Centrum pro studium demokr acie a kultury Nová Astrea Překlad s výkladem nejen o Seladonovi a nových Arkádiích Pavla Doležalová Centrum pro studium demokracie a  kultury Recenzoval prof. PhDr. Jiří Šrámek, CSc. Translation © Pavla Doležalová © CDK, 2017 ISBN 978-80-7325-436-0 Badatelská práce k této publikaci byla podpořena grantem Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Vydání knihy bylo uskutečněno za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky. I. Úvod KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Doležalová, Pavla Nová Astrea : překlad s výkladem nejen o Seladonovi a nových Arkádiích / Pavla Doležalová. – Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2017. – 327 stran Přeloženo z amsterdamského vydání z roku 1713: Nouvelle Astrée ISBN 978-80-7325-436-0 821.133.1-31 * 82-312.3 * 81'255.4 * 811.162.3'25 * 82.09 * 82.07 * 82.091 * (048.8) * (0:82-9) * (0.027) – Urfé, Honoré d’, 1567–1625. Astrée – Nouvelle Astrée – francouzský román – 17.–18. století – pastýřský román – Francie – 17.–18. století – literární překlady – překlady do češtiny – literárněvědné rozbory – interpretace a přijetí literárního díla – literární komparatistika – monografie – literární texty – kritická vydání 821.133.1.09 – Francouzská literatura, francouzsky psaná (o ní) [11] 7 1. Pastýřská literatura jako vymírající druh, Astrea jako vyhaslá hvězda a „předpotopní“ Seladon? Pro záměr zabývat se na počátku 21. století pastorálním románem bude užitečné položit si nejprve otázku, zda předmět našeho zkoumání není mrtvý, jestli jsme se nezaměřili na vyhynulý druh, který už nejeví žádné známky života. Název pastorální nebo pastýřská literatura v obecném povědomí i v literárněvědné klasifikaci a bibliografii stále přetrvává a své zástupce má v knihovnách po celém světě. Ve své době byly texty s námětem z pastýřského života velmi rozšířené a příznivé podmínky jim přály po většinu našeho letopočtu. Z původní antické formy, představované zejména Vergiliovými Pastýřskými zpěvy, se vyvinuly novější odnože, líčící idylický život v harmonickém přírodním prostředí, ať již jako lyrika, epika, drama nebo próza.1 K hlavním druhovým rysům patří, že děj je zasazen do vlídné a obyvatelné přírody, pod klenbu stromů, doprostřed lesů a luk a na břehy vod, a jeho nositeli jsou mladí pastýři a pastýřky. V renesanční době téma s těmito konstantami rozvíjeli v alžbětinské Anglii John Lylly nebo Philip Sidney2 , v Itálii Jacopo Sannazaro3 , ve Španělsku Miguel de Cervantes y Saavedra4 1 Pro úplnost je třeba zmínit i silný vliv na hudební, výtvarné a užité umění a architekturu, zejm. zahradní, jak uvidíme zde ve IV. kapitole. 2 Gallatheia, 1552, resp. Astrophel and Stella, 1591. Sidney napsal i hybridní prozaicko-básnickou skladbu známou pod zkráceným názvem Arcadia, která vyšla anglicky v 90. letech 16. století a francouzsky v roce 1624 a Honoré d’Urfé ji mohl znát, píše M. Magendie, srov. Magendie, Maurice, L’Astrée d’Honoré d’Urfé, Paris, Edgar Malfère directeur, Éditions littéraires et techniques, 1929, s. 72. 3 Arcadia z roku 1502, podle Laurence Giavariniové „poslední to zářný příklad pastorálního dramatu“, in: Giavarini, Laurence (ed.), La Sylvanire d’Honoré d’Urfé de 1627, Toulouse, Société de littératures classiques, 2001, s. XXIII. Honoré d’Urfé ji zmiňuje v samém úvodu Astrey, když poukazuje na rozdíl mezi jejich pojetími; sám chce oslavit rodný kraj, a ne psát o nějaké Arkádii jako „le Sanazare“. 4 La Galatea, 1585. Obr. I: Vyobrazení Seladona a Astrey z titulu Čtvrté části Astrey, vytištěné v Rouenu roku 1647 a prodávané v Paříži. 8 9 a Jorge de Montemayor5 . Z Francie zářila později mnohokrát napodobovaná Astrea, jejíž jméno podobně jako např. u Astrophela a Stelly symbolicky naznačuje, že půjde o postavu, která má být „hvězdou“ a svého druhu měřítkem nejvyšších kvalit. Zda o její dokonalosti dokázal autor čtenáře vždy přesvědčit, je otázka, a dnešnímu člověku může být nápadné i to, proč je vlastně po čtyřech stoletích známější její protějšek Seladon. Má jeho jméno, pro které autor našel inspiraci u bojovníka vystupujícího v Ovidiových Proměnách,6 v evropských jazycích hanlivé zabarvení právem, nebo neprávem? Odkdy a proč jsou uhlazené chování a sentimentální platonický cit, které s heslem „seladon“ spojují i slovníky, považovány za přehnané a směšné?7 Pomocí překladu, který je i výkladem, se pokusíme najít vysvětlení přímo u zdroje. Aby autor dodal románu o Astrei na důležitosti, zejména tematicky vychází z antických literárních vzorů, které jsou však použity velmi volně a přizpůsobeny potřebám dobové aristokratické společnosti. I když je osou celého cyklu milostný příběh Ast­rey a Seladona, nepoměrně větší literární úsilí věnuje spisovatel tomu, aby ukázal, jak pěstovat lidské vztahy a zušlechťovat lidský život na této zemi. Má to být podle těch nejnáročnějších požadavků, avšak ve zdánlivé prostotě přírodního nebo přirozeného stavu. Pastorální román Astrea (francouzsky Astrée), vrcholné dílo pastýřského žánru ve Francii, hodnocené i jako „poslední velké evropské dílo“,8 5 Los siete libros de la Diana (Sedm knih o Dianě), 1559. 6 Slovník Ortolang, outils et Ressources pour un traitement optimisé de la LANGue, Portail lexical; CNRS, 2005, dostupné na http://www.cnrtl.fr/definition/c%C3% A9ladon/substantif. 7 Srov. např. slovníkové heslo „céladon“s literární citací: „Adj. inv., péj., rare. Une (…) lettre qu‘il trouva plus céladon encore et plus plate que celle qui était à la poste (Stendhal, Lucien Leuwen, t. 2, 1836, p. 28)“; „Adj., inv., pejor., řídké. Dopis, který se mu zdál ještě více seladonský a bezvýrazný, než ten, co je na poště“, tamtéž. 8 Denis, Delphine, in: Honoré d’Urfé, L’Astrée. Première partie. Édition critique établie sous la direction de Delphine Denis, éditions Honoré Champion, Paris, 2011, s. 13. sepsal počátkem 17. století urozený válečník Honoré ­d’Urfé. Jeho celé jméno znělo Honoré d’Urfé, hrabě de Châteauneuf, markýz du Valromey, pan de Virieu-le-Grand, narodil se 10., nebo 11. února 1567 v Provenci a dožil se roku 1625.9 Jako šlechtic uměl vyhovět obojí povinnosti – být voják a muž činu i kultivovaný kavalír, pěstující styky s významnými mysliteli své doby,10 navíc schopný i vlastní literární tvorby. Ačkoli se přikláníme k literárněvědným přístupům, které hodnotí literární dílo nezávisle na možných prvcích převzatých z autorova života, z literárněhistorického hlediska můžeme upozornit na některé životopisné rysy, které těm méně fiktivním nebo fantazijním částem vyprávění napomohly k autentičnosti. D’Urfé žil ve forezském kraji, kam také zasadil děj Astrey; sám poznal „velkou lásku s překážkami“, když se zamiloval do své švagrové Diany, a snad i cítil povinnost šlechtice pěstovat ušlechtilost (podle hesla „noblesse oblige“), takže jeho románový cyklus o Astrei měl být ve své době „příručkou… dvornosti, galantnosti a ­intelektuální vy- tříbenosti“,11 určenou nejen dvořanům krále Jindřicha IV. Čistě literárním, fikčním hodnotám však dává přednost Jean Starobinski, 9 Jeho podobu s krajkovým límcem, bohatými kučerami, špičatou bradkou a elegantně odtaženým malíčkem ruky držící nějaký list zachycuje rytina podle Antoona van Dycka uchovávaná například ve versailleském zámku. 10 Například se sv. Františkem Saleským, který k jeho dílu choval sympatie, zejm. s ohledem na mistrné líčení hluboké zbožné oddanosti. František byl představitelem náboženského ducha soustředěného na ryzí hodnoty uprostřed světských věcí, jak ukazoval na příkladu perlorodky, která žije ve vodě a dává vzniknout perle, k níž ani kapka vody nepronikne (in: Magendie, Maurice, Du nouveau sur L’Astrée, Paris, Honoré Champion, 1927, s. 291). Oba dosud protichůdné póly však František Saleský dovedl sloučit, když rehabilitoval instituci manželství, dosud chápaného církví jako „menší zlo“ (in: Gheeraert, Tony, Saturne aux deux visages, introduction à l’Astrée d’Honoré d’Urfé, Rouen – Le Havre, Publications des Universités de Rouen et du Havre, 2006, s. 93). D’Urfé ve svém díle také řeší vztah ideálu a skutečnosti. 11 Kolem roku 1615 vyjadřoval aspirace kultivované společnosti, srov. Magendie, Maurice, L’Astrée d’Honoré d’Urfé, c. d., s. 12. 10 11 když připouští, že Astrea sice je s největší pravděpodobností maskované převyprávění prožitých dobrodružství, protože první čtenáři je četli jako „klíčový román“ a hledali v postavách jejich žijící předobrazy, aby se dopídili jejich vzájemných vztahů, s kritickým odstupem však dodává: „…jako kdyby tento idealizovaný obraz lásky dosáhl svého plného smyslu teprve v souvislosti s okolnostmi, které byly záminkou pro jeho vznik.“12 Jinak a méně uhlazeně řečeno – literární dílo přece nemusí odhalovat vztahy mezi známými osobnostmi, aby mělo smysl je číst. Košatý děj se stovkami odboček vydal na několik tisíc stran.13 První tři části vyšly v letech 1607, 1610 a 1619, čtvrtá část po autorově smrti, roku 1627, a to ve dvou verzích; závěrečná pátá část celého cyklu má také dvě varianty, jednu připsal autorův tajemník Balthasar Baro, druhá je zřejmě dílem Borstela de Gaubertina. Již o sto let později, v roce 1712, vychází v Paříži anonymní výrazně zkrácená adaptace s názvem Nová Astrea,14 a právě drobné pastorele s tímto názvem se budeme v této knize nejvíce věnovat. S použitím amsterdamského vydání z roku 171315 nabídneme její první český překlad a na jeho základě i výklad z různých hledisek – z úhlu pohledu literární vědy, teorie překladu i hermeneutiky. Pro zkoumání Nové Astrey je důležité, že hlavní děj d’Urfého velké Astrey16 je do ní převzat téměř celý, pokud tedy za hlavní děj považujeme 12 Starobinski, Jean, předmluva in: Ehrmann, Jacques, Un Paradis désespéré: l’amour et l’illusion dans L’Astrée, New Haven, Yale University Press, 1963, s. XIII. 13 Nejčastěji se uvádí počet 5 tisíc, avšak nejnovější kritické vydání pracuje s údajem asi 3,5 tisíce. 14 La Nouvelle Astrée, dédiée à son altesse royale madame. A Paris, Chez Nicolas Pepie, ruë saint Jacques, au-dessus de la Fontaine S. Severin, au Grand S. Basile, 1712, dostupné na http://www.astree.paris-sorbonne.fr/Nouvelle_astree.php; copyright 2007–2013 – Equipe Le Règne d’Astrée (dále zkratka NAP). 15 La Nouvelle Astrée, dédiée à son Altesse Royale madame, A Amsterdam, chez Pierre Humbert, 1713, (dále zkratka NAA). 16 Dále budeme pro původní d’Urfého cyklus ze začátku 17. století používat označení velká Astrea pro odlišení od mladší Nové Astrey. Obr. II: Titulní list První části Astrey, vydání z roku 1612. L'Astrée de Honoré d'Urfé. Première partie, Livres I–IV. Strasbourg, J.H. Ed. Heitz (Heitz & Mündel), [19--]. 12 13 to, co se děje s oběma hlavními hrdiny. Pochopitelně byly zachovány i další postavy, ale o dvojici protagonistů se dá říci, že „neodejdou ze scény“, tedy přinejmenším jeden je ve vyprávění stále přítomen. Na Novou Astreu se můžeme dívat kriticky jako na zjednodušující výtah z veledíla, který se vždy omezí jen na to, co dvojice hrdinů udělala a co si řekla, anebo naopak lze prohlásit, že ani velká Astrea není vrcholné dílo, ale vzniku vrcholných děl napomohlo. Můžeme narazit i na tak nemilosrdné hodnocení, že celý velký cyklus lze shrnout následující větou: „Pastýř Seladon a pastýřka Astrea se horoucně milovali a nakonec se po mnoha zkouškách a trápeních vzali.“17 Proč těch překážek a nedorozumění bylo tolik, lze vysvětlit jen nadpřirozeným zásahem do děje. Na úrovni syžetu je to kouzlo, které muselo být zlomeno a zapadá do kontextu smyšleného polyteistického náboženství, které mělo vládnout v kraji Forez v 5. století po Kristu. V tomto zvláštním rámci se mísí galské prvky, jako jsou druidové, druidky, sklízení čarovného jmelí, s vlivem antickým; Gérard Genette pozoruje, jak se tu nezvykle snoubí „nymfy s rytíři, pastýřská hůl s Grálem, Kulatý stůl s Arkádií“.18 Hrdinové oslavují božstva řecká i římská, klanějí se Venuši, Minervě, „Dobré bohyni“, vestálky se dělí o chrám s druidkami a oba kulty spojují věštírny, věštby, obřadní vykrápění a přinášení obětí. Astreovská badatelka Eglal Heneinová upozorňuje, že „toto nanejvýš neobvyklé osvícené soužití představuje ten nejzajímavější z rysů astreovského náboženství – pokojnou koexistenci různých vyznání“.19 Jistá narativní nepravděpodobnost, případně anachronismus a utopie, souvisí i s dalším naznačeným kódem, a to je kód rytířský, dvorský, 17 Magendie, Maurice, L’Astrée d’Honoré d’Urfé, c. d., s. 150, resp. 15. 18 Genette, Gérard, Le serpent dans la bergerie, Figures I, Paris, Seuil, 1966, s. 110. 19 Henein, Eglal, Protée romancier. Les déguisements dans l’Astrée d’Honoré d’Urfé, Fasano – Paris, Schena – Nizet, 1996, s. 53. galantní. Autor se snaží dodat svému textu na hodnotě zdůrazněním nejhlubší historické kontinuity20 a (galské) národní velikosti, ovšem za použití velké autorské licence; jím nastíněná dějinná vývojová linie od antiky po deklarované 5. století po Kristu je v porovnání s historicky doloženou skutečností nesmírně kostrbatá a místy postupuje proti proudu času, ale má zdárně vyústit až do pomyslné pastýřsko-aristokratické společnosti. „Pastýřská společnost je společnost utopická,“ upozorňuje Jacques Ehrmann.21 Použitý aristokratický kód je navíc ještě podvojný, na jedné straně je uplatňován středověký kodex dokonalé lásky vyžadující rytířskou ctnost („vertu“), kdy milující nežádá nic, co by nebylo čestné, protože čest jeho dámy je mu prvořadým imperativem, podrobuje se bezvýhradné oddanosti své velitelce a plní všechny její rozkazy ad absurdum. K tomu přistupuje pozdější chápání dvorských milostných pravidel, která dovolují silnější erotický náboj, milenci již mezi sebe v žádném případě nekladou nabroušený meč, naopak využívají příležitostí k „uloupení projevů přízně“. Láska je tu tedy metafyzická i fyzická, i když ta druhá je zaobalená do téměř preciózních výrazů a maskovaná v obou smyslech slova. Nabízí se následující hypotéza: pro dvořana 17. století, jímž byl Honoré d’Urfé, ono středověké platónské a platonické chápání lásky, která roste, když jsou milující daleko od sebe,22 bylo bezpochyby dobře použitelné pro svou vysokou mravní hodnotu; milovat věrně i na dálku bylo považováno za správné a „k tomuto výsostnému 20 Delphine Denisová zastává názor, že astreovské mnohobožství má být předchůdcem křesťanství, srov. Honoré d’Urfé, L’Astrée. Deuxième partie. Édition critique établie sous la direction de Delphine Denis, Paris, Editions Honoré Champion, 2016, s. 14. Dokládá, že postavy, které mají být duchovními autoritami, jako například druid Adamas, používají tomistickou ontologii, srov. tamtéž, s. 127. Tony Gheeraert uvádí, že příležitostně „hrdinka použije sylogismus hodný scholastiků“, srov. Gheeraert, Tony, Saturne aux deux visages…, c. d., s. 93. 21 Ehrmann, Jacques, Un Paradis désespéré, c. d., s. 88. 22 Srov. Honoré d’Urfé, L’Astrée. Deuxième partie, c. d., s. 44. 14 15 příkladu se má život snažit přiblížit“.23 Zároveň však pochopitelně nebylo možné čtenáře milostného příběhu zcela připravit o potěšení dozvědět se, co se s hrdiny dělo, když si byli blízko. Takové vynechávky by byly proti pravidlům žánru, a dočkáme se skutečně velmi působivých líčení. Tím vzniká zvláštní napětí, kdy se bez varování přechází z rytířského hrdinského kódu ke smyslné galantní scéně kryté tmou, od popisu druidských náboženských obřadů k aristokratickým „soudům lásky“ a k milostné kazuistice, k věření se předkládá, že pastýř žijící u lesa je zvyklý se přestrojovat za ženu a oblékat se do krajek a perel. Pro toto napětí mají různí teoretikové různé výrazy – „vymyká se pravděpodobnosti“,24 je třeba se připravit na „lež, zkreslování skutečnosti“.25 Nezapomínají ovšem to slovo zrelativizovat – o jakou „skutečnost“ by mělo jít? Nejnepravděpodobnější okolnosti i sebepodivnější chování postav totiž vypravěč předkládá jako jediné možné a je na čtenáři, aby přistoupil na inherentně obsaženou konvenci, na „čtenářský pakt pro tento typ pastorály“,26 jinak snad ani nemůže pokračovat ve čtení. Tomuto paktu by se snad také mohlo říkat pravidla hry nebo žánru; stejně jako u pohádky, i zde například respektujeme, že jednající postavy neprohlédnou převleky, které bijí do očí, nebo známou bytost nepoznají po hlase. D’Urfého román má velmi propracovanou výstavbu, střídají se narativní úrovně, rámcový příběh je přerušován vloženými epizodami, dopisy a básněmi, a především se po vzoru rytířských románů27 dbá na zásadu udržovat napětí. Toho se dosahuje rozpracováním několika zápletek souběžně, jejich vzájemným proplétáním a růz- 23 Takto hodnotí poselství velké Astrey Starobinski, srov. Starobinski, Jean, předmluva in: Ehrmann, Jacques, Un Paradis désespéré, c. d., s. XIV. 24 Henein, Eglal, Protée romancier, c. d., s. 19. 25 Lavocat, Françoise, Arcadies malheureuses. Aux origines du roman moderne, Paris, Honoré Champion, 1998, s. 15. 26 Tamtéž. 27 Honoré d’Urfé, L’Astrée. Deuxième partie, c. d., s. 9. nými úhly pohledu na ně, střídáním narativních perspektiv a vršením fabulačních qui pro quo. Ostatně pastorální román se někdy považuje za podkategorii hrdinského románu28 a za žánr původně smíšený29 . Za povšimnutí stojí i již zmíněná blízkost mezi oběma pastorálními romány o Astrei na jedné straně a pohádkou na straně druhé. Literární útvar tohoto názvu je dnes řazen do literatury pro děti a mládež a francouzsky se jmenuje conte de fées, tedy doslova povídka o vílách. Ovšem v době, kdy ve Francii vznikaly povídky, jejichž hrdinkami byly víly, o dětské literatuře nebylo řeči a užíval se prostě název contes, povídky. Platí to i pro díla jedné z nejznámějších francouzských pohádkářek, paní d’Aulnoy, která žila v 17. století, a může tedy posloužit jako názorný příklad. V jejích povídkách – synchronicky viděno nemluvíme o pohád- kách – vystupují stejné víly obdařené vladařskou mocí, jako je tomu ve velké i Nové Astrei, a kromě označení fée, víla zde není výjimkou ani výraz nymfa.30 V povídce Žlutý trpaslík se dokonce objevují nejen „přední dvorní dámy oblečené za nymfy“,31 ale i stejné téma jako u obou Astreí: žádoucí muž je držen v milostném zajetí, vězní jej mocná víla, protože jej chce pro sebe, i když on miluje jinou, a jak mu sama o sobě říká (v přestrojení, jako „falešná nymfa“): „Jste-li v rukou téhle ženy, nedostanete se z toho, dokud se s ní neoženíte; …a když si něco vezme do hlavy, je to ta nejneústupnější osoba na světě.“32 Tento příběh nemá pohádkově šťastný konec, ale anticky mytologický; dvojice milenců umírá a objímat se mohou až po smrti, až jsou proměněni ve stromy, 28 Lavocat, Françoise, Arcadies malheureuses, c. d., s. 15. 29 Giavarini, Laurence (ed.), La Sylvanire…, c. d., s. X. 30 D’Aulnoy, Marie-Catherine, comtesse, Les Contes de fées, La Bibliothèque électronique du Québec, Collection À tous les vents, s. 396, dostupné na https:// beq.ebooksgratuits.com/vents/Daulnoy-contes.pdf. 31 Tamtéž, s. 397. 32 Tamtéž, s. 419. 16 17 svými větvemi. Z tohoto srovnání by Astrea se Seladonem vyšli jako „pohádkovější“ postavy, protože jejich věrná a vytrvalá láska je nakonec odměněna manželstvím; ale věta „a žili šťastně až do smrti“ pochopitelně chybí, závěr je netradičně otevřený, o pohádku se nejedná. Starší schéma „lásky s překážkami“ mohou naplňovat jen postavy silně idealizované, odpovídající v duchu tradice dvorského románu potřebám kultu dvorské lásky. Pastýři a pastýřkami jsou jen velmi vnějškově – žijí sice na vesnici, pasou stáda ovcí a nechybí jim jisté pastorální atributy, jako je věrný pes nebo pastýřská hůl, ale to vše je jen deklarováno, líčeno jako prvky místního koloritu nebo jakéhosi galského „lidového svérázu“. Starobinski ovšem s francouzskou nadsázkou poznamenává, že „mají-li v ruce pastýřskou hůl, je malovaná a zlacená, sukně mají z taftu“.33 ­Autor zásadních astreovských děl Maurice Magendie podobně upozorňuje, že pastýřská hůl a mošna nesmějí uvádět v omyl, nemá jít o nevzdělané pasáky koz a ovcí,34 avšak neodpovídá na otázku, kdo vlastně hrdinové jsou – převlečení aristokraté hrající si na staré Galy? D’Urfé v tomto bodě úmyslně mate – celý román začíná apostrofou k Astrei, v níž zapojuje románovou fikci do paratextu35 a obrací se ke své hrdince slovy: Bude-li ti někdo vyčítat, že nemluvíš jazykem venkovanů a že ty ani tvá družina nejste cítit po ovcích a kozách, odpověz jim, má pastýřko, že kdyby tě znali, věděli by, že ty ani tvůj doprovod nejste z těch nuzných pastýřek, které vodí stáda na pastvu, aby měly obživu, ale že jste si všechny zvolily tento stav jen proto, abyste žily 33 Starobinski, Jean, předmluva in: Ehrmann, Jacques, Un Paradis désespéré, c. d., s. XIV. 34 Magendie, Maurice, L’Astrée d’Honoré d’Urfé, c. d., s. 50. 35 Tento prostředek i pro jiná místa popisuje Delphine Denisová, srov. Honoré d’Urfé, L’Astrée. Deuxième partie, c. d., s. 27. příjemněji a bez omezování. A že kdyby vaše myšlenky a slova byly úplně stejné jako u obyčejných pastýřek, měli by tak malé potěšení z toho vás poslouchat, jak velmi byste se vy styděly je opakovat.36 Souvislost pastýřské identity se zápletkou je jen velmi volná. Jinými slovy řečeno, Seladon by z nešťastné lásky, navíc ještě jen domněle nešťastné, mohl skočit do řeky i jako nepastýř a Astrea se zabývá svými ovcemi jen do té míry, že je zdobí stuhami jako středověká dáma svého rytíře, jenž nosí její barvy (druidské dívky pak vyznávaly fialovou a bílou, „jiné barvy nenosily“37 ). Zjemnělý a androgynní zevnějšek u ženských i mužských postav (vlnité vlasy, bělostná pleť, zářivý pohled, rudé rty, štíhlé končetiny a ladná postava, to vše příležitostně oděno do krajek a průsvitných látek) odpovídá baroknímu ideálu dvorské lásky, kde je estetická vytříbenost podmínkou pro milostný vztah. Krása je chápána jako „společenský rys“38 a pro jedince dané vrstvy (té paradoxní pastýřské aristokracie) je povinná, takže její ztráta, ať už chvilková, jako u domněle utonulého Seladona, nebo dlouhodobější u Dorindy postižené ne- štovicemi,39 je spojována s motivem smrti. Platí to pro muže i ženy, ostatně zmíněné esteticky vysoce hodnocené rysy jsou jednoznačně androgynní, s mírnou preferencí ženských charakteristik.40 Nerozlišování mezi mužskou a ženskou krásou má svůj ještě nápadnější protějšek ve stírání rozdílu mezi mužskými a ženskými postavami prostřednictvím převleků. Nejdůležitější je dvojí Seladonovo přestrojení za dívku: jednou motivované snahou při galské obdobě Paridova soudu co nejvíce zblízka posoudit Astreinu 36 Velká Astrea, První část „Autor k pastýřce Astrei“. 37 Viz s. 95. 38 Starobinski, Jean, předmluva in: Ehrmann, Jacques, Un Paradis désespéré, c. d., s. 11. 39 V Nové Astrei je tato epizoda vynechána. 40 Což odpovídá době vzniku díla – v úvodu k Nové Astrei se mluví o „osobě krásného pohlaví“, a té je přiřazován gramatický ženský rod. 18 19 tělesnou krásu, což mužům nebylo dovoleno,41 a podruhé, aby se převlečen a maskován za druidovu dceru Alexii mohl dlouhodobě pohybovat v Astreině nejtěsnější blízkosti. Motiv převleků, maskování a falešné identity umožňující zacházet za společensky dané hranice bývá chápán jako opěrný pilíř celého románového vyprávění, u něhož si podle Starobinského má čtenář všimnout, že je to příběh zamaskovaný, vyzývající jej samého k metamorfóze.42 Ochota demaskovat, dešifrovat a nepouštět ze zřetele nitky vztahů je požadavek příznačný i pro čtení květnatých a nekonečných dialogů, monologů, básní a dopisů, v nichž se mimo jiné podrobně rozebírají peripetie citových vztahů, jejich oprávněnost nebo kolísání jejich intenzity, jak uvidíme ve III. kapitole této knihy na úryvcích z velké Astrey označených A–N. Vzplanutí milostného citu je tak silné, že ohrožuje na životě stejně jako vyhasínání lásky, a mezi oběma póly se hrdinové pohybují nejen z důvodů vnějších, které by se daly považovat za nepřízeň osudu a technicky vzato prvky děje (odloučení, nemoc, boj…), ale i z pohnutek vnitřních, vyvolaných nedorozuměním, zdrženlivostí nebo úctou k jednou danému příkazu. Ona láska s překážkami přes ně namáhavě postupuje ke šťastnému cíli ze dvou důvodů, z nichž jeden je dán obecnou dynamikou milostného příběhu a druhý dobovými rytířskými konvencemi, o nichž již byla řeč. Mimo obě tyto koleje, po nichž se hlavní příběh ubírá, a možná právě proto v zájmu badatelů stojí aristokratický pastýř Hylas. Čestné místo je mu věnováno i v Nové Astrei, kde má poslední 41 Tento výjev pro svou malebnost nemohl uniknout ani pozornosti ilustrátorů velké Astrey; ve vydáních, která již reagovala na požadavky galantní ikonografie (například pařížské vydání z roku 1733), najdeme rytinu s názvem Seladon převlečený za ženu zkoumá nahou Astreu, která se mu předvádí, srov. Denis, Delphine (ed.), Lire l’Astrée, Paris, Presses de l’Université Paris-Sorbonne, 2008, s. 227. 42 Starobinski, Jean, předmluva in: Ehrmann, Jacques, Un Paradis désespéré, c. d., s. XIV. slovo, když se o něm zcela nakonec, až po mohutném finále šťastného rozuzlení, s mírnou ironií (nebo sympatií – že by to bylo „poslání“ celé astreovské adaptace?) říká: „Jen ten přelétavý Hylas zbyl, ten se nechtěl nikdy vázat.“ Tato postava je totiž zosobněním „metodického hédonismu“43 a protivníkem nabádavého idealismu – však také nese jméno odvozené od řeckého „hylé“ neboli hmota.44 Krédo dvořana-sukničkáře zní: „Milovat hodinu je příliš“, a jeho mistrovským kouskem je zparodování dvanácti článků takzvaného zákona lásky. Hylas toto „dvanáctero přikázání“ uvedené slovy: „Zde je dvanáct desek zákonů lásky, jež [se] pod hrozbou upadnutí v nemilost nařizuje každému milenci dodržovat“,45 odstavec po odstavci neguje a staví na hlavu – tam, kde je: …milovat nekonečně, ať má vždy jen jeden předmět lásky, ve službě té krásky, ať na ní vidí vše dokonalé, ať nyje, ať vzdychá, ať ztrátu rozumu, pouta a vězení kvůli ní vroucně miluje, ať nikdy ani nepomyslí na to, že by jeho láska mohla pominout, Hylas radí: vůbec ne nekonečně, ať pořád jinam stáčí pohled po něčem novém, ať nenyje, ať nevzdychá a vždy si umí říci, co chce, a co ne, ať nepovažuje za ztracené dny daleko od ní a ať jej ani nenapadne, že by ta láska neměla pominout. Vyprávění se pomocí podobných vložených podkapitol nabízí z nové perspektivy, uplatňuje se tu polyfonie, interpretace a úvaha. 43 Honoré d’Urfé, L’Astrée. Deuxième partie, c. d., s. 12. 44 Jak upozorňuje Tony Gheeraert ve své studii; Gheeraert, Tony, Saturne aux deux visages…, c. d. 45 Velká Astrea, Druhá část, Pátá kniha. 20 21 Podobné postupy se používaly při řešení takzvaných „milostných pří“, kterými si aristokraté krátívali čas. Pokud nacházíme podobnost románového cyklu s dramatem, je to i kvůli této vícehlasosti. Čtenářská obliba Astrey byla nesmírná, vliv mnohostranný a dalekosáhlý. Pastýřská stylizace obohatila bez výjimky všechny druhy umění. Dílo samo bylo opakovaně vydáváno v původní i pozměněné podobě a překládáno, ovlivnilo také tehdy vznikající preciózní román a velké dramatiky klasicismu. Pierra Corneille oslovil zejména střet povinnosti a lásky, Racina rozbory milostného citu, paní de Lafayette psychologická analýza postav, románu si velice cenil bajkař La Fontaine a byl oblíbenou četbou romantiků, ať to byl Jean-Jacques Rousseau,46, 47 abbé Prévost, François-René de Chateaubriand či George Sandová. Tomuto zpěvu Sirén lákajícímu spoutané duše za dobrodružstvím neodolala ani Flaubertova paní Bovaryová, jak poznamenává Starobinski.48 Ve 20. století považovali za důležité se k d’Urfého románu vyjádřit i teoretikové jako zmiňovaní Jean Starobinski nebo Gérard Genette.49 Genette má pro Astreu nejvyšší uznání jako pro klíčové dílo romaneskního tvůrčího přístupu, které přetavilo staré (antique) v nové (moderne). Používá příměr o úzkém hrdle, kterým se dokázalo starověké bohatství cele přelít do novověkých obsahů. A jestliže podle něj 46 Lecercle, Jean-Louis, Rousseau et l’art du roman, Genève, Slatkine Reprints, 1979, s.  13–15, dostupné na https://books.google.cz/books?id=UCTYUIB vm-oC&pg=PA14&lpg=PA14&dq=Rousseau+Astrée+Urfé&source; srov. Rous­­ seau, Jean-Jacques, OEuvres complètes, Paris, Bibliothèque de la Pléïade, 1969, díl I, Les Confessions, 1.IV, s. 164. 47 Až v roce 1761 vydaná Rousseauova Nová Héloïsa v oblibě u čtenářů nahradila Astreu, in: Biet, Christian, L’Astrée, livre de Honoré d’Urfé, Encyclopædia Universalis [en ligne], dostupné na http://www.universalis.fr/encyclopedie/ l-astree/; Bertaud, Madaleine, L’Astrée et Polexandre. Du roman pastoral au roman héroïque, Genève, Librairie Droz, 1986. 48 Starobinski, Jean, předmluva in: Ehrmann, Jacques, Un Paradis désespéré, c. d., s. XIII. 49 Genette, Gérard, Le serpent dans la bergerie, c. d., s. 109–122. romanesknost nedílně a nezávisle na literárním vývoji patří k lidské schopnosti používat představivost, pak je to „román všech románů“.50 Mezi přímé dědice a následovníky počítá nejen zmíněného Rousseaua s Novou Héloïsou, ale i Stendhalovy romány, které tento literární druh zastupují v nejširším povědomí, jako jsou Lucien Leuwen a Věznice parmská. Astrea je tématem stovek vědeckých prací, jejichž seznam se stále rozrůstá, a zvlášť k tomu utvořený vědecký tým na Sorbonně právě vydává dosud nejdůkladnější kritické vydání celého cyklu.51 Na druhé straně není výjimkou ani kritický postoj k tomuto literárnímu mezníku – co z něj zbylo pro Francouze 20. století, beletristickým způsobem líčí Michel Tournier ve svém románu Meteory:52 Honoré d’Urfé, autor Astrey, prvního francouzského preciózního románu. Jak že se jmenoval ten okrajkovaný pastýř, který zmíral láskou k Astreji? Céladon! No ovšem! A hned si taky vzpomenu, jak jsem si toho navoněného nicku, toho teploušského milovníka žen (ještě ke všemu!) ve škole instinktivně protivil… Céladon převlečený za pastýřku! Někdy prostě stačí změnit pohlaví a všechno se srovná! 53 Společenské a literární konvence se změnily a nesrozumitelnost daného kódu vyvolává ironickou reakci.54 Změnám v přístupu 50 Tamtéž, s. 110. 51 Honoré d’Urfé, L’Astrée, c. d., 2011, 2016. 52 Tournier, Michel, Les Météores, Paris, Gallimard, 1975, česky Meteory, přel. Věra Dvořáková, Praha, Melantrich, 1998. Upozorňuje na to vynikající studie: Gefen, Alexandre, Visibilité, lisibilité, unité: L’Astrée face à la théorie littéraire moderne, in: Denis, Delphine (ed.), Lire „L’Astrée“, Paris, Presses de l’Université Paris-Sorbonne, 2008, s. 335. 53 Tournier, Michel, Meteory, c. d., s. 175, 176; v citátu zachováváme původní podobu vlastního jména. 54 Na počátku 21. století jsme byli svědky celofrancouzské společenské diskuse na téma: „Co říci na to, že prezident Francouzské republiky odrazuje od četby 22 23 k pastorální idyle v průběhu tří staletí bude věnována samostatná kapitola „Nová Astrea a jiné nové Arkádie“. 2. Nová Astrea jako „drobné dílko“ vzešlé z velkého příběhu Naše dosavadní rozbory se týkaly velké Astrey anebo těch stavebních prvků tohoto složitého románového systému, které má společné i s Novou Astreou, protože do ní byly převzaty. Na první pohled viditelným rozdílem mezi originálem a jeho přepracováním je rozsah díla. Z původních více než tří tisíc stran zbylo jen něco přes dvě stě, a jak bylo čtenáři slíbeno, fabule se omezuje především na hlavní hrdiny, na Astreu a jejího milého Seladona, a na peripetie týkající se jich dvou. Pokud budeme chtít obě těžko souměřitelná díla alespoň dílčím a nedokonalým způsobem porovnat a zjistit, v čem se překrývají, budeme se držet této dějové linie, protože ta, jak již víme, byla z původního cyklu vypreparována jako nerv, který má oživit jiný, nový organismus. Vyjděme z poznatku, že několikanásobný šťastný konec představovaný třemi svatbami najednou v samém závěru Nové ­Astrey je poněkud neorganicky naroubován na dosavadní široký tok děje, který se najednou musel zúžit a zrychlit, aby se k důležitému ­závěru dospělo a text nezůstal nedokončen. Právě skutečnost, že Nová Astrea obsahuje původní závěr, jí mimochodem dodává na hodnotě ve srovnání s některými jinými adaptacemi výchozí látky. Smírné rozuzlení u bájné studánky pravdy, bez něhož by široce klenutý oblouk celého původního cyklu s mnoha souvisejícími Kněžny de Clèves od paní de Lafayette, protože je kniha zastaralá“. – Pro úplnost je třeba dodat, že šlo o požadavek přijímacího řízení pro státní úředníky, v němž dosud toto dílo figurovalo na seznamu povinné četby. ­i ­nesouvisejícími epizodami, jako jsou útěky, bitvy, zrady a přestrojení, nedával smysl, je podstatně důležité z hlediska pravidel žánru. Na půdorysu pastýřské idyly se v Astrei přece od začátku do konce rozvíjí aristokratické téma „počestné lásky“, která je chápána jako cit v jednotlivostech nezištný – projevy přízně jsou velmi přesně dávkovány –, ale v celku vlastně funguje podle principu odměny; lásku (vyvolené dámy) je třeba si zasloužit a vysloužit hrdinskými činy a neochvějně pevnými mravy.55 Veškerá hojnost digresí, úvah nebo básní, které ve velké Astrei výrazně zpomalují děj, by vyzněla naprázdno, kdyby ten nakonec nevyústil v závěr, podle logiky věci jediný možný. Pro tuto hypotézu svědčí i to, že obnažit hlavní linii příběhu osekáním vedlejších odnoží textu bylo přímo metodickým východiskem pro sepsání Nové Astrey. Že býval tento pragmatický postup některými teoretiky akceptován, ukazuje Maurice Magendie, který na rozdíl od novějších, například Delphine Denisové, nechává bez kritických poznámek zjištění, že „děj je téměř stejný, všechny hlavní události tam jsou“.56 Shrňme je: Seladon předstírá lásku k pastýřce Amintě, což mu poradila sama Astrea jako lest, protože jejich rodiče jsou znepřáteleni a nepřejí jejich vztahu; falešný druid namluví nymfě Galatei, že bude šťastna jen s pastýřem, i proto se zamiluje do Seladona; druid Adamas poradí zapuzenému Seladonovi postavit chrám bohyni Astrei; Seladon se vyznamená v boji a u studánky pravdy se děj šťastně završí. Při daném řetězení událostí se nevyžaduje nějaký vnitřní vývoj postav, ty jsou v jádru stále stejné, jen se střídá jejich hodnocení milostné situace, v zásadě jen bipolární, jemuž je přímo úměrné jejich duševní rozpoložení, které také zná jen krajní polohy. 55 Někdy je hranice mezi hrdinskými činy a postoji jen neznatelná; stejnou udatnost vyžaduje stát v dešti šípů při obléhání hradu i poslechnout rozkaz nechodit své velitelce na oči. 56 Magendie, Maurice, L’Astrée d’Honoré d’Urfé, c. d., s. 15. 24 25 ­Hybatelem, který způsobuje, že se jejich cit najednou přenese z jednoho pólu na druhý, jsou dějové zvraty, ony „překážky“, které jsou samy o sobě vlastně jen sekundární a zaměnitelné. Vnějším projevem jsou viditelné proměny hrdinů – rudnou, blednou, chvějí se, slzí, omdlévají. Ovšem nepopisné vystižení psychických stavů v románovém cyklu Astrea je považováno za jednu z jeho předností a jako životaschopný prvek má své místo i v Nové Astrei, jak uvidíme v přeloženém textu. Nepravděpodobnost pastorální koncepce přechází i do Nové Astrey, avšak v oslabené podobě; ty nejvíce mondénní prvky jsou vynechány, jako například nekonečné galantní debaty nebo popis Hylova plesového (!) úboru zmiňující „krajkové okruží, vlasy poprášené kyperským pudrem“.57 Tak jak je Hylas opakem idealizovaného platonického milovníka, tak je i celá teoretická koncepce oduševnělé lásky, kterou rozpracoval d’Urfé a již Nová Astrea přejala, ve své skutkové podstatě popřena; do rajské pastorální idyly pronikl had – tak lze rozumět Genettovu závěru výše zmíněné známé studie i jejímu paradoxnímu názvu Had v ovčinci, který lze ovšem přeložit také jako Had v pastorále.58 Edenu jako biblické rajské zahradě dává přednost před přirovnáním k Arkádii proto, že neztrácí ze zřetele ustavičně přítomný protiklad dobra a jeho popření – nejvyššího obdaření a vyhnání, poslušnosti a neposlušnosti, věrnosti a zrady, laskavosti a hněvu, míru a války. Z ptačí perspektivy, která se pro orientaci v tomto veledíle ukazuje jako velmi užitečná, vidí „uprostřed válčícího světa poklidné království“.59 Úkolem biblického hada jako narušitele a našeptávače není ani tak svádět k touze poznáním se vyrovnat Bohu, ale k touze milostné a erotická láska je podle Genetta proti duchu tradičního arkadismu. Neobrazně, kriticky pak hodnotí románovou situaci 57 Srov. tamtéž, s. 133. 58 Genette, Gérard, Le serpent dans la bergerie, c. d., s. 122. 59 Tamtéž, s. 113. takto: „V Astrei je tedy velmi dobře patrný rozpor mezi stokrát proklamovaným duchovním ideálem milostný instinkt zcela sublimovat a skutečným chováním, přinejmenším u hlavní dvojice, která jako by tento ideál považovala za překážku okamžitého uspokojení svých tužeb a za záminku pro ty nejrafinovanější převleky a ty nejvstřícnější proměny oné touhy, a tedy ne za nástroj duchovního zdokonalení, ale erotické vytříbenosti.“60 Vyjdeme-li dále z jeho výstižné a vtipné definice „románovost, jak ví každý, rovná se vášeň, která zvítězí (co možná nejpozději) nad všemi překážka- mi“,61 za jeden z velkých paradoxů tohoto „románu všech románů“ lze považovat, že sice konečné vítězství věrné lásky patřičně oddaluje, ale protože si hlavní postavy byly nejednou nebezpečně blízko – převleky nepřevleky – zároveň tento svůj definitorický požadavek pro faktickou neproveditelnost popírá. 3. Autor/autorka Nové Astrey Již byla řeč o souvislosti mezi osobní zkušeností autora a vyprávěným příběhem, a to v tom smyslu, že se do něj často jeho zážitky promítají.62 Zatímco Honoré d’Urfé je dostatečně znám jako autor i jako urozený dvořan, intelektuál a válečník, a stopy všech těchto jeho rolí lze ve velké Astrei nalézt, u Nové Astrey je třeba postupovat opačně – tedy pokud jde o určení autora pouze této adaptace – na základě rozboru textu srovnávací metodou ověřovat hypotézy. O autorství totiž panují dohady a nejistota. První vydání z roku 1712 u Nicolase Pépiého v Paříži nenese jméno autora, na holandském vydání z roku 1718 u vydavatele J. Sambika le Jeune v Leydenu je uvedeno La Nouvelle Astrée, par Monsieur l’Abbé C**, 60 Tamtéž, s. 121. 61 Tamtéž, s. 118. 62 Kategorii „autobiografie“ zde pomíjíme. 26 27 což je třeba číst jako abbé de Choisy. V plném znění se toto jméno totiž nachází ve sborníku Mélanges tirés d’une grande bibliothèque od Contanta d’Orville,63 ovšem pravost tohoto připsání z konce 18. století bývá zpochybňována.64 Dirk van der Cruysse domnělému autorovi věnoval monografii s názvem L’Abbé de Choisy, androgyne et mandarin,65 ve které píše s duchaplností přiměřenou tématu a dobovým požadavkům: „Přiznávám, že pokud jde o otcovství (nebo mateřství) Nové Astrey vydané roku 1712, mám pochybnosti. Tento nemastný neslaný výtah z Astrey od Honorého d’Urfé je věnován její královské Výsosti Madame (která ji měla ve dvou exemplářích v knihovně).“66 Jak je patrno z uctivého věnování vladařce na začátku díla, bylo z něj vypuštěno vše, „co by mohlo urážet tu nejúzkostlivější mravopočestnost. Paní tu všude uvidí, jak jsou dobré mravy dodržovány, zásluhy odměněny a ctnost ko- runována“,67 avšak van der Cruysse namítá, že některé čtenáře velké Astrey, jmenovitě Boileaua, přece šokovaly dvojsmyslné scény s muži přestrojenými za ženy a že „nevidí, proč by se Choisy, který s královniným okolím nebyl v žádném vztahu, měl snažit z románu vymazat to, co se mu u d’Urfého líbilo ze všeho nejvíc“.68 Pro tyto Choisyho domnělé preference však neuvádí přímé doklady. Naopak z van der Cruyssovy monografie vyplývá, proč byla Nová Astrea, dílo hlásící se k ženské autorce, jak ukážeme níže, abbému připisována: literárně činnému François-Timoléonovi de Choisymu (1644–1724) se v mládí dostalo dvojího vzdělání, 63 Zdroje uvádějí údaj: D’Orville, Contant, Mélanges tirés d’une grande bibliothèque, Paris, Moutard, 1779, II, s. 60. 64 Badateli jako Georges Mongrédien nebo Richard Parish; Choisyho jako autora Nové Astrey uznávají Jean Mélia a Geneviève Reynes, srov. in: Van der Cruysse, Dirk, L’abbé de Choisy, androgyne et mandarin, Paris, Fayard, 1995, s. 396. 65 Van der Cruysse, Dirk, tamtéž, 1995. 66 Tamtéž, s. 396. 67 Viz s. 136. 68 Van der Cruysse, Dirk, L’abbé de Choisy, androgyne et mandarin, c. d., s. 396. v tanci a hudbě jako dívce a v jazycích a politice jako chlapci, vyznačoval se kolísáním mezi mužskou a ženskou identitou, což se projevovalo nejen přestrojováním do ženských šatů, ale i odmítáním držet se při literární tvorbě gramatického mužského rodu; napsal: „…myslím, že zde nemusím ohlašovat své pohlaví; dostatečně se pozná můj styl. My autoři (slovo autor je neutrální) se podobáme malířům, rukopis se pozná. Ostatně mi psaní působilo takové potěšení, že se cítím více než odměněna za svou námahu.“69 Choisy také měl přímo zbožňovat krále Ludvíka XIV. Z pohledu 20. nebo 21. století je obtížné hodnotit, co se za emfatickými výrazy skutečně skrývalo; silná slova nadaná dvojím smyslem používá i badatel van der Cruysse, když například soudí, že Nikolaj Rostov z Tolstého Vojny a míru miloval cara „jako pána i jako paní/milenku“.70 Tímto citátem nechceme zpochybnit van der Cruyssův odmítavý postoj k Choisyho autorství Nové Astrey, jen poukázat na to, že dokud se pro ni nenajde prokazatelně věrohodný jiný autor, jsme odkázáni na nepřímé důkazy typu: „nejsem schopen na autora s takovou jiskrou, jako je Choisy, svést otcovství této mdlé Astrejky“.71 V opačném případě můžeme dát za pravdu důkazům přímějším, které mluví pro to, že Novou Astreu abbé C. skutečně napsal – jde zejména o střídání mužské i ženské identity. Avšak jistotu nemáme; dodnes se u titulu Nové Astrey jméno autora ani autorky neuvádí. Pokud bychom chtěli dále pokračovat přírodovědeckým jazykem a mluvit o vymírání druhů (zde literárních), nejspíš bychom se museli přiklonit k tvrzení, že dnes pastorela vymřelý druh je. Noví jedinci se nerodí, protože by nenašli vhodné životní prostředí. V literatuře je tomu však jinak – zástupci určitého druhu mají delší život, mohou přežívat i v nepříznivých podmínkách, dokonce 69 Tamtéž, s. 395, zdůraznění P. D. 70 „Comme un maître et une maîtresse“, tamtéž, s. 15, 16. 71 Tamtéž, s. 396. 28 29 po období zimního spánku znovu obnovit své základní funkce. Anebo ožijí ve výrazně změněné podobě, adaptované na nové pro­středí, v němž se jim po určitou dobu daří, než obrazně řečeno zase ubude pastvin, tedy životodárného čtenářského zájmu. To je i případ gigantické Astrey, jíž při daném rozsahu nutně hrozí, že jí její velikost a těžkopádnost budou ztěžovat každodenní život,72 tím spíše rozmnožování, například překladem. A hlas, který se ozval již sto let po jejím vzniku, zní velmi „moderně“ tím, jak volá po zjednodušení a zestručnění rozvláčného textu.73 Ať již ten hlas patří komukoli, zastává se také nejmenované urozené čtenářky, prý rozčarované kvalitou románu o Astrei: Ustavičné vedlejší příběhy, vystavování na odiv jalové učenosti, kterou nemá [čtenářka] dle svého úsudku nijak zvlášť zapotřebí, hlubokomyslné výklady…, časté a nezajímavé básně, to vše ji dost odrazovalo, takže nepokračovala v četbě, již pokládala za nudnou… Bezejmenná autorka (respektujeme autorský ženský rod) se tím cítí povzbuzena, aby výchozí text vylepšila podle námětu zklamané vznešené čtenářky i dle svého mínění, čím mu prospět, a slibuje: vymýtím z něj teologii, politiku, lékařství i básnictví; …vypustím všechny nadbytečné postavy a nikdy neztratím ze zřetele Astreu a Seladona, čímž se vyhnu úskalí všech dlouhých románů, že se hrdina a hrdinka objevují na scéně jen zřídkakdy, což brání tomu, aby člověk zálibně sledoval jejich příhody, a oblíbí si jen jejich přátele a přítelkyně, kteří většinou zaberou tři čtvrtě knihy. Navíc bylo zapotřebí změnit styl, i když v původním díle byl velmi přesvědčivý. V živém jazyce za sto let všechno vyjde z módy. 72 Delphine Denisová přímo mluví o úmrtním listu. 73 V úvodním „Upozornění“ (Avertissement) k NAA, s. A4; viz s. 37. V poslední větě, jakoby vyslovené dnes, oněch sto let však znamená dobu od začátku 17. století na práh století osmnáctého, přesně řečeno do roku 1712, kdy v Paříži vyšla, jak uvedený ediční záměr prozrazuje, velmi volná adaptace s názvem Nová Astrea, z jejíž předmluvy jsme citovali. Právě tuto alegorickou pastorálu s uhýbavým přízviskem „drobné dílko o venkovských láskách“ jsme vybrali, aby se stala tlumočnicí největšího francouzského pastorálního románu, který nikdy nebyl do češtiny přeložen a pravděpodobnost takového podniku je malá. Jako tlumočnice je Nová Astrea sice nedokonalá a nevěrná, to však neznamená, že nestojí za to si ji poslechnout. Tato volba je dána i tím, že jeden starý výtisk La Nouvelle Astrée s letopočtem M DCC XIII vydaný u Pierra Humberta v Amsterdamu se dostal až do dnešní Moravské zemské knihovny v Brně. Součástí jejího historického fondu se kniha stala jako součást zámecké knihovny hrabat Chorynských, která byla po 2. světové válce zestátněna jako konfiskát.74 Jak uvádí Lucie Heilandová, tato sbírka je nejucelenější knihovnou v historickém fondu Moravské zemské knihovny a svým složením odpovídá reprezentativní šlechtické knihovně obsahující tisky ze všech oborů lidské činnosti a v několika dominantních jazycích. Francouzština se mezi ně zařadila v 18. století, kdy se stala jazykem šlechty.75 Téměř přesně po třech stoletích od jejího vzniku Novou Astreu otevíráme, abychom ji čtenářům mohli nabídnout v historicky nejspíše prvním překladu do češtiny s poznámkovým aparátem a doplňujícími rozbory. 74 Za informaci vděčíme Jitce Machové z Moravské zemské knihovny v Brně. 75 I  pro další podrobnosti srov. Heilandová, Lucie, Zámecká knihovna hrabat Chorynských, in: Krušinský, Rostislav (ed.), Problematika historických a vzácných knižních fondů 2009, sborník z 18. odborné konference Olomouc, 14–15. října 2009, Olomouc, Vědecká knihovna v Olomouci, s. 227–237. 30 31 4. Čtení a různočtení. Zásady rekonstrukce a transkripce francouzského textu z počátku 18. století platné i pro český jazyk Text Nové Astrey jsme se rozhodli překládat přímo z tištěné edice pořízené roku 1713 a uchovávané v Moravské zemské knihovně v Brně (viz obr. XIV na s. 206). Vedla nás k tomu snaha o co největší autentičnost, která ovšem nesměla zacházet až tak daleko, že bychom případná špatně čitelná místa nabízející různočtení ponechali jako nejednoznačný podklad pro převedení do české verze. V takových případech a průběžně v celém textu jsme prováděli srovnání s jinými edicemi díla, zejména s prvním knižním vydáním díla La Nouvelle Astrée z roku 1712, které v Paříži vytiskl Nicolas Pépié.76 Sorbonnský vědecký tým Le Règne d’Astrée pod vedením Delphine Denisové je zpřístupnil jak v podobě přepisu současnými typy západoevropské latinky z let 2007–2013, tak jako fotokopii původní sazby z roku 1712. Současný přepis se od ní liší pouze změnou znaku pro tzv. dlouhé s „ſ“, který je systematicky nahrazen dnešním „s“. Pokud jsme mohli zjistit, vydání pařížské se liší od vydání amsterdamského pouze závěrečným Královským privilegiem začínajícím slovy „Ludvík, z milosti Boží král francouzský a  navarrský“, a  končící datací „Dáno ve Versailles, druhého dne října, milostivého léta tisíc sedm set dvanáct a našeho panování [roku] sedmdesátého“. Překlad starého cizojazyčného textu77 s sebou nese nejen odhalování jeho smyslu, ale nabízí i názorné doklady toho, jak se jazyk v průběhu staletí měnil. Francouzština prodělala od začátku 17. do začátku 18. století velké změny v jednotlivých jazykových 76 NAP. 77 Teoreticky se jím podrobně zabývá například Hurtado Albir, Amparo, La notion de la fidélité en traduction, Paris, Didier Erudition, 1990, kapitola „L’historicité“ na s. 149–175. plánech, z nichž některé uvádíme pro ilustraci na příkladech ze zkoumaných textů v následující tabulce, která pro porovnání zachycuje i stav současný. Nejnápadnější je změna koncovky 3. os. sg. sloves v imperfektu indikativu či v prézentu kondicionálu nebo výskyt tzv. cirkumflexu (accent circonflexe) na místě staršího „s“. velká Astrea počátek 17. stol. Nová Astrea počátek 18. stol. počátek 21. stol. český překlad – epistre épître dopis, list flater, je me flate flater, je me flate flatter, je me flatte lichotit, lichotím si desguiser déguiser déguiser přestrojit desguisement déguisement déguisement přestrojení avoit avoit avait měl/a/o colere colere colère hněv, vztek alloient alloient allaient chodili/y/a venoient venoient venaient přicházeli/y/a, přecházeli/y/a pourroit pourroit pourrait mohl/a/o by Domácí studie Josefa Vintra o přepisu českých textů z barokní doby78 je v mnohém použitelná i pro překlad barokního textu francouzského. Postupovali jsme podobnou metodou, jakou uvádí její autor. Nutné bylo zejména rekonstruovat interpunkci, která je pro pochopení významu sdělení zásadní – a v cizím jazyce tím spíše. V zásadě jsme se snažili uchovat členění originálu, takže ne vždy bylo uplatněno pravidlo, že „v dlouhých souvětích by se měl respektovat hierarchicky poměr mezi dvojtečkou, středníkem 78 Vintr, Josef, Zásady transkripce českých textů z barokní doby, Listy filologické / Folia philologica, Vol. 121, No. 3/4, 1998, s. 341–346. 32 a čárkou“;79 užití dvojtečky a její nahrazení středníkem nebo čárkou je ovlivněno tím, že ve francouzštině má vyšší výskyt a větší množství funkcí. V textu s uměleckou intencí, kterým Nová Astrea je, zejména v přímé řeči bereme v úvahu intonační hledisko a v zájmu srozumitelnosti zavádíme nebo rušíme znaménka podle současného českého úzu. Střídání druhů písma odstraňujeme, resp. kurzívu ponecháváme u paranarativních poznámek, a pokud označuje přímou řeč, přepisujeme ji základním písmem, avšak s přidanými uvozovkami. U přímé řeči nerespektujeme francouzský způsob, který užívá buď spojovník (divis) na novém řádku, nebo uvozovky jen na začátku a konci přímé řeči, i když je přerušena větou uvozovací, navíc v textu je i druhé zmíněné pravidlo uplatňováno nedůsledně, nejčastěji uvozovky chybí. Na nejzávažnější různočtení tohoto typu je upozorněno v poznámkách pod čarou ve vlastním překladu. Tamtéž na konkrétních příkladech komentujeme i překladatelské strategie a opodstatnění zvolených řešení, například týkajících se jednotlivých jazykových plánů. Překlad Nové Astrey a citací z velké Astrey, jako i z ostatní literatury, je dílem autorky tohoto textu, pokud není uvedeno jinak. 79 Vintr, Josef, Zásady transkripce českých textů z barokní doby, Listy filologické / Folia philologica, Vol. 121, No. 3/4, 1998, s. 341–346. II. Nová Astrea 35 Obr. III: Leonida a kočár, Jedenáctá kniha Čtvrté části Astrey, vytištěné v Rouenu roku 1647. NOVÁ ASTREA, VĚNOVANÁ JEJÍ KRÁLOVSKÉ VÝSOSTI MADAME80 V AMSTERDAMU, u Pierra Humberta M DCC XIII 80 Při práci na starém textu se u překladatele může objevit to, co George Steiner nazývá „archaizující reflex“, tedy sklon užívat jazykové archaismy různého druhu. Steiner, George, Po Bábelu. Otázky jazyka a překladu, přel. Šárka Grauová, Praha, Triáda, 2010, s. 305; srov. v originále Steiner, George, After Babel. Aspects of Language and Translation, Oxford, Oxford University Press, 1975, kapitola The hermeneutic motion, s. 347 a n., dostupné na adrese https://archive.org/stream/ SteinerGeorge_201504/Steiner,%20George%20-%20After%20Babel%20 (Oxford,%201975)_djvu.txt. Zde v úvodu k pastorálnímu románu Nová Astrea v češtině tuto možnost v lexikálním a morfologickém plánu využíváme (Madame, an, míti, skýtá…) jako jakési návěstí ukazující, po jaké koleji se text bude ubírat; v dalším textu už jí nebude tolik zapotřebí. Tento „reflex“ je však zapotřebí mít pod kontrolou a vyhovovat mu jen tam, kde je užití archaismu motivované originálem. Stojí totiž za povšimnutí, nakolik je jeho slovní zásoba podobná dnešní francouzštině. 36 37 JEJÍ KRÁLOVSKÉ VÝSOSTI MADAME Má paní, an mi rukopis nové Astrey přišel pod ruku, odvažuji se jej svěřit pod ochranu Vaší královské Výsosti;81 nebude jí snad nevhod věnovat pohled tomuto malému dílku82 sepsanému osobou krásného pohlaví,83 které se zdařilo očistit jej ode všeho, co by mohlo urážet tu nejúzkostlivější mravopočestnost. Paní tu všude uvidí, jak jsou dobré mravy dodržovány, zásluhy odměněny a84 ctnost korunována. Najde tu i příklady šlechetnosti, dobroty a vznešené odvahy, jež sama přečasto skýtá, a těším se, že přijme uctivý hold, který jí při této příležitosti skládá, své paní, Vaší královské Výsosti nejpokornější, nejponíženější a nejvěrnější služebník [Pepié] 85 81 Na rozdíl od zkoumaného amsterdamského vydání z roku 1713 (NAA) i od pařížského vydání z roku 1712 (NAP) píšeme u šlechtických titulů velká písmena jako v nové češtině – u obecných jmen pouze tehdy, zastupují-li jména vlastní, například Amor, Amorek, srov. Vintr, Josef, Zásady transkripce českých textů z barokní doby, c. d., s. 341–346. Zde tedy například „pan kancléř“ za „Monseigneur le Chancelier“, „milenec/milý“ za „Amant“ apod. 82 Zde se v textu NAA na konci stránky poprvé objevuje tzv. straniční kustod, stará tiskařská pomůcka, spočívající v tom, že se první slabika slova navazujícího na další straně, případně takové slovo celé, objevuje i na konci strany předcházející, na samostatném řádku. Srov. obr. VI a VII na s. 122. V NAP kustody nejsou. 83 Tato zmínka je v NAA i v NAP jediným explicitním vodítkem k osobě autora Nové Astrey, jeho/její jméno chybí. 84 Znak ampersand pro latinskou, resp. francouzskou spojku „et“, v novější & i starší, tzv. italské podobě překládáme jako „a“ nebo „i“. 