MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií HABILITAČNÍ PRÁCE Brno 2011 PhDr. Bc. Zdenko Reguli, Ph.D.   MASARYKOVA UNIVERZITA   Fakulta sportovních studií                                      Džúdó na olympijských hrách  Zdenko Reguli    Habilitační práce                                  Brno, 2011  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    1    Obsah   Obsah ....................................................................................................................................................... 1  Úvod ........................................................................................................................................................ 2  1.  Cíl a metodologie ............................................................................................................................. 5  2.  Úpolové sporty na olympijských hrách ......................................................................................... 10  2.1.  Význam a postavení úpolů v dějinách lidstva ........................................................................ 10  2.2.  Starověké panhelénské hry ................................................................................................... 19  2.3.  Novodobé olympijské hry ...................................................................................................... 30  3.  Džúdó ............................................................................................................................................. 37  3.1.  Japonská bojová umění ......................................................................................................... 37  3.2.  Džúdó a jeho zakladatel Džigoro Kanó .................................................................................. 46  4.  Sportovní diplomacie v džudu ....................................................................................................... 53  4.1.  Sportovní diplomacie v džudu před zařazením do programu olympijských her ................... 53  4.2.  Sportovní diplomacie v džudu na olympijských hrách .......................................................... 61  4.3.  Ženy v džudu na olympijských hrách ..................................................................................... 74  5.  Praxe olympijského džuda ............................................................................................................. 81  5.1.  Džudisté na olympijských hrách ............................................................................................ 82  5.2.  Zápasy džuda na olympijských hrách .................................................................................... 96  5.3.  Techniky džuda na olympijských hrách ............................................................................... 104  Závěr .................................................................................................................................................... 122  Bibliografie .......................................................................................................................................... 127  Poznámky ............................................................................................................................................ 151    Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    2      Úvod   Sibili si ergo  Fortebusis inero  Nobili deis trux  Siuatis inim  Cousin dux1     Studentům  Fakulty  sportovních  studií  Masarykovy  univerzity  přednáším  kromě  jiných  předmětů  i  Dějiny úpolových sportů, Teorii a didaktiku džuda a Teorii sebeobrany. V těchto předmětech se, sice  pokaždé z jiného úhlu pohledu, zabývám i evolučními principy vývoje úpolových systémů. Nemůžeme  si  nevšimnout,  že  se  z jistého  pohledu  jednotlivé  úpolové  systémy  chovají  jako  živé  organizmy.  Sledujeme například jejich:  • vznik a raný vývoj (v jisté kultuře s jistými cíli)  • rozmnožování (vznik nových klubů, poboček, …)  • expanze (i mimo kulturu jejich vzniku)  • vytlačování jiných systémů (druhová dominance)  • přizpůsobování novým podmínkám (např. v jiných kulturách)  • mutace (vznik nových forem)  • zánik některých mutací (nebo i všech v některých případech)  • míchání systémů (tj. „mezidruhové“ rozmnožování), atd.    Džúdó2  je v tomto ohledu jedinečným příkladem. Je ale zajímavé, že prací, které by se komplexně  zabývaly  tímto  úpolovým  systémem,  je  poskrovnu.  Džúdó  jako  exponovaný  olympijský  sport  je  sledován z hlediska optimalizace sportovní přípravy, zabývají se jím trenéři, kineziologové i sportovní  lékaři. Zmínky o historii džuda se obvykle zabývají reminiscencemi původních cílů, avšak bez vztahu k  současnému  džudu.  Jsem  přesvědčen,  že  je    nutné  odpovědět  na  otázku,  zdali  džúdó,  o  kterém  mluvíme dnes, je tím samým, které bylo vytvořeno jeho zakladatelem, jak se za více než století vývoje  měnilo a co od džuda v současnosti můžeme očekávat. Odpověď na tyto otázky nás zajímá v kontextu  západní  kultury.  Je  totiž  možné,  že  v  japonské  kultuře  má  džúdó  i  v  současnosti,  alespoň  v  části  společnosti,  jiný  význam.  Tuto  domněnku  koneckonců  potvrdil  i  významný  profesor  univerzity  Waseda  Fumiaki  Šišida.3   F.  Šišida  se  zabývá  historií  bojových  umění  a  publikoval  množství  prací  o  japonských bojových uměních, ve kterých vycházel z japonských pramenů. Bohužel mnoho jeho prací  bylo vydáno v japonštině,  což ztěžuje přístup k nim. Měl jsem to štěstí několikrát se s profesorem  Šišidou  v průběhu  psaní  práce  setkat,  a  konfrontovat  a  prodiskutovat  s ním  některé  závěry.  Tato  setkání mi pomohla nedostat se do slepé uličky.  Tato habilitační práce vznikala po několik let. Některé výsledky již byly publikovány a předneseny na  vědeckých konferencích, aby se podnítila odborná rozprava k těmto vědeckým problémům. Některé  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    3    kapitoly jsou tedy vystavěny na pracích, které nejenom uspěly v oponentském řízení, ale také prošly  následnou  vědeckou  rozpravou.  V  roce  2009  byla  publikována  práce  History  of  Judo,  ve  které  její  autor Syd Hoare shrnul své předešlé přednášky. Tato práce sleduje historii džuda do druhé světové  války a odpovídá na mnohé otázky, na které jsem sám hledal odpovědi. Ve své práci jsem se tedy dále  podrobněji orientoval na historii džuda po druhé světové válce, která je do značné míry totožná s  historií džuda na olympijských hrách a historií výkonů v džudu na olympijských hrách.  První kapitola stručně popisuje metodologii této práce. Práce zabývající se dějinami někdy opomíjejí  vysvětlit  přístup  autora  k  získávání  dat  a  jejich  interpretaci.  A  přitom  aby  čtenář  věděl,  jak  má  přistupovat k textu, měl by znát, jakým způsobem text vznikal.  Ve druhé kapitole rychle procházíme historií lidstva a poukazujeme  na stěžejní fakta o použití boje  v kritických fázích svého vývoje. Tato kapitola je věnována historii úpolů a boje obecně. Je nezbytně  nutné pochopit význam boje ve vývoji lidstva a postavení úpolů od pravěku až po současnost. Náš  současný přístup k boji je ovlivněn vývojem lidstva a úlohou boje v procesu tohoto vývoje. Stěžejní  myšlenkou této  kapitoly  je  proces  sakralizace  boje  a  násilí.  Teoretický  koncept  sakralizace  je  zde  podrobně  popsán  a  vysvětlen.  Další  podkapitola  popisuje  starořecké  olympijské  hry  z  hlediska  úpolových disciplín. Současný člověk má tendenci hledět na starověké olympijské hry stejnýma očima  jako  na současné olympijské hry. Starořecké agónes ale nebyly hrami, ani sportovními utkáními, ani  vojenským cvičením. Jaký význam tedy měly úpolové disciplíny? Jaké dědictví nám poznatky, které se  zachovaly, přinášejí? Na tyto otázky se pokusíme odpovědět v podkapitole Novodobé olympijské hry.  Džúdó vychází z dědictví starých japonských bojových umění kobudó. Současně sehrálo stěžejní roli v  evoluci  nových  bojových  umění  šinbudó.  Džúdó  je  především  dílem  génia  japonského  pedagoga  Džigora Kana. Rané dějiny džuda tak jsou i osobní historií jeho zakladatele. Je již známo, že džúdó  jistým způsobem ovlivnilo vznik nových japonských bojových umění. Dosud však nebyla dostatečně  popsána role Kana v tomto procesu s ohledem na jeho angažovanost v Mezinárodním olympijském  výboru. Toto se pokoušíme napravit ve třetí kapitole této práce.  Sportovní diplomacie v džudu je obsahem čtvrté, tematicky rozsáhlé kapitoly. Není možné zabývat se  olympijským džudem bez toho, aniž abychom dostatečně porozuměli olympijským dějinám Japonska.  S přihlédnutím k  vývoji po druhé světové válce se džúdó stalo nástrojem mezinárodního sportovního  hnutí. Dominantními  změnami prošla po druhé světové válce soutěžní pravidla. Ta jsou v procesu  neustálých změn až do současnosti. Změn, které způsobily, že džúdó je dnes právě takové, jaké je.  Pohled  na  džúdó  žen  se  také  od  základu  změnil  a  v  současnosti  již  prakticky  není  rozdílu  mezi  mužským a ženským džudem. Otázkou však je, jestli to bylo cílem zakladatelel Džigoro Kanó.  Pátá, poslední kapitola má zcela jiný charakter než předchozí. Zabýváme se v ní historií olympijského  džuda a také důsledky této historie. Kapitola je tak nutně věnována analýze sportovců a zápasů z  olympijských her a mistrovství světa, stejně jako vítězným technikám z olympijských her. Protože, jak  je popsáno a odůvodněno v kapitolách předchozích, sportovní výsledky jsou jediným cílem, který je  v olympijském džudu skutečně sledován. Ne že by v teorii olympijského džuda nebyly náznaky i jiných  cílů.  Ty  však  nejsou  naplňovány  tak  důsledně  jako  výkonové  cíle  a  jim  jsou  i  podřízené.  Proto  se  historie olympijského džuda ztotožňuje s historií výsledků na mezinárodních soutěžích.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    4      Práce  nesleduje  lineární  historii  džuda  na  olympijských  hrách.  Není  encyklopedickým  výčtem  sportovních nebo sportovně politických událostí a výsledků jednotlivých her. Nebylo to autorským  záměrem. Nedostatkem lineárních prací je zejména to, že ve snaze o proporcionalitu jednotlivých  období či témat se na některých místech příliš zdržují událostmi, které nejsou z hlediska vývoje až tak  důležité.  Na  druhé  straně  ta  témata,  která  mají  na  vývoj  stěžejní  vliv,  nemohou  být  dostatečně  prozkoumána.  V práci  se  dotkneme  důležitých  témat,  která  utvářela  olympijskou  historii  džuda,  a  tedy  i  historii  džuda obecně. Jednotlivá témata jsou zaměřena na analýzu konkrétních událostí, osob, období apod.,  je možné je číst i bez kontextu ostatních kapitol. Jednotlivé kapitoly však podávají celkový obraz o  džudu a džuda na olympijských hrách.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    5      1. Cíl a metodologie   Studovat  historii  je  jedno  z největších  dobrodružství  vědy.  Je  ale  možné,  že  i  autor  se  nakazil  postmodernizmem.4  Nemyslí si, že se dá zcela poznat minulost. Není koherentní, ani lineární, naše  perspektiva není jediná možná. Již nikdy se nepodaří objevit všechno. Je ale možné, pokud se dobře  ptáme, vidět i to, co by u práce tradičními metodami zůstalo skryto. Z jistého úhlu pohledu se dá říct,  že vždy existuje několik různých dějin toho samého. Jsou to jednak události, místa, lidé apod., které  se na jistém místě a v jistém čase udály, a to ve všech svých podrobnostech, detailech skutečného  života  skutečných  lidí.  A  dále  jsou  zde  dějiny  interpretované,  které  vznikly  v jiném  čase  nebo  i  na  jiném místě a často jsou psané i jinými lidmi, než byli ti, kteří tu historii žili. Takovéto dějiny jsou  skutečně  pouze  dočasné,  záleží  u  nich  stejně  tak  na  interpretaci,  jako  na  validitě  dat,  které  interpretují. Veyne, jako klasik metodologie historie, částečně zpochybňuje úplné její poznání.5  Říká,  že  historie  vlastně  ani  neexistuje,  protože  vše,  co  o  ní  víme,  je  pouze  její  interpretace.  Zároveň  upozorňuje,  že  obtížnost  historiografie  nespočívá  ani  tak  v nalézání  odpovědí,  jako  spíš  v nalézání  správných otázek.  Vědeckým  i  osobním  záměrem  bylo  tedy  objevit  historii  džuda  na  olympijských  hrách,  bez  snahy  hledat důkazy pro to, či ono. Další výzkumnou otázkou bylo i analyzovat způsob nahlížení na historii  džuda  u  jiných  autorů,  protože  jejich  interpretace  formovala  současné  povědomí  o  této  historii.  Můžeme říct, že oni ji vytvářeli.  Ano, v souladu s H. Whitem6  bychom měli chápat dějiny jako interpretaci, jež umožňuje chápat dějiny  v jistém  současném  kontextu.  Vždy  to  tak  nevyhnutelně  bylo  a  bude  a  každý  historik  by  měl  mít  dostatek odvahy přiznat, že jeho interpretace dějin jsou odrazem jeho vlastního vnímání, že jsou vždy  subjektivním pohledem jedné osoby. Toto přiznání zároveň přináší velkou odpovědnost za podrobné  prozkoumání zdrojů, jak je to jen možné. Vždy by měla být patrná snaha o vyváženost interpretace a  citování  faktů.  Především  je  také  nutno  přiznat  nebezpečí  vzniku  chyb,  které  nevznikají  vždy  kvůli  metodologickým chybám nebo záměrnou mystifikací.7   S bojovými  uměními  je  spojeno  množství  populárních  mýtů,  jako  například  spojení  zenového  buddhizmu s japonskými budó8 , nebo přičítání snahy o zařazení džuda do programu olympijských her  zakladateli džuda9 . Není ale možné přistoupit k tématu tak, že nebudeme věřit žádným sekundárním  zdrojům. Zároveň se ale budeme pídit po informacích z primárního zdroje, z článků Džigora Kana. Kdo  jiný by mohl kvalifikovaněji odpovědět na otázku „Co je džúdó?“, než jeho zakladatel a tvůrce? Tedy  co bylo džúdó, pokud na ně měl zakladatel vliv.  Téměř všechny publikace o bojových uměních byly až donedávna psány především praktiky těchto  bojových  umění.  Nebyly  psány  objektivně,  objektivita  ani  nebyla  záměrem  těchto  publikací.  Nejaponští  autoři  si  na  japonských  bojových  uměních  zcela  přirozeně  všímali  především  jejich  jinakosti, a o této jinakosti také psali. Zajímalo je vše odlišné, neobvyklé a exotické. Proto musíme při  čtení  o  japonských  bojových  uměních  dávat  velký  pozor  na  správné  zhodnocení  informací,  jejich  ověření  a  hledání  původního  zdroje.  Příliš  často  dochází  k nekonečnému  opisování  stejných  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    6    dezinformací a mýtů. U psaní o bojových uměních je nevyhnutelné zůstat kritický a všímat si všech  stop, které by mohly vést k poznání skutečnosti.  Protože  tak  záleží  na  osobě,  která  interpretuje  dějiny,  je  nutné  znát  i  její  vědecké  pozadí.  V   souvislosti s dějinami sportu se nabízí otázka, zda je lepším interpretem historik zajímající se o sport,  v tomto případě o džúdó, nebo celoživotně praktikující džudista zajímající se o historii.  V kinantropologii musíme vnímat vertikální a horizontální dimenzi zkoumání. Do kinantropologie jako  vědy výrazně zasahují jiné autonomní  vědy jako medicína, fyzika, dějiny, psychologie, sociologie a  další. Na druhé straně kinantropologové zkoumají pohybové aktivity nebo jednotlivé sporty z hlediska  sportovní  medicíny,  biomechaniky,  dějin  sportu,  psychologie  sportu,  sociologie  sportu  a  podobně.  Například  autor  a  jeho  pracoviště  vědecky  publikovalo  práce  z oblasti  sledování  úrazovosti,  biomechaniky  úpolových  dovedností  a  pádové  techniky,  dějin  úpolů  a  úpolových  systémů,  psychologických  aspektů  sebeobrany,  sociálních  interakcí  v   úpolových  sportech.  Toto  multidisciplinární zaměření poskytuje možnost hledání vztahů, které by jinak zůstaly skryty.  Modely interpretace dějin  Práce vychází z modelů historie podle Munslowa10 , který rozlišuje tři přístupy, jak je patrno z tabulky  1. Práce Džúdó na olympijských hrách vychází spíš z konstrukce až dekonstrukce než rekonstrukce. I  když nemůžeme tvrdit, že se jedná o čistou formu. Tak, jak se setkáváme s různými zdroji i prameny,  uvědomujeme  si,  že  zdroje  byly  vytvořeny  v jisté  době  za  jistým  účelem  lidmi  s jistými  znalostmi,  názory, touhami, zkušenostmi a podobně. Pouze málo z toho je možné odhalit. Jiné práce z oblasti  historie  úpolových  systémů  ukazují,  že  konstrukce  může  přinést  nové  informace,  a  v některých  případech zcela otočit interpretaci, tak jak je to již dokázáno v karate11 , anebo i v souvislosti s touto  prací v džudu.12  Populární vnímání úpolových sportů a bojových umění jako zakořeněné tradice je  nutno  vnímat  jako  historický  komplex  a  politický  kontingent,  tedy  způsoby,  které  široká  veřejnost  nepřijala a pravděpodobně ani nemůže přijmout.  Narušilo by to totiž jisté magické vnitřní spojení  praktikanta bojového umění (a obecně veřejnosti) s jeho tradicemi.  Specificky v džudu jako japonském  úpolovém systému pracujeme s jiným jazykem  ze zcela odlišné  kultury.  Odvoláváme  se  zde  především  na  překlady  pramenů  rodilými  mluvčími.  Práce  je  psaná  v českém  jazyce,  ale  zdroje  v něm  nebyly  napsány.  Souhlasíme  s tvrzením,  že  i  u  popisu  vlastní  kultury,  kde  je  předpoklad  dostatečně  hlubokého  vhledu,  děláme  chyby.  Ale  to,  že  někdy  děláme  chyby, neznamená, že je musíme dělat vždy.13  A i když se obvykle předpokládá, že autor jako vědec  není  součástí  kultury,  kterou  popisuje,  je  namístě  přiznat,  že  to  možné  není.  Vždy  jsme  součástí  nějaké kultury, vždy vycházíme z nějakých předpokladů.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    7      Tabulka 1. Modely historie14   Rekonstrukce  Konstrukce  Dekonstrukce  Cíl  Objevit jistou konkrétní  minulost takovou, jaká  skutečně byla  Interpretovat jak,  proč a příští vývoj  Objevovat nějakou minulost  Epistemologie  - Založené na důkazech  - Důkazy limitují interpretaci  - Potvrzení, že vzdálenost zvyšuje rozdílnosti  - Privilegování empiricismu  - Akceptace historických pramenů jako důkazů  pro objevení minulosti  - Nazírání na minulost jako na stálou  - Nazírání na minulost jako na hýbatele znalostí o  vývoji současnosti  - Považování současnosti za neproblematickou  platformu, ze které historici zkoumají minulost  - Předpoklad, že tradiční formy reprezentace  jsou transparentní a zachovávají objektivitu  pozorování  - Začátek analýzou  lingvistických/diskursivníc h charakteristik  historických záznamů  - Chápe minulost jako  otroka současnosti    - Historie jako řemeslo  - Fakta předcházejí  interpretaci  - Limity založené na  institucionálních a  profesních konvencích  - Opakování stejných  aktivit  - Teoretická  disciplína  - Znalosti  předcházejí  fakta  - Limity založené  na konceptu a  teorii  - Historie jako řemeslo  - Historická znalost je vždy  relativní  - Limity založené na  epistemologii  Prezentace  - Nepoužívá odborný  jazyk  - Narativní metody jsou  nezpochybnitelné formy  historie  - Narativní metody jsou  blízko obecné pravdě  - Nezdůrazňování textu  ve smyslu významu pro  současný svět  - Používá  odborný jazyk  - Narativní  metody  samotné nejsou  vysvětlením  - Prezentuje se  jako  argumenty,  modely, logická  vysvětlení  - Obsahuje  implicitní  příběh,  prezentovaný  jako minulost  - Používá odborný jazyk  - Narativní metody nejsou  epistemologicky jisté  - Zdůrazňuje konstrukci  zdrojů a textů    Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    8    Booth15  vysvětluje cíle a epistemologii jednotlivých paradigmat při studiu historie. Ve světle  Munslowových modelů můžeme uvažovat o paradigmatech:  • Tradiční narativní (rekonstrukce)  • Advokacie (rekonstrukce)  • Kontextuální (rekonstrukce/konstrukce)  • Komparativní (rekonstrukce/konstrukce)  • Kauzální (rekonstrukce/konstrukce)  • Sociální změny (konstrukce)  • Lingvistické (dekonstrukce)    Kontextuální  paradigma  předpokládá,  že  širší  sociální,  ekonomický  a  politický  kontext  jistým  způsobem vysvětluje i sport jako sociálně kulturní fenomén. A také předchůdce sportu v obdobích,  kdy ještě sport neexistoval. Obecným cílem kontextuálního paradigmatu je situovat subjekt v celku  konkrétních událostí, se kterými je spojen. Kontextuální vztahy můžeme obvykle sledovat ve čtyřech  komponentech:  • Hlavní síly a tlaky  o Strukturální  o Ideologické  o Institucionální  • Události  • Instituce  • Konvergence a kontingence    Komparativní paradigma také identifikuje a analyzuje historické podobnosti a rozdílnosti a na jejich  základě  interpretuje  minulost.  V práci  budeme  hledat  analogie  vývoje  přístupu  k boji  a  úpolům  k vývoji džuda. Z jistého pohledu bychom mohli chápat práci historiků jako popis změn nebo stavů.  Významnými jsou především sociální změny. Toto paradigma chápe dějiny výhradně jako proces a  nikdy jako stav.  Pokud  má  být  výsledkem  práce  interpretace,  neměla  by  být  pouze  výčtem  hlavních  sil  a  tlaků,  událostí, institucí a kontingence a  konvergence.  Měli by  za ní být i lidé  nesoucí svůj  příběh – zde  zejména zakladatel džuda Džigoro Kanó, ale také všichni úspěšní sportovci v džudu na olympijských  hrách.  Nezapomínáme  také,  že  historiografie  sportu  má  být  v ideálním  případě  v dynamické  a  dokonalé rovnováze mezi uměním a vědou.16   Zdroje  V prvních  kapitolách  práce  vycházíme  především  z literárních,  veřejně  přístupných  zdrojů.  V práci  používáme i empirické metody, především u hodnocení současného olympijského džuda. Vycházíme  zde  především  z oficiální  historie.  Jako  zdroje  byly  použity  reporty  z jednotlivých  olympijských  her  (byly použity také pro sběr empirických dat z výsledků zápasů), dále pramenná literatura stěžejních  osob v historii džuda, především články a zápisky jeho zakladatele, ale i jeho žáků, nebo osob výrazně  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    9    zasahujících  do  historie  džuda,  tedy  zdroje  narativní.17   Dále  pak  i  neoficiální  důkazy18 ,  především  využití  elektronických  archivů.  Víme,  že  moderní  dějiny  –  a  to  čím  dál,  tím  více  –  z velké  části  spoluvytvářejí  média.  Protože  se  práce  zabývá  i  analýzou  výkladu  historie  džuda  na  olympijských  hrách  jinými  autory,  je  zde  využito  množství  sekundárních  zdrojů.  Uvědomujeme  si  zde  hrozící  nebezpečí. Zvlášť v japonské kultuře bylo považováno za společensky přijatelné vytvářet a přetvářet  historii  tak,  jak  to  požadovalo  aktuální  směřování  společnosti.  Tento  proces  se  v japonské  kultuře  nepovažoval  za  nesprávný.  Tyto  procesy  jsou  podrobně  dokumentovány  například  ve  vytváření  nového pohledu na Japonsko po 2. sv. válce.19  A tento náhled na Japonsko po druhé světové válce  spoluvytvářel i obraz nového džuda, které je možné použít jako prostředek exportu nové kultury.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    10    2. Úpolové sporty na olympijských hrách   2.1. Význam a postavení úpolů v dějinách lidstva   Pokud v současnosti sledujeme procesy ve sportu a tělesné výchově, nemůžeme si nevšimnout, že  chování  jednotlivců  i  skupin  nabývá  charakteristické  formy  chování.  Tyto  formy  se  projevují  přirozenou  touhou  po  boji  a  pochopitelně  i  vítězství,  snahou  podmanit  si  soupeře.  A  pokud  je  to  pravidly  dovoleno,  případně  pokud  selžou  jiné  prostředky  k dosažení  vítězství,  sahá  sportovec  k původním,  historicky  nejstarším  prostředkům  boje  –  boje  v přímém  fyzickém  kontaktu  se  soupeřem. Tyto zákonitosti chování nazýváme determinanty úpolů20 :  • fylogeneze lidstva  • ontogeneze pohybu  • sociální faktory  • psychologické faktory    Determinanty  úpolů  jsou  v úzké  souvislosti  s historií  úpolů,  a  v širším  smyslu  slova  s historií  boje.  Předpokládáme, že bojování je přirozenou součástí chování lidí. Tato přirozenost vyplývá z role boje  ve fylogenezi člověka. Přirozené způsoby chování v krizových situacích vidíme u dětí, které ještě zcela  neprošly  procesem  socializace  v intencích  současné  kultury.  Stejné  vzorce  chování  pozorujeme  i  u  dospělých osob jednajících pod vlivem stresu. Toto chování je v současnosti základním východiskem  pro teorii sebeobrany.21   Bentley  upozorňuje  na  problematickou  periodizaci  dějin  z pohledu  mezikulturních  interakcí.  Vzhledem k tomu, že se v následujících podkapitolách věnujeme okcidentálnímu vývoji, budeme se  před začátkem moderních dějin držet (bez ambice na polemiku o přesném vymezení let) periodizace:  • Pravěk  • Starověk  • Středověk  • Novověk    Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    11    Historici sportu v posledních desetiletích nasbírali množství archeologického materiálu a do té doby  nezpracovaných  pramenů,  které  umožnily  zrevidovat  pohled  na  dějiny  sportu.  Můžeme  to  dobře  vidět například na  rozdílu v interpretaci vlivné publikace Dalena a Benneta22  z poloviny 20. století a  moderním  současném  textu  Mechikoffa.23   Znovu  si  uvědomujeme,  že  interpretace  je  závislá  na  aktuálních  dostupných  poznatcích  a  je  nevyhnutelné,  aby  se  v průběhu  let  měnila.  V následujícím  textu se stručně zmíníme o významu boje v různých obdobích vývoje lidstva a poukážeme především  na  proces  sakralizace  boje.  Proces  sakralizace  probíhal  v různých  formách,  které  jsou  zde  stručně  analyzovány.  Pravěk  Vzhledem k zaměření této práce se budeme zabývat významem a postavením úpolů (a obecněji boje)  ve  fylogenezi  lidstva  a  v dějinách  člověka.  Vycházíme–li  z úvah  o  prehistorickém  vzniku  boje  jako  takového, je  nutné si  uvědomit,  že  případná absence bojových  dovedností  měla za následek smrt  jednotlivce  a  ohrožení  jeho  skupiny.  Bazální  techniky  a  taktika  boje  vznikaly  prostřednictvím  lovu.  Názory  některých  paleoantropologů  dokonce  směřují  k tomu,  že  lov  se  objevil  současně  s rodem  Homo.24   Člověk  je  jediným  živočichem  na  naší  planetě,  který  nemá  žádné  přirozené  orgány  přizpůsobené  jen  k lovu,  k  získávání  potravy.  Přesto  se  však  v prehistorickém  vývoji  naučil  zabíjet  silnější  zvířata,  než  byl  on  sám.25   Musel  používat  svůj  um,  vyvíjet  techniku  a  taktiku  lovu  a  boje.  Vznikaly způsoby boje se zvířetem nejen jako individuální činnosti, ale v případě lovu větších zvířat  byli lovci nuceni kooperovat. V případě potřeby bránit sebe nebo svoje území, anebo anektovat cizí,  nastal  transfer  a  úprava  těchto  činností  v  boji  člověka  s člověkem.  Život  byl  v přeneseném  i  doslovném významu každodenní boj.26   Lov velkých zvířat byl nebezpečný, pravděpodobně docházelo  často k různým, i smrtelným úrazům (obrázek 1). Úpolové činnosti tedy měly celoživotní charakter,  ale  byly  zaměřeny  jen  na  vnější  projev,  na  praktickou  aplikaci  výsledků  nácviku  technických  a  taktických  prostředků  bez  ohledu  na  možný  benefit  z procesu  cvičení.  Je  nesporné,  že  systemizovanější  cvičení  bylo  zahájeno  v rané  historii  lidstva  cvičeními  bojovými.  V již  klasické  učebnici historie tělesné výchovy to van Dalen a Bennet nazývají výchovou k přežití.27   Obrázek 1. Fotografie z francouzského jeskynního komplexu v Lascaux28 Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    12    Postupnou  diferenciací  činností  člověka  a  vznikem  společenských  skupin  a  jejich  hierarchie  se  vyčlenily  i  specifické  skupiny  zaměřené    na  úpolové  činnosti  a  později  specializované  i  uvnitř  společnosti  (lovci,  kopiníci,  lučištníci,…).  Zajímavým  způsobem  znázorňují  proces  vývoje  cílů  a  výchovných ideálů prvotního bojovníka až po novověkého bojovníka Ratti a Westbrook.29  Původní cíl  spočíval výlučně v co nejrychlejším zabití vnějšího nepřítele (jiného člověka) jakýmikoliv prostředky.  Bojové  činnosti,  ať  už  ve  formě  skutečného  boje  či    ve  formě  lovu,  her  a  zábavy,  byly  od  rané  minulosti součástí života lidí ve všech společenských vrstvách. Přehled o vývoji boje a jeho různých  podob v dějinách lidstva od jeho počátku až po dnešek podává ve své obsáhlé chronologické práci  Kronos J. R. Svinth30 .  Pohybové  aktivity  úpolového  charakteru,  jako  soubor  určitých  bojových  pohybů,  měly  v dějinách  lidstva  velmi  důležitou  úlohu.  Každý  den  v životě  prehistorického  člověka  byl  v podstatě  bojem  o  přežití. Tyto činnosti sloužily nejen k útoku nebo obraně proti jedincům stejného druhu, ale byly i  jedním  z prostředků  lovu.  Sloužily  i  na  udržování  statusu  v rámci  hierarchie  společenské  skupiny.  Stejně tak byly integrální součástí náboženského a kulturního života člověka a společnosti. Úpolové a  obecně  bojové  aktivity  byly  sakralizovány  procesem  spiritualizace.  Posvěcování  násilí  tedy  bylo  v souladu  s náboženskými  představami,  bylo  součástí  prvotního  náboženského  života.  V animistických představách různá zvířata představovala různé atributy síly a způsobu boje, člověk  dokázal  bojovat  a  vítězit  díky  přízni  duchů.  Boj  byl  pravděpodobně  také  ritualizován  v iniciačních  obřadech vstupu do dospělosti.  Postupem  času,  v souvislosti  s celkovým  vývojem  společnosti,  se  ve  starověku  začaly  organizovat  soutěže  v používání  úpolových  aktivit.  Začala  se  objevovat  také  řízená  příprava  na  tyto  soutěže.  Samotné úpolové aktivity měly různé charakteristiky – imitace pohybů různých zvířat, různé způsoby  kontaktu  jednotlivých  částí  těla  apod.  Nejčastěji  byly  tyto  aktivity  zastoupeny  zápasením,  které  umožňovalo porovnání sil bez nebezpečí zranění.31   Starověk  Úpolové aktivity v oblasti Blízkého východu zaznamenávaly rozvoj zejména od období 4. tisíciletí př.  n.  l.  a zařazovaly  se  obyčejně  k formám  lidových  pohybových  aktivit.  Už  v tomto  období  jsou  tyto  aktivity  doloženy  i v literární  podobě  –  Epos  o Gilgamešovi32 .  Výjevy  úpolových  aktivit  jsou  známé  i z tzv.  sumerského  období  a dále  byly  známé  jako  součást  pohybových  činností  vojáka.  Pokud  je  známo,  všechny  vyspělé  starověké  civilizace  se  věnovaly  také  sportu  jako  záměrné  činnosti.  Byly  vyzdvihovány  zejména  ty  druhy  sportu,  které  zdůrazňovaly  sílu  a  moc,  tedy  i  činnosti  úpolového  charakteru. Umělecké artefakty dokazují existenci zápasu a pěstních soubojů v Mezopotámii v období  okolo 27. – 26. stol. př. n. l. Jsou to dva zápasníci vzájemně se držící za pas. Z 25. století před naším  letopočtem se zachovaly egyptské reliéfy se zápasníky, na které dohlíží třetí osoba, pravděpodobně  rozhodčí  nebo  trenér,  což  naznačuje  řízené  cvičení  úpolových  činností,  jakousi  vyšší  formu  organizovanosti. V egejské kultuře dokonce nosili zápasníci na hlavě přilby, chránící částečně i tvář.  Cvičení úpolových aktivit bylo tedy doplněno pomůckami, které umožňovaly provádět techniky bez  obav ze zranění partnera33 . Ve starověkých civilizacích se úpolové aktivity rychle institucionalizovaly a  ritualizovaly.  Už  v Mezopotámii  existovala  například  všeobecná  branná  povinnost,  která  podléhala  přímo  vládci.  Každý  muž  tedy  musel,  chtě  nechtě,  v zájmu  zvýšení  naděje  na  přežití  v případném  konfliktu, zvládnout na co nejvyšší úrovni techniku a taktiku boje s chladnými zbraněmi i bez nich. Na  druhou stranu, v době míru, bylo fyzické násilí perzekvováno, což potvrzují i známé Chammurapiho  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    13    zákony, ve kterých se uvádí: „Pokud plnoprávný občan vypíchnul oko ... anebo zlomil úd ... udeřil  dceru jiného plnoprávného občana ...“34  a další.  Ve  stejném  období  se  na  africkém  kontinentu  začala  vyvíjet  svérázná  kultura  starého  Egypta.  Nejvýraznější rozmach dosáhla v polovině 3. tisíciletí př. n. l. v rámci Staré říše, což potvrzuje reliéf  z pohřebiště  Ptahotepa  v Sakkaře  (kolem  2300  př.  n.  l.).  Z tohoto  období  se  zachovaly  výjevy  úpolových aktivit, nejvíce činností v zápasení, kterému se věnovala pozornost v období Střední říše.  Dokladem toho je například kresba na zdi ve hrobce prince Chetiho v Beni Hasanu (Egypt) pocházející  z 11. dynastie kolem roku 2050 př. n. l., kterou můžeme vidět na obrázku 2. Je zde znázorněno 122  různých  zápasnických  pozic  a to  značně  didakticky  –  každý  ze  dvou  zápasníků  je  namalován  jinou  barvou.35  Kromě Chetiho hrobky nalezneme bojující postavy i v dalších hrobkách v Beni Hasanu.    Obrázek 2. Chetiho hrobka v egyptském Beni Hasanu. Vyobrazení zápasníků.36   Tělesná  cvičení  úpolového  charakteru  byla  důležitým  prvkem  vojenské  přípravy.  Kromě  toho  tyto  aktivity  byly  i součástí  náboženských  slavností.  V oblasti  Egejského  moře  (14.  a 13.  stol.  př.  n.  l.)  nabyla významu mykénská kultura, na kterou navazovala kultura antického Řecka.  Pěstování zápasu a různých bojových her bylo v různých kulturách vysoce ceněno. Nejvíce záznamů  ze  starověku  existuje  z helenistického  období.  Vděčíme  za  to  filozofům  (Platon,  Aristoteles,...),  historikům  (Plutarchos,  Filostratos,  ...)  a samozřejmě  poetům  (Sofoklés,  Pindaros,  Lúkiános,  ...).  Homérovy  eposy  poskytují  často  detailní  popis  konkrétních  bojových  střetů,  použitých  bojových  technik, taktiky a podobně.37  Zápas palé, box pygmé a později i pankration byly součástí i různých   Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    14    panhelénských  her.  Řecké  chápání  kalokagathie,  které  bylo  značně  odlišné  od  zjednodušeného  a  idealizovaného dnešního chápání, jako hrdinství, bylo společensky uznáváno. Tělesná síla, případně  vítězství v soutěži, bylo ceněno jen ve spojení s ostatními atributy kultury.  V antickém Řecku byl  zaznamenán pozoruhodný rozvoj úpolových aktivit. V 6. stol. př. n. l. založil  Pythagoras  ze  Samu  (cca  580‐500  př.n.l.)  v jihoitalském  Krotonu  (dnes  Cotrone)  náboženský  řád,  který  kromě věd (nauky založené zejména na poznání čísel)38  akcentoval různé pohybové aktivity,  včetně  úpolových.  Ty  se  podobně  jako  jiná  tělesná  cvičení  staly  významným  výchovným  prvkem,  kterým  se  působilo  na  mládež.  I jiní  starořečtí  filozofové  se  pravděpodobně  věnovali  úpolovým  aktivitám  (např.  Sokrates,  cca  469‐399  př.n.l.  i  jeho  žák  Platon),  které  byly  přirozenou  součástí  vzdělání.  Úpolové  aktivity  byly  součástí  panhelénských  (všeřeckých)  her,  ze  kterých  jsou  nejvýznamnější  a  nejznámější  olympijské.  Řecké  hry,  agónes,  byly  prostředkem  k heroizaci  boje  a  bojovníků.  Ideovými  předchůdci  římských  gladiátorských  her  byly  štvanice,  venationes,  kde  proti  sobě  „bojovala“ zvířata, nebo byla zabíjena lidmi, a souboje válečných zajatců, kteří byli nuceni bojovat  navzájem  proti  sobě.  Kromě  zvláštního  druhu  zábavy  diváků  přinášely  také  pocit  uspokojení  ze  vzájemného  ponížení  nepřítele,  vydaného  jim  na  milost  a  nemilost,  bojujícího  nyní  proti  vlastním  spolubojovníkům, nezřídka s pokrevními vazbami. Ze začátku v nich zápasili váleční zajatci, trestanci a  otroci,  až  později  dobrovolníci  za  finanční  odměnu.  Obvykle  hledíme  na  gladiátorské  hry  jako  na  nehezký  příklad  úpadku  antické  humanity,  zánik  šlechetného  řeckého  sportu.  Je  ale  potřeba  si  uvědomit,  že  tzv.  antický  humanizmus  je  pouze  pozdějším  konstruktem  evropského  renesančního  humanizmu.  Gladiátorské  hry  byly  obrazem  ducha  římské  doby  a  také  nevyhnutelným  sociálním  rituálem.39  Sakralizace boje prostřednictvím jeho ritualizace zde nabyla rozměru obrovských her smrti  zvířat i lidí.  Gladiátoři  mají  svůj  protějšek  také  v současnosti,  kdy  se  jako  komerčně  žádané  pořádají  souboje  s velmi omezenými pravidly jako vale tudo, K1, inscenovaný americký wrestling a podobně. Zdá se, že  panem et circenses nabývá opět na aktuálnosti.  Středověk  V  Evropě  je  dalším  zajímavým  obdobím  období  rytířské  výchovy.  Rytíři  jako  společenská  vrstva  relativně  majetných  bojovníků  byli  pochopitelně  vychováváni  také  v bojových  dovednostech.  Antických sedm svobodných  umění  (septem artes  liberales)  našlo později odraz v rytířském ideálu  sedmi ctností (septem probitates), které se v souvislosti s výchovou často podtrhují. Byly to:  • jízda na koni (equitare),  • plavání (natare),  • lukostřelba (sagitare),  • zápas (caestibus), šerm (certare),  • lov (aucupari),  • šach (scacis ludere),  • veršování (versificare).  Můžeme  vidět,  že  vzdělávání  rytířů  směřovalo  k vojenskému  výcviku.  Vyplývá  to  z jejich  sociální  úlohy, kde bellatores (ti, kteří bojují) stáli na odlišné příčce společenského žebříčku než oratores (ti,  kteří se modlí, duchovenstvo) a nakonec laboratores (ti, kteří pracují). Z hlediska úpolů je podstatné  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    15    zejména to, že ovládání různých druhů zbraní (krátkých a dlouhých mečů, halapartny, kopí, dýky atd.)  bylo vždy spojeno s uměním boje beze zbraně, různých způsobů zápasu (i pěstního). Úpolové aktivity  byly tedy ve své různorodosti chápány v jednotě.40  Rytířské ctnosti je ovšem nutné chápat i z druhé  strany mince: tyto ideály neříkají nic o skutečné ctnosti rytířů. V raném středověku rytířství nebylo  zcela vyhraněno, v pozdním ale ano i se všemi negativními důsledky, například loupeživými rytíři.41   Současné výzkumy dokazují, že v mnoha oblastech středověk chápal tělo a tělesnost úplně jinak, než  se nám později křesťanská morálka snažila namluvit.42  Dalo by se říct, že ctnost je rytířským mýtem.43   V každém případě ale platí, že tělesný trénink byl pro vojáky stěžejní činností. Tyto teoretické ctnosti,  včetně  bojových  (úpolových)  ctností,  byly  prostředkem  k nobilitaci  rytířů.  Nobilitace,  přisuzování  dobrých šlechetných, ctnostných vlastností lidem ve vyšší společenské vrstvě, umožňovala potvrdit  jejich místo na vrcholu společenského žebříčku a definitivně je tak oddělit od ostatních společenských  vrstev. Nobilitace je jednou z forem sakralizace boje. Sociální dominance rytířů rostla současně s tím,  jak se rytířství vyvíjelo44 . Rytíři (a vice versa lid) stavěli na svém právu bojovat požehnáni Bohem. Tato  výsada je stavěla nad všechny ostatní sociální vrstvy.  První  a  nejčastěji  psané  metodiky  o rytířské  výchově  se  věnovaly  technikám  jízdy  na  koni,  zápasu  a šermu. Pod pojmem zápas je třeba si představit spíše sebeobranu ve smyslu japonského džúdžucu,  než dnes známý sport, zápas ve volném a řecko‐římském stylu.45  Je zajímavé, a také pochopitelné, že  podobné technické prostředky vznikly nezávisle na sobě na různých místech a v různých časech.     Obrázek 3. Ukázka ze šermířské knihy (Fechtbuch) německého mistra Hanse Talhoffera (1467)46     Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    16    Postavení úpolů v rytířské výchově stručně načrtnul F. Seman.47  Rytířská výchova začínala přibližně  v sedmi letech, kdy se malý šlechtic dostal do služby k některému rytíři, kterému sloužil jako páže a  současně si osvojoval jednotlivé znalosti a pohybové dovednosti. Zpravidla od čtrnácti let se z pážete  stal panoš, který se aktivně zúčastňoval nácviku bojových aktivit, na turnajích pomáhal svému rytíři  nosit  zbroj  a  podobně.  Pasování  na  rytíře  se  obvykle  uskutečnilo  ve dvacátém  prvním  roce  života  bojovníka. Ke studiu bojových technik byly později vydávány různé učebnice (kodexy, obrázek 3).  Určitou  praxi  měli  rytíři  možnost  získávat  na  lovech  a  na  rytířských  turnajích.  Původně  bojový  charakter rytířských turnajů v 15. až 16. století vystřídal často fiktivní systém inscenovaných soubojů  (razantně po smrtelném úrazu francouzského krále Jindřicha II. v r. 1559). Často se používaly různé  rekvizity,  turnaje  měly  divadelní  nádech  (podobně,  jako  se  dnes  prezentují  skupiny  historického  šermu). Kromě celkového úpadku společnosti, čekající na období osvícenství, k tomu přispěl i vznik  nových  technologií  vedení  války  (střelný  prach,  dělostřelectvo  a podobně),  což  pochopitelně  znamenalo i změny v rytířské tělesné průpravě.48   Neměli  bychom  vynechat  ani  měšťanskou  a  selskou  kulturu.  Protože  středověk  neznal  specifické  instituce pro provozování volnočasových tělesných aktivit, používal se vždy přirozený prostor: pole,  louka,  náves  či  náměstí.  Také  nástrojem  pohybových  aktivit  bylo  to  nejpřirozenější  –  často  pouze  lidské tělo v různých zápasech a (dnešním slovníkem) úpolových hrách.49  Imitace rytířských turnajů  existovaly v měšťanské a selské kultuře, i když ve smyslu ora et labora tělovýchovné aktivity nebyly  formálně příliš podporovány. Kromě toho mnohé z her měly úpolový charakter. Nešlo jen o prokázání  větší šikovnosti a převahy nad ostatními, ale také o nácvik činností nevyhnutelných pro každodenní  život v různém křížkování, přetlačování, přetahování a podobně. Cvičné zápasy měly pravděpodobně  relativně ustálenou formu, tedy jednoduchá vždy dodržovaná pravidla.50  Kromě toho lidová tvořivost  sahala  ještě  dále.  Různé  tělesné  aktivity  s úpolovým  charakterem  se  pěstovaly  i  v  jiných  částech  světa. Na počátku novověku se v severských zemích dokonce objevilo jakési šermování holí, bruslení  na ledě.51  Existují záznamy o používání šermu jako součásti léčebné gymnastiky v Itálii ve 14. století.  Úpolové aktivity měly už ve středověku širší význam než jen prostý boj.  Mezi  tělesnými  cvičeními  v životě  středověkého  člověka  měly  důležité  místo  i  úpolové  aktivity.  Nejvíce  je  používali  občané  skupiny  bojovníků  (bellatores),  jelikož  měly  klíčový  význam  pro  jejich  řemeslo.52  Nejvýraznější potřeba rozvoje pohybových aktivit (tedy i úpolových) vyvstala v souvislosti  s rytířskou kulturou. Úpolové aktivity měly důležité postavení v rámci celé rytířské výchovy. Podobně  mezi pohybovými činnostmi pospolitého lidu byly poměrně velmi četně zastoupeny úpolové aktivity  různého druhu.  Ve  středověku  pokračoval  vývoj  pohybových  i úpolových  aktivit  v tzv.  národních  nebo  krajových  činnostech. Nejvíce se šířily různé druhy zápasu, který byl typický pro konkrétní geografickou oblast  anebo pro určitý národ.  Novověk  Antické chápání tělesnosti a duševní krásy bylo inspirací i pro pozdější (po více než dva tisíce let)  nástup  humanizmu.  Na  starořeckých  olympijských  hrách  byly  postupně  zavedeny  různé  úpolové  soutěže, a to poměrně brzo v porovnání s jinými disciplínami. To také ukazuje na oblibu a vysokou  vážnost úpolových disciplín. Nejdříve to byl zápas palé (od 18. olympiády v roce 708 př. n. l.), později  box pygmé  (23. hry, 688 př. n. l.) a nakonec všeboj pankration (na 33. hrách v roce 648 př. n. l.),  spojení zápasu a boxu. Zápas byl i součástí pentatlonu, pětiboje (od 18. her), kde měl pravděpodobně  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    17    velkou  váhu  zejména  u  nerozhodných  soutěží  ve  smyslu  repasáže.53   Zápasníci  byli  vysoce  vyzdvihováni i kvůli tomu, že jejich specializace souměrně posilovala tělo, což se jiným specializacím  mohlo vyčítat, například sprinterům příliš silné nohy proti ostatním částem těla. Snad nejznámějším  důkazem  je  sousoší  dvou  zápasníků  z 3.  století  př.  n.  l.,  jehož  originál  je  uložen  v galerii  Uffizi  ve  Florencii (kopie z 18. století např. v Louvru). Ne každá soutěž v úpolových činnostech však směřovala  ke kráse a oslavě těla a ducha, což například dokazuje zachovaná socha Satyra z Elidy, vítěze 112. a  113.  olympijských  her  v boxu.54   Samozřejmě  existovaly  civilizace,  například  Etrusků,  které  tak  nevyzdvihovaly  duševní  krásu  a  vzdělání,  ale  měly  zálibu  v naturalističtějších  zápasech,  při  kterých  nezřídka  tekla  krev  a  zřejmě  docházelo  i  k vážnějšímu  poškozování  zdraví.  Podobně  jako  v jiných  civilizacích,  i  když  nemáme  vždy  dostatek  primárních  důkazů,  se  můžeme  domnívat,  že  i  zde  existovalo  několik  různých  druhů  úpolových  disciplín.55   Antické  ideály  byly  oživeny  v období  humanizmu a renesance zejména na Apeninském poloostrově. Pedagogové začali do učebních osnov  zařazovat  pohybové  úpolové  aktivity,  zejména  zápas  ‐  V.  Raboldini  da  Feltre  (1378‐1446),  J.  A.  Komenský (1592‐1670). Od konce 15. stol. v Evropě vznikaly rytířské akademie, kde se mladí šlechtici  věnovali i úpolovým aktivitám – šermu a zápasu.  V období  osvícenství  nezůstaly  na  periferii  zájmu  významných  osvícenců  ani  fyzické  aktivity,  mezi  nimiž  měly  své  místo  i aktivity  úpolového  charakteru.  J.  Locke  (1632‐1704)  zařadil  do  soustavy  tělesné  výchovy  kromě  jiných  pohybových  aktivit  i šerm  a zápas.  V pozdějším  období  se  úpolové  aktivity  staly  součástí  tělovýchovných  systémů.  Ve  Francii  F.  Amoros  (1770‐1848)  zavedl  až  osm  druhů  zápasu!  Až  vznik  moderního  sportu  v 19.  stol.  v Anglii  a kritika  gymnastických  systémů  podnítila rozvoj mnohých sportů včetně úpolových. Dopomohlo k tomu i obnovení olympijských her,  kde se od začátku začlenil do jejich programu zápas a šerm a v pozdějším období až po dnešek další  úpolové sporty (box, přetahování lanem, džúdó, taekwondo). I když se pozdější tělovýchovné aktivity  nutně odvíjely od rytířského výcviku, který byl nejvíce propracován, neobešlo se to bez výhrad. V 17.  století John Locke vyjádřil značné výhrady vůči šermu, protože mladé lidi uvádí do společnosti rváčů a  hráčů.  Naproti  tomu  velmi  kladně  hodnotil  zápas  bez  zbraně.56   Ideál  rytířství  a  rytířské  tělesné  přípravy se uchoval i později, v tzv. rytířských akademiích (školy pro šlechtice v 17. – 18. století) a  také  ve  filantropinech.  Byly  tam  výběrově  vyučovány  předměty  jako  šerm  a  jízda  na  koni.  V Schnepfenthálském filantropinu působil (v letech 1785‐1839) Johann Christoph Friedrich Gutsmuts  (1759‐1839),  který  ve  svém  systému  inspirovaném  starými  Řeky  vycházel  z disciplín  olympijského  pentatlonu:  běh,  skoky,  hod  diskem,  hod  oštěpem a zápas.57   Rozděloval  technické  činnosti  na  odtlačování a zatlačování soupeře, zvednutí soupeře a strh soupeře, jeho hození na zem.58   Turnerské hnutí v Německu v 19. století se orientovalo na spojení cvičení a ideové přípravy59 . Byl tu  zřejmý vztah mezi vlastenectvím, branně‐vojenskou přípravou a gymnastickými cvičeními. Turnerské  spisy a systém cvičení Friedricha L. Jahna a Ernsta Eiselena přímo ovlivnily vznik systematiky tělesných  cvičení v Čechách (např. J. Malypetr, M. Tyrš) a také na Slovensku (I. B. Zoch).  Ve  švédském  směru  Peter  H.  Ling,  inspirovaný  Dánem  Nachtegallem,  rozlišoval  čtyři  druhy  gymnastiky,  a to  vojenskou,  pedagogickou,  zdravotní  a estetickou.  Sám  se  ve  velké  míře  zabýval  vojenskou  gymnastikou.  Cvičení  rozdělil  na  cvičení  bez  nářadí  (bez  odporu  anebo  s odporem  spolucvičence) a cvičení na nářadí a s náčiním. Po Lingově smrti se militarizovala i tělesná výchova ve  veřejných  ústavech  a školách,  kde  se  ve  větší  míře  zavedly  jednoduché  cviky  pěchoty,  cvičení  s puškou a šerm bodákem60 .  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    18    O rozvoj úpolů v tělesné výchově se ve Francii zasloužil Francesco Amoros. Jeho učebnice obsahuje  popsaná  a  vysvětlená  základní  cvičení,  pochody,  skoky,  cvičení  rovnováhy,  překonávání  překážek,  šplhání, nošení, plavání, zápas, šerm, střelbu, tance, zpěv a tělesnou práci. Úpolové aktivity se začaly  čím dál více propagovat jako cvičení pro mládež. V roce 1815 šermířský mistr T. de la Boëssière ve své  učebnici  šermu  popisoval  šerm  a  šermířská  cvičení  ne  jako  praktickou  sebeobranu,  ale  více  jako  rozvoj koordinace a pohybových dovedností dětí.61   Vzhledem k ostrovní povaze Británie byl kladen menší důraz na vojenskou výchovu a brannost než  v té  době  v kontinentální  Evropě.  Británie  se  navzdory  tomu  stala  rodištěm  různých  sportů  s úpolovou charakteristikou. Známé jsou zejména box a rugby. Je však potřebné podotknout, že box  se už od počátků svého vzniku prezentoval jako komerční soubojové představení, a to i souboje žen!  V 18. stol. v Británii začal pomalu vytlačovat už méně populární šermířské souboje (Sommer, 2003).   I  když  jsou  tradiční  sporty  ve  Velké  Británii  nahrazeny  globálními  komerčními  sporty,  v mnoha  regionech se udržely tradice poloprofesionálních zápasů, například Cumberladský a Westmorlandský  zápas.62   V těchto  formách  zápasu  můžeme  dobře  sledovat  reakci  na  socio‐ekonomické  a  kulturní  změny  v 19.  století.  V Británii  se  všeobecně  těšily  oblibě  takzvané  blood  sports,  krvavé  sporty  –  štvanice zvířat, zvířecí zápasy a podobně.  Závěr  Ve společnosti byli jednotlivci ovládající úpolové činnosti vždy považováni za hrdiny, měli vyšší status.  Spojení nevyhnutelného praktického využití úpolových činností a jejich až mystické hodnoty mělo za  následek,  že  především  vyšší  společenské  vrstvy  často  povyšovaly  úpolové  dovednosti  na  součást  vzdělání a dobrých mravů. Tak to bylo například ve středověké Evropě v podobě rytířských septem  probitates  –  sedm  ctností,63 nebo  v Japonsku  bunbu  rjódó  –  jednota  vojenského  a kulturního  vzdělání.64   Z ideologického  hlediska  šlo  o sakralizaci  boje  a vojenského  stavu.  Bojové  dovednosti  často  nebyly  používány  ve  vojenské  praxi,  byly  vyučovány  jen  jako  neoddělitelná  součást  vzdělání  (většinou  mužů).  Tendence  přisuzovat  bojovníkům  vyšší  společenský  status  si  můžeme  všimnout  v mytologiích různých kultur,65  stejně tak i v pohádkách a dnes i v kinematografii. Za povšimnutí stojí  spojení mistrovského ovládání boje s vlastnostmi bohů – mytičtí hrdinové byli buď  potomky bohů  (např. japonský Takemikazuči), nebo potomky člověka a boha (např. řecký Herkules). Pokud se měl  hrdinou  stát  člověk,  alespoň  se  spojil  s božskými,  magickými  silami  (např.  waleský  Artuš).  V  evropském novověku se jízda na koni a šerm pojily s vyšším statusem šlechticů a bohatých obyvatel  měst.66   Šerm  byl  povýšen  na  umění  a  vývoj  šermu  vrcholil  jako  rytířská  (rytířská  v přeneseném  smyslu) disciplína.67   Ve smyslu fylogenetických determinantů úpolů je potřeba si  uvědomit, že  stály na počátku existence  člověka.  Úpolové  aktivity  doprovázely  člověka  ve  všech  kritických  obdobích  vývoje,  které  se  často  rozhodovaly  v  bitvách.  Vysoký  status  bojovníků  se  zachoval  i v  archetypech  hrdinů  –  jsou  často  spojováni s úpolovými aktivitami. Kontaktní překonání člověka je tedy hluboko v podvědomí lidí, je  součástí vnitřní výbavy zdravého jednotlivce.  Právě proto byly po dobu celé lidské historie bojové činnosti sakralizovány. Putney68  chápe sakralizaci  (společně  s  institucionalizací  jako  stěžejními  znaky)  v úzkém  pojetí  ve  vztahu  k muskulárnímu  křesťanství od 2. poloviny 19. století v Severní Americe. Zde chápeme sakralizaci šířeji, v přeneseném  významu slova, jako obecný fenomén procesu omlouvání boje, jeho posvěcování, ne ale nutně ve  vztahu k jakémukoli náboženství.   Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    19    Sakralizace je společenským procesem omlouvání, posvěcení boje (a tedy i násilí). Omlouvání bylo  podporováno  vůlí  bohů  a duchů,  nebo  v pozdějších  obdobích  vyššími  ideály,  anebo  jednoduše  společenskou  nevyhnutelností,  nutností  sebeochrany.  I od  20.  století  do  současnosti  pokračuje  proces sakralizace, ve své krajní formě můžeme mluvit o spiritualizaci násilí.69 Jistá forma násilí hraje  roli  i ve  sportu,  kde  se  však  chápe  jako  součást  hry.  Působení  i přijímání  násilí  bez  vybočení  ze  sportovních pravidel je součástí sportovního gentlemanství.70   V různých  obdobích  lidských  dějin  byl  proces  sakralizace  boje  a úpolových  disciplín  naplňován  prostřednictvím:  • Spiritualizace (boj je součástí náboženství, nástrojem božstev)  • Ritualizace (boj je součástí iniciačních obřadů, ritualizovaných her, společenských rituálů)  • Heroizace (boj je prostředkem k hrdinství)  • Nobilitace (boj je společným znakem vyšších vrstev)    V moderních  dějinách  se  proces  sakralizace  projevil  také  ve  formě  sportizace  (boj  je  sportovní  soutěžní disciplínou) a intelektualizace (boj je součástí výchovy). Později – a výrazně i v současnosti  také ve formě humanizace (boj je  způsobem rozvoje osobnosti) boje a úpolových činností. Těmto  formám se budeme věnovat blíže v podkapitole 1.3 a v kapitole 2., protože přímo souvisí s tématem  džuda (sakralizace intelektualizací a humanizací) na olympijských hrách (sakralizace sportizací).    2.2. Starověké panhelénské hry   2.2.1. Význam a postavení agónes v starověkém Řecku   Pokud by byly výzkumy Davida C. Younga71  u nás dostatečně doceněny, tuto kapitolu bychom mohli  zcela vynechat. Na Younga se na konci sedmdesátých let snesla vlna kritiky, v sportovně‐vědeckých  kruzích  se  na  něj  hledělo  jako  na  kacíře  a  znesvěcovatele  olympijské  myšlenky.  Young  se  snažil  poukázat  na  to,  že  obecně  akceptovaná  teorie  olympizmu  na  mnoha  místech  odporuje  antickým  primárním  pramenům.  Youngova  monografie  z  roku  1984  je  zahájena  pěti  citacemi  čtyř  autorů  –  Harris, Gardiner, Gardner, Mahaffy (2x) – v časově sestupném pořadí. Ty zde fungují jako synekdocha  pars pro toto, protože ukazují, jak se Harris odkazuje na duch díla Gardinera, ten zase na duch díla  Gardnera a ten na Mahaffyho. Kritický pohled na Mahaffyho ukazuje, že to byl aristokrat, který stavěl  na  odiv  anglickou  nadřazenost,  nelásku  k  demokracii  a  shovívavý  odpor  k nižším  vrstvám.  Odtud  můžeme  sledovat,  jak  se  k   myšlence  na  obnovení  mezinárodních  olympijských  her72   přidávají  myšlenky  nacionální  a  myšlenka  o  aristokratičnosti  sportu.  Sport  byl  v 19.  století  prostředkem  nacionalizace  společnosti  a  zároveň  jeden  z prostředků,  jak  se  pokusit  opět  vystavět  zeď  mezi  sbližujícími se sociálními třídami společnosti.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    20    I  když  nemůžeme  říct,  že  současné  olympijské  hry  jsou  přímým,  nebo  alespoň  ideovým  dědictvím  starověkých olympijských her, považujeme za důležité zmínit se v krátkosti i o panhelénských hrách.  Ba  snad  právě  proto,  že  současné  olympijské  hry  často  mystifikují  panhelénské  hry,  nepracují  s  historickými  reáliemi  a  vytvářejí  četné  mýty.73   I  olympijské  hry  2004  v  Aténách  podnítily  státní  politiku Řecka, aby pracovala s archeologií jako politickým nástrojem. I když by v archeologii nemělo  být dobrých či špatných poznatků, olympijská historie se zásadně popisuje jako dobrá.74  Souvisí to  pochopitelně  s  obrazem,  který  byl  o  novodobých  olympijských  hrách  vytvářen  Mezinárodním  olympijským  výborem.  V  této  souvislosti  se  někdy  uvádí  protiklad  starořeckého  „sportu”  se  „sportem”  starověkého  Říma.  Starověké  Řecko  jako  zářivý  příklad  noblesního,  heroického  projevu  vysoce  morálních  Řeků.  Řím  jako  příklad  úpadku  a  brutalizace  „sportu”.  Ve  skutečnosti  zde  není  možné vynést jednoznačný soud. V některých oblastech ke změně nedošlo, v některých oblastech  chápeme i starořecké disciplíny jako brutální.75  Ani silná motivace stát se hrdinou nebyla vždy silnější  než strach ze zápasu. Například Sarapion z Alexandrie prý  poté, když viděl soupeře trénovat, utekl  z Olympie den před začátkem zápasů v pankratiu.76   Na tomto místě musíme připomenout, že sport tak, jako ho chápeme v současnosti, vznikal v Anglii  od  konce  18.  a  zejména  v  19.  století.  V  textu  se  snažíme  tento  pojem  nepoužívat.  Místo  toho  mluvíme o agónes, disciplínách a podobně. Vždy tam, kde se pojmu sport nemůžeme vyhnout, máme  na paměti, že nemluvíme v intencích současného fenoménu. Ve starověkém světě pochopitelně znali  podobné fenomény jako je dnešní sport. Význam však byl v jednotlivých kulturách rozdílný a je těžké  porovnávat  dnešní  sport  se  starořeckým  agónes  a  áthla  (závod),  římské  ludi  (hra)  a  munera  (představení), sumerské lirúm77  (fyzická síla, lúlirúm – zápasník, sportovec), nebo egyptským swtwt  (cvičení). Tyto pojmy byly neporovnatelné i ve své době. Každá kultura vyvinula unikátní pohled na  fyzický projev člověka ve vzájemném poměřování sil.78   Už od Allena Guttmana79  se v současném moderním sportu považuje za jeho charakteristické znaky  sedm základních determinantů, které jej společně tvoří:  • Sekularizmus  • Rovnost příležitostí pro porovnávání  • Byrokratizace  • Specializace  • Racionalizace  • Kvantifikace  • Zaznamenávání výsledků    Tyto znaky bychom marně hledali ve  starověkém sportu. V kontextu moderního sportu neexistuje  žádná kontinuita, která by jej pojila se starověkým sportem. V některých ohledech můžeme hledat  analogie, ale ne spojitost.80   I když se zdá přirozené, že ve starověkých společnostech byl tělesný výcvik svázán s vojenským, je  nutné oddělit agónistické soutěže od skutečného vojenského výcviku. Pro válečná umění starověkého  Řecka používáme výraz pammáchon. Pammáchon jako takový nebyl součástí agonistických soutěží.  