Jan Stejskal, Katedra historie FF UP Na Hradě 5, 771 80 Olomouc jan.stejskal@upol.cz Robert Antonín, Ideální panovník českého středověku. Kulturně-historická skica z dějin středověkého myšleni, 480 s., Brno 2013; předloženo k habilitačnímu řízeni na FF MU v Brně 2013/2014. Robert Antonín zvolil za téma svého habilitačního spisu nesmírně složitou materii, nacházejíc! se (dle mého soudu) zejména na poli politické teologie. Představa ideálni vlády je ve středověku povětšinou (byť ne vždy) spojena s ideálem monarchie. Středověká politická teologie a politická teorie pak byla konfrontována s novějšími, zejména konstitučnimi teoriemi, které si za svůj ideál stanovila liberálni společnost a této konfrontaci vlastně vděčíme za uchováni teorii středověkých. Autor zaměřil svůj pohled zejména na postaveni českého panovníka ve středověku a snesl téměř minucióznim způsobem obrovské množství narativnich a ikonografických pramenů, které tim či onim způsobem českého středověkého panovníka reprezentuji. Nejprve se autor pokusil shrnout teorie dotýkajici se představy ideálního vládce v celoevropském kontextu, stanovil svou metodu a určil zejména teorie, o něž se rozhodl ve své práci opřit. Jeho práce jednoznačně dokazuje, jak vlivnou je stále (i po desítkách let) Kantorowizcova práce The King's Two Bodies: A Study in Mediaeval Politícal Theology (Princeton, 1957), která je (dle mého soudu) ústředním tématem a klíčem k předloženému textu. Ať již je naše hodnoceni Kantorowiczovy práce jakékoliv, nelze upřit, že v Antonínově textu funguje, je znovu a znovu pečlivě dokazováno mnohými prameny a vyznívá přesvědčivě. Nicméně dovoluji si u některých aspektů této teorie a jejiho užiti v textu Roberta Antonína zastavit. 1 Jan Stejskal, Katedra historie FF UP Na Hradě 5, 771 80 Olomouc j an. stej skal@upol.cz Onen princip, tak jak jej stanovil Kantorowicz, je třeba v prvé řadě čist v kontextu vzniku Kantorowiczovy práce a utvářeni jeho vlastních postojů, či v kontextu Kantorowiczových úvah, které vycházely zejména z polemiky naci práci Ernsta Cassirera The Myth o f the State (New Haven, 1946). Takové čteni by umožnilo třeba natolik kacířský výklad, že by směřoval ke konstatováni, že teorie o dvou tělech krále, je spiše teorii/ fikci dotýkajici se prvnich desetiletí 20. stoleti (v Kantorowiczových očich možná beznadějném) „výmarském" Německu, než ve středověku. Ostatně takové rekonstrukci by nasvědčovaly diskuze v kruzích, jichž byl Kantorowicz účasten ať již před válkou (George, Schmitt a dal.) nebo i po ni (Cassirer, Heidegger) . Přjmeme-li však „Antonínovo čteni" Kantorowicze, pak lze konstatovat, že se jedná o rozvíjeni Kantorowiczovy koncepce - v prvé řadě christologické - totiž konceptu dvojího králova těla jako odrazu těla Kristova. Tedy v tomto případě skutečného Kristova těla (corpus naturale) a těla, které reprezentuje posvěcená hostie {corpus mysticum) . Dovoluji si upozornit, že tato původně christologická záležitost je sice v Antonínově práci reflektována ve svých důsledcích, ale příčinám a zvláště nerovnoměrném vývoji eucharistické úcty v čase (zejména od pontifikátu Innocence III.) by bylo vhodné věnovat jistou pozornost. Šiře záběru Antonínovy práce je vskutku veliká, a proto se jevi {zejména v kapitole I.) některé závěry nepřesné, či vyžadujíc! dalšího rozboru. Už jen úvodní motto s sebou nese celou řadu otazníků. Ono „Bohu slouží a s nim společně bude kralovati" (Deo servire regnare est), které je připsáno svatému Augustinovi se ve skutečnosti jevi spiše jako pokus o Augustinovu (nepřesnou) interpretaci v podáni Karla IV. Namístě je tedy otázka, co je přesně interpretováno, zda 2 Jan Stejskal, Katedra historie FF UP Na Hradě 5, 771 80 Olomouc jan.stejskal@upol.cz Augustin, či Karel. Z tohoto a dalšich důvodů bych vyzval k opatrnosti v interpretaci pozdně antických autorů, obzvláště stoiků. Širšímu publiku byli ve středověku patrně známi jen prostřednictvím textů některých křesťanských učenců - zejména zmíněného Augustina. Ono prostředkováni pak ale často znamenalo (leckdy zcela zásadní) zkresleni. Bez obav pak na nezkreslenou recepci antických stoiků středověkými elitami můžeme vsadit až na prahu pozdniho středověku. Ostatně i zmiňovaná Liber de vita et moribus philosophorum připisovaná Walterovi Burleymu, jsou sice ve středověku populárni práci přibližující antickou filozofii - ta je zde však podána tak zkresleným způsobem, že pozdější autoritativní