Oponentský posudek habilitační práce
Pavel Suchánek Triumf obnovujícího se dne. Umění a duchovní aristokracie na Moravě v 18. století
Barrister & Principal - Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Brno 2013,
408 s.
Problematika vztahu šlechty českých zemí k určujícím duchovním proudům 18. století a k rozličným formám kulturních investic se stala v průběhu posledních desetiletí frekventovaným badatelským tématem. Znatelně větší pozornost však byla doposud věnována aristokracii světské, zatímco v oblasti bádání o katolickém kléru se zájem soustředil více na řádové duchovenstvo (čehož dokladem je i předchozí monografie Pavla Suchánka o mecenátu opatů kláštera Hradisko, úspěšně obhájená jako práce disertační). Přesto má předložený habilitační spis několik ideových předstupňů, z nichž na prvním místě je nutno vytknout nedávné podnětné práce Ondřeje Jakubce a Radmily Pavlíčkové. Suchánkova kniha představuje jakýsi pokus o dílčí syntézu - a budiž hned úvodem řečeno, že jde o pokus detailně promyšlený, podnětný a tudíž zdařilý. Důmyslná kompozice rozpravy si ve své sofistikovanosti nezadá se subtilními ideovými scénáři barokních „gesamtkunstwerků", o nichž s empatií sama pojednává. Protože však struktura knihy vychází organicky z charakteru popisované materie, nepůsobí dojmem zaumnosti a chtěnosti, nýbrž se naopak jeví jako logická. Po úvodních „povinných"' pojmových a metodologických exkursech představuje autor své téma postupně ve čtyřech rozsáhlých oddílech, rozvržených na chronologicko-věcném základě. První z nich, Rituály obrazy a moci, upozorňuje na specifika čtení vizuálních dokladů spojených s vladařskou symbolikou a odrážejících pozdně barokní mocenské rituály. Kapitola s názvem Obraz, dějiny a paměť stojí na brilantních a překvapivě objevných ikonologických rozborech klíčových programních historicko-alegorických výtvarných děl, tematizujících barokní mytologicko-dějepisné narace spojené s olomouckým biskupstvím a kapitulou. Následující oddíl Reálné prostory věnoval Pavel Suchánek interpretačně vděčnému okruhu problémů spojenému se sociální funkcí a hierarchií různých barokních „prostorů", konkrétně sídel duchovní aristokracie a katolických svatyní, v kontextu jejich výzdoby. Závěrečná kapitola, výstižně nazvaná Od obrazu k umění rekapituluje problematiku proměn vnímání i samotné funkce uměleckého díla v osvícenském období. Modelovým objektem mu zde je výzdoba Velké jídelny zámku v Kroměříži a těžiště výkladu spočívá v citlivé
1
interpretaci jejích dobových intelektuálních komentářů. Zásadní proměna, jejímž následkem, zjednodušeně řečenoo, přestává být programní výtvarné dílo primárně mnohovrstevnatým historicko-filosofíckým traktátem a stává se „pouhým" nositelem estetického potěšení, vyznačuje autorovi epilog pozdně barokní epochy v prostředí moravské duchovní aristokracie.
