MASARYKOVA UNIVERZITA Přírodovědecká fakulta PŘÍNOS PALEOPATOLOGICKÝCH VÝZKUMŮ PRO BIOLOGICKÉ A HUMANITNÍ VĚDY Habilitační práce (komentovaný soubor prací) MUDr. Lenka Vargová, Ph.D. (dříve Benešová) Brno 2017 PODĚKOVÁNÍ Práce vznikla na základě mého mnohaletého působení na Oddělení lékařské antropologie Anatomického ústavu Masarykovy univerzity. Upřímně děkuji vedoucí tohoto oddělení paní doc. RNDr. Ladislavě Horáčkové, Ph.D. za dlouhodobou spolupráci a pomoc při lékařsko-antropologických výzkumech a přednostovi Anatomického ústavu LF MU panu prof. RNDr. Petrovi Dubovému, CSc. za vytvoření podmínek pro moji práci. Poděkování patří také Mgr. Kateřině Vymazalové, Ph.D. i celému kolektivu Anatomického ústavu LF MU za pomoc a podporu, zejména laborantkám paní Jiřině Menšíkové a Martě Lněničkové a také výtvarnici paní Mgr. Janě Vachové. Ráda bych poděkovala i své rodině za trpělivost a pochopení. 5 PŘÍNOS PALEOPATOLOGICKÝCH VÝZKUMŮ PRO BIOLOGICKÉ A HUMANITNÍ VĚDY Habilitační práce Komentář k souboru předložených prací OBSAH: 1. Cíle a charakter předkládaného souboru studií 2. Podíl uchazečky v pracích se spoluautory 3. Úvod a současný stav problematiky 4. Materiál 5. Metodika 6. Výsledky a diskuse 7. Závěr 8. Seznam literatury použité v komentáři 9. Seznam předložených prací 10. Předložené práce uchazečky 10.1. Skupina I. 10.2. Skupina II. 10.3. Skupina III. 11. Souhrn v angličtině 7 8 9 12 13 17 34 35 43 47 47 139 241 365 6 7 1. CÍLE A CHARAKTER PŘEDKLÁDANÉHO SOUBORU STUDIÍ Předložená habilitační práce informuje o významu a rozvoji paleopatologie jako samostatné mezioborové vědní disciplíny a hodnotí podíl autorky na jejím rozšíření v českých zemích. Podává přehled části dosavadních výsledků vědecké práce uchazečky v oblasti historické antropologie a paleopatologie. Jedná se o komentovaný soubor 24 zveřejněných publikací autorky, který je rozdělen do tří oddílů: I. Sdělení zaměřená na studium vyšetřovacích postupů použitelných při paleopatologické diagnostice a na možnosti interpretace paleopatologických nálezů (9 publikací). Tato skupina prací ověřuje použitelnost klasických medicínských vyšetřovacích metod v paleopatologických studiích a na základě vlastních zkušeností má za cíl vypracovat optimální postup při paleopatologické diagnostice u jednotlivých onemocnění. II. Druhá skupina publikací zahrnuje celkové lékařsko-antropologické studie rozsáhlejších kosterních souborů z různých archeologických lokalit (7 publikací). Výsledky jsou přínosem pro hodnocení celkového zdravotního stavu zkoumaného vzorku historické populace, na jehož základě lze do určité míry vyvozovat i sociální podmínky studovaného obyvatelstva a jeho životní styl. Získané informace jsou proto přínosem zejména pro historické vědy. III. Třetí oddíl obsahuje články, které se zabývají sledováním výskytu, projevů, případně léčby jednotlivých chorob u rozdílně datovaných populací (8 publikací). Prezentované práce přinášejí podklady pro zachycení historického vývoje studované nemoci v průběhu dějin a snaží se zmapovat faktory, které by mohly mít kauzální spojitost s postupnými změnami charakteru onemocnění. Uvedený soubor sdělení může tedy být přínosem nejen pro historii, ale do jisté míry i pro současnou medicínu. Autorka si je vědoma, že do jedné habilitační práce nelze zahrnout všechny výsledky dosažené během jejího působení na Oddělení lékařské antropologie Anatomického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Předložené publikace jsou proto zaměřeny pouze na výběr těch sdělení, která se zabývají problematikou paleopatologických studií a poukazují na jejich význam. 8 2. PODÍL UCHAZEČKY V PRACÍCH SE SPOLUAUTORY U předložených publikací, u nichž je uchazečka první autorkou, činí její podíl na uvedené práci asi 60-100%. U ostatních prací se autorský podíl pohybuje mezi 30 až 50%. Uchazečka se významnou měrou podílela na antropologické analýze všech zkoumaných kosterních pozůstatků, a to jak při získávání popisných a morfometrických znaků, tak i při jejich vyhodnocení. Hlavní její činnost spočívala v paleopatologické diagnostice, při níž využívala poznatků kvalifikovaného lékaře. Prováděla podrobná morfoskopická vyšetření veškerých studovaných skeletů či jejich částí k odhalení chorobných změn. Uchazečka se podílela na zhotovení kvalitní dokumentace patologických nálezů, u každého z nich v rámci diferenciální diagnostiky stanovila další vyšetřovací postupy nezbytné k získání konečné diagnózy. V indikovaných případech vyhodnocovala rentgenové snímky, odebírala kostní vzorky pro histologické a genetické vyšetření a prováděla jejich fixaci před transportem na specializovaná pracoviště. Interpretace výsledků pak byla prováděna, vedle studia literárních a ikonografických pramenů, formou diskuse se spoluautory. Spoluautoři se na publikovaných pracích účastnili podle svého zaměření. Nejvíce se na většině z nich podílela doc. RNDr. Ladislava Horáčková, Ph.D., která je dlouholetou vedoucí výzkumného týmu uchazečky. Prof. MUDr. et PhDr. Eugen Strouhal, Dr.Sc. má zásluhy zejména za uvedení uchazečky do studia v oblasti paleopatologie a poskytování odborných konzultací v některých problematických případech. Další spolupracovníci zajišťovali především speciální vyšetření nezbytná při diferenciální diagnostice u jednotlivých případů a částečně se podíleli, s přihlédnutím ke své odbornosti, i na hodnocení patologických nálezů. Významná byla pomoc genetiků při průkazu přítomnosti DNA patogenů v kostních vzorcích (RNDr. Radek Horváth, Ph.D., doc. RNDr. Milan Bartoš, Ph.D.), rentgenologů pro zhotovení klasických rentgenových i CT snímků (Prof. MUDr. Luboš Vyhnánek, Dr.Sc., doc. MUDr. Petr Krupa, CSc., MUDr. Josef Svoboda) a histoložky při zpracování a hodnocení preparátů ve světelném i skenovacím elektronovém mikroskopu (RNDr. Alena Němečková, CSc.). Při studiu ikonografických a literárních pramenů, nezbytných pro správnou interpretaci výsledků paleopatologických nálezů, byla velmi vítaná pomoc historičky (PhDr. Miroslava Menšíková) a archeologů (RNDr. et PhDr. Jana Langová, PhDr. Milan Salaš, Dr.Sc., doc. PhDr. Jaromír Kovárník, CSc.). 9 Příspěvek uchazečky při vlastním sepisování textů činil v průměru 50% (od 30 do 100%), u veškerých prací prováděla autorka rovněž korektury. 3. ÚVOD A SOUČASNÝ STAV PROBLEMATIKY Paleopatologie je nauka o chorobách dávných populací lidí a zvířat. Jejím cílem je zachytit vznik a historický vývoj pokud možno všech onemocnění, a to na základě studia patologických změn na tělesných pozůstatcích (na mumifikovaných tělech i „tvrdých tkáních“ – kostech a zubech). Názvu paleopatologie poprvé použil koncem 19. století americký lékař Robert Wilson Shufelt (*1850 - †1934) pro studium nemocí fosilních zvířat. V tomto období lze již také vystopovat nejstarší paleopatologická pozorování nemocí na lidských tělesných pozůstatcích, která však byla uváděna spíše jen jako kuriózní nálezy, bez zřetele na jejich historický a medicínský význam (jak uvádí například ve své práci Granville z roku 1825). První rozsáhlejší paleopatologický výzkum celého souboru núbijských skeletů a mumií uskutečnil teprve počátkem 20. století Crafton Elliot Smith (*1871 - †1937). Za zakladatele nového vědního oboru paleopatologie je však pokládán Mark Armand Ruffer (*1859 - †1917). Tento významný anglický bakteriolog nejprve vypracoval metodiku pro histologické vyhodnocení vzorků dehydratovaných tkání egyptských mumií a následně se začal věnovat studiu jejich patologických změn. Na základě získaných zkušeností pak stanovil název, obsah i metodiku paleopatologie (Moodie 1923; Sandison 1967). V dalším období zájem o paleopatologii postupně vzrůstal, neboť rozvoj klinických a laboratorních metod umožnil zlepšení diagnostiky zkoumaných případů. V paleopatologické literatuře již nebyly publikovány pouze náhodně objevené kazuistiky, ale začaly být prováděny paleopatologické studie kompletních nálezových celků, které umožnily určení frekvence chorob ve zkoumaném vzorku populace. Tím byl zahájen přechod k „populační paleopatologii“. Osamostatnění paleopatologie jako vědního oboru bylo završeno v roce 1973 založením „Paleopatologické asociace“, kdy zájem o tuto vědu nebývale vzrostl a paleopatologie se stala předmětem studia v řadě významných světových vědeckých institucích (Strouhal 2004 b). Také v českých zemích vznikala pracoviště specializovaná na paleopatologii. Jedním z prvních bylo Oddělení lékařské antropologie Anatomického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, kde uchazečka působí již více než dvě desítky let. Na tomto 10 pracovišti začaly být, vedle ryze osteologických a antropologických studií (například Horáčková et al. 1993), prezentovány i paleopatologické nálezy. Zpočátku se jednalo rovněž spíše pouze o kazuistiky (například Dokládal 1969; Horáčková 1989; Benešová et al. 1994), později se staly předmětem zájmu i komplexní paleopatologické studie celých osteologických celků (například Horáčková & Benešová 1994; Vargová & Horáčková 2004). Rozboru patologických změn u jednotlivých případů se využívá zejména při studiu pozůstatků významných historických osobností (například Vlček 1993; Horáčková & Vargová 1997; Drozdová et al. 2010) nebo u velmi vzácných patologických nálezů (například Strouhal 1978; Kalová et al. 2013). Populační paleopatologie napomáhá alespoň částečně zrekonstruovat prevalenci chorob ve studovaném vzorku populace, a to v určitém historickém období na dané lokalitě (například Stloukal & Vyhnánek 1976; Ubelaker et al. 2006). Dále se tyto studie snaží zhodnotit vliv přírodních i umělých složek zevního prostředí, které mají se zdravotním stavem populace kauzální spojitost (například Vargová et al. 2010). V současnosti patří Oddělení lékařské antropologie LF MU mezi přední výzkumná pracoviště v České republice, která se paleopatologií zabývají. Paleopatologie je typickou mezioborovou vědou a vyžaduje rozsáhlé znalosti z mnoha vědeckých odvětví. Patří k nim humánní anatomie (zejména osteologie), historická antropologie, patologie (v indikovaných případech i některé další medicínské obory) a dále, pro posouzení všech souvislostí, jsou potřebné i znalosti z archeologie a historie. Různé aspekty těchto biologických i společenských věd se mohou často prolínat, a proto tato multidisciplinární nauka vyžaduje úzkou spolupráci odborníků několika zdánlivě odlišných oborů. Významná je i spolupráce s renomovanými zahraničními odborníky. V českých zemích jsou pro paleopatologické studie k dispozici hlavně kosterní pozůstatky, proto má pro tento druh výzkumu zásadní význam humánní osteologie, která je nezbytnou součástí normální anatomie, základního teoretického oboru všech lékařských věd i fyzické antropologie. Poskytuje detailní znalosti lidské kostry i její osifikace v průběhu dětského věku. Umožňuje odlišit normální anatomické struktury (nejčastěji se vyskytující v dané populaci) od odchylek různého druhu – variet nebo anomálií (Čihák 1987). Pro paleopatologická pozorování se využívají rovněž poznatky historické (kostrové) antropologie, která je významnou součástí fyzické antropologie. Zabývá se komplexním studiem lidského těla (růstem, vývojem, morfologií, funkcí – v čase i v prostoru), a to jak u jednotlivců, tak i v rámci celých lidských populací. V historickém kontextu se snaží zachytit veškeré jevy (společenské i přírodní), které významně působí na jedince či celou 11 skupinu obyvatel. Historická antropologie disponuje detailně propracovanou metodologií komparace lidského těla, používá k tomu celou řadu metrických i popisných znaků. V současnosti je možno v historické antropologii využít i moderních metod molekulární biologie, populační genetiky, biochemie a numerické taxonomie. Výsledky těchto studií poskytují informace o stáří, pohlaví, tělesné výšce, případně o tělesné konstituci studovaného jedince nebo informují o významných demografických datech, jako je například porodnost, úmrtnost, střední délka dožití, míra reprodukce atd. Základní antropologická analýza kosterních pozůstatků je nedílnou součástí každé paleopatologické studie. Pro správnou interpretaci paleopatologických nálezů je rovněž nezbytné využívat výsledků archeologických výzkumů, které poskytují historický rámec pro zhodnocení zjištěných chorob (přesnější datování, rekonstrukce přírodního i umělého prostředí studované populace, způsob obživy, složení potravy, odívání, bydlení, pracovní a kulturní zvyky, typy pracovních nástrojů i používaných zbraní apod.). Určitou představu o zevních podmínkách a způsobu života zkoumané skupiny obyvatel poskytují i psané historické záznamy (kroniky, medicínské spisy s popisy onemocnění a způsoby jejich léčby, zakládací dekrety špitálů, zdravotní hlášení úřadům o výskytu infekčních onemocnění atd.). V některých případech lze čerpat důležité informace i z ikonografických pramenů, zahrnujících kresby, malby, sošky, reliéfy, mince a medaile, na nichž je možné pozorovat mnohdy věrně znázorněné patologické změny celých těl nebo jejich částí. Vedle již uvedených vědních oborů je paleopatologická diagnostika založena především na poznatcích i vyšetřovacích metodách lékařských věd. Jedná se zejména o patologickou anatomii, rentgenologii, ortopedii, forenzní medicínu, chirurgii, mikrobiologii, epidemiologii a další medicínské specializace podle druhu nálezů. Použití klasických medicínských vyšetřovacích postupů je však v paleopatologii značně limitováno charakterem tělesných pozůstatků a značně závisí na jejich zachovalosti. Autorka předkládané habilitační práce má pro paleopatologické výzkumy základní odborné předpoklady. V pregraduálním studiu, jako absolventka lékařské fakulty, získala všeobecné medicínské vzdělání; dlouholetou prací na anatomickém ústavu ve funkci odborné asistentky se obohatila o cenné zkušenosti z oblasti humánní osteologie; v rámci postgraduálního studia si doplnila znalosti v oblasti historické antropologie a úspěšně složila zkoušku ze základů paleopatologie na 1. Lékařské fakultě Karlovy univerzity v Praze. 