85 V hranatých závorkách uvádíme čtení, které zkoumané vydání NAA neobsahuje, ale v zájmu smyslu je doplňujeme podle vydání NAP. UPOZORNĚNÍ První popud k tomuto malému dílku mi nevědomky poskytla jistá dáma, více než rodem a majetkem vynikající svými osobními kvalitami: prý mladá osoba, která chce míti ducha, má číst a zase číst román o Astrei, avšak ona i přes své zaujetí a kuráž nebyla schopna nikdy dočíst ani do konce prvního svazku. Ustavičné vedlejší příběhy, vystavování na odiv jalové učenosti, kterou nemá dle svého úsudku nijak zvlášť zapotřebí, hlubokomyslné výklady o dávných druidech, časté a chladné básně, to vše ji dosti odrazovalo, takže nepokračovala v četbě, již pokládala za nudnou; přitom ale ji malá sebedůvěra, která většinou doprovází ušlechtilé duše, vedla k přesvědčení, že by příznivý posudek čtenářstva měl mít větší váhu než její osobní pocity a že dílo rozhodně bude velmi dobré, i když ji nepobavilo. Prokázala mi tu čest, že se mnou o něm v tomto smyslu promluvila, a mé mínění její skromnosti nepřitakalo. Přesvědčena,86 že vše, co se jí v Astrei nelíbilo, se jí mělo nelíbit, jsem jí navrhla, že odstraním všechny nedostatky, které ona svým přirozeným dobrým vkusem vycítila, že z Astrey udělám drobné dílko o venkovských láskách, že zjemním některá poněkud nevázaná místa, jež by úzkostlivá počestnost naší doby v knihách nemohla strpět, že z něj vymýtím teologii, politiku, lékařství i básnictví; že vypustím všechny nadbytečné postavy a nikdy neztratím ze zřetele Astreu a Seladona,87 čímž se vyhnu úskalí všech dlouhých románů, že se hrdina a hrdinka objevují na scéně jen zřídkakdy, což brání tomu, aby člověk zálibně sledoval jejich příhody, a oblíbí si jen jejich přátele a přítelkyně, kteří většinou zaberou tři čtvrtě knihy. Navíc bylo zapotřebí změnit styl, i když v původním díle byl velmi 86 Zde se ve fr. originálu románu poprvé objevuje gramatický znak ženského rodu, který se uplatnil při určování autorství Nové Astrey, jak uvidíme dále. 87 Vlastní jména osob počešťujeme, a to podle obvyklé výslovnosti, srov. Céladon na Seladon, nebo v zájmu skloňování, srov. Astrée na Astrea, což platí i pro toponyma. U vlastních jmen antického původu respektujeme český klasický úzus. 38 39 přesvědčivý. V živém jazyce za sto let všechno vyjde z módy. Nicméně jsem zachovala88 některé rysy, které budou dobře rozpoznatelné podle starobylých slov a ještě lépe podle krásy citů. Muž kvalit pana d’Urfé nemůže mít jiné než ty nejvznešenější a nejušlechtilejší. Nuže, milý čtenáři, takto vznikl drobný příběh o Astrei a Seladonovi. Příznivým přijetím, jehož se od vás dostalo několika drobnostem, jejichž sepsání nezapírám, jsem se cítila povzbuzena89 nabídnout vám tento malý dárek. Záleží jen na vás, zda po něm vbrzku bude následovat další. SCHVÁLENÍ Z nařízení pana kancléře jsem přečetl Novou Astreu a nabyl jsem přesvědčení, že veřejnost uvítá její vydání s potěšením. V Paříži dne dvanáctého května tisíc sedm set dvanáct. Fontenelle 88 Ve francouzském originálu zde minulý čas nemá příznak ženského rodu, sjednocujeme s gramatickým rodem pisatelky „Upozornění“. 89 Zde použitý ženský rod odkazuje k nejmenované autorce, která již nějaké texty publikovala. S autorskou skromností píše o několika drobnostech, jejichž sepsání nezapírá. Anonymita tvůrce byla dobovým rysem a i naznačené autorství několika literárních textů lze chápat spíše jako prvek autorské stylizace než jako platný údaj (kromě toho zde není sebemenší vodítko, o jaké texty by se mohlo jednat). Že podobně „vypravuje na cestu“ do světa mezi čtenáře své dílo i česká spisovatelka v polovině 19. století, zjistíme srovnáním s Babičkou Boženy Němcové. KNIHA PRVNÍ Příroda stvořila ve Forezu90 ten nejlíbeznější kraj celé Galie: hory, planiny, lesy a potoky mu dodávaly příjemnou rozmanitost a břehy řeky Lignonu nebyly sice tak proslulé jako břehy Tibery, ale pastýři a pastýřky, kteří se tam mohli denně vídat, tu žili spokojeně a zbytku světa nic nezáviděli: šťastný to poklid, kdyby jej nerušila láska. Slunce ještě zdaleka nevyšlo, když Seladon, nejkrásnější a nejzamilovanější z pastýřů, poručil starost o své stádo věrnosti svých psů a šel se posadit na břeh Lignonu, aby tam počkal na pastýřku Astreu. Nečekal dlouho, láska a žárlivost ji už vzbudily. Nejprve spatřil jejího milovaného psa Melampa, jak se přiběhl důkladně pomazlit. Uviděl i její nejoblíbenější ovečku, ale toho dne na sobě neměla žádné stužky jako obvykle; Astrea musela myslet na jiné věci. Šla za svým stádem tak smutně a tak hluboce zasněná, že došla až dost blízko k Seladonovi, a přece ho neviděla. Lichotil si, že mu šla naproti tam, kam chodíval téměř každý den. Vydal se za ní, a ani nepomyslel na neštěstí, které si nijak nezasloužil, a dostihl ji opřenou o strom a tak ponořenou do svých myšlenek, že se dostal až tam, kde stála, aniž by si jej všimla. Ouha, kdyby ten zamilovaný Seladon neměl tak důvěřivé a nevinné srdce, třeba by podle zasmušilosti své pastýřky poznal, že si myslí, že je v lásce nestálý. Ale zdá se, že osud, chtěl-li ho zničit, chtěl ho i překvapit. Přistoupil k ní s horoucností milovaného milence91  – 90 Kraj ve střední Francii bohatý na přírodní krásy, toponymum píšeme dnešním pravopisem místo původního Forêt. 91 V celém textu se budou vyskytovat slova, jejichž sémantické pole se s vývojem jazyka od počátku 18. století (resp. 17. století, pokud přihlédneme i k velké Astrei) dodneška posunulo. Zde například „amant“ používáme ve smyslu definice „muž, který ženě vyznal své milostné city (upřímné či nikoli)“, a podle poznámky, že „současný smysl ,muž, který má se ženou tělesné styky, aniž by 40 41 a běda, s jakou byl přivítán? Ani v té nejkrutější zimě nebylo nikdy tolik ledu. Tak nezvyklé přijetí jej vyvedlo z míry. V duchu prochází všechny své skutky za celý svůj život, i ty nejnepatrnější myšlenky, účtuje sám se sebou, přísně se zkoumá a nenachází nic, co by si měl vyčítat. Konečně mu jeho nevinnost dodá sil, které počátečním překvapením zeslábly; „Co jsem tedy udělal?“92 říká jí a neodváží se na ni pohlédnout. „Zradils93 mne,“ odsekne popuzeně pastýřka, „a ještě se opovažuješ přijít mi na oči; jdi, ty věrolomníku, a nech mě oplakávat mé neštěstí.“ Jak zapůsobila ta slova na věrného pastýře? Jedině ten, kdo kdy miloval, to může pochopit, zakusil-li kdy tak nespravedlivou výčitku. Seladon jí říká: „Astreo, to mne má vyzkoušet, nebo uvrhnout do zoufalství?“ Po těch slovech žárlivá pastýřka už nesnese pohled na to, co tolik milovala: „Cože, nešťastníku,“ zvolala, „ty mne ještě budeš trápit, běž si jinam hledat někoho, kdo tě bude poslouchat, a jestli jsi mě někdy miloval, zařiď se tak, ty zrádce, ať už tě nikdy nevidím.“ Po těch hrozných slovech nakvap odešla. Seladon ji chtěl zadržet za šaty; stuha z rukávu mu zůstala v ruce. Zoufalství jej přemohlo: „Tak dobře, vy ukrutnice,“ zvolal, „budete spokojená, už mne nikdy nespatříte.“ Sotva dořekl ta slova, vrhl se do řeky Lignonu. s ní byl ženat‘ je v 17. století ve vznešených žánrech vzácný“, srov. Larousse dictionnaire du français classique, le XVIIe siècle, Larousse, Paris, 1992 (dále zkratka DFC). Slovník Francouzské akademie je ve své definici obecnější: „ten, kdo má lásku k osobě jiného pohlaví“, in: Dictionnaire de l’Académie françoise, Paris, chez J.J. Smits et Co, 1799 (dále zkratka DAF). 92 Podle současného českého úzu používáme u přímé řeči uvozovky; nahrazujeme jimi kurzívu z NAA, případně je doplňujeme tam, kde grafické odlišení chybí a nabízí se různočtení, jak bude ukázáno dále. 93 V této přímé řeči Astrea Seladonovi tyká, zřejmě jako výraz rozhořčení, v dopisech si oba navzájem vykají, jak odpovídá požadavkům vysokého slohu; Seladon Astrei netyká nikdy, dodržuje kód zdvořilé podřízenosti. V překladu jsme právě z funkčních důvodů tuto dichotomii dodržovali a i v místech, kde by bylo možno použít slovesný tvar určující osobu, se mu vyhýbáme; srov. „Astreo, to mne má vyzkoušet, nebo uvrhnout do zoufalství?“ místo možné varianty „Astreo, to mne chceš/chcete zkoušet, nebo…?“ Ta říčka byla tehdy dost hluboká bystřina,94 v horách tály sněhy, a ubohý pastýř, který chtěl zemřít, brzy pozbyl vědomí a byl unášen vodním proudem, aniž by vynaložil sebemenší úsilí, aby si zachránil život. Ale Astreu, která ještě nebyla daleko a na hluk, který způsobil Seladon pádem do vody, přiběhla, jeho zoufalství tak zaskočilo, že omdlela a i ona spadla do vody; její svěžest jí brzy vrátila vědomí. Pastýři jí pomohli; šaty ji trochu nadnášely. Donesli ji do nejbližší chýše, patřila její sestřenici a dobré přítelkyni Phyllis. S Phyllis tehdy byl Seladonův bratr Licidas, který ji miloval stejně něžně, jako ona jeho. Astrea byla ze všeho, co se jí právě přihodilo, tak zmalátnělá a ohromená, že přijímala lhostejně všechnu pomoc, které se jí dostávalo. Konečně otevřela oči; její bolest ještě vzrostla, když uviděla Seladonova bratra. Měla ale ještě dost sil mu říci, že se jeho bratr utopil, když jí chtěl pomoci. Licidas okamžitě běžel na břeh Lignonu, aby viděl alespoň to nešťastné místo, ale ať hledal, jak hledal, nic nenašel. Seladon byl v bezvědomí vyvržen na druhý břeh řeky; když tu mu tři nymfy,95 které se procházely po břehu řeky, naštěstí přišly zachránit život. Z těla mu crčela voda na všechny strany a ještě byl napůl ve vodě, břicho nafouklé, ústa pootevřená,96 nymfy si myslely, že je mrtvý. 94 Pokud jde o parataktické a hypotaktické vztahy v souvětích, v zájmu zachování dobového stylu respektujeme původní uspořádání, pokud není na překážku srozumitelnosti. Ze stejných důvodů a se stejným záměrem ponecháváme interpunkční znaménka (s občasnou redukcí dvojteček v explikativní funkci) a nepřidáváme explicitace kauzálních, konkluzivních, adverzativních či jiných poměrů mezi větami. 95 Pro francouzské slovo „nymphe“ s pravopisným kolísáním v podobě „nimphe“ se nabízejí v češtině lexikální jednotky nymfa, (lesní) víla, lesní panna/žínka, rusalka. Takto jsou uspořádány na ose od exotizujícího (antikizujícího) po naturalizující; pojem „rusalka“ se zdá být již obsazen jedinečnou postavou, resp. dílem Rusalka, idiom „lesní panna/žínka“ je také zatížen českou obrozeneckou konotací; aktualizaci rysu vznešenosti, aristokratičnosti nejlépe vyhovuje internacionalismus „nymfa“ nebo i původní „víla“, u níž je čeština díky překladům Shakespearova Snu noci svatojánské zvyklá na „královnu vil/víl“. 96 Tato klíčová scéna je ve velké Astrei popsána mnohem podrobněji a dnes bychom řekli naturalističtěji; srov. český překlad i originál: „Neboť měl ještě nohy 42 43 Leonida, nejmilosrdnější z nich, šla k němu a vytáhla jej celého z vody. Při tom pohybu vyvrhl vodu, kterou spolykal, a vyvrhl jí takové množství, že když nymfa zjistila, že je ještě teplý, řekla si, že by snad ještě bylo možné zachránit mu život. Galatea, což byla hlavní nymfa, jí také přiběhla na pomoc, a když viděla, jak třetí nymfa stojí s rukama založenýma, řekla jí: „Silvie, co že nám nejdete pomoci?“ „Ach, paní,“ odpověděla nymfa, „úlek bere sílu, já toho pastýře poznávám, ten si vskutku zaslouží vaši péči.“ Vypadal, že se mu nesmírně ulevilo, a začínal dýchat, ale oči neotevíral, ani ještě úplně nepřišel k sobě. Galatea jej tedy s pomocí svých dvou družek donesla do svého kočáru, který hlídal malý Meril pár kroků odtamtud, a pokračovala v cestě do zámku97 Issoure, kam ve vodě, pravou paži bezvládně nataženou přes hlavu, levou napůl zkroucenou dozadu a napůl uvízlou pod tělem; hrdlo vyboulené dopředu tíží hlavy, která byla zvrácena dozadu: ústa pootevřená a téměř plná písku, na všechny strany z nich teklo, obličej na několika místech poškrábaný a ušpiněný, oči napůl zavřené a vlasy, které nosíval dlouhé, tak zmáčené vodou, že mu z nich jako ze dvou pramenů voda stékala po tvářích, z nichž živá barva vyprchala natolik, že mrtvý jí nemá méně; v kříži byl tak prohnutý kupředu, že vypadal přelomený, a tím působilo břicho ještě nafouklejší, jak bylo tak plné vody, tak i samo od sebe. Když jej nymfy viděly v tomto stavu, bylo jim jej líto.“ „…car il avoit encor les jambes en l’eau, le bras droict mollement estendu par dessus la teste, le gauche à demy tourné par derriere, & demy engagé sous le corps ; le col faisoit un ply en avant pour la pesanteur de la teste, qui se laissoit aller en arriere : la bouche à demy entre-ouverte, & presque plaine de sablon, desgouttoit encore de tous costez: le visage en quelques lieux esgratigné & soüillé : les yeux à moitié clos : & les cheveux, qu’il portoit assez longs, si moüillez que l’eau en couloit comme de deux sources le long de ses jouës, desquelles la vive couleur estoit si effacée qu’un mort ne l’a point d’autre sorte : le milieu des reins estoit tellement avancé, qu’il sembloit rompu, & cela faisoit paroistre le ventre plus enflé, quoy que remply de tant d’eau il le fust assez de luy-mesme. Ces Nymphes le voyant en cest estat en eurent pitié.“ NAP, První část, První kniha. Pokud bychom si položili otázku, proč se bledě modrozelené barvě říká seladonská, možná by mohla být odpovědí slova „po tvářích, z nichž živá barva vyprchala natolik, že mrtvý jí nemá méně…“ 97 V originále „château“ – nabízejí se dvě překladatelská řešení: hrad nebo zámek. Době děje by spíše odpovídal hrad (5. století po Kr.), slovník DAF z roku 1799 pak vjela zahradní brankou. Napadlo ji, že tento pastýř, jehož krása ji i přes jeho zbědovaný stav na první pohled ohromila, by docela dobře mohl být ten, kdo se má podle předpovědi jednoho moudrého druida stát jejím životním štěstím. Nymfa chovala prudkou vášeň k rytíři jménem Lindamor. I on ji něžně miloval, a aby si ji zasloužil ještě více, šel si vydobýt slávu s vojskem franckého krále. Odešel bez obav z vytrvalého dvoření Polemova. To byl dosti nebezpečný sok, velmi dobře zapsaný u Galateiny matky Amasis, nymfy panující v tom kraji, který si namlouval, že svými úskoky nahradí zásluhy. Bledý a znetvořený Seladon napůl v objetí smrti zahnal z Galateina srdce Lindamora i Polema, a měla oči jen pro něj. V tu chvíli zapomněla, že oba chrabří rytíři jí už po několik let slouží, a aniž by věnovala sebemenší pozornost zásluhám nepřítomných, vydala se celičká přítomnému98 snění. Mezitím Astrea přišla k sobě a šla spolu s ostatními hledat stopy po jeho neštěstí. Potkal ji Licidas; „plačme spolu,“ řekl jí, „já jsem ztratil bratra, ale vy jste ztratila milého.“ Astrea mu nic neodpověděla. „Nešťastný Seladone,“ vzkřikl, „takto se na tebe pamatuje. Jakže, Astreo, Seladon vám nestojí za jedinou slzu a vy nejste o nic víc dojatá, než kdybyste jej vůbec neznala.“ „Jeho smrt,“ ona na to, „mě velice zasáhla, měl zásluhy, ale, Licide, málo věděl, co je to milovat.“ „Pastýřko nevděčná, už se neptám po příčině smrti svého bratra; pro vaši žárlivost si zoufal a kvůli ní zemřel. Jakže, uvádí definici: „pevnost obklopená příkopy a silnými zdmi opatřenými věžemi nebo baštami“, dále v témže hesle však čteme: „znamená i dům, kde bydlí pán té končiny“, bez bližšího určení jeho podoby. Dobovému vyprávění (začátek 18., resp. 17. století pro velkou Astreu) však odpovídá spíše pojem zámek dle definice „velký a krásný dům [ke kratochvílím] na venkově“, srov. Le Lexis, Le Dictionnaire érudit de la langue française, Paris, Larousse, 2014 (dále zkratka DELF). Především však podle popisů prostředí, zejm. výzdoby šlechtických interiérů, a za pomoci dobových ilustrací volíme variantu „zámek“. 98 Častá stylistická figura záporného paralelismu nebo binární opozice – slovo (zde adjektivum) si vyžádá protějšek, který je jeho protikladem, často v symetrické pozici ve větě (zde na konci), srov. „nepřítomných – přítomnému“. 44 45 ani otcův hněv, nepřátelství příbuzných ani dlouhá nepřítomnost nemohly zlomit řetězy, jimiž byl k vám poután, a vy jste mohla uvěřit…“ „Ano, pastýři, uvěřila jsem, viděla jsem.“ „Slyšel jsem toho tak věrného milého vyprávět o jeho trápení drahé Amintě. Pastýřko, copak jste mu nenakázala, aby předstíral lásku k jiné? Milujte mě jen potají, říkala jste mu, a ty vzdechy, které vám vůbec nepůjdou od srdce, ty přenechávám nejnepatrnější z našich pastýřek a pro náš klid z nich beze všeho dělám oběť na usmíření hněvu našich rodičů. Astreo, poslouchejte mě, můj bratr je mrtev, už nemluvím v jeho zájmu, ale jen v zájmu pravdy; miloval vás a nemiloval než vás.“ Astrea nic neodpověděla, Licidova slova ji úplně vyvedla z míry. V tu chvíli se začali ze všech stran scházet pastýři, kteří šli hledat stopy po Seladonovi, avšak donesli jen jeho klobouk. Při pohledu na ten klobouk si Astrea vzpomněla na jeden vynález, na který jim v začátcích jejich známosti pomohla přijít láska, a naznačila Phyllis, aby ho vzala. Kdysi se domluvili, že když spolu nemohou volně mluvit, budou si dávat dopisy do podšívky toho klobouku, a ten si budou přehazovat jako při hře. Všichni teď začali vychvalovat ubohého pastýře a ta, která toho cítila nejvíc, mluvila nejméně;99 ale pak už Astrea té nucenosti měla dost a úplně potichu poprosila Phyllis, aby za ní teď nechodila, aby také ostatní se zachovali stejně, vzala si od ní Seladonův klobouk a odešla sama rozjímat o svém neštěstí. Samota je vždy prvním lékem na žal; po Licidově svědectví hned uvěřila, že její pastýř je nevinen; její srdce, krása a dobré mínění o sobě samé, které je zcela přirozené, jí ustavičně říkaly, že jí vůbec není možné být nevěrný; a pak si vzpomněla, jaké řeči vedl Seladon k pastýřce Amintě, a zase nemohla pochybovat o jeho nestálosti. Takové protikladné myšlenky ji zavedly až do lesa; když viděla, že je tam sama, začala obracet sem tam Seladonův klobouk a v podšívce našla následující lístek. 99 Opět binární opozice; zde má kromě stylistického účinu i funkci hloubkové psychologické sondy. SELADON ASTREI Ukončete mé trápení, má pastýřko, je načase, abyste mi dovolila být Seladonem, když jsem se tak dlouho a tak namáhavě před ostatními pastýřkami vydával za osobu, která je mým pravým opakem.100 Ouha, strašlivá byla ta slova, že jí připomněla příkaz, jejž dala Seladonovi, i rozhodnutí, které spolu učinili, že budou předstíráním maskovat své vzájemné city. Avšak, ó bohové! Jaké čáry dělá láska – ona byla zoufalá ze smrti svého milého, a přece cítila tajnou radost, když si uvědomila, že jí byl věrný. Tato prchavá útěcha ale neměla trvání; vznikla ze sebelásky, a když pak tolik důkazů rozptýlilo mraky žárlivosti, všechna zjištění se spojila dohromady, aby ji tím větší silou mohla deptat.101 Zatímco Astrea Seladona oplakávala, onen pastýř byl na zámku Issoure v náručí tří krásných nymf, které neopominuly nic, aby mu ulehčily. Ale ať dělaly, co mohly, po zbytek dne a část noci stále nepřicházel k sobě. Když mu konečně odpočinek a léky dodaly sil, otevřel oči a nevycházel u údivu. „Jsem-li naživu,“ říkal si v duchu, „jak to, že mi Astreina krutost nezpůsobila smrt, a nejsem-li už mezi živými, co pohledáváš, ó lásko, v hrůzách smrti?“ Ve víru podobných představ pastýř znova usnul hlubokým spánkem, takže když se nymfy přišly podívat, jak se mu daří, a našly ho, jak spí, a otevřely v komnatě okna, ani se nevzbudil; sedly si kolem jeho lože, aby se na něj mohly dosytosti vynadívat. „Jak se ten pastýř od včerejška změnil,“ řekla Galatea, „a jak se mu rychle vrátila barva; dobře jsme vynaložily svou námahu, vždyť jsme mu zachránily život.“ „Paní,“ odpověděla Silvie, „tento pastýř je z nejurozenějších rodin v těchto končinách, je to syn Alcippa a Amarilis. Viděla jsem jej na jedné slavnosti, která se konala na 100 Texty dopisů bývají nedůsledně v uvozovkách; pro lepší přehlednost je uvádíme kurzívou. 101 Srov. výše pozn. 94. 46 47 březích Lignonu. Dokonce si pamatuji, že ze všech pastýřů jen on a Silvandr se odvážili ke mně přiblížit, a v jejich způsobech a řeči jsem myslím pozorovala něco, co se vymyká pastýřskému stavu.“ Když Silvie mluvila, Galatea nespouštěla ze Seladona zrak. Jak se mu s životem vůčihledě vracela i krása, snadno uvěřila všem chválám, které mu Silvie věnovala. A kromě toho, když měla od druida Climanta předpověděno, že ten, koho najdou na tom místě, kde pak našli Seladona, bude jejím životním štěstím, myslela si, že osudu nelze vzdorovat, a cele se oddala své nové vášni. Když však viděla, že se stále neprobouzí, sešla se svou oblíbenou Leonidou do zahrad.102 „Že je pravda, že Climante čte budoucnost?“ říká jí. „Je pravda, paní, že vám v kouzelném zrcadle ukázal to místo, kde jste našla toho pastýře; ale to, co říkal, paní, bylo tak zmatené, že pochybuji, že sám věděl, co říká.“ „Leonido, já to vím až moc dobře – ten, koho mám najít na břehu Lignonu, má jednoho dne být mým štěstím, já ho mám milovat první, protože jsem ho uviděla první; a ke své hanbě přiznávám, že cítím, že už jsem začala.“ „Ouha, paní, vždyť je to jen pastýř.“ „Leonido, všichni lidé mají stejný původ a neměli bychom je třídit, leda podle zásluh.“ „Ale copak paní vy, jako vznešená nymfa, která má po Amasis vládnout těmto krásným končinám, můžete házet očima po nějakém obyčejném pastýři?“ „Oinoné se kvůli Paridovi103 stala pastýřkou.“ „Paní, ten pastýř byl královský syn.“ „No budiž,“ na to Galatea, „je-li to zločin, proč mi to bohové ústy svého druida radí?“ „Och, paní, co bude s Lindamorem?“ „On se utěší, Leonido.“ „On z toho bude mít smrt, paní.“ „Leonido, bude mě to mrzet, mám na paměti jeho lásku a věrnost, ale vůbec nemám 102 Přítomnost zahrad u Galateina obydlí je důkazem pro hypotézu o zámku, viz výše pozn. 97. 103 Nymfy nejen že mají antická jména, ale jsou i znalkyněmi staré řecké mytologie. Jak uvidíme dále, antická mytologie se v textu kombinuje s galskými mýty a prvky obou předkřesťanských polyteistických kultů se hladce prolínají; křesťanství se objeví jen v jednom nebo dvou náznacích. v úmyslu se pro jeho štěstí obětovat a mnohem raději naplním tu věštbu.“ Seladon se vzbudil, a když viděl, že je v nádherné komnatě, nedokázal přijít na to, co za dobrodružství prožil. Na lože mu svítilo slunce a ještě zesláblé oči oslňovalo světlo. Dokonale si pamatoval na svůj pád do Lignonu, viděl, jak po něm sahá smrt, a když se ocitl v komnatě celé se skvoucí zlatem a malbami, domýšlel se, že jej na tak nádherné místo přenesl Amor, aby jej odměnil za jeho věrnost. Tak uvažoval, když do komnaty vstoupila Galatea v doprovodu dvou dalších nymf. Za nimi šel malý Meril, podle jehož malé postavy, dětskosti a krásy usoudil, že to je Amorek doprovázející tři Grácie. Tak vznešená společnost jej nijak neudivila, a když byly nymfy kolem jeho lože, otázal se jich s uctivou smělostí, kde je a jak jim může posloužit. „Seladone,“ řekla mu Galatea, „zachránily jsme vám život a chceme vám jej zachovat; jen si představte, že jste na místě, kde se můžete chovat po libosti.“ Na to Silvie popošla kupředu: „Tak co, Seladone,“ říká mu, „vy mě nepoznáváte? Nevzpomínáte si, že se nymfa Silvie a dvě z jejích družek účastnily ve vaší osadě posledního svátku Venuše, že jste z mé ruky dostal jako cenu za běh klobouk s květinami, a ten jste posadil na hlavu pastýřce Astrei? Vidíte, Seladone, že vás dobře znám?“ „Je pravda,“ navázal pastýř, „že o Venušině svátku nymfy princezny Galatey rozdávaly ceny, ale po pravdě, krásná nymfo, takový pastýř je málo zvyklý vídat dvorské krásky, a tak je tím tak oslněn, že není divu, když na to snadno zapomene.“ „Seladone,“ vpadla Galatea, „vy si na to zvyknete, a protože vás osud přivedl mezi nás, chci vám sdělit, kdo jsme.104 Vězte tedy, milý pastýři, že při zrození světa byla tato země, které se dnes říká Forez, pokryta přehlubokými vodami a obyvatelé bydleli vysoko na horách. Svědčí o tom zámky Montverdun105 , 104 Koncové uvozovky doplňujeme až na konci Galateiny přímé řeči. 105 Toponymum píšeme dnešním pravopisem místo původního Monverdun. 48 49 Issoure a Marsilly a ve skále tam ještě jsou vidět velké železné kruhy k připoutání lodí, které nevypadají, že by mohly sloužit k něčemu jinému; avšak před několika stoletími dal jistý cizinec, který porazil Galy, několik hor usekat, takže vody se rozlily a lidé spatřili a osídlili naši planinu, nejúrodnější na celém světě. Ten dobyvatel tu nechal zbudovat město, které nazval Forum, což je dnes Feurs, jež dalo jméno kraji forezskému. Má matka, nymfa Amasis, je tu svrchovanou vládkyní, a to v nepřerušené linii od nepaměti téhož rodu nymf, aniž by do vlády kdy zasáhli muži. Nymfy se nevdávaly, synové po nich nikdy nepřebírali vládu a spokojovali se s tím, že patří mezi rytíře. Můj bratr Clidamant, který má zásluhy jako největší velmožové, se se mnou nebude o nic přít a spokojí se s prvním místem na mém dvoře, až bohové povolají mou matku, nymfu Amasis. Historikům dělá počátek naší říše dosti těžkou hlavu. Jedni říkají, že když bohyně Diana v těchto končinách dlouho s potěšením lovila, chtěla tu zanechat věčné stopy své náklonnosti a ustavila tu vládu žen, které v galských nesvárech vždycky chránila; avšak ostatní mají za to, že má matka Amarilis pochází v přímé linii z princezny Galatey, která si vzala za manžela Herkula a dala jméno Galům. Ať je tomu tak, či onak, žijeme zde v klidu a nemícháme se do válek sousedů, a ti nás vždy uznávali. Rytíři se zabývají jen galantními záležitostmi a náš dvůr je dost krásný, aby skýtal mladým potěšení a starým pocty.“ Na to se Seladon Galatei poklonil; „můj údiv nezná mezí,“ říká jí, „že se ocitám mezi tolika vznešenými nymfami, já, pouhý pastýř.“ „Máme rády ctnost106 ,“ pokračuje Galatea, „ať ji najdeme kdekoli, a jestliže jste nyní mezi námi, vězte, Seladone, že se 106 Francouzské substantivum „vertu“ překládáme tradičně jako „ctnost“, i když české významy „kladná mravní vlastnost společensky oceňovaná“ ani „dobrá vlastnost, přednost“ (oboje Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Praha, Academia) dostatečně nezohledňují fyzické schopnosti, „zdatnost / (životní) sílu“, na rozdíl od francouzštiny (srov. DELF), srov. i „rytířské ctnosti“, kde množné číslo, znak kvantity, dodává i na konkrétnosti. to neobešlo bez velkého kouzla od našich bohů; buď si nepřejí, abyste dále bloudil našimi lesy, nebo je jejich záměrem, abyste, povýšen na více, než jste, učinil šťastnou jistou nymfu, která vás miluje.“ „Paní,“ odpověděl pastýř, který ještě nechápal smysl těch slov, „přeji si uzdravení, jen abych byl s to vám prokázat nějakou drobnou službu a vrátit se do našich lesů, s nimiž se my chceme rozloučit, jak jsme přísahali, až zároveň se životem.“ „Seladone,“ pokračovala nymfa, „chci, abyste nás poučil, co to za přísahu dělají vaši pastýři; vždyť vy nás znáte a je správné, abychom i my poznali vás; ale na to bude příležitost až jindy, potřebujete odpočívat, a nechám vám tu malého Merila, který se od vás nehne; je na svůj věk duchem vyspělý, můžete jej požádat o všechno, co budete potřebovat, on v ničem nezklame.“ Nazítří se šly nymfy znovu podívat na Seladona a zjistily, že s jeho zdravím je to dosti dobré, sil mu každým okamžikem přibývalo. Již z prvních slov pochopil, jak nedočkavě si jej přejí poznat, a aby je uspokojil, řekl: „Již dávno se několik galských rodů unavených společností a dvorem v jednomyslné shodě rozhodlo odložit ctižádost, již považovaly za zdroj svých útrap, a žít v lesích, v prostém pastýřském šatě. Shromáždily se na montverdunské planině, stanovily si formu vlády a přísahaly bohům, že tu budou v nevinnosti nejstarších dob opatrovat svá stáda; a protože je k volbě tohoto způsobu života nevedla ani bída, ani chuť umrtvovat smysly, zamýšleli vést příjemný život a  nijak se nezříkali nevinných radostí. Jejich šat byl prostý, ale čistý, pastýřky nijak nezanedbávaly náležitou upravenost, hlídání stád bylo jen pro zábavu, a nacházela mezi nimi své působiště láska.107 Můj otec 107 Seladonovu řeč lze považovat za výklad geneze „pastýřské společnosti“ bez jakéhokoli nároku na pravděpodobnost; pokud se chtěli dvořané „unavení společností“ stát pastýři „jen pro zábavu“, museli by někde (mimo scénu) existovat i skuteční galští pastýři, kteří by se postarali o stáda. Hrdinky žádné ovce nedojí ani nestříhají, ale zdobí stuhami… Jak dále uvidíme, „pastýř/pastýřka“ je jakási divadelní role, a i její kostým je šit na tělo šlechticům – patří k němu sice hůl 50 51 Alcippe byl sice vychován ve skromnosti odpovídající jeho stavu, ale venkovský život nemohl snést. Již jako malé dítě dával najevo, k čemu tíhne – pořádal shromáždění ostatních dětí, rozdával jim luky a praky a vzpěčoval se názorům těch nejmoudřejších z našich pastýřů, a ti podle jeho jednání usoudili, že by jednoho dne mohl ohrozit klid naší země. V patnácti letech se zamiloval do pastýřky Amarilis, a jelikož si byl dost jistý svými zásluhami, dlouho nečekal a vyznal jí lásku. Byl dobře stavěný, Amarilis byla krásná, byli mladí a vídali se každý den. Ale otec Amarilis se obával Alcippovy povahy a ochotněji naslouchal návrhům bohatého pastýře Alcého, který jej žádal o ruku jeho dcery. Nicméně když viděl, že Amarilis tíhne spíše k Alcippovi, nechtěl ji nutit a spokojil se s tím, že ji poslal k jedné příbuzné jménem Artemis, protože si myslel, že odloučení brzy uhasí žár mladých milenců. Stal se však opak, Alcippe a Amarilis se vídali tajně; srdce donucování nenávidí; a slíbili si věčnou věrnost. Zatím nymfa, matka Amasis, měla usednout mezi bohy, a Amasis dala připravit všechno pro její korunovaci v městě Marsilly. Můj mladý a zvědavý otec dostal povolení tam jít. Měl tehdy šestnáct let, krásnou postavu a plavé vlasy, zkrátka všechno, co je potřeba, aby člověk vzbudil lásku. Přišel do Marsilly v doprovodu starého pastýře Cleanta, který byl přítelem jeho otce. Zpočátku jej bavilo pozorovat lidové slavnosti, turnaje a klání přes překážku, ale nakonec jej omrzelo být pouhým divákem a dal Cleantovi najevo takový odpor k venkovskému životu a tak chvályhodnou dychtivost vyznamenat se mezi rytíři, že mu pastýř koupil šat, zbraně i koně; a on se záhy proslavil a na všech oslavách se nemluvilo než o jeho pěkném vzhledu, obratnosti a odvaze. Jednoho dne, když Alcippe seděl v chrámu, kde se přinášely oběti Amasis, si poblíž přisedla nějaká stařena a aniž by k němu a pastýřská mošna, ale v té nikdy nechybí papír a psací potřeby. Divadelnosti cyklu o Astrei, resp. Nové Astrey, se věnuje celá řada odborných prací, zejména tématu převleků, falešné identity, náhody, klamu, srov. uvodní kapitolu. obrátila zrak, oslovila jej jménem: ,Alcippe,‘ řekla mu, ,chcete-li být šťastný, dostavte se na rozcestí bohyně Pallas, hned jak padne noc.‘ Když otec na schůzku přišel, našel tam tu stařenu. ,Jaké máte štěstí,‘ říká mu, ,nejkrásnější dáma dvora vás miluje více než sebe; očekává vás ve svém paláci a já vás tam dovedu, pokud po mně nebudete chtít její jméno a necháte si zavázat oči.‘ ,Budu tam, jako bych nebyl,‘ říká Alcippe, ,ale nechci chodit poslepu do míst, kde to neznám.‘ ,Mladíku,‘ říká mu stařena, ,ve svém věku nemáš co být tak opatrný, nebraň se lásce, jestli chceš, aby ti věnovala svou přízeň.‘ Když viděla, že ho její důvody nepřesvědčily: ,Ať je zlořečena tvoje matka,‘ rozkřikla se stařena, ,že máš od ní takovou krásu i nesmělost; a na mou věru se srdcem i tváří podobáš spíš ženě.‘108 Alcippa stařeniny řeči rozesmály, a protože neměl dojem nějaké zlé vůle a hynul žádostivostí vidět, kam to dobrodružství povede, nechal si zavázat oči a následoval stařenu, kam jej zavede. Příliš bych se rozvykládal, paní, kdybych vám vyprávěl všechno, co se mu tu noc přihodilo.109 Po mnoha oklikách se ocitl na nějakém místě, kde mu rozvázali oči; neviděl žádné světlo a v přívětivém pološeru se s tou dámou seznámil, vedl s ní dosti dlouhou rozmluvu, aniž by zaslechl tón jejího hlasu,110 a jen mohl usoudit, že je mladá a krásná. Před rozbřeskem jej se stejnou obezřelostí odvedli zpátky. Po nějaký čas se Alcippe věnoval tak podivuhodnému dobrodružství beze slova, ale když pátral, nakonec svou neznámou vypátral. Ten večer na ni naléhal, aby se dala poznat, a když zůstávala neoblomná, řekl jí, že ji zná. Dáma se velmi rozhněvala a od toho dne se s ním již nechtěla vídat o samotě. On si našel brzy 108 První z narážek připravujících prostor pro androgynní pojímání krásy. 109 Tuto poznámku obracející se na posluchačku, nymfu Galateu, lze považovat za „ellipse pudique“, výpustku ze zdrženlivosti, anebo za prostředek zvýšení dějového napětí. 110 I toto oxymóron lze považovat za součást vyprávěcí strategie, ovšem vypravěčovy; u postavy pastýře není důvěryhodná. 52 53 útěchu, a to ve sladkých plodech ctižádostivosti a válečnictví. Šel sloužit k vojsku burgundského krále Gondioka. Přešel do Velké Británie, ke slavnému králi Artušovi, a všude brzy dosáhl uznání a proslulosti. Nakonec se dal k řeckému císaři, který jej udělal generálem svých galér. Ani všechny tyto pocty, všechna válečná sláva mu nedovolily zapomenout na jeho zemi, myslel v každičkou denní dobu na půvaby své Amarilis a představoval si ji krásnější a věrnější než kdy jindy. Hynul touhou vrátit se do své vsi; osud mu k tomu přichystal krásnou příležitost. Velký Artuš před několika lety jmenoval rytíře od Kulatého stolu, mladé muže, kteří měli jít do širého světa za velkými dobrodružstvími. Po jejich vzoru španělští Vizigóti ustanovili Bludné rytíře, pověst o jejichž síle a obratnosti šla celou Evropou. Jeden z  těchto Vizigótů přišel na dvůr Amasis, pobil několik rytířů, uťal jim hlavy, aby je dal, jak pravil, za oběť své velitelce. Rukou tohoto Barbara padl i jeden strýc Amarilis, který stejně jako můj otec opustil pastýřský stav. Amarilis, která jej měla nesmírně ráda, tím byla nadmíru zdeptaná. S Alcippem byla stále v tajném styku. Zčerstva byl zpraven o neštěstí, které se přihodilo, a v tu chvíli odjel z Konstantinopole, odhodlán zemřít, nebo pomstít svou zemi a svou pastýřku. V jeho podniku mu pomáhali bohové. Našel toho Vizigóta, který se ještě vrátil na Marsilly, když předtím sjezdil všechny sousední kraje. Jejich souboj se konal za přítomnosti Amasis a Vizigót byl poražen. Tak slavným činem si můj otec získal u nymfy velkou přízeň, takže jej ve svém státě povýšila na přední místo. Ale považte nestálost mužů; když byla jeho ctižádostivost uspokojena, zatoužil znovu po samotě. Opustil své postavení, s  radostí se znovu chopil pastýřské hole a  vyhledal Amarilis. Mnoho pro ni vykonal pastýř Alcé; ona si jej nevážila.111 111 Pro překladatelskou strategii srov. pozn. 94. Svými službami si Alcippe konečně získal pastýřčiny rodiče a oba byli spojeni na celý život. Alcé se pokusil najít útěchu ve sňatku s Hippolitou, s níž měl pak Astreu. Ale jeho první láska mu bránila, aby měl mého otce rád, a naše dvě rodiny vždy žily v nepřátelství.“ Když Seladon skončil své vyprávění, nymfy od něj odešly a Galatea se vrátila do svého příbytku, velmi spokojená, že se dozvěděla o urozenosti svého pastýře. Jakmile se nymfy vzdálily, Seladon se oddal svým myšlenkám. Hned si představoval Astreu s  očima sršícíma hněvem, jak jej panovačně odsuzuje k doživotnímu vyhnanství, a tehdy si jako jediný prostředek, jak jí vyhovět, přál smrt. Hned zase si představoval, jak je krásná, zamilovaná a dává mu přednost před všemi soky a kvůli němu nedbá na příkazy a nenávist rodičů. Jeho dřívější štěstí jen násobilo jeho nynější hoře, ale když si vzpomněl, že když se vrhl do vody, měl u sebe dopisy od své pastýřky, zavolal si malého Merila, kterého mu Galatea stále ponechávala k ruce, a zeptal se jej dychtivě, zda něco nenašel v jeho šatech. Meril mu řekl, že ne. „Ouha,“ dí ubohý pastýř, „musím zemřít,“ a otočil se v loži na druhou stranu a začal bědovat tak srdceryvně, že to malého Merila dojalo a říká mu, aby se utišil; že jestli lituje jen ztráty dopisů, má je u sebe nymfa Galatea. „Ach bohové,“ vzkřikl pastýř, „nymfa je viděla, co si počnu?“ Galatea si skutečně vzala dopisy, které se našly v Seladonových kapsách, a zavřela se se Silvií, aby si je mohla po libosti pročítat. „Podívejme se,“ pravila, „jestli ten pastýř není zamilovaný, třeba nám o tom ty dopisy něco povědí.“ První dopis byl tento: ASTREA SELADONOVI Do čeho se to pouštíte, Seladone, chcete mne milovat a také působíte dojmem, že chcete, abych milovala já Vás? Věřte mi, to se pokoušíte o nemožné. Jsem hrdá, bude zapotřebí sloužit, vytrvat a mít oči jen pro mne. Jsem žárlivá, těžko mne získat, lehko ztratit, snadno 54 55 mne urazit, nikdy nepromíjím, sebemenší pochybnost je u mne jistota. Budu trvat na tom, že má vůle bude Vaším osudem, mé názory Vaší pravdou, mé příkazy Vašimi nejnedotknutelnějšími zákony. Nuže, pastýři, taková jsem a vždy budu, zařiďte se podle toho, a jelikož mne nyní znáte, nikdy si na mne nenaříkejte.112 „Nuže,“ praví Galatea, „copak Seladon není zamilován?“ „Paní,“ odvětí Silvie, „je to příliš ušlechtilý muž, než aby nemiloval. Slýchala jsem od své matky, že milenec, který chce být milován, musí dbát na to, jak být lásky hoden113 , a právě to dělá pravého šlech- tice114 .“ Galatea ji neposlouchala a dala jí trošku zmáčený dopis, aby ho vysušila, a zatím si vzala další a četla tato slova. ASTREA SELADONOVI Nechcete uvěřit, že Vás miluji, a chcete, abych věřila, že mě milujete; jestli Vás nemiluji, Seladone, k čemu Vám bude, že uvěřím, že mě milujete Vy? Snad aby mě tato myšlenka přinutila Vás také milovat. Sotva (můj pastýři) by to zmohlo toto chabé zjištění, když by to dosud nebylo díky Vašim zásluhám a Vašim službám. Nuže, vidíte, v jakém stavu jsou Vaše záležitosti. Nechci pouze, abyste 112 Tento dopis může posloužit jako příklad propracovaného vysokého stylu, jímž se vyjadřují postavy pastýřů, a jako důkaz jejich aristokratičnosti. Je symetricky koncipovaný, využívá opakování podvojného – „jsem hrdá“, „jsem žárlivá“, „taková jsem a vždy budu“ – a synonymních trojic: „sloužit, vytrvat a mít oči jen pro mne“, „má vůle bude Vaším osudem, mé názory Vaší pravdou, mé příkazy Vašimi… zákony“. 113 Adjektivum „aimable“ má dnes nejčastěji význam „milý/laskavý/přívětivý“, „roztomilý“ pro dospělého muže je již zastaralé (srov. Fričův film Roztomilý člověk z roku 1941); pro text ze začátku 18. století s ještě staršími kořeny v rytířském kódu potřebujeme význam „pomilováníhodný / hodný lásky“, který ostatně jako první uvádí DFC. 114 Sousloví „honnête homme“, kterým je Seladon v této větě dvakrát charakterizován, dnes překládáme i jako „řádný/čestný muž“, ale v daném kontextu využíváme dvojici „ušlechtilý – šlechtic“. věděl, že věřím, že mne milujete, chci nadto i abyste byl ujištěn, že Vás miluji. Proto, Seladone, nic nedbám na vůli těch, jimž jsem dlužna za všechno; suďte podle toho mé přátelství a přestaňte být nedůvěřivý.115 „Běda, Silvie!“ praví Galatea, „miluje a je milován. Ale podívejme se na dopis, který jsi už usušila.“ ASTREA SELADONOVI Licidas řekl Phyllis, že jste dnes ve špatné náladě. Jsem toho příčinou já, nebo Vy? Jsem-li to já, děláte chybu, Seladone, já Vás miluji a chci, abyste mě miloval. Copak jste mi tisíckrát nepřísahal, že ke spokojenosti nic jiného nepotřebujete? A jste-li to Vy, kdo si sám působíte tu zasmušilost – zapomněl jste snad, můj pastýři, že když jste mi daroval své srdce, daroval jste mi všechno? Jak se tedy odvažujete beze mne nakládat s něčím, co Vám již nepatří? Ať se co nejrychleji dozvím důvod Vaší špatné nálady; uvidím, zda Vám dám povolení se soužit, a prozatím Vám to zakazuji. „Jak panovačně,“ říká Galatea, „ta pastýřka zachází se svým pastýřem.“ „Paní,“ odpověděla Silvie, „tato Astrea je nejkrásnější a nejctnostnější z našich pastýřek, hrdost jí opravdu přísluší.“ Zatímco nymfa se zármutkem četla Astreiny dopisy Seladonovi, pastýř nepomyslil na malého Merila, který se od něj nikdy nevzdaloval, a zaníceně zvolal: „Běda! Krásná Astreo, vyhnanství má být odměnou za mé služby? Když mne již nemilujete, musela jste mne obvinit z věrolomnosti, abyste omluvila svou nestálost; a pokud jsem vás skutečně urazil, proč mi můj zločin neobjasníte?“116 115 Ke stylu a kladným a záporným paralelismům srov. zejm. ve III. kapitole úryvky z velké Astrey. 116 Seladonův styl nezůstává pozadu za Astreiným; poslední souvětí lze považovat za formu periody; srov. definici F. Vodičky: „Při nejširším pojetí a vymezení je 56 57 Malý Meril, který byl bystrá hlava, všechno věrně slovo od slova zopakoval zamilované Galatei a řekl jí, že když viděl, jak si pastýř zoufá ze ztráty svých listů, prozradil mu, aby jej utěšil, že je ona našla v jeho šatech. Povyprávěl jí, jak to Seladonovi bylo líto. Nymfě se po slovech malého Merila vrátilo trošku naděje. Zdálo se jí, že jí možná Astreina krutost a opovrhování otevírají cestu k tomu, po čem toužila – ta školačka v lásce nevěděla, že v ušlechtilém srdci láska nikdy neumírá a její kořeny nejsou nikdy vytrhány docela.117 V těchto myšlenkách napsala lístek a přiložila jej k Astreiným dopisům. „Tu máš,“ říká, „Merile, vrať všechny tyto listy Seladonovi a řekni mu, že nezáleží na mně, zda by mohl být brzy utěšen.“ Pak se zavřela s Leonidou, již považovala za diskrétnější než Silvii, protože byla o trošku starší; povyprávěla jí všechno, co ví o milostných záležitostech mezi Astreou a Seladonem. „A přesto,“ zvolala, „já ho miluji, toho pastýře, a chci od něho být milována.“ „Paní,“ řekla jí Leonida, „co bych já neudělala, abyste byla spokojená, ale když své srdce zadal, co po něm chcete?“ „Vezme si je zpět, to srdce, kterého si Astrea neváží a o něž já jej žádám.“ „Ouha, paní, jak šťastná byste byla, kdybyste je nechala, ať se mají rádi, ti prosťáčci; pomyslete, kdo jste vy, a toho pastýře si všímejte jen kvůli…“ „Mlčte, nymfo,“ netrpělivě opáčí Galatea, „takové řeči už od vás nechci nikdy slyšet, miluji zkrátka pastýře, jak tomu chce můj osud.“ Z těch slov Leonida poznala, že již mluvila přes míru: Totiž, jak říká pan d’Urfé, nic netne víc do živého, než perioda delší promluvový celek, který se jasně rozpadá na dvě, případně i více částí, jejichž vzájemný vztah je takový, aby vynikla jeho vnitřní jednota a umělá výstavba“, in: Vodička, Felix, Počátky krásné prózy novočeské. Příspěvek k literárním dějinám doby Jungmannovy, Praha, H&H, 1994 [1948]. 117 Pasáž ponecháváme v kurzívě, jde o paranarativní komentář vypravěče, kterým přerušil tok informací (vypravěč extradiegetický heterodiegetický podle Genetta). Pro pojem paranarativní srov. Krysinski, Wladimir, Carrefours de signes: Essais sur le roman moderne, Berlin – New York, Walter de Gruyter GmbH & Co KG, 1981, dostupné na https://books.google.cz. stavět proti lásce čest – vždyť všechny důvody lásky mohou být zcela vyvráceny, a láska přesto bude pořád silnější než vůle.118 „Už o tom před vámi nikdy nepromluvím,“ řekla Leonida, „ale co hodláte dělat?“119 „Ponechat si ho v zámku, dokud si mě nezamiluje; o zbytek se postarají Štěstěna a Amor.“ Malý Meril vrátil Astreiny dopisy osobně Seladonovi, ten je u vytržení zlíbal a spočítal je, aby viděl, jestli je tam všechno; počet skutečně souhlasil, ale našel i ten lístek psaný neznámou rukou. Seladone, jistá princezna Vás miluje, Astrea Vámi opovrhuje; nebesa si nepřejí, aby pastýřka měla to, po čem touží nymfa: uznejte své štěstí a neodmítejte je.120 I když ten lístek nebyl nijak podepsán, pastýř dobře věděl, že je od Galatey, a od té chvíle se nadál pronásledování pro lásku, kterou nechce vyslyšet. Seladon začínal nabírat síly a procházíval se v zámeckých zahradách. Trápila jej Galatea a neměl útěchy, leda když si soukromě povyprávěl s Leonidou nebo se Silvií. Obě nymfy se k němu chovaly velmi přátelsky, ale dost odlišným způsobem. Leonida nemohla odolat pastýřovým půvabům; milovala ho a ráda by, aby jím byla milována – Galateino horlivé snažení ji mrzelo, a protože si všimla, že není dobře přijímáno, dovolila si malinko doufat.121 118 Viz výše; vypravěč Nové Astrey dokonce jmenuje autora původního románového cyklu, odvolává se tedy na paratextovou znalost čtenáře. Uvozovací věta „jak říká pan d’Urfé“ vylučuje, že by dále mluvila Leonida, proto opravujeme čtení Nové Astrey, kde pokračuje kurzíva přerušená jen uvozovacím „řekla Leonida“ až do konce odstavce bez rozlišení mluvících osob. 119 Na švu vět doplňujeme uvozovky, ze smyslu vět vyplývá, že je zde změna mluvčího, Leonidu vystřídala Galatea. 120 Srov. pozn. 116 o periodě – propracovaná struktura protkaná symetrickými vztahy. 121 Pokud je příběh o Astrei vysoce hodnocen pro psychologické vystižení postav, jsou to právě místa jako tato, která pracují s mentální „zpětnou vazbou“ – pro volbu milostné strategie je to důvěryhodný prvek. 58 59 Naopak Silvie do svého přátelství žádnou milostnou vášeň nevkládala a chtěla jen získat přítele. Tak se tyto tři nymfy měly na pozoru jedna před druhou, a jakkoli působily dojmem dokonalé shody, nikdy si neříkaly, co si skutečně myslí. Seladon nejednou Leonidu prosil, aby požádala o jeho propuštění, ale nemohl toho dosáhnout. Viděl jasně, že je v žaláři cti. Ta myšlenka jej tak sklíčila, že se roznemohl a byl ve větším nebezpečí než předtím. Těšil se, že brzy uvidí božskou Astreu, i když rozsudek vyhnanství považoval za velkou překážku. Někdy si myslíval, že jeho stínu již odpustila, a představoval si, že ji jeho smrt snad pár slz stála. Jeho choroba se horšila, byl krajně vysílený, několikrát omdlel a trojici nymf dalo velkou práci mu nějak pomoci. Galatea nakonec rozhodla, že pošle pro druida Adama, který byl velmi zběhlý ve znalosti léčivých bylin, a že se na něj spolehne. Byl to Leonidin strýc a ta se pro něj bez meškání vydala do Marsilly; ale protože Seladonovi bylo ještě téhož večera mnohem lépe, Galatea poslala neprodleně nymfu Silvii, aby druida zadržela, jeho přítomnost by byla nevhod, když již nebyla nutná. KNIHA DRUHÁ Zatímco v zámku Issoure události šly takto, v Astreině chaloupce všechno plakalo; ve čtyřech dnech jí zemřeli otec Alcé i matka Hippolita – a i když měla pastýřka dobrou povahu, byla tím zasažena méně, než by byla jindy. Žal, který měla ze Seladonovy smrti, jí nedovoloval cítit cokoli jiného.122 Phyllis a Diana ji vůbec neopouštěly. Obě pastýřky, její dobré přítelkyně, část jejích dobrodružství neznaly; Astrea své tajemství nesvěřila než Seladonovu srdci. Nadmíru na ni naléhaly, aby jim o svém životě pověděla do nejmenších podrobností – byly přesvědčeny, že když jim bude často vyprávět o tom, co tolik milovala, uleví své bolesti; konečně se k tomu odhodlala a bylo to těmito slovy: ASTREIN PŘÍBĚH „Seladon mne miloval, běda, bez červenání přiznávám, že já jsem milovala Seladona; naše přátelství se zrodilo z nenávisti našich rodičů; začali jsme se mít rádi, ještě jsme se téměř ani neznali, a protože nám bylo zakázáno se vídat, umírali jsme touhou být spolu. Při našem prvním setkání měl Seladon patnáct let, já dvanáct. Bylo to při jednom tanci, když se ten mladý pastýř ke mně přiblížil, že jsem pocítila pohnutí, jaké jsem neznala. Řekl mi potichounku s dětskou důvěřivostí, že mě chce milovat; a tak jsem mu uvěřila, a sice ještě trvalo, než se dozvěděl o svém štěstí, ale přesto byl od toho dne blažený. O nějaký čas později jsme u nás ve vsi slavili svátek bohyně Venuše – konal se tehdy s větší slávou než obvykle, a jakkoli tam nebyla k  vidění okázalost velkých měst,123 přinejmenším mohl 122 Srov. pozn. 117. 123 Zdánlivý anachronismus, avšak již v incipitu Nové Astrey se odkazuje na řeku Tiberu jako na metonymii Říma; „svátek bohyně Venuše“ – srov. pozn. 103. 60 61 být člověk spokojen s upraveností a galantností našich pastýřů. Oslavy trvaly tři dny; pro mladé tam byly různé kratochvíle. Seladon vyhrál cenu za běh; byl to věnec z kvítí, jímž byl korunován před zraky celého shromáždění, ale než si jej nechal, šel jej dát na hlavu mně a přitom mi potichoučku řekl: ,Vidíte, že vás miluji.‘ Jestliže už byl tak troufalý, že se toho odvážil před zraky své rodiny znepřátelené s mou, co teprve řeknete na to, co udělal pak. Víte, krásné pastýřky, že třetí den slavností je zvykem předvést Paridův soud. Velký druid hodí mezi dívky zlaté jablko, na němž jsou napsána slova budiž dáno té nejkrásnější; pak se losuje jméno pastýřky, která má představovat postavu Parida; a ta, na kterou los padne, jde do chrámu krásy zasvěceného Venuši v doprovodu tří nejkrásnějších pastýřek z těch končin, které byly vybrány den předtím. Nejprve nechá pozavírat dveře do chrámu, prohlédne si všechny tři pastýřky jednu po druhé, každou zvlášť, a rozhodne s konečnou platností o jejich kráse. Ale protože se už kdysi stalo, že se někteří pastýři přestrojili, aby mohli na slavnost, bylo přijato všeobecné ustanovení s tím, že kdo se napříště dopustí podobné opovážlivosti, bude u chrámových vrat ukamenován. Tento strašlivý trest Seladona nijak neděsil. Svěřil se staré pastýřce Darindě, a ta mu pomohla se vším, co potřeboval. Oblékl se za dívku; jeho věk, krása a zdrženlivý výraz, jejž měl ve tváři, mu umožnily lehce proniknout mezi osoby krásného pohlaví. Když jsme byly všechny pohromadě, všimla jsem si mladé pastýřky oslnivé krásy; postavou, i když dobře tvarovanou, se mi zdála trochu velká. Byla v čerstvém rozpuku mládí. Otázala jsem se Phyllis, jestli ji zná, řekla mi, že ne, ale že si myslí, že už ji někde viděla. Byla jsem na tom stejně, rysy její tváře mi nepřipadaly neznámé. Diana, stejně zvědavá jako my, byla odvážnější a sama zjistila, že se jmenuje Orithie. Nepochybovaly jsme o tom, že je to příbuzná některé z našich starých pastýřek a ta že nás brzy s tak roztomilou osobou seznámí. Obr. IV: Vyobrazení Diany pozorující z úkrytu skupinu pastýřů a pastýřek, První kniha Čtvrté části Astrey, vytištěné v Rouenu roku 1647. 62 63 Láska Seladona přesvědčila, že mezi vybranými do soutěže o cenu krásy rozhodně nemohu chybět, a vskutku mě se Stellou a Maltheou navrhli. Potom se losovalo jméno té, která měla představovat Parida, a my jsme slyšely jmenovat Orithii. Žasněte se mnou, milé družky, nad vrtkavostí štěstěny. Orithie totiž bylo jméno, které si dal Seladon. Nikdo ji neznal, ale jedna pastýřka vedle druhé si myslely, že ji ty ostatní znají. Nelze vyjádřit Seladonovu radost, když viděl, že se jeho záměr tak dobře zdařil; jeho blaženost zdaleka přesahovala jeho naděje. Dovedli nás obřadně do chrámu krásy. Vstupní bránu uzavřeli a Orithie se usadila na sedadlo, které pro ni připravili. Stella předstoupila jako první, Malthea jako druhá. Já jsem stále váhala ukázat se Orithii, aniž bych doopravdy věděla proč; stálo mne to velkou námahu, a když si vzpomenu na drobné opovážlivosti, které jí dovolovalo její soudcovství, ještě teď se červenám, však vidíte. Vlasy mi splývaly až na zem, a jedinou mou ozdobou byl ten věnec z květin, který mi daroval Seladon. Když viděl, že je se mnou sám, dvakrát nebo třikrát změnil barvu; důvod toho by mě v životě nenapadl; díval se na mne a nic neříkal, a i já jsem se chovala stejně; co ve mně působil stud, to v něm láska,124 zapřísahal se mi totiž později, že mě nikdy neviděl tak krásnou. Nakonec jej touha využít té příležitosti k prozrazení svých citů přinutila říci:,Což, Astreo, myslíte, že stačí, když se ukážete, a dostanete jablko?‘ ,Dobře vím, Orithie, že musím ve všem poslechnout své družky, a kdyby to po mně nežádal zvyk, vůbec bych tu dnes před vámi nestála jako uchazečka o cenu.‘ ,A když ji dostanete,‘ řekl mi, ,co pro mne uděláte?‘ ,Budu vám,‘ povídám mu, ,tím více zavázána, čím méně si ji zasluhuji.‘ ,Odpřisáhněte mi,‘ řekl, ,že mi dáte, oč vás požádám.‘ Slíbila jsem mu všechno. Požádal mě nejprve o trochu vlasů, abych mu z nich udělala náramek. ,Astreo,‘ řekl mi, ,beru si ty vlasy jako zástavu přísahy, kterou mi skládáte, a pokud ji porušíte, 124 Stylistická figura kladného paralelismu, v češtině s elipsou druhého slovesa. půjdu125 je složit k nohám bohyně Venuše s prosbou o pomstu.‘ ,To není třeba,‘ říkám mu, ,jsem pevně rozhodnuta ji dodržet.‘ Tehdy nepravá Orithie s rozradostněným obličejem zvedla oči k nebi: ,Velebím bohy,‘ řekla, ,vězte, Astreo, že jste mi právě slíbila, že mě budete celým srdcem milovat. Já jsem Seladon, jen se na mě dobře podívejte, a poměřte velikost mé lásky nebezpečím, kterému se z lásky k vám vystavuji.‘ Ale vy teď, počestné pastýřky, uvažte, v jaké situaci jsem se ocitla. Zdrženlivost a stud mi velely se pomstít; láska tomu bránila, neměla jsem sílu přivolit, aby byl popraven, odpověděla jsem jen hněvivým mlčením, kterému on dokonale porozuměl, a odebrala jsem se za svými družkami. Jakmile jsme byli s to ukázat se veřejnosti, přestrojená Orithie zamířila ke dveřím chrámu a všechny tři si nás přivolala. ,Je to Astrea,‘ zvolala zvučným hlasem, ,kdo získává cenu krásy.‘ Nato mi dala zlaté jablko, které jsem převzala celá na rozpacích, tím větších, že mi potichoučku řekl: ,Přijměte toto jablko jako cenu mé náklonnosti.‘ ,Přijímám je,‘ říkám mu, ,jen abych ti zachránila život.‘126 Neodvážil se mi odpovědět, a protože zvyk žádal, aby ta, která dostala jablko, posuzovatele na poděkování políbila, musela jsem jej ještě políbit; ale ujišťuji vás, že i kdybych jej do té chvíle nepoznala, pocítila127 jsem teď jasně, že to není žádná pastýřka. Dav a potlesk nás rozdělily. Když mě velký druid korunoval, nechal mě nést na zlacené židli s tak velkými poctami, že se všichni divili, jak málo radosti se mi zračí ve tváři. Byla jsem tak zaražená, tak se ve mně svářila láska s roztrpčením, že jsem sotva věděla, co dělám. Pokud jde o Seladona, jakmile byla ceremonie 125 Ve francouzštině je vedlejší věta účelová, avšak v češtině by taková hypotaxe prozradila rod postavy, bylo třeba překládat pomocí transpozice. 126 Ojedinělé místo, kdy Astrea Seladonovi tyká, opět ve vypjaté situaci, srov. pozn. 93. 127 Jiná předpona pro české sloveso „cítit“ (fr. „sentir“), jíž by vznikl tvar „ucítila jsem“, by posunula význam z roviny duševní do roviny tělesné. Možné to je, ale považovali bychom tuto explicitaci za nadbytečnou. 64 65 u konce, ztratil se v davu pastýřek, polehoučku se z něj vytratil a šel se převléci do svých obyčejných šatů. Přišel pak za chvilku za námi s tak jistým výrazem ve tváři, že by nikoho ani nenapadlo, že byl v přestrojení. Já však, když jsem jej uviděla, jsem se téměř neodvážila zvednout zrak; všiml si toho a hned ke mně přistoupil (mladí jsou neuvěřitelně smělí) a řekl mi potichoučku: ,Můj zločin spáchala láska, nemohla by být i mou omluvou?