulca (srov. BUB IV/1, pramen č. 674;
Lindermayer 2008, s. 172); možná v protikladu k příbuznému pojmenování Sallapulka, které
označuje místo položené severně a východně od pramene Pulkavy, směrem k němuž
(od Raisdorfu) protékala dříve řeka lokalitou porostlou vrbami (pojmenování se odvozuje
ze středohornoněmeckého slova salnach, které rovněž označuje„vrbový porost“;
srov. Schuster 1994, III., s.196n.; dále Schmeller 1973, 1983, 1985, II, s. 266).
V této souvislosti bude jistě užitečné připomenout užití toponyma Pulkovo (a podobných
pojmenování) na území historického i dnešního Ruska.324
Ves Pulkovo (ještě roku 1844
Pulkova, fin. Pulkkala) nalezneme východně od města St. Peterburgu a od Petrodvorců
(v lokalitě tzv. Lebjaženského městského osídlení Lomonosovského okresu Leningradské
oblasti. Jako „pskovská“ se označuje i východní část jezera a vesnice u hory Valdaj (také
východně od Lebjažje). Jižně od města St. Peterburgu je podobného pojmenování užíváno
pro místo na vrchu hory, která se též označuje oronymem Pulkovská. Kdysi to býval švédský
statek (tzv. Purkolovský), k němuž patřilo široké území deseti finských vesnic (k r. 1704
322
Dnešní usedlíci označují řeku jako Pulka (sic!), nikoliv jako Pulkau (Lindermayer 2008, s. 172, pozn. 830).
V pramenech je pak doloženo spojení Celderndorf neben der Pulka (Lindermayer 2008, s. 89) ajméno
Neunekkarius de Pulka (srov. Lindermayer 2008, s. 121).
323
Francký pohraniční hrabě Chadold (Kadold) ovládal území mezi Enží a Vídeňským lesem (Kress 2003).
324
Za připomínku děkuji doc. Jiřímu Korostenskému ze Západočeské univerzity v Plzni (v rámci osobních
konzultací a v e-mailu z 12. 2. 2014). Jde tu o společný slovanský základ; proto nelze následné porovnání
z našich úvah vynechat. Také střídání vokálů o a a je ve slovech slovanského původu zcela běžné.
169
označeno jako lokalita „švédské vsi Insio“). Jako „Pulkovská“ bývá nazýván rovněž kraj
na jižním okraji St. Peterburgu (u spojení Kyjevské silnice a cesty z města Puškin); jsou zde
též Pulkovské výšiny (Пулковскиe высоты). V 15. stol. tu byla obec stejného jména, která se
v 18. stol. stala součástí Carského Sela (a jejíž název se dnes dochoval v pojmenování letiště).
V Novgorodské lokalitě (jihovýchodně od Velkého Novgorodu) je ves Pulkovo (a Pulkovská
krajina; k r. 1500 nacházíme záznam pojmenování v Novgorodské písařské knize v soupisu
obcí patřících k tzv. k Ižorskému pogostu; tedy ke dvorskému správnímu území, zahrnujícímu
několik obcí i jejich centrum. Apelativum pogost je tu skutečně příbuzné s českým slovem
„pohostit“, rusky „pogostiť“ slova „pohostit“; srov. dále: Пулково 2013, Санкт-Петербург
2004–2013).
Původ pojmenování (též ve výše zmíněné formě Pulkola/ Пулкола) se vysvětluje různě.
Může souviset s vepským325
apelativem „pulk“ (koule, kulička), nebo s některými finskými
lexémy: s finským apelativem pulkka (laponské saně), puolukka (brusinka), popř. s finskou
podobou antroponyma Pavel (Pauli). Je doloženo finsko- karelské toponymum „Paulkola“
(„Pavlova vesnice“). Snad bylo pojmenování pod slovanským vlivem transformováno
do podoby Paulkovo/Pulkovo;(zakončení typu„-vo“ je typické pro slovanské dialekty;
srov. Шарымов 2009, s. 328). Je ovšem otázku, zda by se podobný postup přejetí mohl
projevit i v Podunají (např. pod maďarským vlivem, tedy cca v 10. století; navzdory značným
jazykovým rozdílům patří i Maďaři k ugrofinským národům).
Thumeritzbach
Potok protéká obcí Oberthumeritz a Unterthumeritz. Na krátkém úseku se nazývá Pieberbach,
ale dále teče opět jako Thumeritzbach. V Drossendorfu an der Thaya zprava ústí
do Dyje. Pojmenování Thumeritz (Oberthumeritz a Unterthumeritz leží na území obce Japons
v okrese Horn; srov. Hofbauer 2012, s. 45) se někdy odvozuje z osobního jména, jindy
z původního slovanského apelativa (a posléze z hydronyma). Bergermayer uvažuje též
o podobné derivaci jako u základu Thuma- (Bergermayer 2005, s. 65, srov. slov.
základ*dombŭ – *dǫbъ). Přiklání se ale též k možnosti odvození od základu *dumb/r/ъ
(potom by byl potok kdysi označen jako *du/m/bь/n/r/ca?). V tomto (druhém) případě
Bergermayer uvažuje spíše možnosti odvození ze slovanského osobního jména *Domaradъ (a
o užití vkladné bilabiální souhlásky -b-).
Vodní toky v povodí Pulkavy
Hned dvakrát se poblíž jižního okraje české hranice objevuje potok Hussenbach; oba potůčky
potom pramení v těsné blízkosti (nepříliš daleko od sebe) v okrese Hollabrunn v Dolním
Rakousku (srov. také další pojmenování slovanského původu v
lokalitěPleißing,Niederfladnitz; obd. srov. další pojmenování v povodí Pulkavy).
Hussenbach č.1pramení u Hofernu; je přítokem Altbachu (v místě nazývaného též Nalber
Altbach)v Obernalbu. Ovšem i potok Altbach je tu „vícekrát“. Později se vlévá do Seebachu,
do kterého se Altbach vlévá zleva v Unternalbu, u Ragelsdorfu potom do Retzbachu).326
325
Jako vepština je označován baltofinský (aglutinační) jazyk, který patří do ugrofinské větve uralské jazykové
rodiny. Je blízce příbuzný finštině, estonštině a karelštině. Hovoří jím obyvatelé Karelské republiky, Vologdské
oblasti a Leningradské oblasti v severozápadním Rusku. Vzhledem k dlouholetému soužití s ruským etnikem tu
dochází k rusifikaci; přesto pronikají slova z vepštiny též do ruštiny.
326
Tak se původně nazýval Retzer Altbach, pozdějise objevuje další Altbach (tedy Altbach č. II). Je zřejmé, že se
tu hydronyma dost proměňují.
170
Hussenbach č. 2 pramení cca 1,5 km severovýchodně od pramene Hussenbachu č. I. a je
levým přítokem Retzer Altbachu. Ten už se za Retzem nazývá Altbach (srov. „Altbach č. II.“
zmíněný v pozn. 325; srov. odkaz výše), od soutoku s Landsbachem (který přitéká zleva) pak
Retzbach. A je to právě potok Retzbach, který v Jetzelsdorfu ústí zleva do Pulkavy
(srov. dále).
Podobně odvozené oronymum, Hussenberg, potomnajdeme u česko-rakouské hranice v
blízkosti pohraniční obce Wullowitz327
. Jedná se o pomezní jméno u hraniční řeky Malše.
Regionální prameny uvádějí (asi pro 15. století) tvar Hussenburg (snad podle podoby kopce,
který vypadal jako „vozová hradba husitů"?). Při české hranici s Mühlviertlemje potom
doložené oronymum Hussenstein (snad ve významu „Husův“ nebo „husitský“ kámen (patrně
tu nejde o přejímku adj. „husí“).
Mixnitz
Potok Mixnitz (Mechový potok; obd. jinde v německé formě Moosbach) přijímá zleva přítok
Ebrechtbach. Vlévá se (také zleva) do Passendorfer Bachu (pravého přítoku Pulkavy).
Od tohoto pojmenování jsou odvozena místní jména Obermixnitz nebo Untermixnitz (obec
Weitersfeld, okres Horn; srov. Hofbauer 2012, s. 36, viz též WHN, MAPY GOOGLE 2013).
Základem hydronyma bylo slovanské označení *Mъšnica, popř. *Musĭnica (Weigl 1965,
s. 169, Bergermayer 2005, s. 167; k apelativu *mъchъ srov. Kopečný 1981, s. 218).328
Mottschüttelbach
Patrně se jedná o původní lidovou etymologii. Proběhla zde derivace od verba močit
(zamokřovat; snad ve formě „močitel“?). Nicméně Lindermayer (2008: 24, 56, 62, 178, 195,
220) odvozuje hydronymum ze slova močidlo (označení pro močál); srov. také Modsiedl
/Motsiedel.
5.2 Morava/ March
Řeka Morava (lat. Marus, na rakouském území March) je jedním z hlavních levých přítoků
Dunaje ve střední Evropě; jedná se také o největší řeku II. nejvýznamnějšího historického
území českého státu, Moravy.
Na úseku asi 50 km tvoří státní hranici mezi Českou a Slovenskou republikou, na úseku
91 km představuje rozhraní mezi Slovenskou a Rakouskou republikou. Vzhledem k mnoha
zákrutům (meandrům) jsou ovšem vzdálenosti míst ležících na březích řeky (měřeno
vzdušnou čarou) menší, než je délka vodního toku. Již Šembera (1868/2011–2013, s. 20)
odkazoval na zmínku o řece Moravě z r. 98u Tacita (označené jako Marus). Dalšími přítoky
Moravy jsou např. Sulzbach aZaya.
Patrně původní indoevropské (a staroevropské) hydronymum označující vodu (řeku, vodní
tok, močál). Předpokládá se, že tak původně pojmenovalo předkeltské obyvatelstvo dolní tok
řeky. Dokládá se tu indoevropský kořen *mar- (voda) nebo *mor- (voda, moře). Vzhledem
k tomu, že německý ekvivalent pojmenování řeky zní March, odmítá se většinou vztah
ke keltskému základu *mori- (s nímž staré germánské pojmenování, tedy základ *Mar-,
souviset nemůže; dále Hosák, Šrámek 1980, s. 93). Naopak ie základ Mar- se mohl spojit
327
I toto pojmenování je historicky zajímavé; ale pouze z hlediska novodobé historie (srov. však výklad
k hydronymu Wullowitzbach – u přítoků Malše). Jedná se tu o původní „českou“ obec Volovice a o Volovický
potok. Po roce 1918 katastr obce připadl k Rakousku, ale mezi místním obyvatelstvem hráli významnou úlohu
Češi. Obecní zastupitelé odmítli případné přejmenování obce. Rakouské úřady tedy prosadily alespoň změnu
„české“ výslovnosti (Volovice) na „německou“ (popř. rakouskou), kterou lze pravopisně zaznamenat
jako Wullowitz.
328
K tomu srov. také (mimo sledované lokality, tedy jižně od Dunaje) pojmenování obce Mixnitz na Muru.Tou
protéká potok Mixnitzbach (do Muru ústí zleva).
171
s germ. označením vody (s apelativem *ahwa) , takže by tak vzniklo kompozitum Mar-ahwa,
které by se posléze změnilo na formu Maraha (ta je v pramenech doložena k r. 892) a posléze
na March, ve slov. prostředí na Mor-ava (tvar Morava je v pramenech doložen k r. 1203;
srov. opět Hosák, Šrámek 1980, tamtéž).
V literatuře najdeme též úvahy o jiném původu hydronyma. Uvažuje se o domácím původu
pojmenování (např. s ohledem na staropolské apelativum morava, které označovalo palouk
nebo travnaté místo; z podobného lexému by ovšem nebylo možné odvodit něm. March).
Ve slovanském prostředí je pojmenování často doloženo (mnohy v odvozené formě). Někdy
se usuzovalo i na „ilyrský“ základ *mari (bažina, močál, bahno); nepravděpodobná je
souvislost jména se starým základem *marg- (srov. opět Hosák, Šrámek 1980, s. 93–94);
al-Masc
údí (Hrbek /ed., 1983, s. 273) odkazoval na kmen Marava, který v jeho době (údajně)
sídlil „mezi Srby a Chorvaty“.
Řeka Zaya (Zaia, Zeia)je pravým přítokem Moravy u Drösingu, mezi Hohenau an der March
a Waltersdorfem (v dolnorakouském regionu Weinviertel), v Drösingerském lese (Drösinger
Wald). Pramení jižně od lokality Klement v Leiser Bergen a protéká územím obcí Ernstbrunn,
Gnadendorf, Asparn na Zaye (an der Zaya), Mistelbach an der Zaya, Wilfersdorf,
Hauskirchen, Neusiedl an der Zaya, Dobermannsdorf a Ringelsdorf. Teče hlavně ze západu
na východ. Má délku 58 km (a překonává přitom výškový rozdíl 230 metrů; zejména v její
lužní části poměrně často zde hrozí záplavy).
Hydronymum je dnes etymologicky neprůhledné; obvykle se ale usuzuje na slovanský původ
pojmenování (srov. Bernold 1998, s. 71).329
K r. 1045 je doložen zápis Zaiove (Umlauft
1886/2011–2013, s. 282; Förstemann 1856, 1967, 1983; sl. 1652).
Podobných pojmenování, která jsou patrně slovanského původu, nebo původní slovanskou
adaptací, najdeme ovšem blízko „jihočeské hranice“ jistě mnohem více (popř. poblíž hranice
s jihem Moravy; v oblasti Mühlviertelu, Waldwiertelu, ale i ve Weinviertelu a jinde; tedy
zejména v Dolním i v Horním Rakousku; z hlediska předmětu našeho zkoumání pak zejména
v lokalitách položených severně od Dunaje).
Přestože sledujeme převážně (hydr)onymický vývoj původních slovanských pojmenování,
a to téměř výhradně na území Dolního, popř. Horního Rakouska (severně od Dunaje), nelze
(z hlediska možností psl. vývoje) zcela přehlížet vývoj apelativ, z nichž se hydronyma
odvozovala (a průběh procesu onymizace). Můžeme tak modelovat pravděpodobnou
(prehistorickou?) jazykovou situaci, kterou naznačuje dochování určitých lexémů (tedy nejen
onym, ale rovněž jejich základových apelativ) na pomezí severního Rakouska a jižních Čech.
Souvislé doklady psl. stavu tu samozřejmě nenajdeme; nebylo by to po uplynutí téměř
půldruhého tisíciletí ani logické. Ale jak už naznačili dříve někteří autoři, kteří zaznamenávali
stav jihočeských dialektů po polovině 20. století, např. Jílek (1961), dále Voráč (1955: 70;
1976: 21–24, 34; 1992:, 83–84) nebo Utěšený (1986, zejména 30n.), ve starší době též
např. Havránek (1934: 115–116, 155–156), některé lexikální stopy odkazují k podobnostem
(popř. dokonce k jistým shodám) s lexikonem jihoslovanských dialektů (srov. nověji také
DNS; stopám prehistorických /patrně psl./ apelativ ve starých „jihočeských“ toponymech se
věnovali též autoři Vondrová a Blažek 2001: 330–331; srov. v 1. kapitole).
Důkladný (a souvislý) rozbor oikonym, obzvláště však anoikonym, procesu onymizacea
apelativizace, by měl být v budoucnu předmětem samostatné (komplexnější) analýzy
(budoucí následné, další explorace; v mnohém ohledu tvoří samostatnou kapitolu). V této
části naší studie jsme se pokusili doložit určité (místy snad typické) doklady podobných
onymických tvarů.
329
Za laskavé zprostředkování informací a zaslání podkladů (textů) na tomto místě děkuji paní Mag. Christine
Maurer z Marktgemeinde Asparn an der Thaya; zejména za e-mailové sdělení ze dne 30. 7. 2013.
172
5.3 Shrnutí analýzy sledovaných hydronym
Zkoumáno bylo cca 175 položek. Ovšem různá ekvivalentní pojmenování (popř. formální
varianty) tu představují dalších 100 položek. Ke jménům 175 řek, říček a potoků se tak
vztahuje kolem 275 různých hydronym německých i českých (mnohdy se jedná pouze
o hláskové obměny pojmenování). Ne všechna hydronyma přitom souvisejí se slovanským
osídlením. V přehledu uvádíme i ta dnešní hydronyma, která nějakým způsobem se starším
osídlením souvisejí, ale dnes se uvádějí především v souvislosti s českým jazykovým
prostředím(na rakouském území pramení nebo jsou zmíněné vodní toky zásobovány vodou,
kterou jejich přítoky z Rakouska přivádějí; např. Černá, Lužnice, Malše,Pohorský/Pohořský
potok, Vltavice, Vltava apod.; dále zmiňujeme, která z nich lze chápat jako označení staršího
původu a která je nutné hodnotit jako pojmenování novodobá). V rámci jednotnosti
zkoumaného základu však chápeme jako základní celek (100%) 175 základních hydronym.
Pojmenování, u nichž lze usuzovat na starší slovanský původ, představují75 položek (42,9 %
z celku 175 hydronym):
Dreisken-, Dreißen-, Edlitz, Feistritz, Fernitz, Fladnitz, Flanitz, Frodnach, Fugnitz,
Gansbach, Ganzbach, Globnitz, Glognitz, Gossen, Gradnitz, Granitz-, Jasen, Jasnitz,
Jaudling-, Jaunitz, Ketten-, Kollnitz, Krems, Krenbach, Kronau, Ladings, Lainsitz/Laisnitz
(Lužnice), Lanitz, Lester-, Lexnitz-, Liebnitz-, Loiben-, Lois-, Lungen-, Lungitz-, Lunkowitz
(Lunkovický potok), Maltsch (Malše), Mixnitz, Modsiedl, Mottschüttel-, Plank-, Pleißing-,
Rafles-, Ranitz/Reinitz, Reisling-, Retz-, Sarming-, Sarminger-, Sarning-, Scheitz-,
Schlein(i)tz-, Schrems/Skrems (Skřemelice), Sierning-, Sirnitz-, Sprögnitz-,Stiefern-, Straning-,
Strobnitz (Stropnice), Thuma-, Thumeritz-, Timing-, Timmel-, Tröbinger-, Tümling, Utissen-,
Vießling, Visnitz, Weiten-, Wultschau-, Zaya, Zeurzer-, Zweinzner-.
U některých hydronym se na slovanský původ někdy usuzuje, ale hodnocení je tu sporné.
Jedná se o 4 položky (2,3 %): Gloms, Harb-, Daimbach, Ram-.
Řada slovanských pojmenování byla (velmi pravděpodobně) odvozena ze jmen osobních,
např. Malše/Maltsch (Malьcь/Malьšь/Maš?), Straningbach (Straněj), Utissenbach (*Uteš,
*Uteša *Utišь), Wultschaubach (* Wulk nebo *Boleč). U některých lze o takové motivaci
uvažovat jako o jedné z možností; např. u hydronym Kren (*Chrěn), Loi-/-b/-p/-s (*Liub/Liup-),
Weiten- (*Witrъ nebo *Wit/-ъ), Weitra (Weitrach/Witorad), Z doby novější se
dochovaly hydronymní základy Janitz a Kaja.
K jisté „kolizi“ s možným pojmenováním germánského původu dochází u těch hydronym,
která jsou dosud v literatuře vykládána dvojím způsobem, popř. u hydronym, k jejichž původu
se vztahuje vícero teorií. Jedná se tu o 32 položek (18,3 %):
a) u některých je obojí výklad věrohodný (Auring-, Glognitz, Göller-, Kollmitz,
Krenbach, Kutten-, Laufen-, Lohn-, Loibes-, Loip-, Loja-, Rafings, Ranna , Reiß-,
Rodl, Rosin-, Ross(a)-, Scheib-, Schladein-, Tröbinger-, Visnitz, Weitra/g-;
v některých případech se uvažuje o vlivůkelt. dialektů)
b) někdy se usuzuje též na starší původ: indoevropský, ilyrský, keltský apod.; např.
u hydronym Dunaj, Krems (s ohledem na problematickou diskusi o keltském původu
původního apelativa), Kuckuck, Ysper/Isper (aj.)
c) v některých případech slovanský původ nelze vyloučit, ale přikláníme se tu spíše
ke „germánské verzi“ výkladu: Ant-, Gusen- , Nageld)
v jiných případech je nejisté, jakým způsobem bylo ovlivněno vzájemné pojmenování
slovanské (popř. české) a germánské (popř. německé); např. u základu Hain-/Haj(Hajský
potok), Hussen-, Tabor- apod. (u posledních dvou základů je též poněkud
problematické určit okolnosti, za nichž byly přejaty).
e) za starou germánskou přejímku ze slovanských jazyků lze nesporně označit základ
Grenz- , popř. (na konci doby praslovanské a v období pračeském) základ Granitz-.
173
Ke slovanskému přenosu (a k vyrovnání původního tvaru pojmenování s nově utvořeným,
odvozeným nebo vztaženým slovanským základem) došlo jistě u řady hydronym. V řadě
případů lze podobný přenos, při němž slovanský dialekt působil jako jazyk-prostředník, přímo
doložit. V některých případech je ovšem dnešní pojmenování (z hlediska systému
předpokládaného – zprostředkujícího – slovanského dialektu) neprůhledné, popř. málo
průhledné. Tak lze hodnotit 14 položek(základů; tj. 8 %; nepočítáme tu varianty
pojmenování): Aist, Dim-, Dum-, Donava/Donau/Danube (Dunaj), Kamp- (popř. Kämp-),
March (Morava), Mühl, Naarn, Placken-, Pulkau (Pulkava), Schmida, Taffa, Windigsteig-.
Slovanská motivace je výraznější u dalších 4 hydronym (2,3 %; počítáme opět bez variant):
Auring-, Deiminger-, Diming-, Thaya/Thaua/Tiaha (Dyje).
Slovanský přenos není zcela vyloučený (ale není vždy pravděpodobný) u hydronym Ant-,
Dum-, Edel-, Erlau/Erl-, Harb-, Klam-, Oster, Pesen-, Tum- (9 položek, tj. 5,1 %
ze sledovaného souboru pojmenování).
V některých případech může jít o kalky:Gratzen-, Hain-, Katz-, Nuss-/Nuß-, Schwarza-,
Schwarzau- (6 položek, tedy 3,4 %).
Pozoruhodné jsou doklady rozšíření původně slovanského sufixu *-ic:Edlitz, Feistritz,
Fernitz, Fladnitz, Flanitz, Fugnitz, Gernitz, Globnitz, Glognitz, Gradnitz, Granitz-, Grasnitz(na
sln.-rak. hranici: Graßnitz), Janitz-, Jasnitz-, Jaunitz, Kollmitz, Kollnitz, Lainsitz/Laisnitz,
Lanitz, Lungitz-, Lunkowitz, Lexnitz-, Liebnitz-, Mixnitz, Ranitz/Reinitz, Sirnitz-, Sprögnitz-,
Strobnitz (uvádíme tu doklady 28 hydronym, tedy 16 % sledovaného souboru); popř. sem lze
(z historického hlediska) přiřadit také základ Grenz.
Řada pojmenování se šířila (také) v českém prostředí, popř. z českého prostředívycházela.
Ze starší doby lze zmínit v českém i v rakouském prostředí hydronymapro Dunaj, Dyji,
Lužnici, Malši, Moravu, Skřemelici Stropnici, Vltavici, Vltavu, v českém prostředí potom
označení Hraničního nebo Lunkovického potoka, v rakouském prostředí hydronyma Dobra-,
Granitz-, Rabisch-, Pulkau/Pulkava, Reitling (s ohledem na záznam z r. 1378:
in der Raudnik/ch jde patrně o doklad dolování v místě), Steinmaltsch, Straning-, Tobra-,
Zwettl. Celkem se jedná o 20 položek. V době novější se v českém prostředí rozšířilo
pojmenování říčky Černé (starší název Švarcava tu byl modifikací přejímky) a Dračice,
popř. některých potoků (Hajský, Novohradský, Pohořský /Pohorský – poslední název je
doložen od 16. stol.). Včetně přejímky se jedná o 6 hydronym (3,4 %). V německém prostředí
přetrvávala jména původní (např. Bucherser), paralelní (Hain-), popř. přejatá z češtiny
(Gratzen-, Janitz-, Kaja-).
Některé základy hydronym už dnes přímo nedoložíme; nacházíme k nim však odkazy
v pramenech, v literatuře, popř. v promluvách rodilých mluvčích. Může se jednat pouze
o jednotlivé odkazy: Jaunitz (nedoložený přítok Lanitz aVelkého Mühlu; jinde je pojmenování
doloženo, např. u Feldaistu), Marbach(snad přítok Feistritz v povodí Feldaistu), Reitling
(přítok potoka Visnitz). Jiná pojmenování dnes lze doložit, a to ze dvou možných hledisek:
1. na základě názvu související lokality, osady, obce(37 pojmenování, tj. 21,2 %položek
souboru; toponyma uvádíme v závorce):
Diming-(Thimminger/Diminger Hof, osada Oberdörfl, obec Bad Kreuzen), Diml(Dimling/Diming;
obec Waidhofen na Dyji/an der Thaya), Dobern- (Doberndorf, Horn),
Dreisken-(samota Dreißgen, obec Rainbach im Mühlkreis), Edlitz (Ober/Nideredlitz, obec
Thaya), Fernitz (Fernitz,Schönberg am Kamp), Fladnitz (Oberfladnitz/Weitersfeld,
Niederfladnitz/Hardegg), Globnitz-(Großglobnitz/Niederglobnitz, Zwettl), Glognitz (Klotzing,
Putzleinsdorf), Gloms (Kleingloms, obec Vitis), Jasen (Jasenegg u Weiten), Jasnitz (Jasnitz,
Waidhofen an der Thaya), Kollmitz (Kollmitzdörf, Raabs an der Thaya, Kollmitzgraben,
Ludweis Aigen), Kollnitz- (Kollnitz, Münichreith-Laimbach), Kronau- (samota Kronau,
Lasberg), Ladings- (Ladings, Lichtenau im Waldviertel), Laim- (Laimbach v okrese
174
Rohrbach), Lamm- (Lamm u Freistadtu), Laufen- (malý přítok Feistritz, Jasenegg), Lieben(Liebenthal,
Reichenthal), Liebnitz (Liebnitz, Raabs an der Thaya), Loiben- (Oberloiben,
Unterloiben u Dunaje), Loiwein (Loiwein,Lichtenau im Waldviertel), Mar- (Marbach v okrese
Mathausen; Marbach am Walde - Zwettl), Modsiedl(Modsiedl , Raab na Dyji),Pier(Pierbach),
Plank-(Plank am Kamp, Schönberg am Kamp), Rafings (Rafings, Windigsteig),
Rossa-/Ross- (Rossa, Raabs an der Thaya),), Scheib- (Scheib, Kirchslag),
Scheutz/Scheitz(Scheutz/Scheitz, Lichtenau im Waldviertel), Tabor- (Tabormühle, Liebenau),
Tum-(Tumbach, Sankt Gothart im Mühlkreis),Vießling (Vießling, Spitz an der Donau),
Weitra- (město Weitra), Windigsteig- (Windigsteig, u Waidhofen an der Thaya), Wullowitz(Wullowitz,
u hranic s ČR)
2. tam, kde prameny odkazují na starší hydronymum, ale dnes se užívá pojmenování
jiného (které tu opět uvádíme v závorce; jedná se o 12 základových pojmenování, tedy
o 6,9 % sledovaného celku):
Diming- (Kreuznerbach),Fladnitz (Kajabach), Jasnitz- (Kleiner Radlbach, Hausbergbach),
Kronau (Etzenbach),Lieben-(část toku dříve: Kettenbach), Loiwein (Erlbach), Pier(Naglbach),Steinmaltsch
(do 16. stol. Felberbach), Timing- (Kreuznerbach), Weitrag(Mirellenbach),
Wullowitz- (Eisenhuter Bach).
V některých případech lze upozornit na možnost motivace pojmenování jihoslovanským
dialektem (což je zajímavé především v souvislosti s předkládanou teorií „jižní cesty
Slovanů“ po Dunaji). Za bezprostřední doklad považujeme doložený základ Sarning.
V dnešních slovinských dialektech se může jednat o pojmenování slunečného, „horkého“
místa, plochy na kopci nebo na hoře (*žarnik); může ovšem také jíto název rostliny arniky
(prha arnika, též prha chlumní, arnika horská nebo prha horská, resp. Arnica montana). Jiná
možná motivace mohla vycházet ze sln. verba šariti/šáriti (řítit se, pospíchat).
„Variantně“ lze v čes. i sln. prostředí uvažovat o jihoslovanském vlivu u pojmenování
Dreisken-(takésln., srb. a chorv. driskati:„mít průjem“, obd. drisk-/a), Gosen, Jasen aj.
(na slovinském pomezí existují pojmenování typu Jasen/-ička), Krems (hydronymum
nesporně šířili také předkové dnešních Slovinců; koncovky–ža/něm. –s/ užívají shodně Češi i
Slovinci), Kren- (zde je třeba také upozornit na sln. apelativum klen = „javor“/
obd.jako v češtině, ale rovněž bílá ryba, s významem „tloušť“- tedy druh Leuciscus cephalus:
jelec tloušť), Kronau (ve slovinském a chorvatském prostředí se objevuje hydronymum
Krapina, které je vykládáno jako Kaprový, Kapří, Rybí potok.330
; nicméně slovinské skrapa
označuje také „kapku, krůpěj“), Kuckuck- (srov.sln. verbum kúkati;apelativum je však
v ie prostoru běžné), Ladings (srov. sln. Ledína), Lester- (také ve slovinštině se objevuje
základ leska; pojmenování je rozšířené po celém Rakousku; jako oikonymum
nebo hydronymum; přímo ve Slovinsku se objevuje MJ Lešane, Lešče, Leše, Lešnica,
v Čechách Líšnice), Lungitz (též je běžné jako sln. základ), Pleißing (srov. sln. plesa/pleša
a čes. Pleš;psl. apelativa *plěšь se užívalo též ve významu „vykácené, prázdné místo“),
Ranitz/Reinitz (*rakъ/rak; apelativum je ve stejné formě doloženo i ve slovinštině).
V některých případech opět dojdeme ke dvojímu možnému hodnocení:
Klášter Zwettl byl založen koncem roku 1137 (místo se též nazývalo Clara Vallis). Ovšem
lokalita, v níž byl klášter založen, byla už předtím nazýváno Světlá (ovšem byla řídce
osídlena). Můžeme tu tedy uvažovat o dvojí motivaci pojmenování:
a) z adj. *světъlъ („světlý, jasný“; srov. sln. Svetel)
330
Nelze tu ovšem pominout názor některých jazykovědců, že se v případě slovanského slovního základu
*karpъ-/kapr) jedná o shn. výpůjčku, která by však opět mohla souviset se slovanským kořenem: *krop/-a
(kapka, krůpěj).
175
b) obd. sln. pojmenování svet (svatý – silný); tomu odpovídá rakouské oikonymum
Zwentendorf nebočes. Svatkovice.
Patrně až po 10. stol. se objevují základy Reitling („ruda“ – též sln.) a Rabisch (srov. též
sln. rovaš; objevilo se v souvislosti s nutností hodnotit vykonanou práci, vyrovnávat zbožní,
později i peněžní transakce, posuzovat množství majetku apod).
176
Kapitola III. K problematice současného
úzu paroxytonického přízvuku v mluvě
jižních a západních Čech
177
1. K problematice prozodické typologie
Pokud se chceme věnovat dokladům intonačních proměn na pomezí západoslovanských
a jihoslovanských jazyků (z hlediska vývoje prozodických prostředků ve slovanských
jazycích), které by mohly odkazovat k raně středověké slovanské kolonizaci středního
Podunají a lokalit ležících na sever od Dunaje (na území dnešního Rakouska a na jihu,
popř. též na západě Čech), musíme se (nutně) zaměřit (kromě vývoje kvantity) rovněž
na vývoj přízvuku a intonace.Obvykle se předpokládá, že zprvu převažoval přízvuk
dynamický, exspiratorní (podstatné byly změny v síle hlasu). Pro praslovanské období
odlišujeme přízvuk volný a pohyblivý (měnily se v průběhu flexe). Často se (v této
souvislosti) diskutuje o úloze melodického přízvuku, který se ke konci praslovanského období
měnil zejména v jihoslovanském prostředí. Intonace pak zahrnuje především rozdíly
v průběhu tónové výšky (melodii hlasu; změny výšky hlasu v rámci slabiky). Původně se
zřejmě jednalo o doprovodný fonetický příznak samohláskové kvantity, který se následně
emancipoval (ovšem v sepětí s přízvukem; prakticky se intonační rozdíly rozlišují jen
v přízvučných pozicích). Intonační poměry se odrazily zejména v jihoslovanských
(melodických) přízvukových poměrech a v délkových poměrech českých či polských.331
V tradiční prozodické analýze se o češtině předpokládá, že má fonemickou slabičnou délku,
ale ne slabičnou intonaci (ovšem je tu problém výkladu intonační situace dialektů českého
jihozápadu; srov. dále). Počáteční přízvuk označuje hranice slova. Polské a slezské české
dialekty ztratily samohláskové délkové rozdíly a v důsledku toho mají všeobecně poněkud
silnější přízvuk na penultimě. V jižní slovanské skupině se však slabičná intonace často
vyjadřovala prostřednictvím slabik (a vyjadřuje; srov. dále např. na modelu slovinštiny:
Greenberg 2003 , s.234–251; 2010, s. 489–494).
Z hlediska vokalické délky slovanská jazykověda slovanské jazyky klasifikuje
buď jako jazyky, které vokalickou délku neznají (to jsou jazyky s přízvukem
paroxytonickým332
), k nimž se řadí i dolní lužická srbština (podobně jako polština),333
nebo jako jazyky, u nichž se pod přízvukem může objevit vokalická délka (to se týká
i dialektů s odlišným typem silového přízvuku, než je ten, jímž se vyznačuje spisovná,
popř. běžně mluvená či obecná čeština), popř. jako typy, u nichž vokalická délka není vázána
na přízvuk: např. jazyky s přízvukem iniciálním334
(kromě horní lužické srbštiny)
a melodickým (jak jsme zmínili výše, specifická je situace v korutanské slovinštině:
srov. Greenberg 2003, 234–251335
).
331
V suprasegmentální rovině si tedy všímáme především základního přízvuku a melodie (přičemž tyto
akustické projevy nemusí být na sobě vzájemně závislé; to platí i o projevech intonace nejen ve výpovědích, ale
též při užití různých lexikálních jednotek. Stále však platí, že musíme sledovat celek výpovědi, nikoliv jenom
projevy přízvučných poměrů na jednotlivých pojmenováních). Pokud ovšem hodnotíme českou slovní prozodii,
nemůžeme ani české dialekty klasifikovat jinak než jako netónové (nicméně s ohledem na intonační poměry je
nutno doplnit: jako převážně netónové; srov. výklad dále); nejčastěji sledujeme (ne)užití přízvuku (dynamického
či melodického) …
332
Ovšem jiné jazyky (dialekty), kde vokalická délka nehraje výraznou roli (např. východoslovanské
a jihoslovanské, částečně i makedonské dialekty) jsou neparoxytonické.
333
V dalším výkladu se však zaměříme na reflexi zmíněného typu přízvuku v jihočeských a v západočeských
dialektech. Právě jihozápadočeské dialekty se vyznačují specifickou fonemickou kvantitou.
334
Také v češtině je běžné užití slovního přízvuk na první slabice; obvyklá tvrzení o nezávislosti kvantity
na přízvuku tu ovšem nejsou vždy průkazná (např. s ohledem na moravské dialekty apod.).
335
V této souvislosti bych rád upřímně poděkoval prof. Greenbergovi z Kansasu za četné připomínky a podněty;
především pak za to, že mne na řadu melodických zvláštností ve slovanských jazycíchpřímo upozornil.
178
Synchronní klasifikace slovanských jazyků (a dialektů) navíc neodráží vývoj jazyka. Běžně
mluvený úzus českých dialektů mnohdy musíme posuzovat diachronně. A to nejen v češtině;
vokalická kvantita (v souvislosti s kvalitativními rozdíly samohlásek) zanikla ve většině
polských dialektů (již v 15. stol.)a v kašubštině (patrně na přelomu 16.–17. stol.).336
Naopak
na českém jihu a západě v promluvách mluvčích z řad nejstarší generace dodnes přežívají
typy s vyjádřenou kvantitou vokálů (doložené nejčastěji v zápisech z I. poloviny 20. století):
slouze (zmiňoval již B. Havránek 1934: 335), pína, plíva (Sukač 2009: 175–182, Utěšený
in Cuřín 1986: 28), minoul, seďíl (Havránek 1934: 28–33, Utěšený in Cuřín 1986: 34n),
houmisel (tamtéž; souborněji ke vztahu kvantity a přízvuku také: Holub 2010: 20n).
Prozodické (a zejména přízvukové) poměry českého jihu (popř. i českého západu) se ocitly
v ohnisku zájmu jazykovědců již ve 30. letech 20. století. V časopise Naše řeč se věnoval
intonaci české věty např. Stanislav Petřík, který se již v oné době zmiňuje o postojovém
charakteru intonace a o její závislosti nejen na rozpoložení jedince, ale i na proměnách
prostředí (včetně aktualizace; srov. již Petřík 1934). Ještě dnes se jedná (v rámci výzkumu
běžně mluvené řeči) o problematiku veskrze aktuální.337
Obzvláště v anglosaském prostředí
(např. v angloamerické sociolingvistice) s tím souvisí fonologický aspekt výkladu již
zmíněných registrů;v návaznosti na strukturalistický výklad funkčních stylů,
popř. (historicky) i funkčních jazyků (z hlediska oblasti „užití jazyka“; Čermák 2001, s. 43,
sekundárně: tamtéž, s. 94; týž: 2011), a na současné pojetí jazykové stratifikace. Ve 30. letech
20. století se také na stránkách časopisu Naše řeč objevily studie o specifické melodii
západočeského typu, o tzv. „plzeňském zpívání“. Zvukové jádro výpovědi (tj. intonační
centrum, představující obvykle větný přízvuk) je specificky zvýrazněno. Slabika
bezprostředně předcházející vlastnímu jádru má funkci intonačního vrcholu (v tónové poloze,
která je výrazně zvýšena). Znamená to tedy, že se ultima (poslední slabika slova) znatelně
prodlužuje; je nositelkou významného přízvuku;hovoříme též o utváření typické větné
melodie. V průběhu jednoho větného úseku můžeme běžně sledovat intonační proměny
(variantnost); melodie v pozici před jádrem výpovědi většinou plynule stoupá až k dosažení
intonačního vrcholu. Následně ovšem může stagnovat, kolísat (v takovém případě se
v mluvním úseku objevuje druhý intonační vrchol), klesat nebo stoupat. V žádném případě
ovšem (ani následně) nepřekročí první intonační vrchol (tedy ani tehdy, navazuje-li melodie
stoupavá; klesavá melodie pak zpravidla nevede k poklesu na nejnižší hlasovou úroveň, proto
na výpovědi pozorujeme charakter neukončenosti; srov. Jančák 1966: 107–121, Voráč 1992:
83–84).338
Na českém jihozápadě ovšem nalézáme více jevů prozodického charakteru, které jsou
od obecně českého (popř. spisovného) úzu jazyka značně odlišné. Podobně jako plzeňské
zpívání sledují dialektologové na jihu Čech (popř. i na západě Čech) přízvuk na předposlední
336
Ale (např.) východoslovenské dialekty si udržely kvantitu až do 18. století.
337
Do jisté míry uvedené problémy souvisejí rovněž s problematikou sociolingvistickou (např. s tzv. registry,
rejstříky, spojených se situačním hodnocením promluv. Jedná se tu o pojetí variety jazyka definované sociální
situací, např. formální, náboženskou aj., na škále všech ostatních; tedy též o rozsah stylů, stylistických
prostředků (Čermák 2001: 43, 279), ale rovněž o související projevy intonačního charakteru. Zajímavé je
v tomto smyslu nejen generační odlišení mluvčích, ale též určité odlišení promluv z jihu a ze západu Čech
(srov. dále ukázky výpovědí z českého jihu a západu). Také zachycení registrů by měl zohlednit připravovaný
aktuální výzkum jazyka Chodska (srov. též dále).
338
Jančák (1966, 107-121) zatím poskytuje nejpodrobnější popis slabičných intonačních proměn na vzorku textů
z této oblasti (vlastně z chodských vesnic, i když se někdy hovořilo též o analýze „mluvy Plzně“ a „Plzeňska“;
tedy o tzv. plzeňském zpívání). Interpretuje 5 ucelených stran přesného notového záznamu (včetně melodie
a rytmu) 185 promluv různé délky. Výpovědi Jančák analyzoval na základě poslechu zvukového zápisu
(dialektických) promluv, u nichž reprodukoval úroveň slabičné intonace, změn a délky (formou klavírních
přehrávek). Během našeho výzkumu jsme ale současný stav tzv. „plzeňského zpívání“ v promluvách rodilých
mluvčích nesledovali.
179
slabice slova (tedy na penultimě), tj. přízvuk paroxytonický. Ten je jinak doložený zejména
v promluvách obyvatel českého (moravského) Slezska (snad též na okraji východočeských
lokalit a na slezském pomezí), popř. v severních lokalitách východomoravských a v některých
lokalitách na Slovensku (směrem k severu území, dále na východě); obecněji pak v Polsku
(v jistých pozicích i v kašubštině), ve vojvodinské rusínštině, ve východoslovanských
lemkovských nářečích (dialekty Lemků v Polsku a na východním Slovensku tu mají
na předposlední slabice fixní přízvuk) a v některýchnářečích dolnolužickosrbských.339
2. Novější výzkumy a současná teorie
Nabízí se tu především kritika teorií tzv. metatonie; podobně jsme reagovali již v předchozích
kapitolách (a rovněž v některých dřívějších pracích).340
R. Sukač preferuje otázky deklinační
kvantity a jejího rozšíření (dále Sukač 2011: 141–152; k jihočeským nářečím vztáhl Sukačův
výklad Holub 2010: 19–21). Upozorňuje především na derivativní, paradigmatické aspekty
české kvantity. Kritizuje klasickou „metatonickou teorii“, přičemž si všímá především délky
(nebo zbytků délky) vokálů v západoslovanských jazycích.
Klasická akcentologie předpokládala, že je protoslovanský akut reflektován v češtině
jako délka (např. v dvouslabičných a-kmenech); tuto teorii už kritizoval Ch. Stang (1957),
později F. Kortlandt (např. 1975). R. Sukač proto upozorňuje právě na ty případy, které nelze
vysvětlit (z hlediska zmíněné teorie) jako „náhodné výjimky“ (Sukač 2013, s. 75) .
V této souvislosti Sukač upozorňuje na skutečnost, že ani autoři Českého jazykového atlasu
operují závěry „prestangovské“ teorie; tedy z akcentologického hlediska nepřihlížejí
ani k závěrům Christiana Stanga, natož k pozdějším akcentologickým pracím. Moderní
baltoslovanská akcentologie ovšem pracuje se třemi typy akcentuačních paradigmat:
APa (konstantní kořenový přízvuk a akutová intonace), APb (vzestupný oxynomický
přízvuk– po změně kořenového přízvuku) a APc (pohyblivé paradigma s cirkumflexovou
intonací na počátku slabiky, v určité formě, a přízvuk na konci, v jiné formě; srov. Sukač
2013, s. 72–73).
Obecné principy lze diferencovat na základě krátkosti českých akutových forem (hnida, piha,
niva, duha; zde se délka liší regionálně. Na většině území však je doložena krátká forma ryba
– přesto existuje na Doudlebsku a na Chodsku tvar rejba; v určité době tu tedy musela
existovat forma rýba). Otázkou je, proč jsou původní (protoslovanské) akutové formy
reflektovány v češtině krátce nebo dlouze. Sukač omezil svou analýzu na dvouslabičné a-/jakmeny
feminina a na bývalé dvouslabičné o-/jo-kmeny maskulin. S tím souvisejí i nářeční
diference, které se utvářely již ve staré češtině. Klasická akcentologická teorie předpokládala,
že na Moravě potom nářečí výrazněji reflektují starý akut krátkostí (baba, blana, draha, hlina,
hruda, jama, klada apod). Tento názor je však dnes patrně překonaný; jedná se tu o krátkost
původní (srov. Sukač 2013, s. 73–74). Naopak jihozápadočeské dialekty dochovávají odlišný
typ kvantitativního paradigmatu než většina ostatních českých, popř. moravských nebo
slezských dialektů (kráj, plouch, čás, hád, rák; srov. Voráč 1955, s. 29–30, 70n.; Sukač 2013,
s. 75, ČJA 5, 2005, s. 190–208).
Na základě analýzy promluv rodilých mluvčích v některých jihočeských lokalitách
(např. na tzv. Doudlebsku, v oblastech tzv. Blat a na širším Třeboňsku) jsme usoudili, že se tu
setkáváme (především v suprasegmentální rovině, např. v rovině přízvuku) se zvýrazněním
339
Jev byl zaznamenán již ve 30. letech 20. století, kdy na tuto „jihočeskou“ zvláštnost upozornil Bohuslav
Havránek ve III. díle Československé vlastivědy (v části Nářečí česká: Havránek 1934, s. 115-116, 155-156;
srov. výklad dále).
340
Souborný akcentologický výklad podal např. Dybo 1981. K tomu dále Sukač 2011: 141-152; k jihočeským
nářečím vztáhl Sukačův výklad Holub 2010: 19-21
180
předposlední slabiky (penultimy) víceslabičných slov.Je ovšem otázkou, zda se tu jedná
o přízvukování stejného typu, s jakýmse setkáváme právě ve Slezsku. Pokud se tu totiž
skutečně jedná o paroxynomický typ přízvuku, musíme uvažovat o jeho souvislosti
s melodickou stránkou řeči; např. v porovnání se „slezským“ stavem; popř. snad též o širším
akcentologickém vývoji, např. v porovnání s tzv. „plzeňským zpíváním“ nebo s doklady
přízvuku na zájmenné příklonce (viděl ho) na západě Čech a na západním okraji
doudlebského regionu (na Křemežsku; srov. také výklad dále). Jedná se tedy o záležitost
intonačního charakteru, která nevylučuje užití přízvuku dynamického typu na primě (tedy
na první slabice slova, které tu chápeme ve větném smyslu; v rámci jednoho taktu tedy včetně
příklonek, popř. předklonek).
