A K A D E M I C K É
NAKLADATELSTVÍ
O vydání Antropologického slovníku 
se zasloužily laskavou podporou tyto instituce:
ROCHE s. r. o., Dukelských hrdinů 52, 170 00 Praha 7 ­ generální partner
HOŠEK MOTOR a. s., Žarošická 17, 628 00 Brno ­ hlavní partner
NOVATECH CZ, s. r. o., Hrnčířská 7, 602 00 Brno
TISKÁRNA EXPODATA-DIDOT, spol. s r. o., Výstaviště 1, 648 75 Brno
*
Grantová agentura České republiky a Ministerstvo školství České republiky
Komparační analýza mezinárodního pojmosloví biologicko-socio-kulturní 
antropologie a z ní vyplývající návrh českého oborového pojmosloví 
(GA ČR 404/09/1230)
Antropologie smrti: komparační sociokulturní analýza umírání, smrti, 
pohřebních ritů a rituálů (GA ČR 404/06/0346)
Internetová databáze lidských kosterních pozůstatků odkrytých archeologickými 
výzkumy na Moravě a Slezsku (GA ČR 404/08/0582)
Sexuální dimorfismus a dědičné založení tvaru lidské ruky 
(GA ČR 305/05/P303)
Pastýři černohlavých ­ Vládnoucí a ovládaní na starověkém Blízkém východě 
(GA ČR + DFG 404/08/J013)
Výzkumný záměr Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze 
,,Antropologie komunikace a lidské adaptace" (číslo záměru: MSM 0021620843)
Výzkumný záměr Filozofické fakulty Masarykovy univerzity ,,Středisko pro 
interdisciplinární výzkum starých jazyků a starších fází jazyků moderních" 
(číslo záměru: MSM 0021622435)
Výzkumný záměr Orientálního ústavu Akademie věd České republiky, v. v. i., 
,,Výzkum náboženských systémů, historie, jazyků, literatur a kultur zemí Asie 
a Afriky" (2005­2011) (číslo záměru: AV0Z90210515)
Výzkumný záměr Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity ,,Diverzita 
biotických společenstev a populací" (číslo záměru: MSM 0021622416)
Výzkumný záměr Ústavu živočišné fyziologie AV ČR, v. v. i., ,,Genetický, funkční 
a vývojový potenciál živočišných buněk, tkání a organismů a jejich využití 
v medicíně, ekologii a zemědělství" (číslo záměru: AV0Z50450515)
*
LIBRI, spol. s r. o., nakladatelství encyklopedické literatury, Hořejší nábřeží 17, 
150 00 Praha 5-Smíchov (www.libri.cz)
Nadace Universitas v Brně
Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity
Společnost pro podporu univerzitních aktivit v Brně a Praze
SLOVNÍK
ANTROPOLOGICKÝ
aneb
co by mohl 
o člověku vědět 
každý člověk
Kniha obsahuje pouze ukázky hesel. 
Kompletní slovník s 20 000 hesly 
je na přiloženém CD.
Jaroslav Malina a kolektiv
Akademické nakladatelství CERM Brno
(s přihlédnutím k dějinám literatury a umění)
4
Text  Dalibor Antalík, František Bahenský, Luboš Bělka, Petra Beran-Cimbůrková, 
Zuzana Bláhová-Sklenářová, Vladimír Blažek, Kateřina Boberová, Pavel Bravený, Vít 
Bubeník, Ivo T. Budil, Lenka Budilová, Petr Bureš, František Čapka, Eva Čermáková, 
Miroslav K. Černý, Roman Čihák, Martin Čuta, Marie Dohnalová, Gabriela Dreslerová, 
Petr Dubový, Josef Duda, Pavel Dufek, Petra Duchečková, Hana Eliášová, Michaela 
Endlicherová, Eva Ferrarová, Dana Fialová, Jan Filipský, Eduard Fuchs, Jiří Gaisler, 
Martin Golec, Andrea Grígelová, Jan Heller, Tomáš Hirt, Petr Hlaváček, Martin Hložek,
Jiří Hlušička, Karel Hnilica, Jan Holčík, Martin Holub, Helena Honcoopová, Ladislava
Horáčková, Drahomír Horký, Břetislav Horyna, Cyril Höschl, Blahoslav Hruška, 
Ondřej Hubáček, Jan Huták, Petr Charvát, Alena Jaklová, Marek Jakoubek, Mikoláš 
Jurda, Zdeněk Justoň, Josef Kandert, Oldřich Kašpar, Jan Keller, Helena Klempererová,
Josef Kolmaš, Stanislav Komárek, Stanislav Komenda, Kateřina Konášová, Zuzana 
Korecká, Jaromír Kovárník, Miroslav Králík, Michaela Králíková, Soňa Krásná, Michaela
Křivanová, Tereza Kuldová, Miloslav Lapka, Monika Laštovičková, Věra Linhartová,
Pavel Lízal, Miriam Löwensteinová, Klára Macúchová, Tomáš Machalík, Tatiana 
Machalová, Miloš Macholán, Giuseppe Maiello, Jaroslav Malina, Martin Matějů, Tereza
Mikešová, Zuzana Moravčíková, Vojtěch Mornstein, Lucie Mornsteinová, Tomáš 
Mořkovský,  Dagmar  Muchnová,  Rudolf  Musil,  Milan  Nakonečný,  Lucie  Nečasová, 
Bedřich Nosek, Vlastimil Novák, Marie Nováková, Nea Nováková, Jan Novotný, Vladimír
Novotný, Jaroslav Oliverius, Lucie Olivová, Libor Páč, Dalibor Papoušek, Marie 
Pardyová, Jiří Pavelka, Josef Pavlík, Petr Pavlík, Jana Pečírková, Lukáš Pecha, Markéta
Pechníková, Robin Pěnička, Jana Petrásková, Miloslav Petrusek, Mariana Pflegerová,
Jana Pleskalová, Ivo Pospíšil, Miroslav Prokopec, Jiří Prosecký, Martin Prudký, 
Vladimír Přívratský, Barbora Půtová, Michaela Račanská, Jiřina Relichová, Markéta 
Rendlová, Olga Rezáková, Martin Rychlík, Alena Řiháková, Vladimír Sadek, Sandra 
Sázelová, František Sehnal, Karel Sklenář, Vladimír Sklenář, Jaroslav Skupnik, Miloslav
Slabina, Irena Smetáčková, Ludmila Sochorová, Tereza Sojková, Věra Sokolová, 
Vladimír Souček, Jana Součková, Martin Soukup, Václav Soukup, Eva Steinbachová, 
Jiří A. Svoboda, Jan Sýkora, Leoš Šatava, Jiřina Šedinová, Lukáš Šín, Miloš Štědroň, 
Irena Štěpánová, Helena Šulová, Lenka Šulová, Richard Thér, Michal Tošner, Zdeněk 
Tvrdý, Zdeněk Uherek, Josef Unger, Petra Urbanová, Břetislav Vachala, Jana Válková, 
Václav Vančata, Marina Vančatová, Michaela Vaňharová, Lenka Vargová, Jiří Vorlíček, 
František Vrhel, Martina Wagenknechtová, Renata Weinerová, Jiří Winkler, Jiří Woitsch,
Jan Záhořík, Markéta Zachová, Michaela Zelinková, Marcela Zoufalá, Jaroslav 
Zvěřina, 2009. 
Obálka, grafická a typografická úprava  Jan Jordán, 2009.
Ilustrace  Vladimír Renčín, 2009.
Sazba: Tomáš Mořkovský, 2009.
Vydalo  Akademické nakladatelství CERM v Brně, 2009.
Tisk: Tiskárna Expodata-Didot, spol. s r. o., Výstaviště 1, 648 75 Brno.
Tato publikace ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným 
způsobem rozšiřována bez výslovného povolení vydavatele.
ISBN 978-80-7204-560-0
5
Úvod......7
Poděkování......12
Ukázky hesel
Obsah
Bibliografie......273
A...........17
B..........49
C..........55
Č..........59
D..........65
E...........75
F..........85
G..........93
H......101
Ch......105
I.........109
J..........119
K........129
L.........141
M........153
N........165
O.........177
P.........183
Q.........191
R.........195
Ř........203
S........207
Š.........213
T.........221
U........231
V........239
W.......249
X........253
Y.........257
Z.........261
Ž.........267
6
The  Dictionary  of  Anthropology  (with  consideration  of  the  history  of   
literature and art) or What Every Human Should Know about Humans 
(Summary)......283
Diccionario de Antropología (atendiendo la historia de la literatura y del 
arte) o bien, Qué podría saber un ser humano de otros seres humanos
(Resumen)......285
Anthropologisches Wörterbuch
(unter Berücksichtigung der Literatur- 
und Kunstgeschichte) oder was 
jedermann über den Menschen 
wissen könnte
(Zusammenfassung)......288
Dictionnaire anthropologique
(avec consideration spécial 
de ľhistoire de la littérature 
et ľart) Ou tout ce que 
chaque homme pourrait 
connaître sur le sujet 
de ľhomme
(Résumé)......291
Stránky sponzorů 
Antropologického 
slovníku......294
7
Úvod
Moderní antropologie (z řečtiny: anthrópos, ,,člověk", logos, ,,věda" 
= ,,věda o člověku") je interdisciplinární vědecký obor hledající odpovědi
na základní otázky lidského rodu: ,,Odkud jsme? Jací jsme? Kam 
jdeme?" Vychází z poznání, že lidé a lidská společenství, jejich vznik, 
vývoj  a  proměny  jsou  určovány  navzájem  se  ovlivňujícími  danostmi 
biologickými,  medicínskými,  psychologickými,  sociálními,  kulturními 
atd. Nezbytností v této vědecké disciplíně je proto celostní výzkum. Antropologie
studuje biologickou variabilitu člověka, podobnosti a rozdíly 
ve vztahu k ostatním biologickým druhům (zejména našim nejbližším 
příbuzným ­ primátům) a lokální sociokulturní varianty univerzálních 
struktur lidského myšlení a chování, jejich rozdílnosti a podobnosti v celém
kontinuu vývoje i možného budoucího směřování.
Zmíněné celostní rozpětí antropologie odráží obsah Antropologického
slovníku. Specifikou slovníku je jeho originální koncepce, vymykající se 
všem obdobným pracím, které byly dosud na toto téma ve světě vydány.
Slovník byl programově budován jako integrální databáze poznatků,
jichž bylo v oblasti věd o člověku, společnosti a kultuře dosaženo. 
Na rozdíl od standardních anglosaských slovníků však rozšiřuje tematický
záběr o oblast krásné literatury a umění. Jeho součástí se stala komplexní
řada hesel věnovaných oblasti umělecké kultury, kterou tradiční 
antropologie do značné míry opomíjela, takže vydání tohoto slovníku 
lze označit za příspěvek k rozvoji dosud málo celosvětově zpracované 
antropologie umění.
Antropologický slovník je nestandardní také z hlediska rozsahu jednotlivých
hesel. Při vytváření jeho koncepce se samozřejmě nabízela tradiční
cesta, totiž podřídit šíři hesel tomu, jaký význam je jednotlivým 
vědcům nebo tematickým okruhům obecně přičítán. Pokud bychom přistoupili
na tento konzervativní přístup, vytvořili bychom sice standardní,
ale v mnoha směrech duplicitní dílo. O významných antropologických
směrech, paradigmatech a osobnostech český čtenář bez problému 
získá dostatečné množství informací z již existujících a na českém trhu 
dostupných knih českých i světových antropologů. Proto jsme se při vytváření
databáze tohoto slovníku vydali poněkud jinou cestou. Součástí 
dějin každé vědy jsou dosud nedocenění badatelé a relativně marginální 
vědecká díla, jejichž objevení a prezentace pro vědeckou i laickou veřejnost
výrazně rozšíří paradigma současné antropologie. V tomto smyslu 
8
je možné tvorbu a vydání tohoto slovníku označit za příspěvek k obohacení
 epistemologických základů antropologie  o  významné,  avšak  dosud
opomíjené osobnosti a tematické okruhy vědy o člověku a kultuře. 
K obšírněji pojednaným tématům patří také vznik základních obživných 
strategií (lov, zemědělství), sídlení (urbanizace), organizace společnosti 
a  kultura  (městská  civilizace,  raný  stát),  technologie  (kamenná  industrie,
keramika, metalurgie), příbuzenství, sexualita, manželství, rituály,
právo, mytologie, náboženství, písmo, literatura aj. Svým původem 
jsou tato témata většinou spjata s oblastmi starého Předního východu, 
Dálného východu a indického subkontinentu, odkud pak vzešly mnohé 
inspirace a podněty pro jiné civilizace a kultury včetně naší, evropské.
Uspořádání hesel ve slovníku vychází z pravidel pro abecední řazení, 
které stanovuje česká státní norma ČSN 97 6030 Abecední řazení.
Rozhoduje abecední pořadí souvislé řady písmen tučně vytištěného 
názvu hesla; u většiny termínů přejatých do češtiny z cizích jazyků následuje
údaj o jejich původu ­ například: demokracie (z řečtiny démos, 
,,lid" a kratiá, ,,vláda"), vláda lidu (...). Při stejném znění názvu jsou nejprve
řazena hesla věcná, potom hesla, jejichž název je vlastním jménem, 
a nakonec hesla biografická.
Základní abecední řazení je provedeno postupně podle jednotlivých 
znaků odleva doprava, a to podle standardizované české národní abecedy
doplněné písmeny q, w, x: a, b, c, č, d, e, f, g, h, ch, i, j, k, l, m, n, o, p, q, 
r, ř, s, š, t, u, v, w, x, y, z, ž. Tato písmena mají primární řadicí vlastnost. 
Velká a malá písmena nemají na abecední řazení vliv ­ mají stejnou řadicí
platnost. Písmena s diakritickými znaménky, která ve výše uvedené 
řadě nejsou uvedena (tj. á, ď, é, ě, í, ň, ó, ť, ú, ů, ý), se posuzují jako prostá
základní písmena bez diakritických znamének. Totéž platí i pro písmena
s diakritickými znaménky v jiných národních abecedách, včetně 
nerozepsaných přehlásek (, â, ä, ç, , , ĺ, ľ, ł, ô, ö, ŕ, ü, ż). Tato písmena 
mají pouze sekundární řadicí platnost, to znamená, že se k jejich odlišnosti
od základního písmene standardizované české národní abecedy 
přihlíží až při jinak zcela totožných slovech (nepostačí-li k rozlišení dvou 
slov písmena standardizované národní abecedy).
Vyskytnou-li se ve slovech písmena z jiných abeced než z latinky (například
cyrilská, řecká, hebrejská, arabská a jiná jména), řadí se podle 
stanoveného způsobu přepisu v rámci latinské abecedy.
Číslice a skupiny číslic (včetně případné desetinné čárky nebo znaménka
minus) se řadí podle číselné hodnoty číslic ­ ve vzestupném číselném
pořadí až za abecedu, tedy: ... v, w, x, y, z, ž, 0, 1, 2, 3, ...
9
Vyskytují-li se interpunkční znaménka, značky a obrazce, řadí se taková
hesla až na konec abecedy, respektive až za číslice, a to v tomto 
pořadí: .  ,  ;  ?  !  :  ,, (všechny tvary uvozovek)  ­  | /  \  ( )  / /  [ ]  < >  { }. 
Například:
magie (z řečtiny: mageia, ,,čarodějnictví"), ...
magie počátku (magie prvního dne), tradiční ...
magie, homeopatická, podle *hypotéz ...
magie, kontaktní, podle *hypotéz ...
magie, sympatetická, souhrnné označení ...
U hesel definovaných z hlediska určitého oboru následuje zpravidla 
za tučně vytištěným názvem hesla oborové označení standardním písmem
v hranatých závorkách: autoregulace [fyziologie].
Hesla  složená  z  adjektiv  a  substantiv  jsou  kvůli  rychlejší  orientaci 
uváděna nikoli v duchu české tradice, zpravidla tedy nejdříve adjektivum
a pak substantivum, nýbrž v inverzním postavení (například: antropologie,
obecná), které je v hesle vyznačeno čárkou a ve slovníku 
je zachováno ve tvaru odkazu: obecná antropologie, *antropologie, 
obecná); týká se i ustálených složených termínů (Dálný východ, Nový 
svět, Nový zákon, Přední východ).
Kurzívou jsou vyznačeny názvy časopisů a knižních děl, dále odborné 
cizojazyčné názvy, případně důležitější fakta. Pokud dílo nebylo přeloženo
do češtiny, pak je kurzívou uveden originální název díla v původním 
jazyce a v závorce je standardním písmem zaznamenán pracovní překlad
názvu díla. Jména a pojmy uvnitř hesel opatřené znakem * znamenají
odkaz na jejich existenci ve slovníku.
U  pojmů  z  obecné  antropologie  a  dalších  oborů  zpravidla  uvádíme 
i jejich latinskou či řeckou etymologii s vyznačením délek slabik v latině 
a kvality samohlásek řecké abecedy, protože u většiny pojmů jde o výrazy,
které patří k obecné kulturní úrovni, a jejich užívání předpokládá 
i správnou výslovnost. U hesel, jež představují odborné anatomické termíny
z oblasti lékařské antropologie, jsme však od tohoto úzu ustoupili 
kvůli jejich větší přehlednosti. U hesel z oblasti antropologie etnicity (etnika,
etnické skupiny, národy apod.) představuje uvedený výraz správnou
a spisovnou českou podobu názvu etnika (vysazeno tučně), v závorce
je někdy uveden další název, který byl užíván v českém kontextu dříve, 
případně i původ a tvar názvu v jazyce daného či jiného etnika.
Na konci každého hesla (vyjma hesel krátkých a hesel obecně sdíleného
obsahu, leč v daném kontextu antropologického slovníku potřebných)
je uvedeno autorství a všichni autoři mají ve slovníku odborné 
curriculum vitae.
10
V závěru slovníku se nachází tematicky rozčleněná bibliografie, zahrnující
zejména příručky a přehledové práce (jen výjimečně úzce specializované
publikace) a seznam citované literatury.
Antropologický slovník může sloužit jako běžný výkladový slovník, ale 
také jako učebnice antropologie. Případný zájemce by měl zahájit studium
u hesla antropologie, které díky systému odkazů na relevantní 
hesla tvoří základní orientační schéma studia. Pak snad obstojí i před 
řeckou sfingou, která kdysi číhala na skále před Thébami, aby kolemjdoucím
kladla hádanku: ,,Kdo chodí ráno po čtyřech, ve dne po dvou 
a večer po třech nohou?" Kdo neuhodl, toho zahubila. Její záhadu rozluštil
až Oidipús: ,,Je to člověk! Jako dítě leze po čtyřech, jako muž chodí 
po dvou a ve stáří si pomáhá holí." Člověk je však nejen záhadou sfingy. 
Ale kdo vlastně je, odkud přichází a kam jde? To je tajemství, kterým se 
zabývá nejen antropologie ­ snažíme se je odhalit neustále my všichni 
a jistě nás nepřestane zajímat ani v budoucnu. 
V tomto slovníku nás kousek na cestě poznání povede antropologie 
a snad správným směrem ...
Ve více než stoleté historii české antropologie je slovník prvním dílem 
tohoto druhu. Sestavili jej naši přední odborníci, a to nejen pro studenty 
antropologie a ,,příbuzných" disciplín (archeologie, biologie, ekonomie, 
etnologie,  historie,  kulturologie,  lingvistiky,  mediálních  studií,  medicíny,
 politologie,  právních  věd,  psychologie,  religionistiky,  sexuologie 
nebo sociologie), ale i pro učitele a studenty středních škol a širší ve-
řejnost.
Slovník obsahuje okolo 20 000 hesel uložených na kompaktním disku.
Ilustrace Vladimír Renčín.
11
12
Poděkování
Slovník  vznikl  díky  spolupráci  s  řadou  odborníků  z  českých  akademických
institucí zejména v rámci projektů Ústavu antropologie Přírodovědecké
fakulty Masarykovy univerzity: edice Panoráma biologické
a sociokulturní antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie
a ,,příbuzných" oborů (v letech 2000­2008 publikováno 40 
svazků), trojsvazková publikace Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality,
erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literatuře,
výtvarném umění a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných
obsahem této knihy a sedmi grantových projektů: Internetové
centrum pro studium antropologie (FRVŠ, projekt tematického okruhu 
F5,  2718/2005);  Zavedení nového předmětu Antropologie občanské
společnosti  (FRVŠ,  projekt  tematického  okruhu  F5,  č.  j.  1022/2006); 
Lidská sexualita a kultura: Obecně antropologická a sexuologická
analýza (GA ČR 403/05/2552); Antropologie smrti: komparační sociokulturní
analýza umírání, smrti, pohřebních ritů a rituálů (GA ČR 
404/06/0346); Rozvojový projekt na rok 2007: Inovace výuky předmětů
biologicko-socio-kulturní antropologie  (MŠMT);  Vytvoření publikační
elektronické platformy pro učitele a studenty antropologie
v České republice (FRVŠ 1268 F4 d/2007); Výzkumný záměr Přírodovědecké
fakulty Masarykovy univerzity ,,Diverzita biotických společenstev 
a populací" (číslo záměru MSM 0021622416); Výzkumný záměr Ústavu 
živočišné fyziologie AV ČR, v. v. i., ,,Genetický, funkční a vývojový potenciál
živočišných buněk, tkání a organismů a jejich využití v medicíně, 
ekologii a zemědělství" (číslo: AV0Z50450515).
Rád  proto  vyslovuji  poděkování  za  spoluautorství  slovníku  kolegyním
 a  kolegům,  jimiž  jsou:  Dalibor  Antalík  (religionistika),  František 
Bahenský  (etnická  antropologie),  Luboš  Bělka  (religionistika),  Petra 
Beran-Cimbůrková (antropologie umění), Zuzana Bláhová-Sklenářová 
(archeologie),  Vladimír  Blažek  (etologie  člověka),  Kateřina  Boberová 
(molekulární antropologie), Pavel Bravený (fyziologie), Vít Bubeník (jazyková
typologie), Ivo T. Budil (obecná antropologie), Lenka Budilová 
(sociální a kulturní antropologie), Petr Bureš (botanika), František Čapka
(historie), Eva Čermáková (archeologie), Miroslav K. Černý (muzikologie),
Roman Čihák (skalní umění), Martin Čuta (antropometrie, osteometrie,
funkční antropologie), Marie Dohnalová (antropologie občanské 
společnosti), Gabriela Dreslerová (archeozoologie), Petr Dubový (neu-
13
rovědy), Josef Duda (zooantropologie), Pavel Dufek (politologie), Petra 
Duchečková  (fyzická  antropologie),  Hana  Eliášová  (forenzní  antropologie),
 Michaela  Endlicherová  (kastelologie),  Eva  Ferrarová  (gender), 
Dana Fialová (dentální antropologie), Jan Filipský (indologie), Eduard 
Fuchs (matematika), Jiří Gaisler (zoologie), Martin Golec (archeologie), 
Andrea Grígelová (antropologie práva), Jan Heller (biblistika, religionistika),
Tomáš Hirt (sociální a kulturní antropologie), Petr Hlaváček 
(technologie obuvi), Martin Hložek (archeologie), Jiří Hlušička (dějiny 
umění), Karel Hnilica (sociální psychologie), Jan Holčík (dějiny medicíny),
Martin Holub (experimentální archeologie), Helena Honcoopová 
(japanistika), Ladislava Horáčková (anatomie, paleopatologie), Drahomír
Horký (histologie), Břetislav Horyna (filozofie, religionistika), Cyril
 Höschl  (psychologie,  psychiatrie),  Blahoslav  Hruška  (sumerologie, 
asyriologie, religionistika), Ondřej Hubáček (kulturologie, sociologie), 
Jan Huták (funkční antropologie), Petr Charvát (orientalistika, počátky 
státu v jihozápadní Asii), Alena Jaklová (bohemistika), Marek Jakoubek 
(sociální a kulturní antropologie), Mikoláš Jurda (antropologie), Zdeněk
Justoň (sociální antropologie), Josef Kandert (etnologie), Oldřich 
Kašpar (amerikanistika), Jan Keller (sociologie), Helena Klempererová 
(antropologie  paleolitu),  Josef  Kolmaš  (sinologie,  tibetanistika),  Stanislav
Komárek (obecná a filozofická antropologie), Stanislav Komenda
(biometrie), Kateřina Konášová (fyzická antropologie), Zuzana Korecká
(amerikanistika), Jaromír Kovárník (prehistorická archeologie), 
Miroslav Králík (fyzická a forenzní antropologie), Michaela Králíková 
(archeologická antropologie), Soňa Krásná (trasologie), Michaela Křivanová
(dentální antropologie), Tereza Kuldová (sociální antropologie), 
Miloslav  Lapka  (krajinná  a  sociální  ekologie),  Monika  Laštovičková 
(dějiny  antropologie),  Věra  Linhartová  (dějiny  medicíny,  komunikace),
Pavel Lízal (genetika), Miriam Löwensteinová (koreanistika), Klára 
Macúchová (japanistika), Tomáš Machalík (historie), Tatiana Machalová
(antropologie práva), Miloš Macholán (zoologie), Giuseppe Maiello 
(sociokulturní  antropologie),  Jaroslav  Malina  (obecná  antropologie), 
Martin  Matějů  (sociologie),  Tereza  Mikešová  (fyzická  antropologie), 
Zuzana  Moravčíková  (sociální  antropologie),  Vojtěch  Mornstein  (biofyzika),
Lucie Mornsteinová (japanistika), Tomáš Mořkovský (antropologie
smrti), Dagmar Muchnová (klasická filologie, grecistika), Rudolf 
Musil  (geologie,  paleontologie),  Milan  Nakonečný  (sociální  psychologie),
Lucie Nečasová (kulturologie), Bedřich Nosek (hebraistika, judaistika),
 Vlastimil  Novák  (numizmatika),  Marie  Nováková  (fyziologie), 
14
Nea Nováková (orientalistika), Jan Novotný (fyzika), Vladimír Novotný 
(biologická antropologie), Jaroslav Oliverius (arabistika), Lucie Olivová 
(sinologie), Libor Páč (historie anatomie), Dalibor Papoušek (religionistika),
Marie Pardyová (klasická studia a klasická archeologie), Jiří Pavelka
(teorie a historie literatury), Josef Pavlík (funkční antropologie), 
Petr  Pavlík  (gender),  Jana  Pečírková  (dějiny  starověku  a  asyriologie), 
Lukáš Pecha (asyriologie), Markéta Pechníková (fyzická antropologie), 
Robin Pěnička (archeologická antropologie), Jana Petrásková (sociální 
antropologie), Miloslav Petrusek (sociologie), Mariana Pflegerová (sociální
a kulturní antropologie), Jana Pleskalová (jazykověda), Ivo Pospíšil 
(jazykověda,  teorie  a  historie  literatury),  Miroslav  Prokopec  (historie 
antropologie),  Jiří  Prosecký  (asyriologie),  Martin  Prudký  (biblistika, 
hebraistika,  religionistika),  Vladimír  Přívratský  (evoluční  antropologie),
Barbora Půtová (kulturologie, dějiny umění), Michaela Račanská 
(dentální antropologie), Jiřina Relichová (genetika), Markéta Rendlová 
(kulturologie), Olga Rezáková (antropologie hudby), Martin Rychlík (etnologie),
Alena Řiháková (dějiny antropologie), Vladimír Sadek (hebraistika,
judaistika), Sandra Sázelová (sociální a kulturní antropologie), 
František Sehnal (entomologie), Karel Sklenář (archeologie), Vladimír 
Sklenář  (biochemie),  Jaroslav  Skupnik  (antropologie  příbuzenství), 
Miloslav  Slabina  (archeologie),  Irena  Smetáčková  (gender),  Ludmila 
Sochorová  (etnografie),  Tereza  Sojková  (bibliografie),  Věra  Sokolová 
(gender),  Vladimír  Souček  (asyriologie,  chetitologie),  Jana  Součková 
(chetitologie, historie starověkého Předního východu), Martin Soukup 
(biokulturologie, sociální a kulturní antropologie), Václav Soukup (kulturologie,
sociokulturní antropologie), Eva Steinbachová (kulturologie), 
Jiří A. Svoboda (archeologie, paleoetnologie), Jan Sýkora (japanistika), 
Leoš Šatava (etnická antropologie), Jiřina Šedinová (hebraistika), Lukáš 
Šín (etnická antropologie), Miloš Štědroň (muzikologie), Irena Štěpánová
(etnografie), Helena Šulová (kulturologie), Lenka Šulová (sociální 
psychologie), Richard Thér (experimentální archeologie), Michal Tošner
(kulturní antropologie), Zdeněk Tvrdý (etnická antropologie), Zdeněk
 Uherek  (etnografie,  etnologie),  Josef  Unger  (antropologie  smrti, 
archeologická  antropologie),  Petra  Urbanová  (forenzní  antropologie), 
Břetislav  Vachala  (egyptologie),  Jana  Válková  (kulturologie),  Václav 
Vančata (paleoantropologie, primatologie), Marina Vančatová (primatologie),
Michaela Vaňharová (molekulární antropologie), Lenka Vargová
(anatomie, paleopatologie), Jiří Vorlíček (medicína), František Vrhel 
(obecná antropologie, amerikanistika, antropologie sexuality), Martina 
15
Jaroslav Malina
In memoriam 
Jana Hellera, Blahoslava Hrušky, Stanislava Komendy a Vladimíra Sadka.
Wagenknechtová  (fyzická  antropologie),  Renata  Weinerová  (romská 
studia), Jiří Winkler (sociální politika), Jiří Woitsch (etnologie), Jan Záhořík
(etnická antropologie), Markéta Zachová (forenzní antropologie), 
Michaela Zelinková (tafonomie), Marcela Zoufalá (kulturologie), Jaroslav
Zvěřina (antropologie sexuality).
Za  připomínky,  doplňky  a  korektury  děkuji  kolegyním  a  kolegům, 
jimiž jsou: Pavel Bláha, Martin Bouchal, Viktor Černý, Miloš Čižmář, 
Miluše Dobisíková, Jiří Doležel, Jan Dušek, Jan Fridrich, Milan Gelnar, 
Diana  Havleová,  Jan  Helešic,  Stanislav  Komenda,  Tereza  Kozárková, 
Josef Krátoška, Marek Kučera, Martin Kuna, Lukáš Lenk, Pavlína Lesová,
František Ondráš, Alena Opletalová, Jarmila Riegerová, Jiří Sedlák,
Milan Stloukal, Eugen Strouhal, Marta Svobodová, Vladimír Šedivý, 
Zbyněk Šmahel, Jan Šmarda, Jan Šteigl, Radomír Tichý, Blanka Vacková,
Jiří Vaněk, Jaromír Vaňhara, Petr Velemínský.
Za vytvoření elektronické verze Antropologického slovníku děkuji členům
Servisního střediska pro e-learning, IS MU (Fakulta informatiky 
Masarykovy univerzity), jmenovitě Janu Havelkovi.
Dále děkuji institucím, které svou podporou umožnily vydání slovníku:
Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity, Společnost pro podporu
univerzitních aktivit v Brně, Grantová agentura České republiky, 
Fond rozvoje vysokých škol Ministerstva školství, mládeže  a tělovýchovy
České republiky.
Poděkování patří rovněž vedení Nakladatelství CERM v Brně a vedení
Nakladatelství encyklopedické literatury LIBRI v Praze, které bezúplatně
postoupilo práva a umožnilo autorům znamenité Encyklopedie
starověkého Předního východu  (Praha:  Libri  1999)  užít  ze  zmíněné 
encyklopedie některé texty v přepracované podobě v Antropologickém
slovníku.
AAAAA
17
AAAAAantropologie (z řečtiny:  [anthrópos], ,,člověk",  [logos],
,,nauka, věda; myšlenka, intelektuální činnost; rozum; slovo, řeč; 
důvod; počet" = ,,věda o člověku"), interdisciplinární bio-socio-kulturní
 věda  (stažený  tvar  termínu  ,,*biologická,  *sociální  a  *kulturní"  antropologie)
o biologické, sociální a kulturní existenci *člověka a lidské 
*společnosti; v obecnějším smyslu nauka hledající odpovědi na základní 
otázky lidského rodu: ,,Odkud jsme? Jací jsme? Kam jdeme?"
Antropologicky zaměřené *spekulace a úvahy sahají hluboko do minulosti
a vyznačovaly se nejrůznější historickou proměnlivostí, kulturní 
a intelektuální různorodostí. Těžiště antropologického myšlení se v průběhu
dějin západní *civilizace přesunulo z oblasti náboženství, teologie 
a filozofie do sféry specializovaných vědeckých disciplín přírodovědného, 
sociálního a kulturologického zaměření. Na přelomu dvacátého a jedenadvacátého
 století  někteří  zastánci  tzv.  *postmodernismu  zpochybnili 
tradiční paradigma modernity spočívající ve víře v *pokrok a potenciál
racionálního vědeckého výkladu *světa (scientia est potentia). Tento 
obrat společně s důrazem na vedlejší negativní důsledky moderní civilizace
(nedostatek energie, surovin, potravin, globální ekologická krize, 
přelidnění, bohatství a chudoba, *války apod.) vedl na poli antropologie 
ke kritice tradičního *antropocentrismu.
Otázku o původu člověka si lidstvo klade již po tisíce *generací. Člověk
sám sebe většinou chápal jako něco zvláštního, výlučného, neopakovatelného,
odlišného od *přírody a světa zvířat, ale na druhé straně 
z přírody vzešlého a navždy s ní spojeného. Hranice mezi lidmi a zvířaty 
byla v různých dobách vedena mnohdy velmi ostře, jindy zase poměrně 
nezřetelně  (*přirozenost,  lidská).  Odlišení  člověka  od  ostatních  živočichů
však není tak obsáhlé a hluboké, jak se často tradovalo: některé 
živočišné druhy mají složité a obsahově bohaté komunikační *systémy, 
ne nepodobné lidským, jiné používají *nástroje, a dokonce je i vyrábějí, 
některé druhy žijí ve složitých hierarchicky uspořádaných společnostech 
a ,,vyučují" mláďata různým *inovacím prostřednictvím přenášené tra-
18
dice. Žádný z živočišných druhů se však nevyrovnal člověku ve složitosti 
a rozmanitosti *kognitivních procesů a *behaviorálních strategií. Lidé 
využívají a přetvářejí přírodu, vyrábějí a používají nástroje a spotřebovávají
produkty kvalitativně jinak než ostatní živočichové, způsobem, který
překračuje schopnosti kteréhokoliv jiného druhu. Lidé se nepřetržitě 
učí celý život a na základě symbolické *komunikace vytvořili rozmanité 
společnosti a *kultury. Lidský *jazyk je tvárný, rychle a snadno vyjádří 
nepřeberné množství pojmů, emocí, akcí, idejí (na rozdíl od několika set 
*symbolů, které se naučilo v laboratorním prostředí jen několik desítek 
*goril, *orangutanů a *šimpanzů). I v chování jsou lidé dynamičtější, 
proměnlivější a bohatší. Lidská psychika se vzdálila pouhému bezprostřednímu
nazírání skutečnosti: vznikl zvláštní svět člověka ­ svět myšlenek,
 *fantazie,  předjímání  budoucnosti,  plánování,  uskutečňování 
představ, snů, idejí a boje za ně nebo proti nim ­ a dnes existuje i svět 
virtuální reality.