‘ Seladonova smělost, že si ještě troufal na mě mluvit, když mě předtím tak krutě potupil, ve mně vyvolala tak velkou zlost, že jsem mu zakázala na mě ještě kdy promluvit; i když popravdě řečeno jsem to udělala z čestných důvodů a proti své náklonnosti. Seladon mě opravdu miloval, věděl, že mě urazil, a tolik jej to mrzelo, že jedním rázem změnil způsob života. Už to nebyl ten Seladon, který přinášel radost a potěšení, kamkoli přišel; změněná tvář a pohaslý zrak prozrazovaly dost jasně, co se mu děje v duši. Už jej nebývalo vidět ve společnosti mladých pastýřů a ve svém hoři si oblíbil jen samotu. Přiznávám, že mě to znepokojovalo, jeho úcta posílila mou náklonnost; zamilovala jsem se do něj už na první pohled, naše srdce byla stvořena jedno pro druhé; měla jsem poslechnout svůj osud a rozhodla jsem se mu dát najevo, že mi vůbec není lhostejný. Chřadl před očima a já jsem toho byla příčinou, jedno slovo mu mohlo navrátit život, nebylo možné to odmítnout. Několikrát jsem hnala své stádo tam, kam on obvykle chodíval se svým, a jednoho dne, když jsem myslela, že slyším jeho hlas, jsem se přiblížila skryta za křovím, které ho stínilo. Viděla jsem, jak leží v trávě a tváří se tak smutně, oči plné slz, že jsem si začala vyčítat svou krutost a málem jsem se mu ukázala. Měla jsem ale sílu se ovládnout a jít si sednout pod stromy, které byly nedaleko, a tam jsem se hned dala do zpěvu. Zaslechl mě a s pozorností zamilovaného poslouchal. Po chvíli jsem začala dělat, že spím, abych mu dodala odvahu se přiblížit; hned toho využil a klekl si ke mně. Co vám budu povídat, milé pastýřky? Zůstal chvíli tak, a čím více jsem jej cítila u sebe, tím více jsem dělala, že spím.128 Nakonec úcta ustoupila lásce; vzdychl, přiblížil se a políbil mi ruku. Tak jsem si myslela, že už dostatečně nabral odvahu, otevřela jsem oči a jako se náhle probudila. ,To je už moc, pastýři,‘ řekla jsem mu hněvivě, ,to už je moc, jak mě pronásledujete.‘ ,Ach běda,‘ řekl Seladon, ,jestli jsem vás urazil, je to zločin, z něhož se nikdy nebudu dost kát, a budu vás pohoršovat po celý život.‘ Nato mi řekl tolik věcí a říkal mi je tak opravdově a tak dojemně, že mě přesvědčil. Po nějakou dobu jsme tak žili v opravdu veliké nevinnosti. Byli jsme ještě tak mladí, že jsme nepomysleli na nenávist rodičů a často si prokazovali drobné známky přátelství. Ale Seladonův otec Alcippe si toho brzy s nevolí všiml a rozhodl, že jej pošle na cesty, aby jej vyléčil z lásky, kterou ke mně chová. Jak kruté je první odloučení, když se dva mají hodně rádi a jsou zvyklí se vídat každý den! Seladon mi řekl sbohem o samotě. ,Astreo,‘ řekl mi objímaje mi kolena, ,musím vás tedy opustit; kolik dní mě čeká, kdy vás neuvidím! Budu vás vždycky milovat, ale když vy mě neuvidíte, budete na mne někdy myslet? Nechávám vám svého bratra Licida, ten ví o všem, co se děje v mém srdci, slibte mi, že si s ním někdy promluvíte o nebohém Seladonovi!‘ Ach! Byla jsem stejně sklíčená jako on. Slíbila jsem mu všechno, oč žádal. Odjel, sjezdil všechna města Itálie a byl na cestách tři roky. Jelikož si Alcippe myslel, že jej věk a rozum z dětské lásky již vyléčily, umožnil mu návrat k nám do vsi. Ach bohové! S jakou radostí se se mnou shledal! Požádal mne o setkání o samotě prostřednictvím svého bratra Licida, který mi po dobu jeho nepřítomnosti poskytl nejednu službičku, a napsal mi dopis, z něhož jsem zjistila, že krásy Itálie v jeho srdci pranic nezměnily. Mám ho myslím u sebe, 128 Podobná stylistická figura jako paralelismus, zde přímá úměrnost „proti smyslu“, v milostných textech častá. 66 67 musím vám ho ukázat. Běda, starala jsem se více o to, co mám od něho, než o něj samého.“129 Nato Astrea vyňala malé pouzdérko na dopisy, kam si všechny Seladonovy listy dávala, a když našla ten, který hledala, jala se číst tato slova: SELADON ASTREI Krásná Astreo, milovala jste mne před mým vyhnanstvím, dejžto nebe, abyste mne milovala i po návratu. Odjel-li jsem s takovým žalem a vrátil se s takovou radostí, můžete z toho vidět, že když jsem nezemřel na odjezdu ani při návratu, z radosti ani ze žalu se neumírá.130 Dovolte tedy, abych se s Vámi mohl vidět, dejte mi k tomu příležitost, a abych po tak dlouhé nepřítomnosti mohl od Vás zjistit, jak se to má s mým osudem. „Byla jsem unesena radostí, když jsem se z přečteného dopisu dozvěděla, že mi je Seladon věrný. Viděla jsem se s ním, přísahal, že mne bude milovat navždy; ani já jsem nešetřila přísahami, ale protože měl osmnáct let a já patnáct, začali jsme podnikat nějaká opatření, abychom své spojenectví skryli. V první řadě jsem mu doporučila, aby se choval dvorně ke všem kráskám; aby, když nebude pro mne dělat nic zvláštního, se jeho ani moji rodiče nemohli dovtípit, co se mezi námi děje. Vídali jsme se často sami nebo u  naší společné přítelkyně Phyllis, anebo v lesích, když nás tam veliké horko donutilo hnát stáda. Naše hovory, které bývaly často dosti dlouhé, se nám zdály příliš krátké; kudy chodí zamilovaní, tudy se rodí malá tajemství; vždycky mají něco důvěrného na srdci a jsou přesvědčeni, že si musí dopodrobna popsat, co si myslí. Seladon mne miloval opravdově a chtěl mne zbavit mých nedostatků. Vypozoroval, že 129 Přidáváme koncové uvozovky, protože zde končí vyprávění v 1. osobě a pokračuje vypravěč. 130 Stylistický paralelismus. až příliš ráda mluvím o svých družkách, a jakkoli jsem nebyla schopna vymýšlet si něco, co by jim mohlo být k újmě, on ještě chtěl, abych měla sílu pomlčet i o pravdivých věcech, když by pro ně nebyly lichotivé. Mluvil o tom tak, že jsem nabyla přesvědčení, že co na srdci, to na jazyku. ,Astreo,‘ říkal mi, ,jen bohové jsou bez chyb; uznávám, že je opravdu těžké zdržet se vyprávění o malých dobrodružstvích, která nepovažujeme za velké zločiny; zejména když o nich někdo povídá tak mile jako vy; člověk vás poslouchá a je okouzlen, polyká po velkých doušcích sladký jed, který vy rozléváte; ale málo naplat, pořád je to jed. Aminta včera večer nevěděla, co se přihodilo Dianě; vy jste v její mysli úctu, kterou chovala ke své přítelkyni, a možná i přátelství, znevážila. Nemluvím tu o pomluvě, sprosté neřesti, která ani nad sebeméně urozenými osobami nemá vlády. Vymýšlet si něco proti svému bližnímu máme jisté zábrany, ale klidně se necháme unést a rozhlašujeme pravdivé věci, i když jsou v neprospěch našich nejlepších přátel. A přece je to zlo, které nelze nikdy napravit.‘131 Naslouchala jsem pozorně, rozhodnuta jeho rady zužitkovat; a když jsem se začínala cítit ve vleku svých sklonů, pomyslela jsem na Seladona, a už nebylo ničeho více zapotřebí, abych se zarazila na pokraji propasti. ,Těšilo by mne,‘ říkala jsem si v duchu, ,kdyby teď viděl, jakou moc nade mnou má. Nebylo by mi proti mysli pobavit společnost a povědět jim něco opravdu zábavného, ale Seladon si to nepřeje, jaká radost mu přinést tuto malou oběť.‘ Tak jsem se postupně zbavovala jednoho nedostatku, který je větší, než si lidé myslí. Seladon si toho všiml a byl unesen. Byl by mě chtěl mít úplně dokonalou, a nadto z toho mohl vidět, že mi není lhostejný. Ale žel 131 Velice zajímavá nedějová pasáž, odpovídající hypotéze o rysech bildungsromanu obsažených v Nové Astrei. Seladon se po návratu z cesty do ciziny „na zkušenou“, na níž měl dozrát – vrací se ve věku osmnácti let –, takže ji můžeme nazvat iniciační, obrací ke své milé s laskavě moralizující promluvou. Jejím cílem je mravní zdokonalení, vývoj románové postavy k lepšímu, což je dynamický prvek nabývající na významu s vývojem románového žánru. 68 69 Bohu, co jsem jej ztratila, cítím se ustavičně v nebezpečí, že padnu; mám dojem, že když selžu, už se nemusím obávat mstitele; za svou slabost se stydím; vzpomínka na Seladona by mne měla podržet; nepromarnil žádnou příležitost dávat mi dobré rady a uměl je tak přesvědčivě osladit, že mne vždy přesvědčil.132 Je pravda, že jsem vskutku byla ochotna jej poslouchat. Cestování mladé lidi nesmírně formuje. Styk s Italy, kteří mají více ducha než ostatní národy, mu velmi dodal na znalosti světa. ,Vidíte,‘ řekl mi jednou, ,pastýřka Malthea je velmi moudrá, ale na svou moudrost trochu příliš spoléhá a nemyslí dost na společenská pravidla; musí se řídit podle veřejnosti, která vždycky soudí podle zdání, když je totiž nějaká věc nejistá, většinou ji vezme z té špatné stránky.‘ Viděla jsem, že svou mravouku přináší zdaleka, ale neváhala jsem jí využít ke svému prospěchu.“ „Je pravda,“ vpadla Phyllis, „že Astrea, Seladon, Licidas a já jsme nějakou dobu docela dobře hráli své postavy.133 Všichni ostatní pastýři nám byli lhostejní a to nás těšilo. Málo nám záleželo na tom, že se Silvandr se vší svou duchaplností honosí tím, že nemiluje nic, a že se Hylas nic nestydí být přelétavý – moudrost jednoho i rozpustilost druhého oživovaly konverzaci, když byla společná; ale my jsme mnohem raději rozmlouvali mezi čtyřma očima. Se Seladonem jsem mluvívala častěji než s Licidem, Astrea zase vyhledávala bratra svého milého, aby měla to potěšení bavit se o něm, aniž by se na to někdo mohl špatně dívat. Zkrátka své lásky jsme prožívali tak nenápadně, že se všichni nechali oklamat. Dokonce si mnoho lidí myslelo, že já miluji Seladona a Licidas že miluje Astreu. Popravdě řečeno jsme se nezlobili, že si to myslí, neboť v podobných záležitostech nejvíce potíží způsobí pravda. 132 Seladon jako mentor Astrey. 133 Divadlo na divadle – v románu šlechtici hrají pastýře, zde na sebe berou zvolené úlohy. Ale stala se taková žertovná věc, začali jsme najednou žárlit jedni na druhé a řekli jsme si to.“ „Je pravda,“ navázala Astrea, „že jsme my čtyři potřebovali důkladné objasnění, abychom se vyvedli z omylu. Nicméně, ať jsme se chovali sebevíc obezřetně, abychom své přátelství utajili, Alcippe, který bedlivě sledoval vše, co jeho syn dělá, vypozoroval, že chodívá každý den ve stejnou hodinu ke staré vrbě na kraji lesa. Rád by býval věděl, co tam chodí dělat, vypravil se tam tedy velmi časně ráno a hledal, až našel dopis, který jsem tam večer dala, a v něm četl tato slova: Včera jsme šli do chrámu vzdát bohopoctu Panovi a Syrinx, avšak pastýři, aby se mi nějaká slavnost líbila, musel byste tam být Vy. Sbohem, copak nikdy nebudeme volní; tolik překážek mne začíná zmáhat; jsem zasmušilá, a kdybych Vám nebyla slíbila, že budu psát každý den, dnes byste ode mne zprávy neměl. Když si Alcippe přečetl tento dopis, kde nebyla ani parafa, ani podpis, vrátil jej na původní místo a skryl se, aby viděl, který pastýř si pro něj přijde. Po chvilce spatřil svého syna a už o našem spojenectví neměl pochyb. Poznal, že i přes všechna opatření se máme rádi více než kdy jindy. Vypravil Seladona na druhou cestu a poslal jej k pastýři Fertellovi v naději, že se zamiluje do jeho dcery Malthey, anebo že se alespoň už nebude vídat se mnou. Nějaký čas poté, když se Alcippe dozvěděl, že se mluví o tom, že by mne provdali za pastýře Coreba, nechal napodobit můj rukopis a napsat Seladonovi mým jménem následující list: ASTREA SELADONOVI Můj otec mne dává Corebovi, poslechnu nerada, ale poslechnu. Zapomeňte na Astreu, která chce zapomenout na Vás, protože jí to velí povinnost. 70 71 Kdo by dokázal popsat, jak bylo Seladonovi, když četl domněle můj dopis. Odešel od Fertella134 bez rozloučení s Maltheou; jeho beznaději se mu zdála nejlépe odpovídat ta nejstrašlivější pustina, a uchýlil se do lesa, kde pramenila řeka Lignon. Tam po celé dny nemyslel než na svou drahou Astreu, a i když si ji představoval v náručí jiného, vytrvale ji miloval dál, přestože podle jeho mínění byla nevěrná. Od Seladonova zmizení uběhlo již půl roku; zoufalý Alcippe jej dal všude hledat, rozhodnut, že proti tak mocné vášni se již nebude stavět; když tu jednoho dne, když jsem se s Licidem a Phyllis (často jsme spolu plakávali) procházela po břehu Lignonu, jsme na vodě spatřili jakousi kuličku, jak ji unáší proud. Phyllis chtěla vědět, co to je, a tak se Licidas pustil do řeky, co nejdále to šlo, a dlouhým bidlem kuličku přitáhl a viděl, že je z vosku. Zklamaný, že se zmáčel pro takovou nicotnost, odhodil kouličku na kamení, vosk se rozbil na kousky a objevil se papír, na němž jsme četli tato slova: Běž, papírku, šťastnější než ten, kdo tě posílá, běž navštívit milované břehy, kde dlí má pastýřka, a jestli někdy políbíš písek, kam se otiskly její kroky, nepluj již dál a neopouštěj ta krásná místa, odkud jsem já byl vypovězen. Jestliže se tě zeptá, co dělám, řekni jí, ó věrný papírku, že ve dne v noci oplakávám její nevěrnost. Jestli tě skropí nějakou tou slzou, řekni jí, že už je na lítost pozdě i že je stále milována pastýřem, jenž brzy najde útěchu v hrůzách smrti.135 Jak jsme na tom papíře spočinuli zrakem, okamžitě jsme všichni tři poznali Seladonovo písmo; zobjímali jsme se, ani jsme nevěděli, co děláme; radostí, že jsme jej našli, jsme se smáli i plakali 134 Různočtení, opravujeme Forella na Fertella, viz výše. 135 Rušíme uvozovky a text dopisu uvádíme kurzívou, jak i jinde. zároveň. Licidas se hned vydal jej hledat k prameni Lignonu, kam se uchýlil, jak jsme najisto usoudili, a nesl mu ode mne dopis. On se vrátil zamilovanější než kdykoli předtím, ale ještě než se vrátil, zemřel jeho otec Alcippe i matka Amarilis, takže jsme mohli doufat v lepší osud, když tu na mne můj otec Alcé začal naléhat, abych si vzala Coreba. Bože! Jak jen mám uzavřít tu nešťastnou historii a povyprávět vám, jak jsem ztratila Seladona? To já jsem mu vrazila dýku do prsou! Nemám dost slz, abych…“136 Astrea nemohla mluvit dál, dusila se vzlyky a padla napůl v mdlobách. Obě její přítelkyně plakaly s ní; to je nejlepší a jediný způsob, jak utěšit sklíčené; neboť čím více chceme osušit slzy, tím více posílíme jejich zdroj.137 Pak ji prosily, aby pokračovala ve vypravování, což ona učinila těmito slovy: „Když je tedy třeba, abych dokončila tak bolestné vypravování, povím vám, že Corebe měl přítele jménem Semire, který jej doprovázel pokaždé, když přišel k nám. Corebe se projevoval dosti chladně, protože brzy zjistil, že se mi nelíbí; já jsem se k němu přesto chovala nanejvýš počestně, ale s tolika ohledy a projevy zdvořilosti, že mu nedělalo žádné potíže uhádnout, že vůbec nejdou od srdce. Naopak Semire se sice tvářil jako přítel, ale měl veškerou horlivost zamilovaného. Miloval mne, a tak si všiml, že jsem se Seladonem v tajném styku. Ze žárlivosti sledoval všechno, co dělám, a jednoho dne, když jsem pronásledovala vlka, který si odnášel jednu z mých ovcí,138 mi vypadl dopis, který jsem napsala Seladonovi; on jej zvedl ze země a četl v něm tato slova: 136 Přidáváme koncové uvozovky, protože zde končí vyprávění v 1. osobě a pokračuje vypravěč. 137 Pasáž ponecháváme v kurzívě, jde o paranarativní komentář vypravěče, kterým přerušil tok informací (vypravěč extradiegetický heterodiegetický podle Genetta), srov. pozn. 117. 138 Ojedinělý prvek patřící do scénáře pastýřského života v pravém slova smyslu; lze jej však chápat spíše jako ilustraci nebo pomocný mezičlánek ke ztrátě dopisu. 72 73 ASTREA SELADONOVI Jakou radost mi působí Vám psát a jak mne těší, když od Vás dostanu dopis; ale proč mi tolik děkujete, jen mne milujte, láska si lichotky oškliví. Když si Semire ten dopis přečetl, dostal nápad mne se Seladonem znesvářit, raději než by se o něco pokusil sám za sebe. Vytrvale mi dělal pořád nějaké drobné radosti a předstíraně mi o mém milém ustavičně mluvil v dobrém. Považovala jsem jej za jednoho z opravdových přátel. Ale ten zrádce se svou zradou nespěchal. ,Astreo,‘ řekl mi jednoho dne, ,jste klamána, já sám jsem se tím nechal oklamat, věřil jsem, že Seladon vás miluje, a on miluje Amintu. Je jen na vás, abyste se o tom na vlastní oči přesvědčila, ani se k tomu nebude muset nutit.‘ Navrhl mi, že mne ukryje v altánku v zeleni, kde se Aminta a Seladon obvykle scházejí. Vzala jsem jej za slovo. Běda! Viděla jsem Seladona a Amintu, jak spolu velmi živě rozmlouvají. Co říkají, jsem neslyšela, ale viděla jsem, jak Aminta, která byla obrácena tváří ke mně, na něj občas dělá velmi roztomilé obličeje. Seladon jednou klekl na kolena, jako by jí děkoval. V tu chvíli mne zaslepila žárlivost a zapomněla jsem, že když Seladon s každou pastýřkou mluví o lásce, je to z poslušnosti ke mně. Semira jsem nechala, aniž bych mu řekla jediné slovo, a když jsem ke svému neštěstí potkala svého pastýře, zrovna jako bez rozumu, místo toho, abych jej vyslechla, než jej zatratím, mluvila jsem k němu s takovým hněvem a s takovým opovržením, že se v zoufalství vrhl do řeky Lignonu a mně zasadil smrtelnou ránu.“ Astrea nedokázala dokončit své vyprávění bez velkého prolévání slzí. Obě dojaté pastýřky plakaly s ní a ulehčovaly jí v její bolesti tím, že ji nesly s ní. KNIHA TŘETÍ Leonida šla dál svou cestou, měla namířeno k druidu Adamovi a nebyla od Marsilly víc než míli, když tu se otočila a uviděla přicházet po cestě z Issoure nějakou nymfu, velmi rychle rázující. Hned poznala Silvii, a zachvěla se obavou o Seladonův život. „Tak jak, má milá,“ volala na ni už zdálky, „není ten nebohý pastýř po smrti?“ „Ne,“ řekla Silvie, „daří se mu mnohem lépe, už nemá horečku a Galatea mě poslala spěšně za vámi, abych vám řekla, že nemáte vodit na Issoure svého strýce druida, protože jeho přítomnost už není nutná. Nechce se jí zvětšovat počet svědků své slabosti.“ Obě nymfy se láskyplně objaly, a když viděly, že už je skoro tma a do Marsilly ještě daleko a že než by tam došly, brány města už by byly zavřené, rozhodly se zajít do lesa vestálek139 , který byl docela blízko, a strávit noc tam. Bylo to v nejkrásnějším období roku a v zemi, kde se nymfy neobávají potulných rytířů, ti myslí jen na to, jak dámám prokázat službu, ani vlků, ti zas mají ve zvyku před nimi utéci. Ulehly na trávu v jednom zákoutí, kde byl les velmi hustý, a začaly rozvažovat o své cestě. „Galateina svéhlavost mne trápí,“ řekla Silvie, „připraví se o čest a nás také. Bylo by zapotřebí pokusit se ji uzdravit proti její vůli, že by se pastýř nechal uprchnout, a váš strýc Adamas, který je tak moudrý a má takovou vážnost, by jí v této věci dobře posloužil; skoro se zlobím, že jsem vás potkala.“ „Jsem téhož mínění, sestřičko,“ odvětila Leonida, „ten pastýř nymfě, naší paní, způsobí křivdu, a možná bychom udělaly dobře, kdybychom strýce nechaly tu cestu podniknout. Dejte na mne, jak nad tím tak přemýšlím, vraťte se zpátky a řekněte, že jste mne nepotkala, a já půjdu pro strýce a do dvou dnů 139 Vestálka – starořímská panenská kněžka, členka sboru šesti kněžek, které pečovaly o provoz chrámu bohyně domácího krbu Vesty a udržovaly posvátný oheň; zde další výpůjčka z antického náboženství. 74 75 ho přivedu na Issoure.“ Leonida tehdy mluvila podle svých skutečných pocitů, po cestě se hodně napřemýšlela. Již si netroufala kojit se nadějí, že někdy bude milována, a více než smrti se bála, aby pastýř naléhání vznešené nymfy nakonec nepodlehl; žárlivost v ní převážila nad láskou. Představa, že na vlastní oči uvidí, jak Seladon miluje Galateu, jí připadla strašlivější než odloučení od něho. Za svítání se vydala na cestu do Marsilly a Silvie se vrátila na zámek Issoure. Adamas, který se na Galateu díval jako na nymfu, která jednoho dne bude vladařkou celé té končiny, se do Marsilly vydal na první slovo své neteře. Po cestě mu vyprávěla, co se za poslední tři týdny všechno přihodilo. „Galatea miluje Seladona,“ sdělila mu Leonida, „a není schopna odolat náklonnosti, která ji strhává; ale popravdě řečeno, milý strýčku, až toho pastýře uvidíte, jeho půvaby, jeho krásu, jeho ducha, téměř nymfě prominete. Silvie a já jsme dělaly, co jsme mohly, abychom ji z té ostudné a marné vášně uzdravily; protože, mezi námi, Seladon ji nemůže vystát a pod záminkou uctivosti se jejímu dotírání úspěšně brání. Je na vaší obezřetnosti, jak si poradíte s natolik choulostivou záležitostí. Nymfa je panovačná a jak se cítí povolána rozkazovat a myslí si o sobě, že je krásná a ode všech zbožňovaná, sebemenší odpor snáší velmi nedůtklivě. Umlčela nás, když jsme si chtěly dovolit k ní promluvit. Ale protože si vás povolala a protože vás potřebuje, snad vaše výtky vyslechne. Že si z nich něco vezme, to pochybuji.“ „Spolehněte se v tom na mne,“ odvětil Adamas, „dlouhá zkušenost a styky se dvorem mne naučily, jak jednat s těmi nejurozenějšími; nesmí se nikdy zaútočit přímo na jejich libůstky, i kdyby byly sebesměšnější; oni jsou živi z pochlebování a jedině úslužností se jim lze vlichotit; ale jakmile si člověk může dovolit k nim mluvit, není vyloučeno opatrně poukázat na rozum, který jim bude v zásadních a trvalých záležitostech k užitku, kdežto jejich současná vášeň jim nenabízí než pár pomíjivých rozkoší; když pak ze sebelásky, jíž se lidské skutky téměř vždy řídí, oboje porovnají, není, jak pravím, vyloučeno, že se rozhodnou správně.140 Nemyslete si, drahá neteři, že Galateinu lásku odsoudím, nejprve se na pastýře podívám a pochvalně se o něm vyjádřím; to mi nebude zatěžko, podle toho, co jste mi o něm řekla; chvály od starce jako jsem já, od druida, nymfě udělají velkou radost, bude si myslet, že všechno schvaluji, a pak hodláme postupovat podle okolností.“ Jak tak rozprávěli, Leonida spatřila věže zámku Issoure. Adamas tam byl přijat, jak si žádala jeho důstojnost a zasloužilost. Když byl před Galateou, poklekl na jedno koleno a políbil jí lem roucha; Leonida se zachovala stejně, ale nymfa jim pomohla vstát a přátelsky je objala. Pak zavedla druida do své soukromé komna- ty141 a svěřila se mu se vším, co v srdci chová k Seladonovi. Pověděla mu o předpovědi druida Climanta a svou slabost svedla na osud, který tomu tak chtěl. „Druidové toho zas tolik nevědí,“ řekl jí Adamas, „a Climanta mimochodem znám, o jeho počestnosti lze pochybovat.“ Více už se k této věci nechtěl vyjadřovat. Pak se šli podívat za Seladonem a našli ho bez horečky, jen poněkud slabého. Nazítří se šel Adamas projít do zahrady se Silvií. Starý druid mohl být s mladou nymfou sám, aniž by na tom někdo viděl něco špatného; byl velmi potěšen, když se od ní dověděl pravdivě o všech záležitostech; ne že by nedůvěřoval Leonidě, ale dva svědkové mají přece větší váhu než jeden. Z rozhovoru poznal, že dobře udělal. Silvie mu pro dobro věci pověděla to, co Leonida pečlivě tajila. Prozradila mu, že jeho neteř pastýře miluje, a přitom ji ujišťuje, že svou vášeň zkrotila a že z celého srdce schvaluje, 140 Leonidino nemilosrdné zhodnocení milostné situace její velitelky i druidova samolibá sebeprezentace (srov. i dále „hodláme postupovat“) zapadají do konceptu románu s moderními znaky, stejně jako ironický hodnotící odstup jako narativní východisko. Tyto prostředky používá galantní kazuistika. 141 Francouzské slovo „cabinet“ označuje i odlehlou místnost ve šlechtickém obydlí umožňující soukromí, srov. DELF. 76 77 aby ho nechali uprchnout, pokud Galatea nepůjde do sebe. „To mne vůbec nepřekvapuje,“ Adamas na to, „neteř mluvila s takovou vroucností a tak zveličovala jeho klady, že teď, když jsem poučen, jasně vidím, že když se mnou mluvila, srdce ji prozrazovalo; necením si jí za to o nic méně a nemám ji o nic méně rád, protože se uměla ovládnout.“ Po návratu z  procházky se šel druid podívat za Seladonem a pod záminkou, že s ním chce mluvit o jeho nemoci, s ním o samotě dlouho rozmlouval; chtěl zjistit, zda je pravda všechno, co mu jeho neteř povídala. „Pastýři,“ řekl mu, „uvědomte si celé své štěstí, miluje vás vznešená nymfa, a vy, prostý pastýř, odoláváte její vůli; je vůbec možné, že byste nechtěl mít žádný prospěch z tak velké přízně osudu?“ „Otče,“ odpověděl Seladon, „jestli to je přízeň osudu, pak mám hodně pokřivený vkus. Narodil jsem se jako pastýř a ctižádost je mi cizí.“ „Ale Seladone, ta nymfa je tak krásná.“ „To souhlasím, ale ta krása není pro mne, dívám se na ni jen s úctou.“ „Zásluhy a ctnosti,“ dodal druid, „dělají skutečnou vznešenost a může jich dosáhnout každý.“ „Ten,“ namítl pastýř, „kdo se chce povznést výše, než mu přísluší, padne a zahyne; přirozenost nezměníš, z rubínu nikdy nebude diamant.“ Adamas udiven Seladonovým správným uvažováním vzdal chválu bohům142 a slíbil mu, že mu pomůže bez nějakého pozdvižení prchnout z vězení. „Myslete jen na to,“ řekl mu, „abyste se uzdravil, a chovejte se k nymfám jako obyčejně. Můžete zcela důvěřovat Silvii, ta myslí jen na vaše dobro a je vaše skutečná přítelkyně.“ Tato slova Seladonovi způsobila takovou radost, že se mu ve dvou dnech navrátily síly a byl s to jít na procházku do zahrady. Galatea byla na vrcholu blaha, ale začínala jí vadit druidova přítomnost. Bude se muset trochu ovládat, aby nechodila navštěvovat pastýře tak často, jak by chtěla. Leonida si toho všimla a řekla 142 I čtenář je udiven pastýřovým rozumným úsudkem vyjádřeným umně vystavěným periodickým souvětím s metaforickou paralelou. to druidovi. „Strýčku,“ řekla mu, „jestli nějak nepomůžete Seladonovi uprchnout, máme se čeho obávat. Vyprávěla jsem Galatei, co jsem se dozvěděla v Marsilly, o tom podvodu, který na ni nachystal druid Climante v Polemův prospěch;143 ten se měl nacházet na tom místě, kde pak byl náhodou nalezen Seladon, a ona se mi vysmála a řekla mi, že příště budu důvtipnější. Nevěří, dívá se jen očima své lásky.“ Zatímco Leonida mluvila, Adamas v duchu blahořečil ctnosti své neteře, že dokázala zkrotit své vášně; chudák druid nevěděl, že přinejmenším stejný podíl jako čest a rozum na tom má žárlivost. Řekl jí, že to říká144 správně, ale že sám ještě nemá představu, jak by mohli ošálit Galateinu ostražitost. „Není nic snazšího,“ odvětila, „stačí Seladona obléknout za děvče, je mladý, vousy žádné nemá, krásný je jako obrázek, snadno projde branami zámku, aniž by ho někdo poznal, a my mu do nějakého lesa přineseme pastýřské šaty; jen přejde Lignon a bude zachráněn.“ Promluvili o tom se Silvií, která přestrojení schválila; jejich malá rada se usnesla, že druid půjde pod záminkou sběru léčivých bylin, aby se pastýř docela uzdravil, do Marsilly opatřit nějaký nymfí oděv; že se hned vrátí na Issoure a že najdou vhodnou chvíli, kdy bude Seladon moci uprchnout na svobodu. 143 Narážka na událost, o níž je řeč jen ve velké Astrei: jistý Climante se převleče za druida a fingovanými věštbami se snaží přesvědčit Galateu, že si bohové přejí, aby si vzala za manžela Polema, avšak ta na určeném místě místo Polema náhodou najde Seladona a osudově se do něj zamiluje. Srov. Bertaud, Madaleine, L’Astrée et Polexandre, c. d., s. 44; Dubost, Jean-Pierre (ed.), Topographie de la rencontre dans le roman européen, Clermont-Ferrand, Presses Universitaires Blaise Pascal, 2008, s. 321; a zejm. Giavarini, Laurence, Le sentiment ordinaire de ceux qui aiment, Locus amœnus, curiosité, ethos endeuillé dans L’Astrée d’Honoré d’Urfé (1607–1628), in: Jacques-Chaquin, Nicole – Houdard, Sophie (eds.), Curiosité et Libido sciendi de la Renaissance aux Lumières, volume 2, Lyon, ENS Editions, 2000, s. 292; velká Astrea, První část, Pátá kniha. 144 Ponecháváme repetici, která tu ostatně je u uvozovacích sloves častá. 78 79 Ještě toho večera požádal Adamas o slyšení u Galatey. „Paní,“ řekl jí, „doufám, že se vše podaří k vaší spokojenosti; Seladon je duchem mírný a jemné tělesné konstituce, jak prozrazuje i jeho obličej, musíme jej dokonale uzdravit, zdraví vzbuzuje radost a podněcuje rozkoš. Prosím vás, abyste mne dva nebo tři dny mohla postrádat, půjdu sbírat léčivé byliny, které nutně potřebuji k přípravě léku, který jej uzdraví.“ Nymfu velmi potěšilo, že druid sám od sebe navrhuje, že odejde, a jakmile byl pryč, běžela do pastýřova pokoje a našla jej při dobrém zdraví; duševní klid, Adamovy sliby a naděje, že se brzy shledá s Astreou, na něj měly překvapivý účinek. Ani Aesculapovi by se to nepodařilo. Nymfa zjistila, že je i méně vážný. Měl za to, že jí dluží pár slov za služby, které mu poskytla, a když už se s ní vidí bezmála naposledy, odpovídal jí s větší zdvořilostí, dokonce i mírně laškovně. Nikdy nebyli sami. Tři nymfy, které pozorovaly jedna druhou, každá vedena jiným citem, byly většinou u něj všechny, a stávalo se vzácně, že by některá z nich měla to štěstí, že by s ním mohla hovořit beze svědků. Leonida si vyčíhala vhodnou chvíli a využila jí. „Seladone,“ řekla mu, „až vás pošleme na svobodu, už si na nás nevzpomenete a láska nymf už vás nedojme.“ „Krásná Leonido,“ namítl, „co byste si o mně myslela, kdybych zapomněl na Astreu?“ „Máte pravdu,“ odvětila, dala se do pláče a odešla. Za chvíli se vrátila a řekla mu, že se druid Adamas právě vrátil z Marsilly a že jí pošeptal, že nese potřebné oblečení, aby se pastýř mohl přestrojit. Přinesl mu je osobně a nechal jej s Leonidou, která jej bez meškání začala oblékat. Samotnému by se mu to nikdy nepodařilo. Pastýř ještě nebyl úplně za nymfu, když zaslechli z nádvoří zámku velký hluk od kočárů a koní. Byla to Amasis, která s celým svým dvorem přijela z Marsilly. V tu chvíli vešla k Seladonovi do komnaty Galatea, aby jej někde ukryla; jaké však bylo její překvapení, když jej uviděla v dívčím oblečení. On byl na stejných rozpacích jako ona, ale Leonida, které nechyběla duchapřítomnost, jí bez zaváhání řekla: „Paní, když jsme viděly zdálky přijíždět tak velikánský průvod, napadlo nás převléci jej za děvče; krásu i líbeznost na to má, to je nejlepší způsob, jak jej utajit.“ Galatea jejich vynalézavost ocenila a velmi jim děkovala. Novou nymfu musela obdivovat a nemohla se zdržet, aby ji nepolíbila v přesvědčení, že nový oblek ji k tomu dostatečně opravňuje. Shodly se, že se bude jmenovat Lucinda a bude se vydávat za sestřenici Adama a Leonidy, která se ujala toho, že ji večer přivede a představí ji Amasis. Brzy nato přišel do Seladonovy komnaty Adamas a našel jej už zcela oblečeného a vystrojeného všemi nymfími ozdobami. „Krasavice,“ vzkřikl ten dobrý druid, „toho145 v životě nepoznají. Avšak, neteřinko,“ pravil k Leonidě, „jak velice se podobá mé dceři Alexii; to jsou její oči, její ústa, všechny její rysy.“ Při těch slovech si jej zblízka prohlížel, nechal jej se otočit; „dítě moje,“ pravil, líbaje ho na čelo, „tolik se podobáte mé dceři, že mne to překvapuje, a budu vás mít tím raději.“ Galatea odešla se pozdravit se svou matkou a uctivě ji přivítat na svém zámku. Sestoupily i do zahrad a tam se dosti dlouho procházely, a když se vracely, uviděly u brány hradu Leonidu a falešnou Lucindu, jejíž krása a půvaby všechny rytíře i nymfy z doprovodu Amasis oslnily. Jen bylo vidět, že byla nemocná, její modré mandlové oči neměly ten jas, který by jejímu věku nejspíš odpovídal, a pleť sice byla oslnivě bílá, ale neoživovalo ji přirozené a zdravé zabarvení, kterým se vyznačuje mládí. Naštěstí pro Seladona se nymfy oblékaly velmi prostě, nikdy neukazovaly poprsí a jedině podle toho by jej někdo mohl poznat. „Kdo je ta nymfa,“ řekla Amasis, „tu neznám?“ „Paní,“ odpověděla Galatea, „to je jedna Adamova příbuzná, sestřenice Leonidy, tak krásná 145 V originále je zde skutečně mužský rod, který přímé řeči dodává na autentičnosti. U přestrojeného Seladona se bude ženský rod střídat s mužským podle toho, zda bude subjekty vyprávění právě považován a/nebo označován za dívku Lucindu (později Alexii), nebo za pastýře Seladona. 80 81 a tolika ctnostmi obdařená, že jsem ji u sebe několik dní zdržela.“ „Působí velmi skromně,“ řekla Amasis, „a chci, aby s námi jela na Marsilly.“ Tato slova naplnila Galateino srdce radostí. V mžiku si uvědomila, že v oblečení, které je pro ni tak výhodné, bude moci svou drahou Lucindu všude brát a veřejně jí projevovat svou náklonnost, aniž by se musela bát pomluv. Lucinda měla zcela jiné myšlenky. Přistoupila k Amasis, políbila jí lem roucha a ruku tak roztomile, že tím celá společnost byla okouzlena. Nymfa ji objala a políbila se slovy: „Mám ráda Adama a vše, co k němu patří.“ Druid si vzal slovo a pronesl náležité poděkování; bál se totiž, aby Seladona nepoznali podle barvy hlasu, ale v tom se neměl čeho obávat. Jeho hlas byl stejně něžný jako jeho tvář. Šlo se do zámku, stoly byly velkolepě prostřeny; a jelikož při velkém množství lidí, kteří chodili jedni sem, druzí tam, vznikal zmatek, Leonida a Lucinda místo toho, aby se zajímaly o jídlo, vyšly ruku v ruce ze zámku. Měly na sobě velké pláštěnky, pod nimiž se daly skrýt pastýřské šaty. Zašly do blízkého lesa a v jednom odlehlém zákoutí si Seladon zase vzal své obvyklé oblečení a rozloučil se s Leonidou, jíž slíbil věčné přátelství. Leonida měla dosti kuráže mu říci, že by nikdy neměl opouštět Astreu. „Sbohem, Seladone,“ řekla mu s hlubokým povzdechem a uronila několik slz, „milujte vždy svou Astreu, pamatujte, že láska vyžaduje obětovat se až do krajnosti, a na svou dobrou přítelkyni Leonidu nezapomeňte.“ Když se Seladon rozloučil s Leonidou, vyšel z lesa a došel až na břeh řeky Lignonu. Vydal se proti proudu k jejímu prameni, ale když se brzy dostal na dohled vesničky, kde s Astreou strávil tak krásné dny, zastavil se pod jakýmisi stromy a smutně hleděl na místo, které tak miloval: „Tak zde býváte, božská Astreo, a to stádo, které vidím potulovat se po krajině, je možná vaše.“ Při tom pomyšlení se hbitě zvedl, rozhodnut, že po mostě, který byl ještě dost daleko, přejde na druhou stranu. Přece k němu došel ještě chvíli před setměním, a když přešel vodu, dal se bez meškání doleva, jako kdyby chtěl jít do své vesničky. Muselo se projít přes les, už nějakou dobu šel, a protože se cítil z té cesty unavený, uložil se u paty nějakého stromu; ale byl tam sotva chvilku, když zaslechl hlas nějaké osoby, jak si naříká; v nočním tichu toho místa jej slyšel slovo od slova: „Nešťastný pastýři,“ říkal ten neznámý, „budeš mít vůbec někdy dosti slzí, abys oplakal, co jsi ztratil? Bylo kdy vůbec takové neštěstí, které by se vyrovnalo mému?“ Seladon šel blíž: „Pastýři,“ pravil mu, „nejste sám, kdo je nešťasten, já jsem stokrát víc.“ Nějakou dobu se přeli, ale nepřesvědčili jeden druhého. Seladon, kterému jeho hlas nezněl povědomě, se jej zeptal, zda je z těch končin. „Teprve odnedávna,“ odpověděl, „přišel jsem sem toho dne, kdy se jeden pastýř, Seladon jménem, utopil; ve vsích bylo všechno vzhůru nohama; toho pastýře tu velice milovali.“ „Viděl jste tam Astreu,“ navázal Seladon, „Phyllis, Licida?“ „Ty jsem viděl zrovna včera, a užasl jsem nad krásou ­Astrey; i když se říká, že od Seladonovy smrti se změnila k nepoznání; milovala jej hodně.“ „A vyprávěli vám, jak se ten pastýř utopil?“ „Prý usnul na břehu řeky Lignonu, nad příkrým srázem, a spadl do řeky, která byla tehdy rozvodněná z tajícího sněhu.“ Seladon z té řeči poznal, že se o jeho dobrodružství pomlčelo, aby to Astrei neuškodilo. Zároveň zjistil, že ona žije, a to mu udělalo velkou radost, ale hned si ji představil, jak vypadala hrozivě, s planoucím zrakem, když jej odsuzovala k doživotnímu vyhnanství. Ta představa jej na místě zarazila; měl za to, že věrný milý musí poslechnout milovanou bytost na slovo, a rozhodl se, že sám sebe vykáže někam do samoty, dokud ona neuzná za vhodné zavolat jej zpátky. Rozloučil se s pastýřem, který se cítil tak nešťastný, a nedbaje strašlivé temnoty, ponořil se do lesa. Náhoda jej dovedla ke vstupu do nějaké sluje, kde se zastavil. Za světla rozpoznal příhodnost toho místa – studánka s velice čirou pramenitou vodou a několik stromů obtěžkaných ovocem jej přesvědčily, že se tam usadí. Bude poslušen své pastýřky, dokud mu štěstěna nebude 82 83 příznivěji nakloněna; přes to všechno se cítil jí být docela nablízku a neztrácel naději, že ji jednou spatří, aniž by sám byl spatřen. V jednom koutě své jeskyně si udělal z mechu lůžko, a když vyložil obsah své brašny, zjistil, že starostlivá Leonida do ní dala jídla na několik dní. Ty dny strávil ve výčitkách a slzách, a ani se nepokusil jít za Astreou, jejíž svrchovaný příkaz mu byl svatý. Zatímco Seladon za zmatku kolem vladařčina dvora prchal ze zámku Issoure, Leonida a Silvie se právem obávaly, že si toho Galatea všimne a obviní je, že mu k útěku dopomohly. Neměla na to času; Amasis stále chodila zavěšena do své milované dcery a vzala si ji k sobě do kočáru na cestu do Marsilly. Nymfa dostala zprávu, že francký král zvítězil v boji proti obyvatelům Neustrie a že tam dělal hotové divy chrabrý Lindamor. Chtěla proto uspořádat lidovou veselici a přála si, aby se jí její dcera zúčastnila. Přijela na Issoure jen proto, aby ji odvezla na Marsilly. Při nastupování do kočáru měla Galatea sotva čas říci hodně nahlas Leonidě: „Přijedete se Silvií a Lucindou.“ Leonida a Silvie byly celé rády, že z toho vyvázly tak snadno a mohly si chvíli vydechnout. Ale sotva přijely na Marsilly a Galatea mezi ostatními nymfami neviděla Lucindu, nechala si Leonidu zavolat do své komnaty: „A kde je Lucinda,“ táže se jí o překot. „Paní,“ na to Leonida, „hledaly jsme ji marně po celém zámku; musela vyklouznout v době, kdy se všichni chystali k odchodu.146 Nevím, jak to udělala, ale někdo jí najisto musel pomoci, a kdybych si troufla, podezírala bych z toho svého strýce druida, viděla jsem jej dnes odpoledne s ní mluvit o samotě.“ „Ať jste to vy nebo on,“ hněvivě opáčila nymfa, „běžte, vyrazte teď hned, běžte ke strýci domů a doveďte mi Lucindu, nebo mi už nechoďte na oči.“ 146 Zde opravujeme různočtení; v originálu je zde hranice kurzívy a uvozovek, tedy hranice promluv dvou osob, ale z textu („svého strýce druida“) plyne, že mluví stále Leonida. Leonida pánovitého rozkazu poslechla a vydala se za Adamem do jeho venkovského domu, který měl u pramenů řeky Lignonu. Vše mu pověděla, ale on jí řekl, aniž by mu to nějak vadilo, že bere tu věc na sebe a že mu za to nymfa jednoho dne bude vděčná. Ona se pak v nemilosti utěšovala nadějí, že když je nablízku Seladonovi, kterého si představovala zpátky v jeho vsi, bude mít ještě to potěšení vidět se s ním. Ale když tam zašla a od pastýřek, které jednu jako druhou znala, se dozvěděla, že Seladon je mrtev, byla krajně překvapená; nedovedla si vysvětlit, proč se tam nevrátil. Řekla si, že měl své důvody, a přešla to beze slova. Uběhly dva týdny, aniž by o něm měla nějaké zprávy. Viděla se s Astreou a našla ji jaksepatří sklíčenou. Konečně jednoho dne, když se sama procházela po lese, uviděla nějakého pastýře, jak spí pod stromem, a poznala nebohého Seladona. Skryla se za keře a čekala, až se probudí, aby viděla, jak si bude počínat. Vstal a zamířil do lesa. Nymfa jej sledovala až do jeho jeskyně; tam zůstala na prahu a slyšela jej tak žalostně si naříkat, že ji to dojímalo; z přátelství, nemáme-li říci z lásky147 , které k Seladonovi chovala, sdílela jeho žal. Z jeho slov brzy poznala, že Astreu stále nosí v srdci a že si netroufá vrátit se do své vsi z obavy, že by jí byl neposlušen. To pomyšlení by ji mohlo zraňovat, ale jak nemohla přemoci radost, že opět vidí to, co miluje, vpadla do jeskyně a běžela s otevřenou náručí k pastýři. „Seladone,“ řekla objímajíc ho, „už dost toho bědování.“ Pastýřovo překvapení nelze slovy popsat. Znovu nabyl dobré mysli. „Vidíte, krásná Leonido, do jakého stavu mne přivedla láska.“ Chtěla mu vysvětlit, že Astreu nemohlo napadnout zavolat jej zpátky, když si myslela, že je v říši mrtvých; své zdůvodňování ale zavrhla a popravdě na něm ani netrvala. Pastýř je sám v pustině, kam ona zná cestu; přes všechnu její ctnost 147 „Amitié“, přátelství, je v textu někdy používáno jako nižší stupeň lásky, jako zde, kde je jasné rozlišení stupňováním, jindy jako její synonymum, zvl. pro vztah mezi Astreou a Seladonem. 84 85 jí v představách svitl jakýsi paprsek naděje. Pokusila se jej utěšit a slíbila mu, že jej občas přijde navštívit, a aby se mu více vloudila do myšlenek, mluvila s ním o tom, co on miluje, a ujišťovala jej, že se Astrei po něm denně stýská a že i když je zármutkem dost změněna, stále je z pastýřek nejkrásnější. Nato mu povyprávěla, jak potupně s ní samou Galatea naložila, když ji vyhnala z domu, protože ji podezírala, že pomohla Lucindě k útěku. „Trpím kvůli lásce k vám,“ dodala nymfa, „a působí mi to velkou radost.“ Seladon jí velmi zdvořile poděkoval; to bylo vše, čeho se od něj mohla nadít. Hned nazítří se vrátila i s Adamem, který měl Seladona rád jako vlastního. Pastýř jej přijal s úctou a přátelsky, vděčil mu za svou svobodu. Po několik dní spolu vedli dlouhé hovory, aniž by se druidovi, který přišel v dobré víře, podařilo jej přesvědčit, aby se vrátil do své vsi. Jen jej přiměl, aby jedl pokrmy, které mu nosí Leonida, což jej uchránilo před tím, že by zase do krajnosti zeslábl; a pro rozptýlení mu poradil postavit v lese malou svatyni z olistěných větví a drnů ke cti bohyně Astrey, nicméně s tím ponaučením ve shodě s druidským učením, že uctívání si zasluhuje pouze nejvyšší bůh Thautates, první a svrchovaná Bytost, a menším božstvům přísluší pouze vzdávat úctu, nikoli se jim klanět. Brzy tu z lásky vyrostl malý chrámek. Seladon měl zmenšeninu148 Astreiny podobizny. Adamas z ní nechal zhotovit velký formát149 , aby mohla být umístěna na oltář nové bohyně. Takto trávil Seladon své dny; nikdy nezapomněl hned zrána zajít do Astreina chrámu. Pak se zanořil do nejhlubšího lesa a věnoval se tam svým obvyklým myšlenkám. Odhodlal se své pastýřce napsat. (Pastýři mívali vždy ve své mošně nějaké pisátko 148 V textu je použit přímo technický údaj o formátu portrétu, jemuž odpovídá asi nejlépe „zmenšenina“. 149 Srov. výše. Podle „čtenářského paktu“ platného pro Novou Astreu je třeba respektovat nejrůznější anachronismy, například jak galský druid sídlící v lesích „nechá zhotovit“ velkoformátový portrét (jakou asi technikou?), a to z miniatury, která přežila Seladonův pobyt v rozvodněné řece. a papír.)150 Večer se s napsaným dopisem vrátil do jeskyně. Nosil jej u sebe celý týden a ani jej nenapadlo ho Astrei poslat – myslel, že by ji urazil a porušil její příkaz vyhnanství. Jednoho dne si však při své obvyklé procházce všiml nějakého pastýře, jak tvrdě spí pod stromy. Poznal v něm Silvandra, který nad všechny pastýře kolem Lignonu vynikal svým duchem, ale ještě více svou necitelností. Seladon jej znal jen z této stránky, ale za dobu jeho nepřítomnosti i Silvandr upadl do Kupidových tenat. Zkrotila jej pastýřka Diana a on byl v tom nejhlubším lese jen proto, aby stromům a skaliskům vyprávěl o pastýřčině ukrutnosti. Dost se nazpíval a naplakal (láska k tomu vede všechny druhy lidí) a usnul. Seladon položil svůj dopis Silvandrovi na paži v naději, že se by se tak mohl dostat až k jeho pastýřce. A nemýlil se. Probuzený Silvandr se podivil, že mu leží u ruky dopis adresovaný nejkrásnější a nejmilovanější pastýřce vesmíru. Vrátil se do vsi a vyprávěl pastýřům, co se mu přihodilo. Astrea, Phyllis a Diana chtěly dopis vidět, a zněl takto: Nejmilovanější a nejkrásnější pastýřce vesmíru ten nejnešťastnější a nejvěrnější z jejích služebníků. Má láska mi nikdy nedovolí, abych nazval mučením to, co trpím z vašeho poručení, a má ústa, určená jen k vašim chválám, se nikdy neotevřou ke stížnostem. Stav, v němž se nalézám, který by možná pro kohokoli jiného byl nesnesitelný, mi působí radost, protože vy chcete, abych trpěl. Nijak se nezdráhejte vytrvat ve své přísnosti, já vytrvám ve své poslušnosti, aby, nedokázal-li jsem vás přesvědčit o své věrnosti za živa, alespoň Elysejská pole151 a blažené 150 Příklad s psacími potřebami je asi nejnápadnější položkou na seznamu rekvizit, které jsou propůjčeny pastýřům (kromě těch autentických, jako je hůl, klobouk, případně ovce a pes) s cílem vytvořit drama, v němž platí dramatické jednoty, i když místo a čas neodpovídají ději, resp. duchaplným a stylově vybroušeným promluvám „aristokratických“ aktérů. 151 Elysejská pole odkazují na Elysium, v řecké mytologii místo pobytu blažených v podsvětí, kam odcházeli hrdinové. 86 87 duše je obývající uznaly, že jsem ten nejvěrnější i nejnešťastnější z milovníků.152 Tento dopis přečetla pěkně nahlas Phyllis; Astrea, kterou po ztrátě Seladona už nic nezajímalo, v něm uviděla několik slov, která se týkala jeho trápení, a požádala, aby ho přečetli. Ale běda, co to s ní udělalo, když zjistila, že poznává slova svého pastýře! Změnila barvu a sesula se na trávu. Phyllis ji vzala do náruče. „Co vám je, sestřičko?“ pravila jí; Diana byla neméně úslužná. Astrea nic neodpovídala, oči měla dokořán a vzdychala. Pastýřky pokynuly Silvandrovi, aby trochu poodešel. Pak jim Astrea v proudech slz řekla: „Podívejte, to je písmo mého ubohého Seladona“. Phyllis si nedala pozor a prozradila, jakou z toho má radost. „Jestli napsal tenhle dopis, není mrtvý, protože písmo je čerstvé.“ Pastýřky je dobře prozkoumaly a souhlasily s tím a poprosily Dianu, aby od Silvandra šikovně zjistila, kdo mu ten dopis dal. Ta si zprvu myslela, že jim řekl vymyšlenou historku. Šla za ním hned. „Silvandře,“ řekla mu, „řekněte mi pravdu, kdo vám dal ten dopis, co jste nám ukázal.“ „Myslím,“ má pastýřko, „že to můj dobrý duch mi chtěl ušetřit námahu ho psát, a určený je vám, té nejkrásnější, která jiná kráska na zemi by se opovážila s vámi srovnávat? A té nejmilovanější; kdo by si troufl lichotit si, že miluje jako já? Nejnešťastnější a nejvěrnější z pastýřů – to jsem celý já.“ Diana z něj nic dalšího nemohla dostat; a všechny tři pastýřky se po krátké poradě s Licidem dohodly, že se půjdou se Silvandrem podívat do lesa, přesně na to místo, kde ten dopis našel, aby viděly, jestli tam nenajdou toho, kdo jej napsal. Nazítří vyrazily časně, svá stáda přenechaly na starost pastýřům; Astrea, Phyllis, Diana, Licidas a Silvandr, který kráčel první 152 Srov. pozn. 115 – kompozice zde pracuje s paralelismy a binárními opozicemi (chvály – stížnosti; nesnesitelný – radost; přísnost – poslušnost; za živa – říše mrtvvých). a  sloužil za průvodce po cestě, kterou sám dost dobře neznal. I Leonidas se rád přidal, i Hylas, Tirel a několik dalších pastýřů. Silvandr je nejprve vedl dosti úzkou a neschůdnou pěšinkou; nedalo se tudy projít, pouze jeden za druhým. Viděli louky, lesíky a potůčky, které se dále vlévaly do Lignonu, a brzy potom se zanořili do hloubi lesa. Silvandr jim co chvíli říkal, že už nejsou daleko od místa, kam je chce zavést; když tu zničehonic: „Pastýři,“ říká jim se smíchem, „já jsem vás svedl z pravé cesty, ale jsme zde v dobré společnosti a vlků se nic nebojíme.“ Upozornil je, že jsou u vstupu do jakéhosi loubí z nízkých olistěných stromků, tvořeného sehnutými a vzájemně propletenými větvemi. Vchod tam byl tak úzký, že se dalo vejít jen po jednom. Silvandr šel první a razil cestu a pastýři jej následovali. Našli tam jakési kryté nádvoříčko ohraničené velkými stromy a uvnitř spatřili dva duby jako opěrné sloupy, které nahoře spojovalo listoví, s následujícím nápisem rytým na dřevěné tabulce: Drž se, duchu nevěřící, opodál, kdo svatou láskou nebyl vzplál, na toto svaté místo nevstupuj. Toto je háj, kde den za dnem kdos s překypujícím srdcem bohyni153 Astrei vzdává hold svůj.154 153 Zjišťujeme, že Astrea (a platí to i pro některé další ženské postavy) je zároveň pastýřka, nymfa a bohyně; opět se zde nabízí vysvětlení vypravěčským divadelním úhlem pohledu, který počítá u postav se střídáním rolí. Kterou roli Astrea právě hraje, poznává čtenář podle rekvizit a kulis – je-li to potřebné pro děj, jako pastýřka pronásleduje vlka unášejícího ovci (aby jí mohl vypadnout dopis), zde z ní velká podobizna na oltáři, adresný hymnus a chrám jí věnovaný dělají i bohyni. A je opět v duchu astreovského „čtenářského paktu“ pominout, že bohyně by se z definice měla vyznačovat nějakými nadpřirozenými vlastnostmi či schopnostmi. 154 Jedna z mála básní v Nové Astrei; zajímavé je, že je z velké Astrey převzata doslova (velká Astrea, Druhá část, Pátá kniha); při překladu jsme se snažili respektovat 88 89 Družina postoupila dále a spatřila malý oltářík, na němž byla podobizna, naspodu s těmito slovy: To je bohyně Astrea. Na mou věru, říká Phyllis, to je opravdová Astreina podobizna. Tady ta dvě S propletená s jejími dvěma A, a dokonce i její pastýřská hůl a pes Melampus. Astrea všechny ty řeči přecházela mlčením, a hlavně si všímala Seladonova písma. Neříkala k tomu nic, ale Phyllis a Licidas, kteří ho poznali stejně dobře jako ona, se zaradovali. „Sestřičko,“ řekla jí Phyllis, „když vám Seladon postavil tento chrámek, když napsal všechny ty verše, neutonul, jak jsme si mysleli.“ „Ach, sestřičko,“ na to Astrea, „Seladon je mrtev, a mou vinou, a vidím, že bohové ještě nemají dost na slzách, které jsem pro něj prolila, protože mne dovedli sem, aby mi k nim dali další důvod. Ale když si to přejí, budu jich prolévat tolik, že pokud nesmyjí můj zločin, vynasnažím se aspoň jiný spáchat – buď přijdu o oči, nebo o život.“155 „Pokud jde o mne,“ opáčila Phyllis, „já bych neztrácela naději.“ „Ale copak si nepamatujete,“ řekla jí Astrea, „jak jsme slýchali od druidů, že máme duši, která s tělem neumírá, a když tomu ubohému tělu nedopřejeme hrob, duše bude v těch místech, kde je smrt rozdělila, po sto let bloudit? Běda! Možná, veršové schéma AABCCB i specifický slovník včetně (nezáměrné?) repetice ve 2. a 3. verši („saint/svatý“), srov. původní znění: „Loin, bien loin, profanes esprits / Qui n’est d’un saint amour épris / En ce lieu saint ne fasse entrée. / Voici le bois où chaque jour / Un cœur qui ne vit que d’amour / Adore la Déesse Astrée.“ 155 Do Astreiny repliky se promítá stylistický požadavek propracovaných paralelismů podle „negativistického“ scénáře nešťastné lásky (nemají dost na slzách – dávají další důvod; nesmyjí zločin – jiný spáchám; přijdu o oči / o život) natolik výrazně, že vyznívá mnohomluvně, až bezobsažně; jediným sdělením se zdá být smutek – avšak Phyllis reaguje nečekaně věcně, stručně, dalo by se říci funkčně. Jako by se mezi oběma replikami změnily konvence – Astrea mluví podle konvence dvorské lásky, Phyllis podle konvence rozumu a psychologického vhledu a snaží se Astreu přesvědčit o jistých pozitivních stránkách situace v obou smyslech slova: nepochybných i kladných. že si duše nebohého Seladona ještě libuje v místech, která tak miloval.“ „Alespoň to,“ pokračovala Phyllis, „by vám mohlo být útěchou, že vidíte, že ani smrt nezadusila jeho lásku. Od našich druidů jsem také slýchala, že jak vidíme očima své tělo, tak je vidí a poznávají i odloučené duše. Seladonova duše jistě viděla jasně a nezamlženě ryzost vaší náklonnosti, i že žárlivost, příčina vašeho hněvu, pramenila jen z lásky.“ „Bohužel!“ odpoví Astrea s hlubokým povzdechem, „bylo by pro mne zdrojem velké útěchy, kdyby viděl, co se mi děje v srdci. Vždyť jestli jsem jej nemilovala víc než cokoli na světě a jestli ještě stále nechovám ten stejný cit, ať mne bohové přestanou mít rádi.“ Až si pastýři a pastýřky prohlédli celý les a vydali se na zpáteční cestu do svých vsí, překvapila je noc, takže byli nuceni zastavit se na jedné louce, kde si vyložili své mošny, rozhodnuti tu počkat na svítání z obavy, aby nezabloudili. Po lehkém jídle se Astrea, Leonida a Phyllis uložily společně na trávu a pastýři kousek opodál udělali totéž. Nejprve se vykládalo, a pak se usnulo. Den byl únavný, všichni odpočinek potřebovali. Slunce již téměř vycházelo, když Seladon podle svého zvyku vyšel za rozbřesku ze své jeskyně a náhodou přišel na loučku, kde ještě spaly pastýřky. Uviděl a poznal Astreu; šátek, který měla přes vlasy, jí zakrýval část obličeje, jednu paži měla pod hlavou, druhou nataženou podél stehna, nohy i chodidla nepřikryté, ňadra trošku poodkrytá. Zůstal téměř bez dechu a pozoroval to mistrovské dílo přírody; ale naneštěstí když Phyllis, která ve spánku Astreu objímala, otočila hlavu, aniž by otevřela oči, ubohý pastýř se tolik polekal, že bude přistižen, že nakvap utekl a vrátil se do své jeskyně. „Zakázala mi,“ říkal si pro sebe, „jí přijít na oči, ale přece mi nezakázala, abych ji viděl.“ Pomyslel si také, že přišla s ostatními pastýři na ten dopis, který nechal u spícího Silvandra, a snad i aby jej vyhledala. To pomyšlení mu dodalo odvahu napsat jí druhý dopis a dát jí ho osobně do rukou, pokud ještě 90 91 nebude vzhůru. Napsal jej v mžiku a běžel na to místo, kde panovalo stále stejné ticho. Roztřesen se přiblížil ke své milované pastýřce, poklekl na jedno koleno, a jak má tak blízko tolik půvabů, prohlíží si je, obdivuje a přestává být pánem svého nadšení, ještě víc se přiblíží, skloní se a uloupí pastýřce nepatrný projev přízně156 , který by však nevěnovala ani všem králům světa. Ona se v ten okamžik vzbudí, otevře oči a uvidí Seladona; ale naštěstí pro něj slunce, které právě vyšlo, svítí Astrei do očí a vyšle k ní jeden paprsek, který ji oslní. Seladona vidí, ale vidí jej uprostřed zářivého oblaku, a už jej zase nevidí. Celý zmatený uprchl, nevěda, co činí. Astrei na prsou zanechal dopis, který předtím napsal. Její hlasitý výkřik vzbudil Phyllis a Dianu. „Želbohu!“ říká jim, „teď jsem viděla Seladonův stín celý zářící jasem – vznesl se k nebi.“ Chtěla se zvednout, a tím shodila dopis; hned poznala Seladonovo písmo a četla v něm tato slova. Přišla-li jste na toto místo, kde jsou ještě pozůstatky po Seladonovi, abyste viděla, zda vás miluje, nemůžete o tom pochybovat, když vidíte, s jakou oddaností vás poslechl. Pudí-li vás sem soucit, i když už je trochu pozdě, soucit je útěchou těch, co mají žal; a je-li to náhodou, rád vám i za ni budu zavázán. Sbohem, a jste-li vy nejkrásnější a nejmilovanější pastýřka vesmíru, já jsem ten nejnešťastnější a nejvěrnější z milovníků. Tehdy pastýři uvěřili, že Seladon je mrtev. Všichni se probudili; vyprávělo se o tom vidění, co měla Astrea, a všichni se shodli, že má-li předrahý stín dojít klidu, je třeba mu navršit mohylu. Celá družina se na tom chtěla podílet; pastýři sekali větve ze 156 Francouzskému slovu „faveur“ zde nejlépe odpovídá definice platící pro jeho plurálovou formu „známky lásky prokazované ženou muži, který se jí dvoří“ (srov. DELF), jednoslovný výraz čeština nemá, navíc až preciózní opisnost tohoto výrazu nechává volné pole pro čtenářovu fantazii. stromů a vyrývali drny a vršili z nich pyramidu. Pastýřky trhaly květiny. A nakonec přišly z chrámu Dobré bohyně157 , který byl nedaleko, druidské dívky s ovatem158 neboli obětníkem. Cereře byla obětována prasnice a několik mladých černých býčků. Prováděly se úlitby159 mlékem a posvátným vínem a třikrát byla vyvolána Seladonova duše; mocnými výkřiky jej volaly druidské dívky s  rozpuštěnými vlasy. Nakonec ovat posypal hrob květy a  řekl mu: „Sbohem, Seladone, a sbohem navždy, ať jsi v jakékoli zemi, nechť ti je lehká.