Masarykova univerzita Brno
Filosofická fakulta
Ústav klasických studií
Latinská medievistika
Vita Wilfridi v kontextu anglo-latinské
hagiografické literatury 8. století
Disertační práce
Helena Polehlová
Školitelka: prof. PhDr. Jana Nechutová, CSc.
Brno 2018
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem disertační práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a
literatury.
Helena Polehlová
Poděkování
Ráda bych poděkovala své školitelce prof. Janě Nechutové, CSc. za její podnětné rady,
povzbuzení, laskavou pomoc a za trpělivé vedení mé práce. Děkuji také svému manželovi Mgr.
Petru Polehlovi, Ph.D. za podporu a odborné připomínky, které přispěly k výsledné podobě mé
práce. Dále děkuji své rodině za povzbuzení a trpělivost během mého doktorského studia.
Obsah
Úvod 9
I. Vita sancti Wilfridi a historická osobnost biskupa Wilfrida 13
I. 1. Vita sancti Wilfridi – datace a autorství 13
I. 2. Historická osobnost biskupa Wilfrida 16
II. Hagiografie 27
II. 1. Vývoj hagiografie 27
II. 2. Rysy hagiografie 37
II. 3. Shrnutí hagiografických rysů legend Vita Wilfridi,
anonymní Vita Cuthberti a Bedovy Vita Cuthberti prosaica 54
III. Typologický rozbor Vita Wilfridi 56
III 1. Starozákonní a novozákonní typy biskupa Wilfrida 58
III. 2. Typologie dalších postav Vita Wilfridi 67
III. 2. 1. Králové Ecgfrith, Alhfrith a Ceadwalla 67
III. 2. 2. Královna Iurminburgh 68
III. 2. 3. Postavy, které se prostřednictvím Wilfridova
působení uzdravily 68
III. 3. Shrnutí typologie 70
IV. Jazyková analýza Vita Wilfridi 71
IV. 1. Lexikum v legendě Vita Wilfridi 71
IV. 1. 1. Křesťanská a biblická latina 71
IV. 1. 2. Lexikální zvláštnosti 74
IV. 1. 3 Výskyt adverbií 78
IV. 1. 4. Shrnutí rozboru lexika 82
IV. 2. Morfologické a syntaktické rysy legendy Vita Wilfridi 83
IV. 2. 1. Analýza morfologických rysů legendy Vita Wilfridi 84
IV. 2. 2. Analýza syntaxe legendy Vita Wilfridi 85
IV. 2. 3. Analýza morfologických jevů v legendě Vita vel
passio Haimhrammi episcopi et martyris Ratisbonensis 89
IV. 2. 4. Analýza syntaxe legendy Vita Haimhrammi 91
IV. 2. 5. Srovnání morfologických a syntaktických rysů latiny
legend Vita Wilfridi a Vita vel passio Haimhrammi episcopi et martyris 93
V. Stylistický rozbor legendy Vita Wilfridi 95
V. 1. Metodologie 95
V. 1. 1. De schematibus et tropis – vybrané figury a jejich definice 96
V. 1. 2. De schematibus et tropis – vybrané tropy a jejich definice 97
V. 1. 3. Členění Arbusowovo 99
V. 2. Stylistický rozbor Vita Wilfridi 101
V. 2. 1. Stylistický rozbor části 1 101
V. 2. 2. Stylistický rozbor části 2 (kapitol XXIX–XXXIII a L–LIV) 112
V. 2. 3. Topika 119
V. 3. Stylistický rozbor legendy Vita Cuthberti prosaica 120
V. 4. Shrnutí stylistického rozboru 125
Závěr 128
Seznam pramenů a literatury 133
Prameny 133
Literatura 134
Subsidia 138
Seznam zkratek 139
Summary 140
Přílohy 143
Překlad Vita Wilfridi 144
Latinský text legendy 204
9
Úvod
Předkládaná disertační práce si klade za cíl představit legendu Vita sancti Wilfridi v kontextu
raně středověkých anglo-latinských legend 8. století a na základě literárního, typologického a
jazykového rozboru určit, v čem se od soudobých anglo-latinských legend, zejména dvou
prozaických legend Vita sancti Cuthberti, odlišuje, případně, v čem se s jejich rysy shoduje.
Podnětem k zpracování tohoto tématu byla práce na antologii anglo-latinské literatury Non
Angli sed angeli,1
jejíž součástí byl také překlad několika kapitol Vita Wilfridi. Skutečnost, že
se v legendě mísí prvky hagiografické s prvky historiografickými a že je protkána hustou sítí
biblických citací, parafrází a aluzí, upoutala pozornost autorky předkládané práce a vzbudila u
ní zájem o hlubší seznámení se s textem.
První polovina 8. století je v Northumbrii, významném severoanglickém království,
spojena s bohatou literární produkcí: kromě věhlasných děl Bedy Venerabilis zde vznikla báseň
De virginitate Aldhelma z Malmesbury a také zhruba desítka legend, z nichž jednou je právě
Vita Wilfridi. Za autora bývá tradičně nazýván Eddius Stephanus. Světcem, jehož život legenda
podává, je významná osobnost northumbrijské církve, opat, biskup a zakladatel klášterů, svatý
Wilfrid. Proslul jako zastánce římského způsobu křesťanské praxe na církevní synodě ve
Whitby roku 664 i jako opat celé skupiny klášterů a zároveň vlivný a majetný biskup chovající
se po vzoru galských biskupů. Jak jsme zmínili, legenda obsahuje řadu biografických a
historiografických prvků, je však bezesporu především dílem hagiografickým, o čemž svědčí
její struktura a konvenční hagiografické prvky, mezi něž patří i velký počet biblických citací.
Předkládaná práce se snaží při analýze zohlednit všechny tyto roviny.
Cílem první kapitoly je legendu představit a uvést do historického kontextu, v němž
byla sepsána. Pozornost je věnována důvodům vzniku legendy, její dataci a dvěma rozdílným
názorům na osobnost autora. Poté následuje přehled událostí Wilfridova života, o nichž máme
zprávu jak z uvedené legendy, tak z Bedovy Historia ecclesiastica gentis Anglorum. Vztah
mezi oběma těmito texty je také předmětem této práce. Jelikož byl Wilfrid důležitou osobností
druhé poloviny sedmého a počátku století osmého, jeho život se stal předmětem bádání mnoha
1
POLEHLOVÁ, H.− POLEHLA, P.: Non Angli sed angeli. Kult svatých v latinské literatuře raně středověké Anglie.
Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2012.
10
historiků, z nichž jmenujme např. Bertrama Colgravea, editora legendy,2
Davida H. Farmera,3
Davida P. Kirbyho,4
Waltera Goffarta5
a nově také Clare Stancliffe6
a Johna Blaira.7
Část
kapitoly věnovaná Wilfridovu životu ze studií těchto autorů vychází.
Druhá kapitola uvádí do problematiky hagiografie. Je rozdělena na dvě části: první
specifikuje druhy hagiografie a podává stručný přehled děl, která ovlivnila anglo-latinskou
hagiografii 8. století; druhá část kapitoly se zabývá rysy hagiografie jako žánru, zejména
hagiografickými topoi – konvenčními prvky, které strukturu legendy určují. Pozornost je
věnována jak momentům v životě světce, které tvoří osu legendy, tak jednotlivým typům
zázraků, jež se v legendách obvykle objevují. Zde jsem čerpala z knih Františka Grause Volk,
Herrscher und Heiliger im Reich der Merowinger8
a Waltera Berschina Biographie und
Epochenstil im lateinischen Mittelalter9
a pro srovnání jsem přihlížela k soudobým anglolatinským
legendám – anonymní Vita Cuthberti a k prozaické Vita Cuthberti auctore Beda.
Tématem třetí kapitoly je typologie svatého Wilfrida. Metodologicky kapitola vychází
z terminologie Fridricha Ohlyho10
a Northropa Frye,11
kteří poukazují na významovou
souvislost mezi skutečnostmi ve Starém a Novém zákoně. Postavy a události Starého zákona
nazývají typy a jejich protějšky v Novém zákoně antitypy. Podobně je pak tento vztah využit
v hagiografii, kde se biblické typy naplňují v životě a konání světce. Kapitola zkoumá, jaké
biblické typy předkládá Stephanus jako Wilfridovy vzory a jak poukázání na tyto typy ovlivnilo
zobrazení jeho života. V této kapitole hojně cituji biblická místa; latinský text Bible a zkratky
biblických knih v odkazech jsou citovány podle biblické konkordance Vulgáty,12
český text
včetně zkratek biblických knih v odkazech cituji podle Českého ekumenického překladu Bible.
2
COLGRAVE, B. (ed.): The Life of Bishop Wilfrid. Cambridge: Cambridge University Press, 19852
.
3
FARMER, D. H.: „Saint Wilfrid“. In KIRBY, D. P. (ed.): Saint Wilfrid at Hexham. London: Oriel Press, 1974, s.
35–59.
4
KIRBY, D. P.: „Bede, Eddius Stephanus and the ‘Life of Wilfrid’“. In The English Historical Review, vol. 98, no.
386. Oxford: Oxford University Press, 1983, s. 101–108.
5
GOFFART, W.: The Narrators of Barbarian History. Notre Dame: University of Notre Dame Press, 2005.
6
STANCLIFFE, C.: „Disputed Episcopacy: Bede, Acca, and the relationship between Stephen’s Life of Saint Wilfrid
and the early prose Lives of St Cuthbert“. In Anglo-Saxon England, vol. 41. Cambridge: Cambridge University
Press, 2012, s. 7–39.
7
BLAIR, J.: The Church in Anglo-Saxon Society. Oxford: Oxford University Press, 2005.
8
GRAUS, F.: Volk, Herrscher und Heiliger im Reich der Merowinger. Praha: Nakladatelství Československé
akademie věd, 1965.
9
BERSCHIN, W.: Biographie und Epochenstil im lateinischen Mittelalter, II. Merowingische Biographie, Italien,
Spanien und die Inseln im frühen Mittelalter. Stuttgart: Hiersemann, 1988.
10
OHLY, F.: „Typologie als Denkform des Geschichtsbeschreibung“. In OHLY, F. − RUBERG, U. − PEIL, D. (eds.):
Ausgewählte und neue Schriften zur Literaturgeschichte und zur Bedeutungsforschung. Stuttgart: Hirzel, 1995, s.
445–472.
11
FRYE, N. − LEE, A. A. (ed.): The Great Code: The Bible and Literature. Toronto, Buffalo, London: University
of Toronto Press, 2006.
12
HIERONYMUS: Vulgata, Hyeronimiana versio. I IntraText Edition CT: Èulogos 2008. Dostupné z
http://www.intratext.com/ixt/LAT0001/
11
Čtvrtá kapitola přináší jazykový rozbor legendy. První podkapitola se věnuje rozboru
lexika: zmíněny jsou výrazy křesťanské a biblické latiny, které jsou v legendě použity, dále
zmiňuji lexikální zvláštnosti, jež vyplynuly z podrobné analýzy a srovnání s dostupnými
slovníky středověké latiny. Druhá podkapitola se zaměřuje na rozbor morfologických a
syntaktických jevů textu, zejména na morfologii substantiv, adjektiv a sloves a jejich odchylky
od klasické normy. Dále zkoumám, zda se v textu vyskytují vybrané syntaktické vazby typické
pro klasickou latinu, popř. jakými prostředky jsou nahrazeny. Zde jsem pro srovnání volila text
Arbeonovy legendy Vita vel passio Haimhrammi episcopi et martyris Ratisbonensis,13
abych
mohla zhodnotit případný rozdíl v morfologii a syntaxi obou legend, a tím i textů dvou různých
kulturních okruhů.
Cílem páté kapitoly je posoudit styl legendy Vita Wilfridi ve srovnání s Bedovou
prosaickou Vita Cuthberti. Při rozboru vycházím z terminologie Bedovy příručky De
schematibus et tropis,14
která podává přehled stylistických ozdob s jejich definicemi a příklady
z Bible a která vznikla přibližně ve stejné době jako Vita Wilfridi. Na základě podrobné analýzy
stylistických ozdob ornatus facilis i difficilis se pokouším formulovat shody a rozdíly mezi
oběma legendami a zhodnotit stylistickou úroveň textu.
Na základě analýzy všech těchto rovin legendy se pak práce snaží stanovit, jaké místo
mezi soudobými anglo-latinskými legendami Vita Wilfridi zaujímá, v čem se její rysy shodují
s legendami ostatními a v čem je unikátní. Studie zabývající se celkovým rozborem textu
legendy, pokud je mi známo, dosud chybí. Jak jsem zmínila, k dispozici jsou články
v odborných periodikách věnující se historicitě biskupa Wilfrida a historiografickým prvkům
legendy, neexistuje však studie, která by vzala v úvahu rozbor hagiografických konvencí Vita
Wilfridi a její typologický rozbor. Odborné texty k analýze lexika a morfologických a
syntaktických jevů chybějí úplně. Práce by tedy měla přinést nové poznatky, které ze všech
rovin analýzy vyplynou, a oponovat recepci legendy jako textu kritizovaného pro nejasnou
chronologii, nepřesnosti a přílišné ztotožnění se autora s objektem spisu, neobjektivnost či
přílišné zdůrazňování Wilfridových zázraků.15
13
ARBEO: Vita vel passio Haimhrammi episcopi et martyris Ratisbonensis. In Krusch, B. (ed.): Monumenta
Germaniae Historica, SS rer. Mer. IV. Hannoverae et Lipsiae, 1902, s. 452-524.
14
BEDA VENERABILIS: De schematibus et tropis (CPL 1567, LLA [vol. 8]) - LLT-B. Dostupné z Litterae ante
portas. http://clt.brepolis.net/
15
Srov. STENTON, F. M.: Anglo-Saxon England. Oxford, New York: Oxford University Press, 19713
, s. 145.
12
Nedílnou součástí práce je pak příloha obsahující překlad textu legendy Vita Wilfridi do
češtiny. Překlad je opatřen komentářem, který podává stručný výklad k reáliím – zde čerpá
zejména z komentáře Bertrama Colgravea, editora legendy, a odkazuje na něj; co je však
v komentáři nové, jsou odkazy na biblická místa, jimiž je text inspirován. Druhou přílohou je
latinský text Vita Wilfridi, z kterého práce vychází.
13
I. Vita sancti Wilfridi a historická osobnost biskupa Wilfrida
I. 1. Vita sancti Wilfridi – datace a autorství
Vita sancti Wilfridi,16
která je tradičně připisována Eddiovi Stephanovi, je významným dílem
rané anglo-latinské hagiografie. Byla napsána s největší pravděpodobností mezi lety 710 a
720,17
a je tak dobou svého vzniku blízká nejen nejranějším anonymním anglo-latinským
životům svatých – Vita sancti Gregorii a Vita sancti Cuthberti – ale také prozaické legendě Vita
sancti Cuthberti Bedy Ctihodného. Vita Wilfridi však zaujímá mezi zmíněnými legendami
zvláštní postavení, a to především proto, že ačkoli je řazena k hagiografickým textům,
předkládá čtenáři více méně chronologický přehled Wilfridova života, přičemž klade velký
důraz na jeho pozemskou kariéru biskupa a na veškeré útrapy s jeho úřadem spojené. Bezesporu
obsahuje celou řadu hagiografických prvků, o kterých bude řeč v následujících kapitolách;
obsahuje však také velké množství prvků historiografických, které je ve srovnání s ostatními
legendami tohoto období mimořádné. Její součástí jsou na příklad inserty listů adresovaných
papežskému stolci i králům Northumbrie.
Na dataci legendy i její autorství jsou dva rozdílné názory. Pro datování mezi lety 710-
720 uvádí Bertram Colgrave, editor legendy, následující argumenty: v poslední kapitole (VW
LXVIII) je zmíněno výročí Wilfridovy smrti, rok 709 či 710, a legenda byla pravděpodobně
sepsána v brzké době po biskupově úmrtí. Je možné, že její sepsání „vyprovokoval“ vznik
legendy jiné – anonymní legendy o sv. Cuthbertovi. Ta byla sepsána mnichem z kláštera
Lindisfarne v Northumbrii asi mezi lety 698 a 70518
a hagiograf legendy o sv. Wilfridovi z ní
čerpal většinu prologu a dále jeden z výčtů vlastností biskupa Wilfrida.19
Rok 720 jako
terminus ante quem uvádí Colgrave z důvodu Eddiova věku, tehdy mu bylo asi 71 let.20
S určitostí víme, že legenda byla sepsána mnichem Wilfridovy klášterní komunity v Riponu, o
čemž svědčí autorovy poznámky.21
Pokud jde o autora legendy, Bertram Colgrave jej ztotožňuje s mužem zvaným Aedde,
s přízviskem Stephanus. Ten byl jedním z prvních mistrů liturgického zpěvu a biskup Wilfrid
16
EDDIUS STEPHANUS: Vita Sancti Wilfridi. In COLGRAVE, B. (ed.): The Life of Bishop Wilfrid by Eddius
Stephanus. Cambridge: Cambridge University Press, 19852
(1927).
17
Srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid, s. x; BERSCHIN, W.: Biographie und Epochenstil, s. 259.
18
Srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid, s. x.
19
Srov. Vita Cuthberti Anonyma, IV/1 a Vita Wilfridi XI, dále jen VW.
20
Datování je obecně přijímáno; srov. např. BERSCHIN, W.: Biographie und Epochenstil, s. 259.
21
Např. quod in privilegium nobis donabatur; omnes ecclesias nostras (VW XLV), pontifici nostro (VW LXII), a
cornibus basilicae nostrae (VW LXVIII).
14
jej pozval z Canterbury do Northumbrie.22
Colgrave se opírá o informace, které o osobě
Stephana máme ve Vita Wilfridi a v Bedově Historia ecclesiastica gentis Anglorum. V obou
těchto pramenech nacházíme podobnou zprávu: [Wilfrithus] episcopalia officia per plura spatia
agens, cum cantoribus Aedde et Eonan […] regionem suam rediens… (VW XIV). Tuto událost
Colgrave datuje do roku 665. Dále je zřejmé, že se autor legendy s biskupem Wilfridem
zúčastnil také jeho poslední cesty do Říma, neboť jeho popis v kapitolách LII-LIII vity je velmi
detailní, užívá přímou řeč a zájmena nos a noster.23
Eddius Stephanus, jak je tradičně nazýván,
pravděpodobně strávil ve Wilfridově blízkosti více než čtyřicet let, takže Wilfridovu osobnost
dobře poznal a navíc byl dobře zpraven o jeho činnosti biskupem Accou, který byl
objednavatelem legendy, a knězem Tatberhtem, kterému měl podle Vita Wilfridi biskup Wilfrid
vyprávět o svém životě těsně před smrtí.
Jiného názoru je David P. Kirby, který autora vity neztotožňuje s Eddiem Stephanem,
dlouholetým průvodcem biskupa Wilfrida, ale pokládá ho za člena klášterní komunity
v Riponu, který mezi nejbližší biskupovy spolupracovníky nepatřil a strávil v jeho blízkosti
poměrně krátkou dobu. Také se od Betrama Colgravea liší v datování legendy. Ta je podle něj
pozdější, revidovanou verzí původního textu legendy. Původní text datuje před rok 715,
pozdější revizi pak mezi léta 731 a 734. Kirby soudí, že revizi legendy podnítily politické
okolnosti třicátých let 8. století, kdy byl biskup Acca, objednavatel vity, vyhnán z biskupského
stolce v Hexhamu, a vita tak měla sloužit ke zvýšení prestiže monastických komunit založených
biskupem Wilfridem v druhé polovině 7. století, jejichž pokračovatelem po Wilfridově smrti
Acca byl.24
V otázce autorství i datace se kloním k názoru Bertrama Colgravea. Domnívám se, že
z legendy vyplývá autorova osobní zkušenost a detailní líčení různých událostí Wilfridova
života – nejen poslední cesty do Říma, ale také misijních úspěchů v Sussexu, koncilu
v Austerfieldu či Wilfridovy exkomunikace – svědčí spíš o dlouholetém doprovázení. Navíc
švy v textu legendy, které uvádí D. P. Kirby, se nezdají být dostatečně přesvědčivé.25
To, že je Eddius Stephanus často kritizován pro své partyzánství, zastiňuje jeho
skutečný cíl. Legenda měla jistě sloužit svému všeobecnému úkolu – demonstrovat Boží moc
a přízeň v životě světce a povzbudit tak věřící k jeho napodobování, a tím i napodobování
22
Srov. BEDA VENERABILIS: Historia ecclesiastica gentis Anglorum, IV, 2.
23
Např. Postquam nostrae petitionis series recitata est et diligenter a gloriosissimis auscultata, ad habitaculaque
nostra redire licentiam dederunt (VW LII).
24
Srov. KIRBY, D. P.: „Bede, Eddius Stephanus and the ‘Life of Wilfrid’“, s. 101–108.
25
Kirby argumentuje nesrovnalostmi ve Stephanově líčení – informacemi o nástupnictví (o kterém bude řeč dále)
či Stephanovým nekonzistentním líčením mercijského krále Wulfhera, které je na jednu stranu velmi přátelské, na
druhou stranu velmi strohé. Srov. KIRBY, D. P.: „Bede, Eddius Stephanus and the ‘Life of Wilfrid’“, s. 110.
15
Krista. Jistě byla zamýšlena také jako obhajoba biskupa Wilfrida na pozadí komplikovaných
vztahů politických, např. mezi králi Northumbrie a Mercie i mezi biskupem Wilfridem a
arcibiskupy Theodorem a Berhtwaldem, a v neposlední řadě měla přinést prestiž Wilfridově
klášterní komunitě v Riponu. Pro svou detailnost a historiografické prvky překračuje dílo práce
jeho současníků. Jak tvrdí Walter Berschin, „Für die Geschichte der Biographie ist die Vita S.
Wilfridi wichtig als ein Zeugnis der dokumentarisch arbeitenden Biographie, die uns durch die
Bezugnahme auf Archivalien modern erscheint. Aus mittelalterlicher Perspektive hat
Stephanus mit den vielen eingerückten Reden und Dokumenten seine Vita in Richtung
Geschichtsschreibung geöffnet“.26
Velký význam mají např. pasáže líčící stavbu a rekonstrukci
kostelů v Yorku, Riponu a Hexhamu a inserty listin týkající se jednání papežské synody i
svědectví o jednání církevních synod v Anglii. Spis však byl také kritizován pro chyby a
nepřesnosti a přílišné autorovo ztotožnění se s objektem díla, neobjektivnost a zaujatost vůči
Wilfridovým nepřátelům. Byla mu vytýkána nejasná chronologie, či přílišné zdůrazňování
Wilfridových zázraků.27
Je však třeba mít na paměti, že Eddiovým úkolem bylo patrona
vyzdvihnout a oslavit a propagovat jeho kult.
Vita čerpá zejména z anonymní Vita Cuthberti, z níž přebírá původní inspiraci
legendami Vita Martini i Vita Antonii.28
Za vzor vity z hlediska včlenění historiografických
prvků pokládá Walter Berschin Possidiovu Vita Augustini.29
Zcela zásadním rysem je velký
počet biblických odkazů, aluzí a citací. Domnívám se, že ty jsou klíčem k typologickému čtení
vity.30
Text legendy je zachován ve dvou rukopisech: rkp. C je uložen v Britském muzeu v
Londýně ve sbírce lorda Cottona (Cotton Manuscripts) (Vespasian D VI). Podle Bertama
Colgravea svazek kdysi náležel knihovně v Canterbury. Druhá část svazku pochází
z jedenáctého století.31
Rkp. F se nachází ve Fellově sbírce v Bodleian Library v Oxfordu (vol.
III. 34 a-56b). Existují tři moderní edice legendy: Wilhelma Levisona v edici Monumenta
26
BERSCHIN, W.: Biographie und Epochenstil im lateinischen Mittelalter, s. 300.
27
Srov. FARMER, D. H.: „Saint Wilfrid“, s. 38.
28
Srov. BERSCHIN, W.: Biographie und Epochenstil im lateinischen Mittelalter, s. 296.
29
Srov. BERSCHIN, W.: Biographie und Epochenstil im lateinischen Mittelalter, s. 300.
30
Typologické interpretaci Vita Wilfridi se věnuje William Trent Foley. Srov. FOLEY, W. T.: Images of Sanctity
in Eddius Stephanus’ Life of Bishop Wilfrid, an Early English Saint’s Life. Lewiston, Queenston, Lampeter: The
Edwin Mellen Press, 1992.
31
http://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=cotton_ms_vespasian_d_vi_f078r (cit. 12. 10. 2017)
16
Germaniae Historica,32
Bertrama Colgravea s komentářem a překladem do angličtiny33
a
Christiaana Alexandra Moonena s komentářem a překladem do holandštiny.34
I. 2. Historická osobnost biskupa Wilfrida
Světcem, jehož život legenda líčí, je opat, biskup a zakladatel klášterů a zejména neúnavný
propagátor římského způsobu křesťanské praxe v Británii, svatý Wilfrid. Narodil se roku 634
v Northumbrii zřejmě v rodině s nezanedbatelným společenským postavením, pokud můžeme
soudit podle VW II: omnibus in domum patris sui venientibus humiliter aut regalibus sociis aut
servis eorum semper edocte ministravit. Vládu nad Northumbrií, která sestávala ze severnější
Bernicie a Deiry obklopující město York, měl v té době král Oswald (604-642). Jako
čtrnáctiletý mladík odešel Wilfrid na northumbrijský královský dvůr, kde se stal chráněncem
královny Eanfled, manželky krále Oswiu, který vládl Northumbrii od roku 642. Odtud byl
Wilfrid poslán do kláštera v Lindisfarne.35
Ten byl založen roku 634 svatým Aidanem, irským
misionářem z ostrova Iona, a je znám jako klášter, kde pobýval a kde se stal biskupem sv.
Cuthbert. Královna Eanfled byla vychována Paulinem, členem misie, kterou do Británie poslal
papež Řehoř Veliký, a prvním biskupem v Yorku, věnovala se zcela římskému způsobu
křesťanské praxe a podporovala Wilfridovo přání cestovat do Říma a seznámit se tam blíže
s římskou praxí. Po krátkém pobytu v Canterbury u královnina příbuzného, krále Erconberhta,
se Wilfrid roku 653 vydává na svoji první cestu do Říma spolu s Benediktem Biscopem, který
se později stane opatem kláštera sv. Petra a Pavla v Canterbury a roku 674 zakladatelem kláštera
Wearmouth v Northumbrii.36
Je symbolické, že se na cestu do Říma vydaly společně právě tyto
dvě důležité osobnosti církve v Northumbrii, nicméně „málokdo v té době mohl předvídat, že
přední roli v anglické církvi 7. století budou hrát právě tyto dvě postavy.“37
Wilfrid se však od
Benedikta Biscopa oddělil v Lyonu, kde strávil nějaký čas u biskupa Annemunda a do Říma
32
LEVISON, W. (ed.): Monumenta Germaniae Historica, sv. 6, SS rerum Merovingicarum, 163–263.
33
COLGRAVE, B. (ed.): The Life of Bishop Wilfrid by Eddius Stephanus. Cambridge: Cambridge University Press,
19852
(1927).
34
MOONEN, C. A. (ed.): Eddius Stephanus: het leven van Sint Wilfrid. Malmberb: Hertogenbosch, 1946.
35
Srov. BEDA VENERABILIS: Historia ecclesiastica V, 19.
36
Srov. BEDA VENERABILIS: Historia ecclesiastica IV, 18. a Historia abbatum IV.
37
„Few could then have foreseen the prominent part to be taken by these two in the English Church of the seventh
century.“ FARMER, D. H.: „Saint Wilfrid“, s. 40. O všeobecně rozšířené touze Anglosasů spatřit Řím a další
památná místa na kontinentě svědčí např. to, že když roku 665 Benedikt Biscop znovu podnikl cestu do Říma,
chtěl s ním jít i Alhfrith, syn krále Oswiu. Ten to však zakázal. Srov. COLGRAVE, B. (ed.): The Earliest Life of
Gregory the Great..., s. 9. Beda dále svědčí o tom, že sám Oswiu na konci svého života zatoužil vykonat pouť do
Říma. Srov. BEDA VENERABILIS: Historia ecclesiastica IV, 5.
17
dorazil roku 654.38
Tam se nadšeně seznamoval s liturgií, křesťanskou praxí a v neposlední řadě
kulturou a uměním. Z páté kapitoly Vita Wilfridi se dozvídáme, že a [Bonifacio archidiacone]
quattuor euangelia Christi perfecte didicit et paschalem rationem […] et alias multas
ecclesiasticae disciplinae regulas Bonifacius archidiaconus […] diligenter dictavit.
Na zpáteční cestě Wilfrid pobyl opět v Lyonu, kde přijal tonsuru podle římského
způsobu Petri apostoli formulam in modum coronae spineae caput Christi cingentis.39
Někteří
badatelé mají za to, že se zde Wilfrid stal mnichem, Catherine Cubitt se ale domnívá, že se
nejedná o tonsuru mnišskou, nýbrž tonsuru, kterou přijímali klerikové.40
Právě v Galii se
zformovaly Wilfridovy představy o ideálech biskupa založené na příkladu Annemunda
(Dalfina) a dalších merovejských biskupů. Ti podědili po římské říši tradici veřejné služby,
získali značné množství půdy, byli obdařeni prestiží a mocí a stali se rovnocennými partnery
králů a urozených mužů.41
Důležité je, že Stephanus zdůrazňuje, že jak přijetí tonsury, tak
Wilfridovo vysvěcení na biskupa proběhlo v Galii. Od začátku je tak patrný Wilfridův zájem o
římskou praxi a o galský model episkopátu.
Wilfrid se do Northumbrie vrátil roku 658. Od Alhfritha, podkrále v Deiře (subregulus)
a zároveň syna krále Oswiu, dostal klášter v Riponu obdařený dalšími pozemky a byl tam
ustanoven opatem.42
Ripon byl od počátku jeho největším klášterem a Wilfrid k němu měl silné
citové pouto. Brzy poté byl roku 663 nebo 664 s podporou krále Alhfritha vysvěcen na kněze.43
Kněžské svěcení sice přijal v Británii, nicméně z rukou galského biskupa Agilberhta, který byl
tou dobou biskupem ve Winchesteru. Klíčovou událostí ve Wilfridově životě byla synoda ve
Whitby, na níž roku 664 přijali biskupové a králové Northumbrie křesťanskou praxi podle
římského způsobu a zvyklostí. Wilfrid byl jedním z hlavních stoupenců římské strany a jejím
mluvčím. Stalo se tak nejen kvůli jeho velkým sympatiím k této praxi, ale také proto, že byl
schopen věc dobře obhájit vernakulárním jazykem – anglicky.44
Irská i římská strana byly
vyzvány, aby obhájily své stanovisko. Podle VW byl hlavním sporem výpočet data Velikonoc.
Irská strana se hájila tím, že velikonoční neděli je třeba slavit mezi 14. a 20. (v textu legendy
chybně 22.) dnem lunárního měsíce, nejdříve tedy v neděli o prvním jarním úplňku tak, jak to
38
Srov. Vita Wilfridi IV.
39
Srov. COLGRAVE, B.: „Wilfrid of York, St.“. In New Catholic Encyclopedia, XIV. Washington D. C.: The
Catholic University of America, 2003, s. 717.
40
Srov. CUBITT, C.: „The clergy in early Anglo–Saxon England“. In Historical Research, vol. 78, no. 201. Oxford
– Malden: Blackwell Publishing, 2005, s. 277.
41
Srov. FARMER, D. H.: „Saint Wilfrid“, s. 41.
42
Ripon byl dříve klášterem irských mnichů, podle Vita Cuthberti Anonyma II/2 tam Cuthbert přijal tonsuru.
Mniši byli nuceni klášter opustit, neboť nechtěli přijmout nové římské zvyklosti. Srov. Vita Wilfridi XVII.
43
Vita Wilfridi IX.
44
Srov. BEDA CTIHODNÝ, Historia ecclesiastica III. 25 a VW X.
18
ustanovil sv. Jan Evangelista a jak ji měl ve zvyku slavit sv. Kolumba, zakladatel irské misie a
tradice v Británii.45
Římská strana hájila stanovisko nicejského koncilu z roku 325, podle nějž
se má velikonoční neděle slavit mezi 15. a 21. dnem lunárního měsíce, tedy nejdříve v neděli
po prvním jarním úplňku tak, jak Velikonoce slavily církve na evropském kontinentu.46
Král
Oswiu se přiklonil k názoru římské strany a svým rozhodnutím připojil northumbrijskou církev
k hlavnímu proudu římské tradice. Po odstoupení irského biskupa Kolmana, který po synodě
odmítl přijmout římské zvyklosti, jmenoval král Oswiu na biskupský stolec v Lindisfarne muže
jménem Tuda. Ten však záhy zemřel na mor, který roku 664 zasáhl Británii a na nějž zemřel
v Canterbury i Deusdedit, jediný tehdejší arcibiskup v Británii.
Po biskupu Tudovi byl na popud krále Alhfritha za biskupa celého území ustanoven
Wilfrid. Jeho biskupským sídlem se měl stát York. Yorský stolec byl prázdný od doby, kdy jej
roku 633 opustil biskup Paulinus, a Wilfrid si místo vybral zřejmě pro jeho důležitost v dobách
římských, pro jeho spojení s misionářem Paulinem, ale i pro jeho velikost, přístupnost a
bezpečnost a jako církevně-politickou konkurenci biskupskému stolci v Lindisfarne, který měl
vždy blízko k irské tradici.47
Protože Wilfrid nepokládal svěcení od irských biskupů, či biskupů
Iry vysvěcených, za dostatečně ortodoxní a jelikož v Británii tou dobou nebyl žádný arcibiskup,
požádal krále, aby směl přijmout svěcení v Galii. Stalo se tak v královském městě Compiègne
z rukou Agilberhta, který se mezitím stal pařížským biskupem.48
Jak Historia ecclesiastica, tak
Vita Wilfridi se shodují v tom, že tato událost byla velkolepá. Jak se z vity dočteme, Wilfrid byl
ostatními přítomnými biskupy, jichž bylo dvanáct (symbolický počet), nesen na zlatém křesle:
in sella aurea sedentem more eorum sursum elevaverunt, portantes manibus soli episcopi intra
oratorium (VW XII).
Politická situace v Northumbrii se však zatím změnila a král Alhfrith zřejmě kvůli
náboženským sporům se svým otcem Oswiu přišel o vládu.49
V době, kdy Wilfrid ještě pobýval
v Galii, dosadil král Oswiu na biskupský stolec v Yorku biskupa jménem Chad. Biskup Wilfrid
se po návratu do Northumbrie odebral do ústraní do kláštera v Riponu, kde zaváděl řeholi sv.
Benedikta podle vzoru klášterů v Galii.
45
Srov. Vita Wilfridi X.
46
Rozdílný výpočet data Velikonoc vedl k tomu, že na zastánci rozdílných tradic slavili Velikonoce s týdenním
rozdílem. Stephanus užívá pro zastánce irské tradice titul quartodecimani, který však náležel zastáncům slavení
Velikonoc ve 14. den lunárního měsíce, ať připadal na kterýkoli den v týdnu. Tato praxe byla odmítnuta právě
nicejským koncilem roku 325. Toto označení tedy ve Stephanově době nebylo adekvátní k situaci v Británii, kde
obě strany zastávaly názor, že Kristovo vzkříšení se má slavit v neděli.
47
Srov. FARMER, D. H. „Saint Wilfrid“, s. 45.
48
BEDA VENERABILIS: Historia ecclesiastica III, 28.
49
Historia ecclesiastica se dále o Alhfrithovi nezmiňuje, v druhé kapitole Historia abbatum je ještě zmínka o tom,
že se Alhfrith chtěl vydat na cestu do Říma spolu s Benediktem Biscopem, ale král Oswiu mu to nepovolil.
19
V roce 668 byl novým canterburským arcibiskupem jmenován Theodor z Tarsu,
původem Řek. Do Británie byl provázen již zmíněným Benediktem Biscopem. V době jeho
příchodu bylo v Británii obsazeno pět biskupských stolců. Theodor v rámci své plánované
reformy církevní správy v Británii roku 669 potvrdil Wilfrida v úřadu a ten se ujal svého
pontifikátu.50
Biskup Chad jmenovaný králem Oswiu, o němž se Stephanus vyjadřuje velmi
zdvořile a uctivě, ač byl vlastně v pozici Wilfridova protivníka, odešel do Mercie a byl
ustanoven prvním biskupem na novém stolci v Lichfieldu. Podle Stephana se o ustanovení
Chada na místo lichfieldského biskupa zasadil sám Wilfrid.51
Wilfrid budoval svoji diecézi devět let, během nichž se proslavil čilou stavební aktivitou
v Riponu, Hexhamu a Yorku. Svým působením velice ovlivnil tamní architekturu.52
V Yorku
opravil starý kostel z dob biskupa Paulina a v Riponu vystavěl kostel nový za použití kamenů,
sloupů a jiných stavebních prvků z římských ruin a tento kostel byl jako první na severu opatřen
postranními loďmi oddělenými sloupořadím.53
Podobně jako Benedikt Biscop totiž s sebou
z kontinentu přivedl stavitele a řemeslníky, kteří do Británie přinesli novoty jako zasklená okna
apod.
Období mezi lety 669 a 678 bylo pro Wilfrida velmi úspěšné. Během předchozí vlády
krále Oswiu, trvající dvacet sedm let, křesťanství pevně zakotvilo a po nástupu krále Ecgfritha
roku 670 se northumbrijské území, a tím i území Wilfridovy diecéze, rozrostlo o oblasti dobyté
na severu v bojích proti pohanským Piktům a na jihu proti království Mercie. Kolem roku 670
založil Wilfrid druhý benediktinský klášter v Hexhamu, postavený na půdě, kterou Wilfrid
získal od Ecgfrithovy manželky Æthelthryth. V obou klášterech pak začal s rozsáhlou stavební
činností podle kontinentálních vzorů.54
Kostel v Hexhamu, zasvěcený sv. Ondřejovi, byl
považován za nejkrásnější stavbu severně od Alp.55
O jeho okázalosti detailně informuje
Stephanus v kapitolách VW XIX−XXII. Ačkoli popis kostela v Riponu i Hexhamu je jistě třeba
vnímat typologicky jako připodobnění jeruzalémskému chrámu, okázalost staveb dosvědčují
archeologické nálezy.56
50
Srov. COLGRAVE, B.: „Wilfrid of York, St.“, in New Catholic Encyclopedia, s. 717.
51
Srov. Vita Wilfridi XV.
52
Srov. COLGRAVE, B. (ed.): The Earliest Life of Gregory the Great..., s. 9.
53
Srov. FARMER, D. H.: „Saint Wilfrid“, s. 45.
54
Srov. LAWRENCE, H.: Dějiny středověkého mnišství. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury; Praha:
Vyšehrad, 2001, s. 60.
55
FARMER, D. H.: „Saint Wilfrid“, s. 45.
56
John Blair uvádí např. fotografii krypty v Hexhamu, postavené podle vzoru krypt kostelů v Římě, a zlatého
kruhového znaku s emailovými prvky, který patrně byl částí Wilfridova majetku. Srov. BLAIR, J.: The Church in
Anglo-Saxon Society, s. 93, 95.
20
Arcibiskup Theodor se po příchodu do Británie snažil o uspořádání církevní správy
podle kontinentálního vzoru. Velké diecéze, které se svou rozlohou shodovaly s rozlohou
království, měly být rozčleněny do menších celků. Spolu s novým králem Ecgfrithem se
arcibiskup dohodl, že velkou northumbrijskou diecézi rozdělí na tři části. Ustanoveni byli tři
noví biskupové – v Yorku, v Lindisfarne a v Hexhamu. Biskup Wilfrid však odmítl přijmout
jejich rozhodnutí a roku 679 odešel do Říma se stížností k papeži. Cestou zahájil misii
ve Frísku, kterou dále úspěšně vedl Wilfridův žák Willibrord. Po jednání papežské synody se
Wilfrid vrátil s rozhodnutím, jež bylo kompromisem v tom, že papež potvrdil rozdělení diecéze,
nicméně trval na znovuustanovení Wilfrida a nechal mu volnost v tom, aby si sám vybral
biskupy, s kterými by chtěl spolupracovat. Král Ecgfrith papežské dekrety však odmítl
přijmout, Wilfrida na čas uvěznil a nakonec jej ze svého království úplně vyhnal. V té době
arcibiskup Theodor dále rozdělil bývalou northumbrijskou diecézi a ustanovil nový biskupský
stolec v Abercornu a Whithornu.
„Překážky vždy znamenaly příležitost pro nový, důležitý čin.“57
V následujících šesti
letech působil jako misionář u jižních Sasů, poslední pohanské výspě Británie, kde založil
klášter v Selsey, a podle slov vity i biskupství.58
Evangelium hlásal také na ostrově Wight.
Jak jsme zmínili, o přízeň krále Ecgfritha Wilfrid brzy přišel. Jedním z důvodů bylo to,
že král zřejmě vycítil, že biskup má příliš velký vliv v církevně-politických záležitostech
Northumbrie, a obával se konkurence;59
dalším důvodem jsou zřejmě jeho církevně-politické
styky s Mercií;60
a nepochybným důvodem je to, že Wilfrid podporoval královnu Æthelthryth,
první manželku krále Ecgfritha, v její snaze odejít od manžela před konzumací jejich
manželství. Královna posléze vstoupila do dvojklášteří v Coldinghamu.61
Poté Wilfridovi
darovala půdu v Hexhamu pro výstavbu nového kláštera.62
Je zajímavé, že o tomto konfliktu
s králem Ecgfrithem Stephanus ve své vitě nehovoří, informuje o ní pouze Beda v Historia
ecclesiastica.63
Ecgfrithovou druhou manželkou se pak stala královna Iurminburgh, jež je ve
Vita Wilfridi vylíčena jako původce nenávisti vůči Wilfridovi a přirovnána k biblické královně
Jezábel.64
57
„...adversity was the occasion of an important new achievement.“ FARMER, D. H.: „Saint Wilfrid“, s. 50.
58
Rex namque mitis et pius per Deum factus, villam suam propriam […] ad episcopalem sedem […] concedit (VW
XLI).
59
Srov. BLAIR, J.: The Church in Anglo-Saxon Society, s. 95.
60
Srov. JOHN, E.: Reassessing Anglo-Saxon England. Manchester: Manchester University Press, 1996, s. 35–37.
61
Srov. COLGRAVE, B. (ed.): The Earliest Life of Gregory the Great..., s. 10.
62
Srov. Vita Wilfridi XXII.
63
Srov. BEDA VENERABILIS: Historia ecclesiastica IV, 19.
64
Srov. Vita Wilfridi XXIV.
21
Král Ecgfrith spolu se svou družinou zahynul v bitvě u Nechtansmere v nynějším
Skotsku, když se snažil obhájit northumbrijskou hegemonii nad územím Piktů. Jeho smrt tedy
znamenala odchod jednoho z nejvýraznějších Wilfridových nepřátel. S vládou jeho nástupce,
krále Aldfritha (685–705), nelegitimního syna krále Oswiu, se pojí období, v němž vzkvétala
architektura a sochařství. Na jeho dvoře se pěstovala též latinská i vernakulární literatura.
Z tohoto období pocházejí např. bohatě iluminovaný evangeliář z Lindisfarne, architektonicky
cenné kláštery v Lindisfarne, Riponu a Ely, či díla Aldhelma z Malmesbury.65
Wilfrid se vrátil
do Northumbrie znovu roku 686 na přání arcibiskupa Theodora, který se ve svém vysokém
věku toužil s Wilfridem usmířit. Podle Stephana si arcibiskup dokonce přál, aby se Wilfrid stal
jeho nástupcem v Canterbury.66
Wilfrid se znovu vrátil na yorský stolec a byly mu navráceny kláštery v Riponu i
Hexhamu. S ostatními northumbrijskými biskupy – Eadberhtem, biskupem v Lindisfarne, a
Bosou, biskupem v Hexhamu, však nedokázal uchovat dobré vztahy, a byl proto králem
Aldfrithem opět vykázán. V tomto období, které zůstává v Eddiově životopisu nezaznamenáno,
Wilfrid působil v Mercii. Jisté je, že zde založil několik klášterů.67
Stal se zřejmě také biskupem
v Leicesteru.68
Byl rovněž přítomen vyzdvižení ostatků sv. Æthelthryth, jak o tom později
zpravil Bedu, a ten toto vyprávění zařadil do Historia ecclesiastica.69
V roce 703 svolal canterburský arcibiskup Berhtwald, podporovaný northumbrijským
králem, sněm biskupů v Austerfieldu, který měl dosáhnout toho, aby se Wilfrid vzdal všech
svých biskupských funkcí a uchýlil se do kláštera v Riponu. Ve Stephanově vitě je
zaznamenána Wilfridova obranná řeč, v níž odmítl přijmout jakékoli rozhodnutí arcibiskupa,
které by bylo v rozporu s rozhodnutím Svatého stolce.70
Po tomto sněmu se Wilfrid znovu,
tentokrát již naposledy, odebral do Říma hájit své postavení. Mezitím byl i se svými stoupenci
arcibiskupem exkomunikován.71
Papež Jan VI. však uznal Wilfridovu nevinu v dotyčném sporu
a potvrdil platnost předchozích rozhodnutí papežského stolce. Navíc v dekretech odeslaných
canterburskému arcibiskupovi Berhtwaldovi a králi Aldfrithovi nabádal ke svolání sněmu
biskupů Británie a k ukončení sporů.
65
Srov. BLAIR, J.: The Church in Anglo-Saxon Society, s. 99.
66
ideo te adiuro per Deum et sanctum Petrum mihi consentire, ut in sedem meam archiepiscopalem superstitem
et haeredem vivens te constituam (VW XLIII).
67
Nam hii duo abbates nostri Tibba et Eabba praesentes, emissi a Ceolredo rege Merciorum, invitantes me ad
colloquium eius, et hoc pro nostrorum coenobiorum statu, quae in regno eius sunt, me consentire suaserunt (VW
LXIV).
68
Srov. FRYDE, E. – B. GREENWAY, D. E. – PORTER, S. – ROY, I.: Handbook of British Chronology. Cambridge,
UK: Cambridge University Press, 1996, s. 218.
69
Srov. BEDA VENERABILIS: Historia ecclesiastica IV, 19.
70
Srov. Vita Wilfridi XLVII.
71
Srov. Vita Wilfridi XLIX.
22
Na cestě zpět do Británie dostal Wilfrid záchvat mrtvice, z jehož následků byl podle
Stephanových slov vyléčen sv. Michaelem.72
Po návratu do Northumbrie v roce 705 král
Aldfrith rozhodnutí papeže nepřijal a míru dosaženo nebylo, dokud na trůn nenastoupil, po
krátké vládě krále Eadwulfa, Aldfrithův syn Osred. Arcibiskup Berhtwald svolal sněm biskupů,
který se konal u řeky Nidd73
a kterého se zúčastnili biskupové celé Northumbrie. Po složitých
jednáních a s podporou abatyše Aelffled, tety krále Osreda, bylo dosaženo smíru mezi
Wilfridem a arcibiskupem Berhtwaldem a ostatními biskupy. Wilfridovi byly navráceny
kláštery v Hexhamu a Riponu se všemi pozemky a bylo mu do konce života zaručeno biskupské
sídlo v Hexhamu. Jeho úspěchem tedy bylo, že získal zpět své nejlepší kláštery, nebyl však
dosazen zpět na prestižní biskupský stolec v Yorku.
Zbytek života strávil Wilfrid v klášteře v Riponu. Poté, co byl znovu stižen mrtvicí,
rozdělil svůj osobní majetek: největší část věnoval římským bazilikám, část rozdal chudým,
další díl daroval opatům ve svých klášterech a poslední část dal svým druhům, kteří mu byli
věrni v dobách vyhnanství.74
Ohledně Wilfridova nástupnictví se informace ve VW liší: podle
kapitoly LXIII určil Wilfrid jako svého nástupce v Riponu kněze Tatberhta:
„Fratres, recolite, quod hunc Tatberhtum presbiterum, propinquum meum, qui nunc
usque meus comes fuit individuus, huiuscemodi constituo in Hrypis praepositum, ut
regimen mecum, quamdiu vixero, habeat et post obitum meum sine scrupulo possideat.“
V následující kapitole Wilfrid říká: „Et iterum cum revertero ad vos, Deo volente, vita comite
adducam mecum, quem inveni dignum virum vestrae praepositionis principatui.“ Má tím na
mysli, že bratři mají přijmout za Wilfridova nástupce muže, kterého s sebou přivede z Mercie,
popř. toho, koho přítomní opati a kněží určí. V kapitole LXV se však dočteme, že dignum
heredem Tatberhtum presbiterum secundum praeceptum sancti pontificis nostri circumdantes
abbates deduxerunt. Ve skutečnosti se tedy stalo podle pokynu v kapitole LXIII. Jako nástupce
v Hexhamu určil biskup těsně před svou smrtí Accu. Ne náhodou byla Vita Wilfridi objednána
právě opatem Tatberhtem a biskupem Accou. Wilfrid zemřel 12. října 709 nebo 710
v mercijském klášteře v Oundle a jeho ostatky byly záhy přeneseny do Riponu, později do
Canterbury a roku 1226 opět navráceny do Riponu.75
72
Srov. Vita Wilfridi L–LIX.
73
Přesné místo není známo. Srov. COLGRAVE, B.: Two Lives…, s. 184.
74
Srov. Vita Wilfridi LXIII.
75
Srov. COLGRAVE, B.: „Wilfrid of York, St.“, in New Catholic Encyclopedia, s. 717.
23
Jak z uvedeného přehledu vyplývá, Wilfrid byl vlivným mužem, který se na jedné straně
inspiroval ideály galských biskupů, na straně druhé zakládal klášterní komunity, které společně
tvořily široké společenství klášterů regnum ecclesiarum (VW XXI) a svým uspořádáním
připomínaly irský monastický model.76
Ač je zde Wilfrid většinou nazýván episcopus či
pontifex, klíčový a mnohokrát zmiňovaný je jeho vztah ke členům jeho řeholních komunit, ne
ke členům diecéze.77
O takovém vztahu svědčí také Aldhelmův list adresovaný řeholním
bratřím v době jednoho z Wilfridových exilů.78
Území, na němž Wilfrid kláštery zakládal,
daleko přesáhlo území northumbrijského království i Wilfridovy diecéze, což mohlo být rovněž
příčinou nepřátelství mezi Wilfridem a biskupy i mezi Wilfridem a králi. Navíc některé kláštery
požívaly zvláštního privilegia apoštolského stolce a nebyly tak podřízeny diecézní správě.
Konflikty vznikaly zejména tehdy, když byl Wilfrid opatem kláštera, ale na biskupský stolec,
který sídlil ve stejném klášteře, byl ustanoven někdo jiný.79
Jak je zřejmé, Wilfrid strávil pouhých dvacet let svého pětačtyřicetiletého episkopátu ve
své sídelní metropoli Yorku. Svými cestami do Říma a svými apely u apoštolského stolce
navázal blízký kontakt s papežstvím. Prostřednictvím těchto cest se na Britské ostrovy
rozšiřovala též kontinentální raně středověká architektura a biskup sám proslul jako budovatel
monumentálních chrámů v Yorku, Riponu či Hexhamu. Vytrvale prosazoval autoritu a
samostatnost církve vůči králům Northumbrie. Trefně jeho životní boj vystihuje Colgraveovo
tvrzení: „Zemřel vyčerpán zápasem, ale vítězně dokázal, že církev není pouhým přívěskem
trůnu.“80
Jak jsme zmínili, za četnými neshodami, které vznikly mezi biskupem Wilfridem a
králi Northumbrie na jedné straně a mezi biskupem Wilfridem a arcibiskupem Theodorem na
straně druhé, stojí to, že se nechal inspirovat modelem episkopátu v Galii, kde byla pozice
biskupů velmi silná a vlivná,81
a snažil se takové postavení vybudovat i ve své nortumbrijské
76
Srov. BLAIR, J.: The Church in Anglo-Saxon Society, s. 48.
77
Srov. např. Vita Wilfridi XLIV.
78
Et idcirco vos viscerales contribulos flexis genuum poplitibus subnixa exposco prece nequaquam huius
perturbationis strofa scandalizari, ne quisquam vestrum inertis segnitiei fide torpescat, etiamsi rerum necessitas
exigat cum praesule proprio pontificatus apice privato tellure paterna propelli et quaelibet oporteat latorum
regnorum transmarina aggredi rura.
Quis enim, quaeso, tam durus atroxve labor existens ab illo vos antistite separans arceat, qui vos ab ipso tirocinio
rudimentorum et a primaeva tenerae aetatis infantia usque adultae pubertatis florem nutriendo, docendo,
castigando paterna provexit pietate et quasi nutrix gerula dilectos alumnos extensis ulnarum sinibus refocilans
sic caritatis gremio fotos clementer amplexus est? Perpendite, quaeso, creaturarum ordinem eique divinitus
insitam naturam, quatenus ex minimarum rerum collatione inflexibilem conversationis formam Christo favente
capiatis! ALDHELMUS SCIREBURNENSIS: Epistulae. Epist. 12 ad Wilfridi abbates, p. 501, lin. 1–6 Dostupné z
eMGH. http://clt.brepolis.net/ (cit. 10.12.2017).
79
Srov. BLAIR, J.: The Church in Anglo-Saxon Society, s. 98.
80
„He died worn out by the struggle, but he had triumphantly proved that the Church was no mere appendage to
the throne.“ COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid, s. ix.
81
Srov. GRAUS, F.: Volk, Herrscher und Heiliger…, s. 115.
24
diecézi. Pro tuto skutečnost svědčí to, že se biskup Wilfrid nenechal vysvětit v Británii, ale
v merovejské Galii. Měl rád velkolepost, okázalé projevy a nádheru, kterou obdivoval při svých
cestách do Říma a po klášterech a biskupstvích Galie. K stinným stránkám jeho povahy
bezesporu patřila neschopnost přijmout kompromis a také přílišná nevraživost vůči nositelům
irské církevní tradice.
K Wilfridovým nesporným úspěchům však patří propagace benediktinské řehole v jeho
klášterech, ač o podrobnostech tohoto způsobu života nemáme bližší informace a není ani jisté,
jestli on sám mnichem byl, či nikoli.82
Patří mu také prvenství v hlásání evangelia ve Frísku,
kde však jeho úspěch nebyl trvalý, zejména pro krátkost tohoto působení.83
Z textu legendy
vyplývá, že Wilfrid byl spíše aktivní extrovertní osobnost než kontemplativní typ, vynikal
smělostí, organizačními schopnostmi, vytrvalostí a neústupností, spíše než standardními
vlastnostmi mnicha.84
Charles W. Jones pokládá Wilfrida za netradičního světce, o němž lze
říci, že „věnoval svůj život do značné míry materiálnímu zisku, že misionářské dny strávil
většinou v královských palácích a že za ním zůstalo více materiálních památek než duchovního
dědictví.“85
Nemělo by tedy překvapit, že se Eddiova legenda významně nerozšířila a nebyla
zdaleka tak populární jako například kterákoli z verzí Vita Cuthberti, neboť „vlastnosti, které ji
činí hodnou četby nyní, ji sotva mohly učinit populární tehdy. Tehdy, stejně jako nyní je
Wilfridova postava příliš skutečná.“86
V Historia ecclesiastica gentis Anglorum podává Beda Venerabilis poněkud odlišný
obraz Wilfridova života. Autor zcela jistě text legendy Vita Wilfridi znal a při psaní Dějin jej
použil. Zejména kapitola V, 19, která je koncipována jako nekrolog biskupa Wilfrida, ze
Stephanovy vity bohatě čerpá. Co však bývá často badateli zkoumáno, je důvod, proč Beda
některé pasáže vynechal. Jde o důležité momenty vity, jako např. o Wilfridovu obhajobu na
synodě v Austerfieldu, či o dokumenty o jednání papežské synody a korespondence
s papežským stolcem. Vztahem mezi Bedou a Wilfridem a Bedovými Dějinami a Stephanovou
vitou se zabývala celá řada badatelů. Za všechny uveďme tři, jejichž názor se odlišuje. Walter
82
Srov. Vita Wilfridi XIV; CUBITT, C.: „The clergy in early Anglo-Saxon England“, s. 277.
83
Za apoštola této oblasti bývá označován Wilfridův žák Willibrord, který zde působil od roku 690 a roku 695 se
stal arcibiskupem v Utrechtu. Srov. BRUNHÖLZL, F.: Geschischte der lateinischen Literatur des Mittelalters, I.
München: Wilhelm Fink Verlag, 1975, s. 228.
84
Srov. FARMER, D. H.: „Saint Wilfrid“, s. 35.
85
JONES, CH. W.: Saints‘ Lives and Chronicles in Early England: Together with first English translations of The
oldest life of Pope St. Gregory the Great by a monk of Whitby and The life of St. Guthlac of Crowland by Felix.
Archon Books, 19682
, s. 70: „that his life was devoted in good share to acquiring material gains, that his missionary
days were largely spent in royal palaces, and that more stone than soul remained behind him.“
86
„the qualities that make it worhy reading now would hardly have made it popular. Then, as now, the character
of Wilfrid suffered from too much reality.“ JONES, CH. W.: Saints‘ Lives and Chronicles in Early England, s. 71.
25
Goffart spatřuje mezi Bedou a Wilfridem nepřátelský vztah a ve Vita Wilfridi konkurenční
počin, který pro něj byl jedním z impulzů k sepsání prozaické legendy Vita Cuthberti a Dějin.87
Vynechání pasáže o synodě v Austerfieldu nazývá termínem „suppressio veri“ a domnívá se,
že Beda usmíření northumbrijských biskupů s biskupem Wilfridem záměrně opomenul
zmínit.88
Nicholas J. Higham zaujímá smířlivější stanovisko. S ohledem na záměr Bedových
Dějin jako historie od počátků křesťanství v Británii po sjednocenou církev na konci 7. století
pokládá za přirozené, že Beda do nich nezahrnul zdaleka všechny pasáže vity. Uznává, že Beda
se chtěl vyhnout líčení kontroverzí a že mu byl bližší „gregoriánský vzor mnicha a biskupa“
zakotveného „v životě prostoty a pokory apoštolů“, jejž ztělesňuje např. svatý Cuthbert, spíše
než Wilfrid.89
Naopak v četnosti a celkovém tónu Bedových informací o Wilfridovi, které se
podstatně neodlišují od líčení jiných postav, spatřuje snahu vylíčit Wilfrida jako důležitou a
důstojnou postavu northumbrijské církve 7. století a zásadně se staví proti Goffartově
interpretaci vynechání pasáží jako o nepřátelském postoji k Wilfridovi.90
Odlišnou hypotézu, o níž již byla řeč, publikoval David P. Kirby.91
Za jeden z důvodů
vypuštění některých částí legendy považuje celkové zaměření Dějin na církevní a politické dění
v Northumbrii, ne tolik na události v Mercii, Frísku či na kontinentě, které jsou pochopitelnou
součástí vity soustřeďující se na život hlavního protagonisty. Zejména však ve vynechání
důležitých pasáží vidí skutečnost, že verze vity, kterou Beda použil při psaní Dějin, byla zřejmě
jiná a že Vita Wilfridi ve znění, které máme k dispozici dnes, je pozdější revizí vity z let
731−734, vznikla tedy až po dokončení Bedových Dějin.92
David P. Kirby se domnívá se, že
důvodem rozdílů jsou také další Bedovy zdroje informací o Wilfridovi, zejména svědectví
biskupa Accy.
87
Srov. GOFFART, W.: The Narrators of Barbarian History, s. 284. Některé z Goffartových argumentů nejnověji
přijímá také Clare Stancliffe; srov. STANCLIFFE, C.: „Disputed Episcopacy: Bede, Acca, and the relationship
between Stephen’s Life of Saint Wilfrid and the early prose Lives of St Cuthbert“, s. 7–39.
88
Srov. GOFFART, W.: The Narrators of Barbarian History, s. 307.
89
Srov. HIGHAM, N. J.: (Re-)Reading Bede: Ecclesiastical History in context. Oxon: Routledge, 2006, s. 68: „the
Gregorian model of the monk-bishop following an apostolic life of simplicity and humility“. Podobně se k rozdílu
Bedova ideálu mnicha a biskupa vyjadřuje D. H. Farmer. Srov. FARMER, D. H.: „Saint Wilfrid“, s. 39. Pokud jde
o informace o koncilu v Austerfieldu, Catherine Cubitt soudí, že Beda nepovažoval místní koncily za tak důležité,
aby je do Dějin zahrnul. Proto se věnuje pouze tak velkým synodám jako synodě ve Whitby, Hatfieldu či
Herefordu, jejichž rozhodnutí měla dopad na celou církev v Británii. Srov. CUBITT, C.: Anglo-Saxon church
councils c. 650 – c. 850. Leicester University Press, 1995, s. 20–21.
90
Srov. HIGHAM, N. J.: (Re-)Reading Bede: Ecclesiastical History in context, s. 65.
91
Srov. KIRBY, D. P.: „Bede, Eddius Stephanus and the ‘Life of Wilfrid, s. 101–114.
92
Srov. KIRBY, D. P.: „Bede, Eddius Stephanus and the ‘Life of Wilfrid“, s. 110. Kirby pokládá autora legendy za
člena klášterní komunity v Riponu, který nepatřil mezi nejbližší biskupovy spolupracovníky dlouhou dobu. Toto
je podle Kirbyho důvod, proč Stephanus kromě očitého svědectví použil i jiné zdroje informací o Wilfridovi –
zprávy od kněze Tatberhta a biskupa Accy, objednavatelů vity.
26
Na základě srovnání pasáží z Bedových Dějin o biskupu Wilfridovi se domnívám, že
tón, kterým se Beda vyjadřuje při líčení Wilfridovy biskupské kariéry, je natolik uctivý, že Beda
Wilfrida skutečně považoval za velmi důležitou postavu dějin církve v Británii a nebylo mezi
nimi žádné nepřátelství. Např. na konci kapitoly 19 páté knihy Beda zmiňuje epitaf na
Wilfridově hrobě, který je působivým souhrnem Wilfridových úspěchů. Přímou spojnici mezi
Dějinami a Vita Wilfridi, na kterou zmínění badatelé kupodivu nepoukazují, lze vidět
v připomenutí evangeliáře, který Wilfrid nechal zhotovit pro baziliku v Riponu.93
Nepochybně
existence těchto navzájem odlišných záznamů přispívá k plastickému obrázku raně
středověkých anglo-saských dějin.
Většina zmíněných badatelů se však soustředí na historiografickou hodnotu legend. Ta
však při analýze nemůže být posuzována odděleně od literární hodnoty legendy jako
hagiografického díla opírajícího se do velké míry o stanovené konvence a typologicky
reflektujícího biblický text.94
Po této stránce je text legendy uceleným vyprávěním o Wilfridově
vyvolení, povolání, ospravedlnění a oslavení.95
Wilfrid je zobrazen jako antityp biblických
postav, jako např. Abrahama, Mojžíše, Davida, Šalamouna, apoštola Pavla či samotného Krista.
Vylíčené události z Wilfridova života, ať už odrážejí skutečnost či nikoli, je třeba vnímat jako
znovunaplnění biblických událostí nebo jejich nápodobu. Kompozici legendy navíc zásadně
ovlivňují hagiografické konvence. To jsou aspekty, které je třeba při analýze legendy mít na
paměti.
93
Detailnější srovnání je publikováno v článku POLEHLOVÁ, H.: „Venerable Bede and Stephen of Ripon: Two
Accounts of Anglo-Saxon History.“ In Hradec Králové Journal of Anglophone Studies, vol. 4, no. 2. Hradec
Králové: University of Hradec Králové, 2017, s. 134–139.
94
Tento důležitý rozměr hagiografie zdůraznil William Trent Foley. Viz FOLEY, W. T.: Images of Sanctity in
Eddius Stephanus’ Life of Bishop Wilfrid, an Early English Saint’s Life. Lewiston, Queenston, Lampeter: The
Edwin Mellen Press, 1992.
95
Srov. Vita Wilfridi I a List Římanům 8, 29–30.
27
II. Hagiografie
Cílem první části kapitoly je stručně představit vývoj hagiografie od jejích počátků až do
období, v němž vznikla Vita Wilfridi. Nejde o obsáhlý výčet hagiografických děl, zmíněna jsou
zejména ta, která ovlivnila hagiografii anglo-latinskou. Té pak věnujeme větší pozornost. Druhá
část kapitoly se zabývá obecnými rysy hagiografie a jejich uplatněním v anglo-latinských
legendách počátku 8. století, zvláště v legendách Vita Wilfridi, anonymní Vita Cuthberti a
Bedova Vita Cuthberti v próze.
II. 1. Vývoj hagiografie
Za počátky hagiografie se dají považovat apokryfy psané řecky, které byly posléze překládány
do latiny a rychle se šířily. Nejčastěji jde o apokryfní spisy o Kristu (Jakubovo evangelium,
Pseudomatoušovo evangelium, Tomášovo a Nikodémovo evangelium).96
Současně vznikala tzv. akta mučedníků a passiones. Z hlediska typologie světců je tedy
nejranějším typem mučedník. Peter Brown spatřuje v kultu mučedníků jistou návaznost na kult
heroů v pozdně římském období; vidí však mezi nimi zásadní rozdíl v tom, že mučedníci byli
křesťanskými autory martyrologické literatury považováni za Boží přátele, kteří měli ke svým
následovníkům velmi blízký vztah a mohli se za ně u Boha přimlouvat tak, jak toho římští
heroové nikdy schopni nebyli.97
Za nejstarší akta v tomto literárním smyslu lze považovat řecky
psaná Acta Iustini. Svatý Justin, křesťanský učitel a apologeta pocházející z Palestiny z města
Flavia Neapolis (dnešní Nabulus), podstoupil kolem roku 160 mučednickou smrt v Římě.98
Do
téže skupiny patří Acta Cypriani zachycující dva výslechy z procesu vedeného proti biskupu
Cyprianovi z Kartága.
Literární forma passio či martyrium je vyprávění křesťanských autorů o posledních
okamžicích života mučedníků a o jejich smrti. Texty často obsahují také teologické výklady a
rozsáhlejší narativní části. Jsou již více redigovány a literárně stylizovány. Jejich cílem je předat
současníkům i budoucím generacím svědectví o historické události, jíž bylo utrpení a smrt, ale
zejména svědčit o statečnosti a pevné víře pronásledovaných křesťanů. Passiones jsou často
stylizovány jako výpovědi očitých svědků. Zahrnují často i širší příběh mučedníka než jen
96
Srov. Lexicon des Mittelalters, IV. München und Zürich: Artemis Verlag, 1989, s. 1840.
97
Srov. BROWN, P.: The Cult of the Saints: Its Rise and Function in Latin Christianity. London: SCM Press, 19832
,
s. 5–6.
98
Srov. DROBNER, H. R. Patrologie: úvod do studia starokřesťanské literatury. Praha: Oikúmené, 2011, s. 107
nn.
28
samotné soudní líčení, na příklad okolnosti zatčení a věznění, popis mučení či zázraky s ním
spojené. Autor přidává též teologickou reflexi a vše doplňuje biblickými citáty či odkazy na
Písmo. Cílem je povznesení věřících a povzbuzení těch, které možná čeká podobný osud.
Líčené zázraky, které provázely samotnou smrt mučedníků, působí až fantasticky, a proto
bývají srovnávány s antickým románem a označovány za jeho křesťanskou alternativu.99
Jako příklad uveďme Passio Perpetuae et Felicitatis z počátku 3. století,100
které se po
další staletí stalo vzorem pro všechny následující zprávy o mučednictví. Líčí smrt
dvaadvacetileté urozené ženy jménem Perpetua ze severoafrického města Thuburbo, její
těhotné otrokyně Felicity, která se připravuje na křest, a tří mužů. Rokem mučednictví byl
zřejmě rok 203.
Změna postavení křesťanství v rámci Římské říše se odráží ve změněných „kritériích
svatosti“.101
Postavami legend se vedle mučedníků z dob pronásledování stávají poustevníci,
asketové a církevní hodnostáři, zejména biskupové, jako vzory křesťanského hrdinství. Právě
do čtvrtého století se klade počátek hagiografického typu vita. Jak už název napovídá, na rozdíl
od starších typů hagiografie se nezaměřují pouze na smrt světce, ale líčí jeho příkladný život.
Historická výpověď hagiografických textů je různá a primární je v nich zejména představení
světce jako vzoru ctností a povzbuzení na cestě následování Krista pro čtenáře či posluchače.
Za první příklad (či předchůdce) tohoto druhu bývá považován Život Cyprianův od
jáhna Pontia, který stojí na pomezí mezi mučednickými akty a biografií. Vznikl kolem roku
260 a svoje následovníky našel až téměř o 150 let později. Vzorem tohoto typu hagiografické
literatury se stala Vita Antonii Athanasia z Alexandrie sepsaná řecky asi v roce 357/8 a
pojednávající o životě prvního známého poustevníka Antonína z Egypta. Athanasiovo dílo bylo
nesmírně oblíbené (jen řeckých rukopisů se dochovalo 165) a brzy bylo přeloženo do latiny
Evagriem z Antiochie (před rokem 375)102
; vznikaly také koptské, syrské, asyrské a gruzínské
překlady. Nejde jen o vylíčení života velkého poustevníka, ale obecněji o vylíčení ideálu
křesťanského mnišství a stanovení jeho vzoru.103
I literárně se stala Vita Antonii vzorem pro
vylíčení života mnohých svatých. Z později oblíbených prvků obsahuje například boj světce
99
Srov. KITZLER, P.: Athletae Christi: Raně křesťanská hagiografie mezi nápodobou a adaptací, Praha: Filosofia,
2012, s. 26.
100
Český překlad Petr Kitzler in KITZLER, P. (ed.) Příběhy raně křesťanských mučedníků: výbor z nejstarší latinské
a řecké martyrologické literatury [z řeckých a latinských originálů přeložili Iva Adámková, Pavel Dudzik a Petr
Kitzler; úvodní studie Jiří Šubrt], Praha: Vyšehrad, 2009.
101
Srov. TOWNSEND, D.: „Hagiography“. In MANTELLO, F. A. C. − RIGG, A. G. Medieval Latin: An Introduction
and Bibliographical Guide. Washington: The Catholic University of America Press, 1996, s. 619.
102
Existuje ještě starší, ovšem jazykově ne tak kvalitní překlad, jehož autor není znám. Srov. ALBRECHT. M. von:
Geschichte der römischen Literatur, II. München: DTV, 19972
, s. 1317–1318.
103
Ostatně dle prologu je vita odpovědí na prosbu mnichů žijících mimo Egypt, kteří se chtěli dovědět o počátcích
mnišství kvůli inspiraci pro svůj vlastní život. Srov. DROBNER, H. R., Patrologie, s. 490.
29
s démony, kteří útočí prostřednictvím špatných myšlenek či pekelným rykem, a světec se musí
bránit znamením kříže, modlitbou a vzýváním Krista.
Do latinského prostředí uvedl tento typ literatury Jeroným, jenž měl sám zkušenosti
s poustevnickým životem. Jde o životy tří poustevníků: Vita S. Pauli primi Eremitae, Vita S.
Hilarionis a Vita Malchi monachi captivi.104
Legendy se od sebe svým charakterem značně liší,
což podle Jiřího Šubrta ukazuje „nevyrovnanost a experimentální povahu tohoto žánru v jeho
počátcích“.105
Od Athanasiova vzoru se Jeroným dosti odchýlil. Teologické aspekty u něj
ustupují do pozadí a autor se snaží přiblížit zábavné literatuře. Spojení zábavných a
fantastických prvků (ve Vita Pauli vystupují např. nadpřirozené mytologické bytosti)
s morálním poučením a povzbuzením se stalo charakteristickým znakem tohoto
hagiografického typu. Jeronýmovy legendy měly vliv na další vývoj hagiografie.
Věnujme se nyní hagiografickému vývoji v Galii. Pevnou pozici si v 5. století udržovala
biskupství, jež byla držiteli velkého majetku a byla soustředěna do měst. To podnítilo zájem o
legendy o apoštolských založeních biskupství. Typologii světců v této době obohatila právě
postava biskupa; jednak proto, že biskupové často žili asketickým životem, jednak úcta
k tomuto církevnímu úřadu vyrůstala z mučednictví starší generace biskupů a na nové biskupy
ne-mučedníky byla přenesena. S tím souvisí i počátek sepisování jejich životů. Na začátku řady
svatých biskupů tohoto typu na Západě stojí Martin z Tours. Autor martinské legendy,
Sulpicius Severus, původně právník a rétor, prokazuje dobrou znalost antické literatury a
tradice. Vypsat život sv. Martina se rozhodl proto, aby sloužil ostatním jako příklad, jímž by ti,
kdo o něm budou číst, byli podníceni k pravé moudrosti a božské ctnosti: […] quo ad veram
sapientiam […] divinamque virtutem legentes incitabuntur.106
Dílo začal sepisovat ještě za
světcova života, tedy před rokem 397, kdy biskup Martin, s nímž se osobně znal, zemřel. Za
vzor mu posloužila Vita Antonii, ovšem proti východním životům svatých „se Sulpicius jeví
jako mimořádně skoupý na ďábelská vidění a zázračné události.“107
Vita sancti Martini
akcentuje poustevnickou tematiku. I když je Martin zvolen biskupem, zůstává v nitru
poustevníkem, asketou a dobrodincem chudých. Martinovy církevně-politické činy a jeho
pastýřskou práci ve službě biskupa umenšuje autor ve prospěch Martina divotvůrce. V tomto
smyslu lze vidět souvislost mezi legendou Vita Sancti Martini a Bedovou Vita Sancti Cuthberti.
Ač je Cuthbert uctíván jako biskup, většina legendy vyzdvihuje jeho život poustevníka a
104
Český překlad Jeronýmových legend Vita Pauli primi eremitae, Vita Malchi monachi captivi, Vita Hilarionis:
Jeroným: Legendy o poustevnících. Vydal, přeložil a komentářem opatřil Jiří Šubrt. Praha: Oikúmené, 2002.
105
ŠUBRT, J.: Římská literatura. Praha: Oikúmené, 2005, s. 431.
106
SULPICIUS SEVERUS: Vita Martini, I, 6.
107
CONTE, G. B.: Dějiny římské literatury. Praha: KLP, 2003, s. 613.
30
hlasatele evangelia. Biskupská služba je zobrazena jako břemeno, které na sebe Cuthbert
nejdříve nechce vzít a kterého se rád po dvou letech vzdává.
Vita sancti Martini se stala velmi populární a je zdrojem informací nejen o tomto
mimořádně oblíbeném světci, ale též o počátcích mnišství v západní Evropě, k jehož
zakladatelům světec patří. Podle Paula Fouracra se v hagiografickém typu svatého Martina
sjednotil biskupský úřad s mnišským povoláním a typem confessor, který prostřednictvím
asketických praktik překonal těžkosti kvůli své víře, aniž by pro víru zemřel jako mučedník.108
Vita Martini je vedle Evagriova latinského zpracování Života sv. Antonína zásadní pro vývoj
latinské hagiografie.
