Právnická fakulta Masarykovy univerzity
Katedra mezinárodního a evropského práva
Habilitační práce
Specifika výkladu práva Evropské unie
a jeho vnitrostátní důsledky
JUDr. David Sehnálek, Ph.D.
2018
[2]
„Prohlašuji, že jsem habilitační práci na téma: Specifika výkladu práva Evropské unie
a jeho vnitrostátní důsledky zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací,
které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou
uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“
V Brně dne 7. února 2018
JUDr. David Sehnálek, Ph.D.
[3]
Poděkování:
Na tomto místě bych rád poděkoval prof. JUDr. Vladimíru Týčovi, CSc., je lidsky i
profesně mým vzorem a konzultace s ním byly cenné i pro obsah této práce,
prof. JUDr. Naděždě Rozehnalové, CSc., bez níž bych práci na Právnické fakultě,
kterou mám tak rád, patrně nikdy nedělal, doc. JUDr. Filipovi Křepelkovi, Ph.D. za
přátelskou motivaci k psaní, mým rodičům a mé ženě Ivetě, té především, za
trpělivost a veškerou ochotu pomoci a mé dceři Sofii za to, že byla tou nejkrásnější
a nejpřirozenější inspirací k psaní.
[4]
OBSAH
ABSTRACT...............................................................................................................................7
Current state of affairs........................................................................................................7
Hypothesis...........................................................................................................................8
Individual issues ..................................................................................................................9
Methodology.......................................................................................................................9
Structure............................................................................................................................11
Results...............................................................................................................................13
I. ÚVOD, VÝCHODISKA A HYPOTÉZA .....................................................................................26
Úvodní poznámky..............................................................................................................26
Hypotéza práce .................................................................................................................28
Dílčí výzkumné otázky .......................................................................................................29
Metodologie práce............................................................................................................30
Struktura práce .................................................................................................................32
II. SYSTÉMOVÁ VÝCHODISKA VÝKLADU PRÁVA EVROPSKÉ UNIE SOUDNÍM DVOREM EU –
AUTONOMNÍ SOUD I PRÁVO ................................................................................................36
2.1 SOUDNÍ DVŮR EU A PRAVOMOC K VÝKLADU PRÁVA EVROPSKÉ UNIE................................................36
2.2 SOUDNÍ DVŮR EU A PRAVOMOC K VÝKLADU MEZINÁRODNÍCH SMLUV .............................................53
2.2.1 Východiska interpretace mezinárodních smluv– postoj Soudního dvora EU............63
2.2.2 Kompetenční otázka (soudcovská Kompetenz-Kompetenz) a její důsledky pro
interpretaci mezinárodních smluv.....................................................................................68
2.3 DŮSLEDKY A DÍLČÍ ZÁVĚR ........................................................................................................73
III. SPECIFIKA VÝKLADU PRÁVA EVROPSKÉ UNIE SOUDNÍM DVOREM EU V KONKURENČNÍM
PROSTŘEDÍ – AUTONOMIE, ALE NE IZOLACE.........................................................................77
3.1 VNITŘNÍ VLIVY NA VÝKLAD PRÁVA EVROPSKÉ UNIE .......................................................................78
3.2 VNĚJŠÍ VLIVY NA VÝKLAD PRÁVA EVROPSKÉ UNIE..........................................................................98
3.2.1 Ovlivňování výkladu práva EU Evropským soudem pro lidská práva .....................105
3.2.1.1 Východiska vztahu Evropské unie a systému ESLP........................................................ 105
3.2.1.2 Normativní pojetí vlivu ESLP na Soudní dvůr EU........................................................... 113
3.2.1.3 Realita vlivu Evropského soudu pro lidská práva na Soudní dvůr EU............................ 119
[5]
3.2.2 Ovlivňování výkladu práva EU Soudem ESVO.........................................................126
3.2.2.1 Východiska vztahu Evropské unie a členských států ESVO ........................................... 126
3.2.2.2 Normativní pojetí vlivu Soudu ESVO na Soudní dvůr EU .............................................. 128
3.2.2.3 Realita vlivu Soudu ESVO na Soudní dvůr EU................................................................ 134
3.3 DŮSLEDKY A DÍLČÍ ZÁVĚR ......................................................................................................141
IV. SPECIFIKA JAZYKOVÉHO VÝKLADU PRÁVA EVROPSKÉ UNIE...........................................146
4.1 SYSTÉMOVÉ CHARAKATERISTIKY PRÁVA EVROPSKÉ UNIE A JEJICH VLIV NA JAZYKOVÝ VÝKLAD TOHOTO PRÁVA
.............................................................................................................................................148
4.2 NORMATIVNÍ PŘÍSTUP K ŘEŠENÍ PROBLÉMU S TEXTOVÝM ZACHYCENÍM PRÁVA EVROPSKÉ UNIE ...........156
4.2.1 Požadavek srovnávání autentických textů a návazný výklad.................................158
4.2.2 Určování významu textu.........................................................................................166
4.2.3 Právní problémy spojené s mnohojazyčností z pohledu jednotlivce.......................171
4.3 SROVNÁVACÍ JAZYKOVÝ VÝKLAD V JUDIKATUŘE SOUDNÍHO DVORA EU (A NAVÁZNÍ NA VÝKLAD ÚČELOVÝ)
.............................................................................................................................................176
4.4 SPECIFIKA VÝKLADU ROZHODNUTÍ SOUDNÍHO DVORA EU........................................................181
4.5 DŮSLEDKY A DÍLČÍ ZÁVĚR...................................................................................................187
V. SPECIFIKA FUNKČNÍHO VÝKLADU PRÁVA EVROPSKÉ UNIE .............................................192
5.1 NORMATIVNÍ PŘÍSTUP K FUNKČNÍMU VÝKLADU PRÁVA EVROPSKÉ UNIE – SUBJEKTIVNÍ A OBEKTIVNÍ
HLEDISKO ................................................................................................................................192
5.1.1 Textové zachycení právní úpravy – výchozí předpoklad účelového výkladu ..........193
5.1.2 Vlastní účel právní úpravy – subjektivní hledisko...................................................193
5.1.3 Vlastní účel právní úpravy – objektivní hledisko ....................................................201
5.1.4 Prostor pro uvážení interpretujícího orgánu ..........................................................204
5.2 EFFET UTILE.......................................................................................................................210
5.2.1 Základní charakteristika.........................................................................................210
5.2.2 Podstata effet utile.................................................................................................213
5.2.3 Normativní přístup k effet utile..............................................................................216
5.3 DŮSLEDKY A DÍLČÍ ZÁVĚR...................................................................................................219
VI. (NEZAMÝŠLENÉ) DŮSLEDKY VÝKLADU SOUDNÍHO DVORA EU NA PRÁVO VNITROSTÁTNÍ
...........................................................................................................................................222
6.1 OBRÁCENÁ DISKRIMINACE VE VNITROSTÁTNÍM PRÁVU ................................................................225
[6]
6.2 EXTENZIVNÍ VÝKLAD UNIJNÍHO PRÁVA A EVOLUČNÍ DŮSLEDKY PRO VÝVOJ VNITROSTÁTNÍHO PRÁVA ......232
6.2.1 Evoluce v právu – teoretická východiska................................................................232
6.2.2 Aplikace evoluční teorie na Evropskou unii ............................................................237
6.3 DŮSLEDKY A DÍLČÍ ZÁVĚR ......................................................................................................248
VII. CELKOVÝ ZÁVĚR............................................................................................................251
VIII. CONCLUSION ...............................................................................................................256
ZDROJE:...........................................................................................................................262
ODBORNÁ LITERATURA ........................................................................................................262
ROZHODNUTÍ SOUDNÍHO DVORA A TRIBUNÁLU ..................................................................284
ROZHODNUTÍ ÚSTAVNÍHO SOUDU .......................................................................................296
ROZHODNUTÍ DALŠÍCH SOUDŮ.............................................................................................298
STANOVISKA GENERÁLNÍCH ADVOKÁTŮ ..............................................................................299
OSTATNÍ DOKUMENTY .........................................................................................................301
[7]
Abstract1
Current state of affairs
A great deal of emphasis has been placed on the influence of EU law on the Czech
law and its application. It is beyond doubt that this influence is indeed strong.
Its normative basis can be seen in the Founding Treaties and especially in their
interpretation by the Court of Justice of the EU. What is also stressed is the special
nature of European Union law in its juxtaposition with national laws, which do not
enjoy any special position in this context and are thus merely “normal laws”.
In our opinion, a specific feature of European Union law lies in its autonomous
position as a third system existing in the European space, along with international
and national laws. However, this concept can hardly be considered clear-cut. There
are some doubts among the professional public as to the nature of EU law and this
is further augmented in certain cases of international law practice. Indeed, instead
of forming a third, autonomous system, EU law could be considered a particular
branch of public international law. Nonetheless, the stance a majority of experts as
well as the attitude taken by the Member States speak unambiguously for the first
option. This question, however, is not crucial in terms of the topics of this paper
and is therefore not dealt with herein. Indeed, any special features of interpretation
– if they actually exist – can be inherent to both concepts of EU law indicated above.
Individual sources of EU law can exhibit certain specificities. The professional
public has confirmed the special position enjoyed by the European Union’s
directives, while also emphasising certain specific properties of EU regulations. The
unique nature of European Union law is also often highlighted by reference to the
1 This abstract follows the structure as required by Article 6 Sec. 1of the Masaryk University directive No 7/2017
on Habilitation Procedure Initiation Proposal (směrnice Masarykovy univerzity č.7/2017 Habilitační řízení a řízení ke
jmenování profesorem). According to the Article 6 Sec. 4 of this directive, the compulsory language for abstract is
English.
[8]
principles of its application. Save for directives and a broad range of their effects,
however, some of these principles, which may appear surprising from the
perspective of international law, can be fully explained from the viewpoint of
national law. Indeed, the direct effect and primacy of EU law tend to reflect, rather
than the context of international law, the aspects of the functioning of federations,
where federal law and the laws of the individual states form a single “internal body
of law”, and where federal law has primacy over the laws of the individual states.
Before the accession of this country to the Union, the citizens viewed EU law with
interest and fear, as something strange. Shortly before the accession and after the
accession, emphasis was placed on the distinct features of this law – it became a
mystery and also the origin of problems. In practice, a number of experts welcomed
the opportunity to argue with reference to European Union with a view to pursuing
their own interests. Similarly, European Union law was used as an argument in the
legislative process and the phases preceding it.
Hypothesis
It is a fact that everything depends on the observer’s perspective. One can focus on
what European Union law has in common with national law or on its differences.
It appears that the latter approach has prevailed in this country. European Union
law has gradually been labelled as something external, different and foreign. Caselaw
of the Court of Justice of the EU undoubtedly contributed to this perception,
at least in two ways. Firstly, it was the position of the institution. It stands outside
the scope of our judicature but nonetheless affects our application of law. Secondly,
it was the approach of the Court of Justice of the EU to law, especially as regards
its interpretation. The arguments used by the Court of Justice of the EU in its rulings
can often appear extraneous to our legal environment.
But what is reality? Does European Union law, or more specifically its
interpretation, really differ from the way we construe our national laws? Does this
mean that a Czech judge is faced with the uneasy task of applying a different
[9]
methodology in dealing with every-day disputes, depending on whether he is
working with national or EU law?
I consider that this is not the case and that all the differences are excessively
emphasised. Naturally, one can expect EU law to have certain particularities. But I
am of the opinion, and this is also the hypothesis that this paper will strive to verify,
that such particularities of interpreting EU law do not go beyond what we are
familiar with in our national legal environment or in international law.
Individual issues
However, should the hypothesis prove to be untrue, I will strive to determine the
causes of the differences in interpretation of European Union law and how they are
manifested. The individual issues forming the subject of my research are thus as
follows:
 Firstly, are the particularities of interpretation of European Union law
caused by institutional factors, i.e. by the systemic (or structural) setting of
the judicature in the European Union?
 Secondly, are these particularities caused by European Union law as such,
and especially its wording?
 Thirdly, what are the consequences of the particularities for the Member
States?
Methodology
With a view to verifying the hypothesis and resolving the issues dealt with in my
research, I will need to establish an appropriate methodology for my work. While
the descriptive method of work is often disrespected as inferior, I shall nonetheless
use it as a basis for each of the chapters of this paper, where it will serve especially
to grasp the current state of affairs. In the first chapter, it will therefore be used to
define the current position of the Court of Justice of the EU; in the second chapter,
to describe the manifestations of national law in EU law; in the third and fourth
[10]
chapters, to demonstrate the methods of interpretation with reference to the Court’s
case-law; and in the fifth chapter, especially to describe the doctrinal approaches
regarding the evolution theory and its expression in law. Nonetheless, I shall strive
to restrict the use of the descriptive method to the necessary minimum. This paper
will therefore not provide, unlike a majority of publications focusing on European
Union law, any extensive description of the facts underlying the rulings made by the
Court of Justice of the European Union and its conclusions. I consider that while
such an approach does lead to bulky papers, thus giving them a sense of credibility,
it is, in fact, useless. At the same time, I shall prefer the normative approach to the
individual issues to a mere description of the case-law.
This brings me to the second method I shall apply – a critical analysis of the rulings
of the Court of Justice of EU and the professional literature. The comparative
method will also be employed to a limited extent. This will be limited because I do
not want to pay the same attention in this paper to national law and international
law as to EU law and the methods of its interpretation by the Court of Justice of
the EU. That would serve no purpose. The mirror will thus be one-sided. The
comparative method will play a greater role in the third chapter, examining the
effects of national and international law on the decision-making of the Court of
Justice of the EU. The comparison, however, will be restricted to evaluation of the
arguments used to determine why a different decision was made and whether this
relates to the nature of European Union law and the rules of its interpretation.
Explanation will then be provided for all the findings so as to make the picture of
the methods of interpreting European Union law and the role played by the Court
of Justice of the EU complete. The findings thus obtained will then be employed,
using a synthesis, to verify the hypothesis and resolve the individual issues under
scrutiny. The methods of explanation and synthesis also predetermine the structure
of this paper. It is a fact that much has been written on European Union law and its
interpretation. Some papers focus on the Court of Justice of the EU, others on the
individual methods of interpretation and still others on the response of the national
[11]
environment, etc. However, it is not my goal to explain what the Court of Justice of
the EU is and how it functions, what literal interpretation is and how it is manifested
in the Court’s case-law, what purposive interpretation per analogiam means, etc. I
intend to focus on what is material and what defines the relevant area. In other
words, instead of a vertical (or sectoral) approach, which in its substance can reflect
the context only to a limited degree, I intend to employ a horizontal approach. I
would like to complement that approach by a review of the consequences of the
Court’s interpretation for the Member States.
Structure
This publication will therefore form an organic whole – in the second part (by the
first part, I mean the introductory chapter), I shall examine the entity which
undertakes the interpretation exercise in terms of its systemic (structural) position.
That, indeed, predetermines everything else. Since emphasis is generally placed, in
respect of the Court of Justice of the EU, on its autonomous position and
independence, which makes it more a political than a judicial body, the third part
will concentrate on the effects caused by the Court of Justice of the EU, in terms of
both national law and international law, including interactions with other courts.
Indeed, the so often proclaimed autonomy of EU law and of the Court of Justice of
the EU need not be so marked in its consequence.
The fourth part follows from the conviction that however independent a judicial
institution may be, it nonetheless does not find itself in a legal vacuum, but is rather
limited by the legislation and its wording. In view of its multilingual wording, law of
the European Union somewhat differs from national laws. It is therefore
questionable – and this will be examined in the fourth part – whether the use of the
literal method of interpretation differs fundamentally from how it is employed in
national or international law.
The way law is expressed in the text of the legislation can never be complete in terms
of casuistic and exhaustive coverage of all conceivable situations. If one
[12]
concentrates exclusively on linguistic interpretation, a full picture can never be
obtained. This is where the other methods of interpretation come into play. I
consider that, from among the main methods, there is no sense in concentrating on
systematic interpretation. This relates to what I declared in the second paragraph of
this introduction. Regardless of how one perceives the nature of EU law, and its
inner structure and hierarchy, its whole overall concept in no way differs from
national law. It is vertical both among the individual sources of law and within them.
And the consequences that ensue from the above must be the same as for other
systems of law. The Court of Justice of the EU is nonetheless believed to emphasise,
or even strictly insist on, teleological interpretation of law. Within that method of
interpretation, there are clear efforts on the part of the Court of Justice of the EU
to arrive by interpretation at the contemplated aim of the legislation. This field will
therefore be examined in the following, fifth chapter. However, since the concept
will be broader and will also extend to what has traditionally been considered
historical interpretation within national law, while at the same time paying attention
to the effet utile, that chapter will be titled and conceived in wider terms, in the sense
of functional interpretation.
The final chapter will then focus on the consequences ensuing from the systemic
settings of the Court of Justice of the EU and the wording of European Union law
for the Member States. In this respect, I shall concentrate exclusively on the
consequences following from the method of interpretation as such, i.e. those that
would not arise in use of any other manner of interpretation. Attention will be paid
especially to “reverse discrimination” and primarily the evolutionary (selective)
pressures to which the national laws are subject in the European Union. At the same
time, European Union law works as a mediating factor, and it has and plays this role
only because the systemic position and manner in which the Court of Justice of the
EU construes EU law were allowed through its own case-law. However, the
generally known consequences, or those that have already been sufficiently
[13]
examined in other professional literature (indirect effect, primacy, direct effect, etc.),
will be intentionally omitted.
Results
As regards the results of the present paper, it can be noted that the position of the
Court of Justice of the EU within the institutional system of the European Union
and also vis-à-vis the Member States is extremely firm and strong. It thus enabled
the Court to adopt decisions that have no equivalent in any other body authorised
to settle disputes within traditional international organisations. These decisions were
moreover legitimised by the subsequent inactivity of the Member States. Partial
opposition formed by certain national courts, which have been accepting the activist
case-law of the Court of Justice of the EU with reservations, cannot change anything
in this respect as the courts lack the necessary powers.
Nonetheless, I ultimately do not find this dominant and autonomous position of
the Court of Justice specific in any way in terms of interpretation of European
Union law. Indeed, it deals only with the question of “who” will interpret European
Union law, but has no direct relation to “how” such interpretation will be undertaken.
In other words, under the current setting of the entire system, and thus being in the
same position, the Court of Justice of the EU could make entirely different
decisions, i.e. not activist, but rather conservative.
Professional literature has offered many various suggestions as to how the current
activist case-law of the Court of Justice of the EU should be dealt with in view of
its systemic position. In principle, they oscillate between the two extremes. On the
one hand, there are solutions that are pro-integration and federalist (and quite
optimistic, in the current political situation), which welcome the current state of
affairs and acknowledge it. According to these suggestions, it would be desirable to
extend the activities of the Court of Justice of the EU and its agenda by means of
its “expansion” into the Member States in the form of its direct institutional
representation.
[14]
On the other hand, there are disintegrative solutions that prefer limiting the role of
the Court of Justice of the EU and its position, possibly by restricting its agenda,
e.g. by rendering its preliminary rulings non-binding – indeed, the Court of Justice
of the EU would then have to strive to obtain legitimacy and authority through every
decision it makes, thus limiting the scope for its activist decision-making. Another
solution might lie, for example, in creating another (political) body composed of
representatives of the Member States that would serve as the final instance in
selected key questions of interpretation of EU law, as regards, e.g., the scope of
powers of the European Union.
However, I consider that no such radical change is necessary, and indeed desirable.
This is so for both legal and political reasons. The choice of the solution will
ultimately depend on the personal preferences of individuals and their attitude
towards European integration. Pro-integration solutions can further strengthen the
European Union in relation to its Member States, but may also further increase the
opposition of the Member States’ citizens towards the Union. On the other hand,
the second approach could gradually result in limitation of uniform interpretation
of EU law in the Member States and prevailing influence of political aspects in
judicial decision-making, at the expense of its independence.
I consider it material in this respect that the Court of Justice of the EU has been
doing exactly what it is expected to do as a judicial institution, i.e. deciding as a court
– independently and impartially, within the options available to it. The possible
solution should also be legal, reflecting its position as a court. In my opinion, such
a solution could only lie in modifying European Union law, especially the primary
law, but also the secondary law. This might take the form of a forward-going
approach, which would leave space for activist interpretation, or of subsequent
correction, responding to earlier decisions. At the same time, I am aware of the
political context and complications related to changing the founding treaties; in spite
of that, I consider this approach the only one correct.
[15]
When interpreting European Union law, the Court of Justice of the EU often deals
with the same problems which are being discussed and decided by other courts
which are independent of the Court of Justice of the EU in institutional terms. There
are three main reasons why I consider it useful to examine the approach of the Court
of Justice of the EU and compare its decision-making with the way similar or
identical things were decided by other courts. Firstly, this comparison can provide
information on the specifics of interpretation of EU law by the Court of Justice of
the EU, and secondly, it can prove whether the systemic position of the Court of
Justice of the EU as described in the previous chapter is indeed absolute in nature,
as could often appear at first sight. Thirdly, such examination currently has sense
because it can reveal whether the Court of Justice of the EU has to take other
authoritative sources into consideration when interpreting EU law, and adopt their
previous conclusions.
As regards the first question, I do not think I have been able to identify any
fundamental differences in the activities of the Court of Justice of the EU, on the
one hand, and of other courts, on the other hand, in terms of construction of law
that would attest to the existence of any unique and specific features of EU law.
Different conclusions reached in similar or identical cases are, in our opinion,
explicable and understandable. As a matter of fact, courts which form a part of a
single judicial system often make different decisions in the same disputes.
As to the second question, it appears that the Court of Justice of the EU is willing
to “listen” to and reflect the activities of other courts and also perceive the reality of
international law, as well as of national laws. It is admittedly for political reasons
only that the influence of national courts is not explicitly acknowledged. However,
this does not mean that there is none. The Court of Justice of the EU shows no
such restraints in relation to international law. It appears to me that both external
and internal influences on the activities of the Court of Justice of the EU often have
a fundamental impact on its decision-making. Naturally, this does not negate the
conclusions made in the previous chapter. The Court of Justice undoubtedly has an
[16]
exclusive position in interpretation of EU law, but it is not “blind and deaf” – to the
contrary, it listens to other courts and is willing to discuss matters with them.
Therefore, there can be no talk of an absolute position of the Court of Justice of the
EU.
As regards the third question, it holds that the possibilities offered by comparative
interpretation remain unutilised. The options of the Court of Justice of the EU are
limited in relation to international courts. Indeed, in view of the cases that the
former hears and decides, it comes closer to national courts (constitutional,
administrative and civil courts); in contrast, there are relatively few aspects that it
has in common with international courts, or there is rather practically no
overlapping, which is true, for example, of the International Court of Justice. In
those cases where co-operation is possible and has sense, such co-operation is, in
fact, only limited.
As an example of the closest link, one could mention interactions with the European
Court of Human Rights and with the EFTA Court. The tasks performed by the two
courts diametrically differ. Different is also their relation to the Court of Justice of
the EU and its normative basis.
In the former case, one could consider that there exists certain hidden competition
between courts of constitutional nature. Such competition would be “hidden”
because, save for negligible exceptions, the European Court of Human Rights and
the Court of Justice of the European Union respect each other, both in systemic
terms (the competence of one of the courts is not questioned by the other) and in
terms of interpretation (the decisions serve as mutual sources of inspiration).
In the latter case, the relationship is different. The Court of Justice of the EU and
the EFTA Court are parallel courts which are mutually independent. Nonetheless,
the Court of Justice of the EU clearly prevails as its position in interpretation has
been established in institutional terms so as to be independent of the EFTA Court.
In contrast, the EFTA Court bears full weight of the principle of homogeneity.
[17]
While the rulings of the Court of Justice of the EU are not binding on the EFTA
Court as precedents, the latter court is nonetheless bound by them in interpretation
(as regards case-law preceding the signature of the Agreement) or must take them
into consideration (in respect of newer case-law). At the same time, it follows from
the decision-making practice that the Court of Justice of the EU considers the caselaw
of the EFTA Court a valuable source of ideas as well as an instrument of
legitimacy in terms of support for its own conclusions by reference to analogous
conclusions of the EFTA Court.
There is also one other considerable difference between the influence of the
European Court of Human Rights and of the EFTA Court. Indeed, from the
viewpoint of a Member State, the EFTA Court interprets one and the same law as
the Court of Justice of the EU. Ultimately, interpretation of EU law by the national
courts can thus never become fragmented in the sense that, in some cases, the
national courts would have to reflect the conclusions of the Court of Justice of the
EU and, in others, they would be bound by conclusions made by the EFTA Court.
In this case, the interpretation provided by the Court of Justice will always prevail.
In the case of the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental
Freedoms, the situation is different and such fragmentation can actually arise.
Potential interpretation provided by the Court of Justice of the EU which differs
from the concept adopted by the European Court of Human Rights must be
followed by the Member States in the field of human rights protection, not only in
interpretation and application of EU law, but also in matters of national law if they
fall within the competence of the European Union. This influence naturally does
not exist outside the sphere of EU law. Therefore, unlike in the case of law of the
European Economic Area, there exists a certain potential for differing
interpretation.
What remains unutilised to the full extent is the potential of national courts. Quite
understandably, the Court of Justice of the EU does not work with judgements of
national courts and does not refer to them. Such an approach would be
[18]
irreconcilable with the carefully protected aura of supremacy ensuing from the
supranational concept of this institution. Moreover, this would be problematic from
the viewpoint of the Member States themselves. The concept of European Union
as an association of democratically equal countries is not compatible with an official
and open preference for a selected national law. In spite of that, national laws have
found their way into EU law, precisely within its interpretation by the Court of
Justice of the EU. This is just not openly admitted.
The Court of Justice of the EU thus actively works with the comparative approach,
but does so questionably from the methodological viewpoint or – maybe more
precisely – only to a limited degree. Indeed, comparison is superficial and is
restricted to references to national law and rulings of other courts. In the decisions
of the Court of Justice, the comparative approach therefore seeks arguments to
support the Court’s own conclusions, rather than interpreting the law. This,
however, does not mean that this is not done in chambers, within the Court’s
discussions.
The wording of EU law forms the basis for linguistic interpretation and, at the same
time, delimits the scope for the Court of Justice of the EU and limits its creativity.
The relative significance of linguistic interpretation of European Union law is rather
diminished compared to national law. This is true of the concept of linguistic
interpretation as a general interpretation approach. Nonetheless, this approach
serves the same basic function analogously as in national and international law. It
forms the basic and also initial source for learning the contents of legislation.
The role of linguistic interpretation grows when used as a specific method of
comparing the individual wordings. A majority of issues encountered in
interpretation of EU law tend to be of factual nature. The multilingual character of
this law is a burden for all bodies engaged in its interpretation as well as for
individuals. While the requirements of the Court of Justice of the EU pertaining to
the egalitarian comparison of the individual versions are formally correct, they are
unfeasible in practice.
[19]
Ultimately, the multilingual nature of EU law is not interesting in terms of the
specific aspects of linguistic interpretation, but rather in view of its political
consequences. The Court of Justice of the European Union is affected only to a
minimum degree by the multiplicity of language versions, as regards interpretation
of the legislation. Indeed, it makes its decisions with emphasis on teleological (or
functional) interpretation, which it did even before the multiplicity of languages ever
became a problem. Retrospectively, it can therefore be viewed only as partial
justification of the generally utilitarian approach taken by the Court of Justice to
interpretation of law. In the view of the national courts, this tends to be a technical
complication, which is likely to be overlooked in practice, unless there is a clear and
known error in the text or unless this is requested by one of the parties.
A more fundamental problem compared to the phenomenon of multiplicity of
languages lies in a purpose-driven failure to respect the text as a basis for
interpretation of European Union law. A textualist approach to EU law is
pragmatically suppressed by the Court of Justice of the EU for the benefit of other
approaches. The principles of primacy, direct effect, liability of the State for damage
and others are generally not considered bad, quite the contrary. However, they
should be adopted by the legislature, not by the courts.
It seems in general that a similarly looser link with the wording of law and preference
for other interpretation approaches can be expected from courts that show similar
characteristics as the Court of Justice of the EU. This is probably a consequence of
their systemic position, rather than a property or specificity of law. In the conditions
of the Czech Republic, such a court is the Constitutional Court, although the latter
has mostly shown conservative attitudes. Nonetheless, certain common
characteristics can indeed be found, such as in the case of Melčák,2
decisions on
2 Decision of the Czech Constitutional Court No Pl.ÚS 27/09. 10. 9. 2009. ECLI:CZ:US:2009:Pl.US.27.09.1.
[20]
Lisbon Treaty3
or the recent decision in cases of recognition of parental rights of
same-sex couples.4
However, even the properties of law are not without significance and cannot
therefore be neglected. This again can be demonstrated on the example of the Czech
Constitutional Court and its activity related to those provisions of the Czech
Constitution that are “imperfect in their design”. In this connection, Professor Filip
recalls the ruling regarding an “amendment to the Conflict of Interests Act (the ‘electoral law’
under Article 40 of the Constitution)” and the decision in the case of the European Arrest
Warrant, where he mentions a need for “imagination” on the part of the
Constitutional Court in order for the latter to resolve the two cases.5
A similarity
with the methods employed by the Court of Justice of the EU in a number of its
decisions is obvious.
What is entirely clear is the willingness of the Czech Constitutional Court to part
ways with the wording of the legislation with a view to attaining the required purpose
– this can be demonstrated precisely on its decision regarding the European Arrest
Warrant, which is in contrast with the approach taken by the Polish peers in a similar
case. By embracing straightforward and broad linguistic interpretation of the
Constitution, the Polish Constitutional Court reached the conclusion that it was not
possible to infer a deviation from the wording of the Polish Constitution in a
manner that would ensure conformity with EU law in that case. Indeed, if the Polish
Constitution prohibits extradition, construction of this notion cannot be entirely
subsumed to the laws and the way this notion is defined therein, but rather the
provision in question needs to be construed in a way that also comprises analogous
3 Decision of the Czech Constitutional Court No Pl. ÚS 19/08, 26. 11. 2008. 446/2008 Sb.
ECLI:CZ:US:2008:Pl.US.19.08.1.
4 Decision of the Czech Constitutional Court No I.ÚS 3226/16. 29. 6. ECLI:CZ:US:2017:1.US.3226.16.2.
5 FILIP, J. Evropský zatýkací rozkaz před ústavními soudy. Časopis pro právní vědu a praxi. 2005, roč. 13, č. 2, str.
162.
[21]
concepts, including the concept of surrender. In contrast, the Czech Constitutional
Court used the linguistic approach only as a starting point and interpreted the
relevant provision of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms narrowly,
and while using other methods of interpretation with preference for an option
conforming to EU law, it reached a conclusion opposite to the one made by its
Polish counterpart and one that is indicated prima facie by the wording of the Charter.
However, there is also a factual difference between the Court of Justice of the EU
and, for example, the Czech Constitutional Court, which is based primarily on the
fact that the agenda of the Constitutional Court is quite limited compared to the one
of the Court of Justice of the EU, because the latter’s competence also includes
interpretation of “simple laws” (einfaches Recht, jednoduché právo) in the fields of internal
market and sectoral policies. All these areas have provided and continue to provide
space for creative interpretation with a loose connection to the wording of the
legislation.
In systemic terms, with its – at times – even „frivolous approach“ to the wording of
primary law, the Court of Justice and sectoral policies tacitly follows the continental
legal tradition, while often de facto deciding in a manner analogous to courts of
common law. Indeed, in view of the those courts’ rule-making powers, their
precedents supplement the work of legislative bodies where the latter have so far
failed to act. These courts thus ultimately provide a competition for the parliament.
This can explain the lesser willingness to work creatively with the wording of rules
that have already been adopted by legislative bodies, as adopting one’s own rule
(precedent) appears to be more straightforward from this viewpoint.
While linguistic interpretation has a relatively lower significance in the case of EU
law, it serves the basic function analogously as in national and international law. It
forms the basic and also initial source for learning the contents of legislation. The
functional approach should be employed within the limits set by the wording of the
[22]
legislation. An unquestionable advantage of the functional approach lies in the fact
that, unlike numerous language versions, there is only one function.6
As regards the inner classification of the functional approach, it appears that there
is a difference between primary and secondary laws, which is not that surprising
given their different origin and nature. I would consider it correct if the objective
purpose of the legislation was determined on the basis of the text and within its
limits. In my opinion, the subjective purpose can only be taken into consideration
on a subsidiary basis, where the objective purpose does not lead to an unambiguous
conclusion.
Consequently, if the linguistic approach and the approach based on the objective
purpose result in several variants of interpretation, I would consider it appropriate
to use, in view of the subjective purpose followed by the Member States in founding
the European Union, the variant that better corresponds to the goals of European
integration, as expressed in the preambles and recitals of the founding treaties.
On the other hand, interpretation based on subjective purpose can be fully
employed in respect of secondary law as the relevant information thereon is
expressed in the recitals of the EU legislation.
I consider the principle of effet utile, in its narrow sense, a natural component of
interpretation of EU law. It should be used to eliminate, from among the variant
solutions one arrives at using the aforesaid procedure, those variants that cannot
reasonably and effectively ensure implementation of the legal rule being interpreted.
I believe that, up to this point, EU law shows no specificities that would distinguish
it, in terms of concept and principles, from interpretation of national law, at least as
regards continental and Czech laws. The perspective of common law would differ
insofar as it places much lesser emphasis on the purpose of law.
6 This is meant in general. A single act may of course serve several purposes.
[23]
If I return to the principle of effet utile, this principle is problematic in its broader
sense as it leads to results that have no direct support in the text. We believe that,
by applying the above principle, the Court of Justice of the EU exceeds the limits
set by the Founding Treaties.7
It does so simply because it can (as explained in
Chapter II.); its decisions are not questioned, and are rather often accepted.
This brings me to the factual aspects of the matter. I consider that the Court of
Justice of the EU does not apply a textualist, but rather a functional approach.
Emphasis is placed on the objective purpose; in substance, the Court of Justice uses
an approach based on intention only where this suits it. Indeed, the clear intention
pursued by the Member States is often entirely neglected. The effet utile is then used
as an instrument aimed to provide acceptable justification for such a procedure.
Papers dealing with interpretation of European Union law also usually do not
examine its consequences for national laws and the Member States. However, its
specific autonomous position enabled the Court of Justice of the EU to provide
more extensive and pro-liberal interpretation of the founding treaties than has ever
been the case in any form of economic co-operation of the States. For example, the
regime established on the basis of GATT, which is restricted to the requirement for
national and most favoured nation treatment, or analogously, GATS, which inclines
towards liberalisation, is incomparable in this respect. Their effect on national law
by far does not attain the influence of founding treaties. At the same time, this
difference is not caused by the actual wording of the treaties, but rather by the
approach adopted by the Court of Justice of EU.
Along with the duty of Euro-conforming interpretation of national law, a practical
consequence lies, especially in the case of directives that have not been implemented
properly and in due time, in the possibility of “reverse discrimination”, which EU
7 According to Article 19 of the Treaty on the European Union „[The Court of Justice] shall ensure that in the
interpretation and application of the Treaties the law is observed.“ Not the making of law.
[24]
law may cause, but in no way resolves. Reverse discrimination causes no problem in
legal terms. It is a natural consequence of limited powers of the European Union.
However, it arises artificially and often has no basis in reality, while negatively
affecting the individual. This – politically hardly acceptable issue – thus needs to be
dealt with in national law. In my opinion, the solution should not be excessively
accommodating, but there nonetheless may be a reason to change the approach to
its interpretation. This will be so in respect of new cases, in a situation where a
national court decides in an earlier case under the influence of EU law in that it takes
foreign legislation into consideration. In that case, it can be considered justified to
adapt national interpretation and thus also case-law to the new approach influenced
by foreign law, but only and solely provided that such different interpretation is at
all possible under the national law. Indeed, a judge cannot be expected or required
to go beyond its role of a body interpreting and applying law, but not making it.
Another consequence of specific and extensive interpretation of EU law by the
Court of Justice of the EU is the creation of direct competition among national laws.
The similarity with evolutionary mechanisms is more than clear in this case. The
Court of Justice of the EU has mediated mutual interaction of the Member States’
legal systems in some areas of the single market in a way that is unique in the world
of international organisations. Paradoxically, the Court of Justice of the EU has also
put itself and the whole of EU under more scrutiny. It appears that its approach to
the interpretation of certain provisions establishing EU legislative powers could be
different. The interpretation may be traditional, conservative, but it can similarly
take into account the implications the case law of the Court of Justice of the EU has
had in national law.
This demonstrates that the harmonising and unifying tendencies are not as necessary
as they may currently appear since the necessary development can also take place
through natural evolutionary processes in law. Still, the EU can effectively
contribute to this evolution since it is its main motivator. Finally, the European
Union is the one who has the necessary prerequisites. The Union can assist with
[25]
translation of national regulations, national commentaries to laws and selected
collections of court decisions; this would provide a strong impetus for a transfer of
ideas across the many legal systems of EU Member States. The fact that delegation
occurs even in the case of the Court of Justice of the EU itself was clearly illustrated
in the third chapter. In my opinion, it would be more than desirable to contribute
to similar processes that take place on the national level.
[26]
I. Úvod, východiska a hypotéza
„The Treaty is quite unlike any of the enactments to which we have become accustomed. The
draftsmen of our statutes have striven themselves with the utmost exactness. They have tried to
foresee all possible circumstances that may arise and to provide for them. They have sacrificed style
and simplicity. The have foregone brevity. They have become long and involved …In consequence,
the judges have followed suit. How different is this Treaty. It lays down general principles. It
expresses its aims and purposes. All in sentences of moderate length and commendable style. But it
lacks precision. It uses words and phrases without defining what they mean. An English lawyer
would look for an interpretation clause, but he would look in vain. There is none. All the way
through the Treaty, there are gaps and lacunae. These have to be filled in by the judges, or by
regulations and directives. It is the European way.“8
Úvodní poznámky
Často je zdůrazňován vliv unijního práva na české právo a na českou aplikační praxi.
Je přitom zcela nesporné, že je značný. Normativní základ tohoto vlivu je obsažen
ve zřizovacích smlouvách a především v tom, jak byly vyloženy judikaturou
Soudního dvora EU. Stejně tak bývá zdůrazňována zvláštnost práva Evropské unie,
a to v kontrapozici k právu vnitrostátnímu, které podle takového pojetí zláštní
povahu nemá a je proto „normální“.
Za zvláštnost práva Evropské unie podle našeho názoru lze již považovat jeho
samostatné postavení jako třetího systému existujícího v evropském prostoru vedle
8 Citát Lorda Denninga převzatý z SHARPSTON, E. The Shock Troops Arrive in Force: Horizontal Direct
Effect of a Treaty Provision and Temporal Limitation of Judgments Join the Armoury of EC Law. In:
MADURO, M., P., AZOULAI, L. The Past and Future of EU Law. The Classics of EU law Revisited on the 50th
Anniversary of the Rome Treaty. Oxford: Hart Publishing, 2010, str. 257..
[27]
práva mezinárodního a vnitrostátního. Zde již o nespornosti takového pojetí ale
nelze hovořit. Pochybnosti o povaze unijního práva mezi odbornou veřejností
existují a potvrzovány jsou též v dílčích případech praxe mezinárodního práva.
Namísto třetího systému lze totiž považovat unijní právo za partikulární
mezinárodní právo veřejné. Většina odborné veřejnosti a postoj členských států
nicméně hovoří jednoznačně ve prospěch prvního pojetí.9
Řešení této otázky však
není zásadní z pohledu tématu práce a nebudeme se jí proto v této práci zabývat.
Zvláštnosti výkladu, pokud existují, totiž mohou být vlastní oběma naznačeným
pojetím unijního práva.
Specifika mohou vykazovat jednotlivé prameny práva Evropské unie. Odborná
veřejnost potvrzuje zvláštní povahu směrnic,10
zdůrazňovány jsou též specifické
vlastnosti nařízení.11
Jedinečnost práva Evropské unie je dále vyzdvihována na
příkladu zásad aplikace práva Evropské unie.12
S výhradou směrnic a široké palety jejich účinků jsou ovšem veškeré tyto zásady,
které mohou být překvapivé z perspektivy mezinárodního práva, plně vysvětlitelné
9 Z tuzemské odborné literatury odkazujeme na komplexní analýzu obsaženou v publikaci MALENOVSKÝ, J.
Půlstoletí od rozsudku Costa/ENEL: je unijní právo (stále) zvláštním právním řádem? Právník: Teoretický časopis
pro otázky státu a práva, 2015, č. 3, str. 207 a násl.
10 Zvláštní povaze směrnic a specifikům jejich výkladu je věnována celá publikace KRÁL, R. Transpozice a
implementace směrnice ES v zemích EU a ČR. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2002.
11 Jakkoliv existují důvody pro to, považovat nařízení za prostou obdobu vnitrostátních zákonů, především
pokud jde o jejich aplikaci. Přesto má jejich vzájemné odlišování smysl. Král upozorňuje na dva problémy, resp.
rizika. První spočívá v možnosti snížení míry aplikovatelnosti nařízení, druhé je přímo relevantní z pohledu této
práce, spočívá totiž v možném omezení sjednoducující role Soudního dvora EU při výkladu nařízení. Viz
KRÁL, R. Nařízení ES z pohledu jejich vnitrostátní aplikace a implementace. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 30
a 31.
12 Tyto zásady jsou komplexně rozebrány v publikaci KRÁL, R. Zásady aplikace komunitárního práva národními soudy.
1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2003.
[28]
perspektivou práva vnitrostátního. Přímý účinek a přednost unijního práva totiž
mnohem více než realitu poměru mezinárodního práva připomíná realitu fungování
federací, v nichž právo federální i právo dílčích států tvoří jedno „vnitřní“ právo, a
kde federální právo má přednost před právem dílčích států.
V této zemi bylo v době před vstupem do Evropské unie k právu Evropské unie
přistupováno se zájmem i obavami jako k něčemu neznámému. V období těsně
předcházejícímu vstupu a následně po něm byly proklamovány odlišnosti tohoto
práva,13
stalo se z něj mystérium a zároveň původce problémů. Řada odborníků
z praxe se chopila možnosti argumentace právem Evropské unie za účelem dosažení
vlastních zájmů.14
Stejně tak se právem Evropské unie argumentovalo
v legislativním procesu včetně fází mu předcházejících.
Hypotéza práce
Skutečností je, že vždy záleží na perspektivě pozorovatele. Lze se soutředit na to, co
je právu Evropské unie společné s právem vnitrostátním, nebo na jeho odlišnosti.
Zdá se, že v této zemi převládl spíše druhý přístup. Právo Evropské unie postupně
získalo pel něčeho vnějšího, odlišného, cizího. Judikatura Soudního dvora EU
k tomuto pojetí nesporně přispěla, a to přinejmenším dvojím způsobem. Za prvé to
13 Tyto přístupy nalezly svou cestu dokonce i do učebních textů. Kupříkldau Houbová tak pojímá výklad práva
Evropské unie v rámci samostatné subkapitoly a hovoří o problematickém řazení výkladu tohoto práva do
stávajícího systému interpretace zaměřeného převážně na výklad práva vnitrostátního. Na témže místě pak
dokonce dodává, že vnitrostátním soudům nepřísluší právo Evropské unie výkladat, jelikož je to úkolem
Soudního dvora EU. To je závěr, který je jen těžko akceptovatelný. Viz HARVÁNEK, J. a kol. Právní teorie. 1.
vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2008, str. 371.
14 Nezřídka bylo unijním právem argumentováno i tam, kde to vůbec nebylo na místě, jak lze demonstrovat
např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2008 sp. zn. 3 Tdo 58/2008. Sebemrskačství v tomto
ohledu není příliš na místě. Z judikatury SD EU vyplývá, že k tomuto jevu docházelo i v jiných členských státech.
Demonstrovat to lze např. na známém rozhodnutí Kremzow. Viz rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze
dne 29. května 1997. Friedrich Kremzow proti Rakouské republice. Věc C-299/95. ECLI:EU:C:1997:254.
K analýze českého rozhodnutí viz též STEHLÍK, V., HAMUĽÁK, O., JIRÁSEK, J., BONČKOVÁ, H., PETR,
M. Unijní právo před českými soudy. Praha: Leges, 2014, str. 84.
[29]
bylo postavením této instituce. Stojí mimo rámec naší soudní soustavy, přesto ale
její rozhodnutí naši aplikační praxi ovlivňují. Za druhé to byl přístup této instituce
k právu, zejména pokud jde o jeho výklad. Argumentace Soudního dvora EU v jeho
rozhodnutích se často může jevit našemu právnímu prostředí nezvykle.
Je tomu ale skutečně? Opravdu je právo Evropské unie, přesněji řečeno jeho výklad,
odlišný od způsobu, jakým je vykládáno naše vnitrostátní právo? Znamená to, že je
český soudce postaven před asi nelehký úkol při řešení každodenních sporů používat
jinou metodologii v závislosti na tom, zda pracuje s právem vnitrostátním, či
unijním?
Máme za to, že nikoliv, a že jsou veškeré odlišnosti zdůrazňovány přespříliš.
Přirozeně, určité dílčí zvláštnosti unijního práva lze předpokládat. Ale jsme toho
názoru a je to též hypotézou, kterou tato práce bude ověřovat, že tyto zvláštnosti
výkladu unijního práva nijak nevybočují z toho, co známe z našeho vnitrostátního
prostředí, případně z mezinárodního práva.
Dílčí výzkumné otázky
Pokud by se však tato hypotéza ukázala nepravdivou, pak se budeme snažit zjistit,
čím jsou tyto odlišnosti výkladu práva Evropské unie způsobeny a jak se projevují.
Dílčí výzkumné otázky zní:
 za prvé, jsou zvláštnosti výkladu práva Evropské unie způsobeny
institucionálními faktory, tedy systémovým (resp. strukturálním) nastavením
soudní moci v Evropské unii?
 za druhé, jsou tyto zvláštnosti způsobeny právem Evropské unie jako
takovým, zejména jeho textovým zachycením?15
15 Pokud jde o zachycení textu Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství, setkali jsme se
s informací, že představitelé členských států 25. března 1957 ve skutečnosti podepisovali jen čistý bílý list papíru.
Smlouvy se totiž v důsledku pečlivé práce italských uklízeček ztratily. Bylo by to vlastně příznačné pro celou
[30]
 za třetí, jaké jsou důsledky těchto zvláštností pro členské státy?
Metodologie práce
Za účelem ověření hypotézy a zodpovězení výzkumných otázek je nezbytné
formulovat odpovídající metodologii práce. Deskriptivní metoda práce je sice
opovrhovaná jako méněcenná, bude však základem každé z kapitol a projevovat se
bude zejména snahou uchopit současný stav tak, jak je. V první kapitole proto
poslouží k vymezení současného postavení Soudního dvora EU, v kapitole druhé
k popisu projevů národního práva v právu Evropské unie, ve třetí a čtvrté kapitole
k demonstraci výkladových metod na judikatuře Soudního dvora EU a v kapitole
páté především k popisu doktrinálních přístupů týkajících se evoluční teorie a jejích
projevů v právu. Rozsah použití desktriptivní metody práce se nicméně budeme
snažit omezit na minimum. Z uvedeného důvodu v této práci nebudou, jak to jinak
bývá pravidlem v publikacích zaměřených na právo Evropské unie, ve větší míře
přejímány popisy skutkového stavu rozhodnutí Soudního dvora EU a jeho závěry.
Máme za to, že takový přístup sice vede k tomu, že práce získá na objemu a vypadá
tudíž důvěryhodněji, je to ale zbytečné. Zároveň bude mít před popisem judikatury
přednost snaha řešené problémy uchopit normativně.
Tím se dostáváme k druhé použité metodě, tou bude kritická analýza, jíž budou
rozhodnutí Soudního dvora EU a odborná literatura podrobeny. V omezené míře
bude použita také metoda komparativní. Omezeně proto, že nechceme v této práci
podrobně věnovat stejnou pozornost, kterou budeme věnovat unijnímu právu a
způsobu jeho výkladu Soudním dvorem EU, také vnitrostátnímu právu a právu
Evropskou unii a její fungování, pokud by tato historka skutečně byla pravdivá. Viz EU secret revealed: Rome
Treaty was signed on blank sheet. Dostupné z https://www.euractiv.com/section/public-affairs/news/eu-
secret-revealed-rome-treaty-was-signed-on-blank-sheet/.
[31]
mezinárodnímu. Nebylo by to účelné.16
Zrcadlo proto bude nastavováno
jednotranně.17
Větší roli bude hrát komparativní metoda v kapitole třetí, kde budou
zkoumány vlivy na rozhodování Soudního dvora EU ze strany vnitrostátního a
mezinárodního práva. Srovnání se bude omezovat na vyhodnocení použitých
argumentů za účelem zjištění, proč bylo rozhodnuto jinak a zda to souvisí s povahou
práva Evropské unie a pravidly jeho výkladu.
Veškerá zjištění budou podrobena explanaci tak, aby získaný obraz o způsobu
výkladu unijního práva a role, jakou v něm hraje Soudní dvůr EU, byl kompletní.
Takto zjistěné poznatky následně budou za pomocí syntézy použity k ověření
hypotézy a k zodpovězení dílčích výzkumných otázek. Metoda explanace a syntézy
také předurčují strukturu této práce. Skutečností je, že o právu Evropské unie a jeho
výkladu bylo napsáno mnohé. Jsou práce, které se zaměřují na Soudní dvůr EU,
práce zaměřené na jednotlivé metody výkladu, na reakci vnitrostátního prostředí atp.
Naším cílem ale není vysvětlovat, co to Soudní dvůr EU je a jak funguje, co je to
gramatický výklad a jak se projevuje v judikatuře Soudního dvora EU či analogický
výklad účelový atp. Hodláme se zaměřit na to, co je podstatné a co příslušnou oblast
definuje. Jinými slovy, namísto přístupu vertikálního (či sektorového), který ale
z povahy věci může jen omezeně reflektovat souvislosti, hodláme uplatnit přísup
horizontální. Tento přístup bychom rádi doplnili o prozkoumání důsledků výkladu
unijního práva Soudním dvorem EU pro členské státy.
16 Publikací k výkladu vnitrostátního práva je celá řada, k mezinárodnímu rovněž.
17 Tento přístup bude činit problém v případě vnitrostátního práva. Možná poněkud překvapivě totiž
komplikace způsobuje obor teorie práva. Překvapivě proto, že by se na první pohled mohlo zdát, že je fungování
vnitrostátního práva na úrovni tohoto oboru ve všech státech stejné. Není tomu tak a lze to prokázat např. na
odlišnostech mezi právem kontinentálním a common law. V této práci budeme proto vycházet z reality
vnitrostátního práva českého, samozřejmě při průběžném zohlednění specifik common law.
[32]
Struktura práce
Publikace proto bude tvořit organický celek, kdy v druhé části (první částí rozumíme
tuto úvodní kapitolu) hodláme zkoumat subjekt, který výklad provádí z hlediska
jeho systémového (strukturálního) postavení.18
To totiž předurčuje vše ostatní.
Jelikož je v případě Soudního dvora EU obecně zdůrazňováno jeho autonomní
postavení a nezávislost, které z něj činí spíše politický nežli soudní orgán, bude třetí
část zaměřena na vlivy, které na Soudní dvůr EU působí, a to jak ze strany
vnitrostátního práva, tak i práva mezinárodního včetně interakcí ze strany jiných
soudů. Ona tolik proklamovaná autonomie unijního práva a Soudního dvora EU
totiž ve výsledku nemusí být výrazná.
Východiskem pro čtvrtou část je přesvědčení, že sebenezávislejší soudní instituce se
nepohybuje v právním vakuu, ale je omezena legislativou a tím, jak je textem
zachycena. V případě Evropské unie se projevuje jistá odlišnost od práva
vnitrostátního plynoucí z jeho mnohojazyčného zachycení, je proto otázkou, která
bude zkoumána ve čtvrté části, zda je použití metody gramatického výkladu zásadně
odlišné od použití této metody v prvku vnitrostátním či mezinárodním.
Textové zachycení práva z povahy věci nemůže být úplné ve smyslu kasuistického
a vyčerpávajícího obsáhnutí všech myslitelných situací. Soustředění se výhradně na
18 Součástí tohoto zkoumání ovšem nebude vztah mezi Soudním dvorem EU a soudy národními obecně ve
vazbě na řízení o předběžné otázce. Té již byl v české (a slovenské) odborné literatuře věnován dostatečný
prostor. Z mnoha děl uvádíme např. BOBEK, M., KOMÁREK, J., PASSER, J. M., GILLIS, M. Předběžná otázka
v komunitárním právu. Praha: LINDE Praha a. s., 2005. Koho vážou rozhodnutí ESD o předběžných otázkách?
– 1. část. Právní rozhledy. 2004, č. 19, s. 697–706,.KRÁL, R. České soudy a řízení o předběžné otázce před ESD.
Evropské právo. 2003, č. 7, s. 33–39. STEHLÍK, V. Teoretické aspekty pojmu „soud“ v řízení o předběžné otázce
podle čl. 234 SES na pozadí judikatury ESD. Právník. 2005, č. 7, s. 704–739. STEHLÍK, V. K charakteristice
vztahu mezi národními soudy a Soudním dvorem v řízení o předběžné otázce, Evropské a mezinárodní právo, 2005,
č. 5, s. 3–12. STEHLÍK, V. Řízení o předběžné otázce v komunitárním právu. Olomouc: UP Olomouc, 2006. 184 str.
SIMAN, M. Prejudiciálne konanie, Justičná revue, 2007, roč. 59, č. 8-9, str. 1004–1042 a mnoho dalších.
[33]
jazykový výklad proto není schopno poskytnout úplný obrázek. Zde nastupuje
místo pro další metody výkladu.19
Z těch hlavních20
nemá podle našeho názoru
v práci tohoto zaměření smysl zkoumat výklad systematický.21
Souvisí to s tím, co
uvádíme ve druhém odstavci tohoto úvodu. Bez ohledu na to, jak vnímáme povahu
unijního práva, jeho vnitřní strukturu a hierarchické vazby, celá jeho konstrukce se
nijak neodlišuje od vnitrostátního práva. Je vertikální jak mezi jednotlivými prameny
práva, tak v rámci nich.22
A důsledky z toho plynoucí musí být stejné, jako pro jiné
systémy práva. Stejně tak máme za to, že zásadní odlišnosti nevykazuje ani
19 Soudní dvůr EU pracuje v zásadě se všemi obvyklými metodami výkladu práva. Viz SIMAN, M., SLAŠŤAN,
M. Primárne právo Európskej Únie (aplikácia v ýklad práva Únie s judikaturou). 3. vyd. Bratislava: EUROIURIS –
Európske právne centrum, o.z., 2010, str. 245.
20 Jsme si vědomi problematičnosti použití tohoto pojmu. V teorii práva zdá se nepanuje shoda, které metody
jsou hlavní (standardní), a které doplňkové (nadstandardní). Protože základem existence Evropské unie jsou
mezinárodní smlouvy, jimiž byla tato organizace založena, vycházíme zde z členění obsaženého v čl. 31 a násl.
Vídeňské úmluvy o smluvním právu. Jsme si přitom vědomi, že pohled vnitrostátního práva může být odlišný.
Srovnej též GERLOCH, A. Teorie práva, 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, str. 146 a zde používané členění na
metody standardní a nadstandardní, obdobně je tomu i v publikaci BOGUSZAK, J., ČAPEK, J., GERLOCH,
A. Teorie práva. Aspi Publishing, s.r.o., 2003, str. 152 a násl., specificky jsou členěny metody výkladu v publikaci
KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C.H.Beck, 1995, str. 170 a násl., bez rozdělení jsou naopak uváděny v publikaci
HARVÁNEK, J. Právní teorie. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2008, str. 371 a
násl. či v publikaci KUBŮ, L., HUNGR, P., OSINA, P. Teorie práva. Praha: LINDE, 2007, str. 18 a násl. Hlubší
shrnutí současných myšlenkových proudů, tendencí a způsobu nazírání na vztahy mezi jednotlivými metodami
výkladu provádí Škop ve svém nedávném článku. Viz ŠKOP, M. Některé techniky jazykové metody interpretace
práva. Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2017, č. 9, str. 770.
21 Nutno ovšem podotknout, že Král na základě empirických argumentů za hlavní metody výkladu práva
Evropské unie považuje právě výklad jazykový, systematický a účelový. Viz KRÁL, R. Nařízení ES z pohledu jejich
vnitrostátní aplikace a implementace. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 87 a 88.
22 Znamená to, že výklad sekundárního práva je nutné provádět ve světle práva primárního či v souladu
s obecnými zásadami právními, dále pak, že implementační předpisy je nutné vykládat se základními předpisy.
Obdobné závěry ale analogicky platí pro výklad ústavy, vnitrostátních zákonů a podzákonných právních aktů.
Více k povaze systematického výkladu viz KRÁL, R. Nařízení ES z pohledu jejich vnitrostátní aplikace a implementace.
1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 93-95.
[34]
požadavek zohledňování kontextu ostatní unijní úpravy.23
Soudnímu dvoru EU je
nicméně připisován důraz až lpění na teleologickém výkladu práva.24
V rámci něj je
pak vyzdvihována snaha tohoto orgánu dosáhnout cestou výkladu také
předpokládaného výsledku právní úpravy. Tato oblast bude proto zkoumána
v navazující páté kapitole. Protože však pojetí bude širší a zasáhne i to, co je tradičně
v rámci vnitrostátního práva řazeno pod metodu historického výkladu, a zároveň
pozornost bude věnována též effet utile, bude tato kapitola nazvána a pojata šířeji ve
smyslu výkladu funkčního.
Závěrečná kapitola bude věnována důsledkům, které systémové nastavení Soudního
dvora EU a text práva Evropské unie pro členské státy znamenají. Koncetrovat se
přitom budeme výhradně na důsledky plynoucí ze způsobu výkladu samého, tzn. na
takové, které by při jiném způsobu výkladu práva nenastaly. Pozornost bude
věnována především tzv. obrácené diskriminaci a evolučním (selekčním) tlakům,
jimž jsou vnitrostátní právní řády v Evropské unii vystaveny. Právo Evropské unie
přitom funguje jako zprostředkující činitel a tuto roli má pouze a jenom proto, že
systémové postavení a způsob, jakým Soudní dvůr EU právo Evropské unie
vykládá, mu to svou judikaturou umožnil. Zcela záměrně ale budou v této části
opomenuty důsledky obecně známé, případně ty, které již byly dostatečně
prozkoumány v jiné odborné literatuře (nepřímý účinek, přednost a přímý účinek a
další).
Jsme si přitom dobře vědomi skutečnosti, že v oblasti práva Evropské unie se
pohybujeme v mimořádně konkurenčním prostředí. Řada aspektů toho, co bude
23 Zde máme na mysli požadavek ohlednění kontextu unijní právní úpravy tam, kde určitý termín nedává smysl.
K jeho zohlednění v judikatuře Soudního dvora EU viz KRÁL, R. Nařízení ES z pohledu jejich vnitrostátní aplikace
a implementace. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 95.
24 V případě autorů z oblasti common law by to nebylo až tak překvapivé. Českému vnitrostátnímu právu ovšem
tato metoda výkladu není nijak cizí. ARNULL, A. The European Court Union and its Court of Justice. Oxford: Oxford
University Press, 1999, str. 517.
[35]
v této práci nezbytné pro dosažení sledovaného cíle, již proto byla mnohdy velmi
podrobně a vědecky rozebrána v jiných publikacích zaměřených na právo Evropské
unie, ať už tuzemských, či zahraničních. Hloubka rozebrání jednotlivých témat se
přitom odhaluje postupně, jak jsou dalším a dalším studiem odkrývány dříve skryté
publikace. Toto nové poznání je pak zdrojem emocí, a to jak pozitivních ve smyslu
radosti z toho, že vlastní myšlenky a závěry mají oporu u jiných autorů, a proto
možná budou relevantní a správné, tak i negativních, neboť jiní dokázali zpracovat
téma dříve a lépe. Přesto s veškerou pokorou doufáme, že se nám specifickým a
především horizontálním zaměřením této práce včetně domyšlení důsledků podaří
do vědecké diskuse rovněž svým malým dílem přispět.25
25 S ohledem a proces internacionalizace probíhající na Masarykově univerzitě, v rámci něhož se do budoucna
usiluje o přechod k angličtině či jiným světovým jazykům v habilitačním řízení a vzhledem k faktu, že v důsledku
tohoto procesu je členem habilitační komise též cizinec neznalý českého jazyka, obsahuje tato práce abstrakt
obsáhlejší, než je obvyklé. Ze stejného důvodu byl závěr práce přeložen do anglického jazyka. Je tedy v práci
obsažen dvakrát, jednou v češtině a jednou v angličtině.
[36]
II. Systémová východiska výkladu práva Evropské unie
Soudním dvorem EU – autonomní soud i právo
2.1 Soudní dvůr EU a pravomoc k výkladu práva Evropské unie
Současný charakter práva Evropské unie a způsob, jakým je vykládáno, je ve značné
míře výsledkem tvůrčí rozhodovací činnosti Soudního dvora EU. Ta by nebyla
myslitelná, pokud by členské státy tomuto orgánu nezajistily v zakládacích
smlouvách výlučné postavení při výkladu práva Evropské unie, kdy výlučnost
spatřujeme v pravomoci určovat, který výklad je správný, a tudíž závazný26
pro
ostatní orgány Evropské unie a členské státy.27
Stalo se tak mimochodem v době,
kdy ještě nebylo obvyklé, aby byl výkladem mezinárodní smlouvy pověřován orgán
mezinárodní organizace.28
Výklad mezinárodních smluv měly zajišťovat v první
26 Jde skutečně jen o závaznost v rovině výkladové. To zdůrazňujeme proto, že se lze setkat též s názory, které
staví rovnítko mezi „závazností“ a „pramenem práva“. To, že je určitý výklad závazný ve smyslu směrodatném,
totiž jěště neznamená, že je akt, v němž je tento výklad obsažen pramenem práva, a orgán, který tento akt přijal,
normotvůrcem. Přesvědčení, že judikatura Soudního dvora EU je pramenem práva, jelikož je závazná, zastává
Komárek. Týč naproti tomu striktně takové pojetí odmítá. Srovnej KOMÁREK, J. Federal elements In: the
Community judicial system: Building coherence In: the Community legal order. Common Market Law Review.
2005, Vol. 42, Issue 1, str. 15 a násl. a dále TÝČ, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 7. vyd. Praha: Leges,
s.r.o., 2017, str. 108.
27 Znění článku 31 Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli, článku 136 Smlouvy o založení
Evropského společenství pro atomovou energii i článku 164 Smlouvy o založení Evropského hospodářského
společenství, jakož i článku I-29 Smlouvy o Ústavě pro Evropu a současné znění článku 19 Smlouvy o Evropské
unii je materiálně identické a v průběhu času nedoznalo žádné změny, která by mohla mít vliv na koncepci a roli
Soudního dvora EU při výkladu práva Evropské unie.
28 Pravidlem to ostatně není ani v současné době. KOLB, R. Interprétation et création du droit international. Brusel.
Editions de l’Université de Bruxelles, 2006, str. 12.
[37]
řadě soudy státní a diskutována byla též role a míra zapojení exekutivních orgánů,
samozřejmě těch národních.29
Výlučná role Soudního dvora EU při výkladu práva reflektovala zjevnou snahu
členských států zajistit, aby unijní právo bylo vykládáno jednotně v rámci celé
Evropské unie.30,31
To je požadavek, který je logický a dnešní optikou též
samozřejmý. Zároveň měla být zajištěna efektivita fungování Evropské unie a jejího
práva za stavu, kdy zjevně nebylo možné se na úrovni vlád členských států
dohodnout na všech podstatných otázkách fungování Evropské unie a výsledek
takové dohody formálně zakotvit ve zřizovacích smlouvách.32
Toto postavení, jež
nepochybně odráží vysoký stupeň důvěry, který členské státy, či přesněji řečeno
zakládající státy vůči Soudnímu dvoru EU měly, je projekcí nadstátního charakteru
Evropské unie, který patrně mělo dále zajišťovat a upevňovat. Zvláštní povaha
29 MOORHEAD, T. European Union Law as International Law. European Journal of Legal Studies. 2012, Vol. 5,
Issue 1, str. 108.
30 V případě Evropské unie byl zvolen mechanismus institucionálního zajištění jednotného výkladu. Toto řešení
je efektivnější, než např. mechanismus obsažený v článku 7 odst. 1 Vídeňské úmluvy o mezinárodní koupi zboží.
Ten zakotvuje povinnosti přihlížet při výkladu této mezinárodní smlouvy „…k její mezinárodní povaze a k potřebě
podporovat jednotnost při jejím použití a dodržování dobré víry v mezinárodním obchodu“. Dané ustanovení tak sice plní
stejný účel, jaký byl sledován členskými státy Evropské unie, ale bez potřebné autority, která by byla schopna
odhalit správný způsob výkladu a zprostředkovat jej soudům smluvních států této mezinárodní smlouvy.
31 Malenovský upozorňuje v této souvislosti na zajímavý fakt, který rovněž ledacos vypovídá o původně
zamýšlené a současné roli Soudního dvora EU při výkladu unijního práva. Systematické zařazení pravomoci
rozhodovat o předběžných otázkách totiž figuruje slovy Malenovského „až na chvostu výčtu jeho pravomocí,
v sousedství kompetencí rozhodovat spory o náhradu škody a zaměstnanecké spory.“ O těch dnes, jak připomíná Malenovský,
rozhoduje Tribunál, a nikoliv přímo Soudní dvůr EU. To podle něj naznačuje, že i původní pojetí řízení o
předběžné otázce, a tedy i role Soudního dvora EU při výkladu práva Evropské unie, byly podle všeho jen
doplňkové. Viz MALENOVSKÝ, J. Triptych zobrazování Soudního dvora ES: arbitr, „motor integrace“ nebo
„velký manipulátor“? Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2007, č. 10, str. 1068.
32 GARRET, G., KELEMEN, R. D., SCHULZ, H. The European Court of Justice, National Governments,
and Legal Integration In: the European Union. International Organization. 1998, roč. 52, č. 1, s. 150.
[38]
Evropské unie neměla být zpochybňována případným následným restriktivním
(kontra integračním) výkladem zřizovacích smluv, který by mohl být myslitelný
tehdy, pokud by měl být prováděn členskými státy, resp. jejich soudy.33
Zvláštní postavení Soudního dvora EU při výkladu práva Evropské unie34
je dále
umocněno nezávislostí tohoto orgánu, jakož i jeho soudců. Jde přitom o nezávislost
jak vnitřní, tzn. v rámci Evropské unie, tak i vnější, to jest vůči členským státům.35
Nezávislost a rovněž nestrannost je klíčovou charakteristikou Soudního dvora EU,
která měla značný vliv na to, jak se přístup tohoto orgánu k výkladu unijního práva
již od jeho nejranějších rozhodnutí formoval. Takto byla další pro mezinárodní
právo ne zcela samozřejmá vlastnost, resp. definiční charakter soudních orgánů
typicky pro vnitrostátní soudnictví, přenesena na úroveň mezinárodní organizace.
Jestliže však ale o nezávislosti Soudního dvora EU i jednotlivých soudců nelze mít
pochyb, lze možná vcelku oprávněně zpochybňovat jeho nestrannost. Zpětně se
jeví, že řada rozhodnutí, z nichž mnohá budou dále rozebírána v textu této práce,
nasvědčuje, že Soudní dvůr EU sice rozhodoval nezávisle, avšak zaujatě, tzn. nikoliv
33 Že to není až hypotetická možnost dokazuje politika Francie označovaná jako „politika prázdné židle“ či
politické rozhodování členských států při prosazování pravidel fiskální disciplíny, kde roli nezávislého a
nestranného orgánu soudního typu zastává namísto Soudního dvora EU Rada, tedy orgán veskrze politický,
čemuž odpovídá též způsob, jakým jsou pravidla fiskální disciplíny (ne)prosazována.
34 V tomto postavení lze spatřovat jistou analogii s pozicí českého Ústavního soudu, který rovněž může
autoritativně rozhodovat o tom, jaký způsob výkladu je správný. Srovnej HENČEKOVÁ, S. Prvky zjednocujúce
interpretáciu práva In: HAPLA, M. (eds.) Den právní teorie. Česko-slovenská doktorandská konference o teorii práva.
Sborník příspěvků z konference. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2014, str. 148.
35 V případě soudců nejen neodvolatelností členskými státy, ale též absencí disentů. HARTLEY, T. The
foundations of European Community law: an introduction to the constitutional and administrative law of the
European Community. 5. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2003, str. 56.
[39]
nestranně, a to ve prospěch myšlenky evropské integrace.36
I to je přitom důsledek
systémového nastavení a pojetí tohoto orgánu. Nijak neomezené a nepodmíněné
svěření úkolu vykládat zřizovací smlouvy na členských státech nezávislému orgánu,
jenž je ale ve skutečnosti jen pouhým objektem těchto smluv, jež je povolán
vykládat, patrně jinak nemohlo skončit.37
Postavení Soudního dvora EU podle našeho názoru definuje také absence pravidel
pro výklad zřizovacích smluv, které by byly v těchto smlouvách členskými státy
předem definovány. Obecné řešení, které se za tohoto stavu nabízelo, vycházející
z Vídeňské úmluvy o smluvním právu, nebylo Soudním dvorem EU při výkladu
zřizovacích smluv přijato za své. Skutečnost, že zřizovací smlouvy takové
ustanovení neobsahovaly, přitom nelze klást členským státům k tíži. Naopak,
zakotvení těchto pravidel by bylo podle našeho názoru spíše překvapivé a za jiných
okolností též zbytečné. Absence výslovného pravidla ale vytvořila zdánlivé prázdno,
které Soudní dvůr EU mohl zaplnit.
Nezanedbatelný význam má též institut předběžných otázek.38
Ty totiž umožnily (v
některých případech nařídily) povinnost soudní spolupráce při řešení sporů podle
práva Evropské unie, čímž dovolily Soudnímu dvoru EU vyjadřovat se k výkladu
36 V judikatuře Soudního dvora EU se uvedené projevuje v podobě argumentu „stále užším svazkem mezi národy
Evropy“, jenž může být nahlížen buď jako vyjádření úmyslu normotvůrce, který by bylo možno pojmout též
abstraktněji jako jeden z argumentů v rámci teleologického výkladu (argumentum ad Unionis Europaeae).
37 Je to jako kdybychom obdarovanému smlouvou umožnili určovat rozsah předmětu daru, tj. to, co jsme se mu
my sami rozhodli přenechat. Takový postup je mimochodem v některých oblastech práva (spotřebitelské právo)
výslovně zakazován. Analogií v mezinárodním právu veřejném výslovně upravenou vztahující se ovšem na státy
by byl článek 36 odst. Vídeňské úmluvy o smluvním právu, i ten totiž předpokládá, že třetí stát, jako oprávněný
(„obmyšlený“) bude dodržovat podmínky mezinárodní smlouvy v jeho prospěch sjednané.
38 Statisticky je na druhém místě výklad poskytovaný Soudním dvorem EU v řízení pro porušení povinnosti dle
článků 258-260 Smlouvy o fungování EU. Viz KRÁL, R. Transpozice a implementace směrnice ES v zemích EU a ČR.
1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2002, str. 36.
[40]
práva Evropské unie v rozsahu, který je zcela nesrovnatelný s jakoukoliv jinou
mezinárodní organizací či dokonce federálním státem, pokud jde o ingerence
federálního soudnictví do výkladu práva dílčích států.39
Byly to právě vhodně
položené předběžné otázky,40
kterými státní soudy umožňovaly Soudnímu dvoru
EU formovat právo Evropské unie prostřednictvím jeho kreativního výkladu.41
Retrospektivní pohled přitom ukazuje, že je výše popsané nastavení mimořádně
úspěšné.42
Činnost Soudního dvora EU při výkladu práva Evropské unie totiž
možná podléhá kritice ze strany jurisprudence i politické reprezentace členských
států. Až na dílčí korekce, jež ovšem byly provedeny samotným Soudním dvorem
EU, jsou ale základní principy a pravidla výkladu, která Soudní dvůr EU dovodil,
v praxi státními soudy používány a členskými státy obecně akceptovány.
Domníváme se totiž, že každé rozhodnutí státního soudu, jenž přijme za svůj výklad
poskytnutý Soudním dvorem EU,43
každá nová revize primárního práva, která nijak
39 Weiler připomíná v této souvislosti jistou anomálii v systémovém uchopení Soudního dvora EU, kdy se tento
soud zabývá nejen ústavními záležitostmi fungování Evropské unie, tedy záležitostmi mimořádné politické
citlivosti a významu, ale zcela pravidelně též otázkami tzv. jednoduchého práva, které asi nepochybně mohou
být v konkrétních věcech pro dotčené subjekty soudního řízení důležité, ale postrádají hlubší přesah a širší
politický význam. Viz WEILER, J. On the Road to European Union – A new Judicial Architecture: An agenda
for the Intergovernmental Conference. Common Market Law Review. 1990, č. 27, str. 190.
40 Jsme si vědomi terminologické nepřesnosti. Česká literatura nicméně běžně a zažitě o „položení předběžné
otázky“ hovoří, proto se nebudeme odchylovat a budeme tento obrat používat v tomto textu.
41 Malenovský proto označuje Soudní dvůr EU jako „motor integrace“, a jako „perpetuum mobile“ coby motor,
který se zapíná sám. MALENOVSKÝ, J. Triptych zobrazování Soudního dvora ES: arbitr, „motor integrace“
nebo „velký manipulátor“? Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2007, č. 10, str. 1070.
42 Soudní dvůr EU z tohoto pohledu mistrně ovládl umění kreativního rozhodování, o kterém hovoří Škop. Viz
ŠKOP, M. Kreativita v právu In: ŠKOP, M., MALANÍK, M. a KLUSOŇOVÁ, M. (eds.) Kreativita v právu 2014:
Sborník příspěvků z konference. Brno: Masarykova univerzita, 2014, str. 7 a 8.
43 Obzvláště to platí tehdy, jedná-li se o soud vrcholný. V tomto duchu např. lze vést akademickou diskusi o
odpovědnosti typu Francovich a limitech české úpravy odpovědnosti státu za škodu, pokud však Ústavní soud
říká ve svém nálezu IV. ÚS 1521/10, že …Ústavní soud má přitom za nezpochybnitelné, že členský stát nese odpovědnost
[41]
nereaguje na dřívější tvůrčí rozhodnutí Soudního dvora EU,44
jej v konečném stádiu
legitimizují.
Tvůrčí výkladové činnosti Soudního dvora EU mimochodem napomohly samotné
členské státy obecnou formulací řady ustanovení zřizovacích smluv.45
Rámcovost
této úpravy v kombinaci s faktory výše uvedenými bezesporu vytvořila vhodný
prostor pro Soudní dvůr EU a jeho činnost.46
Za naprosto klíčovou však
za škodu způsobenou porušením evropského práva, přičemž tuto problematiku právní řád České republiky výslovně neupravuje …
Za této situace, kdy je Česká republika demokratickým právním státem, dodržujícím závazky, které pro něj vyplývají z
mezinárodního práva (srov. čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky), nemůže na plnění závazků plynoucích z mezinárodního (tzn. i
evropského) práva rezignovat jen proto, že na národní úrovni výslovná právní úprava umožňující dovolávat se vůči České republice
povinnosti za škodu způsobenou porušením závazků, k nimž se sama a otevřeně hlásí, neexistuje. Z tohoto důvodu nemůže jít
stěžovatelce k tíži, že v rámci řízení před obecnými soudy smísila oba systémy odpovědnosti, tzn. odpovědnost za škodu způsobenou
porušením evropského práva použila toliko na podporu své argumentace, že vyhlášení výsledku dohodovacího řízení je nesprávným
úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Je totiž povinností obecných soudů, zejména pak soudu Nejvyššího, aby
vykládal zákon o odpovědnosti státu a konstruoval jeho vztah k systému odpovědnosti v rámci práva Evropské unie. Při tomto
výkladu však nemůže postupovat svévolně, přičemž svévolným postupem bude i absence řádného vysvětlení, jak a proč zvolené řešení
konvenuje účelu unijní právní normy… pak rozhodnutí odpovědnost typu Francovich formulovanou Soudním
dvorem EU uznává a tím též legitimizuje.
44 Zjevným příkladem takové revize je zakotvení definice rámcových rozhodnutí jako aktu přijímaného v rámci
dřívějšího třetího pilíře. Pokud se v článku 34 odst. 2 písm. b) v charakteristice tohoto aktu objeví stejné
vymezení, jako v případě směrnic, ovšem s dodatkem „Nemají přímý účinek“, pak to lze interpretovat nejen jako
uvědomění si rizik tvůrčího výkladu Soudního dvora EU, ale též jako přímou reakci na dřívější judikaturu týkající
se přímého účinku směrnic, která je tímto krokem členskými státy znovu explicitně potvrzována a uznávána.
45 Nutno upozornit na fakt, že z empirických dat vyplývá poněkud protichůdný, přesto však logický závěr, a
totiž že ochota Soudního dvora EU rozhodovat proti členským státům roste úměrně s rostoucí přesností a
konkrétností formulace normy. Viz GARRET, G., KELEMEN, R. D., SCHULZ, H. The European Court of
Justice, National Governments, and Legal Integration In: the European Union. International Organization. 1998,
roč. 52, č. 1, s. 174.
46 Rámcový charakter řady ustanovení mohl být jednak úmysl motivovaný snahou umožnit Evropské unii její
vlastní činnost, plní tak roli podobnou roli generálních klauzulí ve vnitrostátním právu. Může ovšem být též
důsledkem neschopnosti členských států dohodnout se na konkrétním řešení, obecná či rámcová formulace
[42]
považujeme ochotu státních soudů obracet se na Soudní dvůr EU s předběžnými
otázkami, a to i v případech, kdy to nebylo nezbytně nutné.47
Motivy přitom byly
patrně různé. Lze se jen domnívat, že je ke kladení předběžných otázek nejčastěji
vedla (i) upřímná snaha použít unijní právo správně, kdy zejména zmíněná
rámcovost úpravy nejistotu často zvyšovala, (ii) pohodlnost či přímo lenost zjišťovat
samostatně správný výklad, (iii) snaha dosáhnout určitého výsledku, pro který ale
v dosahu vnitrostátního práva chybělo dostatečně přesvědčivé odůvodnění, (iv)
formální snaha vyhovět požadavkům některého z účastníků soudního řízení aj.
Neméně nezbytné ale bylo též následné faktické přijetí odpovědi ze strany soudu,
který otázku položil, jako i ze strany soudů dalších.
Postavení a roli Soudního dvora EU lze přitom demonstrovat na dobře známém a i
v dnešní době stále a často citovaném rozhodnutí Van Gend en Loos. Vzato do
důsledku, nizozemský soud v této věci neměl nejmenší důvod klást předběžnou
otázku na přímý účinek SEHS, jelikož její řešení bylo věcí jeho vnitrostátního práva,
a tedy zcela mimo dosah pravomoci Soudního dvora EU. Věcí výkladu mohla být
v dané věci pouze otázka, zda SEHS splňuje podmínky pro to, aby mohla být
samovykonatelná, problém vlastní aplikace této smlouvy již měl být dle našeho
názoru řešen dle práva ústavního.48
Nejde totiž o otázku, která by se týkala smlouvy
samotné, ale o problém koncepčního vztahu dvou systémů práva.49
Vídeňská
totiž umožní přijmout úpravu na straně jedné, a to tím, že se na straně druhé problém odloží do budoucna
(v německé literatuře je tento jev označován termínem „Dilatorischer Formelkompromiss“).
47 Weiler dokonce používá počet předběžných otázek položených národními soudy jako měřítko úspěchu
Soudního dvora EU v procesu integrace. Ibidem, str. 187.
48 European Communities Act z roku 1972 je dokladem správnosti tohoto přístupu. Více viz HARTLEY, T.
The foundations of European Community law: an introduction to the constitutional and administrative law of
the European Community. 5. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2003, str. 193.
49 Kupříkladu stanovisko generálního advokáta Roemer ve věci Van Gend en Loos je naprosto jednoznačné a
podporuje tuto tezi. Viz Stanovisko generálního advokáta Roemera ze dne 12. prosince 1962. NV Algemene
[43]
úmluva o smluvním právu tento poměr neřeší50
a ani jinde v mezinárodním právu
veřejném nelze identifikovat právní normu, která by odpověď dávala a to právě
proto, že se jedná o záležitost řešenou právem vnitrostátním, zde tedy
nizozemským.51
Systémové postavení Soudního dvora EU ale tomuto orgánu umožnilo sebevědomě
rozhodnout tak, že zřizovací smlouvy emancipoval52
na mezinárodním právu
veřejném cestou výkladu.53
Snad ještě důležitější z pohledu této práce je ale to, že
tímto postupem Soudní dvůr EU vymanil sebe sama ze závislosti na tomto právu a
tím též v jistém smyslu i na členských státech samých.54
Výsledkem je obecně známý,
Transport- en Expeditie Onderneming van Gend & Loos proti Nederlandse administratie der belastingen. Věc
26-62. ECLI:EU:C:1962:42.
50 Vídeňskou úmluvu o smluvním právu zde zmiňujeme proto, že představuje kodifikaci obyčejových norem
mezinárodního práva veřejného. Jsme si přitom vědomi časové posloupnosti, a tedy i faktu, že v době
rozhodování případu Van Gend en Loos její použití nebylo možné. Na vlastním řešení to ovšem nic nemění,
dotčená pravidla jsou totiž stejná.
51 Z pohledu mezinárodního práva i Vídeňské úmluvy o smluvním právu se smluvní strana mezinárodní smlouvy
nemůže dovolávat svého vnitrostátního práva jako důvodu neplnění smlouvy. Takové konstatování porušení
mezinárodního práva ovšem nemá vliv na vnitrostátního soudce, jelikož ten je vázán ústavou, resp.
vnitrostátním právem obecně. Viz MALENOVSKÝ, J. Triptych zobrazování Soudního dvora ES: arbitr,
„motor integrace“ nebo „velký manipulátor“? Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2007, č. 10, str.
1069.
52 K míře emancipace viz např. MALENOVSKÝ, J. Důvěřuj, ale prověřuj: prověrka principu přednosti unijního
práva před vnitrostátními měřítky pramenů mezinárodního práva. Právník : Teoretický časopis pro otázky státu a
práva, 2010, č. 8, str. 777-795.
53 Historické souvislosti a intraunijní důsledky přijetí těchto rozhodnutí jsou vynikajícím způsobem vysvětlovány
Rasmussenem. Viz RASMUSSEN, M. Revolutionizing European law: A history of the Van Gend en Loos
judgment. International Journal of Constitutional Law. 2014, roč. 12, č. 1, str. 136-163.
54 Viz článek 31 odst. 3 Vídeňské úmluvy o smluvním právu upravující roli členských států při výkladu
mezinárodních smluv.
[44]
ustálený, všeobecně přijímaný,55
či alespoň znatelně nezpochybňovaný56
konsensus,
že zřizovací smlouvy nejsou běžným pramenem mezinárodního práva veřejného,
ale stávají se základem nového systému práva – práva Evropské unie.57,58
Veškerá
pravidla výkladu vytvořená členskými státy v rámci mezinárodního práva veřejného
i jejich práva vnitrostátního tím podléhají Soudnímu dvoru EU a jeho představám
o tom, jak by právo Evropské unie mělo být vykládáno.59
Soudní dvůr EU si své výlučné postavení pečlivě chrání, což lze demonstrovat na
jeho postoji k možnému přistoupení Evropské unie k Evropské úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod. V něm Soudní dvůr EU uvedl jako jeden
z důvodu proti možnému přistoupení to, že „mezinárodní dohoda může mít dopady na
jeho vlastní pravomoci, pouze pokud jsou splněny zásadní podmínky zachování jejich povahy, a
tudíž není ohrožena autonomie právního řádu Unie.“60
Proto by podle Soudního dvora EU
mělo platit, že „činnost orgánů nadaných na základě EÚLP rozhodovacími pravomocemi,
upravená v zamýšlené dohodě, zejména nesmí vést k tomu, že bude Unii a jejím orgánům
55 Viz PERNICE, I. Costa v ENEL and Simmenthal: Primacy of European Law. In: MADURO, M. P.,
AZOULAI, L. The Past and Future of EU Law. The Classics of EU law Revisited on the 50th Anniversary of the Rome
Treaty. Oxford: Hart Publishing. 2010, str. 52.
56 Ke kritickému pojetí viz MALENOVSKÝ, J. „Evropské nálezy“ a mezinárodněprávní základy práva ES/EU:
Ústavní soud ČR i česká nauka pokračují v zastřelování. Soudní rozhledy. 2009, č. 8, s. 281-286.
57 Výjimky se přesto najdou. Viz MOORHEAD, T. European Union Law as International Law. European Journal
of Legal Studies. 2012, Vol. 5, Issue 1, str. 126-143.
58 Malenovský k tomu trefně upozorňuje na fakt, že kritéria, která si Soudní dvůr EU nastavil ve svých
rozhodnutích, by dnes patrně k závěru, že právo Evropské unie je samostatným právním řádem, nevedla. Viz
MALENOVSKÝ, J. Půlstoletí od rozsudku Costa/ENEL: je unijní právo (stále) zvláštním právním
řádem? Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2015, č. 3, str. 201.
59 K limitům tohoto tvzení z pohledu českého práva a k postoji českého Ústavního soudu viz ZEMÁNEK, J.
Přezkum ústavnosti Lisabonské smlouvy: obsahové otázky. Jurisprudence. 2009, č. 1, str. 32 a násl.
60 Posudek Soudního dvora (pléna) ze dne 18. prosince 2014. Přistoupení Evropské unie k Evropské úmluvě o
ochraně lidských práv a základních svobod Věc Avis 2/13. odst. 183.