“ Nymfa Leonida, která byla při tomto obřadu přítomna, se tomu v duchu smála,160 a nelenila házet květy jako ostatní. Druhého dne šli Adamas a Leonida navštívit Seladona a našli jej u vchodu do jeho jeskyně, mnohem veselejšího než obvykle. Radostí mu ožil obličej; viděl Astreu, a i když ji viděl jenom spící, poskytla mu takové potěšení, v něž by nebyl doufal ani při nejpříznivějším osudu. „Včera večer jsme vás hojně oplakali,“ řekla mu Leonida a pak mu vyprávěla, jak si Astrea myslela, že vidí jeho stín, a jak mu k upokojení jeho bludné duše161 navršila 157 Dobrá bohyně (Bona Dea) byla římské bohyně cudnosti, jejíž jméno nebylo známo. Podle Delphine Denisové po této svatyni nejsou sice žádné archeologické stopy, ale je to místo totožné s cisterciáckým klášterem Notre-Dame de Bonlieu, k němuž měl rod d’Urfé tradičně silné pouto; ve Druhé části velké Astrey je skutečně výslovně zmíněno „Bonlieu, chrám věnovaný Dobré bohyni“, srov. Honoré d’Urfé, L’Astrée. Deuxième partie, c. d., s. 119, 273. 158 Srov. heslo „vacie“, n.f., in: Supplément au Dictionnaire de l’Académie, A Paris, chez Masson et fils, M. DCCC. XXVII., česky „ovati“, třída starých druidů, kteří působili při obětních obřadech, dostupné na https://books.google.cz/books? id=TJkGAAAAQAAJ&pg=PA543&lpg=PA543&dq=le+vacie+ancien+fran- cais&source. 159 Francouzské sloveso „répandre“ má i význam „polít/polévat“, ten však vyžaduje předmět přímý; kromě slovesa „vykrápět“ lze aktualizovat český výraz „úlitba (bohům)“, který se dnes již chápe jako abstraktum. 160 Ironický odstup vševědoucího vypravěče (vidí postavě do nitra, čte její myšlenky). 161 Původní „manes errans“ opravujeme na „mânes errants“ a překládáme pomocí definice „mánové, duše předků u Římanů“, viz například: „À ses mânes errants je 92 93 rov se všemi obřady obvyklými u  druidů. Nemohl tomu uvěřit; zavedli jej na to místo, které nebylo daleko. „Po tom všem,“ řekl mu Adamas, „nechcete se své pastýřce ukázat? Copak můžete pochybovat, že vás miluje?“ „Lituje mne,“ řekl s povzdechem, „a  možná, že kdyby mne viděla živého a  neposlušného svých rozkazů, zahrnula by mne nenávistí a hněvem; nikdy jí nebudu neposlušný.“ Když druid viděl, jak neoblomný je ve svém rozhodnutí, a chtěl jej stůj co stůj dostat pryč z té jeho pustiny, promluvil k němu takto: „Chlapče můj, protože chcete vyčkat, až vás Astrea zavolá, mám vymyšlený jeden prostředek, jak vám ji zatím ukázat, aniž by to mohla považovat za špatné; uvidíte ji, budete s ní mluvit, a nebude nijak těžké poznat, jestli vás ještě miluje. Mám dceru, kterou vroucně miluji, myslím, že už jsem vám to říkal; už osm let žije u druidských dívek, v carnutských162 poustevnách163 ; přísnost našich druidských zákonů mi nařizuje obejít se bez její přítomnosti; vy se jí, Seladone, podobáte víc, než kdybyste byl její bratr. Rozhlásím, že moje dcera Alexie byla vážně nemocná a že přijíždí na zdravý vzduch do rodného kraje. Přestrojíme vás za nymfu a za čtyři dny přijedete ke mně. Moje dcera je z domu již osm let, všichni vás budou považovat za ni. Leonida vás vezme na návštěvu k pastýřkám těch končin; uvidíte Astreu, mají vás za mrtvého, nic vám nehrozí. Jestli po této zkoušce svou pastýřku neuchlácholíte, umřete si, chlapče, lépe umřít, než se soužit, jak rendis le repos ; Je fis seul son bûcher, et ramassai sa cendre“, [Quinault, Agrippa, I, 5], Dictionnaire des citations, Le Monde, dostupné na http://dicocitations. lemonde.fr/citation/repos/3/310.php. 162 Carnutové – „Karnutové (Carnutes), keltský kmen v Galii keltické…, v kraji jejich, asi dnešní départementy Eure et Loir, Loir et Cher, Loiret a Seine et Oise zaujímající, konali druidové schůze své.“ Ottův slovník naučný, 13. díl, vydavatel a nakladatel J. Otto v Praze, 1898, s. 1089. 163 Staré franc. slovo „antre“ znamená kromě jeskyně mimo jiné „strašidelné nebo tajemné místo, které někomu slouží za útočiště… – [například] čarodějnici“ (srov. DELF); vzhledem k náboženskému kontextu volíme pojem „poustevna“. to vy děláte; váš stav nemůže skončit jinak než smrtí, nebo získáním Astrey.“ „Máte pravdu, otče,“ odpověděl Seladon, „rozhodněte o mém osudu, jsem hotov vás poslechnout.“ Adamas měl trochu zábrany přechovávat ve svém domě muže převlečeného za dívku a nechávat jej v blízkosti své neteře, o níž věděl, jak je citově založená; uklidnilo jej, jakou lásku chová Seladon k Astrei; býval by se mohl obávat, aby mladá, krásná a vášnivá nymfa Leonida pastýřovu věrnost nezviklala. Ale přednedávnem se na osud obou milenců dotazoval ve věštírně Dobré bohyně a dostalo se mu odpovědi, že podaří-li se mu pomoci jim ke štěstí, zajistí si šťastné a klidné stáří. Věštba jej zbavila veškeré přehnané úzkostlivosti: takže nadšen, že přesvědčil Seladona, jej poučil, jak jsou druidské dívky v poustevnách u Carnutů vychovávány; o jejich zákonech, jejich zvycích a obětích, aby mohl odpovídat na otázky, které mu budou klást; přičemž mu doporučoval hlavně málo mluvit, pod záminkou skromnosti. Po čtyřech dnech přijel s Leonidou, která pak Seladonovi oblékla nymfí šat. Nebyl pro něj nový; jeho krása jej již vícekrát dovedla k tomu, že se převlékl za dívku,164 takové přestrojení se mu dosti líbilo a byl jak dělaný pro všechny ty způsoby, které mládež umí uplatnit, chce-li se líbit. Jeho úpravu si vzala na starost Leonida; světlé a přirozeně kadeřavé vlasy mu za dobu jeho nesnází tak vyrostly, že nebylo nic jednoduššího, než je pomocí stuh a květin načesat. Tím, že jej něžná a snaživá nymfa viděla tak krásného a sama ke zvýšení jeho 164 Domníváme se, že pochopení příčinné souvislosti mezi krásou a přestrojením (fr. „déguisement“) napomůže opět „divadelní“ úhel pohledu: vyjdeme-li z historické skutečnosti, že ženské role hrávali muži a že autentičtěji působí muž vykazující alespoň některé znaky ženské krásy (tedy typ androgynní, nejspíše mladý), pak se za ženu bude přestrojovat ten krásný a  cílem bude travestie, nikoli transvestismus. Ovšem travestie ne jako „komické n. satirické dílo zpracovávající vážné n. vznešené téma zlehčujícím až karikujícím stylem“ (Akademický slovník cizích slov, Praha, Academia, 1955), ale jako příležitost, kdy se „herec přestrojí, aby hrál ženskou roli“ (srov. Nouveau Petit Robert, Paris, Dictionnaires Le Robert, 1983). 94 95 půvabů přispěla, si způsobila další rány, které pak rychle léčila svou způsobností a svým přátelstvím. Jakmile se setmělo, Seladon se odebral do domu velkého druida a ten jej uvítal jako svou milovanou dceru a srdečně jej objal. Leonida si neodepřela se k sestřenici přivinout. Soudilo se, že ta trošku špatně vypadá, ale vědělo se, že byla nemocná. Uložili ji do postele a po dva dny nevycházela z pokoje a přijímala návštěvy všech ze sousedství. Nebyla nijak na rozpacích a vypadala v té posteli krásná jako anděl. Nymfí pokrývka hlavy na noc byla velmi prostá.165 Bylo to něco jako bílý čepeček zdobený po obou stranách obličeje krajkovými lemy, které se pod bradou zavazovaly na stuhu. Když se po vsích rozneslo, že se Adamova dcera nymfa Alexie vrátila z carnutských pousteven, pastýři a pastýřky se cítili povinováni jít složit velkému druidovi poklonu. Vyslali Astreina strýce Phociona, Seladonova bratra Licida, Silvandra, Hyla a Tircise, toho nešťastného pastýře, kterého Seladon potkal v  noci v lese. Adamas je přijal s poctami a přátelsky si postěžoval na jejich pastýřky, že ještě nepřišly jeho dceru Alexii navštívit. Pastýři jej ujišťovali, že se na tuto čest připravují. Leonida představila pastýře krásné Alexii, která jejich komplimenty přijímala s takovým půvabem, že tím byli okouzleni. Měla na sobě šaty z fialového saténu, zlatě vyšívaného, se stříbrnými květy. Tělo se v nich pěkně rýsovalo a Leonida se prozíravě postarala o to, aby šaty byly na potřebných místech vycpány. Fialové a bílé stuhy (druidské 165 Poznámka ke slovům „velmi prostá“: současný čtenář se musí s důvěrou spolehnout na synchronní pohled, „čtenářský pakt“ a na „pravdu okamžiku“ – dále popsaná spací proprieta by zřejmě mohla být ještě nazdobenější a mladý muž s podobným atributem na hlavě nemá vyvolávat smích (jako při stávající humoristické konvenci, kam by patřila i pohádková konotace Vlka z Červené karkulky), ale libé pocity jako při pohledu na „anděla“ (srov. v textu). Přirovnání „krásný/á jako anděl“ je sice lexikalizované, ale domníváme se, že zde není použito náhodou, ale s narativním záměrem využít androgynní povahy těchto nadpřirozených bytostí. dívky jiné barvy nenosily), vlasy byly vzadu svázány stuhou pošitou perlami, náhrdelník a visací náušnice z diamantů, a to vše ladilo s usměvavým obličejem, jemuž dodávala všechen jas naděje na brzké shledání s Astreou. Licidas na ni hleděl jako u vytržení. „Želbohu,“ říkal si v duchu, „jak se podobá mému nebohému bratrovi, obličejem, řečí, vším chováním; je pravda, že ona je ještě krásnější.“ Čím více si ji prohlížel, tím více se divil, že se dva lidé mohou sobě tak velice podobat. Seladonova smrt, kterou považoval za jistou, vážnost velkého druida, který se k Alexii choval jako ke své dceři, nymfí šat, který ji zkrášloval, jej utvrzovaly, že jej šálí zrak. Přistoupil k ní. „Paní,“ řekl jí, „odvažuji se vám říci, jak nesmírně se podobáte osobě, kterou jsem na světě nejvíce miloval.“ „Pastýři,“ odpověděla Alexie a začervenala se, „tato podobnost mne těší, záleží-li vám na ní, neboť vím, že můj otec vás má rád a váží si vás.“ Leonida, která se obávala, že Alexie ještě nemluví dobře jako dívka, jejich hovor přerušila a začala se ptát, co je nového s pastýřkami, jeho dobrými přítelkyněmi, a s jejich láskami. „Silvandr,“ říká Licidas, „který se považoval za necitelného, dohání ztracený čas a miluje krásnou Dianu, a za jeden den ji zvládne milovat více než jiný za rok. Hylas, přelétavý Hylas, již několik dní vypadá, že chová náklonnost k Phyllis. ­Astrea stále miluje Seladonovu památku a  nemůže ani vystát pastýře Calidona, jehož by si podle přání svého strýce a poručníka Phociona měla vzít, protože je značně bohatý.“166 Na ta slova Alexie 166 Reference o tom, „co je nového s pastýřkami… a jejich láskami“, zde jednou větou shrnuje bohatý románový děj s odbočkami a vsuvkami, který ve velké Astrei zaujímá mnoho stran – zcela podle úvodního záměru autora Nové Astrey věnovat se jen dvojici protagonistů. Srov. seznam názvů kapitol velké Astrey v Příloze. Více místa i pozornosti je věnováno z ostatních jen Hylovi (symetricky k velké Astrei), zřejmě proto, že typ antagonický k hlavnímu hrdinovi, sukničkář, přelétavec a vtipný cynik, je potřebným oživením a vyvažujícím protipólem, zejména ve velké Astrei pasáže o něm patří k nejduchaplnějším; snaha přenést je ve zkrácené podobě do Nové Astrey se však neobešla bez přehmatů, srov. pozn. 167. 96 97 změnila barvu a musela si sednout. Hylas, který se na ni stále díval, aniž by otevřel ústa, jako člověk uchvácený obdivem, poklekl a vrhal na ni velmi významné pohledy. Alexie se z té drobné slabosti, která na ni přišla, brzy vzpamatovala, a aby své přestrojení lépe utajila, dělala, co mohla, aby Hylovi dala najevo lásku – slova, úsměvy, něžný výraz, tklivé pohledy, všechno bylo použito, a ne nadarmo. Hylas nějakou chvíli mlčel, ale brzy dal průchod nové vášni. „Sbohem, Phyllis,“ zvolal ten přelétavec, „dávám vám sbohem, protože vaše místo v mém srdci zaujme krásná nymfa.“ „Jakže, pastýři,“ řekl mu Silvandr, který to slyšel, „tedy se rozcházíte s krásnou Phyllis.“ „Je to její chyba,“ odpověděl Hylas, „proč není tak krásná jako Alexie.“ „Pastýřka může být roztomilá,“ pokračoval Silvandr, „i když nebude tak rozkošná jako tato krásná nymfa. Pastýři, dosud jste byl nestálý, teď začínáte být ukvapený.“ Alexie, které ta řeč dělala nesmírnou radost, si vzala slovo. „Tento pastýř není ukvapený, a kdybych si dovedla zasloužit jeho přátelství, považovala bych se za šťastnou. A vy,“ řekla obracejíc se s úsměvem na Hyla, „se mějte na pozoru, abyste pro slova tohoto pastýře nezměnil tu dobrou vůli, kterou ke mně chováte; to by byla známka mých malých zásluh. Říkají, že jste nestálý, já jsem ješitná, pastýři, a vaši nestálost chci napravit.“ Po rozpravě, která byla dost dlouhá, požádal Adamas společnost, aby si prohlédla zajímavosti v domě. Byli okouzleni obrazárnou, kde byly k vidění podobizny několika urozených princů a krásných princezen. Dlouho se tam procházeli. Druid se chtěl pobavit. „Pastýři,“ řekl Hylovi, „kdo vám byl v mém domě nejvíce po chuti?“ „Alexie,“ odpověděl bez váhání, „neměl jsem oči než pro ni.“ Pak se šlo večeřet a pastýři nadmíru spokojení s přijetím, jehož se jim dostalo, se vrátili domů a zvědavým pastýřkám vyprávěli o všech divech, které viděli. Ty mluvily všechny najednou a chtěly, aby se jim taky tak odpovídalo. „Viděli jsme,“ řekl Hylas, „nejkrásnější bytost na světě, Adamovu dceru Alexii.“ „Co to říkáte, můj služebníku,“ řekla Phyllis; „už nemáte žádného služebníka,“ opáčil Hylas, „raději se zeptejte Phyllis, která patří k vašim dobrým přítelkyním, a ta vám řekne, že ji kvůli Alexii opouštím.“167 „Ale,“ pokračuje Phyllis, „Alexie patří k druidským pannám, ona se nemůže vdát.“ „Tím lépe,“ řekl Hylas, „jakmile se objeví panna, a i zdaleka, už nemiluji, co jsem miloval. Ostatně miloval jsem už nejrůznější, ale nikdy druidku; to je pro mne nové lákadlo.“ Astrea zrovna rozmlouvala s Licidem. „Je pravda,“ říkala mu, „že ta Alexie je tak krásná, jak se říká?“ „Posuďte sama, pastýřko; představte si obličej mého nebohého bratra v jeho největší kráse, a ona je ještě krásnější.“ „Ó bohové,“ řekla Astrea, „jak bych ji chtěla vidět.“ O dva dny později se ty pastýřky rozhodly, že navštíví Adama a krásnou Alexii, kterou mrzelo, že sice je Alexií, ale ještě neviděla Astreu. Když nadešel den, kdy měly pastýřky jít k Adamovi, Astrea, Phyllis i Diana vstaly za rozbřesku a Astrea, aniž by o tom nějak přemýšlela, se upravila tím nejelegantnějším možným způsobem. Vzala si bílé šaty, které nedávno dostala darem od strýce Phociona, a spoustu černých stužek, protože ještě držela smutek. I Alexie měla chuť být krásnější než obvykle – nymfy nosívaly šat ze zlata a stříbra, od hlavy k patě se blyštívaly perlami a diamanty. Leonida půjčila své milé sestřenici, kterou zdobila každého rána se stejným potěšením, všechny své drahokamy. Neobešlo se to bez občasného kradmého polaskání, které jí lhostejná Alexie nedokázala odepřít. Srdcem byla zcela jinde a její věrnost Astrei tím nebyla nijak dotčena. Nejraději by se nestýkala s nikým, ale bylo 167 Srovnáním s velkou Astreou, Druhá část, Dvanáctá kniha, zjistíme, že Hylas skutečně říká Phyllis, ať se zeptá sama sebe, avšak v kontextu jmen více zhrzených dam je tato řečnická figura srozumitelnější; srov. „  ,Váš služebník?‘ řekl Hylas. ,Neužívejme již prosím slova služebník a paní, už se mezi námi nehodí. Nevíte, že dávám vale těm, které miluji, když najdu krásnější? Zeptejte se Florice, Circeny, Palinicie, Madonty a Laonice, a když vám neodpovědí, zeptejte se Phyllis, ta vám bude moci říci, že ji opouštím kvůli Alexii.‘ Všichni se smáli Hylovým řečem…“ 98 99 třeba neuzavírat se před veřejností. Všichni rytíři té země, všechny nymfy a všechny dámy chtěli dostát své povinnosti vůči dceři velkého druida. Leonida je uváděla k její ranní toaletě; a oni za všeobecného obdivného mlčení mohli přihlížet jejímu oblékání. To ticho bylo přerušováno jen občasnou laskavou větičkou, kterou Alexie věnovala dámám a někdy i rytířům, jimž se přece jen chtěla líbit. Nymfí oděv zavdával příčinu k sebelásce, která hrozí každému srdci. Alexie se vzbudila časně zrána: odebrala se k zámeckému oknu, odkud byl výhled na louky a lesy, které zavlažuje Lignon, a oddávala se smutným myšlenkám, které ji trápívaly v jeskyni. „Co už, ukážu se Astrei, neposlechnu ji, pro mne jsou zapomenuta ta výhrůžná slova Jdi, nešťastníku, a už se neukazuj.“ Naštěstí přišel druid, aby jí dodal kuráže. „Dítě moje,“ řekl jí a objal ji, „doufám, že dnešní den bude pro vás šťastný; uvidíte to, co milujete, využijte těch chvil, brzy zjistíte, zda vás miluje. Když vás vidím, jak dobře vypadáte, doufal bych ve vše; vaše krása je očividná a to potřebujeme; obhajte dobré jméno mé dcery.“ Tak rozmlouvali, když Leonida, která byla u okna, jim řekla, že vidí velikou skupinu pastýřů a pastýřek, jak stoupají do kopce a blíží se k zámku. Silvandr, Hylas, Tircis, Licidas a několik dalších pastýřů doprovázelo pastýřky. Ale když si Astrea uvědomila, jak blízko má k tomu uvidět Alexii, která se podle Licidových slov tolik podobá Seladonovi, srdce se jí rozbušilo takovou silou, že poprosila své družky, aby ji nechaly trochu nabrat dech, jako že ji tak unavila cesta. „Já jdu napřed,“ zvolal nedočkavý Hylas, „zpravit je o vašem příchodu“; „nebo spíše,“ řekl mu Silvandr, „uvidět krásnou Alexii.“ Neodpověděl nic a běžel dál. Adamas byl v síni, když uviděl Hyla samotného, tak udýchaného, že sotva popadal dech. „Jak to,“ řekl mu, „že jste přišel dříve než ostatní?“ „Nedivte se, otče,“ vpadla Alexie, „milenci mají vždy naspěch.“ Chvíli na to se objevily pastýřky. Velký druid jim šel naproti. „Trošku si nevážíte svých sousedů,“ řekl jim s úsměvem, „protože jste krásné; vždycky jsem si lichotil, že přijdete mou dceru navštívit.“ „Otče,“ odpověděla Astrea, když viděla, že se na ni při řeči dívá, „je nás takové množství, že to trvalo, než jsme se shromáždily.“ Astrea hned nato popošla kupředu, aby pozdravila Leonidu, kterou znala; když ale poblíž ní uviděla nepravou Alexii, kterou má pozdravit také, myslela, že vidí Seladona; nach jí vstoupil do tváří: Alexie byla stejně zaražená; nebylo už možné couvnout; políbily se, ale tak vroucně168 , že Hylas kvůli tomu začal žárlit. Ostatní pastýřky pozdravily nymfy s úctou, která jim náleží. Společnost se rozešla do jednotlivých komnat a každý si k popovídání zašel za osobou, která se mu líbila nejvíce. Astrea nemohla odejít od Alexie; byly u sebe blízko, dívaly se na sebe, vzdychaly a neříkaly ani slovo. Mlčení jako první prolomila Astrea. „Paní,“ řekla Alexii, „když pozoruji krásu vaší tváře a půvaby celé vaší osoby, nemohu se ubránit, abych nepohaněla nejvyšší předpisy, které vás tak dlouho držely v tajnosti mezi druidskými pannami; když ale pomyslím, že na světě není nic, co by bylo hodno velkého Thautata, uznávám, že se dobře udělalo, když se k jeho službě vybralo to, co je na světě nejdokonalejšího.“ „Ráda bych,“ odpověděla Alexie, „si zasloužila chvály, kterými mě obmýšlíte; měla bych jakousi naději dostat to, co si horoucně přeji, a sice vaše přátelství, krásná pastýřko, chci je od vašeho srdce; vaše jméno dolehlo až ke Carnutům a já jsem s radostí opustila své nejdražší družky, když jsem pomyslela, že uvidím a obejmu krásnou Astreu. Ale povězte mi o šťastném a poklidném životě, který prý vedete ve svých lesích a na březích Lignonu.“ „Želbohu jsem vše ztratila, a kdyby váš příchod, krásná nymfo, neměl pro mne kouzlo, které si netroufám vám vysvětlit, viděla byste mne, 168 Pro původní francouzské adverbium „tendrement“ se jako nejčastější překlad nabízí „něžně“, avšak tento český výraz je na pomyslné „škále zamilovanosti“ slabší než francouzský protějšek a „něžný polibek“ by Hylovu žárlivost asi těžko vzbudil. 100 101 jak vzpomínám na své neštěstí a prolévám slzy.“ „Slyšela jsem,“ řekla Alexie, „že jste přednedávnem ztratila ty, kdo vám dali život.“ „A co je ještě krutější,“ odvětila Astrea, „že jsem já toho příčinou. Neubránila jsem se pádu do Lignonu, když jsem chtěla nějak pomoci jednomu pastýři. Mé matce řekli, že jsem se šla utopit; tu to tak zasáhlo, že onemocněla a zemřela z toho. Otec svou drahou choť brzy následoval.“ „Slyšela jsem vyprávět tuto smutnou příhodu,“ pokračovala Alexie, „ale již si nevzpomínám na jméno pastýře, který ji zapříčinil.“ „Jmenoval se Seladon,“ pokračovala Astrea, „utopil se a od toho nešťastného dne jako by naše země držela smutek a radovánky už nebyly pro nás. Ale paní, já vás nudím.“ „Vy mne okouzlujete, krásná pastýřko, cítím, že jsem si vás ve chvíli zamilovala více než všechny své družky od Carnutů.“ „A já si netroufám vám říci, co cítím já k vám; vy jste vznešená nymfa, a já jen obyčejná pastýřka.“ Byly by si toho pověděly více, kdyby nepřišel nedočkavý Hylas a nepřerušil je. Před svými milenkami neměl ve zvyku se ovládat. Padl před Alexií na kolena, vzal ji za ruku a políbil. „Pastýři,“ řekla mu Alexie, „vaše pastýřky vám toto nenucené chování dovolují. Já vám radím, abyste mu odvykl; u druidských panen nejsou podobné důvěrnosti zvykem.“ „Jakže, smí se na ně jen dívat, to je pěkně tvrdé. Láska je jako děcko, které je hodně neposedné, musíte je trochu přikrmovat.“ Při tom zůstalo, když jim přišli oznámit, že je prostřeno k svačině. Adamas uměl ve svém domě velmi dobře uctít hosty. Pak pozval společnost, aby se šla procházet do zahrady, dokud nebude večeře, a ta byla velkolepá; po ní došlo k duchaplné disputaci mezi Silvandrem a Hylem. Krásná Alexie, jíž pohled na Astreu vrátil všechen důvtip i veškerou její krásu, nikdy nesouhlasila s Hylem a dobírala si jej tak často, že vzkřikl: „Vždycky jsem se těch kněžek od Carnutů obával.“ Bylo hodně smíchu a pak se šlo spat. Alexie vyprovodila Astreu, Phyllis a Dianu do jejich komnaty; požádaly totiž, aby byly pohromadě. Byla půlnoc, byly unavené, chtěly spát, a nemohly se rozejít. Daly si políbení na dobrou noc, a pak si ještě musely něco říci; zavřely dveře, zase je otevíraly, a bez Leonidy, která přišla pro Alexii, by tím čtveračením strávily půlku noci. Jakmile obě nymfy odešly, všechny tři pastýřky si lehly do jedné postele. Byly to dobré přítelkyně a nic před sebou neskrývaly. Astrea myslela jen na svou drahou Alexii a nemohla mluvit o ničem jiném. „Nevěřila jsem Licidovi,“ řekla svým družkám, „když mi tvrdil, že Alexie má tvář jako Seladon. To je ještě slabé slovo; má jeho tvář, hlas, gesta, úsměv, a když se k ní přiblížím, někdy mám dojem, že je to nebohý Seladon.“ „To vás lituji, drahá sestro,“ řekla jí Phyllis, „protože přece zítra odjíždíme a Alexie se zanedlouho vrátí ke svým Carnutům.“ „Já tam půjdu s ní,“ vyhrkla Astrea,“ „a když jsem přišla o vše, co jsem milovala, chci se nabídnout velkému Thautatovi; že prý služba u něj je útěchou na všechno.“ „Nebyla byste tak svolná,“ řekla jí se smíchem Diana, „kdyby se nevydávala na cestu Alexie; ale věřte mi, nepředstavujme si nepříjemnosti tak do daleka a mysleme jen na to, jak to udělat, aby ta krásná nymfa přijela k nám do vesnice. Velký druid slíbil, že přijede slavit děkovnou oběť bohům za to, že nás letos poctili Novoročním jmelím169 . Přiznávám svou neznalost,“ pokračovala Diana, „odjakživa jsem slýchala mluvit o Novoročním jmelí, ale moc nevím, co to je a proč se tento svátek slaví s takovou okázalostí.“ „Nikdo jiný,“ řekla jí Leonida, „než neteř velkého druida vás o tom lépe nepoučí. Vězte tedy, krásná pastýřko, že se pravidelně na začátku každého roku koná valná hromada druidů v zemi Carnutů, poblíž hradu Dangellum. V okolních lesích se velmi pečlivě hledá rostlina, které se říká jmelí a která roste na všech možných stromech, ale velmi vzácně na dubu; a když se na tomto stromě najde, druidové ji uříznou zlatým kosířem a pohlížejí 169 Pomíjíme kurzívu, pravděpodobně nemotivovanou. 102 103 na ni jako na znamení ochrany velkého Thautata. Svátek se slaví po několik dní; a na počest Novoročního jmelí se lidé navzájem obdarovávají dárky; a jelikož vám letos bohové dopřáli je ve vašich vsích najít, je třeba povolat mého strýce, aby jim za to co nejdříve přišel poděkovat. Obvykle se podobných obětí účastním a on tam jistě přivede i svou dceru; tu ještě spíše než neteř.“ Pastýřky Leonidě pěkně poděkovaly a prosily ji, aby napomohla tomu, aby se její rada dobře ujala. Zatímco si před spaním povídaly, Adamas, který si víc než kdo jiný přál Astreu a Seladona smířit, zašel do Alexiiny komnaty: „Tak co,“ řekl jí s úsměvem, „jak se daří Seladonovi?“ „Výborně, otče, od chvíle, co se stal vaší dcerou.“ „Musíme vaší postavě napomoci,“ dodal druid, „musíte s námi zítra zajít do Astreiny vesnice.“ „Ach, otče,“ odvětil Seladon, „to znamená mě bez milosti vydat na pospas, a jestli mě Astrea pozná, je se mnou konec.“ „Nic se nebojte,“ řekla mu Leonida, „Astrea vás miluje a tolik přátelsky se má k Alexii jen proto, že jí připomíná Seladona.“ Nazítří se všechny tři pastýřky časně oblékly a šly do komnaty k Alexii, která byla ještě v posteli. Přikryla se trochu pokrývkou z obavy, aby nebylo vidět ta místa, kde by měla mít poprsí, a omlouvala se za svou lenost, jak s ní o tom její otec již předem v noci promluvil. Na to se zeptala pastýřek, jestli se jim dobře spalo. „Povím vám,“ řekla Leonida, „že Astrea strávila noc vedle vás. Vedle vás,“ pokračovala Leonida, „ne-li tělesně, tak přinejmenším v duchu.“ „Tak by to bylo docela dobře možné,“ odpověděla Alexie, „a mohu vás ujistit, krásná pastýřko,“ řekla, vzala Astreu za ruku a posadila ji k sobě na postel, „že už jsem napůl na cestě a až do svítání jsem nemohla usnout.“ Začaly spolu rozprávět, zatímco Leonida se starala o zábavu Dianě a Phyllis tak, že jim předváděla krásy krajiny. „Je pravda, krásná Astreo, že váš strýc Phocion vás chce provdat za pastýře Calidona?“ „To je naprostá pravda, paní, ale mohu vás ujistit, že já se nikdy nevdám, poněvadž nebe to tak nařídilo.“ Při těch slovech jí vstoupily slzy do očí, a její slzy byly vyslyšeny. Alexie také už měla slzy na krajíčku, když vstoupil do její komnaty Adamas. „Jakže, dcero moje,“ řekl, „vy jste ještě v posteli a tyto krásné pastýřky už vstaly?“ „My musíme vstávat časně,“ řekla Astrea, „a jít hlídat stáda, zatímco krásná Alexie nemá proč se tak namáhat, a musí myslet na to, aby si uchovala své půvaby.“ „Já za sebe si myslím,“ řekl ten dobrý druid, „že chce-li být krásná, stačí, aby i ona dělala to, co vy, recept je to správný.“ Celá společnost chvíli nato odešla z komnaty, aby se Alexie mohla obléknout. Zbytek dne strávili prohlížením pozoruhodností toho domu a procházením v parku. Velký druid poslal obětníky i oběti do vesnice pastýřek a vydal všechny rozkazy k přípravě obětní slavnosti. Vzkázal starému pastýři Phocionovi, Astreinu strýci, aby k němu mohl přijít na noc se svou dcerou Alexií a s neteří Leonidou. Druhého dne se výprava vydala na cestu do vesnice. Astrea se držela Alexie za ruku a jmenovala jí všechna místa, kudy procházeli. Na dosti dlouhou dobu se zastavili v lese, aby si prohlédli chrám bohyně Astrey, a když ta viděla na oltáři svoji podobiznu, řekla: „Komu byste řekla, paní, že se ten portrét podobá?“ „Nejkrásnější bytosti na světě.“ „Nejste tedy stejného mínění jako ostatní; ti říkají, že to je moje podoba.“ „To právě chci říci.“ „Cha, paní,“ na to Astrea, „když vy nemyslíte vážně to, co říkáte, jen mi chcete udělat radost; kéž bych si vás více zasloužila.“ Konečně došli do Phocionova domu. Adamas si vzal malou komnatu a tu největší přenechal nymfám a pastýřům. Byla tam jedna hodně veliká postel a pak jedna menší; „má to být tak,“ řekl, „že moje dcera a neteř budou spát v jedné posteli, a Astrea a Diana ve druhé.“ Nato si hned vzala slovo Leonida. Dobře věděla, že strýc nemyslí na to, co říká. „Musíme,“ řekla, „nechat spát Alexii samu, „je choulostivá a není zvyklá chůzi; my se dobře vyspíme všechny tři ve velké posteli.“ „Jak chcete,“ řekl druid. Byl u toho i Phocion, on byl pánem domu a nic proti tomu neměl. Večeře byla dobrá, spíš přiměřená 104 105 než velkolepá. Všichni se odebrali do svých pokojů a měli v úmyslu si odpočinout. Obě nymfy a obě pastýřky se zamkly a začaly se vysvlékat. Alexie, která měla své důvody, se vysvlékla v uličce u své malé postele, a než do ní vlezla, košili si pod krkem zavázala na velkou mašli z celé hromady stužek. Pak požádala své družky, aby se přišly vysvléci k ní. Astrea se posadila do noh její postele a ta dobrá Leonida, která už neměla na těle nic než lehoučký župan, hned Astrei pomohla do stejného ustrojení a její šaty úslužně odnesla na stolek. Pastýřka dělala velké okolky, a pak jí ustoupila, protože když se chtěla zvednout, Alexie, která se slušivě upravila, ji zadržela a věnovala jí na tisíc pozorností. To laškování by se jim neomrzelo, ale Leonida a Diana chtěly spát, a tak se Astrea a Alexie musely rozloučit, ale neobešlo se to bez velmi láskyplného objetí. V noci přišel nějaký člověk poslaný nymfou Galateou, který měl Adamovi vyřídit, že se jeho paní chce zúčastnit oběti při oslavě Novoročního jmelí a že se za dva dny objeví na místě. Nymfa věděla, že tam je Astrea, a věřila si, že je krásnější než pastýřka – její urozenost, vznešenost a majetek jí dávaly převahu; chtěla vidět na vlastní oči, jestli s ní ta venkovská kráska může soupeřit o Seladonovo srdce. Pro druida to bylo dost zapeklité, nepochyboval, že Galatea pozná v Alexiiných šatech Seladona (už jej viděla oblečeného za dívku), a myslel si, že si najisto pamatuje na jeho drahou Lucindu. Rozhodl se bez váhání a řekl poslovi od nymfy, že už je všechno přichystáno k oběti, obětníci už dorazili, oběti mají věnce na hlavách, lidé z okolí jsou shromážděni a není v žádném případě možné obřad odkládat. Doufal, že potom dostane nějaký nápad, jak Galatei zabránit setkat se s Alexií. Hned druhého dne skutečně druid vykonal oběť, aby nymfa neměla sebe­menší důvod vydat se na cestu, která by zaručeně odhalila to, co měl takový zájem skrývat. Všechno bylo provedeno, jak se sluší a patří: dělala se úlitba vínem, házely se květy, podřezávaly se oběti a jedni druhé obdarovávali drobnými dárky. Jak plynula staletí, tento svátek Novoročního jmelí vzal za své a zbyla po něm jen nepatrná památka v kraji chartreském v okolí hradu Dangellum, kde se ještě dnes říká Novoroční jmelí tomu, čemu v ostatních provinciích království dárek k Novému roku.170 Oběť byla sotva u konce, když velký druid dostal dopis od Amasis, která jej prosila, aby za ní v důležité záležitosti přijel na Marsilly. Měla tajné zprávy, že se Polemas rozlícený Galateiným pohrdáním hodlá zmocnit vlády v zemi a že mu burgundský král půjčuje svá vojska. Nymfa na to byla téměř sama; většina jejích rytířů odjela pod Lindamorovým vedením sloužit franckému králi. V druidovy schopnosti měla důvěru. Odejel bez meškání, zaujatý státními záležitostmi, a neměl čas přemýšlet nad záležitostmi Seladonovými. Pouze mu řekl, ať dál pěkně dělá Alexii a předstírá velké bolesti hlavy, aby měl záminku, proč zůstat s pastýřkami. Ty mu slíbily, že se o jeho drahou dceru budou dobře starat, a on se na Astreino slovo rád spolehl. Když se Seladon ocitl sám, bez Adama a bez Leonidy, která se se strýcem také vrátila na Marsilly, pochopil celou nesnáz svého podniku. Byl uprostřed jejích příbuzných a přátel, jak před nimi zůstane v tajnosti? Je pravda, že oblékání mu nečinilo potíže, nepotřeboval nikoho, aby jej česal, při své vrozené šikovnosti a při potěšení, které z toho měl, se nemusel ničemu učit. A kromě toho velmi rád přijímal všechny drobné službičky, které mu ochotně poskytovaly Astrea, Phyllis a další pastýřky, když se nemusel obávat, že jej odhalí, kdo ve skutečnosti je. Nikdo neměl sebemenší podezření; vážnost velkého druida, který jej označil za svou dceru, byla dobrou záštitou; ale musel se ustavičně ovládat a neznat to, co věděl lépe než ostatní. Pohled na pastýřku a její něžnosti mu dodávaly sílu. Někdy ji viděl tak nadšenou, že si myslel, že 170 Paranarativní vypravěčova poznámka, která přeruší tok příběhu a z okamžiku děje se zničehonic přenese do okamžiku vyprávění a pak zase zpět (viz násl. věta). 106 107 by se mohl bez obav dát poznat; ale když uvážil, že by ji svým odhalením mohl urazit a najisto tak přijít o všechny drobné projevy přízně, jimiž jej zahrnovala, dal přednost současnému stavu být Alexií před nadějemi na nějaké trvalejší štěstí, jehož by mohl dosáhnout Seladon. Diana se vrátila domů, ale Phyllis Astreu vůbec neopouštěla a také spávala ve stejném pokoji. Často část noci provykládaly, a obyčejně na Alexiině posteli, která téměř vždycky ležela, aby mohla lépe dělat nemocnou. Někdy šla Phyllis polomrtvá ospalostí spat, a i proto, aby udělala radost svým dvěma přítelkyním, které se vůbec nezlobily, že budou samy. Tím více se pak ujišťovaly o věrném přátelství a nakonec vždycky dospěly k nevinným něžnostem, které si dvě milující srdce neodepírají. Jednoho dne, když se Alexie vzbudila první, rychle vstala a oblékla si Astreiny šaty. „Má drahá,“ řekla jí, jakmile ji viděla otevřít oči, „dnes budu já pastýřka a vy nymfa, dvě dobré přítelkyně mají všechno sdílet.“ Astrea se nejprve z úcty trochu zdráhala, a pak se podvolila. Ukázala se pohledům celé vesnice, jako nymfa stejně krásná jako ta roztomilá pastýřka; a protože tato změna se jim líbila oběma, pokračovaly tak i další dny a měly z toho zábavu, která nikomu neškodila. Alexie, aby lépe napodobila pastýřku, dokonce chtěla vést Astreino stádo; ale dělala, jako by se v tom řemesle nevyznala. Pastýřskou hůl držela úplně špatně a psům vůbec nedokázala poručit. Astrea ji poučovala a pastýřky se obě nasmály. „Vůbec nic z toho jsem se neučila,“ řekla mile Alexie, „tam v carnutských poustevnách“. Za velkého horka chodily do lesa a svěřovaly si různá drobná tajemství, která lidé, kteří se mají rádi, považují vždycky za něco závažného. Čím více se vidí, tím více se chtějí vídat, čím více spolu mluví, tím více si mají co říci. Astrea myslela ve dne v noci na to, že až se Alexie bude vracet mezi druidské panny, půjde s ní. „Paní,“ řekla jí jednoho dne, „slibte mi přece, že mne vezmete s sebou, raději zemřu, než abych se od vás měla někdy odloučit.“ „K tomu je třeba,“ odpověděla jí krásná druidka, „dvou věcí; první – abyste mne milovala stejně, jako já miluji vás. Tu druhou vám řeknu, až na to nastane čas.“ „Ach! Paní,“ řekla jí Astrea líbajíc jí ruku, „to první už je hotová věc, řekněte mi tu druhou.“ „Udělám to, co nejdříve budu moci,“ odvětila Alexie, ale zatím si zakažme jakékoli vzájemné obřadnosti; už mi neříkejte paní, přátelství vše srovnává na stejnou úroveň; vroucně se milujme a dokazujme si to, když budeme samy, před lidmi je třeba držet se poněkud zpátky.“ Astrea neodpověděla, jen se Alexii vrhla kolem krku, a ta se v tu chvíli rozhodla, že se dá poznat. Viděla na Astrei to živé a nestrojené nadšení, které vyvolává láska a jež přátelství nedokáže napodobit. „Moje drahá,“ řekla jí a chabě jí oplácela její něžnosti: „je skutečně pravda, že byste mě milovala?“ Astrei nad těmi slovy srdce tak usedalo, že se v odpověď nezmohla než na slzy. „Ale,“ navázala Alexie, „ještě více než mne jste milovala Seladona.“ „Je pravda,“ řekla Astrea, „že jsem jej hodně milovala a stále jej hodně miluji; nevím, jak to přijde; Alexie a Seladon se v mém srdci mísí, a když miluji Alexii, necítím se být nevěrná Seladonovi.“ Seladon už to nemohl vydržet, když tu Phyllis vešla do lesa a přiblížila se ve chvíli, kdy už málem promluvil, nejspíš nevhod. Láska mu k podobnému vyznání nestačila, bylo mu třeba pravomoci velkého druida. 108 109 KNIHA ČTVRTÁ Ve městě Marsilly bylo hotové pozdvižení. Potvrdilo se, že se Polemas vzbouřil; sbíral vojsko a pouze čekal na příchod Burgunďanů, aby zahájil obléhání nymfy v jejím hlavním městě. Ta rozeslala rozkazy po celé zemi, aby se shromáždily vojenské jednotky, a do města již dorazilo k jeho obraně více než pět set rytířů. Adamas, který v mládí válčíval, nařídil pracovat na opevnění; opravovaly se trhliny, hloubily se příkopy, z venkova se svážely potraviny, aby nic nechybělo a aby se nedostaly nepříteli. Ani tato opatření nymfu neuklidnila, znala velkou sílu burgundského krále, a navíc se obávala, jestli Polemas nemá nějaké tajné spojence. Vskutku již vyrazil s celou svou armádou a oblehl město ze všech stran. Jeden měšťan mu slíbil, že mu v nejprudším útoku otevře bránu. Tento zrádce byl naštěstí odhalen a rozčtvrcen171 . Polemas pokračoval v obléhání města a dal nasadit válečné stroje. Všude byl odražen a ztratil přes dva tisíce mužů. Byl nanejvýš rozezlen na velkého druida, kterého vinil z takového kladení odporu; a aby se pomstil, poslal třicet rytířů do Astreiny vesnice, aby unesli nymfu Alexii, Adamovu dceru; měl zprávu, že tam je s pastýřkami od Lignonu. Tito rytíři se za noci ukryli v přilehlém lese, a když se na úsvitu přiblížili ke stavením, uviděli Alexii, která hned zrána šla na procházku; ale protože byla 171 Od samého začátku Čtvrté knihy se ocitáme v nové tematické oblasti – řeč bude o válčení, a této historicky dobře dokumentované skutečnosti bude odpovídat volba příslušných motivů (povinnost bránit panovnici a hlavní město, statečnost, zrada, trest…) i slovní zásoby (opevnění, příkopy, válečné stroje, šípy, ležení, zajatkyně). Tematicky je tento přechod poměrně ostrý, avšak jedna z hlavních linií vinoucích se celým románem zůstává nepřerušena, a to je linie milostného citu a přátelství; nápadný je však kontrast mezi přitakáním krutosti za válečného stavu – „naštěstí odhalen a rozčtvrcen“– a až preciózně opatrným líčením milostného vztahu. oblečená po pastýřsku, považovali ji za Astreu a nechali ji přejít, aniž by jí cokoli řekli. Čtvrt hodiny poté vyšla Astrea oblečená jako druidská dívka; to bylo to, pro co přišli, nebo o čem si mysleli, že pro to přišli. Obstoupili ji a navzdory jejímu křiku se jí chopili, vysadili ji na koně a kvapem ji vezli do Polemova ležení. „Tu vás máme,“ řekl jí, „dceru nejzlovolnějšího172 z mužů – zítra budete vystavena šípům mých nepřátel a sama podpálíte bránu toho vzpurného města.“ „Pane,“ odpověděla mu Astrea, „jestli jsem chybila, ať mne bohové opustí; jestli jsem nevinná, budou mne bránit.“ Nemohla zadržet slzy. „Je-li tvůj otec,“ řekl jí Polemas, „měkkého srdce, až tě uvidí připravenou zemřít, vydá mi město a já ti zachráním život.“ Astrea už Polemovi málem řekla, že se mýlí, když mu přišli ohlásit, že s ním chce mluvit nějaká pastýřka. Byla to Alexie. „Pane,“ řekla mu, „já jsem dcera vašeho nepřítele Adama; tato dívka je Astrea, dnes ráno jsme si pro zábavu vyměnily šaty a vaši rytíři nás považovali za tu druhou, pošlete ji zpátky k jejímu vojsku a se mnou si dělejte, co se vám zlíbí.“ Astrea, která poznala svou drahou Alexii a chtěla zemřít místo ní, se rozhodla stejně: „Nevěřte jí,“ zvolala, „a věřte nymfímu oblečení, které má na sobě.“ Polemas byl značně zmaten. „Ať je svážou dohromady obě,“ řekl rozhněvaně, „jsou to obě nepřítelkyně, a zítra uvidíme, kam až sahá jejich neochvějnost.“ Dali je do stanu a po celou noc, říká pan d’Urfé,173 si ony dávaly další 172 Francouzské „méchant“ je na prvním místě „zlý“, ale český opisný superlativ „nejvíce zlý“, ani nepravidelný „horší“, ani poněkud infantilně znějící varianta „nejzlejší“ se k archaizujícímu a hrdinskému tónu nehodí. Ostatně DFC uvádí, že „17. století znalo zejména současný význam ,náchylný škodit‘  “, tedy „zlovol- ný/zlomyslný“. 173 Další z paranarativních zmínek o autorovi celého cyklu velké Astrey, jemuž autor/ka Nové Astrey dává přednost a cituje jako nepřímou řeč jeho propracovanou formulaci s meziřádkovou narážkou. Ostatně to slíbil/a již v úvodním „Upozornění“: „Nicméně jsem ponechala některé jeho rysy, které budou dobře rozpoznatelné podle starobylých slov a ještě lépe podle krásy citů. Muž kvalit pana d’Urfé nemůže mít jiné než ty nejvznešenější a nejušlechtilejší.“ 110 111 důkazy přátelství, které k sobě chovaly; a jakkoli důvod k tomu byl neradostný, láska přece i z jejich nejhořčích slz vytěžila potěšení, jakému není rovno. Na úsvitu se celá armáda chopila zbraní a oblehla město jako předchozího dne. Nelítostný Polemas dal svázat k sobě Astreu, Alexii a nymfu Silvii, která byla zatčena, když se vracela ze zámku Issoure, kam ji poslala Galatea. Astrea byla oblečena jako druidská dívka, Silvie jako nymfa a Alexie jako pastýřka; a všechny tři tak oslnivě krásné, že budily soucit všech, kdo je spatřili. Nejmladší Silvie byla nejvíce sklíčená. Astrea vypadala ke svému postavení téměř lhostejná; avšak Alexie s hrdým vystupováním a smělým pohledem působila, že smrtí pohrdá. Oddíl vojáků s tasenými zbraněmi je vedl k městu, jednu jako druhou s pochodní v ruce, aby podpálily bránu. Hradby byly obsypány vojáky, ale nikdo z nich nechtěl při pohledu na tak žalostný výjev střílet šípy. Vedení tří krásných zajatkyň svěřil Polemas jednomu burgundskému důstojníkovi, kterému velmi důvěřoval, a dal mu sto mužů, aby je doprovázeli. Ten důstojník je nechal dojít až na třicet kroků od brány a pak rozkázal své jednotce, že má zastavit a stát, dokud se nepodívá, jak říkal,174 jestli provazy, jimiž jsou svázány, nějak nepovolily. Poslal je nějakých sedm nebo osm kroků napřed, a s sebou vzal jen čtyři své muže, jimiž si byl jist, a hned jim přeřezal provazy. „Skočte do příkopu,“ řekl Astrei a Silvii, „a vy, Seladone,“ řekl šeptem (protože jej poznal, navzdory převleku), „vezměte si tento meč a tento kulatý štít a ukažte, že jste synem hodným chrabrého Alcippa.“ V tu chvíli bylo vidět i dva rytíře, jak se vrhli dolů z hradeb. Poznali nymfu Silvii a chtěli ji buď zachránit, nebo zemřít. Naštěstí spadli do bláta a byli jen trochu omráčeni. Hned se přidali k rozlícenému Seladonovi, který oblečen jako pastýřka se činil jako hrdina: sekal ruce a hlavy a kácel vše, co mu přišlo do cesty. Vojáci, kteří jej přivedli až k okraji příkopu, zůstali chvíli 174 Poznámka „vševědoucího“ vypravěče, který jí naznačuje skrytý záměr postavy. zaražení, když viděli, že ten, kdo jim velí, propustil zajatkyně. Na Polemův křik a hrozby se vzpamatovali. Obstoupili Seladona, na něhož hleděli jako na nějakou bohyni, jejíž krása je oslepuje, nebo přinejmenším jako na Amazonku, před jejíž chrabrostí je třeba mít se na pozoru. Ten udatný muž, který mu při osvobozování dal meč, bojoval po jeho boku a jeho čtyři druhové mocnými ranami, které rozdávali, dávali najevo, že jejich chrabrost nezná mezí. I  na obou rytířích, kteří jim přišli na pomoc tak neobvyklou cestou, bylo poznat krajní nouzi. Při tom souboji, který byl silně nerovný, bylo vidět, jak se z hradeb spouštějí velké koše přivázané k městskému cimbuří lany: Astrea a Silvie vlezly dovnitř a před očima nepřátelské armády a za pochvalného křiku z města byly vyzdviženy na hradby. Seladon a jeho stateční druhové se bránili neuvěřitelně zmužile, ale všechna snaha měla vyjít naprázdno a už už podléhali velké přesile útočníků, když jeden měšťan upozornil velkého druida, že v příkopu je tajná branka, které se říká nouzový východ. Běžel tam, sám ji otevřel a vpustil do města Seladona a jeho druhy, kteří vyšli z boje pokryti slávou i zraněními.175 Nechal Seladona ihned přenést k sobě. Ještě měl na sobě bílé šaty, jaké pastýři obvykle nosí, ale v boji se zabarvily krví jeho i jeho nepřátel. Obvázali jej; jeho rány byly podle lékařů spíše velké než nebezpečné. Pokud jde o Semira (tak se jmenoval ten statečný muž, který vysvobodil Astreu a její družky), ten měl tolik zranění, že u něj málem ani nechtěli začínat s léčbou. Cítil jasně, že brzy zemře, a snažně prosil, aby mohl vidět Astreu. „Paní,“ řekl jí, „jsem pastýř Semire, který umírá spokojen, protože jeho krev smyla jeho zradu.“ To on svým donášením způsobil Astreinu žárlivost i Seladonovo vyhnanství, a pak se dal k vojsku burgundského krále, aby tam našel smrt, kterou považoval za zcela zaslouženou. Neměl již čas říci více. Pastýřka pro něj prolila 175 Tato syntakticky správná, avšak stylisticky nápadná dvojí vazba je i ve francouzském originále; ponecháváme v zájmu stejného účinu. 112 113 slzy, podle nichž poznal, že mu odpouští, a to mu bylo útěchou v hrůzách poslední cesty. Jakmile se ve vsích u Lignonu dozvěděli, že pastýřka Astrea byla unesena a odvedena do Polemova tábora, pastýři a pastýřky se shromáždili u kmotra Phociona, Astreina strýce, a nabídli mu své služby, aby napomohli osvobození jeho neteře Astrey. Phocion byl kdysi u vojska a jejich nabídku přijal: „Takže,“ řekl jim, „mé děti, vidíte, že již nejsme ve svých lesích v bezpečí,176 a kromě toho naši panovnici nymfu obléhají v jejím sídelním městě povstalci, musíme jí jít na pomoc a se ctí zemřít. Ti, kdo chtějí jít se mnou, ať se připraví k odchodu; dovedu je postranní a jistou cestou do města Marsilly.“ Ihned se přihlásilo sto padesát pastýřů odhodlaných vyměnit pastýřskou hůl za meč, mimo jiné Seladonův bratr Licidas, Silvandr, Hylas a Tircis. Zúčastnit se chtěly i pastýřky ­Diana, ­Stella a Phyllis, doufaly totiž, že se setkají s Astreou i s Alexií, která se do vsi dosud nevrátila a o níž se myslelo, že byla zajata stejně jako její drahá družka. Družina šla celou noc, cestami, které znal jen Phocion, a šťastně došla do města Marsilly, aniž by je zpozorovali Polemovi lidé, kteří se neobávali nějakých posil, a proto nijak důkladně nehlídkovali. Adamas, který o tom byl zpraven, jim šel naproti k městské bráně, pastýře ubytoval u měšťanů, kteří jim dali zbraně, a sám si vzal domů pastýřky Dianu a Phyllis, které předal do péče jejich dobré přítelkyni Leonidě. Seladon byl v témže domě a stále se vydával za Alexii. Zranění měl na rukou a na nohou, takže neprozradila jeho pohlaví. Leonida byla vždy u toho, když jej převazovali, a ustavičně na to dávala pozor. Vídal v kteroukoli denní hodinu svou drahou Astreu, jejíž přátelství a horoucnost k nepravé Alexii ještě vzrostly od doby, kdy v Polemově stanu viděla, že je ochotna pro ni zemřít a pak u marsillských příkopů 176 Explicitně předjímaná námitka, s níž by čtenář mohl přijít – proč v milostném románu najednou válka, srov. výše pozn. 171. vykonat tolik hrdinských skutků, na něž nymfa svým založením nestačí, takže se mohou připisovat pouze síle lásky. Jakmile byla nymfa Amasis zpravena o Polemově vzpouře, vysílala posla za poslem k Lindamorovi, který velel záložním vojskům, jež předtím poslala franckému králi, s rozkazem, aby se s nimi co nejdříve vrátil zpátky. V jedné bitvě byl zabit Galatein bratr Clidamant. Lindamor vyrazil na cestu bez meškání, pohánělo jej tisíc důvodů; povinnost, sláva, touha bránit vlast a nejvíce ze všeho láska, již choval ke Galatei. Dobře tušil, že hlavním důvodem k válce je nymfa. Polemas byl jeho sokem v lásce i v ctižádosti. Lindamor nevěděl o malé a chvilkové nevěře, které se nymfa dopustila, když házela očkem po Seladonovi; a ve skutečnosti mu zase věnovala veškerou svou náklonnost, buď že ji uzdravily Seladonova nepřítomnost a rozum, anebo strach z Polema a to, jak Lindamora potřebuje. Tak se snažil, že po dvou týdnech pochodu dorazil se čtyřmi nebo pěti tisíci mužů na dvě míle od Marsilly. Tam se dozvěděl, že Polemas obléhá město Marsilly s deseti tisíci mužů a že druhého dne mu má přijít posila dvaceti tisíc Burgunďanů. Nevěděl, co si počít, když k němu přijel s pouhými třemi sty jezdců princ Sigismond, nejstarší syn burgundského krále. „Lindamore,“ řekl mu, když se dal poznat, „jdu na pomoc vaší panovnici, a řeknu vám důvod. Vidíte mne jen s malým doprovodem, ale až se vojáci mého královského otce dozvědí, že jsem zde, přijede jich horda, aby začali poslouchat rozkazy ode mne.“ Skutečně, za čtyři dny jich přijelo více než deset tisíc. Okamžitě začali postupovat na Marsilly, aniž by se báli Polema, ten nebyl o nic silnější než oni. Obě armády se utábořily na míli od sebe, když Lindamor, aby ušetřil krev tolika nevinných osob, poslal k Polemovi s návrhem, aby svou rozepři rozřešili soubojem na život a na smrt, přičemž nechají své nejvyšší důstojníky odpřisáhnout, že se podrobí vítězi. Polemas, jehož špatné vlastnosti se nevylučovaly s odvahou, výzvu přijal. Ve stanovený den, 114 115 Obr. V: Obléhání Marsilly, Dvanáctá kniha Čtvrté části Astrey, vytištěné v Rouenu roku 1647. v dohodnutou hodinu, stejnými zbraněmi a při stejném slunci se bili na pláni mezi oběma armádami; a ve velmi houževnatém zápase Lindamor zabil Polema. Okamžitě všichni Burgunďané šli za Sigismondem a nymfa Amasis už neměla nepřátel. Přivítala Sigismonda jako velmože, jemuž vděčí za svůj klid. A on k ní měl ještě citelnější závazky. Před dvěma nebo třemi měsíci poskytla v Marsilly útočiště krásné Dorindě, již on horoucně miloval a která se tam utekla, aby se uchránila pronásledování burgundského krále. Velmož ji ke svému potěšení shledal krásnější než kdy jindy a také věrnější. Lindamor byl vítán jako hrdina, který zachránil stát, když zabil Polema. Co byl ověnčen vítězstvím, Galatei se zdál mnohem láskyhodnější. Velký druid však nebyl zaměstnán státnickými záležitostmi natolik, aby nemyslel na pastýře a  pastýřky od Lignonu, kteří přinejmenším projevili dobrou vůli. Představil je vladařce nymfě, ta jim dala dary a poslala je zpátky do jejich vsí. Nato požádal nymfu o povolení jet si odpočinout do svého domu na venkově a vzal tam i Astreu, Dianu, Phyllis a svou drahou Alexii, která již byla ze svých velkých zranění uzdravena. Recept na mast, která se tehdy používala k rychlému hojení těch nejhorších zranění, se ztratil.177 Myslel doopravdy na pastýřovo štěstí. „Dítě moje,“ řekl mu, „Astrea miluje Alexii, a Seladona bude milovat o to více; celé to tajemství se jí už musí prozradit.“ „Bohužel, otče můj, to neznáte Astreu, zakázala mi, abych jí kdy přišel na oči, a je možné, že by to přestrojení za Alexii považovala za další urážku.“ Druid uznal, že má pravdu, a poradil se s Leonidou. Ta dospěla k přesvědčení, že našla vynikající řešení, jak završit štěstí milenců. 177 Motivace vložení této nesourodé paranarativní poznámky je zajímavá; jednak se zdá, že ani ve velké Astrei pro ni není odpovídající místo, a zde, v Nové Astrei působí až rušivě (všimneme si pouze „oslího můstku“ s předchozí větou). Jedna hypotéza by byla, že má naznačit odstup vypravěče, druhá, že bychom předpokládali hlasité předčítání, při němž by tato věcná poznámka mohla zabránit případným dotazům… 116 117 „Moje drahá,“ řekla Astrei a objala ji, „máme teď mír, Alexie se vrátí do carnutských pousteven; vy říkáte, že byste tam chtěla jít s ní, ale nepotěšilo by vás ještě jednou vidět toho nebohého Seladona?“ „Běda, paní,“ odvětila Astrea, „co mi to tu říkáte? Alexii mám ráda jen proto, že se podobá Seladonovi; ale ten je mrtev a ani vy nedokážete…“ „Mám větší moc, než si myslíte,“ přerušila ji Leonida, „a chcete-li jít se mnou do lesa, nebudete-li se třást při pohledu na přízraky, které se vám tam budou zjevovat, ukáži vám toho vašeho pastýře.“ „Já a třást se; příliš jsem jej milovala, než abych se ho bála.“ „Nedělejte se tak srdnatá,“ dodala nymfa, „vezměte si s sebou, k tomu svolím, buď Phyllis, nebo Dianu.“ „Ne, paní, jestli mi dovolíte průvodkyni, nechci nikoho jiného než Alexii.“ „Velmi ráda,“ řekla Leonida, která si nic jiného nepřála, „ale musíme zjistit, jestli bude mít odvahu tam jít.“ „To jí křivdíte, Alexie má tvář Venuše, ale srdce Martovo.“ Leonida si k přípravě svých tajností vyžádala celý další den. Šla jako první a ponořila se do lesa. Astrea a nepravá Alexie ji krok za krokem následovaly a když došly na velmi zarostlé a temné místo, Leonida jim řekla, aby počkaly, a poodešla o kus dál. „Tohle místo je dost strašidelné,“ řekla Alexie, „nymfa se bude muset hodně snažit, aby vám tu mohla ukázat něco příjemného.“ „Slíbila mi,“ opáčila Astrea, „že mi tu ukáže Seladona, a jestli dodrží slovo, všechna hrůzostrašnost těchhle samot bude při prvním pohledu na mého pastýře tatam.“ „Musím říci,“ odvětila Alexie, „že na Seladona žárlím a vidím jasně, má drahá, že mě už nemáte ráda a myslíte jen na něj.“ „Běda! Mám vás raději než sebe samu, nemusíte žárlit na stín – jemu patřila první hnutí mého srdce a budu mu věrná až za hrob, přesto ale z jakéhosi popudu, který je silnější než já, hořím pro Alexii…“ Víc si neřekly, když se objevila Leonida, větší než obyčejně, vlasy rozcuchané, a v ruce držela zlatou hůlku. „Astreo,“ řekla jí, „zde je to osudné místo, kde se bohové rozhodli navrátit vám Seladona, všeho si všímejte, ticho zachovejte.“ Na ta slova otevřela knihu plnou neznámých znaků, poklekla na levé koleno, obrátila se směrem k východu, ulomila větvičku olivovníku a mezi zuby pronesla několik špatně srozumitelných slov. Pak Astreu a Alexii vyzvala, aby šly blíž: „Velcí bohové,“ vzkřikla pronikavým hlasem, „vy, kteří tvoříte lidské osudy, blažení duchové, které těší neochvějné přátelství, lásko, mocné božstvo, zapřísahám vás, abyste pastýřce Astrei zase vrátili obraz Seladona, nebo dokonce jeho osobně.“ Nato se přiblížila k Astrei a řekla jí: „Pastýřko, Seladon se neodvažuje ukázat se vám, dokud mu to nepřikážete.“ „Želbohu!“ řekla Astrea, „co bych měla udělat?“ „Nuže,“ odvětila nymfa, „říkejte po mně, Seladone, můj synu.“ „Seladone, můj synu,“ řekla Astrea. „Nařizuji vám,“ dodala nymfa, „abyste se mi ukázal.“ Astrea opakovala ta slova se vší vroucností; ale když se otočila, viděla, jak Alexie bledne a téměř omdlévá. „Co je vám, má drahá,“ řekla jí Astrea, „snad vidíte Seladonova ducha?“ „Běda,“ odvětila Alexie, „vidím jej, cítím jej; vidíte jej před sebou, toho bídného Seladona, který měl to neštěstí, že se vám znelíbil,“ a přitom objala Astrei kolena. Ta stále viděla jen Alexii, ale když jí Seladon ukázal její podobenku, její náramek a stužku, kterou jí utrhl, když se vrhal do Lignonu, a další doklady jejich dávného přátelství, dostala se do rozpoložení, které je těžko popsat. Radost, láska, roztrpčení i hněv se střídavě zmocňovaly všech jejích duševních sil178 a několik okamžiků ji držely v ne- rozhodnosti;179 ale nakonec převážil stud, zdrženlivost a hanba;­ 178 V orig. „puissances de son âme“, ponecháváme opisné vyjádření a neredukujeme na například „se jí střídaly v duši“, aby byl duševní boj popsán stejně podrobně jako v originále. 