Problematice se věnoval především Jaroslav Voráč. Zpočátku navázal na Havránkův výklad,
přičemž preferoval spíše názor o pravděpodobném archaickém původu přízvuku na penultimě
v (okrajových) jihozápadočeských nářečích, který rovněž chápal jako zvláštní typ melodie
(umístění melodického vrcholu) na Doudlebsku a na Prachaticku. Doplnil však další doklady
z původního národnostního ostrůvku stříbrného a z Manětínska (Voráč 1955: 70).
Později už Voráč píše jednoznačně o zbytcích archaického slovního přízvuku na předposlední
slabice (slova) ve spojení s melodickým vrcholem, které jsou doloženy ve výpovědích
rodilých mluvčích na jihozápadních okrajích oblasti užívání českých nářečí v užším smyslu
(s odkazem na výklad M. Romportla a na upozornění K. Horálka, že „žádný ze slovanských
jazyků, v nichž se přízvuk ustálil na některé koncové slabice, nezachoval samostatnou
samohláskovou kvantitu. ...Je možno dokonce mít za to, že v polštině přemístění přízvuku
z počáteční slabiky na slabiku předposlední spolurozhodovalo o zániku samostatné
kvantity...srov. Voráč 1976: 21). Vrací se k doplnění Havránkova zjištění týkajícího se
některých okrajů jihočeských (Prachaticka a Doudlebska) a připomíná podobné údaji
z některých úseků západočeských (zejména z Manětínska, kde už výzkum prováděl dříve,
a z Kralovicka) – s připomínkou, že „na celém jihozápadě bývá … na konci slovních spojení
nebo větných úseků přízvuk spojený s melodickým vrcholem na předposlední slabice slova,
které tvoří obvykle jádro dílčí výpovědi a je víceslabičné...“, takže na něm spočívá „…někdy
i přízvuk větný...“ (tamtéž). Na základě dobových výzkumů Voráč usoudil, že … „oblast
výskytu tohoto archaismu na jihozápadě je mnohem větší, než bylo známo v dřívější době.“
Odkazuje též na názor A. Lamprechta, že tento archaický stav přízvuku a melodie
v jihozápadních Čechách představuje „…vývojově přechodné stadium…“ a že „…na většině
jazykového území přešel … velmi brzy z tohoto přechodného stadia na první slabiku, na rozdíl
od obou okrajů...“ (Voráč 1976: 21–24).
Ve výše zmíněném jazykovědném svazku Jihočeské vlastivědy pak Slavomír Utěšený
popisuje zvláštnosti jihozápadočeského typu přízvuku na penultimě takto:
V zachovalejších jádrech jihozápadočeské oblasti se dodnes zachoval archaický typ větné
melodie s vrcholem na předposlední slabice kóla, která při vytýkání může být u nejstarších
mluvčích doudlebského úseku zvýrazněna i silově, takže se jeví jako důrazový přízvuk
dynamický. Jde přitom o ,,vzorec“ melodický, který se neváže na normální přízvukové poměry
a na zdůrazněném místě může stát i nepřízvučné slůvko. V této souvislosti lze odkázat
na starší doklady (Voráč 1976: 21–23), např. (cit.): posaťte se, no takjeto (Blata), bel zavřenej
von ijá (Stříbrsko). Podobné případy uváděla na Volyňsku také L. Švestková. Na Doudlebsku
byly takovéto úseky zachyceny např. v Soběnově; je tu zřetelně zvýrazněna předposlední
slabikou: to som tu povídala... prase začalo lítat po dvoře tule u Řezníčků… jak je poráželi u
Hejtmánků. Je ovšem otázkou, jednalo-li se o zvýraznění dynamické nebo melodické (tedy
tónové zvýšení předposlední slabiky – vždy na konci příslušného kóla). Utěšený dále uvádí,
že doklady (spíše) melodického zvýraznění byly získány až k linii Rakovník – Příbram –
Třeboň, a doplňuje: velmi živý je pak dosud tento jev i na moravském úseku v okolí Dačic.
181
Pozornost popisu a výkladu ,,přízvučné" jihozápadočeské předposlední slabiky věnovala řada
badatelů – též v srovnávacím slovanském rámci (B. Havránek, M. Romportl, K. Horálek,
A. Lamprecht, J. a L. Bachmannovi). Není-li dnešní stav jen oslabeným odrazem starších
stadií, zdá se být jihozápadočeský typ záležitostí spíše jen diferencovaného regionálního
vývoje v rámci zvláštních rytmomelodických typů, k nimž patří i tzv. plzeňské zpívání apod.
(srov. Utěšený in Cuřín 1986: 33, Voráč in Klimeš 1992, s. 83–84).341
Autoři Českého jazykového atlasu (Balhar, J. a kol. /eds./, díl 5., 2005: 189; dále ČJA 5)
samostatně problém přízvuku neřeší; z hlediska kvantity vokálů sledují (např.) formy typu
kráj, spláv, kterépovažují (v souvislosti s výše uvedeným výkladem je však otázkou, zda vždy
oprávněně!?) za novější. Upozorňuje se tu na problematiku vývoje kvantity. Především pak
dloužení vokálů, které může souviset s rozkolísaností a nejednotností ve vývoji přízvuku a
intonace, s procesem působení různých analogií i s tendencí k náhradnímu dloužení, která se
nemusela prosadit ve všech pozicích, kde k tomu byly vhodné podmínky, ale ani na celém
území českého národního jazyka (ustálila se tedy jen u některých pojmenování a v některých
oblastech; srov. tamtéž: ČJA 5, s. 189).
Spíše než o postavení přízvuku (slovního či větného) tu lze diskutovat o oprávněnosti starších
metatonických výkladů (srov. výše). Vzhledem k tomu, že do dnešní doby nebyl
komplexnější popis paroxynomického (popř. melodického) přízvuku pro český jih a západ
podán, věnujme nyní pozornost rozdílu ve výše uvedených hodnoceních (a teprve posléze pak
bude možné přejít k dokladům, které jsme získali v průběhu vlastního terénního výzkumu).
3. K rozšíření a k současnému stavu výzkumu paroxytonického přízvuku
Shrneme-li dosavadní vývoj názorů na paroxytonický přízvuk na českém jihu a západě,
docházíme k závěru, že jediné, v čem se jazykovědci zcela shodnou, je skutečnost, že se jedná
o přízvuk na penultimě. Původně se uvažovalo o přízvuku slovním, jehož realizace je spojena
se zvláštním typem melodie, tedy s užitím vyššího tónu, s posunem přízvuku na melodický
vrchol slova (tj. s „umístěním“ tohoto vrcholu; srov. Havránek 1934: 115–116,342
155–156;343
materiálově výklad doplnil J. Voráč, jenž upozornil na výrazně větší rozšíření jevu,
než na jaké usuzoval B. Havránek (Voráč 1955: 70; –1976: 21–24, 34); později již ovšem
Voráč zdůraznil, že takový přízvuk je nutno chápat i větně, neboť tvoří víceslabičné jádro
dílčí výpovědi (Voráč 1976: 21). J. Voráč dále zjistil, že „…přízvuk na předposlední slabice
(jako melodicko-rytmický útvar) je nejzřetelnější v doudlebských lokalitách, kdežto jinde bývá
poměr složky melodické a dynamické někdy problematický…“; na ostatním jihozápadě pak
usuzoval na „reliktní melodicko-dynamickou kadenci, jejíž ustrnulý tvar se pak přenáší
i na jiné případy: na koncová seskupení slov jednos1abičných nebo dokonce na úseky
zakončené příklonkou…“ (zde upozorňuje na podobné souvislosti jako B. Havránek, který
341
Ovšem také Pavel Jančák ve svém stručném shrnutí lokálního výzkumu tzv. „plzeňského zpívání“ (1966;
v poznámce 21 na s. 115) upozorňuje na příklad typu z Tyřovic a Skryje (jižní Křivoklátsko, tedy ze
severozápadu sledované oblasti) Já tam nepolezu!, v němž se plzeňské zpívání typu „aAC“ (i.e., a= stoupající
prenucleus + AC = stoupající-klesající intonace) kombinuje s melodickým stoupáním v penultimě. Tento
poslední příklad se jeví jako nejvíce frekventovaný typ.
342
B. Havránek uvádí možnost, že se vedlejší přízvuk ve slově stal postupně silnější než hlavní, ale uvažuje též
o starší vývojové etapě „československého jednomístného přízvuku“. Důležitý je zejména jeho odkaz na
archaický ráz tohoto typu přízvuku. Na předposlední slabice zaznamenal vyšší tón (melodický vrchol slova)
na Doudlebsku a na Prachaticku. Upozorňuje též na možnou souvislost se závěrečnou kadencí na Plzeňsku.
343
Havránek sleduje nejvyšší tón (melodický vrchol) slova; paroxytonický přízvuk dále dokládá i na Ještědsku,
kde se v té době objevovala i antepenultima.
182
psal o možné souvislosti se „závěrečnou kadencí na Plzeňsku“; tamtéž, s. 22 – 23, 156).344
S. Utěšený však už o uvedeném jevu psal výlučně jako o kontextové záležitosti výpovědi, kdy
usuzoval na archaický typ větné melodie (s vrcholem na předposlední slabice kóla)
a zvýrazňoval i důrazový (dynamický) charakter tohoto typu přízvuku (silové zdůraznění
při vytýkání zvláště na Doudlebsku). Utěšený přitom zdůrazňuje ,,vzorec"
(rytmo)melodický345
(bez vazby na normální přízvukové poměry, mnohdy s nepřízvučným
slovem
na zdůrazněném místě; s odvoláním na J. Voráče 1976: 21–23; opět s odkazem na obd. jev
– na tzv. plzeňské zpívání). Uvažuje již o přízvuku větném. Doklady melodického zvýraznění
penultimy na konci kól posouvá nejen k výše zmíněné „severní linii“, ale (překvapivě) též
na Dačicko (v souladu se svým předchozím výzkumem na českomoravském pomezí).346
Následně zjišťujeme, že od rozmezí 70.–80. let 20. století nebyla jihozápadočeskému typu
přízvuku na penultimě v odborných pracích věnována náležitá pozornost. Nemáme přitom
nikterak v úmyslu „upozaďovat“ úsilí týmu dialektologického oddělení ÚJČ AV ČR
při zpracovávání projektu ČJA, který na dosavadní stav poznání (publikačně prezentovaný
do III. čtvrtiny minulého století) navazoval. Ale popis, který nám poskytl 5. díl ČJA (kdy lze
hovořit o zprávě aktuálnější snad vzhledem k roku vydání, nikoliv však příliš s ohledem
na data sběru podkladových materiálů!), nás k pochopení příčin ustálení (a vývoje) přízvuku
na penultimě blíže neposune.
K příčinám rozšíření paroxytonického přízvuku se v minulosti vyjadřovalo více autorů.
Nejčastěji byl (popř. je) považován za původně vedlejší, po zesílení pak (lokálně) hlavní
(pokud došlo k přesunu přízvuku ze slabičné primy, mohlo současně dojít i k zániku vokalické
kvantity), nebo za doklad archaického jazykového vývoje (S. Utěšený v této souvislosti psal
o „oslabené reflexi starších období“ a o diferencovaném regionálním vývoji; ve shodě
s B. Havránkem a J. Voráčem porovnával sledovaný vývoj s projevy „plzeňského zpívání“.
Ve shodě s jazykovědcem F. Jílkem odkazuje Utěšený na případné vztahy k jihoslovanskému
vývoji347
).
Zajímavým podnětem pro výklad „jiho(západo)českého přízvuku, popř. intonace
na penultimě“ je bezesporu příspěvek, jenž upozorňuje na situaci ve slovinském (dodnes
živém) dialektu rakouské oblasti v údolí řeky Gail (slovinsky Ziljska dolina– na jihu
Slovinska, u hranice s Itálií; Zilje). Tomuto nářečí věnoval svou práci Tijmen Pronk (2009;
344
Ve vztahu k melodické kadenci na konci slovních spojení na Plzeňsku a na Chodsku Havránek upozorňuje
na skutečnost, že v takovém případě je poslední slabika značně vyšší a prodloužená (uděláme to). Obdobný
příklad ale zachytil též na jihu Čech, na Prachaticku (zachovaný patrně v rozkaze: Hondzo, dej to sem!).
345
„Hudební stránkou“ jazyka se v minulosti nezabýval jenom L. Janáček (jak se často traduje), ale již
ve 30. letech 20. století (výše zmíněný)jazykovědec S. Petřík. „Hudební aspekt“ jihozápadočeského přízvuku
sledoval i výše zmíněný P. Jančák (1966). Také dnes se v této oblasti nabízí řada možností pro případnou
spolupráci jazykovědců (také dialektologů, ale především fonetiků) a teoretiků hudební vědy (popř. etnografů).
V současné době podobně široce pojatý výzkum (bohužel) nikde neprobíhá (tedy ani v jiných oblastech užívání
komplexu českého národního jazyka než na českém jihozápadě).
346
S. Utěšený ve své starší práci (1960: 56, 57n.) upozorňoval spíše na sekundární krácení vokálů ve slovech
a na nestejné projevy analogie; dokonce i s dokladem rejba (srov.: Sukač 2009) a s kolísáním v rámci odlišení
významu (draha x dráha); v duchu metatonických výkladů se hovořilo o střídnicích za staré přízvučné délky
ražené; v porovnání s polským typem, který vokály krátil, a s typem slovinským, kde zůstaly podle této teorie
nezkráceny (srov. Utěšený 1960: 56 a Utěšený in Cuřín 1986: 33; ve světlesoučasné kritiky těchto teorií: Sukač
2009).
347
Jihoslovanské jazyky jsou někdy označovány jako „jazyky se slovní intonací“ (pitch-accent languages);
kombinuje se tu přízvuk, intonace a délka. (Rovněž v této souvislosti bych rád poděkoval kolegovi Romanu
Sukačovi za četné konzultace a připomínky k problematice akcentologie.)
183
o. c.; srov. zejména na s. 18: Like most Slovene dialects, the Potschach dialect has the accent
that not only distinguishes the place of the ictus, but also the fonemic quality of the stressed
vowel… a dále: …the tonemic distinction in the Ziljsko dialect is not so much between a rising
and the falling pitch, but ether between low pitched accent… and high pitched accent…
tone…). Zajímavý je tu popis realizace přízvučného napětí mezi tónovým vyjádřením nízkým
(akutovým) a vysokým (cirkumflexovým). Ve víceslabičných klíčových slovech „ziljinského“
dialektu se tónový vrchol posouvá ve slově o dvě slabiky doprava; do celku jednoho taktu
jsou však započítána i případná enklitika (jedná se tedy o taktové slovo; dále k tónovému
charakteru slabik: Pronk 2009, s. 18348
). M. Greenberg následně ukazuje na paralelní situaci
v jihočeském doudlebském dialektu. V takovém případě opravdu nelze vyloučit, že čeští
mluvčí obvykle vnímají slovní prozodii v souladu s běžně mluvenou řečí, která se (v tomto
smyslu) může od jiho(západočeského) prozodického úzu lišit, takže vnímají doudlebský
přízvuk jako ikt v předposlední slabice (na podobný „akutový“ přízvuk odkazuje
M. Greenberg i na příkladu goreňského nářečí v jižním Štýrsku; obd. na jihu Slovinska
srov. oblast Goreňska. V doudlebské lokalitě sleduje Greenberg tuto situaci přednostně u
dlouhých slabik; srov. též výklad dále). V tom případě by jihočeská nářečí mohla zachovávat
stopy tónových kontrastů (podrobněji: Greenberg 2010, zejména s. 491). Podobně jako
ve slovinském ziljinském dialektu se na jihu Čech dochovává glotálni ráz před samohláskou
na začátku slova a na morfematické hranici, což vede k udržování výslovnosti bez proteze
(v porovnání s jihoslovanským stavem opět Greenberg 2010, s. 491; podrobněji k situaci
slovinských nářečí např. Greenberg 2003, s. 234–251; srov. také výklad k protetickým
poměrům na jihu Čech v 1. kapitole).
Vzhledem k tomu, že intonační poměry jsou záležitostí poměrně dost konzervativní, nelze tu
opomenout možnost prehistorických souvislostí mezi slovinskými a jihočeskými dialekty
(srov. též dále). Navzdory tomu, že k ustálení dialektického vývoje v češtině došlo (nesporně)
až na počátku novověku (paradoxně snad právě v důsledku společenských, politických
a válečných zmatků 17. století), intonační paralely tu odkazují k vývoji výrazně staršímu.
Patrně můžeme souhlasit s Voráčovým názorem, že na větší části českého jihozápadu se
uvedená melodicko-dynamická kadence na penultimě vyskytuje reliktně (popř. i v rámci
jednoho či dvou následných taktů – na slabice předposlední v příslušném taktu; a to dokonce
i v případě, že takt končí slovem jednoslabičným či dvouslabičným) a na Doudlebsku se
o paroxytonickém přízvuku jako o okrajové (reliktní) kadenci nedá hovořit (ani dnes;
vlastním výzkumem jsme podobnou situaci následně doložili také v některých lokalitách
Třeboňska a na Suchdolsku!).
4. Poznámky ke korpusu dat
Předkládaná data reprezentují celý korpus dat (srov. přehled v příloze II.); včetně statistických
údajů zahrnutých do přílohy III. (srov. tabulky č. I. dále) a jejich upřesnění v příloze IV.
(v následných tabulkách č. II). Soubor zahrnuje všechny relevantní příklady slov s přízvukem
na předposlední slabice, které jsou dialektologicky transkribovány v rámci konkrétních
kolokací (na základě materiálů zdrojového korpusu). Data jsou postupně prezentována
v návaznosti na výklad o projevech paroxytonického přízvuku na českém jihu a západě
(nikoliv ovšem důsledně na základě příslušných kategorií v tabulkových sloupcích). Slabiky
obsahující distinktivní rysy (tj. projevy zvláštního přízvuku) jsou vyznačeny tučně.
348
Původní primárně přízvučná slabika v tomto slovinském dialektu nese nízký tón a sekundárně přízvučná
slabika nese vysoký tón.
184
Vybrány jen ty části výpovědi, v jejichž rámci se příznakový přízvuk mohl projevit
(bez ohledu na to, zda se skutečně realizoval na všech víceslabičných slovech, popř. v jiných
pozicích, kde by to bylo možné očekávat).
Dokonce i v případech, kdy je umístěn přízvuk na první slabice, lze (zejména na českém jihu)
přepokládat, že intonační průběh melodie následuje spíše po něm (a je výrazný na následné
slabice; ani u přízvuku na první slabice tedy není v češtině vždy zcela jasné, v jakém vztahu je
s intonací).349
Množství zaznamenaných přízvučných jevů je ovšem vždy přímo úměrné délce zvoleného
textu; výběr mluvčích i rozsah textu tu byl většinou aleatorní (a z celkového textu vlastně
vybíráme pouze ty pasáže, kde lze příznakové jevy očekávat). Zastoupení paroxytonického
přízvuku (a jevů obdobného typu) v celkovém vzorku i ve výpovědích jednotlivých rodilých
mluvčích bylo tedy nutné vyjádřit poměrně (tedy procentuálně).
Jako základní jednotku délky nejmenší části projevu, kterou je možné samostatně realizovat
ve výpovědi, jsme zvolili slabiku (sylabu).Zejména proto, že výše zmíněný Pronkův popis
realizace přízvučného napětí mezi tónovým vyjádřením nízkým a vysokým (Pronk 2009, 18)
ani (rovněž výše zmíněný) Greenbergův názor, že čeští mluvčí vnímají doudlebský přízvuk
jako ikt v předposlední slabice (Greenberg 2010, s. 490–491), nelze v jihozápadočeských
podmínkách doložit bez dlouhodobého výzkumu.350
Tzv. „počet slov“ tu jako základ
statistického hodnocení přijmout nemůžeme; počet vyslovených slabik se mnohdy výrazně
liší nejen v rámci jednoho lexému, ale i v rámci jednoho „vysloveného“ taktu. Navzdory
předpokladu, že k tónovému zvýšení dochází před penultimou (v podstatě: na její hranici),
tedy zaznamenáváme ty případy, které se rodilému českému mluvčímu (žijícímu
„mimo Doudlebsko“, popř. v širším smyslu: mimo český jihozápad) jeví jako „doklady
přízvuku na penultimě“. Náš srovnávací výzkum se zaměřil na některé obce na západě
a na jihu Čech; obvykle tam, kde jsme měli možnost navázat kontakt s větším počtem
informantů.351
V této souvislosti je nutné revidovat dřívější diskuse o „melodickém typu přízvuku“, jenž je
„silově zvýrazněný na penultimě“ (srov. výše: Greenberg 2010, s. 490; k původnímu
výzkumu dále Holub 2011a, 2012). Dnes již ovšem nelze souhlasit (jednoznačně)
349
S ohledem na průběh intonace na slabice slovu s přízvučnou primou předcházející – nebo na slabice
po přízvuku následující… Naopak u paroxytonického přízvuku lze předpokládat, že na něm vrcholí též intonace
(i v případech, kdy se jedná o přízvuk především dynamického typu).
350
V tomto případě hodnotíme „postavení přízvuku na slabice“. Bylo by snad vhodnější přikročit k „moraickému
počítání“ (které doporučuje řada badatelů). Vzhledem k tomu, že prozatím nebylo možno provést důslednou
fonetickou analýzu zvukových záznamů (vycházeli jsme převážně z akustického poslechu přehrávek), zůstává
uvedená možnost hodnocení textu („podle počtu mór“) jedním z úkolů do budoucna. Bude k tomu nezbytně
využít programové (elektronické, „počítačové“) analýzy.
351
Na jihu Čech probíhal dialektologický výzkum (v rámci dialektologického semináře vedeného autorem tohoto
textu) již od podzimu roku 1987; v podstatě až do roku 2009, kdy bylo působení vedoucího semináře
na Jihočeské univerzitě ukončeno. V červnu 2010 byl proto výjezd na český jih realizován již na základě
iniciativy jazykovědného oddělení Ústavu bohemistiky a knihovnictví Filozoficko-přírodovědecké fakulty
Slezské univerzity v Opavě. Na starší výzkumy tehdy navázal (v lokalitách obcí Římov, Doudleby, Komařice,
Lhota u Mladošovic a Bor u Suchdolu nad Lužnicí) terénní výjezd týmu odborníků (dialektologů, slavistů
a bohemistů: etymologů a akcentologů) z Kanady, z USA, z Masarykovy univerzity v Brně i ze Slezské
univerzity v Opavě - ve složení: prof. Dr. Marc L. Greenberg, Kansas, USA, prof. Dr. Joseph Schallert, Kanada,
Mgr. Ing. Roman Sukač, Ph.D., Slezská univerzita v Opavě (akcentologové); prof. RNDr. Václav Blažek, CSc.,
Masarykova univerzita v Brně, ČR (etymolog), PhDr. et PaedDr. Zbyněk Holub, Ph.D., Slezská univerzita
v Opavě, ČR (dialektolog). S ohledem na to, že většina zúčastněných se věnuje akcentologii přednostně (mnozí
stojí v čele vrcholných světových institucí, které se na tento obor zaměřují) a že se jednalo o slavisty
a bohemisty, lze v každém případě považovat jejich zjištění za relevantní. Tím spíše, že specifika místní mluvy
mnohdy odhalí obvykle posluchač (tím spíše odborník), který není v lokalitě rodilým mluvčím (a u kolegů
z Kanady a USA to platilo pro celé území, kde se užívá komplexu českého národního jazyka).
185
ani s názorem S. Utěšeného (1986: 33), který tomuto přízvuku (na Doudlebsku) přisuzoval
výrazně dynamický charakter (to platí alespoň do té doby, dokud nebude možné charakter
prozodických poměrů ověřit na základě elektronické analýzy dostatečného množství
zaznamenaných textů!). Uvedené přízvučné poměry byly zaznamenány téměř ve všech
sledovaných obcích a také formou starších nahrávek (v Soběnově, ve Smrhově, v Křemži
i jinde; kromě Římova, kde se na promluvách rodilých mluvčích paroxytonický typ zatím
jednoznačně prokázat nepodařilo); jednalo se vždy o užívání přízvuku slovního, nikoliv
výhradně větného. A to nejenom v promluvách nejstarších mluvčích (tj. informantů
narozených do r. 1945); dále uvedené zkratky (a číselné značení) jsou vysvětleny v seznamu
zkratek a značek).
5. Stav na českém jihu a na českém západě352
Komařice, JK/1…
No ale s ťim som mňela teda nákou operu; takoví pučki z bučki, to je opravdu naňic. To jen
vivolá zlou krev… a ňic s toho neňi…
Som to uďelala tak, protože… mojí mámi to bilo… jak tak on do tí sencepřišel, do tí parádňí,
připravení… set si na lajci… on bil s přízňe a bil to opravdovej karakter…
Doudleby, JD/2a…
Ti tahouni se používali po posekáňí obilí… stahovalo se to, co zbilo na zemi… a gdiš se
strňišťe špatňe posekalo, to tam bili ti kozi…
… vi mislíte bratřína, nebo bratříňe… no to bilo ďíťe mího bratránce, to se tag ždicki
povídalo… nebo taki bil sestřín, to taki…
… tenkrát odlišovalo podle obivatel, ja gdo gde žil, víte… Nad náma, to už bili Čecháci,
a pod náma za Sobjenovem, to uš se šlo do Ňemec, to víte… A o zbiteční práci, to se taki
povídalo… že jako na kazu nestluče… ono tam stejnak ňigdi ňic nenarostlo… to naše pole už
bilo vječaťejší… to se tak říkalo: vječaťejší nebo menčaťejší…
Doudleby, JD/2b
No, vařilo se, rúzňe se vařilo, tak ňák običejňe, žádní takoví ti ekstrabuřti, jak sou liďi neska
tag zviklí… třeba kočičák, to sou brambori se zelím… nebo se ďelala ta, no... šafránová
omáčka… třeba g objedu, diž bila slepice, tak ke slepici… dávala se tam jíška a přidával se
šafrán… Ale řipná omáčka, ta bila običejná…Jo a šterc, to bilo nadrobení f omasku, jako
trhanec, to víte…ale šiški se na Vánoce ďelali z vánočkovího ťesta. Gdiž bili sipaní, tak se
tomu říkalo perňíkář… a takise ďelali šiški bramboroví, to víte, že jo! A ořechi bili, ňeco
na hrejzáňí… abi jako bilo co hrejzat!
Lhota u Mladošovic, JL/3
Jo, ťem se říkalo Tajtáňi, ťem lidem, co žili na tom Vitorasku, jak se tomu taki říká…a co sme
tu pjestovali? No řípu, bílou, ta bila taki ke stravje, tu sme jedli. Ale burína, to bila… jak
setomu… krmná řepa, no… Bila červená nebo žlutá… ale támle vejš u Lužňice a na
352
Melodicky, popř. přízvučně příznakové slabiky označujeme v dokladech z transkribovaných promluv
rodilých mluvčích tučně (srov.dále).
186
Třeboňsku, tam se pjestovala plucna… to bila jako… no, bílá řepa, taki…ale ne stejná jako ta
u nás! Vona bila vječí neš kedlubna… bila tí kedlubňe dost podobná! Jo, a jak sem mluvil o
ťech Tajtánech, tak ťem… no, co žili kolem tí Lužňice!... tak ťem se zas říkalo Plučňáci …
Bor u Suchdola, JB/4
Tadi ešťe negdá starí liďi říkali místo slepice právje slepjice, nebo taki lavjice… to se ešťe …
od ďedečkú se to slišelo, né že né! … A jak sme volávali na husi? No jak, tak porát stejňe:
husa, husa! Ale to tak mušelo bejt i jinde, to přece nejňi ňic tag zlášňího!... jo, do lesa na
jahodi, to sme choďili taki porád, ale to sou ti, jak se jim řiká… no, ti borúfki! … tak… gdiš
to bilo červení… no… to nebila jenom jahoda, to bilo jináč… to bila červená jahoda! A ešťe
bilo… jak to rostlo u ťech bažin, no… já uš si to…no, černí jako jahoda, ale uvňitř bílí, no…
no, to bili ti vopilki, tak se tomu říkalo… a ťema borkama se topilo… to se dalo do
bandaski… ňáká polífka, abi bilo ňeco k objedu, to mohla bejt praženka… taki chlebofka…
bramborofka taki… a šlose!... … a to liďi umjeli… to bilo u Kapalú… ke Kovářum ti
klucí taki choďili…
Soběnov, JS/5a…
… tam má takovej vejklenek… jak tam seďí takle smutnej… ten Kristus seďí na takovim
poctafci… tak se báli, že bi se mu to rospadlo… tema dveřma že to virazili… je tam,
bohoslužbi a májová pobožnost každej den… tak sme ti vjeci na tí skříňi dali a zamkli… a bila
vipáčená ta petlice… tak já nevim, kerak se tam přídem, ale budeme to mušet nosit tak a tak…
ale takovídle cení vjeci, že se nebojí na to šahat… ta kaple bejvala, ta bejvala otevřená… ale
starí liďi říkali, že se ňigda nezamikala… a ráno zvoňilo klekáňí, a tam bili o žňích i
kuchařki…
Soběnov – Malé Skaliny, JS/5b…
… jo táta, to sme mjeli koňe… no tak sme sedlačili, a proto, diš potřeboval statek, tak sem
ďelal kočího u statku, ne… sme mjeli jen koňe a kozi, a pak sem ďelal toho kočího…
až do dúchodu sem mjel koňe, ale todle je ďelaní ináč… já to mám ďelaní, tudletu parádu, to
se mi to…ďelalo, gdiš sem vozil pořep a tak… a hasiči, sem mušel hasit taki, a stříkajčku
mjeli… mjeli slavnost, tak sem dával pak taki ti lepčí ohláfki, ale šag hnet nebili, co visí
támle… jedni opraťe a ohláfku a krouški f maštali… tak tole je ouzda… a to se říká cígle… to
se nechá uďelat provizor, ono to má bejt řemínki každej zlášť… jen tak provizorňe, mají bejt
takle, abi drželi… ale cvoki sou jen cvoki, tak je to tak nepíchá, a je to!
Smrhov, JSm/6…
… a taki na každou neďeli, to se upekl dicki bochňík chleba, a pjekní, to se ďelal dicki s tí
lepší mouki… vejraška se říkalo… to je žitná mouka, ta lepčí… to se dal na stúl ten bochňík
chleba f neďeli… a mušel se nakrájet… jak to mám říct jináč… to bilo to pohošťeňí, ešťe si
pamatuju… to uš nebilo, uš je to tag dávno… a tak tam prodávali i ten chleba s máslem… diš
tak ňákí koláče a takoví to… ale chleba s máslem, a říkávala babička, manželova babička, to
že šlo nejvíc na odbit… to že nepostačili krájet, každej, víte, čerstfej chleba, bílej, pjeknej,
doma upečenej, ne! … f peci, a tak on opravdu bil dobrej, to máslo čerstfí, domácí, to
bejvalo… žádní takoví visluhováňí tam nebilo… mi sme tu ešťe mjeli pekárnu… to ešťe bila
babička, tag ho pekla babička, ale uš som tu bila, diž ho pekla… taková ďíže, násipka, a tam
se navečer uďelal kfásek, jen drobet mouki a drobed vodi a nechat… a dicki se mušel nechat
187
od minule kousíček toho kfásku… žádní kfasňice, s ťim se to rozďelalo potom, víte?
Křemže, JKr/7…
… a tag vidali kňíšku, po roce devadesád vidali… tam je taki vistavovala paňi Husarová, jag
ďelá ten národopis, ona ďelá krásní vjeci… šátki jak ďelala, a batiku… to neska neuďelá
ňigdo, co ona ďelala… to.. tapaňi umjela… ona taki mňela tu roďinou školu, a ti roďiní školi
mńeli tenkrát dozd velkou úroveň!... to bili zamňestnankiňe ťech rúznejch podňikatelú,
víte…neska sou počítače, to já už vúbec neumim… jakípak copak, ne!? A ona umjela ta paňi,
umňela taki dost anglicki… potom diš tadi bili f pjetaštiricátím Amerikáňi, tak oňi za ňí jako
dost choďili, abi překládala… ale rokama ti kontakti přešli, diš oňi sem nejezďili… ta umjela
višívat, dibiste viďela, to fšechno, cokolif… no a sem taki sokolka, ješťe dneska sem sokolka,
sme tadi tři, takoví starí sme, víte… on bil taki Sokol ťech čtiricet let, ale… mi sme ťelocvičná
organizace, ale oňi sou ťelovíchovná, víte!
Jednotlivě pak byla v promluvách dalších rodilých mluvčích z Křemežska prokázána
existence přízvuku na zájmenné příklonce (viďel ho); spíše ale na západním okraji
doudlebského regionu (na Křemežsku; srov. Holub 2010: 23, dále Utěšený in Cuřín 1986:
33).
Na západě Čech se nám podařilo doložit stopy přízvuku na penultimě už pouze v jednotlivých
výpovědích nejstarších mluvčích; většinou spíše jako přízvuk větný nebo společný silový
přízvuk několika taktů výpovědi (ovšem to je situace. Takové doklady máme spíše z lokalit
položených západně a jižně od Plzně: ze Stříbrska, z okolí Města Touškova, z Ledcí u Horní
Břízy, ze Tatiné u Žilova, z Červeného Poříčí, z Přešticka, z okolí Blovic; ze vzdálenějších
míst pak především z Nečtin u Manětína (na Manětínsku již svého času prováděl výzkum
J. Voráč). Řada nahrávek byla v první fázi zaznamenána posluchači oborů spojených
s bohemistikou (v rámci terénních výjezdů, které v letech 2002–2010 pořádala nejprve
katedra aplikované jazykovědy FHS a později katedra českého jazyka a literatury FPE
Západočeské univerzity v Plzni, a dále v rámci sběratelských, odborných i edičních aktivit
členů občanského sdružení Genius loci – Společnost pro studium života regionu, jejichž
výsledkem již bylo vydání Chodského slovníku J. Jindřicha a na jejichž základě je v současné
době připravováno vydání II. dílu Hruškova Dialektického slovníku chodského).
Nečtiny u Manětína, ZN/1… (paní se přistěhovala z Manětína do Nečtin v roce 1973)
Jo ďefče, co sem neska ráno ďelala?... Já si ťi aňi nemúžu spomenout!... no, stala sem hodňe
brzo, o púl štvrtí asi… to es mi nedá žánou práci, to stáváňí… no tak je pře ťema vánocemi,
no… ale zejtra to uďelám podobňe… pak se púdu projít, abich bila čerstvá… a vařim, každej
den vařim… ale nejvídz večer, to fšichňi přídou s práce… votpoledne se taki projdu, no, a pak
uďelám večeři… a pak se připravim k televizi… a usnu…
Kšice u Stříbra, ZKs/2…
… přiblížila se nám doba vánočňí, tag bisme si mohli trošku popovídat o vánocích… ešťe sem
se nerozhodla, gdi začneme píct… mi pečeme každou prvňí sobotu f prosinci… pečeme
z Vjerkou dohromadi… já to fšechno namažu… a docela nám to de ot ruki!
Újezd nade Mží (u Města Touškova), ZU/3…
188
… to vám řeknu, slečno, to na Vánoce… to já se docela ťešim… … jakmile ňeco je dobrí, tak
to roskopou… a mi pro ti stromki musíme… to je to… až do toho lesa za boudama…
Červené Poříčí, ZC/4…
No, kvetalo to tam… tam i maceški, kvetla i mateřídouška… to bich potřebovala, já vám ráda
fšechno řeknu, ale kam teda se vidáme? …Viďíte, nechali mne tadi s ťim magneťákem… jo
venku, jak se to zmjeňilo?... … toudle dobou už dříf sňích bil, ale letos se docela opozďil…
Ledce u Horní Břízy, ZLe/5…
… f tídle vesňici sem se taki naroďila… f poledne… v malím domečku, ale paksme se
přesťehovali do novího domku, kerej sme si museli společňe postavit… muj taťínek padl
f prvňí svjetoví válce… viučil se klempířem…
Tatiná u Žilova, ZT/6…
… diš sem šla s toho našeho hotelu, tag bila krásná cesťička … jako uďelaná… tam bil
takovej potúček v lesích… a ti pacijenťi tam … a tam je spousta takovích klepaček… a to je…
třebas na dráti…
Hradišťská Lhotka u Blovic, ZH/7…
… zábjer maksimálňe sto gramú, protože… při vjetší záťeži bi se moh prud zlomit… má velkí
hospodářskí víznam… … a šťika obecná, to je ale riba dost dravá… třeba na přítocích…
Na nejjižnějším úseku tedy podnes nejde o reflexi specifického větného přízvuku. Vývoj
přízvučné formy (napodobující paroxytonický přízvuk) jsme tu sledovali též na různých
kombinacích jednoslabičných a dvouslabičných lexémů.
V nejjižnějším úseku českých nářečí, zejména na Doudlebsku, lze podobné přízvukové
realizace doložit v dvouslabičných slovech, o nichž platí, že plynule navazují na předchozí
takt (K: teda nákou, pučki z bučki, a ňic s toho neňi, mojí mámi to bilo, to už bili Čecháci, tak
on do tí sencepřišel, on bil s přízňe,no to bilo, L: tu sme jedli, jak se tomu, ale ne stejná,
B: starí liďi, porát stejňe, gdiš to bilo, jak to rostlo, tak se tomu, to se dalo, bilo ňeco,a to liďi,
S: takle smutnej, tak se báli, na tí skříňi, tak já nevim, mušet nosit, cení vjeci, na to šahat, že
se ňigda, a tam bili, Ss: mjeli koňe, vozil pořep, hasit taki, mjeli slavnost, tak sem dával, co
visí támle, tole je ouzda, a to se říká cígle , mají bejt takle, Sm: bochňík chleba, to se ďelal,
s tí lepší mouki, žitná mouka, mám říct jináč, chleba s máslem, ňákí koláče, chleba s máslem,
čerstfej chleba, to máslo čerstfí, ešťe mjeli, tag ho pekla, uš som tu bila, diž ho pekla, toho
kfásku, Kr: krásní vjeci, on bil taki), nebo že jsou se „sousedícím“ (předchozím) slovem
jednoslabičným součástí společného taktu (K: na lajci, D/a: na zemi, ti kozi, bil sestřín, to
taki, nad náma, pod náma, do Ňemec, to naše, D/b: tag zviklí, se zelím, to víte, L: ťem lidem,
co žili, ke stravje, to bila, co žili, B: jim říká, ti klucí, S: ten Kristus, ti vjeci, a zamkli,
Ss: u statku, a kozi, jen cvoki,sem ďelal, Sm: na každou, ta lepčí, ten bochňík, tag dávno,
na odbit, to ešťe, a nechat, Kr: ta paňi, dozd velkou, to fšechno), popř. (vzácněji) tu nahrazuje
přízvuk na penultimě v jednom taktu souvislost s následným jednoslabičným slovem
(Kr: starí sme). Někdy se však jedná o koncové seskupení slov jednos1abičných (Da: gdo gde
žil, L: ta u nás, B: né že né, a šlo se, Ss: a je to, Sm: to že šlo).
189
Na českém západě jsme získali příznakové nahrávky (z vlastního výzkumu) blíže k Plzni,
dále na Přešticku, na Blovicku, na Manětínsku a na Stříbrsku. Také v západním úseku
českých nářečí se setkáváme s podobnými přízvukovými realizacemi, jaké jsme doložili
na jihu Čech. Je tu ovšem mnohdy složitější rozeznat podíl složky dynamické a složky
melodické. Dvouslabičná slova i v promluvách rodilých mluvčích ze sledovaných lokalit
někdy plynule navazovala na předchozí takt (N: stala sem hodňe, žánou práci, púdu projít,
abich bila čerstvá, každej den vařim, nejvídz večer, přídou s práce, Ks: každou prvňí, já to
fšechno, to vám řeknu, U: docela ťešim, ňeco je dobrí, C: fšechno řeknu, ale letos, Le:
do novího domku, T: našeho hotelu, H: ale riba), jindy byla součástí společného taktu se
slovem jednoslabičným; dvouslabičnému slovu předcházejícím (N: Jo ďefče, a usnu,
Ks: ot ruki, T: na dráti, H: sto gramú, prud zlomit, a šťika, dost dravá). I v západočeských
lokalitách se vyskytla koncová seskupení slov jednoslabičných (Ks: to je to, C: dříf sňíh bil,
T: a to je).
6. Ke statistice zaznamenaných jevů
V souboru příznakových výpovědí rodilých mluvčích máme doloženo celkem 16 textů z obou
sledovaných regionů. V jihočeském regionu prezentujeme výpovědi 9 rodilých mluvčích
ze 7 obcí (lokalit); po 2 promluvách (2 různých mluvčích) tedy přinášíme z obce Doudleby
a z obce Soběnov. V západočeském regionu se jedná o promluvy 7 rodilých mluvčích
ze 7 obcí. Počet slabik se zvláštním přízvukem (PSZP) z toho představuje (celkem) 392 slabik
(326 na jihu a 66 na západě Čech; srov. v příloze III.: diagramy J–I. a Z–I., A–B; dále v tab.
J–I a Z–I.).
Celkový počet slabik ve všech zachycených promluvách (CPS) činí 2543 jednotek; z toho
1998 sylabických jednotek na českém jihu (nejvíce záznamů máme ze Soběnovska,
739 slabik, a dále z Doudleb, 405 slabik) a 545 slabik na českém západě (zejména z Nečtin
u Manětína: 136 slabik). V rámci zjednodušení tabulkových přehledů sledujeme „slova
s přízvukem na penultimě“ (přestože je toto hodnocení dosud nejednoznačné; srov. výklad
výše; zejména zmíněný komentář M. L. Greenberga: 2010, 490–491), která v obou regionech
převažují; i když výrazněji to lze sledovat spíše v jihočeském regionu (na 222 případech,
zejména opět na Soběnovsku, dále v Doudlebech; na západě Čech se jedná o 38 výskytů,
zejména v Nečtinách). Sestupnou tendenci můžeme sledovat na výskytu slov s přízvukem
na počátku dvojslabičného slova navazujícího na předchozí takt (JčR – 52, zvláště
na Soběnovsku; ZčR – 17, výrazněji opět v Nečtinách), poměrně vyrovnané jsou doklady
dvouslabičných slov sousedících s předklonkou (JčR – 43, na Soběnovsku i v Doudlebech
poměrně vyrovnaně; ZčR – 8, z toho 4x v Hradišťské Lhotce u Blovic); doklady zvýraznění
přízvuku před příklonkou jsou vzácné. Vzácné je i přízvučné zvýraznění předposledního slova
v koncovém seskupení slov jednoslabičných (JčR – 8, ZčR – 3; srov. dále Schéma
tabulkových přehledů v příloze II. a tab. I.-J a I.-Z v příloze III. níže).
Pokud počet slabik se zvláštním přízvukem vyjádříme procentuálně (v příloze IV.), naše
výsledky se určitým způsobem změní. V jihočeských lokalitách dokládáme 16,3 %
příznakových slabik (vycházíme zde z celkového počtu slabik ve výpovědi, CPS;
v Doudlebech činí tato hodnota 17,5 %, v Soběnově dokonce 19 %), v západočeských
lokalitách 12,1 % CPS (v Újezdu nade Mží a v Tatiné u Žilova 13,3%, v Hradišťské Lhotce
u Blovic téměř 13 %, v Ledcích u Horní Břízy 12,9%, v Nečtinách u Manětína 12,5%;
190
srov. také diagramy J–II. a Z–II., A–C; a tabulky II.–J a II.–Z).353
Při dalším hodnocení ovšem
už pracujeme nikoliv se ZS, ale se soubory výběrovými (VS).354
Slova „s přízvukem
na penultimě“ představují v „jihočeských“ promluvách 68,1 % (s výrazným posílením
v centrálním a západním úseku Doudlebska: v Křemži 86,4 %, v Doudlebech až 80,6%,
přičemž „průměr“ tu činí 73,2%; ale také na jihozápadě úseku: v Boru u Suchdola
nad Lužnicí 72,1%; jinde v regionu Doudlebska kolem 60%). V promluvách „západočeských“
představuje „přízvuk na penultimě“ 57,6 % (výrazný je v Ledcích u Horní Břízy – 88,9%, ale
také v Červeném Poříčí – 66,7%, v Kšicích u Stříbra i v Tatiné u Žilova – 62,5%; jinde
v regionu, např. v Nečtinách nebo v Újezdu nad Mží, se jeho zastoupení pohybuje kolem
kolem 50%);slova s přízvukem na počátku dvojslabičného slova navazujícího na předchozí
takt činí na jihu téměř 16 % (ale v Komařicích 35,3%,
na Soběnovsku až 27,8%), výraznější je ale tento jev na západě: 25,8% (ale v Nečtinách je to
41,2 % a v Újezdu nad Mží až 37,5%); dvouslabičná slova sousedící s nepřízvučným
jednoslabičným slovem jsou příznaková na jihu v 13,5%, na západě v 12,1 % (nejčastěji
s předklonkou: na jihu z 97,7% ve VS této skupiny, na západě vždy; např. v Hradišťské
Lhotce u Blovic v 57,1%!); koncová seskupení slov jednoslabičných na jihu tvoří 2,5%,
na západě 4,5% (srov. s diagramy J–II. a Z–II., A až C a tabulky II.-J a II.-Z v Příloze IV.).
Slova, u nichž se projevují specifické přízvučné podmínky („přízvuk na penultimě“) tedy
výrazně převažují v záznamech promluv z jihočeského regionu (nejen z hlediska počtu
výskytů; vždy se jedná o aleatorně získaný vzorek): kolem 70% výskytů „příznakových
slabik“ (místy na Doudlebsku však tato hodnota převyšuje 80%; na západě Čech jsme
zaznamenali méně „příznakových slabik“, ale podíl výskytu „přízvuku na penultimě“ je tu
místy rovněž vysoký (57,6 % celkově, ale 88,9% severně od Plzně – v okolí Horní Břízy,
v rozmezí 60–70% na Přešticku a na Žilovsku). Zdůraznění přízvuku na první slabice, které je
typické pro běžně mluvený projev na většině území České republiky, je naopak důslednější na
počátku dvojslabičného slova navazujícího na předchozí takt nebo na nepřízvučnou
předklonku (také na Doudlebsku, ale výrazně např. západně od Plzně na Manětínsku a jižně
od Plzně na Blovicku).