Palé,  pygmé  a  pankration  sice  můžeme  chápat  jako  součást  pammáchonu,  nemůžeme  je  však  ztotožňovat. Výraz pammáchon, který označuje bojová, válečná umění starověkého Řecka, vznikl z  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    21    řeckého  základu  pan  a  mach.  Řecké  výrazy  máchaira  (μάχαιρα – nůž,  čepel),  a  máchi  (μάχη ‐boj)  pocházejí  ze  stejného  kořene  mach‐  (μαχ‐). Slovo  máchi  (μάχη), popisuje  bojovou  konfrontaci  zahrnující jak boj se zbraněmi, tak i boj beze zbraní. Správný a doslovný překlad pojmu pammáchon  by tedy měl být úplný, všezahrnující boj bez limitů. Cílem výcviku v pammáchonu bylo porazit a zabít  protivníka.81  To ale nebyl cíl agónistických soutěží.  Ve  starověkém  Řecku  hrály  individuální  soutěže  významnou  společenskou  roli.  Formule  hrdinství  (hrdina = první z X, který dosáhl Y) postulovala individuální vítězství a historické prvenství. Znamená  to,  že  v období,  kdy  se  nezaznamenávaly  výkonnostní  údaje,  musel  každý  další  hrdina  dosáhnout  činu, který překonal všechny činy předchozí.  Starověké  olympijské  hry  nebyly  jedinými  agónes  ve  starověkém  Řecku,  i  když  byly  nepochybně  nejvýznamnějšími.  Význam  jednotlivých  starořeckých  her  byl  v různých  obdobích  rozdílný.  Je  to  přirozené, poněvadž  zde  mluvíme o období několika staletí, mluvíme o území daleko přesahující  dnešní  Řecko,  mluvíme  o  mnoha  městských  státech  s  různou  politikou,  a  také  mluvíme  naším  jazykem  a  v naši  kultuře  o  starořeckých  pojmech.  Některá  data  jsou  pouhé  domněnky  a  historici  zabývající se podrobně kulturními dějinami starověkého Řecka se nemohou dohodnout na přesných  údajích. Obvyklá periodizace Řeckých dějin zahrnuje jednotlivá období:   • Doba bronzová   2500‐1100 př. n. l.  • Doba temna     1100‐776 př. n. l.  • Archaická doba   776‐480 př. n. l.  • Klasická doba    480‐323 př. n. l.  • Helénistická doba  323‐146 př. n. l.  • Římská doba    146 př. n. l. ‐    Už  z  doby  bronzové  se  zachovaly  některé  kulturní  artefakty,  například  fresky  zachycující  boxery  (Akrotiri, Thera, 1600 př. n. l.), dále rytiny boxerů (Agia Triada, Kréta, 1500 př. n. l.) nebo existence  mykénských  pohřebních  slavností  a  her  (1200  př.  n.  l.).  Konec  doby  temna  je  rokem  prvních  starověkých olympijských her (776 př. n. l., podle Hippiase, 400 př. n. l.). Jiní autoři ale kladou rok  prvních olympijských her do roku 884 př. n. l. (Eratostenes, cca 300 př. n. l.), anebo podle novějších  výzkumů  do  roku  704  př.  n.  l.  (Mallwitz82 ).  P.  Christensen83   se  na  základě  podrobného  výzkumu  pramenů a archeologických důkazů také přiklání k pozdějšímu datu prvních agónes v Olympii, někdy  kolem roku 700 př. n. l. Podle jeho závěrů však rok nelze stanovit přesně.   V archaické době84  byl do programu olympijských her zařazen palé (zápas) a také pentatlon, jehož  součástí byl palé (708 př. n. l.). Dále pak následovalo zařazení pygmé (box, 688 př. n. l.) a pankratia  (všeboj, 648 př. n. l.). Rozvíjely se také další významné starořecké hry jako:  • Pýtijské hry (Delfy, 586‐582 př. n. l.)  • Istmijské hry (582 př. n. l.)  • Hériny hry (580 př. n. l.)  • Nemejské hry (573 př. n. l.)  • Panatenajské hry (566 př. n. l.)  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    22    Do archaické doby také spadá první zmínka o gymnáziu (560 př. n. l.) a období mezi lety 550‐450 př.  n. l. se sice ne zcela správně (jak uvedeme v dalším textu), ale populárně nazývá zlaté století řeckého  sportu, především pak díky Pindarovým (498‐446 př. n. l.) ódám.  V  klasické  době  (480‐323  př.  n.  l.)  došlo  k výraznému  rozvoji  vojenství,  především  díky  několika  obdobím válek. Toto období je ohraničeno druhou invazí Peršanů do Řecka (vládce Xerxes I. v letech  480‐479  př.  n.  l.).  Kromě  rozvoje  filozofického  myšlení  Sokrata  a  jeho  žáků  sem  spadá  nepokojné  období peloponéské války (431‐404 př. n. l.). Klasická doba končí smrtí Alexandra Velikého (380‐323  př. n. l.). V klasické době se často dává do protikladu přístup Sparty a Atén jako dvou nejvlivnějších  městských států. Cvičení se na jedné straně chápalo jako výchova k vojenství, na druhé straně jako  výchova k občanství. Sparta upřednostňovala osobitý přístup. Občan – homois, byl integrální součástí  společenského  systému  s jasně  vymezenými  úkoly  v jednotlivých  obdobích  života.  Ve  Spartě  znevažovali cvičení a závodění, jako ho chápali v jiných částech Řecka, dokonce se mnohých agónes  nezúčastňovali. Jediná tělesná příprava byla příprava na válku. Sparťané upřednostňovali týmovou  práci a skupinový boj. Mimo Spartu byla prvořadá příprava občana, který pouze v případě potřeby  plnil úkoly vojáka. Individuální soutěže byly organizovány s cílem získat osobní prospěch (átlon).85   Helénistická doba (323‐146 př. n. l.) byla obdobím největšího kulturního vlivu Řecka na území dnešní  jižní Evropy, severní Afriky a Malé Asie. Různé hry se dále rozvíjely a byly přidávány nové disciplíny,  například pankration pro chlapce (200 př. n. l.).  V roce  146  př.  n.  l.  se  stalo  Řecko  římskou  provincií  a  od  tohoto  roku  datujeme  římskou  dobu.  Poslední  známý  vítěz  z  Olympie  je  z roku  385  n.  l.,  než  římský  císař  Theodosius  zakázal  pohanské  svátky (393 n. l.), včetně olympijských her.  Snad bychom měli v kontextu starověkého Řecka dostatečně rozlišovat mezi paideuó (vyučování) a  askeó (trénink)86 . Paidotribové vedli své žáky (obvykle pouze chlapce) ke vzdělání ve třech tradičních  oborech. Kromě cvičení to byly také mousiké a grammata. Platón v sedmé knize Zákonů rozděluje  cvičení do dvou skupin podle relace k hudbě a k tělu.87  K tělu patří zápas a k hudbě tanec. Ve všech  oborech, a u různých tělesných disciplín to bylo zvlášť patrné, byli žáci vedeni ke vzájemné kompetici.  Mnozí z učitelů vlastnili palestru, zápasnickou školu, a mnozí byli také bývalými vítězi.88   Po  dlouhá  staletí  hledali  Řekové  individuální  vítězství  v různých  disciplínách,  hledali  sportovní  hrdinství.  Řečtí  muži  se  chtěli  podobat  hrdinům  z mýtů.89   Tato  vážná  snaha  vedla  k vývoji  společenského  institutu  agón.  Nejednalo  se  o  soutěž,  sport  nebo  hru,  jak  tyto  pojmy  chápeme  v současnosti, nýbrž o vážnou snahu o hrdinství s nasazením všech prostředků, včetně zdraví a života.  Agónes také uvádějí na pravou míru idealizovaný pohled na starou řeckou kulturu, jako na kulturu  absolutního  humanizmu  a  kolébku  humanizmu  vůbec.  Podobně  jako  v jiných  částech  starověkého  světa, se i ve starověkém Řecku v agónes odrážely tvrdé životní podmínky, každodenní boj o přežití.  Úpolové  disciplíny,  které  popisujeme  v následujících  podkapitolách,  jsou  příkladem  nebezpečné  stezky řeckých chlapců a mužů za hrdinstvím. Současně je zde patrná sakralizace úpolových činností –  hrdinou se stane ten, kdo v boji porazí jiného člověka.  David C. Young90  podrobně popsal vznik mýtu o starořeckém amatérizmu. Mýtus, snad v dobré víře  vytvořený  Mahaffym,  byl  pseudohistorickou  podporou  viktoriánských  hodnot.  Starořecký  amatérizmus byl dále živen pracemi Gardinera a Harrise, kteří jej zpopularizovali a ještě více přiblížili  obrazu anglo‐americké společnosti91 . Dále pak Gardner připojil myšlenku o úpadku olympijských her  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    23    po  Pindarově  době  a  vytvořil  tak  populární  představu  o  periodizaci  olympijských  her.  Podle  této  představy  se  starověké  olympijské  hry  rozvíjely  až  do  5.  ‐  6.  století  před  našim  letopočtem,  kam  Gardner  umístil  zlaté  století  řeckého  sportu.  Poté  měl  následovat  úpadek  a  profesionalizace  olympijských her, která společně s jinými faktory vedla k jejich zániku. Dnes je již nezpochybnitelně  známé, že agónes měly v celém starořeckém období velký kulturní význam jako individuální projev  dovedností  a  cesty  ke  slávě.  Zvláštní  místo  v těchto  závodech  zastávaly  úpolové  disciplíny.  Jejich  podstata vypovídá mnohé o přirozenosti fyzického boje, a znalost jejich historie a základních znaků  umožňuje  hledat  analogie  mezi  starověkými  disciplínami  a  současnými  moderními  úpolovými  olympijskými sporty.   Na základě dnešních poznatků můžeme tvrdit, že úpolové disciplíny zasahovaly ve starověkém Řecku  do mnoha jiných oblastí kultury. V různých agónes měly úpolové disciplíny důležité postavení, což  odráželo jejich důležitost ve společnosti. Obraz této důležitosti vidíme i ve vzdělávacím systému, ve  kterém hrály palé, pygmé a pankration důležitou roli.    2.2.2. Starověké úpolové disciplíny   Starověké  Řecko  důsledně  odlišovalo  vojenskou  přípravu  od  sportovní.  Pokud  se  různé  úpolové  disciplíny prováděly mezi vojáky, obvykle to nebyla integrální součást výcviku. V některých případech  bylo  dokonce  zápasení  nedoporučováno,  nebo  přímo  zakázáno.92   V okcidentálním  starověku  (a  specificky řecké kultuře) rozlišujeme tři různé úpolové disciplíny, které se objevovaly postupně. Na  olympijských  hrách  byly  všechny  zařazeny  do  programu  v historicky  krátké  době  šedesáti  let  (v  porovnání  s celkovým  trváním  tradice  olympijských  her).  Jsou  to  palé  –  zápas,  pygmé  –  box  a  pankration  –  všeboj.  Všechny  tyto  disciplíny  byly  součástí  starověkých  olympijských  a  dalších  celořeckých her. V tabulce 2 můžeme na příkladě olympijských her vidět, jak byly jednotlivé disciplíny   zařazovány postupně v pořadí palé, pygmé, pankration.  Tabulka 2. Pořadí zařazování úpolových disciplín do programu starověkých olympijských her     Hry  Rok př. n. l.  Palé  Muži  18.  708  Pygmé  Muži  23.  688  Pankration  Muži  33.  648  Palé  Chlapci  37.  632  Pygmé  Chlapci  41.  616  Pankration  Chlapci  145.  200    Zejména zápasníci a pankratisté podle dochovaných záznamů oplývali nebývalou tělesnou sílou, takže  se často považovali za siláky stejně jako za bojovníky. Mnohé z legend přežívají dodnes, a to stejně o  mytických hrdinech (Héraklés, Theseus) i reálných postavách (Milón z Krotónu, Glaukos z Karysta)93 .    Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    24    2.2.2.1. Palé Vznik a význam palé  Zápas  palé  (πάλη)  byl  ve  starověkém  Řecku  nejen  samozřejmou  součástí  výchovy  a  vzdělávání  mládeže, ale i běžnou součástí života mužů (ženy zápasily pouze výjimečně a ne ve všech řeckých  státech). Různé výjevy ze zápasu byly zobrazovány i v umění, například na malbách  váz (obrázek 4).  Metafory ve spojení se zápasem jsou běžné ve starořecké literatuře – u dramatiků i filozofů. David C.  Young94  se domnívá, že řečtí diváci a čtenáři museli být znalí zápasu natolik, že postřehli a pochopili  různá přirovnání a narážky na zápas. Konec konců, nemůžeme nevzpomenout narážku na Platónovo  jméno. O životě Platóna se dovídáme zprostředkovaně především z díla Díogena Laertia. Díogenés  Laertios žil pravděpodobně v první polovině 3. století n. l., a i když o něm samém nevíme téměř nic,  zachovalo se jeho desetidílné dílo „O životě a učení slavných filosofů“ (Filosofón bión kai dogmatón  synagógé), sbírka životopisných údajů a anekdot o řeckých myslitelích. Ve třetí knize čteme, že jméno  filozofa Platóna je pravděpodobně odvozeno jeho učitelem zápasu Aristonem z Argosu podle jeho  velké, robustní postavy.95   Řecká bohyně zápasu Palestra byla žena.96  I když, jak říká Plínius starší97 , „pokud bychom ji porovnali  s chlapcem, vypadala jako dívka, kdybychom ji porovnali s dívkou, vypadala jako hoch. V jejím obočí  se zřelo opovrhování milenci i zápasníky, protože Palestra dokázala odolávat oběma, a ani v zápasu se  nikdo nemohl dotknout jejích prsou, tak v něm excelovala.“ Podle některých starořeckých mýtů by  mohl být původcem palé hrdina Theseus, který se naučil zápas od bohyně Atény. Důležitý je fakt, že  zápas byl nedílnou součástí starořeckého mytologického hrdinství.98      Obrázek 4. Palé na řecké váze (cca 500-490 př.n.l.)99 Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    25    Jako připomínku významu palé ve starověkém Řecku se označuje i jedna z moderních zápasnických  disciplín,  řecko‐římský  zápas.  V souvislosti  s Theseem  a  řecko‐římským  zápasem  nemůžeme  nevzpomenout Theseovu loď.100  Podobně jako Atéňané opravili původní torzo, nemůžeme doslovně  mluvit o tom, že se jedná o tu samou loď. V případě Theseovy lodě byl zachován vnější tvar, v případě  tzv. řecko‐římského zápasu se jedná o úplně jinou disciplínu, než je starořecké palé. Na tomto místě  musíme  znovu  upozornit  na  obvyklý  mýtus  spojování  řecko‐římského  zápasu  s palé.  Obvyklé  klišé  autorů je tyto styly v jedné větě spojovat, i když i z popisu těchto stylů těmi samými autory v dalších  větách zcela jednoznačně plyne, že spolu nemají nic (kromě znaků úpolů101 ) společného.102   Orthia palé  Není zachován žádný záznam s výklady pravidel. O pravidlech, ale i technikách a organizaci palé se  domníváme na základě nepřímých informací z děl básníků, historiků a podobně. Palé pravděpodobně  rozlišoval dva druhy pravidel. Orthia palé – zápas v postoji a kato palé, zápas s přechodem na zem.  Orthia palé zřejmě určoval vítězství na tři hody (vítěze nazývali triakter). Padnout třikrát bylo, jak se  to  popisuje  v některých  pramenech,  známkou  nezvratné  prohry.  Ve  starověkém  Řecku  to  pravděpodobně bylo běžnou metaforou pro úplnou, definitivní prohru, tak jako bylo metaforou pro  úplné vítězství někoho třikrát hodit. Tak to můžeme najít i v úryvku Platónova (427‐347 př. n. l.) díla  Euthydemus103  anebo později u Seneky (4‐65 n. l.).104   Padání a vstávání je i v naší kultuře jedním z nejsilnějších motivů. Křesťanská idea (a naše kultura z ní  chtě  nechtě  vychází)  náhlého  biblického  pádu  člověka105   a dlouhého,  celoživotního,  všelidského  zápasu o návrat k harmonii a návrat do ráje nás provázejí v myšlenkách po celý život. Obraz života  jako křížové cesty je s ohledem na pády zvlášť silným. Pád, poklesnutí k zemi naznačují náhlou ztrátu  rovnováhy, síly i naděje. Jaký je rozdíl mezi těmi, kteří můžou opět vstát a jít ještě dlouho dál a mezi  těmi, kteří na zemi zůstanou, kteří se do ní vrátí? I v dnešních bojových uměních se pomocí pádové  techniky rozvíjí mnohem víc než fyzický pohyb.106   Rituální a mytickou důležitost pádu na zem vidíme ve starořeckém mýtu o lýbijském obru Antaeovi,  synovi  Gaie107   a  Poseidona.  Hérakles  jej  nemohl  přemoci,  pokud  ho  házel  na  zem.  Antaeus  byl  s každým pádem – a kontaktem s matkou Zemí – silnější. Héraklovi se podařilo Antaea porazit až tak,  že ho zvedl ze země a ve vzduchu uškrtil.  Techniky, které zápasníci používali, se různily. Víme, že nebyly dovolené údery a kopy. Mnohé hody,  páky  a  škrcení,  které  jsou  zachycené  na  reliéfech,  malbách  či  sochách,  jsou  totožné  s technikami,  které se používají i v současných zápasových sportech, džúdó nevyjímaje. Kromě technik, které snad  můžeme považovat za určitý standart, byli jednotliví zápasníci známí svou osobní technikou.  Kato palé  Kato palé byl méně běžný způsob zápasu na zemi. Cílem bylo pravděpodobně donutit soupeře vzdát  se, položit ho na zem. Nedochovala se ale žádná zmínka o tom, na kterou část těla, případně jakým  způsobem a na jak dlouhou dobu musel být soupeř položen. Místo, délka střetnutí, úprava atletů,  technika a další atributy jsou dnes předmětem dohadů. Není však důvod domnívat se, že byly tyto  atributy jiné než u orthia palé.  Podobně jako u orthia palé i zde se pravděpodobně zápasilo na plném slunci na venkovním zápasišti  pokrytém  hrubou  vrstvou  písku  (skamma).  Tento  písek  byl  před  každým  cvičením  zjemněn  a  provzdušněn  krumpáči.  Analogii  k  tomuto  procesu  vidíme  v   indickém  zápasu  pehlwani.108   Kopání  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    26    písku  je  považováno  za  hodnotnou  metodu  kondičního  tréninku.  V Řecku  byla  v palestrách  kromě  skamma také zápasiště s blátem (kvůli teplému počasí a záři slunce musela být pod střechou), která  kvůli kluzkému povrchu umožňovala zvýšit sílu zápasníků. Bláto také znemožňovalo dobře uchopit  soupeře a kladlo vyšší nároky na zápasnické dovednosti. Někdy bylo používáno i bláto s příměsí oleje  (keroma), které mělo mít i zdravotní účinky.  Závěry  Ve starořeckém zápasu palé byl preferován boj v postoji, se začátkem ve vzájemné vzpřímené poloze  (systasis). Byl znám i zápas na zemi, ten ale neměl takovou sportovní, ani společenskou důležitost.  Údery nebyly povoleny, zápasníci kromě obecně známých technik vytvářeli a vyvíjeli vlastní techniky.    2.2.2.2. Pygmé Vznik a význam pygmé  Pygmé (πυγμή), nebo pygmáchon, byl nejtvrdší a nejnebezpečnější starověkou úpolovou disciplínou.  Jistým  indikátorem  toho,  co  společnost  ještě  tolerovala  (případně,  co  od  boxerského  zápasu  očekávala), je úprava boxerů pro zápas. V dnešním olympijském boxu jsou boxeři chráněni helmami i  rukavicemi  soupeře.  V pygmé,  na  rozdíl  od  jiných  úderových  systémů  ve  starověkém  světě,  se  ochrana hlavy nebo jiných částí těla před údery nepoužívala. Boxeři zpravidla používali různé způsoby  ochrany pěstí a zápěstí před zraněním.109   Kožené řemínky hymantes (ἱμάντες) se omotávaly kolem pěstí a zápěstí především kvůli ochraně ruky  boxera.  I  tak  byla  zranění  poměrně  častá.  Od  čtvrtého  století  před  naším  letopočtem  se  někdy  k řemínkům  přidávaly  pláty  tvrdé  kůže  (oxeis  hymantes,  obrázek  5),  které  měly  zpevnit  kontaktní  plochu  pěsti.  Na  tomto  místě  upozorníme,  že  v Řecku  nikdy  nepoužívali  typ  řemínků/rukavic  s kovovými hroty. Caestus je římským objevem a definujeme jej, na rozdíl od hymantes, jako zbraň.  Poměrně široce se tomuto problému věnuje Poliakoff.110  Naopak, Řekové někdy při tréninku používali  sfairai  (σφαιρα),  velké  cvičné  rukavice  z měkkého  materiálu,  které  zabraňovaly  zraněním.  Tyto  rukavice  ale  podle  dostupných  zdrojů  nebyly  používány  pro  skutečný  zápas.  Podobně  je  tomu  i  u  amfotís (ἀμφωτίς), pokrývky hlavy, jež chrání uši boxerů.111   Jedním  z mytických  původců  boxu  je  bůh  Apollón.  Někdy  byl  nazýván  i  Pyktes  (tj.  boxer).  To  je  zvláštní, protože Apollón byl bohem hudby a umění. Podle mýtu na olympijských hrách Áres, bůh  války,  nedokázal  zvítězit  nad  Apollónem.  Apollón  zvítězil  dovedností  nad  hrubou  silou.112   Za  skutečného inovátora boxu se považuje Pythagoras ze Samu,113  který prý jako první vyhrál za použití  vědeckého boxování na 48. olympijských hrách (588 př. n. l.). Sofistikoval tak základní pravidla, která  podle tradice položil první vítěz v boxu na olympijských hrách, Onomastos ze Smyrny (23. hry, 688 př.  n. l.).  Box byl patrně nejtvrdším způsobem úpolového boje ve starověkém Řecku, což by mohla dokazovat i  žádost  univerzálního  bojovníka  Kleitomacha  z Théb.  Kleitomachos  se  dožadoval  nejdříve  zápasu  v pankratiu, a až pak v boxu. Podle Pausania byl požadavek pochopitelný.114   Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    27    Pravidla pygmé  Podobně jako v palé i pankratiu nebyla omezena délka utkání, zápas nebyl rozdělen na kola. Bojovalo  se  až  do  neschopnosti  jednoho  z boxerů,  případně  až  do  chvíle,  než  se  jeden  z boxerů  vzdal  zvednutím ukazováčku. Na rozdíl od současného boxu zde patrně absentovala výrazná práce nohou.  Protože se bojovalo na jemném a kyprém písku skamma, rychlé přemísťování ani nebylo možné. Oba  boxeři,  stojíce  proti  sobě,  se  snažili  tvrdými  údery  vyřadit  soupeře  z boje.  Rozhodčí,  pokud  se  jim  zdálo, že některý z boxerů se vyhýbá přímému boji, někdy na zem položili žebřík, který vymezil malý  prostor.  Takovýto  způsob  boje  nazývali  klimax  a  nedovoloval  boxerům  oddechnout  si.  Rozhodčí  nepovolovali  žádné  formy  oddechu,  například  ani  klinč.  Boxerský  zápas  byl  tedy  nesmírně  vyčerpávajícím  soubojem,  ve  kterém  nebyla  nouze  o  zranění,  jak  můžeme  vidět  na  mnoha  dochovaných malbách, reliéfech a sochách (obrázek 5).  Jakékoliv  údery  mimo  údery  rukou  nebyly  povoleny.  Boj  se  musel  obejít  bez  kopů,  úchopů  a  podobně. Používaly se různé druhy úderů pažemi: přímé, háky, zvedáky, i kladivový úder seshora. I  když se podle některých důkazů u Etrusků povolovaly údery na genitálie a útoky na oči, obecně byly  tyto akce v pygmé zakázány.115     Obrázek 5. Boxer z Terme (3. - 2. století př. n. l.)116 Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    28    Závěry  Primárním  cílem  ve  starověkém  Řecku  bylo  zvítězit  nad  soupeřem,  ne  ho  zranit.  Zranění  ale  byla  logickým důsledkem boxerských soubojů. Box byl nejtvrdší a nejnebezpečnější ze všech úpolových  disciplín.117  Boxer nasazoval ve jménu vítězství svoje zdraví a svůj život.118     2.2.2.3. Pankration Vznik a význam pankratia  Myšlenka  souboje  bez  pravidel  je  nejstarší  myšlenkou  vzájemného  poměřování  sil.  V boji  člověka  proti člověku se v pankratiu používají různé údery, kopy, zápasnické hody, škrcení a páky. Pankration  není pouze spojením palé a pygmé. Pankration byl svou komplexností zcela samostatnou a nezávislou  disciplínou. Z hlediska taktiky i techniky jistě nebylo lehké připravit se na zápas a diváci mohli, plni  napětí,  očekávat  různé  zvraty  v zápasu.  Navzdory  univerzální  myšlence  totálního,  téměř  neomezeného  boje,  byl  pankration  zařazen  do  programu  starověkých  olympijských  her  až  jako  poslední úpolová disciplína (na 33. hrách v roce 648 př. n. l., chlapci od 145. her v roce 200 př. n. l.).  Pankration  se  neobjevuje  ani  v starších  textech,119   kde  můžeme  nalézt  zmínky  o  boxu  či  zápasu  –  například u Homéra.  Myšlenka všeboje jako sportovní disciplíny přetrvává dodnes a i díky mohutné podpoře masmédií se  disciplíny jako vale tudo, pride, mixed martial arts a podobné těší stále větší popularitě. I pankration  v současnosti  zaznamenává  znovuobjevování  prostřednictvím  mnohých  skupin,  které  na  základě  výzkumu  a  důkladného  studia  materiálních  artefaktů  a  literatury  popisují  možné  techniky,  taktiky  pankratistů a pořádají zápasy v pankratiu.120   Výraz pankration (Παγκράτιον) je složen ze dvou slov pan a kratos. Slovo kratos (κράτος) znamená  moc, vládu, sílu a je spojováno se schopností kontrolovat, ovládat (podobně jako u slov aristokracie,  demokracie apod.). To naznačuje soutěžní, dnešními slovy sportovní charakter pankratia. Cílem bylo  porazit soupeře podle dohodnutých pravidel. Často se poukazuje na rozdíl mezi konkrétní disciplínou  pankration  a  souborem  válečných,  bojových  umění  pammáchon,  což  je  starší  výraz  pro  pravidly  neomezený boj.121   Jedním  z mytických  původců  je  Hérakles,  kromě  jiných  hrdinských  činů  znám  také  jako  zápasník  a  pankratisté.122   Pankration  nebyl  zápasem  fair  play,  jako  ho  chápeme  v současnosti.  I  Hérakles  na  některých vyobrazeních vypichuje soupeři oči, tedy používá techniku, spolu s kousáním, nepovolenou  v Olympii.  Ani  toto  minimální  omezení  nepřijali  například  Sparťané,  kteří  jiným  způsobem  chápali  možnosti neomezeného boje. Když například Alkibiades, vychovávaný ve Spartě, při zápasu v Aténách  kousnul soupeře do ruky, smáli se mu, že kouše jako dívka. Alkibiades na  obranu odpověděl, že sice  kouše, ale jako lev.123   Pravidla pankratia  Cílem  bylo  v pankratiu  jakýmkoli  způsobem  beze  zbraně  donutit  soupeře  vzdát  se,  anebo  ho  zneschopnit pro další boj. Předpokládáme, že díky různým technikám a taktikám, které pankratisté  používali, byly souboje velmi krátké. V současném zápasu (a pak i v džudu) musel být čas pro zápas  postupně omezen. Je možné, že u vyrovnaných soupeřů trval i ve starém Řecku zápasnický souboj  déle  než  boxerský.  V pankratiu  někdy  došlo  k  vítězství  prakticky  ještě  před  začátkem  souboje.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    29    Například Sostratos ze Sikyonu vyhrál ve čtvrtém století před naším letopočtem celkem sedmnáctkrát  na panhelénských hrách včetně olympijských tak, že na začátku zápasu zlomil soupeři prsty.124   Historie  nezapomněla  na  výjimečné  vítězství  Arrichia  na  olympijských  hrách  v  roce  564  př.  n.  l.125   Výjimečnost vítězství spočívala v tom, že Arrichion byl ověnčen až jako mrtvý. Jeho soupeř mu totiž  v boji  nasadil  účinné  škrcení  a  snažil  se  ho  udusit.  Jak  Arrichion  v zápase  umíral,  podařilo  se  mu  vykloubit kotník soupeři, který se okamžitě vzdal, nevěda, že Arrichion je v té chvíli mrtev.126  Ale jak  již bylo zmíněno v podkapitole o pygmé, pankration nebyl nejnebezpečnější disciplínou. Oproti boxu,  kde  bylo  na  všech  hrách  zaznamenáno  kolem  tuctu  úmrtí,  známe  v pankratiu  pouze  úmrtí  jednotlivců. A jak Young poznamenává, těch několik úmrtí je vzhledem k tradici dlouhé několik staletí  zanedbatelných. I v porovnání s úmrtími v posledních sto letech moderního sportu.127   Podobně jako tomu bylo u palé, ve starověkém Řecku rozlišovali kato pankration s pokračováním v  boji  na  zemi  (obrázek  6),  a  ano  pankration,  ve  kterém  se  soutěžilo  pouze  v postoji.  Zápasy  v kato  pankration  byly  dominantnější.  Zachovalo  se  několik  různých  vyobrazení  pankratistů,  kteří  na  své  soupeře vedou úder, zatímco je páčí, nebo škrtí.    Obrázek 6. Pankratisté z galerie Ufizzi128   Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    30    Závěry  Pravidla  pankratia  dovolovala  zápas  téměř  bez  omezení.  Takovýto  zápas  byl  ze  všech  úpolových  disciplín nejpodobnější skutečnému boji beze zbraně. I v současnosti jsou stále populárnější sportovní  zápasy s využitím různých úderových a zápasnických technik. Pravidla jsou však mnohem omezující  než ta v starořeckém pankratiu.    2.3. Novodobé olympijské hry   Zakladatelem  současných  olympijských  her  je  Pierre  de  Coubertin  (obrázek  7).  Coubertin  ale  není  původcem myšlenky novodobých olympijských her. Díky antickým textům nebyly starověké hry zcela  neznámé, i když se jim až do objevení moderního chápání sportu nevěnovala dostatečná pozornost.    Obrázek 7. Pierre de Coubertin129     Již v letech 1604 – 1857 se v Anglii konaly tzv. Cotswoldské „Olympick Games“. Obnovené byly v roce  1952.  Podobné  místní  pokusy  o  uspořádání  olympijských  her  se  popisují  ve  Švédsku  (1839),  Montrealu  (1844)  a  v roce  1849  „Olympian  Games“  v  anglickém  Much  Wenlock,  Shrospire,  pod  vedením W. Penny Brookse. Brooks je v dějinách novodobých olympijských her důležitou postavou,  protože právě od něj P. de Coubertin převzal myšlenku olympijských her. Young do výčtu pokusů o  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    31    antické hry  zahrnuje i Franconiho hipodrom v New  Yorku (1853), kde mohli  diváci zažít „množství  těch nejatraktivnějších her starověkého Řecka a Říma“.130   Olympijské hry Mezinárodního olympijského výboru  Veřejnost v současnosti chápe olympijské hry jako globální, mírové setkání sportovců z různých zemí,   různých  kultur,  různých  ekonomik,  různých  politických  a náboženských  podmínek.  Olympijské  hry  jsou  tak  oslavou  idealizované  celosvětové  společnosti.  Na  straně  druhé  je  zde  (výrazně  médii)  podněcována  soutěživost  mezi  jednotlivými  zeměmi,  jsou  vytvářeny  řebříčky  úspěšnosti.  Diváci  chápou  olympijské  hry  jako  příležitost  ukázat  dominanci  své  země  nad  všemi  ostatními.  Sportovci  nejsou  chápáni  jako  individuality,  ale  pouze  jako  symbol  země,  kterou  reprezentují.131   V případě  úspěchu  sportovce  je  tento  úspěch  připisován  zemi,  kterou  byl  nominován.  Případný  neúspěch  je   považován za širší společenský neúspěch, který má hluboké mediální a někdy i politické důsledky.132   Sport má tedy výrazný vliv na budování národní identity.133  Sportovní nacionalizmus (zjevný, nebo  skrytý)  je  základem  informace  v médiích.  Sport  a sportovci  jsou  spojováni  s národními  a státními  symboly,  jejich  vítězství  posilují  identifikaci  s národem.134   Pocit  sounáležitosti  se  sportovcem,  s vítězem, je nevyhnutelnou podmínkou pro identifikaci s národem. Některé výzkumy prokazují, že  tento pocit sounáležitosti je dokonce důležitější než aktuální sportovní výsledek.135  V každém případě  média  i státní  politika  posilují  pocit  sounáležitosti,  který  je  tak  součástí  olympijských  her.  Některé  etnografické studie prokazují, že u úpolových sportů je proces nacionalizace snazší a také hlubší.136   Podobně  bychom  mohli  uvažovat  i o kolektivních  sportech.  V kolektivních  sportech  totiž  nesoutěží  závodník XY ze země Z, ale soutěží samotná země proti jiné zemi. Hrdost je považována za základní  emoci. Sportovci vykazují typické vnější znaky projevu hrdosti po dosaženém vítězství.137  Tyto projevy  jsou „nakažlivé“ a lehce se přenášejí na zainteresované diváky. Dokonce i nevidomí sportovci vykazují  stejné znaky, jako jsou zvedání paží, zaklánění hlavy, odhalování hrudi. To naznačuje, že tyto projevy  jsou  přirozené,  nejsou  naučené  vizuálně  a nejsou  kulturně  podmíněné.138   Na  druhé  straně,  i když  média  celosvětově  vykazují  stejné  znaky  pohledu  na  sportovce,  východní  kultury  přece  jenom  inklinují  k odlišnému  znázornění.  Japonská  média  zobrazují  olympioniky  na  pozadí  jejich  životního  příběhu,  odhalují  dobré  i špatné  charakterové  vlastnosti.  Naproti  tomu  americká  média  chápou  sportovce  odděleně  od  jeho  sociálního  pozadí,  nezajímá  je  jeho  anamnéza,  ukazují  ho  pouze  v pozitivním světle.139   Jednotlivé  země  se  specializují  na  určité  disciplíny  a jsou  tradičními  favority  olympijských  her.140   V úpolových  sportech na olympijských hrách je to v džudu Japonsko a Francie, v taekwondo Korea  a Čína  a podobně.  Specializace  je  nevyhnutelná,  aby  se  netříštily  zdroje,  které  by  pak  nebyly  dostatečně efektivní. Můžeme říct,  že „sportovní trh“ je do jisté míry rozdělen.  V současnosti  je  důvodem  pořádání  olympijských  her  také  ekonomická  návratnost  investicí.  Olympijské hry jsou chápány jako marketingový nástroj,141  snaží se zůstat součástí environmentálních  trendů142  apod. Někteří autoři se podrobně zabývají olympijským turizmem jako fenoménem, který  se vyvíjí společně s olympijskými hrami. Základní otázkou  těchto výzkumů je, do jaké míry sportovní  faktory  ovlivňují  olympijský  turizmus  a do  jaké  míry  olympijský  turizmus  ovlivňuje  olympijské  hry.  Ukazuje se, že olympijský turizmus výrazným způsobem ovlivňuje organizaci olympijských her.143   Olympijské hry mají sice obrovský, ale přece jenom omezený ekonomický a společenský potenciál.  Proto  olympijské  hry  doplňují  paralympijské  hry,  světové  hry,  univerziáda  a také  olympijské  hry  mládeže, které mají být sportovní, ale i ideologickou přípravou na olympijské hry. V džudu, podobně  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    32    jako  v jiných  sportech,  je  pořádání  olympijských  her  mládeže  kontroverzní.  Jsou  zde  oprávněné  obavy,  že  takováto  událost  bude  podněcovat  k předčasné  sportovní  specializaci,  nevhodnému  zaměření na vítězství, nebo devalvaci vlastních olympijských her a podobně.144  Také je sporné, zda se  na  vrcholových  soutěžích  objeví  skutečně  nejlepší  mladí  sportovci  anebo  pouze  dobří  sportovci  z bohatého  sociálního  prostředí.145   Původní  výchovné  poslání  mládežnických  olympijských  her  a proklamace  čistého  sportu  selhalo  po  objevu  zneužívání  dopingových  látek  u zápasníků,  sedmnáctiletého Uzbeka Hakkulova a stejně starého Equádorce Pilaya146 .  Úpolové sporty na olympijských hrách    Tabulka 3. Zařazení úpolových sportů do programu letních olympijských her   šerm  zápas  přetahování  lanem  box  džudu  taekwondo  1896 Atény              1900 Paříž              1904 St. Louis              1908 Londýn              1912 Stockholm              1920 Antverpy              1924 Paříž              1928 Amsterdam              1932 Los Angeles              1936 Berlín              1948 Londýn              1952 Helsinky              1956 Melbourne              1960 Řím              1964 Tokio              1968 Mexiko              1972 Mnichov              1976 Montreal              1980 Moskva              1984 Los Angeles              1988 Seoul              1992 Barcelona              1996 Atlanta              2000 Sydney              2004 Atény              2008 Peking              2012 Londýn                Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    33    Na  letních  olympijských  hrách  je  v   současnosti  (Londýn  2012)  zařazeno  pět  úpolových  sportů,  ve  kterých soutěží muži i ženy v různých kategoriích.147  Jsou to: šerm od roku 1896, zápas od roku 1896,  box  od  roku  1904,  džúdó  od  roku  1964  a  taekwondo  od  roku  2000148 .  Ne  všechny  sporty  byly  zařazeny bez přerušení. Podrobněji je zařazení jednotlivých úpolových sportů znázorněno v tabulce 3.  V programu letních olympijských her je od roku 1912 zařazen i moderní pětiboj. I když jako celek není  úpolovým  sportem,  a proto  ho  ani  do  výčtu  úpolových  sportů  nezařazujeme,  jedna  z jeho  pěti  disciplín je i šerm.  Mezinárodní  olympijský  výbor  posuzuje  sporty  a mezinárodní  sportovní  federace,  které  se  svou  činností  a cíli  slučují  s cíli  olympijského  hnutí.  Existují  další  sporty,  které  jsou  Mezinárodním  olympijským  výborem  uznané,  nejsou  však  zatím  zařazené  do programu  olympijských  her.  Uznané  jsou čtyři další úpolové sporty:  • Karate, reprezentováno Světovou federací karate (World Karate Federation, WKF).  • Přetahování  lanem,  reprezentováno  Mezinárodní  federací  přetahování  lanem  (Tug  of  War  International  Federation,  TWIF).  Bylo  zařazeno  do  pěti  olympijských  her  v letech  1900  –  1920.  • Sumó, reprezentováno Mezinárodní federací sumó (International Sumó Federation, ISF).  • Wušu, reprezentováno Mezinárodní federaci wušu (International Wushu Federation).    Úpolové sporty na světových hrách  V souvislosti  s olympijskými  úpolovými  sporty  je  nutné  vzpomenout  světové  hry  (World  Games).  Světové hry jsou považovány za předsíň olympijských her. Někdy se o nich mluví jako o olympijských  hrách  neolympijských  sportů.  Světové  hry  se  konají  každé  čtyři  roky,  vždy  jeden  rok  po  letních  olympijských hrách už od roku 1981.  Pokud  se  v roce  1981  na  1.  světových  hrách  v   Santa  Clare  ve  Spojených  státech  amerických  sešli  sportovci  18 různých sportů, v současnosti je už v programu 32 oficiálních a 6 ukázkových sportů.  V roce 2013 se v kolumbijském Cali představí tyto úpolové sporty:149   • Džúdžucu, reprezentováno mezinárodní federací džúdžucu (Ju‐Jitsu International Federation,  JJIF)  • Karate, reprezentováno Světovou federací karate (World Karate Federation, WKF).  • Sumó, reprezentováno Mezinárodní federací sumó (International Sumó Federation, ISF).  • Přetahování  lanem,  reprezentováno  Mezinárodní  federací  přetahování  lanem  (Tug  of  War  International Federation, TWIF).     Analýzu  podílu  úpolových  sportů  k ostatním  úvádíme  v tabulce  4.  Na  olympijských  hrách  i  na  světových hrách mají úpolové sporty důstojné zastoupení. V tabulce není zohledněn počet disciplín.     Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    34    Tabulka 4. Percentuální podíl úpolových sportů na olympijských a světových hrách   Celkem  sportů  Z toho  úpolových  % podíl  Olympijské hry  28  5  17,8  Světové hry  32  4  12.5    Zajímavostí nejen z hlediska úpolových sportů, a taky ukázkou, jakým směrem je orientován současný  sport z hlediska úpolového, je zařazení aikidó do programu světových her v Duisburgu, Německo.150   Jedná se totiž o jediný nesoutěžní sport, který jsme mohli vidět na světových hrách. Zde skutečně  není  důležité  vyhrát,  ale  aktivně  sportovat  a  kromě  fyzického  profitu  nalézat  i  jiné  hodnoty.  V úpolových  sportech  chápaných  jako  bojová  umění  jde  ještě  o  funkci  psychickou,  sociální  a  duchovní.151  Na dalších světových hrách již aikidó nefigurovalo, protože Mezinárodní federace aikidó  (International Aikido Federation, IAF) nepřistoupila na podmínku Mezinárodní asociace světových her  (International  World  Games  Association,  IWGA)  vytvořit  soutěže  v   aikidó.  Odporovalo  by  to  samotnému smyslu aikidó a IAF ani takovýto proces neplánuje.152   Mnohotvárnost úpolových sportů umožňuje i soutěžní prezentaci v několika různých formách, jako:  • individuální souboj dvou soupeřů s využitím:  o technik hodů, držení apod. v boji v postoji i na zemi (džúdó, zápas, sumó),  o technik úderů/kopů (box, karate (kumite), taekwondo),  o technik úderů/kopů a hodů, držení atd. (wušu (sanšou), džúdžucu (fighting system)),  o technik se zbraněmi (šerm)  • skupinový souboj dvou družstev (přetahování lanem)  • ukázky technik úpolového sportu se zbraněmi nebo beze zbraní:  o individuální (karate (kata), wušu (taolu))  o skupinové (karate, wušu, džúdžucu)    I když hovoříme o skupině úpolů, kde se všechny sporty vyznačují jistými společnými znaky,153  jejich  odlišnosti  umožňují  nalézt  vyhovující  aktivitu  sportovcům  s různými  předpoklady  a  motivací.  Tyto  odlišnosti současně zvyšují atraktivitu olympijských a světových her pro diváky a média.  Zejména  z pohledu  globalizace  je  podstatné,  že  na  olympijských  a  světových  hrách  se  prezentují  sportovci  z celého  světa  v úpolových  sportech,  které  mají  kořeny  v různých  kulturách.  Sportovní  pravidla, oblečení, etiketa i celý průběh soutěží je ovlivněn těmito kulturami. Jsou zde sporty:  • evropské (přetahování lanem, šerm),  • evroamerické (box, zápas),  • asijské:  o japonské (džúdó, džúdžucu, karate, sumó),  o korejské (taekwondo),  o čínské (wušu).    Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    35    Nakonec se otevírá i otázka zařazování kategorií žen do soutěží v úpolových sportech. Je jistě (a taky  bude) otázkou sportovní emancipace i otázkou estetiky a filozofie soutěžního sportu, jestli je vhodné  zařazovat soutěže žen ve všech úpolových sportech. Ženské disciplíny byly zařazeny vždy později než  disciplíny mužů. Někdy s opožděním i o víc než století – na olympijských hrách v Aténách 2004 jsme  byli  svědky  otevření  kategorie  žen  v zápasu  (zápasí  podle  upravených  pravidel  volného  stylu).  Na  olympijské  hry  2012  v Londýně  je  zařazen  box,  poslední  sport,  ve  kterém  ženy  nezávodily.  Oproti  tomu jsou sporty, respektive jejich nesoubojové disciplíny, kde je zastoupení žen velké a přirozené,  kupříkladu  v aikidó,  karate  (kata),  wušu  (taolu)  a  podobně.  V těchto  disciplínách  se  mohou  ženy  realizovat  z hlediska  estetického  podobně  jako  v typicky  ženských  sportech  (moderní  gymnastika,  synchronizované plavání apod.).  Úpolové sporty na světových úpolových hrách SportAccord  V roce 2010 se v Pekingu poprvé v historii uskutečnily světové úpolové hry (World Combat Games).  Světové  úpolové  hry  se  uskutečnily  pod  organizací  SportAccord,  která  je  nástupnickou  organizací  General  Association  of  International  Sports  Federations  (GAISF).154   Sdružuje  různé  olympijské  i  neolympijské sporty a prostřednictvím  koordinace posiluje jejich schopnost dosáhnout společných  cílů. V Pekingu se představilo třináct úpolových sportů, které zde uvádíme v abecedním pořadí:155   • Aikidó, reprezentováno Mezinárodní federací aikidó (International aikido federation, IAF)  • Box, reprezentován Mezinárodní asociací boxu (International Boxing Association, AIBA)  • Džúdó, reprezentováno Mezinárodní federací džuda (International judo federation, IJF)  • Džúdžucu, reprezentováno mezinárodní federací džúdžucu (Ju‐Jitsu International Federation,  JJIF)  • Karate, reprezentováno Světovou federací karate (World karate federation, WKF)  • Kendó, reprezentováno Mezinárodní federací kendó (International Kendo Federation, FIK)  • Kickbox,  reprezentován  Světovou  asociací  kickboxerských  organizací  (World  Association  of  Kickboxing Organizations, WAKO)  • Muaythai,  reprezentován  Mezinárodní  federací  amatérského  muaythai  (International  Federation of Muaythai Amateur IFMA)  • Přetahování  lanem,  reprezentováno  Mezinárodní  federací  přetahování  lanem  (Tug  of  War  International  Federation,  TWIF).  Bylo  zařazeno  do  pěti  olympijských  her  v letech  1900  –  1920.  • Sambo, reprezentováno Mezinárodní federací amatérského sambo (International Federation  of Amateur Sambo, FIAS)  • Sumó, reprezentováno Mezinárodní federací sumó (International Sumó Federation, ISF)  • Taekwondo,  reprezentováno  Mezinárodní  federací  taekwondo  (World  Taekwondo  Federation, WTF)  • Wušu, reprezentováno Mezinárodní federací wušu (International Wushu Federation)  • Zápas,  reprezentován  Mezinárodní  federací  přidružených  stylů  zápasu  (International  Federation of Associated Wrestling Styles, FILA)    Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    36    Organizace SportAccord plánuje uskutečnit podobné hry i v jiných druzích sportu a zviditelnit je tak,  aby  se  staly  mediálně  zajímavými,  podobně  jako  jiná  masivní  mezinárodní  setkání.  Aktivity  SportAccordu dávají naději na méně elitářský přístup k výběru sportů. Po jedné, i když zdařilé akci, ale  není možné vyvozovat jakékoli soudy.  U nesoutěžního aikidó se organizátoři snažili ve smyslu sportizace násilně vytvořit alespoň virtuální  pravidla, která by  umožnila alespoň nějaké srovnání. Ke každé ukázce měl být vypracován komentář  sledující  faktory  jako:  správnost  útoku,  klíčové  elementy  předváděné  techniky,  technická  úroveň  provedení, kontakt s partnerem, připravenost a bdělost.  Závěry  V Anglii  17.  a  18.  století  byl  pugilismus  jednou  z prvních  disciplín,  které  se  dostaly  do  procesu  sportizace.156  Je pouze přirozené, že u naturálních způsobů soubojů vznikla potřeba vytvořit relativně  stálá  pravidla,  a  v touze  po  spravedlivé  kompetici  standardizovat  činnost.  Podobně  se  úpolové  disciplíny  dostaly  později  jako  jedny  z prvních  do  procesu  desportizace,  v závislosti  od  očekávání  publika.157  Zde je ale možné ze současného hlediska mluvit i o decivilizaci, nebo deetizaci, což není  zcela  případ  olympijských  her  (ani  světových  her  a  ani  světových  úpolových  her).  Olympijské  hry  preferují individuální vítězství postavené na porážce soupeřů. I setkání, která jsou olympijskými hrami  ovlivněna, kladou důraz  na soutěžení. Velké mezinárodní organizace nejsou  schopné přijmout jiný  důvod  pro  cvičení  než  soutěž,  což  je  dědictvím  okcidentální  kultury  a  částečně  také  přežitek  anglického chápání sportu především ve viktoriánské době.  Sportizace byla v procesu zařazování úpolových disciplín do programu olympijských her a světových  her  základním  způsobem  sakralizace  boje  a  úpolových  disciplín.  Na  příkladu  aikidó  vidíme,  že  disciplíny,  které  se  tomuto  procesu  nepřizpůsobily,  byly  vyloučené.  U  světových  úpolových  her  SportAccordu tlak na sportizaci zatím není příliš silný. Jak tomu bude v budoucnosti, ukáže čas.  Sportovci byli chápáni jako amatéři, gentlemani. Mezinárodní olympijský výbor rozvinul pořádání her  jako oslavu meritokracie. Sport byl chápán jako projev nobility sportovců, z počátku výhradně mužů.   Před  pohybovými  systémy,  pocházejícími  z jiné  kultury,  leží  shakespearovská  otázka:  Změnit  se  a  akceptovat soutěžní charakter, anebo zachovat původní cíle? Stejně je to i u japonských bojových  umění sakralizovaných humanizací boje, kde se různá bojová umění postavila k této otázce odlišně.  Uvedeme  zde  tři  příklady.  Jak  se  zdá,  džúdó  se  sportizací  zcela  transformovalo.  Kendó  se  transformovalo  pouze  částečně  a  aikidó  neakceptuje  soutěže.  V následující  kapitole  podrobněji  analyzujeme obecné znaky japonských bojových umění, abychom posléze mohli sledovat, jak se tyto  znaky projevují v historii džuda.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    37    3. Džúdó   Při popisu džuda vycházíme ze dvou zdrojů: z teorie japonských bojových umění a z myšlenek jeho  zakladatele. Oba zdroje je nutné zasadit do kontextu celkové společenské, politické a kulturní situace  na konci 19. století, uprostřed restaurace Meidži. Tedy do období dynamických změn v Japonsku, ve  kterých se džúdó zrodilo.  Zcela přirozeně máme vždy tendenci přemýšlet o problému ze zorného úhlu vlastních znalostí o něm.  Je ale potřeba, abychom se vcítili do myšlení lidí v prostředí rychlé proměny společnosti, v prostředí  náhlého  míchání  kultur.  Pokusíme  se  také  vytvořit  náhled  na  džúdó  jako  dynamicky  se  rozvíjející  úpolový systém. Vzhledem k tomu, jak mlád byl jeho zakladatel, když otevřel první dódžó, se můžeme  domnívat,  že  zejména  v počátcích  se  džúdó  rozvíjelo  hodně  rychle.  Mnohé  z atributů,  které  jsou  společné pro všechna japonská bojová umění (zejména šinbudó, nová japonská bojová umění), jsou  přímo převzatými, nebo transformovanými idejemi zakladatele džuda. Ze všech japonských disciplín  budó mělo džúdó nevýznamnější vliv na japonská bojová umění jako celek.    3.1. Japonská bojová umění   Součástí  všech  kultur  je  i  kultura  boje,  často  institucionalizovaná  ve  formě  bojových  umění.  Institucionalizace a formalizace asijských bojových umění způsobila, že se až do konce 20. století za  bojová umění obecně považovala téměř výhradně asijská bojová umění. V současnosti jsou známé  mnohé studie, zabývající se bojovými uměními nebo kultem boje i v jiných kulturách, což umožňuje  srovnávání a také poznání globálního fenoménu bojových umění.158  Protože se pod pojmem bojová  umění  chápaly  systémy  pocházející  z Asie,  zejména  z Číny  a  Japonska,  často  byly  nazývány  i  východním bojovým uměním. Je skutečností, že pravděpodobně nejpropracovanější a nejucelenější  bojová umění známe z východní Asie, ale různé systémy boje vznikly i v jiných částech světa. Je to  přirozené, protože ve všech koutech světa se lidé potýkali s nutností bojovat (jako obránci i útočníci).  Těchto  systémů  není  tolik  jako  v už  zmíněné  Číně  nebo  Japonsku,  a  jsou  i  méně  známé,  ale  svou  jedinečností jsou hodny povšimnutí.  K nám  se  výraz  bojová  umění  dostal  z anglického  martial  arts.  Martial  se  překládá  jako  bojový,  vojenský,  válečný,  související  s bojem  a válkou.  Etymologie  tohoto  slova,  pocházejícího  z latiny,  vypovídá  o jeho  vztahu  k Marsu,  římskému  bohu  války  a  ochránci  zemědělství.  Mars  se  často  připodobuje ke starořeckému bohu války, jímž byl Áres. Ale pokud Mars byl spíš ochráncem míru,  Áres byl spíše ničitel a uchvatitel. Umění je dovednost, obratnost, mistrovství dosažené studiem a  praxí. Bojová umění tedy spojují dovednost a mistrovství boje pro zachování míru.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    38    Kdybychom se pokusili o definici bojových umění, mohli bychom říct, že jsou to zejména pohybové  systémy,  které  se  vyvinuly  ze  starých  způsobů  boje  a  které  se  dnes  uplatňují  jako  součást  životní  cesty, pro sport, sebeobranu, nebo je jejich cílem zachování tradice a kulturního dědictví.159   Z hlediska  historického  byli  předchůdci  dnešních  bojových  umění  v době  svého  vzniku  a  vývoje  pouhým způsobem, jak co nejrychleji a nejúčinněji dosáhnout vítězství v souboji nebo ve válce. A to  jakýmikoli  prostředky.  Těžko  bychom  v té  době  hledali  za  bojovými  uměními  intelektuály  anebo  intelektuální  myšlenky,  jak  to  známe  z teorie  dnešních  bojových  umění.  Avšak  následkem  různých  světonázorových  a  náboženských  představ  a  snad  i  díky  ješitné  touze  po  omluvě  násilí  docházelo  vzápětí po vzniku bojových činností k jejich posvěcování – sakralizaci. Hledaly se (a vždy našly) nějaké  vyšší  ideje,  které  násilí  omlouvaly.  Násilí  se  ostatně  i  dnes  propaguje  jako  prostředek   dosažení  národní  nebo  náboženské  svobody,  násilí  se  páchá  ve  jménu  různých  náboženství,  i  v  zájmu  světového  míru.  Sakralizace  byla  pro  bojovníky  i  prostředkem  duševní  hygieny.  Způsob,  jak  se  vyrovnat nejen s tím, že bojovníci v konfliktu mrzačili a zabíjeli nepřátele, ale i s blízkostí vlastní smrti.  Jak plyne z předchozího textu, bojová umění se od ostatních úpolových aktivit liší především vnitřním  obsahem, svojí filozofií a  také smyslem cvičení. Důvod cvičení  je jiný. Díky  různým okolnostem se  bojová umění zachovala ve velké šíři i hloubce v Japonsku. Abychom mohli použít konkrétní příklady,  budeme se dál zabývat japonskými bojovými uměními. Závěry ale více méně platí i pro bojová umění  ostatních oblastí světa.  Kobudó    Obrázek 8. Bugei džúhappan (část džúdžucu, hódžucu)160   Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    39    Bojová  umění  zahrnují  všechny  činnosti  se  vztahem  k boji,  povýšené  na  umění.  Kupříkladu  ve středověkém Japonsku se popisuje takzvaných šestatřicet umění (bugei džúhappan, obrázek 8).  Zahrnují nejen neozbrojený boj, boj s mečem či kopím, ale i lukostřelbu, vrhací zbraně a plavaní. Tedy  vše, co by mohl válečník  v konfliktu upotřebit. Zde se někdy odlišuje válečné umění od  bojového.  Válečné  umění  má  vztah  k válce  jako  takové,  tedy  i  k  otázkám  strategie,  logistiky,  použití  zbraní  a podobně. Jak z předchozího vyplývá, bojová umění se dotýkají více praktických dovedností. Mezi  bugei  džúhappan patří i  taková válečná umění, která nesouvisejí přímo s fyzickým řešením bojové  situace v kontaktu s nepřítelem:  • Kendžucu (šerm)  • Battodžucu (tasení meče)  • Sódžucu (šerm kopím)  • Naginatadžucu (šerm halapartnou)  • Kjúdžucu (lukostřelba)  • Kjúbadžucu (lukostřelba z koně)  • Suidžucu (plavání)  • Bódžucu (šerm holí)  • Nagamono (šerm širokou halapartnou)  • Torimono Dógu (použití policejních zatýkacích zbraní)  • Kakuši bukidžucu (skryté zbraně)   • Džúdžucu (zejména neozbrojený boj)  • Šurikendžucu (vrhání malých zbraní)  • Hódžucu (střelba z palných zbraní)  • Džóhó kaišú (získávání informací)  • Čikudžó (opevňování)  • Angó (signalizace)  • Heihó (strategie a taktika)   První  zmínky  o  způsobech  boje  nacházíme  ve  starojaponských  mýtech  (kiki),  především  jako  poměřování sil (čikara kurabe). Boj (i v rituální podobě) byl důležitou součástí japonské mytologie.  V kronice Kodžiki (712 n. l.), která zachycuje vznik japonských ostrovů, příchod bohů (jejichž potomky  jsou  podle  této  mytologie  Japonci)  na  tyto  ostrovy  a  založení  císařství  Jamato.  V Kodžiki  je  zaznamenán boj dvou bohů, ve kterém Takemikazuči zvítězil hodem nad Takeminakatou. Jeden ze  třech mytických předmětů je v japonské mytologii také meč Kusanagi no curugi jako symbol boje a  vojenství. To poukazuje na významnou roli bojových umění v japonské kultuře. Nihon šoki (720 n. l.)  je historickou kronikou japonského císařství tak, jak byla chápána v 8. století našeho letopočtu. Boj  hrdinů  Sukune  a  Kueharu,  který  se  v Nihon  šoki  popisuje,  oslavuje  Sukuneho  vítězství  sérií  kopů.  Tento  souboj  se  považuje  za  první  popis  sumai,  předchůdce  japonských  bojových  umění  beze  zbraně.161   Sjednocení Japonska na začátku 17. století způsobilo, že válečná bojová umění ztrácela na významu.  Jejich  cvičení  už  nebylo  otázkou  přežití.  Aby  byl  dán  nový  význam  bojovým  uměním,  a  pravděpodobně  i  proto,  aby  byla  dána  potenciálním  nepřátelům  vládnoucího  šóguna  smysluplná  činnost, začaly se atributy bojových umění vládou propagovat jako atributy duchovní. „Meč je duší  samuraje“,  bylo  prohlášeno.  Postupně  docházelo  k větší  a  větší  sakralizaci,  posvěcování  bojových  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    40    umění, byla jim dána duchovní síla a význam. Tento trend v Japonsku výrazně zesílil i na konci 19.  století,  kdy  se  Japonsko  muselo  po  třech  stoletích  otevřít  světu.  Bojová  umění  již  nebyla  jenom  způsobem  jak  válčit,  stala  se  uměním  životní  cesty  (jap.  dó  –  cesta),  metodou,  jak  využít  bojovou  tradici a taktiku k úspěšnému životu moderního člověka. V období sjednoceného Japonska (období  Tokugawa/Edó 1603 – 1868) se výrazněji začaly proklamovat atributy ctnosti samuraje. Jejich další  idealizace (a jejich interpretace pro západní kulturu knihou Inazó Nitobeho Bušido, Duch Japonska162 )  na  přelomu  19.  a  20.  století  výrazným  způsobem  ovlivnila  současné  chápání  bojových  umění.  Můžeme se potkat s výčtem sedmi ctností bušidó (džin, gi, rei, či, šin, ču, kó). V několika odstavcích  analyzujeme jejich původ.163   První  záznamy  o  zásadách  chování,  o  prvcích  ideálu  člověka,  se  v Japonsku  objevily  s postavou  korunního  prince  Umajada,  známeho  jako  Šótoku  Taiši  (574‐622  n.l.).  Šótoku,  osvícený  vladař,  byl  inspirován buddhizmem a čínskou kulturou. Čína byla v tehdejším východním světě skutečnou „říší  středu“, řídící se zásadami konfucianizmu. Připisuje se mu takzvaná Ústava sedmnácti článků (Džúšiči  džó kenpó). Ústava neupravuje právní normy, je spíše souhrnem morálních pravidel potřebných pro  růst a udržení prosperující společnosti pracující pro dobro všech. Některé články, jak je níže v úryvcích  citováno,  připomínají  navzdory  celkovému  probuddhistickému  naladění  Konfuciův    text  O  pěti  ctnostech (Wu čchang). Pěti ctnostmi jsou zde:164   • Velkorysost (čín. žen, jap. džin) ‐ ... patolízalové postrádají oddanost vůči pánovi a velkorysost  vůči lidu. (čl. 6) Nechť je lid zaměstnáván v příhodný čas... Od jara do podzimu, kdy se stará o  pole a morušové stromy, jej není žádoucí tímto způsobem zaměstnávat. Neboť nehledí‐li si  rolník svého pole, kde vezme obživu? Nehledí‐li si morušových stromů, čím se zahalí? (čl. 16)  • Spravedlnost (čín. i, jap. gi) – Posuzujte nestranně každou žádost, která je vám předložena.  (čl. 5) Nechť je zásluha po právu uznána zásluhou a provinění proviněním. Záslužný skutek  nechť je odměněn, provinění budiž potrestáno. (čl. 11)  • Náležité  chování  (čín.  li,  jap.  rei)  –  Pakliže  se  lidé  chovají  slušně,  společenství  se  spravuje  samo od sebe. (čl. 4)   • Moudrost (čín. či, jap. či) – V každé záležitosti, ať už je to naléhavá, či nikoliv, jednejte toliko  s moudrými muži a uvidíte, že vám ve vaší věci sami vyjdou vstříc. (čl. 14)  Kdybychom neměli  učenců a mudrců, kdo by jen vládl zemi? (čl. 14)  • Dobrá víra (čín. sin, jap. šin) – Vše, co člověk koná, nechť koná v dobré víře, neboť jedině tak  jsou jeho skutky dobré a nikoliv zlé, jedině tak jej čeká zdar a nikoliv pád. (čl. 9)  Princ  Šótoku  dal  už  v tomto  textu  základ  vzájemnému  prolínání  buddhistických  a  konfuciánských  myšlenek,  které  po  dobu  následujících  staletí  ovlivňovali  život  japonské  šlechty  i  obyčejného  lidu.  Šótoku Taiši  jako státník  myslel zejména na řízení  státu. Těchto pět  ctností  se stalo samurajskými  přesně v tom období, kdy se do popředí moci dostávala vojenská šlechta buši, postupně vytláčející  aristokratickou šlechtu kuge. O jednoznačně samurajských ctnostech můžeme s jistotou mluvit v tzv.  zlaté éře válečných umění bugei, od  počátku  nástupu šógunů z rodu Tokugawa v éře Edo (1603  –  1868).  U  vzniku  systému  řízení  šógunátu  tokugawského  typu  byl  i  Seika  z rodu  Fudžiwara  (1561‐ 1619),  učenec  ovlivněný  klasickým  konfucianizmem,  zenovým  buddhizmem,  ale  zejména  Ču  Siho  neokonfucianizmem.165   Seika  upřel  pohled  samurajů  na  důležitost  dodržování  pěti  druhů  vztahů  (gorin): pán a vazal (kunšin), rodič a dítě (fuši), manžel a manželka (fufu), starší a mladší (čójo), přítel  s přítelem (hóju) a pěti stálých ctností (godžó), které byly už od dob prince Šótoku dobře známé.  