179 Vnitřní boj, kdy je postava rozpolcena mezi lásku a povinnost, je nadčasový dramatický rys a napomáhá pochopení motivace postavy a jejího jednání. Jinak řečeno to, že Astrea po všech protivenstvích Seladona od sebe opět odhání, je pochopitelné jedině tehdy, když čtenář přistoupí na konvenci povinnosti platnou v okamžiku, o němž se vypráví. (Může platit i v okamžiku vyprávění, ale na začátku 21. století ji nelze předpokládat.) 118 119 promítla si v duchu všechny projevy přízně, které z ní Seladon pod jménem Alexie vyloudil, dokonce v přítomnosti jejích družek, a jakkoli jej milovala více než sebe samu, „jdi, nešťastníku,“ řekla mu, „jdi a zemři, protože jsi mne připravil o čest.“ Jakmile vyřkla tato hrozná slova, ubohého pastýře kvapem opustila a vyrazila do lesa, aniž by věděla, co dělá. Násilí, které na sobě spá- chala,180 když takto naložila s tím, co miluje, jí nedovolilo dojít daleko, nohy se jí najednou podlomily a slabost ji donutila klesnout na trávu téměř bez vědomí. A Seladon opodál, ten neřekl ani slova na svou omluvu a zvedl se, odhodlán jít na co nejrychlejší smrt, ta se mu zdála být nejpříjemnější. Leonida, která je měla ráda oba, se jejich zoufalství bála stejnou měrou a nevěděla, za kterým z nich jít. Napřed sledovala Seladona; srdce ji vedlo tímto směrem. Hlasitě jej volala a hodila mu pastýřské šaty, které tam přinesla, aby napomohly usmíření. Zastavil se, vzal si šaty a natisíckrát jí poděkoval, a jak už ji nechtěl dál poslouchat, zase se dal na útěk do lesa. Leonida jej ještě následovala, ale když viděla, že mizí navždy a že brzy padne noc, vrátila se stejnou cestou zpátky, aby alespoň utěšila Astreu, které jí v jejím stavu bylo líto. Její chování odsuzovala, a přece ji litovala; ale už ji nenašla. Uprostřed lesa byla studánka181 pravdy – bájný kouzelník Merlin na ni vynaložil veškeré své umění. Milenci v ní viděli v celé nahotě a beze vší masky všechno, co se děje v srdci těch, jež milovali; přísahy byly zbytečné, stačilo nahlédnout; ale aby se člověk odvážil ke studánce přistoupit, musel mít čisté úmysly. Ty troufalce, kteří se spoléhali na nějaká vyznání a úsluhy a chtěli se vydávat za 180 Zásadu „agere contra“, cíleně jednat proti svým sklonům, když je považuji za špatné, formuloval jezuita Ignác z Loyoly. Motiv sebezapření často napomáhal při výstavbě zápletky. 181 Franc. „fontaine“ může znamenat i „pramen / kašna / zdroj / zřídlo / fontána“; volba vhodného výrazu je dána i tím, že vodní hladina musí být klidná, protože se v ní zračí výjevy jako v zrcadle. to, čím nebyli, bez milosti rozsápali řvoucí lvi a zběsilí jednorožci. Seladon se neměl čeho obávat, pro svou věrnost Astrei se mohl postavit těm nejstrašnějším příšerám, ale toužil jen zemřít. Astrea trpce litovala své krutosti, chtěla se za ni potrestat a dál nežít, i vydala se ke studánce. Seladon tu byl první a beze strachu z příšer, které byly na dohled, kráčel odhodlaně kupředu a nastavil jim útroby, připraven na smrtelný zásah. Nechaly jej projít a nic zlého mu neudělaly. Astrea přišla téměř ve stejný okamžik a při pohledu na lvy padla na zem, ale oni se před ní sklonili a lízali jí ruce. Oba milenci tak viděli jeden druhého, jak je vydán těm divým šelmám na milost. Astrea se třásla o Seladona a Seladon o Astreu; ale mohlo je utěšit, když uviděli ve studánce, co se děje v jejich srdcích, a pocítili v tu chvíli nevýslovnou blaženost z toho, že milují a jsou milováni, a o vzájemné věrnosti nemohli pochybovat. Chtěli jít k sobě, ale zapůsobilo kouzlo a oni usnuli hlubokým spánkem. Smutné Leonidě, která je jednoho po druhém sledovala, se ztratili oba. V pláči došla k Adamovu domu a vyprávěla, co viděla. Všichni se ihned vydali je hledat a prochodili celý les. Konečně za úsvitu přišel velký druid následovaný několika pastýři do okolí studánky lásky. Těm, kdo se ke studánce nepřibližovali, lvi a jednorožci nic nedělali. Když Adamas a jeho doprovod popošli kupředu, naskytl se jim smutný pohled – Seladon natažený jako mrtvý; naproti Astrea ve stejném stavu, kolem se potloukají lvi a jednorožci a očichávají zblízka jejich těla, jako by je chtěli sežrat. Druid přemožen strachem, údivem a soucitem se téměř neopovažoval zvednout zraky a svěřil se prozřetelnosti velkého Thautata, když tu najednou se nebe zatáhlo, strašidelně se ozval hrom, ze dne se stala noc a světlo zažínaly jen opakované blesky, které zvyšovaly hrůznost té temnoty. Pastýři, pastýřky, nymfy i  sám velký druid, všichni padli na zem, jako kdyby očekávali zkázu vesmíru. Bylo slyšet jen strašlivý boj lvů s jednorožci. Konečně hluk ustal a znova se rozednilo. Druid, který vstal první, spatřil 120 notnou změnu – zkamenělí lvi a jednorožci sloužili jako výzdoba studánky, těla Astrey a Seladona byla pokryta květinami a ležela vedle sebe. Šel k nim blíž, a když viděl jejich mimořádnou krásu, zadoufal, že nejsou mrtví. Dotkl se jich a ještě cítil teplo. „Kuráž, děti moje,“ zavolal na ně, „bohové dělají zázraky, aby vás uchovali při životě.“ Bez meškání jim dal napít mocného lektvaru, a ten je přivolal k životu. Nato je nechal donést domů, a když viděl, že přišli úplně k vědomí: „Děti moje,“ řekl jim z moci velkého druida, „vaše věrnost zrušila kouzlo trvající po staletí. Nemělo pominout, dokud dva věrní milenci nepřijdou ke studánce pravdy s pevným úmyslem zemřít tu jeden pro druhého. Vy jste to vykonaly, mé děti, bohové vás dosti vyzkoušeli, vaše důvěra si zaslouží být korunována.“ Oba před něj poklekli, aby s úctou vyslechli rozhodnutí, které se chystal přednést. Řekl jim, aby se políbili, a aniž by požadoval další vysvětlování, sezdal je. Nymfa Galatea se již odměnila Lindamorovi za jeho lásku. Druid na to oddal i Seladonova bratra Licida s Phyllis a Dianu se Silvandrem. Jen ten přelétavý Hylas zbyl, ten se nechtěl nikdy vázat. III. Překlad jako výklad 123 Obr. VI a VII: „Věnování královně“ z Nové Astrey, na spodním obrázku jeho pokračování a „Upozornění“ (Avertissement). Na obou obrázcích se objevují straniční kustody. Nová Astrea z Moravské zemské knihovny v Brně; amsterdamské vydání z roku 1713. 1. Překlad jako výklad Jedině překladatel, pečlivější než autor a pečlivější než čtenáři, čte text slovo od slova…182 François Vaucluse Tedy překladateli jeho kritická činnost umožňuje postoupit od retrospektivní hermeneutiky originálu k prospektivní hermeneutice překladu.183 Hermeneutický řád zdrojového textu určuje způsob vzniku překladu.184 François Rastier Název kapitoly neměl být parafrází názvu prvního oddílu objemného díla George Steinera Po Bábelu, který zní „Understanding as Translation“, „Porozumění jako překlad“. Autor se pohybuje řekněme o jednu úroveň zobecnění výše, podle něj je rovnítko mezi porozuměním a překladem, zde si vystačíme s tím, že překlad jako proces i jako výsledek je výkladem. Při rozpracovávání tohoto postupu jsme našli nezávisle i studie podobného zaměření.185 182 Osobní dopis autorce z 20. 1. 2017, srov. i Vaucluse, François, L’art de traduire, Meudon, Hapax, 2007, dostupné na http://www.cosmopolis-rev.org/2013-1/ lart-de-traduire. 183 Rastier, François: Traduction et genèse du sens, in: Lederer, Marianne (ed.), Le sens en traduction, Paris, Minard, 2006, dostupné na http://www.revue-texto. net/index.php?id=2202, s. 9. 184 Tamtéž. 185 Srov. například Delisle, Jean, L’analyse du discours comme méthode de traduction, Ottawa, Editions de l’Université d’Ottawa, 1980, dostupné na http://www. academia.edu/5913041/Lanalyse_du_discours_comme_m%C3%A9thode_ de_traduction, s předmluvou Danici Seleskovitchové; dále srov. Hurtado Albir, Amparo, La notion de la fidélité en traduction, c. d., s. 105, nebo Manzari, 124 125 Začneme-li úplně od základu otázkou, proč vůbec překládat Novou Astreu, dílo staré několik staletí, nejprostší a  dá se říci praktická odpověď bude znít – protože dosud nebylo do češtiny přeloženo, protože tak můžeme doplnit jednu kapitolu v české antologii francouzských, ale i světových literárních děl, kapitolu se známým názvem pastorální literatura, pastýřský román. Tato odpověď nebere v úvahu, zda tento žánr zastaral, nebo ne, a nese s sebou další otázku, a sice jak jej překládat. Vyjdeme-li ze stejně prostého dvojího předpokladu, že se překládá proto, aby si text mohl přečíst i ten, kdo výchozí jazyk neovládá, a že překladatel je v této perspektivě jakýmsi prvotním, hloubkovým čtenářem, který text dekóduje a vykládá, čtenářem par excellence, dospějeme ke dvojici známé z teorie komunikace, ke „sdělení“ a jeho „dekódování“, v níž platila prvotně pro jednojazyčné prostředí. Zdánlivě banální připomínku, že „překládání rovná se čtení“,186 chápeme (a překládáme, srov. pozn. níže) co nejvíce nedokonavě, tedy v tom smyslu, že dokonaný a dokonalý překlad byl výsledkem opakovaných a různých čtení. Zjednodušeně řečeno sdělení vloží autor do textu, zašifruje do jazykového a případně i literárního kódu, a na čtenáři je, aby je dekódoval. A je třeba zdůraznit, že i když autorské sdělení má jedinou podobu (daný text), možných dekódování, tedy variant, jak text číst, je více – lze hovořit o „ustavičném obnovování smyslu Francesca, Herméneutique et traduction, in: Traduções Revista do Programa de Pós-Graduação em Estudos da Tradução da UFSC, 2012. 186 Charles le Blanc, Le même et l’autre, La traductière. Revue Franco-Anglaise de Poésie et Art Visuel, č. 27, červen 2009, s. 100–104, cit. in: Dotoli, Giovanni, Traduire en français du Moyen Âge au XXIe siècle, Théorie, pratique et philosophie de la traduction, předmluva Alain Rey, Paris, Hermann Editeurs, 2010, s. 27, v originále „l’acte de traduction est un acte de lecture“. Protože francouzština na rozdíl od češtiny nenabízí syntetické vyjádření nedokonavosti u slovesného substantiva, užívá „znedokonavující“ substantivum acte následované neshodným přívlastkem, srov. přesnou, ale neobratnou formulaci překládací akt je čtecí akt. textu“.187 Španělská překladatelka a teoretička Amparo Hurtado Albirová zachází ještě dále, když se domnívá, že „smysl se pokaždé tvoří – v každém řečovém aktu vytvářejí slova a věty nečekané významy, v závislosti na kontextu a doplňkových poznatcích příjemce. Smysl je tedy nepředvídatelný a nekonečný.“188 V dalším kroku vede ostrou hranici mezi informací a smyslem, která vyvstává, pokud je informace definována jako neměnná, bez variant, tedy jediná, zatímco smysl se vyznačuje nekonečností. Domníváme se, že u literárního textu lze mluvit o jisté umělecké informaci, která není lineární, ale vícevrstevnatá, a proto může mít i více smyslů a jejich interpretací. Pak tato ostrá hranice pozbývá významu (i hranice je mimochodem příměr víceméně lineární) a informace se smyslem se prostupují. Přesněji řečeno informace je smyslu podřízena, má být jeho nositelem. Je-li smysl v literárním textu něco pomnožného, vícevrstevnatého, proměnlivého, pak je lépe než o informaci mluvit o sdělení. Pro jeho výklad se ukazuje jako užitečné vzít si na pomoc okřídlené české rčení „co tím chtěl básník říci“, které přes svou formulační naivitu vystihuje velmi přesně podstatu interpretace literárního, respektive básnického textu – napovídá, že básník zřejmě chtěl říci (i) něco jiného, než řekl nebo napsal. Zde se stýkají dva koncepty významného francouzského lingvisty a teoretika překladu Françoise Rastiera, a sice retrospektivní hermeneutika originálu a prospektivní hermeneutika překladu,189 o nichž bude ještě řeč dále; překladateli jako interpretovi díla (ve smyslu vykladače i tlumočníka) přísluší sestavit nový text tak, aby obsahoval pokud možno všechny zjištěné významy. Hurtado Albirová to formuluje podobně následujícím způsobem: „Překladatel pochopený smysl přemění v jakýsi ,výpovědní 187 Abramovici, Serge, Trahison littéraire, I Intercâmbio. Porto: Universidade do Porto. Faculdade de Letras. Nº 6, 1995, s. 105–140, s. 112. 188 Hurtado Albir, Amparo, La notion de la fidélité en traduction, c. d., s. 75. 189 Rastier, François: Traduction et genèse du sens, c. d. 126 127 záměr‘ (vouloir dire), který pak formuluje prostředky jiného jazyka. Tento výpovědní záměr je však adresován příjemci, který má pochopit totéž, co ten, kdo rozumí jazyku původního odesílate- le.“190 Máme za to, že je zde zapotřebí rozlišovat podle typů dis- kurzu,191 tedy například pro experimentální básnický text neplatí zcela, že čtenář má pochopit „totéž“ co překladatel – může pochopit i něco jiného, kvalitativně i kvantitativně, a proto je důležité zachovat z originálního textu i co nejvíce záměrných mnohoznačností, tedy pokud jsou součástí toho, „co tím chtěl básník říci“. Právě pro tuto neohebnou slovní konstrukci se hodí francouzské vouloir dire ve smyslu výpovědního záměru. Ten může být zkoumán i u překladatele, ovšem my se budeme držet autorova výpovědního záměru, protože ten považujeme za prvořadý. Ostatně i Hurtado Albirová v souvislosti s věrným překladem – zajímavé je, že o věrném výkladu nebývá řeč – vymezuje, že „věrnost originálu není dána ani slovy, ani obsahem, ani dobou, ale je dána autorovým vouloir dire“.192 Autorův výpovědní záměr by měl vyplynout z výše zmíněných činitelů, které jsou určitým způsobem v textu aktualizované tak, že nesou smysl. Jestliže je však „smyslů“ více, jak bylo ukázáno výše a jak to předpokládá i hlavní teoretička interpretační teorie překladu Danica Seleskovitchová – například když říká, že „smysl je plodem stále znovu obnovovaného kognitivního zpracování, které u účastníků rozpravy vyvolává kaž­dá výpověď“193 a smysl je dynamická a proměnlivá veličina –, je pro překlad zásadně důležité rozhodnout se pro tzv. smysl aktualizovaný. Jak vyplývá z tohoto označení, je to ten, který se v největší 190 Hurtado Albir, Amparo, La notion de la fidélité en traduction, c. d., s. 91. 191 Druhy diskurzu se zhruba kryjí s českými tzv. funkčními styly, srov. Rastier, François: Traduction et genèse du sens, c. d., s. 9. 192 Hurtado Albir, Amparo, La notion de la fidélité en traduction, c. d., s. 115. 193 Seleskovitch, Danica, Les mécanismes du langage vus à travers la traduction, in: Interpréter pour traduire, Paris, Didier Erudition, 1984, s. 256, cit. in: Hurtado Albir, Amparo, La notion de la fidélité en traduction, c. d., s. 62. míře překrývá s autorovým vouloir dire, a proto je aktuálně použitelný v překladu. Pokud v autorově výpovědním záměru retrospektivní hermeneutika neodhalila mnohoznačnosti, tedy pokud výchozí text po pečlivé analýze zpětně nevykazuje nejednoznačné rysy, jinak řečeno lze soudit, že i čtenáři originálu bylo autorovo vouloir dire zřejmé jednoznačně, pak je aktualizovaný smysl jediný a výsledkem prospektivní hermeneutiky je takový text v cílovém jazyce, který mnohost výkladů nenabízí. Pokud je překladatel čtenářem zjednodušeně řečeno nejsystematičtějším, který text prozkoumá ne jako lineární sled slov a  grafických znaků, ale jako vrstevnatou strukturu s  vnitřními i vnějšími vztahy, a aby mohl překládat, sám si text interpretuje a rozhoduje o explicitním a implicitním reliéfu nového textu,194 pak může platit i další z Rastierových tvrzení, že „překladem se text objasňuje sám sobě – jako by text byl do jisté míry nehotový, dokud není přeložený“.195 Takto formulované vymezení může znít přehnaně, ale pochopitelnější bude, pokud se uplatní například na poezii jako na žánr dovolující mnoho interpretací; ostatně právě na ní je Rastier ilustruje, když na jiném místě podotýká: „Báseň je hotova tehdy, když je přeložena do všech jazyků. – Se svými mezerami bude i tak jediným věrným obrazem nekoneč- na.“196 To záměrně nevyjádřené, a přece něco vyjadřující má své 194 Srov. Rastier, François: Traduction et genèse du sens, c. d., s. 1. 195 Tamtéž. Dále se v této studii hovoří i o možném přínosu překladu pro jazykovědu a  o  potřebě vyhnout se „oborové nezávislosti traduktologie, protože jejím posláním i nadále zůstává obnovit jazykovědu zevnitř: jakmile se místo k problematice znaku přikloníme k problematice textu, otázka překladu tu může a má začít být zásadní. Bude totiž moci do lingvistické komunikace znovu a v plné míře zavést interpretativní aktivity.“ Téměř ve stejném znění se tato myšlenka objevuje i jinde, srov. Snell-Hornby, Mary, The Turns of Translation Studies. New paradigms or shifting viewpoints?, Amsterdam, Philadelphia, John Benjamins B.V, 2006, dostupné na http://www.translationindustry.ir/Uploads/ Pdf/Mary_Snell-Hornby_-_The_Turns_of_Translation_Studies.pdf. 196 Pod pseudonymem Vaucluse, François, L’art de traduire, c. d., s. 7. 128 129 místo především v krásné literatuře a zámlky, bílá místa tu jsou součástí uměleckého záměru;197 zde jen připomeňme, že překlad odhalí i všechny nezáměrné mezery, tedy nedostatky původního textu. To bývá případ méně pečlivě redigovaných textů, typicky publicistických a věcných všeho druhu. V dnešní praxi nejsou výjimkou případy, kdy například u věcných překladů zadavatel zpětně upřesní nebo zkrátí výchozí text podle překladu, protože se ukáže, že je účinnějším nositelem informace.198 „Dešifrovací“ nebo hermeneutický přístup k textu se tedy neuplatňuje až při samém překladu z jednoho jazyka do druhého, lze vzít v úvahu i nejjednodušší případ, kdy text čte čtenář ve svém mateřském jazyce, a přece mu nerozumí – musí si jej dekódovat podobně jako text cizojazyčný; použít „dešifrovací mřížky“ lexikální, syntaktické, stylistické, tedy za pomoci výkladových slovníků určit lexikální významy, nabýt jistoty ve funkční perspektivě větné, správně interpretovat postoj mluvčího ke skutečnosti, odhalit význam použitých stylistických figur. To vše jistě závisí na veličině, které říkáme srozumitelnost textu, která je nepřímo úměrná množství zmíněných „neznámých“ a u cizojazyčného textu pochopitelně dosahuje vyšších hodnot. Zdá se, že na poli jednoho jazyka, a to našeho vlastního, bude hermeneutika textu pro různá jeho čtení používat jiné dešifrovací mřížky, a sice vyššího řádu, než je tomu u překladu, který se v první řadě zaměřuje na dekódování cizího jazyka. Tento odhad však bude zapotřebí podrobit zkoumání. Lze vyjít z dvojice hledisek, která mají dvě společná východiska, ale dále se liší. Představují je dvě jména: mezi kritiky překladu nepřehlédnutelný George Steiner, zejména se svým objemným dílem Po Bábelu nesoucím 197 Podrobněji se touto otázkou zabýváme u nositele Nobelovy ceny z roku 2014, Patricka Modiana. 198 Durban, Chris, Překlady a jak na to, příručka pro zadavatele překladů, JTP – Jednota tlumočníků a překladatelů, Praha, 2016, s. 18. podtitul Otázky jazyka a překladu, a svou původností a pronikavostí vhledu vysoce inspirativní jazykovědec François Rastier. Dá se říci, že je jim společná určitá pochybnost, pokud jde o opodstatněnost traduktologie jako nezávislé vědy, a pak důvěra v překlad jako obecnější klíč k jazyku, k textu, která vede právě k tomu, že samostatnost a soběstačnost „vědy o překladu“199 není chápána jako danost a  výsledek vývoje akceptovatelný jednou provždy. U méně exaktního Steinera je překlad představen jako základ, který je „obsažen v každém komunikačním aktu“200 a na něm stojí vlastně i veškeré kulturní dějiny. Předkládá až provokativní tezi o porozumění jako překladu,201 která implikuje, že vlastně každý posluchač nebo čtenář (si) překládá, aby porozuměl, a to i ve vlastním jazyce, tedy je-li „monoglot“. (To je ovšem za hranicí běžné definice překladu, která počítá se dvěma jazykovými kódy a  s  jeho subjektem jako nejčastěji bilingvním, případně, abychom zůstali u podobné terminologie, jako polyglotem.) Steiner možnost, že by traduktologie mohla být vědou podle kritérií přírodních věd, odmítá ze stejného důvodu, proč mezi ně nepočítá ani humanitní neboli společenské vědní obory vůbec; jmenovitě proto, že nemají „prediktivní sílu“.202 Proto by ani neměl být označován za teoretika překladu, když tvrdí, že vše, co se v této oblasti za teorii pokládá, jsou jen „s rozmyslem popsané postu- py“.203 Jako východisko pro hermeneutický přístup k překladu, které lépe vystihuje motto v úvodu této kapitoly, však promyšleně popsané postupy nepovažujeme za malý cíl – i částečná schopnost 199 Srov. i nejednoznačnost terminologie – například anglický pojem „translation studies“ se vyhýbá řazení teorie překladu mezi vědy jako „sciences“ a možná nejednotnost názorů se otevřeně konstatuje, srov. například Snell-Hornby, Mary, The Turns of Translation Studies, c. d., s. 32. 200 Steiner, George, Po Bábelu, c. d., s. 13. 201 Srov. pozn. 182. 202 Steiner, George, Po Bábelu, c. d., s. 15. 203 Tamtéž, s. 16. 130 131 predikce a opakování zjištěného bude užitečná.204 „Rizika“ této hermeneutiky zkoumá i traduktoložka Manzariová205 a zmiňuje i francouzského filozofa, překladatele a teoretika překladu Antoina Bermana, který v zásadě „rozlišuje dvě úrovně hermeneutické zkušenosti – jednu zažívá překladatel nad originálem a druhou čtenář a kritik překladů, tedy traduktolog“.206 V této naší práci však je teoretik překladu zároveň i jeho tvůrcem, takže obě Bermanovy hermeneutiky splývají, respektive jedna přechází v druhou, a proto bude metodologicky užitečnější Rastierova dvojice hermeneutika retrospektivní a prospektivní. Lingvista François Rastier, který se na rozdíl od Steinera teorii překladu nejen nebrání, ale velmi plodně se jí věnuje, představuje druhé hledisko, pokud jde o roli překladu a její teoretické zkoumání. Úkolem traduktologie jako oboru zabývajícího se textem není podle něj nic menšího, než využít vlastní hermeneutické schopnosti nebo lépe řečeno povinnosti vykládat text: „Posláním traduktologie nadále zůstává obnovit jazykovědu zevnitř – jakmile se místo k problematice znaku přikloníme k problematice textu, otázka překladu tu může být zásadní. Bude totiž moci do jazykovědy znovu a  v  plné míře zavést interpretativní aktivity 204 Steinerovo dílo zmiňujeme, protože i on se tématem hermeneutiky zabývá, pátou kapitolu příznačně pojmenovaného Bábelu věnoval právě Hermeneutickému pohybu. Postižení a přivlastnění významu považuje za jakýsi vektor, pohyb o čtyřech krocích. Po počáteční důvěře, s níž přistupujeme k textu, přichází řekněme akčnější fáze, agrese. Zde se odvolává na Heideggera (resp. Hegela) v tom, že „porozumění je akt, při němž Erkenntnis přistupuje k Dasein bytostně přisvojovacím, a tedy násilným způsobem“, in: tamtéž, s. 262. Další krok je „přivtělující“, s. 263, a poslední, kompenzační, navozuje rovnováhu. Steinerova kniha z poloviny 70. let 20. století přináší prozíravé postřehy, které si zaslouží pozornost, například o rostoucím, až ničivém vlivu angličtiny (s. 415), zároveň však vyvolává i řadu námitek (srov. in: Snell-Hornby, Mary, The Turns of Translation Studies, c. d., s. 32). 205 Zejm. v textu Manzari, Francesca, Herméneutique et traduction, c. d. 206 Tamtéž, s. 2. a otevřít jí cestu k tomu, aby byla nově pojímána jako interakce mezi pasážemi v rámci textu i intertextu.“207 Důvěra v potenciál hermeneutiky textu jistě není přehnaná;208 v této práci se přidržíme těch jejích stránek, které jsou použitelné pro překlad jako proces, abychom jej mohli přímo chápat jako výklad. Již dříve jsme se pokusili o jistý metodický přístup k překladu,209 v němž hraje zásadní roli více mřížek sloužících k dešifrování či dekódování textu. „Dekódování“ používáme v širším smyslu, pro více kódů najednou, takže oprávněně přesahuje do pojmu výklad, hermeneutika textu. Představa lineárního přenosu sdělení z jednoho kódu do druhého bývá jako rámec pro překlad právem zpochybňována. Při překladu se komunikační schéma o jednu úroveň rozšiřu- je – překladatel dešifrované znovu zakóduje do jiného jazykového kódu. Literární kód i s výraznou entropií, tedy mnohoznačností a neurčitostí, je však třeba zachovat, respektive přenést do cílového textu. To, co je při pragmatické komunikaci na závadu, tedy nedostatek jednoznačnosti a  určitosti, je poznávacím znakem literárního sdělení. Když Françoise Lavocatová hledá souvislosti mezi pastýřskou idylou a moderním románem, dospívá ke zjištění, že „vztah mezi skutečností a literaturou je tedy… pravý opak klasické konfigurace znaků, žádná snaha o průhlednost, skutečnost uniká, předkládaný referent už je zakódovaný…“210 207 Rastier, François, Linguistique interprétative et fondements sémiotiques de la traduction, in: Milliaressi, Tatiana (ed.), La Traduction: philosophie, linguistique et didactique, Lille, Presses du Septentrion, 2009, vol. XV, n°4, 2010 a vol. XVI, n°1, 2011, dostupné na http://www.revue-texto.net/index.php?id=2718, s. 18. 208 Zmiňme na tomto místě, že hermeneutice textu se čeští lingvisté věnují a pojem intertextuality vysvětluje výstižně například Koblížek, srov. Koblížek, Tomáš, Intertextualita, genealogie a smysl pojmu, 2009, dostupné na http://www.ilitera- tura.cz/Clanek/24407/intertextualita-genealogie-a-smysl-pojmu. 209 Srov. Doležalová, Pavla, Apprendre la traduction à l’aide des „grilles de traduction“. Pour une approche méthodique, Etudes romanes de Brno, 37, Brno, Masarykova univerzita, 2015. 210 Lavocat, Françoise, Arcadies malheureuses, c. d., s. 120. 132 133 K tomu lze podotknout, že literární text je skutečně jen málokdy sdělení lineární, snad by se dalo mluvit i o protikladných dvojicích „čtení / překlad lineární“ a „čtení / překlad literární“. Literárnost se tu ovšem nebude nutně týkat celého textu, a proto se nemusí krýt s označením beletrie, spíše ji chápeme jako užití určitých stylistických prostředků, které mohou být uplatněny i v jiném typu textu. Vyjdeme-li z běžného třídění na funkční styly, pak lze uplatnit „literární“ čtení a překlad i u stylistických útvarů, které z definice literární nejsou. Nejčastěji to bude platit u eseje, který bývá kladen na pomyslnou hranici uměleckého a odborného textu, ale s „lineárním“ čtením a překladem nevystačíme ani například u reklam, recenzí, reportáží nebo proslovů, natolik používají tropů a figur. Jinojazyčný čtenář mívá tendenci přehlížet kompoziční stylistické prostředky, protože jako struktura komplikují lineární přístup k informaci. Ovšem v kódech se prvky a klíče opakují, vznikají pevné a stálé „podvojné vazby“, paralelismy, které pomáhají při dešifrování. K často používaným patří záporný paralelismus, kterému můžeme říkat i binární opozice a bez jakési prostorové představy o vazbách, které v textu vytváří, jej nemusíme správně číst a přeložit. Tuto situaci můžeme ukázat na příkladu následujícího výroku z Pascalových Myšlenek.211 Francouzsky zní: „La misère (A) porte au désespoir (B) : la grandeur (A’) inspire la présomption (B’)…“ Český překlad vyšel tiskem takto: „Bída (A) plodí zoufalství (B), domýšlivost (A’) plodí pýchu (B’)…“ 211 Pascal, Blaise, Moralistes francois, Pensées de Blaise Pascal, Paris, Lefèvre, 1834, s. 95. Dvojice protikladů neboli binární opozice vystupují z původního francouzského textu na pozadí symetrické kompozice; osou souměrnosti souvětí je dvojtečka, před ní stojí zleva první členy binárních opozic, za ní druhé členy. Schematicky lze francouzské tvrzení vyjádřit takto: A (–) → B (–) : A’ (+) → B’ (+), přičemž A’, B’ jsou protiklady A, B a záporné a kladné znaménko neoznačují nějaké morální, tedy kvalitativní hodnocení, ale kvantitativní (u A ze společenského hlediska: misère neboli bída/chudoba versus grandeur neboli vznešenost/urozenost, u B z hlediska postoje k vlastní situaci: désespoir neboli zoufalství versus présomption neboli domýšlivost). Uvedený český překlad nebral v úvahu paralelní použití binárních opozic, konkrétně opozici A vs A’, a proto je nepřesný ve volbě výrazu domýšlivost pro grandeur. Jednak slova domýšlivost a pýcha lze považovat za synonymní, takže by věta po dvojtečce nepřinášela žádnou informaci, ale hlavně slovo grandeur (zde: vznešenost/urozenost) vyžaduje český ekvivalent, který bude v opozici k misère (zde: bída/chudoba), tak jak jsou v binární opozici výrazy désespoir (zoufalství) a présomption (domýšlivost). Překladatel si zřejmě zběžně všiml použitého prostředku podvojnosti ve výchozím textu, ale uplatnil jej tam, kde nebyl a kde ani nenese vlastní sdělení, tedy paralelním zopakováním slovesného tvaru plodí. U použitých francouzských sloves by naopak bylo možné hodnotit i příznak aktivnosti subjektů, o nichž je řeč; sloveso porter [au désespoir] užité pro bídu konotuje jakousi nutnost, malý podíl aktivity – vede [k zoufalství] bez přičinění nositele té vlastnosti, zatímco u slovesa inspirer (inspirovat někoho k něčemu / vyvolávat v někom něco / navádět někoho k něčemu) aktivita narůstá, mezi slovesy je jisté zesílení příznaku, gradace. Pro sdělení obsažené 134 135 v originálním textu je nicméně zásadní v první řadě prostředek binární opozice u podstatných jmen a v úplnosti je přetlumočeno jen tehdy, když jsou protiklady zachovány i v překladu: Bída vede k zoufalství, vznešenost navádí k domýšlivosti. Na obecnější schopnost binární opozice sloužit jako prostředek zpřesňující rozumové poznání upozorňuje i racinovský badatel Leo Spitzer, když v klasickém dramatu nachází místa, kde se v protikladu k usuzování na základě citu „[…] antitetický obraz dovolává intelektu a rozumu a obnovuje převahu soudnosti“.212 Podobně i v Jedenácté knize Prvního dílu velké Astrey Lindamor v dopisu Leonidě používá symetrické paralelní konstrukce, zejména následující zvýrazněné antitetické tvrzení: „Nepřítomnost mou lásku nijak nezmenšila: štěstí, je-li tomu stejně s tou, již zbožňuji. Při své věrnosti mohu doufat ve vše, a při svém osudu se mohu všeho obávat; nicméně Leonidina rozumnost mne upokojuje.“213 Máme za to, že tato promyšlená stavba text strukturuje tak, aby odkazem na minulost (při své věrnosti / při svém osudu) a vytvářením napětí, jak se bude vyvíjet budoucí děj, když se nabízí čirý klad i ryzí zápor (doufat ve vše / se […] všeho obávat), přinesl rozumovému poznání co nejbohatší materiál. Čtenář se ovšem při veškerém intelektuálním požitku z četby nemůže zbavit dojmu, že milovník je rozumný a rozumový až příliš. To lze považovat za autorův záměr 212 Srov. Spitzer, Leo: „Mais l’image antithétique ainsi donnée fait appel à l’intellect et à la raison, rétablit la suprématie de l’entendement“, cit. in: Régent-Susini, Anne, Quand dire, c’est taire? L’„effet de sourdine“ racinien, stylistique et/ou rhétorique, dostupné na http://www.rhetorique.revues.org/95. 213 Srov. „L’Absence n’a point diminué mon amour: heureux s’il en est de même de celle que j’adore. Ma fidelité me fait tout esperer, & ma fortune me fait tout craindre; cependant la prudence de Leonide me rassure“, L’Astrée de Messire Honore Durfe, Paris, Toussaint du Bray, 1607, dostupné na http://www.astree. Paris-sorbonne.fr. při vytváření postavy a zvolenou formu za nedílnou součást jeho vouloir dire, tedy toho všeho, co o postavě chtěl říci. Snad vyplynulo z předchozích rozborů, že přenos sdělení málokdy může být lineární, aniž by se ztratila část, někdy podstatná, informační hodnoty. François Rastier, jehož výroky předznamenávají jednotlivé kapitoly této studie, v souvislosti s překladem podotýká k přílišné důvěře v moc přenosu informace s nadsázkou, že „smysl nepřejde z jednoho kódu do druhého suchou nohou jako Židé při přechodu Rudým mořem“.214 Je tedy opatrný, pokud jde o rychlá řešení, o téměř fyzikální „zákon zachování informační hodnoty“ a  lineární techniku. Ke smyslu slov, jak bývá běžně chápán nejen při překladu, předkládá krajní a inspirativní tvrzení, že „smysl textů nespočívá v [použitých] slovech; z důvodu rozhodování (détermination sur) globálního o lokálním naopak smysl slov spočívá v textech a určitelný je právě jen z nich; takže ontologie třídí jen základní významy, a ne významy a užití skutečné a konkrétní“.215  Připomíná navíc, že nositeli smyslu nejsou jen slova, že tuto funkci plní například i interpunkční znaménka216 nebo i to nevyřčené, jak jsme zmínili výše. Ostatně i Witt­genstein poznamenává, že „překlad jednoho jazyka do jiného nespočívá v tom, že každou větu přeložíme do věty jiného jazyka, nýbrž v tom, že se překládají pouze části věty“.217 U Rastiera se výklad i překlad textu založený jen na omezeném a pevně daném množství informací obsažených ve slovníkových bázích snaží dosáhnout cíle „nezávisle na veškerých normách diskurzu, žánru 214 Rastier, François, Linguistique interprétative et fondements sémiotiques de la traduction, c. d., s. 9. 215 Tamtéž, kurzíva autorka. 216 Jak poznamenáváme i jinde, resp. u překladu, viz. pozn. 94, například dvojtečka má ve francouzském textu častější výskyt daný větším množstvím aktualizovaných funkcí. 217 Wittgenstein, Ludwig, Tractatus logico-philosophicus, přel. Jiří Fiala, Praha, OIKOY­ MENH – Nakladatelství Svoboda, 1993, s. 51. 136 137 i stylu“.218 Rozlišování norem těchto rovin považuje za základní a staví se proti splývání kulturního a užitkového jazyka (langue de culture, langue de service),219 ke kterému dochází z pragmaticko-didaktických důvodů.220 Tyto důvody jsou sice pochopitelné a v souladu s teoriemi, které na překlad uplatňují funkční kategorie, reprezentovanými zejména teorií skoposu,221 avšak pokud je upřednostňováno pouze hledisko funkční komunikace, k níž patří stimulace příjemce sdělení, jazyky jsou podřízeny imperativu jednání, akce, a texty ztrácejí svou rozlišenost – textem je stejně literární dílo jako návod na použití. I když je text obecně a bez ohledu na obsah své výpovědi definován jako každé uskupení slov, pro překlad se přikláníme k názoru, že „hermeneutický řád zdrojového textu určuje způsob vzniku překladu“.222 K citovanému tvrzení o významech slov, které jsou dohledatelné až v textech a z textů zobecnitelné, lze přistupovat ze dvou hledisek: na jedné straně je nepochybné, že právě takto probíhá obohacování jazyka a ve slovnících a korpusech pak nacházíme příklady užití slov v různých textech a kontextech. Na druhé straně pokud je tato činnost libovolná a nakládá se volně se slovy, která již jsou „obsazena“ jistým specifickým významem, tedy přidává se další označující k již existujícímu označovanému, anebo naopak, sdělení může být zkreslené. Uveďme příklad, který může fungovat v obou případech – francouzské adjektivum orthodoxe, resp. anglické přídavné jméno orthodox, má ve spojení se slovy církev, chrám, 218 Rastier, François, Linguistique interprétative et fondements sémiotiques de la traduction, c. d., s. 10. 219 Tamtéž, pozn. 5. 220 Například v rámci Společného evropského referenčního rámce pro jazyky, kde se do nerozlišené kategorie textu zahrnuje jakýkoli jazykový útvar (tedy například román, slohová práce i úřední tiskopis, pozn. P. D.), srov. tamtéž. 221 Vermeer, Hans Josef, A skopos theory of translation (some arguments for and against), Heidelberg, TEXTconTEXT, 1996. 222 Rastier, François: Traduction et genèse du sens, c. d., s. 9. bohoslužba apod. protějšek ve slově pravoslavný. Pokud použijeme internacionalismus ortodoxní, který čeština (v náboženském i nenáboženském kontextu) používá ve významu pravověrný, až k emfaticky zabarvenému skalní (například katolík, žid, postoj), neoznačíme správně existující entitu (církev, chrám, bohoslužby), ale vyvoláme dojem, že hodnotíme její pravověrnost (což je například u kostela absurdní). A naopak můžeme podkládat čtenáři neexistující faktickou souvislost mezi například komunitou ortodoxních židů v New Yorku a Ruskou pravoslavnou církví, nemluvě o variantě ortodoxní ortodoxní věřící… Tento příklad je jako jeden z mnoha podobných převzat z elektronických sdělovacích prostředků, kde se silný vliv dominantních cizích jazyků na překlad agenturních i jiných zpráv prosazuje nejrychleji, nejen na lexikálním plánu, ale i v syntaxi, zejména v přejímání pevného slovosledu, který bývá v rozporu s funkční perspektivou větnou v češtině, anebo ve fonetickém plánu. Tento případ si zaslouží zvláštní poznámku na okraj: pro výslovnost azbuky223 má čeština vlastní fonetický přepis (například Čajkovský, Putin), stejně jako francouzština (Tchaïkovski, Poutine), avšak v současnosti, a v globalizované komunikaci zejména, se pro přepis latinkou často používá anglická varianta.224 Nejnázorněji to vidíme na přepisech jmen mezinárodně známých osob, nejčastěji sportovců nebo umělců, nebo i u toponym, jako je Beijing pro Peking. Protože je však jazyk dynamický systém, je možné, že zvítězí funkční hledisko a uživatelé jazyka nebudou považovat za rušivé, že Youri Choupenitch i Jurij Šupenič je tatáž osoba. 223 Tematická souvislost s předchozím je čistě náhodná. 224 Všímá si toho i Rastier, který se však domnívá, že „norma pro přepis ruštiny latinkou se dnes řídí anglickou výslovností (sic)“, in: Rastier, François: Traduction et genèse du sens, c. d., pozn. 16. 138 139 2. Má cenu i nápodoba, nebo jen originál? O struktuře drahokamu Umění napodobuje přírodu a překlad zase svůj zdroj; ale výsledkem je nenapodobitelnost.225 François Rastier Vycházíme-li z hypotézy, že překlad literárního díla může sloužit jako jeho výklad, bude užitečné posunout tento hermeneutický pohled na obecnější rovinu a hledat styčné body mezi beletristickým textem a uměleckým výtvorem obecně. Lévi-Strauss při výkladu uměleckého díla zmiňuje, že „tím, že označuje předmět, vytváří nějakou označující strukturu, která je v přímé souvislosti s vlastní strukturou předmětu“.226 Platí to podle něj pro výtvarná díla, avšak máme za to, že takto se lze dívat i na literární text; nicméně ani v něm „se struktura předmětu nenabízí bezprostředně k vnímání“.227 S cílem vymezit způsob, jak je text strukturován, uspořádán, Claire Stolzová hovoří o onomaziologickém přístupu, jehož pomocí se na vektorech označované–označující vytvoří pojmová lexikální pole,228 to znamená množiny všech slov v textu, která vyjadřují určitou jednu skutečnost. Sémaziologický přístup, využívající vektoru označující–označované pak nabízí synchronní i diachronní pohled na množinu významů daného slova, tedy na jeho sémantické pole. Zde se vracíme k dřívějšímu poznatku, že zmíněné postupy odkrývání struktury textu jsou společné pro jednojazyčnou, nejčastě- 225 Rastier, François: Traduction et genèse du sens, c. d., s. 10. 226 Charbonnier, Georges, Hovory s Lévi-Straussem, přel. Pavla Doležalová, Brno, Barrister & Principal, 2014, s. 78. 227 Tamtéž. 228 Stolz, Claire, Initiation à la stylistique, Paris, Ellipses, 2006, s. 99. ji autochtonní analýzu textu, pro niž vznikly, i pro překladatelské čtení.To, co na základě translatologického přístupu, tedy translace jako přenášení/převádění mezi dvěma jazykovými kódy, označujeme jako „překladatelské čtení“, je v podstatě izotopické čtení. Pojem izotopie je spojován se jmény Greimase229 nebo Rastiera;230 Greimas uvádí: „Izotopií rozumíme redundantní celek sémantických kategorií, který umožní jednotné čtení příběhu, a to bude plodem dílčích čtení výpovědí a odstranění jejich nejednoznačností, které je vedeno snahou dospět k jedinému čtení.“231 Stolzová upřesňuje, že v širším slova smyslu můžeme izotopií nazvat každou sémantickou iteraci,232 tedy opakování (i adjektivum redundantní z výše zmíněné definice je třeba chápat ve významu mnohosti, nikoli nadbytečnosti). Izotopie se zdají částečně překrývat s tím, co nazývá Lakoff metaforické scénáře,233 čemuž nasvědčuje příklad, který 229 Greimasovu definici přejímá i Umberto Eco, srov. Eco, Umberto, Lector in fabula. Role čtenáře aneb interpretační kooperace v narativních textech, přel. Zdeněk Frýbort, Praha, Academia, 2010, s. 113. 230 Rastier, François, Sémantique interprétative, Paris, PUF, 1987; srov. i Stolz, Claire, Initiation à la stylistique, c. d., s. 100. 231 „Par isotopie, nous entendons un ensemble redondant de catégories sémantiques qui rend possible la lecture uniforme du récit, telle qu’elle résulte des lectures partielles des énoncés et de la résolution de leurs ambiguïtés qui est guidée par la recherche de la lecture unique“, in: Greimas, Algirdas, Julien, Du sens: Essais sémiotiques, Paris, Editions du Seuil, 1970, s. 188. Na základě Rastierova poznatku, že týž text může obsahovat více izotopií, definuje polyizotopii Arrivé, srov. Arrivé, Michel, Pour une théorie des textes poly-isotopiques, Langages, vol. 8, n. 31, 1973, Paris, Didier-Larousse, dostupné na http://www.persee.fr/doc/lgge_0458-726x_1973_num_8_31_2235. Jde o to, že v literárním textu, zejména poetickém, se může vyskytovat více sémémických izotopií a některé sémémy jsou čitelné v jediné izotopii, některé ve více. 232 Stolz, Claire, Initiation à la stylistique, c. d., s. 101. 233 Metaphorical scenario, srov. Lakoff, George, The Contemporary Theory of Metaphor, in: Ortony, Andrew (ed.) Metaphor and Thought (2nd edition), Cambridge, Cambridge University Press, 1993, dostupné na http://comphacker. org/comp/engl338/files/2014/02/A9R913D.pdf. 140 141 uvádí Stolzová:234 dejme tomu, že je jistý text vystavěn na metaforách, které různými rysy evokují X, a pak hovoříme o izotopii X, i když se slovo X nemusí v textu nikde objevit. Na příkladu textu, kterým se zabýváme, tedy Nové Astrey, můžeme za X dosadit například rytíř, rytířskost. Izotopii rytířskosti pak budou naplňovat prvky stejnojmenného pojmového lexikálního pole, například oddanost, poslušnost, věrnost, statečnost, mlčenlivost, služba atd.235 Izotopické čtení, kterým se odstraní nejednoznačnosti a umožní „jednotné či jediné čtení“ cestou „dílčích čtení výroků“ (viz výše), lze považovat přímo za metodu, resp. přípravnou fázi překladu. V opačné finalitě viděno překladatelské čtení je takové, které odkrývá strukturu textu se všemi vazbami mezi jeho prvky. Typicky u překladu básně nelze používat lineární, jednorozměrné postupy, metodou i cílem je úplnost, forma je „síť korespondencí“,236 přičemž i vazby i prvky mohou být nevyjádřené, a přesto je nutno dospět k jednotnosti, ba jedinosti.237 Překlad vyžaduje volbu právě jednoho výrazu, bez variant – otevírá nejširší možnosti výkladu, překlad se stává výkladem; jde o osobní interpretaci textu, která však není libovolná. Toto tvrzení lze doložit blízkostí těchto pojmů na ose pře- klad – (pře)tlumočení – interpretace – výklad (provedení, například hudební). Pokud skutečně chceme literární dílo překladem správně přetlumočit, interpretovat, vyložit nebo provést, máme možnost se znovu opřít o poznatky obecně uměnovědné, zejmé- 234 Srov. Mazaleyrat, Molinié, Vocabulaire de la stylistique, cit. in: Stolz, Claire, Initiation à la stylistique, c. d. 235 V Nové Astrei je oproti velké Astrei rytířský prvek kvantitativně oslaben, avšak i zde se uplatňuje koncept „rytíř-pastýř“, srov. Dédéyan, Charles, Le chevalier berger ou de l’Amadis à l’Astrée, Paris, Presses de l’Université Paris-Sorbonne, 2002. 236 Srov. Bonnefoy, Yves, cit. in: Dotoli, Giovanni, Traduire en français du Moyen Âge au XXIe siècle, c. d., s. 313. 237 I nevyjádřenost, „nepřítomná slova“, jsou nositeli sdělení, srov. Rastier, François: Traduction et idéologie, předmluva k Guillaume, Astrid (ed.), Idéologie et Traductologie, Paris, L’Harmattan, 2016. na o takové, které tvoří most mezi jednotlivými druhy literatury a umění. Zabýváme se sice románem, ale takovým, který si podle Starobinského bere za příklad divadlo238 a podle Bara byl zamýšlen jako „pastorální tragikomedie“, o čemž svědčí kompozice do pěti dílů jako pěti dějství, každý o dvanácti knihách, z nichž každá představuje jednu scénu či obraz.239 A právě dramatické vidění, tedy představa jednotlivých výjevů,240 je pro překlad nezbytné. Ostatně autorka interpretační metody překladu Danica Seleskovitchová to vyjadřuje jednoznačně – „rozumět znamená vidět“.241 Nelze správně přetlumočit to, čemu nerozumíme, co špatně vidíme. Správně vidět máme nejen na scénu, ale i do zákulisí, jinak řečeno, nesmíme ztratit ze zřetele dřívější poznatky. Je tedy třeba být jakýmsi inspicientem interpretovaného kusu a dohlédnout, zda jsme omylem nevyměnili kulisy nebo nezapomněli, že v předchozím výjevu se hrdinka jmenovala Juliette a nyní je Julie. Vizuální představa může posloužit jako dobrá korekce – například u mnohovýznamových slov (fr. couronne je koruna i věnec) posoudíme podle ostatních atributů postavy a doby (středověk, současnost vs. antika), co z toho posadíme herci na hlavu, podobně u mnohovýznamových sloves pohybu nebo postoje až vizuální představa zkoriguje výsledek. Na druhou stranu však na jeviště definitivního překladu neposíláme sebekrásnější krokové variace, když v textu nejsou předepsány; pak by již nešlo o překlad, ale o adaptaci. Jistě lze namítnout, že každá doba „vidí“ jinak a že divadelní hry, které označujeme jako nadčasové, lze inscenovat i v jiných kulisách a kostýmech, než bylo dáno dobou vzniku. Snad by 238 „Le roman s’est mis à l’école du théâtre“, Starobinski, Jean, předmluva in: Ehrmann, Jacques, Un Paradis désespéré, c. d., s. XIV. 239 Magendie, Maurice, L’Astrée d’Honoré d’Urfé, c. d., s. 46. 240 Pro důraz na „perception visuelle“, zrakové vnímání, srov.: Eglal, Henein, Protée romancier, c. d., s. 61. 241 Seleskovitch, Danica, L’interprète dans les conférences internationales: problèmes de langage et de communication, Paris, Lettres modernes, 1968, s. 100. 142 143 mohlo být i testem literární kvality uměleckého díla, zda lze původní text přenést do jiné doby a prostředí; přinejmenším to platí pro d’Urfého současníka Williama Shakespeara, u něhož s odpovědí na příslovečné „co tím chtěl autor říci“ stále nejsme hotovi. – Za inspirativní vzor spojení překladatele s exegetou považujeme v tomto oboru prof. Martina Hilského. Srovnejme jen zdánlivě banální příklad jejich nutného propojení – protože angličtina ve slovesných tvarech 2. osoby sg. neaktualizuje gramatický rod, ale čeština v některých případech povinně (minulý čas, trpný rod, přísudek jmenný se sponou), je při překladu Shakespearových Sonetů242 třeba rozhodnout, zda pro adresáta užít mužský, či ženský rod (ev. střední), což vyžaduje mnohostranný rozbor a hloubkový a široce dokumentovaný výklad textů. Z diachronního úhlu pohledu, kdy při překladatelském čtení textu postupujeme pomocí jakýchsi sond nebo řezů, konstatujeme kvalitativní změny vztahu mezi označujícím a označovaným, až po jeho případné úplné zrušení.243 Nakonec však volíme jednu rovinu, jeden dobový kód.Takový převod je synchronní v tom smyslu, že se snažíme respektovat vztah, který byl platný v okamžiku vyprávění (případně děje, pokud by se lišily, ale u příběhu odehrávajícího se před několika tisíci let na to autor většinou upozorní více či méně nápadnou vysvětlivkou). Do jaké míry se doba obou zkoumaných vyprávění o Astrei promítá do děje, můžeme posoudit podle barvitých popisů osob i míst, respektive podle jejich ilustrací, které se řídí „oděvním kodexem italského pastorálního dramatu“244 242 Hilský, Martin, The Sonnets / Sonety, William Shakespeare, Brno, Atlantis, 2012. 243 Srov. výtvarnou techniku „ready made“, která pracuje s vytržením objektu z jeho (funkčního) kontextu a zasazením do kontextu nového; pak „rozložíte, rozmetáte… vztah mezi označovaným a označujícím…“, Charbonnier, Georges, Hovory s Lévi-Straussem, c. d., s. 80. 244 Martin, Christophe, L’Ilustration de l’Astrée (XVIIe–XVIIIe siècles), in: Denis, Delphine (ed.), Lire „L’Astrée“, Paris, Presses de l’Université Paris-Sorbonne, 2008, s. 211. a znázorňují postavy nákladně oblečené a nakadeřené, nejednou se procházející nebo rozmlouvající v parku geometrického uspořádání, kterému se obvykle říká francouzská zahrada.245 Jak upozorňujeme na jiném místě, šlechtické sídlo, na něž zahrada architektonicky navazuje, pak nepřekládáme jako „hrad“, ale jako „zámek“. Za jedno století, které uběhlo mezi vydáním velké Astrey a Nové Astrey, se změnila nejen móda v odívání od střídmější renesanční k bujnému rokoku, ale posunuly se i zásady galantní ikonografie; gesta a postoje již jsou znázorňovány podle jiného kódu, častý byl například galantní postoj, kdy pastýř klečí u nohou své vyvolené,246 a výjev, jak Seladon v přestrojení pozoruje nahou Astreu, nic neskrývá.247 Posledním překladatelským čtením je třeba eliminovat možnost, že se bude číst „křížem“, což nastává, když se přechází z jednoho kódu do druhého, a výsledkem jsou anachronismy. Pokud jde o anachronismy, kromě výše naznačených je třeba se zaměřit i na čistě lexikální, tedy pomocí slovníků dobové francouzštiny 17. a 18. století ověřovat významy slov, a to jak archaismů, tak těch pojmů, u nichž došlo k rozšíření, nebo naopak zúžení významu. Některé tyto posuny jsou srozumitelnější francouzskému čte- náři,248 u jiných je naopak výhodou, že překladatel bude ověřovat 245 Ve Francii se tato sadovnická úprava prosadila za panování Ludvíka XIV., tedy v době, kdy byla velká Astrea napsána. 246 Pokleknutí bylo od starověku považováno za postoj vyjadřující podřízenost, úctu, oddanost, ať náboženskou nebo patřící světské autoritě, například panovníkovi, srov. Schmitt, Jean-Claude, La Raison des gestes dans l’Ocident médiéval, Paris, Gallimard, 1990, česky Svět středověkých gest, přel. Lada Bosáková, Pavla Doležalová a Veronika Sysalová, Praha, Vyšehrad, 2004, zejm. kap. VIII, passim. 247 Srov. Martin, Christophe, L’Ilustration de l’Astrée, c. d., s. 227, resp. obr. 23. 248 Například adjektivum „ennuyeux“ v klasické francouzštině znamenalo „působící velkou nelibost, i  žal“, dnes převažuje význam „nudný/trapný/mrzutý“, který uvádějí i současné francouzsko-české slovníky, podobně „gentil“, klasicky „ušlechtilý“ ve významu „vznešený rodem nebo mravně“, dnes „hodný, roztomilý“. Další příklady, například pro „vertu“, „amour/amitié“, srov. in: Honoré 144 145 v jednojazyčném slovníku pro dané období a nespolehne se na současný nejběžnější význam slova.249 Překladatelské teorie bývají často tříděny podle své finality – zhruba řečeno, zda kladou větší důraz na výchozí, zdrojový text, nebo na text konečný, cílový. Jsou i teoretikové, kteří toto třídění odmítají s poukazem, že překladatel „musí ze své podstaty být [zaměřený na] oboje“.250 Jiná dělicí čára vede mezi traduktologickými studiemi praktického zaměření a těmi, které se zamýšlejí nad možností či nemožností překladu vůbec.251 Zde proti sobě stojí požadavek exaktní vědecké teorie a popření tohoto požadavku – jak víme, vlivný literární kritik George Steiner v knize Po Bábelu252 dává před vědeckou teorií překladu přednost poznatkům vycházejícím z praktické překladatelské práce na konkrétním díle, která se ovšem opírá o mimořádnou erudici v mnoha jazykových, literárních i obecně kulturních oborech. Vědecky důslednější lingvista François Rastier však k tématu překladu souhrnně podotýká, že hloubkové úvahy o literárním díle nelze od lexikografické a gramatické traduktologie oddělit,253 což považujeme nejen za konstatování, ale přímo za náznak metody. Pro teoretika překladu však přijetí tohoto požadavku znamená vstup na tekuté písky více oborů najednou, kde hrozí, že se stejnou ctí neprojde polem lingvistiky, literární teorie a kritiky i traduktologie, abychom zmínili jen ty hlavní. d’Urfé, L’Astrée. Deuxième partie. Édition critique établie sous la direction de Delphine Denis, Paris, Editions Honoré Champion, 2016, s. 33, 34, 51, 74. 249 Uveďme jako příklad „sujet“, u nějž Maxime Gaume upozorňuje na scholastický význam subjectum, substance, k níž patří další určující vlastnosti neboli akcidenty/případky; substance, k níž se váže případek, srov. in: Denis, Delphine, tamtéž, s. 181. 250 Dotoli, Giovanni, Traduire en français du Moyen Âge au XXIe siècle, c. d., s. 17. 251 Například i klasická česká učebnice studentů traduktologie od Jana Šabršuly, Problèmes de la stylistique comparée du français et du tchèque, Praha, Státní pedagogické nakladatelství, 1986, se tomuto aspektu věnuje. 252 Steiner, George, Po Bábelu, c. d. 253 Srov. Rastier, François: Traduction et genèse du sens, c. d., s. 37–49. 3. Kritické pochopení, soběstačný výklad Tedy překladateli jeho kritická činnost umožňuje postoupit od retrospektivní hermeneutiky originálu k prospektivní hermeneutice překladu.254 François Rastier Jedním z vedlejších, pomocných oborů pro překladatelskou hermeneutiku, o niž nám tu jde, zejména pro její retrospektivní fázi, je i etnologický úhel pohledu, u nějž je dobrým pomocníkem již zmíněný Lévi-Strauss. Staré nebo podle libovolného kritéria „jiné“ literární dílo můžeme totiž zkoumat právě prizmatem „jinakosti“ podobně jako společnost, kde neplatí naše dnešní pravidla.255 Metoda srovnání je lákavá, ale podle Lévi-Strausse i exaktní vědec ví, že „existuje jistá analytická přesnost, které nikdy nedosáhne, nebo bude-li se o to snažit, musí odhlížet od jistých stránek skutečnosti, aby poznal jiné, protože tato dvě hlediska se vzájemně doplňují. Tato situace je velmi podobná jako u etnologa; nemůžeme uvažovat zároveň o všech ostatních společnostech i o té naší. Když přemýšlíme o ní, užíváme jistý hodnotový a referenční systém, kterého se musíme zbavit, když chceme uvažovat o jiných společ- nostech.“256 Literární dílo (a filozofické tím spíše) je odrazem – třeba i převráceným – hodnotového a referenčního systému své doby a prostředí, avšak požadavek zbavit se při překladu automatického upřednostňování svých vlastních hodnotících měřítek není, nebo nebyl, vždy uznáván. Lze to ukázat na příkladu velkých německy a anglicky píšících autorů překládaných do francouzštiny. Když 254 Tamtéž, s. 9. 255 Upozorňuje se na to i v předmluvě k Prvnímu dílu kritického vydání Astrey; in: Honoré d’Urfé, L’Astrée. Première partie, c. d., s. 8. 256 Charbonnier, Georges, Hovory s Lévi-Straussem, c. d., s. 14. 146 147 Alain Rey posuzuje, které z překladů Shakespeara, Kanta nebo Hegela používat, připouští: „Často jsme dali přednost nedokonalému překladu, který jisté téma uvedl do francouzského jazykového prostředí, před moderní verzí, kde hrozí, že při anachronických kontextech překladatelské úsilí sklouzne k poněkud křečovité věr- nosti.