[45]
předepisován v rámci výkonu jejich interních pravomocí určitý výklad unijních právních norem.“61
K obdobným závěrům Soudní dvůr EU dospěl též při posuzování možnosti uzavřít
dohodu o vytvoření jednotného systému pro řešení sporů týkajících se patentů, která
měla vést ke zřízení Soudu pro evropské patenty a patenty Společenství.62
Při této
argumentaci je podle našeho názoru s podivem, že se smluvní stranou této úmluvy
stalo tak velké množství členských států. Jsme totiž přesvědčeni, že jejich
vnitrostátní právo může být dotčeno stejně jako právo unijní.
Nutno podotknout, že toto emancipační pojetí zřizovacích smluv a celé Evropské
unie vycházející z judikatury Soudního dvora EU má ovšem slabiny tehdy, je-li
podrobeno analýze vycházející z tradičních právně-teoretických koncepcí.
Empiristická teorie ani konstruktivismus nedokáží plně vysvětlit zvláštní podstatu
práva Evropské unie proklamovanou Soudním dvorem EU. Scheu vyjadřuje
přesvědčení, že judikatura Soudního dvora EU se opírá o Kelsenův model právního
systému spíše než o empiristický přístup.63,64
Zároveň ale Soudní dvůr EU nijak
nevysvětluje, co považuje za základní normu či sjednocující právní moment takového
autonomního „ústavního“ systému. Soudní dvůr EU sice zdůraznil pojem „ústavní listina“, za
niž lze považovat zakládající smlouvy, otázka platnosti této „ústavy“ však není dostatečně
vysvětlena.65
Tuto skutečnost zdůrazňujeme proto, že i ona souvisí se systémovým
61 Ibidem, odst. 184.
62 Viz posudek Soudního (pléna) dvora 8. března 2011. Návrh dohody - Vytvoření jednotného systému řešení
sporů týkajících se patentů - Soud pro evropské patenty a patenty Společenství. Posudek 1/09, odst. 89.
63 SCHEU, H. CH. Koncepce komunitárního práva v praxi Evropského soudního dvora a v právní teorii.
Mezinárodní vztahy, 2002, č. 1, str. 17.
64 Podobně se vyjadřuje též Malenovský. Viz MALENOVSKÝ, J. 60 let Evropských společenství: od
francouzského „supranacionálního“ smluvního projektu k jeho německému „podústavnímu“ provádění.
Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2012, č. 7, str. 682.
65 SCHEU, H. CH. Koncepce komunitárního práva v praxi Evropského soudního dvora a v právní teorii.
Mezinárodní vztahy, 2002, č. 1, str. 17.
[46]
uchopením Soudního dvora EU a jeho postavením. Je příznačné, že ten, kdo je
skutečně nezávislý, kdo má dostatečně autoritativní postavení a nepodléhá žádnému
přezkumu, ten vysvětlovat nemusí, nechce-li. Kritika Soudního dvora EU by ovšem
nebyla spravedlivá a úplná, pokud by zároveň nebylo zdůrazněno, že v doktríně
nemají jasno především ani samy členské státy.66
Emancipační judikatura Soudního dvora EU byla podrobena v odborné literatuře
poměrně hluboké diskusi a reflexi, v níž se střetávají náhledy internacionalistické
s perspektivou konstitucionalistickou.67
Zastánci prvního pojetí, které snad lze
označit též za tradiční jako např. Schilling či poněkud umírněněji Moorhead,68
emancipaci oponují. Schilling69
hledá oporu pro své závěry ve Vídeňské úmluvě o
smluvním právu.70
Členské státy v tomto pojetí jen částečně omezily možnosti
autointerpretace zřizovacích smluv tím, že tento úkol přenesly na Soudní dvůr EU.
Ten je ovšem vázán pravidly mezinárodního práva veřejného, a proto musí vycházet
mimo jiné též z účelu těchto smluv, jenž je (resp. původně byl) převážně
ekonomický. Tento účel proto podle této logiky nemohl vést k založení pravomoci
Soudního dvora EU svým vlastním rozhodnutím zcela opanovat výklad práva
66 Nejen v doktríně, ale vlastně i v celé koncepci Evropské unie a také budoucnosti jejího dalšího vývoje. Viz
TÝČ, V., SEHNÁLEK, D. Mezinárodní smlouva jako možný perspektivní nástroj další evropské integrace.
Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva, 2017, č. 3, str. 193.
67 Bylo by možno též hovořit o „tradicionalistech“ na straně jedné a „autonomistech“ na straně druhé. SCHEU,
H. CH. Koncepce komunitárního práva v praxi Evropského soudního dvora a v právní teorii. Mezinárodní vztahy,
2002, č. 1, str. 6.
68 MOORHEAD, T. European Union Law as International Law. European Journal of Legal Studies. 2012, Vol. 5,
Issue 1, str. 126-143.
69 SCHILLING, T. The Autonomy of the Community Legal Order: An Analysis of Possible Foundations.
Harvard International Law Journal. 1996, Vol. 37.
70 Dle jeho argumentace jsou zřizovací smlouvy jako produkt mezinárodního práva podřízeny pravidlům, které
toto právo stanoví pro svůj výklad. Článek 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu požaduje, aby smlouva byla
vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové
souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy.
[47]
Evropské unie. Oporu Schilling hledá i v právu vnitrostátním, vychází přitom
z klasického argumentu opírajícího se o národní ústavy, které těžko mohly připustit
přenos pravomocí takového rozsahu. Schilling proto rozlišuje formální a materiální
oprávnění vykládat právo Evropské unie, kdy v kompetenčních otázkách je role
Soudního dvora EU pouze poradní a síla jeho argumentu nespočívá v jeho
závaznosti, ale přesvědčivosti.
Právě v tom ale spatřujeme slabinu Schillingova přístupu. Veškeré jeho výchozí
argumenty považujeme za správné, jsou totiž pragmaticky realistické. Závěr však
podle našeho soudu nemá oporu v psaném právu, které samo takto nerozlišuje, ač
by patrně mělo. Schilling proto představuje řešení, které je možná až příliš
komplikované a svou povahou účelové. Domníváme se totiž, že by plně stačilo,
kdyby se Soudní dvůr EU držel stejných výchozích argumentů jako Schilling a
zároveň též více textu smluv. Jinými slovy, aby omezil tvůrčí a expanzivní uvažovaní
obdobné tomu, jež se objevilo v rozhodnutí Van Gend en Loos v těch situacích,
kdy již potřebné normy existují, byť třeba ve vnitrostátním právu, a nové proto
nutně nemusí být formulovány.71
Představitelem ryze konstitucionalistického přístupu jsou Weiler a Haltern.72
Argumenty mezinárodním právem veřejným oba autoři odmítají poukazem na to,
že toto právo neumožňuje státům se dovolávat ustanovení svého vnitrostátního
práva jako důvodu pro neplnění smlouvy.73
Ta proto logicky musí mít před jejich
právem přednost. Další jejich argumenty lze považovat za účelové, vycházející
z představy, že tradicionalistický model by nemohl být v případě mezinárodní
71 Případně se zdržel formulace norem zcela nových, neboť to je na úrovni zřizovacích smluv věcí členských
států, a nikoliv orgánu soudního, který je nota bene jen objektem těchto smluv.
72 WEILER, J. H. H., HALTERN, U. R. The Autonomy of European Legal Order – Through Looking Glass.
Harvard International Law Journal. 1996, Vol. 37, Issue 2.
73 Článek 27 Vídeňské úmluvy o smluvním právu.
[48]
organizace nadstátní povahy dostatečně funkčním. Pravomoc Soudního dvora EU
rozhodovat o tom, jaké otázky je oprávněn rozhodovat pak chápou jako zcela
přirozený důsledek jinak přísně nastavené a značně omezené pravomoci
legislativní.74
Jejich pojetí, pokud by bylo nesprávné, by muselo vést ke změně smluv a omezení
role Soudního dvora EU či přehodnocení jeho závěrů úpravou primárního práva,
což se nikdy nestalo. Lze se však s takovým pojetím ztotožnit? Domníváme se, že
nikoliv. Argumentace je značně účelová a postrádá hlubší oporu v právu, názory
však, zdá se, konvenují Kantovu pojetí mezinárodního práva a mezinárodního
společenství.75
Chybí však jakékoliv srovnání s kteroukoliv jinou mezinárodní
organizací. Nevypořádá se s rolí národních ústavních soudů a s jejich možností se
vůbec k tomu, co Soudní dvůr EU judikoval, vyjádřit,76
soustředí se až příliš na moc
výkonnou. Chybí též reflexe vůle parlamentu i lidu a jejich postavení v moderních
právních státech, to totiž, na národní úrovni, bylo judikaturou Soudního dvora EU
umenšeno. U všech autorů pak postrádám zhodnocení rozdílu mezi zakládajícími
74 Weiler a Haltern hovoří o aktivním pasivismu, v jejich pojetí je Soudní dvůr EU v podstatě obětí své role a
toho, jak je Evropská unie systémově nastavena. Ibidiem.
75 Hodnotit Evropskou unii pohledem Kanta či výše zmíněného Kelsena v sobě skrývá problém možných
nesprávných úsudků za stavu, kdy sami tito autoři neměli možnost k tomuto problému autentický postoj
zaujmout. Jejich názory proto mohou být jen interpretovány s možností rizika jejich nesprávného vyhodnocení.
Kvalitní analýzu pojetí Evropské unie perspektivou Kantových myšlenek jsme zaznamenali v publikaci
BROWN, G. W. The European Union and Kant’s idea of cosmopolitan right: Why the EU is not cosmopolitan.
European Journal of International Relations. 2014, Vol 20, Issue 3, str. 671–693, v literatuře české např. PAVLÍK, J.
2004. Kantova idea věčného míru a Evropská unie [online]. [Cit. 2. 6. 2017]. Dostupné z
https://www.vse.cz/polek/download.php?jnl=aop&pdf=254.pdf.
76 Kupříkladu německý Bundesverfassungsgericht Soudnímu dvoru EU mezinárodněprávních povah
zřizovacích smluv a roli členských států připomněl i ve známém rozhodnutí Kloppenburg rozhodnutí z 8. dubna
1987, č.j. 2 BvR 687/85, v němž konstatoval: „Nach wie vor sind derzeit die Mitgliedstaaten im Rahmen des allgemeinen
Völkervertragsrechts die Herren der Gemeinschaftsverträge.“ [online]. [Cit. 2. 6. 2017]. Dostupné z
http://www.servat.unibe.ch/dfr/bv075223.html.
[49]
členskými státy a státy přistoupivšími. V jejich postavení je totiž rozdíl. Zakládající
státy byly Soudním dvorem EU postaveny před hotovou věc, státy nové věděly, co
činí, a acquis communautaire přijímaly v celé jeho šíři.
Dosud analyzované názory měly větší či menší oporu v doktríně a snažily se roli a
pravomoc Soudního dvora EU uchopit v jejím kontextu. Zdá se nám však, že
mnohdy až urputná snaha problém doktrinálně uchopit v určitém okamžiku stejně
selhává,77
vede nadto k antagonistickým a vzájemně neslučitelným přístupům,
zatímco ale skutečná soudní praxe tíhne spíše k souladu.
Ryze empirickou metodu uplatnili Garrett, Kelemen a Schulz78
a pomocí ní se snaží
překlenout klasickou dichotomii hodnotících přístupů. V jejich pojetí Soudní dvůr
EU nemá při výkladu práva ani aktivistickou, ale ani pasivní roli. Pouze aktivně
využívá prostoru, který mu členské státy ponechaly, reflektuje přitom jejich zájmy a
rozhodování přizpůsobuje důsledkům, které by pro členské státy mohly závěry
v rovině finanční či politické znamenat. Máme proto za to, že analýza rozhodnutí
provedená Garrettem, Kelemenem a Schulzem hovoří spíš pro internacionalistické
pojetí v jeho umírněné verzi. Členské státy mohou kdykoliv změnit zřizovací
smlouvy a tím pro ně neakceptovatelnou judikaturu Soudního dvora EU učinit
obsoletní.
Tak či onak, praktickým důsledkem emancipující judikatury Soudního dvora EU je
faktická existence „soudcovské kompetenz – kompetenz.“ Zatímco tedy s ohledem na
zásadu svěřených pravomocí Evropská unie legislativní pravomocí o pravomoci
nedisponuje, v oblasti soudní je situace zcela odlišná. Nelze ji přitom zpochybnit na
77 SCHILLING, T. The Autonomy of the Community Legal Order: An Analysis of Possible Foundations.
Harvard International Law Journal. 1996, Vol. 37.
78 GARRET, G., KELEMEN, R. D., SCHULZ, H. The European Court of Justice, National Governments,
and Legal Integration In: the European Union. International Organization. 1998, roč. 52, č. 1.
[50]
základě psaného práva. Článek 5 Smlouvy o EU tomuto pojetí nenasvědčuje, ale též
výslovně nebrání,79
a článek 19 téže smlouvy spíše naznačuje jeho možnost (s
výhradami, které již byly vyjádřeny výše). Z pohledu teoreticko-právního to ale
rozhodně není nepřípustné pojetí.80
Je dále žádoucí již na tomto místě zdůraznit, že proces emancipace nevedl k tomu,
že by se Soudní dvůr EU oprostil od teoricko-právních východisek ovládajících
výklad práva jako takový. Dotčeny nebyly ani metody výkladu a způsob jejich
použití. Takové závěry by ostatně nebyly teoreticko-právně únosné.81
Důsledkem osamostatnění práva Evropské unie vyplývajícího z judikatury
Soudního dvora EU je ovšem fakt, že pravidla výkladu, jakož i pravidla aplikace
platná pro mezinárodní právo veřejné, se ve vztahu k unijnímu právu nepoužijí.82
Právo Evropské unie si je totiž „ústy“ Soudního dvora EU definuje autonomně,
vyplývají z jeho podstaty a formuluje je, resp. identifikuje je a nachází Soudní dvůr
EU. Jde tedy o to, že si Soudní dvůr EU „vyčistil“ prostor své činnosti tím, že právo
Evropské unie definoval jako něco speciálního, aby následně tuto „zemi nikoho“
opanoval a definoval prostřednictvím ne zcela standardního použití jinak ovšem
podstatou zcela standardních výkladových metod.
79 Rozdíl vidíme v tom, že přijetí legislativy Evropskou unií je možné jen na právním základě, který musí být
obsažen ve smlouvách. Chybí-li tento základ, pravomoc nelze s ohledem na článek 5 Smlouvy o EU vykonat.
Pravomoc k výkladu unijního práva tím ale není dotčena. Tu totiž Soudní dvůr EU nepochybně má. Otázkou
je ovšem, co vše pod takový výklad spadá. Přesně tento problém byl ostatně řešen v již rozebíraném ustanovení
Van Gend en Loos.
80 WEILER, J. H. H., HALTERN, U. R. The Autonomy of European Legal Order – Through Looking Glass.
Harvard International Law Journal. 1996, Vol. 37, Issue 2.
81 PELIKÁNOVÁ, I. Rozum, právo a interpretace. BulletIn: Advokacie. roč. 2010, č. 12. str. 25.
82 Srovnej např. posudek 2/13 Soudního (pléna) dvora 18. prosince 2014. ECLI:EU:C:2014:2454, odst. 166-
170.
[51]
Nutno však podotknout, že tento pohled je především pohledem vnitřním,
uplatňovaným v rámci Evropské unie, tj. jí samou a jejími členskými státy.
Z pohledu vnějšího proto může být situace odlišná. Pro třetí státy Evropská unie
zůstává i nadále mezinárodní organizací vzniklou na základě mezinárodních smluv,
tj. pramene mezinárodního práva veřejného.83
Vnější pohled však nemůže pojetí
vnitřní zpochybnit, nemá jak. Může však nastavit pomyslné zpětné zrcadlo, které
umožní lépe pochopit a reflektovat procesy, ke kterým při vývoji Evropské unie
došlo.
Důsledky nastíněného rozhodování Soudního dvora EU ovšem neměly dopad jen
na podstatu a charakter práva Evropské unie, ale též na vzájemné postavení orgánů
Evropské unie navzájem, jakož i Unie vůči členským státům.84
Za běžných okolností
by totiž klíčovou roli v normotvorném procesu v rovině primárního práva zastávaly
členské státy, resp. jejich moc výkonná a částečně též legislativní. V rámci Evropské
unie ale došlo k nezanedbatelnému systémovému posunu,85
kdy významnou, nikoliv
ale dominantní roli získala moc soudní, a to právě prostřednictvím tvůrčího a
mnohdy extenzivního výkladu práva Soudním dvorem EU. Soudní dvůr EU tak na
83 Vcelku střízlivý přístup, z něhož by bylo možno dovodit zde uvedené, zastává i Malenovský. Viz
MALENOVSKÝ., J. Důvěřuj, ale prověřuj: prověrka principu přednosti unijního práva před vnitrostátními
měřítky pramenů mezinárodního práva, Právník, roč. 2010, č. 8, str. 778.
84 Považujeme za nezbytné ještě jednou zdůraznit, že jde o hledisko Evropské unie samotné. Perspektiva
členského státu a jeho práva může být odlišná. Pregnantně to vystihuje Malenovský, když konstatuje, že: „V
každém případě je teze o výlučnosti a autonomii komunitárního práva v poměru k právu mezinárodnímu mocenským ohrazením,
které bylo učiněno soudním orgánem komunitárního systému, uvnitř tohoto systému a pro účely tohoto systému. Do jiných právních
řádů je proto nepřenosné a nemůže jim být ani jednostranně vnuceno.“ MALENOVSKÝ, J. „Evropské nálezy“ a
mezinárodněprávní základy práva ES/EU: Ústavní soud ČR i česká nauka pokračují v zastřelování. Soudní
rozhledy. 2009, č. 8, s. 281-286.
85 Srovnej např. obecné závěry týkající se „dělby moci“ v Evropské unii prezentované Lenaertem s realitou
činnosti Soudního dvora EU. LENAERTS, K. Some reflections on the separation of powers In: the European
Community. Common Law Market Review. 1991, č. 28, str. 11 a násl.
[52]
sebe v konečném důsledku převzal v procesu integrace roli, kterou měly zastávat
členské státy, a stal se motorem dynamiky vývoje primárního práva.86
S jistou mírou
nadsázky lze konstatovat, že se tím v politickém systému Evropské unie a jejích
členských států alespoň částečně zhmotnila představa Aristotela o vládě aristoi, tedy
těch nejlepších, jimiž se v tomto novém pojetí stali soudci, jako „aristokracie“
moderního věku.87
Z výše uvedeného vyplývají dvě hlavní východiska, jež budou významná pro další
rozbor. Za prvé, bylo to systémové resp. „ústavní“ nastavení Evropské unie, které
vytvořilo podmínky pro svébytný přístup k výkladu, jež nepodléhá přímé kontrole
ze strany členských států, byť jsou tvůrci tohoto systému.88
Za druhé, toto svébytné
86 Tuto roli plnil především v 70. letech při vytváření vnitřního trhu, ale i v době relativně nedávné ve vztahu
k občanství Evropské unie a pohybu včetně práva pobytu osob.
87 Obdobnou roli mimochodem sehrál poměrně nedávno také ústavní soud Jihoafrické republiky při formování
nového řádu poté, co skončil apartheid. LOLLINI, A. Legal argumentation based on foreign law: An example
from case law of the South African Constitutional Courts. Utrecht Law Review. 2007, Vol. 3, Issue 1, str. 63 a 64.
88 Jde ovšem o perspektivu práva Evropské unie a Soudního dvora EU. Je na místě dodat, že pohled národních
ústavních soudů je v tomto ohledu zpravidla méně vyhraněný a spíše podmíněný. Lze připomenout např.
známou německou doktrínu „Solange“ či v českých podmínkách postoj Ústavního soudu, který v nálezu
týkajícím se Lisabonské smlouvy konstatoval: „Ústavní soud České republiky bude (může) - byť se zřetelem na předchozí
zásady – působit jako ultima ratio a může zkoumat, zda některý akt orgánů Unie nevybočil z pravomocí, které Česká republika
podle čl. 10a Ústavy na Evropskou unii přenesla. Ústavní soud však předpokládá, že taková situace může nastat jen v případech
zcela výjimečných; za ty by bylo možné považovat zejména opuštění hodnotové identity a již uvedené překročení rozsahu svěřených
kompetencí.“ Viz nález Ústavního soudu ze dne 26. listopadu 2008 č. j. Pl. ÚS 19/08, 446/2008 Sb. Lisabonská
smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství odst. 120. Pokud
jde o českou odbornou literaturu, lze odkázat např. na KRÁL, R. Uznání i rozpaky nad „komunitárním“ nálezem
Ústavního soudu ve věci cukerných kvót. Právní rozhledy. 2006, č. 11, str. 410–414. MALENOVSKÝ, J. Znovu
ke kompetencím Ústavního soudu ČR ve vztahu k Evropskému soudnímu dvoru a komunitárnímu právu.
Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2005, č. 1, str. 106-114. K německé judikatuře pak viz MAYER,
F. C. The European Constitution and the Courts. Adjudicating European constitutional law In: a multilevel
system. [online]. Jean Monnet Working Paper 9/03. [Cit. 2. 6. 2017]. Dostupné z
http://www.jeanmonnetprogram.org/archive/papers/03/030901-03.pdf a v české literatuře
DUMBROVSKÝ, T. Suverenita a federalismus v evropské a americké integraci: doktrína interpozice Ústavního
[53]
postavení následně vedlo k tomu, že se nezávisle na členských státech Soudním
dvorem EU definovalo, (i) co je otázkou výkladu a (ii) jak a (iii) podle jakých pravidel
bude tento výklad prováděn. K těmto dvěma východiskům lze doplnit podle našeho
též třetí doplňkové hledisko, jež je založeno na faktu, že členské státy přístup
Soudního dvora EU nijak zásadněji neomezily změnou zřizovacích smluv.89
2.2 Soudní dvůr EU a pravomoc k výkladu mezinárodních smluv
Pohled na roli Soudního dvora EU při výkladu práva se nemůže omezit jen na
zřizovací smlouvy a vnitřní právo Evropské unie na jejich základě přijaté. Evropská
unie totiž vstupuje do mezinárodně-právních vztahů, a to především
prostřednictvím mezinárodních smluv. Ty mají následně status pramene práva
Evropské unie90
s potenciálním přímým účinkem na jednotlivce. Problém v jejich
případě spočívá v tom, že tyto smlouvy nepředstavují homogenní kategorii.
Z důvodů kompetenčních a také z důvodů vnějších, spočívajících v mezinárodním
právu veřejném, totiž není možné, aby určitou mezinárodní smlouvu uzavřela sama
Evropská unie. V ideálním případě by Evropská unie měla být schopna s ohledem
soudu ČR. Acta Universitatis Carolinae – Iuridica. 2012, č. 2, str. 35 a násl., případně MALENOVSKÝ, J. 60 let
Evropských společenství: od francouzského „supranacionálního“ smluvního projektu k jeho německému
„podústavnímu“ provádění. Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2012, č. 7 str. 694 a násl.
89 Praxe svědčí spíše o opaku, totiž o akceptaci a potvrzování. Kupříkladu nepřijatá Smlouva o Ústavě pro
Evropu vcelku jasně v článku IV-438 odst. 4 stanovila: „Judikatura Soudního dvora Evropských společenství a Soudu
prvního stupně, týkající se výkladu a uplatňování smluv a aktů zrušených článkem IV-437, jakož i aktů a smluv přijatých k
jejich uplatňování, obdobně zůstávají zdrojem výkladu práva Unie a zejména srovnatelných ustanovení Ústavy.“ Podrobnější
rozbor viz KWIECIEŃ, R. The Primacy of European Union Law over National Law under the Constitutional
Treaty. German Law Journal. 2005, Vol. 06, No. 11, str. 1480 a násl.
90 Potvrzuje to i judikatura Soudního dvora EU, viz BROBERG, M., FENGER, N. Preliminary References to the
European Court of Justice. Oxford: Oxford University Press, 2014, str. 129 a např. rozsudek Soudního dvora
(pátého senátu) ze dne 16. ledna 2003. Libor Cipra a Vlastimil Kvasnicka proti Bezirkshauptmannschaft
Mistelbach. Věc C-439/01. ECLI:EU:C:2003:31, odst. 24.
[54]
na svou nadstátní povahu uzavírat mezinárodní smlouvy bez přímé účasti členských
států obdobně, jako je tomu typické v případě federativních států.
Evropská unie nicméně federací není, není vůbec státem, jakkoliv se tak mnohdy
fakticky chová. Nadto jí pravomoci v oblasti vnějších vztahů byly členskými státy
svěřeny jen v omezené míře a nepokrývají proto veškeré myslitelné aktivity na
mezinárodní scéně. Důsledky jsou zjevné. Členské státy zůstávají paralelním
subjektem mezinárodního práva veřejného a v rozsahu, ve kterém pravomoci
Evropské unii nesvěřily, je i nadále plně vykonávají, a to samozřejmě též
prostřednictvím sjednávání mezinárodních smluv.91
Zároveň však nestátní povaha
Evropské unie v některých případech brání tomu, aby určitou mezinárodní smlouvu
sama uzavřela, byť jí to jinak obě zřizovací smlouvy umožňují. Normy
mezinárodního práva veřejného totiž mnohdy velmi zřetelně rozlišují mezi státy a
mezinárodními organizacemi a stanoví pro ně odlišné standardy. Řada
mezinárodních smluv proto může být uzavírána výhradně státy a mezinárodními
organizacemi, a tedy i Evropskou unií, jsou z možností být jejich smluvní stranou
vyloučeny, byť z vůle svých členů a v důsledku přenosu pravomocí právně i fakticky
jako obdoba státu fungují.92
91 Na tomto místě je žádoucí srovnat Evropskou unii s tradičními státy federálního uspořádání. Za prototyp
federace, s níž je Unie často poměřována, jsou považovány Spojené státy americké. Ty představují federaci
uzavřenou, protože nepřiznává dílčím státům mezinárodně-právní subjektivitu. Myslitelná je ale též existence
federace otevřené, kde dílčí státy tuto subjektivitu mají a kde tedy rovněž může dojít k souběžnému paralelnímu
či konkurenčnímu jednání federace a dílčích států. Jako příklad takové federace je uváděna Belgie. Mezinárodní
právo veřejné se ale k tomuto typu federace staví macešsky, což je demonstrovatelné právě na příkladu Belgie.
Viz SCHÜTZE, R. Federalism and Foreign Affairs: Mixity as an (Inter)national Phenomenon In: HILLION,
CH., KOUTRAKOS, P. (eds.) Mixed Agreements Revisited: The EU and its Member States In: the World. Bloomsbury
Publishing, 2010, str. 57 a násl.
92 Příkladem může být úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, která v článku 59 odst. 2 stanoví
možnost přístupu Evropské unie. Z uvedeného ustanovení jasně vyplývá, že Unie není považována za stát, ale
jen za mezinárodní organizaci s určitými specifiky či privilegovaným postavením ve srovnání s organizacemi
[55]
Zobecníme-li tedy, můžeme konstatovat, že nutnost sjednání mezinárodní smlouvy
společně s Evropskou unií a jejími členskými státy může být zapříčiněna jak faktory
na straně práva Evropské unie, tak i faktory vyplývajícími z mezinárodního práva
veřejného. Při zohlednění výše uvedeného proto lze mezinárodní smlouvy, které
přímo i nepřímo zavazují Evropskou unii, klasifikovat do následujících kategorií:
1. mezinárodní smlouvy uzavřené výlučně Evropskou unií;
2. mezinárodní smlouvy uzavřené Evropskou unií a zároveň členskými státy –
tzv. paralelní smlouvy;
3. mezinárodní smlouvy uzavřené členskými státy, mimo dosah pravomocí EU
ale v souladu s jejími cíli – tzv. subsidiární smlouvy;
4. mezinárodní smlouvy uzavřené Evropskou unií a zároveň členskými státy –
tzv. smíšené smlouvy;
5. mezinárodní smlouvy uzavřené členskými státy, jejich smluvní stranou se
Evropská unie stala sukcesí;
6. mezinárodní smlouvy uzavřené členskými státy pro Evropskou unii, a to z
jejího rozhodnutí.
Tyto smlouvy vykazují vzájemně natolik rozdílné vlastnosti, že je vyloučena
možnost jednotného přístupu k jejich hodnocení, obdobně jako tomu bylo
v případě zřizovacích smluv. Tato kapitola proto nebude zrcadlit kapitolu
předchozí, jelikož by takový postup byl až příliš zjednodušující.
Předmětem dalšího zájmu v této kapitole nebudou smlouvy uzavřené výlučně
Evropskou unií, neboť v jejich případě je jejich status zjevný a nemůže tak dojít ke
vzniku pochyb o tom, kdo z dvojice Evropská unie vs. členské státy a v jakém
rozsahu je oprávněn je interpretovat.
jinými. Přijetí tohoto ustanovení se zároveň stalo nezbytným předpokladem na straně mezinárodního práva pro
přistoupení Evropské unie k této smlouvě, byť z pohledu vnitřního, tedy unijního, o existenci takové pravomoci
není pochyb.
[56]
Zaměřovat se ze stejných důvodů nemá smysl ani na smlouvy paralelní. Těmito
smlouvami lze chápat ty smlouvy, které Evropská unie a její členské státy uzavřely
nikoliv jako jedna strana, jako je tomu v případě smluv smíšených, ale každý z nich
v plném rozsahu sám za sebe. Příkladem takové smlouvy bude Úmluva o ochraně
lidských práv a základních svobod samozřejmě poté, co k ní Evropská unie
přistoupí.93
Paralelní povaha těchto smluv se projevuje i při jejich výkladu
Evropskou unií a členskými státy, výklad je totiž vzájemně autonomní.94
Teoreticky
je tak možný, jakkoliv jistě ne teoreticko-právně žádoucí, rozdílný výklad jinak
stejných pojmů či účinku (tj. otázky bezprostřední použitelnosti) dané smlouvy.
V tomto ohledu ale nejde o nic neobvyklého. Je to totiž realita mezinárodního práva
veřejného vyplývající z jeho specifické povahy,95
která je ostatně analyzovaná
v předchozí kapitole jako jeden z důvodů, který vedl členské státy Evropské unie
k dobrovolnému omezení možnosti autointerpretace zřizovacích smluv
prostřednictvím mechanismů analyzovaných v předchozí kapitole.
Specifické postavení mezi mezinárodními smlouvami uzavřenými Evropskou unií
mají subsidiární smlouvy. Poté, co Lisabonská smlouva zrušila článek 293
Smlouvy o založení ES, se sice mohlo zdát, že tyto smlouvy představují již
93 Existence a výkon pravomoci Evropské unie v případě paralelních smluv nevylučuje pravomoc a její výkon
na straně členských států. Viz SVOBODA, P. Právní problémy tzv. vnějších smluv Evropské unie. Praha: Univerzita
Karlova v Praze, 2009, str. 80.
94 S výjimkou v podobě povinnosti loajální spolupráce. Ta má ale obecný charakter a uplatní se při jakékoliv
činnosti členského státu. K problematice uplatňování vlivu unijního práva v oblastech, kde pravomoci nebyly
odevzdány, viz TOMÁŠEK., M. Aktuální projevy neutralizace národního práva právem EU. Právní rádce. 2012,
č. 3, str. 34 a násl.
95 Institut centrálního soudu a předběžné otázky, jako nástroje sjednocování výkladu, je totiž stále specifikem
Evropské unie a nikoliv věcí v mezinárodním právu veřejném běžnou. Viz STEHLÍK, V. Řízení o předběžné otázce
v komunitárním právu. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, str. 11.
[57]
definitivně překonanou etapu vývoje Evropské unie.96
Realita je nicméně odlišná.
V modifikované podobě se vyskytují i nadále, což dokazuje např. sjednání smlouvy
o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii.97
Z pohledu právního
tyto smlouvy představují problém proto, že jsou myslitelné různé názory na jejich
povahu. Někteří autoři subsidiární smlouvy považují za pramen mezinárodního
práva veřejného, a nikoliv součást práva unijního,98
zatímco jiní hovoří o terciálním
právu99
a považují je tak za pramen práva Evropské unie.100
Ztotožňujeme se spíše
s první variantou, druhá a třetí se nám jeví extenzivní a bez opory ve zřizovacích
smlouvách.101
Z pohledu této studie je relevantní fakt, že zvláštností těchto smluv
96 Uzavřeny takto byly zejména smlouvy v oblasti mezinárodního práva soukromého a procesního a posléze
mezi členskými státy Evropské unie s výjimkou Dánska nahrazeny nařízeními. Příkladem je proto např. úmluva
o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřená k podpisu v Římě dne 19. června 1980, a Úmluva
o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Více k problematice a vztahu
těchto úmluv k unijnímu právu viz BĚLOHLÁVEK, A. Pravomoci soudů a výkon rozhodnutí v kontextu
vývoje evropského civilního procesu. Právní rádce. 2004, č. 12, str. 15-19.
97 Máme dokonce za to, že právě subsidiární smlouvy mohou představovat právní cestu ze současného
krizového stavu Evropské unie, kdy je část členských států a evropské veřejnosti přesvědčena, že další posilování
jejích pravomocí již není žádoucí a zároveň zde existuje silná potřeba další spolupráce v oblastech, které Unii
zatím nepřísluší. Model mezivládních smluv uzavřených členskými státy v návaznosti na cíle Evropské unie by
mohl být vhodnou odpovědí.
98 Viz BĚLOHLÁVEK, A. Pravomoci soudů a výkon rozhodnutí v kontextu vývoje evropského civilního
procesu. Právní rádce. 2004, č. 12, str. 15-19.
99 Viz ROZEHNALOVÁ N., TÝČ V. et NOVOTNÁ, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. Brno: Masarykova
univerzita, 2000, str. 36.
100 HORSPOOL, M. HUMPHREYS, M. European Union Law. Oxford: Oxford University Press. 2006, str. 71.
101 Bývalý článek 293 Smlouvy o založení ES totiž nechápeme jako právní základ pro přijímání těchto smluv
v právu Evropské unie, ale naopak jako potvrzení faktu, že ve zde uvedených oblastech Evropská unie, resp.
tehdy Evropské společenství žádnou pravomoc nemělo. Proto takto uzavřené smlouvy nemohly být pramenem
jeho práva.
[58]
bylo to, že k jejich výkladu byl povolán Soudní dvůr EU,102
čímž členské státy samy
vyřešily problém s otázkou soudcovské kompetence ke kompetenci.
Smíšené smlouvy jsou zpravidla uzavírány tam, kde Unii určitá pravomoc nebyla
svěřena vůbec, nebo ke svěření došlo jen částečně, případně kde tuto pravomoc
Unie dosud vnitřně nevykonala.103
Z povahy věci proto nepřichází v úvahu sjednání
takové smlouvy v oblasti výlučných pravomocí, jakkoliv to absolutně vyloučeno
není. Existence této kategorie smluv byla vynucena faktickými okolnostmi,104
mnohdy totiž nelze uzavřít určitou smlouvu, aniž by nezasahovala zároveň do sféry
pravomocí Evropské unie i členských států.105
Praktické hledisko se zde střetává
s hlediskem právním, které vytváří hranice tam, kde v reálné praxi neexistují.
102 Viz např. První protokol o výkladu Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřený k
podpisu v Římě dne 19. června 1980, Soudním dvorem Evropských společenství.
103 Je zde jistá paralela s tzv. otevřenými federacemi. Příkladem je Kanada, kde ale nutnost uzavírání smíšených
smluv nevzniká, neboť jednotlivé kanadské provincie vystupují v mezinárodním právu veřejném jménem celé
Kanady. Dalším příkladem je Belgie, v jejímž případě ale třetí státy fakticky a zcela pragmaticky preferují variantu
vztahů s celou federací. Ke Kanadě viz DE MESTRAL, A., FOX-DECENT, E. Rethinking the Relationship
Between International and Domestic Law. Mcgill Law Journal. 2008, č. 53, roč. 2008, str. 645. K Belgii viz
SCHÜTZE, R. Federalism and Foreign Affairs: Mixity as an (Inter)national Phenomenon In: HILLION, CH.,
KOUTRAKOS, P. (eds.) Mixed Agreements Revisited: The EU and its Member States In: the World. Bloomsbury
Publishing, 2010, str. 57 a násl.
104 Předlisabonská úprava tyto smlouvy přímo předvídala, a to v rámci společné obchodní politiky pro oblast
kulturních a audiovizuálních služeb, vzdělávacích služeb a sociálních a zdravotnických služeb. Výslovně
stanovila, že smlouvy zde musí být uzavírány společně Společenstvím a jeho členskými státy. V praxi byly ale
smíšené smlouvy uzavírány i mimo oblast společné obchodní politiky.
105 Zde je ovšem nutné individuálně posuzovat uzavírané mezinárodní smlouvy. Z judikatury Soudního dvora
EU vyplývá, že postup při určování, zda je určitá otázka záležitostí unijní, či členských států, nemá být
mechanický. Nelze tedy jít po jednotlivých ustanoveních smlouvy a zkoumat, zda spadají do pravomoci
Evropské unie, či nikoliv, ale nutné je hodnotit smlouvu jako celek z hlediska cíle a účelu, který sleduje. Zahrnutí
určitého ustanovení do smlouvy totiž ještě nemusí podle Soudního dvora znamenat založení legislativní
pravomoci. Viz rozsudek Soudního dvora ze dne 3. prosince 1996. Portugalská republika proti Radě Evropské
unie. Věc C-268/94. ECLI:EU:C:1996:461.
[59]
Spoluúčast členských států přitom nemusí být jen důsledkem nedostatku pravomoci
na straně Unie, ale též důsledkem požadavku třetího státu,106
nebo dokonce
členských států samých,107
byť jsou v tomto ohledu unijním právem do značné míry
limitovány.108
Smíšené smlouvy se podobají výše uvedeným smlouvám paralelním, odlišnost ale
spatřujeme v tom, že v případě paralelních smluv jsou Unie a členské státy různými
smluvními stranami, zatímco v případě smluv smíšených tvoří stranu jednu.109
Problém u smluv smíšených spočívá v tom, že je mnohdy mimořádně obtížné
106 Příkladem situace, kdy třetí státy trvají na zapojení členských států, může být postoj socialistických států při
jednání s Evropskými společenstvími. Viz BLOED, A. The External Relations of the Council for Mutual Economic
Assistance. Martinus Nijhoff Publishers, 1988, str. 194.
107 Přípustnost této situace zmiňuje odborná literatura, jako obecnou možnost ji uvádí MUCHANOV, A. Die
Handelsbeziehungen zwischen der Europäischen Union und Russland im Lichte des Völkerrechts. [online].
Max-Planck-Institut für ausländisches öffentliches Recht und Völkerrecht, 2006 [Cit. 20. 1. 2018]. Dostupné z
http://www.zaoerv.de/66_2006/66_2006_3_b_737_768.pdf, str. 740, konkrétně pak v případě asociační
dohody s Tureckem v publikaci KUIJPER, P. J., WOUTERS, J., HOFFMEISTER, F., BAERE, G. D. &
RAMOPOULOS, T. The Law of EU External Relations: Cases, Materials, and Commentary on the EU As an International
Legal Actor. Oxford: Oxford University Press, 2013, str. 105. Svoboda dále zmiňuje dohodu o přidružení
s Nigérií z r. 1966, která byla jako smíšená rovněž z politických důvodů. Viz SVOBODA, P. Právní problémy tzv.
vnějších smluv Evropské unie. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2009, str. 79.
108 Srovnej argumentaci Soudního dvora EU v rozsudku ze dne 4. září 2014. Evropská komise proti Radě
Evropské unie. Věc C-114/12. ECLI:EU:C:2014:2151, který se týkal úspěšně podané žaloby na neplatnost, jíž
se Evropská komise domáhala vyslovení neplatnosti rozhodnutí Rady a zástupců vlád členských států
zasedajících v Radě ze dne 19. prosince 2011 o účasti Evropské unie a jejích členských států na jednáních o
Úmluvě Rady Evropy o ochraně práv vysílacích organizací. Podle argumentace Evropské komise tato dohoda
spadala do oblasti výlučné pravomoci Evropské unie a účast členských států tedy nebyla nutná.
109 Společné pak je to, že jejich přijetí je zajišťováno Evropskou unií i každým z členských států samostatně,
plně podle svých ústavních pravidel. Dashwood proto vyslovuje nenaplněné (a dlužno dodat, že těžko
naplnitelné) přání jednotné zjednodušené procedury schvalování, která by nahradila schvalování individuální.
DASHWOOD, A. Mixicity In: the Era of the Treaty of Lisbon In: HILLION, CH., KOUTRAKOS, P. (eds.)
Mixed Agreements Revisited: The EU and its Member States In: the World. Bloomsbury Publishing, 2010, str. 351.
[60]
přesně vymezit části této smlouvy kompetenčně náležející členským státům od částí,
které spadají do pravomocí Evropské unie.110
V případě paralelních smluv takový
problém přirozeně nevzniká. Tento nedostatek smíšených smluv se následně
projevuje i při výkladu těchto smluv, což osvětlíme dále v textu.
Mezinárodní smlouvy uzavřené členskými státy, jejichž smluvní stranou se
Evropská unie stala sukcesí, představují další specifickou kategorii
mezinárodních smluv. Mezinárodně-právní úprava sukcese je obsažená ve Vídeňské
úmluvě o sukcesi států. Ve vztahu ke smlouvám je kusá,111
dosahem omezená112
a
použitelná jen ve vztahu ke státům, nikoliv již mezinárodním organizacím. Nadto ji
lze jen stěží považovat za kodifikaci mezinárodního obyčeje, ten proto i nadále
představuje významný pramen právní úpravy nástupnictví států.113
Pokud lze
110 V praxi mohou být používána prohlášení vymezující rozsah pravomocí, tato prohlášení jsou však bohužel
často příliš vágní na to, aby dostatečně objasnila přesný rozsah pravomocí Evropské unie. Mnohdy tak nejsou
schopna uspokojivě plnit svou funkci. Viz CASTELEIRO, A. D. The International Responsibility of the European
Union. Cambridge: Cambridge University Press, 2016, str. 128. Kromě toho rozsah pravomocí EU není statickou
kategorií. V případě sdílených kompetencí je důležité, zda již byla příslušná pravomoc vykonána, v případě
výlučných kompetencí, platí to ale obecně, může být jejich rozsah měněn primárním právem. Tyto změny mají
často důsledky vůči třetím státům, jak lze například demonstrovat na příkladu Lisabonské smlouvy a účinků této
smlouvy na investiční politiku. Viz BĚLOHLÁVEK, A. J. International organizations In: domaIn: of
international investment law. STUDIA SPOŁECZNE. 2014, č. 1.
111 Kodifikovaná úprava se formovala v 60. letech, tedy v období dekolonizace, což ovlivnilo její obsah.
112 Tato smlouva stanovila jako předpoklad vstupu v platnost alespoň 15 ratifikací. Sjednána byla v roce 1978,
požadavek minimálního počtu ratifikací se podařilo naplnit až v roce 1996. V současné době zavazuje 22 států,
které při vší úctě nepředstavují zrovna reprezentativní a významný vzorek členů mezinárodního společenství.
Viz https://treaties.un.org/Pages/ViewDetails.aspx?src=TREATY&mtdsg_no=XXIII-
2&chapter=23&lang=en.
113 Srovnej SCHÜTZE, R. The „Succession Doctrine“ and the European Union In: Essays In: ARNULL, A.,
BARNARD, C., DOUGAN, M.,SPAVENTA, E., EU Law In: Honour of Alan Dashwood. Oxford: Hart
Publishing, Bloomsbury Publishing, 2011. Uvedené závěry potvrzují i další zdroje. Viz též AUST, A. Vienna
[61]
v něčem spatřovat významný přínos Vídeňské úmluvy o sukcesi států ve vztahu ke
smlouvám, pak je to identifikace základních zásad právního nástupnictví států, za
něž jsou považovány zásady svobodného souhlasu, dobré víry a pacta sunt
servanda.114
Otázka nástupnictví totiž může být vyřešena uspokojivě pouze a jenom
tehdy, pokud se prostřednictvím uplatnění těchto zásad podaří dosáhnout
spravedlivé rovnováhy115
mezi zájmy státu-nástupce a druhé smluvní strany. K tomu
v historii Evropské unie došlo jen v omezených případech, takovým je např. GATT
1947.116
Tato smlouva byla uzavřena členskými státy, a to v případě zakládajících
členských států ještě před vznikem Evropského hospodářského společenství (dále
jen „EHS“). To se formálně nikdy smluvní stranou nestalo. Přesto došlo dne 1.
července 1968 s koncem tzv. přechodného období k sukcesi EHS do této smlouvy
(hledisko unijní), a tato skutečnost byla uznána (hledisko mezinárodně-právní) ze
strany ostatních smluvních států této smlouvy.117
V důsledku sukcese Evropská unie
vstoupila do závazků z této smlouvy namísto svých členských států, což v rovině
výkladu mělo za následek založení pravomoci Soudního dvora EU k jejímu
Convention on Succession of States In: Respect of Treaties - Introductory Note. [online]. [Cit. 28.1. 2018]. Dostupné z
http://legal.un.org/avl/ha/vcssrt/vcssrt.html.
114 Viz preambule Vídeňské úmluvy o sukcesi států ve vztahu ke smlouvám.
115 Vycházíme zde ve své argumentaci z myšlenek Rawlse a jím koncipovaného postoje označovaného jako
„závoj nevědomí“. Kterýkoliv stát se totiž může ocitnout v některé z možných pozic, tedy v roli původního
státu, nástupce či druhé strany. Tyto pozice si jsou vzájemně rovny, žádnou z nich nelze považovat za špatnou,
či dobrou, právní či protiprávní, představují skutečnost. Právní pravidlo o nástupnictví proto musí být
formulováno spravedlivě tak, aby stát v kterékoliv z nich nebyl zvýhodněn, ale ani znevýhodněn. Viz RAWLS,
J. A. Theory of Justice. Harvard University Press, 1971, str. 12.
116 Viz ROSAS, A. The Status In: EU Law of International Agreements Concluded by EU Member States.
Fordham International Law Journal. 2001, roč. 34, č. 5, str. 1327.
117 Viz rozsudek Soudního dvora ze dne 16. března 1983. Administration des finances de l'État proti Società
petrolifera italiana SpA (SPI) a SpA Michelin italiana (SAMI). Spojené věci 267/81, 268/81 a 269/81.
ECLI:EU:C:1983:78, odst. 17.
[62]
závaznému a správnému výkladu.118
Z pohledu této práce je podstatné to, že tento
vstup ovšem nemá za důsledek vázanost Soudního dvora EU výkladem dříve
provedeným soudy členských států.
Mezinárodní smlouvy uzavřené členskými státy pro Evropskou unii, a to z
jejího rozhodnutí představují řešení situace, kdy mezinárodní smlouvu nemůže
uzavřít Evropská unie sama, ač k tomu má členskými státy svěřenu pravomoc.119
V úvahu proto přichází postup, kdy Evropská unie rozhodnutím zmocní členské
státy k uzavření takové mezinárodní smlouvy, čímž legitimizuje v rámci unijního
práva jejich jednání, a smlouva je následně členskými státy se třetím státem či
mezinárodní organizací uzavřena.120
Otázkou ovšem je, zda lze takto uzavřenou
smlouvu považovat ve vztahu mezi členskými státy a Evropskou unií za součást
unijního práva a zda je tedy založena pravomoc Soudního dvora EU takovou
smlouvu vykládat. Proti takovému pojetí hovoří fakt, že mezinárodněprávní závazek
Evropské unie na základě takové smlouvy nevzniká, zavázány jsou jen členské státy
samy.
Domníváme se však, že i přesto se tyto smlouvy pramenem unijního práva stávají a
pravomoc Soudního dvora EU je vykládat vzniká. Uvedený vztah mezi Evropskou
unií a jejími členskými státy je totiž pro ostatní smluvní strany záležitostí vnitřní, do
118 Obecně známá je např. následná judikatura vážící se k přímému účinku GATT 1947 v právu Evropské unie
a právu členských států.
119 Důvody mohou být různé. Například je stanoveno, že smluvní stranou se může stát jen stát, nebo
s Evropskou unií třetí stát odmítne jednat. Tak např. v minulosti v případě Evropského hospodářského
společenství nebyla jeho výlučná pravomoc v oblasti regulace mezinárodního obchodu akceptována
východoevropskými socialistickými státy. Jednat tak muselo nejenom EHS, ale i jeho členské státy, přestože
podle vnitřních pravidel EHS k tomu neměly pravomoc. Viz BLOED, A. The External Relations of the Council for
Mutual Economic Assistance. Martinus Nijhoff Publishers, 1988, str. 194.
120 Viz např. rozhodnutí Rady ze dne 18. listopadu 2002, kterým se členské státy zmocňují, aby v zájmu
Společenství ratifikovaly Mezinárodní úmluvu o odpovědnosti a náhradě za škodu v souvislosti s přepravou
nebezpečných a škodlivých látek po moři z roku 1996 nebo aby k této úmluvě přistoupily.
[63]
níž proto nemohou zasahovat. Součástí unijního práva se taková smlouva stává
inkorporací, kterou zprostředkovává zmocňovací rozhodnutí Rady k uzavření dané
smlouvy. Opačný závěr by totiž byl v rozporu s principem nadstátnosti a znamenal
by možnost členských států jednat samostatně v oblasti kompetenčně náležející
Evropské unii. Důsledkem je proto pravomoc Evropské unie tuto smlouvu
interpretovat a určovat pro členské státy její závazný a správný výklad, samozřejmě
opět prostřednictvím Soudního dvora EU. Z perspektivy členského státu tedy
taková smlouva není tím, čím se na první pohled jeví být.
2.2.1 Východiska interpretace mezinárodních smluv– postoj Soudního dvora EU
Teoretickým východiskem dalšího rozboru v této práci je pojetí mezinárodního a
unijního práva jako dvou autonomních právních systémů. Tento přístup nejlépe
reflektuje rozhodovací praxi Soudního dvora EU.121
Evropská unie tedy v pojetí
Soudního dvora EU sice vznikla na základě mezinárodní smlouvy, ta ale není
smlouvou běžnou, nýbrž tvoří základ nového systému unijního práva. Zároveň ale
mezinárodní smlouvy, které sama Evropská unie uzavřela, tvoří součást práva
Evropské unie, mají přednost před sekundárním právem122
a mohou mít přímý
účinek.123
121 V duchu známého rozhodnutí rozsudku Soudního dvora ze dne 15. července 1964. Flaminio Costa proti
ENEL. Věc 6/64. ECLI:EU:C:1964:66.
122 Jde o ustálený a mnohokrát potvrzený přístup. Z novějších rozhodnutí je uplatňován např. ve věci ATAA,
kde zároveň Soudní dvůr EU odkazuje na předchozí rozhodnutí pracující s uvedenou aplikační zásadou. Viz
rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 21. prosince 2011. Air Transport Association of America a
další proti Secretary of State for Energy and Climate Change. Věc C-366/10. ECLI:EU:C:2011:864, odst. 50.
123 Poprvé Soudním dvorem EU dovozeno v rozhodnutí Soudního dvora ze dne 12. prosince 1972.
International Fruit Company NV a další proti Produktschap voor Groenten en Fruit. Spojené věci 21 až 24-72.
ECLI:EU:C:1972:115.
[64]
Z uvedeného vyplývá dualistický přístup Soudního dvora EU k mezinárodnímu
právu, ovšem s velmi výraznými, ne však absolutními prvky monismu. Co to však
znamená pro postavení Soudního dvora EU při výkladu a také pro vlastní
interpretaci mezinárodních smluv? Duální pojetí a deklarovaná autonomie implikují
též autonomní přístup k výkladu mezinárodního práva, který proto potenciálně
může být odlišný od výkladu práva unijního. Monistické prvky naopak naznačují
možnost syntézy metodologie výkladu mezinárodního práva s metodologií výkladu
práva unijního. Lze ostatně souhlasit s Pelikánovou, že k právu, působí-li v jednotě
(tedy kdy jeden systém prostupuje druhým), nutno též odpovídajícím způsobem
přistupovat.124
Případné zvýrazňování odlišností výkladu je proto nežádoucí, a to jak
z důvodů právně teoretických, tak i faktických. Přesto však nelze nevidět, že rozdíly
ve výkladu obou systémů práva existují a Soudní dvůr EU se jejich existenci nijak
nebrání.
Z pohledu členských států má nastíněné rozlišování přístupu k výkladu
mezinárodního práva zásadní význam. Důsledky se projevují zejména v případě
smíšených smluv. Vyjdeme-li z jeho duálního charakteru, pak by pro členské státy
nemělo být rozhodné, zda je prováděn výklad části smlouvy spadající do pravomocí
Evropské unie, nebo části náležející kompetenčně jim samým. Postup výkladu bude
podřízen metodám a pravidlům mezinárodního práva veřejného, a proto by měl být
stejný, či alespoň značně podobný. Pokud se ovšem uplatní přístup druhý, bude
výklad mezinárodní smlouvy sice učiněn dle pravidel vlastních mezinárodnímu
právu veřejnému, ovšem s promítnutím pravidel výkladu, jež jsou vlastní právu
unijnímu. I sama Pelikánová pak připouští, že výklad unijního práva je specifický.125
Tato specifika se nutně promítají do výkladu mezinárodního práva, který tak může
být odlišný od toho, jak je prováděn členskými státy. Tato situace samozřejmě není
124 PELIKÁNOVÁ, I. Rozum, právo a interpretace. Bulletin Advokacie. Roč. 2010, č. 12, str. 25.
125 Konstatuje tak ve vztahu k právu vnitrostátnímu, tvrzení však má dle našeho soudu širší dosah a platí i ve
vztahu k právu mezinárodnímu. Viz PELIKÁNOVÁ, I. Citované dílo.
[65]
z pohledu teoreticko-právního žádoucí. Stejně tak ale není žádoucí ani situace prvá,
kdy se výklad práva mezinárodního a unijního může lišit.
Vrátíme-li se zpět k nosné linii této kapitoly, můžeme konstatovat, že praktickým
důsledkem druhého přístupu je nezbytnost vymezení rozsahu, v jakém pravomoc
interpretovat určitou mezinárodní smlouvu náleží Evropské unii a v jakém členským
státům. Stejná nutnost ovšem nastává i v případě přístupu prvého. Členské státy
totiž nejsou v doktríně jednotné a k mezinárodnímu právu přistupují velmi
různorodě,126
a proto o shodě s Evropskou unií a přístupem Soudního dvora EU
nemůže být řeč. Pak ale rovněž musí být řešen zcela stejný problém s delimitací
ustanovení smíšených smluv. Otázka limitů autointerpretace a soudcovské
kompetece ke kompetenci se zde objevuje znovu a stejně naléhavě, jako tomu bylo
v případě výkladu zřizovacích smluv.
Na úvod je nutné za prvé zdůraznit, že výklad mezinárodních smluv prováděný
Soudním dvorem EU je činěn z pozice smluvní strany, nijak tedy nezavazuje druhou
smluvní stranu takové smlouvy.127
Za druhé platí, že výchozím hlediskem pro
interpretaci mezinárodních smluv v judikatuře Soudního dvora EU je mezinárodní
právo samo. Soudní dvůr EU při jejich výkladu běžně používá jako vodítko
Vídeňskou úmluvu o smluvním právu,128
ač jí Evropská unie není vázána, a to
126 Viz TÝČ, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. Praha: Leges, s.r.o., 2010, str. 98.
127 Podle mezinárodního práva jsou mezinárodní smlouvy vykládány buď jejich smluvními stranami, nebo
k tomu určeným orgánem. V případě Soudního dvora EU proto jde jen o výklad pro Evropskou unii (a její
členské státy), nikoliv již pro státy jiné.
128 Druhá Vídeňská úmluva, tedy Vídeňská úmluva o smluvním právu mezinárodních organizací z roku 1986
dosud nevstoupila v platnost. I pokud by byla vzata tato úmluva v potaz jako možná kodifikace mezinárodního
obyčeje, je na místě obezřetnost. Byla to právě rozdílná praxe mezinárodních organizací v době sjednávání
Vídeňské úmluvy o smluvním právu, která byla příčinou toho, že se smlouvu kodifikující smluvní právo mezi
státy a mezinárodními organizacemi nebo mezi dvěma a více mezinárodními organizacemi nepodařilo
[66]
především s ohledem na fakt, že tato smlouva představuje z převážné části
kodifikaci mezinárodního obyčeje.129
Při výkladu mezinárodních smluv je Soudním
dvorem EU zdůrazňována autonomie, a to jak na právu státním,130
tak i unijním.131
Platí tedy, že přes monistický přístup Soudního dvora EU k mezinárodnímu právu
v oblasti přednosti a přímého účinku zůstává fakticky jeho pojetí přístupu k výkladu
mezinárodních smluv striktně dualistické. Stejné pojmy používané unijním právem,
ba dokonce přímo zřizovacími smlouvami, tak mohou mít přisouzený jiný význam
ve srovnání s identickými pojmy, jež užívají smlouvy uzavřené Evropskou unií.
Verwey sice upozorňuje na možné problémy s tím spojené, zejména s ohledem na
očekávání třetí země, a argumentuje, že tento přístup může být třetími státy chápán
jako podstatná změna poměrů.132
S tím se ovšem neztotožňujeme, jednak totiž pro
využití tohoto institutu není naplněno materiální hledisko, a navíc proti takovému
výkladu hovoří i empirická data.
Soudní dvůr EU svůj přístup obhajuje Vídeňskou úmluvou o smluvním právu a z ní
vyplývající nutností nezaobírat se jen textem mezinárodní smlouvy, ale povinností
kodifikovat zároveň s úpravou smluv uzavřených mezi státy, která úspěšná byla. Viz POTOČNÝ, M. Vídeňská
úmluva o smluvním právu. Časopis pro mezinárodní právo. 1970. Roč. XIV, č. 1, str. 6 a 7.
129 Viz rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 25. února 2010. Firma Brita GmbH proti
Hauptzollamt Hamburg-Hafen. Věc C-386/08. ECLI:EU:C:2010:91, odst. 42.
130 Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. října 1976. LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG proti
Eurocontrol. Věc 29-76. ECLI:EU:C:1976:137, odst. 3.
131 Neplatí to nicméně v opačném gardu. Mezinárodní smlouvy proto jsou referenčním rámcem při výkladu
unijních aktů. Viz stanovisko generálního advokáta - Jääskinen - 8. května 2014. Rada Evropské unie a další
proti Vereniging Milieudefensie a Stichting Stop Luchtverontreiniging Utrecht. Spojené věci C-401/12 P až C-
403/12 P. ECLI:EU:C:2014:310, odst. 44.
132 VERWEY, D. The European Community, the European Union and the International Law of Treaties. The
Hague: T.M.C. Asser Press. 2004, str. 210.
[67]
interpretovat ji též z hlediska teleologického.133
Důsledkem je právě již zmíněný
potenciálně odlišný výklad jinak stejných pojmů, a dokonce i celých institutů. Proti
tomuto by nicméně bylo možno argumentovat obecným výkladovým pravidlem, jež
je vlastní jak právu mezinárodnímu, tak unijnímu, z něhož vyplývá, že stejným
pojmům by neměl být bezdůvodně přisuzován rozdílný význam. Praxe je ovšem
odlišná a podle našeho soudu je jen těžko teoreticko-právně obhájitelná.
Pragmatismus a politika dostaly podle našeho názoru přednost před ryze právním
přístupem.
Výklad mezinárodních smluv v pojetí Soudního dvora EU tedy je autonomní na
právu unijním, není však izolovaný absolutně. Soudní dvůr EU je pravda nezávislý
při rozhodování o tom, který výklad je správný. Mezinárodní právo veřejné ale
umožňuje ostatním orgánům, tedy zejména Komisi a Radě, ovlivnit výklad
mezinárodní smlouvy prováděný Soudním dvorem EU prostřednictvím následné
interpretační dohody uzavřené s dotčeným třetím státem či prostřednictvím
praxe.134
Obdobný postup při výkladu unijního práva neexistuje.135
Nutno podotknout, že Soudní dvůr EU při výkladu není vázán závěry orgánů jiných
mezinárodních organizací, v praxi k nim je ale ochoten přihlížet136
vzhledem k účelu,
který plní, a přesvědčovací (tedy neprávní) autoritou, jíž mohou být tyto orgány
133 Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 1. července 1993. Metalsa Srl. Věc C-312/91.
ECLI:EU:C:1993:279, odst. 11 a 12.
134 Viz články 31 obou Vídeňských úmluv.
135 Faktem nicméně je, že výklad unijního práva mohou členské státy ovlivňovat prohlášeními připojenými ke
zřizovacím smlouvám.
136 Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. listopadu 1975. Douaneagent der NV Nederlandse Spoorwegen proti
Inspecteur der invoerrechten en accijnzen. Věc 38/75. ECLI:EU:C:1975:154, odst. 24.
[68]
nadány.137
Na straně druhé ale může být vázán rozhodnutími soudních orgánů, které
byly zřízeny na základě mezinárodních smluv uzavřených Evropskou unií, což ve
svých rozhodnutích také deklaroval.138
Autonomie při výkladu mezinárodních smluv
proto platí jen ve vztahu k členským státům, nikoliv vůči jiným subjektům
mezinárodního práva.
2.2.2 Kompetenční otázka (soudcovská Kompetenz-Kompetenz) a její důsledky
pro interpretaci mezinárodních smluv
Výklad mezinárodních smluv uzavřených Evropskou unií může být prováděn
v zásadě v kterémkoliv druhu soudního řízení před Soudním dvorem EU, což ale
není specifikum. Ostatně ani v předchozí kapitole nebyl rozbor zaměřen na některé
konkrétní soudní řízení. Stejně jako v případě zřizovacích smluv a na jejich základě
přijatých předpisů je i zde z pohledu vnitrostátních soudů významná především
možnost, resp. povinnost klást předběžné otázky k výkladu mezinárodních smluv.139
Ty jsou totiž pro tuto potřebu považovány za akty orgánů Evropské unie.140
Týká
se to mezinárodních smluv, které zavazují Evropskou unii v tom nejširším pojetí.
137 VERWEY, D. The European Community, the European Union and the International Law of Treaties. The
Hague: T.M.C. Asser Press. 2004, str. 212.
138 V posudku 1/91 Soudní dvůr konstatoval: „Pravomoc Společenství v oblasti mezinárodních vztahů a jeho
způsobilost uzavírat mezinárodní dohody totiž nutně zahrnuje možnost podřídit se rozhodnutím soudního
orgánu vytvořeného nebo označeného podle těchto dohod, pokud jde o výklad a provádění jejich ustanovení.“
Viz posudek Soudního dvora ze dne 14. prosince 1991. Návrh dohody mezi Společenstvím, na jedné straně, a
státy Evropského sdružení volného obchodu, na straně druhé, týkající se vytvoření Evropského hospodářského
prostoru. 1/91, odst. 40.
139 Viz článek 267 odst. 1 písm. b) Smlouvy o fungování EU.
140 Stanovisko generálního advokáta Melchiora Watheleta přednesené dne 27. ledna 2016. SECIL. Případ C-
464/14. ECLI:EU:C:2016:52, odst. 32.
[69]
Tedy jak smluv smíšených,141
tak i těch, které pro Unii uzavřely členské státy, nebo
do nichž Unie vstoupila v důsledku přenosu pravomocí.142
Otázkou ovšem je, zda
tato pravomoc zahrnuje smíšené smlouvy zcela, či zda zde existuje prostor pro
vlastní výklad soudy členských států. Bylo by logické, aby takový prostor existoval.
V případech, kdy jsou členské státy schopny být smluvní stranou společně
s Evropskou unií z důvodu nedostatku její pravomoci danou smlouvu uzavřít
samostatně, by bylo pochopitelné, když by měly rovněž možnost interpretovat
smlouvu v té její části, která patří do jejich pravomocí.
Pakliže dospějeme k závěru, že pravomoc Soudního dvora EU nedosahuje na
všechna ustanovení smíšených smluv, bude nutné ještě určit subjekt oprávněný
rozhodnout, která ustanovení to konkrétně jsou. V podstatě jde tedy o identickou
otázku, jaká byla řešena v případě zřizovacích smluv - kdo má pravomoc
interpretovat smíšenou smlouvu za účelem určení soudu oprávněného provést její
interpretaci, tedy o určení soudcovské kompetence ke kompetenci.143
Nastíněná kompetenční otázka je ve skutečnosti opět jen pouhou součástí širšího
problému souvisejícího s pravomocemi Evropské unie obecně. I zde platí, že
členské státy svěřují Evropské unii určité pravomoci, aby následně Evropská unie
prostřednictvím Soudního dvora EU vyhodnotila, v jakém rozsahu ke svěření
141 Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. června 1998. Hermès International (société en commandite par actions)
proti FHT Marketing Choice BV. Věc C-53/96, odst. 32.
142 Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. března 1983. Administration des finances de l'État proti Società
petrolifera italiana SpA (SPI) a SpA Michelin italiana (SAMI). Spojené věci 267/81, 268/81 a 269/81.
ECLI:EU:C:1983:78.
143 Viz HOOPS, B. The Interpretation of Mixed Agreements In: the EU after Lesoochranárske zoskupenie.
[online]. Hanse Law Review (HanseLR). 2014, Vol. 10 [Cit. 25. 8. 2017]. Dostupné z
http://www.hanselawreview.org/pdf14/Vol10No01Art01.pdf, str. 5.
[70]
pravomocí došlo.144
Výklad smíšené smlouvy za účelem zjištění, které její části věcně
spadají do rámce unijního práva, náleží systémově Evropské unii,145
jde o projev její
nadstátní povahy. Eliminováno je tím též riziko rozdílného výkladu, který by mohl
nastat v případě, kdy by rozhodovaly dekoncentrovaně soudy členských států. To
by mohlo ohrozit jednotné a správné uplatňování unijního práva v jednotlivých
státech. Pravomoc určovat oblasti zájmu Unie má proto Unie sama, konkrétně tedy
Soudní dvůr EU.146
Smíšené smlouvy jsou uzavírány společně Evropskou unií a členskými státy. Víme
již, že k otázkám výkladu stran pravomoci je pravomocný Soudní dvůr EU.
Znamená to ale také, že může interpretovat jak unijní část, tak i ty části smíšených
smluv, které kompetenčně Unií nenáleží? Doktrína nedochází k jednoznačné
odpovědi. Problém představují zejména sdílené pravomoci, a to zejména v situaci,
kdy dosud nebyly Evropskou unií vnitřně vykonány. Náleží tedy členským státům.
Do budoucna tomu tak ale být nemusí, pokud se je Unie rozhodne vykonat. Lze
samozřejmě uvažovat o tom, že v obou případech vnější pravomoc náleží rovnou a
přímo Evropské unii.147
Je to však řešení podle našeho názoru poněkud účelové.
Dalším problémem je praktické rozdělení obsahu smíšené smlouvy na část
kompetenčně náležející Evropské unii a část členských států. Teoreticky to
144 Což je vlastně tentýž způsob, jakým si Soudní dvůr EU dovodil pravomoc vyložit pravidla aplikace
zřizovacích smluv v rozhodnutí Van Gend en Loos.
145 Srovnej argumentaci generálního advokáta Darmona ve stanovisku ze dne 19. května 1987. Meryem Demirel
proti Stadt Schwäbisch Gmünd. Věc 12/86. ECLI:EU:C:1987:232, odst. 10–12.
146 Což si ostatně tento soud sám potvrdil, a to v odst. 37 rozsudku Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 11.
září 2007. Merck Genéricos - Produtos Farmacêuticos Ldª proti Merck & Co. Inc. a Merck Sharp & Dohme
Ldª. Věc C-431/05. ECLI:EU:C:2007:496.
147 Viz HOOPS, B. The Interpretation of Mixed Agreements In: the EU after Lesoochranárske zoskupenie.
[online]. Hanse Law Review (HanseLR). 2014, Vol. 10 [Cit. 25. 8. 2017]. Dostupné z
http://www.hanselawreview.org/pdf14/Vol10No01Art01.pdf, str. 18.
[71]
samozřejmě proveditelné je, prakticky ovšem narýsování jasné linie oddělující
jednotlivé části určité smlouvy mnohdy nebude možné.148
Zásada svěřených
pravomocí se v takovém případě střetne s požadavkem soudržného výkladu celé
smlouvy. Soudní dvůr EU proto svou pravomoc k intepretaci neoddělitelných
ustanovení smíšených smluv zcela pragmaticky dovodil.149
Dovodil dokonce i svou
pravomoc k výkladu těch stanovení, kde Unie vnitřní pravomoc dosud sama
nevykonala, a které proto ve chvíli, kdy daná smíšená smlouva byla uzavírána,
náležely členským státům.150
Tento extenzivní a v zásadě statický přístup nepochybně souvisí s nadstátním
(federálním) principem fungování Evropské unie, který je právě v judikatuře
Soudního dvora EU tradičně velmi zřetelný. Přesto si nejsme zcela jisti, zda je tento
přístup skutečně tím správným. Jak trefně poznamenává Cremona, Soudní dvůr EU
opustil hledisko pravomocí a upřednostnil kritérium zájmu Unie na dodržování
smíšených smluv, alespoň tedy v oblasti smíšených pravomocí.151
Máme-li to
vyjádřit vlastními slovy, pak zřejmě platí, že pravomoc Evropské unie právo přijímat
148 Viz SVOBODA, P. Právo vnějších vztahů. Praha: C.H.Beck, 2010, str. 54.
149 Viz rozsudek Soudního dvora ze dne 30. září 1987. Meryem Demirel proti Stadt Schwäbisch Gmünd. Věc
12/86. ECLI:EU:C:1987:400, odst. 6–12.
150 Viz odst. 42 rozhodnutí Lesoochranárske zoskupenie, kde Soudní dvůr konstatoval: „Pokud se totiž
ustanovení může použít jak na situace, na které se vztahuje vnitrostátní právo, tak i na situace, na které se
vztahuje právo Unie, existuje jasný zájem na tom, aby toto ustanovení bylo vykládáno jednotně bez ohledu na
to, za jakých podmínek se má uplatnit, aby se tak předešlo budoucím rozdílům ve výkladu.“ Rozsudek
Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 8. března 2011. Lesoochranárske zoskupenie VLK proti Ministerstvo
životného prostredia Slovenskej republiky. Věc C-240/09. ECLI:EU:C:2011:125.
151 Cremona dále cituje Dashwooda: „As Dashwood has said, the limits of Community powers are not the same
as the limits of the scope of application of the Treaty, the objectives of the Treaty being attained through action
not only of the Community itself but also by the Member State.“ Viz CREMONA, M. External Relations of
the EU and the Member States: Competence, Mixed Agreements, International Responsibility, and Effects of
International Law. [online]. European University Institute, 2006 [Cit. 14. 1. 2018]. Dostupné z
http://hdl.handle.net/1814/6249, str. 18.
[72]
není z hlediska věcného rozsahem stejná s pravomocí Evropské unie právo
interpretovat. Za právně čistší řešení bychom ale považovali spíše přístup
dynamický, který by věrně vycházel z aktuálního stavu rozdělení pravomocí mezi
Evropskou unií a členskými státy.
Z výše uvedeného vyplývá, že mezinárodní smlouvy uzavřené Evropskou unií a
jejími členskými státy se státy třetími ani zdaleka netvoří homogenní kategorii.
Zároveň lze za unijní smlouvy považovat i takové smlouvy, které Evropská unie
sama neuzavřela. Přístup Soudního dvora EU k těmto smlouvám je extenzivní.
Považuje je za součást unijního práva, dovozuje svou pravomoc je interpretovat a
tím určovat způsob jejich výkladu členskými státy. Extenzivní přístup se uplatňuje
též v případě smluv smíšených. Přestože totiž členské státy mají pravomoc tyto
smlouvy uzavřít společně s Evropskou unií, nedisponují již dle judikatury volností
autonomně na Unii provádět jejich výklad. Máme však za to, že takový přístup je
v rozporu s principem svěřených pravomocí. Domníváme se, že Soudní dvůr EU
až příliš akcentoval pragmatický přístup k výkladu těchto smluv, zatímco doktrinální
přístup byl opomíjen. Na straně druhé ale jeho postup, uvažování i argumentace
nijak nevybočuje z linie nastavené ve vztahu k výkladu zřizovacích smluv.
Zároveň máme za to, že neexistuje žádné obecně platné řešení nastíněného
problému. Za právně nejkorektnější proto považujeme takový přístup, který bude
individuálně hodnotit každou smlouvu a každé její jednotlivé ustanovení zvlášť.
Myslitelná je ovšem zcela zásadní a koncepční změna celého systému výkladu práva
Evropské unie spojená s omezením pravomocí Evropské unie. Jakkoliv se stavíme
k aktivistické judikatuře Soudního dvora EU spíše zdrženlivě, pak v tomto případě
máme za to, že změna není nutná a mohla by být spíše ku škodě než užitku. Zcela
pragmaticky vzato totiž v praxi k žádným problémům nedochází. Žádoucí by ale
jistě bylo doktrinální uchopení této problematiky, které by nalezlo svůj odraz ve
zřizovacích smlouvách. Ty totiž dosud mlčí, Soudní dvůr EU se doktrínou nezabývá
a odborná veřejnost není jednotná.
[73]
2.3 Důsledky a dílčí závěr
Tato kapitola poskytuje první část odpovědi na výchozí výzkumnou otázku č. 1,
tzn., zda jsou zvláštnosti výkladu práva Evropské unie způsobeny institucionálními
faktory, tedy systémovým (resp. strukturálním) nastavením soudní moci v Evropské
unii. Na příkladu postupu Soudního dvora EU při výkladu unijního práva i práva
mezinárodního je patrné, že jeho pozice v rámci institucionální soustavy Evropské
unie i vůči členským státům je mimořádně pevná a silná. Umožnila mu proto
přijmout rozhodnutí, která nemají obdobu v žádném jiném orgánu pro řešení sporů
tradičních mezinárodních organizací. Tato rozhodnutí navíc byla legitimizována
členskými státy jejich následnou nečinností. Dílčí opozice tvořena některými
národními soudy, jež aktivistickou judikaturu Soudního dvora EU akceptují
podmíněně, na tom nemůže nic změnit, protože k tomu nemá potřebné pravomoci.
Přesto toto dominantní a autonomní postavení Soudního dvora EU v konečném
důsledku za nic specifického z hlediska výkladu práva Evropské unie nepovažujeme.
Řeší totiž pouze otázku, „kdo“ bude vykládat právo Evropské unie, ale nemá přímou
souvislost s tím, „jak“ při tom bude postupovat. Jinými slovy, i při současném
nastavení celého systému a tedy při stejném postavení by Soudní dvůr EU mohl
rozhodovat zcela jinak, tzn. nikoliv aktivisticky, ale konzervativně.
V odborné literatuře se lze setkat s různými návrhy na řešení současné aktivistické
judikatury Soudního dvora EU vyplývající z jeho systémového postavení. V zásadě
přitom oscilují mezi dvěma krajními pozicemi. Na straně jedné jsou to řešení
prointegrační a federalistická (a také za aktuální politické situace optimistická), která
stávající stav vítají a uznávají.152
Podle nich by bylo žádoucí rošiřovat činnost
152 Tyto myšlenky lze vysledovat v díle Weilera. Weilerem navrhované řešení ale podle našeho názoru možná
bylo vhodné v dřívějších dobách užší a homogennější členské základny Evropské unie, ale dnes je politicky
naprosto neprůchodné, jakkoliv lze vysledovat určité společné znaky se systémem vytvářeným pro soudní řešení
[74]
Soudního dvora EU a jeho agendu, a to prostřednictvím jeho „expanze“ do
členských států formou jeho přímého institucionálního zastoupení.153
Na straně druhé stojí řešení desintegrační, která preferují omezení role Soudního
dvora EU a jeho postavení například omezením jeho agendy pomocí zakotvení
nezávaznosti rozhodnutí o předběžné otázce, pak by totiž Soudní dvůr EU musel
získávat legitimu a autoritu každým svým rozhodnutí, a tudíž by se omezil jeho
prostor pro aktivistické rozhodování. Jiným řešením by mohlo být kupř. vytvoření
dalšího (politického) orgánu složeného z představitelů členských států, který by
představoval konečnou autoritu ve vybraných klíčových otázkách výkladu unijního
práva týkajících se např. rozsahu pravomocí Evropské unie.
Náš názor je ovšem takový, že žádná taková radikální změna není potřeba a není
žádoucí. A to jak z důvodů právních, tak i politických. Volba řešení v konečném
důsledku bude záviset na osobních preferencích jednotlivců a jejich vztahu
k projektu evropské integrace. Prointegrační řešení mohou dále posílit Evropskou
unii ve vztahu k členským státům, zároveň ale mohou dále zvýšit odpor občanů
členských států vůči Evropské unii. Druhý přístup zase v konečném důsledku může
postupně vést k omezení jednotného výkladu unijního práva v členských státech a
k převládnutí vlivu politických v soudním rozhodování, a to na úkor jeho
nezávislosti.
Za podstatné přitom považujeme to, že Soudní dvůr EU dělá přesně to, co se od
něj jako od soudní instituce očekává, tedy rozhoduje jako soud, nezávisle a nestranně
v rámci možností, které má k dispozici. Případné řešení by rovněž mělo být právní,
patentových sporů. K tomu viz např. TÝČ, V., SEHNÁLEK, D. Mezinárodní smlouva jako možný perspektivní
nástroj další evropské integrace. Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2017, č. 3, str. 192 a násl.
153 Z tuzemské odborné literatury viz např. ZEMÁNEK, J. Reforma soudnictví v Evropské unii. Evropské právo.
2003, č. 7, str. 9 a násl.
[75]
mělo by být takové, které jeho postavení jako soudu bude reflektovat. Takovým
řešením podle našeho soudu může být pouze úprava práva Evropské unie, a to
především práva primárního,154
ale i práva sekundárního.155
V úvahu přitom přichází
postup dopředný ve smyslu neponechání prostoru pro aktivistický výklad, či
následná korekce reagující na dřívější rozhodnutí.156
Jsme si přitom vědomi
154 Změny provedené v primárním právu jsou vhodnější, protože se dotýkají celého rámce činnosti Soudního
dvora EU. Úpravy prováděné sekundárním právem naproti tomu mají své limity. Kupříkladu si nedovedeme
představit, že odpovědnost typu Francovich dovozená Soudním dvorem EU v jeho rozhodnutích mohla být
eliminována přijetím jakéhokoliv předpisu sekundárního práva, a to proto, že tuto odpovědnost Soudní dvůr
EU dovodil na úrovni práva primárního. Stejně tak nepovažujeme za možné eliminovat tuto odpovědnost
prostřednictvím její specifikace sekundárním právem takovými podmínkami, které by byly natolik přísné, že by
de facto vyloučily možnost dosažení náhrady takové škody jednotlivcem. To by totiž navíc bylo v rozporu
s principem efektivity.
155 Obdobně Ústavní soud ČR připustil možnost změny vlastní judikatury v důsledku (1) změny sociálních a
ekonomických poměrů nebo změny v jejich struktuře anebo změny kulturních představ společnosti (2)
v důsledku změny právního prostředí tvořeného podústavními právními normami, které v souhrnu ovlivňují
nahlížení ústavních principů a zásad, aniž by z nich ovšem vybočovaly, a především neomezují princip
demokratické právní státnosti (čl. 1 odst. 1 Ústavy), tj. v případě unijního práva obdoba změn práva
sekundárního, změny těch právních norem a principů, které tvoří závazná referenční hlediska pro Ústavní soud,
tj. takových, které jsou obsaženy v ústavním pořádku České republiky, tj. obdoby primárního práva Evropské
unie. Srovnej nález pléna Ústavního soudu ze dne 11. června 2003 sp. zn. Pl. ÚS 11/02 ve věci návrhu Městského
soudu v Brně na zrušení slova „soudcům“ v § 1 zákona č. 416/2001 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé
pololetí roku 2001 a stanovení výše dalších platů za první a druhé pololetí roku 2002 představitelům státní moci
a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům, členům prezidia Komise pro cenné papíry,
zástupcům Veřejného ochránce práv a členům bankovní rady České národní banky, část V. odst. 2.
156 I když to často z odborné literatury věnující se aktivismu Soudního dvora EU přímo nevyplývá, i on je
přirozeně vázán unijním právem stejně jako ostatní unijní orgány. Viz HORSLEY, T. Reflections on the Role
of the Court of Justice as the „Motor“ of European Integration: Legal Limits to Judicial Lawmaking. Common
Market Law Review. 2013, Vol. 50, str. 933.
[76]
politických souvislostí a komplikací spojených se změnami zřizovacích smluv,157
i
přesto ale tento mechanismus považujeme za jediný správný.
157 Jakékoliv změny zřizovacích smluv nejsou v členských státech vnímány pozitivně. Rostoucí nepopularita
Evropské unie přitom není fenoménem posledních let spjatým s východním rozšiřováním Evropské unie a
Lisabonskou smlouvou. Jako o faktu a zároveň problému při schvalování revizí zřizovacích smluv o ní Weiler
hovoří dávno před nimi. Srovnej WEILER, J. H. H. Bread and the Circus: the State of European Union.
Columbia Journal of European Law. 1998, Vol. 4, Issue 2, str. 227 a násl.
[77]
III. Specifika výkladu práva Evropské unie Soudním dvorem
EU v konkurenčním prostředí – autonomie, ale ne izolace
Předchozí kapitoly vcelku zřetelně demonstrují roli Soudního dvora EU při výkladu
práva Evropské unie. Je do značné míry schopen určovat konkrétní obsah unijní
politiky a má přitom v této činnosti bezesporu nejsilnější postavení v rámci všech
unijních nadstátních orgánů.158
Je autonomní směrem dovnitř Evropské unie, čímž
rozumíme nezávislost při výkladu na členských státech a jejich orgánech. Role
Soudního dvora EU při sjednávání mezinárodních smluv tomuto orgánu umožnila
vymezit se také vůči vlivům, jež mají svůj původ mimo Evropskou unii a členské
státy.159
To je mimochodem další znak systémového postavení Soudního dvora EU
v institucionální struktuře Evropské unie. V případě jeho nesouhlasu totiž nemůže
být případná mezinárodní smlouva, která by jeho výsadní postavení při výkladu
unijního práva mohla omezit, uzavřena.160
Jediným omezením Soudního dvora EU
v tomto případě je přitom nemožnost zahájení takového řízení z jeho vlastní
iniciativy. To je ale limit jen zdánlivý, protože fakticky s ohledem na různorodost
zájmů členských států a jednotlivých orgánů Evropské unie bývá řízení o posudku
ve věcech, jež by se mohly dotknout postavení Soudního dvora EU, zahajováno.161
158 HORSLEY, T. Reflections on the Role of the Court of Justice as the „Motor“ of European Integration:
Legal Limits to Judicial Lawmaking. Common Market Law Review. 2013, Vol. 50, str. 942.
159 Viz článek 218 odst. 11 Smlouvy o fungování EU.
160 Článek 218 odst. 11 Smlouvy o fungování EU hovoří o nemožnosti vstupu v platnost, což ale není zcela
přesné. Viz TÝČ, V. Mezinárodní, české a unijní právo mezinárodních smluv. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita,
Právnická fakulta, 2013, str. 101.
161 Viz již citované posudky 1/09 a 2/13.
[78]
3.1 Vnitřní vlivy na výklad práva Evropské unie
Autonomní postavení ale neznamená, že by se Soudní dvůr EU zcela izoloval od
působení z jeho perspektivy vnějších vlivů. Naopak, jejich dopad na způsob, jímž
Soudní dvůr EU právo Evropské unie vykládá, může být značný. Opět tomu
napomáhá systémové nastavení Soudního dvora EU, především fakt, že je
v současné době složen z jednoho soudce z každého členského státu.162
Původní
pravidla sice z praktických důvodů stanovila odlišný počet, požadavek zastoupení
všech členských států byl ale vždy respektován.163
V důsledku toho se u Soudního
dvora EU střetávají právní způsoby myšlení ze všech členských států, neboť
jednotliví soudci s sebou nesou „svůj“ způsob právního myšlení a usuzování.164
Soudní dvůr EU je takto svými soudci ovlivňován vnitrostátním právem ze svého
středu.165
Nutno ovšem podotknout, že v odborné literatuře lze narazit i na názory,
které roli soudců relativizují a upozorňují na další faktory, jež mohou rozhodnutí
162 Článek 19 odst. 2 Smlouvy o EU.
163 Viz článek 165 Smlouvy o založení EHS, který stanovil, že soudců má být sedm, a to při šesti členských
státech. Tento stav je vysvětlitelný požadavkem lichého počtu soudců při hlasování v plénu. V současné době
řeší problém sudého počtu soudců pravidlo obsažené v článku 33 jednacího řádu Soudního dvora.
164 Rozdíly mezi jednotlivými soudci mohou potenciálně být značné. Koneckonců, i v rámci jednoho právního
systému jsou způsoby myšlení různé v závislosti na vykonávané právnické profesi. Tím spíše se budou lišit
v případě, kdy soudci pochází ze zemí common law, kontinentální tradice, pestrost a rozdílné způsoby myšlení
přitom jsou i na národní úrovni uznávány a reflektovány. Viz např. ŠIMÍČEK, V. Výběr kandidátů na soudce
Ústavního soudu a jejich schvalování Senátem [online]. MUNI Law Working Paper No. 2016.06, [Cit. 29. 1. 2018].
Dostupné z http://www.law.muni.cz/dokumenty/37668, str. 10.
165 Hartley k tomu dodává, že ale zatím nikdy nenastal případ, že by soudci svou vnitrostátní zkušenost
„zneužili“, naopak jsou silně proevropští. Přesnější je tedy podle něj spíše označení, že určitý soudce je původem
např. z České republiky spíše, než že by šlo o „českého soudce“. Viz HARTLEY, T. The foundations of European
Community law: an introduction to the constitutional and administrative law of the European Community. 5. vyd. Oxford:
Oxford University Press, 2003, str. 56.
[79]
Soudního dvora EU ovlivňovat.166
Proto tento směr působení budeme označovat
jako vliv vnitřní.