Kromě těchto pojmů pracoval také s jinými morálními principy. Vysvětloval význam principů pokora  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    41    (kendžo), pravdivost (makoto), srdce (kokoro) a úcta (kó) pro život samuraje. Seika z rodu Fudžiwara  ale zejména důvěřoval člověku a tvrdil, že má schopnost meitoku, „vynikající ctnosti“, tedy schopnost  přítomnosti absolutního dobra bez jakýchkoli zlých myšlenek. Pozvedl také morální zákon giri, zákon  plnění  povinností  plynoucích  člověku  z jeho  svazků  se  společností  a  univerzem.  Jednotlivec  má  zachovávat harmonii a mír nastoupením a zachováním na životní cestu (dóri). V podobném duchu  propagovali myšlenky také další myslitelé. Nejproslulejší Seikův žák Razan Hajaši (1583‐1657) byl se  svým  bratrem  Nobozumim  tvůrcem  známých  zákoníků  Buke  šóhatto  (Zákoník  vojenské  třídy)166   a  Hatamoto  šóhatto  (Zákoník  šógunových  vazalů),  ve kterých  jejich  filozofické  myšlenky  získaly  legislativní moc167 . Šósan Suzuki (1579‐1655), další z duchovnících velikánů té doby, v teorii pracovní  etiky mluvil o dluhu, který má vazal vůči svému pánu. Má mu být vděčný (on) a celým svým životem  se  mu  podřizovat  a  sloužit  mu.  Zde  a  také  v  myšlenkách  Sokó  Jamagy  (1622‐1685)  se  můžeme  dopátrat základů loajality (ču), jak ji popisuje již zmíněný Nitobe168 .  V současnosti  se  v některých  textech  můžeme  potkat  i  s morálně  vysoce  hodnocenou  ctností  soucitem  (tei).  Tato  ctnost  se  do  mravního  kodexu  dostala  postupně  v průběhu  staletí  z myšlenek  buddhizmu,  který  v Japonsku  stavěl  do  popředí  Buddhu  Amidu,  Buddhu  nekonečné  milosti169 .  Významný vliv na rozvoj konceptu bušidó měl také spis Kojo gunkan (1615), který sepsal stratég klanu  Takeda  Kagenori  Obata  (1572‐1663).  V části  Kojo  gunkan  nazvaném  Devadesátdevět  předpisů  se  zdůrazňuje  zejména  loajalita,  sebeobětování  a  statečnost.170   Fenomén  sebeobětování  vedl  v některých spisech dokonce k definici smrti jako cesty samuraje, smyslu jeho života. Výrazně je to  dokumentováno  v Hagakure  (1716)  samuraje  a  pozdějšího  mnicha  Džóšó  (Cunetomo)  Jamamota  (1659‐1719).171   Boj samotný můžeme rozdělit na boj se zbraněmi a boj beze zbraní. Boj se zbraněmi byl závislý na  technologii výroby oceli a využití jízdy na koni. V Japonsku byla důležitá především lukostřelba, boj  kopím a mečem. Po sjednocení Japonska (1603) podnítila společenská situace vznik mnoha relativně  samostatně  se  vyvíjecích  škol  bojových  umění  (rjúha).  Boj  beze  zbraní  byl  pouze  sekundární  dovedností, a to především jako dovednost vojáků. I když se v různých dokumentech používaly různé  pojmy,  Hoare172   navrhuje  sledovat  vývoj  od  sumai  (nativní  způsob  boje,  také  forma  buke  sumai,  vojenská forma boje) přes kumi uči (také forma joroi kumi uči, boj v brnění), až ke džúdžucu, přímého  předchůdce džuda. Tyto dovednosti byly podřízeny svému účelu. Zlikvidovat protivníka, zneschopnit  ho k boji. Pro tato bojová umění je užíván výraz bugei nebo budžucu. Čínský znak pro bu znamená  válku, je však složen ze dvou prolínajících se obrazců. Jedním znakem pro kopí, druhým pro slovo  zastavit.173  Z hlediska etymologie je doslovný význam čínského znaku pro válku (bu) způsob zastavení  boje. Džucu je umění, způsob, technika jak se něco dělá. Mohli bychom říct, že budžucu jsou různá  umění  boje.  Cestu  válečných  umění  beze    zbraně  až  k džúdžucu  můžeme  u  japonských  vojáků  sledovat ve vývojových stádiích:  1. Sumai (nativní způsob boje, také forma buke sumai)  2. Kumi uči (také forma joroi kumi uči)  3. Džúdžucu   Džúdžucu definujeme174  jako způsob obran a útoků beze zbraní, nebo s použitím malých zbraní proti  jednomu, více neozbrojeným či ozbrojeným oponentům. V džúdžucu se používají také kobuki (malé  zbraně) a hibuki (skryté zbraně). Je důležité uvědomit si, že ačkoli je v současnosti vžitá představa, že  džúdžucu je forma neozbrojeného boje, japonští samurajové a vojáci využili každou příležitost, jak  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    42    zvýšit  účinnost  těchto  dovedností  pomocí  různých  dřevěných,  kovových  i  kamenných  zbraní.175   Džúdžucu  zařazujeme  k ostatním  starým  válečným  bojovým  kobudó  (z  jap.  stará  budó).  Pro  tuto  skupinu se někdy používá i pojem korjú (z jap. staré školy, styly), anebo také kobudžucu (z jap. stará  budžucu). Nositelem těchto starých bojových umění byl samuraj, případně také voják sloužící svému  pánu.  Jak  je  již  obecně  známo,  slovo  samuraj  pochází  z pojmu  saburomono,  „ten,  který  očekává  příkazy“.  Třída  vznikla  ke  konci  období  Heian  (794‐1185),  když  se  postupně  vyčlenila  z bohaté  vojenské elity – jezdců. Abychom vytvořili představu, jak důležitá byla příprava samuraje v boji beze  zbraně, uvádíme povinná umění samurajů (roku bugei, 1650):  • Kendžucu (šerm mečem)  • Kjúdžucu (lukostřelba)  • Badžucu (jízda na koni)  • Sódžucu (šerm kopím)  • Hódžucu (střelectví)  • Džúdžucu (boj beze zbraně)    Důležitost džúdžucu narostla zejména po roce 1588, kdy byl vydán zákaz vlastnit a používat meče  mimo vojenskou třídu (katana gari).176  V kobudó se ustálil systém výuky a zkoušek, který reflektoval  existenci mnoha různých (více, či méně odlišných) rjúha–škol. Učitelé byli licencováni prostřednictvím  inka – povolení a menkjó – soupisu dosažených technik. Jakmile adept získal menkjó kaiden, získal  licenci o úplném předání rjúha a předpokládalo se, že založí vlastní školu. Vzdělávací systém byl až  k menkjó kaiden  založen  na třech stupních osnovy, přičemž  k poslední se dostal pouze  ten adept,  který  splňoval  především  morální  kriteria,  jako  je  loajalita  k učiteli  a  pánovi.  Stupně  se  obecně  rozdělovaly na:  • Šóden, nebo hacuden (začátečnická úroveň)  • Čúden (střední úroveň)  • Okuden (vnitřní úroveň)    Například ve škole Honmon enšin rjú177  se adept u šóden naučil základní techniky pro boj v budově, i  formální postupy (rituály), v osnovách čúden byl připravován pro boj na bojovém poli. Na úrovni  okuden se student učil vztahům meče k jiným zbraním i k džúdžucu a měl pochopit různé aspekty  technických detailů z kata předchozích úrovní. Z předešlého textu je patrné, že v kobudó (tak jako  v celé japonské společnosti) se dodržovala relativně stálá sociální struktura. Některé charakteristiky  sociálních interakcí můžeme sledovat v japonské společnosti dodnes:178   • Pevná formální struktura  • Převaha vertikálních interakcí  • Dlouhodobé (celoživotní) trvání  • Princip seniority (čójó no džo)  • Princip participace  • Iniciativa přicházející zezdola .  .      Preference neformálních vztahů  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    43    Tyto interakce jsou patrné například ze struktury učitelů a žáků v kobudó.179  Sóke byl (resp. stále je  v zachovalých rjúha) „hlava rodu“, hlavní představitel školy, obvykle i vedoucí učitel. Tento titul je  obvykle dědičný. V případě, že učitelem není sóke (např. necvičí bojová umění), stává se vedoucím  učitelem šihanke, který všechna formální rozhodnutí konzultuje se sóke. Dále jsou v kobudó starší  učitelé šihan (z jap. „jdoucí příkladem“, učitel učitelů, mistr) a instruktoři (sensei, z jap. učitel). Žáci  byli přirozeně rozděleni na ty, kteří žili s učitelem v jeho domě (učideši ‐ vnitřní žák), a na ty, kteří  pouze docházeli cvičit bojová umění (sotodeši ‐ vnější žák).  Šinbudó  V druhé  polovině  19.  století  s politickou  a  společenskou  restaurací  Japonska  náhle  skončila  éra  rozvoje  starých,  tradičních  bojových  umění  kobudó,  která  byla  postupně  nahrazena  érou  rozvoje  nových  bojových  umění  šinbudó.  Tradiční  školy  (rjúha)  obvykle  obsahovaly  různé  techniky  (beze  zbraní i se zbraněmi) a také válečnou taktiku. Moderní školy jsou obvykle relativně úzce zaměřené, a  to jednak z důvodu absence potřeby vyučovat postupy typické pro vedení války, a také kvůli jejich  postupné  sportizaci.  Mezi  šinbudó  zařazujeme  v současnosti  známá  a  populární  japonská  bojová  umění, například:  • Aikidó  • Džódó  • Džúdó   • Džúkendó  • Iaidó  • Karatedó   • Kendó   • Naginatadó   • Sumó (není zcela kobudó ani šinbudó)  • Šórindži kenpó     Draeger  a  Smith180   jsou  původci  i  u  nás  populárního  chápání  bipolární  změny  bojových  umění  s příponou džucu na bojová umění s příponou dó (džúdžucu – džúdó, kendžucu – kendó, iaidžucu –  iaidó). Žádná přímá změna z jednoho na druhé zde historicky není doložitelná. Například Kanó pro  svoji školu Kódókan džúdó použil název, který sám odůvodnil tím, že se již používal v minulosti.181   Také  pojem  kendó  byl  používán  několik  století  před  vznikem  šinbudó.182   Na  druhé  straně  některá  japonská bojová umění jsou svým charakterem šinbudó, ale neprošla transformací názvu, například  nindžucu (celosvětově rozšířená škola budžinkan).  Korjú zcela nezaniklo a i do současnosti přetrvalo mnohé ze starých rjú. Všechny však prošly jistou  transformací.  V současném  světě,  který  je  vzdálený  dřívější  realitě  bojových  umění,  není  možné  udržet  nezměněnou  tradici.  Některá  korjú  byla  tedy  inovována,  aby  vyhovovala  současným  podmínkám (úspěšně například Katori šintó rjú183 ). Každá změna ale přináší i možnost degenerace,  jak upozorňuje Amur.184  Někdy také můžeme zaznamenat vznik nových stylů, které se mají tvářit jako  korjú,  což  skutečným  korjú  spíše  škodí.  Jde  o  to  rozeznat,  co  ještě  patří  k tradici  a  zachovávání  kulturního dědictví a co je pouhou hrou na samuraje (samurai gokko).  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    44    Můžeme říct, že džúdó bylo prvním šinbudó. Díky zdařilé snaze zakladatele džuda o nalezení jeho  výchovného rozměru dnes mají všechna šinbudó zejména výchovný charakter. Takovéto výchovné  zaměření japonských bojových umění je pochopitelné, když uvážíme, že i předtím se trénink chápal  v různých souvislostech jako:  • renšú – trénink v tělesném pojetí  • keiko – jako každodenní praxe  • šúgjó – jako metoda k sebezdokonalování, podobně jako v okcidentálním světě známá  askeze185   (z řeckého ἄσκησις askésis cvičení,  praxe,  disciplína;  z  ἀσκέω askó cvičit;  původně znamenala jakoukoli formu praxe, jíž se upevňuje disciplína)    V současných  korjú  je  akcentován  především  trénink  jako  šúgjó.  Trénink  v tělesném  pojetí  ztratil  význam,  protože  korjú  již  neplní  utilitární  funkci.  Pro  výrazné  směrování  k šúgjó  (někdy  i  výlučně  k šúgjó)  můžeme  některá  současná  korjú  nazvat  spirituálními  korjú.186   Po  několikaletém  vnímání  bojových umění krátce po svržení šógunátu se začala bojová umění postupně znovu vyučovat, a to i  ve  formálním  vzdělávání.  Už  na  začátku  osmdesátých  let  19.  století  bylo  na  některých  školách  v Japonsku zaváděno vyučování bojových umění. V tomto období byla bojová umění a jejich výuka na  školách chápána jako součást branné výchovy ve smyslu militarismu a počínajícího nacionalismu.187   „V  minulosti  bylo  populárních  mnoho  stylů  džúdžucu.“  Napsal  zakladatel  džuda  Kanó188   a  dále  pokračoval: „Mnoho technik bylo prováděno domluveným a tedy nenásilným způsobem. Tyto styly  byly často praktikovány vysoce postavenými osobami. Na druhé straně džúdžucu prováděné vojáky a  nižšími sociálními vrstvami mělo tendenci používat násilný způsob neozbrojeného stylu pomocí hodů,  zápasu na zemi a znehybnění. Tyto styly také zahrnovaly údery a kopy, páky na paže i nohy, škrcení a  držení... Protože majorita obyvatelstva měla pouze malé znalosti o méně násilných stylech džúdžucu,  obecné mínění klasifikovalo džúdžucu jako brutální a přisuzovalo nebezpečnost všem stylům.“  Na  začátku  20.  století  nastala  renesance  japonských  bojových  umění,  která  byla  již  pod  vlivem  relativně  rozvinutého  džuda.  Další  japonská  bojová  umění,  jako  například  kendó,  karate  apod.  adoptovala  mnohé  myšlenky  džuda,  ale  i  hierarchickou  strukturu,  část  názvosloví,  cvičební  úbor,  některé  rituály  a  tak  dále.  Džúdó  se  stalo  vzorem  pro  transformaci  starých  japonských  bojových  umění.189  Gendai budó, moderní bojová umění, jak byla někdy šinbudó nazývána, byla na rozdíl od  kobudó otevřená všem lidem, nejenom vojákům. Systém výuky a zkoušek sice zachovával vytvoření  pevných sociálních vazeb v souvislosti s charakteristikou sociálních interakcí v japonské společnosti,  vyrovnávala  ale  šance  pro  kohokoliv.  Kanó  také  z japonských  umění  adoptovalo  systém  výkonnostních stupňů kjú a dan. I když se v západní společnosti vžilo pro stupně dan jako označení  mistrovského stupně, takovéto označení je chybné. Například 1. dan (šódan, z jap. šó – začátek) je  v japonských bojových umění označení pro stupeň, na kterém adept zná všechny základní techniky a  postupy, a může se skutečně začít v bojovém umění rozvíjet.  V období Meidži sehrála jednu z hlavních rolí v standardizaci japonských bojových umění organizace  Dai Nippon Butokukai (v překladu Velká japonská společnost pro bojová umění), existovala v letech  1895‐1947). Dai Nippon Butokukai, zkráceně také Butokukai, byla zřízena pod působností císařského  dvora,  takže  byla  polovládní  organizací.  Butokukai  sehrála  svoji  pozitivní  roli  v standardizaci  japonských bojových umění, a později negativní roli v militarizaci japonských bojových umění před a  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    45    během  druhé světové války. V roce 1902 přijala Kanův systém stupňů dan (1. – 10.) a používala je  souběžně s tituly šógó:  • Renši – instruktor  • Kjóši – pokročilý učitel  • Hanši – mistr učitel, učitel učitelů    Tímto  dvousystémem  Butokukai  integrovala  stupně  kobudó  a  stupně  rozvíjejícího  se  šinbudó,  a  pomohla  otevřít  cestu  k transformaci  starých  bojových  umění.  U  Butokukai  pracovaly  komise  standardizující jednotlivé druhy bojových umění. Butokukai by mohlo znamenat hrozbu pro Kódókan  džúdó.  V  době  založení  byl  Kódókan  džúdó  aktivní  pouze  13  let  s počtem  členů  kolem  400.  Cíle  Butokukai byly odlišné od Kódókanu. Zatímco Kódókan džúdó bylo tvořeno jako výchovný systém,  Butokukai se snažilo zachovat bojová umění v jejich původním bojovém, válečném významu. Kanó  využil  svých  kontaktů  i  schopností  a  v roce  1898  byl  ustanoven  jako  vedoucí  Komise  pro  soutěžní  pravidla  Butokukai.  Tímto  získal  stěžejní  vliv  na  jejich  tvoření.  Pravidla  byla  poprvé  písemně  zaznamenána v roce 1899. Do té doby  zápasy v džúdžucu obvykle začínaly  údery a kopy a končily  bojem na zemi.190  Kódókan džúdó také nemělo psaná pravidla, ale víme, že v randori nepoužívalo  údery a kopy a preferovalo boj – použití hodů – v postoji. Butokukai přijal pravidla, která byla téměř  totožná s Kanóvou představou randori. Po této standardizaci se mohlo džúdó nadále volněji rozvíjet,  protože se tak další formy džúdžucu přiblížily ke Kódókan džúdó.  V tomto  období  se  také  nerozlišovalo  džúdó  a  džúdžucu  tak,  jak  to  vnímáme  dnes.  Džúdó  (tedy  Kódókan džúdó) bylo spíš chápáno jako jedna ze škol (rjúha) džúdžucu. Toto odlišné chápání vzniklo  evroamerickým chápáním, kde se začalo rozlišovat mezi džúdžucu jako formou sebeobrany a džudem  jako formou sportu. Vzhledem k tomu, že sport v době vzniku džuda a Butokukai nebyl v japonské  společnosti  znám  ve  formě,  jak  jej  chápala  evroamerická  kultura,  nemělo  v Japonsku  takovéto  rozdělování smysl.  Kulminace militarizace bojových umění nastala od začátku třicátých let dvacátého století a trvala až  do  skončení  druhé  světové  války.  Vláda  v osobě  Sadao  Arakiho,  ministra  školství  (1937‐1939),  vysloužilého  vojenského  generála  a  potomka  samurajů,  propagovala  militarizaci  i  školní  tělesné  výchovy.  Žáci  byli  nabádáni,  aby  ve  všech  sportech  viděli  pokračování  samurajské  tradice.  Pochopitelně byly podporovány  zejména kendó a džúdó, ale například i neúpolové zápasy a soutěže  se  vnímaly jako šermířský souboj na život a na smrt.191  Do škol byli vysláni armádní důstojníci, aby  dohlíželi  na  bojový  výcvik  chlapců.  Nacionalismus  prostoupil  celou  japonskou  společnost.  Opozice  byla potlačována, knihy páleny a mnohé osobnosti uvězněny. Válečné filmy, vlastenecké písně apod.  ovládly média.192  V roce 1943 Akira Kurosawa zfilmoval uměleckou fikci z doby raného vývoje džuda  „Sanširo Sugata“ (v anglické mutaci známý jako Judo Saga). Tento film nese znaky státní ideologie a  byl také na základě požadavků cenzury upravován.193  Kanó vytvořil originální koncept mravní výchovy  prostřednictvím  bojových  umění.  Tento  koncept  byl  po  jisté  adaptaci  (militarizaci,  nacionalizaci)  přebrán  i  do  jiných  bojových  umění  a  také  do  západních  sportů,  které  v Japonsku  nabývaly  na  popularitě.  Mluví  se  o  budófikaci  sportu  v Japonsku.  Muskulární  spiritualita  se  vyjadřovala  přes  bojového ducha (kondžó). 194   Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    46    Po dobu druhé světové války bylo bušidó vnímáno na straně japonských vojáků jako princip japonské  svrchovanosti. Na straně druhé vnímali spojenci bušidó jako princip nelidskosti a barbarství. Veteráni  2. světové války popisují množství příkladů zneužití bojových umění.195   V březnu roku 1942 Generál Tanaka vydal příkaz, podle kterého musely všechny organizace bojových  umění pracovat výlučně pod správou Butokukai. Po umlčení opozice z řad tradicionalistů bylo v září  1942 připojeno i Kódókan džúdó k militarizovanému Butokukai. Nicméně na bojová umění se hledělo  s despektem. Džúdó bylo považováno za ztrátu času, kendó za tanec s bambusovými pruty a kjúdó  bylo odsouzeno jako zastaralé.196    Japonská  bojová  umění  po  2.  světové  válce  byla  vzhledem  k jejich  subordinaci  k militarizované  Butokukai od roku 1945 pod tlakem spojeneckých okupačních sil. Džúdó, kendó a naginatadó bylo  vyloučeno z obsahu vzdělávání na všech stupních škol. Zákaz praktikování bojových umění trval až do  roku  1950.  Do  té  doby  se  různé  organizace  snažily  přesvědčit  ministerstvo  školství  (Monbušó)  o  zrušení  zákazu.  Mezi  jinými  argumenty  uváděli  také,  že  budó  „...bylo  zneužito  militaristickými  a  ultranacionalistickými lidmi po dobu války. Neznamená to ale, že by budó bylo militaristické.“197   V memorandu  ze  4.  3.  1950198   jsou  závěry  Divize  vzdělávání  Spojeneckých  okupačních  sil,  které  japonskému  Monbušó  doporučují  zařadit  některé  budó  do  školní  výuky.  Jednotlivé  disciplíny  byly  připodobněny k západním úpolovým disciplínám. A také podmínky soutěží měly být v džudu podobné  jako u zápasu: „Váha a podle možností i výška a věk studentů mají být zohledněny v klasifikaci pro  soutěže v džudu.“ V dalším období je historie džuda spjatá s olympijskou historií, které se plně věnují  další kapitoly.    3.2. Džúdó a jeho zakladatel Džigoro Kanó   Alespoň krátká biografie a výčet nejtradovanějších myšlenek jsou obsahem každé knižní publikace o  džudu. Džigoro Kanó (28. 10. 1860‐4. 5. 1938) byl člověk činný na mnoha polích vzdělávání, sportu a  bojových umění. Nelze jej charakterizovat jednoduše jako zakladatele džuda bez znalostí jeho dalších  misí a bez znalostí jeho životních postojů. Kanó byl dítětem své doby, kdy se Japonsko dramaticky  měnilo,  otevíralo  se  světu,  přijímalo  nové  myšlenky  a  zavrhovalo  staré.  Současně  není  možné  sledovat vznik džuda bez dobrého poznání jeho zakladatele.  Pozdní období Meidži (1877 – 1912) bylo charakteristické kulturním obratem. Japonsko bylo po své  izolaci vůči mezinárodním vlivům pod tlakem tehdejších mocností, zejména USA. Byl zrušen šógunát,  vláda vojenské šlechty, a postupně zavedena konstituční monarchie. Japonsko bylo chudou agrární  zemí  bez  zavedené  infrastruktury  a  moderního  školství.  Postupné  přijímání  aspektů  nejaponské  kultury  se  odrazilo  také  v přístupu  ke sportu.  Reformátoři  viděli  všechno  původní  japonské  jako  špatné  a  všemožně  se  snažili  napodobit  západní  kulturu.  Některé  staré  kulturní  prvky  (například  samurajství)  byly  zapovězeny,  mnoho  kulturních  forem  se  zachovalo  pouze  proto,  že  vykazovaly  podobnosti se západními prvky. Například divadlo nó připodobovali k opeře. Bojová umění jako sumo  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    47    a džúdó, ale i pěstování bonsají nebo ikebana se po jisté transformaci staly před světem symboly  japonství.199   Džigoro  Kanó  se  do  tohoto  bouřlivého  období  narodil  v rodině  výrobce  a  obchodníka  se  saké.  Již  v mládí  se  rozhodl  nepokračovat  v rodinné  tradici  a  svůj  život  zasvětil  vzdělání.  Kanó  byl  intelektuálem,  jedním  z mála,  kterému  se  poštěstilo  dosáhnout  univerzitního  vzdělání,  které  bylo  zpoplatněné. V polovině  19. stol. pouze 45%  chlapců navštěvovalo základní  školu – vysokoškolské  vzdělání bylo hodně vzácné.200  Kanó graduoval v politických vědách a ekonomii a po dobu svých studií  potkal  mnoho  osobností,  které  se  později  staly  rozhodujícími  v řízení  Japonska  v oblasti    politiky,  ekonomiky  a kultury.  Kanó  sám  vzpomíná,  že  mezi  nimi  byli  i  Kató,  pozdejší  premiér,  členové  parlamentu  Okubo  a  Jamaguči,  dále  Sueoka  a  Cuboi,  vlivní  univerzitní  profesoři  a akademičtí  funkcionáři a mnozí další.201   Cestu budoucího zakladatele džuda ovlivnil fakt, že i když se zajímal o japonská bojová umění, těžko  hledal  učitele.  V období  Meidži  mnoho  učitelů  nevyučovalo,  mnozí  z bývalých  učitelů  džúdžucu  se  věnovalo chiropraxi. Poté, co našel školu a učitele, nepřestával sám přemýšlet o džúdžucu, snažil se  experimentovat.  I  když  chápal  historii  a  tradici  osnov  původního  džúdžucu,  nebyl  spokojen.  Tyto  okolnosti jej vedly k tomu, že sám začal cvičit s malou skupinou žáků.  Džigoro Kanó a Kódókan džúdó  Kanó prokázal organizační schopnosti, talent systematizovat a třídit informace, a také přesvědčovat  autority už na konci 19. století. Jako univerzitní student se setkal s několika tradičními japonskými  bojovými uměními. Postupně rozeznal, že pro uchování tohoto kulturního dědictví a jeho zdokonalení  a přizpůsobení  soudobým  cílům  společnosti  je  potřeba  vytvořit  instituci  založenou  na  principech  výchovy  člověka  v nových  podmínkách,  s využitím  starých  pohybových  prostředků.  Založil  instituci  Kódókan  džúdó,  která  na  konci  19.  a začátku  20.  století  zjednodušila  a  systematizovala  techniky  neozbrojeného  boje.  Kanóova  myšlenka  byla  vytvořit  výchovný  systém  založený  na  dosažení  cílů  v mravní výchově, tělesné výchově a sebeobraně.202  Kódókan džúdó mělo aspiraci vyvinout standard  pro jednotlivé rozdílné školy džúdžucu podobně, jako tomu bylo v té době u kendó. Kódókan džúdó  se  plně  etablovalo  mezi  tradičními  japonskými  bojovými  disciplínami  jako  kendó,  kjúdó,  sumó  a podobně.  Kódókan džúdó (Kanó současně otevřel Kanó džúkú, soukromou internátní vzdělávací instituci, která  byla  s Kódókan  džúdó  plně  integrována),  škola,  která  byla  založena roku  1882,  byla  navštěvována  různými  lidmi,  kteří  později  získali  silný  vliv.  Kanó  prokázal  už  v tomto  období  (měl  pouze  21  let)  schopnost přesvědčit mladé lidi se zkušenostmi z různých starších forem džúdžucu, aby se účastnili  vyučování. V následujícím období se stali spolupracovníky Kana při rozvoji džuda. Bojové umění bylo  pouze součástí, jakýmsi spojovacím článkem všeobecného vzdělání, které bylo poskytováno žákům  Kódókan džúdó. Škola byla internátního typu, tak jak bylo zvykem v tradičních japonských školách  bojových umění. Mezi učitelem a žáky byla vytvořena silná vertikální společenská struktura, která je  v Japonsku typická i v současnosti.203  Studovat ve škole Kódókan džúdó znamenalo hluboký morální  závazek. Každý ze žáků (po otevření roku 1882 devět žáků) musel písemně potvrdit dodržování zásad  školy s určeným etickým kodexem, nazývaným Přísaha pěti článků (Gokadžó no seimon).204   Kódókan  džúdó  poskytovalo  také  jiný  způsob  cvičení.  V kobudó  byl  hlavní  metodou  cvičení  řízený  nácvik  technik.  Protože  byly  techniky  nebezpečné,  nemohly  se  nacvičovat  jinak  než  předem  domluveným  způsobem,  ve  kterém  byl  znám  útočník  a způsob  jeho  útoku  a také  známý  způsob  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    48    obrany.  Toto  cvičení,  kata,  dosáhlo  ritualizovaný  charakter  s detailně  předdefinovanými  pohyby  útočníka i obránce. Randori, cvičný boj, byl pro svou nebezpečnost omezen. V Kódókan džúdó se už  od počátku  spolu s nácvikem technik (kata) rozvíjel i způsob cvičného boje (randori), protože způsob,  který  Kanó  preferoval  (vyloučení  úderů,  zaměření  na  tzv.  malé  techniky  hodů,  zejména  aši  waza  a koši waza), umožňoval bezpečné cvičení. Toto zaměření přineslo výsledky oproti tradičním školám  džúdžucu.205   Kanó  dokázal  prostřednictvím  Dai  Nihon  Butokukai  přesvědčit  i jiné  školy  džúdžucu,  které chtěly zápasit, aby přijaly pravidla (až na detaily totožná), která vytvořil pro Kódókan džúdó.206   Džúdó  se  tak  stalo    standardem  pro  cvičení  džúdžucu  a můžeme  říct,  že  nastala  jistá  džúdófikace  tradičních škol džúdžucu. Zaměření na randori bylo rozhodujícím činitelem v rozvoji džuda, později  však způsobilo jeho involuci.   Džúdó  se  již  od  počátku  prudce  rozvíjelo,  a to  nejenom  Kanóova  škola  Kódókan  džúdó,  ale  i další  dódžó,  která  byla  otevírána  jeho  žáky.  V následující  tabulce  (tabulka  5)  uvádíme  ilustraci  rychlého  rozvoje  Kódókan  džúdó,  který  odvozujeme  od  velikosti  dódžó207 ,  ve  kterém  se  cvičilo.  Můžeme  si  povšimnout,  že  v prvních  letech  se  dódžó  často  stěhovalo  a cvičení  probíhalo  ve  velmi  stísněných  podmínkách. Mezi lety 1891 – 1893 byl Kanó vyslán do Kumamota na sever Japonska, aby zde vedl  školní  zařízení,  takže  po  dobu  jeho  nepřítomnosti  v Tokiu  bylo  dódžó    přestěhováno  zpátky  do  menších prostor Kami niban čo.  Tabulka 5. Jednotlivá dódžó Kódókan džúdó Džigoro Kana208 Dódžó  Období  Délka  Počet tatami  Přepočet v m2  Eišodži  1882/02 – 1883/02  1 rok  8  12,24 Kobunkan  1883/02 – 1883/09  6 měsíců  10  15,3 Kami Niban‐čo (1)  1883/09 – 1886/03  2 a půl roku  20  30,6 Fužimi čo  1886/03 – 1889/04  3 roky  40  61,2 Masago čo  1889/04 – 1891/04  2 roky  70  107,1 Kami Niban‐čo (2)  1891 – 1893  2 roky  20  30,6 Šita tomizaka čo  1893 – 1906  13 let  100  153 Šita tomizaka dódžó  1906 – 1933  27 let  300  459 Suidobaši  1933 – 1958  25 let  510  780,3 Bunkjó kasuga čo  1958 – dosud    Více než 1000  1530   Kanó  byl  celou  duší  pedagogem.  Kromě  vlastní  soukromé  školy  Kódókan  a Kanó  džúkú  byl   zaměstnancem univerzity Gakušuin (v současnosti pedagogická fakulta univerzity v Tokiu), ve které se  stal  tajemníkem  a později  v roce  1885  ve  věku  25  let  prorektorem.209   Dále  pracoval  v několika  funkcích na Monbušó (ministerstvo školství) a v pozdních letech byl senátorem. V celém jeho životě  se však odrážel duch pedagoga.  Cíle Kódókan džúdó  Od starých škol džúdžucu se džúdó odlišovalo především tím, že byly stanoveny jeho široké cíle. Tyto  cíle (Mokuhó) jsou:210   • Šóbu hó – branná výchova, boj  • Taiiku hó (renšin hó) – tělesná výchova  • Šušin hó – mravní výchova  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    49    Utilitární aspekt džuda byl pouze jedním z cílů, a zdá se, že nebyl nejdůležitějším. Podstatou šóbuhó  byla schopnost kontrolovat druhého člověka a současně nebýt kontrolován. Také kime no kata, která  prezentuje sebeobranné techniky, byla vytvořena až později, po vzniku obou randori no kata (nage  no kata a katame no kata).211  Kanó uznával důležitost různých způsobů tělesné výchovy. Za prvořadé  ale  považoval  harmonický  rozvoj  těla.212   Kritizoval  kalesteniku,  která  sice  harmonicky  rozvíjí  tělo,  pohyby  jsou  však  bez  dalšího  významu.  Kanó  si  všiml,  že  mladí  lidé  po  ukončení  vzdělávání  již  nepokračují  v tomto  cvičení.  Doporučoval  tedy  cvičit  pohyby  z bojových  umění,  které  současně  rozvíjejí  tělo  a také  učí  dovednostem  útoku  a obrany.  Z takových  cvičení  je  tedy  nejvyšší  užitek  (seirjoku zenjó). Později Kanó vytvořil Seirjoku zenjó kjókumin taiiku no kata. K cílům tělesné výchovy  směřoval i způsob cvičení  džuda,  který  z technického repertoáru u cvičení randori vyloučil všechny  techniky a postupy, které by mohly být nebezpečné a způsobit zranění. Jako protipól tělesné výchovy  stylem bojových umění viděl Kanó tradiční tance odori a šimai.  Zvláštní důraz kladl Kanó na mravní výchovu, kterou dále rozděloval do tří relativně samostatných  směrů:  • Toku iku – morálka  • Či iku – rozumová výchova  • Šóbu no riron no ojo – aplikace principů boje do každodenního života    Džúdó  prostřednictvím  rituálů,  a také  nevyhnutelnosti  zachování  disciplíny  pro  progres  v džudu,  přirozeně podporovalo rozvoj mravnosti. Kanó měl vysoká očekávání vzhledem k dodržování etikety  před, během  i po cvičení. K příkladnému chování se také zavazoval každý student Kódókan džúdó.  V rozumové výchově mělo džúdó přirozenou cestou  rozvíjet schopnosti pozorovat, rozhodovat se,  pamatovat  si,  zkoušet,  představovat  si,  používat  jazyk  a  podobně.  Bez  schopnosti  využít  principy  džuda ve prospěch společnosti v každodenním životě by bylo jeho studium podle Kana zbytečné. Byl  přesvědčen, že džúdó jako cesta je stejně dobrou jako buddhizmus, šintó nebo křesťanství. Jeho ideje  se mohou používat stejně jako myšlenky filozofů.213   Kódókan  džúdó  začalo  mít  silný  vliv  na  výchovu  mládeže,  která  byla  v souladu  se  státní  politikou.  Japonsko  se  snažilo  získat  mezinárodní  uznání,  národní  identitu  však  zaměňovalo  s  nacionalizací.  Džúdó, založené na teorii, že i menší  se může postavit většímu, dokonale vystihovalo proklamovanou  podstatu  japonské  politiky.  Nevelké  japonské  císařství  se  snažilo  vyrovnat  i předběhnout  vyspělé  západní mocnosti. Jak si toho také všiml a poeticky napsal o Kódókan džúdó A. Svojsík: „Učí malé  tamní  lidičky,  aby  se  nebáli  odpůrců  sebevětších  a silnějších“.214   Nacionalizace  a zneužití  džuda  ve  prospěch  státní  ideologie  vyvrcholilo  až  po  Kanóově  smrti.  V roce  1943  Monbušó,  japonské  ministerstvo  školství,  přidalo  dva  nové  předměty  končící  znakem  dó215   do  kurikula  středních  škol.  Bylo to šodó a budó, tedy cesta kaligrafie a bojová umění.216  Navázalo se tak, svým způsobem, na  Tokugawskou tradici bunbu rjódó, tedy vzdělání v literatuře (bun) i v bojování (bu).  Ale  už  na  počátku  dvacátého  století  se  džúdó  pozvolna  začalo  odklánět  od  myšlenek  svého  zakladatele.  Sám  Kanó  to  odůvodňoval  málo  vzdělanými  instruktory.217   Navzdory  jeho  snahám  o vytvoření  systému  vzdělávání  instruktorů  a   specializovaných  kurzů  to  byla  daň  za  rychlé  šíření  džuda. Extenzivní rozvoj, zakládání  nových dódžó a myšlenka, silnější než byla společnost schopna  pojmout, způsobila, že džúdó postupně ztrácelo na významu jako výchovný systém.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    50    Cíle džúdó (šóbu hó, taiiku hó (renšin hó)a šušin hó) odpovídají třem úrovním džuda218 :  • Gedan džúdó  • Čúdan džúdó  • Džódan džúdó    Nízké džúdó je podle zakladatele možné srovnávat s ostatními budó, jako například kendó. Kendó ale  na  rozdíl  od  džuda  viděl  jako  neužitečné  pro  soudobou  sebeobranu.  Kanó  tvrdil,  že  gedan  džúdó  může obohatit i západní systémy jako box nebo savate. Dokud se tyto systémy budou praktikovat  pouze pro boj, zůstanou nízkými. Pokud se cvičí bezpečným a fyziologickým způsobem jako tělesná  výchova, jedná se už o džúdó na střední úrovni – čúdan džúdó. Střední džúdó kultivuje tělo i ducha.  Nezanedbatelným  benefitem  je  také  estetika  pohybu  (kata),  kterou  může  vnímat  jak  samotný  praktikant,  tak  i divák.  Skutečné  džúdó  je  džódan  džúdó,  vyšší  džúdó.  V této  úrovni,  která  má  být  cílovou,  se  principy,  nacvičené  v dódžó,  a to  tak  u cvičení  kata  i randori,  přenášejí  do  skutečného  života. Kanó sám chápal, že tato část džuda je nejtěžší. První dvě úrovně jsou však pouze stupně,  které mají vést k džódan džúdó.  Džigoro Kanó na konci dvacátých let 20. století ustanovil skupinu starších žáků (Kobudó kenkjúkai,  Skupina  pro  výzkum  kobudó,  1928),  kteří  měli  studovat  různá  bojová  umění  tak,  aby  mohla  být  později začleněna do Kódókan džúdó. Členy Kobudó kenkjúkai byli například Jošio Sugino219 , Aritoši  Murašige220  a Minoru Močizuki221 .  Činnost této skupiny je dobře zdokumentována v aikidó.222  Jeden z členů této skupiny – M. Močizuki,  o vztahu soutěžního sportu a džudu řekl: „Den, kdy se japonská bojová umění stanou sportem, bude  dnem  jejich  smrti...  Pokud  by  měla  řeka  japonských  bojových  umění  vtéct  do  oceánu  sportovních  aktivit, tak dřív než stihne plynout třeba jen 100 metrů, rozplyne se ve slané vodě.“223   Džigoro Kanó si pravděpodobně dobře uvědomoval možný zánik klasických bojových umění, stejně  tak  jako  nebezpečí  jednostranného,  soutěžního  chápání  džuda.  Jeho  představou  bylo  vytvořit  organizovaný  výchovný  systém,  schopný  udržet  kulturní  dědictví  a získat  z něj  hodnoty  pro  rozvoj  společnosti. Kanó se snažil zařadit další formy neozbrojeného i ozbrojeného boje do Kódókan džúdó.  Smrt Džigoro Kana v roce 1938 však znamenala konec těmto snahám.  Džigoro Kanó a sportovní hnutí  Představení džuda na olympijských hrách v Tokiu (1964) se zdá logickým výsledkem, když uvážíme, že  jeho zakladatel byl prvním členem Mezinárodního olympijského výboru a propagátorem moderního  olympizmu. Dlouholetý aktivní džúdóka a funkcionář Bowen píše,224  že dnes ani není možné dopátrat  se, kdo po druhé světové válce vymyslel tento mýtus, který se nekriticky šíří v celém džudistickém  světě.  Kanó byl nejenom zakladatelem džuda, ale nepochybně i jedním ze zakladatelů sportovního hnutí  vůbec. V roce 1909 byl osloven francouzským ambasadorem v Japonsku Gérardem, aby se připojil (na  žádost  P.  Coubertina)  k Mezinárodnímu  olympijskému  výboru.  Kanó  opověděl:  „...pokud  jsem  byl  zvolen,  mohu  reprezentovat  Japonsko  s  přáním  obnovení  her  z pohledu  tak  tělesné  i spirituální  kultury.“225   Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    51    Ideje pedagoga a vizionáře Kana a  de Coubertina se potkaly ve vzájemné shodě. Olympijské ideály  byly v souladu s myšlenkami džuda. Kanó pochopil význam olympijských her jako šanci „spojení lidí  všech  národností,  jejichž  společné  porozumění  má  vést  k harmonii  a míru  na  celém  světě.  Rozdíly  v chování  a zvycích  jsou  důvodem  pro  jejich  formování.  Pokud  někdo  pochopí  důvody,  pak  to,  co  předtím  způsobovalo  antipatie  a nelibost,  se  změní  na  sympatie  a lásku.“226   Kanóovi  byly  jistě  sympatické myšlenky nezištného potkávání lidí, kdy není důležité vyhrát. Chápal význam olympijských  her  jako  prostředek  mezikulturní  komunikace.  Kanó  však  nebyl  zcela  ztotožněn  s výkonovým  sportem, s honěním se za výsledky bez ohledu na další stránky rozvoje člověka.   Kanó  založil  japonskou  Amatérskou  atletickou  asociaci  (Dai  nippon  taiiku  kjókai)  v roce  1911  jako  první  asijskou  sportovní  organizaci.  Tato  asociace  sehrála  rozhodující  roli  v začátcích  japonského  sportu.227   Ačkoli  se  Kanó  zasloužil  o rozvoj  soutěžního  sportu  v Japonsku,  po  několika  letech,  znechucen snahou japonské vlády zapojit profesionály do mezinárodních soutěží kvůli zisku medailí,  v roce  1922  abdikoval  na  své  pozice  v    Amatérské  atletické  asociaci.228   Kanó  byl  také  znepokojen  situací,  která  nastávala  v džudu.  Randori  se  stávalo  prostředkem   soutěžení  a spíše  cílem  než  metodou  tréninku.  Už  ve  dvacátých  letech  dvacátého  století,  tedy  několik  desetiletí  před  plnou  sportizací džuda, napsal Džigoro Kanó o randori v rané historii Kódókan džúdó: „Moje výuka randori  byla  vztažena  k ideálům  uvedeným  výše,229   a  jsem  přesvědčen,  že  randori,  které  bylo  tehdy  praktikováno, mělo o mnoho blíže k mým ideálům než to, které můžeme běžně vidět dnes.“230   Pokud by Džigoro Kanó souhlasil se sportizací džuda, s vytvořením systému soutěží, nebo dokonce  zařazením  do  programu  olympijských  her,  nebyl  by  pravděpodobně  nazval  jeden  ze  svých  článků  „Úpadek randori“. V tomto článku píše: „Jsou zde dva hlaví důvody úpadku způsobu, jak je džúdó  praktikováno  v současnosti.  Po  prvé  je  zde  vzrůstající  soutěžní  charakter  dnešního  džuda.  Pravidla  zápasu byla původně vytvořena, aby pomohla stimulovat větší zájem o trénink mezi studenty... Druhý  důvod  je  následující.  Přestože  v   současnosti  narůstá  počet  trénujících  džúdó,  nemáme  dost  vzdělaných  instruktorů,  kteří  by  byli  schopni  vyučovat  správný  způsob  randori.  Tyto  chybějící  instrukce  jsou  hlavním  důvodem  převládajícího  typu  zápasnického  typu  džuda...  Toto  vyúsťuje  do  nárůstu  zápasnického  typu  praxe  „síla  proti  síle“,  která  je  v protikladu  se  správnou  metodou  provádění  randori“.231   Kanó  si  nebezpečí  zjednodušení  džuda  dobře  uvědomoval  v souvislosti  s olympijskými hrami a dalšími sportovními akcemi. Jeho námitky bychom mohli shrnout do několika  bodů:  • Komercializace – soutěže mohou vést ke komercializaci výuky džuda, což popírá  podstatu  jeho myšlenky, cesty, vytvořené pro blaho všech lidí, ne pro individuální profit (připomeňme,  že Kanó nikdy nevybíral poplatky za výuku džuda)  • Zúžení  cíle  džuda  –  cíle  soutěže  jsou  úzké  (individuální  profit,  vítězství  osoby  sportovce),  přičemž  cíle  džuda  jsou  široké  (prosperita  společnosti,  naplnění  celého  života  ve  všech  aspektech)  • Sport jako divácká zábava – soutěže předpokládají také diváky, kteří za vstup platí. Kdo platí,  očekává adekvátní službu, což je v tomto případě zábava a soutěže se snaží těmto divákům  vyhovět. To by znamenalo další degeneraci džuda.    Také  výzkum  Svintha  dokazuje,  že  Kanó,  i když  důsledně  splnil  svou  povinnost  prosadit  nominaci  Japonska jako hostitele olympijských her, si nepřál zařazení džuda do olympijských her. Smrt Džigoro  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    52    Kana, následující roky válečného a poválečného útlumu, jakož i dominantní vliv moderního sportu  zaměřeného na výkon, způsobily odklon od džuda, jak je vytvořil jeho zakladatel Džigoro Kanó.232   Závěry  Zakladatel Kódókan džúdó Džigoro Kanó byl intelektuál a pedagog vyrůstající v období dynamických  změn  éry  Meidži.  Po  několika  málo  letech  studia  bojových  umění  založil  vlastní  školu,  ve  které  kombinoval obecné vzdělání (Kanó džúkú) a tělesnou výchovu (Kódókan džúdó). Na rozdíl od starých  škol džúdžucu (kobudó) stanovil tři cíle džúdó (mokuhó), jako šóbu hó (branná výchova, boj), taiiku  hó (renšin hó, tělesná výchova), šušin hó (mravní výchova). Zvláštní důraz pak kladl na šušin hó, kde  byl nejvyšším cílem přenos znalostí a dovedností získaných cvičením džuda do každodenního života  pro blaho celé společnosti. Kanó viděl v džudu naplnění ideálů otevřené, demokratické a rozvíjející se  společnosti.  Džúdó  chápal  jako  cestu,  filozofii,  připodobňoval  jeho  úlohu  k náboženstvím.  Žáci  se  písemně  zavazovali  k dodržování  etického  kodexu.  Cvičit  džúdó  znamenalo  celoživotní  závazek.  Je  možné  říct,  že  džúdó  bylo  v raném  období  spíše  gnostickou  sektou  než  sportem  z dnešního  pohledu.233   Kanó  propagoval  myšlenky  olympizmu  a  amatérského  sportu,  který  má  být  způsobem  tělesné  i  mravní  výchovy  (podobně  jako  v džudu)  a  také  prostředkem  k mezikulturní  komunikaci.  Věřil,  že  může  pomoci  vybudovat  porozumění  mezi  národy  a  podpořit  světový  mír.  Kanó  ale  bojoval  proti  komerčnímu  (profesionálnímu)  sportu.  Několikrát  písemně  a  jasně  vyjádřil  nelibost  s postupnou  sportizací  džuda,  odsuzoval  jeho  zúžení  na  soutěžní  poměřování  sil.  Randori  chápal  jako  metodu  cvičení,  ne  jako  cíl  cvičení.  Kanó  se  také  nikdy  nesnažil  o  vybudování  organizace  (národní,  či  mezinárodní), která by rozšiřovala džúdó jako tělesnou aktivitu. Jeho rozvoj byl způsoben integrací do  japonského vzdělávacího systému, neboť ho  jeho zakladatel chápal jako výchovný systém.  Staré školy džúdžucu, které na rozdíl od džuda nebyly zaměřené na cvičení randori, v zápasech podle  pravidel  Kódókan  džúdó  (často  přeneseně  přes  Butokukai)  nebyly  schopné  džudistům  konkurovat.  Ale  jak  se  později  ukázalo,  zaměření  na  randori  sice  přineslo  prudký  rozvoj  džuda  a zájem  lidí,  na  druhé  straně  Kanó  se  svými  spolupracovníky  nechtěně  podcenil  nebezpečí  randori  pro  džúdó  samotné v souvislosti s rozvíjejícím se soutěžním sportem. Na začátku dvacátého století se myšlenky  soutěžního sportu smíchaly s myšlenkou randori, běžná populace je ztotožňovala, což je v prudkém  rozporu  s myšlenkou  zakladatele  džuda.  To  bylo  ze  svých  utilitárních  předchůdců  sakralizováno  intelektualizací. Původně sebeobranný systém se přeměnil na výchovný systém. Mravní a rozumové  schopnosti  se  staly  přednějšími  než  fyzický  výkon,  který  byl  pouze  prostředkem  k  jejich  dosažení.  Džúdó  se  z vojenských  klanů  a militantních  skupin  stalo  součástí  školního  vzdělávacího  systému.  Bojové umění již nebylo primárně určeno pro boj, ale spíš jako výchovný prostředek  rozvoje člověka  a společnosti. Došlo také k humanizaci džuda tak, aby všestranně působilo na člověka a nevznikala  zranění.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    53      4. Sportovní diplomacie v džudu   4.1. Sportovní diplomacie v džudu před zařazením do programu olympijských her   Proces rozhodování o uspořádání olympijských her v Tokiu  Japonská  olympijská  historie  se  začala  psát  v roce  1909.  Džigoro  Kanó  byl  vybrán  jako  zástupce  Japonska do Mezinárodního olympijského výboru. První dva japonští sportovci, Mišima (běh 100, 200  a 400m) a Kanakuri (maraton) se s vedoucím výpravy Dž. Kanem účastnili 5. olympijských her v roce  1912  ve Stockholmu.234   Japonští  sportovci  sice  nezaznamenali  žádný  úspěch,  ale  tato  zkušenost  Japonsko podnítila k  investicím do sportu a sportovců. První úspěch se pak dostavil na OH 1920, kde  získalo Japonsko stříbro.235  Na olympijských hrách v roce 1924 v Paříži už Japonsko získalo medaile  v atletice, plavání a v zápasu ve volném stylu.236  Japonsko se postupně stalo lídrem východoasijského  sportu. Sport vláda používala jako nástroj státní ideologie.237   Na  jednání  Mezinárodního  olympijského  výboru  při  příležitosti  otevření  olympijských  her  v  Los  Angeles 12. července 1932 Japonsko vyjádřilo přání uspořádat olympijské hry na asijském kontinentu.  Mezinárodní  olympijský  výbor  na  žádost  Dž.  Kana  a  S. Kišiho  (obrázek  9)  rozhodlo  o  uspořádání  olympijských her 1940 ve prospěch Japonska s odůvodněním: „… Japonsko v r. 1940 slaví 2600. výročí  založení  císařství...organizuje  světovou  výstavu...žádost  je  podpořena  japonskými  politickými  a  sportovními autoritami…“238   Obrázek 9. Džigoro Kanó a Seiiči Kiši239   Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    54    Tuto žádost vyslovili na základě myšlenky starosty Tokia Hidedžiró Nagaty. Nagata spolu s profesorem  Tadaoki  Jamamotem  důsledně  studovali  podmínky  uspořádání  her  a  získali  potřebné  souhlasy  od  státních autorit.  Toto  rozhodnutí  je  z mnoha  pohledů  překvapivé. Po  smrti  premiéra  Kata  (mimochodem  spolužáka  Dž. Kana z tokijské školy cizích jazyků)240  se  Japonsko propadalo  stále hlouběji do  krize. Následovala  bankovní  krize  (1927),  neustálé  mocenské  boje  ekonomických  společenství  zaibacu,  militarizace,  nacionalizace  a  fašizace  státu.  Na  začátku  roku  1932  byla  dokončena  okupace  Mandžuska.241   Japonsko se tedy nejevil jako stabilní stát schopný realizovat myšlenky olympizmu a připravit mírové  a  přátelské  setkání  sportovců  celého  světa.  Předpokládáme,  že  úporná  snaha  Japonska  o získání  dominantního postavení byla vyjádřená i prostřednictvím státní sportovní politiky, což se dá nepřímo  dokumentovat také sledováním státní finanční podpory japonským účastníkům olympijských her od  roku 1924 (tabulka 6).  Tabulka 6.: Účast Japonska na olympijských hrách před rokem 1940242 Olympiáda  Rok  Město  Počet sportovců  Počet  sportů  medaile  Státní finanční  podpora (jen)  5  1912  Stockholm  2  1  0  0  7  1920  Antverpy  16  3  2  0  8  1924  Paříž  20  4  5  60,000  9  1928  Amsterdam  43  6  11  60,000  10  1932  Los Angeles  131  8  35  100,000  11  1936  Berlín  180  11  44  300,000    Dalšími městy, s nimiž Tokio v kandidatuře pro uspořádání her 12. olympiády soupeřilo, byly Řím,  Barcelona,  Helsingfors,  Budapešť,  Alexandrie,  Buenos  Aires,  Rio  de  Janeiro,  Dublin  a  Toronto  (případně Montreal). Favoritem byl Řím. Tokiu nahrávalo, že hry se do té doby nikdy nekonaly mimo  Evropu a Ameriku. V roce 1935 (9. února) byli italským premiérem Benitem Musolinim přijati Jótaró  Sugimura a Mičimasa Soješima, členové Mezinárodního olympijského výboru, aby jej informovali o  důvodech tokijské kandidatury.  Mnoho zemí se v první polovině dvacátého století radikalizovalo a po olympijských hrách v roce 1936  v  Berlíně  měly  být  tokijské  olympijské  hry  dalšími  hrami  v  nacionalisticky  orientovaném  státě.  V letech  následujících  po  roce  1932  někteří  členové  Mezinárodního  olympijského  výboru  vyjádřili  pochybnosti o správnosti myšlenky uspořádat olympijské hry 1940 v Tokiu. Dž. Kanó jako předseda  japonského  Národního  olympijského  výboru  v  těchto  letech  hodně  cestoval  a  jednotlivé  členy  Mezinárodního  olympijského  výboru,  jakož  i  jiné  vlivné  osobnosti,  neúnavně  přesvědčoval  o  schopnosti  Japonska  uspořádat  olympijské  hry.  Podobně  se  angažovali  i  další  sportovní  i  političtí  diplomaté. Konečný a definitivní souhlas padl až na jednání Mezinárodního olympijského výboru v  Káhiře v březnu roku 1938 (čtyři měsíce před ukončením kandidatury ze strany Japonska). Džigoro  Kanó umřel na zpáteční cestě z tohoto jednání (4. května 1938). Swinth243  dokazuje, že bez ohledu na  skutečné  přání  Kana  to  bylo  naplnění  jeho  povinnosti  vůči  japonskému  císařství,  i jako  člena  Mezinárodního  olympijského  výboru.  Z  tohoto  pohledu  je  osudové,  že  ani  Kiši  se  nedožil  zrušení  plánovaných  her  (umřel  na  podzim  roku  1933). Oba  muži  investovali  nesmírné  úsilí  do  jejich  prosazování a přípravy.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    55    16. července 1938 oznámil na 28. setkání organizačního výboru japonský ministr veřejných záležitostí  Kido, že vláda již dále nemůže podporovat pořádání her v době, kdy "...je celý národ postaven před  nutnost duchovní i materiální mobilizace".244   Úpolové sporty v programu olympijských her 1940 v Tokiu  Členy  přípravného  výboru  byli  i  zástupci  jednotlivých  úpolových  disciplín,  členové  japonského  Národního  olympijského  výboru  (NOC). Prezidentem  byl  Hiroši  Šimomura,  který  vedení  převzal  po  Džigorovi Kanó. Kanó zůstal čestným prezidentem NOC. Box zastupoval Tamocu Tacuno, zápas Džikiči  Imamura a šerm Sukekuni Soga. Z hlediska bojových umění byl významnou osobností admirál Isamu  Takešita.245  V NOC zastupoval jachtařství, v japonských bojových uměních je však znám především  jako podporovatel různých budó. Jeho význam doceňují především v aikidó (Pranin 1993).  Pro úpolové sporty byla připravena hala Kokugi kan (obrázek 10), která byla primárně určena pro  zápasiště  turnaje  v    sumo. V  čtyřpodlažní  budově  s  celkovou  kapacitou  17  500  diváků  se  měly  uskutečnit soutěže v boxu a zápasu. Zápas byl připravován podle Mezinárodní amatérské zápasnické  federace v řecko‐římském stylu (22. ‐. 24. 9. 1940), tak i  ve volném stylu (27. ‐ 30. 9. 1940). Boxerské  souboje byly naplánovány na pět dnů od 1. do 5. října 1940 do dvou ringů současně (finálové zápasy  samostatně).    Obrázek 10. Kokugi kan246   Šermířské zápasy se měly uskutečnit 22. 9 ‐ 4. 10. 1940 v hale Šibaura (obrázek 11). Byla to bruslařská  hala o rozměrech 25 x 60 metrů s diváckou kapacitou téměř 3000. Pro šerm měla být upravena tak,  aby zápasy mohly probíhat za pomoci elektronického rozhodovacího zařízení.    Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    56    Obrázek 11. Hala Šibaura247   Západní úpolové sporty neměly v Japonsku dlouhou tradici. Šerm se do Japonska dostal kolem roku  1865, kdy se otevření Japonska ostatnímu světu stávalo nutností. Proti tradičnímu šermu kendó však  západní  šerm  nebyl  žádnou  konkurencí. Ve  vojenské  akademii  Tojama  byl  šerm  pod  vedením  francouzského učitele zaveden jako školní předmět v roce 1934.248  Zájem o šerm jako sport pro širší  vrstvy  se  zvedl  až  s  propagací  olympijských  her  1940  v  Tokiu. Teprve  v  roce  1936  byla  založena  japonská Amatérská asociace šermu.  Boxu si v Japonsku poprvé všimli džudisté, kteří přijímali vyzývací zápasy s boxery a zápasníky, kteří  sporadicky  přicházeli  do  Japonska  po  roce  1900. Tyto  zápasy  byly  organizovány  profesionálními  pořadateli. Z  řad  džudistů  se  však  začaly  vydělovat  skupiny,  které  se  chtěly  boxu  věnovat  systematicky. Japonská  Amatérská  federace  boxu  však  byla  založena  až  v  r. 1926. První  amatérský  boxerský klub založil v Tokiu v  roce 1913 Judžiro Watanabe po návratu z USA.249  Kromě těchto aktivit  byl box pozitivně přijímán v armádních kruzích.250   Podobně i v zápasu – skupina japonských džudistů univerzity Waseda se v roce 1929 v USA setkala se  zápasem  ve  volném  stylu  a  s  nadšením  tento  sport  přinesla  zpět  do  vlasti.  Japonská  Amatérská  zápasnická federace byla založena v roce 1932.  Ukázkové sporty na olympijských hrách 1940 v Tokiu  Na olympijských hrách 1940 v Tokiu se měly představit jako ukázkové (tedy nezařazené do soutěží  programu  olympijských  her)  i  dva  sporty,  které  se  těšily  v  Japonsku  obrovské  popularitě. Jeden  zahraniční ‐ basketbal a jeden domácí ‐ budó.251  V rámci bojových umění budó se měly představit  zejména  kendó  (japonský  šerm),  džúdó  a  kjúdó  (lukostřelba).  Byly  zde  ale  i  další  disciplíny  jako  iaidžucu  (tasení  meče),  šurikendžucu  (házení  čepelí),  naginatadžucu  (šerm  halapartnou),  sumó  a  podobně. Na postavení haly pro budó bylo v rozpočtu připraveno 500 000 jenů.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    57    Většina  organizací,  které  se  zabývaly  výukou  a  šířením  budó,  byly  poloprofesionální,  anebo  profesionální. Zpráva z neuskutečněných her 1940 v Tokiu252  jmenuje úspěšně se rozvíjející Kódókan  (džúdó), stabilní Dai Nippon kjúdó kai (japonská lukostřelba), Seikjúkai (japonská lukostřelba) a Dai  Nippon  Sumó  Kjókai  (sumó),  které  se  pomalu  vzpamatovávalo  z  otřesu způsobeného  dramatickou  stávkouz roku 1932.253   Džúdó, které se v roce 1964 začlenilo do olympijských her, tedy nehrálo hlavní roli v představovaných  aktivitách. Z  jistého  pohledu  by  se  mohlo  zdát  zvláštní,  že  vůdčí  osobnost  japonského  sportu  a  olympizmu, Džigoro Kanó, který byl zakladatelem džuda, se nesnažil prosadit, resp. vyhradit džudu  výjimečné místo. Jeho zařazení ale nebylo cílem Džigora Kana. Potvrdil to i G. Koizumi, kterému v r.  1936  při  návštěvě  Londýna  Kanó  řekl:  „…džúdó  není  sport,  ani  hra. Považuji  jej  za  princip  života,  umění  a  vědu…  Pouze  jedna  z  tréninkových  metod  džuda,  randori,  může  být  klasifikována  jako  sport."254   Z tohoto pohledu je již pochopitelné, proč se Kanó jako člen organizačního výboru snažil prosadit  ukázky japonských bojových umění v celé jejich komplexnosti. Nešlo o upřednostnění konkrétního,  vlastního úpolové systému, ale ukázku kulturního dědictví Japonska s jeho tradičními a výchovnými  prvky.  Svinth255  píše také o neúspěšném pokusu německých nadšenců zařadit džúdó jako ukázkový sport na  OH  1936  v  Berlíně. Paradoxně  a  nezávisle  na  této  aktivitě  vedl  Ičiró  Hatta,  jeden  z nejlepších  japonských  džudistů,  na  OH  do  Berlína  skupinu  zápasníků  volnostylařů.256  Ičiró  Hatta  a  Sumijuki  Kotani dříve soutěžili (i když neúspěšně) v zápasu na olympijských hrách 1932 v Los Angeles.257  Byli v  té době členy skupiny džudistů, kteří v Japonsku v r. 1929 představili zápas ve volném stylu.  Rozšíření džuda  mimo Japonsko a vznik olympijského džuda  Na  přelomu  19.  a 20.  století  se  džúdó  začalo  rozšiřovat  i mimo  Japonsko.  První  oficiální  kontakty  sledujeme od roku 1903, když J. Jamašita vycestoval do Spojených států. O rok později začal vyučovat  i prezidenta USA T. Roosevelta258  a jeho rodinu, a také na Vojenské námořní akademii.259   V průběhu prvního desetiletí dvacátého století se džúdó rozšířilo také do mnoha evropských zemí,  Severní  a Jižní  Ameriky.  Do  těchto    zemí  cestovali  učitelé  džuda  (například  K.  Sasaki  –  Rakousko‐ Uhersko, J. Jamašita a G. Tomita – USA, J. Tani – Velká Británie atd.), které získávalo zejména pro svůj  sebeobranný  aspekt  velkou  popularitu.260   V Evropě  se  Kódókan  džúdó  rozvíjelo  jako  komplexní  bojové  umění  společně  s jinými  školami  džúdžucu.  První  kroky  můžeme  sledovat  od  roku  1900  v  Německu (Berlín), dále v Anglii (Kacukuma Higaši, 1905; Jukio Tani, 1905; Gundži Koizumi, 1906) a ve  Francii (Gui de Montgaillard, 1905; učitelé Išiguro a Aida, 1925; Mikonosuke Kawaiši, 1935).261   První mezinárodní utkání v džudu se uskutečnilo mezi německým a britským klubem v roce 1929.262   První neoficiální mistrovství Evropy bylo v roce 1934 v Drážďanech.263  Paradoxně myšlenku zařadit  džúdó do programu olympijských her iniciovali také němečtí džudisté. Už v třicátých letech dvacátého  století Němci založili Evropskou unii džúdžucu. Tato organizace ale díky narušeným mezinárodním  vztahům  vlastně  nikdy  nepracovala.  Německá  federace  džuda  požádala  své  ministerstvo  sportu  o  zařazení džuda do olympijských her 1936 v Berlíně jako ukázkového  sportu. Této žádosti sice nebylo  vyhověno,  ale  džudu  se  dostalo  pozornosti  v organizaci  Hitlerjugend,  takže  se  mohly  uskutečnit  mezinárodní  zápasy  mezi  Japonskem  a  Německem  v Tokiu.264   Nezávisle  na  této  aktivitě  jeden  z někdejších nejlepších japonských džudistů Ičiró Hatta vedl na olympijské hry do Berlína japonské  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    58    zápasníky volnostylaře.265  I. Hatta a S. Kotani soutěžili na olympijských hrách už předtím v roce 1932  v Los Angeles.266  Byli v té době členy skupiny džudistů, kteří v Japonsku v roce 1929 představili zápas  ve volném stylu. Další rozvoj a rozmach rozšiřování džuda zbrzdily události související s II. světovou  válkou, stejně jako válka samotná.   Po druhé světové válce bylo v roce 1946 cvičení bojových umění, včetně džuda, v Japonsku zakázáno  vrchním velitelstvím spojeneckých sil ve smyslu Postupimské deklarace v článku 6, protože bojová  umění  byla  nástrojem  militarizmu  a  státní  propagandy.267   Zákaz  cvičení  džuda  byl  platný  nejenom  v Japonsku,  ale  na  základě  podmínek  vítězných  států  i  v Německu.268   Znovuotevření  klubů  bylo  možné až po ujištění, že džúdó je pohybová aktivita založená na bázi západního sportu. Na druhé  straně  bylo  džúdó  po  druhé  světové  válce  jedním  z nejdynamičtěji  se  rozvíjejícím  sportem.  Tento  výrazný  růst  byl  spojen  s racionalizací  a  kodifikací  pravidel  a  forem  soutěží  a  také  vzrůstající  mezinárodní orientací.269  Bylo to v čase, kdy se džúdó muselo rozhodnout, jakou cestou jít, jestli si  může  dovolit  setrvat  na  tradicích  a  původních  cílech.  Džúdó  nebylo  převážně  shledáváno  jako  stylizovaná japonská forma zápasu, neozbrojený boj či alternativa sebeobrany. Stalo se  dynamickým  sportem schopným rozvoje na západě i východě.270   Další z rozhodujících kroků ke sportizaci džuda se odehrál ve Spojených státech amerických. Pro zápas  univerzitních  klubů  z Univerzity  Berkley  a Státní  univerzity  San  Jose  vytvořili  v roce  Henry  Stone  a Yoshihiro  Uchida  systém  váhových  kategorií,  který  byl  dále  používán  v univerzitních  soutěžích.  