12 4. MATERIÁL Za svého působení na Oddělení lékařské antropologie Anatomického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity měla uchazečka možnost prostudovat téměř pět tisíc skeletů nebo jejich částí z rozličných archeologických lokalit, zejména moravských. Kosterní pozůstatky byly datovány do různých historických období, nejpočetnější byly novověké osteologické soubory. Patří k nim například kosterní kolekce z krypty Poutního kostela jména Nanebevzetí Panny Marie ve Křtinách, z bývalého Městského hřbitova na ulici Malé Nové v Brně (dnes nároží Antonínské a Kounicovy ulice), z Katedrály sv. Petra a Pavla v Brně, z pohřebiště ve Veselí na Moravě, z Kaple sv. Josefa z Kyjova, z Kostela Povýšení sv. Kříže v Jihlavě, z klášterního hřbitova u Nemocnice Milosrdných bratří v Brně a z několika dalších menších lokalit. K početně menším, avšak historicky významným osteologickým kolekcím, patřily mimo jiné i kosterní pozůstatky z hromadných hrobů vojáků z období napoleonských válek, a to z bitvy u Slavkova v roce 1805 a z bitvy u Znojma v roce 1809. Ze středověkých kosterních souborů lze jmenovat slovanské pohřebiště z OlomouceNemilan, z období stěhování národů skelety z Líbivé u Břeclavi a ze Zličínského Dvora v Praze, za pozornost stojí i mladobronzová kumulace lidských skeletů na Cezavách u Blučiny. Zachovalost kosterních pozůstatků se lišila, a to jak z různých lokalit, tak i v rámci jednotlivých osteologických souborů. Sekundárně uložené kosti v osáriích (například v kryptě křtinského chrámu nebo v kyjovské kapli) byly více poškozeny a měly nižší výpovědní hodnotu než skelety z kostrových pohřebišť (například z Olomouce-Nemilan). Je však třeba poznamenat, že i v těchto případech se většinou jednalo o záchranné archeologické výzkumy, u nichž byla obvykle část hrobů narušena výstavbou. Významným faktorem zachovalosti koster byl i vliv prostředí, v němž byli zemřelí pochováni (například řada skeletů z pohřebiště ze Zličínského Dvora v Praze byla již částečně zetlelá). Vedle skeletů z archeologických výzkumů prostudovala uchazečka, v rámci komparace paleopatologických nálezů s normálními anatomickými strukturami i klinicky diagnostikovanými patologickými případy, také velké množství recentních kosterních pozůstatků z depozitáře Anatomického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity a ze sbírek uložených v Pathologisch-Anatomisches Bundesmuseum ve Vídni. 13 5. METODIKA Hodnocení paleopatologických nálezů představuje stanovení diagnózy určité choroby na základě jejích projevů na skeletu nebo mumifikovaném těle. Z tohoto důvodu je třeba volit podobné postupy, jako se používají při diagnostice v běžné lékařské praxi. Patří k nim: anamnéza, objektivní vyšetření, pracovní diagnóza, diferenciální diagnóza a konečná diagnóza. V paleopatologických studiích jsou však možnosti získání anamnestických údajů značně limitovány. Z tohoto důvodu osobní anamnézu, do jisté míry, nahradila standardní antropologická analýza studovaného skeletu za použití klasických antropometrických a morfoskopických metod. Umožnila ve většině případů odhadnout biologický věk zkoumaného jedince, pohlaví, drobné odchylky v rámci variability a na základě robusticity skeletu také celkovou tělesnou konstituci. U studovaných koster dospělých jedinců bylo pohlaví stanoveno sledováním ženských a mužských pohlavních znaků na lebkách podle kritérií Borovanského (1936) a Čiháka (1987), u mladších věkových skupin bylo využito také morfologické analýzy dolní čelisti podle Lotha & Hennenberga (1996). Na postkraniálním skeletu bylo pohlaví určeno analýzou pánevních kostí a pánve jako celku podle práce Howellse (1964), Phenice (1969) a Brůžka (1991). Při studiu dlouhých kostí bylo přihlédnuto ke kritériím Černého (1971). Na sternu byly pohlavní rozdíly hodnoceny podle Dokládala (1978). Pro určování věku v dětském období bylo využito poznatků, které uvádí Flecker (1932–33), Fazekas & Kósa (1978), Stloukal & Hanáková (1978), Čihák (1987), Ubelaker (1987), Florkowski & Kozlowski (1994). Za základní hranici dospělosti byla považována zosifikovaná synchondrosis sphenooccipitalis. Věk dospělých jedinců byl dále zpřesňován podle schémat Valloise (1937) v Rösingově modifikaci (1977), Lince (1971), Szilvássyho (1980), Vlčka (1980) a Lovejoy (1985). Po odhadu věku dožití byly jednotlivé skelety zařazeny do obecně používaných věkových kategorií (viz Martin & Saller 1957): novorozenec, infans I (do 6 let, do začátku prořezávání trvalého chrupu), infans II (od 7 do 14 let, do dokončení prořezávání trvalého chrupu bez M3), juvenis (od 15 do 19 let), adultus I (od 20 do 29 let), adultus II (od 30 do 39 let), maturus I (od 40 do 49 let), maturus II (od 50 do 60 let), senilis (nad 60 let). Metrické a morfoskopické znaky byly na skeletech hodnoceny, pokud to dovoloval stav zachovalosti, za pomoci klasických morfoskopických a antropometrických metod, jejichž výčet je možno najít v práci Martina & Sallera (1957), Knussmanna (1988) nebo Stloukala 14 a kolektivu (1999). Tělesná výška byla stanovena na mužských skeletech podle tabulek Breitingera (1937), na ženských skeletech podle Bacha (1965). V osobní anamnéze bylo pátráno po všech chorobách prodělaných během života. Zdrojem informací byly ve značně omezené míře známky takzvaných „nespecifických“ projevů stresu na kostrách, k nimž patřily Harrisovy linie (Kühl 1980, Horáčková 2004 b), cribra orbitalia (Møller-Christensen et al. 1963, Nattan & Haas 1966, Hengen 1971, Horáčková 2004 a) nebo hypoplázie zubní skloviny či dentinu (Rozkovcová 1982, Strouhal 2004 a). Všechny tyto změny však informují pouze o blíže neurčené prodělané nemoci. Při absenci jakýkoliv dalších chorobných změn na kostře zůstaly pouze dokladem zátěže v průběhu života, spojené se zpomalením nebo poruchou metabolismu mineralizace kostí a zubů. Údaje z anamnézy o dobových možnostech léčby a její úrovni jsou získávány studiem ikonografických a literárních pramenů. V prezentované studii byly většinou zkoumány pozůstatky anonymních zemřelých jedinců, proto bylo nutno přihlédnout zejména ke studiu celé populace. Po standardním antropologickém výzkumu osteologického materiálu bylo provedeno detailní makroskopické zkoumání. Na jeho základě bylo možno stanovit veškeré morfologické změny kostí a zhodnotit, zda se jedná o prostou odchylku od normy v rámci variability nebo projev onemocnění. Vždy se postupovalo systematicky a postupně byly prostudovány všechny zachované části kostry, včetně drobných fragmentů. Pozornost byla věnována i obsahu tělních dutin, aby nebyly případně opomenuty kalcifikované mízní uzliny, části nástrojů apod. Nedílnou součástí objektivního vyšetření byla detailní dokumentace. Nalezené chorobné změny byly zaznamenány především písemnou formou. Byla vždy popsána přesná lokalizace patologických ložisek na skeletu, jejich četnost, velikost, okraje a celkový charakter (osteolytický defekt nebo osteoplastický proces apod.). Nezbytné bylo i provedení kvalitní fotodokumentace, případně zhotovení schematického nákresu. Z hlediska diagnostiky bylo třeba vždy zhodnotit lokalizaci chorobných změn. Pro některá onemocnění jsou typická osamocená unifokální ložiska, jinde se jedná o mnohočetný výskyt lézí na skeletu. Paleopatologické nálezy byly posuzovány převážně podle kritérií Steinbocka (1976), Ortnera & Putschara (1985), Vyhnánka et al. (1998), Aufderheideho & Rodríguez-Martína (1998), Ortnera (2003), Horáčkové, Strouhala & Vargové (2004). Pečlivá aspekce studovaných skeletů prostým okem, pomocí lupy či preparačního mikroskopu, pomohla nejen k vyhodnocení rozmístění patologických nálezů na skeletu, ale 15 umožnila zhodnotit také charakter chorobných změn. V některých případech byl nález natolik typický (například u zhojených fraktur), že bylo možno stanovit diagnózu již po základní prohlídce. Jindy umožnilo makroskopické zkoumání vytipovat suspektní případy (stanovit tzv. pracovní diagnózu) pro aplikaci dalších, finančně náročnějších metod a na jejich základě stanovit konečnou diagnózu (tzv. diferenciální diagnostika). K specializovanějším metodám patřilo nejčastěji radiologické vyšetření, jak klasické, tak i CT (nezbytné bylo zejména u traumat, zánětů, novotvarů apod.). Získané rentgenové snímky byly hodnoceny podle Vyhnánka a kolektivu (1998). V indikovaných případech byly, k ověření konečné diagnózy, odebrány kostní vzorky a zhotoveny histologické řezy. Ve většině případů byly používány běžné techniky uváděné v klasických učebnicích Wolfa (1954) nebo Vacka (1996). Byly prováděny standardní výbrusy kostí nebo byla studována kostní tkáň na odvápněných preparátech. Vzorky byly nejdříve fixovány 10% formolem, poté odvápněny dekalcifikačním roztokem s kyselinou dusičnou podle Lievreové (cit. Wolf 1954). Po vypláchnutí a odvodnění vzestupnou řadou alkoholů byla tkáň prosycena xylénem a zalita do paraplastu. Bloček byl krájen na rotačním mikrotomu. Ke znázornění struktur kostní tkáně bylo použito základní barvení hematoxylinem-eosinem a barvení podle Weigerta a van Giesona. Hotové preparáty byly nakonec zamontovány do solakrylu. V paleopatologii je nejspolehlivější metodou k potvrzení diagnózy infekčních chorob průkaz DNA patogenního mikroorganismu z kosterních pozůstatků nebo mumifikovaných tkání. Toto vyšetření však přináší řadu technických obtíží, prozatím se provádí hlavně detekce DNA Mycobacterium tuberculosis a Mycobacterium leprae. Tato vyšetření byla realizována ve spolupráci se specializovanými molekulárně-biologickými laboratořemi (Mikrobiologický ústav LF MU a Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, firma GeneProof, a. s., genetická laboratoř v Londýně). U suspektních případů tuberkulózy či lepry, pokud to dovoloval stav kosterního materiálu, byly co nejblíže patologického ložiska odebrány vzorky kostní tkáně. Povrch kosti byl nejprve řádně desinfikován 10% H2O2 a očištěn 96% etylalkoholem. Sterilním dlátkem byla odstraněna povrchová vrstva kompakty a skalpelem či sterilním vrtákem odebrána spongióza. Vzorek byl pak rozdrcen v dekontaminované třecí misce na jemný prášek, který byl ve sterilních zkumavkách odeslán do genetické laboratoře k izolaci a amplifikaci DNA. Odběry se prováděly vždy po opakovaném třicetiminutovém ozáření pracovního prostředí krátkovlnným UV zářením, aby se zabránilo kontaminaci vzorku. Další postup izolace a amplifikace DNA je podrobněji popsán například v publikaci Horváth et. al. (1997). 16 V některých případech bylo nutno požádat o spolupráci odborníky i z dalších oborů (například při chemickém vyšetření kostí u dny, statistickém zpracování výsledků, při superprojekci lebky do portrétu historické osobnosti apod.) V rámci diferenciální diagnostiky byly některé patologické léze srovnávány s podobnými nálezy v současné medicínské praxi (některé jsou uvedeny například v publikací Smrčka et al. 2009), případně s defekty na recentním kosterním materiálu uloženém v Pathologisch - Anatomisches Bundesmuseum ve Vídni, kde byla diagnóza patologických stavů ověřena již na základě současných nejmodernějších klinických metod. Součástí každé paleopatologické studie bylo také základní vyšetření chrupu, při němž se jako základní vyšetřovací metoda používá především detailní makroskopické zkoumání, doplněné v indikovaných případech rentgenologickým vyšetřením. Norma byla stanovena podle Dokládala (1994), zubní abraze byla hodnocena podle Milese (1963) a Lovejoy (1985). Úbytek kostní tkáně byl hodnocen na základě Heldova diagramu, který je uveden v práci Stloukala a kolektivu (1999). Při studiu zubního kazu byla vždy stanovena frekvence kazů, intenzita kazivosti a komparativní dentální či alveolární index, které do jisté míry vyjadřují stupeň zachovalosti chrupu a umožňují přesnější srovnání výsledků s jinými osteologickými soubory (Strouhal 1961). 17 6. VÝSLEDKY A DISKUSE Výsledky části nejvýznamnějších paleopatologických výzkumů uchazečky jsou zahrnuty v předložených publikacích. Sdělení jsou rozdělena do tří skupin, které se však do jisté míry tematicky prolínají. I. První skupina prací je věnována metodám paleopatologického výzkumu. Hodnocení paleopatologických nálezů představuje stanovení diagnózy určité choroby, jejíž projevy je možno pozorovat na kosterních pozůstatcích či mumiích. Využití klasických medicínských metod je však v paleopatologii značně limitováno, a to nejen stavem tělesných pozůstatků, ale i se všeobecným nedostatkem zkušeností s paleopatologickou diagnostikou (Wood et al. 1992). Paleopatologie je z historického hlediska poměrně mladým vědním oborem, proto se její metodologie neustále rozvíjí, hledají se nové možnosti aplikace klasických vyšetřovacích postupů i zavedení nových molekulárně biologických metod (například Gernaey et al. 2001; Mark et al. 2010). Při své dlouholeté práci na Oddělení lékařské antropologie Anatomického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity získala uchazečka bohaté zkušenosti s diagnostikou paleopatologických nálezů a s jejich interpretací. Publikovala řadu sdělení, která jsou souhrnným zhodnocením těchto zkušeností, snahou o zobecnění získaných poznatků a hledáním optimálního postupu při paleopatologické diferenciální diagnostice. První skupina předložených studií v prezentované habilitační práci je ukázkou devíti publikací tohoto druhu. Pozornost je věnována studiu patologických změn na dětských kosterních pozůstatcích (skupina I, publikace č. 1 – Vargová & Horáčková 2010), neboť pro každé věkové období dítěte jsou charakteristické jak morfologické, tak i fyziologické zvláštnosti. V článku je zdůrazněno, že základním předpokladem paleopatologické analýzy dětských koster je detailní znalost vývojových stadií jednotlivých kostí a spektra chorob typických pro dětský věk v daném historickém období. Dětský organismus reaguje na působení patogenních faktorů obvykle odlišným způsobem než je tomu u dospělých, proto může mít jedna nemoc v dětství, do určité míry, odlišné projevy než v dospělosti. Diskutována jsou u dětí například vrozená onemocnění s izolovanými či mnohočetnými odchylkami tvaru kostí, metabolická onemocnění (anémie, křivice, kurděje), nespecifické i specifické záněty (odlišnosti kostních projevů vrozené formy syfilis od získané), traumata (zlomenina vrbového proutku – „green stick fracture“) a podobně. 