353
Za hodnotu 100 % tu chápeme oba ZS: samostatně vzorek výpovědí z jihu Čech (součet podílů příznakových
jevů z jednotlivých jihočeských lokalit) a samostatně vzorek výpovědí ze západu Čech (příznakových jevů
ze západočeských lokalit). Při výpočtu zastoupení příznakových jevů chápeme jako 1 % z celku na jihu hodnotu
19, 98 (z celku 1998 výskytů, tokenů), na západě 5,45 (z celku 545 tokenů); počet „příznakových slabik“
zastoupených ve výpovědích z každého sledovaného regionu tu porovnáváme s celkovým počtem slabik
v úplném vzorku z příslušného regionu (CPS).
354
Za hodnotu 1 % tu chápeme vždy tu veličinu, která je odvozena z hodnocení příslušného slabičného celku:
na jihu 3,26 z celku ZS = 326 položek, na západě 0,66 z celku ZS = 66 slabik; podíly počtů slabik dokládajících
jednotlivé „typy příznaků“ tu v příslušném regionálním vzorku porovnáváme s celkovým počtem „příznakových
slabik“.
191
Mapka areálu intonačních (přízvučných) proměn zaznamenaných v promluvách rodilých
mluvčích (jihozápadočeská nářeční podskupina; písmeno P označuje západní skupinu,
„plzeňskou“; D jižní skupinu, „doudlebskou“. Zakreslil M. Greenberg; srov. dále Mapy
GOOGLE).
7. Typologie přízvučných poměrů na českém jihu (popř. západě)
Tzv. „typologie přízvuku“ byla dlouho zobecňována na modelu 3 základních typů
přízvučných poměrů ve slovanských jazycích:
a) intonační přízvuk, melodický (např. v srbštině, chorvatštině, bosenštině)
b) pohyblivý přízvuk (např. v běloruštině, bulharštině, ruštině, ukrajinštině)
c) pevný přízvuk (např. v češtině, v polštině, v makedonštině)
Zdá se, že v případě jihozápadočeských dialektů se třetí typ přízvučným poměrů (typický
pro češtinu) kombinuje jako jistá forma hybridního přízvučného systému s intonačními prvky,
které můžeme sledovat jak v okolí Plzně a na Chodsku (v rámci tzv. plzeňského zpívání),
tak i na českém jihu, kde nás překvapují přízvučné, popř. intonační poměry na penultimě
(kromě některých dalších zvláštností; např. přízvuku na zájmenné příklonce apod.; dále také
Greenberg, Holub 2012).
V nejjižnější české nářeční lokalitě (v oblasti kolem obce Doudleby; tedy na území, které se
táhne od jižního okraje Českobudějovické pánve ke starému českoněmeckému jazykovému
rozhraní na Kaplicku, na západě pak za Křemži směrem k Prachaticku, na východě
až k Suchdolu na d Lužnicí; byť ne vždy kontinuálně; srov. Holub/DNS 2004, s. 111–115,
tamtéž mapka s. 180) je uvedený fenomén přízvučných/intonačních proměn v paroxytonické
192
poloze doložen poměrně pravidelně (tj. na úrovni větných slov). V akusticky zachyceném
souboru výpovědí můžeme specifický přízvuk/specifickou intonaci na penultimě doložit
cca v 70–80% dvouslabičných a trojslabičných přízvučných slov (Holub 2011a). Pokud
ovšem přistoupíme k problematice změn “na jihočeské penultimě” výhradně z hlediska
intonace, potom musíme provést fonetickou analýzu výpovědí. Hodnocení podobného typu
nám umožňuje program PRAAT (Praat 2013). Na základě provedené analýzy máme nyní
k dispozici grafický záznam cca desetivteřinových (v případě obr. 3.1 a 3.2 dvou
pětivteřinových) výpovědních úseků. Můžeme tu doložit intonační vzestup (tzv. pitch
– v anglické terminologii) především na záznamu fonetické stránky části příznakových
(typických) výpovědí rodilých mluvčích z jižního okraje centra “doudlebského” regionu
(Smrhov, žena nar. 1927, obr. 3, 3.1, 3.2; Soběnov – Malé Skaliny, muž nar. 1915; obr. 4, 5).
Uvedené výpovědní úseky jsou zahrnuty do naší statistiky, kterou dokládají též přiložené
tabulky a diagram. Vzhledem k tomu, že za základní jev, který (podle našeho názoru) ukazuje
na tradiční souvislosti starých jihočeských a většiny severoslovinských dialektů (a může tak
být dalším nepřímým důkazem “jižní cesty Slovanů”; srov. např. stav dialektu obyvatel údolí
Zilja/Gailtal v Rakousku; Pronk 2009; Greenberg 2010; Holub 2011a; dále Greenberg, Holub
2012).
V zájmu porovnání vývoje prozodických proměn na penultimě jsme ale (prozatím aleatorně)
analyzovali též některé texty sebrané “mimo sledovanou oblast”. Jedná se však o výpovědi
zachycené na severoseverovýchodním okraji “doudlebské lokality” (v okolí městečka
Borovany: promluva žena nar. 1927, obr. 1, 2). Jako komparativní vzorek jsme doložili též
výpovědi rodilé mluvčí z lokality položené výrazně východněji: Senotína (tedy z obce ležící
jižně od městečka Nová Bystřice; jedná se o rodilou mluvčí nar. 1922; srov. obr. 6–8).
Sledované jevy (do určité miry) doznívají i na tomto úseku. A to přesto, že se jedná o obec
s výrazně východnější polohou, než je nejvýchodnější okraj “doudlebského region”,
Suchdolsko. Senotín leží na hornatém území tzv. České Kanady, tedy již mimo oblast
Třeboňské pánve; v blízkosti podhůří Českomoravské vrchoviny.Shrneme-li výsledky analýz,
musíme připomenout, že obr. 1 a 2 ukazuje intonační vývoj ve slovech trojslabičných
(popř. dvouslabičných; na dokladu z Borovan) a (tedy na konci promluvy; na slově vodovod);
lze tu doložit všehny typické znaky “doudlebského” typu (srov. Greenberg,Holub 2012):
 amplituda je nejvyšší na/v první („přízvučné”) slabice
 intonační vrchol je obvykle nižší a stoupá v předposlední slabice, v penultimě
 doba trvání je nejdelší (největší) na penultimě, tedy v paroxytonické pozici
 intonační vrchol se udržuje vysoko nebo následně mírně klesá; pokles je zřetelný
na ultimě, tedy v poslední slabice
193
Na obr. 2 si lze povšimnout stejného fenoménu (ve dvou po sobě následujících trojslabičných
slovech, z nichž zejména poslední leží v ohnisku našeho zájmu: lampičkama). To ukazuje
zcela jasně na stejné charakteristiky jako obr. 1, přestože ve druhém případě intonace stoupá
již v antepenultimní slabice a vrcholí na začátky penultimy. Na předchozím slově (svíťili)
nelze tento proces doložit tak výrazně; ale i zde jsou všechny 4 zmíněné charakteristiky
zřetelné.
Obr. 1. Borovany (jihovýchodně od Českých Budějovic), žena nar. 1927.
Příklad stoupavé intonace [vodovod] v “krajní pozici” promluvy.
vo do vod
zač. kon. zač. stř. kon. zač. kon
trvání
(sek.)
.09 .14 .14
int.vrchol
(Hz)
213.0 205.1 237.9 257.2 294.3 290.2 188.7
194
Pokud však chceme dojít k nějakému závěru, nelze pokračovat v „diskusích staršího typu“
o tom, zda se tu projevují archaické nebo inovativní funkce, popř. zda nejde (spíše než
o slovní) o intonaci větnou. V kontextu našich analýz se zdá velmi pravděpodobné, že se tu
nejedná o fonologický typ, ale o charakteristiku slov. Neuvažujeme již proto výhradně o větné
prozodii (srov. dále např.: k úvahám o paroxytonickém přízvuku Holub 2011a; 2011b, s.5–31;
2012, s. 248–260; k intonačnímu charakteru jevu Greenberg, Holub 2012). Zbývá vysvětlit,
co je zdrojem této zvláštnosti. Především pak je nutné objasnit, kdy lze fenomén přiřadit
k určitému typologickému modelu v rámci širší slovanské diachronní typologie (Greenberg,
Holub 2012).
Podobná situace je u promluv rodilé mluvčí ze Smrhova:
Obr. 3. Smrhov u Soběnova (jižně od Českých Budějovic), žena nar. 1927
… Ale takl
e na každou neďeli, to se upek dickinjenom bochňík chleba ...pjekního… to se
ďelalos té lepší mouki,s tí vejraški se říkalo…
Připomeňme si nejvýraznější úseky této části promluvy rodilé mluvčí ze Smrhova na dvou
příkladech:
Obr. 2. Borovany (jihovýchodně od Českých Budějovic), žena nar.
1927; příklad stoupavé intonace
195
Obr. 3.1 Smrhov u Soběnova (dílčí úsek promluvy), žena nar. 1927
Příklad stoupavé intonace
na ka Ždou ne dě Li
zač. kon. zač. kon. zač. stř. kon.
trvání
(sek.)
.10 .12 .13 .10 .13 .09
intonačnívrchol(Hz) 215.8 213.2 215.4 257.3 243.6 203.0 214.6 211.4 214.7 214.7
196
V jiném úseku promluvy vidíme změny v další části téže výpovědi:
Obr. 3.2 Smrhov u Soběnova (dílčí úsek promluvy), žena nar. 1927
lepší mouki, zvejraški se říkalo, to je ta žitná mouka, ale ta lepší.
Další záznam můžeme doplnit na základě výpovědi mluvčího ze Soběnova (z osady Malé
Skaliny):
Obr. 4. Soběnov–Malé Skaliny (jižně od Českých Budějovic), muž nar. 1915
… ďeda kácel… mjeli koňe… a já sem… sem tady jezďil… no sme sedlačili a potom
potřeboval statek, tak sem ďelal to…
197
Obr. 5. Soběnov – Malé Skaliny (jižně od Českých Budějovic), muž nar. 1915
Kočí u statku, ne? … No sem mjel tadi jen koňe, kozi, no, a kočíroval sem, tak do Sobjenova
sem jel, dibis k škole… sem jezďil, no, školi, a gdo bi…
V rámci porovnání textů ještě připomínáme situaci ve výše zmíněné obci ležící východně
od okraje „doudlebského“ regionu (tedy v Senotíně u Nové Bystřice na Jindřichohradecku):
Obr. 6. Senotín u Nové Bystřice (východně od Lomnice nad Lužnicí,
severovýchodovýchodně od Třeboně), žena nar. 1922
Neš sme šecko s Luďou… a potom ďeťi diš virostli, dostali zápal, stonali, spalňički dostali…
198
Obr. 7.Senotín u Nové Bystřice (východně od Lomnice nad Lužnicí,
severovýchodovýchodně od Třeboně), žena nar. 1922
Fšecko… tak sme potom… nemohla jít do práce, mjela sem malí ďeťi, tag ve dvoře mi dali
vejpovjeď, táta musel hledat…
Obr. 8: Senotín u Nové Bystřice (východně od Lomnice nad Lužnicí,
severovýchodovýchodně od Třeboně), žena nar. 1922
… zase místo jinde… zase ve dvoře sme byli jinde… sme hledali práci… a tam zase sem
musela…
199
Náš přehled tu má především ilustrativní charakter. Ukazuje na paralely, popř. na možné
jazykové konexe, které mohly souviset se starou slovanskou kolonizací středního Podunají;
v jihočeském (popř. západočeském) areálu se to posléze projevilo též odlišným vývojem
samohláskové (kontrastivní) kvantity než v jiných českých, popř. moravských a slezských
dialektech(Greenberg, Holub 2012).Naše rekonstrukce pak ukazuje nejen na staré souvislosti
mezi vývojem intonace v jihočeských a v severozápadních slovinských (korutanských)
nářečích, ale též na možnost určité analýzy (a následného popisu) tohoto vývoje.
Podle M. Greenberga (Greenberg, Holub 2012) se tedy též v českých i ve slovinských
dialektechprojevil staroakutový přízvuk glotalizací v přívučných slabikách.Tato glotalizace
v každé přízvučné slabice korelovala s délkou a přízvučnými intonačními rysy
(popř. s poklesem intonace). R. Sukač tu usuzuje spíše na (výše zmíněné) ustálení
kvantitativních deklinačních typů (srov. např.Sukač 2009, 2011, 2013.Jiní autoři vysvětlují
projevy starého akutu rázem v příslušné slabice (např.Pronk 2009). Intonační projevy se
ztratily ve většině areálů na území dnešího českého i slovenského národního jazyka;
přetrvávaly však déle na českém jihozápadě (kde bychom jinak museli dosud dochovaný
“tónový” stav intonace označit za anomální – především z hlediska vývoje ostatních českých
dialektů). Lze tu usuzovat na jisté starší jazykové kontinuum slovanského západu a jihu, které
bylo porušeno až rozšířením germánské (zpočátku franské, později bavorské) a maďarské
kolonizace (srov. výklad k II. vlně slovanského osídlení Podunají – v I. kapitole).355
Jak postupně klesala role melodického přízvuku a převažovala funkce pevně ustáleného
přízvuku dynamického, stávala se stoupavá intonace spojená se staršími přízvučnými poměry
reliktem (ale její stopy se dochovaly právě na českém jihu, popř. na českém západě;
srov. výklad M. Greenberga in Greenberg, Holub 2012).
Souvislosti mezi vývojem intonace, pevného přízvuku a vokalické kvantity na jihu a západě
Čech bude jistě nutné sledovat v rámci komplexnějšího výzkumu promluv rodilých mluvčích
z jihozápadočeského dialektového regionu (k tomu též Greenberg, Holub 2012).
8. Závěrečné shrnutí
Na českém jihu jsme mohli důsledně doložit užívání přízvuku slovního (v podstatě napříč
generacemi). Na západě Čech jsme se však s přízvukem na penultimě setkali pouze
v jednotlivých výpovědích nejstarších mluvčích (v řadě případů je opravdu potřeba uvažovat
o tom, zda se nejedná o jako přízvuk větný nebo o společný silový přízvuk několika taktů
výpovědi.
Do korpusu jsme zařadili 16 textů (promluv jednotlivých rodilých mluvčích) ze 14 obcí obou
sledovaných regionů (na jihu se jednalo o 9 mluvčích ze 7 obcí, na západě o 7 mluvčích
ze 7 obcí). Kromě přízvuku na penultimě jsme sledovali přízvuk na počátku dvojslabičného
slova navazujícího na předchozí takt, postavení přízvuku v dvojslabičných slovech
sousedících s nepřízvučným jednoslabičným slovem (s předklonkou nebo s příklonkou)
a přízvuk v koncovém seskupení slov jednoslabičných.
V jihočeském regionu jsme zachytili specifický přízvuk na 326 slabikách (tj. na 16,3 %
z celku jihočeského korpusu), v západočeských lokalitách na 66slabikách (tj. na 12,1 %
z celku západočeského korpusu). V korpusu vybraných textů z jihu Čech i západu Čech
355
V souvislosti s teorií kvantitativních paradigmat se tu naskýtá legitimní otázka, zda vývoj paroxytonického
přízvuku, popř. „jihočeského“ nebo „západočeského“ intonačního modelu, nesouvisí s vývojem kvantity a se
specifickými proměnami slabik tam, kde bychom původně našli starý akut nebo cirkumflex. Vzhledem k tomu,
že se intonační distinkce dosud projevují jako významotvorné u některých jihoslovanských jazyků a dialektů,
nelze tu opomenout možnost intonačního kontinua, které je jedním z málo podnes zachovalých dokladů II. vlny
slovanské kolonizace českého (do jisté míry snad i moravského) jihu (popř. západu).
200
jednoznačně převládl přízvuk na penultimě (222 výskytů na jihu proti 38 výskytům
na západě). Výraznější zastoupení má též „přízvuk navazující na předchozí takt“ (na jihu
52 výskytů, ale na západě už jen 17 výskytů). V jihočeském regionu je také rozšířen přízvuk
na počátku dvouslabičného slova po předklonce (43 výskytů356
).
Vzhledem k tomu, že je množství zaznamenaných přízvučných jevů vždy přímo úměrné délce
zvoleného textu (jak se zmiňujeme výše), hodnotili jsme zastoupení paroxytonického
přízvuku rovněž procentuálně. Poměrné vyjádření dokládá nejvyšší výskyt příznakových
slabik na Doudlebsku (místy více než 80% tokenů v rámci jihočeského korpusu); ze západu
Čech máme dokladů méně (ale v rámci západočeského korpusu můžeme doložit
(u příznakových slabik) téměř 90% tokenů v lokalitách umístěných severně od Plzně;
srov. také Holub 2011b, s. 5–31).
V souvislosti s projevy jihoslovanské intonace ve slovinských nářečích (tedy i v nářečích
korutanské slovinštiny) je pak nutné uvážit možnost dochování společných rysů vývoje
slovanských dialektů ve středním Podunají v období raného středověku (zejména od 7. stol.
po Kr.), jejímž dokladem může být dnešní prozodické poměry jihočeských (popř. také
západočeských) dialektů. Lze uvažovat rovněž o společném intonačním vývoji
v praslovanských a v raně bavorských dialektech (vzhledem k nespornému vzájemnému
ovlivňování obou etnik; srov. zejména výklad v 1. kapitole). Samozřejmě si uvědomujeme,
že v průběhu staletého vývoje mohlo docházet k různým proměnám a zkreslením; jednou
z možností ovlivnění vývoje etnika tu může být rovněž vliv tzv. „zakladatelského efektu“ (tato
teorie je v angloamerickém prostředí označována jako „founder effect“čili FE; srov. FE
2013).357
Starobylosti prozodického vývoje ve sledovaných lokalitách však nasvědčují nejen
výsledky fonetické analýzy promluv rodilých mluvčích z centra „doudlebského regionu“
(ze Soběnova a z blízkého Smrhova), ale i podobné doklady ze severního okraje regionu
(z východního okraje Českobudějovické pánve) a ze vzdálenější obce lesnaté lokality tzv.
České Kanady, která leží východním směrem sledovaného regionu. Nasvědčuje tomu ostatně
i obdobný charakter některých prozodických jevů zjištěných v promluvách rodilých mluvčích
ze západu Čech.
Nelze však považovat za pravděpodobný jiný názor; totiž domněnku, že by (naopak) bavorské
dialekty (výrazně) intonačně ovlivnily jihozápadočeské jazykové prostředí v 17. století
(v tzv. pobělohorském období). V té době jistě docházelo k vylidnění určitých oblastí; ovšem
přesto byla zachována kontinuita jazykového vývoje (tedy vývoje českých dialektů)
v jihozápadočeské oblasti (až na některé dílčí lokality, kde došlo k výraznému poklesu
356
Uvádíme jen případy, kdy jsme poslechem bezpečně odhalili melodickou složku přízvuku. Mohlo by tu totiž
dojít k záměně s běžným typem českého přízvuku na první slabice slova.
357
V genetice FE představuje ztrátu genetické variability. Populace je utvořena z velmi malého počtu jedinců
z větší populace. Tato skupina migrantů není genetickou reprezentací původní populace. Nová populace se může
výrazně lišit od populace, z níž je odvozena; zvláště, usadí-li se v nové oblasti. Někdy dochází k oddělení
a k následnému vývoji nových druhů. Nová kolonie může mít menší genetickou variabilitu než původní
obyvatelstvo.Její zakladatelé velmi silně ovlivňují genetickou výbavu obyvatelstva daleko do budoucnosti. Stáří
mutace pak můžeme doložit na základě analýzy průběhu změn. Účinky se zesilují, pokud populace migrují
na velké vzdálenosti. Po fázi relativně rychlého pohyb následuje období osídlení. Při každé migraci vykazuje
populace pouze část genetické diverzity z migrací předchozích. V důsledku toho se genetická diferenciace
zvyšuje s geografickou vzdáleností (v rámci modelu „izolace na dálku“). Podobný vliv FE (v rámci procesu
migrace) na utváření nové populace se však může projevovat i ve vývoji dialektu. V našem případě bychom
takový vývoj mohli pozorovat od 7. stol. po Kr. u (do jisté míry) izolovaných skupin slovanského etnika
v Podunají (a posléze zřejmě i na jihu Čech). Kontakt s původními mluvčími (tedy s obyvateli volyňských lokalit
apod.) se přerušil. Nicméně ani tato výhrada nevyvrací naše argumenty v tom smyslu, že by tak byla popřena
prehistorická (raně středověká) kontinuita slovanské kolonizace Podunají a českého jihu (a posléze zřejmě
i západu). Tento názor dnes nemá jednoznačnou podporu (vzhledem k převážně experimentálnímu charakteru
výzkumu a mnohdy nejisté interpretaci výsledků. Ve vztahu k našemu výkladu je však důležité teorii FE
připomenout (za připomínku děkuji prof. Marcu Greenbergovi z Kansasu; srov. též dále FE 2013).
201
českého osídlení). Nicméně ani případná kolonizace z bavorské (rakouské) strany se nemohla
takto výrazně projevit v prozodických poměrech novodobých českých dialektů. Bavorské
dialekty nevykazují tak rozsáhlou škálu intonačních změn, jakou můžeme doložit (zejména)
na jihu Čech. Kromě toho se osídlenci českého a německého původu kontaktovali, vzájemně
ovlivňovali – ale dialektické poměry odrážely spíše starší stav. Naopak bavorští (rakouští)
osídlenci spíše přejímali intonační (prozodická) specifika mluvy místního českého etnika
(jak lze doložit např. na Chodsku, popř. na Vitorazsku). Ještě v 1. polovině 20. stol. o tom
hovoří i záznamy „na rakouské straně hranice“ (např. na promluvách z obce Wullowitz; dnes
je zde hraniční přechod – jižně od přechodu v Dolním Dvořišti). A vzhledem ke
konzervativnímu charakteru prozodických jevů i k jisté kontinuitě osídlení českého jihu
a západu po třicetileté válce tu lze skutečně uvažovat o intonačních dokladech
prehistorického, tedy praslovanského vývoje.
202
Závěrem
Naše zjištění nasvědčují tomu, že skutečně můžeme hovořit o druhé migrační vlně slovanské
kolonizace, která probíhala ještě v 7. (a možná i v 8.) stol. po Kr. Původní obyvatelé oblasti
kolem Styru a Bugu (někdy označovaní jako Doudlebové) se ze svých původních sídel
(z oblasti Volyně severně od Karpat, mezi horními toky Visly, Západního Bugu a Dněstru;
patrně i z lokalit osídlených původní korčakovskou kulturou) začali přesouvat již v 6. stol.
(možná již o století dříve), ale nejpozději (a výrazněji) na přelomu 6. a 7. stol.; podél Karpat a
kolem řeky Tisy směrem k jihu. Zdá se, že tato kolonizační vlna posléze zamířila na západ
(do Panonie a Podunají). Nelze též pochybovat o působení avarských hord, které donutily
původní slovanské etnikum k přesunu. Část etnika se ale rozšířila pouze do okolí původních
sídel, další skupiny se šířily severní cestou, jiné na jih a (snad také) na východ. Jedna větev
nehomogenního dialektového kontinua dorazila od jihovýchodu do Čech, kde osídlila
neobydlené jihozápadní a východní regiony (patrně jako tzv. mohylová kultura v Podunají
a na jihu Čech, posléze i v rámci expanze kultury obtáčené zdobené keramiky). K dosud
předpokládaným dvěma fázích podunajské slovanské kolonizace (v I. pol. 7. stol., kdy se
hovoří o Sámovu kmenovém svazu, a ve II. pol. 7. stol., tj. ve starohradištním,
předvelkomoravském období) lze zřejmě připojit i kolonizační vlnu v 8. stol. V té době
sledujeme „nárůst archeologických nalezišť“ na jihu Čech a na území dnešního Rakouska
v lokalitách severně od Dunaje. Dochází ke vnitřnímu zahušťování osídlení. Slovanská
kolonizace uvedených lokalit se vyznačovala velmi blízkými znaky, což nepotvrzuje (např.)
teorii o postupu Slovanů z centra Čech na jih (tedy o „vnitřním vývoji staršího osídlení“).
Kolonisté postupovali též do vyšších a méně úrodných míst. Do I. poloviny 8. století se
„čeští“ a podunajští Slované stali v oblasti hegemony (jimiž byli často i později; srov. např.
porážku Franků r. 849).
Kmenové uspořádání
Kromě toho, že „gens Boemanorum“ obsadil Čechy dříve „severní cestou“, nelze vyloučit
možnost, že i v 7. stol. po Kr. vznikaly některé nové kmeny jinde. Slovanskou kulturu jistě
převzala v oblasti Podunají a dnešních Čech řada etnik. V prvních dvou desetiletích 6. stol.
po Kr. (popř. o něco později) však vzniká též neslovanský kmen Baiuvarů/Bajuwarů (Bavorů;
ve sféře vzájemného ovlivňování Bavorů a Slovanů se nabízí možná souvislost s „chodským“
osídlením).
Český jih a Podunají
Archeologické nálezy slovanského typu jsou na jihu Čech v 6. stol. (kdy došlo k výraznému
poklesu osídlení) doloženy jen vzácně. Na dnešním rakouském území „severně“ od Dunaje
lze některé stopy slovanského osídlení rozpoznat již kolem poloviny 6. stol. (tedy předtím,
než sem dorazili Avaři). Od 7. století ovšem můžeme sledovat přesah nálezů
do západočeských lokalit. Většinou se i v Podunají jedná o nálezy z doby pozdější (ze starší
doby hradištní v 7. a v 8. stol.); včetně některých dokladů společné avarsko-slovanské kultury.
Pokud však vůbec lze (v 7. a 8. století) hovořit o nějakém středočeském mocenském centru,
pak je velmi nepravděpodobné, že by mohlo výrazněji ovládat český jih a západ před 10. stol.
Vývoj k raně středověkému státu v 8. a 9. stol. patrně v centru české kotliny probíhat mohl;
ale v rámci příslušnosti k určitému „hradnímu, hradskému“ centru. Ostatní společenství se
v té době mohla vyvíjet poměrně nezávisle na severním osídlení (jak dokazují i některé
203
náznaky „směřování k prvotnímu slovanskému státu“ v Panonii, v Korutanech a jižně
od dnešní české hranice, které se blíží tehdejší situaci na Moravě). Také rozdíl prvotních
slovanských dialektů vyrovnala až politická integrace vznikajícího přemyslovského státu.
Onymická rekonstrukce
Tato práce nezkoumá přednostně místní jména. Přesto však nelze toponyma zcela
opomenout(a v souvislosti s českými místními jmény musíme připomenout význam
Šmilauerovy metody malých typů; jedním z důležitých zdrojů výzkumu je rovněž typologické
a chronologické hodnocení některých sufixů). Onymická rekonstrukce tu však souvisí až s
pojmenováním bývalých hradišť po 10. stol. Přesto lze dokázat, že se pojmenování
slovanského původu v období raného středověku v Podunají a na jihu (popř. na západě) Čech
teritoriálně koncentrovala, takže vznikala jakási „vyhrazená území“; mezi Dunajem, Podyjím
a Novohradskem tomu tak bylo v povodí říčky Laisnitz/Lužnice, potoka Braunaubachu
(Schremsu čili Skřemelice) a řeky Dyje (Thaya), jižně od rakouské Dyje mezi Thumeritzbachem
a Malou Taffou (též v povodí Taffy, severně od Kampu a v jeho povodí až křece
Kremsu) a severně k české hranici. Výklad však není vždy jednoznačný (např. u pojmenování
kláštera Zwettl apod.).
Stopy původních praslovanských lexémů lze v některých starých onymech objevit
(po provedení onymické analýzy a rekonstrukce) jednak na jihu Čech (*lobъzь, *kъneja,
*o/b/sojnъ, *ǫty/ gen. sg. -ve, *vragъ, *grabrъ/*grabina), jednak na východnějším území
(na pomezí českého jihu a Vrchoviny) – s přechodem k jihu (*čert/-ežь, *deb/e/lъ, *desnъ/
*desьnъ, *sopotъ, *tune; srov. výše zmíněné závěry V. Blažka, popř. jeho spolupracovníků;
např. 2001, 2003, 2005, 2009; obd. Holub/DNS 2004).
Zajímavým zdrojem poznatků o slovanské migraci pro nás může být výzkum etnonym.
V našem případě se jedná zejména o dva staré etnonymické základy: *Du(d)lěb-/*Dúdlěbi
(Doudlebi, srov. dnešní místní jméno Doudleby) a *Volyn- /Volyň/Wolyň (Volyně);
samostatně pak sledujeme pojmenování Vitorazska.
Názory na původ pojmenování Dudlěb se liší. Nejčastěji se usuzuje kompozici ze západogermánského
apelativa *theudō(*þeuđa-z = lid, kmen, území) a germ. *laiƀaz (gót. *laifs);
méně průkazný je výklad původu pojmenování ze spojení slovanskéhozákladu*duda(píštala)
nebo *dud- (dudek) a z nedoloženého slovanského základu *liab- (z hypotetického
*lěbъ;z pův. *laib-),tedy *dudlěbъve významu „člověkhubený jako píšťala“ nebo „...jako
dudek“.
V souvislosti s přesídlením části etnika z oblasti dnešní ukrajinské Volyně ve 14 století
do Ruska (především do Orlovské oblasti, ale i jinam) a se vznikem nového (původně
etnického) apelativa typu dulěbi, dulěpi jsme však odmítli teorii o původním obecně
slovanském apelativu (tedy názor, že šlo o označení jakýchkoliv obyvatel určitého místa).
Za písemná svědectví o Dudlěbech/Dúdlěbech/Dulěbech (Doudlebech)dnes považujeme
Nestorovův Rukopis ruský (Pověsti dávných let) a svědectví al-Masc
údího. První pramen
odkazuje ke starým („volyňským“) sídlům Doudlebů, druhý lokalizuje sídla kmene Dúlába
(Dúlána) na jihu Čech. Následně lze doložit, kdy toto raně slovanské etnonymum zanechalo
stopy v Čechách – a kdy mimo Čechy.
Mimo dnešní české území nalézáme doklady pojmenování na maďarsko-rakouském pomezí,
v tzv. Panonii (mezi Balatonem, ř. Murou a Drávou ve Štýrsku; k r. 853). V Rakousku jsme
stopy pojmenování odhalili především v blízkosti klášteraKremsmunster (také díky odkazům
na slovanské knížectví) a u Spitalu (Du(d)lieb se nazýval „kraj v západních Korutanech).
Na území dnešních jižních Slovanů lze doložit podobná pojmenování ve Slovinsku, v oblasti
204
Kosova, v Chorvatsku, v srbské části Bosny i přímo v Srbsku. Východoslovanské doklady se
vztahují jednak k historickému osídlení v 5.–10. století a k následnému vývoji v rámci
kyjevského a ruského státu ve století 11.–14., jednak k současnému stavu. Toponyma
i hydronyma tohoto typu se pravidelně opakují na území dnešní Ukrajiny, v Bělorusku
i v Rusku (kam byla zanesena hlavně ve 14. století z území bývalé Volyně; starší kolonizace
není vyloučena, ale ani doložena). Do jisté míry však lze uvažovat též o pohybu Doudlebů
„severní cestou“. Nasvědčovalo by tomu zachování podobných toponym na území dnešního
Polska.
Etnonymum najdeme rovněž v pověstech (o knížeti Lukovi na Ukrajině, o Kumarovi
a Gudovi v Bělorusku). Ve slovanském prostředí však obecně existují četná antroponyma se
základem Dulib-/Duleb- (v Rusku, v Polsku i jinde).
Na našem území nelze přehlédnout jihočeské Doudleby, Doudleby nad Orlicí, Doudlebce
u Žatce, Doudlevce v rámci území města Plzně, Dublovice a Doublovičky na Sedlčansku;
historicky pak název potoka Dudleby apod.
Pokud jde o pojmenování Volyně a Volyňanů, nelze vyloučit původ z osobního jména
(popř. ovlivnění příslovečnými „voly“) v jihočeských názvech. Nicméně různé podoby onyma
ve slovanském prostředí (staroruské Velynь; novější Volyň či polské Wołyń) spíše ukazují
na psl. apelativum *wolyň/volynь (*vlg-/*volg-, po změně g> ha v germ. prostředí:welh/wolh-;
„vlhká země“; srov. např. Holub, Lyer 1978/SES, s. 510).
Volyňané zřejmě rovněž nezanechali stopy jen ve starém sídelním území (které dnes leží
na Ukrajině, popř. v Bělorusku či zčásti také v Polsku). Toponymum označuje četná lidská
sídla v Čechách. O původu města toho jména v jižních Čechách (nad řekou Volyňkou)se vede
diskuse; podobně se ale jmenovala i obec u Přísečnice (Wolaw, Wohlau,Wolynye, Wolyn…
ovšem také Wolow, to by skutečně odkazovalo k jinému původu pojmenování), na Slánsku je
zapsáno anoikonymum Na Volyni, Volyně je též pod Osušínem, Volynka za Svinařovem.
V Pomořansku (Polsko) stojí Wolin (na ostrově ve Štětínském zálivu).
V souvislosti se slovanskými etnonymy vyvstává rovněž problém původu názvu Vitorazska;
území, které leží na jihu Čech (a historicky též na severu Rakouska). Domníváme se, že i toto
území osídlili potomci kolonistů, kteří přišli ve II. vlně slovanské kolonizace. Snažili jsme se
vysvětlit tzv. vitorazský mýtus v historickém kontextu. Nesouhlasíme však s umisťováním
zmíněného regionu do severozápadních Čech. Považujeme za věrohodnou teorii
„jihočeského“ Vitorazska“, kde zpočátku nelze předpokládat výraznější zásahy ze středočeské
centra; a to bez ohledu na různé možnosti výkladu pojmenování: podle slovanského
či germánského (podle jiných zdrojů původně keltského nebo latinou ovlivněného) označení
řeky, jež krajem protéká (podle zátočin, proudu apod.; v úvahu tu přichází řeka Lužnice,
popř. Weitrachpach), podle jména původního vlastníka místního hradiště (Vitorad, Witrah,
Witrad, Wiztrach, popř. *Witrъ) apod. (k romantickým představám o „vitorazském“ původu
rodu jihočeských Vítkovců se ovšem nepřikláníme. V tomto případě je ale zajímavé,
že některé odkazy na „vitorazský původ, např. u pánů z Landštejna, v podstatě vyvracejí
myšlenku, že by vlastníci panství mezi 13. a 15. století vnímali kontinuitu „vitorazského“
osídlení a příslušné „panské“ državy ve vztahu k jinému než k jihočeskému území!).
Prolínání slovanských prvků v jazyce lze prokázat nejen na původních pojmenováních
z českého jihu (v protikladu k integračnímu vlivu západoslovanských, v tomto případě
českých dialektů; např. na některých lexikálních dokladech) nebo na hydronymech, která
nacházíme na rakouském území severně od Dunaje, ale též na pojmenováních, která mají
blízko k jihoslovanskému jazykovému prostředí (což je zajímavé i s ohledem na vývoj
205
tzv. karantánsko-köttlašské kultury), popř. k prostředí raně východoslovanskému
(a na severním okraji území snad ke starší lužické kultuře).
Teprve budoucí výzkum však ukáže, zda bude možné rozšířit náš popis vývoje slovanského
osídlení v Podunají a na jihu, popř. na západě Čech. Nejen studium dobových pramenů,
ale též analýza dalších hydronym (popř. i jiných lexikálních jednotek) spojená s důsledným
popisem hláskových, slovotvorných i intonačních proměn v minulosti i v současné běžné
mluvě rodilých mluvčích na české, rakouské i bavorské straně může řadu zde nastíněných
otázek vyjasnit.
Analýza dosud zaznamenaných hydronym dokládá odvozování slovanských pojmenování
od jmen přírodních jevů i od jmen osobních (patrně jmen slovanské nobility). Řada
pojmenování tu může souviset s dobou následující po kolonizaci v rámci „II. vlny
slovanského osídlení“. Jako o jedné z možností tvorby hydronym uvažujeme o derivaci
ze jmen osobních. Někdy ji můžeme doložit přímo. Jindy v této souvislosti upozorňujeme
na novější (později utvořená) hydronyma, která neodkazují bezprostředně k raně
středověkému období.
Sledovaných 175 hydronym (a dalších 100 pojmenování variantních; např. v rámci hláskové
obměny) ovšem vždy přímo nesouvisí se slovanským osídlením. Některá hydronyma se
vztahují spíše k českému jazykovému prostředí (ovšem příslušné vodní toky pramení
na rakouském území, popř. tam pramení jejich přítoky). Řada pojmenování se v českém
prostředí šířila, jiná z českého prostředívycházela (v našem případě 20 položek, tj. 11,4 %).
Z novější doby doplňujeme 6 hydronym (3,4 %).V německém prostředí pak jména
slovanského původu nějakou dobu přetrvávala(popř. tu měla funkci paralelní, nebo si
zachovávala charakter adaptace ze slovanského dialektu alespoň částečně). Po 10.
stol.přejímaly německé dialekty iz češtiny. Na některých přejímkách lze potom sledovat
vzájemné ovlivňování západních a jižních slovanských dialektů. Zejména tam, kde jazykový
vývoj delší dobu probíhal na pomezí západoslovanských a podunajských, pozdějších
jihoslovanských dialektů (srov. také např. základy Reitling-a Rabisch-).
Starší slovanský původ jsme doložili u75 položek (42,9 %); u dalších 2,3 % jsme upozornili
na problematické hodnocení původu pojmenování. U stejného množství hydronym
(opět 2,3 %) můžeme doložit výraznější slovanskou motivaci. Z hlediska původu, adaptace,
vzájemného ovlivnění či funkce jazyka-prostředníka (apod.) je však nejednoznačně
hodnoceno též dalších 32 hydronym (18,3 %), která byla utvářena bezprostředně
na germánsko/bavorsko–slovanském pomezí (někdy i v návaznosti na starší, popř. obecněji
indoevropská pojmenování). Role slovanského dialektu jako jazyka-prostředníka není
vyloučenáani u dalších 9hydronym (5,1 %); výklad tu však není vždy věrohodný.Někdy může
jít o kalky (6 položek, tedy 3,4 %). V některých případech je dnešní
pojmenováníneprůhledné (málo průhledné). To se týká 14 hydronym(popř. jejich základů;
tj. 8 %).
K jiným hydronymům už dnes najdeme jen odkazy v pramenech, v literatuře,
popř. v promluvách rodilých mluvčích.
Ovšem mnohá pojmenování pak doložit lze:
- na základě názvu související lokality (osady, obce: 37 pojmenování, 21,2 %
z celkového korpusu sledovaných hydronym)
- prameny odkazují na starší hydronymum (dnes se užívá pojmenování jiného:
12 základových pojmenování, 6,9 %).
206
Na bezprostřední motivaci pojmenování jihoslovanským dialektem usuzujeme u základu
Sarning. Variantně o podobném vlivu uvažujeme i jinde (Dreisken-, Gosen, Jasen, Kren-,
Kronau, Kuckuck-, Ladings, Lester-, Lungitz-, Pleißing-,Ranitz/Reinitz).
Jako další (sekundární) doklady starého dialektového kontinua mezi severní větví, později
asimilovanou převážně západoslovanským proudem kolonizace, jejíž stopy bychom snad
mohli hledat mezi dialektickými specifiky na českém jihu, popř. západě, a větví jižní, jejíž
stopy lze doložit především v severních slovinských dialektech, mohou posloužit některé
lexikální výpůjčky. Vmluvě jihočeského regionu nacházíme nářeční lexémy dížka, lokáč,
navolit se, křídlo (ve významu lidský „klín“; vzít /dítě/ na křídlo), popř. sosna, lechníček/
lichníček. Ke starým základům patří též peruta/peruto/peroutka (ovšem ve smyslu „štětka
určená k vymetání),náčinek/náčínek, dvíčky, krchna, krchnička, sád (apod.). K lexikálním
stopám staré kolonizace lze přiřadit označení vstupní části domu (dům/domeček),
popř. rozšíření „blatského“ apelativa děla (žně).
Také některé rysy „jihočeské“slovotvorby mohou odkazovat k jazyku doby předliterární.
Zajímavé je sledovat rozšíření původně slovanského sufixu *ic na rakouském území, které
jsme doložili u 28 hydronym (tedy na 16 % celého souboru sledovaných pojmenování).
To jistě souvisí i s dalšími proměnami základových slov a přípon (např. ve vztahu k původu
a rozšíření sufixu -ing v bavorskorakouském prostoru). Na českém jihu, zejména
na Doudlebsku, lze sledovat mísení tvarů (kachna x kačena/kačna, popř. kačnička); studeň
/toudeň (z místního jména Todeň nebo ze starého osobního jména Toden). Jsou zde výrazně
zastoupena neutra s koncovým sufixem -í;358
primárně podle porostů (bírčí, křivánčí, líští/líští,
roupí, doubí, boučí, lipí); sekundárně u jmen místních (Lipí, Habří) nebo pomístních
(Doubí/V Doubí, Do Doubí; Podlipí/Pod Lipí). Specifická jsou pojmenovánínádomí, nálučí,
předevsí; popř. apelativa, kde bylo možné využít konkurence sufixů -í/-o (zdoloví/zdolovo,
zhoroví/zhorovo). Starobylé jsou přípony -uto (peruto), íko (masíko), mnohdy -isko, někdy též
iště (hlavatiště, zelniště, ovesniště). Adjektivní přípona -atý (tedy s -t: cestatý, klečkatý,
kolenatý, krajkatý, květnatý) se objevuje též ve II. a III. stupni (-atější), kdy zesiluje význam
(menšatější/menčatější, nejhezčatější, nejlepšatější), popř. při komparaci s -t nebo při jeho
substiuci (tedy -etnější, -echnější:menčetnější, menčechnější). Deverbativní adverbia mohou
přijímat starý sufix -mo (hejčmo, obálmo).359
Tvarosloví českého jihu vykazuje morfologizovaný tvar slovesa som na Doudlebsku, Stašsku
nebo Strážovsku (toto sloveso se často objevuje na počátku výpovědi v přízvučném postavení:
som sivzala bratrance); popř. vyrovnání zájmenného skloňování (o ňom, o našom, o čom)
nebo změnu ve 3. p. zájmen (tebě, sebe; opět především na Doudlebsku).
V podstatě spíše záležitostí vrcholného středověku (v období 13.–15., popř. 16. století) jsou
změny hláskoslovné. Nicméně i v tomto případě nacházíme staré jazykové souvislosti
českého jihu, východu a západu(konsonantické i vokalické).360
Můžeme tak hodnotit výsledek
proměn palatálních retnicna Doudlebsku (reliktně na Volyňsku), na Jemnicku
a na Dačicku (ale i na západě Čech u Plas a Manětína, popř. s přesahem na český východ).
358
Koncové –í je tu samozřejmě příznakovým sufixem pouze ze synchronního pohledu. Historicky jde
samozřejmě o zakončení původních ьio-kmenů. Zajímavé je ale rozšíření tohoto typu na jihu Čech.
359
Zajímavé je, že na jihu Čech přetrvávala určitá kontinuita jazykového vývoje i později. To dosvědčuje
např. (patrně novější) přípona–ejš, která zesiluje význam příslovcí (pěknějš, teplejš), se objevuje v promluvách
rodilých mluvčích právě na českém jihu.
360
S tím dále (patrně) souvisejí též některé korelace vývoje jihočeských a severoslovinských dialektů.
207
Konzervativnější vývoj (patrně doklad původního měkkého ś) sledujeme u jihočeského
imperativu (proš, noš, neporaž!) a příčestí (prošen, nošen;obd. u slov odvozených). Vývojově
zajímavé jsou disimilační procesy: disimilace sykavek a zubnic (přej zimu, babijce, kojce,
helejte), vývojové analogie, např. záměna d–r (ďerek, storola; původně široce na českém
jihozápadě i jihovýchodě), obd. –db-/-dv- (svarba, hervábí) a -dl- (kadlec – karlec),
popř. staré změny skupiny -dn- na Doudlebsku (Besenňice – Beseňice); srov. též vývoj
na českém (severo)východě. Ke starému bilabiálnímu w odkazují změny v hláskové skupině –
ovi- (Horažďojce/ Horažďouce ; původně na jihu Čech a později na severovýchodě:
Dvořákoj, bratroj, doktoroj), v hláskové skupině -avi- (jalojce/jalouce, lajc/lajce/lejce;
od jihu Čech k Horšovotýnsku a Chodsku, popř. směrem na východ). Historicky se bilabiální
výslovnost w zachovala spíše na pomezí jihozápadu a severovýchodu, dnes ale jen
na severovýchodě (stau, láuka, křiuda, popř. kwočna).
Jednotlivé změny pak připomínají situaci slovanských dialektů jižních a východních,
např. lexikalizovaná záměna původního w a novějšího l (oblastně i na českém jihu: slobodník,
sloboda,slobodnej apod.), relikty starého r před e, i (parez, drevník; deriváty: horejší, žberík,
čurík; později v důsledku kontaminace: prahoušel). Na kontinuitu s jihoslovanskými dialekty
ukazuje nezjednodušená skupina -dl- u raně středověkých „doudlebských“ pojmenování
ve Štýrsku.
Spíše však později (v souvislosti s rozšířením znělého ch do 13. století a retozubného
v ve století 14.) se na východě jižních Čech (ale nejen na Doudlebsku) a na českém východě
projevila progresivní asimilace znělosti u konsonantických skupin (přes choru, k chorám. pjet
choďin, kousek chovjezího, smrtcholka; tfúj, tfaroch, mrtfej, potfora, kfjet, kfočna, kfošťe,
vzácněji chfíle). Archaický je stav protetického vývoje na Doudlebsku (nedůsledná proteze
v před o).