V roce 1953 Amateur Athletic Union přijala za svůj oficiální sport džúdó a tyto váhové kategorie.271   Když  se  Uchida  (jako  předseda  amerického  Kolegia  danů)  v roce  1961  v Paříži  účastnil  zasedání  Mezinárodní  federace  džuda,  prosadil  hlasování  o váhových  kategoriích.  Bylo  zde  definitivně  rozhodnuto, že pro příští mezinárodní soutěže budou používány váhové kategorie. Tímto se završil  odklon  od  džuda  jako  bojového  (sebeobranného)  umění,  a tím  nezvratitelně  nastoupilo  na  cestu  sportizace.  Založení Evropské unie džuda a Mezinárodní federace džuda  24.  června  1948  vznikla  z iniciativy  londýnské  Budokwai  Britská  asociace  džuda  (British  Judo  Association,  BJA).  Budokwai  byla  již  předtím  lídrem  britského  džuda.  Tento  krok  byl  nutnou  formalitou před dalším londýnským zasedáním 26. července 1948. Ustanovujícího zasedání Evropské  unie  džuda  (European  Judo  Union,  EJU)  se  účastnila  Británie,  Nizozemsko,  Rakousko  a Itálie  jako  zakládající členové, Francie jako pozorovatel.272  První oficiální mistrovství Evropy se ale konalo až v  roce 1951 v Paříži a pak každoročně.273   Po  vzniku  kontinentální  organizace  byla  přirozená  snaha  o  vytvoření  celosvětové  zastřešující  organizace.274   Mezinárodní  federace  džuda  (International  Judo  Federation,  IJF)  byla  založena  z evropské iniciativy už v roce 1951, shodou okolností opět v Londýně 12. července 1951, a to tak, že   4. generální sjezd EJU plynule přešel do prvního generálního sjezdu IJF. Zakladatelské země byly tedy  pouze  z Evropy  (Itálie,  Británie,  Belgie,  Francie,  Nizozemsko,  Německo,  Rakousko  a Švýcarsko).  Až  později  se  připojily  další  národní  organizace.  Velkým  problémem  bylo  i to,  jak  zapojit  Japonsko,  u kterého nebylo jasné, jaká je jeho národní organizace. Faktickým lídrem bylo Kódókan džúdó, na  druhé straně zde byla od roku 1949 Celojaponská federace džuda – Zen Nihon Judo Renmei, v obou  figuroval jako prezident Risei Kanó.275  Na druhém zasedání o rok později (30. 8. 1952) bylo alespoň  rozhodnuto, že prezidentem IJF se stane Risei Kanó, syn zakladatele džúdó a ředitel Kódókanu. V roce  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    59    1956  bylo  uspořádáno  první  mistrovství  světa  v  Tokiu.  Účastnili  se  jich  džudisté  z celého  světa  a  ukázalo se, že Japonci mají sice dominantní postavení, nejsou však neporazitelní.  Záhy po druhé světové válce se Japonsko připojilo k americké a ruské výzvě usilovat o úspěch v době   studené  války  na  bitevním  poli  olympijských  her.  Vzhledem  k tomu,  že  džúdó  bylo  již  ve  světě  populární a Japonsko  pořád supervelmocí v džudu, zahájil Japonský olympijský výbor  kampaň pro  zařazení džuda do programu olympijských her.276  Také International Judo Federation v čele s Risei  Kanóem, synem zakladatele džuda, se úporně snažila o jeho zařazení do programu olympijských her.  Příležitost se naskytla, když byly olympijské hry připravované znovu v Japonsku. Japonská delegace  s podporou IJF opakovaně žádala o zařazení džuda do olympijských her. To bylo akceptováno jako  olympijský  sport  až    v roce  1960  na  57.  zasedání  Mezinárodního  olympijského  výboru  v hotelu  Excelsior  v Římě.  Delegáti  rozhodli  o zařazení  džuda  v poměru  hlasů  39  ku  2.277   Symbolicky  to  znamenalo rehabilitaci Japonska jako národa a také návrat  do rodiny olympizmu, jenž začal v roce  1952. Začlenění džuda znamenalo také začlenění prvního nezápadního sportu do olympijských her.  Dominance japonských závodníků ve třech ze čtyř váhových kategorií na olympijských hrách v Tokiu  posílilo národní identitu Japonska. Na druhé straně Geesinkovo vítězství v kategorii bez rozdílu vah  bylo  mementem  pro  příští  historii  džuda  a  skutečným  začátkem  westernizace,  sportizace  a  olympizace Kódókan džúdó.278  Na olympijských hrách 1968 v Mexiku džúdó nebylo zařazeno, ale od  olympijských her v roce 1972 v Mnichově je součástí každých olympijských her.  V současnosti  jsou  cíle  Mezinárodní  federace  džuda  plně  nasměrovány  k podpoře  olympijských  her:279   • Podporovat  srdečné  a přátelské  vztahy  mezi  členy  a vést  a organizovat  aktivity  v džudu  na  celém světě  • Ochraňovat celosvětové zájmy džuda  • Organizovat  jednání  IJF,  dohlížet  na  setkání  organizované  jejími  členy  a participovat  na  olympijských akcích  • Rozvíjet praxi džuda na celém světě u všech kategorií populace  • Vytvářet pravidla pro praktikování džuda a pravidla aplikovatelná na mezinárodních soutěžích  organizovaných nebo podporovaných IJF  • Zvyšovat kvalitu tréninku džuda  • Dohlížet na udělování stupňů, včetně stupňů dan, a jejich soulad s pravidly IJF  • Podporovat ideály a cíle olympijského hnutí    Marně bychom hledali zmínku o zachování tradic džuda, podpoře výchovných ideálů. Není zde ani  zmínky o jeho původních cílech, jako by ani neexistovaly.  Závěry  Důvodem pro hodnocení sportovní úspěšnosti zemí ve skutečnosti není jejich sportovní úspěšnost.  Hodnocení  latentně  posuzuje  zejména  ekonomickou,  sociální  a  politickou  sílu.  Sporty,  které  se  chápou  jako  mezinárodní,  celosvětově  rozšířené,  jsou  vesměs  sporty  vynalezené  na  Západě.  Tyto  sporty drží ideologický monopol. I ty, které jsou dnes mezinárodně uznávané, jsou součástí programu  olympijských her a nepocházejí ze Západu. Typickým příkladem je džúdó, jež se dočkalo uznání až  poté,  co  se  upravila  pravidla  a  způsob  organizace    podle  západního  vzoru.  Jak  uvádí  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    60    Dixon280 „Fascinace  čísly  a  záznamy,  které  jsou  obchodní  známkou  těchto  sportů,  jsou  v konečném  důsledku myšlenkou využití sportu jako značky národní identity.“  Hanson‐Lowe  upozorňuje  na  změny  v  obecném  povědomí,  které  se  po  druhé  světové  válce  udály  v džudistickém hnutí.281  Je zde zřetelný odklon od Kanóovy myšlenky džentlmenského boje a cesty  ke zlepšení společnosti prostřednictvím cvičení džuda. Z poznámek Dž. Kana plyne, že už ve 20.  a 30.  letech  dvacátého  století  odhalil  nebezpečí  převládnutí  gedan  džúdó  (nízkého)  nad  džódan  džúdó  (vysokým).282  Jeho obavy se ve velké míře naplnily. Ve druhé polovině dvacátého století jsme svědky  rozvoje téměř výlučně zjednodušeného (o výchovné cíle), nízkého gedan džúdó. Výzkumy dokazují, že  Kanó,  i když  se  významnou  měrou  zasloužil  o rozvoj  soutěžního  sportu  a olympizmu  v Japonsku,  si  nikdy  nepřál  zařazení  džuda  do  olympijských  her.  Vzhledem  k jeho  podstatě  jako  výchovného  systému  ho  to  ani  nikdy  nenapadlo.  Současný  stav  džuda  a jeho  směřování  odporuje  myšlenkám  Kódókan džúdó a jeho základním principům.283  Především se jedná o jistou sekularizaci, odtrhnutí od  ideálů džuda a o následnou westernizaci, přijetí evroamerických sportovních ideálů ‐  podat nejvyšší  výkon  podle  daných  pravidel  s cílem  vyhrát  nad  druhými.  Největší  rozdíly  můžeme  vidět  v cílech  a chápání  randori.  Pochopitelně  odlišný  cíl  si  vyžádal  změny  v metodice,  organizaci  cvičení  a podobně.    Zde  hrály  a hrají  stěžejní  role  organizace,  zejména  Mezinárodní  federace  džuda,  jež  vznikla  z Evropské  unie  džuda.  Smrt  Dž.  Kana,  následující  roky  válečného  i poválečného  útlumu  a dominantní vliv moderního sportu způsobily odklon od takového džuda, jaké  vytvořil Džigoro Kanó  (tab. 7).  Tabulka 7. Porovnání vybraných znaků předolympijského a olympijského (po 2. sv. válce) džuda   Předolympijské džúdó  Olympijské džúdó  Cíle džuda  mravní výchova, tělesná výchova,  branná výchova  maximalizace sportovního výkonu  a výhra v soutěži  Olympijské hry  v Tokiu  1940 ‐ ukázky komplexu  japonských bojových umění bez  snahy o zařazení džuda do  programu  1964 – zařazení džuda jako soutěžní  disciplíny  Randori  pouze jedna z metod cvičení  cíl a smysl cvičení  Kategorie v  randori  žádné  váhové kategorie po vzoru západních  úpolových sportů  Cíl randori  zlepšit svou a pomoci zlepšovat  soupeřovu schopnost aplikovat  techniky dle principů Kódókan  džúdó  randori je ztotožněno se šiai, cílem je  vyhrát nad soupeřem jakýmkoli  způsobem neodporujícím pravidlům  Ohodnocení  Ippon, vítězství čistou technikou  juko, koka, vítězství málo  bodovanými technikami  Organizace  žádná, v Japonsku rozšiřování ve  vzdělávacích institucích,  neformální rozšiřování ve světě  struktura národních, kontinentálních  a celosvětové organizace  Výkonové  měřítko  stupeň (dan)  vítězství v soutěži  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    61    4.2. Sportovní diplomacie v džudu na olympijských hrách   Po  druhé  světové  válce  se  Japonsko  různými  způsoby  snažilo  prosadit  v mezinárodní  konkurenci.  Výjimkou nebyla ani bojová umění. Masutacu Ojama, zakladatel kjókušinkai karate, který se proslavil  mnohými  zápasy  (i  s býky),  to  sám  otevřeně  přiznával.  V té  době  ale  ještě  nebyl  obecně  znám.  V padesátých  letech  dvacátého  století  prudce  stoupala  hvězda  profesionálního  zápasníka  Riki  Dozana284  a s jeho hvězdou se navracelo sebevědomí a národní hrdost poraženému Japonsku. I když  je profesionální zápas především show, Riki Dozan vyhrával zápasy s o mnoho většími zápasníky ze  Západu.  Tradicionalistické  kruhy  v Japonsku  ale  nerady  viděly  profesionální  zápas,  který  nebyl  v souladu s hodnotami bojových umění jako sumó, kendó anebo džúdó. I tradicionalisté cítili naději  po zařazení džuda do programu olympijských her. Kromě toho byl Riki Dozan  v roce 1963 zavražděn.  Tím se uvolnilo ideologické pole pro nové hrdiny, bojovníky, kteří by dokázali velikost Japonska.285   Stejně tak jako v případě Riki Dozana je zde několik dalších příkladů podpory ideje nacionalismu u  hrdinů, kteří byli do japonské společnosti pouze asimilováni. Tento trend v širším měřítku v japonské  společnosti  pokračuje  dodnes.286   Džúdó  (a  sport  obecně)  je  také  důležitým  politickým  artiklem  ve  státech  postižených  válkou.  Silné  státy,  Japonsko  nevyjímaje,  poskytují  materiální  i  znalostní  podporu.287  Importují tak kulturu západního typu. Podobně jako v jiných sportech je účast sportovců  na významných setkáních otázkou příležitostí. Ty jsou limitovány finančními prostředky, kulturními  překážkami  nebo  aktuální  geopolitickou  situací.288   Přestup  sportovců  z jedné  země  do  druhé  a  promptní  získávání  občanství  nové  země  pro  reprezentaci  na  sportovních  utkáních  je  koneckonců  zcela běžným jevem napříč celým spektrem sportů.  Džúdó bylo zařazeno jako soutěž do programu olympijských her v Tokiu v roce 1964 a na hrách byly  organizovány  také  ukázky  dalších  japonských  bojových  umění:  kendó,  kjúdó  a sumó.  Podle  vzoru  zápasu  byli  soutěžící  muži  rozděleni  do  váhových  kategorií.  Byly  vytvořeny  čtyři  kategorie,  včetně  kategorie  bez  rozdílu  vah.  Tento  odklon  od  původních  pravidel  Kódókan  džúdó  byl  naplněním  předešlých snah IJF přiblížit se sportovnímu standardu ostatních úpolových sportů. I když na domácí  půdě  nejsledovanější  a nejočekávanější  kategorii,  tzv.  open,  bez  rozdílu  vah,  vyhrál  Nizozemec  A.  Geesink.289   Pro  Japonsko  to  bylo  zklamáním,  které  nebylo  zahojeno  ani  pěti  zlatými  medailemi  ze  zápasu.  Prohra  Japonska  v nejprestižnější  kategorii,  v džudu,  byla  ale  pro  ostatní  svět  výzvou  a nastartováním  dalšího  rozměru  tréninku  džuda  směrem  k maximálnímu  rozvoji  kondičních  pohybových schopností, zejména silových a silově rychlostních.  Význam olympijského džuda  Transformace  džuda  po  druhé  světové  válce  změnila  samou  podstatu  jeho  existence.  Ovlivnila  symbolický systém a ideové hodnoty, i když je stále sentimentálně připomínán (již zaniklý) původní cíl  džuda.290     Porovnáním    současného  kompetitivního  džúdó  a  nesoutěžního  aikidó  (tedy  bojového  umění  s cíli  do  značné  míry  totožného  s původními  cíli  džúdó)  prostřednictvím  the  Perception  of  Success Questionaire291  (dotazník vnímání úspěchu) vidíme rozdílnost těchto úpolových systémů. U  dětí jsou aikidisté orientováni více na činnost než džudisté. Džudisté jsou také víc orientováni na ego.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    62    U skupiny dospělých sportovců jsou zkušení aikidisté překvapivě méně orientovaní na činnost i ego,  než aikidisté začátečníci a pokročilí i méně pokročilí džudisté.  Společně  s internacionalizací  džuda  se  rozšiřovalo  i  přesvědčení,  že  džúdó  je  sportem  v západním  slova smyslu. Zejména v Japonsku, ale i v jiných státech, existuje stále jistý malý okruh lidí, kteří jsou  přesvědčeni, že džúdó není soutěžním sportem, ale budó. Na problém možného zániku džuda jako  disciplíny  budó  bylo  na  vědeckém  fóru  upozorněno  již  v roce  1965  na  konferenci  Japonské  společnosti pro tělesnou výchovu, zdraví a vědy o sportu. Jak je patrno ze současného stavu džuda  v celosvětovém měřítku, společně s ním se nerozšířila jeho ideová podstata.292  Je nutno říct, že i u  džudistů můžeme nalézt různé skupiny. I v posledním čase se vytvářejí formální sdružení, která se  snaží  zachovat,  resp.  znovuzrodit  původní  džúdó  jako  bojové  umění.  Znamená  to,  že  někteří  praktikanti džuda si jeho poválečnou změnu plně uvědomují. Někdy dochází dokonce k transformaci  tohoto uvědomění. Například fenomenální sportovec Jasuhiro Jamašita později řekl:293  „To co učím,  nejsou jenom techniky džúdó. Prostřednictvím technik, které jsem se sám naučil, učím ducha džúdó,  výchovné  aspekty  džúdó,  a  konečně,  také  japonskou  kulturu  a  víru“.  Dos  Santos294   proto  přísně  rozděluje dvě skupiny praktiků – džudisty (jap. džúdóka) a zápasníky džúdó. Současní praktici jsou  podle  něj  až  na  výjimky  zápasníky  džúdó,  tedy  praktici,  kteří  se  zabývají  pouze  transformovaným  soutěžním džúdó, bez ohledu na jeho  původní cíle.  Z historického  exkurzu  v předešlé  kapitole  jsme  se  dověděli,  že  džúdó  bylo  chápáno  jako  elitářské  umění, výrazně preferující vysoce vzdělané lidi. Z těchto lidí pak částečně vzešla i politická, kulturní,  intelektuální  a  ekonomická  elita  období  Meidži  a  Šówa  v Japonsku.  V současnosti  je  nevyhnutelné  zabývat  se  i  sociální  stratifikací  ve  sportu.  I  když  není  znám  sociální  status  džudistů  olympioniků,  předcházející výzkumy potvrzují, že džudisté obecně patří spíš mezi méně vzdělané a níže sociálně  postavené  osoby.295   Protože  například  u  šermu  je  situace  přesně  opačná,  je  potřeba  vytvořit  program, který i v džudu osloví i společensky vyšší a vzdělanější vrstvy. Také Kasuga296  referuje, že  členové  vysokoškolského  klubu  univerzity  Ricumeikan  sice  po  intenzivním  a  cíleném  tréninku,  zaměřeném  na  maximalizaci  sportovního  výkonu,  signifikantně  zlepšili  výsledky  na  soutěžích,  ale  současně  se  studenti  zhoršili  ve  svých  studijních  výsledcích.  Protože  je  tento  efekt  neslučitelný  s  ideálem džúdó Džigora Kanó, Kasuga navrhuje buď hledání jiných, časově méně náročných metod  tréninku, anebo udržení rovnováhy mezi dobrými sportovními i studijními výsledky.  Současná praxe je ve značné diskordanci s džudem, jak je zakladatel Kanó idealizoval.297  Podle jedné  v bojových uměních tradované historky se mnich zenové školy Rinzai Takuan Sóhó (1573‐1645) zeptal  neporazitelného šermíře Mijamota Musašiho (1584‐1645): „Co bys byl bez svého meče?“  Protože  se  ve  sportovním  tréninku džuda  akcentuje  pouze  vítězství,  vrcholoví  džudisté  nejsou  programově vedeni k jiným atributům. I když je těžké posuzovat mravnost džudistů vzhledem k jejich  úspěchům. Na povrch vyplouvají spíš pochybení vrcholových džudistů. Zde uvádíme, bez nároku na  kompletnost, několik příkladů.  Anton  Geesink  (vítěz  v kategorii  bez  rozdílu  vah,  Tokio,  1964)  byl  už  jako  člen  Mezinárodního  olympijského výboru zapleten do kupování hlasů.298  I když nebyl suspendován jako jiní podplácení  členové MOV, byl pouze napomenut, uvrhl skandál špatné světlo na tuto legendu džuda. Australský  reprezentant v džudu na olympijských hrách 1976 v Melbeurne Warren Richards byl na začátku roku  2011 zatčen za obchod s drogami v baru Balcony v Sydney.299  Další australský olympionik z Pekingu  2008  Matt  Celotti  byl  odsouzen  za  napadení  a  ublížení  na  zdraví.300   Krisztián  Tölgyesi,  který  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    63    reprezentoval v roce 2000 v Sydney Maďarsko, byl 27. 10. 2008 zadržen za výrobu a přechovávání tří  bomb  a  přípravu  teroristického  útoku.  Také  jeho  rodiče  byli  členové  extremistické  skupiny  Lelkiismeret  88  (maď.  Sebevědomí,  číslo  88  odkazuje  na  „Hail  Hitler“).301   Adler  Volmar,  účastník  olympijských her 2008 v Pekingu byl vyloučen z amerického týmu poté, co byl uvězněn za znásilnění  patnáctileté dívky (28. 9. 2008).302  Gruzínští džudisté a zápasníci zdemolovali soud v Tbilisi poté, co se  účastnili  líčení  s gruzínským  olympionikem  Giorgim  Revazishvilim.  Ten  byl  zadržen  (28.  6.  2005)  společně s Aleko Davitashvilim (Prezident Gruzínské zápasnické federace) a jeho bratem Davitem za  výpalnictví, kdy od řeckého podnikatele pod pohrůžkou získali 8000,‐ USD.303  Íránský závodník Arash  Miresmaili na olympijských hrách 2004 v Aténách odmítl z rasových a politických důvodů nastoupit  na zápas proti Izraelci Ehudu Vaksovi.304   Některá pochybení jsou vážná, a měla i soudní dohru. Některá pochybení (a ty jsou početnější) mají  „pouze“  lidský  rozměr.305   Parafrázujme  džudistům  otázku  Takuana  Sóhó  Musašimu:  „Co  je  olympionik bez džuda?“. Častokrát vůbec nic.  Veřejnost  má  obecně  tendenci  vnímat  vrcholové  sportovce  jako  mravné  lidi,  příklady  hodné  následování. U džudu je tato tendence posílená tím, že se jedná o systém, který má v teorii zakotven i  mravní  výchovu.  Zcela  nevhodně  se  zde  spojuje  historický  cíl  džuda  s cíli  dnešního  olympijského  džuda,  které  se  v tomto  ohledu  ničím  neliší  od  kteréhokoliv  jiného  olympijského  sportu.  Někteří  olympionici jsou z obecného pohledu „hodní“, někteří „špatní“, stejně jako všichni ostatní lidé. Být  hodným člověkem ale není aspirací olympionika. Jejich motivací je vyhrát podle soutěžních pravidel.  Uvedené příklady pouze ilustrují, že bychom neměli džudisty – olympioniky – glorifikovat mimo jejich  sportovní úspěchy.  Jsou stejně omylní jako každý, a stejně mohou mravně pochybit.  Úpolové sporty jsou obecně vnímány jako násilné. Ale tak, jako se například Mixed Martial Arts často  chápe  jako  decivilizace  sportu,306   v džudu  z tohoto  pohledu  dochází  k civilizaci.  Postupně  jsou  zakazovány činnosti, při kterých docházelo ke zraněním. Charakter džuda předpokládá získání fyzické  kontroly nad soupeřem. Proto je vnímáno z podstaty jako násilné. Je však nutno říct, že to, co je jako  násilné vnímáno jedním člověkem, nemusí být stejně vnímáno  druhým. Výzkum v různých druzích  sportů ukázal, že problémem není zjevná fyzická násilnost (například u džuda a karate), ale vysoká  násilnost (zjevná i skrytá) ve sportech, kde k ní vzhledem k pravidlům vlastně nemá dojít, například ve  fotbalu a basketbalu.307   Džúdó  bylo  vytvořeno  i  jako  nástroj  mezikulturní  komunikace.  Bylo  navázáno  na  učitele.  Tělesná  pohybová zkušenost přináší přímý prožitek z kontaktu s jinou kulturou. Propagace džuda (a dalších  japonských  bojových  umění)  v zahraničí  byla  a  je  i  způsob  japonizace  části  světové  společnosti.308   Poukazuje ale i na benefity bojových umění jako životní cesty, jako způsobu efektivní komunikace.309   Protože  japonská  bojová  umění  tak,  jak  je  známe,  vznikla  až  ve  dvacátém  století  (jakkoli  jejich  předchůdci  mohou  být  o  mnoho  starší),  spojuje  se  v nich  pragmatizmus  a  demokratický  přístup  s odkazem  na  tradiční  staré  hodnoty.  Bojová  umění  jsou  v současnosti  demilitarizována,  přesto  si  však  uchovávají  bojového  ducha.  V některých  bojových  uměních,  jako  například  v kjúdó,  iaidó  a  aikidó, se zachoval kulturně historický a spirituální kontext.310  Zdá se, že džúdó je dnes zcela jiné,  postrádá původní kulturně historický a spirituální kontext. Je nesporné, že hlavním jeho záměrem  je  sportovní výkon v okcidentálním smyslu.  Džúdó samotné pravděpodobně nemá velký kulturní vliv. Základní kulturní znaky sportovci přebírají  z vlastní kultury. Na olympijských hrách 2004 v Aténách byl například ověřen předpoklad, že finalisté  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    64    ze zemí s kulturou individualizmu používají expresivní výrazy obličeje. Sportovci ze zemí s kolektivní  kulturou (jakou je i Japonsko) skrývají své emoce, nevyjadřují je navenek.311  Přitom džúdó by mělo  přirozeně vést ke skrývání emocí, protože emotivnost je tradičně považována za nedostatečný projev  bojového ducha.  Pravidla olympijského džuda  V předešlých kapitolách je stručně popsán vliv zakladatele džuda na vznik standardních pravidel pro  zápasy  džúdžucu  podle  Dai  Nihon  Butokukai.  Do  této  doby  neměl  Kódókan  žádná  psaná  pravidla,  protože pro randori stačila ústní, neformální pravidla a pro šiai byla pravidla dohodnuta také pokaždé  ústně, protože neexistoval žádný standard, na který by se mohli zápasící odvolat.   Je potřeba důsledně rozlišovat dva způsoby poměřování sil v džúdó: randori a šiai. Zatímco randori je  tréninkovou metodou, šiai je skutečným (soutěžním) zápasem. První psaná pravidla Kódókan džúdó  byla  vytvořená  pro  lepší  standardizaci  pod  názvem  Kódókan  džúdó  randori  šóbu  šimpan  hó,  tedy  Pravidla Kódókan džúdó pro randori a soutěže.312  Kódókan podle těchto pravidel:  • preferoval techniky hodů a omezoval boj na zemi  • neomezoval čas zápasu  • vítězství na převahu dvou hodnocení ippon (sanbon šobu)  • nerozlišoval váhové kategorie  • používal keikogi s krátkými kalhotami a rukávy (kosode)  • umožňoval páky na různé klouby (kromě prstů na rukou a nohou, zápěstního a hlezenního  kloubu)    V dalších  letech  došlo,  až  do  období  druhé  světové  války  (což  je  ovšem  období  dlouhé  více  než  padesát let), k několika úpravám a změnám v pravidlech pro randori a soutěže:  • úprava keikogi tak, aby lépe odpovídal západnímu oblečení – tedy dlouhé úzké rukávy a  dlouhé kalhoty (1906)  • vítězství na převahu jednoho hodnocení ippon (ippon šobu)  • omezení kansecu waza postupně až k povoleným pákám pouze na loketní kloub (1916,  1925)    Tak,  jak  je  džúdó  (a  další  japonské  úpolové  systémy)  nástrojem  transformace  kulturní  praxe  na  Západě, tak je i západní společnost nástrojem transformace v džúdó.313  Západní vliv je nejviditelnější  ve sportovních pravidlech džuda. Už samotné jeho zapojení do sportu jakožto západního fenoménu  předpokládalo jeho postupnou, ale mohutnou westernalizaci. Jiné nesoutěžní úpolové systémy (např.  aikidó) tímto poznamenány nejsou.  Westernalizace  ovlivnila  především  soutěžní  úpolové  sporty  a  včlenila  do  jejich  filozofie  typicky  západní prvky.314  Tyto prvky byly přeneseny i do původní kultury, ve které úpolové sporty vznikly.  Džúdó,  karate  a  další  soutěžní  úpolové  sporty,  které  se  vyvinuly  z japonských  bojových  umění,  se  vyznačují komercionalizací, sportizací a kultem individuality.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    65    V raném  džudu  mělo  soupeření  spíš  charakter  soubojů  než  sportovního  utkání.315   Tyto  souboje  neměly kodifikovaná pravidla zápasení, rozhodčím byla osoba s vysokým sociálním statusem. O jisté  kodifikaci  můžeme  mluvit  od  prvního  celojaponského  šampionátu  (1930).  Ale  až  na  začátku  padesátých let se v souvislosti s internacionalizací džuda objevila pravidla, která  známe u západních  sportů. Na třetím mistrovství světa v Paříži 1961 se poprvé zápasilo ve váhových kategoriích (do 68  kg,  do  80  kg,  nad  80  kg  a  bez  rozdílu  vah).  Začlenění  džuda  do  olympijských  her  v Tokiu  1964  potvrdilo tyto kategorie a také podnítilo  ustanovení inovovaných pravidel. Od té doby jsou pravidla  v procesu neustálých změn.  V dalších  letech,  už  pod  dohledem  Mezinárodní  federace  džuda,  došlo  k několika  změnám,  které  pravidla  džuda  postavila  na  úroveň  jiným  úpolovým  sportům.  Změny  standardizovaly  pravidla  zejména v oblastech:  • Váhové kategorie  • Skóre s nízkým bodováním (koka, juko)  • Rozhodování o vítězství převahou  • Tříčlenný tým rozhodčích  • Čas zápasu  • Zápasiště  • Oblečení rozhodčích  • Úprava keikogi  • Penalizace  • Kombinované vítězství  • Gesta rozhodčích  • Vystoupení ze zápasiště  • Systém repasáží    Některé z těchto změn pouze zvýšily bezpečnost (např. definice zápasiště) a objektivizovaly soutěžení  (např.  rozhodčí,  gesta  rozhodčích)  a  podobně.  Jiné  zcela  změnily  charakter  boje   džuda,  taktiku,  používané techniky a další (např. váhové kategorie, systém bodování).  Už  Kanó  definoval,  že  wazaari  je  přibližně  70%  z dobré  techniky,  ippon.  Zcela  přirozeně  se  s narůstajícím  počtem  zápasů  a  s tím,  jak  se  úroveň  sportovců  vyrovnávala,  objevil  i  problém  hodnocení  wazaari.  V roce  1967,  u  příležitosti  mistrovství  světa,  Mezinárodní  federace  džuda  představila a schválila nová pravidla, obsahující skóre rozdělené na ippon, wazaari, wazaari ni čikai  waza  (později  přejmenováno  na  juko)  a  kinsa  (později  přejmenováno  na  koka).  Podobně  byla  stupňovitě  vytvořená  i  penalizace.  Zatím  se  však  předpokládalo,  že  si  rozhodčí  bude  pamatovat  všechna  bodování  až  do  konce  zápasu.  Evropská  unie  džuda  dále  experimentovala  s hodnocením  technik  (a  jejich  zaznamenáváním  –  v roce  1974  byly  poprvé  použity  skórovací  tabule),  dokud  se  všeobecně nepřijal standard IJF. Stěžejní roli v racionalizaci a standardizaci pravidel sehrál tehdejší  prezident IJF Charles Palmer z Velké Británie.  Poté, co byly zavedeny různé formy penalizace a různé stupně bodování za platné techniky, se džúdó  stalo divácky přitažlivějším. Opomněla se tak ale základní myšlenka japonských bojových umění, tedy  úplné  vítězství  jedinou  technikou.  Dlouhá  léta  bylo  zavedení  pomocných  bodů  juko  a  koka  a   Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    66    penalizací šido, čui a keikoku vyčítáno, zejména učiteli z řad japonských tradicionalistů, že podněcují  k nepřiměřené taktizaci, vítězství za každou cenu a na úkor bojového ducha. Samotní džudisté často  oponovali a poukazovali na fakt, že velké množství zápasů na nejvyšší úrovni se stejně končí úplným  vítězstvím.  Jamašita316  dokonce upozorňuje, že se to tak děje bez ohledu na národnost džudistů.  Džúdó  se  navzdory  původnímu  významu  přizpůsobilo  pravidlům  jiných  úpolových  sportů  a  byly  zavedeny  váhové  kategorie.  To  na  jedné  straně  umožňuje,  aby  mohl  vyhrát  kdokoli,  bez  rozdílu  některých  genetických  predispozicí.  Na  straně  druhé  to  v případě  džuda  potírá  některé  jeho  sebeobranné  principy.  Zajímavé  je  i  to,  že  i  když  jsou  váhové  kategorie  projevem  a  důsledkem  západní  kultury,  mnohé  západní  sporty  žádné  kategorie  nemají.  A  přitom  v nich  výška  anebo  hmotnost  hraje  rozhodující  roli.317 Konečně  –  v západní  kultuře  můžeme  ve  vztahu  k úpolovým  sportům sledovat návrat ke skutečnějšímu, opravdovějšímu porovnávání síly. Od roku 1993, kdy se  pořádá  Ultimate  Fighting  Championship  (UFC),  zvítězilo  několik  lehčích  bojovníků.  Už  na  prvním  turnaji (i dalších dvou) například zvítězil Royce Gracie, nejlehčí ze všech účastníků turnaje.318  Váhové  kategorie ve sportech jako box, vzpírání, zápas nebo džúdó mají, kromě vyrovnání šancí na výhru, i  chránit  před  zraněním.  Na  nerovnost  šancí  na  úspěch  se  však  zbytečně  již  několik  desítek  let  upozorňuje  i  v jiných  sportech,  například  atletice.  Mnohé  disciplíny  jsou  tak  determinovány  vrozenými dispozicemi, že většina populace nemá žádnou možnost uspět – například ve skoku do  výšky.319  Ve skutečnosti se v těchto sportech namísto změny pravidel jedinci, kteří nemají šanci na  úspěch, již v počátečních fázích tréninku označí za neperspektivní pro daný sport (nebo disciplínu).  Zatímco v roce 1964 na olympijských hrách v Tokiu bylo 74 mužů ve čtyřech váhových kategoriích,  posledních  olympijských  her  se  účastní  téměř  čtyři  stovky  mužů  i  žen  v osmi  kategoriích.  Počet  váhových kategorií se postupem času rozrůstal, jak je zřejmě z tabulky 8. Na prvních olympijských  hrách bylo džúdó zastoupeno čtyřmi kategoriemi, na olympijských hrách v letech 1972 a 1976 šesti.  Na olympijských hrách v letech 1980 a 1984 se zápasilo dokonce v osmi váhových kategoriích. Pak  byla  z olympijských  her  vyloučena  kategorie  bez  rozdílu  vah  (open).  U  žen  bylo  na  OH  vždy  7  kategorií, pouze od OH 2000 došlo k navýšení kg u pěti z nich.  Tabulka 8. Počet váhových kategorií na olympijských hrách – muži Olympijské hry (OH)  Počet váhových kategorií  OH 1964  4 váhové kategorie (včetně open)  OH 1972, 76  6 váhových kategorií (včetně open)  OH 1980, 84  8 váhových kategorií (včetně open)  OH 88, 92  7 váhových kategorií (open zrušena)  Od OH 1996  7 váhových kategorií,navýšení kg    Zrušení  kategorie  bez  rozdílu  vah  znamenalo  z pohledu  původního  džuda  ztrátu  posledního  společného  bodu  s původním  předolympijským  randori.  Tímto  krokem  byla  dokončena  diverzita  zápasících džudistů do jednotlivých kategorií, ztratila se možnost zápasit s džudisty jiné hmotnosti,  somatotypu  a  podobně.  Tím  se  ztratil  výrazný  prvek  předolympijského  randori  –  přiblížení  se  ke  skutečnému boji za použití pravidel, která umožní bezpečné bojování. Na mistrovstvích světa i jiných  soutěžích sice kategorie bez rozdílu vah zůstala, vyloučením z olympijských her byla ale snížena její  hodnota.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    67    Je  potřeba  poznamenat,  že  váhové  kategorie  jsou  pouze  uměle  nastavené  a  často  neodpovídají  skutečné běžné váze sportovců. Sportovci různými, často drastickými dietami snižují svoji váhu pouze  několik hodin před vážením. Artioli et al.320  například navrhují několik možných změn pravidel, podle  kterých by:  • zápas musel začít nejpozději jednu hodinu po vážení,   • každému sportovci bylo umožněno vážit se pouze jednou,   • u vážení podstoupit test hydratace organizmu,   • zákaz rychlé hydratace (například fyziologickým roztokem),   • zákaz rychlé sezónní změny váhové kategorie,  • a podobně.    Pravidla jsou upravována také tak, aby byla srozumitelná i pro diváckou veřejnost. Tak jak byla v roce  1974  poprvé  použita  skórovací  tabule,  v roce  1988  (na  evropském  šampionátu  ve  španělské  Pamploně) se poprvé zápasilo v modrém a bílém džúdógi.  Používání  modrých  a  bílých  gi  bylo  zavedeno  za  účelem  lepšího  rozpoznávání  platných  technik  jednotlivých závodníků a také lepší identifikaci závodníků diváky. Výzkumy z jiných úpolových sportů  dokazují, že odlišně zbarvený úbor výrazně ovlivňuje rozhodčí.321  Pokud byla u videozáznamů zápasů  v taekwondo  pomocí  grafického  programu  změněná  barva  chrániče  trupu  z modré  na  červenou  a  opačně, závodníci v červeném získávali vyšší počet bodů. Výraznější rozeznatelnost závodníků tedy  s sebou  nese  vyšší  neobjektivitu  rozhodčích.  Tímto  problémem  se  v džudu  zabýval  Matsumoto  et  al.322  Analyzovali mistrovství světa v letech 2001, 2003 a 2005 a také olympijské hry 2004. Sledovali,  zdali vítězi zápasů měli oblečené modré, nebo bílé džúdógi. Výsledky ukazují, že u mužů je statisticky  významná  tendence  vítězů  v modrých  gi.  Tendence  vítězů  v modrém  gi  stoupala  jednak  na  každé   soutěži od jejího začátku po finálové zápasy, a byla také víc pozorována v pozdějších letech. U žen  nebyla tendence vítězství v modrém, nebo bílém gi statisticky významná.  Po  olympijských  hrách  v roce  2000  změna  pravidel  směřovala  k vyloučení  tzv.  negativního  džuda.  Sportovci jsou pravidly nuceni k rychlé akci zahrnující úchop a skutečný nástup do techniky. Není již  možné taktizovat, poznávat soupeře a jeho akce, hledat jeho silné a slabé stránky a zejména pracovat  na jeho otevření (súki), což je kruciálním principem bojových umění. Paradoxně právě taktizování a  experimentování  mělo  stěžejní  dopad  na  vznik  džuda.323   Byly  zde  zaměněny  pojmy  bojový  duch  z hlediska historického  (tedy skutečně  bojového) a sportovní, soutěžní duch,  který žene sportovce  k vítězství  i  v riskantních  akcích.324   Snaha  o  vyloučení  negativního  džuda  směřovala  i  k odstranění  riskantních  obranných  akcí  bogjo  šisei.325   V těchto  akcích  se  sportovci  snaží  předejít  bodování  soupeřovy  techniky  tím,  že  se  namísto  kontrolovaného  pádu  snaží  dopadnout  na  nohy,  paže,  častokrát do mostu s oporou o hlavu. Tyto akce měly za následek mnoho zranění, což se odrazilo  v nutných úpravách pravidel džuda.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    68    K relativně  velkým  změnám  došlo  po  rozhodnutí  více  se  zabývat  analýzou  výsledků  vrcholových  soutěží. Setkání komise rozhodčích IJF (v březnu 2000 v Římě) vedlo k zjištění, že percentuální podíl  katame waza (znehybnění) se konstantně snižuje. Komise se shodla na tom, že:326   • Rozhodčí přerušují zápas příliš brzy, a tak jej nedovolí adekvátně rozvíjet  • Trenéři se v tréninkovém procesu po zjištění, že boj na zemi není možné využít, zaměřují na  techniky v postoji  • Techniky šime waza (škrcení) není možné aplikovat, protože došlo k takovému vývoji džúdógi,  které tloušťkou a tvrdostí tyto techniky nedovoluje327     Záhy  pak  byly  učiněny  některé  kroky  k odstraněni  těchto  negativních  jevů.  Po  mnoha  úrazech  –  vyvrcholení   kauzy  zraněného  lokte  Hidehiko  Jošidy  na  olympijských  hrách  2000  v Sydney  ‐  bylo  konstatováno, že závodníci se často snaží vyhrát, nebo spíš neprohrát za každou cenu.  Pády v olympijském džudu  Je v tom i něco mystického. Jak jsme si ukázali u významu a postavení úpolů v dějinách lidstva, pád  měl ve všech historických obdobích a ve všech kulturách hodnotu nejenom sportovní, ale i životní  prohry.  V předolympijském  džudu  jsou  pádové  techniky  nevyhnutelnou  podmínkou  pro  další  pohybový  růst.328   Strach  z pádů  brzdí  růst  pohybové  výkonnosti.329   Za  úspěšné  provedení  techniky  džudista  získává  hodnocení  ippon  (úplné  vítězství),  nebo  nižší  bodové  hodnocení  wazaari,  juko  nebo  koka.  V soutěžních pravidlech džuda je definováno, že:330     Článek 20 Ippon  Rozhodčí v zápasišti vyhlásí ippon, je‐li názoru, že provedená akce odpovídá následujícím kritériím:  a) Hodí‐li závodník soupeře značnou silou a rychlostí na větší část jeho zad, aniž by nad ním ztratil  kontrolu.    Článek 23 Wazaari  Rozhodčí v zápasišti vyhlásí wazaari, je‐li názoru, že provedená akce odpovídá následujícím kritériím:  a)  Hodí‐li  závodník  soupeře  bez  ztráty  kontroly  nad  ním,  ale  provedenému  porazu  chybí  částečně  jeden ze tří nutných požadavků pro ohodnocení ippon, viz článek č.20, odst. a) a dodatek.    Článek 24 Juko  Rozhodčí v zápasišti vyhlásí juko, je‐li názoru, že provedená akce odpovídá následujícím kritériím:  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    69    a) Hodí‐li závodník soupeře bez ztráty kontroly nad ním, ale provedenému porazu chybí částečně dva  ze tří nutných požadavků pro ippon:    Příklady  1) Chybí požadavek dopadu na „větší část zad“ a také částečně chyběla „rychlost“ nebo „síla“.  2) Dopad soupeře byl na větší část zad, ale částečně chyběla „rychlost“ a současně „síla“...    Článek 25 Koka  Rozhodčí v zápasišti vyhlásí koka, je‐li názoru, že provedená akce odpovídá následujícím kritériím:  a)  Hodí‐li  závodník  svého  soupeře  bez  ztráty  kontroly  nad  ním  určitou  silou  a  rychlostí  a  soupeř  dopadne na jedno rameno, stehno (stehna) nebo hýždě.    Dodatek k článku 25 Koka  ...Dopadne‐li závodník po porazu na přední část těla, koleno (kolena), ruku (ruce) nebo loket (lokty),  hodnotí se poraz jako útok.    V džudu může soutěžící získat kladné ohodnocení, pokud hodí svého soupeře, anebo ho kontroluje  v znehybnění držením, škrcením nebo pákou. Jak plyne z pravidel, zápasníci se snaží hodit soupeře  předepsaným  způsobem,  to  znamená  kontrolovaně  na  větší  plochu  zad  určitou  silou  a určitou  rychlostí.  Současně  se  snaží,  aby  soupeřem  nebyl  za  těchto  podmínek  hozen.  O vítězství,  neboli  o udělení ohodnocení, rozhodčí rozhoduje nepřímo, podle způsobu pádu jeho soupeře. V případě, že  hozený závodník dopadne biomechanicky správně a že provede správně pádovou techniku, která by  mohla  zabránit  případnému  zranění  způsobeného  pádem,  prohrává.  Naopak  soupeři  rozhodčí  nepřiznají vítězství v případě, když padající dokáže padnout na menší část zad, popřípadě se v pádu  otočit  na  přední  část  těla  a podobně.  Závodník  zde  na  jedné  straně  využívá  specifickou  sportovní  průpravu, která ho chrání před vznikem úrazu a na straně druhé také charakter zápasiště.  Džúdó  se  –  stejně  jako  jiné  úpolové  sporty,  kde  převládají  techniky  hodů  –  cvičí  na  speciálním  odpruženém povrchu, který má zabránit případným zraněním. Zápasiště je složeno z několika vrstev.  Na odpružené podlahové konstrukci jsou položeny žíněnky tatami, které tvoří souvislý povrch.  Skutečnost,  že  rozhodnutí  rozhodčích  o hodnocení  házejícího  je  nepřímé  podle  charakteru  pádu  házeného soupeře, se celkem přirozeně vyvinula ve snahu naučit se nepadnout podle pravidel, aby  nebylo  soupeři  kladné  hodnocení  přiznáno.  Džudisté  začali  nejdříve  neformálně  a později  cíleně  nacvičovat  takové  pohybové  struktury  u  pádů,  které  zabraňovaly  ohodnotit  házejícího  soupeře  kladně. Tato snaha kulminovala zejména v druhé polovině osmdesátých let dvacátého století. Později  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    70    byla  Mezinárodní  federací  džuda  (International  Judo  Federation)  částečně  potlačena  dodatkem  k článku 20 soutěžních pravidel.331   Dodatek k článku 20 Ippon říká, že dopadne‐li házený závodník záměrně do "mostu" (hlava a jedno  nebo obě chodidla v kontaktu s tatami), ohodnotí rozhodčí v zápasišti tuto akci jako ippon nebo jiným  odpovídajícím ohodnocením i přesto, že takto házený závodník zabránil naplnění všech kritérií pro  takové ohodnocení. Důvodem je odradit závodníky od používání těchto  obranných akcí.  Tento  dodatek  je  však  taxativně  zaměřen  jenom  na  jednu  z nejnebezpečnějších  technik.  Někteří  trenéři  dokonce  zašli  tak  daleko,  že  správné  pádové  techniky  vůbec  nevyučují,  aby  jejich  svěřenci  nezískali  pro  soutěž  nesprávné  návyky.  V tréninku  používají  jenom  pohybové  struktury  narušující  kontrolu házejícího nad házeným, takzvané neortodoxní pády, zvraty (angl. turnouts). Podle Lafona332   je  zde  několik  důvodů,  proč  zařazovat  do  tréninkového  procesu  zvraty  namísto  klasické  pádové  techniky. Vychází přitom z předpokladu, že dnešní džúdó je především soutěžní sportovní disciplínou  upravenou pravidly a neplní už sebeobrannou či jinou  funkci.  I když  jsou  sportovci  dlouhodobě  specificky  připravováni  na  provádění  zvratů,  někteří  autoři  pochybují  o správnosti  jejich  zařazování  do  tréninku  namísto  pádové  techniky.  Apelují  na  mnohé  případy zranění (výjimečně i smrti), které byly způsobené úmyslným, nebo neúmyslným pádem na  hlavu.333   Džudisté  si  potenciální  nebezpečí  pádu  neuvědomují.334   Diskomfort  u  provádění  pádů  je  závislý na vtáhnutí do boje a pocitu bojového vzrušení. Na tréninku džudisté nepociťují vysoký počet  prováděných  pádů  negativně.  Ba  co  víc,  nemají  jasnou  představu  o  významu  a  důležitosti  pádové  techniky. Úpravy pravidel také významně ovlivňují úrazovost, jak se ukazuje v několika výzkumech v  různých   úpolových  sportech.  Některé  příklady  upozorňují,335   že  i  když  se  celková  úrazovost  může  snížit, je potřeba reflektovat i změnu distribuce úrazů jednotlivých částí těla.   Úpolové sporty patří do heuristických činností. Tyto činnosti předpokládají neustálé inovace. V džudu  se tyto inovace kromě jiného projevují zařazováním nových technik a jejich variací. Na záznamech  zápasů z posledních let můžeme vidět značný stupeň inovace. Už téměř není možné získat body za  základní techniku. Džudisté v procese sportovního výcviku vynalézají nové techniky, anebo se je učí  v jiných  úpolových  sportech  (zápas,  sambo  apod.),  a  také  od  svých  soupeřů.  Toto  směřování  je  z hlediska charakteru sportu pochopitelné a logické. Nejvíc si tohoto způsobu vzniku nových technik a  jejich aplikací můžeme všimnout u různých soutěží mixed martial arts (MMA).336  Mixed martial arts  jsou otevřené všem technikám. Toto ale odporuje tradičnímu charakteru džuda, protože tak hrozí, že  fakticky zaniknou původní techniky, jako se to stalo u technik úderů a kopů (atemi waza). Na tomto  místě  poznamenáme,  že  pravidla  džuda  byla  od  počátku  vytvořena  s cílem  umožnit  bojování  bez  zbytečných  úrazů.  Přeci  jenom  k nim,  podobně  jako  v jiných  sportovních  činnostech,  dochází.337   Například  na  olympijských  hrách  2008  se  zranilo  z 385  džudistů  53  (tj.  11,2%),  přičemž  přímo  na  soutěži 38 (tj. 88,4%). Průměrná úrazovost ve všech sportech byla 9,6 %.338   Džúdó na paralympijských hrách  Paralympijské hry pro zdravotně postižené sportovce hrají v posledních padesáti letech vedoucí roli  v začleňování handicapovaných lidí do majoritní společnosti. Paralympijské hry se odvozují od aktivit  Ludwiga Guttmanna, který v nemocnici v Buckinghampshire využíval sport u pacientů se zraněním  páteře  jako  integrální  součást  léčebného  a  rehabilitačního  programu.  První  soutěž  uspořádal  jako  obraz londýnských olympijských her v červenci roku 1948. Tato každoroční akce byla od roku 1952  mezinárodní. Od roku 1960 až do současnosti je pořádána každé čtyři roky vždy ve městě konání  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    71    olympijských her (kromě let 1968 až 1984, kdy pořadatelská města odmítla paralympijské hry). Od  roku 1988 jsou paralympijské hry i formálně součástí olympijského hnutí.339   Džúdó zrakově postižených je zaštítěno International Blind Sport Federation (IBSA). V něm se poprvé  závodilo  na  paralympijských  hrách  v roce  1988  v Soulu  v šesti  váhových  kategoriích.  Plné  zařazení  džuda do paralympijských her i se soutěžemi žen bylo v roce 2004. Zrakově postižení sportovci jsou  v tréninkovém  procesu  integrováni  s ostatními  sportovci.  V současné  době  sílí  snahy  o  další  začleňování handicapovaných sportovců. Organizační výbor se pro paralympijské hry 2012 v Londýně   například zavázal:340   • Olympijskou vesnici zcela zpřístupnit handicapovaným sportovcům  • Maximalizovat pokrytí médii  • Integrovat plánování olympijských a paralympijských her  • Vzdělat všechny osoby účastnící se organizace olympijských her v principech inkluze  • Paralympijské hodnoty začlenit do oficiální politiky her  • Začlenit handicapované pracovníky do organizace her  • Propagovat paralympijské hry na národní úrovni  • Začlenit handicapované umělce do kulturního programu her    Ve skutečnosti ale paralympijské hry nejsou skutečnými olympijskými hrami, můžeme říct, že si na  olympijské  hry  jenom  hrají.  V džudu  jsou  závodníci  rozděleni  do  tří    tříd  podle  jejich  zrakového  postižení:  • B1:  Sportovci  s  totální  absenci  vjemu  světla  v obou  očích,  nebo  částečný  vjem  světla,  ale  s neschopností rozeznávat tvar ruky na jakoukoliv vzdálenost a v jakémkoliv směru.  • B2:  Sportovci  se  schopností  rozeznávat  tvar  ruky  s ostrostí  vidění  2/60  a/nebo  zrakovým  polem menším než 5 stupňů.  • B3: Sportovci s ostrostí vidění od 2/60 do 6/60 a/nebo zrakovým polem větším než 5 stupňů a  menším než 20 stupňů.    Vzhledem k tomu, že džúdó je založeno na úchopu soupeřova džúdógi, nemusí sportovce s poruchou  zraku nikdo vést. Džúdó dále rozvíjí taktilní percepci a rovnováhové schopnosti.341  Proto může být   přínosné i pro lidi s handicapem, kteří nemají ambice soutěžit.  Závěry  Ve vývoji pravidel můžeme sledovat tři období dynamických změn:  - Modernizace na konci 19. století (zamezení zraněním, cvičení pro výchovné cíle)  - Sportizace v padesátých a šedesátých letech 20. století (rozšíření džuda, přiblížení západním  standardům sportu)  - Komercionalizace ve třetím tisíciletí (zvýšení zájmu médií, džúdó jako divácký sport)  Mnoho  západních  džudistů,  pionýrů  evropského  džuda,  cítilo  dilema  mezi  duchem  džuda  a  sportovním duchem. Například Trevor Leggett už v počátcích Evropské unie džuda opustil místo v její  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    72    exekutivě se slovy, že nemůže pomáhat rozvíjet místo džúdó pouze kuči waza (z jap. kuči – ústa, waza  – technika, způsob).342  Později také napsal, že současní džudisté jsou sice dobří v jeho technikách, ne  však v džudu samotném.343   Významný britský teoretik a praktik džuda Syd Hoare, účastník olympijských her 1964 v Tokiu, mluví o  třech vlivech na  džúdó: 344   • Konzervativizmus  • Realizmus  • Sportifikace    Konzervativizmus  přetrvává  převážně  v Japonsku,  i  když  i  mimo  ně  se  někdy  potkáváme  s konzervativními myšlenkami. Ve sportovní politice ale Japonci nemají větší vliv než kterýkoliv jiný  člen Mezinárodní federace džuda, takže všechny změny, na kterých se domluví jednotliví členové,  nemůže  Japonsko  blokovat,  i  když  protestuje.  Nakonec  není  zbytí  a  i  Japonsko  se  změnám  přizpůsobuje. Jedním ze scénářů možného vývoje může být i to, že bude vytvořena další, paralelní  organizace džuda, jejímž  cílem bude zachovat džúdó jako bojové umění v jeho původním významu a  pro naplnění původních cílů.  Realizmus  se  podílel  zejména  na  vzniku  džuda  a  na  jeho  raném  vývoji.  Sebeobrana  je  jedním  z  jeho cílů  a v teorii sebeobrany můžeme nalézt tyto charakteristiky:  • Technická východiska: Pečlivý výběr a vývoj efektivních technik (údery, hody, znehybnění).  • Každý fyzický trénink má být utilitární: Údery a kopy jako „zdravotní gymnastika“ v Seirjoku  zenjó kjókumin taiku no kata.  • Preference boje v postoji (ne na zemi): První džudisté na zemi prohrávali (stejné preference  jsou i v současných pravidlech džuda).  • Nácvik musí probíhat prostřednictvím volného boje: Randori vs kata.  • Úprava cvičebního úboru směrem k západní módě: Úprava (prodloužení) kalhot a rukávů.      Po druhé světové válce až do poloviny šedesátých let 20. století bylo džúdó na Západě často chápáno  jako  nepřekonatelné  bojové  umění,  pomocí  kterého  i  fyzicky  slabý  člověk  může  porazit  silnějšího  soupeře.345   Džúdó  se  ztotožňovalo  se  sebeobranou.  V následujícím  období  toto  nadšení  opadlo.  Z pohledu dnešních sebeobranných systémů džúdó není sebeobranou a současná soutěžní pravidla  toto tvrzení ještě umocňují.   Sportifikace odvedla džúdó od původních cílů. Soutěž nebyla pro Kana cílem. Zápas dvou džudistů,  nebo dvou týmů, byl pouze prostředkem  rozvoje bojových dovedností. Současné džúdó je tvořeno  pravidly,  která  jsou  vytvářena  skupinou  legislativců.  Pravidla  se  přizpůsobují  požadavkům  médií  a  obecnému vývoji světového sportu.  Olympijské  hry  jako  největší  sportovní,  tedy  i  celosvětová  multinárodní  společenská  událost,  mají  přinášet  hostitelské  zemi  a  zejména  hostitelskému  městu  značný  přímý  i  nepřímý  benefit.346   Ekonomický přínos je důvod, proč jednotlivá města s podporou politické a ekonomické reprezentace  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    73    země kandidují jako pořadatelská města.347  Další přínos je nepřímý. Pořádání olympijských her bývá  dlouhodobě  využíváno  jako  nástroj  propagace  země  pro  podporu  turistiky,  ekonomického  i  politického zájmu. Hostitelská země také v některých případech využívá myšlenku olympijských her  k podpoře  zdravého  sportování,  zdravého  životního  stylu.  Snaží  se  přesvědčit  společnost  o  potřebnosti a nutnosti sportovního pohybu.348   Už v roce 1977 se v uznávaném mezinárodním vědeckém časopise British Journal of Sports Medicine  objevily  pochybnosti  o  dalším  setrvání  olympijských  her.349   Článek  byl  psán  z pohledu  USA,  které  v něm  byly  implicitně  chápány  jako  ekonomický,  politický  i  sportovní  lídr.  V některých  sportech,  například  džudu,  však  do  té  doby  nezískaly  žádnou  medaili  a  v jiných  sportech  dominovaly  státy  východního bloku.  Aby se džúdó dostalo víc do centra zájmu médií a sponzorů, upravují se v posledních letech pravidla  tak, aby odpovídala jejich zájmu a džudistické zápasy se dostatečně odlišovaly od jiných úpolových  sportů.  Olympijské  džúdó  je  zcela  jiné  než  původní  džúdó  Džigoro  Kana.  Poté,  co  byla  vytvořena  mezinárodní  organizace,  která  převzala  rozhodovací  moc  nad  jeho  vývojem,  se  japonské  bojové  umění  přeměnilo  na  evroamerický  soutěžní  úpolový  sport.  Touto  změnou  se  zajistilo  celosvětové  rozšíření  olympijského  džuda.  To  si  dodnes  udrželo  vedoucí  pozici  v počtu  členů  japonských  úpolových  systémů  ve  světě.  Podobně  je  tomu  i  z pohledu  jednotlivých  států.  Je  dokázáno,  že  olympijský úspěch závisí především na hodnotách (dlouhodobých) investic  do vrcholového sportu.  Naději na úspěch tak mají pouze země s vysokým hrubým domácím produktem.350   Změna  bojového  umění  v soutěžní  úpolový  sport  má  i  negativní  dopad.351   Specializace  nahradila  biodromální charakter, objevuje se komercionalizace a také brutalizace, která je vzápětí následována  změnou  pravidel.  Jednoduchá  aplikace  moderních  metod  sportovního  tréninku  izolovaná  od  filozofického  pozadí  a  celoživotní  praxe  vede  pouze  k jednostrannému  využití  potenciálu  džuda.  Ztrácí se zde rozdíl mezi západním sportem a potenciálem východních aktivit transformovaných ve  sport.  Bojové  umění  džúdó  bylo  určeno  ke  každodennímu  celoživotnímu  praktikování  širokým  masám. Současné olympijské džúdó je určeno sportovní elitě, která jej praktikuje, pouze pokud má  na  tom  zájem  koalice  média‐reklama‐sponzorství.  Džúdó  je  tak  určeno  pro  diváky,  je  reklamní,  obchodní komoditou, která se snaží atraktivitou uspět v konkurenci jiných sportů.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    74    4.3. Ženy v džudu na olympijských hrách   4.3.1. Ženy v úpolových sportech na olympijských hrách   Navzdory  různým  osobnostem   historie  či  mýtů,    navzdory  množství  výtečných  sportovkyň  současnosti, můžeme říct, že úpolové sporty jsou více mužskými než ženskými sporty. Reprezentují  mužský  aspekt,  jsou  maskulinní.  I  starořecká  bohyně  zápasu  Palestra  byla  žena,  ale  s výraznými  maskulinními znaky. Zdá se tedy velmi podivné, že v novodobé historii byl až na olympijských hrách  v roce  2004  v Aténách  představen  nový  styl  zápasu,  ženský  zápas.  Byl  to  krok  k otevření  dalšího  úpolového  sportu  pro  kategorie  žen.  Posledním  krokem  je  zařazení  ženských  kategorií  v boxu  do  programu  olympijských  her  v Londýně  2012.  Jaká  je  tedy  historie  zařazování  ženských  úpolových  disciplín a co plyne z porovnání s mužskými disciplínami? A jaká je současnost a kam směruje jejich  vývoj? Na tyto otázky se pokusíme odpovědět v další kapitole.352   První dva sporty, ve kterých na olympijských hrách závodily i ženy, byly tenis a golf již v roce 1900. Byl  to  úspěch  ve  společnosti,  která  ženám  obecně  neumožňovala  plně  se  sportovně  emancipovat.  Z hlediska brannosti je zajímavé, že v roce 1904 byly ženy účastnicemi dalšího sportu – lukostřelby.353   I když nejde o úpolový sport, je zde společná historie v bojových dovednostech. Prvním úpolovým  sportem, ve kterém závodily na olympijských hrách i ženy, i když ne ve všech disciplínách, byl šerm  (fleret) v roce 1924.354  Poté nastal po mnoha desetiletích útlum, po kterém přišel boom. V roce 1992  jsme v Barceloně viděli ženské soutěže v džudu, v roce 2000 v taekwondo,355  na olympijských hrách  v Aténách  v roce  2004  i  ženský  zápas.  Do  olympijských  her   roku  2012  v Londýně  jsou  zařazeny  i  soutěže žen v boxu. Začlenění žen do úpolových soutěží nebylo jednoduché, a mnohdy odmítání žen  do soutěží v džudu (a i odpírání možnosti stát se rozhodčími) mělo za následek i soudní rozepře.356   Před  tím,  než  byl  ženský  úpolový  sport  mezinárodně  uznán  jako  rovnocenný  s mužským,  závodily  ženy někdy i v utajení na mužských soutěžích.357  Následující tabulka (tabulka 9) přehledně ukazuje   zařazení  jednotlivých  úpolových  sportů  (mužských  disciplín)  do  programu  letních  olympijských  her  s grafickým znázorněním vstupu ženských disciplín (xxxxxxx).  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    75    Tabulka 9. Zařazení žen v úpolových sportech na novodobých olympijských hrách   Šerm  Zápas  Přetahování  lanem  Box  Džúdó  Taekwondo  1896 Atény              1900 Paříž              1904 St. Louis              1908 Londýn              1912 Stockholm              1920 Antverpy              1924 Paříž  xxxxxxx            1928 Amsterdam  xxxxxxx            1932 Los Angeles  xxxxxxx            1936 Berlín  xxxxxxx            1948 Londýn  xxxxxxx            1952 Helsinky  xxxxxxx            1956 Melbourne  xxxxxxx            1960 Řím  xxxxxxx            1964 Tokio  xxxxxxx            1968 Mexiko  xxxxxxx            1972 Mnichov  xxxxxxx            1976 Montreal  xxxxxxx            1980 Moskva  xxxxxxx            1984 Los Angeles  Xxxxxxx            1988 Soul  Xxxxxxx            1992 Barcelona  Xxxxxxx        xxxxxxx    1996 Atlanta  Xxxxxxx        xxxxxxx    2000 Sydney  Xxxxxxx        xxxxxxx  Xxxxxxx  2004 Atény  Xxxxxxx  xxxxxxx      Xxxxxxx  xxxxxxx  2008 Peking  Xxxxxxx  xxxxxxx      Xxxxxxx  xxxxxxx  2012 Londýn  Xxxxxxx  xxxxxxx    Xxxxxxx  Xxxxxxx  xxxxxxx    Jak můžeme vidět, některé úpolové sporty čekaly na zařazení ženských disciplín poměrně dlouho, u  zápasu  a  boxu  108  let,  některé  disciplíny  se  jich  nedočkaly.  U  přetahování  lanem  je  nezařazení  ženských  disciplín  v jeho  krátké  olympijské  historii  pochopitelné.  U  zápasu  a  boxu  jakoby  dlouho  rezonovala  slova  P.  de  Coubertina,  který  se  obával,  že  by  olympijské  hry  se ženami  byly  neuskutečnitelné,  neestetické  a  nevhodné.  V tabulce  10  podáváme  porovnání  časové  prodlevy  zařazení mužských a ženských disciplín u jednotlivých olympijských úpolových sportů.  Tabulka 10. Časový posun zařazení ženských disciplin oproti mužským disciplinám       Je  nutno  poznamenat,  že  takovýto  pohled  je  velmi  zjednodušující.  Zařazení  soutěží  žen  totiž  neznamená, že mohou závodit ve všech disciplínách, nebo že je otevřeno tolik váhových kategorií    šerm  zápas  džúdó  taekwondo  box  soutěže mužů  1896  1896  1964  2000  1904  soutěže žen  1924  2004  1992  2000  2012  časový posun  28  108  28  0  108  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    76    jako  v  soutěži  mužů.  Vyrovnání  počtu  mužských  a  ženských  disciplín  je  výsledkem  mnohaletého  vývoje. Objektivnější pohled na současný stav získáme analýzou dat z připravovaných olympijských  her 2012 v Londýně. V šermu je počet kategorií stejný, ženské týmy šermují pouze s fleretem (lehčí,  původně cvičná zbraň) místo kordu (tabulka 11). V džudu (tabulka 12) a taekwondo (tabulka 13) je  počet kategorií stejný. V zápasu je sedm váhových kategorií mužů a pouze čtyři ženské (tabulka 14).  V boxu (tabulka 15) bude deset mužských váhových kategorií (proti dřívějším 11) a tři ženské, které  však některé ženy, které se budou chtít kvalifikovat, donutí výrazně pracovat se svojí váhou.  Tabulka 11. Ženské a mužské disciplíny na olympijských hrách 2012 v Londýně – šerm Ženy  Muži  Kord (individ.)  Kord (individ.)  Fleret (individ.)  Kord (team)  Fleret (team)  Fleret (individ.)  Šavle (individ.)  Šavle (individ.)  