18 V jedné ze svých prací (skupina I, publikace č. 2 – Vargová & Horáčková 2008) se autorka zabývala problematikou získávání anamnestických údajů v paleopatologii. Anamnéza je v medicíně všeobecně uznávanou významnou součástí diagnostiky. Představuje soubor údajů o dosavadním zdravotním stavu pacienta a prodělaných nemocech, sleduje genetickou zátěž, přináší chronologicky řazené informace o subjektivních i objektivních příznacích současného onemocnění a jeho léčbě a umožňuje hledání všech rizikových faktorů, které by mohly mít kauzální spojitost se současnou nemocí na základě sdělení o životních návycích, sociálních a ekologických podmínkách nemocného. V paleopatologické diagnostice klasická anamnéza chybí, hledání anamnestických dat je proto značně problematické. Osobní anamnézu nahrazuje do určité míry základní antropologické vyšetření, a to určením věku, pohlaví a robusticity. O prodělaných chorobách mohou svědčit nespecifické projevy stresu na skeletu (například hypoplázie zubní skloviny, Harissovy linie, cribra orbitalia). U anonymních zemřelých je pak třeba přihlédnout ke zdravotnímu stavu celé zkoumané populace. Údaje z rodinné anamnézy jsou získávány studiem ikonografických a literárních pramenů, pokud jsou k dispozici, a jsou zaměřeny na sledování dědičných chorob v rodokmenech. U historických osobností mohou být zdrojem informací o chorobě sledované na skeletu kromě písemností i portréty, sochy nebo kresby (například Horáčková & Vargová 1997). Z podobných zdrojů jsou čerpány znalosti o dobových možnostech léčby a následně je třeba cíleně hledat stopy po léčebných zákrocích nebo medikamentózní léčbě na kostech (například Horáčková & Vargová 1999). V paleopatologii hrají významnou roli i studie archeologů a historiků v souvislosti s hledáním všech rizikových faktorů, které by mohly mít kauzální spojitost se současnou nemocí (sledování životních návyků, pracovních, sociálních a ekologických podmínek). Zvláštností „paleopatologické anamnézy“ je doplnění dat o časovém horizontu výskytu určité choroby. V seznamu předložených prací uchazečky nechybí ani sdělení zaměřené na metody studia chrupu, které je nedílnou součástí všech základních antropologických i paleopatologických analýz skeletů (skupina I, publikace č. 3 – Vargová & Horáčková 2006). Pro paleopatologickou analýzu mají odontologické studie významnou výpovědní hodnotu. Stav chrupu je důležitým, dlouhodobě a běžně využívaným znakem při odhadu biologického věku studovaného jedince (Miles 1963, Lovejoy 1985, Dobisíková 1999). Na základě patologických změn na zubech lze diagnostikovat jak místní choroby (například zubní kazy, periapikální kořenové granulomy a cysty), tak i celková onemocnění, kdy 19 postižení chrupu patří k jednomu z mnoha příznaků základní nemoci (například morušovité moláry jsou dentálním stigmatem u vrozené formy syfilis, hypoplázie zubní skloviny u horečnatých infekčních nemocí, karence vitamínu C nebo D). Jednotlivé paleopatologické nálezy na zubech jsou také východiskem pro celkové populační studie, které přinášejí informace o stavu výživy obyvatelstva, způsobu jeho života, úrovni léčebné stomatologické péče v daném historickém období, výskytu dědičných ortodontických vad a podobně. V další z předložených publikací (skupina I, publikace č. 4 – Vargová & Horáčková 2005) je pozornost věnována diagnostice kloubních onemocnění, která patří k nejčastějším nálezům na kosterních pozůstatcích obyvatelstva z různých historických etap, od pravěku až po současnost. Jedná se především o degenerativně produktivní procesy ve formě spondylosis deformans, arthrosis deformans nebo DISH (difuzní idiopatická hyperostóza). V těchto případech dochází v postižených kloubech nejprve k porušení kloubních chrupavek, následuje postupné opotřebení až deformace subchondrálně uložených kloubních ploch, což vede k bolestivosti a k omezení hybnosti. Degenerativně produktivní změny jsou natolik typické, že jejich hodnocení nečiní zpravidla diagnostické potíže. Složité je však stanovit přesnou hranici mezi normou a chorobným stavem. Degenerativně produktivní proces je totiž považován za projev přirozeného stárnutí pojivových tkání, způsobený sníženou vaskularizací vaziva, chrupavek i kostí a jejich menších regenerační schopností. Za skutečnou chorobu lze tedy artrózu označit pouze tehdy, pokud nalezené chorobné projevy neodpovídají příslušné věkové kategorii (Rejholec 1982). K přesnému vyhodnocení stupně postižení je v prezentovaném článku doporučeno používat zjednodušené schéma navržené Stloukalem & Vyhnánkem (1976). Stupeň postižení se následně porovná s odhadem biologického věku jedince. U osob mladších čtyřiceti let se za chorobu považuje již pouhý náznak degenerativních změn, u jedinců starších věkových kategorií je skutečnou nemocí až pokročilé stadium. Na kosterních pozůstatcích lze poměrně často pozorovat stopy po zánětech, které jsou považovány za ustálený typ obranné a reparativní odpovědi organismu na působení škodliviny. Na základě přítomnosti či absence specifických struktur proliferativní složky se záněty rozdělují na nespecifické a specifické (Bednář et al. 1982). Jedna z prezentovaných prací (skupina I, publikace č. 5 – Vargová & Horáčková 2004) je ukázkou zhodnocení zkušeností s diagnostikou dvou typů specifických zánětů – syfilis a lepry. 20 Známky syfilitické nákazy lze spolehlivě diagnostikovat především na kostech z novověkých osteologických kolekcí. V českých zemích jsou dokladem jak získané, tak i vrozené venerické formy nemoci. Pro tuto chorobu, označovanou po staletí jako „metla lidstva“, je z diagnostického hlediska charakteristické mnohočetné postižení skeletu. Na lebce může zánětlivý proces zasáhnout kostěnou dutinu nosní a tvrdé patro a způsobit výraznou palatonasální destrukci, která může být tak rozsáhlá, že dojde ke zhroucení nosních kůstek (u takto postižených jedinců vzniká sedlový tvar zevního nosu). Na klenbě lební se může syfilis projevit jako „suchý kostižer“ s pestrou škálou morfologických změn – od drobných perforací plochých kostí lebky, přes větší osteolytická ložiska až po kráterovité deprese či typické hvězdicovité jizvy (Hackett 1976). Na postkraniálním skeletu jsou obvykle bilaterálně zasaženy kosti bérce, postižena však může být kterákoliv kost. Ložiska mají charakter chronické periostitidy nebo osteomyelitidy, případně se jedná o různě velké osteolytické léze jako následek gummat (specifických forem syfilitického rozpadu). Rentgenologické a histologické vyšetření má u stanovení této choroby pouze podpůrný význam. Také snahy o izolaci DNA původce nemoci z kostních vzorků jsou značně limitovány. Souvisí to s faktem, že kostní projevy syfilis lze zaznamenat až v terciálním stadiu nemoci, kdy už Treponema pallidum v organismu většinou není přítomna. V této fázi dochází k rozsáhlým destrukcím postižených tkání zejména vlivem patologických imunitních reakcí organismu (působením imunokomplexů antigenů a protilátek, buněčnou přecitlivělostí). Rovněž aplikace serologických diagnostických metod, nejvíce využívaných v současné klinické praxi, zůstává v paleopatologii prozatím spíše ve stadiu experimentů (Pospíšil & Horáček 1981; Kolman et al. 1999). O to více nabývá na významu přesné datování studovaných kosterních pozůstatků, jak zdůrazňuje ve své práci Vlček (1975). Obraz postižení obličejového skeletu u vrozených forem syfilis může být velice podobný palatonasální destrukci způsobené leprou. U leprózních nemocných bývají ve větším rozsahu destruovány alveolární výběžky horních čelistí s následnou ztrátou řezáků, zatímco nosní kůstky nebývají obvykle zborcené, jako je tomu u sedlového nosu syfilitiků (Steinbock 1976). Na postkraniálním skeletu může u lepry dojít k atrofii distálních článků prstů ruky, což se projeví jejich tužkovým ztenčením až úplným vymizením. Atrofie postihuje také hlavice metatarzů a přilehlé báze proximálních článků prstů, styčné plošky metatarzofalangeálních kloubů pak mohou mít podobu ostrých tenkých hrotů přivrácených k sobě (Møller-Christensen 1961). Drobné kosti rukou a nohou se však u kosterních pozůstatků z archeologických výzkumů obvykle nezachovají, proto je důležitou 21 diagnostickou metodou k potvrzení lepry izolace DNA Mycobacterium leprae z kostních vzorků. Pozitivní nález tak jednoznačně přítomnost původce lepry potvrdí, avšak negativní výsledek možnost leprózního zánětu zcela nevylučuje. DNA patogenního mikroorganismu se totiž nemusí v kostním vzorku zachovat nebo je negativní výsledek způsobený technickými obtížemi při jejím průkazu. Podobné problémy s průkazem původce nemoci v kostních vzorcích lze zaznamenat i u tuberkulózy. Této problematice jsou věnovány tři práce z předloženého seznamu publikací (skupina I, publikace č. 6 – Vargová, Horáčková & Langová 2003; publikace č. 7 – Horáčková, Vargová, Horváth & Bartoš 1999; publikace č. 8 – Horváth, Horáčková, Benešová, Bartoš & Votava 1997). Pro tuberkulózu jsou typická osamocená ložiska, mnohočetné postižení kostí je velmi vzácné. Nejčastější a typickou lokalizací kostních tuberkulózních změn je páteř (spondylitis tuberculosa neboli malum Potti), tuberkulózní proces však může způsobit také tuberkulózní zánět kloubů. Vzácnější jsou stopy po tuberkulózním zánětu na drobných kostech ruky a nohy (tzv. spina ventosa). Ostatní kosti postkraniálního skeletu a lebku postihuje tuberkulóza jen výjimečně, ačkoliv teoreticky může být krevní cestou zasažena kterákoliv kost v těle. Tuberkulózní postižení má pak většinou charakter lytického ložiska nebo chronického zánětu – osteomyelitis (Steinbock, 1976). Na rentgenových snímcích odpovídají osteolytická ložiska okrskům projasnění bez sklerotizace okolní kostní tkáně nebo jen s neúplným jemným sklerotickým lemem. U Pottovy choroby patří k výrazným diagnostickým kritériím postižení menšího počtu obratlů (2-4), destrukce a kolaps obratlových těl v důsledku kaseifikace (tj. zesýrovatění – zvláštního typu tuberkulózního rozpadu tkání v podobě žluté hmoty) a následný vznik tuberkulózního hrbu (tzv. gibbus). Tuberkulózní artritida, či jiná ojedinělá tuberkulózní ložiska na kostech, se diagnostikují v paleopatologii velmi obtížně. Obrovské problémy při hodnocení způsobuje zejména meningitis tuberculosa. Projevuje se atypickým utvářením otisků meningeálních cév v podobě jejich mnohočetného keříčkovitého rozvětvení nebo mohou být přítomny drobné granulární imprese či jemné periostitické pláty novotvořené kostní tkáně na vnitřní ploše kostí klenby lební. V těchto případech doporučuje Schultz (1999) k odlišení tuberkulózní a nespecifické meningitidy histologické vyšetření, které má však jen podpůrný charakter, neboť v mikroskopickém obraze neexistují struktury typické výhradně pro zánět tuberkulózního původu. Nejspolehlivějším diagnostickým postupem zůstává proto v současnosti detekce DNA Mycobacterium tuberculosis pomocí metody PCR, která je však limitována nejen stavem 22 kosterního materiálu, ale i technickými problémy při odběru a zpracování vzorků. Navíc je nutno opět zdůraznit, že i negativní výsledek diagnózu tuberkulózy nevylučuje. Při paleopatologických analýzách kosterních souborů je možno pozorovat také stopy po nádorových onemocněních. Studium tohoto druhu onemocnění má svá specifická úskalí, která jsou uvedena z jedné z předložených prací uchazečky (skupina I, publikace č. 9 – Vargová, Horáčková & Němečková 2007). Na kosterních pozůstatcích jsou pozorovány většinou pouze nádory, které vyrůstají z pojivové tkáně, nebo se jedná o stopy po metastázách zhoubných nádorů měkkých tkání. Klasifikace nádorů a nádorům podobných útvarů je v paleopatologické literatuře dosud nejednotná. Autorky prezentované publikace na základě vlastních zkušeností modifikovaly klasické klasifikační schéma. Nádory rozdělují podle invazivity růstu (benigní, maligní, semimaligní); podle lokalizace (primární – vyrůstají přímo z kosti nebo z kostní dřeně, sekundární – kostní metastázy); podle tkáně, z níž vyrůstají (kostní – osteomy, osteosarkomy, chrupavčité – chondromy, chondrosarkomy, vazivové – fibromy, fibrosarkomy). Zvláštní skupinu pak představují zvápenatělé části nádorů měkkých tkání a deformace tvaru kosti způsobené tlakem nádorů. Při makroskopickém vyšetření lze na skeletech pozorovat dva hlavní typy nádorových postižení. První typ je charakterizován zvýšenou produkcí novotvořené kostní tkáně a druhý jejím úbytkem. Nádory s kostní nadprodukcí mohou na kosti vytvářet pravidelný nebo nepravidelný útvar, někdy i bizarního vzhledu. Obecně platí, že čím nepravidelnější tvar i struktura nádoru, tím je malignější forma. K odlišení jednotlivých typů takovýchto nádorů je třeba provést rentgenologické a také histologické vyšetření. Mnohem obtížněji se hodnotí nádorová onemocnění způsobující úbytek kostní tkáně, která se projevují různými lytickými ložisky. Za pomoci rentgenologického vyšetření se zjišťuje tvar, velikost, lokalizace a četnost lézí, aby bylo možno odhadnout biologickou aktivitu nádoru ve smyslu malignity či benignity (Vyhnánek 1999). Mnohočetná, nestejně veliká lytická ložiska s okraji „jakoby vykousanými od molů“, jsou typická pro metastázy maligní nádorů měkkých tkání. Mnohočetná, malá ložiska přibližně stejné velikosti jsou charakteristická pro myeloma multiplex. V paleopatologii, podobně jako v klinické praxi, je nejvýznamnější diagnostickou metodou nádorů histologické vyšetření. Stupeň malignity se určuje na základě stupně diferenciace nádoru, tedy podobnosti nádorové tkáně s tkání původní, z níž nádor vyrostl. Benigní nádory se značně podobají zdravé tkáni, jsou dobře diferencovány. Čím malignější nádor, tím menší diferenciace a menší podoba s výchozí tkání (Bednář et al. 1982). 