“257 Máme za to, že tím nabízí volbu mezi dvěma špatnými možnostmi – „uvést téma“ do jiného prostředí se nápadně blíží převyprávění nebo referátu, které jsou poznamenány vlastními hodnotícími a referenčními, odkazovacími nástroji bez ohledu na to, že původní autor měl inherentně své, a „křečovitá věrnost“ nastupuje, když není ochota (nebo schopnost) „jít vstříc neznámému, které je tím novým“ – takto charakterizoval překládání Shakespeara Giovanni Dotoli. Pokračuje Bonnefoyovou maximou, že překlad musí být self-sufficient,258 tedy soběstačný, což chápeme ve smyslu jakési „samonosné“ konstrukce, která drží a tyčí se sama o sobě, bez opor zvenčí, které by ji mohly i deformovat, měnit její těžiště, táhnout na jednu stranu, zkrátka vážně ji poškozovat.259 Retrospektivní hermeneutika vylučuje to, co je zde nazváno „anachronické kontexty“, a vyhovuje požadavku nelineárního, hloubkového překladatelského čtení, které umí odhlížet od dnešního a vlastního způsobu chápání a hodnocení věcí. Po něm ovšem následuje hermeneutika prospektivní a převod do kódu srozumitelného dnešnímu (a domácímu) čtenáři. Srozumitelné 257 Rey, Alain, předmluva k Dotoli, Giovanni, Traduire en français du Moyen Âge au XXIe siècle, c. d., s. 10. 258 Bonnefoy, Yves, La communauté des traducteurs, Strasbourg, Presses universitaires de Strasbourg, 2000, s. 12, cit. in: Dotoli, Giovanni, Traduire en français du Moyen Âge au XXIe siècle, c. d., s. 316. 259 Není výjimkou, že se dnešní francouzští filozofové pro své texty odhodlávají sami si přeložit potřebné úryvky například z velkých německých filozofů (jako to dělají Pierre Manent nebo Michel de Certeau) nebo z anglickojazyčné prózy (Alain Finkielkraut), protože se na existující překlady nemohou zcela spolehnout. Zajímavé jsou i často pozměněné tituly zejména filozofických děl přeložených do francouzštiny. se však nevylučuje s „neznámým a novým“ ani s nepochopitel- ným – mohu srozumitelně podat nepochopitelné. Vracíme se od filozofie k Astrei, najdeme tam totéž, pravidla se nemění. Když se Seladon vrhá po hlavě do rozvodněné řeky se slovy „Tak dobře, vy ukrutnice… budete spokojená, už mne nikdy ne- spatříte“,260 uctivé vykání i archaismy (ukrutnice, nespatříte) spolu s „mírně nepřiměřeným“ skutkem (sebevraždy z nešťastné lásky stále existují) odkáží českého čtenáře ke kódu, který dobře zná, a tím je kód hrdinsko-pohádkový. K němu patří i dočasné trpné přijímání nespravedlnosti261  – že je Seladon odmítán neprávem, čtenář už tuší a v duchu pohádkové symetrie a repetice může očekávat, že podobných osudových nedorozumění či těsných minutí se s osvobozující pravdou bude více. Teoretik překladu Giovanni Dotoli pragmaticky poznamenává, že „překlad je etnocentrický projev: musí vždy zůstat ve své oblasti hermeneutiky a dialogu s cizím a zachovat to vlastní“.262 Proto si snad můžeme dovolit pro novoastreovskou jinakost, zejména v motivaci jednání postav, hledat dostupný protějšek, i když nedokonalý, v tradiční pohádce či mýtu. Kromě tradičních mýtů by se zde mohl částečně uplatňovat i tzv. „vnitřní mýtus“, o jehož působnosti Vaucluse-Rastier říká: „Naše… percepce tlumočí nahlas vnitřní mýtus, ve kterém žijeme;“263 ovšem máme za to, že tento vnitřní mýtus bychom neměli nechat promlouvat příliš nahlas, a naopak by bylo lépe dávat přednost mýtu vnějšímu, který odhalíme retrospektivní hermeneutikou. Mýtus je pro překlad návodný v tom, na co v návaznosti na Lévi-Strausse upozorňuje F.-A. Isambert: „Mýtus je jazyk, ale také 260 Viz s. 40. 261 Jako například v pohádce o Popelce, i když v novějších zpracováních bývá potlačeno a hrdinka se proti nespravedlnosti ohrazuje; překážek na cestě ke šťastnému konci je i tak mnoho. 262 Dotoli, Giovanni, Traduire en français du Moyen Âge au XXIe siècle, c. d., s. 291. 263 Vaucluse, François, L’art de traduire, c. d., s. 10. 148 149 jazyk hudební a ,nepřeložitelný‘… nemá znázorňovat nic jiného, než sám sebe. Nabízí se nám tedy brát mýtus takový, jaký je, jako vyprávění, a empirické kvality, které se v něm uplatňují, jako bohatý zdroj rezonancí, ne však jako nějakou náhradu za řád věcí, které jsou jim cizí. Má-li být mytologie interpretována, pak na způsob hudebního díla.“264 Jistě že při překladu-výkladu Astrey narazíme na ozvuky, melodičnost, libozvučnost, nebo na naopak nelibozvučnost a na dramatické pauzy; postavy i vypravěč střídají v hlase něco, co lze popsat jako appassionato, largo vivace, tremolo, con brio, con dolore, freddo, lacrimoso, ostinato atd., aniž by nám příslušelo hodnotit, zda je tento přednes přiměřený situaci. Pro jinakost rytířského, dvorského a galantního kódu máme ve čtenářské zkušenosti menší oporu než pro kód mytický, avšak zde kupodivu pomáhá sám jazyk díla, který nové a jiné265 předkládá nanejvýš srozumitelně.266 Metafora dialogu z Dotoliho definice je tu užitečná – sice jde jen o obraz, překlad je dialogem jen ve své nedokonavé hermeneu­ 264 Isambert, François-André, Lévi-Strauss Claude: Mythologiques. Le cru et le cuit, Revue française de sociologie, n. 6–3. 1965, s. 392–394, dostupné na www.persee. fr/doc/rfsoc_0035-2969_1965_num_6_3_6457. 265 U „nového a jiného“ nastávají dvě možnosti – buď se týká jen obsahu a jazyková stránka je překladateli zcela zřejmá, anebo se týká i jí, typicky ve filozoficko-esejistických textech, a pak se uplatní vícestupňové dešifrování. Tak pro dnešního méně zkušeného čtenáře i například níže zmíněného syntakticky složitého textu Princesse de Clèves může být užitečný postup „od intuice ke gramatice“, tedy od tušeného smyslu k formě, který se opakuje tam a zase zpět, dokud nevykrystalizuje ryzí formulace. (Při pouze lineárním překladu unikne ve franc. například správné přivlastnění zájmenem.) 266 Zejména ve srovnání s pozdější Kněžnou de Clèves od Madame de Lafayette, která se nejen pro psychologické ztvárnění postav Astreou inspirovala, avšak mnohem více než autor Nové Astrey respektuje požadavek, aby způsob vyjadřování u ušlechtilých duší byl na stejné výši jako jejich myšlení, což byl Marmontelův požadavek, srov. Brunot, Ferdinand, Histoire de la langue française des origines à 1900, tome VI, le XVIIIe siècle, Paris, Librairie Armand Colin, 1932, s. 1005, 1006. tické fázi, pro finální podobu je třeba jednou říci konečné slovo, které by se, doslova, „mohlo tisknout“ – z několika důvodů. Zaprvé uvádí dva partnery, z nichž jeden potřebuje druhého, za druhé předpokládá, že se někdo bude tázat a někdo odpovídat (i když většinou jednosměrně), a za třetí dialog není diktát, každý z účastníků přichází vybaven „svým vlastním“ a je nachystán přijmout „to cizí, to jiné“. Nejočividnějším důkazem, proč tato „cizost“ nebo „jinakost“ nemá záporný příznak a není třeba ji potlačovat, je jazyk sám – naučit se vstřebat „cizí jazyk“ právě pro jeho jinakost, ba cizost, je pozitivní a nutné, stejně jako jej umět převést do „vlastní, domácí, rodné“ řeči. Překladatel se nevzdává své jazykové identity, naopak, měl by ji umět prohloubit a rozšířit po celém prostoru, který požaduje druhou stranou dialogu nabízená alterita, jinakost, s níž se musí vypořádat.267 Tvrzením, že pro překládání, básnické vidění i modernitu platí stejné kritické dělítko, a tím je kategorie identity a alterity, uvádí překlad do širších souvislostí jeho teoretik Henri Meschonnic.268 S jistou mírou jinakosti můžeme počítat, je součástí nové informace, obohacením. Přední představitel filozofické hermeneutiky Hans Georg Gadamer upozorňuje, že vědecký výzkum řeči vycházel v podstatě z „karteziánského vymezení vědomí jako sebevědomí…, jak vím sám o sobě, se v myšlení novověku stal[o] měřítkem pro všechno, co vůbec mohlo splňovat nárok vědeckého poslání“,269 a dospívá k závěru, že „učit se mluvit neznamená: být uváděn do užívání nějakého již hotového nástroje k označování nám důvěrně známého světa, nýbrž osvojovat si důvěrnost a poznání světa samého a jak 267 Dotoli, Giovanni, Traduire en français du Moyen Âge au XXIe siècle, c. d., s. 27. 268 „Le traduire, la poétique, la modernité sont des aspects d’une même critique, la critique de la catégorie d’identité et d’altérité“, in: Meschonnic, Henri, Poétique du traduire, Paris, Verdier, 1999, s. 198. 269 Gadamer, Hans Georg, Pravda a metoda, nárys filosofické hermeneutiky, přel. David Mik, Praha, Triáda, 2010, s. 128. 150 151 se s ním setkáváme“.270 Domníváme se, že podobně překladatel nevychází jen z toho, jak ví on sám o sobě, a nespočívá v používání nějakého již hotového označovacího souboru prostředků, nýbrž v poznávání světa obsaženého v literárním díle kladením otázek jako ve výše zmíněném dialogu. Gadamer ujišťuje, že „každá výpověď je motivovaná, tj. vůči všemu, co někdo říká, lze smysluplně směřovat otázku: ,Proč to říkáš?‘ A teprve tehdy, když jsme zároveň s řečeným porozuměli tomuto neřečenému, je srozumitelná také výpověď… Na otázku, jíž nerozumíme jako motivované, nelze ani nalézt odpověď…“271 Pro literární text je ona otázka „Proč to říkáš?“ často důležitější než „Co říkáš?“, protože vyjádření postoje mluvčího ke skutečnosti bývá nositelem důležitějšího sdělení než věcný obsah jeho promluvy. Že v následující stupňovací větě neřekne postava Astrey to podstatné, nebo spíše že formálně to bude nonsens, prozrazuje na sebe už expresivní větou: „Co vám budu povídat, milé pastýřky? Zůstal chvíli tak [Seladon], a čím více jsem jej cítila u sebe, tím více jsem dělala, že spím.“272 Úvodní otázka také není otázkou zjišťovací, ale řeč- nickou;273 neočekává se na ni odpověď, co jim tedy má povídat, ale Astrea jí mezi řádky sděluje svůj pocit, který by se dal popsat zhruba takto: „To, co jsem cítila, bylo tak silné, že to nedovedu vyjádřit slovy, protože stejně tušíte, o co šlo, a pojmenovávání by jen rozmělňovalo sílu toho prožitku.“ Ačkoli skepse Lévi-Strausse vůči přírodovědecké snaze po analytické přesnosti platí i pro teorii překladu a Gadamer soudí, že žádný překlad „nemůže nahradit originál. Překlad je do plochy promítnutá výpověď originálu, do 270 Tamtéž, s. 129. 271 Tamtéž, s. 132. 272 Viz pozn. 128. 273 Podle Greplovy klasifikace se může jednat o ilokuční akt – mluvčí chce svou výpovědí dosáhnout nějakého cíle, srov. Grepl, Miroslav – Karlík, Petr, Skladba češtiny, Olomouc, Votobia, 1998, s. 410–411. níž se mnohé, co v originálu zaznívalo v pozadí nebo mezi řádky, nepodařilo převést“,274 domníváme se, že se najdou místa, jako je toto, kde čtení mezi řádky funguje stejně dobře ve výchozím i cílovém jazyce. Právě proto, že se snažíme postupovat prospektivně, kupředu, k přeloženému textu, a ne hodnotit zpětně, v minulém čase jako Gadamer, přikláníme se raději k možnosti, že lze budováním promyšlených struktur dosáhnout překladu neplošného a nezploštělého – vícerozměrného. Tedy řešením není ani lineární překlad, ani Gadamerova plocha, ale již zmíněné prostorové „divadelní“ výjevy – trojrozměrné, a dokonce i s ozvuky toho, co je právě neviditelné, skryté za kulisami. Z řádu jazykových formulací, pomocí nichž poznáváme svět, a nikoli které používáme na svět již poznaný, je i následující popis hrdinčina jednání (dá-li se předstírání spánku nazvat jednáním): „… čím více jsem jej cítila u sebe, tím více jsem dělala, že spím,“ protože v tom případě by hypotetický jen gramaticky informovaný čtenář dospěl k závěru, že jde o protimluv nebo o nesmysl. Dále se pokusíme přímo na literárním textu ukázat, do jaké míry je překlad výkladem, přesněji řečeno jak lze postupovat od retrospektivní hermeneutiky k prospektivní. Části textu vybíráme z velké Astrey275 ze dvou důvodů: jednak Nová Astrea je zde samostatně komentována ve II. kapitole v poznámkách a komentářích pod čarou a zadruhé o sto let starší text je ve své syntaktické i stylistické složitosti bohatějším zdrojem. První úryvek z Desáté knihy Prvního dílu je rozhovor mezi Seladonem a Adamem ve chvíli, kdy je pastýř nedobrovolným pacientem na zámku nymfy Galatey. Tato filozofická rozprava dokumentuje dvě věci: na jedné straně zmíněnou učenou a moralizující 274 Gadamer, Hans Georg, Pravda a metoda, nárys filosofické hermeneutiky, c. d., s. 132. 275 L’Astrée de Messire Honore Durfe, Paris, Toussaint du Bray, 1607, dostupné na: http://www.astree.Paris-sorbonne.fr/. 152 153 ambici velkého románového cyklu, na druhé straně Seladonovu duševní ušlechtilost. Znovu a ještě dokonaleji než ve stručné Nové Astrei tu poznáváme pastýře-rytíře, který nejen zná své povinnosti jako zamilovaný, ale i své místo v řádu přírody. (Méně rytířská je jeho obava o vlastní zdraví, ale statečnost prokáže jindy, jak již víme.) Posuďme právě zde, zda nebo v čem je Seladon „předpotopní“ postava, jak jsme se tázali na samém začátku knihy. Úryvky A–F na sebe navazují. A) Je croy Celadon, que vostre estonnement n’a pas esté petit, de vous voir tout à coup eslevé à une si bonne fortune que celle que vous possedez, car je m’assure qu’elle est du tout outre vostre esperance, puis qu’estant nay ce que vous estes, c’est à dire Berger, & nourry entre les vilages, vous vous voyez maintenant chery des Nymphes, caressé & servy, je ne diray pas des Dames, qui ont accoustumé d’estre commandées: mais de celle qui commande absolument sur toute ceste contrée. Fortune à la verité que les plus grands ont desirée, mais que personne encore n’a pû attaindre que vous. Dont vous devez loüer les Dieux, & leur en rendre grace, afin qu’ils la vous continuent. Adamas luy parloit ainsi, pour le convier à luy dire la verité de son affection, luy semblant que par ce moyen, montrant de l’approuver, il le feroit beaucoup mieux descouvrir. A quoy le Berger respondit avec un grand souspir: A) „Myslím, Seladone, že jste byl nemálo udiven, když jste zjistil, jak vysoko vás zničehonic povznáší štěstí, jehož se vám nyní dostává, protože jsem si jist, že přesahuje veškeré vaše naděje, totiž když jste od narození tím, čím jste, tedy pastýřem, který vyrůstal na venkově, a teď vidíte, jak vás vroucně milují nymfy, laskají a obsluhují, a to nemluvím o dvorních dámách, které jsou zvyklé, že se jim dávají rozkazy: ale o té, která vládne celičkému tomuto kraji. Popravdě po takovém štěstí prahnuli ti nejvznešenější, ale nikomu než vám se ho nikdy nedostalo. Musíte za ně chválit bohy a vzdávat jim dík, aby vám jej dále popřávali.“ Takto k němu mluvil Adamas, aby jej přiměl říci pravdu o jeho citech, protože se mu zdálo, že je tímto způsobem, když dá najevo, že je schvaluje, mnohem snáze odhalí. Na to pastýř odpověděl hlubokým povzdechem: Mon pere, si celle-cy est une bonne fortune, il faut donc que j’aye le goust dépravé, car je ne ressentis de ma vie de plus fascheux abscinthes que ceste Fortune que vous nommez bonne, m’a fait gouster depuis que je suis en l’estat où vous me voyez. Et comment, adjousta le Druide, pour mieux couvrir sa finesse, est-il possible que vous ayez si peu de cognoissance de vo stre bien, que vous ne voyez à quelle grandeur ce rencontre vous esleve ? „Otče můj, je-li toto velké štěstí, musím mít zkažené chutě, protože v životě jsem nezakusil trpčí pelyněk, než mi ten osud, který vy nazýváte šťastným, dává pít od té doby, co jsem v tom stavu, v němž mě teď vidíte.“ „A jak vůbec,“ přisadil ještě druid, aby lépe zakryl svůj obmysl, „je možné, že si tak málo uvědomujete své štěstí, že nechápete, k jaké vznešenosti vás toto setkání vynáší?“ B) Helas, respondit Celadon, c’est ce qui me menace d’une plus haute cheutte. Quoy, vous craignez, luy dit Adamas, que ce bon heur ne vous dure pas? Je crains dit le Berger, qu’il dure plus que je ne le desire: mais pourquoy est-ce que nos brebis s’estonnent, & meurent quand elles sont longuement dans une grande eau, & que les poissons s’y plaisent, & nourrissent ? Parce respondit le Druide, que c’est contre leur naturel. Et croyez vous, mon pere, luy repliqua-il, qu’il le soit moins contre celuy d’un Berger, de vivre parmy tant de Dames ? je suis nay Berger, & dans les vilages, & rien qui ne soit de ma condition ne me peut plaire. Mais est il possible, adjousta le Druide, que l’ambition qui semble estre née avec l’homme, ne vous puisse point sortir de vos bois, ou que la beauté dont les attraits sont si forts pour un jeune cœur, ne puisse vous divertir de vostre premier dessein ? B) „Bohužel“, odvětil Seladon, „tím větší pád mi hrozí.“ „Cože, vy se bojíte,“ řekl mu Adamas, „že vám to štěstí nepotrvá?“ „Bojím se,“ pravil pastýř, „že potrvá déle, než je mi milé: však pročpak se naše ovce zalykají a umírají, když jsou dlouho v hluboké vodě, a ryby si v ní libují a prospívají?“ „Proto,“ odpověděl druid, „že je to proti jejich přirozenosti.“ „A vy si myslíte, otče,“ opáčil on, „že je méně proti pastýřově přirozenosti žít mezi tolika dámami? Narodil jsem se jako pastýř a na venkově a nic, co není z mého stavu, se mi nemůže líbit.“ „Ale je vůbec možné,“ dodal druid, „aby vás ctižádostivost, která se snad rodí s člověkem, nedokázala vypudit ven z vašich lesů, anebo že by vás krása, jejíž přitažlivost je pro mladé srdce tak silná, nebyla s to odvrátit od vašeho původního záměru?“ 154 155 C) L’ambition que chacun doit avoir, respondit le Berger, est de bien faire ce qu’il doit faire, & en cela estre le premier entre ceux de sa condition, & la beauté que nous devons regarder, & qui nous doit attirer, c’est celle-là que nous pouvons aimer, mais non pas celle que nous devons reverer, & ne voir qu’avec les yeux du respect. Pourquoy, dit le Druide, vous figurez vous qu’il y ait quelque grandeur entre les hommes, où le merite, & la vertu ne puissent arriver ? Parce, respondit- il, que je sçay que toutes choses doivent se contenir dans les termes où la nature les a mises, & que comme il n’y a pas apparance qu’un rubis pour beau, & parfait qu’il soit, puisse devenir un Diamant, que celuy aussi qui espere de s’eslever plus haut, ou pour mieux dire de changer de nature, & se rendre autre chose que ce qu’il estoit, pert en vain, & le temps & la peine. C) „Ctižádostí, kterou musí mít každý,“ odpověděl pastýř, „je dělat dobře to, co má dělat, a v tom být první mezi lidmi svého stavu, a krásou, na niž se máme dívat a která nás má přitahovat, je ta, kterou můžeme milovat, a ne ta, kterou máme zbožňovat a pohlížet na ni s úctou.“ „Pročpak,“ řekl druid, „si myslíte, že u lidí existuje nějaká vznešenost, jíž by se nedosáhlo zásluhami a ctností?“ „Proto,“ odpověděl, „že vím, že všechny věci se mají držet v mezích, které jim určila příroda, a protože není pravděpodobné, že by se sebekrásnější a sebedokonalejší rubín mohl stát diamantem, i ten, kdo by doufal, že se povznese výše nebo lépe řečeno, že změní svou přirozenost a stane se něčím jiným, než je, jen promarní čas i námahu.“ D) Alors le Druide, estonné des considerations de ce Berger, & bien aise de le voir tant esloigné des desseins de Galathée, reprit la parole de ceste sorte. Or mon enfant, je loüe les Dieux de trouver en vous tant de sagesse, & vous assure que tant que vous vous conduirez ainsi, vous dorrez occasion au ciel de vous continuer toute sorte de felicité. Plusieurs emportez de leur vanité sont sortis d’eux mesmes, D) Na to druid, udivený úvahami toho pastýře a velmi spokojený, že se natolik rozcházejí se záměry Galateinými, navázal těmito slovy: „Nuže, mé dítě, chválím bohy, že u vás vidím tolik moudrosti, a ujišťuji vás, že dokud si povedete takto, budete dávat nebi příležitost dál vám popřávat veškerou blaženost. Někteří se ve vleku své domýšlivosti rozešli se vším svým, sur des esperances encores plus vaines que celles que je vous ay proposées: Mais que leur en est-il advenu ? Rien, sinon apres une longue & incroyable peine, avoir un tres-grand repentir de s’y estre si long temps abusez. Vous devez remercier le ciel, qui vous a donné cette cognoissance avant que vous ayez occasion d’avoir leur repentir, & faut que vous le requeriez qu’il la vous conserve, afin que vous puissiez continuer en la tranquilité, & en la douce vie où vous avez vescu jusques icy. Mais puis que vous n’avez point dessein à ces grandeurs ny à ces beautez, qu’est-ce donc, ô Celadon, qui vous peut arrester parmy elles ? vedeni nadějemi ještě marnějšími, než jsou ty, které jsem vám předkládal: A co z toho měli? Nic, leda že po dlouhé a neuvěřitelné námaze převelice želeli, že jim tak dlouho podléhali. Musíte děkovat nebi, které vám dalo toto poznání dříve, než byste měl důvod jako tamti litovat, a musíte je žádat, aby vám ho zachovalo, abyste mohl dále v poklidu vést ten sladký život, jejž jste žil až dosud. Ale nemáte-li vůbec touhy po těch poctách ani po těch kráskách, co to je, ó Seladone, co vás vůbec u nich drží?“ E) Helas, respondit le Berger, c’est la seule volonté de Galathée, qui me retient presque comme prisonnier. Il est bien vray que si mon mal me l’eust permis, j’eusse essaié en toute façon de m’eschapper, quoy que j’en recognoisse l’entreprise bien difficile, si je ne suis aydé de quelqu’un. Car Galathée me tient de si court, & les Nymphes quand elle n’y est pas, & le petit Meril, quand les Nymphes n’y peuvent demeurer, que je ne sçaurois tourner le pied, que je ne les aye à mes costez. E) „Želbohu,“ odpověděl pastýř, „je to přímo Galateina vůle, že jsem tu držen jako zajatec. Je pravda, že kdyby mi to má nemoc bývala dovolila, tak jako tak bych se pokusil uprchnout, i když to považuji za velmi nesnadný podnik, nebude-li mi někdo pomáhat. Vždyť Galatea mě drží tak zkrátka, i nymfy, když tu ona není, i malý Meril, když se nymfy nemohou zdržet, že nemohu ani na krok, abych je neměl vedle sebe. 156 157 F) Et lors que j’en ay voulu parler à Galathée, elle s’est mise aux reproches contre moy, avec tant de colere, qu’il faut advoüer que je n’ay osé luy en parler depuis: mais ce sejour m’a de sorte esté ennuyeux que je l’accuse principalement de ma maladie. Que si vous avez jamais eu compassion d’une personne affligée, mon pere, je vous adjure par les grands Dieux que vous servez si dignement, par vostre bonté naturelle, & par la memoire honorable de ce grand Pelion vostre pere, de prendre pitié de ma vie, & joindre vostre prudence à mon desir, afin de me sortir de ceste fascheuse prison: car telle puis-je dire la demeure que je faits en ce lieu. Adamas tres-aise d’ouïr l’affection dont il le supplioit, l’embrassa, & le baisa au front, & puis luy dit: Ouy mon enfant, soyez assuré que je feray ce que vous me demandez, & qu’aussi tost que vostre mal le vous permettra, je vous redorray vostre liberté, continuez seulement en ce dessein, & vous guerissez. Et apres plusieurs autres discours, il le laissa, mais avec tant de contentement, que si Adamas le luy eust permis, il se fust levé à l’heure mesme. F) A když jsem o tom chtěl s Galateou promluvit, pustila se do mne s výčitkami a tak rozhněvaně, že musím přiznat, že jsem se od té doby neopovážil o tom mluvit: však je mi tento pobyt kvůli tomu tak nepříjemný, že mu přičítám hlavní vinu za své onemocnění. Měl-li jste kdy soucit s utrápenou osobou, otče, zapřísahám vás při velkých bozích, jimž tak věrně sloužíte, při vaší přirozené dobrotě a při vznešené památce vašeho otce, velkého Pelia, slitujte se nad mým životem a svou moudrostí přispějte na pomoc mé touze a dostaňte mne z tohoto těžko snesitelného vězení: vždyť tak mohu nazvat svůj pobyt v těchto místech.“ Adamas slyšel velmi rád, s jakými pocity jej tak snažně prosí, a objal jej, políbil na čelo a pak mu řekl: „Ano, mé dítě, buďte ujištěn, že udělám, oč mě prosíte, a jakmile to vaše nemoc dovolí, vrátím vám svobodu, jen vytrvejte v tomto záměru a uzdravíte se.“ A když ještě nějaké další proslovy pronesl, nechal jej samotného, ale tak spokojeného, že kdyby mu to Adamas dovolil, byl by v tu chvíli vstal. Seladon zde není jen jedním ze dvou hlavních hrdinů, tedy postavou, jíž by se dalo říci první milovník, ale především představitelem pastýřů jako jisté společenské skupiny. Honoré d’Urfé v Astrei opakovaně připomíná, že právě na ní názorně ukazuje zásady tzv. počestné lásky a jejich uplatňování. Je tu pochopitelně viditelný rozpor – zásadami počestné lásky by měl být vázán rytíř, velmož, nikoli prostý venkovan. Zdá se však, že jiný úhel pohledu dává více možností pro disputaci o filozofických a společenských otázkách, o vztahu moci a podřízenosti, o rozporu mezi úctou k normám a citem, kterou oba muži vedou. Druid jako představitel intelektuální moci Seladonovi jako zástupci nejnižších pater společenské hierarchie připomíná (úryvek A), jak by měl být vděčen osudu a bohům za to, jak byl přízní vladařky vyznamenán a povýšen na úroveň, jíž se marně snažili dosáhnout ti nejvznešenější. Pokud dnešní čtenář nebude text číst s použitím mřížky aristokratického společenského kódu, tedy bude v Seladonových replikách vidět jen výraz jeho zamilovanosti (když někoho miluji, odmítám jiné), unikne mu celá hloubka sdělení, tedy čím větší kvalitu odmítám, tím větší hodnotu připisuji dodržení svých zásad. V tom je Seladon opět rytířem, protože prostý pastýř dost dobře nemůže nadřazovat své postoje vůli panovnice. Druid jej vlastně jen zkouší za použití argumentů vycházejících z dobového společenského uspořádání. Pastýř-rytíř obstojí, protože si dokonce dovolí trvat na svých vlastních chutích a přirovnat lásku vznešené nymfy k pelyňku. V úryvku B říká výslovně, že nemůže být šťastný v jiném prostředí, než do kterého se narodil, a u přirovnání o ov- cícha rybáchmumoudrýdruidmusíodpovědětnařečnickouotázku tak, že odsouhlasí práva přirozenosti. Nenásilně se tu vymění role – představitele duchovní moci poučuje o filozofických otázkách pastýř (nelze napsat „negramotný“, protože víme, že astreovští pastýři stále nosili s sebou psací potřeby a čile korespondovali). V úryvku C Seladon uvede další trefné přirovnání s rubínem a  diamantem, aby ukázal, že je marná snaha změnit podstatu věcí  – opět projeví filozofické znalosti. Přirovnání, paralelismy a opozice jsou literárními prostředky, které pomáhají ke strukturování textu a jeho smyslu, a proto je účelné je do překladu přenést v pokud možno nezměněné podobě, aby nebyl zeslaben 158 159 obsah ani účinek sdělení. (I postava Seladona jako by znala didaktickou a přesvědčovací sílu metafory.) Dalším prostředkem tu je volba jazykových prostředků – máme za to, že jinakost archaismů použitých v překladu upozorní na jinakost obsahu a podpoří autorův záměr, jeho „vouloir dire“. Dále, v úryvcích D a E, však filozofické vsuvky končí, pokračuje dobrodružná dějová linie, druid slibuje zajatci, že mu pomůže uprchnout – jako by byl mudrc schopnější v intrikách než ve výkladu fungování všehomíra. Tuto domněnku podporuje vypravěč mírnou ironií, s níž komentuje druidovu zálibu v řečnění. Teoretické úvahy nejsou připisovány jen jednajícím postavám a vkládány do jejich rozmluv v podobě disputací nebo kazuistik, ale věnuje se jim i vypravěč. V První knizeTřetí části Astrey276 (úryvky G a H na sebe navazují) vyprávění opět vykazuje rysy ústního podání a vypravěč se obrací ke čtenářům či posluchačům touto apostrofou: G) Et considerez combien Amour est mauvais maistre, & combien il paye mal la peine de ceux qui le servent, il donne à ces Amants tout ce qu’ils sçauroient desirer, car il fait qu’ils meurent d’amour l’un pour l’autre, & il n’y a point de desir en leur ame plus ardent que celuy de cette reciproque volonté: mais comme s’il estoit jaloux que les humains jouyssent de ces contentemens, qui sont les plus grands que les immortels puissent avoir, il veut qu’ils ignorent le bien qu’il leur faict, & que dans cette ignorance ils n’en joüyssent point. G) A považte, jak je Amor špatný pán a jak špatně oplácí za námahu těm, kdo mu slouží – dává těm milencům všechno, po čem by jen mohli toužit, neboť způsobuje, že umírají láskou jeden pro druhého, a v jejich duši není palčivější touhy než po oboustranném odhodlání k tomu: ale jako by žárlil, že je pozemšťanům dopřáno takového uspokojení, že ani nesmrtelní nemají větší, chce, aby o tom dobru, co jim poskytuje, nevěděli, a v té nevědomosti z něj neměli žádné potěšení. 276 L’Astrée de Messire Honore Durfe, édition de 1619, dostupné na: http://www. astree.paris-sorbonne.fr/Astree_iii_mazarine.php. Při bližším ohledání zjistíme, že se jedná o  složité souvětí s pravidelnou výstavbou; dvojtečkou je rozděleno na dvě symetrické části, takže je lze považovat za periodu s předvětím a závětím. Předvětí je podmínkou závětí, což platí i zde. U této řečnické figury je třeba počítat s tím, že předvětí má stoupavou dynamiku, tedy řadí za sebou syntaktickými vztahy provázané věty hlavní i vedlejší, které zde vypovídají jak o Amorovi, tak o milencích, a při hlasitém přednesu by hlas stále stoupal až k nejvyššímu bodu ve dvojtečce – před ní se stále jedná o jakési východisko výpovědi, jádro s poklesnutím hlasu i dynamiky přijde na řadu až v závětí. (Přesně řečeno prvním jádrem už bylo anteponované tvrzení, že je Amor špatný pán a špatně oplácí svým služebníkům, jehož důkazem bude závětí.) Pokud by se při překladatelském čtení neodhalilo, že se jedná o periodu, za jádro výpovědi by mohlo být nelogicky považováno souvětí „dává těm milencům všechno, po čem by jen mohli toužit, neboť způsobuje, že umírají láskou jeden pro druhého, a v jejich duši není palčivější touhy než po oboustranném odhodlání k tomu“. V originálním textu totiž není nijak syntakticky určeno, stojí volně přiřazeno čárkami. Návaznost mezi tímto souvětím s kladným nábojem a výchozím tvrzením není logická. V překladu tedy doplňujeme pomlčku, která v tomto významem přípustkovém souvětí poslouží za spojku sice (jejíž případné vložení bychom už považovali za nadměrnou explicitaci). Až po dvojtečce, v závětí, je podán důkaz výchozího tvrzení o Amorově nepřejícnosti: chce, aby milenci nevěděli o dobru a neměli z něj žádné potěšení. Nečekaně komplikovaná stavba celé periody, bez níž by se dnešní čtenář (asi rád) obešel, však není jen formální ozdobou, ale souvisí s obsahem sdělení a zesiluje jeho vyznění. Hlavní sdělení, totiž že bůh lásky, líbezný Amor, je závistivý a zlomyslný, je také poněkud nečekané a čtenář se s ním musí vyrovnat stejně 160 161 jako s krkolomnou strukturou odstavce. A naopak při dešifrování textu za pomoci různých mřížek (lexikální, syntaktické, mřížky binární opozice) odhalí až na nerv vnitřní strukturu a provázanost jednotlivých jejích formálních prvků, a tím uvidí celý dobový výjev v jasném světle, pohledem tehdejšího čtenáře. Přečte pak, že nesmrtelní bohové jsou v jistém smyslu konkurenty pozemšťanů, tak jako jsou vznešené nymfy konkurentkami obyčejných pastýřek, a že nade všemi bez rozdílu vládne jakýsi nejvyšší zákon, zatím nepojmenovaný. Věcný obsah následujícího úryvku H by se dal shrnout několika slovy, například těmito: náladová Astrea se rozešla se Seladonem a on si z nešťastné lásky chtěl vzít život. Komplikovaná forma (opisnost, řečnické otázky, vnitřní monolog místo dialogu) opět vypovídá o nejednoduchých vnitřních vztazích; postavy nehovoří spolu, ale každá sama v duchu; postavy nejednají podle prožívaného citu (s výjimkou Astreina úvodního výbuchu hněvu), ale podle přísných zákonů kodifikujících pojmy jako „odsouzen, věčné/doživotní vyhnanství, nespravedlnost, krutý rozkaz, ortel“. H) Car Celadon ayant esté si cruellement condamné à un eternel bannissement, que pouvoit-il accuser de cette injustice, que le changement de l’amitié de sa Bergere ? Et Astrée l’ayant veu precipiter dans les eaux de Lignon ; & depuis ayant eu opinion que son esprit estoit revenu vers elle lors qu’elle dormoit, que pouvoit-elle penser, sinon que l’amour du Berger n’ayant pu souffrir la cruauté de son commandement, il avoit recouru à la mort pour fuïr l’insupportable sentence de son courroux ? H) Neboť když byl Seladon tak krutě odsouzen k věčnému vyhnanství, co mohl z této nespravedlnosti vinit jiného než změnu v náklonnosti u své pastýřky? A když jej Astrea viděla vrhat se do vod Lignonu a od té doby si myslela, že tehdy, když spala, k ní přišel jeho duch, co jiného si mohla myslet, než že pastýř ve své lásce nemohl unést její krutý rozkaz a odhodlal se zemřít, aby setřásl ten její nesnesitelný hněvivý ortel? Ostatně dále, v První knize Třetího dílu, v úryvku CH se přímo mluví o „věcech, které nezáleží na nás“, „jejichž příčiny jsou nám neznámé“, a přímo se definuje morální pravidlo kategoricky zakazující označit bohy za původce něčeho špatného, „neboť to by bylo rouhání“. Tedy učená výměna názorů má své omezující premisy a pevně dané meze. Hylas je postava, která se tomu vzpírá, ale i on respektuje formu učené pře. CH) Les choses qui ne dépendent pas de nous, adjousta Tyrcis, & dont les causes nous sont incogneuës, le respect que nous portons aux Dieux, nous les fait ordinairement r’apporter à leur puissance & volonté: mais de celles dont nous cognoissons les causes, & qui sont en nous, ou que nous produisons, jamais nous n’en disons les Dieux autheurs, & mesme quand elles sont mauvaises, comme l’inconstance: car ce seroit un blaspheme. Que l’inconstance, respondit Hylas, soit bonne ou mauvaise, c’est une question qui ne sera pas vuidée aisément, mais que la cause n’en soit incognuë, ou si nous la cognoissons qu’elle ne vienne des Dieux. Tyrcis ! il faut que vous le confessiez, ou que chacun recognoisse qu’en vos larmes vous avez pleuré vostre cerveau: car la beauté n’est-ce pas un œuvre de nostre grand Tautates ? CH) „Věci, které nezáleží na nás,“ upřesnil Tyrcis, „a jejichž příčiny jsou nám neznámé, pro úctu, již máme k bohům, obvykle připíšeme jejich moci a vůli: ale u těch, jejichž příčiny známe, a ony buď vězí v nás, anebo je sami zavdáváme, nikdy za jejich původce neoznačíme bohy, tím spíše jsou-li špatné, jako je nestálost: neboť to by bylo rouhání.“ „Zda je nestálost,“ odpověděl Hylas, „dobrá, nebo špatná, je otázka, již není snadno vyřešit, ať už je její příčina neznámá, nebo ať ji známe, že pochází od bohů. Ach, Tyrcisi! Buď to musíte přiznat, nebo každý nutně pozná, že se slzami jste vyplakal i mozek: copak krása není dílem našeho velkého Tautata?“ Úryvek CH z velké Astrey by jistě bylo možno zařadit mezi to „filozofování“, kterého měl být čtenář Nové Astrey ušetřen – jak se slibuje v jejím úvodu –, protože by jej nudilo. Ovšem když jsou podobné pasáže, v nichž postavy rozmlouvají o obecných otázkách 162 163 lidského života, z románového textu vyškrtány, pochopíme, proč je Nová Astrea hodnocena jako slabá nápodoba výchozího textu.277 Ona „mdlá Astrejka“, jak se vyjádřil badatel van der Cruysse,278 je fádní a nevýrazná i proto, že nenabízí žádné hlubší úvahy o „obecných věcech lidských“ a omezuje se na hlavní dějovou linii (ovšem právě to byl záměr, jak se přiblížit čtenáři a usnadnit mu četbu). Filozofická disputace mezi Tircisem a Hylem má jak zásadní světonázorové téma, konkrétně připsání nevysvětlitelných jevů působení božstev, tak svá přesná argumentační pravidla. V opakované stylistické figuře opět poznáváme klasickou periodu s paralelní stavbou, která má argumentační funkci, napomáhá porozumění a přesvědčivosti; srovnej úryvek CH, první perioda, mluví Tyrcis: 1) předvětí: věci, které nezáleží na nás (–), … příčiny neznámé (–) → pro úctu … k bohům, … připíšeme (+) jejich moci (+) a vůli (+); 2) dvojtečka představuje vrchol, svého druhu středovou cézuru; 3) paralelní závětí: u těch, jejichž příčiny známe (+), … buď vězí v nás (+), anebo je sami zavdáváme (+), → nikdy za … původce neoznačíme (–) bohy, … špatné (–), … nestálost, … rouhání (–). Použijeme-li pro jednotlivá tvrzení znaménka pro klad a zápor + a –, dostáváme pravidelný vzorec: 1) – –  →  + + +; 2) přeryv, okamžik rovnováhy nebo jakási osa souměrnosti ve formě dvojtečky; 3) + + +  →  – –. 277 I jinde zmiňujeme velké výhrady hlavní editorky současného kritického vydání Delphine Denisové. 278 Van der Cruysse, Dirk, L’abbé de Choisy, androgyne et mandarin, c. d., s. 396. Tedy v předvětí dva zápory a tři klady, v závětí tři klady a dva zápory (slovo nestálost nemá nárok na vlastní znaménko mínus, protože mezi ním a slovem špatné [věci] by bylo rovnítko nebo označení podmnožiny). Druhá dvojtečka nemá váhu středového předělu, ale pouze funkci příčinnou; v češtině by stačila čárka. Jak jemné je rozlišování, poznáme podle toho, že v závětí musí dostat samostatné znaménko oba druhy „známých příčin“ – první vězí v nás, druhé zavdáváme, tedy vytváříme; první jsou statické, druhé dynamické. Na druhé straně je to příklad definice kruhem – bohům nelze připsat nic špatného, protože by to bylo rouhání, tedy je třeba přiřknout špatnost lidem, navzdory boží moci – tedy z argumentačního hlediska nedokonalý postup. Však také skeptický Hylas na něj nepřistupuje, a jako protivník v disputaci nereaguje na tento sporný úsudek, ale zpochybní naopak výrok, pro nějž Tircis ani neuvádí argumenty, natolik jej považuje za samozřejmý, o nestálosti jako špatné věci. Úryvek CH, druhá perioda s otazníkem – mluví Hylas: 1) předvětí: nestálost (?) …, dobrá (+), nebo špatná (–), … otázka, není snadno vyřešit (?), ať už … příčina neznámá (–), nebo ať ji známe (+), že … od bohů; 2) vrchol, cézura //; 3) paralelní závětí: buď (?) … musíte přiznat (–), nebo každý … pozná (+), že … jste vyplakal (–) i mozek: copak krása (+) není dílem (–) … velkého Tautata (+)? Řečnickou kompoziční figuru, kterou používá Hylas, lze označit za periodu jen s výhradami, na to nesplňuje kompoziční pravidla. Nedodržení kanonické formy a emfáze v podobě otazníků 164 165 a  vykřičníků však spolu s  útrpným postojem mluvčího, ironií a závěrečnou řečnickou otázkou odpovídá přesně obsahu; ten ani tak nepředkládá nějaká tvrzení, jako zpochybňuje jiná, cizí (Tircisova, resp. obecně platná). Vzorec by tedy mohl vypadat následovně (pro nejistotu nebo zpochybnění užíváme otazník): 1) ? + – = ? – +; 2) přeryv, okamžik rovnováhy nebo jakási osa souměrnosti ve formě oslovení (s citoslovcem politování a vykřičníkem) // !; 3) ? – + – : ? + – +. Tedy v „předvětí“ rozděleném rovnítkem na levé straně otazník, klad, zápor a na pravé straně otazník, zápor, klad; v „závětí“ podobně rozděleném dvojtečkou na pravé straně otazník, klad, zápor, klad (není dílem označujeme gramaticky jako zápor, protože kladnou hodnotu nabývá až v rámci použité ironie). Jak si můžeme všimnout, stavba je tedy také symetrická, což je znakem důkladné promyšlenosti a propracovanosti. V Jedenácté knize První části čteme Příběh Ligdamonův,279 do nějž jsou vloženy ve formě dopisů nebo rozhovorů postav úvahové pasáže o obecných věcech, nejčastěji o lásce, cti, povinnosti nebo utrpení, jak to odpovídá fabuli. Právě v těchto pasážích se nejvíce uplatňuje precizní forma, složité syntaktické konstrukce a i bohatstvím užitých stylistických prostředků se liší od mnohem jednoduššího vyprávění v Nové Astrei. Úryvky I–M navazují. Je to typický případ syntaktické symetrie se zrcadlově převrácenou kompozicí dvou paralelních podmínkových souvětí (1), (2) a dvou souvětí založených na obrazech krajních kontrastů (3), (4). V hypotetických souvětích se znovu uplatňuje binární opozice 279 L’Astrée de Messire Honore Durfe, Paris, Toussaint du Bray, 1607, dostupné na: http://www.astree.Paris-sorbonne.fr/. s dvojicemi slov protikladného významu. Nejedná se přímo o an- tonyma,280 opačný je jen jejich „náboj“, znaménko. I) Cependant Galatée ouvrit la lettre qui étoit demeurée entre les mains de Leonide, & la nymphe y lut ces mots: (1) Si la temerité qui m’a porté à vous aimer vous a offensée, ma mort vous vangera. (2) Si elle vous est indifferente, j’espere que cette derniere action me vaudra quelque retour de votre part. (3) En ce cas, je cheris la ressemblance de Lydias plus que ma naissance même, (4) puisque je ne nâquis que pour vous être importun, & que je sors de la vie, vous étant agréable. I) Nicméně Galatea otevřela dopis, který Leonidě zůstal v rukou, a nymfa tu četla tato slova: (1) Jestliže vás ta nerozvážnost, která u mne způsobila, že jsem si vás zamiloval, urazila, má smrt vás pomstí. (2) Jestliže vám je lhostejná, doufám, že ten druhý skutek mi vynese od vás něco na oplátku. (3) V tom případě si cením podobnosti s Lydiem více než celého svého narození, (4) jelikož jsem se narodil jen proto, abych Vám byl protivný, a ze života odejdu jako někdo vám příjemný. V prvním souvětí má vedlejší věta podmínková záporný náboj (hodnoceno podle slovesa jako nositele predikace:281 nerozvážnost urazila, stejně jako hlavní: smrt pomstí; ve druhém souvětí je to obráceně: vedlejší věta podmínková má kladné znaménko: nerozvážnost lhostejná (tedy neurazila), stejně jako hlavní věta: vynese od vás něco na oplátku. Tato dvě souvětí jsou provázána i pomocí podobně symetrických dvojic zájmen: (1) vás urazila – (u mne způsobila – vás zamiloval) – má smrt vás pomstí (2) vám lhostejná (doufám, že ten druhý skutek) – mi vynese od vás něco na oplátku 280 Filipec, Josef, Systémovost antonymie, Naše řeč, roč. 77, č. 3, 1994, s. 124–126, dostupné na http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7189.http://nase-rec.ujc. cas.cz/archiv.php?art=7189 – _ftn3. 281 Nový encyklopedický slovník češtiny, dostupné na https://www.czechency.org/ slovnik, heslo Přísudek (predikát). 166 167 Tyto opozice jsou zajímavé zejména v závěru: má smrt – z hlediska významu pro 1. osobu jde o zápor, vás pomstí – z hlediska 2. osoby je to klad (bude mít zadostiučinění); mi vynese – z hlediska významu pro 1. osobu jde o klad, od vás něco na oplátku – z hlediska 2. osoby je to zápor (bude muset „zaplatit“). Pro překlad je podobný rozbor objasňující symetrickou provázanost důležitý zvláště tam, kde zájmeno samo o sobě syntaktickou vazbu jednoznačně nevyjeví: elle (ona) na začátku druhého souvětí by mohlo odkazovat jak k nerozvážnosti, tak ke smrti. J) En verité, dit Celadon, les vengeances de l’amour sont bien terribles. Les offenses qui s’adressent à lui ne sont jamais impunies, répondit Galatée, & de là viennent les accidens de la vie les plus étranges. Comment ne tremblez-vous pas, Celadon ? comment n’attendez-vous pas à tous momens les traits vengeurs du dieu ? Pourquoi craindrois-je, dit le berger, puisque c’est moi qui suis offensé ? J) „Pravda,“ řekl Seladon, „pomsta z lásky je strašlivá.“ „Urážky na její adresu nikdy nezůstanou bez trestu,“ odpověděla Galatea, „a z toho pocházejí ty nejzvláštnější životní otřesy. Jak to, že se nechvějete, Seladone? Jak to, že nečekáte každou chvíli pomstychtivou boží tvář?“ „Proč bych se bál,“ řekl pastýř, „když uražen jsem byl já?“ K) Ah ! Celadon, repartit la nymphe, si vous pesiez bien les choses, combien les offenses que vous faites vous paroîtroient-elles plus considerables que celles que vous recevez ? Voilà précisément le comble du malheur, dit Celadon, qu’un affligé soit crû heureux: on le voit languir sans pitié. Mais, continua la nymphe, l’ingratitude n’estelle pas la plus grande des offenses ? Oui sans doute, répondit Celadon. K) „Ach, Seladone,“ opáčila nymfa, „kdybyste ty věci dobře zvážil, o kolik by se vám urážky, které působíte, zdály závažnější než ty, kterých se vám dostává?“ „To je právě vrchol neštěstí,“ řekl Seladon, „když je utrápený považovaný za šťastného: souží se, ale nikdo nemá slitování.“ „Ale,“ pokračovala nymfa, „není nevděk největší z urážek?“ „Ano, jistě,“ odpověděl Seladon. Comment donc pouvez-vous vous en laver, puisque je ne reçois de vous que des dédains pour toute l’amitié que je vous fais paroître ? Il m’a fallu enfin prononcer ce mot. Berger, étant ce que vous êtes, & moi ce que je suis, je ne puis croire que je n’aye offensé l’Amour, puisqu’il me punit si severement. „Jak se tedy od něj očistíte, když se mi od vás za všechno přátelství, jež vám projevuji, dostává jen pohrdání? Musela už jsem to slovo vyslovit. Pastýři, při tom, co jste vy, a co jsem já, si nemohu nemyslet, že jsem urazila boha lásky, když mne tak přísně trestá.“ Obě postavy se vyjadřují v kontrastech; Galatea: urážky, které působíte versus ty, kterých se vám dostává; všechno přátelství versus jen pohrdání; co jste vy versus a co jsem já; Seladon: utrápený versus za šťastného: souží se versus ale nikdo nemá slitování. Přitom se však jejich výpovědi míjejí v tom smyslu, že co jeden považuje za zápor, druhý chápe jako klad, a naopak, čemu Galatea říká urážka nebo nevděk, Seladon považuje za povinnost a dodržení daného slova, jak se doslova říká v následující ukázce označené jako L: L) Celadon se repentit d’avoir entamé ce discours, mais puisque la chose étoit faite, il resolut de s’expliquer nettement, & lui dit: „Madame, vos bontés me font rougir ; mais ce que vous appellez ingratitude, mon amour le nomme devoir, & quand il vous plaira vous en sçaurez la raison. Et quelle raison, interrompit Galatée, pourriez-vous alleguer, sinon que vous avez donné votre foi ? Mais la loi de la nature, cette loi si superieure à toutes les autres, nous commande de rechercher notre bien: pouvez-vous en desirer un plus grand que celui de mon affection ? Quelle autre en ces contrées peut faire pour vous ce que peut Galatée ? L) Seladon litoval, že se do této rozpravy pustil, ale když už se to stalo, rozhodl se vyjádřit se jasně a řekl jí: „Paní, z projevů vaší přízně se červenám, ale tomu, co nazýváte nevděk, má láska říká povinnost, a budete-li chtít, dozvíte se důvod.“ „A jaký důvod,“ přerušila jej Galatea, „byste mohl uvést, leda že jste dal slovo? Ale zákon přírody, zákon o tolik nadřazený všem ostatním, nám velí usilovat o své dobro: mohl byste si snad přát nějaké větší, než je má náklonnost? Která jiná v těchto končinách by pro vás mohla udělat to, co Galatea? 168 169 Il y a de la simplicité, Celadon, à se piquer de constance & de fidelité: ce sont de beaux termes que les vieilles, & celles qui deviennent laides ont inventés pour retenir les hommes dans leurs chaînes. Je poněkud prostoduché, Seladone, vychloubat se stálostí a věrností: to jsou pěkná slova, která vynalezly ty zestárlé a co začínají ošklivět, aby muže udržely na uzdě.“ V této milostné výměně názorů střídající se s učenou disputací (mluví se o zákonu přírody, nadřazeném všem ostatním) se Galatea, která už vypotřebovala celý arzenál milostného přesvědčování, začíná uchylovat k posměchu a ironii; neříká sice Seladonovi přímo, že by on byl prostoduchý, aby znevažováním předmětu své touhy nezaútočila sama na sebe, ale výrazy poněkud prostoduché (ve francouzštině je dělivý člen: je v tom něco prostoduchosti), zestárlé, ošklivět, udržet na uzdě (francouzsky doslova v okovech) jsou posměšné a vychloubat se, pěkná slova, vynalezly je zabarveno ironií. Vzhledem k tomu, že ve francouzském textu chybí uvozovky, by mohlo být nejisté, kdo mluví dále (začátek úryvku M), protože po ironii přichází na řadu zase rozumnost a učený tón (navíc odkazující k nějaké vnější autoritě – „říká se“); je to však stále nymfa Galatea, která při přesvědčování používá taktiku „cukru a biče“, tedy apeluje na rozum a obecné morální hodnoty, které Seladon vyznává, o svých soukromých citech nemluví, ale pak zaútočí posměchem na Seladonovu rozumnost i na z nouze ctnost v tom nej­doslovnějším smyslu. Lze tu vidět svého druhu hádání duše s tělem, odvěký spor rozumu a citu, a postava Galatey je neschematická a dá se říci klasicky tragičtější právě v tom, že kolísá mezi oběma póly. V tom se liší od jednodušší Astrey, která vždy podléhá citu, jen střídá lásku s nenávistí. Seladon se zdá být vykreslen více z  jednoho kusu, protože své názory zdánlivě nemění, ale vypravěč mu přisoudil rytířskou poslušnost vůči panovnici Galatei, takže hrdina místy protiřečí sám sobě: „Jak dlouho mi tento šťastný stav vydrží,“ ptá se jí a přejímá její hodnocení situace; sám své postavení dříve v textu nazýval „těžko snesitelným vězením“. M) On dit que toutes les vertus se tiennent mutuellement, la constance ne peut donc être sans la prudence ; mais seroit-ce prudence que de renoncer à un bien assuré, de peur de passer pour inconstant ? Madame, répondit Celadon, y a-t-il rien de plus honteux que de violer sa foi ? & toutes les loix ne s’accordent-elles pas à défendre les parjures ? Mais, madame, si les amans peuvent imiter l’abeille qui vole de fleur en fleur, attirée par une douceur nouvelle, si la fidelité n’est qu’une vertu chimerique, quel fondement puis-je faire sur votre amitié ? Combien de temps demeurerai-je en cet heureux état ? M) „Říká se, že se všechny ctnosti navzájem podporují, stálost tedy nemůže být bez rozumnosti; ale bylo by to rozumné vzdát se zaručeného dobra ze strachu, že budu pokládán za nestálého?“ „Paní,“ odpověděl Seladon, „je vůbec něco hanebnějšího, než zrušit dané slovo? A nejsou všechny zákony zajedno v tom, že zapovídají křivou přísahu? Však paní, jestli milenci mohou být jako včela, která létá z květu na květ, přitahována zase novou sladkostí, jestli věrnost je ctnost jen přeludná, jak mám spolehnout na vaše přátelství? Jak dlouho mi tento šťastný stav vydrží? Dále ve Dvanácté knize Prvního dílu282 čteme: N) Je suis, répondit Celadon, le plus malheureux berger qui ait jamais été. Voilà, dit Tyrcis, ce que je ne vous avouerai jamais, à moins que vous ne m’ôtiez de ce nombre. Car si votre mal a quelqu’autre principe N) „Já jsem,“ odpověděl Seladon, „ten nejnešťastnější pastýř, co kdy žil.“ „A tohleto,“ řekl Tyrcis, „vám nikdy neuznám, ledaže byste k nim nepočítal mne. Protože má-li vaše utrpení jinou příčinu, 282 L’Astrée de M. D’Urfé, Pastorale allégorique, avec la clé, nouvelle édition. A Paris, chez Pierre Vitte, chez Didot, 1733, s. 587, dostupné na https://books. google.cz. 170 171 que l’amour, vos playes sont moins douloureuses que les miennes ; s’il naît de cette passion, je l’emporte encore sur vous, puis que de tous les tourmens que l’on éprouve en amour, il n’en est point de plus cruel que le desespoir. Or l’esperance peut se mêler dans toutes les peines amoureuses, soit dédain, soit couroux, soit haine, soit jalousie, soit absence ; il n’y a qu’avec la mort qu’elle ne peut subsister. Et moi je me plains d’un mal qui est sans remede comme sans esperance. Berger, lui répondit Celadon, en poussant un profond soupir, que vous êtes loin de la verité ! Je vous avoue que les plus grands maux sont ceux que l’on éprouve en amour, je ne le sçai que trop helas par ma triste experience ; mais je nie que les maux qui sont sans esperance soient les plus douloureux ; ils ne meritent pas même d’être ressentis, & c’est folie que de pleurer des malheurs à quoi on ne peut remedier. než je láska, vaše rány jsou méně bolestivé, než moje; a pokud z této vášně pramení, i tak mám nad vámi navrch, protože ze všech muk, co lze v lásce zažít, není krutější než beznaděj. Vždyť do všech milostných soužení se může přimísit naděje, ať je to pohrdání, ať je to hněv, ať je to žárlivost, ať je to nepřítomnost; jedině po smrti už nemůže trvat. A já si stěžuji na bolest, která nemá léku ani naděje.“ „Pastýři,“ odpověděl mu Seladon s hlubokým povzdechem, „jak daleko od pravdy jste! Uznávám vám, že největší hoře člověk zakouší v lásce a vím to želbohu až příliš dobře z vlastní smutné zkušenosti; ale popírám, že by beznadějné žaly byly ty nejbolestnější; ty si ani nezasluhují, aby je člověk pociťoval, a je bláznovství oplakávat neštěstí, která se nedají napravit.“ Pokud bychom chtěli zkoumat obsah výpovědi obsažené v úryvku N, mohli bychom dospět k názoru, že jde jen o hru se slovy, jejímž cílem je, aby jeden mluvčí přesvědčil druhého, že trpí více (vaše rány jsou méně bolestivé, i tak mám nad vámi navrch). Tyrcis tvrdí, že není nic horšího než beznaděj, Seladon namítá, že beznadějné žaly… si ani nezasluhují, aby je člověk pociťoval, a končí paradoxem, že je bláznovství oplakávat neštěstí, která se nedají napravit. Jako řečnické cvičení se nám text může zdát proto, že by jistě šlo argumentovat i opačně – jedině nad nenapravitelnými pohromami má smysl plakat (ostatní se ještě mohou nějak odčinit). Podobná cvičná rozumová argumentace pro a proti je příznačným rysem pastorálního románu o Astrei, který otevírá dveře literárnímu klasicismu,283 avšak jako prvek brzdící děj byla z Nové Astrey vypuštěna. Nová Astrea jistě je mnohem lineárnější v tom, jak se snaží držet pouze dějové osy, na druhou stranu i jako obraz nebo sled obrazů má svou vnitřní logiku. Pokud to není plnohodnotné trojrozměrné drama, jsou to přinejmenším neprvoplánové obrazy s popředím a pozadím, s odkazy a narážkami. Když Gadamer mluví o „ploše“, v niž se mění výpověď, když je přeložena, má zřejmě na mysli i zploštění, ochuzení díla. Nedůvěrou jsou poznamenány i současné studie zabývající se reeditováním, resp. překladem starého díla, nebo přesněji řečeno, východiska jsou metodicky skeptická a závěry mírně optimistické. Nejnovější kritické vydání Astrey začíná vytříbenou, ale málo nadějnou metaforou pro zkoumaný románový cyklus – „Astre morte“, tedy „mrtvá, vyhaslá hvězda“, četli jsme již o „úmrtním listu“, o „nevěrných pastorálách“, Astrea je jako „strašlivými příšerami… ohrožena tím, jak je čtena“,284 ve srovnávacích dějinách překladu se hovoří o „zradě z rozumu“.285 Související pojmy jako „věrnost/nevěrnost“, „krása, nebo věrnost“, italská hříčka „traduttore, traditore“ („překladatel zrádce“) jsou příslovečné a často odmítané, zejména sociokritikou.286 Emfatický pojem „zrada“ je pochopitelně poněkud provokativní, ale právě proto může posloužit v diskusi překladatelského 283 Loba, Mirosław, Le mythe de l’Arcadie dans l’Astrée d’Honoré d’Urfé, in: Studia Romanica Posnaniensia, n°XV, Poznań, Uniwersytet im Adama Mickiewicza w Poznaniu, 1990, s. 27. 284 Denis, Delphine, Ces „monstres horribles qui vont attendant les passants“: L’Astrée au risque de ses lectures, in: Denis, Delphine (ed.), Lire „L’Astrée“, Paris, Presses de l’Université Paris-Sorbonne, 2008, s. 7–13. 