Šavle (team)  Šavle (team)    Tabulka 12. Ženské a mužské váhové kategorie na olympijských hrách 2012 v Londýně – džúdó Ženy  Muži  ‐48 kg  ‐60 kg  ‐52 kg  ‐66 kg  ‐57 kg  ‐73 kg  ‐63 kg  ‐81 kg  ‐70 kg  ‐90 kg  ‐78 kg  ‐100 kg  +78 kg  +100 kg    Tabulka 13. Ženské a mužské váhové kategorie na olympijských hrách 2012 v Londýně – taekwondo Ženy  Muži  ‐49 kg  ‐58 kg  ‐57 kg  ‐68 kg  ‐67 kg  ‐80 kg  +67 kg  +80 kg    Tabulka 14. Ženské a mužské váhové kategorie na olympijských hrách 2012 v Londýně – zápas Ženy (jen volný  styl)  Muži (řecko‐římský  i volný styl)  ‐48 kg  ‐55 kg   ‐55 kg  ‐60 kg  ‐63 kg  ‐66 kg  ‐72 kg  ‐74 kg    ‐84 kg    ‐96 kg    ‐120 kg  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    77    Tabulka 15. Ženské a mužské váhové kategorie na olympijských hrách 2012 v Londýně – box Ženy  Muži  48 ‐ 51 kg  46 ‐ 49 kg  57 ‐ 60 kg  ‐52 kg  69 ‐ 75 kg  ‐56 kg     ‐60 kg     ‐64 kg    ‐69 kg    ‐75 kg    ‐81 kg    ‐91 kg    +91 kg    Sporty  sledující  současné  emancipační  trendy  postupně  dosáhly  vyrovnání  počtu  kategorií  mužů  i  žen.  Pouze  zápas  a  box,  a  to  zejména  vzhledem  k nedostatečnému  rozvoji  ženského  sportu  na  vrcholové úrovni, zařazuje soutěže v omezeném počtu kategorií.  V úpolových sportech sledujeme dominanci žen z asijských zemí. V Asii jsou ženské úpolové sporty  jedny  z nejúspěšnějších.  V tabulce  16  vidíme,  že  na posledních  třech  olympijských  hrách  v letech  2000 – 2008 (Sydney, Atény, Peking) ženy z asijských zemí získávaly medaile v úpolových a silových  sportech a také ve sportech spojených s bojovými činnostmi. Zápas žen byl zařazen až od roku 2004,  proto můžeme předpokládat, že by i v tomto sportu asijské ženy dosáhly lepšího umístění.  Tabulka 16. Úspěšnost žen asijských zemí na letních olympijských hrách v letech 2000 - 2008358 Pořadí  Sport  Zlatá medaile  Stříbrná  medaile  Bronzová  medaile  Přepočtené  body za  medaile  1.  vzpírání  15  7  10  69  2.  džúdó  12  6  13  61  3.  taekwondo  10  2  4  38  4.  střelba  5  4  4  27  5.  skoky do vody  4  4  2  22  6.  atletika  5  0  3  19  7.  lukostřelba  3  3  2  17  8.  sp. gymnastika  3  1  6  17  9.  plavání  3  2  4  17  10.  zápas  4  1  1  15  11.  stolní tenis  2  3  3  15  12.  badminton  3  1  3  14  13.  jachting  1  1  1  6  14.  šerm  0  2  0  4  15.  cyklistika  0  1  2  4    Je jistě (a taky bude) otázkou sportovní emancipace i otázkou estetiky a filozofie soutěžního sportu,  jestli je skutečně vhodné zařazovat soutěže žen ve všech úpolových sportech. Jediný úpolový sport, i  olympijský  sport  vůbec,  ve  kterém  ženy  dosud  nesoutěžily,  je  box.  Zajímavostí  je  i  to,  že  v  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    78    olympijských  úpolových  sportech  jsou  zařazeny  pouze  disciplíny  zápasové,  kde  bojují  dva  lidé  dle  určených pravidel o vítězství ve fiktivním, sportovním boji. Nehledě na to, že ke sportování obecně a  přímé kompetici inklinují spíše chlapci a muži.359  Můžeme říct, že obecně mají i tyto discipliny v oblibě  zejména  muži,  a  to  i  v celosvětovém  měřítku.  Zařazení  stejných  ženských  disciplín  jako  obrazu  mužských  disciplín  je  možné  považovat  za  příliš  mechanické.  Oproti  zápasovým  jsou  známé  nesoubojové úpolové disciplíny, kde je zastoupení žen velké a přirozené, kupříkladu v  aikidó, karate  (kata), wušu (taolu) a podobně. Tyto úpolové sporty ale nejsou zařazeny v programu olympijských  her.  Ženy  zatím  musí  bojovat  v disciplínách,  které  byly  vytvořeny  muži  pro  muže.  Pokud  bychom  chtěli zůstat u džuda, jsou zde již několik let  rozvíjející se soutěže v cvičení kata. V těchto disciplínách  se mohou ženy realizovat z hlediska estetického podobně jako v některých typicky ženských sportech  (moderní gymnastika, synchronizované plavání apod.).    4.3.2. Historie ženského džuda   Tradičně  se  všechny  olympijské  sporty  chápou  jako  mužské.  Média  od  počátku  ženského  sportu  dodržují pět starých nepsaných pravidel, když popisují ženy ve sportu.360  Gendrové označení závodů  bývá popsáno jako závod žen, ženská soutěž a podobně, u mužských závodů se pojem závod, soutěž  obejde  bez  přívlastku.  Implikuje  to,  že  ženský  sport  není  skutečným  (tj.  mužským  sportem).  V poslední  době  bývá  sporadicky  porušováno  pravidlo  povinné  heterosexuality,  vnímající  sportovkyně jako mužské sexuální objekty, nebo v heterosexuálních rolích jako přítelkyně, manželky,  matky.  Komentáře  vyzdvihují  očekávanou  feminitu,  zaměřují  se  na  tradičně  femininní  fyzické  i  emocionální  znaky  jako  jemná,  slabá,  krásná,  oddaná,  věrná  atd.  Další  z pravidel,  infantilizace,  reprezentuje dospělé sportující  ženy jako děvčata, mladé dámy, anebo předpokládá použití pouze  křestního jména. Média se konečně zaměřují i na aspekty nesouvisející se sportem, jako jsou rodinné  vztahy,  osobní  a  pracovní  život,  takovým  způsobem,  který  podsouvá  myšlenku,  že  sport  pro  ženy  může být pouze sekundárním zájmem a jejich sportovní úspěchy jsou ve vztahu k úspěchům mužů  nepodstatné. Od přelomu třetího tisíciletí se do popředí dostává další nové pravidlo, nacionalizace.  Zatím nebyl proveden komplexní výzkum podle jednotlivých sportů. Z publikovaných prací je zřejmé,  že  ve  využívání  těchto  nepsaných  pravidel  je  u  jednotlivých  sportů  rozdíl.361   U  džuda  můžeme  předpokládat  i  rozdíl  v popisu  závodnic  v jednotlivých  váhových  kategoriích,  jak  to  sledujeme  například  u  přezdívky  japonské  fenomenální  závodnice  v kategorii  do  48  kg  Rjoko  Tamura‐Tani  –  Jawara čan. Výjimky z těchto pravidel nalezneme pouze u totalitních společností, například v Severní  Koreji.362   Média  využívají  ženy  i  jako  marketingový  nástroj,  a  obrazový  materiál  je  u  velkých  sportovních  událostí orientován na jejich prezentaci. Předpokládá se, že o sport se zajímají především muži, ty má  přitáhnout  přitažlivá  sportovní  fotografie  ženy,  aby  pak  četli  především  o  mužském  sportu.363   V  médiích je větší část věnována mužskému sportu.  Džúdó bylo ale v  porovnání s jinými sporty (na  olympijských  hrách  1996‐2004  ve  vysílání  americké  televizní  společnosti  NBC)  vysíláno  v zanedbatelné délce času, méně než 0,1%.364  Podobná situace s distribucí materiálů (písemného i  fotografického)  je  i  v jiných  sportech.  V atletice  byly  sledovány  britské  The  Times  a  Daily  Mail  od  olympijských her 1948 do olympijských her 2004. Bylo zjištěno, že s výjimkou roku 2004 byla většina  materiálů psaná o mužích. Autor studie ale potvrzuje, že postupem času byly zejména fotografie žen  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    79    víc  a  víc  sexistické,  někdy  hraničící  s lehkou  pornografií.365   Na  druhé  straně,  v případě  úpolového  sportu, může mediální obraz nemaskulinních žen‐bojovnic pomoci více jej otevřít pro dívky.366   Trénování  džuda  je  koedukativní,  takže  se  ženy  a  muži  dostávají  do  sociálního  kontaktu.  Sociální  interakce  diferencují  džudistky  a  džudisty  v jejich  ženských  a  mužských  rolích.  Navzdory  tomu,  že  džúdó  je  maskulinní  sport,  ženy,  které  v běžném  životě  přebírají  znaky  mužských  rolí,  nebo  jsou  dokonce  označovány  za  mužatky,  v tréninkovém  procesu  hrají  role  žen  a  muži  se  k nim  chovají  protektivně.367  Ženy se také musejí vyrovnat s maskulinizací svého těla. Je zřejmé, že ve sportech jako  je džúdó, zápas a podobně je sportovní výkonnost do velké míry svázaná s rozvojem tělesné síly a  hypertrofií  svalstva.  Ženy  tedy  musejí  vytvořit  rovnováhu  ve  vnímání  svého  sportovního  těla,  nevyhnutelného  pro  dosahování  vysokých  sportovních  výkonů,  a  svého  soukromého  těla,  které  umožňuje  plnit  role  ženy.  U  dospělých  žen  zápasnic  se  například  sledovala  vnitřní  tendence  být  a  zůstat ženou se současnou akceptací silně muskulárního těla.368  Jistá ztráta soukromého těla je tedy  nahrazována jinými prostředky.   Guérandel a Mennesson369  na základě Goffmanova interakčního paradigmatu analyzovali genderové  vztahy mezi pokročilými džudisty. Výzkumníci sledovali osobní historii sportovců i kontext interakcí a  provedli sérií interview. Výsledky svědčí o existenci diferencovaného chování v závislosti na pohlaví  po dobu tréninku džuda i během boje, kdy princip hrdosti je prvořadý. Chování představuje sdělení  mimo  rámec  obvyklé  komunikace,  směřující  k  posílení  genderové  hierarchie.  V koedukovaných  interakcích závodníci chápou svoje pozice jako pozice mužů a žen, ale zároveň chtějí být uznáni jako  džudisté. Gendrové rozdíly jsou však, až na výjimečné situace, důležitější.  Cesta  žen  k olympijskému  (a  vůbec  soutěžnímu  džudu)  byla  dlouhá  a  obtížná.  Kanó  sice  již  v roce  1926  formálně  otevřel  skupinu  pro  ženy  a  dívky370   –  Kódókan  džoši  bu,  ale  jejich  cvičení  bylo  orientováno  pouze  na  způsob  tělesné  výchovy.  Nejvýznamnější  osobností  tradičního  džuda  je  bezpochyby Keiko Fukuda,371  vnučka Kanóova učitele Hačinosuke Fukudy a poslední žijící studentka  zakladatele  džuda  Kana.  Fukuda  žije  od  roku  1966  ve  Spojených  státech  a  vyučuje  zejména  kata.  Podařilo  se  jí  také  zlomit  sexistický  přístup  Kódókanu  k udělování  stupňů.  Kódókan  nikdy  nepředpokládal, že by žena mohla dosáhnout vyšší než 5. dan. I Fukuda byla 5. dan po více než třicet  let. Díky její oddanosti džudu (nikdy se nevdala372 ) i dlouhému životu byl Kódókan přinucen udělit jí 9.  dan  (v  roce  2006  ve  věku  93  let).  Fukuda  se  také  snaží  udržet  rovnováhu  mezi  cvičením  kata  a  randori.373   Obecná  tendence  je  ale  na  Západě  v zápasovém,  soutěžním  džudu,  ke  kterému  vedla  dlouhá a nelehká cesta.  Ženám  po  rozšíření  džuda  obvykle  nebylo  povoleno  soutěžit  ani  v západních  zemích.  Sice  již  na  začátku padesátých let dvacátého století některé státy (například Francie 1950 a Maroko) dovolovaly  zápasy žen,  ale samostatné, čistě ženské turnaje byly organizovány až v dalším desetiletí  (Západní  Německo,  Švýcarsko,  Rakousko,  Itálie  a  Velká  Británie).  Tyto  soutěže  se  často  organizovaly  za  zavřenými dveřmi s vyloučením veřejnosti, protože se předpokládalo, že pohled na boj dvou žen by  byl nehezký.374  Impulz pro plnou sportizaci ženského džuda vyšel ze Spojených států amerických a je  spojen se jménem Rusty (Stewart) Kanokogi.375  Kanokogi vyrůstala v brooklynských ulicích New Yorku  a svého času bývala vůdkyní dívčího gangu. Měla mnoho zkušeností z pouličních válek gangů. Protože  v té době nebyla žádná možnost zápasit se ženami, účastnila se na začátku šedesátých let inkognito  několika  mužských  soutěží,  které  vyhrála.  A  i  když  jí  byly  medaile  odebrány,  vytvořila  tak  tlak  na  zavedení  ženských  soutěží.  Kanokogi  získala  věhlas  i  na  návštěvě  japonského  Kódókanu.  Americká  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    80    Amateur Athletic Union zorganizovala první americký šampionát v roce 1974, ve stejném roce, kdy  Evropská unie džuda uspořádala experimentální ženskou soutěž v italském Janově. V roce 1975 bylo  uspořádáno první oficiální mistrovství Evropy, a pak v roce 1980 v New Yorku i mistrovství světa žen.  Ženské džúdó se stalo olympijským sportem v roce 1992 na olympijských hrách v Barceloně poté, co  bylo předvedeno jako ukázkový sport na olympijských hrách 1988 v Soulu.  V současnosti je džúdó žen rozvinuté po celém světě, i když ne ve všech kulturách stejně. Japonsko  spolu  s Čínou  jsou  mezi  asijskými  zeměmi  dominantní  v zisku  medailí  v džudu,  ale  i  taekwondo.376   Naopak některé státy rozvoji ženského džuda brání. Kulturní rozdíly jsou u ženského džuda limitující  víc než u mužů. Příkladem z islámské kultury a omezení v pravidlech oblékání je alžírská závodnice  z devadesátých  let  dvacátého  století  Salima  Souakri.377   Ortodoxní  islám  klade  také  překážky   společnému sportování žen a mužů, negativně vidí i sportovní diváctví, a tak dále. A další, tragický  příklad  z Alžírska:  Houria  Zedat,  talentovaná  závodnice,  odmítla  na  příkaz  místní  extremistické  skupiny  přestat  trénovat.  V následujících  letech  jí  před  vlastníma  očima  popravili  matku  a  dva  bratry.378 Jiný, pozitivnější příklad dokazuje, že za jistých okolností je možné i v takovéto společnosti  věnovat  se  sportu.379   Obecný  pohled  mužů  (stanovujících  pravidla)  na  ženy  a  na  provozování  sportovních  aktivit  (zvlášť  monokulturních  bojových  aktivit)  v   afrických  zemích,  ale  i  v  jiných  patriarchálních společnostech, je  velmi negativní.  Na druhé straně jsou zde příklady z komunistické Kuby. Mark Law380  v této souvislosti píše doslovně o  bojových strojích. Je obecnou otázkou sportovní etiky, kde je hranice mezi autonomním sportovcem,  který  je  motivován  především  vlastní  vůlí  dosáhnout  úspěchu,  a  sportovcem,  který  je  pouhým  nástrojem úspěchu reprezentačního týmu a vysílajícího státu.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    81      5. Praxe olympijského džuda   V současnosti  je  možné  získat  různé  údaje  o  olympijských  hrách  a  jejich  výsledcích  z rozličných  veřejně  přístupných  zdrojů.  Na  mnoha  internetových  stránkách  nalezneme  jednoduché  statistické  přehledy o výsledcích soutěží, o jejich vítězích a úspěšnosti jednotlivých států.381  Tyto přehledy ale  nejsou autorizovány a obsahují v detailech chyby. Současně je přehled uváděn velmi zjednodušeně,  někdy  až  povrchně.  Podobně  je  tomu  i  u  jediné  tištěné  publikace  k tomuto  tématu.382   Následující  kapitoly  se  nebudou  zabývat  obecně  známými  informacemi  (řebříček  států  na  jednotlivých  olympijských hrách, nebo celkově apod.). Budeme se zde zabývat  analýzou údajů, které jsme získali  z oficiálních  výsledkových  listin  (uveřejněných  na  stránkách  Mezinárodní  federace  džuda383 )  anebo  jejich  oficiálních reportů olympijských her.  Zkoumaný soubor – medailisté z olympijských her a mistrovství světa  Pracovali jsme se základním souborem 1665 účastníků všech olympijských her a mistrovství světa,  kteří se umístnili na 1., 2. anebo 3. místě. Z tohoto počtu bylo 981 mužů a 684 žen. Tento rozdílný  počet je dán kratší historií ženského džuda. Podobně je tomu u počtu medailistů z olympijských her a  mistrovství světa. V souboru pracujeme s 1230 medailisty z mistrovství světa (z toho 686 mužů a 544  žen)  a  s 435  medailisty  z olympijských  her  (z  toho  295  mužů  a  140  žen).  V těchto  počtech  jsou  zahrnutí všichni medailisté tak, že pokud někdo získal medaile vícekrát, je započítán vícekrát.  Zkoumaný soubor – zápasy a vítězné techniky z olympijských her a mistrovství světa  V současnosti je možné používat i různé softwarové aplikace pro analýzu technik v džudu. I když je  prokázané, že jejich použití pomáhá v detailní analýze výkonu sportovců,384  tyto programy vyžadují  různě náročné zaučení, a jsou závislé na spolehlivosti dat. Hodnocená data se považují za validní až  po jejich triangulaci, případně musí být využity oficiální výsledky soutěže, pokud jsou zaznamenávány.  Podobně jsme pracovali i zde, když jsme z oficiálních výsledkových listin, zpravidla uveřejněných ve  zprávách  z jednotlivých  olympijských  her,  odečítali  všechny  údaje  potřebné  k analýze.  Problémem  bylo, že ne u všech olympijských her byly všechny  údaje zaznamenány. Navzdory tomuto jsme se  rozhodli  používat  pouze  oficiální  údaje,  abychom  tak  mohli  zachytit  oficiální  historii  technik  na  olympijských hrách. V tabulce 17 podáváme souhrn získaných údajů ze všech olympijských her.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    82    Tabulka 17. Úplnost údajů o jednotlivých zápasech z olympijských her (muži i ženy) Olympijské hry  techniky  Časy zápasů  1964, Tokio  X  X*  1972, Mnichov      1976, Montreal  X  X  1980, Moskva    X  1984, Los Angeles  X  X  1988, Soul    X  1992, Barcelona  X  X  1996, Atlanta  X  X  2000, Sydney  X  X  2004, Atény  X  X  2008, Peking      Vysvětlivky:  X – všechny údaje  * ‐ pouze u finálových zápasů  Metodika analýzy praxe džuda  Za stěžejní považujeme věcnou analýzu získaných dat, protože umožňuje vyvodit závěry pro praxi.  Tam,  kde  to  umožňovaly  podmínky  dat,  jsme  trendy  ověřili  také  statistickými  metodami.  Ke  statistickému vyhodnocení jsme použili analýzu rozptylu (Analysis Of Variance, ANOVA). Tato metoda  nám umožňuje porovnávat průměry několika základních souborů. Název analýzy rozptylu vyplývá ze  skutečnosti,  že  určení,  zda  mezi  průměry  několika  základních  souborů  jsou  rozdíly,  se  zakládá  na  analýze různých forem rozptylu spojeného s náhodnými výběry.  Námi  použitá  jednofaktorová  (nebo  vícefaktorová)  analýza  rozptylu  je  určena  k  posouzení  vlivu  jednoho  (nebo  více)  faktoru  na  sledovanou  hodnotu,  nebo  porovnání  výsledků  z  různých  zdrojů.  Analýza rozptylu zjišťuje statistickou významnost rozdílu průměrů v podsouborech, podobně jako t‐ test, ale podsouborů může být více než dva. Ty mohou být vymezeny jednou nezávislou proměnnou.  Hladina statistické významnosti byla stanovena α < 0,05.  Jako  alternativní  koncept  používáme  testování  hladiny  věcné  významnosti,  a  to  podle  koeficientu  „effect  size“  η2  (eta‐squared),  který  obecně  vyjadřuje  relativní  podíl  experimentálního  faktoru  na  rozptylu  velikosti  efektu  oproti  jiným  vlivům,  zvláště  náhodným.385   Jednou  z hlavních  výhod  koeficientu  je  jeho  nezávislost  na  rozsahu  výběru.  U  η2  nabývá  hodnot  od  0  do  1.  Čím  vyšší  je  hodnota,  tím  větší  je  prokázaný  efekt  experimentálního  činitele.  Data  byla  zpracována  v systému  STATISTICA 9.1.    5.1. Džudisté na olympijských hrách   Váhové kategorie v džudu  Váhové  kategorie  byly  od  počátku  olympijské  historie  džuda  předmětem  dohadů  a  diskusí.  Na  olympijských  hrách  v Tokiu  se  zápasilo  ve  čtyřech  váhových  kategoriích.  Na  dalších  olympijských  hrách  v roce  1972  v Mnichově  již  v šesti,  a  na  olympijských  hrách  1980  v Los  Angeles  až  v osmi  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    83    kategoriích (tabulka 18). Od olympijských her 1988 v korejském Soulu se po zrušení kategorie bez  rozdílu  vah  zápasí  v sedmi  váhových  kategoriích.  Ženy,  které  se  poprvé  dostaly  na  olympijské  hry  v roce 1992 v  Barceloně, zápasí také v sedmi kategoriích. Připomeňme na tomto místě, že Kanó, i  když ze zápasu znal rozdělování do váhových kategorií, nikdy nevyvíjel snahu zavést je i pro Kódókan  džúdó.  Na  druhé  straně  nepředpokládal,  že  může  vždy  vyhrát  i  menší  a  slabší  jedinec.  Kanó  sám  popisuje  své  snahy  (které  skončily  neúspěchem)  z konce  devatenáctého  století  ‐  vyhledávat  silné  chlapce a vychovávat je a trénovat v Kódókanu.386   Tabulka 18. Počet váhových kategorií na olympijských hrách - muži Olympijské hry  Počet váhových kategorií  Do OH 1964  Žádné váhové kategorie  OH 1964  4 váhové kategorie (včetně open)  OH 1972, 76  6 váhových kategorií (včetně open)  OH 1980, 84  8 váhových kategorií (včetně open)  OH 88, 92  7 váhových kategorií (open zrušena)  Od OH 1996  7 váhových kategorií, navýšení kg    Nástup  a  vítězství  Geesinka  na  začátku  šedesátých  let  předznamenal  počátek  úspěšných  džudistů  fyzicky extrémně připravených. Znovu nastolil otázku, do jaké míry přece jenom velikost a síla hraje  roli v úspěšnosti v džudu.  Po vzoru jiných olympijských úpolových sportů, zápasu a boxu, byla pro olympijské hry 1964 v Tokiu  stanovená  lehká  váha  (do  68  kg),  střední  váha  (do  80  kg)  a  těžká  váha.  Počet  kategorií  se  pak  navyšoval, ke změnám došlo celkem čtyřikrát (tabulka 19). U žen bylo na olympijských hrách vždy  sedm kategorií, pouze od olympijských her v roce 2000 došlo k navýšení kg u pěti z nich (tabulka 20).  Tabulka 19. Skupiny váhových kategorií na olympijských hrách - muži Váhová kategorie  OH 1964  OH 1972, 76  OH 1980, 84  OH 1988, 92  Od OH 1996  Extra‐Lightweight      60  60  60  Half‐ Lightweight      65  65  66  Lightweight  68  63  71  71  73  Half‐Middleweight    70  78  78  81  Middleweight  80  80  86  86  90  Half‐Heavyweight    93  95  95  100  Heavyweight  Up to 80 kg  Up to 93 kg  Up to 95 kg  Up to 95 kg  Up to 100 kg  Open  Bez rozdílu vah  Bez rozdílu vah Bez rozdílu vah       Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    84    Tabulka 20. Skupiny váhových kategorií na olympijských hrách - ženy Váhová kategorie  OH 1992, 96  Od OH 2000  Extra‐Lightweight  48  48  Half‐ Lightweight  52  52  Lightweight  56  57  Half‐Middleweight  61  63  Middleweight  66  70  Half‐Heavyweight  72  78  Heavyweight  Up to 72  Up to 78    Problém kategorizování, které použijeme pro další statistické zpracování, může být tedy v tom, že  pokud na olympijských hrách 1964 startovali závodníci ve čtyřech kategoriích: lehké (68 kg), střední  (80 kg), těžké (nad 80 kg) a otevřené (bez rozdílu vah), v pozdějších letech se kategorie rozšiřovaly  v obou směrech. U stejných kategorií (slovním vyjádřením) je tedy značný rozdíl. Tento rozdíl stoupá  s výší  kategorie.  U  pololehké  je  to  1  kg,  u  lehké  10  kg,  u  polostřední  11  kg,  u  střední  10  kg,  u  polotěžké 7 kg a u těžké až 20 kg.  Podobně  to  bylo  i  u  váhových  kategorií  na  mistrovstvích  světa,  které  v zásadě  kopírují  kategorie  olympijských her, jak je u mužů patrné z tabulky 21 a u žen z tabulky 22.  Tabulka 21. Skupiny váhových kategorií na mistrovstvích světa - muži Váhová kategorie  MS 1956‐63  MS 1965  MS 1967‐75  MS 1979‐97  Od MS 1999  Extra‐Lightweight        60  60  Half‐ Lightweight        65  66  Lightweight    68  63  71  73  Half‐ Middleweight      70  78  81  Middleweight    80  80  86  90  Half‐Heavyweight      93  95  100  Heavyweight    Up to 80  Up to 93  Up to 95  Up to 100 kg  Open  Bez rozdílu vah  Bez rozdílu vah Bez rozdílu vah Bez rozdílu vah  Bez rozdílu vah   Tabulka 22. Skupiny váhových kategorií na mistrovstvích světa - ženy Váhová kategorie  MS 1980‐97  Od MS 1999  Extra‐Lightweight  48  48  Half‐ Lightweight  52  52  Lightweight  56  57  Half‐Middleweight  61  63  Middleweight  66  70  Half‐Heavyweight  72  78  Heavyweight  Up to 72  Up to 78  Open  Bez rozdílu vah  Bez rozdílu vah  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    85    Váhové  kategorie  je  tedy  možné  společně  u  olympijských  her  a  mistrovstvích  světa  sledovat  buď  podle nejnižšího počtu kategorií (4 kategorie), anebo podle nejvyššího počtu kategorií (8 kategorií).  Sledování  podle  nejnižšího  počtu  kategorií  má  z pohledu  džuda  vetší  význam  a také  to  dovoluje  zahrnout všechna období. I ta, na kterých se soutěžilo pouze ve čtyřech váhových kategoriích (včetně  open).  Některé  váhy  se  sice  v jednotlivých  obdobích  mohou  překrývat,  pro  naše  sledování  je  ale  vyhovující  slovní  označení  váhové  kategorie.  Tabulka  23  přehledně  znázorňuje  rozdělení  váhových  kategorií na olympijských hrách a mistrovstvích světa podle jejich nejnižšího počtu.  Tabulka 23. Rozdělení váhových kategorií na olympijských hrách a mistrovstvích světa podle jejich nejnižšího počtu Váhová kategorie  Muži  Ženy  Lightweight (+half a extra)  60, 65, 66, 68, 63, 71, 73  48, 52, 56, 57  Middleweight (+half)  70, 78, 81, 80, 86, 90  61, 63, 66, 70  Heavyweight (+half)  93, 95, 100, +80, +93, +95, +100  72, 78, +72, +78  Open  Bez rozdílu vah  Bez rozdílu vah    Na všech olympijských hrách a mistrovstvích světa jsme zaznamenali zisk 1665 medailí. V průběhu  historie se objevilo několik fenomenálních sportovců, kteří dokázali získávat medailové umístění po  několik  let.  44  %  všech  sportovců  získalo  víc  než  jenom  jednu  medaili  z mistrovství  světa  a  olympijských  her.  Zcela  nejúspěšnější  závodnicí  je  Rjoko  Tamura  Tani  se  ziskem  13  medailí.  S jedenácti  medailemi  je  druhou  nejúspěšnější  závodnicí  Ingrid  Berghmans.  Dále  Kubánka  Driulis  Gonzáles s devíti medailemi. Další závodnice a závodníky uvádíme v následující tabulce (tabulka 24).  Převaha žen je způsobená především nižší celosvětovou konkurencí.  Tabulka 24. Džudisté s vysokým počtem medailových umístění na olympijských hrách a na mistrovstvích světa Počet medailí  Ženy  Muži  13  Tamura Tani    11  Berghmans    9  Gonzáles    8  Beltrán, Sun‐Hui, Cukada  Ogawa, van de Walle  7  Bryant, Fernández, Howey, Tanabe  Douillet, Glahn, Koga  6  Anno, Claßen, Gal, Fenglian, Min‐Sun, Rendle  Adams, Arencibia, Quellmalz, Riner,  Šinohara, Tmenov    V Japonsku jsou stále nejprestižnější soutěží celojaponská mistrovství. V této tradiční soutěži se bojů  do  roku  1986  účastnili  pouze  muži  a  to  jen  v kategorii  open.  Tato  soutěž  byla  poslední  baštou  tradičního  chápání  šiai.  Od  roku  2011  se  budou  i  celojaponská  mistrovství  pořádat  podle  pravidel  Mezinárodní  federace  džuda.  Nejvýznamnějšími  vítězi  po  2.  sv.  válce  jsou  Jasuhiro  Jamašita  (9  vítězství, dále 4 zlaté medaile z mistrovství světa a jedna zlatá medaile z olympijských her) a Naoja  Ogawa (7  titulů). U žen jsou nejvýznamnějšími vítězkami  Maki Cukada (9  titulů) a Joko  Tanabe  (6  titulů).  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    86    V dalším textu analyzujeme věk medailistů v soutěži, a to podle:  - Pohlaví (muži, ženy)  - Váhové kategorie (Lightweight, Middleweight, Heavyweight, Open)  - Dekáda  (rok  konání  soutěže  1950‐1959,  1960‐1969,  1970‐1979,  1980‐1989,  1990‐1999,  2000‐2009 a samostatně rok 2010)    Závislou proměnnou byl vždy věk (v celých rocích) medailistů na soutěži (v roku soutěže). Červenou  barvou  vždy  označujeme  muže,  modrou  barvou  ženy.  Všechny  grafy  a  statistické  výpočty  jsou  vytvořeny pomocí programu STATISTICA 9.1.  Obrázek 12. Věk závodníků na olympijských hrách a mistrovstvích světa podle jednotlivých dekád   Na obrázku 12 vidíme graficky znázorněné nevážené marginální průměry mužů i žen na olympijských  hrách a mistrovstvích světa. Jednotlivé průměry byly vypracovány vždy za jednu dekádu, kromě roku  2010,  který  je  počítán  samostatně.  Největší  rozptyl  věku  vidíme  u  mužů  v padesátých  letech.  Mistrovství  světa  se  tehdy  účastnili  především  zkušení  džudisté.  Až  po  zisku  popularity  džuda  v šedesátých letech se průměrný věk snížil přibližně na dnešní úroveň. U žen byla situace opačná a  vidíme,  že  v osmdesátých  letech  byly  nejmladší.  V poslední  dekádě  se  průměrný  věk  mužů  a  žen  vyrovnal. U žen je patrný nárůst průměrného věku způsobený popularizací ženského džuda po jeho  emancipaci  a  rozvojem  po  zavedení  velkých  soutěží.  V tabulce  25  uvádíme  číselný  přehled  dat  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    87    znázorněných v grafu na obrázku 12. Počet sledovaných osob varioval, protože v padesátých letech  se ještě nezápasilo ve váhových kategoriích a rok 2010 neoznačuje celou dekádu, ale pouze samotný  rok.  Tabulka 25. Věk závodníků na olympijských hrách a mistrovstvích světa podle jednotlivých dekád   pohlaví  dekáda  věk na soutěži Průměr  věk na soutěži Sm.Ch. N 1  ženy  1980  22,93023  0,248755 172 2  ženy  1990  23,73832  0,223013 214 3  ženy  2000  25,36066  0,208854 244 4  ženy  2010  24,62500  0,576716 32 5  muži  1950  28,00000  1,233070 7 6  muži  1960  25,09434  0,448125 53 7  muži  1970  25,64063  0,288358 128 8  muži  1980  25,26337  0,209283 243 9  muži  1990  24,86792  0,224062 212 10  muži  2000  25,36364  0,209715 242 11  muži  2010  25,18750  0,576716 32   V tabulce  26  uvádíme  analýzu  rozptylu  (ANOVA).  Pomocí  tohoto  testu  zjišťujeme,  zdali  je  nějaký  rozdíl ve všech datech (muži i ženy společně, první řádek) a rozdíl v datech mužů a žen. Rozdíl v obou  případech  není  statisticky  významný  (p<0.05).  Také  věcná  významnost  definovaná  eta  squared  je  velmi nízká. Porovnávali jsme tedy jednotlivá data navzájem mezi sebou, abychom viděli, zda alespoň  některá vykazují statisticky významný rozdíl.  Tabulka 26. Analýza rozptylu (ANOVA): Věk závodníků na olympijských hrách a mistrovstvích světa podle jednotlivých dekád   SČ  SV  PČ  F p η2   rok  425,17  3  141,722  13,316 0,000 0,025 pohlaví * rok 303,47  3  101,156  9,504 0,000 0,018 Legenda:  SČ efekt – součet čtverců vlivem (grupovací proměnné) X  SV – stupně volnosti  PČ efekt – rozptyl vlivem (grupovací proměnné) X ‐tzv. průměrný součet čtverců  F – hodnota testovacího kritéria  p – minimální hladina významnosti, na níž lze nulovou hypotézu zamítnout  η 2  – koeficient eta‐squared vyjadřující věcnou významnost (effect size)    V tabulce  27  podrobně  analyzujeme  vztahy  mezi  průměrným  věkem  vítězů  olympijských  her  a  mistrovství  světa  v jednotlivých  dekádách  s použitím  Fisherovho  LSD  testu.  Červená  čísla  v tabulce  označují,  ve  kterých  dekádách  byl  věk  jednotlivých  skupin  džudistů  signifikantně  rozdílný.  Věk  závodníků  mužů  a  žen  byl  až  do  dekády  se  začátkem  v roce  2000  odlišný.  Padesátá  léta  jsou  výjimečná zápasy starších džudistů mužů. Poté již byli džudisté stejného průměrného věku, kromě  porovnání devadesátých a sedmdesátých let.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    88    Tabulka 27. Mnohonásobné pozorování-rozdíly mezi skupinami (Fisherův LSD test): Věk závodníků na olympijských hrách a mistrovstvích světa podle jednotlivých dekád   Pohlaví  dekáda  {1}  {2}  {3}  {4}  {5}  {6}  {7}  {8}  {9}  {10}  {11}  1  Ženy  1980    0,016  0,000  0,007  0,000  0,000  0,000  0,000  0,000  0,000  0,000  2  Ženy  1990  0,016    0,000  0,152  0,001  0,007  0,000  0,000  0,000  0,000  0,019  3  Ženy  2000  0,000  0,000    0,231  0,035  0,590  0,432  0,742  0,108  0,992  0,778  4  Ženy  2010  0,007  0,152  0,231    0,013  0,521  0,115  0,298  0,695  0,229  0,490  5  Muži  1950  0,000  0,001  0,035  0,013    0,027  0,063  0,029  0,013  0,035  0,039  6  Muži  1960  0,000  0,007  0,590  0,521  0,027    0,305  0,733  0,651  0,586  0,899  7  Muži  1970  0,000  0,000  0,432  0,115  0,063  0,305    0,290  0,035  0,437  0,482  8  Muži  1980  0,000  0,000  0,742  0,298  0,029  0,733  0,290    0,197  0,735  0,902  9  Muži  1990  0,000  0,000  0,108  0,695  0,013  0,651  0,035  0,197    0,106  0,606  10  Muži  2000  0,000  0,000  0,992  0,229  0,035  0,586  0,437  0,735  0,106    0,774  11  Muži  2010  0,000  0,019  0,778  0,490  0,039  0,899  0,482  0,902  0,606  0,774      Analyzovali  jsme  také  vztah  věku  účastníků  olympijských  her  a  mistrovství  světa  k váhovým  kategoriím,  ve  kterých  soutěžili.  Protože  je  džúdó  muskulárním  sportem,  zdá  se  být  logické,  že  závodníci ve vyšších váhových kategoriích jsou současně starší závodníci. V grafickém znázornění na  obrázku  13  je  u  mužů  skutečně  viditelná  tendence  vyššího  věku  u  vyšších  váhových  kategorií.  Uvedené tendence absolutních hodnot jsme tedy ověřovali pomocí analýzy rozptylu (ANOVA, tabulka  28) a dále mnohonásobným pozorováním rozdílů mezi skupinami (Fisherův LSD test, tabulka 29). U  porovnání věku podle váhových kategorií jsme nalezli pouze malé statistické rozdíly (tabulka 28).    Obrázek 13. Věk závodníků na olympijských hrách a mistrovstvích světa podle jednotlivých váhových kategorií Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    89    Tabulka 28. Analýza rozptylu (ANOVA): Věk závodníků na olympijských hrách a mistrovstvích světa podle jednotlivých váhových kategorií   SČ  Stupně - volnosti PČ F p η2   pohlaví * váhová kategorie 134,6  3 44,9 4,14 0,006  0,008  Legenda:  SČ efekt – součet čtverců vlivem (grupovací proměnné) X  SV – stupně volnosti  PČ efekt – rozptyl vlivem (grupovací proměnné) X ‐tzv. průměrný součet čtverců  F – hodnota testovacího kritéria  p – minimální hladina významnosti, na níž lze nulovou hypotézu zamítnout  η 2  – koeficient eta‐squared vyjadřující věcnou významnost (effect size)    Červená  čísla  v tabulce  29  označují,  ve  kterých  váhových  kategoriích  byl  věk  jednotlivých  skupin  džudistů signifikantně rozdílný. Zjistili jsme, že v těžké váze a kategorii bez rozdílu vah je u mužů váha  sportovců stejná, což je způsobeno tím, že v kategorii open jsou úspěšní (a tedy v ní startují) těžcí  závodníci. U žen nebyly shledány signifikantní rozdíly ve věku v jednotlivých váhových kategoriích.  Tabulka 29. Mnohonásobné pozorování-rozdíly mezi skupinami (Fisherův LSD test): Věk závodníků na olympijských hrách a mistrovstvích světa podle jednotlivých váhových kategorií   pohlaví  váhová kategorie  {1}  {2} {3} {4} {5} {6}  {7}  {8} 1  Ženy  Lightweight   0,331 0,228 0,973 0,022 0,001  0,000  0,000 2  Ženy  Middleweight  0,331   0,836 0,530 0,318 0,047  0,000  0,000 3  Ženy  Heavyweight  0,228 0,836   0,433 0,444 0,076  0,000  0,000 4  ženy  Open  0,973 0,530 0,433   0,171 0,037  0,000  0,000 5  muži  Lightweight 0,022 0,318 0,444 0,171   0,210  0,000  0,000 6  muži  Middleweight  0,001 0,047 0,076 0,037 0,210   0,003  0,000 7  muži  Heavyweight  0,000 0,000 0,000 0,000 0,000 0,003    0,185 8  muži  Open  0,000 0,000 0,000 0,000 0,000 0,000  0,185      Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    90      Obrázek 14. Věk medailistů – mužů a žen na olympijských hrách a mistrovstvích světa v jednotlivých dekádách podle umístění Zajímavé výsledky přináší analýza věku medailistů podle jejich  umístění. U  mužů vidíme  zřetelnou  tendenci mladších vítězů, a o něco starších medailistů z druhého a třetího místa. Znamená to, že ve  finálovém zápasu má větší šanci zvítězit mladší závodník. Toto zjištění je zajímavé i z toho důvodu, že  se ve finálových zápasech předpokládá velmi vyrovnaná výkonnostní úroveň obou sportovců. U žen  není možné sledovat nějakou tendenci.   Na  obrázku  14  (Věk  medailistů  –  mužů  a  žen  na  olympijských  hrách  a  mistrovstvích  světa  v jednotlivých dekádách podle umístění) vidíme, že tento trend má dlouhodobou platnost. Jak jsme  již dokladovali, padesátá a šedesátá léta vykazují jiné výsledky. Předpokládáme, že je to způsobeno  postupnou  plnou  stabilizací  základny  závodníků.  Číselný  přehled  dat  uvádíme  v tabulce  30.  Počet  sledovaných osob varioval, protože v padesátých letech se zápasilo pouze v jedné kategorii a soutěží  bylo méně, a rok 2010 neoznačuje celou dekádu, ale pouze samotný rok. Také je potřeba zohlednit,  že v každé kategorii jsou díky systému repasáží dva bronzoví medailisté.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    91    Tabulka 30. Věk medailistů – mužů a žen na olympijských hrách a mistrovstvích světa v jednotlivých dekádách podle umístění   pohlaví  rok  umístění  věk na soutěži Průměr věk na soutěži Sm.Ch. N 1  ženy  1980  1  23,1 0,5 47 2  ženy  1980  2  23,2 0,5 42 3  ženy  1980  3  22,7 0,4 83 4  ženy  1990  1  23,6 0,4 54 5  ženy  1990  2  23,6 0,4 54 6  ženy  1990  3  23,9 0,3 106 7  ženy  2000  1  25,6 0,4 61 8  ženy  2000  2  25,2 0,4 61 9  ženy  2000  3  25,3 0,3 122 10  ženy  2010  1  24,8 1,1 8 11  ženy  2010  2  22,8 1,1 8 12  ženy  2010  3  25,5 0,8 16 13  muži  1950  1  30,5 2,3 2 14  muži  1950  2  29,0 2,3 2 15  muži  1950  3  25,7 1,9 3 16  muži  1960  1  25,4 0,9 13 17  muži  1960  2  25,7 0,9 13 18  muži  1960  3  24,7 0,6 27 19  muži  1970  1  25,3 0,6 33 20  muži  1970  2  26,3 0,6 30 21  muži  1970  3  25,5 0,4 65 22  muži  1980  1  24,7 0,4 61 23  muži  1980  2  25,3 0,4 62 24  muži  1980  3  25,5 0,3 120 25  muži  1990  1  24,6 0,4 54 26  muži  1990  2  25,5 0,4 54 27  muži  1990  3  24,7 0,3 104 28  muži  2000  1  24,1 0,4 61 29  muži  2000  2  25,6 0,4 61 30  muži  2000  3  25,9 0,3 120 31  muži  2010  1  23,1 1,1 8 32  muži  2010  2  25,3 1,1 8 33  muži  2010  3  26,2 0,8 16   Tabulka 31. Analýza rozptylu (ANOVA): Věk medailistů – mužů a žen na olympijských hrách a mistrovstvích světa v jednotlivých dekádách podle umístění   SČ  SV PČ F p η2   rok  336,26  3  112,085 10,606 0,000 0,020 pohlaví * rok  285,44  3  95,147 9,003 0,000 0,017 rok * umístění  61,78  6  10,297 0,974 0,441 0,004 pohlaví * rok * umístění 80,64  6  13,441 1,272 0,267 0,005 Legenda:  SČ efekt – součet čtverců vlivem (grupovací proměnné) X  SV – stupně volnosti  PČ efekt – rozptyl vlivem (grupovací proměnné) X ‐tzv. průměrný součet čtverců  F – hodnota testovacího kritéria  p – minimální hladina významnosti, na níž lze nulovou hypotézu zamítnout  η 2  – koeficient eta‐squared vyjadřující věcnou významnost (effect size)    Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    92    Uvedené  tendence  jsme  ověřovali  pomocí  analýzy  rozptylu  (ANOVA,  tabulka  31)  a  dále  mnohonásobným pozorováním rozdílů mezi skupinami (Fisherův LSD test, tabulka 32). Červená čísla  v tabulce  32  označují,  ve  kterých  váhových  kategoriích  byl  věk  jednotlivých  skupin  džudistů  signifikantně  rozdílný.  Výsledky  statistického  šetření  potvrzují,  že  u  žen  i  u  mužů  se  v posledních  dekádách nemění věk vítězů na olympijských hrách a mistrovstvích světa. Tabulka 30 a tabulka 32  podrobněji znázorňují již analyzované zjištění, že ženy soutěžící na olympijských hrách a mistrovstvích  světa  byly  mladší  než  muži  ve  stejných  soutěžích  a  že  v posledních  dvou  dekádách  pozorujeme  zřetelný trend k vyrovnanému věku. Nejvýrazněji je tomu u absolutních vítězek olympijských her a  mistrovství světa.  Tabulka 32. Mnohonásobné pozorování-rozdíly mezi skupinami (Fisherův LSD test): Věk medailistů – mužů a žen na olympijských hrách a mistrovstvích světa v jednotlivých dekádách podle umístění   pohlaví  rok  {1} {2}  {3} {4} {5} {6} {7} {8} {9}  {10}  {11} 1  ženy  1980    0,015  0,000 0,007 0,000 0,000 0,000 0,000  0,000  0,000  0,000 2  ženy  1990  0,015    0,000 0,150 0,001 0,007 0,000 0,000  0,000  0,000  0,019 3  ženy  2000  0,000  0,000    0,229 0,034 0,589 0,430 0,741  0,107  0,992  0,777 4  ženy  2010  0,007  0,150  0,229   0,013 0,519 0,114 0,297  0,694  0,227  0,489 5  muži  1950  0,000  0,001  0,034 0,013   0,026 0,062 0,028  0,012  0,035  0,038 6  muži  1960  0,000  0,007  0,589 0,519 0,026   0,304 0,732  0,650  0,585  0,898 7  muži  1970  0,000  0,000  0,430 0,114 0,062 0,304   0,288  0,034  0,436  0,481 8  muži  1980  0,000  0,000  0,741 0,297 0,028 0,732 0,288   0,196  0,734  0,901 9  muži  1990  0,000  0,000  0,107 0,694 0,012 0,650 0,034 0,196    0,105  0,604 10  muži  2000  0,000  0,000  0,992 0,227 0,035 0,585 0,436 0,734  0,105    0,773 11  muži  2010  0,000  0,019  0,777 0,489 0,038 0,898 0,481 0,901  0,604  0,773      Zajímá  nás,  jestli  je  tendence  vyššího  věku  u  medailistů  s nižším  umístěním  stejná  u  jednotlivých  váhových  kategorií.  Z praxe  je  známo,  že  někteří  závodníci  v průběhu  své  několikaleté  kariéry  přecházejí z váhové kategorie do váhové kategorie jiné. Známými závodníky, kteří měnili kategorii,  jsou například Neil Adams (71 kg – 78 kg), Diane Bell (56 kg – 61 kg), Nicolas Gill (86 kg – 100 kg),  Driulis Gonzáles (56 kg – 63 kg), Toshihiko Koga (71 kg – 78 kg), Cho Min‐Sun (52 kg – 66 kg – 70 kg),  Jimmy  Pedro  (65  kg  –  73  kg)  a  další.  Na  druhé  straně  další  závodníci,  kteří  se  dlouho  udrželi  na  medailových pozicích, si dokázali udržet stálou váhu, jako například Yordanis Arencibia (66 kg), Ingrid  Berghams  (72  kg),  Barbara  Claßen  (72  kg),  Udo  Quellmalz  (65  kg),  Sharon  Rendle  (52  kg),  a  v neposlední řadě také Ryoko Tamura‐Tani (48 kg).    Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    93      Obrázek 15. Věk medailistů na olympijských hrách a mistrovstvích světa – mužů a žen podle váhových kategorií a umístění Na  obrázku  15  je  přehledně  znázorněn  věk  medailistů  –  mužů  a  žen  na  olympijských  hrách  a  mistrovstvích světa podle jednotlivých váhových kategorií a podle jejich umístění. Vyšší věk u vyšších  váhových  kategorií  vidíme  pouze  u  mužů.  Vyšší  průměrný  věk  měli  muži  zejména  v těžké  váze  a  v kategorii  bez  rozdílu  vah,  a  to  zvlášť  ti,  kteří  získali  stříbro  nebo  bronz.  Podle  analýzy  rozptylu  (ANOVA, tabulka 34) vidíme, že věcná významnost vyjádřená koeficientem eta square je nízká, i když  u  některých  proměnných  se  statistická  významnost  rozdílu  mezi  proměnnými  ukazuje  jako  velká   (u hladiny p<0.05).  Podrobné údaje o marginálním neváženém průměru věku uvádíme v tabulce 33. Můžeme zde vidět,  že u žen je věk v jednotlivých kategoriích stejný. Potvrzuje to i Fisherův LSD test (tabulka 35), který  neprokázal signifikantní rozdíly v jejich věku. Naopak u mužů jsou rozdíly signifikantní, kromě těžké  váhy  a  kategorie  open.  Potvrzuje  to  domněnku,  že  v souvislosti  se  zvyšujícími  se  požadavky  na  fyzickou sílu doprovázenou hypertrofií a zvýšením hmotnosti dochází k přechodu starších džudistů do  vyšších váhových kategorií.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    94    Tabulka 33. Věk medailistů na olympijských hrách a mistrovstvích světa – mužů a žen podle váhových kategorií a umístění   pohlaví  váhová kategorie  umístění věk na soutěži Průměr věk na soutěži Sm.Ch. N  1  ženy  Lightweight  1  24,258 0,404 66  2  ženy  Lightweight  2  24,111 0,413 63  3  ženy  Lightweight  3  23,778 0,292 126  4  ženy  Middleweight  1  24,419 0,500 43  5  ženy  Middleweight  2  24,000 0,500 43  6  ženy  Middleweight  3  24,398 0,360 83  7  ženy  Heavyweight  1  24,136 0,495 44  8  ženy  Heavyweight  2  24,045 0,495 44  9  ženy  Heavyweight  3  24,671 0,356 85  10  ženy  Open  1  23,588 0,796 17  11  Ženy  Open  2  24,200 0,847 15  12  ženy  Open  3  24,121 0,571 33  13  muži  Lightweight  1  24,265 0,360 83  14  muži  Lightweight  2  24,940 0,358 84  15  muži  Lightweight  3  24,619 0,253 168  16  muži  Middleweight  1  24,552 0,431 58  17  muži  Middleweight  2  24,764 0,442 55  18  muži  Middleweight  3  25,291 0,313 110  19  muži  Heavyweight  1  24,754 0,420 61  20  muži  Heavyweight  2  26,083 0,424 60  21  muži  Heavyweight  3  26,355 0,298 121  22  muži  Open  1  25,600 0,599 30  23  muži  Open  2  27,935 0,589 31  24  muži  Open  3  25,929 0,438 56       Tabulka 34. Analýza rozptylu (ANOVA): Věk medailistů na olympijských hrách a mistrovstvích světa – mužů a žen podle váhových kategorií a umístění   SČ SV PČ F p η2   pohlaví 463,0 1 463,0 43,01 0,000 0,027  váhová kategorie  153,0 3 51,0 4,74 0,003 0,009  umístění 59,3 2 29,7 2,76 0,064 0,004  pohlaví * váhová kategorie  144,4 3 48,1 4,47 0,004 0,009  pohlaví * umístění  52,2 2 26,1 2,42 0,089 0,003  váhová kategorie * umístění  108,5 6 18,1 1,68 0,122 0,006  pohlaví * váhová kategorie * umístění 27,2 6 4,5 0,42 0,866 0,002  Legenda:  SČ efekt – součet čtverců vlivem (grupovací proměnné) X  SV – stupně volnosti  PČ efekt – rozptyl vlivem (grupovací proměnné) X ‐tzv. průměrný součet čtverců  F – hodnota testovacího kritéria  p – minimální hladina významnosti, na níž lze nulovou hypotézu zamítnout  η 2  – koeficient eta‐squared vyjadřující věcnou významnost (effect size)  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    95    Tabulka 35. Mnohonásobné pozorování-rozdíly mezi skupinami (Fisherův LSD test): Věk medailistů na olympijských hrách a mistrovstvích světa – mužů a žen podle váhových kategorií a umístění   pohlaví  váhová kategorie  {1}  {2} {3} {4} {5} {6} {7}  {8}  1  Ženy  Lightweight   0,330 0,226 0,973 0,021 0,001 0,000  0,000  2  Ženy  Middleweight  0,330    0,835 0,529 0,317 0,046 0,000  0,000  3  Ženy  Heavyweight  0,226  0,835   0,431 0,442 0,075 0,000  0,000  4  Ženy  Open  0,973  0,529 0,431   0,169 0,036 0,000  0,000  5  Muži  Lightweight 0,021  0,317 0,442 0,169   0,209 0,000  0,000  6  Muži  Middleweight  0,001  0,046 0,075 0,036 0,209   0,003  0,000  7  Muži  Heavyweight  0,000  0,000 0,000 0,000 0,000 0,003   0,183  8  Muži  Open  0,000  0,000 0,000 0,000 0,000 0,000 0,183      V osmdesátých a devadesátých letech je snížení průměrného věku závodníků (společně mužů i žen)  způsobeno  započítáním  žen,  které  byly  mladší.  V první  dekádě  po  roce  2000  se  věk  žen  na  vrcholových soutěžích zvýšil. Můžeme pozorovat jakési sbíhání do jediného věku, kdy jsou soutěžící  na vrcholu v průměrném věku kolem 25 let. Větší rozptyl v roku 2010 je způsoben malým množstvím  dat, protože zde počítáme pouze s mistrovstvím světa 2010. Na obrázku 16 jsou prezentovaná data  rozdělená do jednotlivých váhových kategorií, abychom lépe viděli, jak se jednotlivé váhové kategorie  podílely na průměrném věku závodníků. Tendence sbíhání věku žen a mužů je viditelná zejména u  lehké a střední váhy a nejméně v kategorii open. Můžeme říct, že ženy, účastnice olympijských her a  mistrovství světa, jsou mladší než muži na stejných vrcholných soutěžích.  Nevážené marginální průměry (některé nejsou pozorovány) kategorie1: Lightweight kateg-rok: 1960 1970 1980 1990 2000 2010 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 veknasoutezi kategorie1: Middleweight kateg-rok: 1960 1970 1980 1990 2000 2010 kategorie1: Heavyweight kateg-rok: 1960 1970 1980 1990 2000 2010 kategorie1: Open kateg-rok: 1960 1970 1980 1990 2000 2010man/woman woman man/woman man   Obrázek 16. Věk závodníků – mužů a žen na olympijských hrách a mistrovstvích světa v jednotlivých dekádách podle váhových kategorií   Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    96    Vzhledem  k věku  vrcholné  výkonnosti  v džudu  je  zajímavé  zabývat  se  vztahem  výsledků  mladších  věkových  kategorií  k dospělým.  Z porovnání  longitudinálního  sledování  medailistů  z juniorských  mistrovství světa můžeme usoudit,387  že i ti sportovci, kteří nezískali žádnou medaili na juniorských  mistrovstvích  světa,  se  mohou  stát  špičkovými  závodníky  v pozdějších  letech.  Pouze  jedna  pětina  juniorských  medailistů  byla  schopna  zopakovat  medailový  úspěch  i  později  na  seniorských  mistrovstvích světa. Vidíme i na námi prezentovaných datech, že věk vrcholné sportovní výkonnosti  v džudu je kolem 26 let u mužů a 24 let u žen. Tito sportovci a sportovkyně jsou již dostatečně vyzrálí  technicky a takticky. Zkušenost je nevyhnutelným předpokladem pro vysokou výkonnost. Z porovnání  expertů  (sportovci,  kteří  získali  medaile  na  olympijských  hrách,  mistrovstvích  světa  anebo  na  kontinentálních  šampionátech)  a  nováčků  (ti,  kteří  nezískali  medaile)  plyne,  že  experti  dosahují  statisticky významně lepších výsledků v provádění tokui waza.388   Právě  taktika  a  technika  je  častým  předmětem  dohadů  sportovního  a  akademického  zkoumání.  Technika  je  závislá  na  definici  aktuálních  pravidel  i  obecných  tendencí  v džudu.  V následujících  podkapitolách  uvádíme  analýzu  soutěžních  zápasů  v džudu  a  technických  prostředků,  které  byly  použity.    5.2. Zápasy džuda na olympijských hrách   Zápas džuda v současnosti může podle soutěžních pravidel trvat pět minut čistého času. Pokud není  v tomto  čase  rozhodnuto  o  vítězi,  může  se  bojovat  dalších  pět  minut  (anebo  do  první,  jakkoli  bodované  techniky,  tzv.  golden  score).  V oficiálních  výsledkových  listinách olympijských  her  a  mistrovství světa je zaznamenáno 6285 zápasů mužů i žen s úplnými časovými údaji. Analyzovali jsme  tyto údaje, abychom zjistili, jak se měnila délka zápasu v jednotlivých dekádách, jak se liší čas zápasů  u mužů a žen a jaké vítězné techniky jsou typické. Data také umožňují zjistit vztah délky zápasu a  jednotlivých  skupin  technik  u  jednotlivých  váhových  kategorií.  Je  nutno  říci,  že  celkový  čistý  čas  zápasu  má  pouze  částečnou  vypovídající  hodnotu  o  dynamice  zápasu.  V džudu  je  zápas  často  a  nepravidelně přerušován, takže čistý čas není vyjádřením celkové délky času, který závodník strávil na  zápasišti. Jednoduchý údaj říká, že průměrný zápas v olympijské historii džuda trvá 3 minuty a 21  sekund (3:16 u žen a 3:23 u mužů). Pro praxi (a vlastně i pro teorii) je ale takový údaj velmi povrchní a  neužitečný. Zajímalo nás, jaké techniky jsou vítězné u jednotlivých kategorií v každé ze sledovaných  dekád. Na grafech této podkapitoly jsou  údaje zaneseny zvlášť pro lehkou váhu, střední váhu, těžkou  váhu a kategorii bez omezení váhy, dále pro jednotlivé dekády a také skupiny technik v nage waza a  katame waza. Je zde patrná obecná tendence, že zápasy s účinnými technikami znehybnění (katame  waza)  končí  dřív  než  zápasy  končící  technikami  hodů  (nage  waza).  Tuto  tendenci  vidíme  u  všech  váhových kategorií. Zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech byly zápasy končící hodem delší  než v dalších dekádách. Délka zápasů, které se končí znehybněním, se nijak dramaticky nemění.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    97      Obrázek 17. Délka trvání zápasů u jednotlivých váhových kategorií v jednotlivých dekádách končících hodem a nebo znehybněním   Obrázek 18. Délka trvání zápasů v jednotlivých dekádách u jednotlivých váhových kategorií končících hodem anebo znehybněním Na  předchozích  dvou  obrázcích  (17,  18)  jsou  graficky  znázorněné  průměrné  délky  zápasů  u  jednotlivých váhových kategorií v jednotlivých dekádách končících nage waza a nebo katame waza.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    98    Ještě  v   šedesátých  letech  byla  délka  finálových  zápasů  málo  omezená,  takže  u  těch  soubojů,  u  kterých  se  potkali  rovnocenní  soupeři,  nebyly  výjimkou  desetiminutové  zápasy.  Zdá  se,  že  se  projevuje obecný trend kratších zápasů končících na zemi znehybněním a delších zápasů končících  hodem. Všechny číselné hodnoty z grafů 17 a 18 jsou uvedeny v přehledné tabulce 36.  Tabulka 36. Délka trvání zápasů u jednotlivých váhových kategorií v jednotlivých dekádách končících hodem nebo znehybněním     kategorie  technika  čas - Průměr čas - Sm.Ch. N 1960  Lightweight  Katame-waza        1960  Lightweight  Nage-waza  1:06 0:56 3 1960  Middleweight  Katame-waza  2:45 0:56 3 1960  Middleweight  Nage-waza  3:10 1:38 1 1960  Heavyweight  Katame-waza  2:57 1:38 1 1960  Heavyweight  Nage-waza  4:51 1:38 1 1960  open  Katame-waza  9:22 1:38 1 1960  open  Nage-waza  2:11 1:09 2 1970  Lightweight  Katame-waza  3:47 0:29 11 1970  Lightweight  Nage-waza  5:34 0:15 42 1970  Middleweight  Katame-waza  1:58 0:49 4 1970  Middleweight  Nage-waza  4:42 0:19 26 1970  Heavyweight  Katame-waza  2:33 0:28 12 1970  Heavyweight  Nage-waza  4:36 0:16 35 1970  open  Katame-waza  3:42 0:34 8 1970  open  Nage-waza  5:43 0:26 14 1980  Lightweight  Katame-waza  2:21 0:17 31 1980  Lightweight  Nage-waza  4:10 0:14 45 1980  Middleweight  Katame-waza  2:46 0:27 13 1980  Middleweight  Nage-waza  3:10 0:14 45 1980  Heavyweight  Katame-waza  3:06 0:37 7 1980  Heavyweight  Nage-waza  2:05 0:24 16 1980  open  Katame-waza  2:26 0:40 6 1980  open  Nage-waza  3:23 0:44 5 1990  Lightweight  Katame-waza  2:19 0:11 68 1990  Lightweight  Nage-waza  2:56 0:05 314 1990  Middleweight  Katame-waza  2:10 0:13 55 1990  Middleweight  Nage-waza  2:51 0:06 215 1990  Heavyweight  Katame-waza  2:29 0:13 57 1990  Heavyweight  Nage-waza  2:39 0:07 163 1990  open  Katame-waza        1990  open  Nage-waza        2000  Lightweight  Katame-waza  3:00 0:12 64 2000  Lightweight  Nage-waza  2:55 0:05 311 2000  Middleweight  Katame-waza  2:46 0:13 55 2000  Middleweight  Nage-waza  3:01 0:07 190 2000  Heavyweight  Katame-waza  2:24 0:12 63 2000  Heavyweight  Nage-waza  2:44 0:07 186 2000  open  Katame-waza        2000  open  Nage-waza        Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    99    Tabulka 36. Analýza rozptylu (ANOVA): Délka trvání zápasů u jednotlivých váhových kategorií v jednotlivých dekádách končících hodem anebo znehybněním   SČ SV PČ F P η2   Dekáda  0,101 1 0,101 19,481 0,000 0,014  váhová kategorie  0,001 1 0,001 0,239 0,625 0,000  dekáda * váhová kategorie  0,068 9 0,008 1,448 0,162 0,010  dekáda * technika  0,050 1 0,050 9,641 0,002 0,007  váhová kategorie * technika  0,001 1 0,001 0,113 0,737 0,000  dekáda * váhová kategorie * technika 0,115 9 0,013 2,459 0,009 0,016  Legenda:  SČ efekt – součet čtverců vlivem (grupovací proměnné) X  SV – stupně volnosti  PČ efekt – rozptyl vlivem (grupovací proměnné) X ‐tzv. průměrný součet čtverců  F – hodnota testovacího kritéria  p – minimální hladina významnosti, na níž lze nulovou hypotézu zamítnout  η 2  – koeficient eta‐squared vyjadřující věcnou významnost (effect size)    Na základě tabulky analýzy rozptylu (ANOVA) můžeme říct, že výsledek v posledním řádku ‐ p = 0,009  (významnost u faktoru dekáda * váhová kategorie * technika) < 0,05. Znamená to, že mezi průměry  testovaných  skupin  existuje  statisticky  vysoce  významný  rozdíl  (takže  neplatí  nulová  hypotéza  H0:  μ1 = μ2 = μ3). Proto je vhodné dále zjistit, kde tento rozdíl vznikl, to znamená testovat rozdíly mezi  průměry jednotlivých skupin souborů pomocí mnohonásobného porovnávání, které jsme, podobně  jako předtím, provedli pomocí Fisherovho LSD testu. Protože je zde mnoho vztahů, které je možné  analyzovat, zabývali jsme se mnohonásobným pozorováním rozdílů:  • mezi dekádami (tabulka 38)  • mezi váhovými kategoriemi (tabulka 39)  • mezi dekádami a technikami (tabulka 40)  • mezi dekádami, váhovými kategoriemi a technikami (tabulka 41)    Největší  rozdíl  v délce  zápasů  byl  nalezen  mezi  dekádou  začínající  rokem  1970  a  všemi  ostatními  dekádami. A také mezi dekádou osmdesátých a devadesátých let (tabulka 38).    Tabulka 37. Mnohonásobné pozorování – rozdíly mezi skupinami (Fisherův LSD test): Rozdíl mezi dekádami   dekáda  {1} {2} {3} {4} {5} 1  1960    0,002  0,830  0,599 0,804 2  1970  0,002    0,000  0,000 0,000 3  1980  0,830  0,000    0,014 0,124 4  1990  0,599  0,000  0,014    0,189 5  2000  0,804  0,000  0,124  0,189       Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    100    Z porovnání  rozdílu  mezi  jednotlivými  váhovými  kategoriemi  nemůžeme  vyvodit  závěry  pro  současnou praxi olympijského džuda (tabulka 39). Prokázal se pouze rozdíl mezi kategorií bez rozdílu  vah  a  všemi  ostatními  kategoriemi.  Tento  rozdíl  je  však  způsoben  faktem,  že  kategorie  open  byla  jedinou v počátcích soutěžního džuda, kdy ještě zápasy nebyly tak striktně omezeny délkou.    Tabulka 38. Mnohonásobné pozorování – rozdíly mezi skupinami (Fisherův LSD test): Rozdíl mezi váhovými kategoriemi   kategorie1  {1} {2}  {3} {4} 1  Lightweight    0,275  0,106 0,000 2  Middleweight  0,275   0,603 0,000 3  Heavyweight  0,106 0,603    0,000 4  open  0,000 0,000  0,000     V tabulce  40  nás  především  zajímá  vztah  katame  waza  a  nage  waza  v jednotlivých  dekádách.  V sedmdesátých  letech  byly  zápasy  končící  technikou  hodu  delší  než  podobné  zápasy  v ostatních  dekádách s výjimkou šedesátých let. Posledních dvacet let jsou zápasy končící hodem stejně dlouhé.  U  katame  waza  nedošlo  k velkým  výkyvům  kromě  dekády  začínající  v roce  1990,  kdy  byly  zápasy  končící  držením,  škrcením  anebo  páčením  nejkratší.  Tento  rozdíl  je  sice  statistickými  metodami  sledován, nemá ale velký věcný význam.  Tabulka s daty pro mnohonásobné pozorování rozdílů mezi skupinami (Fisherův LSD test): Rozdíl mezi  dekádami, váhovými kategoriemi a technikami je  příliš rozsáhlý, dostatečně podrobně však postihuje  detaily  všech  vztahů,  které  jsme  v dosavadním  textu  analyzovali.  Tabulka  je  součástí  práce  v její  příloze.    Tabulka 39. Mnohonásobné pozorování – rozdíly mezi skupinami (Fisherův LSD test): Rozdíl mezi dekádami a technikami   dekáda  Skupina technik  {1}  {2} {3} {4} {5} {6} {7}  {8}  {9} {10} 1  1960  Katame‐waza    0,065 0,240 0,206 0,053 0,387 0,032  0,099  0,093 0,125 2  1960  Nage‐waza 0,065    0,209 0,000 0,652 0,078 0,806  0,371  0,428 0,303 3  1970  Katame‐waza  0,240  0,209   0,000 0,113 0,392 0,032  0,306  0,293 0,466 4  1970  Nage‐waza 0,206  0,000 0,000   0,000 0,000 0,000  0,000  0,000 0,000 5  1980  Katame‐waza  0,053  0,652 0,113 0,000   0,002 0,614  0,256  0,441 0,133 6  1980  Nage‐waza 0,387  0,078 0,392 0,000 0,002   0,000  0,001  0,008 0,006 7  1990  Katame‐waza  0,032  0,806 0,032 0,000 0,614 0,000   0,031  0,145 0,009 8  1990  Nage‐waza 0,099  0,371 0,306 0,000 0,256 0,001 0,031    0,798 0,444 9  2000  Katame‐waza  0,093  0,428 0,293 0,000 0,441 0,008 0,145  0,798    0,482 10  2000  Nage‐waza 0,125  0,303 0,466 0,000 0,133 0,006 0,009  0,444  0,482     Na obrázku 19 a 20 jsou znázorněny jednotlivé skupiny technik nage waza (obrázek 19) a katame  waza  (obrázek  20).  V jednotlivých  dekádách  a  váhových  kategoriích  nelze  sledovat  nějaký  jasnější  trend.