Dále zmiňme ještě legendy Vita Ambrosii, sepsanou biskupovým sekretářem Paulinem
asi roku 412, a Vita Augustini od Possidia, vzniknuvší mezi lety 432 a 439. Ta se blíží více
biografickému pojetí a neoplývá množstvím zázraků a fantaskních událostí spojených
s ďábelským pokoušením, naopak Augustin se od monastického typu světce legend odklání
svou angažovaností v politickém dění doby.109
V 6. a 7. století se křesťanská církev rozšířila z jejích tradičních městských základen do
nových oblastí. Nově vznikající kulty a budování poutních míst souvisí podle Petera Browna
také s rostoucím bohatstvím církve. Byl to dobrý způsob, jak investovat majetek ve prospěch
celé církve, za kterou se patron tímto způsobem oslavený přimlouval.110
Z počátku byla nová
působiště posvěcena ostatky starších, uznávaných světců, později ale vyvstala potřeba nových
patronů, poptávka po světcích se rozrostla a počet kultů se znásobil. Církev v nových poměrech
potřebovala mít nové svaté, kteří by dali příklad, jak žít svatě v aktuální době a prostředí.111
Rostoucí počet světců byl zřejmě podnícen také snahou konvertitů a členů zesvětštělé církve
získat si co nejvíce patronů a přímluvců, kteří by se přimlouvali za ty, jejichž osobní svatost
selhávala.112
Velký rozvoj v Galii 5. století zažívají také kláštery a stávají se konkurenty biskupství.
I v kultu svatých jsou patrné spory mezi episkopáty a kláštery. Napětí vyvolal také příchod
irských mnichů, kteří byli zvyklí na klášterní život, v němž biskupové podléhali opatům.
V irském monastickém systému, který nebyl vázán na města, kláštery suplovaly biskupství.
Klášterní život se promítl do typologie svatých. Díky askezi se mnišský život dal přirovnat
108
Srov. FOURACRE, P. − GERBERDING, R. A.: Late Merovingian France: History and Hagiography 640−720.
Manchester and New York: Manchester University Press, 1996. s. 43.
109
Srov. Lexicon des Mittealters, s. 1842.
110
Srov. BROWN, P.: The Cult of the Saints…, s. 39–41.
111
Srov. GRAUS, F.: Volk, Herrscher und Heiliger…, s. 106.
112
Srov. BROWN, P.: The Cult of the Saints…, s. 67.
31
k nekrvavému mučednictví. Mnich žil v cele, stranou světa, každý den se umrtvoval a každý
den sváděl boj ve službě Kristu, zároveň však byl součástí komunity, což vyžadovalo jeho
pokoru a poslušnost. Jak podotýká František Graus, monasticismus v Galii byl zvlášť na
počátku spojen s vyššími společenskými vrstvami, v čemž je možné spatřovat útěk ze světa
jako možné řešení situace ve zmatcích doby, v době nejistoty, kterou tyto vrstvy pociťovaly. Z
řady legend tohoto období vyplývá nepřátelství mezi svatým mnichem a biskupem plynoucí
z konkurence.113
V merovejské Galii vedlo vytvoření nových světců k prohlášení rostoucího počtu
osobností francké elity za svaté a to se přirozeně projevilo v sepsání životů svatých, kteří byli
ještě v živé paměti, a v adaptaci hagiografie pro potřeby nové skupiny lidí. Podle Fouracra v 6.
a 7. století vzniklo více nových kultů než v kterémkoli srovnatelném období postkonstantinovské
církve.114
Taková postava světce se pak stává tím, s kým je v období krize
možné se identifikovat.115
Hagiografové sehráli v ustavení nových kultů klíčovou roli. Po smrti
světce byly zejména na jeho hrobě uctívány jeho ostatky, věhlas zázraků, které se tam udály,
rostl, svatý byl pravidelně připomínán v den svého narození pro věčnost – dies natalitiae – a
vyvstala potřeba legendy, která by vylíčila jeho život. Hagiografové přiřkli světci konvenční
rysy, aby bylo zřejmé, že nový světec je stejně svatý jako jeho předchůdci. Ačkoli je hagiografie
tohoto období silně typizovaným a schematizovaným žánrem, některé legendy obsahují
originální text, který se konvencím vymyká. Paul Fouracre spatřuje důvod tohoto jevu v časové
blízkosti uvedených událostí a sepsání legendy116
. V hagiografii 6. až 8. století jsou nejčastějším
typem životy mučedníků a v galo-germánském prostředí model mnicha. Přítomnost
germánského obyvatelstva v merovejské galské oblasti přináší nový druh – je reflexí politické
situace a boje proti Germánům. V postavě světce se více spojuje askeze a kontemplace
s misionářskou a politickou aktivitou. Vedle hlavního významu contemplatio vstupuje do
popředí conversio a prophetia. Svatý nazírá v kontemplaci Boží tajemství, vede život podle
Božího předobrazu, ale je obklopen lidmi, zvěstuje jim evangelium a vede je jako prorok.117
Nyní uveďme několik příkladů legend, které měly velký vliv na pozdější hagiografickou
produkci anglo-latinskou. Na základě starších děl zkompiloval papež Řehoř Veliký (540–604)
sbírku Dialogi, v níž shromáždil zázračné příběhy italských světců. Většina z nich jsou svatí
uctívaní v místních církevních komunitách, nejvýznamnějším světcem je svatý Benedikt,
113
Srov. GRAUS, F.: Volk, Herrscher und Heiliger…, s. 112.
114
Srov. FOURACRE, P.− GERBERDING, R. A. Late Merovingian France…, s. 42−44.
115
Srov. Lexicon des Mittealters, s. 1843.
116
Srov. FOURACRE, P. − GERBERDING, R. A.: Late Merovingian France…, s. 47.
117
Srov. Lexicon des Mittealters, s. 1843.
32
kterého Řehoř dává za vzor mnišství. Řehořovým cílem je poukázat na to, že „svatost nebyla
vlastní pouze době prvotní církve a období mučedníků, nýbrž že je vlastní i jeho době“.118
Jak
bude patrné níže, Řehořovy Dialogi měly velký vliv zejména na hagiografii anglo-latinskou,
neboť Řehoř Veliký byl v Anglii 8. století ctěn jako národní patron a apoštol; byl totiž
iniciátorem římské křesťanské misie do Británie.
S podobným cílem kompiloval svá hagiografická díla Řehoř z Tours (538–594).
Souhrnný název Libri miraculorum se vztahuje k šesti knihám o zázracích a jedné o životech
otců. Legendy představují řadu místních galských světců. Cenné jsou díky tomu, že obsahují
mnoho historického materiálu a podávají „neocenitelné svědectví o lidové víře v Galii“.119
Po
stránce jazykové i literární jsou legendy vzdáleny od vytříbené formy pozdně antických autorů,
Claudio Leonardi však poukazuje na Řehořovu „narativní schopnost“,120
která měla vliv na
další hagiografickou produkci.
Hagiografem, který sepsal legendy galských biskupů ve verších i v próze, je Venantius
Fortunatus. Legendu o sv. Martinovi Sulpicia Severa básnicky přepracoval jako hagiografický
epos složený v hexametrech, rozvržený do čtyř knih.121
Jak bude patrno, ovlivnil zejména vznik
Bedovy metrické legendy o svatém Cuthbertovi.
Jakožto předchůdce anglo-latinské hagiografie je nutno zmínit hagiografii hiberno-
latinskou.122
Ta vznikala v druhé polovině 7. století a Walter Berschin k ní řadí pět životopisů
svatých: dvě vity svaté Brigity (Cogitosus a Ultan), dvě vity svatého Patrika (Muirchu a
Tirechan) a Adamnanovu Vita S. Columbae.123
Ta bývá označována za vrchol rané hibernolatinské
hagiografické literatury.124
Její autor Adamnán (Eunan) se narodil v Irsku okolo roku
624. Jako mnich jednoho z irských klášterů, založených sv. Kolumbou, získal vzdělání a
dostatečné zkušenosti, takže se roku 679 stal opatem kláštera na ostrově Iona (Hy). Svoje
hagiografické dílo sepsal pravděpodobně v letech 689 až 704 pro použití ve své klášterní
komunitě a na žádost svých spolubratří.125
Vita obsahuje „množství detailů zajímavých
118
LEONARDI, C.: „6. století“. In LEONARDI, C. (ed.): Středověká latinská literatura (6.–15. století). Příručka.
Praha: Academia, 2014, s. 42.
119
NECHUTOVÁ, J. – STEHLÍKOVÁ, D.: Stručné dějiny latinské literatury středověku, Praha: Arista and Baset, 2013,
s. 51.
120
LEONARDI, C.: „6. století“, s. 44.
121
Srov. NECHUTOVÁ, J. – STEHLÍKOVÁ, D.: Stručné dějiny latinské literatury středověku, s. 51.
122
O hiberno-latinské hagiografii obšírně píše Walter Berschin. Srov. BERSCHIN, W.: Biographie und Epochenstil
im lateinischen Mittelalter, s. 221–253.
123
Srov. BERSCHIN, W.: Biographie und Epochenstil im lateinischen Mittelalter, s. 231.
124
Srov. BRUNHÖLZL, F.: Geschichte der lateinischen Literatur, I, s. 173.
125
Už o generaci dříve se pokusil pro potřeby kláštera sepsat opat Cummineus Albus (Cuimíne Ailbe) spis Liber
de virtutibus sancti Columbae. Z něj se však dochoval jen zlomek, takže nelze určit, do jaké míry se o něj opírá
Adamnanův Život. Srov. BRUNHÖLZL, F.: Geschichte der lateinischen Literatur, I, s. 174; BERSCHIN, W.:
Biographie und Epochenstil im lateinischen Mittelalter, s. 244.
33
z kulturně-historického hlediska, jako žádné jiné dílo irsko-latinské literatury raného
středověku“.126
Nyní se dostáváme k produkci anglo-latinské. Jak poukazuje Walter Berschin, všechny
anglo-latinské legendy raného středověku tvoří celek po časové i geografické stránce jejich
vzniku: byly totiž napsány (až na jednu výjimku) v Northumbrii v první polovině 8. století.127
Anonymní Liber beati et laudabilis viri Gregorii papae vznikla v klášteře ve Whitby, anonymní
Vita S. Cuthberti v Lindisfarne, z pera Bedy Ctihodného pochází Vita S. Felicis, Vita S.
Cuthberti metrica, Vita S. Cuthberti v próze a Historia abbatum. Anonymní Vita S. Ceolfridi
vznikla v Bedově klášteře v Jarrow, Stephanova Vita S. Wilfridi (VW) v klášteře v Riponu.
Onou výjimkou je Felixova Vita S. Guthlaci, která je provenience východoangelské.128
Představme nyní stručně jednotlivé legendy. Podrobněji se budeme věnovat pouze
legendě Wilfridově a legendám o svatém Cuthbertovi, na něž se tato práce soustředí. Liber beati
et laudabilis viri Gregorii papae byl sepsán mezi lety 704–714.129
Autorem anonymního
životopisu je mnich či řeholní sestra z kláštera ve Whitby. Podle Bertrama Colgrava má tento
životopis jedinečné postavení, neboť životopisec nebyl ovlivněn staršími vzory hagiografické
literatury, nýbrž svůj materiál čerpal z Dialogů Řehoře Velikého a ze spisu Liber Pontificalis
převzal informace o Řehořově původu.130
Autorův styl je oproti soudobým legendám ostrovní
provenience horší. Je často dvojznačný nebo nejasný. Zdá se, že v této době ve Whitby nebylo
rétorice věnováno příliš prostoru. Pořádek slov je často zmatený, věty bez rétorických ozdob, s
omezenou slovní zásobou. Často se zde objevují obraty a slovní spojení z děl Řehořových.
Kupříkladu používá pro Krista slovo Veritas, jak to často nalézáme právě u Řehoře.131
Za hlavní
přínos však můžeme považovat popularizaci tradovaných Řehořových příhod, např. o setkání
s anglo-saskými otroky v kapitole 9 či o záchraně císaře Traiána v kapitole 29.132
126
„...eine Fülle kulturhistorisch interessanter Details wie kein zweites Werk der irisch-lateinischen Literatur des
frühen Mittelalters.“ BRUNHÖLZL, F.: Geschichte der lateinischen Literatur, I, s. 175. Walter Berschin vidí jasné
paralely mezi Adamnánovou legendou a legendou Vita S. Columbani Jonáše z Bobbia. Srov. BERSCHIN, W.:
Biographie und Epochenstil im lateinischen Mittelalter, s.. 245.
127
Srov. BERSCHIN, W.: Biographie und Epochenstil im lateinischen Mittelalter, s. 259.
128
K těmto devíti legendám řadí Walter Berschin ještě krátký spis De obitu Bedae mnicha Cuthberta z kláštera
v Jarrow. Srov. BERSCHIN, W.: Biographie und Epochenstil im lateinischen Mittelalter, s. 259.
129
Srov. COLGRAVE, B. (ed.): The Earliest Life of Gregory the Great..., s. 48; datace C. W. Jonese se liší, vznik
vity klade už do let 670–680. Srov. BERSCHIN, W.: Biographie und Epochenstil im lateinischen Mittelalter, s. 262.
130
Srov. COLGRAVE, B. (ed.): The Earliest Life of Gregory the Great..., s. 49.
131
Citováno dle POLEHLOVÁ, H. − POLEHLA, P.: Non Angli sed angeli, s. 61.
132
Srov. BERSCHIN, W.: Biographie und Epochenstil im lateinischen Mittelalter, s. 263–265. Český překlad
kapitoly 9 viz POLEHLOVÁ, H. − POLEHLA, P.: Non Angli sed angeli. s. 64.
34
V Lindisfarne mezi lety 699 a 705133
vznikla anonymní Vita sancti Cuthberti,134
přehled
života a zázraků patrona Northumbrie, který, ačkoli byl germánského původu, byl silně
ovlivněn spiritualitou irských mnichů. Jeho neporušené tělo se stalo zájmem kultu, který se
během několika staletí rozšířil nejen po celé Anglii, ale též do mnoha částí západní Evropy.
Anonymní životopis Cuthberta sepsaný mnichem z Lindisfarne byl sepsán členem komunity,
ve které Cuthbert žil, právě k propagaci jeho kultu. Vita je plná detailů z Cuthbertova života a
je spíše sledem zázraků než soustavnou biografickou narací. Většina zázraků je barvitě
vylíčena, udána jsou i toponyma a jména svědků jednotlivých zázraků. Anonymní vita se
rozšířila i na kontinent a je doložena v několika klášterech západní Evropy.135
Další legendu o svatém Cuthbertovi, tentokrát ve veršované formě, vytvořil Beda
Venerabilis mezi lety 705 a 716. Bývá nazývána Vita sancti Cuthberti metrica136
a je
hexametrickou verzí legendy, inspirovanou anonymním životopisem psaném prózou, o kterém
jsme se zmínili v předchozím odstavci. Beda se zřejmě inspiroval Aratorovým veršovaným
ztvárněním Skutků apoštolských. Podobně jako Arator, „Beda v próze shrnuje každou událost
Cuthbertova života a pak v následujících verších rozvíjí její teologický a morální význam. Jeho
veršovaná vita proto není podrobný či doslovný překlad anonymní vity.“137
Zcela jistě se
hagiograf inspiroval také veršovaným zpracováním Vity Martini Venantia Fortunata.138
Oproti
anonymní legendě jsou více posíleny hagiografické prvky,139
naopak Beda vypouští většinu
jmen osob i míst. Zásadní je, že legenda má úplně pozměněnou kompozici. Beda ruší dělení
anonymní legendy do čtyř knih a nahrazuje je souvislým sledem 46 kapitol podobně jako
později ve své prozaické vitě.140
Celkem přidává pět nových kapitol pojednávajících o
událostech Cuthbertova života a další čtyři posmrtné zázraky, naopak některé kapitoly Vita
Cuthberti anonyma rozdělil do více kapitol.141
133
Srov. BERSCHIN, W.: Biographie und Epochenstil im lateinischen Mittelalter, s. 259.
134
Na několika místech odkazuji na tuto legendu zkratkou VCA.
135
Srov. BERSCHIN, W.: Biographie und Epochenstil im lateinischen Mittelalter, s. 271.
136
V některých odkazech je označena jako VCM.
137
„Bede gives a prose summary of each event in Cuthbert´s life, and then, in the accompanying verse, expands
on its theological and moral significance. His verse vita, therefore, is not a close or literal rendition of the
anonymous vita.“ LAPIDGE, M.: Anglo-Latin Literature 600-899. The Hambledon Press, London and Rio Grande,
1996, s. 18.
138
Jako další vzor zpracování tématu nejdříve ve verších a později v próze uvádí Walter Berschin Seduliovo
Carmen paschale a Aldhelmovo De virginitate. Srov. BERSCHIN, W.: Biographie und Epochenstil im lateinischen
Mittelalter, s. 270.
139
Srov. BERSCHIN, W.: Biographie und Epochenstil im lateinischen Mittelalter, s. 278.
140
Tento počet Walter Berschin vykládá typologicky. Srov. BERSCHIN, W.: Biographie und Epochenstil im
lateinischen Mittelalter, s. 274.
141
Nově vytvořené kapitoly jsou 5, 20, 25, 33, 34, 37, 42, 44, 45; jinak rozložené jsou např. kapitoly VCA III/1 a
VCM 14 a 15.
35
Beda později (okolo roku 721)142
sepsal také verzi Cuthbertova životopisu v próze.143
Přepracoval starší anonymní vitu a rozšířil a doplnil jak její hagiografické, tak historiografické
prvky.144
Na některých místech vynechal detaily o podrobnostech Cuthbertova pozemského
života a zdůraznil jeho světecké ctnosti zejména dodáním homiletických a exegetických pasáží.
Čerpal ze starší hagiografické produkce, např. z Evagriova překladu Vita Antonii, z legendy
Vita Martini Sulpicia Severa a z Possidiovy Vita Augustini. V textu obou legend o svatém
Cuthbertovi je možné nalézt mnoho biblických aluzí a citací. Bedovo přepracování však přináší
nové pasáže líčící zázraky (jak během Cuthbertova života, tak po jeho smrti), takže délka
legendy je téměř dvojnásobná. Také po stránce stylistické i kompoziční provedl Beda
významné změny. Počet kapitol je zachován stejný jako ve metrické legendě, nicméně došlo
k jejich přeskupení, některé Beda vynechal (VCM 5) a jiné přidal (VCP 23, 25, 35). Důležitou
změnou je, že události těsně předcházející Cuthbertově smrti vkládá do úst očitému svědku,
knězi Herefridovi, což se odráží ve stylistické úrovni uvedených pasáží. Jeho životopis měl
velký úspěch a byl ve středověku hojně čten nejen v Anglii, ale též na kontinentu.
Beda Venerabilis je též autorem spisu Vita et passio Sancti Felicis, prozaické parafráze
životopisu sv. Felixe, sepsaného ve verších Paulinem z Noly. Předmětem další z raných anglolatinských
legend je život opata dvojklášteří Wearmouth–Jarrow, Ceolfrida. Anonymní Vita
Ceolfridi vznikla v klášteře v Jarrow mezi lety 716 a 725.145
Ceolfrid je souputníkem
zakladatele dvojklášteří, Benedikta Biscopa, na jedné z jeho cest do Říma a poté se stává jeho
nástupcem ve funkci opata. Legenda byla zastíněna Bedovou Historia abbatum, jejíž součástí
je také život Ceolfrida. Ačkoli je Bedovo podání ceněno výše než vita anonymní, díky ní máme
detailní zprávu o Ceolfridovi, včetně jeho studia v irském prostředí. Právě tento prvek je
v Bedově podání zestručněn.146
Proti Bedovu barvitému a poutavému líčení je vita psána
jednodušším, věcnějším stylem.
142
Srov. BERSCHIN, W.: Biographie und Epochenstil im lateinischen Mittelalter, s. 259; LAPIDGE, M.: Anglo-Latin
Literature 600-899, s. 18.
143
Na některých místech je označena jako VCP.
144
Podle Michaela Lapidge je starší anonymní vita plná osobních vzpomínek a detailů. Ty však Beda nepokládá
za podstatné. Hagiografovým úkolem je ukázat spíš, že daný světec je „nádobou Boží milosti, která přebývá v
lidském těle pouze dočasně, na věky je však členem společenství Božích svatých, již se mohou přimlouvat za ty,
kteří se k nim modlí. Málo tedy záleží na tom, zda světec byl vysoké či malé postavy, zda byl vousatý či bez vousů,
zda se narodil v Lichfieldu či v Lastinghamu; avšak na čem záleží, je jeho účinnost jako nádoby božské síly a jeho
schopnost prokazovat tuto moc ctností a zázraky.“ „... a vessel of God´s grace, residing only temporarily in a
human frame, but eternally a member of the community of God´s saints, who may intercede on behalf of those
who pray to him. Thus it matters little whether the saint´s human form was tall or short, hairy or smooth, or whether
he was born at Lichfield or Lastingham; what does matter is his efficacy as a vessel of divine virtus and his ability
to demonstrate this power through virtutes or miracles.“ LAPIDGE, M.: Anglo-Latin Literature 600-899, s. 18–19.
145
Srov. BERSCHIN, W.: Biographie und Epochenstil im lateinischen Mittelalter, s. 284.
146
Srov. BERSCHIN, W.: Biographie und Epochenstil im lateinischen Mittelalter, s. 289.
36
Dalším Bedovým dílem je Historia abbatum, která líčí založení dvojklášteří
Wearmouth-Jarrow a život jeho prvních pěti opatů. Tato „historická hagiografie“, jak Bedovu
produkci tohoto druhu nazývá Franz Brunhölzl,147
se týká prvních pěti opatů Bedova
domovského kláštera. Je známa pod různými názvy: Vita beatorum abbatum Benedicti,
Ceolfridi, Eosterwini, Sigfridi atque Hwaetberthi, nebo zkráceně jako Historia abbatum, či
Historia quinque abbatum. Musela být dokončena nejdříve roku 716, kdy vyprávění končí.148
Spojuje v sobě biografii zmíněných opatů a historii klášterů, resp. dvojkláštera, Wearmouth a
Jarrow, od jejich založení Benediktem Biscopem. Osudy mužů, které Beda líčí, jsou osudy jeho
vlastních opatů a také učitelů a vychovatelů, takže Beda čtenáře zpravuje o osobách a
událostech, které znal z vlastní zkušenosti nebo líčení očitých svědků. Za nejzajímavější část
bývá obecně označován život opata zakladatele, tedy Benedikta Biscopa, a líčení jeho cest do
Říma a snah vybudovat velkolepé kláštery s umělecky hodnotnými chrámy. Několikrát
odcestoval do Říma, jehož náboženský, ale snad ještě více kulturní život jej přitahoval tak silně,
že tuto namáhavou cestu neváhal podstoupit opakovaně.149
Právě tyto pasáže bývají pokládány
za nejzajímavější část. Aby byla Bedova legenda proporčně vyrovnaná, musel ze svého vzoru
(anoymní Vita Ceolfridi) části vynechat. Bedův styl Walter Berschin označuje za velkolepý a
dílo Historia abbatum jako celek za zdařilý pokus vylíčit dějiny opatství ve formě skupinové
biografie (Gruppenbiographie).150
Legendu o poustevníku a biskupovi, sv. Guthlakovi (Vita Sancti Guthlaci)151
sepsal
mnich, který se v prologu představuje jako Felix a sám sebe nazývá catholicae congregationis
vernaculus.152
Vita sancti Guthlaci byla sepsána na žádost krále východních Anglů Ælfwalda
(713–749).153
Přesné datum sepsání díla nelze jednoznačně určit. Bertram Colgrave je klade
147
Srov. BRUNHÖLZL, F.: Geschischte der lateinischen Literatur..., s. 215.
148
Srov. BRUNHÖLZL, F.: Geschischte der lateinischen Literatur..., s. 215. Berschin udává dataci 726–730. Srov.
BERSCHIN, W.: Biographie und Epochenstil im lateinischen Mittelalter, s. 259.
149
Cesty Benedikta Biscopa jsou jedním z markantních dokladů toho, že křesťanství v Anglii bylo silně
orientováno na Řím, neboť se jednalo o církev misijní, vděčící za svůj vznik papežské iniciativě. Proto se zde
setkáváme se silným kultem sv. apoštola Petra i Pavla. Jeden z pramenů 9. století hovoří o Angličanech jako o
mužích, kteří jsou obzvláště naklonění Římu. Do Říma také putovalo mnoho mnichů, členů královských rodin,
někteří zde dokonce strávili závěr svého života. Za mnohé zmiňme jen krále Caedwalu (†689) či Inu z Wesexu
(†726). Srov. JEDIN, H. (ed.): Handbuch der Kirchengeschichte, II/2, Feriburg – Basel. –. Wien: Herder, 1985, s.
174–175.
150
Srov. BERSCHIN, W.: Biographie und Epochenstil im lateinischen Mittelalter, s. 289. Tuto tendenci dále spatřuje
u dvojité biografie Willibalda a Wynnebalda anglické řeholnice Hugeburgy z druhé poloviny 8. století.
151
Vita sancti Guthlaci auctore Felice. In COLGRAVE, B. (ed.): Felix´s Life of Saint Guthlac. Cambridge: The
University Press, 1956. Guthlac se pravděpodobně narodil roku 674. Felix píše, že Guthlac byl královského
původu, příbuzný pozdějšího krále Offy I. Jméno Guthlac je odvozeno od názvu kmene Guthlacingas a jeho
etymologii zařazuje Felix na začátek svého díla. Guthlac zemřel 11. dubna 714.
152
Tato fráze je vypůjčena z Aldhelmova prologu k dílu De metris et enigmatibus.
153
Srov. Vita sancti Guthlaci auctore Felice. In COLGRAVE, B. (ed.): Felix´s Life of Saint Guthlac, s. 15.
37
mezi roky 721 a 749 a domnívá se, že nejpravděpodobněji byla Vita sepsána až po roce 731,
neboť Beda Venerabilis, který v tomto roce dokončil svoje Církevní dějiny, Guthlaka nikde
nezmiňuje, takže se s jeho legendistickým životopisem zřejmě nesetkal.
Felix sám byl buď východním Anglem, nebo ve východní Anglii žil, když životopis
psal. Byl mnichem s kvalitním vzděláním, jako předlohu měl k dispozici Bedovy legendy o
svatém Cuthbertovi, z kterých si vypůjčuje kupříkladu řadu uzdravení. Používá také obvyklé
zdroje, jako jsou Sulpiciova Vita S. Martini či Vita Fursei, zachycující život irského mnicha,
který založil klášter v Burgh Castle ve východní Anglii a později odešel do Galie. Hodnotnými
pasážemi legendy jsou ty, které zachycují světcův boj s démony a jsou inspirovány Evagriovým
překladem Athanasiovy Vity Antonii. Autor dále cituje z Aldhelmova díla De metris. Cenný
materiál pro sestavení životopisu světce poskytli Felixovi také očití svědci. Z textu je zřejmé,
že Felix, podobně jako mnoho jeho současníků nejen v Anglii, ale v celé západní Evropě,
považoval poustevnický život za ještě dokonalejší než život v komunitě mnichů v klášteře.
Felixův jazyk a styl však na mnoha místech působí obtíže v porozumění.154
Poslední z uvedených anglo-latinských legend je Vita Sancti Wilfridi,155
které byla
věnována první kapitola.
II. 2. Rysy hagiografie
Máme-li postihnout základní rysy hagiografie, je třeba uvést dvě tendence – schematizaci a
typizaci, o kterých hovoří František Graus.156
Jedním z důvodů je připodobnění světce starším,
často biblickým typům. Tímto způsobem světec získává na proslulosti, může se vyrovnat
svatým, kteří jsou již dlouho uctíváni. Rozdíly v charakteristice jednotlivých světců jsou proto
154
Jak uvádí Bertram Colgrave v úvodním komentáři k edici vity, Ordericus Vitalis o Felixově stylu napsal, že je
dost dlouhý a poněkud obskurní. Du Cange uvádí ve slovníku Glossarium ad scriptores mediae et infimae
latinitatis padesát slov citovaných z Vita Guthlaci. Felix čerpá mnoho poetických frází z Aldhelma, jehož
prozaické i metrické pojednání De virginitate velmi dobře znal. Aldhelmovi vděčí také za svoji zálibu v aliteraci,
jejíž příklady můžeme najít zejména v prvních kapitolách. Sám měl cit pro vytváření nových slov jako např.
ignivomos, falsivomis, podle Aldhelmova flamivomus, nebo clangisonis podle Aldhelmova raucisonus. Také
vytváří slova od řeckého základu jako ortodemia, ortonomia, pseudo-sanctitatis, pseudo-anachoritas. V
pozdějších kapitolách je zřejmá tendence připodobňovat se ve stylu Bedově: „...lze říci, že Felix stojí stylisticky i
geograficky mezi dvěma současnými literárními školami: přehnaně nadneseným, vysoce propracovaným a často
téměř nesrozumitelným stylem Aldhelmovým... a stylem učence severovýchodu, jehož latinský styl, ačkoli v
žádném případě ne zcela bez rétorických ozdob, byl přesto ve srovnání s Aldhelmem srozumitelnost sama.“ „...it
may be said that Felix stands stylistically as well as geographically between the two contemporary schools of
writing, the far-fetched highly elaborate and often almost unintelligible style of Aldhelm ...and that of the northeastern
scholar whose Latin style, though by no means entirely free from rhetorical elaboration, was nevertheless
clarity itself, compared with that of Aldhelm“. Srov. COLGRAVE, B. (ed.): Felix´s Life of Saint Guthlac, s. 18.
155
Vita Wilfridi. In COLGRAVE, B. (ed.): The Life of Bishop Wilfrid by Eddius Stephanus. Cambridge: Cambridge
University Press, 19852
.
156
Srov. GRAUS, F.: Volk, Herrscher und Heiliger…, s. 62.
38
potlačeny a světci tak postrádají individuální rysy. Často se stává, že některé z vlastností či celý
jejich výčet jsou vypůjčeny z legend jiných. Dalším důvodem je, že úkolem hagiografa bylo
vylíčit život světce tak, aby povzbudil křesťany k napodobování předkládaného vzoru. Bylo
tedy žádoucí, aby světec oplýval všemi obecně křesťanskými vlastnostmi. Typizace se v
hagiografii projevuje zejména použitím topoi, ustálených motivů, které tvoří důležitá místa
v legendě. Ta lze vysledovat jak v líčení života světce, tak v jeho zázracích.
V literárním druhu vita bylo třeba, aby hagiograf vylíčil celý běh světcova života, i když
letmo a kuse. Podle Andrého Vaucheze není úkolem hagiografie podat zprávu o životě světce
od narození do smrti, ale spíš povzbudit čtenáře či posluchače legendy k následování příkladu
světcovy křesťanské dokonalosti. Cílem je „vyjádřit teologickou pravdu, která jde za pravdu
historickou tím, že se poukáže na skrytou nit Boží přítomnosti a pomoci v životě lidské
bytosti.“157
Některým etapám světcova života je věnováno více pozornosti, některé legendista
pomíjí jako nedůležité. Podobně o hagiografii hovoří také David Townsend, který říká, že
důležitým rysem legend je kusé vyprávění epizod ze života světců na úkor souvislého vývoje
narativu.158
Zaměřme se nyní na jednotlivá topoi, které se při líčení pozemského života světce
v anglo-latinských legendách uplatňují.
Narození svatého bývá často ohlášeno zázračným úkazem, který svědčí o předurčení
dítěte k neobyčejné životní cestě. Motiv zvěstování zázračného dítěte a vyvolení v matčině lůně
je mnohokrát doložen v Bibli. Typy předurčeného dítěte ve Starém zákoně jsou např. David,
Samuel či Jeremiáš a v Novém zákoně Jan Křtitel a nejsilněji Ježíš Kristus. V kapitolách o
narození světce či jeho dětství na tyto biblické typy hagiograf velmi často poukazuje.
Předurčení dítěte se pak odráží v zázracích, které světec působí, a i tam hagiograf na jeho
předurčení zpětně poukazuje.159
Podobně jako je narození Jana Křtitele předem oznámeno andělem jeho otci
Zachariášovi (Lk 1) a narození Ježíše návštěvou anděla Gabriela u Marie (Lk 1), ve Vita Wilfridi
je Wilfridovo narození ohlášeno zázračným úkazem: dům, v němž Wilfrid přichází na svět, je
v plamenech, které se nedají uhasit vodou. Spojitost mezi Wilfridovým a Kristovým narozením
157
VAUCHEZ, A.: „Hagiography and Biography: The Case of St. Francis of Assissi.“ In GECSER, O. –
LASZLOVSZKY, J. – NAGY, B. – SEBÖK, M. – SZENDE, K. (eds.): Promoting the Saints: Cults and Their Contexts
from Late Antiquity until the Early Modern Period (Essays in Honor of Gábor Klaniczay for His 60th Birthday).
Budapest – New York: CEU Press, 2011, s. 60–61: „express a theological truth that goes beyond the historical
truth, highlighting the secret thread of the presence and intervention of God in the life of a human being.“
158
TOWNSEND, D.: „Hagiography“, s. 618–19.
159
Podle Františka Grause je tento typ vyvoleného dítěte prastarý. Častý je v irském okruhu, např. ve Vita
Columbani slunce stoupá z klína Columbanovy matky. V merovejské hagiografii se vyskytuje také (Vita Nicetii
Řehoře z Tours a nejstarší Vita Remigii), obvykle si ale světec záři svatosti musí zasloužit. Srov. GRAUS, F.: Volk,
Herrscher und Heiliger…, s. 69.
39
je navíc naznačena slovy, jež pronášejí ženy asistující při porodu: ecce modo infans huic natus
est mundo (VW I).160
Oheň, jímž dům hoří, je také místem zjevení Ducha svatého a hagiograf
zde explicitně poukazuje na biblický předobraz Mojžíše a hořícího keře (Ex 3, 2).161
Už v dětství bývá světec líčen jako zbožné dítě, chová se jako dospělý, hodný své
budoucí životní cesty. Jde o topos puer senex. Graus poukazuje na to, že hagiografové
charakterizují postavy jen zřídka skrze jejich jednání, spíše se tak děje skrze hromadění epitet
a stereotypních líčení.162
Tyto pasáže jsou bohaté na topoi; opakován je stereotypní výčet
ctností: světec žije ve zdrženlivosti, krotí tělo, modlí se, dává almužny, vykupuje zajatce,
zakládá kostely; jeho základní ctností je humilitas. Ve shodě s tímto modelem se Wilfrid už v
dětství chová důstojně vzhledem k své budoucí kariéře světce, je vylíčen jako parentibus
oboediens, omnibus carus, pulcher aspectu, bonae indolis, mitis, modestus, stabilis, nihil inane
more puerorum cupiens (VW II).
Naopak Cuthbert v obou prozaických legendách v dětství tráví spoustu času hraním si
s ostatními dětmi svého věku, až je napomenut tříletým chlapcem, aby se choval tak, jak je pro
jeho budoucí svatost důstojné. Zvlášť v Bedově podání je zřejmý rozpor mezi bezstarostnými
hrami dětí a vážností tříletého dítěte, které Cuthberta nabádá k důstojnému chování.163
V následujících kapitolách se Cuthbert obrací od světského života k duchovnímu, a ačkoli ještě
žije „ve světě“, je charakterizován jako aspectu angelicus, sermone nitidus, opere sanctus,
corpore integer, ingenio optimus, consilio magnus, fide catholicus, spe patientissimus, caritate
diffusus (VCA II/1).
Podobný výčet vlastností je ve všech sledovaných anglo-latinských legendách
zopakován s mírnými obměnami i na dalších místech, zejména při postupném stoupání svatého
na žebříčku církevních hodností, např. když je svatý vysvěcen na kněze a později na biskupa.
Doplněny jsou vlastnosti, které jsou při výkonu konkrétní církevní hodnosti obzvlášť žádoucí.
František Graus poukazuje na stupňování ctností.164
V sedmé kapitole Vita Wilfridi je takto
zdůrazněna Wilfridova schopnost jasně a srozumitelně kázat:
Ille vero, ut erat edoctus sermone perspicuo scienter in omnibus respondit; ut […]
organo spiritali de se canente, verbum Dei praedicaret (VW VII), v kapitole IX je
160
[…]quia natus est vobis hodie salvator qui est Christus Dominus (Lk 2, 11).
161
Zázrak ohlašující narození svatého Guthlaka je vylíčen také ve Vita Guthlaci: ecce humana manus croceo rubri
nitoris splendore fulgescens ab aethereis Olimpi nubibus ad patibulum cuiusdam crucis ante ostium domus, qua
sancta puerpera futurae indolis infantulum enixa est, porrecta videbatur (VG 5).
162
Srov. GRAUS, F.: Volk, Herrscher und Heiliger…, s. 73.
163
Srov. BERSCHIN, W.: Biographie und Epochenstil im lateinischen Mittelalter, s. 281; Vita Cuthberti prosaica 1.
164
Srov. GRAUS, F.: Volk, Herrscher und Heiliger…, s. 72.
40
Wilfrid vylíčen jako virum esse humilem et quietum, in ieiuniis et orationibus
occupatum, benignum, sobrium, modestum, misericordem, plenum auctoritatis gratiae
Dei, pudicum, prudentem, non vinolentum, docibilem et bene docentem, sermone puro
et aperto (VW IX).
V kapitole XI je výčet Wilfridových vlastností zkompilován podle Pavlova listu Titovi
a prvního listu Timoteovi. Další obdobná pasáž je převzata z anonymní legendy o svatém
Cuthbertovi (IV/1). Kromě líčených vlastností k Wilfridovu zvolení biskupem přispěl jeho věk,
typologicky připodobněný věku Jana Křtitele a proroka Ezechiela, byl totiž třicetiletý (Ez 1, 1).
Jak Wilfrid, tak Cuthbert ví o svém poslání stát se biskupem z prorockého slova.
Vzorné Cuthbertovy vlastnosti těsně před tím, než je nucen přijmout biskupský úřad,
zase hagiograf cituje z Athanasiovy Vita Antonii (kap. 13):
Omni hora hilaris et letus, nec recordatione peccati tristia ora contraxit, nec magnis
stupetum de conuersatione eius elatus laudibus. Sermo vero eius, sale conditus,
consolabatur mestos, docebat inscios, concordabat iratos, omnibus suadens, nihil
amori Christi esse praeponendum. Preponebatque ante oculos omnium magnitudinem
bonorum futurorum, et Dei clementiam et beneficia retexebat indulta (VCA III/7).
V obou citovaných pasážích dostávají místo obecné atributy křesťana jako je pokora, střídmost,
radost, jasná a srozumitelná řeč, milosrdenství, schopnost utěšit smutné, poučit neznalé a
usmiřovat rozhněvané. Naopak v kapitole 26 Bedovy legendy jsou zdůrazněny Cuthbertovy
ctnosti důležité pro misijní a pastorační činnost biskupa:
Commissam nanque sibi plebem et orationibus protegebat assiduis, et ammonitionibus
saluberrimis ad coelestia uocabat, et quod maxime doctores iuuat, ea quae agenda
docebat, ipse prius agendo praemonstrabat. […] Solitam sibi parsimoniam sedulus
exercere, et inter frequentiam turbarum monachicae uitae rigorem sollicitus obseruare
gaudebat. Esurientibus alimenta, indumenta praebebat algentibus… (VCP 26).
Na škále ctností však figurují také obecně křesťanské ctnosti, které jsou citovány podle
biblických vzorů, jako např. zastávat se chudého či vdovy proti mocným a silným, těšit smutné
a skleslé na duchu. Charakteristika světce je jedním z topoi. Má ustálenou podobu a bývá
přenášena z legendy na legendu.
41
Původu světce je podle Františka Grause věnována pozornost, pouze pokud mu to
přidává na hodnověrnosti: pokud pochází z rodiny světců, případně pokud chce legendista
poukázat na skutečnost, že světcovi rodiče byli obráceni na víru.165
Jedinou legendou, v níž se
o původu světce detailně hovoří, je Vita Guthlaci. V prvních třech kapitolách je zaznamenán
urozený původ, který sahá až ke králi Icelovi. Známe jména Guthlakových rodičů (Penwalh a
Tette), což je v anglo-latinských legendách něco zcela výjimečného. V desáté kapitole je také
vysvětlena etymologie jména Guthlac – Belli munus – quia ille cum vitiis bellando munera
aeternae beatitudinis cum triumphali infula perennis vitae percipisset (Vita Guthlaci, dále VG
10).
Ve Vita Wilfridi sice světcův původ není detailně pojednán, z několika míst však
vyplývá, že Wilfrid pochází ze šlechtického rodu. Kdykoli se má objevit v přítomnosti urozené
a vysoko postavené osoby, např. krále či královny, je vybaven početnou družinou, zbraněni,
dary, či reprezentativním oděvem. V kapitole II se Wilfrid v domě svého otce setkává se
společníky krále, kteří ho potom představí královně Eanfled. Královna poté dává Wilfrida za
služebníka šlechtici, jménem Cudda, v kapitole III se zase Wilfrid dostává ke královskému
dvoru do Kentu, tentokrát ke králi Erconberhtovi, příbuznému královny Eanfled.
To zapadá do celkové charakteristiky Wilfridovy osobnosti. Eddiovo líčení zřejmě
svědčí o skutečné Wilfridově oblibě v okázalých a velkolepých slavnostech. Jak je patrné,
skutečnost, že je Wilfrid vybaven družinou, zbraněmi, penězi či šatstvem, se v legendě
několikrát opakuje a vytváří tak „image“ bohatého a vlivného muže, který má mnoho konexí.
Dalším vlivným mužem, se kterým se Wilfrid setkává v Lyonu při své první cestě do
Říma, je arcibiskup Dalfinus. Podle svědectví legendy Acta Aunemundi se jedná o historickou
osobnost.166
Dalfinus je líčen jako člověk k Wilfridovi velmi přátelský, který jej zahrnuje péčí
a pohostinností. Dokonce nabízí, že jej učiní vládcem nad velkou částí Galie, že mu dá za
manželku svoji neteř a že jej přijme za adoptivního syna. Na tomto pozadí ještě zřetelněji vyniká
Wilfridova touha po splnění slibu, který dal Bohu, že se vydá ke Svatému stolci a zaslouží se
tak o růst svého národa v křesťanské praxi římské orientace a ve službě Bohu.
Dalfinova osobnost je však Eddiem Stephanem použita také k tomu, aby dodala
Wilfridovi reputaci světce. Podle vity se Wilfrid po návratu z Říma stává v Lyonu svědkem
Dalfinovy smrti na příkaz královny Baldhildy . Ačkoli touží po tom, aby mohl spolu s Dalfinem
165
Srov. GRAUS, F.: Volk, Herrscher und Heiliger…, s. 68.
166
Podle legendy Acta Aunemundi polovině 7. století v Lyonu skutečně žil arcibiskup Aunemund (v pozdějším
znění legendy je doplněno jméno Dalfinus, zřejmě pod vlivem Eddiovy vity). Srov. FOURACRE, P.; GERBERDING,
R. A. Late Merovingian France…, s. 173.
42
smrt podstoupit, sám je umučení ušetřen, jelikož je cizinec z kmene Anglů z Británie.167
Podle
Paula Fouracra se však Wilfridovo svědectví o Dalfinově umučení pravděpodobně nezakládá
na historické pravdě. Fouracre považuje Eddiovo vyprávění o Wilfridově přítomnosti v Lyonu
za „not factual reporting but the establishment of Wilfrid’s saintly credentials“168
, tedy za
vytvoření pověsti světce.169
Jak se ve Vita Wilfridi dočteme, tato událost učiní Wilfrida
vyznavačem (confessor), tedy jedním z typů světce: nepodstoupí fyzické umučení, kvůli své
víře je však nucen trpět příkoří od světské i církevní moci.
Eddiovo líčení těsného pouta mezi Wilfridem a arcibiskupem Dalfinem, které je
dokonce upevněno tím, že se Wilfrid dostává do pozice svědka Dalfinova umučení, má
v legendě velký význam: jednak buduje Wilfridovu reputaci světce hned na začátku legendy,
jednak je ve shodě s převažujícími Wilfridovými sympatiemi ke kontinentální, a zejména
galské církvi. Dalším důvodem může být Eddiův záměr vylíčit Wilfrida většinou ve společnosti
bohatých a politicky velmi vlivných lidí, jak jsme zmínili výše. To, že je nakonec smrti ušetřen,
hagiograf navíc zdůrazňuje jako naplnění Božího plánu. Obraz vlivného muže paradoxně
kontrastuje s vylíčením vlastností na základě biblického textu, kde se důraz klade na pokoru,
štědrost, účast na postech, modlitbách a bdění apod.
Zatímco Wilfrid je znázorněn jako dokonalý světec, který žije svatým životem už od
narození, sv. Cuthbert a Guthlac procházejí obrácením, které je dalším z topoi. V obou
cuthbertovských legendách ke Cuthbertovu obrácení přispívá několik zázraků, v nichž se světec
setkává s anděly. V anonymní legendě (kap. I/4) v druhé kapitole Bedovy legendy je na něj
seslána nemoc jako příležitost k zázraku a obrácení. Po návštěvě anděla je Cuthbert, který kvůli
opuchlému kolenu nemůže chodit, uzdraven, podobně jako je ze slepoty andělem uzdraven
Tóbit (Tob 11). Způsob uzdravení je podobný: Cuthbert má smíchat mouku se vřelým mlékem
167
Podle nejnovějších bádání, o kterých píše v úvodu k překladu akt Paul Fouracre, však Wilfrid u Aunemundova
umučení být nemohl. Wilfrid se do Anglie vrátil před koncem roku 658 a jedna z listin datovaná r. 660 je podepsána
arcibiskupem Aunemundem. Navíc mezi líčením Aunemundovy smrti ve Vita Wilfridi a Acta Aunemundi existuje
několik zásadních rozdílů: Podle VW bylo ve stejné době na rozkaz královny Baldhild umučeno spolu s Dalfinem
dalších osm biskupů při veřejné popravě ve dne. V Eddiově legendě není jediná zmínka o Aunemundově bratru
ani knězi Waldeberhtovi. Acta Aunemundi uvádějí jméno Aunemundus, Dalfinus je podle Fouracra doplněno v
pozdějším znění akt na základě Eddiovy Vity. K tajnému umučení dochází v noci a jméno Wilfrida jako svědka
není uvedeno. Naopak jako mučedník je zmíněn také Aunemundův bratr, který stál v čele světské moci v Lyonu,
a jako svědek Aunemundova umučení kněz Waldeberht. Srov. FOURACRE, P. − GERBERDING, R. A. Late
Merovingian France…, s. 174–175.
168
Zde je citován názor Janet L. Nelson. Srov. FOURACRE, P. − GERBERDING, R. A. Late Merovingian France…,
s. 175.
169
Srov. FOURACRE, P. − GERBERDING, R. A. Late Merovingian France…, s. 175.
43
a pomazat si nemocné koleno, Tóbitův zrak je zachráněn, když mu Tobiáš pomaže oči rybí
žlučí.170
Vraťme se však k legendě o svatém Wilfridovi. Za jistý druh obrácení, i když zde nejde
o obrácení od světského způsobu života k duchovnímu, je možné považovat Wilfridovu cestu
do Říma popsanou v kapitole V, kde je konečně naplněna jeho touha po návštěvě apoštolského
stolce. Tam se mu dostává poučení o všech čtyřech evangeliích, správném způsobu výpočtu
data Velikonoc a dalších pravidlech římské nauky. Nakonec přijímá od papeže požehnání pro
misijní a pastorační působení v Británii. Symbolické je připodobnění Wilfridovy cesty do Říma
k Pavlově cestě do Jeruzaléma (Gal 2, 1–2). Podobně jako v kapitole I je Wilfrid nazván
plaménkem anglického národa (igniculus gentis nostrae), který osvěcuje církevní společenství
celé Británie. Wilfridovu cestu hagiograf podává jako začátek naplnění Božího plánu s národem
Anglů, což je myšlenka, která legendu provází a naplňuje její propagační funkci. Wilfrid je
důrazně líčen jako zastánce křesťanské praxe podle římského způsobu a toto směřování je
patrné z celého dalšího vývoje legendy. V souvislosti s touto první cestou do Říma je pak třeba
chápat i Wilfridovo vystoupení na koncilu ve Whitby v kapitole X a jeho další cesty
k apoštolskému stolci (XXIX-XXXII; L-LIV).
V tomto světle je nutné vnímat také kapitolu XII. Po svém zvolení biskupem Wilfrid
žádá, aby mohl přijmout biskupské svěcení v Galii, kde je dost biskupů praktikujících římský
způsob křesťanství. Opět dostává družinu průvodců, velké množství peněz, ita ut valde
honorifice ad Galliae regionem pervenerit. Dále je popsána slavnost, k níž se sejde dvanáct
biskupů, symbolický počet, který odráží počet Kristových apoštolů,
qui omnes eum propter fidem suam indicatam gratanter et honorifice coram omni
populo publice ordinaverunt et in sella aurea sedentem more eorum sursum
elevaverunt, portantes manibus soli episcopi intra oratorium, nullo alio attingente,
hymnos canticaque in choro canentes.
Líčení této velkolepé události potvrzuje Eddiův záměr vykreslit biskupa Wilfrida jako vlivnou
osobnost se silnými vazbami ke galské církvi.
Aby světec upoutal pozornost, musí se od svého okolí značně odlišovat. František Graus
pokládá za zvlášť působivé, „když zářící postava světce může být postavena do protikladu
170
V legendě Vita Guthlaci je Guthlakovo radikální obrácení popsáno v kapitolách 18 a 19: Guthlac, znavený
neustálým, leč vítězným bojem proti svým nepřátelům, přemýšlí nad smrtelnými věcmi (curas mortales), když
náhle pocítí, jak mu v srdci zaplane silný duchovní plamen. Tváří v tvář své vlastní smrti uvažuje nad nešťastnou
smrtí jeho předků, urozených králů, pozemskou slávou i pomíjivým bohatstvím tohoto světa. Jelikož se před smrtí
uchráněn, rozhodne se opustit dráhu válečného vůdce a zasvětit život službě Bohu: „Ita enim in illo divinae gratiae
inflammatio flagrabat, ut non solum regalis indolentiae reverentiam despiceret, sed et parentes et patriam
comitesque adolescentiae suae contempsit“ (VG 19).
44
k chmurnému úšklebku ďábla.“171
Jak je z dalších kapitol vity patrné, biskup Wilfrid se často
dostává do konfliktu se světskými i církevními představiteli: s králem Ecgfrithem a zejména
královnou Iurminburgh, s králem Aldfrithem, s arcibiskupem Theodorem i jeho nástupcem,
arcibiskupem Berhtwaldem. Jestli se tyto spory opírají o historickou pravdu či nikoli, není
důležité; Wilfrid ze všech sporů nakonec vychází vítězně a porážka jeho protivníků je
interpretována jako zmaření ďáblových nástrah. Ďábel sám však není přirozeným protivníkem
světce, je protivníkem Boha. Kdykoli bojuje proti svatým, děje se tak proto, aby Bohu odloudil
služebníky, a to zvlášť věrné služebníky.172
Aby se snížil na úroveň světce, proměňuje světcovy
lidské protivníky ve svůj nástroj. Tak na počátku kapitoly XXIV, která líčí nenávist krále
Ecgfritha a jeho manželky vůči biskupu Wilfridovi, čteme alegorický úvod: Insidiator quasi
leo rugiens secundum Petrum apostolum circumiit ovile Dei, quaerens introitum, die noctuque
vigilans semper, primum militem fortissimum vincere concupiscens, ut timidi facilius
superentur (VW XXIV). Hříčkou ďábla se stává nejdříve manželka krále Ecgfritha, královna
Iurminburgh, která k nenávisti vůči biskupu Wilfridovi přiměje také svého manžela. Aluze na
prvotní hřích, ke kterému byla ďáblem svedena Eva, je evidentní. Podobně v kapitole XXXIX
je královna Iurminburgh ovládnuta zlým duchem, který jí téměř způsobí smrt.
Ve Vita Cuthberti anonyma takové působení ďábla, které klade světci překážky, téměř
chybí. Na jediném místě se hovoří o tom, že Cuthbert měl moc osvobodit ostrov Farne z moci
zlých duchů (propter uarias demonum fantasias) a učinit jej obyvatelným (intrepida mente
fugauit eos).173
Podobně v Bedově legendě nemá Cuthbert žádného přirozeného protivníka.
Cuthbertovo pokoušení ďáblem je vylíčeno na jediném místě těsně před Cuthbertovou smrtí
(tato kapitola v anonymní legendě chybí). Světec se vrací sám do své poustevny na ostrůvku
Farne, kde je ďáblem pokoušen. Vytrvale vzdoruje posílen dlouhým postem, aby byl v okamžik
smrti dokonale čistý. Jak sám přiznává svým bratrům, když k němu po utišení bouře, trvající
pět dní, doplují, et concertatores mei nunquam per omne tempus ex quo in hac insula conuersari
coepi, tot mihi persecutiones quot in his quinque diebus intulere (VCP 37). Pokušení jsou
vystupňována, nemoc, kterou Cuthbert dlouhodobě trpí, se značně zhorší, svatý muž trpí žízní
a rty si za celou dobu ovlaží jen kouskem cibule.174
Poté, co světec prošel podobnými pokušeními, a poté, co byl s Boží pomocí
ospravedlněn před svými lidskými protivníky, může zemřít klidnou smrtí. Ve všech anglo-
171
„wenn der Lichtgestalt des Heiligen eime besonders düstere Teufelsfratze gegnübergestellt werden kann.“
GRAUS, F.: Volk, Herrscher und Heiliger…, s. 71.
172
Srov. GRAUS, F.: Volk, Herrscher und Heiliger…, s. 72.
173
Vita Cuthberti anonyma III/2.
174
Obdobně jsou vylíčeny poslední okamžiky života svatého Guthlaka (VG 50).
45
latinských legendách, na které se tato práce zaměřuje, je smrt vylíčena stručně, je však jisté, že
ji světci podstupují klidně a vyrovnaně. Zde jsou pro srovnání tři úryvky z těchto legend:
Ve Vita Wilfridi je i okamžik smrti podložen biblickým vzorem:
Postquam pauca locutus est, benedixit eos, sicut Iacob benedixit filios suos, et cum
quiete, non cum gemitu et murmure, caput ad cervical lectuli inclinavit et requievit; […]
Tunc sanctus pontifex noster emisit spiritum suum, et omnes stupefacti sunt, audientes
ea hora sonitum quasi avium advenientium (VW LXV).
V anonymní vitě je Cuthbertova smrt podána velice stručně:
Postquam ergo sanctae memoriae Cudberhtus episcopus peracta communione eleuatis
oculis et manibus ad coelum, commendans Domino animam suam, emittens spiritum,
sedens que sine gemitu obiit in uiam patrum (VCA IV/13).
V Bedově legendě o svatém Cuthbertovi je okamžik smrti je značně typizovaný, neboť
parafrázuje úryvek z Řehořových Dialogů:
At ubi consuetum nocturnae orationis tempus aderat, acceptis a me sacramentis
salutaribus exitum suum quem iam uenisse cognouit dominici corporis et sanguinis
communione muniuit, atque eleuatis ad coelum oculis, extensis que in altum manibus,
intentam supernis laudibus animam ad gaudia regni coelestis emisit (VCP 39).
Bedovo líčení je dále převzalo autorem legendy o svatém Guthlakovi. Okamžik smrti je vylíčen
stručně, co však následuje, je zázračná vůně vycházející z úst zesnulého. Řeholní bratr, který je
svědkem Guthlakovy smrti, vidí nadpřirozenou záři vycházející z místa, kde světec umíral,
ohnivou věž sahající od země až do nebes: caelestis luminis splendore domum repleri
turremque velut igneam a terra in caelum erectam; celý ostrov navíc zní andělským zpěvem
Cantantibus quoque angelis spatium totis aeris detonari audiebatur. Také po krátké době, když
na ostrov připluje Guthlakova sestra Pega, aby podle pokynů svého bratra pohřbila jeho tělo,
zarazí ji lahodná vůně obklopující celý ostrov ambrosio odore (Vita Guthlaci 50).
Jak je z uvedených úryvků zřejmé, gesta světců v okamžiku jejich smrti jsou velmi
podobná, líčení je schématizované, přičemž velký důraz je kladen na světcův klid a
vyrovnanost. Smrt bývá zobrazena jako vstupní brána do věčného života. Přesná doba jejich
smrti je jim většinou prorocky sdělena předem. Ve Vita Wilfridi je okamžik smrti doprovázen
nezvyklým zvukem – šuměním ptačích křídel. Tento motiv se obdobně vyskytuje v
46
Adomnánově Vita Columbae a v Historia ecclesiastica IV, 3.175
Zázračné úkazy doprovázejí
také Guthlakovu smrt (VG 50). V některých vitách světci ještě před smrtí pronášejí ke svým
bratřím napomenutí a přijímají eucharistii. Wilfrid rozděluje majetek (VW LXIII), ustanovuje
nové opaty svých klášterů a nabádá bratry ke svornosti a zavazuje poslušností k nově
ustanoveným opatům (VW LXIV). Zajímavé je zmínit, že o čtyři roky dříve, když byl biskup
Wilfrid stižen nemocí, které se zdála být fatální, byl zázračně vyléčen andělem a byly mu
přidány čtyři roky života právě k tomu, aby stihl uspořádat život svých klášterů a dát bratřím
napomenutí (VW LVI).
V Bedově legendě dává Cuthbert pokyny, kde má být jeho tělo pohřbeno (VCP 37),
nabádá bratry ke svornosti, dobré vůli a k pohostinnosti vůči příchozím z jiných klášterů.
Zároveň ale mnichy vybízí, aby se nestýkali s těmi, kteří neslaví Velikonoce v řádném datu dle
kontinentálních zvyklostí nebo kteří mají zálibu ve zlu. Pokud nastane doba, kdy se budou
muset rozhodnout mezi dvěma zly a odstěhovat se jinam, dává pokyn, aby jeho ostatky vzali
s sebou (VCP 39). V anonymní legendě není o žádných pokynech svatého Cuthberta ani
zmínky. Naopak ve Vita Guthlaci dostává bratr Beccel pokyn, aby o Guthlakově smrti zpravil
jeho sestru Pegu, aby mohla jeho tělo pohřbít (VG 50).
Zastavme se ještě u jednoho detailu, se kterým je okamžik smrti spojován. Světec
většinou umírá obklopen bratřími své klášterní komunity, kteří oplakávají jeho smrt a přitom
zpívají žalmy. Ve Vita Wilfridi se dostanou k žalmu 103 Emitte spiritum tuum, et creabuntur,
et renovabis faciem terrae (Ps 103, 30). Na uvedený žalm navazují slova: Tunc sanctus pontifex
noster emisit spiritum suum, čímž se jasně poukazuje na souvislost biblického textu a života
svatého Wilfrida. V Bedově legendě se žalm, který mniši zpívají v okamžiku smrti svatého
Cuthberta na odlehlém ostrově Farne, stává pojítkem s bratry v klášteře na ostrově Lindisfarne,
neboť jej zpívají právě v okamžiku, kdy je dostihne světelný signál o Cuthbertově smrti. Zde
se jedná o Ps 88, 39: Deus reppulisti nos et destruxisti nos, iratus es, et misertus es nobis.
Uvedený verš prorocky předznamenává vlny pokušení, které na klášter dolehnou. Avšak poté,
co je Cuthbertovo tělo dopraveno do kláštera a pohřbeno, nastává klidná doba plná zázračných
uzdravení na místě Cuthbertova hrobu.
Dalším z topoi, které se v legendách objevují, je omytí a upravení těla světce k pohřbu.
To probíhá s velkou úctou ke svatému. Lázeň, v níž je Wilfridovo tělo umyto, se stává
prostředkem posmrtných zázraků, opět se ozývá šum ptačích křídel, tělo je oděno do kněžského
roucha a odvezeno do kláštera v Riponu. Za účasti klášterní komunity a za zpěvu žalmů je pak
175
Srov. COLGRAVE, B. (ed.): The Life of Bishop Wilfrid by Eddius Stephanus, s. 186. Zázraky je doprovázena
smrt svatého Columby a svatého Chada.
47
tělo pohřbeno (VW LXVI). Cuthbert zase dostává do rakve nové boty a čistou roušku (VCA
IV/13). V cuthbertovských legendách je později světcovo tělo nalezeno po jedenácti letech
neporušené, oděv, který se dotýkal jeho těla, nezteřel, rouška zůstala stejně bělostná a boty jsou
na důkaz neporušenosti vystaveny. Jeho tělo je přeneseno do baziliky v Lindisfarne (VCA
IV/14). Také tělo svatého Guthlaka je po roce nalezeno neporušené (VG 51); jeho popis je
převzat ze 42. kapitoly Vita Cuthberti prosaica. Vita Wilfridi byla sepsána v podstatně kratší
době po smrti světce, proto pochopitelně podobný zázrak zachycen není, nicméně první výročí
Wilfridovy smrti doprovází zázračný světelný úkaz (VW LXVIII).
Jak již bylo naznačeno, podle terminologie Františka Grause je život světce typizovaně
zobrazen jako boj a jako imitatio. Představení života jako boje se opírá o biblické vzory a zvlášť
starší hagiografie vidí ve světci typického Kristova bojovníka.176
Wilfridův život je neustálým
bojem proti ďáblu a tomuto světu. Protivníci i svody jsou různé, v zárodku stojí vždy překážka,
která svatého odděluje od Boha. Není však odkázán jen na sebe, má spolehlivé předobrazy,
zejména Krista. Naopak imitatio se nejvíce projevuje v příkladném životě podle biblických
předobrazů.177
Světcův pozemský, ale také posmrtný život provází konání zázraků. Nejčastějším
místem posmrtných zázraků je světcův hrob. Sophia Boesch Gajano poukazuje na podstatný
rys hagiografie, kterým je přesnost v označování míst, která bývají se zázraky spjata, „přesnost
tím příznačnější, že kontrastuje s časovou neurčitostí.“178
Ve Vita Wilfridi je z celkových 64
kapitol zázrakům věnováno kapitol třináct, z nichž šest kapitol líčí uzdravení nemocného či
vzkříšení mrtvého (XVIII, XXIII, XXXVII, XXXIX, LVI, LXVI), tři popisují světelné zázraky
(I, XXXVI, LXVIII), jedna zázračné vítězství v boji s pohany v Selsey (XIII), jedna zázrak při
Wilfridově pobytu ve vězení (XXXVIII), jedna zobrazuje zázračnou ochranu před ničivým
požárem (LXVII) a jedna proroctví porážky a smrti krále Aelfwina (XXIV).
176
Srov. GRAUS, F.: Volk, Herrscher und Heiliger…, s. 66.
177
Podle Andrého Vaucheze jsou tvůrci středověkého pojetí zázraku svatý Augustin (De civitate Dei, De utilitate
credendi) a Řehoř Veliký (Dialogi). Podle Augustina Bůh působí ojedinělé jevy, „aby člověka překvapil a dovedl
k uznání své všemohoucnosti“. Řehoř pojímá zázrak jako znamení, které „je pro Boha příležitostí k teofanii a pro
člověka výchonou lekcí či výstrahou. […] Pravé zázraky slouží k povznesení křesťana a církve.“ Člověk má
znamení vnímat a rozeznávat ta, která jsou „předzvěstí závěrečné katastrofy“. Odlišuje tělesné zázraky od
duchovních znamení. „Tělesné zázraky […] umožňují lidem rozpoznat na tomto světě přítomnost svatých, kteří
by jinak mohli zůstat nepovšimnutí a kteří se skrze zázraky stávají zjevnými světu svým jednáním ve prospěch
církevního společenství“ VAUCHEZ, A.: „Zázrak“. In LE GOFF, J. –. SCHMITT, J. C.: Encyklopedie středověku.
Praha: Vyšehrad, 2002, s. 879.
178
GAJANO, S. B.: „Svatost“. In LE GOFF, J. –. SCHMITT, J. C.: Encyklopedie středověku. Praha: Vyšehrad, 2002,
s. 757.
48
Zázraky vzkříšení či uzdravení jsou typologicky bohatě podloženy předobrazy ze
Starého i Nového zákona.179
Nemoc, jako neuspokojivý stav, ze kterého Bůh prostřednictvím
světce nemocného uzdravuje, je podle Františka Grause chápána buď jako „trest za přestoupení
magických předpisů nebo předpisů čistoty,“180
jako výsledek působení démonů, či jako
zkoušku, kterou Bůh posílá na člověka, aniž by byl vinen. V Novém zákoně slovy Ježíše Krista
je dodán ještě další důvod: nemoc může sloužit ke zjevení skutků Božích (Jan 9, 3).181
V hagiografii je pak hlavním důvodem získání a potvrzení reputace světce, jeho oslava. Není
důležité, zda světec uvedený zázrak opravdu vykonal, či nikoli, nýbrž to, aby svatý naplnil
biblické předobrazy. André Vauchez pokládá za důvod uzdravení jako nejčastějšího zázraku
touhu lidí po zbavení neduhu.182
Jistým důvodem je ale patrně také to, že v Novém zákoně je
uzdravení nejčastějším zázrakem a hagiografická líčení jsou modelována podle biblických
vzorů. Silněji navíc působí zázraky, které světec vykoná až poté, co jsou vyčerpány možnosti
medicíny, popř. magie.
K zázračnému uzdravení za světcova života dochází buď přímým působením světce
samého, či působením předmětů, které svatý vlastní nebo které přišly do kontaktu s jeho tělem.
Po vzoru Krista a apoštolů jsou nemocní uzdravováni modlitbou svatého spojenou se vkládáním
rukou, pomazáním olejem, či podáním svěcené vody.183
Ve Vita Wilfridi je dotykem biskupovy
ruky uzdraveno umírající dítě v matčině náručí (XVIII), biskupovou modlitbou a požehnáním
se uzdraví polomrtvý mladík, který vypadl z okna (XXIII), a po vypití svěcené vody také
manželka králova správce (XXXVII). V legendách o svatém Cuthbertovi je takových příkladů
ještě více, např. manželka králova předáka a sluha jsou uzdraveni po požití svěcené vody (VCA
IV/3, VCP 29; VCA IV/7, VCP 25), řeholní sestra se vyléčí po pomazání olejem (VCA IV/4,
VCP 30), postižený mládenec se uzdraví po Cuthbertově požehnání (VCA IV/5, VCP 32),
Cuthbert uzdraví dotykem svého bratra, který mu slouží na samém konci pozemského života
(VCA IV/12). U dvou z uvedených zázraků je zdůrazněno, že Cuthbert vyléčil nemocného až
179
Např. ve Vita Wilfridi XVIII a XXIII se naplňuje SZ předobraz scén, v nichž křísí mrtvé proroci Eliáš a Elíša
(1Kr 17, 17–24; 2Kr 4, 32–37) a apoštol Pavel (Sk 20, 9). Typologie zmíněných kapitol je detailně pojednána
v kapitole III této práce.
180
„eine Strafe, besonders für die Übertretung von magischen oder Reinheitsvorschriften.“ GRAUS, F.: Volk,
Herrscher und Heiliger…, s. 71:
181
Srov. GRAUS, F.: Volk, Herrscher und Heiliger…, s. 79−80.
182
VAUCHEZ, A.: „Zázrak“, s. 882−883.
183
V Novém zákoně jsou většinou nemocní uzdravováni Ježíšovým slovem, např. ochrnutý muž (Mt 9, 1–7),
člověk s odumřelou rukou (Mt 12, 10–13) či dcera kananejské ženy (Mt 15, 21–27). Některé nemocné pak Ježíš
uzdraví dotykem: malomocný je zdráv, když se ho Ježíš dotkne (Mk 1, 41), Petrova tchyně i Jairova dcera se
uzdraví poté, co se dotkne jejich ruky (Mt 8, 15; 9, 25), slepci jsou uzdraveni, když se dotkne jejich očí (Mt 9, 29;
Mt 20, 34), hluchoněmý se uzdraví, když mu Ježíš vloží prsty do uší a dotkne se slinou jeho jazyka (Mk 7, 32–
35). Slepý z Janova evangelia se uzdraví poté, co si umyje oči, které mu Ježíš potřel blátem (J 9, 1–7).
49
po působení lékařů: nullus medicus malagma corporali potuit sanare (VCA III/4); Illi [medici]
enim omni cura eum […] medere ceperunt, nihilque proficientes, post longum laborem omnino
deseruerunt, disperantes curare eum (VCA IV/17). Ve Bedově legendě je řeholní sestra
vyléčena lékaři jen částečně, úplného uzdravení se jí dostane až Cuthbertovým zázrakem.
Uzdravení pomocí předmětů je v Cuthbertových legendách poměrně časté. Cuthbertovo
opuchlé koleno je vyléčeno směsí mouky a horkého mléka (VCA I/4; VCP 2)184
, manželka
Cuthbertova přítele se uzdraví dotykem uzdy Cuthbertova koně (VCA II/8; VCP 15). Výlučně
v Bedově legendě je pak uzdravení nemocného způsobeno dotykem Cuthbertova opasku (VCP
23) či podáním kousku požehnaného chleba (VCP 31). Skrze zázračné předměty však nejčastěji
působí světec uzdravení až po své smrti. Zajímavá plejáda zázračných předmětů se tak objevuje
v závěrečných kapitolách obou legend: směs vody s hlínou, do níž byla vylita voda po obmytí
Cuthbertova těla (VCA IV/15, VCP 41), Cuthbertovy boty (VCA IV/17, VCP 45), či kožešina,
která pokrývala zeď Cuthbertovy poustevny (VCP 46). K takovýmto zázrakům dochází
nejčastěji v blízkosti světcova hrobu či přímo na hrobě samém.185
Výjimečně má zázračný
účinek některých předmětů předobraz v Bibli. Ve Vita Wilfridi LXVI je uzdravena řeholní
sestra poté, co se dotkne biskupova pláště podobně jako žena trpící krvotokem (Mt 9, 20).186
Dodejme ještě, že tělesné uzdravení je v biblických předobrazech symbolickým
znamením, neboť zastupuje také uzdravení duchovní, uzdravení od hříchu.187
Takto lze chápat
uzdravení královny Iurminburgh ve Vita Wilfridi – jde stejnou měrou o uzdravení tělesné jako
o uzdravení z hříchu. Paradoxně je způsobeno odejmutím předmětu, který náleží biskupu
Wilfridovi: královna se uzdraví z těžké nemoci poté, co Wilfridovi vrátí ukradený relikviář (VW
XXXIX). Podobně v anonymní legendě v kapitole I/4 a Bedově prozaické legendě v kapitole 2
je nemoc, kterou je Cuthbert stižen před svým obrácením, vylíčena jako zkouška a prostředek
k poznání Boží milosti. Jeho duchovní obrácení je pak důsledkem jeho tělesného i duchovního
uzdravení. Ve všech výše uvedených příkladech dochází ihned k úplnému uzdravení;
v některých legendách však nemocný musí často dlít u hrobu svatého a prosit a uzdravení
nemusí následovat hned a navíc nemusí být úplné.188
184
Srov. Tob 11.
185
To vedlo k propagaci kultu světce a ke vzniku poutních míst. O vzniku kultu svatých na místech uložených
ostatků píše Peter Brown v knize The Cult of the Saints. London: SCM Press, 19832
, 3–10.
186
Podobně v Matoušově evangeliu čteme: „Přinášeli mu všechny nemocné a prosili ho, aby se směli aspoň
dotknout třásní jeho roucha. A kdo se dotkli, byli uzdraveni.“ (Mt 14, 35–36).
187
Srov. GIBLET, J. – GRELOT, P.: „Nemoc/Uzdravení“. In DUPLACY, J. − GEORGE, A. − GRELOT, P. − GUILLET, J.
− LACAN, M. F.− LÉON-DUFOUR, X.: Slovník biblické teologie. Řím: Velehrad – Křesťanská akademie, 1991, s.
268. (Přeložil Petr Kolář.)
188
Srov. GRAUS, F.: Volk, Herrscher und Heiliger…, s. 82.
50
Druhým nejčastějším typem zázraků jsou v Eddiově vitě zázraky světelné. Podle
Andrého Feuilleta a Pierra Grelota je světlo „jedním ze základních biblických témat”;189
i
v tomto ohledu je tedy legenda plně ukotvena v biblických předobrazech. Je zřejmé, že symbol
světla a jasu celou legendu rámuje: jak jsme již ukázali, v první kapitole je ohněm uchvácen
dům, v němž Wilfrid přichází na svět (VW I), světelným zázrakem se legenda také uzavírá,
neboť v den výročí Wilfridovy smrti se na obloze objeví světelný oblouk, oklopující celý klášter
(VW LXVIII). O typologii hořícího domu jsme se již zmínili, jako předobraz světelného
oblouku patrně posloužil motiv duhy – smlouvy mezi Bohem a Noemem (Gen 9, 12–16). V
legendě jde také o smlouvu, zpečetěnou nezvyklým světelným úkazem, smlouvu zaručující
Wilfridovu blízkost a ochranu jeho bratří. Světelné zázraky legendu nejen rámují, ale spojují tři
důležitá místa: kromě zmíněných dvou na počátku a na konci je to ještě obraz temné kobky,
v níž je Wilfrid vězněn, která se zázračně rozzáří neobyčejným jasem (VW XXXVI). Tato
zázračná záře je důkazem Boží blízkosti a pomoci pro vězněného. Důležitý je zde protiklad
temnoty jako symbolu zla, neštěstí, trestu a zatracení, a světla, symbolu Boha, Krista, života
věčného a svatosti. Funkcí těchto i dalších zázraků je oslava světce jako „thaumaturga“ –
vykonavatele zázračných znamení.190
Jinou funkci má zázračné vítězství v zápasu s pohany v Selsey v kapitole XIII. Biskup
Wilfrid je vylíčen jako neúnavný misionář a jeho cílem je evangelizovat jedno z posledních
pohanských území v Británii. Jeho zázračné vítězství nad převahou pohanů vychází z několika
biblických předobrazů, na něž hagiograf explicitně poukazuje: početný dav pohanů je
připodobněn k midjánskému vojsku (Sd 6), a náčelník pohanů je přirovnán k Bileámovi, který
měl Božímu lidu zlořečit (Nu 22–23). Naopak jeden z Wilfridových druhů, který vystřelí kámen
z praku a usmrtí pohanského čaroděje, je přirovnán k Davidovi, který tímto způsobem skolil
Goliáše (1S 17,49–50). Wilfridovi druhové jsou chráněni jako Gedeonovo vojsko (Dt 34,7).
Wilfridovým biblickým vzorem je Mojžíš – stejně jako Mojžíš se neúnavně modlí k Bohu a
vyprošuje Boží pomoc, ruce má pozvednuté k nebi a modlí se spolu se svými kněžími (Ex 17,8–
13). Tento zázrak tedy zjevně posiluje renomé Wilfrida – misionáře, naplňujícího biblické
typy.191
O dalších zázracích je detailně pojednáno ve třetí kapitole této práce.
189
FEUILLET, A.; GRELOT, P. „Světlo & temnoty“. In DUPLACY, J. − GEORGE, A. − GRELOT, P. − GUILLET, J. −
LACAN, M. F.− LÉON-DUFOUR, X.: Slovník biblické teologie. Řím: Velehrad – Křesťanská akademie, 1991, s. 495.
190
Srov. GRAUS, F.: Volk, Herrscher und Heiliger…, s. 87.
191
František Graus uvádí ještě další funkci zázraků, a to vysvětlit a zdůraznit jevy v přírodě a propůjčit křesťanské
zasvěcení dříve uctívaným pramenům nebo stromům (stopy svatých v kameni či skále). Srov. GRAUS, F.: Volk,
Herrscher und Heiliger…, s. 87.