Za vnitřní vliv naopak nebudeme považovat hledisko technicky-personální. Jisté
totiž je, že i volbou konkrétní osoby soudce jako individuální osobnosti lze ovlivnit
fungování příslušné soudní instituce.167
Na základě jeho dřívějšího rozhodování a
vlastně právního myšlení obecně totiž lze usuzovat, jaké názory bude zastávat
v budoucnu. Šimíček ostatně tuto skutečnost trefně připomíná na příkladu literární
satiry, když odkazuje na „známou sekvenci z mimořádného seriálu „Jistě, pane premiére“, kde
chce mít premiér Hacker jistotu, že bude vydáno konkrétní soudní rozhodnutí, a proto nejprve
navrhuje, že by soudce pozval na drink. „Vyloučeno! Pane premiére, neexistuje žádná možnost,
jak vyvíjet nátlak na britského soudce“, řekl Humphrey. „Tak jak se to tedy dělá, abyste si zajistil
odsouzení?“ zajímal jsem se. „To je prosté. Vyberete si soudce, na kterého nemusíte žádný nátlak
vyvíjet. Promluvíte si s ministrem spravedlnosti a najdete soudce, který se chce stát soudcem
Nejvyššího soudu a proto soudí, jak vláda potřebuje.“168
Faktory tohoto druhu nebudeme
zkoumat, byť je nepochybně rovněž lze zařadit do kategorie vlivů vnitřních, neboť
mají povahu neprávní.169
Jejich podstata je v zásadě stejná, jako kupř. v případě
166 COHEN, M. Judges or Hostages? The Bureaucratization of the Court of Justice of the European Union and
the European Court of Human In: NICOLA, F. G, DAVIES, B. (eds.) EU Law Stories: Contextual and Critical
Histories of European Jurisprudence. Cambridge University Press, 2017, str. 73 a násl.
167 Rozbor rozhodnutí, z nichž vyplývá, že mezi soudci Soudního dvora EU existují značné názorové rozdíly,
provádí Rasmusen a problém demonstruje na nesrovnalostech mezi vybranými významnými rozhodnutími
Soudního dvora EU. Viz RASMUSSEN, H. Towards a Normative Theory of Interpretation of Community
Law. [online]. University of Chicago Legal Forum. 1992, č. 1 [Cit. 20. 1. 2018]. Dostupné z
http://chicagounbound.uchicago.edu/uclf/vol1992/iss1/7, str. 141 a násl.
168 ŠIMÍČEK, V. Výběr kandidátů na soudce Ústavního soudu a jejich schvalování Senátem [online]. MUNI
Law Working Paper, No. 2016.06, [Cit. 29. 1. 2018]. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/dokumenty/37668,
str. 2.
169 Teorie práva hovoří o „předvědění“ a „předporozumění“, jejichž důsledkem je individuální charakter výkladu
práva. Tyto svou povahou výchozí rozdíly mezi osobami, které výklad provádí, jsou z povahy věci přítomny i
[80]
aktuálního rozpoložení určitého soudce, jelikož i ono je způsobilé ovlivnit to,
k jakému řešení se přikloní.
Existence vnitřních vlivů v podobě působení vnitrostátního práva na unijní právo a
jeho formování je pochopitelná. Inspirace přenosem konceptů, které jsou známé a
zároveň se jeví jako funkční, je totiž logickým řešením problémů spojených s
mezerami v právu.170
Pro zřizovací smlouvy jsou přitom ustanovení neobsahující
vyčerpávající věcnou úpravu směřující k jejich řádné aplikaci typické,171
což otvírá
prostor zaplňování těchto mezer cestou výkladu.172
Neúplné právní systémy173
vykazují tendenci si „půjčovat“ a „napodobovat“174
a inspirace vnitrostátním
právem, tedy tím, co soudci Soudního dvora EU důvěrně znají, se přímo nabízí.175
Problém se zkoumáním vnitřních vlivů na rozhodování Soudního dvora EU ovšem
spatřujeme ve skutečnosti, že jen těžko lze formulovat vzorce či schémata, resp.
na národní úrovni. Jejich význam dále vzrůstá tehdy, pokud se přesuneme na úroeň vyšší zahrnující různé právní
kultury spojené dohromady v Evropské unii. Srovnej též ŠKOP, M. … právo, jazyk a příběh. 1. vyd. Praha:
Auditorium, 2013, str. 73.
170 Jsme si vědomi diskuse nad existencí mezer v právu vůbec, tato otázka však úzce nesouvisí s tématem práce.
171 A nejen pro zřizovací smlouvy. Tato skutečnost může nastat též v případě práva sekundárního. Viz
ARNULL, A. The European Court Union and its Court of Justice. Oxford: Oxford University Press, 1999, str. 520.
172 MLSNA, P. Vázanost soudce právem a zákonem a mezery v právu a jejich vyplňování. Správní právo. 2011,
roč. 3, č. 4, str. cxvi.
173 Platí to především pro systémy „mladé“, které musí překonávat absenci staletí trvajícího vývoje. Viz
MALENOVSKÝ, J. Triptych zobrazování Soudního dvora ES: arbitr, „motor integrace“ nebo „velký
manipulátor“? Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2007, č. 10, str. 1079.
174 SACCO, R. Legal Formants: A Dynamic Approach to Comparative Law (Installment II of II). The American
Journal of Comparative Law. 1991, č. 39, str. 400.
175 Podceňovat samozřejmě nelze ani vliv generálních advokátů, zejména těch, kteří byli vybíráni
z francouzského právního prostředí z řad členů Commissaire du Gouvernement. Srvo. FENNELLY, N. Legal
Interpretation at the European Court of Justice. Fordham International Law Journal. 1996, Vol. 20, Issue 3, str. 658
a 659.
[81]
vůbec činit závěry normativního charakteru. Podstata tohoto jevu je taková, že
bohužel umožňuje pouze popsat stávající stav, aniž by bylo možno stanovit pravidla
umožňující predikovat rozhodování budoucí. Spekulativní může být už samotná
identifikace určitého pravidla a přiřazená k jeho předobrazu národnímu. Soudní
dvůr EU totiž ve svých rozhodnutích nepřiznává původ svých myšlenek a zdroj
svých argumentů, měly-li by se týkat jen jednoho vnitrostátního právního řádu.
Ochoten je tak v celku pochopitelně učinit pouze v případě, kdy nedochází
k preferenci jednoho právního řádu některého členského státu. Pracuje proto
v zásadě se všemi právními řády a odkazuje v takovém případě např. „na různé
mezinárodně právní instrumenty a ústavní tradice společné členským státům“,176
případně na
„obecné zásady společné pro právní řády členských států,“177
výjimečně též na národní úpravu
na úrovni prostých zákonů.178
Soudní dvůr EU tedy sice vnitrostátní úpravy
reflektuje a odkazuje na ně, ale činí tak značně obecně, vlastně aniž by konkrétní
zdroj byl skutečně přesně identifikován a přiznán.179
176 Viz např. diskutabilní rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 22. listopadu 2005. Werner Mangold
proti Rüdigeru Helmovi. Věc C-144/04. ECLI:EU:C:2005:709, odst. 78.
177 Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 1996. Brasserie du Pêcheur SA proti Bundesrepublik
Deutschland a The Queen proti Secretary of State for Transport, ex parte: Factortame Ltd a další. Spojené věci
C-46/93 a C-48/93. ECLI:EU:C:1996:79, odst. 27.
178 Viz odkaz na vinařskou legislativu v rozsudku Soudního dvora ze dne 13. prosince 1979. Liselotte Hauer
proti Land Rheinland-Pfalz. Věc 44/79. ECLI:EU:C:1979:290. ECLI:EU:C:2005:709, odst. 21.
179 V citovaném rozhodnutí Mangold tato obecnost není zhojena ani odkazem na preambuli dotčené směrnice
2000/78. Ta totiž vyjmenovává jen Všeobecnou deklaraci lidských práv, Úmluvu OSN o odstranění všech forem
diskriminace žen, pakty OSN o občanských a politických právech a o hospodářských, sociálních a kulturních
právech a Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, jejímiž signatáři jsou všechny
členské státy, a dále úmluva č. 111 Mezinárodní organizace práce (MOP) zakazuje diskriminaci v oblasti
zaměstnání a povolání. Vyjadřuje se proto k oněm „různým mezinárodním instrumentům“, ale konkrétní odkaz
na „ústavní tradice společné členským státům“ chybí.
[82]
Čerpání z myšlenkového bohatství vnitrostátních právních řádů by přitom
z pohledu ryze právního nemělo představovat problém.180
Nijak neomezuje
nadstátní povahu Evropské unie a jejího práva, naopak. Možnost svobodné volby a
převzetí vhodného právního řešení je projevem a potvrzením autonomního
postavení Soudního dvora EU při výkladu práva Evropské unie.181
Problém
takového řešení ovšem spočívá v rovině politické. Argumentací určitým právním
řádem by se Soudní dvůr EU i sama Evropská unie dostaly do politicky citlivé
situace nepřijatelné pro ostatní členské státy. Proto něco, co je obvyklé na národní
úrovni, nemůže být za stávajícího stavu aplikováno v případě Evropské unie.182
Mimochodem, obdobně jako Soudní dvůr EU výslovně nepřiznává inspiraci
vnitrostátním právem, necituje ani rozsudky národních soudů, včetně těch
vrcholných. Důvody budou obdobné těm, jež byly uváděny v předchozím odstavci.
Citací by si totiž vypůjčoval autoritu a legitimitu druhých. To se ale v praxi činí tehdy,
je-li potřeba upevnit své postavení odkazem na instituci, jejíž postavení je
180 Řada překážek má ale faktický charakter. Jak upozorňuje Cohen, kupř. různá znalost francouzštiny může
limitovat soudce v jejich práci, problémem může být též rozdílná odbornost a specializace jednotlivých soudů.
V konečném důsledku proto v rámci Soudního dvora EU podle Cohen bezprecedentním způsobem roste vliv
referendářů a dalších nesoudních zaměstnanců, a to na úkor samotných soudců. Viz COHEN, M. Judges or
Hostages? The Bureaucratization of the Court of Justice of the European Union and the European Court of
Human In: NICOLA, F. G, DAVIES, B. (eds.) EU Law Stories: Contextual and Critical Histories of European
Jurisprudence. Cambridge University Press, 2017, str. 73 a násl.
181 Benefity zohledněnování zahraničních přístupů si ostatně stále více uvědomují i ústavní soudy. Viz
ZEMÁNEK, J. Komparatistika v evropské ústavněsoudní komunikaci. Acta Universitatis Carolinae Iuridica. 2016,
č. 2, str. 55 a násl.
182 Z oblasti dotčené právem Evropské unie lze uvedené demonstrovat na českém Ústavním soudě. Ten v nálezu
k Lisabonské smlouvě neměl problém označit judikaturu svého německého protějšku za „zajímavou“ a následně
se jí inspirovat při vlastním rozhodování. Viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. listopadu 2008 Pl. ÚS
19/08. ECLI:CZ:US:2008:Pl.US.19. 08. 1. odst. 60 a odst. 116-118 případně „přihlášení se k doktríně
Spolkového ústavního soudu“ v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2012 sp. zn. Pl. ÚS 5/12
ECLI:CZ:US:2012:Pl.US.5.12.1 ve věci tzv. „československých důchodů“.
[83]
mocnější,183
těžko si přitom lze představit, že by to byl právě Soudní dvůr EU, kdo
by takto „sklonil hlavu“. Stejně tak ovšem Soudní dvůr EU nejeví ochotu citovat
nestátní kodifikace, jako jsou například Principy evropského smluvního práva
(Principles of European Contract Law) či Návrh společného referenčního rámce (Draft
Common Frame of Reference), kde problém s politickou citlivostí nevzniká. Odlišný je
v tomto ohledu přístup generálních advokátů, kteří takto zdrženliví zdaleka
nejsou.184
Na straně druhé ale Soudní dvůr EU ve svých rozhodnutích byl ochoten
odkazovat na Listinu základních práv Evropské unie před tím, než vstoupila
v platnost Lisabonská smlouva, která jí přiznala právní závaznost.185
Rozdíl ovšem
dle našeho názoru spočíval v úzké vazbě tohoto dokumentu na Evropskou unii.
Máme-li vnést do toho, jak byl Soudní dvůr EU ovlivňován vnitrostátním právem,
systém, lze podle našeho soudu identifikovat následující mechanismy. Za prvé je to
vliv tvrdý ve smyslu převzetí pravidla či zásady ze zcela konkrétního právního řádu.
Identifikace takového převzetí je ale obtížná z důvodů, které již byly uvedeny.
Soudní dvůr EU tento zdroj inspirace nepřiznává. Za druhé je to měkký vliv ve
smyslu ovlivnění uvažování Soudního dvora EU. Nejde tedy o převzetí konkrétního
pravidla, ale spíše o konceptuální směřování jeho usuzování.
183 CLAES, M. The Validity and Primacy of EU Law and the ‘Cooperative Relationship’ between National
Constitutional Courts and the Court of Justice of the European Union. Maastricht Journal of European and
Comparative Law. 2016, Vol. 23, Issue 1, str. 157.
184 Praxi generálních advokátů mapují Koukal a Myška. Z jimi učiněného přehledu vyplývá, že nejde ani zdaleka
o výjimečnou praxi vázanou na jednoho generálního advokáta, naopak. Tyto dokumenty ve svých posudcích
citují Verica Trstenjak, Poiares Maduro, Cruz Villalón. Viz KOUKAL, P., MYŠKA, M. Metodologické otázky
tvorby evropského soukromého práva In: HURDÍK, J. a kol. Evropské soukromé právo v čase a prostoru : I. díl: Část
teoretická, metodologická a systémová. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2017. str. 103.
185 Pro základní přehled viz ANDERSON, D. Q. C., MURPHY, C. C. The Charter of Fundamental Rights: History
and Prospects In: Post-Lisbon Europe. [online]. EUI LAW, 2011 [Cit. 28.1. 2018]. Dostupné z
http://hdl.handle.net/1814/17597, str. 15.
[84]
Měkký vliv lze demonstrovat na příkladech rozhodování Soudního dvora EU, který
se od počátku podle Nicoly186
inspiroval německým přístupem orientovaným na
„dialektický vztah mezi fakty případu a právem“, zatímco francouzská praxe z doby
vzniku Evropských společenství tíhla spíše k abstraktnosti a menší vazbě na
individuální skutkový stav každého případu.187
Identifikovatelný je patrně též vliv
Savignyho na usuzování Soudního dvora EU, zejména jeho pojetí práva vycházející
z duchu národa (volksgeist), které v rámci práva Evropské unie nalezlo svůj odraz
v pojetí „Společenství“ resp. „Unie“ a které vedlo k větší volnosti usuzování soudců
a k důrazu na sociální zájmy před zájmy individuálními.188
Rozpoznat měkké
ovlivňování unijního práva je podle nás mimořádně náročné a je to spíše úkol pro
právní historiky, neboť mnohé lze rekonstruovat pouze zpětně a při zohlednění
myšlenkového zaměření osobností, které se podílely na formování rozhodování
Soudního dvora EU.
Tvrdý vliv vnitrostátního práva na výklad unijního práva je v tomto ohledu
prokazatelný snáze. Odborná literatura upozorňuje na řadu případů, kdy se právní
konstrukty známé vnitrostátnímu právu projevily ve výkladu unijního práva.
V případě unijního práva je dle našeho názoru možná další stratifikace tvrdého vlivu
na vliv kolektivní a individuální.
Vliv kolektivní již byl naznačen výše. Jeho zdrojem jsou tzv. společné ústavní tradice
resp. obecné zásady právní společné pro právní řády členských států. Lze jej podle našeho
názoru charakterizovat jako vliv derivativní povahy související s přenosem
pravomocí členských států na Evropskou unii. Pokud totiž určité zásady byly a stále
186 NICOLA, F. G, National Legal Traditions at Work In: the Jurisprudence of the Court of Justice of the
European Union. The American Journal of Comparative Law. 2016, č. 64. str. 879.
187 Ibidem, s. 879.
188 Ibidem, s. 880.
[85]
jsou vlastní všem členským státům, musí za stavu absence odchylné úpravy v právu
Evropské unie být vlastní též Evropské unii, jako entitě od členských států původně
odvozené.
Demonstrovat tuto logiku lze na případu Brasserie du Pecheur,189
v němž Soudní
dvůr EU argumentoval ve prospěch existence mimosmluvní odpovědnosti
členských států za škodu způsobenou porušením unijního práva jednotlivci a
odkazoval přitom na odpovědnost státu za škodu způsobenou porušením jeho
vlastního vnitrostátního práva. Tato odpovědnost byla podle Soudního dvora EU
součástí vnitrostátních právních řádů, potvrdily to ostatně samy členské státy ve
zřizovacích smlouvách.190
Zároveň Soudní dvůr EU zdůvodnil svou pravomoc tento
institut konkretizovat poukazem na to, že i „ve velkém počtu vnitrostátních právních řádů
byly právní normy upravující odpovědnost státu vytvořeny soudními rozhodnutími.“191
V rovině teoreticko-právní proti takové konstrukci nemáme námitek. Problematické
je spíše samo zdůvodnění a dovozený závěr. Odkaz na národní soudní rozhodnutí
je příliš obecný a vlastně jen formální.192
Bylo by žádoucí uvést, o které rozhodnutí
189 Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 1996. Brasserie du Pêcheur SA proti Bundesrepublik
Deutschland a The Queen proti Secretary of State for Transport, ex parte: Factortame Ltd a další. Spojené věci
C-46/93 a C-48/93. ECLI:EU:C:1996:79.
190 Viz článek 340 odst. 2 Smlouvy o fungování EU.
191 Viz již citované rozhodnutí ve věci Brasserie du Pêcheur, odst. 30.
192 Soudnímu dvoru EU bývá vytýkáno, že ve svých rozhodnutích neuvádí argumenty, na jejichž základě dospěl
ke svým závěrům. To je ovšem do určité míry pochopitelné, neboť mezi jednotlivými soudci musí být dosaženo
konsensu a zároveň je těmto soudcům odepřena možnost vyjádřit vlastní odlišný názor formou disentu. Takto
ale nelze ospravedlnit mlčení v tomto případě. Existence vnitrostátního rozhodnutí a jeho obsah jsou věcí faktu,
nikoliv názoru na jedno z mnoha možných řešení. Tato rozhodnutí buď existují, nebo ne. Jiná alternativa, která
by mohla být předmětem diskuse v důsledku níž by nebylo žádoucí či možné její obsah přiznat v rozhodnutí,
neexistuje. Srovnej LENAERTS, K. The Court’s Outer and Inner Shelves: Exploring the External adn Internal
Legitimacy of the European Court of Justice In: ADAM, M. et al. (eds.) Judging Europe’s Judges: The Legitimacy of
the Case Law of the European Court of Justice. Hart Publishing, 2013, str. 36.
[86]
konkrétně se jedná. Možná by se ale přitom zjistilo, že i pokud taková rozhodnutí
existují, tak jejich pojetí odpovědnosti státu za škodu zdaleka není tak široké, jako
to unijní.193
Praktickým a ne zrovna positivním důsledkem této konstrukce je podle
našeho názoru vágnost a určitá neuzavřenost takto Soudním dvorem EU
dovozených norem a zásad.
Ze strany Soudního dvora EU se přitom nejedná o exces, lze spíše hovořit o
zavedeném způsobu řešení problémů, kdy pro dosažení určitého cíle sledovaného
právem Evropské unie Unii chybí nezbytné prostředky či konkrétní právní úprava.
Vliv individuální bude zřetelně identifikovatelný v případě konstruktů, které jsou
specifické pro určitý vnitrostátní právní řád, zatímco v ostatních se v takové podobě
nevyskytují. Tato situace nastala např. v případě Defrenne vs. Sabena,194
který je
zpravidla citován pro svůj význam při horizontálním uplatňování požadavku zákazu
diskriminace na základě pohlaví v pracovněprávních vztazích. Toto rozhodnutí je
ovšem významné i proto, že v něm Soudní dvůr EU omezil časovou působnost
svého rozsudku. Konstatoval totiž, že „naléhavé důvody právní jistoty týkající se veškerých
dotčených zájmů, veřejných i soukromých, v zásadě znemožňují zpochybnit odměny za uplynulá
období. V důsledku toho se nelze dovolávat přímého účinku článku 119 [pozn. autora – dnes
se jedná o článek 157 Smlouvy o fungování EU] na podporu nároků, které se týkají
odměňování v době před datem vydání tohoto rozsudku, s výjimkou těch pracovníků, kteří již
podali žalobu u soudu nebo vznesli rovnocennou stížnost.“195
193 Zejména, že nezahrnuje odpovědnost za škodu způsobenou legislativními orgány.
194 Rozsudek Soudního dvora ze dne 8. dubna 1976. Gabrielle Defrenne proti Société anonyme belge de
navigation aérienne Sabena. Věc 43-75. ECLI:EU:C:1976:56.
195 Ibidem, odst. 74 a 75.
[87]
Jak upozorňuje Jacobs,196
tento koncept, který se v daný okamžik jevil jako řešení
nové a průkopnické, neměl žádnou přímou oporu v právu Evropské unie, ani
v právu členských států. S jednou jedinou výjimkou, kterou bylo právo Rakouska,197
jež se ovšem členským státem stalo až o dvě dekády později.198
Tento případ zároveň
demonstruje, že zdrojem inspirace pro Soudní dvůr EU nemusí nutně být
vnitrostátní právo některého z členských států, ale že vlivy mohou přicházet i ze
států třetích.
Jako příklad vlivu francouzského právního myšlení je uváděn obecně známý případ
Cassis de Dijon.199
Tento případ se týkal důsledku uplatňování veřejnoprávních
norem upravujících složení zboží, které byly z povahy věci tradičně v různých
státech různé. Tato rozdílnost byla často zdrojem problémů vedoucích
k nemožnosti uvést zahraniční zboží na trh ve státě, jehož normy byly
nekompatibilní s normami, podle kterých bylo zboží ve státě původu vyrobeno.
S ohledem na veřejnoprávní charakter těchto norem byla vcelku pochopitelná snaha
státu dovozu trvat na jejich dodržování, často totiž sledovaly důležitý veřejný zájem,
např. ochranu zdraví spotřebitele, ostatně tak tomu bylo i ve zmiňovaném případě
Cassis de Dijon.
Požadavek aplikace vlastního vnitrostátního práva ale v těchto případech vede
k omezení obchodu v rámci vnitřního trhu a byl proto v rozporu s článkem 34
Smlouvy o fungování EU. Soudní dvůr EU proto v rámci poměřování chráněných
hodnot (volný obchod vs. zájem členského státu) sice vyložil toto ustanovení tak, že
členským státům umožňuje chránit důležité hodnoty, jakou je např. ochrana
196 JACOBS, F. G. Judicial Dialogue and the Cross-Fertilization of Legal Systems: The European Court of
Justice. Texas International Law Journal. 2003, Vol. 38, str. 551 a násl.
197 Podle Jacobse má být autorství tohoto konceptu připisováno Kelsenovi. Ibidem.
198 Ibidem, odst. s. 552.
199 Rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 20. února 1979. Rewe-Zentral AG proti Bundesmonopolverwaltung
für Branntwein. Věc 120/78. ECLI:EU:C:1979:42.
[88]
spotřebitele či poctivého obchodního styku, ale zároveň tuto možnost omezil řadou
v praxi obtížně splnitelných požadavků. To vše přitom bylo dovozeno jen cestou
výkladu, protože v textu článku 34 Smlouvy o fungování EU žádné přípustné
omezení nebylo zakotveno a článek 36 Smlouvy o fungování EU sice výjimky znal,
výčet byl ale taxativní s tím, že ochrana spotřebitele či poctivého obchodního styku
v něm obsažena nebyla, a proto v tomto případě neměl být vůbec aplikován.
Francouzské právní myšlení ovlivnilo řešení případu Cassis de Dijon svým pojetím
práva jako komplexu, jehož součástí jsou též určité implicitní principy vinoucí se
celým právním řádem. Podle francouzského práva se zákonodárce od těchto
principů smí odchýlit, administrativa včetně soudů nikoliv. Kategorické požadavky
veřejného zájmu formulované Soudním dvorem EU v případu Cassis de Dijon jsou
v tomto pojetí paralelou francouzských exigences impératives.200
Německé právní
myšlení se v tomto rozhodnutí rovněž projevilo, a to uplatněním principu
proporcionality – Verhältnismäßigkeitsprinzip – jako limitu bránícímu extenzivnímu
uplatňování kategorických požadavků.201
Rovněž common law se podílelo na formování práva Evropské unie cestou jeho
výkladu. Přímý účinek směrnice, který pouze gramatickým výkladem na
základě článku 288 Smlouvy o fungování EU nebylo možno dovodit, Soudní dvůr
EU přesto založil. Skutečně právní zdůvodnění tohoto účinku se objevilo až teprve
v následném judikatuře týkající se této aplikační zásady. Bylo to v případu Ratti, kde
Soudní dvůr konstatoval, že se členské státy, které nepřijaly prováděcí opatření ve
200 NICOLA, F. G. National Legal Traditions at Work In: the Jurisprudence of the Court of Justice of the
European Union. The American Journal of Comparative Law. 2016, č. 64, str. 878 a 879.
201 Ibidem, s. 882.
[89]
lhůtě stanovené určitou směrnicí, nemohou vůči jednotlivcům tohoto vlastního
pochybení dovolávat.202
Vysvětlení, že se inspiroval zásadou estoppel, se nabízí.
Vliv vnitrostátního práva může mít ještě jednu zcela odlišnou podobu od všeho, co
dosud bylo rozebíráno. Nelze totiž opomíjet působení vnitrostátních soudů na
rozhodování Soudního dvora EU, tedy fenomén označovaný též jako „soudní
dialog“.203
V obecnějším pojetí by dokonce mohlo být uvažováno o tom, že Soudní
dvůr EU zvažuje potenciální důsledky svých rozhodnutí pro členské státy, předjímá
jejich možné reakce a má snahu vyhnout se přijímání řešení potenciálně konfliktních
se zájmy členských států.204
To nás vrací zpět k systémovému postavení Soudního
dvora EU. Může být sice nezávislým orgánem, právo Evropské unie je možná na
vnitrostátním právu autonomní, ale jeho výklad je přesto uzpůsobován též
v důsledku neprávních vlivů, jež mají svůj původ v členských státech.205
Otázkou je,
zda je to správně. Z pohledu politického, z hlediska existence a zachování Evropské
unie patrně ano, z pohledu čistě právního již patrně nikoliv.
202 Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. dubna 1979. Státní zastupitelství proti Tulliu Rattimu. Věc 148/78.
ECLI:EU:C:1979:110.
203 Viz HAMUĽÁK, O. Právo Evropské unie v judikatuře Ústavního soudu České republiky. Reflexe členství a
otázek evropského práva v ústavní judikatuře. Praha: Leges, 2010, str. 86.
204 Malenovský v této souvislosti hovoří o preventivní kontrole, která je vykonávána soudy členských států,
jejímž cílem je zabránit aktivistickým sporným řešením. MALENOVSKÝ, J. 60 let Evropských společenství: od
francouzského „supranacionálního“ smluvního projektu k jeho německému „podústavnímu“ provádění.
Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2012, č. 7, str. 720.
205 Jinými slovy, Soudní dvůr EU zohledňuje i národní zájmy. Viz LENAERTS, K. The Court’s Outer and Inner
Shelves: Exploring the External adn Internal Legitimacy of the European Court of Justice In: ADAM, M. et al.
(eds.) Judging Europe’s Judges: The Legitimacy of the Case Law of the European Court of Justice. Hart Publishing, 2013, str.
28.
[90]
Za projev vlivu vnitrostátního práva na rozhodování Soudního dvora EU lze podle
našeho názoru považovat např. rozhodnutí Van Duyn.206
Řešení vůbec první
předběžné otázky položené britskými soudy je totiž až podezřele šalamounské.
Soudní dvůr EU jako „chytrá horákyně“ na straně jedné rozhoduje ve prospěch
jednotlivce slečny Van Duyn, toho času členky scientologické církve, a to přiznáním
přímého účinku směrnici,207
aby následně ponechal Velké Británii prostor k realizaci
vlastní politiky konstatováním, že „stávající členství, které se projevuje účastí na činnosti
skupiny či organizace a ztotožněním se s jejími cíli a záměry, může být považováno za dobrovolné
jednání dotyčné osoby, a tudíž za součást jejího osobního chování ve smyslu uvedeného ustanovení.“
Takový přístup totiž představuje nejširší možné pojetí, jež se nabízelo v úvahu,
neboť se soustředí na formální stránku věci, zatímco individuální motivy a chování
jednotlivce jsou přehlíženy. To se nám zdá v kontextu jinak restriktivního pojetí
veškerých výjimek ze základních svobod vnitřního trhu překvapující a politický
motiv takového uvažování se nám zdá jako pravděpodobné vysvětlení.
Novějším případem zmiňovaným odbornou literaturou208
v tomto kontextu je
rozhodnutí Mesopotamia Broadcast.209
Týkalo se zákazu šíření vysílání dánského
televizního kanálu Roj TV v Německu. Tento zákaz byl přijat proto, že vysílání
oslavovalo Kurdskou stranu pracujících, čímž mělo být narušeno porozumění mezi
národy ve smyslu německé legislativy. Uvedená hodnota měla podle německé
206 Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. prosince 1974. Yvonne van Duyn proti Home Office. Věc 41-74.
ECLI:EU:C:1974:133.
207 Ve skutečnosti nebylo rozhodnuto ani tak ve prospěch jednotlivce, jako spíš integrace, resp. práva Evropské
unie.
208 LENAERTS, K. Citované dílo, s. 26 a násl.
209 Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 22. září 2011. Mesopotamia Broadcast A/S METV (C-
244/10) a Roj TV A/S (C-245/10) proti Bundesrepublik Deutschland. Spojené věci C-244/10 a C-245/10.
ECLI:EU:C:2011:607.
[91]
argumentace věcně spadat do požadavku směrnice 89/552/EHS,210
podle níž
televizní vysílání šířené z členského státu nesmí obsahovat podněty k nenávisti z
důvodu rasy, pohlaví, náboženství nebo národnosti.211
Příslušné dánské správní
orgány ovšem na rozdíl od orgánů německých dospěly k závěru, že k porušení této
směrnice nedochází. Nutno zdůraznit, že cílem směrnice byla harmonizace
vnitrostátního práva, která je nezbytná a dostačující k tomu, aby zajistila volný pohyb
televizního vysílání. V důsledku to byly pouze dánské úřady, kdo byl oprávněn ke
kontrole činnosti příslušné stanice.
Uvedené demonstruje praktické důsledky liberalizační činnosti Evropské unie
v oblasti vnitřního trhu. Prostřednictvím unijního práva se umožní přeshraniční
poskytování služeb, základ je přitom v právu primárním. Sekundární právo výkon
svobody usnadní, a to mimo jiné vytvořením mechanismu jednoho přezkumu ve
státě usazení poskytovatele služby. Kontrola tak zůstává na národní úrovni a je
prováděna ve světle pravidel, a tedy i hodnot státu původu služby. Ty se přirozeně
mohou lišit od státu, kam je služba poskytována. Princip vzájemné důvěry a
uznávání má vést k tomu, že se tato překážka překoná. Tento systém má proto nutně
své limity, které jsou dány tím, že míra ochoty členských států uznávat cizí standardy
je jen omezená. Určité hodnoty jsou považovány za natolik důležité, že z nich není
vůle slevovat. To ale směrnice takto jednostranně neumožňovala, v důsledku čehož
německé straně nebylo jak vyjít vstříc.
Soudnímu dvoru EU se přesto podařilo v případu Mesopotamia Broadcast určité
rovnováhy mezi zájmy Evropské unie, jak byly vyjádřeny unijním zákonodárcem ve
210 Směrnice Rady ze dne 3. října 1989 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států
upravujících provozování televizního vysílání.
211 Článek 22a směrnice 89/552/EHS.
[92]
směrnici 89/552/EHS, a zájmy členských států dosáhnout.212
Na straně jedné totiž
vyloučil možnost dvojí kontroly, tj. jak ve státě původce televizního vysílání, tak i ve
státě jeho příjemců. Zároveň ale na základě primárního práva zdůraznil možnost
členského státu omezit jakékoliv jiné aktivity vlastnímu dalšímu přenosu v podobě
např. zákazu výroby vysílání, jakož i organizace akcí spočívajících v projekci vysílání
ve veřejných prostorech apod.213
To sice v celkovém kontextu znamenalo jen
částečný úspěch německé argumentace, přesto toto rozhodnutí demonstruje snahu
zájmy členských států zohledňovat i v rámci jinak silně liberalizovaného práva
vnitřního trhu.
Stejně tak do této skupiny ovlivňování patří obecně známá judikatura německého
spolkového soudu (Bundesverfassungsgericht) v oblasti lidských práv a následné reakce
Soudního dvora EU v jeho rozhodnutích, jimiž byly položeny základy unijního
systému ochrany základních práv a svobod dávno před přijetím Lisabonské smlouvy
a přiznáním právní závaznosti Listině základních práv Evropské unie.214
Z poslední doby stojí za pozornost rozhodnutí, která představují pokračování této
linie rozhodování obou soudů a která byla nikoliv překvapivě přijata v oblasti
trestního práva. Spojení zásady vzájemného uznávání a vzájemné důvěry mezi
členskými státy s právní úpravou tak politicky citlivou, jako je ta trestní, má totiž
vcelku velký potenciál vzniku konfliktů mezi členskými státy v důsledku rozdílných
212 LENAERTS, K. The Court’s Outer and Inner Shelves: Exploring the External adn Internal Legitimacy of
the European Court of Justice In: ADAM, M. et al. (eds.) Judging Europe’s Judges: The Legitimacy of the Case Law of
the European Court of Justice. Hart Publishing, 2013, s. 29.
213 Srovnej rozhodnutí Mesopotamia Broadcast, odst. 52 a 53.
214 Jde o sérii dobře známých případů týkajících se doktríny ultra vires a přezkumu ústavní identity. Konkrétně
o případy Solange I, Solange II, Maastricht-Urteil, Lissabon-Urteil a Honeywell.
[93]
standardů uplatňovaných ve vnitrostátních úpravách trestního práva, a to včetně
jeho aspektů ústavních.215
Nejdříve ve věci evropského zatýkacího rozkazu německý spolkový soud
konstatoval, že princip (individuální) viny (Schuldprinzip) je součástí německé ústavní
identity (Verfassungsidentität), aby následně formuloval požadavek přezkumu
dodržení tohoto standardu při výkonu evropského zatýkacího rozkazu, a to i za cenu
nerespektování principu přednosti práva Evropské unie.216
Reagoval tím na dřívější
rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Melloni,217
v němž Soudní dvůr EU pojal
v podstatě absolutně přednost unijního práva před vnitrostátními standardy ochrany
lidských práv a svobod, byť by i převyšovaly úroveň ochrany zajišťovanou právem
unijním.218
Reakce Soudního dvora EU přišla v rozhodnutí Pál Aranyosi a Robert Căldăraru v.
Generalstaatsanwaltschaft Bremen.219
V tomto případu Soudní dvůr EU precizoval
podmínky přezkumu, který při provádění evropského zatýkacího rozkazu členské
státy smí provádět. Důraz přitom položil na standard ochrany lidských práv,
samozřejmě v unijním právu. Tím umožnil orgánům členských států vyhovět
požadavkům unijního práva a zároveň dostát požadavkům vlastního vnitrostátního
215 PLIAKOS, A., ANAGNOSTARAS, G. Saving Face? The German Federal Constitutional Court Decides
Gauweiler. German Law Journal. 2017, Vol. 18, No. 01, str. 229.
216 BVerfG, rozhodnutí druhé senátu ze dne 15. prosince 2015 - 2 BvR 2735/14 - Rn. (1-126),
ECLI:DE:BVerfG:2015:rs20151215.2bvr273514. Dostupné z http://www.bverfg.de/e/rs20151215_2bvr2735
14.html.
217 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 26. února 2013 Stefano Melloni v. Ministerio Fiscal, Věc
C‑399/11. ECLI:EU:C:2013:107.
218 Ibidem, odst. 58–60.
219 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 5. dubna 2016. Pál Aranyosi a Robert Căldăraru v.
Generalstaatsanwaltschaft Bremen. Spojené věci C-404/15 a C-659/15 PPU. ECLI:EU:C:2016:198.
[94]
práva, v případě Německa tedy i požadavkům spolkového soudu. Ve výsledku výrok
tohoto rozhodnutí svým vyzněním ostře kontrastuje výroku ve věci Melloni a reakce
na německý spolkový soud je podle našeho názoru nejpravděpodobnějším
vysvětlením.
Jiným aktuálním příkladem pokusu o ovlivňování rozhodování Soudního dvora EU
je linie případů vážících se k činnosti Evropské centrální banky a programu přímých
měnových operací220
(dále jen „OMT“). Mimořádnost této série dokazuje již prostý
fakt, že až zde německý spolkový soud vůbec poprvé položil předběžnou otázku
Soudnímu dvoru EU, a to konkrétně ve věci Gauweiler.221
Předběžná otázka se
týkala platnosti jednoho z rozhodnutí Rady guvernérů Evropské centrální banky222
a výkladu souvisejících článků zřizovacích smluv. Z pohledu Evropské unie byla
významná též tím, že jejím prostřednictvím Soudní dvůr EU mohl významně
ovlivnit postavení Evropské centrální banky a vliv, který by na její rozhodování
soudní moc mohla mít. Zásadní byla věc i z pohledu Německa a vzájemných vztahů
jeho ústavních orgánů, zejména německé spolkové centrální banky (Deutsche
Bundesbank), dolní komory spolkového parlamentu (Deutscher Bundestag), spolkové
vlády (Bundesregierung) a v konečném důsledku též spolkového soudu.
Předběžná otázka položená německých spolkovým soudem je přitom specifická tím,
že v ní tento soud projevil snahu omezit prostor pro výklad Soudním dvorem EU
vyčerpávajícím výčtem zpřesňujících podmínek. Zároveň je v podstatě předjímán
výsledek rozhodnutí, resp. spolkový soud naznačuje možné důsledky rozhodnutí
220 Outright Monetary Transactions programme.
221 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 16. června 2015. Peter Gauweiler a další v. Deutscher
Bundestag. Věc C-62/14. ECLI:EU:C:2015:400.
222 Rozhodnutí Rady guvernérů Evropské centrální banky (ECB) ze dne 6. září 2012 o některých technických
parametrech přímých měnových operací.
[95]
v případě, že by Soudní dvůr EU dospěl k jiným než předpokládaným závěrům.223
Odborná literatura se shoduje v tom, a s jejími závěry se plně ztotožňujeme, že
spolkový soud překročil meze prostého dotazu a v podstatě se Soudnímu dvoru EU
pokusil odpověď pomocí výhružek nadiktovat.224
Nejsme si vědomi žádné jiné
předběžné otázky, v níž by vnitrostátní soud takto otevřeně se Soudním dvorem EU
komunikoval.
Z pohledu vlivu na rozhodování Soudního dvora EU se ovšem tento případ liší o
výše zmíněné série vztahující se více či méně k základním lidským právům. Soudní
dvůr EU se totiž spolkovým soudem ovlivnit nenechal. V rozhodnutí vycházel
z vlastních předpokladů a výklad dotčených ustanovení unijního práva pojal šířeji
nežli německý spolkový soud. Nenechal se tedy vmanévrovat do pozice, která mu
spolkovým soudem byla předběžnou otázkou určena. Odůvodnění rozhodnutí je
poměrně obsáhlé, zatímco vlastní odpověď svou stručností kontrastuje s kasuisticky
a s pověstnou německou pečlivostí až pedantstvím vypracovanou předběžnou
otázkou.
Mimo rámec této práce již spadá následná reakce spolkového soudu na rozhodnutí
Soudního dvora EU, přesto považujeme za nutné ji zmínit, aby příběh nezůstal bez
konce. Spolkový soud si na straně jedné zachoval tvář vymezením podmínek, které
musí být splněny, aby participace spolkové centrální banky v systému OMT byla
přípustná, čímž deklaroval a zároveň potvrdil svůj podmíněný přístup k pojetí
223 Viz rozhodnutí ve věci Gauweiler odst. 8 a 9.
224 Viz CLAES, M. The Validity and Primacy of EU Law and the ‘Cooperative Relationship’ between National
Constitutional Courts and the Court of Justice of the European Union. Maastricht Journal of European and
Comparative Law. 2016, Vol. 23, Issue 1, str. 170 případně KELEMEN, R. D. On the Unsustainability of
Constitutional Pluralism European Supremacy and the Survival of the Eurozone. Maastricht Journal of European
and Comparative Law. 2016, Vol. 23, Issue 1, str. 137 a KOPAL, D., HAMULAK, O. Outright Monetary
Transactions rozhodnutí Spolkového soudu aneb kdo skutečně jedná ultra vires? Acta Facultatis Iuridicae
Universitatis Comeniana. 2016, roč. 35, č. 2, str. 114−143.
[96]
nadstátnosti práva Evropské unie v judikatuře Soudního dvora EU.225
Zároveň tím
ale potvrdil, že OMT je za stávajících podmínek v souladu s právem, čímž podle
řady autorů potvrdil svou pověst „soudu, který štěká, ale nekouše“.226
Takové
hodnocení se nám však jeví jako zjednodušující. Spolkovému soudu totiž při
zpětném pohledu nelze upřít úspěšnost v ovlivňování výkladu práva Evropské unie
Soudním dvorem227
a z tohoto pohledu může být snaha vyhnout se otevřenému
konfliktu dlouhodobě úspěšnější strategií než otevřená, ale nedotažená revolta.228
225 Viz BVerfG, rozhodnutí druhého senátu z 21. června 2016 - 2 BvR 2728/13 - Rn. (1-220),
ECLI:DE:BVerfG:2016:rs20160621.2bvr272813.
Dostupné z http://www.bverfg.de/e/rs20160621_2bvr272813.html.
226 Srovnej PENNESI, F. The impossible constitutional reconciliation of the BVerfG and the ECJ In: the OMT
case. A legal analysis of the first preliminary referral of the BVerfG, Perspectives on Federalism. [online]. 2016,
Vol. 8, Issue 3 [Cit. 2. 6. 2017]. Dostupné z http://www.on-federalism.eu/attachments/248_download.pdf, str.
13. JĘDRZEJOWSKA-SCHIFFAUER, I. Judicial Dialogue on the ECB’s OMT Decision: From Autopoietic
Discourse to Legal Leveraging. [online]. Studia Prawno-Ekonomiczne. 2016, Vol. XCIX, [Cit. 17. 10. 2017].
Dostupné z https://journals.indexcopernicus.com/api/file/viewByFileId/108884.pdf, str. 57, CLAES, M. The
Validity and Primacy of EU Law and the ‘Cooperative Relationship’ between National Constitutional Courts
and the Court of Justice of the European Union. Maastricht Journal of European and Comparative Law. 2016, Vol.
23, Issue 1, str. 159, KELEMEN, R. D. On the Unsustainability of Constitutional Pluralism European
Supremacy and the Survival of the Eurozone. Maastricht Journal of European and Comparative Law. 2016, Vol. 23,
Issue 1, str. 147.
227 Úspěšný je už jenom tím, jak spolkový soud dokázal svým přístupem k právu Evropské unie a k Soudnímu
dvoru EU ovlivnit ústavní soudy jiných členských států. Viz MALENOVSKÝ, J. 60 let Evropských
společenství: od francouzského „supranacionálního“ smluvního projektu k jeho německému „podústavnímu“
provádění. Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2012, č. 7, str. 720.
228 Příkladem takové revolty je s nulovým praktickým dopadem (výchozí kalkulace penzí byly chybné) a bohužel
i bez reálného teoreticko-právního přínosu k doktríně ultra vires nález pléna Ústavního soudu ze dne 31. ledna
2012 sp. zn. Pl. ÚS 5/12 ECLI:CZ:US:2012:Pl.US.5.12.1 ve věci tzv. „československých důchodů“. Viz KÜHN,
Z. Ultra Vires Review and the Demise of Constitutional Pluralism: The Czecho-Slovak Pension Saga, and the
Dangers of State Courts' Defiance of EU Law. Maastricht Journal of European and Comparative Law. 2016, Vol. 23,
Issue 1, str. 192 a 193 a dále kritické zhodnocení vzájemné role Ústavního soudu a Soudního dvora EU a jejich
[97]
Na závěr této kapitoly považujeme za nezbytné zdůraznit, že mezi ovlivňováním
výkladu Soudního dvora EU vnitrostátními soudy a výše popsaným měkkým a
tvrdým vlivem vnitrostátního práva na právo unijní spatřujeme určitý rozdíl.
V prvním případě totiž probíhá pouze dvoustranná komunikace, která, překročí-li
meze dialogu dvou rovných partnerů, může dle našeho názoru představovat
nežádoucí pokus o jednostranné ovlivňování práva Evropské unie bez respektu vůči
ostatním členským státům. Případ Gauweiler je zjevným příkladem, jakkoliv se
spolkový soud,229
patrně ale spíše pro posílení svého postavení, pokusil odkazem na
praxi jiných ústavních soudů230
alespoň vytvořit zdání, že není ve svém pojetí
osamocen. Měkké a tvrdé ovlivňování naproti tomu představuje běžný a zcela
legitimní způsob čerpání inspirace v již vyzkoušených řešeních.
Lze tedy považovat mechanismy vnitřního ovlivňování výkladu práva Evropské
unie prováděného Soudním dvorem EU za něco specifického pouze pro Evropskou
unii? Domníváme se, že obecně nikoliv. Odlišnosti jsou pouze faktického rázu.
K inspirování se a přenosu u Soudního dvora EU dochází, jen to není explicitně
přiznáváno. Jednak se zdá, že si je Soudní dvůr EU natolik jistý svým postavením,
že nepotřebuje legitimitu pro svá rozhodnutí hledat u jiných autorit.
výroků v KRÁL, R. Questionning the Recent Challenge of the Czech Constitutional Court to the ECJ. European
Public Law. 2013, No. 2, str. 271 a násl.
229 Patrně se zdá, jako by jediným ústavním soudem, který se snaží vůči Soudnímu dvoru EU vymezovat, byl
německý spolkový soud. Tak tomu samozřejmě není. Německému spolkovému soudu ale nelze upřít jistou
průkopnickou roli na straně jedné. Byl to totiž on, kdo zejména v oblasti ochrany lidských práv určoval směr a
byl zdrojem inspirace pro soudy jiných členských států, včetně českého Ústavního soudu. Závěry spolkového
soudu nadto byly dobře teoreticko-právně uchopené a vyargumentované. V neposlední řadě hraje svou roli
hledisko politické. Závěr učiněný soudem českým bude mít takřka jistě na fungování Evropské unie jiný dopad
než tentýž závěr vyslovený německým spolkovým soudem.
230 CLAES, M. The Validity and Primacy of EU Law and the ‘Cooperative Relationship’ between National
Constitutional Courts and the Court of Justice of the European Union. Maastricht Journal of European and
Comparative Law. 2016, Vol. 23, Issue 1, str. 153.
[98]
Nezpochybnitelnou roli hrají též faktory politické v podobě vztahů mezi členskými
státy navzájem. Pluralismus a určitá konkurence mezi soudy, resp. obecně mezi
Evropskou unií a členskými státy zase vedou k vyšší potřebě Soudního dvora EU
zdůrazňovat své výjimečné a autonomní postavení při výkladu práva. Ve
vnitrostátním právu se soudy takto vymezovat nemusí. Samotný výklad práva a
požívané metody výkladu tím ale nijak dotčeny nejsou.
3.2 Vnější vlivy na výklad práva Evropské unie
Vliv vnitrostátního práva a vnitrostátních soudů na Soudní dvůr EU a výklad práva
Evropské unie je zřetelný. Nezanedbatelný a neopominutelný je též vliv soudů
mezinárodních a mezinárodního práva.231
Zřejmá je přitom paralela se vztahem
Soudního dvora EU k soudům vnitrostátním a k vnitrostátnímu právu. Zdůrazňuje
totiž autonomní povahu sebe i práva Evropské unie a odmítá možnost jakéhokoliv
podřízení se vnější autoritě. Dobrovolně akceptovaný vliv nicméně za přípustný
považuje obdobně, jako tak činí i v případě vlivů vnitřních.
Rozlišovat proto můžeme následující situace. Za prvé, právo Evropské unie je
vykládáno orgánem jiné mezinárodní organizace závazně pro Soudní dvůr EU. Tuto
možnost Soudní dvůr EU nepřipouští a předchází již jen možnosti jejího vzniku.232
Za druhé, právo Evropské unie je ovlivněno výkladem pomocí mezinárodního
práva233
v rozsahu, v jakém je to nezbytné pro dodržení vnějších závazků Evropské
231 Nutné je přitom rozlišovat mezi vlivem, které tyto soudy mohou mít jednak na výklad unijního práva jako
takového a také na interpretaci mezinárodního práva, především tedy mezinárodních smluv, jimiž je Evropská
unie vázána. Druhé uvedené již bylo rozebíráno v rámci výkladu v kapitole 2.2.2.
232 Viz posudek Soudního dvora (pléna) ze dne 18. prosince 2014. Přistoupení Evropské unie k Evropské
úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod Věc Avis 2/13 a posudek Soudního (pléna) dvora 8. března
2011. Návrh dohody - Vytvoření jednotného systému řešení sporů týkajících se patentů - Soud pro evropské
patenty a patenty Společenství. Posudek 1/09.
233 A zde není nutno rozlišovat, zda je, či není účasten nějaký orgán mezinárodní organizace.
[99]
unie. Mezinárodní právo se stává referenčním kritériem při výkladu právních aktů
Unie.234
Tento vliv Soudní dvůr EU akceptovat musí, opačný závěr by znamenal
nepřípustnou možnost porušování mezinárodního práva. Tato situace je obdobou
nepřímého účinku unijního práva (zejména směrnic) na právo vnitrostátní a
v judikatuře Soudního dvora se projevila např. v rozhodnutích Fediol235
a
Nakajima.236
Oba případy se týkaly možného (a nakonec nepřiznaného) účinku
práva Světové obchodní organizace. Soudní dvůr EU v nich dovodil povinnost
jejich zohlednění při výkladu unijního práva v důsledku čehož v případě Fediol byla
založena možnost jednotlivce dovolat se určité mezinárodní smlouvy tehdy, pokud
na její ustanovení akt přijatý Evropskou unií odkazuje a v případu Nakajima tehdy,
pokud Unie zamýšlela splnit zvláštní závazek přijatý v rámci těchto smluv.237
Oba
234 Viz stanovisko generálního advokáta - Jääskinen - 8. května 2014. Rada Evropské unie a další proti Vereniging
Milieudefensie a Stichting Stop Luchtverontreiniging Utrecht. Spojené věci C-401/12 P až C-403/12 P.
ECLI:EU:C:2014:310, odst. 44.
235 Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. června 1989. Fédération de l'industrie de l'huilerie de la CEE (Fediol)
proti Komisi Evropských společenství. Věc 70/87. ECLI:EU:C:1989:254.
236 Rozsudek Soudního dvora ze dne 7. května 1991. Nakajima All Precision Co. Ltd proti Radě Evropských
společenství. Věc C-69/89. ECLI:EU:C:1991:186.
237 Jak vysvětluje generální advokát Maduro, dle Soudního dvora EU v obou popsaných situacích dává Evropská
unie najevo, že má v úmyslu se řídit právem WTO a že se dobrovolně zříká prostoru pro uvážení při uplatňování
pravidel WTO, který má k dispozici. Stanovisko generálního advokáta - Poiares Maduro - 20. února 2008.
Fabbrica italiana accumulatori motocarri Montecchio SpA (FIAMM) a Fabbrica italiana accumulatori motocarri
Montecchio Technologies LLC (C-120/06 P), Giorgio Fedon & Figli SpA a Fedon America, Inc. (C-121/06 P)
proti Radě. ECLI:EU:C:2008:98, odst. 41.
[100]
uvedené případy jsou stále „živé“,238
Soudní dvůr EU na ně opakovaně odkazuje, a
to i v relativně nedávné judikatuře.239
Za třetí je to situace, kdy je Soudní dvůr EU při výkladu práva Evropské unie vázán
výkladem pomocí mezinárodního práva v rozsahu, v jakém je to nezbytné pro
dodržení vnitřních závazků Evropské unie. Tak je tomu v případě Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod a dlužno dodat, že jde o velmi
specifickou situaci, která nemá v případě jakékoliv jiné mezinárodní smlouvy
obdoby. Důvodem je znění článku 6 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii, které tuto
mezinárodní smlouvu prohlašuje za součást obecných zásad práva Evropské unie.240
Její postavení je proto nesrovnatelné s kteroukoliv jinou mezinárodní smlouvou.241
Toto postavení následně ovlivňuje Soudní dvůr EU, a to zejména pokud jde o
rozhodovací činnost Evropského soudu pro lidská práva.
238 K podrobnější analýze viz Týč. Srovnej ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie.
1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006, str. 83. ERRICO, J. The WTO In: the EU: Unwinding the Knot. [online].
[Cit. 30. 6. 2014]. Dostupné z http://www.lawschool.cornell.edu/research/ILJ/upload/Errico-final.pdf, str.
190 a násl. případně VALDHANS, J., MYŠÁKOVÁ. P. K právním aspektům Světové obchodní organizace ve
vztahu k ES - část IV. Přímý účinek práva WTO na teritoriu ES - judikatura. Obchodní právo. 2008, č. 11, str. 16-
27.
239 Naposledy např. v rozsudku Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 16. července 2015. Evropská komise
proti Rusal Armenal ZAO. Věc C-21/14 P. ECLI:EU:C:2015:494.
240 Mimochodem, za zvláštní přitom považujeme vymezení této mezinárodní smlouvy. Článek 6 odst. 3 Smlouvy
o EU ji totiž označuje jako „Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod“ za stavu, kdy
oficiální název této smlouvy je Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a přívlastek „evropská“ je
sice zaužívaný a dostatečně rozlišující, avšak neoficiální. Máme totiž za to, že v textu právního předpisu či
smlouvy by měl být důraz kladen v prvé řadě na formální přesnost zvlášť za stavu, kdy tuto smlouvu
jednoznačně identifikovat lze, aniž by to přitom bylo na újmu srozumitelnosti právní úpravy.
241 Snad s výjimkou Charty OSN, v jejímž případě ale Smlouva o Evropské unii používá pojem obecnější a
podstatně opatrnější formulaci. Hlásí se jen k dodržování zásad a cílů Charty Organizace spojených národů (a
mezinárodního práva). Viz článek 3 odst. 5 a článek 21 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii.
[101]
Za čtvrté je to situace, kdy je unijní právo interpretováno ze strany orgánu
mezinárodní organizace postaveného Soudnímu dvoru EU na roveň. Tato situace
je rovněž specifická a nastává v případě Dohody o Evropském hospodářském
prostoru. Tato smlouva totiž může být interpretována také Soudem ESVO v rámci
členských států Evropského sdružení volného obchodu, kteří jsou touto smlouvou
vázány. Formálně vzato sice tento soud neinterpretuje právo Evropské unie, ale
mezinárodní smlouvu jako pramen mezinárodního práva veřejného. Materiálně tak
ale činí s ohledem na fakt, že touto smlouvou je právo Evropské unie de facto
„exportováno“ do nečlenských států.
Za páté je to možnost inspirace rozhodovací činností jiného orgánu z titulu autority,
jež tento orgán používá, tedy postup, který je směrem dovnitř Evropské unie ve
vztahu k vnitrostátním soudům nemyslitelný. Vůči soudům mezinárodním se ovšem
Soudní dvůr EU nemusí nijak vymezovat. Ve vztahu k nim se totiž neuplatní princip
nadstátnosti, který by mohl být v politické rovině dotčen. Příkladem této situace je
přiznání interpretační autority Radě pro celní spolupráci (Customs Co-operation
Council)242
v rozhodnutí Douaneagent der NV Nederlandse Spoorwegen proti
Inspecteur der invoerrechten en accijnzen,243
při výkladu společného celního
sazebníku.244
Rozlišovat lze samozřejmě také měkké a tvrdé vnější vlivy na výklad práva Evropské
unie. Pro oba případy ovlivňování platí, že jsou odvislé od ochoty Soudního dvora
242 Nyní Světová celní organizace (World Customs Orgnization).
243 Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. listopadu 1975. Douaneagent der NV Nederlandse Spoorwegen proti
Inspecteur der invoerrechten en accijnzen. Věc 38/75. ECLI:EU:C:1975:154, odst. 24.
244 Nařízení Rady (EHS) č. 1/71 ze dne 17. prosince 1970, kterým se mění nařízení (EHS) č. 950/68 o společném
celním sazebníku.
[102]
EU vnější vliv přijmout za svůj.245
Příklad tvrdého vlivu je demonstrovatelný na
případu Marshall.246
Ten se sice týkal primárně přímého účinku směrnice
v horizontálních vztazích a jeho nepřípustnosti. Přesto byl v tomto rozhodnutí
přímý účinek směrnice založen. Soudní dvůr EU totiž konstatoval, že „tam, kde je
jednotlivec oprávněn v soudním řízení dovolávat se směrnice vůči státu, tak může činit bez ohledu
na to, zda příslušný stát jedná v daném vztahu jako zaměstnavatel nebo z pozice veřejného orgánu.
V každém případě je totiž nutné zabránit tomu, aby stát měl prospěch z vlastního porušení
komunitárního práva.“247
Tento přístup je v podstatě totožný s širokým pojetím
odpovědnosti státu podle mezinárodního práva veřejného a jeho pojetím
přičitatelnosti určitého protiprávního jednání státu.248
Toto pojetí přitom ostře
kontrastuje s konceptem vnitrostátním, neboť podle vnitrostátního práva by
odpovědnost založena nejspíše nebyla. K porušení došlo primárně ze strany
britského zákonodárce, který směrnici nedostatečně implementoval. Ve
245 Srovnej úpravu v ústavě Jihoafrické republiky, která v článku 39 odst. 1 stanoví, že soudy mohou vzít v potaz
zahraniční právo a musí zohlednit právo mezinárodní. Taková povinnost Soudnímu dvoru EU ve zřizovacích
smlouvách uložena nebyla, ani z nich nevyplývá. K ústavě viz
http://www.gov.za/documents/constitution/chapter-2-bill-rights a podrobný rozbor je proveden In:
LOLLINI, A. Legal argumentation based on foreign law: An example from case law of the South African
Constitutional Courts. Utrecht Law Review. 2007, Vol. 3, Issue 1, str. 60 a násl.
246 Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. února 1986. M. H. Marshall proti Southampton and South-West
Hampshire Area Health Authority (Teaching). Věc 152/84. ECLI:EU:C:1986:84.
247 Viz odst. 4 citovaného rozhodnutí.
248 Srovnej článek 4 návrhu článků o odpovědnosti států za mezinárodně protiprávní jednání vypracovaný
Komisí pro mezinárodní právo a komentář k tomuto ustanovení, který ustálenost tohoto pojetí odpovědnosti
v mezinárodním právu demonstruje též na rozhodovací praxi.
Dostupné z http://legal.un.org/ilc/texts/instruments/english/commentaries/9_6_2001.pdf.
[103]
vnitrostátním právu je odpovědnost státu za legislativní činnost i nečinnost
parlamentu v podstatě vyloučená.249
Do kategorie na pomezí tvrdých a měkkých vlivů na výklad by podle našeho názoru
mohla patřit řada rozhodnutí, v nichž Soudní dvůr EU dovodil zásady aplikace práva
Evropské unie v členských státech. Máme za to, že mezinárodním právem veřejným
bylo ovlivněno jeho uvažování v případě zásady přímého i nepřímého účinku. Obojí
má totiž svůj odraz v mezinárodním právu veřejném, jen v podání Soudního dvora
EU byl dosah těchto zásad zvýrazněn.250
Za příklad měkkého ovlivňování Soudního dvora EU lze považovat případy, které
se týkají vztahu unijního a mezinárodního práva, zejména pak ve známém
rozhodnutí Kadi.251
Konstitucionalistická perspektiva práva tak charakteristická pro
Soudní dvůr EU v případech, které se týkaly unijního práva samého, zde byla
nahrazena internacionalistickým přístupem. Soudní dvůr EU podle této logiky
uznává primát mezinárodního práva252
a nijak nezpochybňuje možnost vytvoření
mezinárodního sankčního mechanismu. Nutno ale dodat, že na straně druhé jej
podmiňuje,253
a to požadavkem dodržování lidských práv a respektu vůči zásadám
249 Důvody pro takové vyloučení, jakož i srovnání pojetí odpovědnosti státu za škodu v právu Evropské unie a
v právu USA, jsou velmi dobře rozebrané v publikaci: MELTZER, D. J. Member State Liability In: Europe and
the United States. International Journal of Constitutional Law. 2006, č. 4, str. 20 a násl.
250 Srovnej podobnou argumentaci v publikaci MOORHEAD, T. European Union Law as International Law.
European Journal of Legal Studies. 2012, Vol. 5, Issue 1, str. 108.
251 Viz rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 3. září 2008. Yassin Abdullah Kadi a Al Barakaat
International Foundation proti Radě Evropské unie a Komise Evropských společenství. Spojené věci C-402/05
P a C-415/05 P. ECLI:EU:C:2008:461.
252 Viz citované rozhodnutí Kadi, odst. 291 a 292.
253 Kokott hovoří o dualistickém přístupu s ochotou ke kompromisu. Viz KOKOTT. J., SOBOTTA, CH. The
Kadi Case – Constitutional Core Values and International Law – Finding the Balance? The European Journal of
International Law. 2012, Vol. 23, No. 4, str. 1017 a násl.
[104]
svobody, demokracie a dodržování lidských práv a to tak, jak jsou chráněny
v unijním právu.254
Výstižný je proto popis použitý Lavranosem, který oba systémy
práva označuje za dvě planety v jednom vesmíru práva.255
To ovšem nic nemění na
výsledku, z něhož vyplývá přístup k unijnímu právu respektující požadavky Charty
OSN.
Paradoxní na popsaném přístupu Soudního dvora EU je nicméně fakt, že se
argumentačně ocitl v pozici obdobné té, kterou zastávala řada národních ústavních
soudů k jeho vlastní judikatuře o přednosti unijního práva před právem ústavním.
Tribunál mimochodem nahlížel na diskutovaný problém perspektivou
mezinárodního práva veřejného ještě výrazněji a možnost přezkumu unijního práva
provádějícího akt přijatý v rámci OSN připustil jen, pokud by referenčním rámcem
mělo být ius cogens mezinárodního práva veřejného.
Celá věc je mimořádně zajímavá též proto, že znamenala začátek soudního dialogu
mezi oběma soudy Evropské unie, který pokračoval ve věci Kadi II, kde Tribunál
argumentačně velmi přesvědčivě na dřívější rozsudek Soudního dvora ve věci Kadi
reagoval.256
Tato diskuse je zároveň pozoruhodná i z pohledu teoreticko-právního,
jelikož toto rozhodnutí Kadi II bylo rovněž napadeno opravným prostředkem, a to
Velkou Británií, kdy její hlavní argumenty vycházely z toho, že vzhledem k čl. 3 odst. 5
254 Problematice zejména v návaznosti na judikaturu Soudního dvora EU týkající se lidských práv a na případ
Kadi se dlouhodobě věnuje Šišková. Odkazujeme proto v podrobnostech na její dílo. Viz ŠIŠKOVÁ, N. The
Judicial Doctrine of Fundamental Rights In: the Light of the Kadi Case In: Dny práva – 2009 – Days of Law: the
Conference Proceedings. 1. edition. Brno: Masaryk University, 2009, str. 513 a násl., případně ŠIŠKOVÁ, N.
Zamyšlení se nad případem Kadi – nový mezník v evropské soudní doktríně základních práv? Právní fórum. 2010,
roč. 7, str. 612-615.
255 Viz LAVRANOS, N. Judicial Review of UN Sanctions by the European Court of Justice. Nordic Journal of
International Law. 2009, Vol. 78, Issue 3.
256 Viz rozsudek Tribunálu (sedmého senátu) ze dne 30. září 2010. Yassin Abdullah Kadi proti Evropské komisi.
Věc T-85/09. ECLI:EU:T:2010:418, odst. 112 a násl.
[105]
a 21 SEU a článku 351 SFEU má povinnost členských států EU dodržovat rozhodnutí Rady
bezpečnosti přednost před povinnostmi, jež mohou vyplynout ze Smluv o EU; EU musí považovat
ustanovení Charty OSN a rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN přijatá na jejich základě za
závazná; přezkum opatření EU, jimiž jsou prováděna rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN, soudy
Unie je neslučitelný se závazným účinkem rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN; a je-li jakýkoli
přezkum opatření EU, jimiž se přesně provádějí rezoluce Rady Bezpečnosti, vůbec vhodný, Soudy
unie musí náležitě zohledňovat povahu a cíl Charty OSN a úlohu Rady bezpečnosti…257
Výsledkem je stav, kdy se unijní soudy, legislativní orgány, jakož i členské státy
zjevně nemohou shodnout na vztahu unijního práva a systému práva OSN,
potažmo práva mezinárodního. Jak trefně ovšem poznamenává Istrefi, i v situacích,
kdy soudci právo tvoří, měli by podle Dworkina jako zástupci zákonodárce právo
dotvářet tak, jak by jej přijal zákonodárce sám.258
Je to důsledkem doktrinální
neuchopenosti unijního práva a toho, že jeho výklad a utváření jsou ovlivňovány ad
hoc podle aktuálních potřeb v rámci jednotlivých soudních řízení. Demontruje to
rovněž pozici Soudního dvora EU jako orgánu nejen soudního, ale též politického
se všemi důsledky, které to může mít v oblasti výkladu unijního práva.
3.2.1 Ovlivňování výkladu práva EU Evropským soudem pro lidská práva
3.2.1.1 Východiska vztahu Evropské unie a systému ESLP
Na příkladu ochrany základních lidských práv a svobod v právu Evropské unie lze
podle našeho soudu demonstrovat specifický charakter jí samotné i jejího práva.
Striktně vzato, zřizovací smlouvy jsou mezinárodními smlouvami a jako takové by
257 Viz kasační opravný prostředek podaný dne 16. prosince 2010 Spojeným královstvím Velké Británie a
Severního Irska proti rozsudku Tribunálu (sedmého senátu) vydanému dne 30. září 2010 ve věci T-85/09, Yassin
Abdullah Kadi v. Evropská komise. Věc C-595/10 P.
258 ISTREFI, K. The Application of Article 103 of the United Nations Charter In: the European Courts: The
Quest for Regime Compatibility on Fundamental Rights. [online]. European Journal of Legal Studies. Vol. 5, Issue
2 [Cit. 17. 8. 2016]. Dostupné z http://www.ejls.eu/11/139UK.html.
[106]
měly být interpretovány ve světle účelu jimi sledovaného. Tím ochrana lidských práv
a svobod nebyla.259
K ochraně lidských práv sloužila Úmluva o ochraně lidských
práv a svobod. Zakládající státy tří Evropských společenství byly její smluvní
stranou a byly jí proto vázány při veškeré jejich činnosti, tedy i v rámci Společenství.
Emancipace unijního práva a jeho autonomní pojetí nutně muselo vést také k
„osvobození se“ od všech limitů vyplývajících z vnitrostátních právních řádů, tedy i
problematiky lidských práv a svobod. To je ovšem perspektiva práva Evropské unie
tak, jak je zastávána Soudním dvorem EU.
Problém spočívá v tom, že je tu též perspektiva mezinárodně-právní, která je až
překvapivě často při zkoumání mechanismu ochrany lidských práv v případě
Evropské unie zanedbávána. Dojde-li k porušení lidských práv a svobod v rozsahu,
ve kterém jsou chráněny právem Evropské unie, vzniká mezinárodně právní
odpovědnost Evropské unie. Ta ale může být založena tehdy, pokud se (1) Unie
dopustí jednání v rozporu s mezinárodním právem a (2) toto jednání jí zároveň bude
přičitatelné. V opačném případě je možné, že budou odpovědny členské státy
samy.260
Otázka přičitatelnosti určitého jednání přitom představuje zcela zásadní problém, a
to zejména v případě takové organizace, jakou je Evropská unie. Důvodem je složitý
propletenec vztahů mezi Evropskou unií a jejími členskými státy, který se projevuje
jak v rovině právní, tak i faktické. Prvou rovinou máme na mysli situaci, kdy na sebe
závazky bere Unie a/nebo její členské státy v oblastech, kde má pravomoc Unie buď
zcela, nebo alespoň částečně. Znamená to tedy, že ten, kdo má pravomoc určitou
otázku regulovat (vnitřně, tzn. ve vztahu mezi EU a jejími členskými státy), nemusí
nutně být ten, kdo bude právně zavázán vůči státům třetím. Příkladem může být
původní faktické zapojení EHS do GATT (1947), kdy smluvní stranou této smlouvy
259 Viz článek 31 odst. 1 Vídeňské úmluvy o smluvním právu.
260 Nehledě na možnost odpovědnosti společné.
[107]
byly členské státy, přestože vnitřně již pravomoci vykonávalo výlučně již zmíněné
EHS.
Druhou rovinu pak představuje fakt, že vlastní realizace závazků Evropské unie je
zpravidla zajišťována členskými státy. To znamená ten, kdo určitý mezinárodní
závazek de facto plní (a kdo může též porušit), nemusí nutně být ten, kdo je de iure
zavázán.261
Příkladem z jiné oblasti práva může být praktická realizace společné
obchodní politiky Evropské unie, která je administrativně zajišťována orgány
členských států.262
V jedné z věcí, kde se tato skutečnost projevila, panel WTO tento
stav uznal, když konstatoval: „We recall the European Communities' explanation of its
domestic constitutional arrangements, set out at paragraph 7.98, that Community laws are
generally not executed through authorities at Community level but rather through recourse to the
authorities of its member States which, in such a situation, act de facto as organs of the Community,
for which the Community would be responsible under WTO law and international law in
general.“263
Takové uznání ale není samozřejmé a záleží vždy na ochotě třetí strany.
261 Viz European Communities – Protection of Trademarks and Geographical Indications for Agricultural
Products and Foodstuffs. Complaint by the United States. WT/DS174/R Report of the Panel z 15. března 2005
odst. 7.269. [Cit. 17. 8. 2016]. Dostupné z https://www.wto.org/english/tratop_e/dispu_e/174r_e.pdf. Srovnej
též komentář k této problematice ve Vídeňské úmluvě II, z něhož vyplývá, že praxe mezinárodního práva
v tomto není jednotná viz. Draft articles on the responsibility of international organizations, with commentaries
– 2011 str. 101. [Cit. 17. 8. 2016]. Dostupné z
http://legal.un.org/ilc/texts/instruments/english/commentaries/9_11_2011.pdf. Šturma rovněž dochází
k závěru, že tento přístup WTO je patrně ojedinělý, když v obdobných situacích dosud nebyl ECHR aplikován.
ŠTURMA, P. Drawing a Line between the Responsibility of International Organization and its Member States
under International Law. [online]. In: Czech Yearbook of Public & Private International Law, 2011, Vol. 2 [Cit. 28. 1.
2018]. Dostupné z http://www.cyil.eu/contents-cyil-2011/.
262 Celní správa je národní. Stejně tak výkon správního soudnictví zůstává v pravomoci členských států.
263 Viz European Communities – Protection of Trademarks and Geographical Indications for Agricultural
Products and Foodstuffs. Complaint by the United States. WT/DS174/R Report of the Panel z 15. března 2005
odst. 7.269. [Cit. 17. 8. 2016]. Dostupné z https://www.wto.org/english/tratop_e/dispu_e/174r_e.pdf. Srovnej
též komentář k této problematice ve Vídeňské úmluvě II, z něhož vyplývá, že praxe mezinárodního práva
[108]
Oběma naznačeným situacím je společné to, že jsou důsledkem přenosu státních
pravomocí na Evropskou unii. Evropská unie tak v mezinárodním právu vystupuje
způsobem, jako kdyby se stala federativním státem, ačkoliv je i nadále jen
mezinárodní organizací. Její členské státy sice i nadále působí jako samostatný aktér
mezinárodního práva, ovšem s dobrovolně unijním, nikoliv mezinárodním právem
omezenou působností.
V obecnější rovině lze konstatovat, že problém přičitatelnosti určitého
protiprávního jednání Evropské unie se střetává s konceptem tzv. sdílené
suverenity, jež zatím v případě tradičních mezivládních organizací nemá své
místo.264
Ústavní otázky uspořádání Evropské unie, vymezení jejích pravomocí a
rozsahu svěření těchto pravomocí se projevují též navenek ve sféře mezinárodního
práva. Tam, kde z pohledu mezinárodního práva bývá takřka výlučně výhradním
aktérem stát, v evropském prostoru nastupuje Evropská unie. Mezinárodní právo
veřejné ale zatím stále mezi státy a mezinárodními organizacemi rozlišuje. Pravidla
pro mezinárodní organizace mezivládní povahy proto nejsou dostačující tehdy, máli
příslušná mezinárodní organizace nadstátní charakter. Lépe by vyhovovalo pojetí
obdobné státu, to ale zatím není mezinárodnímu právu vlastní.
Členské státy Evropské unie se zároveň spolupodílely na vzniku mimořádně
efektivního mechanismu prosazování mezinárodního práva v oblasti ochrany
v tomto není jednotná viz. Draft articles on the responsibility of international organizations, with commentaries
– 2011, str. 101. [Cit. 17. 8. 2016]. Dostupné z
http://legal.un.org/ilc/texts/instruments/english/commentaries/9_11_2011.pdf. Šturma rovněž dochází
k závěru, že tento přístup WTO je patrně ojedinělý, když v obdobných situacích dosud nebyl Evropským
soudem pro lidská práva aplikován. ŠTURMA, P. Drawing a Line between the Responsibility of International
Organization and its Member States under International Law. [online]. In: Czech Yearbook of Public & Private
International Law, 2011, Vol. 2 [Cit. 28. 1. 2018]. Dostupné z http://www.cyil.eu/contents-cyil-2011/.
264 Viz k problematice HAMUĽÁK, O. National Sovereignty In the European Union view from the Czech
Perspective. Cham: Springer, 2016, str. 45 a násl.
[109]
základních lidských práv a svobod. Evropský soud pro lidská práva je tím, že k němu
mají přímý přístup jednotlivci, v mezinárodním společenství vpravdě výjimečný.265
Důsledky pro členské státy Evropské unie v případě pochybení ze strany Evropské
unie jsou zjevné.
Problematika odpovědnosti mezinárodních organizací není v mezinárodním právu
dosud kodifikována. Komentář k návrhu článků o odpovědnosti mezinárodních
organizací266
v této souvislosti připomíná případ Bosphorus Hava Yollary Turizm
ve Ticaret Anonim Sirketi v. Irsko.267, 268
V něm se veškerá výše nastíněná rizika stala
skutečností. Evropský soud pro lidská práva v této věci v principu dovodil, že
členské státy se nemohou vyhnout odpovědnosti tak, že příslušné rozhodnutí
nepřijmou ony samy, ale mezinárodní organizace, které svěřily část svých
265 Srovnej HARPAZ, G. The European Court of Justice and its Relationship with the European Court of
Human Rights: the Quest for Enhanced Reliance, Coherence and Legitimacy. Common Market Law Review. 2009,
Vol. 46, str. 106.
266 Draft articles on the responsibility of international organizations, with commentaries – 2011, [online]. [Cit.
17. 8. 2016]. Dostupné z http://legal.un.org/ilc/texts/instruments/english/commentaries/9_11_2011.pdf, str.
94.
267 Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bosphorus Hava Yollary Turizm ve Ticaret Anonim
Sirketi v. Irsko, rozsudek velkého senátu z 30. června 2005, sp. zn. 45036/98.
268 Případ Bosphorus nebyl prvním případem Evropského soudu pro lidská práva, který se přímo týkal Evropské
unie. Význam nelze upřít též rozhodnutí Matthews v. Velká Británie. To však není relevantní z pohledu této
kapitoly, neboť se netýká možného porušení standardu ochrany lidských práv a svobod Evropskou unií, ale
přímo členským státem. Viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Matthews v. Velká Británie,
rozsudek velkého senátu z 18. února 1999, ECLI:CE:ECHR:1999:0218JUD002483394. K podrobné analýze
předcházejících rozhodnutí viz např. DOUGLAS-SCOTT, S. A Tale of Two Courts: Luxembourg, Strasbourg
and the Growing European Human Rights Acquis. Common Market Law Review. 2006, Vol. 43, str. 636 a násl.
[110]
pravomocí.269, 270
Dlužno dodat, že odpovědnost Irska v konečném důsledku
konstatována nebyla proto, že i Evropské společenství v rozhodné době zajišťovalo
dostatečnou (ekvivalentní) úroveň ochrany základních práv. Byla-li nezbytná
ochrana zajištěna, pak ani nemohlo dojít k obcházení mezinárodněprávních závazků
ze strany Irska.271
Případ Bosphorus272
byl specifický tím, že spadal do oblasti bývalého prvního pilíře
Evropské unie, kde ochrana základních lidských práv, jakož i nezbytné procesní
záruky byly na unijní úrovni dostatečně zajištěny i přesto, že Evropská unie vlastní
právně závazný akt kodifikující a chránící lidská práva a svobody neměla. Situace by
byla ale podstatně komplikovanější, pokud měl být v dané době dotčen akt přijatý
v tehdejším II. nebo III. pilíři Evropské unie. Procesní záruky umožňující jednotlivci
bránit svá základní lidská práva zde totiž buď vůbec neexistovaly (což platilo pro
269 Toto pravidlo lze chápat jako konkretizaci jiného pravidla formulované Evropským soudem pro lidská práva,
které stanovilo, že „if a State contracts treaty obligations and subsequently concludes another international agreement which
disables it from performing its obligations under the first treaty it will be answerable for any resulting breach of its obligations under
the earlier treaty“. Viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci X v. Německo, rozhodnutí pléna ze
dne 10. června 1958. ECLI:CE:ECHR:1958:0610DEC000023556, s. 25.
270 Viz odst. 154 rozhodnutí Bosphorus, kde se stanoví: „In reconciling both these positions and thereby
establishing the extent to which a State's action can be justified by its compliance with obligations flowing from
its membership of an international organisation to which it has transferred part of its sovereignty, the Court has
recognised that absolving Contracting States completely from their Convention responsibility In: the areas
covered by such a transfer would be incompatible with the purpose and object of the Convention; the guarantees
of the Convention could be limited or excluded at will, thereby depriving it of its peremptory character and
undermining the practical and effective nature of its safeguards … The State is considered to retaIn: Convention
liability In: respect of treaty commitments subsequent to the entry into force of the Convention…„
271 Viz odst. 155 a 156 rozhodnutí Bosphorus.
272 Případ byl řešen též Soudním dvorem EU, viz Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. července 1996.
Bosphorus Hava Yollari Turizm ve Ticaret AS proti Minister for Transport, Energy and Communications a
dalším. Věc C-84/95. ECLI:EU:C:1996:312.
[111]
společnou zahraniční a bezpečnostní politiku),273
nebo byly jen omezené (což platilo
pro oblast spolupráce justiční a v trestních věcech).274
Soudní dvůr nicméně v případu Gestoras Pro Amnistía, Juan Mari Olano Olano a
Julen Zelarain Errasti proti Radě Evropské unie v reakci na tuto skutečnost dovodil,
že „je věcí členských států, a zejména jejich soudů vykládat a uplatňovat vnitrostátní procesní
pravidla upravující podání žaloby takovým způsobem, který umožňuje fyzickým a právnickým
osobám napadnout soudní cestou legalitu všech rozhodnutí a jiných vnitrostátních opatření
týkajících se vypracování nebo použití aktu Evropské unie vůči nim a požadovat náhradu případně
utrpěné škody.“
Jinými slovy, Soudní dvůr EU konstatoval, že za stavu, kdy Unie nedisponuje
potřebnou pravomocí zajistit ochranu, není možné daný stav chápat tak, že ochrana
nebude poskytována vůbec, ale je úkolem členských států ji upravit.275
V situaci, kdy
by vnitrostátní právo takové záruky nebylo schopnost jednotlivci poskytnout, by dle
273 Zde ale Evropská unie neměla mít vůbec pravomoc přijímat právní akty s účinkem na jednotlivce, problém
tedy neměl nastat.
274 Možnost pokládat předběžné otázky z vnitrostátních řízení, kde by jednotlivec patrně byl dotčen, a proto se
i domáhal svých práv, byla omezena jen na některé akty stanovené článkem 35 odst. 1 SEU (rámcová rozhodnutí
a rozhodnutí, úmluvy a opatření k jejich provedení) a závisela na dobrovolném podřízení se státu Soudnímu
dvoru v této oblasti (dle článku 35 odst. 2). Dále mohla být ochrana jednotlivce zajištěna jen nepřímo
prostřednictvím žalob podaných členskými státy nebo Komisí za podmínek stanovených v článku 35 odst. 6
SEU.
275 Viz odst. 56 rozsudku Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 27. února 2007. Gestoras Pro Amnistía, Juan
Mari Olano Olano a Julen Zelarain Errasti proti Radě Evropské unie. Věc C-354/04 P. ECLI:EU:C:2007:115.
[112]
našeho názoru jen těžko mohly být uplatněny závěry limitující odpovědnost státu276
dovozené v rozhodnutí Evropským soudem pro lidská práva ve věci Bosphorus.277
Za této situace je proto vcelku pochopitelné, že členské státy ve Smlouvě o EU
zakotvily, že „[z]ákladní práva, která jsou zaručena Evropskou úmluvou o ochraně lidských
práv a základních svobod a která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, tvoří
obecné zásady práva Unie.“278
Toto ustanovení je totiž možné chápat konvenčně v tom
smyslu, že jeho cílem bylo dosáhnout vysoké úrovně ochrany lidských práv a svobod
v Evropské unii. Nabízí se ale také výklad, že spíše než o ochranu lidských práv, šlo
členským státům o ochranu jejich postavení před důsledky činnosti Evropské unie
v rámci mezinárodního práva. Prostřednictvím tohoto ustanovení totiž dosáhly na
straně Evropské unie splnění předpokladu vyplývajícího z výše citovaného
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bosphorus, a to totiž
ekvivalentní ochrany základních práv a svobod.279
Jakkoliv nepopíráme význam
276 Přestože byl ústředním hybatelem dotčených případů jednotlivec, stále řešíme výhradně mezinárodněprávní
odpovědnost Evropské unie resp. členských států a nikoliv jejich odpovědnost za škodu způsobenou dotčenému
jednotlivci.
277 Předpokládáme proto, že zakotvení článku 275 SFEU Lisabonskou smlouvou, který jednotlivcům umožňuje
za určitých okolností podat žalobu na neplatnost i ve věcech spadajících do rámce společné zahraniční a
bezpečnostní politiky, bylo důsledkem tehdy neuspokojivého stavu ochrany s přesahy do sféry
mezinárodněprávní odpovědnosti Unie a členských států.
278 Článek 6 odst. 3 Smlouvy o EU.
279 Tím ovšem není vyloučena možnost vzniku odpovědnosti členského státu ve zvláštních případech.
Předpoklad ekvivalentní ochrany totiž neplatí absolutně, jak ostatně dokazuje rozhodnutí Evropského soudu
pro lidská práva ve věci Michaud proti Francii, kde tento soud konstatoval, že „projednávaný případ se od případu
Bosphorus liší, jelikož na rozdíl od tohoto případu SD EU dosud neměl příležitost posuzovat otázku týkající se základních práv,
o kterých je rozhodováno v projednávané věci. Státní rada odmítla položit předběžnou otázku a daná otázka nebyla přezkoumána
SD EU ani v jiném případě. V projednávané věci tedy Státní rada rozhodovala předtím, než relevantní mezinárodní mechanismus
dohlížející nad základními právy – v zásadě ekvivalentní tomu podle Úmluvy – mohl prokázat svůj plný potenciál a věc posoudit.
Presumpce srovnatelného standardu ochrany se proto neuplatní a Soud musí sám posoudit, zda namítaný zásah byl v demokratické
[113]
důvodu prvého, zdůvodnění druhé považujeme, byť možná poněkud přízemně a
pragmaticky, za prioritní.
3.2.1.2 Normativní pojetí vlivu ESLP na Soudní dvůr EU
Právní úprava článku 6 odst. 3 Smlouvy o EU vymezující práva zaručená Evropskou
úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod jako obecné zásady práva
Unie je významná v tom smyslu, že identifikuje prameny práva Evropské unie.
Neříká ovšem nic o způsobu výkladu těchto práv. To může být zejména v případě
relativně obecně formulovaných norem obsažených v Úmluvě o ochraně lidských
práv a základních svobod problém. Způsob výkladu se totiž může v případě jinak
gramaticky totožných ustanovení lišit.
Uvedené ustanovení je právě proto doplněné pravidlem obsaženým v Listině
základních práv Evropské unie, které stanoví, že „[p]okud tato listina obsahuje práva
odpovídající právům zaručeným Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jsou smysl
a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva. Toto ustanovení nebrání
tomu, aby právo Unie poskytovalo širší ochranu.“280
Máme za to, že toto ustanovení reaguje
na pravidlo výkladu mezinárodních smluv, podle kterého se při výkladu smluv
přihlíží k účelu těchto smluv.281
Účelem Evropské unie a jejího práva je primárně
ekonomická integrace, zatímco účelem Evropské úmluvy je ochrana lidských
práv.282
Výklad proto může být rozdílný a toto ustanovení podle našeho názoru
společnosti nezbytný.“ Viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Michaud proti Francii, rozsudek
senátu páté sekce z 6. prosince 2012 ve věci č. 12323/11, ECLI:CE:ECHR:2012:1206JUD001232311.
280 Článek 52 odst. 3 Listiny základní práv Evropské unie.
281 Článek 31 odst. 1 Vídeňské úmluvy o smluvním právu.
282 Srovnej argumentaci v analogické věci týkající se jeho poměru k Soudu dvoru EHP v posudku Soudního
dvora ze dne 14. prosince 1991. Návrh dohody mezi Společenstvím, na jedné straně, a státy Evropského
sdružení volného obchodu, na straně druhé, týkající se vytvoření Evropského hospodářského prostoru. Posudek
1/91. ECLI:EU:C:1991:490, odst. 49 a 50.
[114]
nastíněný problém řeší. Předpokládá totiž shodu výkladu nebo odklon zajišťující
vyšší úroveň ochrany.
