562 Vesmír 87, srpen 2008 | http://www.vesmir.cz
nad knihou
Když roku 1915 profesor Bedřich Hrozný rozluštil
jazyk již přečteného klínového písma,
rozpoznal v něm indoevropskou chetitštinu
a  vydal její gramatiku, položil tím základy
nového oboru, chetitologie.
Na začátku tohoto století vyšla tiskem dosud
nejúplnější gramatika dalšího mrtvého jazyka,
mykénské řečtiny, a to opět péčí českého badatele,
předního světového mykénologa profesora
Antonína Bartoňka. Téměř sedmisetstránkovou
publikaci vydalo pod názvem Handbuch
des mykenischen Griechisch v roce 2003 Universitätsverlag
Carl Winter v Heidelbergu. Čeští
čtenáři mají nyní možnost seznámit se s její asi
o třetinu zkrácenou českou verzí.
Průkopníkem mykénologie se před sto lety
stal tehdejší ředitel Ashmolova muzea1
v Ox­fordu sir Arthur J. Evans. Průkopníkem
byl doslova, protože hlavní úlohu zpočátku
hrála archeologie. Během kampaně v  letech
1900–1904, při níž odkryl podstatnou část královského
paláce v krétském Knóssu, otevřel A.
Evans cestu výzkumům pozůstatků nejstarší
evropské kultury, kultury mnohem starší než
dosud známého archaického a klasického Řecka.
V Knóssu nalezl také archiv asi čtyř tisíc
hliněných tabulek popsaných neznámými písmy.
Tabulky správně roztřídil do tří skupin
a rozlišil tak písmo hieroglyfické (nikoli ovšem
egyptského typu), lineární písmo A a lineární
písmo B. S jejich čtením si však až do své smrti
v roce 1941 poradit neuměl. Evansův objev
vyspělé mínojské civilizace (nazvané podle
vládce palácového komplexu-labyrintu Mínóa,
známého do té doby jen z řecké mytologie) se
ve vědách o antickém starověku stal východiskem
nového směru bádání.
Obdobné, i  když menší a  spíše jen půdorysně
zachované paláce byly poté nalezeny
i  na jiných místech severního a  jižního
pobřeží Kréty (Mallia, Chania, Faistos, Gurnia,
Kato Zakros). Výkopy je konzervují ve
stavu, v  němž se nacházely před svým zánikem
kolem roku 1470 př. n. l. (Rozsáhlou literaturu
o možných příčinách zkázy mínojské
kultury omezme na připomenutí teorií o vpádu
nepřátelského etnika a o přírodní katastrofě
spojené s výbuchem sopky na ostrově Théra
a následnou vlnou cunami.)2
Po Evansově triumfu v Knóssu nalezl další
tisícovku tabulek (pokrytých tentokrát výhradně
lineárním písmem B) americký archeolog
Carl W. Blegen, a to v messénském Pylu na Peloponnésu,
v základech bájného Nestorova paláce
doby bronzové. Nález první tabulky Blegen
ohlásil v roce 1939, v Pylu po válce pracoval až
do šedesátých let. Následovaly objevy i v ostatních
mykénských centrech pevninského Řecka
(Théby, Tíryns, Mykény, Orchomenos…).
I  současné výzkumy stále přinášejí nové
doklady lineárních písem a prohlubují a zpřesňují
naše vědomosti jak o souvislostech mezi
Krétou a pevninským Řeckem, tak o kontaktech
těchto center s  velkou částí Středomoří.