Z hlediska jihočeského vokalismu je na jihu Čech běžnější u tvaru slovesa lochtat záměna
e–o, naopak na Doudlebsku typ Seběnov (záměna o–e; srov. též výše tvaroslovné změny
zájmen).
Od jevů hláskoslovných nelze oddělit problematiku prozodie (slovní a větné). Zejména
jihočeská intonace se v jižních a v západnějších lokalitách jihozápadočeské nářeční
podskupiny do jisté míry liší. Ovšem skutečně jen do jisté míry. V této souvislosti je nutné
sledovat též proměny jihočeské a západočeské kvantity (např. pína, slína, hňída, plíva,
plouch).
Doložili jsme užívání paroxytonického přízvuku slovního (napříč generacemi) na jihu Čech;
na západě Čech však pouze v jednotlivých výpovědích nejstarších mluvčích. Na základě
analýzy vybraných textů však předpokládáme, že spíše než o „silový“ přízvuk se tu jedná
o projevy intonačních změn, tedy o přízvuk melodický (a že tu tedy obecně český dynamický
přízvuk na první slabice eliminován není; je pouze poněkud oslaben).
Hodnotili jsme 16 promluv rodilých mluvčích ze 14 obcí z jihočeského i ze západočeského
regionu (na jihu analyzujeme promluvy 9 mluvčích ze 7 obcí, na západě 7 mluvčích
ze 7 obcí). Obecně tu hovoříme o „přízvuku“, aniž bychom nutně měli na mysli dynamické
proměny. Kromě změn na penultimě sledujeme změny v návaznosti promluvových taktů
u dvouslabičných slov (tedy též vliv klitik) a přízvuk „koncový“.
Na jihu lze (v rámci regionálních korpusů) doložit specifický přízvuk na 16,3 % slabik
(ve všech promluvách), v západočeských lokalitách na 12,1% slabik. Přízvuk na penultimě
jednoznačně převládá. Výraznější zastoupení má též „přízvuk navazující na předchozí takt“
a přízvuk na počátku dvouslabičného slova po předklonce.
208
Na Doudlebsku činí zastoupení paroxytonického přízvukumísty více než 80% tokenů
(v rámci jihočeského korpusu); na západě Čech můžeme doložit u příznakových slabik téměř
90% tokenů v lokalitách umístěných severně od Plzně (což patrně souvisí se středověkou
kolonizací).
Je možné, že rovněž dnešní prozodické poměry jihočeských (popř. také západočeských)
dialektů reflektují společné vývojové proměny slovanských dialektů (s ohledem na nářečí
korutanské slovinštiny) ve středním Podunají, jejichž počátek lze datovatobdobím raného
středověku (zejména od 7. stol. po Kr.).
Doložené fonetické analýzy promluv rodilých mluvčích z centra „doudlebského regionu“
a z jeho severního a východního okraje (v kontrolním vzorku dokonce ze vzdálenější oblasti
České Kanady) ukazují na podobné intonační (popř. přízvučné) poměry; do jisté míry je
specifická situace i na západě Čech (a to nejen z hlediska tzv. „plzeňského zpívání“). V této
souvislosti se nabízí další otázka. Mohlo docházet ke vzájemnému ovlivňování slovanských
a bavorských dialektů? Dialekty českého jihu i západu s bavorskými dialekty „sousedí“
(a to na německém i na rakouském území). Snad tu lze předpokládat i jistý společný intonační
vývoj. Tím spíše, že praslovanští a bavorští rodilí mluvčí žili po dlouhou dobu v těsném
kontaktu; vzájemné ovlivňování obou etnik je nepochybné. Je nesporné, že Slované přicházeli
do Podunají již v době, kdy se kmen Bajuvarů (Bavorů) formoval (tedy po roce 500 po Kr.;
i když se zpočátku patrně nejednalo o početný kolonizační proud).
Není však pravděpodobné, že by bavorské dialekty (výrazně) intonačně ovlivnily české
jazykové prostředí až v 17. století (tedy v tzv. pobělohorském období). Ani vylidňování
rozsáhlých oblastí (uvádí se, že osídlení českých zemí kleslo o třetinu; pesimističtější
prameny doplňují, že vzhledem k následkům války kleslo téměř na třetinu stavu před válkou)
nepřerušilo kontinuitu českého jazykového vývoje. V jihozápadočeské oblasti nedošlo ani v té
době k úplnému vysídlení (pokud zvolíme jako doklady této kontinuity okrajová území, pak
musíme napsat: nedošlo k němu na Chodsku ani na Doudlebsku). Případná kolonizace
z bavorské (popř. rakouské) strany by nemohla místní prozodické poměry ovlivnit tak
výrazně, aby se během 3 století prozodie jihozápadočeských dialektů zcela změnila (navíc
bavorské dialekty nevykazují – v takové míře – rozsáhlejší škálu intonačních změn).
Osídlenci českého a německého původu se jistě vzájemně ovlivňovali. Přesto předpokládáme,
že současná nářeční prozodie odráží spíše starší stav. Bavorští (rakouští) osídlenci častěji
přejímali intonační specifika místní mluvy (právě na Doudlebsku, na Chodsku,
popř. na Vitorazsku). Prozodické jevy bývají velmi konzervativní; dlouho se v místní mluvě
udržují. Patrně tu lze uvažovat o intonačních dokladech prehistorického, tedy praslovanského
vývoje (ať už se při předhistorickém šíření prozodických jevů jednalo o společné rysy raných
bavorských a slovanských dialektů, nebo o původní ovlivnění ze strany praslovanského
etnika).
209
Seznamy
1. Seznam zkratek a značek
2. Seznam literatury a pramenů
210
Seznam zkratek a značek
a kol. … a kolektiv
ad a. … ad anno (k roku)
adj. … adjektivum (přídavné jméno), adjektivní
ADNB… Altdeutsches Namenbuch
AfSlPh … Archiv für Slawische Philologie
Aj. … a jiné
angl.… anglicky, anglický
apod. … a podobně
AR … Архивы России
arch. … archaické, archaismus
ASIS … slovník synonym ruského jazyka (словарь синонимов русского языка)
ASJ … Atlas slovesného jazyka
atd. … a tak dále
Aufl. … Auflage (vydání)
AV ČR … Akademie věd České republiky
AVJČ – Akademie věd, jižní Čechy
bav. … bavorsky, bavorský
BČL … Bibliografie české lingvistiky
Bd. … Band (svazek)
br. … běloruský, bělorusky
BHL … Biodiversity Heritage Library
BUB … Urkundenbuch zur Geschichte der Babenberger in Österreich
bulh. … bulharsky, bulharský
cca … zhruba
cit. … citovaný, citace
CNRTL …Centre National de Ressources Textuelles et Lexicales
č. … číslo
ČAVSU … Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění
ČAVU … Česká akademie věd a umění
ČČM … Časopis Českého m uzea
ČES … Český etymologický slovník
čes. … česky, český
ČJA … Český jazykový atlas
ČNT … České nářeční texty
ČSAV … Československá akademie věd
dán. … dánsky, dánský
DNS… Doudlebské nářečí a slovník
dr. … doktor
dsrb. … dolnosaský, dolnolužický
DWB… Deutsches Wörterbuch
ed., eds. … editor, editoři
EIU … Енциклопедія історії України
el. … elektronický, elektronicky
ES … Euroslavica
ESM… Etymologický slovník jazyka českého
211
ESRJa… Этимологический словарь русского языка
ESSČ … Elektronický slovník staré češtiny
ESTJa… Этимологический словарь тюркcкиx языков
ESUM... Етимологічний словник української мови
EWD … Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache
FE … Founder Effect
fem. ... femininum, ženský rod
fin. … finský, finsky
FSD … Flusssystem Donau
Gen… Генеалогия. Государственный архив Российской Федерации.
germ. … germánsky, germánský
GEU … Географічна енциклопедія України
GML … Gemeinde Münichreith-Laimbach
gót., got. … gótský, gótsky
H. … Heft (sešit)
holand. … holandský, holandsky
HONB … Historisches Ortsnamenbuch von Niederösterreich
hrsg. … herausgegeben, Herausgeber (vydáno, vydavatel, editor)
hsrb. … hornosrbské, hornolužické
HSSJ ... Historický slovník slovesnkého jazyka
chorv. … chorvatsky, chorvatské
ie… indoevropský
il. … ilustrovaný
inf. … infinitiv
interj. … interjekce
island. … islandský, islandsky
ital. … italský, italsky
JBM … Jahres-Bericht des Museum Francisco-Carolinum
Jg. … Jungmannův slovník
jslov. … jihoslovanský
kelt. ... keltský, keltsky
km … kilometr
kol. … kolektiv
krit. … kritika
KS … Komenského slovník naučný
lat. … latinský, latinsky
lit. … litevský, litevsky
lok. … lokální
lotyš. … lotyšský, lotyšsky
luž. … lužický, lužicky
mak. … makedonský
mask. ... maskulinum, mužský rod
m … metr
m. r. … mužský rod
Mag. … magister (v Rakousku odpovídá našemu označení Mgr.)
MAGW… Mitteilungen der Anthropologischen Gesellschaft in Wien
MČE… Malá československá encyklopedie
MJ … místní jméno
MMFH… Magnae Moraviae fontes historici
212
MS … Masarykův slovník naučný
MU … Masarykova univerzita
Mühlv Lkde … Mühlviertelische Landeskunde
MYW … Marktgemeinde Yspertal. Das Tor zum südlichen Waldviertel
n. … následující (např. s. 4n.)
n. v. … nadmořská výška
nakl. … nakladatelství
např. … například
nar. … narozen
něm. … německý, německy
nhn. ... novohornoněmecký, novohornoněmecky
NI … Namenkundliche Informationen
NLN … Nakladatelství Lidové noviny
NÖ… Niederösterreich
NSJ … Národohospodářský sbor jihočeský
№ … číslo
o. c. … citované dílo
obd. … obdobně, obdobný
obr. … obrázek, obrazový
ÖBB .. Österreichische Bundesbahn
ÖGL … Österreich in Geschichte und Literatur
OGW … Oberflachengewasserwirtschaft
ONV … Okresní národní výbor
OÖ … Oberösterreich, Horní Rakousko
OS… Ottův slovník naučný
ÖWB … Österreichisches Wörterbuch
ozn. … označeno, označený
pl. … plurál, množné číslo
plk. ... položka
pln. ... polský, polsky
po Kr. … po Kristu; našeho letopočtu
pol. (I., II.) … polovina
popř. … popřípadě
port. … portugalský, portugalsky
pozn. … poznámka
prét. … préteritum
prof. … profesor
před Kr. … před Kristem, před naším letopočtem
příl. … příloha
psl. … praslovanský, praslovansky
pův. … původně, původní
r.… roku
rus. … ruský, rusky
reg. … region, regionální
resp. … respektive
RGA … Reallexikon der Germanischen Altertumskunde
RhWB … Rheinisches Wörterbuch
RKZ … Rukopis Královédvorský a Zelenohorský
roč. … ročník
213
RS … Riegrův slovník
ř. … řeka
řec. … řecký, řecky
s. … strana (popř. sloupec slovníku, pokud není užito přímého stránkování jako základního
řadícího systému)
SAO … Sprachatlas von Oberösterreich
SAV ... Slovanská akadémia vied
SCN … Slavia Centralis
SDP … slovenski dialektološki posvet
SES … Stručný etymologický slovník se zvláštním zřetelem ke slovům kulturním a cizím
sg. … singulár, jednotné číslo
sch. … srbský a chorvatský
SIW … Schweizerisches Idiotikon. Wörterbuch der schweizerdeutschen Sprache
slk. … slovenský
sln. … slovinský
slov. … slovanský
SPFFBU … Sborník prací Filosofické fakulty Brněnské univerzity
SPN … Státní pedagogické nakladatelství
srb. … srbský, srbsky
srov. … srovnej
stč.… staročeský, staročesky
shn. ...starohornoněmecký, starohornoněmecky
sthn. … středohornoněmecký, středohornoněmecky
sti ... staroindický, staroindicky
stol. … století
str. … staroruský, starorusky
stsl. … staroslověnský, staroslověnsky
STUF… Sprachtypologie und Universalienforschung
subst. … substantivum (podstatné jméno), substantivní
sv. … svazek
SVK … Studijní a vědecká knihovna
špan. … španělský, španělsky
švéd. … švédský, švédsky
tab. ... tabulka
tisk. … tiskárna
tj. … to jest
tř. … třída
TS… Trstenická stezka
tzv. … tak zvaný
u., & … und (a; v německých zdrojích)
ÚJČ... Ústav pro jazyk český (AV ČR)
UJEP … Univerzita Jana Evangelisty Purkyně
ukr.… ukrajinský, ukrajinsky
UL … Ufolog.ru (server)
Univ.- Prof. … univerzitní profesor
UP … Univerzita Palackého
UWH… Universitätsverlag Winter
v. v. i. … veřejná výzkumná instituce
věd. red. … vědecký redaktor
214
VHV … Verhandlungen des Historischen Vereins
vl. nákl. … vlastním nákladem
VÖAW… Verlag der Österreichischen Akademie den Wissenschaften
Vol. …volume
vyd. … vydání
W … Weigl
W – E … Weigl, Eheim
WBÖ… Wörterbuch der bairischen Mundarten in Österreich
WHN … Wasserstandsnachrichten, Hochwasserprognosen in Niederösterreich
WSlJb… Wiener Slavistisches Jahrbuch
ZRC SAZU … Znanstvenoraziskovalni center Slovenske akademije znanosti in umetnosti
(Vědecké a výzkumné centrum Slovinské akademie věd a umění)
ž. r. … ženský rod
Zkratky v azbuce:
АН … Академия наук
БСЭ … Большая советская энциклопедия
вв. … století
ВЯ … Вопpocы языкознания
герм. ... германский(germánský, germánsky)
гот. ... готский(gótský, gótsky)
и д. … a jiní, a kol.
Изд. … vydavatelství
ім. … jménem
Ін-т … institut
OГПИ … Орловский государственный педагогический институт
РАН … Русская академия наук (Ruská akademie věd)
ред. … redakce, redaktor
редкол. … redakční kolektiv
РОССПЭН… Российская политическая энциклопедия
СССР … Союз Советских Социалистических Республик (bývalý Svaz sovětských
socialistických republik, SSSR)
УССР … Украинская Советская Социалистическая Республика (bývalý název Ukrajiny
v rámci SSSR)
ч. … číslo
Transkripční značky:
- konsonanty:
ƀ ... znělá bilabiální frikativa
đ ... znělá dentální frikativa (dh)
... palatální g
ł ... tvrdé l
þ ... dentální frikativa (th); v germ. prostředí též neznělá
ў ... zápisł (tvrdého l – při obalované výslovnosti; v běloruské cyrilici); popř. zápis hlásky
typu glide (klouzavé, bilabiální souhlásky) u (srov. dále)
- semivokály:
215
i, u ... glide (klouzavé souhlásky: jota, bilabiální w); mají nejblíže k vokálům (semivokály;
na pomezí se samohláskami např. v diftonzích)
ў ... zápis hlásky typu glide (klouzavé, bilabiální souhlásky; v běloruské cyrilici) u;
popř. zápis ł (při obalované výslovnosti; srov. výše)
- vokály:
ā, ē, ī, ō, ū ... délka (kvantita)
ä, ë, ï, ö, ü ... přehlásky (ae, ei, iǝ, oe, uy), popř. střední, centralizovaná samohláska (ë, ï)
ȃ, ê, ȋ, ô, û ... střednínezaokrouhlená samohláska (zejména ve slovanských jazycích
s ohledem na vyjádření cirkumflexu – klesavý příznak)
ă, ě, ĭ, ŏ, ŭ... krátké samohlásky (ě v transkripci odpovídá hlásce jať; též: stoupavý příznak);
ǝ ... šva (středová, střední, nezaokrouhlená samohláska)
ẹ ... úzká výslovnost samohlásky
ù...silně přízvučné u (apod.)
ę, ǫ ... vokály nazální (nosovky)
ь, ъ ... jery (velmi krátké vokály ĭ a ŭ)
* rekonstruovaná forma (psl., ie apod.)
Zkratky a značky k výkladu prozodie:
Lokality:
J jihočeské
Z západočeské
JčR jihočeský region
ZčR západočeský region
Obce:
K Komařice
D Doudleby
L Lhota u Mladošovic
B Bor u Suchdola
S Soběnov
Ss Soběnov – Malé Skaliny
Sm Smrhov
Kr Křemže
N Nečtiny u Manětína
Ks Kšice u Stříbra
U Újezd nade Mží (u Města Touškova)
C Červené Poříčí
Le Ledce u Horní Břízy
T Tatiná u Žilova
H Hradišťská Lhotka u Blovic
Hodnocení souborů:
APa, APb, APc ... akcentuační paradigmata (srov. výklad na s. 186)
CPS celkový počet slabik ve výpovědi
PSZP počet slabik se zvláštním přízvukem
ZS základní soubor
216
VS1 až 4 výběrový soubor
– jednotlivé sledované typy pojmenování (s ohledem na přízvučné poměry):
– počet sledovaných typů
– procentuální vyjádření vzhledem k základnímu souboru slabik se zvláštním
přízvukem
Pořadí lokalit (obcí) a výpovědí rodilých mluvčích ve vzorku celého regionu (řazení a
značky):
/ lomítko oddělující část zkratky poskytující informaci o lokalitě, od části informující
o posloupnosti zařazení výpovědi (a tedy též informanta nebo informantky) do
souboru textů
1–7 pořadí zaznamenané výpovědi ve vzorku v příslušném regionu (jihočeském nebo
západočeském)
a, b jednotliví mluvčí ve stejné obci (pokud máme v souboru výpovědí doložen
příznakový typ přízvučných poměrů u většího množství rodilých mluvčích v obci)
Seznam literatury a pramenů:
Prameny:
Jednotlivé manuskripty:
HOFBAUER, Nicole: Die slawische Besiedlung des Waldviertels in Frühmittelalter. Versuch
einer Zusammenfügung bisheriger Forschungsergebnisse diverser
Wissenschaftsdisziplinenunter besonderer Berücksichtigung der Toponomastik.
Bachelorseminar Sprachwissenschaft West.Manuskript zur Diplomarbeit (2011–2012).
Betreuer/ Diplomleiter: Newerkla, Stefan Michael, Univ.-Prof. Dr. Mag. Universität Wien.
Wien 2012
KASPER, Leopold: Altenmarkt – Alten Ysper – Burg Ysper. Manuskriptnotizen /Rukopisné
poznámkyAnhang/Beilage des Gemeindechronik/Příloha obecní kroniky. 4 Blätter/listy.St.
Oswald im Yspertal. Transkription (Auszug) von Dr. Hans Steiner/Transkripce (výpis) Dr.
Hanse Steinera; Ybbs (von/ze dne 16. 7. 2013; dále: Kasper, Steiner 2013)
POLÁCH, J.: Křemžský potok v minulosti aneb píše se historie Křemžského potoka opravdu
od roku 1263? (Připravováno k tisku; text článku zaslán e-mailem dne 7. 8. 2013; dále:
Polách 2013)
STEINER, Hans: Bemerkungen zu den Aufängen der Ortsgeschichte vol Altenmarkt.
Manuskript/rkp. Ybbs, 16. 7. 2013 (Steiner 2013)
Edice pramenů:
Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae. I.-V. (396-1306). Boček, Antonín (ed).
Olomouc-Brno 1836-1850. Studio Et Opere Antonii Boczek [And Others]. Saraswati Press,
Belghoria , Kolkata (West Bengal) 2012. ISBN 1249462274, 9-78-1249-46227-9
Diplomata 21: Die Urkunden Konrads III. und seines Sohnes Heinrich (Conradi III. et filii
eius Heinrici Diplomata). Hausmann, Friedrich (ed.). Monumenta Germaniae Historica. Wien
1969 (digitalizováno).
Urkundenbuch zur Geschichte der Babenberger in Österreich. IV/1. Ergänzende Quellen
976-1194. Mitis, OskarFreiherr von; Fichtenau, Heinrich; Dienst,Heide (eds.). Publikationen
des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung. 3/IV/1, Wien 1968, Ndr.
Wien/München 1997 (BUB 1968/1997, IV/1)
Sbírka zákonů:
217
Sbírka zákonů a nařízení státu československého (později: Sbírka zákonů ČSR); roč. 1920,
částka XCII, č. 450; s působností od 16. 7. 1920 (tiskem: Státní tiskárna, Praha 1920)
Použitá literatura:
850 Jahre Schrems – 50 Jahre Stadt. Österreicher, Reinhard (ed.). Stadtgemeinde Schrems
1986 (Österreicher/Schrems 1986)
ABRAHAM, Hartwig, THINNES, Inge: Hexenkraut und Zaubertrank. Unsere Heilpflanzen
in Sagen, Aberglauben und Legenden. Freund, Greifenberg 1995, ISBN 3-924733-02-3
ADELUNG, Johann Christoph: Grammatisch-kritisches Wörterbuch der hochdeutschen
Mundart . 1. vyd. Breitkopf, Leipzig 1774–1786, 5 sv. 2. vyd. Breitkopf, Leipzig 1793–1801,
4 sv. Revidované a upravené vydání: Schönberger, Franz Xaver (ed.). Pichler, Wien 1808.
Supplementband Breitkopf, Leipzig 1818. Dostupné z http://woerterbuchnetz.de/Adelung, ©
2010—2013 by Trier Center for Digital Humanities. Kompetenzzentrum für elektronische
Erschließungs- und Publikationsverfahren in den Geisteswissenschaften an der Universität
Trier (Adelung 1774/2013)
al-MASC
ÚDÍ, Abu l-Hasan C
Alí: Rýžoviště zlata a doly drahokamů. Ivan Hrbek (ed.,
překlad). Odeon, Praha 1983,
Altdeutsches Namenbuch (ADNB). Die Überlieferung der Ortsnamen in Österreich und
Südtirol von den Anfängen bis 1200. Institut für Österreichische Dialekt- und Namenlexika
(vormals Kommission für Mundartkunde und Namenforschung). Hausner, Isolde - Schuster,
Elisabeth (bearb., eds.). 1. Band, A - M. Wien, Verlag der Österreichischen Akademie der
Wissenschaften 1999 (ADNB 1999)
Altdeutsches Namenbuch (ADNB). Die Überlieferung der Ortsnamen in Österreich und
Südtirol von den Anfängen bis 1200. Institut für Österreichische Dialekt- und Namenlexika
(vormals Kommission für Mundartkunde und Namenforschung). Hausner, Isolde - Schuster,
Elisabeth (bearb., eds.). Band (Lieferung) 12.Reichersberg (pokračování) - Salzburg. Wien,
Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften 2000. (ADNB 2000)
Altdeutsches Namenbuch (ADNB). Die Überlieferung der Ortsnamen in Österreich und
Südtirol von den Anfängen bis 1200. Institut für Österreichische Dialekt- und Namenlexika
(vormals Kommission für Mundartkunde und Namenforschung). Hausner, Isolde - Schuster,
Elisabeth (bearb., eds.).Band: (Lieferung) 15. Watzendorf (pokračování) – Zynke. Wien,
Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften 2004. ISBN 13: 978-3-7001-3308-
7, 10: 3-7001-3308-1 (ADNB 2004)
ANDERSEN, Henning: Reconstructing Prehistorical Dialects: Initial Vowels in Slavic and
Baltic. Trends in Linguistics. Studies and Monographs91. Berlin, ; New York : Mouton de
Gruyter, 1996.ISBN/ISSN: 311014705X9783110147056.
ANDERSEN, Henning: The Western South Slavic Contrast Sn.sah-ni-ti I/SCsah-nu-ti.
Slovenski jezik, 2 (1999), s. 47–62; dostupné z
http://kuscholarworks.ku.edu/dspace/bitstream/1808/857/3/203Andersen.pdf
ANREITER Peter. 2005. Nichtslawische Onyme auf -i(t)z in Österreich. In: Österreichische
Namenforschung, Jg. 33, Heft 3, Wien: Edition Praesens 2005. ISSN 1028-1495; 13-26
ANREITER, Peter: Talnamen. In: Namenarten und ihre Erforschung. Ein Lehrbuch für das
Studium der Onomastik. Anlässlich des 70. Geburtstages von Karlheiz Hengst. Brendler,
Andrea - Brendler, Silvio (eds.). Lehr- und Handbücher zur Onomastik. (Brendler, Andrea –
Pürschel, Hannelore Schneider, Gisela, eds.). Band 1. Hamburg, Baar-Verlag 2004. ISBN 10:
3935536348, -13: 978-3935536349; s. 303-328
BAHLOW, Hans: Deutschlands geographische Namenwelt: Etymologisches Lexikon der
Fluß- und Ortsnamen alteuropäischer Herkunft. Frankfurt am Main: Vittorio Klostermann
1965; Suhrkamp Taschenbücher/Suhrkamp 1985, 2004, ISBN 978-3-518-37721-5
218
BACHMANNOVÁ, Jarmila: Podkrkonošský slovník. Academia, Praha 1998. ISBN 80-200-
0662-1
BALHAR, Jan, JANČÁK, Pavel a kol.: Český jazykový atlas (ČJA). I-V, Dodatky. Balhar,
Jan, Jančák, Pavel a kol. (eds.). Praha, I. 1992 (ISBN 80–200–0014–3; dotisk 2004), II. 1997
(ISBN 80-200-0574-9), III. 1999 (ISBN 80-200-0013-5, 80-200-0654-0), IV. 2002 (ISBN 80-
200-0921-3), V. 2005-2006 (80-200-1339-3), VI. Dodatky, 2011 (978-80-200-1967-7); první
2 díly dostupné z www stránek ÚJČ AV ČR: http://cja.ujc.cas.cz/cja.html; © 2012
Dialektologické oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
BAŠTA, Jaroslav: Otázka zemských stezek na Domažlicku ve světle archeologických nálezů.
Studia mediaevalia Pragensia 2, 1991, s. 61-73
BECKER, Anton: Das Viertel unter dem Manhartsberg. Heimatkunde von NÖ, Heft 2.
(Taschenbuch). A. Haase, Wien 1921
BĚLIČ, J. KAMIŠ, A., KUČERA, K.: Malý staročeský slovník. (MSS; dodatek: Křístek, V.).
SPN, Praha 1978
BĚLIČ, Jaromír: Nástin české dialektologie. SPN, Praha 1972
BELLMANN, Günter: Slavoteutonica. Lexikalische Untersuchungen zum slawisch-deutschen
Sprachkontakt. Studia lingvistica germanica. Berlin/New York: Walter de Gruyter 1971.
ISBN: 10: 3110033445, 13: 978-3110033441.
BĚLOHLÁVEK, Miloslav: Problém původu Chodů v české historické literatuře. In: Acta
regionalia 1970-1971, Praha 1972, s. 3-15
BENEŠ, Josef: Německá příjmení u Čechů. 1. svazek. Acta universitatis Purkynianae 34,
Slavogermanica IX. Ústí nad Labem: Univerzita J. E.Purkyně 1998. ISBN:80-7044-212-3
BENINGER, Eduard, KLOIBER, Ämilian: Oberösterreichs Bodenfunde aus baierischer und
frühdeutscher Zeit. Jahrbuch des Oberösterreichischen Musealvereins, Band 107. Linz 1962
(S. 125-250); dostupné také z
http://www.ooegeschichte.at/uploads/tx_iafbibliografiedb/JBMusver_1962_107_0125-
0250_a.pdf
BERANOVÁ, Magdalena, LUTOVSKÝ, Michal: Slované v Čechách. Archeologie 6.-12.
století. LIBRI. Praha 2009, ISBN 978-80-7277-413-5
BERANOVÁ, Magdalena: Slované. Historická řada. Nakl. Libri. Praha 2000. ISBN 80-7277-
022-5
BERANOVÁ, Magdalena: Slované. Panorama, Praha 1988
BERG, Klaus, GUMPINGER, C., SILIGATO, S.: Wehrkataster der Aist und ihrer Zuflüsse.
Gewässerschutz-Bericht 41. Hofbauer, Maria (ed.). Oberflächengewässerwirtschaft, Land
Oberösterreich (Amt der Oö. Landesregierung), Technisches Buro Für Gewasserökologie.
Oberflachengewasserwirtschaft (OGW), Linz 2009; odkaz rovněž dostupný z
http://www.land-oberoesterreich.gv.at/files/publikationen/ogw_gsb41_aist.pdf,
http://de.wikipedia.org/wiki/Aist_(Fluss)
BERGERMAYER, Angela, HOLZER, Georg: Das slawisches Substrat in Österreich.
(Projekt). Österreichische Akademie der Wissenschaften. In: Onomastik.at; 2012; dostupné z
http://www.yasni.de/ext.php?url=http%3A%2F%2Fwww.onomastik.at%2Findex.php%3Farti
cle_id%3D92&name=Angela+Bergermayer&cat=filter&showads=1 (Bergermayer, Holzer
2012)
BERGERMAYER, Angela: Glossar der Etyma der eingedeutschten Namen slavischer
Herkunft in Niederösterreich. Schriften der Balkan-Kommission, No 44. Wien: Verlag der
Österreichischen Akademie der Wissenschaften 2005
BERGERMAYER, Angela: Zu slawischen Personennamen im mittelalterlichen Österreich.
In: Österreichische Namenforschung, Jg. 33, Heft 1-2. Wien: Edition Praesens (PRAESENS
Verlags-GmbH) 2005:13-35 (Bergermayer 2005b)
219
BERGMANN Hubert: Slawisches im Namengut der Osttiroler Gemeinden Ainet und
Schlaiten. Anmerkungen zur Slavia submersa im vorderen Iseltal. Beihefte zur
Österreichischen Namenforschung. Band 5. Wien: Edition Praesens 2005.
BERNAT, Jiří, ŠTĚDRA, Milan: Čertova brázda, stará severojižní stezka mezi Labem a
Sázavou. Archeologie ve středních Čechách 7, 2003, s. 349-362
BERNOLD, Johannes: Im Herzen des Weinviertels. Chronik der Marktgemeine Asparn an
der Zaya. Teil/díl I. Urgeschichte – Dreißigjähriger Krieg (Seite 1 - 120). (Historische
Schriftenreihe. Band/sv. 26). Zeitgeschichtliches Dokumentationsarchiv Asparn an der Zaya.
1. Ausgabe. Asparn an der Zaya 1998.
BEZLAJ, France: Etimološki slovar slovenskega jezika. Četrta knjiga (sv. 4). Š - Ž. Snoj,
Marko – Furlan, Metka (eds.). Inštitut za slovenski jezik Frana Ramovša (Slovenska
akademija znanosti in umetnosti). Ljubljana, Mladinska knjiga 2005. ISBN961-6568-19-1
(ESSJ IV)
BEZLAJ, France: Etimološki slovar slovenskega jezika. Tretja knjiga (sv. 3). P - S. Snoj,
Marko – Furlan, Metka (eds.). Inštitut za slovenski jezik Frana Ramovša (Slovenska
akademija znanosti in umetnosti). Ljubljana, Mladinska knjiga 1995. ISBN 86-11-14125-3
(ESSJ III)
BEZLAJ, France: Slovenska vodna imena. I. Slovenska akademia znanosti i umetnosti.
Ljubljana 1956 (-1961, I-II.)
BILY, Ingrid, BÖSSELMANN, Katja: Zu den Strukturtypen altsorbischer Ortsnamen im
Gebiet zwischen Neiße und Bober/Queis. I. Die anthroponymische Bildungen. In: Eichler,
Ernst - Krüger, Dietlind (eds.). Namen im Text und Sprachkontakt. Karlheinz Hengst
gewidmet. (= Namenkundliche Informationen, Beiheft 20. Studia Onomastica X). Leipzig:
Leipziger Universitätsverlag 1999, s. 33-54.
BÍNA, Daniel: Idea regionu a pravděpodobnost vymezení Vitorazska.In: Výběr. Časopis pro
historii a vlastivědu jižních Čech. Jihočeské muzeum České Budějovice 3/41, 2004, s. 183-
190
BLÁHOVÁ, Marie, FROLÍK, Jan, PROFANTOVÁ, Naďa:Velké dějiny zemí Koruny české. I
(do r. 1197). Paseka, Praha-Litomyšl 1999
BLAŽEK, Václav: Ie *leubh – „to love”. In: Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské
univerzity, ročník XLVI, řada jazykovědná (A), č. 45. Brno: Masarykova univerzita 1997.
ISSN 1211-6327, s. 19-25
BLAŽEK, Václav: Jihočeský sborník: Holub, Z. a kol., Genius loci jižních Čech (recenze
sborníku). Zprávy Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Brno-České Budějovice
2000
BLAŽEK, Václav: Lingvistická archeologie pražské kotliny. In: Lutovský, M., Smejtek L. a
kol. Pravěká Praha. Praha 2005, s. 946-973.
BLAŽEK, Václav: Okolo Třeboně (pasou etymologové). Sborník z konference konané 22.-
23.X.2008 v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích. Krejča, František, Holub, Zbyněk
(eds.). Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích - Studijní a vědecká knihovna Plzeňského
kraje - Západočeská univerzita v Plzni. České Budějovice – Plzeň 2009. ISBN 978-80-87311-
03-5
BLAŽEK, Václav: Venceslaus et filius. In: Klápště, Jan, Plešková, Eva, Žemlička, Josef
(eds.): Dějiny ve věku nejistot. Sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana
Třeštíka.Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003. ISBN 80-7106-647-8
BOBA, Imre: Moravia's History Reconsidered: A Reinterpretation of Medieval Sources.
Martinus Nijhoff, The Hague 1971. ISBN 9024750415, 9789024750412
220
BOBA, Imre: Zur Geschichte Moraviens: Eine Neuebetrachtung. (Nach Moravia's History
Reconsidered. A Reinterpretation of Medieval Source. 1971; deutsche Übersetzung). Peter
Lang (International Academic Publishers), Dublin – New York – Vienna (Wien) 1991
BORS, Kurt: Neue Perspektiven zur Siedlungsgeschichte des nordlichen Waldviertels.
Archäologisch-geographischen Untersuchungen im Raum Raabs-Karlstein-Thaya. Studien
und Forschungen aus dem Niederösterreichischen Institut für Landeskunde. Band 25. NÖSchriften,
104 (Wissenschaft). Wien, NÖ-Institut (Selbstverlag) 1998
BRATHER, Sebastian: Archäologie der westlichen Slawen. Siedlung, Wirtschaft und
Gesellschaft im früh- und hochmittelalterlichen Ostmitteleuropa. Berlin – New York, De
Gruyter 2008. ISBN 3110206099, 97-8311-02060-98
BREIBERT, Wolfgang: Das karolingerzeitliche Hügelgräberfeld von Wimm, MG Maria
Taferl, VB Melk, Niederösterreich. Untersuchungen zur Problematik frühmittelalterlicher
Bestattungsritten im niederösterreichischen Donauraum. Diplomarbeit. Universität Wien.
Wien 2002
BREIBERT, Wolfgang: Das karolingerzeitliche Hügelgräberfeld von Wimm. Untersuchungen
zur Problematik frühmittelalterlicher Bestattungsritten im niederösterreichischen Donauraum.
(MG Maria Taferl. VB Melk). Slovenska akademija znanosti in umetnosti. Arheološki vestnik
56, 2005, s. 391 – 433.
BROSCH, Franz::Siedlungsgeschichte des Waxenbergischen Amtes Leonfelden. Mit einem
Anhang: Das Leonfeldener Urbar. Trinks, Erich (hrsgb, ed.). In: Jahrbuch des
oberösterreichischen Musealvereines. 84/1932. Linz, 1932. Dostupné z
http://www.landesmuseum.at/pdf_frei_remote/JOM_84_0215-0333.pdf©Oberösterreichischer
Musealverein - Gesellschaft für Landeskunde; download unter www.biologiezentrum.at. ©
OÖ Landesmuseum 2010 – Impressum (Brosch 1932/2010)
BRÜCKNER, Aleksander: Słownik etymologiczny języka polskiego. Naklad i własnośc
krakowskiej spółki wydawniczej. Kraków 1927.
BRÜCKNER, Aleksander: Wzory etymologji i krytyki źródłowej. I. SIávia III, 1924/25, s.
193- 224; II. SIávia V, 1926/27, s. 417- 438.
BRUNNER, Karl: Herzogtümer und Marken.907 - 1156. Vom Ungarnsturm bis ins 12.
Jahrhundert. In: Österreichische Geschichte 907-1156. Wolfram, Herwig (ed.).Wien:
Ueberreuter 1994. ISBN-10: 3800035219, ISBN-13: 978-3-8000-3521-2. Wien: Ueberreuter
(2. Aufl.) 2003, s. 491 - 524. ISBN-3-8000-3972-9, ISBN-13: 978-3-8000-3972-2
BŘICHÁČEK, Pavel: Hrady Landštejn a Pomezí : výsledky archeologického výzkumu.In:
Vlastivědný sborník Dačicka, Jindřichohradecka a Třeboňska. Roč. 23, 2011, s. 146-153.
ISSN 1210-6453
BŘICHÁČEK, Pavel: Příspěvek k poznání nejstaršího slovanského osídlení jižních Čech.
In:Chvojka, O., Krajíc, R. (eds.). Archeologie na pomezí. Sborník příspěvků ze semináře.
České Budějovice 8. 11. 2007. Archeologického výzkumy v jižních Čechách. Supplementum
4. Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích. České Budějovice 2007. ISBN 978-80-86260-
79-2; s. 111-119
BUBENÍK, Josef: K časně slovanským nalezištím v exponovaných polohách na území Čech.
Památky archeologické 79/1988, s. 183-198
BUCK, C. D.: A dictionary of selected synonyms in the principal Indo-European languages.
University of Chicago Press, 1949 (paperback edition 1988).
BUFFA, F.: Východoslovenské nárečia. In: Vlastivedný časopis. Roč. XI. Bratislava 1962;
dostupné ze stránek: Staňková,Ilona: Vichodoslovensko
združeňe;http://ilonas.net/valal/pdf/Buffa1962_Vychodoslovenske_narecia.pdf
CIEŚLIKOWA, Aleksandra: Czy istniały przezwiska w antroponimii prasłowiańkiej? In:
Rusek, Jerzy - Boryś Wiesław (eds.). Prasłowiańszczyzna i jej rozpad. Publikacja
221
dedykowana XII Międzynarodowemu Kongresowi Slawistów. Kraków 1998. Warszawa:
Wydawnictwo Energeia, s. 295-303. ISBN 838511887X
CINERT, Jan: Bylo to jinak. Jiný výklad mytologie. Nový pohled na Staré pověsti české.
Skutečný příběh knížete Václava.Tisk EKON, Jihlava. Nakladatelství Jan Cinert (vl.
nákladem), Praha-Nebušice 2008. ISBN: 978-80-254-3420-8
ČAPEK, František Miroslav: Vzácná památka v jihočeském Doudlebsku, Olešnické jeviště.
Vl. nákl., České Budějovice 1933, 1937
ČERMÁK, František: Jazyk a jazykověda. Přehled a slovníky. 3. vyd. Pražská imaginace
2001, 4. vyd. (vKarolinu 2. dopl.), Karolinum: Praha 2011. ISBN 97-8802-4619-460
ČERVENÁ, V., ROUDNÝ, M.: Králováci na Šumavě. Naše řeč. Drobnosti; ročník 65 (1982),
číslo 2; dostupné z http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=6326
České nářeční texty (ČNT). Lamprecht, Arnošt, Michálková, Věra et al. (eds.). SPN, Praha
1976
DAIM, Falko, SZAMEIT, Erik: Frühgeschichte Österreichs. Universität Wien (HistorischKulturwissenschaftliche
Fakultät, Das Institut für Urgeschichte und Historische Archäologie).
Dostupné z http://www.univie.ac.at/, 2013 (Daim, Szameit 2013)
DAIM, Falko: Das 7. und 8. Jahrhundert in Niederösterreich. In: Germanen, Awaren, Slawen
in Niederösterreich. Das erste Jahrtausend nach Christus. Windl, Helmut (ed.). Ausstellung
des Niederösterreichen Landesmuseums. Wien 1977, s. 88-102. Katalog des NÖ
Landesmuseums N. F. 75. Wien 1978 (Daim 1977)
DAIM, Falko: Vorbild und Konfrontation – Slawen und Awaren im Ostalpen- und
Donauraum.In: Kontakte und Konflikte. Böhmen, Mähren undÖsterreich. Aspekte eines
Jahrtausends gemeinsamer Geschichte. Winkelbauer, Thomas (ed.). Referate des Symposiums
„Verbindendes und Trennendes an der Grenze III.“ von 24. bis 27. Oktober 1992 in Zwettl.
Horn – Waidhofen an der Thaya 1993, s. 27-41
DIDEROT. Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. Encyklopedie Diderot, Praha 1999.
ISBN 80-902555-2-3
DIENST, Heide: Schriftliche Quellen zur Besiedlungsgeschichte des Waldviertels.
Ausgewählte Beispiele. In: Siedlungsnamen und Siedlungsformen als Quellen zur
Besiedlungsgeschichte Niederösterreichs. Feigl, Helmuth (ed.). Vorträge und Diskussionen,
abgehalten auf dem 5. Symposion des Niederösterreichen Instituts für Landeskunde auf
Schloß Rosenau bei Zwettl vom 2. - 4. Juli 1984. Studien und Forschungen aus dem
Niederösterreichen Institut für Landeskunde. Band 8. Wien 1986, s. 171-205
DUBSKÝ, Bedřich: Pravěk jižních Čech. Bratří Římsové, Blatná 1949
DUDEN. Das große Wörterbuch der deutschen Sprache. In 10 Bänden. Studienausgabe. 3.,
völlig neu bearbeitete und erweiterte Auflage. Scholze-Stubenrecht, Werner – Mang, Dieter
(eds.). Die deutsche Bibliothek. Wissenschaftlicher Rat der Dudenredaktion (Hrsg.). 8. Band
Schl–Tace, Dudenverlag, Mannheim/Leipzig/Wien/Zürich 1999. ISBN 3-411-04813-1
(soubor: ISBN 3-411-04733-X). Dostupné z http://www.duden.de/rechtschreibung, ©
Bibliographisches Institut GmbH, 2013 (Duden 1999/2013)
DYBO, Vladimir Antonovič: Slavjanskaja akcentologija. Nauka, Moskva 1981
EGGERS, Martin: Das Erzbistum des Method: Lage, Wirkung und Nachleben der
kyrillomethodianischen Mission. Sagner, Otto (ed.). Slavistische Beiträge. Bd. 339. München
1996. ISBN 3876906490
EILERS, Wilhelm: Der Name Demawend. Reprint (1954-1969). Georg Olms Verlag,
Hildesheim 1988. Mit einem Vorwort und Nachträgen des Verfassers zur Neuausgabe (s
předmluvou k novému vydání a s dodatky o autorovi). ISBN: 978-3-487-07962-2, 348-7-414-
87-2
ERHART, Adolf, VEČERKA, Radoslav: Úvod do etymologie. SPN, Praha 1981
222
ERHART, Adolf: Indoevropské jazyky. Srovnávací fonologie a morfologie. Academia, Praha
1982
ERNST, Peter: Die althochdeutschen Siedlungsnamentypen in Niederösterreich und Wien.
Dissertation. Universität Wien. Wien 1989
Etymologický slovník slovanských jazyků. Kopečný, František (ed.): 1. Slova gramatická a
zájmena. Praha-Brno 1973. Kopečný; František - Šaur; Vladimír – Polák, Václav (eds.): 2.1
Spojky, částice, zájmena a zájmenná adverbia. Kopečný; František - Havránek; Bohuslav a
kol. (eds.): 2.2 Slova gramatická a zájmena: Spojky, častice, zájmena a zájmenná adverbia.
1980; reprint: nakladatelství Šimon Ryšavý, Brno 2010, ISBN 978-80-7354-088-3
FARSKÝ, F.: Literární rozhledy. In: Český lid. Sborník věnovaný lidu československému
v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a na Podkarpatské Rusi. Zíbrt, Čeněk,
Svátek, Jan (red./eds.). XXVIII. Tiskárna Dra Eduarda Grégra a syna, Praha 1928 (176-351)
FLOßMANN, Gerhard, HADMAR, Lechner: Der Bezirk Melk. Herzstück Niederösterreichs.
Band I einer Bezirkskunde. Arbeitskreis für Bezirkskunde. Kuratorium zur Herausgabe einer
Bezirkskunde für den Bezirk Melk. Melk 1990
FLOßMANN, Gerhard, HOLZSCHUH-HOFER Renate, FRANK, Johann: Der Bezirk Melk.
Band 3: Kultur- und Kunsthistorische Schätze des Bezirkes Melk. Arbeitskreis für
Bezirkskunde. Kuratorium zur Herausgabe einer Bezirkskunde für den Bezirk Melk. Melk
1996
FLOßMANN, Gerhard: Der Bezirk Melk. Herzstück Niederösterreichs. Band II. Ein Kultur
und Reisefüher. Arbeitskreis für Bezirkskunde. Kuratorium zur Herausgabe einer
Bezirkskunde für den Bezirk Melk. Melk 1994
FÖRSTEMANN, Ernst Wilhelm (1856-1859): Altdeutsches Namenbuch. - Jellinghaus,
Hermann - Kaufmann, Henning (eds). II. (1856). Ortsnamen (Orts- und sonstige
geographische Namen). Georg Olms Verlag, Hildesheim (etc.) 1967, 1983. ISBN 3-487-
01733-4
FREJLACH, Karel: Blatská vypravěčka Marie Kršková. Ženy v dějinách. In: Zpravodaj
Historického klubu Jihočeského muzea v Českých Budějovicích, č. 1, roč. 8. Historický klub
při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, České Budějovice 2013, s. 6-10 (Frejlach
2013a)
FREJLACH, Karel: Doudleby, Duliby a Dulěby. In: Zpravodaj Historického klubu
Jihočeského muzea v Českých Budějovicích, č. 2, r. 6. Historický klub při Jihočeském muzeu
v Českých Budějovicích, České Budějovice 2011, s. 9-14
FREJLACH, Karel: Severozápadní trasa Dulebů. In: Zpravodaj Historického klubu
Jihočeského muzea v Českých Budějovicích, č. 3, r. 8. Historický klub při Jihočeském muzeu
v Českých Budějovicích, České Budějovice 2013, s. 13-18 (Frejlach 2013b)
FRIESINGER, Herwig, FRIESINGER, Ingeborg: Die Archäologie der Slawen im
Waldviertel. In: Die Kuenringer. Das Werden des Landes Niederösterreich. Wolfram, Herwig
(ed.). Niederösterreichische Landesausstellung. Stift Zwettl, 16. Mai – 26. Oktober 1981.