51
Dosud jsme se zabývali biblickými zázraky ve Vita Wilfridi. Dodejme ještě jeden, který
biblické pozadí postrádá. Řeč je o uhašení požáru kláštera v Oundle, které Wilfrid způsobí po
své smrti. Požár se nezadržitelně šíří, nečekaně však uhasne na místě, kam byla vylita voda po
omytí Wilfridova těla. Podobně Wilfrid zabrání požáru domu, v němž zemřel (VW LXVII).192
Tento zázrak má ještě vystupňované pokračování: mladíci, kteří chtějí požár způsobit, jsou za
trest oslepeni a pobiti nepřáteli a Wilfridův zázrak se pro ně tedy stává trestem či odplatou.
Pomocí zázraku tu dochází k zadostiučinění za křivdy, které světec zakusil za svého života.
Takovouto funkci hagiografie nazývá Graus funkcí společenskou.193
Nyní se zmiňme ještě o jednom typu zázraků, který je velmi často zastoupen
v legendách o svatém Cuthbertovi a který v Eddiově vitě úplně chybí. Jde o typ zázračného
nasycení, které se ve většině příkladů opírá o biblické předobrazy.194
Funkcí těchto zázraků je
jednak zobrazit světce jako napodobitele Kristova jednání a jednak povzbudit čtenáře či
posluchače legendy k pevné víře a důvěře v Boží pomoc. Ačkoli Cuthbert prochází
neobydlenými kraji a není jídlem předem vybaven, po Kristově vzoru nachází pokrm sám (VCA
II/4, VCP 11), či prostřednictvím něčí pomoci – svého koně (VCA I/6, VCP 5), anděla (VCA
II/2, VCP 7) či orla (VCA II/5, VCP 12). Ačkoli schéma zázračného nasycení je vždy stejné –
předchází mu modlitba a povzbuzení k vytrvalosti, pokrm má výbornou vůni a chuť – a
hagiograf navíc na biblické předobrazy explicitně poukazuje, pozadí těchto zázraků je barvitě
vylíčeno a má mnoho variací: jednou Cuthbert se svým koněm najde přístřeší a ochranu před
bouří v pastevecké chatrči a ze slámy na střeše, kterou se občerství jeho kůň, vypadne bochník
chleba a kus masa, jindy dostává čerstvý chléb od anděla, kterého pokládá za pocestného, a
jindy přinese jemu a chlapci, který jej provází, velkou rybu k snědku orlice. Zajímavá je
Cuthbertova pobídka chlapci: Cur piscatori nostro ieiunanti partem ad vescendum non dedisti?
(VCA II/5) a na stejném místě v Bedově legendě: Quare ministrae suam partem non dedisti?
Seca citius medium, et illi partem quam nobis ministrando meretur remitte (VCP 12). (Jak bývá
v legendách tohoto období běžné, došlo k záměně přivlastňovacích jmen suam a eius.) Kromě
těchto typů zázraků se v cuthbertovských legendách vyskytují ještě zázraky proroctví blížící se
události a také další zázraky mající předobraz v Bibli – zázračné vytrysknutí vody ze skály
(VCA III/3, VCP 18) či proměnění vody ve víno (VCP 35).
192
Obdobné zázraky, kdy světec zabrání šíření požáru najdeme také ve Vita Cuthbertianonyma a Vita Cuthberti
prosaica. Srov. VCA II/6, 7; VCP 13, 14.
193
Srov. GRAUS, F.: Volk, Herrscher und Heiliger…, s. 87.
194
Např. nasycení Izrealitů na poušti (Ex 16); rozmnožení chleba (Mt 14, 15–21); nasycení zástupu na poušti (Mt
15, 32–38).
52
Na závěr podkapitoly o zázracích se krátce zmiňme o tom, jak oba hagiografové legend
o svatém Cuthbertovi pojednávají tytéž zázraky. Jak je patrno, obě legendy jsou spíš řetězcem
zázraků než souvislou narací Cuthbertova života. S několika drobnými výjimkami je valná
většina zázraků zaznamenána v obou legendách, a to velmi podobně, v mnoha případech
dokonce podobnými slovy. Výrazná typizace je pochopitelná – je logickým důsledkem toho,
že hagiograf byl při výběru zázraků limitován jednak biblickými vzory, jednak tím, co bylo
obecně za zázrak považováno.195
Jako příklad shody v líčení uveďme uzdravení manželky
správce Hildmera z moci zlého ducha v anonymní vitě II/8 a Bedově legendě v kapitole 15.
Hildmer se bojí přiznat, že žena je v moci zlého ducha, neboť bývala čistotná a ctnostná a pevné
víry; teď však frendens dentibus gemitum lacrimabilem emittebat, a popsána je jako horribiliter
redacta et inpudenter confracta et saliva polluta. Anonymní hagiograf předesílá, že Hildmer
nepochopil, že takovému pokušení bývají často vystaveni právě křesťané. Ve Vita Cuthberti
prosaica je událost popsána podobně: stridendo dentibus, uoces miserabiles emittendo, brachia
uel caetera sui corporis membra in diuersa raptando, non minimum cunctis intuentibus uel
audientibus incuteret horrorem. V obou případech hagiografové líčí stav ženy velmi
expresivně, aby tím působivěji vyznělo její uzdravení, které Cuthbert prorokuje cestou
k Hildmerově domu: žena bude uzdravena dotykem uzdy jeho koně. V Bedově legendě
Cuthbert Hildmera poučuje, že Bůh sesílá takové trápení nejen na lidi zlé, ale také lidi
spravedlivé a s pevnou vírou.
Na druhou stranu, jisté rozdíly v líčení zázraků jsou patrné: někdy se liší kontext, jindy
je důraz kladen na různé aspekty. Zázračné nasycení svatého Cuthberta a jeho dvou bratří na
misijní cestě do království Piktů ve Vita Cuthberti anonyma II/4 má přesné časové určení:
zázrak se odehrává o slavnosti Zjevení Páně (dies Epiphanie). Cuthbert pronáší prorocká slova
o Boží pomoci, neboť Bůh jim jistě neodepře pomoc při obstarání pokrmu k oslavě dne, v němž
se slaví klanění Tří králů, křest Páně a svatba v Káně Galilejské. Událost je typologicky pevně
podložena. Cuthbert se před pronesením proroctví o samotě modlí na mořském břehu jako Ježíš
o samotě na břehu Genezaretského jezera (Mt 14,13); bratry povzbuzuje Ježíšovými slovy:
Petite et dabitur uobis… (Mat 7, 7); bratři posléze nacházejí na břehu tři kusy delfíního masa,
o kterých Cuthbert prorokuje, že jim budou stačit na tři dny, kdy v okolí bude zuřit bouře, po
třech dnech se obloha vyjasní (Ježíš v hrobě, třetího dne vzkříšen). Závěr kapitoly je doplněn
biblickými aluzemi na Eliášovo zázračné nasycení v poušti (1 Kr 17, 6) a Petrovo proroctví o
bouři na moři (Sk 27).
195
Srov. GRAUS, F.: Volk, Herrscher und Heiliger…, s. 79.
53
Ve Vita Cuthberti prosaica v kapitole 11 je obdobná příhoda rovněž situována do
slavnosti Zjevení Páně (sacratissima dominicae apparitionis dies). Ostatní biblické události
(Křest Páně či svatba v Káně Galilejské) však v textu zmíněny nejsou. Rovněž se liší biblické
aluze – pomoc v těžké situaci jim neodepře Bůh, který otevřel svému lidu cestu Rudým mořem
(Ex 14) a sytil jej na poušti (Ex 16). Zajímavé také je, že aluzi na Eliášovo nasycení Beda
používá na úplně jiném místě legendy (VCP 5).
Některé zázraky jsou v obou legendách vylíčeny podobně a v podobném rozsahu, avšak
v Bedově podání je uvádí či na ně navazuje exkurs: v Bedově legendě v kapitole 2 je Cuthbert
vyléčen andělem sedícím na koni a Beda podtrhuje hodnověrnost tohoto úkazu tím, že
poukazuje na biblické místo (2 Mak); šestnáctá kapitola, věnovaná Cuthbertovu biskupskému
působení, je uvedena delším exkursem o klášteru Lindsifarne jakožto sídle biskupa. Beda začíná
svůj exkurs v historii, kdy se prvním biskupem stal Aidan, který byl zároveň mnichem a žil
monastickým životem s dalšími kleriky všech církevních hodností. Tuto skutečnost odůvodňuje
tím, že tento způsob ustanovil už papež Řehoř Veliký, který do Anglie vyslal kněze Augustina.
Součástí exkurzu je i parafráze úryvku z Historia ecclesiastica I, 27. Uveďme ještě jeden
příklad Bedova exkursu. Ve Vita Cuthberti prosaica (kap. 13 a 14), kde je vylíčeno Cuthbertovo
zázračné uhašení falešného i skutečného požáru, je toto téma rozvito alegorickým výkladem
obou zázraků a výzvou, aby čtenáři a posluchači legendy doufali v Boží lásku, která je ochrání
jak od ohně neřestí, tak od plamenů trestu v budoucnu. Rozličné exkurzy, které v anonymní
legendě chybí, svědčí o Bedově erudici na poli historiografie i exegeze.
Ještě jeden zásadní rozdíl vyplývá ze srovnání obou cuthbertovských legend: ve Vita
Cuthberti prosaica (kap. 3), jejíž téma se vyskytuje výlučně v Bedově legendě, působí Cuthbert
zázračné utišení bouře a vichřice, které vede k záchraně mnichů plavících se na řece. Zásadní
je, že svědky této události jsou prostí lidé, kteří opovrhují novým způsobem klášterního života
mnichů. Zda jde o pohany či zastánce irské praxe, není jasné: (uulgaris turba non modica)
coepit irridere uitam conuersationis eorum, quasi merito talia paterentur, qui communia
mortalium iura spernentes, noua et ignota darent statuta uiuendi (VCP 3). Cuthbertův zázrak
tak slouží ke změně smýšlení těchto lidí. Tento rys legendy v anonymní vitě chybí.
Všem třem legendám je společné uvedení autorit, od kterých se hagiografové o
zázracích dozvěděli. Ve Vita Wilfridi je svědkem většiny událostí Eddius Stephanus sám a
v takovém případě na svědectví neodkazuje. V několika případech uvádí jména svědků
zázraku, např. správce Hocca (XVIII), abatyše Aebbe (XXXVII), kněz Tatberht (LXV), či
řeholní bratři z kláštera v Riponu (LXVIII). V cuthbertovských legendách jde nejčastěji o
kněze Herefrida, kterému je Bedou dokonce do úst vložena zpráva o posledních dnech
54
Cuthbertova pozemského života v kapitolách 37 a 38. Důvěryhodnost v zázraky je posílena
uvedením jména jejich svědka: biskup Trumwine (VCP 1) či kněz Sigfrid (VCP 6), případně
uvedením autority starší hagiografie – Possidiova Vita s. Augustini (VCP 38), Řehořovy
Dialogi (VCP 14). Na jiném místě dodává Beda hodnověrnost zázraku konstatováním, že prostý
člověk by si takovou příhodu sám nemohl vymyslet.196
II. 3. Shrnutí hagiografických rysů legend Vita Wilfridi, anonymní Vita Cuthberti a Bedovy
Vita Cuthberti prosaica
Závěrem lze říci, že všechny sledované legendy obsahují ustálená místa (topoi), i když
v různém rozsahu. Zmínila jsem místa typická pro vylíčení světcova života - narození, které je
ve Vita Wilfridi předem oznámeno zázračným úkazem, dětství, obrácení, schématizovaný výčet
vynikajících vlastností světce, smrt, péči o tělo zesnulého a jeho pohřbení. Dalšími klíčovými
místy legendy jsou zázraky, které světec na sobě zakusil či které konal během svého života, a
zejména zázraky posmrtné. Z analýzy vyplývá, že počet zázraků v obou legendách o svatém
Cuthbertovi je výrazně vyšší než ve Vita Wilfridi. Ačkoli většina zázraků má biblické vzory,
hagiografové zacházejí s tématy zázraků volněji a obohacují je např. o zvířecí a přírodní prvky
(zázračná nasycení, mořští živočichové Cuthberta zahřívají, ptáci mu přinesou lůj k čištění bot,
moře mu pomůže při stavbě obydlí). Potvrdilo se, že biblické zázraky jsou více stereotypní než
zázraky nebiblické,197
např. zázračná uzdravení. Posmrtné zázraky se omezují výhradně na
uzdravování, jehož schéma se opírá o biblické typy apoštolů; prostředky, které jsou k uzdravení
potřeba, jsou však rozličné.
Naopak ve Vita Wilfridi, jejíž důležitým úkolem bylo Wilfridovu osobnost obhájit, je
důraz kladen na jeho příkladný život – vynikající vlastnosti světce, vůli a schopnost se vzdělávat
v církevní nauce i římské praxi – a kariéru – pastorační činnnost, misijní úspěchy i budování
sítě Wilfridových klášterů. To je důvodem nižšího počtu zázraků, které hagiograf do legendy
zahrnul. Podstatné je, že většina zaznamenaných zázraků, které se udály za jeho života, má
jasný biblický předobraz a patří k obvyklé výbavě legend. Od biblických vzorů se autor
odpoutal až při líčení některých posmrtných zázraků. To, že Vita Wilfridi obsahuje konvenční
strukturu legendy, opírající se pevně o jednotlivá ustálená místa – topoi, i to, že uvádí mnoho
196
ab uno ipsorum rusticae simplicitatis uiro et simulandi prorsus ignaro coram multis sepe assidentibus audisse
(VCP 3).
197
Srov. GRAUS, F.: Volk, Herrscher und Heiliger…, s. 86.
55
biblických citací, parafrází a odkazů, svědčí o jejím oprávněném místě mezi ranými anglolatinskými
hagiografickými texty. Co ji však od obou legend o svatém Cuthbertovi výrazně
odlišuje, je charakter vity jako narativního celku, ne výčtu jednotlivých zázraků.
56
III. Typologický rozbor Vita Wilfridi
Pojem typologie, či přesněji teologická typologie, je podle Fridricha Ohlyho biblickoexegetická
metoda, která „spočívá ve společném pohledu na dvě skutečnosti, z nichž jedna je
ze Starého a druhá z Nového zákona,“198
a jsou spojeny tak, že se navzájem osvětlují a z jejich
spojení vyplývá významová souvislost. Tyto skutečnosti Ohly nazývá Typus (Vorprägung) a
Antitypus (Ausprägung). Podobně charakterizuje vztah mezi starozákonním typem a
novozákonním antitypem kanadský literární vědec Northrop Frye: typ a antityp v žádném
případě nestojí proti sobě v pozici protikladů, nýbrž protějšků, které mají podobné rysy,
vlastnosti, či jsou postaveny do podobné situace.199
Ohly dodává, že vztah typu a antitypu
spočívá v podobnosti, na níž se znázorňuje shodné i rozdílné. V antitypu jde navíc o
kvalitativně vyšší skutečnost. Jako příklad užívá scénu, kdy Mojžíš vyvýšil hada na kůl, což
mělo přinést záchranu Izraelitům na poušti. Tento předobraz je pak v Novém zákoně naplněn v
Kristově ukřižování, které přináší spásu všemu lidstvu.200
Termín typos, latinsky figura či forma, používá už apoštol Pavel: [Adam] qui est forma
futuri (Rom 5, 14);201
haec autem in figura facta sunt nostri (1Co 10, 6).202
Antityp lze
definovat jako naplnění, uskutečnění toho, co je ve Starém zákoně nazančeno.203
Podle
Fridricha Ohlyho je typologie kristocentrická, období typů je tedy předkristovské a období
antitypů pokristovské.204
Northrop Frye pojímá typologii poněkud šířeji jako řečnickou figuru,
která „se pohybuje v čase. Typ existuje v minulosti a antityp v přítomnosti, nebo typ
v přítomnosti a antityp v budoucnosti.“205
V tomto smyslu je možno typologii aplikovat také na
hagiografii. Podobně jako starozákonní předobrazy nastiňují novozákonní postavy či události a
ty jsou naplněním starozákonních předobrazů, stávají se prvotní křesťané předobrazy
pozdějších generací křesťanů. Jedním z úkolů hagiografie je tedy poskytnout vzor světce
198
OHLY, F.: „Typologie als Denkform des Geschichtsbeschreibung“, s. 446.
199
Srov. FRYE, N. − LEE, A. A. (ed.): The Great Code, s. 98.
200
Srov. OHLY, F.: „Typologie als Denkform des Geschichtsbeschreibung“, s. 451.
201
Srov. „Adam je protějšek toho, který měl přijít,“ (Ř 5, 14). Latinský text Bible a zkratky biblických knih
v odkazech jsou citovány podle biblické konkordance Vulgaty přístupné online na
http://www.intratext.com/ixt/LAT0001/, český text včetně zkratek biblických knih v odkazech podle Českého
ekumenického překladu Bible.
202
„To vše se stalo jako předobraz pro nás.“ 1K 10,6 – překlad dle poznámky k uvedenému verši.
203
Srov. FRYE, N. − LEE, A. A. (ed.): The Great Code, s. 98.
204
Srov. OHLY, F.: „Typologie als Denkform des Geschichtsbeschreibung“, s. 449.
205
„Typology is a figure of speech that moves in time: the type exists in the past and the antitype in the present,
ort he type exists in the present and the antitype in the future.“ FRYE, N. − LEE, A. A. (ed.): The Great Code, s. 99.
57
k následování pro čtenáře a posluchače legendy. Typem však nemusí být pouze postava; může
to být i místo či událost.206
Vita Wilfridi je specifická užitím velkého počtu biblických paralel, aluzí, citací a
parafrází. W. T. Foley tvrdí, že, „explicitní i implicitní odkazy na tyto biblické typy jsou
optikou, skrze niž Stephanus nahlíží a interpretuje Wilfridův život.“207
Vzorovým příkladem
toho, jak jsou v legendě užity biblické typy, je kapitola XXXV. Ústy biskupa Wilfrida
povzbuzuje Eddius Stephanus k následování a naplňování biblických předobrazů. Uvádí
čtenáře do situace, kdy Wilfridovi stoupenci zažívají hluboké zklamání. Poté, co se biskup vrátil
od papežského stolce, kde byl papežskou synodou ospravedlněn a byl mu přiznán oprávněný
nárok na biskupský stolec v Yorku i na všechen jeho majetek, král Ecgfrith dekrety papežského
stolce odmítl a biskupa Wilfrida nechal uvěznit. V této situaci Wilfrid podněcuje své stoupence
k tomu, aby se nechali povzbudit strozákonními i novozákonními předobrazy a naplňovali je.
Ačkoli podle Eddia Stephana Izraelité ve Starém zákoně putovali 400 let (!) de gente in gentem
et de regno ad populum alterum (VW XXXV),208
než mohli vejít do zaslíbené země, a ačkoli
byli významní proroci jako Mojžíš a Áron, pronásledováni, stále měli naději v Boží zaslíbení.
A dále, ačkoli byl Ježíš Kristus Židy ukřižován a jeho učedníci roztroušeni po celém světě, mají
Krista následovat. Ani Wilfridovi následovníci nemají zapomínat na povzbuzení, které jim dává
v listu Židům apoštol Pavel (Žd 12, 5–6), ale mají svůj běh dokončit. Vzniká tu tedy řada typů
a antitypů, které samy se stávají typy: putování Židů do zaslíbené země a zkoušky, kterými
procházejí Mojžíš a Áron, jsou typy novozákonních událostí Kristova ukřižování a roztroušení
učedníků. Tyto události jsou pak naplněny ve Wilfridově pronásledování a zkouškách
Wilfridových stoupenců. Všechny tyto obrazy pojí naděje v Boží pomoc a péči. Kapitola
XXXV je tedy vynikajícím příkladem toho, jak spolu starozákonní a novozákonní typy a
antitypy souvisejí a jak lze tento vzájemný vztah projektovat až do raně středověké legendy.
V první části legendy Vita Wilfridi, která líčí Wilfridovo vyvolení a povolání, tedy v
kapitolách I–XXIII, je biblických předobrazů Wilfrida mnoho. Mark D. Laynesmith uvádí, že
dvaadvacet starozákonních postav explicitně jmenovaných ve Vita Wilfridi, se vyskytuje právě
v první části.209
Jsou jimi významné postavy jako Samuel, Jákob, David, Mojžíš či Gedeon.
Jako typy se objevují i některé novozákonní postavy, jako Jan Křtitel, apoštol a evangelista Jan
206
Srov. OHLY, F.: „Typologie als Denkform des Geschichtsbeschreibung“. s. 452.
207
„Stephen’s many explicit and implied references to these biblical types are the prisms through which he beholds
and interprets Wilfrid’s life.“ FOLEY, W. T.: Images of Sanctity, s. 22.
208
Dále srov. Psa 104,13.
209
Srov. LAYNESMITH, M. D.: „Stephen of Ripon and the Bible: allegorical and typological interpretations of the
Life of St Wilfrid“. In: Early Medieval Europe, vol. 9, no. 2, Oxford and Malden: Blackwell Publishers Ltd., 2000,
s. 168.
58
a zejména apoštol Pavel. Druhá část, která obsahuje kapitoly XXIV–LXVIII a líčí Wilfridův
boj s církevní i světskou autoritou a jeho oslavení, odkazuje na biblické postavy v daleko menší
míře. Tato část je Eddiem Stephanem pojata více historiograficky, neboť je v ní dán podstatný
prostor líčení Wilfridových obhajob a vyjádřením apoštolské synody.210
Jak se shodují
Laynesmith a Foley, v první části legendy je dominantním typem starozákonní prorok, v druhé
části jsou pak Wilfridovými typy apoštolové, zejména sv. Pavel.211
Aluze na některé postavy
se však vyskytují v obou částech. Pokusme se na základě analýzy typologie zjistit, které
starozákonní i novozákonní typy se staly předobrazem biskupa Wilfrida a jak biblické
předobrazy naplňují také další postavy Vita Wilfridi.
III 1. Starozákonní a novozákonní typy biskupa Wilfrida
Wilfridovo narození je ohlášeno zázrakem hořícího domu. Tento obraz má několik souvislostí
s různými biblickými místy, na něž autor poukazuje. Předobrazem je biblická scéna (Ex 3, 2),
v níž Mojžíš spatřuje hořící keř, ačkoli Eddius Stephanus Mojžíše explicitně nejmenuje.
Podobně jako v uvedené starozákonní scéně oheň dům nestravuje. Stává se znamením, že na
svět přichází Boží vyvolený. O vyvolení, zasvěcení a poslání také hovoří následující verš
z Jeremiáše: Priusquam te formarem in utero, novi te; et antequam exires de vulva sanctificavi
te; prophetamque in gentibus posui te (Jer 1, 5). Jasně je tedy sděleno, že Wilfridovým posláním
bude stát se prorokem mezi národy.
Další souvislost lze vidět mezi zázrakem hořícího domu a citovaným veršem z Pavlova
listu Židům: Deus ignis est, consumens [peccatores et illuminans iustos] (parafráze Heb 12,
29). Tento verš, který je oproti původnímu biblickému znění rozveden, má pro obsah legendy
velký význam: první část – consumens peccatores – zřejmě nastiňuje Wilfridův boj proti
hříšníkům, kterými mohou být míněni nejen zastánci irské tradice, ale také světské a církevní
autority, jež Wilfridovi kladou překážky v jeho biskupské službě. Druhá část verše – illuminans
iustos – pak poukazuje na spravedlivé, a tedy jistě i na Wilfrida a Wilfridovy druhy, kteří
v rozličných bojích nakonec s Boží pomocí vítězí. Třetí souvislost s ohněm, kterým dům hoří,
je možno spatřit ve světle parafráze novozákonního verše Mat 5, 15, příp. Luc 11, 33: světlo
210
Primárně však nešlo o historiografickou funkci legendy. Zanedbatelná není ani apologetická funkce legendy,
kdy se pisatel snaží ospravedlnit život sv. Wilfrida. Kromě toho měla Vita Wilfridi jistě i reprezentativní úlohu,
neboť klášterní komunitě v Riponu měla legenda o životě jejího zakladatele přinést větší prestiž.
211
Srov. LAYNESMITH, M. D.: „Stephen of Ripon and the Bible…“, s. 169, 175; FOLEY, W. T.: Images of Sanctity,
s. 40–41.
59
lampy má být umístěno na svícen, ne pod nádobu. Právě biskup Wilfrid je s tímto pravým
světlem ztotožňován. Jak je patrné, první kapitola je na typologii velmi bohatá a je vystavěna
tak, aby nastínila linii a strukturu vity.
Wilfridovo povolání (VW II, III) je založeno na typu SZ proroka Samuela. Podobně,
jako se Samuelovi dostalo prorockého pověření (1S 3, 20), i Wilfrid, jak bylo řečeno, se má stát
prorokem. Jeho povolání je podobně utvrzeno požehnáním, které dostal Samuel, když sloužil
knězi Elímu. Na něm má Wilfrid účast díky svojí službě Bohu. Na své povolání odpovídá, jako
řada starozákonních proroků, změnou svého dosavadního života.212
Kromě Božího požehnání
dostává také otcovské požehnání. Tato scéna je připodobněna k Izákovu požehnání Jákobovi
(Gn 27). Jákob poté odchází ke strýci Lábanovi do Cháranu, aby mohl vykonat, k čemu byl
povolán. Stejně tak se Wilfrid vydává na cestu z otcovského domu ke královně Eanfled, aby
odtud pokračoval do Canterbury ke králi Erconberhtovi a dále do Říma, který je pro jeho
povolání klíčovým místem.
Na paralelu s Jákobem se poukazuje opět v kapitole LXV, kde je biblickým vzorem
Jákoba inspirována scéna Wilfridova požehnání bratřím před jeho smrtí. Podobně jako Jákob
žehná před smrtí svým synům (Gn 48, 15; 49, 28), žehná i Wilfrid svým bratřím (VW LXV).
Důležité je zmínit, že své bratry před smrtí zajistil také materiálně. Svůj poklad rozdělil na čtyři
části a jednu z nich věnoval představeným klášerů v Riponu a Hexhamu k tomu, aby si mohli
zajistit přízeň králů a biskupů. Je zřejmé, že se do tohoto symbolického aktu promítá dobrá
znalost tehdejší politické situace a Wilfridovy osobní zkušenosti.
Ve čtvrté kapitole je Wilfrid připodobněn k další velmi významné starozákonní postavě
– Abrahamovi. Stejně jako Abraham (tehdy ještě Abram) opouští svou zemi a dům svého otce
(Gn 12,1) dle Božího pokynu, aby došel do země přislíbené Bohem, Wilfrid opouští biskupa
Dalfina, který je mu téměř otcem, aby splnil svůj slib daný Bohu: že dojde do Říma (paralela
k zaslíbené zemi a k Jeruzalému) a vzdělá národ Anglů v římské nauce. Jde o jednu z mnoha
narážek na Wilfridovo poslání přinést do Británie římský způsob křesťanství.
Na několika místech je Wilfrid antitypem krále Davida. V první řadě jde o Boží
vyvolení. Podobně jako byl David vyvolen a pomazán na krále (1S 16, 12–13), v deváté
kapitole je Wilfrid Bohem vyvolen, aby se stal knězem. Děje se tak prostřednictvím franckého
biskupa Agilberhta, který o Wilfridových kvalitách prorocky promlouvá, a podobně jako
Samuel pomazal Davida na krále, Wilfrida vysvětí na kněze. Stejně jako vyvolený král je
Wilfrid obdařen mnoha dary – duchovními, včetně daru prorockého, i materiálními. V sedmé
212
Srov. GUILLET, J.: „Vyvolení“. In DUPLACY, J. − GEORGE, A. − GRELOT, P. − GUILLET, J. − LACAN, M. F.−
LÉON-DUFOUR, X.: Slovník biblické teologie. Řím: Velehrad – Křesťanská akademie, 1991, s. 574.
60
kapitole je Wilfridovo přátelství s králem Alhfrithem připodobněno k pevnému přátelství a
vzájemné smlouvě mezi Davidem a Jónatanem (1S 20, 16–17). Podobně jako je Jónatan synem
krále Saula, Alhfrith je synem krále Oswiu, spolu s nímž vládne. Jako v uvedené biblické scéně
Jónatan zavazuje Davida přísahou vzájemného přátelství a přízně, tak i král Alhfrith zavazuje
přísahou Wilfrida, aby zůstal v jeho království a kázal slovo Boží. Slovy o propojení Wilfridovy
a Alhfrithovy duše je zdůrazněna jejich vzájemná bratrská láska.
Potřetí je Wilfrid přirovnán ke králi Davidovi, když je nezákonně připraven o biskupský
stolec, na nějž je arcibiskupem Theodorem dosazen biskup Chad. Stejně jako biblický David
neodplatil Saulovi zlem (1S 24, 4–8), ani Wilfrid se nezachoval k biskupu Chadovi zle, nýbrž
navrhl jeho ustanovení biskupem v Lichfieldu, kde byl nově vytvořen biskupský stolec.
Zmíněna je biblická citace: Non mittam manum meam in christum Domini (1Sa 24, 7). Oním
pomazaným je míněn král Saul, který, ač se dopouští zlé věci, přesto je Boží vyvolený. Také ve
Vita Wilfridi je tímto pomazaným biskup Chad, který je vysvěcen na biskupa, leč nezákonně
ustanoven na Wilfridův biskupský stolec v Yorku.
Podle Marka D. Laynesmitha nejsou tyto tři starozákonní typy vybrány nahodile.
Samuel, Jákob i David nahradili v biblických dějinách předchozí náboženskou či politickou
autoritu: Samuel kněze Elího, Jákob Izáka a David Saula. Všichni tři jsou tedy vhodnými
předobrazy biskupa Wilfrida, který jako průkopník římského způsobu křesťanství o svůj
biskupský stolec a o ustanovení nové církve v Northumbrii musí bojovat se stoupenci starší
iroskotské tradice.213
Velmi důležitým Wilfridovým biblickým vzorem je Mojžíš. Ačkoli na paralelu
s vyvoleným dítětem Eddius explicitně nepoukazuje, jak Mojžíš, tak Wilfrid jsou vyvoleni už
jako děti.214
Explicitně je k Mojžíšovi Wilfrid připodobněn na dvou místech. V sedmnácté
kapitole staví biskup baziliku v Riponu. Z pohledu typologie je Riponu přikládán zvláštní
význam tím, že pouze v kapitole XVII je Wilfrid přirovnán k tak významné starozákonní
postavě. V kapitole XVI a XX, jež se zabývají opravou chrámu v Yorku a stavbou kostela
v Hexhamu, tento biblický typ chybí. O důležitosti baziliky v Riponu svědčí skutečnost, že se
stala místem odpočinku Wilfridových ostatků, a klášterní komunitě, která kolem baziliky
vznikla, byla věnována i Vita Wilfridi. Podobně jako Mojžíš staví svatyni podle Hospodinových
pokynů, které dostal na hoře Sinaj, biskup Wilfrid staví riponskou baziliku. Starozákonní
svatyně se stává místem Hospodinova přebývání na zemi;215
bazilika a klášter v Riponu je
213
Srov. LAYNESMITH, M. D.: „Stephen of Ripon and the Bible…“, s. 169–170.
214
Srov. Žd 11, 23.
215
Srov. DILLARD, R. B. – LONGMAN, T.: Úvod do Starého zákona. Praha: Návrat domů, 2003, s. 62.
61
místem, kam biskup Wilfrid přináší benediktinskou řeholi a římský způsob křesťanství.
Podobnost obou staveb je podtržena shodou použitého materiálu – zlata, stříbra a různých druhů
nachové látky: auro et argento purpuraque varia (VW XVII).216
Další paralelu lze vidět v líčení schrány na evangeliář de auro purissimo (VW XVII),
který biskup nechal pro baziliku v Riponu zhotovit, a archy úmluvy (Ex 28, 36; 37, 22; 39, 15).
Jako nejcennější předměty úcty je obojí uchováváno v svatyních. Styl popisu baziliky v Riponu
do jisté míry připomíná popis stavby jeruzalémského chrámu za krále Šalomouna. Některá
slovní spojení, která jsou k popisu stavby použita, mají biblický základ: polito lapide217
či variis
columnis et porticibus.218
Pasáž končí konstatováním, že biskup basilicam […] in altum erexit
et consummavit (VW XVII), které v podobném znění završuje popis stavby jeruzalémského
chrámu: aedificavit domum et consummavit eam (1Re 6, 9); igitur aedificavit Salomon domum
et comsummavit eam (1Re 6, 14).
Postava krále Šalomouna v biblické scéně posvěcení jeruzalémského chrámu je také
zmíněna jako předobraz biskupa Wilfrida při aktu posvěcení baziliky v Riponu. Ačkoli se obsah
Wilfridovy řeči velmi liší od Šalomounovy modlitby při posvěcení chrámu, věta uvozující tuto
scénu se zcela jistě o biblický vzor opírá: Stans itaque sanctus Wilfrithus episcopus ante altare
conversus ad populum (VW XVII); stetit autem Salomon ante altare Domini in conspectu
ecclesiae Israhel (1Re 8, 22). Posvěcení staveb je pak završeno ve Vita Wilfridi hostinou, která
trvá tři dny a tři noci, a ve Starém zákoně slavností trvající sedm a sedm, tedy čtrnáct dnů (VW
XVII; 1Re 8, 65).
Wilfridově stavební činnosti se věnuje také kapitola XXIII, která popisuje stavbu
kostela v Hexhamu. Třebaže je popis detailnější než v kapitole XVII, najdeme zde podobné
výrazy: politis lapidibus; columnis variis et porticibus multis; magnalia ornamenta […] de auro
et argento lapidibusque pretiosis; altaria purpura. Paralela se stavbou jeruzalémského chrámu
je zde opět patrná. Na základě Bedova alegorického výkladu stavby chrámu M. D. Laynesmith
interpretuje rekonstrukci kostela v Yorku v kapitole XVI alegoricky jako Wilfridovo budování
a reformu northumbrijské církve.219
Pro tuto interpretaci svědčí fakt, že líčení poničeného
kostela a jeho rekonstrukce vyznívá zcela jinak, než detailní popis nákladně budované baziliky
v Riponu. Zde, stejně jako v případě kostela v Hexhamu, je Eddiovým cílem spíše typologické
připodobnění k jeruzalémskému chrámu než alegorický výklad. O důležitosti baziliky i
216
Srov. Exo 26,1.
217
Srov. 1Ma 13,27; 1Re 7,10.
218
Srov. 1Re 6,3.
219
Srov. LAYNESMITH, M. D.: „Stephen of Ripon and the Bible…“, s. 173.
62
evangeliáře uloženého ve zdobné schráně svědčí i Beda Venerabilis,220
jak jsem zmínila v první
kapitole.
Srovnání s biblickými vzory se dále nabízí také v kapitole XIII, kde je líčen Wilfridův
zápas s pohany v Selsey. Autor legendy poukazuje na několik biblických scén: početný dav
pohanů je připodobněn k midjánskému vojsku, které počtem daleko převyšuje izraelské
bojovníky (Sd 6), náčelník pohanů je přirovnán k Bileámovi, který měl Božímu lidu zlořečit
(Nu 22–23), a shromáždění pohané jsou dle Eddia Stephana indurato corde cum Pharaone (VW
XIII).221
Naopak jeden z Wilfridových druhů, který vystřelí kámen z praku a usmrtí pohanského
čaroděje, je přirovnán k Davidovi, který tímto způsobem skolil Goliáše (1S 17, 49–50). Ač je
Wilfridových druhů daleko méně než pohanských bojovníků, jsou Hospodinem chráněni jako
Gedeonovo vojsko čítající 300 mužů proti zmíněné přesile Midjánců (Dt 34, 7). Také v této
kapitole je Wilfrid protějškem Mojžíše. Tentokrát je biblickým předobrazem scéna boje
Jozuova vojska proti Amálekovi. Wilfrid se podobně jako Mojžíš neúnavně modlí k Bohu a
vyprošuje Boží pomoc. Podobně jako má Mojžíš ruce pozvednuté k nebi za pomoci Árona a
Chúra, s rukama zdviženýma k nebi se modlí také Wilfrid spolu se svými kněžími (Ex 17, 8–
13).
V první části Vita Wilfridi se objevují také dvě scény, v nichž biskup Wilfrid křísí mrtvé
k životu a uzdravuje raněné. V obou kapitolách XVIII a XXIII se naplňuje starozákonní
předobraz scén, v nichž křísí mrtvé proroci Elijáš a Elíša. Oba tito proroci jsou tradičně
pokládáni za předobrazy Jana Křtitele a Ježíše, zřejmou paralelu lze vidět právě v uzdravování
nemocných a vzkříšení mrtvých.222
Proroci křísí mrtvé syny žen, které jim prokázaly nějakou
službu. V První knize královské jde o vzkříšení syna vdovy ze Sarepty (1Kr 17, 17–24), jejíž
víra zakolísala a prostřednictvím vzkříšení jejího syna je opět upevněna. V druhém případě (2Kr
4, 32–37) křísí prorok Elíša syna Šúnemanky, ženy velmi pevné víry, která neváhá kvůli
záchraně svého syna za prorokem vykonat dlouhou cestu a neodbytně na něj dotírá svými
prosbami, i když on sám zdánlivě otálí a posílá k mrtvému dítěti nejdříve pouze svého
služebníka.
Jak odráží scéna vzkříšení v kapitole XVIII obě tyto biblické scény? Událost vzkříšení
je zasazena do kapitoly, která popisuje, jak se Wilfrid věnuje biskupské službě – křtí a podobně
220
Uilfridus hic magnus requiescit corpore praesul,/ Hanc Domino qui aulam ductus pietatis amore / Fecit, et
eximio sacrauit nomine Petri, / Cui claues caeli Christus dedit arbiter orbis; / Atque auro ac Tyrio deuotus uestiit
ostro. / Quin etiam sublime crucis, radiante metallo, / Hic posuit tropaeum, nec non et quattuor auro / Scribi
euangelii praecepit in ordine libros; / Ac thecam e rutilo his condignam condidit auro. Historia ecclesiastica V,
19, par.13–14.
221
Srov. Exo 7,22; 7,13; 8,19.
222
Srov. DILLARD, R. B. – LONGMAN, T.: Úvod do Starého zákona, s. 156–157.
63
jako apoštolové vkládáním rukou uzdravuje nemocné (Sk 3,1–11; 9, 32–43). V jedné z vesnic
čeká žena, která v klíně schovává svého mrtvého prvorozeného syna. V naději, že jej biskup
uzdraví, mu jej ukáže. Wilfrid chvíli otálí a tím podněcuje ženino vyznání víry v Boží moc
prostřednictvím biskupa dítě vzkřísit a pokřtít. Žena se chová velmi neodbytně a neúnavně
objímá biskupovy nohy, čímž naplňuje předobraz ženy ze Šúnemu: genuflectens et pedes eius
amplectens, deosculavit lacrimisque amarissimis irrigavit (VW XVIII); cumque venisset ad
virum Dei in monte adprehendit pedes eius (2Re 4, 27), amaro animo (VW XVIII), anima enim
eius in amaritudine est (2Re 4, 27). Biskupovo vyčkávání vyprovokuje vyznání víry oné ženy,
která je navíc přirovnána k syrofenické ženě z Markova evangelia (Mk 7, 26). Jinou evangelijní
scénu připomíná drobně pozměněná biblická citace: credulitatem meam adiuva (VW XVIII).
Ta ve Vulgátě zní: incredulitatem meam adiuva (Mar 9, 23) a v evangeliu ji pronáší otec, jenž
se nachází v podobné situaci, prosí totiž o uzdravení svého syna. Žena zároveň zaslibuje syna
Bohu a biskupovi, když říká: tibi enim et Deo vivit (VW XVIII). Domnívám se, že v zaslíbení
je třeba vidět biblický předobraz v obětování syna darovaného či zachráněného Bohem, např.
(1S 1).
Modlitbou a položením biskupovy ruky na mrtvé tělo je pak dítě opět přivedeno
k životu, pokřtěno a vráceno matce. Žena odchází vázána slibem a příkazem chlapce ve věku
sedmi let přivést zpět k biskupu Wilfridovi, aby sloužil Bohu. Toto však, přemluvena svým
manželem, neudělá. Chlapce pak násilím přivede do kláštera v Riponu Wilfridův správce Hocca
a chlapec tam stráví zbytek svého života ve službě Bohu (VW XVIII). M. D. Laynesmith opět
nabízí alegorickou interpretaci tohoto zázračného vzkříšení jako vzkříšení celé northumbrijské
církve a posléze její „uloupení“ z Wilfridových rukou.223
Ačkoli poukazuje na rozvinutí tématu
v kapitole XXIV (biskup Wilfrid je připraven o biskupský stolec v Yorku, o kláštery v Riponu
a Hexhamu i o majetek a pozemky, které mu králové odkázali) tato interpretace se zdá být až
příliš násilná.
Druhý zázrak vzkříšení v kapitole XXIII líčí mladého muže, který je velmi těžce raněn
a umírá poté, co při stavbě kostela spadl z věže. Zde iniciativa k záchraně mladíka pochází od
biskupa samého. Ten vyzývá celou klášterní komunitu, aby se společně za jeho záchranu
modlila. Po biskupově modlitbě a požehnání se mladík probudí k životu a postupně se uzdraví
i ze všech zranění. Výslovně je poukázáno opět na proroky Elijáše a Elíšu, ale také na apoštola
Pavla. Podle Skutků apoštolů uzdravil mladíka jménem Eutychus, který vypadl z okna během
Pavlovy řeči (Sk 20, 9).
223
Srov. LAYNESMITH, M. D.: „Stephen of Ripon and the Bible…“, s. 179–181.
64
Dalším Wilfridovým starozákonním vzorem je Josef Egyptský. Paralela spočívá ve
dvou souvislostech: v kapitole XXXVII je biskup Wilfrid podobně jako Josef vyveden z vězení
(Gen 41, 14) a v kapitole XLII je biskup podobně jako Josef ustanoven nejvyšším správcem
krále Ceadwally. Eddius Stephanus poukazuje také na paralelu mezi faraónem a králem. Na
tomto místě je však faraon podán jako kladná postava na rozdíl od jiných aluzí (viz např. VW
XIII). Pro oba dva – Josefa i biskupa Wilfrida – je vzájemné přátelství prospěšné. Wilfrid byl
králem povolán z vyhnanství a Bohem opět vyzdvižen, aby naplňoval Boží zaslíbení, navíc
získal od Ceadwally mnoho pozemků a darů a Ceadwalla byl úspěšným vladařem – království
Wessex ochránil mečem jako vítěz v bitvách i smlouvami jako ochránce míru. Předobraz tohoto
navzájem prospěšného vztahu můžeme opět spatřit ve Starém zákoně (Gn 41,40nn.).
Zmiňme ještě jednu starozákonní postavu, která je Wilfridovým předobrazem. Vita
Wilfridi v kapitole LVI líčí setkání těžce nemocného biskupa Wilfrida s andělem Michaelem,
který Wilfridovi oznámí, že mu budou přidány čtyři roky života, podobně jako bylo patnáct let
přidáno králi Chizkijášovi (2 Kr 20, 1–6). Wilfridovi jsou roky přidány pro intercessione
sanctae Mariae genetricis Dei semperque virginis et pro subditorum […] lacrimis, ad aures
Domini pervenientibus (VW LVI). Wilfrid dostává čas k vybudování chrámu ke cti Panny
Marie. Ten sice během svého života už nepostaví, nicméně odkáže značnou část svého majetku
ve prospěch kostela Panny Marie, který Colgrave ztotožňuje s bazilikou Santa Maria Maggiore
v Římě.224
Králi Chizkijášovi je život prodloužen o patnáct let: V pro electione David patris
sui, alii autem V pro intercessione Esaiae prophetae in templo Dei, alii V pro regis ipsius
bonitate et ploratu ad parietem converso (VW LVI). I v tomto odůvodnění lze vidět mezi oběma
muži paralelu: za oba dva se přimlouvá významný přímluvce, oběma jsou léta přidána pro
nářek, kterým byla provázena úpěnlivá modlitba, oba se mohou pyšnit zásluhami a oba jsou
nakonec postupně uzdraveni.
Zatím jsme se zabývali nejvýznamnějšími starozákonními typy. Jak bylo uvedeno,
paralely je možno vidět také mezi postavou biskupa Wilfrida a novozákonními postavami,
zejména apoštoly. V kapitole XLI je Wilfrid nazván sanctus novus evangelista et baptista (VW
XLI), což jasně naznačuje, jaké je Wilfridovo poslání. V první části legendy byl Wilfrid
nazýván prorokem, v druhé části bývá častěji zobrazen jako apoštol a evangelista, který
podobně, jako apoštolové zažívali pronásledování ze strany císaře i představených synagogy,
je pronásledován králi i arcibiskupem Theodorem a některými biskupy.
224
COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid, s. 185. Předobrazem v této souvislosti mohl být i král David, který
také nestihl dostavěn jeruzalémský chrám a stavbu pak dokončil král Šalamoun.
65
Význačným novozákonním předobrazem je apoštol Pavel. V kapitole V je to paralela
mezi Wilfridovou cestou do Říma a cestou apoštola Pavla do Jeruzaléma (Ga 2, 1). Cílem
Pavlovy cesty, na niž se vydal na Boží pokyn, je šířit evangelium mezi národy. Také Wilfrid se
na cestu vydává pod vedením Božím a chce načerpat moudrost římské nauky, kterou by pak
mohl šířit mezi národy Británie. Je ztotožněn s pokorným plaménkem humillimus gentis
nostrae igniculus, který Bůh rozdmýchává, a přichází do Říma a finibus terrae audire
sapientiam [praesulum mundi] (VW V).225
Zde je ocitován biblický verš vztahující se k cestě
královny ze Sáby (či z jihu, dle Matoušova evangelia), která přichází za Šalamounem slyšet
jeho moudrost (Mt 12, 42; 1Kr 10, 1nn). Na pozadí Británie jako končiny země pak paralela
mezi Jeruzalémem a Římem ještě více vyniká.
Návratem z Říma do Británie se ve čtrnácté kapitole Wilfridovi, stejně jako apoštolu
Pavlovi v Efesu, otevřela cesta k hlásání evangelia sancto episcopo, sicut Paulo apostolo,
magnum ostium fidei, Deo adiuvante, apertum est (VW XIV, srov. 1Co 16, 9). Wilfrid se navrací
spolu se zpěváky Aeddim a Aeonou, s jejichž pomocí položí základ liturgického zpěvu podle
římské tradice, s řemeslníky z kontinentu a přináší s sebou řeholi svatého Benedikta.
V kapitole XXIV, která otevírá druhou část legendy, v níž je Wilfrid pronásledován, se
obrací o radu a posouzení k papežskému stolci, stejně jako se apoštol Pavel sine causa
dampnatus a Iudeis odvolal k císaři (Act 25, 11). Apoštol Pavel je také předobrazem scény,
v níž je biskup Wilfrid vězněn, zázračně mu však padají pouta (VW XXXVIII; Sk 16, 26).
Zřejmou paralelu v poslání obou postav je třeba spatřit v jejich misijním poslání. Biskup
Wilfrid při své druhé cestě do Říma se dostává do Fríska (VW XXVI), kde stráví určitý čas
v Aldgislově království a má příležitost k hlásání evangelia mezi pohany. Jeho působení je
provázeno nezvykle velkou úrodou a hojným rybolovem (zde je možno vidět paralelu
s Ježíšovým zázračným rybolovem) a vrcholí křtem mnoha tisíc lidí. Na Wilfridovo působení
ve Frísku navázal biskup Willibrord, původně mnich z kláštera v Riponu, který je znám jako
apoštol Fríska, a na tuto skutečnost poukazuje i biblická paralela s apoštolem Pavlem, který
v Prvním listu Korintským líčí podíl jednotlivců na šíření víry; ač je to Pavel, kdo položil
základ, na tomto základu staví jiný (1K 3, 10).
Dalším apoštolem, který je Wilfridovým předobrazem, je Petr. Ve dvanácté kapitole
Skutků apoštolů je Petr na Herodův rozkaz vězněn a posléze zázračně vysvobozen andělem
Páně. Na toto biblické místo se v legendě poukazuje ve třech kapitolách (XXV, XXXVI a
XXXVIII). V kapitole XXV je Wilfrid vysvobozen z rukou nepřátel, kteří jsou přirovnáni ke
225
Srov. rozšířenou citaci Mat 12, 42.
66
králi Herodovi. Ačkoli zde Petr není výslovně zmíněn, podle biblické aluze de manu Herodis
(Act 12, 11) legendista odkazuje na Petrovo vyznání víry po vyvedení z vězení. Explicitně je
tato biblická scéna zmíněna v kapitole XXXVI, v níž je vylíčena zázračná záře, jíž je ozářena
Wilfridova jindy temná kobka: lucem angelicae visitationis adhibere dignatus est (VW
XXXVI), a je uvedena citace Act 12, 7. V kapitole XXXVIII po Petrově vzoru Wilfridovi padají
z rukou i nohou pouta, protože jsou příliš volná. Jako předobraz zde patrně posloužila opět
zmíněná scéna Petrova vysvobození z vězení ve Skutcích apoštolů.
Zmiňme ještě jednoho apoštola, který je Wilfridovým vzorem. Je jím apoštol a
evangelista Jan. Obě místa zmiňující Jana Evangelistu odkazují na apokryfní spisy. V kapitole
VI se Wilfrid stává vyznavačem poté, co je svědkem popravy svého přítele, biskupa Dalfina.
Je zde přirovnán k apoštolu Janovi, který in dolio oleo fervente illaesus sedebat et venenum
mortiferum bibebat et nihil ei nocuit (VW VI). Podle poznámky Bertrama Colgrava
k uvedenému místu je obraz Jana ve vroucím oleji vzat z Tertullianova De praescriptionibus
adversos haereticos (36, 3) a obraz smrtícího jedu z De ortu et obitu sanctorum (7) Izidora ze
Sevilly.226
W. T. Foley se domnívá, že scénu Jana ve vroucím oleji i smrtelného jedu čerpal
Eddius Stephanus z apokryfních Skutků Janových, tzv. Pseudo-Abdiáše 5. 2 ze 6. století.227
Ze stejného pramene pravděpodobně pochází i druhá aluze na apoštola Jana z XLIV.
kapitoly Vita Wilfridi. Jan je zde vylíčen, jak se vrací z vyhnanství do Efesu. Podobně se i
biskup Wilfrid vrátil z vyhnanství, do nějž jej uvrhl král Ecgfrith, do Northumbrie za vlády
krále Aldfritha. Janův návrat do Efesu je opět zmíněn v Pseudo-Abdiáši.228
Poslední zmínka o
Janu Evangelistovi čerpá ze Zjevení Janova (Zj 1, 9 nn.). Jan je vyhnán císařem na ostrov
Patmos, kde uvidí magnalia Dei (VW XXXVII). Je paralelou k Wilfridovi střeženému ve
vězení. Krátce poté však také začne zažívat velké věci Boží, např. uzdraví manželku správce
vězení.
Dodejme ještě, že většina zmíněných starozákonních předobrazů jsou též Kristovými
předobrazy. Ačkoli biskup Wilfrid nikdy není připodobněn ke Kristu explicitně, některé
paralely zjevně kristovské jsou. Ve scéně, kde biskup zázračně uzdraví manželku správce
vězení, v němž je vězněn, je biblickým vzorem právě sám Ježíš a celá scéna je paralelou k
uzdravení Petrovy tchyně (Mk 1, 29–31). Též kapitola XXXVI je výmluvným příkladem
připodobnění ke Kristu, neboť líčí Wilfridovo zajetí a věznění. Jako předobraz tu zřejmě
226
COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid, s. 155.
227
Srov. FOLEY, W. T.: Images of Sanctity, s. 44; DUS, J. A. (ed.): Příběhy apoštolů. Novozákonní apokryfy II.
Praha: Vyšehrad, 2003, s. 282–283.
228
FOLEY, W. T.: Images of Sanctity, s. 45. Foley poukazuje též na to, že také scény, v nichž apoštol Pavel vzkřísí
mrtvého mladíka a odvolává se k císařskému soudu, jsou obsaženy v Pseudo-Abdiáši 2.4 a 2.6.
67
posloužila novozákonní scéna, v níž je Ježíš jat v Getsemanské zahradě. Pro zdůraznění
souvislosti s biblickým textem je na tomto místě v legendě biblická citace vyjadřující předobraz
Kristova utrpení u Izajáše (Iz 53, 7): duces regis tenentes sanctum pontificem nostrum et
ducentes quasi ovem ad occisionem qui non aperuit os suum (VW XXXVI). Stejně jako je Ježíš
souzen dvěma instancemi – velekněžími, a později Pilátem Pontským, je Wilfrid nejdříve
vězněn správcem města Broninis, Osfrithem, který však uvěří ve Wilfridovu svatost a
bezúhonnost. Později jej na králův příkaz střeží muž daleko krutější, Tydlin, ve městě Dunbar
(VW XXXVIII).
III. 2. Typologie dalších postav Vita Wilfridi
III .2. 1.Králové Ecgfrith, Alhfrith a Ceadwalla
Northumbrijští králové mají v legendě Vita Wilfridi důležité místo. Wilfridovu úspěšnou
kariéru i jeho boj o biskupský stolec a majetek líčí pisatel legendy na pozadí vlády
northumbrijských a mercijských králů. Přátelství králů s biskupem Wilfridem je vždy
interpretováno jako velmi prospěšné pro obě strany, rostoucí nenávist pak oběma stranám velmi
škodí. Postavy králů se nezřídka stávají těmi, skrze něž přicházejí na biskupa Wilfrida zkoušky
a pronásledování. Toto se logicky odráží i v typologii.
Ecgfrith je jistě z těchto tří králů nejrozporuplnější. Na začátku jeho vlády, kdy má
s biskupem Wilfridem velmi dobré vztahy a kdy jej biskup provází svým požehnáním, je
Ecgfrith přirovnán k judskému králi Jóašovi, kterému se dařilo úspěšně a bezúhonně vládnout,
dokud žil ve shodě s knězem Jójadou (2Kr 12, 3). Podobně král Ecgfrith s důvěrou v Boží
ochranu a pomoc vítězí nad početným vojskem (VW XIX) jako Juda Makabejský (1Mak 3, 18–
24). Je také vylíčen jako mocný a úspěšný protějšek krále Davida (VW XX), v téže kapitole nad
svými nepřáteli vítězí podobně jako Bárak a Debóra (Sd 4–5), kteří vysvobodili Izraele z moci
Kenaanců.
Zcela jinak je však Ecgfrith zobrazen v kapitole XXIV, kdy spolu s královnou
Iurminburgh získá na svou stranu arcibiskupa Theodora, aby mohli lstivě ponížit a pošpinit
biskupa Wilfrida. Biblickou paralelou je moábský král Balák, který za odměnu po věštci
Bileámovi požaduje, aby proti Boží vůli proklel izraelský lid (Nu 22–23). Podobně jako
Balákova léčka mu nakonec nepřinese nic dobrého a naopak přinese požehnání Izraeli, ani
Ecgfrithovi jeho nečestné jednání neprospěje, jelikož Wilfrid je dvakrát během jeho vlády
68
uznán nevinným před apoštolskou synodou v Římě. Odměnu, kterou má arcibiskup Theodor
přijmout za zradu biskupa Wilfrida, lze chápat jako předobraz Jidášových třiceti stříbrných za
zradu Ježíše (Mt 26, 15).229
Vzájemné přátelství biskupa Wilfrida s králi Alhfrithem a
Ceadwallou již bylo zmíněno výše.230
III. 2. 2. Královna Iurminburgh
Velmi negativně je ve vitě zobrazena královna Iurminburgh, Ecgfrithova manželka. V kapitole
XXIV je to ona, kdo přiměje svého manžela k léčce proti biskupu Wilfridovi. Slovy Insidiator
[…] consueta arma arripiens, vasa fragilia muliebria quaesivit (VW XXIV) Eddius Stephanus
naráží na Evin prvotní hřích (Gn 3, 6). Dále je královna přirovnána k proradné SZ královně
Jezábel (1Kr 21).231
Za nejhorší zločin královny lze pokládat krádež biskupova relikviáře, která
má za následek královnino smrtelné onemocnění (VW XXXIX). Podobně jako ukradená archa
úmluvy působila mezi filištínskými pohany zkázu (1S 5), zcizený relikviář, který královna
pokládá za pouhou ozdobu, jí mnoho uškodí (VW XXXIV, XXXIX). Posledním předobrazem,
který je v souvislosti s královnou uveden, je Pilátova žena. Na biblickou paralelu je opět
poukázáno explicitně: královna posedlá ďáblem je srovnávána s Pilátovou ženou, již v noci
před Pilátovým soudem nad spravedlivým Ježíšem pronásledovaly zlé sny (Mt 27, 19).232
Podobně je i královna Iurminburgh stižena vážnou nemocí, z níž se zázračně vyléčí až poté, co
je biskupu Wilfridovi dáno právo odejít z Ecgfrithova království, a poté, co mu královna vrátí
odcizený relikviář (VW XXXIX).
III. 2. 3. Postavy, které se prostřednictvím Wilfridova působení uzdravily
Jak bylo řečeno v předchozím odstavci, královna Iurminburgh byla nakonec zázračně vyléčena
poté, co byly napraveny křivdy způsobené biskupu Wilfridovi. Věnujme však pozornost dalším
229
Podobně v kapitole XXVII slibují Wilfridovi nepřátelé odměnu za zradu a vydání biskupa Wilfrida (pretium
sceleste) králi Aldgislovi a v následující kapitole langobardskému králi Perctaritovi (VW XXVII, XXVIII).
230
Vita Wilfridi VII; XLII.
231
Podobně je ke královně Jezábel přirovnána královna Baldhild, která nechá popravit lyonského biskupa Dalfina
(VW VI).
232
Sen Pilátovy ženy je též zmíněn v Aktech Pilátových, apokryfním textu z pilátovského okruhu. Akta Pilátova
II, 1. Srov. DUS, J. A., − POKORNÝ, P. (eds.): Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy I. Praha: Vyšehrad, s.
2001, s. 327.
69
zázračně vyléčeným postavám, které mají svůj biblický předobraz. O dvou vzkříšeních
v kapitolách XVIII a XXIII jsme se zmínili už výše: předobraz ženina vzkříšeného syna lze
vidět jednak v synovi vdovy ze Sarepty (1Kr 17, 17–24) a synovi Šúnemanky (2Kr 4, 32–37).
Zachráněný mladík, kterého biskup Wilfrid vzkřísil v kapitole XXIII, je paralelou k Eutychovi,
který vypadl z okna během Pavlovy řeči (Sk 20, 9). V kapitole XXXII je také řeč o manželce
správce vězení, která je připodobněna k Petrově tchyni (Mk 1, 29–31). V závěrečných
kapitolách, jež líčí Wilfridovy posmrtné zázraky, se moc biskupa Wilfrida zjevuje dvojím
způsobem: jednak působí uzdravení, jednak záchranu domu, v němž Wilfrid zemřel, před
zničením požárem. V kapitole LXVI se objevuje řeholní sestra, která má jednu ruku odumřelou.
Zajímavé je, že Eddius v souvislosti s postiženou sestrou poukazuje na zedníka v evangeliu (in
evangelio cementarius). Míněn je jím muž s odumřelou (uschlou) rukou, který je Ježíšem
uzdraven v sobotu (Mt 12, 9–14). V Jeronýmově komentáři k Matoušovu evangeliu, který se
opírá také o apokryfní židokřesťanská evangelia, se píše: „ … muž s uschlou rukou byl zedník,
který se doprošoval pomoci těmito slovy: „Byl jsem zedník a živil jsem se rukama. Prosím tě,
Ježíši, navrať mi zdraví, abych si nemusel potupně vyžebrávat obživu.“233
Narážka na zedníka
tedy nasvědčuje tomu, že Eddius zřejmě z Jeronýmova komentáře čerpal.
Postižená sestra, jež podobně jako žena trpící krvotokem z Matoušova evangelia (Mt 9,
20) má pevnou víru v uzdravení, si od své představené vyžádá, aby si mohla omýt ruku v lázni,
v níž bylo třeba vyprat plášť. Na něm bylo položeno biskupovo mrtvé tělo, než bylo omyto a
oblečeno do církevního šatu. Ačkoli představená váhá, neotřesitelná víra sestry ji přesvědčí a
ona svolí. Poté, co se pláště dotkne, omyje si paži a pláštěm si ji otře, digiti erecti, manus
vivificata, brachio roborato, a tactu sindonis per fidem sanabatur (VW LXVI). Podobně jako
žena v evangeliu je uzdravena díky své pevné víře. Oběma uzdravením totiž předchází
vyjádření této víry – ve vnitřním monologu u ženy v evangeliu: dicebat enim intra se si tetigero
tantum vestimentum eius salva ero (Mat 9, 21), a v dialogu postižené sestry s představenou:
Credo enim indubitate fide, hanc meam manum incurvatam et brachium longo tempore
emarcuatum in eo lavacro per sancti sudoris ammixtionem, Deo volente, posse sanari (VW
LXVI). Inspirace biblickým textem je zde velmi zřetelná.
V kapitole LXVII je díky Wilfridovu posmrtnému zázraku zachráněn před požárem
dům v klášteře v Oundle, kde biskup Wilfrid zemřel. Kromě něj se vyhnancům podařilo zapálit
všechny domy. Mladík, jenž se snažil dům zapálit přes všechny obtíže, se uvnitř setkal s
mládencem v bělostném šatě s křížem v ruce. Pokládal zjevení za anděla Páně, čímž se
233
Citováno z českého překladu Jeronýmova komentáře k Matoušovu evangeliu. Srov. DUS, J. A., − POKORNÝ, P.
(eds.): Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy I, s. 184.
70
explicitně odkazuje na scénu narození Páně v Lukášově evangeliu (Lk 2, 9) či na zjevení
mladíka v bělostném šatu po Ježíšově zmrtvýchvstání (Mk 16, 5). Lze však vidět i paralelu
s proměněním Páně na hoře (Mt 17, 2).
III. 3. Shrnutí typologie
Jak je z typologické analýzy patrné, Wilfridovými nejdůležitějšími předobrazy ze Starého
zákona jsou v první řadě proroci Samuel, Elijáš a Elíša. Paralelu je třeba vidět ve vyvolení i ve
Wilfridově prorockém poslání věci měnit – prosazovat římskou praxi a budovat společenství
klášterů. Elijáš a Elíša jsou tradičními biblickými typy, na něž se poukazuje v zázracích
vzkříšení a uzdravení. Wilfridovým typem je také Mojžíš, jemuž je Bohem svěřen úkol vést
Boží lid do zaslíbené země. Wilfrid je také tím, kdo xxx vede. Paralela s Davidem a
Šalamounem vyplývá z kapitol o budování kostelů v Riponu a Hexhamu. Sama stavba těchto
chrámů je typologicky bohatě podložena.
Nejdůležitějšími novozákonními typy jsou apoštolové, zejména svatý Pavel a Petr.
Poslání, které apoštolové dostávají od Krista, se pak naplňuje v pastorační a misijní činnosti
biskupa Wilfrida.
Typologie hraje v legendě Vita Wilfridi velmi důležitou roli. Připodobněním ke SZ a
NZ typům nabývá Wilfridova osobnost na důležitosti. Použitím typologie je navíc zdůrazněno,
že Boží působení se neomezuje jen na biblické události, ale že prostupuje a podněcuje také
život světců v kterémkoli historickém období. Tím, že je život biskupa Wilfrida líčen na pozadí
předobrazů starozákonních proroků a novozákonních apoštolů, je zdůrazněno, že biskup
pokračuje v jejich poslání. Připodobněním ostatních postav Vita Wilfridi k biblickým postavám
získávají i ony na důležitosti a jejich příznivé i nepříznivé působení vyznívá naléhavěji.
71
IV. Jazyková analýza Vita Wilfridi
Následující kapitola se věnuje jazykovému rozboru legendy. První část se zaměří na lexikum
a druhá na morfologické a syntaktické rysy.
IV. 1. Lexikum v legendě Vita Wilfridi
Tato podkapitola se věnuje analýze lexika Stephanovy legendy. Jak vyplývá z celkové
charakteristiky, podstatnou část legendy tvoří biografické a historiografické prvky týkající se
Wilfridovy kariéry biskupa, který je činný v rámci církevní hierarchie a správy Northumbrie
v 7. století. Slovní zásoba legendy tak logicky odráží tuto skutečnost tím, že se v ní kromě
běžných výrazů majících původ v latině klasické vyskytují četné výrazy vlastní latině
křesťanské. Hagiografické prvky legendy jsou většinou modelovány podle biblických vzorů,
kterým je vlastní lexikum latiny biblické. V první části kapitoly tedy uvedeme příklady lexika
latiny křesťanské a biblické.234
Následující část bude věnována lexikálním zvláštnostem Vity
Wilfridi. Na závěr kapitoly představíme jeden z rysů lexika, kterým je velká četnost adverbií.
Tato kapitola vznikla na základě podrobné analýzy lexika legendy. K uvedené problematice
bohužel neexistuje mnoho literatury zaměřené přímo na insulární latinu, cílem kapitoly je tedy
přispět ke specifikaci lexika anglo-latinské literatury.235
IV. 1. 1. Křesťanská a biblická latina
Daniel Sheerin dělí lexikum křesťanské latiny na základě studie Vincenza Loie; ten jej
klasifikuje podle původu na lexikografické christianismy, které dále dělí na přejatá slova – slova
přejatá z řečtiny, popř. z hebrejštiny skrze řečtinu – ecclesia, apostolus, episcopus, presbyter,
diaconus apod.; kalky – primogenitus, salvator, glorificare; a neologismy odvozené
z biblických termínů prostřednictvím suffixů: spiritus → spiritalis, spiritaliter; sanctus →
sanctificare, sanctificatio, sanctificator apod. Další skupinou jsou sémantické christianismy –
234
K analýze jsme použili edici Bertama Colgravea, který potvrzuje jisté úpravy ortografie textu. Srov. COLGRAVE,
B.: The Life of Bishop Wilfrid, s. xv–xvi. Obecně je ortografie Vita Wilfridi poměrně konzistentní, s běžnými
variantami ae – e, y – i, u –v, a významně se neodlišuje od jiných legend sledovaného období.
235
Některé studie se věnují dílčí problematice, např. studie Michaela Lapidge se zaměřuje na poetické rysy anglolatinské
prózy. Srov. LAPIDGE, M.: „Poeticism in Pre-Conquest Anglo-Latin Prose“. In REINHARDT T. – LAPIDGE,
M. – ADAMS, J. N. (eds.): Aspects of the Language of Latin Prose. Proceedings of the British Academy, roč. 129.
Oxford: OUP, 2005, s. 321−337. Nad nedostatkem výzkumu na poli latiny užívané v Británii před normanským
záborem se pozastavoval také W. F. Bolton: „Why, in fact, has so little work been done on Anglo-Latin?“ BOLTON,
W. F.: „Pre-Conquest Anglo-Latin: Perspectives and Prospects“. In Comparative Literature, vol. 23, no. 2. Duke
University Press, 1971, s. 165.
72
slova klasické latiny, která nabývají nového významu v křesťanském kontextu a stávají se tak
polysémními slovy. Tuto obsáhlou skupinu dělí podrobněji do několika kategorií: běžná slova,
která získala speciální význam – salus, fides, spiritus; běžná slova, která se stávají vlastními
jmény – Dominus (Pán), adversarius (dábel); běžná slova, jejichž význam se v křesťanském
kontextu zúžil: slova mundus a saeculum nabyla pejorativního významu, caelum/caeli – nebesa,
testis – mučedník, atd.; slova běžného jazyka, kterými jsou překládány biblické termíny:
redemptor, creator, humilitas, divinitas; slova, která v křesťanském kontextu nabývají velmi
odlišného významu: sacramentum, confiteri (chválit, velebit), praedicare (kázat); slova, která
nabývají nového významu v kolokacích – sancta scriptura, secunda nativitas, absolvere
peccata, vivere in aeternum, apod. 236
Lexikum křesťanské latiny, vyskytující se ve Vita
Wilfridi, je možno klasifikovat z hlediska původu slov jako slova přejatá (ecclesia, episcopus,
presbiter, diaconus, apostolicus, propheta, clerus, synodus), dále jako neologismy (episcopatus
(odvozené od episcopus), baptizare, evangelizare) a zejména jako sémantické christianismy:
pontifex, antistes, praevius; či kolokace hostis antiquus, sedes apostolica, vestra summitas.
Podle významu lze lexikum Eddiovy legendy dělit do následujících skupin:
 substantiva označující hodnosti církevní hierarchie, jejich službu a jednotky
církevní správy: ecclesia (církev, kostel), episcopus, episcopus metropolitanus,
pontifex, presbiter, diaconus, apostolicus, propheta, clerus, clerici, presbiterii
gradus, sacerdotalis officium, ecclesiastica officia persolvere, baptizare,
evangelizare, completorium orationis, episcopatus (diecéze), parrochia
(diecéze), provincia. Z hlediska původu se jedná zejména o grecismy.
 slova vztahující se ke klášterům a řeholnímu životu: monasterium,
monasteriolum (dceřinný klášter, závislý na větším, mateřském klášteře),
coenobium, coenobialis vita, regularis disciplina, sedes coenobialis (klášter,
který je zároveň biskupským sídlem)
 lexikum vztahující se k papežskému stolci a jeho autoritě: sedes apostolica,
sanctissimus ac ter beatissimus episcopus sanctae catholicae atque apostolicae
ecclesiae urbis Romae, apostolicae sedis praesul, sancti Petri apostoli ecclesiae
disciplina, sedis apostolicae disciplina, canones, sancta synodus, statuta
canonica, glorifica sedes, gloriosissima sedes, vestra summitas, fastigium
236
Srov. SHEERIN, D. „Christian and Biblical Latin“. In MANTELLO, F. A. C. − RIGG, A. G. Medieval Latin: An
Introduction and Bibliographical Guide. Washington: The Catholic University of America Press, 1996, s. 143–
145.
73
Velký počet těchto výrazů je podmíněn tématem legendy a také tím, že jsou do
textu začleněny inserty dokumentů, psaných úředním stylem papežských listů
Řehoře Velikého.237
 lexikum týkající se církevní nauky: ecclesiasticae disciplinae regulae, paschalis
ratio, sacrorum canonum normae ac definitiones
 slova vztahující se k církevním stavbám a liturgickým předmětům: domus
(kostel v Riponu i Hexhamu), ecclesia (kostel), basilica (podobně jako v Bedově
terminologii kostel, v němž jsou uloženy ostatky, tedy pouze v Riponu a Yorku),
officia (kostel), oratorium (kaple, chór kostela), chrismarium (relikviář),
reliquiae
 adjektiva vyjadřující křesťanské ctnosti: religiosus, religiosissimus, beatus,
beatissima, sanctus
Sanctus je nejčastějším adjektivem (71 výskyt jen ve tvaru nominativu) a
pochopitelně je užito ve valné většině o Wilfridovi samém. Beatus se vyskytuje
čtyřikrát, z toho dvakrát o Wilfridovi, jednou o papeži Agathonovi a jednou o
svatém Petrovi.238
 figurativní vyjádření církevních pojmů: navem ecclesiae gubernare
 náboženské pojmy vyjádřené slovy klasické latiny, která nabývají specifického
významu: antistes, praevius, hostis antiquus (též v pl.), insidiator, illusor omnis
boni
Jak bylo řečeno, velký podíl má také lexikum latiny biblické. Také to můžeme rozčlenit do
několika sémantických skupin:
 vlastní jména biblických postav: Abraham, Hur, Aaron, Moyses, Iesus Nave,
Samuel, Iesus Christus, Paulus apostolus, sanctus Petrus apostolorum princeps,
Syrophenissa a další
 náboženské pojmy vyskytující se ve Vulgátě (často hebraismy, grecismy a
výrazy klasické latiny, jejichž význam je v biblické latině posunut): verum
pascha (neutrum, nesklonné), evangelium, idolothitum, agon, elemosinae,
decimae, miracula, mirabilia, prodigia, virtutes, Dominus, saeculum, mundus
237
Srov. GILCHRIST, J.: „Canon Law“. In MANTELLO, F. A. C. − RIGG, A. G. (eds.): Medieval Latin. An
Introduction and Bibliographical Guide. Washington: The Catholic University Press, 1999, s. 243–244.
238
Neplatí zde tedy tvrzení Paula Fouracra, že beatus se používá o žijících lidem a sanctus o zesnulých. Srov.
FOURACRE, P. − GERBERDING, R. A. Late Merovingian France…, s. 67.
74
Nejčastějším slovem pro zázrak u Eddia Stephana je virtus, jež vyjadřuje typické
zázraky uzdravení či vzkříšení. Pro Božíc zázraky je použit výraz mirabilia a
miracula. Zajímavé je spojení miraculorum virtutes, které se vztahuje
k Wilfridovým posmrtným zázrakům. Kombinuje obě slova a z hlediska
stylistických ozdob je vlastně pleonasmem.
 aluze na biblický text: sindon, paupercula, fimbria (třásně šatu) a další
Tyto výrazy jsou záměrně použity tak, aby čtenář či posluchač legendy
rozpoznal biblický předobraz.
Dodejme, že uvedené příklady jsou pouhým výběrem. Z hlediska použití výrazů biblické latiny
je Vita Wilfridi ve shodě s dalšími anglo-latinskými hagiografiemi raného středověku. Velkým
počtem odborných výrazů týkajících se církevní správy a praxe se naopak významně liší např.
od obou legend o svatém Cuthbertovi, ve kterých hrají hlavní roli prvky hagiografické, popř.
homiletické či exegetické.
IV. 1. 2. Lexikální zvláštnosti
Nyní se věnujme několika lexikálním zvláštnostem, které se v jazyce legendy vyskytují.
Kritériem jejich výběru bylo, zda na jejich výskyt ve Vita Wilfridi odkazuje slovník Dictionary
of Medieval Latin from British Sources (DMLBS), popř. zda jsou zaznamenány v Du Cangeově
slovníku středověké latiny Glossarium ad scriptores mediae et infimae Latinitatis s odkazem
na Eddia Stephana. Následující přehled je nesourodým výčtem xxx proč je nesouorodý a co to
je?, snad jen „neúplný“,, spíše nahodilý… takových výrazů, který vznikl při detailní analýze
lexika.
Jako první příklad uveďme slovo bibliotheca v kontextu popisu interiéru kostela
v Riponu, pro který biskup Wilfrid nechal zhotovit kodex obsahující evangelia:
Nam quattuor evangelia de auro purissimo in membranis depurpuratis, coloratis, pro
animae suae remedio scribere iussit: necnon et bibliothecam librorum eorum, omnem
de auro purissimo et gemmis pretiosissimis fabrefactam, compaginare inclusores
gemmarum praecepit (VW XVII).
V DMLBS je zaznamenán jediný výskyt tohoto slova s významem „desky knihy“ a s odkazem
na toto místo. Du Cange u hesla bibliotheca na něj rovněž odkazuje a dále vykládá: per
Bibliothecam intelligenda potius videtur ipsa librorum theca seu tegumentum, quam libri ipsi:
75
quod attentus lector, quolibet tacente, facile potest deprehendere.239
Na tento význam
poukazuje také Blaisův slovník a odkazuje na Eddiovu vitu. Pozornost si zaslouží také slovní
spojení inclusor gemmarum – šperkař. Také u něj odkazují oba slovníky na totéž místo ve Vita
Wilfridi. V Blaisově slovníku zaznamenáno není. Slovo se také vyskytuje ve Vulgátě u proroka
Jeremiáše (Jer 29, 2; 24, 1).