Je tu ovšem ještě třetí rovina, která se týká osoby provádějící výklad. Perspektiva
Evropského soudu pro lidská práva může být odlišná od pojetí zastávaného
Soudním dvorem EU.283
S tímto problémem se podle našeho názoru žádné
z citovaných ustanovení nevypořádává. Oba soudy mají paralelní a vzájemně
nezávislé postavení, jeden není nadřazen druhému. Byť je tedy Soudní dvůr EU
povinen rozhodovat podle stejných norem jako Evropský soud pro lidská práva,
není vázán jeho výkladem. Otázkou je, zda by přece jen nebylo možné v právu
Evropské unie najít oporu pro opačný argument.
Smlouva o fungování EU předpokládá nedotknutelnost mezinárodních závazků
členských států předcházejících vznik Evropských společenství.284
Rada Evropy
vznikla v roce 1949, Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod vstoupila
v platnost v roce 1953, Evropská společenství tedy předchází.285
Podle této logiky
by proto bylo možno dovozovat, že Soudní dvůr EU by se neměl odchylovat od
standardu dovozeného Evropským soudem pro lidská práva, jelikož by se to mohlo
dotknout jejich závazků vzniklých na základě Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod. Tento široký výklad ale odmítáme jako nesprávný. Cílem
Smlouvy o fungování EU bylo v tomto případě zajistit, aby se vznik Evropské unie
neprojevil negativně vůči třetím státům tak, že by důsledkem bylo porušení
283 Ostatně, i v rámci ČR na úrovni okresních soudů při práci s českým právem se leckdy advokát setká
s rozdílným výkladem týchž ustanovení českého práva.
284 Podle článku 351 odst. 1 Smlouvy o fungování EU, platí že „[p]ráva a povinnosti vyplývající ze smluv
uzavřených před 1. lednem 1958 nebo pro přistupující státy přede dnem jejich přistoupení mezi jedním nebo
několika členskými státy na jedné straně a jedním nebo několika třetími zeměmi na straně druhé nejsou
Smlouvami dotčeny.“
285 Evropské společenství uhlí a oceli předchází podpisem.
[115]
mezinárodního práva, zejména zásady pacta sunt servanda. Případné porušení
Evropské úmluvy ale typicky dopad na třetí stát mít nebude, dotčeným bude pouze
jednotlivec z některého z členských států Evropské unie.286
Tím samozřejmě
neříkáme, že by tato smlouva neměla být dodržována. Jen, že tento druh porušení
nespadá do věcného rámce článku 351 odst. 1 Smlouvy o fungování EU.
Listina základních práv Evropské unie dále stanoví, že „[s]oudy Unie a členských států
náležitě přihlížejí k vysvětlením vypracovaným jako pomůcka pro výklad této listiny.“287
Vysvětlení k tomu dodávají, že „[o]dkaz na EÚLP zahrnuje jak úmluvu, tak její protokoly.
Smysl a rozsah zaručených práv jsou určeny nejen zněním těchto aktů, ale též judikaturou
Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie.“288
Vysvětlení sama o
sobě právně závazná nejsou. Otázkou je též, co rozumět termínem „přihlížejí“,289
který zjevně vyznívá jinak, než pokud by např. bylo použito imperativnější znění
„jsou vázány“. Přesto se domníváme, že smyslem uvedeného ustanovení a vůlí
členských států patrně bylo judikaturu Evropského soudu pro lidská práva do rámce
přejímaného standardu ochrany lidských práv a svobod zahrnout.290
Historický
286 Viz též CANOR, I. Primus inter pares. Who is the ultimate guardian of fundamental rights in Europe?
European Law Review. 2000, Vol. 25, str. 4.
287 Článek 52 odst. 3 Listiny základní práv Evropské unie.
288 Vysvětlení k Listině základních práv (2007/C 303/02). Dostupné z http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2007:303:0017:0035:cs:PDF.
289 Formulace v německé a anglické jazykové verzi vyznívá obdobně. Tedy spíše jako doporučení.
290 V tomto ohledu stojí za pozornost fakt, že směr vlivu není jednostranný. I Evropský soud pro lidská práva
čerpá z judikatury Soudního dvora EU, a to dokonce bez jakéhokoliv formálního uchopení vztahu těchto soudů
v Úmluvě o ochraně základních práv a svobod a tedy i bez odkazů podobných těm, které jsou obsaženy ve
Smlouvě o EU a v Listině základních práv Evropské unie. BRONCKERS, M. The Relationship of the EC
Courts with Other International Tribunals: Non-committal, Respectful or Submissive? Common Market Law
Review. 2007, Vol. 44, str. 807.
[116]
výklad ovšem hovoří proti takovému pojetí, protože výslovná zmínka o závaznosti
judikatury nebyla do Listiny začleněna, ač byla jako jedna z možností zvažována.291
Znamená to tedy, že Soudní dvůr EU nemá tak nezávislé postavení, jak by se na
základě kapitoly první a druhé mohlo zdát? Jsme toho názoru, že nikoliv. V prvé
řadě, Soudní dvůr EU není Evropskému soudu pro lidská práva instančně podřízen.
Za druhé, zohlednění judikatury Evropského soudu pro lidská práva se týká pouze
obecných zásad právních, nikoliv ostatních pramenů práva Evropské unie. Za třetí,
pokud jde o základní práva, která vyplývají z ústavních tradic společných členským
státům, i ony musí být dle našeho soudu interpretovány způsobem odpovídajícím
jejich výkladu ve vnitrostátních právních řádech členských států. Soudní dvůr EU
má tedy pracovat s těmito prameny tak, jak jsou intepretovány vnitrostátními soudy.
Za čtvrté, Soudnímu dvoru EU nic nebrání odchýlit se od výkladu v případě, kdy je
sám skutkový stav odlišný.292
Za páté, Soudní dvůr EU může provést vlastní výklad
tam, kde příslušná norma Evropským soudem pro lidská práva dosud v potřebném
rozsahu interpretována nebyla.
Otázkou jsou rovněž možné důsledky porušení pravidla obsaženého v článku 6
odst. 3 Smlouvy o fungování EU a článku 52 odst. 3 Listiny základních práv
Evropské unie. Obě normy jsou totiž imperfektní a sankci za své porušení
nestanoví. Z pohledu členských států by ale zjevné a neodůvodněné nerespektování
standardu ochrany základních lidských práv a svobod Soudním dvorem EU tak, jak
je garantováno Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod, mělo být podle našeho
názoru považováno za jednání ultra vires.
291 LOCK, T. The European Court of Justice and International Courts. Oxford University Press, 2015, str. 182 a 183.
292 Ostatně, ani sám Evropský soud pro lidská práva svými předchozími rozhodnutími vázán není. Nelze je ani
považovat za pramen práva.
[117]
Vše výše uvedené by se mohlo změnit v případě, kdy by se Evropská unie stala
smluvní stranou Úmluvy tak, jak to ostatně předpokládá článek 6 odst. 2 Smlouvy o
EU. Vítězem v takovém případě budou členské státy, jelikož se tím do značné míry
vyřeší výše nastíněný problém s možnou odpovědností za jednání Evropské unie.
Na straně Rady Evropy již překážky přístupu Evropské unie byly eliminovány,293
stalo se tak přijetím 14. protokolu k Úmluvě o ochraně základních práv a svobod.294
Problémy nicméně přetrvávají na straně Evropské unie. Soudní dvůr EU totiž v již
citovaném posudku 2/13 neshledal návrh dohody kompatibilní se zřizovacími
smlouvami.295
Dlužno dodat, že se tak nestalo poprvé, byť prve tomu bylo z jiných
právních důvodů.296
S jistou špetkou jízlivosti se nabízí otázka, zda se Evropské unie rovněž analogicky
netýkají závěry dovozené Soudním dvorem EU v rozhodnutí Komise v. Belgie
týkající se výkladu článku 351 Smlouvy o fungování EU. Východiska jsou totiž
293 K problematice vztahu Evropské unie k úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod viz např.
KUIJER, M. The Accession of the European Union to the ECHR: a gift for the ECHR’s 60th anniversary or
an unwelcome intruder at the party? [online]. Amsterdam Law Forum. 2011, Vol. 3, No. 4 [Cit. 17. 8. 2016].
Dostupné z http://amsterdamlawforum.org/article/view/240, str. 17 a násl.
294 Viz článek 15 Protokolu č. 14. Protocol to the Convention for the Protection of Human Rights and
Fundamental Freedoms, amending the control system of the Convention. [Cit. 17. 8. 2016]. Dostupné z
https://rm.coe.int/CoERMPublicCommonSearchServices/DisplayDCTMContent?documentId=0900001680
083711.
295 Podrobný rozbor důvodů přesahuje možnosti a zaměření této práce. Viz např. FOREJTOVÁ, M. Přistoupit
či nepřistoupit k EÚLP – to je oč tu už neběží. [online]. [Cit. 20. 1. 2018]. Dostupné z
http://www.pravniprostor.cz/clanky/mezinarodni-a-evropske-pravo/pristoupit-ci-nepristoupit-k-evropske-
umluve-o-ochrane-lidskych-prav-to-je-oc-tu-uz-nebezi.
296 Důvodem byl především nedostatek pravomoci na straně tehdejšího Evropského společenství a nemožnost
zhojit tento nedostatek, a to ani na základě článku 352 Smlouvy o fungování EU (tehdy 308 SES). Viz posudek
Soudního dvora ze dne 28. března 1996. Přistoupení Společenství k Úmluvě o ochraně lidských práv a
základních svobod. Posudek 2/94. ECLI:EU:C:1996:140.
[118]
stejná. Článek 6 odst. 2 smlouvy o EU obdobně jako článek 351 Smlouvy o
fungování EU ukládá povinnost dosáhnout určitého výsledku v oblasti regulace
dotčené mezinárodním právem a ve vztahu vůči jinému subjektu mezinárodního
práva. V obou případech chybí lhůta pro splnění této povinnosti, rozdíl je jen ten,
že první ustanovení je adresováno Evropské unii, zatímco druhé členským státům.
Přesto máme za to, že i po Evropské unii lze očekávat aktivní, skutečné a okamžité297
vyvinutí úsilí k dosažení účelu sledovaného článkem 6. odst. 2 Smlouvy o EU,
v opačném případě totiž Evropská unie porušuje unijní právo, obdobně jako jej
porušovala i Belgie.298
Zdůrazňujeme, že uvedené ustanovení je skutečně jen o úsilí,
které má stát vyvinout.299
V každém případě, sankce chybí. A do přistoupení nebude
poměr Soudního dvora EU k Evropskému soudu pro lidská práva uspokojivě
právně vyřešen.
Vedle povinnosti respektovat judikaturu Evropského soudu pro lidská práva
založené mezinárodní smlouvou se samozřejmě nabízí další možná vysvětlení
neprávního charakteru opírající se o vzájemný respekt obou soudů, argument
posílení vlastní legitimity, z důvodu snazší identifikace nedostatků výkladu a právní
297 Viz stanovisko generálního advokáta - La Pergola - 20. dubna 1999. Komise Evropských společenství proti
Belgickému království. Věc C-170/98. ECLI:EU:C:1999:182, odst. 10.
298 Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 14. září 1999. Komise Evropských společenství proti
Belgickému království. Věc C-170/98. ECLI:EU:C:1999:411.
299 Výsledek je ale vždy odvislý od vůle třetí, a tedy nezávislé země, nemusí ho proto přes veškeré rozumně
vynaložené úsilí být dosaženo.
[119]
úpravy, pro získání nadhledu a perspektivy,300
z důvodu spravedlnosti a
předvídatelnosti, s ohledem na ekonomii soudního rozhodování atd.301
3.2.1.3 Realita vlivu Evropského soudu pro lidská práva na Soudní dvůr EU
Skutečností je, že řada práv obsažených v Listině a v Úmluvě je obsahově i
významem buď totožná, případně je širšího věcného záběru,302
což nahrává jejímu
zohledňování v judikatuře Soudního dvora EU. Obecný přístup Soudního dvora
EU je nekonfrontační.303
Z jeho rozhodnutí lze dovodit v zásadě trojí způsob
použití judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Úmluvy o ochraně
základních práv a svobod. Za prvé, často jimi argumentují strany řízení s tím, že
Soudní dvůr EU sice tyto argumenty v přehledové části rozsudku zmíní, aniž by se
jimi dále jakkoliv zabýval. Za druhé, Soudní dvůr EU použije Úmluvu o ochraně
základních práv a svobod jako podpůrný argument pro jím zvolené řešení, kdy ale
vlastní výklad provede sám.304
A konečně za třetí, nejvýraznější zohlednění nastává
tehdy, když Soudní dvůr odkáže přímo na výklad Úmluvy o ochraně lidských práv
300 LOCK, T. The Influence of EU Law on Strasbourg Doctrines. European Law Review. 2016, Vol. 41, Issue 6.
301 HARPAZ, G. The European Court of Justice and its Relationship with the European Court of Human
Rights: the Quest for Enhanced Reliance, Coherence and Legitimacy. Common Market Law Review. 2009, Vol. 46,
str. 109.
302 Pro srovnání viz komentář k článku 52 obsažený ve vysvětlení k Listině základních práv (2007/C 303/02).
Dostupné z http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2007:303:0017:0035:cs:PDF.
303 BRONCKERS, M. The Relationship of the EC Courts with Other International Tribunals: Non-committal,
Respectful or Submissive? Common Market Law Review. 2007, Vol. 44, str. 604.
304 Viz odkaz na vinařskou legislativu v rozsudku Soudního dvora ze dne 13. prosince 1979. Liselotte Hauer
proti Land Rheinland-Pfalz. Věc 44/79. ECLI:EU:C:1979:290. ECLI:EU:C:2005:709, odst. 17-19.
[120]
a svobod prováděný Evropským soudem pro lidská práva, s tímto standardem
pracuje a používá jej pro vlastní vyřešení věci.305
V naprosté většině případů nedochází ke vzniku problémů a výklad základních práv
a svobod mezi Soudním dvorem EU a Evropských soudem pro lidská práva je
souladný. Přesto se lze setkat se situacemi, kdy může být rozpor, či alespoň nesoulad,
konstatován. Riziko střetu ostatně vzrůstá úměrně tomu, jak se rozšiřují pravomoci
Evropské unie, a to zejména do oblastí přesahujících prostou ekonomickou
spolupráci členských států.306
To byl původně případ judikatury obou soudů
vztahující se ke generálním advokátům a právu na spravedlivý proces.307
Tato série
případů započala u Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vermeulen v.
Belgie,308
a to bez jakékoliv vazby na Evropskou unii. Týkala se případu pana
Vermeulena a řízení o úpadku, které proti němu bylo vedeno. Jeho případ se
postupně přes jednotlivé instance dostal až před Kasační soud. Tento soud věc
projednal, slyšeni přitom postupně byli soudce-zpravodaj, dále právní zástupce pana
Vermeulena a zcela na závěr generální advokát (avocat général), který se následně
zúčastnil i porady soudu. Panu Vermeulenu vadilo především to, že nemohl
305 Viz například konkrétní citace výkladu prováděného Evropským soudem pro lidská práva v rozsudku
Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 28. července 2016. JZ v. Prokuratura Rejonowa Łódź – Śródmieście.
Věc C-294/16 PPU. ECLI:EU:C:2016:610, odst. 51 a 52.
306 Odborná literatura upozorňuje na rizika zejména v oblasti migrace a opatření z trestního práva. Viz
HARPAZ, G. The European Court of Justice and its Relationship with the European Court of Human Rights:
the Quest for Enhanced Reliance, Coherence and Legitimacy. Common Market Law Review. 2009, Vol. 46, str.
119.
307 Srovnej DOUGLAS-SCOTT, S. A Tale of Two Courts: Luxembourg, Strasbourg and the Growing European
Human Rights Acquis. Common Market Law Review. 2006, Vol. 43, str. 643, případně LOCK, T. The European
Court of Justice and International Courts. Oxford University Press, 2015, str. 176.
308 Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vermeulen v. Belgie, rozsudek velkého senátu z 20.
února 1996, sp. zn. 19075/91. ECLI:CE:ECHR:1996:0220JUD001907591.
[121]
prostřednictvím svého právního zástupce reagovat na tvrzení generálního advokáta
a tedy že neměl možnost promluvit u soudu jako poslední na závěr ústního jednání.
Dále poukazoval na problematičnost přítomnosti generálního advokáta při poradě
soudců.
Role generálního advokáta byla v tomto případě podobná institutu generálního
advokáta, který působí u Soudního dvora EU. V rozhodnutí je na tuto skutečnost
také poukazováno. Je proto jako amicus curiae nikoliv protivníkem stran, ale měl by
ochraňovat neutralitu a objektivitu řízení a také jednotnost a konzistentnost
judikatury.309
Pro Evropský soud pro lidská práva nicméně bylo podstatné to, že i
jako objektivní a nestranný orgán má generální advokát s ohledem na svou poradní
funkci schopnost ovlivňovat soud v jeho rozhodování. Právo na spravedlivý proces
ovšem musí být podle tohoto soudu interpretováno tak, že strana má právo vědět o
předložených důkazech a má mít možnost vyjadřovat se k nim, což ale v tomto
případě splněno nebylo.
Po tomto rozhodnutí nutně bylo jen otázkou času, kdy bude rozpor s právem na
spravedlivý proces namítán v řízení před Soudním dvorem EU. Stalo se tak relativně
záhy, a to v rozhodnutí Emesa Sugar.310
Skutkový stav této věci byl odlišný oproti
případu Vermeulen v. Belgie. Styčný bod naproti tomu spočíval v tom, že se
společnost Emesa Sugar domáhala možnosti vyjádřit se ke stanovisku generálního
advokáta. Soudní dvůr EU ovšem odmítl vyhovět. Tím se ale odchýlil od
předchozího rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
Soudní dvůr EU přitom vyšel z pojetí generálního advokáta v právu Evropské unie.
Konstatoval přitom mimo jiné, že generální advokát není reprezentantem vnějšího
309 Srovnej společný nesouhlasný názor soudců Gölcüklü, Matschera a Pettitiho.
310 Usnesení Soudního dvora ze dne 4. února 2000. Emesa Sugar (Free Zone) NV proti Aruba. Věc C-17/98.
ECLI:EU:C:2000:69.
[122]
úřadu, který by se účastnil řízení před Soudním dvorem EU, ale s ohledem na své
postavení přímou součástí Soudního dvora EU. Z jeho pozice kolegy soudců potom
nevyplývá, že by radil soudcům či kterékoliv ze stran v rámci ústního řízení. Jeho
úkolem je zahájit rozpravu soudců, kterou právě svým stanoviskem iniciuje.311
Nadto, ústní fáze řízení může být Soudním dvorem EU znovu otevřena, je-li to
podle jeho názoru nezbytné, což ale nebylo v tomto případě Emesa Sugar
navrhováno, ani to nebylo z jiného důvodu potřebné.
Jinými slovy, Soudní dvůr EU neudělal nic jiného, než že se pokusil identifikovat
znaky odlišující postavení generálních advokátů v právu Evropské unie od jejich
analogie v právu belgickém proto, aby si vytvořil podmínky pro odlišný právní závěr.
To je nepochybně správný postup.312
Otázkou ovšem je, zda tyto odlišnosti byly
vyhodnoceny správně jako dostatečně relevantní pro odlišné právní závěry. Jsme
spíše toho názoru, že nikoliv.313
Máme totiž za to, že Evropský soud pro lidská práva
vyšel z funkčního pojetí generálního advokáta v belgickém právu a z účelu tohoto
institutu. Závěry vyplývající z tohoto přístupu jsou platné také pro generální
advokáty u Soudního dvora EU. Soudní dvůr EU se naproti tomu soustředil na
znaky formální, a ty skutečně generálního advokáta odlišují. Patrně to vyzní vůči
Soudnímu dvoru EU nehezky, ale od soudu, který tak často klade důraz na účelový
výklad práva, asi jiný, než účelový přístup k sobě samému nebylo možné čekat.314
311 Viz usnesení Soudního dvora EU ve věci Emesa Sugar odst. 14.
312 Práce s fakty a jejich vlivem na právní řešení je rozvinutá především v angloamerickém právním prostředí.
Postup Soudního dvora EU je touto perspektivou učebnicovou ukázkou vyhodnocení dřívějšího rozhodnutí a
jeho významu pro rozhodnutí ve vlastní věci. Srovnej např. SLOCUM, R. W. Legal Reasoning, Writting and Other
Lawyering Skills. 3. vyd. LexisNexis. 2006, str. 138 a násl. či MCGREGOR, D. B., ADAMS, C. M. The International
Lawyers Guide to Legal Analysis and Communication In: the United States. Aspen Publisher, 2008, str. 147.
313 Tím netvrdíme, že závěry Evropského soudu pro lidská práva považujeme za správné. Jako přesvědčivější se
nám jeví vysvětlení v obou disentech.
314 Otázkou je, jaký vliv sehrály neprávní faktory. Francie i Belgie tento institut znaly a používaly. Náhled soudců
z těchto (a dalších) členských států možná mohl významně ovlivnit rozhodování Soudního dvora EU samého.
[123]
Tyto případy demonstrují vliv Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a
Evropského soudu pro lidská práva na Soudní dvůr EU. Přes veškerou svou
autonomii zjevně nepovažoval za nutné testovat sílu svého postavení v případných
následných sporech, které by mohly být vedeny Evropským soudem pro lidská práva
proti členským státům. Namísto toho radši uzpůsobil svůj výklad a přesto, že jinak
často bývá v odůvodňování stručný, tak zde se s problémem vypořádal
argumentačně vcelku pečlivě. Úmluva ovšem podle našeho názoru porušena nebyla.
Výklad, který Soudní dvůr EU zaujal, možná není souladný, rozhodně ale není contra
legem.
Evropský soud pro lidská práva následně dostal příležitost reagovat na rozhodnutí
Soudního dvora EU ve věci Kress,315
v němž se zabýval obdobou (či spíše vzorem)
institutu generálního advokáta u Soudního dvora EU ve francouzském právním
prostředí. Neučinil tak přímo v tom smyslu, že by provedl rozbor argumentů
Soudního dvora EU a odmítl je. Naznačil nicméně, že, za prvé, rozhodný není
formální stav, v tomto případě hledisko, že generální advokát je nezávislý a
nestranný, čímž implicitně odmítl první část argumentů Soudního dvora EU.316
Za
druhé konstatoval, že je pro něj faktický stav pohled strany řízení, která v případě,
kdy jsou její argumenty generálním advokátem v jeho stanovisku odmítnuty, těžko
bude vnímat tento úřad jako osobu vůči ní nestrannou. Tím Evropský soud pro
lidská práva odmítl druhou část argumentů Soudního dvora EU, která se snažila
prokázat, že generální advokát je vnitřní součástí soudu společně s kolegy-soudci.
Přímý rozpor mezi argumenty Soudního dvora EU a Úmluvou o ochraně lidských
práv a svobod tak, jak je vykládána Evropským soudem pro lidská práva, přirozeně
konstatován nebyl.
315 Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kress v. Francie, rozsudek velkého senátu z 7. června
2001, sp. zn. 39594/98. ECLI:CE:ECHR:2001:0607JUD003959498.
316 Srovnej LOCK, T. The European Court of Justice and International Courts. Oxford University Press, 2015, str. 176.
[124]
Soudní dvůr EU se ani takovým náznakem ze strany Evropského soudu pro lidská
práva ovlivnit nenechal a ve věci C-127/02317
usnesením ze dne 28. dubna 2004
žádost společnosti Kokkelvisserij ze dne 11. února 2004 o povolení předložit
písemná vyjádření ke stanovisku generální advokátky nebo o možnost odpovědět
na toto stanovisko jiným způsobem zamítl.318
Z odůvodnění tohoto usnesení přitom
nemáme dojem, že by Soudní dvůr EU měl byť jen snahu na Evropský soud pro
lidská práva a zejména jeho rozhodnutí Kress jakkoliv reagovat. Spíše se zdá, jako
by usoudil, že strategie „mrtvého brouka“ představuje nejlepší způsob, jak se
vyhnout problémům, a diskuse, pokud vůbec byla vedena, tak zůstala skryta jen na
úrovni samotných soudců.319
Společnost ovšem následně využila možnosti a na Evropský soud pro lidská práva
se obrátila se stížností proti takovému postupu. Tento soud ve svém rozhodnutí
připomněl svou judikaturu, která se týkala generálních advokátů obecně (a kterou
Soudní dvůr EU do značné míry nereflektoval), aby následně konstatoval, že, za
prvé, povaha řízení o předběžné otázce má specifickou povahu, za druhé, jde o
řízení před soudem mezinárodní organizace, tzn. odpovědnost členského státu je
omezena jen na případy závažného porušení standardů ochrany lidských práv, za
třetí, možnost ochrany práv jednotlivce znovuotevřením ústní fáze řízení po
317 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 7. září 2004. Landelijke Vereniging tot Behoud van de
Waddenzee a Nederlandse Vereniging tot Bescherming van Vogels proti Staatssecretaris van Landbouw,
Natuurbeheer en Visserij. Věc C-127/02. ECLI:EU:C:2004:482.
318 Ibidem, odst. 20.
319 Soudní dvůr EU odkázal jen na Statut Soudního dvora EU, který žádné ustanovení přiznávající stranám
právo vyjádřit se ke stanoviskům generálních advokátů nepřiznával. Dále připomněl své rozhodnutí Emesa
Sugar a závěry z něj vyplývající. Podotýkáme, že usnesení bohužel nebylo veřejně vyhlášeno, pracujeme proto
s jeho citací obsaženou v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cooperatieve
Producentenorganisatie van de Nederlandse Kokkelvisserij U. A. v. Nizozemí, rozsudek třetí sekce z 20. ledna
2009, sp. zn. 13645/05. ECLI:CE:ECHR:2009:0120DEC001364505.
[125]
přednesení stanoviska generálního advokáta není jen teoretická, ale empiricky lze
prokázat její funkčnost, a za čtvrté, vlastní rozhodování ve věci samé je vedeno před
vnitrostátním soudem, ten proto může předběžnou otázku v případě potřeby
položit znovu a tím potřebnou ochranu práv jednotlivce zajistit. Rozhodnutí
vyznívá jednoznačně smírně.
Co z uvedených případů vyplývá pro Soudní dvůr EU? Je zjevné, že vzájemný
respekt obou soudů vede k tomu, že se obě instituce snaží spíše konfliktním situacím
předcházet, než je vytvářet.320
Od Soudního dvora EU se rozhodně neočekává slepé
následování Evropského soudu pro lidská práva. Má prostor pro vlastní způsob
výkladu Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Pokud tento soud
dostatečným způsobem zdůrazní odlišnost skutku či dotčené unijní právní úpravy
od případu řešeného Evropským soudem pro lidská práva nebo od v takovém
případě dotčené vnitrostátní úpravy, pak se pohybuje v rámci prostoru, který každý
soud včetně soudů členských států má pro vlastní uvážení. Dojde-li k takto
odůvodněnému odchýlení se, lze předpokládat spíše souladný přístup na straně
Evropského soudu pro lidská práva. Máme za to, že takový přístup je racionální a
správný.
320 Kosař hovoří o „defenzicní pozici“ zaujaté Evropským soudem pro lidská práva vůči právu unijnímu. Viz
KOSAŘ, D. Co si myslí štrasburský soud o lucemburských institucích? Právní rozhledy. 2006, č. 4, str. 135–141.
[126]
3.2.2 Ovlivňování výkladu práva EU Soudem ESVO321
3.2.2.1 Východiska vztahu Evropské unie a členských států ESVO
V rámci kapitoly zaměřené na Evropský hospodářský prostor a Soud ESVO322
nemá
význam detailně rozebírat důvody navázání této formy spolupráce obdobně, jako
jsme tak učinili v případě kapitoly předchozí zaměřené na Evropský soud pro lidská
práva. Důvodem je skutečnost, že zde chybí obdobný vliv mezinárodního práva
veřejného a v evropském prostoru společně sdílené paradigma ochrany lidských
práv a svobod. Spolupráce s členskými státy Evropského sdružení volného obchodu
je logická, neboť se jedná o státy evropské, hospodářsky vyspělé, s Evropskou unií
sousedící, sdílející mnohdy společnou historii, jejíž přesahy lze vysledovat až do
současnosti.323
Oblast hospodářské spolupráce, kde byly vztahy mezi Evropskou unií a státy
Evropského sdružení volného obchodu navázány nejúžeji, nadto není
problematická obdobně, jako tomu bylo v případě lidských práv, jelikož se dotýká
jiných zájmů jednotlivců.324
Nezanedbatelný je taktéž fakt, že tato forma spolupráce
321 České označení této instituce je problematické. Dohoda o Evropském hospodářském prostoru hovoří o
Soudu ESVO (ve svém článku 108), Soudní dvůr EU ve svých rozhodnutích používá tento pojem, ale lze se
setkat též s označením Soudní dvůr ESVO. S ohledem na text Dohody o Evropském hospodářském prostoru
používáme v této práci pojem použití v ní samé.
322 Soud ESVO je ve skutečnosti soudem zřízeným pro výklad Dohody o Evropském hospodářském prostoru.
Název byl pojat takto patrně proto, aby byl odlišen od Soudního dvora Evropského hospodářského prostoru,
který měl podle původních návrhů vykonávat soudní funkci jak pro Evropskou unii, tak i pro státy ESVO. Tato
koncepce byla ovšem Soudním dvorem EU posudkem 1/91 odmítnuta. Srovnej posudek Soudního dvora ze
dne 14. prosince 1991. Posudek 1/91. ECLI:EU:C:1991:490, odst. 36 a násl.
323 Viz např. spolupráce severoevropských států v rámci Severské rady a projekt severské pasové unie, který měl
následně přesah k Evropské unii a jejímu schengenskému prostoru.
324 Pokud bychom si měli vypůjčit terminologii českého Ústavního soudu, dotýká se spolupráce s ESVO
„pouze“ tzv. „jednoduchého práva“.
[127]
nepředcházela vzniku Evropské unie podobně, jako tomu bylo v případě systému
ochrany lidských práv v rámci Rady Evropy, ale vzniká až po něm, za plného
přispění Evropské unie. A konečně, z hlediska Evropské unie není nevýznamná ani
skutečnost, že z pohledu politického to byly státy Evropského sdružení volného
obchodu, kdo byl v politicky nevýhodnějším postavení při sjednávání Dohody o
Evropském hospodářském prostoru (dále jen „Dohoda“).325
Klíčovou zásadou určující vztah Evropské unie a Soudního dvora EU, na straně
jedné, a členských států Evropského sdružení volného obchodu, které jsou smluvní
stranou Dohody společně se Soudem ESVO na straně druhé, je zásada homogenity.
Ta vyplývá z podstaty věci. Cílem Dohody bylo vytvořit jeden ekonomický prostor
převzetím části práva Evropské unie státy, které členy Evropské unie nejsou a ani
nechtějí být. K převzetí došlo prostřednictvím Dohody, tedy mezinárodní smlouvy,
která sice z formálního hlediska vytváří paralelní úpravu vůči úpravě unijní, ale která
z pohledu faktického reguluje jeden a tentýž ekonomický prostor. Zásada
homogenity je reakcí na tuto skutečnost a má mezi obě paralelní části326
Dohody
vnést soulad. Významnou měrou se projevila v textu Dohody a důsledky má pro
činnost Soudního dvora EU i Soudu ESVO.
325 Tato skutečnost se projevila zřetelně např. v oblasti přijímání práva. Státy Evropského sdružení volného
obchodu jsou vázány legislativou přijímanou Evropskou unií s tím, že nemají reálnou možnost ovlivnit její
výslednou podobu, jelikož se jinak než prostřednictvím konzultačních mechanismů nepodílí na schvalování této
legislativy v rámci legislativního procesu. GOVAERE, I., CAPIAU, J. VERMEERSCH, A. In Between Seats:
The Participation of the European Union In: International Organizations. European Foreign Affairs Review. 2004,
Vol. 9, str. 169 a 170.
326 V obdobné literatuře se hovoří o dvou pilířích. Jeden zahrnuje Evropskou unii a její členské státy, klíčovou
roli v něm hraje Soudní dvůr EU, druhý zahrnuje členské státy ESVO, které jsou smluvní stranou Dohody.
Popisu přes pilířovou strukturu se v této publikaci budeme vyhýbat pro tradičně odlišný význam přisuzovaný
„pilířům“ v rámci unijního práva. K pilířové struktuře vzniklé na základě Dohody viz též BAUR, G. DecisionMaking
Procedure and Implementation of New Law In: BAUDENBACHER, C. (eds.) The Handbook of EEA
Law. Springer International Publishing, 2016, str. 47 a násl.
[128]
3.2.2.2 Normativní pojetí vlivu Soudu ESVO na Soudní dvůr EU
Na rozdíl od systému ochrany lidských práv v rámci Rady Evropy jsou vztahy
Evropské unie a části členských států ESVO327
formalizovány a relativně podrobně
upraveny v Dohodě. Ta je mezinárodní smlouvou, která byla uzavřena Evropskou
unií,328
je proto z perspektivy Evropské unie pramenem unijního práva. Z hlediska
systémového nemá Dohoda nijak výjimečné postavení. Její status v unijním právu
je určen článkem 216 Smlouvy o fungování EU, má proto přednost před
sekundárním právem329
a je nedílnou součástí unijního práva stejně, jako kterákoliv
jiná smlouva.330
Dohoda má proto v právu Evropské unie nižší právní sílu než zřizovací smlouvy a
vyšší než právo sekundární. To je ostatně druhá odlišnost ve srovnání s ochranou
lidských práv, neboť ty jsou součástí unijního práva jako obecné zásady právní,
nejsou ale zároveň pramenem mezinárodního práva a mají „ústavní“ charakter.
V případě Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod tedy v současné době Soudní
dvůr EU nemůže aplikovat tuto smlouvu přímo,331
neboť je aplikována obecná
zásada právní, jejíž obsah je určen prostřednictvím této smlouvy. Naproti tomu
v případě Dohody dochází k její přímé aplikaci. V důsledku toho vzniká problém
327 Spolupráce na základě Dohody se netýká Švýcarska.
328 Společně s členskými státy Evropské unie jako jedna smluvní strana.
329 Jde o ustálený a mnohokrát potvrzený přístup. Z novějších rozhodnutí je uplatňován např. ve věci ATAA,
kde zároveň Soudní dvůr EU odkazuje na předchozí rozhodnutí pracující s uvedenou aplikační zásadou. Viz
rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 21. prosince 2011. Air Transport Association of America a
další proti Secretary of State for Energy and Climate Change. Věc C-366/10. ECLI:EU:C:2011:864, odst. 50.
330 V judikatuře Soudního dvora a ve stanoviscích generálních advokátů je v tomto kontextu pravidelně
odkazováno na rozsudek Soudního dvora ze dne 30. dubna 1974. R. & V. Haegeman proti Belgickému státu.
Věc 181-73. ECLI:EU:C:1974:41, odst. 5.
331 Zde není myšlena aplikace ve smyslu bezprostřední použitelnosti, tedy aplikační zásady.
[129]
s jejím výkladem, neboť jako u většiny mezinárodních smluv není centralizován, a
tudíž může být u obou stran této Dohody odlišný.332
Jelikož je ale Dohoda mezinárodní smlouvou, mohou mít jí používané pojmy
odlišný význam od týchž pojmů, které jsou vlastní unijnímu primárnímu a
sekundárnímu právu.333
Soudní dvůr EU tento přístup uplatňuje v případě
mezinárodních smluv vcelku konzistentně.334
Tohoto rizika si Evropská unie i
členské státy Evropského sdružení volného obchodu byly vědomy, což ostatně
dokládá již preambule Dohody, která stanoví, že „při plném ohledu na nezávislost soudů
je cílem smluvních stran dospět ke shodnému výkladu a uplatňování této dohody a těch právních
předpisů Společenství, které jsou do této dohody v zásadě převzaty, a dospět ke stejnému zacházení
s jednotlivci a hospodářskými subjekty, pokud jde o čtyři svobody a podmínky hospodářské
soutěže“. Očekává se tedy homogenita výkladu a uplatňování Dohody a na jejím
základě přijatého práva. Podstatný je přitom výsledek.335
Toto ustanovení je z hlediska výkladu důležité proto, že má potenciál částečně
eliminovat důsledky teze vycházející z účelu, který je sledován zřizovacími
332 Původně centralizovaný měl být, to ale nebylo akceptovatelné pro Soudní dvůr EU.
333 Jako mezinárodní smlouva podléhá obecně pravidlům výkladu mezinárodního práva veřejného. Z ryze
formálního hlediska stojí za pozornost, že v kontextu této smlouvy Soudní dvůr EU odkazoval na pravidla
výkladu obsažená ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu v čl. 31. Formální je poznámka proto, že tato Vídeňská
úmluva Evropskou unii nezavazuje, ani se jí netýká. Pravda, je chápána jako kodifikace mezinárodního obyčeje.
334 Viz rozsudek Soudního dvora ze dne 26. října 1982 ve věci Hauptzollamt Mainz proti C. A. Kupferberg &
Cie KG a. A. Věc 104/81. ECLI:EU:C:1982:362, odst. 30 či rozsudek Soudního dvora ze dne 9. února 1982.
Polydor Limited a RSO Records Inc. proti Harlequin Records Shops Limited a Simons Records Limited. Věc
270/80. ECLI:EU:C:1982:43, odst. 15.
335 To znamená, že odůvodnění rozhodnutí Soudního dvora EU či Soudu ESVO může být rozdílné včetně
použitých argumentů za předpokladu, že výsledné rozhodnutí není odlišné. Proto se hovoří též o „kreativní
homogenitě“. Viz HLINKOVÁ, K. Interakce Soudního dvora EU a Soudního dvora Evropského sdružení
volného obchodu In: SEHNÁLEK, D, TÝČ, V. (eds.) Soudní dvůr EU a výklad práva Evropské unie. Brno:
Masarykova univerzita, 2016, str. 110.
[130]
smlouvami na straně jedné, mezinárodní smlouvou uzavřenou Evropskou unií na
straně druhé. Je-li odlišný účel, pak by podle tohoto přístupu měl být odlišný též
výklad. Lze totiž podle našeho názoru mít za vyvratitelnou domněnku, že účel bude
vždy odlišný,336
a to s ohledem na specifické charakteristiky Evropské unie a cíl,
který je jejím prostřednictvím sledován – „stále užší unie evropských národů“.337
Toto ustanovení otevřeně deklaruje snahu dosáhnout stejného výkladu unijního
práva i Dohody, a to i za situace, kdy může být jimi sledovaný účel odlišný.338
Význam tohoto prohlášení ovšem nelze přeceňovat, jak ostatně bude
demonstrováno dále. Soudní dvůr EU rozdíly přece jen činí,339
patrně v obavě
z ovlivňování výkladu unijního práva „zvnějšku“ prostřednictvím judiciálního
mechanismu zřízeného v rámci Evropského hospodářského prostoru, který by ve
výsledku mohl ohrozit autonomní povahu unijního práva. Teze o odlišném účelu a
systému přitom v případě Dohody dle našeho soudu neobstojí, je totiž účelová.340
336 Zde je myšlen účel zřizovacích smluv na straně jedné a účel mezinárodní smlouvy uzavřené Evropskou unií
se třetím státem na stradě druhé.
337 Jde o argument používaný Soudním dvorem EU zpravidla tehdy, mají-li být ospravedlněny jeho „aktivistické“
závěry jako např. ve známém rozhodnutí Pupino, kdy nepřímý účinek typický pro směrnice byl dovozen též pro
rámcová rozhodnutí. V případě běžné mezinárodní smlouvy by tento argument uplatnitelný nebyl. Viz
Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 16. června 2005. Trestní řízení proti Marii Pupino. Věc C-
105/03. ECLI:EU:C:2005:386.
338 Mimochodem, státy ESVO Dohodu za specifickou považují, z jejich pohledu jde o mezinárodní smlouvu sui
generis, která je základem samostatného právního řádu. Srovnej BAUDENBACHER, C. The EFTA Court Fifteen
Years On [online], s. 1 [Cit. 12. 8. 2017]. Dostupné z
http://www.eftacourt.int/fileadmin/user_upload/Files/News/2009/15_Years_EFTA_Court.pdf.
339 Srovnej posudek Soudního dvora ze dne 14. prosince 1991. Posudek 1/91. ECLI:EU:C:1991:490 odst. 14. a
násl.
340 Viz SCHEU, H. CH. Koncepce komunitárního práva v praxi Evropského soudního dvora a v právní teorii.
Mezinárodní vztahy. 2002, č. 1, str. 10.
[131]
Máme ovšem za to, že samotná unijní úprava argumentům Soudního dvora EU
nasvědčuje, ale jen částečně. Dohodou totiž Soudnímu dvoru EU může být určeno,
jak má postupovat při jejím výkladu, a tedy že má v zájmu dosažení stejného
výsledku přisuzovat pojmům Dohody význam obdobný, jako mají pojmy unijního
práva. Již ale není akceptovatelná teze, že by výklad, ke kterému se dospělo
interpretací Dohody, měl být následně směrodatným pro celé právo Evropské unie.
Možné by to totiž bylo jen v případě práva sekundárního. Nelze ale připustit, že by
výklad mezinárodní smlouvy uzavřené Evropskou unií měl změnit výklad
zřizovacích smluv uzavřených členskými státy, a především, že by třetí státy, resp.
jejich soudy, mohly takto vlastním výkladem Dohody pro Soudní dvůr EU závazně
měnit výklad primárního práva.
Krom prohlášení reaguje na problematiku výkladu Dohody také její článek 6, jehož
cílem je zajistit již zmíněnou homogenitu její interpretace s právem Evropské unie.
Toto ustanovení předpokládá, že s unijním právem totožná nebo podobná pravidla
obsažená v Dohodě budou vykládána v souladu s judikaturou Soudního dvora EU
předcházející podpisu Dohody.341
Navázání rozhodného data na okamžik podpisu
mimochodem naznačuje opatrnost na straně členských států Evropského sdružení
volného obchodu. Z pohledu Soudního dvora EU toto ustanovení nepředstavuje
žádné riziko. Nijak neomezuje jeho autonomní a dominantní postavení při výkladu
unijního práva, ani nemůže vést ke změně jeho judikatury. Týká se pouze Dohody,
zavazuje Soud ESVO a ovlivňuje výhradně jeho výklad. Dlužno dodat, že
interpretační prohlášení nejrůznějšího druhu jsou v případě mezinárodních smluv
vcelku obvyklou praxí.
341 Srovnej též posudek Soudního dvora ze dne 14. prosince 1991. Posudek 1/91. ECLI:EU:C:1991:490, odst.
46, který toto pojetí potvrzuje.
[132]
Judikatura Soudního dvora EU přijatá po podpisu Dohody nebyla opomenuta.
Odkaz na ni je obsažen ve smlouvě, kterou byl Soud ESVO zřízen.342
Rozdíl spočívá
v tom, že k rozhodnutím Soudního dvora EU přijatým po podpisu je povinen pouze
přihlížet. Žádné ustanovení, které by mohlo obdobně zavazovat Soudní dvůr EU,
v celém právu EHP obsaženo není. Z hlediska praktického v tom, jak je judikatura
přijatá před a po podpisu Dohody Soudem ESVO používána, rozdíl není.343
Stejnorodost výkladu je zajišťována také institucionálně. Soudní dvůr EU
samozřejmě není ani v takovém případě podřízen jiné instituci.344
Tvůrci tohoto
mechanismu ale patrně vycházeli z předpokladu, že určité nesrovnalosti ve výkladu
Soudním dvorem EU a Soudem ESVO by mohly být způsobeny nedostatečnou
informovaností o rozhodovací činnosti soudu druhého. Proto byl Smíšený výbor
EHP pověřen vytvořením systému výměny informací o soudních rozhodnutích345
a
dále zkoumáním judikatury obou soudů za účelem identifikace případných
rozdílů,346
ovšem bez toho, že by jeho rozhodnutí Soudní dvůr EU mohl zavazovat.
Smíšený výbor EHP byl rovněž pověřen řešením sporů o výklad, a to z podnětu
342 Viz článek 3 Dohody mezi státy ESVO o zřízení Kontrolního úřadu a Soudního dvora [Agreement between
the EFTA States on the Establishment of a Surveillance Authority and a Court of Justice (Surveillance and
Court Agreement)].
343 HLINKOVÁ, K. Interakce Soudního dvora EU a Soudního dvora Evropského sdružení volného obchodu
In: SEHNÁLEK, D., TÝČ, V. (eds.) Soudní dvůr EU a výklad práva Evropské unie. Brno: Masarykova univerzita,
2016, str. 109.
344 V původním znění Dohody tomu tak nebylo. K podrobné analýze viz BRONCKERS, M. The Relationship
of the EC Courts with Other International Tribunals: Non-committal, Respectful or Submissive? Common
Market Law Review. 2007, Vol. 44, str. 606 a 607.
345 Srovnej článek 106 Dohody.
346 Srovnej článek 105 Dohody.
[133]
Evropské unie či zúčastněných členských států ESVO, opět ale bez možnosti
autoritativního vlivu na rozhodovací činnost Soudního dvora EU.347
Další potenciální způsob sjednocování výkladu představuje institut předběžných
otázek kladených Soudnímu dvoru EU. Možnost položit předběžnou otázku může
být založena postupem podle protokolu č. 34.348
Ani tento institut ale neumožňuje
ovlivnit Soudní dvůr EU při výkladu práva, je naopak prostředkem, kterým tato
instituce může určovat způsob, jakým bude Dohoda a na jejím základě přijaté právo
interpretována v dotčených členských státech ESVO.
Vidíme proto, že krom zjevně vyjádřeného účelu a záměru dosáhnout při výkladu
homogenity nelze z Dohody dovodit nic, co by Soudní dvůr EU mohlo jakkoliv
ovlivňovat při výkladu práva Evropské unie i Dohody a práva přijatého na jejím
základě. Vztah mezi Soudním dvorem EU a Soudem ESVO je vztahem paralelním,
kdy je ale řadou dílčích aspektů rovnováha vychýlena ve prospěch Soudního dvora
EU. Navíc, srovnáme-li možné důsledky odchýlení se od judikatury Evropského
soudu pro lidská práva s důsledky nerespektování judikatury Soudu ESVO, zjistíme,
že rozdíl je značný.
V prvním případě totiž nikoliv nereálně hrozí vznik mezinárodněprávní
odpovědnosti členských států Evropské unie, a tedy i dovození negativních
důsledků Evropským soudem pro lidská práva vůči členským státům. Obdobný
důsledek již ale nehrozí v případě, že by Soudní dvůr EU porušil Dohodu
nerespektováním principů homogenity. Mezinárodně odpovědná by byla pouze
Evropská unie sama. Nutno ovšem podotknout, že vůbec vznik okolností, které by
347 Tato otázka byla předmětem zkoumání ve druhém posudku Soudního dvora EU k přepracované Dohodě.
Soudní dvůr EU vzal za dostatečnou argumentaci opírající se o dohodnutý zápis (procès-verbal agréé) k
dotčeným ustanovením Dohody, z něhož vyplývala závaznost pouze pro Soud ESVO. Viz posudek Soudního
dvora ze dne 10. dubna 1992. Posudek 1/92. ECLI:EU:C:1992:189.
348 Protokol o možnosti soudů států ESVO žádat Soudní dvůr ES, aby rozhodl o výkladu pravidel Dohody EHP
odpovídajících pravidlům ES.
[134]
vedly k založení takové odpovědnosti, je sám o sobě těžko představitelný.
Rozhodování odlišně od judikatury Soudu ESVO by samo o sobě nestačilo.
Koneckonců, Soudní dvůr EU tomuto soudu není nijak podřízen a jak vyplývá
z článku 6 Dohody, článku 3 Dohody mezi státy ESVO o zřízení Kontrolního úřadu
a Soudního dvora a posudku 1/92, je to naopak Soud ESVO, od koho se očekává
přizpůsobení se výkladu provedeného Soudním dvorem EU.
Jakkoliv se tedy navenek a z judikatury Soudního dvora EU může zdát, že vliv
Evropského soudu pro lidská práva a jeho judikatury na právo Evropské unie a
způsob, jakým je vykládáno, je totožný s vlivem Dohody a Soudu ESVO, není tomu
tak. V praxi odůvodňování jednotlivých rozhodnutí je ovšem rozdíl skutečně
kvalitativně neznatelný. Hledisko kvantitativní hovoří jednoznačně ve prospěch
spolupráce Soudního dvora EU a Soudu ESVO.349
3.2.2.3 Realita vlivu Soudu ESVO na Soudní dvůr EU
V první řadě je nutné na úvod této kapitoly zdůraznit, že rozhodnutí, v nichž byl
Soudní dvůr EU při výkladu unijního práva ovlivněn Soudem ESVO, je skutečně
mnoho v podstatě ze všech oblastí spolupráce na základě Dohody.350
Soud ESVO
měl příležitost rozhodovat jako první např. ve věcech týkajících se televize bez
hranic, pracovního práva, problematiky paralelních dovozů a repackaging, státních
podpor a bezpečnosti potravin.351
Jde o desítky rozhodnutí, inspirován byl jak
349 Viz HARPAZ, G. The European Court of Justice and its Relationship with the European Court of Human
Rights: the Quest for Enhanced Reliance, Coherence and Legitimacy. Common Market Law Review. 2009, Vol. 46,
str. 127 a 128.
350 Pro přehled viz např. BAUDENBACHER, C. The EFTA Court Fifteen Years On [online]. [Cit. 12. 8. 2017].
Dostupné z
http://www.eftacourt.int/fileadmin/user_upload/Files/News/2009/15_Years_EFTA_Court.pdf.
351 BAUDENBACHER, C. The EFTA Court: An Actor In: the European Judicial Dialogue. Fordham
International Law Journal. 2004, Vol. 28, Issue 2, str. 366.
[135]
Soudní dvůr EU, tak i Tribunál a argumentačně z rozhodnutí Soudu ESVO
vycházeli ve svých stanoviscích také generální advokáti.352
Rozbor jednotlivých rozhodnutí nepovažujeme za nezbytný. Rozsahem by to bylo
na samostatnou práci a teoretický přínos z pohledu tématu této práce by byl nulový.
Jednotlivé rozsudky samozřejmě svůj význam mají, ale v příslušeném odvětví práva,
do jehož rámce spadají.353
Z pohledu systémového je podstatně významnější fakt,
že Soudní dvůr EU akceptoval vliv Soudu ESVO jak (1) na výklad unijního práva,
tak (2) na výklad Dohody a na jejím základě přijatého práva. Zatímco u druhého je
to pochopitelné, prvé naznačuje skutečnou akceptaci Soudu ESVO jako rovného
partnera.354
Srovnáme-li opět techniku práce s rozhodnutími Soudu ESVO
s rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva, zjistíme zřetelný rozdíl.
V případě Evropského soudu pro lidská práva jsme konstatovali dvojí přístup.
Soudní dvůr EU buď odkazuje velmi obecně, nebo naopak přebírá relativně obsáhle
argumentaci. Přístup k rozhodnutím Soudu ESVO je v tomto ohledu jiný. Odkazy
na ně jsou prováděny obdobně, jako na dřívější judikaturu Soudního dvora EU
samého. Zdá se, jako by i tímto způsobem byla homogenita práva Evropské unie a
Dohody proklamována.
352 Ibidem.
353 Pro zájemce odkazujeme na odbornou literaturu. Vyčerpávající přehled je obsažen v publikaci
BAUDENBACHER, C. The EFTA Court: An Actor In: the European Judicial Dialogue. Fordham International
Law Journal. 2004, Vol. 28, Issue 2. V tuzemské odborné literatuře stojí za pozornost kapitola HLINKOVÁ, K.
Interakce Soudního dvora EU a Soudního dvora Evropského sdružení volného obchodu In: SEHNÁLEK, D.,
TÝČ, V. (eds.) Soudní dvůr EU a výklad práva Evropské unie. Brno: Masarykova univerzita, 2016. Ta však do značné
míry z Baudenbachera vychází.
354 Zároveň je tu kontrast s přístupem Soudního dvora vůči Tribunálu. Pan profesor Malenovský kdysi na své
přednášce na Právnické fakultě poznamenal, že postavení soudců Tribunálu je nelehké. Soudní dvůr totiž často
ochotně přezkoumá jejich rozhodnutí a zaujme odlišný právní názor. Koneckonců, v této práci již citovaná série
rozhodnutí Kadi je toho příkladem.
[136]
Demonstrovat tento rovný přístup lze např. na známém rozhodnutí Dánské
vitamíny,355
které bývá vyučováno na právnických fakultách v kontextu výkladu
článku 34 Smlouvy o fungování EU a tedy dovolených omezení svobody pohybu
zboží. Jak vyplývá z argumentace v tomto rozhodnutí a ze stanoviska generálního
advokáta,356
způsob výkladu článku 34 Smlouvy o fungování EU za daného
skutkového stavu má původ v dřívějším rozhodnutí Soudu ESVO ve věci Kellog.357
Soudní dvůr EU přitom na rozhodnutí Soudu ESVO odkazuje ve dvou případech
společně s odkazem na své dřívější rozhodnutí358
a nic nenasvědčuje tomu, že by
nebyly brány za zcela rovnocenné.359
Z tohoto pohledu má Soud ESVO u Soudního
dvora EU výjimečné postavení. Rozhodnutí Soudu ESVO ve věci Kellog je zároveň
ukázkou případu, kdy tento soud zcela zásadně ovlivnil způsob uvažování Soudního
dvora EU při výkladu článku 34 Smlouvy o fungování EU ve vazbě na bezpečnost
v oblasti potravin.360
355 Rozsudek Soudního dvora ze dne 23. září 2003. Komise Evropských společenství proti Dánskému království.
Věc C-192/01. ECLI:EU:C:2003:492.
356 Stanovisko generálního advokáta - Mischo - 12. prosince 2002. Komise Evropských společenství proti
Dánskému království. Věc C-192/01. ECLI:EU:C:2002:760, odst. 100 a odst. 125–128.
357 Rozhodnutí Soudu ESVO ze dne 5. dubna 2001. Kontrolní úřad proti Norskému království. Věc E3/00.
Dostupné z http://www.eftacourt.int/uploads/tx_nvcases/3_00_Judgment_EN.pdf.
358 Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. září 2003. Monsanto Agricoltura Italia SpA a další proti Presidenza del
Consiglio dei Ministri a dalším. Věc C-236/01. ECLI:EU:C:2003:431. V němž je mimochodem na rozhodnutí
Soudu ESVO Kontrolní úřad proti Norskému království v odst. 106 také odkazováno.
359 Viz citované rozhodnutí Dánské vitamíny, odst. 49 a 51.
360 Dlužno dodat, že toto až filosofické nastavení je tradičně vlastní evropskému kontinentu a přeneslo se i do
dalších oblastí práva, příkladem může být např. uplatnění principu předběžné opatrnosti (Precautionary Principle)
v oblasti práva geneticky modifikovaných organismů. Zde je navíc patrná odlišnost od jiného filosofického
přístupu, který převládl v USA a který vychází z principu podstatné rovnocennosti (Substantial Equivalence
Principle). Srovnej např. MEEUS, M. A Tale of Two Continents: GMO Regulations In: the United States and
[137]
Žádný svazek není idylický a paralelní struktury zákonitě vedou ke vzniku problémů,
které je obtížnější odstranit ve srovnání se strukturami hierarchickými. Na straně
druhé, praxe ukazuje, že existence dvou soudů je přínosná, jelikož Soud ESVO
myšlenkově obohatil svými rozhodnutími právo Evropské unie o teoreticko-právně
významné koncepty a ovlivnil tím zcela zásadně, jak ostatně bylo již naznačeno,
výklad základních ustanovení upravující ekonomické svobody vnitřního trhu
Evropské unie. Přesto nastaly i případy, kdy Soudní dvůr EU vliv Soudu ESVO
neakceptoval a rozhodl odlišně.
Příkladem takové situace podle odborné literatury361
je další známý případ unijního
práva vztahujícího se k obchodu se zbožím. Tím je rozhodnutí ve věci Silhouette,362
které mělo svou paralelu v rozhodnutí Soudu ESVO ve věci Mag Instrument Inc. v
California Trading Company Norway, Ulsteen.363
Obě rozhodnutí se shodně týkala
směrnice o ochranných známkách364
a problematiky vyčerpání práv z ochranné
známky v situaci, kdy je zboží uvedeno na trh třetího státu. Výklad se týká konkrétně
článku 7 odst. 1 citované směrnice, podle kterého „[o]chranná známka neopravňuje
the European Union [online]. [Cit. 20. 1. 2018]. Dostupné z http://berkeleytravaux.com/tale-two-continents-
gmo-regulations-united-states-european-union/.
361 HLINKOVÁ, K. Interakce Soudního dvora EU a Soudního dvora Evropského sdružení volného obchodu
In: SEHNÁLEK, D., TÝČ, V. (eds.) Soudní dvůr EU a výklad práva Evropské unie. Brno: Masarykova univerzita,
2016, str. 104 a BAUDENBACHER, C. The EFTA Court: An Actor In: the European Judicial Dialogue.
Fordham International Law Journal. 2004, Vol. 28, Issue 2, str. 372 a násl.
362 Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. července 1998. Silhouette International Schmied GmbH & Co. KG
proti Hartlauer Handelsgesellschaft mbH. Věc C-355/96. ECLI:EU:C:1998:374.
363 Rozhodnutí Soudu ESVO ze dne 3. prosince 1997. Mag Instrument Inc. proti California Trading Company
Norway, Ulsteen. Věc E-2/97. Dostupné z
http://www.eftacourt.int/uploads/tx_nvcases/2_97_Advisory_Opinion_EN_01.pdf.
364 První směrnice Rady 89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských
států o ochranných známkách.
[138]
majitele, aby zakázal její užívání pro zboží, které bylo pod touto ochrannou známkou uvedeno
majitelem nebo s jeho souhlasem na trh ve Společenství.“
Rozhodnutí obou soudů vyzněla poněkud odlišně. Soud ESVO ve svém výroku
uvedl: „Article 7, paragraph 1 of Council Directive 89/104/EEC (Trade Mark Directive)
referred to in Annex XVII to the EEA Agreement is, in the EEA context, to be interpreted as
leaving it up to the EFTA States to decide whether they wish to introduce or maintain the principle
of international exhaustion of rights conferred by a trade mark with regard to goods originating
from outside the EEA.“ Zatímco Soudní dvůr EU konstatoval: „National rules providing
for exhaustion of trade-mark rights in respect of products put on the market outside the EEA
under that mark by the proprietor or with its consent are contrary to Article 7(1) of First Council
Directive 89/104/EEC of 21 December 1988 to approximate the laws of the Member States
relating to trade marks, as amended by the Agreement on the European Economic Area of 2 May
1992.“
S ohledem na fakt, že rozhodnutí Soudu ESVO předcházelo rozhodnutí Soudního
dvora EU je pozoruhodné, že v rozsudku druhého uvedeného není o předchozím
rozhodnutí soudu prvého ani zmínka. Vysvětlit si to dovedeme jen tím, že mezi
soudci Soudního dvora EU panovaly rozdílné představy o právním řešení a jeho
rozsudek je proto výsledkem konsensu, v rámci něhož musela část uvažování zůstat
skryta.
Rozdíl v obou jinak velmi podobných případech spočívá v tom, že Soud ESVO
vyšel z účelu Dohody a zohlednil specifické postavení dotčených členských států
[139]
ESVO365
a zároveň na základě judikatury Soudního dvora EU dovodil účel ochranné
známky ve vazbě na zájmy spotřebitele.366
Soudní dvůr EU naproti tomu vyšel z povahy směrnice, a nejen z toho, co je jejím
cílem, ale také z faktu, že členským státům umožňuje odchýlit se od
harmonizovaných norem pouze v některých případech souvisejících s vyšší úrovní
ochrany.367
Důraz byl kladen na vnitřní trh a liberalizaci v rámci něj. Zájem na
volném obchodu uvnitř Evropské unie dostal přednost před zájmem
spotřebitelovým, který by nepochybně z mezinárodního vyčerpání práv k ochranné
známce profitoval nižší cenou obdobně, jako je tomu v případě vyčerpání unijního.
Evropský hospodářský prostor a jeho režim byl zmíněn pouze mimochodem a
v podstatě jako podpůrný argument pro závěry Soudního dvora EU.368
S rozhodnutím Soudního dvora EU kontrastuje stanovisko generálního advokáta,369
který se s rozhodnutím Soudu ESVO poctivě vypořádal. Jsme toho názoru, že
generální advokát závěry Soudu ESVO v zásadě nevyloučil, tedy alespoň pokud jde
o výklad dotčené směrnice a její dopad na členské státy ESVO. Přesto ale ve
výsledku dospěl ke stejnému závěru jako následně Soudní dvůr EU a možnost
mezinárodního vyčerpání práv k ochranné známce odmítl. Argumentoval přitom
365 Výše byl zmiňován posudek 1/91 a důraz, který Soudní dvůr EU kladl na zdůraznění odlišeného účelu
Dohody od zřizovacích smluv. V rozhodnutí Mag Instrument Inc. proti California Trading Company Norway,
Ulsteen zaujal stejný názor i Soud ESVO (odkazem právě na posudek 1/91). Vyšel přitom z toho, že Evropská
unie vytvořila celní unii, zatímco státy ESVO tvoří jen zónu volného obchodu. Viz rozsudek ve věci Mag
Instrument Inc. proti California Trading Company Norway, Ulsteen odst. 25.
366 Viz rozhodnutí ve věci Mag Instrument Inc. proti California Trading Company Norway, Ulsteen, odst. 20.
367 Viz rozhodnutí ve věci Silhouette odst. 25 a 26.
368 V tom smyslu, že problematika vyčerpání může být upravena a rozšířena o třetí země obdobně, jako se to
stalo v případě členských států ESVO. Ibidem, odst. 30.
369 Stanovisko generálního advokáta - Jacobs - 29. ledna 1998. Silhouette International Schmied GmbH & Co.
KG proti Hartlauer Handelsgesellschaft mbH. Věc C-355/96. ECLI:EU:C:1998:33.
[140]
odlišně od Soudního dvora EU unijním nařízením o ochranné známce,370
které
obsahovalo takřka identickou úpravu vyčerpání práv k ochranné známce, jako
směrnice. Odlišnosti mezi oběma ustanoveními byly jen formulační, nikoliv ale
obsahové.371
V průběhu přijímání tohoto nařízení přitom byla Komisí původně
navržená možnost mezinárodního vyčerpání práv k ochranné známce odmítnuta a
upravena byla pouze možnost vyčerpání unijního. Generální advokát proto
dovozoval úmysl upravit tuto otázku stejně i prostřednictvím směrnice s tím, že
směrnice pro vlastní řešení členským státům prostor neponechává. Shodně se
Soudním dvorem EU dále generální advokát argumentoval možnými (nežádoucími)
účinky mezinárodního vyčerpání práv o ochranné známce na obchod na vnitřním
trhu.372
Soudní dvůr EU a generální advokát dospěli na základě částečně odlišného
zdůvodnění k stejnému závěru. Jejich rozhodnutí se přitom liší od rozhodnutí
Soudu ESVO už jen tím, že důraz kladli na zájmy Evropské unie a jejího vnitřního
trhu. Soud ESVO naproti tomu položil důraz na účel známkoprávní ochrany a na
její dopady na spotřebitele. Odlišnost jeho přístupu pak spočívá v tom, že v celém
rozhodnutí velmi pečlivě postupoval tak, aby bylo zřetelné, že se jeho závěry týkají
pouze dotčených členských států ESVO, ale již nikoliv Evropské unie. Soudní dvůr
EU ani generální advokát takto na problém nepohlíželi, v centru jejich zájmů byl
vnitřní trh a zájem na jeho fungování, kterému zjevně byli ochotni obětovat zájmy
dotčených členských států ESVO.373
370 Nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství.
371 Viz článek 13 odst. 1 citovaného nařízení.
372 Viz stanovisko generálního advokáta - Jacobs - 29. ledna 1998. Silhouette International Schmied GmbH &
Co. KG proti Hartlauer Handelsgesellschaft mbH. Věc C-355/96. ECLI:EU:C:1998:33, odst. 59–62.
373 Nabízí se samozřejmě otázka, který přístup je věcně lepší. Jsme ale toho názoru, že hodnocení z naší strany
je s ohledem na zaměření práce zbytné a nadto by tato otázka měla být zodpovězena spíše odborníkem na oblast
[141]
3.3 Důsledky a dílčí závěr
Tato kapitola poskytuje druhou část odpovědi na výchozí výzkumnou otázku č. 1,
tzn., zda jsou zvláštnosti výkladu práva Evropské unie způsobeny institucionálními
faktory, tedy systémovým (resp. strukturálním) nastavením soudní moci v Evropské
unii. Soudní dvůr EU při výkladu práva Evropské unie mnohdy řeší tytéž problémy,
které jsou rozhodovány jinými, na něm institucionálně nezávislými soudy.
Zkoumání postupu Soudního dvora EU a srovnávání jeho rozhodovací činnosti
s tím, jak v obdobných či stejných věcech rozhodovaly jiné soudy, je podle našeho
názoru užitečné ze tří hlavních důvodů. Za prvé, toto srovnání může poskytnout
informaci o tom, čím je výklad unijního práva prováděný Soudním dvorem EU
zvláštní, a za druhé, ukázat, zda v předchozí kapitole této práce rozebírané
systémové postavení Soudního dvora EU má skutečně absolutní charakter, jak by
se mnohdy na první pohled mohlo zdát. Za třetí, takové zkoumání má smysl, neboť
je schopno odhalit, zda je Soudní dvůr EU ochoten a schopen při výkladu unijního
práva zohlednit jiné autority a vzít závěry, které dříve učinily, za své.
Pokud jde o první otázku, nezdá se nám, že bychom identifikovali jakékoliv zásadní
odlišnosti v činnosti Soudního dvora EU a jiných soudů v oblasti výkladu práva,
které by svědčily o existenci něčeho, čím by unijní právo bylo jedinečné a odlišné.
Odlišné závěry v podobných či stejných věcech jsou podle našeho názoru
práva duševního vlastnictví. Pro zajímavost ale uvádíme, že Soudním dvorem EU a generálním advokátem
proklamovaná odlišnost případu Silhouette ve věci skutku i práva byla dnes již prezidentem Soudu ESVO a
v době rozhodování analyzovaných případů jeho soudcem Baudenbacherem zhodnocena nikoliv překvapivě
značně kriticky. Poukazoval přitom na rozdílnost politiky deklarované (zájem Evropské unie stát se
nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa) a politiky reálně prosazované (vytvářející bariéry obchodu). Na
straně druhé, jeho kritické stanovisko je s ohledem na jeho pozici pochopitelné. BAUDENBACHER, C. The
EFTA Court: An Actor In: the European Judicial Dialogue. Fordham International Law Journal. 2004, Vol. 28,
Issue 2, str. 373.
[142]
vysvětlitelné a pochopitelné. Ostatně ani soudy v rámci jednoho systému často
nerozhodují stejné spory stejně.
Pokud jde o druhou otázku, zdá se, že Soudní dvůr EU je ochoten „naslouchat“ a
reflektovat činnost jiných soudů a také vnímat realitu mezinárodního práva, jakož i
vnitrostátních právních řádů.374
Patrně jen z politických důvodů není ovlivnění
vnitrostátními soudy výslovně přiznáváno. To ale neznamená, že k němu fakticky
nedochází. V případě ovlivnění realitou mezinárodněprávní již Soudní dvůr EU tyto
zábrany nemá. Podle všeho se nám jeví, že vnější i vnitřní vlivy na činnost Soudního
dvora EU se mnohdy zásadně projevují v jeho rozhodovací činnosti. Neznamená to
přirozeně negaci závěrů učiněných v předchozí kapitole. Soudní dvůr EU výsadní
postavení při výkladu unijního práva nepochybně má, není ale „slepý a hluchý“,
naopak naslouchá jiným soudům a je přístupný soudnímu dialogu. O absolutním
charakteru postavení Soudního dvora EU proto nemůže být řeč.
Pokud jde o třetí otázku, z předchozích kapitol vyplývá závěr, že možnosti
komparativního výkladu zůstávající nevyužity. Pokud jde o mezinárodní soudy, jsou
možnosti Soudního dvora EU limitované. S ohledem na věci, které tento soud řeší,
je totiž bližší národním soudům (ústavním, správním a civilním), naopak otázek,
které má společné s mezinárodními soudy, rozhoduje relativně málo, případně
k překryvu nedochází prakticky vůbec, což je případ například Mezinárodního
soudního dvora. Tam, kde spolupráce přichází v úvahu a má smysl, je potom ve
skutečnosti jen omezeného rozsahu.
374 Vnitrostátní právo (a dodáváme, že vlastně i právo mezinárodní) tvoří slovy Malenoského „jakýsi „humus“,
z něhož se právo EU vyživuje a roste.“ MALENOVSKÝ, J. Triptych zobrazování Soudního dvora ES: arbitr, „motor
integrace“ nebo „velký manipulátor“? Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2007, č. 10, str. 1073.
[143]
Příkladem nejužšího ovlivňování jsou interakce s Evropským soudem pro lidská
práva a Soudem ESVO. Úkoly, které oba tyto soudy plní jsou diametrálně odlišné.
Odlišná je také vazba na Soudní dvůr a její normativní zakotvení.
V prvním případě můžeme uvažovat o jisté skryté konkurenci mezi soudy ústavní
povahy.375
Skryté proto, že otevřeně oba Evropský soud pro lidská práva a Soudní
dvůr EU až na zanedbatelné výjimky zohledňují jeden druhého,376
a to jak v rovině
systémové (pravomoc jednoho není zpochybňována druhým), tak i v rovině
interpretační (rozhodnutí jsou vzájemně zdrojem inspirace).
Ve druhém případě je vztah odlišný.377
Soudní dvůr EU a Soud ESVO jsou soudy
paralelními,378
vzájemně instančně nezávislými. Přesto je znatelná převaha Soudního
dvora EU, jehož pozice při výkladu byla institucionálně ošetřena tak, aby byla na
Soudu ESVO nezávislá. Naproti tomu na Soud ESVO dopadá plnou vahou princip
homogenity. Judikatura Soudního dvora EU sice pro něj není závazná ve smyslu
precedentu, při výkladu je jí ale vázán (pokud jde o judikaturu předcházející podpisu
Dohody), případně k ní musí přihlížet (pokud jde o judikaturu novější).
Z rozhodovací praxe přitom vyplývá, že Soudní dvůr EU nahlíží na judikaturu
375 Lock hovoří o systému brzd a rovnováh, které byly judikaturou Soudního dvora EU a Evropského soudu
pro lidská práva postupně vytvořeny. V případě Soudu ESVO nic takového nevidíme. LOCK, T. The European
Court of Justice and International Courts. Oxford University Press, 2015, str. 217.
376 Právní teorie hovoří o „judicial restraint“ a konceptu ekvivalentní ochrany. Viz ŠTURMA, P. Evropská unie a
členské státy před Evropským soudem pro lidská práva [ve světle případu Bosphorus]. Právník: teoretický časopis
pro otázky státu a práva. 2007, č. 1, str. 7.
377 Tato odlišnost může být rovněž faktickým důsledkem jisté nekonfliktnosti Soudu ESVO, který zjevně
nepovažuje za nutné se vůči Soudnímu dvoru EU jakkoliv vymezovat. Evropský soud pro lidská práva byl na
rozdíl od Soudního dvora EU první, zahrnuje více států a je specializovaný, řeší jen otázky lidských práv a
svobod. Soud ESVO má naproti tomu postavení slovy Hlinkové „mladšího bratříčka“. Viz HLINKOVÁ, K.
Interakce Soudního dvora EU a Soudního dvora Evropského sdružení volného obchodu In: SEHNÁLEK, D.,
TÝČ, V. (eds.) Soudní dvůr EU a výklad práva Evropské unie. Brno: Masarykova univerzita, 2016, str. 111.
378 Soud ESVO nemůže na rozdíl od Evropského soudu pro lidská práva „obejít“ Soudní dvůr EU a unijní
právo a rozhodnout o určité otázce sám. Je příslušný pro dotčené členské státy ESVO.
[144]
Soudu ESVO jako na cenný zdroj jak myšlenkového bohatství, tak i jako na
legitimizující nástroj ve smyslu podpory vlastních závěrů odkazem na obdobné
závěry Soudu ESVO.
Mezi vlivem Evropského soudu pro lidská práva a Soudem ESVO je ještě jeden
nezanedbatelný rozdíl. Z pohledu členského státu totiž Soud ESVO interpretuje
jedno, a to samé právo, jako Soudní dvůr EU. V konečném důsledku proto nemůže
dojít ke vzniku situace, kdy by se výklad unijního práva vnitrostátními soudy
rozštěpil v tom smyslu, že by v některých případech vnitrostátní soudy musely
přihlížet k závěrům Soudního dvora EU, zatímco v jiných by byly vázány závěry
Soudu ESVO. Výklad Soudního dvora EU v tomto případě vždy převáží.
V případě Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod je situace odlišná a k takovému
rozdělení dojít může. Případný výklad Soudního dvora EU odlišující se od pojetí
Evropského soudu pro lidská práva musí být členskými státy v rámci ochrany
lidských práv dodržován, a to nejen při výkladu a aplikaci práva Evropské unie, ale
i ve věcech vnitrostátního práva, spadají-li do rámce pravomocí Evropské unie.
Mimo sféru unijního práva tento vliv samozřejmě neexistuje. Potenciál odlišného
výkladu zde proto na rozdíl od práva Evropského hospodářského prostoru existuje.
Co zůstává nevyužito v plné míře je potenciál vnitrostátních soudů. Soudní dvůr EU
z vcelku pochopitelných politických důvodů s rozsudky vnitrostátních soudů
nepracuje a neodkazuje na ně. Pečlivě střežená aura nadřazenosti vyplývající
z nadstátního pojetí této instituce se s takovým přístupem neslučuje. Bylo by to
nadto problematické též z pohledu samotných členských států. Evropská unie jako
spolek demokraticky si rovných států se s oficiální a otevřenou preferencí vlivu
vybraného národního práva neslučuje. Přesto si vnitrostátní právo cestu do unijního
práva našlo, a to právě v rámci jeho výkladu Soudním dvorem EU. Jen to není
přiznáváno.
Soudní dvůr EU tedy s komparativní metodou výkladu aktivně pracuje, metodicky
ale problematicky či snad přesněji - omezeně. Srovnávání je totiž povrchní a
[145]
omezuje se jen na odkaz na vnitrostátní právo či na rozhodnutí jiného soudu.
V rozhodnutích Soudního dvora EU tedy komparativní přístup spíše než ve výkladu
práva spočívá v hledání argumentů pro podporu vlastních závěrů.379
To ovšem
neznamená, že k ní nedochází pro vnějšího pozorovatele skrytě v rámci soudních
porad.
379 Jednotlivé metody komparativního výkladu jsou poměrně dobře rozebrány v níže uvedeném článku. Soudní
dvůr EU nejlépe charakterizuje použití komparace označované jako „independent mode of reasoning“, kdy je cizí
právo či rozhodnutí používano jako argument pro či proti určitému rozhodnutí. V případě rozhodnutí Soudního
dvora EU je výhradním pravidlem použití in favorem. Viz DAMMANN, J., C. The Role of Comparative Law In:
Statutory and Constitutional Interpretation. [online]. St. Thomas Law Review. 2002, Vol. 14 [Cit. 14. 1. 2018].
Dostupné z http://heinonline.org, str. 521.
[146]
IV. Specifika jazykového výkladu práva Evropské unie
Východiskem výkladu práva je jeho textové zachycení. Prostřednictvím textu
zákonodárce sděluje své představy o žádoucím uspořádání společnosti. Je tedy
důležitým komunikačním prostředkem a zároveň převodníkem mezi mocí
zákonodárnou a mocí soudní. Shoda již ale není o tom, kdo, tedy zda soudy, či
zákonodárce, je oprávněn s tímto převodníkem manipulovat. Jazykem teorie práva
jde o otázku, zda mát být soudní výklad výkladem objektivním nebo subjektivním.
Čárka před slovem „nebo“ přitom není záměrně, máme totiž za to, že myslitelná je
i varianta zahrnující oba přístupy.
Z předchozích kapitol vyplývá, že Soudní dvůr EU má mimořádné postavení při
výkladu práva Evropské unie. Má v podstatě monopol na určování směrodatného a
tedy správného výkladu tohoto práva. Je sice ochoten nechat se ovlivnit ze strany
vnitrostátních práv či práva mezinárodního a reflektuje přitom praxi jiných
mezinárodních soudů, v zásadě je to ale on sám, kdo rozhoduje o tom, jaké
myšlenky budou převzaty a kterými rozhodnutími se inspiruje či na ně alespoň
odkáže. Nemá proto problém „razit“ vlastní cestu a vlastní výklad práva.
Limity jeho činnosti přesto existují a textové zachycení je jedním z nich. Jako
autonomní soud má Soudní dvůr EU široký prostor pro vlastní pojetí výkladu
unijního práva. S ohledem na své hierarchické postavení nečelí přímé konkurenci ze
strany jiného soudu, ať už unijního, vnitrostátního ale i mezinárodního. V jeho
činnosti a ve způsobu, jakým právo Evropské unie vykládá, se projevují též neprávní
limity. Soudní dvůr EU je zjevně ochoten reflektovat možné politické důsledky
svého rozhodování pro členské státy, činí tak ovšem jen ve výjimečných případech.
Na první pohled je ovšem paradoxní, že vše výše uvedené platí při výkladu unijního
práva pouze pro Soudní dvůr EU, již ale nikoliv pro soudy členských států. Ty jsou
totiž vázány výkladem Soudního dvora EU, v důsledku čehož je jejich práce
s právem Evropské unie o poznání méně kreativní, objevná či aktivistická. Máme
[147]
proto za to, že je nezbytné rozlišovat za prvé „tvůrčí přístup“ k výkladu práva
Evropské unie, který sice není národním soudům zapovězen, ale kde má rozhodující
a dlužno dodat, že také poslední slovo Soudní dvůr EU. Předpoklady pro tvůrčí
přístup má přitom ideální, a to jak již zmíněným systémovým nastavením, tak i
v důsledku toho, že zejména text zřizovacích smluv je poměrně rámcový.
Za druhé je to ona „rutina práce s právem“, u níž se proces výkladu nebude nijak
výrazně odlišovat bez ohledu na to, zda bude prováděn Soudním dvorem EU či
soudy členských států. Máme tím na mysli to, že rozdíl mezi Soudním dvorem EU
a soudy členských států nebude v „procesu“ či „technice“ použití výkladových
metod či jejich odlišném pojetí, ty jsou totiž zcela stejné. Rozdíl je pouze a jenom
v tom, že Soudní dvůr EU při výkladu unijního práva vychází primárně z textu unijní
legislativy, zatímco soudy členských států musí kromě něj zohlednit též způsob, jak
byl tento text Soudním dvorem EU vyložen.
Demonstrovat by uvedené bylo možné takto – Soudní dvůr EU upřesnil
v rozhodnutí Cassis de Dijon výkladem článku 34 Smlouvy o fungování EU pojem
„zakázané opatření s obdobným účinkem“. Základem mu přitom byl text tohoto
ustanovení, který, jak je vidno, je velmi obecný a sám o sobě nepříliš návodný.
S ohledem na své systémové postavení a s ohledem na působení vlivů, které byly
demonstrovány v předchozích kapitolách, dospěl k určitému výsledku příznivému
z pohledu vnitřního trhu a tedy i samotné Evropské unie. V rámci gramatického
výkladu nutně musel vyjít z běžného významu tohoto pojmu; faktu, že unijní právo
je interpretováno autonomně ve více jazykových verzích atd. Jenže, stejně ale musí
následně v relevantních případech postupovat kterýkoliv vnitrostátní soud s tím
jediným rozdílem, že je vázán interpretačními závěry Soudního dvora již
vyslovenými v rozhodnutí Cassis de Dijon. Ostatně, i národní soud by mohl, ještě
před rozhodnutím Soudního dvora EU, dospět k závěru, že dané ustanovení je
nutné interpretovat takto široce prointegračně.
Rozdíl tedy v jejich postupu v zásadě není, resp. by neměl být, právně by to nebylo
zdůvodnitelné. Důležité ovšem je, že primárním hybatelem je Soudní dvůr EU, ne
[148]
soudy členských států. Z tohoto pohledu pak platí, že bavíme-li se o zvláštnostech
výkladu práva Evropské unie, pak tyto zvláštnosti mohou být indukovány za prvé
specifickými systémovými charakteristikami tohoto práva a za druhé Soudním
dvorem EU v důsledku jeho specifického přístupu k tomuto právo. A platit to bude
v podstatě pro všechny metody výkladu, ne jen jazykovou.
Hodláme-li hovořit o jazykovém výkladu v případě práva Evropské unie, musíme
se vypořádat se dvěma relativně samostatnými, přesto však souvisejícími okruhy
problémů. První z nich zahrnuje vše, co týká jazykového výkladu jako takového,
tedy tak, jak je tradičně chápán teorií práva. V tomto pojetí budeme přistupovat
k jazykovému výkladu jako k obecné metodě výkladu práva a budeme jím rozumět
především výklad gramatický. Druhý okruh problémů je charakteristický především
pro Evropskou unii, zatímco ve vnitrostátní teorii práva nebývá akcentován. Souvisí
s mnohojazyčnou povahou jejího práva a v tomto smyslu jde o specifickou metodu
srovnání jednotlivých textů.
4.1 Systémové charakateristiky práva Evropské unie a jejich vliv na jazykový
výklad tohoto práva
Právo Evropské unie je specifické svým mnohojazyčným zachycením.
S mnohojazyčností se ale pojí řada problémů, které se projevují nejen při výkladu
práva, ale ve své podstatě již při jeho přijímání. Text předpisu je výsledkem
legislativního procesu,380
je ztělesněním představ zákonodárce o určitém uspořádání
věcí. Právo Evropské unie je zachyceno v 24 jazycích. Na první pohled to může
380 A nutno podotknout, že v případě Evropské unie je i legislativní proces nastaven tak, že může generovat
chyby. V odborné literatuře se lze setkat s názory, že spíše než podle kvality právní úpravy je úspěšnost
legislativního procesu hodnocena podle množství vyprodukovaných předpisů. Spojíme-li to s faktem, že Unie
zasahuje do nejrůznějších politik, které mnohdy používají velmi specifickou terminologii, je jasné, že je na
problém zaděláno. Viz SANDSTROM, G. Guest editorial: Knocking EU law into shape. Common Market Law
Review. 2003, č. 40, str. 1308.
[149]
znamenat, že zachycení je přesnější, než pokud by bylo zachyceno jen v jednom
jazyce. Občas je totiž náročné převést myšlenku do textu i v rodném jazyce,381
zvlášť
ma-li jít o text právní, kde jsou nároky na preciznost formulací vyšší.
Příklad takového zpřesnění významu lze demonstrovat na nařízení o hygieně
potravin,382
které v příloze II. odst. 9 hovoří o vhodném příslušenství pro převlékání
pracovníků, slovenská verze obdobně požaduje „primerané zariadenia na prezliekanie
zamestnancov“, zatímco německá hovoří o „Umkleideraum“ a francouzská o „vestiaire“.
Česká a slovenská verze přitom nejsou problematické proto, že by nepostihovaly
přesně to, co zákonodárce očekává. Jsou však přesto nedostatečné, jelikož připouští
i jiné, v daném případě nechtěné způsoby výkladu. Znění v dalších jazycích, které je
konkrétnější, umožňuje zpřesnit význam verze české (a slovenské).
Z tohoto pohledu mnohojazyčné vyjádření může být prospěšné. To by ale platilo
pouze v případě, kdy by zákonodárce veškeré jazyky skutečně dobře ovládal. Patrně
ale nebude příliš odvážené bez empirického ověření tvrdit, že takovým množstvím
jazyků žádný z členů unijních zákonodárných orgánů nehovoří. V konečném
důsledku tak mnohojazyčnost naopak vypovídací hodnotu textu ve srovnání
s jednojaznýčmi režimy práva snižuje.383
Právo Evropské unie je tedy projednáváno384
a zachyceno v tolika jazycích, že
zúčastněné osoby jen těžko mohou mít jistotu, zda to, proč hlasovaly, a to, čeho
381 Nad tímto tvrzením jsme dlouho váhali, zda jej ponechat. Je totiž dvojsečné a nebezpečné. Především pro
jeho autora, píše-li habilitační práci.
382 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 852/2004 ze dne 29. dubna 2004 o hygieně potravin.
383 Srovnej stanovisko generální advokátky - Trstenjak - přednesené dne 8. března 2007. Albert Reiss
Beteiligungsgesellschaft mbH proti Land Baden-Württemberg. Věc C-466/03. ECLI:EU:C:2005:390.
Poznámka č. 33.
384 Kdysi na exkurzi v Evropském parlamentu nám bylo mimochodem uváděno, že tlumočníci dostávají od
řečníků dopředu připraveno zachycení řeči, a to více či méně věrné. V ústním vysoupení dotčeného poslance
[150]
chtěli dosáhnout, skutečně našlo svou cestu do všech jazykových verzí. To, co by
jinak mohlo být výhodou, se v případě zachycení práva stává naopak problémem.
Lidský jazyk obecně a jazyk právní zvláště totiž fungují jinak, než např. jazyk
programovací (strojový) s jasně danými hodnotami. Programovací jazyk snadno
převedeme do jedniček a nul srozumitelných počítači a jeho příkazy pracují
s konstantami a proměnnými, které jsou matematicky přesně dány, stejně jako
příkazy samy.
Právo však takto nefunguje. Právo je charakteristické obecností zachycení norem.
Zatímco tedy v případě dobrého programátora volba konkrétního programovacího
jazyka takřka nehraje roli, matematické zachycení totiž ve výsledku bude ve všech
jazycích stejné, v případě jazyka lidského narážíme na problém spojený s praktickou
nemožností zajištění zcela identického překladu z jazyka jednoho do jazyka jiného.
