Posudek
PhDr. David Zbíŕal, Ph. D., Podoby a hranice religiozity ve vybraných inkviziřních záznamech z let 1270-1330. Habilitační práce.
Sám název práce budí chuí se s autorem zamyslet nad "podo b^mi a hranicemi religiozity" středověkých lidí v době vrchol-
né scholastiky. Titul sice uvádí časové vymezení letopočtů.
a
v
txp pramení /inkviziční záznamy/, neprozrazuje však jakéfio re-gior': se bude výzkum týkat• K zpřesnění dochází až v ^Úvodu, kde autor poznamenává, že zdroje^1 zpracování "jsou italské a jjlho-francouzské inkviziční záznamy z let 1270-1330", tedy z oblastí, nichž "inkvizžftí procedura dosáhla svého prvního vrcholu".
1270-1330
Tématem "hranic religiozity" se D.  Zbíral systematicky zaf bývá jíž delší dobu, jaksvědčí autorova bibliografie a skutečnost,
'-ch
že některé části práce vyšly z -eho starších a připravován textů. Výzkum inkviziční procedury v italské a jihofrancouzské oblasti získal jeho pozornost již v "obě studií proto, že právě zde byla procedura plně rozvinuta, měla svou legislativu, mohla opírat o letitou praxi i o inkviziční příručky.
se
jícího Závoru s nezbytnými "technickými" poznámkami a seznamem
ZbíralÔv text /kromě Úvodu/ se skládá ze dvou částí a
shrnu-
pramenů a literatury
Prvá část se svědomitě a důvtipně zabývá povahou pramjenů a ráznostmi jejich interpretace a případného zobecnění. Dobře ji rozčlenil a věnoval pozornost nejen obsahu záznamů, ale i strategii jejich čteni.
2 -
Téma práce vychází z probuzeného zájmu historiků o středověkou religiozitu; stačí připomenout jména J. Duvernoy, í.^íe RoyL^adurie a C. Ginzburga. Právem je vzpomenut i význam H. Grunč manna pro kritické posouzení povahy inkvizičních záznamů, který se odrazil i v práci českých editorů I. Hlaváčka a Z. Hle-.ědicij
dokové v^igrl Protocollum visitationis archidiaconatus Pra-genris annis 1379-1382,. Praha 1973. Ve sporu, zda byla středověká inkvizice relativně jednotmou organizací či nikoliv, sdílí D.  ZMral préverr skepsi H. A. Kellyho, který odmítal názor,
i ve středověku existovala centralizovaná inkvizice, a přikláněl se k pojetí inkvizice spíše jako "rozmluvy".
Využití inkvizičních záznamů se potjŕká s nemalými úskalími. D.  Zbíral na ně upozorňuje a zaujímá k nim vlastní stanovisko. Vychází z posouzení jejich věrohodnosti a snaží se o nadhled. Váží si badatelů, kteří zastávají tradiční objektivisticky stanovisko, hle-
Cváriící skutečnosti takové "jaké optavdu byly", ale přiklání k těm názorům, které vyplynuly z obecných epistemologických o vz+ahu reality a reprezentace v rámci "jazykového obratu" rických věd. Odvolává se na J. H. Arnolda , který soudí, že
se diskusí histo-irkvi-
ziční záznamy skutečnost nedeformují, nýbrž "svou vlastní realitu skrze jazyková procedury tvoří*. Historik tak někdy nedokáže intormace "očistit" od vlivu inkvizičního diskursu, přesně rozlišit skutefi-nost od jazykového uchopení.  Inkvizitoři dotvářeli a skládali slova vypovídajících; byli tak nutně omezeni svým vlastním rozhledem, byí se snažili dobrat se "pravdy". Záznamy měly dialogickou povahu, třebaže šlo o tozhovor mocensky nerovných, o konfrontaci dvou kul-
turních kódů, o dialog mezi učenou a lidovou kulturou /názor nakazoval na J. H. Arnolda/.