Wien 1981, s. 521-532
FRIESINGER, Herwig, FRIESINGER, Ingeborg: Niederösterreich im 9. und 10.
Jahrhundert. In: In: Germanen, Awaren, Slawen in Niederösterreich. Das erste Jahrtausend
nach Christus. Windl, Helmut (ed.). Ausstellung des Niederösterreichen Landesmuseums.
Wien 1977, s. 103-126 (Friesinger 1977)
FRIESINGER, Herwig, MITSCHA-MÄRHEIM, Herbert: Výskum na hradisku Schanze
v Thunau při Ganse, Dolné Rakúsko. In: Hrušovská, Marta (ed.). Monumentorum Tutela.
Ochrana pamiatok. Slovenský ústav pamiatkovej starostlivosti a ochrany přírody. Bratislava
1972, s. 209-227
223
FRIESINGER, Herwig, VACHA, Brigitte: Die vielen Väter Österreichs. Römer, Germanen,
Slawen: Eine Spurensuche. Compress Verlag, Wien 1987. ISBN 3-900607-03-6
FRIESINGER, Herwig: Beiträge zur Besiedlung Niederösterreichs vom 8. bis 11.
Jahrhundert. Teil 1. Auswertung. Dissertation. Universität Wien. Wien 1968
FRIESINGER, Herwig: Die Slawen in Niederösterreich. Beiträge der
Frümittelalterarchäologie. In: Wissenschaftliche Schriftenreihe Niederösterreich, Bd. 15,
Verlag Niederǫsterreichisches Pressehaus, St Pölten - Wien 1976b, II. vyd. 1978c. ISBN 3
85326 506 5
FRIESINGER, Herwig: Studien zur Archäologie der Slawen in Niederösterreich. I. Teil.
Mitteilungen der Prähistorischen Kommission der Österreichischen Akademie den
Wissenschaften, 15/16. VÖAW (Verlag der Österreichischen Akademie den Wissenschaften),
Wien 1971-1974, II. vyd. Wien 1978a. ISBN 10: 3-7001-0233-X
FRIESINGER, Herwig: Studien zur Archäologie der Slawen in Niederösterreich. II. Teil.
Mitteilungen der Prähistorischen Kommission der Österreichischen Akademie den
Wissenschaften, 17/18 (mit Beitrag Fabrizi, Susanne und Reuer, Eugen), VÖAW (Verlag der
Österreichischen Akademie den Wissenschaften), Wien 1975-1977, II. vyd.: Wien 1978b.
ISBN13: 978-3-7001-0233-5
FRIESINGER, Ingeborg: Das südöstliche Waldviertel im Frühmittelalter. Dissertation.
Universität Wien. Wien 1976a
FRINTA, Antonín: Chodové - srbský kmen z Bavor. - In: Minulostí Plzně a Plzeňska, Plzeň
1960, 13-43, v. BĈL 1956/60, ĉ. 1961a/ Ref. : Sobierajski, Z. : Slavia Occidentalis (Poznań)
23, 1963, 305-309(krit.; Sobierajski 1963)
Gemeindelexikon für das Königreich Preußen. Heft I. Ostpreußen. Aufgrund der Materialien
der Volkszählung vom 1. Dezember 1905 und anderer amtlicher Quellen (na základě
materiálů ze sčítání lidu z1.prosince 1905a dalšíchoficiálních zdrojů). Statistische Landesamt.
Verlag des königlichen Statistischen Landesamts, Berlin 1907-1908. Reprint 2003 (zvláštní
vydání). ISBN 3-9315577-26-0 (Gemeindelexikon 1905/2003)
GREENBERG, Marc L., HOLUB, Zbyněk: Obpanonska vzporednica na ravni besedne
prozodije: paroksitoneza v jugozahodnem češkem narečju. A Circum-Pannonian WordProsodic
Parallel: The Case of Pilsen/Doudleby Paroxytonic Accent. 2. Slovenski
dialektološki posvet (SDP 2), 29. - 30. 11. 2012, Inštitut za slovenski jezik Frana Ramovša
ZRC SAZU, Ljubljana, 29. - 30. novembra 2012 (v tisku)
GREENBERG, Marc L.: Nova opisna slovnica ziljšcine (A New Descriptive Grammar of the
Zilja /Gailtal/ Dialect). Slavistična revija 58/4. 2010. Slavistično društvo Slovenije, s. 489–
494 (dostupné z http://hdl.handle.net/1808/6889). ISSN 0350-6894, 1855-7570
GREENBERG, Marc L.: Sifting the Evidence for the Reconstruction of
PannonianSlavic.(Ronald O. Richards' The Pannonian Slavic Dialect ofthe Common Slavic
ProtoLanguage.) Canadian Slavonic Papers / Revue Canadienne des Slavistes. Vol. 46, No. 1-
2. Canadian Association of Slavists (March-June) 2004, s. 213-220. ISSN 0008-5006
(dostupné z
http://kuscholarworks.ku.edu/dspace/bitstream/1808/11474/1/Greenberg_richards_review_20
04_corrected.pdf)
GREENBERG, Marc L.: Word Prosody in Slovene from a Typological Perspective.
Sprachtypologie und Universalienforschung (STUF). 56/3. Focus on: Slovenian from a
typological perspective. On the occasion of the International Congress of Slavicists in
Ljubljana, 15–21 August 2003, Orešnik, Janez & Reindl, Donald F. (eds.); s. 234–251. Berlin:
Akademie Verlag 2003; s. 234–251. ISSN 0942-2919 (dostupné z
http://kuscholarworks.ku.edu/dspace/bitstream/1808/5245/1/MLGreenberg_STUF_2003.pdf)
224
GREULE, Albrecht: Etymologische Studien zur geographischen Namen in Europa.
Ausgewählte Beiträge 1998 – 2006. Regensburger Studien zur Namenforschung. Janka,
Wolfgang - Prinz, Michael (eds.). Band 2. Regensburg: Edition Vulpes 2007. ISBN
3939112011, 9783939112013
GRIMM Jacob, GRIMM Wilhelm:Deutsches Wörterbuch (1838-1961); Heyne, Moriz (ed.,
bearb.); sv. 4/II, H – I - J, 8, R – Schiefe). Leipzig,S. Hirzel Verlag 1877, 1893. Reedice:
Hübner, Arthur, Neumann, Hans (sv. 4/I, sv. 6), Greander – Gymnastik 1935; nověji (vč. sv.
14) München, S. Hirzel Verlag 1999; dostupné: Kompetenzzentrum für elektronische
Erschließungs- und Publikationsverfahren in den Geisteswissenschaften an der Universität
Trier, z http://woerterbuchnetz.de/DWB, 1998-2013 (Grimm J. a W./DWB 1998-2013)
GRIMM, Jacob, GRIMM, Wilhelm: Deutsches Wörterbuch. Leipzig, Verlag von S. Hirzel
1854. Erster Band. A-Biernolak. Dostupné z
http://woerterbuchnetz.de/DWB/?sigle=DWB&mode=Vernetzung&lemid=GA05415. © 2011
Trier Center for Digital Humanities / Kompetenzzentrum für elektronische Erschließungsund
Publikationsverfahren in den Geisteswissenschaften an der Universität Trier (Grimm J. a
W./DWB 1854/2011).
HABOVŠTIAK, Anton: Atlas slovenského jazyka. IV. Lexika. Část prvá – mapy. Část druhá.
Úvod –komentáře – dotazník – indexy. (Ružička, Jozef, ved. red. – ed.). Jazykovedný ústav
Ľudovíta Štúra. Veda. Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied (SAV). Bratislava 1984
(1985; ASJ)
HÄCKEL. Alfred: Die Besiedlungsverhältnisse des oberösterreichischen Mühlviertels in
ihrer Abhängigkeit von natürlichen und geschichtlichen Bedingungen. Forschungen zur
deutschen Landes- und Volkskunde, herausgegeben von A. Kirchhoff. Bd. 14. H. 1 Verlag
von J. Engelhorn, Stuttgart 1902; II. vyd. 1903.
HASENHÜNDL, Gerhard: Ur- und Frühgeschichte. In: Bezemek, Ernst - Mochty-Weltin,
Christina - Ostap, Wilhelm (eds./Hrsg.). Heimat Zellerndorf. Deinzendorf, Dietmannsdorf,
Pillersdorf, Platt, Watzelsdorf, Zellerndorf.Zellerndorf : Marktgemeinde Zellerndorf 2000.
HAUENSTEIN, Hans: Wiener Dialekt. Weanerische Drahdiwaberln von A - Z.Wien: Karl
&Otto Karner. 1974.
HAUER, Rupert, PONGRATZ, Walter, TOMASCHEK, Paula: Heimatkunde des Bezirkes
Gmünd.3. Auflage. Begründet von Rupert Hauer. Neu bearbeitet und ergänzt von einer
Arbeitsgemeinschaft unter Walter Pongratz und Paula Tomaschek. Verlag der Stadtgemeinde,
Kulturreferat, Gmünd 1986. ISBN-13: 978B002D2C5L3
HAUER, Rupert:Die Hügelgräber von Reichenbach bei Litschau. In: Das Waldviertel: Blätter
für Heimat- und Volkskunde des Niederösterreichischen Waldviertels; 6; 1933
HAUER, Rupert: Heimatkunde des Bezirkes Gmünd. Verlag der Stadtgemeinde
Kulturreferat,Gmünd 1951
HAUSNER, Isolde: Der Robisch. In: Beiträge zur Bezirkskunde Hollabrunn. Beilage zum
Amtsblatt der Bezirkshauptmannschaft Hollabrunn. 106/1997,427-428.
HAVLÍK, Lubomír Emil: Slovanské státní útvary raného středověku. Politické postavení,
společenská a vládní organizace státních útvarů ve východní, střední a jihovýchodní Evropě
od 8. do 11. století, Praha 1987.
HAVLÍK, Lubomír: Die alten Slawen im österreichischen Donaugebiet. In: Österreich in
Geschichte und Literatur (ÖGL). 9. Jahrgang, Folge 1. Institut für Österreichkunde (hrsg.).
Wien/Graz: Stiasny Verlag 1965, s. 187-201
HAVRÁNEK, Bohuslav: Nářečí česká. Československá vlastivěda. III. Jazyk, Sfinx, Praha
1934, s. 84–218
HEISS, Christiana: Die Ortsnamen der Gerichtsbezirke Perg und Pregarten in
Oberösterreich. Diplomarbeit. Universität Wien 1995.
225
Historisches Ortschaftsverzeichnis. Reihe historischer Ortschaftsverzeichnisse für ehemals zu
Deutschland gehörige Gebiete (Zeitraum 1914 bis 1945). Band VI. Ostpreußen 1., 2.
(Randgebiete). Wegener, Karl-Albert (ed./hrsg.). Ostpreußen - Kernland. Verlag des Instituts
für Angewandte Geodäsie (bearb. und hrsg). Frankfurt am Main 1995. ISBN 3886480100,
9783886480104 (Wegener 1995)
Historisches Weitra. Ansichten aus sechs Jahrhunderetn. Auswahl und Texte von Wolfgang
Katzenschlager, Herbert Knittler. Verlag Bibliothek der Provinz, Druckerei Janetschek,
Heidenreichstein. Weitra 2009 (nedatováno, ale v úvodu uveden rok; Katzenschlager, Knittler
2009)
HLAWINKA, Christa: Slawische Sprachspuren im Mühlviertel. Diplomarbeit. Betreuer/
Diplomleiter: Newerkla, Stefan Michael, Univ.- Prof. Dr. Mag. Universität Wien, Wien 2009
HOHENSINNER Karl, WIESINGER, Peter:Die Ortsnamen des politischen Bezirkes UrfahrUmgebung.
(Mittleres Mühlviertel). Mitarbeit: Scheuringer, Hermann, Schefbäck, Michael.
Ortsnamenbuch des Landes Oberösterreich. Wiesinger, Peter (ed.). Band/ sv. 10. Wien:
Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, Wien 2006. ISBN 978-3-7001-
3676-1
HOHENSINNER Karl: Namensänderungen bei Gewässernamen am Nordrand
Oberösterreichs. In: Gewässernamen in Bayern und Österreich. Greule Albrecht, Janka,
Wolfgang, Prinz, Michael (eds.). 3. Kolloquium des Arbeitskreises für bayerischösterreichische
Namenforschung (Regensburg, 27./28. Februar 2004). Regensburger Studien
zur Namenforschung (Janka, Wolfgang, Prinz, Michael eds.). Band 1 Regensburg: Edition
Vulpes, 2005. ISBN 3939112003, 9783939112006, s. 85-94
HOHENSINNER, Karl, REUTNER, Richard, WIESINGER, Peter: Die Ortsnamen der
politischen Bezirke Kirchdorf an der Krems, Steyr-Land und Steyr-Stadt (Südöstliches
Traunviertel). Ortsnamenbuch des Landes Oberösterreich. Wiesinger, Peter (ed.). Band 7.
Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften 2001.
HOHENSINNER, Karl, WIESINGER, Peter: Die Ortsnamen der politischen Bezirke Perg
und Freistadt. (Östliches Mühlviertel). Ortsnamenbuch des Landes Oberösterreich.
Wiesinger, P. (ed.). Band 11. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der
Wissenschaften, 2003
HOHENSINNER, Karl: Die Bestimmungswörter deutsch und böhmisch in der
oberösterreichischen Toponymie. In: Österreichische Namenforschung. Pohl, Heinz Dieter
(ed.) Jg. 29, Heft 1-2, Praesens Verlag, Wien 2001. ISSN 1028-1495, 131-146 (Hohensinner
2001b).
HOHENSINNER, Karl: Die Siedlungsnamen und Hofnamen im Gerichtsbezirk Grein in OÖ.
Diplomarbeit. Universität Wien. Wien 1993
HOHENSINNER, Karl: Etymologie und Volksetymologie anhand des „Ortsnamenbuchs des
Landes Oberösterreich". Bezirke Freistadt und Perg. In: Jahrbuch des Oberösterreichischen
Musealvereines. 148. Band I. Gesellschaft für Landeskunde - Oberösterreichischer
Musealverein. Abhandlungen (Spisy). Linz, Institut für Landeskunde 2003:65-115.
HOLUB, Josef, LYER, Stanislav: Stručný etymologický slovník se zvláštním zřetelem ke
slovům kulturním a cizím. SPN, Praha 1978 (SES)
HOLUB, Zbyněk a kol.: Doudlebské nářečí a slovník. Roční období, České Budějovice 2004.
ISBN 80-85524-01-5 (DNS, 2004)
HOLUB, Zbyněk: Jak mluvili a mluví lidé na Novohradsku. In: Novohradské hory a
novohradské podhůří. Příroda, historie, život. Dudák, Vladislav (ed.). Nakl. Miloš Uhlíř –
Baset, Praha 2006. ISBN 80-7340-091-X; s. 349-357, 359
HOLUB, Zbyněk: Напряжениe на предпоследнем слоге слова в южнo- и западнoчешских
гoвoрaх.In: Русское слово. Сборник научных трудов к юбилею дeкaнa филологическoгo
226
факультетa Волгоградскoгo государственнoгo социально-педагогическoгo университетa
Р. И. Кудряшовoй. Алешeнко, E. И. - Брысина, E. В. – Супрун, В. И. (eds.). Выпуск 3.
Волгоградский государственный социально-педагогический университет.
Филологический факультет. Кафедра общего и славяно-русского языкознания.
Волгоград: 2011, s. 19-22. ISBN 978-5-904776-23-7 (Holub 2011a).
HOLUB, Zbyněk: K problematice současného úzu paroxytonického přízvuku v mluvě
západních a jižních Čech. Slavia Centralis. Oddelek za slovanske jezike in književbosti.
Filozovska fakulteta Univerze v Mariboru. Številka (č.) 2, letnik (roč.) IV. 2011, s. 5-31.
(SCN) ISSN 1855-6302 (Holub 2011b); dostupné též:
http://kuscholarworks.ku.edu/dspace/bitstream/1808/8577/1/SCN%202_2011_Holub.pdf
HOLUB, Zbyněk: K problematice specifických prozodických poměrů v některých lokalitách
západních a jižních Čech. Viator Pilsensis neboli Plzeňský poutník. In: Literárnímu vědci
Viktoru Viktorovi k sedmdesátinám. Kolektivní monografie. Plzeň: Západočeská univerzita v
Plzni 2012. ISBN 978-80-261-0071-3
HOLUB, Zbyněk: Příspěvek k diskusi o vývoji praslovanského akcentu na pozadí
prozodického systému užšího regiolektu. In: Genius loci českého jihozápadu. Holub, Zbyněk
(ed.). VI. sborník z konference konané ve Studijní a vědecké knihovně v Plzni 21. a 22. října
2009. Plzeň: Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje, Jihočeské muzeum v Českých
Budějovicích a katedra českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Západočeské
univerzity v Plzni 2010, s. 19-25. ISBN 978-80-86944-36-4
HOLZER Georg: Namenkundliche Aufsätze. Innsbrucker Beiträge zur Onomastik. Anreiter,
Peter (ed.). Band 4. Wien: Praesens Verlag 2008. ISBN: 3-7069-0485-8
HOLZER Georg: Slavisch-deutsche Lautgeschichte im österreichischen Kontaktbereich. In:
Onoma. Journal of the International Council of Onomastic Sciences. Vol. 36. Leuven:
Editions Peeters 2001. ISSN : 0078-463X, 91-109. Peeters online journals. Onoma. Volume
36/2001; dostupné:z http://poj.peetersleuven.be/content.php?url=issue&journal_code=ONO&issue=0&vol=36,
2013
HOLZER, Georg: Slavische Gewässernamen in Niederösterreich: ihre Bildung und ihr
Verhältnis zu den Geländenamen. In: Greule Albrecht, Janka, Wolfgang, Prinz, Michael
(eds.). 3. Kolloquium des Arbeitskreises für bayerisch-österreichische Namenforschung
(Regensburg, 27./28. Februar 2004). Regensburger Studien zur Namenforschung (Janka,
Wolfgang, Prinz, Michael eds.). Band 1 Regensburg: Edition Vulpes, 2005. ISBN
3939112003, 9783939112006 (Holzer 2005a, 95-109)
HOLZER, Georg: Zu Lautgeschichte und Dialekten des mittelalterlichen Slavischen in
Österreich. In: Wiener Slavistisches Jahrbuch(WSlJb). 42. Wien: Verlag der Österreichischen
Akademie der Wissenschaften1996. ISBN13: 978-3-7001-2639-3, s. 81-110
HOLZER, Georg: Zur Rekonstruktion urslavischer Lautungen. In: Prasłowiańszczyzna i jej
rozpad. Rusek, Jerzy, Boryś, Wiesław (eds.). Publikacja dedykowana XII.
Międzynarodowemu Kongresowi Slawistów. Kraków – Warszawa, Wydawnictwo Energeia
1998 (s. 57-72).
HÖRBURGER, F.: Salzburger Ortstnamenbuch. (Mitteilungen der Gesellschaft für
Salzburger Landeskunde, 9. Ergänzungsband). Bearbeitet von Ingo Reiffenstein und Leopold
Ziller. Salzburg: Selbstverlag der Gesellschaft für Salzburger Landeskunde, 1982
HOSÁK, Ladislav, ŠRÁMEK, Rudolf: Místní jména na Moravě a ve Slezsku. I: A-L, II. M-Ž
(Dodatky, doplňky, přehledy). Academia, nakladatelství ČSAV. Praha 1970 (I.), 1980 (II.).
HRABOVÁ, Libuše: Stopy zapomenutého lidu. Obraz dějin Polabských Slovanů
v historiografii. Edice IM-XI – Světové dějiny. Veduta, České Budějovice 2006. ISBN 80-
86829-18-9
HRBEK, Ivan: Arabské zprávy o Slovanech. Nový Orient X, 1965
227
HRUŠKA, Jan František: Dialektický slovník chodský. III. třída České akademie císaře
Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění (ČAVSU). Archiv pro lexikografii a
dialektologii, č. 7. Nákladem ČAVSU, Praha 1907
CHARVÁT, Petr: Zrod českého státu. 568-1055. Vyšehrad, Praha 2007. ISBN 978-80-7021-
845-7
Industrie, Kultur: Mühlviertel, Waldviertel, Südböhmen: Reisen im Grenzland. Komlosy,
Andrea (ed.).Wien: Deuticke im Zsolnay Verlag, 1995. ISBN 978-3-216-30158-1 (Komlosy
1995).
JAKOPIN, Franc, KOROŠEC, Tomo, LOGAR, Tine, RIGLER, Jakob, SAVNIK, Roman,
SUHADOLNIK, Stane, HLADNIK, Miran, SLUGA, Meta (et al.): Slovenska krajevna imena.
Ljubljana: Cankarjeva založba 1985 (Jakopin a kol. 1985)
JANČÁK, Pavel: Západočeský intonační typ, tzv. „plzeňské zpívání“. In: Acta Universitatis
Carolinae : Philologica, sešit 1-3. Slavica Pragensia, sv./r. 8. Praha 1966; s. 107–121
JANOUŠEK, Bohumír: Vztahy Doudlebska k Přemyslovcům a Slavníkovcům.In: Jihočeský
sborník historický, r. 37. Jihočeské muzeum, České Budějovice 1968, s. 203-208
JEKL, Konrad: Stadtgemeinde Hardegg.In: Bezemek, Ernst - Rosner, Willibald (eds., Hrsg.):
Vergangenheit und Gegenwart. Der Bezirk Hollabrunn und seine Gemeinden. Verein zur
Förderung der Heimatkundlichen Forschung im Bezirk Hollabrunn, Hollabrunn 1993
JETSCHGO, Johannes: Schlösser in Böhmen. Reisereportagen und Familiengeschichten.
Linz: Oberösterreichischer Landesverlag 1996. ISBN 3852146321
JÍLEK (Oberpfalcer), František: Jihočeský člověk a jeho řeč. Cífka, Stanislav (doslov a ed.).
Krajské nakladatelství,České Budějovice 1961
JINDŘICH, Jindřich: Chodský slovník. Sestavil Kotal, Josef. Holub, Zbyněk, Chýlová,
Helena, Psutková, Blanka, Ulrychová, Marta (eds.).Studijní a vědecká knihovna Plzeňského
kraje (SVK), město Domažlice. Plzeň – Domažlice 2007. ISBN 978-80-86944-17-3
JIŘÍK, Jaroslav, SIMOTA, Vlastimil: Nálezy keramiky doby stěhování národů ze Zvíkova
(okr. Písek). Archeologické výzkumy v jižních Čechách 22, 2009, s. 131-136
JUNGMAIR, Otto: Wörterbuch zur oberösterreichischen Mundart (gesammelt von Otto
Jungmair, für die Drucklegung bearbeitet von Albrecht Etz, ed.). 33. Band des Sammelwerkes
„Aus dá Hoamat". Stelzhamerbund der Freunde oberösterreichischer Mundartdichtung. Linz,
Landesverlag 1989.
JUNGMANN, Josef: Slownjk česko-německý (Slovník česko-německý). Původní vydání:
Praha: Arcibiskupská knihtiskárna. 1838. Djl (díl) I., A-J (1835). Djl II., K-O (1836). Djl III.,
P-R (1837). Djl IV., S-U (1838). Djl V., W-Z (1839). Petr, Jan (ed.). Praha: Academia 1989-
1990
JUSTOVÁ, Jarmila: Dolnorakouské Podunají v raném středověku. Slovanská archeologie
k jeho osídlení v 6. – 11. století. Academia, nakladatelství Československé akademie věd,
Praha 1990. ISBN 80-200-0190-5
KALBÁČ, A: Vitorazsko. Nákladem Staroměstského fondu Národní jednoty pošumavské.
Praha 1919
KATZENSCHLAGER, W.: Vitorazsko – Weirauer Gebiet? In: Waldviertel. Zeitschrift für
Heimat und Regionalkunde des Waldviertels und der Wachau, 45-57. Jahrgang, Heft 2/1997,
s. 124-166
KEENAN, Edward L.: Josef Dobrovský a vznik Slova o pluku Igorově. 200 let pochybností o
„staré ruské památce“. Vavřínek, Vladimír (překlad). In: Dějiny a současnost. Kulturně
historická revue (č. 5, roč. 25). Občanské sdružení pro podporu historické literatury a časopisu
Dějiny a současnost, Praha 2003. ISSN 0418-5129; s. 5-9
KELLNER, Adolf: Úvod do české dialektologie. Vyd. 1. Státní pedagogické nakladatelství,
Praha 1954
228
KLAAR, Adalbert: Siedlungs- und Flurformen in Österreich. In: Siedlungs- und
Bevölkerungsgeschichte Österreichs. Institut für Österreichkunde: Schriften, Wien: Hirt 1974.
ISBN (10) 3701950180, (13) 9783701950188
KLIMA, Bohuslav: Paläolithikum im Gallneukirchner Becken. In: Riepl, Ludwig (ed.):
Weitersfelden. Ein heimatkundliches Lesebuch und eine Ortschronik. Waittersfelden Waitterßfelden
- Waidersfelten - Waydersfelten - Waidersfelden - Weitersfelden. (Gebundene
Ausgabe). Eigenverlag der Marktgemeinde, Gemeindeamt. Weitersfelden 1997; s. 36-53
KLUGE, Friedrich, SEEBOLD, Elmar: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache.
25. Auflage. Berlin, De Gruyter 2011. ISBN 978-3-11-022364-4. E-Book: ISBN 978-3-11-
022365-1(Kluge, Seebold/EWD 2011)
KLUGE, Friedrich: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. (1856-1926). 21.
vyd./Aufl. Mitzka, Walther (ed.). Verlag Walter de Gruyter, Berlin/New York 1975. ISBN 3-
11-005709-3. 24. vyd./Aufl. Seebold, Elmar (ed., přepr./bearb.). Berlin/New York: Walter de
Gruyter GmbH, 2002. ISBN 3-11-017-473-1, 9783110174731
KODL, František, KODLOVÁ, Jiřina: Chlum u Třeboně. Kapitoly z dějin jihočeského
pohraničí. Vydal Místní národní výbor v Chlumu u Třeboně.Chlum u Třeboně 1979 (Kodlovi
1979).
KOLLER, Heinrich: Zur Kolonialisierung und Erschließung der Raumes um Zwettl. In:
Siedlunsnamen und Siedlungsformen als Quellen zur Besiedlungsgeschichte
Niederösterreichs. Feigl, Helmuth (ed.).Vorträge und Diskussionen, abgehalten auf dem 5.
Symposion des Niederösterreichischen Institut für Landeskunde auf Schloß Rosenau bei
Zwettl vom. 2. bis 4. Juli 1984. Studien und Forschungen aus dem Niederösterreichischen
Institut für Landeskunde. Band/sv. 8. Wien 1986, s. 189-206
Komenského slovník naučný (KS). Nakladatelství a vydavatelství Komenského slovníku
naučného. Knihtiskárna Legiografie. Praha. III. svazek (Československo – Eguilaz) 1937, IX.
Svazek (Pernštejn – Slovanský ústav) 1938, X. svazek (Slovany – Žywiec) 1938.
KOPEČNÝ, František (a kol.): Základní všeslovanská slovní zásoba.Academia, nakl. ČSAV:
Praha 1981
KORTLANDT, Frederik: Slavic accentuation: A study in relative chronology. Lisse: The
Peter de Ridder Press 1975.
Kosmova Kronika česká. Bláhová, Marie - Fiala, Zdeněk - Hrdina, Karel (eds., překlad, úvod,
poznámky). Svoboda, Praha 1972
KOSS (KOß), Gerhard. 1999. Gans und Schwan. Vom „Markenzeichen" zum Ruchnamen und
zurück. In: Namen im Text und Sprachkontakt. Eichler, Ernst- Hengst, Karlheinz - Krüger,
Dietlind (eds.). Věnováno Karlheinzi Hengstovi. Namenkundliche Informationen (NI) 75/76.
1999. ISSN: 0943-0849; s. 181-192
KOTSMÍCH, Vojtěch: O podřečí doudlebském. Sborník vědecký musea království Českého.
Odbor historický, filologický a filosofický. I. Praha 1868, s. 3-33
KOUTNÁ, Jana: Historie domažlických Chodů = Geschichte der Domazlicer Choden. 1. vyd.
Klenčí pod Čerchovem : Obec Klenčí pod Čerchovem (Domažlice : Tiskárna MKS), 2000,
ISBN 80-238-5703-7
KRAHE, Hans: Unsere ältesten Flußnamen. Otto Harrassowitz, Wiesbaden 1964
KRAWARIK, Hans: Siedlungsgeschichte Österreichs. Siedlungsanfänge, Siedlungstypen,
Siedlungsgenese. In: Geographie. (Münster in Westfalen, Germany). Band 19. Wien-Berlin:
LIT Verlag 2006. ISBN 3825890406, 9783825890407
KRONSTEINER Otto: Gab es unter den Alpenslawen eine kroatische ethnische Gruppe? In:
Wiener Slavistisches Jahrbuch. 24. Band. Beiträge österreichischer Slavisten zum VIII.
Internationalen Slavistenkongreß Zagreb-Ljubljana. Graz, Hermann Böhlaus Nachfolger;
1978; s. 137-157.
229
KRONSTEINER Otto: Wörterbuch der Gewässernamen von Österreich. Wien,
Österreichische Arbeitsgemeinschaft für Kunde des Slawentums und Osteuropas 1971
KRONSTEINER, Otto: Die alpenslawischen Personennamen. Österreichische
Namenforschung. Sonderreihe 2. Wien, Österreichische Gesellschaft für Namenforschung,
1975; II. vyd. Wien, Österreichische Gesellschaft für Namenforschung / Österreichische
Namenforschung 1981.
KRONSTEINER, Otto: Die slawischen Ortsnamen in Niederösterreich. In: Die Kuenringer.
Das Werden des Landes Niederösterreich. Wolfram, Herwig (ed.). Niederösterreichische
Landesausstellung. Stift Zwettl, 16. Mai – 26. Oktober 1981. Wien 1981 (Kronsteiner 1980,s.
520-521)
KRONSTEINER, Otto: Die slawischen Ortsnamen in Oberösterreich. In: Baiern und Slawen
in Oberösterreich. Probleme der Landnahme und Besiedlung. Holter, Kurt (ed.). Symposion
16. 11. 1978. Linz: OÖ. Musealverein - Gesellschaft für Landeskunde 1980 (Kronsteiner
1980, s. 211-228).
KRŠKOVÁ, M.: Blatské rozprávky. Doslov: Cífka, Stanislav (ed.). Nakl. Růže, České
Budějovice 1974
KRŠKOVÁ, M.: Dobráci, filuti, meláci. Doslov: Cuřín, František. Mladá fronta, Praha 1957.
238 s.
KRÜGER, Dietlind: Das älteste Leipziger Stadtbuch als namenkundliche Quelle. In: In:
Eichler, Ernst - Krüger, Dietlind (eds.). Namen im Text und Sprachkontakt. Karlheinz Hengst
gewidmet. (Namenkundliche Informationen, Beiheft 20. Studia Onomastica X). Leipzig:
Leipziger Universitätsverlag 1999, s.193-202.
KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. III. díl. Kolín-Miro.
Nakladatelství Libri, Praha 1998. ISBN: 80-85983-15-X
KUNA, Martin, PROFANTOVÁ, Naďa a kol.: Počátky raného středověku v Čechách.
Archeologický výzkum sídelní aglomerace kultury pražského typu v Roztokách. Praha 2005
KURZ, Franz: Geschichte des Kriegsvolkes, welches der Kaiser Rudolph II. im Jahre 1610 zu
Passau anwerben ließ. Linz 1809. Dostupné z
http://digi.landesbibliothek.at/viewer/resolver?urn=urn:nbn:at:AT-OOeLB-1337966
(Oberösterreichische Landesmuseen/Bibliothek)
LAMPRECHT, Arnošt: Praslovanština. Spisy UJEP v Brně, Filozofická fakulta, č. 266.
Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Brno 1987
LAMPRECHT, Arnošt: Ztráta měkkosti souhlásek a její odraz v našich nářečích. Naše řeč, r.
45 (1962), čís. 5-6; dostupné z http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?lang=en&art=4899
LEHR, Rudolf: Landeschronik Oberösterreich. 3000 Jahre in Daten, Dokumenten und
Bildern. Erweiterte und aktualisierte Neuauflage. Christian Brandstätter, Wien 2008. ISBN:
3850332306 (I. vyd. 1987, ISBN: 3854472528)
LEHR-SPŁAWIŃSKI, Tadeusz: Tło historyczne ugrupowania gwar czeskich. Rocznik
slawistyczny 17, t. I.. Studium Słowiańskie Uniwersytetu Jagiellońskiego. Uniwersytet
Jagielloński, Kraków 1952 (1953), s. 19-27
LEXER, Matthias: Mittelhochdeutsches Handwörterbuch. (Zugleich als Supplement und
Alphabetischer Index zum mittelhochdeutsche Wörterbuche von Benecke-Müller- Zancke).
Erster Band, A-M. (1869-1872). II., N – U, 1876. III., V – Z, 1878.Leipzig, Verlag von S.
Hirzel 1872-1878. Reedice: Stuttgart, S. Hirzel Verlag 1992; , ISBN 3-7776-0488-7, 3-7776-
0487-9; dostupné z http://woerterbuchnetz.de/cgi-
bin/WBNetz/wbgui_py?mode=Vernetzung&hitlist=&patternlist=&lemid=LH00644&sigle=L
exer. Trier Center for Digital Humanities / Kompetenzzentrum für elektronische
Erschließungs- und Publikationsverfahren in den Geisteswissenschaften an der Universität
Trier 2011 (Lexer 1872/2011)
230
LEXER, Matthias: Nachträge zum Mittelhochdeutschen Handwörterbuch. Leipzig, Verlag
von S. Hirzel 1878; dostupné z http://woerterbuchnetz.de/cgi-
bin/WBNetz/wbgui_py?mode=Vernetzung&hitlist=&patternlist=&lemid=LH03144&sigle=L
exer. Trier Center for Digital Humanities / Kompetenzzentrum für elektronische
Erschließungs- und Publikationsverfahren in den Geisteswissenschaften an der Universität
Trier 2011 (Lexer 1878/2011)
LINDERMAYER, Thomas: Siedlungsgeschichte an der Pulkau. Von den Anfängen bis zum
Ende des Hochmittelalters. Diplomarbeit. Universität Wien. Wien 2008
LOHMEYER, Theodor: Beiträge zur Etymologie deutscher Flußnamen. Vandenhoeck und
Ruprecht's Verlag, Göttingen 1881, reprint: Kessinger Publishing, Whitefish, Montana 2010.
ISBN 1167760875, 9781167760877
LOCHNER von HÜTTENBACH, Fritz, Freiherr: Die Ortsnamen des Politischen Bezirkes
Liezen (Steiermark). In: Österreichische Namenforschung, Jg. 34, Heft 1-3, 41-137. Wien:
Edition Praesens 2006.
LOSERT, Hans: Moinvinidi, Radanzvinidi und Nabavinidi. Geschichte und Archäologie der
Slawen in Bayern. In: Bierman, F., Kersting, T., Klammt, A. (eds.): Siedlungsstrukturen und
Burgen im westslawischen Raum. Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte Mitteleuropas 52.
Halle an der Saale 2009, s. 219-294
LUBAŚ, W.: Nazwy miejscowe południowej części dawnego województwa krakowskiego.
Zakład Narodowy im. Ossolińskich. Wrocław (Ossolineum), 1968 – 284 s.
LUKAN, Karl: Waldviertelbuch: kulturhistorische Wanderungen. 3. Aufl. Jugend u. Volk :
Wien; München 1989a. ISBN 3-224-17608-3, 9-783-224-17608-9
LUKAN, Karl: Wanderungenin die Vorzeit – Kultstätten, Felsbilder und Opfersteine in
Österreich. Jugend & Volk, Wien, 1989b. ISBN 3-224-17605-9
LUTOVSKÝ, Michal, MATOUŠEK, Václav, STOLZ, Daniel: Lochovice v raném
středověku: hradiště a podhradí. Archeologie ve středních Čechách 6. Praha 2002, s. 499-515
LUTOVSKÝ, Michal, PROFANTOVÁ, Naďa: Sámova říše. Academia, Praha 1995. ISBN
80-200-0420-3.
LUTOVSKÝ, Michal, VIDEMAN, Jan: Nález denárů Karla Velikého z hradiště Hradec u
Hudčic, okr. Příbram. Archeologie ve středních Čechách 15, 2011, s. 523-537
LUTOVSKÝ, Michal: Doba hradištní bez hradišť? Úvaha nad strukturou, chronologií a
terminologií raně středověkých fortifikací v Čechách. In: Dresler, P. Měřínský, Z. (eds.):
Archeologie doby hradištní v České a Slovenské republice. Brno 2009, s. 5-9
LUTOVSKÝ, Michal: Jižní Čechy v raném středověku : slovanské osídlení mezi Práchní a
Chýnovem. Veduta, České Budějovice 2011. ISBN 978-80-86829-68-5
LUTOVSKÝ, Michal: O počátcích raně středověkých mohyl v Čechách. In: FridrichováSýkorová,
I. (ed.): Ecce homo. In memoriam Jan Fridrich. Praha 2010, s. 263-271
LUTOVSKÝ, Michal: Počátky slovanského osídlení Čech: Několik úvah nad archeologií
pražské kotliny v 6. až 8. století. In: Na prahu poznání českých dějin. Sborník prací k poctě
Jiřího Slámy. Studia mediaevalia Pragensia 7, Praha 2006, s. 69-81
LUTTERER, I., MAJTÁN, M., ŠRÁMEK, R. (Lutterer a kol. 1982): Zeměpisná jména
Československa.Edice Malé encyklopedie, sv. 11. Mladá fronta, Praha 1982
LUTTERER, I., MAJTÁN, M., ŠRÁMEK, R. (Lutterer a kol. 1997): Zeměpisná jména
v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Slovník vybraných zeměpisných jmen s výkladem jejich
původu a historického vývoje. Tobiáš, Havlíčkův Brod 1997. ISBN 80-85808-50-1
MACZYNSKA, Magdalena: Wielbark-Kultur. In: Reallexikon der Germanischen
Altertumskunde (RGA). 2. Auflage. Band 34, Walter de Gruyter, Berlin/New York 2007,
ISBN 978-3-11-018389-4 , s. 1–20.
231
Magnae Moraviae fontes historici (MMFH). I. Annales et chronici. Ioannis Aventini Annales
Boiorum /Letopisy Bavorů od Jana Aventina. IV, XXI17. Bartoňková, Dagmar - Havlík,
Lubomír - Masařík, Zdeněk - Večerka, Radoslav (eds.). Opera Universitatis Purkynianae
Brunensis Facultas philosophica/ Spisy University J. E. Purkyně v Brně. Filosofická fakulta.
ČSAV.N./č. 104. Prameny k dějinám Velké Moravy. Státní pedagogické nakladatelství,
Praha-Brno 1966, 1967, 1969, 1971, 1977. I-V. Ústav klasických studií, Ústav archeologie a
muzeologie, Masarykova univerzita (Filosofická fakulta), Brno 2008 (reedice). ISBN 978-80-
254-1780-5 (MMFH I., Aventinus IV, XXI17)
MACHÁČEK, F.: Odkud přišli a kam došli Chodové? In: Život Plzeňska 2, 1951, s. 24-26
MACHEK, V.: Etymologický slovník jazyka českého (ESM). Křiváková, Šárka (ed.). Praha:
Nakladatelství Lidové noviny, 1997, ISBN 80-7106-242-1; Kováčiková, Ludmila (dědická
ed.), podle fotoreprintu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s r.o., Praha 2010, ISBN 978-
80-7422-048-7 (podle vydání z r. 1957).
MAJTÁN, Milan, BLANÁR, Vincent a kol.: Historický slovník slovenského jazyka. II. K-N.
Peciar, Štefan a kol. (eds.). Jazykovedný ústav Ľudovíta Štúra. Veda. Vydavateľstvo
Slovenskej akadémie vied (SAV). Bratislava 1992. ISBN 80-224-0385-7 (II. zv.; HSSJ)
Malá československá encyklopedie (MČE). I.-VI. Academia, nakladatelství Československé
akademie věd, Praha 1984-1987; zejména: Říman, Josef a kol., Štěpánek, Miroslav a kol.
(eds.),III. svazek, písmeno I-L. Academia, Praha 1985
MALENÍNSKÁ, Jitka: K hydronymii Čech. O jménech tekoucích vod. In: Olivová-Nezbedová
Libuše, Knappová, Miloslava, Malenínská, Jitka, Matúšová Jana. Pomístní jména v Čechách.
O čem vypovídají jména polí, luk, lesů, hor, vod a cest. Praha: Academia 1995. ISBN
8020005544, 9788020005540; s. 285-303
MANSKE Dietrich J.: Flüsse, Täler und ihr Bezug zur Altstraßen- und Siedlungsforschung,
dargestellt an Beispielen aus Ostbayern. In: Gewässernamen in Bayern und Österreich.
Greule Albrecht, Janka, Wolfgang, Prinz, Michael (eds.). 3. Kolloquium des Arbeitskreises
für bayerisch-österreichische Namenforschung (Regensburg, 27./28. Februar 2004).
Regensburger Studien zur Namenforschung (Janka, Wolfgang, Prinz, Michael eds.). Band 1
Regensburg: Edition Vulpes, 2005. ISBN 3939112003, 9783939112006
MARKHARDT, Heidemarie: Das Österreichische Deutsch im Rahmen der EU. Frankfurt am
Main: Peter Lang GmbH, 2005. ISBN 3-631-53084-6
Masarykův slovník naučný (MS). Lidová encyklopedie všeobecných vědomostí. Nákladem
„Československého kompasu“, tiskařství a vydavatelství, akciové společnosti v Praze. Díl II.
(D-G) 1926, VI. (R-S) 1932, VII. (Š-Ž) 1933.
MATASOVIĆ, R.: Substratum Words in Balto-Slavic. In: Etymology and the European
Lexicon. 14th Fachtagung of the Indogermanische Gesellschaft (handouts). University of
Copenhagen, 17–22 September 2012 (in print)
MATÚŠOVÁ, Jana, OLIVOVÁ-NEZBEDOVÁ, Libuše, MALENÍNSKÁ, Jitka,
HARVALÍK, Milan, MARKOVIČOVÁ, Martina: Slovník pomístních jmen v Čechách. Sv. I.
(A). Matúšová, Jana, a kol. (eds.). Ústav pro jazyk český. Academia, Praha 2005. ISBN 80-
200-1248-6
MATÚŠOVÁ, Jana: K hydronymům Mumlava a Jizera. In: Onomasticky zpravodaj ČSAV, č.
30, 1989, s. 68-73.
MAUR, Eduard: Chodové. Historie a historická tradice. Univerzita Karlova, Praha 1984
MAUR, Eduard: Chodové. In: Češi a Němci. Dějiny - kultura - politika. Koschmal, Walter,
Nekula, Marek, Rogall, Joachim (eds.). 1. vyd. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2001, ISBN 80 -
7185 -370 -4; 2002, ISBN: 80-7185-482-4; s. 390-395 (stránkování i text jsou v obou
vydáních identické)
232
MAURER, G.: Die Ortsnamen des Hofstifts Passau.Programm des K. humanistischen
Gymnasiums Münnerstadt für das Schuljahr 1912. Würzburg, Buchdruckerei Franz
Staudenraus 1912. Dostupné z http://www.staatliche-bibliothekpassau.de/multiflip/sach/039.pdf.
Staatliche Bibliothek Passau 2013 (Maurer 1912/2013)
MENCL, V.: Lidová architektura v Československu. Praha 1980, s. 137-173
MENGHIN, Wilfried: Die Langobarden: Archäologie und Geschichte. Theiss, Stuttgart 1985.
ISBN 978-3806203646
MENŠÍK, Petr, KRIŠTUF, Petr, CHVOJKA,Ondřej: Mohylová pohřebiště na okrese Tábor.
Katedra archeologie Fakulty flozofcké Západočeské univerzity v Plzni. Vydavatelství
Západočeské univerzity v -80-
7043-942-5
MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk: České země od příchodu Slovanů po velkou Moravu. Libri, Praha: I.
díl, 2002, ISBN 80-7277-104-3; II. díl, 2006, ISBN 80-7277-105-1; soubor ISBN 80-7277-
103-5
MICHÁLEK, Jan, Chytráček, Miloslav: Halštatská mohylová kultura. In: Venclová, Natalie a
kol.: Archeologie pravěkých Čech. Doba halštatská. 6. Venclová, N. (ed.). AÚ AV ČR, Praha,
v. v. i., Helvetica Tempora, s r. o., Praha 2008, ISBN 978-80-86124-79-7; s. 66-83
MITSCHA-MÄRHEIM, Herbert: Dunkler Jahrhunderte goldene Spuren. Die
Völkerwanderungszeit in Österreich. Wollzeilen Verlag, Wien 1963
MITSCHA-MÄRHEIM, Herbert: Zur Frügeschichte der Slawen im Donau- und Alpenraum.