285 De Courcelles, Dominique – Martines Peres, Vincent (eds.), Pour une histoire comparée des traductions, traductions des classiques, traductions du latin, traductions des langues romanes du Moyen Âge et de la première modernité, Paris, Ecole des Chartes, 2012. 286 Srov. Maurus, Patrick (ed.), Actualité de la sociocritique, Paris, L’Harmattan, 2013. 172 173 i reedičního záměru románů o Astrei. Sorbonnský vědecký tým při kritickém vydávání Astrey pracuje s pojmem „trahison“ („zra- da“),287 když je řeč o jejích adaptacích, mezi něž patří především Nová Astrea, a i existující překlady označuje za „vždy jen dílčí a nedokonalé“.288 4. Novaja Astreja, Die Schäfferin Astrea – ruský překlad, německý překlad Nedokonalost překladu z konce 18. století můžeme posoudit na zajímavém exempláři Nové Astrey v překladu do ruštiny, který je uchováván v Národní knihovně České republiky v Klementinu289 a  tiskem vyšel roku 1789 v  Moskvě nákladem Universitetskoj Tipografii u A. Světuškina. Na titulní straně (viz obr. VIII) můžeme dále číst, že se jedná o překlad z francouzštiny, ovšem bez uvedení překladatele, jak bylo tehdy obvyklé. Jméno Vasilej Rajevskij se dozvídáme z podpisu za věnováním. Knížka má rozměry 200 × 120 mm a podobně jako francouzský originál, s nímž jsme pracovali, obsahuje straniční kustody. 287 Viz výše, Abramovici, Serge, Trahison littéraire, c. d.; dále pro adaptaci literárního díla srov. Denis, Delphine, Bergeries infidèles: les modernisations de L’Astrée (1678–1733), Seventeenth-Century French Studies, n°29, Leeds, Maney Publishing, 2007, s. 19–28 a n. 288 Honoré d’Urfé, L’Astrée. Première partie, c. d., s. 14. 289 S následujícím katalogizačním záznamem (za informaci vděčíme Jaroslavě Sedláčkové z Národní knihovny): „/ URFÉ, Honoré d’/ Novaja Astreja. Iz sočinenij g. Gesnera (!). Perevod s Francuzskago (Vasilija Rajevskogo). Moskva, v Universitetskoj Tipografii, u A. Světuškina, 1789. 124 s. Doplněno podle Svod. katalogu. Autorství je v knize mylně připisováno Gessnerovi; skutečným autorem je Honoré d’ Urfé (azbučný přepis ,Jurfe‘); jde o překlad ,La nouvelle Astrée‘, zkrácenou verzi díla ,Astreia‘, považovaného tehdy ve Francii za spis Fran­couise-Timoléona de Choisy (Svod. katalog).“ Katalogizační záznam je v určení autorova jména nepřesný, ale jak uvádíme na jiném místě, autorství La Nouvelle Astrée je dodnes předmětem zkoumání. Obr. VIII: Titulní strana ruského překladu Nové Astrey, vydaného v Moskvě roku 1789. 174 175 Na rozdíl od amsterdamského i pařížského vydání290 však chybí nejen věnování královně, ale i „Upozornění“, v němž je zmiňován ženský rod autora. Jeho jméno i zde chybí. Ruský text má navíc vlastní věnování, a to „knjazju Gavrilě Petroviču Gagarinu“, tedy „knížeti Gavrilovi Petroviči Gagarinovi“, a je opatřené mnoha ruskými imperiálními tituly, srov. „prevoschoditěľnomu gospodinu, dějstvitěľnomu kamergeru pravitěľstvujuščago senata, ober – prokuroru“ a „raznych orděnov kavaleru“, tedy „vysokorodému pánu.. vrchnímu prokurátorovi“, „rytíři různých řádů“.291 Překladatel tedy věnuje své dílo politickému hodnostáři své země, jak bývalo zvykem, a francouzskou královnu, jíž je dedikován originál, vynechává. Za věnováním navazuje přímo text První části. Je známo, že v ruské kultuře určené vzdělaným vrstvám carské společnosti byl francouzský vliv velmi dobře patrný a dlouhodobý, ale je mimo hranice naší práce zkoumat, proč a kým byla zadána ruská verze Nové Astrey, tím méně, zda se v roce 1789 překladatel Rajevskij mohl řídit nějakými teoriemi překladu. S čím se však může snadno seznámit i  český čtenář, je pozoruhodně prozíravé a  přesné hodnocení překladatelské práce od velkého básníka, ovšem přímo v literární veršované podobě. Alexandr Sergejevič Puškin přišel na svět přesně deset let po ruské Nové Astreji a o lehkosti, s jakou si dovedl pohrát s tématem tehdejší rusko -francouzské dvojjazyčnosti ve vznešené společnosti, svědčí jeho paranarativní poznámka o nutnosti přeložit slavný Taťánin dopis. Totiž básnický subjekt veršovaného románu o Eugenu Oněginovi nebývá brán za patrona překladatelů, a přece by mohl, protože výslovně pojmenovává nutné fáze překladatelské práce: zadání, volbu metody, rozbor textu a závěrečné zhodnocení. Známý Taťánin dopis s osudovým vyznáním lásky Oněginovi totiž prý byl 290 Zde máme na mysli NAP. 291 Srov. sken celé knihy na adrese https://books.google.cz/books?vid=NKP:318625 2209&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepage&q&f=false. napsán francouzsky – říká vypravěč, než čtenáře seznámí se svým záměrem: „Teď tíží mě však úkol jiný: / bych uctil vlastenecký cit, / Taťánin dopis do ruštiny / vám budu muset přeložit.“292 Aby jej přetlumočil věrně, stanovuje si jeho charakteristické rysy – nachází tu „něžná slova lehkokřídlá, / tlach šílený a dojemný, / rozhovor srdce tajemný, /… s okouzlením blud…“293 Natolik emocionálně podbarvené sdělení, navíc v řeči vázané, je nesnadno převést do jiného jazykového kódu. Pak je pochopitelné hodnocení předkládané verze; sice je výrazem autorské skromnosti (locus humilitatis), ale lze jej použít zpětně jako nastavené zrcadlo odrážející vady a nedostatky ve srovnání s originálem. To zde – jak dozřít do hlubin?– je kusý překlad, slabý stín, pobledlý snímek živé malby; či plachou žačkou zvečera zahraná hudba z Webera.294 292 Puškin, Alexandr Sergejevič, Eugen Oněgin, přel. Josef Hora, Odeon, Praha, 1977, hlava XXVI, s. 81. Vypravěč, vědom si mimořádného významu Taťáni- na vyznání pro děj, přistupuje k práci s profesionální odpovědností, usebraností a odhodláním věnovat se textu opakovaně: „Jen plaše beru v dlaň ten list / a čtu v tajemném rozjímání / a vím, že zas jej budu číst.“ V jiném překladu „Zas čtu ty milované řádky / památku ze všech nejdražší / stesk tajuplně hořkoslad- ký / zase mě do snů unáší.“ Taťánin dopis začíná slovy: „Já píši vám – co mohu více / Co ještě mohu dodati?“ – tamtéž. „Я к вам пишу – чего же боле? / Что я могу еще сказать?“ – tedy už sama skutečnost napsání dopisu nese sdělení, bez ohledu na jeho text. Jde o postoj mluvčího ke skutečnosti, řečnickou otázkou projevený zájem o adresáta. 293 Puškin, Alexandr Sergejevič, Eugen Oněgin, c. d., s. 84. 294 Tamtéž, v originále „Něpolnyj, slabyj perevod / s živoj kartiny spisok blednyj / ili razygrannyj Frejšic/ perstami robkich učenic“, „Неполный, слабый перевод, / С живой картины список бледный, / Или разыгранный Фрейшиц / Перстами робких учениц“, dostupné na http//www.magister.msk.ru/library/ push­kin/poetry/onegin.htm. 176 177 I tento překlad do češtiny by si zasloužil samostatný rozbor; upozorněme jen na prostředek zmiňovaný pro tento překlad Nové Astrey, a  sice výstižně převedené atributivní dvojice (zde „kusý překlad“, „slabý stín“, „pobledlý snímek“, „plachou žačkou“) v kvalitativní opozici (zde k originálu přirovnanému k „hlubině“, „živé malbě“ a „hudbě z Webera“).295 Nejnápadnějším prohřeškem proti obecné zásadě věrnosti originálu a nejpozoruhodnějším rozdílem, který vyplynul ze srovnání ruského překladu s francouzským originálem Nové Astrey, jsou záměny jmen, a to i u hlavního hrdiny. Postava Céladona (česky Seladon) se v ruštině jmenuje Aľcej (!) a překvapivé je to tím spíše, že ve francouzském originálu se postava pastýře jménem Alcé vyskytuje – je to bohatý sok Seladonova otce Alcippa, srov. „Ale otec Amarilis se obával Alcippovy povahy a ochotněji naslouchal návrhům bohatého pastýře Alcého, který jej žádal o ruku jeho dcery.“296 Na první pohled je zřejmé, že právě tomuto jménu by odpovídal ruský fonetický přepis Aľcej. Ruský překladatel se možnému nedorozumění vyhnul tak, že Alcého přejmenoval na Aľcita, srov.: „Aľcita, odnogo bogatogo pastucha“. Jeho překladatelská strategie, pokud jde o vlastní jména, je vůbec velmi originální – Alcippe je u něj Kleant – otec nymfy Amarilis se „obával Kleantovy povahy / opasajas Kleantova nravu“. Jméno Kleant/Cléante se naštěstí v Nové Astrei neobjevuje, takže zůstává jen otazník, proč Seladon není Seladon… V přestrojení se jmenuje Aleksija, stejně jako ve francouzské Nové Astrei je Alexie.297 295 V ruském originále je pozoruhodný fonetický kalk „Frejšic“ z německého Freischütz, neboli Čarostřelec, jak je název Weberovy opery do češtiny překládán. Překladatel do češtiny zde předvedl dokonalou metonymickou substituci. 296 Viz zde s. 50. 297 Je zapotřebí upozornit na to, že v Nové Astrei se přestrojený Seladon vydávající se za Adamovu dceru jmenuje Alexie, zatímco ve velké Astrei Alexis, což v 17. století ve Francii nebylo jméno s proměnlivým rodem, ženská podoba byla Při vyhledávání dalších tisků a překladů souvisejících s Astreou v českých zemích jsme z digitalizovaného ručně psaného katalogizačního záznamu (viz obr. IX) zjistili, že v knihovně Benediktinského opatství v  Rajhradě spravované Muzeem Brněnska se zachoval anonymní německý překlad pastorálního románu, ovšem v torzovité podobě. Je datovaný rokem 1625 a vydaný v Halle v Sasku v nakladatelství Michaela Oelschlegelse (Hall in Sachsen In verlegung Michael Oelschlegels), chybí První díl a dále Čtvrtý a Pátý díl se závěrem. Jde o dva svazky malého formátu v pergamenové vazbě s kovovými svorkami na ořízce a titulem na hřbetu knihy. Alexie – proto také asi byla zvolena pro Novou Astreu. Ke jménům postav srov. http://astree.tufts.edu/_analyse/personnage_aa.html#2. Obr. IX: Záznam o německém překladu Astrey s uvedením autora jako „Urfe, Honoratus, d’“, z katalogu Knihovny Benediktinského opatství Rajhrad. 178 179 První, tenčí svazek bez titulního listu obsahuje Druhý díl, knihy 1–6, strany 1–662. Druhý, silnější svazek navazuje Sedmou knihou Druhého dílu a stranou 663; poslední, Dvanáctá kniha Druhého dílu končí na straně 1392. Ve stejném svazku na straně 1397 navazuje Třetí díl, knihy 1–3 s číslováním stránek 1–211. Na předsádce druhého svazku je ručně vepsáno: „Siehe Seite 1396 Titel zu finden!“ „Viz stranu 1396 (!) tam se nachází titul!“ Zde opsaný titulní list Třetího dílu je tedy vevázán uprostřed druhého svazku: „Die Schäfferin Astrea / Durch H. honorat von Urfé / Dritter Theil (sic) / 1625 / Hall in Sachsen / In verlegung Michael Oelschlegels.“ Text je tištěn švabachem a  jazyk překladu je označen jako „hochteusche Sprach (sic)“. Jak bylo v dané době zvykem, každá stránka je zakončena kustodem, zde důsledně. Na konci druhého svazku je přidána tištěná německá poznámka: „Das wollen wir zu seiner zeit auch aus liecht kommen lassen“, „chtěli bychom tohle v pravém čase také uvést na světlo“.298 5. Kroměřížská Astrea a přestrojené myšlenky V arcibiskupské zámecké knihovně v Kroměříži, významné moravské sbírce starých tisků, je uchovávána Čtvrtá část původní Astrey od Honorého d’Urfé vytištěná roku 1647 nakladatelem Augustinem Courbém v Rouenu.299 Svazek je poškozený, avšak kompletní, čítá 1 343 stran a má rozměry 180 × 120 mm. Zajímavým detailem je nedůsledný, spíše namátkový způsob používání kustodů.300 298 Překlad Manuela Kopřivová. 299 Za informaci vděčíme Jiřině Matouškové a Marii Voždové; dále srov. Matoušková, Jiřina, Francouzské tisky v arcibiskupské zámecké knihovně v Kroměříži. Krásná literatura, Olomouc, Univerzita Palackého, 2011, s. 6, 116. 300 Kustody se vyskytují na patnácti dvoustranách, poprvé až v Deváté knize, a to na s. 864/865, 944/945, 960/961, 976/977, 992/993, 1024/1025, 1056/1057, Obr. X: Titulní list německého překladu Astrey z roku 1625, uchovávaného v Knihovně Benediktinského opatství Rajhrad. 180 181 Toto vydání výjimečně obsahuje celostránkový portrét autora a na protilehlé straně k titulu každé kapitoly („knihy“) též celostránkovou ilustraci vztahující se k ději. Jedná se o propracované rytiny znázorňující jak postavy, tak krajinu včetně staveb, s uvedením jmen přímo v obraze (obr. XI a XII). Zevnějšek postav i stavební sloh staveb odpovídají dobové ikonografii; přesněji řečeno době, kdy je vyprávěn příběh, ne době, o níž příběh vypráví. * * * Zrada je nedodržení slova, porušení úmluvy, konvence. Lze vůbec nezradit konvence staré tři sta let? Tím spíše, že pastýřský román jako žánr je na konvenci založen – troufáme si říci, že je konvence sama. Není tu literární kategorie, již by konvence pastorálního žánru pevně nesvazovala. Když jsme okrajově zmínili umělecké objekty „ready made“, u  nichž byl zrušen původní vztah mezi označujícím a označovaným a ustaven nový,301 podívejme se na Seladona z tohoto úhlu pohledu. Je-li muž přestrojený za dívku, s krajkami a stuhami, s čepečkem na hlavě, postaven do jiného prostředí než předpokládá naše současná konvence (ta by žádala nejspíš maškarní večírek nebo natáčení komické reklamy), tedy do dávného zámeckého příšeří, to je pak pro nás „jiné a nové“, ale jak již víme, jinému a novému je třeba být otevřen. Na konvenci můžeme přistoupit a uzavřít onen požadovaný čtenářský pakt a číst Astreu, jako kdybychom poslouchali hud- bu302  – Ludwig Wittgenstein, jehož pohled na literární text je tu 1184/1185, 1198/1199, 1230/1231, 1262/1263, 1278/1279, 1294/1295, 1342/1343, 1374/1375. 301 Drátěný odkapávač na láhve neoznačuje funkci potřebnou ve vinárně, ale postaven na parapet přejímá funkci estetickou. 302 Tím spíše, že pro nás již není „klíčovým“ románem a nepoznáváme v jejích postavách své současníky. Obr. XI a XII: Věnování královně Marii Medicejské a medailon s portrétem Honorého d’Urfé z Čtvrté části, dole Tircis a Leonice, Pátá kniha Čtvrté části Astrey, vytištěné v Rouenu roku 1647. 182 velmi užitečný, upozorňuje: „Na první pohled nevypadá věta – tak jak je třeba vytištěna na papíře – jako obraz skutečnosti, o níž pojednává. Jenže ani notový zápis nevypadá na první pohled jako obraz hudby…“303 Podle něj totiž „jazyk myšlenky přestrojuje“304 a u pastýřského románu můžeme počítat, jak již víme, s přestrojováním na nejvyšší míru. Překlad je myšlenka přestrojená nadvakrát, ale pokud bychom zůstali u tohoto obrazu, i druhé přestrojení může být do detailu přesvědčivé, barevně ladící a stylově čisté, se srovnatelným estetickým účinkem. Překlad může nakonec myšlenku obléci stejně jako ne-překlad, když ji nejprve vysvleče z původního přestrojení, když si ji vyloží stejně, pokud bude sám výkladem. Alexandre Gefen, jeden z mála současných „astreologů“, kteří d’Urfého románový cyklus Astrea zkoumají z hlediska literární teorie 20. a 21. století, a ne již popisnými metodami dějin literatury, navrhuje novou cestu: chápat „literární dílo jako… pragmatickou pomůcku, umožňující představit si to, co si nelze představit jinde nebo jinak… ne jako líbeznou lež, ale spíše jako axiologickou dílnu jisté společnosti“.305 303 Wittgenstein, Ludwig, Tractatus logico-philosophicus, c. d., s. 47. 304 Tamtéž, s. 45. 305 Gefen, Alexandre, Visibilité, lisibilité, unité…, c. d., s. 337. IV. Nová Astrea a jiné nové Arkádie 185 1. O možnosti modernizovat pastýřskou idylu Na četná díla, která nesou v názvu v nějaké podobě jméno Astrea, je nutné pohlížet kriticky a pečlivě rozlišovat.306 Francouzští i zahraniční teoretikové se kromě nejrůznějších dílčích témat, jako jsou narativní perspektiva, bukolické prostředí, snový rámec,307 novoplatónská inspirace, erotismus, téma přestrojování,308 změna identity, náboženství a mytologie, genderová otázka, v historické podobě se vyskytujících v původním románovém cyklu Astrea zabývají i příčinami a podobami jeho adaptací a modernizací. „Modernizace“ je právě pojem, který volí a zároveň problematizuje Delphine Denisová ve svém zásadním článku Bergeries infidèles309 (Pastorály nevěrné) jako jednu z možných hypotéz pro to, co se s pastorálním cyklem o Astrei dělo. Vzhledem k tomu, že pojmy „moderní, modernita, modernost“ lze považovat za nejednoznačné,310 bude zapotřebí přesněji vymezit, co se jimi pro potřeby našeho rozboru myslí. Z francouzských dějin literatury je známá tzv. „querelle des Anciens et des Modernes“ z konce 17. století, tedy hádka, disputace, v níž se střetávají zastánci antického myšlení s  nositeli moderních idejí. 306 Zejména podle editorky současného kritického vydání Astrey Delphine Denisové z pařížské Sorbonny má Nová Astrea s původním cyklem velké Astrey „jen velmi málo společného“; sdělení v dopise pro P. D. ze dne 20. ledna 2016. – Pod názvem La Nouvelle Astrée, pravděpodobně s jen velmi vzdálenou konotací, můžeme dokonce najít i „verše ku vznešenému sňatku jejich Veličenstev Napoleona, císaře francouzského, krále italského etc., a Marie Luisy, arcivévodkyně rakouské“ z roku 1810, srov. www.gallica.bnf.fr. 307 Srov. Genette, Gérard, Le serpent dans la bergerie, c. d., s. 109–122. 308 Srov. Starobinski, Jean, předmluva in: Ehrmann, Jacques, Un Paradis désespéré, c. d. 309 Denis, Delphine, Bergeries infidèles…, c. d., s. 19–28.  310 V běžném úzu, srov. například Charbonnier, Georges, Hovory s Lévi-Straussem, c. d., s. 51 a n.; dále Denis, Delphine, Bergeries infidèles…, c. d., s. 19–28.  Obr. XIII: Alexandr a Florice, Devátá kniha Čtvrté části Astrey, vytištěné v Rouenu roku 1647. 186 187 Zde si neodpustíme překladatelsky motivovanou srovnávací poznámku o pojmech: dvojice anciens – modernes vlastně znamená staří a noví a modernita je zde synonymem novosti, což je právě její základní vlastnost, ne však zcela jednoznačná, jak uvidíme dále. To staré, ve srovnání s nímž se modernita definuje, je antika – francouzsky antiquité, česky také starověk. Dobře, že čeština tento užitečný složený výraz má, protože pak může u dvojice historiografických pojmů antiquité – modernité jednoznačně pojmenovat starověk jako protějšek novověku, nikoli modernity. Platí to i pro francouzské, resp. anglické adjektivní páry antique – moderne, resp. antique – modern, které můžeme většinou účelně překládat jako starověké a novověké 311 a kvalifikativní přídavné jméno moderní vyhradit buď jeho významu nový/soudobý, anebo minulosti méně vzdálené, tedy době od přelomu 19. a 20. století, kdy se začínalo hovořit o moderním umění.312 Rysy modernity vymezuje filozofie (někdy zjednodušeně trojicí svoboda, univerzalismus, individualismus) a z jejího pohledu se některé z nich objevují již ve středověku. Giorgetto Giorgi k nespolehlivosti 311 Například i u dalších druhů umění, jako je stavitelství; jak se ve francouzštině rozlišovalo ještě jemněji mezi antickým, starým a moderním, srovnejme ve slovníku Dictionnaire d’architecture, civile, militaire et navale, antique, ancienne et moderne…, Roland de Virloys, A Paris, chez les Libraires associés, 1770, s. 93, dostupné na https://archive.org/details/dictionnairedarc01rola. Protože se jedná o slovník, snadno najdeme definice: „antická architektura je ta, která byla vynalezena Řeky a již používali až do úpadku své říše Římané. To je pravá architektura…; kostel svatého Marka v Benátkách, svatá Sofie v Konstantinopoli a katedrála v Boulogne sur Mer jsou vystavěny podle architektury staré…, architektura moderní, již lze také nazývat architekturou francouzskou, je ta, jež dovede sladit antickou uměřenost proporcí s elegancí tvarů a vnitřním uspořádáním; jako příklad můžeme uvést zámek de Clagny…“, s. 93. 312 A například o moderních básnických směrech, srov. Čapek, Karel, Francouzská poesie moderní doby, Praha, nakladatelství Fr. Borový, 1920. Pojmové rozkolísanosti si všímají teoretikové dodnes, například Jean-Claude Polet se zamýšlí nad mírně nejasnou otázkou, kdy skončilo „soudobé umění“, a to ve svém textu Périodisation et grands ensembles littéraires. Limites nationales et cohérences transversales, Revue d’Histoire littéraire de la France, vol. 102, n. 5, 2002, s. 5. metodyostrýchřezůupozorňuje,že„zestrukturníhohlediskaseHonoré d’Urfé v Astrei odvolává jak na starověké, tak na novověké“.313 Ve své příručce s  plurálovým názvem Přístupy k  modernitě Jean-Marie Domenach314 podává její definici; počátky klade do 19. století a přinejmenším dvěma z výše zmíněných rysů by odpovídal Domenachův příznak modernity nazvaný „odmítnutí Boha a církevních dogmat a institucí“.315 Podle něj i Péguy ztotožňuje modernitu s koncem víry v Boha,316 a jistě není sám; častá je i definice kruhem, že pokud je věda atributem moderní doby a ta je dána ztrátou víry, věda a víra se vylučují. V době, kterou její současníci nazývali moderní, byla kritéria této modernosti dána dost jednoznačně, ovšem postmoderní doba jednoznačnost postdogmatických dogmat narušila, jak uvidíme dále. Pro potřeby rozboru starého literárního díla se můžeme pracovně přiklonit k diachronickému pojetí, jemuž by odpovídala modernizace ve smyslu postupných změn stavících se do opozice vůči předchozímu stavu, a synchronickou modernitu právě pro její metodologickou nevyhraněnost nebo nevhodnost zatím ponechat stranou. To by znamenalo pracovat s předpokladem (ostatně doloženým), že už v době, kdy původní dílo sloužilo jako „povinná položka“ náročné četby,317 bylo nejen přizpůsobováno novým 313 Giorgi, Giorgetto, Les origines de la structure de L’Astrée, in: Denis, Delphine (ed.), Lire „L’Astrée“, Paris, Presses de l’Université Paris-Sorbonne, 2008, s. 29. 314 Domenach, Jean-Marie, Approches de la modernité, Paris, Ellipses, 1995, s. 13 n. 315 Omezenou platnost této definice pracující jen s dvojicí „Bůh-církevní instituce“ a s „dogmatem“ o konci křesťanství (tamtéž, s. 21) vyvažuje zmínka o René Girardovi s jeho antropologickým poznatkem o hlubokém náboženském základu lidské společnosti počítajícím s obětí, takže z tohoto pohledu křesťanství člověka valorizuje a proti kultu oběti, tedy sebedestrukci, staví evangelijní kristovskou lásku. Srov. Girard, René, Les origines de la culture, Paris, Desclée de Brouwer, 2004, česky O původu kultury, přel. Pavla Doležalová, Brno, CDK, 2008. 316 Tamtéž, s. 51. 317 Například na evropských panovnických dvorech – srov. například ruský překlad Nové Astrey z roku 1789 uchovávaný v Klementinu. 188 189 požadavkům sečtělého publika, které odmítalo jeho zastaralost, ale i více méně násilím vtlačováno do nových hranic nebo forem. Nebyly to jen změny kvantitativní, omezující se na zestručnění při zachování proporcí formálních i obsahových, ale přepracování zcela měnící identitu díla. Takových variant se záhy objevilo několik; za půlstoletí od 70. let 17. století do 30. let 18. století vyšly tři nejdůležitější „jiné“ Astrey, z nichž jedna začala i skončila jako Astrea – První část a dál nepokračovala, chronologicky třetí, rytinami ilustrovaná Astrea od pana d’Urfé, alegorická pastorála, s klíčem, nové vydání sice zhruba dodržela strukturu a výpravnost velkého cyklu, ovšem s cílem „opravovat“, tu dovysvětlit podle daného klíče, tam zkrátit, a to i za cenu velkých zkreslení – odklon od původního záměru prokazuje už nový podtitul „alegorická pastorála“. Delphine Denisová upozorňuje, že jazyk Astrey je poplatný mnohem více francouzštině konce 16. století než modernímu jazyku, který teprve má nastoupit, avšak že po filologické stránce ani u jednotlivých modernizací Astrey nelze pozorovat nějaký lineární vývoj, kdy by každé další vydání svou moderností předčilo to předcházející.318 Nová Astrea jako jediná explicitně upozorňuje na záměr modernizovat, a rozdíl mezi francouzštinou 16. a 17. století je z grafického hlediska zřejmý i českému čtenáři; podrobný filologický rozbor však není předmětem našeho výkladu. K rysům literární modernizace v Nové Astrei patří, jak již víme, zejména ochuzení mnohovrstevnaté struktury díla, které si vyžádala ztráta zájmu publika o objemné romány patrná od poslední třetiny 17. století,319 a pak vypuštění básnických ozdob, které byly považovány za „chladné“,320 protože již neodpovídaly dobové estetice, a tedy nedojímaly.321 318 Denis, Delphine, Bergeries infidèles…, c. d., s. 20. 319 Tamtéž, s. 23. 320 Srov. „Upozornění“ na počátku Nové Astrey, zde s. 37. 321 Denis, Delphine, Bergeries infidèles…, c. d., s. 20. Tento aspekt lze i zobecnit jako jeden z důvodů pro moderni- zace – případ, kdy dílo předkládá jako krásné nebo zajímavé něco zcela jiného, než se za krásné a zajímavé považuje v okamžiku četby. Mluvívá se o změně dobového vkusu a o přizpůsobení duchu doby, což s sebou skutečně nese přesunutí čtenářského zájmu jinam. „To byla jiná doba,“ říká se v soudobém eseji Claude Habibové s názvem Francouzská galantnost,322 což je argument platný, ale jednostranný. V kapitole „Muž na kolenou“ se mluví o „úzkostlivém dodržování ženských rozhodnutí, jakkoliv jsou absurdní“ a jako jeden z nejznámějších a nejvýstřednějších příkladů se uvádí právě Seladon, který bere doslova Astrein příkaz, že jí nemá chodit na oči, a vrhá se do řeky. Za svědka své věrnosti (zde doslova až za hrob) si bere stuhu z Astreiných šatů, a k té mašli hovoří v tom smyslu, že když si ji přiváže na ruku, ukrutnici Astrei bude důkazem, až ji uvidí na utonulém, že ji miloval více než svůj život. Habibová se podivuje, že „tato výstřední scéna mohla připadat dobovým čtenářům ,prostá a přirozená‘  “.323 Sám Honoré d’Urfé totiž v úvodu ke Druhé části Astrey, který skutečně stojí za pozornost, vymlouvá svému hrdinovi postoje a chování, které mu sám připsal: To je zvláštní rozmar, Seladone, že se tak utrápeně a svéhlavě schováváš před svou pastýřkou, a tak náruživě toužíš po tom, aby celá Evropa věděla, kde jsi…324 V Nové Astrei však tato duchaplná konverzační odbočka, adresovaná mnohem spíše čtenáři než hlavnímu hrdinovi, není – paranarativních pasáží je tu minimum.325 Zpochybňování vlast­ních 322 Habib, Claude, Galanterie française, Paris, Éditions Gallimard, 2006, česky Habibová, Claude, Francouzská galantnost, přel. Lena Arava-Novotná, Praha, Academia, 2009, s. 63. 323 Habibová, Claude, Francouzská galantnost, c. d., s. 62. 324 Honoré d’Urfé, L’Astrée, Deuxième partie, c. d., úvodní apostrofa. 325 Srov. pozn. 117, 137, 170, 173, 177. 190 191 postav je autorova hra se čtenářem, projev jakési autorské skromnosti, nezúčastněnosti nebo jen francouzského espritu, která však zasvěcence neměla odradit, naopak. Právě zasvěcenost do daných pravidel se na počátku 17. století očekávala – Astrea byla určena urozeným osobám zvyklým na konvence všeho druhu. Dnes můžeme dobovou poetiku použít jako prizma, které nebrání sdělení, aby se k nám dostalo, budeme-li připraveni číst o „jiném“. Jak číst Astreu? Číst to, co tam bylo vloženo, a to co nejdoslovněji, i kdyby tato četba byla našemu způsobu chápání sebevzdálenější, bez ohledu na zkušenost moderního (soudobého) čtenáře, číst ve světle dané doby, držet se směru, kterým se text ubírá. To je strategie, kterou navrhuje Delphine Denisová,326 avšak je zapotřebí si k ní opatřit jakési „prováděcí pokyny“. Jako jedna z cest se nabízí najít prvek, který zůstal autentický a nebyl v Nové Astrei, jíž se zabýváme, modernizován. Známe již četné výhrady, které v ní byly vzneseny vůči jejímu o sto let staršímu vzoru, avšak mezi nimi nezaznělo, že by se měla přepracovat, změnit, zmodernizovat, zvěrohodnit Seladonova láska, že se tomu uvzdychanému postoji nemužného krasavce nedá věřit, že je proti zdravému rozumu.327 Jeho beránčí oddanost se brzy stala synonymem měkkosti a uny- losti328 a již víme, že Michel Tournier mluví přímo o „teploušském milovníkovi“.329 Vzpomeneme-li si však na výtvarné znázornění světců v okamžiku nejvyššího duchovního vytržení, s očima zvrácenýma v sloup a pootevřenými ústy, zjistíme určitou podobnost v tom smyslu, že umělecké vylíčení extáze právě nedodává výrazu na rozumnosti. I mramorová svatá Terezie od Berniniho ve svém vytržení působí, že je zcela transcendentně „mimo“. A právě této 326 Honoré d’Urfé, L’Astrée. Première partie, c. d., s. 8. 327 Nepočítáme-li parodii Le Berger extravagant (Výstřední pastýř) (1627–1628) od Charlesa Sorela o neblahých koncích příliš oddaného čtenáře Astrey, která byla reakcí na glorifikaci tohoto díla. 328 Srov. libovolný slovník francouzského jazyka. 329 Srov. pozn. 53. mimoběžnosti, exterioritě a jinakosti máme porozumět, i když není běžnou součástí moderní čtenářské zkušenosti – ve své době byla. Člověku 17. i 18. století nebyla neznámá zbožná láska, zbožňování, uctívání a oddaný respekt. Už z etymologie slova zbožňovat plyne, že taková láska příslušela Bohu jako nejvyšší bytosti a dokonalosti samé, avšak že to byl křesťanský Bůh, není v této souvislosti důležité. Když jsme zmínili „astreovské náboženství“ s jeho tolerantním soužitím antických božstev s galskými, byla tím míněna zvláštní směsice vyznání, která se v románu vyskytuje, avšak bylo by možné mluvit i o jiném astreovském nábožen- ství – a sice o tom, kde je Astrea bohyní. Její jméno symbolizuje hvězdu, tedy světlo v  temnotě, hlavní rys božské přítomnosti. Příznaky popsané v textu, jako jsou úcta, silný cit, snaha o co největší blízkost, ovšem tlumená sebekritickými obavami, zda se jako ctitel budu líbit a mám dost velké zásluhy, bolestně pociťované odloučení, v němž se milovaná bytost připomíná alespoň pomocí podobizny, listu nebo nějaké hmotné památky, apostrofování nepřítomné bytosti, odolávání svodům, zanedbávání spánku a jídla, ale péče o dokonalý zevnějšek pro okamžik setkání, mohou být symptomy jak lásky milostné, tak zbožné (jejich protějšky by byly zpytování svědomí, „svaté“ obrazy, Písmo svaté, relikvie, modlitba, půst, bdění, přinášení obětí, obřadní roucha).330 A pokud se modernita vyznačuje nenáboženskostí, pak Astreu, ani Novou, nelze modernizovat a každý takový pokus je „zrada“. Pokud je však taková rovnice příliš zjednodušená a i v postmoderní autoreferenční společnosti,331 tedy takové, která si své hodnoty odvozuje sama ze sebe, lze v literatuře podobné vzorce chování najít, lze zapomenout na to, že „moderní pojetí… literatuře vždy přisuzovalo 330 Astreovská láska může být hodnocena jako mystická, srov. Adam, Antoine, La théorie mystique de l’amour dans L’Astrée et ses sources italiennes, Revue d’Histoire et de Philosophie et d’Histoire générale de la civilisation, IV, Lille, Université de Lille, 1936, s. 193–206. 331 Domenach, Jean-Marie, Approches de la modernité, c. d., s. 191. 192 193 nějakou funkci“,332 v moderní literatuře konstatovat „nemoderní“ prvky a mezi řádky vyprávění o minulosti nečíst o současnosti,333 ale naopak v současném příběhu vidět odraz odvěkých mýtů. U současného společenského románu Francouze Nicolase Farguesa J’étais derrière toi (Byla jsem za tebou)334 z roku 2006 si žádná z kritik nevšímá nějakých mytologických nebo rytířských prvků. Hodnotí jej podle doby děje jako román ze současnosti, a přece hlavní hrdina, jakkoli se cítil na „chlapa, který nemá problém“,335 a ty, kdo nějaké mají, považoval za slabochy, vykazuje znaky ne nepodobné Seladonovi. Autor Nicolas Fargues, ročník 1972, svého hrdinu po přiznání manželce, že jí byl nevěrný, staví do velmi podobné situace, jaká nastala na březích Lignonu: dáma protagonistova srdce je uražená a rozhněvaná stejně jako Astrea; křičí, zahazuje do koše snubní prsten a zakazuje hrdinovi jej sebrat, ten se podrobuje stejnému morálnímu imperativu jako Seladon nechodit dámě na oči, neodvažuje se tedy ani zvednout zrak, přiblížit se, čeká na pokyn, zda smí odejít, leží na zemi jako pes: …když jsem viděl, do jakého stavu jsem dostal Alexandrinu, cítil jsem se tak provinile… obludně provinile, že jsem ji obelhal, obludně provinile… Po bezesné noci strávené u jejích nohou doprošováním, aby mi odpustila…, jsem hned to ráno potom na deset dní přestal chodit do práce a na krok jsem se od ní nehnul. Ve dne v noci jsem u ní bděl stočený do klubíčka na podlaze, na holé zemi v nohách postele…, ani jsem nespal…, když se vzbudila, vyskakoval jsem jak napružený a čekal na její první slova…, klopil jsem 332 Dytrt, Petr, Modernita v otaznících, tekutá modernita v textech Jeana Rouauda a Françoise Bona, Brno, Host – Masarykova univerzita, 2013, s. 8. 333 Tamtéž, s. 9. 334 Fargues, Nicolas, J’étais derrière toi, Paris, P.O.L. éditeur, 2006, Gallimard 2007. 335 Tamtéž, s. 14. oči, když mi pohledem nařídila, abych se jí nedíval do obličeje, kýval jsem hlavou ze strachu, že by jí můj hlas vadil, žádal jsem ji o dovolení, abych směl promluvit, chodil jsem pryč, když mi to nařídila…, čekal jsem na její příkazy…, žil jsem dva a půl měsíce v totálním sebezapření hraničícím s masochismem, a zdálo se mi to normální…, byl jsem připravený na jakékoli ponižování, na všechny možné rány…336 Zde podobnost končí, protože psychické násilí přejde ve fyzic- ké.337 Ženská postava „rytířský kód“ nerespektuje, ponižuje hrdinu i fyzicky, mluví vulgárně, mstí se prostřednictvím dětí; spíše než uražená dáma je to rozběsněná antická lítice. Hrdina je však znovu Seladonem: „Nejradši bych umřel, tak se mi ta provinilost zažrala do těla a tak se mi zdá, že se z toho nikdy nedostanu.“338 Pokud by šlo o porovnání aktivity a pasivity hlavních postav, v Nové Astrei je mužský hrdina přes všechny své vzdechy aktivnější, zatímco u Farguesa spíš, než by jednal, analyzuje své postavení. Je to člověk 21. století, který duševní problémy medikalizuje (a duchovní materializuje) – pro vztah s manželkou najde diagnózu „chronické nekomunikability“.339 Níže v románu zmiňovaná „prostrace“340 je u něj spojnice mezi seladonovským kódem, kde znamená nábožensky motivované padnutí na tvář na znamení nejvyšší úcty, a dnešní lékařskou terminologií, v níž označuje stav krajního vysílení tělesného i duševního. 336 Tamtéž, s. 26, 27. 337 „Naházela do ohně všechny naše milostné dopisy za všechny ty roky, moje jí a její mně, i všecky moje fotky“, s. 28 (zatímco Astreiny dopisy se přechovávají s nábožnou úctou a obrazy se uctívají jako svaté ikony), a manželka za doprovodu sprostých nadávek muže zbije, křičí na něj, že by mu měla „rozmlátit tu andělskou držku, aby už z ní žádná ženská nic nemohla mít“, s. 32. (Znovu tedy muž „krásný jako anděl“?) 338 Tamtéž, s. 52. 339 Tamtéž, s. 51. 340 Tamtéž, s. 53. 194 195 Příběhu tohoto postmoderního Seladona jsme dali prostor i proto, že má i jisté rysy románu o dozrávání, jen ono zrání příznačně nastává později – původní Seladon má něco mezi patnácti a šestnácti, pařížský hrdina cítí, že by „měl to všechno strávit jako odpovědný dospělý“,341 když je mu třicet. V Seladonově chování nalézáme rysy „iniciačního scénáře“342 stejně jako polský badatel Mirosław Loba; k Lobou zmiňovaným motivům odloučení od rodičů, temnotám, nahotě, omezování v jídle a pobytu v jeskyni přidáváme ještě postavu mentora (druid Adamas) a vytvoření „mistrovského díla“ (chrám zasvěcený Astrei). Fargues svému postmodernímu hrdinovi také předepisuje odloučení od rodičů, dokonce dvojnásobné; každého z rodičů má jinde, protože už spolu nežijí, a otec je zrovna v Itálii s novou partnerkou. Temnotou a pobytem o samotě prochází „chlap, který neměl problém“ také, ale ne jako zkouškou – je to přímý důsledek jeho skutečného provinění. Jeho nevěra byla dokonaná, nikoli domnělá, takže nelze očekávat, že vyjde z labyrintu, pokropen živou vodou ožije, nebo u studánky pravdy dosáhne cíle svého snažení jako Seladon. Je příznačné, že v Nové Astrei se slova „dospělý, dospělost“ vůbec nevyskytují, a přece je celý příběh cestou k ní. Seladon se k dospělosti propracoval přes překážky a zkoušky, Astrea se jí pasivně dočkala – však také původní bildungsroman není o ženách. Posun od pastorálního románu o Astrei k jiným, novějším textům, které nesou stopy mýtu o Arkádii, budeme pozorovat na třech literárních kategoriích. Zaměříme se na prostředí, na téma smrti a na postavy. U těch je zejména zajímavé pozorovat jejich dospívání a v čem se u mužských a ženských protagonistů shoduje nebo liší. 341 Tamtéž, s. 52. 342 Podle M. Eliada, in: Loba, Mirosław, Le mythe de l’Arcadie dans l’Astrée d’Honoré d’Urfé, c. d., s. 25. 2. Kde leží Arkádie Z antické pastýřské idyly byla převzata představa imaginární krajiny, symbolizující harmonii mezi člověkem a vlídnou přírodou, věčné jaro (připomeňme, že Astrein příběh se stihne odehrát od předjaří do léta) a prožívání lásky. Erwin Panofsky řeší otázku, proč se symbolem pozemského ráje stala právě Arkádie, „nepříliš bohatý kraj ve středním Řecku“, proč je „všeobecně považována za ideální říši dokonalé blaženosti a krásy, za snové vtělení nevýslovného štěstí, za místo obklopené svatozáří ,sladce smutné‘ melancholie“.343 Odpovídá v tom smyslu, že pro Římany, představované Vergiliem, byla natolik vzdálená prostředí, v němž vedli každodenní život, že se nabízela jako neskutečný obraz něčeho, co si však bylo možné představit, co ladí s vnitřními prožitky každého čtenáře. V renesančních literárních skladbách, o nichž již byla řeč, bylo místo děje jako zdroj idyličnosti zásadně důležité, a proto bývalo přenášeno z Řecka na vlastní půdu; podobně se ve druhé polovině 19. století evropské literatury vracejí ke kořenům a budují své vlastní národní „Arkádie“. Ochotně si berou přírodní kulisy za svědky duševních hnutí, přírodu nechají souznít s city postav a ona místo nich vyjadřuje jejich štěstí či neštěstí.344 I romány o Astrei se neodehrávají na řeckém poloostrově, ale ve středofrancouzském kraji Forezu. Honoré d’Urfé zasadil svůj příběh do svého rodného kraje, což není v literatuře neobvyklý postup, když má být prostředí nositelem kladných vlastností a emoční působivosti. Mirosław Loba jej v tomto smyslu staví po bok autorům 20. století, jako je William Faulkner, Günter Grass nebo Thomas Mann, kteří „považují místo svého narození a dětství 343 Panofsky, Erwin, Význam ve výtvarném umění, přel. Lubomír Konečný, Praha, Malvern – Academia, 2013, s. 332. 344 Proto 19. století astreovský cyklus velmi ocenilo, srov. Magendie, Maurice, L’Astrée d’Honoré d’Urfé, c. d., s. 130. 196 197 za kouzelný prostor plný utkvělých představ a vidin“.345 Tam je možné hledat ztracené štěstí, ale s vědomím, že místo něj bude zřejmě nejvyšší hodnota toto hledání samo.346 Pokud jde o příběh o Astrei a Seladonovi, melancholie nebývá častým námětem jeho odborných rozborů a o tématu smrti v něm lze říci, že je tu pojata nejčastěji myticky, až pohádkově – jako smrt domnělá, která napomůže zápletce a pak pomine (především Seladonovo neúplné utonutí a v závěrečné scéně oba milenci ležící jako mrtví), nebo jako měřítko rytířské oddanosti a ochoty za milovanou bytost obětovat život (explicitně zase v závěrečné scéně). Ani vypravěč pohádky ovšem nepředstírá, že smrt vůbec neexistuje, i když hlavní hrdiny neskolila. V textu narazíme i na chladnokrevná konstatování („naštěstí rozčtvrcen“) a nijak ohleduplný popis Seladonovy domnělé mrtvoly z velké Astrey jako od ohledávajícího lékaře také ukazuje, že smrt a zánik mají svá práva i ve Forezu. Tony Gheeraert v předmluvě k jednomu z vydání Astrey upozorňuje na „astreovský ráj s hrůzu nahánějící přítomností boha melancholie Saturna…, [že] čas plyne i v Arkádii a kosa smrti neušetří blažené traviny pastýřů“.347 Odvrácenou stranu štěstí, saturnovskou melancholii, definuje jako druhou, jinou tvář pastorálního snu, která není vidět, ale nenápadně a pod povrchem působí. Zda pozornost uměleckého textu vůči této stránce arkadické idyly od dob d’Urfého po dnešek roste, se pokusíme ukázat dále. 345 Loba, Mirosław, Le mythe de l’Arcadie dans l’Astrée d’Honoré d’Urfé, c. d., s. 22. 346 Spřízněných autorů v tomto ohledu by se jistě našlo mnoho, zejména v období romantismu; z franc. literatury 20. století zmiňme Alain-Fourniera nebo Françoise Mauriaka, z českých například opomíjeného Jana Čepa. 347 Gheeraert, Tony, Saturne aux deux visages…, c. d., s. 44. 3. Et in Arcadia ego Toto rčení citují různá umělecká díla a různí se i jeho překlady a výklady. Vyjdeme-li z textů teoretiků, kteří mu věnovali pozornost, například Clauda Lévi-Strausse348 a amerického historika umění Erwina Panofského, který jím nadepsal svůj esej o Poussinovi a elegické tradici,349 přikloníme se k variantě, že jde vlastně o jinou formu rady memento mori. Zadavatelé a tvůrci umělých „arkadských“ parků, ať již v Anglii nebo ve Slezsku,350 v době romantismu vycházeli spíše z překladu ve smyslu „také já jsem se narodil/a nebo žil/a v Arkádii“, avšak Panofsky jej považuje za „mylný…, z filologického hlediska neudržitelný“.351 Malíři Nicolasi Poussinovi jako velkému mistrovi připisuje zásluhu na tom, že na rozdíl od svého inspirátora Giovanniho Francesca Guercina již nepotřebuje k zobrazení tématu Et in Arcadia ego (malba z let 1621–1623) jako symboly zániku a pomíjivosti lebku, mouchu či myš, ale rozjímání nad smrtí svěří přímo znázorněným postavám, ukazujícím si náhrobní nápis tohoto znění. Novější Poussinova varianta datovaná léty 1638–1640 je vystavena v obrazárně Louvru pod názvem Arkadští pastýři, též zvaný Et in Arcadia ego.352 Ženská postava, oděvem se lišící od tří pastýřů, bývá někdy též chápána jako personifikace smrti samotné. Právě ji totiž podle smyslu doplňujeme za ono „ego“ eliptického výroku, který se pak přepisuje jako „jsem dokonce i v Arkádii [já smrt]“ nebo „i v Arkádii jsem 348 Lévi-Strauss, Claude, Regarder, écouter, lire, Paris, Plon, 1993. 349 Panofsky, Erwin, Význam ve výtvarném umění, c. d., s. 331. 350 Zajímavé příklady cituje Jiří Záviš v příspěvku Et in Arcadia ago / poznámky k jednomu tématu, podkapitola „Arkádie na způsob anglického parku“ v obsáhlém divadelním programu: Stoppard, Tom, Arkádie, přel. Jaroslav Kořán, Brno, Městské divadlo Brno, 2004, s. 70. 351 Panofsky, Erwin, Význam ve výtvarném umění, c. d., s. 332. 352 Reprodukci viz na adrese http://cartelfr.louvre.fr/cartelfr/visite?srv=car_not_frame&idNotice=2143, asi o deset let starší varianta je uchovávána v anglickém sídle Chatsworth House. 198 199 [já smrt]“. Toto memento mori je zvláštní tím, že smrt je nevyjádřená, jen ji tušíme v harmonické krajině se stromy a vysokým nebem, podobně jako postavy, které nemají ve tvářích výraz hrůzy, ale smíření a vědoucnosti. Když Panofsky v této souvislosti cituje výrok, že „smrt se potkává uprostřed největšího blaha“,353 vidíme v tom odkaz právě na „arkadické“ vnímání smrti jako součásti velkolepého divadla života. Bude platit i v divadelní hře Arkádie, k níž se dostaneme dále. Zatím jen jako literární ilustraci uveďme, k jakým závěrům ohledně obou překladů dospěla roku 1809 hlavní hrdinka této hry, Thomasina, když oponuje své matce: Lady Croomová: Ale Sidley Park je sdostatek malebný, dokonce roztomile malebný. Jeho zelené svahy se jemně vzdouvají. Stromy se útulně druží v odstupech, jež jim dávají náležitě vyniknout. Potůček se klikatí od jezera poklidně obklopeného lučinami, na nichž je líbezně rozmístěn patřičný počet ovcí – krátce řečeno, příroda, jak ji Bůh zamýšlel, a já mohu hrdě pronést s malířem: „Et in Arcadia ego!“ – „Zde jsem v Arkádii“, Thomasino. Thomasina: Ano, mamá, dá se to tak říct. Lady Croomová: Kritizuje můj vkus, nebo můj překlad? Thomasina: K obojímu by se dalo leccos podotknout, mamá…354 4. Astrey a Seladonové dospěli? Jestliže budeme vztah ke smrti považovat za jisté měřítko dospělosti, z tohoto hlediska Astrea a Seladon neměli čas a důvod do- spět – nemuseli se vyrovnávat se skutečnou smrtí nejmilovanější 353 Panofsky, Erwin, Význam ve výtvarném umění, c. d., srov. citát v archaické francouzštině „la mort se rencontre parmi les plus grandes félicitez (!)“, s. 347. 354 Stoppard, Tom, Arcadia, London – New York, Faber and Faber, 1993, česky Arkádie, c. d., s. 254. osoby,355 jako kouzlem byla pokaždé zrušena. A pokud bychom přítomnost nebo nepřítomnost kouzel navrhli za jakýsi příznak dospívání literatury, můžeme snad alespoň o  té psané ve 20. a 21. století, z níž vybíráme následující arkadické motivy a seladonovské postavy, říci, že dospěla, že dospěli její hrdinové. Thomas Mann byl již zmíněn v souvislosti s literárním vlivem prostředí, zejména kraje dětství, nyní však jde o dospívání, stávání se vědoucím, o dospělost. Hans Castorp, hlavní hrdina jeho románu Kouzelný vrch,356 rozhodně na své iniciační cestě vše dětské ztrácí a ona Čarovná hora357 mnoho pohádkového neslibuje; o kouzla, která by přemohla smrt, se tam všichni jen snaží. Mladý inženýr má se Seladonem společného více než jen to, že mu na jednom místě mynheer Peeperkorn řekne „zklamaný se- ladone“.358 Zkušeného Holanďana k tomu opravňuje jeho zvláštní způsob vyjadřování i to, že ví o Castorpově dlouhotrvajícím citu ke Klavdii Chauchatové, který nemá velkou naději na nějaký šťastný konec v běžném slova smyslu. Mladý Hans působí jako „chevalier servant“, tedy rytíř sloužící své dámě, která je nedosažitelná, protože je vdaná, a tím jsou jeho cit i služba nezištnější – koná, co mu srdce a čest velí, a odměnu neočekává. Paní svého srdce nedočkavě vyhlíží mezi ostatními, ale čeká na její dovolení a pokyny, odloučení snáší trpělivě a zkracuje si je vzpomínáním. Zatímco Seladonovi ke vzpomínání sloužila Astreina podobenka, Hans Castorp, člověk vědecké doby, jako podobnou svátost přechovává rentgenový snímek plic paní Klavdie. 355 Příznačné je, že ani smrt rodičů s Astreou nijak neotřásla: „Žal, který měla ze Seladonovy smrti [domnělé], jí nedovoloval cítit cokoli jiného“, viz s. 59. 356 Mann, Thomas, Der Zauberberg, 1924, česky Kouzelný vrch, přel. Jitka Fučíková a Berta a Pavel Levitovi, Praha, Odeon, 1975. 357 Titul nového a dokonalejšího překladu Vratislava Jiljí Slezáka. 358 Mann, Thomas, Čarovná hora, přel. Vratislav Jiljí Slezák, Praha, Mladá fronta, 2016, s. 550. 200 201 I jeho iniciace má typické rysy – odloučení od rodičů a od domova, pobyt v samotě vysokých hor, jeskyni podobný mrazivý balkón, kde tráví hodiny a hodiny osamělou léčebnou procedurou zvanou „ležená“, tělesné strádání a blízkost smrti a velmi výrazná postava mentora, kterého představují jak italský humanista Settembrini se svými dlouhými naučnými proslovy, tak do jisté míry doktor Behrens a sok v lásce Peeperkorn. Prostředí alpského tuberkulózního sanatoria nelze dost dobře považovat za Arkádii v tom smyslu, jak jsme o ní výše hovořili, spíše za pravý opak; dozvídáme se, že z té skutečné tam přicestoval „jeden chlapík, sedlák z Řecka, poslali ho sem z Arkádie, nějaký agent ho sem dodal – beznadějný případ…“.359 Nabízí se otázka, zda je to náhoda, anebo autorův záměr – nechat Řeka opustit pravou Arkádii, kde by zemřel, kvůli jakési jiné, která alespoň dočasně slibuje život. Ve falešné Arkádii neporušené alpské přírody, v níž leží sanatorium, je i zeleň, vysoké nebe a skály z Poussinova obrazu, ale i hrob (hřbitov je na dohled, jak se dočteme), a postavy se mohou denně zamýšlet nad epitafem Et in Arcadia ego – smrt o sobě dává vědět jednou čistě přestlanou postelí, podruhé prázdnou židlí u stolu. I když se její obyvatelé veselí, přestrojují, tu do společenského, tu do turistického, a krátí si čas společenskými hrami, na šťastné aristokratické pastýře si beztak jen hrají, stejně jako v Astrei. Nejsou to však dětské hry, ale dospělé. Román o dvě stě let mladší než Nová Astrea už má kouzla jen v názvu a z Arkádie smrt nevylučuje. I všechny postavy ceněné stejnojmenné hry zlínského rodáka siraToma Stopparda se pohybují v Arkádii,360 ovšem představuje ji anglické šlechtické sídlo s parkem. Ve chvíli, kdy se píše rok 1809, je rozsáhlý pozemek zrovna měněn podle romantických představ o ideální krajině, jak napovídá název. Když nás hra zavádí do blíže neurčené současnosti, přibývají další obyvatelé ­arkadické idyly, 359 Tamtéž, s. 349. 360 Tom Stoppard, Arkádie, c. d., 2004. ovšem aby tu dřívější zkoumali a hledali tu stopy po významné historické osobnosti, lordu Byronovi. Společnými tématy, k nimž se musí ti i oni nějak postavit, jsou především plynutí času, poznání a zákon přitažlivosti a základní metodou je binární opozice. Pokud toto zadání působí příliš přírodovědecky, až fyzikálně, není to chyba, protože vědecký pohled na svět tu hraje stejně velkou roli jako ten citový, ba možná větší. Jinak řečeno, myšlenkovým východiskem je rozpor rozumového klasicismu s citovým romantismem, a tomu se nevyhnou hrdinové v kostýmech ani v civilu. Protože však ve složitě prokomponované hře platí, že „věci nejsou tak, jak se jeví“,361 a v parku se koná maškarní slavnost, nesmíme dělat úsudky příliš rychle a jednou provždy. K tomu, aby divák stačil sledovat, neřkuli ověřovat všechny repliky, které se budou týkat fyziky newtonovské a aristotelovské, zákonů termodynamiky, matematiky, geometrie, byronovské bibliografie atd. atd., nebude mít napoprvé čas. Dost na tom, když si mezi vychutnáváním nesmírně jiskřivých a duchaplných dialogů (zase binární opozice, obraty o 180 stupňů, reakce křížem – B není odpovědí na repli- ku A, ale na A’, což je mnohem nečekanější a vtipnější) udělá beze ztrát jasno v zákonech přitažlivosti. Ovšem ne v klasickém fyzikálním smyslu, ale v tom osudovějším zákonu, „na který Newton zapomněl“ a u nějž překladatel nemůže dokonale vystihnout, že „attraction of bodies“ je přitažlivost těles i těl. Hrubým dělením dostaneme dvě skupiny postav, z  nichž jedna tomuto zákonu podléhá bez výjimky vždy a všude a ta druhá se mu (zatím) vymyká; jedni jsou vedeni srdcem, druzí hlavou. Že rozumový přístup převažuje, kritika někdy Stoppardovi vytýkala, stejně jako intelektuální brilantnost takového stupně, že se dá považovat až za exhibici, ale kde jinde vystavovat na odiv brilanci, když ne na divadle. 361 Srov. studii Neřádná, Tomáška (sic!), Arkádie – místo lásky na způsob Toma Stopparda, in: Stoppard, Tom, Arkádie, c. d. 202 203 Pokud bychom v této Arkádii chtěli u postav hledat seladonovské a astreovské chování v tom smyslu, že se řídí kodexem rytířské lásky, u  hlavních postav je nenajdeme. Naopak snaha o dodržování takových pravidel je s lehkostí a šarmem stavěna na hlavu. Když básník Chater mužskému protagonistovi, domácímu učiteli Septimu Hodgeovi, vmete do tváře výtku: „Zneuctil jste moji choť včera večer v besídce,“ ten oponuje: Mýlíte se. Já jsem se s vaší chotí v besídce miloval. Požádala mě, abych tam za ní přišel, ještě mám někde její lístek, klidně vám ho najdu, a jestli někdo roztrušuje, že jsem se nedostavil, pak je to pomluva, pane, jako že je Bůh nade mnou.362 Nebo dále, v duchu stejného principu: Chater: Žádám zadostiučinění. Septimus: Nejdřív žádala zadostiučinění363 paní Chaterová, a teď zas o ně žádáte vy. Nemohu trávit dny a noci uspokojováním požadavků rodiny Chaterových.364 Thomasina, která je v předepsaných třinácti, později šestnácti letech geniální, svému učiteli také nic nedaruje. Opozic a odpovědí na to, na co se jí neptal, a naopak otázek po tom, o čem by nejraději nemluvil, má pro něj přichystáno mnoho. Empírové mušelínové šaty a lokny má jen proto, že to žádala doba a že má být obrazem odvěkého ideálu – opět protikladného až paradoxní- ho – krásy a citu i rozumu v jedné osobě, ideálu, který v minisukni a tričku její vrstevnice Chloé tak dobře nevynikne. Jinak ji autor 362 Stoppard, Tom, Arkádie, c. d., s. 249. 363 Opět slovní hříčka, zde s pojmem„satisfaction“ – vedle zadostiučinění i uspo­ kojení. 364 Stoppard, Tom, Arkádie, c. d., s. 249. chtěl naprosto „neastreovskou“, nepanovačnou, neurážlivou, nemarnivou; a přece cílevědomou, sebevědomou a půvabnou, abychom uvěřili, že před touto kombinací světácký a neseladonovský Septimus musel kapitulovat. Navíc aby nás naplnění jeho zlověstné poučky „všichni jsme předurčeni ke zkáze“365 tím více zasáhlo; abychom si přáli, aby Thomasina lépe dbala jeho rady „pozor s tím plamenem“,366 když se předtím tolik mluvilo o zákonech termodynamiky a když jsme z úst postav současných badatelů slyšeli cosi o požáru. Thomasina je romanticky krásná, ale krásně neromantická. Právě ona, spolu s Hanou, patřící do úplně jiného světa, představují v této hře nositele skutečného vědění a jsou zosobněnými náměty do diskuse, zda se u žen přitažlivost vylučuje s rozumem. Už v šestnácti letech je dospělá – místo chlapeckých postav bildungsromanu dosáhla tato dívka takových znalostí, že více rozhodně netřeba, a že smrt je i v Arkádii, ví lépe než její matka a snad i než celý pastorální román o Astrei. Z obrazu moderního, až postmoderního přístupu k lásce, ať u postav „kostýmních“ nebo současných, vystupuje výrazně postava patnáctiletého Guse, i navzdory tomu, že v celé hře nemá velký prostor. Svou mlčenlivou oddaností – doslova mlčenlivou, nemluví, dorozumívá se jen několika gesty – připomíná páže sloužící dámě. Tou je spisovatelka Hana Jarvisová, které je čtyřicet, „je oblečena velice střízlivě“367 a vyznává zásadu „netančit, nelíbat“. Gus je protipólem oslnivě inteligentně mluvících postav, a přece právě od něj získá Hana darem vědecky důležitý dokument a je to on, kdo racionální intelektuálku přiměje tančit. Závěrečný valčík dvou dvojic, Thomasiny se Septimem a Guse s Hanou, je „to nejlepší nakonec“, zčásti snové, zčásti skutečné vysvětlení, jak se to má se smrtí a s láskou. 365 Tamtéž, s. 315. 366 Tamtéž, s. 317. 367 Jak požaduje autorský pokyn v úvodu ke druhému obrazu, s. 256. 204 Dramatikova předposlední režijní poznámka, která zní: „Gus několikrát přikývne. Potom se jí neohrabaně ukloní. Je to starodávná poklona, vyzvání k tanci“,368 a to, že Hana souhlasí, i když se slovy „Ach Bože, já přece…“,369 ukazuje, že zákon přitažlivosti platí i na poli toho, čemu můžeme říci rytířská nebo seladonovská láska. Celou hrou se vinoucí princip protikladů nesmí ze závěru vypadnout; naivita Seladonů a Astreí i jiné jejich nepřitažlivé vlastnosti, kvůli nimž jsou z této Arkádie vyloučeni, neznamenají popření zákona zachování milostné energie. Ta může proudit nezměněna od Seladonů přes Hanse Castorpy až ke Gusům. Na tomto místě bychom se ještě jednou a naposledy mohli vrátit k otázce, zda je „předpotopním“ Seladonem zastoupená pastorální literatura vymřelý druh, a k odpovědi, že v původní podobě jistě jde o fosilii. Snad jsme ale zjistili, že i s dávnověkou, zkamenělou pastorálou se lze seznamovat pro čirou radost z poznání, číst z ní to, co bylo do textu vloženo, a rezignovat na mimeticko-výchovnou funkci literatury ve prospěch funkce čistě poznávací.370 Již víme, že to znamená přistoupit na pravidla hry, kterou se dnes již asi málokdo cítí povinen hrát a málokdo by k tomu měl chuť, ale to ještě neznamená, že jí nelze se zájmem přihlížet. Konec je otevřený, poselství neuzavřené. Ostatně ani Nová Astrea nekončí větou „a žili šťastně až do smrti“, ale poslední slovo věnuje „přelétavému Hylovi“. Hylas „se nechtěl nikdy vázat“, do rajské pastorály se může vloudit had a do Arkádie smrt. Některé postavy fiktivních nových Arkádií sice smrti neunikly, ale získaly literární nesmrtelnost; dospěly, dosáhly vyššího poznání než arkadští pastýři i forezští aristokraté, změnily zevnějšek i prostředí, a přece mají v genech něco ze svých literárních předchůdců. 