23 II. Skupina sedmi předložených publikací zahrnuje souborné lékařsko-antropologické studie kosterních souborů z různých archeologických lokalit. Převážná většina těchto sdělení prezentuje některé z výsledků projektů podporovaných Grantovou agenturou České republiky (č. 206/00/0408; č. 206/03/1006; č. 409/07/0477), jejichž hlavní řešitelkou byla uchazečka. Jedna z předložených publikací (skupina II., publikace č. 1 – Vargová, Horáková & Horáčková 2014) popisuje výsledky paleopatologické analýzy kosterního souboru z Prahy-Zličína, datovaného do 5. století, do starší fáze doby stěhování národů. Studované kosterní pozůstatky lze, podle výsledků archeologického výzkumu, přiřadit k takzvané „vinařické skupině“, která zahrnuje obvykle pouze malé rodové nekropole s deseti až třiceti hroby a jen několik desítek osamocených hrobů (Droberjar 2002). Archeologická lokalita Praha-Zličín se 173 hroby je proto dosud největším odkrytým pohřebištěm svého druhu. Na studovaných skeletech byly nalezeny projevy většiny běžných onemocnění. K nejpočetnějším patologickým projevům z tohoto souboru patřily kloubní choroby. Jejich četnost i spektrum je srovnatelné s recentní populací a nesvědčí o abnormální fyzické zátěži studovaného vzorku populace. Většina nalezených traumatických změn odpovídá náhodným poraněním při běžné denní činnosti. Na studovaných kostech nebyly, až na jedinou výjimku, nalezeny stopy po poraněních, která jsou typická pro válečná období. Rovněž nebyl zaznamenán nárůst celkového počtu projevů metabolických chorob (zejména cribra orbitalia), který obvykle doprovázel hladomory spojené s válečnými událostmi. Na základě paleopatologické analýzy lze proto konstatovat, že tento germánský kmen, na rozdíl od jiných, žil na našem území pravděpodobně poklidným životem. Tomu nasvědčují i výsledky archeologického výzkumu, v hrobové výbavě nebyly nalezeny zbraně, ale pouze předměty denní potřeby (srpy, nádoby apod.). Další prezentované sdělení (skupina II., publikace č. 2 – Vargová, Horáčková & Němečková 2002) shrnuje výsledky antropologického a paleopatologického výzkumu kosterních pozůstatků ze slovanského pohřebiště v Olomouci-Nemilanech. Osteologický soubor byl datován do 9. – 10. století, do takzvaného středohradištního období. Dva z hrobů této nekropole vykazovaly odchylky od běžného slovanského pohřebního ritu a nesly stopy sekundárního postmortálního zásahu na mrtvých. Podobné nálezy jsou na slovanských pohřebištích pokládány za projev vampírismu (Špaček 1971). Ve studovaném osteologickém souboru bylo zaznamenáno široké spektrum onemocnění, zejména se jednalo o kloubní, metabolické a endokrinní choroby, z vrozených anomálií byly pozorovány především malformace páteře. Velmi nízký byl počet traumatických lézí a zánětlivých 24 onemocnění. Slované si tedy pravděpodobně dokázali dostatečně ošetřit otevřená poranění a zabránit sekundární infekci, což se shoduje s názorem Vyhnánka (1976). K nejzajímavějším objevům z osteologické kolekce z Olomouce-Nemilan patřily stopy kostních metastáz na lebce jednoho z mužských skeletů, neboť nálezy projevů maligních tumorů na kosterních pozůstatcích jsou poměrně vzácné. Z tohoto pohledu je nový případ zhoubného nádoru z pohřebiště v Olomouci-Nemilanech významným doplněním mezery ve znalostech výskytu maligních tumorů na našem území. Následující předložená publikace uchazečky prezentuje výsledky paleopatologické analýzy kosterních pozůstatků z Veselí nad Moravou (skupina II., publikace č. 3 – Vargová, Horáčková, Vymazalová & Svoboda 2014). Osteologický soubor je datován do 16. až první poloviny 17. století a práce je zaměřena zejména na studium zánětlivých změn na kostech. Tento článek je součástí rozsáhlejšího výzkumu pohřebiště v uvedené lokalitě, navazuje na sdělení Vargové a spolupracovníků z roku 2013. Studované kosterní pozůstatky reprezentují skupinu novověkých obyvatel malého města, které leželo na strategické obchodní stezce vedoucí od Baltského ke Středozemnímu moři. Původní obyvatelé byli převážně drobní řemeslníci a rolníci. Průměrnými hodnotami morfoskopických i metrických znaků se jejich skelety nijak významně nelišily od dat získaných při studiu podobných novověkých kosterních souborů z našich zemí. Paleopatologická část studie potvrdila existenci většiny nemocí běžných v tomto historickém období. K nejpočetnějším patologickým projevům na kostech z Veselí nad Moravou patřily degenerativně produktivní změny, avšak četnost jejich výskytu byla ve srovnání s jinými kosterními soubory celkově nižší. Lze tedy předpokládat, že studovaná skupina jedinců nebyla vystavena nadměrné fyzické námaze. Většina nalezených poranění vznikla pravděpodobně náhodně při běžné denní činnosti. Svědčí o tom nejen charakter traumatických lézí, ale také jejich nízký počet. Na studovaných kostech nebyly žádné stopy po sečných, bodných či střelných poraněních, která jsou typická pro válečná období. Rovněž nebyl zaznamenán nárůst celkového počtu projevů metabolických chorob, který je spojován s hladomory, živelnými pohromami nebo s válkami. Podle literárních pramenů byl zdravotní stav a mortalita obyvatel výrazně ovlivněna zejména šířením nakažlivých chorob. Na kosterních pozůstatcích z Veselí nad Moravou byly pozorovány nejčastěji projevy syphilis a tuberkulózy. Syfilitické postižení kostí se projevovalo většinou gummatózní či negummatózní osteomyelitidou, pouze v jednom případě byly zaznamenány dentální projevy typické pro vrozenou formu této choroby. 25 K nejzajímavějším nálezům patřily známky tuberkulózy v podobě tuberkulózní spondylitis, coxarthritis a meningitis. Dokladem plicní formy této nemoci je s největší pravděpodobností také kalcifikovaná mízní uzlina. K šíření tuberkulózy mezi obyvateli ve Veselí nad Moravou přispěl pravděpodobně i čilý dopravní ruch, protože městečko leželo na důležité obchodní stezce. Součástí paleopatologických studií bývá i sledování stop po léčebných zákrocích. Jedním z nich byl nález trepanace na lebce 40-50letého muže, kde na pravé polovině šupiny kosti čelní byl pozorován zhojený otvor oválného tvaru. Po jeho obvodu bylo patrné jemné radiální rýhování, které je typické pro trepanaci prováděnou za použití dlátka. Ve většině případů se takové zákroky prováděly u impresivních zlomenin klenby lební při toaletě rány. V popisovaném případě byla trepanace provedena intravitálně a postižený jedinec ji přežil. Nedílnou součástí každého antropologického a paleopatologického výzkumu je detailní vyšetření dentice. Uchazečka předkládá dvě práce na toto téma. Jedna z nich se zabývá studiem zubního kazu u Slovanů z Olomouce-Nemilan (skupina II., publikace č. 4 – Vargová 2004), druhá je příspěvkem ke studiu chrupu brněnských obyvatel na přelomu 18. a 19. století (skupina II., publikace č. 5 – Vargová, Račanská & Horáčková 2008). Hlavními ukazateli stavu dentice byly: celková intenzita kazivosti chrupu (I-CE), frekvence kazů (F-CE), DMF index (kolik procent z celkového počtu zubů bylo s kazem nebo intravitálně ztraceno), vrozené vývojové vady chrupu, hypoplázie zubních tkání, četnost stop po zánětlivých procesech zubního alveolu a projevy degenerativně produktivního procesu v čelistním kloubu. Pro srovnávání výsledků s jinými osteologickými soubory bylo přihlédnuto ke komparativnímu dentálnímu a alveolárnímu indexu, které do jisté míry vyjadřují stupeň zachovalosti a úplnosti hodnocených čelistí. Slovanské pohřebiště z Olomouce-Nemilan bylo datováno do 9. až začátku 10. století (středohradištní období). Z velkého množství dosud publikovaných prací o zdravotním stavu chrupu historických populací byly pro srovnání výsledků vybrány kosterní soubory z Mikulčic (Stloukal & Vyhnánek 1976) a z Josefova (Hanáková & Stloukal 1966), které reprezentují dvě sociálně odlišné skupiny slovanského obyvatelstva. Mikulčice, významné hradisko, soustřeďovalo především vojáky, zámožné řemeslníky a vládnoucí vrstvu. V Josefově žilo prosté venkovské obyvatelstvo. Ve všech hlavních ukazatelích byl zdravotní stav chrupu Slovanů z Olomouce-Nemilan podstatně horší než u obyvatel mikulčického hradiště a srovnatelný s venkovany z Josefova. Lze tedy předpokládat, že Slované z Olomouce-Nemilan žili podobným způsobem života jako v Josefově, pracovali jako zemědělci a živili se převážně rostlinou potravou. Tomu odpovídalo 26 i podobné demografické složení studovaných vzorků populace, mírná převaha žen v obou venkovských skupinách, na rozdíl od hradištního mikulčického obyvatelstva s převahou mužů. Odlišné výsledky přinesla studie brněnských obyvatel z přelomu 18. a 19. století. V této době se v Brně prudce rozvíjel textilní průmysl a převážnou většinu městského obyvatelstva představovali nemajetní dělníci z chudých příměstských čtvrtí. Prezentovaná studie ukázala, ve shodě s dobovými literárními prameny, že brněnští obyvatelé měli na přelomu 18. a 19. století výrazně vyšší kazivost chrupu oproti historicky starší, tak i současné české populaci. Tento výsledek odpovídá celosvětovému diachronickému vývoji kazivosti chrupu (Caselitz 1998), kdy v paleolitu a mezolitu byla intenzita kazivosti velmi nízká, dvojnásobný nárůst byl zaznamenán koncem neolitu (v době přechodu lovců a sběračů k usedlému způsobu života zemědělců). V následujících obdobích se intenzita kazivosti držela na neměnné úrovni, až od roku 1500–1100 př. n. l. začala postupně vzrůstat, a to nejprve pomaleji, poté čím dál strměji v přímé závislosti na zvyšování životního standardu (konzumace měkčí potravy bohaté na uhlovodany na úkor tvrdší stravy s vlákninou, která svým abrazivním působením odstraňuje zubní plak). Nejvyšší vzestup hodnot intenzity kazivosti kulminoval v nejmladších novověkých souborech. Špatnému stavu chrupu brněnských obyvatel z druhé poloviny 18. a z 19. století mohla přispět i nedostatečná zdravotní péče. Choroby zubů byly zpravidla ošetřovány v rámci všeobecné lékařské praxe některých ranhojičů a chirurgů, někdy dokonce i manuálně zručných laiků. V Brně začal pracovat první specializovaný zubní lékař Franz Melichar až od roku 1853 (Hertl 1853). Zubolékařské zákroky se v této době prováděly také na externím (chirurgickém) oddělení Zemské veřejné všeobecné nemocnice v Brně u sv. Anny (Sajner 1986). Pro interpretaci paleopatologických nálezů je vždy nezbytné vyhodnotit písemné a ikonografické prameny související se zkoumanou lokalitou a zohlednit jejich historický kontext. Dvě z předložených prací (skupina II., publikace č. 6 – Vargová, Horáčková & Menšíková 2006; skupina II., publikace č. 7 – Vargová, Horáčková & Menšíková 2010) jsou ukázkou využití výsledků paleopatologického výzkumu pro obohacení historie zdravotnictví města Brna. Východiskem pro tato sdělení byla analýza kosterních pozůstatků z bývalého Městského hřbitova na ulici Malé Nové v Brně (dnes nároží ulic Kounicovy a Antonínské). Práce jsou zaměřeny na studium organizace zdravotnictví a možnosti péče o nemocné v Brně na přelomu 18. a 19. století s cílem získat komplexní obraz o výskytu jednotlivých onemocnění a jejich léčbě u tehdejší brněnské populace. V této době byly 27 práva a povinnosti veškerého zdravotnického personálu stanoveny tereziánským zdravotním řádem pro Moravu (General–Medicinal Ordnung), později zdravotním řádem společným pro všechny císařsko-královské dědičné země. Většina lékařů působících v Brně získala své vzdělání na vídeňské univerzitě a jednalo se v té době o špičkové odborníky. Stěžejní význam pro ošetřování brněnských obyvatel měla domácí léčba, ačkoliv již od druhé poloviny 17. století byly ve městě dva klášterní špitály (Nemocnice u Milosrdných bratří a Nemocnice Alžbětinek). V roce 1786 byl založen i Císařskokrálovský všeobecný zaopatřovací ústav (později Zemská veřejná všeobecná nemocnice u svaté Anny), který zpočátku sloužil především nemajetným občanům, později zde byli hospitalizováni i bohatí měšťané. Nemocnice se ovšem po celou dobu existence potýkala se značným nedostatkem financí, lůžek a kvalifikovaného personálu (na jednoho lékaře připadalo 400-900 pacientů), chybělo také samostatné dětské a infekční oddělení. Zajímavou kapitolou v historii zdravotnictví představovala péče o vězně v brněnských žalářích (na Špilberku, ve věznici na Cejlu). Pozornost autorů byla věnována také provizorním, příležitostným nemocnicím (lazaretům), zřizovaným v Brně a okolí v době katastrof, epidemií a válečných událostí (za napoleonských válek). Na přelomu 18. a 19. století umíralo nejvíce brněnských obyvatel na infekční nemoci, proto byla hodnocena také epidemiologické situace ve městě. Bylo přihlédnuto k celé řadě faktorů (klimatické podmínky, čistota vody, likvidace odpadů, stravování, bydlení, pracovní podmínky, cestovní ruch apod.), které mohly ovlivnit vznik nákaz, jejich průběh a šíření s ohledem k uskutečněným preventivním i léčebným opatřením. III. Třetí oddíl předložených prací je věnován historickému vývoji jednotlivých onemocnění a snaží se zachytit všechny faktory, které na něj měly vliv v průběhu dějin. První z této skupiny sdělení je zaměřena na studium předčasné obliterace lebečních švů – kraniosynostózy (skupina III., publikace č. 1 – Vargová & Horáčková 1996). Při předčasném srůstu lebečního švu v dětském věku se zastaví růst ve směru kolmém na postižený šev. Kompenzačním růstem v místě volných sutur se pak podle lokalizace postižení vytvářejí různé deformity lebky, vzniká například loďkovitá lebka – scaphocephalie, věžovitá lebka – oxycephalie apod. (Tošovský 1976). V historických kosterních souborech se tyto deformity vyskytují poměrně vzácně (v necelém 1%), avšak