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    101      Obrázek 19. Délka trvání zápasů končících nage waza v jednotlivých dekádách a váhových kategoriích     Obrázek 20. Délka trvání zápasů končících katame waza v jednotlivých dekádách a váhových kategoriích Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    102      Obrázek 21. Délka trvání zápasů v jednotlivých skupinách nage waza v jednotlivých váhových kategoriích a dekádách   Obrázek 22. Délka trvání zápasů v jednotlivých skupinách katame waza v jednotlivých váhových kategoriích a dekádách Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    103    Na  obrázcích  21  a  22  jsou  data  rozdělena  do  jednotlivých  váhových  kategorií,  a  pak  ještě  do  jednotlivých dekád, aby bylo možné určit tendence trvání zápasu u použití technik hodů (obrázek 21)  i znehybnění (obrázek 22). Zejména u technik aši waza, te waza, koši waza, ma sutemi waza a joko  sutemi waza není možné postihnout jakýkoli trend či vývoj.  V původním Kódókan džúdó délka zápasu nebyla omezena. Bojovalo se až do vítězství jednoho, nebo  druhého. Pro omezování doby boje nebyl ani důvod, protože i na výročních setkáních, tzv. červeno‐ bílých  utkáních  (aka  širo  no  šiai),  se  neúčastnilo  tolik  lidí,  aby  zápasy  byly  neúnosně  dlouhé.  Po  rozšíření  základny  džuda  se  počet  zápasů  zvyšoval,  takže  byla  délka  omezena  rozhodčím.  Pokud  uznal, že zápas se dále nevyvíjí, měl ho ukončit. Ale i tak některé zápasy trvaly i více než čtyřicet  minut.389  Závěrem můžeme říct, že v šedesátých a sedmdesátých letech byly zápasy končící hodem  významně delší. V osmdesátých letech se doba trvání zápasů vyrovnávala. V devadesátých letech a  v první  dekádě  třetího  tisíciletí  jsou  zápasy  končící  znehybněním  a  zápasy  končící  hodem  stejně  dlouhé.  Pokud  sledujeme  techniky  hodů  u  mužů,  není  zde  významný  rozdíl  v době  trvání  zápasů  končících hody tači waza a zápasy končícími strhy (i když grafické vyjádření ukazuje, že zápasy končící  strhy jsou o několik desítek sekund delší). Znamená to, že všechny techniky ze skupiny nage waza  jsou vzhledem k trvání zápasu stejné.  Z oficiálních  záznamů  není  možné  sledovat  celý  průběh  zápasů,  pouze  jejich  ukončení.  Po  dobu  zápasu však rozhodčí boj několikrát přeruší. Podle některých výzkumů jsou typické intervaly zápasu  kolem  27  sekund  s následnou  přestávkou  7  sekund.  Typický  zápas  má  v džudu  11  intervalů,  ve  kterých hraje (z hlediska času) podstatnou roli získání optimálního úchopu (kumi kata). Pouze čtyři  z jedenácti intervalů jsou v boji na zemi. Výsledky Marcona,390  který podrobně sledoval tři zápasy u  deseti  jedinců  (n  =  30),  jsou  uvedeny  v tabulce  41.  Časy  jsou  vyjádřeny  jako  průměrné  hodnoty  v sekundách,  s uvedením  ±standardní  odchylky.  V závorce  je  podobným  způsobem  uveden  percentuální podíl.  Tabulka 40. Průměrná doba jednotlivých akcí v zápase džuda (v sekundách s uvedením ±standardní odchylky) a percentuální podíl těchto akcí na jednom intervalu391   Příprava  Kumi kata  Technika  hodu  Ne waza  Přestávka  Zápas 1  4±1 (12±4%)  16±5  (49±15%)  1,4±0,3 (4±%)  6±4 (7±5%)  7±1 (19±3%)  Zápas 2  4±2 (13±7%)  18±3 (56±9%)  1±0,4 (3±1%)  4±2 (4±2%)  6±2 (16±6%)  Zápas 3  4±1 (13±3%)  17±3  (49±10%)  1,7±0,5  (5±2%)  5±2 (5±1)  7±1 (19±3%)    Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    104    5.3. Techniky džuda na olympijských hrách   Pro vítězství v soutěži je stěžejní schopnost aplikovat platnou techniku. Jak plyne z historické analýzy,  Kanó  u  vytváření  Kódókan  džúdó  upřednostnil  bezpečnost  a  tělovýchovné  působení  před  bojovou  efektivitou prováděných technik.   Systematika džuda (obrázek 23) se skládá ze tří, v teorii rovnocenných, součástí: nage waza, katame  waza,  atemi  waza.  Atemi  waza,  tedy  technika  úderů  a  kopů,  od  počátků  Kódókan  džúdó   je  ze  soutěžních  utkání  vyloučena  i  randori  (s  výjimkou  krátkého  období  přes  2.  sv.  v.,  kdy  Dai  Nihon  Butokukai v zápasech džúdó od úrovně renši povolovala i atemi waza). Stěžejními technikami jsou  v současném džudu techniky hodů, nage waza. Ty se dále rozdělují podle toho, jestli házející zůstává  stát  (tači  waza),  anebo  k hodu  využívá  vlastní  pád  (sutemi  waza,  strhy).  Do  tači  waza  patří  další  skupiny technik, které se rozlišují podle převažující práce paží (te waza) a nohou (aši waza), a technik,  u kterých házející hodí soupeře přes boky (koši waza). Do sutemi waza jsou zařazeny dvě skupiny  technik, a to ma sutemi waza – techniky strhů v přímém směru soupeře, a joko sutemi waza – strhy  do stran. Techniky znehybnění, katame waza, zahrnují techniky držení (osaekomi waza), škrcení (šime  waza) a páčení (kansecu waza).    Obrázek 23. Systematika technik Kódókan džúdó Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    105    Kódókan džúdó rozlišuje různý počet základních technik v jednotlivých skupinách. Podle jejich počtu  můžeme do jisté míry odvozovat, jaký důraz byl na tyto techniky kladen. V tabulce 42 uvádíme počty  technik  v jednotlivých  skupinách,  které  se  mohou  používat  v randori.  Nejvyšší  počet  základních  technik je ve skupině aši waza, následují (překvapivě) šime waza a kansecu waza. Dále je zde devět  technik te waza, koši waza a joko sutemi waza, sedm technik osaekomi waza a konečně pět technik  ma sutemi waza.  Tabulka 41. Počet technik v jednotlivých skupinách podle Kódókan džúdó392 Skupina technik  Počet technik  Te waza  9  Koši waza  9  Aši waza  15  Ma sutemi waza  5  Joko sutemi waza  9  Osaekomi waza  7  Šime waza  12  Kansecu waza  10    Aplikace  technik  jsou  systematizovány  v několika  rituálních  souborných  cvičeních  –  kata.  Kata  v Kódókan džúdó vznikaly od prvních let po jeho vzniku až do roku 1956, kdy se objevila  poslední  z nich (gošin džucu). První dvě kata se nazývají randori no kata, protože zahrnují techniky, které jsou  povoleny v randori. Ostatní kata znázorňují pohled džuda na sebeobranu, tělesnou výchovu, historii a  teorii:  • Nage no kata (soubor technik hodů)  • Katame no kata (soubor technik znehybnění)  • Kime no kata (soubor technik sebeobrany)  • Kódókan gošin džucu no kata (soubor technik sebeobrany)  • Džú no kata (soubor cvičení povolnosti)  • Icucu no kata (soubor pěti principů pohybu)  • Košiki no kata (soubor technik Kitó rjú)  • Seirjoku zenjó kokumin taiiku no kata (soubor cvičení pro tělesnou výchovu)    Cílové  aspekty  výkonu  v džudu  jsou  pozorovány  na  chování  elitních  sportovců  a  parametrů  jejich  technické a taktické dovednosti. Analýza zápasů může být komplexní metodou diagnostiky výkonu,  zacílené na získání, zpracování a analýzu informací o způsobech dosažení vítězství. Analýza zápasů se  stává dominantní metodou analýzy výkonu.   Kanó, ve snaze vyloučit zranění u cvičení džúdó, zavedl taková pravidla, která zcela obrátila pohled na  soupeření v džúdžucu. Pokud se v tradičním džúdžucu používaly zejména údery a kopy a pak boj na  zemi, Kanó údery a kopy zcela vyloučil a boj na zemi značně omezil. V technikách hodů se soustředil  na  tzv.  „malé“  techniky  s použitím  nohou  (aši  waza)  a  techniky  hodů  pomocí  boků  (koši  waza).  Tradiční džúdžucu se u hodů soustředilo na techniky pomocí paží (te waza).393   Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    106    Kanó vysvětlil výběr technik pro Kódókan džúdó nebezpečností původních technik džúdžucu.394  Toto  vysvětlení také částečně objasňuje zaměření džuda na boj v postoji a také absenci pák na zápěstí:  „Kdysi nebyla výuka džúdžucu systematizována. Někdy se stávaly úrazy, a to více u cvičení stylů beze  zbraně, jejichž výsledkem byly podlitiny, vykloubení a někdy zlomeniny. Zvláště u boje na zemi měli  lidé  poraněná  a  údery  o  podložku  zničená  kolena,  škrceními  byli  přivedeni  do  bezvědomí,  a  byla  zranění způsobená nešikovnou aplikací pák na paže, nohy a zvlášť na zápěstí... Proto jsem podrobně  prozkoumal několik stylů džúdžucu a vybral takové techniky, které jsou nejenom méně nebezpečné,  ale  také,  prostřednictvím  pravidelné  praxe,  mají  značný  benefit  pro  trénující  ve  smyslu  tělesné  výchovy.“  Vítězné techniky mužů na olympijských hrách  „Technicky  se  džúdó  od  olympijských  her  1964  vyvíjelo  omnoho  rychleji,  než  si  kdokoli  mohl  představit, a jsem přesvědčen, že to bude pokračovat daleko za mé očekávání“, napsal dvojnásobný  olympijský a čtyřnásobný světový medailista z let 1979‐1985 Neil Adams.395   Z oficiálních záznamů jsme analyzovali vítězné (nikoli tedy všechny použité) techniky a jiné způsoby  vítězství.  Na obrázku 24 vidíme vítězné techniky mužů podle již uvedené systematiky Kódókan džúdó. Jedna  část všech tří složek systematiky Kóókan džúdó, atemi waza,je vynechána, protože ji již od počátků  randori a soutěží není možné v těchto cvičeních uplatnit. Na obrázku jsou u každé skupiny uvedené  absolutní četnosti v té které skupině a také relativní četnost v procentech. Podíl hodů k znehybněním  je  zde  v poměru  čtyři  ku  jedné,  což  odpovídá  Kanóovu  ideálu  převahy  technik  hodů  nad  znehybněními. V nage waza (technikách hodů) dále převládaly techniky hodů z postoje (tači waza,  65,37%), kde podle očekávání až 31,15% tvoří aši waza (techniky nohou) a 28,65% te waza (techniky  paží). Pouze 5,56% použitých hodů z postoje je ze skupiny koši waza (techniky boků). To odpovídá i  historickému kontextu z raných počátků džuda. Kanó vzhledem k jejich tělovýchovnému benefitu a  bezpečnosti preferoval techniky hodů nohama a hody pomocí paží jsou zase dobře kontrolovatelné a  také lehce uplatnitelné i proti statickému soupeři. Patří mezi silné techniky, což můžeme vidět i mimo  džúdó  –  například  v  olympijském zápasu,  anebo  různých  komerčních  zápasech  založených  na  koncepci MMA (mixed martial arts). U sutemi waza (strhů) vidíme lehkou převahu strhů stranou (joko  sutemi  waza),  což  může  být  způsobeno  také  převahou  těchto  technik  ve  skupině  strhů.  Není  překvapivé,  že  více  než  polovinu  všech  znehybnění  (katame  waza)  tvoří  držení  (osaekomi  waza,  11,96%). Z pohledu relativní četnosti je ukončení zápasu pomocí páky (kansecu waza, 5,15%) anebo  škrcení (šime waza, 3,27%) zcela marginální.    Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    107      Obrázek 24. Vítězné techniky mužů na olympijských hrách   Jistě  si  uvědomujeme,  že  pro  dostatečné  poznání  používaných  technik  v džudu  je  potřeba  znát  nejenom vítězné techniky, ale všechny techniky, které vítěz i poražený použili v celém zápasu. Dá se  tak lépe sledovat dynamika zápasu a jeho vývoj. Franchini et al.396  například sledovali videozáznamy  dvou skupin džudistů, kteří získali medaile na mistrovstvích světa a olympijských hrách v období let  1995‐2001.  Na  těchto  videozáznamech  analyzovali  techniky,  které  džudisté  použili.  Do  superelitní  skupiny zařadili nejlepší závodníky z každé váhové kategorie (n = 17). Do elitní skupiny (n = 16) pak ty  závodníky, kteří získali medaili, ale nebyli šampióni a nezískali víc než tři medaile. Superelitní džudisté  používali větší počet technik hodů a skončili ziskem bodů (v propočtu na počet zápasů). Tyto techniky  aplikovali také ve vícero směrech než elitní džudisté. Dále zjistili, že počet různých hodů a variabilita  směrů  házení  prokazují  statisticky  významnou  shodu  s počtem  vítězství,  počtem  získaných  bodů  a  počtem vítězství na ippon. Takže větší znalost technik hodů a také směrů házení je důležitá pro větší  neprediktabilitu v zápasu.  Podívejme se nyní, jak se vyvíjel poměr jednotlivých vítězných technik u mužů na olympijských hrách  v jednotlivých  dekádách.  V tabulce  43  vidíme  absolutní  i  relativní  četnosti  jednotlivých  skupin  technik.  Poměr  technik  na  zemi  se  od  počátku  olympijské  historie  džuda  snižuje  na  úkor  technik  hodů. Nejviditelněji  pak u technik  držení, jejichž počet až do konce  dvacátého století z dekády na  dekádu  klesal.  Vidíme,  že  v sedmdesátých  letech  byl  sledován  nejvyšší  poměr  aši  waza,  který  pak  klesal, zejména na úkor te waza.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    108    Tabulka 42. Vývoj relativních četností vítězných technik u mužů na olympijských hrách   60  60  70  70  80 80  90  90  00  00    N  %  N  %  N %  N  %  N  %  Ashi‐waza  18  33,96226  57  37,50000 48 26,96629 180 33,77111 145  27,77778  Osaekomi‐waza  11  20,75472  24  15,78947 25 14,04494 49  9,19325  63  12,06897  Te‐waza  10  18,86792  39  25,65789 40 22,47191 138 25,89118 185  35,44061  Counterattack  4  7,54717  3  1,97368  7  3,93258          Kansetsu‐waza  3  5,66038  5  3,28947  21 11,79775 32  6,00375  13  2,49042  Shime‐waza  3  5,66038  6  3,94737  11 6,17978  13  2,43902  14  2,68199  Koshi‐waza  3  5,66038  4  2,63158  12 6,74157  43  8,06754  18  3,44828  Yoko‐sutemi‐waza  1  1,88679  7  4,60526  7  3,93258  46  8,63039  50  9,57854  Ma‐sutemi‐waza      7  4,60526  7  3,93258  32  6,00375  34  6,51341    Tyto tendence jsou dobře viditelné na obrázku 25. Povšimněme si prudkého zvýšení počtu technik  hodů te waza v devadesátých letech a ještě více v poslední dekádě, a to na úkor aši waza, kansecu  waza a šime waza.  %; Nevážené průměry 1960 1970 1980 1990 2000 % -5 0 5 10 15 20 25 30 35 40 45 Ashi-Waza Osaekomi-Waza Te-Waza Counterattack Kansetsu-Waza Shime-Waza Koshi-Waza Yoko-Sutemi-Waza Ma-Sutemi-Waza   Obrázek 25. Vývoj relativních četností vítězných technik u mužů na olympijských hrách   Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    109    Trend používat neortodoxní techniky založené na síle byl omezen poslední úpravou pravidel, která  upravuje  (značně  omezuje)  úchopy  za  nohy  v boji  v postoji.  Podle  Heinische  a  Oswalda,397   kteří  analyzovali  zápasy  mezi  lety  2000  a  2006  (mistrovství  světa,  olympijské  hry,  juniorské  mistrovství  světa), se dá zápasové chování charakterizovat vždy jedním ze dvou základních stylů:  - Tradicionalistický, technický asijský styl  - Neortodoxní, silový evropský styl  Základem  vítězného  chování  v džudu  –  z pohledu  zápasového  chování  –  je  zejména  vyšší  aktivita  vyhrávajícího protivníka a také větší technická dovednost (vyšší efektivita útoků i obran). Navzdory  prohlubující se specializaci se na sledovaných zápasech prokázalo, že džudisté v útoku používají čím  dál tím větší rozmanitost technik. Na  jedné straně jsou zde obavy, zdali různé techniky jsou ještě  džudem, a na druhé straně pochopitelná snaha závodníků překvapit soupeře, najít nové, překvapivé a  účinné techniky.398  Připomeňme, že právě odvaha zakladatele Kana inovovat a tvořit umožnila vznik  Kódókan džúdó.  Z empirických zkušeností i ojedinělých výzkumů na omezených vzorcích víme, že techniky používané  v různých  váhových  kategoriích  se  liší.  238  zápasů  juniorů  bylo  analyzováno  z mistrovství  Evropy  2005.399  Lehké váhy podle tohoto výzkumu inklinují zejména k používání te waza. Následuje použití  aši waza, sutemi waza a koši waza. Podobné bylo použití te waza i u jiných kategorií, ale s vyloučením  zejména koši waza. Na tomto vzorku se prokázalo, že džúdó se zlehka mění u jednotlivých kategorií, i  když vždy je největší poměr technik te waza. Blíže jsou jednotlivé skupiny, u kterých se doporučuje  trénovat společně, naznačeny v tabulce 44.  Tabulka 43. Inklinace k použití technik v jednotlivých kategoriích mužů na ME 2005400 Skupina váhových kategorií  Skupiny vítězných technik  ‐60 kg, ‐66 kg, ‐73 kg  Te waza, aši waza  ‐81 kg,‐90 kg, +100 kg  Aši waza, te waza    Podrobná  analýza  všech  zaznamenaných  vítězných  technik  na  olympijských  hrách  je  uvedená  v tabulce 45 a přehledně v grafu na obrázku 26. Podíl aši waza je u těžších zápasníků mužů vyšší než u  lehčích  váhových  kategorií.  Velké  rozdíly  vidíme  v použití  te  waza,  kde  byl  podíl  v lehké  váhové  kategorii až 38,03%, ve střední váze 26,76%, v těžké váze 17,53% a v kategorii open dokonce pouze  6,82%. Je zde zjevná závislost te waza a osaekomi waza. Osaekomi waza se u lehké váhy podílela na  vítězství 10,03% (střední váha 8,27%). V kategorii open techniky držení tvořily až 29,55%. Relativní  četnosti  ostatních  skupin  technik  byly  více  méně  vyrovnané,  nedá  se  sledovat  žádný  trend  napříč  váhovými kategoriemi.  I  když  se  může  zdát,  že  techniky  škrcení  a  páčení  nejsou  příliš  užitečné,  že  nemají  velkou  váhu,  domníváme se, že tomu tak není. Je potřeba uvědomit si, že za účinné šime waza a kansecu waza  závodník nemůže dostat jiné bodové ohodnocení než plné vítězství, ippon.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    110    Tabulka 44. Relativní četnosti vítězných technik u mužů na olympijských hrách v jednotlivých váhových kategoriích   Lightweight  Middleweight Heavyweight open Osaekomi-waza  10,03%  8,27% 17,26% 29,55% Ashi-waza  24,92%  34,06% 37,81% 36,36% Kansetsu-waza  5,83%  5,60% 3,84% 2,27% Shime-waza  4,05%  2,92% 2,19% 4,55% Kaeshi waza  0,81%  1,46% 0,82% 0,00% Te-waza  38,03%  26,76% 17,53% 6,82% Yoko-sutemi-waza  5,18%  7,06% 13,15% 4,55% Koshi-waza  4,69%  7,06% 4,93% 9,09% Ma-sutemi-waza  6,47%  6,81% 2,47% 6,82%   %; Nevážené průměry Lightweight Middleweight Heavyweight open % -10% 0% 10% 20% 30% 40% 50% Osaekomi-Waza Ashi-Waza Kansetsu-Waza Shime-Waza Counterattack Te-Waza Yoko-Sutemi-Waza Koshi-Waza Ma-Sutemi-Waza   Obrázek 26. Relativní četnosti vítězných technik u mužů na olympijských hrách v jednotlivých váhových kategoriích Kanó uvádí, že viditelným znakem rozdílu mezi tradičním džúdžucu a novým džúdó byla  struktura  technik: „Například mistři džúdžucu poznamenávali, že v repertoáru Kódókan džúdó je více technik  hodů nohama a hodů boky než ve většině tradičních stylů džúdžucu.“401  I v olympijské historii džuda  mužů vidíme převahu technik aši waza, ale pouze u těžkých váhových kategorií. Lehké váhy, jejichž   boj je  charakterizován vysokou rychlostí a četnými dynamickými změnami pohybu, inklinují k použití  paží.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    111    Pravidla  olympijského  džuda  upřednostňují  boj  v postoji  před  bojem  na  zemi  a  to  i  z hlediska  dlouhodobého  trendu.  Z poměru  sedm  ku  třem  ve  prospěch  nage  waza  na  počátku  olympijské  historie džuda se poměr technik hodů a technik znehybnění za padesát let vyvinul až osm ku dvěma.  Podrobné údaje z jednotlivých dekád uvádíme v tabulce 46. Tabulka 45. Vývoj poměru technik hodů (nage waza) k technikám znehybnění (katame waza) na olympijských hrách v jednotlivých dekádách   60 60 70 70 80 80 90 90 00 00   N  %  N  %  N  %  N  %  N  %  Nage-waza  36  67,92453  117  76,97368 121 67,97753 439 82,36398 432 82,75862  Katame-waza  17  32,07547  35  23,02632 57 32,02247 94 17,63602 90 17,24138    Jak se již z uvedené analýzy dalo očekávat, poměr  použití nage  waza ke  katame waza se  mění ve  prospěch znehybnění u těžších závodníků. V těžké váze je to 76,71% technik hodů a 23,29% technik  znehybnění. V kategorii bez rozdílu vah je sledován rozdíl ještě větší, kdy nage waza tvoří pouhé dvě  třetiny vítězných technik. Dokazuje se tak empirická zkušenost, že u těžkých vah je těžší uvolnit se  z různých držení, takže se často stávají terminálními technikami (tabulka 47). Na grafu (obrázek 27) je  znázorněno, jak se k sobě poměr nage waza a katame waza u vyšších váhových kategorií přibližuje.    Tabulka 46. Poměr technik hodů (nage waza) a technik znehybnění (katame waza) na olympijských hrách u jednotlivých váhových kategorií.   Lightweight  Middleweight Heavyweight open Katame-waza  19,90%  16,79%  23,29% 36,36% Nage-waza  80,10%  83,21%  76,71% 63,64%   Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    112    %; Nevážené průměry Katame-waza Nage-waza Lightweight Middleweight Heavyweight open % 0,1 0,2 0,3 0,4 0,5 0,6 0,7 0,8 0,9   Obrázek 27. Poměr technik hodů (nage waza) a technik znehybnění (katame waza) na olympijských hrách u jednotlivých váhových kategorií   Protože je v jednotlivých skupinách několik technik, zajímá nás, jaké konkrétní techniky se uplatnily  v zápasech na olympijských hrách a mistrovstvích světa. V tabulce 48 uvádíme sestupně prvních třicet  nejčetnějších způsobů vítězství u mužů a žen na olympijských hrách a mistrovstvích světa do roku  2010.   Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    113    Tabulka 47. Relativní četnosti vítězných technik /způsobů vítězství u mužů a žen na olympijských hrách Muži Ženy Technika / způsob vítězství Relativní četnost Technika / způsob vítězství Relativní četnost yusei-gachi 8,39% yusei-gachi 10,65% uchi-mata 8,29% uchi-mata 6,57% seoi-nage 7,21% o-uchi-gari 5,78% o-uchi-gari 3,86% seoi-nage 5,66% ude-hishigi-juji-gatame 3,66% shido 4,30% chui 2,94% yoko-shiho-gatame 3,74% fusen-gachi 2,78% tani-otoshi 3,40% keikoku 2,68% harai-goshi 2,94% sukui-nage 2,57% ippon-seoi-nage 2,94% tai-otoshi 2,57% chui 2,83% shido 2,52% kesa-gatame 2,72% o-soto-gari 2,52% kuzure-kesa-gatame 2,60% kuchiki-taoshi 2,11% o-soto-gari 2,38% yoko-shiho-gatame 2,01% ude-hishigi-juji-gatame 2,27% kata-guruma 2,01% ko-uchi-gari 2,27% tani-otoshi 1,80% kuchiki-taoshi 2,15% hansoku-make 1,65% kami-shiho-gatame 1,93% awase-waza 1,60% kuzure-kami-shiho-gatame 1,93% ko-soto-gake 1,60% sukui-nage 1,81% harai-goshi 1,54% tate-shiho-gatame 1,81% ura-nage 1,49% ura-nage 1,70% ko-uchi-gari 1,44% ko-soto-gake 1,47% tomoe-nage 1,44% keikoku 1,36% okuri-eri-jime 1,24% morote-gari 1,25% kesa-gatame 1,24% sode-tsurikomi-goshi 1,25% kuzure-kami-shiho-gatame 1,18% harai-makikomi 1,13% ippon-seoi-nage 1,18% hansoku-make 1,13% sasae-tsurikomi-ashi 1,13% tai-otoshi 1,02% tate-shiho-gatame 1,13% soto-makikomi 0,91% sumi-gaeshi 1,13% kuzure-yoko-shiho-gatame 0,91% kuzure-kesa-gatame 1,03% sumi-otoshi 0,91% Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    114    Nejčastějším způsobem vítězství je jusei gači, vítězství převahou, u kterého rozhodčí přiznají vítězství  tomu ze závodníků, který byl aktivnější, více útočil, atp. U mužů to bylo v 8,39% a u žen až 10,65%. U  mužů i žen je pak shodně druhé nejčastější vítězství technikou uči mata, následovaná seoi nage a  uči  gari.  Dále  se  techniky  u  mužů  a  žen  liší.  U  mužů  je  to  páka  ude  hišigi  džúdži  gatame,  vítězství  penalizací  soupeře  čui  a  vítězství  nenastoupením  soupeře  fusen  gači.  U  žen  to  bylo  vítězství  penalizací soupeře šido, držením joko šihó gatame a strh tani otoši. Aktivní a divácky přitažlivé džúdó,  které v posledních letech prosazuje Mezinárodní federace džuda, by mělo víc stavět na vítězstvích  technickou  převahou,  ideálně  plným  vítězstvím  ippon.  Jusei  gači  prozrazuje,  že  zápas  byl  natolik  vyrovnaný, že ani jeden ze závodníků nezískal převahu skóre. Částečně tento problém vyřešil článek o  golden score, který však zápas prodlužuje. I v nových úpolových sportech, jako jsou mixed martial  arts, je v boji na zemi často účinná páka ude hišigi džúdži gatame. Je to zejména tím, že u ude hišigi  džúdži  gatame  zápasník  zapojuje  sílu  celého  těla,  a  je  možné  nasadit  ji  z různých  poloh,  je  univerzálním pohybovým vzorcem.402   Zajímavé je porovnání četností technik v nejúspěšnější skupině, aši waza. Sato403  uvádí, že v prvních  letech Kódókan džúdó se používaly zejména různé způsoby aši barai, tedy tzv. malé techniky. Swain404   dodává, že velké techniky byly začleněny do výuky Kódókan džúdó až na přelomu 19. a 20. století.  Dokazuje to i fakt, že nejpoužívanější technika, uči mata, byla do gokjó Kódókan džúdó začleněna až  v roce 1920, tedy téměř čtyřicet let po založení džuda.405  Vidíme zde, že Kódókan džúdó již za života  svého  zakladatele  neváhalo  zařazovat  nové  techniky,  anebo  techniky,  které  byly  známé  v jiných  školách,  jako  například  již  zmíněná  uči  mata  nebo  o  soto  gari,  které  byly  v olympijské  historii  dominantní technikou Jasuhiro Jamašitu.406   Vítězné techniky žen na olympijských hrách  Na obrázku 28 jsou přehledně znázorněné vítězné techniky žen podle systematiky Kódókan džúdó.  Podobně jako u analýzy mužů vynecháváme atemi waza. U každé skupiny jsou na obrázku uvedené  absolutní a relativní četnosti. Oproti mužům je zde o něco vyšší podíl technik znehybnění (26,16%)  než  technik hodů (73,84%).  V nage  waza  dále  převládaly  podle  očekávání  techniky  hodů  z postoje  (60,47%).  28,05%  tvoří  aši  waza, 23,84% te waza a pouze 8,58% použitých hodů z postoje je ze skupiny koši waza. U sutemi  waza vidíme více než dvojnásobek strhů stranou (9,30%) oproti přímým strhům (4,07%). U technik  znehybnění  sledujeme  nejvyšší  podíl  držení  (21,51%).  V prvních  letech  soutěží  žen  bylo  podle  Kašiwazakiho překvapivé časté používání technik škrcení (oproti mužům).407  V celkovém součtu všech  technik ale tvoří pouze 1,60%. Páky dále tvoří 2,05%.    Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    115      Obrázek 28. Vítězné techniky žen na olympijských hrách Dále  budeme  sledovat,  jak  se  vyvíjel  poměr  jednotlivých  vítězných  technik  u  žen  na  olympijských  hrách  v jednotlivých  dekádách.  V tabulce  49  jsou  uspořádané  absolutní  i  relativní  četnosti  jednotlivých  skupin  technik.  Protože  ženy  na  olympijských  hrách  soutěží  až  od  roku  1992,  jsou  v tabulce  zaznamenány  pouze  dvě  dekády.  Techniky  hodů  aši  waza  byly  v devadesátých  letech  zastoupeny 33,33%, v následující dekádě už jenom 22,92%. Klesal i počet technik koši waza a pák  (kansecu  waza).  Naopak  zvýšil  se  podíl  te  waza  a  osaekomi  waza  a  obou  součástí  sutemi  waza.  Graficky jsou tyto tendence znázorněny na obrázku 29.  Tabulka 48. Vývoj relativních četností vítězných technik u žen na olympijských hrách   1990 1990 2000 2000   Četnost  Rel.četnost Četnost Rel.četnost Ashi-waza  113  33,33333 80 22,92264 Te-waza  77 22,71386 87 24,92837 Osaekomi-waza  63 18,58407 85 24,35530 Koshi-waza  35 10,32448 24 6,87679 Yoko-sutemi-waza  20 5,89971 44 12,60745 Kansetsu-waza  18 5,30973 3 0,85960 Ma-sutemi-waza  8  2,35988 20 5,73066 Shime-waza  5  1,47493 6 1,71920   Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    116    %; Nevážené průměry Ashi-Waza Te-Waza Osaekomi-Waza Koshi-Waza Yoko-Sutemi-Waza Kansetsu-Waza Ma-Sutemi-Waza Shime-Waza 1990 2000 % -5 0 5 10 15 20 25 30 35 40   Obrázek 29. Vývoj relativních četností vítězných technik u žen na olympijských hrách Na mistrovství Evropy 2005 bylo analyzováno 171 zápasů juniorek.408  Lehké váhy inklinují zejména  k používání te waza. Následuje použití aši waza, sutemi waza a koši waza. Podobně bylo dominantní  použití te waza i u střední  a  supertěžké váhy. Ženy v kategorii do 78 kg používaly kromě te waza také  aši waza. V tabulce 50 jsou seskupené jednotlivé váhové kategorie, u kterých se doporučuje trénovat  společně.  Tabulka 49. Inklinace k použití technik v jednotlivých kategoriích žen na ME 2005409 Skupina váhových kategorií  Skupiny vítězných technik  ‐48 kg, ‐52 kg  te waza,  aši waza, sutemi waza, koši waza  ‐57 kg, ‐63 kg, +78 kg  te waza  ‐78 kg  te waza, aši waza    V tabulce  51  a  v  grafu  na  obrázku  30  prezentujeme  vlastní  data  z jednotlivých  olympijských  her  v zápasech  džuda  žen  v jednotlivých  váhových  kategoriích.  Nápadný  je  zvyšující  se  trend  použití  osaekomi  waza  a  snižující  se  trend  použití  te  waza.  Zatímco  držení  bylo  u  lehké  váhy  zastoupeno  16,25%, u střední váhy to bylo už 23,70% a v těžké váze až 26,80%. U technik hodů pomocí paží to  bylo u lehké váhy 26,50%, u střední  váhy 25,59% a v těžké váze pouze 18,04%. Navzdory tomuto  poklesu  byla  te  waza  často  používanou  technikou,  i  když  svojí  četností  nepřekonala  četnost  hodů  pomocí  nohou.  U  ostatních  technik  je  těžké  sledovat  nějaké  trendy  v závislosti  na  váhových  kategoriích.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    117    Tabulka 50. Relativní četnosti vítězných technik u žen na olympijských hrách v jednotlivých váhových kategoriích   Lightweight Middleweight Heavyweight Osaekomi-waza  16,25%  23,70% 26,80% Ashi-waza  29,33%  27,01% 27,32% Kansetsu-waza  3,18%  4,74% 1,03% Shime-waza  0,71%  1,90% 2,58% Te-waza  26,50%  25,59% 18,04% Yoko-sutemi-waza 9,54%  8,53% 9,79% Koshi-waza  9,19%  4,74% 11,86% Ma-sutemi-waza  5,30%  3,79% 2,58%   %; Nevážené průměry Osaekomi-Waza Ashi-Waza Kansetsu-Waza Shime-Waza Te-Waza Yoko-Sutemi-Waza Koshi-Waza Ma-Sutemi-Waza Lightweight Middleweight Heavyweight % -0,05 0,00 0,05 0,10 0,15 0,20 0,25 0,30 0,35   Obrázek 30. Relativní četnosti vítězných technik u žen na olympijských hrách v jednotlivých váhových kategoriích   Také na mistrovstvích světa v Rio de Janeiro (2007) byl sledován statisticky významný výskyt aši waza  proti jiným skupinám technik.410  Podobně jako techniky ze skupiny te waza a katame waza získávalo  statisticky významný podíl hodnocení ippon. Statisticky významný podíl penalizace byl za neplatný  úchop. Nejvíc bodů džudisté získávali ve druhé minutě zápasu. Tyto výsledky potvrzují závěry  našich  dat získaných z olympijských her.  Pokud se zabýváme poměrem vítězných technik hodů proti technikám znehybnění, zjistíme, že jejich  relativní  četnost se mezi  devadesátými lety a první dekádou nového tisíciletí prakticky nezměnila.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    118    Poměr  nage  waza  a  katame  waza  byl  74,63%  k   25,36%  v prvním  sledovaném  období  a  73,06%  k 26,93% ve druhém sledovaném období (tabulka 52).    Tabulka 51. Vývoj poměru technik hodů (nage waza) k technikám znehybnění (katame waza) na olympijských hrách u žen   1990 1990 2000 2000   Četnost Rel.četnost Četnost Rel.četnost Nage-waza  253  74,63127  255 73,06590 Katame-waza  86  25,36873  94 26,93410   Můžeme  předpokládat,  že  poměr  technik  hodů  a  technik  znehybnění  bude  odlišný  u  jednotlivých  váhových kategorií. Jak vidíme v tabulce 53 a na obrázku 31, v lehké váze převažuje technika hodů  v poměru osm ku dvěma. Překvapivé může být, že poměr těchto dvou skupin je u střední a těžké  váhy v podstatě stejný – sedm ku třem ve prospěch nage waza.    Tabulka 52. Poměr technik hodů (nage waza) a technik znehybnění (katame waza) na olympijských hrách u žen v jednotlivých váhových kategoriích   Lightweight  Middleweight Heavyweight Katame-waza  20,14% 30,33% 30,41% Nage-waza  79,86% 69,67% 69,59% %; Nevážené průměry Katame-waza Nage-waza Lightweight Middleweight Heavyweight % 10% 20% 30% 40% 50% 60% 70% 80% 90%   Obrázek 31. Poměr technik hodů (nage waza) a technik znehybnění (katame waza) na olympijských hrách u žen v jednotlivých váhových kategoriích Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    119    Závěry  Džúdó za půlstoletí trvání mezinárodních soutěžích překonalo několik změn vedoucích k odstranění  japonských  kulturních  konotací,  i  k odstranění  výchovných  aspektů  Džigoro  Kana.  Džúdó  má  v současnosti všechny znaky moderního úpolového sportu, podobně jako je tomu u evroamerických  systémů. Je zde patrný velký rozdíl v tom, že džúdó se snaží zachovat si svou technickou výjimečnost.  Proto se v posledních letech zvedla vlna odpůrců proti nově vynalezeným technikám a zvyšující se  převaze technik založených převážně na síle paží. Obavy, že džúdó ztrácí svou identitu a začíná se  příliš podobat zápasu ve volném stylu, vedly ke změnám pravidel na konci první dekády 3. tisíciletí.  V evroamerických  stylech  zápasu  takovéto  trendy  –  zachovávat  teoretickou  čistotu  stylu  –  nejsou,  právě naopak. V roce 2005 Mezinárodní zápasnická amatérská asociace například přidala pravidlo,  podle kterého je možné získat bodové ohodnocení v řecko‐římském a volném stylu i za hod soupeře.  To znamenalo revoluční krok a přiblížení se k myšlence pravidel džuda. V zápasu se do té doby za  plné  vítězství  považoval  symbol  porážky  –  položení  soupeře  na  lopatky.411   Přiznání  bodů  za  hod  soupeře znamená také přiznání významu bojové aplikace, což bylo výsadou džuda. Pod FILA se dnes  zahrnuje také grappling, tedy zápas s použitím škrcení a pák, na které se do té doby specializovalo  džúdó.   Tak, jak se pravidla a zejména praxe soutěžního džuda přibližují zápasu ve volném a řecko‐římském  stylu, tak se pravidla volného a řecko‐římského stylu přibližují k džudu. Jistě, ještě stále je zde dost  stěžejních  rozdílů,  postupně  však  můžeme  sledovat  jistou  konjunkci.  Podobně  pronikají  techniky  džuda i do jiných forem úpolového bojování, například do ultimátních zápasů v turnajích Ultimate  Fighting Championship nebo Pride. Ve všech soutěžních úpolových disciplínách, džúdó nevyjímaje, je  základním znakem taková práce s vlastním tělem, která je dokáže transformovat na co nejúčinnější  zbraň podle daných pravidel.412   Tak,  jak  byla  v minulosti  tokui  waza  (osobní  technika)  součástí  osobní  historie  bojovníka,  byla  jedinečná  a  závislá  na  osobních  predispozicích  i  osobních  zkušenostech  i  znalostech,  tak  se  v současnosti  tokui  waza  stává  univerzální.413   V olympijské  historii  nalezneme  období,  kdy  byly  preferovány  jisté  techniky,  které  nejlépe  zapadaly  do  kontextu  tehdejších  pravidel.  Mění  a  individualizuje  se  již  úchop,  který  je  základem  pro  efektivní  provedení  hodu.  Kromě  základního,  standardního úchopu (kumi kata), ve kterém tahající ruka (hikite) drží soupeřův rukáv a zvedací ruka  (curite) drží soupeřův límec, se v džudu běžně používá dalších šest základních variant úchopu:414   • Standardní  • Křížový  • Silový  • Na zádech  • Ruský  • Za oba límce  • Za oba rukávy    Kromě  těchto  úchopů  se  používá  množství  jiných  různých  variant  držení,  které  jsou  kruciální  podmínkou  pro  správné  (rychlé,  silné  a  kontrolované)  provedení  hodu.  Je  ještě  nutné  sledovat  typicky pravý a typicky levý úchop.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    120    Džúdó bylo v zásadě vytvořeno pro praváky. Je to způsobeno zejména tradičním přístupem japonské  kultury  k lateralitě.  Ze  sledování  mládežnických  zápasů  vyplynulo,  že  leváci  používají  víc  různých  technik  (případně  jejich  variant),  které  jejich  soupeř  neočekává.415   To  levákům  umožňuje  častěji  vítězit, protože mají zkušenost s praváky. U dospělých sportovců se tato výhoda stírá zkušeností. Při  sledování 92 zápasů vrcholových polských sportovců v roce 1996 bylo zjištěno, že:416   • Závodníci preferují útoky na levou stranu  • Nejvýznamnější početnost hodů je ze skupiny aši waza  • Dominantní techniky jsou seoi nage a uči mata  • Použití technik koši waza je velice nízké  • Útoky v boji na zemi jsou velmi účinné    Tabulka 53. Četnost technik na polském mistrovství republiky 1996417 Počet všech hodů Počet levých hodů Počet pravých hodů Relativní četnost v % 1. Seoi-nage 144 97 47 18 2. Uchi-mata 121 57 64 15 3. Tai-otoshi 70 39 31 9 4. Kuchiki-taoshi 59 40 19 7 5. O-uchi-gari 39 22 17 5 6. Ko-uchi-gari 35 16 19 4 7. Harai-goshi 29 13 16 4 8. O-soto-gari 28 12 16 4 9. Ko-uchi-makikomi 26 16 10 3 10. Yoko-otoshi 25 17 8 3 11. Seoi-otoshi 21 10 11 3 12. Tani-otoshi 20 12 8 3 13. Ko-soto-gari 20 11 9 3 14. Ko-soto-gake 19 12 7 2 15. Kata-guruma 19 10 9 2 16. Sukui-nage 18 10 8 2 17. De-ashi-harai 18 10 8 2 18. Sasae-tsuri-komi-ashi 14 6 8 2 19. Uki-waza 12 11 1 2 20. Morote-gari 11 5 6 1 21. Tomoe-nage 10 6 4 1 22. Sumi-gaeshi 8 3 5 1 23. Soto-makikomi 6 2 4 1 24. O-goshi 6 3 3 1 25. Ura-nage 5 5 0 1 26. Sumi-otoshi 4 2 2 1 27. Kibisu-gaeshi 3 2 1 <1 28. Ushiro-goshi 1 0 1 <1 29. Sode-tsuri-komi-goshi 1 0 1 <1 30. Ostatní 6 4 2 1  Spolu 798 453 345 100%   Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    121    Různé  výzkumy  potvrzují,  že  technická  skladba  džuda  se  v některých  ohledech  mění.  Například  v prvním  období  Šóva  (1928‐1950)  bylo  zjištěno,  že  čistým  vítězstvím,  ippon,  bylo  dosaženo  83%  zápasů. Poměr mezi vítěznými technikami ve stoji a na zemi byl sedm ku třem. V tomto období se  nejčastěji  používaly  techniky  uči  mata  (16%),  o  soto  gari  (13%)  a  harai  goši  (10%).  Polští  autoři  Sterkowitz a Blech418  zjistili (na olympijských hrách 1988), že 87% zápasů bylo rozhodnuto technikami  ve stoji a pouhých 8% v boji na zemi. V postoji olympionici používali techniky uči mata, seoi nage, ko  soto  gake,  sukui  nage,  o  soto  gari,  kata  guruma,  ura  nage  a  harai  goši.  Na  zemi  byla  nejfrekventovanější technikou ude hišigi džúdži gatame.  Z 876 sledovaných zápasů z první poloviny devadesátých let byl poměr mezi vítěznými technikami ve  stoji  a  na  zemi  (se  započítáním  jusei  gači)  devět  ku jedné.419  Až  62%  ze  všech  technik  v  postoji  skončilo  vítězstvím  ippon.  Z technik  byly  použity  seoi  nage  (10%),  uči  mata  (9%),  tai  otoši  (9%).  Techniky jako o uči gari, ko uči gari, harai goši, uki otoši a o soto gari byly zjištěné v 3‐4%. Nejméně  frekventované techniky (kolem 1%) byly různé variace te guruma a sukui nage.  Pro  dekádu  devadesátých  let  20.  století  si  Mezinárodní  federace  džuda  kladla  za  úkol  džúdó  zdynamizovat. Následovala série změn a modifikací v pravidlech, jako například zavedení penalizace  tzv. negativního džuda, později zavedení golden score v roce 2003 nebo sjednocení délky zápasu pro  muže  i  ženy.  Tyto  změny  pak  kladou  na  sportovce  vyšší  nároky,  a  to  jak  na  technicko‐taktické  dovednosti, tak  i fyzický výkon. Ve 4750 zápasech šesti mistrovství světa od roku 1995 bylo zjištěno,  že:420   • Poměr hodnocení ippon se zvýšil z 51,4% (1995) na 59,6% (2003), respektive na 57,1%  (2005)  • Poměr kinsa/golden score byl statisticky významně snížen z 5,7% (2001) na 2,9% (2003) a  2,1% (2005)  • Podíl hodnocení ippon se u žen zvýšil z 50,2% (2001) na 58,1% (2003), u mužů byl nejvyšší  65,0% (2001), ale klesl na 56,8% (2005)    Rozdíl mezi výsledky mužů a žen se tedy postupně stíral a vítězství byla získávána čistým vítězstvím  ippon.  Na  druhé  straně  Hudson421   podrobně  studoval  zápasy  na  mistrovstvích  světa  v roce  2007  v brazilském  Rio  de  Janeiro  na  vzorku  84  z 935  individuálních  utkání.  U  sledovaného  vzorku  videozáznamů byly nalezené rozdíly v:  • Získaném skóre  • Výskytu ippon v jednotlivých kategoriích a technikách  • Distribuci hodnocených akcií po dobu zápasu    Ukazuje se, že pro úspěšnou aplikaci hodů je potřeba mistrovské znalosti těchto hodů ve třech až  čtyřech směrech, společně s rozvojem silného úchopu, který tyto hody umožní. Současně musí být  hody navzájem komplementární, aby umožnily jejich vzájemnou kombinaci.422   Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    122      Závěr   V práci  můžeme  sledovat  dvě  interpretačně  odlišné  části:  dějiny  úpolů  a  dějiny  džuda  do  prvních  mezinárodních soutěží (mistrovství Evropy, mistrovství světa, olympijské hry) a dějiny olympijského  džuda. Dějiny předolympijského džuda byly dějinami událostí, lidí a myšlenek. Olympijské dějiny  jsou  pak spíše dějinami soutěžních výsledků. Je to způsobeno dramatickým dějinným obratem v samotné  podstatě džuda.  Už od prehistorických společenstev byli jednotlivci ovládající úpolové činnosti považováni za hrdiny a  ve  společenském  žebříčku  byli  výše  postavení.  Podle  dochovaných  důkazů,  jako  jsou  prehistorické  kresby,  starověké  kulturní  i  písemné  artefakty,  jakož  i  středověké  umění  a  literatura,  bylo  jisté  bojové, úpolové vzdělání, dokonce součástí ideálu silného muže schopného vést jiné lidi. Úpoly stály  na počátku existence člověka a doprovázely jej po celou dobu vývoje. Právě proto byly po dobu celé  lidské historie bojové činnosti sakralizovány. Sakralizaci chápeme v přeneseném významu slova jako  obecný  fenomén  procesu  omlouvání  boje,  jeho  posvěcování,  ne  ale  nutně  ve  vztahu  k jakémukoli  náboženství.  Sakralizace je společenským procesem omlouvání, posvěcení boje (a tedy i násilí). I od 20. století do  současnosti  pokračuje  proces  sakralizace.  O krajní  formě  sakralizace  můžeme  mluvit  jako  o spiritualizaci násilí. Jistá forma násilí hraje roli i ve sportu, kde se však chápe jako součást hry, jako  součást  pravidel.  Působení  i přijímání  násilí  bez  vybočení  ze  sportovních  pravidel  je  součástí  sportovního gentlemanství.  V různých  obdobích  lidských  dějin  byl  proces  sakralizace  boje  a úpolových  disciplín  naplňován  prostřednictvím:  • spiritualizace (boj je součástí náboženství, nástrojem božstev)  • ritualizace (boj je součástí iniciačních obřadů, ritualizovaných her, společenských rituálů)  • heroizace (boj je prostředkem k hrdinství)  • nobilitace (boj je společným znakem vyšších vrstev)  • intelektualizace (boj je součástí výchovy)  • humanizace (boj je způsobem rozvoje osobnosti)  • sportizace (boj je sportovní, soutěžní disciplínou)    Tyto  způsoby  sakralizace  dobře  vidíme  na  vývoji  džuda  a  jeho  předchůdců.  Školy  korjú  džúdžucu,  které studoval zakladatel džúdó Džigoro Kanó, se řadí ke školám výrazně ovlivněných filozofickými a  náboženskými představami.423  Technický vliv Tenšin šinjó rjú na džúdó vidíme nejenom u technik jako  seoi nage a o soto gari (které jsou jedny z nejfrekventovanějších i v současném sportovním džudu),  ale i v icucu no kata, která v džudu vysvětluje principy kosmických pohybů a mechaniky. Kitó rjú je  postaveno na postulátu, že pokud jsou dvě mysli spojeny, pak silnější mysl ovládá tu slabší. Kitó rjú  také staví na rovnováze protikladů. Ostatně kitó znamená v doslovném překladu z japonštiny padání‐ Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    123    vstávání.  Tyto  školy  patřily  k tradicím  vnitřních  škol,  vycházejících  především  ze  spiritualizmu  Japonska po jeho sjednocení na začátku 17. století.  Na  příkladu  cvičení  kata  můžeme  v Kódókan  džúdó  vidět  vysoký  stupeň  ritualizace  džuda.  Kanó  vytvořil také další rituály, jako například vítání nového roku (kagami biraki) nebo červeno‐bílá soutěž  (aka šira no šiai), které měly umocnit výchovné působení systému Kódókan džúdó. Zejména zpočátku  tak mělo džúdó některé znaky gnostické sekty.  Zaměření cvičení na nácvik volného boje, randori, přineslo Kódókan džúdó také úspěchy v různých  dódžó džaburi, porovnávání škol. Opomeneme‐li fakt, že tyto zápasy se pravděpodobně organizovaly  podle  pravidel  navržených  Kódókanem,  je  potřeba  zdůraznit,  že  trénink  randori  přinesl  nebývalou  výhodu  nově  vzniklému  džudu.  Členové  Kódókanu  zpravidla  poráželi  členy  jiných  škol  džúdžucu  a  získávali silnou reputaci. Někteří z nich takovou, že o nich vznikaly legendy (např. Sanširó Sugata).  Džúdó získalo pověst, že pomocí jeho postupů se může naučit i slabý zvítězit nad silnějším, že každý  může být hrdinou.  Kanó, i když umožnil cvičit všem vrstvám obyvatelstva, postavil džúdó prostřednictvím Přísahy pěti  článků (Gokadžó no seimon) na úroveň výběrové společnosti, jejíž  členové mají být příkladem pro  ostatní.  Byl  to  způsob  jakéhosi  pasování  do  vyššího  stavu  (nobilitace)  a udržování  odpovídajícího   povědomí. V pozdějších letech bylo toto vědomí posilováno vytvářením společností uvnitř Kódókan  džúdó, jako bylo například sdružení vyšších stupňů (Judanša kai).  Džúdó bylo v prvních letech integrální součástí Kanóovy soukromé vzdělávací instituce. I když se po  několika letech tyto dvě instituce oddělily, džúdó zůstalo svázáno se vzděláváním. Intelektualizace  byla frekventovaným tématem v myšlenkách zakladatele džuda, což se na začátku dvacátého století  projevilo v jeho zařazení do povinné výuky japonských škol.  Na  rozdíl  od  starých  škol  džúdžucu  boj  již  nebyl  pouze  metodou  sebeobrany,  ale  prostředkem  celostního  rozvoje  člověka.  Kanó  předpokládal,  že  pouze  komplexně  rozvinutý  jedinec  se  může  dostatečně  přičinit  o blaho  celé  společnosti.  Džúdó  mělo  rozhodující  vliv  na  proměnu  starých  bojových umění (kobudó) v moderní komplexně se rozvíjející systémy (šinbudó), na jejich humanizaci.  I v současnosti je džúdó, navzdory jeho hodnotám jako sebeobranné umění, většinově vnímáno přes  prizmu  etiky  a  morálních  hodnot.424 Na  druhé  straně  někteří  autoři  popisují  zneužívání  džuda  kriminálními živly.425   Po druhé světové válce džúdó v mezinárodním kontextu dramaticky opouštělo původní ideály i cíle.  Rozvoj mezinárodních organizací odtrhnul džúdó od jeho kořenů a přizpůsobil je k obrazu západních  sportovních disciplín. Završením procesu sportizace bylo jeho začlenění do programu olympijských  her. Olympijské hry preferují individuální vítězství postavené na porážce soupeřů. Velké mezinárodní  organizace nejsou ochotné přijmout jiný důvod pro cvičení než soutěž, což je dědictvím okcidentální  kultury a částečně také přežitek anglického chápání sportu především viktoriánské doby. Sportizace  byla  v procesu  zařazování  úpolových  disciplín  do  programu  olympijských  her  a  světových  her  základním způsobem sakralizace boje a úpolových disciplín.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    124    Zakladatel Kódókan džúdó Džigoro Kanó byl intelektuál a pedagog vyrůstající v Japonsku v období  dynamických změn éry Meidži na konci 19. století. Po několika málo letech studia bojových umění  založil vlastní školu, ve které kombinoval obecné vzdělání (Kanó džúku) a tělesnou výchovu (Kódókan  džúdó). Na rozdíl od starých škol džúdžucu (kobudó) stanovil tři cíle džúdó (mokuhó):  • šóbu hó (branná výchova, boj),   • taiiku hó (renšin hó, tělesná výchova),  • šušin hó (mravní výchova).  Kanův koncept džuda neobsahoval koncept sportu/soutěží, i když významnou inovací metodiky bylo  postavení  randori  (volného  tréninkového  procvičování  techniky)  a  kata  (předefinovaného,  často  ritualizovaného nácviku dovedností) na stejnou úroveň.  Na  druhé  straně  Kanó  propagoval  myšlenky  olympizmu  a  amatérského  sportu,  který  má  být  způsobem  tělesné  i  mravní  výchovy  (podobně  jako  v džudu)  a  také  prostředkem  k   mezikulturní  komunikaci. Skutečně věřil, že (amatérský) sport může pomoci vybudovat porozumění mezi národy a  podpořit světový mír. Kanó olympizmus nespojoval s džudem. Několikrát dokonce písemně a jasně  vyjádřil nelibost s jeho postupnou sportizací (která nastala od 20. let 20. století), odsuzoval zúžení  džuda na soutěžní poměřování sil. Kanó se také nikdy nesnažil o vybudování organizace (národní či  mezinárodní), která by rozšiřovala džúdó  jako tělesnou aktivitu. Rozvoj džuda byl způsoben integrací  do japonského vzdělávacího systému, protože i to  jeho zakladatel chápal jako výchovný systém. Je  ale nutné říct také to, že v Japonsku i v současnosti ve školní tělesné výchově umírají průměrně až  čtyři děti ročně v důsledku příliš tvrdého tréninku džuda a ignorování bezpečnostních pravidel a zásad  první pomoci.426   Staré školy džúdžucu, které na rozdíl od džuda nebyly zaměřené na cvičení randori, v zápasech podle  pravidel  Kódókan  džúdó  (často  přeneseně  přes  Butokukai)  nebyly  schopné  džudistům  konkurovat.  Ale  jak  se  později  ukázalo,  zaměření  na  randori  sice  přineslo  prudký  rozvoj  džuda  a zájem  lidí,  na  druhé straně Kanó se svými spolupracovníky nechtě podcenil nebezpečí randori pro džúdó samotné  v souvislosti  s rozvíjejícím  se  soutěžním  sportem.  Na  začátku  dvacátého  století  se  myšlenky  soutěžního sportu smíchaly  s myšlenkou randori, běžná populace je ztotožňovala, což je v prudkém  rozporu s myšlenkou zakladatele.  Sporty, které se chápou jako mezinárodní a celosvětově rozšířené, jsou vesměs sporty vynalezené na  Západě.  Tyto  sporty  drží  ideologický  monopol.  I  ty  pohybové  systémy,  které  jsou  v  současnosti  mezinárodně uznávané, jsou součástí programu olympijských her, a nepocházejí ze Západu, čehož  typickým příkladem je džúdó, se dočkaly uznání až poté, co se  upravila pravidla a způsob organizace   podle západního vzoru.  Ve druhé polovině dvacátého století jsme svědky rozvoje téměř výlučně zjednodušeného (o výchovné  cíle),  nízkého  gedan  džúdó.  Došlo  k  odtrhnutí  od  ideálů  džuda  s následnou  westernizací  a  přijetí  evroamerických sportovních ideálů: podat nejvyšší výkon podle daných pravidel s cílem vyhrát nad  druhými.  Shrňme  ještě  jednou  největší  rozdíly,  které  můžeme  vidět  v cílech  a chápání  randori  (tabulka  55).  Stěžejní  roli  v proměně  džuda  hrála  a stále  hraje  Mezinárodní  federace  džuda  (IJF,  International  Judo  Federation),  která  se  již  od  počátku  své  existence  vymanila  z japonského  vlivu  a prosadila  mezinárodně  platná  pravidla,  postavená  na  základech  evroamerického  chápání  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    125    kompetitivního  sportu,  která  postupně  musel  akceptovat  i  Kódókan,  aby  neztratil  dominantní  postavení v novém džudu, totiž v soutěžích.    Tabulka 54. Porovnání vybraných znaků předolympijského – Kanóova a olympijského (po 2. sv. válce) džuda   Předolympijské džúdó  Olympijské džúdó  Cíle džúdó  mravní výchova, tělesná výchova,  branná výchova  maximalizace sportovního výkonu   výhra na soutěži  Džúdóka  člověk přísahou potvrzující chovat  se morálně, jít příkladem  sportovec snažící se o maximalizaci  sportovního výkonu  Randori  pouze jedna z metod cvičení  cíl a smysl cvičení  Cíl randori  zlepšit svou a pomoci zlepšovat  soupeřovu schopnost, aplikovat  techniky dle principů Kódókan  džúdó  randori je ztotožněno se šiai, cílem je  vyhrát nad soupeřem jakýmkoli  způsobem neodporujícím pravidlům  Kategorie v  randori  Žádné  váhové kategorie po vzoru západních  úpolových sportů, zrušení kategorie  open na olympijských hrách  Ohodnocení  ippon, vítězství čistou technikou  juko, koka, vítězství málobodovanými  technikami  Olympijské hry  v Tokiu  1940 ‐ ukázky komplexu  japonských bojových umění bez  snahy o zařazení džuda do  programu  1964 – zařazení džúdó jako soutěžní  disciplíny  Organizace  žádná, v Japonsku rozšiřování ve  vzdělávacích institucích,  neformální rozšiřování ve světě  struktura národních, kontinentálních  a celosvětové organizace  Výkonové  měřítko  stupeň (dan)  vítězství v soutěži    Můžeme pouze hádat, jaká by byla poválečná historie džuda, kdyby se podařila prosadit myšlenka  randori  zahrnující  atemi,  kterou  vytvořil  Kendži  Tomiki  (Kanův  student  v džudu  a  Uešibův  student  v aikibudó).  Tomiki  vytvořil  způsob  randori,  ve  kterém  se  na  rozdíl  od  randori,  které  předpokládá  úchop (typicky za rukáv a límec) jako začátek boje, bojuje na dlouhou, nekontaktní vzdálenost. To  umožňuje procvičovat situace, ve kterých se džudista učí kontrolovat možné údery a kopy soupeře. I  když zde byly snahy o inkorporaci tohoto způsobu randori v období druhého prezidenta Kódókanu  Džira Nanga (od roku 1939), tyto nebyly naplněny (připomeňme, že také podle pravidel Dai Nipon  Butokukai  se  od  stupně  renši  používaly  atemi),  a  Tomiki  tyto  myšlenky  uplatnil  v aikidó  (Tomiki  aikidó). Tímto problémem se z hlediska historického podrobně zabýval Šišida,427  který dokázal, že pro  džúdó  bylo  toto  myšlení  slepou  uličkou,  protože  se  dějinně  rozhodlo  jít  pouze  a  výhradně  cestou  omezeného, nízkého (gedan) džúdó.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    126    Ve vývoji pravidel můžeme sledovat tři období dynamických změn:  - Modernizace na konci 19. století (zamezení zraněním, cvičení pro výchovné cíle)  - Sportizace v padesátých a šedesátých letech 20. století (rozšíření džuda, přiblížení západním  standardům sportu)  - Komercionalizace ve třetím tisíciletí (zvýšení zájmu médií, džúdó jako divácký sport)  Džúdó za půlstoletí trvání mezinárodních soutěžích překonalo několik změn vedoucích k odstranění  japonských  kulturních  konotací,  i  k odstranění  výchovných  aspektů  Džigoro  Kana.  Džúdó  má  v současnosti všechny znaky moderního úpolového sportu, podobně jako je tomu u evroamerických  systémů. Je zde patrný velký rozdíl v tom, že džúdó se snaží zachovat si svou technickou výjimečnost.  Proto se v posledních letech zvedla vlna odpůrců proti nově vynalezeným technikám a zvyšující se  převahy technik založených převážně na síle paží.428  Zejména sovětští sportovci byli známí množstvím  takovýchto  technik,  a  to  jak  v boji  v postoji,  tak  i  v boji  na  zemi.  Množství  technik  převzali  ze  sovětského úpolového eklektického systému sambo (z rus. samozaščita bez oružija).429  Všimněme si  dvou protichůdných tendencí Mezinárodní federace džuda:  • dramaticky mění pravidla  • omezuje použití nově vynalezených technik    Již od začátku sportizace džuda po druhé světové válce mezinárodní organizace měnily  jeho  smysl a  cíl.  Můžeme  tedy  říct,  že  tradiční  džúdó,  chápané  jako  výchovný  systém,  se  změnilo  v současné  sportovní  olympijské  džúdó.  Mezi  těmito  dvěma  systémy  není  z hlediska  jejich  cílů  možné  nalézt  žádný jiný vztah než historický. Mezinárodní federace džuda se na druhé straně omezením technik  snaží  zakonzervovat  technické  prostředky  na  úrovni  období  sedmdesátých  až  osmdesátých  let  dvacátého  století,  což  odůvodňuje  zachováním  čistého  džuda.  Jenže  co  je  to  čisté  džúdó?  I  když  můžeme definovat přesný rok vzniku Kódókan džúdó, víme, že to byl pouze začátek jeho vývoje. Kanó  po celý život džúdó rozvíjel, do systému byly připojovány další techniky. Tento technický rozvoj se  nezastavil  ani  po  smrti  zakladatele  a  přirozeně  pokračoval  i  v souvislosti  s poválečnou  sportizací.  Džúdó od počátku stavělo svoji výhodu na schopnosti kriticky posoudit techniky různých systémů a  začlenit  je  do  vlastního  systému.  Tato  schopnost  umožnila  džudu  získat  převahu  nad  všemi  konkurenčními systémy. Proto je zvláštní, že se v současnosti Mezinárodní federace džuda urputně  brání  technickému  rozvoji,  tedy  tomu,  co  umožnilo  zrod  a  evoluci  džuda.  Vzhledem  k nalezeným  souvislostem  v jeho  historii  navrhujeme  důsledně  rozlišovat  různé  formy  džuda  přívlastkem,  který  dostatečně přesně identifikuje, o jaké džúdó a z jakého období se jedná:  • Tradiční džúdó – původní, v podstatě již zaniklý výchovný systém zakladatele Džigora Kana  • Kódókan  džúdó  –  džúdó  vyučované  v instituci  Kódókan,  stojí  na  pomezí  mezi  tradičním  a  olympijským džudem  • Olympijské (sportovní) džúdó – moderní sportovní (komerční) disciplína, řízená Mezinárodní  federací džuda    Tyto různé formy nechápeme jako dobré ani zlé. Jsou jednoduše takové, jaké jsou, a je nutné je takto  chápat, aby   mohly být naplněny cíle, které si kladou.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    127    Bibliografie   A Sporting Chance. In The Journal of the Royal Society for the Promotion of Health [online]. [s.l.] :  Sage  Publications,  2007  [cit.  2010‐11‐22].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1177/14664240071270030302  ABE, I., KIYOHARA, Y., NAKAJIMA, K. Sport and Physical Education under Fascistization in Japan. In:  InYo:  The  Journal  of  Alternative  Perspectives  on  the  Martial  Arts  and  Sciences.  2000.  http://ejmas.com/jalt/ ISSN 1492‐1669  ADAL, Raja. Japan's Bifurcated Modernity : Writing and Calligraphy in Japanese Public Schools, 1872  1943. In Theory, Culture & Society [online]. [s.l.] : Sage Publications, 2009 [cit. 2010‐12‐21].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1177/0263276409103127.  ADAMS, Neil. Armlocks. London : Ippon Books, 1989. 96 s. ISBN 0951845527.  ALTER, Joseph S. The Wrestler’s Body : Identity and Ideology in North India [online]. Berkeley ∙ Los  Angeles  ∙  Oxford :  UNIVERSITY  OF  CALIFORNIA  PRESS,  1992  [cit.  2011‐01‐27].  Dostupné  z  WWW: .  AMDUR,  Elis.  Renovation  and  Innovation  in  Tradition.  In  SKOSS,  Diane. Keiko  Shokon  :  Classical  Warrior Traditions of Japan. Volume 3. New Jersey : Koryu Books, 2002. s. 145‐178.  AMDUR,  Ellis. Hidden  in  Plain  Sight  :  Tracing  the  Roots  of  Ueshiba  Morihei.  Shoreline,  Wash :  Edgework, 2009. 252 s.  ARMSTRONG,  Hunter  B.  The  Koryu  Bujutsu  Experience.  In  SKOSS,  Diane. Keiko  Shokon  :  Classical  Warrior Traditions of Japan. New Jersey : Koryu Books, 1997. s. 19‐38.  ARTIOLI,  Guilherme,  et  al.  Prevalence,  magnitude,  and  methods  of  rapid  weight  loss  among  judo  competitors.Med Sci Sports Exerc. 2010, 42, 3, s. 436‐442  ARTIOLI, Guilherme, et al. The need of a weight management control program in judo : a proposal  based on the successful case of wrestling. J Int Soc Sports Nutr.. 2010, 15, 7, s. 58‐69.  