Dalším heslem obou slovníků, v němž je odkaz na výskyt ve VW XIII, je celeuma
z řeckého κέλευμα. Du Cange jej definuje jako cantus nautarum quem in prosperis praesertim
concinebant, v textu legendy je slovo užito o zpěvu Wilfridových spolubratří při líčení jeho
plavby do Fríska. V obecnějším a častějším významu „jásot, výskot“ se celeuma vyskytuje také
ve Vulgátě (Jer 25, 30; 48, 33) a v dalších textech, v původním významu je to poměrně
ojedinělý výskyt. Substantivum clavicularius – klíčník je použito ve dvou kontextech – jako
„držitel klíčů od klášterní pokladnice“ (VW LXIII) a jako „svatý Petr, držitel klíčů od království
nebeského“ (VW X). V DMLBS i v Du Cangeově slovníku je odkaz na slovo clavicularius
v kapitole LXIII – držitel klíčů, pokladník.240
Substantivum chrismarium je u Eddia Stephana
v kapitole XXXIV použito ve významu „schránka na relikvie či relikviář“. Ve stejném významu
se objevuje také v Adhelmových Aenigmatech.241
Opět na ně poukazují oba slovníky, Du Cange
je definuje jako theca reliquiarum.242
V Blaisově slovníku uvedeno není.
Adverbium memorialiter ve spojení se slovesy didicit (VW II), enarravit (VW LXIV),
retinere (VW LII), popř. transmetuit (VW III) (zřejmě tvar perfekta slovesa transmittere chybně
vytvořený), je uvedeno v Du Cangeově slovníku pro memoriter, s odkazem na uvedená místa
ve VW.243
Dalším slovem je progeniculare (VW L), které je častější bez předpony (uvádí jej Du
Cange), s předponou pro- jej lze nalézt jen v DMLBS a v Blaisově slovníku, v obou s odkazem
na VW. Odkaz na Eddiovu vitu je podobně zaznamenán v DMLBS u hesla gazofylacium (VW
LXIII) z řeckého γαζοφυλάκιον. Jedná se o klášterní či kostelní pokladnici, ze které biskup
Wilfrid rozděluje majetek před svou smrtí. Gazofilacium se vyskytuje také ve Vulgátě, např.
Mar 21, 41 jako chrámová pokladnice. Naopak pouze v Du Cangeově slovníku najdeme
substantivum indiculum, „list“, s odkazem na Vita Wilfridi.244
Blaisův slovník také uvádí tento
význam, ovšem bez odkazu na naši legendu.
239
Du Cange užívá jiné číslování kapitol – VW XVI.
240
Du Cange mylně uvádí kap. 59.
241
Srov. „chrismarium“ in DMLBS.
242
Du Cange uvádí kapitolu 32.
243
Du Cange uvádí kapitoly 3, 49 a 61.
244
Du Cange uvádí kapitolu 47.
76
Substantivum institor, které se vyskytuje v Blaisově slovníku i DMLBS s významem
„obchodník, bankéř“, má v legendě význam řemeslník, na který poukazuje DMLBS s odkazem
na Vita Wilfridi XIV. Substantivum dissipator je rovněž zachyceno v DMLBS s odkazem na
kapitolu XXXIII. Ani Du Cangeův, ani Blaisův slovník toto substantivum neuvádějí.
DMLBS zaznamenává sloveso distillare a odkazuje na slovní spojení culmina antiquata
tecti distillantia (VW XVI), jiný slovník středověké latiny sloveso neuvádí. Zvláštní je také
sloveso praearripere: rex […] alium consensit praearripere inordinate sedem suam (VW XIV).
Vyskytuje se také v jiné variantě jako praeeripere: praedonis more episcopus alterius episcopi
sedem praeeriperere ausus est (VW XV). Oba tvary jsou doloženy pouze v DMLBS s odkazem
na příslušná místa ve Vita Wilfridi. V téže kapitole se vyskytují také dvě podobná slovesa –
fraudare a defraudare. Obě jsou doložena pouze v Blaisově slovníku a v DMLBS, zde
s odkazem na kapitolu XXIV. Zajímavé je, že každé z nich se pojí s předmětem v jiném pádu:
dona fraudare (s ak.) a suis substantiis defraudarent (s. abl.). Dvakrát je použito sloveso
compaginare, jehož význam „spojit, propojit“ je jak v Du Cangeově slovníku, tak ve slovníku
Niermeyerově. První výskyt v kap. VII Tunc autem mirifice anima utriusque in alterum
conglutinata est, sicut animam David et Ionothae inter alterutrum compaginatam legimus. Je
zachycen v DMLBS. Citace z kap. XVII byla již uvedena u hesla bibliotheca.
Slovní spojení vendere sub corona je zaznamenáno jak v Du Cangeově slovníku, tak
v DMLBS, v obou s odkazem na kapitolu XXXIII s významem „prodat do otroctví“. V Blaisově
slovníku s tímto významem zaznamenáno není. Sloveso mussito (musitantes) (VW LXVIII) je
zaznamenáno pouze v DMLBS. Jiné slovníky středověké latiny jej neuvádějí.
Uveďme také morfologické či ortografické zvláštnosti dalších slov, na které Du Cange
upozorňuje: adjektivum sceleste místo scelestum ve spojení pretium sceleste (VW XXVII)
(apud Steph. Eddium in Vita S. Wilfridi, cap. 26), na toto místo odkazuje také DMLBS, Blaisův
slovník uvádí adjektivum scelestis jako variantu adjektiva scelestus. Sloveso angarizo místo
obvyklejšího angario s odkazem na kapitolu XXVIII,245
v DMLBS jde o jediný výskyt tohoto
slovesa, Blaise na legendu odkazuje také; adjektivum inhormis místo tvaru innormis.246
Pouze
v Blaisově slovníku se vyskytuje slovo antedecessor (VW LII), které je synonymem slova
praedecessor a je zřejmě vytvořeno analogicky.
Věnujme nyní pozornost několika slovním spojením, která jsou poměrně ojedinělá,
ačkoli pouze některá z nich jsou zaznamenána ve zmíněných slovnících. Wilfridovo rozhodnutí
245
Du Cange mylně uvádí kapitolu VII.
246
Du Cange: non semel apud Eddium Stephanum in Vita S. Wilfridi. Adjektivum má také variantu inormis, naopak
innormiter lze nalézt v kap. XXX.
77
podniknout první cestu do Říma je popsáno jako adhuc inattritam viam genti nostrae temptare
in cor adolescentis supradicti ascendit (VW III). Na adjektivum inattritus – „neprošlapaný“
odkazuje DMLBS a uvádí je jako jeden ze dvou odkazů na texty ostrovní provenience. Dalším
slovním spojením je per plana et aspera camporum et montium (VW LV) popisující Wilfridovu
cestu z Říma zpět do Británie. Překládáme je úslovím „přes hory a doly“; spojení litterae apex
ve spojení ne unius quidem litterae apicem umquam in vita mea condempnabo (VW LVII),
znamená „neodmítnu ani čárku“. Tato slova vyjadřují odhodlanost mercijského krále
Aethelreda podřídit se ustanovením papežského stolce. Zde je zřejmá aluze na Mat 5, 18: amen
quippe dico vobis donec transeat caelum et terra iota unum aut unus apex non praeteribit a
lege donec omnia fiant.
Neobvykle působí spojení audire sapientiam praesulum mundi (VW V), které označuje
Wilfridovu touhu navštívit papežský stolec v Římě. Význam slova praesul – biskup, papež je
běžný, neobvyklá je však kombinace se substantivem mundi, které má v křesťanských textech
často pejorativní konotaci (pozemský svět, světský jako protiklad duchovnímu, nebeskému).
Zde se však patrně jedná o společenství všech křesťanů oikúmené.
To, že je Vita Wilfridi bohatá na lexikum biblické latiny, platí také o slovních spojeních
a vazbách. Za všechny uveďme alespoň jeden příklad: v kapitole IV se líčí, jak ochotně přijal
arcibiskup Dalfinus Wilfrida při jeho první cestě do Říma. Wilfridovi se dostalo opravdu
pozorné péče, která je popsána takto: [Dalfinus] super servum Dei mitissimum Wilfridum
posuit oculos in bonum. Uvedené spojení se vyskytuje třikrát u proroka Jeremiáše: Jer 39, 12:
et pone super eum oculos tuos; 40, 4: et ponam oculos meos super te; 24, 6: et ponam oculos
meos super eos. Podobné parafráze biblického textu jsou ve vitě velmi časté.247
Počet deminutiv v naší legendě není velký, nicméně jejich použití si zaslouží pozornost.
V kapitole V je Wilfrid vylíčen jako humillimus gentis nostrae igniculus – plamének či
jiskřička, kterou roznítí Duch svatý, aby se Wilfrid stal světlem – lumen Brittaniae; a ve stejné
kapitole je nazván adolescentulus servus Dei. Obě deminutiva spolu souvisejí a zdůrazňují
Wilfridovo mládí a ranou kariéru světce. Podobnou funkci má substantivum aetatula ve větě
[ministrum] a primaevo vagientis aetatuli incunabulo enutrivit (VW XLVII). Patrně jde o
chybnou koncovku genitivu singuláru. Je zde řeč o Wilfridově péči o jednoho z pomocníků
krále Aldfritha, když byl malým dítětem. DMLBS uvádí femininum aetatula ve významu „raný
247
Např. VW XV: magnum ostium fidei apertum est (Act 14, 26: cum autem venissent et congregassent ecclesiam
rettulerunt quanta fecisset Deus cum illis quia aperuisset gentibus ostium fidei); VW XVIII: Noli fidem orbatae
mulieris extinguere (Sol 5, 19: Spiritum nolite extinguere); VW XXXVIII: in opprobriis spectaculum factus (Hebr.
10, 33: et in altero quidem obprobriis et tribulationibus spectaculum facti).
78
dětský věk“, které je odvozeno od substantiva aetas. Adjektivum vagiens se jednou vyskytuje
ve Vulgátě.248
V úplně jiném kontextu jsou pak použita deminutiva v rozhovoru králů Ecgfritha
a Aldfritha s biskupem Wilfridem na koncilu v Atswinapathe; králové chtějí Wilfrida připravit
o všechen majetek: primo dixerunt, sanctum famulum Dei omnibus facultatibus spoliare taliter
velle, ut nec in Ultra-Umbrensium regno nec in Merciorum minimam quidem unius domunculi
portiunculam haberet (VW XLVII). Deminutivy je zde zdůrazněno, že Wilfridovi nemá z jeho
majetku zbýt vůbec nic. Zajímavé je, že slovo domunculus se vyskytuje třikrát ve Vita Cuthberti
Anonyma, kde má význam „domeček, chýše“.249
Na závěr uveďme ještě figurativní vyjádření de utribus et folliculis, které také obsahuje
deminutivum. Vojáci severského kmene Piktů se chystají k boji proti vojsku northumbrijského
krále Ecgfritha a jejich počínání je metaforicky trefně vyjádřeno takto: congregantes undique
de utribus et folliculis aquilonis innumeras gentes, quasi formicarum greges in aestate de
tumulis verrentes aggerem contra domum cadentem muniebant. Uvedené slovní spojení
obsahuje slova uter, tris, m. „měch“ a folliculus, i, m. „váček“ a lze ho přeložit „ze všech
koutů“. Žádný ze slovníků dostupných v databázi Litterae ante portas metaforický význam
tohoto sousloví neuvádí.
IV. 1 .3. Výskyt adverbií
Při analýze lexika jsme zjistili, že Vita Wilfridi vyniká velkým počtem adverbií způsobu, míry
a času, jejichž přehled poskytuje následující tabulka:
Adverbium VW VCA VCP
abundanter 1 0 1
abstinenter 1 0 0
aliter 3 0 1
alternatim 2 0 0
amare 3 1 0
ample 1 0 0
artificiose 1 0 0
audaciter 3 0 0
austere 3 1 0
248
Aperiens cernensque in ea parvulum vagientem miserta eius ait de infantibus Hebraeorum est. Exo 2, 6:
249
Srov. Vita Cuthberti anonyma I/6 a III/4.
79
benedicte 2 0 0
benigne 3 3 3
callide 1 0 0
canonice 1 0 0
cito 3 3 3
coacte 2 2 0
confestim 1 0 8
confidenter 1 1 0
constanter 1 1 0
consuetudinarie 1 0 0
contentiose 1 0 0
contumaciter 3 0 0
copiose 2 0 0
decenter 1 0 0
dedignanter 1 0 0
dignanter 1 0 0
diligenter 16 4 3
districte 1 0 0
diutius 6 0 2
dure 3 0 0
efficaciter 1 0 0
eloquenter 1 0 0
evidenter 1 2 0
facilius 3 1 0
festinanter 2 0 0
fideliter 1 0 3
fiducialiter 2 1 0
fixe 1 0 0
firmiter 2 0 0
frequenter 7 3 1
gloriose 1 0 0
gratanter 1 1 1
gratulanter 1 0 0
80
honorifice 11 1 0
humiliter 17 4 2
impie 1 0 0
incessabiliter 1 0 0
incunctanter 1 0 0
indesinenter 6 0 0
indigne 1 0 0
indocte 1 0 0
inique 1 0 0
inordinate 2 0 0
inormiter/innormiter 1 0 0
insidiose 1 0 0
insipienter 1 0 0
instanter 1 0 0
iugiter 2 0 0
large 2 0 0
latenter 1 0 0
leniter 2 0 0
libenter 5 0 3
libere 1 0 0
lucide 1 0 0
lugubre 1 0 0
magnifice 4 1 1
manifeste 2 0 0
mansuetissime 1 0 0
mature 1 0 0
mediocriter 2 0 0
memorialiter/memoraliter 4 0 0
mirabiliter 2 1 1
miranter 1 0 0
mire 1 4 1
mirifice 5 0 0
misere 1 0 1
81
moderate 1 0 0
nominatim 2 0 0
noviter 3 0 0
obnixe 1 0 1
oboedienter 2 0 0
pacifice 7 1 0
pariter 1 0 18
patienter 2 1 0
perspicue 2 0 0
plene 4 5 2
plene perfecteque 3 0 0
praesentialiter/presentialiter 1 0 0
prospere 5 3 0
provide 1 0 0
prudenter 1 0 0
pulchre 1 0 0
pure 4 0 0
regulariter 5 0 0
saeculariter 1 0 0
sapienter 3 0 0
scienter 1 0 0
secure 1 0 0
sententialiter 1 0 0
similiter 2 0 0
singulariter 1 1 1
stabiliter 2 0 0
synodaliter 1 0 0
taliter 2 0 0
temere 1 0 0
temperanter 1 0 1
unanimiter 5 0 0
venerabiliter 2 0 0
veraciter 4 0 1
82
verbialiter 1 0 0
vere 6 0 2
voluntarie 3 0 0
111/262 výskytů 23/46 výskytů 23/61 výskytů
Z uvedeného přehledu vyplývá, že Vita Wilfridi je po stránce rozmanitosti adverbií
daleko bohatší než anonymní Vita Cuthberti i Bedova prozaická Vita Cuthberti. Samozřejmě
důležitým faktorem je délka legend. Zatímco anonymní vita obsahuje 40 kapitol, prozaická
obsahuje 46 kapitol a Vita Wilfridi 68 kapitol. Zajímavé však je, že tato používá 111 různých
adverbií, z nichž většina (57) je zakončena na -iter/-ter, 48 má příponu -e , 3 jsou zakončena
na -im a 3 mají příponu jinou. Překvapivé je také použití adverbií u jednotlivých autorů: u Eddia
jsou nejčastější adverbia humiliter, diligenter a honorifice, v Bedově legendě jsou to pariter
(18!) a confestim.
IV. 1. 4. Shrnutí rozboru lexika
Závěrem shrňme, že celkový charakter legendy Vita Wilfridi jako hagiografie s mnoha
biografickými a historiografickými prvky je rozhodujícím faktorem ovlivňujícím četnost
výrazů křesťanské a biblické latiny, zejména lexika vztahujícího se k církevní správě a
papežskému stolci a jeho autoritě. Lexikální zvláštnosti, které jsme identifikovali na základě
podrobné analýzy a konzultace slovníků středověké latiny Medieval Latin from British Sources
(DMLBS) a Du Cangeova slovníku Glossarium mediae et infimae Latinitatis a Blaisova
slovníku středověké latiny, poukázaly na jedinečné příklady slovní zásoby Vita Wilfridi.
V žádném případě ale nejde o jejich vyčerpávající přehled. Zajímavým rysem je pak použití
rozmanitých adverbií, z nichž některá jsou vlastní latině dokumentů, které tvoří inserty vložené
do textu legendy. Jsou to např. adverbia humiliter, diligenter, libenter, praesentialiter,
sententialiter, synodaliter, verbialiter. Tím, že jsou často užívána v diplomatických textech,
můžeme vysvětlit jejich hojný výskyt ve Vita Wilfridi.
83
IV. 2. Morfologické a syntaktické rysy legendy Vita Wilfridi
Situace středověké latiny v Británii se značně liší od situace na kontinentu. Vernakulárním
jazykem tam byla stará angličtina (Old English), tedy jeden z germánských jazyků. V důsledku
rozdílnosti obou jazyků existovaly vedle sebe a byla to angličtina, která z latiny čerpala.
V anglo-saském období z latiny přejala mnoho biblických termínů a slov týkajících se církevní
nauky i praxe, ale také každodenní slovní zásobu (street, butter, pear, apod.). Později v období
vrcholného středověku a v renesanci platila latinská syntax za vzor angličtině, která byla po
normanském záboru zatlačena do pozice jazyka téměř výlučně mluveného a která postupně
během 14. století opět nabyla prestiže jazyka státní správy i literatury. Vraťme se však do anglosaského
období. Podle Petera Stotze si latina v Británii uchovala pozdně antický ráz právě díky
velkému rozdílu mezi latinou a starou angličtinou. Z hlediska morfologie a syntaxe je insulární
latina charakteristická poměrně konzervativním, školským vyjadřováním, a právě proto, že
nevykazuje téměř žádné výstřední rysy, se později stala vzorem pro znovuobnovený spisovný
jazyk.250
Podobně se k poměrně konzervativní morfologii a syntaxi vyjadřuje A. G. Rigg,
zohledňuje však vliv vernakulárního jazyka na středověkou latinu, např. v kombinaci slovesa
habere s participiem perfekta sloves spatřuje vliv germánských jazyků.251
Následující kapitola252
se soustředí na morfologické a syntaktické jevy, které se ve Vita
Wilfridi vyskytují. Otázka, kterou jsme si položili, tedy byla, jaká je úroveň morfologie a
syntaxe, kterou Stephanus v legendě užil a zda je ve shodě s obecně přijímaným hodnocením
insulární latiny 8. století jako jazyka vykazujícího daleko větší podobnost s latinou klasickou
než soudobý jazyk literární produkce na kontinentu. Z tohoto důvodu jsme ke srovnání zvolili
hagiografický text podobného charakteru a doby vzniku, ale kontinentální provenience, a tedy
rozdílného kulturního okruhu – franckou legendu Vita vel passio Haimhrammi episcopi et
martyris Ratisbonensis Arbeona z Freisingu.253
Byla sepsána v druhé polovině 8. století a
250
Srov. STOTZ, P.: Handbuch zur lateinischen Sprache des Mittelalters, Einleitung. Lexikologische Praxis.
Wörter und Sachen. Lehnwortgut (Bd. I). München: C. H. Beck, 2002, I § 36.4.
251
„In comparison with the development of the vernacular languages, Medieval Latin syntax shows relatively few
changes from its classical ancestor. […] In Latin, the inflectional system remained intact and there was no internal
pressure on the structure of the language. Such changes as there were came from two sources: tendencies already
at work in Classical Latin and external forces, often in combination.“ RIGG, A. G.: „Morphology and Syntax“. In
MANTELLO, F. A. C. − RIGG, A. G. (eds.): Medieval Latin. An Introduction and Bibliographical Guide.
Washington: The Catholic University Press, 1999, s. 85.
252
Dílčí výsledky analýzy byly publikovány v článku POLEHLOVÁ, H.: „Vita Sancti Wilfridi: selected aspects of
language“. In Graeco-Latina Brunensia, sv. 21, č. 1, 2016, s. 135–148.
253
ARBEO: Vita vel passio Haimhrammi episcopi et martyris Ratisbonensis. In KRUSCH, B. (ed.) Monumenta
Germaniae Historica, SS rer. Mer. IV. Hannoverae et Lipsiae, 1902, s. 452−524. Na legendu zkráceně odkazujeme
jako na Vita Haimhrammi nebo VH.
84
zachycuje život, smrt a zázraky biskupa Jimrama. Jistý rozdíl v zaměření legend je patrný; Vita
Wilfridi líčí detailně Wilfridův život a uvádí relativně malý počet zázraků; naopak z názvu
francké legendy je zřejmé, že pozornost je věnována Jimramovu životu a zvlášť jeho
mučednictví. První část kapitoly je tedy věnována rozboru morfologických rysů ve Vita Wilfridi
a Vita Haimhrammi, další část se zaměřuje na rysy syntaxe v týchž legendách a jejich
vzájemnému srovnání.
IV. 2. 1. Analýza morfologických rysů legendy Vita Wilfridi
Při analýze morfologie jsme se soustředili na to, do jaké míry se morfologie jednotlivých
slovních druhů odchyluje od klasické latinské normy. Rozbor jsme zaměřili zejména na
gramatické kategorie substantiv a adjektiv (deklinace, pády, rod) a na užití zájmen. Dále jsme
se věnovali gramatickým kategoriím sloves (konjugace, slovesné kmeny, slovesný rod) a užití
předložek, zvláště na to, s jakými pády se pojí.
Převážně ve shodě s normami klasické latiny se jeví pádový systém substantiv a
adjektiv: substantiva mají ve valné většině stejný rod jako v klasické latině a náležejí ke stejné
deklinaci. Změny v rodu a deklinaci se vyskytují napříč celým textem, ale jsou spíše sporadické:
ad decorem (VW XVII) místo ad decus (n.); vagientis aetatuli (VW XLVII) místo aetatulae
(f.); ignis illa (f.) (VW LXVII); magnanimes in hostes (VW XVII) (3. deklinace adjektiva místo
2. deklinace), ale magnanimus (VW XIX). Častější je výskyt chybných pádových koncovek,
např. ablativu u participia présentu episcopo equitanti et pergenti (VW XVIII), chybná pádová
koncovka famosus vir in circuitu nationibus (VW XLVII) místo nationum; in honore sancti
Petri et Andreae apostolis (VW LVI) místo apostolorum, či neshoda pádových koncovek
substantiva a adjektiva decretis Theodori episcopi […] misso (VW XLV).
Pozornost si zaslouží užití zájmen: za největší odchylku lze považovat nesystematické
užití zvratných zájmen sibi a se, osobních ei, eum a přivlastňovacích suus a eius; na mnoha
místech dochází k jejich mísení. To je však třeba pokládat za běžný jev středověké latiny:254
privigna enim sibi, matre sua mortua, molesta et immitis erat (VW II) (místo privigna enim ei,
matre eius mortua, molesta et immitis erat); naopak cum mater eius (Wilfridi) in domo sua
iaceret (VW I). V některých případech je mísením těchto zájmen ztíženo porozumění textu:
preparans sibi necessaria, in pace Christi secundum voluntatem eius cum ducibus et opibus ad
sedem apostolicam emisit (VW IV) nebo adiuravit eum audaciter, ut in nomine domini Dei sui
254
RIGG, A. G.: „Morphology and Syntax“, s. 86.
85
cum sua sanctitate filium suum suscitaret et baptizaret (VW XVIII). Místy se od klasické normy
odchyluje použití vztažných zájmen: multiplices donationes, quam enumerare nullus potest
(VW IX), podobně episcopatus, quam regebat (VW XLV).
Také slovesné tvary jsou tvořeny převážně podle norem klasické latiny. V textu jsou
použity tvary celého slovesného systému. Např. perfektum pasiva, které bývá ve středověké
latině tvořeno pomocí participia perfekta a slovesa esse v perfektu,255
je ve VW tvořeno
důsledně podle klasické normy, např. passus est (VW V). Následující věta takové použití
dokládá: exhortatione sancti pontificis nostri gentes, quibus ante praedicatum non erat, et
numquam verbum Dei audierunt, congregatae sunt (VW XLI). Odchylkou od klasické normy
jsou aktivní tvary deponentních sloves, jeden z rysů středověké latiny:256
deosculavit (VW
XVIII), minabant (VW XIX). Deponentní tvary pro běžná slovesa však doloženy nejsou.
Zajímavé je také použití slovesa habere: O rectissime episcope, quid aliud habuisti
facere? (VW XXXIII) ve smyslu „co jiného bys býval udělal?“ Tento úzus se od klasické normy
výrazně odlišuje a domníváme se, že se zde jedná o výjimečný vliv germánského jazyka – staré
angličtiny. Další příklad – Habes hoc emendare (VW LVI) se patrně vyvinulo z klasické
gerundivní vazby se slovesem habere, tedy „habes hoc emendandum“, podobně také habens
[…] invitare (VW LX).
Předložky se obvykle pojí se stejnými pády substantiv a adjektiv jako v klasické latině.
Výjimkami jsou následující příklady: ante regalibus conspectibus (VW II) (místo ante
conspectus), dále secundum sanctae synodus iudicio (VW XLIV) (místo secundum iudicium),
popř. neobvyklé užití předložky in: crescebat ei porta aperta elemosinarum pro Domino in
pauperes (VW VIII).
Shrneme-li morfologické rysy, morfologie substantiv, adjektiv a sloves většinou
zachovává klasickou normu. Také předložky, až na několik výjimek, se pojí se stejným pádem
jako v klasické latině.
IV. 2. 2. Analýza syntaxe legendy Vita Wilfridi
Jako příklad složitého větného celku, který je pro text vity charakteristický, uveďme úryvek
z kapitoly XLII:
255
Srov. STOTZ, P.: Handbuch zur lateinischen Sprache des Mittelalters: Formenlehre, Syntax und Stilistik. (Bd.
4). München: C. H. Beck, 1998, IX § 64.1.
256
RIGG, A. G.: „Morphology and Syntax“, s. 83.
86
Quippe, regnante Ceadvalla, occisis et superatis inimicis eius, totam Westsexna
regionis monarchiam tenens, statim sanctum Wilfridum episcopum nostrum, gentilem
populum in Suthsexum bene ad Deum convertentem et nomen Domini per se magnifice
glorificantem, patrem suum venerabilem et super omnes carissimum ad se venire
humiliter accersivit (VW XLII).
V této větě jsou kombinovány vazby ablativu absolutního s oběma druhy participií, participium
coniunctum a vazba akuzativu s infinitivem. Jako východisko zkoumání bylo stanoveno
několik syntaktických jevů, které z uvedeného příkladu vyplývají: participium coniunctum,
vazby ablativu absolutního, infinitivní vazby a dále také gerundium a gerundivum. Zřetel byl
brán i na použití slovesných časů a způsobů. Při další analýze jsme se věnovali jednotlivým
typům vedlejších vět a spojkám, v nich použitým.
Participium coniunctum
Typickým znakem textu je řetězení participií, která nahrazují určitý slovesný tvar:
Nam, quo audito, rex Ecgfridus, humilis in populis suis, magnanimus in hostes, statim
equitatui exercito praeparato, tarda molimina nesciens, sicut Iudas Machabeus in
Deum confidens, parva manu populi Dei contra inhormem et supra invisibilem hostem
cum Beornhaeth audaci subregulo invasit stragemque inmensam populi subruit, duo
flumina cadaveribus mortuorum replentes, ita, quod mirum dictum est, ut, supra siccis
pedibus ambulantes, fugientium turbam occidentes persequebantur (VW XIX).
Na přílišné používání participií místo určitého slovesného tvaru poukazuje Walter Berschin.257
Ablativ absolutní
Časové vztahy jsou v textu vyjádřeny nejen použitím vedlejších vět časových, nejčastěji
je to užitím vazby ablativu absolutního. Ta může vyjadřovat též význam příčinný, podmínkový
či přípustkový, nicméně primárně je užita k vyjádření souslednosti nebo předčasnosti děje vůči
ději věty hlavní. V textu znatelně převažují vazby ablativu absolutního s participii présentu
aktiva nad vazbami s participii perfekta pasiva. V příkladu, který jsme uvedli na začátku této
podkapitoly, se vyskytují oba dva druhy. Rysem tohoto příkladu, je to, že substantivum
Ceadwalla, které je na začátku věty součástí vazby ablativu absolutního, je zároveň podmětem
celé věty, což se klasické normě vymyká. Pomocí ablativu absolutního je také vyjádřen topos
Boží pomoci, požehnání a vedení, který je v legendě velmi častý: Deo adiuvante (VW II, XIV,
257
BERSCHIN, W.: Biographie und Epochenstil im lateinischen Mittelalter, s. 300.
87
XIX, XX, XXVIII), Deo concedente (VW IX), Domino dirigente (VW XXVIII), Deo
praeviante (VW XXX).
Výjimečně je participium užito chybně – eo postea quacumque ex causa moriente,
plenius aliquod spatium pacifice imperavit (VW XX) (místo eo mortuo); vita obeunte (VW
XLV). Ve složitém souvětí místy dochází k vyšinutí z větné vazby, zde je porušena právě vazba
ablativu absolutního:
Factum est itaque, postquam, vergentibus annorum multorum circulis, sancto rectore
nostro aliquando honorifice in exilio degente, et tunc monachis suis per diversa loca
totius Brittanniae exterminatis et sub alienis dominis merentes expectantesque a
Domino redemptionem, ut postremo audierunt miserrimae cladis ruinam (VW XLIV).
Infinitivní vazby
Ačkoli ve středověké latině jsou často infinitivní vazby nahrazovány vedlejšími větami,
v textu Vita Wilfridi jsou poměrně hojné zejména vazby akuzativu s infinitivem. Vyskytují se
v nich infinitivy présentu a perfekta:
Putabant […] illum esse sanctum Wilfrithum episcopum. (VW XXV)
Deprecor vestram beatitudinem ut […] petitionem excipi coramque relegi praecipiatis.
(VW XXIX)
[…] episcopum subterfugientem, quem huc venisse arbitrati sunt. (VW XXIX)
Ve vazbě akuzativu s infinitivem perfekta pasiva dochází místy k vynechání infinitivu esse.
V některých případech je vynechán také akuzativní člen vazby: volens sic posse vivificare (VW
XVIII) – chybí akuzativ episcopum; viventem et […] florentem audientes (VW XXVIII) – chybí
akuzativ eum.
Vazba nominativu s infinitivem bývá ve středověké latině poměrně vzácná a také ve
vitě se vyskytuje zřídka: Wilfrithus […] prae foribus nostri secretarii esse narratus est; […]
cum petitione quam secum afferre dictus est (VW XXIX).
Gerundium a gerundivum
Ačkoli gerundium a gerundivum nejsou častým jevem Stephanova jazyka, jejich použití
se převážně shoduje s klasickou normou: officia baptizandi (VW XVIII); potestas ligandi
solvendique (VW XXXIX, LX); cadaveris mortui faciem inter alios ad confirmandum episcopo
revolvit (VW XVIII). Výjimečně se tyto vazby lehce od normy odklání: dabo tibi bonam partem
Galliarum ad regendam (VW IV). Zmínit je však třeba užití ablativu gerundia místo participia
88
prézentu aktiva, které bývá považováno za obecný rys středověké latiny:258
navigando ad
Hiberniam insulam pervenit (navigans) (VW XXVIII), revelabat indicando (VW XLVII).
Pozoruhodné je, že v kapitole LIII se na rozdíl od zbylého textu tato vazba vyskytuje pětkrát,
z toho třikrát ve Wilfridově obhajobě. Důvodem může být stylistický náboj. Nejčastěji jsou
totiž použita slovesa významově blízká či synonymní a tato vazba pak vyjadřuje určitý důraz:
revelando […] patefacere iudicii exsolutionem, iudicando decrevisset, silendo quievit (VW
LIII).
Syntax souvětí
Dále jsme se zabývali složitějšími větnými celky a sledovali, jak často jsou zastoupeny vedlejší
věty. Ačkoli typickým znakem středověké latiny je převládající parataxe nad hypotaxí, ve Vita
Wilfridi je velký počet podřadných souvětí. Nejčastěji zastoupeným druhem vedlejších vět jsou
věty vztažné se vztažnými zájmeny v celé škále jejich tvarů, vedlejší věty srovnávací se
spojkami ut a sicut, účelové se spojkami ut a ut ne, účinkové se spojkou ut a adverbii ita nebo
tam, dále příslovečné věty podmínkové, v nichž se vyskytují spojky si, nisi a výjimečně dum.
Vedlejší věty důvodové jsou nejčastěji uvozeny spojkou quod, výjimečně spojkou quia a
quamobrem, vedlejší věty příslovečné přípustkové uvozené spojkami quamvis a licet a konečně
vedlejší věty obsahové žádací, uvozené spojkou ut, a obsahové oznamovací se spojkou quod.259
Zastavme se u vedlejších vět příslovečných časových.
Jak bylo řečeno, časové vztahy jsou ve Vita Wilfridi vyjádřeny zejména ablativem
absolutním, nicméně příslovečné věty časové uvozené časovými spojkami jsou též hojně
zastoupeny. Nejčastěji se vyskytujícími spojkami jsou: cum historicum, postquam, priusquam,
usquedum, antequam, dum a iamiamque. Udivující byla poměrně malá četnost zastoupení
spojky cum ve srovnání s výskytem dalších časových spojek. V těchto větách se vyskytují jak
indikativy, tak konjunktivy sloves, nejčastěji se používá konjunktiv imperfekta ve vedlejší větě
závislé na větě hlavní se slovesem v indikativu perfekta. Výzkum zcela potvrdil fakt, že cum
temporale ve větách obsahujících indikativ sloves je zcela vytlačeno spojkou cum historicum,
která se pojí výlučně s konjunktivem sloves.260
258
Srov. STOTZ, P.: Handbuch zur lateinischen Sprache des Mittelalters: Formenlehre, Syntax und Stilistik. (Bd.
4). IX § 111.26.
259
Srov. STOTZ, P.: Handbuch zur lateinischen Sprache des Mittelalters: Formenlehre, Syntax und Stilistik. (Bd.
4). IX § 103.
260
Srov. RIGG, A. G.: „Morphology and Syntax“, s. 85; MIKULOVÁ, J.: Syntax latinských vedlejších vět. Brno:
Masarykova univerzita, 2014, s. 141, 143.
89
Konečně se zmiňme o vedlejších větách obsahových oznamovacích. V tomto druhu vět,
které v některých případech nahradily infinitivní vazbu běžnou v klasické latině, se u Eddia
objevuje spojka quod, výjimečně také ut, např. […] sciam, quod quattuordecimani sunt (VW
XII); […] audivit, quod praedonis more episcopus alterius episcopi sedem praeeripere ausus
sit (VW XV), “Scire enim”, dicebant, “vestram dignitatem hoc volumus, ut neminem per
invidiam accussandum advenimus” (VW L).
Slovesný čas a způsob
Slovesný čas i způsob v hlavních i vedlejších větách se až na několik výjimek řídí
klasickou normou. V textu legendy se vyskytuje celá škála slovesných tvarů, včetně indikativu
plusquamperfekta a futura II (VW XLVI, XLVII). Na několika místech jsme však zaznamenali
některé odchylky od klasické normy: kombinování indikativu présentu a perfekta v jedené větě
– ingreditur et […] narravit (VW VI), podobně také VW LXVII; mísení indikativu perfekta a
plusquamperfekta – super servum Dei mitissimum Wilfrithum posuit oculos suos in bonum et
benigne cum sociis hospitio susceperat (VW IV); nekonzistentní použití konjunktivu – ut
visitem et didicerim (VW IV), preparantes ei navem et auxilia hominum et pecuniae
multitudinem, ita ut valde honorifice ad Galliae regionem pervenerit (místo perveniret) (VW
XII).
Na několika místech textu je větná stavba porušena a dochází k vyšinutí z větné vazby,
např. in conviviis tam abstinenter vivebat, ut numquam solus, quamvis parvissima fiala esset,
potu consumpsisset, aut pro calore solis in aestate sitienti aut pro frigore hiemis fatigato (VW
XXI). Podobně se vyskytuje také ve VW XLIII, XLV.
IV. 2. 3. Analýza morfologických jevů v legendě Vita vel passio Haimhrammi episcopi et
martyris Ratisbonensis
Při analýze jazyka legendy Vita vel passio Haimhrammi bylo zjištěno, že odchylek od klasické
latinské normy je daleko více a jsou zásadnějšího rázu než ve Vita Wifridi. Proto se věnujeme
zvlášť morfologii substantiv a adjektiv a zvlášť zájmen a sloves.
Morfologie substantiv a adjektiv
Při rozboru morfologie substantiv a adjektiv vyvstaly jako charakteristické následující jevy:
1) tendence ke změně rodu a/nebo deklinace substantiv:
90
caelus (m.) (VH XXXIV), superficies coopertus (m.) (VH VI), de scelo (2. deklinace)
(VH XXXVI), sopolam (1. deklinace, místo sobolem) (VH XII)
2) tendence užívat shodnou koncovku u substantiva a adjektiva nebo dvou souřadně
spojených substantiv, ačkoli jsou rozdílných deklinací:
collectu spiritu (VH XIX), corpus deductus (VH XX), in stagnis et amnis (VH VI),
orationis et vigiliis intentus (VH XX)
3) tendence k použití nesprávného pádu substantiv rozvíjejících adjektiva nebo slovesa:
orbati tanti pontifices (VH X), instructus operandi peritiae (VH XXXVII); někdy jsou
použity dva možné pády: huius criminis noxius (VH IX), huius innoxius crimine (VH
XI); omnibus latibulis perlustrare (VH VIII), gementium condolere (VH IX)
4) tendence užívat genitiv, stojí-li dvě substantiva vedle sebe:
post gloriae remunerationis (VH XI), ex caritatis causae (VH XV), in tanti viri corporis
praesentiae
Tato tendence však úzce souvisí s obecným rysem užívání předložek s jiným pádem
substantiv, jak bude patrno níže.
Morfologie zájmen
Rovněž použití zájmen vykazuje jisté tendence, které se od klasické normy odchylují:
1) užití chybného pádu zájmen: haec nefandam sententiam (místo hanc) (VH XII), eis in
stuporem verteretur (místo eos) (VH XXIII)
2) občasné mísení zvratných a osobních zájmen se, suus a eum, eius: sperantia in se
membra (VH XXIII) (místo in eum), quam vir suus dispexit (VH XXXVI) (místo eius);
na jiných místech jsou však zájmena použita správně
3) nadužívání příklonky -que: et gregum omniumque (VH VI), seque, suisque prolibus (VH
VII)
Morfologie sloves
1) tendence k záměně slovesných kmenů:
ab incognitis detulta viris (delata) (VH XXIII), vellisset (voluisset) (VH XXXVI),
intulere (inferre) (VH XV), poposcere (poscere) (VH VIII)
2) užití slovesného tvaru aktiva místo pasiva:
nuncupantem (nuncupatam) (VH XIII), condisse (condita esse) (VH XXIII)
91
3) užití tvarů aktiva u deponentních sloves:261
gradere (gradi) (VH XXI), imitare (imitari) (VH XXII), pollicebat (pollicebatur) (VH
IV)
4) ještě častější použití deponentních tvarů u nedeponentních sloves:
cessabatur (cessabat) (VH XVIII), verteretur (verteret) (VH XXIII), deberentur
(deberent) (VH IX, XXIV, XXXV), infunditur (infundit) (VH IV, VI), mutare
deberentur (mutari deberent) (VH XXXV)
5) složené tvary pasiva tvořené pomocí tvarů slovesa fuisse:262
fuerat constituta (VH XLV)
(místo est constituta), adstrictus fuisset (VH V) (místo adstrictus sit), reprehensa fuisset
(VH XII), praesentatus fuisset (VH IV). Zajímavé však je, že tvary perfekta
deponentních sloves jsou důsledně tvořeny podle klasické normy (orta est, conatus est).
Charakteristická byla také tendence pojit předložky s jinými pády, než je obvyklé v klasické
latině: ad pedibus (VH IX), sub pastoralis curae (VH XXXVI), ex caritatis causae (VH XV),
in tanti viri corporis praesentiae (VH XXXV).
IV. 2. 4. Analýza syntaxe legendy Vita Haimhrammi
Podobně jako při analýze Stephanovy vity, jsme sledovali obdobné syntaktické jevy.
Participium coniunctum
Participium coniunctum se v textu také vyskytuje, častější však jsou určité slovesné tvary:
Eadem namque die, non longo intermisso spatio, duo ignoti atque pulcherrimi viri,
equitantes per puplicam callem, a quibusdam arantibus in agro de sacris sancti martyris
membris inquirentes, dum diutius circitarent, innotuerunt, quod in quendam arborem
summissi essent (VH XXIII).
Častější je však následující struktura souvětí:
Dum autem vir reverentissimus Haimhrammus episcopus tot vigoribus polleret, pervenit ad
eum fama, quod in quibusdam Europae partibus Pannoniensis plebs, tot Avarorum regna,
excaecatis oculis a veritatis luce, quae est Christus, maxime ydolis deserviret (VH III).
Ablativ absolutní
Časové vztahy jsou vyjádřeny zejména pomocí vedlejších vět příslovečných časových.
Ablativ absolutní je však také užit, i když méně často než ve Vita Wilfridi, a to jak ablativ
261
Srov. RIGG, A. G.: „Morphology and Syntax“, s. 83.
262
Srov. RIGG, A. G.: „Morphology and Syntax“, s. 87–88.
92
absolutní s participii présentu aktiva i perfekta pasiva. Jejich tvoření a použití je zcela ve shodě
s klasickou normou (viz předchozí příklady).
Infinitivní vazby
Výzkum prokázal, že jazyk legendy osciluje mezi užitím infinitivních vazeb a vedlejších
vět se spojkami ut a quod, podřízených hlavní větě obsahující verba dicendi, sentiendi et
putandi. Na jednu stranu infinitivní vazby jsou ve shodě s klasickou normou: vazba akuzativu
s infinitivem se vyskytuje zejména po slovesech verba dicendi a po neosobních vazbách: se
discordare cum Avaros (!) praenuntians (VH V); se iturum professus est (VH IV); se revelasse
testatus est (VH XI); prophetie spiritum eum habuisse nimirum constat (VH XI). Zajímavé je,
že osobní zájmeno se v akuzativu obvykle vynecháno není, např. také v kapitolách IV, V, VI,
XII, XIX. Vzácněji se objevující vazbu nominativu s infinitivem lze nalézt pouze se slovesem
videre: superficies telli coopertus esse videbatur (VH VI). Na druhou stranu na hlavních větách
se slovesy verba dicendi a verba sentiendi často závisejí vedlejší věty se spojkou ut:
praesciebat, ut impetrare potuisset (VH IX); videtur, ut refrigeres pectus (VH XIX); případně
užití spojky ut s polovětnou infinitivní vazbou dixisse, ut quispiam ad mortem festinare minime
debere (VH XIX). V podobné funkci je občas užita také spojka quod, např. VH II, XXIII.
Gerundium a gerundivum
Ačkoli je gerundium a gerundivum častým prostředkem syntaxe legendy, jeho užití se značně
odchyluje od klasické normy. Někdy je nahrazeno infinitivy sloves:263
occasionem egredere
(egrediendi) (VH XII), tradendum non est, sed magis propheticum imitare testimonium
(imitandum) (VH XXII); naopak je gerundium užito ve větách řízených slovesem simulare, kde
by bylo lze očekávat vazbu akuzativu s infinitivem: episcopus se limina simulat quaerendi (VH
XII); se cuiusdam rei quasi expectandi simulat (VH XII). Jak uvedeno v přehledu, užití ablativu
gerundia místo participií présentu aktiva je obvyklým rysem středověké latiny a ve Vita
Haimhrammi je bohatě použito: increpando arguens (VH IX), confirmando intulit (VH XIV),
optando differre (VH XIX).
Druhy vedlejších vět ve Vita Haimhrammi
Z druhů vedlejších vět, které legenda obsahuje, zmiňme vedlejší věty vztažné se škálou
vztažných zájmen, vedlejší věty účelové, uvozené spojkou ut a ne a obsahující konjunktiv podle
klasické normy. Dalším druhem jsou vedlejší věty účinkové se samostatným konjunktivem a
263
Srov. RIGG, A. G.: „Morphology and Syntax“, s. 85.
93
výhradně se spojkou ut či vedlejší věty srovnávací s touž spojkou. Příslovečné věty podmínkové
jsou uvozené spojkou si a acsi a vyskytuje se v nich způsob a čas obvyklý v klasických
podmínkových větách. Také věty přípustkové, uvozené spojkou quamvis, nevybočují z klasické
normy. Věty příčinné jsou nejčastěji uvozeny spojkou quia, méně často spojkou quod, cum
causale a dum. Obsahují indikativ a konjunktiv podle souslednosti časové a v závislosti na
pravděpodobnosti příčiny. Věty obsahové oznamovací jsou nejčastěji uvozené spojkou ut,
výjimečně quod. Jak již bylo zmíněno, bývají alternativou klasické infinitivní konstrukce.
Poměrně častým slovním spojením synonymním k neosobnímu constat je v takových větách
datur intellegi. Zmiňme ještě věty obsahující slovní spojení dubium non est. Na rozdíl od latiny
klasické, kde po tomto slovním spojení následuje vedlejší věta uvozená spojkou quin, zde
následuje vazba akusativu s infinitivem: censorem adesse dubium non est (VH XV); membra
condere dubium non est (VH XXIII). Dalším druhem jsou věty obsahové žádací, důsledně
uvozené spojkou ut. Obsahují konjunktiv imperfekta, výjimečně plusquamperfekta. Oproti
latině klasické se v nich vyskytuje záporná spojka ut non a ut ne: denuntiare debeas, ut ne
eorumquis delinquat (VH XI).
Podrobnější pozornost vyžadují vedlejší věty příslovečné časové, které jsou v legendě
hojně zastoupeny. Nejčastější spojkou je dum ve smyslu když, dokud. Takovéto časové věty
vyjadřují buď současnost s dějem věty hlavní a obsahují konjunktiv imperfekta, nebo
předčasnost, a pak se v nich vyskytuje konjunktiv plusquamperfekta. Výjimečně se v nich
objevuje indikativ podle souslednosti časové. Dále bývají časové věty uvozeny spojkou cum
historicum s odpovídajícím konjunktivem. V menší míře jsou užity spojky postquam
s indikativem podle souslednosti, quamdiu s indikativem imp., ut ve smyslu „jakmile“
s indikativem perfekta. Je třeba dodat, že časové vztahy jsou rovněž vyjádřeny participiálními
konstrukcemi – ablativem absolutním: suadente diabolo, eo meditante, his abeuntibus; sublato
corpore, intermisso spatio, facto consilio, které jsou však zastoupeny méně často než v legendě
Eddiově.
IV. 2. 5. Srovnání morfologických a syntaktických rysů latiny legend Vita Wilfridi a Vita
vel passio Haimhrammi episcopi et martyris
Jak jasně vyplývá z analýzy obou textů, největší rozdíly spočívají v morfologii: Eddiova
legenda Vita Wilfridi se významně neodchyluje od norem klasické latiny, naopak text
Arbeonovy legendy, jak je zřejmé z uvedených příkladů, vykazuje podstatné odchylky
94
v systému pádových koncovek substantiv a adjektiv i v příslušnosti jednotlivých substantiv ke
kategorii rodu i deklinace. Odchylky jsou zřetelné také v tvarosloví sloves. Na příkladech jsme
ukázali, že občas dochází k záměně slovesných kmenů, evidentní je také tendence tvořit
deponentní tvary u nedeponentních sloves a zaměňovat tvary aktiva a pasiva. Složené slovesné
tvary pasiva jsou převážně tvořeny pomocí participia perfekta a tvarů slovesa fuisse. Za
nejzávažnější odchylku slovesného systému v Eddiově legendě považujeme vzácné užití tvarů
aktiva pro deponentní slovesa. Jinak je systém ve shodě s normou. Velký rozdíl je také v použití
předložek. Třebaže v Eddiově legendě se předložky pojí s pády substantiv podle klasické
normy, v Arbeonově legendě je patrná tendence pojit předložky s pády jinými. Navíc je na
příklad předložka infra použita ve smyslu intra.264
Shodným rysem jazyka obou legend je
nekonzistentní použití reflexivních zájmen se a sibi a posesivního suus.
Zdaleka ne tak markantní rozdíly jsou patrné ze srovnání syntaxe: v obou legendách se
vyskytují obdobné syntaktické prostředky – ablativ absolutní, infinitivní vazby, gerundium a
gerundivum, a velký počet vedlejších vět. Rozdíly jsou patrné v četnosti uvedených jevů.
Zatímco v Eddiově legendě je ablativ absolutní nejčastějším prostředkem vyjádření časových
vztahů, v legendě Arbeonově je výskyt tohoto jevu méně častý. Vazba akuzativu s infinitivem
se vyskytuje v obou textech zejména po určitých slovesech (verba dicendi, sentiendi et
putandi). Vazba nominativu s infinitivem je v obou textech výjimečná, u Arbeona je použita
výlučně po slovese videre. Naopak gerundium (třebaže je jeho použití občas nestandardní) se
vyskytuje častěji u Arbeona. Pokud jde o vedlejší věty, vyskytují se v obdobné škále. Největší
rozdíl je zřejmý v použití spojek u vedlejších vět, např. spojka dum převažuje v Arbeonových
časových větách, spojka acsi ve větách podmínkových, či spojka ut v obsahových
oznamovacích větách. Naopak v Eddiových větách tohoto druhu se nejčastěji vyskytuje spojka
quod.
Nejdůležitějším rozdílem je však opět velká shoda syntaxe Eddiova textu s klasickou
normou a naopak jisté odchylky syntaxe textu Arbeonova – nestandardní použití gerundia.
V obou legendách můžeme místy poukázat na nekonzistentní použití času v hlavních větách.
Lze tedy konstatovat, že analýza potvrdila obecně přijímaný názor o poměrně vysoké úrovni
středověké latiny na Britských ostrovech v první polovině 8. století ve srovnání s úrovní latiny
užívané ve stejném období ve francké oblasti. Odchylky od klasické normy, které jsme
v Arbeonově textu zaznamenali, svědčí o francké latině předkarolinského období, kterou A. G.
Rigg nazývá „negramatickou“.265
264
Srov. RIGG, A. G.: „Morphology and Syntax“, s. 87.
265
Srov. RIGG, A. G.: „Morphology and Syntax“, s. 89.
95
V. Stylistický rozbor legendy Vita Wilfridi
V. 1. Metodologie
Metodologickým východiskem pro stylistický rozbor textu legendy Vita Wilfridi je raně
středověká příručka De schematibus et tropis Bedy Ctihodného, která poskytuje přehled figur
a tropů vyskytujících se v Bibli a tím i návod, jak figurativní jazyk interpretovat při četbě Písma
a exegezi. Spolu s De arte metrica tvoří celek dvou příruček adresovaný Bedově žáku
Cuthbertovi.266
De schematibus et tropis byla sepsána po r. 709,267
tedy v přibližně stejné době
jako Vita Wilfridi. Opírá se o třetí knihu Ars maior Aelia Donata, tedy spisu, jenž byl v raném
středověku základní gramatickou příručkou. Výčet figur a tropů je u Donata i Bedy stejný.
Zásadním rozdílem však je to, že Donatus ilustruje jednotlivé figury na příkladech z
Vergiliových textů, zatímco Beda uvádí „pokřesťanštěnou“ verzi Donatovy Ars maior s
příklady z Písma a křesťanských básníků.268
Dalším Bedovým přínosem je nová terminologie,
jejíž pomocí rozlišuje dva druhy alegorie - allegoria in verbis a allegoria in factis.269
Svoji metodu uvádění příkladů z Písma Beda odůvodňuje v úvodu:
„Sed ut cognoscas, dilectissime fili, cognoscant omnes qui haec legere uoluerint quia
sancta scriptura ceteris omnibus scripturis non solum auctoritate, quia diuina est, uel
utilitate, quia ad uitam ducit aeternam, sed et antiquitate et ipsa praeeminet positione
266
Ačkoli jde o spisy dva, byly zamýšleny jako jednotný celek. Srov. COPELAND, R. – SLUITER, I.: Medieval
Grammar & Rhetoric. Language Arts and Literary Theory, AD 300−1475. Oxford: OUP, 2009, s. 256. První
z nich je spis poskytující přehled o metrice, o správném čtení slabik podle jejich délek a návod, jak metrum
rozpoznat, druhý se zabývá přehledem figur (schemat) a tropů.
267
Srov. COPELAND, R. – SLUITER, I.: Medieval Grammar & Rhetoric, s. 256.
268
De schematibus et tropis navazuje na nedochovaný zdroj společný různým textům ze 6.– 8. století, např. první
kniha Etymologií Isidora ze Sevilly, který naopak vznikl díky inspiraci Donatovým komentářem k Vergiliovi.
Bedův spis je ve srovnání s ostatními křesťanskými výčty figur a tropů nejucelenější. Další autoritou byl Bedovi
Cassiodorův komentář k žalmům (Expositio Psalmorum) z 6. století. Srov. COPELAND, R. – SLUITER, I.: Medieval
Grammar & Rhetoric, s. 257.
269
Jak uvádí Rita Copeland a Ineke Sluiter, bližší pozornost si zaslouží Bedova definice alegorie. Alegorie je
jednak pojednána z pohledu gramatiky podobně jako v Donatově Ars maior jako „tropus quo aliud significatur
quam dicitur“ a jsou uvedeny její druhy (ironia, antifrasis, enigma, charientismos, paroemia, sarcasmos a
astismos); jednak jako prostředek sdělení hlubších duchovních a mystických pravd, které pak vycházejí na povrch
pomocí alegorické interpretace Písma. Proto Beda rozlišuje dva druhy alegorie. Srov. COPELAND, R. – SLUITER,
I.: Medieval Grammar & Rhetoric, s. 259 – allegoria in factis (ta má jak historický základ, tak alegorický význam)
a allegoria in verbis (ta historický základ nemá a její význam je třeba vnímat pouze obrazně); allegoria in factis
dále může mít smysl typologický, tropologický (morální) a anagogický (poukazující na vyšší duchovní pravdy).
Jako příklad všech těchto možných interpretací Beda uvádí slovní spojení templum Domini, které může odkazovat
na Šalamounův chrám (historia), tělo Kristovo tělo či církev (allegoria; typologie), tělo věřících jako chrám Ducha
(tropologia) a templum Domini či domus Domini jako obraz budoucího života na věčnosti (anagogia). Srov. De
schematibus et tropis (CPL 1567) - LLT-A, cap. 2.
96
dicendi, placuit mihi collectis de ipsa exemplis ostendere quia nihil huiusmodi
schematum siue troporum ualent praetendere saecularis eloquentiae magistri, quod non
in illa praecesserit.“ (De schematibus et tropis (CPL 1567) - LLT-A, cap. 1)
Bedovým cílem tedy není jen poukázat na výlučnou pozici Písma svatého pro jeho autoritu,
užitečnost a stáří, ale také pro jeho kvality stylistické. O velké oblibě obou těchto Bedových
spisů svědčí hojné rozšíření až do konce 11. století, kdy se do popředí příruček zabývajících se
figurami a tropy dostává anonymní Rhetorica ad Herennium.270
Jelikož Bedova příručka je dobou svého vzniku velmi blízká době sepsání legendy Vita
Wilfridi a jelikož obě díla vznikla v Británii (a dokonce v témž království), zvolili jsme De
schematibus et tropis za text výchozí z hlediska definice figur a tropů. Lze totiž vyslovit
hypotézu, že stylistické ozdoby, které Beda uvádí, byly autorům literární produkce známy a
v anglo-latinské literatuře 8. století používány.
Dříve než přejdeme k výčtu jednotlivých figur a tropů, zaměřme se na definici figury a
tropu. Pojem figura Beda definuje takto: Solet aliquoties in scripturis ordo uerborum causa
decoris aliter quam uulgaris uia dicendi habet figuratus inueniri (De schematibus et tropis
(CPL 1567), cap. 1). Podle této stručné a poněkud zkratkovité definice spočívají figury zejména
v jiném řazení slov, než je obvyklé v běžné řeči. Může se tak dít z důvodu opakování slov,
hromadění slov příbuzných či slov se stejně či podobně znějícími hláskami. Figury, které Beda
uvádí, spadají do kategorie stylistických ozdob zvané ornatus facilis. Tropus Beda definuje
jako dictio translata a propria significatione ad non propriam similitudinem ornatus
necessitatis ue causa (De schematibus et tropis; CPL 1567, cap. 2), podstatou tropů je tedy
přenesení významu. Tyto ozdoby patří do kategorie tzv. ornatus difficilis.
V. 1. 1. De schematibus et tropis – vybrané figury a jejich definice
V následujícím přehledu uvádíme definice pouze těch figur, s nimiž budeme později pracovat
při stylistickém rozboru Vita Wilfridi. Jelikož některé definice navazují na definici předchozí
figury, uvádíme je v původním pořadí podle první kapitoly De schematibus et tropis.271
paronomasia – id est denominatio, dicitur, quotiens dictio paene similis ponitur in
significatione diversa, mutata videlicet littera vel syllaba – řazení či hromadění slov podobně
znějících, avšak majících rozdílný význam
270
Srov. COPELAND, R. – SLUITER, I.: Medieval Grammar & Rhetoric, s. 258.
271
De schematibus et tropis (CPL 1567), cap. 1.
97
schesis onomaton – multitudo nominum coniunctorum diuerso sono unam rem significantium
– hromadění synonym či slov podobného významu, nejčastěji asyndeticky spojených
paromoion – cum ab hisdem litteris diversa verba ponuntur – hromadění slov se shodnými
počátečními hláskami, čato nazývána aliterace
homioteleuton – similis terminatio, quoties media et postrema versus sive sententiae simili
syllaba finiuntur – opakování slov s podobně znějícími koncovými slabikami
homoioptoton – cum in similes sonos exeunt dicta plurima – opakování slov končících na
podobné hlásky272
polyptoton – cum diversis casibus variatur oratio – hromadění týchž slov s různými pádovými
koncovkami
polysyndeton – oratio multis nexa coniunctionibus – větné členy jsou spojeny nadbytkem
spojek
dialyton (asyndeton) – dialyton uel asindeton est figura superiori contraria, carens
coniunctionibus – opačná figura k polysyndetu, spojení slov beze spojek
V. 1 .2. De schematibus et tropis – vybrané tropy a jejich definice273
metafora – rerum uerborum que translatio – přenesení významu věcí a slov, tato kusá definice
je doplněna příklady čtyř druhů metafory, které Beda, stejně jako definice, převzal od Donata:
ab animali ad animale, ab inanimali ad inanimale, ab animali ad inanimale, ab inanimali ad
animale, např. jako metafora ab animali ad animale je uveden verš Act 4, 25: „quare fremuerunt
gentes?“ […] Nam et homines et bestiae et volucres animam habent.
catachresis – abusio nominis aut uerbi ad significandam rem quae propria appellatione deficit,
ut: „pones uectes in quattuor angulis mensae per singulos pedes“ – užívání slova k vyjádření
jiné věci, která nemá své vlastní pojmenování. Podle Bedy se catachresis od metafory odlišuje
tím, že pro danou věc či skutečnost neexistuje specifické pojmenování, a proto je označení pro
jinou skutečnost přeneseno na skutečnost novou. Jak je patrné z uvedeného příkladu, některé
metafory tohoto typu jsou již v běžné řeči lexikalizované a za tropus bychom je nepovažovali
metonymia – quaedam ueluti transnominatio – dosl. přejmenování, pro vysvětlení je uvedeno
několik příkladů, např. Aut enim per id quod continet id quod continetur ostendit, ut: „effundens
272
Rozdíl mezi homoioteleutem a homoioptotem je velmi malý, homoioptoton lze také definovat jako opakování
koncových gramatických morfémů.
273
Tropy cituji podle De schematibus et tropis (CPL 1567), cap. 2.
98
hydriam in canalibus“. Aut contra, ut: „accipe litteras tuas“. Z příkladů je zřejmé, že jde o
přenesení významu na základě vnitřních vztahů.
antonomasia – significatio uice nominis posita: ex accidentibus uidelicet propriam significat
personam – označení použité místo vlastního jména, jde o opis jména osoby prostřednictvím
jejích vlastností či původu
epitheton – praeposita dictio proprio nomini – doslova slovo stavěné před vlastní jméno.
K rozdílu mezi epithetem a antonomasií Beda podotýká: Nam antonomasia uicem nominis
sustinet, epitheton numquam, sine nomine fit, ut: „dilectus deo et hominibus moyses“.
synecdoche – significatio pleni intellectus capax, cum plus minus ue pronuntiat. Aut enim totum
a parte ostendit, ut: „verbum caro factum est“, aut contra – přenesení významu na základě
vztahu části a celku
onomatopoiia – Onomatopeia (!) est nomen de sono factum, ut: „cymbalum tinniens“ – slovo
vytvořené podle zvuku
perifrasis – circumlocutio, quae fit ut aut breuitatem splendide describat et producat aut
foeditatem circuitu euitet – opis, který buď obohacuje stručné vyjádření, nebo se oklikou
vyhýbá něčemu ošklivému
hyperbaton – transcensio quaedam uerborum ordinem turbans, cuius species sunt quinque:
hysterologia, anastrophe, parenthesis, tmesis, synchisis – překročení slova, jež mate pořádek;
jedná se tedy o neobvyklý slovosled. Ze zmíněných druhů hyperbata zmiňme anastrophe –
uerborum tantum ordo praeposterus, ut: „quamobrem ego deprecabor dominum“ pro „ob
quam rem“ – převrácený pořádek slov – a parenthesis – interposita ratiocinatio diuisae
sententiae – vsuvka, gramaticky samostatné vložení myšlenky do věty. Podle Bedova členění
jde vlastně o hyperbaton na větné úrovni.
hyperbole – dictio fidem excedens augendi minuendi ue causa – slovo překračující uvěřitelnost
kvůli zveličení nebo zeslabení
alegorie – tropus quo aliud significatur quam dicitur – tropus, kterým se myslí něco jiného,
než se říká. Uvedený příklad podstatu alegorie vysvětluje takto: „leuate oculos uestros et uidete
regiones, quia albae sunt iam ad messem“. Hoc est, „intellegite quia populi iam parati sunt ad
credendum“.
homoeosis – minus notae rei per similitudinem eius quae magis nota est demonstratio. Huius
species sunt tres: icon, parabole, paradigma – vysvětlení věci, která je méně známá,
prostřednictvím podobnosti jiné věci, která je známější. Icon Beda definuje jako vzájemné
99
srovnání osob a skutečností, které se osob týkají či se jim stávají, parabole, čili podobenství,
jako přirovnání věcí rozdílných povah, a paradigma jako příklad k povzbuzení či zastrašení.274
Moderní příručkou, s kterou jsme při analýze pracovali, je příručka Leonida Arbusowa
nazvaná Colores rhetorici.275
Přihlíželi jsme rovněž k příručce Heinricha Lausberga Elemente
der literarischen Rhetorik.276
Obě systematicky klasifikují figury a tropy na základě antických
a středověkých gramatik a poetik a uvádějí příklady ze širokého spektra textů, mezi něž patří
Ciceronovy řečnické spisy (De inventione a De oratore), anonymní Rhetorica ad Herennium,
Quintilianova Institutio oratoria a Donatova a Priscianova gramatika a celá řada středověkých
příruček rétoriky a poetiky, které na uvedené antické zdroje navazují. Logickým důsledkem
toho je, že počet uváděných figur a tropů je velice široký. Obě moderní příručky pojímají danou
problematiku z hlediska rétoriky a nechybí v nich tedy figury typické pro řečnictví.
V. 1. 3. Členění Arbusowovo
Na základě Rhetoriky ad Herennium Arbusow rozlišuje slovní a myšlenkové figury (Wort- und
Sinnfiguren).277
Skupinu I tvoří figury slovní. Arbusow je dále řadí podle způsobu, jakým vznikají, do čtyř
podskupin:
 Do podskupiny I a) patří figury, při nichž se opakuje téže slovo či stejně znějící slovo,
aniž by docházelo k posunu významu, např. anafora, epifora, epanalempsis, epizeuxis,
anadiplosis. V podskupině I aa) jsou figury založené na opakování slova v pozměněném
tvaru s částečně pozměněným významem, např. polyptoton278
a paronomasia,279
jejímž poddruhem je figura etymologica.280
274
Icon est personarum inter se uel eorum quae personis accidunt conparatio, ut: 'vidimus gloriam eius, gloriam
quasi unigeniti a patre'. Parabole est rerum genere dissimilium conparatio, ut: 'simile est regnum caelorum grano
sinapis'. Paradigma est praepositio exempli hortantis aut deterrentis. De schematibus et tropis (CPL 1567), cap.
2.
275
ARBUSOW, L.: Colores rhetorici. Göttingen: Vandenhoeck&Ruprecht, 1963.
276
LAUSBERG, H.: Elemente der literarischen Rhetorik. München: Hueber, 19879
.
277
Srov. definici Josefa Hrabáka: „Při aplikaci figury nejde sice o zvláštnosti v pojmenování, ale přesto užití figury
samo už něco signalizuje, obyčejně ‚básnickost‘ textu. Nejčastěji přitom jde zároveň o intenzifikaci významu (na
rozdíl od tropu tedy nikoli o významový efekt kvalitativní, nýbrž kvantitativní).“ HRABÁK, J.: Poetika. Praha:
Československý spisovatel, 19772
, s. 172.
278
Pro polyptoton užívá Arbusow termín adnominatio. Srov. ARBUSOW, L.: Colores rhetorici, s. 41.
279
Arbusow rozlišuje paronomasii a antanaklasis, kde jsou vedle sebe postavena dvě slova podobně znějící, ale
rozdílného původu. Antanaklasis je příbuzná figuře zvané figura pseudoetymologica. Srov. ARBUSOW, L.:
Colores rhetorici, s. 43.
280
Srov. ARBUSOW, L.: Colores rhetorici, s. 42. Lausberg figuru etymologicu řadí hned vedle paronomasie. Srov.
LAUSBERG, H.: Elemente der literarischen Rhetorik, s. 91, § 281.
100
 Skupina I b) shromažďuje figury založené na spojování slov spojkami, resp. na absenci
spojek, např. asyndeton, polysyndeton, ellipsis (vypuštění méně důležitého ve
prospěch důležitějšího slova) a aposiopesis (záměrné přerušení výpovědi ve chvíli, kdy
má být řečeno něco důležitého).
 Skupina I c) obsahuje řečnické figury, např. oslovení, apostrofu, exclamatio
vyjadřující bolest či politování, jejímiž poddruhy jsou figura zvaná interiectio ex parte
poetae či vox poetae, jejímž prostřednictvím autor vyjadřuje svoji účast s popisovanou
situací, další figurou je interrogatio (řečnická otázka).
 Skupina I d) je skupinou nehomogenní, do které spadají např. prolepsis, antithesis,
zegma a další.
Do skupiny II řadí figury myšlenkové, např. figury příměru, např. homoiosis; hromadění
synonym, např. interpretatio; a figury uplatňované při líčení, např. exemplum, digressio či
ekphrasis. Figury patřící do této skupiny je třeba považovat za ornatus difficilis.
Ve skupině III Arbusow uvádí figury zvukové, např. homoioteleuton,281
homoioptoton,282
aliteraci, onomatopoiu, rým či cursus.
IV. skupinu figur dle Arbusowa tvoří figury gramatické, např. hyperbaton, chiasmus či
parenthesis.
Mezi tropy Arbusow řadí např. metaforu, personifikaci, metonymii, synekdochu,
antonomasii, alegorii, litotes, oxymóron, periphrasis, hyperbolu, či catachresis.
Jak patrno, Arbusowova klasifikace figur a tropů není založena na základním dělení
ornatus facilis a ornatus difficilis. K tzv. ornatus facilis náleží figury, které Arbusow člení do
skupiny Ia a Ib, většina figur skupiny Id a zvukové figury skupiny III. Naopak k ornatus
difficilis patří myšlenkové figury skupiny II, řečnické figury skupiny Ic a gramatické figury
skupiny IV a samozřejmě tropy. Ozdoby ornatus facilis i difficilis spolu navzájem úzce
souvisejí: Významové vztahy jsou na rovině fonetické, morfologické i syntaktické vyjádřeny a
zdůrazněny figurami ornatus facilis, např. paralelismus a chiasmus bývají zdůrazněny
homoioteleutem.
281
Pro homoioteleuton Arbusow používá termín similiter desinens. Srov. ARBUSOW, L.: Colores rhetorici, s. 75.
282
Pro homoioptoton užívá Arbusow termín similiter cadens. Srov. ARBUSOW, L.: Colores rhetorici, s. 75.
101
V. 2. Stylistický rozbor Vita Wilfridi
Ačkoli Vita Wilfridi tvoří literární celek, z hlediska tematického ji lze rozdělit na dvě části:
 Část 1 je narativní partií, která chronologicky líčí život biskupa Wilfrida od narození,
přes vysvěcení na biskupa a jeho úspěšnou kariéru, která je spojena zejména
s vybudováním dvou nejdůležitějších klášterů v Riponu a Hexhamu. Rozsáhlá část
legendy se pak zabývá bojem proti Wilfridovým protivníkům a jeho svržením
z biskupského stolce. Tato část kulminuje vylíčením biskupovy smrti. Své místo má
také líčení zázraků, a to jak těch, které na sobě zakusil biskup Wilfrid, tak Wilfridových
zázraků posmrtných.
 Část 2 (kapitoly XXIX–XXXIII a L–LIV) má formu soudní řeči a listu s krátkými
narativními partiemi, které jsou přechodem mezi jednotlivými kapitolami. Po stránce
tematické obsahuje Wilfridovo odvolání k papežskému stolci a následnou odpověď
papežské synody v čele s papežem. Při rozboru této části jsme se snažili o stylistický
rozbor na základě stavby soudní řeči, jak je popsána ve spisu Rhetorica ad Herrenium.
V. 2. 1. Stylistický rozbor části 1
Jak bylo řečeno, část 1 je narativní a patří do ní většina textu legendy. Z hlediska stylistického
jde o chronologickou naraci v er-formě, oživenou přímou řečí a biblickými citáty a aluzemi. Při
analýze stylistických figur jsme postupovali od těch, jejichž podstatou je opakování či
hromadění hlásek, po ty, které jsou založeny na opakování a hromadění slov.
Ornatus facilis
Ze zvukových figur, jež vznikají opakováním hlásek, je třeba zmínit homoioptoton a
homoioteleuton. Homoioteleuton, neboli rým, je častým prostředkem umělecké prózy, jehož
pomocí jsou spojeny paralelní části větných celků.283
Jak je z příkladů patrné, jde o figuru
častou, zdůrazňující tématickou spojitost mezi biskupem Wilfridem a jeho biblickými typy:
Sicut enim Moyses tabernaculum seculare […] aedificavit, ita vero beatissimus Wilfrithus
episcopus thalamum veri sponsi […] decoravit (VW XVII).
283
Srov. ARBUSOW, L.: Colores rhetorici, s. 74.
102
sicut Paulus […] custodire propositum suum praecepit, quod per manus impositionem eius
accepit (VW XII).
Homoioptoton je poddruhem homoioteleuta a nejčastěji vzniká opakováním shodných
gramatických morfémů slovesných tvarů kvůli tendenci latiny stavět sloveso na konec věty,
jako např.
Et hoc […] effulsit, sicut […] rei eventus postmodum probavit (VW I).
Mare naves […] relinquens, terras fugiens, litora detegens (VW XIII).
Jak homoioteleuta, tak homoioptota je ve Vita Wilfridi většinou použito, aby byl po stránce
zvukové zdůrazněn myšlenkový i gramatický paralelismus, popř. chiasmus větných členů či
propozic (viz např. VW VIII, IX, XVI, XVII, XXI).
Paromoion (aliterace) se ve Wilfridově životopisu vyskytuje napříč celou legendou ve
slovních spojeních, např. diligenter dictavit (VW V); corde credentium et fide confitentium (VW
XVII); emisit, enumerans ei eloquenter (VW XXIV); gaudens et gratulans (VW V); sospite et
sano (VW VI); eleganter enumerans (VW XLI); fixe et firmiter (VW XLV), multae et magnae
quaestiones (VW XLVI), pacem plene perfecteque ineant (VW LX, LXII, LXVII), territus est
et tremebundus (VW LVII).V desáté kapitole je důraz kladen na řečnické umění mluvčích obou
stran na koncilu ve Whitby, z tohoto důvodu je líčení na stylistické figury obzvlášť bohaté: lze
nalézt paromoion hlásky [k], které je navíc zesíleno hromaděním slov s předponou con a contra:
Ille est hostiarius et clavicularius, contra quem conluctationem controversiae non facio nec
facientibus consentio et iudiciis eius […] in nullo contradicam (VW X).
Další místo bohaté na paromoion je v kapitole XLI. Líčí Wilfridův úspěch v hlásání
evangelia u jižních Sasů. Úryvku předchází citace z Mat 3, 2 a z Act 2, 38 o obrácení a křtu.
Wilfridova výmluvnost je popsána takto:
Quae per plures menses, longo ambitu verborum ab exordio mundi omnipotentis Dei
facturam in contemptum idolatriae eleganter enumerans usque ad diem iudicii, ubi
aeterna poena peccatoribus et electis Dei vita perpetua praeparabitur, suaviloqua
eloquentia omnia mirabiliter per ordinem praedicavit praedicator evangelicus (VW
XLI).
Kromě uvedených zvukových figur je zde užita figura etymologica (suaviloqua eloquentia,
praedicavit praedicator) a ze složitějších ozdob chiasmus (aeterna poena peccatoribus et
electis Dei vita perpetua …).
Další zvukovou figurou je polyptoton, to však není figura častá. V kapitole VIII je
možno najít polyptoton de die in diem, které je však již lexikalizované, u dalších příkladů není
103
jisté, zda jsou záměrně jako figura použity nebo zda jsou spontánní - nuntii tristem nuntium
portantes (VW LIX).
V závěru XVII. kapitoly je možno nalézt paronomasii: quae omnia […] in testimonium
beatae memoriae eius in ecclesia nostra usque hodie reconduntur, ubi reliquiae illius
requiescunt, […] in orationibus nominis eius recordantur. Zvuková podobnost slovesných
tvarů reconduntur a recordantur je evidentní. Za paronomasii možno též považovat zvukovou
podobnost participií merenti a morienti v kapitole XXXVII, kde správce, který biskupa nejdříve
věznil, žádá pomoc pro svoji umírající manželku: genuflectens […] adiuravit eum in nomine
Domini, ut sibi non merenti et mulieri morienti subveniret (VW XXXVII). Další příklad je
v kapitole LVII: ad Aethelredum regem […] nimirum pro nimio gaudio lacrimantem, sanctus
pontifex noster veniens (VW LVII). V blízkosti stojí adverbium nimirum a adjektivum nimius,
která si jsou po zvukové stránce podobná, původem i významem se však liší.
Připomeňme ještě figuru etymologicu, která má k paronomasii blízko. Zde je několik
příkladů: praedicavit praedicator, suaviloqua eloquentia (VW XLI); voto vovens (VW XLII);
[…] regem, qui regnum regebat (VW LVII); odio oderat (VW XL). Je patrně použita ke
zdůraznění významu.
Asyndeton (dialyton), tedy vynechání spojek, se objevuje v pasážích vypočítajících
Wilfridovy vynikající vlastnosti, např. Omnibus affabilis, mente sagax, corpore strenuus,
pedibus velox, habilis ad omne opus bonum, tristia ora numquam contraxit (VW III). Uvedené
vlastnosti jsou řazeny beze spojek. Tento asyndetický výčet vlastností tvoří základ figury zvané
ekphrasis neboli descriptio,284
patřící k ornatus difficilis. V IX. kapitole jsou vlastnosti opět
asyndeticky řazeny: dicentes virum esse […] benignum, sobrium, modestum, misericordem,
plenum auctoritatis gratiae Dei, pudicum, prudentem, non vinolentum, docibilem et bene
docentem.