jejich procento výskytu nelze srovnávat se současnými klinickými údaji. Je velmi pravděpodobné, že v minulosti většina jedinců s kraniosynostózou zemřela již v dětském věku a jejich gracilní kosterní pozůstatky se nedochovaly nebo byly natolik poškozeny, 28 že se choroba nedala diagnostikovat. Bez možnosti studia celých, nepoškozených skeletů není možno rovněž odlišit izolovanou malformaci lebky od geneticky podmíněného syndromu, kde je kraniosynostóza jen jedním z příznaků, jako například syndrom Apertův, Pfeifferův, Crouzonův, Carpenterův (Žižka 1994). Na základě studia deformovaných lebek nelze rovněž zjistit, zda se jednalo o případy prosté kraniosynostózy bez známek nitrolební hypertenze nebo o kraniostenózu s postižením centrálního nervového systému. I přes všechny uvedené problémy je potřeba věnovat kraniosynostózám i nadále pozornost. Hlavním důvodem je to, že etiologie těchto malformací není dosud plně objasněna. Vedle geneticky podmíněných faktorů se na jejich vzniku podílí i některé zevní vlivy, jejichž výčet není ještě zcela dobře znám (Cohen 1976). Další z předložených publikací je věnována krevním, metabolickým a endokrinním onemocněním, které lze zaznamenat na historických skeletech (skupina III., publikace č. 2 – Vargová & Horáčková 2006). V paleopatologických studiích nejsou nálezy hematogenních, metabolických a endokrinních onemocnění časté, protože možnosti jejich diagnostiky na kosterních pozůstatcích jsou velmi limitované. Z krevních chorob je možno prokázat projevy anemií, u nichž jsou abnormality v počtu, stavbě či životnosti červených krvinek kompenzovány nadměrnou krvetvorbou, která se projeví hyperplázií červené kostní dřeně a tím i zmnožením houbovité kostní tkáně. V současnosti se řada paleopatologů (například Moseley 1963) přiklání k názoru, že jedním z projevů sideropenické anémie jsou porotické změny na stropu očnice, které jsou označované jako cribra orbitalia, případně také usura orbitae (Møller-Christensen & Sandison 1963) nebo hyperostosis spongiosa orbitae (Hengen 1971). Jedná se o kostní destrukci a kostní novotvorbu v přední části stropu očnice ve formě malých okrsků s pórovitou či houbovitou strukturou. Podle morfologického vzhledu mohou být léze na stropu očnice zařazeny do tří základních typů, představujících jejich odlišné stupně vývoje: porotický, kribrotický a trabekulární typ (Horáčková 2004 a). V osteologických studiích se frekvence cribra orbitalia pohybuje okolo 20% a jsou hodnocena jako nespecifický projev působení stresu (to znamená, že se vyskytují také u všech onemocnění, která jsou provázena anémií). U metabolických kostních chorob lze v paleopatologii diagnostikovat pouze případy s výraznými deformitami skeletu. V exhumovaných kostech totiž nelze stanovit přesné zastoupení vápníku a fosforu (hlavního kritéria pro hodnocení poruch tvorby a redukce kostní hmoty), neboť vlivem půdních podmínek jsou minerální látky více či méně z kostí vyluhovány. Z metabolických nemocí mohou být na dětských skeletech pozorovány 29 známky křivice. Toto onemocnění je nejčastěji způsobeno nedostatkem vitaminu D, který je důležitý pro dostatečné vstřebávání vápníku z potravy. Snížená hladina kalcia v krvi způsobuje prostřednictvím parathormonu příštítných tělísek uvolňování vápníku a fosforu z kostí. To má za následek jak poruchu enchondrální osifikace z nedostatku anorganických látek v mezibuněčné hmotě, tak i slábnutí původně normálně vytvořené kostní tkáně. Konečným výsledkem je silný úbytek pevnosti kostry a na tomto základě vznikají její těžké deformity již při fyziologické zátěži (Kutílek 2002). K typickým rachitickým změnám na dlouhých kostech končetin, zejména dolních, patří výrazné prohnutí středních částí diafýz a kyjovité rozšíření jejich metafyzárních konců (takzvané Marfanovo znamení). K dalším stigmatům křivice patří čtyřhranný tvar lebky, rachitický růženec v oblasti sternokostálních spojení, skolióza a deformace pánve. Možným projevem křivice může být také hypoplázie zubní skloviny. Welch et al. (2000) upozorňují, že koncem 19. století byly pozorovány známky křivice v průmyslových oblastech rozvinutých zemí až u 80% dětí ve věku do dvou let. Gracilní dětské kosterní pozůstatky jsou však obvykle značně poškozené a také rychleji podléhají přirozeným rozkladným procesům, proto v paleopatologických studiích je popsán výskyt projevů křivice na kosterních pozůstatcích, oproti literárním pramenům, podstatně nižší. Z dalších metabolických chorob lze v některých případech na kostrách zaznamenat projevy kurdějí (skorbutu). Tato nemoc je způsobena nedostatkem vitaminu C, který je nezbytný pro syntézu kolagenu. Projevuje se poruchou enchondrální osifikace, krvácením do svalů, podkoží a z dásní. Na skeletech je typický zejména výskyt zosifikovaných subperiostálních hematomů, mohou být přítomny i zlomeniny, případně je na kostochondrálních spojeních vytvořen skorbutický „žeberní růženec“. Vzhledem k tomu, že při paleopatologické diagnostice kurdějí nelze zatím použít dokonalejší vyšetřovací postup než je pouhé makroskopické zkoumání, zůstávají případy kurdějí většinou pouze suspektními nálezy. Je však možno předpokládat, že výskyt onemocnění byl u historických populací podstatně vyšší než je možno paleopatologickými studiemi doložit. Problematické je i rozpoznání endokrinních chorob, které vznikají na základě nadměrné nebo naopak nedostatečné tvorby hormonů. Na kostech je možno prokázat pouze ty změny, které vedly k ovlivnění růstu (například gigantismus, nanismus) nebo metabolismu kostní tkáně. Nejčastěji se však na historických kosterních pozůstatcích vyskytuje frontální interní hyperostóza v podobě hrbolovitých kostních formací na vnitřní lamině šupiny kosti čelní. Tento nález je nejčastěji pokládán za jeden z projevů Morgagniova–Morelova–Stewartova 30 syndromu (způsobeného pravděpodobně poruchou produkce hormonů hypofýzy), ale může být zapříčiněn i jinými chorobami. Paleopatologické nálezy se stopami tohoto onemocnění pocházejí z řady archeologických lokalit, například ze staroslovanského pohřebiště v Mikulčicích (Stloukal & Vyhnánek 1976) a z Olomouce-Nemilan (Vargová et al. 2002). Interní frontální hyperostóza byla zaznamenána také u některých významných historických osobností, například u kněžny Ludmily (Vlček 1995) a u Alžběty Thurzové, manželky palatína Juraje Thurzy (Thurzo et al. 2002). V paleopatologii je poměrně velká pozornost věnována studiu zánětlivých změn na kostech. Ukázkou paleopatologické analýzy této skupiny chorob je další z předložených publikací (skupina III., publikace č. 3 – Vargová & Horáčková 1999). Na kosterních pozůstatcích jsou nalézány zejména stopy po pyogenní osteomyelitidě, která je obvykle komplikací otevřených zlomenin, vzácností nejsou ani ložiska chronické periostitidy či osteomyelitidy. K nejvýznamnějším nálezům z této skupiny chorob však patří patologické změny způsobené specifickými infekčními nemocemi – syfilis, leprou a tuberkulózou. Jedním z cílů paleopatologických studií je doplnit historii těchto chorob, které významně poznamenaly vývoj lidstva, o nové poznatky. U syfilis zůstává předmětem diskusí zejména její původ. Zastánci kolumbovské teorie se domnívají, že syfilis bylo endemické onemocnění obyvatel amerického kontinentu a do Evropy se dostalo spolu s Kolumbovými námořníky. Přívrženci předkolumbovské teorie nevylučují možnost existence syfilis v Evropě ještě před objevením Ameriky. Podle nich nebyla syfilis definována jako samostatná choroba kvůli špatné úrovni tehdejší medicínské péče a záměně syfilitických kožních projevů s leprózními. Za hlavní příčinu explozivního rozšíření choroby na přelomu 15. a 16. století považují zhoršené podmínky za dlouhé francouzsko-italské války. Nejvíce zastánců má v současné době unitární teorie. Předpokládá, že syfilis bylo původně nepříliš závažné dětské kožní onemocnění, které se vyskytovalo již v paleolitu u obyvatel Afriky. Odtud se pak nemoc rozšířila jak do Ameriky, tak i do Evropy a její projevy byly modifikovány odlišnými přírodními, klimatickými a socioekonomickými podmínkami. Podle této teorie existovala tedy syfilis nezávisle na sobě na obou kontinentech ještě před objevením Ameriky a byla způsobena různými druhy treponem, jejichž výrazná morfologická podobnost je přičítána společnému pravěkému předchůdci. Příčina velké evropské pandemie po Kolumbově návratu je spatřována v přenosu infekce do odlišných podmínek. V amerických podmínkách málo virulentní druh treponemy se stal pro vnímavou evropskou populaci vysoce patogenním (Steinbock 1976). 31 Kosterní pozůstatky z Evropy prozatím neposkytly pro potvrzení původu syfilis zcela jednoznačnou odpověď. Typické kostní změny syfilitického původu jsou datovány pouze do novověku, paleopatologické nálezy ze starších historických období nejsou přesvědčivé a zůstávají pouze suspektními (Dutour et al. 1994), což souvisí zejména s omezenými diagnostickými možnostmi syfilis. Syfilitická nákaza se koncem 15. století nevyhnula ani českým zemím a zůstala trvalým problémem po celá dlouhá staletí. Například moravský protomedikus Tomáš Jordan z Klausenburku ve svém spise „Brunogallicus seu de lue nova in Moravia exorta“ popisuje hromadnou syfilitickou nákazu, která se šířila v Brně z Adamových lázní a postihla více než sto lidí (Vinař 1959; Zapletal 1952). Na základě paleopatologických studií rozdělil Vlček (1989) celé období existence syfilis v českých zemích do pěti etap. Pro první dvě etapy (od roku 1493 do druhé třetiny 16. století) je charakteristická absence syfilitických změn na kosterních pozůstatcích. V této době mělo onemocnění charakter vysoce virulentní akutní infekce, která u převážné většiny nemocných končila smrtí dříve, než se mohlo rozvinout terciální stadium s postižením pohybového aparátu. Teprve od konce 16. století do poslední čtvrtiny 18. století (ve třetí etapě) se v osteologických kolekcích objevují na kostrách stopy po syfilitickém procesu. Příčinou bylo zřejmě postupné zvyšování obranyschopnosti obyvatelstva vůči treponemové infekci, tím i výrazné oslabení virulence nemoci a její přechod do chronicity. Největší počet nálezů i maximální pestrost projevů kostní syfilis (ukazují se totiž nejen známky získané, ale i vrozené formy) však spadá teprve do čtvrté etapy, která začíná koncem 18. století a pokračuje celé století následující. Pátá etapa pak zahrnuje 20. století, kdy jsou nálezy syfilitických kostních změn, díky účinné léčbě vizmutem, arsenem a penicilínem, spíše vzácností. Ve shodě s touto klasifikací je nejvíce projevů této obávané nemoci zaznamenáno právě na novověkých kosterních pozůstatcích (dentální stigmata, palatonasální destrukce, carries sicca, projevy periostitidy a osteomyelitidy na dlouhých kostech končetin apod.), ačkoliv počet dosud zdokumentovaných paleopatologických nálezů syfilitických změn na kostech zdaleka neodpovídá údajům uváděným v literárních pramenech o hromadném výskytu této nemoci (Vlček 1975; Horáčková & Benešová 1994; Horáčková & Vargová 2001). Další ze specifických zánětlivých onemocnění je hlavní nemoc ve středověku – lepra, která se rozšířila během křižáckých výprav v 11. a 12. století. Leprózně nemocní byli izolováni ve zvláštních domech, leprosáriích. V době největšího rozšíření lepry, ve 13. století, bylo v Evropě více než 19 000 těchto izolačních zařízení. I v našich zemích bylo leprosárium 32 v každém větším městě. Diagnózu lepry, a tím i doživotní vyloučení ze společnosti, stanovovali většinou kněží nebo lidé bez valných medicínských znalostí, takže v izolačních domech byly častěji umístěny osoby s různými jinými kožními chorobami než s leprou (Zapletal 1952). Tento názor zcela potvrzují i paleopatologické studie. V českých zemích byly dosud popsány na kosterních pozůstatcích jen tři případy lepry, jeden na lebce z kostnice ve Křtinách (Strouhal et al. 2002) a další dva na skeletech ze středověkého pohřebiště v Žatci (Likovský et al. 2006). V Čechách a na Moravě začalo koncem 14. století docházet k postupnému ústupu lepry. Není zcela jasné, zda hlavní příčinou vymizení nemoci byla přísná izolační opatření anebo byl její výskyt potlačen mnohem nakažlivější nemocí – tuberkulózou. Předpokládá se totiž, že mezi oběma původci nemocí (Mycobacterium tuberculosis a Mycobacterium leprae) existuje zkřížená imunita. Tuberkulóza (ftisis, souchotiny nebo úbytě) je chronické infekční onemocnění, jehož původcem je Mycobacterium tuberculosis, vzácně také Mycobacterium bovis. Rod Mycobacterium je v přírodě ubikvitární a vyskytuje se na všech kontinentech. Před mnoha milióny let měl pravděpodobně rod mykobakterií společného předchůdce, který náležel k přirozeným půdním mikrobům, a rozšířením na rozsáhlé oblasti s rozdílnými zevními podmínkami pak došlo k jeho odlišné diferenciaci na množství jednotlivých mikrobiálních druhů. Saprofytické druhy žijí v půdě a vodě, parazitické druhy se postupně adaptovaly na živé hostitele včetně člověka. Konkrétní průběh tohoto vývoje od neškodného mikroorganismu k patogennímu Mycobacterium tuberculosis je nejasný. Podle starší teorie vznikl nový druh humánního mykobakteria mutací z bovinního typu v souvislosti s počátkem domestikace hovězího dobytka v období eneolitu (Hershkovitz & Copher 1999). Jiné studie však tomuto názoru odporují, Mycobacterium tuberculosis pokládají, na základě přítomnosti specifické delece TbD1 ve struktuře DNA, za starobylý druh, zatímco Mycobacterium bovis řadí k druhům moderním (Brosch et al. 2002). Jiná teorie zvažuje existenci jednoho patogenního Mycobacterium prototuberculosis, společného předka všech virulentních druhů (Gutierrez et al. 2005). Navzdory všem uvedeným rozporuplným názorům na vývoj původce tuberkulózy, lze toto onemocnění řadit mezi nejstarší a nejrozšířenější na světě. Při paleopatologických studiích kosterních pozůstatků z různých historických období z našeho území byly projevy