Významnou mykénskou lokalitou na maloasijském
pobřeží byl třeba Milétos, v chetitských
pramenech zmiňovaný jako území achájské
říše (a proslulý pak zvláště v  pozdější době
svým rodákem Thalétem a dalšími). Není zcela
jisté, ze které mateřské oblasti byl založen; dle
pověsti jej osídlili obyvatelé dnes malé rybářské
vesničky Milátu na severu Kréty poblíž
Mallie, jiné teorie mluví o Rhodu, další o peloponnéských
Thébách… V části města, kde byly
objeveny městské hradby z  mykénské doby,
se kromě mínojské keramiky z Kréty a stovek
zlomků fresek, zdobených mínojskými motivy
papyrových květů, lilií a gryfů, nalezlo též
sedm nápisů v lineárním písmu A; dva doklady
v lineárním písmu B pocházejí z roku 1999
a  2006. A  další příklad: v  muzeu johanitské
pevnosti nedalekého Bodrumu (čili středověkého
Petronia a ještě předtím střediska starověké
Kárie Halikarnassu) je zcela nově instalován
vrak obchodní lodi z bronzové doby. Loď
patrně plula z Kypru nebo Kanaánu a ztroskotala
na jihu Turecka (u Uluburunu v provincii
Antalya). Převážela velké množství zboží (katalog
čítá asi 18 000 položek), pocházejícího ze
všech koutů Středomoří a svědčícího o čilých
stycích celého pobřeží v  této rané době: kromě
deseti tun kyperských měděných ingotů
a jednoho ingotu z Ayia Triady na Krétě vezla
i hotové výrobky (vedle šperků a skarabea
s kartuší královny Nefertiti i mykénskou keramiku
a fajánsové a skleněné korálky mykénského
typu). Na lodi snad cestovali i dva Mykéňané,
jak se soudí podle nalezených štítů a pečetí.
Také jiná loď vystavená v muzeu přepravovala
mj. mykénské různobarevné skleněné vázy
a korálky ze 14.–13. století př. n. l.
Hmotné památky mínojsko-mykénské kultury
tedy máme. Jak je to s  jejím písmem
a jazykem?
Krétské hieroglyfické písmo (doložené
v asi 350 dokladech z let 2200–1500 př. n. l.)
ani lineární písmo A (existující v rozmezí let
1800–1470/1450 a  vyvinuté ze zjednodušené,
kurzivní podoby hieroglyfického, tzv. „protolineárního
písma“) dosud rozluštěno není. Pře­
Mykénština,
ANTONÍN
BARTONĚK:
Písmo a jazyk
mykénské řečtiny
(1400–1200
př. Kr.)
Masarykova
univerzita, Brno
2007, Spisy MU,
Filozofická fakulta,
sv. 368,
422 stran, ISBN
978-80-210-4427-2
PhDr. Alena Hadravová,
CSc., (*1956) vystudovala
klasickou filologii a český
jazyk na Filozofické fakultě
UJEP v Brně. V oddělení
dějin vědy Ústavu pro
soudobé dějiny AV ČR,
v. v. i., připravuje edice
středolatinských rukopisně
dochovaných památek
odborné literatury. Její
zatím poslední knihou
je edice části rozsáhlé
encyklopedie 15. století
Kniha dvacatera umění
mistra Pavla Žídka. Část
přírodovědná (Academia,
Praha 2008).
Alena Hadravová
nejstarší známý jazyk evropské civilizace
http://www.vesmir.cz | Vesmír 87, srpen 2008 563
sto víme, že lineární písmo A stejně jako písmo
B bylo slabičné. I když je textů v LA asi
čtyřikrát méně (1500) a  jsou kratší než texty
v  LB  (6000 dokladů), pocházejí z  většího
počtu lokalit na Krétě, na řeckých ostrovech
i v Malé Asii. (Zvláštním případem neznámého
písma jsou piktogramy na disku z  Faistu.)
Z lineárního písma A se vyvinulo lineární
písmo B (1400–1200 př. n. l.) a návaznost na
LA mají i kyperská písma. Písmo LB se skládá
ze slabičných znaků, pojmových ideogramů
a číselných i měrných označení. Dle většinového
názoru dnešních badatelů vzniklo na
řecké pevnině a teprve poté se dostalo na Krétu.
Jeho texty jsou zapsány na keramických
střepech a  zejména na hliněných nepálených
tabulkách, sušených jen na slunci a každoročně
obnovovaných navlhčením a  novým zápisem.
Paláce při své zkáze lehly popelem, tabulky
se tak vypálily a zachovaly. Texty na nich
nejsou literární povahy, jde o administrativní
a  inventární záznamy, které dovolují nahlédnout
do hospodářství, výroby, obchodu a života
kolem palácových center doby bronzové jak
na Krétě (Knóssos, Chania, Mallia), tak na
Peloponnésu (Pylos, Théby, Tíryns, Mykény –
malý počet tabulek z Mykén se připisuje tomu,
že Heinrich Schliemann, který Mykény odkryl,
prostě tabulkám nevěnoval pozornost).