In: Großmähren und die christliche Mission bei den Slawen. Böhner, Kurt (ed.). ČSAV,
Styria. Ausstellung der Tschechoslowakischen Akademie der Wissenschaften im
Künstlerhaus; 8. März bis 8. Mai 1966. Institut für Österreichkunde, Wien 1966, s. 3-8
MLADENOV, St.: Zur slavischen Wortforschung. In: Archiv für slavische Philologie. (Jagić,
Vatroslav ed.). Band 33. Breslau, St. Petersburg, Wien, Sofia, Belgrad, Graz, Berlin,
Weidmannsche Buchhandlung 1912, s. 7-19. Dostupné z www: University of Toronto
Library: http://archive.org/stream/archivfrslavis33berluoft/archivfrslavis33berluoft_djvu.txt,
2001. Internet Archive 2011-2013 (Mladenov 1912/2001, 2011-2013)
MOSSLER, G.: Das avarzeitliche Gräbefeld in Wien-Liesing. Mitteilungen der
Anthropologischen Gesellschaft in Wien (MAGW). Bd. 105. Anthropologische
Gesellschaft,Wien 1975. ISBN 978-3-85028-183-6, s. 79-95
MÜLLER, Bärbel: Zur Typisierung des Einflusses slawischer Sprachen auf den Wortschatz
der deutschen Sprache – dargestellt am Beispiel des Bairisch-Österreichischen. Dissertation.
Berlin: Humboldt-Universität 1971.
MÜLLER, Gabriele: Ostland – Grenzland. Eine Siedlungsgeschichte des östlichen
Weinviertels im 11. und 12. Jahrhundert. Diplomarbeit. Universität Wien. Wien 1989
MÜLLER, Klaus: Slawisches im deutschen Wortschatz : bei Rücksicht auf Wörter aus den
finno-ugrischen wie baltischen Sprachen. Lehn- und Fremdwörter aus einem Jahrtausend.
Berlin: Volk und Wissen 1995. ISBN 3065018179, 9783065018173
Mürzzuschlag (Steiermark). In: Österreichische Namenforschung, Jg. 32, Heft 1-3, 77-109.
Wien: Edition Praesens 2004.
Na prahu českých dějin. Sborník prací Jiřího Slámy. Klápště, Jan (věd. red., ed.). Edice Studia
Mediaevalia Pragensia. 6. Karolinum Praha 2006. ISSN 0862-8017, ISBN 80-246-1203-8
NECHVÁTAL, Bořivoj: Slovanské hradiště v Branišovicích. AVJČ20, 2007, s. 385-389
NEUBAUER, Daniel: Die kaiser- und frühvölkerwanderungszeitliche SiedlungMichelstetten
im Spiegel der Funde und Befunde. Diplomarbeit. (Betreuer:Stadler,Peter).UniversitätWien.Wien
2010;dostupnéz
http://www.academia.edu/1810890/Michelstetten_im_Spiegel_der_Funde_und_Befunde
233
NEUBAUER, Zdeněk: O cestách tam a zase zpátky. Nakl. Straky na vrbě, Praha 2010. ISBN:
978-80-87364-15-4
NEWERKLA, Stefan Michael: Areály jazykového kontaktu ve střední Evropě a německočeský
mikroareál ve východním Rakousku. In: Slovo a slovesnost 68, 4. Praha: Ústav pro
jazyk český 2007 (Newerkla 2007:271-286).
NEWERKLA, Stefan Michael: Čeština v monarchii a středoevropský jazykový areál. In:
Český jazyk a literatura 53, č. 2.2002-2003 (Newerkla 2002-2003, s. 61-68).
NEWERKLA, Stefan Michael: Slavische und slavisierte Toponyme in Österreich am Manhart
und unter der Enns. Ergänzende Bemerkungen zu einem neuen Glossar von Etyma
eingedeutschter Namen slavischer Herkunft in Niederösterreich. (Wiener Slavistisches
Jahrbuch (WSlJb) 52, Sonderdruck. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der
Wissenschaften 2006/2007. ISBN13: 978-3-7001-3958-4 (Newerkla 2006/2007).
NEWERKLA, Stefan Michael: Sprachkontakte Deutsch - Tschechisch - Slowakisch.
Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische
Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen. Schriften über Sprachen und Texte.
Holzer, Georg (ed.). Band 7. Frankfurt am Main – Berlin – Bern – Bruxelles – New York –
Oxford - Wien: Peter Lang (Europäischer Verlag der Wissenschaften) 2004. ISBN 3-631-
51753-X, ISSN 0949-023X
NIEDERLE, L.: Rukověť slovanských starožitností. Eisner, J. (ed.; podle vyd. 1911-1925.
Nakladatelství ČSAV, Praha 1953
NIEDERLE, Lubor, SATURNÍK, Theodor: Slovanské starožitnosti. Oddíl kulturní. Život
starých Slovanů (I–III). Bursík a Kohout , Praha 1911, 1913, 1921, 1924, 1925
NIEDERSTÄTER, Alois: Der Herrschaft Österreichs. Fürst und Land im Spätmittelalter. In:
Österreichische Geschichte. 1278-1411. Wolfram, Herwig (ed.).Wien:Ueberreuter 2004.
Oberösterreichische Weistümer. R, T. Hausruckviertel. Eberstaller, Herta, Eheim, Fritz, Feigl,
Helmut, Hageneder , Othmar (eds.). II.-III. Teil In: Österreichische Weistümer (sv. 12–14).
Gesammelt von der Akademie der Wissenschaften, im Auftrage der Akademie der
Wissenschaften und des Oberösterreichischen Landesarchivs nach Vorarbeiten. Graz-Köln,
Hermann Böhlaus Nachfolger (Kommission )1956 (WEIST 1956)
OBRÁTIL, Karel Jaroslav: Velký slovník sprostých slov. Hýsek, Jan (doslov, ed.). Libri
redivivi, sv. 8. Kryptadia. Praha: Lege Artis 1999, 2000 (bez ISBN).
OESTERREICHER, Jiří: K názvu a stáří vsí Hrdlořezy a Dvory nad Lužnicí na Suchdolsku.
(Příspěvek k dějinám Suchdolska a „Vitorazska“.). In: Historická geografie. 33. Separatum.
Historický ústav Praha, 2005a
OESTERREICHER, Jiří: K názvu vsi Rapšachu/Rapisschachu/Rottenschachen na
Suchdolsku. In: Jihočeský sborník historický, Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích,
75/2006, s. 192-203
OESTERREICHER, Jiří: Problematisches „Vitorazsko“. Ein Beitrag zum Verständnis des
tschechischen Interpretation der vergangenheit einer Grenzregion. Das Waldviertel 54, 2005b,
s. 21-36
OESTERREICHER, Jiří: Tannebruck – Trpnouze. Geneze nazírání okrajové lokality
(Příspěvek k dějinám „Vitorazska“ a Novohradska). Regiony – časoprostorové průsečíky.
Šimůnek, Robert (ed., věd. redakce). Práce Historického ústavu AV ČR, v. v. i. (Opera
instituti historici Pragae). Řada/ Series C – Miscellanea. Svazek/ Volumen 21. Historický
ústav, Praha 2008, s. 127-151.
OESTERREICHER, Jiří: Vitorazský mýtus. Historie římsko-katolické církevní správy
v oblasti tzv. Českého Vitotazska. Dva příspěvky k historii pohraničního regionu. Diplomová
práce. Jihočeská univerzita, České Budějovice 2003
234
OLIVOVÁ-NEZBEDOVÁ, Libuše, KNAPPOVÁ, Miloslava, MALENÍNSKÁ, Jitka
(Olivová a kol. 1995): Pomístní jména v Čechách: O čem vypovídají jména polí, luk, lesů,
hor, vod a cest. Praha : Academia, 1995. ISBN 80-200-0554-04
OLIVOVÁ-NEZBEDOVÁ, Libuše, MALENÍNSKÁ, Jitka: Slovník pomístních jmen
v Čechách. Úvodní svazek. (eds.). Ústav pro jazyk český. Academia, Praha 2000. ISBN 80-
200-0798-9
Österreichisches Wörterbuch. Neubearbeitung auf der Grundlage des amtlichen Regelwerkes.
Herausgegeben im Auftrag des Bundesministeriums für Unterricht und kulturelle
Angelegenheiten. Wien: ÖBV Pädagogischer Verlag 1997, ISBN 978-3-215-07910-8.
Schulausgabe, Verlag Jugend & Volk 1998. ISBN: 3215079100 (ÖWB 1997)
Ottův slovník naučný (OS). Ilustrovaná encyklopedie vědomostí. Vydavatel a nakladatel J.
Otto v Praze. Díl VII. (Dánsko – Dřevec), 1893; VIII. (Dřevěné stavby - Falšování, 1894;
XIII. (Jana – Kartas), 1898; XXIII (Schlossar – Starowolski), 1905; XXVI. (U – Vusín),
1907.
PAICHL, Thomas: Die Ortsnamen des politischen Bezirkes Rohrbach (Westliches
Mühlviertel). Dissertation. Universität Wien. Wien 1996
PEISKER, Jan: Kdo byli naši předkové, co jsme po nich v sobě zdědili. (Text přednášky
v Strátovědecké společnosti v Praze 4. 6. 1920, s doklady a mapou). Nákladem vlastním, tisk.
„Politika“. Praha 1921
PENZ, Martin: Zur ur- und frühgeschichtlichen Besiedlung des nordwestlichen Waldviertels.
Das Waldviertel, 53. Jahrgang, 3/2004, s. 227
PETERSON, Joseph H.: Dictionary of most common AVESTA words. In: Avesta –
Zoroastrian Archives. Dostupné z http://www.avesta.org/avdict/avdict.htm. Copyright 1995,
poslední aktualizace 2012
PETŘÍK, Stanislav: K intonaci věty. Naše řeč 9, r. 18, 1934 (dostupné z http://nase-
rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=2891)
PETŘÍK, Stanislav: O plzeňském „zpívání“. I. Naše řeč 8, r. 20; 1936 (dostupné z http://naserec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=3071);
O plzeňském „zpívání“. II. Domažlice. Naše řeč 9, r. 20
(dostupné z http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=3083)
PFEFFER, Franz: Das Land ob der Enns. Zur Geschichte der Landeseinheit Oberösterreichs.
Veröffentlichungen zum Atlas von Oberösterreich. Band 3. Institut für Landeskunde von
Oberösterreich. Linz: Oberösterreichischer Landesverlag.1958
PLAVEC , K.: Doudlebsko (krátká historie). In. Výběr z prací členů historického kroužku při
Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích. Jihočeské muzeum, České Budějovice 1967, s.
1-11
PLESKALOVÁ, Jana:Tvoření nejstarších českých osobních jmen. Opera universitatis
Masarykianae Brunensis. Facultas philosophica. Spisy Masarykovy univerzity v Brně.
Filozofická fakulta, č. 317. Brno: Masarykova univerzita 1998. ISBN 80-210-1878-X
PLESSER, Alois, GROß, Wilhelm: Heimatkunde des politischen Bezirkes Pöggstall. Druck
und Verlag Otto Neugebauer in Zwettl, N. Ö. Pögstall 1928
POHL, Heinz Dieter: Berg- und Gebirgsnamen: slavisch. In: Ernst, Eichler - Hilty, Gerold Löffler,
Heinrich - Steger, Hugo, Zgusta, Ladislav (eds.). Namenforschung. Name Studies.
Les noms propres. 1995-1996. Ein internationales Handbuch zur Onomastik. 1. und 2.
Teilband. Handbücher zur Sprach- und Kommunikationswissenschaft. Steger, Hugo –
Wiegand, Herbert Ernst (eds.). Band 11.1, 11.2. Berlin: Walter de Gruyter 1996 (Pohl
1996a:1524-1531).
POHL, Heinz Dieter: Die deutsche Küchenterminologie in den Ländern der Böhmischen
Krone (im Vergleich mit Wien). Německé dialekty v Česku, jejich společné rysy a zvláštnosti
ve srovnání s dialekty v Německu. In: Deutsche Dialekte in Tschechien, ihre
235
Gemeinsamkeiten und Besonderheiten im Vergleich zum Mutterboden. Muzikant, Mojmír
(ed.). Beiträge zu einem internationalen Symposium an der Masaryk-Universität, 26. bis 27.
Januar 2006. Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, svazek 205. Řada
cizích jazyků, č. 9. Brno: Masarykova univerzita 2007. ISBN 8021042834, 9788021042834
POHL, Heinz Dieter: Die Karawanken – Namen einer Gebirgsgruppe im slowenischdeutschen
Sprachkontaktgebiet mit einigen romanischen und vorromanischen Oronymen. In:
Namen in Grenzregionen. Anreiter, Peter, Plangg, Guntram A. (eds.). Tagungsband des
internationalen onomastischen Symposiums in Klingenthal/Elsass (7.-11. 5. 2001). Beihefte
zur Österreichischen Namenforschung. Band 3. Wien: Edition Praesens. 2003, s. 159-181..
POHL, Heinz Dieter: Die Osttiroler Ortsnamen slawischer Herkunft (unter Einschluß der
wichtigsten Gewässer- und Bergnamen). In: Österreichische Namenforschung, Jg. 24, 39-64.
Wien: Edition Praesens 1996.
POHL, Heinz Dieter: Ortsnamen als Kulturgut. In: Minderheiten - Mehrheiten. Internationale
Tagung an der Universität Wien vom 18. - 20. Jänner 2008. Tischvorlage (handout). Wien
2008.
POHL, Heinz Dieter: Österreich.Deutsch-slowenisch (in Österreich). In: Kontaktlinguistik.
Contact Linguistics. Linguistique de contact. 1996-1997. Goebl, Hans, Nelde, Peter H., Starý,
Zdeněk, Wölck, Wolfgang (eds.). Ein internationales Handbuch zur Kontaktlinguistik
/zeitgenössischer Forschung. An International Handbook to Contact Linguistics. /of
Contemporary Research. Manuel international de Linguistique de contact /des recherches
contemporaines (Handbücher zur Sprach- und Kommunikationswissenschaft 12/1+2). 2 vol.
Berlin-New York: Walter de Gruyter. 1997, s. 1797-1812, 1813-1820. ISBN 3110194058,
9783110194050
POKORNÝ, Ludvík: Místní jména v jižních Čechách. In: Cuřín, František a kol., Jihočeská
vlastivěda. Jazyk. Jihočeské nakladatelství, České Budějovice 1986, s. 61-99
POLÁČEK, Josef: Slovanské mohyly v prostoru Ledenice - Borovany. Propagačně informační
materiál. Odbor kultury ONV, České Budějovice 1981
POLÁCH, J.: Příspěvek k problematice kontinuity osídlení Křemžské kotliny aneb
pojmenovali Křemžský potok opravdu Keltové? In: Výběr. Časopis pro historii a vlastivědu
jižních Čech. Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích. Č. Budějovice 2006, s. 209 - 216.
POLÍVKOVÁ, Alena: Naše místní jména a jak jich užívat. I. vyd. ČSAV, Academia, Praha
1985; II. vyd. Universum, Praha 2007. ISBN: 978-80-242-1940-0
POLLAK, Marianne: Archäologische Denkmale in Oberösterreich nördlich der Donau. In:
Die Kunstdenkmäler Österreichs. Dehio, Georg (Handbuch, Vereinigung), Adam, Peter (ed.,
Bearb.). Oberösterreich, Mühlviertel.XIII.- XXVII. Verlag Berger, Horn/Wien 2003. ISBN
978-3-85028-362-5.
POULÍK, Josef: Staří Moravané budují svůj stát. Krajské nakladatelství, Gottwaldov 1960, s.
124-126
PRAŽÁK, Richard a kol.: Dějiny Maďarska. MU, Brno 1993. ISBN 80-210-0699-4
PROFANTOVÁ, Naďa: Kultura s keramikou pražského typu a problém šíření slavinity do
střední Evropy. K článku Florina Curty. Archeologické rozhledy 61, 2009, s. 303-330
PROFOUS, Antonín, SVOBODA, Jan:Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam
a změny. Díl IV, S-Ž. Nakladatelství ČSAV, Praha 1957
PROFOUS, Antonín: Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl I,
A–H, Česká akademie věd a umění, Praha 1947. Díl II, CH–L, Nakladatelství ČSAV, Praha
1949. Díl III., M-Ř. Nakladatelství ČSAV, Praha 1951.
PRONK, Tijmen: The Slovene Dialect of Egg and Potschach in the Gailtal, Austria. Studies
in Slavic and General Linguistics; vol. 36. ISSN 0169-0124. Amsterdam, New York: Rodopi
236
2009. ISBN 90-42027-74-6, 978-9-04202-774-9 (dostupné z
http://linguistlist.org/issues/20/20-4401.html)
Provinzialwörter. Deutsche Idiotismensammlungen des 18. Jahrhunderts. Haas, Walter (ed.).
Historische Wortforschung. Band 3. Berlin-New York: Walter de Gruyter 1994. ISBN-10:
3110108526, -13: 978-3110108521 (Haas 1994)
REITZENSTEIN, Wolf-Armin Freiherr von: Lexikon bayerischer Ortsnamen. Herkunft und
Bedeutung. Oberbayern, Niederbayern, Oberpfalz. Verlag C.H.Beck oHG, München 1986
(ISBN 3 406 31579 8), München 1991 (ISBN 3406353304), 2006 (ISBN 10: 3 406 55206 4,
13: 978 3 406 55206 9); dostupné z
http://books.google.cz/books?id=hqkukOD_qU0C&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepage&
q&f=false
REICHERT, Hermann: Kampoi. In: Reallexikon der Germanischen Altertumskunde /RGA. 2.
Auflage. Band 16, Walter de Gruyter, Berlin/New York 2000, ISBN 3-11-016782-4, s. 214
REJZEK, Jiří: Český etymologický slovník (ČES). Nakl. Leda, Voznice 2001. ISBN 80-
85927-85-3, 2012, ISBN 978-80-7335-296-7
RETTI, Georg: Datenbank zur deutschen Sprache in Österreich. Österreichisches
Wörterbuch. Dostupné z http://oewb.retti.info/, 1998-2012.
Rheinisches Wörterbuch auf Grund der von J.Franck begonnenen, von allen Kreisen des
Rheinischen Volkes unterstützten Sammlung. Siebenter Band. R – Sch.Müller, Josef - Meisen,
Karl (eds.). Berlin, Klopp 1958. Elektronická forma (digitalizováno): Rheinisches
Wörterbuch. In: Wörterbuchnetz. Trier Center for Digital Humanities / Kompetenzzentrum
für elektronische Erschließungs- und Publikationsverfahren in den Geisteswissenschaften an
der Universität Trier, dostupné z http://woerterbuchnetz.de/RhWB/, © 2002-2013 (RhWB
2002-2013)
RICHARDS, Ronald O: Pannonian slavic dialect of the common slavic proto-language : the
view from Old Hungarian. University of California, Los Angeles. Program in Indo-European
Studies.vol. 2. Los Angeles, CA : UCLA, 2003.ISBN/ISSN: 0974265306 9780974265308
RIEZLER, Sigmund: Die bayerischen und schwäbischen Ortsnamen auf -ing und -ingen als
historische Zeugnisse. Sitzungsberichte der Königlich Bayerischen Akademie der
Wissenschaften. Philosophisch-philologische und historische Klasse, Jahrg. 1909, 2.
Abhandlung. Königlich Bayerische Akademie der Wissenschaften, München1909.
RÖHRICH, Lutz: Das große Lexikon der sprichwörtlichen Redensarten. Band 2: Han bis Sai
mit 444 Abbildungen. Freiburg-Basel-Wien: Herder Verlag GmbH 1991-1992. ISBN
3451220814, 9783451220814
ROKKAN, Stan: Mass Politics. In: Flora, P., Kuhnle, S., Irwin, D. (eds.): State Formation,
Nation-Building, and Mass Politics in Europe. The Theory of Stan Rokkan. Oxford
University Press, Oxford 1999, s. 225-382
ROSPOND, Stanisław, SOCHACKA, Stanisława: Słownik etymologiczny nazw
geograficznych Śląska. (6 t.). Polska Akademia Nauk. Komitet Językoznawstwa . Państwowe
Wydawn. Naukowe, Warszawa 1970 (nové vydání 1986, poté jen S. Sochacka: 1991, 1992,
1994, 1997, 1999, 2002)
ROSPOND, Stanisław: Polszczyzna Śląska. Ossolineum, Wrocław 1970
ROSPOND, Stanisław: Slawische Namenkunde. I. Die slawischen Ortsnamen. Heidelberg:
Universitätsverlag Winter (UWH), 1989, 1992, 1996. ISBN: 978-3-8253-3678-3
ROSPOND, Stanisław: Słownik etymologiczny miast i gmin PRL. Wrocław: Ossolineum,
1984, s. 83. ISBN 83-04-01090-9
ROSPOND, Stanisław: Słownik nazwisk śląskich. Wrocław, Warszawa, Kraków 1967,1973
ROUBÍK, F.: Dějiny Chodů u Domažlic. Sborník Archívu ministerstva vnitra IV-V, Praha
1931
237
ROWLEY, Anthony: Tschechisches in den bairischen Dialekten Bayerns. In: Deutsche
Dialekte in Tschechien, ihre Gemeinsamkeiten und Besonderheiten im Vergleich zum
Mutterboden. Muzikant, Mojmír (ed.). Beiträge zu einem internationalen Symposium an der
Masaryk-Universität, 26. bis 27. Januar 2006. Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy
univerzity, svazek 205. Řada cizích jazyků, č. 9. Brno: Masarykova univerzita 2007. ISBN
8021042834, 9788021042834
RYMUT, Kazimierz: Westslavische Namen. In: Ernst, Eichler - Hilty, Gerold - Löffler,
Heinrich - Steger, Hugo, Zgusta, Ladislav (eds.). Namenforschung. Name Studies. Les
noms propres. 1995-1996. Ein internationales Handbuch zur Onomastik. 1. und 2.
Teilband. Handbücher zur Sprach- und Kommunikationswissenschaft. Steger, Hugo –
Wiegand, Herbert Ernst (eds.). Band 11.1, 11.2. Berlin: Walter de Gruyter 1996 (Rymut
1995:805-811).
ŘÍHA, Richard: Doudlebský lexikon. Diplomová práce. Ved. práce: PhDr. Zbyněk Holub,
Ph.D. Katedra bohemistiky Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých
Budějovicích. České Budějovice 2002
SEDLÁČEK, August: Snůška starých jmen, aneb jak se nazývaly v Čechách řeky, potřoky,
hory a lesy. Rozpravy ČAVU, tř. I., č. 50; Česká akademie věd a umění. Praha 1920
SHEVELOV, George Yurii/ ШЕВЕЛЬОВ, Юрій Володимирович: A Prehistory of Slavic.
The Historical Phonology of Common Slavic.Winter, Heidelberg 1968
SCHACHERL, Anton: Seltene Ausdrücke der Böhmerwald-Mundart. Sudböhmische
Volkszeitung. Beilage. Budweis, Moldawia1919.
SCHAEKEN,Joseph: Die Kiever Blätter. Dissertation/Studies in Slavic and general
linguistics. Vol. 9. Rodopi, Amsterdam 1987, ISBN 90-6203-649-X.; dostupné z
http://www.schaeken.nl/lu/research/online/publications/schaeken_1987_dissertation.pdf
SCHEURINGER, Hermann: Die Ranna östlich von Passau und ihre Zuflüsse. In:
Gewässernamen in Bayern und Österreich. Greule, Albrecht, Janka, Wolfgang, Prinz, –
Michael (eds.). 3. Kolloquium des Arbeitskrieses für bayerisch-österreichische
Namenforschung (Regensburg, 17./28, Februar 2004). Regensburger Studien zur
Namenforschung (Janka, Wolfgang, Prinz, Michael eds.). Band 1. Edition vulpes, Regensburg
2005. ISBN 3939112003, 9783939112006, s. 181-192
SCHEURINGER, Hermann: Eine Variante der deutschen Hochsprache in der
tschechoslowakischen Ersten Republik? In: Germanistik genießen. Gedenkschrift für Doc. Dr.
phil. Hildegard Boková. Andrášová, Hana, Ernst, Peter, Spáčilová, Libuše (eds.). Schriften
zur diachronen Sprachwissenschaft. Ernst, Peter (ed.). Band 15. Wien: Praesens Verlag 2006.
ISBN 10: 3706903946, 13: 978-3706903943
SCHIFFMANN Konrad: Historisches Ortsnamen-Lexikon des Landes Oberösterreich.
Ergänzungsband. Nachträge, Erklärung der Namen und Verweisungen. München-Berlin,
Kommissionsverlag von R. Oldenbourg 1940.
SCHIFFMANN, Konrad: Historisches Ortsnamen-Lexikon des Landes Oberösterreich. I (1.
Band, A – J). II (2. Band, K – Z). Linz, Jos. Feichtingers Erben 1935
SCHINNER, Harald: Die Siedlungsnamen des Niederösterreichischen Weinviertels und
angrenzender Gebiete. Dissertation (Doktorarbeit). Universität Wien. Wien 1958.
SCHMELLER, Johann Andreas: Bayerisches Wörterbuch. Sv. II (2 svazky). Scientia Verlag:
Aalen 1973; München/ Wien: R. Oldenbourg Verlag/ Scientia Verlag 1983, 1985. Frommann,
G. Karl; Mausser, Otto; Basler, Otto(eds.). Podle 2. vydání (Mnichov/München 1872-77,
přepracováno). ISBN:3511061024
SCHMID, Wolfgang P.: Die alteuropäische Hydronymie. Stand und Aufgaben ihrer
Erforschung. In: Reader zur Namenkunde III, 2. Toponymie. Debus, Friedhelm – Seibicke,
Wilfried (eds.). Germanistische Linguistik. Hildesheim: Verlag Georg Olms 1996, s. 131-133
238
SCHNETZ, Joseph: Die –(ъn)ika-Flußnamen Österreichs. Archiv für Slawische Philologie
(AfSlPh) JArch 39, 1925, s. 153-184
SCHUSTER, Elisabeth: Die Etymologie der niederösterreichischen Ortsnamen. Teil 1.
Einleitung, Abkürzungsverzeichnisse, Ortsnamen A bis E. Historisches Ortsnamenbuch von
Niederösterreich: Reihe B. Ortsnamen. Verein für Landeskunde von Niederösterreich, Wien
1989
SCHUSTER, Elisabeth: Die Etymologie der niederösterreichischen Ortsnamen. Teil 2.
Ortsnamen F bis M. Historisches Ortsnamenbuch von Niederösterreich: Reihe B. Ortsnamen.
Verein für Landeskunde von Niederösterreich, Wien 1990
SCHUSTER, Elisabeth: Die Etymologie der niederösterreichischen Ortsnamen. Teil 3.
Ortsnamen N bis Z. Historisches Ortsnamenbuch von Niederösterreich : Reihe B. Ortsnamen.
Verein für Landeskunde von Niederösterreich, Wien 1994. ISBN-13: 978-6002798503
SCHUSTER, Elisabeth: Die Etymologie der niederösterreichischen Ortsnamen. Historisches
Ortsnamenbuch von Niederösterreich. Reihe B. Ortsnamen. Bd. 1-3 (Auflage: dreibändige
Gesamtausgabe A-Z). Verlag: Verein für Landeskunde von Niederösterreich. Wien 1994.
ISBN-10: 6002798501
SCHUSTER, Elisabeth: Die Siedlungsnamen des südlichen Waldviertels. Dissertationsarbeit
(phil.). Band 1, 2. Universität Wien, Wien 1981
SCHWARZ, Ernst: Die Ortsnamen der Sudetenländer als Geschichtsguelle. Series:
Forschungen zum Deutschtum der Ostmarken. Quellenforschung. R. 1. Auflage. R.
Oldenbourg Verlag, München – Berlin 1931;2., durchgesehene, teilweise umgearbeitete und
erweiterte Auflage. Handbuch der Sudetendeutschen Kulturgeschite I. München 1961
Schweizerisches Idiotikon.Wörterbuch der schweizerdeutschen Sprache. (Straub, Friedrich –
Tobler, Ludwig bearb., eds.). Band II. Frauenfeld, Verlag von J. Huber1881 (SIW 1881).
Dostupné z http://www.idiotikon.ch/, SAGW 2013
SCHWARZ, Ernst: Kleine Mitteilungen. Die Űbernahme des asl. –ikain der Flußnamen
Österreichs. Archiv für Slawische Philologie (AfSlPh) JArch 40, 1926, s. 315-317 (Schwarz
1926)
SKÁLA, Emil: Jazykové dějiny Šumavy. In: Maidl, Václav (ed.): Znovuobjevená Šumava :
příspěvky literárního [mezinárodního] sympozia, Klatovy 28.-30. září 1995. 1. vyd. Klatovy :
Okresní muzeum Klatovy, 1996. ISBN 80-900253-7-4; s. 15–16.
SKLENÁŘ, Karel: Slepé uličky archeologie. Záhady, omyly, podvody, objevy… Mht,
Hořovice – Ikona, Komárov, 1995 (II., opravené a doplněné vydání)
SKOK, Petar: Etimologijski rjecnik hrvatskoga ili srpskoga jezika. Deanović, Mirko – Jonke,
Ljudevit – Putanec, Valentin (eds.). T. 1./ Knjiga prva. A–J (pretisak). Jugoslavenska
akademija znanosti i umjetnosti (JAZU). ČGP Delo, OOUR Globus. Zagreb 1971 (do tisku
odevzdáno r. 1970). ISBN 86-407-0064-8. Dostupné z
http://bs.scribd.com/doc/32934467/Petar-Skok-Etimologijski-Rjecnik-Hrvatskoga-IliSrpskoga-Jezika
(Ostojič, Bojan Savič ed.; vše dále: Skok I/1971)
SLÁMA, Jiří: Civitas Wiztrachi ducis. Historická geografie 11, 1973, s. 3-36
SLÁMA, Jiří: K některým ekonomickým a politickým projevům raně středověkého
přemyslovského státu. Archeo1ogické rozhledy 37, 1985, s. 334-342.
SLÁMA, Jiří: Počátky přemyslovského státu. In: České země v raném středověku. Sommer,
Petr (ed.). Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2006. ISBN 80-7106-855-1
Slovník naučný (RS). Rieger, F. L., Malý, J. (red./eds.). Nakl. I. L. Kober, Praha. Díl II. (CEzzelin)
1862, VIII. (S-Szyttler) 1887, IX. (Š-Vzývání) 1872/1888.
Słownik geograficzny Królestwa Polskiego i innych krajów słowiańskich (Tom XIII).
Warmbrun – Worowo; vyd. 1893; dostupné z http://dir.icm.edu.pl/pl/Slownik_geograficzny/
239
SNOJ, Marko: Etimološki slovar slovenskih zemljepisnih imen.ISJFR ZRC SAZU. Modrijan
založba, d.o.o./Založba ZRC. Ljubljana 2009a. ISBN 978-961-241-360-6 (ESSZI)
SNOJ, Marko: Slovenski etimološki slovar.Druga, pregledana in dopolnjena izdaja. ISJFR
ZRC SAZU. Modrijan založba, d.o.o./Euroadrija, d.o.o. Ljubljana 2009b. ISBN 978-961-
6465-37-3 (SlES)
SPÁČILOVÁ, Libuše:Italienische,französische,spanische undslawische Entlehnungen im
Wortschatz der Olmützer Stadtkanzleisprache. Ein Beitrag zur Untersuchung der
Frühneuhochdeutschen. In: Germanistik genießen. Andrášová, Hana - Ernst, Peter, Spáčilová,
Libuše (eds.).Gedenkschrift für Doc. Dr. phil. Hildegard Boková. Schriften zur diachronen
Sprachwissenschaft. Ernst, Peter (ed.). Band 15. Wien: Praesens Verlag 2006. ISBN:
3706903946, 9783706903943; s. 385-409.
SPAL, Jaromír: Zeměpisná jména Západočeského kraje. In: Klimeš, Lumír a kol.:
Západočeská vlastivěda. Jazyk. Západočeské nakladatelství. Plzeň 1992. ISBN 80-7088-059-
7; s. 17-66
Sprachatlas von Oberösterreich. Lautgeographie II. Band II. (Lieferung 1–4). Bearbeitet von
Gaisbauer, Stephan, Scheuringer, Hermann, Patocka, Franz, Tatzreiter, Herbert (bearb./přepr.,
eds.). Adalbert-Stifter-Institut des Landes Oberösterreich. StifterHaus – Zentrum für Literatur
und Sprache in OÖ, Linz. 2003. ISBN 978-3-900424-16-9 /sv. II, 978-3-900424-13-8 /soubor
(SAO 2003)
STANG, Christian Schweigaard: Slavonic accentuation. Oslo: Universitetsforlaget 1957
(reedice 1965)
STEINHAUSER, Walter: Slawisches im Wienerischen. 2. (rozšířené) vydání. Wien, Verband
der wissenschaftlichen Gesellschaften Österreichs. 1978. ISBN -10: 3853693806, -13: 978-
3853693803
STEINHAUSER,Walter:Die genetivischen Ortsnamen in Österreich. Akademie der
Wissenschaften in Wien. Philosophisch-historische Klasse. Sitzungsberichte. 206. Band. (1.
pojednání, 1. vydání). Hölder-Pichler-Tempsky, Wien-Leipzig 1927
STERNECK, Tomáš: Na úsvitu dějin. Historie. In: Havlice, J., Lavička, R., Sterneck, T.,
Šimánek, J.: Doudleby. Historie, památky, tradice. Doudleby 2008. ISBN 978-80-254-2758-3
STRAßBERGER, G.: Siedlungsgeschichte des nordwestlichen Waldviertels im Lichte seiner
Ortsnamen. Wien: Verein für Landeskunde für Niederösterreich und Wien, 1960
STROH, Franz: Die altslawische Besiedlung des Oberen Mühlviertels. Jahresbericht des
Museum Francisco- Carolinum, 72.. Linz 1914, s. 88 – 89. Elektronická verze:
Oberösterreichischer Musealverein - Gesellschaft für Landeskunde; download unter
www.biologiezentrum.at (http://www.landesmuseum.at/biologiezentrum, 2010); dostupné z
http://www.landesmuseum.at/pdf_frei_remote/JOM_72_0063-0106.pdf
SUKAČ, Roman: Fish and its fisherman. Paradigmatic and derivative length in Czech.
Zeitschrift für Slawistik (ZfSL): Vol. 58, No. 1, 2013; s. 72-101. ISSN (Print) 0044-3506
SUKAČ, Roman: Old Czech rhythmic law. In: Baltische und slavische Prosodie. (StadnikHolzer,
Elena, ed., hrsg.). Schriften über Sprachen und Texte. Volume 11. Peter Lang Verlag,
Frankfurt am Main, (Bruxelles, Bern, Berlin, New York, Oxford, Wien) 2011, s. 141–152.
ISBN 978-3-631-60252-2
SUKAČ, Roman: Paradigmatic bridge – accentual and quantitative paradigma of Czech and
Slovak feminine a-stems. In: Czech in Formal Grammar. Dočekal, Mojmír, Ziková, Markéta
(eds.). LINCOM, München 2009. ISBN 978-3-89586-282-3; s. 175-182
SVOBODA, Jan, ŠMILAUER, Vladimír: Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní
význam a změny. Díl V. Dodatky (k dílu Antonína Profouse). Nakladatelství ČSAV, Praha
1960
240
SZAMEIT Erik: Frühmittelalterliche Slawen in Niederösterreich. Ein Beitrag zum
Erscheinungsbild slawischer Populationen des 6. – 8. Jahrhunderts in Ostösterreich. In:
Österreich vor eintausend Jahren. Alexandra Krenn-Leeb (ed.). Der Übergang vom Früh- zum
Hochmittelalter. Archäologie Österreichs 7/1996, Sonderausgabe. Wien: Hartleben 1996, s.
21-28
SZAMEIT, Erik: Frühmittelalterliche Siedlungstätigkeit im Ostalpenraum und der Nachweis
von Slawen im Lichte archäologischer Quellen. Bemerkungen zu einem Modell der
archäologischen Fundsituation des 6. - 9. Jahrhunderts in Österreich. In: Mitteilungen der
Anthropologischen Gesellschaft in Wien (MAGW). Vol. 125/126 (Band).Ferdinand Berger
&Söhne, Horn-Wien 1995/96. ISSN 0066-4693, 0373-5656; s. 291-311
ŠEFČÍK, Ondřej: Otázka staroevropského původu hydronyma Olza/Olše. Sborník prací
Filosofické fakulty Brněnské univerzity (SPFFBU). Studia minora Facultatis Philosophicae
Universitatis Brunensis. A, Řada jazykovědná, roč. 46, MU, Brno: Filosofická fakulta
Brněnské university 1998, s. 45-49. ISSN 0231-7567
ŠEMBERA, A. V.: Západní Slované v pravěku čili Rozbor kritický, že Čechové, Moravané a
Slováci a vůbec Slované v Germanii a Illyrii bydlí ve své vlasti od doby předhistorické. S
mapou Germanie a Illyrie. (doplněny: Přídavky k Západním Slovanům). Moravský výbor
zemský, MKD, vl. nákladem. Vídeň 1868; dostupné také z
http://www.archive.org/stream/zpadnslovanvpra00emgoog#page/n5/mode/2up (an),
http://www.archive.org/stream/zpadnslovanvpra00emgoog/zpadnslovanvpra00emgoog_djvu.t
xt ... Internet Archive, 2011-2013 Šembera 1868/2011-2013)
ŠINDELÁŘOVÁ, Jaromíra: Hydronymie Čech. Usta ad Albim. Bohemica. VII/1, Ústí nad
Labem, r. 2007, ISSN 1213 – 7618. S 46-48
ŠMILAUER, Vladimír: Metoda „malých typů“ v toponomastice. Sborník slavistických prací
věnovaných IV. mezinárodnímu sjezdu slavistů v Moskvě. Universita Karlova, Praha 1958, s.
44—51.
ŠMILAUER, Vladimír: Osídlení Čech ve světle místních jmen. Nakl. Československé
akademie věd, Praha 1960
ŠMILAUER, Vladimír: Příručka slovanské toponomastiky. Handbuch des slawischen
Toponomastik. Praha: Academia, 1970
ŠMILAUER, Vladimír: Úvod do toponomastiky (nauky o vlastních jménech zeměpisných).
SPN, Praha 1966
ŠRÁMEK, Rudolf: Westslawische Parallelen zu Kärntner und Osttiroler Orts- und
Bergnamen mit dem slaw. Lexem *(j)avorъ ‘Ahorn’. (Ein Beitrag zum Begriff
Vergleichsmaterial). In: Namen, Sprachen und Kulturen. Imena, Jeziki in Kulture. Anreiter,
Peter, Ernst, Peter, Hausner, Isolde (eds.). Festschrift für Heinz Dieter Pohl zum 60.
Geburtstag. 701-712. Wien: Edition Praesens 2002. ISBN 3706901641, s. 708-710
ŠRÁMEK, Rudolf:Úvod do obecné onomastiky. Masarykova univerzita. Brno 1999. ISBN
80-210-2027-X
ŠTĚPÁNEK, Miroslav: Opevněná sídliště 8.-12. století ve střední Evropě. Nakladatelství
Československé akademie věd, Praha 1965
ŠTOLC, Jozef, BUFFA, Ferdinand, HABOVŠTIAK, Anton a kol.: Atlas slovenského jazyka.
IV. Lexika. Část prvá – mapy. Část druhá. I. Vokalizmus a konzonantizmus. (Pauliny, Eugen,
ved. red. – ed.). Jazykovedný ústav Ľudovíta Štúra. Veda. Vydavateľstvo Slovenskej
akadémie vied (SAV). Bratislava 1968 (ASJ)
TATZREITER, Herbert: Slawisch-deutsche Mischnamen im Donauraum von ber- und
Niederösterreich. In: Typen der Ethnogenese unter besonderer Berücksichtigung der Bayern.
Wolfram, Herwig, Pohl, Walter (eds.). Teil 1. Veröffentlichungen der Kommission für
241
Frühmittelalterforschung. Sv./Bd. 12. Österreichische Akademie der Wissenschaften. Wien
1990, s. 243-260
TEPLÝ, František: Při hranici vitorazské. Různé zvěsti. Staré i nové letopisy táborské.
Illustrovaný sborník. Hrdlička, Richard (ed.). Sv. 7. Hrdlička (tisk Autografia), Tábor 1922
TEPLÝ, František: Z nejstarších dějin Kdyňska. In: Kdyňsko. Blahník, J. a Štěpánek, J. (eds.).
Kdyně 1941, s. 95-100
TŘEŠTÍK, Dušan: České kmeny. (Historie a skutečnost jedné koncepce.). Studia mediaevalia
Pragensis. I. UK, Praha 1988; s. 129n.
TŘEŠTÍK, Dušan: Mýty kmene Čechů (7.-10. století). Tři studie ke „starým pověstem
českým“. NLN, Praha 2003. ISBN 807106646X
TŘEŠTÍK, Dušan: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530-935). NLN, Praha 1997.
ISBN 80-7106-138-7
TŘEŠTÍK, Dušan: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-
871. Praha 2001. ISBN 80-7106-482-3
TUREK, R.: Význam Starého Plzence v časném středověku. Minulostí Západočeského kraje,
sv. 12, Plzeň 1975, s. 153-154 (-171)
TUREK, Rudolf: Čechy na úsvitě dějin. Academia (jako reprint 1. vydání Orbis, Praha 1963),
Praha 2000. ISBN 80-200-0709-1
TUREK, Rudolf: Čechy v raném středověku. Vyšehrad, Praha 1982
TUREK, Rudolf: K otázce českých kmenových území. Slavia 23, 1954, 47-52
TUREK, Rudolf: Kmenová území v Čechách. Čas. Nár. musea, odd. věd společenských 121,
1952, s. 3-46
TUREK, Rudolf: Slawische Hügelgräber in Südböhmen. Fontes Archeologici Pragenses. 1.
Pragae. Praha 1958
UDOLPH Jürgen:Typen urslavischer Gewässernamen. In: RUSEK, Jerzy, BORYS, Wieslaw
(eds.). Praslowiaňszczyzna i jej rozpad. Publikacja dedykowana XII Mi^dzynarodowemu
Kongresowi Slawistów. Krakow 1998; Warszawa: Wydawnictwo Energeia 1998:275-294.
UDOLPH, J.: Studien zur slawischen Gewässernamen und Bewasserbezeichnungen.Winter,
Heidelberg 1979
UDOLPH, Jürgen: Slavische Gewässernamen. In: Ernst, Eichler - Hilty, Gerold - Löffler,
Heinrich - Steger, Hugo, Zgusta, Ladislav (eds.). Namenforschung. Name Studies. Les noms
propres. 1995-1996. Ein internationales Handbuch zur Onomastik. 1. und 2. Teilband.
Handbücher zur Sprach- und Kommunikationswissenschaft. Steger, Hugo – Wiegand, Herbert
Ernst (eds.). Band 11.1, 11.2. Berlin: Walter de Gruyter 1996 (Udolph 1996): 1539-1547
UMLAUFT, Friedrich: Geographisches Namenbuchvon Österreich-Ungarn. Eine Erklärung
von Länder-, Völker-, Gau-, Berg-, Fluss- und Ortsnamen. Alfred Hölder, k. k. Hof- und
Universitäts-Buchhändler. Wien 1886; s. 383; dostupné z
http://www.archive.org/stream/geographischesn00umlagoog/#page/n311/mode/2up,
http://www.archive.org/stream/geographischesn00umlagoog/geographischesn00umlagoog_dj
vu.txt. Internet Archive, 2011-2013
UTĚŠENÝ, Slavomír: K otázce původu českých nářečních oblastí. Slavia. Časopis pro
slovanskou filologii. Československá akademie věd. Slovanský ústav. R. XXVII. Praha 1958,
s. 188-208
UTĚŠENÝ, Slavomír: Nářečí, místní jména, slangy. Nářečí v jižních Čechách. In: Cuřín,
František a kol. (eds.): Jihočeská vlastivěda. Řada A. Kultura. Jazyk. České Budějovice,
Jihočeské nakladatelství 1986, s. 9–60
UTĚŠENÝ, Slavomír: Nářečí přechodného pásu česko-moravského. Hláskosloví. Praha:
Nakladatelství Československé akademie věd 1960
242
VANĚČEK, Václav: Počátky práva a státu v Československu. Vydal spolek
československých právníků Všehrd, Praha 1946
VAŘEKA, Josef: Vesnická sídla, stavby, interiér. In: Jihočeská vlastivěda. Robek, Antonín,
Vařeka, Josef a kol. (eds.). Národopis. Život a kultura lidu v jižních Čechách. Řada A.
Jihočeské nakladatelství, České Budějovice 1987; s. 13-44
VASMER, M.: Russisches etymologisches Wörterbuch. Winter, Heidelberg 1953-1958;
viz dále ФАСМЕР
VEBER, V. a kol. (Veber, V., Hlavačka, M., Vorel, P., Polívka, M., Wihoda, M., Měřínský,
Z.): Dějiny Rakouska. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002
VEČERKA, Radoslav: Staroslověnská etapa českého písemnictví. Nakladatelství Lidové
noviny, Praha 2010. ISBN: 978-80-7422-044-9
VEČERKA, Radoslav: Staroslověnština v kontextu slovanských jazyků. Univerzita Palackého
(UP) v Olomouci: Euroslavica (ES), Olomouc – Praha 2006. ISBN 80-244-0889-9 (UP), 80-
85494-71-X (ES)
Verhandlungen des Historischen Vereins für Niederbayern. Carey, Henry Charles (ed./
Hrsg).Band 5. 1856/58. Johann Thomannsch Buchhandlung und Verlag, Landshut 1856; In:
Bavarica. Buch-Service. Digitale Sammlungen. Bayerische Staatsbibliothek, Kindt
Buchhandlung und Verlag GmbH, München (Impressum). Dostupné z http://bavarica.digitalesammlungen.de/de/fs1/object/display/bsb10379960_00001.html
(a dále); VHV 1856-
1858/2013
VIELHABER, Gottfried:Skizze der älteren Geschichte des oberen Mühlviertels.
Mühlviertelische Landeskunde (Mühlv Lkde). Bd. 16. 1931, s. 3-61
VONDROVÁ, Marcela, BLAŽEK, Václav: Slovanské archaismy a dialektismy v toponymii
Čech. In: Čeština: univerzália a specifika. 3. Hladká, Z., Karlík, P. (eds.). Masarykova
univerzita, Brno 2001, s. 334-340
VONDROVÁ, Marcela, BLAŽEK, Václav: Zbyněk Holub: Lexikon nejjižnějšího úseku
českých nářečí. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. Pelhřimov 2003. 712 s. ISBN 80-
86473-40-6 (recenze). Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. A, Řada
jazykovědná = Linguistica Brunensia. 2004, roč. 53, č. A52, s. 217-220A. Linguistica 52,
2004, 1-_36, s. 217-220
VORÁČ, Jaroslav: Česká nářečí jihozápadní. Studie jazykově zeměpisná. Část první, svazek
1. (Knižnice Česká nářečí). Sekce jazyka a literatury. Ústav pro jazyk český. Nakladatelství
Československé akademie věd, Praha 1955.