kostní tuberkulózy zaznamenány prozatím na 74 skeletech, z nichž čtyři jsou datovány do pravěku, 43 do středověku a 27 tuberkulózních skeletů pocházelo z novověkých pohřebišť. Skelety se známkami tuberkulózy pocházely celkem z devatenácti archeologických lokalit (Vargová, Horáčková & Hložek 2016). Uchazečka 33 a její spolupracovníci zahájili revizi dostupných publikovaných případů kostní tuberkulózy za použití nejnovějších diagnostických metod (prozatím se podařilo zrevidovat zhruba polovinu z nich). Hlavním cílem plánované studie je rozšíření znalostí o historickém vývoji tuberkulózy v českých zemích a zachycení hlavních faktorů, jež tento vývoj ovlivnily. Dosavadní dílčí výsledky tohoto projektu jsou uvedeny v jedné z předložených publikací autorky habilitační práce (skupina III., publikace č. 8 – Vargová, Vymazalová & Horáčková 2017). Vedle tuberkulózy je pozornost paleopatologů zaměřena také na výskyt zhoubných nádorů. Podle údajů WHO umírá ročně v celosvětovém měřítku téměř sedm miliónů lidí na nádorová onemocnění a jejich počet neustále kontinuálně roste. Spolu se vzrůstající incidencí zhoubných nádorů v populaci, vzrostl i zájem o historii tohoto typu onemocnění. V paleopatologické literatuře bylo prozatím z Evropy, Egypta a Nubie zachyceno kolem 190 dobře zdokumentovaných zhoubných nádorů z různých historických etap (Strouhal & Němečková 2008). Čtyři z předložených publikací autorky popisují některé případy benigních i maligních nádorů v českých zemích (skupina III., publikace č. 4 – Strouhal, Vyhnánek, Horáčková, Benešová & Němečková 1996; skupina III., publikace č. 5 – Strouhal, Vyhnánek, Němečková, Horáčková & Benešová 1996; skupina III., publikace č. 6 – Strouhal, Vyhnánek, Horáčková, Benešová & Němečková 1997; skupina III., publikace č. 7 – Vargová, Horáčková, Němečková, Krupa & Menšíková 2013). Vedle popisu nálezů a detailní paleopatologické diagnostiky se tyto práce snaží, na základě studia dostupných historických literárních a ikonografických pramenů, poskytnout výčet karcinogenních faktorů, které mohly výskyt nádorů ve sledovaných vzorcích populací ovlivnit. 34 7. ZÁVĚR Předložená habilitační práce informuje o významu a rozvoji paleopatologie, jako samostatné mezioborové vědní disciplíny, a snaží se zhodnotit podíl autorky na jejím rozšíření v českých zemích. Komentovaný soubor 24 publikací uchazečky je rozdělen do tří oddílů. V první skupině prací se autorka věnovala problematice získávání anamnestických údajů v paleopatologii, prezentuje vlastní optimální postupy při paleopatologické diagnostice některých onemocnění (dětských chorob, kloubních postižení, nádorů, nemocí zubů, zánětů – zejména tuberkulózy), které vypracovala na základě dlouholetých zkušeností v oboru. V této skupině sdělení jsou rovněž zvažovány možnosti interpretace paleopatologických nálezů. Druhá skupina publikací je ukázkou „populační paleopatologie“, jejímž cílem je zhodnocení zdravotního stavu studovaného vzorku populace v souvislosti s působením přírodních i společenských faktorů. Předložená sdělení zahrnují studie rozsáhlejších kosterních souborů z různých moravských a českých archeologických lokalit a jsou datovány do různých historických období (od 5. až do 19. století). Získané informace jsou přínosem zejména pro historické vědy. Práce předložené ve třetí části přinášejí podklady pro zachycení historického vývoje některých nemocí v průběhu dějin a snaží se zmapovat faktory, které by mohly mít kausální spojitost s postupnými změnami charakteru tohoto onemocnění. Prezentované studie nádorových onemocnění se staly součástí celosvětového projektu zaměřeného na získání poznatků z historie maligních nádorů. Podobně jsou do mezinárodních epidemiologických studií začleněny práce věnované specifických zánětům – lepře a tuberkulóze. Tento soubor publikací je přínosem nejen pro historii, ale do jisté míry i pro současnou medicínu. Je třeba zdůraznit, že předložená sdělení prezentují pouze část práce uchazečky v oblasti paleopatologie. Značný díl jejích zkušeností je zhodnocen také v první české paleopatologické publikaci „Základy paleopatologie“ (Horáčková, Strouhal & Vargová 2004), na jejímž vypracování se autorka významně podílela. Do předkládané habilitační práce nebyly rovněž začleněny publikace uchazečky z oboru normální a klinické anatomie (výčet je uvedený v příloze 2). 35 8. SEZNAM LITERATURY POUŽITÉ V KOMENTÁŘI  Aufderheide, A. C., Rodríguez-Martín R. C. (1998): The Cambridge Encyclopedia of Human Paleopathology. Cambridge University Press, Cambridge.  Bach, H. (1965): Zur Berechnung der Körperhöhe aus den langen Gliedmassenknochen weiblicher Skelette. Antropologischer Anzeiger 29: 12-21.  Bednář, B., Bilčík, P., Brozman, M., Dobiáš, J., Elleder, M., Jirásek, A., Miřejovský, P., Motlík, K., Pazderka, V., Plank, J., Stejskal, J., Stejskalová, A., Vorreith, M., Zavadil, M. (1982): Patologie. Avicenum zdravotnické nakladatelství, Praha: 122-130.  Benešová, L., Horáčková, L., Unger, J., Vitula, P. (1994): Hrob pastýře z Hustopečí. Jižní Morava 30: 275-277.  Borovanský, L. (1936): Pohlavní rozdíly na lebce člověka. Praha.  Breitinger, E. (1937): Zur Berechnung der Körperhöhe aus den langen Gliedmassenknochen. Antropologischer Anzeiger 14: 249-274.  Brosch, R., Gordon, S. V., Marmiesse, M., Brodin, P., Buchrieser, C., Eiglmeier, K., Garnier, T., Gutierrez, C., Hewisson, G., Kremer, K., Pardone, L. M., Pym. A. S., Semper, S., van Soolingen D., Cole, S. T. (2002): A new evolutionary scenario for the Mycobacterium tuberculosis complex. Proceedings of the National Academy of Science of the United States of America 99 (6): 3684-3689.  Brůžek, J. (1991): Fiabilité des procédes de détermination du sexe á partir de ľos coxal. Implification á l´étude du dimorphisme sexuel de l´Homme fossile. Thése de Doctorat, Museum National d´Histoire Naturelle, Institut de Paléontologie Humaine, Paris.  Caselitz, P. (1998): Caries – Ancient Plaque of Humankind. In: Alt, K. V., Rösing, F. W., Teschler-Nicola, M. (eds.): Dental Anthropology. Fundamentals, Limits, Prospects. Springer Verlag, Wien, New York: 203-226.  Cohen, M. (1976): The Cloverleaf Skull Malformation. In: Bosma, J. (ed.): Symposium of the Basiocranium. Bethesda, Marylands: 372-382.  Černý, M. (1971): Určování pohlaví podle postkraniálního skeletu. In: Symposium o určování stáří a pohlaví jedince na základě studia kostry. Národní muzeum, Praha: 46-62. 36  Čihák, R. (1987): Anatomie 1. první vydání, Avicenum zdravotnické nakladatelství, Praha.  Dobisíková, M. (1999): Určování věku. In: Stloukal, M., Dobisíková, M., Kuželka, V., Stránská, P., Velemínský, P., Vyhnánek, L., Zvara, K.: Antropologie. Příručka pro studium kostry. Národní muzeum, Praha: 225.  Dokládal, M. (1969): Die Osteologie des Mährischen Riesen Josef Drásal. Anthropologie 7(1): 9-24.  Dokládal, M. (1978): Pohlavní rozdíly na hrudní kosti u člověka a jejich praktický význam při stanovení pohlaví na kostře. Scripta medica 51 (8): 451-468.  Dokládal, M. (1994): Anatomie zubů a chrupu. Masarykova univerzita, Brno.  Drozdová, E., Unger, J., Smrčka, V., Němečková, A., Krupa, P. (2010): Kosterní pozůstatky žuráňské kněžny. In: Ungerman, Š., Přichystalová, R., Šulc, M., Mazáčková, J. (eds.): Zaměřeno na středověk. Zdeňkovi Měřínskému k 60. narozeninám. Nakladatelství Lidové noviny, Praha: 64-74.  Droberjar, E. (2002): Encyklopedie římské a germánské archeologie v Čechách a na Moravě. Nakladatelství Libri, Praha.  Dutour, O., Pálfi, G., Berato, J., Brun, J. P. (1994): L'Origine de la Syphilis en Europe: Avant ou Après 1493? Editions Errance, Centre Archéologiques du Var, Paris, Toulon.  Fazekas, I. G., Kósa, F. (1978): Forensic fetal osteology. Akadémiai Kiadó, Budapest.  Flecker, H. (1932-33): Roentgenographic observations of the times of appearance of the epiphyses and their fusion with the diaphyses. Journal of Anatomy 67: 118-164.  Florkowski, A., Kozlowski, T. (1994): Ocena wieku szkieletowego dziecina na podstawie wielkosci kosci. Przeglad Antropologiczny 57 (1-2): 71-78.  Gernaey, A. M., Minnikin, D. E., Copley, M. S., Doxon, R. A., Middleton, J. C., Roberts, C. A. (2001): Mycolids Acid and Ancient DNA Confirm an Osteological Diagnosis of Tuberculosis. Tuberculosis 81 (4): 259-265.  Gutierrez, M. C., Grosse, S., Brosch, R., Fabre, M., Omaïs, B., Marmiesse, M., Supply, P., Vincent, V. (2005): Ancient Origin and Gene Mosaicism of the Progenitor of Mycobacterium tuberculosis. Plos Phatogens 1 (1): 55-61.  Hackett, C. J. (1976): Diagnostic Criteria of Syphilis, Yaws and Treponematoses and Some Other Diseases in Dry Bones. Sber. Heidel. Akad. Wiss. 4: 124.  Hanáková, H., Stloukal, M. (1966): Staroslovanské pohřebiště v Josefově. Antropologický rozbor. Rozpravy ČSAV, řada společenských věd 76 (9): 3-49. 37  Hengen, O. P. (1971): Cribra orbitalia. Pathogenesis and probable Aetiology. Homo 22 (2): 57-76.  Hershkovitz, I., Copher, A. (1999): Is tuberculosis associated with early domestification of cattle: Evidence from the Levant. In: Pálfy et al. (eds): Tuberculosis Past and Present. Golden Book Publischer Ltd., TB Foundation, Szeged: 445-449.  Hertl, J. A. (1853): Schematismus für die königl. Hauptstadt Brünn sammt allen Vorstädten. Brünn 1853: 37.  Horáčková, L. (1989): An Interesting Case of Extreme Microcephaly. Anthropologischer Anzeiger 169: 179-192.  Horáčková, L. (2004 a): Cribra orbitalia. In: Horáčková, L., Strouhal, E., Vargová, L.: Základy paleopatologie. In: Malina, J. (ed.): Panoráma biologické a sociokulturní antropologie. Nadace Universitas Masarykiana, Edice Scientia, Brno: 145-146.  Horáčková, L. (2004 b): Harrisovy linie. In: Horáčková, L., Strouhal, E., Vargová, L. (2004): Základy paleopatologie. In: Malina, J. (ed.): Panoráma biologické a sociokulturní antropologie. Nadace Universitas Masarykiana, Edice Scientia, Brno: 164-165.  Horáčková, L., Benešová, L. (1994): Antropologické hodnocení kosterních nálezů z katedrály sv. Petra a Pavla v Brně. Pravěk NŘ 4: 319-322.  Horáčková, L., Benešová, L., Chaloupková, J. (1993): Variability of Jugular Foramen and its Reflection in Clinical Practice. Scripta medica 66 (3-4): 91-94.  Horáčková, L., Strouhal, E., Vargová, L. (2004): Základy paleopatologie. In: Malina, J. (ed.): Panoráma biologické a sociokulturní antropologie. Nadace Universitas Masarykiana, Edice Scientia, Brno.  Horáčková, L., Vargová, L. (1997): Nejnovější lékařsko-antropologický výzkum kosterních pozůstatků z žerotínské hrobky v Bludově. Acta Musei Moraviae (Scientiae Sociales) 82: 201-208.  Horáčková, L., Vargová, L. (1999): Bone Remains from a Common Grave Pit from the Battle of Austerlitz (Anthropology and Paleopathology). Journal of Paleopathology 11 (3): 5-13.  Horáčková, L., Vargová, L. (2001): Inflammatory Changes in the Osteological Remains from the Křtiny Ossuary (Czech Republic). Anthropologie 39 (1): 57-62. 38  Horváth, R., Horáčková, L., Benešová, L., Bartoš, M., Votava, M. (1997): Detekce DNA specifické pro Mycobacterium tuberculosis v archeologických materiálech metodou polymerázové řetězové reakce. Epidemiol. Mikrobiol. Imunol. 46 (1): 9-12.  Howels, W. W. (1964): Détermination du sexe du bassin par fonction discriminante. Bull. Mém. Soc. d´Anthrop. 7: 95-105.  Kalová, K., Drozdová, E., Smrčka, V. (2013): Survived spondyloptosis of the thoracic spine in the Early Middle Ages (Czech Republic). Homo 64: 463-473.  Knussmann, R. (1988): Anthropologie. Handbuch der vergleichenden Biologie des Menschen. Band l.: Wesen und methoden der Antropologie. Gustav Fischer Verlag, Stuttgart, New York.  Kolman, C. J., Centurion-Lara, A., Lukenhart, S. A., Owsley, D. W., Turros, N. (1999): Identification of Treponema pallidum Subspecies pallidum in a 200-Year-Old Skeletal Specimen. The Journal of Infectious Diseases 180: 2060-2063.  Kutílek, Š. (2002): Křivice. In: Bayer, M., Kutílek, Š., Feber, J., Gut, J. (2002): Metabolická onemocnění skeletu u dětí. Grada Publishing a.s., Praha: 195-216.  Kühl, I. (1980): Harris’s lines and their occurence also in bones of prehistoric cremations. Ossa 7: 129-171.  Likovský, J., Urbanová, M., Hájek, M., Černý, V., Čech, P. (2006): Two cases of leprosy from Žatec (Bohemia), dated to the turn of the 12th century and confirmed by DNA analysis for Mycobacterium leprae. Journal of Archaeological Sciences 33: 1276-1283.  Linc, R. (1971): Kapitoly z růstové a funkční morfologie. Univerzita Karlova FTVS, SNP, Praha: 112-117.  Loth, S. R., Hennenberg, M. (1996): Mandibular Ramus Flexure: A New Morphologic Indicator of Sexual Dimorphism in the Human Skeleton. Am. J. Phys. Anthrop. 99 (3): 473-485.  Lovejoy, C. O. (1985): Dental Wear in the Libben Population: Its Pattern and Role in the Determination of Adult Skeletal Age at Death. Am. J. Phys. Anthrop. 68 (1): 47- 56.  Mark, L., Patonai, Z., Vaczy, A., Lorand, T., Marcsik, A. (2010): Higt-throughput mass spectrometric analysis of 1400-year-old mycolic acid as biomarkers for ancient tuberculosis infection. Journal of Archaeological Science 37: 302-305. 39  Martin, R., Saller, K. (1957): Lehrbuch der Anthropologie in systematischer Darstellung. Fischer, Stuttgart.  Miles, A. E. V. (1963): Dentition in the Estimation of Age. Journal of Dental Research 42: 255-263.  Møller-Christensen, V. (1961): Bone Changes in Leprosy. Munksgaard, Copenhagen, Denmark.  Møller-Christensen V., Sandison, A. T. (1963): Usura orbitae (cribra orbitalia) in the collection of crania in the Anatomy Department of the University of Glasgow. Pathologia et Microbiologia (Basel) 26: 175-183.  Moodie, R. L. (1923): Paleopathology. An Introduction to the Study of Ancient Evidences of Diseases. University of Illinois Press, Urbana, Illinois.  Moseley, J. E. (1963): Bone changes in hematologic disorders: Implications for Paleopathology. In: Jarcho, S. (ed): Human Palaeopathology. Yale University Press. New Haven and London: 121-130.  