AVÉ, M. A. Les Jeux de la VIIIe Olympiade Paris 1924: rapport officiel. Paris : Libraire de France, 1924.  852 s.  BALABÁN, Milan; TYDLITÁTOVÁ, Věra V. Gilgameš : mytické drama o hledání věčného života. Vyd. 1.  Praha : Vyšehrad, 2002. 294 s. ISBN 8070213922.  BARCOS, Juan Carlos. New Refereeing Rules : Revolution/Evolution. Judo. 2010, 2, s. 97‐98. Dostupný  také z WWW: .  BAR‐ON COHEN, Einat Survival, an Israeli Ju Jutsu school of Martial Arts : Violence, Body, Practice and  the  National.  In  Ethnography  [online].  [s.l.] :  Sage  Publications,  2009  [cit.  2010‐12‐20].  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    128    Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1177/1466138109106300.  BENNETT, Alexander C. Neglected Treasure : The Koyo Gunkan. In SKOSS, Diane. Sword and Spirit :  Classical Warrior Traditions of Japan. Volume 2. New Jersey : Koryu Books, 1999. s. 35‐58.  BERGVALL,  E.  (ed.).  The  Fifth  Olympiad:  The  Official  Report  Of  The  Olympic  Games  Of  Stockholm  1912. Stockholm : Wahlström & Widstrand, 1913. 1117 s.  BILLINGS, Andrew C. Clocking Gender Differences : Televised Olympic Clock Time in the 19962006  Summer and Winter Olympics. In Television & New Media [online]. [s.l.] : Sage Publications,  2008  [cit.  2010‐12‐20].  Dostupné  z  WWW:  . DOI: 10.1177/1527476408315502.  BODIFORD,  Wiliam  M.  Soke  :  Historical  Incarnations  of  a  Title  and  its  Entitlements.  In  SKOSS,  Diane. Keiko  Shokon  :  Classical  Warrior  Traditions  of  Japan.  Volume  3.  New  Jersey :  Koryu  Books, 2002. s. 129‐144.  BOOTH, Douglas. What Do We Do? How Do We Do It? In Philips, Murray G. (ed). Deconstructing Sport  History. A Postmodern Analysis. New York : University of New York Press, 2005. ISBN 0‐7914‐ 6610‐8, s. 27‐54  BOTTENBURG, Maarten van, HEILBRON, Johan. De‐Sportization of Fighting Contests. The Origins and  Dynamics of No Holds Barred Events and the Theory of Sportization. International Review for  the Sociology of Sport, Vol. 41, No. 3‐4, 259‐282 (2006)  BOWEN, R. Origins of the British Judo Association, the European Judo Union,& the International Judo  Federation.  In:  Journal  of  Asian  Martial  Arts,  1999,  8,  3.  http://www.budokwai.org/budokwaiframepg.htm (2006‐03‐12)  BOWEN, Richard. Origins of the British Judo Association, the European Union, and the International  Federation.  In  GREEN,  Thomas  A.;  SWINTH,  Joseph  R. Martial  Arts  in  the  Modern  World.  Westport : Praeger, 2003. s. 173‐184.  BRAHAM, Persephone. Crimes Against the State, Crimes Against Persons : Detective Fiction in Cuba  and Mexico. Minneapolis : University of Minnesota Press, 2004.  BREIVIK,  Gunnar.  Against  chance:  a  causal  theory  of  winning  in  sport.  In  Tannsjo,  Torbjorn;  Tamburrini, Claudio Marcello. Values in Sport : Elitism, Nationalism, Gender Equality and the  Scientific Manufacturing of Winners. Florence : Routledge, 2000. s. 141‐156  BRENDON, Piers. Dark Valley: A Panorama of the 1930s. Westminster : Alfred A. Knopf Incorporated,  2000.  BROOKS, Risa A. (Editor); STANLEY, Elizabeth A.  (Editor). Creating Military Power : The Sources of  Military Effectiveness. Palo Alto : Stanford University Press, 2007.  BROUSSE, M.; MATSUMOTO, D. Judo: A Sport and a Way of Life. Seoul : IJF, 1999.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    129    BROUSSE, Michel; MATSUMOTO, David. Judo in the U.S. : A Century of Dedication. Berkeley : North  Atlantic Books, 2005. 158 s.  BROWN,  David;  LELEDAKI,  Aspasia  Eastern  Movement  Forms  as  Body‐Self  Transforming  Cultural  Practices in the West : Towards a Sociological Perspective. In Cultural Sociology. [s.l.] : Sage  Publications,  2010.  s.  123‐155.  Dostupné  z  WWW:  . DOI: 10.1177/1749975509356866.  BROWN,  Franklin  H.  Growth  of  Athletics  in  Japan.  In Official  Bulletin  of  the  International  Olympic  Comitee.  Anvers :  Imprimerie  Const.  Cleiren,  1926.  s.  19‐20.  Dostupné  z  WWW:  .  BROWN, Peter. Tělo a společnost : muži, ženy a sexuální odříkání v raném křesťanství. 1. vyd. Brno :  Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000. 435 s. ISBN 8085959720.  BROWNE, F. G. (ed.).. The Games of the Xth Olympiad, Los Angeles, 1932: Official Report. Los Angeles  : The Xth Olympiade Committee of the Games of Los Angeles, U.S.A. 1932, Ltd., 1933, 814 s.  BURUMA, Ian. Inventing Japan. Westminster : Modern Library, 2003.  CALMET,  M.;  TREZEL,  N.;  AHMAIDI,  S.  Survey  of  System  of  Attacks  by  Judoka  in  Regional  and  Interregional Matches. Perceptual and Motor Skills. 2006, 103, 3, s. 835‐840.  CALVET,  Robert. Les  Japonais  :  Histoire  d’un  peuple.  Paris :  Armand  Coli,  2003.  368  s.  Dostupné  z  WWW:   CAMPBELL, Joseph. Tisíc tváří hrdiny: Archetyp hrdiny v proměnách věků. Praha : Portál 2000. 339 s.  ISBN 80‐718‐354‐4  CANTELON, Hart; LETTERS, Michael THE MAKING OF THE IOC ENVIRONMENTAL POLICY AS THE THIRD  DIMENSION OF THE OLYMPIC MOVEMENT. In International Review for the Sociology of Sport  [online].  [s.l.] :  Sage  Publications,  2000  [cit.  2010‐12‐20].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1177/101269000035003004.  CAPRANICA,  Laura;  AVERSA,  Fabrizio  Italian  Television  Sport  Coverage  during  the  2000  Sydney  Olympic Games : A Gender Perspective. In International  Review for the Sociology of Sport  [online].  [s.l.] :  Sage  Publications,  2002  [cit.  2010‐12‐20].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1177/101269020203700309.  CARR, K.G. Making Way: War, Philosophy and Sport in Japanese Judo, Journal of Sport History, 1993,  20(2): 167–88.  COHEN,  Richard. By  the  sword  :  a  history  of  gladiators,  musketeers,  samurai,  swashbucklers,  and  olympic champions. [2nd ed.]. New York : Modern Library, 2003. 488 s. ISBN 0812969669  COLLINS,  Michael  F.;  BULLER,  James  R.  Social  Exclusion  from  High‐Performance  Sport  :  Are  all  Talented  Young  Sports  People  being  given  an  Equal  Opportunity  of  Reaching  the  Olympic  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    130    Podium?. In Journal of Sport & Social Issues [online]. [s.l.] : Sage Publications, 2003 [cit. 2010‐ 12‐20].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1177/0193732503255483.  COLUM, Padraic. The golden fleece and the heroes who lived before Achilles [online]. New York : The  Macmillan  Company,  1921  [cit.  2011‐01‐26].  Dostupné  z  WWW:  .  CORNEJO, Carlos. To Believe or Not to Believe in Verbal Reports : The Denial of First‐PersonAuthority  and the Blind Spot of Universalist Cross‐cultural Studies . In Culture & Psychology [online].  [s.l.] :  Sage  Publications,  2006  [cit.  2010‐12‐20].  Dostupné  z  WWW:  . DOI: 10.1177/1354067X06061593  CROLLEY, Liz; TESO, Elena. Gendered Narratives in Spain : The Representation of Female Athletes in  Marca  and  El  País.  In  International  Review  for  the  Sociology  of  Sport  [online].  [s.l.] :  Sage  Publications,  2007  [cit.  2010‐11‐24].  Dostupné  z  WWW:  . DOI: 10.1177/1012690207084749.  CROPPER,  Corry. Playing  at  monarchy  :  sport  as  metaphor  in  nineteenth‐century  France.  Lincoln :  University of Nebraska Press, 2008. 247 s. ISBN 9780803217737  DARLING‐WOLF, Fabienne Post‐war Japan in photographs : Erasing the past and building the futurein  the  Japan  Times  .  In  Journalism  [online].  [s.l.] :  Sage  Publications,  2004  [cit.  2010‐12‐20].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1177/1464884904044202  DAY, Stacey B.; INOKUČI, Kijoši. Moudrost samurajů : Životní stezka samuraje z kraje Saga. Praha :  Trigon, 1998. 134 s  DEAL,  Wiliam  E.  Fudžiwara  Seika.  In  MCGREAL,  Ian  P. Velké  postavy  východního  myšlení  :  Slovník  myslitelů. Praha : Prostor, 1998. s. 398‐402.  DERVENIS,  Kostas,  LYKIARDOPOULOS,  Nektarios. The  Martial  Arts  of  Ancient  Greece :  Modern  Fighting Techniques from the Age of Alexander. Rochester : Inner Traditions , 2007. 256 s.  ISBN 1‐59477‐192‐8.   DERVENIS,  Kostas. Pammachon [online].  1995,  2004,  2007  [cit.  2009‐10‐13].  Dostupný  z  WWW:  .  DESH OBI, Thomas J. . Fighting for Honor : The History of African Martial Art Traditions in the Atlantic  World. Columbia : University of South Carolina Press, 2008. 346 s.  DÉSORMEAUX, Ronald THE DISCOVERY OF JUDO : YIELD TO OVERCOME. In [online]. [s.l.] : National  Library  of  Canada,  2009  [cit.  2010‐12‐21].  Dostupné  z  WWW:  .  ISBN ‐2‐9806269‐0‐2  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    131    DÉSORMEAUX, Ronald. Discovery of judo´s : Tokui‐Waza. Canada : National Libraty of Canada, 2007.  102  s.  Dostupné  z  WWW:  . ISBN 2‐9806269‐2‐0.  DIOGENES LAERTIUS, . The Lives and Opinions of Eminent Philosopers. C.D. Yonge. London : Henry G.  Bohn,  1853.  230  s.  Dostupný  z  WWW:  .  DIXON, Nicholas. A justification of moderate patriotism in sport. In Tannsjo, Torbjorn; Tamburrini,  Claudio Marcello. Values in Sport : Elitism, Nationalism, Gender Equality and the Scientific  Manufacturing of Winners. Florence : Routledge, 2000. s. 74‐86  DOS SANTOS, Saray Giovana. Judo : Where is the ease road?. Brazilian Journal of Kinanthropometry  and  Human  Performance.  2006,  8,  1,  s.  114‐119.  Dostupný  také  z  WWW:  . ISSN 1415‐8426.  DOS  SANTOS,  Saray  Giovana;  MELO,  Sebastião  Iberes  Lopes.  The  "ukemis"  and  judo  practitioner:  meaning, importance, enjoyment and discomfort. Brazilian Journal of Kinanthropometry and  Human  Performance.  2003,  5,  2,  s.  33‐43.  Dostupný  také  z  WWW:  . ISSN 1415‐8426.  DOWNEY, Greg Producing Pain : Techniques and Technologies in No‐Holds‐Barred Fighting. In Social  Studies  of  Science  [online].  [s.l.] :  Sage  Publications,  2007  [cit.  2010‐12‐20].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1177/0306312706072174  DRAEGER,  D.  F.  An  Analysis  of  Competition.  In:  Judo  Information  Site,  2005.  http://judoinfo.com/draeger.htm (2005‐03‐15)  DRAEGER,  Don  F.;  SMITH,  Robert  W. Asijská  bojová  umění  :  Historie,  techniky,  zbraně.  Bratislava :  CAD Press, 1995. 220 s.  DRAEGER, Donn F. Covremennye budzjucu i budo : Modern Bujutsu and Budo: The Martial Arts and  Ways of Japan. Moskva : Fair, 1998. 362 s.  DUNNING,  Eric.  Sport  Matters  :  Sociological  Studies  of  Sport,  Violence,  and  Civilisation.  London  :  Routledge, 1999.  ĎURECH, Miroslav. Spoločné základy úpolov. Bratislava : FTVŠ UK 2003. 2. doplnené vydanie. 90 s.  ISBN 80‐88901‐72‐3  EMERSON  FRANCHINI,  STANISLAW  STERKOWICZ,  CASSIO  MIRANDA  MEIRA  JR.,  FABIO  RODRIGO  FERREIRA GOMES, GO TANI (2008) TECHNICAL VARIATION IN A SAMPLE OF HIGH LEVEL JUDO  PLAYERS. Perceptual and Motor Skills: Volume 106, Issue , pp. 859‐869.  FAIRBANKS,  Arthur. Elder  Philostratus,  Younger  Philostratus,  Callistratus [online].  London :  William  Heinemann,  1931  [cit.  2011‐02‐01].  Dostupné  z  WWW:  .  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    132    FORBES, Paula. Australian Chef Arrested for Running Drug Ring in His Kitchen. Eater [online]. 2011,  Monday,  January  10,  [cit.  2011‐02‐19].  Dostupný  z  WWW:  .  FOXVOG,  Daniel. Basic  Sumerian  Glossary [online].  Berkley :  University  of  California,  2010,  August  2010  [cit.  2011‐01‐26].  Dostupné  z  WWW:  .  FRENCH, Marilyn. From Eve to Dawn, A History of Women in the World, Volume IV : Revolutions and  Struggles for Justice in the 20th Century. New York : The Feminist Press at CUNY, 2008.  FRÜHSTÜCK, Sabine. Uneasy Warriors : Gender, Memory, and Popular Culture in the Japanese Army.  Ewing : University of California Press, 2007. p 206.  FUKUDA,  Keiko. Ju‐No‐Kata  :  A  Kodokan  Textbook.  Revised  and  Expanded  from  Born  for  the  Mat.  Berkeley : North Atlantic Books, 2004. 176 s.  GARCÍA  GARCÍA,  José  Manuel,  et  al.  Expert‐Novice  paradigm  :  Differential  analysis  of  the  loss  of  consistency  in  the  Tokui‐Waza  of  Judo  under  a  specif  situation  of  fatigue. International  Journal of Sport Science. 2007, 3, 3, s. 11‐28. ISSN 1885‐3137.  GARCÍA, Raúl Sánchez; MALCOLM, Dominic Decivilizing, civilizing or informalizing? The international  development of Mixed Martial Arts . In International Review for the Sociology of Sport. [s.l.] :  Sage  Publications,  2010.  s.  39‐58.  Dostupné  z  WWW:  . DOI: 10.1177/1012690209352392.  GEESINK, Anton. Mé judo. Jiří Mašín. Praha : Olympia, 1969. 143 s.  GERNIGON, Christophe; LE BARS, Hervé. Achievement goals in aikido and judo : A comparative study  among  beginner  and  experienced  practitioners. Journal  of  Applied  Sport  Psychology.  2000,  12, 2, s. 168 ‐ 179. ISSN 1041‐3200.  GEŠVANTNER,  Mário.  Jemné  ručičky. +7  Dní.  2005,  13.  Dostupný  také  z  WWW:  .  GOETZ, Hans‐Werner. Život ve středověku. Jihlava : H+H, 1996. 454 s. ISBN 80‐7319‐025‐7.  GOLD, John R.; GOLD, Margaret M. Access for all : the rise of the Paralympic Games. In The Journal of  the  Royal  Society  for  the  Promotion  of  Health  [online].  [s.l.] :  Sage  Publications,  2007  [cit.  2010‐12‐20]. Dostupné z WWW: .  DOI: 10.1177/1466424007077348.  GOLDEN, Mark. Sport and Society in Ancient Greece. Cambridge : Cambridge University Press, 1998.  216 s.  GOLDSBURY,  Peter. Re:  World  Games  2009  Taiwan.  06‐20‐2008  [cit.  2011‐02‐03].  AikiWeb:  The  Source  for  Aikido  Information [online].  Dostupné  z  WWW:  .  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    133    GOODGER, B.C.; GOODGER, J.M. Udo in the Light of Theory and Sociological Research. International  Review for the Sociology of Sport. 1977, 12, 2, s. 5‐34.  GORDON, Andrew. Modern History of Japan : From Tokugawa Times to the Present. Cary : Oxford  University Press, Incorporated, 2003.  GREEN, Thomas. Martial Arts of the World : An Ecyclopedia, Volume I: A‐Q. Santa Barbara : ABC Clio,  2001. 894 s  GUÉRANDEL,  Carine;  MENNESSON,  Christine  Gender  Construction  in  Judo  Interactions.  In  International Review for the Sociology of Sport [online]. [s.l.] : Sage Publications, 2007 [cit.  2010‐11‐24].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI: 10.1177/1012690207084750.  GUÉRANDEL, Carine; MENNESSON, Christine. Gender Construction in Judo Interactions. International  Review for the Sociology of Sport. 2007, 42, 2, s. 167‐186.  GUILBERT,  Sébastien  Sport  and  Violence  :  A  Typological  Analysis.  In  International  Review  for  the  Sociology  of  Sport  [online].  [s.l.] :  Sage  Publications,  2004  [cit.  2010‐12‐20].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1177/1012690204040522  GUILBERT, Sébastien Violence et capital symbolique : L’exemple du sport. In French Cultural Studies  [online].  [s.l.] :  Sage  Publications,  2010  [cit.  2010‐12‐20].  Dostupné  z  WWW:  . DOI: 10.1177/0957155809352062  GUTSMUTS, Johann Christoph Friedrich. Gymnastik für Jugend. Schnepfenthal, 1793  HAGEMANN, Norbert; STRAUSS, Bernd; LEIßING, Jan When the Referee Sees Red.... In Psychological  Science  [online].  [s.l.] :  Sage  Publications,  2008  [cit.  2010‐12‐21].  Dostupné  z  WWW:  . DOI: 10.1111/j.1467‐9280.2008.02155.x  HANSON‐LOWE, J. (1991). Interview with Dr. John Hanson‐Lowe. Stanley Pranin (interviewer). In: Aiki  News, 1991, 87, 54‐61  HAQ,  M.  Emdad‐ul.  Drugs  In  South  Asia  :  From  the  Opium  Trade  to  the  Present  Day.  New  York  :  Palgrave Publishers, 1999.  HARA,  H.  (ed.).  The  Official  Report  of  The  Games  of  the  XVIII  Olympiad  Tokyo  1964,  Volume  1,  Volume 2. Tokyo : Kyodo Printing Co., Ltd., 1966.  HARRISON,  Wayne.  Olympic  Judo  Team  Member  Charged  In  Teen's  Rape. Denver  News [online].  2009,  12:53,  May  20,  [cit.  2011‐02‐19].  Dostupný  z  WWW:  .  HEINISCH, Hans‐Dieter; OSWALD, Roland. Features of the Technical‐Tactical Performance Capacity of  the Worlds Top Judoka. In VECCHIO, Fabricio Boscolo Del; FRANCHINI, Emerson. Annals of  the 5th International Judo Federation World Research Symposium. Rio de Janeiro : IJF, 2007.  s. 78.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    134    HERRIGEL, Eugen. Zen a umění lukostřelby. 1. vyd. Praha : Pragma, 1994. 94 s.  HIGGS, Catriona T.; WEILLER, Karen H.; MARTIN, Scott B. Gender Bias In The 1996 Olympic Games : A  Comparative Analysis. In Journal of Sport & Social Issues [online]. [s.l.] : Sage Publications,  2003  [cit.  2010‐11‐24].  Dostupné  z  WWW:  . DOI: 10.1177/0193732502239585  Hill, Jeffrey. Anecdotal evidence. Sport, the Newspaper Press, and Hstory. In Philips, Murray G. (ed).  Deconstructing  Sport  History.  A  Postmodern  Analysis.  New  York  :  University  of  New  York  Press, 2005. ISBN 0‐7914‐6610‐8, s. 117‐129  HILLS, Brenden. THE head chef at an exclusive inner‐Sydney bar allegedly supplied shopping bags full  of  ecstasy  from  his  kitchen  as  part  of  a  multimillion‐dollar  drug  syndicate. The  Daily  Telegraph.  2011,  January  09,  s.  .  Dostupný  také  z  WWW:  .  HILVOORDE, Ivo van; ELLING, Agnes; STOKVIS, Ruud How to influence national pride? The Olympic  medal  index  as  a  unifying  narrative.  In  International  Review  for  the  Sociology  of  Sport  [online].  [s.l.] :  Sage  Publications,  2010  [cit.  2010‐12‐20].  Dostupné  z  WWW:  . DOI: 10.1177/1012690209356989.  Historical  Pankration  Project [online].  [2006]  [cit.  2009‐10‐13].  Dostupný  z  WWW:  .  HOARE, Syd. A History of Judo. London : Yamagi Books, 2009, 160 s.  HOFFMANN,  Robert;  GING,  Lee  Chew;  RAMASAMY,  Bala  Olympic  Success  and  ASEAN  Countries  :  Economic  Analysis  and  Policy  Implications.  In  Journal  of  Sports  Economics  [online].  [s.l.] :  [s.n.],  2004  [cit.  2010‐12‐20].  Dostupné  z  WWW:  . DOI: 10.1177/1527002503261826  HOLLENBACK,  George  M.  Arrichion’s  Last  Fight  :  What  Really  Happened?. Journal  of  Combative  Sport [online].  2003,  sept.,  [cit.  2011‐02‐02].  Dostupný  z  WWW:  . ISSN 1492‐1650.  HOOKER,  Richard. Gilgamesh [online].  Washington  State  University,  1996  ,  Updated  6‐6‐1999  [cit.  2009‐10‐09]. Dostupný z WWW: .  HUDSON, Paulo Henrique Junqueira. Estudo das acções pontuadas no campeonato mundial de Judo  Rio 2007. Porto, 2009. 44 s. Diplomová práce. Universidade de Porto.  HUGGINS,  Mike.  The  Regular  Re‐Invention  Of  Sporting  Tradition  And  Identity:  Cumberland  And  Westmorland Wrestling C.1800‐2000. In The Sports Historian. Volume 21, 1, (May, 2001). Pp  35‐55.  Hungarian Olympian arrested in bomb plot. Caboodle.hu : The Hungarian Portal [online]. 2008, 2008‐ 10‐27  10:45,  [cit.  2011‐02‐19].  Dostupný  z  WWW:  .  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    135    HUTCHINS,  Brett.  History  between  th  Modern  and  Postmodern.  In  Philips,  Murray  G.  (ed).  Deconstructing  Sport  History.  A  Postmodern  Analysis.  New  York  :  University  of  New  York  Press, 2005. ISBN 0‐7914‐6610‐8, s. 55‐74  CHAN, Stephen The Construction and Export of Culture as Artefact. In Body & Society : The Case of  Japanese Marital Arts [online]. [s.l.] : Sage Publications, 2000 [cit. 2010‐11‐24]. Dostupné z  WWW:  .  DOI:  10.1177/1357034X00006001005.  CHIA‐CHEN,  Yu  A  Content  Analysis  of  News  Coverage  of  Asian  Female  Olympic  Athletes.  In  International Review for  the Sociology  of Sport. [s.l.] : Sage Publications, 2009. s. 284‐306.  Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1177/1012690209104796.  CHIBA, Naoki ; EBIHARA, Osamu; MORINO, Shinji GLOBALIZATION, NATURALIZATION AND IDENTITY:  The Case of : The Case of Borderless Elite Athletes in Japan. In International Review for the  Sociology  of  Sport  [online].  [s.l.] :  Sage  Publications,  2001  [cit.  2010‐11‐24].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1177/101269001036002005.  China Daily [online]. 2010, Updated: 2010‐12‐30 08:08 [cit. 2011‐02‐24]. China's top 10 sports stories  of  the  year.  Dostupné  z  WWW:  .  CHO, Younghan Unfolding sporting nationalism in South Korean media representations of the 1968,  1984 and 2000 Olympics. In Media, Culture & Society [online]. [s.l.] : Sage Publications, 2009  [cit.  2010‐12‐20].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1177/0163443709102709  CHRISTENSEN,  Paul.  Whence  776?  :  The  Origin  of  the  Date  for  the  First  Olympiad.  In  PAPAKONSTANTINOU,  Zinon. Sport  in  the  Cultures  of  the  Ancient  World.  New  York :  Routledge, 2010. s. 13‐34.  IATSKEVICH, Alexander. Russian judo. London : Ippon Books, 1999. 92 s. ISBN 1874572461.  International  Blind  Sport  Federation [online].  2010  [cit.  2011‐02‐16].  Dostupné  z  WWW:  .  International  Federation  of  Pankration [online].  c2008  [cit.  2009‐10‐13].  Dostupný  z  WWW:  .  International  Judo  Federation  Statute.  August  23,  2009.  Dostupný  také  z  WWW:    International  Judo  Federation [online].  2010  [cit.  2011‐02‐18].  Results.  Dostupné  z  WWW:  .  International Judo Federation [online]. 2010 [cit. 2011‐02‐24]. IJF Refereeing commision. Dostupné z  WWW: .  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    136    Interview with Mr. Yasuhiro Yamashita (Judoist, Olympic Gold Medailist) : Judo as a Path to Social  Good. The Japan Foundation Newsletter. 2005, VOL.XXXI/NO. 1, October/November, s. 1‐3.  Dostupný také z WWW: . ISSN  0385‐2318.  ISHIHARA, Tsuyoshi. Mark Twain in Japan : The Cultural Reception of an American Icon. Columbia :  University of Missouri Press, 2005  ITAGAKI, Michael W.; KNIGHT, Napoleon B. Kidney Trauma in Martial Arts : A Case Report of Kidney  Contusion  in  Jujitsu.  In  The  American  Journal  of  Sports  Medicine  [online].  [s.l.] :  Sage  Publications,  2004  [cit.  2010‐12‐20].  Dostupné  z  WWW:  . DOI: 10.1177/0363546503258879.  Japan:  Alarm  in  Japan  for  child  judo  deaths. Spero  News [online].  2011,  Wednesday,  January  05,  2011,  [cit.  2011‐02‐24].  Dostupný  z  WWW:  .  JASTROW, Morris , CLAY, Albert T. An Old Babylonian Version of the Gilgamesh Epic : On the Basis of  Recently Discovered Texts.Yale Oriental Series : Researches. 1920, vol. IV, no. 3, s. 25. Project  Gutenberg.  Dostupný  z  WWW:  .  JONES,  W.H.S. Pausanias  Description  of  Greece  with  an  English  Translation [online].  Cambridge :  Harvard  University  Press,  1918  [cit.  2011‐02‐01].  Dostupné  z  WWW:  .  JOWETT, Benjamin. Euthydemus by Plato [online]. New York : Forgotten Books, 2008 [cit. 2011‐01‐ 26].  Dostupné  z  WWW:  .  ISBN  9781606200001.  JOWETT,  Benjamin. Laws  by  Plato [online].  New  York :  C.  Scribner's  sons,  1871  [cit.  2011‐01‐27].  Dostupné z WWW: .  JUDGE, Lawrence W.; PETERSEN, Jeffrey; LYDUM, Matt The Best Kept Secret in Sports : The 2010  Youth Olympic Games. In International Review for the Sociology of Sport [online]. [s.l.] : Sage  Publications,  2009  [cit.  2010‐12‐20].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1177/1012690209335939.  JULIO, Ursula Ferreira et al. Are Junior Medialist Able to Retain Their Performance on Senior Years? In  VECCHIO,  Fabricio  Boscolo  Del;  FRANCHINI,  Emerson. Annals  of  the  5th  International  Judo  Federation World Research Symposium. Rio de Janeiro : IJF, 2007. s. 78.  JUNGE, Astrid, et al Sports Injuries During the Summer Olympic Games 2008. In The American Journal  of  Sports  Medicine  [online].  [s.l.] :  Sage  Publications,  2009  [cit.  2010‐12‐20].  Dostupné  z  WWW: . DOI: 10.1177/0363546509339357.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    137    KAEUPER,  Richard  W. Chivalry  and  Violence  in  Medieval  Europe.  Oxford :  Oxford  University  Press,  1999. 338 s.  KANO, J. Founder of judo: Jigoro Kano autobiography I. In: Aiki News, 1989, 80, 6‐13  KANO, J. Founder of judo: Jigoro Kano autobiography II. In: Aiki News, 1989, 81, 48‐54  KANO, J. Founder of judo: Jigoro Kano autobiography III. In: Aiki News, 1989, 82, 50‐56  KANO, J. Founder of judo: Jigoro Kano autobiography IV. In: Aiki News, 1990, 83, 64‐69  KANO, J. Founder of judo: Jigoro Kano autobiography V. In: Aiki News, 1990, 84, 28‐31  KANO, J. Founder of judo: Jigoro Kano autobiography VI. In: Aiki News, 1990, 85, 66‐69  KANO, J. Founder of judo: Jigoro Kano autobiography VII. In: Aiki News, 1990, 86, 54‐57  KANO, J. Founder of judo: Jigoro Kano autobiography VIII. In: Aiki News, 1991, 86, 70‐73  KANO, J. Judo (Jujutsu). Tokyo : Board of tourist industry Japanese government railways 1937. 70 s.  KANO, Jigoro. Jinsei no Koro wa Tada Itsu Aru Nomi : Yukawa Meibukan. Judo Gokui Kyohan. MArch  1925 podle anglického překladu There is Only One Path in Life (Kano, 2005, s. 78 ‐ 84)  KANO, Jigoro. Judo no Konpongi ni Tsuite. Judo. November 1937, 8, 11, podle anglického překladu  The fundamental meaning of Judo (Kano, 2005, s. 57 ‐ 60)  KANO, Jigoro. Olympic Games and Japan. In GREEN, Thomas A.; SWINTH, Joseph R. Martial Arts in the  Modern World. Westport : Praeger, 2003. s. 167‐172.  KANO,  Jigoro. Kodokan  judo.  1st  pbk.  ed.  Tokyo :  Kodansha  International,  1994.  264  s.  ISBN  4770017995  KANO, Jigoro. Mind Over Muscle : Writings from the Founder of Judo. Naoki Murata, Nancy H. Ross.  Tokyo ‐ New York ‐ London : Kodansha International, 2005. 155 s.  KANO,  Jigro.  Judo  ni  Jochuka  Sandan  no  Betsu  Aru  Koto  o  Ronzu. Judo.  July  1918,  4,  7,  podle  anglického překladu The three Levels of Judo: Lower, Middle, adn Upper (Kano, 2005, s. 94 ‐  100)  KASHIWAZAKI, Katsuhiko. Shimewaza. London : Ippon Books, 1992. 112 s. ISBN 0951845535.  KASUGA, Shun. Reinforcement of Physical Strenght and Judo Training at Ritsumeikan University Judo  Club  (NO.  2).  In  VECCHIO,  Fabricio  Boscolo  Del;  FRANCHINI,  Emerson. Annals  of  the  5th  International Judo Federation World Research Symposium. Rio de Janeiro : IJF, 2007. s. 78.  KEAUPER, Richard. Chivalry and Violence in Medieval Europe. Oxford : Oxford University Press, 199.  130 s.  KHOSLA, T. Unfairness of Certain Events in the Olympic Games. Br Med J. 1968, 4, 5623, s. 111‐113.  KHOSLA, T. Will the olympics survive?. Br J Sports Med. 1977, 11, 1, s. 20‐25.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    138    KING, Christopher  Media  Portrayals of Male and  Female Athletes : A Text and Picture Analysis of  British  National  Newspaper  Coverage  of  the  Olympic  Gamessince  1948  .  In  International  Review for the Sociology of Sport [online]. [s.l.] : Sage Publications, 2007 [cit. 2010‐12‐20].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1177/1012690207084751.  KINOSHITA,  Mitsuo,  et  al  Tarsal  Tunnel  Syndrome  in  Athletes.  In  The  American  Journal  of  Sports  Medicine  [online].  [s.l.] :  Sage  Publications,  2006  [cit.  2010‐12‐20].  Dostupné  z  WWW:  . DOI: 10.1177/0363546506286344.  KLÍMA, Josef. Ľudia Mezopotámie: Cestami dávnej civilizácie a kultúry pri Eufrate a Tigrise. Bratislava  : Obzor 1988. 312 s.  KNIGHT, Graham; MACNEILL, Margaret; DONNELLY, Peter THE DISAPPOINTMENT GAMES : Narratives  of Olympic Failure in Canada and New Zealand. In International Review for the Sociology of  Sport.  [s.l.] :  Sage  Publications,  2005.  s.  25‐51.  Dostupné  z  WWW:  . DOI: 10.1177/1012690205052163  KÖSL, Jiří – KRÁTKÝ, František. Vybrané kapitoly ze světových dějin tělesné kultury: Od roku 1848 do  současnosti. Praha : SPN 1985. 91 s.  KRÁTKÝ, František. (1974). Dějiny tělesné výchovy: Od nejstarších dob do roku 1848. Praha : Olympia  1974. 258 s.  KRAWCZUK, Aleksander. Trójska vojna. Bratislava : Obzor 1990. 216 s. ISBN 80‐215‐0044‐1  KRUG, Gary J. The Feet of the Master:Three Stages in the Appropriation of Okinawan Karate Into  Anglo‐American Culture. In Cultural Studies <=> Critical Methodologies [online]. [s.l.] : Sage  Publications,  2001  [cit.  2010‐12‐20].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1177/153270860100100401.  KYLE,  Donald,  K.  Philostratus,  Repêchage,  Running  and  Wrestling:  The  Greek  Pentathlon  Again.  In  Journal of Sport History, Vol. 22, No. 1 (Spring 1995)  LAFON, Gerald. Turnouts: Unorthodox ukemi. http://www.JudoInfo.com (2002‐03‐02)  LAW, Mark. Faling Hard : A Journey into the World of Judo. Boston : Trumpeter, 2009. 276 s.  LE  GOFF,  Jacques;  SCHMITT,  Jean‐Claude. Encyklopedie  středověku.  Praha :  Vyšehrad,  2002.  935  s.  ISBN 8070215453.  LE GOFF, Jacques; TRUONG, Nicolas. Tělo ve středověké kultuře. Vyd. 1. Praha : Vyšehrad, 2006. 155  s. ISBN 8070218266.  LEAKEY, Richard. Pôvod ľudstva. Bratislava : Archa 1996. 167 s. ISBN 80‐7115‐103‐3  LEBEDA, A. A. Sebeobrana. Praha : Sportovní a turistické nakladatelství ÚV ČSTV, 1961.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    139    LEE,  Brandon.  Understanding  ukemi:  A  reply  to  the  article  regarding  Ukemi  by  Gerald  Lafon.  http://www.JudoInfo.com (2002‐04‐30)  LEE, Jung Woo Red Feminism and Propaganda in Communist Media : Portrayals of Female Boxers in  the North Korean Media. In International Review for the Sociology of Sport [online]. [s.l.] :  Sage  Publications,  2009  [cit.  2010‐12‐20].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1177/1012690209338438  LEGGETT, Trevor. The Spirit of Budo : Old Traditions for Present‐day Life. London ‐ New York : Kegan  Paul International, 1998. 124 s.  LEVINE,  T.  R.;  HULLETT,  C.  R.  Eta  squared,  partial  eta  squared,  and  misreporting  of  effect  size  in  communication research. Human Communication Research, 2002, 28(4), 612‐625.  LIDDELL, Henry George; SCOTT, Robert. A Greek‐English Lexicon : Revised and augmented throughout  by  Sir  Henry  Stuart  Jones,  with  the  assistance  of  Roderick  McKenzie. [online].  Oxford :  Clarendon  Press,  1940  [cit.  2011‐02‐01].  Dostupné  z  WWW:  .  London 2012: Candidate File. London Organising Committee for the Olympic Games (LOCOC). London  : LOCOC, 2004  LYNN, John A. Battle : A History of Combat and Culture from Ancient Greece to Modern America. 2nd  compl. edition. Cambridge : Westview press, 2004. 431 s. ISBN 978‐0‐8133‐3372‐4.  MACAN, J.; BUNDALO‐VRBANAC, D.; ROMIĆ, G. Effects of the new karate rules on the incidence and  distribution of injuries. Br J Sports Med. 2006, 40, s. 326‐330.  MALLON,  Bill.  The  Olympic  Bribery  Scandal. Journal  of  Olympic  History.  May  2000,  8,  2,  s.  11‐27.  Dostupný  také  z  WWW:  .  MALLWITZ,  Alfred. Cult  and  Competition  Locations  at  Olympia.  In  Archaeology  of  the  Olympics.  Wendy Raschke. Madison : University of Wisconsin Press, 1988, s. 79‐109.  MANDELL, R. D. Sport: A Cultural History. Columbia University Press : New York, 1984, 340 s. ISBN 1‐ 58348‐282‐2  MARCON, Giovani et al. Time Structure and Activities Performed During a Judo Match. In VECCHIO,  Fabricio Boscolo Del; FRANCHINI, Emerson. Annals of the 5th International Judo Federation  World Research Symposium. Rio de Janeiro : IJF, 2007. s. 78.  MARCON,  Giovani;  FRANCHINI,  Emerson;  JARDIM,  José  Roberto;  and  BARROS  Neto,  Turibio  Leite  (2010)  "Structural  Analysis  of  Action  and  Time  in  Sports:  Judo,"Journal  of  Quantitative  Analysis in Sports: Vol. 6 : Iss. 4, Article 10.  MAREK,  Jaroslav.  Dějiny  československé  tělesné  kultury:  Od  roku  1848  do  současnosti.  Praha  :  Univerzita Karlova 1983. 119 s.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    140    MARKUS,  Hazel  Rose,  et  al  Going  for  the  Gold  :  Models  of  Agency  in  Japanese  and  American  Contexts. In Psychological Science [online]. [s.l.] : Sage Publications, 2006 [cit. 2010‐12‐20].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1111/j.1467‐ 9280.2006.01672.x.  MATRAS, A. Sebeobrana. Praha : Naše vojsko, 1956. 1. vydání  MATSUMOTO,  David,  et  al.  Blue  Judogis  may  Bias  Competition  Outcomes.  In  VECCHIO,  Fabricio  Boscolo  Del;  FRANCHINI,  Emerson. Annals  of  the  5th  International  Judo  Federation  World  Research Symposium. Rio de Janeiro : IJF, 2007. s. 78.  MATSUMOTO,  David;  WILLINGHAM,  Bob;  OLIDE,  Andres  Sequential  Dynamics  of  Culturally  Moderated  Facial  Expressions  of  Emotion.  In  Psychological  Science  [online].  [s.l.] :  Sage  Publications,  2009  [cit.  2010‐12‐20].  Dostupné  z  WWW:  . DOI: 10.1111/j.1467‐9280.2009.02438.x.  MCARDLE, David Swallows and Amazons, or the Sporting Exception To the Gender Recognition Act .  In Social & Legal Studies [online]. [s.l.] : Sage Publications, 2008 [cit. 2010‐12‐20]. Dostupné z  WWW:  .  DOI:  10.1177/0964663907086455.  MCDONALD,  Brent;  HALLINAN,  Chris  Seishin  Habitus  :  Spiritual  Capital  and  Japanese  Rowing.  In  International Review for the Sociology of Sport [online]. [s.l.] : Sage Publications, 2005 [cit.  2010‐12‐20].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI: 10.1177/1012690205057197  MECHIKOFF,  Robert  A. A  History  and  Philosophy  of  Sport  and  Physical  Education  :  From  Ancient  Civilizations to the Modern World. 5th ed. New York : McGraw‐Hill, 2010. 459 s.  MECHIKOFF, Robert A.; ESTES, Steven G. A History and Philosophy of Sport and Physical Education :  From Ancient Civilizations to the Modern World. 4th ed. New York : McGraw‐Hill, 2006. 415 s.  MENNESSON, Christine `HARD' WOMEN AND `SOFT' WOMEN : The Social Construction of Identities  among Female Boxers. In International Review for the Sociology of Sport [online]. [s.l.] : Sage  Publications,  2000  [cit.  2010‐11‐24].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1177/101269000035001002.  MOCHIZUKI, M. Interview with. In Aiki News, 1983, 54, 3‐13  MOL, Serge. Classical Fighting Arts of Japan. Tokyo ‐ New York ‐ London : Kodansha International,  2001. 242 s.  MOL, Serge. Classical Weaponry of Japan : Special Weapons and Tactics of the Martial Arts. Tokyo ‐  New York ‐ London : Kodansha International, 2003. 218 s.  MORRELL,  Robert  E.  Šótoku  Taiši.  In  MCGREAL,  Ian  P. Velké  postavy  východního  myšlení  :  Slovník  myslitelů. Praha : Prostor, 1998. s. 343‐347  MORRIS, Desmond. Nahá opice. Praha : Mladá fronta – Naše vojsko – Smena, 1971. 154 s.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    141    MRÁČEK, V. Jiu – jitsu : Sebeobrana. Část I. Plzěň : Západočeská oblast Junáka, 1947  MRÁČEK, V. Jiu – jitsu : Sebeobrana. Část I. Plzěň : Západočeská oblast Junáka, 1947.  MUNSLOW, Alun. Deconstructing History. London ‐ New York : Routledge, 1997. 248 s.  MURATA,  Hikaru.  Relationship  Between  Lifting  Hand  Hold  and  Favorite  Technique  in  Judo.  In  VECCHIO,  Fabricio  Boscolo  Del;  FRANCHINI,  Emerson. Annals  of  the  5th  International  Judo  Federation World Research Symposium. Rio de Janeiro : IJF, 2007. s. 78.  MURRAY,  Steven  Ross.  Boxing  Gloves  of  the  Ancient  World. Journal  of  Combative  Sport [online].  2010, July, [cit. 2011‐02‐02]. Dostupný z WWW: . ISSN  1492‐1650.  NAGAKI,  K.  Randori  and  the  Unification  of  Jujutsu  Disciplines  by  the  Kodokan.  Judo  Research  and  Development  Group,  Inc.,  Los  Angeles,  CA,  1998.  http://judoinfo.com/randori1.htm  (2003‐ 12‐01)  NAKAJIMA, Takeshi et al. Applied Psychological Research in Judo. In VECCHIO, Fabricio Boscolo Del;  FRANCHINI,  Emerson. Annals  of  the  5th  International  Judo  Federation  World  Research  Symposium. Rio de Janeiro : IJF, 2007. s. 78.  NAKAMURA, Isamu et al. Contest Analysis of World Judo Championships in 1995‐2005. In VECCHIO,  Fabricio Boscolo Del; FRANCHINI, Emerson. Annals of the 5th International Judo Federation  World Research Symposium. Rio de Janeiro : IJF, 2007. s. 78.  NAKANE, Ch. Japonská spoločnosť. Bratislava : ÚML ÚV KSČ 1987. 127 s.  NEWTON, Clyde. Dynamic Sumo. Tokyo : Kodansha International, 2000. 136 pp. ISBN 4‐7700‐2508‐4  NIEHAUS, Andreas. If you want to cry, cry on the green mats of Kodokan : Expressions of Japanese  cultural  and  national  identity  in  the  movement  to  include  judo  into  the  Olympic  programme. International Journal of the History of Sport. 2006, 23, 7, s. 1173 ‐ 1192. ISSN  1743‐9035.  NISHIOKA, Hayward. Judo : Heart and Soul. Second Printing. United States : Ohara Publications Inc.,  2007. 264 s.  NITOBÉ,  Inazo. Bušido  :  Duše  Japonska.  Praha :  Josef  Pelcl,  1904.  64  s.  Dostupné  z  WWW:  .  NOEL, Franck. Aikido. Fragments de dialogue a deux inconnues. Toulouse : Edité par l'auteur, 1996.  Official  Report  of  the  XXVII  Olympiad:  Volume  Two:  Celebrating  the  Games.  Sydney  :  Sydney  Organising Committee for the Olympic Games, 2001. 328 s. ISBN 0‐9579616‐0‐X  Official website of Olympic movement. (2005). http://www.olympic.org/uk/index_uk.asp (2005‐05‐ 12)  OHLENKAMP, Neil. The study of faling: I’ve fallen and I can get up. In Judo information site, 2001.  http://judoinfo.com (2003‐03‐05)  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    142    OLIVOVÁ, V. Lidé a hry. Historická geneze sportu. Praha : Olympia, 1979. ISBN neuvedeno.  Olympic  Games  Antwerp  1920:  Official  Report.  (1957).  Brussels  :  Belgium  Olympic  Committee  headquarters 1957. 176 s.  ÓTAKE, Ritsuke. Katori Shintó‐ryú : Warrior Tradition. New Jersey : Koryu Books, 2007. 318 s.  PERÚTKA, Jaromír et al.. Dejiny telesnej kultúry. Bratislava : SPN 1988. 287 s.  PERÚTKA, Jaromír. Dejiny telesnej výchovy a športu na Slovensku. Bratislava : Šport 1980. 237 s.  PETRIE, Andrea. Australian Olympian's assault charges. The Age [online]. 2008, August 15, [cit. 2011‐ 02‐19].  Dostupný  z  WWW:  .  Philostratus  the  Elder.  Imagines.  Book  2.  [online].  Arthur  Fairbanks  (transl.).  Theoi  E‐Texts  Library  2000  ‐  2007,  Aaron  Atsma.  [cit.  2010‐04‐09].  Dostupný  z  WWW:    PHILOSTRATUS, Flavius. Heroikos [online]. Atlanta : Society of Biblical Literature, 2001 [cit. 2011‐02‐ 01].  Dostupné  z  WWW:  .  Pictorial encyclopedia of Japanese culture. (1994). Tokyo : Gakuen 1994. 130 s.  PIERNAVIEJA DEL POZO, Miguel. Wrestling in Antiquity. Olympic Review, 1973 pp 412‐424  PITCHARD,  David  M.  Sport,  War  and  Democracy  in  Classical  Athens.  In  PAPAKONSTANTINOU,  Zinon. Sport in the Cultures of the Ancient World. New York : Routledge, 2010. s. 64‐97.  Pixter [online].  2008‐05‐31  [cit.  2011‐02‐15].  Mészáros_Anett  fotózás  werk  studió.  Dostupné  z  WWW: .  PLASS, Paul. The Game of Death in Ancient Rome. Wisconsin : University of Wisconsin Press, 1995.  283 s.  PLAŠTIAK, I. Vznik, vývoj a podstata judo. (diplomová práca). FTVŠ UK : Bratislava 1997, 69 s.  PLATO. Euthydemus.  Benjamin  Jowett.  [s.l.] :  [s.n.],  380  př.n.l..  20  s.  Dostupný  z  WWW:  .  PLUTARCH, Alcibiades [online]. John Dryden.  : W. Miller, 1808 [cit. 2011‐02‐02]. Dostupné z WWW:  .  PLUTARCH. Theseus [online].  1994  ,  2009  [cit.  2009‐10‐09].  Dostupný  z  WWW:  .  POLIAKOFF, Michael B. Combat Sports in the Ancient World. Yale : Yale University Press, 1987. 202 s.  Police, Protesters Clash in Tbilisi. Civil Georgia [online]. 2005, 30 Jun., [cit. 2011‐02‐19]. Dostupný z  WWW: .  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    143    Potsdam Declaration : Proclamation Defining Terms for Japanese Surrender. In Potsdam Conference.  July 26, 1945, Dostupný také z WWW: .  PRANIN, Stanley. Morihei Ueshiba & Isamu Takeshita. Aiki News 97, Fall/winter 1993, pp. 42‐44  PUIJK,  Roel  A  GLOBAL  MEDIA  EVENT?  :  Coverage  of  the  1994  Lillehammer  Olympic  Games.  In  International  Review  for  theSociology  of  Sport  [online].  [s.l.] :  Sage  Publications,  2000  [cit.  2010‐11‐22].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI: 10.1177/101269000035003005  PUTNEY, CLIFFORD. Muscular Christianity: Manhood and Sports in Protestant America, 1880‐1920.  Cambridge : Harvard University Press, 2003, 300pp.  RATHKE, Alexander; WOITEK, Ulrich Economics and the Summer Olympics : An Efficiency Analysis. In  Journal of Sports Economics. [s.l.] : Sage Publications, 2008. s. 520‐537. Dostupné z WWW:  . DOI: 10.1177/1527002507313743.  REGULI, Zdenko. (2005). Úpolové sporty (distanční studijní text). Brno : Masarykova univerzita, 2005.  133 s. ISBN 80‐210‐3700‐8  REGULI, Zdenko. 2003. Aikidó: Průvodce pro žáky i učitele. Bratislava : CAD PRESS 2003. 220 s.  REGULI,  Zdenko.  Aikidó:  Terminologický  slovník.  Bratislava  :  Univerzita  Komenského,  2000.  97  s.  ISBN 80‐223‐1500‐1  REGULI, Zdenko. Inovovaná systematika úpolov. Telesná výchova a šport, 2005, 15, 1, od s. 45‐47, 3 s.  ISSN 1335‐2245.  REGULI,  Zdenko.  Is  There  a  Place  for  Women  in  Combat  Sports  at  Olympic  Games?.  In  4th  FIEP  European  Congress  Physical  Education  and  Sports.  Teachers'  Preparation  and  Their  Employability  in  Europe.  (Full  text  on  CD  ROM  enclosed).  Vyd.  1.  Bratislava  :  Comenius  University, 2007. ISBN 978‐80‐969343‐9‐3, s. 112‐112. 29.8.2007, Bratislava.  REGULI, Zdenko. Sedem cností budó? Magazin aikido, 2, 8, od s. 17‐18, 2 s. 2001.  REGULI, Zdenko. Úpoly ako súčasť celoživotnej cesty. In Sportovně pohybové aktivity ve vztahu ke  zdraví  a kvalitě  života.  Brno  :  Masarykova  univerzita,  2003.  od  s. 59‐59,  1  s.  ISBN 80‐210‐ 3261‐8.  REGULI, Zdenko. Úpolové sporty (distanční studijní text). Brno : Masarykova univerzita, 2005. 133 s.  REGULI, Zdenko ‐  ĎURECH, Miroslav ‐  VÍT, Michal. Teorie  a didaktika  úpolů  ve  školní  tělesné  výchově. Brno : Masarykova univerzita, 2007. 88 pp. Fakulta sportovních studií. ISBN 978‐80‐ 210‐4318‐3.  REGULI, Zdenko. Pádová technika v soutěžních úpolových sportech. (Full text on CD ROM enclosed).  In Sport a kvalita života 2007. Brno : Masarykova univerzita, 2007. ISBN 978‐80‐210‐4435‐7,  s. 119‐119.  REISCHAUER, E. O., CRAIG, A. M. Dějiny Japonska. Praha : Lidové noviny 2000. 441 s.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    144    Report of the Organizing Committee on its work for the XIIth Olympic Games of 1940 in Tokyo until  the Relinquishment. (1940). Tokyo : The Organizing Committee of the XIIth Olympiad. 1940.  181 s.  RICHTER,  F.  (Ed.).  The  XIth  Olympic  Games  Berlin,  1936:  Official  Report  Volume  II.  Berlin  :  Organisationskomitee Für Die Xi. Olympiade Berlin 1936 E.V.  RINEHART,  Robert  E.  Beyond  Traditional  Sports  Historiography.  In  Philips,  Murray  G.  (ed).  Deconstructing  Sport  History.  A  Postmodern  Analysis.  New  York  :  University  of  New  York  Press, 2005. ISBN 0‐7914‐6610‐8, s. 117‐129  ROMER , Yuriko Gamo. Flying Carp Productions [online]. 2010 [cit. 2011‐02‐18]. Be Strong, Be Gentle,  Be Beautiful. Dostupné z WWW: .  RUBINGER,  Richard  (Editor);  MOTOYAMA,  Yukihiko;  ELISONAS,  J.  S.  (Editor).  Proliferating  Talent  :  Essays on Politics, Thought and Education in the Meiji Era. Honolulu : University of Hawaii  Press, 1997  RUDISILL,  Kay  C.A.  Aikido  Practices,  Communication  Awareness  and  Effective  Entrepreneurship.  In  Journal of Human Values [online]. [s.l.] : Sage Publications, 2007 [cit. 2010‐11‐22]. Dostupné z  WWW:  .  DOI:  10.1177/097168580601300105.  SAOTOME, Mitsugi. Aikido and the Harmony of Nature. Boston ‐ London : Shambala, 1993. 252 s.  SATO,  Nobuyuki. Ashiwaza  :  de‐ashi‐barai,  okuri‐ashi‐barai,  harai‐tsuri‐komi‐ashi,  sasae‐tsuri‐komi‐ ashi. London : Ippon Books, 1992. 111 s.  SAUTER, Disa More Than Happy : The Need for Disentangling Positive Emotions. In Current Directions  in Psychological Science [online]. [s.l.] : Sage Publications, 2010 [cit. 2010‐12‐20]. Dostupné z  WWW: . DOI: 10.1177/0963721409359290  SCAMBLER,  Graham.  Sport  and  Society  :  History,  Power  and  Culture.  Berkshire,  McGrawHill  Education,  2005.  p  104.  Dostupný  z  WWW:    SCANLON, Thomas. Contesting Ancient Mediterranean Sport. In PAPAKONSTANTINOU, Zinon. Sport  in the Cultures of the Ancient World. New York : Routledge, 2010. s. 1‐12.  SEMAN,  František.  Postavenie  a význam  úpolov  v rytierskej  kultúre.  In  Význam  úpolových  aktivít  v pohybovej činnosti človeka. Bratislava : FTVŠ UK 2003. s. 58 – 60. ISBN 80‐88901‐80‐4  SENECA, L. A. O dobrodiních. Praha : Svoboda, 1992. 376 s. ISBN 80‐205‐0168‐1.  SENECA,  L.  Annaeus. On  Benefits.  Stewart  Aubrey.  London :  George  Bell  and  sons,  1905.  320  s.  Dostupný z WWW: .  SERTIĆ, Hrvoje; SEGEDI, Ivan; STERKOVICZ, Stanislaw. Differences of the Groups of Throws Used by  Man  and  Woman  in  Different  Weight  Categories  During  the  European  Junior  Judo  Championships 2005. In VECCHIO, Fabricio Boscolo Del; FRANCHINI, Emerson. Annals of the  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    145    5th International Judo Federation World Research Symposium. Rio de Janeiro : IJF, 2007. s.  78.  SEYENGA, Donald. The Problem of Wrestling “Styles” in the Modern Olympic Games ‐ a Failure of  Olympic Philosophy. In Citius, Altius, Fortius. Vol. 3, No. 3, Autumn 1995. pp 19‐29  SHISHIDA,  Fumiaki.  Jigoro  Kano’s  pursuit  of  ideal  judo  and  its  succession:  Judo’s  techniques  performed  from  a  distance.  IDO  MOVEMENT  FOR  CULTURE.  Journal  of  Martial  Arts  Anthropology,  Vol.  11,  no.  1  (2011),  pp.  16–21  [cit.  2011‐02‐20].  Dostupné  z  WWW:  http://www.idokan.pl/txt/tomXI/1/%282%29%20Fumiaki%20Shishida%20%28photo%29%20 ‐ %20Jigoro%20Kano%E2%80%99s%20pursuit%20of%20ideal%20judo%20and%20its%20succe ssion%20Judo%E2%80%99s%20techniques%20performed%20from%20a%20distance.pdf  SHISHIDA, Fumiaki. Judo’s techniques performed from a distance: The origin of Jigoro Kano’s concept  and its actualization by Kenji Tomiki. Archives of Budo, 6, 4, 2010. [cit. 2010‐12‐20]. Dostupné  z WWW:   SCHARENBERG,  SWANTJE.  Religion  and  sport.  In    Riordan,  Jim  (Editor);  Kruger,  Arnd  (Editor).  International  Politics  of  Sport  in  the  20th  Century.  London  :  Spon  Press,  1999.  s.  90‐105  Dostupný z WWW:   SCHEERDER,  Jeroen  ,  et  al  Social  Sports  Stratification  in  Flanders  1969‐1999  :  Intergenerational  Reproduction  of  Social  Inequalities?.  In  International  Review  for  the  Sociology  of  Sport  [online].  [s.l.] :  Sage  Publications,  2002  [cit.  2010‐12‐20].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1177/1012690202037002006.  SIDDLE, Bruce K. Sharpening the warrior´s edge. 10th print. Belleville : PPCT Research Publications,  2008. 148 s. ISBN 9780964920507  SIMANDIRAKI, Anna Minoan Archaeology in the Athens 2004 Olympic Games. In : European Journal  of Archaeology [online]. [s.l.] : Sage Publications, 2005 [cit. 2010‐12‐20]. Dostupné z WWW:  . DOI: 10.1177/1461957105066938  SISJORD, Mari Kristin; KRISTIANSEN, Elsa Elite Women Wrestlers' Muscles : Physical Strength and a  Social  Burden.  In  International  Review  for  the  Sociology  of  Sport  [online].  [s.l.] :  Sage  Publications,  2009  [cit.  2010‐12‐20].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1177/1012690209335278.  SLÍPKA, H., J. Umíte se bránit? Zápas jiu – jitsu. Praha : YMCA, 1947  SLOAN, Bill. Given up for Dead : America's Heroic Stand at Wake Island. Westminster : Bantam Books,  2003  SOMMER, Jiří. Dějiny sportu: Sporty našich předků. Praha : Fontána 2003. 273 s. ISBN 80‐7336‐116‐7  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    146    SPENCER, Dale C. Habit(us), Body Techniques and Body Callusing : An Ethnography of Mixed Martial  Arts.  In  Body  &  Society.  [s.l.] :  Sage  Publications,  2009.  s.  119‐144.  Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1177/1357034X09347224.  Sport, Leisure and Perceived Self‐Competence among Male and Female Adolescents. In TREW, Karen,  et al. European Physical Education Review [online]. [s.l.] : Sage Publications, 1999 [cit. 2010‐ 11‐22].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1177/1356336X990051004.  SportAccord  World  Combat  Games [online].  2010  [cit.  2011‐02‐03].  Dostupné  z  WWW:  .  SportAccord [online].  2010  [cit.  2011‐02‐03].  Dostupné  z  WWW:  .  State z dejín telesnej výchovy. Martin : Osveta 1953. 163 s.   STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filozofie. Praha : Zvon, 1996. 559 s. ISBN 80‐7113‐175‐X  SUGAI, Hitoshi. Uchimata. London : Ippon Books, 1991. 112 s. ISBN 0951845519.  SULLIVAN, James E (editor). Spalding’s Official Athletic Almanac for 1905. New York : The American  Publishing Company, 1904. 284 s.  SVOJSÍK, A. Japonsko a jeho lid. Praha : Svojsík 1913. 564 s.  SWADDLING, Judith. The Ancient Olympic Games. Austin : University of Texas Press, 1999. 112 s.  SWAIN,  Michael;  YEOH,  Oon  Oon. Ashiwaza  :  ouchi‐gari,  kouchi‐gari,  kosoto‐gari,  hiza‐guruma.  London : Ippon Books, 1994. 111 s. ISBN 1874572658.  SWINTH,  J.  R.  Amateur  Boxing  in  Pre‐World  War  II  Japan:  The  Military  Connection.  In  Journal  of  Non/lethal Combatives, January 2000, ISSN 1492‐1650. http://ejmas.com (2008‐01‐14)  SWINTH,  J.  R.  Fulfilling  His  Duty  as  a  Member:  Jigoro  Kano  and  the  Japanese  Bid  for  the  1940  Olympics. In Journal of Combative Sport, May2004, ISSN 1492‐1650. http://ejmas.com (2005‐ 10‐14)  SWINTH, J. R. Professor Yamashita Goes to Washington. In: Aiki News, 1998, 25, 2, 37‐42  SWINTH, Joseph R. Professor Yamashita Goes to Washington. In GREEN, Thomas A.; SWINTH, Joseph  R.Martial Arts in the Modern World. Westport : Praeger, 2003. s. 47‐60  SWINTH,  Joseph  R.. Kronos  :  A  Chronological  History  of  the  Martial  Arts  and  Combative  Sports [online]. 2000‐2007 , Last time all sites verified: October 30, 2006 [cit. 2009‐10‐09].  Dostupný z WWW: .  SWINTH, Joseph. Documentation Regarding the Budo Ban in Japan, 1945‐1950. Journal of Combative  Sport[online].  2002,  Dec.,  [cit.  2011‐02‐08].  Dostupný  z  WWW:  .  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    147    SWINTH,  Joseph.  Judo,  the  Olympics,  and  Television. Journal  of  Combative  Sport [online].  2001,  1,  [cit. 2011‐02‐07]. Dostupný z WWW: .  Symposion and philanthropia in Plutarch [online]. Coimbra : University of Coimbra, 2009 [cit. 2011‐ 02‐02].  Plato's  Symposium  and  Plutarch's  Alcibiades,  s.  .  Dostupné  z  WWW:  .  STERKOWICZ,  S.,  KIEJDA,  I.,  BŁACH,  W.  Charakterystyka  sposobów  walki  judo  w  Igrzyskach  Olimpijskich 1988‐1996. Trening 1997; 1, 33, s.27‐43  STERKOWICZ, Stanislaw; BLECHARZ, Jan; LECH, Grzegorz. Laterality: Have the Left‐limbed Judoka any  Advantages in Judo Fight? In VECCHIO, Fabricio Boscolo Del; FRANCHINI, Emerson. Annals of  the 5th International Judo Federation World Research Symposium. Rio de Janeiro : IJF, 2007.  s. 78.  STERKOWICZ, Stanislaw; MASLEJ, Pawel. International Judo Coaches Alliance [online]. 1998 [cit. 2010‐ 12‐06]. An Evaluation of the Technical and Tactical Aspects of Judo Matches at the Seniors  Level. Dostupné z WWW: .  STERKOWICZ,  Stanislaw;  MASLEJ,  Pawel. JudoInfo [online].  1998,  2002  [cit.  2010‐12‐06].  An  Evaluation  of  Modern  tendencies  in  Solving  Judo  Fight.  Dostupné  z  WWW:  .  ŠÍMA, F., KRÁKORA, B. Džiu – džitsu. Praha : Jaroslav Tožička, 1944  ŠÍMA, F., KRÁKORA, B. Základy sebeobrany. Praha : STN, 1957.  ŠVUB, Josef. Historie síly. Pardubice : Svět kulturistiky, 1997. 244 s.  TAKUAN SÓHÓ, . Cesta zenu, cesta meče. Bratislava : CAD Press, 1993. 184 s.  TAN,  Kevin  S.Y.  Constructing  a  Martial  Tradition  :  Rethinking  a  Popular  History  of  Karate‐Dou.  In  Journal  of  Sport  &  Social  Issues  [online].  [s.l.] :  Sage  Publications,  2008  [cit.  2010‐11‐24].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1177/0193723504264772.  TANAKA, Fumon. Samurai Fighting Arts : The Spirit and the Practice. Tokyo ‐ New York ‐ London :  Kodansha International, 2003. 232 s  The official site of the London 2012 Olympic and Paralympic Games [online]. c2007‐2009 [cit. 2009‐ 10‐14]. Dostupný z WWW: .  The Sydney 2000 Olympic Games : How the Australian Tourist Commission leveraged The Games for  tourism. In Journal of Vacation Marketing [online]. [s.l.] : Sage Publications, 2001 [cit. 2010‐ 12‐20].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1177/135676670100700201.  The World games. (2005). http://www.worldgames‐iwga.org/ (2005‐05‐12)  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    148    THORNTON,  S.  A.  Jamaga  Sokó.  In  MCGREAL,  Ian  P. Velké  postavy  východního  myšlení  :  Slovník  myslitelů. Praha : Prostor, 1998. s. 422‐426  TISHKOV, Valery. Chechnya : Life in a War‐Torn Society. Ewing : University of California Press, 2004.  TRACY, Jessica L.; ROBINS, Richard W. Emerging Insights Into the Nature and Function of Pride. In  Current Directions in Psychological Science [online]. [s.l.] : Sage Publications, 2007 [cit. 2010‐ 12‐20].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1111/j.1467‐8721.2007.00493.x.  TURNER,  Bryan  Warrior  Charisma  and  the  Spiritualization  of  Violence.  In  Body  &  Society  [online].  [s.l.] :  Sage  Publications,  2003  [cit.  2010‐12‐21].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1177/135703403773684676  UESHIBA, K. The Founder of Aikidó Morihei Ueshiba: Jigoro Kano sensei. In Aiki News, 1993, 59, 14‐18  UESHIBA,  Kisshomaru.  The  Spirit  of  Aikido.  Tokyo  –  New  York  –  London  :  Kodansha  International,  1984. 126 s. ISBN 0‐87011‐850‐1  VAN BOTTENBURG, Maarten; HEILBRON, Johan De‐Sportization of Fighting Contests : The Origins and  Dynamics of NoHolds Barred Events and the Theory of Sportization . In International Review  for the Sociology of Sport [online]. [s.l.] : Sage Publications, 2006 [cit. 2010‐11‐24]. Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1177/1012690207078043.  VAN  DALEN,  Deobold  B.;  BENNETT,  Bruce  L. A  World  History  of  Physical  Education  :  Cultural  ‐  Philosophical ‐ Comparative. 2nd edition. New Jersey : Prentice‐Hall, 1971. 694 s.  VAN  DALEN,  Deobold  B;  BENNETT,  Bruce  L. A  world  history  of  physical  education  :  cultural,  philosophical, comparative. 2nd ed. Englewood Cliffs, N.J. : Prentice Hall, 1971. 694 s.  VEYNE, Paul. Writing History: Essay on Epistemology by (Trans. Mina Moore‐Rinvolucri). Middletown  :  Wesleyan  University  Press,  1984.  (Online).  [cit.  2010‐04‐09].  Dostupný  z  WWW:     VIIIme Olympiade Paris 1924: Rapport officiel. (1924). Paris : Comité Olympique Français, 1924. 852  s.  VILLAMÓN,  Miguel,  et  al  Reflexive  modernistion  and  the  disembedding  of  júdó  from  1946  to  the  2000 Sydney Olympics. In International Review for the Sociology of Sport [online]. [s.l.] : Sage  Publications,  2004  [cit.  2010‐12‐20].  Dostupné  z  WWW:  . 10.1177/1012690204043458.  VINCENC,  Jiří.  Stručná  historie  šermu:  Doplněná  soupisem  knih  o šermu  a soubojích.  Praha  :  Elka  Press 2002. 2. doplnené vydanie. 97 s. ISBN 80‐902745‐4‐4  VINCENT, John, et al A Comparison of Selected ‘Serious’ and ‘Popular’ British, Canadian, and United  States Newspaper Coverage of Female and Male Athletes Competing in the Centennial  Olympic Games : Did Female Athletes Receive Equitable Coverage in the ‘Games of the  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    149    Women’?. In International Review for the Sociology of Sport [online]. [s.l.] : Sage Publications,  2002 [cit. 2010‐11‐24]. Dostupné z WWW:   . DOI:  10.1177/101269020203700312  VON  DER  LIPPE,  Gerd  Media  Image  :  Sport,  Gender  and  National  Identities  in  Five  European  Countries. In International Review for the Sociology of Sport [online]. [s.l.] : Sage Publications,  2002  [cit.  2010‐11‐24].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1177/101269020203700306.  WALLE,  Robert  van  de. Pick‐ups  :  morote‐gari,  uranage,  sukui‐nage,  kata‐guruma.  2nd  ed.  (rev.).  London : Ippon Books, 1996. 111 s. ISBN 1874572100.  WALTON,  Harry;  LONGO,  Alberto;  DAWSON,  Peter  A  Contingent  Valuation  of  the  2010  London  Olympic Games : A Regional Perspective. In Journal of Sports Economics [online]. [s.l.] : Sage  Publications,  2008  [cit.  2010‐11‐22].  Dostupné  z  WWW:  . DOI: 10.1177/1527002507308769  WATERMAN, Lawrence London 2012 : occupational health in the construction programme. In The  Journal of the Royal Society for the Promotion of  Health [online]. [s.l.] : Sage Publications,  2007  [cit.  2010‐12‐20].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1177/1466424007077343.  WATSON, Brian N. Judo Memoirs of Jigoro Kano. Victoria : Trafford, 2008. 196 s.  WEED, Mike. Olympic Tourism. Vyd.1. Oxford (UK) : Elsevier , 2008. 236 s. ISBN 978‐0‐7506‐8161‐2.  WEITLAUF, Julie C., et al Assessing Generalization in Perceived Self‐Efficacy : Multidomain and Global  Assessments  of  theEffects  of  Self‐Defense  Training  for  Women  .  In  Personality  and  Social  Psychology  Bulletin  [online].  [s.l.] :  Sage  Publications,  2001  [cit.  2010‐11‐22].  Dostupné  z  WWW:  .  