Lidé  jsou  vychovávaní  v  nejrozmanitějším  společenském  prostředí 
­ lovecko-sběračským počínaje a vysoce technizovaným konče (společnosti
 postindustriální,  postnedostatkové  apod.).  Největší  péči  věnuje 
člověk svým potomkům v raném dětství (bez mateřské *lásky a lidského 
*kolektivu  jen  zřídkakdy  vzniknou  plnohodnotné  osobnosti).  Posléze 
*výchovu více či méně přebírají *instituce (škola, stát). Usměrněná výchova
připravuje novou generaci pro život ve společnosti tak, aby jako 
dospělá mohla přenášet a zmnožovat získané sociální *normy a *hodnoty.
Evoluční proměny lidského druhu vyústily do stadia ,,nehotovosti", 
a člověk proto může a musí konstruovat svůj život v dědičně vymezených 
hranicích a vytvářet tak sebe sama v různých podobách. Tato ,,specializace
na nespecializaci" člověku umožnila překonat ,,neměnný" způsob 
života, který vedli jak jeho nejbližší, tak i vzdálení vysoce specializovaní 
příbuzní. Určité specializace existují: změna pohybu od *kvadrupedie 
k *bipedii; velký, složitý a mimořádně výkonný mozek; ruka schopná 
úchopu, s palcem v opozici proti ostatním prstům; osvojení si různých 
systémů řeči ­ jazyků (znakových i slovních) (viz heslo *člověk, *člověk
­ ...). Tyto a další specializované struktury umožňují lidský způsob 
života: těžit materiál (látky), energii a *informace z prostředí, aniž by byl 
člověk závislý pouze na *potravních řetězcích přírody.
Základní tělesnou stavbou však člověk zůstal stále *primátem, od některých
z nich se dokonce jen málo liší. To, čím se od svých předků i současných
primátů výrazně odlišil, je však lidské chování. Klíč k různým 
směrům *evoluce chování je nutno hledat především v lidském mozku. 
19
Člověk je tvůrcem kultury (srovnej: cultura versus natura, kultura je 
vše, co není natura, tj. příroda před existencí člověka). V nejširším slova 
smyslu nazýváme kulturou vše, co člověk vytvořil a vymyslel. Kultura 
je tedy výlučně lidským výtvorem, i když má hluboké biologické kořeny;
jejím základem jsou informace přenášené téměř výhradně symboly. 
Kultura v užším slova smyslu zahrnuje soubor pravidel nebo standardů,
podmiňujících chování, jež spadá do rozsahu proměnlivosti chování 
členů dané společnosti ,,považovaného za vhodné a přijatelné". Kultura
představuje kvalitativně novou evoluci *biosféry: umožňuje nabytí, 
uložení a výměnu informací v dané generaci včetně přenosu z generace 
na generaci a ovlivňuje jednání lidí uvnitř dané společnosti i vůči lidem 
jiné společnosti. Kultura se tak stala nejmocnějším nástrojem člověka; 
skrze ni těží energii, materiál a informace a zprostředkovává vztah v biosféře
­ kultura řídí a uskutečňuje ofenzivní adaptaci v biosféře. Symboly
(myšlené, psané, malované, modelované, vyjádřené v hudbě nebo 
v *gestech ­ mimika, gestika, pantomimika) dosáhly nejvyššího vyjádření
v lidském jazyce. *Symbolismus se pojí s ritualizací: pohřební *zvyky, 
zasvěcovací obřady, *sexuální chování a jiné rituály kodifikované kulturou
a jejími nositeli. Všechny fyzické struktury a duševní projevy, které 
nás tvoří lidmi, jsou sice evolučně mladé, ale stojí na starobylých biologických
základech. Člověk je *bilaterálně souměrný (symetrie), jeho 
tělo má rozlišené dva konce ­ hlavový a ocasní (polarita) a stavba těla je 
odvozena od opakujících se stavebních jednotek (metamerie). Člověk se 
vyvíjel ze zvířecích forem, vzpřimoval se, začal chodit po dvou, mluvit, 
vyrábět nástroje a zásadním způsobem přetvářet přírodu. To je půdorys 
vymezující dějiny *obecné (bio-socio-kulturní) antropologie.
Vědecké počátky antropologie (a řady dalších příbuzných společenských
a přírodních věd) sahají až do *starověku a souvisí s onou dobou 
velkého přelomu, která nastala před pětadvaceti stoletími. Tehdy, v historickém
údobí, které německý filozof Karl *Jaspers označil za ,,osový 
věk", se objevili na sprašových rovinách Číny *Lao-c' a *Konfucius, pod 
horkým  indickým  *sluncem  *Buddha,  v  nedohledných  pásmech  íránských
horstev *Zarathuštra, okolo Mrtvého moře starozákonní proroci 
a ve východním Středomoří řečtí představitelé milétské školy a později
filozofové *Sókratés a *Platón. Tito mudrcové přinášeli změnu, nový 
pohled na člověka a jeho místo ve společnosti a přírodě. I když navazovali
na *mýty a opírali se o ně, začali vidět člověka, společnost a přírodu
jinak, mnohem obecněji a abstraktněji, teoreticky. Vůli bohů nahradily
logické principy aktivního jednání, *sakrální vzory jednoznačně 
20
určující charakter každodenního lidského konání vystřídaly všeobecné 
rady: ,,poznej sama sebe" (Cheilón), ,,pečuj o vše" (Periandros), ,,všeho 
s mírou" (*Solón), ,,všechno má svůj čas" (Pittakos), ,,odplácej křivdu 
ctností" (Lao-c'), ,,co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim" (Konfucius).
 Platón  definoval  pojem  ,,člověk"  (anthrópos)  takto:  ,,Toto  jméno 
anthrópos znamená, že zatímco ostatní živí tvorové žádnou z věcí, které 
vidí, neprohlížejí, ani o ní neuvažují, ani ji nezkoumají, člověk jakmile 
něco uvidí, hned to také zkoumá (anathrei) a uvažuje o tom, co viděl 
(opópen). Proto byl člověk jako jediný ze všech živočichů správně pojmenován
anthrópos, zkoumající, co uviděl (anathrón ha opópe)."
V díle Platóna a jiných řeckých filozofů, stejně jako v díle Konfucia 
a dalších čínských filozofů tak byly položeny základy disciplíny, kterou 
dnes nazýváme *filozofická antropologie.
Formativní základy *biologické (*fyzické) antropologie a *anatomie 
jsou obsaženy v pracích antických lékařů a přírodovědců, zejména *Hippokrata
z Kóu (kolem 460­kolem 375 př. n. l.), *Hérofila (335­280 př. 
n. l.) a *Galéna z Pergamu (asi 129­199), jejichž dílo až do *novověku 
tvořilo základ medicínských věd. Hérofilos, působící v alexandrijském 
*Múseiu, tehdejším středisku světové vzdělanosti, byl prvním lékařem, 
který za přítomnosti žáků a asistentů prováděl pitvy mrtvol. Údajně mu 
bylo dovoleno provádět *vivisekci. Pitvy mu poskytly dostatek materiálu 
k úvahám o stavbě a fungování lidského těla a k vybudování základů 
vědecké anatomie a fyzické antropologie. Antičtí *Řekové dále například 
soudili, že lidské myšlení, cítění a chování úzce souvisí s morfologií těla 
a jeho fyziologickými *funkcemi. Předpokládali, že v lidském těle kolují 
čtyři hlavní šťávy: ,,červená krev" ­ sanguis, ,,žlutá žluč" ­ cholé, ,,bělavá 
tekutina" ­ flegma a ,,černá žluč", zřejmě ,,sražená krev" ­ melancholé. 
Hippokratés soudil, že převaha jedné z nich a jejich vzájemný poměr 
určuje  schopnosti  a  typ  chování  člověka.  Převaha  žluči  předurčovala 
rychlé a prudké reakce *cholerika, schopného často a silně vzplanout 
a bezprostředně se zaujmout pro věc i myšlenku. Převaha krve u *sangviniků
znamenala sice pomalejší, ale zato trvalejší reakce, hlubší *zájem 
a soustředění. Černá žluč byla příčinou nevýrazných pocitů a chabých 
reakcí *melancholiků. Lidé s převahou bělavé tekutiny byli označováni
jako *flegmatici, reagující pomalu a někdy i povrchně. Toto členění 
jako nejhrubší klasifikaci typů lidské osobnosti používají antropologové 
a psychologové dodnes (viz *člověk ­ psychosomatická typologie, *člověk
­ typologie osobnosti). Hippokratés totiž pravdivě vystihl a správně
popsal základní způsoby lidských reakcí, i když vycházel z mylných 
21
předpokladů o šťávách v lidském těle a o jejich fyziologických účincích. 
Hippokratova teorie je tak případem správného popisu pravdivého jevu, 
ovšem s chybně vystiženými *příčinami.
Antičtí  Řekové  vytvořili  i  rudimentární  základy  antropologie  v  její 
celostní podobě interdisciplinární bio-socio-kulturní vědy, kterou dnes 
považujeme (jistěže na úrovni moderních teorií, metodologií a sofistikovaných
výzkumných *metod a *technik) za nejadekvátnější koncepci. 
Z tohoto hlediska bývá pak jako ,,první antropolog" označován řecký filozof
a polyhistor *Aristotelés ze Stageiry v Makedonii (384­322 př. n. l.). 
Aristotelovi je rovněž připisováno první užití termínu ,,anthropologie" 
(v etickém spisu Etika Nikomachova), i když v poněkud jiném smyslu, 
než se objevoval později a než je používán dnes. Jeho mladší krajan *Poseidónios
z Apameie (asi 135­51 př. n. l.) si všímal i působení takových 
jevů, jako byla dějinná atmosféra, psychologie, konkrétní příčiny, které 
poznamenaly výsledky jednotlivých *událostí. Důraz na komplexně pojaté
faktory přírodního, společenského i psychického a psychologického 
směru bychom mohli považovat za předzvěst moderního antropologického
přístupu. V době, kdy žil, došlo na více místech k velkým povstáním
otroků. Poseidónios proto v hodnocení dějinných událostí své doby 
vycházel i z důsledků a změn, které přinesly tyto ekonomické a sociální 
*konflikty. Vedle Aristotela bývá považován za jednoho z prvních antropologů,
kteří stáli na počátku dnes moderní koncepce antropologie jako 
celostní (bio-socio-kulturní) vědy.
Obdobně si počínal o několik století později i latinský teolog, historik, 
kronikář a významný církevní hodnostář a politik vizigótského *království
*Isidor ze Sevilly (kolem roku 560­636). Ve dvaceti svazcích spisu 
Etymologiarum sive originum libri XX (Etymologie čili počátky; česky: 
Etymologie, I­III, IV, V, VI­VII, IX, XII, XIII­XV, XVI, XVIII. Praha: 
Oikoymenh,  1998­2004),  které  dokončil  Braulion  ze  Zaragozy,  jako 
první myslitel raného středověku shrnul encyklopedicky tehdejší vědění 
a prakticky tak založil tzv. *biblickou antropologii, která se snažila vyložit
etnickou, institucionální a duchovní rozmanitost lidstva na základě 
textů Písma a církevních autorit. Etymologii chápal jako nástroj odhalení
počátku (origo) daného jevu nebo instituce. Nalezení prvotního bytí 
určitého *národa (prima origo) je podle Isidora ze Sevilly mírou jeho 
vnitřní hodnoty. V učení Isidora ze Sevilly již nenáleželo výsadní postavení
*Římanům; partikularismus raného středověku se odrazil ve vyzdvižení
role různorodých království (regna), jejichž prostřednictvím se 
ke slovu hlásily jednotlivé národy (gentes). Isidor ze Sevilly respektoval 
22
univerzální duchovní a právní odkaz Říma, ale Římany jako konkrétní
 etnikum  degradoval  pod  úroveň  *Gótů.  Jméno  dal  totiž  Římanům 
historicky  nahodilý  hérós epónymos,  zatímco  Gótové  odvozovali  svůj 
rodokmen od biblického Mágoga (Etymologiae, 2,27). Isidor ze Sevilly
byl oficiálně kanonizován v roce 1598 a Učitelem Církve prohlášen 
roku 1722; na začátku jedenadvacátého století byl navržen za *patrona 
*internetu. Vedle Isidora ze Sevilly jako tvůrce středověké vzdělanosti 
a zakladatele biblické antropologie proslul anglosaský mnich, historik 
a básník *Beda Venerabilis (Ctihodný, 672/673­735). Již za svého života 
byl znám jako polyhistor a díky dvaceti čtyřem svazkům spisu Historia
ecclesiastica gentis Anglorum (česky: Církevní dějiny národa Anglů. 
Praha: Argo, 2008) získal i titul ,,otec anglické historiografie". (*Dante 
Alighieri umístil Isidora ze Sevilly a Bedu Ctihodného v Ráji do společnosti
nejvyšších učitelů Církve.)
Na počátku 2. tisíciletí shrnul znalosti řeckých a islámských přírodovědců,
anatomů a lékařů o člověku perský lékař a filozof *Avicenna (Abú 
Alí al Husain ben Abdaláh Ibn Síná, 980­1037). Jeho dílo Al-Kánún fi
t-tibb (Kánon medicíny) se stalo vedle spisů Galénových nejdůležitějším
pramenem *středověku v oblasti medicíny, antropologie a dalších 
disciplín.
Latinská forma slova antropologie se objevuje až v 16. století ­ název 
,,anthropologie" měl ale i tehdy omezený význam: označoval pouze tělesnou
stavbu člověka. Tento název použil ve své práci o anatomii a fyziologii
Antropologium de hominis dignitate, natura et proprietatibus,
de elementis, partibus et membris humani corporis  (Antropologické 
pojednání o hodnotě člověka, jeho přirozenosti a vlastnostech a rovněž 
o elementech, ústrojích a údech lidského těla) německý lékař a filozof 
Magnus  *Hundt  (1449­1519)  v  roce  1501.  Za  zakladatele  *srovnávací 
anatomie je považován francouzský přírodovědec Pierre *Belon (1517­
1564), který se ve spisu Histoire de la nature des oyseaux, avec leurs
descriptions et nafs portraicts, retirez du naturel, escrite en sept livres 
(Přírodopis ptáků s jednoduchým vyobrazením podle skutečnosti v sedmi
knihách, 1555) jako jeden z prvních zabýval *analogií mezi kostrou 
ptáků a kostrou lidskou.
Právě s anatomií je úzce spojen další rozvoj zejména antropologie fyzické,
zatímco rozvíjení antropologie sociální a kulturní je spjato především
s objevováním mimoevropských kultur a civilizací, které započalo 
koncem 15. století. V 16.­17. století byly postupně položeny základy anatomie
(Andreas *Vesalius [1514­1564]), *fyziologie a embryologie (Wil-
23
liam *Harvey [1578­1657]) a biologické taxonomie (Carl *Linné [1707­
1778]).  Hromadění  nových  poznatků  umožnilo,  aby  se  antropologie 
utvářela jako samostatný vědní obor. V 17. století se objevila úvaha o polygenickém
 původu  lidstva,  která  zpochybnila  biblický  výklad  jednotného
původu. V roce 1655 uveřejnil totiž francouzský právník a volnomyšlenkář
Isaac *La Peyrre (1596­1676) spis Systema theologicum ex
praeadamitarum hypothesi (Teologický systém založený na předpokladu,
že lidé byli před Adamem), v němž hlásal polygenický původ lidstva. 
*Polygenismus obhajoval na základě citací z *evangelia ­ Římanům 5, 
12­14. S odvoláním na poznatky misionářů se snažil dokázat, že dědičný 
*hřích a biblická *potopa nebyly univerzálními historickými událostmi, 
ale že se týkaly pouze oblasti osídlené *Židy, a že *chronologie *Starého 
zákona tudíž postrádá všeobecnou platnost. (Preadamitská teorie Isaaca 
La Peyrrea je pokládána za předchůdce *rasové ideologie a polygenismu
19. a 20. století.) V téže době se objevila i první známá *klasifikace 
lidských *ras založená na biologické odlišnosti. Jejím autorem byl francouzský
lékař, filozof a cestovatel François *Bernier (1620­1688), který
v roce 1684 vydal pojednání Nouvelle division de la Terre, par les
différentes espces ou races d'hommes qui ľhabitent (Nové rozdělení 
Země podle rozmanitosti lidských druhů či ras, jež ji obývají), v němž 
rozdělil lidstvo do čtyř ras, z nichž první obývá Evropu (bez Laponska), 
západní Asii včetně Indie, severní Afriku a Ameriku, druhá subsaharskou
Afriku, třetí východní Asii a čtvrtá rasa Laponsko. V 18. a na počátku
19. století rozvíjeli antropologii Britové James *Burnett (1714­1799) 
a James Cowles *Prichard (1786­1848), Francouzi Georges Louis Leclerc
de *Buffon (1707­1788), Georges Léopold de *Cuvier (1769­1832), 
Jean Baptiste Pierre Antoine de Monet *Lamarck (1744­1829) a Étienne
de Saint-Hilaire *Geoffroy (1772­1844), Holanďan Petrus *Camper
(1722­1789), Němec Johann Friedrich *Blumenbach (1752­1840) 
a další. Například Petrus Camper, jeden z průkopníků *kraniometrie, 
navázal na dlouhou antropologickou tradici, která v pozadí přírodní rozmanitosti
hledala ideální, esteticky dokonalé typy. Jejími představiteli 
byli kromě Platóna a Aristotela renesanční a raně novověcí autoři Pierre 
Belon de Mans, Gottfried Wilhelm *Leibniz, Claude Perrault, Marco Aurelio
Severino a Jan *Swammerdam. Camperova morfologická teorie, 
založená na metamorfóze anatomické stavby obratlovců, kterou poprvé 
prezentoval v přednášce proslovené roku 1778, zaujala Denise *Diderota
a především Johanna Wolfganga *Goetha, v jehož zájmovém spektru 
byly i biologické disciplíny, například osteologie nebo rostlinná morfo-
24
logie; Goethe v díle o metamorfóze rostlin (Versuch die Metamorphose
der Pflanzen zu erklären [Pokus o objasnění metamorfózy rostlin], 
1790) interpretoval v duchu těchto představ rostlinný květ a jeho jednotlivé
části jako metamorfované listy a současné rostliny jako transformace
prarostliny (Urpflanze), variace jednotného principu daného 
univerzálním morfologickým plánem. Petrus Camper se ve svém studiu 
*kraniální  morfologie  pokusil  na  základě  měření  tzv.  faciálního  úhlu 
prokázat, že estetická kvalita a krása je odrazem biologické a mentální 
nadřazenosti. Camper nicméně zůstal monogenistou a potíral *předsudky
vůči mimoevropským populacím. Mimořádný význam v této etapě 
antropologie  má  však  zejména  dílo  Blumenbachovo,  jenž  v  knize  De
generis humani varietate nativa liber (Kniha o přirozené rozmanitosti 
lidského rodu, 1775) shromáždil, analyzoval a interpretoval mnoho antropologických
faktů. Navrhl například používat pojem ,,antropologie" 
jako označení pro ,,přírodopis člověka" a podal základní rasové členění 
lidstva  zahrnující  *kavkazskou,  *mongolskou,  *malajskou,  *etiopskou 
a *americkou rasu. Rok 1775 bývá proto považován za důležitý mezník 
ve vývoji novodobé biologické (fyzické) antropologie. Na Blumenbachovo
dílo navázal anglický lékař, etnolog a filolog, zakladatel britských etnologických
a antropologických věd James Cowles Prichard. Roku 1813 
uveřejnil Researches into the Physical History of Man (Výzkumy fyzické 
historie člověka, 1. vydání 1813, 3. vydání 1836­1847, 5 svazků, od 2. 
vydání vycházelo pod názvem Researches into the Physical History of
Mankind), spis věnovaný Blumenbachovi, jehož členění lidstva na pět 
základních ras Prichard převzal. Na rozdíl od Blumenbacha a dalších 
svých předchůdců prosazoval komplexní zkoumání všech biologických, 
lingvistických a sociokulturních *atributů člověka. Předpokládal například,
že *keltské jazyky jsou příbuzné s jazyky *slovanskými a jazyky 
*germánské s pelasgickými (*řečtinou a *latinou) a dohromady vytvářejí 
čtvrtou větev ,,asijské" (tzn. *indoevropské) jazykové rodiny. V roce 1843 
uveřejnil knihu The Natural History of Man (Přírodní historie člověka), 
ve které hájil jednotný původ lidstva a polemizoval s *rasovou teorií. 
Prichard byl rovněž posledním velkým představitelem tzv. biblické antropologie,
což znamenalo, že starozákonní texty bral jako základní autoritu
pro porozumění lidské *variabilitě.
Za mezník pro vznik a utváření sociální a kulturní antropologie, stejně
jako *etnologie, bývá považován rok 1492, kdy Kryštof *Kolumbus 
doplul do *Nového světa. Španělští misionáři a kronikáři, kteří doprovázeli
Kolumba a jiné mořeplavce, začali objevovat mimoevropské kul-
25
tury; později se k nim připojili britští, francouzští, nizozemští, portugalští
a další evropští misionáři a cestovatelé a v průběhu 15. až 18. století 
shromáždili obrovské množství informací z obou Amerik, Afriky, Asie, 
*Oceánie a dalších oblastí. K nejvýznamnějším z nich patřili: José de 
*Acosta (1539­1600) (Historia natural y moral de las Indias [Přírodní 
a mravní historie zemí indických, latinsky 1589, španělsky 1590]), Pedro 
*Cieza de León (1518[20]­1584) (Parte primera de la crónica del Perú:
que trata la demarcación de sus provincias: la descripción de ellas que
trata las fundaciones de las nuevas ciudades, los ritos y costumbres
de los indios y otras cosas extraas dignas de ser sabidas [První část 
kroniky Peru, která pojednává o hranicích jeho provincií; jejich popis, 
který líčí založení nových *měst, obyčeje a zvyky indiánů a další věci 
hodné  toho,  aby  byly  známy,  1553]),  Gonzalo  *Fernández  de  Oviedo 
(1478­1557) (Historia general y natural de las Indias [Obecná a přírodní
historie zemí indických]), Diego *Landa (1524­1579) (Relación
de las cosas de Yucatán [Zpráva o věcech na Yucatánu, 1566, tiskem 
až 1864]), Bartolomé de las *Casas (1474­1566) (Historia de las Indias 
[Dějiny Indií] a Apologética historia sumaria de estas Indias Occidentales
[Souhrnné obranné dějiny těchto západních Indií]), Bernardino de 
*Sahagún (mezi 1499 a 1500­1590) (Historia de las cosas del reino de
Nueva Espaa [Obecná historie věcí království Nového Španělska]).
Z hlediska antropologie je v daném údobí nejzávažnější dílo José de 
Acosty  Historia natural y moral de las Indias,  v  němž  autor  rozlišil 
tři americké ,,národní skupiny" čistě na základě politického uspořádání:
*monarchii, *společenství (řízená radou a přáním většiny) a ,,barbarské"
kočovné skupiny. Předpokládal, že indiáni jsou potomky asijských
populací, které se dostaly do Nového světa po pevninském mostě 
ležícím na dalekém severu. Acosta na základě důkladného promýšlení 
všeho, co viděl, dospěl až tak daleko, že ho nikterak neudivovala odlišnost
amerických obyvatel, a vyslovil tehdy ojedinělý *názor, že se indián 
od Evropana v podstatě neliší; francouzský historik Pierre Emmanuel 
Vidal-Naquet  (1930­2006)  označil  Acostu  za  zakladatele  srovnávací 
antropologie.  Obdobně  jako  Acosta  postupoval  francouzský  misionář 
Joseph-François *Lafitau (1681­1746). Lafitau se například věnoval důkladnému
etnografickému studiu irokézských *zvyků a *příbuzenského 
systému, jehož výsledkem byl spis Moeurs des sauvages ameriquains
comparées aux moeurs des premiers temps (Zvyky amerických divochů 
ve srovnání s mravy raných dob, 1724). Lafitau systematicky poukázal 
na paralely mezi zvyky *Irokézů a kulturou starověkých Řeků a Říma-
26
nů, čímž se stal jedním ze zakladatelů etnologického a antropologického 
komparativního přístupu. Na Britských ostrovech položil základy historické
a srovnávací antropologie skotský historik William *Robertson 
(1721­1793).
Díky těmto zdrojům byly v průběhu 19. století položeny základy antropologie
jako moderní celostní bio-socio-kulturní vědy, spočívající kromě 
jiného na jedné z nejvýznamnějších teorií moderní *biologie, teorii evoluce
organismů *přirozeným výběrem, kterou vytvořil anglický přírodovědec,
biolog a geolog Charles Robert *Darwin (1809­1882) a zakladatel 
zoogeografie Alfred Russel *Wallace (1823­1913). Evoluční teorie byla 
jednou z nejvýznamnějších teorií moderní biologie a stala se mimořádným
podnětem pro rozvoj antropologie a jejích subdisciplín: biologické 
antropologie (zkoumající vznik a vývoj rodu *Homo, jeho biologickou 
variabilitu, podobnosti a rozdíly ve vztahu k ostatním biologickým druhům,
zejména našim nejbližším příbuzným ­ primátům), *paleoantropologie
(zabývající se studiem *zákonitostí *antropogeneze, *morfologie 
a funkcí lidského těla v procesu *fylogeneze a problematikou variability 
rodu Homo), *historické antropologie (zaměřené na studium morfologie
a variability lidského těla na podkladě kosterních pozůstatků z historických
období) i *sociální a kulturní antropologie (zabývající se *sociokulturními
systémy a jejich fungováním).
Ve druhé polovině 19. století získala antropologie důležitý metodologický
nástroj v podobě *antropometrie a *osteometrie (soubor technik 
měření lidského těla a jeho částí exaktními měřicími přístroji), kterou 
založili švédský anatom Anders Adolf *Retzius (1796­1860) a francouzský
lékař Pierre Paul *Broca (1824­1880), ale ještě předtím rozpracoval 
metody měření některých tělesných znaků člověka německý přírodovědec
a lékař Johann Sigismund *Elsholtz (1623­1688). Následující výzkumy,
zejména studium problematiky antropogeneze (proces vzniku, 
vývoje a utváření člověka jako biologické a sociokulturní bytosti v průběhu
fylogeneze rodu Homo a jeho živočišných předků), opírající se o antropometrii
a osteometrii, a studium zkoumání mechanismů biologické 
a  kulturní  evoluce  a  adaptace  výrazně  stimulovaly  nejen  další  rozvoj 
antropologie jako přírodní vědy, ale také přispěly k rozšíření jejího výzkumného
zaměření o sociokulturní dimenzi. V roce 1856 byly v Neanderově
údolí v Německu objeveny pozůstatky klasického neandertálce, 
prvního zástupce specializované formy archaických populací v Eurasii, 
který byl později nazván *Homo neanderthalensis. Následoval *objev 
pozůstatků *Homo erectus, který představoval klasický druh *archaic-
27
kých lidí, rozšířený zejména v Asii (starší názvy: Pithecanthropus erectus,
 *Sinanthropus pekinensis),  vymezený  na  základě  *nálezů  z  Jávy 
(po roce 1891), Číny (od 20. let 20. století) a Afriky.
Tyto a další objevy a výzkumy vyústily ve druhé polovině 19. století 
ve Velké Británii a Spojených státech amerických k ustavení široce koncipované
antropologie (přírodní vědy propojené s etnologií, *etnografií, 
archeologií a lingvistikou) zkoumající člověka nejen jako biologickou bytost,
ale také jako tvůrce a produkt kultury. V kontinentální Evropě v té 
době i nadále převládala antropologie v podobě přírodní vědy zabývající 
se studiem morfologie a fyziologie lidského těla a jeho variability.
Prvním velkým paradigmatem antropologie se stal ve druhé polovině
19. století *evolucionismus, jenž byl sice založen na biologické inspiraci,
avšak na linii vedoucí spíše k Jeanu-Baptistovi de Lamarckovi 
(1744­1829) (*lamarckismus) než k Charlesi Darwinovi. Představitelé 
*evolucionistické  antropologie,  etnografie  a  etnologie  (Johann  Jacob 
*Bachofen, James George *Frazer, John *Lubbock, Henry James Sumner
*Maine, Lewis Henry *Morgan, Edward Burnett *Tylor aj.) se zabývali
především *rekonstrukcí univerzálních stadií dějin kultury lidstva 
a studiem vzniku a vývoje nejrůznějších forem *materiální a *duchovní 
kultury (například jeden z nejvýznamnějších představitelů evolucionismu
americký etnolog Lewis Henry Morgan rozlišil v dějinách lidské společnosti
sedm stadií od nižšího stupně *divošství až po civilizaci). Pro 
konstituování moderní antropologie má zásadní význam práce Edwarda 
Burnetta Tylora Primitive Culture: Researches into the Development of
Mythology, Philosophy, Religion, Art, and Custom (Primitivní kultura: 
Výzkumy vývoje mytologie, filozofie, náboženství, umění a zvyků, 1871), 
v níž na nesmírně rozsáhlém a pečlivě vybraném materiálu pojednává 
o otázkách *náboženství, *poznání, *magie a *mýtu v *primitivních společnostech.
V této knize Tylor podal první formální vymezení antropologického
pojetí kultury (,,kultura nebo civilizace [...] je komplexní celek, 
který zahrnuje poznání, víru, umění, právo, morálku, zvyky a všechny 
ostatní schopnosti a *obyčeje, jež si člověk osvojil jako člen společnosti").
 V  Anglii  a  ve  Francii  toto  vymezení  pojmu  kultura  narazilo  zpočátku
na určitý odpor, ve Spojených státech amerických se však stalo 
základem nové vědní disciplíny ­ kulturní antropologie. Od roku 1896 
Tylor prosazoval svoji koncepci antropologie jako *integrálního studia 
člověka a kultury na základě výzkumů *archeologie, *historie a *jazykovědy
na akademické půdě, a to na Oxfordské univerzitě, kde vybudoval 
základy první *katedry antropologie na světě. Evolucionisté jako první 
28
rozpracovali globální antropologické pojetí kultury, a položili tak základy
systematického studia sociokulturních jevů.
Další  období  antropologických  výzkumů  člověka  a  kultury,  které  je 
charakteristické především kritickou reakcí na teorii a metody  evolucionismu,
 vstoupilo  do  dějin  antropologie  jako  etapa  *difuzionismu. 
Do centra zájmu antropologů se dostalo empirické studium mechanismů 
šíření *kulturních prvků a *migrace etnických systémů v prostoru. Difuzionismus
v antropologii a etnografii reprezentovali v prvních desetiletích
20. století představitelé *německo-rakouské školy kulturních okruhů
(Bernhard *Ankermann, Robert Fritz *Graebner, Wilhelm *Schmidt 
aj., v mnohém navazující na dílo Philippa Wilhelma Adolfa *Bastiana), 
britské *heliotické školy (William James *Perry, William Henry Robert 
*Rivers, Grafton Elliot *Smith aj.) a amerického difuzionismu a historického
partikularismu (Franz *Boas, Robert Harry *Lowie, Clark David 
*Wissler aj.).
Následující vývoj sociální a kulturní antropologie byl určován hlavně
 empirickými  výzkumy,  koncepcemi  a  teoriemi  americké  a  britské 
antropologické  školy,  zaměřující  se  zvláště  na  uzavřené  pospolitosti 
takzvaných *přírodních národů; v tomto pojetí se jejich výzkumné pole 
do značné míry překrývá s etnologií. (Někdy bývají jako samostatné větve
oddělovány antropologie kulturní [zejména v USA; zde se tradičně 
zdůrazňují kulturní entity ­ soubor *norem, vzorců chování] a antropologie
sociální [zejména ve Velké Británii; zde se tradičně zdůrazňují 
sociální entity ­ vztahy, *persistence].) V současné antropologii se tato 
historicky vzniklá a spíše umělá podvojnost již tolik nezdůrazňuje, protože 
není možné dosáhnout zřetelného metodologického rozlišení mezi oběma 
směry.
Toto období je významné zejména pro konstituování moderní americké
 kulturní  antropologie,  která  se  především  díky  Franzi  Boasovi 
a jeho žákům zformovala jako syntetická věda o kultuře. Překonání difuzionismu
v americké kulturní antropologii souvisí se vznikem systémových
teorií kultury, které byly ve třicátých a čtyřicátých letech 20. 
století  vypracovány  představiteli  amerických  škol  *konfiguracionismu 
(Ruth *Benedictová, Clyde *Kluckhohn, Alfred Louis *Kroeber, Morris 
Edward *Opler) a *osobnosti a kultury (Cora Alice *DuBoisová, Abram 
*Kardiner, Ralph *Linton, Margaret *Meadová aj.).
V  britské  antropologii  přispěli  ke  zkoumání  kultury  na  systémové 
úrovni  velkou  měrou  zakladatelé  klasického  *funkcionalismu  (Bronisław
*Malinowski, Alfred Reginald *Radcliffe-Brown). Předmětem zá-
29
jmu antropologů se v této době stal výzkum kulturních prvků z hlediska 
jejich významu pro uchování celistvosti sociokulturních systémů. Přes 
řadu podobností se americká *varianta systémových výzkumů kultury 
liší od evropského funkcionalismu. Pro americkou kulturní antropologii
bylo typické etnopsychologické zaměření, orientace na problematiku
formování osobnosti v procesu *socializace a *enkulturace a důraz 
na studium *kulturních vzorů v synchronní a diachronní perspektivě. 