ope
- 3
Zájerr o dialog "nerovných", Který však áÁré vyšlých "prostor k vyjádření", vedl Zbíralovu pozornpst i k tomu co lze v mkvizičních protokolech označit, jako "nadbytek řeči". Záznamy o výsleších mnohdy "produkují i řeč'', kt? přesahuje inkvizitorské kategorie". Jde o nadbytečná sl o přebytek informací, které mohou být zneužita, umožnit tlak a leccos bezděk'" prozradit.
laným
Jak Jťtležitá bvla prvá, teoretizu'ící část práce, tak objedná je i její druhá část-, reflektující konkrétní případy výslechů a naznačující širěí a hlubší souvislosti.
Druhý díl se člení do tří skupin.V prvé jsou představeny případy,, které se dotýkají sexuální morálky, v druhé je ' nována pozornost záznamům, která by mphly pomoci při hledání vztahu mezi religiozitou a náboženstvím, ve třetí se probírají případy náboženské skepse.
Předpokladem všech úvah je vyjasnění pojmů. Pokud o "náboženstvíw, navazuje D. Zníral na Durkhe imov s kou která chápala posvátno jako sociálně utvářené,  tedy pr Ik fenomenologii náboženství, která posvátnu připisuje [formu nezávislého působení na lidi. Ryciorálnx se výmezu jem "religiozitv", která je ehápéma jako "jako množina
systém !/ náboženských představ a praktik, vztahujících
[k posvátným věcem,  tj. k věcem "odtažitým a posvátným".
ani definice "morálky", která je definována jako "norm^tiviiií systéa představ ohledně správnosti či nesprávnosti určfLtýcJ praktik, a soustavu k jejich posuzování".  "Náboženský® i
ra )va, ná-
jde
-radiči, ótikladně nějakou
je i po-/nikoli e
Nechy-
cismem" se rozumí systém představ 15zpochybňujících opodstatně-
nost /či smyslupnost/ nábpženských praktik". "Materialismus" vykládá B. Zbíral tak, že jde o systém představ o světě a člověku, který "nezahrnuje, případně aktivně zpochybňuje představy o skutečnosti, jež nejsou smyslově vnímate lna". Jde tedy především, o zamítavý postoj k představám "o nesmrtelné duši, posmrtném životě Či nebi a peklu".
kle
V druhé části se Zbíralovy výklady opírají o vybrané
dy ze zkoumaných inkvizičních protokolů. Nikdy však nezjtrá-jí iiilný zřetel k teorii.
Postupoval tak i při průzkumech sexuální morálky, kterou postuluje jako teoretický problém. Jak souvisela s religiozitou? V podstatě chtěl autor nalézt frapantní případy, které se odlišovaly od sdílené normy a nechápat je jako bezvýtnamné pdchyl-
ale jako autentická morální rozhodnutí, tvořící "ucelené a soudržné systémy s vlastní zákonitostmi".
čerpání z pramene inkvizičního registru pamienského tis-kup s Jakuba Fourniera mělo svůj postup. Nejprve je naznačen prc blém, následuje informace o prameni a teprve potom jde o analýzu a reflexi údahů. Zajímaly ho případy nepřípustného chování /tj. hříchů/ Beatrice z Lagleize, Petra Vidala a Grazidy Lizierové. Beatrice si sice ,Te výsleších podržela jakési "nahozen ké" vědomí hříchu,  ale hlavním pocitem "viny" za je sexuální chování byla prvoplánová "obava z Kanby", která byla je^ím "středobodem skutečného kodexu cti". Posuzováno mřížkou Zbíralova teoretického nastavení autor soudí, že Beatricina morálka nebyla tolik spojena s vírou, jak be se dalo u středověké křes tanky předpokládat"
do-
-,5 -
Z uýpovědí Grazidy Lizierové, tykajících se tělesného obpov-írí s farářem, lze předpokládat,  že se vyhýba pohrnu "hřích", a raději zkoumá,  zd". se akt "líbil Bohu". Ilepodafrilo se ji proto přivést ke kajícímu postoji, ale jer připouštěl by přece jen mohl být čin "hříchem". Grazida tak zřejmé měla velmi tolerantní vztah "k tělesnosti a sexual tě". Úp třetí li kategorií bylo pro ni "líbení", které prolínalo až do tne tafyzických poloh. Co je příjemné a dobré /napr. ráj a nikoliv peklo/ splývá s tím,  co je "dobré a stvořené Bohem".  D. Zfc: se ptá,  nešlo-li již o jakousi hedonistickou morálku ? Naštěstí tak daleko nejde. Grazida byla pravděpodobně věřící, "neb
totálním skeptikem", ale zřejmě nevěřila, že by Bůh stvoi něco tak špa+ného, co by zasluhovalo věčný trest; vždyt li byl jen cosi "nepříjemného a nechtěného". Neb^'la tato non f or mi ta vlak jen něčím, ojedinělý, výstředním a náhodným, šlo o fragmenty širšího, třeba jen tušeného systému ? D.