Mnohojazyčnost zachycení práva Evropské unie by proto měla snižovat váhu
jazykového výkladu ve srovnání s jinými metodami. To už ovšem odlišnost od
běžně jednojazyčného práva vnitrostátního je. Naproti tomu nejde o praxi, která by
se zásadně lišila od výkladu práva mezinárodního či vnitrostátního práva států
vícejazyčných.
V Komisi a Radě je nadto legislativa projednávána v pracovních jazycích.385
Paralelní
projednávání ve všech 24 jazycích by totiž jen stěží bylo možné fakticky, natož
ekonomicky. Do ostatních autentických jazyků je teprve následně překládána386
ale může ad hoc docházet ke změnám, které tlumočníci ne vždy přesně zachytí. Tlumočeno tak nemusí být to,
co bylo řečeno. Obdobná informace byla poskytnuta i na Soudním dvoře EU.
385 Existence pracovních jazyků je předvídána článkem 6 nařízení č. 1 o užívání jazyků v Evropském
hospodářském společenství. Srovnej též rozsudek Tribunálu (šestého senátu) ze dne 31. března 2011. Italská
republika v. Evropský hospodářský a sociální výbor (EHSV). Věc T-117/08. ECLI:EU:T:2011:131, odst. 55.
386 Jsme si vědomi problematičnosti pojmu „překládána“. Z pohledu právního totiž o překlady jedné „původní“
verze nejde, všechna autentická znění jsou původní.
[151]
překladateli. Z praktických důvodů je používána též nepřímá metoda překladu přes
pivotní jazyky. Celý tento proces je nutně zdrojem chyb, které za normálních
okolností, je-li právo zachyceno v jednom jediném jazyce, prakticky nevznikají.387
Přítomnost těchto chyb je snadno empiricky prokazatelná v eurlexu.388
Vlastní
opravu (corrigendum) alespoň v jedné jazykové verzi má řada unijní předpisů. I tato
skutečnost kompromituje jazykovou metodu výkladu oproti ostatním. Zde již ale
odlišnost od vnitrostátního prostředí neshledáváme. Snad jen v četnosti chyb, což
je ale faktor neprávní.
Nutno podotknout, že chyby vzniklé v překladu mohou být způsobeny nejenom
nevhodným použitím slov vedoucích k posunu významu právní normy, ale i
termínů, které jsou běžné spíše než pro jazyk právní, pro jazyk hovorový. Problém
může nastat také tehdy, pokud se pojem, který má více významů v jazyce, z něhož
se překládalo, použije neuváženě v několika ustanoveních téhož právního předpisu.
Obě situace lze demonstrovat na příkladu směrnice o klamavé a srovnávací
reklamě.389
Tato směrnice vymezuje ve svém českém znění reklamu jako „každé
387 Příkladů by se jistě našlo mnoho. Z nám blízké oblasti lze zmínit kupř. nevhodný překlad v nařízení Rady
(ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských
a obchodních věcech, které v českém jazyce používalo termín „soudní příslušnost“, stejně jako čl. 81 odst. 2
písm. c) Smlouvy o fungování EU. Z pohledu české teorie práva by přitom bylo správné použití termínu
„pravomoc“, což by bylo ostatně shodné se slovenským zněním obou norem, které s pojmem „pravomoc“
pracuje.
388 Kupříkladu nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu
soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech bylo opraveno v celkem 12 případech ze všech
jazykových verzí, z toho dvě se týkaly jazyka českého. A to toto nařízení představuje legislativu, která vychází
z dříve uzavřené mezinárodní smlouvy. Dalo by se proto předpokládat, že text již bude vycizelován. Opravovány
přitom nejsou jen jazyková znění států, které přistoupily po 1. květnu 2004, u nichž by to člověk spíše
přepokládal. Podobně je tomu v případě mnoha dalších unijních předpisů.
389 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/114/ES ze dne 12. prosince 2006 o klamavé a srovnávací
reklamě.
[152]
předvedení související s obchodem, živností, řemeslem nebo svobodným povoláním, jehož cílem je
podpora odbytu zboží nebo poskytnutí služeb, včetně nemovitostí, práv a závazků.“390
Za
klamavou označuje tato směrnice každou reklamu, „která jakýmkoli způsobem, včetně
předvedení, klame nebo pravděpodobně může klamat osoby, kterým je určena nebo které zasáhne,
a která pro svůj klamavý charakter pravděpodobně ovlivní jejich ekonomické chování, nebo která
z těchto důvodů poškodí nebo může poškodit jiného soutěžitele.“391
Spojíme-li obě definice
dohromady do jednoho tvrzení, pak české znění říká že, klamavá reklama je každé
klamavé předvedení, které jakýmkoliv způsobem, včetně předvedení klame... Výsledkem
je definice v kruhu vzniklá dvojím použitím téhož českého slova v rozdílném
kontextu. Dlužno dodat, že stejný problém může nastat i v právu vnitrostátním.392
Typ nesprávnosti způsobené nevhodným použitím hovorového slova spočívá
v použití slova „pravděpodobně“ ve výše citované definici klamavé reklamy. Unijní
zákonodárce přitom měl zjevně na mysli spíše význam, který je spojen v českém
jazyce se slovy „zřejmě“, „zjevně“ nebo též „očividně“.393
Oba tyto problémy jsou sice
snadno odstranitelné výkladem i v rámci české jazykové verze způsobem stejným,
jakým by byly eliminovány i tehdy, pokud by šlo o chyby legislativy české. Z pohledu
praktického proto problém nepředstavují. Ovšem to je neomlouvá, vyskytovat by
390 Viz článek 2 písm. a) směrnice 2006/114.
391 Viz článek 2 písm. b) směrnice 2006/114.
392 Definice klamavé reklamy v českém právu je toho důkazem. Viz komentář k § 2985 OZ, HAJN, P. In:
ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolter Kluwer CZ,
2014. str. 1178.
393 Obě zde zmiňované ukázky nesprávnosti jsou zároveň příkladem situace, kdy český zákonodárce v rámci
procesu implementace dokázal vytvořit přesnější a vhodnější znění právní úpravy, než je to, které bylo ve
směrnici vzorem. Blíže viz ONDREJOVÁ, D. Nekalá soutěž v novém občanském zákoníku. Komentář. Praha: C. H.
Beck, 2014, str. 94. ONDREJOVÁ, D. Klamavá reklama v (novém) občanském zákoníku. Právní rozhledy. 2015,
č. 5, str. 159 a násl. a ONDREJOVÁ, D., SEHNÁLEK, D. Vliv práva Evropské unie na českou regulaci nekalé soutěže
a nekalých obchodních praktik. Brno: Masarykova univerzita, 2016, str. 59.
[153]
se neměly.394
Je tu též otázka možnosti překladu právního textu jako takového.395
Přeložit lze
patrně vše, mnohdy však komplikovaně, opisem či s doprovodným vysvětlením. Je
tomu tak zvláště tehdy, jde-li o pojmy a instituty národním právním řádům vzájemně
neznámé.396, 397
Především to platí pro odlišnosti mezi common law a právem
kontinentálním, ty jsou totiž mnohdy značné.398
V textech právních předpisů však
pro obšírnější vysvětlování není prostor a ne vše se dá vyřešit preambulí s
odůvodněním399
či úvodními ustanoveními s definicemi. „Básnická licence“ (licentia
poetica) je při překladu právního předpisu neakceptovatelná.400
Na rozdíl od
předkladů právních institutů zpravidla nevznikají problémy při překladech věcí
(resp. nepřímého objektu) právní úpravy.401
394 Skutečností totiž je, že advokáti se často a rádi chytají těchto nedostatků a snaží se jimi argumentovat ve svůj
prospěch, a to zvlášť za stavu, kdy jiné a rozumnější argumenty nemají. Soudy se následně s těmito problémy
musí vypořádávat a stojí je to čas, který by mohly věnovat problémům skutečným.
395 Této problematice je z pohledu lingvistického věnována celá Tomáškova publikace. Odkazujeme proto na
ni. TOMÁŠEK, M. Překlad v právní praxi. 2. vyd. Praha: Linde, 2003.
396 Rozdílnost pojmů a institutů byla ostatně v nedávné době použita jako argument proti psaní habilitačních
prací v anglickém jazyce na Masarykově univerzitě. Argumentoval jimi Bejček v poznámkách k návrhu čl. 2 odst.
3 Řádu habilitačního řízení a řízení ke jmenování profesorem na MU na jednání Akademického senátu dne 24.
dubna 2017 v odst. 31, stejné důvody ve svém vyjádření uvedl též Křepelka.
397 Konkrétní příklady z oblasti práva Evropské unie zmiňuje Tomášek. Viz TOMÁŠEK, M. Viktor Knapp v
bráně jazyků. Právník : Teoretický časopis pro otázky státu a práva, 2013, č. 12, str. 1181 a 1182.
398 Dlužno dodat, že ke stejnému cíli lze dojít různými cestami. Tudíž, mezi common law a kontinentálním
právem či na nižší úrovni nebude rozdílu primárně ve výsledku, ale v různých institutech použitých k jeho
dosažení.
399 Podle článku 296 Smlouvy o fungování EU jsou odůvodnění povinná.
400 Koneckonců, i překlady nejprodávanější knihy světa (Bible) nejsou jednotné.
401 Viz výše uváděný příklad nařízení o hygieně potravin – koncept šatny bude ve všech členských státech
víceméně stejný. Naproti tomu, pojetí odpovědnosti za protiprávní jednání se již může zásadně lišit. První
[154]
Při práci s unijní legislativou je navíc prakticky nemožné zohlednit všechny ostatní
jazykové verze. Základní srovnání lze sice provést i ve více jazycích, strojové
překlady mohou pomoci. Plného porozumění významu pojmu ve všech jeho
jazykových mutacích za současných možností nelze rozumně dosáhnout. Právně
proto lze sice požadovat zohlednění všech jazykových verzí, fakticky takový výklad
prostě nelze provést.
Pouze na okraj připomínáme faktory jazykově-filosofické. Podle některých teorií
jazyk předurčuje myšlení a tudíž i chování. Určitý jev pojmenovaný v daném jazyce
může mít v závislosti na tomto pojmenování různý dopad na jednotlivce. Máme
nicméně za to, že fakta hovoří spíše proti takovému pojetí, za celou mnohojazyčnou
existenci Evropské unie402
takový důsledek nikdy nebyl zpozorován.
Problém s mnohojazyčností spočívá také v tom, že jazykové zachycení práva
Evropské unie je dynamické. Mění se s počtem členských států. Jazyk nově
přistoupivšího státu získává stejné postavení, jako mají jazyky původní. Legislativa
se přeloží, znění vyhlásí ve zvláštním vydání Úředního věstníku EU a napříště se i
toto znění stává součástí jednoho celku, podle kterého by výklad měl být prováděn.
Pokud by naopak členský stát projekt integrace v rámci Evropské unie opustil, i jeho
jazyk přestane být jazykem práva této mezinárodní organizace. Potenciální problémy
s tím spojené reálně nevznikají jen proto, že členská základna mezinárodních
organizací má obecně tendenci být stabilní.
Ne vše v oblasti jazykového výkladu lze ovšem svádět jen na mnohojazyčnost. Výše
naznačená specifika překladů právních předpisů vedou příležitostně, přesto však
přeložíme relativně snadno, druhé již může být problém. Srovnej též GAMBARO, A. Interpretation of
Multilingual Legislative Texts. [online]. Electronic Journal of Comparative Law. 2007, vol 11, [Cit. 25. 8. 2017].
Dostupné z http://www.ejcl.org/113/article113-4.pdf, str. 7.
402 V počátcích šlo o dva germánské a dva románské jazyky, nyní je samozřejmě paleta podstatně širší.
[155]
znatelně k tomu, že i v rámci jedné jazykové verze práva Evropské unie dochází
k použití různých pojmů s potenciálně odlišným významem v situacích, kdy to
nebylo úmyslem.403
Demonstrovat tento problém je možno na příkladu evropského
mezinárodního práva soukromého, které prostřednictvím zvláštních a mnohdy až
dadaisticky označených404
ustanovení v jednotlivých nařízeních405
upravuje pravidla
provádění dřívějších smluv uzavřených členskými státy a vylučuje toto provádění
z důvodu věcného nahrazení uvedených smluv těmito nařízeními.
Dalším problémem z pohledu jazykového výkladu a jistou specifičností práva
Evropské unie (nikoliv již ale metod a postupu jeho výkladu) je fragmentace právní
úpravy, která byla typická například v oblasti soukromého práva Evropské unie. V
oblasti spotřebitelského práva jednotlivé směrnice definují každá v rámci své
působnosti pojem „spotřebitele“ pomocí často odlišných definic. Pojetí spotřebitele
má sice určité společné prvky, které jim všem jsou vlastní, v jednotlivostech se ale
403 Tyto problémy na příkladu překladů právních předpisů Evropské unie v období souvisejícím se vstupem
České republiky do Evropské unie podrobně mapuje Křepelka. Viz KŘEPELKA, F. Mnohojazyčnost Evropské
unie a její důsledky pro českou právní praxi. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007, str. 120 a násl.
404 Je zarážející, že ani v případě tak banální záležitosti, jakou je označení periodicky se opakujícího institutu
v rámci předpisů z jedné politiky, nebylo dbáno na terminologickou jednotu. Dotčená ustanovení jednotlivých
nařízení jsou proto uvozena názvy „Vztah k mezinárodním smlouvám,“ „Vztahy ke stávajícím mezinárodním úmluvám a
dohodám,“ „Dohody se třetími zeměmi,“ „Vztah k jiným nástrojům“, aniž by pro takové rozlišování byl nějaký racionální
důvod.
405 Článek 44 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení, článek 69 nařízení
Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí
a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností, článek 22 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č.
805/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky, články 59-63
nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve
věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000, články 67-
73 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a
uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, článek 85 Nařízení Evropského
parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení.
[156]
přístupy liší.406
Situace se pravda zlepšuje s tím, jak jsou dřívější dílčí předpisy
postupně souborně kodifikovány.
4.2 Normativní přístup k řešení problému s textovým zachycením práva
Evropské unie
Jazykový režim zřizovacích smluv je určen článkem 55 Smlouvy o EU, dle kterého
má všech 24 znění stejnou platnost.407
Režim sekundárního práva je dán obdobně
nařízením č. 1 o užívání jazyků v Evropském hospodářském společenství
v aktuálním znění.408
Toto nařízení bylo přijato na základě článku 342 Smlouvy o
fungování EU podle aktuálního číslování.409
Zvláštní režim omezující počet
používaných jazyků umožňuje v oblasti práv duševního vlastníctví zavést článek 118
406 Skutečně je několik případů pro demonstraci:
Směrnice Rady ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy v článku 2 odst. 4
definuje spotřebitele jako osobu, „která si koupí nebo se zaváže, že si koupí, soubor služeb („hlavní smluvní strana“) nebo
jakákoli osoba, jejímž jménem se hlavní smluvní strana zavazuje ke koupi souboru služeb („ostatní příjemci“) nebo jakákoli
osoba, na kterou hlavní smluvní strana nebo ostatní příjemci převedou soubor služeb („příjemce“)“.
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, v článku
2 odst. 1 definuje spotřebitele jako fyzickou osobu, „která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná za
účelem, který nelze považovat za její obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání“.
Dnes již zrušená směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve
spotřebitelských smlouvách v článku 2 písm. b) stanovila, že spotřebitelem je fyzická osoba, „která ve smlouvách,
na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání.“
407 Čeština se stala autentickým zněním zřizovacích smluv na základě článku Aktu o podmínkách přistoupení
České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské
republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky a o úpravách smluv,
na nichž je založena Evropská unie, sekundární právo na základě jeho článku 58.
408 A nařízení č. 1 o užívání jazyků v Evropském společenství pro atomovou energii.
409 Původně se jednalo o článek 217 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství a právě na
jeho základě bylo toto nařízení přijato.
[157]
Smlouvy o fungování EU. Chápame-li jej ovšem správně, týká se toto ustanovení
výhradně jazyků úředních, v nichž má být s úřady komunikováno např. při registraci
patentů. Neznamená tedy možnost omezit počet jazyků, v nichž by byla právní
úprava práv duševního vlastnictví příjímána.410
Máme přitom za to, že ze zřizovacích smluv ani z obecných zásad právních či na
základě kategorických požadavků411
nelze dovodit právo jednotlivce na to, aby
legislativa byla Evropskou unií přijímána v úředním jazyce státu, jehož je občanem
a kterému zároveň rozumí.412
Stávající stav je proto kompromisem mezi členskými
státy, který ještě lze považovat za únosný z pohledu jejich ústavního práva (vždy
právě jeden národní úřední jazyk je zároveň úředním jazykem Evropské unie) a
zároveň z pohledu ekonomického. Zdá se přitom logické, že jazyky sekundárního
práva svým počtem následují jazyky zřizovacích smluv. Přesto si lze představit
přístup odlišný, kdy by jeden či několik jazyků byly povýšeny nad jiné a pouze znění
v nich by bylo zněním autentickým. Pro mezinárodní právo je takový přístup
410 Naproti tomu možnost omezení jazyků úředních již byla potvrzena i Soudním dvorem EU, např. v rozsudku
Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 5. května 2015. Španělské království v. Rada Evropské unie. Věc C-
147/13. ECLI: ECLI:EU:C:2015:299.
411 V úvahu přichází např. zásada právní jistoty.
412 Ač to bylo formulováno obecněji, lze to patrně dovodit z případu Kik, kde Soudní dvůr EU konstatoval
„Nicméně tyto zmínky nemohou být považovány za projev obecné zásady práva Společenství, která by každému
občanovi zaručovala právo na to, aby vše, co může mít vliv na jeho zájmy, bylo za všech okolností sepisováno
v jeho jazyce.“ Generální advokátka Kokott alespoň takto v případu Skoma-Lux v tomto duchu argumentovala.
Za zajímavé považujeme to, že generální advokátka používá rozhodnutí Kik bez náznaku pochybnosti, máme
totiž za to, že argumentace na jeho základě znamená jeho širší použití a generální advokátka v něm Soudnímu
dvoru EU vkládá do úst něco, co možná nevyslovil. Případ Kik se totiž netýkal jazyka práva, ale řízení. Srovnej
rozsudek Soudního dvora ze dne 9. září 2003. Christina Kik proti Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu
(ochranné známky a vzory) (OHIM). Věc C-361/01 P. ECLI:EU:C:2003:434, odst. 82, a stanovisko generální
advokátky - Kokott - 18. září 2007. Skoma-Lux s.r.o. proti Celnímu ředitelství Olomouc. Věc C-161/06.
ECLI:EU:C:2007:525, odst. 37.
[158]
charakteristický,413
pro národní výjimečně též.414
Jednotlivec by přitom na svých
právech nemusel být dotčen, za předpokladu, že by měl možnost se přes Úřední
věstník EU seznámit alespoň s překladem ve vlastním jazyce,415
judikatura Soudního
dvora EU hovoří právě jen o možnosti seznámit se a ta by v takovém případě dána
byla.416
4.2.1 Požadavek srovnávání autentických textů a návazný výklad
Řešení problému s mnohojazyčností je judikaturou Soudního dvora EU ustáleně
řešeno417
a osvětleno, problému se dostatečně věnuje též odborná literatura.418
Shrneme-li stručně požadavky, pak z nich vyplývá povinnost srovnávat všechny
autentické verze bez ohledu na to, zda jsou původními či zda se staly autentickými
až dodatečně, jazyky mají rovné postavení, při výkladu je nutno příhlížet k účelu
právní úpravy, systematice, ekonomii, informace relevantní pro výklad ustanovení
413 Vídeňská úmluva o smluvním právu dokonce takové řešení výslovně předvídá v čl. 31 odst. 1.
414 Příklady viz GAMBARO, A. Interpretation of Multilingual Legislative Texts. [online]. Electronic Journal of
Comparative Law. 2007, vol 11, [Cit. 25. 8. 2017]. Dostupné z http://www.ejcl.org/113/article113-4.pdf a
KŘEPELKA, F. Mnohojazyčnost Evropské unie a její důsledky pro českou právní praxi. 1. vyd. Brno: Masarykova
univerzita, 2007, str. 28 a 29.
415 Což je ostatně praxe mezinárodních smluv v České republice. Viz článek 10 Ústavy a požadavek vyhlášení.
416 Srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 25. ledna 1979. A. Racke proti Hauptzollamt Mainz. Věc 98/78.
ECLI:EU:C:1979:14, odst. 15.
417 Odborné literatuře je společné, že jako první, klíčové a komplexní rozhodnutí Soudního dvora EU zabývající
se výkladem je uváděn rozsudek Soudního dvora ze dne 6. října 1982. Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA
proti Ministero della sanità. Věc 283/81. ECLI:EU:C:1982:335, odst. 18–20.
418 Z mnohých zmiňujeme BOBEK, M., BŘÍZA, P., KOMÁREK, J. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie.
Praha: C. H. Beck, 2011, str. 529 a násl. KRÁL, R. Nařízení ES z pohledu jejich vnitrostátní aplikace a implementace. 1.
vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 88 a násl., KŘEPELKA, F. Mnohojazyčnost Evropské unie a její důsledky pro českou
právní praxi. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007, str. 77 a násl., RASMUSSEN, H. Towards a Normative
Theory of Interpretation of Community Law. [online]. University of Chicago Legal Forum. 1992, č. 1 [Cit. 20. 1.
2018]. Dostupné z http://chicagounbound.uchicago.edu/uclf/vol1992/iss1/7, str. 149 a další.
[159]
unijního práva může rovněž poskytnout historie jeho vzniku,419
v případě možnosti
nutno volit verzi, která šetří práva jednotlivce.420
Zapovězen je výklad jen v rámci
jedné jazykové verze,421
což je důsledek rovného postavení jazyků v Evropské
unii,422
řešením není ani mechanický přístup423
zohledňující pouze počty jednotlivých
verzí,424
nebo dokonce velikost populace tyto jazyky používající.425
Za pozoruhodnou považujeme skutečnost, že se Soudní dvůr EU ve všech svých
rozhodnutích omezuje pouze na požadavek srovnání všech jazykových verzí, aniž
by ale dovodil v teoretické rovině další postup následující po tomto srovnání.
Výsledkem srovnání je totiž jen zjištění rozdílu, již ale není řečeno, jak s ním naložit.
Je přitom zjevné, že jazykový výklad je pouhým odrazovým můstkem pro další
419 Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 27. října 2016. Evropská komise v. Spolková republika
Německo. Věc C-220/15. ECLI:EU:C:2016:815.
420 Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. listopadu 1969. Erich Stauder proti Stadt Ulm - Sozialamt. Věc 29-69.
ECLI:EU:C:1969:57.
421 Rozsudek Soudního dvora (osmého senátu) ze dne 19. dubna 2007. UAB Profisa proti Muitinės
departamentas prie Lietuvos Respublikos finansų ministerijos. Věc C-63/06. ECLI:EU:C:2007:233, odst. 13.
422 Srovnej BOBEK, M. Multilingualism of the European Union Law In: the National Courts: Beyond the
Textbooks In: KJÆR, A. L., ADAMO, S. Linguistic Diversity and European Democracy. Routledge: 2016, str. 133.
423 Generální advokát Bobek hovoří o „přehlasování jazyka“. Viz stanovisko generálního advokáta M. Bobek
přednesené dne 12. prosince 2017. Věc C‑16/16 P Belgické království proti Evropské komisi.
ECLI:EU:C:2017:959, odst. 140.
424 Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 29. dubna 2004. Björnekulla Fruktindustrier AB proti
Procordia Food AB. Věc C-371/02. ECLI:EU:C:2004:275.
425 Rozsudek Soudního dvora ze dne 2. dubna 1998. The Queen proti Commissioners of Customs and Excise,
ex parte EMU Tabac SARL, The Man In: Black Ltd, John Cunningham. Věc C-296/95. ECLI:EU:C:1998:152.
[160]
metody výkladu. Definice toho, co má být tímto můstkem, ovšem v rozhodnutích
Soudního dvora EU chybí.426
Výsledkem srovnání autentických textů totiž může být zjištění existence zásadního
rozporu mezi jednotlivými jazykovými verzemi, nebo částečného překryvu ve
významech. První varianta znamená, že jednotlivé jazykové verze nejsou nijak
slučitelné, což přirozeně vytváří nejistotu ohledně využití dalších výkladových
metod. Druhá varianta vede k identifikaci takového výkladu, který může být zároveň
společný všem jazykovým verzím, přesto je také problematická. Lze totiž uvažovat
o těchto možnostech dalšího postupu:
1. zohlednění pouze průsečíku všech množin významů tvořených jednotlivými
jazykovými verzemi, tzn. nejužší možný přístup;
2. zohlednění součtu všech množin významů tvořených jednotlivými
jazykovými verzemi, tzn. široký přístup;
3. odklon od možných významů vytvořením nové množiny významu
dovozeného ve vazbě na všechny jazykové verze, tzn. potenciálně i nad
rámec toho, co je v jednotlivých textech obsaženo.
První přístup se nabízí jako vhodné řešení, je-li tedy taková shoda zjištěna. Problém
však nastane tehdy, pokud se texty sice svými významy překrývají, ale zároveň jsou
natolik jasné a zjevné a zároveň odlišné, že redukce jejich významu pouze na dílčí
výseč by byla z pohledu jazykového výkladu nelogická a v rozporu s obvyklým
významem textu. Zároveň může dojít ke zúžení původně zamýšleného významu
daného textu v rozporu s tím, co zákonodárce původně zamýšlel a co je je účelem
dané úpravy. Takové nevhodné zúžení lze demonstrovat na rozhodnutí ve věci C-
426 Tím nemáme na mysli stanovení pořadí výkladových metod. To je další a samosatný problém. Takové pořadí
mimochodem z praktických důvodů Soudním dvorem EU nebylo stanoveno. Viz KŘEPELKA, F.
Mnohojazyčnost Evropské unie a její důsledky pro českou právní praxi. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007, str.
78.
[161]
298/07,427
v němž byla mimo jiné řešena otázka, zda je poskytovatel služeb povinen
podle článku 5 odst. 1 písm. c) směrnice o elektronickém obchodu428
uvést před
uzavřením smlouvy s příjemcem služby telefonní číslo, aby bylo umožněno rychlé
navázání kontaktu a přímá a účinná komunikace.
Problém spočíval v tom, že požadavek uvádění telefonního čísla nebyl v textu
předmětného ustanovení výslovně obsažen.429
Generální advokát Colomer ale
upozornil na fakt, že španělský temín „señas“ se obvykle v běžné řeči vztahuje k něčí
adrese, zatímco francouzský pojem „coordonnées“ zahrnuje i telefonní číslo. Slova
„details“ a „Angaben“ v angličtině resp. němčině jsou naproti tomu druhová a označují
jakýkoli typ informace.430
Úzký přístup k výkladu by proto v tomto případě
znamenal, že požadavek telefonního čísla z článku 5 odst. 1 písm. c) směrnice o
elektronickém obchodu dovodit nelze, což by ale bylo v rozporu s účelem této
směrnice, tj. poskytnout jakékoliv údaje potřebné k přímému a účinnému spojení s
poskytovatelem služby.431
Těmto podmínkám telefonické spojení nepochybně
vyhovuje.432
427 Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 16. října 2008. Bundesverband der Verbraucherzentralen
und Verbraucherverbände - Verbraucherzentrale Bundesverband eV proti deutsche internet versicherung AG.
Věc C-298/07. ECLI:EU:C:2008:572.
428 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech
služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu.
429 Článek 5 odst. 1 písm. c) směrnice o elektronickém obchodu stanovil jen obecnou povinnost uvést „údaje,
které umožňují rychlé navázání kontaktu s poskytovatelem služeb a přímou a účinnou komunikaci s ním“.
430 Stanovisko generálního advokáta - Cosmas - 19. března 1998. Komise Evropských společenství proti
Španělskému království. Věc C-298/97. ECLI:EU:C:1998:119, odst. 21.
431 Ibidem, odst. 23.
432 Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 16. října 2008. Bundesverband der Verbraucherzentralen
und Verbraucherverbände - Verbraucherzentrale Bundesverband eV proti deutsche internet versicherung AG.
Věc C-298/07. ECLI:EU:C:2008:572, odst. 28.
[162]
Druhý přístup považujeme za potenciálně problematický, zejména pokud by jím měl
být dotčen jednotlivec. Nadto může i on, byl-li by uplatněn mechanicky, vést
k závěrům, které nejsou v souladu s původním účelem právní úpravy a úmyslem
zákonodárce.
Třetí přístup spíše odmítáme, jelikož znamená negaci významu textu úpravy jako
takového a rizikem je potencionalita vzniku arbitrárních řešení.
Jak již bylo uvedeno, slabinu v judikatuře Soudního dvora EU spatřujeme v tom, že
jako druhý krok uvádí požadavek přihlédnutí k systematice a účelu právní úpravy,
aniž by ale stanovila, co dělat dále s vlastním textem. Odkaz na další metody výkladu
přitom sám o sobě není dostačující, ty se ostatně používají i obecně, tzn. tam, kde v
různých jazykových verzích konflikt nevzniká. Podstatu tohoto problému lze podle
našeho soudu dobře demonstrovat na pravidlech výkladu mnohojazyčných
mezinárodních smluv v mezinárodním právu veřejném.
Vídeňská úmluva o smluvním právu předpokládá použití jazykového výkladu a
v rámci významů z něj plynoucích výkladu účelového.433
Není-li ale možné rozpory
v jednotlivých jazykových verzích takto a za použití dalších obecných výkladových
pravidel434
odstranit, nastupují pravidla zvláštní, specifická pro mnohojazyčné
smlouvy. Pomineme-li variantu řešení prostřednictvím rozhodujícího textu, která
v právu Evropské unie není z důvodů výše již rozebíraných myslitelná, má být
výsledek dosažen přijetím významu, který se zřetelem k předmětu a účelu smlouvy
tyto texty nejlépe sbližuje.435
Tento postup v sobě obsahuje zdánlivý rozpor, neboť
účelový výklad je součástí jak obecného postupu (který ale selhal), tak i speciálního
řešení. Logika zde ale je a spočívá v provedení posunu v hermeneutickém kruhu.
433 Viz článek 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu.
434 To znamená obecného pravidla dle článku 31 a doplňkových prostředků dle článku 32 citované smlouvy.
435 Viz článek 33 odst. 4 Ibidem.
[163]
Postup při výkladu totiž předpokládá zjištění účelu právní úpravy, a to především na
základě textu, kterým je tato úprava zachycena. To je činěno v rámci procesu
předporozumění. Na základě takto zjištěného účelu je následně volen ten význam
textu, který účelu odpovídá nejlépe. Textem jsme tedy začali, abychom se k němu
také vrátili. Vídeňská úmluva o smluvním právu v rámci obecného postupu
předpokládá práci s textem v konkrétním jazyce, zatímco v řešení speciálním se
podle našeho názoru musí zohlednit texty všech jazykových verzí. To znamená, že
provedeme změnu našeho původního mínění zjištěného v procesu
předporozumění, což přirozeně může ovlivnit to, jak definujeme zjištěný účel.
Následně volíme takový význam, a to ze všech jazykových verzí, který tomu účelu
odpovídá nejlépe.
V konečném důsledku tak fakticky (samozřejmě nikoliv právně) může být účel
identifikován podle obecného pravidla výkladu podle Vídeňské úmluvy o smluvním
právu odlišně od účelu zjištěného podle speciálního pravidla pro mnohojazyčné
smlouvy. Zároveň je ale možné, a to je klíčové, tímto způsobem dosáhnout
správného a jednotného výkladu, jelikož jazyková verze, která se ke zjištěnému účelu
přibližuje méně, nebude aplikována. Zohledněním všech jazykových verzí se tedy
nutně nerozumí požadavek nalezení jejich shody.
Výše uvedený závěr přirozeně platí podle našeho názoru také pro právo unijní, aniž
by to ale bylo jakkoliv v judikatuře Soudního dvora EU zdůrazněno či odbornou
literaturou reflektováno. Hovoří-li tedy Soudní dvůr EU o přihlížení k účelu právní
úpravy při řešení problému s rozdíly mezi jednotlivými jazykovými verzemi, má tím
podle našeho názoru na mysli zohlednění účelu zjištěného postupem obdobným
tomu obsaženému v článku 33 odst. 4 Vídeňské úmluvy o smluvním právu spíše,
než postupem podle článku 31 odst. 1 této smlouvy.
Praktickým důsledkem takového postupu je možnost určení jako rozhodné určité
jazykové verze, byť by tato byla verzí menšinovou či dokonce zcela ojedinělou, a
přesto, že by se lišila zcela zásadně a neslučitelně od ostatních jazykových verzí. Toto
řešení je proto plně v souladu s veškerými následnými a v této práci již zmiňovanými
[164]
požadavky, které vyplývají z judikatury Soudního dvora EU vztahující se
k mnohojazyčnosti.
Pokud bychom naproti tomu v procesu výkladu unijního práva výše uvedený posun
při vymezování účelu neprovedli a omezili se jen na účel zjištěný v kroku prvním,
mohli bychom v některých případech dospět ke zcela nesprávnému právnímu
řešení.
Dlužno dodat, že v praxi výše popsané teoretické postupy nemusí vždy nalézt své
uplatnění. Demonstrovat to lze na rohodnutí Soudního dvora EU ve spojených
věcech C-261/08 a C-348/08,436
které se týkalo konfliktu španělské jazykové verze
Schengenského hraničního kodexu,437
která stanovila povinnost vyhoštění státního
příslušníka třetí země tam, kde všechny ostatní jazykové verze zakládaly pouze
možnost takového postupu.438
Soudní dvůr EU v tomto rozhodnutí v rámci řešení
konfliktu nejprve připomenul svou dřívější judikaturu řešící tyto situace,439
aby
následně vše popřel konstatováním, že jelikož „je v projednávaném případě španělská
jazyková verze čl. 11 odst. 3 nařízení č. 562/2006 jediná, jež se odchyluje od znění jiných
jazykových verzí, je třeba učinit závěr, že skutečnou vůlí zákonodárce nebylo uložit dotyčným
členským státům povinnost vyhostit z jejich území státního příslušníka třetí země v případě, že
nevyvrátí domněnku uvedenou v odstavci 1 téhož článku, nýbrž ponechat jim možnost tak
učinit.“440
Účel právní úpravy byl takto stanoven tím nejprimitivnějším možným
způsobem, který se fakticky rovná jinak Soudním dvorem EU neuznávané
436 Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 22. října 2009. María Julia Zurita García (C-261/08) a
Aurelio Choque Cabrera (C-348/08) proti Delegado del Gobierno en la Región de Murcia. Spojené věci C-
261/08 a C-348/08. ECLI:EU:C:2009:648.
437 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne 15. března 2006, kterým se stanoví kodex
Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob.
438 Rozhodnutí María Julia Zurita García odst. 53.
439 Viz odst. 54 a 55 citovaného rozhodnutí.
440 Odstavec 56 citovaného rozhodnutí.
[165]
majorizaci jazykových verzí. Fakt, že další odstavce analyzovaného rozhodnutí se
zavedených teoretickoprávních postupů správně drží, je pouze malým
ospravedlněním takové simplifikace. Ta totiž, vytržená z kontextu, může mít
v jiných věcech potenciál vést k nesprávným závěrům.
Co z výše uvedeného vyplývá? Klasické schéma právní informatiky „datainformace-znalost“
zůstává v případě práva Evropské unie samozřejmě nedotčeno.
Rozdíl oproti obvyklým přístupům např. v českém právu spočívá v tom, že
„informaci“ nelze spolehlivě získat z jednoho jazyka. Kategorie „data“ proto
v případě Evropské unie zahrnuje všech 24 úředních jazyků. Pracujeme-li pouze
s jazykem jedním, lze se sice dobrat správné informace, je zde ale riziko její
chybovosti vyplývající z neúplnosti vstupních dat. Právo Evropské unie je takto
zachyceno vlastně ve dvou vrstvách. V jednotlivých jazycích za prvé, a za druhé je
tu meta-vrstva, která vzniká zohledněním všech jazykových verzí. Soudy, a platí to
jak pro soudy členských států, tak i pro Soudní dvůr EU, by měly pracovat s toutu
meta-vrstvou.
Otázkou potom je, zda je to povinnost a koho se tato povinnost týká, resp. jaké
mohou být důsledky jejích porušení. Máme za to, že orgány Evropské unie, jakož i
veškeré orgány členských států, mají povinnost pracovat nikoliv jen s jednou
jazykovou verzí, ale ex officio s výše definovanou meta-vrstou. Je totiž jejich
povinností aplikovat unijní právo správně a jak již bylo řečeno, omezení se na jednu
jazykovou verzi může vést k tomu, že získáná informace o právní úpravě není úplná
či přesná.
Pokud jde o jednotlivce, je situace komplikovanější. Je samozřejmě v zájmu
jednotlivce srovnávání provádět, máme však za to, že o povinnost stanovenou
unijním právem se nejedná.441
Jestliže totiž zásada právní jistoty dává jednotlivci
441 Křepelka ve své práci zkoumá s daným problémem úzce související otázku vnitrostátního prosazování
unijního práva vůči jednotlivcům a dospívá k závěru, že ani v rámci ní se právem Evropské unie nepředpokládá
[166]
právo seznámit se s právní úpravou v jazyce, kterému rozumí,442
pak nutně musí
vylučovat situaci, kdy je toto právo rozmělňováno povinností sledovat znění
v jazycích, jež mu srozumitelné nejsou. Tato povinnost jednotlivci přesto může být
ve zvláštních případech založena, nikoliv již ale unijním právem. Možná je totiž
např. odpovědnost advokáta za škodu, kterou svému klientovi způsobil nesprávnou
právní radou či vadným postupem ve věci tím, že neprovedl alespoň základní
srovnání jazykových verzí relevantní právní úpravy.
4.2.2 Určování významu textu
Mnohojazyčná povaha práva Evropské unie znamená, že je používáno v členských
státech ve stejném jazyce, jakými jsou zachyceny také vnitrostátními právní řády. To
samo o sobě asi není nijak překvapivé, problém je ovšem s významem jednotlivých
pojmů a institutů. Zobecníme-li, jde o otázku koexistence dvou relativně
samostatných systémů práva, jež jsou zachyceny prostřednictvím stejných dat
(jazyků). Za této situace je podle našeho soudu myslitelných pět základních přístupů.
Za prvé, význam těmto datům je připisován centrálně a je tedy oběma systémům
společný; za druhé, význam těchto dat určují jednotlivé dílčí systémy, zde je
charakteristická značná různorodost; za třetí, centrální systém používá data, která
mají vlastní význam, ale zároveň data, jimž je význam přisuzován systémy dílčími,
které jej samy stanoví, oba systémy se prolínají; za čtvrté, oba systémy jsou zcela
nezávislé, jsou používána stejná data, nicméně jim je v rámci obou systémů
připisován význam samostatně, a tedy i potenciálně odlišně; a konečně za páté, oba
systémy jsou nezávislé, používají stejná data, těm je připisován význam potenciálně
automatická a plná možnost jednání ve vlastním jazyce. KŘEPELKA, F. Mnohojazyčnost Evropské unie a její
důsledky pro českou právní praxi. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007, str. 64.
442 Srovnej KRÁL, R. Nařízení ES z pohledu jejich vnitrostátní aplikace a implementace. 1. vyd. Praha: C. H.
Beck, 2006, str. 10.
[167]
různý, tyto systémy se zároveň částečně překrývají s tím, že v místech překryvu
centrální data ovlivňují význam dat dílčích.
První přístup je charakteristický pro federace, máme za to, že takto bylo
organizováno předrevoluční československé právo. Druhý přístup je
charaktetistický pro mezinárodní právo za situace, kdy chybí autorita, která by výklad
sjednocovala, tedy skoro vždy. Třetí systém je uplatňován v Kanadě443
a čtvrtý
systém by mohl vystihovat Evropskou unii, pokud by ovšem v jejím případě nebyl
problém s již naznačnými překryvy.444
Vhodněji proto popisuje spíše ty případy
zmíněné v přístupu druhém, kdy interpretační autorita existuje, a příkladem by mohl
být například standard vytvořený Evropským soudem pro lidská práva při
interpretaci Úmluvy o ochraně základních práv a svobod ve vztahu k národním
kodifikacím. Právo Evropské unie podle našeho názoru v konečném důsledku
nejlépe definuje přístup pátý, jelikož jen on reflektuje specifické projevy směrnic
zvláště a ostatních pramenů tohoto práva obecně při výkladu vnitrostátního práva.
Máme samozřejmě na mysli především nepřímý účinek a povinnost souladného
výkladu implementované legislativy. Důvod pro existenci pátého přístupu totiž
spatřujeme ve směrnicích.
Terminologií Soudního dvora EU tedy lze konstatovat, že pátý přístup je
charakteristický autonomním výkladem unijního práva společně s povinností
eurokonformního výkladu. Ten se ovšem neuplatňuje absolutně. Existují tři zvláštní
443 Odborná literatura hovoří též o „bijuralismu“ (bijuralism, le bijuridisme). Viz GAMBARO, A. Interpretation of
Multilingual Legislative Texts. [online]. Electronic Journal of Comparative Law. 2007, vol 11, [Cit. 25. 8. 2017].
Dostupné z http://www.ejcl.org/113/article113-4.pdf, str. 2. HALBERSTAM, Daniel, REIMANN, Mathias.
Federalism and Legal Unification: A Comparative Empirical Investigation of Twenty Systems. Springer Science & Business
Media, 2013, str. 181, a dále zachycení textu zákona o interpretaci Kanady v článku 8 Interpretation Act (R. S.
C., 1985, c. I-21) na stránkách kanadské vlády Interpretation Act (R. S. C., 1985, c. I-21). [online]. [Cit. 25. 8.
2017]. Dostupné z http://laws-lois.justice.gc.ca/eng/acts/I-21/index.html.
444 Srovnej např. rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 26. května 2005. Kingscrest Associates Ltd a
Montecello Ltd proti Commissioners of Customs & Excise. Věc C-498/03. ECLI:EU:C:2005:322.
[168]
situace, které všechny mají povahu ne příliš častých výjimek. Prostor pro vnitrostátní
právo a ovlivňování výkladu (připisování významu datům) unijního práva totiž
přichází v úvahu (1) v případě výjimek a kategorických požadavků, které limitují
svobody vnitřního trhu; (2) dále tehdy, pokud samo unijní právo na právo
vnitrostátní odkazuje; (3) a konečně i v situaci, kdy sice unijní právo na vnitrostátní
právo neodkazuje, ale určit obsah právní normy není možné pomocí unijního práva
samého včetně obecných zásad právních.
Výjimky a kategorické požadavky chápeme jako rámcové pojmy, jejichž vnější limity
jsou stanoveny unijním právem, ale v rámci těchto limitů je možná konkretizace
právem vnitrostátním. Výklad těchto pojmů proto bude v jednotlivostech různý
v různých členských státech, stejně jako se liší např. vnímání veřejné mravnosti. O
skutečně nezávislém určování obsahu těchto pojmů unijního práva právem
vnitrostátním ale nemůže být řeč.445
Odkaz na vnitrostátní právo má paralelu v odkazu na právo mezinárodní, který již
v této práci byl demonstrován v jiné souvislosti na příkladu práva Světové obchodní
orgniazace v rozhodnutích Nakajima a Fediol. Za obdobu by bylo možno požovat
též způsob řešení smluvní odpovědnosti Evropské unie, což je sice institut unijní,
ale řešení má povahu do určité míry podobnou kolizní normě a odkazuje na
vnitrostátní právní řády.446
Lze se setkat i s případy, kdy Evropská unie rezignuje na
445 Dle Soudního dvora EU sice členské státy „v podstatě mají možnost v souladu s vnitrostátními potřebami,
které se mohou v jednotlivých členských státech a v různých obdobích lišit, určit požadavky veřejného pořádku
a veřejné bezpečnosti, zejména jako odůvodnění odchylky od základní zásady volného pohybu osob, avšak tyto
požadavky musí být chápany striktně, takže jejich dosah nemůže být jednostranně určován jednotlivými
členskými státy bez kontroly ze strany orgánů Evropské unie.“ Srovnej např. rozsudek Soudního dvora (velkého
senátu) ze dne 22. května 2012. P. I. v. Oberbürgermeisterin der Stadt Remscheid. Věc
C‑348/09.ECLI:EU:C:2012:300, odst. 23.
446 Možnost interpretace unijního práva na základě odkazu na právo vnitrostátní byla řešena např. v rozsudku
Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 18. prosince 2007. Société Pipeline Méditerranée et Rhône (SPMR)
[169]
vlastní definici a odkáže na právo vnitrostátní z ryze praktických důvodů, kdy
jednotné unijní definici brání praktické důvody.447
Třetí situaci jsme zaznamenali v judikatuře Tribunálu, který s tímto konceptem ve
svých rozhodnutích pracoval,448
a dále ve stanovisku generální advokátky
Trstenjak.449
V případě Soudního dvora EU jsme obdobně explicitní vysvětlení
způsobu výkladu odkazem na vnitrostátní právo nezaznamenali. Máme nicméně za
to, že Soudní dvůr EU požadoval v podstatě totéž například při vymezování rozsahu
náhrady škody způsobené jednotlivci porušením unijního práva v rámci
odpovědnosti státu za škodu typu Francovich.450
proti Administration des douanes et droits indirects a Direction nationale du renseignement et des enquêtes
douanières (DNRED). Věc C-314/06. ECLI:EU:C:2007:817.
447 Tato situace nastala v případě terminologie týkající se bourání a porcování masa, neboť praktiky a postupy
používané v členských státech i jejich jednotlivých regionech se liší. Evropská komise proto v nařízení 2787/81
tuto skutečnost zohlednila a použila odkaz na právo vnitrostátní. Soudní dvůr EU tuto skutečnost reflektoval a
ponechal na vnitrostátních soudech, aby určily význam pojmu „flanchet“, („thin flank“, „Fleisch- und
Knochendünnung“). Konstatoval přitom „However, where the Community legislature incorporates into a regulation an implied
reference to national customs and practices, it is not for the Court of Justice to give a uniform community definition of the terms
used.“ Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 18. ledna 1984. Ekro BV Vee- en Vleeshandel proti
Produktschap voor Vee en Vlees. Věc 327/82. ECLI:EU:C:1984:11.
448 Srovnej rozsudek Soudu prvního stupně (čtvrtého senátu) ze dne 18. prosince 1992. Lilian R. Khouri proti
Komisi Evropských společenství. Věc T-85/91. ECLI:EU:T:1992:121, odst. 33, a rozsudek Soudu prvního
stupně (druhého senátu) ze dne 22. dubna 1993. Automobiles Peugeot SA a Peugeot SA proti Komisi
Evropských společenství. Věc T-9/92. ECLI:EU:T:1993:38, odst. 39.
449 Stanovisko generální advokátky - Trstenjak - přednesené dne 8. března 2007. Albert Reiss
Beteiligungsgesellschaft mbH proti Land Baden-Württemberg. Věc C-466/03. ECLI:EU:C:2005:390, odst. 65.
450 Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 1996. Brasserie du Pêcheur SA proti Bundesrepublik
Deutschland a The Queen proti Secretary of State for Transport, ex parte: Factortame Ltd a další. Spojené věci
C-46/93 a C-48/93. ECLI:EU:C:1996:79, odst. 83.
[170]
Autonomie práva Evropské unie je možná trochu uměle upevňována
prostřednictvím používání specficických pro Evropskou unii jedinečných pojmů.451
Přesto se v řadě případů nelze vyvarovat použití stejných termínů (dat), jaká jsou
používána ve vnitrostátních právních řádech.452
Nutno přitom podotknout, že
zavedení nových zvláštních termínů, které jsou vlastní pouze právu unijnímu, v sobě
skrývá jisté riziko.453
S ohledem na zásadu právní jistoty a princip právního státu
totiž nelze akceptovat zachycení práva textem natolik odlišným od obecného jazyka,
že by byl jednotlivci nesrozumitelným.454,455
Z povahy věci ovšem unijní právo může být autonomní jen na právním jazyce
konkrétního právního řádu, ne na jazyce jako takovém. Obecný jazyk má proto
451 Nejde přitom jen o nově zaváděné odborné právní termíny, ale i o specifické a z pohledu původního jazyka
mnohdy nesprávné používání pojmů obecných. Zatímco ale situace první je spíše záměrem, druhá je patrně
nechtěným důsledkem mnohojazyčnosti Evropské unie a faktu, že interní komunikace v Evropské unii je vedena
lidmi v jazyce, který není jejich jazykem rodným. Srovnej např. snahu některé z těchto nesprávností vysvětlit a
napravit ze strany Evropského účetního dvora v elektronické publikaci Misused English words and expressions
In: EU publications. [online]. Dostupné z
http://www.eca.europa.eu/Other%20publications/EN_TERMINOLOGY_PUBLICATION/EN_TERMI
NOLOGY_PUBLICATION.pdf.
452 Příkladem je např. použití pojmu „podnik“ pro účastníka hospodářské soutěže v unijním právu a obdobného
termínu v dřívějším českém obchodním zákoníku pro označení věci sloužící k podnikání.
453 Postup, kdy jsou vytvářeny či přejímány nové koncepty, dosud vlastnímu právnímu řádu neznámé, které je
proto nutné pojmenovat, není jedinečný jen pro Evropskou unii. V odborné literatuře jsme nalezli popis
postupu Japonska, které při přejímání institutů a pojmů z evropských právních řádů zavedlo mnoho neologismů
a převzalo také znaky z čínštiny. Dalším podobným případem je Německo a jeho BGB. Viz GAMBARO, A.
Interpretation of Multilingual Legislative Texts. [online]. Electronic Journal of Comparative Law. 2007, vol 11, [Cit.
25. 8. 2017]. Dostupné z http://www.ejcl.org/113/article113-4.pdf, str. 4 a 5.
454 Srovnej MELZER, F. Metodologie nalézání práva 1. vyd. Tribun EU, 2008, str. 67.
455 Zde máme na mysli srozumitelnost právní. Požadavek srozumitelnosti lingvistické je ovšem neméně důležitý.
K problému těchto dvou „srozumitelností“ viz SMEJKALOVÁ, T. Srozumitelnost práva. Právník: Teoretický
časopis pro otázky státu a práva. 2013, č. 5, str. 459.
[171]
mimořádný význam při výkladu unijní úpravy. Prvořadé samozřejmě budou definice
pojmů často obsažené v úvodních ustanoveních právních předpisů. Ovšem za stavu,
kdy chybí, mají být podle Soudního dvora EU „význam a dosah pojmů, které unijní právo
nijak nedefinuje, určeny v souladu s jejich obvyklým smyslem v běžném jazyce s přihlédnutím ke
kontextu, ve kterém jsou použity, a cílům, které sleduje právní úprava, jejíž jsou součástí“.456
Nejde tedy o nic specifického, postup je v zásadě stejný, jako v případě výkladu
českého práva,457
a jde jen o jinými slovy vyjádřený teoretický model tří oblastí
interpretovaného pojmu.458
Z publikací zaměřených na výklad common law se zdá,
že i v jejich případě lze nalézt shodu, a to se dvěma ze tří pravidel používaných pro
výklad textu. Důraz na běžný význam jazyka v první části výše citované věci se kryje
s „plain meaning rule“ a zohlednění cíle směřuje stejným směrem, jako „golden rule“.459
4.2.3 Právní problémy spojené s mnohojazyčností z pohledu jednotlivce
Z mnohojazyčné povahy vyplývají určité problémy, které v právech jednojazyčných
obvykle nenastávají či se nemohou vůbec vyskytnout. Odpovědnost za řešení těchto
problémů leží na soudech, a to jak vnitrostátních, tak unijních. Ne vždy je přitom
nutné klást předběženou otázku, Soudní dvůr EU totiž pravidla pro eliminaci
problémů definoval vcelku jasně. Mnohdy ale ani ona nebudou dostačující
456 Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 24. června 2015. Hotel Sava Rogaška, Gostinstvo, turizem
In: storitve, d. o. o. v. Republika Slovenija. Věc C-207/14. ECLI:EU:C:2015:414. odst. 25.
457 Srovnej např. tvrzení Ústavního soudu, že „výrazům použitým v textu zákona je třeba rozumět v tom smyslu,
jaký mají obecně ve spisovném jazyce, není-li relevantní důvod pro odlišnou interpretaci.“ Viz nález Ústavního
soudu ze dne 27. června 2000, sp. zn. II. ÚS 157/97. ECLI:CZ:US:2000:2.US.157.97. Toto rozhodnutí přitom
i jinak souvisí s tématem této práce. Ústavní soud v něm totiž provedl srovnávací jazykový výklad obdobně,
jako je to dnes povinností v rámci mnohojazyčného práva Evropské unie.
458 Jádro pojmu, oblast pochybností a oblast spadající mimo rámec interpretovaného pojmu. Viz MELZER, F.
Metodologie nalézání práva. 1. vyd. Tribun EU, 2008, str. 96-98.
459 Chybí „mischief rule“, jakkoliv i ono by bylo možno dovodit jak pro právo unijní, tak i české. Nezdá se však,
že by tento druh výkladu hrál významnější roli.
[172]
k vyřešení sporných otázek výkladu. Jak už bylo výše uvedeno, tak k řešení přispívá
též unijní exekutiva prostřednictvím oprav textu vyhlašovaných v Úředním
věstníku.
Nebudeme v dalším textu rozebírat případy, kdy text určitého právního přepisu
v jedné či více jazykových verzích zcela chybí. Máme totiž za to, že se jedná o situaci,
která byla do značné míry jedinečná, nastala v souvislosti s přístupem a nutností
překladů rozsáhlého množství textů během relativně krátké doby,460
a která je za
běžných podmínek členství prakticky vyloučená.461
Zajímavější je naproti tomu situace, kdy jsou v textech při srovnání zjištěny rozdíly.
Máme za to, že v takovém případě je nutné rozlišovat zjištěné rozdíly malého
rozsahu; nebo jestli jde o rozdíly značné, jejichž znění a význam jsou vzájemně
odlišné či dokonce protichůdné. Roli dále hraje, zda zjištěné rozdíly již byly
osvětleny rozhodnutím Soudního dvora EU či eliminovány prostřednictvím opravy
v Úředním věstníku.
460 K problémům s překlady při vstupu České republiky do Evropské unie podrobně viz KŘEPELKA, F.
Mnohojazyčnost Evropské unie a její důsledky pro českou právní praxi. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007, str. 93
a násl.
461 Nutno ovšem podotknout, že chybějící překlady v jazycích nových členských států nebyly tak výjimečné, jak
by se mohlo zdát. Dokazují to i položené předběžné otázky a rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne
11. prosince 2007. Skoma-Lux s.r.o. proti Celnímu ředitelství Olomouc. Věc C-161/06. ECLI:EU:C:2007:773,
dále pak rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 4. června 2009. Balbiino AS proti
Põllumajandusminister a Maksu- ja Tolliameti Põhja maksu- ja tollikeskus. Věc C-560/07. ECLI:EU:C:2009:341
a rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 29. října 2009. Rakvere Lihakombinaat AS proti
Põllumajandusministeerium a Maksu- ja Tolliameti Ida maksu- ja tollikeskus. Věc C-140/08.
ECLI:EU:C:2009:667. A konečně též rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 23. října 2007. Polská
republika proti Radě Evropské unie. Věc C-273/04. ECLI:EU:C:2007:622. Srovnej též EVAS. T. Judicial
Application of European Union Law in post-Communist Countries: The Cases of Estonia and Latvia. [online]. Routledge,
2016 [Cit. 30. 6. 2017]. ISBN 9781317110071. Dostupné z
https://books.google.cz/books?id=TDsfDAAAQBAJ&lpg=PP1&hl=cs&pg=PP1#v=onepage&q&f=false.
[173]
1. Malé rozdíly v textu, které dosud nebyly odstraněny Soudním dvorem EU či
opravou, lze řešit běžnými výkladovými postupy tak, jak vyplývají z judikatury
Soudního dvora EU. Problémy v praxi zpravidla nevznikají, teoreticko-právně ale
existují;
2. velké a tedy zjevné rozdíly či přímo rozpory, které dosud nebyly eliminovány, již
komplikace mohou způsobit. Vlastní postup výkladu bude přirozeně stejný jako
v předchozím bodě. Domníváme se ale, že je nutné dále rozlišovat, zda je výsledek
interpretace ve prospěch jednotlivce nebo k jeho tíži, a to buď tím, že zhoršuje jeho
právní postavení, či proto, že mu ukládá novou dosud neexistující povinnost.
Příkladem zlepšení právního postavení na straně jednoho jednotlivce a zároveň
zhoršení na straně jednotlivce druhého je chyba vzniklá ve slovenském
znění nařízení Brusel I462
článek 5 odst. 2. Toto ustanovení totiž stanovilo
příslušnost soudu ve věcech výživného podle bydliště povinného, čímž se slovenská
verze odlišovala od všech verzí ostatních. Nadto to byl i zjevný nesmysl z pohledu
systematického, jelikož pravidlo speciální pro určení zvláštní příslušnosti se
shodovalo s pravidlem obecným. Správným výkladem tohoto předpisu sice dochází
ke zhoršení postavení povinného (nutnost vést spor v zahraničí se všemi důsledky
z toho vyplývajícími), ale k založení nové povinnosti nedochází. Strpět soudní řízení
by tento jednotlivec byl povinen tak jako tak. Jiným příkladem je známé rozhodnutí
Stauder, v němž byl požadavek volby jazykové verze a výkladu zlepšující postavení
jednotlivce přímo konstatován.463
Založení nové dosud neexistující povinnosti je
462 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních
rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.
463 V tomto rozhodnutí německá verze stanovila „Die Mitgliedstaaten treffen alle erforderlichen Maβnahmen
damit ... die Begünstigten der In: Artikel 1 vorgesehenen Maβnahmen Butter nur gegen einen auf ihren Namen
ausgestellten Gutschein erhalten können.“ Francouzská verze stanovila, že kupony by měly být „bon
individualisé“, holandská verze stanovila „op naam gestelde bon“, a podle italské verze máslo by mělo být
[174]
v těchto případech podle našeho soudu vyloučené. Analogicky lze podle našeho
názoru ve prospěch takového závěru totiž použít argumentaci Soudního dvora EU
z případu Skoma-lux, kde bylo konstatováno: „kategorický požadavek právní jistoty
vyžaduje, aby právní úprava Společenství umožnila dotčeným osobám seznámit se přesně s
rozsahem povinností, které jim ukládá, což lze zaručit pouze řádným vyhlášením v úředním jazyce
adresáta.“464
Založení nové povinnosti proto není možné, jelikož zjevná odlišnost
příslušené jazykové verze znamená, že za prvé v daném jazyce dotčený právní
předpis nebyl vyhlášen řádně465
a za druhé, že se osoby mluvící tímto jazykem
neměly se svou povinností možnost seznámit přesně.466
3. Řešení malých i velkých chyb bude po odstranění pochybností rozhodnutím
Soudního dvora EU stejné. Rozhodným bude výklad poskytnutý tímto soudem, a
to i tehdy, pokud by tak měla být založena jednotlivci zcela nová povinnost,
samozřejmě za předpokladu řádného vyhlášení daného rozhodnutí.
4. Řešení malých i velkých chyb v případě, že dojde k jejich úřední opravě, je podle
našeho názoru komplikovanější. Nejde totiž ani tak o výklad jako takový, jako spíše
vydáno oproti „buono individualizzato“. Mezi těmito dvojicemi byl proto zjevný rozpor. Viz rozsudek Soudního
dvora ze dne 12. listopadu 1969. Erich Stauder proti Stadt Ulm - Sozialamt. Věc 29-69. ECLI:EU:C:1969:57.
464 Srovnej rozhodnutí Skoma-Lux, odst. 38.
465 Tento závěr Soudního dvora EUje mimochodem dalším projevem vlivu vnitrostátního práva na právo
Evropské unie a judikaturu Soudního dvora EU. V tomto případě jde o vliv práva francouzského. Viz BOBEK,
M., BŘÍZA, P., KOMÁREK, J. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 516.
466 Král dovozuje opačný závěr a připouští možnost založení nové povinnosti u jednotlivců, kteří měli možnost
v určitých situacích kvalifikovaně zjistit přesný rozsah povinností, jež se jich týkají. Máme za to, že toto
pragmatické řešení vyjádřené před rozhodnutím ve věci Skoma-lux spíše neobstojí, jakkoliv nelze vyloučit
korekci ze strany Soudního dvora EU, která by Králem zmiňované případy zjevné znalosti relevantních
povinností zohlednila. Praktické důvody pro takový posun v judikatuře Soudního dvora EU bezesporu existují
a jejich odmítání lze považovat za projev formalismu. Viz KRÁL, R. Nařízení ES z pohledu jejich vnitrostátní aplikace
a implementace. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 92 a 93.
[175]
o jeho důsledky. Opravy představují úřednický zásah do textu předpisu prováděný
mimo vlastní legislativní postup a vlastně až poté, co celý legislativní proces
skončil.467
Jak již bylo výše uvedeno, je výklad unijního práva činěn podle všech
autentických jazykových verzí. Úřednická oprava proto může teoreticky vést ke
změně výkladu celého předpisu. Máme proto za to, že je nutné rozlišovat opravy
skutečně technické, které nijak nemění obsah právní úpravy od oprav, které jsou ve
skutečnosti spíše novelami.468
Extrémním příkladem zmiňovaným odbornou
literaturou469
je oprava nařízení Komise (ES) č. 865/2006 ze dne 4. května 2006 o
prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES) č. 338/97 o ochraně druhů volně
žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s těmito druhy.
Opravou je měněn nejen obsah tohoto nařízení, ale i jeho název. Počet oprav, z
nichž některé jsou zásadní, je 122, a to v nařízení, které má jen 75 článků celkem.
Jsme dále toho názoru, že vnitrostátní soudy jsou a priori vždy vázány texty unijních
předpisů ve znění provedených oprav bez ohledu na jejich charakter. Mají-li ale
pochybnosti o výkladu, a to zejména v případech de facto novel, pak je namístě
položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU. Vnitrostátní soudy totiž samy
nemohou rozhodovat o platnosti unijního práva a máme za to, že to platí včetně
jeho oprav. Soudní dvůr EU naproti tomu takové oprávnění má a v případě, kdy by
oprava skutečně měnila obsah celého předpisu ve smyslu posunu jeho významu,
může podle našeho soudu její použití odmítnout. Nejednalo by se přitom o
467 Jejich účinek je ovšem navázán na předpis, který opravují. BOBEK, M. Corrigenda In: the Official Journal
of the European Union: Community Law as quicksand. European Law Review. 2009, Vol. 34, str. 953-
468 Srovnej BOBEK, M. Multilingualism of the European Union Law In: the National Courts: Beyond the
Textbooks In: KJÆR, A. L., ADAMO, S. Linguistic Diversity and European Democracy. Routledge: 2016, str. 128 a
rovněž BOBEK, M., BŘÍZA, P., KOMÁREK, J. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. Praha: C. H. Beck,
2011, str. 521.
469 Viz BOBEK, M. Corrigenda In: the Official Journal of the European Union: Community Law as quicksand.
European Law Review. 2009, Vol. 34, str. 951.
[176]
konstatování neplatnosti, protože ta se v případě oprav váže přímo na opravovaný
předpis.
4.3 Srovnávací jazykový výklad v judikatuře Soudního dvora EU (a navázní
na výklad účelový)
Textové zachycení práva Evropské unie ve všech jejích úředních jazycích
představuje pouhé východisko pro použití dalších interpretačních metod, v tom se
toto právo nijak neliší od práva mezinárodního a vnitrostátního. Ryze textualistický
přístup470
k tomuto právu z povahy věci není možný, resp. praktický. Nesvědčí mu
mnohojazyčné zachycení, ani vysoká míra obecnosti či rámcovosti primárního
práva. Větší význam lze textu připsat podle našeho názoru v případě sekundárního
práva, i zde ale zůstává problém spojený s jeho mnohojazyčným zachycením.
Naznačené rozlišování je přitom podle našeho názoru důležité. Řada publikací o
Soudním dvoru EU hovoří jako o aktivistické instituci. Pomíjí přitom fakt, že Soudní
dvůr EU využívá jen možností, které mu text legislativy skýtá. Čím konkrétnější a
věcně obsáhlejší úprava, tím méně kreativity u něj spatřujeme. Mezinárodněprávní
povaha zřizovacích smluv je ve výkladu přibližuje běžným mezinárodním smlouvám
a interpretační praxi mezinárodního práva veřejného.471
S primárním právem je spojen další problém, který jej de facto odlišuje od práva
sekundárního. Změny zřizovacích smluv jsou náročné na provedení, a to jak
470 Sobek textualismus definuje jako teorii „interpretace právních předpisů, která zdůrazňuje dělbu státní moci,
a proto odmítá, aby soudci pod různými záminkami ignorovali, že zákonodárce něco explicitně stanovil, a aby
si tak sami hráli na zákonodárce.“ SOBEK, T. Argumenty teorie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství
Aleš Čeněk, 2008, str. 283. K výkladu tohoto pojmu viz též ŠKOP, M. Interpretace práva jako literární
interpretace In: Dávid, R., Sehnálek, D., Valdhans, J. (eds.) Dny práva – 2010 – Days of Law. 1. vyd. Brno:
Masarykova univerzita, 2010, str. 2983 a násl.
471 Pro tu je důraz na účel (intencionalismus) typický. Srovnej MALANÍK, M. Koncepce evolutivního výkladu
– metodologické ukotvení interpretační techniky. Časopis pro právní vědu a praxi. 2016, č. 2, str. 242.
[177]
z důvodů právních, tak, a to především, z důvodů politických. Jejich text proto musí
být pokud možno nadčasový. Jazyk je však relativně statickou kategorií. Jistě,
významy pojmů se v běžném životě mohou měnit a tato změna je relativně snadnost
identifikovatelná.472
Použití odborné terminologie ve zřizovacích smlouvách ale
těmto posunům ve významu spíše brání. Stejně tak není pravděpodobné, že by ke
změně významu určitého pojmu došlo zároveň a přitom stejně ve více unijních
jazycích. Řada ustanovení zřizovacích smluv proto za celou dobu existence
Společenství a Unie nedoznala žádné změny, a to jak formálně, tak i materiálně
(myšleno z hlediska jazykového).
Účelový výklad svou dynamičností pomáhá slabiny statického textualistického
přístupu k primárnímu právu překonávat. Rovněž intencionalismus se z tohoto
pohledu jeví jako vhodná metoda výkladu zřizovacích smluv. Přílišný důraz na účel
právní úpravy a úmysl normotvůrce, obojí na úkor textu, se naproti tomu nejeví
případný u práva sekundárního. Zde totiž nevýhody zmíněných metod začínají
převyšovat výhody s nimi spojené.
Soudní dvůr EU ryze textualistický přístup k výkladu práva odmítl. Učinil tak jednak
výslovně při výkladu práva sekundárního v rozhodnutí Grad,473
jakož i mnohokrát
mlčky, a to i při výkladu práva primárního. Lze přitom konstatovat, že Soudní dvůr
EU při výkladu zřizovacích smluv spoléhá na jejich text různou měrou. Základním
přístupem je přirozeně ten, který textové znění skutečně považuje za výchozí a
472 Otázkou pak je, jaký význam slovům přiznat, zda ten, který měla v době přijetí dotčené právní úpravy, či
význam nový. Judikaturu Soudního dvora EU k této otázce jsme nedohledali. Preferujeme spíše řešení první.
473 Soudní dvůr EU v tomto rozhodnutí nadřadil účelový výklad výkladu jazykovému. Konstatoval totiž: „It is
true that a literal interpretation of the second paragraph of article 4 of the decision might lead to the view that
this provision refers to the date on which the Member State concerned has brought the common system into
force In: its own territory. However, such an interpretation would not correspond to the aim of the directives
in question.“ Viz rozsudek Soudního dvora ze dne 6. října 1970. Franz Grad proti Finanzamt Traunstein. Věc
9-70. ECLI:EU:C:1970:78, odst. 12 a 13.
[178]
zároveň rozhodující. Druhý přístup je charakteristický v tom, že v textu smlouvy
sice Soudní dvůr EU hledá oporu, aby ale následně za použití dalších výkladových
metod dovodil jeho význam. Tento přístup je charakteristický například pro
judikaturu vztahující se k ekonomickým svobodám vnitřního trhu a zcela
ukázkovou je učebnicová linie případů Dassonvile, Cassis de Dijon, Keck a
Mithouard a Gourmet. Tento přístup umožňuje Soudnímu dvoru EU v jednotlivých
případech reagovat na specifické okolnosti řešené věci a zároveň dotčenou normu
kreativně rozvíjet.474
Třetí situace je nejkontroverznější. Soudní dvůr EU někdy neváhá postavit text
zřizovacích smluv stranou, aby jazykovému výkladu zcela nadřadil metody jiné,
především metodu výkladu účelového. Tyto případy znamenají výhru
teleologického přístupu nad textualismem. Jejich výčet přitom není malý, důsledky
pro Evropskou unii, členské státy a jednotlivce jsou značné. Do této kategorie lze
zařadit veškerou judikaturu Soudního dvora EU, kterou byl formulován přímý
účinek unijního práva a jeho nadstátnost, tedy známé a v této práci již citované
případy Van Gend en Loos, Costa vs. ENEL a další.
Patrně nejzřetelnějším příkladem odklonu od textualismu a úplné popření
jazykového výkladu představuje podle našeho názoru případ Černobyl.475
Tento
případ je poměrně známý, proto jen stručně shrneme, že v něm byla řešena otázka
možnosti na straně Evropského parlamentu podat žalobu na neplatnost za stavu,
kdy příslušná procesní norma obsahovala výčet orgánů, aniž by zahrnovala i
Evropský parlament.476
Soudní dvůr EU i přesto tuto možnost dovodil.
474 Tím máme na mysli to, že nejde o kasuistické rozšiřování výčtu situací, jichž se určitá norma věcně týká, ale
o skutečné soudcovské dotváření jí samotné.
475 Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. října 1991. Evropský parlament proti Radě Evropských společenství.
Věc C-70/88. ECLI:EU:C:1991:373.
476 Viz článek 173 Smlouvy o EHS.
[179]
Příslušný výčet orgánů oprávněných podat žalobu na neplatnost však měl taxativní
povahu, kategorie oprávněných byla určena naprosto přesně. Žádný prostor pro
vlastní uvážení, pro širší výklad neexistoval. Byla to přesně ta situace, kde je na místě
použití techniky expressio unius est exclusio alterius. Na rozdíl od výše zmíněného
případu Cassis de Dijon, kde byl sice rovněž obsažen taxativní výčet výjimek
v článku 36 Smlouvy o fungování EU, ale kde použití této techniky na místě nebylo
pro rozdílnou povahu dovolených omezení pohybu zboží dovozených v tomto
rozhodnutí výkladem článku 34 téže smlouvy.
V případu Černobyl Soudní dvůr EU takovou oporu v jiném ustanovení zřizovacích
smluv neměl. Přesto konstatoval, že: „…musí zajistit plné používání těch ustanovení smluv,
která se týkají institucionální rovnováhy, a dbát na to, aby Parlament i ostatní orgány nebyly
dotčeny na svých pravomocích, aniž by mohly předložit věc soudu jedním ze způsobů upravených
Smlouvami, který lze použít určitým a účinným způsobem. Neexistence takového ustanovení ve
Smlouvách, které by Parlament opravňovalo podat žalobu na neplatnost, může představovat
mezeru v procesním právu, nesmí však převážit nad základním zájmem na zachování a
dodržování institucionální rovnováhy stanovené ve smlouvách zakládajících Evropská společenství.
V důsledku toho může Parlament podat u Soudního dvora žalobu na neplatnost aktu Rady nebo
Komise za podmínky, že se žaloba týká pouze ochrany pravomocí Parlamentu a opírá se pouze o
důvody vycházející z jejich porušení. Je-li tato podmínka splněna, vztahují se na žalobu na
neplatnost podanou Parlamentem pravidla, která Smlouvy stanoví pro žalobu na neplatnost
podanou ostatními orgány.“477
Tam, kde měl být použit jazykový výklad, Soudní dvůr EU text zřizovacích smluv
zcela ignoroval a použil podle našeho názoru nesprávně argument analogií a
především účelem zřizovacích smluv v podobě čehosi, co je označeno jako
„institucionální rovnována“. A především, při použití této argumentace by bylo možno
dojít ke stejnému závěru dokonce i za situace, kdy by dotčené ustavení ve
477 Viz případ Černobyl, odst. 25-27.
[180]
zřizovacích smlouvách zcela chybělo. Jinými slovy, pokud by členské státy chtěly
mít jistotu o skutečně používaném obsahu právní úpravy, pak nesmí text norem
formulovat standardně například použitím taxativních výčtů, ale musí používat
přímé zákazy, resp. výslovná vyloučení. Jestliže by totiž dotčené ustavení jasně
stanovilo, že Evropský parlament tuto pravomoc nemá, pak by Soudní dvůr EU
těžko mohl konstatovat opak. Legislativně technicky je ovšem takový postup dosti
problematický až nevhodný.
Paradoxní na případu Černobyl je fakt, že argument „institucionální rovnováhou“
ve skutečnosti vytváří nerovnovánu jinou, systémovou. Soudní dvůr EU jistě může
upozornit na nedostatky legislativy. Může dokonce překonávat mezery v právu
prostřednictvím jeho výkladu.478
Nesmí ale podle našeho názoru suplovat roli
orgánu normotvorného, a to ani kdyby důvod byl sebebohulibější. Bylo tedy věcí
členských států, aby z pozice „pánů smluv“ potřebnou úpravu přijaly.479
Příkladem situace, kdy ustanovení obsahující pravidlo chování, jež by Soudní dvůr
EU mohl účelově intepretovat, vůbec neexistuje, je ostatně jiné známé a zde již
citované rozhodnutí, a to případ Francovich. V něm Soudní dvůr EU, bez vazby na
text zřizovacích smluv, dovozuje existenci normy, pro kterou v takovém rozsahu480
není opora ani ve vnitrostátních právních řádech členských států. Přitom z
jazykového výkladu při zohlednění běžné praxe mezinárodních organizací jasně
vyplývá vůle členských států takový typ odpovědnosti na unijní úrovni neupravovat.
478 Příklady rozumného a proto přípustného překonávání mezer v právu jsou rozebrány v publikaci
VALENTINE, D. G. The Court of Justice of the European Communities. London: Stevens & Sons and South
Hackensack, New Jersey: Fred B. Rothman & Co., 1965, str. 383 a násl. Valentine připomíná především
rozsudek Soudního dvora ze dne 23. dubna 1956. Groupement des Industries Sidérurgiques Luxembourgeoises
proti Vysokému úřadu ESUO. Spojené věci 7-54 a 9-54. ECLI:EU:C:1956:2 „The silence of the Treaty on this point
cannot be interpreted to the disadvantage of the undertakings and associations.“
479 Což se ostatně také Maastrichtskou smlouvou stalo.
480 Odpovědnost členského státu za činnost jeho zákonodárného orgánu, jež vedla ke způsobení škody
jednotlivci.
[181]
To totiž nevylučuje možnost založení takové odpovědnosti ve vnitrostátním právu
z vůle členského státu, jakkoliv to asi není pravděpodobné. To už ale není věcí
soudu, nýbrž normotvůrce a také jeho (politické) odpovědnosti.
V souhrnu takto Soudní dvůr EU rozhodoval v několika případech, vždy se ale
jednalo o situace zásadní se značným vlivem na členské státy i jednotlivce obecně.
Veškerá tato rozhodnutí představují ukázku teoreticko-právně nepřípustného
odklonu od textu práva, který není vysvětlitelný ani mnohojazyčností práva
Evropské unie, ani její nadstátní povahou. Jde o čistě politické rozhodování, které
Soudní dvůr EU činí prostě proto, že může, jak ostatně bylo vysvětleno v druhé
kapitole této práce. Domníváme se nicméně, že tyto postupy výkladu nepředstavují
specifikum výkladu práva Evropské unie. Soudy členských států samozřejmě mají
povinnosti aplikovat unijní právo tak, jak bylo Soudním dvorem EU vyloženo.
Nejsou již ovšem povinny odklánět se stejnou měrou od textu práva Evropské unie,
ani to není teoreticko-právně správné a žádoucí.
4.4Specifika výkladu rozhodnutí Soudního dvora EU
Nejen z této práce, ale i z děl jiných autorů věnujících se právu Evropské unie je
patrný význam rozhodnutí Soudního dvora EU při výkladu unijního práva.
Odkazuje se na ně mnohdy více než na vlastní legislativu a lze se setkat též s autory,
kteří je dokonce za pramen práva považují.481
Hovoříme-li v této práci o
mnohojazyčnosti práva Evropské unie, nabízí se proto také otázka jazykového
režimu rozhodnutí Soudního dvora EU. Je totiž zjevné, že při pozornosti, která je
rozsudkům věnována, je zde rovněž potenciál přílišného zaměření se jen na jednu
jazykovou verzi. V konečném důsledku tak hrozí nesprávné pochopení sdělení
Soudního dvora EU stejně, jako je tomu v případě výkladu unijní legislativy jen
v jedné jazykové verzi.
481 KOMÁREK, J. Federal elements In: the Community judicial system: Building coherence In: the Community
legal order. Common Market Law Review. 2005, Vol. 42, Issue 1, str. 15 a násl.
[182]
Rozdíl mezi rozhodnutími Soudního dvora EU a unijním právem přece jenom je a
vyplývá přímo z vnitřních předpisů Soudního dvora. Jeho Jednací řád totiž jako
obecné pravidlo stanoví, že „rozhodným zněním dokumentu je znění vyhotovené v jednacím
jazyce“ řízení.482
Obdobně pravidlo obsahuje též Jednací řád Tribunálu.483
Teoreticky
tak může být rozhodným zněním kterýkoliv z 24 unijních úředních a autentických
jazyků.484
Rozhodnutí jsou obecně vyhlašována ve všech úředních jazycích,
autentické znění je ovšem pouze to, které bylo vyhotoveno v jednacím jazyce
řízení.485
Za správný postup bychom považovali, pokud by se porozumění rozhodnutí
Soudního dvora EU zajišťovalo tak, jak oba jednací řády předpokládají, tedy přes
rozhodné znění. Pouze tam, kde by textualistický přístup k tomuto znění narazil na
své limity, by přicházelo v úvahu, a to před použitím dalších výkladových metod,
pouze podpůrné zohlednění ostatních jazykových verzí. Opačně, v případě
jakéhokoliv rozporu mezi jednotlivými jazykovými verzemi rozhodnutí Soudního
dvora EU, by verze vyhotovená v jednacím jazyce měla převážit.
V praxi ovšem výše uvedené má své limity. Za prvé, tendence používat rozhodnutí
ve vlastním, tj. pravděpodobně nikoliv rozhodném znění, bude přinejmenším stejně
482 Viz článek 41 Jednacího řádu Soudního dvora. Nutno též uvést, že uvedené pravidlo počítá alternativně
s dalšími možnostmi ve specifických případech.
483 Viz článek 49 Jednacího řádu Tribunálu.
484 Možnost upravit si tuto otázku vlastními předpisy Soudnímu dvoru EU vyplývá z článku 7 nařízení č. 1 o
užívání jazyků v Evropském hospodářském společenství.
485 Zvláštní režim mají pracovněprávní věci zaměstnanců Evropské unie, kde překlady pořízovány nejsou, resp.
jen shrnutí rozhodnutí. Viz SHUIBHNE, N. N. Case C-361/01 P, Kik v. Office for Harmonization In: the
Internal Market (Trade Marks and Designs), (Kik IV), judgment of 9 September 2003, not yet reported. Common
Market Law Review Review. 2004, č. 41, str. 1097.
[183]
vysoká, jako v případě unijních předpisů, spíš však nižší.486
V případě nedostupnosti
vlastní jazykové verze lze předpokládat práci v některém z jazyků, které jsou čtenáři
známy, lze tedy očekávat tendenci ke zohledňování světových jazyků.487
Druhý limit výše uvedeného spočívá ve vnitřním režimu Soudního dvora EU. Aniž
by to bylo výslovně právně zakotveno, je vnitřním pracovním jazykem, ve kterém
se vedou porady soudců, francouzština.488
V tomto jazyce tedy soudci vedou
rozpravy o rozhodnutí a je to toto znění, které je de facto zněním původním.
Rozhodné znění je vlastně až kopií vzniklou překladem znění francouzského.489
Logické a v souladu s úmyslem soudu by proto bylo, kdyby se při čtení rozsudků
vycházelo právě z francouzského znění.490
Že uvedený problém není jen teoretickým lze demonstrovat např. na rozhodnutí
Keck a Mithouard.491
Francouzské znění tohoto rozhodnutí používá termín „la
commercialisation“,492
který lze s ohledem na fakt, že ve francouzštině, pokud je
486 Povědomí o mnohojazyčnosti unijního práva je vysoké, dokládá to i počet publikací citovaných na toto téma
v této práci. Většina z nich se ovšem rozsudky Soudního dvora EU a problémy s jejich jazykovým režimem
vůbec nezaobírá. Lze proto usuzovat, že vědomí rizika spojeného s tímto fenoménem je u rozsudků patrně
nižší.
487 Především angličtiny, němčiny a francouzštiny.
488 Srovnej SIMAN, M., SLAŠŤAN, M. Súdny systém Európskéj únie. Bratislava: EUROIURIS–Európske právne
centrum, o.z., 2006, str. 144.
489 To přirozeně neplatí tam, kde je francouzština zároveň jednacím jazykem řízení.
490 DERLÉN, M. Multilingual interpretation of CJEU case law: rule and reality. European Law Review. 2014, Vol.
39, str. 298.
491 Rozsudek Soudního dvora ze dne 24. listopadu 1993. Trestní řízení proti Bernardu Keckovi a Danielu
Mithouardovi. Spojené věci C-267/91 a C-268/91. ECLI:EU:C:1993:905.
492 „En revanche, il y a lieu de considérer que, contrairement à ce qui a été jugé jusqu' ici, n' est pas apte à entraver directement ou
indirectement, actuellement ou potentiellement le commerce entre les États membres, au sens de la jurisprudence Dassonville (arrêt
du 11 juillet 1974, 8/74, Rec. p. 837), l' application à des produits en provenance d' autres États membres de dispositions
nationales qui limitent ou interdisent certaines modalités de vente, pourvu qu' elles s' appliquent à tous les opérateurs concernés
[184]
nám známo, není používán pojem „marketing“, vyložit buď právě jako „marketing“ v
širokém smyslu zahrnujícím prodej ale též propagaci produktů, nebo jen jako pouhý
prodej zboží ve smyslu prostého uvedení na trh. Anglické znění rozsudku převzalo
první, tzn. širší význam. Naproti tomu německé znění podle našeho názoru
nasvědčuje spíše užšímu pojetí, neboť v daném místě používá termín „der Absatz“.493
Rozdíl mezi anglickým a německým zněním je zjevný. Zdá se přitom, že odborná
veřejnost se kloní k pojetí širšímu.494
Nabízí se přitom otázka, zda v tomto případě
nedošlo k posunu, který Soudní dvůr EU vlastně ani nezamýšlel, ale který když
nastal, tak jej vzal za svůj.
Na obdobný problém s potenciálně rozdílným významem různých jazykových znění
téhož rozhodnutí Soudního dvora EU jsme narazili u rozhodnutí Cassis de Dijon.495
Weiler totiž odmítá obecně přijímaný obecný princip vzájejmného uznávání, který
je z tohoto rozhodnutí dovozován. Hovoří namísto toho o „funkčním paralelismus“
(functional parallelism). Dovozuje, že Soudní dvůr EU v tomto rozhodnutí formuloval
exerçant leur activité sur le territoire national, et pourvu qu' elles affectent de la même manière, en droit comme en fait, la
commercialisation des produits nationaux et de ceux en provenance d' autres États membres.“ Ibidem, odst. 16.
493 „Demgegenüber ist entgegen der bisherigen Rechtsprechung die Anwendung nationaler Bestimmungen, die bestimmte
Verkaufsmodalitäten beschränken oder verbieten, auf Erzeugnisse aus anderen Mitgliedstaaten nicht geeignet, den Handel zwischen
den Mitgliedstaaten im Sinne des Urteils Dassonville (Urteil vom 11. Juli 1974 In: der Rechtssache 8/74, Slg. 1974, 837)
unmittelbar oder mittelbar, tatsächlich oder potentiell zu behindern, sofern diese Bestimmungen für alle betroffenen
Wirtschaftsteilnehmer gelten, die ihre Tätigkeit im Inland ausüben, und sofern sie den Absatz der inländischen Erzeugnisse und
der Erzeugnisse aus anderen Mitgliedstaaten rechtlich wie tatsächlich In: der gleichen Weise berühren.“ Ibidem.
494 Viz např. TÝČ, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 7. vyd. Praha: Leges, s.r.o., 2017, str. 178, kde autor
hovoří o „marketingových strategiích“ či publikace TOMÁŠEK, M., TÝČ, V., MALENOVSKÝ, J.,
PELIKÁNOVÁ, I., PETRLÍK, D., KŘEPELKA, F., KUNERTOVÁ, T., PÍTROVÁ, L., PŘEVRÁTIL, J.,
SEHNÁLEK, D., SMOLEK, M., a ŠMEJKAL, V. Právo Evropské unie. 1. vyd. Praha: Leges, 2013, str. 216, v níž
se pojednává též o „zákazech určité reklamy“. Obojí nasvědčuje pojetí širšímu.
495 Rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 20. února 1979. Rewe-Zentral AG proti Bundesmonopolverwaltung
für Branntwein. Věc 120/78. ECLI:EU:C:1979:42.
[185]
prostý požadavek konkrétního srovnání paralelních vnitrostátních standardů soudy
či úřady členských států v jednotlivých věcech.