Představitelé britského funkcionalismu považovali tyto otázky za druhotné
a kladli důraz na analýzu struktury a funkcí sociokulturních systémů,
především v synchronní perspektivě.
V *českých zemích vzniká antropologie v průběhu 19. století a podobně
jako ve Spojených státech amerických je úzce propojena s archeologií, 
etnografií a lingvistikou. Institucionálně ­ v rámci vysokoškolských kateder
na *Univerzitě Karlově v Praze a na *Masarykově univerzitě v Brně 
­ byla ukotvena v 10. a 20. letech 20. století; k zakladatelským osobnostem
patří Jan Evangelista *Purkyně (1787­1869), Tomáš Garrigue *Masaryk
(1850­1937), Jindřich *Matiegka (1862­1941), Lubor *Niederle 
(1865­1944),  Aleš  *Hrdlička  (1869­1943),  Vojtěch  *Suk  (1879­1967) 
aj.;  na  Moravě  se  o  antropologii  zasloužili  Jindřich  *Wankel  (1821­
1897), Martin *Kříž (1841­1916), Karel Jaroslav *Maška (1851­1916), 
Jan  *Knies  (1860­1937),  Inocenc  Ladislav  *Červinka  (1869­1952), 
Karel  *Absolon  (1887­1960)  aj.,  zejména  díky  antropologicko-archeologickým
výzkumům paleolitických i mladších pravěkých *lokalit, jež 
zaznamenaly  světový  ohlas  (*Býčí  skála,  *Dolní  Věstonice,  *Pekárna, 
*Předmostí aj.).
Po *druhé světové válce se hranice, které oddělovaly americkou kulturní
antropologii, britskou sociální antropologii a evropskou kontinentální
 antropologii,  etnologii  a  etnografii,  značně  uvolnily.  V  antropologických
výzkumech člověka a kultury se sice zpočátku udržoval vliv 
funkcionalismu  a  strukturálního  funkcionalismu,  ale  v  průběhu  60. 
let  byl  další  vývoj  antropologického  myšlení  výrazně  utvářen  již  také 
*strukturalismem, *fenomenologií a *hermeneutikou.
Vzájemné ovlivnění evropské a americké antropologie vedlo ke sblížení
výzkumných přístupů, modernizaci antropologických metod a technik 
a snahám o využití koncepcí vypracovaných v jiných vědních disciplínách.
Zvlášť výrazně se tento trend projevil ve francouzské *strukturální 
antropologii, zejména v dílech Clauda *Lévi-Strausse, který ve svých výzkumech
kultury originálním způsobem využil metody lingvistiky i ma-
tematiky.
30
V určité *opozici k ahistorickému strukturalismu se v 60. letech 20. 
století  rozvíjí  *neoevolucionistická  antropologie  (Julian  Haynes  *Steward,
Leslie Alvin *White aj.), jejímž charakteristickým rysem byla snaha
rozšířit strukturální a funkcionální explanaci o historickou perspek-
tivu.
V současné době můžeme v sociální a kulturní antropologii sledovat 
tři základní směry antropologického myšlení:
První směr je přímo spjat s metodologickými východisky *neoevolucionismu
a rozvíjí široké, globální pojetí kultury jako specificky lidského,
negenetického, adaptačního mechanismu. Typickými reprezentanty 
tohoto trendu jsou školy *kulturní ekologie (Julian Haynes Steward), 
*kulturního materialismu (Marvin *Harris), *nové archeologie (Lewis 
Roberts *Binford) a *analytické archeologie (David Leonard *Clarke).
Druhý směr reprezentuje řada teorií, které redukují kulturu na ideový, 
znakový systém. Kultura je zde považována za soubor specificky organizovaných
a kolektivně sdílených znalostí, symbolů, významů, *sociokulturních
regulativů, kulturních kódů a pravidel, které si člověk osvojil 
jako člen určité společnosti. Tato výzkumná linie je rozvíjena zejména 
v  rámci  směrů  *kognitivní  antropologie  (Ward  Hunt  *Goodenough), 
*symbolické antropologie (Clifford *Geertz), *etnosémantiky a *etno-
vědy.
Třetí směr je spjat s *postmoderní antropologií, která vychází z názoru,
že evropská, popřípadě euroamerická kultura budovaná na anticko-křesťanských
základech byla dosud příliš soustředěna na sebe, takže 
nebyla  schopna  a  ani  ochotna  považovat  jiné  alternativní  kultury  (to 
znamená kultury africké, jihoamerické a orientální, které jsou nejednou 
založeny na jiných principech) za zcela rovnoprávné a rovnocenné. Postmoderní
antropologie z tohoto hlediska kriticky přehodnocuje metody, 
témata a autoritu tradiční pozitivisticky orientované sociální a kulturní 
antropologie, odvrací se od všeobjímajících teorií a paradigmat (jakými 
byly  například  difuzionismus  nebo  funkcionalismus)  k  alternativním 
*interpretacím, reflexivitě, pluralitě přístupů a experimentálním antropologickým
textům.
Současná sociální a kulturní antropologie představuje empiricko-teoretickou
vědu, která na základě mezikulturních srovnávacích výzkumů 
usiluje o systémovou analýzu sociokulturních systémů v prostoru a čase. 
V důsledku odlišné tradice výzkumů člověka, společnosti a kultury v Evropě
a Americe je však pojem antropologie i nadále používán nejednotně 
a vystupuje v několika významech. Pro většinu prací amerických a brit-
31
ských antropologů je typické pojetí antropologie jako komparativní, systémově
orientované vědy zabývající se studiem člověka jako člena určité 
kultury v syntetické perspektivě fyzické a kulturní (sociální) antropologie.
V kontinentální Evropě dosud v řadě *zemí převládá pojetí antropologie
jako přírodní vědy *primárně zkoumající morfologii a variabilitu 
lidského těla. I zde se však setkáváme s širokým pojetím antropologie 
jako bio-socio-kulturní vědy i s pokusy spojit klasické antropologické 
disciplíny  (fyzickou  antropologii,  etnografii,  etnologii)  s  filozofickým 
studiem podstaty člověka.
Linii fyzické/biologické antropologie (s přesahy do antropologie sociální
a kulturní) rozpracovali a obohatili na základě nových výzkumů 
ve 20. století zejména tito vědci: britský antropolog Raymond Arthur 
*Dart (1893­1988) v letech 1924 až 1925 popsal nález lebky z jihoafrické
lokality Taung jako údajný spojovací či chybějící článek (missing
link) ve vývoji člověka a označil jej názvem *Australopithecus africanus 
(tato identifikace byla později zpochybněna). *Australopitéky považoval 
za uživatele i výrobce prvních *nástrojů a kromě kamenných artefaktů 
jim přisoudil také takzvanou *osteodontokeratickou industrii (domnělé 
nástroje z *kostí, *zubů a *parohů). Při formulování dnes již překonané
teorie osteodontokeratické kultury byl významně ovlivněn teoriemi 
etologa Konrada *Lorenze o vrozené lidské agresivitě. Britský paleoantropolog
a archeolog Louis Seymour Bazett *Leakey (1903­1972) od 30. 
let 20. století hledal a zkoumal primáty, zvláště *homininy. Organizoval
 výzkumy  miocenních  *lidoopů  v  oblasti  jezera  Ukerewe  (tehdejší 
Viktoriino jezero), kde byla objevena řada fosilních lidoopů: pozůstatky
druhu Proconsul africanus (objev učinila jeho žena ­ antropoložka 
a archeoložka Mary *Leakeyová). V padesátých letech minulého století 
zahájili manželé Leakeyovi výzkumy v Olduvaiské rokli (Olduvai Gorge)
v Tanzanii. První významný nález ­ *Australopithecus (Zinjanthropus)
boisei ­ byl učiněn v roce 1959. V roce 1964 popsal Leakey spolu 
s Johnem *Napierem a Phillipem *Tobiasem nový lidský druh *Homo
habilis, což byla mimořádná událost, která přispěla ke vzniku moderní 
paleoantropologie. Jedním z nejvýznamnějších spolupracovníků Louise 
Leakeyho byl jihoafrický paleoantropolog, anatom a genetik Phillip Valentine
Tobias (narozen 1925), který vedl několik projektů zaměřených 
na výzkum fosilních homininů v jižní Africe. Specializuje se na studium 
evoluce  mozku,  evoluci  *raných  homininů a  zvláště  na  problematiku 
Homo habilis.  Již  zmíněná  britská  antropoložka  a  archeoložka  Mary 
Douglas  Nicol  Leakeyová  (1913­1996)  proslula  výzkumy  v  Olduvai 
32
Gorge  a  *Laetoli  v  Tanzanii.  Kromě  lebky  miocenního  lidoopa  druhu 
Proconsul africanus objevila v roce 1959 prvního východoafrického *robustního
australopitéka. Během výzkumů v Laetoli, které zahájila v roce 
1974, nalezla v roce 1978 řadu stop australopitéků, které studovala spolu 
s  Timothym  *Whitem.  Britský  paleoantropolog  Richard  Erskine  *Leakey
(narozen 1944), syn Louise Leakeyho a Mary Leakeyové, organizoval
od roku 1968 expedice do oblasti jezera Turkana (tehdy Rudolfova 
jezera). Jeho tým objevil stovky fosilizovaných ostatků homininů, australopitéků
i raných zástupců rodu Homo. Mezi jeho nejznámější nálezy 
patří KNM­ER 1470 (1972 ­ lebka *Homo rudolfensis), KNM­ER 3733 
(1975  ­  lebka  *Homo ergaster),  KNM­WT  15000  (1984  ­  Turkana
Boy, někdy též Nariokotome Boy, *skelet nedospělého jedince Homo
ergaster) a KNM­WT 17000 (1985 ­ Black Skull ­ lebka australopitéka
 *Australopithecus aethiopicus).  Na  práci  britských  antropologů 
navázala generace francouzských a amerických badatelů. Francouzský 
paleontolog a paleoantropolog Yves *Coppens (narozen 1934) pracoval 
hlavně v Čadu a Etiopii. Inicioval výzkumy v Etiopii na lokalitě *Omo, 
která  byla  počátečním  katalyzátorem  současných  rozsáhlých  a  velmi 
plodných  paleoantropologických  výzkumů  v  Etiopii,  spoluorganizoval 
také první expedici na světoznámou lokalitu Afar, kde později výzkum 
převzali  američtí  a  etiopští  paleoantropologové.  Vychoval  celou  řadu 
francouzských paleontologů a paleoantropologů, mezi nejznámější patří 
Brigitte Senutová a Martin Pickford. Francouzský archeolog a paleoantropolog
Henry de *Lumley (narozen 1934) prozkoumal řadu francouzských
archeologických nalezišť souvisejících s otázkami vzniku člověka 
a s nejstaršími obdobími jeho vývoje, z nichž mají světový význam zejména
lokality *Arago u Tautavelu (bohaté nálezy kamenných nástrojů 
a lidských kosterních pozůstatků ­ nejstarší patřily do doby před více 
než 450 000 lety), *Terra Amata (stáří zhruba 400 000 let) a *Lazaret 
(stáří asi 150 000 let) na území dnešního města Nice, odkud pocházejí
doklady počátků obydlí. Americký biolog a paleoantropolog Donald 
Carl *Johanson (narozen 1943), objevitel kostry australopitéka proslavené
jako Lucy, se specializuje na studium raných homininů, zejména 
pak na archaické australopitéky. Na lokalitě Afar v Etiopii pracuje již 
od sedmdesátých let minulého století. Spolupracoval s Timothy Whitem,
s nímž vyhotovil taxonomický popis druhu *Australopithecus afarensis.
V roce 1981 založil Institute of Human Origins při University of 
California (Berkeley, USA), který byl v roce 1997 přemístěn z Berkeley 
do Arizony (Arizona State University). Americký paleoantropolog Timo-
33
thy D. White (narozen 1950) pracoval řadu let v etiopském Afaru v týmu 
Donalda Johansona, později spolupracoval s Mary Leakeyovou a zpracovával
stopy australopitéků z Laetoli. V roce 1994 publikoval historický 
nález druhu *Ardipithecus ramidus, který jeho americko-etiopský tým 
objevil na lokalitě Aramis v centrální Etiopii. Na základě těchto a dalších 
nálezů v Africe, v Asii (*Dmanisi, *Šanidar, *Tabun), v Austrálii (*Mungo)
a v Evropě (*Atapuerca, *Boxgrove) vytvořili nejnovější *teorie vzniku
anatomicky moderního člověka paleoantropologové Christopher B. 
*Stringer (narozen 1947), Ian *Tattersall (narozen 1945), Alan G. *Thorne
(narozen 1939), Erik *Trinkaus (narozen 1948), Milford H. *Wolpoff 
(narozen 1942) a další.
V oblasti ,,živého člověka a jeho vývoje" se světová biologická a sociokulturní
antropologie v průběhu 20. a na počátku 21. století soustředila 
zejména na tyto otázky: *člověk ­ adaptace na chlad, *člověk ­ adaptace
na velkou nadmořskou výšku, *člověk ­ adaptace na vlhké a suché 
teplo, *člověk ­ adaptace na výživu rozdílného druhu a složení, *člověk
­ adaptivní vlastnosti kůže, *člověk ­ biotyp, *člověk ­ čelisti, zuby 
a sklovina, *člověk ­ duševní schopnosti a jejich rozdíly, *člověk ­ fyziologická
a evoluční adaptace, *člověk ­ genetická příbuznost lidských 
populací, *člověk ­ hierarchická organizace nervové soustavy, *člověk 
­ krevní skupiny, *člověk ­ morfogeneze (morfogenetické pole), *člověk
­ mozek, vnímání, spánek a sny, jazyk a řeč, paměť a učení, tvořivé 
myšlení, *člověk ­ osa lidského těla a stavební plán obratlovců ­ čtvernožců,
*člověk ­ pletenec pánevní, jeho přestavba ve vztahu k bipednímu
pohybu a reprodukci: evoluční jizvy, *člověk ­ pohybový aparát 
a neurohumorální regulace, *člověk ­ principy řízení živých organismů, 
*člověk ­ proměnlivost fyzických, fyziologických a behaviorálních struktur,
*člověk ­ proměny ve stavbě lebky, *člověk ­ přestavba končetin, 
*člověk ­ psychologická typologie, *člověk ­ psychosomatická typologie,
*člověk ­ ,,rasy" a rasové mýty, *člověk ­ ruce, *člověk ­ růst a vývoj 
těla, *člověk ­ sex (pohlaví), *člověk ­ somatotyp, *člověk ­ temperament,
*člověk ­ typologie osobnosti, *člověk ­ vertikalizace (páteř člověka,
vertikalizace a bipedie jako klíč k hominizaci), *člověk ­ vnímání 
okolního světa, *člověk ­ vývoj lidských populací.
Z širší perspektivy filozoficko-přírodovědné obohatili současnou antropologii
 švýcarský  zoolog,  antropolog  a  myslitel  Adolf  *Portmann 
(1897­1982), rakouský zoolog a ornitolog, jeden ze zakladatelů moderní
etologie Konrad Lorenz (1903­1989), rakouský biolog a specialista 
na etologii člověka Irenäus *Eibl-Eibesfeldt (narozen 1928), americký 
34
zoolog a zakladatel *sociobiologie Edward Osborne *Wilson (narozen 
1929) a další.
V průběhu 20. století, zejména v jeho druhé polovině, se obecná antropologie
obohatila o mnoho nových metod, souvisejících zejména s rozvojem
evoluční a molekulární biologie a postmoderního pojetí člověka 
(viz *metody fyzické antropologie, *metody sociokulturní antropologie, 
*výzkum, antropologický terénní).
Nejrozpracovanější variantu antropologie jako komplexní a integrální
disciplíny dnes představuje zejména anglosaský model antropologie, 
jenž zahrnuje nesmírně diferencovaný komplex speciálních věd a přístupů,
které je možno dále klasifikovat podle subdisciplín biologické (fyzické),
sociální a kulturní antropologie, podle hlavních tematických oblastí 
antropologických  výzkumů,  podle  jednotlivých  škol  a  směrů  i  funkcí, 
které antropologie plní.
Česká  antropologie  zmíněné  celostní  pojetí  reflektovala  a  v  období 
mezi dvěma světovými válkami se zejména díky dílu Karla Absolona, 
Aleše Hrdličky, Jindřicha Matiegky, Vojtěcha Suka a dalších osobností 
prosadila i v mezinárodním měřítku.
Slibný rozvoj české antropologie byl však poté přerušen, a to vlastně
nadvakrát. Nejprve k tomu došlo za německé okupace českých zemí 
(1939­1945), kdy dominovala německá rasistická antropologie (*antropologie,
nacistická). Česká antropologie ještě předtím reagovala protirasistickým
sborníkem Rovnocennost evropských plemen a cesty k jejich
ušlechťování  (1934)  a  například  Vojtěch  Suk,  autor  publikace  Divoši
ve střední Evropě: Mythus rasistů o nás. Napsal Homo ferus, příslušník
středoevropských divochů (německé vydání: Die Wilden Mitteleuropas:
Der Mythus der Rassisten. Von Homo Ferus, einem der Wilden
Mitteleuropas) (1938), byl okupační správou pronásledován. Za komunistické
 *vlády  (1948­1989)  byla  integrální  bio-socio-kulturní  antropologie
zatlačována především proto, že poukazovala na existenci entit 
a problémů, které nevyhovovaly základním *axiomům tzv. vědeckého 
*komunismu a *historického materialismu a od počátku 50. do konce 
80. let minulého století ,,přežívala" převážně jen v redukované a z pohledu
moci neškodné ,,unidisciplinární" podobě fyzické antropologie.
Teprve po listopadu 1989 nastalo období dynamického a extenzivního 
rozvoje antropologie a příbuzných věd, které se snažily překonat čtyřicet
let izolace od světových trendů, stagnace a ideologických deformací 
způsobených *totalitním režimem. Charakteristickým projevem polistopadového
 období  bylo  spontánní  a  občas  nesystematické  přejímání 
35
západních podnětů, které nebyly vždy kompatibilní s tradiční institucionální
základnou a klasifikací naší vědy. Bylo to patrné zejména ve vědách
o člověku, kde se v uplynulém desetiletí v českém akademickém 
prostředí kromě tradiční biologické antropologie, etnologie a etnografie 
prosadily sociální a kulturní antropologie a obecná antropologie v podobě
samostatných bakalářských, magisterských, doktorských studijních 
oborů a historická, filozofická, *politická a *aplikovaná antropologie aj. 
ve formě dílčích specializací. Tato *diverzifikace na jedné straně přinesla 
nové inspirativní ideje a impulzy a jednoznačně přispěla k zvýšení kvality,
obohacení a opětovnému začlenění českých věd o člověku do mezinárodního
*kontextu, na straně druhé však vystavila české akademické 
společenství nebezpečí partikularismu a omezení vzájemné odborné ko-
munikace.
Prosazující se interdisciplinární pojetí antropologie vychází z evidentního
faktu, že člověk (jako předmět antropologie) je bytostí danou interaktivními
entitami biologickými, sociálními a kulturními, a že je proto
třeba jej studovat celostně. Interdisciplinární pojetí antropologie je 
rovněž produktivnější pedagogicky a sociálně (mnohem širší uplatnění 
absolventů) i vědecky (monodisciplinární/unilineární antropologie [ať 
už v samostatné linii biologické nebo kulturní či sociální] nemůže postihnout
zmíněné entity v jejich interaktivnosti) a odpovídá moderním 
trendům světové antropologie.
Toto interdisciplinární pojetí by se podle našeho názoru mělo odrazit
rovněž v systému posuzování antropologie a příbuzných disciplín při 
akreditaci studijních programů (Bc., Mgr., Ph.D.) i v rámci habilitačních 
a profesorských řízení a klasifikaci kmenových oborů vzdělávání. Předpokládáme,
že v blízké budoucnosti by optimálním řešením byla institucionalizace
 antropologických  věd  v  České  republice,  jejich  zahrnutí 
v rámci klasifikace kmenových oborů vzdělávání (KKOV) do jednotného 
studijního programu, a to jak v jejich biologické, tak sociokulturní a historické
dimenzi.
Na zmíněném půdorysu celostní antropologie jako bio-socio-kulturní 
vědy se snaží antropologii v českém prostředí rozvíjet zejména *Katedra
antropologických a historických věd Fakulty filozofické Západočeské 
univerzity  v  Plzni,  *Katedra  obecné  antropologie-integrálního  studia 
člověka Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze a *Ústav 
antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Zde 
je antropologie chápána jako interdisciplinární věda, která zkoumá biologické,
 sociální  a  kulturní  struktury  v  celém  kontinuu  jejich  vývoje 
36
i možného budoucího směřování. Biologické, sociální a kulturní aspekty 
tvoří totiž provázaný systém se zpětnými vazbami; řečeno jinými slovy: 
lidské bytí a chování má nejen svůj přírodní aspekt, ale i aspekt kulturněhistorický,
neboť podstatná složka lidské ,,přirozenosti" se utváří až 
během enkulturace a socializace. Antropologie v tomto pojetí studuje 
lidský rod (Homo) a jeho dosud známé druhy Homo habilis, Homo erectus,
Homo sapiens. Zaměřuje se nejen na člověka jako jednotlivce, ale 
všímá si i jeho četných seskupení (etnické skupiny, populace) a zahrnuje 
do svých výzkumů též celé lidstvo. Antropologie je tedy věda celostní (interdisciplinární),
sociokulturní i biologická, integrující výzkumy a poznatky
přírodních a společenských věd. Pomocí provázanosti a *syntézy 
obou pohledů se pokouší vysvětlit celistvost lidských bytostí a lidskou 
zkušenost z hlediska biologického a sociokulturního ve všech časových 
údobích a na všech místech, kde probíhal vývoj našich předků. Zkoumá 
naše předky (homininy) a nejbližší příbuzné lidoopy, zkoumá prostředí, 
v němž náš vývoj probíhal, a zároveň se studiem chování pokouší odhadnout
naše budoucí konání v *ekosystému *Země. Při výzkumu raných 
etap se opírá zvláště o archeologickou antropologii, etnologii, lingvistiku,
později pak o historii, *sociologii a filozofickou antropologii, která 
v současné době studuje zejména problém lidské *svobody, vztah mezi 
člověkem  a  přírodou,  problematiku  transkulturní  *komunikace  mezi 
různými  národy  a  civilizacemi  v  postmoderní  době,  význam  jedinečnosti
lidské osoby. Současná antropologie reaguje rovněž na převratné 
technologické změny a zabývá se studiem člověka a proměnami lidské 
existence v kontextu moderních počítačových, informačních a komunikačních
technologií (*kyberantropologie). Toto pojetí se více přibližuje 
přirozenému světu a rozšiřuje možnosti aplikace výsledků výzkumu zejména
v oblasti aplikované antropologie. (Viz též *metody fyzické antropologie,
*metody sociokulturní antropologie, *výzkum, antropologický 
terénní.) (Jaroslav Malina)
Árjové (ve starší literatuře též Áriové, Ariové, Arjové), společný název 
indoevropských  kmenových  populací  jakožto  nositelů  *indoíránských 
jazyků. Podle jedné z nejrozšířenějších *hypotéz se vydělili z indoevropského
*společenství zhruba kolem roku 3000 př. n. l. a v postupných 
vlnách osidlovali jižní část Střední Asie. Zprvu tvořili jedinou jazykovou
a kulturní pospolitost Indoíránců, jež se někdy koncem 3. tisíciletí
př. n. l. rozpadla na dvě podskupiny, íránskou a indoárijskou. O její 
někdejší jednotě vypovídají nejenom jazykové podobnosti, ale i shody 
v *materiální a *duchovní kultuře starých Indů a Íránců, zejména v ob-
37
lasti náboženských představ, jak o tom svědčí pozůstatky indoíránské 
tradice v *hymnech indické *Rgvédy a íránské *Avesty. Jednotlivé kmeny
Árjů asi od prvních století 2. tisíciletí př. n. l. postupně přesídlovaly 
do Íránu (*Médové, *Peršané) a Indie (*Indoárjové) a i do jiných oblastí 
(například skytské a další kmeny). Jsou tak považováni za předky dnešních
národů a menších etnik Íránu, Afghánistánu, Pákistánu, Nepálu, 
Indie, Bangladéše a Šrí Lanky mluvících *jazyky *indické a *íránské větve
*indoevropské jazykové rodiny. Vzhledem k neblahým souvislostem 
s *rasismem a jeho zneužitím zvláště za *druhé světové války bylo starší 
označení  *Árijci  nahrazeno  termínem  Árjové.  Podobně  někteří  autoři 
dávají před zavedeným jazykovědným označením árijské či indoárijské 
jazyky přednost hyperkorektnímu novotvaru árské, indoárské. (Jan Fi-
lipský)
arteria, -ae, f., tepna (řecky: artao, ,,zavěšuji"). Staří anatomové se domnívali,
že artérie je trubice vedoucí vzduch. Zkratka pro singulár: a., 
pro plurál: aa.
Tepny jsou *krevní cévy, které vedou *krev ze *srdce k jednotlivým orgánům.
Jejich stěna je pevná a pružná a je tvořena třemi vrstvami. Z dutinové
strany se nachází vrstva plochých epitelových buněk (endotel), 
na niž naléhá různě silná vrstva hladké svaloviny a vaziva s četnými elastickými
vlákny. Krev je do velkých tepen (*aorty a plicnice) vypuzována 
ze srdce při srdečním stahu (systole). Tepny se postupně větví a jejich 
průsvit se zmenšuje. Konečným úsekem arteriálního systému jsou drobné
tepénky (arteriolae), které se rozpadají do sítí vlásečnic s průsvitem 
do 10 m. (Lenka Vargová)
automobil (z řečtiny: autos, ,,sám" a latiny: mbilis, ,,pohyblivý; nestálý,
měnivý"), dopravní, osobní nebo nákladní kolové motorové vozidlo, 
které se po zemi pohybuje prostřednictvím vlastního energetického pohonu.
Automobil představuje multidimenzionální *kulturní prvek, spjatý
prostřednictvím strukturálních vztahů s různými oblastmi *sociokulturního
systému moderní *průmyslové a *postindustriální společnosti. 
Pohlížíme-li  na  automobil  jako  na  kulturní  element,  jenž  je  součástí 
širších kulturních konfigurací a technologických komplexů, zjistíme, že 
vývoj automobilu a expanze automobilového průmyslu výrazně utvářely 
moderní civilizaci i současný způsob života.
Zrození automobilu anticipoval na sklonku 18. století již skotský mechanik,
fyzik a vynálezce James Watt (1736­1819), který experimentoval
se stroji poháněnými párou. Automobil s parním pohonem sestrojil 
francouzský vynálezce Nicolas-Joseph Cugnot (1725­1804). Zkonstruo-
38
val nejdříve model a poté v roce 1771 funkční automobil, který pojmenoval
fardier  vapeur (,,parní vůz"). V průběhu 19. století vývoj parních 
automobilů pokračoval, avšak ke kvalitativnímu zvratu v jejich technologickém
potenciálu došlo až v 70. letech 19. století, kdy německý strojař 
a konstruktér Nicolaus August Otto (1832­1891) vyvinul čtyřtaktní spalovací
motor. Za další mezníky ve vývoji automobilů lze označit rok 1886, 
kdy  německý  vynálezce  a  konstruktér  Gottlieb  Daimler  (1834­1900) 
zkonstruoval první čtyřkolý automobil poháněný spalovacím motorem 
a  rok  1897,  v  němž  německý  vynálezce  Rudolf  Christian  Karl  Diesel 
(1858­1913) sestrojil vysokotlaký spalovací pístový motor se samočinným
vznětem. Mezi významné automobilové konstruktéry a průkopníky 
automobilového průmyslu ve druhé polovině 19. století patřili zejména
německý mechanik a automobilový konstruktér Carl Friedrich Benz 
(Karl Friedrich Michael Benz, 1844­1929) a zakladatelé francouzského 
automobilismu Émile Levassor (1843­1897) a Louis François René Panhard
(1841­1908). V *českých zemích byl zkonstruován první automobil 
(Prezident) v roce 1897 a v roce 1898 následoval první nákladní automobil.
Na sklonku 19. století byly postaveny také první elektromobily. O jejich
energetickém potenciálu svědčí skutečnost, že belgický konstruktér 
a automobilový závodník Camille Jenatzy (1868­1913) jako první překonal
v roce 1899 s elektromobilem doutníkového tvaru La Jamais Contente
(,,Věčně nespokojená") rychlost 100 km za hodinu. V prvním desetiletí
20. století však zvítězily automobily se spalovacím motorem nad 
automobily s parním nebo elektrickým pohonem. Ve 20. století se automobily
s benzinovými nebo naftovými motory staly nejrozšířenějším 
a  nejvýznamnějším  dopravním  prostředkem.  Zásadní  podíl  na  tomto 
technologickém vítězství mělo zavedení pásové tovární výroby automobilů,
kterou ve Spojených státech amerických zahájil americký vynálezce,
podnikatel a výrobce automobilů Henry Ford (1863­1947) tím, že 
na trh uvedl širokým vrstvám obyvatel dostupný, sériově vyráběný automobil
Ford T. Montáž kompletního automobilu na běžícím pásu byla 
ve Fordových závodech v Detroitu (USA) poprvé spuštěna v roce 1914: 
takřka vzápětí se výroba jednoho kusu desateronásobně zkrátila ­ trvala 
tehdy pouhých třiadevadesát minut; o šest let později opouštěl Ford T 
výrobní pás nové koncepce každou minutu. V letech 1909­1926 se prodalo
patnáct milionů modelů Fordu T; v roce 1895 jezdily v celých Spojených
státech amerických pouze čtyři automobily, o třicet let později jich 
bylo v provozu přes dvaadvacet milionů. Z větší části je ,,vychrlily" právě 
Fordovy běžící pásy. Laciné a spolehlivé auto Ford T v nejjednodušším 
39
provedení (,,můžete mít jakoukoli barvu, vyberete-li si černou") za 260 
dolarů (dělník u Forda tehdy pobíral 5 dolarů denní mzdy), láskyplně 
přezdívané Plechová Lízinka, triumfovalo. Užití montážní linky zahájilo 
hromadnou  výrobu,  která  se  stala  základním  hospodářským  fenoménem
světa 20. i 21. století.
Paralelně s vývojem technologické stránky automobilů se proměňoval 
také jejich design. Karoserie prvních automobilů svým vzhledem zpočátku
připomínaly kočáry, jejichž konstrukcí byly inspirovány. Již na počátku
20. století se karoserie automobilů začala postupně proměňovat. 
Například slavný Ford T svou karoserií ještě připomínal typ vídeňského 
kočáru landaur, ale kapota, kryjící motor, již svým tvarem anticipovala
design typický pro generace následujících automobilů. O vývojových 
proměnách automobilu, směřujících ke zcela specifickým, ale pro automobil
charakteristickým formám, svědčí šestiválcový, šestisedadlový 
Rolls Royce 47 HP se sklopnou střechou, z roku 1918. Aerodynamický 
tvar byl zde sice obsažen pouze v náznaku, ale celkový design kapoty 
již v plném rozsahu odráží specifiku automobilu jako unikátního kulturního
 fenoménu,  jehož  vývoj  probíhá  podle  svébytných  zákonitostí. 
K rozvoji funkčního a současně estetického designu automobilů přispěl 
v první polovině 20. století také československý automobilový průmysl, 
reprezentovaný  kopřivnickou  automobilkou  Tatra.  Tato  automobilka 
v roce 1934 uvedla na trh luxusní limuzínu T 77, která je považována 
za první aerodynamický sériově vyráběný automobil na světě.
Ve  druhé  polovině  20.  století  determinovala  vývoj  automobilového 
průmyslu snaha co nejvíce integrovat požadavky na masovou sériovou 
výrobu s maximální funkčností a estetickým dojmem. Dnes již klasickou
ukázkou tohoto trendu je automobil Alfa-Romeo, model Montreal 
z roku 1970 s aerodynamickým tvarem. Tvůrce jeho designu, italský automobilový
návrhář Giuseppe Bertone (1914­1997), vytvořil estetickou 
karoserii, která klade vzduchu co nejmenší odpor. Tím předznamenal 
a inspiroval další směr vývoje automobilů, který v sobě programově spojuje
principy krásy a technické dokonalosti. V Bertonově designérském 
studiu  vznikaly  jak  působivé  sériově  vyráběné  automobily  (roadster 
Fiat X 1/0), tak pozoruhodné prototypy vozidel nekonvenční koncepce.
K nejznámějším z nich patří například velkoprostorový osobní automobil
Genesis s dvanáctiválcem Lamborghini z roku 1988. Mezi přední 
světové návrháře vzhledu automobilů se zařadil také původem slovenský
 designer  Jozef  Kaban  (narozen  1973),  jenž  z  pověření  koncernu 
Volkswagen vytvořil design supersportovního vozu Bugatti Veyron 16,4. 
40
Jedná se o nejvýkonnější a nejdražší sériově vyráběný automobil na světě,
který v roce 2005 vytvořil rychlostní rekord o hodnotě 407,16 km/h.
Vzhledem ke kombinaci technické a estetické dimenze nelze na automobil
 pohlížet  pouze  jako  na  utilitární  prostředek  plnící  adaptační 
funkce spjaté s transportem lidí a zboží. V moderní společnosti se automobil
stal významným statusovým znakem, odrážejícím společenské 
postavení, míru estetického vkusu a ekonomického kapitálu, jímž jeho 
majitelé disponují. *Symbolem ekonomického a společenského úspěchu 
se stala automobilová značka, která je současně zprávou o finančních 
možnostech, *životním stylu a aspiracích majitele daného automobilu. 
V současné době jsou evropskými spotřebiteli za nejprestižnější označovány
vozy značky Audi, BMW, Mercedes-Benz, Porsche a Toyota Lexus.