368 Stoppard, Tom, Arkádie, c. d., s. 318. 369 Tamtéž. 370 Gefen, Alexandre, Visibilité, lisibilité, unité…, c. d., s. 337. V. Dovětek – nástin metody 207 Protože se umí učit potichu, překladatel učí, a ani slovo neřekne.371 François Vaucluse V odborném díle se sluší metodu vymezit hned na začátku a na závěr shrnout, k jakým výsledkům se na zkoumaném materiálu dospělo. První podmínku jsme poněkud obešli, protože jsme zahájili metodologicky nezajímavým literárněhistorickým výkladem, a druhou také nesplníme jak se patří, když slovo o metodě necháváme na konec. Je to dáno tím, že naším zkoumaným materiálem byl francouzsky psaný pastorální román La Nouvelle Astrée, a pracovní metodou byl tedy v první řadě překlad, který považujeme za „tichého učitele“, nenápadného nositele metody i hermeneutiky. Překlad jako tichý učitel vyjde z mírně poupravené Rastierovy maximy v úvodu této kapitoly (François Vaucluse, autor maxim a sentencí na téma překladu a překladatelství, není nikdo jiný než exaktní jazykovědec Rastier). Překlad je tichý učitel nejen proto, že učí, ani slovo neřekne, ale zejména tím, že nutně vede nejprve ke čtení. Jde o čtení několikerého druhu: překladatelské čtení stavíme na roveň hermeneutickému čtení, proto se nejobsáhlejší, III. kapitola této knihy věnuje Překladu jako výkladu. Hermeneutické čtení, i kdyby bylo sebedůkladnější, však v případě cizojazyčného textu nemůže být jediné, nebo spíše jednosměrné, jak by mohlo stačit u textu neurčeného k překladu. Viděli jsme, že v souvislosti s překladem lze rozlišovat dvě hermeneutické zkušenosti, z nichž jedna patří překladateli nad originálem a druhá kritikovi překladu, tedy traduktologovi, jako čtenáři (jak rozlišuje Antoine Berman).372 Záměrně se však nechceme zabývat přeloženým textem jako traduktolog-kritik ex post a číst 371 Vaucluse, François, L’art de traduire, c. d., s. 7. 372 Srov. pozn. 206. Obr. XIV: Titulní list Nové Astrey z Moravské zemské knihovny v Brně; amsterdamské vydání z roku 1713. 208 209 již hotové, ale jde nám o to číst tak, aby četba vedla k překladu jako jeho metoda a aby překlad byl metodou výkladu. V prvním bodě máme oporu ve škole Johna Delisleho, který ve stejné situaci říká přímo, že lingvistický rozbor a posteriori, jak jej pěstují komparatisté, je procesu překladu zcela cizí, zcela se s ním míjí.373 Náš záměr nás vedl k tomu, že jsme se na časové ose pohybovali více vlevo, před bodem B, kterým je definitivní zafixování hotového textu. Než se dospěje do tohoto bodu, jsou na řadě nejprve Rastierova retrospektivní hermeneutika originálu a pak prospektivní hermeneutika překladu, které se opakovaně střídají. Tak jako je nutná opakovaná četba originálu, nutně retrospektivní nejen z hlediska okamžiku četby, ale i tím hloubkovější, čím starší je text (v případě d’Urfého Astrey i Nové Astrey je třeba odkrýt i jinou, starší vrstvu jazykového materiálu), tak je zapotřebí opakovaně číst kupředu, číst v odkrytých polích hermeneutické či dešifrovací mřížky a přečtené zachycovat a fixovat. Pak se postup opakuje – prozatímně písmem zachycený překlad je výkladem, který je však třeba zpětně ověřit retrospektivním výkladem originálu. Pokud se oba výklady nekryjí, nabízí se pootočit dešifrovací mřížku, přečíst ve druhém čtení v jiných, nově odkrytých polích jiné sdělení, a to zafixovat. Odkrytí vlastního sdělení, toho, „co chtěl autor říci“, není pochopitelně vždy stejně složité, ale jak upozorňuje Ludwig Wittgenstein, „ve filosofii vede otázka ,k čemu používáme vlastně toto slovo, tuto větu‘ vždy znovu k cenným náhledům“.374 Tím spíše při práci s cizím jazykem se pro takové otázky otevírá téměř neomezený prostor. Když německý filozof jazyka předpokládá, že „hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa“,375 domníváme se, že tento výrok platí pro lidský jazyk obecně, tedy pro 373 Delisle, Jean, L’analyse du discours comme méthode de traduction, c. d., s. 10. 374 Wittgenstein, Ludwig, Tractatus logico-philosophicus, c. d., s. 149. 375 Tamtéž, s. 129. každý můj jazyk, a že nevylučuje posouvání těchto mezí. Posouváním hranic svého jazyka nebo svých jazyků lze posouvat i hranice svého světa, a to je právě to, k čemu chceme překladem jako výkladem dospět. Jak jsme se pokusili ukázat, například hranice klasické Arkádie se posunuly nepřehlédnutelně a posouvají se po tisíciletí až dodnes. Už samozřejmě nejde o hornatý kraj uprostřed Peloponéského ostrova, kde žili pastýři, ale o mnohé nové Arkádie, jež se romanopisec, dramatik nebo malíř rozhodnou zobrazit a osídlit svými postavami a které si od klasických arkadských pastýřů vypůjčují kulisy slibující harmonii. Od vzniku Nové Astrey nás dělí celých tři sta let a Astrea Honorého d’Urfé je ještě o sto let starší, ale již tehdy, na počátku 17. století vykreslení hrdinové a hrdinky této slavné pastýřské historie více než na přírodu, na život uprostřed stád, spoléhali na „papír a pisátko“, aby si mohli sdělovat své příběhy a vzájemně si otevírat hranice svých světů. Díky tomu jsme k četbě cizích příběhů a ke vstupu do jiných světů zváni i my. Není třeba vidět Arkádie všude, ale toto topos má životaschopnost až překvapivou. I poslední a zcela současná francouzská maxima, kterou si zde dovolíme zmínit, zní: „Arcadia – jako kdysi venkované žili v důvěrné blízkosti se svými dobytčaty, my žijeme s cizími knihami.“376 Mluví tedy o „důvěrné blízkosti s cizími knihami“ jako o něčem životně důležitém; a jak jinak se do této nejnovější Arkádie dopracovat, než překladem, který je i výkladem. 376 In: Vaucluse, François, L’art de traduire, c. d., s. 3. 211 PŘÍLOHA Názvy částí, knih a kapitol románového cyklu Astrea od Honorého d’Urfé Pozn.: Pokud není uvedeno jinak, vycházíme z digitalizovaného „sorbonnského“ kritického vydání Astrey.377 Uvádíme autentický překlad původních označení, kteránejsoujednotná,protonacházímePrvníčást,a jindes opačnýmslovosledem například Knihu první. Vlastní jména s rozkolísanou grafikou neupravujeme. Pro ilustraci zde přepisujeme údaje o nakladateli vydání z roku 1607: A Paris Chez TOUSSAINCTS DU BRAY, au Pallais, en la galerie des prisonniers M. DC. VII., tedy: V Paříži, u Toussainctsa du Bray, v Paláci,378 ve vězeňském podloubí, 1607 U vydání z roku 1612 je nakladatel stejný, ale uvádí své jméno v jiné grafice a adresu v jiném znění, včetně ulice sv. Jakuba (srov. oválný štítek v dolní části rytiny na obr. II na s. 11). 377 Dostupné na: http://www.astree.paris-sorbonne.fr. 378 Myšlen Justiční palác v Paříži. 212 213 První část vydání z roku 1607 Věnování Autor pastýřce Astrei Seznam příběhů obsažených ve dvanácti knihách Astrey Výtah z královské privileje První kniha o Astrei Madrigal Odpověď Seladona Licidovi Dopis Seladona pastýřce Astrei Na Cleonovu smrt Píseň nestálého Hyla Sonet DRUHÁ kniha o Astrei Alcippův příběh Alcippův sonet o požadavcích cti Madrigal o Amarillině chladu Dopis Amarillis Alcippovi Sonet Alcippův o stálosti jeho přátelství Sonet Alcippův o nepřítomnosti TŘETÍ kniha o Astrei Dopis Astrey Seladonovi Dopis Astrey Seladonovi Dopis Astrey Seladonovi Příběh Silvie Dopis Lygdamona Silvii Odpověď Silvie Lygdamonovi Psaníčko Leonidy Lygdamonovi, v odpovědi Silvie Dopis Aristandra Sylvii (sic!) Madrigal o meči Silvie v rukou Clidamanových Psaníčko Psaníčko Leonidy Ligdamonovi (sic!) Píseň o touze Na odjezd Odpověď Silvie Sonet Čtvrtá kniha o Astrei Příběh Astrey a Phillis Dopis Seladona pastýřce Astrei Píseň Stance. O rozhodnutí nemilovat více Madrigal. Že nemá nijak doufat, že bude milován Dopis Lycida Phillis Dopis Astrey Seladonovi Dopis Seladona pastýřce Astrei Padělaný dopis Astrey Seladonovi Seladonova píseň o změně Astrey Dopis Astrey Seladonovi Seladonův sonet, že ví, že je milován předstíraně, a přece i tato přetvářka se mu líbí a nemůže se jí vzdát Seladonův madrigal o podobnosti mezi ním a jeho milovanou PÁTÁ KNIHA PRVNÍ ČáSTI ASTREY Příběh o Climanthově klamu Píseň Agis. O popálenině na Leonidině tváři Dialog Stelly a Corila. Stel. Příběh Stelly a Corila Sonet o zklamání z lásky Dopis Corila Stelle ŠESTÁ KNIHA PRVNÍ ČÍSTI ASTREY Příběh o Dianě Amidorova villanella vyčítající lehkomyslnost Madrigal od Daphnis o přátelství, jež chová k Dianě (pozn.: o lásce mezi osobami stejného pohlaví) Madrigal na stejné téma Filandrovy stance o zrození jeho milostného citu Madrigal Dopis Filandra Dianě SEDMÁ KNIHA O ASTREI Hylova villanella o jeho nestálosti Příběh o Tircisovi a [Laonici] Sonet Stance na Cleoninu smrt Věštba Proslov Hyla k Laonici Odpověď Phillis pro Tyrcise Silvandrův soud OSMÁ KNIHA O ASTREI Stance od Sylvandra o jeho příliš vysokých tužbách Příběh Sylvandrův Věštba Příběh Hylův Sonet o sladkosti jednoho přátelství Hylův dopis Carlidě Odpověď Carlis Hylovi Odpověď Stilliane Hylovi DEVÁTÁ KNIHA O ASTREI Příběh Galathey a Lindamora Sonet Dopis Lindamora Galathei Dopis Lindamora Galathei Odpověď Leonidy Lindamorovi za Galatheu Psaníčko Leonidy Lindamorovi Psaníčko Lindamora Leonidě Odpověď Leonidy Lindamorovi Odmlouvání Lindamora Leonidě DESÁTÁ KNIHA O ASTREI Příběh Leonidin Stance o zbožné dámě Příběh o Celionovi a Bellindě Dopis Celiona Bellindě Dopis Amaranthy Celionovi Odpověď Celiona Amarantě Dopis Celiona Bellindě Stance od Celiona o svatbě Bellindy a Ergasta Dopis Celiona Bellindě a jeho citový zmatek („Miluji vás, nebo ne?“) Stance Dopis Bellindy Celionovi Přirovnání pramene k jeho nelibosti Pláč Konec desáté knihy o Astrei JEDENÁCTÁ KNIHA O ASTREI Dopis Lindamora Leonidě Dopis Lindamora Galatei Příběh Ligdamonův Dopis Ligdamona Silvii Sonet na hrobě žárlivého manžela Příběh o Damonovi a o Fortuně Obraz první Obraz druhý Třetí obraz (pozn.: škaredá čarodějnice obdivuje fešáka pastýře) Obraz čtvrtý Obraz pátý (pozn.: mimořádný popis Damona se psem) Obraz šestý (pozn.: Seladon o maskování lidské neznalosti a chyb domnělým zásahem božstev) Konec jedenácté knihy o Astrei DVANÁCTÁ KNIHA O ASTREI Příběh o Lydiovi a Mellandře Rozvzpomínání 214 215 O příliš brzké smrti Dopis Astrey Seladonovi Druhá část vydání z roku 1607 ASTREA od urozeného pána Honorého Durfé Druhá část V Paříži U Jeana Micarda, v paláci v klenutém sále, kudy se jde do Kancléřství 1610 S privilejí krále Autor k pastýři Seladonovi Druhá část Astrey od urozeného pana Honorého d’Urfé KNIHA PRVNÍ Ozvěna. Stance Sonet. Proti žárlivosti Příběh o Celidee, Thamyrovi a Calydonovi Sonet o mladé krásce DRUHÁ KNIHA DRUHÉ ČÁSTI ASTREY Promluva pastýře Calydona Odpověď pastýřky Celidey Odpověď pastýře Thamyra Soud nymfy Leonidy Sonet. Podobnost mezi Dianou a Lunou Sonet. Že není úsudku, který by mu zabránil milovat svou milovanou TŘETÍ KNIHA DRUHÉ ČÁSTI ASTREY Nejmilovanější a nejkrásnější pastýřce všehomíra nejnešťastnější a nejvěrnější z jejích služebníků posílá projevy přízně, které jemu štěstěna odepírá Madrigal Madrigal Píseň Příběh o Palinici a Cyrceně Sonet. Mluví k větru Madrigal ČTVRTÁ KNIHA DRUHÉ ČÁSTI ASTREY Příběh o Parthenopě, Florici a Dorindě Sonet Sonet. Milostné přísahy Dopis Dorindy Hylovi Dopis Dorindy Hylovi Dopis Dorindy Hylovi Dopis Florice Hylovi Dopis Hyla Florici Dopis Hyla Florici Dopis Florice Hylovi Dopis Florice Hylovi Dopis Florice Hylovi PÁTÁ KNIHA DRUHÉ ČÁSTI ASTREY Zde je dvanáct článků zákonů lásky, jež [se] pod hrozbou upadnutí v nemilost nařizuje každému milenci dodržovat Madrigal Dialog o očích jedné podobizny. Stance Sonet Věštba bohyni Astrei Zákony lásky zfalšované nestálým Hylem ŠESTÁ KNIHA DRUHÉ ČÁSTI ASTREY Příběh Damona a Madonty Dopis Damona Madontě Sonet Dopis Thersandra Madontě Damonovo vyzvání [na souboj] Thersandrovi Dopis Damona Madontě SEDMÁ KNIHA DRUHÉ ČÁSTI ASTREY Dopis Astrey Seladonovi Dopis Astrey Seladonovi Dopis Astrey Seladonovi Příběh Galatey Sonet. Že je žárlivý odůvodněně Stance. Svět lásky Sonnet. Že už jen když zbožňuje Dianu, je velký šťastlivec OSMÁ KNIHA DRUHÉ ČÁSTI ASTREY Věštba Sonet. Přirovnává se k řece Lignonu Dopis Seladona pastýřce Astrei Sonet Dialog. Palemon, Doris Na bohy zesnulé a na věčnou památku nejmilejšího pastýře od Lignonu DEVÁTÁ KNIHA DRUHÉ ČÁSTI ASTREY Sonet. Že se nemá milovat, a přitom nebýt milován Příběh Doris a Palemona Odpověď pastýře Palemona Příběh pastýře Adrasta Soud nymfy Leonidy DESÁTÁ KNIHA DRUHÉ ČÁSTI ASTREY Stance Madrigal Stance Sonet Sonet. O horách a skaliskách, pro milého Příběh Ursace a Olymbry Sonet. Má-li zemřít, nebo žít Pokračování Lindamorova příběhu Dopis Lindamora Leonidě Dopis Lindamora Galatei Dopis Leonidy Lindamorovi JEDENÁCTÁ KNIHA DRUHÉ ČÁSTI ASTREY Pokračování příběhu Celidey Madrigal Příběh o Licidově žárlivosti Příběh o Placidii DVANÁCTÁ KNIHA DRUHÉ ČÁSTI ASTREY Příběh o Eudoxii, Valentiniánovi a Ursacovi Sonet. O mouše na rtech spící dámy Sonet. O odchodu soka Sonet. O sbohemdání Dopis Eudoxie Ursacovi Dopis Eudoxie Ursacovi Žádost, která se předkládá radě šesti set s prosbou o jed Ursacova žádost Olymbřina žádost Soud rady šesti set Epitaf šťastného muže Konec druhé části Astrey urozeného pána Honorého d’Urfé 216 217 Třetí část vydání z roku 1619 Králi Autor k řece Lignonu PRVNÍ KNIHA TŘETÍ ČÁSTI ASTREY Sonet. O čekání Sonet. Že miluje příliš vysoko Stance. Proti nestálé pastýřce Sonet Sonet Stance. (Pozn.: O Hylově nestálé povaze) DRUHÁ KNIHA TŘETÍ ČÁSTI ASTREY Alcidon, Daphnida, dialog Amor k dámám, veda k tanci větry. K tanci. Stance TŘETÍ KNIHA TŘETÍ ČÁSTI ASTREY Příběh Eurika, Daphnidy a Alcidona Dopis Alcidona Daphnidě Odpověď Daphnidy Alcidonovi Stance Sonet. (Pozn.: O málo jistých útěchách lásky) Stance. (Pozn.: O nepřítomnosti) Dopis Alcidona Daphnidě Dopis Daphnidy Alcidonovi Odpověď Alcidona Daphnidě Odpověď Daphnidy Alcidonovi Dopis Daphnidy Alcidonovi Odpověď Alcidona Daphnidě Dopis Daphnidy Alcidonovi Odpověď Alcidona Daphnidě ČTVRTÁ KNIHA TŘETÍ ČÁSTI ASTREY Pokračování příběhu Daphnidy a Alcidona Dopis Amintora jménem krále Eurika Sonet. Na stejné téma Sonet Sonet o smrti velkého Eurika Věštba Daphnidin pláč o smrti Eurika. Stance PÁTÁ KNIHA TŘETÍ ČÁSTI ASTREY Sonet. Že i když je jeho láska největší, přece si myslí, že nemiluje dost Sonet. Že její vyhaslá láska nemůže znova vzplanout Stance. O nestálosti Dialog. Hylas a Silvandre ŠESTÁ KNIHA TŘETÍ ČÁSTI ASTREY Stance. Když si stěžuje na svou dámu, kárá je všechny Stance. Že když zná nestálost své dámy, musí buď zemřít, nebo se uzdravit ze zklamání Pokračování příběhu Damona a Madonty Stance. O ztracené blaženosti Stance. Amorova nerozhodnost Sonet. Že bude milovat stále Konec šesté knihy SEDMÁ KNIHA TŘETÍ ČÁSTI ASTREY Sonet, že milovat ji je dostatečná odměna Villanelle. Ať náladu kdo chce mění, Hylas se nikdy nezmění Příběh Cryseidy a Arimanta Stance. Že raději zemře, než aby nepromluvil o své lásce Sonet. Stěžuje si, že ona odmítá jeho dopisy Dopis Cryseidy Arimantovi Sonet. Že neochvějně dodrží, co slíbil Dopis Cryseidy Arimantovi Dopis Arimanta Cryseidě Dopis Arimanta Cryseidě Dopis Cryseidy Arimantovi Dopis Clariny Arimantovi Dopis Arimanta Cryseidě Konec sedmé knihy OSMÁ KNIHA TŘETÍ ČÁSTI ASTREY Pokračování příběhu o Cryseidě a Arimantovi Dopis Arimanta Cryseidě Madrigal. Lov na lásku Dopis Arimanta Cryseidě Odpověď Cryseidy Arimantovi Konec osmé knihy DEVÁTÁ KNIHA TŘETÍ ČÁSTI ASTREY Madrigal. Peklo lásky Sonet. Že se nikdo neubrání, aby nemiloval Seladona Vzdechy Dvanáct podmínek, za nichž si Stella a Hylas slibují v budoucnu se milovat Za první Třináctý a poslední článek Proslov pastýřky Philis Odpověď pastýře Silvandra Soud pastýřky Diany Konec deváté knihy DESÁTÁ KNIHA TŘETÍ ČÁSTI ASTREY Odpověď pastýře Silvandra na Dianin soud Egypťanky. Stance Sonet. Že ať je přítomen, nebo nepřítomen, trápí se Sonet. Jeho srdce má více trápení, než je sklizně na poli Sonet. Ona se ptá, zda si jeho milá nepamatuje na přísahy, které na tom místě dala Sonet. Pochyby o lásce Sonet. Jestli jeho trápení do smrti vůbec skončí Sonet. Nepříznivé účinky lásky Konec desáté knihy JEDENÁCTÁ KNIHA TŘETÍ ČÁSTI ASTREY Věštba Sonet. Pozoruje svou pastýřku, jak spí Sonet. Jeho paní spí a on se ji neodvažuje políbit Sonet. Naříká si na její krutost Madrigal. Žárlí na oděv své milené Stance. Že již nechce milovat Konec jedenácté knihy DVANÁCTÁ KNIHA TŘETÍ ČÁSTI ASTREY Příběh Childerika, Silviany a Andrimarta Sonet. Mluví k ptáku, který ulétl Silvianě z rukou Sonet. Že nikdo než láska se nesmí odvážit zobrazit jeho paní Sonet. Že jí chce vrátit, co jí ukradl Stance. O odjezdu Konec dvanácté a poslední knihy třetí části Astrey od urozeného pána Honorého d’Urfé 218 219 čtvrtá část vydání z roku 1627 Pozn.: čtvrtá ani pátá část Astrey z roku 1627, resp. 1628, dosud nejsou sorbonnským týmem digitalizovány. Zdrojem pro jejich obsahy byla edice Reinharda Krügera z  univerzity ve Stuttgartu z  roku 2006. ČTVRTÉ ČÁSTI KNIHA PRVNÍ Stance Věštba ČTVRTÁ ČÁST ASTREY DRUHÁ KNIHA Věštba Stance. Muži jsou bez přátelství Stance. Různé účinky jeho náklonnosti ČTVRTÁ ČÁST ASTREY TŘETÍ KNIHA Stance. Na jeho bolest je pláč ještě slabý Příběh o Silvaniře Sonet. Nemůže upustit od své lásky Stance. Že se nemůže změnit, i když předstírá opak Sonet ČTVRTÁ ČÁST ASTREY ČTVRTÁ KNIHA Příběh Dorindy, Periandra, Merindora a Bellimarta Stance. Nestálý milovník Dopis Merindora Dorindě Odpověď Dorindy Merindorovi ČTVRTÁ ČÁST ASTREY PÁTÁ KNIHA Sonet. Že se vůbec nezměnil Pláč Sonet. Již nechce doufat Sonet. Má víc lásky než ona krutosti Sonet. Že je třeba milovat jen pro milování Sonet. Jedině ona sama je sebe hodna Sonet. Nastavuje jí zrcadlo, když se češe ČTVRTÁ ČÁST ASTREY ŠESTÁ KNIHA Věštba Sonet. Všude nachází obraz sebe a své milenky Příběh Delphiry a Dorisey Sonet. Neví, co ho to trápí Dopis Asphala Dorisei Sonet. Kaje se, že se kál Stance Stance Tomantův proslov Odpověď Delphiry Tomantovi Filintův proslov Dianin soud ČTVRTÁ ČÁST ASTREY SEDMÁ KNIHA Příběh o Dorindě, králi Gondebautovi a princi Sigismondovi Dopis krále Gondebauta Dorindě Sonet. O vějíři Madrigal Dopis prince Sigismonda Dorindě Věštba ČTVRTÁ ČÁST ASTREY OSMÁ KNIHA Dopis Gondebauta Polemovi Lístek Gondebauta Polemovi Pokračování příběhu o Dorindě Dopis Dorindy princezně Clotildě ČTVRTÁ ČÁST ASTREY DEVÁTÁ KNIHA Příběh o Alcandrovi, Amilcarovi, Circeně, Palinici a Florici Dialog Že si netroufá vypovědět svůj žal Lístek Circeny Alcadrovi Sonet. I když jím pohrdá, on ji chce milovat Sonet. Je připraven odejít Dopis Alcandra Circeně Stance. O nelibosti z odchodu Stance Sonet. Proti uctivosti Dopis Alcandra Circeně Dopis Alcandra Belisardovi Milostná stížnost Dopis Circeny Alcandrovi Sonet. Nic jej nemůže zdržet Madrigal Sonet. O návratu Sonet. O návratu Věštba ČTVRTÁ ČÁST ASTREY DESÁTÁ KNIHA Příběh o Rosaniře, Celiodantovi a Rosileonovi Odpověď uhýbavé Meluzíny princezně Argiře Dopis princezny Rosaniry Rosileonovi Odpověď Rosileona princezně Rosaniře Odpověď princezny Rosaniry Rosileonovi Dopis královny Argiry králi Policandrovi Odpověď krále Policandra královně Argiře Dopis princezny Rosaniry Rosileonovi Dopis krále Policandra Rosileonovi ČTVRTÁ ČÁST ASTREY JEDENÁCTÁ KNIHA Pokračování příběhu o Ligdamonovi Stance. Trápí se, že nevidí tu, kterou miluje Dopis krále Policandra královně Argiře Dopis Polema Climantovi Pokračování příběhu o Dorindě a o princi Sigismondovi Dopis Dorindy princi Sigismondovi Dopis prince Sigismonda Dorindě ČTVRTÁ ČÁST ASTREY DVANÁCTÁ KNIHA Pokračování příběhu o Lydiovi Konec čtvrté části Astrey od urozeného pana Honorého d’Urfé Pátá část vydání z roku 1628 Dopis POSLEDNÍ ČÁST ASTREY KNIHA PRVNÍ Dopis Silvandra Adamovi Dopis Polemův Gondebautovi, králi Burgunďanů Dopis Amasis Lindamorovi Dopis Galatey Lindamorovi Sonet Věštba Stance 220 221 POSLEDNÍ ČÁST ASTREY DRUHÁ KNIHA Pokračování příběhu o Lipandovi, Amerine, Melandrovi a Lydiovi Dopis Gondebauta Polemovi Píseň POSLEDNÍ ČÁST ASTREY TŘETÍ KNIHA Lindamorovo vyzvání Polemovi Polemova odpověď na Lindamorovo vyzvání Pokračování příběhu o Childerikovi, Silvianě a Andrimartovi Dopis královny Methiny Bassinovi, vévodovi durynskému POSLEDNÍ ČÁST ASTREY ČTVRTÁ KNIHA Věštba Pokračování příběhu o Circeně, Palinici a Florici Věštba Stance Lístek Sileina Palinici Dopis Sileina Palinici Sonet Píseň Sonet POSLEDNÍ ČÁST ASTREY PÁTÁ KNIHA Dopis Sigismonda Gondebautovi Pokračování příběhu o Adrastovi Dopis Palemona Doris POSLEDNÍ ČÁST ASTREY ŠESTÁ KNIHA Óda Věštba Vilannella POSLEDNÍ ČÁST ASTREY SEDMÁ KNIHA Dopis Gondebauta Sigismondovi Óda. Chce zemřít, protože pozbyl naději, že bude mít Dianu POSLEDNÍ ČÁST ASTREY OSMÁ KNIHA Dopis Astrey Licidovi Pokračování příběhu o Eudoxi, Ursacovi a Olimbrovi Dopis Thrasimonda mladé Eudoxi Lístek Olicarsise Eudoxi POSLEDNÍ ČÁST ASTREY DEVÁTÁ KNIHA Pokračování příběhu o Tircisovi a Laonici Madrigal Stance POSLEDNÍ ČÁST ASTREY DESÁTÁ KNIHA Dopis Diany Silvandrovi Příběh o Olicarsovi a Azahydovi Věštba POSLEDNÍ ČÁST ASTREY JEDENÁCTÁ KNIHA Věštba Dopis Dorindy Amasis Pokračování příběhu o Dorindě Dopis Sigismonda Dorindě POSLEDNÍ ČÁST ASTREY DVANÁCTÁ KNIHA Lístek Sigismonda Dorindě Konec Astrey Metodologický rejstřík vybraných pojmů k překladatelskému čtení anachronismus 12, 59, 84, 143, 146 androgynní 17, 26, 51, 93, 94 archaismus 35, 109, 143, 147, 158 archaizující reflex 35 báseň 37, 87, 125–127, 140, 149, 188 čtenářský pakt 14, 84, 87, 94, 180 čtení 30, 36, 57, 124, 128, 132, 138–140, 142, 143, 146, 151, 159, 207, 208 diachronie 138, 142, 187 dichotomie 40 divadlo, divadelní 49, 50, 68, 87, 93, 141, 151, 198, 201 drama 85, 117, 141, 142, 148, 171, 209 exotizace 41 explicitace, explicitní 36, 41, 63, 112, 127, 159, 196 figura, stylistická 43, 62, 65, 97, 132, 159, 162, 163 galantní, galantnost 9, 13, 14, 18, 24, 48, 60, 75, 143, 148, 189 hermeneutika, hermeneutický 10, 35, 123–125, 127–131, 136, 138, 145–147, 149, 151, 207, 208 hypotaxe, hypotaktický 41, 63 ilustrace 18, 43, 71, 142, 143, 180 ironie, ironický 19, 21, 75, 91, 158, 164, 168, kazuistika 14, 75, 158 kód 12–14, 21, 40, 54, 124, 129–132, 135, 139–143, 146–148, 157, 175 kompozice, kompoziční 86, 132, 133, 141, 163, 164 konvence 14, 18, 21, 88, 94, 117 motivace 17, 35, 101, 115, 117, 147, 150 mřížka 128, 148, 157, 160, 208 narativní 12, 14, 15, 75, 94, 139 naturalistický 41 naturalizace 41 obraz 10, 127, 134, 141, 149, 164, 171, 182, 195, 202 opozice 43, 134, 157, 160, 164, 166, 201 paralelismus 55, 62, 65, 86, 88, 132–134, 157, 162–164 paranarativní 32, 56, 71, 105, 109, 115, 174, 189, parataxe, parataktický 41 paratext 16, 57 repetice 77, 88, 147, rod mužský 17, 27, 79, 142 rod ženský 17, 28, 37, 38, 79, 142, 174 různočtení 30, 32 scénář 71, 88, 139, 194, sémantické pole 39, 138 strategie 32, 51, 52, 176, 190 stylistický 62, 65, 66, 88, 111, 128, 132, 151, 162, 164 synchronie 15, 94, 138, 142, 187 toponymum 37, 39, 47, 137 transpozice 63 tykání 40, 63 varianta 109, 124, 125, 137, 140 vykání 40, 147 222 223 BIBLIOGRAFIE 1. Primárně zkoumané literární texty Pozn.: u starých tisků respektujeme původní podobu bibliografických údajů. Die Schäfferinn Astrea. Durch Herrn Honorat von Urfé, Frantzösisch beschreiben, jetzt verteutscht. Andern Theil, Hall bei Michael Oelschlägel, 1625. Andern Theils der historien von Astrea. Das erste Buch. Die Schäfferinn Astrea. Durch H. Honorat von Urfé, erstlich in Französisch beschrieben jeso nettlich In hochteucksche Sprach versecket etc. Dritter Theil, Hall in Sachsen, in verlegung Michael Oelschlegels, 1625. Honoré d’Urfé, L’Astrée. Première partie. Édition critique établie sous la direction de Delphine Denis, Paris, Editions Honoré Champion, 2011. Honoré d’Urfé, L’Astrée. Deuxième partie. Édition critique établie sous la direction de Delphine Denis, Paris, Editions Honoré Champion, 2016. L’Astrée de Honoré d’Urfé, partie 1, Livres 9–12, Strassburg, [1905?]. L’Astrée de Honoré d’Urfé. Première partie, Livres I–IV, Strasbourg, J.H. Ed. Heitz (Heitz & Mündel), [19--]. L’Astrée de Honoré d’Urfé. Première partie, Livres V–VIII, Strasbourg, J.H. Ed. Heitz (Heitz & Mündel), [19--]. L’Astrée de Honoré d’Urfé. Première partie, Livres IX–XII, Strasbourg, J.H. Ed. Heitz (Heitz & Mündel), [19--]. L’Astrée de M. D’Urfé, Pastorale allégorique, avec la clé, nouvelle édition. A Paris, chez Pierre Vitte, chez Didot, 1733, dostupné na https://books.google.cz. L’Astrée de messire Honoré d’Urfé. Ire partie. Dernière édition, reveuë et augmentée par l’autheur, À Lyon: de l’impr. de S. Rigaud, 1617. L’Astrée de Messire Honore Durfe, Paris, Toussaint du Bray, 1607, dostupné na: http:// www.astree.Paris-sorbonne.fr/. La Nouvelle Astrée, dédiée à son Altesse Royale madame, A Amsterdam, chez Pierre Humbert, 1713, zkratka NAA. La Nouvelle Astrée, dédiée à son altesse royale madame. A Paris, Chez Nicolas Pepie, ruë saint Jacques, au-dessus de la Fontaine S. Severin, au Grand S. Basile, 1712, dostupné na http://www.astree.paris-sorbonne.fr/Nouvelle_astree.php; copyright 2007–2013 – Equipe Le Règne d’Astrée, zkratka NAP. La Nouvelle Astrée, Par Monsieur l’abbé C**, A Leyde, chez Jean Sambik le jeune, 1718. Novaja Astreja. Iz sočinenij g. Gesnera (!). Perevod s Francuzskago (Vasilija Rajevskogo). Moskva, v Universitetskoj Tipografii, u A. Světuškina, 1789. Urfé, Honoré d’: L’Astrée, IIII Partie, imprimé à Rouen, 1647. Různá vydání Astrey i Nové Astrey jsou dostupná na webových stránkách Francouzské národní knihovny na adrese http://gallica.bnf.fr. 2. Ostatní zdroje podle oborů A) Literární historie a kritika Adam, Antoine, La théorie mystique de l’amour dans L’Astrée et ses sources italiennes, Revue d’Histoire et de Philosophie et d’Histoire générale de la civilisation, IV, Lille, Université de Lille, 1936. Arrivé, Michel, Pour une théorie des textes poly-isotopiques, Langages, vol. 8, n. 31, 1973, Paris, Didier-Larousse, dostupné na http://www.persee.fr/doc/lgge_0458 -726x_1973_num_8_31_2235. Bertaud, Madaleine, L’Astrée et Polexandre. Du roman pastoral au roman héroïque, Genève, Librairie Droz, 1986. Biet, Christian, L’Astrée, livre de Honoré d’Urfé, Encyclopædia Universalis [en ligne], dostupné na http://www.universalis.fr/encyclopedie/l-astree/. Dédéyan, Charles, Le chevalier berger ou de l’Amadis à l’Astrée, Paris, Presses de l’Université Paris-Sorbonne, 2002. Denis, Delphine (ed.), Lire „L’Astrée“, Paris, Presses de l’Université Paris-Sorbonne, 2008. Denis, Delphine, Bergeries infidèles: les modernisations de L’Astrée (1678–1733), Seventeenth-Century French Studies, n°29, Leeds, Maney Publishing, 2007. Denis, Delphine, Ces „monstres horribles qui vont attendant les passants“: L’Astrée au risque de ses lectures, in: Denis, Delphine (ed.), Lire „L’Astrée“, Paris, Presses de l’Université Paris-Sorbonne, 2008. Dubost, Jean-Pierre (ed.), Topographie de la rencontre dans le roman européen, Clermont-Ferrand, Presses Universitaires Blaise Pascal, 2008. Dytrt, Petr, Modernita v otaznících, tekutá modernita v textech Jeana Rouauda a Françoise Bona, Brno, Host – Masarykova univerzita, 2013. Eglal, Henein, L’Astrée, palais des miroirs?, in: Denis, Delphine (ed.), Lire „L’Astrée“, Paris, Presses de l’Université Paris-Sorbonne, 2008. Eglal, Henein, Protée romancier. Les déguisements dans l’Astrée d’Honoré d’Urfé, Fasa- no – Paris, Schena – Nizet, 1996. Ehrmann, Jacques, Un Paradis désespéré: l’amour et l’illusion dans L’Astrée, New Haven, Yale University Press, 1963. Esmein-Sarrazin, Camille, Lectures de L’Astrée au XVIIe siècle: lieu de mémoire et référence pour une poétique en devenir, in: Denis, Delphine (ed.), Lire „L’Astrée“, Paris, Presses universitaires de Paris-Sorbonne, 2008. Gaume, Maxime, Les inspirations et les sources de l’œuvre d’Honoré d’Urfé, Saint-Etienne, Centre d’études foréziennes, 1997. Gefen, Alexandre, Visibilité, lisibilité, unité: L’Astrée face à la théorie littéraire moderne, in: Denis, Delphine (ed.), Lire „L’Astrée“, Paris, Presses de l’Université Paris-Sorbonne, 2008. Genette, Gérard, Figures III, Paris, Seuil, 1972. 224 225 Genette, Gérard, Le serpent dans la bergerie, Figures I, Paris, Seuil, 1966. Gheeraert, Tony, Saturne aux deux visages, introduction à l’Astrée d’Honoré d’Urfé, Rouen – Le Havre, Publications des Universités de Rouen et du Havre, 2006. Giavarini, Laurence, Le sentiment ordinaire de ceux qui aiment, Locus amœnus, curiosité, ethos endeuillé dans L’Astrée d’Honoré d’Urfé (1607–1628), in: Jacques-Chaquin, Nicole – Houdard, Sophie (eds.), Curiosité et Libido sciendi de la Renaissance aux Lumières, volume 2, Lyon, ENS Editions, 2000. Giorgi, Giorgetto, Les origines de la structure de L’Astrée, in: Denis, Delphine (ed.), Lire „L’Astrée“, Paris, Presses de l’Université Paris-Sorbonne, 2008. Habib, Claude, Galanterie française, Paris, Editions Gallimard, 2006. Habibová, Claude, Francouzská galantnost, přel. Lena Arava-Novotná, Praha, Academia, 2009. Harris, Joseph – Horn, Julia – Russell-Watts, Lynsey (eds.), Stealing beauty: The Abbé de Choisy’s Appropriation of the Feminine, Possessions: Essays in French Literature, Film and Theory, Oxford – Berlin – Bern, Peter Lang, 2003. Hembree, James M., Subjectivity and the signs of love. Discourse, desire and emergence of modernity in Honoré d’Urfé’s „L’Astrée“, New York, Peter Lang, 1977. Kevorkian, Servais, Thématique de l’Astrée d’Honoré d’Urfé. Introduction, références, index, Paris, Librairie Honoré Champion, 1991. Krysinski, Wladimir, Carrefours de signes: Essais sur le roman moderne, Berlin – New York, Walter de Gruyter GmbH & Co KG, 1981, dostupné na https://books.google.cz. Kubíček, Tomáš, Perioda jako zrcadlo vývoje. Důsledky rozboru jedné stylistické figury v Počátcích krásné prózy novočeské Felixe Vodičky, dostupné na http://www.ucl.cas. cz/edicee/data/sborniky/2004/Vodicka/8.pdf. Lakoff, George, The Contemporary Theory of Metaphor, in: Ortony, Andrew (ed.), Metaphor and Thought (2nd edition), Cambridge, Cambridge University Press, 1993, dostupné na http://comphacker.org/comp/engl338/files/2014/02/ A9R913D.pdf. Lavocat, Françoise, Arcadies malheureuses. Aux origines du roman moderne, Paris, Honoré Champion, 1998. Lecercle, Jean-Louis, Rousseau et l’art du roman, Genève, Slatkine Reprints, 1979, s. 13–15, dostupné na: https://books.google.cz/books?id=UCTYUIBvm-oC&pg= PA14&lpg=PA14&dq=Rousseau+Astrée+Urfé&source. Loba, Mirosław, Le mythe de l’Arcadie dans l’Astrée d’Honoré d’Urfé, in: Studia Romanica Posnaniensia, n°XV, Poznań, Uniwersytet im Adama Mickiewicza w Poznaniu, 1990. Magendie, Maurice, Du nouveau sur L’Astrée, Paris, Honoré Champion, 1927. Magendie, Maurice, L’Astrée d’Honoré d’Urfé, Paris, Edgar Malfère directeur, Éditions littéraires et techniques, 1929. Martin-Jacquemier, Myriam, L’Âge d’or du mythe de Babel 1480–1600, De la conscience de l’altérité à la naissance de la modernité, předmluva Jean-Claude Margolin, Paris, Eurédit, 2006. Matoušková, Jiřina, Francouzské tisky v arcibiskupské zámecké knihovně v Kroměříži. Krásná literatura, Olomouc, Univerzita Palackého v Olomouci, 2011. Mioche, Marie-Claude (ed.), Audace et modernité d’Honoré d’Urfé, Actes du colloque international, Paris, Honoré Champion, 2013. Moss, Ann, Entre guillemets: citations à prendre ou à laisser dans l’Astrée, in: Denis, Delphine (ed.), Lire „L’Astrée“, Paris, Pressses Universitaires de Paris-Sorbonne, 2008. Polet, Jean-Claude, Périodisation et grands ensembles littéraires. Limites nationales et cohérences transversales, Revue d’Histoire littéraire de la France, vol. 102, n. 5, 2002. Prokop, Josef, Radimská, Jitka, Pelán, Jiří, Literární Arkádie. Antologie starších románských literatur, České Budějovice, Jihočeská univerzita, 2014, dostupné na http://www.ff.jcu.cz/antologie-starsich-romanskych-literatur. Régent-Susini, Anne, Quand dire, c’est taire? L’ „effet de sourdine“ racinien, stylistique et/ou rhétorique, dostupné na http://www.rhetorique.revues.org/95. Sancier-Chateau, Anne, Une esthétique nouvelle. Honoré d’Urfé correcteur de „L’Astrée“ (1607–1625), Paris, Université de Paris IV-Sorbonne, 1987, Genève, Droz, 1995. Sarant, Mylène, L’Astrée dans les arts de la tapisserie, in: Denis, Delphine (ed.), Lire „L’Astrée“, Paris, Presses de l’Université Paris-Sorbonne, 2008. Šrámek, Panorama francouzské literatury: od počátku po současnost, Brno, Host, 2012. Teixeira Anacleto, Marta, La mémoire apprivoisée: de la complicité des lieux bucoliques de la rencontre au Portugal et en France au XVIIe siècle, in: Dubost, Jean-Pierre (ed.), Topographie de la rencontre dans le roman européen, ClermontFerrand, Presses Universitaires Blaise Pascal, 2008. Van der Cruysse, Dirk, L’abbé de Choisy, androgyne et mandarin, Paris, Fayard, 1995. Vodička, Felix, Počátky krásné prózy novočeské. Příspěvek k literárním dějinám doby Jungmannovy, Praha, H&H, 1994 [1948]. B) Lingvistika, teorie překladu a hraniční disciplíny Abramovici, Serge, Trahison littéraire, I Intercâmbio. Porto: Universidade do Porto. Faculdade de Letras. Nº 6, 1995. Ayres-Bennett, Wendy – Rainsford, Thomas M. (eds.), L’Histoire du français. État des lieux et perspectives, Paris, Classiques Garnier, 2014. Bazin-Tacchella, Sylvie, Initiation à l’ancien français, Paris, Hachette, 2001. Brunot, Ferdinand, Histoire de la langue française des origines à 1900, tome III, La formation de la langue classique (1600–1660), Paris, Librairie Armand Colin, 1927. Brunot, Ferdinand, Histoire de la langue française des origines à 1900, tome V, Le français en France et hors de France au XVIIe siècle, Paris, Librairie Armand Colin, Paris, 1927. 226 227 Brunot, Ferdinand, Histoire de la langue française des origines à 1900, tome VI, le XVIIIe siècle, Paris, Librairie Armand Colin, 1932. De Courcelles, Dominique – Martines Peres, Vincent (eds.), Pour une histoire comparée des traductions, traductions des classiques, traductions du latin, traductions des langues romanes du Moyen Âge et de la première modernité, Paris, Ecole des Chartes, 2012. Delisle, Jean, L’analyse du discours comme méthode de traduction, předmluva Danica Seleskovitch, Ottawa, Editions de l’Université d’Ottawa, 1980, dostupné na http:// www.academia.edu/5913041/Lanalyse_du_discours_comme_m%C3%A9tho- de_de_traduction. Derrida, Jacques, Margues de la philosophie, Paris, Editions de Minuit, 1972. Doležalová, Pavla, Apprendre la traduction à l’aide des „grilles de traduction“. Pour une approche méthodique, Etudes romanes de Brno, 37, Brno, Masarykova univerzita, 2015. Domenach, Jean-Marie, Approches de la modernité, Paris, Ellipses, 1995. Dotoli, Giovanni, Traduire en français du Moyen Âge au XXIe siècle, Théorie, pratique et philosophie de la traduction, předmluva Alain Rey, Paris, Hermann Editeurs, 2010. Durban, Chris, Překlady a jak na to, příručka pro zadavatele překladů, JTP – Jednota tlumočníků a překladatelů, Praha, 2016. Eco, Umberto, Lector in fabula. Role čtenáře aneb interpretační kooperace v narativních textech, přel. Zdeněk Frýbort, Praha, Academia, 2010, s. 113. Filipec, Josef, Systémovost antonymie, Naše řeč, roč. 77, č. 3, 1994, dostupné na http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7189.http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv. php?art=7189 – _ftn3. Fišer, Zbyněk, Překlad jako kreativní proces. Teorie a praxe funkcionalistického překládání, Brno, Host, 2009. Fournier, Nathalie, Grammaire du français classique, Paris, Berlin, 2002. Fragonard, Marie-Madeleine – Kotler, Eliane, Introduction à la langue française du XVIe siècle, Paris, Nathan, 2005. Fromilhague, Catherine, Sancier-Chateau, Anne, Introduction à l’analyse stylistique, Paris, Nathan Université, 2002. Gadamer, Hans Georg, Člověk a řeč, přel. Jan Sokol a Jakub Čapek, Praha, Oikoymenh, 1999. Gadamer, Hans Georg, Pravda a metoda, nárys filosofické hermeneutiky, přel. David Mik, Praha, Triáda, 2010. Girard, René, Les origines de la culture, Paris, Desclée de Brouwer, 2004. Girard, René, O původu kultury, přel. Pavla Doležalová, Brno, CDK, 2008. Greimas, Algirdas Julien, Du sens: Essais sémiotiques, Paris, Editions du Seuil, 1970. Greimas, Algirdas Julien, Systématique des isotopies, in: Essais de sémiotique poétique, Paris, Larousse, 1972. Grepl, Miroslav – Karlík, Petr, Skladba češtiny, Olomouc, Votobia, 1998. Guidère, Mathieu, Introduction à la traductologie: Penser la traduction: hier, aujourd’hui, Paris, De Bœck, 2010. Heilandová, Lucie, Zámecká knihovna hrabat Chorynských, in: Krušinský, Rostislav (ed.), Problematika historických a vzácných knižních fondů 2009, sborník z 18. odborné konference Olomouc, 14–15. října 2009, Olomouc, Vědecká knihovna v Olomouci. Hildenbrand, Zuzana – Kacprzak, Alicja – Sablayrolles, Jean-François (eds.), Emprunts néologiques et équivalents autochtones en français, en polonais et en tchèque, Limoges, Éditions Lambert-Lucas, 2016. Hurtado Albir, Amparo, La notion de la fdélité en traduction, Paris, Didier Erudition, 1990. Charbonnier, Georges, Entretiens avec Lévi-Strauss, Paris, Les Belles Lettres, 2010. Charbonnier, Georges, Hovory s Lévi-Straussem, přel. Pavla Doležalová, Brno, Barrister & Principal, 2014. Hilský, Martin, The Sonnets / Sonety, William Shakespeare, Brno, Atlantis, 2012. Isambert, François-André – Lévi-Strauss Claude: Mythologiques. Le cru et le cuit, Revue française de sociologie, n. 6–3. 1965, s. 392–394, dostupné na www.persee. fr/doc/rfsoc_0035-2969_1965_num_6_3_6457. Karlík, Petr, Má čeština konjunktiv, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity Studia minora facultatis philosophicae universitatis brunensis č. 30, Brno, Masarykova univerzita, 1982. Koblížek, Tomáš, Intertextualita, genealogie a smysl pojmu, 2009, dostupné na http:// www.iliteratura.cz/Clanek/24407/intertextualita-genealogie-a-smysl-pojmu. Lévi-Strauss, Claude, Regarder, écouter, lire, Paris, Plon, 1993. Levý, Jiří, Umění překladu, Praha, Československý spisovatel, 1963, reedice podle 1. vydání a německé verze z roku 1963, Praha, Panorama, 1983. Manzari, Francesca, Herméneutique et traduction, in: Traduções Revista do Programa de Pós-Graduação em Estudos da Tradução da UFSC, 2012. Martin, Christophe, L’Ilustration de l’Astrée (XVIIe-XVIIIe siècles), in: Denis, Delphine (ed.), Lire „L’Astrée“, Paris, Presses de l’Université Paris-Sorbonne, 2008. Maurus, Patrick (ed.), Actualité de la sociocritique, Paris, L’Harmattan, 2013. Meschonnic, Henri, Poétique du traduire, Paris, Verdier, 1999. Panofsky, Erwin, Et in Arcadia ego, Poussin, in: L’œuvre d’art et ses significations, Paris, Gallimard, 1969. Panofsky, Erwin, Význam ve výtvarném umění, přel. Lubomír Konečný, Praha, Mal- vern – Academia, 2013. Rastier, François, Linguistique interprétative et fondements sémiotiques de la traduction, in: Milliaressi, Tatiana (ed.), La Traduction: philosophie, linguistique et didactique, Lille, Presses du Septentrion, 2009, vol. XV, n°4, 2010 a vol. XVI, n°1, 2011, dostupné na http://www.revue-texto.net/index.php?id=2718. Rastier, François, Pour une systématique des isotopies, in: Essais de sémiotique poétique, Paris, Larousse, 1972. 228 229 Rastier, François, Sémantique interprétative, Paris, PUF, 1987. Rastier, François, Arts et sciences du texte, Paris, Presses Universitaires de France, 2001. Rastier, François, De la signification au sens – pour une sémiotique sans ontologie, 1999, dostupné na http://www.revue-texto.net/Inedits/Rastier/Rastier_Semiotique-ontologie.html; italsky Dalla significazione al senso: per una semiotica senza ontologia, in: Basso, Pierluigi, Corrain, Lucia (eds.), Eloquio del senso, Milan, Costa & Nolan, 1999. Rastier, François, Défigements sémantiques en contexte, in: Martins-Baltar, M. (ed.), La locution, entre langues et usages, Paris, coll. Signes, ENS Editions Fontenay / Saint Cloud, 1997. Rastier, François, Traduction et genèse du sens, in: Lederer, Marianne (ed.), Le sens en traduction, Paris, Minard, 2006, dostupné na http://www.revue-texto.net/in- dex.php?id=2202. Rastier, François, Traduction et idéologie, předmluva k Guillaume, Astrid (ed.), Idéo­logie et Traductologie, Paris, L’Harmattan, 2016. Seleskovitch, Danica – Lederer, Marianne, Interpréter pour traduire, Paris, Didier Erudition (Klincksieck), 2001. Seleskovitch, Danica, L’interprète dans les conférences internationales: problèmes de langage et de communication, Paris, Lettres modernes, 1968. Schmitt, Jean-Claude, La Raison des gestes dans l’Ocident médiéval, Paris, Gallimard, 1990, česky Svět středověkých gest, přel. Lada Bosáková, Pavla Doležalová a Veronika Sysalová, Praha, Vyšehrad, 2004. Snell-Hornby, Mary, The Turns of Translation Studies. New paradigms or shifting viewpoints?, Amsterdam, Philadelphia, John Benjamins B.V, 2006, dostupné na http:// www.translationindustry.ir/Uploads/Pdf/Mary_Snell-Hornby_-_The_Turns_ of_Translation_Studies.pdf. Starobinski, Jean, předmluva in: Ehrmann, Jacques, Un Paradis désespéré: l’amour et l’illusion dans L’Astrée, New Haven, Yale University Press, 1963. Steiner, George, After Babel. Aspects of Language and Translation, Oxford, Oxford University Press, 1975. Steiner, George, Po Bábelu. Otázky jazyka a překladu, přel. Šárka Grauová, Praha, Triáda, 2010. Stolz, Claire, Initiation à la stylistique, Paris, Ellipses, 2006. Šabršula, Jan, Problèmes de la stylistique comparée du français et du tchèque, Praha, Státní pedagogické nakladatelství, 1986. Tabakowska, Elżbieta, Cognitive Linguistics and Poetics of Translation, Tübingen, Günter Narr Verlag, 1993. Vaucluse, François, L’art de traduire, Meudon, Hapax, 2007, dostupné na http:// www.cosmopolis-rev.org/2013-1/lart-de-traduire. Vermeer, Hans Josef, A skopos theory of translation (some arguments for and against), Heidelberg, TEXTconTEXT, 1996. Vintr, Josef, Zásady transkripce českých textů z barokní doby, Listy filologické / Folia philologica, Vol. 121, No. 3/4, 1998. Wittgenstein, Ludwig, Tractatus logico-philosophicus, přel. Jiří Fiala, Praha, OIKOY- MENH – Nakladatelství Svoboda, 1993. C) Beletrie Čapek, Karel, Francouzská poesie moderní doby, Praha, Nakladatelství Fr. Borový, 1920. D’Aulnoy, Marie-Catherine, Le jumel de Barneville, Les Contes Des Fees: contenant tous leurs ouvrages en neuf Volumes; Avec Figures. Tome II., A Nuremberg: Chez Gabriel Nicolas Raspe, 1762, EOD Reprint, Moravian Library. D’Aulnoy, Marie-Catherine, comtesse, Les Contes de fées, La Bibliothèque électronique du Québec, Collection À tous les vents, dostupné na: https://beq.ebooks- gratuits.com/vents/Daulnoy-contes.pdf. D’Aulnoy, Marie-Catherine, Le Cabinet des fées, aux dépens d’Estienne Roger Marchand Librairie, Amsterdam, 1717. Fargues, Nicolas, J’étais derrière toi, Paris, P.O.L. éditeur, 2006, Gallimard 2007. Giavarini, Laurence (ed.), La Sylvanire d’Honoré d’Urfé de 1627, Toulouse, Société de littératures classiques, 2001. Mann, Thomas, Čarovná hora, přel. Vratislav Jiljí Slezák, Praha, Mladá fronta, 2015. Mann, Thomas, Kouzelný vrch, přel. Jitka Fučíková a Berta a Pavel Levitovi, Praha, Odeon, 1975. Mann, Thomas, Zauberberg, Princeton, Princeton University Press 1939, dostupné na http://www.cje.ids.czest.pl/biblioteka/. Puškin, Alexandr Sergejevič, Eugen Oněgin, přel. Josef Hora, Odeon, Praha, 1977. Rousseau, Jean-Jacques, Julie ou la Nouvelle Héloïse, Paris, Garnier, 1923. Rousseau, Jean-Jacques, Œuvres complètes, Paris, Bibliothèque de la Pléïade, 1969, díl I, Les Confessions, 1.IV, s. 164. Stoppard, Tom, Arcadia, London – New York, Faber and Faber, 1993. Stoppard, Tom, Arkádie, přel. Jaroslav Kořán, Brno, Městské divadlo Brno, 2004. Ternaux, Jean-Claude (ed.), Sananzar, Jacques, L’Arcadie, do francouzštiny přel. Jean Martin, Reims, Centre de Recherche sur la Transmission des Modèles Littéraires et Esthétiques, Université de Reims, 2003. Tournier, Michel, Les Météores, Paris, Gallimard, 1975. Tournier, Michel, Meteory, přel. Věra Dvořáková, Praha, Melantrich, 1998. 230 231 D) Slovníky Akademický slovník cizích slov, Praha, Academia, 1955. Dictionnaire d’architecture, civile, militaire et navale, antique, ancienne et moderne…, Roland de Virloys, A Paris, chez les Libraires associés, 1770, dostupné na https:// archive.org/details/dictionnairedarc01rola. Dictionnaire de l’Académie françoise, Paris, chez J. J. Smits et Co, 1799, zkratka DAF. Dictionnaire des citations, Le Monde, dostupné na http://dicocitations.lemonde.fr/ citation/repos/3/310.php. Dictionnaire des difficultés de français, Colin, Jean-Paul, Paris, Dictionnaires Le Robert, 1994. Dictionnaire des synonymes, Bertaud de Chazaud, Henri (ed.), Paris, Dictionnaires Le Robert, 1998. Dictionnaire des synonymes, mots de sens voisin et contraires, Bertaud de Chazaud, Henri (ed.), Paris, Gallimard, 2007. Dictionnaire étymologique du français, Paris, Dictionnaires Le Robert, 1983, zkratka DEF. Dictionnaire étymologique du français, Picoche, Jacqueline, Paris, Dictionnaires Le Ro­ bert – VUEF, 2002. Dictionnaire historique de l’orthographe française, Paris, Larousse, 1995. Larousse dictionnaire du français classique, le XVIIe siècle, Paris, Larousse, 1992, zkratka DFC. Le Lexis, Le Dictionnaire érudit de la langue française, Paris, Larousse, 2014, zkratka DELF. Millenium Professional – francouzština, Praha, 2004. Nouveau Petit Robert, Paris, Dictionnaires Le Robert, 1983. Nový encyklopedický slovník češtiny, dostupné na https://www.czechency.org/. Ortolang, outils et Ressources pour un traitement optimisé de la LANGue, Portail lexical; CNRS, 2005, dostupné na http://www.cnrtl.fr Ottův slovník naučný, vydavatel a nakladatel J. Otto v Praze, 1898. Pala, Jan, Všianský, Jan, Slovník českých synonym, Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 1994. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Praha, Academia, 1994. Supplément au Dictionnaire de l’Académie, A Paris, chez Masson et fils, M. DCCC. XXVII. Použité zkratky citovaných děl DAF Dictionnaire de l’Académie françoise, Paris, chez J. J. Smits et Co, 1799. DELF Le Lexis, Le Dictionnaire érudit de la langue française, Paris, Larousse, 2014. DFC Larousse dictionnaire du français classique, le XVIIe siècle, Paris, Larousse, 1992. NAA La Nouvelle Astrée, dédiée à son Altesse Royale madame, A Amsterdam, chez Pierre Humbert, 1713. NAP La Nouvelle Astrée, dédiée à son altesse royale madame, A Paris, Chez Nicolas Pepie, ruë saint Jacques, au-dessus de la Fontaine S. Severin, au Grand S. Basile, 1712. 232 233 Résumé Le grand cycle romanesque de Honoré d’Urfé L’Astrée, œuvre majeure du genre pastoral en France, est présentée au lecteur tchèque par le biais de la Nouvelle Astrée, publiée en 1712, dont la première traduction inédite en langue tchèque constitue le cœur de ce livre. Toutes proportions gardées, La Nouvelle Astrée est comparée à son prestigieux modèle, tout en faisant objet de trois études – l’une littéraire et historique, l’autre traductologique et herméneutique et, troisièmement, d’une critique comparée des possibles „modernisations“ du mythe arcadien, astréen et céladonien. Abstract The Honoré d’Urfé’s vast novel L’Astrée, masterpiece of the pastoral genre in France, is being presented to Czech readers through a latter adaptation called Nouvelle Astrée published in 1712 whose first translation into Czech makes a core of this book. Keeping things in proportion, La Nouvelle Astrée is compared to its prestigious model while making a topic of three studies : literary and historical, the other based on translatological hermeneutics, and, finally, of a critical and comparative essay on possible “modernizations” of myth about Arcadia, Astrée and Céladon. 234 Seznam obrázků s uvedením zdrojů Obr. I: Vyobrazení Seladona a Astrey z titulu Čtvrté části Astrey, vytištěné v Rouenu roku 1647. Reprodukováno s laskavým svolením vlastníka, Arcibiskupství olomouckého, z fondů zámecké knihovny v Kroměříži (s. 6). Obr. II: Titulní list První části Astrey, vydání z roku 1612. L’Astrée de Honoré d’Urfé. Première partie, Livres I–IV. Strasbourg, J.H. Ed. Heitz (Heitz & Mündel), [19--]. Knihovna Filozofické fakulty MU v Brně (s. 11). Obr. III: Leonida a kočár, Jedenáctá kniha Čtvrté části Astrey, vytištěné v Rouenu roku 1647. Reprodukováno s laskavým svolením vlastníka, Arcibiskupství olomouckého, z fondů zámecké knihovny v Kroměříži (s. 34). Obr. IV: Vyobrazení Diany pozorující z úkrytu skupinu pastýřů a pastýřek, První kniha Čtvrté části Astrey, vytištěné v Rouenu roku 1647. Reprodukováno s laskavým svolením vlastníka, Arcibiskupství olomouckého, z fondů zámecké knihovny v Kroměříži (s. 61). Obr. V: Obléhání Marsilly, Dvanáctá kniha Čtvrté části Astrey, vytištěné v Rouenu roku 1647. Reprodukováno s laskavým svolením vlastníka, Arcibiskupství olomouckého, z fondů zámecké knihovny v Kroměříži (s. 114). Obr. VI a VII: „Věnování královně“ z Nové Astrey, na spodním obrázku jeho pokračování a „Upozornění“ (Avertissement). Nová Astrea z Moravské zemské knihovny v Brně; amsterdamské vydání z roku 1713 (s. 122). Obr. VIII: Titulní strana ruského překladu Nové Astrey, vydaného v Moskvě roku 1789. Národní knihovna České republiky v Klementinu (s. 173). Obr. IX: Záznam o německém překladu Astrey s uvedením autora jako „Urfe, Honoratus, d’“, z katalogu Knihovny Benediktinského opatství Rajhrad; publikováno s jeho laskavým svolením, srov. http://www.muzeumbrnenska.cz/ katalog/knihy/sk1/Tidl/pojedne081.html#obj (s. 177). Obr. X: Titulní list německého překladu Astrey z roku 1625, uchovávaného v Knihovně Benediktinského opatství Rajhrad; publikováno s jeho laskavým svolením, foto Hana Polívková (s. 178). Obr. XI a XII: Věnování královně Marii Medicejské a medailon s portrétem Honorého d’Urfé z Čtvrté části, dole Tircis a Leonice, Pátá kniha Čtvrté části Astrey, vytištěné v Rouenu roku 1647. Reprodukováno s laskavým svolením vlastníka, Arcibiskupství olomouckého, z fondů zámecké knihovny v Kroměříži (s. 181). Obr. XIII: Alexandr a Florice, Devátá kniha Čtvrté části Astrey, vytištěné v Rouenu roku 1647. Reprodukováno s laskavým svolením vlastníka, Arcibiskupství olomouckého, z fondů zámecké knihovny v Kroměříži (s. 184). Obr. XIV: Titulní list Nové Astrey z Moravské zemské knihovny v Brně; amsterdamské vydání z roku 1713 (s. 206). Poděkování profesoru Jiřímu Šrámkovi za laskavé pročtení dr. Janu Seidlovi za připomínky docentu Petru Dytrtovi za podporu redaktorce Lence Váchové za spolupráci 236 237 Obsah I. Úvod. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 1. Pastýřská literatura jako vymírající druh, Astrea jako vyhaslá hvězda a „předpotopní“ Seladon? . . . . . . . . . . . . . 7 2. Nová Astrea jako „drobné dílko“ vzešlé z velkého příběhu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 3. Autor/autorka Nové Astrey. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 4. Čtení a různočtení. Zásady rekonstrukce a transkripce francouzského textu z počátku 18. století platné i pro český jazyk . . . . . . . . . 30 II. Nová Astrea . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 III. Překlad jako výklad . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 1. Překlad jako výklad. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 2. Má cenu i nápodoba, nebo jen originál? O struktuře drahokamu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138 3. Kritické pochopení, soběstačný výklad . . . . . . . . . . . . . . . . . 145 4. Novaja Astreja, Die Schäfferin Astrea – ruský překlad, německý překlad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172 5. Kroměřížská Astrea a přestrojené myšlenky. . . . . . . . . . . . . . 179 IV. Nová Astrea a jiné nové Arkádie. . . . . . . 183 1. O možnosti modernizovat pastýřskou idylu. . . . . . . . . . . . . . 185 2. Kde leží Arkádie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195 3. Et in Arcadia ego. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197 4. Astrey a Seladonové dospěli? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198 V. Dovětek – nástin metody. . . . . . . . . . . . . . 205 Příloha: Názvy částí, knih a kapitol románového cyklu Astrea od Honorého d’Urfé. . . . . . . . . . . . . . 211 Metodologický rejstřík vybraných pojmů k překladatelskému čtení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221 Bibliografie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 222 1. Primárně zkoumané literární texty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 222 2. Ostatní zdroje podle oborů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 223 Použité zkratky citovaných děl. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 231 Résumé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232 Abstract. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 233 Seznam obrázků s uvedením zdrojů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 234 Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 235 Pavla Doležalová Nová Astrea Překlad s výkladem nejen o Seladonovi a nových Arkádiích Jazyková redakce Veronika Ptáčková Typografie a sazba Lenka Váchová Obálka Lenka Váchová a Pavla Doležalová V roce 2017 vydalo jako svou 554. publikaci Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), Venhudova 17, 614 00 Brno tél./fax : +420 545 213 862; e-mail: cdk@cdk.cz Tisk Reprocentrum Blansko 1. vydání Doporučená cena 219 Kč ISBN 978-80-7325-436-0