V rámci stylistického rozboru jsme se také pokusili zjistit, zda se ve VW objevuje
cursus, který lze řadit k figurám využívajícím hromadění či opakování, v tomto případě jde o
opakování rytmického zakončení větných celků. V uvedené části je nejčastějším vzorcem
zakončení cursus planus -´-- -´- : illuminans iustos (VW I), palam effulsit (VW I), Deo serviret
(VW II), bonum contigit (VW III), numquam contraxit (VW III), mentem gerebat (VW IV),
omnem narravit (VW VI), nelze však tvrdit, že by výrazně převažoval. V mnoha případech má
rytmus zakončení jiné vzorce: eripere cupientes (VW I), celestia maerere (VW II), caput
284
Srov. ARBUSOW, L.: Colores rhetorici, s. 71–72.
104
accipere (VW III), venire iusserunt (VW VI) apod. Lze tedy konstatovat, že náznaky cursu jsou
patrné, ale cursus vzniká spíš spontánně.
Ornatus difficilis
Dříve, než přejdeme k tropům, které tvoří jádro složitějších ozdob, věnujme se
ozdobám, které Arbusow nazývá figurami řečnickými (Figuren der Anrede) a figurami
myšlenkovými (Sinn-Figuren).
Řečnické ozdoby
Na několika místech legendy se opakuje řečnická figura, kterou Lausberg i Arbusow
označují jako exclamatio.285
Většinou se jedná o prostředek, kterým autor chválí Boha a
oslavuje Boží působení v konkrétní situaci: „Benedictus Deus qui servos suos defendit et
protegit et per bonorum auxilia adiuvabit!“ (VW IV); „Mirabilis est Deus in sanctis suis et
clarificatus in virtutibus eorum“ (VW XVIII); „O quam magna et miserabilis misericordia
Dei!“ (VW XVIII) V některých případech je tato figura uvozena citoslovcem ecce!: „Ecce! iam
sanctus Wilfrithus noster nunc confessor factus est.“ (VW VI); „Ecce! iam fratres, videte et
ammiramini“ (VW VIII).
Poměrně často autor sám komentuje události prostřednictvím vsuvky, jejímž účelem je
vyjádřit autorovo překvapení, nadšení či opovržení. Tuto figuru Arbusow nazývá interiectio
ex parte poetae či vox poetae.286
Patrný rozdíl lze opět spatřit mezi vyjádřeními tohoto typu
v úvodní části legendy, líčící vzestup biskupovy kariéry, a v následujících částech legendy,
které se věnují nečestnému jednání Wilfridových protivníků. Zatímco v úvodní části se na dvou
místech opakuje quod mirum dictu est (VW XIII, XIX), vyjadřující obdiv nad vítězstvím v bitvě,
v kapitolách XXIV, XXXIII a LX se objevuje quod absit, vyjadřující opovržení; heu, pro dolor
(VW XLIII); quod dictu horribile est (VW XLVII); quod est execrabilius et dictu horrendum
(VW LX); quod me enarrantem horruit (VW XXXIV). Figura vox poetae, vyjadřující autorův
postoj k líčené události, je velice častá a má převážně negativní náboj.
Další řečnickou figurou je řečnická otázka (interrogatio) a odpověď: quis similis ei
inveniebatur? (VW XXI), na niž autor v téže kapitole odpovídá řečnickou odpovědí: nullus ei
aequalis inveniebatur (VW XXI). Jinou řečnickou otázku najdeme v následující kapitole. Zde
vyjadřuje topos neschopnosti autora vylíčit tak skvělé skutky biskupa Wilfrida: quis ad
explanandum sufficere potest? (VW XXII).
285
Srov. ARBUSOW, L.: Colores rhetorici, s. 48.
286
Srov. ARBUSOW, L.: Colores rhetorici, s. 50.
105
Zvláštním druhem řečnické otázky je figura zvaná addubitatio,287
skrze niž autor
vyjadřuje svůj postoj k líčené události nebo k tématu vůbec. Otázky Quid igitur magis moror
in verbis? (VW XLI); Quid plura dicam? (VW XLIII) naznačují, že ač by autor o dané události
mohl psát dále, pro porozumění to není nutné. Tato formulace je jedním z topoi – brevitas.
Stejná otázka (Quid plura dicam?), kterou si autor klade v kapitole XLVI, naznačuje negativní
běh věcí; biskup Wilfrid se opětovně stává obětí nečestného jednání králů a arcibiskupa.
Následující kapitola XLVII je po stránce stylistické velmi zajímavá. Obsahuje
Wilfridovu obhajobu před synodou v Atswinapathe roku 703. Biskup se brání nařčení, že není
ochoten podřídit se rozhodnutí arcibiskupa Theodora, resp. Berhtwalda. Svůj postoj hájí šesti
řečnickými otázkami formulovanými v obsáhlých slouvětích, v nichž vypočítává své životní
zásluhy – čtyřicet let biskupské služby, prosazení římského způsobu křesťanské praxe,
vymýcení bludů irské církve, zavedení kostelního zpěvu responsorií a antifon dvěma sbory a
zavádění benediktinské řehole ve svých klášterech. Tato přímá řeč má silný citový náboj, který
se projevuje metaforami (Scotticae virulenta plantationis germina) a pleonasmy (calamitatis
miseriae), a její neodbytnost je zvýrazněna podobným uvozením otázek (Nonne…, Necnon…,
Aut quomodo…, Vel quomodo…). První otázka zní: „Qua ex causa me compellitis, ut tam
lugubre calamitatis miseriae in memetipsum gladium dirae interfectionis […] convertam?“
Dýkou zatracení je míněn Wilfridův podpis arcibiskupova dokumentu, kterým by má biskup
zříci ospravedlnění papežskou synodou. Poslední otázkou se opět vrací k tématu otázky první.
Tentokrát je urgentnost otázky zasílena použiým hyperbatem: „Et nunc contra me subitam
dampnationis ipse protulero extra conscientiam alicuius facinoris sententiam?“ Z uvedených
řečnických figur je patrný Eddiův vztah k biskupu Wilfridovi a k jeho životopisu. Zejména
z figur vyjadřujících opovržení nad jednáním Wilfridových protivníků je zřejmé, že Eddiovým
důležitým úkolem bylo sepsat obhajobu tohoto světce.
Ačkoli přímá řeč sama řečnickou figurou není, rozhodli jsme se o ní stručně referovat
na tomto místě. Z hlediska uvozovacích výrazů je přímá řeč důsledně, až na tři případy (VW
IX, XVI a XLVII), uvozena slovesnými tvary dicens, dicentes, dixit, dixerunt, dictumque est,
respondit, responderunt. V IX. kapitole přímá řeč uvozena není, pouze z kontextu vyplývá, kdo
onu přímou řeč pronáší; v kapitole XVI je jedinkrát použito sloveso inquit a v kapitole XLVII
se objevuje sloveso ait jako jediný případ tohoto uvozovacího slovesa. Slovesnými tvary dicens
a dixit jsou uvozeny též biblické citace, např. Iesus dixit: „Vos potestis calicem bibere, quem
287
Srov. ARBUSOW, L.: Colores rhetorici, s. 51.
106
ego bibiturus sum?“ et cetera (VW VI). Jak bude patrné později, v uvození přímé řeči se Vita
Wilfridi značně liší od Bedovy Vita Cuthberti.
Myšlenkové figury (Sinn-figuren)
Myšlenkové figury Arbusow charakterizuje jako figury, jejichž „podstatou je částečné
přenesení významu a jejichž základem není slovo a jeho měnící se tvar, ale myšlenka“.288
Podobně jako tropy patří k tzv. ornatus difficilis. Jako první zmiňme paralelismus.
Sicut autem David puer electus a Domino est et, per Samuelem unctus, dona prophetiae
accipere post multas temptationes meruit; ita sanctus Wilfrithus presbiter post multas
benedictiones sanctorum Dei tam multiplices donationes […] accepit (VW IX).
V tomto příkladu lze hovořit o paralelismu tematickém i gramatickém. Paralelismus je navíc
posílen opakováním týchž či příbuzných slov (dona – donationes; post multas temptationes –
post multas benedictiones; multas – multiplices; accipere – accepit) i homoioptotem (meruit –
accepit). Vzájemnou pozici větných členů dona prophetiae – post multas temptationes a post
multas benedictiones – multiplices donationes lze klasifikovat jako chiasmus.
Z hlediska sémantického je prostřednictvím paralelismu vyjádřena gradace – populus ecclesiae
Dei copiose de die in diem crescens et nominis eius gloria magnifice clarescens (VW XLII) –
či antitehesis – illum apostolica auctoritate […] maerorem subditorum sedare gaudiumque
amicorum renovare in nomine Domini iusserunt (VW LV); a dextris et a sinistris in prosperis
et in adversis (VW XXI).
Zastavme se ještě u figury zvané ekphrasis neboli descriptio,289
kterou jsme zmínili u
asyndeta. V rámci charakteristiky biskupa doporučují středověké poetiky vytrvalost ve víře,
lásku ke ctnostem, čistotu nauky a zbožnost. V kapitole XI je výčet biskupových vlastností
zopakován dokonce dvakrát: poprvé se opírá v biblický vzor – volně kombinuje pasáže z listu
Titovi a prvního listu Timoteovi (viz níže), podruhé je pasáž převzata z anonymní Vita
Cuthberti:
Oportet episcopum sine crimine esse, ut Dei dispensatorem; non superbum, non
iracundum, non vinolentum, non percussorem, non litigiosum, non turpe lucrum
sectantem, sed hospitalem, benignum, sobrium, iustum, sanctum, continentem
amplectentemque eum qui secundum doctrinam est, fidelem sermonem, ut potens sit
exhortari ad doctrinam et contradicentes revincere (VW XI).
288
„Es sind Figuren, denen teilweise die Übertragung zugrunde liegt, und deren Substrat nicht ein Wort und dessen
gleichbleibende oder wechselnde Form, sondern ein Gedanke ist.“ ARBUSOW, L.: Colores rhetorici, s. 63.
289
Srov. ARBUSOW, L.: Colores rhetorici, s. 71–72.
107
Je zřejmé, že kromě vynikajících lidských vlastností je zdůrazněna správná nauka a schopnost
její nepřátele k takové nauce přivést.
Tropy
Nyní obraťme pozornost k tropům. Nejčastějším z nich je metafora. Jak bylo naznačeno
v metodologickém úvodu, Beda rozlišuje čtyři druhy metafory podle povahy jazykových
prostředků, z nichž a na něž se význam přenáší: ab animali ad animale, ab inanimali ad
inanimale, ab animali ad inanimale, ab inanimali ad animale. Ve Vita Wilfridi lze nalézt
některé příklady těchto druhů:
 Ab animali ad animale: de lupa agna Dei commutata est (VW XXIV) – metafora pro
zlou královnu Iurminburgh, jež se později stane řeholní sestrou
 Ab inanimali ad inanimale: thalamus veri sponsi (VW XVII) – metafora pro kostel
 Ab inanimali ad animale: vasa fragilia muliebria (pl.) (VW XXIV) – metafora pro
křehkost ženského pohlaví (aluze na prvotní hřích), zde konkrétně pro královnu
Iurminburgh
Metafory můžeme dále dělit podle jejich významu: některé se vztahují k psychickému
či fyzickému stavu osob – alligatus districtionis vinculo (VW XLVII); toto mentis annisu
subiacere amplector (VW XLVII); omnem nodum maculae solvere (VW III) či vinculis
alligatum infirmitatis regem compressit (VW LIX). Jiné obrazně líčí duchovní cestu biskupa
Wilfrida – organo spiritali de se canente, verbum praedicaret (VW VII); ei saeculi huius lata
ianua per Dominum aperiebatur (VW VIII); crescebat ei porta aperta elemosinarum pro
Domino (VW VIII); inter secularesque undas fluctuantes moderate navem ecclesiae gubernat
(VW XXI); ostium magnum fidei apertum est ei (VW XIV, XLI). Zajímavé je, že na různých
místech legendy jsou obrazně použita tři synonyma (ianua, porta a ostium). Obdobné metafory
jsou v hagiografii velmi časté – vitae perpetuae viam aperuit (VW XLI), in viam patrum
exiit/iniit (VW XV).
Nepřátelský postoj Wilfridových odpůrců je také vyjádřen skrze metafory: Haec autem
omnia facem invidiae et odii in pectoribus multorum, flante diabolo, accenderunt (VW XXI).
Tato metafora je ještě dále vyjádřena podobně: maxima flamma inimicitiae exardescente (VW
XLV). Dále je rozvedena slovy: olla fervente nequitiae, plures deterioravit (VW XLV), což je
pravděpodobně biblická aluze na Jer 1,13 (ollam succensam ego video) či Amo 4, 2 (iuravit
Dominus Deus in sancto suo quia ecce dies venient super vos et levabunt vos in contis et
reliquias vestras in ollis ferventibus), příp. Iob 41, 11 (de naribus eius procedit fumus sicut
ollae succensae atque ferventis halitus). Působení irských misionářů je velmi expresivně
108
vyjádřeno jako Scotticae virulenta plantationis germina (VW XLVII). Na několika místech se
objevují také vojenské metafory – vexillum victoriae ferens (VW XXXIV); consueta arma
arripiens (VW XXIV) – nečestné jednání královny, která přiměje svého manžela, krále
Ecgfritha, aby biskupa Wilfrida uvěznil; obdobná metafora consueta arma orationum arripiens
(VW LXV) se tentokrát vztahuje k modlitbě provázející uzdravení; calamitatis miseriae gladius
(VW XLVII); biblické arma a dextris et a sinistris in prosperis et in adversis aequali lance
portabat (VW XXI) je aluzí na 2 Cor 6, 7 a je zakončeno metonymií aequali lance poukazující
na rovnováhu misek vah.
Metaforické či metonymické povahy jsou rovněž epiteta a antonomasie označující
osobu biskupa Wilfrida: servus Dei (VW II), humillimus gentis nostrae igniculus (VW V),
adolescentulus servus Dei (VW V), amicus sponsi aeternalis (VW XVII), sanctum caput
ecclesiae (VW XXIV); praedicator evangelicus, sanctus novusque evangelista et baptista (VW
XLI); sanctus parens noster, venerabilis pater noster, pater glorificatus (VW XLII), sanctus
rector noster (VW XLIV). Přivlastňovací zájmeno noster jasně ukazuje vztah Eddiovy klášterní
komunity k biskupu Wilfridovi.
Dalším tropem, daleko méně častým, je synekdocha. Jde o synekdochu pars pro toto
videbo faciem tuam (VW IV), caput suum Dominum salvatorem sequens, oculi mei faciem
iocundam videant (VW XLIII), vultum eius ultra non videntes (VW LIX), aciem gladii hostilis
manu gentis nostrae fugiens (VW XVII). Tyto příklady synekdochy jsou však už lexikalizované.
Alegorie slouží na několika místech legendy k uvedení tématu kapitoly. Úvodní část
kapitoly XXIV, jež předestírá téma zrady krále, královny a arcibiskupa Theodora a vyhnání
biskupa Wilfrida z biskupského stolce, je alegorií, inspirovanou biblickými obrazy – insidiator
quasi leo rugiens […] circumiit ovile Dei, quaerens introitum, die noctuque vigilans semper,
primum militem fortissimum vincere concupiscens […]. V úvodu kapitoly XLV je obdobně
nastíněno téma celé kapitoly: Nam antiquae inimicitiae suasores, quasi de sopore somni
excitati, mare huius saeculi in gaudio serenum, procella flante turbinis invidiae folliculo, ad
triste naufragium moventes, et facem dissensionis extinctam resuscitavere (VW XLV). Poklidné
vztahy mezi biskupem Wilfridem a králem Aldfrithem jsou symbolizovány klidným mořem a
jejich náhlá změna bouří a vichřicí. V kapitole XXI jsou pomocí alegorie vyjádřeny vynikající
schopnosti biskupa Wilfrida: inter seculares undas fluctuantes moderate navem ecclesiae
gubernat. Sicut enim eum unda convivii non demersit, ita et abstinentiae in superbiam non
proiecit (VW XXI).
Události Wilfridova života pisatel konfrontuje s biblickými vzory, naopak špatné
vlastnosti Wilfridových protivníků ilustruje na negativních biblických postavách (Jezábel,
109
Balám) a srovnává je s nimi. Přirovnání neboli homoiosis lze nalézt na mnoha místech legendy;
druh přirovnání, který Beda nazývá parabole, je patrný z následujících příkladů: [virginem]
disciplinae moribus quasi floribus virtutum […] adornavit (VW XVII); bojovné kmeny Piktů
Eddius připodobňuje k mravencům: gentes, quasi formicarum greges in aestate de tumulis
verrentes aggerem contra domum cadentem muniebant (VW XIX), Wilfridovo kázání slova
Božího přirovnává podle biblického vzoru (1 P 2, 2) bezelstnému podávání mléka – lac sine
dolo (VW XLI). Náhlé biskupovo náhlé uzdravení je přirovnáno k probuzení ze spánku – quasi
de somno excitatus (VW LXII), jeho poslední vydechnutí k šumu ptačích křídel – audientes ea
hora sonitum quasi avium advenientium (VW LXV). Přirovnání, vyjádřená jednak pomocí
adjektiva similis, spojky quasi či pomocí vedlejší věty srovnávací uvozené spojkou sicut, jsou
jedním z nejčastějších tropů, neboť jednak explicitně poukazují na biblické typy a jednak činí
naraci autentičtější, plastičtější a snáze pochopitelnou.
Působivým tropem, užitým např. v kapitolách líčících vítězství v boji proti pohanům, je
hyperbola, kterou Eddius používá zejména při líčení bitev, v nichž vítězí král stojící na
Wilfridově straně. Počet bojovníků, Wilfridových stoupenců, je hyperbolicky nazván hrstkou:
parva manus populi Dei (VW XIX), parvus exercitus, parilis manus (VW XX) a pauci christiani
(VW XIII); naopak nepřátelské vojsko je líčeno jako hostis inormis et supra invisibilis (VW
XIX), hostis superbus (VW XX) či feroces et indomiti pagani (VW XIII).
Hyperbaton se neobjevuje tak často, jak by bylo lze očekávat. Hyperbatem jsou
zdůrazněny některé pasáže Wilfridovy obhajoby proti králům a arcibiskupovi na koncilu
v Atswinapathe: Et nunc contra me quomodo subitam dampnationis ipse protulero extra
conscientiam alicuius facinoris sententiam? (VW XLVII) Substantivum sententiam, které je
rozvito adjektivem subitam stojí až na konci věty a je tak zdůrazněno. Jako další příklad
hyperbata uveďme slovní spojení pergens per plana et aspera camporum et montium (VW LV),
v němž je substantivum plana rozvíjeno substantivem camporum a aspera substantivem
montium.
Parenthesis, která na rovině větné odpovídá hyperbatu290
a kterou Beda řadí k
poddruhům hyperbata, se vyskytuje tam, kde hagiograf poskytuje nějaké vysvětlení, či uvádí
okolnosti nějaké události, popř. cizí mínění: pauci numero – erant enim CXX viri in numero
Mosaicae aetatis – […] aut mortem […] aut vitam habere mererentur (VW XIII); scripturas
legens – memoriam autem miram in libris habuit – percurrens canones (VW XI); cum voluntate
Aldfrithi regis […] – id fecisse non dubium habetur (VW XLVI).
290
Srov. LAUSBERG, H.: Elemente der literarischen Rhetorik, s. 137, § 412.
110
Dále je třeba připomenout litotes, další hojně užívaný tropus: strage non modica (VW
XIII), non paucos diacones (VW XIV), venire non negaret (VW XLVI).
Ve Vita Wilfridi se vyskytuje také oxymóron errore bono (VW XXV). Toto oxymóron
připomíná oxymóron felix culpa, které zaznívá ve velikonočním chvalozpěvu Exsultet: O felix
culpa quae talem et tantum meruit habere redemptorem, a které vychází z teologie svatého
Augustina. Za oxymóron považujeme také spojení rapinam omnium bonorum suscipiens (VW
XXXVIII), jelikož substantivum rapina má význam negativní, který stojí v rozporu s
významem adjektiva bonus.
Dosud jsme se zabývali jednotlivými figurami a tropy zvlášť. Pro představu o Eddiově
stylu uveďme krátký rozbor kapitoly XXIV, kterou pokládáme za stylisticky velmi významnou,
a stručný rozbor kapitol XXXVI–XXXIX a LXVI–LXVIII, jež líčí zázraky, které biskup
Wilfrid na sobě zakusil, i ty, které se udály po jeho smrti.
Jak bylo řečeno, úvodní část kapitoly XXIV alegoricky uvádí téma zrady krále, královny
a arcibiskupa Theodora a vyhnání biskupa Wilfrida z biskupského stolce. I dále je kapitola
bohatá na přirovnání a metafory. Důraz je kladen na barvité líčení Wilfridových nepřátel: ďábel
je podle biblického vzoru přirovnán ke řvoucímu lvu: insidiator quasi leo rugiens […] (1Pe 5,
8) a zlá královna Iurminburgh ke královně Jezábel quasi impiissima Gezabel prophetas Dei
occidens et Heliam persequen (1Re 21). Zde se podle Bedovy terminologie jedná o icon. Velmi
působivě jsou užity metafory, které líčí, jak královna Iurminburgh přemluvila svého chotě, krále
Ecgfritha, k nenávisti vůči biskupu Wilfrithovi: Iamiamque de faretra sua venenatas sagittas
venifica in cor regis […] per auditum verborum emisit. Talibus itaque iaculis cor regis
vulneratum […]. Odměna slíbená arcibiskupu Theodorovi za zradu biskupa Wilfrida, která je
biblickou aluzí na zradu Jidášovu (viz kapitola Typologie), je metaforicky vylíčena jako
munera, quae excaecant etiam sapientium oculos. Zavrženíhodné jednání arcibiskupa je pak
autorem komentováno pomocí figury vox poetae, která je vložena jako parenthesis do věty:
[archiepiscopus] sine aliquo culpandi piaculo inique dampnare – quod absit – consensit. Závěr
kapitoly je po stránce stylistické významný užitím antiteze prostřednictvím chiasmu: Hoc
anniversario die, qui nunc ridetis in meam pro invidia condempnationem, tunc in vestram
confusionem amare flebitis. Ve vzájemném vztahu zde stojí pět dvojic slov: adverbia opačného
významu nunc – tunc, chaisticky stavěná slovesa ridetis – flebitis, aliterující substantiva
condempnationem – confusionem a přivlastňovací zájmena meam – vestram. Dalším tropem je
hyperbaton: do syntakticky souvisejícího slovního spojení in meam condempnationem je
vloženo slovní spojení pro invidia.
111
Kapitoly líčící zázraky (XXXVI–XXXIX a LXVI–LXVIII)
Kapitoly líčící zázraky biskupa Wilfrida mají stylistické rysy typické pro narativní část,
na straně druhé vykazují určitá specifika. Společným rysem je vyprávění v er-formě obohacené
o přímou řeč důsledně uvozenou slovesy dixit, dicens, dicentes, ze stylistických figur
založených na hromadění se vyskytují například homoioptota, tedy shody gramatických
morfémů slovesných tvarů - genuflectens, deplorans, confitens, aspergens, deplorans (VW
XXXVII); gaudentes, epulantes, circumeuntes (VW XXXIX); aedificasti, fecisti (VW LVI); lze
nalézt též paromoion plene perfecteque (VW LXVIII). Paronomasii využívající zvukovou
podobu sloves mereor a morior lze nalézt v kapitole XXXVII – adiuravit eum, ut sibi non
merenti et mulieri morienti subveniret.
Z tropů se místy vyskytují metafory, často inspirované biblickými vzory – magnum
certamen passionum, in opprobriis spectaculum factus (VW XXXVIII), či litotes – non eritis
impuniti (VW XXXIX), dona alia non mediocriter promittebat (VW XXXVI). Tematicky
podmíněna je antonomasie biskupa Wilfrida – lumen Britanniae (VW XXXVI).
Nad obvyklé rysy narativní části jsou však časté detailní popisy míst, kde se zázraky
udály, či osob, na niž se zázraky projevily, které je možné označit za amplifikaci
prostřednictvím synonym. Tak je v kapitole XXXVI líčeno umístění cely biskupa Wilfrida
v kontrastu k zázračnému jasu, který z ní vychází: in absconditis locis, tetra caligine
obscuratis; in latebrosis locis, ubi raro sol per diem illuxit, et lampas noctu non accenditur; in
antro nimiae obscuritatis. Naopak zázračné světlo je líčeno barvitě jako igneus splendor, lux
angelicae visitationis, videntes in obscura nocte domum intus lucentem quasi per diem.
Podobně je líčen zázračný příliv moře umožňující Wilfridovi a jeho druhům odplout od
nepřátelských břehů, který přišel daleko dříve, než bylo obvyklé.
Pokud jde o popis osob, v kapitole XXXVII je detailně vylíčen beznadějný zdravotní
stav královny Iurminburgh: alligata languore, totis membris dissolutis, rigida, frigido corpore,
clausis oculis spumantique ore. Podobně je v kapitole LXVI popisována řeholní sestra
s uschlým pahýlem ruky: aridam manum et inutilem habens; manum incurvatam et brachium
longo tempore emarcuatum. Po zázračném uzdravení jsou digiti erecti, manus vivificata,
brachium roboratum.
Z řečnických figur, jež se v této části vyskytují častěji než v částech jiných, se objevují
zvolání uvozená slovem ecce!, která vyjadřují podiv nad uvedenými zázraky a překvapení z
nich: Ecce! Bona voluntas, quae Deum novit, imitari non potest (VW XXXVI), či Ecce! angelus
Domini (VW LVI), ecce! angleus Domini hanc domum defendit (VW LXVII); a také interrogatio
– řečnické otázky, např. quid magis moror in verbis? či Quantos vero per quadraginta sex
112
annos […] episcopos ordinaverat et quantas ecclesias dedicavit, quis enumerare potest? (VW
LXVI).
V rámci topiky je třeba zmínit topos svědectví, který je nedílnou součástí zázračných
vypravování, jelikož mu dodává důvěryhodnosti a pravdivosti – adhuc vivens […] cum lacrimis
hoc narrare consuevit (VW XXXVII); quod multorum testimonio comprobatur (VW LXVII),
nube testium (VW LXVIII).
Celkově lze konstatovat, že uvedené kapitoly líčící zázraky mají obvyklé rysy narativní
části legendy a navíc se vyznačují častějším použitím řečnických figur (řečnická otázka, která
je někdy vložena do větného celku jako parenteze, či exclamatio). Typické jsou pro tuto část
detailní popisy míst či osob, na nichž pisatel dokládá zázračnou změnu (uzdravení, jas
v temnotě).
V. 2 .2. Stylistický rozbor části 2 (kapitol XXIX–XXXIII a L–LIV)
Druhá část, v níž jsme provedli stylistický rozbor, obsahuje jednak kapitoly XXIX–XXXIII
věnující se přednesení žádosti biskupa Wilfrida před synodou papeže Agathona, odpovědi
synody a Wilfridově návratu zpět do Británie, a jednak kapitoly L–LIV, jež popisují druhé
Wilfridovo odvolání se do Říma, tentokrát ke stolci papeže Jana VI., jednání synody a listu,
který papež adresuje králům Northumbrie. Podobnost obou pasáží spočívá:
1) v uvedení obou Wilfridových žádostí, s nimiž před papežský stolec předstoupil
(kapitoly XXX a LI);
2) v zaznamenání soudní řeči, kterou biskup Wilfrid přednesl před synodou papeže Jana
VI. (kapitoly L a LIII);
3) v odpovědi papežských synod na Wilfridovu žádost, která je v prvním případě
přednesena zástupcem Agathonovy synody (kapitola XXXII), ve druhém případě je
vyjádřena prostřednictvím listu papeže Jana VI. adresovaného králům Northumbrie
(kapitola LIV).
Cílem analýzy textu této části legendy bylo zjistit, zda soudní řeč i listy s žádostí biskupa
Wilfrida, jež jsou do legendy včleněny, mají strukturu, jež se vyvinula z ciceronské soudní řeči,
a dále se věnovat topice a stylistickým figurám, které jsou v řeči i v listech použity. Podle
pseudo-ciceronského spisu Rhetorica ad Herrenium,291
jenž se stal základem středověké
291
Citováno podle Jamese Murphyho. MURPHY, J. J.: „Rhetoric“. In MANTELLO, F. A. C. − RIGG, A. G. (eds.)
Medieval Latin. An Introduction and Bibliographical Guide. Washington: The Catholic University Press, 1999, s.
630.
113
rétoriky, má soudní řeč šest částí: exordium, narratio, divisio, confirmatio, refutatio a peroratio
(conclusio). Heinrich Lausberg užívá poněkud odlišné terminologie: Řeč dělí do tří částí –
úvod, hlavní část a závěr a jádro řeči ještě člení do částí propositio, partitio, narratio a
argumentatio.292
Struktura soudní řeči se také stala základem stavby úředního listu; jeho části
bývají obvykle nazývány salutatio, captatio benevolentiae, narratio, petitio, divisio a
conclusio.293
Kapitola XXX – list biskupa Wilfrida
Z úvodní části listu, exordia, vyplývá biskupovo podřízení se papežské autoritě a
odůvodnění, proč přichází k papežskému stolci: jednak s použitím biblické aluze poukazuje na
bezpečí a jistotu, kterou mu apoštolský stolec poskytuje (ad locum munitum turremque
fortitudinis gressus cordis […] perduxi) a jednak uznává jeho výsadní postavení v šíření
kanonického práva (quia unde normas sacrorum canonum in omnes Christi ecclesias per totum
orbem diffusas emanare cognosco). Nedílnou součástí exordia jsou skromnostní a devoční
formule294
, jež stojí v kontrastu k papežské autoritě – mea humilitas – apostolicum fastigium.
Cílem následující části – narratio – je nastínění podrobností sporu a ujištění se, že
papeži (i publiku) je kauza známa. Postupně jsou uvedeny důvody biskupova odvolání se
k papežskému stolci. Další část – petitio – můžeme rozčlenit na část, ve které je zdůrazněno
nečestné jednání Wilfridových protivníků, refutatio, a confirmatio, kde jsou uvedeny důkazy
Wilfridovy neviny. Nezákonné jednání protivníků je popsáno s evidentním apelem na emoce
posluchačů (contra sacrorum normas ac definitiones, [sedem] raptorum more invadere atque
eripere moliti sunt). Refutatio je strukturována do tří bodů:
 nullam in me supplici canonicam culpam repperientes
 quidam mei episcopatus invasores illicita praesumptione contra sacrorum canonum
normas ac definitiones […] sedem […] invadere atque eripere moliti sunt
 Quid autem acciderit, ut Theodorus […] ordinaret episcopos omittere magis quam
flagitare pro eiusdem viri reverentia condecet; quem accusare non audeo. Z důvodu
úcty k arcibiskupu Theodorovi je výpověď biskupa Wilfrida přerušena, jde zde o
řečnickou figuru aposiopesis.
292
Srov. LAUSBERG, H.: Elemente der literarischen Rhetorik, s. 25, § 43.
293
Srov. MURPHY, J. J.: „Rhetoric“, s. 632.
294
Srov. CURTIUS, E. R.: Evropská literatura a latinský středověk. Praha: Triáda, 1998, s. 95–97.
114
Následující část – confirmatio – nabízí výčet důkazů biskupovy neviny. Z hlediska
stylistiky je zajímavá gradací, využívá paralelismus membrorum, uvedený anaforicky týmž
spojovacím výrazem (neque): Verum si claruit, quod […] propulsus sum
 sine convictione cuiuspiam criminis
 et absque culpa facinoris
 neque de pristina sede pulsus tumultuosus cuiquam apparui
 neque seditionis quaestionem succensi
 neque ambitiosus contentionibus obstiti
 sed confestim huius sacrosanctae sedis appellavi subsidium (gradace)
Část, kterou bychom mohli nazvat divisio, nabízí možnosti řešení. Opět je využito
paralelismu větných celků s týmž spojovacím výrazem (si):
 Si praevidet vestra apostolica summitas […] privatum me esse, qui pro nulla culpa
convictus sum, humili devotione quae censentur amplector;
 si autem et pristinum episcopatum percipere, sequor totisque viribus veneror ab
apostolica sede prolatam sententiam, tantum ut invasores […] vestra synodali sanctione
pellantur.
 Et si rursus […] praesules adhibere praeviderit, saltem tales iubeat praevidere
promovendos, cum quibus possim […] Deo unanimiter deservire […]
Závěrečná část – conclusio – vyjadřuje přesvědčení, že vyřešení sporu je důležité pro
jednotu církve – Quidquid enim confusum et indiscretum est, inextricabiles atque inexplebiles
dissensiones exaggerat […], což je zdůrazněno paromoiem. V závěru je zopakováno ujištění,
že se biskup podřídí rozhodnutí papežského stolce a že důvěřuje ve spravedlnost rozhodnutí.
List je uzavřen stejnou myšlenkou, která stojí v úvodu listu – důvěrou ve spravedlnost
papežského rozhodnutí.
Kapitola XXXII – list synody papeže Agathona
Tématem kapitoly XXXII je rozhodnutí synody papeže Agathona ve prospěch biskupa
Wilfrida. Ze stylu uvedeného textu je zřejmé, že jde o insert listu papežské kanceláře. Ty se
podle Johna Gilchrista inspirovaly stylem císařské kanceláře a používají např. slovesa typu
statuimus atque decernimus; dále formule apostolica auctoritas, či si libují v adverbiích
zakončených na -ter (inormiter, regulariter, sententialiter, verbialiter, subtiliter).295
Rozhodnutím synody byl biskup Wilfrid ustanoven zpět na svůj biskupský stolec v Yorku,
295
Srov. GILCHRIST, J.: „Canon Law“, s. 243–244.
115
s tím, že jeho původní diecéze byla rozdělena podle původního Theodorova rozhodnutí.
V tomto bodě se synoda jasně arcibiskupova rozhodnutí zastala. Wilfridovým privilegiem však
bylo zvolit si biskupy podle svého výběru (ze své původní diecéze).
V závěru kapitoly jsou formulována velmi přísná varování pro případ, že by někdo
rozhodnutí papežské synody neuposlechl, a navíc jsou specifikována podle jeho postavení
(episcopus; presbiter, diaconus, clericus, monachus, rex). Podle Bertrama Colgrava nejsou
v papežských dekretech tohoto období ničím neobvyklým.296
Text listu graduje v poslední
paralelní větné propozici, kde je naopak nastíněno, co je zaručeno těm, kteří se rozhodnutími
synody budou řídit. Motivace k uposlechnutí papežských rozhodnutí je zintenzivněna citací a
parafrází biblického textu (Mt 25, 34), jenž rozsudku dodává důvěryhodnosti.
Dosud jsme se zabývali Wilfridým odvoláním ke stolci papeže Agathona, nyní přejděme
k odvolání ke stolci papeže Jana VI.
Kapitola L
Pokorný postoj biskupa Wilfrida před přečtením jeho žádosti před synodou je předeslán
pomocí obvyklých skromnostních formulí (progeniculantes flexis poplitibus, obnixe
obsecrantes postulabant), mezi něž patří také omluva za hrubý styl Wilfridovy žádosti
(indiculum, quamvis rusticitate magis conscriptum quam urbanitatis facundia caraxatum
appareat) a apel na obvyklou blahosklonnost papežského stolce (pro sua consuetudinaria
pietatis clementia). Tato krátká řeč je opět zakončena topem uznávané autority – ad hanc
gloriosissimam sedem quasi ad matris gremium confugimus sufferendo, quicquid vestra
beatissima imperavit auctoritas – zdůrazněným metaforou papežského stolce jako matčina
klína.
Kapitola LI – list biskupa Wilfrida papeži Janu VI.
List začíná pozdravem – salutatio: Domino apostolico terque beatissimo papae Iohanni
Wilfrithus simplex et humilis servus servorum Dei episcopus. Zřejmá je i captatio
benevolentiae uvedená slovy Cognoscat sanctitas vestra. Důležitým bodem úvodní části je
apel na jednotu a platnost papežových nařízení a dále slib biskupa Wilfrida, že se podřídí
papežově rozhodnutí, ať je jakékoli. V části narratio biskup uvádí důvody svého příchodu –
potřetí se utíká k apoštolskému stolci o pomoc.
296
Srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid, s. 172.
116
Petitio je rozčleněna do tří bodů: Wilfrid žádá o nápravu věcí podle rozhodnutí papeže
Agathona, Benedikta a Sergia (jde tedy o uznání svrchované papežské autority), o navrácení
biskupského stolce, majetku a klášterů. Všechny tyto důvody jsou několikrát zopakovány a je
jim dodáno na urgentnosti žádacími větami:
Et vestram inflexibilem auctoritatem ex intima cordis intentione non solum ego, sed et omnes
[…] fratres obsecrantes humiliter postulamus […]
Necnon supplex et humilis vestram sanctitatem deprecor, ut eandem auctoritatis instantiam
[…] imperare dignemini […]
Et adhuc summopere vestram almitatem obnixis precibus humiliter deposco […] (VW LI)
Velmi často se zde vyskytuje topos skromnosti a poníženosti, který je postaven do kontrastu
k velikosti papežské autority (petitionum parvitatis meae paginam vestrae gloriosissimae
praesentiae […] offerendam curavi). Efektu je dosaženo také použitím metafory vestrae solitae
clementiae et benignitatis aures pulsare […] praesumi (VW LI).
V závěrečné části conclusio je uveden slib biskupa Wilfrida, že se podřídí všem
rozhodnutím apoštolského stolce. Zde poprvé však není slib bezvýhradný, podmínkou je, že
rozhodnutí uzná jako platná také arcibiskup Berhtwald.
Kapitola LIII
V kapitole LIII je uvedena obhajoba biskupa Wilfrida proti prvnímu z článků obžaloby,
který se týká toho, že biskup Wilfrid na koncilu v Atswinapathe odmítl uznat rozhodnutí a
nařízení arcibiskupa Berhtwalda, která byla v rozporu s rozsudkem papežské synody.
Wilfridovi protivníci obžalobu uzavírají slovy: „Nos nostrae partis sententiam detulimus; vos
vestram defensionem dicite“ (VW LIII).
Je zřejmé, že Wilfridova obhajoba v podstatě zachovává strukturu soudní řeči.
Exordium začíná topem skromnosti a pokory. Ten je vyjádřen též prosbou o vyslechnutí:
„Humilis et supplex excellentissimam sanctitatem vestram deprecor, ut meae parvitatis
dignemini veritatem huius rei gestae a me audire“ (VW LIII).
V rámci části narratio biskup popisuje podrobnosti svého sporu, jeho přítomnost na
koncilu v Atswinapathe a nečestné jednání krále a arcibiskupa. Autentičnost líčení situace je
posílena citací Wilfridovy přímé řeči. Stylisticky je narratio zajímavá poměrně častým použitím
synonymních sloves, z nichž první je ve tvaru gerundia a druhé v určitém slovesném tvaru
(iudicando decrevisset, revelando patefacere, exsequendo pati, silendo quievit). Ačkoli se ve
středověké latině jedná o běžný jev, ve VW se vyskytuje zřídka (např. XLVII). O to zajímavější
117
je, že v kapitole LIII se tato vazba objevuje čtyřikrát, přičemž jí jsou spojena synonymní
slovesa.
Dále jsou uvedeny argumenty proti Wilfridovým žalobcům – refutatio, přičemž
hlavním argumentem je, že tato situace nemá precedens: biskup Wilfrid byl totiž vyzván, aby
svým podpisem vyjádřil ochotu a vůli podřídit se rozhodnutím arcibiskupa Berhtwalda, aniž by
je předem znal. „Istius tam angustam districtionis coartationem,“ dicebam, „numquam antea
a quoquam hominum coactam audivi ut omnino iuramentis nodo adstrictus fateretur decreta
composita, quamvis impossibilia, persolvere, priusquam sciret vim decreti“ (VW LIII).
Z hlediska stylistiky je pasáž zajímavá použitím metafory iuramentis nodo adstrictus a
synonym angusta districtionis coartatio coacta, navíc zdůrazněné aliterací (paromoion).
V poslední části, confirmatio a conclusio, se biskup Wilfrid obhajuje tím, že slíbil
poslušnost toto mentis conatu ve všech bodech, které jsou v souladu s kanonickým právem a
neprotiví se nařízením papeže Agathona a jeho dalších nástupců na papežském stolci. Závěr
obhajoby je abruptní, což je však jistě způsobeno tím, že jde o obhajobu pouze proti prvnímu
z článků.
Po Wilfridově obhajobě následuje konstatování synody, že biskup Wilfrid přednesl svou
obhajobu. V reakci na ni synoda cituje jeden z článků církevního práva (Collectio Dacheriana,
Caput XCVII.)297
, podle nějž nemá být žalobci dán prostor k dalším námitkám, pokud první
z článků obžaloby nemůže být řádně dokázán. Na základě tohoto článku by Wilfridova
obhajoba proti prvnímu článku stačila, synoda však rozhodne, že vzhledem k úctě k biskupu
Wilfridovi i vzhledem k jeho vážnosti, věnuje čas pečlivému prozkoumání všech dalších článků
obžaloby. Po dalších sezeních synody je biskup Wilfrid zproštěn obžaloby a jsou potvrzeny
dekrety předchozích papežů, na jejichž základě má být sjednána náprava věcí. V textu legendy
je uveden insert papežského dokumentu.298
Vítězství biskupa Wilfrida ve sporu je ještě
297
Srov. Collectio Dacheriana, Caput XCVII. Text sbírky je dostupný v projektu Carolingian Canon Law, který
sdružuje různé sbírky kanonického práva z karolinské doby. Dostupné z
http://ccl.rch.uky.edu:8088/cclxtf/view?docId=ccl/transcript-node-
232.xml;chunk.id=0;brand=default;hit.rank=1;;query=accusatoribus%20multa%20crimina
http://ccl.rch.uky.edu/ (cit. 25. 5. 2017)
Sbírka Collectio Dacheriana je systematickou sbírkou pocházející z Galie konce 8. století. Nazvána byla po Jeanu
Lucovi d'Achéry, který ji roku 1672 vydal na základě dvou rukopisů. "Dacheriana Collectio." New Catholic
Encyclopedia. Dostupné z http://www.encyclopedia.com/religion/encyclopedias-almanacs-transcripts-andmaps/dacheriana-collectio
(cit. 28. 8. 2017).
http://ccl.rch.uky.edu:8088/cclxtf/view?docId=ccl/transcript-node-
232.xml;chunk.id=0;brand=default;hit.rank=1;;query=accusatoribus%20multa%20crimina
http://ccl.rch.uky.edu/ (cit. 25. 5. 2017).
298
Tento text uvádí antikvář Henry Spelman. Srov. SPELMAN, H.: Concilia, decreta, leges, constitutiones, in re
ecclesiarum orbis Britannici. Londini, 1639, s. 161–163. Dostupné z
https://books.google.cz/books?id=NbV2yma5tywC&pg=PR25&lpg=PR25&dq=Concilia+Ecclesiastica+Orbis+
Britannici&source=bl&ots=rsundUFKc8&sig=jKbKQ9Q5LLcjft8ihoDk8diiXMI&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKE
118
potvrzeno svědectvím očitých svědků, kteří byli přítomni při synodě papeže Agathona. Jejich
svědectví je plné vyjádření apelujících na city přítomných posluchačů: exclamatio – vae pro
dolor!; negativně a pozitivně zabarvená substantiva a adjektiva stavěná do kontrastu –
infestatorum insidiae; tam honorabilem senem; accusatores falsidici; ideo digni sunt poenas
luere, in ima carceris angustia usque ad finem mortis macerati.
Působivá je alegorická pasáž líčící Wilfridovo vítězství: nebulae mendaciorum, flante
vento sapientiae, dispersae, soleque veritatis per adiutorium et sanctum Petrum illuscente; de
fornace ignis examinandi […] evasit; vyskytuje se zde také paromoion pure perfecteque
excusatus; parenthese – ut breviter dicam.
Kapitola LIV – list papeže Jana VI. králům Aethelredovi a Aldfrithovi
Kapitola LIV obsahuje list papeže Jana VI. mercijskému králi Aethelredovi a
northumbrijskému králi Aldfrithovi. Králům i arcibiskupu Berhtwaldovi nařizuje, aby byla
svolána církevní synoda v Británii a aby byl Wilfridův spor vyřešen pokojně. Přitom papež
apeluje na respektování papežských dekretů. Tento list má typickou strukturu – salutatio,
captatio benevolentiae, narratio, petitio (Et idcirco commonemus Berhtwaldum […] ut
synodum convocet), divisio a conclusio.
Jak bylo již řečeno, v závěrečné části papež povzbuzuje k dořešení sporu a pobízí oba
krále i arcibiskupa k podřízení se papežským dekretům. List obsahuje také varování před
neuposlechnutím (Quicumque enim […] contempserit, non erit a Deo impunitus neque sine
dampno coelitus alligatus evadit) a pozdrav na závěr (Incolumem eminentiam vestram gratia
win6ZS5xKvUAhVJcBoKHapTC1gQ6AEIUTAJ#v=onepage&q=Concilia%20Ecclesiastica%20Orbis%20Brita
nnici&f=false (cit. 7. 6. 2017).
Text je také zaznamenán ve sbírce dokumentů církevních historiků Arthura W. Haddana a Williama Stubbse. Srov.
HADDAN, A. – STUBBS, W.: Councils and Ecclesiastical Documents relating to Great Britain and Ireland, vol. III.
Oxford: Clarendon Press, 1871, s. 261–262.
Dostupné z https: //archive.org/stream/councilsecclesia03hadd#page/256/mode/2up (cit. 7. 6. 2017).
Citují jednání synody v Římě podle Vita Wilfridi. Jejich sbírka čerpá z dřívějších sbírek Henryho Spelmana (viz
výše) a Davida Wilkinse. Srov. WILKINS, D.: Concilia Magnae Britanniae et Hiberniae a Synodo Verolamiensi
A.D. 446 ad Londinensem A.D. 1717; accedunt Constitutiones et alia ad Historiam Ecclesiae Anglicanae
spectantia. Londini, 1737.
Dostupné z
https://books.google.cz/books?id=0HvY7X5At5YC&pg=PA47&lpg=PA47&dq=WILKINS,+D.:+Concilia+Mag
nae+Britanniae+et+Hiberniae+a+Synodo+Verolamiensi+A.D.+446+ad+Londinensem+A.D.+1717&source=bl&
ots=JyKwqjKxle&sig=627TxvU0JApO2zoh6q57oM109DQ&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwid8qHGwJnZAhUC
ZFAKHXUrBQoQ6AEISTAG#v=onepage&q=WILKINS%2C%20D.%3A%20Concilia%20Magnae%20Britan
niae%20et%20Hiberniae%20a%20Synodo%20Verolamiensi%20A.D.%20446%20ad%20Londinensem%20A.D.
%201717&f=false (cit. 7. 6. 2017).
119
superna custodiat). List je insertem, který má podobnou strukturu a styl jako jiné papežské listy
sebrané a vydané Henrym Spelmanem. Uvádí jej také Haddan a Stubbs.299
Závěrem lze konstatovat, že analyzované texty listů i soudní řeči odpovídají zásadám
ciceronské řeči: pokud jde o jejich stavbu, ve většině lze rozeznat charakteristické části listu
salutatio, captatio benevolentiae, narratio, petitio, divisio a conclusio, i řeči - exordium,
narratio, divisio, confirmatio, refutatio a conclusio. Topem charakteristickým pro tyto texty je
na jedné straně topos pokory a poníženosti žadatele a na straně druhé topos autority. Z hlediska
stylistických ozdob jsou texty stavěny promyšleným způsobem, využívají paralelismy a
paromion, větné celky a jsou často anaforicky spojené pomocí spojek (si, neque), obsahují
typická epitheta Deo amabilis Wilfrithus episcopus (VW XXXII, LIII), Wilfrithus simplex et
humilis servus servorum Dei episcopus (VW LI) a antonomasie založené na metonymii – vestra
almitas, vestra sanctitas, dominus apostolicus, vestra pia auctoritas, vestra inflexibilis
auctoritas, nostra parvitatis humilitas (VW LIII), místy také metafory.
V. 2. 3. Topika
Na některé z topoi jsme již poukázali v rámci rozboru Stephanova stylu. Šlo zejména o topos
zvaný brevitas, dále topos autorovy skromnosti a topos svědectví. Klíčovou roli hraje topika
v prologu k legendě. Už skutečnost, že téměř celý prolog byl převzat z prologu k anonymní
legendě Vita Cuthberti, svědčí o ustálené kompozici a konvenčních prvcích, které má prolog
obsahovat. Ani prolog k Vita Cuthberti není originální: většina je převzata z Evagriova
překladu Athanasiovy legendy Vita S. Antonii, z listu Epistola Victorii Aquitani ad Hilarum de
cursu paschali a z Vita S. Martini Sulpicia Severa.300
Prolog obsahuje tradiční exordiální topiku; topos poníženosti a skromnosti, kdy pisatel
vyjadřuje svoji bezcennost a neschopnost sepsat život světce: praeceptorum vestrorum
magnitudine [...] superatus; meae intelligentiae et eloquentiae facultas exigua; opus arduum.
Na omluvu svého počínání uvádí, že píše z poslušnosti vůči přání biskupa Accy a opata
Tatberhta a zaštiťuje se jejich autoritou: certe debitum oboedentiae exsolvit obsequium; nec
dubitatur ipsorum fide perficiendum quorum est adhortatione susceptum. Následuje topos
autority Boží: id erit profecto divini muneris. Úlohou další časti prologu je přilákat pozornost
čtenářů, kteří ačkoli o Wilfridovi mnohé slyšeli, přesto znají pouze zlomek informací o jeho
299
Srov. SPELMAN, H.: Concilia, decreta, leges,…, s. 179–180; Spelman cituje Gesta Pontificum Williama
z Malmesbury; HADDAN, A. – STUBBS, W.: Councils and Ecclesiastical Documents…, s. 262–264.
300
Srov. Vita Sancti Cuthberti auctore anonymo. In COLGRAVE, B. (ed.): Two Lives of Saint Cuthbert, I, 1; I, 2.
120
velkých činech: minima vos estimate de maximis audisse. Seznámení se s životem biskupa
Wilfrida má na čtenáře i na pisatele blahodárné účinky: Est siquidem perfecta via ad virtutem
illum scire, quis fuerit; ingens mihi lucrum est atque utilitas hoc ipsum, quod [...] recordor.
Pisatel dále čtenáře nabádá, aby věřili jeho slovům a nepodléhali závistivým, leč výřečným
„zlým jazykům“. První část topu je opět převzata z prologu životopisu Vita S. Cuthberti, část
následující zřejmě aktuálně naráží na negativní postoje k rozporuplné, leč velmi odvážné
Wilfridově osobnosti: Obsecro itaque eos qui lecturi sunt, ut fidem dictis adhibeant,
relinquentes antiqui hostis millenos invidiae stimulos et recolentes, quod eloquentia
pertonabat. Na tomto místě je citován verš z Horácia: feriuntque summos fulgora montes.301
V závěru prologu se vyskytuje topos zapřísahání pravdivosti a odvolání se na autoritu
důvěryhodných lidí: alioquin tacere quam falsa dicere maluissem; nisi quod compertum et
probatum a fidelibus sit. Prohlášením tohoto druhu činí autor zadost povinnosti vyjádřit svoji
nedostatečnost a skromnost před tak velkým úkolem, který ho čeká.302
V. 3. Stylistický rozbor legendy Vita Cuthberti prosaica
Pro srovnání jsem provedla analýzu stylu ve vybraných kapitolách Bedovy Vita Cuthberti.
Jedná se o kapitoly, které jsou svým tématem blízké legendě Wilfridově: kapitoly I–VII
představují Cuthbertovo dětství a dospívání, kapitoly XIII–XV líčí zázračné uhašení ohně a
uzdravení nemocné ženy, v kapitolách XXII–XXVII Cuthbert varuje před nástrahami ďábla,
uzdravuje ženu a stává se biskupem. V kapitolách XXXII a XXXIII je vylíčen zázrak uzdravení
umírajícího chlapce a konečně kapitoly XXXVII–XLI referují o Cuthbertově nemoci, smrti a
prvním posmrtném zázraku. Celkem jde o 23 z celkového počtu 46 kapitol.
Ornatus facilis
Podobně jako v legendě Vita Wilfridi homoioteleuta a homoioptota jsou využita ke
zdůraznění isokól, jako v tomto příkladu: […] iuxta quod aestatis ordo poscebat, paruulorum
conuenticulis interesse cupiebat, ludentibus colludere desiderabat, […] contendentibus ludo
sepius preualere consueuerat […] (VC I). Homoioteleuta v tomto příkladu se vyskytují
301
Srov. Q. Horati Flacci Carminum liber secundus, X. Bertram Colgrave na něj nepoukazuje. Podle Charlese W.
Jonese pochází z některého z florilegií. Srov. JONES, CH. W.: Saints‘ Lives and Chronicles, s. 70.
302
Podobné skromnostní formule se vyskytují také v prolozích životů svatých z tohoto období, např. anonymní
Vita Cuthberti, Vita sancti Guthlaci. K topice srov. CURTIUS, E. R.: Evropská literatura a latinský středověk, s.
91nn.
121
v paralelních větných konstrukcích přibližně stejné délky. Svojí zvukovou podobou spojují
jednotlivé vazby v souvětí. Podobně jsou isokóla zvýrazněna homoioptoty i v následujících
příkladech. Většinou jsou homoioptota umístěna na konci vazeb, pouze pozice infinitivu
pandere je změněna hyperbatem, jelikož na substantivu uersutias je závislá vedlejší věta
vztažná, která bezprostředně následuje:
Nouerat quippe mestos pia exhortatione refouere, sciebat angustiatis gaudia uitae
coelestis ad memoriam reuocare, fragilia saeculi huius et prospera simul et aduersa
monstrare, didicerat temptatis multifarias antiqui hostis pandere uersutias, […] (VC
XXII).
Commissam nanque sibi plebem et orationibus protegebat assiduis, et ammonitionibus
saluberrimis ad coelestia uocabat, et quod maxime doctores iuuat, ea quae agenda
docebat, ipse prius agendo praemonstrabat (VC XXVI).
Také v této periodě je pozice prvního homoioteleuta pozměněna hyperbatem. Lze vycítit jistou
gradaci.
Paromoion (aliterace) není figurou častou. Pokud se vyskytuje, slouží ke zintenzivnění
významu jednotlivých slov: Quotienscunque enim os ariditate ac siti nimia aruit et ardebat,
haec gaustando me recreare ac refrigerare curaui (VC XXXVII). Jak patrno, aliterací je
zdůrazněn význam slov významově blízkých i protikladný vztah k dalším aliterujícím slovům.
Polyptoton je podobně jako ve VW zastoupen zřídka.
Nec mirandum cuiquam paruuli lasciuiam per paruulum potuisse Domino agente cohiberi (VC
I); […] ac regalis stemmata nobilitatis potiori nobilitate summae uirtutis accumulabat […]
(VC XXIII).
Oba tyto příklady polyptota dokládají, že mezi oběma substantivy homoioptotem zdůrazněnými
existuje jistý vztah – v prvním příkladu jde o překvapivé konstatování, že chlapec Cuthbert
zabraný do dětských radovánek není napomenut dospělým, nýbrž jiným chlapcem, aby
zanechal dětských pošetilostí a obrátil svou pozornost k důležitějším věcem; ve druhém
příkladu je urozenost královské dcery Aelfled překonána duchovní urozeností abatyše.
Zaznamenali jsme také následující příklady paronomasie.
[…] solitam me meae solitudinis remittet ad requiem (VC XXIV).
[…] Coepit disserere pauca sed fortia de pace et humilitate, cauendisque eis qui his obluctari
quam oblectari mallent (VC XXXIX).
V obou případech je zvuková podoba i významový rozdíl zřetelný. První příklad poukazuje na
skutečnost, že svatý Cuthbert považoval mnišskou samotu oproti biskupskému stavu za
obvyklou a žádanou; v druhém příkladě je evidentní hra se slovesy velmi rozdílného významu.
122
Za druh paronomasie lze považovat i následující příklad, protože mezi aktivním a pasivním
tvarem slovesa existuje jistý významový rozdíl. Může ale být klasifikován i jako figura
etymologica, vzhledem k tomu, že jde o slovesa stejného slovního základu: Cerno quod angelus
Dei erat quam suscepi, pascere non pasci ueniens (VC VII).
Uveďme poměrně ojedinělý příklad polysyndeta: Nam [panes] et lilia candore, et rosas
odore, et mella praecellunt sapore (VC VII). Polysyndeton zde zintenzivňuje vzájemný vztah
větných vazeb, které jsou opět isokóly s paralelní stavbou a jsou zdůrazněné homoioteleuty.
Ornatus difficilis
Řečnické figury
Řečnických otázek (interrogatio) se ve Vita Cuthberti vyskytuje málo – dvě z nich
pronáší sám Cuthbert v kapitole XXIV, kde předpovídá smrt krále Ecgfritha a příchod jeho
nástupce Aldfritha. Ve stejné kapitole je také poměrně vzácné exclamatio: O quam uaria
intentione diuiduntur corda mortalium (VC XXIV). Další řečnické otázky pronáší Cuthbert v
kapitole XXVII.
Jak bylo řečeno, většina textu Vita Cuthberti je vyprávěna v er-formě. V závěru
několika kapitol Beda v ich-formě odkazuje na svědky světcova života, kteří mu konkrétní
příběh vyprávěli či byli očitými svědky konkrétní události. K věrohodnosti a autentičnosti textu
rovněž přispívá použití přímé řeči. V textu legendy promlouvá jednak svatý Cuthbert sám,
jednak očití svědci Cuthbertova života. Zajímavé je, že o posledních dnech Cuthbertova života
referuje kněz Herefrid, jehož přímá řeč prostupuje kapitoly XXXVII až XL a není pevně
stanoveno, kde končí. Styl tohoto úseku je prostší než styl ostatních částí legendy, věty mají
jednodušší stavbu. Šlo jistě o záměrnou změnu stylu, skrze niž je patrné, že jde o přímou řeč.303
Ve srovnání s legendou Wilfridovou je přímá řeč obecně nejčastěji uvozena tvary slovesa inquit
(inquit, inquiens, inquam, inquiunt) a slovesem ait; tvary slovesa dicere (dixit, dicens, dixi) jsou
zastoupeny daleko méně často. Poměr výskytu sloves inquit a ait ku slovesu dicere lze vyjádřit
jako 34 : 6.
Myšlenkové figury
Velmi častou a propracovanou figurou je paralelismus. Na příklad závěr kapitoly XIV,
který je jakýmsi Bedovým kázáním vycházejícím ze zázraku uhašení požáru, je stylisticky
velmi zajímavý použitím několika paralelismů:
303
Walter Berschin tuto změnu stylu zdůvodňuje tak, že Beda dává přednost prostotě očitého svědectví před
vybroušeným stylem. Srov. BERSCHIN, W.: Biographie und Epochenstil im lateinischen Mittelalter, s. 282–283.
123
At ego et mei similes propriae fragilitatis et inertiae conscii, certi quidem sumus quia
contra ignem materialem nil tale audemus, incerti autem an ignem illum
inextinguibilem futurae castigationis immunes euadere queamus. Sed potens est et
larga pietas saluatoris nostri, quae indignis nobis et nunc ad extinguenda viciorum
incendia, et ad euadendas in futuro poenarum flammas, gratiam suae protectionis
impendat (VC XIV).
V prvním souvětí stojí paralelně vedle sebe dva větné celky začínající adjektivy certi / incerti,
dále obsahují slova antonyma ignem materialem / ignem inextinguibilem, i když ve druhém
případě jde o význam figurativní. Tento paralelismus, vyjadřující antithesis, je navíc zvýrazněn
homoioptoty audemus / queamus. Ve druhém souvětí stojí paralelně příslovečná určení nunc a
in futuro a dvě metaforická slovní spojení ad extinguenda viciorum incendia a ad euadendas
poenarum flammas. Podobný paralelismus se vyskytuje např. v kapitole VII, XVI, XXII, XXIII
a XXXIX.
Blízko k paralelismu má chiasmus, který se ve Vita Cuthberti vyskytuje často:
Esurientibus alimenta, indumenta praebebat algentibus […] (VC XXVI).
[…] fortis quidem fide sed dissenteriae morbo corpore iam factus imbecillis (VC XXXVII).
V prvním příkladu chiasticky proti sobě stojí participia esurientibus a algentibus a substantiva
alimenta a indumenta, ve druhém pak adjektiva fortis a imbecillis a substantiva fide a morbo.
Z myšlenkových figur uveďme dále dvě, které se v legendě Wilfridově nevyskytují. Do
kapitoly XXXVIII zařadil Beda exemplum, v němž líčí zázrak, který učinil svatý Augustin
v době své nemoci, aniž by doufal, že se ještě zázrak skrze jeho působení stane. Pomocí tohoto
exempla Beda poukazuje na podobnost Cuthberta a svatého Augustina, čímž Cuthbertova osoba
získává na věrohodnosti a úctě.
Častou figurou je tzv. digressio, čili odbočka, exkurs, což dokládá, že Beda Venerabilis
byl také významným historiografem a exegetou. Úkolem digrese je podat informaci, která
s tématem úplně nesouvisí, k níž však vede nějaká významová (obsahová) paralela. Např.
v kapitole II autor legendy odkazuje čtenáře, kteří by se mohli podivovat nad výjevem anděla
jedoucího na koni, ke Druhé knize makabejské (3, 25; 11, 8), kde se tento obraz objevuje. Jinou
digresi ve formě kázání v kapitole XIV už jsme zmínili jako pasáž bohatě ozdobenou
paralelismy. Jejím cílem bylo podat metaforický výklad zázraku uhašení požáru pro čtenáře a
posluchače legendy. Oba tyto exkursy jsou umístěny na konci kapitoly, tedy poté, co je téma
kapitoly dovršeno. Jinak tomu je v kapitole XVI, kde uprostřed kapitoly Beda podává rozsáhlý
výklad o klášteře Lindisfarne jako sídlu biskupa i opata v téže osobě. Zmiňuje se o prvním
biskupovi a mnichu Aidanovi, cituje z listu papeže Řehoře Velikého misionáři Augustinovi a
124
ospravedlňuje tak tento způsob uspořádání církevní hierarchie. Podobně v kapitole následující
(XVII) popisuje geografickou polohu ostrova Farne, který leží několik mil od poloostrova
Lindisfarne obklopen hlubokým mořem a oceánem z východní strany. Tento popis slouží jako
předehra k vylíčení Cuthbertovy schopnosti učinit ostrov obyvatelným. Digrese v kapitole XV
obdobně slouží jako úvod k tématu kapitoly, kterým je zázračné uzdravení správcovy
manželky.
Tropy
Také ve Vita Cuthberti je velmi častým tropem metafora.
Můžeme rozlišit různé druhy metafor:
1) metafory s duchovním významem: praeuidens in Spiritu (VC VI); ad gaudium
perpetuae lucis intrauit (VC VIII); migrasset ad Dominum (VC XL); uiam ueritatis
praedicabat errantibus (VC IX); Qui dum […] coelestis sapientiae poculis debriarent,
dixit inter alia Cuthbertus […] (VC XXVIII)
2) metafory odvozené od částí těla: […] sermonem Domini reuelata cordis aure
percepturus (VC I); […] ad suscipendum episcopatus oficium collum summitere
compellitur (VC XXIV); […] multi erant de circumpositis late uillulis quibus manus
erat imponenda (VC XXXII); […] scismaticorum iugo colla subdatis (VC XXXIX);
Cui cum […] ueniret in mentem beata et quieta conuersatio […] (VC XXIV);
3) metafory vztahující se k fyzickému a duševnímu stavu: […] huius compede languoris
retinerer (VC II); […] arreptus infirmitate subita, temporalis igne doloris ad
perpetuae coepit beatitudinis gaudia praeparari (VC XXXVII); […] ammonitus sum
aduersus subitas temptationum procellas, statum cordis semper esse muniendum (VC
XXVII); […] tanta aecclesiam illam temptationis aura concussit (VC XL).
Místo zde mají také metafory vojenské - ab arrepto semel proposito militiae coelestis (ve
spojení s antonomasií athleta Christi) (VC VIII); […] uoluit eum […] suae carnis dolore et
antiqui hostis acriori certamine probari (VC XXXVII).
Na základě metonymie byla vytvořena epiteta a antonomasie označující svatého
Cuthberta. Ty jsou jedním z rysů společných oběma legendám. Jak je patrné z následujících
příkladů, jsou velmi podobné: vir Domini Cuthbertus (VC I), puer Domini Cuthbertus (VC II),
Deo dilectus adolescens (VC IV), famulus Domini (VC VII) (oproti nejčastějšímu servus
Domini ve VW), athleta Christi (VC VIII), sanctissimus gregis dominici pastor (VC XXXII),
pius explorator (VC XVI). Časté jsou také antonomasie označující ďábla: antiquus hostis (VC
XIII, XXII), hostis nequissimus (VC XIII), auctor fallaciarum (VC XIII), nequissimus (VC
125
XIV), hostis inuisibilis (VC XVII), aduersarius (VC XXII); ojedinělá je antonomasie pro Boha
supernus gubernator (VC XXIV).
Homoiosis se vyskytuje ve Vita Cuthberti podobně často jako ve Vita Wilfridi: lodě jsou
popisovány quasi quinque aues paruulae (VC III), nástrahy ďábla jsou připodobněny k
pavučině – quasi casses araneae (VC XXII), Baldhelmus vypráví o Cuthbertových zázracích
– uirtutes uiri Dei referre melle dulcius habet (VC XXV).
Nejčastější druh hyperbata je ten, v němž je mezi substantivum a rozvíjející adjektivum
vloženo jiné substantivum v genitivu, jež je atributem prvního substantiva, např. ibi ob amorem
sapientiae spontaneum pasus exilium (VC XXIV). Častá jsou však také složitější hyperbata –
Nec mirum quod epulas in terris sumere respuerit humanas (VC VII); reversus ad insulam et
monasterium suum, solitariam ut coeperat agebat sedulus vitam (VC XXIV), či Siquidem
sepulto viro Dei tanta aecclesiam illam temptationis aura concussit, ut plures e fratribus loco
magis cedere […] vellent (VC XL). Vždy však je od sebe odděleno substantivum a adjektivum,
případně substantivum a zájmeno.
Velmi častým tropem je také litotes: non modica puerorum turba (VC I), non parum
corda pastorum ad reuerentiam divinae laudationis accendit (VC IV), non pauco tempore (VC
V), uentus non modicus (VC XIV), non parua sub praesentia (VC XXIV), non grandi uoce ait
(VC XXVII) apod.
V. 4. Shrnutí stylistického rozboru
Ze srovnání analýzy ornatus facilis vyplývá, že v obou legendách se objevují obdobné figury:
častá jsou homoioteleuta a homoioptota, ve Vita Wilfridi je také poměrně častým prostředkem
paromoion (aliterace). V pasážích, kde hraje roli řečnické umění obou stran při jednání koncilu
či papežské synody, jsou zvukové figury četnější. V obou legendách se objevuje několik
příkladů paronomasie. Významnou roli naopak nehrají figury založené na četnosti či absenci
spojovacích výrazů. Asyndeton lze ve Stephanově legendě nalézt pouze v konvenčních
pasážích popisujících vynikající vlastnosti světce, které se navíc opírají o biblické citace, popř.
citují text anonymní Vity Cuthberti. V Bedově legendě jsme identifikovali ojedinělý příklad
polysyndeta.
Ač se obě legendy v těchto stylistických rysech podobají, rozdíl v povaze obou je
zřetelný ze složitějších stylistických ozdob. Zatímco Vita Wilfridi se žánrem blíží biografii,
v níž je velký prostor dán líčení Wilfridových sporů s northumbrijskými králi a arcibiskupy
Theodorem a Berhtwaldem a byla napsána s cílem obhájit osobu biskupa Wilfrida, Vita
126
Cuthberti je souborem zázraků inspirovaných biblickými typy a byla záměrně psána tak, aby
osobu světce „odosobnila“ a vyhověla tak konvencím hagiografie.304
Toto se odráží na příklad
ve složitějších stylistických ozdobách. Zatímco v Eddiově legendě jsou velmi časté řečnické
figury (exclamatio, interrogatio, interiectio ex parte poetae), skrze něž autor legendy vyjadřuje
svůj vztah k líčeným událostem, řečnické figury ve Vita Cuthberti nejsou tolik časté a
významné. Naopak homiletické pasáže, digressio či exemplum mají své místo v legendě
Cuthbertově. Přímá řeč, kterou Beda vkládá do úst knězi Herefridovi, je psána prostším stylem
a dokazuje Bedovu schopnost experimentovat na různých stylových rovinách. Zajímavý je
rozdíl v uvození přímé řeči – zatímco ve Vita Wilfridi jasně převažují tvary slovesa dicere
(dicens, dicentes, dixit) a v celé legendě najdeme pouze po jednom výskytu slovesa inquit a ait,
v Bedově legendě je naopak nejčastějším uvozovacím slovesem inquit, inquam a inquiens.
Tímto rysem je Vita Wilfridi blíže Vulgátě, v níž také převažují tvary slovesa dico.
Srovnáme-li použití tropů, obě legendy se vyznačují četnými metaforami, které jednak
vycházejí z biblických vzorů, jednak jsou metaforami konvenčními. Nejčastěji popisují
duchovní cestu světců, v obou legendách také najdeme vojenské metafory. Shodným rysem je
uvádění antonomasie a epitet, i když i ta mají v obou legendách svá specifika. Biskup Wilfrid
je často zobrazen jako opat – otec klášterní komunity (sanctus parens noster), biskup – hlava
místní církve (sanctum caput ecclesiae) a po vzoru svatého Pavla jako zdatný kazatel
(praedicator evangelicus). Cuthbert je charakterizován jako bojovník proti pokušením (athleta
Christi), pastýř stádce (sanctissimus gregis dominici pastor) a průkopník mnišského života na
odlehlém, neobydleném ostrově (pius explorator), často také pater Cuthbertus. Nejčastější
antonomasií je servus Dei ve Vita Wilfridi a famulus Dei ve Vita Cuthberti.
Důležitou roli hraje na několika místech Vita Wilfridi alegorie. Jejím prostřednictvím je
nastíněno téma kapitoly a tvoří tak působivý úvod kapitol. Důležitý rozdíl je v četnosti
hyperbat. Zatímco Bedova Vita Cuthberti vykazuje značný počet hyperbat, často složitých, Vita
Wilfridi je v tomto ohledu prostší. Je možné, že je to způsobeno horší úrovní Eddiovy latiny
(viz občasné chyby v morfologii) ve srovnání s latinou Bedovou.
Naprostým specifikem legendy Vita Wilfridi jsou pasáže líčící odvolání biskupa
Wilfrida k papežskému stolci, Wilfridovy listy adresované papežské synodě a její odpovědi.
Jak z analýzy vyplývá, soudní řeč i listy mají strukturu antické soudní řeči, jak je popsána
v Rhetorice ad Herennium. Řeč i listy se vyznačují složitými stylistickými ozdobami
(paralelismy isokól zdůrazněnými homoioptoty a homoioteleuty, anaforou, čili opakováním
304
Srov. LAPIDGE, M.: Anglo-Latin Literature 600-899, s. 79.
127
shodných slov na začátku vět, i metaforami, antonomasií a topikou). Rovněž líčení Wilfridovy
obhajoby na koncilech a před papežskou synodou je vzácným příkladem apologetického stylu,
který se od stylu zbytku legendy odlišuje. V tomto ohledu se Vita Wilfridi odlišuje od všech
insulárních legend 8. století.
128
Závěr
Cílem disertační práce bylo na základě analýzy hagiografických prvků, typologie, lexika,
morfologie, syntaxe a stylu zhodnotit postavení legendy Vita Wilfridi mezi soudobými anglolatinskými
legendami Vita Cuthberti anonyma a prozaickou Vita Cuthberti auctore Beda.305
První kapitola přinesla informace o legendě Vita Wilfridi a o historické osobnosti
biskupa Wilfrida. Za autora legendy je většinou badatelů považován Eddius Stephanus,
dlouholetý mnich Wilfridova kláštera. Vznik legendy je jejím editorem Bertamem Colgravem
datován mezi roky 710 a 720. Předkládané informace o životě biskupa Wilfrida se opírají o
údaje vity, o svědectví Bedovy Historia ecclesiastica gentis Anglorum a o novější odbornou
literaturu. Je zřejmé, že opat a biskup Wilfrid byl významnou osobností northumbrijské církve
sedmého století. Proslavil se svou obhajobou římského způsobu výpočtu data Velikonoc na
synodě ve Whitby roku 664, po níž byl vysvěcen na biskupa. Kvůli svému vlivnému postavení,
podobnému spíše postavení galských biskupů, se dostal do sporu s králi Northumbrie
Ecgfrithem a Aldfrithem i s arcibiskupem Theodorem, který v té době začal provádět reformu
diecézní správy. Biskup Wilfrid se dvakrát odvolal proti nepříznivému rozhodnutí králů
k papežskému stolci do Říma, kde bylo rozhodnuto o jeho právoplatném znovunastolení do
funkce biskupa. V Británii se však setkal s opakovaným odmítnutím papežských dekretů, takže
to, čeho nakonec roku 704 na církevním sněmu dosáhl, bylo navrácení jeho dvou největších
klášterů – Riponu a Hexhamu – a ustanovení na biskupský stolec v Hexhamu. Na
historiografické údaje ve Vita Wilfridi však nelze nekriticky spoléhat, neboť hagiografovým
cílem rozhodně nebylo objektivně pravdivé vylíčení historie či spolehlivá chronologie a
datování; naopak zcela jistě šlo o to, biskupa Wilfrida obhájit a vylíčit ho jako světce hodného
následování, který sám svým životem naplňoval biblické vzory.
Tématem druhé kapitoly této práce jsou hagiografické rysy. První podkapitola poskytla
stručný přehled vývoje hagiografie, zmínili jsme hlavně legendy, z kterých anglo-latinská
hagiografie čerpala, tedy zejména Evagriovu Vita Antonii, Vita Martini Sulpicia Severa a
Dialogi Řehoře Velikého. Pozornost byla věnována také nejvýznamnějším anglo-latinským
legendám, z nichž většina vznikla v první polovině 8. století na území Northubrie. Dále jsem
se detailněji zaměřila na rozbor hagiografických rysů zmíněného užšího okruhu tří legend. Jako
topoi v hagiografii se ukázalo narození světce, většinou doprovázené zázračným úkazem; jeho
dětství zobrazené jako topos puer senex; obrácení; schématizovaný výčet vynikajících
305
Bedova legenda Vita Cuthberti metrica nebyla předmětem mého bádání.
129
vlastností světce; klidná smrt, které předcházelo udílení pokynů a přijetí eucharistie; péče o tělo
zesnulého a jeho pohřbení; v legendách o Cuthbertovi také elevatio a translatio.