překlad Diogena Laertského způsobil ve vnímáni (zejména pozdně) antické filozofie zásadni obrat. Ovšem například v Čechách byl ještě na počátku 15. století „Burley" autoritativním zdrojem poznáni antické filozofie a etiky. Bylo by jistě zajímavé diskutovat s autorem této předložené práce do větši hloubky a detailu otázku interpretace některých jim citovaných autorit ve středověku a skutečného dosahu jejich (skutečného) učeni. Autor se (například) zabývá Platónovou Ústavou (s. 189-190), tak bylo by vhodné slyšet jeho názor na rozšiřeni povědomí o Ústavě ve středověku - je vůbec relevantní o tomto textu (po většinu středověku) uvažovat? Byla přece známa jen relativně krátká zmínka, která byla součásti Timaia.. Jak jsem již zmínil výše, autorovo nastíněni pole, na němž vystavěl svou skicu je provedeno velice široce - oceňuji zmínky o Trojánském mýtu, o terminu „patria" a zejména rozbor pro danou problematiku zcela zásadního dila Johna ze Salisbury Policraticus. Podobně, jak jsem zminil u příležitosti hodnoceni užiti Kantorowiczovy metafory výše, bylo by zajímavé slyšet autorův názor i na kontext Salisburyho práce, zejména jeho průlomové tezi týkajíc! se tyranicidy, která dle mého Jan Stejskal, Katedra historie FF UP Na Hradě 5. 771 80 Olomouc jan.stejskal@upol.cz názoru souvisí se vztahem krále Jindřicha II. a Tomáše Becketa. S tim souvisí i autorem dotčená role panovníkova kněžství, jíž se Robert Antonín taktéž dotkl. Domnívám se, že například práce Gilberta Dagrona Emperor and Priest {Cambridge, 2003) do jisté míry zpochybňuje reálnost oné dvojí role panovníka -kněžské a královské (a tím do značné míry i dvojího monarchova těla - fyzického a mystického) . Dagron tak činí přímo tam, kde bychom to nejméně čekali, totiž v Byzanci. Bylo by zajímavé diskutovat názory Roberta Antonína na teorie do jisté míry zpochybňující Kantorowiczovu metaforu. Současně by bylo vhodné diskutovat nakolik je podstatným a ve středověku vlivným Dantův poněkud „civilní" přístup k představě ideální vlády, který shrnul zejména do svého textu De monarchia. Jedná se o vskutku racionální přístup k panovnické moci, do značné míry odlišný od jiných relevantních textů. Jak (ne)zapadá takový text do koncepce středověkého ideálního panovníka? Je jasné, že smyslem práce byla úvaha nad „ideálem", tedy jistá generalizace. Za debatu by však stály i ony pramenné momenty, kde generalizace nefungují. Kde jsou ony hranice, za nimiž již různé modely panovníka neplatí? Je možné vždy daný okruh otázek singulárizovat a tím sice určité modely zúžit, ale přitom vlastně upevnit? Věřím, že se naskytne možnost tyto otázky s autorem předloženého spisu diskutovat a Dantovy názory by mohly být dobrým začátkem. Nutno konstatovat, že jakmile se Antonínův text přiblíží svému smyslu, totiž nástinu středověkého myšlení o českém ideálním panovníkovi (a této záležitosti je věnována naprostá většina práce), práce působí naprosto pevným a přesně strukturovaným dojmem. Jsou citovány nesčetné narativní prameny, autor Jan Stejskal. Katedra historie FF UP Na Hradě 5. 771 80 Olomouc jan.stejska!@upol.cz naprosto vhodně zařazuje i prameny ikonografické, čimž činí své závěry ještě komplexnějšimi. Za nej výraznej ši a nejsilnější pasáže považuji ty, kde se autor věnuje Zbraslavské kronice. Velmi příhodné a poučné je i srovnání panovníků Václava II. a Ludvíka IX. Za přesvědčivé, vyargumentované a vhodně zařazené považuji pasáže věnované ceremoniím a zejména rituálům. Tyto části jsou (dle mého soudu) vrcholem předloženého textu, který považuji za důkaz autorových hlubokých znalostí a zejména bystrých úvah, které tak text činí zajímavým a stimulujícím čtenáře k četným otázkám a úvahám. A taková by měla být především vlastnost textů, které prokazují schopnosti svého autora v tomto případě dostát požadavkům habilitačního řízení. Konstatuji proto, že si Robert Antonín zvolil problematiku velice obtížnou mnohostrannou a složitou. Předložená práce svědčí o tom, že se jí zhostil se ctí a text tak není jen vhodným podkladem pro habilitační řízení, ale i cenným příspěvkem medievistice v našem odborném prostředí. Doporučuji tedy, aby práce Roberta Antonína byla přijata vědeckou radou Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity jako podklad v habilitačním řízení k udělení hodnosti docenta. V Olomouci 8. března 2014 Jan Stejskal UNIVERZITA PALACKÉHO FILOZOFICKÁ FAKULTA kotedra historie Na hradě 5, 771 80 OLOMOUC 5