O mnoha z těchto událostí 20. století, v jehož
první polovině hrála prim archeologie a  do
počátku druhé spadá rozluštění lineárního písma
B  a  následný vznik nového oboru mykénologie,
velmi poutavě vypráví už Bartoňkova
kniha Zlatá Egeis,3 kterou lze čtenářům
vřele doporučit; zasloužila by si ostatně reedici.
A. Bartoněk problematiku sledoval hned od
počátku padesátých let: šťastnou shodou okolností
svou vlastní vědeckou dráhu začínal právě
v době, kdy se mykénologie konstituovala.
Stalo se tak roku 1953. Tehdy britský architekt
Michael Ventris ve spolupráci s klasickým filologem
Cambridgeské univerzity Johnem Chadwickem
otiskli v prestižním časopise Journal of
Hellenic Studies článek o rozluštění lineárního
písma B. Ventris písmo rozluštil (interpretací
jednoho méně běžného znaku přispěl i Bartoněk),
spolu s Chadwickem pak za jazyk písma
označili starořecký dialekt, podobný homérské
řečtině. (V Homérových eposech Ílias a Odysseia
existuje stará achájsko-mykénská jazyková vrstva.
A. Bartoněk např. z devíti set mykénských
apelativ našel více než třetinu u  Homéra, ač
se administrativní jazyk dokumentů psaných
lineárním písmem B  pochopitelně liší od literárního
epického Homérova jazyka. A  dále:
převod některých metricky pokulhávajících
Homérových veršů do rekonstruované správné
původní mykénské podoby ukazuje na starobylost
látky Homérových básní.) Pro českou vědu
je příjemné konstatování, že po dalším půlstoletí
(v roce 2003) byla ve stejném britském časopise
odborná veřejnost zpravena i o vydání Bartoňkovy
německy psané gramatiky mykénské
řečtiny, jazyka, který se pod lineárním písmem
B skrývá a který je nejstarším doloženým jazykem
evropské pevniny.
Rozluštění se stalo obrovským impulzem pro
rozvoj jazykovědných studií: náhle byly pramenně
doloženy dosud jen teoreticky předpokládané
výrazy indoevropského prajazyka,
společného východiska mnoha jazyků.
Už v  roce 1956 se ve Francii konalo první
mezinárodní mykénologické kolokvium.
Antonín Bartoněk se v té době věnoval velmi
intenzivně detailní a široce koncipované lingvistické
práci a roku 1966 předložil na mykénologickém
sympoziu, které uspořádal v Brně,
svou klasifikaci starořeckých nářečí. Byla všeobecně
přijata a je platná dodnes. Sympozia se
tehdy zúčastnili přední mykénologové včetně
Johna Chadwicka; za českou stranu byl přítomen
též Jan Bouzek, dnes nestor české klasické
archeologie. Vedle věcného přínosu v podobě
přednesených vědeckých příspěvků je však
na místě zdůraznit fakt, který nelze v žádném
konferenčním sborníku vyjádřit a  ocenit slovy,
že totiž organizace tohoto setkání špičkových
badatelů, nabídnutá brněnským pracovištěm,
výrazně ovlivnila a  podpořila rozvoj
nového oboru, který teprve hledal svou podobu
a cesty. Byl to tehdy u nás počin netypický,
předpokládající skutečně dobrou orientaci
v trendech vývoje světové vědy. Další mykénologické
setkání u nás se konalo v Praze roku
1982 v  rámci konference Eiréné, opět v  režii
A. Bartoňka a za přítomnosti nejlepších odborníků
(za všechny jmenujme Thomase G. Palaimu
z Texaské univerzity v Austinu, E. L. Bennetta
z Madisonu, J. T. Killena z Cambridge
a J. T. Hookera z Londýna).