Dalšími klíčovými místy legend byly zázraky. Z analýzy vyplývá, že počet zázraků
v obou legendách o svatém Cuthbertovi je výrazně vyšší než ve Vita Wilfridi, což souvisí
s důvodem sepsání legendy. Tím bylo Wilfridovu osobnost obhájit, a proto je důraz kladen na
jeho aktivní život – na zápal pro vzdělání se v církevní nauce i římské praxi, na pastorační
činnnost, misijní úspěchy a na budování sítě Wilfridových klášterů na jedné straně a na neustálý
boj se světskou a církevní mocí na straně druhé. Z analýzy rovněž vyplynulo, že Vita Wilfridi
se výrazně odlišuje svým charakterem narativního celku od sledu jednotlivých zázraků
v legendách svatého Cuthberta.
Z třetí kapitoly vyplývá, že v legendě Vita Wilfridi hraje velmi důležitou roli typologie.
Legenda je biblickými citacemi, parafrázemi a aluzemi doslova protkána. Zřejmě proto říká
William T. Foley, že biblické odkazy jsou nejpozoruhodnějším a zároveň únavným rysem
Eddiova hagiografického stylu.306
Z typologické analýzy je jasné, že významným
starozákonním typem biskupa Wilfrida je prorok, nejčastěji Samuel, Elijáš a Elíša. Podobnost
s biskupem Wilfridem lze vidět v jejich vyvolení i v prorockém poslání věci měnit, ve
Wilfridově případě prosazovat římskou křesťanskou praxi, křísit mrtvé a uzdravovat nemocné.
Z novozákonních předobrazů je nejvíce zmiňován apoštol Pavel, nazývaný doctor gentium a
praedicator evangelicus. Souvislost mezi apoštolem Pavlem a biskupem Wilfridem tkví
v jejich misijní a kazatelské činnosti. Ukotvení v biblické typologii posiluje apologetickou
funkci legendy, protože připodobněním Wilfrida biblickým typům nabývá jeho osobnost na
důležitosti a Boží působení v životních činech světce je zřejmější. Tím, že je život biskupa
Wilfrida líčen na pozadí předobrazů starozákonních proroků a novozákonních apoštolů, je
zdůrazněno, že biskup pokračuje v jejich poslání.
Tématem čtvrté kapitoly byl jazykový rozbor. V první části jsem se zaměřila na lexikum
legendy. Jak je obvyklé v hagiografii obecně, velkou část slovní zásoby Eddiova textu tvoří
výrazy křesťanské a biblické latiny. V legendě o opatu a biskupovi, který vede spory se
světskou i církevní mocí, jsou přirozeně časté výrazy týkající se křesťanské nauky a církevní
správy. Charakter legendy se také odráží v lexiku papežských listů s formálními výrazy jako
vestra summitas či ter beatissimus papa a hojným výskytem adverbií zakončených příponou iter.
Podařilo se identifikovat několik lexikálních zvláštností, o kterých svědčí jejich zařazení
do slovníků středověké latiny. Základním slovníkem pro studium legendy byl Dictionary of
306
Srov. FOLEY, W. T.: Images of Sanctity, s. 22.
130
Medieval Latin from British Sources (DMLBS) a dále jsem pracovala také s Du Cangeovým
slovníkem Glossarium mediae et infimae Latinitatis, Blaisovým a Niermeyerovým slovníkem
středověké latiny, které jsou dostupné v databázi Litterae ante portas.
V druhé části kapitoly jsem text legendy podrobila analýze morfologických a
syntaktických rysů. Vycházela jsem z hypotézy o relativně vysoké úrovni morfologie i syntaxe
raně středověkých insulárních textů. V rámci morfologie jsem se soustředila na morfologii
substantiv, adjektiv, zájmen a sloves. Analýza prokázala poměrně velkou shodu
morfologického systému uvedených slovních druhů s klasickou latinskou normou, ačkoli jsem
identifikovala několik sporadických případů porušení této normy; jedná se o změnu v rodu a
deklinaci či užití chybných pádových koncovek. Systém slovesných tvarů se zásadně od normy
neodchyluje. Naopak nezávažnější odchylkou je mísení zvrtatných, osobních a přivlastňovacích
zájmen se, suus, eum, eius, které místy způsobuje obtíže při porozumění textu. Analýza syntaxe
prokázala, že syntax Eddiova textu je opět poměrně shodná s pozdně klasickou normou. Ve
velké míře se zde vyskytují vazby ablativu absolutního a infinitivní vazby, v menší míře také
gerundium a gerundivum. Rysem syntaxe souvětí je rozsáhlá hypotaxe s celou škálou druhů vět
vedlejších. Markantnější rozdíl je v použití podřadících spojek: ve větách časových jsou
rovnoměrně použity spojky cum historicum, postquam, priusquam, usquedum a antequam, ve
větách obsahových oznamovacích dominuje spojka quod.
Pro srovnání jsem provedla analýzu obdobných jevů v legendě kontinentální
provenience, Vita vel passio Haimhrammi episcopi et martyris Ratisbonensis Arbeona
z Freisingu, která vznikla v druhé polovině 8. století. Rozbor prokázal daleko větší odchylky
od klasické normy, zejména v morfologii substantiv a sloves. Jednalo se zejména o změny
v systému pádových koncovek substantiv a adjektiv i v příslušnosti jednotlivých substantiv ke
kategorii rodu i deklinace. Odchylky byly zřetelné také v tvarosloví sloves, kdy došlo zejména
k záměně slovesných kmenů, tvoření deponentních tvarů u nedeponentních sloves a zaměně
tvarů aktiva a pasiva. Pokud jde o syntax, rozdíly mezi oběma legendami nebyly tak významné.
Obě legendy se odlišují pouze četností sledovaných jevů. Z hlediska syntaxe souvětí se vedlejší
věty vyskytují v obdobné škále. Největší rozdíl je zřejmý v použití spojek u vedlejších vět, např.
v Arbeonových časových větách převažuje spojka dum a v obsahových oznamovacích větách
spojka ut.
Celkově lze konstatovat, že zejména analýza morfologie potvrdila obecně přijímaný
názor o poměrně vysoké úrovni středověké latiny na Britských ostrovech v první polovině 8.
století ve srovnání s úrovní latiny užívané ve stejném období ve francké oblasti.
131
Z kapitoly zabývající se stylistickým rozborem vyplývá, že Vita Wilfridi je co do použití
stylistických ozdob srovnatelná s Bedovou Vita Cuthberti a že figury i tropy, které Beda zařadil
do příručky De schematibus et tropis, byly zřejmě obecně známé. Pochopitelně, každá z legend
má svůj osobitý ráz. V pasážích legendy Vita Wilfridi, kde hraje roli řečnické umění obou stran
při jednání koncilu či papežské synody, jsou četnější zvukové figury, např. paromoion, a občas
se objevuje paronomasia. Co je oběma legendám vlastní, jsou časté metafory, antonomasie a
epiteta. Z porovnání dalších stylistických ozdob ornatus difficilis vyplývají zřetelnější rozdíly.
Zatímco v Eddiově legendě jsou velmi časté řečnické figury, skrze něž autor legendy vyjadřuje
svůj vztah k líčeným událostem, v legendě Bedově mají své místo homiletické pasáže, digressio
či exemplum.
O Bedově schopnosti užívat různých rovin stylu svědčí použití složitějších větných
konstrukcí ve většině textu legendy i prostšího stylu Herefridovy přímé řeči v kapitolách 37 a
38. Na druhou stranu také Vita Wilfridi vykazuje rozdíly ve stylu narativních pasáží, v nichž je
chronologicky líčen Wilfridův život, a ve Wilfridově obhajobě před papežskou synodou i na
koncilu v Austerfieldu, takže i zde lez hovořit o různých stylových rovinách.
Naprostým specifikem legendy Vita Wilfridi jsou pasáže líčící odvolání biskupa
Wilfrida k papežskému stolci, Wilfridovy listy adresované papežské synodě a její odpovědi.
Jak z analýzy vyplývá, soudní řeč i listy mají strukturu antické soudní řeči. Řeč i listy se
vyznačují složitými stylistickými ozdobami (paralelismy isokól zdůrazněnými homoioptoty a
homoioteleuty, anaforou i metaforami, antonomasií a topikou). V tomto ohledu se Vita Wilfridi
odlišuje od všech insulárních legend 8. století.
Závěrem můžeme konstatovat, že Vita Wilfridi má mezi anglo-latinskými legendami
osmého století, (na mysli mám zvláště anonymní Vita Cuthberti a Bedovu prozaickou Vita
Cuthberti) specifické místo. Na jednu stranu se s nimi shoduje v hagiografických rysech,
v uvádění biblických citací a odkazů i v úrovni jazykové. Na druhou stranu skutečnost, že Vita
Wilfridi obsahuje detailní pasáže popisující průběh papežských synod i církevních koncilů v
Británii, včetně expresivní obhajoby biskupa Wilfrida, i to, že součást vity tvoří inserty listů
adresovaných papežem králi Nortumbrie, je jejím osobitým rysem, který ji posunuje směrem
k dílům historiografickým. Za zásadní však považuji typologický rámec legendy, jehož pomocí
hagiograf vybudoval obraz osobnosti biskupa Wilfrida jako pokračovatele a uskutečnitele
biblických typů a skrze nějž obhajuje Wilfridův pozemský život, jakkoli kontroverzní ve
skutečnosti byl.
132
Tvrzení W. F. Boltona o tom, že jazyk anglo-latinských děl dosud nebyl dostatečně
probádán,307
není dnes již zcela platné, nicméně je zřejmé, že legenda Vita Wilfridi upoutala
v posledních letech pozornost historiků spíše než filologů. Tato disertační práce se snaží vyplnit
toto místo v bádání. Cílem je celistvý pohled na tuto legendu a srovnání s legendami
soudobými. Jsem si vědoma toho, že se práce soustředila pouze na komparaci se dvěma
cuthbertovskými legendami a v kapitole o morfologických a syntaktických jevech s jednou
kontinentální legendou, a prostor pro další bádání, které by ozřejmilo srovnání s dalšími
legendami anglo-latinského okruhu, je tudíž stále otevřený. V českém prostředí je anglolatinská
literatura méně známá a zůstává spíš na okraji pozornosti badatelů. Tím, že práce
přináší též český překlad legendy, se snaží aspoň částečně přispět k vyplnění této mezery.
307
Srov. BOLTON, W. F.: „Pre-Conquest Anglo-Latin: Perspectives and Prospects“, s. 165.
133
Seznam pramenů a literatury
Prameny
ALDHELMUS SCIREBURNENSIS: Epistulae. Epist. 12 ad Wilfridi abbates, s. 500−502,
Monumenta Germaniae Historica, Auct. ant. 15. Dostupné z eMGH.
http://clt.brepolis.net/eMGH/pages/Toc.aspx
ARBEO: Vita vel passio Haimhrammi episcopi et martyris Ratisbonensis. In KRUSCH, B. (ed.):
Monumenta Germaniae Historica, SS rer. Mer. IV. Hannoverae et Lipsiae, 1920, s. 452−524.
ARBEO: Vita vel passio Haimhrammi episcopi et martyris Ratisbonensis. In FÖRSTER, J.: Arbeo
z Freisingu: Život a umučení svatého Jimrama, mučedníka. Praha: Karolinum, 2007. Přeložil
Josef Förster.
BEDA VENERABILIS: Liber de schematibus et tropis. Teubner (C. Halm,) [Rhetores Latini
minores], 1863, s. 607–618. Dostupné z Brepols Publishers, Turnhout, 2017 (CPL 1567, LLA
[vol. 8]) - LLT-B. http://clt.brepolis.net/lltb/pages/Exporter.aspx?ctx=182643
BEDA VENERABILIS: Historia Ecclesiastica gentis Anglorum. In COLGRAVE, B. − MYNORS, R.
A. B. (ed.): Bede´s Ecclesiastical History of the English People. Oxford, 1969.
BEDA VENERABILIS: Vita Cuthberti metrica. In JAAGER, W. (ed.): Bedas metrische ‘Vita sancti
Cuthberti’. Leipzig: Mayer und Müller, 1935. Dostupné z Brepols Publishers, Turnhout, 2017 (CPL
1380) – LLT-A. http://clt.brepolis.net/llta/pages/Exporter.aspx?ctx=1291342
BEDA VENERABILIS: Vita Sancti Cuthberti auctore Beda. In COLGRAVE, B. (ed.): Two Lives of
Saint Cuthbert. New York: Greenwood Press, Publishers, 1969.
Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih). Český
ekumenický překlad. Praha: Česká biblická společnost, 1993.
DUS, J. A. (ed.): Příběhy apoštolů. Novozákonní apokryfy II. Praha: Vyšehrad, 2003. Přeložili
Jaroslav Brož, Růžena Dostálová, Jan A. Dus, Matyáš Havrda, Lucie Kopecká, Zdeněk
Kratochvíl, Petr Peňáz, Dagmar Peňázová, Petr Pokorný, Zuzana Vlčková.
DUS, J. A. − POKORNÝ, P. (eds.): Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy I. Praha:
Vyšehrad, s. 2001. Přeložili Josef Bartoň, Dušan Coufal, Růžena Dostálová, Jan A. Dus, Lucie
Kopecká, Jiří Pavlík, Petr Peňáz, Petr Pokorný, Jan Roskovec.
FELIX: Vita sancti Guthlaci auctore Felice. In COLGRAVE, B. (ed.): Felix´s Life of Saint
Guthlac. Cambridge: The University Press, 1956.
EDDIUS STEPHANUS: Vita sancti Wilfridi. In COLGRAVE, B. (ed.): The Life of Bishop Wilfrid by
Eddius Stephanus. Cambridge: Cambridge University Press, 1985 (2. vydání).
EDDIUS STEPHANUS: Vita Wilfridi. In MOONEN, C. A. (ed.). Eddius Stephanus: het leven van
Sint Wilfrid. Malmberg: Hertogenbosch, 1946.
Q. HORATIUS FLACCUS: Opera. Ed. Shackleton Bailey, David R., Bibliotheca Teubneriana,
2010.
134
STEPHANUS: Vita Wilfridi I ep. Eboracensis. In LEVISON, W. (ed.). Monumenta Germaniae
Historica, SS rerum Merovingicarum VI, 1902, s. 163-263.
Vita sancti Cuthberti auctore anonymo. In COLGRAVE, B. (ed.): Two Lives of Saint Cuthbert.
New York: Greenwood Press, Publishers, 1969.
Literatura
ALBRECHT. M. von: Geschichte der römischen Literatur, II. München: DTV, 19972
.
ARBUSOW, L.: Colores rhetorici. Göttingen: Vandenhoeck&Ruprecht, 1963.
BERSCHIN, W.: Biographie und Epochenstil im lateinischen Mittelalter, II. Merowingische
Biographie, Italien, Spanien und die Inseln im frühen Mittelalter. Stuttgart: Hiersemann, 1988.
BERSHIN, W.: „Biography“. In MANTELLO, F. A. C. − RIGG, A. G. (eds.): Medieval Latin. An
Introduction and Bibliographical Guide. Washington: The Catholic University Press, 1999, s.
s. 607−617.
BOLTON, W. F.: „Pre-Conquest Anglo-Latin: Perspectives and Prospects“. In Comparative
Literature, vol. 23, no. 2, Duke University Press, 1971, s. 151−166, (dostupné z JSTOR
188.75.176.62
BLAIR, J.: The Church in Anglo-Saxon Society. Oxford: Oxford University Press, 2005.
BROWN, P.: The Cult of the Saints: Its Rise and Function in Latin Christianity. London: SCM
Press, 19832
.
BRUNHÖLZL, F.: Geschichte der lateinischen Literatur des Mittelalters, I. München: Wilhelm
Fink Verlag, 1975.
COLGRAVE, B.: „Wilfrid of York, St.“. In New Catholic Encyclopedia. Vol. XIV. Washington:
Catholic University of America, 2003.
CONTE, G. B. Dějiny římské literatury. Praha: KLP, 2003. Přeložil kolektiv autorů pod vedením
Dagmar Bartoňkové.
COPELAND, R. − SLUITER I.: Medieval Grammar & Rhetoric. Language Arts and Literary
Theory, AD 300-1475. Oxford: OUP, 2009.
CUBITT, C.: Anglo-Saxon church councils c.650 − c.850. Leicester University Press, 1995.
CUBITT, C.: „The clergy in early Anglo-Saxon England.“ In Historical Research, sv. 78, č. 201.
Oxford – Malden: Blackwell Publishing, 2005, s. 273-287.
CURTIUS, E. R.: Evropská literatura a latinský středověk. Praha: Triáda, 1998. Přeložili Jiří
Pelán, Petr Stromšík, Irena Zachová.
DILLARD, R. B. − LONGMAN T.: Úvod do Starého zákona. Praha: Návrat domů, 2003. Přeložili
Vilém Schneeberger, Pavel Jartym, Pavel Štička.
135
DROBNER, H. R.: Patrologie: úvod do studia starokřesťanské literatury. Praha: Oikúmené,
2011. Přeložila Monika Recinová.
FEUILLET, A. − GRELOT, P.: „Světlo & temnoty“. In DUPLACY, J. − GEORGE, A. − GRELOT, P. −
GUILLET, J. − LACAN, M. F.− LÉON-DUFOUR, X.: Slovník biblické teologie. Řím: Velehrad –
Křesťanská akademie, 1991, s. 495−498. Přeložil Petr Kolář.
FOLEY, W. T.: Images of Sanctity in Eddius Stephanus’ Life of Bishop Wilfrid, an Early English
Saint’s Life.Lewiston, Queenston, Lampeter: The Edwin Mellen Press, 1992.
FOURACRE, P. − GERBERDING, R. A. Late Merovingian France: History and Hagiography
640−720. Manchester and New York: Manchester University Press, 1996.
FRYE, N. − LEE, A. A. (Ed.): The Great Code: The Bible and Literature. Toronto, Buffalo,
London: University of Toronto Press, 2006.
GAJANO, S. B.: „Svatost“. In LE GOFF, J. –. SCHMITT, J. C.: Encyklopedie středověku. Praha:
Vyšehrad, 2002, s. 754–765. Přeložili Lada Bosáková, Alena Boušková, Catherine EbertZeminová,
Alena Macháčková, Jitka Matějů, Irena Neškudlová, Barbora Spalová, Veronika
Sysalová, Lucie Šavlíková, Pavel Zahradník.
GELMI, J.: Papežové: Od svatého Petra po Jana Pavla II. Praha: Mladá fronta, 1994. Přeložila
Marie Goldmannová.
GIBLET, J.; GRELOT, P.: „Nemoc/Uzdravení“. In DUPLACY, J. − GEORGE, A. − GRELOT, P. −
GUILLET, J. − LACAN, M. F.− LÉON-DUFOUR, X.: Slovník biblické teologie. Řím: Velehrad –
Křesťanská akademie, 1991, s. 267−269. Přeložil Petr Kolář.
GILCHRIST, J.: „Canon Law“. In MANTELLO, F. A. C. − RIGG, A. G. (eds.): Medieval Latin. An
Introduction and Bibliographical Guide. Washington: The Catholic University Press, 1999, s.
241–253.
GOFFART, W.: The Narrators of Barbarian History. Notre Dame: University of Notre Dame
Press, 2005.
GRAUS, F.: Volk, Herrscher und Heiliger im Reich der Merowinger. Praha: Nakladatelství
Československé akademie věd, 1965.
GUILLET, J.: „Vyvolení“. In DUPLACY, J. − GEORGE, A. − GRELOT, P. − GUILLET, J. − LACAN,
M. F.− LÉON-DUFOUR, X.: Slovník biblické teologie. Řím: Velehrad – Křesťanská akademie,
1991, s. 573−577. Přeložil Petr Kolář.
HADDAN, A. – STUBBS, W.: Councils and Ecclesiastical Documents relating to Great Britain
and Ireland, III. Oxford: Clarendon Press, 1871.
Dostupné z https://archive.org/stream/councilsecclesia03hadd#page/256/mode/2up
HIGHAM, N. J.: (Re-) Reading Bede: The Ecclesiastical History in Context. Oxon: Routledge,
2006.
HRABÁK, J.: Poetika. Praha: Československý spisovatel, 19772
.
136
JEDIN, H. (ed.): Handbuch der Kirchengeschichte, II/2, Feriburg – Basel. –. Wien: Herder,
1985.
JOHN, E.: Reassessing Anglo-Saxon England. Manchester: Manchester University Press, 1996.
JONES, CH. W.: Saints´ Lives and Chronicles in Early England. Cornell University Press, 1947.
KIRBY, D. P.: St. Wilfrid at Hexham. Orient Press, 1974.
KITZLER, P.: (ed.) Příběhy raně křesťanských mučedníků: výbor z nejstarší latinské a řecké
martyrologické literatury. Praha: Vyšehrad, 2009. Přeložili Iva Adámková, Pavel Dudzik a Petr
Kitzler.
KITZLER, P.: Athletae Christi: Raně křesťanská hagiografie mezi nápodobou a adaptací, Praha:
Filosofia, 2012.
LAPIDGE, M.: Anglo-Latin Literature 600-899. The Hambledon Press, London and Rio Grande,
1996.
LAPIDGE, M.:. „Poeticism in Pre-Conquest Anglo-Latin Prose“. In REINHARDT T. – LAPIDGE,
M. – ADAMS, J. N. (eds.): Aspects of the Language of Latin Prose. Proceedings of the British
Academy, roč. 129. Oxford: OUP, 2005, s. 321−337.
LAPIDGE, M.: „8. století“. In LEONARDI, C. (ed.): Středověká latinská literatura (6.–15. století).
Příručka. Praha: Academia, 2014, s. 70–100. Přeložily Lenka Češková a Kateřina Gajarová.
LAUSBERG, H.: Elemente der literarischen Rhetorik. München: Hueber, 19879
.
LAWRENCE, H.: Dějiny středověkého mnišství. Brno: Centrum pro studium demokracie a
kultury; Praha: Vyšehrad, 2001. Přeložili Pavel Pšeja a Jan Vomlela.
LAYNESMITH, M. D.: „Stephen of Ripon and the Bible: allegorical and typological
interpretations of the Life of St Wilfrid“. In: Early Medieval Europe, vol. 9, no. 2, Oxford and
Malden: Blackwell Publishers Ltd., 2000, s. 163−182.
LEONARDI, C.: „6. století“. In LEONARDI, C. (ed.): Středověká latinská literatura (6.–15. století).
Příručka. Praha: Academia, 2014, s. 31−45. Přeložily Lenka Češková a Kateřina Gajarová.
MIKULOVÁ, J.: Syntax latinských vedlejších vět. Brno: Masarykova univerzita, 2014.
MURPHY, J. J.: „Rhetoric“. In MANTELLO, F. A. C. − RIGG, A. G. (eds.): Medieval Latin. An
Introduction and Bibliographical Guide. Washington: The Catholic University Press, 1999, s.
629−638.
NECHUTOVÁ, J. – STEHLÍKOVÁ, D.: Stručné dějiny latinské literatury středověku, Praha: Arista
and Baset, 2013.
OHLY, F.: „Typologie als Denkform des Geschichtsbeschreibung“. In OHLY, F., RUBERG, U.,
Peil, D. (Eds.): Ausgewählte und neue Schriften zur Literaturgeschichte und zur
Bedeutungsforschung. Stuttgart: Hirzel, 1995, s. 445−472.
137
POLEHLOVÁ, H.− POLEHLA, P.: Non Angli sed angeli. Kult svatých v latinské literatuře raně
středověké Anglie. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2012.
POLEHLOVÁ, H.: „Vita Sancti Wilfridi: selected aspects of language“. In Graeco-Latina
Brunensia, sv. 21, č. 1, 2016, s. 135−148.
POLEHLOVÁ, H.: „Venerable Bede and Stephen of Ripon: Two Accounts of Anglo-Saxon
History.“ In Hradec Králové Journal of Anglophone Studies, vol. 4, no. 2. Hradec Králové:
University of Hradec Králové, 2017, s. 134–139.
PULSIANO, P.; TREHARNE, E.: A Companion to Anglo-Saxon Literature. Malden, Oxford:
Blackwell Publishing, 2008.
REINHARDT, T. − LAPIDGE, M. − ADAMS, J. N. (eds.): Aspects of the Language of Latin Prose.
Proceedings of the British Academy. Oxford University Press, 2005.
RIGG, A. G.: „Morphology and Syntax“. In MANTELLO, F. A. C. − RIGG, A. G. (eds.): Medieval
Latin. An Introduction and Bibliographical Guide. Washington: The Catholic University Press,
1999, s. 83–92.
SHEERIN, D.: „Christian and Biblical Latin“. In MANTELLO, F. A. C. − RIGG, A. G. Medieval
Latin: An Introduction and Bibliographical Guide. Washington: The Catholic University of
America Press, 1996, s. 137−156.
SPELMAN, H.: Concilia, decreta, leges, constitutiones, in re ecclesiarum orbis Britannici.
Londini, 1639. Dostupné z
https://books.google.cz/books?id=NbV2yma5tywC&pg=PR25&lpg=PR25&dq=Concilia+Ecc
lesiastica+Orbis+Britannici&source=bl&ots=rsundUFKc8&sig=jKbKQ9Q5LLcjft8ihoDk8dii
XMI&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwin6ZS5xKvUAhVJcBoKHapTC1gQ6AEIUTAJ#v=onep
age&q=Concilia%20Ecclesiastica%20Orbis%20Britannici&f=false
STANCLIFFE, C.: “Disputed Episcopacy: Bede, Acca, and the relationship between Stephen’s
Life of Saint Wilfrid and the early prose Lives of St Cuthbert.” In Anglo-Saxon England, sv. 41.
Cambridge: Cambridge University Press, 2012, s. 7–39.
STENTON, F. M.: Anglo-Saxon England, Oxford, New York: Oxford University Press (3.
vydání), 1971.
STOTZ, P.: Handbuch zur lateinischen Sprache des Mittelalters:. (Bd. 1). München: C. H. Beck,
1998.
STOTZ, P.: Handbuch zur lateinischen Sprache des Mittelalters: Formenlehre, Syntax und
Stilistik. (Bd. 4). München: C. H. Beck, 1998.
ŠUBRT, J.: Římská literatura. Praha: Oikúmené, 2005.
TOWNSEND, D.: „Hagiography“. In MANTELLO, F. A. C. − RIGG, A. G. Medieval Latin: An
Introduction and Bibliographical Guide. Washington: The Catholic University of America
Press, 1996, s. 618−628.
138
VAUCHEZ, A.: „Zázrak“. In LE GOFF, J. –. SCHMITT, J. C.: Encyklopedie středověku. Praha:
Vyšehrad, 2002, s. 877–888. Přeložili Lada Bosáková, Alena Boušková, Catherine EbertZeminová,
Alena Macháčková, Jitka Matějů, Irena Neškudlová, Barbora Spalová, Veronika
Sysalová, Lucie Šavlíková, Pavel Zahradník.
VAUCHEZ, A.: „Hagiography and Biography: The Case of St. Francis of Assissi.“ In GECSER,
O. – LASZLOVSZKY, J. – NAGY, B. – SEBÖK, M. – SZENDE, K. (eds.): Promoting the Saints:
Cults and Their Contexts from Late Antiquity until the Early Modern Period (Essays in Honor
of Gábor Klaniczay for His 60th Birthday). Budapest – New York: CEU Press, 2011, s. 59–67.
WILKINS, D.: Concilia Magnae Britanniae et Hiberniae a Synodo Verolamiensi A.D. 446 ad
Londinensem A.D. 1717; accedunt Constitutiones et alia ad Historiam Ecclesiae Anglicanae
spectantia. Londini, 1737.
Subsidia
BLAISE, A.: Lexicon Latinitatis medii aevi. Turnhout, 1975. Dostupné z Database of Latin
Dictionaries (DLD) by CTLO © Brepols Publishers, Turnhout, 2018 http://clt.brepolis.net/dld/
Cross Database Searchtool. Dostupné z http://www.brepolis.net
DU CANGE, C. F.: Glossarium ad scriptores mediae et infimae Latinitatis. Parisiis, 1883– 1887.
Dostupné z Database of Latin Dictionaries (DLD) by CTLO © Brepols Publishers, Turnhout,
2018 http://clt.brepolis.net/dld/
HIERONYMUS: Vulgata, Hyeronimiana versio. I IntraText Edition CT: Èulogos 2008. Dostupné
z http://www.intratext.com/ixt/LAT0001/
Lexicon des Mittelalters, IV. München und Zürich: Artemis Verlag, 1989.
LATHAM R. E. – HOWLETT, D. R. – ASHDOWNE, R. K. (eds.): Dictionary of Medieval Latin from
British Sources (DMLBS). Oxford: British Academy, 1975–2013. Dostupné z Database of
Latin Dictionaries (DLD) by CTLO © Brepols Publishers, Turnhout, 2018
http://clt.brepolis.net/dld/
NIERMEYER, J. F.: Mediae Latinitatis lexicon minus. Leiden: E. J. Brill, 1976.
139
Seznam zkratek
Zkratky biblických knih jsou převzaty z Českého ekumenického překladu Bible. Na latinský
text Vulgáty odkazuji zkratkou uvedenou v konkordanci k Vulgátě.
ČEP Český ekumenický překlad Bible
DLD Database of Latin Dictionaries
DMLBS Dictionary of Medieval Latin from British Sources
HA Historia abbatum
HE Historia ecclesiastica gentis Anglorum
MGH Monumenta Germaniae Historica
VCA Vita Cuthberti anonyma
VCM Vita Cuthberti metrica
VCP Vita Cuthberti prosaica
VG Vita Guthlaci
VW Vita Wilfridi
140
Summary
The aim of the present dissertation is to evaluate the position of Vita Wilfridi among
contemporary Anglo-Latin hagiographies, namely Vita Cuthberti anonyma and Vita Cuthberti
auctore Beda, based on the analysis of hagiographical elements, typology, lexicon,
morphology, syntax and style. As an appendix, a translation of the vita into Czech is included.
Chapter I presents Vita Wilfridi and the personality of bishop Wilfrid. The author of the
legend is usually identified with Eddius Stephanus, a monk of Wilfrid’s monastery at Ripon.
The life is considered to have been written between 710 and 720 by the editor Bertram Colgrave.
The information presented is based on the vita itself, the Venerable Bede’s Historia
ecclesiastica gentis Anglorum and modern scholarship.
Bishop Wilfrid is well-known especially for his defence of the Roman computus at the
synod of Whitby in 664. After the synod, he was consecrated bishop of York, gradually gaining
power and influential position within Northumbria. He seems to have imitated the Gaulish,
powerful model of episcopate, which resulted in an argument with the kings of Northumbria,
Ecgfrith and Aldfrith, and Archbishop Theodore who started to introduce the administration
reform. Wilfrid appealed twice to the apostolic see in Rome after he had been deprived of the
see of York. He obtained papal decrees granting his lawful position and his possessions, the
kings of Northumbria, however, did not acknowledge the decrees repeatedly. What he finally
achieved at the Church council on the River Nidd in 704 was the possession of the two
monasteries of Ripon and Hexham and the bishopric at Hexham. Nevertheless, Vita Wilfridi
cannot be taken for granted as an historical source; the primary hagiographer’s aim was rather
to write an apology for bishop Wilfrid and to depict him as a model for imitating, a person who
had fulfilled biblical types.
The focus of chapter II is aimed at hagiographical elements. The first sub-chapter is
concerned with the development of hagiography, especially of the legends which influenced
Vita Wilfridi; of course, attention is also paid to contemporary Anglo-Latin hagiographies
which came into existence in Northumbria in the first half of the 8th
century. Further on, a
detailed analysis of hagiographical features examines topoi or commonplaces and miracles in
the three legends. Cuthbert legends attempt to depict St Cuthbert as a wonder-maker and
anchorite, and thus present a sequence of miracles, whereas St Wilfrid is portrayed as an active
propagator of the Roman way of Christianity, a missionary and a founder of monasteries on the
one hand, and as a tireless fighter against the secular and church authorities on the other. Vita
141
Wilfridi as a whole demonstrates a narrative unity which is significantly different from the
character of both Cuthbert lives.
The analysis of typology is summarized in chapter III. The legend is permeated with
biblical citations, paraphrases and allusions. The results of the analysis have proved that bishop
Wilfrid’s prevailing Old Testament types are prophets, namely, Samuel, Elijah and Eliseus. The
New Testament types are apostles, especially Paul, called doctor gentium and praedicator
evangelicus. The fact that the legend is deeply grounded in typology emphasizes the apologetic
function of the legend since the portrayal of bishop Wilfrid as a biblical anti-type makes God’s
assistance and guidance in his life more apparent; thus it is evident that the saint carries on the
mission of the types and fulfils what was foreshadowed in the Old and New Testament.
Chapter IV concentrates on the language analysis of the text, particularly that of lexicon,
morphology and syntax. As usual in hagiography in general, the lexicon of Biblical and
Christian Latin constitutes a great part. In comparison with the Cuthbert legends, and in
accordance with the general character of Vita Wilfridi, terminology of church discipline and
administration and formal expressions of the papal decrees play an important role. I have
identified several lexical peculiarities – expressions which are rather rare and are included as
entries in Medieval Latin dictionaries, with reference to their occurrence in Vita Wilfridi.
The second sub-chapter examines features of morphology and syntax. The analysis has
proved that the system of morphology and syntax is consistent with the classical Latin norm to
a great extent. What seems to be a significant deviation from the norm is the confusing usage
of pronouns eum, eius and se, suus and sporadic inconsistency of declension endings. On the
contrary, a similar analysis of a Frankish legend Vita vel passio Haimhrammi episcopi et
martyris Ratisbonensis by Arbeo of Freising has pointed at a rather substantial deviation from
the norm, especially in terms of declension endings, declension types and the system of verb
forms.
The analysis of the style in chapter V focuses on the rhetoric properties of the text. The
aim was to find out whether the figures and tropes listed in De schematibus et tropis by the
Venerable Bede occurred in Vita Wilfridi as well. The analysis has proved that the legend
comprises a wide range of figures of speech (ornatus facilis and difficilis) and, from this
perspective, deserves a comparison with the Venerable Bede’s Vita Cuthberti. Although each
legend evinces special features, both of them demonstrate the ability of the hagiographers to
experiment on different stylistic levels. Nevertheless, what is unique in Vita Wilfridi are parts
dealing with bishop Wilfrid’s appeals to the apostolic see and the response of the synod which
have a very complicated structure and attest to a great number of rhetoric devices.
142
To summarize, the position held by Vita Wilfridi by Eddius Stephanus among the
contemporary Anglo-Latin hagiographies is specific. On the one hand, it shares certain
hagiographical conventions and also a rather stable and consistent level of morphology and
syntax, on the other hand, the fact that Vita Wilfridi includes detailed passages depicting the
proceedings of the church synods in Rome and in Britain and an expressive defence of bishop
Wilfrid demonstrates a unique and specific feature, which shifts the legend closer towards
historiographies. Nonetheless, it is the typology which I consider to be the essential key to the
interpretation of the legend. The image of bishop Wilfrid as the one who succeeds and fulfils
the biblical types justifies Wilfrid’s real life, however controversial it might have been.
143
Přílohy
1) Překlad legendy Vita Wilfridi Eddia Stephana
2) Latinský text Vita Wilfridi
144
Překlad legendy Vita Wilfridi Eddia Stephana
V příloze disertační práce přináším vlastní překlad legendy, který byl pořízen na základě edice
Bertrama Colgravea.
Na lexikální rysy a zvláštnosti už jsem poukázala v kapitole IV.1. Na některé výrazy
upozorňuji také v poznámce ke konkrétnímu slovu. Problémy činily zejména pasáže, které líčí
jednání papežské synody a Wilfridovu obhajobu, a dále inserty papežských listů. Důvodem jsou
ustálené diplomatické formulace, např. sanctissimus et ter beatissimus papa Agatho, a velmi
složité větné celky, obsahující řetězec vedlejších vět. Složitá souvětí jsou ostatně největším
problémem, se kterým se překladatel setkává. Jak jsem uvedla v kapitole IV.2., pro text legendy
jsou typická složitá parataktická souvětí s celou řadou vedlejších vět. Navíc součástí věty
hlavní bývají participiální vazby a vazby ablativu absolutního, které většinou vyjadřují časové
určení. Nejčastěji takové věty překládám pomocí vedlejších vět časových a souřadně spojenými
větami hlavními. Kde je to možné, používám také nominální konstrukce.
U názvů kapitol, pokud jsou uvedeny, se v latinském texu užívá vedlejší věty (De eo,
quod …). Abych se vyhnula monotónnosti překladu, volím buď vedlejší větu (Jak biskup
Dalfinus ochotně přijal svatého Wilfrida), nebo jmennou vazbou s předložkou (O nemoci
našeho patrona a o příchodu Michaela), případně vazbu bez předložky (Znamení kruhu).
Osobní a místní jména uvádím v podobě, ve které jsou známa v odborné literatuře, většinou ve
znění, jež v anglickém překladu a v komentáři užívá editor legendy. Místní jména pak pro
srovnání uvádím v poznámkách v latině.
Hlavním přínosem komentáře jsou odkazy na biblická místa, která jsou v legendě
citována a parafrázována, nechybí však ani odkazy na zmíněné biblické postavy či události.
Biblické citace jsou v překladu, stejně jako v Colgraveově edici vyznačeny kurzívou. V citacích
se držím Českého ekumenického překladu (ČEP), taktéž u parafrází se snažím užívat výrazů,
které jasně na biblická místa poukazují. Zkratky biblických knih jsou převzaty rovněž
z Českého ekumenického překladu. Pouze v případě, že při srovnání pracuji s latinským textem
Vulgáty, odkazuji zkratkou uvedenou v konkordanci k Vulgátě. V prologu a v kapitole XI
Eddius převzal text z anonymní Vita Cuthberti, který je rovněž zvýrazněn kurzívou, odkaz
v poznámce upozorňuje na konkrétní místo ve Vita Cuthberti. Pro lepší pochopení textu jsem
se snažila stručně vysvětlit reálie, zejména zmíněné osobnosti. V takovém případě se opírám o
Colgraveův komentář, případně o novější literaturu.
145
Život biskupa Wilfrida
Prolog308
Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. Začíná pokorná omluva kněze Stephana, pisatele života
svatého biskupa Wilfrida, hodného před Bohem.
Ctihodní pánové, biskupe Acco a opate Tatberhte,309
přemožen závažností vašich příkazů a
rozhodnutím celé komunity, kéž bych posloužil k takovému výsledku, jaký byste si přáli. Toto
dílo je totiž obtížné a mé rozumové schopnosti i řečnické dovednosti jsou mizivé. A přeci,
ačkoli tyto mohou sotva učinit zadost uloženému úkolu, jistě má ochota k dílu splatí dluh, který
vůči vám mám. Největším důkazem mé úcty k vám je to, že jsem se chtěl oddat vašim příkazům
více, než jsem schopen. Jestliže přeci vytvořím dílo hodné vaší volby, bude to zajisté díky Boží
pomoci a není pochyb, že bude přivedeno k úspěšnému konci právě díky důvěře těch, s jejichž
povzbuzením jsem je na sebe vzal. Kdo by nechápal, že vašim prosbám předcházelo
přesvědčení, že toto dílo mohu vykonat i já? To, co zaznamenám o svatém Wilfridovi, blahé
paměti, je i k mému vlastnímu dobru a prospěchu. Vědět o něm, kdo byl, je dokonalou cestou
ke ctnosti. Tedy, abych byl stručný, věřte, že i když jste slyšeli vše, co o něm lidé vyprávěli,
slyšeli jste o velkých událostech ještě moc málo, a není spor o to, že o něm tito lidé nemohli
všechno vědět. Proto zapřísahám ty, kteří to budou číst, aby mým slovům věřili a nedbali na
tisíce závistivých ostnů prastarého nepřítele310
a aby uvažovali o tom, co bylo výmluvně řečeno.
Statečnost má totiž mezi lidmi vždycky mnoho závistivců: blesky bijí do vrcholků hor.311
Kéž si nikdo nemyslí, že jsem psal zbrkle a opovážlivě, aniž bych se to dověděl od
důvěryhodných lidí a aniž to potvrdili; než říkat nepravdu, raději bych byl mlčel. Vydejme se
tedy na započatou cestu podle vašich přání.
Kapitola I
308
Téměř celý prolog Vita Wilfridi je zkompilován ze dvou prologů anonymní legendy Vita Cuthberti.
V Colgraveově edici jsou převzaté části vyznačeny kurzívou, srov. EDDIUS STEPHANUS: Vita Wilfridi. In
COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s. 2.
309
Biskup Acca a opat Tatberht byli blízkými spolupracovníky biskupa Wilfrida a ve vitě jsou několikrát
zmiňováni. Jejich svědectví, zvláště Accovo, bylo důležitým pramenem k jejímu sepsání. Acca se po Wilfridově
smrti stal biskupem v Hexhamu a Tathberht opatem v Riponu, srov. Vita Wilfridi LXV.
310
antiquus hostis – častá antonomasie pro ďábla.
311
Verš z Horatiových Ód II, 10; dle Colgraveova komentáře jej Eddius převzal z Jeronýmova spisu Liber
Hebraicarum Quaestionum in Genesim.
146
Končí prolog kněze Štěpána. Začíná kapitola o narození svatého biskupa Wilfrida a o znamení,
které jej provázelo.
S Boží pomocí a při Wilfridových svatých zásluhách začínám psát životopis tohoto svatého kněze,
kterého si Pán podle slov vynikajícího učitele předem vyhlédl, předem určil, povolal, ospravedlnil
a uvedl do své slávy.312
Už z lůna jeho zbožné matky vzešlo znamení, že Wilfrid bude Bohem
posvěcen; podobně jako Jeremiáš uslyšel slovo Hospodinovo: Dříve než jsem tě vytvořil v životě
matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za
proroka.313
Když totiž jeho matka, znavená porodními bolestmi, ležela ve svém domě a bylo u ní několik žen,
muži stojící venku viděli, jako by dům hořel a plameny šlehaly až k nebi. Všichni se odevšad
seběhli s hrůzou a děsem, chtěli ten plamen uhasit a zachránit lidi z ohně. Ale ženy z domu jim
vyšly vstříc a říkaly: „Zadržte a počkejte;314
hle, právě se tomuto světu narodilo dítě.“ Oni se
podivili, a když viděli veliké skutky Boží, podobně jako když Mojžíš uviděl v keři syčící plamen,
který nic nestravoval,315
uvěřili. My pak, bratři, často čteme, že Duch svatý se zjevoval jako oheň,
neboť Bůh je oheň, stravující316
hříšníky a ozařující spravedlivé, a Hospodin nařídil nedávat ono
světlo pod nádobu, ale na svícen. A toto světlo zazářilo veřejně téměř ve všech církvích Británie
skrze našeho svatého kněze, jak znamení věcí budoucích předpověděla a jak se nakonec i stalo.317
Kapitola II
Končí první zázrak. Začíná kapitola o tom, jak si Wilfrid v dětství vyvolil Boha.
Když byl Wilfrid dítětem, poslouchal své rodiče, ke všem byl milý, krásný na pohled, dobré
povahy, jemný, skromný, stálý, netoužil po marnostech chlapeckého věku, ale podle apoštola
Jakuba byl rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení.318
Zkušeně a pokorně pomáhal všem,
kteří přicházeli do otcova domu, ať to byli členové královské družiny či jejich služebníci, aby
byli podle proroka všichni vyučeni od Boha.319
Nakonec se ve čtrnácti letech ve svém srdci
rozhodl, že opustí statky svého otce a bude usilovat o nebeská zaslíbení. Jeho macecha – matka
mu už totiž zemřela – byla k němu zlá a krutá, ale on přesto pro sebe a své průvodce dostal
zbraně, koně a oděv, v kterém by se mohli objevit před královskými zraky. Když mu jeho otec
312
Srov. Ř 8, 29–30. Vyznačení citací biblického textu kurzívou přejímám od editora latinského textu Bertrama
Colgravea.
313
Jr 1, 5.
314
Srov. Ex 14, 13.
315
Srov. Ex 3, 2–4.
316
Žd 12, 29.
317
Srov. Gn 41, 13.
318
Jk 1, 19.
319
J 6, 45.
147
požehnal jako Izák Jákobovi a jako Jákob svým synům, aby se do mnoha tisíců národů rozrostlo
jejich potomstvo,320
vydal se na cestu, až došel ke královně Eanfled, manželce krále Oswiu.321
Urození muži, kterým kdysi posloužil v domě svého otce, jej před královnou vychválili a
představili jí ho. Ihned s Boží pomocí získal její náklonnost.322
Byl totiž krásný na pohled a
velmi bystrého ducha a ona mu dovolila, oč žádal, tedy aby mohl sloužit Bohu pod její záštitou.
Tehdy se jeden z urozených mužů královské družiny, králův věrný a oblíbený přítel jménem
Cudda, rozhodl, že kvůli své těžké nemoci pohrdne světskými žádostmi a raději povede život
podle řehole na ostrově Lindisfarne. Zmíněná královna mu svěřila chlapce, který k ní právě
přišel, aby Cuddovi pomáhal a sloužil Bohu. A on podle královnina doporučení přijal tuto
službu tak svědomitě, že byl svým pánem a všemi staršími mnichy hned milován jako syn a
svými vrstevníky jako bratr, protože se snažil naplnit pokorně a poslušně veškerý řádový život
s nejhlubší láskou v srdci. Naučil se nazpaměť celý žaltář a několik knih. Ačkoli ještě jako laik
nenosil tonsuru, v srdci byl obřezán od nepravostí.323
Sloužil Bohu a zasloužil si podíl na
požehnání, které dostal Samuel, když sloužil veleknězi Elímu.324
Kapitola III
Jak zatoužil uvidět stolec svatého Petra, Knížete apoštolů
Po několika letech pod vlivem Ducha svatého vstoupila zmíněnému mladíku do srdce touha
spatřit a navštívit stolec apoštola Petra, Knížete apoštolů, a vydat se cestou pro náš národ dosud
neprošlapanou. Věřil, že by tím mohla být zpřetrhána pouta jeho vin a že by mohl přijmout
blaho požehnání. Oznámil tento úmysl svému pánu a ten, jelikož byl moudrý, ihned poznal, že
mu byl úmysl vnuknut Bohem, a svolil, aby jeho drahý syn dosáhl zdroje všeho dobra. Po
poradě s Wilfridovým otcem jej královna Eanfled poslala se všemi poctami ke svému vlastnímu
příbuznému, kentskému králi Erconberhtovi, a po poslech jej králi horlivě doporučila, aby u
něho Wilfrid zůstal, dokud nenajde důvěryhodné souputníky, kteří by se s ním vydali
k apoštolskému stolci. Když král viděl, jak se služebník Boží po svém příchodu podle svého
zvyku neustále oddává modlitbám, postu, četbě a bdění, neobyčejně si ho oblíbil. Žalmy, které
dříve četl z Jeronýmovy revize, se Wilfrid naučil nazpaměť podle pátého vydání, tedy po
320
Srov. Gn 27 a Gn 48.
321
Viz kapitola I; Oswiu, král Bernicie (642–670); královna Eanfled, dcera krále Edwina z Yorku, srov.
COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s. 151.
322
Est 2, 9.
323
Srov. Ko 2, 11.
324
Srov. povolání proroka Samuela v 1S 3.
148
římském způsobu.325
Po roce únavného čekání mu král na královninu žádost našel vznešeného
a velmi nadaného průvodce Biscopa Baducinga,326
který byl na cestě k apoštolskému stolci, a
požádal ho, aby mohl jít Wilfrid s ním. A tak se služebník Boží vydal na pouť s požehnáním
svých rodičů jako Jákob, jemuž požehnání nakonec bylo k dobru.327
Ke všem byl Wilfrid milý, měl bystrou mysl, statnou postavu, hbité nohy, byl hotový ke všemu
dobrému, nikdy se nemračil; nadšeně a s radostí doplul šťastně do galského města Lyon.328
Tam se svými druhy nějaký čas zůstal poté, co se jeho přísný průvodce od něho oddělil, stejně
jako se od Pavla oddělil Barnabáš kvůli Janovi, který měl příjmení Marek.329
Kapitola IV
Jak biskup Dalfinus ochotně přijal svatého Wilfrida
Požehnaný ať je Bůh, který své služebníky brání a chrání a pomůže jim skrze službu dobrých
lidí! Ve zmíněném městě byl arcibiskup Dalfinus,330
blahé paměti, a ten na mírného Božího
služebníka Wilfrida v dobrém pohlédl331
a ochotně jemu i jeho druhům poskytl pohostinství,
když v jeho klidné tváři viděl, jak požehnanou má mysl. Proto jim štědře poskytl vše, co
potřebovali, jako by byli jeho vlastní; Wilfrida si chtěl vybrat za svého adoptivního syna a řekl
mu: „Pokud se mnou zůstaneš, dám ti velkou část Galie, abys nad ní po celý svůj život vládl,
za ženu ti dám mladičkou dceru svého bratra, ty budeš mým adoptivním synem a já tvým otcem,
který ti ve všem oddaně pomůže.“ Svatý Wilfrid, služebník Boží, mu na to moudře odpověděl,
a jak byl poučen, řekl: „Dal jsem svůj slib Pánu a splním ho; jako Abraham332
jsem opustil své
příbuzné a dům svého otce, abych navštívil apoštolský stolec a naučil se pravidlům církevní
nauky, aby náš národ rostl ve službě Bohu; pevně doufám, že od Boha dostanu, co slíbil těm,
kteří ho milují: Každý, kdo opustil otce nebo matku a tak dále, stokrát víc dostane a bude mít
život věčný.333
Nuže, budu-li živ a zdráv, s Boží pomocí se zase vrátím a spatřím znovu tvoji
tvář.“ Když to vše svatý biskup slyšel, pochopil, že Wilfrid je opravdu služebník Boží, plný
325
Není jisté, co autor míní termínem quinta editio. Každopádně však šlo o římský žaltář (versio Romana), jehož
základem je Jeronýmova první revize žalmů. Žaltář zmíněný v předchozí kapitole byl žaltář galský (versio
gallicana), který se běžně používal v Galii a byl vytvořen na základě Jeronýmovy druhé revize podle
šestisvazkového řeckého vydání, zvaného Hexapla. Colgrave zmiňuje názor, že šlo o písařskou chybu slova
antiqua – secundum antiquam editionem. Srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s. 152.
326
O životě Benedikta Biscopa, srov. BEDA VENERABILIS: Historia abbatum 1–14.
327
Srov. Gn 27.
328
Lat. Lugdunum.
329
Srov. Sk 15, 39–40.
330
Srov. kapitola I této práce; COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s. 153.
331
posuit oculos suos in bonum – srov. Jer 24, 6.
332
Srov. Gn 12, 1.
333
Mt 19, 29.
149
Ducha svatého. Připravil mu s sebou vše potřebné a pak ho v Kristově pokoji vyslal s průvodci
a zásobami k apoštolskému stolci tak, jak si to Wilfrid přál.
Kapitola V
Jak požehnaně dorazil ke stolci svatého apoštola Petra
S radostí a vděčností dorazil Wilfrid, služebník Boží, šťastně se svými přáteli k vytouženému
stolci svatého apoštola Petra, Knížete apoštolů. Stejně jako vynikající učitel národů na cestě do
Jeruzaléma napsal učedníkům Páně: aby snad moje nynější i dřívější úsilí nebylo nadarmo,334
také on, pokorný plamének našeho národa, roznícený Bohem, přišel do Říma z nejzazších
končin země, aby slyšel moudrost335
představených křesťanského světa.336
V kostele
zasvěceném svatému apoštolu Ondřejovi337
pokorně poklekl před oltářem, na němž byla
položena čtyři evangelia, a prosil apoštola ve jménu Páně, pro nějž trpěl, aby mu dal nadání číst
a vyučovat slova evangelia mezi pohany. A tak se i stalo, jak dosvědčuje svědectví mnohých.
Neboť mnoho měsíců obcházel svatá místa, aby se tam modlil, až nalezl učeného muže,
arcijáhna jménem Bonifác, který se stal díky Bohu a apoštolu Ondřejovi jeho věrným přítelem.
Byl to jeden z nejmoudřejších rádců a učitelů, od něhož se Wilfrid výborně naučil čtyři Kristova
evangelia a způsob výpočtu data Velikonoc, který schismatičtí Britové a Irové neznali. Jako
vlastnímu synovi mu dále předal mnoho pravidel církevní nauky. Pak ho představil papeži,
blahé paměti,338
a obdivuhodně mu objasnil veškeré důvody cesty mladého Božího služebníka.
Papež na jeho hlavu vložil svou ruku a v modlitbě mu požehnal. A on, služebník Boží, se
s pomocí relikvií svatých, které si zde opatřil, vydal v pokoji na cestu a přišel bez úhony ke
svému otci, arcibiskupu města Lyon v Galii.
Kapitola VI
Jak od biskupa Dalfina přijal tonsuru svatého Petra a o utrpení onoho Dalfina
Když Wilfrid, služebník Boží, našel arcibiskupa Dalfina živého a zdravého, přišel k němu, aby
ho pozdravil jako syn otce, a vyprávěl mu postupně, jak požehnaná byla celá jeho cesta. A
334
Ga 2, 1–2.
335
Mt 12, 42.
336
Praesulum mundi – zřejmě se jedná o papeže. Slovo mundus, které mívá v křesťanské latině negativní konotaci,
proto upřesňuji adjektivem křesťanský. Význam substantiva mundus chápu jako oikuméné.
337
oratorium sancto Andreae apostolo dedicatum – podle komentáře k edici zřejmě klášter svatého Ondřeje na
římském pahorku Caelius, v němž pobývali papež Řehoř Veliký, iniciátor římské misie do Británie, a Augustin,
jehož vedení byla misie svěřena, pozdější Augustin z Canterbury. Toto místo mělo tedy pro Angličany velký
význam. Srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s. 153.
338
Pravděpodobně to byl papež Eugenius nebo Martin I., srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s.
153.
150
biskup vzdával díky Bohu, že Pán ve zdraví střežil jeho syna na cestě tam i při návratu. Wilfrid
s ním tři roky zůstal a od vzdělaných učitelů se toho mnoho naučil; láska mezi ním a Dalfinem
rostla a rostla. Boží služebník velice toužil po tonsuře apoštola Petra ve tvaru trnové koruny
obepínající Kristovu hlavu339
a s radostí ji od svatého arcibiskupa Dalfina přijal. Ten mu na
hlavu vkládal svaté ruce a přitom ve svém srdci myslel na to, jak by jej chtěl mít za dědice,
kdyby si to Bůh přál. Bůh však měl pro náš národ v plánu něco lepšího.340
V té době
pronásledovala Boží církev zlá královna jménem Baldhilda,341
a jako kdysi strašná královna
Jezábel,342
která zabíjela proroky, tak tato, ač byli ušetřeni kněží a jáhni, přikázala zavraždit
devět biskupů, z nichž jeden byl Dalfinus. Vévodové pro něj zlomyslně vzkázali. A on
s neochvějnou myslí, věda, co ho čeká, přišel na místo smrtelného zápasu. Spolu s ním šel i
svatý Wilfrid, služebník Boží, přestože mu v tom biskup bránil, a radostně řekl: „Není pro nás
nic lepšího, než když mají otec a syn spolu zemřít a být s Kristem.“ Pak byl svatý biskup
ozdoben korunou mučednictví. Když stál svatý Wilfrid zbaven šatů a beze strachu připraven
získat palmu mučedníků, vévodové se vyptávali: „ Kdo je tento krásný mladík, který se
připravuje na smrt?“ Odpověděli jim: „Cizinec ze zámoří z národa Anglů z Británie.“ Oni nato
řekli: „Ušetřete ho a nedotýkejte se ho.“ A hle, už se náš svatý Wilfrid stal vyznavačem,
podobně jako apoštol Jan a evangelista, který seděl bez úhony v nádobě se vroucím olejem a
pil smrtonosný jed, a ten mu nic neuškodil.343
O něm a jeho bratru apoštolu Jakubovi Ježíš řekl:
„Můžete pít kalich, který já mám pít?“344
a tak dále.
Kapitola VII
Jak byl pozván králem Alhfrithem
Jakmile byl Wilfridův otec, biskup Dalfinus, pohřben s patřičnými poctami, svatý vyznavač
Wilfrid s četným požehnáním a s pomocí svatých relikvií nastoupil na loď. Vítr vál podle přání
námořníků a oni šťastně dopluli do bezpečného přístavu do své země. Když Alhfrith,345
který
vládl se svým otcem Oswiu, uslyšel, že tento Boží služebník přijel se svými druhy od
apoštolského stolce, že káže ty pravé Velikonoce a že se vyučil mnohému v nauce církve
339
Srov. citované místo z Vita Cuthberti anonyma II/2.
340
Srov. Žd 11, 40.
341
Baldhilda, francká královna, manželka Chlodvíka II. a matka Clothara III. Její anglo-saský původ považuje
Colgrave za možný důvod, proč byl Wilfrid ušetřen umučení. Srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…,
s. 154–155. Zcela v jiném světle podává královnu Vita Aunemundi. Srov. FOURACRE, P. − GERBERDING, R. A.:
Late Merovingian France…, s. 106−107.
342
Srov. 1Kr 21.
343
Srov. Skutky Janovy, Pseudo-Abdiáš 5.2.; DUS, J. A. (ed.): Příběhy apoštolů. Novozákonní apokryfy II., s. 282.
344
Mt 20, 22.
345
Alhfrith, syn krále Oswiu, podkrál v Deiře (655–664). Srov. kapitola I této práce.
151
svatého apoštola Petra, kterou král měl nejvíc v oblibě, a když ho k tomu věrný přítel Coenwalh,
král západních Sasů,346
přemluvil, rozkázal, aby k němu Wilfrid přišel. Ten dorazil ke králi,
který ho pozval, a pozdravil jej pozdravením pokoje: „Ježíš Kristus, Boží Syn, přikázal svým
učedníkům a jejich knížeti, apoštolu Petrovi: ‚Když vejdete do některého domu, řekněte nejprve:
„Pokoj tomuto domu!’“347
Základ tohoto pokoje musíme nejdříve položit v sobě mezi tělo a
duši, jak říká učitel národů: ‚A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův.’348
Dále nás Ježíš Kristus
nabádá, abychom měli pokoj mezi sebou a svými bližními: Mějte sůl v sobě a žijte mezi sebou
v pokoji.’“349
Poté, co dokončil kázání, král mu pokorně padl k nohám a přijal slova od
vyvoleného služebníka Božího a žádal jej o požehnání. Zdálo se mu, jako by k němu mluvil
anděl Boží. Potom dal Wilfrid králi požehnání a začali spolu hovořit. Král se ho moudře
vyptával na rozdíly římské nauky a ustanovení, byl totiž moudrý. A Wilfrid, protože byl
vzdělaný, mu na vše srozumitelně a zasvěceně odpovídal. Poté král Wilfrida při Pánu a svatém
Petru zapřísahal, aby u něj zůstal a kázal slovo Boží jemu i všemu lidu, aby hudba Ducha zněla
skrze něj. Wilfrid poznal královu přízeň a souhlasil, že u něj zůstane. Duše obou se navzájem
podivuhodně spojily, stejně jako to čteme o duši Davida a Jonatána.350
Kapitola VIII
Jak mu Alhfrith dal klášter v Riponu
Později, jak láska mezi nimi den ze dne rostla, dal nejprve Alhfrith svatému Wilfridovi,
vyznavači, deset honů351
půdy v místě zvaném Stamford352
a zakrátko mu pro spásu své vlastní
duše věnoval klášter v Riponu353
s třiceti hony354
půdy a Wilfrid tam byl ustanoven opatem. Jak
mu Pán a svatý apoštol Petr otevírali širokou bránu tohoto světa, tak se doširoka otvírala brána
almužen pro chudé, sirotky a vdovy a pro soužené jakoukoli nemocí a slabostí, které daroval
k Boží poctě. Wilfrid jasně ukazoval, jak v srdci smýšlel o chudobě. Hle, bratři, vizte a
346
Coenwalh, král západních Sasů (642–645; 648–674).
347
Lk 10, 5.
348
Kol 3, 15.
349
Mk 9, 50.
350
Srov. 1 S 20, 16–17.
351
X tributariorum: Du Cange uvádí heslo tributarium – modus agri a tributariis seu colonis possessus et cultus,
DMLBS heslo tributarius ve významu „pozemková míra“ (s odkazem na Vita Wilfridi). Jak podotýká Colgrave,
přesnou míru nelze určit. Srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s. 156.
352
Lat. Aet Stanforda.
353
Lat. Inhrypis.
354
XXX mansionum: DMLBS uvádí heslo mansio (s odkazem na Vita Wilfridi) ve významu „pozemková míra“,
která původně označovala půdu, jež stačila k živobytí pro jednu domácnost a stala se jednotkou pro stanovení
daně.
152
žasněte,355
jak velké dobro dal Bůh králi, který objevil krásnou perlu a neprodleně ji koupil.356
Svatého opata Wilfrida si však neoblíbil jen král Alhfrith, ale též všechen lid, urozený i
neurozený, jej považoval za proroka Božího. A tím Wilfrid skutečně byl.
Kapitola IX
Jak ho biskup Agilberht vysvětil na kněze
V těch dnech přijel ke králi Oswiu a jeho synu Alhfrithovi na návštěvu zámořský biskup
Agilberht.357
Král Alhfrith mu vyprávěl o tom, že se svatý opat Wilfrid vrátil od apoštolského
stolce, a také o tom, co mu oznámili ti, kteří Wilfrida znali. Říkali, že je to muž pokorný a tichý,
oddaný postům a modlitbám, dobrosrdečný, zdrženlivý, skromný, milosrdný, plný moci a
milosti Boží, počestný, rozvážný, střídmý v pití vína, že je dobrým žákem i učitelem a že mluví
jasně a upřímně. „Proto tě žádám, abys jej vysvětil na kněze, aby mi byl nerozlučným druhem.“
Biskup mu pak v prorockém duchu odvětil: „Ten by měl být jistě biskupem,“ a ustanovil ho
podle králova přání knězem v Riponu. Jako byl David Bohem vyvolený už jako chlapec a
Samuelem pomazaný a zasloužil si po mnoha pokušeních dar proroctví, tak svatý kněz Wilfrid
po mnoha požehnáních od svatých Božích získal mnoho darů před Bohem i před lidmi, které
by nikdo nevyjmenoval, protože mu je daroval Bůh, jenž ho v dobách úzkosti střežil.
Kapitola X
O sporu svatého kněze Wilfrida s biskupem Kolmanem o způsobu slavení Velikonoc
Jednou, v době, kdy byl Kolman metropolitním biskupem v Yorku,358
za vlády krále Oswiu a
jeho syna Alhfritha, se všichni opati, kněží a muži všech církevních hodností společně sešli v
klášteře, který se jmenuje Whitby,359
za přítomnosti ctihodné matky, přesvaté Hildy,360
za
přítomnosti králů a dvou biskupů, Kolmana a Agilberta, a rokovali o tom, kdy slavit
Velikonoce: co je správnější, zda je slavit podle zvyku Britů a Irů a celé severní části v neděli
od čtrnáctého dne měsíce až do dvacátého druhého dne, nebo zda je lepší slavit Velikonoce
podle zvyku apoštolského stolce od patnáctého dne do jednadvacátého dne.361
Jak se slušelo,
355
Srov. Iz 29, 9.
356
Srov. Mt 13, 46.
357
Agilberht, původem z Galie, se stal biskupem ve Winchesteru, účastnil se synody ve Whitby, posléze v
Compiègne byl přítomen při Wilfridově biskupském svěcení. Srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…,
s. 156.
358
Biskup Kolman byl jedním z irských misionářů z kláštera Iona. Srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop
Wilfrid…, s. 157.
359
Lat. Streuneshalgh.
360
Hilda, abatyše dvojklášteří ve Whitby, stála proti Wilfridovi, když se odvolal k papežskému stolci do Říma.
Srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s. 157.
361
K výpočtu data Velikonoc srov. kapitola I této práce.
153
nejprve byl dán prostor biskupu Kolmanovi, aby vysvětlil svůj důvod za přítomnosti všech. A
on neohroženě řekl: „Naši otcové a jejich předchůdci, jako byl Kolumba, zjevně inspirovaní
Duchem svatým, ustanovili, že se mají Velikonoce slavit čtrnáctý den, pokud je to neděle,
držíce se příkladu apoštola a evangelisty Jana, který ležel při večeři na prsou Páně362
a který
byl nazýván miláčkem Páně. On slavil Velikonoce čtrnáctého dne a my je slavíme podle jeho
autority stejně jako jeho učedníci Polykarp a jiní a neodvažujeme se to kvůli našim otcům měnit,
ani to měnit nechceme. Přednesl jsem názor naší strany a nyní mluvte vy.“
Agilbert, biskup ze zámoří, a Agatho, jeho kněz, přikázali svatému Wilfridovi, knězi a opatovi,
aby přednesl s dobrou výřečností ve svém jazyce důvod římské církve a apoštolského stolce. A
on pokorně tak, jaký sám byl, odpověděl: „Tuto otázku obdivuhodně zkoumali již dávno naši
svatí a moudří otcové v Niceji a Bythinii,363
kde jich bylo shromážděno tři sta osmnáct, a
ustanovili mezi ostatními rozhodnutími cyklus, který se opakuje po devatenácti letech a který
nikdy neukazuje, že by se Velikonoce měly slavit čtrnáctého dne v měsíci. Toto je pravidlo
apoštolského stolce a téměř celého světa a naši otcové poté, co učinili mnoho rozhodnutí, řekli:
„Ať je vyobcován člověk, který by jediné z rozhodnutí odmítl.“
Když svatý kněz Wilfrid domluvil, král Oswiu se s úsměvem zeptal všech: „Řekněte mi, zda je
v nebeském království větší Kolumba nebo apoštol Petr?“ Celá synoda jedním hlasem a jednou
myslí odpověděla: „To určil Pán, který řekl: Ty jsi Petr a na té skále zbuduji svou církev a brány
pekel ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království a cokoli svážeš na zemi, bude
svázáno i na nebi a cokoli rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi.“364
Na to král moudře
odpověděl: „On je dveřník a klíčník, jemuž nebudu odporovat, ani nebudu souhlasit s těmi, kteří
tak činí. Za svého života nebudu žádnému z jeho rozhodnutí protiřečit.“ Biskup Kolman si pak
vyslechl, co má udělat, když odmítl tonsuru a římský výpočet data Velikonoc ze strachu před
svými krajany: že má odstoupit a zanechat svůj stolec, aby na něj nastoupil někdo lepší. A tak
také učinil.
Kapitola XI
O zvolení Wilfrida biskupem
Králové se po nějaké době sešli s moudrými muži svého národa, aby se poradili, koho zvolit na
uvolněný biskupský stolec: někoho, kdo by si osvojil učení svatého stolce a vyučoval by v něm
i ostatní, někoho, kdo by úřadu byl hoden svými mravy, kdo by byl přijatelný pro Boha a milý
362
J 21, 20.
363
Nicejský koncil roku 325.
364
Mt 16, 18–19.
154
lidem. Všichni jednomyslně odpověděli: „Nemáme v našem království nikoho lepšího a tohoto
postu hodnějšího než kněze a opata Wilfrida, neboť víme, že je ve všem velmi moudrý a takový,
jak učí apoštol Pavel, když píše Titovi: Biskup má být bezúhonný jako správce Božího domu.
Nemá být nadutý, zlostný, pijan, rváč, ziskuchtivý. Má být pohostinný, dobrý, rozvážný,
spravedlivý, zbožný, zdrženlivý, pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat
ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce.365
Všechny tyto vlastnosti, o nichž apoštol soudí, že
jich je třeba, tento muž má, proto jej volíme v jeho nejlepších letech, aby vyučoval Božímu
zákonu.“ A tak byl onen člověk zvolen ve třiceti letech svého věku podobně jako Jan,
předchůdce Páně, a jako prorok Ezechiel.366
S touto volbou souhlasili také králové a veškerý lid a celé shromáždění vybízelo svatého
Wilfrida, aby přijal ve jménu Páně hodnost biskupa. On se nejprve zdráhal a na omluvu uváděl,
že toho není hoden. Poté však uposlechl a nechtěl utíkat před Božím požehnáním. Takového,
jak jej tehdy znali, známe ho i my, kteří dosud žijeme. Jeho řeč byla čistá a otevřená, plná
vážnosti a vznešenosti, sladkosti a půvabu. Mluvil o tajemství zákona, o nauce víry, o ctnosti
zdrženlivosti a spravedlnosti. Každého povzbuzoval různým způsobem podle jeho povahy;
předem totiž věděl, co komu kdy a jak prospěje. Jeho hlavní starostí bylo věnovat se postům,
modlitbám a bdění, a když četl Písmo, měl vynikající paměť potřebnou ke čtení. Procházel
církevní kánony, napodoboval příklady svatých, s bratry žil v pokoji. Žil v pokoře a lásce, která
převyšuje všechny dary a bez níž je jakákoli ctnost ničím. Staral se o chudé, sytil hladové, šatil
nahé, ujímal se cizinců, vykupoval vězně, chránil vdovy a sirotky, aby si zasloužil odměnu
věčného života uprostřed andělských chórů s naším Pánem Ježíšem Kristem.367
Kapitola XII
Jak byl vysvěcen v Galii
Po svém zvolení svatý Wilfrid řekl: „O, ctihodní páni králové, musíme důkladně uvážit to, jak
budu moci na základě vaší volby získat s Boží pomocí biskupskou hodnost, aniž bych byl
katolíky kritizován. Je totiž zde v Británii mnoho biskupů, z nichž mi nepřísluší nikoho
obviňovat, ale popravdě o nich vím, že jsou quartodecimáni jako Britové či Irové.368
Právě oni
biskupy vysvětili, a apoštolský stolec nepřijímá do svého společenství nejen je, ale také ty, kteří
jsou stejného smýšlení jako oni. Proto vás v pokoře prosím, abyste mě pod svou ochranou
365
Tt 1,7–9. Srov. 1Tm 3, 3; 3, 8.
366
Srov. Ez 1, 1.
367
Tato pasáž je převzata z Vita Cuthberti anonyma IV/1.
368
K pojmu quartodecimani, srov. kapitola I a COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s. 159.
155
poslali za moře do Galie, kde je mnoho katolických biskupů, abych mohl bez výtek
apoštolského stolce přijmout biskupskou hodnost, ač toho nejsem hoden.“ Tento návrh se
králům velice zamlouval. Připravili tedy pro něj loď, pomocníky i mnoho peněz, aby do Galie
připlul ve vší důstojnosti. Tam se hned sešlo početné shromáždění dvanácti katolických
biskupů, z nichž jeden byl biskup Agilberht. Ti všichni Wilfrida pro jeho víru, o které vydal
svědectví, s radostí a důstojností přede všemi lidmi vysvětili a podle svého zvyku jej na zlatých
nosítkách zvedli do výše a sami biskupové ho na svých rukou bez pomoci jiných odnášeli do
kaple, sborově zpívajíce žalmy a kantika.369
Za nějaký čas jej poslali na biskupský stolec do
města Yorku a ve jménu Páně mu přikázali, aby zůstal věrný katolické víře, jako když apoštol
Pavel nabádal svého syna Timotea, aby střežil poslání, které mu bylo dáno vkládáním
Pavlových rukou.370
Kapitola XIII
Jak Pán zachránil našeho biskupa a jeho průvodce z moře a z rukou pohanů
Když plul biskup Wilfrid, blahé paměti, z Galie přes Britské moře a klerikové sborem zpívali
ke chvále Boží hymny a žalmy a dávali tak doby veslařům,371
strhla se uprostřed moře veliká
bouře a zvedl se nepříznivý vítr, jako když Ježíš byl se svými učedníky na Galilejském moři.372
Silně foukalo od jihovýchodu a bělostné hřebeny vln je zahnaly do kraje jižních Sasů, který
dosud neznali. Moře vyvrhlo loď i muže na břeh, vzdálilo se od země, odkrylo pobřeží a stáhlo
se zpět do propastné tůně.373
Vtom přispěchali pohané s velkým vojskem a chtěli se zmocnit
lodi, rozdělit si ukořistěné peníze, odvést zajatce a bez otálení zabít mečem ty, kdo by se bránili.
Náš svatý biskup k nim vlídně a laskavě mluvil, a protože chtěl vykoupit životy svých
společníků, slíbil jim mnoho peněz. Oni však byli neústupní a jejich srdce se zatvrdilo jako
srdce faraonovo;374
nechtěli propustit Boží lid a zpupně tvrdili, že jim patří vše, co moře na břeh
vyvrhlo. Nejvyšší kněz stál na vyvýšeném pahorku v čele pohanů a jako Bileám se pokusil
proklít Boží lid375
a čarodějnými kejklemi376
jim svázat ruce. Vtom jeden z druhů našeho
biskupa vzal kámen, který byl Božím lidem požehnaný, a vymrštil ho z praku jako David.
369
K ceremonii srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s. 159.
370
Srov. 2Tm 1, 6.
371
celeuma – zpěv, kterým dávali signál veslařům, aby veslovali jednotně a pravidelně.
372
Srov. Mt 8, 23–27.
373
Aluze na přechod Izraelitů Rudým mořem, srov. Ex 15, 8.
374
Srov. Ex 7, 22.
375
Srov. Nu 23.
376
Srov. Mdr 17, 7.
156
Prorazil klejícímu mágovi čelo a vrazil mu jej až do mozku. Zastihla ho nenadálá smrt a jeho
bezduché tělo jako tělo Goliáše padlo naznak do písku.377
Pohané se začali připravovat k bitvě, avšak svůj šik marně namířili proti lidu Božímu. Pán totiž
bojoval za ty, kterých bylo málo; stejně jako kdysi Gedeon na rozkaz Páně s třemi sty muži
jedním útokem zabil sto dvacet tisíc midjánských bojovníků,378
tak se druhové našeho svatého
biskupa dobře vyzbrojeni, zmužilého srdce, ale malého počtu (bylo jich totiž sto dvacet, jako
bylo Mojžíšovi let)379
domluvili, že nikdo z boje neuteče, ale že si zaslouží buď čestnou smrt,
nebo vítězný život, neboť pro Boha je obojí snadné. Svatý biskup Wilfrid se svými kněžími
klečel, pozvedal ruce k nebesům a dosáhl Boží pomoci. Jako když bojoval Jozue, syn Nábův,
proti Amálekovi, Mojžíš, kterému Hur a Áron podpírali ruce,380
často prosil o Boží ochranu a
zvítězil, tak tato hrstka křesťanů zahnala divoké a nezkrotné pohany třikrát na útěk a zdolala je
ve velkolepé porážce, přičemž ze strany křesťanů padlo jen pět mužů, což je podivuhodné.
Jejich velký biskup se modlil k Pánu, svému Bohu, a ten hned přikázal moři, aby se ke břehům
vrátilo dříve, než se naplnila hodina.381
V době, kdy se pohané i se svým králem, který přišel,
ze všech sil připravovali na čtvrtou bitvu, moře, překypující proudy, zaplavilo celé pobřeží,
zvedlo loď a ta vyplula na hlubinu. Vzdávali Bohu díky, že je slavně poctil, a hnáni
jihozápadním větrem šťastně dopluli do bezpečného přístavu v Sandwichi.382
Kapitola XIV
Jak byl mezitím na Wilfridův stolec vysvěcen Chad
Mezitím, když ještě svatý biskup Wilfrid pobýval v zámoří, král Oswiu se nechal svést závistí
a na popud prastarého nepřítele souhlasil s tím, aby se Wilfridova stolce nezákonně ujal někdo
jiný, protože ho vychovali ti, kteří si oblíbili stranu quartodecimánů proti pravidlům
apoštolského stolce; vysvětili Chada,383
velice zbožného služebníka Božího a obdivuhodného
učitele, který přišel z Irska, a nemoudře a proti kanonickému právu ho ustanovili na biskupský
stolec v Yorku. Wilfrid o tom nic nevěděl. Když se však vrátil, bylo jasné, že se mu stalo příkoří.