VORÁČ, Jaroslav: Česká nářečí jihozápadní. Studie jazykově zeměpisná. Část druhá, sv. 8.
(Knižnice Česká nářečí. ČSAV). Academia, Praha 1976.
VORÁČ, Jaroslav: Nářečí. In: Západočeská vlastivěda. Jazyk. Klimeš, Lumír a kol. (eds.).
Západočeské nakladatelství (pro Pedagogickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni).
Plzeň 1992. ISBN 80-7088-059-7; s. 67-103
VRBA, J.: Chodsko. Průvodce krajem, dějinami jeho lidu a komentář k „Chodským
rebeliím“. Praha 1928
WAHRIG, Gerhard: Herkunftswörterbuch. Gütersloh/München: Bertelsmann, Wissen Media
Verlag 2002. ISBN 3-577-10071-0
WALTHER, H.: Mittelalterliche Grenzbeschreibungen und Siedlungsnamen als Quellen der
Gewässernamenforschung (mit Beispielen aus dem Mulde-Chemnitz-Gebiet). In: Eichler, E.,
Krüger, D. (eds.):Namen im Text und Sprachkontakt. Karlheinz Hengst gewidmet.
(Namenkundliche Informationen, Beiheft 20. Studia Onomastica X). Leipzig: Leipziger
Universitätsverlag 1999
WEHLE, Peter: Sprechen Sie Wienerisch? (von Adaxl bis Zwutschkerl). Erweiterte und
bearbeitete Neuausgabe. Wien, Ueberreiter. 1980
243
WEIGL, Heinrich, EHEIM, Fritz, WELTIN, Max: Historisches Ortsnamenbuch von
Niederösterreich. VIII. Band. (Ergänzungen und Berichtigungen von Fritz Eheim und Max
Weltin. Mit einem Anhang„Die abgekommenen Orte“ von Fritz Eheim). XXXIX. Verein für
Landeskunde von Niederösterreich und Wien. Wien 1981 (Weigl, HONB 1981)
WEIGL, Heinrich, SEIDELMANN, Roswitha, LECHNER, Karl, EHEIM, Fritz: Historisches
Ortsnamenbuch von Niederösterreich . II. Band. (D/T-G). Verein für Landeskunde von
Niederösterreich und Wien. Wien 1965 (Weigl, HONB 1965)
WEIGL, Heinrich, SEIDELMANN, Roswitha, LECHNER, Karl, EHEIM, Fritz: Historisches
Ortsnamenbuch von Niederösterreich . III. Band. (H, I, Y, J, K, Ch). Verein für Landeskunde
von Niederösterreich und Wien. Wien 1970 (Weigl, HONB 1970)
WEIGL, Heinrich, SEIDELMANN, Roswitha, LECHNER, Karl, EHEIM, Fritz: Historisches
Ortsnamenbuch von Niederösterreich. IV. Band. (L, M). Verein für Landeskunde von
Niederösterreich und Wien. Wien 1972 (Weigl, HONB 1972)
WEIGL, Heinrich, SEIDELMANN, Roswitha, LECHNER, Karl, EHEIM, Fritz: Historisches
Ortsnamenbuch von Niederösterreich. V. Band. (N, O, R). Verein für Landeskunde von
Niederösterreich und Wien. Wien 1973 (Weigl, HONB 1973)
WEIGL, Heinrich, SEIDELMANN, Roswitha, LECHNER, Karl, EHEIM, Fritz: Historisches
Ortsnamenbuch von Niederösterreich. VI. Band. (S). Verein für Landeskunde von
Niederösterreich und Wien. Wien 1974 (Weigl, HONB 1974)
WEIGL, Heinrich, SEIDELMANN, Roswitha, LECHNER, Karl, EHEIM, Fritz: Historisches
Ortsnamenbuch von Niederösterreich. VII. Band. (U, W, Z). Verein für Landeskunde von
Niederösterreich und Wien. Wien 1975 (Weigl, HONB 1975)
WEIGL, Heinrich, SEIDELMANN, Roswitha, LECHNER, Karl: Historisches
Ortsnamenbuch von Niederösterreich. I.-VIII. Verein für Landeskunde von Niederösterreich
und Wien, Wien 1964, 1965, 1970, 1972, 1973, 1974, 1975 (v textu označeno W 1964n.).
Eheim, Fritz - Weltin, Max (eds.; v textu: W – E 1981, Weigl, Eheim 1981). Wien 1981
WEIGL, Heinrich, SEIDELMANN, Roswitha, LECHNER, Karl: Historisches
Ortsnamenbuch von Niederösterreich. I. Band (A-B). Verein für Landeskunde von
Niederösterreich und Wien. Wien 1964 (Weigl, HONB 1964)
WEININGER, Hans: Fremdenführer durch das Altmühltal. Von Kelheim bis Riedenburg.
Alfred Coppenrath Verlag, Regensburg 1887
WEIS, Karel: Český jih a Šumava v písni. Díl desátý. (Blaťáckých písní nových i nově
zpracovaných část čtvrtá; zapsal, slovesně a hudebně upravil a v jubilejním roce 1928 vydal
Karel Weis), il., obr. příl.; vl. nákl. Praha: Národohospodářský sbor jihočeský (NSJ) 1929-
1932.
Weitersfelden. Ein heimatkundliches Lesebuch und eine Ortschronik. Waittersfelden Waitterßfelden
- Waidersfelten - Waydersfelten -Waidersfelden - Weitersfelden. Riepl,
Ludwig (ed.)Weitersfelden: Eigenverlag der Marktgemeinde 1997.
WELTIN, Max: Probleme der mittelalterlichen Geschichte Niederösterreichs. Unter
besonderer Berücksichtigung des Hollabrunner Bezirks. In: Bezemek, Ernst - Rosner,
Willibald (eds., Hg.): Vergangenheit und Gegenwart. Der Bezirk Hollabrunn und seine
Gemeinden. Verein zur Förderung der Heimatkundlichen Forschung im Bezirk Hollabrunn,
Hollabrunn 1993, s. 47–96
WENZEL, Walter: Niederlausitzer Ortsnamenbuch. Mit einem Exkurs zur
Siedlungsgeschichte und 8 mehrfarbigen Karten. Bautzen: Domowina-Verlag 2006. ISBN-10:
3742019961, ISBN-13: 978- 3742019967
WERNECK, Heinrich L.: Oberes und unteres Mühlviertel. In Jahrbuch des
Oberösterreichischen Musealvereines. Sub Punkt d); Zibermayr, Ignaz (ed.). Band 86.
Oberösterreichische Musealverein. Hofbuchdruckerei Jos. Feichtingers Erben. Linz a/Donau
244
1935, 338. Reedice: ©Oberösterreichischer Musealverein - Gesellschaft für Landeskunde;
dostupné (download) z www.biologiezentrum.at; Naturgesetzl. Grundlagen der Land- u.
Forstwirtschaft in 0. Ö. Biodiversity Heritage Library (BHL). Europe/ Europeana; dostupné z
http://www.bhl-europe.eu/static/a0tht7b6/a0tht7b6_full_ocr.txt, 2012 (Werneck 1935/2012)
WIESINGER Peter: Probleme um Gewässernamen in Oberösterreich. In: Gewässernamen in
Bayern und Österreich. Greule Albrecht, Janka, Wolfgang, Prinz, Michael (eds.). 3.
Kolloquium des Arbeitskreises für bayerisch-österreichische Namenforschung (Regensburg,
27./28. Februar 2004). Regensburger Studien zur Namenforschung (Janka, Wolfgang, Prinz,
Michael eds.). Band 1 Regensburg: Edition Vulpes, 2005. ISBN 3939112003,
9783939112006, s. 193-212
WIESINGER, Peter, REUTNER, Richard (u.a.): Die Ortsnamen des politischen Bezirkes
Schärding. (Nördliches Innviertel). Ortsnamenbuch des Landes Oberösterreich. III. Verlag der
Österreichischen Akademie der Wissenschaften. Wien 1994. ISBN13: 978-3-7001-2156-5
WIESINGER, Peter. Probleme der bairischen Frühzeit in Niederösterreich aus
namenkundlicher Sicht. In: Wolfram, Herwig – Schwarcz, Andreas (eds.). Die Bayern und
ihre Nachbarn. Teil 1. Berichte des Symposions der Kommission für
Frühmittelalterforschung. 25. - 28. Oktober 1982, Stift Zwettl, NÖ. Wien: Verlag der
Österreichischen Akademie der Wissenschaften.1985, s. 321-367
WIESINGER, Peter: Die Besiedlung des interen und mittleren Mühlviertels in Oberösterreich
aus namenkundlicher Sicht. In: Studien zu Literatur, Sprache und Geschichte in Europa.
Greule, Albrecht - Herman, Hans-Walter - Ridder, Klaus – Schorr, Andreas (eds.). Wolfgang
Haubrichs zum 65. Geburtstag gewidmet. Röhrig Univesitätsverlag Gmbh, St. Ingbert Mörlenbach
2008; s. 569-600. ISBN 987-3-86110-436-0
WIESINGER, Peter: Die Ortsnamen Österreichs in makrotoponymischer Sicht. Heidelberg
1994
WIESINGER, Peter: Oberösterreich als mehrsprachiger Siedlungsraum. In: Namen in
sprachlichen Kontaktgebieten. Debus,,Friedhelm (ed.). Jahrespreise 2000, 2001, 2003 der
„Henning-Kaufmann-Stiftung zur Förderung der deutschen Namenforschung auf
sprachgeschichtlicher Grundlage". Deutsche Namenforschung auf sprachgeschichtlicher
Grundlage. Band 1. Hildesheim, Georg Olms Verlag 2004. ISBN 10: 3487127687, 13: 978-
3487127682; s. 39-98.
WIESINGER, Peter:Zur Eindeutschung slawischer Gewässer- und Siedlungsnamen in
Niederösterreich. Grundsätzliche Überlegungen und ausgewählte Beispiele. In:
Siedlungsnamen und Siedlungsformen als Quellen zur Besiedlungsgeschichte
Niederösterreichs. Feigl, Helmuth (ed.). Vorträge und Diskussionen, abgehalten auf dem 5.
Symposion des Niederösterreichischen Instituts für Landeskunde auf Schloß Rosenau bei
Zwettl vom 2. - 4. Juli 1984. In: Studien und Forschungen aus dem Niederösterreichischen
Institut für Landeskunde. Band 8. Wien, Selbstverlag des NÖ Instituts für Landeskunde 1986;
18-28
WOLFRAM, Herwig: Grenzen und Räume. Geschichte Österreichs vor seiner Entstehung.
Österreichische Geschichte. 378-907. Wolfram, Herwig (ed.). Edition Ders. Wien,
Ueberreuter 2003. ISBN: 3800039710, 97-8380-00397-15
Wörterbuch der bairischen Mundarten in Österreich (WBÖ). Kranzmayer, Eberhard (ed.).
Österreichischen Akademie der Wissenschaften. Band 1, A – Azor. Wien: Hermann Böhlaus
Nachfolger 1970. Band 2, B (P) – Bezirk. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der
Wissenschaften 1976. Band 3, Pf – C. Kommission für Mundartkunde und Namenforschung
(ed.). Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften 1983. Band 4, D, T –
tętzig. Institut für Österreichische Dialekt- und Namenlexika (ed.). Wien: Verlag der
Österreichischen Akademie der Wissenschaften 1998 (odkazy jsou uváděny ve sloupcích).
245
YOUNG, S.: Slavic *gъrdъ : lith. (pa)gìrtas. Baltistica XLI (3)2006, 371– 374 (University of
Maryland Baltimore County), dostupné z
http://baltistica.lt/index.php/baltistica/article/download/1147/1069
ZAUNER Alois: Historische Verkehrswege durch das Mühlviertel. In: Adam, Peter - Auer,
Beate - Bachner, Susanne - Fragner, Brigitta - Knall-Brskovsky, Ulrike - Piuk, Anna - Wanek,
Franz Peter – Wiltschnigg, Monika: Oberösterreich. Band I, Mühlviertel. Dehio-Handbuch
(Dehio). Die Kunstdenkmäler Österreichs. Herausgegeben vom Bundesdenkmalamt.
Horn/Wien, Verlag Berger 2003 (Zauner 2003:LVI-LIX).
ZAVŘEL, Petr: Doba římská a doba stěhování národů v jižních Čechách. Současný stav
výzkumu a výhled. In: Archeologie na pomezí. Archeologické výzkumy v jižních Čechách.
Supplementum 4. České Budějovice 2007, s. 79-109.
ZAVŘEL, Petr: Nové nálezy z doby římské a z doby stěhování národů v jižních Čechách. In:
E. Droberjar (ed.): Archeologie barbarů 2010. Hroby a pohřebiště Germánů mezi Labem a
Dunajem. Lublin 2011, s. 453-480.
ZAVŘEL, Petr: Staronový nález z doby stěhování národů z Volenic (okr. Strakonice) v jižních
Čechách. Archeologické výzkumy v jižních Čechách. 15. 2002, s. 109-115.
ZEMAN, Jiří: Nejstarší slovanské osídlení Čech. Památky archeologické 67, 1976, s. 115-
235.
ŽEMLIČKA, Josef: Počátky Čech královských 1198–1253. NLN, Praha 2002. ISBN 80-
7106-140-9. 2002
ŽEMLIČKA, Josef: Přemysl Otakar I. Panovník, stát a česká společnost na prahu vrcholného
feudalismu. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1990. 361 s. ISBN 80-205-0099-5
ŽEMLIČKA, Josef: Rod Přemyslovců na rozhraní 10. a 11. století. In: Přemyslovský stát
kolem roku 1000. Na paměť Boleslava II. († 7. února 999). Luboš Polanský, Jiří Sláma,
Dušan Třeštík (eds.). NLN, Praha 2000, s. 267-273.
ŽEMLIČKA, Josef: Sídelní geografie přemyslovských Čech. In: Sommer, Petr (ed.): České
země v raném středověku. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2006, ISBN: 80-7106-855-1,
s. 74-84
ŽEMLIČKA, Josef: Století posledních Přemyslovců. Panorama, Praha 1986; 2. vyd.
Melantrich, Praha 1998. ISBN 80-7023-281-1.
Jiné typy písemných odkazů:
БАХВАЛОВA,Т. В. (Bachvalova, T. V.):Характеристика интеллектуальных
способностей человека лексическими и разеологическими срeдствами языкa (на
материале орловских говоров). Учебное пособие. Министерствo образования
Российской Федерации. Государственный педагогический институт. OГПИ, Орел 1993
Большая советская энциклопедия (БСЭ). Том 8. Дебитор — Евкалипт. Т. 10. Ива Италики.
Прохоров, Александр Михайлович (гл. ред.; и другие /a kol. – eds.), 3-е изд.
Издательство «Советская энциклопедия», Москва 1972
Географічна енциклопедія України (GEU). 1-й, 2-й том. Bидання в 3-х томах. Відп. ред.
О.М. Маринич. Київ. УРЕ, A-Ж. 1989. 416 с.
ДАЛЬ, Владимир Иванович: Толковый словарь живого великорусского языка: В 4 т. Санкт
Петербург 1863-1866. Товарищество М.О. Вольфа, Санкт Петербург-Москва
1903. Dostupné z http://slovari.yandex.ru/~книги/Толковый%20словарь%20Даля (Даль
1863-1866)
ДОРОНИНА, Анна Павловна: Энциклопедия сел и деревень Озерского района. Ч. 1, 2.
Селa и деревени Озерского района. Знатные люди Озерского района. Озеры,
Москoвcкaя облaсть 1995 (Доронина 1995, ч. 1, 2).
246
Енциклопедія історії України (EIU). Київ: Наукова думка, 2003-2011. 1-й том. А-В.
Смолій, В. А. (ed.). Київ: Наукова думка, 2003. 688 с., 48 карт
ЕРМАЛОВІЧ, Мікола Іванавіч: Старажытная Беларусь: Полацкі і новагародскі
перыяды. (2-е выданне). Мастацкая літаратура, Мінcк, 2001. ISBN: 985-02-0503-2
(Ермаловіч 2001)
Етимологічний словник української мови (ЕСУМ): В 7 т. / АН УССР. Ін-т мовознавства
ім. О. О. Потебні; Редкол. О. С. Мельничук (головний ред.) та ін (eds.). Київ: Наук.
думка. Файл: ISBN 966-00-0816-3, ISBN 978-966-00-0816-8 (reed.). Т. 5: Р — Т / Уклад.:
Р. В. Болдирєв та ін (eds.). 2006. 704 с. ISBN 966-00-0785-X; dostupné také z
http://litopys.org.ua/djvu/etymolog_slovnyk.htm
ЗАГРЕБЕЛЬНЫЙ, Павел (Павлo) Архипович: Смерть в Киеве. Художественная
литература, Москвa 1986
Летопись по Лаврентьевскому списку. Полное собрание русских летописей. Том
первый. Издательство Академии наук СССР, Москва 1962 (podle starších edicí:
Археографическая комиссия. Санкт-Петербург 1897; Ленинград 1926—1928…
Лаврентьевская летопись.); v elektronické podobě:Изд. Языки славянских культур,
Институт русского языка им. В. В. Виноградова РАН, Некоммерческого Партнерствo
„Рукописные памятники Древней Руси“; dostupné z http://www.lrc-lib.ru...Летопись 1962
ЛЮБАВСКИЙ, М.К.: Очерк истории Литовско-Русского государства до Люблинской
унии включительно. Московская Художественная Печатня. Москва 1915
ПAШУТO, Владимир Терентьевич: Очерки по истории Галицко-Волынской Руси.
Издательство Академии наук (АН СССР), Москва 1950
ПАВЛЕНКО, Юрій Віталійовіч: Передісторія давніch Русiv у світoвому контекстi.
Фенікс, Київ 1994
Пулково (Санкт-Петербург). Материал из Википедии — свободной энциклопедии.
http://ru.wikipedia.org/wiki/Пулково_(Санкт-Петербург). Wikipedia® 2013 (Пулково
2013),
Пулково, местность. In: Санкт-Петербург.Энциклопедия. Иванов, Б. Ю. и др. /науч.
ред., Цветкова , Э. Ф. и др. /сост. библиогр.; eds.). Международный благотворительный
фонд им. Д. С. Лихачева. 1-е изд.,2-е изд., испр. и доп. Санкт-Петербург :Бизнес-пресса,
Мocквa: Российская политическая энциклопедия (РОССПЭН). 2004, 2006. ISBN 5-8110-
0107-X. V elektronické formě: In: Энциклопедия Санкт-Петербурга. Историкокультурный
интернет-портал.Dostupné z http://encspb.ru/object/2803999994 ... 2004-2013
(Санкт-Петербург 2004-2013)
СЕДОВ, Валентин Васильевич: Восточные славяне в VI.-VIII. вв. Серия: Археология
СССР. Наука, Москва 1982
СЕДОВ, Валентин Васильевич: Древнерусская народность. Историко-археологическое
исследование. Studia Historica. Мocквa: Языки русской культуры 1999.Elektronická
forma:Древнерусская народность. Дулебы (Ч. 5). In: Русoгpaд. Русский
информационный ресурс. Dostupné z http://www.xpomo.com/rusograd/sedov1/sedov5.html.
OCR Боромир, Русоград 2013 (Седов 2013, č. 5).
Словарь русского языка XI–XVII вв. Выпуск 1 (А - Б). Академия наук СССР- Институт
русского языка. Издательство "НАУКА": Москва 1975 (Словарь 1975).
ТРУБАЧЕВ, Олег Николаевич: Ранние славянские этнонимы – свидетели миграции
славян. Вопpocы языкознания (ВЯ). 1974. Č./№ 6; s. 52-53 (Трубачев 1974, s. 52-53)
ФАСМЕР (VASMER),М.: Этимологический словарь русского языка (ESRJa). Перевод с
немецкого и дополнения члена-корреспондента АН СССР О. Н. Трубачева. Под
редакцией и с предисловием проф. Б. А. Ларина. Издание второе, стереотипное. В
четырех томах. Москва: «Прогресс», 1986-1987. Тома I–IV; také… Этимологический
247
словарь Фасмера. A., c. 6. © Арнольд (arno1251), 2004-2007; dostupné z
http://www.fasmer.net/… http://www.fasmer.net/p006.php/
ХАБУРГАЕВ, Георгий Александрович: Этнонимия «Повести временных лет» в связи с
задачами реконструкции восточнославянского глоттогенеза. Издательство
Московского государственного университета (МГУ), Москва 1979 (Хабургаев 1979)
ХЕЛИМСКИЙ,Евгений Арнольдович (Helimski, Eugene Arnoldovich):Тунгусоманьчжурский
языковой компонент в Аварском каганате и славянская этимология.
Материалы к докладу на XIII Международном съезде славистов (Любляна, 15-21
августа 2003). Beiträge zum XIII. Internationalen Slavistenkongress in Ljubljana.
Gutschmidt, K. (ed.). Akademie Verlag, Akademie Verlag GmbH, Berlin - Hamburg, 2003, s.
10, 43–56, 135–148 (Хелимский 2003)
ШАРЫМОВ, А. М.: Предыстория Санкт-Петербурга. 1703 год. Книга исследований.
Издание второе, исправленное и дополненное. Санкт-Петербург, Издательство
«Геликон Плюс» 2009. ISBN 978-5-93682-418-0; dostupné též z
http://gorchev.lib.ru/ik/Shar_1703.pdf;
odkazy:http://gorchev.lib.ru/ik/Predystoriya%20SPb_1703god/Index_contents.html
Этимологический словарь славянских языков: Праславянский лексический фонд (ESSJa).
“Наука”. Отдел этимологии и ономастики Института русского языка им. В.В.
Виноградова, Трубачев, О.Н. и д. (eds.). РАН: Москва 1974-2003; dostupné také z
http://etymolog.ruslang.ru/index.php?act=essja,
http://www.anaslav.ru/forum/viewtopic.php?f=12&t=627, http://vasily-
sergeev.livejournal.com/1160845.html
Этимологический словарь тюркcкиx языков (ESTJa). Ceвoртъяан, Е. В., Дыбо, A. B.,
Левицкая, Л. C., Рассадин, B. И. и д. (eds.; Е. В. Ceвoртъяан первые 3 тома). Москва:
Наукa 1974 (I., гласные), 1978 (II., б),1980 (III., в, г, д), 1989 (IV., дж, ж, и), 1997 - 2000
(V., к, кв, за), 2003 (VI., л, м, н, п, c)
ЯНКО, Микола Тимофійович: Топонімічний словник України: Словник-довідник. —
Київ: Знання, 1998. 432 с. V elektronické podobě (doplněno): Топонімічний словник
України 2009, dostupné z www.toponymic-dictionary.in.ua/index.php?
Internetové zdroje:
66. Jahres-Bericht des Museum Francisco-Carolinum nebst der 60. Lieferung der Beiträge
zur Landeskunde von Österreich ob der Enns. Nachträge (3. ad Fußnote 2, pag. 49-51). Verlag
des Vereines Museum Francisco-Carolinum, J. Wimmer (Druck), Linz 1908. Výroční zpráva.
Dostupné z
http://www.ooegeschichte.at/uploads/tx_iafbibliografiedb/JBMusver_1908_066_0004-
0078_b.pdf(66. JBM, 1908/2009)
Am Ostrong. Gemeinde Münichreith-Laimbach (GML 2013). Dostupné z
http://www.muenichreith.at/system/web/zusatzseite.aspx?menuonr=219801523&detailonr=21
9801394, 2013
BRÜCKNER, Aleksander: Słownik etymologiczny języka polskiego. Dostupné z
http://pl.wikisource.org/wiki/Indeks:Słownik_etymologiczny_języka_polskiego_(Brückner)
(posl. edice 31. 7. 2012), dále:
http://pl.wikisource.org/w/index.php?title=Strona:PL_Aleksander_Br%C3%BCckner-
S%C5%82ownik_etymologiczny_j%C4%99zyka_polskiego_120.jpeg&action=edit&redlink=
1, http://pl.wikisource.org/w/index.php?title=Strona:PL_Aleksander_Br%C3%BCckner-
S%C5%82ownik_etymologiczny_j%C4%99zyka_polskiego_327.jpeg&action=edit&redlink=
1
248
CINERT, Jan: Doudlebové, Dulěbi a druhá vlna osídlení. dostupné z
http://www.bylotojinak.cz/nove-poznatky/doudlebove-a-druha-vlna-osidleni; poslední úprava
2013 (Cinert 2013)
Codex diplomaticus et epistolaris Regni Bohemiae Friedrich, G., Kristen, Z. (eds.). Tomi 3,
fasc. 2. inde a mense iunio A. 1238 usque ad exeuntem A. 1240, Praha 1942.
Codex diplomaticus et epistolarius regni Bohemiae. Friedrich, G. (ed.). Tomus 2, Inde ab a.
1198 usque ad a. 1230, Praha 1912, č. 20 a 55
Daim. Etymologie. Centre National de Ressources Textuelles et Lexicales (CNRTL).
Dostupné z http://www.cnrtl.fr/etymologie/daim. © 2012 – CNRTL, Nancy Cedex (CNTRL
2012).
Elektronický slovník staré češtiny (hesla súmar/súmař, sumník/súmník, sumovník, súpružník;
ESSČ). In: Vokabulář webový. Webové hnízdo k poznání pramenů historické češtiny.
Dostupné z http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx. Copyright © 2006–2013, oddělení
vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i. (ESSČ 2013)
Flüsse. Aist, Alm, Antiesen, Mattig, Obere Traun, Krems, Große Mühl, Maltsch, Rodl. In:
Flussdialog.at. Land Oberösterreich. Bundesministerium für Land- und Forstwirtschaft,
Umwelt- und Wasserwirtschaft. Tatwort - Gesellschaft für Kommunikation und
Projektmanagement. Wien, Linz 2010. Dostupné z http://www.flussdialog.at/ooe
Flusssystem Donau. In: Wikipedia. Die freie Enzyklopädie. Kategorie. Dostupné z
http://de.wikipedia.org/wiki/Kategorie:Flusssystem_Donau (2. 4. 2013; dále: FSD 2013)
Founder effect. From Wikipedia, the free encyclopedia. Dostupné z
http://en.wikipedia.org/wiki/Founder_effect ... Wikipedia 2013 (FE 2013)
Gut und Gutshaus Grasymy - Grasnitz. Ostpreußen. Dostupné z
http://www.ostpreussen.net/ostpreussen/orte.php?stadt=167&gl712=8&_l=2. Potrimpus
Spółka Przedsiębiorców z o.o. Peter Ritter (Gąbin). © 2010-2011 (Ritter 2010-2011)
Holzwirtschaft. Bukowina-Bochotin. Ein Blick in die Vergangenheit. Dostupné z
http://bukowina.info/Holzwirtschaft.html. © Peter R. Elbau 2013 (Elbau, Holzwirtschaft
2013)
Kirchstetten (Niederösterreich). In: Wikipedia. Die freie Enzyklopädie. Dostupné z
http://de.wikipedia.org/wiki/Senning_ (Gemeinde_Kirchstetten), 2013 (Kirchstetten 2013)
KRESS, Hans Werner: Der Ortsname. In: Geschichte und Entwicklung Cadolzburgs.
Cadolzburg 2003; dostupné z
http://web.archive.org/web/20070914130807/http://www.cadolzburg.de/geschichte/geschichte
.html . © 2003 Hans Werner Kress (Kress 2003)
KYRAL, Aleš: Barringtonia Asiatica (Agasta asiatica, Agasta indica, Agasta splendida). In:
www.rostliny.net.Dostupné z http://www.rostliny.net/rostlina/Agasta_asiatica(_indica…
_splendida…), 2007-2013
Le prénom Asta. In: Journal des Femmes. L'encyclopédie des noms de familles. Dostupné z
http://www.linternaute.com/femmes/prenoms/prenom/1255/asta,
http://www.linternaute.com/femmes/nom-de-famille/nom/7982/asta.shtml (Asta 2013)
Liebnitz. In: Katastralgemeinden der Stadtgemainde Raabs an der Thaya. Raabs an der Thaya
(officielles Infromationsmedium der Stadtgemeinde); s. 1. Dostupné z http://www.raabsthaya.gv.at/images/stories/liebnitz.pdf.
Copyright © 2013 Stadtgemeinde Raabs an der Thaya
(Liebnitz 2013)
Mapy Google. Dostupné z http://maps.google.cz/maps, ©2013 Google (Mapy Google 2013)
Marktgemeinde Lembach im Mühlkreis. Herzlich Willkommen im Lembach im Mühlkreis.
Dostupné z http://www.gemeinde-lembach.at/; © 1999-2013 (Lembach 1999-2013)
Marktgemeinde Yspertal. Das Tor zum südlichen Waldviertel (MYW). Dostupné z
http://www.yspertal.info/system/web/zusatzseite.aspx?detailonr=217890091, ©2013
249
Praat: doing phonetics by computer. Boersma, Paul – Weenink, David (eds). Phonetic
Sciences. University of Amsterdam. Dostupné z http://www.fon.hum.uva.nl/praat,
www.praat.org. Amsterdam 2013 (Praat 2013)
Překladač Google. Dostupné z http://translate.google.cz/?hl=cs&tab=TT, ©2013 Google
(Překladač Google 2013)
Remaraweng Boarisch. Sprachgeschichte. Bedeutung von Ortsnamen. In: Bairischen Sprache.
Mundarten und Dialekte in Altbayern, Österreich und Südtirol. Giegerich, Marcus
(copyrights, ed.). Dostupné zhttp://www.bairischesprache.at/Index/Remaraweng%20Boarisch%20-%20Lehren/Ortsnamen.htm,
Giegerich 2011
Senning (Gemeinde Sierndorf). ). In: Wikipedia. Die freie Enzyklopädie. Dostupné z
http://de.wikipedia.org/wiki/Senning_(Gemeinde_Sierndorf), 2013 (Senning 2013)
Slovnik.sk … Azet.sk, a.s. a Jazykovedný ústav Ľudovíta Štúra Slovenskej akadémie vied .
Bratislava. Dostupné z http://slovnik.azet.sk/pravopis/slovnik-sj/?q=mo%C4%8Didlo. © 2013
ŠIMÁNEK, Jan: Z historie Doudleb. Doudlebové. In: Doudleby, historie. Obec Doudleby.
Obecní stránky. Dostupné z www.doudleby.com; poslední změna: 13.08.2012 (Šimánek
2012)
Taffa. Wikipedia. Die freie Enzyklopädie. Dostupné z http://de.wikipedia.org/wiki/Taffa,
2012
Thaya online. Geschichte. Dostupné z http://www.gemeindethaya.at/cms/projekt01/index.php?idcatside=4&sid=dc499c812656e2566bf40bc198a8d75e;
©
beas.at | Offizielle Website der Marktgemeinde Thaya, 2013 (Thaya 2013)
Trstenická stezka. Wikipedie. Otevřená encyklopedie. Dostupné z
http://cs.wikipedia.org/wiki/Trstenická_stezka; Creative Commons 2012(TS 2012)
Wasserstandsnachrichten, Hochwasserprognosen in Niederösterreich. In: N. Amt der NÖ
Landesregierung. Dostupné z
http://www.noe.gv.at/Externeseiten/wasserstand/wiskiwebpublic/stat_18336910.htm?entrypar
akey=Q; © 2007 Amt der niederösterreichischen Landesregierung (WHN 2007)
Wörterbuchnetz. Die Wörterbücher und Nachschlagewerke. Dostupné z
http://woerterbuchnetz.de;© 2011 Trier Center for Digital Humanities / Kompetenzzentrum
für elektronische Erschließungs- und Publikationsverfahren in den Geisteswissenschaften an
der Universität Trier
Wutach. Natur nah sein. (Homepage dre Gemeinde Wutach). Dostupné z
http://www.wutach.org/index.php?option=com_content&view=article&id=37:geschichtevon-lembach&catid=26:ortsteile&Itemid=31.
Copyright © Gemeinde Wutach – 2013
(Wutach 2013)
Архивист. Архивно-поисковая служба. Dostupné z
http://www.gosarchive.org/uslugi/genealogy ... Москва, 2013. Архивно-поисковая служба
— Архивист © 2013 (Archivist 2013),
Генеалогия. Государственный архив Российской Федерации. Dostupné
zhttp://www.statearchive.ru/. © Государственный архив Российской Федерации, Москва
2013 (Gen 2013)
Государственный архив Российской Федерации. Архивы России. Dostupné
zhttp://www.rusarchives.ru/federal/garf/... © "Архивы России", Москва 2001–2013 (AR
2013)
Дулебо, Дулебов, Дулебова, Дулебская, Дулебский. Server Ufolog.ru. Dostupné z
http://www.ufolog.ru/names/order/Дулебо. Москва, © 1997-2013. (UL 1997-2013, Дулебо,
Дулебов, Дулебова, Дулебская, Дулебский).
250
Словари и энциклопедии на Академике.Академик. Dostupné z
http://dic.academic.ru/dic.nsf/enc2p/232778, http://dic.academic.ru/synonyms/дулебина.../
дулеб .../ дулебый ... (aj.). © Академик 2000-2013 (Академик, 2000-2013)
251
Exkurs
252
K rozšíření slovanských základů *dobrъ a plech-, ples-, pleš- (apod.)
1. Základ *dobrъ (na příkladech místních jmen Doberhagen, Dobmühle, Dobretshofen,
Dobring, Tafersheim, Tagwerker, Tobersbach, Tobra, Tobrabach)
Doberhagen
Jedná se o část osady Rotte Frensdorf (obec Wartberg ob der Aist, okresy Pregarten
a Freistadt). První pramenný doklad z r. 1382zmiňuje von Toberacken, k r. 1499
Zu Tobracken (obd. záznam ze 17. stol.). Předpokládá se motivace slovanským osobním
jménem*Dobrak (k adj. *dobrъ;ve smyslu: „dobrý od základu“; srov. Hohensinner,
Wiesinger 2003, s. 114–115); srov. slovin. dober).
Dobmühle
Statek leží na Sarmingbachu (Sattlgai, obecWaldhausen, okresy Grein a Perg). Patrně zde asi
můžeme toponymum chýápat jako pojmenování novějšího původu. Ovšem k r. 1451 je
v pramenech zapsáno: Thobermull, Thobar mul.Pojmenování je odvozeno ze slovanského
osobního jménaTober ze základu dobrъ (Hohensinner 1993, s. 41,115; Bergermayer 2005,
s. 64; Hlavinka 2009, s. 52, dále 111).
(Tafersheim)
V raném středověku označovalo pojmenování Tafersheim region kolem ústí Traunu na obou
březích Dunaje. V19. stol. to už ale bylo jen pojmenování v oblasti Steyregger Spital (okres
Urfahr-Umgebung). Po jeho zničení v roce 1936 se jméno stalo toponymem.
K r. 885 (tedy v dokladu z konce 9. stol.!) čteme v latinském pramenu podobu Taberesheim
(záznam je uložen ve 12. stol., ale popisuje starší stav), k r. 1190 Tobrizze,kolem roku 1200
Tauirsheim, k roku 1240 Tafersheim, k r. 1530 Toberischhoffenn a Tobratshoffenn
(Hlawinka2009, s. 53, pozn. 113),základ Tabretz/Tobertz (Tobertzhoven)se poprvé objevuje r.
1537 (Hlawinka 2009, s. 53).Jedná se patrně o jméno obyvatelské, odvozené z psl. osobního
jména se základem *Dobrъ/ Dobra. Tento základ je typický pro celé slovanské jazykové
území; musel se tedy odrazit též v toponymech (Šmilauer 1970, s. 55). Mohlo se tedy jednat
o motivaci slovanským apelativem, které se stalo (např.) základem toponyma *Dobrica
(příjemný prostor), osobním jménem *Dobrikь nebo Dobritь (analogicky k označení Tobiric
ve Vídeňském Novém Městě/Wiener Neustadtu/ v Dolním Rakousku: Bergermayer 2005,
s. 62–63). České prameny ze 13. uvádějí jméno Dobrac (Dobrák), ve 13. stol. Dobrik
(Pleskalová 1998, s. 76–77, 130–131; dále Profous 1947/I, s. 357), podobně prameny
staropolské (Dobrak; Ciešlikowa 1998, s. 298). Zápis osobního jména Dobric se objevuje též
ve slovinských dokladech (Hlawinka 2009, s. 53). Ve štýrských pramenech z 11. a 12. stol. je
uvedeno osobní jméno Dobriza (srov. Kronsteiner 1975, s. 32; dále Hlawinka 2009, s. 53).
Mohlo se též jednat o etnické označení *Dobrici (Paichl 1996, s. 48,259,338).
Dobring
Osada Dobring leží na území obce Helfenberg (okres Rohrbach). K r. 1380 je v pramenech
poprvé zmíněna jako Tobring. Mohlo tu dojít k realizaci slovansko-německé kombinace
(hybridizace)základu osobního jména (*dobrъ-)a přípony -ing (Paichl 1996, s. 310), ale
mohlo jít též o uplatnění slovanské obyvatelské přípony –ín (Profous 1947/I, s. 359);
ve Slovinsku existuje místní jméno Dobrina (Jakobin a kol. 1985, s. 53).
253
Dobretshofen
Jedná se o pojmenování osady na Malém/KleineMühlu v obci Oepping a
Sarleinsbach
(v okrese Rohrbach). Patrně jde o novější toponymum (i když tu bylo zřejmě základem starší
jméno Dobreta).
Tagwerker
Stejnojmenný dvůr (statek Tagwerker) se nachází v obci Münzbach, v okrese Perg. K r. 1343
je uvedeno jakoTabra, k r. 1517 jako Tabrach. Název původně odkazoval k hydronymu
(od základu *dobrъ; Kronsteiner 1980, s. 226). Vzhledem k situaci germánských dialektů, kde
se psl. */ă/o vyslovovalo jako a, považuje za pravděpodobné brzké přejetí např. Kronsteiner
(1980, s. 218). Současná podoba toponyma se objevila v době, kdy místní slovanská varieta
zanikla (a její význam již nebyl srozumitelný). Musíme proto sledovat též místní (nářeční)
formy pojmenování a předpokládat opět odvození z osobního jména Tobra, které se tu muselo
vyrovnat s označením nádeníků (tedy osob, pracujících za denní mzdu); v tomto případě se se
spojením tage-werc/Tagwerker, jehož se užívá v bavorských nářečích. V Münzbachu
(v okrese Saxenegg) se setkáváme s pomístním jménem Towa, v místní části Sulzbach je
doloženo pomístní jméno Halbtober (k těmto anoikonymům prozatím nejsou k dispozici
starší doklady; srov. Hlawinka 2009, s. 93). Nářeční výslovnost pomístního jména Towa se
ovšem liší od kompozita Tagwerk.361
Názvy typu Halbtober tedy musely vznikat až v době, kdy byl na sledovaném území
slovanský dialekt zcela zapomenut. Interpretace pojmenování se přiklonila k pojetí
středohornoněmeckého spojení tagewerc. Díky této nové sémantice nabývá smyslu motivace,
která kompozitum (a pozdější toponymum) Halbtober chápe jako „pozemek, který je možné
zorat za půl dne“, později (přeneseně) jako práci, vykonanou za půl dne.
Tobermühle
Pojmenování statku (osady) Tobermühle(původně Toberhamer; srov. Hlawinka 2009, s. 94,
pozn. 330) se nachází na území obce Pierbach, v okrese Unterweißenbach a Freistadt.
K r. 1449 je zaznamenán tvar Toblmuel, 1559 Thom. Tober (Schiffmann 1935/I, s. 204–205;
Hlawinka 2009, s. 94). Pojmenování lze odvodit ze slovanského osobního jména *Tober
(Schiffmann 1940, s. 115), první doklad by ale mohl odkazovat ke středohornoněmeckému
apelativu tobel (lesní údolí,rokle); popř. se mohl jednat o vliv deminuce typu Töberl
(srov. dále).
Töberl:
Samota Töberl leží na území obce St. Johann am Wimberg (v okresech Neufelden
aRohrbach). Poprvé je pojmenování doloženo v pramenech r. 1760 jako Döberlgut, Töberlgut
a 1787 jako Deberl (Hlawinka2009, s. 94). Jako základové slovo tu lze předpokládat
slovanské osobní jméno Dober (doložené dokonce k r. 1149 v Korutanech: Kronsteiner 1975,
s. 34). Tato motivace však není (ve světle pozdějších pramenů) zcela jistá. Mohlo se také
jednat o deminutivum ke středohornoněmeckému apelativu tobel (lesní údolí, rokle; srov.
výše, dále: Paichl 1996, s. 248). V obci Unterstiftung (na území města Bad Leonfelden) se
nachází statek Töberl; k r. 1435 je jako jeho vlastník označen jako Töml Seydl. Tvar Töberl je
zde proto interpretován jako zkrácená forma osobního jména Tobias (Hlawinka 2009, s. 94).
361
V českém prostředí existuje příjmení Tagwerker, které je popisováno jako německá výpůjčka (např. Beneš
1998:259). Apelativum Tagewerk („denní práce, dílo“) potom označovalo rozlohu území (polností), které bylo
možné zorat mezi východem a západem slunce (obvykle s párem volů; srov. Hlawinka 2009, s. 93-94).
254
Tobra
Ves Tobra patří k obecnímu území Perg (ve stejnojmenném okrese). První pramenné záznamy
jsou datovány rokem 1273 (v přepise 1840); a to v podobě Tabra (Hohensinner, Wiesinger
2003, s. 55–56). Předpokládaná etymologie tu počítá se základem Tobra- (srov. výklad
k původu hydronyma Tobrabach; na tomto potoce obec leží). Vedle místních jmen
typuTragwein, Sarming aTafersheim patří původní hydronymum (a pozdější toponymum)
Tobra k nejstarším slovanským místním jménům (Wiesinger 1985, s. 363).
2. Základ plech-, ples-, pleš-(srov. Pleißing, obd.pluč-, ploch-, pluž-,
popř. *blizen/blízen)
Podobně znějící pojmenování, která jsou obvykle uváděna jako Plechy, Plesch, Plesche,
Pleschen, Plesching(srov. výklad Hohensinner – Wiesinger 2006, s. 8; Hlawinka2009, s. 80:
1350 Pleschyngen, 1481 Plesching, Pleschinger; jméno Pleschen je tu rovněž odvozováno
ze slov. pleš–„pleš, lysina“; srov. dále u Profouse; obd. se odvozuje např. Pleschinger See),
však nemusí být vždy stejného původu. Těžko se tu hledá „slovanská“ (analytická)
etymologická teorie (a popis změn); zejména u psl. apelativa *plesь nebo *plešь. Tvary
Plasch, Plass, Plersche, Plesche, Pless, Pleß, Pletsche (popř. další odvozené formy) mohou
vycházet z různých základů, může se tu jednat o sémantické nebo hláskové podobnosti,
popř. o analogické slovotvorné procesy (nemusí tedy jít vždy nutně o společný základ
pojmenování; srov. WBÖ III/1983: sloupec 267–268, 284–286,366–369,373–375,378).362
Hohensinner a Wiesinger (2003, s. 203) ovšem odkazují k možné motivaci
středohornoněmeckým apelativem blesse (světlé místo; většinou vymýcený prostor v lese,
mýtina) na příkladu jména Pleßberg (1556 a 1646 Plesberg),Jungmair (1989, s. 212) odkazuje
na formy Plesch (rány, údery), pleschn (udeřit, ranit, porazit) a Pletschn,Pleschn(velký vřed,
nepovedená hlávka zelí, vnější listy zeleninové hlávky, popř. velké listy, které se jsou
bezcenné pro další zpracování; srov. také DNS/Holub 2004: hlavatice, s. 249, chovít, s. 252).
Např. místní část Linze (původní ves) Plesching spadá do katastrálního území obce Steyregg
(v okrese Urfahr-Umgebung); poprvé je toto toponymum zmíněno r. 1350 jako Pleschyngen.
Pojmenování lze spojovat s označením *Pleschen (obd. Plesche), které ještě Schmeller (1872:
sloupec 462) vysvětloval jako „větší vřed, ulcus, boule, vyboulení“; u záznamu Blesche však
uváděl význam „rána, úder“, u Blesse, Blässe (1872: sloupec 330) odkazoval k českému
ekvivalentu ples(planina, mýtina, „pleš“); nezmiňoval však žádný další etymologický vztah (a
neodkazoval ke sthn. apelativu; srov. výše). Apelativum se patrně skutečně ve slovanském
reliktním tvaru odvodilo ze základu Plesch/e (skvrna, lysé místo), popř. souviselo se
slovanským místním jménem *Plešina, -ьna – ze slovan. základu *plešь(lysé místo, lysina;
též stsl.; srov. dále rovněž Profous III/1951, s. 16). Hohensinner a Wiesinger (2006, s. 8)
zdůrazňují apelativum Plesch(viz výše – ve významu „skvrna, pleš, mýtina, holina“)
jako slovanské slovo reliktní nebo přejaté. Profous (III/1951, s. 16) odvozuje pojmenování
jihočeské vsi Pieschen (jedná se o český Malonín) od appelativa ples („lysina, pleš“)
a předpokládá dále, že bylo české apelativum převzato do němčiny a rozšířeno v místních
jménech; obd. uvádí DNS/Holub 2004 (274) slovo pleskatý ve významu „holý, plochý“. Pohl
(1996a, s. 1528) chápe tvar *plesь/*plešь jako apelativní základ k tvoření oronym (srov. též
slovenské pojmenování Plesivec). Takto mohlo být motivováno místní jméno Plöschenberg
(Korutany; srov. Pohl 2008, s. 4; srov.: Hlawinka 2009, s. 81). Na území ČR je ze základu
362
… např. od základu plasný, plasná může pocházet české MJ Plasnice nebo německé formy Plaßnitz
a Plaßdorf (Profous III/1951, s. 371).