Nattan, H., Haas, N. (1966): „Cribra orbitalia“. A Bone Condition of the Orbit of Unknown Nature. Israel. J. Med. Sci. 2 (2): 171-189.  Ortner, D. J. (2003): Identification of Pathological Conditions in Human Skeletal Remains. Second edition, Academic Press, London.  Ortner, D. J., Putschar, W. G. J. (1985): Identification of Pathological Conditions in Human Skeletal Remains. Reprint edition, Smithsonian Institution Press, Washington, DC.  Phenice, T. W. (1969): A Newly Developed Visual Method of Sexing the Os Pubis. Am. J. Phys. Anthrop. 30: 297-302.  Pospíšil. L., Horáček, J. (1981): Serological Examination of Syphilis and Clinical Interpretation of the Results Obtained. Acta Facultatis Medicinae Universitatis Brunensis. Medical Faculty J. E. Purkyně University, Brno.  Rejholec, V. (1982): Osteoartrosa. Artrosa. Osteoartritis. Degenerativní kloubní nemoc (715). In: Štork, A. (ed.). Lékařské repetitorium. Svazek II, čtvrté přepracované vydání, Avicenum zdravotnické nakladatelství, Praha: 1246-1250.  Rozkovcová, E. (1982): Zuby – anomálie struktury zubních tkání. In: Štork, A. (ed.): Lékařské repetitorium. Svazek II, čtvrté přepracované vydání, Avicenum zdravotnické nakladatelství, Praha: 1933-1934. 40  Rösing, F. W. (1977): Methoden und Aussagemöglichkeiten der antropologischen Leichenbrandbearbeitung. Arch. U. Naturwiss 1: 53-80.  Sajner, J. (1986): Cenná archivní svědectví. In: Sajner, J., Selinger, J., Volavý, J. (eds.): Dvě století ve službách zdraví – Fakultní nemocnice s poliklinikou v Brně na Pekařské 1786–1986. Krajský ústav národního zdraví, Brno: 11-95.  Sandison, A. T. (1967): Sir Armand Ruffer (1859-1917) Pioneer of Palaeopathology. Medical history 11 (2): 150-156.  Schultz, M. (1999): The Role of Tuberculosis in Infancy and Childhood in Prehistoric and Historic Populations. In: Pálfi, G. et al. (eds.): Tuberculosis Past and Present. Golden Book Publischer Ltd., Tuberculosis Foundation, Szeged: 503-507.  Smrčka, V., Kuželka, V., Povýšil, C. (2009): Atlas chorob na kostních preparátech. Horní a dolní končetiny. Academia, Praha.  Steinbock, R. T. (1976): Paleopathological Diagnosis and Interpretation. Charles C. Thomas, Publisher, Springfield, Illinois.  Stloukal, M., Hanáková, H. (1978): Die Länge der Längsknochen altslawischer Bevölkerungen unter besonderer Berücksichtigung von Waschstumsfragen. Homo 29 (1): 53-69.  Stloukal, M., Vyhnánek, L. (1976): Slované z velkomoravských Mikulčic. Academia, Praha.  Stloukal, M., Dobisíková, M., Kuželka, V., Stránská, P., Velemínský, P., Vyhnánek, L., Zvara, K. (1999): Antropologie. Příručka pro studium kostry. Národní muzeum, Praha.  Strouhal, E. (1961): K prehistorii zubního kazu. Praktický lékař 41 (12): 567-569.  Strouhal, E. (1978): Ancient Egyptian Case of Carcinoma. Bulletin of the New York Academy of Sciences 54 (3): 290-302.  Strouhal, E. (2004 a): Choroby zubů a alveolů. In: Horáčková, L., Strouhal, E., Vargová, L.: Základy paleopatologie. Panoráma biologické a sociokulturní antropologie. Nadace Universitas Masarykiana, Edice Scientia, J. Malina (ed.), Brno: 177-188.  Strouhal, E. (2004 b): Stručná historie a dnešní stav paleopatologie. In: Horáčková, L., Strouhal, E., Vargová, L.: Základy paleopatologie. Panoráma biologické a sociokulturní antropologie. Nadace Universitas Masarykiana, Edice Scientia, J. Malina (ed.), Brno: 23-34. 41  Strouhal, E., Horáčková, L., Likovský, J., Vargová, L., Daneš, J. (2002): Traces of Leprosy from the Czech Kingdom. In: Roberts, Ch., Lewis, M. E., Manchester, K. (eds.): The Past and Present of Leprosy. Archaeological, historical, palaeopathological and clinical approaches. Proceedings of the International Congress on the Evolution and Palaeoepidemiology of the ICEPID, 26–31. 7. 1999, Bradford. British Archaeological Reports. International Series 1054: 223-232.  Strouhal, E., Němečková, A. (2008): Trpěli dávní lidé nádory? Univerzita Karlova v Praze, Karolinum, Praha.  Szilvássy, J. (1980): Age determination on the sternal articular facies of the clavicula. J. Hum. Evol. 9: 609-610.  Špaček, J. (1971): Slovanské pohřebiště s projevy vampýrismu z Čelákovic. Časopis Národního Muzea. Řada historická 140 (3-4): 190-217.  Tošovský, V. (1976): Dětská chirurgie. První vydání, Avicenum, Praha: 62-65.  Thurzo, M., Lietava, J., Lengyelová, T., Beňuš, R. (2002): Alžbeta Thurzová (rod. Czoborová) – manželka palatína Juraja Thurzu: antropologicko-historická a paleopatologická analýza. Bull. Slov. Antropol. Spoloč. 5: 104-135.  Ubelaker, D. H. (1987): Estimating Age at Death from Immature Human Skeleton: An Overview. J. For. Sci. 32 (5): 1254-1263.  Ubelaker, D. H., Pap, I., Graver, S. (2006): Morbidity and Mortality in the Neolithic of Northeastern Hungary. Anthropologie 54 (3): 241-257.  Vacek, Z. (1996): Histologie a histologická technika II. Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, Brno: 124-126.  Vallois, H. V. (1937): La dureé de la vie chez l‘homme fossile. L’Anthropologie 47: 499-532.  Vargová, L., Horáčková, L. (2004): Medical and anthropological investigation of the bone remains from the 18th – 19th centuries (Brno, Czech Republic). Slovenská antropológia 6 (1): 170-173.  Vargová, L., Horáčková, L., Hložek, P. (2016): Příspěvek k historii tuberkulózy v českých zemích. In: Slabotínský, R., Stöhrová, P. (eds): Fragmenty z historie medicíny a veterinárního lékařství. Brno: Technické muzeum v Brně, Acta Musei technici Brunensis 10/2016, 74-88.  Vargová, L., Horáčková, L., Menšíková, M. (2010): Zdravotní péče o brněnské obyvatele v 18. a 19. století. Brno: Portál Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. 42 Dostupný z www: . ISSN 1801-6103.  Vargová, L., Horáčková, L., Němečková, A. (2002): Slavonic burial site at OlomoucNemilany (Czech Republic). Anthropological and Paleopathological analysis. Anthropologie 40 (2): 145-155.  Vinař, J. (1959): Obrazy z minulosti českého lékařství. Státní zdravotnické nakladatelství, Praha: 115.  Vlček, E. (1975): Nejstarší paleopatologické doklady výskytu syphilis v Čechách. Časopis lékařů českých 114 (18): 574.  Vlček, E. (1980): Odhad stáří jedince stanovený na kostrovém materiálu podle stupně osifikace chrupavky štítné. Soudní lékařství 25: 6-11.  Vlček, E. (1989): Paläopathologische Nachweise der Syphilis in Böhmen im 17. und 18. Jahrhundert. Beiträge zur Paläopathologie. Archäologie und Museum 2: 7-58.  Vlček, E. (1993): Jak zemřeli. Academia. Praha.  Vlček, E. (1995): Osudy českých patronů. České katolické nakladatelství Zvon, Praha: 23-51.  Vyhnánek, L. (1999): Kostní nádory a nádorům podobné léze. In: Stloukal, M., Dobisíková, M., Kuželka, V., Stránská, P., Velemínský, P., Vyhnánek, L., Zvara, K.: Antropologie. Příručka pro studium kostry. Národní muzeum, Praha: 408-409.  Vyhnánek, L., Bohutová, J., Belšán, T., Daneš, J., Fendrych, P., Hořák, J., Hořejš, J., Chmel, J., Křivánek, J., Ort, J., Tůma, S. (1998): Radiodiagnostika. Kapitoly z klinické praxe. Grada Publishing, Praha.  Welch, T. R., Bergstrom, W. H., Tsang, R. C. (2000): Vitamin D-deficient rickets. The reemergence of a once-conquered disease. Journal of Pediatrics 137: 143-145.  Wolf, J. (1954): Mikroskopická technika. Státní zdravotnické nakladatelství, Praha.  Wood, J. W., Milner, G. R., Harpending, H. C., Weiss, K. M. (1992): The Osteological Paradox. Problems of Inferring Prehistoric Health from Skeletal Samples. Current Anthropology 33 (4): 343-370.  Zapletal, V. (1952): Středověké počátky brněnských špitálů. Lékařské listy 7 (22): 554- 556.  Žižka, J. (1994): Diagnostika syndromů a malformací. Galén, Praha. 43 9. SEZNAM PŘEDLOŽENÝCH PRACÍ Skupina I (výběr publikací zaměřených na studium vyšetřovacích postupů použitelných při paleopatologické diagnostice a na možnosti interpretace paleopatologických nálezů) 1) Vargová, L., Horáčková, L. (2010): Notes to paleopathological diagnostics of children's diseases. Interdisciplinaria Archeologica (IANSA) 1 (1-2): 67-73. 2) Vargová, L., Horáčková, L. (2008): Metody zpracování anamnestických údajů v paleopatologii. Ve službách archeologie 1/08: 242-251. 3) Vargová, L., Horáčková, L., (2006): Vyšetření chrupu při paleopatologické analýze kosterních pozůstatků. Ve službách archeologie VII: 362-368. 4) Vargová, L., Horáčková, L. (2005): Diferenciální diagnostika kloubních změn na kosterních pozůstatcích. Ve službách archeologie VI: 461-466. 5) Vargová, L., Horáčková, L. (2004): Problematika diagnostiky zánětlivých změn na kosterních pozůstatcích. Ve službách archeologie V: 286-294. 6) Vargová, L., Horáčková, L., Langová, J. (2003): Možnosti diagnostiky tuberkulózy v paleopatologických výzkumech. Ve službách archeologie IV: 285-293. 7) Horáčková, L., Vargová, L., Horváth, R., Bartoš, M. (1999): Morphological, roentgenological and molecular analyses in bone specimens attributed to tuberculosis, Moravia (Czech Republic). In: Pálfi, G., Dutour, O., Deák, J., Hutás, I., eds.: Tuberculosis past and present. Golden Books/Tuberculosis Foundation, Budapest: 413-417. 8) Horváth, R., Horáčková, L., Benešová, L., Bartoš, M., Votava, M. (1997): Detection of DNA specific for Mycobacterium tuberculosis in archeological material using the polymerase chain reaction. Epidem. Microbiol. Imunol. 46 (1): 9-12. 9) Vargová, L., Horáčková, L., Němečková, A. (2007): Projevy nádorových onemocnění na skeletu. Ve službách archeologie 2/07: 119-127. 44 Skupina II (výběr publikací zahrnujících celkové lékařsko-antropologické studie rozsáhlejších kosterních souborů z různých archeologických lokalit) 1) Vargová, L., Horáková, M., Horáčková, L. (2014): Kloubní a traumatické změny na kosterních pozůstatcích z doby stěhování národů z pohřebiště v Praze-Zličíně. Slovenská antropológia 17 (1): 120-123. 2) Vargová, L., Horáčková, L., Němečková, A. (2002): Slavonic burial site at OlomoucNemilany (Czech Republic). Anthropological and Paleopathological analysis. Anthropologie 40 (2), 145-155. 3) Vargová, L., Horáčková, L., Vymazalová, K., Svoboda, J. (2014): Inflammatory changes on skeletons from the 16th to 17th century in Veselí nad Moravou, Czech Republic. Journal of Paleopathology 24 (1-3): 39-49. 4) Vargová, L. (2004): Studium zubního kazu u slovanské populace z konce 9. až první poloviny 10. století z Olomouce-Nemilan. Česká stomatologie 104 (52): 111-118. 5) Vargová, L., Račanská, M., Horáčková, L. (2008): Příspěvek ke studiu chrupu brněnských obyvatel v druhé polovině 18. a v 19. století. Česká stomatologie 108 (1): 14-19. 6) Vargová, L., Horáčková, L., Menšíková, M. (2006): Brněnská zdravotní zařízení a péče o nemocné na přelomu 18. a 19. století. Magistrát města Brna, Archiv města Brna, Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna. Brno v minulosti a dnes 19: 165- 188. 7) Vargová, L., Horáčková, L., Menšíková, M. (2007): Infekční choroby a některé jejich projevy na kosterních pozůstatcích obyvatel města Brna v 19. století. Magistrát města Brna, Archiv města Brna. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna. Brno v minulosti a dnes 20.: 123-143. 45 Skupina III (výběr z publikací zaměřených na sledování výskytu, projevů, případně léčby jednotlivých chorob u rozdílně datovaných populací) 1) Vargová, L., Horáčková, L. (1996): Interesting Cases of Craniosynostoses in Osteological Material from Křtiny Ossarium. Scripta Medica 69 (6): 313-323. 2) Vargová, L., Horáčková, L. (2006): Projevy krevních, metabolických a endokrinních onemocnění na skeletech z novověkého hřbitova na Malé Nové v Brně, Česká republika. Morfológia v súčasnosti, Univerzita Komenského Bratislava: 431-438. 3) Vargová, L., Horáčková, L. (1999): The Study of Inflammatory Diseases in Osseous Material from Early Modern-Era Moravian Localities. Scripta medica 72 (5-6): 185- 192. 4) Strouhal, E., Vyhnánek, L., Horáčková, L., Benešová, L., Němečková, A. (1996): Two unusual benign tumors of the people from the ossuary at Křtiny (Czech Republic). International Journal of Osteoarchaeology 6 (3): 289-299. 5) Strouhal, E., Vyhnánek, L., Němečková, A., Horáčková, L., Benešová, L. (1996): Malignant tumors affecting the people from the ossuary at Křtiny (Czech Republic). Journal of Paleopathology 8 (1): 5-24. 6) Strouhal, E., Vyhnánek, L., Horáčková, L., Benešová, L., Němečková, A. (1997): A case of osteosarcoma in a Late Medieval-Early Modern skull from Kyjov (Czech Republic). International Journal of Osteoarchaeology 7: 82-90. 7) Vargová, L., Horáčková, L., Němečková, A., Krupa, P., Menšíková, M. (2013): Tumors in the 18th and 19th centuries at Brno, Czech Republic. Anthropologischer Anzeiger 70 (4): 385-405. 8) Vargová, L., Vymazalová, K., Horáčková, L. (2017): A brief history of tuberculosis in the Czech Lands. Edinburgh: Churchill Livingstone, Tuberculosis 105: 35-48. 46 47 10. PŘEDLOŽENÉ PRÁCE Skupina I Výběr publikací zaměřených na studium vyšetřovacích postupů použitelných při paleopatologické diagnostice a na možnosti interpretace paleopatologických nálezů. 49 Vargová, L., Horáčková, L. (2010) NOTES TO PALEOPATHOLOGICAL DIAGNOSTICS OF CHILDREN'S DISEASES Interdisciplinaria Archeologica (IANSA) 1 (1-2): 67-73. 1 59 Vargová, L., Horáčková, L. (2008) METODY ZPRACOVÁNÍ ANAMNESTICKÝCH ÚDAJŮ V PALEOPATOLOGII Ve službách archeologie 1/08: 242-251. 2 71 Vargová, L., Horáčková, L. (2006) VYŠETŘENÍ CHRUPU PŘI PALEOPATOLOGICKÉ ANALÝZE KOSTERNÍCH POZŮSTATKŮ Ve službách archeologie VII: 362-368. 3 81 Vargová, L., Horáčková, L. (2005) DIFERENCIÁLNÍ DIAGNOSTIKA KLOUBNÍCH ZMĚN NA KOSTERNÍCH POZŮSTATCÍCH Ve službách archeologie VI: 461-466. 4 89 Vargová, L., Horáčková, L. (2004) PROBLEMATIKA DIAGNOSTIKY ZÁNĚTLIVÝCH ZMĚN NA KOSTERNÍCH POZŮSTATCÍCH Ve službách archeologie V: 286-294. 5 101 Vargová, L., Horáčková, L., Langová, J. (2003) MOŽNOSTI DIAGNOSTIKY TUBERKULÓZY V PALEOPATOLOGICKÝCH VÝZKUMECH Ve službách archeologie IV: 285-293. 