Spektrum automobilových značek a typů automobilů je však nesmírně
široké a snaží se pokrýt potřeby všech vrstev obyvatelstva v souladu 
s jejich finančními možnostmi. Po *druhé světové válce začaly automobilky
vyrábět vedle luxusních vozů stále více levných modelů, aby získaly
nové zákazníky. Reprezentantem ,,lidových vozů" se stal legendární 
Volkswagen ,,brouk" (původně VW Kdf-Wagen, 1938) a jeho nástupce 
Golf (v roce 2009 již VI. generace), který vedle vozu Ford Focus dlouhodobě
patří mezi nejprodávanější a nejuznávanější značky. Skutečnost, 
že automobil ve druhé polovině 20. století přestal být luxusním předmětem,
určeným pouze pro bohaté zákazníky, zásadním způsobem ovlivnila
způsob života a trávení volného času obyvatel západních zemí. Již 
v 50. letech vzniklo společně se vzrůstajícím cestovním ruchem ,,automobilové
nomádství" jako specifický typ *kultury volného času a trávení
dovolené. Na cesty za odpočinkem nebo poznáním se začaly vydávat 
desítky milionů lidí, což vyvolalo nutnost podstatně rozšířit turistickou 
infrastrukturu.
Automobil jako symbol nové *svobody, dynamiky pohybu a teritoriální
nezávislosti pronikl na plátna kin a do krásné literatury. Typickou 
ukázkou  glorifikace  automobilu  jako  nástroje  osvobození  od  hodnot 
konzumní společnosti je například román amerického spisovatele Jacka
*Kerouaca (1922­1969) On the Road (Na cestě, 1957), jehož hrdinové
se v automobilu doslova ,,řítí" napříč Spojenými státy a vyjadřují 
tak nespoutanost a nonkonformismus životní filozofie příslušníků hnutí 
*beat generation (,,beatové generace"). Příkladem fascinace moderního 
člověka jedoucím automobilem jsou také četné filmy žánru road movie 
(,,film-cesta" či ,,film-*odysea"), jehož hrdinové se nacházejí ,,na cestě". 
Současně s expanzí automobilového průmyslu, který se společně s elek-
41
tronickým a chemickým průmyslem stal hybnou silou hospodářského 
růstu v 60. a 70. letech 20. století, si však lidé ve stále větší míře začali 
uvědomovat stinné stránky automobilismu. Negativní důsledky užívání
automobilů jako nejrozšířenějšího způsobu dopravy souvisejí nejen 
s prohlubující se závislostí lidstva na zdrojích ropy, ale také s houstnoucí
silniční dopravou, růstem počtu mrtvých a zraněných při dopravních 
nehodách a znečišťováním životního prostředí.
Z antropologického hlediska lze na automobil pohlížet jako na specifický
kulturní prvek, který jako součást širšího technologického komplexu
výrazně ovlivňuje fungování moderní společnosti. Vývoj civilních 
a  vojenských  automobilů  vedl  ke  vzniku  rozsáhlé  průmyslové  infrastruktury,
 spjaté  s  jejich  výrobou,  distribucí  a  praktickým  užíváním. 
Automobilový  průmysl  v  průběhu  20.  století  stimuloval  rozvoj  celé 
řady průmyslových odvětví. Propagace výrobků různých světových automobilek
 dala  vzniknout  unikátnímu  fenoménu  automobilových  závodů.
Závody monopostů Formule 1, osobních automobilů na okruhu 
Le Mans nebo nákladních automobilů na trati ,,Rallye Paříž ­ Dakar" 
sledují prostřednictvím televizního vysílání miliony lidí po celém světě. 
Prezentace automobilových značek nalezla své vyjádření v jazyce reklamy,
která v reklamních spotech, novinách, časopisech a na billboardech 
tematicky spojila technickou dokonalost designu automobilů s motivem 
krásy ženského těla. Význam a působivost špičkových automobilů jako 
reklamního média využil také tabákový průmysl, když jako sponzor významných
automobilových závodů neváhal propagovat značky svých cigaret
prostřednictvím značek předních světových automobilek. Masové 
rozšíření automobilů ve druhé polovině 20. století zásadním způsobem 
změnilo tvář naší planety. Významnou součástí *materiální kultury se 
staly asfaltové a betonové silnice, jež vedly k proměně tradiční urbánní 
zástavby i původní podoby přírodní *krajiny. Ve vyspělých zemích světa 
začaly masově vznikat dálnice, jejichž funkce a technické zázemí daly 
vzniknout  novému  typu  funkcionalistické  estetiky.  Mnohaproudové 
a víceúrovňové dálnice s technologicky dokonalými nadjezdy, podjezdy, 
mosty a tunely vytvářejí unikátní komunikační struktury, doplněné promyšleným
systémem benzinových čerpadel, restaurací, obchodů a motorestů,
zajišťujících potřeby automobilů i jejich majitelů. Nezbytnost 
zajistit  kontinuální  přísun  nafty  a  benzinu  pro  fungování  automobilů 
však stále více ovlivňuje vztah *Západu k zemím, které jsou největšími 
producenty ropy. Existence automobilů jezdících na pevná fosilní paliva 
vytváří tlak na zahraniční *politiku vyspělých zemí, pro něž by zastavení 
42
přísunu ropy znamenalo ekonomický kolaps. Proto se hledání alternativních
zdrojů surovin a energie pro automobily stává jednou z velkých 
ekonomických, ekologických a technologických výzev současnosti.
Gustav  Meyrink  (1868­1932),  rakouský  spisovatel,  mystik  a  jógin, 
tíhnoucí k enigmatičnosti Prahy přelomu 19. a 20. století, který byl svědkem
vzniku a rozvoje automobilismu, v povídce Automobil (ze sbírky 
Des deutschen Spießers Wunderhorn [Kouzelný roh německého šosáka],
1913) zobrazil nový fenomén se svou proslulou ironií, fantastičností, 
tajuplností a anti-šosáctvím:
,,Vy si na mne zřejmě už nepamatujete, pane profesore?! Zimt jméno 
mé, Tarquinius Zimt. Není to ještě tak dávno, co jsem byl vaším žákem 
ve fyzice a matematice ­ ­"
Učenec nerozhodně obracel v rukou vizitku a rozpačitě předstíral, že 
se rozpomíná.
,,­ ­ a protože právě projíždím Greifswaldem, nechtěl jsem si nechat 
ujít tu příležitost a dovolil jsem si vás vyhledat ­ ­"
(Následovalo několik minut trapného mlčení.)
,,­ ­ ehm ­ ­ vás vyhledat ­ ­"
Profesor si s nevolí obhlížel kožený oblek mladého muže. ,,Vy lovíte 
velryby?" zeptal se s tichým výsměchem a poklepal návštěvníkovi na ru-
káv.
,,Nikoliv, jsem automobilista. Jsem vlastníkem známé automobilové 
značky ,Zimt`­ ­"
,,Takže herec!" přerušil ho netrpělivě učenec, ,,ale proč jste tedy předtím
studoval fyziku a matematiku? Zřejmě jste přesedlal, mladý muži, 
přesedlal?! To se podívejme!"
,,Ale kdepak, pane profesore, kdepak. Naopak. Dalo by se říci, že právě
naopak! Jsem konstruktér automobilů ­ ­ motorů ­ ­ benzinových 
motorů ­ ­ jsem inženýr!"
,,Ach, vy sestavujete ty fantastické obrázky pro kinematograf, rozumím.
Ale to si snad nemůžete říkat ,inženýr`!"
,,Ne, ne, já stavím automobily. Nebo motorová vozidla, jestli je vám 
toto slovo milejší. Ročně už prodáváme ­ ­"
,,Neuznávám, milý pane Zimte, žádný z těch názvů; ani automobil, ani 
motorové vozidlo, neboť takový stroj se jak známo nemůže hnout z místa 
­ a takový význam je přece obsažen ve slově automobil ­ a z téhož důvodu
je nepřípustný i výraz motorové vozidlo," prohlásil vědec.
,,Jak to myslíte: ,nemůže se hnout z místa`? Nebude to trvat ani deset 
let a my už nebudeme používat žádný jiný dopravní prostředek. Továrna 
43
za továrnou rostou jak houby po dešti, a i když v Greifswaldu možná 
zatím není žádný automobil, tak přesto ­ ­ ­"
,,Mladý muži, vy jste snílek a ztrácíte půdu pod nohama! Neoddáváte 
se náhodou spiritismu? Vskutku, je to jeden z nejpolitováníhodnějších 
jevů  naší  doby,  že  musíme  být  svědky,  jak  strašidlo  perpetua mobile 
znovu a znovu zdvihá svou ohavnou hlavu. Jako by neexistovaly zákony 
fyziky. Smutné, opravdu smutné! A i vy, ještě před několika málo lety 
můj žák, jste zapřel jasnou, rozvážnou cestu naší vědy a honíte se za horečnými
vidinami hrubé, bezmyšlenkovité empirie! Nu ano, dnešní shon 
a chvat velkoměsta zřejmě oslabuje myšlenkovou sílu naší mládeže, ale 
dojít až k pustým pověrám, k utkvělým představám, že pomocí benzinového
motoru je možno uvést do chodu nějaké vozidlo, to je přece jen 
velký skok! Aspoň to člověku tak připadá!" A učenec si začal rozčileně 
čistit skla brýlí.
Tarquinius Zimt byl bez sebe.
,,Ale proboha, pana profesore! Přece snad nebudete popírat existenci 
motorových vozidel. Dnes, kdy už jich jezdí několik tisíc! Kdy každý měsíc
přináší nějakou novinku. Já sám jsem přece přijel z Florencie až sem 
ve svém automobilu ,Zimt` o síle padesáti koní! Sám jsem ho zkonstruoval
a postavil! ­ Kdybyste ráčil pohledět z okna, můžete ho vidět, jak 
stojí před domovními vraty. Proboha! Mohu jen opakovat: Proboha!"
,,Mladý muži, omnia mea mecum porto (,,všechno, co mám, nosím 
s sebou"), jak výstižně praví latiníci. Nevidím žádný pádný důvod, abych 
se díval z okna; ­ proč bych to také dělal ­ nosím přece svůj všeobsahující
matematický rozum všude s sebou. ­ Proč bych se měl svěřit nejisté 
půdě smyslového vnímání? Což mi neřekne víc ­ víc, než kdy dokáží 
vyjádřit smysly ­ prostá formulka, kterou pochopí i nezletilý školák ­ 
a zajisté si ji ze svých školních let pamatujete i vy:
a tak dále. Tak vidíte!"
,,To všechno ale není nic platné," odpověděl podrážděně inženýr, ,,protože
já jsem ve svém automobilu dojel z Florencie až do Greifswaldu ­ až 
před vaše dveře!"
,,­ ­ a kdyby neexistoval výše zmíněný vzorec," nedal se učenec vyvést
z rovnováhy, ,,jehož výsledek je ještě velice příznivý vzhledem k takzvanému
 válcovitému  čepu,  neboť  zesílení  měrného  tlaku,  spojené  se 
zmenšením úhlu opásání ložiskové pánve řemenicí, nezpůsobí zvýšení 
44
M, a snižuje ­ pokud to je vůbec přípustné ­ vynaložení energie nutné 
,,Ale proboha svatého, pane profesore ..."
,,Pardon!  ...  i  jen  teoretickou  možnost  případného  zdaru  onoho  záměru.
Jak by se mohlo, abychom mluvili jen laicky, například převést 
do oblasti mechanických možností to, že bychom mohli zabránit stále 
rostoucímu  značnému  zahřátí,  způsobenému  explozemi  ve  válcích  a, 
b, c, d, které v těchto válcích následují velice rychle za sebou, z čehož 
rezultuje roztažení, a tudíž následně přitlačení na stěny válců, což by 
posléze vedlo až k nehybnosti kovového pístového materiálu, pokud by 
tento nebyl neustále dostatečně chlazen prostřednictvím stále znovu dodávaného
množství vody, z čehož znovu jasně vyplývá výsledek pokusu 
v negativním smyslu s ohledem na obrácený poměr váhy k výkonnostnímu
efektu motoru? A když dále uvážíme ­ ­ ­ ­"
,,Jel jsem z Florencie až sem," přerušil profesora zarputile mladý muž.
,,­ ­ ­ ­ když dále uvážíme při použití vzorce:
k překonání tření u  , pak by stejně zůstala řada závažných 
námitek, z nichž každá by musela vyloučit ­ ­"
tu skutečnost, že otřásáním a dalšími kmity, jež negativně ovlivňují klid 
celku, jakožto nemilý důsledek svérázných pohybů v jednotlivých částech
stroje, v nichž ­ ať by byly sebepružnější ­ nutně tudíž dochází k trvalým
deformacím, jednoznačně z toho vyplývá, že ­ ­"
,,Ale já jsem přesto dojel z Florencie až do Greifswaldu!"
,,­ ­ ­ k trvalým deformacím, jednoznačně z toho vyplývá ..."
,,Ale­já­jsem­přesto­z Florencie až do Greifswaldu do-jel!"
Učenec vrhl přes brýle káravý pohled na mladého muže. ,,Nic by mi 
nebránilo, abych ­ opíraje se o přesvědčivé matematické vzorce ­ bez 
obalu vyjádřil své pochybnosti o vašich tvrzeních, nicméně dávám přednost
tomu, abych se po způsobu starých Řeků raději vyhnul všemu zraňujícímu,
a pouze chci ­ jako už Parmenidés ­ zdůraznit, že moudrému 
člověku  nepřísluší,  aby  přikládal  váhy  svým  smyslovým  vjemům  a  už 
vůbec ne vjemům někoho cizího."
Tarquinius Zimt chvíli přemýšlel, pak sáhl do kapsy a mlčky podal 
profesorovi několik fotografií.
Ten se na ně podíval jen zběžně a prohlásil: ,,Nuže, mladý muži, vy si 
45
myslíte, že těmito obrázky zdánlivě se pohybujících automobilů můžete 
zpochybnit zákony mechaniky?! ­ Jen pro podobnost takových případů 
připomínám zobrazení animistických fenoménů, jak je vytvořili Crookes,
Lombroso, Ochorowicz, Mendělejev! Dneska už je možné upravovat 
takové fotografie pomocí různých triků, že je málokdo rozezná od skutečnosti.
Ostatně, nebylo známo již Hérakleitovi, že podle zákonů logiky
se vystřelený šíp nalézá na každém matematickém bodě své dráhy 
v absolutním klidu? Nuže, vidíte! A více než to ­ v přeneseném smyslu 
­ nemohou ani v nejlepším případě vaše obrázky dokázat."
V inženýrových očích zaplála potměšilá radost. ,,Ale doufám, vážený 
pane profesore, že mi ­ jakožto svému žáku, který vás tolik obdivuje 
­ neodmítnete prosbu," pronesl s pokryteckou pokorou, ,,abyste se alespoň
podíval na můj automobil, stojící před domem?"
Učenec dobrotivě přikývl a oba se odebrali na ulici.
Kolem vozu už postával dav lidí.
Tarquinius Zimt zamrkal na šoféra. ,,Ignáci! Pan profesor by si chtěl 
prohlédnout náš automobil, ukažte mu prosím ten stroj."
Mechanik se domníval, že se jedná o prodej vozu, a zanotoval chva-
lozpěv:
,,S naším ,Zimtem` uděláme klidně sto padesát kilometrů a z Florencie 
až sem jsme neměli jediný defekt. Jedeme ­ ­"
,,Ustaňte, dobrý muži," mávl profesor rukou a shovívavě se usmál.
Řidič otevřel kapotu, aby byl vidět motor, a vysvětloval jednotlivé části.
,,Jak  se  vyrovnáváte,  pane  profesore,"  zeptal  se  Tarquinius  Zimt  se 
skrytým posměškem, ,,se skutečností, že navzdory vašemu tvrzení, že je 
vyloučeno, aby tyto stroje fungovaly, vyrábějí dnes takové továrny jako 
Daimler, Benz, Dürkopp, Opel, Brasier, Panhard, Fiat a další tisíce takovýchto
vozidel?"
,,Vyrovnáváte? Mladý muži, já jsem prostý učenec v oboru technických 
věd, a jakkoliv by mohla vaše otázka připadat zajímavá například psychologovi,
tak mně ­ to přiznávám ­ pramálo záleží na tom, abych se 
dozvěděl, z jakých asi důvodů se tyto továrny oddávají takovýmto zjevně 
zbytečným činnostem."
Profesorova slova přerušilo bzučení naprázdno běžícího motoru. Dav 
ustoupil o krok.
Tarquinius Zimt se zašklebil. ,,Takže vy ještě pořád nevěříte, že tenhle 
vůz pojede, pane profesore? Stačí, abych přitáhl tuto páku, tím zařadím 
pomocí spojky rychlost a automobil se bude řítit rychlostí sto padesát 
kilometrů za hodinu."
46
Na učencových rtech se objevil mírný úsměv. ,,Ach, vy mladický blouznivče!
Nic takového se nemůže přihodit. Pod tlakem exploze ­ předpokládáme-li
u spojky dostatečnou pevnost ­ se pravděpodobně vzápětí 
rozletí válce a, b a d. Válec c naproti tomu asi zůstane nepoškozený podle 
vzorce ­ podle vzorce ­ jak jenom honem zní! ­ podle vzorce ­ ­ ­"
,,Vpřed," zajásal Zimt, ,,vpřed! Ignáci, jeďte!"
Šofér přitáhl páku.
Teď! ­ Hlasitá trojnásobná rána ­ a stroj stojí!
Zmatek!
Ignác vyskočí z vozu. Dlouhé pátrání. Tady! První, druhý a čtvrtý válec 
jsou prasklé! Prasklé způsobem, jakým válce nikdy prasknout nemůžou, 
i kdyby v nich byl třeba nitroglycerin.
Strnulým pohledem upírá profesor oči do dálky, jeho rty se pohybují 
a mumlají: ,,Počkejte: podle vzorce ­ ­ podle vzorce ­ ­"
Zimt ho popadne za rukáv a třese jím ­ skoro pláče zlostí. ,,To je neslýchané,
neuvěřitelné; od doby, co existuje automobil, se něco takového 
nestalo. Je to šílenost. Je to naprosté bláznovství. Okamžitě zatelegrafuji,
aby poslali náhradní válce. ­ To takhle nejde, musíte se na vlastní oči 
přesvědčit, musíte!"
Učenec se mu rozzlobeně vytrhne: ,,Mladý muži, zacházíte příliš daleko,
zapomínáte se. ­ Opravdu si myslíte, že mám času nazbyt, abych 
ještě jednou přihlížel vašim dětinským pokusům? Ještě stále jste se nepoučil?
Raději děkujte svému stvořiteli, že to nedopadlo hůř, se stroji 
nejsou žádné žerty. Teď to vidíte! ­"
A učenec spěchá do svého domu.
Ve vratech se ještě jednou otočí, káravě zdvihne prst a rozhněvaně 
zvolá:
,,Sunt pueri pueri, pueri puerelia tractant." (,,Děti jsou děti a dělají 
dětské věci.") (Ze souboru Mistr Leonhard. Z německého originálu přeložila
Eva Pátková. Praha: Aurora, 1996, s. 81­86.) (Jaroslav Malina, 
Václav Soukup)
Australopithecus anamensis (australopiték anamský), časově zatím 
nejstarší druh *australopitéků (Australopithecus). Tento článek v řetězu 
nejstarších *raných homininů doplnila skupina vedená Meave *Leakeyovou,
která pracuje v Keni. Nálezy představují celkem devět zlomků 
lebky, postkraniálního skeletu a zubů z *lokality Kanapi a dvanáct zlomků
z lokality Allia Bay. Jsou datovány mezi 4,2­3,9 milionu let, takže 
časově navazují na nálezy ardipitéka (*Ardipithecus ramidus). Autoři 
pro tuto skupinu v roce 1995 navrhli název Australopithecus anamen-
47
sis (anam, ,,jezero", vyjadřuje skutečnost, že všechny *fosilie pocházejí 
z okolí jezera Turkana). Nejvíce informací o tomto *homininovi poskytují
nálezy horní a dolní čelisti a zlomky dolní končetiny (*kost holenní). 
Tvar a proporce čelisti i zubů, tloušťka *zubní skloviny a další skutečnosti
zdůvodňují morfologické rozdíly vůči starším i mladším homininům, 
ale současně naznačují i rozdíly v tvrdosti potravy, na niž se jednotlivé 
formy zaměřovaly. Zuby tak lze použít nejen pro taxonomii, ale i k studiu
chování. Stephen Jay *Gould nazval naším nejvýznamnějším evolučním
krokem *bipedii a uvolnění rukou; přitom zvětšování mozku jako by 
za vzpřímením ještě stále časově pokulhávalo. Nový nález zlomků kosti
holenní je tedy velmi důležitý, neboť prokazuje vzpřímení homininů 
o 0,5 milionu let dříve, než se dosud soudilo. Nadto kost holenní umožnila
 rovněž  odhad  váhy  autralopitéka  anamského:  oba  odhady,  47 kg 
a 55 kg, přesahují váhu pozdějšího *australopitéka afarského. Bohužel 
dochované zlomky mozkovny nedovolují přesný výpočet jejího objemu.
Podle  Meave  Leakeyové  a  jejích  spolupracovníků  tedy  nově  definovaný
 druh  překlenuje  mezeru  mezi  ardipitékem  a  australopitékem 
afarským nejen časově, ale také svou *morfologií. Nemusel ovšem být 
v africké krajině osamocen, neboť před 4 miliony let mohlo existovat 
paralelně několik nových druhů homininů a ti všichni se už mohli pohybovat
vzpřímeně. (Jiří A. Svoboda, Václav Vančata)
BBBBB
49
BBBBBbuddhismus (ze sanskrtu: buddha, ,,osvícená či probuzená bytost"), 
náboženské a filozofické učení, jehož zakladatelem byl indický princ Siddhártha
Gautama, později zvaný *Buddha Šákjamuni. Do devětadvaceti
let žil bezstarostným životem syna místního vládce, oženil se a měl 
syna. Poté opustil domov a věnoval se nejrůznějším praktikám, pomocí 
nichž chtěl dosáhnout osvobození z *utrpení, které je spojeno s každou 
existencí a s neustálým koloběhem znovuzrozování (*sansára). Nakonec 
(podle *legendy ve věku 35 let) objevil střední cestu, která se vyhýbá 
všem krajnostem, a dosáhl probuzení, konečného osvobození z utrpení 
a koloběhu životů. Následujících 45 let předával své učení.
Buddhismus klade důraz na osobní meditační praxi jako prostředek 
k dosažení vnitřní *svobody a k odstranění prožívání skutečnosti zkreslené
*subjektivním viděním. Východisko ze strastiplné pomíjivosti jevového
*světa Buddha formuloval v tzv. čtyřech vznešených pravdách, 
návodem k zániku strasti je vznešená *osmidílná cesta. Buddhovo mlčení
k metafyzickým otázkám vedlo po jeho smrti k formování řady škol 
a značná nezávislost původního buddhismu na vnějškových *dogmatech 
usnadnila jeho šíření v mimoindickém kulturním prostředí. Od *konzervativní
théravády, opírající se pouze o kanonické texty shromážděné 
v Tipitace a rozšířené na Cejlonu (od 3. století př. n. l.) a v jihovýchodní 
Asii (od 5.­6. století n. l.), se okolo přelomu letopočtu oddělil směr zvaný
*mahájána, který svou filozofickou hloubkou a *ideálem soucitného 
a pomáhajícího světce (*bódhisattva) přispěl k šíření buddhismu v intelektuálním
prostředí a posléze i mezi lidovými vrstvami.
V 1. století se buddhismus rozšířil po *Hedvábné stezce do Střední 
Asie, kde byl zejména v době Kušánské říše (*Kušánové) za vlády *krále 
Kanišky (2. století) kulturně ovlivněn *helénismem a *zarathuštrismem. 
Odtud se šířil do Číny (*buddhismus, čínský) a dále do Koreje (*buddhismus,
 korejský)  a  Japonska  (*buddhismus,  japonský).  V  Indii  se 
mahájánový buddhismus v 5. století vyvíjel pod vlivem hinduistického 
*tantrismu v esoterický směr, tzv. *vadžrajánu, která od 7. století pro-
50
nikala do Tibetu a dala vznik specifické formě *tibetského buddhismu, 
přeneseného v 16. století i do Mongolska.
V  samotné  Indii  buddhismus  začátkem  2.  tisíciletí  zanikl,  částečně 
v důsledku asimilačních tlaků ze strany *hinduismu a fyzické likvidace 
buddhistických center muslimskými dobyvateli. V Evropě se aktivní zájem
o buddhismus projevoval zejména od začátku 20. století.
Buddhismus bývá někdy mylně označován jako učení, jež absolutizuje
utrpení, zdůrazňuje pouze trýznivé, nepříjemné a neradostné stránky 
života, z něhož hledá únik v ukončení neúprosného cyklu zrození, bolestných
prožitků, *chorob, neduhů stáří a smrti, v ,,absolutním nebytí 
a prázdnotě" (sanskrtsky: šúnjatá). Tento *názor však pramení z nepochopení
skutečnosti, že v buddhistickém pojetí strast, utrpení, nespokojenost,
strádání a ostatní nepříjemnosti neodlučně patří jen k takovému
životu, který je ovládán ,,žízní" (pálijsky: tanhá, sanskrtsky: tršná), 
ctižádostí, žádostivostí, tužbami a sobeckým ulpíváním na předmětech 
tohoto světa. Buddha svou nauku zformuloval do čtyř vznešených pravd, 
z nichž první vyjmenovává životní situace nezbytně spojené s bolestí, 
strastí, strádáním: zrození, stáří, *nemoc, *smrt, spojení s věcmi nepříjemnými,
odloučení od věcí příjemných, každé nenaplněné přání. Pět 
činitelů způsobujících lpění na fyzickém bytí (tělesnost, pociťování, vnímání,
duševní vlohy, *vědomí) vyvolává utrpení. Nauka o utrpení vyjádřená
v první vznešené pravdě tedy zdaleka neznamená absolutizaci 
utrpení; naopak nabízí naději, že přes strastnou povahu zrození lze konečně
přetnout řetězec přerozování, nashromáždit příznivou *karmu, 
vedoucí k vysvobození, pokud dokážeme překonat onu žízeň, jež vede 
k  znovuzrození,  totiž  žízeň  chtíče,  žízeň  bytí,  žízeň  zániku.  To  ovšem 
předpokládá vést mravný život založený na dodržování pěti (v případě 
*mnichů deseti) slibů (či zápovědí, tzv. paňčašíla), jež buddhistovi ukládají
neubližovat živým tvorům, nebrat, co není darováno, zdržovat se 
nedovoleného pohlavního styku, vystříhat se lživých a pomlouvačných 
řečí a vyvarovat se opojných nápojů. K hromadění zásluh navíc přispívá 
pěstování buddhistických ctností, především láskyplné blahovůle či přívětivosti
(pálijsky: mettá, sanskrtsky: maitrí), slitovné něhy či soucitu 
(karuná), schopnosti sdílet *radost se všemi bytostmi (muditá) a vyrovnané
rovnodušnosti (upekkha), jakož i dobročinnosti (dána).
Nejstarší podoba Buddhova učení (tzv. buddhismus pálijského *kánonu,
označovaný jako ,,učení starších", *théraváda, či v poněkud pejorativním
smyslu jako *hínajána, ,,malá cesta, malé vozidlo", protějšek 
pozdější školy tzv. severního buddhismu, známé jako ,,velká cesta, velké 
51
vozidlo", tj. mahájána) tedy nehlásá ani vypjatý *asketismus ani zřeknutí
se přirozených radostí života, včetně naplňování sexuálních potřeb. 
Pro členy mnišské obce, a to jak mnichy, tak mnišky, jejichž přijímání 
do řádu Buddha připustil jen neochotně a s přísnými omezeními, byla 
pohlavní zdrženlivost (*celibát) nezbytnou podmínkou duchovního rozvoje,
protože lidská mysl je svou vnitřní podstatou těkavá, přelétavá, neustále
hledá nové podněty a rozptýlení, snadno podlehne rušivým vnějším
vlivům, a pokud ji ovládne touha, naruší mentální rovnováhu, jež je 
předpokladem pravého soustředění. Naproti tomu v případě laiků, kteří 
si teprve ctnostným životem hospodáře vytvářejí předpoklady pro vyšší 
duchovní poslání v příštích znovuzrozeních, znamenalo dodržování pravidel
paňčašíly zejména vyloučení jakýchkoli mimomanželských vztahů 
a nepřirozených způsobů uspokojování pohlavního pudu. (Jan Filipský)
bůh (Bůh), nadpřirozená síla či bytost uctívaná pro svou moc nad *přírodou
 a  lidskými  *osudy,  takto  vnímaná  už  v  raných  prehistorických 
dobách (nejpozději v *mladém paleolitu), nejprve v podobě ,,mnohobožství",
posléze, v některých starověkých náboženských systémech, v podobě
,,jednobožství" (Bůh).
Filozofie se od svých starověkých počátků pokoušela představu Boha 
uchopit. Například *Aristotelés nazývá bohem nutnou příčinu konečného
a nahodilého *světa. Středověká *scholastika tuto myšlenku převzala 
a pokusila se ji spojit s tím, co o bohu říká křesťanské *zjevení. Při těchto 
úvahách se také objevila myšlenka, že by *nutnost existence Boha bylo 
možné i racionálně dokázat. Dokazovací postupy vycházely buď z toho, 
že nahodilé věci musí mít nutnou příčinu, z toho, že řád ve světě musí 
mít rozumného původce, nebo z úvahy, že kdyby nejvyšší myslitelné bytosti
chybělo *bytí, nebyla by dokonalá, což je myšlenkový *spor.
Tyto úvahy odmítl Immanuel *Kant a navrhl, že za racionálně postižitelnou
stopu existence Boha lze pokládat mravní řád a *svědomí. Sören 
Kierkegaard zdůraznil základní náboženskou jistotu, že Bůh není myšlenka,
nýbrž zásadně Jiný, jehož nelze poznávat jako předmět a který se 
může jen sám zjevovat. Friedrich *Nietzsche odhalil, že velká část *společnosti
jeho doby víru v Boha pouze předstírá: ve skutečnosti je Bůh 
mrtev.
Současná filozofie se pojmu Boha vyhýbá, protože je příliš zatížen různými
výklady, a mluví o transcendenci, o radikálně Jiném a o Tváři Druhého
(Emmanuel *Levinas). (Jaroslav Malina)
bulimie, mentální (latinsky: bulimia nervosa, termín pochází z řečtiny:
bulimis, doslova ,,býčí hlad"; bous, ,,býk", limos, ,,hlad"), *nemoc ná-
52
ležející mezi tzv. *poruchy příjmu potravy (viz též *anorexie, mentální) 
a  spočívající  v  záchvatovitém  přejídání  s  následným  úmyslným  vyvrhováním
potravy, ale také vyvoláváním průjmu, užíváním anorektik či 
jiných látek k hubnutí. Bulimii popsal již řecký lékař *Galénos z Pergamu
(asi 129­asi 199); metaforicky ji nazval ,,vlčím hladem". Lékařský 
termín bulimia nervosa poprvé užil anglický psychiatr Gerald Russell 
v roce 1979, kdy ji rozpoznal u několika svých anorektických pacientek, 
které trpěly občasnými záchvaty přejídání a ztrátou kontroly nad zkonzumovaným
množstvím potravy. Pozdější studie ukázaly, že těmito stavy
trpí až 40 % anorektiků (tzv. bulimický typ). Podobně jako u mentální 
anorexie se v průběhu této nemoci objevují kardiální obtíže jakými jsou 
bradykardie (zpomalení srdeční činnosti), hypotenze (snížení krevního 
tlaku), srdeční *arytmie, změny EKG, poruchy funkce mitrální *chlopně, 
*levé srdeční *komory a zhoršení funkce *srdečního svalu, kardiomyopatie
a myokarditida. Dále to jsou postižení *plic a ventilace, porucha 
*metabolismu iontů, komplikace renální, *endokrinní, hematologické, 
neurologické, metabolické a dermatologické. Při opakovaném zvracení 
se projevují účinky HCl na *zubní sklovinu (bývá měkká, zažloutlé barvy),
která je pak náchylná k mechanickému poškození. Pacienti mívají 
zvýšenou kazivost *zubů a poškozené zubní *krčky. Až 50 % bulimiků 
trpí  *paradentózou.  V  důsledku  opakovaně  vyvolávaného  zvracení  je 
často  pozorován  vznik  žaludečních  a  duodenálních  vředů.  Závažnou 
komplikací způsobenou zvracením bývá také ruptura *jícnu. Při epizodách
přejídání dochází k nadměrné dilataci *žaludku, která může vést až 
k jeho perforaci. Snižuje se také žaludeční tonus, což přispívá k poruše 
jeho vyprazdňování a vzniku nekrózy žaludeční sliznice. S častým přejídáním
a zvracením souvisí i růst hladiny enzymu amylázy, jež v žaludku 
štěpí škrob. Tento hyperamylazemický stav vede k akutním pankreatitidám.
Nemocní často mívají psychické a společenské problémy. 
Nejnáchylnější skupinou pro rozvoj bulimie jsou dívky ve věku 13­18 
let. Mentální bulimií však mohou onemocnět i ženy ve vyšším věku nebo 
muži všech věkových kategorií. (Petra Duchečková, Sandra Sázelová)
burakumin (z japonštiny: burakumin, ,,lidé z osad"), potomci *kasty 
vyvržených (hinin) a kultovně nečistých osob (eta), které žily v oddělených
čtvrtích či osadách (buraku). V dnešním Japonsku jsou burakumin 
nadále předmětem více či méně skryté diskriminace. Jejich počet je oficiálně
odhadován na 1,2 milionu, nezávislé zdroje však hovoří o téměř 3 
milionech osob, tj. zhruba 2 % populace.
Termín hinin pochází z období *Nara (710­784) a původně označoval 
53
osoby, které zosnovaly spiknutí proti císaři či osoby vyhýbající se povinné
službě pro císaře. Později zahrnoval i barvíře, potulné kejklíře a herce,
žebráky, strážce vězňů, ale také zločince a neúspěšné sebevrahy.
Vzájemná koexistence *šintoismu a *buddhismu od počátku období 
*Heian (794­1185) způsobila postupné prorůstání šintoistické koncepce 
smrti a s ní spojeného znečištění (kegare) s buddhistickým odmítáním 
zabíjení živých tvorů. Styk s osobami, které se zabývaly porážkou zvířat 
a pracovaly s masem a krví, byl proto považován za znečišťující a takovéto
osoby byly nuceny žít na oddělených místech. Z období *Kamakura 
(1185­1333) jsou doloženy první písemné záznamy o existenci skupin 
nečistých  (eta),  mezi  něž  patřili  řezníci,  koželuzi  či  rasové.  Postavení 
nečistých a vyvržených osob bylo formalizováno v období *Edo (1603­
1867), kdy vzniká striktní sociální stratifikace (ši, nó, kó, šó, kuge, eta,
hinin). Příslušníci obou kast žili v oddělených čtvrtích a podléhali přísným
pravidlům, která upravovala způsob odívání, zaměstnání, manželských
vztahů apod. Nejčastěji se zabývali *koželužstvím, odstraňováním 
mrtvol či úklidovými pracemi, ale také výrobou košíků a sandálů.