,aeadi
dává přednost druhému názoru. Vytěňování hříchu nepohybov
již v rámci religiozity, ale opíralo se o vlastní p směřující více k člověku jako míře věcí a skutků. Autor z dokonce až tak daleko, že ve výsleších vnímal morálku a r giozitu jako dvě "poměrně samostatné oblasti s různě roz průnikem".
Dfležitýrr pramenem pro formování Zbíralových názorů Iv i záznamy o myslení Bonpiet-^a z Boloně, který měl na lomu 13. a 14. stole1é kontakty s nekonformními askety konce jít i pomáhal. Ofpví-áalo by to Bompietrově podivuhodné směsi názorů, kde se "skládaly" ^ak představy obecně při
né \ /katolické/ tak i "reform:
Zřejmě se u něho snou
;/la il
■'. ích con-nebo Zbíral alo
jma, ašel eli-sáhlým.
DV-
pre-
jíma-bi la
-b -
zdrženlivost /nedráždil žádnými dualističkými predstavami,
mi aeptřil k žádné kacířské sektě/, která však neváhala
pořit podezřelé , což již saro o sobe bylo dů1-
pod-
azem kacířství.
D. Zbíral dokázal se domýšlet důsledků takových styků. > ■ nerohou
Úvah*' o stvedověk' religiozitě se M¥«HffiK' ani vyhnoot
zkoum4ní představ osob, "které nesdílely či pří;::u zpochybňovaly některé představy považované za základ středověké křesťan ské religiozity"*
|  Autor při řešení tohoto problému postupoval ve třech krocích. Nejprve se snažil o popis nečekaných projevů kře), tanského života,  za druhé třhtěl "vyhradit náboženskému skepticismu místo na mapě ve středověké Evropě", a qakonec upozornil na problém,-"který spočívá v teoretickém modelu sloužjícímu uchopení náboženského skepticismu". Pracoval promyšleně. Nej-; prve zkoumal, zda "pramenné stopy vůbec umožňují hovořit o náboženském skepticisme a materialismu", dále se: zajímal, zda zkoumané osoby - přes kritické postoje - se vůbec vyznačovaly nějako1; religiozitou, a nakonec si klada, otázku "po možnýjch zdrojích zachycených představ a praktik".
Vybranými představiteli osobností, vykreslených vo výsleších a žijících podezřelým duchovním životem, byli Jakub menghi a Rajmund "Bor" de Bora.
Jakub Flamenghi, osobnost se sociálně pat sy,  se zcela vymykal průměrnému obzoru věřících. Pocházel loně a v klášteře Monte Armato žil m-oho let. Svědectví o dochoval"  jaho spolubratři v registrech výpovědí,zaznamenaných v ÍLnkvizičních slušeních z let 1291-1310.
lologickými
Fla-
ry-
z Bo něm
a n
- 7 -
F
Jakub Flamenghi provokoval. Vyhýbal se dlouhodobě náboženským úkonům/nepřijímal pokání, vyhýbal se zpovědi a přjL-ií, neúčastnil se hodinek/ a dával najevo i svůj urči' tiklerikalismus. Vymezoval se i proti některým klíčovým pojmům katolické víry /peklo, ráj, nesmrtelnost duše/, j' svědčí střípky dochovaných svědectví, které umožňují se mýšlet, že mohly naznačovat určitou soustavu "materialistických a !5&jepticích stanovisek".