Struktura předloženého habilitačního spisu by se dala přirovnat k vnitřně provázanému obrazovému cyklu, jehož středem a jádrem je pestrý a strhující, nadto z různých úhlů nahlížený obraz intelektuálního světa představitelů vysoké církevní hierarchie olomoucké diecéze. Pavel Suchánek shrnul v knize jak vlastní již dříve publikované poznatky, tak i nové výsledky impozantních pramenných studií. Vytčené téma zde není, a jistě ani nechtělo být pojednáno v encyklopedické úplnosti, ale v reprezentativních studiích, postihujících podstatné aspekty problematiky. Odpovědná práce s prameny doprovázená kritickou reflexí literatury charakterizuje posuzované dílo jako celek. Vysoce hodnotím zvláště autorovu kritickou a citlivou mnohostrannou interpretaci výtvarných děl, vycházející zpravidla z dokonale zvládnuté heuristiky a vyznačující se neustálým tázáním po smyslu a sociální funkci umění obecně a konkrétního díla zvláště, a to nikoliv v diskursivním kontextu současné uměnovědy (byť i v něm se kandidát pohybuje bez obtíží), nýbrž v podmínkách 18. století. Zde pak nelze nesložit poklonu Suchánkově bezchybné a detailní orientaci v dobové emblematické a teoretické literatuře. Věcná správnost, úplnost a odborná spolehlivost poznámkového a bibliografického aparátu by měly být u habilitační práce samozřejmostí, nicméně je mi potěšením konstatovat, že u posuzovaného díla tomu tak opravdu je. Za pozornost stojí čtivý a poutavý styl, s nímž autor své téma pojednal. Triumf obnovujícího se dne lze tudíž opravdu číst, nikoliv pouze studovat.
Netvrdím, že jsem bezvýhradně srozuměn se všemi názory, které Pavel Suchánek ve své knize vyslovuje, avšak žádnému z nich neupírám ani oprávněnost, ani argumentační hloubku. Z metodologického pohledu považuji za jistý nedostatek absenci širšího pohledu na strukturu a vnitřní diferencovanost světa „barokního" olomouckého diecézního kléru, i když chápu, že autor považoval za zbytečné rekapitulovat např. starší závěry Rudolfa Zubera, jejichž znalost u svých čtenářů možná i právem předpokládá. V interpretačním zápalu se Pavlu Suchánkovi někdy stává Olomouc středem světa, což je rys spíše sympatický. Na druhou stranu ale autor vždy v pravou chvíli nalezne správnou míru kritického odstupu. Za velmi funkční a zdařilé v tomto smyslu považuji jeho komparace olomoucké situace s prostředím vůdčích duchovních knížat v římskoněmecké říši obecně. Z drobnějších polemických postřehů si dovoluji uvést
2
»
alespoň dva. Osobně bych byl rezervovanější například v otázce přímého spojování obrazů Josefa Ignáce Sadlera s teoriemi L. A. Muratoriho, zejména pak v analogii jejich explikace na díla Giambattisty Tiepola, jak ji uskutečnila Johanna Fasslová (s. 247-259). Nijak tím nechci zpochybňovat kontakty olomouckých hierarchů s Muratorim, ostatně známé a prokázané, avšak obávám se, že takto přímočaře cesty inspirace mezi italským reformním katolicismem a uměleckým zázemím olomoucké diecéze nevedly. Druhou poznámku bych adresoval Rendez-vous u sv. Jana (232-246). S interpretací dobové funkce soch světců ve veřejném prostoru jakožto ohnisek inscenovaného duchovního „theatra" se v zásadě ztotožňuji a pokládám ji za podloženou. Anekdotické a zdánlivě mravoličně věrné postřehy z Obrazárny katolických nešvarů od josefinisty Josefa Richtera však mohu za „pozoruhodné svědectví o podobách lidové zbožnosti" pokládat jenom stěží. Ve skutečnosti jde o pamfletickou konvenci pracující s ustálenými floskulemi. Zvláště zmínky o katolických slavnostech jako vhodných příležitostech k erotickým hrátkám nižších společenských vrstev přecházejí už od pozdního 16. století téměř beze změny z jednoho protikatolického spisu do druhého, aby posléze vstoupily do moderní antiklerikální publicistiky.
Přes marginální kritické postřehy je myslím zřejmé, že posuzovanou knihu shledávám po odborné stránce zralou a plně přesvědčivou. Habilitační spis Pavla Suchánka Triumf obnovujícího se dne podle mého přesvědčení splňuje požadavky standardně kladené na úroveň habilitačních prací v daném oboru. Proto jej doporučuji k obhajobě jako důstojný podklad pro získání docentského gradu.
Praha, říjen 2014
Prof. PhDr. Vít Vlnas, Ph.D.
3