6 113 Horáčková, L., Vargová, L., Horváth, R., Bartoš, M. (1999) MORPHOLOGICAL, ROENTGENOLOGICAL AND MOLECULAR ANALYSES IN BONE SPECIMENS ATTRIBUTED TO TUBERCULOSIS, MORAVIA (CZECH REPUBLIC) In: Pálfi, G., Dutour, O., Deák, J., Hutás, I., eds. Tuberculosis past and present. Golden Books/Tuberculosis Foundation, Budapest: 413-417. 7 121 Horváth, R., Horáčková, L., Benešová, L., Bartoš, M., Votava, M. (1997) DETECTION OF DNA SPECIFIC FOR MYCOBACTERIUM TUBERCULOSIS IN ARCHEOLOGICAL MATERIAL USING THE POLYMERASE CHAIN REACTION Epidem. Microbiol. Imunol. 46 (1): 9-12. 8 127 Vargová, L., Horáčková, L., Němečková, A. (2007) PROJEVY NÁDOROVÝCH ONEMOCNĚNÍ NA SKELETU Ve službách archeologie 2/07: 119-127. 9 139 Skupina II Výběr publikací zahrnujících celkové lékařsko-antropologické studie rozsáhlejších kosterních souborů z různých archeologických lokalit. 141 Vargová, L., Horáková, M., Horáčková, L. (2014) KLOUBNÍ A TRAUMATICKÉ ZMĚNY NA KOSTERNÍCH POZŮSTATCÍCH Z DOBY STĚHOVÁNÍ NÁRODŮ Z POHŘEBIŠTĚ V PRAZE - ZLIČÍNĚ Slovenská antropológia 17 (1): 120-123. 1 147 Vargová, L., Horáčková, L., Němečková, A. (2002) SLAVONIC BURIAL SITE AT OLOMOUC NEMILANY (CZECH REPUBLIC) Anthropological and Paleopathological analysis Anthropologie 40 (2), 145-155. 2 159 Vargová, L., Horáčková, L., Vymazalová, K., Svoboda, J. (2014) INFLAMMATORY CHANGES ON SKELETONS FROM THE 16TH TO 17TH CENTURY IN VESELÍ NAD MORAVOU, CZECH REPUBLIC Journal of Paleopathology 24 (1-3): 39-49. 3 173 Vargová, L. (2004) STUDIUM ZUBNÍHO KAZU U SLOVANSKÉ POPULACE Z KONCE 9. AŽ PRVNÍ POLOVINY 10. STOLETÍ Z OLOMOUCE - NEMILAN Česká stomatologie 104 (52): 111-118. 4 183 Vargová, L., Račanská, M., Horáčková, L. (2008) PŘÍSPĚVEK KE STUDIU CHRUPU BRNĚNSKÝCH OBYVATEL V DRUHÉ POLOVINĚ 18. A V 19. STOLETÍ Česká stomatologie 108 (1): 14-19. 5 191 Vargová, L., Horáčková, L., Menšíková, M. (2006) BRNĚNSKÁ ZDRAVOTNÍ ZAŘÍZENÍ A PÉČE O NEMOCNÉ NA PŘELOMU 18. A 19. STOLETÍ Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna. Magistrát města Brna, Archiv města Brna, Brno. Brno v minulosti a dnes 19: 165-188. 6 217 Vargová, L., Horáčková, L., Menšíková, M. (2007) INFEKČNÍ CHOROBY A NĚKTERÉ JEJICH PROJEVY NA KOSTERNÍCH POZŮSTATCÍCH OBYVATEL MĚSTA BRNA V 19. STOLETÍ Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna. Magistrát města Brna, Archiv města Brna, Brno. Brno v minulosti a dnes 20.: 123-143. 7 241 Skupina III Výběr z publikací zaměřených na sledování výskytu, projevů, případně léčby jednotlivých chorob u rozdílně datovaných populací. 243 Vargová, L., Horáčková, L. (1996) INTERESTING CASES OF CRANIOSYNOSTOSES IN OSTEOLOGICAL MATERIAL FROM KŘTINY OSSARIUM Scripta Medica 69 (6): 313-323. 1 257 Vargová, L., Horáčková, L. (2006) PROJEVY KREVNÍCH, METABOLICKÝCH A ENDOKRINNÍCH ONEMOCNĚNÍ NA SKELETECH Z NOVOVĚKÉHO HŘBITOVA NA MALÉ NOVÉ V BRNĚ, ČESKÁ REPUBLIKA Morfológia v súčasnosti, Univerzita Komenského Bratislava: 431-438. 2 267 Vargová, L., Horáčková, L. (1999) THE STUDY OF INFLAMMATORY DISEASES IN OSSEOUS MATERIAL FROM EARLY MODERN - ERA MORAVIAN LOCALITIES Scripta medica 72 (5-6): 185-192. 3 277 Strouhal, E., Vyhnánek, L., Horáčková, L., Benešová, L., Němečková, A. (1996) TWO UNUSUAL BENIGN TUMORS OF THE PEOPLE FROM THE OSSUARY AT KŘTINY (CZECH REPUBLIC) International Journal of Osteoarchaeology 6 (3): 289-299. 4 291 Strouhal, E., Vyhnánek, L., Němečková, A., Horáčková, L., Benešová, L. (1996) MALIGNANT TUMORS AFFECTING THE PEOPLE FROM THE OSSUARY AT KŘTINY (CZECH REPUBLIC) Journal of Paleopathology 8 (1): 5-24. 5 313 Strouhal, E., Vyhnánek, L., Horáčková, L., Benešová, L., Němečková, A. (1997) A CASE OF OSTEOSARCOMA IN A LATE MEDIEVAL - EARLY MODERN SKULL FROM KYJOV (CZECH REPUBLIC) International Journal of Osteoarchaeology 7: 82-90. 6 325 Vargová, L., Horáčková, L., Němečková, A., Krupa, P., Menšíková, M. (2013) TUMORS IN THE 18TH AND 19TH CENTURIES AT BRNO, CZECH REPUBLIC Anthropologischer Anzeiger, 70 (4): 385-405. 7 349 Vargová, L., Vymazalová, K., Horáčková, L. (2017) A BRIEF HISTORY OF TUBERCULOSIS IN THE CZECH LANDS Tuberculosis, 105: 35-48. 8 365 11. SUMMARY (IN ENGLISH) Contribution of paleopathological research for life sciences and humanities Objectives The presented habilitation thesis informs about the importance and the development of paleopathology as a separate interdisciplinary scientific discipline and seeks to evaluate the share of the author on its dissemination in Czechia. It gives an overview of part of results achieved so far in the scientific work by the candidate in the area of historical anthropology and paleopathology in the form of annotated set of 24 published works of the author. Presented publications are divided into three parts according to the content: Part I – methods used in paleopathology; Part II – population paleopathology; Part III – the historical development of diseases throughout the history. Introduction The paleopathology is a science about diseases of distant human and animal populations. It aims at recording the emergence and the historical development of all diseases, if possible, on the basis of studying pathological changes in human skeletal remains. The oldest paleopathological observations were presented as curious findings only, without regard to their historical and medical significance. Not before Mark Armand Ruffer was the contents, the methodology as well as the name of paleopathology specified. The paleopathology as a science branched off by founding “Paleopathology Association” in 1973 only. The interest in the history of diseases increased without precedence in this time and the paleopathology became a subject of studies in a number of world scientific institutions. The Division of Medical Anthropology, Institute of Anatomy in Faculty of Medicine of Masaryk University in Brno, where the candidate has been working for more than two decades, was one of the first in the Czech Republic. Paleopathology is a typical interdisciplinary science and requires extensive knowledge in many scientific fields. They include human anatomy (osteology above all), historical anthropology, pathology (and other branches of medicine in indicated cases). Archaeological and historical knowledge is further necessary for the evaluation of all linkages. Various aspects of life as well as social sciences blend together frequently, and hence this multidisciplinary branch of science requires a close cooperation of scholars from 366 various seemingly different disciplines. The author of the presented habilitation thesis has a fundamental qualification for the paleopathological research. She received general medical education in undergraduate studies of Faculty of Medicine of Masaryk University; she gained valuable experience in the area of human osteology owing to the long-standing work as a lecturer in the Institute of Anatomy in Faculty of Medicine of Masaryk University; she supplemented her knowledge in the area of historical anthropology during post-graduate studies and passed successfully the exam from the essentials of paleopathology in the First Faculty of Medicine of Charles University in Prague. Material and Methods During her work in the Division of Medical Anthropology, Institute of Anatomy in Faculty of Medicine of Masaryk University, the candidate had the possibility to study almost five thousand skeletons or their parts from various archaeological sites, from Moravian ones in particular. Mortal remains were dated to various historical periods, namely from the eneolite period to the modern age. Similar procedures were chosen for the evaluation of paleopathological findings like those used at diagnostics in normal medical practice. They include: medical history, objective examination, working diagnosis, differential diagnosis, and final diagnosis. Anamnestic data were replaced by standard anthropological analysis of studied skeletons using classic anthropometric and morphoscopic methods to a certain extent. It facilitated to estimate the biological age, the sex, minor differences within variability and also the body's total constitution on the basis of skeleton robustness of the examined individual in most cases. Further details were obtained by studying iconographic and literary sources (for example about possibilities of treatment of specific diseases as well as about the level of care services for ill of the times). Historical records were searched for all risk factors that could have a causal association with the disease found. An important aspect of paleopathological diagnostics was to find data about the time horizon of the finding. After the standard anthropological examination of the osteology material, a detailed macroscopic examination was carried out, on the basis of which it was possible to determine all morphological alterations of bones and to document them. The finding was typical enough to facilitate the final diagnosis after the basic examination already in some cases. At other times, the macroscopic examination (the so-called working diagnosis) made possible to identify suspect cases for the application of further, financially more demanding 367 methods and to make the final diagnosis on their basis (the so-called differential diagnostics). Specialized methods included the radiological examination (classic one or CT) mainly or bone samples were taken and histological sections were made. To confirm the diagnosis of infectious diseases, pathogenic micro-organisms from skeletal remains were proved using DNA tests, as far as possible. This examination was assisted by specialised molecular-biological laboratories. It was necessary to ask experts from other disciplines for cooperation in some cases (for example at chemical examinations of bones with gout, at a statistical processing of data, at super projections of skulls to portraits of historical figures and similar). As a part of differential diagnostics, some pathological lesions were compared with similar findings from the current medical practice or with defects at the recent skeletal material preserved in the Federal Pathologic-Anatomical Museum Vienna (Pathologisch - Anatomisches Bundesmuseum Wien) possibly, where the diagnosis of pathological states was confirmed on basis of current state-of-the-art clinical methods. Results Results of a part of studies of the most important paleopathological research of the candidate are incorporated in presented publications. Communications are divided to three groups that blend together thematically to a certain extent, however. The first group of works is devoted to methods of paleopathological research. In carrying her long-standing work in the Division of Medical Anthropology, Institute of Anatomy in Faculty of Medicine of Masaryk University, the candidate gained abundant experience with diagnostics of paleopathological findings and their interpretations. She published a multitude of papers that are a comprehensive evaluation of this experience, an endeavour to generalize the acquired knowledge, and a search for an optimum procedure at paleopathological differential diagnostics. The first group of studies presented in the postdoctoral thesis is an example of nine publications of this type. The second group of seven presented publications includes a comprehensive medicalanthropological study of bone sets from various archaeological sites. A large majority of these papers presents results of projects supported by The Czech Science Agency (No. 206/00/0408; No. 206/03/1006; No. 409/07/0477), the main researcher of which was the candidate. The results are an example of a so-called “population paleopathology” and represent an asset for the evaluation of the overall health of the examined sample of the historical population, on the basis of which the social status and its lifestyle may 368 be presumed to a certain extent. For this reason, the information gathered is a benefit for historical sciences above all. The third part comprises articles that deal with following the prevalence, symptoms, and possibly the treatment of individual maladies in populations of different dates (7 publications). Presented works document the development of studied diseases through the history and seeks to map factors that could have a causal association with gradual changes of the disease nature. Presented studies of cancer became part of the worldwide project focusing on knowledge from the history of malign tumours. Similarly works devoted to specific inflammations - leprosy and tuberculosis - are integrated to international epidemiological studies. This set of publications is an asset not only for the history, but also for the present-day medicine to a certain extent. Conclusion The presented postdoctoral thesis informs about the importance and development of paleopathology as a separate interdisciplinary scientific branch and evaluates the share of the author in its spreading in Czechia. The annotated set includes 24 selected publications of the candidate. Optimum procedures of the author herself at paleopathological diagnostics of some diseases are presented in them above all. The postdoctoral thesis contains further demonstrations of the “population paleopathology”, the purpose of which is to evaluate the health of the studied population sample in relation to effects of natural as well as social factors, and articles documenting the historical development of some diseases throughout the history. It should be pointed out that presented communications present only a part of work of the candidate in the area of paleopathology. The first Czech paleopathological publication “Essentials of paleopathology”, in the writing of which the author participated to a large extent, also draws on her experience substantially. Publications of the candidate in the field of normal and clinical anatomy have not been incorporated to the presented postdoctoral thesis, however.