Universität Tübingen · Wilhelmstraße 50 · 72074 Tübingen
v Tubinkách, 15. června 2013
Posudek na habilitační práci „Enklitika v češtině barokní doby“, předloženou panem dr.
Pavlem Koskem, PhD.
Habilitační práce Pavla Koska se zabývá velmi důležitým a aktuálním, zároveň však také širokým
tématem, totiž vývojem několika typů klitických slov v barokní epoše. Klitika představují zajímavý a
základní jev českého gramatického systému, od staré češtiny dodnes, ale dosavadní literatura se
soustřeďovala na moderní jazyk, starou češtinu a renesanční češtinu. Koskova práce plní tu mezeru
a přitom přihlíží ke všem dosavadním pracím jak ze synchronní jak z diachronní jazykovědy. Nikdy
není jednoduché psát o tématu, jemuž už bylo věnováno mnoho studií, ale autor se s tím úkolem
vypořádá vynikajícím způsobem. Dále se budu krátce zabývat všemi kapitolami práce a komentovat
je, končím několika obecnějšími komentáři a celkovým úsudkem o práci.
V úvodní kapitola (s. 8–22) autor představuje základní syntaktické pojmy práce, tj. slovosled a aktuální
členění, a zabývá se také diagnostickými metodami, všechno ze synchronního hlediska.
Druhá kapitola (s. 23–49) je věnována pojmu klitik a pravidlům, podle kterých se řídí jejich užívání a
slovosled. Potom jak autor popsal pravidla pro dnešní jazyk, zabývá se v odstavci 2.5 výběrem
zkoumaných enklitik a kritérii popisu. V obou případech volí přiměřený přístup, přičemž se mi zvlášť
líbí doprovodné kritérium interpunkce (s. 45), tu hraje roli, že autor patří mezi nejlepší znalce interpunkčního
systému starší češtiny.
V dalších kapitolách autor jedná o místě baroka v periodizaci češtiny (s. 50–54), o výběru textů
(s. 55–60) a o pravidlech transkripce (s. 61–62). Periodizace je téma, o němž radši nic neřeknu, dá
se o tom diskutovat donekonečna a mohou být samá různá hlediska. Důležité je, že autor tu (na
s. 54) identifikuje také možné vlivy latiny a němčiny na barokní češtinu, k tomuto tématu se v práci
vrací několikrát. Co se týká textů, tak je opravdu chvályhodné, jak velký a téměř reprezentativní
korpus autor sestavil z různých zdrojů, a obdivuji množství úvah, které ho přitom vedly. V korpusu
ani nechybějí dobové gramatiky a jejich reflexe. Dále přihlíží také k textům, jejichž latinské nebo německé
předlohy jsou známé a tím zčásti umožňuje srovnání s latinskými nebo německými konstrukcemi,
které mohly ovlivnit češtinu. Transkripce textů se řídí podle toho, co je v Českých zemích
zvykem, a nebudu s ní polemizovat, i když sám dávám přednost transliteraci. Jen na okraj
podotknu, že princip ponechávání původní kvantity a jazykových změn, které moderní čeština nepřijala,
někdy vede k problémům s čitelností textu, a tím je v rozporu s požadavkem, že text má být přizpůsoben
pro dnešní čtenáře.
Philosophische
Fakultät
Slavisches Seminar
Prof. Dr. Tilman Berger
Slavische Sprachwissenschaft
Slavisches Seminar
Wilhelmstraße 50
72074 Tübingen
Telefon +49 7071 29-76733
Telefax +49 7071 29-5924
tberger@uni-tuebingen.de
www.slavistik.uni-tuebingen.de
Filozofická fakulta
Masarykovy Univerzity
Arna Nováka 1
602 00 Brno
Česká republika
Další dvě kapitoly se zabývají částicemi ť (s. 63–90) a li (s. 91–114) a jejich realizací ve zkoumaných
textech. Autor tu s velkou důkladností analyzuje užívání v různých typech textů, výkyvy
frekvence v ten nebo onen směr a tři základní pozice (postiniciální, mediální a finální) a přichází
k zajímavému výsledku, že ť vlastně nemá význam v užším slova smyslu, ale spíše ukazuje na aktuální
členění. Částice li je zase na cestě k subjunktoru. Obě částice slouží jako dobrý příklad starých
a zděděných klitik, která ještě vykazují postiniciální pozice W2, která u jiných výrazů mizí poměrně
rychle.