Dnes, padesát pět let po rozluštění lineárního
písma B, publikuje A. Bartoněk v češtině příručku
jazyka tohoto písma, nejstaršího dialektu
staré řečtiny (první památky psané řeckou
alfabetou jsou doloženy o 400 let později, od
8. stol. př. n. l.). Po úvodu do historie problematiky
je v knize vyložena mykénská gramatika
(popis hláskového systému a tvarosloví, sémantický
rozbor velmi zajímavé slovní zásoby, syntax),
připojen je komentovaný výbor přepisů
a  překladů mykénských textů ze 14.–13. století
př. n. l. a databázově zpracovaný a pro české
vydání inovovaný rejstřík mykénských obecných
jmen (apelativ). S  hláskovým vývojem
mykénštiny čtenáře navíc přehledně seznamují
diagramy a mapky jej informují i o postupu
vydělování hlavních nářečních skupin, arkado-kyperské,
aiolské, iónské a  dórské. Bartoňkova
německá kniha z roku 2003, z níž česká verze
vychází, je vůbec první monografií takového
druhu i rozsahu na světě.
Po roce 2000 se nadto poprvé v české historii
otevřely v Ústavu klasických studií Filozofické
fakulty MU v Brně přednášky z mykénštiny.
Bartoňkovi studenti a  doktorandi se zabývají
klasifikací mykénských nápisů, mykénskou
Prof. PhDr. Antonín Bartoněk, DrSc., (*1926) je přední český klasický filolog,
uznávaná autorita v oblasti mykénologie (člen výboru „Comité Permanent
des Études Mycéniennes“ při UNESCO v  Paříži, člen redakční rady
časopisu Minos), autor asi dvaceti monografií a mnoha desítek odborných
studií. Působil na univerzitách v Heidelbergu, Vídni, Grazu, Amsterodamu,
Cambridgi, Benátkách, Neapoli, Miláně a Soluni. Od roku 1950 až dosud
pracuje jako pedagog Ústavu klasických studií FF MU v Brně a od roku 2007
se podílí na řešení výzkumného záměru „Interdisciplinární výzkum starých
jazyků a starších fází jazyků moderních“. V současnosti se mimo jiné zabývá
zkoumáním syntaktických pravidel staré řečtiny a latiny.
1) Ashmolean Museum of Art
and Archaeology v Oxfordu je
nejstarší univerzitní muzeum
vůbec. Vzniklo v letech 1678–1683
jako kabinet kuriozit, jež
Oxfordské univerzitě věnoval
Elias Ashmole.
2) Po událostech v jihovýchodní
Asii v prosinci 2005 si dnes
bohužel umíme představit dosah
takové události; k Théře srov.
např. popularizační Bartoňkovu
knihu Světem starých Řeků
(Orbis, Praha 1977) či příspěvky
geologa Václava Cílka (Vesmír 73,
391, 1994/7; 84, 709, 2005/12).
3) Mladá fronta, Praha 1969,
edice Kolumbus.
564 Vesmír 87, srpen 2008 | http://www.vesmir.cz
slovní zásobou u Homéra, Hésychia ap. Lingvistická
studia na fakultě mají ostatně dlouhou
tradici, pro niž je charakteristická též dlouholetá
spolupráce odborníků na moderní i neživé
jazyky.4
Profesor A. Bartoněk, který se ve svých univerzitních
přednáškách i psaném projevu vždy
drží zásady, že i  o  nejsložitějších problémech
vědy je třeba pojednávat srozumitelně, napsal
velmi fundovanou, a  přitom poutavou knihu.
Didaktická úroveň jednoznačně dokazuje,
že autor je výborný pedagog. Předností je též
kriticky zhodnocený doporučený výběr další
literatury, dovedený až do roku vydání české
mutace knihy. Práce je určena nejen pro studenty
a vážné zájemce o obor, ale i pro širší laickou
veřejnost, která má zájem poznat jak kulturní
kořeny evropské civilizace, tak cesty, jimiž věda
k takovému poznání dochází.
Nezbývá než jménem českých čtenářů autorovi
knížky i Masarykově univerzitě poděkovat
za tuto mimořádnou šanci seznámit se
s  nejnovějšími výsledky české vědy světové
úrovně.	 Ö
4) V poslední době srov. např.
vydání několikasvazkové
gramatiky staroslověnštiny z pera
profesora Radoslava Večerky.
Napsat pár slov o knize, která byla v rámci
novověké biologie (ale i mimo něj) citována
asi nejčastěji ze všech a již v roce svého vydání
(1859) se stala bestsellerem, je neobyčejně
těžké. Sekundární literatura k tomuto tématu
by zaplnila možná několik kamionů.
Česká vydání knihy
Byla dosud jen dvě – a ani jedno nevzniklo
pod šťastnou hvězdou.