Domníváme se, že tyto závěry jsou možná vysvětlitelné tím, že Weiler čerpal
z německé jazykové verze tohoto rozhodutí.496
Za rozhodný považujeme odstavec 8
tohoto rozhodnutí, který stanoví: „Překážky pohybu uvnitř Společenství vyplývající z rozdílů
vnitrostátních právních předpisů týkajících se uvádění dotčených výrobků na trh musí být přípustné
tehdy, pokud lze tato ustanovení považovat za nezbytná k tomu, aby se vyhovělo kategorickým
požadavkům týkajícím se zejména účinnosti daňového dohledu , ochrany zdraví, poctivosti
obchodního styku a ochrany spotřebitelů.“497
Tento překlad plně odpovídá anglickému
znění a v zásadě též znění německému. To lze ale chápat i jinak.
Německá verze totiž může být pojata tak, že Soudní dvůr EU říká: „Překážky
vnitřního trhu Společenství, které vyplývají z rozdílů národních úprav týkajících se odbytu těchto
výrobků, musí být přijímány do té míry, která je nutná k tomu, aby bylo učiněno
zadosti závazným požadavkům, především požadavkům účinné daňové kontroly, ochrany
veřejného zdraví, řádného obchodního styku a ochrany spotřebitele.“498
Slovo „soweit“ použité
v německém znění má totiž dva významy. Jeden z nich („pokud“) byl převzat do
anglického a českého znění. Ten druhý („do té míry“) možná vysvětluje odlišné
Weilerovo pojetí toho, co Soudní dvůr EU případem Cassis de Dijon sděluje.
Požadavek indivudálního vyhodnocování povahy dotčené legislativy je pak totiž
pochopitelný. Skutečností ovšem je, že v odborné literatuře, jakož i v navazujících
496 Dlužno dodat, že zcela správně, neboť právě němčina byla jazykem tohoto řízení.
497 Neoficiální překlad rozhodnutí pořízený Evropskou komisí dostupný na webových stránkách Soudního
dvora EU https://curia.europa.eu/arrets/TRA-DOC-CS-ARRET-C-0120-1978-200406993-05_00.html.
498 V německém originále: „Hemmnisse für den Binnenhandel der Gemeinschaft, die sich aus den Unterschieden der nationalen
Regelungen über die Vermarktung dieser Erzeugnisse ergeben, müssen hingenommen werden, soweit diese Bestimmungen notwendig
sind, um zwingenden Erfordernissen gerecht zu werden, insbesondere den Erfordernissen einer wirksamen steuerlichen Kontrolle, des
Schutzes der öffentlichen Gesundheit, der Lauterkeit des Handelsverkehrs und des Verbraucherschutzes“.
[186]
soudních rozhodnutích Soudního dvora EU jsme pro tento přístup nenalezli
podporu.499
Soudní dvůr EU se problémem výkladu vlastních rozhodnutí již měl možnost
zabývat a do budoucna je pravděpodobné, že se stávajícím vysokým počtem jazyků,
do nichž jsou jeho rozsudky překládány, pravděpodobnost opětovného výskytu
takového problému poroste. V rozhodnutí Bacardi500
byl Soudní dvůr EU nucen
pracovat se svým dřívějším rozhodnutím ve věci Söhl & Söhlke proti Hauptzollamt
Bremen,501
které v německé verzi používalo pojem „Zollbehandlung mit
Abgabenbegünstigungen“, patrně proto, že odpovídal pojmu používanému v článku 900
odst. 1 písm. o) nařízení 2454/93,502
namísto aby používalo správné
„Zollpräferenzbehandlung“ (preferential tariff treatment, preferenční sazební zacházení). Soudní
dvůr v rozsudku Bacardi pouze suše konstatoval, že se německé znění liší od všech
ostatních, a ty jsou proto rozhodné, aniž by se zabýval faktem, že právě německé
znění bylo zněním závazným. Toto rozhodnutí je však na místě brát s jistou
rezervou. Jak totiž Derlén503
správně upozorňuje, Soudní dvůr EU pouze reagoval
na zjevnou chybu v překladu, zapříčiněnou nadto unijní legislativou.504
Přesto jsme
499 BERNARD, N. Flexibility in European Single Market In: BARNARD, C. The Law of the Single European
Market: Unpacking the Premises. Oxford, Portland: Hart Publishing, 2002, str. 104.
500 Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 27. září 2001. Bacardi GmbH proti Hauptzollamt
Bremerhaven. Věc C-253/99. ECLI:EU:C:2001:490.
501 Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 11. listopadu 1999. Firma Söhl & Söhlke proti
Hauptzollamt Bremen. Věc C-48/98. ECLI:EU:C:1999:548.
502 Nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č.
2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství.
503 DERLÉN, M. Multilingual interpretation of CJEU case law: rule and reality. European Law Review. 2014, Vol.
39, s. 295 a násl.
504 A obdobně podle Derléna postupoval i ve věci Aalborg, kde ale neuvedl, které jiné konkrétní verze má na
mysli. Problém zde totiž spočíval v tom, že závazná znění byla v dánštině, angličtině, francouzštině a italštině,
[187]
toho názoru, že tato skutečnost měla v rozhodnutí Soudního dvora EU explicitně
být uvedena, jelikož takto je jeho vyznění zavádějící.
4.5Důsledky a dílčí závěr
Tato kapitola poskytuje první část odpovědi na výchozí výzkumnou otázku č. 2,
tzn., zda jsou zvláštnosti výkladu práva Evropské unie způsobeny právem Evropské
unie jako takovým, zejména jeho textovým zachycením. Z toho, co bylo v této
kapitole rozebráno, vyplývá nižší význam jazykového výkladu v případě práva
Evropské unie, tedy alespoň pokud jde o první pojetí jazykového výkladu nastíněné
v úvodu celé této kapitoly, tj. jako obecné výkladové metody. Základní funkci ale
tato metoda plní stejnou, obdobně jako tomu je v případě jazykového výkladu
vnitrostátního práva a práva mezinárodního. Je základním a také výchozím zdrojem
poznání obsahu právní úpravy.505
Významnější je role jazykového výkladu ve smyslu specifické metody srovnávání
jednotlivých textů. Většina problémů při výkladu unijního práva je přitom spíše
faktické povahy.506
Mnohojazyčnost tohoto práva představuje zátěž pro všechny
která jediná se lišila. Ibidem. Srovnej též rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 7. ledna 2004. Aalborg
Portland A/S (C-204/00 P), Irish Cement Ltd (C-205/00 P), Ciments français SA (C-211/00 P), Italcementi Fabbriche
Riunite Cemento SpA (C-213/00 P), Buzzi Unicem SpA (C-217/00 P) a Cementir - Cementerie del
Tirreno SpA (C-219/00 P) proti Komisi Evropských společenství. Spojené věci C-204/00 P, C-205/00 P, C-
211/00 P, C-213/00 P, C-217/00 P a C-219/00 P. ECLI:EU:C:2004:6.
505 Srovnej např. nález Ústavního soudu Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. prosince 1997, ve kterém tento soud rovněž
označil jazykový výklad za výklad „startovní“, když konstatoval: „Dalším naprosto neudržitelným momentem používání
práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jeho jazykového výkladu. Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k
aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších
postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si,
a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity.“
506 Ve své publikaci je podrobně rozebírá Křepelka. Viz KŘEPELKA, F. Mnohojazyčnost Evropské unie a její
důsledky pro českou právní praxi. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007, str. 48 a 49.
[188]
interpretující orgány, ale i pro jednotlivce. Požadavky Soudního dvora EU týkající
se rovnostářského srovnávání jednotlivých verzí jsou sice formálně správné,
prakticky ale nerealizovatelné.
V konečném důsledku není mnohojazyčnost práva Evropské unie zajímavá
z pohledu specifik jazykového výkladu, jako spíš pro své politické důsledky.507
Soudní dvůr EU je mnohojazyčností práva, pokud jde o postup výkladu, ovlivněn
minimálně. Rozhoduje totiž s důrazem na teleologický výklad (resp. funkční výklad)
a to činil ještě předtím, než se mnohojazyčnost projevila vůbec jako problém.
Zpětně ji proto lze vnímat jen jako dílčí ospravedlnění obecně utilitárního přístupu
Soudního dvora EU k výkladu práva. Z pohledu národních soudů je spíše
technickou komplikací, která v praxi bude patrně spíše přehlížena, ledaže by šlo o
chybu zjevnou a známou, případně pokud by to některá za stran požadovala.
Zásadnějším problémem ve srovnání s fenoménem mnohojazyčnosti je účelové
nerespektování textu jako východiska interpretace práva Evropské unie.508
Textualistický přístup k unijnímu právu je Soudním dvorem EU pragmaticky
potlačován na úkor přístupů jiných. Zásady přednosti, přímého účinku,
odpovědnosti státu za škodu a další přitom znepovažujeme za špatné, právě naopak.
Měly ale být přijaty normotvůrcem, nikoliv soudní cestou.
V obecné rovině se zdá, že srovnatelné volnější sepětí s textem práva a příklon
k jiným metodám výkladu lze předpokládat u soudů, které vykazují obdobné
charakteristiky, jako Soudní dvůr EU. Jde tedy patrně o důsledek jejich systémového
postavení, spíše než o vlastnost či specifičnost práva. V podmínkách České
507 K nim viz v předchozí poznámce citované dílo na str. 47.
508 Odborná literatura používá termín „black letter interpretative model“, jehož podstata spočívá v tom, že není-li
určitý způsob výkladu textem unijní legislativy výslovně zakázán, je možný, i když pro tento způsob výkladu
v textu předpisu chybí jakákoliv opora. Viz CANOR, I. Primus inter pares. Who is the ultimate guardian of
fundamental rights in Europe? European Law Review. 2000, Vol. 25, pozn. č. 34.
[189]
republiky je takovým soudem Ústavní soud, jakkoliv se tato instituce až na výjimky
profilovala spíše konzervativně. Společné charakteristiky lze nicméně nalézt,
příkladem takových rozhodnutí je kauza Melčák,509
rozhodnutí o Lisabonské
smlouvě510
či nedávné rozhodnutí ve věcech uznání rodičovských práv osob
stejného pohlaví.511
Ani vlastnosti práva však nejsou zcela bez významu a nelze je proto opomíjet. I to
lze opět demonstrovat na příkladu českého Ústavního soudu a jeho činnosti týkající
se těch ustanovení české Ústavy, která se „příliš nepovedla“.512
Profesor Filip v této
souvislosti připomíná rozhodnutí ve věci „novely zákona o střetu zájmů („volební
zákon“ podle čl. 40 Ústavy)“513
a rozhodnutí ve věci evropského zatýkacího
rozkazu,514
kdy v obou případech hovoří o potřebě „představivosti“ na straně
509 Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. září 2009 - Kauza Melčák - zkrácení volebního období
Poslanecké sněmovny jednorázovým ústavním zákonem. ECLI:CZ:US:2009:Pl.US.27.09.1.
510 Malenovský si ve svém komentáři k tomuto rozhodnutí klade otázku, zda Ústavní soud „nezašel ve své „básnické
licenci“ příliš daleko, až do hájemství ústavodárce.“ MALENOVSKÝ, J. „Evropské nálezy“ a mezinárodněprávní
základy práva ES/EU: Ústavní soud ČR i česká nauka pokračují v zastřelování. Soudní rozhledy. 2009, č. 8, str.
281-286. Viz též nález pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 19/08 ze dne 26. listopadu 2008,
ECLI:CZ:US:2008:Pl.US.19.08.1.
511 Nález Ústavního soudu I. ÚS 3226/16 ze dne 29. června 2017 - Neuznání zahraničního právního a faktického
rodičovství jednoho z mužů tvořících stejnopohlavní pár je v rozporu s právem na rodinný život a s nejlepším
zájmem dítěte. ECLI:CZ:US:2017:1.US.3226.16.2.
512 Profesor Filip zcela otevřeně používá v této souvislosti termín „legislativní paskvil“. Viz FILIP, J. Evropský
zatýkací rozkaz před ústavními soudy. Časopis pro právní vědu a praxi. 2005, roč. 13, č. 2, str. 162.
513 Nález pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 13/05 ze dne 22. června 2005 - Novela zákona o střetu zájmů („volební
zákon“ podle čl. 40 Ústavy). ECLI:CZ:US:2005:Pl.US.13.05.
514 Nález pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 66/04 ze dne 3. května 2006 - Evropský zatýkací rozkaz (eurozatykač).
ECLI:CZ:US:2006:Pl.US.66.04.
[190]
Ústavního soudu nezbytné k jejich vyřešení.515
Podobnost se způsobem práce
Soudního dvora EU v řadě jeho rozhodnutí je nápadná.
Zcela zřetelně je ochota českého Ústavního soudu rozejít se s textem právní úpravy
ve prospěch dosažení potřebného účelu demonstrovatelná právě na jeho rozhodnutí
ve věci evropského zatýkacího rozkazu, které kontrastuje s přístupem jeho polského
protějšku v obdobné věci.516
Polský ústavní soud přímočarým a širokým jazykovým
výkladem ústavy dospěl k závěru, že možnost dovodit odchýlení se od textu polské
ústavy517
způsobem, který by v této věci vedl k souladu s právem unijním, není dána.
Pokud totiž polská ústava zakazuje vydání,518
nelze výklad tohoto pojmu zcela
podřídit zákonnému právu a tomu, jak tento termín definuje, ale je nutné dotčené
ustanovení interpretovat tak, aby zahrnovalo také instituty obdobné, včetně institutu
předání.519
Naproti tomu český Ústavní soud jazykovou metodu výkladu použil
pouze jako výchozí bod, dotčené ustanovení Listiny základních práv a svobod520
interpretoval úzce,521
a za použití dalších výkladových metod s preferencí varianty
515 Viz FILIP, J. Výše citované dílo.
516 Wyrok Trybunału Konstytucyjnego z 27 kwietnia 2005 r., P 1/05 STOSOWANIE EUROPEJSKIEGO
NAKAZU ARESZTOWANIA DO OBYWATELI POLSKICH. [online]. [Cit. 30. 1. 2018] dostupný z
http://trybunal.gov.pl/fileadmin/content/omowienia/P_1_05_PL.pdf. (dále bude používán pro zjednodušení
jen „rozhodnutí polského Ústavního soudu P 1/05“)
517 Konkrétně jejího článku 51 odst. 1.
518 Článek 55 odst. 1 Polské ústavy (Konstytucja Rzeczypospolitej Polskiej) stanovil: „Ekstradycja obywatela
polskiego jest zakazana.“
519 K podrobné analýze viz též FILIP, J. Evropský zatýkací rozkaz a rozhodování ústavních soudů. Právní
zpravodaj. 2005, roč. 6, č. 8, str. 3-7.
520 Článek 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod stanoví „… Občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti.“
521 Podle Filipa a Zemánka by dokonce nešlo ani o úzký výklad proto, že „„Předání“ občana a „opuštění vlasti“ jsou
tu dvě zcela mimoběžné kategorie.“ Srovnej ZEMÁNEK, J. Evropskoprávní meze přezkumu ústavnosti transpozice
[191]
konformní s právem Evropské unie522
dospěl k závěru opačnému jeho polský
protějšek a než by po pvním přečtení naznačoval text Listiny.
Rozdíl mezi Soudním dvorem EU a kupř. českým Ústavním soudem je ovšem také
faktický a daný je především tím, že agenda Ústavního soudu je ve srovnání se
Soudním dvorem EU značně omezená, neboť u druhého jmenovanového zahrnuje
i výklad „jednoduchého práva“ z oblasti vnitřního trhu a sektorových politik. Zde
všude pak mohl a stále může být tvůrčí výklad s volnou vazbou na text potenciálně
uplatňován.
Z pohledu systémového se Soudní dvůr EU svým místy až frivolním přístupem
k textu primárního práva na straně jedné mlčky hlásí ke kontinentální právní tradici,
aby však mnohdy fakticky zastřeně rozhodoval obdobně, jako soudy angloamerické.
Ty totiž, s ohledem na svou normotvornou pravomoc, svými precedenty doplňují
činnost legislativních orgánů tam, kde jimi nebyla dosud realizována. V konečném
důsledku tak je pro tyto soudy parlament konkurencí. Tím lze vysvětlit menší ochotu
kreativně pracovat s textem norem již přijatých legislativními orgány,523
přijetí
normy vlastní (precedentu) je z tohoto pohledu snazším řešením.
rámcového rozhodnutí o eurozatykači. Právní rozhledy. 2006, č. 3, str. 90–95. A FILIP, J. Evropský zatýkací
rozkaz a rozhodování ústavních soudů. Právní zpravodaj. 2005, roč. 6, č. 8, str. 3-7.
522 Což je požadavek vyplývající jak z českého právního řádu, především článku 1 odst. 2 Ústavy, tak i z práva
Evropské unie, a to dokonce i pro předlisabonský třetí pilíř. Viz TOMÁŠEK, M. Cesty k eurokonformnímu
výkladu v trestním právu. Trestněprávní revue. 2006, č. 7, str. 200–203. V obecné rovině též KRÁL, R. K přezkumu
ústavnosti českých předpisů transponujících, popř. implementujících komunitární či unijní akty. Právní rozhledy.
2005, č. 6, str. 218-220.
523 Například anglické soudy preferují uplatnění „plain meaning rule“ tam, kde by Soudní dvůr EU použil výklad
účelový. Viz CANOR, I. Primus inter pares. Who is the ultimate guardian of fundamental rights in Europe?
European Law Review. 2000, Vol. 25. pozn. č. 32.
[192]
V. Specifika funkčního výkladu práva Evropské unie
5.1 Normativní přístup k funkčnímu výkladu práva Evropské unie –
subjektivní a obektivní hledisko
Alternativou vůči striktně textualistickému přístupu k právu jsou přístupy
intencionalistické524
a účelové.525
Oba mohou mít v případě práva Evropské unie své
opodstatnění. Pro mezinárodní právo veřejné a výklad mezinárodních smluv je
obecně charakteristický přístup první, kladoucí důraz na účel sledovaný
normotvůrcem v době přijetí právní úpravy, tedy na jeho úmysl.526
I proto je
označován jako subjektivní účelový výklad.527
Druhý přístup je zaměřen na účel
524 Podrobně k tomuto druhu výkladu v českém (a slovenském) právu viz např. DORKOVÁ, M. Historický
výklad a jeho limity In: DÁVID, R., SEHNÁLEK, D., VALDHANS, J. (eds.) Dny práva – 2010 – Days of Law.
1. vyd. Brno: Právnická fakulta, Masarykova univerzita, 2010.
525 Česká teorie práva tradičně vychází z jiného členění metod výkladu a obvykle nehovoří o výkladu funkčním.
To, co v této kapitole označujeme jako funkční přístup, zahrnuje v české teorii teleologický výklad a historický
výklad. Důvod pro toto odlišné pojetí v této práci spočívá ve snaze reflektovat též mezinárodněprávní aspekty
unijního práva (zejména práva primárního) a snaha systémově zahrnout do této kapitoly též problematiku effet
utile, která v dosahu tradičního vnitrostátního dělení pod teleologický a historický výklad přímo a bez dalšího
podřaditelná není.
526 LINDERFALK, U. On the Interpretation of Treaties: The Modern International Law as Expressed In: the 1969 Vienna
Convention on the Law of Treaties. Springer Science & Business Media, 2007, str. 205.
527 Hovoříme-li o mezinárodním právu veřejném, je mimořádně zajímavé podívat se do starší literatury z období
krátce po vzniku tří Společenství. Chevallier si kupř. klade otázku, zda je Soudní dvůr EU soudem
mezinárodním, či vnitrostátním. Za jedno z kritérií přitom volí použití subjektivního účelového výkladu, který
je podle něj charakteristický pro mezinárodní soudy. Specifičnost spatřuje v tom, že na rozdíl od vnitrostátních
soudů, které vždy musí dospět k určitému rozhodnutí, mohou mezinárodní soudy za určitých okolností (např.
chybí-li právní úprava) odmítnout rozhodovat. Na závěr pak dospívá ke zjištění, že Soudní dvůr EU sice je
mezinárodním soudem, zároveň ale stále více používá metody interpretace vlastní soudům vnitrostátním. Posun
v použití výkladových metod Soudním dvorem EU za dobu jeho existence je tedy znatelný, uvážíme-li současný
stav a hypotézu, která je v této práci testována. CHEVALLIER, R. M. Methods and Reasoning of the European
Court in Its Interpretation of Community Law. Common Market Law Review. 1965, Vol. 2, str. 22, 23 a 35.
[193]
právní úpravy posuzovaný bez vazby na úmysl normotvůrce,528
a to interpretujícím
orgánem v době jeho výkladu.529
Účelový výklad práva sestává ze tří vzájemně souvisejících komponent – zahrnuje
za prvé textové zachycení právní úpravy, za druhé vlastní účel právní úpravy a za
třetí prostor pro uvážení interpretujícího orgánu.
5.1.1 Textové zachycení právní úpravy – výchozí předpoklad účelového výkladu
Jazykový výklad je označován jako východisko pro výklad účelový. V podmínkách
mnohojazyčného práva může být účelový výklad nástrojem řešení odlišností
jednotlivých jazykových verzí téhož právního předpisu. Háček ovšem spočívá
v tom, že tyto odlišnosti ve skutečnosti zvětšují prostor, v rámci kterého je následně
hledán účel právní úpravy. Stejně tak je tento prostor zvětšován užíváním nových
blížeji nedefinovaných pojmů především v právu primárním. Účelový výklad takto
poskytuje Soudnímu dvoru EU, ale též soudům členských států větší volnost při
hledání správného významu interpretované normy ve srovnání s jednojazyčným
zachycením práva. Limity textového zachycení unijního práva proto mohou
zvýrazňovat nedostatky účelového výkladu.
5.1.2 Vlastní účel právní úpravy – subjektivní hledisko
Určení úmyslu normotvůrce může být problém. Členské státy se dokonce zapříčinily
o to, aby jeho identifikace nebyla snadná. V případě zřizovacích smluv tím, že
528 Ten ostatně mnohdy ani není možné zjistit. Srovnej ŠKOP, M. Interpretace práva jako literární interpretace.
In: Dávid, R., Sehnálek, D., Valdhans, J. (eds.) Dny práva – 2010 – Days of Law. 1. vyd. Brno: Masarykova
univerzita, 2010, str. 2981.
529 Subjektivní účelový výklad nachází svu cestu čím dál více také do vnitrostátního práva. Příkladem je nový
český občanský zákoník. Viz SOBOTKA, M. Úmysl zákonodárce v novém občanském zákoníku. In: VEČEŘA,
M., MACHALOVÁ, T., VALDHANS, J. (eds.) Dny práva 2013 – Days of Law 2013. 1. vyd. BRNO: Masarykova
univerzita, 2014, str. 109.
[194]
travaux préparatoires byly uchovány v tajnosti, je identifikace úmyslu zakládajících
členských států limitovaná nebo dokonce nemožná. Odraz podle našeho soudu
našel pouze v argumentu o vytváření „stále užší unie evropských národů“,530
na ten
lze totiž nahlížet jak subjektivně (šlo o úmysl „otců zakladatelů“),531
tak i objektivně
(účelem, který je smlouvou sledován, je integrace členských států).532
O úmyslu členských států přinejmenším v prvních letech existence Společenství
mohla svědčit jejich vyjádření v řízeních před Soudním dvorem EU.533
Kupříkladu
v rozhodnutí Vand Gend en Loos belgická a především případem dotčená
nizozemská vláda vcelku zřetelně dává najevo svůj právní názor na otázku přímého
účinku unijního práva, přesto nebyly Soudním dvorem EU vyslyšeny.534
Popravdě,
nemáme to Soudnímu dvoru EU za zlé. Naopak, z ryze doktrinálního hlediska
530 Rasmussen nicméně vcelku trefně dodává, že pokud „otcové zakladatelé“ chtěli vytvořit „unii“, pak původní
text Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství svědčí o tom, že tomuto cíli příliš úsilí
nevěnovali. Na straně druhé si členské státy podle všeho již tehdy uvědomovali možná rizika spojená se
zahrnutím teze o „stále užší unii evropských národů“ do preambule této smlouvy. Srovnej RASMUSSEN, H.
Towards a Normative Theory of Interpretation of Community Law. [online]. University of Chicago Legal Forum.
1992, č. 1 [Cit. 20. 1. 2018]. Dostupné z http://chicagounbound.uchicago.edu/uclf/vol1992/iss1/7, str. 137.
531 Zde se mají na mysli členské státy jako tvůrci zřizovacích smluv. V úvahu přichází totiž ještě možnost vzít
v potaz úmysl konkrétních osob, které smlouvy vytvářely. Této možnosti se budeme věnovat dále v textu.
532 Argument stále užší unie evropských národů přitom není Soudním dvorem EU nadužíván. Dokonce, možná
ale pro nás poněkud paradoxně, v klíčových rozhodnutích Van Gend en Loos a Costa vs. ENEL zcela chybí.
533 Konstitucionalizace zřizovacích smluv takovým úmyslem podle Rasmussena nebyla. RASSMUSEN, M.
From Costa v ENEL to the Treaties of Rome: A Brief History of a Legal Revolution In: MADURO, M., P.,
AZOULAI, L. The Past and Future of EU Law. The Classics of EU law Revisited on the 50th Anniversary of the Rome
Treaty. Oxford: Hart Publishing, 2010, str. 84.
534 V jednom ze svých rozhodnutí z té doby Soudní dvůr EU dokonce explicitně možnost výkladu vycházejícího
z úmyslu členských států za stavu absence travaux préparatoires odmítl. Viz rozsudek Soudního dvora ze dne 1.
června 1961. Gabriel Simon proti Soudnímu dvoru Evropských společenství. Věc 15-60. ECLI:EU:C:1961:11.
Pro další výklad viz VALENTINE, D. G. The Court of Justice of the European Communities. London: Stevens & Sons
and South Hackensack, New Jersey: Fred B. Rothman & Co., 1965, str. 370 a násl.
[195]
postupoval správně, pokud tato vyjádření jako projev záměru členských států nevzal
v potaz. Důvodů je více. Jednak je to otázka „autorství“, lze vládu považovat
skutečně za tvůrce textu smlouvy? A je zachována kontinuita v případě změny
personálního obsazení toho orgánu? Stačí vyjádření jedné vlády či alespoň většiny
atd. Máme za to, že odpověď je ve všech případech nikoliv. Intencionalistický
přístup by v tomto případě přinesl více teoreticko-právních problémů nežli užitku.535
Z dnešního pohledu by navíc byl tento přístup nevhodný též proto, že vnáší
nerovnováhu mezi členské státy, tedy z důvodů politických. Státy, které přistoupily,
by totiž následně byly vázány právem interpretovaným podle úmyslu, který by jim
mnohdy nemohl být přesně znám. Redefinice úmyslu pro každé přistoupení či pro
každou změnu zřizovacích smluv je pak z povahy věci nesmyslná.
Další problém spatřujeme ve skutečnosti, že členské státy mnohdy společný úmysl
možná ani neměly.536
V této práci již bylo zmiňováno, že zřizovací smlouvy jsou
psány často velmi obecným jazykem. To mohl být záměr, stejně tak to ale mohl být
důsledek neschopnosti identifikovat společně sdílený cíl a najít jedno řešení, které
535 Nad rámec výše uvedeného připomínáme, že jak travaux préparatoires, tak i zde uvedené zdroje poznání obsahu
právní úpravy mají textem zřizovacích smluv omezené použití. Pouze text těchto smluv je totiž zdrojem poznání
právní normy. Viz ŠKOP, M. Některé techniky jazykové metody interpretace práva. Právník: Teoretický časopis pro
otázky státu a práva. 2017, č. 9, str. 774.
536 Je to dobře demonstrovatelné např. na prvotní úpravě společné zemědělské politiky ve Smlouvě o založení
Evropského hospodářského společenství. Jednak celá úprava byla obecná natolik, že vymezovala, čeho se bude
týkat, ale již ne jak, navíc článek 43 této smlouvy stanovil „Zur Erarbeitung der Grundlinien für eine gemeinsame
Agrarpolitik beruft die Kommission unmittelbar nach Inkrafttreten dieses Vertrags eine Konferenz der Mitgliedstaaten ein, um
einen Vergleich ihrer Agrarpolitik, insbesondere durch Gegenüberstellung ihrer Produktionsmöglichkeiten und ihres Bedarfs,
vorzunehmen.“, čímž v podstatě přiznával neschopnost členských států shodnout se na fungování této politiky a
odkládal tento problém do budoucna.
[196]
umožní tohoto cíle dosáhnout.537
Problém tak sice byl obecně uchopen, jeho řešení
se ale pohodlně odložilo do budoucna.538
Dalším argumentem proti širšímu uplatnění této metody je čas a s ním spojený
společenský vývoj. Od založení Evropského společenství uplynulo více než půl
století. Nahlížet na zřizovací smlouvy perspektivou šedesát let starou v sobě skrývá
potenciál nesprávných závěrů. A tento faktor bude s dalším uplynulým časem jen
výraznější. Demonstrovatelné je to na výkladu ústavy USA, kde otázka výkladu
s ohledem na sledovaný účel, nebo úmysl otců zakladatelů, je mnohdy zcela zásadní,
neboť příklon k jedné či druhé variantě může vést ke zcela rozdílným právním
závěrům.539
V případě sekundárního práva jsou předpoklady k zohlednění úmyslu normotvůrce
vytvořeny povinnou existencí odůvodnění právní úpravy v každém právním
předpise přijímaném Evropskou unií. Přesto se nám jeví, že v praxi Soudní dvůr EU
s touto nenormativní částí unijních předpisů příliš nepracuje,540
a pokud již ano, pak
537 Týč a Charvát upozorňují na to, že stejný problém existuje také v případě práva sekundárního. Viz
CHARVÁT, R., TÝČ. V. European Court of Justice as Law-Maker: Example of Intellectual Property Protection
on EU Internal Market In: Dny práva – 2009 – Days of Law. The conference proceedings. [online]. Brno: Masarykova
univerzita, 2009 [Cit. 14. 1. 2018]. Dostupné z
https://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2009/files/prispevky/mezin_soud/Tyc_Charvat.pdf.
538 A přeneslo se buď na bedra unijního zákonodárce, nebo soudy, které se s daným problémem musí vypořádat
cestou výkladu.
539 Srovnej např. DORF, M. C. Normative and Descriptive Constitutional Theory: The Case of Original
Meaning. [online]. Cornell Law Faculty Publications. 1997 [Cit. 14. 1. 2018]. Dostupné z
http://scholarship.law.cornell.edu/facpub/103.
540 Výjimky nicméně existují, srov. např. rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 27. října 2016.
Evropská komise v. Spolková republika Německo. Věc C-220/15. ECLI:EU:C:2016:815, odst. 40-42. Další
případy jsou uváděny v publikaci SIMAN, M., SLAŠŤAN, M. Primárne právo Európskej Únie (aplikácia v ýklad
práva Únie s judikaturou). 3. vyd. Bratislava: EUROIURIS –Európske právne centrum, o.z., 2010, str. 108.
[197]
pouze v omezené míře.541
Odborná literatura jim nicméně přikládá nezanedbatelný
význam.542
Považujeme za důležité zdůraznit, že jakkoliv mohou být odůvodnění
podobná důvodovým zprávám k českým zákonům, jejich povaha je přece jen
odlišná. Zatímco důvodové zprávy jsou produktem činnosti orgánu, který návrh
legislativy předložil, a proto mají význam z pohledu historické metody výkladu
práva, jsou odůvodnění předpisů Evropské unie jako jejich nedílná součást
diskutována tež orgány, které unijní legislativu přijímají a mají proto význam též
z pohledu výkladu funkčního.543
Podobně se jen zřídka přihlíží k pracovním
dokumentům předcházejícím vlastní přijetí právního předpisu.544
V obecné rovině
se nicméně Soudní dvůr EU ke „skutečné vůli původce“ opakovaně hlásí,545
tedy
alespoň pokud jde o výklad sekundárního práva.
Zjevný, byť explicitně ve smlouvách nevyjádřený, úmysl členských států jako
normotvůrce v případě výkladu zřizovacích smluv naproti tomu Soudní dvůr EU
v některých důležitých případech zcela a podle našeho názoru vědomě a úmyslně
541 Soudní dvůr EU vcelku správně reflektuje povahu odůvodnění, když konstatoval, že „body odůvodnění aktu
Společenství nemají právní závaznost a nemohou být užitečně uplatňovány jako důvod pro odchýlení se od vlastních ustanovení
dotčeného aktu ani pro výklad těchto ustanovení ve smyslu zjevně odporujícím jejich znění“. Srovnej rozsudek Soudního dvora
(pátého senátu) ze dne 2. dubna 2009. Hauptzollamt Bremen proti J. E. Tyson Parketthandel GmbH Hanse j.
Věc C-134/08. ECLI:EU:C:2009:229, odst. 16.
542 KRÁL, R. Nařízení ES z pohledu jejich vnitrostátní aplikace a implementace. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006,
str. 9.
543 FRÖHLICH, R. Odůvodnění legislativních aktů Evropské unie In: COFOLA 2011 - Sborník příspěvků z
konference pořádané Právnickou fakultou Masarykovy univerzity 29. 4.-1. 5. 2011 v Brně. Brno: Masarykova univerzita,
2011, str. 391.
544 Zohledněny byly např. v rozsudku Soudního dvora ze dne 23. února 1988. Spojené království Velké Británie
a Severního Irska proti Radě Evropských společenství. Věc 131/86. ECLI:EU:C:1988:86, odst. 25-27.
545 Z nedávné doby srov. např. rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 22. října 2009. María Julia
Zurita García (C-261/08) a Aurelio Choque Cabrera (C-348/08) proti Delegado del Gobierno en la Región de
Murcia. Spojené věci C-261/08 a C-348/08. ECLI:EU:C:2009:648, odst. 54.
[198]
ignoroval. Příkladem je rozhodnutí Dassonville546
a Cassis de Dijon547
a v nich
prováděný výklad článku 34 Smlouvy o fungování EU. Domníváme se totiž, že
úmyslem členských států ve skutečnosti bylo regulovat výhradně obchodní opatření
uplatňovaná při dovozu či vývozu zboží a nikoliv také vnitřní legislativu, která
s obchodem úzce nesouvisí a sleduje jiný cíl. Ještě marktantnější je nereflektování
úmyslu členských států demonstrovatelné na případu Centros.548
Nedovedeme si
totiž vůbec představit, že by členské státy měly v úmyslu ustanoveními upravujícími
svobodu usazování připustit možnost obcházení vlastní vnitrostátní legislativy
kogentně stanovící požadavky na obchodní společnosti.
Podobně mohl být podle našeho názoru opomenut úmysl členských států
v rozhodnutí Lusi a Carbone.549
Pokud totiž Soudní dvůr EU vyloučil platby
z dosahu svobody kapitálu,550
tak tím upřednostnil svobodu pohybu služeb na úkor
svobody pohybu kapitálu. To vše za stavu, kdy ustanovení o službách má vůči jiným
svobodám vnitřního trhu subsidiární povahu.551
Nabízel se přitom i postup odlišný
vycházející z toho, že formulací článku 56 Smlouvy o fungování EU členské státy
546 Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. července 1974. Procureur du Roi proti Benoît a Gustave Dassonville.
Věc 8-74. ECLI:EU:C:1974:82.
547 Rozsudek Soudního dvora ze dne 20. února 1979. Rewe-Zentral AG proti Bundesmonopolverwaltung für
Branntwein. Věc 120/78. ECLI:EU:C:1979:42.
548 Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. března 1999. Centros Ltd proti Erhvervs- og Selskabsstyrelsen. Věc C-
212/97. ECLI:EU:C:1999:126.
549 Rozsudek Soudního dvora ze dne 31. ledna 1984. Graziana Luisi a Giuseppe Carbone proti Ministero del
Tesoro. Spojené věci 286/82 a 26/83. ECLI:EU:C:1984:35
550 Ibidem, odst. 37.
551 Srovnej článek 57 Smlouvy o fungování EU stanovící, že „Za služby se podle Smluv pokládají výkony
poskytované zpravidla za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu a
osob.“
[199]
sledovaly umožnění pohybu služeb pouze v rámci možnosti dané svobodou pohybu
kapitálu. Tedy omezeně.
Výše uvedeným se nesnažíme naznačit, že by závěry Soudního dvora EU nebyly
v daných rozhodnutích správné. Pouze upozorňujeme na fakt, že existovala i jiná
možnost výkladu, která by úmyslu členských států patrně konvenovala lépe.
Výslovně Soudní dvůr EU dále odmítl možnost zohlednit při výkladu zápis z jednání
Rady.552
To je mimochodem právně zajímavý závěr, který není ojedinělý.553
Rada
totiž skutečně není orgánem, který by byl oprávněn podávat autentický, ale ani
legální výklad. Na možná úskalí spojená se širším zohledňováním zápisů z jednání
Rady ostatně upozorňuje i generální advokát Darmon,554
na rozdíl od Souního dvora
EU ale dospívá k závěru, že za určitých podmínek k takovému dokumentu při
výkladu přihlédnout lze.555
Soudní dvůr EU bohužel svůj zamítavý postoj nijak
neodůvodnil a konstatoval jen, že by to bylo myslitelné pouze za předpokladu,
pokud by daný předpis na takový zápis odkazoval. Máme nicméněně za to, že tento
závěr nelze absolutizovat.556
Možná totiž mohl být ovlivněn faktem, že v této věci
552 Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. února 1991. The Queen proti Immigration Appeal Tribunal, ex parte
Gustaff Desiderius Antonissen. Věc C-292/89. ECLI:EU:C:1991:80, odst. 18.
553 Srovnej rozsudek Soudního dvora ze dne 19. března 1996. Komise Evropských společenství proti Radě
Evropské unie. Věc C-25/94. ECLI:EU:C:1996:114, odst. 38.
554 Stanovisko generálního advokáta - Darmon – 8. listopadu 1990. The Queen proti Immigration Appeal
Tribunal, ex parte Gustaff Desiderius Antonissen. Věc C-292/89. ECLI:EU:C:1990:387.
555 Za prvé, musí se týkat dokumentu, který je příslušný orgán oprávněn přijmout, za druhé nesmí být v rozporu
s textem úpravy, k níž se vztahují, a za třetí nesmí obcházet legislativní proces a vytvářet paralelní úpravu.
Srovnej citované stanovisko odst. 26-26.
556 V jednom dřívějším rozhodnutí totiž k prohlášení obsaženém v zápise z jednání Rady Soudní dvůr EU
přihlédl. Srovnej Rozsudek Soudního dvora ze dne 7. února 1979. Státní zastupitelství proti Vincentu Auerovi.
Věc 136/78. ECLI:EU:C:1979:34, odst. 25.
[200]
zápis nijak nepřispíval k osvětlení výkladu dotčeného ustanovení,557
není to ale
pravděpodobné.558
Z pohledu intencionalistického ale není důvodu k takovému
dokumentu nepřihlédnout, způsobilost podat určitou informaci o původním
záměru normotvůrce totiž má.
Zmínili jsme možnost odkazu na jiný dokument, jako jeden z požadavků Soudního
dvora EU. Příkladem takové situace na úrovni primárního práva je Listina
základních práv Evropské unie. Ta totiž výslovně přikazuje Soudnímu dvoru EU a
soudům členských států přihlížet k vysvětlením ke svému obsahu.559
Malý důraz, který Soudní dvůr EU při výkladu klade na přípravné materiály a úmysl
normotvůrce resp. „otců zakladatelů“, hodnotíme v konečném důsledku kladně.
Rizikem jejich využití by v případě Evropské unie bylo především subjektivní
posuzování takového úmyslu, zvlášť za stavu, kdy nebyl znám ani u primárního
práva a v důsledku tajného jednání v Radě ani v případě práva sekundárního.
Praktickým důsledkem by též byla určitá konzervace vývoje Evropské unie.560
Jeho
použití jako pouze podpůrné metody nicméně představitelné je, čemuž zřejmě
výkladová praxe Soudního dvora EU odpovídá, byť v menší míře, než jak je tomu
obvyklé u práva mezinárodního.561
Nic specifického zde ovšem neshledáváme a platí
557 Slovy generálního advokáta: „the declaration referred to in the national court's second question does not seem to me to afford
the slightest useful guidance.“ Viz citované stanovisko generální advokáta Darmona, odst. 28.
558 Alespoň to nijak nevyplývá z pozdějšího rozsudku Soudního dvora ze dne 19. března 1996. Komise
Evropských společenství proti Radě Evropské unie. Věc C-25/94. ECLI:EU:C:1996:114.
559 Podle článku 52 odst. 3 Listiny základní práv Evropské unie. „[s]oudy Unie a členských států náležitě přihlížejí
k vysvětlením vypracovaným jako pomůcka pro výklad této listiny.“
560 Srovnej v principu podobnou argumentaci proti subjektivnímu účelovému výkladu v publikaci BREDIMAS,
A. Methods of interpretation and community law. Amsterdam: North-Holland Publishing Company. 1978, str. 64.
561 Vídeňská úmluva o smluvním právu definuje v článku 32 přípravné materiály jako podpůrný prostředek
výkladu.
[201]
to též pro soudy národní, u nichž lze předpokládat a zároveň požadovat postup
obdobný. Za teoreticko-právně problematické považujeme pouze výše naznačené
excesy, kdy byl zjevný úmysl členských států zcela nereflektován. V případě výkladu
sekundárního práva jsme obdobné excesy neidentifikovali.
Zcela neakceptovatelný je odkaz na autora konkrétního předpisu či ustanovení
unijního práva.562
Obecně taková možnost nepřichází v úvahu, neboť takové
autorství zpravidla není známo, nebo jde o výsledek kolektivní činnosti více osob.
Již zde bylo také připomenuto, že členské státy v případě zřizovacích smluv úmyslně
vytvořily podmínky pro to, aby takovou možnost výkladu zcela eliminovaly.563
Přesto v souvislosti se zamýšleným vystoupením Velké Britanii vyvstal problém, zda
lze již jednou oznámený záměr vystoupit z Evropské unie564
vzít jednostranně zpět.
Lord Kerr, který se k autorství článku 50 Smlouvy o EU hlásí, v této souvislosti
zastává, že to možné je.565
Takové vyjádření je samozřejmě civilním názorem
jednoho z občanů EU, který nikoho, včetně Soudního dvora EU, nijak nezavazuje.
5.1.3 Vlastní účel právní úpravy – objektivní hledisko
Zohlednění objektivního účelového výkladu výše uvedené nedostatky přístupu
intencionalistického překonává. Je neutrální z pohledu zakládajících a přistoupivších
členských států. Je vhodnější, neboť staví na objektivním základě textu právní
562 Argumentum ab auctoritate – viz TELEC, I. Metodika výkladu právních předpisů: (právně hermeneutická technika).
1. vyd. Brno: Karbo, 2001, str. 39.
563 V odborné literatuře se příležitostně dá setkat s názory, z nichž vyplývá, že osoby, které se podílely na procesu
sjednávání obsahu zřizovacích smluv, patrně nepředpokládaly v plném rozsahu dosah toho, co právě tvoří.
Srovnej RASMUSSEN, H. Towards a Normative Theory of Interpretation of Community Law. [online].
University of Chicago Legal Forum. 1992, č. 1 [Cit. 20. 1. 2018]. Dostupné z
http://chicagounbound.uchicago.edu/uclf/vol1992/iss1/7, str. 135.
564 Dle článku 50 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii.
565 Srovnej http://www.bbc.com/news/uk-scotland-scotland-politics-37852628.
[202]
úpravy, z něhož samého by měl být dovozován. I on má ale zjevné nedostatky. Účel
je Soudním dvorem EU mnohdy redukován na nejobecnější úroveň zájmů
Evropské unie jako prostředku a zároveň sledovaného cíle Evropské integrace.
Normám je takto přiznáván nejširší možný význam, je-li to v zájmu vnitřního trhu
či obecně Evropské unie,566
nebo naopak význam nejužší možný, jde-li o výjimky ze
svobod vnitřního trhu, jež by mohly sloužit individuálním potřebám a zájmům
členských států. Argument takto volně a široce pojímaným účelem proto vede
k překračování běžného významu textu a v konečném důsledku vede ke snížení
významu jiných výkladových metod.
Z pohledu normativního tedy považujeme za nezbytné indetifikovat v procesu
výkladu unijních předpisů objektivní racionální a dostatečně konkrétní účel
interpretované právní úpravy. Tento zdánlivě jednoduchý požadavek se může dále
zkomplikovat tím, že ve skutečnosti může právní úprava sledovat účelů více. Často
tyto účely budou vzájemně slučitelné, což je příklad prointegračního cíle
sledovaného zřizovacími smlouvami obecně,567
který je kompatibilní s dalšími účely
sledovanými konkrétními ustanoveními upravujícími např. vnitřní trh.568
Jde totiž o
vztah cíle obecného a zvláštního. Obdobně by problém nevznikl v situacích, kdy
cíle jsou paralelní, tedy nikoliv protichůdné. Řešením je v takovém případě
poměřování těchto účelů a hledání toho, který převažuje, či účelu kompromisního.569
566 Zde by bylo možno odcitovat celou řadu případů intepretujících základní ustanovení ekonomických svobod
vnitřního trhu. Zcela ukázkovým příkladem je ovšem rozhodnutí ve věci Dassonville, případně celá linie případů
z oblasti práva duševního vlastnictví týkající se existence práva a jeho vyčerpání (k čemu je právo, jež pro
vyčerpání nelze znovu vykonat) a další.
567 Argument „stále užším svazkem mezi národy Evropy“.
568 To znamená v podobě vnitřního trhu bez překážek obchodu se zbožím, službami…
569 Viz MELZER, F. Metodologie nalézání práva 1. vyd. Tribun EU, 2008, str. 124.
[203]
Může ovšem nastat situace, kdy účely sledované právní úpravou takto vzájemně
kompatibilní nebudou a budou směřovat k různým interpretačním výsledkům. Tyto
situace již v rámci objektivního účelového výkladu řešitelné nebudou a bude nutné
zohlednění dalších výkladových metod a argumentů.570
K těmto situacím v unijním
právu často dochází tehdy, střetnou-li základní práva571
a zájem na (často restriktivní)
úpravě fungování určité unijní politiky.572
I v rámci „jednoduchého práva“ je ovšem
často obtížné vypořádat se s účely, které jsou příslušnou právní úpravou sledovány,
a to jak na úrovni primárního práva,573
tak i práva sekundárního.574
Domníváme se přitom, že Soudní dvůr EU v praxi výše popsané postupy ve své
činnosti reflektuje. Problém ovšem spočívá v rozsudcích samotných, neboť často
jen náznakem odhalují, jakým konkrétním způsobem Soudní dvůr EU jednotlivé
účely poměřil a zhodnotil. Demonstrovat to lze na známém (a populárním)575
570 Ibidem.
571 Ve smyslu základních práv a svobod chráněných Listinou základních práv Evropské unie.
572 Viz např. střet vlastnického práva a práva na svobodnou volbu podnikání s hospodářskou potřebou omezení
nadprodukce vína v rozsudku Soudního dvora ze dne 13. prosince 1979. Liselotte Hauer proti Land RheinlandPfalz.
Věc 44/79. ECLI:EU:C:1979:290. ECLI:EU:C:2005:709.
573 Například střet svobody pohybu zboží s ochranou práv duševního vlastnictví v rozsudku Soudního dvora ze
dne 16. července 1998. Silhouette International Schmied GmbH & Co. KG proti Hartlauer Handelsgesellschaft
mbH. Věc C-355/96. ECLI:EU:C:1998:374.
574 Takový střet lze demonstrovat na účelu ochrany hospodářské soutěže před nekalosoutěžním jednáním,
ochranou spotřebitele a ochranou práv duševního vlastnictví v případě směrnice Evropského parlamentu a Rady
2006/114/ES ze dne 12. prosince 2006 o klamavé a srovnávací reklamě, směrnice Evropského parlamentu a
Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním
trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a
2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004. Viz PELIKÁNOVÁ, R. M.,
CÍSAŘOVÁ, J., BENEŠ, M. The misleading perception of the purpose of the protection against misleading
advertising by the EU law and its impact on the Czech republic. Lawyer Quarterly. 2017, č. 7, str. 145-161.
575 Případ je atraktivní svým obsahem, dotýká se informací zveřejňovaných na internetu, i praktickým dopadem,
relevantní je potenciálně pro každého z nás, kdo internet používáme. Paradoxní na tomto případu je, že řeší tzv.
[204]
rozhodnutí Gonzalez v. Google Spain,576
ve kterém se střetlo právo na informace,
právo na svobodu projevu a právo podnikat. Soudní dvůr sice v tomto rozhodnutí
hovoří o nutnosti „hledat spravedlivou rovnováhu“,577
rozhoduje však bez jakékoliv
hlubší analýzy, argumentace,578
poměřování těchto práv a testu proporcionality.579
Je
přitom možné, že ve skutečnosti tyto kroky provedeny byly, odůvodnění rozsudku
je ovšem nijak nepřiznává.
5.1.4 Prostor pro uvážení interpretujícího orgánu
Veškerá rizika výkladu vycházejícího z účelu právní úpravy jsou zároveň nevýhodou
tehdy, pokud má orgán účelovou metodu používající příliš volné postavení. A
Soudní dvůr EU, jak bylo demontrováno v druhé kapitole této práce, takové
speciální postavení má. Účelová metoda výkladu se takto snadno může stát
nástrojem „činění dobra“ a prostředkem realizace politických cílů.
Za ideální přístup považujeme ten, který striktně vychází z textu a v rámci možných
řešení problému zohledňuje to řešení, které konvenuje úmyslu normotvůrce a
zároveň účelu právní úpravy. Specifikace účelu nicméně vyžaduje ještě další
zpřesnění, jak již na jiném místě této práce bylo uvedeno, řada ustanovení
zřizovacích smluv se za celou dobu existence Evropské unie nezměnila. Společenské
„právo být zapomenut“, kdy ovšem Mario Costeja González v konečném důsledku více pro to, aby zapomenut
nebyl, snad ani učinit nemohl.
576 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 13. května 2014. Google Spain SL a Google Inc. v.
Agencia Española de Protección de Datos (AEPD) a Mario Costeja González. Věc
C‑131/12.ECLI:EU:C:2014:317.
577 Viz odst. 81 citovaného rozhodnutí.
578 MÍŠEK, J. Vyhledávač jako správce osobních údajů. Revue pro právo a technologie. Masarykova univerzita, 2014,
roč. 5, č. 9, str. 229.
579 MÍŠEK, J. Právní kýč: Argumenty v zajetí koťátek a lidských práv. In: ŠKOP, M., MALANÍK, M.,
KLUSOŇOVÁ, M. Kreativita v právu 2014. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2014, str. 68.
[205]
podmínky i podstata a povaha Evropské unie ale prošly zásadními proměnami.
Z tohoto pohledu je podle našeho názoru sice nutné vycházet z původního účelu
právní úpravy, ale jako korektiv použít kritéria zohledňující stávající společenskou
realitu a účel sledovaný nyní. Jeho nezohledněním by se právní úprava stala
nefunkční. Přílišný důraz na stávající stav a odmítnutí účelu původního by naproti
tomu znamenalo vychýlení rovnovány od záměru „otců zakladatelů“ směrem
k moci soudní. Tyto závěry přitom platí podle našeho názoru obecně, tzn. jak pro
Soudní dvůr EU, tak i pro soudy vnitrostátní.
Nejmarkatnější projevy přístupů zohledňujících text, úmysl a účel právní úpravy lze
vysledovat v judikatuře Soudního dvora EU vztahující se k přímému účinku
mezinárodních smluv. Soudní dvůr EU se tímto účinkem poprvé580
zabýval ve věci
International Fruit.581
Tento případ se týkal sporu mezi dovozci ovoce a Nizozemím
(Produktschap voor Groenten en Fruit) ohledně uplatňování omezení dovozu
ovoce z třetích zemí. Napadána byla rozhodnutí Komise upravující pravidla dovozu
jablek, a to z důvodu jejich tvrzeného rozporu s článkem XI GATT 1947, tedy
ustanovením zakazujícím uplatňování kvantitativních omezení dovozu. Generální
advokát Mayras ve stanovisku k tomuto případu nejdříve připomenul praxi
Německa a Itálie, z níž vyplynulo, že v prvním státě přímý účinek přiznán nebyl a
v Itálii ano, ovšem jen cestou inkorporace prostřednictvím vnitrostátního předpisu.
V konečném důsledku tak v ani jednom z těchto států GATT skutečný přímý účinek
přiznán nebyl. Generální advokát dále zdůraznil, že podle jeho přesvědčení měly
strany GATT úmysl upravit pouze vztahy mezi sebou, a nikoliv vůči jednotlivcům.
580 Nepodařilo se nám dohledat žádné dřívější rozhodnutí v této věci. I generální advokát Mayras ve svém
stanovisku tuto problematiku označuje za „panenskou oblast“ dosud neprozkoumanou judikaturou Soudního
dvora EU. Neměli jsme důvod generálnímu advokátovi nevěřit. Viz stanovisko generálního advokáta - Mayras
- 25. října 1972. International Fruit Company NV a další proti Produktschap voor Groenten en Fruit. Spojené
věci 21 až 24-72. ECLI:EU:C:1972:89.
581 Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. prosince 1972. International Fruit Company NV a další proti
Produktschap voor Groenten en Fruit. Spojené věci 21 až 24-72. ECLI:EU:C:1972:115.
[206]
Následně posuzoval obsah GATT a jednotlivých ustanovení jako dříve Soudní dvůr
EU ve věci Van Gend en Loos a poukazal na následující skutečnosti:
1. GATT 1947 obsahovala řadu jasně a konkrétně definovaných pravidel,
k nimž se ale také vázalo mnoho omezení a výjimek;
2. mechanismus řešení sporů vzniklých při provádění GATT 1947 byl
nedostatečný;
3. GATT 1947 nebyla ratifikována. Její použití tak vycházelo z Protokolu o
dočasné aplikaci. Ten podmiňoval použití části GATT 1947 jejím souladem
s platnou legislativou.
Na základě těchto závěrů generální advokát přímý účinek daného ustanovení GATT
odmítl. Soudní dvůr se s Mayresovými závěry v zásadě ztotožnil. Zkoumal přitom
obdobně jako v rozhodnutí Van Gend en Loos ducha, stavbu a znění GATT 1947.
Na rozdíl od generálního advokáta připomněl i preambuli, z níž vyplývala
reciprocita582
vztahů založených GATT 1947.583
Stejně jako generální advokát, i
Soudní dvůr následně GATT 1947 vytkl „ohebnost“ jednotlivých ustanovení,
nedostatečnost mechanismu řešení sporů584
a možnost jednostranného
suspendování plnění závazků vzniklých na základě GATT 1947. Došel proto
582 K analýze institutu reciprocity viz BERKEY, J. O. The European Court of Justice and Direct Effect for the GATT:
A Question Worth Revisiting. European Journal of International Law, roč. 1998, č. 9, str. 630.
583 „…ve snaze přispěti k uskutečnění těchto cílů uzavřením recipročních a vzájemně výhodných dohod,
které směřují k podstatnému snížení cel a jiných překážek obchodu a k odstranění diskriminace v mezinárodním
obchodě,…“
584 Pro srovnání režimu řešení sporů na základě GATT 1947 a dle nových pravidel v rámci WTO viz např.
CIHELKOVÁ, E. Regionalismus a multilateralismus: základy nového světového obchodního řádu? Praha: C.H. Beck, 2010,
str. 68.
[207]
k závěru, že GATT 1947 přímý účinek nemá. Dospěl mimochodem k témuž
výsledku, jako kupříkladu soudy USA.585
Z výše uvedeného vyplývá podstatný závěr. Ač to primární právo výslovně
nestanoví, uplatňuje unijní právo monistický přístup k mezinárodnímu právu
veřejnému586
a připouští možnost přímého účinku mezinárodních smluv.587
Přímý
účinek bude možný především tehdy, pokud to smlouva sama stanoví. Text je tedy
základ. V opačném případě, pokud to z ní implicitně vyplyne, přičemž úmysl
smluvních stran vyjádřený třeba i jen v preambuli hraje nezanedbatelnou roli.588
Následně je ale nutné zkoumat obsah příslušné smlouvy. Požadavky na jasnost,
bezpodmínečnost a bezvýhradnost se uplatní stejně, jako v rozhodnutí Van Gend
en Loos. Testování přímého účinku tak probíhá dvoustupňově.589
V případě GATT
1947 selhal tento test již v prvním stupni. Nebylo tak nutné zkoumat povahu
dotčeného ustanovení.
585 Viz MATSUSHITA, M., SCHOENBAUM, T. J., MAVROIDIDS, P. C. The Worlde Trade Organization: Law,
Practice, and Policy. Oxford University Press, 2004, str. 101.
586 Viz např. argumentaci Evropské komise v rozsudku Soudu prvního stupně (pátého rozšířeného senátu) ze
dne 3. února 2005. Věc T-19/01. Chiquita Brands International, Inc., Chiquita Banana Co. BV a Chiquita Italia,
SpA proti Komisi Evropských společenství. ECLI:EU:T:2005:31, odst. 104.
587 Sluší se na tomto místě opět připomenout problémy spojené se zjednodušujícím členěním pojetí vzájemného
poměru práva mezinárodního a práva vnitřního na protipóly v podobě „monistického“ v. „dualistického“
přístupu. Více viz MALENOVSKÝ, J. Mezinárodní právo veřejné: jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům,
zvláště k právu českému. 5., podst upr. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008, str, 410 a str. 413-417.
588 V USA otázku přímého účinku práva WTO vyřešili v rámci uruguayského kola legislativní cestou v zákoně
„Urugay Round Agreement Act“. Byl to tedy zákonodárný orgán, Kongres, kdo stanovil, že právo WTO nemá
mít přímý účinek. Viz MATSUSHITA, M., SCHOENBAUM, T. J., MAVROIDIDS, P. C. The Worlde Trade
Organization: Law, Practice, and Policy. Oxford University Press, 2004, str. 101.
589 Viz též BERKEY, J. O. The European Court of Justice and Direct Effect for the GATT: A Question Worth
Revisiting. European Journal of International Law. 1998, č. 9, str. 647.
[208]
Tento postup, který formálně považujeme za správný, ostře kontrastuje s postupem,
který Soudní dvůr EU uplatnil právě v případě Van Gen en Loos či Costa vs. ENEL,
tam se totiž úmyslem zakládajících států takto nezabýval. V rámci prvního stupně
vycházel pouze z účelu vyjádřeného ve Smlouvě o EHS. Rozdíl ve výsledku obou
rozhodnutí je přitom zjevný a značný. Oproštění se od úmyslu normotvůrce totiž
poskytuje soudnímu orgánu větší prostor pro vlastní uvážení.
Důraz na účel nasvědčující, že textualistický přístup k právu v judikatuře Soudního
dvora EU skutečně není převažující, lze dále demonstrovat na rozhodnutí
Polydor,590
které se týkalo přímého účinku smlouvy uzavřené mezi Evropským
hospodářským společenstvím a Portugalskem. Smlouva obsahovala prakticky
identická ustanovení, jako byla ta upravující volný pohyb zboží ve Smlouvě o EHS,
kterým přímý účinek přiznán byl. Soudní dvůr EU nicméně zdůraznil odlišný účel
smlouvy uzavřené s Portugalskem (nesměřovala k vytvoření vnitřního trhu)591
a přes
totožnost textu jej přiznat odmítl.
Výše uvedené rozdíly ve výkladu mohou být vysvětleny faktem, že není
interpretováno právo vnitřní, ale mezinárodní. Za stavu, kdy je text identický, stejně
jako je stejný i řešený problém, ale takové vysvětlení podle našeho názoru nemůže
obstát. Oporu pro tento závěr lze nalézt i v rozhodnutích týkajících se přímo
unijního práva. Ostatně, některá již byla zmíněna v rámci kapitoly 4.3 této práce.
Tak například ve známém rozhodnutí CILFIT592
týkajícím se povinnosti soudů
posledního stupně položit předběžnou otázku Soudní dvůr EU konstatoval, že
590 Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. února 1982. Polydor Limited a RSO Records Inc. proti Harlequin
Records Shops Limited a Simons Records Limited. Věc 270/80. ECLI:EU:C:1982:43.
591 Nutné je totiž vycházet z kontextu a cílů sledovaných zakládacími smlouvami na straně jedné a dotčenou
mezinárodní smlouvou na straně druhé. Ibidem, odst. 14-18.
592 Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. října 1982. Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della
sanità. Věc 283/81. ECLI:EU:C:1982:335.
[209]
„ačkoliv čl. 177 poslední pododstavec bez jakéhokoliv omezení zavazuje vnitrostátní soudy, jejichž
rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, položit Soudnímu
dvoru jakoukoliv otázku výkladu, která před nimi vyvstala, výklad, který již Soudní dvůr na
základě článku 177 poskytl, může tuto povinnost zbavit svého účelu a obsahu, zejména je‑ li
vznesená otázka po hmotné stránce shodná s otázkou, která již byla předmětem rozhodnutí o
předběžné otázce v obdobném případě.“593
Argumentoval tedy účelem, který je sledovaný
článkem 267 odst. 3 Smlouvy o fungování EU.594
Prostým přečtením tohoto
ustanovení skutečně žádnou výjimku z povinnosti předběžnou otázku položit
nejsme schopni dovodit, zatímco výkladem účelovým to možné je.595
Avšak, alternativně by bylo možné vůbec neuvažovat o výjimce z obecné povinnosti
předběžnou otázku položit a zaměřit výklad na pojem „taková otázka (výkladu)“.
Nutnosti vykládat právo totiž čelí soudy v každém případě, je tedy jasné, že to
nemůže být skutečným významem tohoto pojmu, šlo by o jeho nejšiřší možný
význam. V užším formálním pojetí významu tohoto pojmu by takovou otázkou
mohla být též otázka namítaná jednou ze stran. V nejužším materiálním pojetí596
by
se jednalo pouze o takovou otázku, jež by se týkala opravdu jen kvalifikované
pochybnosti dotčeného ustanovení.
593 Ve skutečnosti jde o citaci dřívějšího rozsudku Soudního dvora ze dne 27. března 1963. Da Costa en Schaake
NV, Jacob Meijer NV, Hoechst-Holland NV proti Administration fiscale néerlandaise. Spojené věci 28 až 30-
62. ECLI:EU:C:1963:6.
594 Článek 267 odst. 3 Smlouvy o fungování EU stanoví: „Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem
členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento
soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie.“
595 Obecné pravidlo zní – předběžnou otázku soud posledního stupně položit musí, ledaže (výjimka
z pravidla/pravidlo speciální) by byl účel sledovaný obecným pravidlem dosažen jinak, než položením
předběžné otázky.
596 To by bylo součástí obou již zmíněných.
[210]
Výsledek by v případě takového textualistického přístupu k článku 267 odst. 3
Smlouvy o fungování EU byl prakticky stejný, jako u přístupu účelového, z něhož
vyšel Soudní dvůr EU, ovšem bez potřeby výjimek z obecných pravidel. Prostý
odkaz na účel sledovaný je ovšem jednodušší.
5.2 Effet Utile
5.2.1 Základní charakteristika
Základním výchozím předpokladem výkladu práva je existence racionálního
normotvůrce, který přijímá pouze právní normy, jež za prvé sledují určitý účel,
kterého by za druhé mělo být v procesu aplikace práva rozumně a efektivně
dosahováno.597
Obě tyto dílčí premisy nutně musí platit jak pro právo vnitrostátní,
tak i právo mezinárodní a samozřejmě též pro právo Evropské unie. Je to nicméně
právo Evropské unie, u něhož je druhá premisa zvýrazňována častěji a hlasitěji, než
jinde. Domníváme se přitom, že je to dáno tím, že se právo Evropské unie
zformovalo až jako třetí v pořadí. Muselo se proto „sebeprosazovat“ v prostoru již
dávno opanovaném právem vnitrostátním a mezinárodním, a to mnohdy „na jejich
úkor“. Viděli jsme přitom již v této práci, že z pohledu institucionálního podmínky
pro takové sebeprosazování se byly institucionálně nastaveny velmi příznivě.
Rovněž vlastní text zřizovacích smluv, resp. způsob, jakým byly napsány, měl
podstatný význam. Fakt, že některé otázky a instituty nebyly smlouvami vůbec
upraveny, který byl za jiných okolností nevýhodou, dokázal Soudní dvůr EU vhodně
využít. Argument požadavkem rozumného a efektivního dosažení cílů sledovaných
Evropskou unií mu k tomu napomáhál.
Stalo se proto standardem, hovoří-li se o unijním právu a jeho výkladu, věnovat
pozornost také jeho effet utile. Problém však spočívá v tom, že tento pojem nemá
ostré kontury, neexistuje všeobecná shoda nad tím, jaká je jeho podstata, co je
597 BERGEL, J. L. Origins, scope and meaning of effet utile In: TICHÝ, L., POTACS, M., DUMBROVSKÝ,
T. (eds.) Effet utile. Praha : Karlova univerzita, 2014, str. 9.
[211]
vlastně jeho obsahem, a dokonce není ani jednotné jeho označování. V práci
zaměřené na specifika výkladu unijního práva ale nemůže být opomenut.
Effet utile je do angličtiny nejčastěji překládán jako the effectivenes principle, hovoří se též
o full effect, efficacy. České překlady tohoto pojmu se různí. Svoboda hovoří o užitečnosti
komunitárního práva,598
Týč o užitném účinku,599
Arnold (společně s Tichým) o pravidlu
plné účinnosti,600
zásadě plného užitku, zásadě efektivity či plné účinnosti.601
České znění
rozhodnutí Soudního dvora EU obvykle hovoří o effet utile jako o užitečném účinku,
používají ale též jiná označená, případně o tomto jevu zcela mlčí, byť jsou jeho
projevy jinak velmi patrné.602
V dalších jazykových verzích rozhodnutí Soudního
dvora EU je situace podobná. V latině je jako ekvivalent uváděna maxima ut res magis
valeat quam pereat.603
Shora uvedené pokusy o přeložení pojmu effet utile do češtiny do určité míry osvětlují
podstatu tohoto jevu. Effet utile znamená dle Týče dosažení maximálního účinku
598 Viz SVOBODA, P. Horizontální bezprostřední účinek směrnice. Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a
práva. 1995, č. 7, str. 694.
599 TÝČ, V. Působení práva Evropské unie ve sféře českého právního řádu – Úvodní studie In: Sborník z
workshopu konaného na Právnické fakultě MU v Brně dne 26.9.2006 Evropský kontext vývoje českého práva po roce 2004.
Brno, Masarykova univerzita, 2006, str. 25.
600 TICHÝ, L, ARNOLD, R., SVOBODA, P., ZEMÁNEK, J., KRÁL, R. Evropské právo. 3. vyd, Praha: C. H.
Beck, 2006, str. 231.
601 Ibidiem, str. 230.
602 Platí to např. pro rozhodnutí Van Gend en Loos i Costa proti ENEL., v nichž jsou namísto přímého použití
tohoto pojmu opisem zdůrazněny možné důsledky odlišného rozhodnutí. Ty jsou přitom stejné, jako kdyby byl
daným ustanovením effet utile odepřen.
603 Seyr ostatně dovozuje základy effet utile až k římskému právu. Viz SEYR, S. Der effet utile in der Rechtsprechung
des EuGH. Berlin: Duncker & Humblot, 2008, str. 94.
[212]
dané právní úpravy z hlediska jejího smyslu a účelu.604
Podobně i Arnold společně
s Tichým rozumí effet utile povinnost zvolit v rámci teleologické metody výkladu ten
způsob výkladu, který přináší z pohledu působení unijní normy nejvyšší užitek.605
Také Svoboda zdůrazňuje ve svém pojetí effet utile jeho zaměřenost na cíl právní
normy, kdy effet utile slouží jako důležitý argument při dosahování tohoto cíle.606
Pokud jde o podstatu effet utile, není shoda, zda je jednou z obecných zásad práva
Evropské unie, či jen jedním z argumentů používaných při výkladu unijního práva.
Týč jej mezi obecné zásady právní řadí, a to jako zásadu aplikace práva Evropské
unie v rámci obecnější skupiny systémových zásad vlastních unijnímu právu.607
Svoboda naproti tomu hovoří pouze o argumentu užitečnosti.608
Obdobné diskuse
604 TÝČ, V. Působení práva Evropské unie ve sféře českého právního řádu – Úvodní studie In: Sborník z
workshopu konaného na Právnické fakultě MU v Brně dne 26.9.2006 Evropský kontext vývoje českého práva po roce 2004.
Brno, Masarykova univerzita, 2006, str. 25.
605 TICHÝ, L, ARNOLD, R., SVOBODA, P., ZEMÁNEK, J., KRÁL, R. Evropské právo. 3. vyd, Praha: C. H.
Beck, 2006, str. 231.
606 Srovnej SVOBODA, P. Horizontální bezprostřední účinek směrnice ES. Právník : teoretický časopis pro otázky
státu a práva. 1995, č. 7, str. 698; a rovněž SVOBODA, P. K povaze práva Evropské unie. Právník: Teoretický
časopis pro otázky státu a práva. 1994, č. 11, str. 950.
607 TÝČ, V. Působení práva Evropské unie ve sféře českého právního řádu – Úvodní studie In: Sborník z
workshopu konaného na Právnické fakultě MU v Brně dne 26.9.2006 Evropský kontext vývoje českého práva po roce 2004.
Brno, Masarykova univerzita, 2006, str. 24 a 25.
608 Viz SVOBODA, P. Horizontální bezprostřední účinek směrnice ES. Právník : teoretický časopis pro otázky státu
a práva. 1995, č. 7, str. 698; a rovněž SVOBODA, P. K povaze práva Evropské unie. Právník: Teoretický časopis
pro otázky státu a práva. 1994, č. 11, str. 950.
[213]
jsou vedeny také v zahraniční literatuře.609
Effet utile je označován též jako meta-
pravidlo.610
Podle Tichého a Kocího pak jde o specifickou metodu výkladu.611
Pokud jde o obsah, odborná literatura rozlišuje široké a úzké pojetí effet utile.612
Lze
se setkat dokonce i s pojetím effet utile ve spojení s vhodnou konstrukcí právní
normy, tj. nikoliv jako jevu projevujícího se ve fázi soudního výkladu, ale již v
legislativním procesu.613
5.2.2 Podstata effet utile
Oprostíme-li se od výše naznačených možností a variant pojetí toho, co effet utile
vlastně je a jak by se měl projevovat, zjistíme, že jeho jádrem je požadavek rozumně
a efektivně dosáhnout toho, co unijní právo předpokládá, a to buď přímo ve svém
textu, nebo bez vazby na takový (neexistující) text svým účelem. A protože text
především zřizovacích smluv je často příliš obecný a účel lze vlastně obecně pojmout
609 Ke shrnutí jednotlivých postojů viz ŠADL, U. The Role of Effet Utile In: Preserving the Continuity and
Authority of European Union Law: Evidence from the Citation Web of the Pre-Accession Case Law of the
Court of Justice of the EU. European Journal of Legal Studies. 2015, Vol. 8, No. 1, str. 23.
610 MAYR, S. Putting a Leash on the Court of Justice? Preconceptions In: National Methodology v Effet Utile
as a Meta-Rule. European Journal of Legal Studies. 2012/13, Vol. 5, Issue 2, str. 17.
611 TICHÝ, L., KOCÍ, M. Effet utile v právu EU : (kritická skica). Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva.
2015, č. 2, str. 178.
612 Potacs hovoří o „effet utile im engeren Sinn“ (minimale Wirkung einer Vorschrift) a „effet utile im weiteren
Sinn“ (maximale Wirkung einer Bestimmung). POTACS, M. Effet utile als Auslegungsgrundsatz. Europarecht.
2009, Vol. 4, str. 466 a 467.
613 BEJČEK, J. Úprava tzv. významné tržní síly: přirozený krok k ochraně spotřebitele a slabšího, nebo
„papírový tygr“ (a škůdce soutěže a spotřebitele)? BulletIn: advokacie. 2012, č. 7-8, str. 25.
[214]
též,614
má Soudní dvůr EU poměrně velký prostor pro argumentaci na tomto
základě.615
V prvním případě se effet utile projevuje právně, v druhém případě, zejména tam, kde
úprava zcela chybí, jsou jeho projevy spíše neprávní, politické. Pokud jde o politické
aspekty, v drtivé většině případů měl effet utile pozitivní dopad na postavení
jednotlivce vůči státu. Projevil se tedy jako nástroj ochrany jednotlivce. To podle
našeho soudu bylo klíčové pro legitimizaci závěrů Soudního dvora EU. Jednal sice
více jako orgán politický a méně jako orgán soudní, bylo to však vnímáno jako
„spravedlivé“ a „správné“. Jinak řečeno, Soudní dvůr EU prostřednictvím effet utile
právní normy prosazuje, ale v některých případech také de facto vytváří616
a jeho
prostřednictvím následně legitimizuje.
Obojí pojetí effet utile má přitom paralelu v právu vnitrostátním. V novém
občanském zákoníku vyjádřený požadavek favorizace platnosti právního jednání
před jeho neplatností617
je příkladem takového právního projevu effet utile¸ jeho
614 Statistiky tomuto závěru rovněž nasvědčují, více než třetina případů, v nichž byl použit v roce 2007 effet utile,
se podle Tichého a Kocího týkala základních cílů zřizovacích smluv. TICHÝ, L., KOCÍ, M. Effet utile v právu
EU : (kritická skica). Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2015, č. 2, str. 176.
615 Za pomoci effet utile Soudní dvůr EU dovodil přímý účinek směrnic, přednost unijního práva, přímý účinek
primárního práva, rozšířil pravomoci Evropské unie o implicitní pravomoci či dovodil odpovědnost státu za
škodu. Pro další viz též TICHÝ, L. Effet utile as an arbitrary instrument of the CJEU? Differences between its
application in public and private law. In: TICHÝ, L., POTACS, M., DUMBROVSKÝ, T. (eds.) Effet utile. Praha:
Karlova univerzita, 2014, str. 47.
616 De iure nikoliv, není totiž podle zřizovacích smluv normotvůrcem.
617 Viz § 574 zákona č. 89/2012 Sb. občaský zákoník, který stanoví: „Na právní jednání je třeba spíše hledět jako
na platné než jako na neplatné.“ Obsáhlý výklad tohoto pravidla, z něhož jsou podobnosti s effet utile patrné,
podává Tichý. Viz ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha:
Wolters Kluwer, a. s., 2014, str. 1420 a násl.
[215]
základ lze ovšem indetifikovat přímo v Ústavě.618
Příkladem druhého může být
případ Melčák,619
který může být nahlížen jako střet obsahu a formy, ale též jako
případ provadějící systémový posun v institucionální struktuře České republiky od
moci Parlamentu jako reprezentanta lidu, k moci soudní reprezentované Ústavním
soudem. Základem takového posunu je přitom snaha přiznat effet utile článku 9 odst.
2 Ústavy,620
který by jinak tím, co Parlament učinil, ztratil svůj smysl. K tomu přitom
dochází kreativním výkladem, který nemá oporu ve výslovném zakotvení takové
pravomoci Ústavního soudu v článku 87 Ústavy.621
Také mezinárodnímu právu není effet utile neznámý.622
Linderfalk v této souvislosti
cituje Sira Waldocka a jeho návrh prezentovaný v Komisi pro mezinárodní právo
při přípravě kodifikace mezinárodního smlouvního práva.623
Jeho součástí mělo být
pravidlo, že smlouvy mají být interpretovány tak, aby byla zajištěna jejich co největší
váha a účinek.624
Toto pravidlo nebylo do Vídeňské úmluvy a smluvního práva
618 Srovnej argumentaci Ústavního soudu ve vztahu k čl. 1 opírající se o princip právního státu. Nález Ústavního
soudu IV. ÚS 1783/11 ze dne 23. dubna 2013 K povinnosti respektovat při výkladu smluv princip autonomie
vůle smluvních stran. ECLI:CZ:US:2013:4.US.1783.11.2, odst. 29.
619 Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. září 2009 - Kauza Melčák - zkrácení volebního období
Poslanecké sněmovny jednorázovým ústavním zákonem.
620 Tento článek stanoví, že „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.“
621 Uvedený text by neměl být kritikou daného rozhodnutí. Považujeme jej naopak za ukázku kreativní a
přínosné práce Ústavního soudu.
622 Příklady včetně rozhodovací praxe viz Draft Articles on the Law of Treaties with commentaries (1966).
Dostupné z http://legal.un.org/ilc/texts/instruments/english/commentaries/1_1_1966.pdf, str. 219.
623 LINDERFALK, U. On the Interpretation of Treaties: The Modern International Law as Expressed In: the 1969 Vienna
Convention on the Law of Treaties. Springer Science & Business Media, 2007, str. 218.
624 Celé pravidlo navrhované Sirem Waldockem mělo podle Linderfalk znít: „In: the application of articles 70
an 71 a term of a trety shall be interpreted as to give it the fullest weight and effect consistent – (a) with its
natural and ordinary meaning and that of the other terms of the treaty; and (b) with the objects and purpose of
the treaty.“ Ibidem.
[216]
převzato,625
jednak proto, že bylo podle Komise pro mezinárodní právo již
implicitně obsažeho v obecném pravidle pro výklad mezinárodních smluv, a navíc
proto, a to je z pohledu této práce významné, že bylo pojato příliš široce. Mohl tak
vzniknout dojem, že se očekává volba takového výkladu, který bude maximalistický
z pohledu smlouvou sledovaných cílů. Smyslem maximy ut res magis valeat quam pereat
podle Komise naopak mělo být jen eliminovat ty možnosti výkladu, které by
k dosažení cíle nevedly.626
Nezdá se nám, že by v právu Evropské unie a judikatuře
Soudního dvora EU obdobné limity, pokud jde o použití effet utile, bylo možné
dovodit. Praxe Soudního dvora EU totiž svědčí spíše o opaku.
5.2.3 Normativní přístup k effet utile
Považujeme za zcela samozřejmé, že je princip effet utile unijnímu právu vlastní. Za
stavu, kdy je součástí vnitrostátního práva i práva mezinárodního, si snad ani nelze
představit opačný závěr. Pokud jde o jeho normativní zakotvení, Potacs627
jeho
základ spatřuje v preambuli628
a dále v úvodních ustanoveních zřizovacích smluv,
z nichž vyplývá prointegrační směřování Evropské unie.629
Uvedená ustanovení
pravda lze chápat jako projev vůle normotvůrce, který by v rámci výkladu měl být
625 Nutno dodat, že i přes tuto absenci výslovného zakotvení effet utile ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu
není tento princip Mezinárodnímu soudnímu dvoru neznámý. Srovnej VĚTROVSKÝ, J. Čl. 31 a 32 Vídeňské
úmluvy o smluvním právu: pravidla výkladu mezinárodních smluv v judikatuře Mezinárodního soudního dvora.
Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2013, č. 8, str. 818 a 819.
626 Srovnej Draft Articles on the Law of Treaties with commentaries (1966). Dostupné z
http://legal.un.org/ilc/texts/instruments/english/commentaries/1_1_1966.pdf, str. 219.
627 POTACS, M. Effet utile als Auslegungsgrundsatz. Europarecht. 2009, Vol. 4, str. 466 a 467.
628 Smlouva o fungování EU hovoří o vytváření „stále užšího svazku evropských národů“, Smlouva o EU o
vytváření „stále užšího svazku mezi národy Evropy“.
629 Především jde o článek 1 Smlouvy o EU, který hovoří o nové etapě v procesu vytváření stále užšího svazku
mezi národy Evropy, a článek 3 téže smlouvy, který naznačuje směrování Evropské unie směrem k užší integraci.
[217]
brán v potaz. Stejně tak ale lze namítnout, že mohou mít pouze politický význam,
zvlášť pokud jde o preambuli.630
Oporu pro effet utile lze spatřovat rovněž v článku 4 odst. 3 Smlouvy o EU, z něhož
vyplývá povinnost členských států pomocí všech nezbytných opatření zajistit plnou
aplikaci a účinnost unijního práva. Stát je přitom vnímán Soudním dvorem EU spíše
extenzivně. Státy jsou totiž jako celek povinny prosazovat unijní právo stejně jako
své vlastní. Tuto povinnost tedy v návaznosti na to mají veškeré státní orgány, jimiž
se rozumí „organizace nebo orgány, které podléhají kontrole státu, nebo které mají zvláštní
pravomoci přesahující ty, jež se běžně užívají ve vztazích mezi jednotlivci.“631
Tato povinnost
dopadá i na vnitrostátní soudy, neboť jsou orgány členských států a komunitární
právo prosazují.632
Z pohledu zásady loajality je jedno, jestli členský stát vystupuje
v určité konkrétní věci jako mocenský subjekt nebo jako účastník
soukromoprávního vztahu.633
Ve všech případech je povinen postupovat v souladu
s článkem 4 smlouvy o EU loajálně vůči Evropské unii a tedy zasazovat se i o effet
utile unijního práva.
Proti argumentaci článkem 4 Smlouvy o EU lze ovšem namítnout, že by toto
ustanovení přicházelo v úvahu tam, kde jsou to členské státy, kdo mají zajistit plnou
účinnost Evropského práva. Nedosahuje tedy na situace a vztahy, které se členských
států přímo nedotýkají, jelikož jde o vnitřní záležitosti Unie samé. Unie navíc podle
630 Potacs svým názorem není ojedinělý. Rebhahn jde dokonce ještě dál a argument stále užším svazkem mezi
národy Evropy označuje jako zvláštní kategorii effet utile („super effet utile“). Viz REBHAHN, R. Effet utile –
towards a general principle of law? In: TICHÝ, L., POTACS, M., DUMBROVSKÝ, T. (eds.) Effet utile. Praha:
Karlova univerzita, 2014, str. 151.
631 Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. července 1990. A. Foster a další proti British Gas plc. Věc C-188/89.
ECLI:EU:C:1990:313, odst. 18.
632 Srovnej Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. května 1970. Komise Evropských společenství proti royaume
de Belgique. Věc 77-69. ECLI:EU:C:1970:34.
633 Srovnej rozhodnutí M. H. 152/84 Marshall vs. Southampton a South-West Hampshire Area Health
Authority (Teaching).
[218]
tohoto ustanovení má pomáhat členským státům při plnění úkolů vyplývajících ze
zřizovacích smluv, zároveň je ale má také respektovat. Což by bylo podle našeho
názoru možné také považovat za argument proti effet utile, především tedy jeho
širokému pojetí.
V konečném důsledku proto máme za to, že effet utile je jednou z obecných zásad
právních, je proto součástí unijního práva, tvoří nezbytnou součást procesu
interpretace, a to vše bez toho, že by byl přímo kdekoliv ve zřizovacích smlouvách
zakotven. Případné odkazy na výše uvedená ustanovení mají podle našeho soudu
jen legitmizační funkci.
Jsme dále toho názoru, že uplatnění effet utile by mělo být limitováno textem unijního
práva, který tvoří vnější meze jeho použití. Z tohoto pohledu považujeme veškeré
situace, v nichž se projevil v širším pojetí, za právně sporné. Je také limitován
výkladem účelovým a systematických. Zároveň jsme přesvědčeni, že z variant
výkladu, které na základě effet utile a výše uvedených výkladových metod vedou
k rozumnému a efektivnímu dosažení cílů sledovaných unijním právem, je nutné
vyjmout ty způsoby výkladu, které porušují zásadu svěřených pravomocí,
proporcionality a subsidiarity. Tyto zásady totiž vnímáme tak, že limitují veškerou
činnost Evropské unie, a proto i tu, v rámci níž je její právo vykládáno. Obdobně
budou limitem standardy ochrany základních lidských práv a svobod a také ochrana
postavení jednotlivce obecně, a to především před uložením nové povinnosti, pro
kterou není v unijním či vnitrostátním právu opora.634
634 Tento závěr je demonstrovatelný na případech týkajících se přímého účinku směrnic či na rozhodnutí Skomalux.
Viz též SEHNÁLEK, D. Effet utile a jeho projevy při interpretaci komunitárního práva. Právník: Teoretický
časopis pro otázky státu a práva. 2009, č. 8, str. 785-808.
[219]
5.3Důsledky a dílčí závěr
Tato kapitola poskytuje druhou část odpovědi na výchozí výzkumnou otázku č. 2,
tzn., zda jsou zvláštnosti výkladu práva Evropské unie způsobeny zvláštní povahou
práva Evropské unie, zejména jeho textovým zachycením.
Z toho, co bylo v této kapitole v návaznosti na kapitolu předchozí rozebráno,
vyplývá, že jazykový výklad práva Evropské unie má své slabiny a plně se spoléhat
na tuto metodu nelze, resp. bylo by to komplikovanější, nežli je tomu v případě
jednojazyčného vnitrostátního práva. Odpověď v podobě zohlednění jiných
výkladových metod se proto přímo nabízí. Tato skutečnost spojuje právo Evropské
unie spíše než s právem vnitrostátním s právem mezinárodním. Ostatně, i to je jeden
z důvodů, proč jsme tradiční členění těchto metod vlastní vnitrostátnímu právu
nahradili v této kapitole spojeným funkčním přístupem, který je uplatňován spíše a
tradičněji ve vztahu k právu mezinárodnímu.
Jakkoliv má jazykový výklad v případě práva Evropské unie relativně nižší význam,
základní funkci má stejnou obdobně, jako je tomu v případě jazykového výkladu
vnitrostátního práva a práva mezinárodního. Je základním a také výchozím zdrojem
poznání obsahu právní úpravy. Funkční přístup by měl být uplatňován v hranicích,
které jsou vymezeny textem právní úpravy. Nespornou výhodou funkčního přístupu
je to, že na rozdíl od mnoha jazykových verzí je jen jeden.635
Pokud jde o vnitřní členění funkčního přístupu, zdá se, že je zde rozdíl mezi právem
primárním a právem sekundárním, což ale není příliš překvapivé s ohledem na jejich
rozdílný původ a povahu. Za správný bychom považovali postup, kdy by na základě
textu a v jeho mezích byl určen objektivní účel sledovaný právní úpravou.
635 Což platí i tehdy, pokud příslušná úprava sleduje více různých účelů. Ty by přirozeně měla sledovat stejně ve
všech jazykových verzích.
[220]
Zohlednění subjektivního účelu pak považujeme za metodu pouze podpůrnou,
přicházející v úvahu tam, kde objektivní účel nevede k jednoznačnému závěru.