V roce 1871 sice nová vláda zakázala používání termínů eta a hinin 
a nahradila je označením ,,nový prostý lid" (šin heimin), *předsudky vůči 
těmto lidem se jí však odstranit nepodařilo. Formální zrovnoprávnění je 
navíc uvrhlo do těžké ekonomické situace, neboť přišli o monopol na určité
práce (například koželužství), ale kvůli svému původu hledali obtížně
jiné zaměstnání.
V roce 1922 vznikla Celonárodní společnost za zrovnoprávnění (Zenkoku
suiheiša), která se roku 1955 přeměnila v Ligu za rozpuštění buraku
(Buraku kaihó dómei). Potomci kdysi deklasovaných vrstev obyvatelstva
jsou dnes diskriminováni především v zaměstnání či při hledání 
partnera (v Japonsku existují stovky soukromých detektivních kanceláří 
specializujících se na pátrání po burakumin); pozemky, na nichž kdysi 
stávala *ghetta nečistých a vyvržených, mají podstatně nižší tržní hodnotu.
Nejznámější případ diskriminačně motivovaného justičního omylu
se udál v roce 1974 v Sajamě (Sajama džiken), kdy mladík podezřelý 
z vraždy nezletilé dívky byl bez přímých důkazů obžalován a následně 
odsouzen k *trestu smrti bezprostředně poté, co se ukázalo, že pochází 
ze skupiny burakumin. (Jan Sýkora)
CCCCC
55
CCCCCcivilizace (z latiny: cvilis, ,,občanský, vztahující se k obyvatelům obce 
­ státu"):
1. souhrnný pojem pro hmotné a duchovní projevy *společnosti; označuje
původně proces vzniku městských a občanských společností, které 
se neopírají o rodová *privilegia, místní tradice a sdílené *náboženství; 
později i souhrn návyků, schopností, *institucí a pravidel, jež takovou 
společnost charakterizují, někdy také výsledek tohoto procesu ­ určitou 
civilizaci. Každá civilizace je v zásadě otevřená, tj. přístupná každému, 
kdo  se  přizpůsobí  jejím  pravidlům,  bez  ohledu  na  to,  odkud  pochází 
a jaké má přesvědčení.
Předchozí, pravěký a raně starověký svět, měl podobu *mýtu. Jednání 
lidí se zrcadlilo v příbězích mýtů a naopak příběhy a mýty určovaly jejich
jednání. Mýty obsahovaly bezmála celé lidské vědění. Postupně však 
příběh jako nejdůležitější prostředek uchování a předávání vědění vyčerpal
své možnosti. Připomeňme si například *Homérovy eposy *Ílias 
a *Odysseia ­ bylo by možné pamatovat si ještě něco navíc? Svět se rozšiřoval
a komplikoval natolik, že začal příběhy přerůstat. Příběhy mýtů 
mnohdy omezovaly jednání a tvořivé konání lidí. Myšlení a poznání se 
totiž rozvíjelo. Srovnáváním a tříděním poznatků nacházeli lidé obecnější
pojmy a vztahy mezi nimi, vznikalo abstraktní myšlení a počátky 
filozofického uvažování.
Ona doba velkého přelomu nastala před více než pětadvaceti stoletími;
tu dobu nazval německý filozof Karl *Jaspers Achsenzeit, ,,osová 
doba" (vedle označení osová doba se užívá též název ,,doba etického zlomu").
Tehdy se objevili na sprašových rovinách Číny *Lao-c' a *Konfucius,
pod horkým indickým *sluncem *Buddha, v nedohledných pásmech 
íránských horstev *Zarathuštra, okolo Mrtvého moře starozákonní proroci
a ve východním Středomoří řečtí filozofové. Tito mudrcové přinášeli 
změnu. Něco podstatně nového. I když na mýty navazovali a opírali se 
o ně, počali vidět *člověka, společnost a *přírodu jinak, mnohem obecněji
a abstraktněji, teoreticky. Místo *bohů nastoupily *principy, *sa-
56
krální  vzory  jednoznačně  určující  jednání  vystřídaly  všeobecné  rady.
Učení každého z myslitelů se stalo jakousi osou, k níž se přičleňovali 
nejprve jednotliví stoupenci a pak celé pospolitosti, společnosti a národy.
Ustavily se základy hlavních světových kulturně historických společenství,
doplněných později *křesťanstvím a *islámem, která se vždy 
znovu vracejí k svým základům a čerpají z nich jako z pramene, jenž 
vytryskl v té podivuhodné době;
2. jeden ze tří základních termínů (viz *divošství, *barbarství, civilizace)
klasifikace vývoje lidské společnosti v rámci *paradigmatu *evolucionistické
antropologie, charakterizující nejvyšší stupeň vývoje společnosti,
následující po divošství a barbarství. (Jaroslav Malina)
civilizace, mimozemské, hypotetické civilizace existující mimo Zemi. 
Jejich objev by poskytl mimořádné impulzy *vědě i *filozofii, včetně sebepochopení
*člověka samého. Ještě začátkem 20. století se spekulovalo 
o existenci civilizací v naší Sluneční soustavě, zejména na Marsu. Dnes 
se jeví jako málo pravděpodobná i existence nejprimitivnějších počátků 
života. Naproti tomu s objevováním exoplanet, které započalo koncem 
20. století (koncem roku 2007 jich bylo známo již 268), se zvyšuje naděje,
že budou časem nalezeny ,,planety jiných sluncí" podobající se svými 
fyzikálními parametry Zemi. Pokusem o odhad počtu civilizací v naší 
galaxii je *Drakeova rovnice, snahou o potvrzení jejich existence zachycením
a analýzou radiových signálů z *vesmíru je projekt *SETI. Na kosmických
sondách vyslaných za hranice Sluneční soustavy byla umístěna 
informativní poselství.
Argumentem proti existenci mimozemských civilizací, přinejmenším 
vyspělých, je to, že dosud nebyly zaznamenány žádné stopy jejich minulých
návštěv na Zemi ani signálů vysílaných jimi do vesmíru. Nevylučuje 
se ovšem, že civilizace nemají zájem prozrazovat svou existenci (vzpomeňme
osud amerických civilizací po jejich objevení Evropany) anebo 
nás svou vyspělostí natolik předčí, že jim nečiní potíže nás pozorovat, 
aniž by byly samy odhaleny. O této problematice například Steven J. 
Dick: Life on Other Worlds (1998, česky: Život v jiných světech, 2004), 
Stephen Webb: If the Universe Is Teeming with Aliens ... Where is Everybody?
(2002, česky Kde tedy všichni jsou?, 2007). (Viz též *hypotéza, 
archeoastronautická, *mimozemšťané.) (Jan Novotný)
cizoložství  (anglicky:  adultery),  mimomanželský  (extramatrimoniální)
pohlavní styk, dobrovolný pohlavní styk vdané ženy či ženatého 
muže s někým jiným než se svým stálým partnerem (manželem, manželkou)
(viz *manželství, *monogamie, *nevěra). Na rozdíl od nevěry je 
57
cizoložství třeba chápat jako termín právní a etický, zvláště v právních 
systémech, kde je pohlavní styk mimo manželství přímo zločinem proti 
manželství. V některých sociokulturních systémech má cizoložství religiózní
rozměr, a pokud je manželství především ekonomickým vztahem, 
je cizoložství chápáno jako majetkový zločin. V ostatních právních systémech
je cizoložství jiným výrazem pro sexuální nevěru, má však omezenější
rozsah.
Cizoložství bývá společensky postihováno, a to postihy neformálními 
(morální odsouzení a jeho důsledky), někdy i postihy formálními (tresty),
v některých systémech i trestem nejvyšším (například ukamenování
cizoložné ženy v islámských *zemích). Často však existuje asymetrie 
trestu pro cizoložnou ženu a cizoložného muže. (Miroslav Králík)
Courtet, Victor Alexandre (21. 7. 1813, ĽIsle-sur-la-Sorgue, Francie ­ 4. 
9. 1867, Lamotte-Faucon, Francie), francouzský etnolog, rasový teoretik 
a veřejný činitel. V roce 1830 až 1831 se v Paříži sblížil s žáky a stoupenci 
Clauda *Saint-Simona. Spolupracoval s redakcí časopisu Le Globe, který 
se stal pod vedením Pierra Lerouxe a později Michela Chevaliera hlavním
ideovým periodikem saint-simonismu. Koncem čtyřicátých let 19. 
století se Victor Courtet aktivně zapojil do činnosti Pařížské etnologické 
společnosti (Société ethnologique de Paris).
Saint-Simonova  scientistická  vize  organické  společnosti  ovlivnila
Courtetovy *názory na vztahy mezi lidskými *rasami a populacemi 
a jeho úsilí o vytvoření pozitivní politické vědy vycházející z *antropologie
a *etnologie a zohledňující odlišnou biologickou kvalitu jednotlivých 
ras (De ľinfluence des races humaines sur la forme et le développement
des sociétés [O vlivu lidských ras na formu a vývoj různých společenství],
1835; La science politique, fondée sur la science de ľhomme ou
étude des races humaines sous le rapport philosophique, historique
et social [Politická věda založená na vědě o člověku či studie lidských 
ras  na  filozofickém,  historickém  a  sociálním  základě],  1838).  Courtet 
se rozešel s environmentalismem západního politického myšlení, který 
byl charakteristický pro dílo *Aristotela, *Bodina nebo *Montesquieua, 
a formuloval autentický rasový *esencialismus, podle něhož kvalita politických
*institucí vychází z biologické povahy rasy.
Courtetovy teze o ,,přirozené hierarchii ras", nadřazenosti germánské 
rasy  a  nutnosti  ,,rasové  *revoluce",  jež  by  znemožnila  neblahé  rasové 
míšení, předznamenaly dílo Arthura de *Gobineaua a dalších rasových 
teoretiků druhé poloviny 19. století. (Ivo T. Budil)
ČČČČČ
59
ČČČČČčlověk, Homo sapiens sapiens (současný [recentní], respektive anatomicky
moderní člověk), z hlediska *biologické antropologie (přírodopisu
člověka) je přirozeně zařazen v zoologickém *systému jako živočich. 
,,Recentní"  možno  chápat  jako  současný  ­  buď  v  užším  slova  smyslu 
jako populace lidí žijících v současnosti, tj. v současné době existující, 
dosud žijící živočišný druh, nynější, moderní, nový, ­ ale i v širším slova 
smyslu jako nedávný, patřící do geologické přítomnosti, tj. do *holocénu,
který začal před zhruba 10 000 lety.
Systematické zařazení (taxonomie) člověka z hlediska dnešního třídění
živočichů může být následující: říše živočichové (Animalia), podříše 
mnohobuněční  (Metazoa),  linie  dvoustranně  souměrní  (Bilateralia), 
linie druhoústí (Deuterostomia), kmen strunatci (Chordata), podkmen 
obratlovci  (Vertebrata),  nadtřída  čelistnatci  (Gnathostomata),  skupina
čelistnatci s kostní tkání (Osteognathostomata), skupina čtvernožci 
(Tetrapoda), skupina blanatí (Amniota), třída savci (Mammalia), podtřída
živorodí (Theria), nadřád placentálové (Placentalia), skupina Boreoeutheria,
skupina Euarchontoglires, řád primáti (Primates), podřád 
vyšší primáti (Anthropoidea), nadčeleď *lidoopi a lidé (Hominoidea), 
čeleď velcí lidoopi a lidé (*Hominidae), podčeleď hominini (*Homininae),
rod člověk (*Homo), druh člověk rozumný (*Homo sapiens Linnaeus,
1758).
Morfologie  (tvarosloví):  popisuje  především  základní  stavební  plán 
těl živočichů, z něhož lze odvodit stavbu lidského těla, a vývojové změny
v tomto plánu, které předcházely vzniku člověka. Stavební plán živočichů
je úzce spjat s jejich způsobem života a prostředím, v němž žijí. 
Z praktických důvodů se k charakteristice jednotlivých skupin používají 
především morfologické znaky.
Strunatci  sdílejí  s  některými  jinými  živočišnými  kmeny  tyto  *znaky
pleziomorfní (obecné): Jsou to živočichové mnohobuněční, s tělem 
vzniklým ze tří zárodečných listů (vnější ­ *ektoderm, vnitřní ­ *entoderm,
 střední  ­  *mezoderm)  a  druhotnou  dutinou  tělní  (coelom). 
60
2.  Vyznačují  se  dvoustrannou  souměrností  (symetrie)  a  článkováním 
(*segmentace)  části  těla  (obojí  může  být  v  dospělosti  potlačeno).  3. 
Přední oddíl trávicí trubice je po stranách proděravěn větším počtem 
párů žaberních štěrbin; ty u *primárně vodních obratlovců přetrvávají 
a ústí ven z těla, u suchozemských se zakládají během zárodečného vývoje
a posléze zanikají. Strunatci mají dále *znaky apomorfní (zvláštní), 
jimiž se odlišují od jiných živočichů: 1. Je vytvořena vnitřní kostra (endoskelet),
jejímž základem je struna hřbetní (*chorda dorsalis): elastická
tyčinka probíhající podélně tělem pod nervovou a nad trávicí trubicí. 
2. Trávicí trubice leží pod chordou a ústí na břišní straně těla před jeho 
koncem, *srdce leží na břišní straně pod trávicí trubicí a pumpuje *krev 
směrem k hlavovému konci. 3. Základem nervové soustavy je trubice 
s centrálním kanálem probíhající tělem na hřbetní straně nad chordou.
Obratlovci  jsou  aktivně  pohybliví,  *bilaterálně  symetričtí  strunatci 
s dobře vytvořenou opornou soustavou, výkonnými smyslovými orgány 
a vysokým stupněm koncentrace ústrojí řídících tělesné pochody a chování.
Jsou rozšířeni po celém světě a přizpůsobeni k životu ve všech prostředích
dostupných jejich velikosti.
Hlavní pleziomorfní znaky obratlovců: 1. Tělo metamerně uspořádáno 
(v dospělosti se projevuje v uspořádání páteře, svalstva trupu, nervové
 soustavy).  2.  Tělo  podélně  polarizováno  od  hlavového  (*kraniálního)
k ocasnímu (*kaudálnímu) konci a členěno nejméně na hlavu, trup 
a ocas. 3. Základem nervové soustavy je míšní trubice, z níž vystupují 
párové *míšní nervy; cévní soustava je uzavřený systém *tepen a *žil. 
Hlavní apomorfní znaky obratlovců: 1. *Pokožka vícevrstevná, kryta různými
útvary (pancíře, šupiny, peří, srst). 2. Chorda v dospělosti redukovaná;
vnitřní kostra v dospělosti zpravidla kostěná s podílem chrupavek, 
vždy členěná na lebku a páteř. Končetiny jednotně stavěny jako ploutve 
nebo nohy. 3. Specializovaným nervovým ústředím je mozek (v mozkovně
lebky), pro přijímání *informací a orientaci jsou nejdůležitější smyslové
orgány uložené na hlavě, respektive v lebce (čich, zrak, rovnovážné 
ústrojí), soustava *žláz s vnitřní *sekrecí, která s nervovou soustavou 
integruje všechny životní pochody v celek (neurohumorální regulace). 
4. Uzavřená cévní soustava napojená na autonomně tepající srdce. Krev 
s červeným barvivem (*hemoglobin) vázaným na specializované buňky
(*erytrocyty). Vylučovací orgány párové *ledviny jako deriváty mezodermu.
5. Intenzivní látková výměna, velká časoprostorová aktivita, 
schopnost  ukládat  množství  zásobních  látek  s  velkou  spalnou  energií 
(glykogen a tuky). 6. V rané ontogenezi se objevuje nervová lišta, kterou 
61
někteří autoři označují jako čtvrtý zárodečný list. Jejím působením se 
vytváří řada orgánů, zejména v hlavové části těla.
Čelistnatci se vyznačují především těmito znaky: 1. Čelisti, které během
fylogeneze vznikly z párového prvního (čelistního) žaberního oblouku.
 Zpravidla  je  přeměněn  také  druhý  (jazylkový)  žaberní  oblouk. 
Původní elementy endoskeletu čelistí byly během dalšího vývoje zatlačovány
a nahrazovány krycími kostmi. Embryonálně jsou čelisti odvozeny
z hlavové části nervové lišty. 2. Vznik párových končetin (přední 
a zadní) s vnitřní kostrou, jež prodělávají během vývoje velké morfologické
a funkční změny. 3. Nosní otvor párový, stejně jako čichový orgán, 
v *labyrintu vnitřního ucha tři polokruhovité kanálky. 4. Pohlavní orgány
mají vývody, vznikající většinou z vývodů vylučovacích orgánů.
Savci jsou  evolučně  nejvyspělejší  obratlovci,  z  nichž  bezprostředně 
vzešel člověk. Jsou suchozemského původu, a třebaže zahrnují i tělesně
malé druhy a skupiny, jsou mezi nimi největší dnes žijící živočichové,
a to jak na souši (sudokopytníci, lichokopytníci, chobotnatci), tak 
ve  vodě  (kytovci).  Vyznačují  se  pravou  teplokrevností  (endotermií), 
některé druhy však mohou periodicky snižovat tělesnou teplotu (řízená 
hypotermie, zimní spánek). Kromě druhotně vodních vytvořili i skupinu 
ovládající aktivní let, a to zcela nezávisle na ptácích a vymřelých plazech. 
Hlavní apomorfní znaky savců: 1. Tělo je kryto srstí z *chlupů, mají více 
typů *kožních žláz; nejcharakterističtější jsou *žlázy mléčné. 2. *Dolní 
čelist je tvořena jedinou *kostí (*mandibula), ve *středním uchu jsou 
tři  kůstky:  kladívko,  *kovadlinka  a  třmínek;  úplný  *chrup  je  rozlišen 
na *řezáky, *špičáky, zuby třenové a *stoličky, obvykle se objevují dvě 
*generace zubů (mléčné a trvalé). 3. Mozek vyvinutější a větší, zejména 
mohutná druhotná kůra koncového mozku (neopallium), *střední mozek
má specifická corpora quadrigemina (čtverohrbolí); chování složitější
a plastičtější než u většiny ostatních živočichů. 4. Je vytvořena levá 
*aorta, červené krvinky bezjaderné. Tělní dutina je rozdělena *bránicí, 
která se účastní dýchání. 5. Kromě pěti reliktních druhů ptakořitných, 
jejichž  samice  kladou  vejce,  se  zárodky  dnešních  savců  vyvíjejí  v  těle 
matky, mláďata jsou zpočátku kojena mateřským mlékem a matka nebo 
oba rodiče, případně i další členové skupiny, o ně pečují.
Primáti  se  vyznačují  těmito  hlavními  *evolučními  trendy:  adaptace
k stromovému životu, přechod k denní aktivitě, zdokonalování očí 
a prostorového vidění, *redukce čichových struktur, přizpůsobení končetin
ke šplhání při ponechání dalších funkcí, rozvoj koncového mozku, 
zdokonalení adaptivního chování, malá specializace. Primáti jsou ,,gene-
62
ralizovaní" savci ­ mají *klíční kost, 5 prstů na obou nohách apod. Pohyblivost
končetin se během vývoje zvyšuje, uvolňuje se *ramenní kloub 
a zápěstí, předloktí je v lokti pohyblivější (*pronace a *supinace), palec 
(zejména na zadní noze) je schopen *opozice, tj. má protistojnou polohu 
oproti ostatním prstům pro chápání a uchopování, prsty jsou ohebné 
a drápy, již nepotřebné k zachycování na stromech, jsou nahrazeny plochými
*nehty. Jako celek lze primáty charakterizovat původním stromovým
způsobem života, úplným chrupem, rozmanitou výživou, zpravidla 
dvěma prsními bradavkami u samic, *varlaty v šourku u samců a víceméně
vyspělým chováním.
Hominidae: Čeleď zahrnuje předky člověka, včetně postranních vývojových
větví, a lidi. V současných systémech se sem obvykle řadí také 
*šimpanzi, *gorily a *orangutani. Základní morfologické trendy vlastních
lidí (Homininae): 1. proměna stavby pánve a končetin, 2. redukce 
obličejové části lebky a zvětšování mozku a mozkové části lebky, redukce 
velikosti zubů a jejich homogenizace, adaptace ruky pro složité a jemné 
úkony (hominini přecházejí k životu na zemi a ruka již není tak nutná 
ke šplhání), 3. zdokonalení bipední chůze a vzpřímeného postoje, sociálního
života a dělby práce, zvýšení živočišné složky potravy skupinovým 
lovem,  výroba  *nástrojů  a  jiných  artefaktů,  vznik  řeči  a  abstraktního 
(tvořivého)  myšlení.  Tyto  procesy  se  souborně  nazývají  *hominizací. 
Vznikem člověka a lidské *společnosti se zabývá speciálně (paleo)antro-
pologie.
K problematice dalších oblastí spjatých s člověkem viz: *anthrópos, 
*člověk heidelberský, *člověk chameleon, *člověk od Rudolfova jezera, 
*člověk rozumný, *člověk turkanský, *člověk vzpřímený, *člověk z červánků
lidstva Dawsonův, *člověk z Flores, *člověk z Lan-tchienu, *člověk
 zručný,  *člověk,  dělný,  *člověk,  dokonalý,  *člověk,  malý,  *člověk, 
neandertálský, *člověk, nový, *člověk, Pravý, *člověk, prostý, *člověk, 
první čínský, *člověk, předcházející, *člověk, šlechetný, *člověk ­ adaptace
na chlad, *člověk ­ adaptace na velkou nadmořskou výšku, *člověk 
­ adaptace na vlhké a suché teplo, *člověk ­ adaptace na výživu rozdílného
druhu a složení, *člověk ­ adaptivní vlastnosti kůže, *člověk ­ biotyp,
*člověk ­ čelisti, zuby a sklovina, *člověk ­ dědičná rozmanitost 
(variabilita), *člověk ­ duševní schopnosti a jejich rozdíly, *člověk ­ fyziologická
a evoluční adaptace, *člověk ­ genetická příbuznost lidských 
populací, *člověk ­ hierarchická organizace nervové soustavy, *člověk 
­ krevní skupiny, *člověk ­ morfogeneze (morfogenetické pole), *člověk
­ mozek, vnímání, spánek a sny, jazyk a řeč, paměť a učení, tvořivé 
63
myšlení, *člověk ­ osa lidského těla a stavební plán obratlovců ­ čtvernožců,
*člověk ­ pletenec pánevní, jeho přestavba ve vztahu k bipednímu
pohybu a reprodukci: evoluční jizvy, *člověk ­ pohybový aparát 
a neurohumorální regulace, *člověk ­ principy řízení živých organismů, 
*člověk ­ proměnlivost fyzických, fyziologických a behaviorálních struktur,
*člověk ­ proměny ve stavbě lebky, *člověk ­ přestavba končetin, 
*člověk ­ psychologická typologie, *člověk ­ psychosomatická typologie,
*člověk ­ ruce, *člověk ­ růst a vývoj těla, *člověk ­ sex (pohlaví),
*člověk ­ somatotyp, *člověk ­ temperament, *člověk ­ typologie 
osobnosti, *člověk ­ vertikalizace (páteř člověka, vertikalizace a bipedie 
jako klíč k hominizaci), *člověk ­ vnímání okolního světa, *člověk ­ výběr
v lidských populacích, *člověk ­ vývoj lidských populací, *člověk ­ 
,,rasy" a rasové mýty, *forma, životní, *homo, *zóon logon echón, *zóon 
politikon. (Jiří Gaisler, Jaroslav Malina, Václav Vančata)
čtvrtohory (též *antropozoikum, *kvartér), nejmladší období geologické
minulosti (nynější geologická éra) začínající zhruba před 1,7­1,8 milionem
let a vyznačující se střídáním chladných a teplejších dob a vznikem 
a  vývojem  *člověka.  (Čtvrtohory  jsou  někdy  spojovány  s  předchozími 
třetihorami pod název kenozoikum.) Nástup čtvrtohor provázelo ochlazování
 *klimatu,  což  se  projevilo  střídáním  dob  ledových  (*glaciálů) 
a dob meziledových (*interglaciálů), v tropickém pásmu střídáním vlhkých
dob dešťových (pluviálů) a sušších interpluviálů. Toto kolísání charakterizovalo
starší, mnohem delší část čtvrtohor (*pleistocén). Mladší 
čtvrtohory (*holocén) jsou jen krátkým úsekem od konce poslední doby 
ledové podnes, tj. asi 10 000 let.
V  pleistocénu  se  zvětráváním  zemského  povrchu  a  přemísťováním 
zvětralin působením gravitace, vody a větru vytvářely pokryvné útvary 
(*písky, *spraše, *terasy) jako podklad pro vznik *půd, což bylo důležité 
pro existenci člověka jako lovce a sběrače a zejména zemědělce. V holocénu
je vznik nových sedimentů velmi omezený, jedná se především 
o přemísťování sedimentů starších. (Karel Sklenář)
DDDD
65
DDDDDDarwin, Charles  Robert  (12.  2.  1809,  Shrewsbury,  Shropshire,  Anglie
­ 19. 4. 1882, Downe, Kent, Anglie), anglický přírodovědec, biolog 
a geolog. Autor teorie *evoluce organismů *přirozeným výběrem (*darwinismus),
která představuje jednu z nejvýznamnějších teorií moderní 
*biologie, neboť její vyostřené přijímání či odmítání výrazně stimulovalo
nové směry biologických bádání; na jeho dílo navázala řada vědních 
směrů 20. století, například klasická evropská *etologie, *syntetická teorie
evoluce (*neodarwinismus), *sociobiologie a behaviorální ekologie 
(*ekologie člověka, behaviorální).
Pocházel z poměrně zámožné středostavovské rodiny a jako pokračovatel
rodinné tradice (jeho otec i dědeček byli lékaři; srov. *Darwin, 
Erasmus)  původně  studoval  *medicínu  na  *univerzitě  v  Edinburghu, 
studia  však  nedokončil,  a  proto  ho  otec  přiměl  ke  studiu  *teologie 
na Christ's College při univerzitě v Cambridge. Jeho životní dráha se 
dramaticky změnila během pětileté plavby kolem světa na lodi Beagle 
(1831­1836),  které  se  zúčastnil  jako  přírodovědec  na  přímluvu  svých 
učitelů, botanika Johna Henslowa a geologa Adama Sedwicka. Svá pozorování
podrobně popsal v cestopisu Journal of Researches into the Natural
History and Geology of the Countries Visited During the Voyage
of H.M.S. Beagle Round the World (definitivní vydání v roce 1860, česky 
vyšlo pod názvem Cesta přírodozpytcova kolem světa, I­II, 1912, a Cesta
kolem světa, 1955). Velký vliv na Darwinovy vědecké *názory měla 
díla Principles of Geology (Principy geologie, 1830­1833) a Elements
of Geology (Základy geologie, 1838) skotského přírodovědce Charlese 
*Lyella (1797­1875), který v historické koncepci vývoje neživé *přírody
usiloval o to, aby se geologické procesy proběhnuvší v minulosti vysvětlovaly
na základě pozorování současných změn zemského povrchu 
(v tomto pojetí vycházel z tzv. uniformitarianismu skotského geologa 18. 
století Jamese Huttona). Pozorování, která Darwin za své cesty kolem 
světa učinil, mu poskytla dostatek důkazů o správnosti Lyellovy koncepce
a přiměla ho zaujmout kritické stanovisko k tehdy obecně přijímaným 
66
názorům na existenci života na Zemi, které v západním světě vycházely 
z křesťanské teorie *Stvoření člověka. 
Po svém návratu z cesty kolem světa se Darwin věnoval shromažďování
důkazů evoluce, současně však hledal i její příčiny. Řešení mu podle 
vlastních pamětí vnukla kniha *kněze a politického ekonoma Thomase 
*Malthuse An Essay on the Principle of Population (Pojednání o zákonitostech
populace, 1798), podle které lidská populace roste geometricky, 
kdežto potravní zdroje pouze lineárně, což nevyhnutelně vede ke strádání.
Darwin si uvědomil, že i v přírodě dochází k nadprodukci potomstva,
a tudíž k ,,boji o existenci" (anglicky: struggle for life). Protože se 
jednotliví členové populace liší svými vlastnostmi, přežívají jedinci lépe 
adaptovaní ke svému prostředí a zdatnější při reprodukci. Tento proces 
připodobnil k vědomému výběru při šlechtění zvířat i rostlin a nazval 
,,přirozeným výběrem" (anglicky: natural selection). Jeho výsledkem je 
podle něho biologická evoluce, kterou označoval jako ,,původ postupnou 
úpravou"  (anglicky:  descent with modification).  Darwin  však  plných 
dvanáct let váhal s publikováním svých závěrů (jedním z důvodů byla 
pravděpodobně i obava ze skandalizující reakce na vydání knihy jednoho
z jeho předchůdců, Roberta Chamberse Vestiges of the Natural History
of Creation [Pozůstatky přírodní historie stvoření], 1844). V tomto 
roce proto napsal pouze krátké pojednání shrnující jeho myšlenky, které 
mělo být vydáno až po jeho smrti. Mezitím však dostal od svého mladšího
kolegy, Alfreda Russela *Wallacea, rukopis spisu On the Tendency of
Varieties to Depart Indefinitely from the Original Type (O sklonu variet 
nekonečně se odchylovat od původního typu), v němž Wallace nezávisle 
dospěl ke stejným závěrům. Přátelé Darwina přiměli, aby rychle sepsal 
stručný výtah svých závěrů, a oba příspěvky přečetli během přednášky
v londýnské Linnéovské společnosti v červenci 1858. Mezitím Darwin
začal pracovat na téměř pětisetstránkovém souhrnu své původně 
zamýšlené knihy. Spis vyšel 24. ledna 1859 pod názvem On the Origin
of Species by Means of Natural Selection, or the The Preservation of
Favoured Races in the Struggle for Life (O původu druhů přirozeným 
výběrem aneb zachování zvýhodněných odrůd v boji o život, 1859) a byl 
ještě tentýž den vyprodán. Po zbytek života Darwin ,,Původ druhů" revidoval
a doplňoval (do jeho smrti vyšel celkem v šesti vydáních). V češtině
bylo základní Darwinovo dílo publikováno několikrát, poprvé v roce 
1914 ­ O vzniku druhů přirozeným výběrem čili Zachováním vhodných
odrůd v boji o život (Praha: Fr. Klapálek, 1914), poté následovalo dvojí 
vydání v pražském nakladatelství Academia: O vzniku druhů přírodním
67
výběrem neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život (1953 ­ 
1. vydání) a O vzniku druhů přírodním výběrem (2007 ­ 2. revidované 
vydání).
Neobyčejný význam mělo i Darwinovo studium původu *člověka přirozeným
výběrem, které vzbudilo odpor konzervativních představitelů 
církve i tehdejší viktoriánské *společnosti. Přesto však *analýza možného
původu lidské linie v Africe a také fakt, že člověk má s *lidoopy společného
předka, patří spolu s popisem mechanismů přirozeného výběru 
k Darwinovým nejvýznamnějším *objevům. Jeho úvahy a postřehy týkající
se *lidské přirozenosti obsahuje v převážné většině kniha The Descent
of Man, and Selection in Relation to Sex (Původ člověka a pohlavní 
výběr, 1871; česky vyšlo jako dvě samostatné knihy: O původu člověka. 
Praha: Academia, 1970 [1. vydání], 2006 [2. revidované vydání], O pohlavním
výběru. Praha: Academia, 2005). Jedná se o jeden z příkladů 
sociomorfního modelování v biologii, totiž o projekce viktoriánské Anglie
do živé přírody: víra v lineární *pokrok bez větších otřesů, uznávání
naprosté převahy evropské, především anglické *kultury nad ostatní 
a  blahodárnosti  jejího  šíření  britskou  koloniální  expanzí,  neochvějné 
přesvědčení o správnosti dobové morálky, zvyklostí a norem. V této souvislosti
nepřekvapuje jednoznačné připisování světodějně konstitutivního
vlivu konkurenci a kompetici o zdroje a z něj plynoucí selekce, ať už 
přírodní nebo společenské, vyjádřené už v předchozím díle O původu 
druhů. Po detailním výčtu anatomických a morfologických shod a podobností
člověka a zvířat (včetně rudimentů a atavismů) se Darwin obírá 
aspekty psychickými. Stejně jako ve vztahu k tělesné stavbě, i zde důsledně
aplikuje svou myšlenku o postupnosti všech změn v přírodě bez 
radikálních náhlých změn (tato koncepce se táhne ovšem daleko do minulosti
a jeden ze svých výrazů nachází ve středověké sentenci ,,Natura
non facit saltum" [Příroda nedělá skoky], kořenící v aristotelovské 
tradici). Darwin důsledně předpokládá pozvolné kvantitativní narůstání 
určitého znaku či vlastnosti výběrem (přirozeným, pohlavním, umělým) 
a nakonec popírá kvalitativní rozdíly mezi lidmi a zvířaty tím, že se v případě
 lidí  jedná  o  neobyčejné  kvantitativní  zmnožení  některých  vlastností,
jež se vyskytují u zvířat alespoň ve stopách. *Integrální součástí 
Darwinova přístupu k živočichům i člověku je rovněž představa o dědičnosti
získaných vlastností, v běžném povědomí spojovaná se jménem 
*Lamarckovým a nověji většinou chápaná jakožto koncepce protikladná
darwinismu. Podle Darwinových představ se po několika generacích 
opakovaná *adaptace, ať už fyzická či etologická (,,zvyk"), dědičně fixuje 
68
a stává se součástí sumy vlastností vrozených. Pouze takto je pro Darwina
pochopitelný mechanismus vzniku *instinktů či jiných vrozených 
forem chování. Zdůrazňuje i relativně velkou podobnost psychiky ,,*divochů"
a ,,kulturních" lidí a správně (jako první autor vůbec) si všímá 
*analogie mezi psychickými změnami během domestikace zvířat (*vlk 
­ *pes) a ,,domestikace" lidí, obě změny vnímá jako zušlechtění a *civilizaci.