DOI:  10.1177/01461672012712011.  WENSING, Emma H.; BRUCE, Toni Bending the Rules : Media Representations of Gender During an  International Sporting Event. In International Review for the Sociology of Sport [online]. [s.l.] :  Sage  Publications,  2003  [cit.  2010‐11‐22].  Dostupné  z  WWW:  . DOI: 10.1177/1012690203384001.  WESTBROOK, Adele M. – RATTI, OSCAR. Aikido and the dynamic sphere. Rutland : Tuttle, 1970. 375 s.  ISBN 0‐8048‐3284‐6  WESTBROOK, Adele, RATTI, Oscar. Aikidó a dynamická sféra. Překl. Lenka Adamcová. Praha : Fighter  publications, 2005. 371 s. ISBN 80‐903079‐8‐1.  WHITE, Hayden. Interpretation in History. New Literary History. 1973, 4, 2, s. 281‐314. Dostupný také  z WWW: .  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    150    WINKELHÖFEROVÁ, Vlasta. Japonsko: dějiny odívání. Praha : Nakladatelství Lidové Noviny 1999. 325  s. ISBN 80‐7106‐297‐9  WOODHULL, Winifred. Transfigurations of the Maghreb : Feminism, Decolonization, and Literatures.  Minneapolis : University of Minnesota Press, 1993.  WordIQ [online].  2010  [cit.  2011‐02‐19].  Scandals  of  the  2004  Summer  Olympics  ‐  Definition.  Dostupné  z  WWW:  .  YAMADA,  Shoji.  The  Myth  of  Zen  in  the  Art  of  Archery.  In  GREEN,  Thomas  A.;  SWINTH,  Joseph  R. Martial Arts in the Modern World. Westport : Praeger, 2003. s. 71‐92.  YAMASHITA, Yasuhiro. Osoto‐gari. London : Ippon Books, 1991. 96 s. ISBN 0951845586.  YEOH,  Oon  Oon. Great  Judo  Championships  of  the  World.  Photographs  by  David  Finch.  London :  Ippon Books, 1993. 240 s.  YONEDA, Minoru, et al Bankart Procedure Augmented by Coracoid Transfer for Contact Athletes with  Traumatic Anterior Shoulder Instability. In The American Journal of Sports Medicine [online].  [s.l.] :  Sage  Publications,  1999  [cit.  2010‐12‐20].  Dostupné  z  WWW:  . 0363‐5465/99/2727‐0021$02.00/0.  YONGE, Charles Duke. The Lives and Opinions of Eminent Philosophers by Diogenes Laërtius [online].   :  ,  1853  [cit.  2011‐02‐01].  Dostupné  z  WWW:  .  YOUNG, David C. A Brief History of the Olympic Games. Malden : Blackwell, 2004. 184 s.  YOUNG, David C. The Olympic Myth of Greek Amateur Athletics. Chicago : Ares Publishers, 1984. 202  s.  ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Gilgameš. Praha : Albatros, 1976. 92 s.  ZAMAROVSKÝ,  Vojtěch. Vzkříšení  Olympie.  2.,  přeprac.  vyd.  Praha :  Erika,  2003.  259  s.  ISBN  8024209322  ZRŮBEK, K. Dokonalá sebeobrana : Džiu – džitsu. Praha : Jaromír Velát, 1946.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    151      Poznámky                                                              1  Podstatou této pseudolatinské básně je to, že za žádných okolností nemůžeme věřit informacím bez toho,  abychom  si  je  ověřili,  ať  už  vypadají  jakkoli  důvěryhodně.  V opačném  případě  hrozí  mystifikace  pravdy,  případně zostuzení práce, i autora samého. Tato práce je psaná s plným vědomím této hrozby.  2   V celé  práci  v textu  důsledně  používáme  fonetický  přepis  těch  cizojazyčných  pojmů,  které  pro  zápis  nepoužívají latinku, tedy typicky u všech japonských pojmů. Uvědomujeme si, že se v odborné sportovní ale i  laické  sportovní  veřejnosti  částečně  vžily  v českém  jazykovém  prostředí  nesprávně  používané  transliterace  anglické či německé. Jména přepisujeme zpravidla ve tvaru, jak jsou uvedena ve výsledkových listinách, aby  nedošlo k dezinterpretaci. V některých tabulkách a grafech je také používán anglický přepis japonských znaků  tak, aby byly tabulky a grafy připraveny pro publikaci v zahraničí.  3  Shishida, 2010  4  Hutchins, 2005, s. 64, zvlášť v kapitole The acids of postmodernity říká: „The modern and the postmodern are  two sides of the same coin… The only realistic option in this climate is to apply reason and reflexivity in plotting  a path on the terrain that exists between the mountains of tradition and fast moving waters of postmodern  theory“  5  Veyne, 1984, s. 13:„Historical knowledge is cut on the pattern of mutilated documents ; we do not suffer  spontaneously by that mutilation and we have to make an effort to see it, precisely because we measure what  history must be the pattern of the documents“  6  White, 1973  7  Jak v dějinách sportu revolučně ukázal Young (1984, 2004), když demytizoval amatarizmus na starověkých  olympijských hrách a další mýty. Zde však vidíme, že nepravdy žijí vlastním životem a například v médiích se  žurnalisté  v souvislosti  s novodobými  olympijskými  hrami  často  odvolávají  na  ve  skutečnosti  neexistující  mravouku starých Řeků.  8   Yamada  (2003)  popisuje  vznik  tohoto  mýtu  u  německého  filozofa  Eugena  Herrigela  (zejména  v díle  Zen  a  umění  lukostřelby,  vydaném  v roce  1953,  v českém  vydání  v roce  1994),  studujícího  před  druhou  světovou  válkou  lukostřelbu  u  excentrického  náboženského  vizionáře  Kenzo  Awy.  Yamada  svou  stať  uzavírá  s tím,  že  pokud se Herrigel snažil najít v bojových uměních stopy zenu, udělal vše pro to, aby je našel.  9  Bowen, 2003  10  Munslow, 1997  11  Tan (2004) zdůrazňuje, že je nevyhnutelné znovu se zamyslet nad populárními ústními tradicemi v bojových  uměních.  12  Hoare, 2009  13  Cornejo, 2006  14  Podle: Munslow, 1997, Booth, 2005  15  Both, 2005  16  Rinehart, 2005. S. 197: „new, young scholars may find that their experimentations are welcomed into the  academy; historical  „data“ may  be  seen  in  new  lights; Great  Stores may  be  found  out  for  what they  are  –  singular interrogations whose very construction paradoxially reduces any positivist stance toward objectivity.  17  Například Mochizuki (1983), Mifune (2004), Geesink (1969)  18   Hill  (2005)  upozorňuje,  že  novináři  hledají  především  „dobrý  příběh“,  který  noviny  prodává.  Stejně  tak  i  „dobré  příběhy“  mají  až  na  výjimky  reálný  základ  a  neměli  bychom  se  domnívat,  že  musejí  být  apriori  nepravdivé. Na druhé straně, není snad i každá vědecká práce hledání „dobrého příběhu“, který se má zalíbit  recenzentům, čtenářům, donorovi apod.?  19  Darling‐Wolf, 2004  20   Tuto  problematiku  jsme  podrobněji  zpracovali  v monografii  Teorie  a  didaktika  úpolů  ve  školní  tělesné  výchově (Reguli, Ďurech, Vít, 2007). Vycházíme z předpokladu, že úpolové aktivity, nebo bojování obecně, jsou  podmíněny vývojem člověka ve fylogenezi.  21  Siddle, 2008  22   Obsáhlá  sedmisetstránková  publikace  Dalena  a  Bennetta,  v  prvním  vydání  v roce  1953  pouze  prvním  autorem, byla rozsáhlým i obsáhlým dílem, ve své době jedinečným. Dočkala se také několika vydání.  23  Publikace Mechikoffa (2010) a předtím Mechikoffa a Estese (2006) jsou příkladem moderní učebnice dějin  sportu, čerpajících z nejnovějších výzkumů a reálně se opírajících o prameny.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    152                                                                                                                                                                                               24   Známý  keňský  paleoantropolog  Leakey  (1996),  spoluobjevitel  Homo  erectus,  má  na  mysli  organizovaný,  sofistikovaný lov zvířat silnějších, než byl člověk sám. Strava bohatá na bílkoviny pomohla výraznějšímu vývoji  rodu Homo a oddělila jej od příbuzných animálních rodů.  25  Morris (1971) ve své publikaci Nahá opice a v dalších publikacích a filmových dokumentech hledí na člověka  očima zoologa. Odkrývá způsoby jeho chování a také motivy chování.  26  John A. Lynn (2004) se nevyhýbá tvrzení, že je lidská historie psaná krví. Ve své neobyčejně rozsáhlé publikaci  Battle:  A  History  of  Combat  and  Culture  podrobně  popisuje  postavení  boje  (a  válek)  v dějinách  lidstva  od  starověkého  Řecka  až  do  současnosti.  V závěrech  aplikuje  kulturně  historické  poznatky  na  analýzu  příčin  současného fenoménu terorizmu.  27  Van Dalen a Bennet, 1971. Tato učebnice je jedním z prvních komplexních pohledů na globální historii tělesné  výchovy. Je pozoruhodná svou komplexností, i když z pohledu dnešních znalostí obsahuje možství chyb.  28 Fotografie  Larsa  Morseho  z náleziště  Lascaux  ve  Francii  (září  1946)  http://images.google.com/hosted/life/l?q=prehistoric+hunting&prev=/images%3Fq%3Dprehistoric%2Bhunting %26hl%3Dcs%26sa%3DX%26biw%3D1280%26bih%3D637%26tbs%3Disch:1,isz:l0,1&imgurl=3ee7f0ce892940dd  29  Westbrook – Ratti, 1970. V českém překladu vyšlo v nakladatelství Fighter publications v roce 2005  30  Swinth, 2000‐2007  31  Machajdík, et al., 2004  32  Protože se z Eposu o Gilgamešovi našly pouze fragmenty (Hooker, 1996), je zde několik interpretací textu  (Jastrow, Clay, 1920). Všechny se ale shodují ve významu (rituálním) zápasu, ve kterém Enkidu (ze dvou třetin  bůh a z jedné člověk) bojoval s Gilgamešem, a tak oslabil jeho sílu (zejména sexuální). Gilgameš a Enkidu se stali  přáteli a své hrdinské aktivity orientovali mimo města Uruk, ke prospěchu jeho obyvatel. Česky viz Balabán –  Tydlitátová, 2002, nebo starší a populární práce Zamarovského, 1976  33  V populární formě různé oblasti historie sportu zaznamenává Sommer (2003)  34  Český překlad in Klíma, 1988, s. 194  35   Práce  Wrestling  in  Antiquity  autora  Piernavieja  del  Pozo  (1973)  patří  mezi  klasické  texty  o  úpolových  disciplínách  ve  starověké  okcidentální  tradici.  Rozsahem  a  kvalitou  byl  překonán  dosud  nejrozsáhlejším,  nejkvalitnějším a nejkomplexnějším textem v monografii Poliakoffa (1987).  36   Fotografie  Davida  a  Diane  Ireland  z Chetiho  hrobky  v Beni  Hasanu  (2001)  http://bskinner.net/nemes/photos/beni_hassan.html  37  Krawczuk, 1990  38  Störig, 1996  39  Podrobněji popisuje představení v aréně, i širší sociální a politické souvislosti Paul Plass, 1995  40  Olivová, 1979  41  Goetz, 1996  42  Brown, 2000  43  Le Goff a Schmitt, 2002, od s. 588  44  Keauper, 1999  45  Jak správně píše již Krátký, 1974  46  Informace k digitalizaci na http://en.wikipedia.org/wiki/File:De_Fechtbuch_Talhoffer_194.jpg  47  Seman, 2003  48  State, 1953  49  Le Goff a Truong, 2006  50  Perútka, 1980  51  Sommer, 2003  52  Seman, 2003  53  Kyle, 1995  54  Poliakoff, 1987  55  Sayenga, 1995  56  Olivová, 1979  57  GutsMuts, 1975  58  Bartík, 1999  59  Perútka et al., 1988  60  Kösl – Krátký, 1985  61  Svinth, 2000‐2007  62  Huggins, 2001  63  Perútka, 1980  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    153                                                                                                                                                                                               64  Winkelhöferová, 1999  65  Campbell kromě snad své nejznámější práce The Hero with a Thousand Faces z roku 1949 (Česky Tisíc tváří  hrdiny,  2000),  ale  i  dalších  prací,  popisuje  obraz  hrdiny  v mytologiích  různých  světových  kultur.  Můžeme  zřetelně sledovat vliv a význam úpolových aktivit na utváření hrdiny.  66  Cropper, 2008, s. 119‐154  67  Cohen, 2003. Publikace je opravdu výstižným historickým vhledem do šermu.  68  Putney, 2004.  69  Turner, 2003  70  Guilbert, 2010  71  Young (1984, 2004)  72  Které ve skutečnosti nejsou Coubertinovým vynálezem; tato myšlenka se objevila jako prostředek zviditelnění  Řecka, které na počátku 30. let 19. století, po dlouhé době turecké nadvlády, získalo samostatnost.  73  Práce D. Younga The Olympic Myth of Greek Amateur Athletics ((1984) a následně A Brief History of the  Olympic Games (2004) jasně ukázaly původ a příčiny vytvoření mýtů o olympijských hrách a také důvody jejich  přetrvávání.  Někdy  snad  až  příliš  kritický  Young  vysledoval  tvůrce  mýtů  a  analyzoval  kulturně  historické  podmínky, ve kterých mýty byly stvořeny. Zejména v mýtu o amatérizmu vidí odraz viktoriánské doby, ve které  mýtus  vznikl,  a  snahy  oddělit  ve  sportovních  utkáních  vyšší  bohaté  vrstvy  gentlemanů  od  dělnického  a  rolnického plebsu.  74  Simandiraki, 2005  75  Dunning, 1999, p. 48: „What about the ‘sports’ of Ancient Greece? Were they, as present‐day mythology  would have it, less violent than the ‘sports’ of Ancient Rome? Comparative judgements of this kind are difficult  to make but the surviving evidence certainly suggests that they were considerably more violent than modern  sports.“  76  Podle: Swaddling, 1999, s. 75  77  Blíže k významúm sumerského lirúm v Elementary Sumerian Glossary (Foxvog, 2010)  78  Scanlon, 2010  79  Allen Guttman je jedním z nejvlivnějších historiků sportu, věnuje se zejména moderním olympijským dějinám,  sportu v nacistickém Německu a historii amerického sportu.  80  Golden, 1998  81  Dervenis a Lykiadopoulos, 2007. V současnosti se zejména v Řecku vytvořené skupiny snaží prostřednictvím  důkladného  výzkumu  archeologických  artefaktů  znovuobjevovat  techniky  a  taktiky  původních  starořeckých  válečných umění.  82  Malwitz, 1988  83  Christensen, 2010  84   Nástup  archaické  doby  je  spojen  především  s působením  slepého  starořeckého  básníka  Homéra  760‐700  p.n.l.)  85  Podrobněji o tomto přístupu píše například Young (2004), Poliakoff (1987) a další.  86   Pritchard  (2010)  upozorňuje,  že  v každém  městském  státě  a  v každé  době  se  zaměření  vzdělávání  lišilo.  Gymnastika, muzika a gramatika jsou typické pro vzdělávání v Aténách.  87  V překladu Jowetta (1871):„Education has two branches‐one of gymnastic, which is concerned with the body,  and  the  other  of  music,  which  is  designed  for  the  improvement  of  the  soul.  And  gymnastic  has  also  two  branches‐dancing and wrestling; and one sort of dancing imitates musical recitation, and aims at preserving  dignity and freedom, the other aims at producing health, agility, and beauty in the limbs and parts of the body,  giving the proper flexion and extension to each of them, a harmonious motion being diffused everywhere, and  forming a suitable accompaniment to the dance. As regards wrestling, the tricks which Antaeus and Cercyon  devised in their systems out of a vain spirit of competition, or the tricks of boxing which Epeius or Amycus  invented, are useless and unsuitable for war, and do not deserve to have much said about them; but the art of  wrestling erect and keeping free the neck and hands and sides, working with energy and constancy, with a  composed strength, and for the sake of health‐these are always useful, and are not to be neglected, but to be  enjoined alike on masters and scholars, when we reach that part of legislation; and we will desire the one to  give their instructions freely, and the others to receive them thankfully.“  88  Podrobněji o učitelích a jejich palaistrách píše Poliakoff (1987) a Young (1984)  89  Prameny k tomuto tematu uvádí Poliakoff (1987)  90  Young, 1984  91  Golden, 1998  92  Golden, 1998  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    154                                                                                                                                                                                               93  V mnoha publikacích nalezneme popis legend (např. Švub, 1997) i důkazů o těchto silácích (např. Poliakoff,  1987)  94  Young, 2004, s. 38  9595  Diogenes Laertius (1853) „And he was taught learning in the school of Dionysius, whom he mentious in his  Rival Lovers. And he learnt gymnastic exercises under the wrestler Ariston of Argos. And it was by him that he  had the name of Plato given to him instead of his original name, on account of his robust figure, as he had  previously been called Aristocles, after the name of his grandfather, as Alexander informs us in his Successions.  But some say that he derived this name from the breadth (platutês) of his eloquence, or else because he was  very wide (platus) across the forehead, as Neanthes affirms There are some also, among whom is Dicaearchus  in the first volume on Lives, who say that he wrestled at the Isthmian games.“  96  Scambler, 2005  97  Philostratus the Elder, 2000: „The place is Arcadia, the most beautiful part of Arcadia and that in which Zeus  takes  most  delight  –  we  call  it  Olympia  –  and  as  yet  there  is  no  prize  for  wrestling  nor  even  any  love  of  wrestling,  but  there  will  be.  For  Palaestra,  the  daughter  of  Hermes,  who  has  just  come  to  womanhood  in  Arcadia, ahs discovered the art, and the earth seems to rejoice at the discovery, since iron as an instrument of  war will be laid aside by men during the truce, and the stadium will seem to them more delightful than armed  camps, and with naked bodies they will content with each other. The kinds of wrestling are represented as  children.  For  they  leap  sportively  around  Palaestra,  bending  towards  her  in  one  wrestler’s  posture  after  another; and they may be sprung from the earth, for the maiden shows by her manly aspect that she would  neither marry any man willingly nor bear children. The kinds of wrestling differ from one another; indeed, the  best is the one combined with boxing.  The figure of Palaestra, if it be compared with a boy, will be that of a girl; but if it be taken for a girl, it will seem  to be a boy. For her hair is too short even to be twisted into a knot; the eye might be that of either sex; and the  brow indicates disdain for both lovers and wrestlers; for she claims that she is able to resist both the one and  the other and that not even in a wrestling bout could anyone touch her breasts, so much does she excel in the  art. And the breasts themselves, as in a boy of tender years, show but slight signs of beginning fullness. She  cares  for  nothing  feminine;  hence  she  does  not  even  wish  to  have  white  arms,  and  apparently  even  disapproves of the Dryads because they stay in the shade to keep their skin fair; nay, as one who lives in the  vales of Arcadia, she begs Helius for colour, and he brings it to her like a flower and reddens the girl with  moderate heat. It shows the skill of the painter, my boy, that the maiden is sitting, for there are most shadows  on seated figures, and the seated position is distinctly becoming to her; the branch of olive on her bare bosom  is also becoming her. Palaestra apparently delights in this tree, since its oil is useful in wrestling and men find  great pleasure in it.“  98  Colum, 1921  99   Antická  váza je  vystavená  v mnichovském  Staatliche  Antikensammlungen,  fotograf M.  Kabel  (2006),  zdroj  digitální fotografie na:  http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Peleus_Atalante_Staatliche_Antikensammlungen_1541.jpg  100  Plutarch (1994) píše (v angl. překladu Johna Drydena): „The ship wherein Theseus and the youth of Athens  returned had thirty oars, and was preserved by the Athenians down even to the time of Demetrius Phalereus,  for they took away the old planks as they decayed, putting in new and stronger timber in their place, insomuch  that this ship became a standing example among the philosophers, for the logical question of things that grow;  one side holding that the ship remained the same, and the other contending that it was not the same.“  101  Ďurech, 2003  102  Jako příklad uvedeme publikaci Zamarovského (2003, s. 152). „Pravidly a technikou se řecký zápas (palé)  podobal našemu „řecko‐římskému“, ale obsahoval i celou řadu prvků našeho zápasu ve volném stylu“, tvrdí  autor a dále pokračuje popisem pravidel zcela odlišných od řecko‐římského i volného stylu: „...zvítězil ten, kdo  shodil soupeře na zem. Přitom stačilo, že ho donutil, aby se dotkl země kolenem...“. Takovýto zápas bychom  mohli přirovnat spíše k současnému japonskému sumó. Pravidla současného olympijského zápasu jsou zcela  odlišná.  103  Platon napsal: „Euthydemus was proceeding to give the youth a third fall…“ (in Jowett, 2008)  104   Seneca  (1905,  v českém  překladu  vyšlo  v r.  1992  v nakladatelství  Svoboda)  píše  o  Lakedaimonských,  obyvatelích Sparty: „The Lacedaemonians forbid their young men to contend in the pancratium, or with the  caestus, in which games the defeated party has to acknowledge himself beaten. The winner of a race is he who  first reaches the goal; he outstrips the others in swiftness, but not in courage. The wrestler who has been  thrown three times loses the palm of victory, but does not yield it up.“  105  1M 3,6  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    155                                                                                                                                                                                               106  Například francouzský mistr aikidó Franck Noel (1996), bez nároku na úplnost jmenuje funkce pádů v aikidó:  utilitární, symbolická, heroická, rytmická, estetická, magická. V podobných souvislostech můžeme pohlédnout i  na název jedné z tradičních škol džúdžucu (dnes již zaniklé) Kitó rjú, ze které na přelomu 19. a 20. století čerpalo  džúdó i aikidó. Název ki‐tó znamená padat‐vstávat, což je i ústřední filozofickou myšlenkou tohoto bojového  umění (Ueshiba, 1984).  107  Gaia je v řecké mytologii Země, lat. Terra. Dalším potomkem Poseidona a Gaie byla mořská obluda Charybdis  108   Alter,  1992.  Nutno  poznamenat,  že  indický  zápas  obsahuje  kulturní  specifika,  která  nejsou  porovnatelná  s jakýmkoli jiným druhem národního zápasu. Systém tréninku se však již po staletí nemění, takže dobře slouží  pro vytvoření jisté představy o zápasení ve starověku.  109  Podrobně se problematice věnuje Murray (2010)  110  Poliakoff, 1987  111  Používali ji především chlapci boxeři, někdy i zápasníci. (Liddell a Scott, 1940). Filostratus starší popisuje i  zápas  Hérakla  s Antaeem,  synem  Země,  ve  kterém  Antaeus  používá  tuto  ochranu  uší  (Elder  Philostratus  in  Fairbanks, 1931)  112  „The record of victors include Apollo, who outran Hermes and beat Ares at boxing.“ (Pausaniás in Jones,  1918)  113  Pytagoras, ne však stejnojmenný filozof a matematik „was the first man who ever practised boxing in a  scientific manner, in the forty‐eighth Olympiad, having his hair long, and being clothed in a purple robe; and  that he was rejected from the competition among boys, and being ridiculed for his application, he immediately  entered among the men, and came off victorious.“ (Diogenes Laertius in Yonge, 1853)  114  „After Caprus had won in the wrestling‐match, Cleitomachus put it to the umpires that it would be fair if  they were to bring in the pancratium before he received wounds in the boxing. His request seemed reasonable,  and so the pancratium was brought in.“ (in Jones, 1918)  115  Podrobně vysvětluje Poliakoff, 1987  116   Známá  bronzová  socha  boxera,  uložená  v římském  Národním  muzeu.  Fotografie  od  Marie‐Lan  Nguyen  (2009). Zdroj digitální verze na:  http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Thermae_boxer_Massimo_Inv1055.jpg?uselang=cs  117  Ne však nejnebezpečnější ze všech. U vozatajských závodů bylo zaznamenáno víc smrtelných úrazů než u  jakékoli jiné disciplíny.  118 Odpověď orákula boxerovi zachycena Filostratem: „When asked how he had not been defeated, he said, “By  despising death.“ (Philostratus, 2001, s. 45)  119  O pankratiu nenajdeme žádné písemné zmínky prakticky až do 5. století p.n.l.  120   Mnohé  z těchto  skupin  komunikují  elektronicky,  což  umožňuje  celosvětovou  komunikaci,  korekci  chyb  a  podobně.  Viz  například  Dervenis  (1995,  2004,  2007),  Historical  Pancration  Project  (2006),  International  Federation of Pankration (2008) a další.  121  Dervenis a Lykiadopoulos, 2007.  122  Například Pausaniás v Cestě po Řecku ve 2. století píše: „Moreover, Iolaus used to be charioteer to Heracles.  So Iolaus won the chariot‐race, and Iasius, an Arcadian, the horse‐race; while of the sons of Tyndareus one won  the foot‐race and Polydeuces the boxing‐match. Of Heracles himself it is said that he won victories at wrestling  and the pancratium.“ (in Jones, 1918)   123  Tuto příhodu popisuje Plutarchos v Alkebiadově životě (Plutarch, 1808). Zápasení je u Alkebiada popisováno  mnohými  metaforami  (používal  je  například  i  Platón),  což  je  známkou,  že  úpolové  disciplíny  byly  obecně  rozšířené a známé tak, že bylo namístě přenášet zápasnický slang do běžné řeči (Symposion and philanthropia  in Plutarch, 2009)  124  Sostratos výtečně využil taktiku, která již byla známá od zápasníka Leontikose (Poliakoff, 1987)  125  Hollenback, 2003  126  Jiným způsobem skončila podobná situace v roce 1963 v Ženevě na  evropském šampionátu. Poté, co byl po  třiceti vteřinách držení kamimi šihó gatame vyhlášen ippon, vítěz byl shledán v bezvědomí po účinném škrcení.  Rozhodčí poté změnili vítězství na nerozhodný stav... (Kashiwazaki, 1992, s. 102)  127  Young, 2004  128   Ufizzi  wrestlers,  snad  neznámější  socha  pankratistů  z galerie  Ufizzi.  V římské  době,  ale  i  později,  vzniklo  několik kopiíí. Na fotografii kopie vytvořená pro park ve Versailes (1684‐1688). Fotograf Jastrox (2007). Digitální  kopie na http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Uffizi_wrestlers_Magnier_Louvre_MR2040_n2.jpg  129   Coubertin,  Pierre,  baron  de.  [Photograph].  In Encyclopædia  Britannica.  Digitální  fotografie  na http://www.britannica.com/EBchecked/media/17885/Pierre‐baron‐de‐Coubertin  130  Young (1984, 2004) podrobně a kriticky analyzuje historii počátku novodobých olympijských her.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    156                                                                                                                                                                                               131  Puijk,2000  132  Knight, 2005  133  Lippe, 2002  134  Cho, 2009  135  Hilvoorde et al., 2010  136  Bar‐On Cohen, 2009  137  Tracy a Robins, 2007  138  Sauter, 2010  139  Markus, 2006  140  Rathke a Woitek (2008) sledovali ekonomickou efektivitu na letních olympijských hrách.  141  Morse, 2001  142  Cantelon a Letters (2000) považují enviromentální politiku společně se sportovní a kulturní dimenzí za tzv.  třetí dimenzi olympijských her  143  Weed, 2008  144  Judge, 2009  145  Collins a Buller (2003) pochybují o rovnosti šancí mladých sportovců účastnit se vrcholových soutěží, resp.  jejich šancí dostat se do výběru.  146  Oba byli uvědčeni ze zneužití diuretika forosemid  147  The official site of the London 2012 Olympic and Paralympic Games, 2007‐2009  148  Taekwondo bylo na olympijských hrách poprvé viděno v roce 1988 v Soulu jako ukázkový sport  149  The World Games 2013  150  Aikidó, reprezentováno Mezinárodní federací aikidó (International aikido federation, IAF) (The World Games  2005)  151  Reguli 2003  152  Prezident IAF, Peter Goldsbury v roce 2008 napsal: „At this moment nothing has finally been decided, but  the matter of competition in aikido is a major issue for the IWGA World Games. (Of course I am fully aware that  Tomiki Kenji Sensei espoused a limited form of competition in aikido, for various reasons. However, I think that  Tomiki Sensei's idea of competition is also somewhat different from the ideas of the IWGA.) (Goldsbury, 2008)  153  Ďurech, 2003  154  Bližší informace nelezneme na oficiálních webových stránkách SportAccordu (SportAccord, 2010)  155  SportAccord World Combat Games (2010)  156  Scambler, 2005  157   Bottenburg  a  Heilbron,  2006.  Zde  hrají  stěžejní  roli  –  a  nutno  dodat,  že  negativní  ‐  elektronická  média:  „Although the martial arts in the 20th  century provide striking examples of processes  of sportization and para‐ sportization, the rise of No Holds  Barred events in the 1990s represented an opposing  trend, a process of de‐ sportization . The analysis  of No Holds Barred contests demonstrates that both sportization  and de‐sportization  trends depend primarily  on the interests of the organizers, and in particular  on the degree to which they rely on  the perspectives of practitioners,  spectators, or viewers“  158  Např. Desh Obi (2008), Green (2001) a další.  159  Reguli, 2005  160  Bugei džúhappan, zdroj na http://www.tenshukaku.de/juhappan.htm  161  Hoare, 2009  162  Nitobe, 1904  163  Následující text je přepracovanou verzí dřívějšího článku (Reguli, 2001)  164  Citováno podle Morrella (1998, s. 345)  165  Deal, 1998  166  Calvet, 2003  167  Deal, 1998  168  Thornton, 1998  169  Ale jak již bylo napsáno v jednom dřívějším textu (Reguli, 2001): „...je ťažké nájsť sedem cností, ktoré by  dostatočne  reprezentovali  myšlienky  bušidó,  či  v  súčasnosti  správne  morálne  konanie  človeka.  Z japonskej  histórie (keď práve rozprávame o Japoncoch) je na prvý pohľad zrejmé, že v živote záleží iba na skutočnom  uplatňovaní  morálky  a  vôbec  nie  na  teoretickom  a  filozofickom  rozjímaní  o nich.  Japonského  roľníka  zo  17.  storočia iste nezaujímali filozofické traktáty vo chvíli, keď mu lojálny samuraj takmer bez príčiny na základe  zákona burei uči, tzv. zabitie za drzosť, láskavo, spravodlivo, slušne, múdro, úctivo a navyše súcitne stínal hlavu.  Ani  dnešný  aikidoka,  hrdo  urovnávajúci  svoje  záhyby  na  hakame  nie  je  na  tom  o  nič  lepšie,  ak  sa  ho  ľudia  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    157                                                                                                                                                                                               stránia, ak sú kvôli nemu nešťastní a pozerajú sa naňho s pohoršením. Sedem samurajských cností, ktoré vznikli  počas  vývoja  starovekého,  stredovekého  a  novovekého  Japonska,  nedokážu  pokryť  kultúrnu  rôznorodosť  dnešného sveta a našich medziľudských morálnych potrieb.“  170  Bennatt, 1999  171  Význam a vliv Hagakure podrobně analyzují Day a Inokuči (1998)  172  Hoare, 2009  173  Saotome, 1993  174  Volně používáme definici podle vysoce kvalifikovaného praktika a výzkumníka Serge Mola (2001, s. 10).  175  Mol (2003) podrobně popisuje tyto zbraně. Některé z nich jsou jednoduché, dalo by se říct až primitivní,  například  tenouči  (dřevený  kolík  držený  v pěsti  tak,  aby  na  obou  stranách  přesahoval  ruku),  a  jiné  druhy  krátkých a dlouhých tyčí. Některé zbraně (jako například různé druhy nožů či kovových vrhacích zbraní) byly  složité a vysoce sofistikované.  176  Mol, 2001  177  Tanaka, 2003  178  Nakane, 1987  179  Bodiford, 2002  180  Například Draeger, 1998, (první vydání v roce 1974), Draeger a Smith1995, od s. 103 (první vydání 1969)  181  Kanó (2005, s. 18) popisuje školu čokušin rjú džúdó, jehož název použil pro svoji školu, aby tak více podpoříl  myšlenku džúdó jako výchovného prostředku, nejenom formy cvičení či dovednosti bojovat.  182  Takuan Sohó, 1993  183  Ótake, 2007  184  Amdur, 2002  185  z řeckého (ἄσκησις) askésis – cvičení, praxe, disciplína; z řeckého (ἀσκέω) askó – cvičit; původně znamenala  jakoukoli formu praxe, jíž se upevňuje disciplína  186  Armstrong, 1997  187   Rubinger  et  al.  (1997,  s.  286)  uvádí,  že  cvičení  džuda  bylo  zavedeno  poprvé  již  v roce  1882.  Vzhledem  k tomu,  že  Kódókan  džúdó  (které  pojem  džúdó  dostalo  do  širšího  poědomí)  vzniklo  také  v roce  1882,  se  domníváme, že zde šlo o formu tradiční školy džúdžucu: „Moreover, Sassa rejected an emphasis on intellectual  learning and stressed physical training, holding forced marches once a month to “strengthen comradeship and  nurture endurance and energy.” In late 1882— before anyone else in the country— he made swordsmanship  and judo a part of the school’s program. Then Sassa took the Seiseikò’s training approach a step further and  put infantry drill in the curriculum. This was the beginning of military training in Japanese schools. In February  1884 the Ministry of Education gave permission for military‐style calisthenics to be conducted, and in April of  that  year—  before  any  other  school—  the  School  of  Proliferating  Talent  was  employing  officers  and  noncommissioned  officers  of  the  Thirteenth  Regiment  in  Kumamoto  to  give  its  students  military  training.  (Mori’s experimental military‐style calisthenics were not introduced in the Tokyo Normal School until February  1886, two years later.) How thoroughgoing the Seiseikò’s infantry drill was may be judged from the memoirs of  Adachi Kenzò (1864– 1948), who reminisced about the socalled unscheduled exercise held in the dormitory on  the model of a military alert: “An alarm bell rang madly late at night, the sleeping students leapt up all at once,  put on leggings and straw sandals, and formed a line. Those who lined up fastest were praised. After that the  night march began, more than a ri [about 4 kilometers or 2.5 miles] each way. Then everyone went back to  sleep.”  188  Kanó in Watson, 2008, s. 71  189  Chiba, 2001.  190  Tato nepsaná pravidla nápadně připomínají dnešní zápasy Ultimate fighting, Mixed martial arts, Vale tudo a  podobně.  191  In Brendon, 2000, s. 678: „School sports became more martial. General Araki, now Minister of Education,  tried to weed out “spiritual borrowings” from outsiders and to harmonise Japanese sport to the “way of the  warrior,” bushido. This meant more emphasis on marching, judo and kendo, though baseball, duly purged of  alien terminology, remained acceptable. However, declared Araki, “Bats, balls and gloves must be handled with  loving care, such as a samurai would expend on his sword . . . All games must be played with the solemnity of  two swordsmen battling for their lives.” Nothing, children were taught, was more glorious than to die the death  of a warrior.“  192  Brooks a Stanley, 2007, s. 39  193  Ishihara, 2005  194  McDonald a Hallinan, 2005  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    158                                                                                                                                                                                               195  Sloan (2003, s. 316) například popisuje zážitky válečných zajatců převážených na lodi Nitta Maru: „Virtually  every  prisoner  aboard  the  Nitta  Maru  was  either  a  personal  victim  of  bushido  or  an  eyewitness  to  its  inhumanity. In addition to the regular crew, about fifty prisoner guards were assigned to the ship. They were  specially trained in judo, and their commander, Lieutenant Toshio Saito, was fond of polishing his martial arts  skills on the defenseless captives. “Saito liked to come down in the hold and practice judo on the prisoners,”  said Artie Stocks. “If you cried out in pain, he’d just keep hitting you again and again. I still have nightmares  about him.” Keeping prisoners half starved was a standard bushido procedure...“  196  Svinth, 2002  197   Doslovné  znění  celého  dokumentu  „Report  of  the  Study  Made  by  Judo  Organizations  and  Edited  by  Education Ministry was Submitted and Forwarded to Chief of Education Division, 23 April 1949“ je uvedeno v  v databázi pramenů (Svinth, 2002)  198  Memorandum to Chief, Civil Information and Education (CIE) Section, 4 March 1950 (FROM: Chief, Education  Division  [Arthur  K.  Loomis];  SUBJECT:  Reinstatement  of  Budo  Sports)  V plném  znění  v databáze  pramenů  (Svinth, 2002)  199   Gordon,  2003.  Za  stěžejní  okamžik  uvědomění  si  japonských  kulturních  tradic  jako  symbolu  japonství  se  považuje návštěva amerického prezidenta Ulyssese Granta v Japonsku v roce 1879  200  Pictorial, 1994  201  Kanó, 1989  202  Kanó, 1937  203  Nakane, 1987  204  Kanó, 1989  205  Kanó, 1990  206  Nagaki, 1998  207  Počet tatami je způsobem měření plochy v japonských nemovitostech. Jednotka se nazývá džó a její hodnota  je příbližně 1,53 m2 . V jednotlivých oblastech se velikost ploch tatami nepatrně lišila.  208  Podle Syda Hoareho (2009, s. 197‐198)  209  Kanó, 1990  210  Podrobněji se ze současného hlediska původním cílům džuda  věnuje Hoare (2009)  211  Kanó in Watson, 2008, s. 79  212   KANO,  Jigoro.  Judo  no  Konpongi  ni  Tsuite. Judo.  November  1937,  8,  11,  podle  anglického  překladu  The  fundamental meaning of Judo (Kano, 2005, s. 57 ‐ 60)  213  KANO, Jigoro. Jinsei no Koro wa Tada Itsu Aru Nomi : Yukawa Meibukan. Judo Gokui Kyohan. March 1925  podle anglického překladu There is Only One Path in Life (Kano, 2005, s. 78 ‐ 84)  214  Svojsík, 1913, s. 544  215  Dó, jap. cesta v spirituálním významu, způsob, metoda  216  Adal, 2009  217  Hoare, 2009  218  KANO, Jigro. Judo ni Jochuka Sandan no Betsu Aru Koto o Ronzu. Judo. July 1918, 4, 7, podle anglického  překladu The three Levels of Judo: Lower, Middle, adn Upper (Kano, 2005, s. 94 ‐ 100)  219   Jošio  Sugino  (2.  12.  1904‐13.  6.  1998),  žák  Dž.  Kana  (džúdó),  M.  Uešibu  (aikidó).  V pozdějších  letech  se  zasloužil o popularizaci šermířské školy Katori šintórjú.   220  Aritoši Murašige (7. 1. 1895‐24. 3. 1964), žák Dž. Kana (džúdó), M. Uešibu (aikidó), mistr katori šintó rjú, také  spolupracovník Georga Oshawu, zakladatele makrobiotiky.   221  Minoru Močizuki (7. 4. 1907‐30. 5. 2003) žák Dž. Kana (džúdó), M. Uešibu (aikidó), mistr katori šintó rjú,  karate. Založil vlastní školu Joseikan.  222  Ueshiba, 1983  223  Močizuki, 1983  224  Bowen, 2003. Richard Bowen (1926‐2005) byl členem Londýnské Budowai, historik džuda a také zakladatel  mezinárodní organizace Kano Socieety, snažící se o zachování džúdó, jak jej vytvořil Džigoro Kanó  225  Kano, 2003, s. 168. Poprvé publikováno v Dai Nippon, 1936  226  Kano, 2003, s. 172. Poprvé publikováno v Dai Nippon, 1936  227  Brown, 1926  228  Swinth, 2004  229  Tělesná výchova, mravní výchova, branná výchova  230  Kanó in Watson, 2008, s. 38  231  Kanó in Watson, 2008, s. 39  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    159                                                                                                                                                                                               232  Svinth, 2004  233  Villemón et al., 2004  234  Bergvall, 1913  235  Olympic Games Antwerp, 1957.  236  Avé, 1924  237  Abe et al., 2000. Zneužití sportu jako politického nástroje bylo na olympijských hrách využíváno i později a  můžeme říct, že k tomuto jevu dochází i nyní.  238  Report, 1940, s. 3  239  Report, 1940, s. 3  240  Kano, 1989  241  Reischauer a Craig, 2000  242  Zpracováno podle Abe et al., 2000  243  Svinth, 2004  244  Report, 1940  245  Isamu Takešita také sehrál výjimečnou roli v rozvoji džuda ve Spojených státech na začátku 20. století. Tou  dobou tam pobýval jako atašé námořnictva a poskytl také své služby jako překladatel lekcí džuda Kanóva žáka  Jamašity americkému prezidentovi Rooseveltovi a jeho rodině.  246  Report, 1940  247  Report, 1940  248  Abe et al. 2000  249  Abe et al., 2000  250  Swinth, 2000  251  Report, 1940  252  Report, 1940  253  Newton 2000  254  in Svinth, 2004  255  Svinth, 2004  256  Richter, 1936  257  Browne, 1933  258  Roosevelt téměř dosáhl stupně šódan. V politických dějinách bylo více vlivných osobností džudisty. Ze  současnosti vzpomeňme alespoň ruského premiéra Putina a německou kancléřku Merkelovou.  259  Swinth, 1998, 2003  260  Plaštiak, 1997  261  Désormeaux, 2009  262  Londýn (Budokwai), Frankfurt na Mohanem, Wiesbaden  263  Bowen, 1999  264  Svinth, 2001  265  Richter, 1936  266  Browne, 1933  267  „There must be eliminated for all time the authority and influence of those who have deceived and misled  the people of Japan into embarking on world conquest, for we insist that a new order of peace, security and  justice will be impossible until irresponsible militarism is driven from the world.“ Potsdam Declaration, 1945,  art. 6  268  Brousse a Matsumoto, 1999  269  Carr, 1993  270  Villamón et al., 2004  271  Brousse a Matsumoto, 2005  272  Bowen, 2003  273  Plaštiak, 1997  274  Bowen, 2003  275  Hoare2009  276  Svinth, 2001  277  Hara, 1966  278  Niehaus (2006) s přihlédnutím na japonské prameny široce diskutuje měnící se obraz džuda po olympijských  hrách 1964 v Tokiu  279  International Judo Federation Statute, 2009  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    160                                                                                                                                                                                               280  Dixon, 2000, s. 84  281  Hanson‐Lowe, 1991  282  Draeger, 2005; Watson, 2008; Kano, 1989, 1990, 2005 a další  283  Zejména in Carr, 1993; Mochizuki, 1983  284  Ironické ale je, že Riki Dozan i Masutacu Ojama byli oba korejského původu. V té době to však bylo veřejným  tajemstvím, a protože obě osobnosti přijaly japonská jména (v tomto období typické pro Korejce asimilované  v Japonsku, na rozdíl např. od Číňanů) a zcela se ztotožnily s Japonci, ani formálně v tom nebyl problém.  285  Buruma, 2003. Japonci vždy ulpívali, jako božský národ, na nutnosti pocitu vítězství nad jinými národy. Po  prohrané druhé světové válce byla sportovní vítězství jedinou cestou, jak prokázat dominanci.  286  Chiba et al., 2001.  287   Frühstück,  2007.  V poslední  době  například  pomoc  v Iráku.  Japonsko  poskytlo  materiální  vybavení  pro  Iráckou asociaci džuda, Iráckou asociaci fotbalu, pomohlo vybudovat fotbalový stadion v Al‐Muhatma, apod.  288  Tishkov (2004, s. 157) popisuje vzpomínky rodiny z Grozného z devadesátých let 20. století: „Later, my third  brother, Aslan, was killed. He had won the international judo competition and the Russians wanted him to join  the Olympic sports school, but Father wanted him to make war. We all wanted to make war.“  289  Geesink, 1969  290  Kulturní transmise, jako nezvratitelného jevu si všimli již Goodger a Goodger v roce 1977  291  Gernigon a le Bras (2000) použili výzkumný nástroj Robertsa a Balague (1991)  292  Nakajima et al., 2007  293  Interview with Mr. Yasuhiro Yamashita, 2005, s. 2  294  Dos Santos (2006) používá v anglickém textu japonský výraz judoka a judo fighter.  295  Scheerder et al., 2002. Z úpolových sportů mají ve Flandrech nižší společenský status zápasníci a boxeři, kteří  jsou na najnižší příčce společenského řebříčku. Vyšší status než džudisté mají karatisti a nejvyšší šermíři, kteří  jsou na společenském řebříčku na nejvyšší příčce společně s tenisty, golfisty a jogíny.  296  Kasuga 2007  297  Dos Santos (2006). Právě onu Kanovu idealizaci bychom si měli uvědomovat.  298  Mallon, 2000  299  Hills, 2011; Forbes, 2011  300  Petrie, 2008   301  Hungarian Olympian arrested in bomb plot, 2008  302  Harrison, 2009   303  Police, Protesters Clash in Tbilisi, 2005  304  WordIQ, 2010   305  Nebo také občasné problémy Jozefa Krnáče (druhé místo 2000 Atény) s disciplínou a dodržováním obecných  pravidel a alkoholem. To ostatně Dodo sám přiznává (Gešvandtner, 2005).  306  García a Malcom, 2010. Sportovní úpolový boj je vždy fikcí skutečného boje. Pravidla určují, do jaké míry je  boj  fiktivní  a  do  jaké  skutečný.  MMA  je  založena  na  myšlence co  nejmenšího  omezení  pravidly,  tedy  na  co  nejmenší fikci z hlediska používaných technik beze zbraní.  307   Guilbert  (2004)  rozlišuje  sporty  s hrubou  násilností  (např.  džúdó,  fotbal),  jemnou  násilností  (např.  tenis,  volejbal) a skrytou násilností (např. plavání, střelba).  308  Chiba, 2001  309  Rudisill, 2007  310  Chan, 2000  311  Matsumoto et al., 2009  312  Překlad plného znění těchto pravidel in Hoare, 2009, s. 107‐108  313  Brown a Leledaki (2010) uvádějí, že zkoumání sociálních sil Západu ovlivňujících východní pohybové formy  musí být vnímáno v kontextu makro‐mezo‐mikro úrovně. To vyžaduje systematický, podrobný a cílený výzkum.  314   Krug  (2001)  v článku  At  the  Feet  of  the  Master  popisuje  postupné  začleňování  karate  do  angloamerické  kutury. Karate mělo oproti džudu v procesu westernizace půl století zpoždění, můžeme tedy u karate sledovat  jednotlivá stádia začleňování do západní kultury výrazněji a také rychleji.  315  Brousse a Matsumoto, 1999  316  Interview with Mr. Yasuhiro Yamashita, 2005  317  Breivik (2000, s. 145) mluví o genetické loterii: „Through the genetic lottery some people have advantages,  and  some  disadvantages,  in  relation  to  specific  events  and  disciplines.  In  some  sports  weight  classes  compensate for the genetic lottery and make it possible for all to compete at top level in their class. This is the  case in weightlifting, boxing, wrestling, karate and judo, but not in sumo, shot put, discus or hammer throwing.  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    161                                                                                                                                                                                               No height classes have been introduced (even if height is a decisive factor at elite level) in basketball, volleyball  or gymnastics.“  318  Downey, 2007  319  Například Khosla, 1968  320  Artioli et al., 2010  321  Hagemann, 2009  322  Matsumoto et al. 2007  323  Kanó (2005). Narážíme zde na objevení funkce a důležitosti kuzuši zakladatelem džúdó v randori se svým  učitelem Iikubou.  324  Villemón et al. (2004)  325  Désormeaux, 2009  326 IJF Refereeing commision (2010)  327  Pracovní skupina vedená Jošinori Takeučim, tehdejším viceprezidentem IJF, se v roce 2000 (Izrael) shodla na  kodifikování tloušťky límce na 1 cm a šířce 5 cm.  328   Podrobněji  jsme  se  touto  tematikou  zabývali  v práci  Pádová  technika  v soutěžních  úpolových  sportech  (Reguli, 207)  329  Ohlenkamp, 2001  330  Judo refereeing rules IJF, 2003  331  Judo refereeing rules IJF, 2003  332  Lafon, 2005  333  Lee, 2005  334  Dos Santos a Melo (2003) dotazovali a pozorovali 67 elitních brazilských džudistů.  335  Macan et al. (2006) zjistili, že v karate (World karate federation) se sice po změně pravidel v roce 2000 snížil  celkový počet úrazů, počet středně těžkých úrazů dolních končetin se signifantně zvýšil.  336  Spencer (2009) popisuje v široké etnografické studii proces učení se technikám a strategie chování v mexed  martial arts.  337  Yoneda et al. 1999, Kinoshita et al. 2007,Itagaki a Knight, 2004  338  Junge et al. 2009. Nejvyšší úrazovost byla sledována ve fotbalu (31,5%), dále v taekwondo (27,0%). Ostatní  úpolové sporty vykazovaly různou úrazovost. Box (14,9%), džúdó (11,2%), zápas (9,4%), šerm (2,4%).  339  Gold a Gold, 2007  340  London, 2004)  341  IBSA, 2010  342  Bowen, 2003  343  Leggett, 1998  344  Hoare, 2009  345  Můžeme to dobře demonstrovat u českých publikací zabývajících se sebeobranou. Před 2. sv. válkou to byl  například Vary (1919), Vary a Jahelka (1921) a Mikolášek (1932). Po válce pak Šíma a Krákora (1944), Slípka  (1947), Zrůbek (1946), Matras (1956), Lebeda (1961) a další.   346  Walton et al. (2007, s. 314) uvádí, že ekonomický přínos je rozdělen nerovnoměrně mezi pořadatelské město  a ostatní města. Pozitivní dopad olympijských her 2012 se očekává ve výši 480 mil. liber ve prospěch Londýna a  pouze 5,8 mil. liber například pro Bath  347  Waterman, 2007  348  A Sporting Chance, 2007  349  Khosla, 1977  350  Hoffmann, 2004  351  Förster in Villamón et al. 2004  352  Podkapitola je založena na publikované stati autora Is there a Place for Women at Olympic Games? (Reguli,  2007)  353  Sullivan, 1904  354  VIIIme Olympiade, 1924  355  Official 2000  356  Mcardle, 2008  357  Stejnně tak tomu bylo i v olympijském džudu, jak bude podrobněji popsáno v další podklapitole.  358  Tabulka byla vytvořená z dat získaných z jednotlivých reportů s metodikou Yu, 2009  359  Trew et al., 1999  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    162                                                                                                                                                                                               360  Wensing a Bruce (2003) provedli důkladnou souhrnnou analýzu těchto nepsaných pravidel. Ve výzkumné  části se zaměřili na popis nového pravidla – nacionalizace. Další příklady nalezneme v Crolley a Teso, 2007.  361  Higgs et al. (2003). Například u plavání je obvyklá postulace krásy, garcilnosti závodnic, u gymnastek jejich  jemnost, mladost, infatilnost. U míčovách her jsou takovéto popisy v médiích používány méně často.  362   Lee  (2009)  uvádí,  že  v severokorejských  médiích  nenalezneme  sexualizované  výroky.  Na  druhé  straně  považuje takovýto přístup za nástroj státní politiky ve smyslu umělého vytváření rovnoprávnosti mužů a žen.  363  Vincent et al., 2002.  364  Billings, 2008  365   King,  2007.  Byly  zde  potvrzeny  výsledky  jiných  studií,  například  Vincenta  et  al.  (2002),  kteří  analyzovali  americká média v roce 1996. Capranica a Aversa (2002) na příkladě italských médií a italské olympijské výpravy  v roce  2000  zjistili,  že  i  týmy  v zázemí  sportovců  a  také  profesionálové  z médií  jsou  převážně  mužskými  kolektivy.  366  Například medializace maďarské závodnice Anett Mészáros je estetická, skutečně vyjadřující ženskost bez  vulgarizmu (pixter, 2008)  367  Guérandel a Mennesson, 2007. Nicméně – v některých sportech je odklon od tradičně vnímaných rolí ženy  jěště větší, například v boxu (Mennesson, 2000)  368  Sisjord a Kristiansen, 2009  369  Guérandel a Mennesson, 2007  370  V Kódókanu se sporadicky ženy objevily  již dříve, od roku 1893 (pravděpodobně Sueko Ašija). Kanó vyučoval  džudu i svoji manželku Sumako, jakož i dcery. Nejstarší Kanóova dcera Noriko Watanuki po několik let vedla  ženskou sekci Kódókanu.  371  Narozená v roce 1913(!) je stále aktivní jako supervizorka ve výuce kata.  372  Sama Fukuda o tom v připravovaném dokumentárním filmu o svém životě se slzami v očích říká:“Džúdó byl  můj osud. Rozhodovala jsem se tehdy mezi svadbou a rozhodla se vydat na cestu džuda. Pouze jsem netušila, že  to bude trvat tak dlouho.“ (in Romer, 2010)  373  Fukuda, 2004  374  Law, 2009  375  Brousse a Matsumoto, 2005  376  Yu, 2009  377  Scharenberg, 1999.   378   French,  2008,  s.  280.  Násilí  proti  ženám,  nejenom  sportovkyním  mělo  i  další  důsledky:  „These  men  also  kidnap  attractive  young  women  to  serve  as  sexual  slaves  in  their  mountain  hideouts.  Activists  say  that  thousands of young women have been abducted. One such young woman, kidnapped and raped by a gang of  men, was found and liberated. She was treated in a hospital for a year, but at the age of twenty‐four she  committed suicide. In the face of this violence, women are standing firm— the first time such a stance has been  reported. Some women refuse to wear the veil, and they encourage girls to do the same. Aicha Barki, the head  of the Iqra Foundation, which works to end illiteracy, says: “We have crossed the cape of fear.”  379  Woodhull, 1993, s. 127. „Later, in a move characteristic of Sebbar's narrative technique, the collective mirth  inspired by Dalila's verve changes almost imperceptibly to disapproval when the image of the girl as an African  tigress gives place to that of the judo expert Dalila has vowed to become: Girls didn't learn judo, not theirs at  least. Some of the girls had asked their fathers to enroll them [in judo classes] at the gym. The fathers had  always said no, with the mothers' consent. Dalila's response to the story is not determined, however, by the  older women's expression of disapproval or by the subsequent stories of maternal violence toward daughters  who  engage  in  rough  play.  For  in  listening  to  these  other  stories,  Dalila  remembers  not  only  "the  slap  her  mother had given her" for making explicit their identity as bicots, but also her mother's tears, "the kisses of  maternal repentance" that delegitimate the women's violent repression of their daughters and give Dalila the  moral strength, some years later, to extricate herself from the cycle of paternal violence in which Fatima is  complicit.“  380  Law, 2009  381  Například www.judovision.com, www.judoinfo.com, www.judoinsight.com, a také www.wikipedia.com  382   Great  Judo  Championships  of  the  World  (Yeoh,  1993).  Tato  publikace  vyšla  ještě  v předinternetové  éře.  V současnosti je možné všechny podobné informace najít  elektronicky.  383  Results, 2010  384  Například Marcon et al. (2010) studovali program Saats™ (Structural Analysis of Action and Time in Sports).  385  Levine, Hullett, 2002  386  Kanó in Watson, 2008, s. 44‐45  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    163                                                                                                                                                                                               387  Na základě analýzy: Julio et al., 2007  388  García, et al. 2007  389  Hoare, 2009  390  Marcon et al., 2007  391  Tabulka zpracovaná podle výsledků Marconeho et al., 2007  392  Kano, 1994, s. 56‐58  393  Watson, 2008  394  Kanó in Watson, 2008, s.71  395  Adams, 1989, s. 7  396  Franchini et al. 2008  397  Heinisch a Oswalda, 2007  398  Nishioka, 2007  399  Sertić, Segedi, Sterkowicz, 2007  400  Sertić, Segedi, Sterkowicz, 2007  401  Kanó in Watson, 2008, s. 37  402  Adams, 1989  403  Sato, 1992  404  Swain a Yeoh, 1994  405  Sugai, 1991  406  Yamashita, 1991  407  Kashiwazaki, 1992  408  Sertić, Segedi, Sterkowicz, 2007  409  Sertić, Segedi, Sterkowicz, 2007  410  Hudson, 2009  411  Tento symbol porážky je vžitý i v jazyku. Položit někoho na lopatky v živém jazyce odkazuje na jeho porážku  v čemkoliv a na ultimativní, neoddiskutovatelné vítězství soupeře. Zajímavé je také to, že poloha na zádech je  obecně  považována  za  submisivní  a  vyjadřující  podřízenost.  Můžeme  to  sledovat  i  v etiologii,  kde  si  zvířata  (běžně si toho můžeme všimnout například u psů) před dominantním sokem lehnou na záda. Stejně tak to  vidíme u spontánně zápasících dětí, které se bez znalostí pravidel olympijského zápasu snaží položit a udržet  soupeře na zádech. Stejně můžeme různé formy položení na lopatky jako symbolu vítězství a porážky vidět  v mnoha kulturách celého světa.  412  Downey, 2007  413  Désormeaux, 2007  414  In Murata, 2007  415  Sterkowicz, Blecharz, Lech, 2007  416  Sterkowicz a Maslej, 1998  417  Sterkowicz a Maslej, 1998  418  Sterkowicz et. al, 1997.  419  Sikorski a Keseck, 1996  420  Nakamura et al., 2007  421  Hudson, 2009  422  Calmet et al., 2006  423  Amdur, 2009  424 Braham, 2004, s. 87 popisuje rozdíl v morálním přístupu agentů tajných služeb k poslání zabíjet: „García is  assigned to work with an FBI agent and a Russian agent to track down the wouldbe assassins. As he sees it, he  (as a representative of Mexico) suffers from a lack of fi nesse in comparison to the other agents. While the  Russians and Americans “know judo, karate and how to garrote with silk cords . . . in Mexico they don’t teach  us those fancy things. They teach us to kill. Maybe not even that. They hire us because we already know how to  kill. We’re not experts, just enthusiasts.” Filiberto García is an “expert in fucking up the other guy” (experto en  joder  al  prójimo)  who,  despite  his  lack  of  ideology,  finds  himself  forced  to  take  sides  against  the  law,  personified by corrupt military officers and politicians, in order to serve justice.“  425   Otázkou  je  v podobných  zdrojích  hodnověrnost  faktů.  Jde  skutečně  o  zneužití  džuda,  anebo  je  to  pouze  autorova domněnka, že zločinci páchající násilí musejí ovládat nejaké bojové umění, např. džúdó. Například Haq  (1999, s. 234) píše: „To pass this smuggled heroin from Burma, a number of criminal groups have evolved along  the Mongdu– Technaff– Chittagong route. These criminals, trained in judo, kung fu and firearms use, help in  passing heroin from local spots to Dhaka for overseas destinations.“  Zdenko Reguli. Džúdó na olympijských hrách    164                                                                                                                                                                                               426 Japan: Alarm in Japan for child judo deaths (2011). V Japonsku byla také založena asociace pro oběti neštěstí  v džudu  427  Shishida, 2011, 2010  428  Van de Walle (1992) je ale přesvědčen, že různé formy zdvihů, jako je morote gari, nebo sukui nage i v jejich  různých zápasových formách, pokud jsou provedeny správně, nevyžadují přespříliš síly.  429  Iatskievich, 1999    Příloha 1  Mnohonásobné pozorování‐rozdíly mezi skupinami (Fisherův LSD test): Rozdíl mezi dekádami, váhovými kategoriemi a technikami