Další kapitoly se zabývají auxiliáry préterita (s. 115–162) a kondicionálu (s. 163–208). Tady se analýza
stává ještě vytříbenější, protože auxiliáry zápasí také s neklitickým užíváním a procházejí různé
procesy klitizace a deklitizace. Výsledky analýzy jsou velmi zajímavé, autor ukazuje, že klitika také
vystupovala ve finální pozici a že mohou vstupovat do skupin klitik. Dále názorně ukazuje, jak mizí
užívání klitik v pozici W2.
Desátá a vůbec nejdelší kapitola (s. 209–274) se zabývá pronominálními klitiky. Jejich popis je ještě
složitější než v předešlých případech, protože část těchto klitik ještě v staré češtině byla neklitická a
protože právě v této oblasti došlo ke změnám, které se zrcadlí v kolísáních. Při analýze složitých závislostí
klitik na slovese a také jevů jako clitic climbing autor ukazuje svou vynikající znalost
moderních syntaktických teorií a jejich aplikaci k starším textům.
Poslední kapitola (s. 275–309) je věnována výrazu však, který ještě úplně nedošel do stavu klitika a
v období baroka prochází sémantickým vývojem, který byl završen až mnohem později. V této kapitole
autor navazuje na své starší práce o spojkách a znovu ukazuje, že je třeba chápat historický vývoj
češtiny jako kontinuální.
Celkem je to velmi důležitá a cenná práce a mám jen dvě obecné poznámky, které nejsou míněny
jako kritika, ale spíš jako náměty pro budoucí práci. Za prvé bych chtěl říct něco o užívání statistických
a kvantitativních metod. V práci je obsaženo mnoho zajímavých a dobře srozumitelných
tabulek a grafů. Přitom autor však zůstává u deskriptivní statistiky a interpretuje tabulky a grafy
v následujícím textu. Pro budoucnost bych si přál, aby snad také vyzkoušel přístupy kvantitativní
lingvistiky, jak ji např. prezentuje Harald Baayen (srov. knihu Analyzing Linguistic Data z roku 2009).
Za druhé myslím, že otázka, jakou roli mohl hrát vliv latiny a němčiny na vývoj češtiny, v práci není
vyřešena. Autor se k tomu sice na několika místech vyjadřuje a vlastně vždycky s ním souhlasím,
ale je třeba říct, že nevystačujeme se srovnáním textů s jejich přímými předlohami. V oblasti jazykového
kontaktu musíme také počítat se složitějšími procesy jak např. Selective Grammatical Copying
(Johanson 2009) a je třeba přihlížet k systému „silnějšího“ jazyka v celé jeho šíři. Chci to ilustrovat
na dvou příkladech: Na straně 231 autor mluví o dokladech z Artikulů sněmu Království Českého,
kde se reflexivum se nachází po dvojtečce, a uvažuje o možném vlivu němčiny, nerozhoduje
se však, protože chybí případná německá předloha. Tu je třeba říct, že je běžný jev v starších a
dokonce i novodobých německých textech, a četba autorových poznámek mě málem přiměla k reflexím
o různé roli dvojtečky v obou jazycích. Dále na straně 249 autor uvažuje o tom, jestli vysoká
frekvence prefinální pozice v historiografických textech a v památkách, které jsou pod vlivem němčiny,
nemůže souviset s německým vlivem. Odmítá to však s poukazem na to, že nelze předpokládat
německý vliv v těchto historiografických dílech a že chybějí vzory v německých předlohách. Tu bych
chtěl namítnout, že může také působit historiografický styl (někteří němečtí romanisté tomu říkají
Diskurstradition). A v německých předlohách třeba hledat doklady s klitiky, nepomáhá nám srovnání
sloves dostat se a kommen (doklad 135a na straně 249) nebo anfangen a začínat se (doklad
136/137). Relevantnější je doklad 134 (biß er sich endlich ihrer erbarmten), kde bych však pokládal
sich endlich ihrer za skupinu klitik, právě v prefinální pozici.
strana 2/3
Chci shrnout svůj posudek takto: Jedná se o velmi zajímavou a důležitou práci. Autor argumentuje
s vynikající znalostí domácí a obecnějazykovědné literatury a pohybuje se na výši současného diskurzu.
Pracuje s velkým a dobře vybraným korpusem a značně rozšiřuje naše znalosti o české
skladbě v jejím historickém vývoje. Předložená práce ve vynikající míře splňuje všechna kritéria,
požadovaná pro habilitační práci v České republice (a jinde), proto doporučuji Filozofické fakultě její
přijetí bez výhrad a s důrazem.
Prof. Dr. Tilman Berger
strana 3/3