Překlad gymnaziálního profesora a  vynikajícího
entomologa Františka Klapálka, který
vyšel v roce 1914 (45 let po vydání originálu)
jeho vlastním nákladem, jen s nepatrným
příspěvkem Akademie věd a umění, v nastávající
válečné vřavě a  při malém nákladu
v podstatě zapadl. Darwin žil ovšem v blahé
představě (implantované asi Josefem Durdíkem,
zřejmě jediným Čechem, s nímž se kdy
setkal), že jeho dílo vyšlo i v jazyce tohoto
podivného východního nárůdku.
Také vydání Nakladatelství ČSAV v  roce
1953 (39 let po prvním českém vydání) vznikalo
za bizarních okolností. Český překlad
Emila a  Aleny Hadačových byl sice v  zásadě
věrný a výstižný a rovněž náklad byl vyšší
a bohatě dotovaný státem, ale právě vrcholila
éra vlivu sovětské biologie, v  níž dosud
dominoval Lysenko, byť Stalin byl v té době
už několik měsíců mrtev. Podle toho vypadají
i bohaté komentáře, které lze doporučit každému
zájemci o problém politizace a ideologizace
přírodovědy a společenskopolitické aspekty
biologie vůbec. Jen pro přiblížení dobové dikce
dodatků: „Je potom divné, že ,vědec‘ těchto
kvalit nedovedl přesvědčit ani své nejbližší
brněnské kolegy? Mendel za svého života ve
vědě neprorazil, udělal však kariéru církevní
i světskou: byl zvolen opatem, stal se prelátem
a ředitelem Hypoteční banky. Příznačné spojení:
reakční pseudovědec, prelát a kapitalista
v jedné osobě!“ Autorem je Emil Hadač, z protější
strany se na rozmazaném snímku dívá
odpudivý, neforemně rozteklý kněžour.
Anglie jako sociální Galapágy
Dnešního čtenáře poněkud zarazí, že se tato
klíčová kniha jmenuje On the origin of species…
a nikoli třeba On the evolution of animals
and plants… Pro biology osvícenské éry, chápající
v  rámci přírodní teologie druhy jako
cosi nejen konstantního, ale i  nutného asi
v tom smyslu jako přírodní zákony, by vyhynutí
či novotvoření něčeho tak principiálního
vyvolávalo podobný podiv jako třeba
vymření zákona Boyleova-Mariottova. Na
kontinentě byla tato koncepce v Darwinově
době už dávno opuštěna, ale v Anglii, představující
tradičně jakési sociální Galapágy,
byla dosud při síle a  Darwinovi bylo s  jejími
představiteli nejednou polemizovat a dosti
od nich vytrpěl. Sám byl ale také čtenářem
přírodně-teologických spisů, zejména
pak děl Williama Paleye (např. Natural theology…,
1802), a z argumentačního instrumentária
přírodní teologie si také vypůjčil řadu
pojmů (např. adaptation – od lat. ad-aptatio,
přitesání, uzpůsobení, rozumí se druhu pro
jeho úlohu v „přírodním hospodářství“). Je
dobře mít také na zřeteli, že právě anglikánskou
teologii Darwin jako jediné univerzitní
vzdělání dokončil, s jejími znalci (se souběžným
zájmem o živou přírodu) se přátelil a její
argumentační postupy Darwinovo vedení
důkazů místy připomíná.
Myšlenka evoluce však v té době „visela ve
vzduchu“ už i v Anglii, jak dosvědčuje anonymně
vydaný spis skotského nakladatele, publicisty
a amatérského geologa Roberta Chamberse
The vestiges of the natural history of creation (1844).
Toto dílo, obvykle líčené jako diletantský žvást,
bylo ve své době nesmírně vlivné, navíc obsahuje
řadu zajímavých myšlenek.
Žádný neudělá dobrovolně nic pro druhého
Dalším významným zdrojem Darwinovy
in­spirace byla praxe britských chovatelů,
z  jejichž činnosti si vypůjčil termín selectiNad
Darwinovým
Stanislav
Komárek
Nad třetím českým vydáním
„Původem druhů“
Charles
Darwin:
O vzniku druhů
přírodním výběrem
Academia, Praha
2007, edice
Europa, 584 stran,
doporučená cena
395 Kč, ISBN
978-80-200-1492-4