Je dobře, že se D. Zbíral vystřiáal pojmu střehl, že výpovědi nenaznačují,  že by v-slýchaáý došel až daleko, že by odmítal Boží existenci. Jakuo Flamenghi se m
i ale
"o-
"ateismus"
chybně vyznal v základních pojmech. Uvažoval o nich, byl ]\ kritický i skeptický, přesto by bylo přehnané f společně
}
Zbíralem - soudit, že se "vůbec zdráhal hovoři giozitě".
Jko případ jiné povahy je třeba připomenout proces s
Raj-
'mundem de Area, rolníkem, který v mládí snad prodělal záchj/at ší-
s äáb-
10
g
t O
i Q—
tak f;po-t; nim D.
o nejaké
reli-
lensť«rí a lidé mu přisuzovali magické schopnosti a spojení lfem. Vyšetrovaní se odehrávalo v letecřj 1321-1 322.
Rajmund pochyboval o duši. Ve výpocědr  doznal,  že dl sdílel představu o její smrtelnosti. Soudil, že duse u tělem a své materialistické zaměření neskrýval. Nevěřil
x duse tres
ani ve zmrtvýchvstání, peklo a ráj, kde jso nebo odmeňovaný. Odmítal i běžnou soterologii. Domníval s Kristus "nebyl ukřižován, nevstal z mrtvých, ani nevstoup nebesa". Věřil jen ve svět, který známe a jejž Bůh nestvo Pakli Bůh vůbec existuje, "není nic jiného než tento vidi. svět".
3u-
umírá
pro-
tány
e, zí
11 na r il.
telný
- 8
tputo možností od-
3yl tedy Rajmund panteis tou ? D.  Zbíral nad přemýšlel, ale nakonec - přihlížeje ke kontextu - tuto testi mítá /" tyto představy nechápu jako výraz panteistického pojetí světa"/. Myslí - zde nepříliš jasně - že jde o dosažení "patrně nejzazší hranice možností §k ve středověké Evropě uvažovat p světě bez Boha"/. Rajmundovo pojetí pokládá za formu ateismu, s|tále ještě ""provázeného zneklidňujícím vědomím uprázdněného piedestálu". Po~:em Boha tak z myšlení nevymizel,  ale ani "nebránil k rozprscoTsrí nepokrytě materialistického pojetí! světa".  Zče se opit setkáváme se Zbíralovou snahou radikálně domýšlet stopy vyhroce? ných nonkonformních a ex+rémně formulovaných výrokr. Je ovřera třeba si i opatrně klást otázku, do jaké míry posouvaly /tj. deformovaly/ uapsané výroky názory vyslýchaného, jak odvážně nebo opatrně je možno je interpretovat.
Radikálně se Rajmund představoval i v otázkách morálky. Podobně jaico Grazida Lizierová nepřijímal představu hříchu. Sám pojem znal, ale i tak závažná provinění,  jako např. incest, považoval jen za odporný čin /turpe factum/. Sdílel i antikleri-kalismus a nevěřil ani v náboženské praktiky. Dráždila hi i představa   početí Krista a provokoval představami nezbytného pohlavníxho aktu.
Jak patrno, Rajirund de Area dopřával své skepsi zabíhat až do radikálních důsledků. Lze však přijmout tezi, že neho názory tvořily "soudržný a provázaný systém" ? Lze rozptýlené a v afektu vyhrocené odpovědi pospojovat v ucelený názor ? Není přání trochu otcem myšlenky ?
