Šárka Havlíčková Kysová Režisér jako koncept Tvorba operního režiséra Miloše Wasserbauera v padesátých a šedesátých letech 20. století karolinum ŠÁRKA HAVLÍČKOVÁ KYSOVÁ REŽISÉR JAKO KONCEPT TVORBA OPERNÍHO REŽISÉRA MILOŠE WASSERBAUERA V PADESÁTÝCH A ŠEDESÁTÝCH LETECH 20. STOLETÍ UNIVERZITA KARLOVA NAKLADATELSTVÍ KAROLINUM 2019 Recenzenti: prof. PhDr. Eva Stehlíková prof. PhDr. et MgA. Miloš Štědroň, CSc. Publikace vznikla za podpory Grantové agentury České republiky v rámci projektu „Generace režiséra Miloše Wasserbauera a progresivní dramaturgie v opeře Státního divadla v Brně“ (GA15-06548S) řešeného v letech 2015–17. © Univerzita Karlova, 2019 © Šárka Havlíčková Kysová, 2019 ISBN 978-80-246-4460-8 ISBN 978-80-246-4464-6 (pdf) OBSAH Poděkování 11 Úvod 13 1. Operní režisér jako proměnlivý koncept 17 2. Život Miloše Wasserbauera 26 2.1 Badatelský výběr zpráv/informací o životě a díle Miloše Wasserbauera 26 2.2 Konceptualizace operního režiséra Miloše Wasserbauera v nekrolozích a vzpomínkových textech 33 3. Operní režisér jako soubor konceptů 39 3.1 Miloš Wasserbauer jako realistický operní režisér 41 3.1.1 Realismy 41 Nejedlého koncept socialistického realismu a pluralita realismů 44 Realismus, naturalismus a režisér jako organizátor ideové a stylové jednoty inscenace dle Adolfa Scherla 46 3.1.2 Inspirace v zahraničí 49 Konstantin Sergejevič Stanislavskij jako operní režisér. 50 Recepce systému Stanislavského v českém myšlení o operní inscenační tvorbě 50 Stanislavského metoda v operní inscenační praxi dle Antarové a Kristiho 51 Kristiho výklad základních východisek systému Stanislavského v opeře 53 Evžen Oněgin a ideál kategorie pravdivosti interpretace 57 Walter Felsenstein jako operní režisér přinášející realistické hudební divadlo 65 Herec-zpěvák a režisér důkladně studující partituru 65 Felsensteinův koncept pravdivosti v inscenační praxi hudebního divadla 66 Felsenstein a Stanislavskij 71 3.1.3 Wasserbauerova konceptualizace pojmu realismus 77 Ideál realismu v operní režii 77 3.2 Miloš Wasserbauer socialistický a „realistický“ operní režisér 80 3.2.1 „Velká škola socialistického realismu“: Mladá garda a Tarasova rodina 80 3.2.2 Požadavky na novou československou operu vzešlé ze dvou „sovětských vzorů“ 87 3.2.3 Realistická tvůrčí metoda v režiích Miloše Wasserbauera 90 3.2.4 Scénický realismus Waltera Felsensteina jako inspirační zdroj? 91 3.3 Miloš Wasserbauer hledač ideje díla 93 Partitura jako východisko scénické interpretace operního díla: Ústřední idea díla a vycházení z partitury 93 3.4 Buditel slovenského národního cítění: padesátá léta v Bratislavě 98 3.4.1 Inscenace slovenských novinek 101 Juro Jánošík (Bratislava, 1954) 101 Beg Bajazid (Bratislava, 1957) 104 Svätopluk (Bratislava, 1960) 108 3.4.2 Monumentalizace historie v pojetí Miloše Wasserbauera: důležitá setkání se scénografy 111 Don Carlos 1956 – „spor“ o ideu díla 113 3.5 Dramaturgie opery Státního divadla v Brně jako koncept historického vývoje 119 3.5.1 „Pěstování domácího umění jest první a nejkrásnější úloha naší opery“ 121 3.5.2 Dramaturgie a požadavek „zdivadelnění opery“ 128 3.6 Miloš Wasserbauer jako vykladač české operní mytologie 130 3.6.1 Dalibor 131 3.6.2 Bedřich Smetana ve Wasserbauerových inscenacích Dalibora a v jejich recepci 139 Dalibor (Bratislava, 1957) 139 Dalibor (Brno, 1962) 145 3.7 „Apoštol Janáčka“ – režisér kultivující, udržující a propagující janáčkovskou inscenační tradici 149 3.7.1 Ota Zítek jako předchůdce Miloše Wasserbauera v janáčkovské inscenační tradici 150 3.7.2 Rudolf Walter jako předchůdce Miloše Wasserbauera v janáčkovské inscenační tradici 158 3.7.3 Miloš Wasserbauer a janáčkovská inscenační tradice 164 Z mrtvého domu (Brno, 1958) 170 Její pastorkyňa 179 Jej pastorkyňa (Bratislava, 1955) a janáčkovská inscenační tradice na Slovensku 180 Její pastorkyňa (Brno, 1961) 182 Věc Makropulos (Brno, 1962) 189 Příhody lišky Bystroušky a slavnostní otevření nového divadla (Brno, 1965) 195 Výlety pana Broučka (Brno, 1967) 207 3.8 Miloš Wasserbauer režisér mezinárodně uznávaný 210 3.8.1 Síla osudu (Lipsko, 1963) 210 3.8.2 Šostakovičova Katěrina Izmajlová v Brně a v Miláně (1964) 215 3.9 Režisér směřující k jevištní metafoře 229 3.9.1 „Posun“ k jevištní metafoře I: Inscenační přístup k barokní opeře a Händelův Julius Caesar 229 Julius Caesar (Brno, 1966) 230 3.9.2 „Posun“ k jevištní metafoře II: Inscenační přístup k Verdiho Otellovi 241 Otello (Brno, 1967) – naplno využité možnosti nového prostoru 241 3.10 Miloš Wasserbauer pedagog 251 3.10.1 Výchova operního umělce ve studiu 251 3.10.2 Herec v centru zájmu 254 Závěr 258 Zdeněk Nejedlý jako celoživotní inspirátor (nejen) Miloše Wasserbauera 259 Zkušenosti a koncepty předchozích badatelů 260 Scénografie jako progresivní složka operní inscenace 262 Metafora jako prostředek sdělení 267 Summary 269 Bibliografie 271 Soupis vyobrazení 291 Rejstřík 294 9Obsah SUMMARY A CONCEPT OF THEATER DIRECTOR: MILOŠ WASSERBAUER’S LEGACY FROM 1950S AND 1960S What started as a project in 2015 has grown into a book which explores the works of the opera director Miloš Wasserbauer (1907–1970) in the fifties and sixties of the 20th century. Traditionally, a reader will expect that a monograph dedicated to a famous person will present a probable history of their life and work in the context of epoque. In this book, however, a different view of Miloš Wasserbauer’s creative career is offered to the reader. The author attempts, on the one hand, to unveil how the director projected his understanding of the world onto his productions, while on the other, to trace the recipients’ acceptance and evaluation of those performances. Moreover, of special interest is the way Wasserbauer’s researchers re-conceptualized his work in later years. The main focus of this book is on how our ideas regarding a certain phenomenon, and thus the academic discourse around it, are influenced by the specificity, size and approach to the elements constituting this phenomenon. Using Miloš Wasserbauer‘s life and work, the author tires to prove that those features are largely determined by the ephemeral nature of the theater event itself (in case of this study mainly an opera performance). Depending on quality and extent of particular (archival) material that has been preserved, a perspective of analysis changes. Current experience of the researcher influences how he or she conceptualizes the creators themselves and earlier scholarly studies dedicated to them. Based on how the creator’s conceptualization evolved, the reader together with the author will create the concept(s) of their own: in case of this book that would be the concept of opera director Miloš Wasserbauer. In a sense, the author tries to capture the way of how the artist, Miloš Wasserbauer, and his work were changing in the memory of the theater. The book discusses Miloš Wasserbauer’s theoretical work on opera theatre in the context of the approaches of his predecessors and contemporaries. The author also focuses on selected performances, which are regarded as style-forming in Wasserbauer’s career and history of Brno operatic practice: The Young Guard (Brno, 1951), Family of Taras (Brno, 1952), Juro Jánošík (Bratislava, 1954), Jenůfa (Bratislava, 1955; Brno, 1961), Don Carlos (Bratislava, 1956), Beg Bajazid (Bratislava, 1957), Dalibor (Bratislava, 1957; Brno, 1961), From the House of the Dead (Brno, 1958), Svätopluk (Bratislava, 1960), The Makropulos Affair (Brno, 1962), The Force of Destiny (Lipsko, 1963), Katerina Izmajlova (Brno, Milán, 1964), The Cunning Little Vixen (Brno, 1965), Julius Caesar (Brno, 1966), Otello (Brno, 1967), The Excursions of Mr. Brouček (Brno, 1967) and some other. The book also discusses the reception of those operas in the press of that era, focusing on how the epoque influenced the expectations and assessment of the artist. The concept of “Opera director Miloš Wasserbauer” is a reference not only to a real person, but also to a number of changing opinions, ideas and images that further mediate theatrical experiences and approaches of one particular person within a certain period in theater history. Such concepts supply us with diverse images of past events, reflection, or the way a person interacts with theatrical reality. What is more, they contribute to our perception of opera-staging of our time and its place in our lives and memories – in our multilayered and changing concept of an opera director. Šárka Havlíčková Kysová 270 SumMary