Nikdy však nezapochyboval o téměř naprosté linearitě lidského 
pokroku a jeho prospěšnosti ani o naprosté superioritě nejen evropské, 
ale i britské kultury. *Humanismus britského gentlemana se u něj táhne 
plynulou řadou od lásky ke zvířatům k paternalistickému ochranitelskopřevychovatelskému
vztahu k ,,divochům" a mimoevropským národům 
vůbec. Britskou koloniální expanzi chápe víceméně jako službu mimoevropským
národům, přinášející jim pouze duchovní i hmotný prospěch 
(na rozdíl třeba od expanze španělské, kterou chápe jako neblahou).
Darwin nikde explicitně neformuluje stanovisko o nerovnosti lidských 
ras, či dokonce požadavek hubení těch méněcenných, nikterak však nepochybuje
ani o tom, že národy vývojově zaostalé (zejména lovecko-sběračské
society) budou časem zatlačeny pokročilejšími a vyhynou, stejně 
tak ani o tom, že nejpokročilejší a vývojově nejschopnější je *rasa i kultura
evropská. Nesdílí ani zdaleka například *Herderovo nadšení pro 
Indii, na druhé straně ani Herderovy a *Gobineauovy prudké odsudky 
kultur ,,žluté" Asie (tyto se naopak těšily, zejména kultura čínská, velkému
zájmu a obdivu osvícenské doby ­ mimo jiné i jako ideál byrokratického
řízení společnosti). Preromantické nadšení z přírodních národů 
(například u Jeana-Jacquese *Rousseaua, Johanna Gottfrieda Herdera 
a mnoha dalších) u Darwina již definitivně mizí a s nelíčeným zděšením 
a nechutí líčí jejich bědný život, lemovaný *hladem, brutalitou, nemravností,
výstřednostmi a *pověrami. V žádném případě nepovažuje život 
přírodních národů za idylický a v jistém smyslu ne vždy ani za archaický,
původní ­ mnohdy v něm vidí prvky úpadku a degenerace. V pasážích
o nich neopomíná zdůraznit bídné materiální i morální podmínky, 
v nichž žijí, a neváhá dokonce vyjádřit myšlenku superiority některých 
obzvláště ,,morálních" zvířecích jedinců nad nejhoršími z nich. Podrobně
porovnává zejména nejrůznější nálady a hnutí mysli u zvířat a člověka 
a dochází k závěru, že velká většina z nich je zvířatům i člověku společná. 
Obdobným způsobem zohledňuje i kazuistiky napodobování, pozornosti 
a paměti, představivosti, rozumu a uvažování. Žádnou z těchto duševních
vlastností Darwin zvířatům neupírá a v jejich existenci u člověka 
vidí pouze logické vyústění starších vývojových tendencí. Zvláštní pozor-
69
nost věnuje schopnosti zvířat k zušlechtění a sebezdokonalení (v obou 
případech míní dnešní pojem *adaptace) a uvádí celou řadu případů zvířat
reagujících úspěšně na nová, dříve neznámá nebezpečí či užívajících 
jednoduchých  *nástrojů;  ve  stavění  stromových  ,,hnízd"  *lidoopy  vidí 
počátky architektury, rovněž domestikaci chápe jednoznačně jako ,,zušlechtění".
Zvláštní pozornost věnuje evoluci řeči, jejíž jedinečnost u člověka
sice zdůrazňuje, ale zároveň ukazuje na její předstupně ve zvířecím 
světě. Uvádí rozmanité případy zvířecího dorozumívání na bázi zvuků 
a gestiky. Za typické pro člověka považuje propojení myšlenek a artikulace,
ne artikulaci samu (i papoušci artikulují). Řeč není v Darwinově 
pojetí instinktem, neboť vyžaduje učení a není vrozená, instinktivní však 
je tendence k řeči, projevující se už vokalizací kojenců a batolat, zatímco 
instinktivní vlohy k jiným specializovaným činnostem (například psaní) 
chybějí. Za výchozí ,,materiál" k evoluci lidské řeči pokládá Darwin vokalizaci
gibonů (rod Hylobates), lépe řečeno nějakou její hypotetickou 
analogii  u  předků  člověka.  Darwin  rovněž  diskutuje  otázku  existence 
individuálního  *vědomí  sebe  sama  a  abstraktních  myšlenek.  Dochází 
k závěru, že i zvířata si uchovávají po celý život duševní individualitu 
a povědomí o ní, s dnes naivně působícím příkladem starého loveckého 
psa, který se rozpomíná na lovecká dobrodružství z doby svého mládí, 
v porovnání s upracovanou a zpustlou ženou australského domorodce, 
po jeho soudu sotva schopnou vědomí sebe sama či abstraktního pojmu. 
S rozhodností popírá tezi, že smysl pro krásu by měl být cosi vlastního 
pouze lidem.
Celá Darwinova teorie pohlavního výběru stojí na výkladu pestrých 
zbarvení či přirozeným výběrem obtížně vysvětlitelných struktur, zvláště
pokud jsou vázány na jedno *pohlaví (většinou samčí), výběrem ze 
strany pohlaví druhého (většinou samic) na základě estetických kritérií.
Dovozuje, že estetické nároky různých lidských kultur (s odporem 
se  vyjadřuje  o  ornamentech  a  hudbě  ,,divochů")  se  mohou  podstatně 
lišit. Smysl pro krásu a estetickou prezentaci sebe sama je však vlastní
všem vyšším živočichům, člověka nevyjímaje. U zvířat pozoruje i náznaky
náboženského cítění, zvláště pak k víře v působení intenciálních, 
spirituálních sil ve světě mimo člověka. Větrem rozhýbaný slunečník, 
který  budil  pozornost  jeho  psa,  je  jedním  ze  jmenovaných  příkladů. 
Stejně tak vidí v neobyčejně silné emoční vazbě psů či ochočených opic 
na své pány zárodečné formy náboženské *úcty. Zatímco víru v jednoho
 všemohoucího  *Boha  vnímá jako zušlechťující,  pokládá  *náboženství
přírodních národů v zásadě za inkonzistentní, ujařmující pověru. 
70
V každém případě se domnívá, že *monoteismus není člověku vrozen, 
nýbrž že je produktem dlouhého rozumového vývoje. Sklon k ,,pověrečným"
interpretacím nejrůznějších dějů ve světě má za typicky vrozený 
nejen člověku, ale i zvířatům. Skupinové vytí vlků interpretuje v zásadě
jako primitivní náboženský *obřad inspirovaný fascinací nejrůznější 
hrou barev a tvarů na západním obzoru. Cit pro morálku pokládá rovněž 
za jeden z nejdůležitějších aspektů odlišnosti člověka a zvířat. Morálka
by se objevila i u zvířat prakticky automaticky, pokud by dostatečně
stoupla jejich inteligence. Byla by to ovšem morálka jiná, od lidské 
značně odlišná (podobně jako například estetický vkus zvířat je zpravidla
jiný než lidský) ­ ve světě včel by zabití nadpočetné královny její 
sokyní jistě nebylo zločinem, ale zásluhou. Předpokladem pro vznik morálky
je sociabilita, sociální život zmíněného živočicha. Uvádí obsáhlý 
přehled nejrůznějších typů zvířecích societ i různé příklady altruistického
chování ve zvířecím světě. Zabývá se také otázkou existence soucitu 
u zvířat (s příslušníky vlastní society) a uvádí příklady i četné opačné 
příklady. Sociální instinkt je instinkt jako každý jiný, jeho realizace je 
nakonec příjemná a osvobozující, nemá v zásadě charakter nepříjemné 
povinnosti. Jako příklady *konfliktu dvou instinktů u zvířat prezentuje 
opouštění mláďat a zanechání péče o ně v čas tahu u vlaštovek či ,,vědomí
povinnosti" třeba u loveckých psů v protikladu k jejich ,,soukromým"
 zájmům  ­  zde  už  je  podle  Darwina  cosi  podobného  *svědomí. 
Vznik lidské society si představuje volným sdružením několika *rodin 
v *kmen, i předkové člověka již byli sociální. U ,,primitivů" se cení především
či výhradně ,,sociální" *ctnosti, tj. loajalita vůči ,,vlastním" (nikoli 
,,cizím") lidem, odvaha, bojovnost, teprve mnohem později se objevují 
,,civilizační" ctnosti ­ píle, umírněnost, *askeze, zdrženlivá *mravnost 
atd. Pouze skupiny se ,,sociálními" ctnostmi dobře přežívaly a postupně 
zatlačovaly druhé. Ctnosti, vyvolávající uznání ostatních a *reciprocitu, 
se udržovaly a byly časem i geneticky fixovány. Častým opakováním se 
nepochybně ustálily i ,,škodlivé pověry" *muslimů, hinduistů a jiných. 
Jak to však, že se udržely a prosadily, nemají-li pro lidské blaho pozitivní 
selekční hodnotu? (Darwin vždy svědomitě udává nejen argumenty pro, 
ale i proti svým tezím.) Vzpřímenost lidské postavy chápe jako selekčně 
výhodný znak osvobozující ruku pro manipulativní činnosti, tím spíše, 
že  lidská  přirozená  ,,bezbrannost"  je  kompenzována  inteligencí,  která 
má svou manipulativní složku. Velmi zajímavá je Darwinova myšlenka 
o původu *redukce lidského osrstění ­ domnívá se, že k redukci vlasového
pokryvu došlo pohlavním výběrem, a to podobným mechanismem 
71
jako u ostatních primátů na obličejích či zadních partiích, za účelem signálního
zviditelnění barvy *kůže.
Velkou pozornost věnuje ,,přirozenému" výběru v lidských societách, 
archaických i civilizovaných. Důležitým předmětem jeho zájmu je částečné
odpřažení přirozeného výběru v civilizovaných společnostech a v jejich
rámci možnost zvýšeného přežívání a rozmnožování slabých na těle 
či duchu. Podrobně analyzuje nejrůznější údaje o sňatečnosti a *mortalitě
 a  dochází  k  závěru,  že  proti  zdánlivému  očekávání  zanechávají 
zdraví, ctnostní, uměření a inteligentní jedinci zřejmě více potomstva 
než jejich protipóly. Dovozuje dědičnost různých typů inteligence i dalších
duševních potencí a obsáhle se zamýšlí nad otázkou (pro víceméně 
mechanisticky uvažující psychologii 19. století stěží řešitelnou) duchovního
rozvoje a úpadku různých národů během historie, bez výrazných 
příslušných změn v namnožení či vyhynutí kvalitních jedinců. Kromě 
výběru ,,přirozeného" věnuje zevrubnou pozornost i výběru pohlavnímu. 
Proto i u člověka interpretuje všechny morfologické struktury či chování,
pro které není jednoznačné *vysvětlení výběrem ,,přirozeným" (například
tvar vlasů, vousů, obličeje, barva kůže aj.), jako výsledky výběru 
pohlavního. Mnoho místa též věnuje diskusi o *vkusu a estetickém cítění 
různých kultur, epoch a národů. Například rasová specifika ve vzhledu 
jsou od svých nositelů posuzována jako krásná, což při výběru partnerů 
vede postupně k jejich akcentování a zesilování z generace na generaci.
Z díla: On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the
Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life (O původu druhů
přirozeným výběrem neboli zachování zvýhodněných ras v souboji 
o přežití, 1859; nejnovější české vydání: O vzniku druhů přírodním výběrem.
Praha: Academia, 2007), The Variation of Animals and Plants
under Domestication (Rozmanitost živočichů a rostlin vlivem domestikace,
 1868),  The Descent of Man, and Selection in Relation to Sex 
(Původ člověka a pohlavní výběr, 1871; česky vyšlo jako dvě samostatné
knihy: O původu člověka. Praha: Academia, 1970 [1. vydání], 2006 
[2. revidované vydání], O pohlavním výběru. Praha: Academia, 2005). 
Tato díla se stala základem moderní biologie. Darwin je rovněž autorem 
řady studií z oblasti *botaniky, *zoologie a také *geologie ­ například 
The Structure and Distribution of Coral Reefs (Stavba a rozšíření korálových
útesů, 1842), A Monograph of Subclass Cirripedia (Monografie 
podtřídy svijonožců, 1851), On the Various Contrivances by Which British
and Foreign Orchids Are Fertilised by Insects, and on the Good
Effects of Intercrossing  (O  různých  mechanismech,  kterými  britské 
72
a  zahraniční  orchideje  zajišťují  svoje  opylení  hmyzem  a  o  příznivých 
účincích vzájemného křížení, 1862), The Expression of the Emotions in
Man and Animals (1872, česky: Výraz emocí u člověka a u zvířat, 1964), 
Insectivorous Plants (Masožravé  rostliny,  1875).  (Stanislav  Komárek, 
Miloš Macholán, Jaroslav Malina)
demokracie (z řečtiny: démos, ,,lid" a kratiá, ,,vláda"), *vláda *lidu:
1. *společenský systém založený na principu podřízení menšiny většině
a zároveň na uznání *rovnosti, *svobod a politických práv *občanů; 
součástí moderní demokracie jsou svoboda projevu, *vyznání, spolčování,
princip *suverenity lidu (moc vychází z vůle lidu), přičemž tvorba 
vůle lidu se uskutečňuje všeobecnými *volbami. Termín tedy zpravidla 
označuje politický princip založený na účasti lidu na řízení *společnosti,
podřízení se menšiny většině a uznání svobody a rovnosti občanů. 
Demokracie  není  jen  označením  politického  systému,  nýbrž  je  spjata
s *hodnotami (svoboda, rovnost) a se způsoby jednání (*tolerance, 
ochota ke kompromisům). Na základě způsobu vlády lidu se rozlišuje 
*přímá a *zastupitelská demokracie.
V dějinách politického myšlení i politické praxe však nalezneme celou 
řadu dalších specifických ,,modelů" demokracie, od antické polis a její 
obhajoby přes *Rousseauovu představu ,,demokracie bez *liberalismu" 
(jako protipólu k *Lockovu ,,liberalismu bez demokracie"), vlivnou *Millovu
obhajobu zastupitelské demokracie, *Schumpeterův model *elitistické
 (konkurenční)  demokracie  po  současné  diskuse  o  *deliberativní 
demokracii jako jakési ,,střední cestě" mezi liberálním a participačním 
modelem (*demokracie, participační). V souvislosti s renesancí kosmopolitního
myšlení nabývá na aktuálnosti také idea tzv. *globální demokracie
jakožto nástroje dosažení *globální spravedlnosti.
Demokracie má kořeny v antice (viz bod 2) a spolu s antickou filozofií
se její myšlenka dochovala do *středověku a *novověku. Dlouho 
byla užívaná jako vládní forma v malých *obcích (například ve venkovských
 obcích  ve  Švýcarsku);  ve  spojení  s  reprezentativními  principy 
(rozhodovali jen volení zástupci, tj. nepřímá) se uplatňovala i ve větších 
společenstvích. Od *Velké francouzské revoluce se tento zastupitelský 
systém začal prosazovat v *Evropě (myšlenka všeobecné občanské *rovnosti
a národní suverenity) a obrací se proti přetrvávajícím privilegiím 
*aristokracie. Případný rozpor ustoupil s prosazením všeobecného hlasovacího
práva v 19. století tomu, který vznikl mezi liberálním a demokratickým
*hnutím a hnutím sociálnědemokratickým. Zatímco liberálové
a demokraté dále zdůrazňovali klasická práva svobody (zastávali se 
73
*volného obchodu a svobodného konkurenčního hospodářství), sociální 
demokraté požadovali socializaci výrobních prostředků a prosazení základních
sociálních práv pro zaměstnance.
Rozdílný vývoj v západní a východní Evropě podmínil význam prohlubujícího
se rozdílu západních a východních demokracií. V západních demokraciích
se prosadil princip *konkurence stran (pluralistická vládní 
forma s ochranou individuální svobody a ochrany menšin díky základním
právům), zatímco východní, takzvané *lidové demokracie neznaly 
konkurenci stran (i když na rozdíl od Sovětského svazu [SSSR] byly jiné 
strany vedle komunistické povoleny) a jejich vládní systémy spočívaly 
vesměs na nezaměnitelné nadvládě jedné, tj. komunistické straně, jejíž 
vůle byla *zákonem. Volby sloužily pouze k potvrzení existujících vládních
vztahů a opoziční skupiny neměly šanci uplatnit své politické názory.
Rezignací SSSR na hegemonistickou úlohu ve střední a východní 
Evropě koncem 80. let 20. století se i zde začaly prosazovat parlamentní 
demokracie; rok 1989 pak znamenal přelom;
2.  původně  starořecké  označení  politických  zřízení  městských  států, 
zejména Athén v 6. až 4. století př. n. l. Vznik demokracie je spjat s rozvíjením
*řecké civilizace a s osobností politika a státníka *Kleisthena. *Řekové
dokázali ocenit materiální vyspělost svých předoasijských sousedů 
a zároveň si v *konfrontaci s nimi uvědomovali svou odlišnost, svobodu 
a nezávislost. V Řecku se nikdy neuplatnily despotické vlády orientálního
typu. Přechod od rodového zřízení k rozvinutému městskému státu 
se uskutečnil poměrně rychle a ve vyspělejších obcích se kromě rodové 
*aristokracie, která vlastnila značnou část půdy, prosadila i vrstva *obchodníků
a *řemeslníků, jež byla zárukou *pokroku a prosperity. V Athénách
se na začátku 6. století př. n. l. *Solónovy reformy staly obranou 
před tím, aby občané přicházeli o svou osobní svobodu kvůli *chudobě 
a zadlužování. Dalším athénským státníkem, který se zasloužil o rozšíření
demokratických *ideálů v praxi, byl v 5. století př. n. l. *Periklés.
Otevřenost vůči všemu novému charakterizovala i projevy řeckého ducha.
Oblast *náboženství a myšlení nespoutával východní *fatalismus, 
ale řecká zvídavost, vynalézavost a schopnost překonávat překážky, jak 
ji charakterizuje odysseovský *archetyp, se odrazila v racionálním vztahu
k realitě okolního *světa a ve snaze vytvořit ucelený systém poznání, 
jaký od 6. století př. n. l. začala vytvářet řecká filozofie. Všechny tyto 
aspekty lze považovat za příznivé faktory pro rozvoj individuálního, občanského
myšlení, jež motivovalo počátky a rozvoj demokracie v klasickém
Řecku. (František Čapka, Pavel Dufek, Jaroslav Malina)
EEEEE
75
EEEEEerotika (z řečtiny: erós, ,,touha, láska, vášeň, náklonnost"), jevy související
 se  sexuální  aktivitou,  cítěním,  prožitky,  pohlavní  *láskou;  je 
duchovním rozměrem *sexuality, *sublimací smyslnosti, zjemnělé *kulturou,
a zároveň zdrojem *inspirace, což se promítá mimo jiné do umělecké
tvorby. Někdy je obecně chápána jako ,,kultura sexuálního života".
Jako příklad uveďme vztah *Sumerů a *Babyloňanů k erotice a pohlavnímu
životu, který byl bezprostřední a otevřený. Styk mužů s ženami 
patřil k znakům dospělosti a ,,civilizace". V *Eposu o Gilgamešovi byl 
*divoch Enkidu ,,polidštěn" milováním s uruckou prostitutkou. Projevy
erotického chování (polibky, hlazení a *soulož) patřily dokonce mezi 
,,božské moci" (sumersky: me) tvořící ,,řád světa". Pohlavní orgány muže 
(*penis erectus)  a  ženy  (*vulva)  označovaly  v  klínovém  písmu  (jako 
determinativy)  odlišné  rody  vlastních  jmen.  Předehra  před  pohlavním
spojením (koupání, vonění a strojení ,,nevěsty") byla v některých 
chrámových *obřadech (například při takzvaném *posvátném sňatku) 
významnou součástí kultovního života. Pečetítka, sošky a vzácněji i *reliéfy
s erotickými scénami objímajících se a souložících párů byly objeveny
nejen v obytných domech, ale převážně v chrámových komplexech 
ve *městech *Uru, *Nippuru, *Aššuru, *Ninive a dalších. Patří sem i reliéfy
a plastiky ,,nahých bohyň" v jednoznačných autoerotických pozicích 
a  scény  s  pedofilními  (*pedofilie),  homosexuálními  (*homosexualita) 
a pederastickými (*pederastie) motivy. S erotikou se setkáváme i v sumerských
a akkadských literárních skladbách, zvláště při namlouvání 
a svádění nedospělých a dospělých božských párů (*Enlil a Ninlil, *Enki 
a Ninchursanga). Jakýmsi vzorem či modelem dívky, milenky i zkušené 
ženy byla bohyně *Inanna. Často střídala a opouštěla své partnery a dokázala
se mstít celé *zemi, když byla ve spánku zneuctěna (epos Inanna 
a Šukaletuda).
Základním projevem erotického chování byl polibek (sumersky: nesu-ub,
akkadsky: našáqu) na ,,malé, nezkušené" nebo naopak na ,,zralé 
a plné" rty, předcházející hlazení a pohlavnímu spojení. Ženský klín i pe-
76
nis byly ,,čistými, sladkými a medovými" částmi těla, dokonce ,,zdobenými
polodrahokamy" (například v *mýtu o sestupu Inanny do podsvětí). 
Z hlediska mezopotamské *kosmogonie je zajímavé, že erotické jednání 
*bohů i lidí bylo možné jenom v pozemské sféře, a nikoli na nebi. Takzvaná
erotická omina (*věštění) dokládají i polibky na pohlavní orgány, 
stehna, lýtka a chodidla a také *onanii. Zcela ojedinělým dokladem erotiky
jsou mezopotamská ,,milostná kouzla", sloužící k posílení mužské 
*potence a k odstranění frigidity žen pomocí *afrodiziak (nápoje, masti, 
potírání olejem) a erotických či sexuálních náhražek (,,kameny lásky", 
umělé  faly).  Součástí  takových  ,,kouzel",  která  prováděli  léčitelé,  byla 
i zaříkávání s vulgárními pornografickými obraty.
Erotický vztah mezi mužem a ženou označovala v biblických textech 
*Starého zákona celá řada výrazů, doklady o sexuálním aktu jsou však 
poměrně vzácné (Př 5, 19; 7, 18), stejně jako doklady o *sexuálním chování
(,,žádost" 1 Kr 9, 19; 2 Pa 8, 6) a nezávazné lásce (Oz 8, 9; Ez 23, 5; 
Jr 4, 30). Láska byla podstatnou charakteristikou osobnosti Boha, který
často vystupuje a jedná jako muž, dvořící se alegorické dívce nebo 
nevěstě. Chválu milované, milostnou touhu, líčení krás i místo námluv 
obsahuje  Píseň Šalomounova (*Píseň písní),  patřící  ke  skvostům  milostné
*poezie starého *Předního východu. (Blahoslav Hruška, Jaroslav 
Malina)
Etruskové  (latinsky:  Tusci,  řecky:  Tyrrhenoi, Tyrsénoi, Rasenna,
Rasna), významné starověké *etnikum, které se rozvíjelo v 8.­4. století 
př. n. l. ve střední Itálii v kraji *Etruria. Jeho území odpovídá přibližně 
dnešní provincii Toskánsko ve střední Itálii, odkud se Etruskové dále 
šířili nejdříve na jih do Latia a Kampánie, a poté co odkud byli vytlačeni 
tamními *Řeky, kolonizovali sever až k úpatí Alp a Jaderskému moři 
na východě. Etruskové představují první významnou městskou *kulturu 
na území Itálie, uplatnili zde meliorační zásahy do *krajiny a rozvinuli 
*zemědělství, *řemesla a těžbu *kovů, s nimiž výhodně obchodovali. Byli 
zřejmě neindoevropského, pravděpodobně předoasijského nebo maloasijského
původu; jejich *jazyk, *etruština, zůstává dosud nerozluštěn 
a nezařazen.
Předchůdci Etrusků přišli do střední Itálie na počátku 1. tisíciletí př. 
n. l. pravděpodobně v několika migračních vlnách z *Lýdie v *Malé Asii 
(podle *Hérodota aj.). Od počátku se v mnoha směrech lišili od původního
obyvatelstva i od nově příchozích *Italiků. Zakládali městské státy, 
do značné míry nezávislé a také nejednotné. Pouze dvanáct nejvýznamnějších
*měst vytvářelo mocenskou jednotu a kultovní společenství. Et-
77
ruskové se od 8. století př. n. l. snažili vytvořit obchodní kontakty s Řeky 
a *Karthaginci. Od Řeků usadivších se v Kampánii (osada Pithekússai) 
převzali písmo a jejich prostřednictvím se pak mohlo šířit mezi další italické
*kmeny. S Karthaginci uzavřeli dohodu vzájemně vymezující sféry 
vlivu v západním Středomoří. Na sklonku 7. století př. n. l. etruští vládci 
z *Tarquinií ovládli i *Řím a z jednotlivých pastýřských *vesnic vytvořili
město. Kulturní, společenský a také náboženský vliv (*kult mrtvých, 
umělecká výzdoba *hrobů aj.) na počátek rozkvětu Říma byl velký a nesporný,
i když archeologické výzkumy jsou dosud neúplné. Koncem 6. 
století př. n. l. byli Etruskové vytlačováni z Kampánie a v roce 509 př. n. 
l. byli etruští *králové vypuzeni i z Říma. V 5. až 3. století př. n. l. *Římané
postupně kolonizovali i území Etrurie. K zániku Etrusků přispěl 
i vpád *Keltů ze severu. Přestože byli silně romanizováni od 1. století 
př. n. l., jejich jazyk se udržel až do 6. století. Poté zanikli i jako etnikum 
a splynuli s ostatními etnickými skupinami na Apeninském poloostrově. 
V první polovině 1. století n. l. se jejich dějinami a kulturou zabýval římský
císař Claudius (41­54) a popsal je v řecky psaném díle Tyrhénika, 
které se však nezachovalo. (Jaroslav Malina, Marie Pardyová)
eugenika (z řečtiny: eu, ,,kladný, dobrý, správný" a genos, ,,rod" = ,,dobře
narozený"), směr *genetiky usilující o zlepšení dědičných vlastností 
*člověka řízenou cestou spočívající ve zmnožení ,,kladných" a *redukci 
,,záporných" vloh člověka. Německý sociolog Stefan Kühl označil eugeniku
za ,,sen o genetickém zlepšení lidstva". S eugenickými pokusy nebo 
návrhy se setkáváme již u *Platóna, ve *Spartě nebo Prusku 18. století.
Moderní eugenika představovala svébytnou *recepci podnětů raného 
sociálního  darwinismu  v  atmosféře  *úzkosti  z  biologického  a  intelektuálního
úpadku lidstva, který měla způsobovat *industrializace a *urbanizace.
Zmíněnou obavu z negativního působení modernity odrážela 
například  kniha  Entartung  (Degenerace,  1892­1893)  Maxe  Nordaua 
(1849­1923).  Eugeniku  jako  moderní  aplikovanou  vědu  prosazoval 
od  roku  1865  bratranec  Charlese  *Darwina  Francis  *Galton  (1822­
1911),  jeden  z  průkopníků  moderní  *statistiky  a  autor  klasické  studie 
o měření *inteligence Hereditary Genius (Dědičný génius, 1869), který 
zavedl termín ,,eugenika" roku 1883 v pojednání Inquiries into Human
Faculty and Its Development (Zkoumání lidských schopností a jejich 
vývoje). Francis Galton rozlišoval negativní eugeniku, která měla za cíl 
potlačit  prostřednictvím účinné *sociální kontroly množství nežádoucích
dědičných mentálních a tělesných znaků a patologických fenoménů 
v populaci, a pozitivní eugeniku, jež naopak směřovala k podpoře *re-
78
produkce a šíření blahodárných duševních a fyzických *atributů. První 
eugenická společnost ve Velké Británii (Eugenics Education Society), 
kde  se  eugenické  hnutí  těšilo  podpoře  osobností,  jako  byli  Ronald  A. 
*Fisher, Alexander Graham Bell, Winston *Churchill, George Bernard 
Shaw a Herbert George *Wells, vznikla roku 1907. V letech 1911 až 1928 
stál v jejím čele Darwinův syn Leonard Darwin (1850­1943).
Ve  Spojených  státech  amerických  byla  první  eugenická  společnost 
zřízena v roce 1910. V této *zemi se eugenika těšila podpoře mnohých 
*mecenášů (například Andrewa Carnegieho), díky nimž mohla rozvíjet 
svoji  činnost  například  laboratoř  v  Cold  Spring  Harbor  ve  státě  New 
York  (založená  1904),  vedená  Charlesem  Davenportem  (1866­1944). 
(Tato instituce, s níž bylo nějakým způsobem spojeno na 85 laureátů 
Nobelovy  ceny,  je  známá  také  z  hlediska  vývoje  inbredních  *kmenů 
laboratorních *myší; po *první světové válce až do roku 1922 zde působil
i další propagátor eugeniky, Clarence C. Little, zakladatel známé 
Jacksonovy laboratoře v Bar Harbor ve státě Maine, která je světovým 
centrem výzkumu myší a chová všechny existující laboratorní kmeny.) 
Ve Spojených státech amerických byly v duchu eugenického programu 
schváleny v letech 1907 až 1933 v devětadvaceti státech unie *zákony 
o nedobrovolné sterilizaci, které byly aplikovány přibližně na 16 000 lidech.
Stefan Kühl ukázal v knize The Nazi Connection: Eugenics, American
Racism and National Socialism (Nacistické propojení: Eugenika, 
americký rasismus a národní socialismus, 1994), že srovnatelného rozšíření
jako ve Spojených státech dosáhla eugenika pouze v nacistickém 
Německu, jehož vůdcové se neskrývali svým obdivem k severoamerickému
příkladu. Zákony o nedobrovolné sterilizaci, které vesměs platily 
až do sedmdesátých let 20. století, byly přijaty mezi světovými *válkami 
v Austrálii, Dánsku, Estonsku, ve Finsku, Francii, na Islandu, v Kanadě, 
Norsku, ve Švédsku (62 000 sterilizací během čtyřiceti let), ve Švýcarsku 
a Velké Británii.
V Německu založil Německou společnost rasové hygieny (Deutsche
Gesellschaft für Rassenhygiene) v roce 1905 lékař Alfred Ploetz (1860­
1940), který stál rovněž u zrodu časopisu Archiv für Rassen- und Gesellschafts-Biologie
 (1904),  ústředního  periodika  rasového  myšlení 
a eugeniky, do něhož přispívali autoři z nejrůznějších oblastí akademického
života. Roku 1911 se v Drážďanech konal mezinárodní eugenický 
kongres, který organizovala Mezinárodní společnost pro rasovou hygienu
(založená 1907) a jehož se účastnili delegáti z řady zemí Evropy a Severní
Ameriky. Ve Francii použil termín ,,eugenika" v roce 1886 Georges 
79
Vacher de *Lapouge. Francie trpěla již v průběhu 19. století znatelným 
poklesem *porodnosti a v roce 1896 byla z podnětu Jacquese Bertillona
(1851­1919) a Charlese Richeta založena L'Alliance nationale contre
la dépopulation (Národní aliance proti depopulaci), jejímž členem byl 
i spisovatel Émile *Zola. Ve stejném roce ustavil Paul Robin (1837­1912) 
La Ligue de la Régénération humaine (Ligu pro regeneraci člověka). 
Výrazným  propagátorem  eugeniky  ve  Francii  byl  profesor  fyziologie 
Pařížské  univerzity  a  nositel  Nobelovy  ceny  za  medicínu  z  roku  1913 
Charles Richet (1850­1935), autor vlivného eugenického manifestu La
sélection humaine (Lidská selekce, 1913), v němž obhajoval eutanazii. 
Francouzský fyziolog Alexis Carrel (1873­1944), nositel Nobelovy ceny 
z roku 1912, propagoval eugeniku v knize L'homme, cet inconnu (1935, 
česky:  Člověk, tvor neznámý.  Praha:  Julius  Albert,  1939,  1.  vydání 
1937). K eugenickému programu se přihlásila francouzská *vláda ve Vichy,
která roku 1941 pověřila Carrela řízením Fondation Française pour
l'Étude des Problmes Humains (Nadace pro studium lidských problémů)
za účelem biologického a morálního ,,zkvalitnění" francouzského 
národa. Nacistický režim, jehož vize rasové *revoluce byla inspirována 
eugenickým  hnutím,  nařídil  od  přijetí  příslušných  zákonů  v  červenci 
1933 nedobrovolnou sterilizaci až 400 000 osob, eutanazii desítek tisíc 
duševně postižených jedinců a jeho úsilí vyvrcholilo zrůdnými experimenty
na vězních v *koncentračních táborech (Josef *Mengele, Otmar 
von *Verschuer a jiní lékaři a biologové), programem *Lebensborn (Pramen
života) a *holocaustem.
Výsledek *druhé světové války a výslechy během Norimberského procesu
zasadily extrémní formě eugenického hnutí citelnou ránu, stejně 
jako deklarace *UNESCO o *rase z roku 1950 a další dokumenty přijaté 
*OSN. Umírněnou *verzi eugeniky, která byla zbavena rasové *konotace,
rozvíjeli ve druhé polovině 20. století například Joseph Fletcher, 
Garrett Hardin, Paul Popenoe nebo Robert Yerkes. Spíše bizarní podobu 
má projekt ,,spermatické banky géniů", kterou založil v roce 1980 Robert 
Clark Graham a do níž přispěl například nositel Nobelovy ceny William 
Shockley.
Na tuto situaci reagoval v novele My Uncle Oswald (1979, česky: Můj
strýček Oswald. Praha: Volvox Globator, 1991) jeden z nejoriginálnějších
povídkářů druhé poloviny 20. století anglický spisovatel Roald *Dahl 
(1916­1990). Novela je koncipována jako vyprávění strýčka Oswalda; 
nabízí uzavřený příběh: jeho ,,hrdinou" je brouk puchýřník, jehož tělo 
obsahuje látku s pozoruhodnými afrodiziakálními účinky na mužskou 
80
*potenci (*kantharidin). Tato látka má podstatně silnější účinky než viagra.
Jakmile ji muž pozře, způsobuje enormní zvýšení sexuální potřeby; 
muž ­ bez ohledu na věk a na to, v jakém se ocitá prostředí ­ ztrácí *rozum,
vůli i zábrany a násilím si vynucuje pohlavní *akt s nejbližší ženou. 