Bude-li tedy jazykovou metodou a metodou objektivně účelovou určeno více variant
výkladu, pak je dle našeho názoru na místě zohlednit s ohledem na subjektivní účel
sledovaný členskými státy založením Evropské unie tu variantu výkladu, která lépe
odpovídá cílům evropské integrace, jak jsou vyjádřeny v preambuli a úvodních
ustanoveních zřizovacích smluv.
V případě sekundárního práva přichází v úvahu plné podpůrné využití subjektivně
účelového výkladu. Relevantní informace o něm je totiž zprostředkovávána
preambulemi unijních přepisů.
Zásadu effet utile v jejím úzkém pojetí vnímáme jako samozřejmou součást
interpretace unijního práva. Na jejím základě by z variant řešení, k nimž dospějeme
výše popsaným postupem, měla být eliminována ta z nich, která nejsou rozumně a
efektivně schopna zajistit realizaci vykládané právní normy.
Jsme toho názoru, že posud unijní právo nevykazuje žádná specifika, která by jej
koncepčně a zásadně odlišovala od výkladu vnitrostátního práva, alespoň tedy
pokud jde o právo kontinentální a české. Odlišná by byla perspektiva common law,
kde je důraz na účelový výklad významně nižší.
Vrátíme-li se zpět k zásadě effet utile, v širším pojetí je tato zásada problematická,
jelikož vede k výsledkům, které nemají přímou oporu v textu. Domníváme se, že její
aplikací Soudní dvůr EU překračuje meze vymezené mu zakládacími smlouvami.636
Činí tak proto, že může (viz kapitola II.), jeho rozhodnutí nejsou zpochybňována,
naopak spíše dochází k jejich akceptaci (viz kapitola III.).
636 Podle článku 19 Smlouvy o EU Soudní dvůr EU: „Zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění Smluv.“
Nikoliv tvorbu práva.
[221]
Tím se dostáváme k faktické stránce věci. Domníváme se, že Soudní dvůr EU
neuplatňuje textualistický přístup, ale funkční. Důraz je kladen na objektivně účelový
výklad s tím, že intencionalistý přístup Soudní dvůr EU používá v podstatě jen tam,
kde se mu to hodí. Často je totiž zřejmý úmysl členských států zcela přehlížen. Effet
utile je pak využíván jako nástroj, jehož účelem je dodat takovému postupu
akceptovatelné odůvodnění.
[222]
VI. (Nezamýšlené) důsledky výkladu Soudního dvora EU na
právo vnitrostátní
V kapitole III. této práce byl zkoumán vliv vnitrostátního práva na rozhodování
Soudního dvora EU a rozebrány byly též interakce s prostředím vnějším, u nichž
byla zohledněna též reflexe práva unijního. Z pohledu členského státu Evropské
unie se nabízí další perspektiva vycházející z opačného směru vlivu a interakcí.
Působení práva Evropské unie na právo vnitrostátní je přitom několikeré a Soudní
dvůr EU svým přístupem k výkladu unijního práva byl významným činitelem
formování a zprostředkovávání tohoto vlivu.
Za prvé lze rozlišovat pozitivní (aktivní) působení unijního práva na právo
vnitrostátní. To je zajišťováno harmonizací, kdy jsou na unijní úrovni stanovovány
více či méně konkrétně standardy vnitrostátní úpravy soukromého práva. Výklad
výchozích unijních standardů je následně směrodatný též pro výklad práva
vnitrostátního, jež je výsledkem implementace. Tento vliv unijního práva je
doprovázen tzv. nepřímým účinkem v podobě povinnosti eurokonformního
výkladu vnitrostátního práva. Předcházen je výkladem unijního práva pro potřeby
jeho implementace do práva vnitrostátního.637
Za druhé je to působení negativní (pasivní), které je zprostředkováno judikaturou
Soudního dvora EU vážící se zcela typicky k ustanovení Smlouvy o fungování EU,
jež upravují vnitřní trh. Podstata tohoto druhého typu působení na vnitrostátní
právo spočívá v tom, že Evropská unie aktivně neurčuje, co a jak má být
vnitrostátním právem upravováno, ale stanoví meze této úpravě. Tím limituje nejen
národního normotvůrce, ale často též soudy vnitrostátní právo interpretující.
637 Viz KRÁL, R. Specifika výkladu směrnic EU pro účely jejich transpozice In: SEHNÁLEK, D, TÝČ, V. (eds.)
Soudní dvůr EU a výklad práva Evropské unie. Brno: Masarykova univerzita, 2016, str.138 a násl.
[223]
Vliv první v této práci nebudeme zkoumat. Otázka nepřímého účinku unijního
práva na právo vnitrostátní by sama o sobě byla hodna samostatného zpracování.
Nadto, v tuzemské i zahraniční literatuře se tomuto fenomému věnovala značná
pozornost a vstupovali bychom tak přímo do oblasti, která již byla kvalitně
zpracována jinými. Přiznáváme přitom, že nás toto téma rovněž svádělo, přesto
nepovažujeme za vhodné výsledky tohoto našeho bádání v této práci dále rozvíjet.
Došlo by totiž jen k dalšímu rozšíření záběru práce, která se má ale přes rozmanitost
témat striktně pohybovat kolem osnovy zvláštností výkladu unijního práva a
důsledků z toho plynoucích pro členské státy. Odkazujeme proto na odbornou
literaturu, která je vskutku bohatá.638
638 Viz například následující publikace, které jsou řazeny abecedně podle příjmení autorů, nikoliv podle významu
a přínosu. Nicméně, v tuzemské literatuře problematiku komplexně pokryl především Král. Viz BETLEM, G.
Zásada nepřímého účinku práva Evropských společenství. EMP. 1997, č. 5, s. 15 a násl. BETLEM, G. The
principle of indirect effect of Community law. European Review of Private Law. Kluwer Law International. 1995, roč.
3, č. 1, s. 1-19. BOBEK, M., BŘÍZA, P., KOMÁREK, J. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. Praha: C. H.
Beck, 2011, str. 145. KOŽIAK, J. Princip eurokonformního výkladu (nepřímý účinek práva EU) In: HURDÍK,
J. a kol. Evropské soukromé právo v čase a prostoru : I. díl: Část teoretická, metodologická a systémová. 1. vyd. Brno:
Masarykova univerzita, 2017, str. 117–119. HAMUĽÁK, O. Právo Evropské unie v judikatuře Ústavního soudu České
republiky: reflexe členství a otázek evropského práva v ústavní judikatuře. Praha: Leges, 2010, KRÁL, R. Vnitrostátní
účinky směrnic EU. Acta Universitatis Carolinae Juridica, 2011, str. 25-45. KRÁL, R. Přímý účinek směrnic ES a
jeho současné meze. Jurisprudence. 2007, č. 6, str. 3-8. KRÁL, R. Směrnice EU z pohledu jejich transpozice a vnitrostátních
účinků. Praha: C.H. Beck, 2014. KRÁL, R. Zásady aplikace komunitárního práva národními soudy. 1. vyd. Praha: C. H.
Beck, 2003, KÜHN, Z., KYSELA, J. Na základě čeho bude působit komunitární právo v českém právním řádu?
Právní rozhledy. 2004, roč. 12, č. 1, str. 23-27. SEHNÁLEK, D. Povinnost a limity (euro)konformního výkladu
vnitrostátního práva. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 1, str. 8-15. SIMAN, M., SLAŠŤAN, M.
Primárne právo Európskej Únie (aplikácia v ýklad práva Únie s judikaturou). 3. vyd. Bratislava: EUROIURIS –
Európske právne centrum, o.z., 2010, str. 172 a násl. STEHLÍK, V., HAMUĽÁK, O., JIRÁSEK, J,
BONČKOVÁ, H., PETR, M. Unijní právo před českými soudy. Praha: Leges, 2014, str. 97. TÝČ, V. K aplikaci
sekundárního práva ES v členských státech. EMP. 1999, č. 4, str. 31 a násl. TIMMERMANS, C. W. A.
Directives: their Effect within the National Legal Systems. Common Market Law Review. 1979, roč. 16, č. 4, str.
534-535. SVOBODA, P. Horizontální bezprostřední účinek směrnice. Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a
práva. 1995, č. 7. Tématu se věnovala více či méně soustředně také řada dalších autorů.
[224]
Vliv druhý má velmi specifické důsledky. V důsledku působení unijního práva a jeho
výkladu Soudním dvorem EU totiž může dojít ke vzniku tzv. obrácené
diskriminace, kdy následně může být jako jeden z možných následků nutné
interpretovat vnitrostátní právo přijaté mimo rámec unijního práva podle unijního
práva jako referenčního rámce. Druhým specifickým důsledkem je vznik situace,
kdy se v důsledku působení unijního práva dostanou národní právní řády do
vzájemné přímé konkurence.
Oba dva tyto jevy přitom byly zapříčiněny způsobem, jakým Soudní dvůr EU
přistupuje k výkladu unijního práva.639
Závěry, které tento soud dovodil např. ve
věcech Cassis de Dijon640
a Centros,641
jsou totiž výsledkem jeho specifického
přístupu k interpretaci unijního práva. Oba případy spojuje východisko v podobě
obecné formulace ustanovení, jejichž interpretace se týkaly. Oba případy také
představují ukázky jazykového výkladu, který dalece přesahuje běžný význam
interpretovaných pojmů, jsou dále patrně v rozporu s úmyslem normotvůrce a
z pohledu objektivního účelového výkladu jdou nad rámec toho, co by bylo možné
při uplatnění této metody výkladu rozumně od daných ustanovení očekávat.
Důsledky pro členské státy a jejich právo jsou přitom značné. Pokud by totiž takový
výklad byl uplatněn na vnitrostní úrovni, pak by jeho dosah byl omezen pouze na
639 Soudní dvůr EU samozřejmě nelze vinit ze všech případů obrácené diskriminace. Může k ní totiž dojít i bez
vazby na jeho rozhodovací činnost např. tehdy, kdy členské státy využují prostoru, který jim skýtá metoda
minimální harmonizace a směrnici implementují nad tento minimální rámec nebo v důsedku neaplikace unijního
práva na ryze vnitrostátní situace. Viz KRÁL, R. Obrácená diskriminace v komunitárním kontextu. Právník:
teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2003, č. 5, str. 447.
640 Rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 20. února 1979. Rewe-Zentral AG proti Bundesmonopolverwaltung
für Branntwein. Věc 120/78. ECLI:EU:C:1979:42.
641 Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. března 1999. Centros Ltd proti Erhvervs- og Selskabsstyrelsen. Věc C-
212/97. ECLI:EU:C:1999:126.
[225]
právo daného státu. Jelikož jde ale o právo unijní, přenáší se důsledky do všech
vnitrostátních právních řádů, a to způsobem, který bude dále rozebrán.
6.1 Obrácená diskriminace ve vnitrostátním právu
Fenomén obrácené diskriminace je důsledkem širokého výkladu článku 34 Smlouvy
o fungování EU a dalších srovnatelných ustanovení zřizovacích smluv
liberalizujících pohyb ekonomických svobod vnitřního trhu. Soudní dvůr EU je
umožnil zejména svými rozhodnutími Dassonville a v něm přijatou dassonvillskou
definicí642
následně usměrněnou rozhodnutím Cassis de Dijon. Oba již byly v této
práci rozebírány v rámci výkladu o vlivech vnitrostátního práva na výklad práva
Evropské unie. Obdobně článku 34 Smlouvy o fungování EU bylo interpretováno
též ustanovení článku 56 téže smlouvy, podle kterého jsou zakázány veškerá
omezení poskytování služeb mezi podnikatelem poskytujícím služby a jejich
příjemcem z jiného státu.
Pozoruhodný je z našeho úhlu pohledu fakt, že obě ustanovení Smlouvy o
fungování EU shodně předpokládají pro svou aplikaci existenci unijního prvku.
V prvém případě je vyjádřen spojením „mezi členskými státy“, v případě druhém se
hovoří o „jiném členském státě“, než je stát příjemce služeb.643
A contrario tedy platí,
že není-li unijní prvek přítomen, pak se uvedená ustanovení neaplikují a tedy se ani
642 Opatření s obdobným účinkem jako množstevní omezení dovozu zakázané článkem 34 SFEU byla
definována velmi extenzivně rozhodnutím Dassonvile. Soudní dvůr EU zde dovodil, že:„[v]eškerou obchodní právní
úpravu členských států, která by mohla ať přímo, nebo nepřímo, skutečně, nebo potenciálně narušit obchod uvnitř Společenství, je
třeba považovat za opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením.“ Viz rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne
11. července 1974. Procureur du Roi proti Benoît a Gustave Dassonville. Věc C-8/74. ECLI:EU:C:1974:82,
odst. 5.
643 Uvedené tvrzení platí též pro řadu dalších ustanovení, která mají vazbu na vnitřní trh a jeho úpravu ve
Smlouvě o fungování EU. Pohyb mezi státy je potom klíčový pro jejich aktivaci. Srovnej SHUIBHNE, N. N.
The Coherence of EU Free Movement Law: Constitutional Responsibility and the Court of Justice. Oxford Studies In:
European Law. Oxford University Press. Oxford, 2013, str. 117 a násl.
[226]
nemohou uplatnit limity vyplývající pro právo vnitrostátní z práva unijního tak, jak
jsou vymezeny judikaturou Soudního dvora EU.644
Praktickým důsledkem působení těchto ustanovení o svobodě pohybu zboží a
služeb na vnitrostátní právo proto může být jev označovaný jako tzv. obrácená
diskriminace,645
kdy přísné ochranářské požadavky vnitrostátního práva dopadají jen
na subjekty (resp. zboží a služby) v daném státě, ale s ohledem na unijní právo a
vnitřní trh se neuplatní na zboží646
či služby647
pocházející z jiných členských států.
Je to přitom také politicky citlivý problém, a to právě proto, že negativně dotčeni
přísnou vnitrostátní úpravou jsou pouze jednotlivci daného státu, jeho podnikatelé,
zboží či služby. To by patrně nevadilo, pokud by zde ovšem nebyl prostřednictvím
vnitřního trhu stav přímé konkurence. Realita a normalita právní se zde střetává
s realitou ekonomickou.
644 Uvedené tvrzení neplatí absolutně. Aplikace unijního práva totiž může být rozšířena prostřednictvím odkazu
na něj v právu vnitrostátním. Viz rozsudek Soudního dvora (sedmého senátu) ze dne 18. října 2012. Punch
Graphix Prepress Belgium NV proti Belgische Staat. Věc C-371/11. ECLI:EU:C:2012:647, odst. 27.
645 K fenoménu obrácené diskriminace v ryze vnitrostátních vztazích viz např. TRYFONIDOU, A. Reverse
Discrimination In: Purely Internal Situations: An Incongruity In: a Citizens’ Europe. Legal Issues of Economic
Integration 2008, Issue 1, str. 43–67.
646 Srovnej např. rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 18. února 1987. Státní zastupitelství proti
Arthuru Mathotovi. Věc 98/86. ECLI:EU:C:1987:89, v němž Soudní dvůr EU konstatoval: „The purpose of article
30 of the Treaty is to eliminate obstacles to the importation of goods and not to ensure that goods of national origin always
enjoy the same treatment as imported goods. A difference of treatment as between goods which is not capable of restricting imports or
of prejudging the marketing of imported goods does not fall withIn: the prohibition contained In: that article.“
647 Viz rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 21. října 1999. Peter Jägerskiöld proti Torolfu
Gustafssonovi. Věc C-97/98. ECLI:EU:C:1999:515, odst. 41-45.
[227]
Nutno zdůraznit, že unijnímu právu takové rozlišování nevadí a nebrání mu.648
Soudní dvůr EU jej vcelku pochopitelně nepovažuje za výkladový problém.649
Nejde
tedy o porušení unijních ústavních principů či hodnot. Zákaz diskriminace obsažený
v článku 18 SFEU totiž nemůže být uplatněn, jelikož je použitelný jen v rámci
zřizovacích smluv, a tedy ne na ryze vnitrostátní situace bez unijního prvku.650
Text
dotčených ustanovení článků 34 a 56 SFEU je ostatně jasný. Extenzivním
gramatickým ani teleologickým výkladem dopad těchto ustanovení na vztahy bez
unijního prvku dovodit nelze.
Jdeme-li do důsledků, pak možnost vzniku obrácené diskriminace v praktické rovině
znamená, že určitý právní vztah může být v podmínkách vnitrostátního práva
posuzován soudy členského státu na jeho základě s rozdílným výsledkem, než
k jakému by se dospělo podle práva unijního, přestože veškeré dílčí prvky tohoto
vztahu budou jinak zcela totožné. Posouzení totiž bude odviset od toho, zda půjde
o ryze vnitrostátní situaci, či nikoliv. Otázkou je, zda je tento důsledek vlivu práva
Evropské unie žádoucí, či zdá má být jen útrpně tolerován, případně lze-li mu nějak
předejít.
Právně lze samozřejmě argumentovat tak, že už samotný unijní prvek je sám o sobě
dostatečně odlišujícím faktorem, a že tudíž o diskriminaci nemůže být uvažováno.
Popřeme tím obrácenou diskriminaci jako takovou, přesněji řečeno její podstatu
spočívající v rozdílném zacházení. Při tomto pojetí může být zacházení se vztahem
s unijním prvkem a bez unijního prvku rozdílné, neboť přítomnost či absence
648 Nepoužije se ani unijní princip zákazu diskriminace. Viz KRÁL, R. Obrácená diskriminace v kontextu
unijního občanství. Acta Universitatis Carolinae Juridica. 2013, č. 2, str. 9.
649 Srovnej rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 18. února 1987. Státní zastupitelství proti Arthuru
Mathotovi. Věc 98/86. ECLI:EU:C:1987:89, odst. 9.
650 Opačný závěr by znamenal extenzivní výkon pravomocí Evropské unie tam, kde svěřeny nebyly. Rovněž by
byl v rozporu s principem subsidiarity, z něhož jednoznačně vyplývá požadavek řešit tyto záležitosti na
odpovídající úrovni, kterou je s ohledem na čistě vnitrostátní lokalizaci vztahu úroveň vnitrostátního práva.
[228]
unijního prvku jsou dostatečně relevantní odlišností. Pak totiž i oba posuzované
vztahy jsou vztahy odlišnými. Je to ovšem poněkud účelový přístup, který jen těžko
obstojí ve světle teorie práva. Kupříkladu je-li vnitrostátním právem chráněn
spotřebitel, pak je relevantní kvalita příslušného výrobku či obchodní praktiky
podnikatele uplatňované vůči spotřebiteli. Původ zboží či podnikatele je naproti
tomu pro příslušnou úpravu irelevantní. Těžko proto může být dostatečně
odlišujícím faktorem.
Pokud navíc domyslíme důsledky tohoto postupu, pak to bude znamenat, že
v zájmu ekvivalentního zacházení se všemi myslitelnými případy, které v praxi
mohou nastat, by museli soudci aplikující právo srovnat úpravu svou s právní
úpravou ve všech ostatních členských státech za účelem identifikace toho standardu,
který by se v případě situace s unijním prvkem uplatnil před jejich právem a který
by zároveň představoval nejnižší standard ochrany a byl by tak nejpříznivější
z hlediska volnosti obchodu na unijním vnitřním trhu.
To je evidentně nemyslitelné, nesmyslné a nadto jen obtížně proveditelné. Navíc by
praktickým důsledkem bylo narušení mocenského rozdělení funkcí mezi orgány
zákonodárné a soudní. Soudy by totiž svou rozhodovací činností neaplikovaly
úpravu vlastní vnitrostátní, řádně přijatou zákonodárcem v rámci výkonu jeho
zákonodárné pravomoci v oblasti jinak unijním právem nedotčené. Zároveň by to
také znamenalo, že by naše soudy rozhodovaly pasivně podle úpravy zahraniční,
která by tak dostávala přednost před úpravou jejich vlastní. Jestliže je takový postup
akceptovatelný, je-li zprostředkován unijním právem za účelem zajištění fungování
vnitřního trhu, lze jej jen těž přijmout v situacích, kdy k tomu členský stát nic nenutí,
a cenou, kterou by za to platil, by byla rezignace na vlastní úpravu.
Unijní právo sice řešení naznačeného problému nenabízí, nevylučuje však možnou
reakci ze strany práva vnitrostátního. Východiskem by mohla být především rovina
[229]
ústavní,651
ta však odpověď na tento specifický problém nenabízí.652
Příkladem
možného řešení v dosahu soukromého práva by podle nového českého občanského
zákoníku mohlo být ustanovení § 2 odst. 1 tohoto zákona, z něhož vyplývá
povinnost jeho výkladu mimo jiné ve shodě se zásadami, na nichž spočívá. Je ovšem
touto zásadou i zásada ekvivalence ve smyslu rozvedení zákazu nediskriminace, a
tedy stejného zacházení s týmiž situacemi? I pokud ano, pak je stejně otázkou, zda
lze situace, kdy jedna zahrnuje unijní prvek a druhá nikoliv, skutečně považovat za
ekvivalentní. A zde máme značné pochybnosti o naplnění tohoto požadavku.
Dalším možným vodítkem k řešení v rámci soukromého práva by mohlo ustanovení
§ 13 nového občanského zákoníku, podle kterého [k]aždý, kdo se domáhá právní
ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní
případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných
znacích.653
Nastíněný problém s ekvivalencí se tím ovšem vrací, aniž by byl vyřešen.
Konstatovat, že unijní prvek je z pohledu právního okolností marginální, by ovšem
představovalo řešení prvoplánové, zjednodušující a bohužel i chybné.
651 Půjde především o článek 1, článek 3 odst. 1 a článek 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
652 Ostatně, i podle Ustavního soudu platí, že „aby k porušení tohoto principu [rovnosti – pozn. autora] došlo,
musí být splněno několik podmínek: s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci,
se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný
přístup…“ V námi rozebíraném problému nejde o formálně stejnou situaci, a to v důsledku přítomnosti, resp.
nepřítomnosti unijního prvku. V prvním případě existence unijního prvku ospravedlňuje použití unijního práva,
neboť zakládá pravomoc Evropské unie a působnost unijního práva. Ve druhém případě jde o věc vnitrostátní,
tzn. potenciálně jinak regulovanou. Viz nález pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 42/04 ze dne 6. června 2006
Diskriminace mužů v důchodovém pojištění (institut povinného podání přihlášky k účasti na pojištění).
ECLI:CZ:US:2006:Pl.US.42.04, odst. 26.
653 Problém konzistentního výkladu, jakož i ustanovení § 13 občanského zákoníku je podrobně rozebírán
v komentářích, odkazujeme proto v podrobnostech na ně. Viz MELZER, F., TÉGL, P. In: MELZER, F.,
TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1–117. Praha: Leges, 2013, str. 232 a násl.
MACKOVÁ, A. In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha:
Wolter Kluwer, a.s., 2014 str. 60 a násl.
[230]
V oblasti nekalé soutěže se dále nabízí použití § 2974, podle kterého platí, že českým
osobám jsou, pokud se jedná o ochranu proti nekalé soutěži, postaveny na roveň zahraniční osoby,
které se v České republice účastní hospodářské soutěže. Háček ovšem spočívá v tom, že toto
ustanovení předpokládá řešení přesně opačné situace, než je námi definovaný
problém. Zapovídá totiž uplatňování excesivních požadavků na zahraniční osoby,
které nejsou požadovány po společnostech tuzemských. Je proto plně konformní
s výše popsanou judikaturou Soudního dvora EU a požadavky unijního práva
směrem k eliminaci překážek podnikání v České republice. Není již ale schopno
pokrýt situace opačné, způsobené unijním právem, kdy v důsledku jeho působení je
sice aplikace přísných českých standardů na zahraniční osoby jednající v nekalé
soutěži vyloučena, zatímco její použití na osoby tuzemské není nijak dotčeno.
Za správné proto považujeme pouze to řešení, které vychází primárně z vnitrostátní,
tzn. v našem případě české úpravy. V ryze vnitrostátních situacích by proto mělo
být rozhodováno podle vlastního vnitrostátního práva bez ohledu na fakt, že by
stejná situace mohla být, obsahovala-li by unijní prvek, rozhodnuta jinak. Tento
přístup pak nepovažujeme za nerovné či dokonce diskriminační zacházení, jelikož
reflektuje postavení České republiky a dalších členských států jako států suverénních
a tedy schopných nastavit si a prosazovat vlastní standardy právní úpravy. Uvedené
ovšem neplatí absolutně. V situaci, kdy totiž některý ze soudů rozhodne pod vlivem
unijního práva tak, že rezignuje na plné prosazení tuzemských standardů na ochranu
proti nekalé soutěži, bude na místě dané řešení přehodnotit. Správným postupem
totiž bude nové vyhodnocení možnosti interpretace dotčených ustanovení
vnitrostátního práva. Pokud totiž umožní, při použití obvyklých a tuzemskému
právu vlastních výkladových metod, dojít k interpretaci konformní s dřívějším
řešením přijatým pod vlivem unijního práva, je dle našeho názoru zcela na místě
změnit dosud uplatňovaný způsob výkladu těchto ustanovení, a tedy i judikaturu.
V podmínkách českého práva to znamená možnost legálně se odchýlit od
požadavku obsaženého v § 13 občanského zákoníku s tím ovšem, že příště již bude
rozhodováno i v ryze vnitrostátních věcech obdobně.
[231]
Problému obrácené diskriminace lze ovšem předcházet, a to legislativní cestou,654
což je řešení z právně teoretického pohledu nejméně problematické. Klade ovšem
značné břemeno na vnitrostátní zákonodárný orgán, jelikož od něj toto řešení
předpokládá zjištění relevantní právní úpravy v ostatních členských státech
Evropské unie. Problém spočívá v tom, že takto členský stát rezignuje na ochranu
toho, co považuje, resp. dříve považoval za významné.655
Definitivním řešením problému s obrácenou diskriminací je úplná harmonizace
vnitrostátní legislativy unijním právem656
nebo nahrazení vnitrostátní úpravy regulací
společnou, tedy opět unijní.657
Komplikací může být existence pravomoci takovou
úpravu přijmout a dále politická vůle na straně Evropské komise i členských států
shodnout se na vhodné právní úpravě, jakož i přesvědčení, že benefity úpravy
společné převáží výhody úpravy vnitrostátní.
Z výše uvedeného je patrné, že obrácená diskriminace může představovat faktický i
právní problém pro vnitrostátní právo členských států Evropské unie. Přitom tento
důsledek širokého výkladu zřizovacích smluv rozhodně nebyl zamýšleným záměrem
Soudního dvora EU.658
654 Zde je myšleno vnitrostátní legislativní řešení.
655 KRÁL, R. Obrácená diskriminace v komunitárním kontextu. Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva.
2003, č. 5, str. 449.
656 Částečná ani minimální harmonizace problém neřeší, naopak poskytuje prostor pro to, aby se projevil. Viz
KRÁL, R. Transpozice a implementace směrnice ES v zemích EU a ČR. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2002, str. 51.
657 KRÁL, R. Obrácená diskriminace v komunitárním kontextu. Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva.
2003, č. 5, str. 449.
658 V konečném důsledku nejen Soudního dvora EU, ale i členských států jako tvůrců zřizovacích smluv. Ty
mimochodem v některých případech uznávání zahraničních standardů výslovně předpokládají. Je tomu tak např.
v článku 53 Smlouvy o fungování EU, který je základem pro uznávání diplomů, osvědčení a jiných dokladů o
kvalifikaci, lze také uznávat rozsudky v trestních a občanských věcech dle článku 67, 81 a 82 téže smlouvy.
Podpora uznávání je vyjádřena též v článku 165 téže smlouvy ve vztahu k akademickým diplomům.
[232]
6.2 Extenzivní výklad unijního práva a evoluční důsledky pro vývoj
vnitrostátního práva659
6.2.1 Evoluce v právu – teoretická východiska
Důsledky výkladu unijního práva Soudním dvorem EU se projevují ve sféře
vnitrostátního práva v podobě evolučních tlaků. Právo se totiž v mnoha aspektech
chová podobně jako živý organismus a podléhá tedy obdobným evolučním
působením. Sama myšlenka práva jako obdoby živého organismu a přenosu
evoluční teorie660
do jeho sféry není nová, tradici má zejména v americkém
prostředí.661
V právu Evropské unie a v důsledku působení Soudního dvora EU ale
získává tato teorie zcela nový rozměr.
S přístupy uplatňujícími pro oblast práva poznatky získané z biologie se lze setkat
již v 19. století. Náznaky evolučního přístupu k právu lze ostatně vysledovat již
v Savignyho práci Of the vocation of our age for legislation and jurisprudence, kde Savigny
mimochodem reagoval na obdobný problém, s jakým se setkáváme na úrovni
Evropské unie, a který vede k fenoménu obrácené diskriminace zkoumané
v předchozím textu. Savigny rovněž reagoval na snahu na úrovni státu centralizovat
659 Tato kapitola přímo vychází z článku SEHNÁLEK, D. Evoluční teorie a právo (státní a unijní). Sociální studia.
2015, roč. 12, č. 2, str. 107-118. A z publikace ONDREJOVÁ, D., SEHNÁLEK, D. Vliv práva Evropské unie na
českou regulaci nekalé soutěže a nekalých obchodních praktik. Brno: Masarykova univerzita, 2016.
660 Zde máme skutečně na mysli evoluční teorii a nikoliv evolutivní výklad. K němu viz např. NOVÝ, Z.
Evolutionary Interpretation of International Treaties. 1. vyd. Den Haag: Lex lata, 2017, str. 205-240 či NOVÝ, Z. K
tzv. evolutivní interpretaci mezinárodních smluv. Právní rozhledy. Praha: C.H. BECK, 2016, roč. 24, č. 9, str. 319-
327.
661 Z literatury tuzemské je nutné připomenout především obecně pojatý článek Šmihuly, který se ovšem
nevypořádá s vlivem práva Evropské unie. Viz ŠMIHULA, D. Právny systém ako produkt evolučnej selekcie.
Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2011, č. 11, str. 190 a násl.
[233]
právo a řízeně unifikovat dosud rozdrobenou právní úpravu. Savigny přitom
poukazuje na fakt, že právo se samovolně a přirozeně vyvíjí v důsledku vnitřních sil,
a ne v důsledku arbitrární vůle zákonodárce.662
V Savignyho pojetí by se proto právo
mělo ideálně postupně vyvíjet prostřednictvím organicky progresivní
jurisprudence.663
Savigny je dle Elliota chápán jako představitel sociální teorie právní evoluce. Tento
proud je nejstarší a v jeho pojetí se nevyvíjí ani tak právo, jako spíš společnost,
kterou právo vývojově následuje. Elliot dále rozlišuje proud doktrinální,
ekonomický a sociobiologický.664
Hlavní odlišnost mezi sociálním a doktrinálním
přístupem k evoluci práva spočívá v tom, že doktrinální přístup se soustředí též na
vývoj uvnitř práva.665
Tento rozdíl je patrný v práci Holmese, který se zaměřuje na
historický vývoj jednotlivých právních institutů. V jeho práci se též objevuje
srovnání s vývojem živých tvorů, což je přístup, který jsme u Savignyho
nezaznamenali.666
Společný je Savignymu a Holmesovi lineární postup zkoumání
vývoje práva směrem od historie po současnost a rovněž absence hlubší analýzy
procesů, které ke změnám v právu vedou.
662 VON SAVIGNY, F. C. Of the vocation of our age for legislation and jurisprudence. [online]. Překlad A. Hayward.
[citováno 30. 1. 2015]. Dostupné z
http://books.google.cz/books?id=JvukCY8Rbz0C&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepage&q=arbitrary&f
=false, str. 30.
663 Ibidem, str. 182.
664 Viz ELLIOTT, E. D. The Evolutionary Tradition In: Jurisprudence. [online]. Faculty Scholarship Series, 1985 [Cit.
30. 6. 2014]. Dostupné z http://digitalcommons.law.yale.edu/fss_papers/2194, str. 40.
665 Ibidem, str. 50.
666 Viz HOLMES, O. W. Law In: Science and Science In: Law. [online]. Harvard Law Review. Roč. 12, č. 7. 1899
[Cit. 30. 1. 2018]. Dostupné z http://www.jstor.org/stable/1321177, str. 446.
[234]
Tyto nedostatky překonává ekonomická teorie evoluce v právu, která se mi nicméně
jeví jako výrazně ovlivněná americkým právním prostředím. Jako taková je jen
částečně přenositelná do evropského prostředí. Tento směr dle Elliota vychází
z toho, že vše neefektivní a nepotřebné musí zaniknout. Hlavním iniciátorem těchto
změn jsou žalobci, protože právě oni určují, které věci budou předloženy
k soudnímu vyřešení. Soudci pak následně mají možnost rozhodnutím ve věci
formulovat nové pravidlo, případně modifikovat pravidlo staré, méně efektivní. 667
Důraz na soudcovskou činnost činí problematickým možný přenos této teorie do
evropského právního prostředí, kde je normotvorba od aplikace práva striktně
oddělena, a to i v případě Evropské unie. V našem prostředí a platí to nejen pro
české právo, ale též právo unijní, je soudce v zásadě omezen na výklad a aplikaci
práva, nové normy proto ani z popudu žalobce tvořit nemůže. Mezi žalobcem
v pozici občana–voliče a normotvorným orgánem v podobě parlamentu pak není
přímá vazba (analogická té existující mezi žalobcem a obligatorně pravomocným
soudem) v podobě možnosti přimět zákonodárce jednat a na jeho individuální návrh
reagovat formulováním nového pravidla chování.
V podmínkách evropských, tj. např. na úrovni českého práva, tak dle našeho soudu
převažuje možnost evolučního vývoje v rámci již existujících pravidel chování,
spočívající v možnosti napadat stávající výklad právních pravidel a využitím systému
opravných prostředků usilovat u soudů vyššího stupně o změnu jejich interpretace,
která se z titulu jejich nadřazeného postavení stane přesvědčivou a akceptovatelnou
pro soudy nižší.
667 Neměli jsme možnost seznámit se přímo s obsahem publikací nejvýznamnějších představitelů tohoto směru.
Vycházím proto z práce již zmiňovaného Elliota. Ten za hlavní představitele směru považuje prof. Clarka,
Roberta Cootera, Lewise Kornhausera, George L. Priesta a Paula Rubina. Viz ELLIOTT, E. D. The Evolutionary
Tradition In Jurisprudence. [online]. Faculty Scholarship Series, 1985 [Cit. 30. 6. 2014]. Dostupné z
http://digitalcommons.law.yale.edu/fss_papers/2194, str. 62 a násl.
[235]
V případě práva Evropské unie obdobně jako v případě mezinárodního práva
veřejného jsou mimochodem možnosti využití evolučního přístupu větší. Použití
obecných termínů v mezinárodních smlouvách obecně a v zakládacích smlouvách
Evropské unie speciálně přímo vybízí k evolučnímu způsobu jejich interpretace.668
V podmínkách Soudního dvora EU jde o využití tzv. salámové metody, kdy Soudní
dvůr postupnými kroky rozšiřuje původně striktní výklad. Tímto způsobem byly
formulovány a následně konkretizovány např. zásady přednosti a zásady přímého
účinku unijního práva.669
Hlavní nedostatek ekonomického přístupu k teorii evoluce v právu v podobě
přesvědčení, že jednotlivci se snaží především maximalizovat svůj zisk, se snaží
překonat sociobiologická teorie evoluce v právu. Podle této teorie má evoluce vliv
na chování organismů a toto chování v čase formuje. Z tohoto pohledu je právo
jako celek, ale i jeho forma a obsah nutně produktem evoluce.670
Studiem chování
jednotlivců lze formulovat evoluční východiska a na jejich základě přizpůsobit obsah
práva za účelem dosažení předem stanovených cílů.671
Zamboni výše uvedené teorie podřazuje pod souhrnnou kategorii označovanou
pojmem teorie právní evoluce (general theory of legal evolution). Ta dle něj zahrnuje
668 Viz SINCLAIR, I. The Vienna Convention on the Law of Treaties. Manchester University Press, 1984, str. 140.
669 Setkat se lze se i se směrem opačným, kdy Soudní dvůr EU naopak s ohledem na reakce právní vědy zúžil
původně široký výklad. Všeobecně známými případy, v nichž se tento postup projevil, jsou rozhodnutí z oblasti
obchodu se zbožím Dassonville a Casis de Diojn.
670 Viz ELLIOTT, E., D. The Evolutionary Tradition In Jurisprudence. [online]. Faculty Scholarship Series, 1985 [Cit.
30. 6. 2014]. Dostupné z http://digitalcommons.law.yale.edu/fss_papers/2194, str. 71 a násl.
671 Tento přístup aplikoval kupř. Jones na problematiku zneužívání dětí, kdy se toto patologické a nežádoucí
chování snaží vysvětlit na biologických základech a výhodu tohoto přístupu spatřuje v možnosti lépe pochopit
tento fenomén, než by tomu bylo možné např. na základě pouhých statistických dat či vysvětlením pomocí
„zdravého rozumu“ a zároveň na něj reagovat formulováním nových právních přístupů. Viz JONES, O. D.,
Evolutionary Analysis In: Law: An Introduction and Application to Child Abuse. [online]. North Carolina Law.
[236]
veškeré přístupy, které se zaměřují na právo snažíce se uchopit a popsat jednotlivé
stupně jeho změn a vývoje. Od této teorie však odlišuje tzv. evoluční teorii práva,
která se dále zaměřuje na to „Jak?“ a „Proč?“ se právo mění, aniž by ji ale zajímal cíl,
který vývojové změny mají sledovat.672
Do druhé kategorie lze zařadit především
ekonomické a sociobiologické přístupy.
Zamboniho dělení má značný význam z pohledu této práce. Tato kapitola totiž
nebude zaměřena na to, co Zamboni označuje evoluční teorií práva, jakkoliv se
otázkám „Jak?“ a „Proč?“ nebude možné zcela vyhnout. S ohledem na povahu
Evropské unie, její novost a jedinečnost, v důsledku čehož přináší výzvy, které se
z naší omezené perspektivy jeví jako nové a dosud nevyzkoušené,673
se totiž bude
nutné vypořádat především s otázkami vývoje práva jako celku, který je tvořen
z relativně samostatných soupeřících částí v podobě 28 národních právních řádů a
práva unijního. Pozornost tedy bude věnována zejména dynamice právních systémů,
jinými slovy tomu, co poutalo pozornost Savignyho a dalších autorů již v 19. století,
byť v odlišných podmínkách.
Elliot přitom identifikuje tři základní způsoby, kterými může studium biologických
modelů přispět k pochopení práva. Využití biologických modelů k popisu dynamiky
právních systémů patří mezi jeden z nich. Druhý se týká možnosti lépe identifikovat
672 ZAMBONI, M. Evolutionary Theory and Legal Positivism: A Possible Marriage. [online]. The Selected
Works of Mauro Zamboni. [Cit. 30. 1. 2018]. Dostupné z http://works.bepress.com/mauro_zamboni/8.
673 Důsledkem činnosti Evropské unie je stále významnější nahrazování národních úprav úpravou jednou, unijní.
To je do jisté míry podobné situaci, kterou svého času řešil Savigny. I on totiž řešil problém, zda zachovat
diverzitu právní úpravy umožňující její další postupný a přirozený vývoj, či zda ji nahradit úpravou novou,
jednotnou a zároveň arbitrárně zákonodárcem vytvořenou. Zdůrazňujeme přitom, že okolnosti a kontext byly
v případě Savignyho odlišné od současného stavu např. tím, že v případě Evropské unie postrádáme národ jako
jednotící prvek, a dále, na rozdíl od Savignyho, uvažujeme o nahrazení jedné arbitrární úpravy jinou, která rovněž
nemá bližší spojitost s tím, co Savigny označoval jako přirozené právo.
[237]
biologicky podmíněnou část práva674
prostřednictvím pochopení toho, proč a jak se
lidé chovají. Třetí způsob se snaží zjistit, jak koncipovat právo efektivněji a to
prostřednictvím studia lidské povahy.675
Pokud jde o první způsob, Elliot jej dále
člení na evoluční model common law, model vývoje psaného práva a model vývoje
právních sub-systémů. Rozdíl spočívá v měřítku. První způsob se dívá na právní řád
jako celek, druhý se zaměřuje na úroveň zákonů, zatímco třetí svou pozornost obrací
až na úroveň dílčích institutů a norem. Elliotovu členění však chybí perspektiva vyšší
úrovně. Pohybuje se totiž v sevření národního práva, čímž ignoruje současnou
právní realitu. Uznáváme však, že ta se v evropském právním prostředí s ohledem
na existenci Evropské unie projevuje výrazněji než v jiných částech světa.
6.2.2 Aplikace evoluční teorie na Evropskou unii
Současné právo má tedy rozměr, který národní stát přesahuje. Této skutečnosti si je
dobře vědom právě Zamboni, který transnacionální rozměr práva připomíná.676
Ani on
však nezmiňuje nadstátní právo vytvářené Evropskou unií, tedy mezinárodní
organizací a nikoliv státem. V evropském prostoru je proto Elliotovo členění nutné
doplnit o úroveň novou, vyšší, která bude zahrnovat též dynamiku vývoje práva na
úrovni práva nadstátního.677
Tato úroveň nás dále bude zajímat především.
674 Elliot výslovně používá pojem „natural law basis for law“, hovořit o přirozeném právu (ve smyslu ius
naturalis) nám ale zde s ohledem na zažitý význam tohoto pojmu v českém právním jazyce a od něj odlišné
Elliotovo pojetí nepřišlo na místě.
675 Viz ELLIOTT, E. D. Law and Biology: The New Synthesis? [online]. Faculty Scholarship Series, 1997 [Cit. 30. 6.
2014]. Dostupné z http://digitalcommons.law.yale.edu/fss_papers/2216, str. 599.
676 Viz ZAMBONI, M. From „Evolutionary Theory and Law“ to a „Legal Evolutionary Theory“. German Law
Journal. Roč. 9, č. 4, str. 543.
677 Nadstátní právo a transnacionální právo nejsou jedno a totéž. Jako nadstátní právo je tradičně označováno
právo Evropské unie pro jeho nadřazený charakter vůči národnímu právu členských států Evropské unie. Stále
nicméně jde o právo v jeho tradičním pojetí. Naproti tomu pojem transnacionální právo je užíván zejména
v oblasti regulace mezinárodního obchodu, a to v souvislosti se systémem nestátních principů a norem
[238]
Zaměřením se na dynamiku právního vývoje na úrovni nadstátního práva vcelku
úspěšně eliminujeme kritiku, které zastánci biologických přístupů k právu čelí. Ta
totiž směřuje především do těch teorií, které se vyznačují snahou nalézt odpověď na
otázku „Jak?“ a „Proč?“ se právo vyvíjí. Vystaveny jí proto jsou přístupy ekonomické
a sociobiologické. Důvodem v případě ekonomických modelů je jejich již výše
vzpomínaná omezenost pokud jde o schopnost vysvětlit určité lidské chování, kdy
ekonomický přístup selhává, pokud dojde např. na altruismus. Slabina
sociobiologického přístupu spočívá v tom, že lidské chování ve většině případů lze
vysvětlit prostřednictvím jeho biologických základů jen obtížně a řada souvislostí
tak má spíše spekulativní či hypotetický základ.678
Redukce na prostou dynamiku vývoje tyto problémy eliminuje. Slabina tohoto
přístupu spočívá v tom, že zatímco k evoluci živých organismů dochází v objektivně
daných podmínkách, na základě objektivně daných kritérií, posuzování evolučního
vývoje práva, zvlášť má-li směřovat do budoucna, bude chtě nechtě vystaveno určité
míře rizika v podobě arbitrárního přístupu a hodnocení, podmíněného nadto
aktuální a značně proměnlivou politickou a ekonomickou situací. Jsme si proto
vědomi faktu, že vypovídací hodnota je diskutabilní a sloužit proto může jen jako
doplňový zdroj zkoumání procesů v právu.
Každá koncepce zahrnující evoluci v darwinistickém pojetí se musí vypořádat se
třemi klíčovými a obecně přijímanými principy variace, selekce a retence (udržení). Použití
vzniklých a existujících do jisté míry nezávisle na právu státním i mezinárodním (lex mercatoria). Více
k problematice transnacionálního práva viz ROZEHNALOVÁ, N. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno:
Masarykova univerzita, 2001, str. 132 a násl.
678 Viz LEITER, B., WEISBERG. M, Why Evolutionary Biology is (so Far) Irrelevant to Law [online]. U of
Texas Law, Law & Econ Research Paper [Cit. 30. 6. 2014]. Dostupné z http://ssrn.com/abstract=892881 či
http://dx.doi.org/10.2139/ssrn.892881.
[239]
těchto principů pro oblast sociálních věd rozpracovali Hodgson a Knudsen.679
Zamboni680
je pak vztahuje i do oblasti práva, když variaci spatřuje v okamžiku života
právního systému, kdy se objeví nové či alternativní právní pravidlo.681
V tomto
ohledu je podle našeho názoru jedinečná Evropská unie a především to, jakým
způsobem Soudní dvůr EU interpretoval její právo. Princip vzájemného uznávání
dovoditelný z již citovaných rozhodnutí Dassonvile a Cassis de Dijon totiž
zprostředkovává konkurenci mezi právními řády.682
Viděli jsme totiž důsledky
obrácené diskriminace. Racionální reakcí jednotlivce na takovou situace je totiž
využít možnosti, kterou mu dává právní úprava vnitřního trhu, a přesunout svou
činnost do státu, kde je úprava z jeho pohledu výhodnější. Právo Evropské unie je
z tohoto pohledu činitelem nezbytným pro existenci variací, jež jsou ovšem
obsaženy ve vnitrostátních právních řádech členských států. Právní řády členských
států přitom nejsou a nikdy nebyly stejné, protor pro vznik variací je proto veliký.
V druhém sledu nastupuje neméně důležitý proces selekce, kdy adresáti práva vybírají
mezi možnými variantami. Tradičním příkladem může být situace z oblasti
mezinárodního práva soukromého, kdy na základě kolizních norem jednotlivci
679 HODGSON, G. M., KNUDSEN, T. Darwin's conjecture: The search for general principles of social and economic
evolution. Chicago: University of Chicago Press, 2010, str. 34 a násl.
680 ZAMBONI, M. Evolutionary Theory and Legal Positivism: A Possible Marriage. [online]. The Selected Works of
Mauro Zamboni. [Cit. 30. 1. 2018]. Dostupné z http://works.bepress.com/mauro_zamboni/8, str. 21 a násl.
681 Moderní přístupy k evoluci připouští nejen možnost postupného vývoje, ale i možnost skokových změn či
předávání špatných vlastností – i v tomto je paralela s právem zjevná. Skokovými změnami si české právo prošlo
od 90. let mnohokrát a jednu z takových výrazných změn představuje i nový občanský zákoník. Pokud jde o
fixaci a zachování špatných vlastností, i zde by se jistě našla celá řada příkladů.
682 Již bylo v této práci uvedeno, že se nabízí rovněž užší způsob výkladu rozhodnutí Cassis de Dijon. Ten by
tyto důsledky neměl, nebo pokud měl, tak jen v omezené míře. Śirší podporu pro funkční paralelismus jsme ale
v odborné literatuře ani judikatuře Soudního dvora EU nenalezli. BERNARD, N. Flexibility in European Single
Market In: BARNARD, C. The Law of the Single European Market: Unpacking the Premises. Oxford, Portland: Hart
Publishing, 2002, str. 104.
[240]
mohou volit právní úpravu toho státu, která nejlépe odpovídá jejich představám o
uspořádání jejich vztahů. Tento proces volby je ovšem v rámci mezinárodního práva
značně omezen, v obecné rovině např. veřejným pořádkem, ve zláštních případech
např. ochranou spotřebitele prostřednictvím dalších mechanismů, jakým je např.
materializace kolizní volby či omezení volby práva vůbec. Kvalitativně vyšší úroveň
má tato možnost volby v dosahu unijního práva. Rozsah je demonstrovatelný na
příkladu práva obchodních společností a vlivu, který unijní právo mělo na jeho
vývoj. Nemáme tím na mysli harmonizaci obchodních společností, ale důsledky
extenzivního výkladu základních svobod Soudním dvorem EU v rozhodnutích
Centros,683
Überseering,684
Inspire Art685
a dalších. V žádném z těchto rozhodnutí
právo Evropské unie nestanovilo požadovaný obsah vnitrostátní úpravy
obchodních společností, ale vyloučilo úpravu, která ač byla doposud členským
státem bez problémů uplatňována, představovala překážku neslučitelnou
s fungováním vnitřního trhu.
Třetím důležitým principem je retence, která přichází po výběru. V oblasti práva jí
Zamboni rozumí vědomé (tj. nikoliv náhodné) uznání zvoleného řešení jeho
transformací do právní normy – tedy platného práva.686
V případě práva obchodních
společností došlo nakonec k tomu, že koncepty a myšlení vlastní anglickému právu
byly přeneseny do úpravy německé, dánské i české. Vliv judikatury Soudního dvora
EU zde byl značný a přitom vlastně skrytý. Přesto, z pohledu vývoje vnitrostátního
683 Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. března 1999. Centros Ltd proti Erhvervs- og Selskabsstyrelsen. Věc C-
212/97. ECLI:EU:C:1999:126.
684 Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. listopadu 2002. Überseering BV proti Nordic Construction Company
Baumanagement GmbH (NCC). Věc C-208/00. ECLI:EU:C:2002:632.
685 Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. září 2003. Kamer van Koophandel en Fabrieken voor Amsterdam proti
Inspire Art Ltd. Věc C-167/01. ECLI:EU:C:2003:512.
686 ZAMBONI, M. Evolutionary Theory and Legal Positivism: A Possible Marriage. [online]. The Selected Works of
Mauro Zamboni. [Cit. 30. 1. 2018]. Dostupné z http://works.bepress.com/mauro_zamboni/8, str. 24.
[241]
práva zde došlo vlivem unijního práva k výsledku podobnému, jako kdyby příslušná
oblast byla částečně harmonizována.
Shrneme-li, pak lze konstatovat, že paralelní existence dvou právních řádů –
unijního a národního – v členských státech Evropské unie je zdrojem
dynamického vývoje práva. Tato dynamika má svůj zdroj především v právu
členských států Evropské unie, které s ohledem na rozdílné kulturní, právní,
politické a ekonomické tradice produkují rozdílné úpravy, jež ale slouží k úpravě
v zásadě stejných vztahů. Právo Evropské unie často zprostředkovává, fungujíc jako
katalyzátor, a to zcela typicky např. v oblasti mezinárodního práva soukromého,
nestátním aktérům možnost provádění selekce volbou toho řešení, které nejlépe
odpovídá jejich představám. To vše v míře, která jinde ve světě nemá obdoby. Státy
pak v důsledku selekčního tlaku přejímají právní řešení konkurenční a zakotvují jej
ve svých úpravách, čímž eliminují úpravu, jež se neosvědčila.
Patrně nezamýšleným důsledkem způsobu, jakým Soudní dvůr EU interpretoval
ekonomické svobody, který spočíval v jejich širokém výkladu směrem k liberálnímu
pojetí, je tlak na vývoj vnitrostátního práva. Tento stav nepovažujeme za negativní,
naopak. Z tohoto pohledu opačný efekt má unijní unifikace práva, či jeho maximální
harmonizace. Ty totiž prostor pro existenci a vznik nových variací eliminují.
Dle Stakea spočívá výhoda evolučního přístupu k právu v možnosti abstraktního
popisu a uchopení postupných vývojových změn práva.687
Jsme nicméně pesistimičtí
pokud jde o možnou extrapolaci zjištěných závěrů do budoucna. Přesto, vztaženo
na Evropskou unii, při vhodně zvoleném úhlu pohledu snad lze definovat, který
přístup k ní samé a k pravomocím, kterými disponuje, povede k optimálnímu
nastavení podmínek v systému práva unijního a národního právě z pohledu
evolučního.
687 STAKE, J. E., Pushing Evolutionary Analysis of Law or Evolving Law: Design Without a Designer. [online]. [Cit. 29.
1. 2018]. Dostupné z http://www.repository.law.indiana.edu/facpub/204, str. 877.
[242]
Členské státy by si této skutečnosti měly být vědomy. Věc se dá totiž pojmout i tak,
že svým nastavením Evropské unie, jejího práva a postavení Soudního dvora EU,
zejména v této práci tolik zdůrazňovaná autonomie této instituce, zároveň
paradoxně vytvořily proto, aby každé další využití pravomocí Evropské unie
podlehlo testu nezbytnosti z pohledu evolučního. Soudní dvůr EU svým širokým
výkladem unijního práva, který on jediný je závazně oprávněn stanovovat, totiž
ukázal, že spolupráce členských států může mít i odlišný charakter. Ne vše je nutné,
aby bylo řešeno Evropskou unií přímo, vliv jejího práva je někdy dostatečný i tehdy,
je-li jen zprostředkovaný.
Další vývoj unijního práva a práva státního je i v současnosti především politickou
otázkou. Rizikem je proto arbitrární přístup, který spíše než účelností bude ovlivněn
jinými motivačními faktory zejména ze sféry politiky. Přesto je nutné pečlivě
zvažovat, kde je z pohledu evoluce vhodnější jednotná úprava a kde naopak může
být výhodnější zachovat diverzitu a tím i prostor pro vznik variací v národních
právních řádech. Z pohledu evolučního proto musí být řešena systémová otázka
„kdo by měl určité vztahy regulovat, zda Evropská unie či členské státy“. Jde přitom
o poněkud odlišný pohled ve srovnání možností výkonu pravomoci s ohledem na
princip subsidiarity, která je kategorií právní.688
V našem pojetí jde totiž o určení, zda
je vhodnější svěření pravomoci Evropské unii z hlediska evolučního. Jinými slovy,
688 V případě výkonu sdílených pravomocí totiž rovněž musí být kladena otázka „Kdo je oprávněn pravomoc
vykonat – zda Evropská unie či členský stát“. Rozdíl ale spočívá v tom, že princip subsidiarity se uplatňuje v té
oblasti, kde Evropská unie pravomoc má. Nás zajímá spíše otázka, co by Evropská unie dělat měla a kde se
angažovat je naopak nežádoucí. Efektivnější společné řešení totiž ještě nutně nemusí být v souladu s evolučním
náhledem. Příkladem může být třeba oblast ochrany spotřebitele či zaměstnance, kde Unie sice angažována je,
ale kde z pohledu evolučního pro společnou úpravu neexistuje jediný důvod. K otázce subsidiarity, historii
tohoto principu obecně i v rámci Evropské unie a jejímu pojetí viz např. MARQUARDT, P. D. Subsidiarity and
Soverignty In: the European Union. Fordham International Law Journal, 1994. Vol. 18, Issue 2, str. 616 a násl.
[243]
snažíme se určit, jak by v dané oblasti zapůsobil přirozený výběr, kde by tedy vyústil
v jeden velký celek, či naopak zachoval rozmanitost řešení.
Jednotná úprava je nepochybně potřeba tam, kde Unie musí jednat jako silný,
efektivní a kompaktní celek a kde náročnost sledovaného cíle přesahuje možnosti
jednoho státu. Empiricky lze potřebnost takové spolupráce rovněž prokázat, a to
existencí soudních sporů v dané oblasti, ta totiž zpravidla signalizuje problém.
Ostatně, Evropská unie již mnohokrát v minulosti na takovou situaci reagovala
vlastní legislativní aktivitou.689
Ve všech ostatních oblastech zájmů členských států
by měla být zachována diverzita, protože jen ta zajistí potřebnou flexibilitu, prostor
pro vznik variací, a jen ona může v dostatečné míře generovat nová řešení a přístupy.
V centru pozornosti by dle našeho soudu měl být především článek 114 Smlouvy o
fungování EU,690
tedy norma zakládající pravomoc Evropské unie regulovat
problematiku vnitřního trhu. Je to ustanovení obecné, což samozřejmě není výtka.
Na první pohled z něj ovšem není patrné, v jakém rozsahu umožňuje Evropské unii
vnitrostátní právo regulovat. Nutný je proto jeho výklad prostřednictvím s ním
spjaté judikatury Soudního dvora EU.
V rozhodnutí Tabáková reklama691
bylo dovozeno, že toto ustanovení umožňuje
přijmout Evropské unii určitou legislativu tehdy, pokud z důvodu rozdílů
existujících mezi vnitrostátními právními předpisy vznikají či existují překážky
volného pohybu zboží i služeb nebo se takové překážky mohou pravděpodobně
689 Příkladem za všechny může být harmonizace spotřebitelského práva či práva na ochranu proti nekalé soutěži.
690 K analýze pravomoci Evropské unie harmonizovat vnitrostátní soukromé právo v oblasti vnitřního trhu na
zakládě dalších ustanovení zřizovacích smluv včetně argumentů pro i proti takové harmonizaci viz TOMÁŠEK,
M. Lesk a bída „europeizace“ občanského práva. Právník: teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2004, č. 1, str. 4
a 5.
691 Rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. října 2000. Spolková republika Německo proti Evropskému
parlamentu a Radě Evropské unie. Věc C-376/98. ECLI:EU:C:2000:544, odst. 96.
[244]
objevit. Naproti tomu prostá rozdílnost národních úprav sama o sobě překážkou
není, a tudíž pravomoc Evropské unie regulovat vnitrostátní právo nezakládá,692
a
stejně tak ji nezakládá ani riziko překážek abstraktních. Na základě analyzovaného
ustanovení lze dále přijmout legislativu tehdy, mají-li být odstraněny znatelná
narušení hospodářské soutěže.693
Logicky proto platí, že tam, kde se určitá vnitrostátní úprava bude týkat záležitostí
ryze vnitrostátních, kde soutěž mezi členskými státy prakticky neexistuje, nelze
dovozovat pravomoc Unie danou problematiku regulovat. A konečně, podle
Soudního dvora EU článek 114 Smlouvy o fungování EU je přípustným právním
základem, má-li být předejito výskytu překážek obchodu vyplývajících z
nestejnorodého vývoje vnitrostátních právních předpisů.694
Tyto požadavky
demonstrují šíři (až bezbřehost) rozsahu pravomoci Evropské unie v pojetí
Soudního dvora EU.695
Veškerá činnost Evropské unie při výkonu pravomocí dle článku 114 Smlouvy o
fungování EU musí rovněž vyhovět principům subsidiarity a proporcionality.696
Obsahem principu subsidiarity je požadavek přijímat v Evropské unii legislativu na
co možná nejnižší úrovni.697
Preferována je tedy úprava vnitrostátní před úpravou
692 Ibidem, odst. 99.
693 Rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 11. června 1991. Komise Evropských společenství proti Radě
Evropských společenství. Věc C-300/89, odst. 23.
694 Rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 8. června 2010. The Queen, na žádost Vodafone Ltd a další proti
Secretary of State for Business, Enterprise and Regulatory Reform. Věc C-58/08, odst. 33.
695 Podrobněji ke kritice rozhodnutí Tabáková reklama a Vodafone v tomto pojetí viz WEATHERILL, S. The
Consumer Rights Directive: How and why a quest for „coherence“ has (largely) failed. Common Market Law
Review. 2012, č. 4, str. 1307 a násl.
696 Viz článek 5 Smlouvy o Evropské unii.
697 Rozumí se tím na nižší úrovni z páru Evropská unie v. členský stát. Článek 5 odst. 3 proto nemůže být chápán
tak, že unijní právo nařizuje členským státům sledovat totéž hledisko a preferovat regulaci na úrovni místní, poté
[245]
unijní všude tam, kde je to dostačující k dosažení sledovaného cíle. Problém
nicméně spočívá v tom, jak se subsidiaritou pracuje sama Evropská unie. Článek 114
Smlouvy o fungování EU je přes omezení vyplývající z rozhodnutí Tabáková
reklama vykládán velmi široce a ve skutečnosti ve prospěch regulace na úrovni
unijní. Domníváme se totiž, že v současnosti nedochází při posuzování zohlednění
požadavku subsidiarity698
k dostatečné reflexi toho, kde se nachází těžiště problému,
jež má být na základě ustanovení článku 114 Smlouvy o fungování EU regulován.699
Zcela konkrétním příkladem je oblast upravená v současné době ve směrnici o
nekalých obchodních praktikách, potažmo celé unijní spotřebitelské právo.
Empiricky vzato má směrnice o nekalých obchodních praktikách dopad na vztahy,
které se většinově realizují pouze na vnitrostátní úrovni. Přeshraniční spory, kde by
tato směrnice měla smysl, s ohledem na právní základ jejího přijetí, představují
naproti tomu pouze okrajovou záležitost, se kterou se běžný advokát ani soudy
v praxi často nesetkávají. Těžiště problému proto leží ve sféře vnitrostátní a
s ohledem na subsidiaritu by dle našeho soudu pravomoc Evropské unie vůbec
neměla být založena. Ve skutečnosti tomu tak ale není. Pokud se podíváme blíže na
odůvodnění přijetí této směrnice, zjistíme, že problém je spatřován v rozdílnosti
právních předpisů a s tím spojenými překážkami a nejistotou, „jaké vnitrostátní předpisy
regionální a až v případě nutnosti ústřední. Otázka volby úrovně v rámci státu je totiž jeho vnitřní záležitostí
stojící zcela mimo dosah unijního práva.
698 Otázkou je, zda se vůbec o posuzování subsidiarity dá hovořit. Pauknerová totiž upozorňuje na fakt, že ve
skutečnosti se orgány Evropské unie s touto zásadou vypořádávají jen formálně. Viz PAUKNEROVÁ, M.
Evropské mezinárodní právo soukromé a zamyšlení nad výročím Římských smluv. Právník: Teoretický časopis pro
otázky státu a práva. 2017, č. 2, str. 185.
699 Podle Weatherilla je v současné době prakticky nemožné si představit situaci, kdy by Evropská unie měla
pravomoc regulovat určitou problematiku a zároveň porušovala princip subsidiarity. WEATHERILL, S. The
Consumer Rights Directive: How and why a quest for „coherence“ has (largely) failed. Common Market Law
Review. 2012, č. 4, str. 1310.
[246]
se uplatňují na nekalé obchodní praktiky poškozující ekonomické zájmy spotřebitelů.“ Směrnice
dále pokračuje a dodává, že „[t]yto překážky zvyšují náklady podniků při využívání svobod
vnitřního trhu, zejména pokud se chtějí zapojit do přeshraničního uvádění na trh, reklamních
kampaní a podpory prodeje. Takové překážky rovněž vyvolávají nejistotu spotřebitelů ohledně jejich
práv a podkopávají jejich důvěru ve vnitřní trh.“700
S takovým odůvodněním však lze jen těžko souhlasit. Tvrzená nejistota ohledně
obsahu úpravy je totiž uspokojivě eliminována prostřednictvím (unijních) pravidel
mezinárodního práva soukromého.701
Excesivní regulací hmotného práva ze strany
Evropské unie proto dochází k popření smyslu a účelu politiky jiné unijní politiky,
do jejíhož rámce, jak bude dále vysvětleno, pravomoc v oblasti nekalé soutěže
rovněž spadá. Empiricky je pak prokazatelné, že běžný spotřebitel, ale i malý či
střední podnikatel, zahraniční úpravu vůbec nezná, nezná totiž ani úpravu vlastní, a
proto v té cizí těžko může spatřovat překážku obchodu. Nadto, právní úprava bývá
jen zřídka hlavním rozhodujícím faktorem ovlivňujícím jednání zákazníka a
motivem pro uskutečnění přeshraniční transakce. V praxi se totiž ukazuje, že
mnohem větší význam může mít např. cena, či pověst druhé strany.702
Naopak
faktickou překážkou přeshraničních transakcí bude jazyk, či delší dodací lhůta,
700 Preambule směrnice 2005/29 odst. 4.
701 S ohledem na volbu nástroje - směrnici, která předpokládá úpravu vnitrostátním právem, jež z povahy věci
může být rozdílná, dále na fakt, že v řadě členských států již tato problematika v nějaké míře regulována byla,
tudíž bude obtížné zajistit diskontinuitu interpretační a aplikační praxe, a konečně, že přístup implementované
úpravě ze strany soudů a úřadů bude poplatný též právnímu myšlení a usuzovaní typickému pro právo dané
země, je eliminace právní nejistoty víc přáním, než realitou. Nutno ovšem přiznat, že pravidla mezinárodního
práva soukromého nejistotu rovněž eliminují jen částečně. Vedou totiž k určení rozhodného práva a sudiště, ale
již nic nevypovídají o standardu aplikovatelné právní úpravy, tedy o tom, co dotčené jednotlivce, podnikatele,
skutečně zajímá.
702 Jen tak lze vysvětlit masivní využívání čínských webových obchodů, na jejichž činnost je unijní regulace
nedostatečná. Nízká cena nabízeného zboží je pro spotřebitele rozhodujícím a naprosto převažujícím kritériem.
[247]
případně problémy spojené s uplatňováním odpovědnosti z vadného plnění na
dálku,703
a zde sebelépe harmonizovaná úprava nepomůže.
Popsaný přístup přitom není ojedinělý, naopak demonstruje ideové nastavení
Evropské unie ve vztahu k regulaci vybraných institutů soukromého práva obecně.
Potřeba „činit dobro“ prostřednictvím společné regulace i za cenu extenzivního
přístupu k chápání rozsahu vlastní pravomoci, a to na úkor diverzity a soutěže mezi
vnitrostátními právními úpravami, je na straně Evropské unie velmi silná. Cenou,
kterou za to platíme, ale je to, že se eliminací národních úprav připravujeme o
myšlenkové bohatství, rozmanitost různých přístupů, jakož i možnost testovat je
v praxi, mizí tím prostor pro evoluční vývoj vnitrostátního práva.
Dalo by se přitom namítat, že tato ztráta je členskými státy akceptována, jelikož
s ohledem na jejich zapojení při hlasování v Radě vyjadřují přijaté směrnice jejich
shodu a vůli upravovat nekalou soutěž určitým způsobem. Tento argument však dle
našeho soudu nemůže obstát, neboť opomíjí fakt, že v Radě může být hlasováno
většinově a souhlas tak nemusí nutně být souhlasem všech členských států, jakož i
skutečnost, že Rada je orgánem úřednickým, politickým, jehož složení se může
změnit, zatímco již přijatá legislativa zůstane platnou. Rada nadto nemůže, a to ani
při jednomyslném souhlasu, měnit primární právo a rozšiřovat pravomoci Evropské
unie.
Potřeba harmonizace a unifikace vnitrostátního práva přitom nemusí být vnímána
tak akutně, jak by mohlo vyplývat z předchozí subkapitoly zaměřené na obrácenou
diskriminaci, pokud zohledníme skutečný dopad judikatury Soudního dvora EU.
Prostřednictvím vzájemné konkurence vnitrostátních právních řádů lze totiž docílit
podobného výsledku. Jsme si ale vědomi, že tento náš přístup je možná až
703 Argument vzdáleností platí obecně, i v rámci jednoho státu. Od určité vzdálenosti přestává být z pohledu
spotřebitele rozhodné, kde konkrétně sídlí prodávající. Fakticky totiž pro něj zcela přestává být dostupný.
[248]
příliš liberální na to, aby byl schůdný. Harmonizace a unifikace je z tohoto pohledu
přímočařejší variantou a na první pohled také cestou jednodušší. Z dlouhodobého
hlediska a nákladů pro členské státy to již platit nemusí, zvlášť zohlední-li se veškeré
problémy spojené s převodem směrnic do vnitrostátního práva s následnou nutností
všech dotčených vnitrostátních orgánů sledovat praxi Soudního dvora EU704
a
v ideálním případě též všechna jazyková znění a v konečném (nikoliv ale reálně
naplnitelném) důsledku rozhodovací činnosti soudů ostatních členských států.
6.3 Důsledky a dílčí závěr
Práce zkoumající výklad práva Evropské unie zpravidla zároveň nezkoumají jeho
důsledky pro vnitrostátní práva a členské státy. Přitom, specifické autonomní
postavení, kterému jsme ostatně věnovali celou druhou část této práce, umožnilo
Soudnímu dvoru EU interepretovat zřizovací smlouvy extenzivněji a pro-liberálně
více, než se tak stalo v rámci kterékoliv jiné formy hospodářské spolupráce států.
Kupříkladu režim vzniklý na základě GATT omezený jen v případě GATT na
požadavek národního zacházení a přiznání nejvyšších výhod či analogicky byť jinak
liberalizující GATS jsou v tomto ohledu nesrovnatelné. Jejich vliv na vnitrostání
právo ani zdaleka nedosahuje vlivu, který mají zřizovací smlouvy. Tento rozdíl
přitom není ani tak způsobem vlastním textem těchto smluv, jako spíš přístupem,
který vůči nim zaujal Soudní dvůr EU.
Praktickým důsledkem vedle povinnosti eurokonformního výkladu vnitrostátního
práva zejména v případě nikoliv řádně a včas provedených směrnic je možnost
vzniku tzv. obrácené diskriminace, kterou unijní právo sice způsobuje, ale již neřeší.
Z pohledu právního obrácená diskriminace problém nepředstavuje. Je přirozeným
důsledkem omezených pravomocí Evropské unie. Vznikla ovšem uměle a nemá
704 Že to není snadný úkol ani pro soudy vrcholné dokazují autoři následující publikace na řadě příkladů. Těžko
potom lze očekávat, že se s úskalími poměru unijního a vnitrostátního práva úspěšně a především efektivně
vypořádají soudy prvo a druho stupňové. Viz STEHLÍK, V., HAMUĽÁK, O., JIRÁSEK, J, BONČKOVÁ, H.,
PETR, M. Unijní právo před českými soudy. Praha: Leges, 2014.
[249]
mnohdy oporu v reálném životě, dopadá přitom negativně na jednotlivce.
Vypořádat se s tímto politicky těžko akceptovatelným problémem je proto nutné
v rámci vnitrostátního práva. To by podle našeho názoru nemělo být zbytečně
vstřícné, důvod ke změně přístupu k jeho výkladu může být přesto založen. Bude
tomu tak pro nové případy v situaci, kdy vnitrostátní soud v jiné dřívější věci
rozhodne pod vlivem unijního práva tak, že přihlédne k cizí úpravě. V takovém
případě lze mít za odůvodněný požadavek přizpůsobení vnitrostátního výkladu a
tedy i judikatury tomuto novému přístupu ovlivněnému cizím právem, ovšem jen a
pouze za předpokladu, že je takový odlišný výklad podle vnitrostátního vůbec
možný. Nelze totiž od soudce očekávat ani požadovat, aby překračoval svou úlohu
orgánu, který právo vykládá a aplikuje, ale již netvoří.
Dalším důsledkem specifického a extenzivního výkladu unijního práva Soudním
dvorem EU je vznik přímé konkurence mezi vnitrostátními právními řády.
Podobnosti s evolučními mechanismy jsou v tomto případě více než zřetelné. Tímto
způsobem Soudní dvůr EU zprostředkoval vzájemné ovlivňování vnitrostátních
úprav členských států v některých oblastech vnitřního trhu způsobem, který nemá
srovnání s žádnou jinou mezinárodní organizací. Paradoxně přitom Soudní dvůr EU
také nastavil zrcadlo sám sobě i Evropské unii. Ukazuje totiž, že perspektiva jeho
výkladu některých ustanovení, jež zakládají legislativní pravomoc Evropské unie,
může být jiná. Že jejich výklad může být tradiční, konzervativní, ale že stejně tak je
možné při jejich interpretaci zohlednit důsledky, které judikatura Soudního dvora
EU měla na vnitrostátní právo.
Vyplývá z toho, že hamornizační a unifikační tendence možná nejsou tak potřebné,
jako se asi v současné době zdá, jelikož v případě potřeby mohou potřebný vývoj
zajistit přirozené evoluční procesy, které probíhají též v právu. Evropská unie
přitom i tak může užitečně přispět k tomuto vývoji, jehož je koneckonců původcem.
Konečně, jak jsme viděli při výkladu o mnohojazyčnosti v kapitole čtvrté, je to právě
Evropské unie, kdo má potřebné předpoklady. Asistence s překlady vnitrostátních
předpisů, podpora překladů vynikajících národních komentářů legislativy a
[250]
vybraných sbírek judikatů může být pro přenos myšlenek mezi právními řády
členských států silným impulzem. Že přitom k přenosům dochází i u samotného
Soudního dvora EU jsme jasně viděli v kapitole třetí. Přispět k odbobným
procesům, k nimž dochází na národní úrovni, by bylo podle našeho názoru více než
žádoucí.
[251]
VII. Celkový závěr
Shrneme-li dílčí závěry v návaznosti na hypotézu a dílčí výzkumné otázky, platí
následující:
1. Hypotéza se podle našeho názoru potvrdila. Neidentifikovali jsme nic, čím
by se výklad unijního práva zásadně odlišoval od výkladu vnitrostátního
práva. Zjištěná specifika představují pouze korekce jinak obecně platných
postupů výkladu.
2. K dojmu zvláštnosti unijního práva přispívá nepochybně specifické
postavení Soudního dvora EU. To se projevuje v jeho rozhodnutích.
Způsob, jakým pracuje s právem, přitom nemá v oblasti mezinárodního
práva veřejného obdoby. Ve vnitrostátním právu je situace jiná. Nicméně,
srovnání je únosné snad jen se soudy ústavními.705
Ty ale na rozdíl od
Soudního dvora běžně neinterpretují a neaplikují tzv. jednoduché právo
(einfaches Recht). Jednoduchého práva, zejména z oblasti ekonomického
práva, se přitom interpretační činnost Soudního dvora EU týká nejvíce.
3. Ono specifické postavení Soudního dvora EU ale v konečném důsledku
nijak zvláštní není. Je to soud a činí to, co se od soudu očekává - nezávisle a
nestranně rozhoduje. Systémové postavení Soudního dvora EU nijak
nesouvisí s tím, jak je unijní právo metodologicky vykládáno. Pouze si ve
svých klíčových rozhodnutích může dovolit být odvážnější, jelikož nečelí
riziku přímého přezkumu nadřazeným soudním orgánem.
4. Problém spatřujeme ne v postavení Soudního dvora EU, ale v členských
státech. Text zřizovacích smluv měl být lépe koncipován. Pravidla výkladu
705 Rasmussen přitom trefně upozorňuje, že toto postavení si Soudní dvůr EU vybudoval sám, jelikož z Pařížské
smlouvy ani smluv Římských nijak přímo nevyplývalo. Viz RASMUSSEN, H. Towards a Normative Theory of
Interpretation of Community Law. [online]. University of Chicago Legal Forum. 1992, č. 1 [Cit. 20. 1. 2018].
Dostupné z http://chicagounbound.uchicago.edu/uclf/vol1992/iss1/7, str. 150.
[252]
mohla být ve zřizovacích smlouvách upravena a vyloučena mohla být ta,
která jsou z pohledu členských států a jejich zájmu nežádoucí (např. effet utile
v širokém pojetí). Na aktivistická rozhodnutí mohlo být reagováno změnou
práva.
5. Soudní dvůr EU reflektuje své okolí, vnitřní i vnější. Ze srovnání se soudem
ESVO a Evropským soudem pro lidská práva nevyplývá pro Soudní dvůr
EU, že by se nějak zásadně vymykal. To jeho rozhodování legitimizuje.
6. Legitimizace rozhodování Soudního dvora EU je zajišťována také
členskými státy. Podílí se na tom všechny složky moci. Moc exekutivní a
normotvůrná tím, že zřizovací smlouvy nijak nezměnily v reakci na
předchozí rozhodnutí Soudního dvora EU, zejména ta, jež jsou v odborné
literatuře označována za aktivistická. Moc soudní tím, že unijní právo
prosazuje tak, jak je Soudním dvorem EU vykládáno. Platí to především pro
vnitrostátní ústavní soudy, a to i tehdy, pokud mají vůči závěrům Soudního
dvora EU výhrady, jako tomu je např. u zásady přednosti unijního práva
před vnitrostátními standardy ochrany lidských práv. Faktické neuplatnění
těchto výhrad totiž v konečném důsledku znamená nepřímou akceptaci
toho, co Soudní dvůr EU svými rozhodnutími stanovil. K akceptaci dochází
též přímo, jako tomu bylo např. u českého Ústavního soudu v otázce
odpovědnosti typu Francovich.
7. Z pohledu právně-teoretického se proto domníváme, že Kelsenův model je
pro plné vysvětlení povahy práva Evropské unie a postavení Soudního
dvora EU při jeho výkladu nevyhovující, spíše se nám jeví, že stávajícímu
stavu lépe konvenuje Hartův model opírající se o uznání. S jistou mírou
ironie lze říci, právo Evropské unie sděluje ústy Soudního dvora to, co z jeho
textu přímo nevyplývá a co členské státy nezamýšlely, ale co následně ony
samy a v konečném důsledku vlastně i jednotlivci uznaly a uznávají.
8. Od vnitrostátních soudů kreativní a extenzivní výklad práva není vyžadován.
Pohybují se v mantinelech vytyčených Soudním dvorem EU. Je to tedy
Soudní dvůr EU, kdo je hybatelem cestou výkladu unijního práva. Používá
[253]
sice mix standardních výkladových metod, jen důraz je kladen na různé
z nich jinak, což je ovšem pochopitelné s ohledem na charakteristiky práva
Evropské unie. Soudy vnitrostátní naproti tomu, snad až na nutnost
srovnání jazykových verzí, přichází k „hotovému“, k tomu, co již Soudní
dvůr EU vytvořil. Z jejich pohledu mají rozhodující význam aplikační zásady
práva Evropské unie. Znalost pravidel přednostní aplikace, přímého a
nepřímého účinku zejména v případě směrnice, je nezbytná a
neopomenutelná. V ostatním by ale z jejich perspektivy nemělo být unijní
právo nijak zvláštní. Nic tomu nenasvědčuje.
9. Vnitrostátní soudy mohou vykládat právo Evropské unie kreativně a
extenzivně, stejně jako Soudní dvůr EU.706
Není to ale třeba a brání tomu
v konečném důsledku i institut řízení o předběžné otázce. Většina těch
případů, které představují ona kreativní a aktivistická rozhodnutí, totiž byla
svou podstatou přesně tím interpretačním problémem, který má být podle
článku 267 odst. 3 Smlouvy o fungování EU svěřen Soudnímu dvoru EU.
Máme dokonce za to, že kreativní a extenzivní výklad ze strany
vnitrostátních soudů, byť by se principem podobal tomu, co občas činí
Soudní dvůr EU, je potenciálně rizikový. Jeho důsledkem může být nestejný
výklad unijního práva v členských státech.
Pokud jde o vlastní postup výkladu, navrhujeme následující:
1. Na prvním místě stojí výklad jazykový. Ryze textualistický přístup ale není
v případě práva Evropské unie vhodný. Limitován je mnohojazyčným
zachycením unijního práva.
706 Obecně ostatně platí, že by vnitrostátní soudy měly právo Evropské unie interpretovat stejně, jako tak činí
Soudní dvůr EU. Viz KRÁL, R. K těžišti výkladu směrnic ES při jejíih transpozici. Právník: teoretický časopis pro
otázky státu a práva. 2001, č. 12, str. 1293.
[254]
2. V rámci jazykového výkladu je nezbytné srovnávání všech jazykových verzí.
V ideálním případě vždy, při každé aplikaci unijního práva. Prakticky je však
tento požadavek nerealizovatelný.
3. Účelem srovnávání jazykových verzí není nalezení jejich průsečíku. Účelem
je nalezení rozsahu uplatnění dalších metod výkladu.
4. Jazykový výklad je nutné doplnit výkladem systematickým, stejně jako je
tomu v případě výkladu práva vnitrostátního.
5. Objektivně účelový výklad navazuje na jazykový výklad. Bylo by ale chybou
při zjišťování účelu vycházet jen z jedné jazykové verze. Relevantní jsou
všechny z nich. Výhodou této metody výkladu je to, že takto zjištěný účel je
jen jeden. To umožňuje překonat případné protichůdnosti a neslučitelnosti
v jednotlivých textech upřednostněním jednoho z nich. Takto zjištěný účel
je univerzální a na jazyku nezávislý.
6. Zohlednění subjektivního účelu normotvůrce může v případě, je-li tento
výklad činěn vnitrostátním soudem, vést k výsledkům rozdílným od těch,
k nimž by ve stejné situaci dospěl Soudní dvůr EU (případ Centros, Luisi a
Carbone,). Bezpečný je pouze tehdy, slouží-li výběru mezi variantami
výkladu zjištěnými postupy stanovenými výše, a to ve prospěch
prointegrační varianty výkladu. Rozsah využití této metody je širší v případě
sekundárního práva, kde je úmysl normotvůrce snáze zjistitelný z preambulí
právních předpisů.
7. S ohledem na úzké pojetí effet utile nesmí být zohledněny ty způsoby výkladu,
které nejsou schopny rozumně a efektivně zajistit realizaci právní úpravy.
8. Široké pojetí effet utile není od vnitrostátních soudů vyžadováno. Naopak, je
důvodem buď pro položení předběžné otázky, nebo přímo pro rozhodování
na základě vnitrostátního práva.
Pokud jde o důsledky rozhodování a výkladu práva Soudním dvorem EU, platí
následující:
[255]
1. Důsledky jsou značné, neboť přesahují jurisdikci jednoho státu. I
vnitrostátní soudy mohou rozhodovat podobně. Rozdíl spočívá v tom, že
dopustí-li se excesu v podobě kreativního a aktivistického rozhodnutí
vnitrostátní soud, jsou dopady takového rozhodnutí omezeny jen na tento
stát.
2. V důsledku kreativního a aktivistického výkladu unijního práva dochází
k obrácené diskriminaci. To dále vytváří tlak na vnitrostátního zákonodárce
a na úpravu vnitrostátní legislativy. Prostor pro utváření vlastní politiky a
vlastní úpravy se tím omezuje. Zákonodárce by měl sledovat legislativu
v jiných členských státech, a to v každé oblasti, kde k obrácené diskriminaci
může dojít.
3. Důsledek obrácené diskriminace a zároveň působení unijního práva je zcela
unikátní možnost jednotlivce zvolit právní řád, jemuž bude podřízen, a to
v míře, která ve světě nemá obdoby. To zároveň vytváří empiricky
prokazatelný tlak na vývoj práva ne nepodobný evolučním procesům
známým z přírody. V konečném důsledku může být takový stav prospěšný,
jelikož vytváří konkurenční prostředí pro vznik a testování různých právních
řešení stejných problémů.
4. Obrácená diskriminace i konkurence mezi vnitrostátními právními řády je
eliminovatelná harmonizací či unifikací právem Evropské unie. Problém
ovšem může být s existencí pravomoce pro takou harmonizaci. V důsledku
sjednocování práva ovšem mizí prostředí příznivé pro vznik nových
myšlenek a právních řešení.
[256]
VIII. Conclusion
If the individual conclusions are summarised in view of the hypothesis and the
individual issues to be examined, the following can be stated:
1. According to my opinion the hypothesis has been confirmed. I found
nothing in which the interpretation of EU law would fundamentally differ
from the construction of national laws. The specific features I identified
represent mere adaptions of generally valid interpretation approaches and
methods.
2. The seeming specificity of EU law is undoubtedly supported by the special
position of the Court of Justice of the EU. This is manifested in its decisions.
At the same time, the manner how this court works with law has no analogy
in the field of public international law. The situation is different in terms of
national law. Nonetheless, the only conceivable comparison is that with
constitutional courts.707
They, however, unlike the Court of Justice, usually
do not interpret and apply “simple law” (einfaches Recht, jednoduché právo), which
is, in contrast, the most frequent subject of interpretation by the Court of
Justice of the EU, especially in the field of internal market and EU policies.
3. However, this specific position of the Court of Justice of the EU is
ultimately in no way special. It is a court and does what is expected of a court
– makes independent and impartial decisions. The systemic position of the
Court of Justice of the EU in no way relates to how EU law is
methodologically construed. The only specificity lies in the fact that it can
707 Rasmussen fittingly points out that the Court of Justice has built this position itself, as nothing in this sense
followed from the Treaty of Paris or the Treaty of Rome. See RASMUSSEN, H. Towards a Normative Theory
of Interpretation of Community Law. University of Chicago Legal Forum. 1992, No. 1, Available at
http://chicagounbound.uchicago.edu/uclf/vol1992/iss1/7 p. 150.
[257]
be more courageous in its key decisions as it faces no risk of direct review
by a superior judicial authority.
4. I do not perceive the problem in the position of the Court of Justice of the
EU, but rather in the Member States. The founding treaties should have
been better conceived. The treaties could have laid down rules of
interpretation and could have excluded those approaches that are
undesirable from the viewpoint of the Member States and their interests (e.g.
effet utile in broad terms). Activist decisions could have been responded to by
changing the EU primary law.
5. The Court of Justice of the EU reflects its surroundings, both internal and
external. A comparison with the EFTA Court and the European Court of
Human Rights does not indicate any fundamental deviations in the position
of the Court of Justice of the EU. This fact provides legitimacy to its
decisions.
6. The same is also ensured by the Member States. In fact, all the national
branches of power contribute to this. The executive and legislative branches
have in no way changed the founding treaties in response to earlier rulings
of the Court of Justice of the EU, especially those which are considered
activist decisions in professional literature. The judicial branch has been
enforcing EU law as it is construed by the Court of Justice of the EU. This
is true especially of national constitutional courts, even if they have some
reservations towards the conclusions reached by the Court of Justice of the
EU, as was true, e.g., of the principle of primacy of EU law over national
standards of human rights protection. Indeed, the actual failure to voice
such reservations ultimately equates to indirect acceptance of what the Court
of Justice of the EU set down by its decisions. Such acceptance can even be
[258]
direct; this was true, e.g., of the ruling by the Czech Constitutional Court in
a case of liability of the Francovich type.708
7. From the viewpoint of theory, I therefore consider that Kelsen’s model is
not suitable for full explanation of the nature of European Union law and
the position of the Court of Justice of the European Union in its
interpretation; I would find Hart’s model based on recognition more fitting
to the current state of affairs. It can be stated with some irony that through
the Court of Justice, European Union law asserts things that do not directly
follow from its wording and which the Member States did not intend, but
which are later ultimately recognised and continue to be recognised by the
Member States – and, as a matter of fact, also by individuals.
