Posudek habilitační práce Alice Jedličkové „Zkušenost prostoru. Vyprávění a vizuální paralely"
Předložená práce Alice Jedličkové, která má podobu ucelené monografie, představuje rozsáhlý a promyšlený příspěvek věnovaný problematice, jež je nepochybně aktuální a zajímavá hned v několikerém ohledu. Monografie se stává součástí obecnějšího zaměření na výzkum charakteristik prostoru a jeho pozice v kultuře, jímž se vyrovnává dříve převládající koncentrace na otázky času (srov. v českém prostředí např. publikaci Kateřiny Svatoňové 2    D aneb prostor (ve) filmu v kontextu literatury a výtvarného umění, Praha 2008), zároveň nesporně obohacuje dosavadní naratologická zkoumání o nové pohledy a konečně rozvíjí úvahy o intermedialitě, jednom z teoretických konceptů, které jsou dnes široce diskutovány a na jehož promýšlení se sama autorka monografie velmi podstatně podílí: vedle jejích původních studií (např. v kolektivní monografii Vybrané kapitoly z intermediality, Olomouc 2008) je třeba zmínit i ediční přípravu publikace Intermediální poetika příběhu (Praha 2012; spolu se Stanislavou Fredrovou).
Práce se vyznačuje citlivým propojením složky analyticko-ínterpretační a složky teoretické. Autorka vychází od pozorování konkrétního textového úryvku, v němž se otevřeně projevuje subjektivní aspekt čtení a rozumění (i tato expozice subjektivity je ovšem ve vědeckém textu nepochybně přípustná), odtud přechází k teoretické reflexi a na jejím základě se znovu obrací ke konkrétním textům; v relativně samostatném závěru potom dospívá k obecné úvaze o možnostech chápání poetiky v kontextu současných výzkumů. Realizovaný spirálový způsob výkladu tak zároveň ukazuje oscilaci poznání mezi empirií a teorií, cestu od zjištění určité vlastnosti textů přes formulaci teoretické koncepce k jejímu ověřování a zpřesňování na novém textovém materiálu.
Teoretická část monografie je soustředěna do jejího druhého a třetího oddílu. Autorka popisuje a komentuje některá relevantní pojetí narativního prostoru a možností jeho intermediální interpretace; v návaznosti na to poté formuluje pojetí vlastní. Za závažné a podnětné zde pokládám zvláště zpochybnění pevné vazby mezi reprezentací prostoru a deskripcí, rozlišení prostoru a prostorovosti, klasifikaci možných způsobů poetologických výzkumů prostoru nebo výklady o vyprávěcí perspektivě ve vztahu k prostorovosti fíkčního světa.
2
Pojednaní o perspektivě, zahrnuté do třetího oddílu monografie, vychází z rozsáhlé a důkladné znalosti dosavadní naratologické literatury. Autorka hodnotí a dále rozpracovává především koncepty podané Franzem Stanzelem, Gérardem Genettem, Borisem Uspenským a Wolfem Schmidem a dospívá k diferencovanému a současně dynamickému (polycentrickému) pojetí konstituentů perspektivy. Představený systém je priznane eklektický, přitom však nepochybně operativní (s. 102). (Jen na okraj: Možná by si tu zasloužily pozornost a připomenutí i české úvahy o textové perspektivě, např. názory Aleny Macurové představené v knize Ztvárněni komunikačních faktorů v jazykových projevech, Praha 1983; podobně by mohl být připomenut i průkopnický pokus Karla Hausenblase o postižení způsobu ztvárnění prostoru v Máchově Máji z roku 1967.)
Zpracování velmi složitých a různě pojímaných otázek pochopitelně produkuje i pasáže, které mohou být zdrojem pochybností či námitek; snaha přihlížet k co nejširšímu okruhu relevantních aspektů také vede k tomu, že výklad je někdy nezcela přehledný a poměrně náročný. Jde ovšem — to je třeba zdůraznit — vždy jen o jednotlivosti, které nijak nesnižují celkovou vysokou přínosnost práce. Lze tak např. uvažovat o tom, jaký je vztah mezi pojmy situovanom (s. 33) a kontextualizace (s. 17 aj.). Nejsem si jist, zda „prostor zaujímaný textem" má tak okrajovou platnost, jak se to jeví podle úvah na s. 87. Anschauungsraum bych bral spíše jako „prostor nazírání" než jako „názorný prostor" (s. 92).
Čtvrtá hlavní část monografie nese název Modernistická exempía. Autorka zde z hlediska reprezentace prostoru a s tím spojených intermediálních vztahů analyzuje a interpretuje šest povídkových textů z české literatury první poloviny dvacátého století. V souvislosti s tím je třeba ocenit jak upozornění na vývojovou závažnost několika próz spíše už pozapomínaných (od Františka Langera či Marie Pujmanové), tak - a především - instruktivnost, preciznost a argumentační promyšlenost rozborů, jež ve svém celku zdůrazňují potřebnost budování historické poetiky prózy přihlížející k intermediálním relacím.
Celkově jde o text, který je nepochybně závažným příspěvkem k výzkumu vyprávění v jeho rozmanitých aspektech. Nečiní si nárok na definitivní řešení, ale spíše zpochybňuje petrifikované představy a navrhuje možné přístupy k problémům. Obecně
3
je možno nejzávažnejší charakteristické rysy práce, které jsou základem její inspirativnosti a přínosnosti, shrnout takto:
Text soustavně reflektuje vztah mezi badatelským subjektem a předmětem výzkumu, nebojí se operovat se subjektivní zkušeností, ale přitom směřuje k poznání intersubjektivní povahy. Představený výzkum neustále přihlíží jak ke struktuře textu, tak k aktu recepce a k interakci mezi textem a čtenářem; čtenářský zážitek je přitom brán jako zcela legitimní součást literárněvědného, resp. naratologického zkoumání. Zvlášť zajímavé jsou poukazy na relace a paralely mezi slovesnou a výtvarnou sférou. I když je zřejmé, že zatím nemáme k dispozici dostatečně jemné a adekvátní nástroje pro komplexní postižení vazeb mezi těmito sférami, monografie nepochybně představuje významný krok na cestě k jejich vytvoření. Za připomenutí stojí rovněž fakt, že autorka přihlíží i k souvislostem vysokoškolské výuky.
Předložená habilitační práce splňuje požadavky standardně kladené na úroveň habilitačních prací v oboru literární věda. Doporučuji ji proto k dalšímu řízení.
V Praze dne 8. dubna 2013
Prof. PhDr. Petr Mareš, CSc, Ústav českého jazyka a teorie komunikace, Filozofická fakulta UK v Praze