Odešel tedy zpátky na svoje místo opata kláštera a tři roky pokorně sídlil v Riponu, kromě
častých příležitostí, kdy byl Wulfherem, králem Mercie,384
z opravdové náklonnosti zván na
377
Srov. 1S 17, 49–50.
378
Srov. Sd 7, 19–25.
379
Srov. Dt 34, 7.
380
Srov. Ex 17, 8–13.
381
Aluze na návrat moře po přechodu Izraelitů, srov. Ex 14, 28.
382
Lat. Sandwica.
383
Chad, žák irského biskupa Aidana. Srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s. 160.
384
Wulfhere, král Mercie (659–675), srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s. 161.
157
jeho území k různým úkonům biskupské služby. Pán si tohoto laskavého krále připravoval pro
sebe: mimo jiné dobré skutky pro spásu své duše postoupil našemu biskupovi na různých
místech rozsáhlé pozemky, na nichž Wilfrid záhy založil kláštery služebníků Božích. Také
zbožný Ecgberht, král Kentu,385
k sobě povolal našeho biskupa a on tam vysvětil mnoho kněží,
z nichž jeden byl Putta,386
který se stal později biskupem, a také mnoho jáhnů. Deusdedit, který
se stal arcibiskupem po Honoriovi,387
už totiž zemřel.
Wilfrid tedy žil ve velké úctě a všemi oblíben, biskupskou službu vykonával na mnoha
místech a vrátil se se zpěváky Aeddim a Aeonou,388
se zedníky a řemeslníky všeho druhu do
své diecéze, kde pomocí řehole svatého Benedikta vylepšoval církevní předpisy. Tehdy byla
vpravdě v oněch krajích s Boží pomocí otevřena brána víry pro svatého biskupa Wilfrida, stejně
jako kdysi pro apoštola Pavla.389
Kapitola XV
Jak byl znovu ustanoven na svůj stolec
Když uplynuly tři roky, přišel za králem Deiry a Bernicie z Kentu arcibiskup Theodor390
a
přinesl s sebou dekrety apoštolského stolce, odkud byl kdysi vyslán, a hned jak vstoupil na ono
území, uslyšel od důvěryhodných svědků o porušení kanonického práva, a to, že si jeden biskup
dovolil jako zloděj násilím uchvátit stolec jiného biskupa. Rozhořčeně přikázal, aby biskup
Chad byl sesazen z cizího stolce. Chad byl opravdový služebník Boží a velmi laskavý a
naprosto chápal, že jeho jmenování kvartodecimány na stolec jiného biskupa bylo pochybením,
a s pokornou lítostí se z toho vyznal v souladu s rozhodnutím biskupů. Theodor zjednal nápravu
a ustanovil svatého Wilfrida s jeho souhlasem na jeho vlastní stolec ve městě Yorku.391
Tehdy
náš svatý biskup podle příkazu Páně neoplácel zlo zlem, ale zlo dobrem, jako oplatil David
Saulovi, když řekl: Nevztáhnu ruku na Hospodinova pomazaného.392
Věděl, že na území
mercijského krále Wulfhera, jeho věrného přítele, je místo zvané Lichfield,393
které mu bylo
darováno a které bylo připraveno jako biskupský stolec pro Wilfrida nebo pro někoho jiného,
385
Ecgberht, král Kentu (664–673), srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s. 161.
386
Později biskup v Rochesteru, srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s. 161.
387
Honorius, arcibiskup v Canterbury, jeho nástupcem se stal Deusdedit. Srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop
Wilfrid…, s. 161.
388
Aeddi, neboli Eddius, je pokládán za autora Vita Wilfridi.
389
Srov. Sk 14, 26.
390
Theodor z Tarsu, arcibiskup v Canterbury v letech 668–690, viz kapitola I této práce.
391
V textu Vita Wilfridi XV mísení podmětů věty ztěžuje porozumění textu: Theodorus […] Ceaddam episcopum
de sede aliena iussit deponi. Ille vero servus Dei […] intelligens, […] confessus, emendavit et cum consensu eius
in propriam sedem Eboracae civitatis sanctum Wilfrithum episcopum constituit.
392
Srov. 1S 24, 7.
393
Lat. Onlicitfeld.
158
komu by ho chtěl dát. Proto byla s Chadem, služebníkem Božím, který byl ve všech
záležitostech poslušný biskupů, uzavřena přátelská dohoda. Plnoprávně jej vysvětili na všechny
církevní hodnosti.394
Ustanovili ho biskupem na zmíněný stolec a král ho přijal se všemi
poctami. Tam biskup činil mnoho dobrých a požehnaných skutků a v daný čas se vydal na cestu
k otcům, kde očekává den, kdy přijde Pán všechny soudit, a jak doufáme, bude k němu po
zásluze laskavý.
Kapitola XVI
Obnova chrámu v Yorku
Za vlády zmíněného krále poté, co byl Wilfrid blahé paměti ustanoven metropolitním biskupem
v Yorku, kamenná stavba Božího chrámu, založeného kdysi ve městě svatým biskupem
Paulinem a zasvěceného Bohu za dnů navýsost křesťanského krále Edwina, byla napůl zbořená.
Zchátralým hřebenem střechy tekla voda a nezasklenými okny létali ptáci dovnitř a ven a stavěli
si zde hnízda, zanedbané stěny byly hrozně špinavé od deště a ptáků. Když to všechno uviděl
náš svatý biskup, jeho duch byl naplněn hrůzou jako duch Danielův,395
neboť nalezl dům Boží
a dům modlitby jako doupě zločinců.396
Rozhodl se jej hned podle Boží vůle opravit. Nejprve
spravil zničený hřeben střechy a umně jej pobil čistým olovem. Zasklením oken zabránil, aby
se dovnitř dostávali ptáci a déšť, ale přesto jimi dovnitř pronikalo světlo. Očistil stěny, které
pak byly podle slov proroka bělejší nad sníh.397
Neozdobil jenom oltář a vnitřek domu Božího
různými vázami a nábytkem, ale dokonce získal k Boží poctě mnoho půdy a tím odstranil bídu
chrámu a bohatě ho obdařil pozemky. Tak se na Wilfridovi naplnilo slovo Boží o Samuelovi a
všech svatých: Kdo mě ctí, toho poctím i já.398
Byl totiž Bohu i všemu lidu milý a ode všech
ctěný.
Kapitola XVII
Stavba baziliky v Riponu a její zasvěcení
Jak rostl našemu biskupovi z Božího obdarování světský majetek, rostla v něm, jako v příteli
věčného ženicha, stále víc vroucí láska k panenské nevěstě, zasnoubené jedinému muži a
zrozené z lásky matky všeho dobra. Wilfrid ji nádherně ozdobil mravností a poslušností jako
květy ctností, ji, která byla čistá a cudná, mírná a skromná, pestře oděná a pokorná. Jak říká
394
Předchozí svěcení bylo zřejmě považováno za neplatné.
395
Srov. Da 7, 15.
396
Srov. Mt 21, 13.
397
Ž 51, 9, Vulg. Psa 50, 9.
398
1S 2, 30.
159
prorok: Královská dcera v celé své slávě již čeká uvnitř.399
Jako Mojžíš postavil vlastníma
rukama pozemskou svatyni rozličných barev podle příkladu, který mu Bůh ukázal na hoře, aby
v izraelském lidu povzbudil důvěru v uctívání Boha, tak i svatý biskup Wilfrid zlatem, stříbrem
a různými odstíny purpuru podivuhodně vyzdobil svatební komnatu pravého ženicha a nevěsty
před zraky lidu ze srdce věřícího a vyznávajícího svoji víru. Neboť v Riponu vybudoval
vysokou baziliku, od základů v zemi až po střechu postavenou z leštěného kamene a
podepřenou různými sloupy a bočními loděmi.400
Když byl Boží dům dokončen, byli v den
posvěcení pozváni dva zbožní, křesťanští králové, bratři Ecgfrith a Aelfwine401
spolu s opaty,
správci a podkráli. Lidé všech hodností se společně sešli a po vzoru moudrého Šalomouna
požehnali Boží dům zasvěcený Pánu k poctě svatého Petra, knížete apoštolů, aby se přimlouval
za modlitby lidu v tomto chrámě. Zasvětili Pánu také oltář s jeho základy,402
zahalili jej
purpurovou látkou protkanou zlatem, při čemž pomáhali také lidé a všechno dovršili přesně
podle církevních předpisů.
Svatý biskup Wilfrid stál před oltářem otočený k lidu a tváří v tvář králům vypočítával území,
která mu dříve i v tento den darovali pro spásu svých duší se souhlasem a podpisem biskupů a
všech vládců. Biskup jasně vyjmenoval také posvátná místa v odlehlých krajích, která opustili
britští kněží a prchli před ostřím meče nepřátelské ruky našeho národa.403
To, že zbožní králové
připsali našemu biskupovi tolik území ke službě Bohu, byl bohulibý dar. Toto jsou jejich názvy:
Ribble, Yeadon, Dent, Catlow a jejich okolí a další místa.404
Poté, co dokončil svou řeč, se
králové zúčastnili velké hostiny a po tři dny a tři noci se radovali spolu se vším lidem, byli
velkodušní ke svým nepřátelům a pokorní ke služebníkům Božím.
Náš svatý biskup také přidal k výzdobě Božího domu mezi jinými dary podivuhodnou věc,
dosud nevídanou: pro spásu své duše totiž nechal sepsat čtyři evangelia zlatým písmem na
iluminovaném purpurovém pergamenu. Šperkařům přikázal vyrobit na tu knihu desky,405
celé
z ryzího zlata, zdobené drahými kameny. Všechny tyto dary a mnohé další jsou dodnes
uchovávány jako svědectví jeho blahé paměti v našem kostele, kde také odpočívají jeho ostatky,
a bez ustání jsou v modlitbách za něj připomínány.
399
Srov. Ž 45, 14, Vulg. Psa 44, 14.
400
porticus: podle DMLBS se jedná o boční loď oddělenou sloupořadím.
401
Ecgfrith, král Northumbrie (670–685), syn krále Oswiu; Aelfwine, král v Deiře (670–679), srov. COLGRAVE,
B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s. 163–164.
402
Srov. Ezd 3, 3.
403
Nepřátelství vůči zastáncům iroskotské tradice je zde velmi expresivně vyjádřeno.
404
Podle Colgravea není možno je blíže identifikovat, srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s. 164.
405
Vzácný výskyt slova bibliotheca ve významu „desky knihy“, viz kapitola IV.1.
160
Kapitola XVIII
Jak vzkřísil dítě z mrtvých
Podivuhodný je Bůh ve svých svatých406
a oslavený v jejich zázracích. Už ve Starém zákoně
čteme, že Boží služebníci konali s Boží pomocí různé zázraky. Tak jako služebníci Boží Eliáš
a Elíša křísili mrtvé,407
tak i Kristovi apoštolové, následujíce příkladu svého učitele, zaháněli
v jeho jménu rozličné nemoci, jak jim to Kristus slíbil, a nyní stejným způsobem jejich nástupci,
z nichž jedním je i náš svatý biskup, uzdravují nemocné k Boží slávě.
Jednoho dne, kdy svatý Wilfrid jel na koni za svými biskupskými povinnostmi, aby křtil a
biřmoval vkládáním svých rukou, ve vsi zvané Ontiddanufri se objevila mezi lidmi nějaká žena;
smutná na duchu, naříkala žalem a byla vysílená tíhou břemena – nesla totiž v náručí mrtvého
prvorozeného syna, zavinutého v plenkách408
a schovaného. Odkryla tvář mrtvého dítěte, aby
jej Wilfrid mezi ostatními biřmoval. Chtěla totiž, aby tím mohl ožít. Jakmile náš svatý biskup
poznal, že je mrtvý, na chvilku zaváhal, co má udělat. Avšak ta matka před ním padla na zem a
hořce plakala. S velikou odvahou jej zapřísahala, aby ve jménu Pána, svého Boha, a ve své
svatosti jejího syna vzkřísil, pokřtil a vysvobodil jej ze lví tlamy.409
Těmito i jinými slovy
nepřestávala prosit při vší svatosti biskupů, klečela na kolenou, objímala jeho nohy, líbala je a
skrápěla hořkými slzami a volala: „Ó, svatý, nezhášej víru opuštěné ženy, ale pomoz mé
nevíře.410
Oživ jej a pokřti, bude žít pro tebe a pro Boha. Nepochybuj o Kristově moci!“ Svatý
biskup nezapochyboval v Kristovu moc, a když slyšel, že její víra je podobná té, jakou měla
Syroféničanka,411
pomodlil se, položil ruku na tělo mrtvého dítěte a to se hned nadechlo a ožilo.
Když je vzkřísil a pokřtil, vrátil ho matce a nařídil jí ve jménu Páně, aby ho, odevzdala Bohu,
až chlapci bude sedm let, aby mu sloužil. Ale ta žena se nechala přemluvit zlomyslným
manželem, a když viděla, jak je hoch krásný, neučinila to a uprchla ze své země. Biskupův
správce, jménem Hocca, chlapce našel, jak se skrývá mezi jinými Brity, a násilím ho přivedl
k biskupovi. Jmenoval se Eodwald a měl příjmení Syn biskupův. Žil poté v Riponu ve službě
Bohu, dokud nezemřel za velkého moru. Ó, jak veliké a podivuhodné je milosrdenství Boží!
On prostřednictvím svého služebníka, blahé paměti, povolal zpět k životu zemřelé, nepokřtěné
dítě, aby po křtu žilo pro věčný život v nepomíjejícím požehnání.
406
Vulg. Psa 67, 36: Mirabilis Deus in sanctis suis; ČEP Ž 68, 36 však uvádí překlad znění: terribilis Deus de
sanctuario suo.
407
Srov. 1Kr 17, 17–24; 2 Kr 4, 32–37.
408
Zřejmá aluze na Ježíšovo narození, srov. Lk 1, 7.
409
Ž 22, 22; Vulg. Psa 21, 22.
410
Mk 9, 24.
411
Srov. Mk 7, 26.
161
Kapitola XIX
O králově vítězství nad divokými Pikty
V těch dnech zbožný král Ecgfrith se svatou královnou Aethelthryth,412
jejíž tělo zůstává po
smrti neporušené a tím ukazuje, že bylo za jejího života bez poskvrny, byli oba ve všem poslušni
biskupu Wilfridovi a s Boží pomocí je provázely pokoj a radost mezi lidmi, úrodná léta a
vítězství nad nepřáteli. Stejně jako za života velekněze Jójady se judský král Jóaš jako mladý
zalíbil Bohu a vítězil nad nepřáteli;413
když však velekněz zemřel, Bohu se znelíbil a jeho
království zesláblo.414
Tak také, když král Ecgfrith žil v souladu s naším biskupem, jeho
království se podle svědectví mnoha lidí rozšiřovalo do všech stran slavnými vítězstvími. Leč
soulad mezi nimi ochabl, zmíněná královna krále opustila a zasvětila se Bohu a jeho triumf
ještě za jeho života skončil.
Na počátku jeho vlády, když království bylo ještě křehké, divoké kmeny Piktů zuřivě pohrdaly
svým poddanstvím vůči Sasům a hrozily, že ze sebe jho poddanství svrhnou. Piktové
shromáždili nespočetné kmeny ze všech koutů severního území, jako když společenstva
mravenců v létě smetají z mravenišť nánosy, aby se jejich obydlí nezřítilo. Když to uslyšel král
Ecgfrith, pokorný mezi svým lidem a udatný proti svým nepřátelům, hned nechal připravit
vojsko jezdců na koni; pomalé jednání mu totiž bylo cizí. Stejně, jako Juda Makabejský
důvěřoval v Boha,415
král spolu se statečným podkrálem Beornhethem416
a s hrstkou Božího
lidu vyrazil proti obrovskému houfu nepřátel, kteří navíc byli skryti. Zabil nespočetné množství
lidí, naplnil dvě řeky těly mrtvých, takže po nich – světe, div se – přešli suchou nohou, když
pronásledovali dav prchajících a usmrtili je. Kmeny byly znovu podrobeny a zůstaly v područí
až do doby, kdy byl král zabit.417
Kapitola XX
O vítězství nad králem Mercie
Po tomto vítězství vládl král Ecgfrith nad národy spolu s biskupem spravedlivě a svatě a jako
David svou silou působil zkázu nepřátelům. Před Bohem byl pokorný; dostal od něj ještě více
412
Aethelthryth, první manželka krále Ecgfritha, anglická světice známá pod jménem Audrey. Podle Bedovy
Historia ecclesiastica IV, 19, ji sám Wilfrid podpořil, aby odešla od krále Ecgfritha a stala se řeholnicí v klášteře
v Coldinghamu a později první abatyší kláštera v Ely. Dokonce prý Ecgfrith Wilfridovi slíbil půdu a peníze, pokud
královnu od tohoto záměru odradí. Je možné, že odtud pramenilo pozdější Ecgrithovo nepřátelství vůči Wilfridovi.
Jak zmíněno ve Vita Wilfridi XVIII, její tělo bylo vyzdviženo neporušené; této události byl podle Bedovy Historia
ecclesiastica IV, 19 přítomen biskup Wilfrid.
413
2Kr 12, 1–3; 2Pa 24, 1–2.
414
2Pa 24, 15–27.
415
1Mak 4, 8–14.
416
Beornheth, srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s. 166.
417
Ecgfrith byl zabit v bitvě u Nechtansmere roku 685, kdy rovněž bojoval proti Piktům.
162
udatnosti, a tak lámal vaz vzpurným národům a bojovným králům a za všechno vzdával Bohu
díky.
Mercijský král Wulfhere, pyšného ducha a nenasytného srdce, nabádal všechny jižní národy
proti našemu království, přičemž neměl tolik v úmyslu válčit, jako si je znovu podmanit, aby
mu jako poddaní platili daň. Nevedl ho však Bůh. Ecgfrith, král Deiry a Bernicie, s neoblomnou
vůlí a věrným srdcem na radu starších důvěřoval jako Bárak a Debóra418
Bohu, že bude střežit
jeho vlast a církve, jak ho to učil i biskup Wilfrid. S oddílem o stejném počtu mužů zaútočil na
zpupného nepřítele. Ačkoli měl malé vojsko, s Boží pomocí jej porazil. Zabil nespočet vojáků
a krále zahnal na útěk a jeho království rozdělil a podmanil, takže museli platit daň. Když
později král Wulfhere z nějakého důvodu zemřel, Ecgfrith v míru vládl nad ještě větším
územím.
Kapitola XXI
O dobrých vlastnostech našeho biskupa
Jak se zbožnému králi Ecgfrithovi vítězstvími rozrůstalo království na sever i na jih, tak se
biskupu Wilfridovi, blahé paměti, zvětšovalo církevní království na jih mezi Sasy a na sever
mezi Brity, Skoty a Pikty. Všem kmenům byl drahý a všemi oblíbený a církevní povinnosti
plnil pilně: všude světil velký počet kněží a jáhnů, kteří mu pomáhali. Koráb církve moudře
řídil také na rozbouřených vlnách světských. A jako ho nesmetla vlna hodování, tak ani vlna
zdrženlivosti ho nevehnala do pýchy, protože na hostinách se choval tak zdrženlivě, že sám
nikdy nevypil ani tu nejmenší sklenku, ač měl v létě žízeň kvůli slunečnímu žáru nebo ač byl
v zimě znaven mrazem, jak mnozí dosvědčili. Kdo se mu vyrovnal v bdění a v modlitbách,
v četbě a postu? Jak dosvědčil před věřícími, své tělo střežil neporušené a neposkvrněné od
chvíle, kdy vyšlo z lůna matky, neboť měl ve zvyku mýt se v noci, jak v létě, tak v zimě,
posvěcenou vodou, dokud mu Jan, papež apoštolského stolce,419
blahé paměti, nenařídil přestat
s tímto zvykem pro jeho vysoký věk. Téměř všichni opati a abatyše klášterů mu zaslíbili svůj
majetek, který buď sami drželi jeho jménem, nebo chtěli, aby se po jejich smrti stal dědicem.
Také světští šlechtici, urození mužové, k němu dávali své syny na vzdělání, aby sloužili Bohu,
vyberou-li si tento úděl, nebo aby je, až dospějí, Wilfrid doporučil králi do vojska, dají-li tomu
přednost. To všechno však v srdci mnoha lidí zažehlo pochodeň závisti a nenávisti, kterou ještě
ďábel rozdmýchal. Náš svatý biskup však stejně podle vynikajícího učitele nesl trpělivě zbroj
418
Srov. Sd 4.
419
Zřejmě papež Jan VI., před jehož synodou Wilfrid stanul. Viz překlad kapitol L–LIII.
163
v pravici i v levici420
v dobách dobrých i zlých; obdarovával jak osoby duchovní, tak světské
tak hojně, že nebylo jemu rovného.
Kapitola XXII
O stavbě Božího domu v Hexhamu
Podle žalmisty lnul biskup neustále k Bohu,421
vkládal do něj svou naději a plnil nejsladší sliby
dané Bohu, který ho vším obdařil. V Riponu, v oblasti získané od svaté královny Aethelthryth,
zasvěcené Bohu, založil chrám postavený k poctě svatého apoštola Ondřeje. Moje maličkost
nemůže slovy vyjádřit, jak hluboké základy měl v zemi, kde byly krypty z obdivuhodně
leštěného kamene, a jak členitá stavba to byla nad zemí, podepřená různými sloupy a mnoha
postranními loděmi, jak byl ozdobený obdivuhodnou délkou i výškou stěn, jak byl
obehnaný různými zákruty chodeb vedoucích hned nahoru a hned dolů po točitém schodišti.
Neboť náš svatý biskup, poučen Duchem svatým, sám vymyslel, jak vše provést; a neslyšeli
jsme, že by nějaký takový podobný chrám byl postaven severně od Alp. Kdo je s to vyjádřit,
jak nádherné ornamenty ze zlata, stříbra a drahých kamenů věnoval tomuto členitému chrámu
Acca, blahé paměti, z Boží milosti biskup, který je dosud naživu,422
a jak nechal oltáře
potáhnout purpurem a hedvábím? Vraťme se ale k našemu tématu.
Kapitola XXIII
O uzdravení polomrtvého chlapce
Když zedníci stavěli vysoké zdi tohoto domu, jeden mladík, který patřil ke služebníkům Božím,
uklouzl ve velké výšce z věžičky, spadl na záda na zem a potloukl se o kamennou podlahu.
Zlomil si nohy i ruce, všechny údy si vymkl z kloubů, ležel tam a vydechoval naposledy. Podle
pokynu svatého biskupa, který se v slzách modlil, ho zedníci rychle odnesli na nosítkách ven,
domnívajíce se, že je mrtvý. Na dané znamení se celé společenství ihned sešlo. Náš biskup se
postavil doprostřed bratrů a řekl: „Modleme se všichni jednomyslně k Bohu s naprostou
důvěrou, aby duši tohoto chlapce navrátil do těla, aby žil, jako to dopřál apoštolu Pavlovi.“423
Prosili tedy Boha, aby ten, který se všemu dobru vysmívá,424
neměl v tomto chrámě radost
z vítězství. Klečeli na kolenou a svatý biskup se pomodlil tak jako Elijáš a Elíša,425
požehnal
420
2K 6, 7.
421
Colgrave uvádí odkaz na Psa 72, 28 ve Vulgátě, v ČEP Ž 73, 28.
422
Zde se zřejmě jedná o výjimečné použití výrazu beatae memoriae o žijící osobě, neboť biskup Acca zemřel
okolo roku 740. Srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s. 167.
423
Aluze na mladíka Eutycha, který spadl během Pavlovy řeči z okna, srov. Sk 20, 9–10.
424
illusor omnis boni – ďábel.
425
Elijáš křísí vdovina syna, srov. 1Kr 17, 17 COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s. 163–164.
164
chlapci a tomu se vrátil duch života. Lékaři mu obvázali zlomené kosti kusy látky a on se cítil
den ze dne lépe, dosud je naživu a vzdává díky Bohu; jeho jméno je Bothelm.
Kapitola XXIV
O nenávisti vzbuzené proti našemu biskupovi a o jeho vyhnání z biskupského stolce
Pokušitel jako lev řvoucí426
obchází podle apoštola Petra ovčín Boží a hledá vchod, bdí neustále
ve dne v noci a touží porazit nejprve toho nejstatečnějšího vojáka, aby bojácní byli tím snáze
přemoženi. Vzal si své obvyklé zbraně a vyhlédl si ženu, křehkou nádobu, skrze niž už
mnohokrát poskvrnil celý svět. Tak byla manželka krále Ecgfritha, královna Iurminburg,427
v té
době pokoušena ďáblem a trýzněna nenávistí. Tato vlčice se však po smrti krále proměnila v
ovečku Boží, vynikající abatyši a skvělou matku celého společenství. Podobně, jako bezbožná
Jezábel zabíjela Boží proroky a pronásledovala Elijáše,428
tato čarodějnice hned ze svého toulce
vstřelila do králova srdce jedovaté šípy svých slov, výmluvně mu vyčítala všechnu světskou
slávu svatého biskupa Wilfrida, bohatství, množství klášterů, velkolepost staveb a nespočetné
vojsko přívrženců ozdobených královskou výstrojí a výzbrojí. Královo srdce bylo takovými
střelami zraněno a oba se ke své vlastní záhubě snažili lstivě ponížit svatou hlavu církve a
opovážlivě připravit biskupa o dary, které mu dříve k Boží poctě darovali králové. Na pomoc
svému šílenství přilákali arcibiskupa Theodora dary, jež oslepí oči i moudrým,429
stejně jako
Balák nalákal proti Boží vůli Bileáma.430
Když k nim arcibiskup přišel, vyjevili mu, jak
zamýšlejí biskupa ponížit, a on – jaká hrůza – neprávem souhlasil, aby Wilfrida odsoudili, aniž
se dopustil jakéhokoli zločinu. V nepřítomnosti našeho biskupa Theodor sám naprosto
neobvykle a proti všem pravidlům jmenoval na stolce Wilfridovy diecéze tři biskupy, které
našel někde jinde, ani nepatřili do těchto společenství.431
Když to náš svatý biskup uslyšel, přišel ke králi a arcibiskupovi a zeptal se jich, proč jej jako
lupiči zbavili darů, jež k Boží poctě dostal od různých králů, když se nedopustil žádného
zločinu. Přede vším lidem našemu biskupovi odpověděli nechvalně proslulými slovy: „Žádnou
vinu za jakýkoli zlý skutek ti nepřičítáme, ale přesto nezměníme právní rozhodnutí, která se tě
24; Elíša křísí syna Šúnemanky, srov. 2Kr 4, 32–37.
426
1 P 5, 8; Ž 22, 14, Vulg. Psa 21, 14.
427
Iurminburgh, druhá manželka krále Ecgfritha, ve Vita Wilfridi zobrazena velmi negativně jako strůjkyně
nenávisti vůči Wilfridovi. Po Ecgfrithově smrti odešla do kláštera, srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop
Wilfrid…, s. 167.
428
Srov. 1 Kr 21.
429
Srov. Dt 16, 19.
430
Srov. Nu 22.
431
Srov. Theodorova reforma církevní správy v kapitole I této práce. Nejedná se zde o diecézi jak tvrdí Colgrave,
ale o řeholní společenství, z jehož kláštera byl vytvořen biskupský stolec. Srov. BLAIR, J.: The Church in AngloSaxon
Society, s. 99.
165
týkají.“ S takovým podvodným rozsudkem se však náš biskup nespokojil. Podle rady svých
bratří v biskupské službě si raději vybral posouzení apoštolského stolce, jako když se apoštol
Pavel, bezdůvodně odsouzený Židy, odvolal k císaři.432
Poté, co se však svatý biskup odvrátil
od královského tribunálu, řekl posmívajícím se pochlebníkům: „Vy, co se teď z nenávisti
radujete nad mým zavržením, budete do roka a do dne hořce plakat nad pohromou, která na
vás přijde.“ Tak se také podle proroctví světce stalo. Přesně o rok později bylo do Yorku
přivezeno tělo zabitého krále Aelfwina. Všichni lidé hořce plakali a trhali si šaty a rvali vlasy
z hlavy. Ecgfrith svého bratra přežil a vládl až do smrti bez jediného vítězství.
Kapitola XXV
Jak byl biskup Wilfrid oloupen
Biskup Wilfrid, blahé paměti, se chystal se svými druhy a s duchovními nastoupit na loď.
Zanechával pod vedením nově jmenovaných biskupů mnoho tisíc svých mnichů. Ti lkali a
plakali a bez ustání prosili Boha, aby vedl jeho cestu podle své vůle. Nepřátelé našeho biskupa,
pamětlivi svých zlých skutků, si mysleli, že popluje na jih do Étaples433
a vydá se tou
nejpřímější cestou k apoštolskému stolci, a tak poslali napřed své vyslance s dary k franckému
králi Theuderichovi a lstivému vévodovi Ebroinovi,434
aby Wilfrida odsoudili k dlouhodobému
vyhnanství, nebo aby zabili jeho druhy a o vše jej oloupili. Pán jej však vysvobodil z rukou
nepřátel jako z rukou Heroda.435
V té době se tou cestou ubíral svatý biskup Winfrid vyhnaný
z Lichfieldu436
a padl do rukou zmíněných nepřátel jako do chřtánu lva.437
Ihned byl zajat,
oloupen o všechny peníze, a když zločinci mnoho jeho druhů zabili, svatého biskupa zanechali
nahého a do krajnosti zbídačeného. Svedeni šťastnou chybou jediné hlásky, jej pokládali za
svatého biskupa Wilfrida, což však on nebyl.
Kapitola XXVI
Jak při plavbě dorazil do Fríska
Naopak, podle přání našeho biskupa foukal mírný vítr od západu, lodě obrátily přídě k východu
a on šťastně doplul spolu se všemi svými druhy do Fríska. Tam našel mnoho pohanů a jejich
432
Srov. Sk 25, 10–12.
433
Lat. Qwoentawic.
434
Theuderich, král Franků (679–691), syn královny Baldhildy a Chlodvíka II., jehož majordomem byl Ebroin.
435
Zřejmě aluze na Krista, který by uchráněn před Herodovým vražděním útěkem do Egypta, srov. Mt 2, 13–18.
436
Winfrid, mercijský biskup, Chadův nástupce, Theodorem sesazený kvůli neposlušnosti, srov. BEDA
VENERABILIS: Historia ecclesiastica IV, 6; COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s. 169.
437
Srov. Ž 22, 22; Vulg. Psa 21, 22.
166
králem Aldgislem438
byl s úctou přijat. Tu náš svatý biskup hned začal s povolením krále
každodenně kázat pohanům Boží slovo: hlásal jim pravého Boha, Otce všemohoucího, a Ježíše
Krista, Syna jeho jediného, a Ducha svatého, který s nimi žije navěky, jeden křest na odpuštění
hříchů a otevřeně je učil o životě věčném, který přijde po smrti ve vzkříšení. Ve prospěch
pohanů celé své učení vhodně podpořil, neboť v době jejich příchodu byl rybolov bohatší, než
býval, a tento rok přinesl hojnost všeho. Oni to přičítali slávě Boha, kterého svatý muž Boží
kázal. Téhož roku přijali učení a on pokřtil ve jménu Páně všechny náčelníky, až na několik
výjimek, a mnoho tisíc prostých lidí a položil tam podobně jako apoštol Pavel439
první základ
víry, na kterém až dosud staví jeho syn, z Boží milosti biskup Willibrord, který byl vychován
v Riponu. V potu tváři se lopotí a jeho odměna jej čeká na věčnosti.
Kapitola XXVII
Jak král odmítl odměnu, která mu byla nabídnuta
V téže době poslal Ebroin, vévoda franckého krále Theudericha, své vyslance s listem
k Aldgislovi, králi Frísů. Zdravil ho slovy pokoje a pod přísahou mu slíbil měřici plnou zlaťáků
jako odměnu za zločin,440
pokud mu pošle biskupa Wilfrida živého jako zajatce nebo jeho
hlavu, pokud jej zabije. Král hned nechal list přečíst před námi i před posly a za přítomnosti
svého lidu v paláci, kde jej všichni poslouchali při hodování. Po jeho přečtení vzal papír do
rukou, před zraky všech jej roztrhal a vhodil do ohně, který hořel před ním. Těm, kteří list
přinesli, řekl: „Oznamte svému pánu, že jsem řekl toto: ‚Takto ať Stvořitel zničí a rozmetá říši
a život toho, kdo před svým Bohem křivě přísahá a nectí uzavřenou smlouvu, a ať jej rozškube
a spálí na popel!’“ Nakonec se vyslanci ve zmatku vrátili od krále, jenž se nespolčil k prohřešku,
zpět ke svému pánu, od nějž vyšli.
Kapitola XXVIII
Jak ho přijali králové Dagobert a Perctarit
Poté, co náš Bohu milý biskup strávil zimu ve Frísku a získal pro Boha mnoho lidí, začátkem
jara pokračoval se svými průvodci s Boží milostí v započaté cestě k apoštolskému stolci. Přišel
k franckému králi Dagobertovi,441
který ho přijal velmi laskavě a s úctou pro jeho službu, kterou
mu dříve prokázal. Zmíněný král byl totiž za svého mládí nepřáteli, kteří byli u vlády, poslán
438
Aldgisl, zmíněn Bedou, srov. Historia ecclesiastica V, 19.
439
Srov. 1K 3, 10.
440
Aluze na třicet stříbrných jako cenu za člověka, srov. Mt 27, 9.
441
Dagobert II., král Austrasie (676–679), povolán z exilu v Irsku zpět do Austrasie a k jeho návratu přispěl biskup
Wilfrid, srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s. 170.
167
do vyhnanství, aby tam zahynul. Při plavbě po moři se dostal Božím řízením na Irský ostrov.
Po několika letech se jeho přátelé a příbuzní dozvěděli od lidí, kteří na moři cestovali, že je živ
a zdráv a že už dospěl v muže, a vyslali posly ke svatému biskupu Wilfridovi se žádostí, aby
jej k sobě z Irska pozval a aby jim ho poslal zpět jako krále. Náš svatý biskup tak učinil: poté,
co Dagobert odtamtud připlul, přijal ho k sobě, vybavil ho zbraněmi a silnými druhy a poslal
ho do jeho země velkolepě obdarovaného. A nyní jej král, pamětliv Wilfridova dobrodiní,
naléhavě žádal, aby se ujal největší diecéze v jeho království, patřící k městu Štrasburg. Wilfrid
však toto přijmout nechtěl. Tak ho král poslal k apoštolskému stolci s mnoha dary a se svým
biskupem Deodatem jako průvodcem.
Svatí biskupové pokračovali v cestě pod Božím vedením, až přišli k Perctaritovi, králi
Kampánie,442
muži pokornému a tichému, který se třásl před Božím slovem.443
Ten poutníky
podle Božího pokynu ochotně přijal a našemu svatému biskupovi oznámil: „Tví nepřátelé
z Británie ke mně poslali posly, aby mi vyřídili pozdravy a nabídli mi hojné dary, abych tebe,
prý tajně prchajícího biskupa, jal a zadržel tě na cestě k apoštolskému stolci. Tak ohavnou věc
jsem odmítl a řekl jsem jim: Býval jsem kdysi za svého mládí vyhnancem vypuzeným ze své
vlasti. Žil jsem pod vládou jednoho hunského krále, který se mnou uzavřel smlouvu před svou
modlou, jež mu byla bohem, že mě nikdy nezradí ve prospěch mých nepřátel a že mě jim nikdy
nevydá. Za nějaký čas přišli k pohanskému králi poslové se slovem mých nepřátel a slíbili, že
mu pod přísahou dají plnou měřici zlaťáků, když mě vydá, aby mě mohli zabít. On to odmítl a
řekl: ‚Bohové mě určitě připraví o život, spáchám-li tento hřích a poruším-li smlouvu, kterou
jsem s nimi uzavřel.’ Tím spíš já, který znám pravého Boha, neuvrhnu svou duši do záhuby444
ani kvůli bohatství celého světa.“ A tak s díkůvzdáním poslal našeho svatého biskupa a jeho
společníky s poctami a dalšími průvodci na tolik vytouženou cestu k apoštolskému stolci. Takto
ho Bůh všude na jeho pouti chránil a oslavil.
Kapitola XXIX
Jak nejvýš svatý Agatho, papež apoštolského stolce, se svatou synodou obdržel listy našeho
biskupa
Když Bohu milý biskup Wilfrid se všemi ve zdraví dorazil ke zmíněnému stolci, důvod jeho
příchodu už se všem donesl a byl znám, neboť v té době přišel do Říma zbožný mnich
Coenwald vyslaný svatým arcibiskupem Theodorem, aby doručil listy. Spor o jistých věcech
442
Perctarit, král Langobardů (661–662, 672–688).
443
Srov. Iz 66, 2.
444
Srov. Mt 16, 26.
168
nebyl svatému Agathonovi, papeži apoštolského stolce,445
neznámý. Tehdy se shromáždilo více
než padesát nanejvýš svatých biskupů a kněží do baziliky Spasitele našeho Pána Ježíše Krista,
která se nazývá Konstantinovská,446
a Agatho, nanejvýš svatý a třikrát blažený biskup svaté
katolické a apoštolské církve města Říma, všem shromážděným řekl: „Nevěřím tomu, že by
vašemu svatému bratrstvu nebylo známo, proč jsem vás pozval na tento ctihodný sněm. Rád
bych, aby vaše důstojné společenství poznalo a se mnou projednalo, jaký spor nedávno vznikl
v církevních obcích na Britském ostrově, kde z Boží milosti vzrostl počet věřících. O tomto
sporu máme zprávy jednak od těch, kteří sem přišli z Británie, a jednak z řady listů.“
Ondřej, ctihodný biskup z Ostie, a Jan, biskup z Porta, řekli: „Správa všech církevních obcí
závisí na rozhodnutí Vaší apoštolské autority; Vy zastáváte úřad Knížete apoštolů, Petra,
kterému Stvořitel a Vykupitel všech, Ježíš Kristus, svěřil klíče ke svazování a rozvazování.447
Pokud jde o to, co nám bylo podle Vašeho apoštolského úsudku uloženo, před časem jsme
zasedli společně se svými bratry biskupy a Božími služebníky a znovu jsme přečetli jednotlivé
listy, které z Británie přinesli poslové Vašemu apoštolskému úřadu, i ty, které byly poslány
přímo ctihodným arcibiskupem Theodorem, jejž tam kdysi vyslal apoštolský stolec, a také další
zprávy o nějakém biskupovi, jenž prý tajně prchá a prý sem přicestoval. Pročetli jsme také ty,
které s sebou přivezl Wilfrid, Bohu milý biskup svaté církve v Yorku, který byl ze svého stolce
vyhnán již zmíněným nejvýš svatým mužem448
a přišel až sem, aby se odvolal k apoštolskému
stolci. V těchto listech, ač se týkaly mnoha otázek, jsme shledali, že nebyl usvědčen z žádného
zločinu podle svatých kánonů, takže nebyl svržen právoplatně, ani se jeho žalobcům nepodařilo
usvědčit ho pádnými slovy, že provedl nějaké zlé skutky, kvůli jejichž hanebnosti měl být
sesazen. Poznali jsme však, že tento biskup Wilfrid zachoval skromnost raději, než by se zapletl
do nějakých buřičských rozbrojů. Ale poté, co byl ze svého stolce vyhnán, zmíněný biskup,
milý Bohu, obeznámil s příkořím, které se mu stalo, ostatní biskupy, přispěchal odtamtud
k tomuto apoštolskému stolci, na němž všemohoucí Kristus Pán, který svatou církev vykoupil
svou krví, ustanovil primát nejvyššího kněžství a upevnil autoritu Knížete apoštolů. Věc byla
postoupena Vaší apoštolské autoritě, abyste poručil, co v tomto případě dělat.“
445
Agatho I, papež (678-681), svolal 6. církevní koncil, na němž byl odsouzen monotheletismus. Wilfrid byl
vyzván jako zástupce northumbrijského království, aby za sebe i lid Northumbrie vyznal katolickou víru, srov.
BEDA VENERABILIS: Historia ecclesiastica V, 19; GELMI, J.: Papežové: Od svatého Petra po Jana Pavla II. Praha:
Mladá fronta, 1994, s. 58.
446
Nynější Lateránská bazilika.
447
Srov. Mt 16, 19 a poznámka k tomuto verši v ČEP.
448
Arcibiskup Theodor.
169
Agatho, nejvýš svatý a třikrát blahoslavený biskup svaté katolické církve města Říma, řekl:
„Řekli jste, že Wilfrid, Bohu milý biskup svaté diecéze v Yorku stojí za dveřmi této síně.449
Nechť je podle svého přání přizván do našeho shromáždění, aby přednesl svoji žádost, kterou
prý přináší s sebou.“ Jakmile Bohu milý biskup Wilfrid vstoupil do ctihodného shromáždění,
řekl: „Prosím Vaši papežskou Svatost, aby dovolila, aby žádost mé pokorné maličkosti byla
přijata a před Vámi přečtena.“ Nejvýš svatý biskup Agatho řekl: „Nechť je žádost Bohu milého
biskupa Wilfrida přijata a přede všemi přečtena.“ Písař Jan žádost vzal a přečetl ji před svatým
apoštolským sněmem.
Kapitola XXX
Toto je žádost biskupa Wilfrida
„Já, Wilfrid, pokorný a nehodný saský biskup, veden Bohem, přivedl jsem kroky svého srdce
k tomuto nejvyššímu apoštolskému stolci jako k útočišti a pevné věži,450
protože vím, že
pravidla posvátných kánonů, jež nám byla předána kázáním apoštolů a jež jsme ve víře plně
přijali, se právě odsud šíří do všech křesťanských církevních obcí rozptýlených po celém světě,
a proto s důvěrou očekávám, že bude spravedlivě rozhodnuto v mé věci, ačkoli jsem nepatrný.
Jsem si jist, že se Vaše velekněžská Ctihodnost seznámila jak s tím, co jí moje maličkost
napsala, tak s tím, co jsem jí osobně sdělil ústně. Jak je uvedeno v listech a jak jsem řekl na
vysvětlení své žádosti, už když jsem byl při svém příchodu k apoštolskému stolci představen,
ač na mně, prosebníkovi, neshledali uchvatitelé mé diecéze žádné pochybení proti církevnímu
právu, pokusili se na synodě svatého canterburského arcibiskupa Theodora a dalších biskupů,
kteří s ním v té době zasedli, nezákonně a proti pravidlům a ustanovením posvátných kánonů
jako lupiči zmocnit se biskupského stolce, který jsem z Boží milosti spravoval více než deset
let, vyrvat mi ho a obsadit jej. A za biskupa mé diecéze neustanovili jednoho, nýbrž tři muže,
ačkoli jejich ustanovení není v souladu s církevním právem. To, že svatý arcibiskup Theodor
v době, kdy jsem úřad zastával, jmenoval na stolec, jejž jsem řídil, ač nezaslouženě, bez
souhlasu jiného biskupa tři biskupy jen podle svého rozhodnutí, aniž bych s tím byl já, pokorný
člověk, svolný, se sluší vzhledem k důstojnosti toho muže opomenout, než se dožadovat
vysvětlení. Ani se neodvažuji obviňovat jej, neboť byl vyslán tímto apoštolským stolcem.
I kdyby vyšlo najevo, že jsem byl nezákonně zbaven diecéze, v jejímž čele jsem, ač
nezaslouženě, stál, a že jsem byl hanebníky vyhnán bez usvědčení z jakéhokoli zločinu, aniž
bych byl vinen, či se dopustil zločinu, který přísně trestá církevní právo, bude všem zřejmé, že
449
secretarium – podle Du Cangeova slovníku místnost, kde se scházel církevní sněm.
450
Srov. Ž 61, 4, Vulg. Psa 60, 4.
170
já jsem se po sesazení z dosavadního stolce nevzbouřil, neroznítil jsem žádný spor, ani jsem
nevystupoval v hádkách ješitně, ale odvolal jsem se neprodleně o pomoc k tomuto posvátnému
stolci. Jen jsem o tom uvědomil své spoluslužebníky, spolubratry kněží a biskupy týchž diecézí,
a odešel jsem.
Jestliže Vaše apoštolská Výsost spolu s přísedícími, nejvýš svatými biskupy, nazná, že jsem byl
o diecézi připraven, ač jsem nebyl usvědčen z žádné viny, přijmu s poníženou úctou Vaše
rozhodnutí. Jestliže však rozhodnete, že mám převzít dřívější diecézi, přijmu a z celého srdce
budu ctít rozhodnutí vynesené apoštolským stolcem, jen když budou na pokyn Vaší synody
uchvatitelé mých dosavadních diecézí, které jsem já, Váš nehodný služebník, řídil, vyhnáni. A
pokud naopak synoda určí, že v téže diecézi, kterou jsem řídil, má být více biskupů, ať ihned
rozhodne, aby byli vysvěceni takoví, s kterými bych mohl Bohu jednomyslně sloužit ve
vzájemném, pokojném a klidném souladu. Tak se totiž každý z nás seznámí s platnými
církevními zákony a bude se bděle věnovat věcem jemu svěřeným. Zlíbí-li se arcibiskupovi a
mým spolubratřím biskupům, aby se počet biskupů zvětšil, ať vyberou z kléru naší diecéze
takové, kteří najdou oblibu u biskupů shromážděných na synodě, aby církev nebyla
poškozována zvenčí a lidmi, kteří do ní nepatří. Cokoli je totiž spletité a v nepořádku, rozněcuje
nepřekonatelné a neuhasitelné spory, a nikomu se nepodaří vyřešit to, oč je spor. Jsem si jist,
že ochotně prokazuji oddanou poslušnost apoštolským zákonům, k jejichž nestrannosti jsem
spěchal, a proto jsem s naprostou důvěrou v srdci vše ostatní odhodil stranou.“
Kapitola XXXI
Odpověď papeže Agathona
Agatho, nejvýš svatý a třikrát blahoslavený biskup svaté katolické a apoštolské církve města
Říma řekl: „Celá žádost, kterou Bohu milý biskup Wilfrid pronesl, zcela uspokojuje ty, kteří ji
vyslechli, a to proto, že ačkoli on ví, že byl z biskupského stolce nespravedlivě vypuzen,
nepostavil se vzpurně na odpor proti těm, kteří jej obklíčili, ani proti tomu, kdo chtěl raději
odvrátit násilí světskými prostředky, ale smýšlel pokorně a utekl se o pomoc v záležitostech
práva k našemu Učiteli a Knížeti apoštolů, svatému Petru. S pokorným očekáváním slibuje, že
přijme naše rozhodnutí v jeho případu, a neprotiví se rozsudku, který bude pronesen, ale přijímá
naše rozhodnutí a říká, že přijme s pevnou vírou to, co ustanoví našimi ústy náš Učitel, svatý
apoštol Petr, jehož úřad zastáváme.“
Kapitola XXXII
Odpověď synody
171
Celá synoda, která se sešla společně s nejvýš svatým a třikrát blahoslaveným apoštolským
papežem Agathonem, rozhodnuvši podle zákonů, mezi jiným řekla: „Rozhodli jsme a
nařizujeme, aby Bohu milý biskup Wilfrid dostal zpět biskupský stolec, který mu předtím
náležel, takže původní rozhodnutí nebude porušeno. Ti, které si se souhlasem koncilu, jenž tam
má být svolán, vybere jako pomocné biskupy, s nimiž bude spolupracovat v pokoji, ať jsou
svatým arcibiskupem vysvěceni podle zákona dříve ustanoveného. Ti, kdo byli nezákonně
vysláni do Wilfridovy diecéze v jeho nepřítomnosti, budou samozřejmě nejdříve vyhnáni.
Kdyby se někdo pokusil opovážlivě postavit na odpor proti dekretům, v nichž jsou zapsána
rozhodnutí synody, nebo je poslušně nepřijal, nebo se po nějaké době odvážil porušit ustanovení
jako celek nebo jejich části, ať to je či byl kdokoli, z autority svatého Petra, Knížete apoštolů,
nařizujeme, aby byl tímto rozsudkem sesazen: pokud by tím, kdo si dovolil porušit toto
posvátné rozhodnutí, byl biskup, ať je biskupské hodnosti zbaven a odsouzen k věčné církevní
klatbě a podobně tak, kdyby to byl kněz, jáhen nebo osoba nižší církevní hodnosti. Pokud by to
byl klerik, mnich, či laik s jakoukoli kompetencí, nebo král, ať je odloučen od Těla a Krve
našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista a ať není uznán za hodného spatřit jeho strašlivý příchod.
Kdo však naše rozhodnutí a nařízení přijme s upřímnou oddaností a bez výhrad se jich bude
držet, vykonávat je a dopomůže k jejich provádění, ať hledí na Hospodinovu dobrotu v zemi
živých451
, ať má podíl s těmi po pravici,452
ať je požehnaný na věky, ať zaslechne onen
blahodárný hlas se všemi svatými, kteří našli zalíbení před Boží tváří a získali věčnou slávu, ať
od samotného Soudce všech, našeho Boha Ježíše Krista, uslyší jako odměnu za svoji poslušnost,
která se Bohu líbí nad všechny oběti:453
Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království,
které je vám připraveno od založení světa.454
Kapitola XXXIII
O návratu našeho biskupa
Poté, co tam Bohu milý biskup Wilfrid strávil dlouhý čas, nařídili mu podle příkazu papeže a
celého svaté synody, aby se vrátil do vlasti, vzal s sebou sepsaná rozhodnutí papežského stolce
a ukázal je svatému arcibiskupovi Theodorovi a králi Ecgfrithovi. Jak náš svatý biskup slíbil,
důvěryhodně a pokorně poslechl nařízení papežského stolce. Několik dnů obcházel svatyně,
aby se tam modlil, od vynikajících mužů obdržel mnoho relikvií k povzbuzení církve v Británii
451
Srov. Ž 27, 13, Vulg. Psa 26, 13.
452
Srov. Mt 25, 33.
453
Srov. Oz 6, 6; Mt 12, 7 a 9, 13.
454
Mt 25, 34.
172
a zapsal si jména jednotlivých světců, kterým relikvie patřily. Jak bylo jeho zvykem, získal
k výzdobě příbytku Božího také mnoho jiných věcí, které bych dlouho vyjmenovával.
S požehnáním apoštolského stolce a svaté synody a s Boží pomocí se odebral se všemi svými
druhy radostně do svých krajů a své vlasti. Svatý biskup odcházel od papežského stolce
s vítězným rozsudkem přes Kampánii, přešel hory, až přišel do země Franků, kde byl nedávno
jeho přítel, král Dagobert, lstí vévodů a se souhlasem biskupů – kéž bych to nemusel říci –
úkladně zabit. Jeden z nich se s velikým vojskem Wilfridovi postavil s hříšnými myšlenkami
v srdci: kdyby ho byl Bůh nezachránil, že všechny jeho vojáky oloupí a buď si je podmaní,
nebo prodá do vyhnanství, nebo, vzepřou-li se mu, že je zabije, a našeho svatého biskupa
ztrápeného ve vězení ponechá rozsudku vévody Ebroina. Biskup se zeptal Wilfrida, co mu dává
odvahu postupovat tak nerozvážně zemí Franků. „Jsi hoden smrti, protože jsi z exilu vyslal
muže a svým přičiněním jsi ho učinil králem. Vyvracel města, pohrdal radou starších, ponižoval
lidi daněmi jako Šalomounův syn Rechabeám455
a opovrhoval Božími církvemi a jejich
biskupy. Za tyto hříchy pykal, zabili ho a jeho tělo leží pohřbené.“ Náš svatý biskup onomu
biskupovi pokorně odpověděl: „Pravdu mluvím v Kristu Ježíši a svatý apoštol Petr je mi
svědkem, že nelžu,456
že jsem tomu muži ve vyhnanství, žijícímu v cizině, pomohl a vychoval
ho podle příkazu Božího izraelského lidu, který byl ve vyhnanství v cizí zemi,457
a vyzdvihl
jsem jej k vašemu dobru, ne ke zkáze, aby byl budovatel měst, utěšitel občanů, rádce starých,
obránce církví ve jménu Páně a podle jeho zaslíbení. Nejspravedlivější biskupe, co jiného bys
dělal ty, kdyby k Tvé Svatosti přišel vyhnanec z Tvého rodu, královské krve, než to, co jsem
učinil já?“ Onen biskup odpověděl: „Pán ať střeží tvůj příchod,“458
a dále. „Běda mně –
hříšníkovi, prosím Tě o milost, protože jako patriarcha Juda459
vidím, že jsi mnohem
spravedlivější než já. Pán ať je s Tebou a svatý apoštol Petr ať je Ti ku pomoci.“
Kapitola XXXIV
Jak král pohrdl rozhodnutími apoštolského stolce
Když procestoval vzdálené kraje, s Boží pomocí přeplul mořské dálavy a zdárně se všemi
dorazil do své vlastní země k veliké radosti svých poddaných, kteří byli znaveni a umdlévali a
v slzách volali k Pánu. Přijel živ a zdráv a přinesl s sebou odznak vítězství, to jest, rozhodnutí
apoštolského stolce. Přišel ke králi, pozdravil jej pozdravením pokoje a poníženě mu ukázal
455
Srov. 2Pa 10–12.
456
1Tm 2, 7.
457
Srov. Sk 7, 6.
458
Ž 121, 8, Vulg. Psa 120, 8.
459
Srov. Gn 38, 26.
173
sepsaná rozhodnutí apoštolského stolce posvěcená souhlasem a podpisem celé synody a předal
mu je s listinami opatřenými pečetí. Na místo, kde se scházel koncil, svolal všechny vévody a
služebníky Boží, kteří tam žili, aby uslyšeli blahodárné rozhodnutí poslané apoštolským
stolcem ve věci smíru v diecézích. Poté, co vyslechli přečtené dokumenty, které pro ně byly
obtížné a protivily se jejich vůli, někteří z nich je vzpurně odmítli. Navíc – což je ještě více
zatracení hodné – ke zkáze svých duší nařkli Wilfrida, že za listiny, které byly apoštolským
stolcem určeny pro blaho těch, kteří se jimi budou řídit, zaplatil. Potom na rozkaz krále a jeho
poradců a se souhlasem biskupů, již spravovali jeho diecézi, jej nechali nečestně zavřít do
vězení a střežit po dobu devíti měsíců bez jakéhokoli projevu úcty. Listiny apoštolského stolce
byly otevřeny a přečteny. Jak jsme řekli, král se svými patolízaly – jak hrozné to vyslovit – se
vztekem pohrdl mocí apoštola Petra, Knížete apoštolů, který má od Boha moc rozvazovat a
svazovat.460
Našeho svatého biskupa nechal obrat o vše, až na jeho šaty, a střežit o samotě ve
vězení. Při spáse své duše se král zapřísahal a přísně rozkázal, aby jeho poddaní byli rozehnáni
do všech světa stran a aby nikdo z Wilfridových přátel za ním nemohl přijít. Královna, o které
jsme se zmínili dříve, sebrala Wilfridovi relikviář461
se svatými relikviemi, které mu patřily – a
co mě nejvíc vyděsilo, když mi vyprávěli – zavěsila si je někam blízko sebe, ať zůstávala doma
v komnatě, nebo cestovala ve voze. To se královně nevyplatilo podobně jako Pelištejcům, když
rozehnali izraelský lid, zmocnili se Boží archy a vozili velesvatyni z města do města.462
Kapitola XXXV
Jak Wilfrid povzbudil své druhy
Takto promluvil Bohu milý biskup Wilfrid ke svým druhům: „Stále mějte na mysli pradávné
dny a vyprávějte o nich mým bratřím, jak čteme ve Starém zákoně, že Bohu milí patriarchové
a Izrael, jeho prvorozený, po více než čtyři sta let putovali od jednoho pronároda ke druhému,
z jednoho království dál k jinému lidu,463
očekávali naplnění zaslíbení a důvěřovali v ně. Mojžíš
a Áron a všichni Boží proroci snášeli od lidí pronásledování s důvěrou v Pána. Čteme také
v Novém zákoně, že Ježíš Kristus, velký pastýř ovcí a hlava celé církve, byl Židy ukřižován,
jeho učedníci se rozprchli a později byli po celém světě korunováni spolu se svými
následovníky v různých pokušeních a nezapomněli na slova, jimiž je Bůh povzbuzoval jako své
syny: „Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá. Koho Pán miluje,
460
Srov. Mt 16, 19.
461
chrismarium
462
1S 5.
463
Ž 105, 13, Vulg. Psa 104, 13.
174
toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna!“464
„Proto tedy, moji bratři a
pomocníci v Kristu, podle vynikajícího učitele, „obklopeni takovým zástupem svědků,
vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo.“465
Kapitola XXXVI
O domu osvíceném Bohem
Když náš svatý biskup dokončil útěšnou řeč, královi vojáci ho vzali a vedli ho na porážku jako
beránka, který ústa neotevřel466
ke správci jménem Osfrith, který stál v čele královského města
Broninis.467
Wilfrida postavili před něj a pobízeli ho slovy krále, aby svatého biskupa, toho,
který tehdy mohl být pro nezměrné zásluhy své víry nazván světlem Británie, pečlivě střežil na
skrytém místě, kde bylo sotva vidět pro strašný dým, aniž by o tom věděl někdo z jeho přátel.
Onen šlechtic byl králi věrný a podnícen jeho příkazem nechal biskupa hlídat strážemi ve skrýši,
kam slunce přes den sotva zasvitlo a kde se v noci nerozžíhala lucerna. Když však stráže slyšely,
jak Boží muž bez ustání zpívá žalmy, a viděly, jak za tmavé noci je cela uvnitř osvětlena jako
ve dne, byly ohromeny, vyprávěly všem o jeho svatosti a nahnaly jim tím strachu. Ó, věčné
Světlo, Kriste, který nikdy neopouštíš ty, kdo tě vzývají, ty, o kterém věříme, že je pravé světlo,
které osvěcuje každého člověka, přicházejícího na svět!468
Ty jsi na počátku potvrdil ohnivým
jasem hodinu narození tvého budoucího služebníka, hodinu, v níž vyšel z lůna matky; nyní jsi
ráčil poskytnout světlo andělské návštěvy tomu, který se modlil v temné kobce, jako se to stalo
tvému apoštolu Petrovi, spoutanému ve vězení zlým králem Herodem – stalo se, že u něho stál
anděl Páně a v žaláři zazářilo světlo.469
Tobě buď sláva a díků činění!
V té době, když král Wilfrida věznil bez jakékoli známky úcty, slíbil mu část diecéze, kterou
dříve měl, a hojné dary, pokud upustí od příkazů a rozhodnutí a popře, že kanonická ustanovení,
která apoštolský stolec poslal, jsou pravdivá. On na to s pokorou, ale vírou v apoštolskou
autoritu odpověděl, že si spíš nechá setnout hlavu, než by toto připustil. Nu! dobrá vůle, která
poznala Boha, sebou nenechá pohnout.
Kapitola XXXVII
Jak byla vyléčena jedna žena
464
Žd 12, 5-6.
465
Srov. Žd 12, 1 – zkráceno.
466
Iz 53, 7.
467
Lat. Broninis, podle Colgravea není místo identifikováno, srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…,
s. 173.
468
Jan 1, 9.
469
Srov. Sk 12, 7.
175
Když tedy náš svatý biskup pobýval trpělivě ve vězení, zjevila se na něm moc Boží, jako když
apoštol a evangelista Jan poslaný císařem na ostrov Patmos, uviděl veliké věci Boží.470
Neboť
tou dobou, jak jsme řekli, kdy byl náš svatý biskup v nesnázích, manželka správce toho města
byla náhle stižena chorobou. Ruce i nohy měla vymknuté, byla nehybná, její tělo bylo studené,
oči měla zavřené, u úst pěnu a v mdlobách vydechovala naposled. Její muž viděl, že umírá, a
rychle přiběhl k našemu svatému biskupovi jako setník k Pánu;471
padl na kolena, naříkal nad
svými hříchy a prozradil, jak se král proti němu provinil. Ve jménu Páně biskupa Wilfrida
zapřísahal, aby pomohl jemu, ačkoli si to nezaslouží, i jeho umírající manželce. Náš svatý
biskup nehleděl na jeho zlé skutky, ale byl jako Josef vyveden z vězení472
a přispěchal na pomoc
oplakávané ženě. Stál nad ní, tvář jí pokropil svěcenou vodou, modlil se a prosil o Boží pomoc.
Po kapkách jí svěcenou vodou svlažil ústa. Ona je otevřela, zhluboka se nadechla, otevřela oči,
vrátilo se jí vědomí i rozum. Po chvíli se jí zahřály údy, zvedla hlavu, pohnula jazykem,
promluvila a vzdávala díky Bohu. Jako Petrova tchyně po svém uzdravení s úctou obsluhovala
našeho svatého biskupa.473
Dosud je naživu a nyní je svatou představenou jménem Aebbe.
Obvykle tuto příhodu vyprávěla se slzami v očích.
Kapitola XXXVIII
Jak mu spadla pouta
Ze strachu před králem se zmíněný správce už déle neodvažoval chovat se s úctou k našemu
svatému biskupovi. Kvůli jeho svatosti se ale bál Božího hněvu a nechtěl Wilfrida vystavit
potupnému zacházení, a tak poslal vyslance ke králi a řekl: „Zapřísahám tě při svém životě a
tvé spáse, nenuť mě už déle trestat tohoto svatého a nevinného biskupa, neboť je to k mé zkáze.
Raději zemřu, než abych ho trestal, ač je nevinen.“ Když to král uslyšel, poručil, aby Wilfrida
odvedli do jeho města Dunbar474
ke správci jménem Tydlin, který byl ještě krutější. Tomu
přikázal, aby Wilfrida, skvělého muže a velkého biskupa, střežil v poutech na rukou i na nohou
odděleně od ostatních lidí. A on podle králova rozkazu přikázal kovářům vyrobit kovová pouta.
Ti se pustili do nespravedlivého díla a pečlivě změřili našemu svatému vyznavači ruce i nohy.
Bůh jim v tom však bránil. Pouta byla totiž vždy příliš úzká a těsná a nemohla obejmout
Wilfridovy údy, nebo byla příliš široká a volná, takže padala z nohou hlasatele evangelia a
z rukou křtícího. Byli tím velmi zděšeni a proti své vůli hlídali ve vězení Božího muže bez pout
470
Srov. Zj 1, 9.
471
Srov. Mt 8, 5.
472
Srov. Gn 41, 14.
473
Srov. Mk 1, 30–31; Lk 4, 38–39.
474
Lat. Dynbaer.
176
odloučeně od ostatních, až do doby určené Bohem. On stále zpíval žalmy a děkoval Bohu. Jak
říká apoštol Židům, za to, že podstoupil velký zápas s utrpením, byl před očima všech urážen a
snesl, že byl připraven o majetek.475
A to vše mu způsobili jeho krajané.
Kapitola XXXIX
Jak byla královna potrestána a uzdravena
Mezitím král s královnou objížděli města, tvrze i vsi a každý den se ve světské nádheře oddávali
radovánkám a hodům, až jednou přijeli do kláštera zvaného Coldingham,476
v jehož čele stála
svatá matka představená jménem Aebbe.477
Byla to moudrá sestra krále Oswiu. Oné noci byla
královna opanována ďáblem a jako Pilátova žena schvácena mnoha útrapami.478
Neměla naději,
že se dožije druhého dne. Nazítří, jakmile se rozednilo, k ní přišla moudrá matka představená a
viděla, že má údy stažené jako v křeči a že je celá svázaná a beze sporu umírá. Šla ke králi a se
slzami v očích mu řekla, proč královnu, podle jejího názoru, stihlo takové žalostné neštěstí.
Odvážně pravila: „Vím moc dobře, že jsi svrhl Bohu milého biskupa Wilfrida z biskupského
stolce, aniž se provinil. Poslal jsi ho do vyhnanství a on došel k apoštolskému stolci. Když se
sem vracel s listinami apoštolského stolce, který má spolu se svatým apoštolem Petrem moc
svazovat a rozvazovat,479
bláhově jsi jimi opovrhl, oloupil jsi svatého biskupa, a aby toho
nebylo málo, zavřel jsi ho do vězení. A teď, můj synu, učiň podle rady své matky, rozlom jeho
pouta a po důvěryhodném poslovi mu pošli relikvie, které mu královna servala z krku a které
ke své vlastní záhubě nosila od města k městu jako Boží archu.480
A jestli ho nebudeš chtít mít
za biskupa, což by ale bylo nejlepší, propusť ho na svobodu, ať odejde z tvého království spolu
se svými přáteli, kam bude chtít. Věřím, že pokud toto učiníš, budeš žít a královna nezemře.
Pokud to však odmítneš udělat, Bůh je mi svědkem, že nezůstanete bez trestu.“
Král ihned ctihodnou matku poslechl, našeho svatého kněze propustil z vězení a nechal jej
odejít svobodně s jeho relikviemi a sevšemi jeho druhy, kteří se okolo něj shromáždili. A
královna se uzdravila.
Kapitola XL
Jak Berhtwald přijal našeho biskupa
475
Srov. Žd 10, 32-34.
476
Lat. Colodaesburg.
477
Jak patrno z kapitoly XXXVII, sama Aebbe zakusila zázračné uzdravení Wilfridovou pomocí.
478
Srov. Mt 27, 19. Sen Pilátovy ženy je zmíněn v Aktech Pilátových II, 1. Srov. DUS, J. A., − POKORNÝ, P. (eds.):
Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy I. Praha: Vyšehrad, s. 2001, s. 327.
479
Mt 16, 19.
480
1S 5.
177
Když se Bohu milý biskup Wilfrid vydal spolu se svými druhy na cestu, odcházel z rodné vlasti
a mířil do vyhnanství do jižních království, poslal mu Bůh, který je svým svatým na blízku,
když jsou pokoušeni, do cesty správce, urozeného muže jménem Berhtwald, dobrosrdečného
člověka, jenž byl synovcem mercijského krále Aethilreda. Jakmile uviděl lidi tak vznešené a
zvěděl od našeho svatého učitele, proč tudy putují, zapřísahal Boží služebníky ve jménu Páně,
aby u něj zůstali, a snažně je prosil, aby obývali část jeho území. Náš svatý biskup vzdal díky
Bohu, že mu poskytl útěchu a odpočinek, a hned na území, které mu bylo k Boží poctě
darováno, založil dceřinný klášter,481
který až dodnes mají v držení jeho mniši. Jelikož závist
prastarého nepřítele nikdy nespí, král Aethelred s královnou, sestrou krále Ecgfritha,482
slyšeli,
že Boží muž byl vyhnán z vlasti, pobývá zde a užívá trochu klidu, a zakázali správci
Berhtwaldovi kvůli jeho vlastnímu bezpečí, aby se u něj Wilfrid zdržoval byť jen jediný den.
Chtěli se totiž vlichotit králi Ecgfrithovi. Náš biskup byl tedy nenávistně vyhnán, jeho mniši
tam však zůstali. Přišel ke králi západních Sasů Centwinovi483
a krátký čas tam pobýval až do
dalšího pronásledování. Tamější královna byla totiž sestra královny Iurminburgh a strašlivě ho
nenáviděla, takže byl kvůli přátelství zmíněných tří králů vyhnán a odešel odtamtud.
Kapitola XLI
Jak obrátil k Bohu pohany v Selsey
Co bych své vyprávění prodlužoval? Biskup byl propuštěn z vězení a vyhnán ze své provincie,
takže nemohl mít klid ani na cizím území před mořem ani za mořem, všude tam, kam sahal
Ecgfrithův vliv. Bez ustání totiž podněcoval své pronásledování, které si přivodil, kdekoli se
rozhodl zůstat. Jedna provincie našeho národa však zůstala až do té doby pohanská. Protože
byla velmi skalnatá a hustě zalesněná, byla více nedobytná než jiné. Veden Bohem, když pomoc
lidí selhala, se náš svatý biskup utekl k těmto pohanským jižním Sasům. Našel jejich krále,
který se jmenoval Aethilwalh,484
a postupně mu vylíčil celý strastiplný příběh svého vyhnání.
Král s ním hned uzavřel mírovou dohodu a přislíbil mu přátelství, takže nikdo z nepřátel ho ani
neohrožoval mečem jako bojechtivý protivník, ani neporušoval smlouvu, kterou mezi sebou
právě stvrdili množstvím darů.
481
Závislý na jiném větším klášteře.
482
Aethelred, mercijský král (675-704), jeho manželka byla sestra krále Ecgfritha, srov. COLGRAVE, B.: The Life
of Bishop Wilfrid…, s. 175.
483
Centwine, jeden z králů Wessexu, srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s. 175.
484
Aethilwalh, král jižních Sasů (660–685), srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s. 176.
178
Svatý Boží muž se zaradoval nad slovy útěchy, vzdal Bohu díky a nejdříve králi a královně
kázal slovo Boží a mluvil o blaženosti a velikosti Jeho království, a tím se je snažil vlídně
přesvědčit, jako by jim bezelstně dával mléko.485
Potom na pokyn krále, jak tomu Bůh pomohl,
povzbuzeni naším svatým biskupem, se shromáždili lidé, kterým nikdy předtím nebylo slovo
Boží kázáno a kteří je slyšeli poprvé. Svatý biskup Wilfrid pak stál uprostřed pohanů a podle
příkladu našeho Pána Ježíše Krista a jeho předchůdce486
řekl: „Čiňte pokání, neboť se blíží
království nebeské,“487
a dále: „Každý z vás ať přijme křest ve jménu Boha Otce, Syna a Ducha
Svatého,“488
a tak dále. Hlasatel evangelia pak mnoho měsíců hlásal slovo Boží s obdivuhodnou
výřečností a obšírně po pořádku vykládal, co učinil všemohoucí Bůh od počátků světa, až po
soudný den, kdy bude pro hříšníky připraven věčný trest, pro Boží vyvolené však věčný život.
Chtěl tak znevážit modloslužebnictví. Tehdy náš svatý biskup, od Boha poslaný, našel u krále
milost, a jak říká Apoštol,489
otevřely se mu dveře víry: někteří se pohanství zřekli dobrovolně,
jiní vyznali Boha všemohoucího na příkaz krále a v jeden den bylo pokřtěno mnoho tisíc
pohanů, mužů i žen, jako když křtil apoštol Petr.490
Jelikož byl král Božím působením mírný a
zbožný, dal svůj vlastní dům v Selsey, k němuž později přidal ještě pozemky o výměře
osmdesát sedm honů, za biskupské sídlo našemu novému svatému evangelistovi a křtiteli, který
sobě i všem svým věrným otevřel cestu věčného života. Poté, co shromáždil své bratry, založil
tam klášter a útulek, který dodnes mají ti, kteří mu dříve byli podřízeni.
Kapitola XLII
Jak se Ceadwalla stal králem
V době, kdy díky našemu biskupovi mohutně sílil den ze dne zástup církve Boží a sláva Jeho
jména se podivuhodně šířila, přišel z pustých míst zvaných Chiltern a Weald491
jeden vyhnanec
urozeného rodu, jménem Ceadwalla.492
Prosil o přátelství našeho svatého otce, aby mu
v poučení a pomoci byl věrným otcem, a čestně slíbil, že on mu bude poslušným synem.
Uzavřeli tuto smlouvu – Bůh jim byl svědkem – a věrně ji dodrželi. Kristův svatý kněz totiž
vyhnanci vytrvale pomáhal a podporoval ho, kdykoli byl v nesnázích, až byl Ceadwalla dost
silný, přemohl nepřátele a ujal se vlády. Když byl králem, všichni jeho nepřátelé byli poraženi
485
Srov. 1P 2, 1–2.
486
Předchůdce, tj. Jan Křtitel.
487
Mt 3, 2.
488
Sk 2, 38.
489
Apoštol Pavel, srov. Sk 14, 26–27 a 1K 16, 9.
490
Srov. např. Sk 2, 41; 4, 4.
491
Lat. Ciltine a Ondred.
492
Ceadwalla, nejdříve žil ve vyhnanství, pak porazil a zabil jihosaského krále Aethilwalha a zmocnil se vlády,
později král západních Sasů (685-688), srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s. 176.
179
a zabiti a on vládl celému území západních Sasů. Hned k sobě povolal svatého biskupa
Wilfrida, svého ctihodného otce, nade všechny milovaného, který úspěšně obracel k Bohu
pohanský lid v Sussexu a tím podivuhodně získával slávu jménu Páně. Jakmile náš ctihodný a
svatý biskup přišel, král jej učinil vrchním správcem celého svého království, jako faraón,
egyptský král, učinil Josefa, když byl propuštěn z vězení.493
Jak říká prorok, „učinil jej pánem
svého domu, vládcem veškerého svého jmění, aby jeho velmože k sobě připoutal a moudrosti
učil jeho starce.“494
Tehdy král Ceadwalla vítězil a našemu svatému biskupovi, Bohem
vyvýšenému, daroval mnoho pozemků i darů podle svých nejvnitřnějších přání a kvůli Bohu a
štědře poctil svého otce. Své království statečně střežil neporušené buď ostřím meče jako vítěz
v bitvách, nebo prostřednictvím smluv jako ochránce míru.
Kapitola XLIII
Usmíření našeho biskupa s arcibiskupem Theodorem
Theodor, z Boží milosti arcibiskup, ctil autoritu apoštolského stolce, kterým byl poslán. V té
době byl stíhán obavami, a ačkoli delší dobu musel čekat, neotálel navázat přátelství se svatým
Wilfridem, naším biskupem, který byl už dlouho jako vyhnanec zbaven všeho majetku.495
Tehdy arcibiskup Theodor, jenž ve vysokém stáří trpěl častými nemocemi, pozval k sobě do
Londýna svaté biskupy Wilfrida a Erconwalda.496
Když k němu přišli, moudře a upřímně jim
vyjevil celý svůj život a před Bohem se vyzpovídal: „A nejvíce mě tíží vina, které jsem se
dopustil vůči tobě, přesvatý biskupe, když jsem souhlasil s králi, kteří tě nevinného nechali
připravit o majetek. Ač pro tebe tvoji podřízení truchlili, králové tě vyhostili do dlouhodobého
a krutého vyhnanství – ach, běda – a teď se vyznávám Pánu a svatému apoštolu Petrovi ze všeho
zla. A vy, moji bratři biskupové, buďte mi svědky toho, že na odpuštění svého hříchu spojím
všechny své královské přátele a jejich velmože v přátelském svazku s tebou za každou cenu, ať
chtějí nebo ne. Vím totiž, že se příští rok blíží konec mého života, jak mi to bylo zjeveno od
Pána. Proto tě při Bohu a svatém Petru prosím, abys svolil k tomu, že tě ještě za svého života
ustanovím nástupcem na arcibiskupském stolci a svým dědicem. Neboť jsem poznal, že jsi
z tvého národa nejvzdělanější ve vší moudrosti i římských předpisech.“
Tu svatý biskup Wilfrid řekl: „Ať ti Pán a svatý apoštol Petr odpustí, že jsi proti mně rozpoutal
nepřátelství. Protože ses vyznal, budu se za tebe na věky modlit a budu tvým přítelem. Nejdříve
493
Srov. Gn 41,40nn.
494
Ž 105, 21–22, Vulg. Psa 104, 21–22.
495
tj. všeho majetku v Northumbrii.
496
Erconwald, biskup východních Sasů (cca 675-693), srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s. 177.