255
místních jmen Ples a Plese odvozeno větší množství toponym (Profous III/1951, s. 375–376;
srov. také dále).
Schacherl (1919, s. 31–32) si povšiml užití slova Pleschen na Šumavě (s významem
„procházka, listování“) a slovesa pleschen („vyzrazovat tajemství, olizovat si rty při jídle“).
Slova Plesch(e, -en)se v horním Mühlviertelu užívá ve významu „mýcení lesa, odlesňování“,
ale také ve významu „upovídaná žena“ (WBÖ III/1983: sloupec 367–368); srov. slovin. pleša
a čes. pleš (psl. *plěšь; též ve významu „vykácené, prázdné místo“; srov. dále Bezlaj 1995/III,
s. 54; Kopečný 1981, s. 270). Bezlaj (1995/III, s. 56) cituje 2 doklady ze 16. stol.: pleſhaſt
apleſhiv (plešatý, holohlavý), kterými lze doložit příklady tvoření slov v dané (kontaktní)
situaci. Bezlaj (1995/III, s. 55–56) však zcela odlišně vysvětluje samotné apelativum pleš.
Upozorňuje totiž na možnou souvislost se starou formou *plet- (ve stejném významu, jaký se
vztahuje ke staršímu českému lexému poruba, polom) a na litevské verbum pléšiu, pléšti
(mýtit), popř. na lit. subst. plešinys (vymýcené místo; v českém prostředí však převažuje jiný
výklad: Profous, Svoboda IV/1957; srov. také Hosák, Šrámek 1980, s. 255; Hlawinka 2009,
s. 147).363
Vedle slovinského pojmenování pleša a českého pleš zmiňuje pak též Machek/ESM (1997,
2010, s. 458–459) stsl. slovo *plesь („lysina, pleš“), ruské (obecné nebo nářeční) apelativum
плес/плёс (se stejným významem, ale také „dosah, široká vodní hladina“, „holé místo na poli
nebo v lese“, ukr. plis, pln. plesz, plech, hsrb. plech. Psl. deverbativum *plesь ovšem
neznamenalo jen obecně „holinu, lysinu“ nebo „pleš“, ale také holé místo na poli nebo v lese.
Tento význam se podnes udržel jen v ruštině. Rejzek (2001, s. 475) rekonstruuje k psl. *plesь
předstupeň *plechъ, který byl odvozen z ide základu *ploiks- (ke kořenu *ple-, „holý, lysý“).
Pleska a podobné deriváty označují na východě Moravy pampelišku (pravděpodobně
na základě toho, že po odfouknutí semen zůstává květní lůžko, které tvoří jakýsi „prázdný
malý košík“; srov. ČJA II/1997, s. 263–264), také ve staré češtině byl lexém pleska
opakovaně doložen v tomto významu (Newerkla 2004, s. 356).364
Podle nejrozšířenějších teorií tedy lexém Plesch/Plesche/Pleschen označoval „holé místo
na kopci, mýtinu, paseku, holou seč, lysinu na vrcholu hory apod.“ (většinou ženského rodu).
Dodnes se ho v německy mluvících zemích užívá běžně.365
České apelativum pleš je odvozeno z psl. deverbativa *plěšь (holé místo na hlavě, bez vlasů;
holé místo na poli nebo v lese). Pojmenování se objevovalo v bývalém slovanském
363
Další výklady už nejsou pravděpodobné (a opět často zavánějí „lidovým“ etymologizováním):
- derivace od lexému plužica/plužice (označuje pluh s dlouhou ojí, s radlicí a zvláštní násadou; byl určen
pro orání úzkých pruhů půdy, popř. záhonů); ovšem zdá se, že je apelativum pluh slovanského původu
(z psl. *plug – *plugati; tedy „plouhati“, plazit se); německá forma Pflug je jazykově dost izolována (takže se
zdá, že byla převzata ze slovanského dialektu; srov. dáleMachek 1998, s. 463-464); odvození by muselo
proběhnout od adjektiva plužní...
- podle něm. pojmenování Blech- (plech-, plechový); to by však bylo možné jen tam, kde se v nové době projevil
vliv německého osídlení.
- dokonce se v promluvě (jediné) rodilé mluvčí z oblasti Mühlviertelu (ve vztahu k „severní“, tedy pohraniční
lokalitě Pleißing) objevila výslovnost Plüsching; následně tedy i výklad hydronyma podle slova Plüsch'plyš'
(ve významu „hebký“, zvolna plynoucí potok“; sic!).
- od verba blechen (klopit, solit, platit; tedy „potok blízko místa, kde se vybíralo mýto“?)
364
Jižně od Dunaje se též objevuje hydronymum Pleschbach:
1. jižně pod Pleschwaldem (na území obce Stiwoll u Eisbachu, západně od Grazu)
2. pramení u Eggu, V od osady Plesch (v okrese Graz-Umgebung ve Štýrsku); od soutoku s Fruttner
Bachem (zprava) se nazýváDrauchenbach; ústí zleva do Hartelbachu v Halbenrainu; poté se zase
nazývá Drauchenbacha ústí do Mury
V okrese Leibnitz (rovněž jižně od Dunaje) můžeme najít potok Pleschenbach (u Kleinkleinu a Großkleinu je
levým přítokem Saggau, pravého přítoku Sulmu); srov. MAPY GOOGLE 2013)
365
Později se lexém vbav. - rak. i v jihočeském nářečí přenesl též na označení „povídavé ženy“ (bav. - rak. plesch
x jč. pleska, pleška).
256
jazykovém prostoru poměrně často (zejména v rámci procesu tvoření místních a pomístních
jmen, především pak zmíněných oronym). Všeslovanská forma plěchъ, plechý (holý) je
vysvětlena v ESM podobně (jako „řádný, dobrý“, asi podle opozitního pojmenování
„neplecha“; zřejmě souviselo i se slovem „plachý“: Machek 1997, 2010, s. 457). Forma může
tedy rovněž souviset se základem pleš-, který mohl označovat holé místo na kopci, mýtinu
(srov. Profous 1951, III., s. 375–376); obd. česká i moravská toponyma Pleš, Pleše, Plešiny
(holé místo na vrchu, „pleš, plešina“), Plešiště („místo pleší“), Plešivec, Plešnice/Pleschnitz
(voda tu protéká „pleší“ – místo na řece), Plešovice (ves lidí Plešových; obd. Profous
III/1951, s. 370; také výše). Může ovšem souviset se starým adjektivem plechý, kterého se
užívalo ve významu „čistý, hezký, švarný“ (jak dokládal již Jungmann: Jg III, 1837/1990,
s. 110; srov. také výklad toponyma Plechov, kdy se usuzuje na „Plechův dvůr“;
z adj. „plechý“: Profous 1951, III., s. 373).
Někdy se podobný základ spojuje i s označením „kluzkého, vlhkého místa“ (apelativum
„plaz“: kluzká cesta, „plzké“ místo; srov. Plazy, Profous 1951, III., s. 373; dokonce snad
obd. u pojmenování Plzně – dle „plzký“; v tomto případě ovšem mohlo jít též o pojmenování
místa, kde je „plazivá“ půda, tedy: kde se půda sesouvá, srov. týž, 381–384. Obdobně se
někdy vykládá i hydronymum Ploučnice... jako *Pl/ь/žьnica – Plščnica – Plúčnica;
srov Profous 1951, III., s. 380). Jindy se mohlo základem ples- odkazovat k místu, kde je
„hlubší voda“, prohlubeň v řece (místo s rozšířeným či prohloubeným tokem), jezero, vír
apod (srov. také Profous III/1951, s. 373–374; srov. valašské nář. pľes). Také označení
horského jezera (pleso) je patrně odvozeno z praevropského, popř. z nářečního označení
„hluboké vody pod jezem“ (obd. je tomu i na Valašsku; srov. též Holub, Lyer/SES 1978,
s. 377; dále k typům Ples, Plessen/Pleschen, Plešnice/Pleschnitz Profous 1951/III., s. 374);
typ Plesná (popř. Plešice, Plešovec)zmiňují v této souvislosti Hosák a Šrámek 1980, s. 255–
256: *plesьna– z všeslov. *plesъ; připomínají, že tento typ hydronyma obvykle souvisí
s vodním prostředím; srov. také Hlawinka 2012: 80, 145–146, 180).366
Některé výklady připouštějí i jiné možnosti; např. derivace od osobního jména; tu zmiňuje
Profous (1951, III., s. 374 – od jména Plesan, s. 376 – od jména Pleš-).
Někdy se podobná pojmenování odvozují též z něm. slova flesch/ flach (které lze přeložit též
jako rovný, plochý, rovinatý (v určitých případech by se tu snad mohlo jednat o správný
výklad původu podobných pojmenování).
366
Nikterak s tím však nesouvisí toponyma typu Plumlov apod., která jsou jednoznačně něm. původu
(Blumenau; srov. Hosák, Šrámek 1980, s. 257: ze sthn. blumen ouwe, tedy „květinová mýtina“ (1347 castrum
cum suburbio Plumbnaw, 1373 Plumnaw; srov. též výše u výkladu hydronyma Donau).
257
Přílohy
I. Přehled hydronym
II. Schéma tabulkových přehledů
III. Kvantitativní vyjádření počtu příznakových slabik v promluvách
IV. Poměrné vyjádření počtu příznakových slabik v promluvách (v %)
258
259
260
261
262
263
264
265
266
267
268
269
270
271
272
273
274
275
276
277
278
279
280
281
Příloha II.
Schéma tabulkových přehledů
1. slova s
přízvukem na
penultimě
2. slova s
přízvukem na
počátku
dvojslabičného
slova
navazujícího na
předchozí takt
CPS:
Celkový
počet
slabik ve
výpovědi
PSZP:
Počet
slabik se
zvláštním
přízvukem
3. dvouslabičná
slova sousedící s
nepřízvučným
jednoslabičným
slovem
3. a)
s předklonkou
3. b) s příklonkou
4. koncové
seskupení slov
jednoslabičných
282
Příloha III.
Kvantitativní vyjádření počtu příznakových slabik v promluvách
Tabulka I.–J (Jihočeský region)367
CPS PSZP 1. 2. 3. 3. a) 3. b) 4.
JčR 1998 326 222 52 44 43 1 8
K/1 95 17 10 6 1 1 0 0
D/2a 202 35 23 2 9 9 0 1
D/2b 203 36 29 1 5 5 0 1
D/2a+2b 405 71 52 3 14 14 0 2
L/3 177 26 16 3 6 6 0 1
B/4 279 43 31 8 2 2 0 2
S/5a 184 35 21 8 5 5 0 1
Ss/5b 231 36 22 10 3 3 0 1
S/5a+5b 415 71 43 18 8 8 0 2
Sm/6 324 54 32 12 9 9 0 1
S/5+6 739 125 75 30 17 17 0 3
Kr/7 303 44 38 2 4 3 1 0
Tabulka I.–Z (Západočeský region)
CPS PSZP 1. 2. 3. 3. a) 3. b) 4.
ZčR 545 66 38 17 8 8 0 3
N/1 136 17 8 7 2 2 0 0
Ks/2 80 8 5 2 1 1 0 0
U/3 60 8 4 3 0 0 0 1
C/4 85 9 6 2 0 0 0 1
Le/5 70 9 8 1 0 0 0 0
T/6 60 8 5 1 1 1 0 1
H/7 54 7 2 1 4 4 0 0
367
Data sebraná do tabulek z lokalit na jihu a západu Čech jsou plně tu plně srovnatelná; obdobně je tomu též u
souboru tabulek č. II. (srov. dále).
283
284
285
Příloha IV.
Poměrné vyjádření počtu příznakových slabik v promluvách(v %)
286
287
288
289
Resumé
1. The Linguistic evidences of prehistoric Danubian migration of
Slavic ethnic group to the Czech South
2. Лингвистические свидетельства доисторической придунайской
миграции славянского этносана чешский юг
290
1. The Linguistic evidences of prehistoric Danubian migration of Slavic
ethnic group to the Czech South
The second migration wave of the Slavonic colonization took place in the 7th century
(or still in the 8th century) AD. The original inhabitants settling in the area of the Styr River
and the Bug River, the Volhynia Region north of the Carpathian Mountains, among the upper
reaches of the Vistula, the Western Bug and the Dniester rivers (perhaps so called
the Doudleb tribe) started to move away from their original settlements in the 6th
century
already (maybe even one century earlier), but not later than at the turn of the 6th
and
7th
centuries, along the Carpathian Mountains and the Tisa River towards the south. This
colonization wave headed for the west after that (into Pannonia and the Danube Region).
There is no doubt about the pressure from the Avars. However, one Slavonic group spread
into the surroundings of its original settlements only while other groups spread to the north,
south and east (probably). One branch of non-homogenous dialectal group came to Bohemia
from the south-east, and it settled uninhabited south-western and eastern regions (being
probably so called burial mound culture in the Danube Region and in Southern Bohemia, later
within the frame of the expansion of the Western Linear Pottery). Two presupposed phases
of the colonization of the Danube Region (in the 1st
half of the 7th
century when the Samo’s
Tribal Union is mentioned, and in the 2nd
half of the 7th
century – the ancient fortified
settlements, pre-Great Moravian period are mentioned) can also be connected
with the colonization wave in the 8th
century. We can see “the growing number
of archeological sites” in Southern Bohemia and in the area of today’s Austria, located north
of the Danube, and the growing population density. Thus the theory of the Slavonic arrival
from Central Bohemia to the south (the theory of the inner development of the original
population) does not correspond with the development; the colonists went on to higher
and less fertile areas. Not later than by the half of the 8th
century the “Czech” and Danube
Slavs became hegemons in the area of Southern Bohemia (they were so later as well; see
the defeat of the Franks in 849).
“Gens Boemanorum” arrived in Bohemia first from the north but in the 7th
century AD new
tribes could have originated in other areas. The Slavonic culture was certainly transmitted
into many ethnics in the Danube Region and today’s Bohemia. However, in the first two
decades of the 6th
century a non-Slavonic tribe originates – the Baiuwars/Bajuwars
(the Bavarians; there is also a connection with the “Chod” settlement). The Slavonic
archaeological findings dating back to the 6th
century are in South Bohemia substantiated very
rarely (a significant decrease of the settlement process happened then), nevertheless,
in today’s Austria “north” of the Danube such findings are more obvious, dating back
to the half of the 6th
century, approximately (before the Avars’ arrival). In the 7th
century
the Slavonic archaeological findings are located in Western Bohemia as well. The “Central
Bohemian” influence is highly improbable in the 7th
and 8th
centuries (and more significantly
before the 10th
century) in these areas. The findings dating back to the later time periods are
substantiated in the Danube Region (from the ancient fortified settlement ages in the 7th
and 8th
centuries); including the proof from the Avar-Slavonic cultures in common. There
could have been a development to the Early Middle Ages state in the centre of the Czech
Basin in the 8th
and 9th
centuries, but only within the frame of the affiliation to the “castle”
centre. Other settlements could have developed independently without relating to the northern
settlement (as proved in “the formation of the first Slavonic state” in Pannonia and Carinthia
291
and the southern settlement off today’s Czech border). The differences among the very first
Slavonic dialects disappeared after the political integration connected with establishing
the Přemyslid state.
Thus toponyms cannot be omitted (including the meaning of Šmilauer’s Little Types
Method). The onymic reconstruction can be connected with the names of former fortified
settlements after the 10th
century, though. Despite this the names of the Slavonic origin were
territorially concentrated in the Danube Region and in South Bohemia (and in West Bohemia,
respectively) in the Early Middle Ages. So called “restricted areas” originated
in the following areas: between the Danube and the Dyje Rivers and in the Nové Hrady
Region in the river basin of the Lužnice River (Laisnitz in German), Braunaubach Stream
(Schrems in German), south off the Dyje River in Austria between Thumeritzbach Stream and
the Little Taff River (in the Taff river basin, too, north off the Kamp River, and its river basin
on towards the Krems River) and north to the Czech border. Nevertheless, the interpretation is
not unambiguous in all of these toponyms (e. g. the name of Zwettl Monastery and so on).
The evidence of the original Proto-Slavonic lexemes can be found in some ancient onyms
(after the onymic analysis and reconstruction as well) in South Bohemia (*lobъzь, *kъneja,
*o/b/sojnъ, *ǫty/gen. sg. –ve, *vragъ, *grabrъ/*grabina), in Eastern areas (on the border
of South Bohemia and the Bohemian-Moravian Highlands) moving close to the south (*čert/
-ežь, *deb/e/lъ, *desnъ/*desьnъ, *sopotъ, */tune).
Slavonic migration can be studied by ethnonyms, especially those derived from the Du(d)lěb/*Dudlěbi
(now Doudlebi, Doudleby) and *Volyn- /Volyn/Wolyň (Volyně). The origin
of the name Vitorazsko is also traced in our work.
The origin of the name Dudlěb can be deduced (according to the view of most linguists)from:
a) the West German apelativa *theudo (germ.*þeuđa-; nation, tribe, territory) and older germ.
*laiƀaz (got. * laifs; inherited territory, land)
or
b) from the compound Slavonic basis *duda (fife, flute, whistle) or *dud- (hoopoe) and lost
Slavonic base *liab- (from a hypothetical *lěbъ, from the original *laib-; „thin“); thus: „thin
man, thin as a pipe, flute, whistle“ or „as hoopoe“).
We refused the theory of a common Slavonic apellative dulěbi, dulěpi because some
of the original settlers moved to Ukraine in the 14th century.
The origins of Dudlěbi can be traced to Nestor and al-Masc
údi. Nestor witnesses the old
Volhynian settlements of Doudlebs, al-Masc
údi writes about the tribe Dúlába in South
Bohemia.
Apart from the Bohemian territory, the traces od the Doudlebs can be found at HungarianAustrian
borderland (Pannonia). Also at the vicinity of the cloister Kremsmunster in Austria
the traces of the Doudlebs can be found, as well as at Spitall. Also in the South Slavonic
territory the Doudleb names can be observed in Slovenia, Kosovo, Croatia and Serbia. East
Slavonic names partially reflect the settlement from the 5th–10th centuries as well
as the development of the Kiev State (the 11th–14th cent.). Toponyms and hydronyms
with the root Dud- can be found in Ukraine, Byelorussia and Russia (especially due
to the settlements from the Volhynia Region). We do not exclude the settlement through
the Polish territory where the similar toponyms can be found.
Concerning the Czech territory, the toponyms are as follows: Doudleby, Doudleby nad Orlicí,
Doudlebce u Žatce, Doudlevce in Plzeň, Dublovice a Doublovičky near Sedlčany; the name
of Dudleby brook etc.
The name of Volyně can be deduced from the proper name or from a Proto-Slavic (*welh/wolh-
"wet ground", see Old Russian Velynь, Polish Wołyń. Czech toponyms are: Volyňka
brook, the original name of a village Wolaw, Wohlau, Wolynye, Wolyn, anoikonyms
292
Na Volyni at Slaný, also Volyně near Osušín or Volyňka at Svinařov. In Pomerania there is
a place called Wolin.
As for Vitoraz in South Bohemia, we suppose that the region was settled by the colonists
from the 2nd wave of Slavonic movement. We discussed the problem of "the Vitoraz myth"
and refused the Central Bohemian influence. The probable origin of the toponym can be e.g.,
the name of the hillfort proprietor Vitorad, Witrah, Witrad, Wiztrach, or *Witrъ.
The mutual influence of Slavonic elements can be shown on the toponyms and hydronyms
in South Bohemia which have parallels to the South Slavonic or early East Slavonic
territories.
The future research should be concentrated on the development of Slavonic settlement
from the Danubian Region to West Bohemia together with the broaden area in Austria.
Our analysis of hydronyms (175) can be connected not only with the Slavonic settlement but
also with the Czech influence. Slavonic origin can be shown at 75 names (42,9 %), Slavonic
motivation can also be observed at 2,3 % of hydronyms. The German-Slavonic borderland
influenced the names of 32 hydronyms (18,3 %), 9 hydronyms (5,1 %) are questionable
in the point of view of the etymological analysis. Some hydronyms can be traced
to the original name of a settlement (37 names) or to older hydronyms (12 names).
South Slavonic dialects motivated the names Sarning, Dreisken-, Gosen, Jasen, Kren-,
Kronau, Kuckuck-, Ladings, Lester-, Lungitz-, Pleißing-,Ranitz/Reinitz. There are other proofs
of the old dialectal continuum before the northern and southern stream of colonization
in the lexical borrowings found in South Bohemia such as dížka (a wooden bucket), lokáč
(a pool of water), navolit se (to be fed up with), křídlo (knees), sosna (a pine), lechníček/
lichníček (a little finger), peruta/peruto/peroutka (a brush), náčinek/náčínek (the first slice
of a loaf of bread), dvíčky (twins), krchna, krchnička (a left arm/hand), sád (a milestone
in the field) .
The Slavonic suffix -ic can be found in 28 hydronyms even in the Austrian territory. South
Bohemian variants kachna x kačena/kačna (duck), studeň/toudeň (a well) and some other
suffixes, like -í (bírčí /birches/, křivánčí /larches/ , líští/líští /hazel trees/, roupí /alder sprays/,
doubí /oak trees/, boučí /beech trees/, lipí /lime trees/), -uto (peruto /a brush), -íko
(masíko/delicious meat), -atý (cestatý, klečkatý, kolenatý, krajkatý, květnatý/knitting patterns)
etc.
The South Bohemian dialects are typical of the form som (I am) or the unified forms
of pronouns like o ňom (about him), o našom (about ours), o čom (about what). Historical
phonology reveals the correlation between South Bohemian and North Slovenian dialects.
The old forms are also those of imperative (proš /please/, noš /carry/, neporaž /do not knock
down/), dissimilations (přej zimu /in winter/, babijce /for Grandma/, kojce /for a cat/, helejte
/come and see/), or rotacism (svarba /wedding/, hervábí /silk/), simplification of final –ovi
(Dvořákoj /to Dvořák/, bratroj to the brother/, doktoroj to the doctor/, jalojce/jalouce
/a heifer/, lajc/lajce/lejce /bank or bench) or the existence of bilabial w (stau /state/, láuka
/pedestrian bridge/, křiuda /grievance/). The parallels with the South and East Slavonic
dialects can be seen in the interchange of w and l (slobodník, sloboda, slobodnej /not married
or free) or the rests of r before e, i (parez /a tree stump/, drevník /a woodshed/, horejší /upper/,
žberík /little bucket/, čurík /a kind of pig/). Progresive assimilation is also typical
for the South Bohemian dialects: (přes choru /over the mountain/, k chorám
/to the mountains/. pjet choďin /five o’clock/, kousek chovjezího /a piece of beef/, smrtholka
/the Grim Reaper/; tfúj /yours/, tfaroch /curd/, mrtfej /dead/, potfora /a bitch/, kfjet /a bloom/,
kfočna /a brood hen/, kfošťe /a broom/).
Prosodic features are different between the southern and western parts of Bohemia.
A typical phenomenon is the difference in quantity in the former acute stems: pína /foam/,
293
slína /saliva/, hnida /a nit/, plíva /chaff/, plouch /a plough/). The paroxytonic stress was
observed in the southern and western parts of Bohemia. We suppose that it is a melodic
feature. We analysed 16 texts coming from 14 villages and the paroxytonic intonation was
observed in 16,3 % of all syllables in South Bohemia and in 12,1% of all syllables in West
Bohemia. In the Doudleby Region the paroxytonic intonation can be observed in more
than 80 % of all tokens, in West Bohemian villages north off Pilsen in more than 90 % tokens.
It might be supposed that the prosodic features are remnants of the former Slavonic
development in the Central Danubian Region since the 7th century A.D. The mutual influence
of Slavonic and Bavarian dialects in the Early Middle Ages has not been proved so far.
Přeložil Richard Říha
2. Лингвистические свидетельства доисторической придунайской
миграции славянского этноса на чешский юг
Вторая миграционная волна славянской колонизации проходила, по всей видимости,
еще в седьмом (м.б. восьмом) столетии до нашей эры. Первоначальные жители
областей вокруг Штайраи Буга, волынского региона, находящегося к северу от Карпат,
между руслами горных рек Вислы, Западного Буга и Днестра (м.б. так называемые
Доудлебы) начали покидать места проживания уже в шестом столетии (может быть,
и на одно столетие раньше,но не позднее, чем на переломе 6–7-го столетий), двигаясь
вдоль Карпат и вдоль реки Тисы на юг.
Данная волна колонизации направилась на запад, в области Панония (Panonie)
и нижнего Дуная. Нет никаких сомнений о том, что существовало давление со стороны
аварских орд.
Какая-то часть этнической группы распространилась по окрестностям вокруг
первоначальных мест проживания, другие же шли на север или на юг (и может быть)
и на восток. Одна ветвь негомогенной диалектной общности дошла до юго-восточной
Чехии, здесь были обжиты ранее безлюдные юго-восточные и восточные регионы
(скорее всего так наз. могильная культура на территории среднего Дуная и на юге
Чехии, постепенно и в рамках расширения культуры круговой украшенной керамики).
К предполагаемым ранее двум фазам слованской колонизации средне-дунайской
территории (в I-ой половине 7-го столетия, где говорится о племенном союзе Сама,
а во второй половине 7-го столетия (во время старых городищ, перед Великой
Моравией) можно, по всей видимости, присоединить и колонизационную волну
восьмого столетия. Мы следим за „увеличением плотности археологических объектов“
на юге Чехии и на территории современной Австрии, в областях к северу от Дуная,
а также за уплотнением густоты мест проживания. Теория о пути движения славян из
центра Чехии на юг (то есть о „внутреннем развитии более ранних поселений“) в этом
случае не соответствует развитию; колонисты продвигались в более высокие и менее
урожайные места. До первой половины восьмого столетия «чешские»
и среднедунайскиe славяне стали в этой области гегемонами (они были ими и в позднее
время, вспомните, например, поражение франков в 849-ом году).
„Gens Boemanorum“ занял Чехию ранее, „северным путем», а в седьмом столетии
нашего столетия новые племена могли возникать в других местах. Некоторые
этнические группы поселились в среднедунайских и южночешских областях. В первые
два десятилетия шестого века нашего столетия возникает и племя неславянское
294
под названием Baiuvari/Bajuwari (Баворы, напрашивается и ассоциация с «ходским»
поселением).
На юге Чехии археологические находки славянского происхождения, датируемые
шестым столетием (когда дошло к выразительному понижению количеству поселений)
встречаются очень редко, но на территории современной Австрии, к северу от Дуная,
уже в середине шестого столетия чаще (перед тем, как сюда пришли Авары).
Местонахождение находок, датируемых 7-ым столетием, распространяется и на западочешскую
область. В 7-ом и 8-ом столетии (и, более выразительно, перед 10-ым
столетием) центрально-чешское влияние можно считать неправдоподобным.
Что касается среднедунайской области, то там имеются находки, датируемые более
поздним периодом (поздний период городищ, 7-ое и 8-ое ст.); включая документы
общей аварско-славянской культуры.
В течение 8–9-ых столетий на территории центрально-чешской низменности,
предположительно, развитие могло идти по направлению к средневековому
государству; но только по отношению к определенному «граду», городскому центру.
Остальные общества в то время могли развиваться довольно независимо от северного
поселения (как это доказывается и некоторыми признаками „движения
к зарождающемуся славянскому государству“ в Панонии, в Корутанах и на юг
от современной чешской границы, это похоже на современную ситуацию в Моравии ).
Поэтому и отличие существовавших в то время славянских диалектов сравнялось
только под влиянием политической интеграции возникающего пржемысловского
государства.
Нельзя не упомянуть топонимы (и значение метода Шмилауэра «метода малых
типов»). Омонимическая реконструкция соотносится с уже только с тем,
как получали наименования бывшие городища после 10-го столетия. Несмотря на это,
наименования славянского происхождения, датируемые периодом раннего
средневековья, в области среднего Дуная и юга (иногда и запада) Чехии
концентрировались территориально.
Возникали какие-то „ограниченные территории: между Дунаем, Подыйской
и Новоградской областью в поводьях реки Laisnitz/Лужнице, ручья Braunaubach
(Schrems или Шкремелице) и реки Дыя (Thaya), на юг от австрийской реки Дыя
между селениями Thumeritzbachи Mалая Таффа (тоже в поводьях Tаффы, к северу
от Kампа и в его поводьях до реки Кремс), на север к чешской границе. Но все же
объяснение не всегда однозначно (например, в случае наименования монастыря Zwettl
и т.д.).
Стопы оригинальных праславянских лексем можно найти в некоторых старых онимах
(после проведения oнимического анализа и реконструкции ), как на юге Чехии (*lobъzь,
*kъneja, *o/b/sojnъ, *ǫty/ gen. sg. -ve, *vragъ, *grabrъ/*grabina), так и на прилегающей
восточной территории (на границе чешского юга и Верховины) с перемещением на юг
(*čert/-ežь, *deb/e/lъ, *desnъ/ *desьnъ, *sopotъ, */tune).
Источником сведений о славянской миграции может стать исследование этнонимов;
прежде всего основ *Du(d)lěb-/*Dudlěbi (Доудлебы, сейчас Доудлебы) и*Volyn/Volyn/Wolyň
(Volyně, Волынь). Отдельно от этого мы следим за историей наименования
Виторазско (Vitorazskо).
295
Происхождение наименования Доудлеб происходит (по мнению большинства
лингвистов):
a) из западно-германского апелатива *theudo (*þeuđa-; народ, племя, территория)
и более старого герм. *laiƀaz (гот. *laifs; унаследованная территория)
или
b) от соединения славянской основы *duda (дуда, дудка, дудочка, свисток) или *dud(удoд-)
и утраченной славянской базы*liab- (от гипотетического *lěbъ;
от исходного *laib-; „тонкий, худой“), таким образом: „человек тонкий, худой
как дудка, дудочка, свисток или „как удoд“).
В связи с переселением в 14-ом столетии части этнической группы из той области,
где сейчас относится украинская Волынь, в Россию и с возникновением нового
(первоначально этнического) апелатива типа dulěbi, dulěpi, мы все же отказались
от теории о существовании первоначального славянского апелатива (об обозначении
каких-либо жителей определенного места).
Письменным свидетельством относительно наименования Dudlěby/Dúdlěby/Dulěby
(Doudleby) считается Русская летопись Нестора (Повести временных лет)
и свидетельство аль-Масуди. Первый источник ссылается на старые („волынские “)
поселения Доудлебов, другой определяет местонахождение южночешского племени
Dúlába (Dúlána). Далее можно определить, когда эта ранняя славянская этническая
группа оставила следы в Чехии и когда — вне территории Чехии.
За пределами современной чешской территории можно найти доказательства
наименования на венгерско-австрийской территории, в так называемой Панонии
(между Балатоном, рекой Мура и Драва в Штирии) к 853-ему году.
В Австрии мы нашли следы наименования прежде всего в области монастыря
Kremsmunster (тоже благодаря ссылкам на славянское княжество) и у Spitall (Du(d)lieb
назывался „край в западной Корутании).
На территории современной южнославянской территории можно привести
наименования в Словении, на территории Косова, в Хорватии, в сербской части Боснии
и прямо в Сербии. Восточнославянские документы упоминают как исторические
данные по распространению поселений в период V-X-ых столетий, так и последующее
развитие в рамках киевского и русского государства 11-14-ых столетий, так и
их состояние в наше время. Топонимы и гидронимы такого типа регулярно
повторяются на территории современной Украины, в Белоруссии и в России ( куда они
были занесены, главным образом, в 14-ом столетии с территории бывшей Волыни,
не исключена более поздняя колонизация, хотя тут нет никаких доказательств).
До определенной степени можно также брать во внимание движение Доудлебов
„по северному пути“. Свидетельством этого является сохранение подобных топонимов
на территории современной Польши.
Этнонимы можно найти в повестях (о князе Луке на Украине, o Кумаре и Гуде
в Белоруссии). Но все же в славянской среде существуют многочисленные
антропонимы, основой которых является Dulib-/Duleb- (в России, в Польше и других).
На нашей территории нельзя пропустить южночешские Doudleby (Доудлебы), Doudleby
nad Orlicí (Доудлебы–над–Орлицей), Doudlebce u Žatce (Доудлебцы–у–
Жатца),Doudlevce (Доудлевцы) в рамках Пльзни, Дубловицы (Dublovice) и Doublovičky
(Доубловички) в районе города Седлчаны (Sedlčany); историческое название ручья
Dudleby (Дудлебы) и т. д...
Что касается наименования Volyně (Волыне) и Volyňanů (Волыняне), нельзя
исключить их происхождение из личного имени (или же — под влиянием слов „вол,
296
волы“). Тем не менее различные виды онима в славянской среде (этимолог. Русский
Velynь; более современный Volyň или польский Wołyń) показывает больше
на праславянский апелатив „wolyň/volyn“ (*welh-/wolh-; „влажная земля “).
Волыняне, видимо, оставили следы не только на ранее заселенной территории (которая
сейчас находится в Украине, а также частично в Белоруссии и в Польше).
Топонимом обозначаются многочисленные людские поселения в Чехии.
О происхождении города под этим названием в Южной Чехии (что касается названия
реки Волынка, то тут ведется дискуссия); подобно называлась и деревня у Присечницы
(Wolaw, Wohlau,Wolynye, Wolyn… но все же Wolow, это действительно могло бы
указывать на другой источник происхождения наименования), в области Сланска
имеется аноиконим (anoikonymum) На Волыни, Волыне (Na Volyni, Volyně),
под Осушином, Волынка за деревней Свинаров. В области Поморанско (Польша)
имеется Волынь (Wolin; на острове в Штетинском заливе).
В связи с славянскими этномимами встает также проблема происхождения названия
«Виторазско» (Vitorazskо); территории, которая находится на юге Чехии (и
исторически — тоже на севере Австрии). Мы предполагаем, что и эта территория была
обжита потомками колонистов, пришедших сюда во второй половине славянской
колонизации.
Мы попытались так же объяснить происхождение так называемого виторазского мифа
(vitorazský mýtus) в историческом контексте. И мы не согласны с тем, что этот регион
отнесен к северо-западной Чехии. Мы считаем, что заслуживает доверия теория
„южночешского“ Виторазска“, где в начале нельзя предполагать наличие более
выразительных вмешательств со стороны центрально-чешского центра; а то без учета
различных возможностей толкования наименования: данные славянских и немецких
(по другим источникам– первоначально кельтского или подвергшегося влиянию
латинского языка) по обозначению реки, протекающей через край (по излучинам,
течению и т. д.; тут можно принять во внимание реку Лужнице , или Weitrachpach),
в соответствии с именем первоначального владельца местного городища (Витоград,
Vitorad, Witrah, Witrad, Wiztrach, или *Witrъ) и т. д. (но мы не склоняемся
к романтическим представлениям о „виторазском “ происхождении рода южночешских
Витковцев).
Вкрапливание славянских элементов в язык можно доказать не только
при использовании первоначальных наименований южночешских селений
(в противоположность к интеграционному влиянию западно-славянских, в данном
случае — чешских диалектов; содержащихся, например, в некоторых лексических
документах) или — при использовании гидронимов, которые находятся на австрийской
территории на север от Дуная; а также при использовании гидронимов, которые уже
ближе к южно-славянской языковой среде (и с учетом развития так называемой
карантанско-котлашской культуры), а также среде ранней восточно-славянской
(а на северной краю территории, возможно, и к более старой лужицкой культуре).
Только будущие исследования покажут, станет ли возможным расширить наше
описание развития славянского поселения в области среднего Дуная и на юге, а также и
на западе Чехии. Не только изучение исторических источников, но также и анализ
других гидронимов (а по возможности и других лексических единиц), соединенных
с систематическим описанием фонетических, словообразовательных и интонационных
изменений, в прошлом и в настоящее время, в обычном разговорном языке носителей
297
языка на чешской, австрийской и баварской стороне, может объяснить целый ряд
поставленных здесь вопросов.
Анализ отслеживаемых нами гидронимов подтверждает образование славянских
наименований от названий природных явленийи от имен личных (скорее всего, имен
славянских высокопоставленных лиц). Ряд наименований может соотноситься
со временем, следующим по колонизации в рамках „Второй волны славянского
переселения“. Деривация от личных имен иногда подтверждается прямо, иногда
— мы рассматриваем ее только в качестве одного из вариантов, обращая внимание
только на более поздние гидронимы.
Но все же те 175 гидронимов, которые мы изучаем (и следующие 100 вариантных
наименований; например, в рамках чередования гласных), не всегда прямо связаны
со славянским заселением. Некоторые гидронимы потом относятся только скорее
к чешской языковой среде (источник все же находится на австрийской территории, или
же — там находятся источники притоков). Ряд наименований распространялся
в чешской среде, другой же отсюда исходил (в нашем случае 20 случаев, то есть
11,4 %). Более поздним временем датируются 6 гидронимов (3,4 %). В немецкой среде
потом продолжали сохраняться первоначальные названия, параллельные или
заимствованные из славянского диалекта (после 10-го столетия и с чешского языка, или
— промежуточных западно-славянских и средне-дунайских, более поздних южнославянских
диалектов; сравните, например, основы Reitling- и Rabisch-).
Мы доказали раннее славянское происхождение 75 случаев (42,9 %); у следующих
2,3 % мы обратили внимание на проблематичность оценки происхождения
наименования . Для того же количества гидронимов (опять 2,3 %) мы можем привести
более выразительную славянскую мотивацию. С точки зрения происхождения,
адаптации, взаимовлияния или функции языка-посредника (и т. д. ) также все же
выглядят неоднозначно следующих 32 гидронима (18,3 %), образовавшиеся
непосредственно в немецко (баварско) – славянском пограничье (иногда и в связи
с поздним, или же более общим индоевропейским наименованием). Роль славянского
диалекта в качестве языка-посредника не исключена, и в случае следующих
9 гидронимов (5,1 %); толкование здесь не всегда заслуживает доверия. Иногда здесь
может быть представлена калька (6 случаев, то есть 3,4 %). В некоторых случаях
современное наименование непрозрачно (недостаточно ясно). Это касается
14 гидронимов (или их основ, то есть 8 %).
К некоторым гидронимам уже сейчас мы можем найти только ссылки в литературе,
в источниках, в высказываниях носителей языка. Другие наименования, наоборот,
можно объяснить::
- на основании названия соответствующего места (осады, населенного пункта:
37 наименования, 21,2 гидронима)
- источники ссылаются на поздний гидроним (сейчас используется наименование:
12 основных наименований, 6,9 %).
То, что мотивация наименования связана с южнославянским диалектом,
мы видим в случае основы Sarning. О наличии подобного влияния мы думаем и
в других случаях (Dreisken-, Gosen, Jasen, Kren-, Kronau, Kuckuck-, Ladings, Lester-,
Lungitz, Pleißing-, Ranitz/Reinitz).
В качестве других (секундарных ) документов старой связи диалектов между северной
ветвью, позже ассимилированной преимущественно западно-славянским потоком
298
колонизации (их стопы мы могли бы найти между специфическими диалектами
на чешском юге, (или западе), и южной ветвью (их следы можно подтвердить
прежде всего в северных словенских диалектах) могут послужить некоторые
лексические заимствования . В разговорной речи южночешского региона
мы находим лексемы наречий: dížka, lokáč, navolit se, křídlo (в значении человеческий
„колени“; vzít /dítě/ na křídlo), например, также: sosna, lechníček/ lichníček. К старым
основам относится так же peruta/peruto/peroutka (но все же в значении «метла»),
náčinek/náčínek, dvíčky, krchna, krchnička, sád (и т.д.). К лексическим следам старой
колонизации можно отнести название вступительной части дома (dům/domeček), или —
расширение распространения „блатского“ апелативаděla (уборка урожая).
Некоторые черты „южночешского“ словообразования могут отсылать нас к языку
времен, когда не существовала письменность. Интересно следить за расширением
первоначально славянского суффикса *-ic на австрийской территории, мы показываем
это на примере 28 гидронимов (то есть, на 16 % всего комплекса отслеживаемых
наименований). Это соотносится с другими изменениями основных слов
и суффиксов (например, в отношении к происхождению и расширению суффикса -ing
в баварско-австрийском приграничье). На чешском юге, прежде всего в районе
Доудлеб, можно найти перемешивание форм (kachna x kačena/kačna, или - kačnička;
сейчас эта форма сохраняется прежде всего в районе Доудлеб); studeň /toudeň
(географическое названиеTodeň; старинное личное имя Toden). Здесь выразительно
представлены существительные среднего рода с концовым суффиксом –í; связанные
прежде всего с растительностью (bírčí, křivánčí, líští/líští, roupí, doubí, boučí, lipí);
и вторично — с местными именами (Lipí, Habří) или географическими названиями
(Doubí/V Doubí, Do Doubí; Podlipí/Pod Lipí). Специфичны и наименования nádomí,
nálučí, předevsí; а так же апелативы, где можно было использовать конкуренцию
суффиксов –í/–o (zdoloví/zdolovo, zhoroví/zhorovo). Очень стары суффиксы -uto (peruto),
-íko (masíko), часто–isko, иногда тоже iště (hlavatiště, zelniště, ovesniště). Адъективный
суффикс -atý (то есть с–t-: cestatý, klečkatý, kolenatý, krajkatý, květnatý) проявляется
также во второй и третьей степени (–atější), когда усиливается значение
(menšatější/menčatější, nejhezčatější, nejlepšatější), а также при сравнении с -t- или
как вариант с -ch- (то есть, -etnější, -echnější:menčetnější, menčechnější). Видимо, более
поздний суффикс –ejš- усиливает значение наречия (pěknějš, teplejš). Девербативные
наречия могут соединяться с возникшим ранее суффиксом –mo (hejčmo, obálmo).
Морфология чешского юга отличается морфологизированной формой глагола som
(часто это слово находится в начале высказывания в ударной позиции: som sivzala
bratrance) в области Доудлеб, Стах или Стража; а также выравнивание местоименного
склонения (o ňom, o našom, o čom) или изменением в дат.п. местоимений (tebě, sebě;
прежде всего в области Доудлеб).
Изменения фонетико-морфологические, по существу, относятся прежде всего
к периоду расцвета ренессанса (датируется 13-15-ым столетием). Тем не менее в этом
случае мы находим старые языковые соотношения чешского юга, востока и запада,
и корреляции развития южно-чешских и северо-словинских диалектов (консонантные
и сонорные ). Это же касается результатов преобразований палатальных губно-губных
в области Доудлеб, (остатки на Волыни ), в области Емнице и Дачице (но и на западе
Чехии, у Плас и Манетина, с проявлением и на востоке). Более консервативное
развитие (видимо, документ первоначального мягкого ś) мы видим в случае
южночешского императива a (proš, noš, neporaž!) и причастия (prošen, nošen; подобно
299
тому у слов производных). С точки зрения развития интересны также
и диссимиляционные процессы: диссимиляция свистящих и зубных (přej zimu, babijce,
kojce, helejte), замена d–r (ďerek, storola; первоначально - широко на чешском югозападе
и юго-востоке), подобно этому -db-/-dv- (svarba, hervábí) и –dl- (kadlec – karlec),
а также более ранние изменения группы -dn-в области Доудлеб (Besenňice – Beseňice);
сравните развитие на чешском (северо) востоке. К старому билабиальному w относятся
изменения в группе звуков –ovi- (Horažďojce/ Horažďouce ; первоначально на юге
Чехии и позже — на северо-востоке: Dvořákoj, bratroj, doktoroj), в группе –avi(jalojce/jalouce,
lajc/lajce/lejce; с юга Чехии к окрестностям Горшов-Тын иХодова,
так же в направлении на восток). Исторически билабиальное произношение w
сохранялось скорее на границе юго-запада и северо-востока, но сейчас только
на северо-востоке (stau, láuka, křiuda, а также kwočna).
Отдельные изменения потом напоминают ситуацию славянских диалектов южных
и восточных, например, лексикализованная замена первоначального w и более позднего
l (местами и на чешском юге : slobodník, sloboda,slobodnej apod.), остатки старого r
перед e, i (parez, drevník; производные: horejší, žberík, čurík; позже в результате
«загрязнения» : prahoušel).
На взаимосвязь с южнославянскими диалектами указывает неупрощенная группа –dlу
ранне-средневековых „доудлебских“ наименований в Штирии.
Скорее все же позже (в связи с расширением звонкого ch до 13-го столетия и губнозубного
v в14-ом столетии) на востоке Южной Чехии (но не только в области Доудлеб)
на чешском востоке проявилась прогрессивная ассимиляция звонкости у консонантных
групп (přes choru, k chorám. pjet choďin, kousek chovjezího, smrtholka; tfúj, tfaroch, mrtfej,
potfora, kfjet, kfočna, kfošťe, vzácněji chfíle). Состояние протетического развития
в Доудлебах архаично.
Интонация южных и западных областей наречий юго-запада существенно
отличается. В этой связи необходимо следить за количественными изменениями южночешских
и западно-чешских областей (например, pína, slína, hňída, plíva, plouch).
Мы провели оценку 16 высказываний носителей языка из 14 южно-чешских и западночешских
населенных пунктов (на юге - 9 человек из 7 сел, на западе - 7 человек
из 7 сел). Когда мы тут говорим об «ударении», то не имеем в виду динамические
преобразования. Мы отслеживаем изменения на последнем и предпоследнем слоге,
двухсложные слова.
На юге можно подтвердить специфическое ударение в 16,3 % слогов, на западе
— в 12,1% слогов. Однозначно превалирует ударение на предпоследнем слоге. Так же
выразительно представлено ударение в слоге, связанному с предыдущим и ударение в
начале двухсложного слова.
В области Доудлеб парокситоническое ударение представлено в более чем 80%
случаев, на западе Чехии — почти 90%, в областях, находящихся к северу от города
Пльзень.
Можно предположить, что современные просодические отношения южночешских
(а так же и западно-чешских) диалектов отражают очень серьезные изменения
в развитии славянских диалектов (принимая во внимание корутанского словинского
языка), происходящие в районе среднего Дуная. Начало этих процессов можно
датировать периодом раннего средневековья (и прежде всего от 7-го столетия н.э.).
Přeložila Irina Mečířová