8. National courts are not expected nor required to provide any activistic
creative and extensive interpretation of law. They operate within the limits
set by the Court of Justice of the EU. It is therefore the Court of Justice of
the EU that serves as the driving force by providing interpretation of EU
law. While it uses a combination of standard methods of interpretation,
different emphasis is placed on various methods, which is however
understandable in view of the characteristics of European Union law. In
contrast, perhaps save for the need for comparing the language versions,
national courts are faced with fait accompli which has already been created by
the Court of Justice of the EU. From their viewpoint, the decisive role is
played by the principles of application of EU law. Their knowledge of the
rules of preferential application, and of the direct and indirect effect is
necessary and irreplaceable, especially in the case of directives. Otherwise,
708 Decision of the Czech Constitutional Court. 9 February 2011 IV. ÚS 1521/10 State Liability for Damage
Caused by Infringement of European Union Law. ECLI: CZ: US: 2011: 4.US.1521.10.1.
[259]
European Union law should be in no way special from their point of view.
Nothing points in this direction.
9. National courts may interpret European Union law creatively and
extensively, as is done by the Court of Justice of the EU.709
However, this is
not necessary and is ultimately prevented by the preliminary ruling
procedure. Indeed, a majority of cases that represent the mentioned creative
and activist decision-making originally constituted, in their substance, an
interpretation problem that was to be resolved by the Court of Justice of the
EU based on Art. 267 (3) of the TFEU. I even believe that creative and
extensive interpretation by the national courts would – even if this were
similar, in principle, to what is occasionally pronounced by the Court of
Justice of the EU – be potentially risky. Indeed, it could lead to different
interpretation of EU law in the Member States.
As regards the actual procedure in interpretation, I would suggest the following:
1. Linguistic interpretation should always be primary. However, a purely
textualist approach is not suitable for European Union law. It is limited by
the multilingual nature of written EU law.
2. Within linguistic interpretation, it is necessary to compare all the language
versions. This should ideally be done in each case of application of EU law.
However, such a requirement would be unfeasible in practice.
3. It is not the purpose of comparing the language versions to find their
intersections. The purpose is rather to determine the scope of application of
other interpretation methods.
709 As a matter of fact, it holds generally that national courts should interpret European Union law in the same
way as the Court of Justice. See KRÁL, R. K těžišti výkladu směrnic ES při jejích transpozici. (On the Core of
Interpretation of EC Directive in their Transposition) Právník : teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2001. No. 12. p.
1293.
[260]
4. Linguistic interpretation must be supplemented by systematic interpretation,
as is true for national law.
5. Interpretation referring to the objective purpose follows linguistic
interpretation. However, it would be a mistake to use only one language
version to determine the purpose. All language versions are relevant. An
advantage of this method of interpretation is that there is only one thusdetermined
purpose. This makes it possible to overcome potential
contradictions and incompatibility in individual versions by preferring one
of them. The purpose thus determined is universal and independent of the
language.
6. If the subjective intention pursued by the legislature is taken into
consideration in interpretation by a national court, this can lead to results
differing from those that would be reached by the Court of Justice of the
EU in the same situation (Centros, Luisi and Carbone). This is thus safe only
if it serves to choose between variants of interpretation ascertained through
the procedures described above and for the benefit of the pro-integration
variant of interpretation. The scope of use of this method is broader than in
the case of secondary law, where the legislature’s intention can be more
easily determined from the recitals.
7. Under the narrow concept of effet utile, it is not possible to reflect those
results of interpretation that are not capable of reasonably and effectively
ensuring implementation of the legislation.
8. The national courts are not required to approach effect utile in broad terms.
To the contrary, that would be a reason either for making a reference for a
preliminary ruling or for deciding directly on the basis of national law.
The following holds true as regards the consequences of decision-making and
interpretation of law by the Court of Justice of the EU:
[261]
1. The consequences are significant as they exceed the jurisdiction of a single
country. The truth is, that even national courts can make similar decisions.
The difference is based on the fact that if a national court commits an excess
in the form of a creative and activist decision, the impacts of such a decision
are limited to the given country.
2. Creative and activist interpretation of EU law results in reverse
discrimination. This further creates pressure on the national legislature
towards adaption of national legislation. That, in turn, limits the scope for
the creation of the country’s own policies and rules even outside the scope
of competence of the European Union. The legislature should monitor
legislation in other Member States in every area where reverse discrimination
could occur.
3. The consequence of reverse discrimination, with the simultaneous effects of
EU law, is then a unique opportunity for individuals to choose their
governing law – to an extent that is unprecedented in the world. This
simultaneously creates an empirically demonstrable pressure on the
development of law, which is not dissimilar to evolutionary processes
known in nature. Such a state can ultimately be beneficial as it creates a
competitive environment for the development and testing of various legal
solutions to the same problems.
4. Reverse discrimination as well as competition among national laws can be
eliminated by harmonisation or unification through European Union law.
However, a problem could be entailed in the existence of a competence
necessary for such harmonisation. The disadvantage of harmonization or
unification is that the an environment favorable to the emergence of new
ideas and legal solutions disappears.
[262]
Zdroje:
Odborná literatura
1. ANDERSON, D., Q., C., MURPHY, C., C. The Charter of Fundamental
Rights: History and Prospects in Post-Lisbon Europe. [online]. EUI LAW, 2011
[Cit. 28.1. 2018]. Dostupné z http://hdl.handle.net/1814/17597.
2. ARNULL, A. The European Court Union and its Court of Justice. Oxford:
Oxford University Press, 1999, ISBN 0-19-829881-1.
3. BAUDENBACHER, C. The EFTA Court Fifteen Years On [online]. [Cit.
12. 8. 2017]. Dostupné z:
http://www.eftacourt.int/fileadmin/user_upload/Files/News/2009/1
5_Years_EFTA_Court.pdf.
4. BAUDENBACHER, C. The EFTA Court: An Actor in the European
Judicial Dialogue. Fordham International Law Journal. 2004, Vol. 28, Issue 2.
5. BAUR, G. Decision-Making Procedure and Implementation of New
Law. In. BAUDENBACHER, C. (eds.) The Handbook of EEA Law.
Springer International Publishing, 2016, ISBN 978-3-319-24341-2.
6. BEJČEK, J. Úprava tzv. významné tržní síly: přirozený krok k ochraně
spotřebitele a slabšího, nebo „papírový tygr“ (a škůdce soutěže a
spotřebitele)?. Bulletin advokacie. 2012, č. 7-8.
7. BĚLOHLÁVEK, A. Pravomoci soudů a výkon rozhodnutí v kontextu
vývoje evropského civilního procesu. Právní rádce. 2004, č. 12.
8. BĚLOHLÁVEK, A., J, International organizations in domain of
international investment law. STUDIA SPOŁECZNE. 2014, č. 1.
9. BERGEL, J., L. Origins, scope and meaning of effet utile In: TICHÝ, L.,
POTACS, M., DUMBROVSKÝ, T. (eds.) Effet utile. Praha : Karlova
univerzita, 2014, ISBN 978-80-87146-89-7.
10. BERKEY, J., O. The European Court of Justice and Direct Effect for
the GATT: A Question Worth Revisiting. European Journal of International
Law. 1998, č. 9.
[263]
11. BERNARD. N. Flexibility in European Single Market In: BARNARD,
C. The Law of the Single European Market: Unpacking the Premises. Oxford,
Portland: Hart Publishing, 2002, ISBN 1-84113-271-3.
12. BETLEM, G. The principle of indirect effect of Community law.
European Review of Private Law. 1995, roč. 3, č. 1.
13. BETLEM, G. Zásada nepřímého účinku práva Evropských společenství.
EMP. 1997, č. 5.
14. BLOED, A. The External Relations of the Council for Mutual Economic
Assistance. Martinus Nijhoff Publishers, 1988, ISBN 9789024737833.
15. BOBEK, M. Corrigenda in the Official Journal of the European Union:
Community Law as quicksand. European Law Review. 2009, Vol. 34.
16. BOBEK, M. Multilingualism of the European Union Law in the National
Courts: Beyond the Textbooks In: KJÆR, A., L., ADAMO, S. Linguistic
Diversity and European Democracy. Routledge: 2016, ISBN 9781317104926.
17. BOBEK, M., BŘÍZA, P., KOMÁREK, J. Vnitrostátní aplikace práva
Evropské unie. Praha: C. H. Beck, 2011, ISBN 978-80-7400-377-6.
18. BOBEK, M., KOMÁREK, J., PASSER, J.M., GILLIS, M. Předběžná
otázka v komunitárním právu. Praha: LINDE Praha a.s., 2005, ISBN 80-
7201-513-3.
19. BOGUSZAK, J., ČAPEK, J., GERLOCH, A. Teorie práva. Aspi
Publishing, s.r.o., 2003, ISBN 80-86395-74-X
20. BREDIMAS, A. Methods of interpretation and community law. Amsterdam:
North-Holland Publishing Company. 1978, ISBN 0-444-85081-3.
21. BROBERG, M., FENGER, N. Preliminary References to the European Court
of Justice. Oxford: Oxford University Press, 2014, ISBN 978019870402.
22. BRONCKERS, M. The Relationship of the EC Courts with Other
International Tribunals: Non-committal, Respectful or Submissive?
Common Market Law Review. 2007, Vol. 44.
[264]
23. BROWN, G., W. The European Union and Kant’s idea of cosmopolitan
right: Why the EU is not cosmopolitan. European Journal of International
Relations. 2014, Vol 20, Issue 3.
24. CANOR, I. Primus inter pares. Who is the ultimate guardian of
fundamental rights in Europe? European Law Review. 2000, Vo. 25.
25. CASTELEIRO, A., D. The International Responsibility of the European Union.
Cambridge: Cambridge University Press, 2016.
26. CIHELKOVÁ, E. Regionalismus a multilateralismus : základy nového světového
obchodního řádu? Praha: C.H. Beck, 2010.
27. CLAES, M. The Validity and Primacy of EU Law and the ‘Cooperative
Relationship’ between National Constitutional Courts and the Court of
Justice of the European Union. Maastricht Journal of European and
Comparative Law. 2016, Vol. 23, Issue 1.
28. COHEN, M. Judges or Hostages? The Bureaucratization of the Court of
Justice of the European Union and the European Court of Human In:
NICOLA, F., G, DAVIES, B. (eds.) EU Law Stories: Contextual and Critical
Histories of European Jurisprudence. Cambridge University Press, 2017.
29. CREMONA, M. External Relations of the EU and the Member States:
Competence, Mixed Agreements, International Responsibility, and Effects of
International Law. [online]. European University Institute, 2006 [Cit. 14. 1.
2018]. Dostupné z http://hdl.handle.net/1814/6249.
30. CHARVÁT, R., TÝČ. V. European Court of Justice as Law-Maker:
Example of Intellectual Property Protection on EU Internal Market. In:
Dny práva – 2009 – Days of Law. The conference proceedings. [online]. Brno:
Masarykova univerzita, 2009 [Cit. 14. 1. 2018]. ISBN 978-80-210-4990-1.
Dostupné z https://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2009/files
/prispevky/mezin_soud/Tyc_Charvat.pdf.
31. CHEVALLIER, R.-M. Methods and Reasoning of the European Court
in Its Interpretation of Community Law. Common Market Law Review.
1965, Vol. 2.
[265]
32. DAMMANN, J., C. The Role of Comparative Law in Statutory and
Constitutional Interpretation. [online]. St. Thomas Law Review. 2002, Vol
14 [Cit. 14. 1. 2018]. Dostupné z http://heinonline.org.
33. DASHWOOD, A. Mixicity in the Era of the Treaty of Lisbon In:
HILLION, Ch., KOUTRAKOS, P. (eds.). Mixed Agreements Revisited: The
EU and its Member States in the World. Bloomsbury Publishing, 2010, ISBN
9781847315809.
34. DE MESTRAL, A., FOX-DECENT, E. Rethinking the Relationship
Between International and Domestic Law. Mcgill Law Journal. 2008, č.
53, roč. 2008.
35. DERLÉN, M. Multilingual interpretation of CJEU case law : rule and
reality. European Law Review. 2014, Vol. 39.
36. DORF, M., C. Normative and Descriptive Constitutional Theory: The
Case of Original Meaning. [online]. Cornell Law Faculty Publications. 1997
[Cit. 14. 1. 2018].
Dostupné z http://scholarship.law.cornell.edu/facpub/103.
37. DORKOVÁ, M. Historický výklad a jeho limity. In: DÁVID, R.,
SEHNÁLEK, D., VALDHANS, J. (eds.) Dny práva – 2010 – Days of Law
1. vyd. Brno: Právnická fakulta, Masarykova univerzita, 2010, ISBN 978-
80-210-5305-2.
38. DOUGLAS-SCOTT, S. A Tale of Two Courts: Luxembourg, Strasbourg
and the Growing European Human Rights Acquis. Common Market Law
Review. 2006, Vol. 43.
39. DUMBROVSKÝ, T. Suverenita a federalismus v evropské a americké
integraci: doktrína interpozice Ústavního soudu ČR. Acta Universitatis
Carolinae – Iuridica. 2012, č. 2.
40. ELLIOTT, E., D. Law and Biology: The New Synthesis? [online]. Faculty
Scholarship Series, 1997 [Cit. 30. 6. 2014]. Dostupné z
http://digitalcommons.law.yale.edu/fss_papers/2216.
[266]
41. ELLIOTT, E., D. The Evolutionary Tradition in Jurisprudence. [online].
Faculty Scholarship Series, 1985 [Cit. 30. 6. 2014]. Dostupné z
http://digitalcommons.law.yale.edu/fss_papers/2194.
42. ERRICO, J. The WTO in the EU: Unwinding the Knot. [online]. [Cit. 30. 6.
2014].
Dostupné z http://www.lawschool.cornell.edu/research/ILJ/upload/E
rrico-final.pdf.
43. EVAS. T. Judicial Application of European Union Law in post-Communist
Countries: The Cases of Estonia and Latvia. [online]. Routledge, 2016 [Cit.
30. 6. 2017]. ISBN 9781317110071.
Dostupné z https://books.google.cz/books?id=TDsfDAAAQBAJ&lp
g=PP1&hl=cs&pg=PP1#v=onepage&q&f=false.
44. FENNELLY, N. Legal Interpretation at the European Court of Justice.
Fordham International Law Journal. 1996, Vol. 20, Issue 3.
45. FILIP, J. Evropský zatýkací rozkaz a rozhodování ústavních soudů.
Právní zpravodaj. 2005, roč. 6, č. 8.
46. FILIP, J. Evropský zatýkací rozkaz před ústavními soudy. Časopis pro
právní vědu a praxi. 2005, roč. 13, č. 2.
47. FOREJTOVÁ, M. Přistoupit či nepřistoupit k EÚLP – to je oč tu už neběží.
[online]. [Cit. 20. 1. 2018].
Dostupné z http://www.pravniprostor.cz/clanky/mezinarodni-a-
evropske-pravo/pristoupit-ci-nepristoupit-k-evropske-umluve-o-
ochrane-lidskych-prav-to-je-oc-tu-uz-nebezi.
48. FRÖHLICH, R. Odůvodnění legislativních aktů Evropské unie. In:
COFOLA 2011 - Sborník příspěvků z konference pořádané Právnickou fakultou
Masarykovy univerzity 29. 4.-1. 5. 2011 v Brně. Brno: Masarykova univerzita,
2011, ISBN 978-80-210-5582-7.
49. GAMBARO, A. Interpretation of Multilingual Legislative Texts. [online].
Electronic Journal of Comparative Law. 2007, vol 11, [Cit. 25. 8. 2017].
Dostupné z http://www.ejcl.org/113/article113-4.pdf.
[267]
50. GARRET, G., KELEMEN, R. D., SCHULZ, H. The European Court
of Justice, National Governments, and Legal Integration in the European
Union. International Organization. 1998, roč. 52, č. 1.
51. GERLOCH, A. Teorie práva, 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007 ISBN 978-
80-7380-023-9.
52. GOVAERE, I., CAPIAU, J. VERMEERSCH, A. In-Between Seats: The
Participation of the European Union in International Organizations.
European Foreign Affairs Review, 2004, Vol. 9.
53. HAJN. P. In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský
zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolter Kluwer CZ, 2014.
54. HALBERSTAM, Daniel, REIMANN, Mathias. Federalism and Legal
Unification: A Comparative Empirical Investigation of Twenty Systems. Springer
Science & Business Media, 2013, 559 str. ISBN 9789400773981.
55. HAMUĽÁK, O. National Sovereignty in the European Union view from the Czech
Perspective. Cham: Springer, 2016, ISBN 978-3-319-45351-4.
56. HAMUĽÁK, O. Právo Evropské unie v judikatuře Ústavního soudu České
republiky: reflexe členství a otázek evropského práva v ústavní judikatuře. Praha:
Leges, 2010, 256 str. ISBN 978-80-87212-43-1.
57. HARPAZ, G. The European Court of Justice and its Relationship with
the European Court of Human Rights: the Quest for Enhanced Reliance,
Coherence and Legitimacy. Common Market Law Review. 2009, Vol. 46.
58. HARTLEY, T. The foundations of European Community law : an introduction to
the constitutional and administrative law of the European Community. 5. vyd.
Oxford: Oxford University Press, 2003, ISBN 0199258465.
59. HARVÁNEK, J. a kol. Právní teorie. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a
nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2008. 501 str. ISBN 978-80-7380-104-5.
60. HENČEKOVÁ, S. Prvky zjednocujúce interpretáciu práva In: HAPLA,
M. (eds.) Den právní teorie. Česko-slovenská doktorandská konference o teorii
práva. Sborník příspěvků z konference. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita,
2014, 193 str. ISBN 978-80-210-7369-2.
[268]
61. HLINKOVÁ, K. Interakce Soudního dvora EU a Soudního dvora
Evropského sdružení volného obchodu In: SEHNÁLEK, D, TÝČ, V.
(eds.) Soudní dvůr EU a výklad práva Evropské unie. Brno: Masarykova
univerzita, 2016, ISBN 978-80-210-8396-7.
62. HODGSON, G. M., KNUDSEN, T. Darwin's conjecture: The search for
general principles of social and economic evolution. Chicago: University of
Chicago Press, 2010.
63. HOOPS, B. The Interpretation of Mixed Agreements in the EU after
Lesoochranárske zoskupenie. [online]. HANSE LAW REVIEW
(HanseLR). 2014, Vol. 10 [Cit. 25. 8. 2017].
Dostupné z http://www.hanselawreview.org/pdf14/Vol10No01Art01.
pdf.
64. HOLMES, O. W. Law in Science and Science in Law. [online]. Harvard
Law Review, roč. 12, č. 7. 1899 [Cit. 30. 1. 2018].
Dostupné z http://www.jstor.org/stable/1321177
65. HORSLEY, T. Reflections on the Role of the Court of Justice as the
„Motor“ of European Integration: Legal Limits to Judicial Lawmaking.
Common Market Law Review. 2013, Vol. 50.
66. HORSPOOL, M. HUMPHREYS, M. European Union Law. Oxford:
Oxford University Press. 2006, ISBN 9780199287635.
67. ISTREFI, K. The Application of Article 103 of the United Nations
Charter in the European Courts: The Quest for Regime Compatibility on
Fundamental Rights. [online]. European Journal of Legal Studies, Vol. 5, Issue
2 [Cit. 17. 8. 2016]. Dostupné z: http://www.ejls.eu/11/139UK.html.
68. JACOBS, F., G. Judicial Dialogue and the Cross-Fertilization of Legal
Systems: The European Court of Justice. Texas International Law Journal.
2003, Vol. 38.
69. JĘDRZEJOWSKA-SCHIFFAUER, I. Judicial Dialogue on the ECB’s
OMT Decision: From Autopoietic Discourse to Legal Leveraging.
[online]. Studia Prawno-Ekonomiczne. 2016, Vol. XCIX, [Cit. 17. 10. 2017].
[269]
Dostupné z https://journals.indexcopernicus.com/api/file/viewByFileI
d/108884.pdf.
70. JONES, O., D., Evolutionary Analysis in Law: An Introduction and
Application to Child Abuse. [online]. North Carolina Law Review. 1997,
Vol. 75 [Cit. 17. 10. 2017].
Dostupné z http://ssrn.com/abstract=611961.
71. KELEMEN, R., D. On the Unsustainability of Constitutional Pluralism
European Supremacy and the Survival of the Eurozone. Maastricht Journal
of European and Comparative Law. 2016, Vol. 23, Issue 1.
72. KOKOTT. J., SOBOTTA, Ch. The Kadi Case – Constitutional Core
Values and International Law – Finding the Balance? The European Journal
of International Law. 2012, Vol. 23, No. 4.
73. KOLB, R. Interprétation et création du droit international. Brusel. Editions de
l’Université de Bruxelles, 2006, ISBN 2-8004-1385-9.
74. KOMÁREK, J. Federal elements in the Community judicial system:
Building coherence in the Community legal order. Common Market Law
Review. 2005, Vol. 42, Issue 1.
75. KOMÁREK, J., BOBEK, M. Koho vážou rozhodnutí ESD o
předběžných otázkách? – 1. část. Právní rozhledy. 2004, č. 19.
76. KOPAL, D.; HAMULAK, O. Outright Monetary Transactions
rozhodnutí Spolkového soudu aneb kdo skutečně jedná ultra vires? Acta
Facultatis Iuridicae Universitatis Comeniana. 2016, roč. 35, č. 2.
77. KOSAŘ, D. Co si myslí štrasburský soud o lucemburských institucích?
Právní rozhledy. 2006, č. 4.
78. KOUKAL, P., MYŠKA, M. Metodologické otázky tvorby evropského
soukromého práva In: HURDÍK, J. a kol. Evropské soukromé právo v čase a
prostoru : I. díl: Část teoretická, metodologická a systémová. 1. vyd. Brno:
Masarykova univerzita, 2017.
79. KOŽIAK, J. Princip eurokonformního výkladu (nepřímý účinek práva
EU). In: HURDÍK, J. a kol. Evropské soukromé právo v čase a prostoru : I. díl:
[270]
Část teoretická, metodologická a systémová. 1. vyd. Brno: Masarykova
univerzita, 2017.
80. KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C.H.Beck, 1995, ISBN 80-7179-028-1.
81. KRÁL, R. České soudy a řízení o předběžné otázce před ESD. Evropské
právo. 2003, č. 7.
82. KRÁL, R. K přezkumu ústavnosti českých předpisů transponujících,
popř. implementujících komunitární či unijní akty. Právní rozhledy. 2005,
č. 6.
83. KRÁL, R. K těžišti výkladu směrnic ES při jejích transpozici. Právník:
teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2001, č. 12.
84. KRÁL, R. Obrácená diskriminace v komunitárním kontextu. Právník:
teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2003, č. 5.
85. KRÁL, R. Obrácená diskriminace v kontextu unijního občanství. Acta
Universitatis Carolinae Juridica. 2013, č. 2.
86. KRÁL, R. Nařízení ES z pohledu jejich vnitrostátní aplikace a implementace. 1.
vyd. Praha: C. H. Beck, 2006.
87. KRÁL, R. Přímý účinek směrnic ES a jeho současné meze. Jurisprudence.
2007, č. 6.
88. KRÁL, R. Questionning the Recent Challenge of the Czech
Constitutional Court to the ECJ. European Public Law. 2013, No. 2.
89. KRÁL, R. Směrnice EU z pohledu jejich transpozice a vnitrostátních účinků.
Praha: C.H. Beck, 2014, 310 str. ISBN 978-80-7400-282-3.
90. KRÁL, R. Specifika výkladu směrnic EU pro účely jejich transpozice In:
SEHNÁLEK, D, TÝČ, V. (eds.) Soudní dvůr EU a výklad práva Evropské
unie. Brno: Masarykova univerzita, 2016, ISBN 978-80-210-8396-7.
91. KRÁL, R. Transpozice a implementace směrnice ES v zemích EU a ČR. 1. vyd.
Praha: C. H. Beck, 2002.
92. KRÁL, R. Uznání i rozpaky nad „komunitárním“ nálezem Ústavního
soudu ve věci cukerných kvót. Právní rozhledy. 2006, č. 11.
[271]
93. KRÁL, R. Vnitrostátní účinky směrnic EU. Acta Universitatis Carolinae
Juridica, 2011, č. 1.
94. KRÁL, R. Zásady aplikace komunitárního práva národními soudy. 1. vyd. Praha:
C. H. Beck, 2003.
95. KŘEPELKA, F. Mnohojazyčnost Evropské unie a její důsledky pro českou právní
praxi. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007, 130 s. ISBN 978-80-
210-4298-8.
96. KUBŮ, L., HUNGR, P., OSINA, P. Teorie práva. Praha: LINDE, 2007,
ISBN 978-80-7201-637-2.
97. KÜHN, Z. Ultra Vires Review and the Demise of Constitutional
Pluralism : The Czecho-Slovak Pension Saga, and the Dangers of State
Courts' Defiance of EU Law. Maastricht Journal of European and Comparative
Law. 2016, Vol. 23, Issue 1.
98. KÜHN, Z., KYSELA, J. Na základě čeho bude působit komunitární
právo v českém právním řádu? Právní rozhledy. 2004, roč. 12, č. 1.
99. KUIJER, M. The Accession of the European Union to the ECHR: a gift
for the ECHR’s 60th anniversary or an unwelcome intruder at the party?
[online]. Amsterdam Law Forum. 2011, Vol. 3, No. 4 [Cit. 17. 8. 2016].
Dostupné z: http://amsterdamlawforum.org/article/view/240.
100. KUIJPER, P. J., WOUTERS, J., HOFFMEISTER, F., BAERE, G. D.,
& RAMOPOULOS, T. The Law of EU External Relations: Cases, Materials,
and Commentary on the EU As an International Legal Actor. Oxford: Oxford
University Press, 2013, ISBN: 9780199682485.
101. KWIECIEŃ, R. The Primacy of European Union Law over National
Law Under the Constitutional Treaty. German Law Journal. 2005, Vol. 06,
No. 11.
102. LAVRANOS, N. Judicial Review of UN Sanctions by the European
Court of Justice. Nordic Journal of International Law. 2009, Vol. 78, Issue 3.
103. LEITER, B., WEISBERG, M, Why Evolutionary Biology is (so Far)
Irrelevant to Law [online]. U of Texas Law, Law & Econ Research Paper [Cit.
[272]
30. 6. 2014]. Dostupné z http://ssrn.com/abstract=892881 či
http://dx.doi.org/10.2139/ssrn.892881.
104. LENAERTS, K. Some reflections on the separation of powers in the
European Community. Common Law Market Review. 1991, č. 28.
105. LENAERTS, K. The Court’s Outer and Inner Shelves: Exploring the
External adn Internal Legitimacy of the European Court of Justice In:
ADAM, M. et al. (eds.) Judging Europe’s Judges: The Legitimacy of the Case Law
of the European Court of Justice. Hart Publishing, 2013, ISBN
9781849463355.
106. LINDERFALK, Ulf. On the Interpretation of Treaties: The Modern International
Law as Expressed in the 1969 Vienna Convention on the Law of Treaties.
Springer Science & Business Media, 2007, 414 str. ISBN 9781402063626.
107. LOCK, T. The European Court of Justice and International Courts. Oxford
University Press, 2015, ISBN 9780199660476.
108. LOCK, T. The Influence of EU Law on Strasbourg Doctrines. European
Law Review, 2016, Vo. 41, Issue 6.
109. LOLLINI, A. Legal argumentation based on foreign law : An example
from case law of the South African Constitutional Courts. Utrecht Law
Review. 2007, Vol. 3, Issue 1.
110. MACKOVÁ, A. In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol.
Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha: Wolter Kluwer, a.s., 2014.
111. MALANÍK, Michal. Koncepce evolutivního výkladu – metodologické
ukotvení interpretační techniky. Časopis pro právní vědu a praxi. 2016, č. 2.
112. MALENOVSKÝ, Jiří: 60 let Evropských společenství: od francouzského
„supranacionálního“ smluvního projektu k jeho německému
„podústavnímu“ provádění. Právník : Teoretický časopis pro otázky státu a
práva, 2012, č. 7.
113. MALENOVSKÝ, J. „Evropské nálezy“ a mezinárodněprávní základy
práva ES/EU: Ústavní soud ČR i česká nauka pokračují v zastřelování.
Soudní rozhledy. 2009, č. 8.
[273]
114. MALENOVSKÝ, J. Důvěřuj, ale prověřuj: prověrka principu přednosti
unijního práva před vnitrostátními měřítky pramenů mezinárodního
práva. Právník : Teoretický časopis pro otázky státu a práva, 2010, č. 8.
115. MALENOVSKÝ, J. Mezinárodní právo veřejné : jeho obecná část a poměr k jiným
právním systémům, zvláště k právu českému. 5., podst upr. a dopl. vyd. Brno:
Masarykova univerzita, 2008, 551 s. ISBN 978-80-210-4474-6.
116. MALENOVSKÝ, Jiří: Půlstoletí od rozsudku Costa/ENEL: je unijní
právo (stále) zvláštním právním řádem? Právník: Teoretický časopis pro
otázky státu a práva, 2015, č. 3.
117. MALENOVSKÝ, J. Triptych zobrazování Soudního dvora ES: arbitr,
"motor integrace" nebo "velký manipulátor"? Právník : Teoretický časopis
pro otázky státu a práva, 2007, č. 10.
118. MALENOVSKÝ, J. Znovu ke kompetencím Ústavního soudu ČR ve
vztahu k Evropskému soudnímu dvoru a komunitárnímu právu. Právník
: Teoretický časopis pro otázky státu a práva, 2005, č. 1.
119. MARQUARDT, P. D. Subsidiarity and Soverignty in the European
Union. Fordham International Law Journal, 1994, Vol. 18, Issue 2.
120. MATSUSHITA, M., SCHOENBAUM, T. J., MAVROIDIDS, P. C. The
Worlde Trade Organization: Law, Practice, and Policy. Oxford University Press,
2004, ISBN 0-19-927425=8.
121. MAYER, F., C. The European Constitution and the Courts. Adjudicating
European constitutional law in a multilevel system. [online]. Jean Monnet
Working Paper 9/03, [Cit. 2. 6. 2017]
Dostupné z: http://www.jeanmonnetprogram.org/archive/papers/03/
030901-03.pdf.
122. MAYR, S. Putting a Leash on the Court of Justice? Preconceptions in
National Methodology v Effet Utile as a Meta-Rule. European Journal of
Legal Studies. 2012/13, Vol. 5, Issue 2.
[274]
123. MCGREGOR, D., B., ADAMS, C., M. The International Lawyers Guide to
Legal Analysis and Communication in the United States. Aspen Publisher, 2008,
ISBN 978-0-7355-6477-0.
124. MEEUS, M. A Tale of Two Continents: GMO Regulations in the United
States and the European Union [online]. [Cit. 20. 1. 2018]. Dostupné z
http://berkeleytravaux.com/tale-two-continents-gmo-regulations-
united-states-european-union/.
125. MELTZER, D., J., Member State Liability in Europe and the United
States. International Journal of Constitutional Law. 2006, č. 4.
126. MELZER, F. Metodologie nalézání práva 1. vyd. Tribun EU, 2008, ISBN
978-80-7399-359-0.
127. MELZER, F., TÉGL, P. In: MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský
zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. Praha: Leges, 2013.
128. MÍŠEK, J. Právní kýč : Argumenty v zajetí koťátek a lidských práv. In:
ŠKOP, M., MALANÍK, M., KLUSOŇOVÁ, M. Kreativita v právu 2014.
1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2014, ISBN 978-
80-210-7534-4.
129. MÍŠEK, J. Vyhledávač jako správce osobních údajů. Revue pro právo a
technologie. Masarykova univerzita, 2014, roč. 5, č. 9, ISSN 1804-5383.
130. MLSNA, P. Vázanost soudce právem a zákonem a mezery v právu a
jejich vyplňování. Správní právo. 2011, roč. 3, č. 4.
131. MOORHEAD, T. European Union Law as International Law. European
Journal of Legal Studies. 2012, Vol. 5, Issue 1.
132. MUCHANOV, A. Die Handelsbeziehungen zwischen der Europäischen
Union und Russland im Lichte des Völkerrechts. [online]. Max-PlanckInstitut
für ausländisches öffentliches Recht und Völkerrecht, 2006
[Cit. 20. 1. 2018]
Dostupné z http://www.zaoerv.de/66_2006/66_2006_3_b_737_768.p
df.
[275]
133. NICOLA, F., G, National Legal Traditions at Work in the Jurisprudence
of the Court of Justice of the European Union. The American Journal of
Comparative Law. 2016, č. 64.
134. NOVÝ, Z. Evolutionary Interpretation of International Treaties. první vyd. Den
Haag: Lex lata, 2017.
135. NOVÝ, Z. K tzv. evolutivní interpretaci mezinárodních smluv. Právní
rozhledy. Praha: C.H. BECK, 2016, roč. 24, č. 9. ISSN 1210-6410.
136. ONDREJOVÁ, D. Klamavá reklama v (novém) občanském zákoníku.
Právní rozhledy. 2015, č. 5.
137. ONDREJOVÁ, D. Nekalá soutěž v novém občanském zákoníku. Komentář.
Praha: C. H. Beck, 2014.
138. ONDREJOVÁ, D., SEHNÁLEK, D. Vliv práva Evropské unie na českou
regulaci nekalé soutěže a nekalých obchodních praktik. Brno: Masarykova
univerzita, 2016. 315 s. ISBN 978-80-210-8398-1.
139. PAVLÍK, J. 2004. Kantova idea věčného míru a Evropská unie [online].
[Cit. 2. 6. 2017]
Dostupné z: https://www.vse.cz/polek/download.php?jnl=aop&pdf=
254.pdf.
140. PAUKNEROVÁ, M. Evropské mezinárodní právo soukromé a
zamyšlení nad výročím Římských smluv. Právník : Teoretický časopis pro
otázky státu a práva, 2017, č. 2.
141. PELIKÁNOVÁ, I. Rozum, právo a interpretace. Bulletin Advokacie. roč.
2010, č. 12.
142. PELIKÁNOVÁ, R. M., CÍSAŘOVÁ, J., BENEŠ, M. The misleading
perception of the purpose of the protection against misleading
advertising by the EU law and its impact on the Czech republic. Lawyer
Quarterly. 2017, č. 7.
143. PENNESI, F. The impossible constitutional reconciliation of the
BVerfG and the ECJ in the OMT case. A legal analysis of the first
preliminary referral of the BVerfG, Perspectives on Federalism. [online].
[276]
2016, Vol. 8, Issue 3 [Cit. 2. 6. 2017]. Dostupné z http://www.on-
federalism.eu/attachments/248_download.pdf.
144. PERNICE, I. Costa v ENEL and Simmenthal: Primacy of European
Law. In: MADURO, M., P., AZOULAI, L. The Past and Future of EU Law.
The Classics of EU law Revisited on the 50th Anniversary of the Rome Treaty.
Oxford: Hart Publishing. 2010, ISBN 978-1-84113-712-4.
145. PETR, M. Unijní právo před českými soudy. Praha: Leges. 2014, ISBN 978-
80-7502-040-6.
146. PLIAKOS, A., ANAGNOSTARAS, G. Saving Face? The German
Federal Constitutional Court Decides Gauweiler. German Law Journal.
2017, Vol. 18, No. 01.
147. POTACS, M. Effet utile als Auslegungsgrundsatz. Europarecht. 2009, Vol.
4.
148. POTOČNÝ, M. Vídeňská úmluva o smluvním právu. Časopis pro
mezinárodní právo. 1970. roč. XIV, č. 1.
149. RASSMUSEN, M. From Costa v ENEL to the Treaties of Rome: A Brief
History of a Legal Revolution. In: MADURO, M., P., AZOULAI, L. The
Past and Future of EU Law. The Classics of EU law Revisited on the 50th
Anniversary of the Rome Treaty. Oxford: Hart Publishing, 2010
150. RASMUSSEN, H. Towards a Normative Theory of Interpretation of
Community Law. [online]. University of Chicago Legal Forum. 1992, č. 1
[Cit. 20. 1. 2018].
Dostupné z http://chicagounbound.uchicago.edu/uclf/vol1992/iss1/7
151. RASMUSSEN, M. Revolutionizing European law: A history of the Van
Gend en Loos judgment. International Journal of Constitutional Law. 2014,
roč. 12, č. 1.
152. RAWLS, J., A Theory of Justice. Harvard University Press, 1971, ISBN
0674017722.
[277]
153. REBHAHN, R. Effet utile – towards a general principle of law? In:
TICHÝ, L., POTACS, M., DUMBROVSKÝ, T. (eds.) Effet utile. Praha:
Karlova univerzita, 2014, ISBN 978-80-87146-89-7.
154. ROSAS, A. The Status in EU Law of International Agreements
Concluded by EU Member States. Fordham International Law Journal. 2001,
roč. 34, č. 5.
155. ROZEHNALOVÁ N., TÝČ V. et NOVOTNÁ, M., Evropské mezinárodní
právo soukromé. Brno: Masarykova univerzita, 2000, ISBN 80-210-1867-4.
156. ROZEHNALOVÁ, N. Právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno:
Masarykova univerzita, 2001, 467 str.
157. ROZEHNALOVÁ, N., TÝČ, V. Vnější obchodní vztahy Evropské unie. 1.
vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. 207 str. ISBN 80-210-4073-4.
158. SACCO, R. Legal Formants: A Dynamic Approach to Comparative Law
(Installment II of II). The American Journal of Comparative Law. 1991, č. 39.
159. SANDSTROM, G. Guest editorial: Knocking EU law into shape.
Common Market Law Review. 2003, č. 40.
160. SHARPSTON, E. The Shock Troops Arrive in Force: Horizontal Direct
Effect of a Treaty Provision and Temporal Limitation of Judgments Join
the Armoury of EC Law. In: MADURO, M., P., AZOULAI, L. The Past
and Future of EU Law. The Classics of EU law Revisited on the 50th Anniversary
of the Rome Treaty. Oxford: Hart Publishing, 2010.
161. SCHEU, H., CH. Koncepce komunitárního práva v praxi Evropského
soudního dvora a v právní teorii. Mezinárodní vztahy. 2002, č. 1.
162. SCHILLING, T. The Autonomy of the Community Legal Order: An
Analysis of Possible Foundations. Harvard International Law Journal. 1996,
Vol. 37.
163. SCHÜTZE, R. Federalism and Foreign Affairs: Mixity as an
(Inter)national Phenomenon In: HILLION, Ch., KOUTRAKOS, P.
(eds.) Mixed Agreements Revisited: The EU and its Member States in the World.
Bloomsbury Publishing, 2010, ISBN 9781847315809.
[278]
164. SCHÜTZE, R. The "Succession Doctrine" and the European Union in
Essays In: ARNULL, A., BARNARD, C., DOUGAN, M.,SPAVENTA,
E., EU Law in Honour of Alan Dashwood. Oxford: Hart Publishing,
Bloomsbury Publishing, 2011, ISBN 9781847317810.
165. SEHNÁLEK, D. Effet utile a jeho projevy při interpretaci
komunitárního práva. Právník : Teoretický časopis pro otázky státu a práva,
2009, č. 8.
166. SEHNÁLEK, D. Evoluční teorie a právo (státní a unijní). Sociální studia.
2015, roč. 12, č. 2.
167. SEHNÁLEK, D. Povinnost a limity (euro)konformního výkladu
vnitrostátního práva. Časopis pro právní vědu a praxi. 2008, roč. 16, č. 1.
168. SEYR, S. Der effet utile in der Rechtsprechung des EuGH. Berlin: Duncker &
Humblot. 2008, ISBN 978-3-4281-2568-5.
169. SHUIBHNE, N., N. Case C-361/01 P, Kik v. Office for Harmonization
in the Internal Market (Trade Marks and Designs), (Kik IV), judgment of
9 September 2003, not yet reported. Common Market Law Review Review.
2004, č. 41.
170. SHUIBHNE, N., N. The Coherence of EU Free Movement Law: Constitutional
Responsibility and the Court of Justice. Oxford Studies in European Law.
Oxford University Press. Oxford, 2013, ISBN 9780191511066.
171. SIMAN, M. Prejudiciálne konanie. Justičná revue. 2007, roč. 59, č. 8-9.
172. SIMAN, M., SLAŠŤAN, M. Primárne právo Európskej Únie (aplikácia v ýklad
práva Únie s judikaturou). 3. vyd. Bratislava: EUROIURIS–Európske
právne centrum, o.z., 2010, ISBN 978-80-89406-06-7
173. SIMAN, M., SLAŠŤAN, M. Súdny systém Európskéj únie. Bratislava:
EUROIURIS–Európske právne centrum, o.z., 2006, ISBN 80-969554-1-
1.
174. SINCLAIR, I. The Vienna Convention on the Law of Treaties. Manchester
University Press, 1984.
[279]
175. SLOCUM, R., W. Legal Reasoning, Writting and Other Lawyering Skills. 3.
vyd. LexisNexis. 2006, ISBN 978-1-424-8156-1.
176. SOBEK, T. Argumenty teorie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství
Aleš Čeněk, 2008.
177. SOBOTKA, M. Úmysl zákonodárce v novém občanském zákoníku. In:
VEČEŘA, M., MACHALOVÁ, T., VALDHANS, J. (eds.) DNY
PRÁVA 2013 – DAYS OF LAW 2013. 1. vyd. BRNO: Masarykova
univerzita, 2014, ISBN 978-80-210-6808-7.
178. SMEJKALOVÁ, T. Srozumitelnost práva. Právník : Teoretický časopis pro
otázky státu a práva, 2013, č. 5.
179. STAKE, J., E., Pushing Evolutionary Analysis of Law or Evolving Law: Design
Without a Designer. [online]. [Cit. 29. 1. 2018]. Dostupné z
http://www.repository.law.indiana.edu/facpub/204.
180. STEHLÍK, V. Řízení o předběžné otázce v komunitárním právu. Olomouc:
Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, 184 str. ISBN 80-244-1370-1.
181. STEHLÍK, V. Teoretické aspekty pojmu „soud“ v řízení o předběžné
otázce podle čl. 234 SES na pozadí judikatury ESD. Právník : Teoretický
časopis pro otázky státu a práva. 2005, č. 7.
182. STEHLÍK, V., HAMUĽÁK, O., JIRÁSEK, J, BONČKOVÁ, H., PETR,
M. Unijní právo před českými soudy. Praha: Leges, 2014.
183. STEHLÍK, Václav: K charakteristice vztahu mezi národními soudy a
Soudním dvorem v řízení o předběžné otázce. Evropské a mezinárodní
právo. 2005, č. 5.
184. SVOBODA, P. Horizontální bezprostřední účinek směrnice. Právník :
Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1995, č. 7.
185. SVOBODA, P. K povaze práva Evropské unie. Právník : Teoretický časopis
pro otázky státu a práva. 1994, č. 11.
186. SVOBODA, P. Právní problémy tzv. vnějších smluv Evropské unie. Praha:
Univerzita Karlova v Praze, 2009, ISBN 978-80-87146-20-0.
[280]
187. SVOBODA, P. Právo vnějších vztahů. Praha: C.H.Beck, 2010, ISBN 978-
80-7400-352-3.
188. SVOBODA, Pavel. Horizontální bezprostřední účinek směrnice ES.
Právník : teoretický časopis pro otázky státu a práva. 1995, č. 7.
189. ŠADL, U. The Role of Effet Utile in Preserving the Continuity and
Authority of European Union Law: Evidence from the Citation Web of
the Pre-Accession Case Law of the Court of Justice of the EU. European
Journal of Legal Studies. 2015, Vol. 8, No. 1.
190. ŠIMÍČEK, V. Výběr kandidátů na soudce Ústavního soudu a jejich
schvalování Senátem [online]. MUNI Law Working Paper No. 2016.06,
[Cit. 29. 1. 2018]. Dostupné z:
http://www.law.muni.cz/dokumenty/37668.
191. ŠIŠKOVÁ, N. The Judicial Doctrine of Fundamental Rights in the Light
of the Kadi Case In: Dny práva – 2009 – Days of Law: the Conference
Proceedings, 1. edition. Brno: Masaryk University, 2009, ISBN 978-80-210-
4990-1.
192. ŠIŠKOVÁ, N. Zamyšlení se nad případem Kadi – nový mezník v
evropské soudní doktríně základních práv? Právní fórum. 2010, roč. 7.
193. ŠKOP, M. … právo, jazyk a příběh. 1. vyd. Praha: Auditorium, 2013, ISBN
978-80-87284-37-7.
194. ŠKOP, M. Interpretace práva jako literární interpretace. In: Dávid, R.,
Sehnálek, D., Valdhans, J. (eds.) Dny práva – 2010 – Days of Law. 1. vyd.
Brno: Masarykova univerzita, 2010, ISBN 978-80-210-5305-2.
195. ŠKOP, M. Kreativita v právu In: ŠKOP, M., MALANÍK, M. a
KLUSOŇOVÁ, M. (eds.) Kreativita v právu 2014 : Sborník příspěvků z
konference. Brno: Masarykova univerzita, 2014, 125 s. ISBN 978-80-210-
7534-4.
196. ŠKOP, M. Některé techniky jazykové metody interpretace práva. Právník:
Teoretický časopis pro otázky státu a práva, 2017, č. 9.
[281]
197. ŠMIHULA, D. Právny systém ako produkt evolučnej selekcie. Právník:
Teoretický časopis pro otázky státu a práva, 2011, č. 11.
198. ŠTURMA, P. Drawing a Line between the Responsibility of International
Organization and its Member States under International Law. [online].
In: Czech Yearbook of Public & Private International Law, 2011, Vol. 2 [Cit.
28. 1. 2018]. Dostupné z: http://www.cyil.eu/contents-cyil-2011/.
199. ŠTURMA, P. Evropská unie a členské státy před Evropským soudem pro
lidskápráva [ve světle případu Bosphorus]. Právník: teoretický časopis pro
otázky státu a práva. 2007, č. 1.
200. ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář.
Svazek I. Praha : Wolters Kluwer, a.s., 2014, ISBN 978-80-7478-370-8.
201. TELEC, I. Metodika výkladu právních předpisů : (právně hermeneutická technika).
1. vyd. Brno: Karbo, 2001, 44 s. ISBN 80-238-6967-1.
202. TICHÝ, L, ARNOLD, R., SVOBODA, P., ZEMÁNEK, J., KRÁL, R.
Evropské právo. 3. vyd, Praha: C. H. Beck, 2006.
203. TICHÝ, L. Effet utile as an arbitrary instrument of the CJEU?
Differences between its application in public and private law In: TICHÝ,
L., POTACS, M., DUMBROVSKÝ, T. (eds.) Effet utile. Praha: Karlova
univerzita, 2014, ISBN 978-80-87146-89-7.
204. TICHÝ, L., KOCÍ, M. Effet utile v právu EU : (kritická skica). Právník:
Teoretický časopis pro otázky státu a práva, 2015, č. 2.
205. TIMMERMANS, C. W. A. Directives: their Effect within the National
Legal Systems. Common Market Law Review. 1979, roč. 16, č. 4.
206. TOMÁŠEK, M. Cesty k eurokonformnímu výkladu v trestním právu.
Trestněprávní revue. 2006, č. 7.
207. TOMÁŠEK, M., TÝČ, V., MALENOVSKÝ, J., PELIKÁNOVÁ, I.,
PETRLÍK, D., KŘEPELKA, F., KUNERTOVÁ, T., PÍTROVÁ, L.,
PŘEVRÁTIL, J., SEHNÁLEK, D., SMOLEK, M., a ŠMEJKAL, V.
Právo Evropské unie. 1. vyd. Praha: Leges, 2013, 494 s. ISBN 978-80-87576-
53-3.
[282]
208. TOMÁŠEK, M. Lesk a bída "europeizace" občanského práva. Právník:
teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2004, č. 1.
209. TOMÁŠEK, M. Překlad v právní praxi. 2. vyd. Praha: Linde, 2003, ISBN
80-7201-427-7.
210. TOMÁŠEK., M. Aktuální projevy neutralizace národního práva právem
EU. Právní rádce, 2012, č. 3.
211. TOMÁŠEK, Michal: Viktor Knapp v bráně jazyků. Právník : Teoretický
časopis pro otázky státu a práva, 2013, č. 12.
212. TRYFONIDOU, A. Reverse Discrimination in Purely Internal
Situations: An Incongruity in a Citizens’ Europe. Legal Issues of Economic
Integration, 2008, Issue 1.
213. TÝČ, V. K aplikaci sekundárního práva ES v členských státech. EMP.
1999, č. 4.
214. TÝČ, V. Mezinárodní, české a unijní právo mezinárodních smluv. 1. vyd. Brno:
Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2013, 171 str. ISBN 978-80-
210-6155-2.
215. TÝČ, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 7. vyd. Praha: Leges,
s.r.o., 2017, 301 s. ISBN 978-80-7502-243-1.
216. TÝČ, V., SEHNÁLEK, D. Mezinárodní smlouva jako možný
perspektivní nástroj další evropské integrace. Právník : Teoretický časopis pro
otázky státu a práva. 2017, č. 3.
217. TÝČ. V. Působení práva Evropské unie ve sféře českého právního řádu
– Úvodní studie In: Sborník z workshopu konaného na Právnické fakultě MU v
Brně dne 26.9.2006 Evropský kontext vývoje českého práva po roce 2004. Brno,
Masarykova univerzita, 2006.
218. VALDHANS, J. a MYŠÁKOVÁ. P. K právním aspektům Světové
obchodní organizace ve vztahu k ES - část IV. Přímý účinek práva WTO
na teritoriu ES - judikatura. Obchodní právo. 2008, č. 11.
[283]
219. VALENTINE, D. G. The Court of Justice of the European Communities.
London: Stevens & Sons and South Hackensack, New Jersey: Fred B.
Rothman & Co., 1965.
220. VERWEY, D. The European Community, the European Union and the
International Law of Treaties. The Hague: T.M.C. Asser Press. 2004, 308 str.
ISBN 90-6704-182-3.
221. VĚTROVSKÝ, J. Čl. 31 a 32 Vídeňské úmluvy o smluvním právu:
pravidla výkladu mezinárodních smluv v judikatuře Mezinárodního
soudního dvora. Právník : Teoretický časopis pro otázky státu a práva, 2013, č.
8.
222. VON SAVIGNY, F., C. Of the vocation of our age for legislation and
jurisprudence. [online]. Překlad A. Hayward. [citováno 30. 1. 2015].
Dostupné z
http://books.google.cz/books?id=JvukCY8Rbz0C&printsec=frontcov
er&hl=cs#v=onepage&q=arbitrary&f=false.
223. WEATHERILL, S. The Consumer Rights Directive: How and why a
quest for „coherence“ has (largely) failed. Common Market Law Review.
2012, č. 4.
224. WEILER, J. On the Road to European Union – A new Judicial
Architecture: An agenda for the Intergovernmental Conference. Common
Market Law Review. 1990, č. 27.
225. WEILER, J., H., H. Bread and the Circus: the State of European Union.
Columbia Journal of European Law. 1998, Vol. 4, Issue 2.
226. WEILER, J., H., H., HALTERN., U., R. The Autonomy of European
Legal Order –Through Looking Glass. Harvard International Law Journal.
1996, Vol. 37, Issue 2.
227. ZAMBONI, M. Evolutionary Theory and Legal Positivism: A Possible
Marriage. [online]. The Selected Works of Mauro Zamboni. [Cit. 30. 1.
2018]. Dostupné z http://works.bepress.com/mauro_zamboni/8.
[284]
228. ZAMBONI, M. From „Evolutionary Theory and Law“ to a „Legal
Evolutionary Theory“. German Law Journal. roč. 9, č. 4.
229. ZEMÁNEK, J. Evropskoprávní meze přezkumu ústavnosti transpozice
rámcového rozhodnutí o eurozatykači. Právní rozhledy. 2006, č. 3.
230. ZEMÁNEK, J. Komparatistika v evropské ústavněsoudní komunikaci.
Acta Universitatis Carolinae Iuridica. 2016, č. 2.
231. ZEMÁNEK, J. Přezkum ústavnosti Lisabonské smlouvy: obsahové
otázky. Jurisprudence. 2009, č. 1.
232. ZEMÁNEK, Jiří. Reforma soudnictví v Evropské unii. Evropské právo.
2003, č. 7.
Rozhodnutí Soudního dvora a Tribunálu
1. Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. května 1970. Komise Evropských
společenství proti royaume de Belgique. Věc 77-69. ECLI:EU:C:1970:34.
2. Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. února 1986. M. H. 152/84 Marshall
vs. Southampton a South-West Hampshire Area Health Authority
(Teaching). ECLI:EU:C:1986:84.
3. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 11. července 1974. Procureur du
Roi proti Benoît a Gustave Dassonville. Věc C-8/74.
ECLI:EU:C:1974:82.
4. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 11. června 1991. Komise
Evropských společenství proti Radě Evropských společenství. Věc C-
300/89.
5. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 20. února 1979. Rewe-Zentral AG
proti Bundesmonopolverwaltung für Branntwein. Věc 120/78.
ECLI:EU:C:1979:42.
6. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. října 2000. Spolková republika
Německo proti Evropskému parlamentu a Radě Evropské unie. Věc C-
376/98. ECLI:EU:C:2000:544.
[285]
7. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 8. června 2010. The Queen, na
žádost Vodafone Ltd a další proti Secretary of State for Business,
Enterprise and Regulatory Reform. Věc C-58/08.
8. Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. prosince 1972. International Fruit
Company NV a další proti Produktschap voor Groenten en Fruit.
Spojené věci 21 až 24-72. ECLI:EU:C:1972:115.
9. Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. července 1964. Flaminio Costa
proti E.N.E.L. Věc 6/64. ECLI:EU:C:1964:66.
10. Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 16. října 2008.
Bundesverband der Verbraucherzentralen und Verbraucherverbände Verbraucherzentrale
Bundesverband eV proti deutsche internet
versicherung AG. Věc C-298/07. ECLI:EU:C:2008:572.
11. Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 16. října 2008.
Bundesverband der Verbraucherzentralen und Verbraucherverbände Verbraucherzentrale
Bundesverband eV proti deutsche internet
versicherung AG. Věc C-298/07. ECLI:EU:C:2008:572.
12. Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 25. února 2010.
Firma Brita GmbH proti Hauptzollamt Hamburg-Hafen. Věc C-386/08.
ECLI:EU:C:2010:91.
13. Rozsudek Soudního dvora (osmého senátu) ze dne 19. dubna 2007. UAB
Profisa proti Muitinės departamentas prie Lietuvos Respublikos finansų
ministerijos. Věc C-63/06. ECLI:EU:C:2007:233.
14. Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 1. července 1993.
Metalsa Srl. Věc C-312/91. ECLI:EU:C:1993:279.
15. Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 16. ledna 2003. Libor
Cipra a Vlastimil Kvasnicka proti Bezirkshauptmannschaft Mistelbach.
Věc C-439/01. ECLI:EU:C:2003:31.
16. Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 18. ledna 1984. Ekro
BV Vee- en Vleeshandel proti Produktschap voor Vee en Vlees. Věc
327/82. ECLI:EU:C:1984:11.
[286]
17. Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 2. dubna 2009.
Hauptzollamt Bremen proti J. E. Tyson Parketthandel GmbH hanse j.
Věc C-134/08. ECLI:EU:C:2009:229.
18. Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 29. května 1997.
Friedrich Kremzow proti Rakouské republice. Věc C-299/95.
ECLI:EU:C:1997:254.
19. Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 7. ledna 2004. Aalborg
Portland A/S (C-204/00 P), Irish Cement Ltd (C-205/00 P), Ciments
français SA (C-211/00 P), Italcementi - Fabbriche Riunite Cemento SpA
(C-213/00 P), Buzzi Unicem SpA (C-217/00 P) a Cementir - Cementerie
del Tirreno SpA (C-219/00 P) proti Komisi Evropských společenství.
Spojené věci C-204/00 P, C-205/00 P, C-211/00 P, C-213/00 P, C-
217/00 P a C-219/00 P. ECLI:EU:C:2004:6
20. Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 14. září 1999. Komise
Evropských společenství proti Belgickému království. Věc C-170/98.
ECLI:EU:C:1999:411.
21. Rozsudek Soudního dvora (sedmého senátu) ze dne 18. října 2012. Punch
Graphix Prepress Belgium NV proti Belgische Staat. Věc C-371/11.
ECLI:EU:C:2012:647.
22. Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 11. listopadu 1999.
Firma Söhl & Söhlke proti Hauptzollamt Bremen. Věc C-48/98.
ECLI:EU:C:1999:548.
23. Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 21. října 1999. Peter
Jägerskiöld proti Torolfu Gustafssonovi. Věc C-97/98.
ECLI:EU:C:1999:515.
24. Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 27. září 2001. Bacardi
GmbH proti Hauptzollamt Bremerhaven. Věc C-253/99.
ECLI:EU:C:2001:490.
[287]
25. Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 29. dubna 2004.
Björnekulla Fruktindustrier AB proti Procordia Food AB. Věc C-371/02.
ECLI:EU:C:2004:275.
26. Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 18. února 1987. Státní
zastupitelství proti Arthuru Mathotovi. Věc 98/86. ECLI:EU:C:1987:89.
27. Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 22. října 2009. María
Julia Zurita García (C-261/08) a Aurelio Choque Cabrera (C-348/08)
proti Delegado del Gobierno en la Región de Murcia. Spojené věci C-
261/08 a C-348/08. ECLI:EU:C:2009:648.
28. Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 22. září 2011.
Mesopotamia Broadcast A/S METV (C-244/10) a Roj TV A/S (C-
245/10) proti Bundesrepublik Deutschland. Spojené věci C-244/10 a C-
245/10. ECLI:EU:C:2011:607.
29. Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 24. června 2015. Hotel
Sava Rogaška, Gostinstvo, turizem in storitve, d.o.o. v. Republika
Slovenija. Věc C-207/14. ECLI:EU:C:2015:414.
30. Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 26. května 2005.
Kingscrest Associates Ltd a Montecello Ltd proti Commissioners of
Customs & Excise. Věc C-498/03. ECLI:EU:C:2005:322.
31. Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 27. října 2016.
Evropská komise v. Spolková republika Německo. Věc C-220/15.
ECLI:EU:C:2016:815.
32. Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 29. října 2009. Rakvere
Lihakombinaat AS proti Põllumajandusministeerium a Maksu- ja
Tolliameti Ida maksu- ja tollikeskus. Věc C-140/08.
ECLI:EU:C:2009:667
33. Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 4. června 2009.
Balbiino AS proti Põllumajandusminister a Maksu- ja Tolliameti Põhja
maksu- ja tollikeskus. Věc C-560/07. ECLI:EU:C:2009:341 .
[288]
34. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 11. prosince 2007.
Skoma-Lux sro proti Celní ředitelství Olomouc. Věc C-161/06.
ECLI:EU:C:2007:773
35. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 11. září 2007. Merck
Genéricos - Produtos Farmacêuticos Ldª proti Merck & Co. Inc. a Merck
Sharp & Dohme Ldª. Věc C-431/05. ECLI:EU:C:2007:496.
36. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 13. května 2014.
Google Spain SL a Google Inc. v. Agencia Española de Protección de
Datos (AEPD) a Mario Costeja González. Věc C
131/12.ECLI:EU:C:2014:317.
37. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 16. června 2005.
Trestní řízení proti Marii Pupino. Věc C-105/03. ECLI:EU:C:2005:386.
38. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 16. června 2015. Peter
Gauweiler a další v. Deutscher Bundestag. Věc C-62/14.
ECLI:EU:C:2015:400.
39. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 21. prosince 2011. Air
Transport Association of America a další proti Secretary of State for
Energy and Climate Change. Věc C-366/10. ECLI:EU:C:2011:864.
40. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 22. května 2012. P. I.
v. Oberbürgermeisterin der Stadt Remscheid. Věc C
348/09.ECLI:EU:C:2012:300.
41. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 22. listopadu 2005.
Werner Mangold proti Rüdigeru Helmovi. Věc C-144/04.
ECLI:EU:C:2005:709.
42. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 23. října 2007. Polská
republika proti Radě Evropské unie. Věc C-273/04.
ECLI:EU:C:2007:622.
43. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 26. února 2013
Stefano Melloni v. Ministerio Fiscal, Věc C 399/11.
ECLI:EU:C:2013:107.
[289]
44. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 27. února 2007.
Gestoras Pro Amnistía, Juan Mari Olano Olano a Julen Zelarain Errasti
proti Radě Evropské unie. Věc C-354/04 P. ECLI:EU:C:2007:115.
45. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 3. září 2008. Yassin
Abdullah Kadi a Al Barakaat International Foundation proti Radě
Evropské unie a Komise Evropských společenství. Spojené věci C-
402/05 P a C-415/05 P. ECLI:EU:C:2008:461.
46. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 5. dubna 2016. Pál
Aranyosi a Robert Căldăraru v. Generalstaatsanwaltschaft Bremen.
Spojené věci C-404/15 a C-659/15 PPU. ECLI:EU:C:2016:198.
47. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 7. září 2004.
Landelijke Vereniging tot Behoud van de Waddenzee a Nederlandse
Vereniging tot Bescherming van Vogels proti Staatssecretaris van
Landbouw, Natuurbeheer en Visserij. Věc C-127/02.
ECLI:EU:C:2004:482.
48. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 8. března 2011.
Lesoochranárske zoskupenie VLK proti Ministerstvo životného
prostredia Slovenskej republiky. Věc C-240/09. ECLI:EU:C:2011:125.
49. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 4. září 2014. Evropská komise
proti Radě Evropské unie. Věc C-114/12. ECLI:EU:C:2014:2151.
50. Rozsudek Soudního dvora ze dne 1. června 1961. Gabriel Simon proti
Soudnímu dvoru Evropských společenství. Věc 15-60.
ECLI:EU:C:1961:11.
51. Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. července 1974. Procureur du Roi
proti Benoît a Gustave Dassonville. Věc 8-74. ECLI:EU:C:1974:82.
52. Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. listopadu 1969. Erich Stauder proti
Stadt Ulm - Sozialamt. Věc 29-69. ECLI:EU:C:1969:57.
53. Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. prosince 1972. International Fruit
Company NV a další proti Produktschap voor Groenten en Fruit.
Spojené věci 21 až 24-72. ECLI:EU:C:1972:115.
[290]
54. Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. prosince 1979. Liselotte Hauer
proti Land Rheinland-Pfalz. Věc 44/79. ECLI:EU:C:1979:290.
ECLI:EU:C:2005:709.
55. Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. října 1976. LTU
Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG proti Eurocontrol. Věc
29-76. ECLI:EU:C:1976:137.
56. Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. března 1983. Administration des
finances de l'État proti Società petrolifera italiana SpA (SPI) a SpA
Michelin italiana (SAMI). Spojené věci 267/81, 268/81 a 269/81.
ECLI:EU:C:1983:78.
57. Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. července 1998. Silhouette
International Schmied GmbH & Co. KG proti Hartlauer
Handelsgesellschaft mbH. Věc C-355/96. ECLI:EU:C:1998:374.
58. Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. června 1998. Hermès International
(société en commandite par actions) proti FHT Marketing Choice BV.
Věc C-53/96. ECLI:EU:C:1998:292.
59. Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. března 1996. Komise Evropských
společenství proti Radě Evropské unie. Věc C-25/94.
ECLI:EU:C:1996:114.
60. Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. listopadu 1975. Douaneagent der
NV Nederlandse Spoorwegen proti Inspecteur der invoerrechten en
accijnzen. Věc 38/75. ECLI:EU:C:1975:154.
61. Rozsudek Soudního dvora ze dne 2. dubna 1998. The Queen proti
Commissioners of Customs and Excise, ex parte EMU Tabac SARL, The
Man in Black Ltd, John Cunningham. Věc C-296/95.
ECLI:EU:C:1998:152.
62. Rozsudek Soudního dvora ze dne 20. února 1979. Rewe-Zentral AG
proti Bundesmonopolverwaltung für Branntwein. Věc 120/78.
ECLI:EU:C:1979:42.
[291]
63. Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. června 1989. Fédération de
l'industrie de l'huilerie de la CEE (Fediol) proti Komisi Evropských
společenství. Věc 70/87. ECLI:EU:C:1989:254.
64. Rozsudek Soudního dvora ze dne 23. dubna 1956. Groupement des
Industries Sidérurgiques Luxembourgeoises proti Vysokému úřadu
ESUO. Spojené věci 7-54 a 9-54. ECLI:EU:C:1956:2
65. Rozsudek Soudního dvora ze dne 23. září 2003. Komise Evropských
společenství proti Dánskému království. Věc C-192/01.
ECLI:EU:C:2003:492.
66. Rozsudek Soudního dvora ze dne 24. listopadu 1993. Trestní řízení proti
Bernardu Keckovi a Danielu Mithouardovi. Spojené věci C-267/91 a C-
268/91. ECLI:EU:C:1993:905.
67. Rozsudek Soudního dvora ze dne 25. ledna 1979. A. Racke proti
Hauptzollamt Mainz. Věc 98/78. ECLI:EU:C:1979:14.
68. Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. října 1982 ve věci Hauptzollamt
Mainz proti C.A. Kupferberg & Cie KG a.A. Věc 104/81.
ECLI:EU:C:1982:362. odst. 30 či rozsudek Soudního dvora ze dne 9.
února 1982. Polydor Limited a RSO Records Inc. proti Harlequin
Records Shops Limited a Simons Records Limited. Věc 270/80.
ECLI:EU:C:1982:43.
69. Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. února 1991. The Queen proti
Immigration Appeal Tribunal, ex parte Gustaff Desiderius Antonissen.
Věc C-292/89. ECLI:EU:C:1991:80.
70. Rozsudek Soudního dvora ze dne 3. prosince 1996. Portugalská republika
proti Radě Evropské unie. Věc C-268/94. ECLI:EU:C:1996:461.
71. Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. července 1996. Bosphorus Hava
Yollari Turizm ve Ticaret AS proti Minister for Transport, Energy and
Communications a dalším. Věc C-84/95. ECLI:EU:C:1996:312.
72. Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. dubna 1974. R. & V. Haegeman
proti Belgickému státu. Věc 181-73. ECLI:EU:C:1974:41.
[292]
73. Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. září 1987. Meryem Demirel proti
Stadt Schwäbisch Gmünd. Věc 12/86. ECLI:EU:C:1987:400.
74. Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. září 2003. Kamer van Koophandel
en Fabrieken voor Amsterdam proti Inspire Art Ltd. Věc C-167/01.
ECLI:EU:C:2003:512.
75. Rozsudek Soudního dvora ze dne 31. ledna 1984. Graziana Luisi a
Giuseppe Carbone proti Ministero del Tesoro. Spojené věci 286/82 a
26/83. ECLI:EU:C:1984:35.
76. Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. prosince 1974. Yvonne van Duyn
proti Home Office. Věc 41-74. ECLI:EU:C:1974:133.
77. Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. října 1991. Evropský parlament proti
Radě Evropských společenství. Věc C-70/88. ECLI:EU:C:1991:373.
78. Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 1996. Brasserie du Pêcheur
SA proti Bundesrepublik Deutschland a The Queen proti Secretary of
State for Transport, ex parte: Factortame Ltd a další. Spojené věci C-
46/93 a C-48/93. ECLI:EU:C:1996:79.
79. Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 1996. Brasserie du Pêcheur
SA proti Bundesrepublik Deutschland a The Queen proti Secretary of
State for Transport, ex parte: Factortame Ltd a další. Spojené věci C-
46/93 a C-48/93. ECLI:EU:C:1996:79.
80. Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. dubna 1979. Státní zastupitelství
proti Tulliu Rattimu. Věc 148/78. ECLI:EU:C:1979:110.
81. Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. listopadu 2002. Überseering BV
proti Nordic Construction Company Baumanagement GmbH (NCC).
Věc C-208/00. ECLI:EU:C:2002:632.
82. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. října 1970. Franz Grad proti
Finanzamt Traunstein. Věc 9-70. ECLI:EU:C:1970:78.
83. Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. října 1982. Srl CILFIT a Lanificio di
Gavardo SpA proti Ministero della sanità. Věc 283/81.
ECLI:EU:C:1982:335.
[293]
84. Rozsudek Soudního dvora ze dne 7. května 1991. Nakajima All Precision
Co. Ltd proti Radě Evropských společenství. Věc C-69/89.
ECLI:EU:C:1991:186.
85. Rozsudek Soudního dvora ze dne 7. února 1979. Státní zastupitelství
proti Vincentu Auerovi. Věc 136/78. ECLI:EU:C:1979:34.
86. Rozsudek Soudního dvora ze dne 8. dubna 1976. Gabrielle Defrenne
proti Société anonyme belge de navigation aérienne Sabena. Věc 43-75.
ECLI:EU:C:1976:56.
87. Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. března 1999. Centros Ltd proti
Erhvervs- og Selskabsstyrelsen. Věc C-212/97. ECLI:EU:C:1999:126.
88. Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. února 1982. Polydor Limited a RSO
Records Inc. proti Harlequin Records Shops Limited a Simons Records
Limited. Věc 270/80. ECLI:EU:C:1982:43.
89. rozsudek Soudního dvora ze dne 9. září 2003. Christina Kik proti Úřadu
pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM).
Věc C-361/01 P. ECLI:EU:C:2003:434 odst. 82 a stanovisko Stanovisko
generální advokátky - Kokott - 18 září 2007. Skoma-Lux sro proti Celní
ředitelství Olomouc. Věc C-161/06. ECLI:EU:C:2007:525.
90. Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. září 2003. Monsanto Agricoltura
Italia SpA a další proti Presidenza del Consiglio dei Ministri a dalším. Věc
C-236/01. ECLI:EU:C:2003:431.
91. Rozsudek Tribunálu (čtvrtého senátu) ze dne 18. prosince 1992. Lilian R.
Khouri proti Komisi Evropských společenství. Věc T-85/91.
ECLI:EU:T:1992:121.
92. Rozsudek Tribunálu (druhého senátu) ze dne 22. dubna 1993.
Automobiles Peugeot SA a Peugeot SA proti Komisi Evropských
společenství. Věc T-9/92. ECLI:EU:T:1993:38.
93. Rozsudek Tribunálu (sedmého senátu) ze dne 30. září 2010. Yassin
Abdullah Kadi proti Evropské komisi. Věc T-85/09.
ECLI:EU:T:2010:418.
[294]
94. Rozsudek Tribunálu (šestého senátu) ze dne 31. března 2011. Italská
republika v. Evropský hospodářský a sociální výbor (EHSV). Věc T-
117/08. ECLI:EU:T:2011:131.
95. Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. července 1990. A. Foster a další
proti British Gas plc. Věc C-188/89. ECLI:EU:C:1990:313.
96. Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. května 1970. Komise Evropských
společenství proti royaume de Belgique. Věc 77-69.
ECLI:EU:C:1970:34.
97. Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 28. července 2016.
JZ v. Prokuratura Rejonowa Łódź – Śródmieście. Věc C-294/16 PPU.
ECLI:EU:C:2016:610.
98. Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 18. prosince 2007.
Société Pipeline Méditerranée et Rhône (SPMR) proti Administration des
douanes et droits indirects a Direction nationale du renseignement et des
enquêtes douanières (DNRED). Věc C-314/06. ECLI:EU:C:2007:817.
99. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 16. července 2015.
Evropská komise proti Rusal Armenal ZAO. Věc C-21/14 P.
ECLI:EU:C:2015:494.
100. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 5. května 2015.
Španělské království v. Rada Evropské unie. Věc C-147/13. ECLI:
ECLI:EU:C:2015:299.
101. Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. prosince 1979. Liselotte Hauer
proti Land Rheinland-Pfalz. Věc 44/79. ECLI:EU:C:1979:290.
ECLI:EU:C:2005:709.
102. Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. prosince 1979. Liselotte Hauer
proti Land Rheinland-Pfalz. Věc 44/79. ECLI:EU:C:1979:290.
ECLI:EU:C:2005:709.
103. Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. července 1998. Silhouette
International Schmied GmbH & Co. KG proti Hartlauer
Handelsgesellschaft mbH. Věc C-355/96. ECLI:EU:C:1998:374.
[295]
104. Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. března 1996. Komise Evropských
společenství proti Radě Evropské unie. Věc C-25/94.
ECLI:EU:C:1996:114.
105. Posudek 2/13 Soudního (pléna) dvora 18. prosince 2014. Přistoupení
Evropské unie k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod – Slučitelnost uvedeného návrhu se Smlouvou o EU a Smlouvou
o FEU“. ECLI:EU:C:2014:2454.
106. Posudek Soudního (pléna) dvora 8. března 2011. Návrh dohody Vytvoření
jednotného systému řešení sporů týkajících se patentů - Soud
pro evropské patenty a patenty Společenství. Posudek 1/09.
ECLI:EU:C:2011:123.
107. Posudek Soudního dvora (pléna) ze dne 18. prosince 2014. Přistoupení
Evropské unie k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod Věc 2/13. ECLI:EU:C:2014:2454.
108. Posudek Soudního dvora ze dne 10. dubna 1992. Posudek 1/92.
ECLI:EU:C:1992:189.
109. Posudek Soudního dvora ze dne 14. prosince 1991. Návrh dohody mezi
Společenstvím, na jedné straně, a státy Evropského sdružení volného
obchodu, na straně druhé, týkající se vytvoření Evropského
hospodářského prostoru. Posudek1/91. ECLI:EU:C:1991:490.
110. Posudek Soudního dvora ze dne 14. prosince 19911/91. Návrh dohody
mezi Společenstvím, na jedné straně, a státy Evropského sdružení
volného obchodu, na straně druhé, týkající se vytvoření Evropského
hospodářského prostoru. ECLI:EU:C:1991:490.
111. Posudek Soudního dvora ze dne 28. března 1996. Přistoupení
Společenství k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Posudek 2/94. ECLI:EU:C:1996:140.
112. Rozsudek Soudního dvora ze dne 23. února 1988. Spojené království
Velké Británie a Severního Irska proti Radě Evropských společenství.
Věc 131/86. ECLI:EU:C:1988:86.
[296]
113. Rozsudek Soudního dvora ze dne 27. března 1963. Da Costa en Schaake
NV, Jacob Meijer NV, Hoechst-Holland NV proti Administration fiscale
néerlandaise. Spojené věci 28 až 30-62. ECLI:EU:C:1963:6.
114. Rozsudek Soudu prvního stupně (pátého rozšířeného senátu) ze dne 3.
února 2005. Věc T-19/01. Chiquita Brands International, Inc., Chiquita
Banana Co. BV a Chiquita Italia, SpA proti Komisi Evropských
společenství. ECLI:EU:T:2005:31.
115. Usnesení Soudního dvora ze dne 4. února 2000. Emesa Sugar (Free
Zone) NV proti Aruba. Věc C-17/98. ECLI:EU:C:2000:69.
Rozhodnutí Ústavního soudu
1. Nález pléna Ústavního soudu Pl.ÚS 13/05 ze dne 22. 6. 2005 Novela
zákona o střetu zájmů ("volební zákon" podle čl. 40 Ústavy)
ECLI:CZ:US:2005:Pl.US.13.05.
2. Nález pléna Ústavního soudu Pl.ÚS 19/08 ze dne 26. 11. 2008
ECLI:CZ:US:2008:Pl.US.19.08.1
3. Nález pléna Ústavního soudu Pl.ÚS 42/04 ze dne 6. 6. 2006
Diskriminace mužů v důchodovém pojištění (institut povinného podání
přihlášky k účasti na pojištění). ECLI:CZ:US:2006:Pl.US.42.04. odst. 26.
4. Nález pléna Ústavního soudu Pl.ÚS 66/04 ze dne 3. 5. 2006 - Evropský
zatýkací rozkaz (eurozatykač). ECLI:CZ:US:2006:Pl.US.66.04.
5. Nález pléna Ústavního soudu ze dne 11. června 2003 sp. zn. Pl. ÚS 11/02
ve věci návrhu Městského soudu v Brně na zrušení slova "soudcům" v §
1 zákona č. 416/2001 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku
2001 a stanovení výše dalších platů za první a druhé pololetí roku 2002
představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům,
státním zástupcům, členům prezidia Komise pro cenné papíry, zástupci
Veřejného ochránce práv a členům bankovní rady České národní banky.
ECLI:CZ:US:2003:Pl.US.11.02.
[297]
6. Nález pléna Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2012 sp. zn. Pl. ÚS 5/12
- Slovenské důchody XVII - aplikace Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním
zabezpečení, závazky z mezinárodního a unijního práva.
ECLI:CZ:US:2012:Pl.US.5.12.1.
7. Nález pléna Ústavního soudu. ze dne 26. 11. 2008 Pl.ÚS 19/08.
ECLI:CZ:US:2008:Pl.US.19. 08. 1.
8. Nález Ústavního soudu I.ÚS 3226/16 ze dne 29. 6. 2017 - Neuznání
zahraničního právního a faktického rodičovství jednoho z mužů tvořících
stejnopohlavní pár je v rozporu s právem na rodinný život a s nejlepším
zájmem dítěte. ECLI:CZ:US:2017:1.US.3226.16.2.
9. Nález Ústavního soudu IV.ÚS 1783/11 ze dne 23. 4. 2013 K povinnosti
respektovat při výkladu smluv princip autonomie vůle smluvních stran.
ECLI:CZ:US:2013:4.US.1783.11.2
10. Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 27/09 ze dne 10. 9. 2009 - Kauza Melčák
- zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny jednorázovým
ústavním zákonem. ECLI:CZ:US:2009:Pl.US.27.09.1.
11. Nález Ústavního soudu Pl.ÚS 33/97 ze dne 17. prosince 1997
Suspenzivní veto prezidenta republiky - počítání lhůty podle čl. 50 odst.
1 Ústavy. ECLI:CZ:US:1997:Pl.US.33.97
12. Nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2008 č. j. Pl. ÚS 19/08, 446/2008
Sb. Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a
Smlouvu o založení Evropského společenství.
ECLI:CZ:US:2008:Pl.US.19.08.1
13. Nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 157/97.
ECLI:CZ:US:2000:2.US.157.97.
14. Nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011 IV. ÚS 1521/10 Odpovědnost
státu za škodu způsobenou porušením evropského práva.
ECLI:CZ:US:2011:4.US.1521.10.1.
[298]
Rozhodnutí dalších soudů
1. Rozsudek Soudu ESVO ve věci Mag Instrument Inc. proti California
Trading Company Norway, Ulsteen.
2. Rozsudek Soudu ESVO ze dne 3. prosince 1997. Mag Instrument Inc.
proti California Trading Company Norway, Ulsteen. Věc E-2/97.
dostupné z
http://www.eftacourt.int/uploads/tx_nvcases/2_97_Advisory_Opinio
n_EN_01.pdf
3. Rozsudek Soudu ESVO ze dne 5. dubna 2001. Kontrolní úřad proti
Norskému království. Věc E3/00. dostupné z
http://www.eftacourt.int/uploads/tx_nvcases/3_00_Judgment_EN.pd
f.
4. Rozhodnutí Bundesverfassungsgericht z 8. dubna 1987, č.j. 2 BvR
687/85 Kloppenburg, [Cit. 2. června 2017]. Dostupné na:
http://www.servat.unibe.ch/dfr/bv075223.html
5. Rozhodnutí Bundesverfassungsgericht druhé senátu ze dne 15. prosince
2015 - 2 BvR 2735/14 - Rn. (1-126),
ECLI:DE:BVerfG:2015:rs20151215.2bvr273514, dostupné z
http://www.bverfg.de/e/rs20151215_2bvr273514.html.
6. Rozhodnutí Bundesverfassungsgericht druhého senátu z 21. června 2016
- 2 BvR 2728/13 - Rn. (1-220),
ECLI:DE:BVerfG:2016:rs20160621.2bvr272813 dostupné z
http://www.bverfg.de/e/rs20160621_2bvr272813.html.
7. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bosphorus Hava
Yollary Turizm ve Ticaret Anonim Sirketi v. Irsko, rozsudek velkého
senátu z 30. června 2005, sp. zn. 45036/98.
8. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cooperatieve
Producentenorganisatie van de Nederlandse Kokkelvisserij U.A. s.
[299]
Nizozemí, rozsudek třetí sekce z 20. ledna 2009, sp. zn. 13645/05.
ECLI:CE:ECHR:2009:0120DEC001364505.
9. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kress v. Francie,
rozsudek velkého senátu z 7. června 2001, sp. zn. 39594/98.
ECLI:CE:ECHR:2001:0607JUD003959498.
10. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Matthews v.
Velká Británie, rozsudek velkého senátu z 18. února 1999,
ECLI:CE:ECHR:1999:0218JUD002483394.
11. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Michaud proti
Francii, rozsudek senátu páté sekce z 6. prosince 2012 ve věci č.
12323/11, ECLI:CE:ECHR:2012:1206JUD001232311.
12. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vermeulen v. v.
Belgie, rozsudek velkého senátu z 20. února 1996, sp. zn. 19075/91.
ECLI:CE:ECHR:1996:0220JUD001907591.
13. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci X v. Německo,
rozhodnutí pléna ze dne 10. června 1958.
ECLI:CE:ECHR:1958:0610DEC000023556.
14. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2008 sp. zn. 3 Tdo
58/2008.
15. Wyrok Trybunału Konstytucyjnego z 27 kwietnia 2005 r., P 1/05
STOSOWANIE EUROPEJSKIEGO NAKAZU ARESZTOWANIA
DO OBYWATELI POLSKICH dostupný z
http://trybunal.gov.pl/fileadmin/content/omowienia/P_1_05_PL.pdf.
Stanoviska generálních advokátů
1. Stanovisko generální advokáta Darmona ze dne 19. května 1987. Meryem
Demirel proti Stadt Schwäbisch Gmünd. Věc 12/86.
ECLI:EU:C:1987:232.
2. Stanovisko generální advokáta Melchiora Watheleta přednesené dne 27.
ledna 2016. SECIL. Věc C-464/14. ECLI:EU:C:2016:52.
[300]
3. Stanovisko generální advokátky - Trstenjak - přednesené dne 8. března
2007. Albert Reiss Beteiligungsgesellschaft mbH proti Land BadenWürttemberg.
Věc C-466/03. ECLI:EU:C:2005:390.
4. Stanovisko generálního advokáta - Cosmas - 19 března 1998. Komise
Evropských společenství proti Španělskému království. Věc C-298/97.
ECLI:EU:C:1998:11.
5. Stanovisko generálního advokáta - Darmon - 8 listopadu 1990. The
Queen proti Immigration Appeal Tribunal, ex parte Gustaff Desiderius
Antonissen. Věc C-292/89. ECLI:EU:C:1990:387.
6. Stanovisko generálního advokáta - Jääskinen - 8 května 2014. Rada
Evropské unie a další proti Vereniging Milieudefensie a Stichting Stop
Luchtverontreiniging Utrecht. Spojené věci C-401/12 P až C-403/12 P.
ECLI:EU:C:2014:310. odst. 44.
7. Stanovisko generálního advokáta - Jacobs - 29 ledna 1998. Silhouette
International Schmied GmbH & Co. KG proti Hartlauer
Handelsgesellschaft mbH. Věc C-355/96. ECLI:EU:C:1998:33.
8. Stanovisko generálního advokáta - La Pergola - 20 dubna 1999. Komise
Evropských společenství proti Belgickému království. Věc C-170/98.
ECLI:EU:C:1999:182.
9. Stanovisko generálního advokáta - Mayras - 25 října 1972. International
Fruit Company NV a další proti Produktschap voor Groenten en Fruit.
Spojené věci 21 až 24-72. ECLI:EU:C:1972:89.
10. Stanovisko generálního advokáta - Mischo - 12 prosince 2002. Komise
Evropských společenství proti Dánskému království. Věc C-192/01.
ECLI:EU:C:2002:760.
11. Stanovisko generálního advokáta - Poiares Maduro - 20 února 2008.
Fabbrica italiana accumulatori motocarri Montecchio SpA (FIAMM) a
Fabbrica italiana accumulatori motocarri Montecchio Technologies LLC
(C-120/06 P), Giorgio Fedon & Figli SpA a Fedon America, Inc. (C-
121/06 P) proti Radě. ECLI:EU:C:2008:98.
[301]
12. Stanovisko generálního advokáta M. Bobka přednesené dne 12. prosince
2017. Věc C 16/16 P Belgické království proti Evropské komisi.
ECLI:EU:C:2017:959odst. 140.
13. Stanovisko generálního advokáta Roemera ve věci Van Gend en Loos je
naprosto jednoznačné a podporuje tuto tezi. Viz Stanovisko generálního
advokáta Roemera ze dne 12 prosince 1962. NV Algemene Transporten
Expeditie Onderneming van Gend & Loos proti Nederlandse
administratie der belastingen. Věc 26-62. ECLI:EU:C:1962:42.
Ostatní dokumenty
1. AUST, A. Vienna Convention on Succession of States in Respect of
Treaties - Introductory Note. [online]. [Cit. 28.1. 2018]. Dostupné z
http://legal.un.org/avl/ha/vcssrt/vcssrt.html.
2. Draft Articles on the Law of Treaties with commentaries (1966)
[Cit. 17. 8. 2016].
Dostupné z http://legal.un.org/ilc/texts/instruments/english/commen
taries/1_1_1966.pdf str. 219.
3. Draft articles on the responsibility of international organizations, with
commentaries – 2011 str. 101. [Cit. 17. 8. 2016]. Dostupné z:
http://legal.un.org/ilc/texts/instruments/english/commentaries/9_11
_2011.pdf.
4. Vysvětlení k Listině základních práv (2007/C 303/02) [Cit. 10. 9. 2017].
Dostupná z http://eur-
lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2007:303:0017:003
5:cs:PDF.
5. Kasační opravný prostředek podaný dne 16. prosince 2010 Spojeným
královstvím Velké Británie a Severního Irska proti rozsudku Tribunálu
(sedmého senátu) vydanému dne 30. září 2010 ve věci T-85/09, Yassin
Abdullah Kadi v. Evropská komise. Věc C-595/10 P.
[302]
6. European Communities – Protection of Trademarks and Geographical
Indications for Agricultural Products and Foodstuffs. Complaint by the
United States. WT/DS174/R Report of the Panel z 15. března 2005 odst.
7.269. [Cit. 17. 8. 2016]. Dostupné z:
https://www.wto.org/english/tratop_e/dispu_e/174r_e.pdf.