Rajmund byl skeptický vůči dogmatům. Nepřijímal tradiční víru, mudroval selským rozumem, blížil se zemitému /možná až ma-
- 9 -
tenalis t iokému názoru/ na svět a člověka. Ve své radikála! skepsi dospěl až tak daleko,  že D.  ZMral trefně napsal "až na hr«wa-ici možností, jak ve středověké společnosti bylo možné uvažovat o světe bez Boha", ale zase ne tak daleko, aby se dalo hovořit "o skutečném ateistickém materialisru".Cítíme, jak autor v svých názorech balancoval, úporně hledal potřebná slova.
Jaká tedy nová poučení Zbíralova sonda do pestré mozaiky středověkého duchovního života přináší ?
Pochybovači a skep+ici kladli důraz na samostatnost vlasť ního názoru. Připomenuli-li bychom anonymitu středověké literatury a snahu se skrývat za autority, keví oe vlastně jaico průkopníci váhy váhy individua. Zajímavé je i zjištění, že sKepse, nevíra v dogmata ,  nebyla jen výsadou vzdělanců,  třebaže nevíme, jak dalerro byli prostx lidé schopni domyslet své pochyby. Možná, že "svět hlíny, motyk a ovcí přál skepticismu více než svět kostelů a knih". To je ovšem slovo do pranice, které nebude snadno spolehlivě doložit.
L. Zbíral odvíjel své úvahy od výpovědí sedmi vyslýchaných, jejichž stopy uvízly v inkvizičních záznamech italského nebo jihofrancouzského původu z let. 1270— 133Q- Jsou vnímány jako pro toto, ale ani jejich nevelký počet jim neubírá na závaznosti.
Středověcí lidé tedy nebyli vždy jen pasivními s+rážci tradičních hodnot, ale někdy se blížili svými pochybnostmi matpria-lismu či dokonce ateismu. D.  Zbírala zajímaly všechny minoritní kaceřované odlišnosti. Hledal v pramenech neortodoxní názory a v dnešní globílní rozpravě o středověké religiozitě se stavěl za ty myšlenky a postoje, které nevidí mezi  "náboženskou" minulostí a "sekularizovanou" přítomností propast a nepovažují instituali-zované varianty křesťanství ze "jediný sociální řád ve středověké
;   r c
10 -
;e a for-
Evropě", ani  za všeobjímající normu života všech středověkých křestanů. Zamířil zbourat stereotypy o středověké víře a hledá!, pluralitu názorů, měl porozuumění jak pro postoje vyslýchyných, tak i pro možnosti vyslýchajících. Mezi inkvizitory byli i pragmatici, kteří nonkonformis4y chránili tím, že údajně "dobře pracují" a navenek vedou slušné živobytí. Někteří osvícení z rad vyslýchyjících Šli dokonce až tak daleko, že zpochybňovali|legitimitu "vynucování konkrétních náboženských představ".
D. Zbíral se při studiu pramenů nejprve zajímal o úda; mulace, které zpřítomňují "jasně arlákulované postoje k náboženským představám a praktikám". Nebál se vyzdvihnout stopy kritického a antiklerikálního myšlení, které v extrémních případech vedly
až k nevíře a instinktivnímu materialismu. Bůležitý byl i jeho zá-
[
jem o výpovědi,k etickým problémům, v nichž lze někde rozpoznat autentický postoj vyslýchaného /vyslýchané/ k mravnosti, neocn.o-mený doporučovanou askezí nebo eschatologickými náladami.
Zbíralova habilite^ční práce nepochybně stojí na solidním základu studia a kritiky relevantních pramenů, v nichž autor hledá
na-
, které
odpovědi na dnes kladené otázky. Objevuje svědectví, která svědčují, že vyspěká středověké společnost měla i osobnosti se vymykaly štandartní obecné /katolické/ víře a dobovou religiozitu nepokládaly za jediný možný rámec duchovního života, ale
DÍhá až k upříliš-systémové my-
jen za jednu z možností. Někdy snad D. Zbíral za něným spekulacím /viz předpokládané nonkonformní šlení/, vždy však lege artis. Proto konstatuji, že předložená rozprava podnětně splňuje nároky kladené na habilitační práci a může být přijata jako základ dalšího řízení. *
Prof. P.hDr Pavel SpŔnar