180
pošli ke všem svým přátelům vyslance s listy, aby se dozvěděli, že jsme se před Bohem usmířili
a že jsem byl kdysi nespravedlivě připraven o majetek, a aby mi podle tvé přísahy před Pánem
a podle nařízení apoštolského stolce vrátili část mého majetku. A později, bude-li to Boží vůle,
se poraďme v širším kruhu o tom, kdo bude s tvým souhlasem hoden převzít po tobě
arcibiskupský stolec.“
Když arcibiskup uzavřel skutečný mír, poslal list Aldfrithovi,497
králi severního území, a v něm
ho prosil, aby se kvůli bázni před Bohem a v souladu s nařízeními představitelů apoštolského
stolce a pro vykoupení duše krále Ecgfritha, který jako první našeho biskupa připravil o všechen
majetek a nevinného vykázal z vlasti, odhodlal s biskupem Wilfridem usmířit a uzavřít mírovou
smlouvu ke spáse mnoha lidí. Arcibiskup nepovzbudil ke svornosti jen tohoto krále, ale pilně
se snažil spřátelit s Wilfridem muže odevšad, muže, které předtím proti Wilfridovi popudil.
Poslal list svaté panně a abatyši Aelffled, v němž ji povzbuzoval podle autority apoštolského
stolce, aby se bez váhání smířila se svatým biskupem Wilfridem. Mercijského krále Aethelreda
zapřísahal při lásce k němu a ke Kristu tak, jak mu to leželo na srdci, aby Wilfrida přijal. Toto
mu přikázal: „Nejslavnějšímu a nejvznešenějšímu Aethelredovi, králi mercijskému, Theodor,
z Boží milosti arcibiskup, přeje věčnou spásu. Nejdražší synu, ať je známo tvé podivuhodné
Svatosti, že jsem se v Kristu usmířil se ctihodným biskupem Wilfridem. A proto tě, milovaný,
napomínám s otcovskou láskou a v lásce Kristově ti nařizuji, abys s Boží pomocí svatému a
zbožnému biskupovi poskytl ze všech sil ochranu, dokud budeš naživu, jak jsi to vždy dělal.
Wilfrid totiž, zbaven všeho majetku, udělal pro Krista mnoho práce mezi pohany. A proto já,
Theodor, pokorný biskup v pokročilém věku, tvé Blaženosti toto radím, protože, jak víš, to
poroučí autorita apoštolského stolce, a tento svatý muž, o němž píši, získal svou duši
vytrvalostí, jak říká Písmo,498
pokorně následuje svou Hlavu, Spasitele a Pána a očekává úlevu
od křivd, které mu byly nespravedlivě způsobeny. Jestliže jsem získal tvoji přízeň,499
kéž mé
zraky spatří tvoji milou tvář, abych ti mohl požehnat dříve, než zemřu,500
ačkoli ti to možná
bude připadat těžké kvůli daleké cestě. Můj synu, zachovej se ke zmíněnému svatému muži tak,
jak jsem tě požádal, neboť poslechneš-li svého otce, který zanedlouho odejde z tohoto světa,
velmi to prospěje tvé spáse. Jdi v pokoji, žij s Kristem a zůstávej v Pánu. Pán buď s Tebou.“
497
Aldfrith, bratr krále Ecgfritha, za jeho vlády vyhnancem v Irsku, po jeho smrti králem Northumbrie (685–705),
srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s. 177.
498
Srov. L 21, 19.
499
Gn 47, 29.
500
Gn 27, 4.
181
Co dodat? Poté, co král Aethelred v souladu s autoritou svatých papežů Agathona, Benedikta a
Sergia,501
kteří měli papežskou hodnost, přijal našeho biskupa ochotně a podle kanonického
práva a vrátil mu mnoho klášterů a půdy, která mu podle práva patřila, měl ho v nejvyšší úctě
a až do konce svého života vytrval jako věrný přítel.
Kapitola XLIV
Jak našeho biskupa přijal král Aldfrith
Když uplynulo mnoho let, náš svatý biskup žil již nějakou dobu v náležité úctě ve vyhnanství.
Tehdy Wilfridovi mnichové, kteří byli vyhnáni do všech krajů Británie, naříkali pod vládou
cizích pánů a očekávali vykoupení od Pána. Tu se doslechli o strašlivé porážce, v níž byl zabit
northumbrijský král Ecgfrith a nejlepší šiky jeho vojska byly poraženy Pikty. Po něm vládl
velice moudrý král Aldfrith, který ve druhém roce své vlády k sobě z vyhnanství s úctou pozval
našeho svatého biskupa Wilfrida, jak mu přikázal arcibiskup. Nejdříve mu dal klášter
v Hexhamu se vším majetkem, který k němu patřil, a po nějaké době mu podle rozhodnutí
svatého papeže Agathona a svaté synody vrátil samotný biskupský stolec v městě Yorku a
klášter v Riponu se všemi příjmy poté, co z nich vyhnal cizí biskupy. Pouhých pět let je Wilfrid
vlastnil k radosti svých poddaných, jako když se apoštol a evangelista Jan vrátil do Efesu.502
Kapitola XLV
Nepřátelství, které mezi nimi vzniklo
Ti, kteří podnítili letité nepřátelství, jako by se probudili z tvrdého spánku, rozbouřili moře
tohoto světa, který byl klidný a radostný. Měchem nenávisti rozdmýchali vichřici a bouři, až
skoro způsobili žalostnou zkázu poté, co znovu roznítili pochodeň sváru, dříve uhašenou.
Jednou totiž mezi moudrým králem a zmíněným svatým mužem panoval klid a mír a laskavá
radost, jindy vzkypěl hrnec zlomyslnosti a na nějakou dobu mnohé pokazil a tak žili po mnoho
let střídavě v přátelství i nepřátelství, až vyšlehl největší plamen nesvornosti a svatý Boží muž,
vyhnán králem Aldfrithem, odešel z Northumbrie.
První příčina jejich sváru sahá hluboko do minulosti: kostel svatého apoštola Petra503
byl totiž
nespravedlivě zbaven majetku i pozemků, které mu náležely. Druhá příčina je v tom, že
501
Papež Benedikt II., zvolen římským lidem roku 683, jeho potvrzení císařem se protahovalo, takže se několik
měsíců nemohl ujmout svého úřadu a brzy nato zemřel; Sergius I., papež v letech 687–701. Srov. GELMI, J.:
Papežové: Od svatého Petra po Jana Pavla II. Praha: Mladá fronta, 1994, s. 59–60.
502
Srov. Pseudo-Abdiáš 5.2.; COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s. 178.
503
Ripon
182
zmíněný klášter,504
který jsme dostali s výsadním právem, byl přeměněn v biskupské sídlo a
ztratil tím svobodu, kterou mu svatý papež Agatho spolu s pěti králi definitivně a neměnně
přislíbili. Třetí příčina pak je, že nás nutil, abychom byli poslušni nařízení a předpisů
arcibiskupa Theodora, který byl vyslán apoštolským stolcem, přičemž nevycházel z těch
ustanovení, která arcibiskup udělal na začátku svého episkopátu nebo v nedávné době, když žil
u nás a nabádal všechny naše diecéze ke svornosti a míru podle církevního práva, ale vycházel
z rozhodnutí z doby mezi tím, kdy v Británii vzplanula velká nesvornost mezi diecézemi. A tak,
když náš svatý biskup tato rozhodnutí odmítl, odešel k věrnému příteli Aethelredovi,
mercijskému králi, a ten ho s velkou úctou přijal, protože si velmi vážil apoštolského stolce.
Wilfrid tam pobýval pod ochranou Boha a tohoto krále ve veliké úctě celé diecéze, kterou až
do své smrti řídil ctihodný biskup Sexwulf.505
Kapitola XLVI
Synoda v Atswinapathe
Za vlády krále Aldfritha byla na místě, které se jmenuje Ouestraefelda,506
svolána synoda
biskupů téměř celé Británie v čele se svatým arcibiskupem Berthwaldem.507
Ke svatému
biskupu Wilfrithovi poslali vyslance s pokornou prosbou, aby se ráčil osobně zúčastnit, a po
nich slíbili, že budou brát ohled na církevní ustanovení týkající se dřívějšího pochybení,
rozhodne-li se na synodu přijít. Jaképak dlouhé řeči? Když přišel na místo, kde se měla konat
synodální rozprava, nestalo se nic z toho, co bylo slíbeno. Naopak, vynořilo se mnoho sporných
otázek a dohadování, jež vyprovokovali zejména biskupové, kteří popouzeni touhou po majetku
v žádném případě nestáli o mír mezi diecézemi. Jistě se tak dělo se svolením krále Aldfritha a
některých opatů. Předhazovali mnoho lživých argumentů, které nemohly být pravdivě
dokázány. Navíc potvrdili, že náš svatý biskup má být souzen podle nařízení a předpisů
arcibiskupa Theodora. Když pochopil, jaké důvody uvádějí, pokorně odpověděl, že souhlasí
s jejich předpisy, a ujistil je, že se ochotně podřídí všem nařízením, která jsou ve shodě
s církevním právem. Potom jim ostře vyčítal jejich neústupnost a tvrdohlavost, s kterou se
nebáli dvaadvacet let tvrdošíjně vystupovat proti autoritě apoštolského stolce, a zeptal se jich,
jak se mohli drze odvážit upřednostnit a zvolit nařízení arcibiskupa Theodora, která, jak jsme
řekli, ustanovil v době nesvornosti, před rozhodnutími apoštolského stolce, poslanými do
504
Hexham
505
Sexwulf, mercijský biskup.
506
In campo – na poli; felda ve staré angličtině znamená pole.
507
Berhtwald, canterburský arcibiskup (693–731), nástupce Theodora, srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop
Wilfrid…, s. 180.
183
Británie ke spáse duší svatými papeži – svatým Agathonem, zvoleným Benediktem a
blahoslaveným Sergiem.
Kapitola XLVII
Jak se dozvěděl o jejich nástrahách
Mezitím, než přišli na to, jak mu slušně a pádně odpovědět, jeden z králových služebníků, jenž
byl našemu biskupovi velmi oddaný – biskup mu totiž byl od útlého věku, vlastně od kolébky
vychovatelem, se potají vykradl z králova stanu, vydával se za někoho jiného a vmísil se do
davu jako někdo cizí, až se dostal k našemu biskupovi. Prozradil mu a jasně vysvětlil, proč ho
chtějí odsoudit. Řekl: „Lstivě se tě snaží navést, abys nejprve vlastním podpisem potvrdil pouhé
jedno rozhodnutí a tím abys podléhal všemu, na čem se dohodnou posléze, a abys potom, až
budeš tímto závazkem poután, nemohl změnit nic z toho dalšího. Takový totiž bude výsledek
jejich rozhodnutí: máš se vzdát všeho, co ti prý kdy v Northumbrii patřilo – v diecézi, klášterech
a i v čemkoli jiném. A jestliže jsi něco v merciijském království dostal za krále Aethelreda, vše
pod pohrůžkou přenecháš arcibiskupovi, aby to mohl dát, komu bude chtít. Takže nakonec se
odsoudíš sám, svým vlastním podpisem a budeš ze svého svatého úřadu sesazen.“ Jak to dořekl,
potají se vytratil.
Tehdy svatý muž, plný statečnosti a vyrovnanosti, vyslechl tato slova. Když už věděl, v čem
zrada spočívá, byl obezřetnější, když ho opětovně žádali o podpis. Požadovali po něm, aby jim
ihned odpověděl, a několikrát mu vyhrožovali, že kdo se nechce ihned podřídit jejich
rozhodnutí, nechť je mu známo, že na něj bude vzápětí uvalen trest zavržení. Na to jim
odpověděl: „Nejdříve si poslechnu arcibiskupovo rozhodnutí, a bude-li v souladu
s ustanoveními svatých otců, z celého srdce se mu ochotně podřídím.“ Nakonec už nemohli tajit
svůj plán, protože o něm již déle mnozí věděli. Přiznali nejprve, že chtěli našeho biskupa
připravit úplně o všechen majetek, takže by mu ani v northumbrijském, ani v mercijském
království nepatřil ani kousíček místa, kde by byl doma.508
Bezohlednost rozhodnutí, které
učinil arcibiskup a král, vyděsila dokonce i nepřátele samé. Řekli, že by bylo ohavné, aby muž
tak široko daleko vážený byl připraven o všechen majetek, aniž by se dopustil vážného zločinu.
Nakonec se zachovali o něco lidštěji a rozhodli se, že mu přeci vrátí jeden klášter, který postavil
v Riponu a už před delší dobou zasvětil svatému Petru, se vším majetkem, jenž k němu náleží,
což bylo privilegium udělené svatým papežem Agathonem kterémukoli opatovi a řeholnímu
společenství, jež tam bude přebývat. Vpravili tam však doložku, aby vlastním podpisem stvrdil,
508
ne […] unius domunculi portiunculam haberet – ve středolatinských slovnících se vyskytuje pouze ve femininu,
zde jde patrně o idiom, ve slovnících však doložen není.
184
že tam v tichosti bude přebývat, bez králova povolení nepřekročí práh kláštera a nebude
vykonávat kněžskou službu; usilovně se jej však snažili donutit, aby se sám od sebe – hrozné
to říci! – vzdal svého úctyhodného postavení.
Když to náš svatý biskup Wilfrid vyslechl, pevně, neohroženě a nahlas promluvil: „Proč mě
nutíte, abych ke svému neštěstí a zkáze proti sobě zlověstně obrátil dýku zatracení, čili abych
svým podpisem odsoudil sám sebe? Copak mám, aniž jsem se dopustil nějakého prohřešku, být
podezírán, že jsem kamenem úrazu pro všechny, k jejichž uším se mé jméno dostane, já, který
jsem byl čtyřicet let nazýván biskupem, ač možná nehodným? Copak jsem po smrti těch, kteří
byli nejdříve posláni svatým Řehořem, já jako první, nevymýtil jedovaté výhonky vypěstované
Iry? Copak jsem podle příkladu apoštolského stolce neobrátil všechen lid Northumbrie
k pravému slavení Velikonoc a k tonsuře ve tvaru koruny, která předtím byla vyholená na
zátylku od temene dolů? Nebo copak jsem podle ritu prvotní církve nenaučil rozeznít střídavý
zpěv responsorií a antifon se dvěma sbory, které zní v souladu? Nebo cožpak jsem nestanovil
pravidla mnišského života podle řehole svatého otce Benedikta? Tu ještě přede mnou nikdo do
Británie nepřinesl. A teď si mám pro sebe vybrat okamžitý trest odsouzení, aniž bych si byl
vědom nějakého provinění? Ale pokud jde o tuto novou výtku, kterou jste se pokusili poskvrnit
můj mravný život, s důvěrou se odvolám k apoštolskému stolci. Kohokoli z vás, kdo si však
troufá sesadit mě z úřadu a připravit mě o hodnost, dnes vyzývám, aby tam se mnou šel k soudu.
Moudří muži v Římě musí vědět, kvůli jakému zločinu mě chcete degradovat, dřív, než dám
souhlas s vaším rozhodnutím.“
Když to arcibiskup a král slyšeli, řekli: „Teď už je každopádně vinen, neboť si vybral jejich
soud, ne náš. My ho označujeme za viníka, ať je odsouzen.“ A když toto prohlásili, král
arcibiskupovi ještě řekl: „Jestli přikážeš, bez prodlevy zařídím, aby byl silou mého vojska
donucen uznat, že je připraven podrobit se našemu soudu.“ Ostatní biskupové přítomní na
synodě však řekli: „Je třeba mít na paměti, že Wilfrid sem přišel s důvěrou v náš slib. Jinak by
se toho neodvážil. Vraťme se společně v klidu a míru domů.“
Kapitola XLVIII
Jak se vrátil ke králi Aethilredovi
Po tomto dohadování byl zbytečný koncil oběma stranami rozpuštěn a všichni se vrátili domů.
A tak Boží služebník vysvobozený z rukou nepřátel se pod Boží ochranou bez úhony vracel
k věrnému králi Aethelredovi. Dorazil k němu a vylíčil mu, jak drsnými slovy zaútočili
biskupové proti královu příkazu. Tu se krále zeptal, jak rozhodl ohledně vlastnictví půdy a
majetku, který mu dal. Na to král odpověděl: „Nebudu přidělávat další problémy tím, že bych
185
znemožnil živobytí mnichům, kteří se starají o kostel svatého apoštola Petra. Ale dokud budu
žít, uchovám v současném stavu vše, co jsem dosud s Boží pomocí uchovával předtím, než jsem
s tebou do Říma poslal vlastní vyslance a vlastní list, abych se informoval o těchto hrozivých
záležitostech, abych došel spásy tím, že budu toužit po správných věcech.“ Když Wilfrid dostal
takovouto odpověď, společně se radovali a pak se každý vrátil do svého domova.
Kapitola XLIX
O naší exkomunikaci
Nepřátelé, kteří se zmocnili dědictví našeho svatého biskupa, vyhlásili, že my a ti, kteří s námi
spolupracovali, jsme byli vyhoštěni z církve věřících. Do té míry si ošklivili naše společenství,
že nařídili, že pokud bude kdokoli z našich opatů či kněží pozván ke stolu někým z věřících
z lidu a požehná předložené jídlo znamením kříže, jídlo musí být vysypáno a vylito jako něco,
co bylo obětováno modlám, a nádobí, z kterého naši jedli, musí být, dříve než se ho dotkne
někdo jiný, umyto, jako by bylo poskvrněno nečistotou.
Kapitola L
O jeho plavbě do Říma
Když jsme zjistili, že nás postihla tato smutná a žalostná pohroma, nepřetržitě v noci i ve dne
jsme volali k Pánu, v postech a pláči jsme spolu s dalšími společenstvími nám podřízenými
vysílali své prosby a modlili jsme se, až nastoupili na loď ti, kteří byli připraveni k cestě s naším
svatým biskupem, a vedeni Bohem, dopluli až k jižním břehům. Po pevnině cestovali společně
pěšky s pomocí svatých apoštolů, až po dlouhé cestě zdárně stanuli před apoštolským stolcem
a byli představeni. Padli na kolena a horlivě prosili, aby list tohoto poselstva byl přijat pro
pověstnou spravedlnost a laskavost apoštolského stolce, nikoli nemilostivě, ačkoli se může zdát
spíš napsaný neohrabaně a prostě než uhlazeně. Řekli: „Chceme totiž, aby Vaše Důstojnost
věděla, že jsme nepřišli nikoho nenávistně obviňovat. Jestliže však někdo odjinud přijde na váš
sněm a odváží se vznést proti nám podnět k obvinění, vězte, že jsme připraveni s Vaší laskavou
pomocí všemožně se obhájit, půjde-li o lež, nebo se přiznat, bude-li obvinění pravdivé. Pod
ochranou našeho laskavého Zakladatele a Knížete svatých apoštolů utekli jsme se k tomuto
slavnému stolci jako do mateřské náruče, abychom přijali, cokoli Vaše autorita nařídí.“ Potom
byl náš svatý biskup Wilfrid spolu se ctihodnými kněžími a vším klérem přijat laskavě a
dobrosrdečně nejsvětějším papežem Janem. Několik dní pobývali v obydlí, které pro ně bylo
zdarma připraveno, a čekali na odpověď slavného stolce.
186
Mezitím přišli k apoštolskému stolci také vyslanci svatého arcibiskupa Berhtwalda a přinesli
s sebou list s obviněním. Pokorně žádali slavný stolec o slyšení, aby jejich poselstvo vykonalo
misi, kterou byli pověřeni. Tu nejsvětější papež Jan509
se svými biskupy, shromážděnými ze
všech koutů, a se vším ctihodným klérem přišel na místo synody, Bohu milý biskup Wilfrid i
jeho ctihodní bratři mu byli představeni a nejdříve byla před celým shromážděním přečtena
listina s jeho žádostí, která zněla takto:
Kapitola LI
Listina s jeho žádostí
„Apoštolskému pánu a třikrát blahoslavenému papeži celé církve Janu, prostý a pokorný
služebník služebníků Božích, biskup Wilfrid. Nechť Vaše Svatost ví, proč jsem se již potřetí
vypravil z nejzazších končin světa k tomuto apoštolskému stolci a k Vaší Svatosti žádat o
pomoc. Za prvé: aby Vaše Svatá autorita, která nepochybně přispívá ke spáse mnohých,
potvrdila a podpořila to, co bylo ustanoveno nanejvýš spravedlivými a laskavými rozhodnutími
Vašeho předchůdce, nejsvětějšího papeže Agathona, protože jednota mezi papeži je přece
nedílná. Ať také Vaše Svatost ráčí vědět, že jsme připraveni pokorně a poníženě se podřídit
všem Vašim rozhodnutím. Dohnán zmatky, jež v nedávné době v Británii vyprovokovali ti,
kteří navzdory rozhodnutím zmíněného svatého Agathona a ctihodných otců, jeho následníků,
zabrali můj biskupský stolec, kláštery, pozemky i všechen můj majetek, odvolal jsem se
k tomuto svatému apoštolskému stolci. Zapřísahal jsem je při všemohoucím Bohu a svatém
Petru, Knížeti apoštolů, aby pokud někdo má proti mně nějaké nařčení, předstoupil se mnou
před Vaši Svatost, abyste nás rozsoudil, jak rozhodl Váš předchůdce, svatý papež Sergius, ve
svém dekretu. Postaral jsem se o to, aby list mé maličkosti s mými požadavky byl neprodleně
předložen Vaší Milosti z důvodu velké naléhavosti, jež je Vám dobře známa. Troufám si naléhat
na Vás s prosbami510
pro Vaši pověstnou laskavost a blahosklonnost, které se přidržuji, abyste
ráčil všechna ustanovení, která byla vůči mé maličkosti učiněna jednomyslně, čestně a
milosrdně Vašimi svatými předchůdci, papeži svatým Agathonem, zvoleným Benediktem a
blahoslaveným Sergiem, potvrdit s Vaší štědrou a zbožnou laskavostí. Vaši skálopevnou
autoritu z celého srdce pokorně prosím a žádám nejen já, ale i všichni bratři, kteří přišli se mnou,
aby, přijdou-li odjinud nějací lidé, kteří nás budou obviňovat, na Váš příkaz byli před Vás
přivedeni a objasnili důvody nařčení. Podaří-li se jim dokázat byť jen malou část onoho nařčení,
rádi a ochotně se Vašemu spravedlivému rozsudku podřídíme. Jestli se však odváží předložit
509
Jan VI., papež mezi lety 701–705, srov. GELMI, J.: Papežové: Od svatého Petra po Jana Pavla II., s. 61.
510
aures pulsare
187
Vaší nejsvětější autoritě pouhé lži podložené falešnými papíry,511
nechť je nám dovoleno, zlíbíli
se to Vaší Svatosti, abychom se od takových obvinění očistili.
A dále Vaši Svatost pokorně a poníženě prosím, aby ráčila s touž vehemencí, s jakou rozkázali
Vaši předchůdci, nejsvětější papežové Agatho, Benedikt a Sergius, dát pokyny mercijskému
králi Aethelredovi, abych mohl vést klidný život. To jest, aby nikdo neusiloval v závisti a
zlořečené touze po majetku připravit mě o kláštery a pozemky k nim patřící, které mi pro
vykoupení své duše daroval sám král Aethelred, jeho bratr Wulfhere nebo někteří další lidé, a
obsadit je proti Vašim rozhodnutím a vůli zmíněného krále. A dále co nejúpěnlivěji a
nejpokorněji prosím Vaši Milost, abyste mírným napomenutím zapřísahal Aldfritha, krále
severních zemí, aby dodržel to, co na tomto apoštolském stolci ustanovil spolu se všeobecnou
synodou Váš často zmiňovaný předchůdce, svatý Agatho. Jestliže mu to však připadá příliš
těžké, protože se to týká mě, ať závisí zcela na Vašem soudu, kdo má biskupství v Yorku i řadu
dalších klášterů spravedlivě řídit; a jen dva kláštery, z nichž první se nazývá Ripon a druhý
Hexham, s pozemky a majetkem, který k nim náleží, nechť jsou nám však na Vaši žádost
navráceny. Ty byly papežem tohoto apoštolského stolce, svatým Agathonem, zapsány pod
jedno privilegium. A po těchto bodech žádosti dodám toto: podle zákonů církevního práva
arcibiskupu Berhtwaldovi stále prokazuji povinnou úctu a bratrskou lásku a slibuji, že tak rád
budu činit, pokud však splní vše, co je vůči mé maličkosti řádně a pevně ustanoveno v dekretech
Vašeho předchůdce Agathona a jeho nástupců.
Kapitola LII
Jak papež Jan řekl, že dekrety jeho předchůdců mají být znovu prozkoumány
Poté, co byly body naší žádosti předneseny a pozorně vyslechnuty těmi nejslavnějšími muži,
dostali jsme dovolení vrátit se do našeho ubytování. Zatím byli před jejich úctyhodné zraky
předvedeni muži poslaní k apoštolskému stolci svatým arcibiskupem Berhtwaldem, kteří
s sebou také přinesli listy. Apoštolský stolec vyslechl mnoho vážných obvinění proti člověku
Božímu, biskupu Wilfridovi, a slíbil, že v budoucnu prozkoumá postupně každý článek zvlášť
za přítomnosti obou stran, tedy žalobců i obhájců, a pak je poslal domů. Tehdy papež
apoštolského stolce, svatý Jan, řekl svým bratřím biskupům, kteří s ním zasedli na synodě: „Ó,
svatá synodo, nejdřív je třeba, abychom prošli zákony našich svatých předchůdců a
prozkoumali listy o tomto nepřátelství a podvodech, které apoštolskému stolci už dříve poslaly
obě strany. Dále musíme pečlivě uvážit, jak v této kauze rozhodl třikrát blahoslavený Agatho,
511
falsis commendata cartulis
188
po něm zvolený Benedikt a také můj předchůdce, svatý Sergius, a mít na paměti, jak v této věci
rozhodli – co že mají král i svatý arcibiskup podle apoštolského stolce učinit. Když se za
přítomnosti našeho bratrstva spolu utkají zástupci obou stran a když bude lež oslepena a
vymýcena, snáze se nám s pomocí Boží a svatého Petra, Knížete apoštolů, podaří poznat světlo
pravdy. Potom rozhodneme právoplatně podle zákona našich nejsvětějších předchůdců.“ Tento
úmysl svatého papeže Jana se všeobecnému synodu zalíbil a tak učinili.
Kapitola LIII
A tak jednoho dne papež svatého apoštolského stolce a ctihodní bratři biskupové shromáždění
na svatém koncilu nařídili, aby byli před posvátné shromáždění předvedeni vybraní muži ze
strany žalobců i obhájců. A hned se tak stalo. Neboť svatý biskup Wilfrid i jeho ctihodní kněží
a jáhnové byli uvedeni, jako pokorní prosebníci pozdravili ctěné muže a slíbili, že z hloubi
srdce přijmou a splní, co stanoví tento apoštolský stolec. Stejně tak tam na pokyn svatých mužů
stanuli vyslanci svatého arcibiskupa. Byl jim dán prostor, aby si zvolili kterýkoli z článků
obvinění, nejdříve ho vznesli proti nám a pak postupovali ve při od jednoho k druhému. Na to
odpověděli: „Toto je první článek našeho obvinění: zde přítomný biskup Wilfrid opovrhl
rozhodnutími svatého arcibiskupa Berhtwalda, arcibiskupa kentské arcidiecéze a celé Británie,
jenž byl vyslán tímto apoštolským stolcem, a před synodem je tvrdošíjně odmítl. My jsme
přednesli tezi naší strany, vy teď předneste svoji obhajobu.“
Svatý Wilfrid, náš biskup, shrbený úctyhodným stářím, se tedy postavil doprostřed svých
ctěných bratří před zraky celého shromáždění a řekl: „Pokorně a poníženě prosím Vaši ctěnou
Svatost, abyste ode mne ráčil vyslechnout pravdu o této příhodě, která se stala mé maličkosti.
Byl jsem na koncilu a zasedal jsem spolu se svými opaty, kněžími a jáhny. Poslali ke mně
jednoho z biskupů, kteří tam byli shromážděni, aby se mne slovy krále i arcibiskupa zeptal, zda
jsem byl ochoten souhlasit s rozsudkem samotného arcibiskupa a upřímně splnit to, co ve svém
rozhodnutí ustanoví, nebo ne. Když se takto dotazoval, odpověděl jsem: ‚Dříve než odpovíme,
zda se budeme moci rozhodnutí podřídit a vykonat je, nebo ne, potřebujeme vědět, čeho se
rozhodnutí týká.ʼ On však přiznal, že neví, a řekl, že arcibiskup to nechce nikomu z nás
prozradit a dát najevo, dokud vlastnoručním podpisem před přítomným koncilem nepotvrdíme
svůj slib, že jsme se ve všem rozhodli držet se rozhodnutí jeho jediného a že se od něj
neodchýlíme. Řekl jsem: ‚Ještě nikdy jsem neslyšel, že by kdo byl tak nekompromisně nucen
prohlásit, že se podřizuje učiněným rozhodnutím, jakkoli nemožným, a zavázal se k tomu
poutem přísahy, aniž by znal podmínky takového ustanovení.’ Nicméně před přítomným
koncilem jsem slíbil, že nás shledají ochotnými z celého srdce se podřídit arcibiskupovu
189
rozhodnutí ve všem, co bude ve shodě s pravidly a ustanoveními svatých Otců a články
církevního práva a co nebude v rozporu s rozhodnutími synodu svatého Agathona a dalších jeho
pravověrných nástupců.“ Takto se náš svatý biskup obhájil a odmlčel se.
Tu svatá synoda odpověděla: „V souladu s církevním právem přednesl Bohu milý biskup
Wilfrid svoji obhajobu a obranu.“ Tu muži mezi sebou začali mluvit řecky,512
usmívali se a
dlouze hovořili, ale vše před námi utajili. Potom žalobcům řekli: „Dobře víte, nejdražší bratři,
že jednáme podle článku církevního práva513
: Kdykoli jsou klerikové nařčeni z mnoha zločinů
a první z nich, o kterém se jednalo, nemohl být dokázán, k dalším ať žalobcům není dovoleno
pokračovat. Z úcty ke svatému arcibiskupovi, jenž byl vyslán mocí apoštolského stolce, a z úcty
k tomuto svatému biskupu Wilfridovi, který byl dlouho lstivě okrádán, jak je doloženo, však
budeme s pomocí Boží a svatého Petra, Knížete apoštolů, při otevírání a odkrývání tohoto
případu důkladně prověřovat všechny body po mnoho dní a třeba i měsíců a budeme se poctivě
snažit případ uzavřít.“
Po těchto slovech jala našeho biskupa i jeho bratry radost z vítězství, protože jim svatou
synodou bylo dáno povolení, odebrali se do svých příbytků, aby se připravili na konfrontaci, ke
které mělo dojít v dalších dnech. Ti druzí naopak přišli domů zahanbeni hned na začátku sporu.
Mračna jejich lží byla rozehnána zavanutím vichru moudrosti, skrze pomoc Boží a svatého
Petra zazářilo slunce pravdy a po mnoha dnech a měsících se náš svatý biskup jevil řádně a
úplně očištěn od všech vin, kvůli nimž si zasluhoval trest sesazení. Abych to zkrátil, po čtyřech
měsících a sedmdesáti sezeních koncilu nejsvětějšího stolce unikl z ohnivé pece vyšetřování, a
apoštolská moc mu pomohla tímto způsobem: za nejvýš svatého Agathona totiž třetího dne
velikonočního týdne synoda se sto dvaceti pěti pravověrnými biskupy přijala rozhodnutí proti
zvrácenostem heretiků a každý z nich za svoji provincii či obec vyznal pravou víru a stvrdil ji
svým podpisem.
Toto bylo podle římského zvyku nahlas a zřetelně přečteno přede vším lidem. Mezi jiným se v
dokumentu uvádí: „Wilfrid, Bohu milý biskup města Yorku, jenž se odvolal ve své při
k apoštolskému stolci, byl jeho mocí zproštěn určitých i neurčitých bodů obžaloby a s dalšími
512
graecizantes – podle Du Cangeova slovníku demisse in aurem loqui. Papež Jan však byl Řek, takže význam
slova možno chápat doslova, jak dosvědčuje slovník Blaisův a DMLBS.
513
Srov. Collectio Dacheriana, Caput XCVII. Text sbírky je dostupný v projektu Carolingian Canon Law, který
sdružuje různé sbírky kanonického práva z karolinské doby. Dostupné z
http://ccl.rch.uky.edu:8088/cclxtf/view?docId=ccl/transcript-node-
232.xml;chunk.id=0;brand=default;hit.rank=1;;query=accusatoribus%20multa%20crimina
http://ccl.rch.uky.edu/ (cit. 25. 5. 2017)
190
sto dvaceti pěti bratřími biskupy svolanými na synodu v místě soudu vyznal jménem celé
severní části Británie a Irska a jménem ostrovů, které obývají kmeny Anglů, Britů, i Skotů a
Piktů, pravou katolickou víru a potvrdil ji svým podpisem.“ Když to všichni moudří muži
v Římě uslyšeli, užasli. Tehdy Bonifacius a Sizentius a mnoho dalších, kteří biskupa Wilfrida
viděli a znali za dnů Agathona, blahé paměti, říkali: „Zde je přítomen tentýž Bohu milý biskup
Wilfrid, kterého nejsvětější Agatho očistil od obvinění, apoštolskou mocí jej zprostil vin a
poslal zpět domů a – běda! – nyní ho nástrahy jeho nepřátel opět donutily opustit vlastní stolec.
Po více než čtyřicet let vykonával biskupský úřad. Tohoto ctihodného starce a jeho ctihodné
bratry si lživí žalobci troufli obvinit pomocí falšovaných listin. Abych tak řekl, jeden jáhen a
ostatní muži bez jakéhokoli stupně církevní hodnosti si na koncilu apoštolského stolce
s nerozvážnou troufalostí dovolili obžalovat tuto vysoko postavenou osobu. Ti by teď měli být
potrestáni za své hříchy a trpět v nejhlubším žaláři až do smrti.“ V tomto s nimi římští muži
souhlasili.
Svatý Jan, papež apoštolského stolce, řekl: „Nechť ví blahoslavený Wilfrid, Bohu milý biskup,
že byl očištěn autoritou koncilu s pomocí svatého Petra apoštola a Knížete apoštolů, který má
moc svazovat a rozvazovat skryté viny. Neshledali jsme na něm žádnou vinu, ač jsme jej tak
důkladně vyšetřovali na tolika zasedáních. A to, co v jeho věci rozhodli papežové apoštolského
stolce, blahoslavený Agatho, zvolený Benedikt a svatý Sergius, se naše maličkost s pokorou a
se souhlasem celé synody rozhodla potvrdit a sepsaná rozhodnutí posílá králům a arcibiskupům
po svatém biskupu Wilfridovi.“ List zní takto:
Kapitola LIV
„Nejvznešenějším pánům Aethelredovi, králi Mercie, a Aldfrithovi, králi Deiry a Bernicie,
papež Jan. Radujeme se z toho, že s Boží pomocí u vás vzrůstá vynikající zbožnost, a vidíme
vaši zapálenou víru, kterou jste přijali skrze kázání knížete apoštolů, když Bůh osvítil vaše duše,
a kterou plodně uchováváte. Kéž by lepší přístup k víře naši radost ještě rozhojnil! Velmi se nás
dotýká a naše bratry v kněžské službě a celou církev zarmoutilo, když jsme se doslechli o
neřešitelném sporu některých mužů, který je třeba dovést s Boží milostí ke konci, abychom
před Božím soudem nebyli považováni za ty, kteří pohrdají papežskými dekrety, ale za ty, kteří
je jako poslušní synové stráží a chrání.
Dávno, za našeho předchůdce, papeže Agathona, apoštolské paměti, přišel k tomuto stolci
biskup Wilfrid, aby se odvolal. Byli tu již přítomni jeho protivníci, které poslal Theodor,
arcibiskup svaté kentské církve, blahé paměti, jemuž byl dán mandát tímto apoštolským
stolcem, a abatyše Hilda, zbožné paměti, aby Wilfrida obvinili. Spolu se zmíněným svatým
191
pontifikem se shromáždili také biskupové z rozličných provincií, kteří řádně zkoumali, co bylo
řečeno oběma stranami, rozhodli a vynesli rozsudek. Tímto rozhodnutím se řídili jeho nástupci
papežové, naši předchůdci. Domníváme se, že arcibiskup Theodor, blahé paměti, jenž byl
vyslán tímto apoštolským stolcem, se neprotivil tomuto rozhodnutí, ani k tomuto apoštolskému
stolci nevznesl žádné obvinění, spíše, jak se jeví z jeho slov, se řídil papežskými dekrety. Proto
je třeba s Boží pomocí se postarat, aby na jednom místě spor netrval, když na jiném místě trvá
jednomyslná shoda kněžstva a lidu. Tolik jsme připomenuli o záležitostech minulých.
Podnikli jsme kroky k tomu, abychom o záležitostech nynějších zpravili vaši slavnou
křesťanskou obec, protože ti, kteří sem připutovali z téže Británie, vznesli obvinění proti
biskupu Wilfridovi. On sám přišel se svými bratry a společně obrátili nařčení, které vůči němu
vznesli, proti nim samým. Nechali jsme jejich spor probíhat několik dní před sněmem
ctihodných biskupů a kněží, kteří se sem shromáždili. Ti důkladně prošetřili všechny
písemnosti, starší i nové, které s sebou obě strany přinesly i které byly k dispozici zde, i vše, co
obě strany doslova řekly, a zpravili nás o tom. Samy klíčové osoby, mezi nimiž ke sporu došlo,
u toho přítomny nebyly. Je však nutné, aby se sešly a zasedly zde, aby celý spor byl uzavřen.
A proto důrazně nabádáme Berhtwalda, biskupa svaté církve v Kentu, jehož jsme z autority
Knížete apoštolů tamtéž potvrdili za arcibiskupa, našeho ctihodného bratra, aby spolu
s biskupem Wilfridem svolal synodu, a po jejím řádném průběhu aby přiměl biskupy Bosu a
Jana514
na koncil přijít, aby vyslechl hlasy obou stran a posoudil, co mohou obě strany proti
sobě navzájem doložit. A jestliže usoudí, že vše lze na synodě řádně rozhodnout, bude to ku
prospěchu nám i oběma stranám sporu. Jestliže to však dopadne jinak, ať je napomene oficiálně
na synodě i sám osobně a všechny body zváží. Ať protivníci pospíší společně k tomuto
apoštolskému stolci, aby se na širším koncilu debatovalo a dosáhlo rozhodnutí v tom, co se
doposud nepodařilo uzavřít, aby se skrze milost Ducha svatého navrátili domů v míru ti, již
přišli znesvářeni. Kdokoli z nich by oddaloval svůj příchod, nebo odmítl přijít – což je hodno
zatracení – nechť si je vědom toho, že se vystavuje nebezpečí sesazení z úřadu, a ten, který
bude sesazen, ať není přijat nikým z kněží či věřících. Neboť kdo je neposlušný vůči svému
Tvůrci, nebude moci být počítán mezi jeho služebníky a učedníky. Proto, ať Vaše křesťanská
Výsost i královská Výsost z bázně Boží a z úcty ke křesťanské víře i kvůli pokoji, který Pán
Ježíš Kristus dal svým učedníkům, učiní kroky a dopomohou k tomu, aby to, co jsme s Božím
vnuknutím prozkoumali, došlo naplnění. Ať je vám za takové zbožné úsilí v nebi připsána
odměna a i na tomto světě ať vládnete ve zdraví pod Kristovou ochranou a ať máte blaženou
514
V době synody byl Bosa biskupem v Yorku a Jan z Beverley biskupem v Hexhamu.
192
účast ve věčném království. Pamatujte, drazí synové, co v té záležitosti pod vlivem apoštolské
autority ustanovil nejsvětější Agatho a po něm další biskupové římské církve stejně jako my.
Kdokoli toto rozhodnutí lehkovážně odmítne, ať je jakéhokoli postavení, nezůstane bez trestu
Božího a jako viník proti nebesům neunikne postihu. Ať nebeská milost uchová Vaši Výsost
bez újmy.“
Kapitola LV
Jak biskup Wilfrid dostal příkaz vrátit se do vlasti a jak s sebou vzal svaté relikvie
Když tam Wilfrid strávil několik měsíců a téměř každý den byl důkladně vyšetřován, nakonec
byl shledán nevinným a stal se vítězem. Náš svatý biskup chtěl u apoštolského stolce zůstat, ve
svém stáří ukřižovat pro sebe svět515
a tam dožít. Přesto mu jak papež, tak i všeobecná svatá
synoda, jimž pokorně slíbil svou poslušnost, přikázali vrátit se do vlasti, když byl po dlouhých
útrapách apoštolskou autoritou úplně ospravedlněn z jasných i nejasných nařčení. Ve jménu
Páně mu přikázali, aby doručil králům i arcibiskupovi sepsaná ustanovení, aby utišil smutek
bratří Wilfridovi oddaných a obnovil radost svých přátel. Náš svatý biskup uměl být poslušný.
Se svými druhy obešel posvátná místa, a jak měl ve zvyku, od vybraných mužů shromáždil
svaté relikvie podle jmen světců, koupil purpurová roucha a hedvábí k ozdobě kostelů a s
požehnáním svatých se vydal do vlasti. Putoval dlouho přes hory i doly, až došel na území
Galie.
Kapitola LVI
O nemoci našeho patrona a o příchodu Michaela
Po cestě stihla našeho svatého biskupa vážná nemoc. Nejdříve se vezl na koni, nakonec ho však
nesli na nosítkách druhové, kteří truchlili a oplakávali jej a volali k Bohu. Polomrtvého ho
donesli do města Meaux516
a nepochybovali, že zemře. Vždyť čtyři dny a čtyři noci neokusil
žádné jídlo ani nápoj, ležel v bezvědomí a jen jeho dech a teplota údů naznačovaly, že žije. A
hle! – pátého dne při rozbřesku se našemu svatému biskupovi zjevil anděl Páně v zářivém šatu
a řekl mu: „Jsem Michael, vyslanec Nejvyššího Boha, a ten mě poslal, abych ti zvěstoval, že na
přímluvu svaté Marie, Bohorodičky a navždy Panny, a pro nářky tvých následovníků, které Pán
vyslyšel, ti budou přidána léta. A to ti bude znamením, že se ode dneška budeš den ze dne
uzdravovat a vrátíš se do své vlasti. Nejcennější část tvého majetku ti bude navrácena a zbytek
života prožiješ v míru. Buď však připraven, neboť za čtyři roky tě opět navštívím. Ještě si dobře
515
Srov. Ga 6, 14.
516
Lat. Meldum.
193
pamatuj, že ke cti svatých apoštolů Petra a Ondřeje jsi už kostely postavil, ale ke cti svaté Marie,
navždy Panny, která se za tebe přimluvila, jsi dosud nevybudoval žádný. Máš to tedy napravit
a posvětit kostel k její poctě.“517
Po těchto slovech byl anděl Páně jeho očím vzat a vzdálil se. Náš svatý biskup proto vstal, jako
by se probudil ze spánku, posadil se mezi sbory zpívajících a plačících a řekl: „Kde je náš kněz
Acca?“ Ten hned přišel s velkou radostí, že byl zavolán, a se všemi vzdával díky, protože viděli,
že biskup sedí a mluví. Potom, když bratři odešli z komnaty, vyprávěl jen svému nejvěrnějšímu
knězi Accovi, blahé paměti, jenž je teď z Boží milosti biskupem, postupně celé vidění, které
jsem svrchu popsal. A zmíněný svatý kněz, jenž byl bystrého úsudku, vzdával Bohu díky a
ihned pochopil, že tímto způsobem byla našemu biskupovi na přímluvu svaté Marie, matky
Páně, a kvůli prosbám Wilfridových následovníků přidána léta, stejně jako bylo patnáct let
života přidáno judskému králi Chizkiášovi: pět z nich kvůli vyvolení jeho otce Davida, dalších
pět na přímluvu proroka Izaiáše v Božím chrámu a dalších pět kvůli dobrotě krále samého a
díky tomu, že se k Hospodinu úpěnlivě modlil tváří ke zdi.518
Kapitola LVII
Jak na zpáteční cestě přeplul moře
Potom si náš svatý biskup umyl ruce i tvář. Všichni naši se radovali náramnou radostí a s
vděčností vyznávali, že mu Pán daroval život. Vzal si trochu jídla a stejně jako Jónatan oživl a
rozjasnily se mu oči.519
Po několika dnech, kdy se zotavil z oné nemoci, vydali se na cestu a
dorazili až k moři. Rozlehlé moře přepluli na lodích a s Boží pomocí šťastně dorazili do přístavu
v kentském kraji. Vyslanci našeho svatého biskupa vyhledali arcibiskupa Berhtwalda a
promluvili s ním. Slíbil jim, že zmírní tvrdá rozhodnutí přijatá na dřívějším koncilu, k nimž byl
nucen apoštolskou autoritou a měl strach z listů doručených posly. S chvěním se smířil s naším
svatým biskupem, a jak potvrdil pozdější běh věcí, myslel to opravdově. Doprovázeni mnoha
svými opaty a obdarováni mnoha dary se radostně blížili od východu k Londýnu.
Poté šel náš svatý biskup k Aethelredovi, dřívějšímu králi Mercie, který byl vždy jeho věrným
přítelem. Také on nesmírnou radostí plakal. Objali se a políbili navzájem, a jak měl král ve
zvyku, svého přítele se s úctou ujal. Ten mu vyřídil slova pozdravů od apoštolského stolce a
s pokorou mu ukázal dekrety s rozhodnutími ve své věci, opatřené bulami a pečetěmi. Jakmile
byly apoštolské listiny odpečetěny a nahlas přečteny, sklonil se král až k zemi a poslušně slíbil:
517
Srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s. 182.
518
Srov. 2 Kr 20, 1–6.
519
1S 14, 27.
194
„Co budu živ, neporuším ani čárku520
v těchto listinách apoštolského stolce a nebudu souhlasit
s nikým, kdo tak činí, ale podle svých sil dopomohu k tomu, aby došly naplnění.“ Jak slíbil, tak
beze sporu učinil. A za toto své dobrodiní dostane věčnou odměnu od Boha. Ihned vzkázal pro
Coenreda,521
kterého po své vládě ustanovil králem, a zapřísahal ho ve jménu Páně a pro svoji
lásku k němu, aby byl poslušný nařízení apoštolského stolce. A on dobrovolně slíbil, že tak
učiní.
Kapitola LVIII
Jak král Aldfrith zahynul kvůli své nenávisti
Nedlouho poté na radu svého přítele Aethelreda vybral náš svatý biskup posly – kněze Baldwina
a opata a učitele Alfritha, které dobře znal – a poslal je k northumbrijskému králi Aldfrithovi s
tímto vzkazem: „Náš svatý biskup tě zdraví slovy pokoje a žádá o dovolení, aby k tobě směl
přijít s pozdravným listem od apoštolského stolce a s dekrety týkajícími se toho, jak bylo podle
apoštolské autority rozhodnuto v jeho kauze.“ Na to král nejdříve neodpověděl nijak tvrdě a
nepřátelsky, ale uspořádal schůzku a stanovil den, kdy se mají vrátit, a slíbil, že jim dá odpověď.
Bratři se ke králi podle jeho rozkazu vrátili podruhé v den schůzky a vyptávali se, jaká bude
jeho odpověď. Král jim na to odpověděl, jak ho přesvědčili jeho rádcové: „Oba moji ctihodní
bratři, žádejte ode mne, cokoli byste potřebovali, a já vám to z úcty k vám dám. Ale ve věci
vašeho pána Wilfrida po mně ode dneška už nic nežádejte. Neboť to, jak už dříve rozhodli moji
předchůdci, králové a arcibiskup se svými poradci, a jak jsem rozhodl i já společně
s arcibiskupem, který byl poslán od apoštolského stolce, a téměř se všemi biskupy z našeho
britského národa, nechci měnit, dokud budu žít, a to ani kvůli listinám, jak říkáte, apoštolského
stolce. To vám říkám.“ Později toto tvrzení úplně změnil a upřímně toho litoval.
Kapitola LIX
Potom od něj poslové s touto smutnou zprávou odešli – více jeho tvář nespatřili – a došli ke
svému pánu. Boží odplata na sebe nenechala dlouho čekat, ale jak předpověděl představený
apoštolského stolce, stihla krále tak, že byl spoután vážnou chorobou. Protože byl moudrý, hned
pochopil, že ho postihla apoštolská moc. Pohnut lítostí vyznal svůj hřích spáchaný proti biskupu
Wilfridovi navzdory rozhodnutím apoštolského stolce. Na znamení toho řekl: „Kdyby se jen na
mé pozvání mohl ke mně nějakým způsobem dostat, dokud jsem ještě naživu, ihned bych
napravil svoji vinu.“ A vyslovil slib při Bohu a svatém Petru, že pokud se z té nemoci dostane
520
Srov. L 16, 17.
521
Coenred, mercijský král (704–709).
195
a uzdraví se, napraví vše podle svatého biskupa Wilfrida a rozhodnutí apoštolského stolce.
„Jestliže však podle Boží vůle zemřu, přikazuji ve jménu Páně svému dědici, který mě ve vládě
nahradí, aby pro blaho mé i jeho duše uzavřel s biskupem Wilfridem mír a uchoval svornost.“
Tato slova slyšeli důvěryhodní svědkové a sdělili nám je. Jedním z nich je abatyše Aelffled,522
moudrá panna a dcera krále, dále abatyše Aethilberg, a potvrdilo to mnoho dalších svědků.
Nemoc však krále trýznila. Po mnoho dní nemohl mluvit a nakonec zemřel. Zakrátko po něm
se vlády ujal Eadwulf. K němu přišel z vyhnanství náš svatý biskup spolu s vlastním synem
královým. Z Riponu k němu poslal posly jako ke svému příteli. Král, přesvědčený svými
poradci, jim kvůli staré nenávisti odpověděl tvrdě a nevlídně: „Při své spáse přísahám, že pokud
biskup Wilfrid z mého království do šesti dnů neodejde, zahynou všichni jeho druhové, které
najdu.“ Po těchto drsných slovech bylo proti králi zorganizováno spiknutí a po dvou měsících
své vlády byl z království vyhnán. Místo něho vládl kralevic jménem Osred,523
syn krále
Aldfritha, a stal se adoptivním synem našeho svatého biskupa.
Kapitola LX
V prvním roce vlády krále Osreda přišel z jihu Berhtwald, arcibiskup církve Kentu a skoro celé
Británie, který měl dle příkazu apoštolského stolce naléhavě pozvat krále severních oblastí a
všechny své biskupy, opaty a všechny přední muže z celého království na synodu ohledně
případu svatého biskupa Wilfrida, a tak se i stalo. Na jedno místo při řece Nidd se z východu
shromáždili král s předními muži, třemi svými biskupy, opaty, a svatou abatyší Aeffled,
utěšitelkou a vždy nejlepší rádkyní celé provincie; ve stejný den také dorazili společně
arcibiskup Berhtwald a biskup Wilfrid. Jakmile král s biskupy a svými muži zasedl na místě,
kde se synoda konala, začal arcibiskup takto mluvit: „Prosme našeho Pána Ježíše Krista, aby
nám skrze Ducha svatého dal do srdcí pokoj a svornost. Já i svatý biskup Wilfrid máme listy
apoštolského stolce. Některé moje maličkost dostala od poslů a další přinesl sám biskup
Wilfrid. Pokorně žádáme, aby byly před vámi nahlas přečteny.“
K tomu dali ctihodní pánové svolení a oba dokumenty byly před celou synodou přečteny od
začátku až do konce, aby je všichni slyšeli. Když je dočetli, všichni mlčeli a Berhtfrith,
vznešený muž, druhý po králi, řekl arcibiskupovi: „Rádi bychom vyslechli, co apoštolská
autorita říká, ale postrádáme překlad.“ Arcibiskup mu na to odvětil: „Rozhodnutí apoštolského
stolce se vyjadřují obšírně a složitými vazbami; nicméně oba dokumenty mají v té věci týž
význam. Ten vám vyložím jen v krátkosti. Apoštolská moc svazovat a rozvazovat, která byla
522
Dcera krále Oswiu.
523
Osred, syn krále Aldfritha, král Northumbrie (705–716).
196
darována nejdříve apoštolu Petrovi, rozhodla ze své autority ohledně svatého biskupa Wilfrida
tak, aby v mé přítomnosti, ač toho nejsem hoden, a před zraky celého shromáždění biskupové
diecézí této provincie zanechali pro blaho své duše dávného nepřátelství a nadobro se smířili se
svatým biskupem Wilfridem. Těmto mým bratřím v biskupské službě dává apoštolský stolec
na vybranou ze dvou možností: buď aby s biskupem Wilfridem uzavřeli úplný a bezvýhradný
mír a navrátili mu části diecéze, které sám dřív řídil. Takto bych se rozhodl já a moudří spolu
se mnou. Nebo, pokud by jim toto nejlepší řešení nebylo vhod, aby se všichni společně odebrali
k apoštolskému stolci a tam byli rozsouzeni širším koncilem. Pokud by někdo odmítl vykonat
jednu z těchto dvou věcí, (což ať se nestane), nechť ví, že ať je král nebo laik, bude odloučen
od Těla a Krve Páně. Pokud by to byl to biskup nebo kněz – což je ještě více hodné prokletí a
strašné to vyslovit – bude zbaven vší hodnosti. Toto jsou ve zkratce rozhodnutí apoštolského
stolce.“ Biskupové však rozhodnutí odporovali a řekli: „Arcibiskupe, jak chce někdo měnit
rozhodnutí, která kdysi učinili naši předchůdci, arcibiskup Theodor, vyslaný apoštolským
stolcem, a král Ecgfrith, a která jsme potvrdili na místě, jež se nazývá Eostrefeld, spolu s králem
Aldfrithem a biskupy téměř celé Británie za tvé ctěné přítomnosti?“ Do toho promluvila svatá
abatyše Aelffled požehnanými ústy: „Povím vám o poslední vůli krále Aldfritha, jenž v nemoci,
která ukončila jeho život, slíbil Bohu a svatému Petru toto: ,Jestliže přežiji, splním veškerá
rozhodnutí apoštolského stolce týkající se svatého biskupa Wilfrida, která jsem předtím odmítl
vyslyšet. Jestliže zemřu, ve jménu Páně vzkažte mému synu a dědici, aby pro spásu mé duše
vyplnil apoštolské rozhodnutí ohledně biskupa Wilfrida.’“ Když takto promluvila, Berhtfrith,
zmíněný králův vévoda, odpověděl: „Toto je vůle krále a jeho předních mužů, abychom ve
všem uposlechli ustanovení apoštolského stolce a příkazů krále Aldfritha. Neboť když jsme
byli obléháni ve městě, které se jmenuje Bamborough, a ze všech stran obklopeni nepřátelskými
silami, byli jsme zavřeni do průrvy ve skále. Domluvili jsme se a slíbili jsme Bohu, že svěří-li
Bůh našemu kralevici vládu jeho otce, splníme vše, co o biskupu Wilfridovi rozhodla
apoštolská autorita. Ihned poté, co jsme to slíbili, změnily se úmysly nepřátel a všichni nám ve
spěchu přísahali přátelství. Otevřely se brány a my jsme byli vysvobozeni z průrvy. Nepřátele
jsme rozehnali a chopili jsme se vlády.“ Po těchto slovech se biskupové odebrali do ústraní,
aby se poradili. Občas jim radil arcibiskup, občas moudrá panna Aelffled. Takto posvátný
koncil skončil: všichni biskupové i král se svými předními muži svorně uzavřeli mír s biskupem
Wilfridem a uchovali jej až do konce života. Vrátili mu dva nejlepší kláštery, tedy Ripon a
Hexham, se všemi jejich příjmy. Toho dne se biskupové navzájem objali a políbili, lámali chléb
a společně přijímali. Vzdávali díky Bohu za jeho svaté požehnání a v Kristově pokoji se
odebrali domů.
197
Kapitola LXI
Podivuhodný je Bůh ve svých svatých,524
on pro lásku k celé církvi korunoval duše biskupů
blahodárným pokojem. A toto je největší požehnání na obou stranách – jak pro ty, kdo po
dlouhá léta vlastnili jeho majetek a dobrovolně jej před svou smrtí v Kristově pokoji vrátili
našemu biskupovi, aby napravili křivdu, tak pro nás, kteří jsme byli rozptýlení na různých
místech ve vyhnanství a žalostně jsme otročili cizím pánům. Nyní v míru se všemi, kteří se
kdekoli smířili s naším pánem, s naším nejdražším mistrem, máme naději na život, radujeme se
z toho, jásáme a žijeme v požehnání.
Kapitola LXII
Radost tohoto světa se však bude střídat se žalem525
a všechno spěje ke svému konci. Když se
blížil čas, který archanděl Michael předpověděl, náš svatý biskup byl na cestě do Hexhamu.
Náhle byl stižen stejnou nemocí jako tenkrát ve městě Meaux, ale byla daleko vážnější. Tu celá
rodina s hlubokým smutkem v srdci oblékla obvyklou zbroj modliteb; ve dne i v noci bez ustání
pěli žalmy a prosili Pána, aby mu prodloužil život, aby k nim alespoň mohl promluvit, uspořádat
své kláštery a rozdělit majetek a aby nás neopustil jako sirotky bez opatů. Zprávy o tomto
žalostném neštěstí se rozšířily po širokém okolí a všichni jeho opati a poustevníci k němu ze
svých míst ve dne i v noci spěchali. Podle svých zkušeností nic nepochybovali o jeho smrti.
Shromáždili se odevšad, a ačkoli ti, kdo byli u něj, neměli žádnou naději, přece byl naživu,
když k němu dorazili. Vešli do domu a na kolenou v nářku jednomyslně prosili Boha, aby vůči
nim naplnil své zaslíbení: Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já
uprostřed nich,526
jak říká Pán, a aby našemu biskupu daroval ještě kus života. A s Božím
svolením se stalo, že celé naše živobytí na různých místech rozdělil podle svého přání pod
představené, které sám vybral, a svůj majetek uvnitř i vně rozdělil podle svého soudu Bohu i
lidem, což předtím neudělal. Od toho dne totiž, jako by se probudil za spánku, dostal zpět
vědomí, paměť a schopnost mluvit a úplně se uzdravil. Rozjařeni velikou radostí jsme vzdávali
díky Bohu a každý šel svou cestou.
Kapitola LXIII
524
Srov. Psa 67, 36 (Vulg.).
525
Srov. Př 14, 13.
526
Mt 18, 20.
198
A tak náš svatý biskup žil v radosti ze svých druhů v dokonalém pokoji a během roku a půl po
nemoci úplně napravil to, co se lidem zdálo, že opomenul udělat. Nedlouho před svou
požehnanou a památnou smrtí přikázal klíčníkovi za přítomnosti dvou opatů a důvěryhodných
bratří – dohromady jich bylo osm, které pozval – odemknout pokladnici v klášteře v Riponu,
vyrovnat všechno zlato, stříbro i drahé kameny před jejich zraky a rozdělit je na čtyři části podle
jeho pokynů. Klíčník nemeškal, poslechl příkaz svatého otce a všechno učinil. Svatý biskup
svým věrným svědkům řekl: „Vězte, moji nejdražší bratři, jakou myšlenku už dlouho mám: že
bych znovu navštívil a spatřil stolec svatého Petra, kde jsem byl několikrát osvobozen, a budeli
to Bůh chtít, že bych tam dožil; že bych také vzal s sebou největší z těchto čtyř částí a obětoval
ji jako dar pro kostely svatých, že bych přinesl dary pro kostel zasvěcený svaté Marii, matce
Páně, a že bych obětoval dary za svou duši pro kostel svatého apoštola Pavla.527
Jestliže však
Bůh má se mnou jiný plán, jak se u starců často stává, a den mé smrti mě už dostihl, ve
jménu Krista Ježíše vám, svým věrným, nařizuji, abyste po poslech odeslali mé dary kostelům,
o nichž jsem mluvil.
Ze zbývajících tří částí jednu rozdělte chudým z mého lidu pro vykoupení mé duše, druhou ať
si rozdělí představení dvou klášterů,528
o nichž jsem se už několikrát zmínil, aby si mohli dary
zajistit náklonnost králů a biskupů. Třetí část rozdělte těmto, kteří mi pomáhali a snášeli se
mnou dlouhá období vyhnanství, a kterým jsem nedal žádné pozemky ani statky; každému dejte
podle jeho potřeb, aby měl po mé smrti z čeho žít.“ Po chvíli zase znovu ke svým věrným
svědkům promluvil: „Vězte, bratři, že tohoto kněze Tatberhta, svého příbuzného, jenž vždy byl
mým nepostradatelným druhem, ustanovuji představeným tohoto kláštera v Riponu, aby jej se
mnou řídil, dokud jsem na živu, a aby po mé smrti řízení bez rozpaků převzal. Dávám vám tato
nařízení, aby mě archanděl Michael našel připraveného, až mě navštíví. Znamení mého
odchodu už se totiž často objevují.“
Kapitola LXIV
Po těchto rozmluvách zazvonili na pokyn našeho svatého biskupa na zvon a celá komunita
v Riponu se shromáždila. Náš svatý biskup vešel, posadil se a začal hovořit takto: „Náš
ctihodný otec Caelinus, který mě na nějaký čas zastupoval v povinnostech a mnoho se v Pánu
napracoval, se chce nyní navrátit ke svému dřívějšímu způsobu života, vrátit se na opuštěné
527
Nynější baziliky Santa Maria Maggiore a San Paolo fuori le Mura, srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop
Wilfrid…, s. 185.
528
Míněny jsou kláštery v Riponu a Hexhamu.
199
místo a jako dříve vést kontemplativní život a sloužit jenom Bohu.529
Já už mu to déle nechci
odpírat. Napomínám vás však, abyste řádně zachovávali pravidla života,530
dokud se k vám zase
nevrátím, dá-li Bůh. Tito dva naši opati, Tibba a Eabba, které poslal mercijský král Ceolred,531
jsou tu. Vyzvali mě, abych se za ním vypravil a promluvil s ním. Přesvědčili mě, abych na to
přistoupil kvůli postavení našich klášterů, které jsou na území jeho království. Slibuje, že zařídí
celý svůj život podle mých pokynů. Až se k vám zase ve zdraví vrátím, dá-li Bůh, přivedu
s sebou toho, koho pokládám za hodného, aby vám předsedal. Jestliže se však skrze Boží
prozřetelnost kvůli mým nemocem něco přihodí, přijměte a ustanovte opatem, kohokoli vám
tito mí svědkové, kteří sedí vedle mě, Tibba a Eabba, a kněží Tatberht a Hathufrith a učitel
Aluhfrith určí. A poslušnost, kterou jste slíbili Bohu i mně a dosud jste ji zachovali, dodržujte
vůči němu, jak jsem vám přikázal.“ Plakali na kolenou s hlavou sehnutou k zemi a slíbili, že
splní všechny jeho příkazy. Tváří k zemi se modlili a náš svatý biskup jim dal požehnání a svěřil
je Pánu. Od té chvíle už jeho tvář nespatřili.
Kapitola LXV
Náš svatý biskup pak kráčel s přáním pokoje a požehnáním ode všech, jak předních mužů, tak
poddaných z Northumbrie, došel do jižního království a našel tam všechny své opaty, jak se
radují z jeho příchodu. Některým z nich po pořádku vylíčil svoji poslední vůli, kterou jsme
uvedli, a jako by před smrtí dostal prorockého ducha, každému z nich jako svým dědicům
rozděloval dědictví tak, jak uznal za vhodné; buď podpořil živobytí svých mnichů pozemky,
nebo potěšil jejich srdce penězi. Potom přišli do jeho kláštera, který se rozkládá v Oundle, kde
kdysi zasvětil kostel svatému apoštolu Ondřeji. Tam byl vzápětí stižen těžkou nemocí, takže
pochopil, že konec jeho života je blízko. Několika slovy je napomenul, aby pamatovali na dobrá
slova, která jim předtím řekl. Celý běh svého života, jak si ho pamatoval, vyprávěl knězi
Tatberhtovi, svému příbuznému, jednou po cestě, když spolu jeli na koni, jako by předvídal
svoji smrt. Navíc zaznamenal, jaké pozemky na různých místech dal opatům, nebo nařídil, aby
jim byly dány, jako třeba klášter v Hexhamu, který měl do vlastnictví dostat kněz Acca, jenž se
po Wilfridovi stal s Boží vůle biskupem, blahé paměti. Poté, co jim řekl pár slov, dal jim
požehnání, jako Jákob požehnal svým synům, a pak v tichosti bez vzdychání a sténání na lůžku
položil hlavu na polštář a odpočíval. Oni ve sboru ve dne v noci bez ustání pěli žalmy a jejich
529
Podobným poustevnickým životem žil např. svatý Cuthbert nebo svatý Guthlac.
530
Pravidla řeholního života.
531
Ceolred, mercijský král (709-716), srov. COLGRAVE, B.: The Life of Bishop Wilfrid…, s. 185.
200
zpěv se mísil s pláčem, až došli k žalmu stému třetímu, ve kterém se říká: Sešli ducha svého a
budou stvořeni a obnovíš tvář země.532
Tehdy náš svatý biskup vydechl naposled a všichni byli ohromeni, neboť v tu hodinu slyšeli
šum, jako když přilétají ptáci, jak dosvědčí mraky svědků. Přijali opata, kterého biskup
jmenoval a který z lásky k otci, našemu svatému biskupovi, konal mnoho dobrého. Rozhodl, že
za něj každý den bude sloužit soukromě mši533
a každý čtvrtek, tedy den, kdy zemřel, slavit
jako neděli; ve výroční den jeho smrti že po všechny dny svého života bude rozdělovat
jednotlivé částí desátků ze stád chudým ve svém lidu ke slávě Boží. Kromě toho dával Bohu i
potřebným každý den almužnu jmenovitě za sebe a za duši svého biskupa.
Kapitola LXVI
Náš Pán lidem mocnými činy a zázraky dosvědčil, že svatý biskup, o němž věříme, že byl velký
muž a věrný služebník, je u něho mezi jeho svatými. Jednoho dne se opati sešli ze všech stran;
jedněm bylo dovoleno vézt svaté biskupovo tělo na voze, jiným, kteří o to žádali, zase svaté
tělo omýt a pečlivě je odít do slavnostního, jak se slušelo. Tu jeden z opatů, jménem Bacula,
rozprostřel na zem svůj plášť a bratři na něj svaté tělo položili, vlastníma rukama je omyli a
oblékli do církevních rouch. Nesli je k určenému místu a s bázní Boží zpívali hymny a kantika.
Nad klášterem zase slyšeli hluk, jako když se slétají ptáci, a hned zase sladký šum křídel, jako
když odlétají do nebe. Moudří lidé, kteří tam byli, řekli, že najisto vědí, že spolu s Michaelem
přišly chóry andělů a odnesly duši svatého biskupa do ráje. Potom postavili venku stan a svaté
tělo umyli a vodu z lázně vylili na zem na stejném místě. Obyvatelé kláštera tam později vztyčili
dřevěný kříž. Na tom místě Bůh konal mnoho zázraků. Pak naši bratři zabalili svaté tělo do
lněných pláten, položili je na vůz a za zpěvu žalmů se vydali na cestu, až došli do kláštera
v Riponu. Brzy jim vyšla vstříc celá komunita se svatými relikviemi. Nebyl skoro nikdo, kdo
by neplakal a nenaříkal. Za jasného a hlasitého zpěvu hymnů a kantik vnesli tělo svatého muže
dovnitř a s poctami je uložili do baziliky, kterou náš svatý biskup kdysi postavil a zasvětil ke
cti svatého apoštola Petra. Stalo se to v sedmdesátém šestém roce Wilfridova života. Kdo by
mohl spočítat, kolik biskupů, kněží a jáhnů za těch čtyřicet šest let svého episkopátu stačil
vysvětit a kolik kostelů posvětil? Jeho chvála trvá na věky.
532
Ž 104, 30, Vulg. Psa 103, 30.
533
V Du Cangeově slovníku odkaz na toto místo vity: Missa singularis Eadem quæ privata, seu specialis, de qua
mox. Edius Stephanus in S. Wilfrido cap. 61.
201
Podle příkazu našeho svatého biskupa obklopili opati váženého dědice, kněze Tatberhta, a
přivedli ho. A tento opat dal chlapci, který mu sloužil, plátno,534
složené a trochu zašpiněné od
nohou chrámových služebníků, a rozkázal mu, aby je odnesl abatyši našeho biskupa, jménem
Cynithrith, aby si ho nechala tak, jak je, dokud se k ní opat, dá-li Bůh, opět nevrátí. Ona byla
nejdříve poslušná opatova příkazu, ale pak plátno dala vyprat. Zaslechla to jedna chromá, chudá
sestra, která měla po mnoho let uschlou, ochrnutou ruku, jako zedník v evangeliu.535
Přistoupila
k abatyši a na kolenou ji takto prosila: „Ve jménu Pána Ježíše Krista a pro duši svatého biskupa,
dovol mi umýt si chromé údy v té lázni. Pevně věřím, že si tam, kde se s vodou smíchal svatý
pot, mohu uzdravit tuto pokřivenou ruku a po dlouhou dobu ochrnutou paži, bude-li to tak Bůh
chtít.“ Zbožná abatyše se ji bála odmítnout, ale protože sestra měla pevnou víru, dala jí
dovolení. Ta si hned do teplé vody s louhem536
pomocí jedné ruky namočila druhou, kterou
měla bez citu, dotkla se plátna, třela si o ně pahýl ruky a tak si jej umyla. A potom – co bych to
prodlužoval? – prsty se jí narovnaly, ruka oživla a paže jí zesílila. Dotykem plátna se skrze víru
uzdravila, jako v evangeliu žena jménem Moerisa byla uzdravena z krvotoku, když se dotkla
třásní Ježíšova pláště.537
Obě dvě děkovaly Pánu a chválily ho skrze jeho zázračné skutky.
Kapitola LXVII
Jindy zase Pán, jak to má ve zvyku, předvedl lidem svého světce, našeho biskupa, jako zvlášť
hodného chvály. Nějací vyhnanci urozeného původu totiž s vojskem plenili kvůli křivdě, které
se jim dostalo, zmíněný klášter v Oundle,538
kde náš biskup odešel ke svým otcům. Celý jej
spálili, až na jeden dům, v němž náš svatý otec zemřel. Také tento dům se hořícím dřevem a
pochodněmi usilovně snažili zapálit, ač neměli důvod. Proti přirozenosti se oheň, který
zapalovali, zhášel, jako by jejich pochodně od slaměné střechy vlhly. Potom jeden z nich
odvážně vešel dovnitř, protože si myslel, že uvnitř snáze zapálí suchou trávu, a uviděl, jak tam
stojí mladík v bílém rouchu a v ruce drží zlatý kříž. Jak ho spatřil, byl ohromen a celý bez sebe
vyšel ven a řekl: „Pojďme odsud. Hle! Tento dům chrání anděl Páně.“ A odešli odtud.
Jindy zase, což potvrdilo mnoho svědků, mohutná trnitá ohrada, kterou byl celý klášter
obehnán, začala hořet. Oheň ji pohltil z jedné strany až k místu, kde byl na místě lázně, jak jsme
řekli, vztyčen dřevěný kříž. Na místě, kde stál, se hltavý oheň z ničeho nic rozplynul. Oheň
však hořel i z druhé strany kláštera a zdálky se rychle hořícím trnitým plotem šířil až k rohu
534
sindon – plátno, do nějž bylo po ukřižování zavinuto Ježíšovo tělo, srov. Mt 27, 59.
535
Srov. L 6, 6-11.
536
lexiva – DMLBS (lixivia).
537
Srov. Mk 5, 25-34.
538
Lat. Undolum.
202
onoho domu a tam skomíral, až zhasl; to tedy byla jediná část plotu, která neshořela. Zlovolní
lidé, o kterých jsme mluvili, zahynuli trestem Božím. Ti nejurozenějšího původu spolu se svými
vojáky po jisté době oslepli za bílého dne. Nic neviděli a nepřátelé je nečekaně ze všech stran
obklíčili, krátce nato porazili a zabili. Pár jejich druhů vyvázlo, protože je uchránilo znamení
kříže. Takovým zázrakem potrestal Wilfrid, Boží svatý, pomocí modlitby křivdy jemu
způsobené.
Kapitola LXVIII
Znamení kruhu
Poté, co náš svatý biskup odešel k Pánu, jeho opati a jejich podřízení, obávajíce se úkladů
starých nepřátel, řekli: „Dokud žil nejlepší vůdce našich životů, vydrželi jsme časté zkoušky od
králů a vládců Británie. Tomu všemu dokázal náš biskup za pomoci mnoha přátel vždy dát
dobrý konec svou svatostí a moudrostí. Nyní musíme plně a dokonale věřit, že náš přímluvce
byl připodobněn skrze znamení svatého kříže Božím apoštolům Petru a Ondřejovi, které velmi
miloval a zasvětil jim celou svou bytost i své podřízené, a že se nyní před Boží tváří za nás bez
přestání přimlouvá a nás ochraňuje.“ A brzy se objevilo na nebi znamení této důvěry, neboť ve
výroční den našeho svatého biskupa naši biskupové a jejich opati shromážděni ze všech stran,
z východu i ze západu, ze severu i z jihu, se sešli ke slavnostnímu dni a slavili vigilii v kostele,
kde odpočívají údy našeho svatého biskupa.
Některým poněkud slaboduchým bratřím, stojícím v tu dobu venku, se ukázalo na nebi
znamení, o kterém však až do rána nikomu neřekli. Ti, co o tom druhý den slyšeli, to těžce nesli
a šuškali si, že zjevení se jim neukázalo kvůli jejich hříchům. Brzy však přišla útěcha a ulehčení
v otázce jejich cti, neboť když za večerních červánků skončilo slavnostní shromáždění a hostina
a opati se šli s veškerým doprovodem pomodlit kompletář, uviděli náhle na nebi pozoruhodné
znamení, jakýsi bílý kruh obklopující celý klášter, podobně jako ve dne duha, ale bez rozličných
barev. Počátek tohoto bílého kruhu byl v průčelí naší baziliky svatého Petra, v místech, kde
odpočívají ostatky našeho biskupa. Oblouk směřoval na jih a obcházel zeširoka pravou část
kláštera a poté dosáhl až k severu. Nakonec pokračoval na jihovýchod a na opačné straně
večerního nebe se uzavřel. Klaněli jsme se a chválili Boha podivuhodného v jeho svatých539
a
jasně jsme chápali, že postavil hradbu své Božské pomoci kolem vinice Páně540
tak, jak to nám
bázlivým zjevně potvrdila tato událost. Neboť ve všech královstvích po obou stranách řeky
539
Srov. Psa 67, 36.
540
Srov. Mt 20.
203
Humber náš život plynul pod vedením vybraných opatů,541
a když to bratři viděli, seběhli se,
jako když někdo napíná luk a střílí šípy stejným směrem. A my budeme oslaveni ve jménu
Páně.542
541
sub abbatibus electis – domnívám se, že jde o opaty vybrané biskupem Wilfridem za jeho nástupce.
542
Srov. Ž 20, 6, Vulg. Psa 19, 6.
204
Latinský text Vita Wilfridi
Oskenováno z edice: EDDIUS STEPHANUS: Vita sancti Wilfridi. In COLGRAVE, B. (ed.): The Life
of Bishop Wilfrid by Eddius Stephanus. Cambridge: Cambridge University Press, 1985 (2.
vydání).
205
206
207
208
209
210
211
212
213
214
215
216
217
218
219
220
221
222
223
224
225
226
227
228
229
230
231
232
233
234
235
236
237
238
239
240
241