Strýček získal větší množství této látky, vyrobí z ní prášky a ty úspěšně 
prodává v nejvyšších vrstvách společnosti. Využívá jí rovněž k tomu, aby 
získal sbírku spermatu nejslavnějších mužů 20. století, aristokratů, slavných
vědců a umělců. Za tímto účelem si pronajme mladou půvabnou 
studentku  biologie  Yasmin.  Jejím  úkolem  je  smluvit  si  s  vytypovanými
muži schůzku, podstrčit jim afrodiziakum, skryté do čokoládového 
bonbonu a poté do prezervativu zachytit jejich sperma. Další Oswaldův 
spolupracovník, chemik Woresley, sperma rozdělí na menší dávky a ty 
zakonzervuje. Oswaldovým cílem je uspokojit bohaté dámy toužící zplodit
dítě s géniem a zbohatnout z jejich peněz. Nejzajímavější částí novely
jsou vyprávění Yasmin: ta některá svá setkání zvědavému Oswaldovi 
popisuje a ten je zaznamenává do svého deníku. Kniha se tak stává antologií
*sexuálního chování známých osobností; patří k nim mimo jiné 
španělský král Alfonso XIII., Albert *Einstein, Sigmund *Freud, Joseph
Rudyard Kipling, Thomas *Mann, Henri *Matisse, Claude *Monet, 
Pablo *Picasso, Marcel *Proust, Giacomo Puccini, Sergej Rachmaninov, 
Auguste *Renoir, George Bernard Shaw, Igor Stravinskij nebo Herbert 
George *Wells.
Následující ukázka zachycuje setkání Yasmin se slavným psychoanalytikem
Sigmundem Freudem.
,,(...) Seděl tam a všechno si zapisoval na obrovský arch papíru. Pak se 
obrátil ke mně: ,A co mi ještě povíte, fräulein?`
,Můžu vám říct, co já si myslím, že se mnou je,` řekla jsem.
,Prosím.`
,Myslím, že mám uvnitř takové malé dynamo,` vysvětlovala jsem, ,a to 
dynamo se svištivě točí a točí a vydává obrovské výboje sexuální elek-
třiny!`
,Velmi zajímavé,` poznamenal a ruka se mu opět rozjela po papíře. 
,Pokračujte, prosím.`
,Ta sexuální elektřina má tak vysoké napětí,` pokračovala jsem, ,že jakmile
ten muž přijde ke mně blíž, přeskočí ze mě na něj a rozrajcuje ho.`
,Co to znamená, prosím, rozrajcuje ho?`
,Vzruší ho,` řekla jsem. ,Zelektrizuje to jeho stydké části. Rozžhaví je 
to do červena. A tím pádem se přestane ovládat a skočí na mě. Vy mi 
nevěříte, pane doktore?`
81
,To je vážná věc,` řekl ten starý syčák, ,to si vyžádá mnoho psychoanalytických
pohovorů na gauči, než vy budete zase normální.`
Celou tu dobu, Oswalde," řekla mi Yasmin, ,,jsem se dívala na hodinky.
A když uplynulo osm minut, řekla jsem mu: ,Prosím vás, pane doktore,
neznásilňujte mě! Aspoň vy byste měl zůstat nad věcí!`
,Nebuďte směšná, fräulein,` řekl. ,Zase halucinujete.`
,Ale ta moje elektřina,` ječela jsem. ,Rozrajcuje vás to. Já to vím. Přeskočí
to ze mě na vás a zelektrizuje to vaše stydké části! Vaše přirození se 
rozžhaví do červena! Strháte ze mne šaty! Zmocníte se mě!`
,Přestaňte s tím hysterickým křikem,` vybuchnul, vstal od svého psacího
stolu a přiblížil se ke gauči, na kterém jsem ležela. ,Copak já vám 
ubližuji? Copak se pokouším na vás skočit?`
A přesně v tom okamžiku, Oswalde," pokračovala Yasmin, ,,ho puchýřník
dostal a jeho ptáček najednou ožil a vztyčil se, až to vypadalo, že má 
v kalhotách kůl."
,,Načasovala jsi to nádherně," řekl jsem.
,,Nebylo to špatné, že? Natáhla jsem tím směrem ruku, ukázala na něj 
prstem a zaječela: ,Vidíte! Už se vám to stalo, vy starej kozle! Moje elektřina
vás praštila! Teď už mi snad uvěříte, pane doktore! Věříte tomu, co 
jsem vám vyprávěla?`
Měl  bys  ho  vidět,  Oswalde.  To  bys  tedy  fakt  měl.  Puchýřník  s  ním 
lomcoval a ten sexem posedlý lesk mu pomalu zastíral oči. Rukama se 
rozmachoval jako nějaká velká stará vrána. Ale jedno se mu musí nechat.
Neskočil na mě hned. Odolával aspoň minutu a mezitím se zřejmě 
pokoušel přijít na to, co se s ním vůbec děje. Podíval se na svoje kalhoty. 
Pak na mě. Pak si začal mumlat: ,To je neuvěřitelné! ... úžasné! ... nevídané!
... musím si to zapsat! ... poznamenat si každou chvíli. Kde mám 
pero, proboha!? Kde je inkoust? Kde je papír? Ale k čertu s papírem! 
Svlékněte se, prosím, fräulein. Už nemohu víc čekat!`"
,,To s ním tedy muselo zacvičit," řekl jsem.
,,To s ním taky řádně zacvičilo," řekla Yasmin. ,,To vlastně vyvracelo 
jednu z jeho nejznámějších teorií."
,,Nepíchala jsi ho špendlíkem, viď?"
,,Samozřejmě, že ne. Byl opravdu velice slušný, přes to přese všechno. 
Hned jak měl svůj první vrchol za sebou, vyskočil a běžel hned zpátky 
k psacímu stolu, dočista nahý a začal si psát poznámky. Musí mít strašně 
pevnou vůli. Obrovská intelektuální zvláštnost. Ale z toho, co se stalo, 
byl úplně zbrocený a rozdivočelý.
,Teď už mi věříte, pane doktore?` zeptala jsem se.
82
,Musím vám věřit,` vyrážel ze sebe. ,Tou svojí sexuální elektřinou jste 
otevřela úplně nové pole pro výzkum. Tento případ se zapíše do historie. 
Musíme se ale opět sejít, fräulein.`
,Zase na mě skočíte,` řekla jsem. ,Nebudete se moci ovládnout.`
,Já vím,` přikývnul a poprvé za celou tu dobu se usmál. ,To já vím, 
fräulein, to vím.`
Od doktora Freuda jsem získal padesát prvotřídních brček. (Dahl, Roald
(1991): Můj strýček Oswald. Z anglického originálu My Uncle Oswald
přeložil Petr Zenkl. Praha: Volvox Globator, s. 150­152.)
Odbornou eugenickou debatu oživily v posledním desetiletí výzkumy 
lidského  genomu  a  úvahy  o  možnostech  genetického  inženýrství  (Richard
Lynn). Opak: *dysgenika. (Jaroslav Malina, Jiřina Relichová)
eutanazie (z řečtiny: eu, ,,kladný, dobrý, správný" a thanatos, ,,smrt"), 
*smrt z milosrdenství; úmyslné usmrcení jiné, zejména nemocné nebo 
,,postižené" osoby na její žádost, ze soucitu.
V  Německu  za  *nacismu  se  stala  eutanazie  součástí  státní  politiky,
jejímž cílem bylo vytvořit nadřazený ,,panský národ" (Herrenvolk) 
a za tím účelem očistit společnost od ,,nežádoucích elementů". Program 
eutanazie,  podpořené  ,,vědeckými"  argumenty  rasových  hygieniků, 
vznikl již ve 30. letech; šlo o plánované systematické vraždy tělesně či 
duševně postižených a jiných ,,rasově nehodnotných" lidí. Akce začala 
prováděním eutanazie na dětech s dědičným onemocněním, pokračovala
eutanazií dospělých. Eutanazie byla prováděna plynem, smrtící injekcí,
vyhladověním; léčebny a nemocnice se proměňovaly na likvidační 
zařízení. Rozsáhlé vraždy probíhaly zpočátku v utajení, plynové komory 
byly maskovány jako sprchy, lékařské zprávy o úmrtí se falšovaly (viz 
*antropologie, nacistická, *Himmler, Heinrich, *Hitler, Adolf, *Rosenberg,
Alfred).
*Trestní právo České republiky považuje eutanazii za vraždu. Povolena
je například v Nizozemsku. (Jaroslav Malina)
Evans-Pritchard, Edward Evan (21. 9. 1902, Crownborough, Sussex, 
Anglie  ­  11.  9.  1973,  Oxford,  Anglie),  britský  antropolog;  vedle  Bronisława
 *Malinowského  a  Alfreda  Reginalda  *Radcliffe-Browna  třetí 
nejvýznamnější  představitel  britského  *funkcionalismu.  Absolvoval 
*historii na *univerzitě v Oxfordu, na London School of Economics studoval
u Charlese Gabriela Seligmana a Bronisława Malinowského; byl 
ovlivněn rovněž francouzskou sociologickou školou Émila *Durkheima. 
V roce 1927 získal Edward Evans-Pritchard doktorát na základě obhajoby
dizertační práce, v níž zpracoval výsledky tříměsíčního terénního 
83
výzkumu u *Azandů. Přednášel *sociální antropologii na London School 
of Economics; v roce 1932 se stal profesorem *sociologie na univerzitě 
v Káhiře a ve třicátých letech působil rovněž na univerzitě v Oxfordu.
V  roce  1930  zahájil  terénní  výzkum  jihosúdánských  *Nuerů,  který 
Adam *Kuper označil za nejvlivnější antropologický výzkum generace; 
své výsledky Evans-Pritchard shrnul v monografii The Nuer: A Description
of the Models of Livelihood and Political Institutions of a Nilotic
People (Nuerové: Popis modelů obživy a politických institucí nilotské 
populace, 1940) a ve studiích Kinship and Marriage among the Nuer 
(Nuerský příbuzenský systém a manželství, 1951) a Nuer Religion (Náboženství
Nuerů, 1956). V práci Witchcraft, Oracles and Magic Among
the Azande (Čarodějnictví, věštby a magie u Azandů, 1937) anticipoval 
interpretativní  přístup  v  *antropologii.  Během  *druhé  světové  války 
se podílel na válečných operacích v Súdánu a Etiopii; později působil 
v  Libanonu  a  Libyi  (monografie  The Sanusi of Cyrenaica  [Sanusiové 
z Kyrenaiky], 1949). V roce 1946 se stal jako nástupce Alfreda RadcliffeBrowna
profesorem sociální antropologie na univerzitě v Oxfordu, kde 
přednášel až do roku 1970. Mezi jeho žáky náleželi například Thomas 
O. Beidelman, Mary *Douglasová, Louis Dumont, Godfrey Lienhardt, 
Rodney *Needham nebo David Pocock.
Sborník African Political Systems (Africké politické systémy), který 
Evans-Pritchard vydal v roce 1940 společně s Meyerem *Fortesem, a samostatná
studie The Political System of the Anuak of the Anglo-Egyptian
Sudan (Politický systém Anuaků v anglo-egyptském Súdánu, 1940) 
jsou považovány za ustavující díla moderní *politické antropologie. Význam
Edwarda Evanse-Pritcharda spočíval rovněž v rehabilitaci dějin 
a individuality v antropologickém myšlení 20. století. (Jaroslav Malina)
FFFFFF
85
FFFFFFacebook,  služba  *world  wide  web  *internetu;  virtuální  sociální  síť, 
která slouží ke komunikaci uživatelů, sdílení dat a zábavě; jako součást 
*kyberkultury  je  předmětem  zájmu  *kyberantropologie.  Základy  sítě 
položil americký programátor Mark Zuckerberg (narozen 1984) v roce 
2003. Původně byli členy Facebooku jen studenti Harvardské univerzity.
Postupně se jeho uživateli stali studenti dalších amerických *univerzit
(Boston, Stanford), nakonec byla síť otevřena pro všechny zájemce 
nad třináct let.
Podstatou Facebooku je vytváření a rozvíjení profilu uživatele, který 
se pak připojuje na různé sítě a spojuje se s dalšími uživateli. Uživatelé 
mohou sdílet fotografie a videa, nechávat si vzkazy (zeď), posílat si dárky,
plánovat akce s dalšími uživateli, ,,prodávat" přátele a mnoho dalšího.
Pro Facebook byly vytvořeny různé softwarové aplikace (*software). 
Facebook získal velkou popularitu, v současné době má více než dvě stě 
milionů uživatelů. Pomocí *mobilního telefonu a technologie *bluetooth
se mohou uživatelé poznat a kontaktovat přímo při setkání (na ulici, 
v baru, v kanceláři, kdekoli). Facebook se potýká s problémy *spamu 
a  nakládání  s  citlivými  a  osobními  daty.  Facebook  je  zakázán  v  Sýrii 
a dříve byl blokován také v Íránu; jeho používání je zakazováno v mnoha
institucích a organizacích. V České republice byl intenzivně využíván 
v předvolebních kampaních v roce 2009 (například aktivita ,,Vejce pro 
Paroubka v každém městě!"). (Martin Soukup)
fašismus (z italštiny: fascismo, ,,fašismus"):
1. sociálně-politická doktrína (respektive politická ideologie), která se 
rozvíjela především v první polovině 20. století a v rámci italského státu 
byla uvedena i do praxe. Charakteristickými znaky fašismu je vyhraněný
antiracionalismus, antiliberalismus, antikapitalismus, odmítání idejí 
buržoazní *třídy a také antimarxismus. Kromě toho, že se fašisté stavěli 
proti materialismu a kantovskému *racionalismu doby *osvícenství, vymezovali
se také vůči dělnické třídě a radikálně subverzivním *ideálům 
*marxismu;  po  neúspěchu  proletářské  *revoluce  (s  výjimkou  Ruska) 
86
proto  mohli  fašisté  prohlašovat,  že  novou  hybnou  silou  dějin  je  silný 
a jednotný *národ (*nacionalismus). Právě v souvislosti s fašismem se 
poprvé objevil termín *třetí cesta (tj. mezi *kapitalismem a *socialis-
mem).
Zmíněným  charakteristikám  fašismu  odpovídají  i  ideové  prameny, 
z  nichž  tato  *ideologie  čerpala.  Vedle  revolučního  syndikalismu  francouzského
filozofa Georgese Sorela (1847­1922), který ve spojení s exkluzionistickým
nacionalismem formoval základy fašistického hnutí, se 
jednalo například o jednorozměrně interpretované myšlenky Friedricha 
*Nietzscheho, v jehož díle lze nalézt příklon k *iracionalismu, *voluntarismu
 a  specifické  ideji  nadčlověka,  která  byla  posléze  převzata  zejména
*nacismem. K odmítnutí ideálů *scientismu a *pozitivismu vedla 
pro změnu vitalistická filozofie života francouzského myslitele Henriho 
*Bergsona, zatímco sociologové jako Robert Michels (1876­1936), Gaetano
Mosca (1858­1941) a Vilfredo *Pareto přispěli svými *verzemi teorie
elit, podle níž existuje ve společnosti vždy úzká vůdčí skupina osob, 
kterým náleží (má náležet) politická moc. V umění našly fašistické ideály 
výraz v proudu *futurismu, hlásajícího rozchod s dosavadními uměleckými
tradicemi.
,,Vše pro stát, nic proti státu, nic mimo stát" ­ toto heslo, jehož autorem
je nejvýznamnější teoretik fašismu italský filozof Giovanni Gentile 
(1875­1944), nejlépe vystihuje podstatu fašistické ideologie v překladu 
do  politické  praxe.  Jedinec,  který  stojí  ve  středu  zájmu  *liberalismu, 
splývá ve fašistickém pohledu se státem, v jehož rámci teprve dochází 
svého skutečného etického naplnění. Je to právě tento ,,totální stát" (stato
totalitario), vnitřně jednotný a kulturně homogenní, ke kterému směřovalo
úsilí fašistického hnutí. Italské slovo fascio, znamenající svazek 
prutů, vyjadřuje touhu po jednotnosti, v níž se ukrývá síla. Takto hypertrofované
přimknutí se ke státu bylo zčásti patrně motivováno dřívější 
roztříštěností Itálie, která dosáhla sjednocení až v 60. letech 19. století
­ byť tehdy převážně v *intencích *liberálního nacionalismu. Kromě 
doktríny tzv. integrálního nacionalismu, považujícího národní identitu 
za fundamentální a určující *identitu *občanů, adoptoval fašismus také 
myšlenky nacionálního *šovinismu (*víra v nadřazenost vlastního národa)
a bojovného expanzionismu, tedy snahy o rozšíření vlastního území. 
Fenomén  boje  jak  proti  vnitřním  nepřátelům  státu/národa,  tak  proti 
ohrožení zvnějšku, pak byl opět hlouběji rozpracován v rámci nacismu;
2. ideologie původně prosazovaná politickým *hnutím Fasci di combattimento
(Bojové svazky), jehož duchovním otcem se stal Benito Mus-
87
solini (1883­1945; založeno v roce 1919, o dva roky později přeměněno 
ve Fašistickou národní stranu [Partito Nazionale Fascista]). Od Mussoliniho
nástupu k moci v roce 1922 až do roku 1943 oficiální státní ideologie
italského politického režimu.
V meziválečném období vznikla řada fašistických a polofašistických 
režimů a hnutí také jinde v Evropě (v Maďarsku, Portugalsku, Rumunsku,
ve Španělsku a v dalších zemích, v Československé republice existovaly
fašistické politické strany). Itálie přesto zůstává modelovým příkladem
uplatnění fašismu v praxi. (František Čapka, Pavel Dufek)
feminismus (z latiny: fmina, ,,žena"), *hnutí usilující o dosažení politické,
ekonomické a sociální *rovnosti žen s muži, prosazování práv 
a zájmů žen. Jedná se o souhrn teorií, hnutí, postojů, politik a chování 
zaměřených na dosažení rovnosti v postavení žen a mužů ve společnosti 
a na odstranění *genderových stereotypů. Vzhledem k velkému množství
feministických teorií se však dnes již hovoří o feminismech (plurál), 
nikoli o feminismu (singulár). Cílem většiny feminismů je objasnit příčinu
nerovnosti mezi ženami a muži a navrhnout nová řešení zaměřená 
na odstranění nerovností. Stěžejními tématy feminismů jsou *gender/
pohlaví, otázka moci v souvislosti s postavením žen a mužů, rovné příležitosti
žen a mužů/genderová rovnost, rovný přístup ke zdrojům, rovné 
zacházení, nediskriminace z důvodu pohlaví, rovný přístup ke vzdělávání,
rovný přístup k zaměstnání, rovné odměňování, rovné zastoupení 
žen ve vedoucích funkcích, rovné zastoupení žen v politice, gender mainstreaming,
genderové rozpočtování, právo na vlastní tělo, reprodukční 
práva, respektování rozdílnosti žen a mužů, nenásilí, emancipace žen.
Hnutí vzniklo koncem 18. století v Anglii a ve Francii, zesílilo ve druhé
polovině 19. století a na intenzitě nabylo zejména v západní Evropě 
a Severní Americe. Historie feminismu se obvykle dělí na ,,prehistorii" 
a tři vlny:
,,Prehistorie" (konec 18. století). Počátky jsou spjaty se společenskými
a politickými proměnami zejména v Anglii a ve Francii. Jako jedna 
z prvních vystoupila s požadavkem rovnosti mužů a žen v Anglii Mary 
*Wollstonecraftová v roce 1792, kdy v knize A Vindication of the Rights
of Woman (Obrana ženských práv) definovala základní cíle ženského 
hnutí.  Další  významnou  osobností  raného  ženského  hnutí  byla  Francouzka
Olympe de *Gouges, která jako reakci na Déclaration des droits
de l'homme et du citoyen (*Deklarace práv člověka a občana, 1789) vydala
v roce 1791 Déclaration des droits de la femme et de la citoyenne 
(Deklarace práv ženy a občanky), ve které prohlásila, že ženy se rodí svo-
88
bodné a jsou si rovné s muži, a požadovala zrovnoprávnění žen v osobním
i společenském životě.
První vlna feminismu (19. století a začátek 20. století). Byla zaměřena 
především na boj žen za to, aby stávající práva platila nejen pro muže, 
ale i pro ženy. Jednalo se o získání *volebního práva pro ženy a o jejich 
právo na vzdělání. Členky ženských hnutí byly přesvědčeny, že pokud 
ženy získají volební práva, zmizí brzy i ostatní formy diskriminace vůči 
nim. První vlna feminismu skončila vítězstvím požadavků žen. Nejdříve 
získaly ženy volební práva na Novém Zélandu (1893), ve Velké Británii 
(1918), v USA (1920) a v Československu (1920).
Druhá vlna feminismu (60.­80. léta 20. století). Byla zaměřena především
 na  boj  s  nerovnostmi,  které  přetrvávaly  ve  společnosti  i  přes 
právně  zakotvenou  rovnost  žen  a  mužů.  Významným  tématem  druhé 
vlny se stala teze ,,osobní je politické". V 70. letech se od sebe začínají 
výrazněji odlišovat jednotlivé proudy feminismu. Důležité je zakládání 
kateder ,,ženských studií" na předních *univerzitách, především v USA, 
kde vzniká tzv. akademický feminismus. Klíčovým dílem pro toto období
byla kniha americké feministky a spisovatelky Betty Friedanové The
Feminine Mystique (Mystická ženskost, 1963). Zatímco první vlna feminismu
měla široce liberální kořeny a v boji o stejná politická práva se 
inspirovala mimo jiné *teoriemi společenské smlouvy, feministky druhé
vlny se rozkročily mnohem šířeji a své analýzy začaly vypracovávat 
z nejrůznějších pozic. Kromě liberálních feministek, kterým jde o reformu
společnosti ve směru větší rovnosti příležitostí, se můžeme setkat 
s feministkami socialistickými (rovnosti *pohlaví podle nich brání *kapitalismus,
mimo jiné kvůli neplacené domácí práci žen) a radikálními 
(rozvíjejícími témata genderu, mužského *násilí na ženách, banalizace 
a komercionalizace *sexuality apod.), i když toto trojí rozlišení již pozbývá
platnosti. Feminismy se tak staly radikálnějšími a zaměřily pozornost 
také na osobní, psychické a sexuální aspekty útlaku žen. Cílem druhé 
vlny bylo osvobození utlačovaných žen prostřednictvím hlubokých společenských
 změn  (politické  a  legislativní  reformy  k  dosažení  rovnosti 
nestačí).
Třetí vlna feminismu (od 90. let 20. století). Rozvíjí se mnoho dalších 
směrů feministického myšlení. Z feminismu se stal celospolečenský jev. 
Feminismy se zakládají na tak rozdílných myšlenkových základech, že se 
velmi často vymezují jeden proti druhému a kritizují se navzájem. To je 
dáno mimo jiné tím, že se orientují hlavně na individuální pojetí *femininity.
Některé směry, jako například postmoderní feminismus, dokon-
89
ce odmítají původní myšlenku, že pohlaví je dané a že gender je sociokulturní
konstrukt, a tvrdí, že *maskulinita a femininita jsou proměnlivé 
kategorie, že gender je role, kterou lidé hrají a která se mění podle kontextu.
Důležité je nejen to, jsme-li muži či ženy, ale to, jací muži či jaké 
ženy jsme. Důležitou součástí třetí vlny je propojenost feminismu s otázkami
souvisejícími s rasou, sexuální orientací, společenským postavením,
věkem, zdravotním stavem a náboženstvím. Genderová nerovnost 
je  tak  vnímána  jako  zásadní  součást  systému  společnosti,  ale  nikoliv 
jako jediná.
Základní kategorizace feminismů byla převzata od americké socioložky
Judith Lorberové (Gender Inequality: Feminist Theories and Politics 
[Genderová nespravedlivost: Feministické teorie a politika]. Los Angeles:
Roxbury 1998), která je rozděluje do tří hlavních kategorií, z nichž 
každá má četné podkategorie.
1) Genderově reformní feminismy.  Zakládají  se  na  přesvědčení,  že 
ženy by měly být hodnoceny stejně jako muži a měly by mít možnost 
svobodně žít své životy na základě svého osobního potenciálu. Prosazují 
rovnou účast žen a mužů ve společnosti. Genderově reformní feministické
teorie stanovují jako cíle mužské standardy, jsou tudíž *androcentrické.
Jsou kritizovány také proto, že pokládají existující patriarchální 
struktury za dané a chtějí je pouze modifikovat ve prospěch žen. Jako 
genderově reformní se označují především liberální feminismus, marxistický/socialistický
feminismus a rozvojový feminismus.
Liberální feminismus. Je založen na přesvědčení, že genderové rozdíly
nejsou biologické, ale jsou podmíněné vnějšími vlivy: sexuální dělbou 
práce, existencí oddělených sfér sociální aktivity (soukromé a veřejné) 
a systematickou *socializací dětí začleňující je do dospělých rolí vhodných
pro jejich gender. Teoretičky liberálního feminismu nevidí v soukromé
sféře nic hodnotného ­ jen emocionální, praktickou a sexuální 
službu mužům. Opravdové odměny sociálního života ­ peníze, moc, status,
svoboda, možnosti růstu a seberealizace ­ se nacházejí ve veřejné 
sféře, tedy ve sféře mužů. Liberální feministky navrhují několik strategií 
pro odstranění genderové nerovnosti: mobilizaci existujících politických 
a právních kanálů, rozvoj ekonomicky rovných příležitostí, reorganizaci 
rodinného života tak, aby se všechny strany rovně podělily o odpovědnost,
genderově citlivé vzdělávání a výchovu.
Marxistický a socialistický feminismus. Zakládá se na přesvědčení, 
že příčinou genderové nerovnosti je ekonomická struktura společnosti, 
a že bude-li dosaženo ekonomické rovnoprávnosti žen a mužů, získají 
90
ženy rovné postavení ve společnosti. Zaměřuje se především na trh práce,
protože pouze ekonomicky nezávislá žena se může stát nezávislou 
i v jiných oblastech života. Je třeba změnit strukturu společnosti tím, že 
se revoluční cestou zruší nadvláda ,,kapitalistického patriarchátu".
Zejména v rámci liberálního proudu feminismu a částečně i radikálního
a socialistického je aplikován pojem *androgynie, a to za účelem 
konstrukce obecného modelu společnosti (tzv. ,,ideál androgynie"), v níž 
se  nebudou  činit  rozdíly  v  právech,  příležitostech  a  *identitě  žen  ani 
mužů ­ jinými slovy, rozplyne se v ní současné hierarchické rozdělení 
mužských a ženských rolí (se zřejmou nevýhodou na straně žen), které je 
pouze kontingentní sociální konstrukcí, nikoliv přirozeným vyústěním 
biologických rozdílů (viz také gender). Taková společnost bude ,,androgynní"
v tom smyslu, že biologické ,,mužství" ani ,,ženství" nebude mít 
vliv na rozdělení společenských statků ani břemen. Opakem ,,ideálu androgynie"
je tzv. *diferenční feminismus, podle něhož ženy mluví a mají 
mluvit  ,,jiným  hlasem"  (termín  poprvé  použila  americká  psycholožka 
Carol Gilliganová [narozena 1936]).
Rozvojový feminismus. Orientuje se na globální ekonomiku s tím, že 
osoby, které jsou za svou práci odměňovány nízkou mzdou a které dělají
většinu ,,špinavé" práce, jsou ženy. Analyzuje procesy *kolonizace 
a jejich dopady na ženy a rodinu. Respektuje tradiční kulturní rámec 
rozvojových *zemí a prosazuje rovnost žen a mužů uvnitř tohoto rámce.
2) Feminismy genderového odporu.  Proklamují,  že  společnost  nemůže
být genderově neutrální, protože mužská nadvláda je příliš silná. 
Ženy se musí vymanit z této nadvlády a vytvořit novou, ženskou strukturu
prostřednictvím zakládání ženských organizací a komunit. Protestují 
proti patriarchální struktuře společnosti. Podle teorií genderového odporu
se patriarchální společnost nedá změnit zevnitř (na rozdíl od genderově
reformních teorií), ženy mohou dosáhnout rovnosti pouze vně 
*patriarchátu, protože nelze odstranit útlak z pozice diskriminovaného 
a  podřízeného  subjektu.  Do  skupiny  feminismů  genderového  odporu 
patří  především  radikální  feminismus,  psychoanalytické  feministické 
teorie a tzv. standpoint (hlediskový) feminismus.
Radikální feminismus. Vychází z přesvědčení, že společnost je založena
 na  patriarchálních  strukturách,  ve  kterých  jsou  ženy  utlačovány 
a ve kterých muži sexuálně vykořisťují ženy na základě přesvědčení o své 
nadřazenosti. Podstatou mužské nadvlády je sexualita a mocenské uspořádání
heterosexuálních vztahů. Radikální feministky navrhují zásadní 
přepracování ženského vědomí jako první krok v boji proti patriarchátu 
91
a následně vytvoření ,,sesterství" žen, založeného na důvěře, vzájemné 
podpoře a společné obraně. Teprve ve chvíli, kdy toto spojení bude fungovat,
nastane čas pro kritickou *konfrontaci se všemi aspekty patriarchální
dominance.
Psychoanalytický feminismus. Vysvětluje patriarchát s pomocí teorií 
Sigmunda *Freuda o učení se rolím žen a mužů podle genderových rolí 
rodičů. Feministky ale Freudovy závěry neakceptují a ve ,,freudovských" 
sférách jako emoce, polopřiznaná nebo nepřiznaná přání, neurózy a patologie
 hledají  odpověď  na  otázku,  proč  muži  ženy  utlačují  a  proč  se 
tomu ženy dostatečně nebrání.
Standpoint (hlediskový) feminismus. Zakládá se na přesvědčení, že 
všechny  ženy  mají  společnou  zkušenost,  která  vyplývá  z  jejich  reprodukční
role a která vytváří jedinečný společný základ pro snahy o změnu 
společnosti.
3) Feminismy genderové vzpoury (3. vlna feminismu). Zakládají se 
na  kritice  existujícího  genderového  řádu  a  negují  hranice  mezi  muži 
a  ženami,  maskulinitou  a  femininitou,  *heterosexualitou  a  *homosexualitou.
Zabývají se komplexními systémy nerovnosti a věnují pozornost
vztahům mezi různými typy nerovností (gender, rasa, společenské 
postavení, sexuální orientace, etnická příslušnost, zdravotní stav, věk, 
náboženství).
Multirasový feminismus. Je založen na analýze útlaku z důvodu genderu,
rasy a společenského postavení. Snaží se dokázat, že diskriminace 
je na základě výše uvedených důvodů rozdílná jak vůči jednotlivým skupinám,
tak uvnitř skupin samotných.
Mužský feminismus. Zakládá se na přesvědčení, že ne všichni biologičtí
muži mají výhody z patriarchálního uspořádání společnosti a že patriarchální
společnost některé ženy naopak zvýhodňuje oproti některým 
mužům (znevýhodněným například na základě jejich sexuální orienta-
ce).
Postmoderní feminismus. Odmítá stávající genderové kategorie, neboť
považuje mužství a ženství za proměnlivé *identity, které se řídí kon-
textem.
Filozofie  a  ideologie  spjatá  s  hnutím  feminismu  vnesla  do  *antropologie
zájem o do té doby opomíjené rodové rozrůznění perspektivy 
společenských jevů, neformální společenské procesy, teorii emocí a roli 
individuální iniciativy v *kultuře a přišla s novými postupy kulturního 
popisu (viz *antropologie, feministická, srov. též *archeologie genderu). 
(Viz též *gynocentrismus.) (Eva Ferrarová)
GGGGG
93
GGGGGouges, Olympe de (7. 5. 1748, Montauban, Francie ­ 3. 11. 1793, Paříž, 
Francie), francouzská dramatička a spisovatelka; jedna ze zakladatelek 
*feminismu. Narodila se jako Marie Gouze, její otec byl řezník, matka 
pradlena. Vdala se mladá, v roce 1765; po ovdovění se i se synem přestěhovala
do Paříže, kde se snažila vést nezávislý život, jehož výrazem bylo 
i přijetí nového jména Olympe de Gouges.
V Paříži se aktivně účastnila hnutí hájících *lidská práva. V roce 1791 
se stala členkou kroužku Cercle social, který se scházel v domě Sophie 
de Condorcetové (manželky významného filozofa, matematika a politika
*markýze de *Condorceta) a který prosazoval *rovnost žen a mužů 
v soukromém i společenském životě. Proto přivítala vypuknutí *Velké 
francouzské revoluce s nadějí a jako reakci na Déclaration des droits de
l'homme et du citoyen (*Deklarace práv člověka a občana, 1789) vydala 
v roce 1791 knížku Les droits de la femme (Práva ženy), která obsahuje 
Déclaration des droits de la femme et de la citoyenne (Deklarace práv 
ženy a občanky), v níž prohlásila, že ženy se rodí svobodné a jsou si rovné
s muži, a požadovala zrovnoprávnění žen ve společnosti. V tomto duchu
psala eseje, manifesty a sociálně angažované hry, v nichž obhajovala 
nebo požadovala *manželství založené na rovnosti muže a ženy i právo 
na rozvod, právo na sexuální vztahy mimo manželství, plná práva pro 
děti  narozené  z  neformálních  vztahů  apod.  (Forme du contrat social
de ľhomme et de la femme [Společenská smlouva muže a ženy; součást 
knížky Les droits de la femme, 1791]; titul parafrázoval název slavného
spisu Jeana-Jacquese *Rousseaua Du contrat social [O společenské 
smlouvě],  1762)  nebo  osvobození  otroků  ve  francouzských  *koloniích 
(drama Ľesclavage des noirs, ou ľheureux naufrage [Otroctví černých 
neboli šťastné ztroskotání lodi], 1792). Přivítala sice sociální a politické
vymoženosti revoluce, ale současně kritizovala její negativní projevy,
včetně popravy *krále Ludvíka XVI., kterou považovala za morálně 
nepřijatelnou a politicky nezodpovědnou (vzrůst rezistence svržených 
vrstev). S nárůstem represí rostla i její kritičnost. V roce 1793 byla na zá-
94
kladě svého posledního díla (s enigmatickým názvem) Les trois urnes,
ou le salut de la Patrie, par un voyageur aérien (Tři urny neboli blaho 
vlasti, od vzduchoplavce) zatčena, uvězněna a na náměstí Place de la 
Concorde v Paříži popravena. 
Nakolik ji současná mužská revoluční elita odsuzovala a nakolik se 
bála jejích myšlenek, je možné vyčíst ze slov, která napsal prokurátor 
Pařížské *komuny Pierre Gaspard Chaumette den po její popravě: ,,Rappelez-vous
l'impudente Olympe de Gouges qui la premire institua des 
sociétés de femmes et abandonna les soins du ménage pour se mler de 
la République et dont la tte est tombée sous le fer vengeur des lois ..." 
(Mějte na paměti nestoudnou Olympe de Gouges, která jako první založila
ženské spolky a opustila péči o domácnost proto, aby se vměšovala 
do záležitostí *republiky, a jejíž hlava proto byla sťata železem zákonné 
odplaty ...). (Chaumette byl gilotinován o rok později ...) (Eva Ferrarová, 
Jaroslav Malina)
grál (ze středověké latiny: cratella, francouzsky: graal, ,,pohár v podobě
malého kratérku, picí miska"), bájná posvátná *relikvie, v jejíž představě
se na území středověké Francie a Anglie postupně spojily původní 
keltské představy, reálie typické pro římskou stolní kulturu a křesťanské
apokryfní *legendy. Ve středověkém prostředí těchto zemí přežívaly 
z keltské doby *mýty o posvátném *kotli se zázračnými schopnostmi. 
Na ně se navázaly křesťanské legendy čerpající z apokryfních evangelií, 
jako  jsou  Pilátova akta  a  Pseudoevangelium Nikodémovo.  Představa 
poháru, jehož latinský název v sobě nese tvar číše v podobě malého kráterku,
běžně doloženého na pozdně antických a raně křesťanských artefaktech,
se tak ve středověku rozvinula do legend o sv. Grálu a představ, 
které byly s tímto *symbolem spojovány:
1. grál má být *nádoba, z níž pil *Ježíš Kristus při *Poslední večeři 
a kterou použil pro své *podobenství o proměně *vína ve svou *krev. Během
jeho *Ukřižování do ní prý Josef z Arimatie zachytil pár kapek Kristovy
krve z rány v probodnutém boku. Tato relikvie má mít zázračnou 
moc, poskytovat neporazitelnost, Boží osvícení a milost věčného života. 
Proto po ní po celá staletí lidé pátrají, aby se zmocnili jinak nedosažitelných
idejí a objevů, jež by mohly zásadně změnit lidský život.
Podle jedné z legend Josef putoval s Máří Magdalenou do Francie a ta 
tam porodila Ježíšovy potomky ­ Merovejce; grál zde měl chránit rytířský
řád *templářů. Podle jiné legendy Josefova rodina i s grálem dorazila
do Glastonbury v Británii, kde byla založena první britská křesťanská 
obec, a odtud se grál údajně dostal až na grálový *hrad k mytickému 
95
*králi, popřípadě ke králi Artušovi a jeho rytířům kulatého stolu, kteří 
jsou protagonisty grálových legend.
Křesťanská legenda o sv. Grálu se poprvé objevuje v 12. století v nedokončeném
románu francouzského básníka a trubadúra Chrétiena de 
Troyes (kolem 1140­kolem 1190) Perceval ou le conte de Graal (Parsifal
neboli rytíř Grálu). Začátkem 13. století ji dále zpracovali Robert de 
Boron a Wolfram z Eschenbachu, kteří do ní vložili představy z keltské 
*mytologie  a  zároveň  ji  spojili  s  Kristem  podle  pověstí  v  apokryfních 
evangeliích. Tak se začaly vyvíjet i složité představy o symbolice a neobyčejných
schopnostech grálu a rytířích, kteří usilovali o jeho nalezení 
­ *družina krále Artuše a rytířů kulatého stolu. K ezoterické symbolice 
grálu se vraceli i *svobodní zednáři a v moderní době se na ni odvolávají 
i některé obskurní *sekty;
2. rytířská družina, která tuto misku střežila. (Jaroslav Malina, Marie 
Pardyová)
guru (ze sanskrtu: guru, ,,vážený, ctihodný"):
1.  náboženský  učitel  a  duchovní  vůdce;  osobnost  svými  přívrženci 
uctívaná a uznávaná jako vůdce, učitel;
2. titul vůdce náboženské obce sikhů v období 16.­17. století v Indii 
(v paňdžábštině psáno jako gurú);
3. znalec, expert, tajemná *autorita (často v *ironickém smyslu). (Jan 
Filipský)
gymnosofisté (z řečtiny: gymnos, ,,nahý, obnažený, vztahující se k tělesnému
tréninku", protože v Řecku atleti cvičili neoděni [a natírali si 
tělo olejem] a sofistés, ,,učitel moudrosti, praktický filozof"):
1. pojmenování, jímž staří *Řekové označovali indické svaté muže, kajícníky
a myslitele odmítající *oděv a pěstující odříkavý způsob života, 
přeneseně i provádějící specifické cvičební praktiky k trénování ducha 
i těla.
První literární zmínky o ,,nahých sofistech" (gymnoi oi sofistai) proslulých
moudrostí a sebeovládáním pocházejí z doby tažení *Alexandra 
Velikého do Baktrie a Indie (330­325 př. n. l.). Jeden z účastníků výpravy
­ Onésikritos (asi 360­290 př. n. l.), filozof ze školy kynika *Diogena
ze Synópy, navštívil na Alexandrův příkaz skupinu asketů usazených 
nedaleko Takšašily (Taxily). Zaznamenal, že po celý den nehnutě stáli, 
seděli či leželi v prudkém slunečnímu žáru a teprve k večeru se vraceli 
do města, aby si vyprosili potravu. Z popisu Onésikritova setkání s těmito
mudrci vyplývá, že v jejich názorech nalezl řadu podobností s kynickou
filozofií.
96
Dalším z členů Alexandrova doprovodu, jenž vedl filozofické rozpravy 
s takšašilskými mudrci, byl zakladatel skeptické školy Pyrrhón z Élidy 
(asi 360­275 př. n. l.). Podle mladších autorů si osvojil některé jejich 
obyčeje a pravděpodobně pod jejich vlivem zformuloval základní postuláty
*pyrrhonismu: protože poznáváme jen jevovou stránku věcí, měli 
bychom se zdržet všech úsudků (epoché) o jejich podstatě, která je nepoznatelná;
proto bychom k nim měli zaujímat lhostejný postoj (adiafora), 
zbavit se tak vášně, úzkosti a dosáhnout naprosté duševní vyrovnanosti 
(ataraxia).
Setkání  makedonského  vládce  se  spoře  oděnými  sofistai popisuje 
ve svých Bioi paralléloi (Souběžných životopisech) *Plútarchos (asi 50­
120 n. l.), stejně jako Arriános (asi 95­175 n. l.) v 7. knize historického 
spisu o průběhu Alexandrova tažení (Alexandrú anabasis). Podle těchto 
autorů  na  Alexandra  hluboce  zapůsobilo  sebeovládání  oněch  mudrců 
a zatoužil mít jednoho z nich ve své společnosti. Jejich duchovní vůdce 
a učitel Dandamis (či Mandanis) se k panovníkově *družině odmítl připojit
a nedal k tomu svolení ani ostatním. Jeden z jeho učedníků, Řeky 
přezdívaný Kalanos, ale nabídku přijal a doprovázel makedonské vojsko 
až do *Persie. Když pak cestou vážně onemocněl, rozhodl se dobrovolně 
skoncovat se životem: dal si postavit pohřební hranici a v únoru 324 
se na ní upálil. Na přítomné Makedonce silně zapůsobila jeho síla vůle 
a odhodlanost ­ i když se k němu blížil oheň, zůstal až do konce nehybně 
ležet v poloze, v níž ulehl.
Obdivně se o vytrvalosti indických mudrců (sapientes) při překonávání
 fyzických  útrap  zmiňuje  rovněž  Marcus  Tullius  *Cicero  (106­43 
př. n. l.) v Tuskulských hovorech (Tusculanae disputationes): přestože 
žijí nazí (nudi), bez bolesti snášejí sníh a zimní chlad, a když se přiblíží 
k plameni, nechají se bez zasténání popálit (5. 27).
Řecký geograf, cestovatel a vyslanec syrského krále Seleuka I. na dvoře
maurjovského vládce Čandragupty Megasthenés (asi 350­290 př. n. 
l.)  ve svých  torzovitě dochovaných zápiscích zvaných Indika rozlišuje 
dvě skupiny indických filozofů: první nazývá brachmanes (*bráhmani), 
druhou  označuje  jako  sarmanes  (ze  sanskrtského  šramana,  ,,potulný 
asketa, mendikant"). Bráhmani podle Megasthena vedli prostý způsob 
života, přespávali na rohožích či antilopích kůžích, vyhýbali se masité 
stravě  a  smyslovým  požitkům  a  trávili  čas  rozpravami  o  duchovních 
otázkách. Mezi šramany se největší úctě těšili hylobioi (,,žijící v lesích"), 
odění do stromové kůry, kteří se živili listy stromů a divokými plody, dodržovali
pohlavní zdrženlivost a odmítali *alkohol. Podle některých ba-
97
datelů patřili do této skupiny hinduističtí kajícníci či *jógini, kteří odešli 
do lesů, aby tam jako áranjakové přísným pokáním hledali *ezoterické 
vědění, případně bráhmanští *vánaprasthové, lesní poustevníci, kteří 
dosáhli třetího ze čtyř životních stadií (*ášrama), spojeného s rozjímavým
způsobem života v lesní pustině, podle jiných se jednalo o příslušníky
 mnišské  obce  *buddhistů,  *džinistů  či  jiné  z  heterodoxních  sekt 
(například ádžíviků).
Charakteristiky indických sofistů či filozofů, převzaté z nedochovaných 
spisů starších autorů a členů Alexandrovy družiny Aristobúla, Kleitarcha, 
Nearcha či Onésikrita, stejně jako od Megasthena, shromáždil v 15. knize 
svého zeměpisného kompendia Géografika (Zeměpis) Strabón (64 př. n. 
l.­19 n. l.). V oddílu 15.1.70 zmiňuje potulné léčitele, zaříkávače a mágy, 
jež nazývá pramnai; název bývá odvozován ze sanskrtského prámánika,
,,hlasatel pravého poznání" či ,,věrohodná autorita", méně pravděpodobně
z prádžňa, ,,mudrc, učenec" (přes nedoložený tvar praknai), případně 
z pořečtělého (opět nedoloženého) tvaru sram(a)nai < šramana. Odívali 
se do antilopí kůže, tropili si posměch z bráhmanů pro jejich hloupost, 
chvastounství a zálibu ve *fyziologii a *astronomii, znali různá farmaka 
a při léčení používali zaklínadla, *amulety a *magii.
Zvláštní  úctě  se  podle  Strabóna  těšili  nazí  asketové  označovaní  jako 
gymnétes, kteří žili pod širým nebem a po dlouhé desítky let se cvičili v sebekázni.
*Plinius Starší (23­79 n. l.) s odvoláním na Kratéta z Mallu (2. 
století př. n. l.) v 7. knize *encyklopedie Naturalis historia (Přírodopis, 37 
knih) vyzdvihuje dlouhověkost indických asketů, kteří se dožívají více než 
sta let, což jim vysloužilo název makrobii. Šramany Strabón nazývá (možná
v důsledku záměny písmene ,,pí" za ,,gammu") garmanes, v dalších 
pramenech nacházíme rovněž tvary samanaioi, semnoi, případně gennoi. 
Fragment z díla  Alexandra Polyhistora, citovaný ve spise  Klementa 
Alexandrijského (asi 150­211/216 n. l.) Strómata (Koberce), označuje 
termínem semnoi (řecky též ,,ctihodní, úctyhodní") společenství *mnichů
a mnišek, přísně dodržujících *celibát, jejichž předmětem uctívání 
byla jakási *pyramida; vzhledem k podobnosti pyramidy s buddhistickou
*stúpou, monumentální schránou na ostatky, text zmiňuje nejspíše 
buddhisty. Pro ně sice bylo spíše než nahota typické šafránové roucho, 
ale antičtí autoři je stereotypně řadili ke gymnosofistům z přesvědčení, 
že všichni indičtí mudrci bývají nazí. Naproti tomu gennoi, jež Hesychiův
řecký slovník z 5. století glosuje jako oi gymnosofistai, badatelé 
ztotožňují  s  džinisty,  jejichž  sekta  digambarů  (,,prostorem  oděných") 
odmítala veškeré oblečení.
98
Flavios  Filostratos  (asi  160/170­244/249)  ve  své  pseudobiografii
 (aretálogii)  divotvorce  a  novopýthagorovského  myslitele  Apollónia 
z Tyany (1. století n. l.) použil označení gymnoi pro spoře oděné askety 
žijící na horním toku Nilu, na pomezí dnešního Súdánu a Etiopie, kam 
Apollónius údajně zavítal po návštěvě Kavkazu, *Babylonu a Indie. Tito 
myslitelé se zřekli všech světských statků a požitků, živili se jen rostlinnou
stravou a plně se oddávali studiu nejvyšších pravd; moudrostí se 
ale zdaleka nevyrovnali svým indickým protějškům, od nichž se v minulosti
údajně inspirovali. Někteří autoři připouštějí, že se mohlo jednat 
o potomky buddhistických *misionářů, jež ve 3. století př. n. l. do různých
koutů světa vyslal indický císař *Ašóka. Zdá se však pravděpodobnější,
že Apollónius Indii ani Afriku nikdy nenavštívil a že líčení jeho 
fiktivních výprav na krajní konce (tehdy známého) světa, kde vychází 
a zapadá slunce, tvoří jen metaforický obraz hrdinovy duchovní pouti 
za svrchovanou moudrostí. Ve společnosti ,,nelíčeně moudrých" indických
bráhmanů, znalých umění levitace, jasnozření a sebepoznání, se 
prý rozpomněl na své předchozí životy, získal zázračné léčitelské schopnosti,
poznal sebe sama a vstřebal božské vědění *Východu, jímž měl 
napravit západní svět.
Není  vyloučeno,  že  jediné  pojítko  mezi  ,,indickými"  a  ,,etiopskými" 
gymnosofisty pro Filostrata tvořily skrovné oblečení, asketický způsob 
života a snaha o dosažení vyššího poznání; spojení jejich nauk do jediného
myšlenkového proudu pak lze považovat za výsledek přetrvávajícího 
sklonu antických autorů směšovat Etiopii s Indií ­ oba kraje omýval oceán,
oběma protékal mohutný veletok (údajně sám Alexandr Veliký zprvu 
považoval Indus za horní tok Nilu), oba obýval lid tmavé pleti (*Etiopové),
pro oba byla typická tropická *flóra i *fauna. (Ještě v 16. století byla 
stará etiopština ­ geez ­ mylně řazena mezi ,,indické" jazyky.)
Pro některé autory představovali gymnosofisté dokonce samostatné 
etnikum: podle *Ptolemaiovy Geografiké hyfégésis (Zeměpisný úvod, 7. 
1. 51) to byl kmen žijící v oblasti mezi Indem a Gangou, Curtius zmiňuje 
,,divoký a strašlivý lid" (unum agreste et horridum gens), který se nazývá
Sapientes. Podobně je tomu i s bráhmany ­ Ptolemaios (7. 1. 74) 
klade ethnos označovaný jako Brachmanai do jižní Indie.
Zatímco  v  období  *helénismu  byli  indičtí  ,,nazí  filozofové"  chápáni 
jako  nositelé  prapůvodní  primitivní  moudrosti  lidstva,  kterou  Řekové
ztratili a znovu se snaží najít, v literatuře pozdní *antiky a raného 
*středověku  vystupují  jako  hlasatelé  vyšších  morálních  hodnot,  kteří 
se  postupně  mění  ze  zastánců  kynických  ideálů  v  předobraz  křesťan-
99
ských anachorétských a monastických tendencí. Oslavně se o způsobu 
života a názorech bráhmanských gymnosofistů zmiňuje latinský traktát 
De moribus Brachmanorum (O obyčejích bráhmanů), připisovaný sv. 
*Ambrožovi (Ambrosius, asi 339­397). Při líčení rozhovoru Alexandra 
Velikého s asketicky založeným Dandamisem, nadaným duchem Božím, 
vkládá indickému mudrci do úst poučení o pokoře před Bohem spolu 
s varováním před přílišnou ctižádostí a ulpívání na světském životě.
V pozdně středověkých textech se gymnosofisté (a bráhmani) objevují 
ve výčtech lidských monster žijících na Východě, jimž jsou někdy připisovány
protokřesťanské názory. Tomáš z Cantimpré (asi 1201­1270/72) 
ve svém spise De natura rerum (O přírodě) uvádí, že bráhmani uctívali 
slovo boží ještě před samotným *Kristovým vtělením, vyznávali jednoho 
*Boha a věřili ve spojení otce se synem. Jejich žák Dindimus pak na Alexandrův
dotaz údajně uvedl, že *Bůh je slovo, jeho slovo stvořilo svět, 
my pak toto slovo uctíváme a klaníme se mu. V seznamech monster se 
gymnosofisté objevují i ve staročeských rukopisech a slovnících. Glosář 
mistra Klareta, stejně jako Rajhradský slovník z poloviny 14. století, překládají
výraz gymnosophista novotvarem ,,chudomudrak", slovo bragmannus
se (v důsledku mylného ztotožnění kořene brag-/brach- s řeckým
brachys ,,krátký") objevuje v překladu kratennyk.
Pro stoupence teozofického hnutí (*teozofie) a další příznivce ezoterických
nauk se gymnosofisté na přelomu 19. a 20. století stali (v protikladu
k poznatkům akademických věd) jednou z nejstarších okultních 
sekt, ztělesňujících úsilí o mysticko-intuitivní poznání božské podstaty, 
jejíž členové působili od Indie až po Egypt a Etiopii. Základem jejího 
učení  měl  být  ezoterický  *bráhmanismus  spojený  s  praktickou  magií 
a její *iniciační obřady se měly odehrávat ve skalních chrámech v Élóře 
a na ostrovech Sálsat (Salsette) a Elefanta (v indickém státě Mahárášt-
ra);
2.  eufemistické  pojmenování,  jímž  se  britští  a  američtí  naturisté 
(nudisté) na počátku 20. století snažili vyhnout nepřátelským reakcím 
pruderně  smýšlejících  spoluobčanů.  Gymnosofií  (či  gymnosofismem) 
nazývali  myšlenkový  směr,  který  kult  nahého  lidského  těla  považoval 
za návrat k přirozenému stavu věcí a za prostředek povznesení společnosti.
V Británii působily English Gymnosophist Society (1905) a English
Gymnosophical Society (1922),  později  přejmenovaná  na  New
Gymnosophy Society  (1926),  ve  Spojených  státech  zhruba  ve  stejné 
době  American Gymnosophical Association.  (Jan  Filipský,  Jaroslav 
Malina, Marie Pardyová)
HHHH
101
HHHHharém (z arabštiny: harím, ,,posvátný, neporušitelný"):
1. část muslimského domu vyhrazená ženám, nepřístupná cizím mu-
žům;
2. hromadný název pro ženy v rámci celé muslimské rodiny;
3. část příbytku pro služebnictvo, *eunuchy a také ženy žijící v *konkubinátu
s pánem domu. V Evropě získal termín harém hanlivý obsah 
zejména v souvislosti s harémy v Turecku, kde byly zrušeny až v roce 
1924. V mezopotamských *civilizacích byl harém sídlem královny matky,
královy manželky a královských konkubín, které byly často dcerami 
spřátelených nebo vazalských vládců. Život v harému osvětluje sbírka 
*ediktů z doby vlády asyrského krále Tiglatpilesara I. (1114­1076 př. n. 
l.), která stanovuje pravidla pro královský dvůr a harém. Sbírka obsahuje
třiadvacet ediktů ze 14.­12. století př. n. l., z nichž nejstarší pochází
z doby vlády Aššur-uballita I. (1365­1330 př. n. l.). Smyslem většiny 
ediktů je chránit osobu krále před všemi kontakty, které byly považovány
za *rituálně nečisté. K panovníkovi se nesměla přiblížit žádná osoba 
bez svolení správce paláce, který se musel řídit stanovenými pravidly: 
například nesměl dopustit, aby se ke králi přiblížila *konkubína v době 
menstruace. Chování konkubín se řídilo ještě mnoha dalšími pravidly, 
aby se předešlo hádkám a *sporům. Eunuši, kteří měli přístup do harému,
 směli  s  konkubínami  mluvit  jen  v  přítomnosti  správce  paláce 
a pouze ze vzdálenosti sedmi kroků. Nežádoucí sexuální styk konkubíny 
byl trestán zbičováním ženy i jejího společníka. Konkubínám bylo také 
zakázáno dávat svým služebným *dary ze *zlata, *stříbra nebo drahých 
kamenů. Své služebnice mohly potrestat jen se svolením krále a nesměly 
nařídit jejich usmrcení. Postavení královy manželky a matky bylo svobodnější.
Obě měly své vlastní rozsáhlé domácnosti a samy spravovaly 
někdy značně veliký pozemkový majetek. Pokud jde o majetkové poměry,
nestrádaly asi ani konkubíny: dokumenty z novoasyrského období 
zaznamenávají transakce, při nichž některé z konkubín kupovaly například
domy a otroky za vysoké částky stříbra. Vydržování harému bylo 
102
výsadou panovníka a ani vysoce postavení a bohatí lidé harémy neměli.
Na Předním východě i v Egyptě zůstaly harémy zachovány i po nástupu
*islámu a jejich rozmach kulminoval v turecké *osmanské říši, kdy 
počet konkubín dosahoval i několika set. Osmanští *sultáni se s konkubínami
ženili jen zřídkakdy. Když si Süleyman I. Kanuni (Zákonodárce) 
(1520­1566) vzal za ženu konkubínu Roxelanu, byla to první panovnická 
*svatba tohoto druhu za více než století. Někteří sultáni využívali konkubíny
pouze k uchování panovnické *linie a v milostném životě preferovali
mladíky. Například psychicky nevyrovnaný Ibrahim (1640­1648) 
měl sklon k orgiím nejrůznějšího druhu, které vyvrcholily hrůzným činem,
když nechal všech svých 280 konkubín zavázat do pytlů a svrhnout 
do Bosporu. (Blahoslav Hruška, Jaroslav Malina)
hašiš (z arabštiny: hašíš, ,,rostlina, bylina, tráva"), pryskyřice *konopí 
indického (Cannabis sativa) extrahovaná s tuky ve vařící vodě a vykrystalizovaná.
Získává se stíráním pryskyřice rukama z rostlin a následným 
lisováním s pojidlem, například se zvířecím tukem, do kompaktních bloků
hnědé barvy charakteristického zápachu; většinou platí, že čím tmavší
barva, tím je vyšší obsah účinných látek. Takto upravený hašiš je buď 
pružný, jakoby gumový, nebo tuhý, drolící se po zahřátí v plameni. Přidává
se buď do *tabáku nebo pro zvýšení účinku přímo do marihuany.
Hašiš má stejný účinek jako *marihuana, který však nastupuje o něco 
později díky pomalejšímu vstřebávání. Konzument tak hůře odhaduje 
mez a vzhledem k obvykle většímu konzumovanému množství může být 
působení silnější a trvat déle než u marihuany. Hašiš se k nám dostává 
například z Afghánistánu či z Maroka. (Petr Bureš)
hathajóga (ze sanskrtu: hatha, ,,síla, násilí" a jóga, ,,ujařmení, spoutání,
 spojení",  přeneseně  ,,kázeň,  sebevláda,  soustředění,  usebrání, 
sjednocení [s nejvyšším jsoucnem]" ­ od slovesa judž-, junakti ,,spojit, 
ujařmit",  doslova  ,,silová  jóga",  tj.  násilné  odtržení  mysli  od  vnějších 
předmětů při meditaci), jedna z jógových škol, kladoucí důraz na *ezoterický
mysticismus, získávání nadpřirozených schopností (siddhi) a hledání
prostředků, jak překonat nemoc a smrt. Lidské tělo přitom chápe 
jako nástroj, který je třeba očistit a učinit odolným vůči *karmě. Učení 
hathajógy je založeno na představě jemnohmotného (súkšma) těla sestávajícího
ze sedmi mystických center (*čakra) propojených sítí kanálků
zvaných nádí. Každá z čaker má podobu lotosu a patří k ní příslušný 
magický  obrazec  (jantra),  posvátná  průpověď  (*mantra)  a  ochranné 
božstvo (či jejich dvojice). První čakru, označovanou jako múládhára 
(,,kořenná"), tvoří lotos se čtyřmi okvětními lístky umístěný v perineální 
103
oblasti (mezi *konečníkem a zevními *pohlavními orgány), v němž je 
vepsán převrácený trojúhelník s *falickým znamením (*lingam) boha 
*Šivy uprostřed. Její posvátnou formuli tvoří slabika óm, její ochranné 
božstvo slonohlavý Ganéša. Lingam ovíjí svým tělem spící hadí samice
zvaná kundaliní (*síla, hadí) a jeho konec drží v ústech. Jóginovým 
cílem je probudit hadí sílu a vyvolat její vzestup vzhůru ústřední nádí, 
zvanou sušumna, tak, aby po průchodu všemi čakrami dosáhla té nejvyšší,
jež se nazývá sahasrára (lotos o tisíci lístcích) a je umístěna nad 
temenem hlavy. Zde kundaliní splývá s Šivou a toto spojení adeptovi 
přináší  osvícení  (*samádhi),  magickou  moc,  nesmrtelnost,  a  nakonec 
i vysvobození (*mókša).
K  dosažení  tohoto  cíle  mají  sloužit  nejrůznější  tělesné  i  meditativní
praktiky, směřující k současnému zadržení dechu (prána), semene 
i jakékoli mentální aktivity. Někdy bývá hathajóga chápána pouze jako 
technika navozování vhodného fyzického stavu (předpokladu pro mentální
cvičení) zaujímáním specifických tělesných poloh (ásana); na Západě
bývá často praktikována jen jako druh tělocviku. (Jan Filipský)
Homo floresiensis (člověk z Flores; obecně též Hobit z Flores), nový 
druh rodu *Homo definovaný na základě objevů (v září 2003) z *jeskyně 
Liang Bua na indonéském ostrově Flores. *Skelet (a další doposud nepublikované
skelety) je starý asi 18 000 let. Oproti původním studiím se 
zdá, že tento člověk byl poněkud vyšší a robustnější, měřil přes 110 cm 
a vážil okolo 30 kg. Velikost mozku se odhaduje na 400 cm3
. Někteří 
badatelé se domnívali, že by se mohlo jednat o patologickou formu současného
*člověka, takzvanou *mikrocefalii. Tuto *hypotézu vyvrátili členové
několika nezávislých výzkumných týmů, kteří se mimo jiné shodli 
na tom, že se jedná o mimořádně starobylou formu rodu Homo.
Homo floresiensis  vznikl  v  izolaci  (minimálně  před  100  000  lety) 
na  indonéských  ostrovech  procesem  označovaným  paleoantropology 
jako miniaturizace. Je nejspíše potomkem první migrační vlny druhu 
*Homo ergaster. Bohužel zatím nelze zjistit, jaké měl geny, neboť dosud 
nalezený materiál takovou analýzu neumožňuje. Byl to člověk trpasličího
vzrůstu, který žil na ostrově Flores od 94 000 do 13 000 let a živil 
se například *lovem podobně miniaturizovaných *slonů a obřích krys. 
Velikost mozku proporčně odpovídala raným formám člověka. (Jiří A. 
Svoboda, Václav Vančata)
ChChC
105
ChChChChajjám, Omar (18. 5. 1048, Níšápúr, provincie Chorásán, Írán ­ 4. 
12. 1131, Níšápúr, provincie Chorásán, Írán), perský básník, matematik, 
astronom a filozof. Vynikl ve vědě i v *poezii, zejména ve formě *rubá'í 
­ čtyřverší stručně a přesně stavěné: dva verše rozvíjejí téma, třetí verš 
přináší zvrat, čtvrtý pointu; zachycoval především filozofické a náboženské
*názory a životní pocity. Jeho dílo mělo velký vliv na evropskou kulturu,
česky vyšlo Čtyřverší Omara Chajjáma (Praha: Philobiblon, 1931, 
nověji: Čtyřverší: Snad, paní má, tě dar můj neurazí ... Praha: Pražská 
imaginace, 1994).
V antropologickém kontextu bývají citována zejména tato Chajjámova 
čtyřverší: ,,V tom kruhu nebes, který spíná kolébku i hrob, / nepozná 
nikdo začátek či konec dob / a nepoví ti také žádný filozof, / odkud jsme 
přišli a kam zajdem beze stop." // ,,Když s jednou plackou chleba vyjdeš 
na dva dny / a s jedním douškem z puklé nádoby, / nač podřízen být 
lidem menším než ty sám / nebo nač sloužit lidem stejným jako ty?" 
(Jaroslav Malina)
Chammurapi,  amorejsky Chammurápí, ,,(bůh) Chammu uzdravuje", 
jméno babylonských a syrských panovníků:
1. babylonský panovník, 1792­1750 př. n. l., syn *Sín-muballita. Nejvýznamnější
*král tzv. I. babylonské dynastie, vládnoucí v letech 1894­1595 
př. n. l., jemuž se během dlouhé, 43 roky trvající vlády podařilo postupně 
rozšířit teritorium a upevnit moc babylonského *státu. Porážkou Rím-Sína,
vládce *Larsy, se postupně zmocnil jihu *Mezopotámie, vyvrátil město 
*Mari v čele s panovníkem Zimrí-Limem a po smrti asyrského panovníka 
*Šamší-Adada I. (asi 1781 př. n. l.) ovládl i severní oblasti Mezopotámie. 
Ve svých rukou tak soustředil centralizovanou moc nad celým tímto velkým 
územím, ale i dostatečné prostředky a zdroje, které mu umožnily podnikat
rozsáhlou stavební činnost, centrálně řídit irigační práce a přispět 
tak k rozkvětu *zemědělství a dosažení značných výnosů. *Babylon, hlavní 
město Chammurapiho státu, se stal i kulturním střediskem celé Mezopotámie.
Došlo k výraznému posílení světské moci, oslabena byla naproti 
106
tomu hospodářská moc *chrámů i vliv kněží ve veřejném životě. *Sekularizace
se dotkla významně i soudnictví, kde jsou kněžím vyhrazeny jen 
pomocné úkony (přijímání přísahy apod.). *Hospodářství země se nadále 
opírá především o zemědělskou produkci, která stoupá i cílevědomým kultivováním
dosud neobdělané půdy. K zvýšení výnosů nepochybně přispělo 
i zvýšení zainteresovanosti na výsledcích  práce  jak pachtýřů  královských 
(palácových) pozemků, tak i osob, jimž byly pozemky přenechávány za poskytování
pravidelných materiálních odvodů a dodávek paláci v době *míru 
a za výkon vojenské služby v době *války. Potřeba dovozu nedostávajících 
se surovin a stavebních materiálů i relativní bezpečnost obchodních cest 
vedly k rozšíření dálkového *obchodu i k posílení moci vrstvy *obchodníků. 
Všeobecným směnným ekvivalentem se stalo v této době již natrvalo *stříbro,
zatímco úloha *obilí v této funkci již ustupuje do pozadí. Nedostatek 
stříbra u hospodářsky slabších vrstev obyvatelstva vedl k jejich zadlužení, 
získávání *půjček na vysoké úroky a k *lichvě. To ve svých důsledcích znamenalo,
že velká část obyvatelstva dále chudla, a dokonce upadala do dlužního
otroctví. Chammurapi se snažil tento proces, vedoucí k rychlé polarizaci
*společnosti, zadržet tím, že stanovil maximální úrokovou sazbu a omezil 
dlužní *otroctví na dobu tří let. Tím zamýšlel především zpomalit pokles domobrany,
která měla v této době značný význam pro obranu babylonského 
státu i pro úspěch jeho vojenských výprav. Snaha o všestranné úzké sepětí 
velkého státního útvaru se projevila i v centralizované *správě země, v růstu 
správního aparátu a také v pokusu o zavedení jednotného právního řádu. 
Tato snaha vyvrcholila vytvořením sbírky *zákonů, které byly posléze vytesány
na *dioritové *stéle a obsahovaly kromě prologu a epilogu předpisy 
regulující různé oblasti hospodářského a společenského života země.
Stéla, nazývaná *zákoník Chammurapiho, byla nalezena při archeologickém
výzkumu města *Sús, kam byla spolu s další kořistí zavlečena ve 13. století
př. n. l. *Elamity. Po smrti Chammurapiho, za vlády jeho nástupců, 
moc Babylonie postupně slábla, až se stát stal snadnou kořistí *Chetitů;
2.  jméno  řady  syrských  panovníků,  zejména  dvou  vládců  Jamchadu 
v 18. a 17. století př. n. l., stejně jako vládce *Ugaritu (konec 13. století př. n. 
l.). (Vladimír Souček) 
Chichén Itzá (,,U studně Itzá"), *kmenem Itzů osídlené centrum velkého 
městského státu *Mayů na *Yucatánu v Mexiku (kolem 800­1200) s obchodním
přístavem Isla Cerritos. Středomexické rysy umění Chichén Itzá, 
dříve pokládané za důsledek invaze *Toltéků, jsou nově chápány jako výsledek 
místního mayského vývoje ovlivněného silnými komunikačními kontakty se 
středním Mexikem. Nacházejí se zde významné památky: nejvyšší, tzv. Cucul-
107
cánův chrám neboli Castillo, Velké *míčové hřiště, kruhová stavba Caracol, 
vodní nádrž s lidskými pozůstatky a se zlatými předměty obětovanými bohu 
*Chacovi. Španělský kronikář Diego de *Landa (1524­1579) o nich píše s neskrývaným
obdivem: ,,Chichén Itzá je velmi krásné místo deset námořních 
mil od Izamalu a jedenáct z Valladolidu."
Po pádu tohoto centra se obyvatelstvo odstěhovalo k jezeru Petén Itzá, kde 
vytvořilo poslední organizované mayské společenství, které museli *Španělé 
podmaňovat. (Oldřich Kašpar)
cholera, -ae, f. (z řečtiny: choléra, ,,cholera, průjem se zvracením"):
1. [humánní medicína], těžké akutní střevní *infekční onemocnění způsobené
*bakterií Vibrio cholerae a projevující se zánětem střev, průjmy a svalovými
křečemi. Zdrojem nákazy je nemocný člověk, který vylučuje vibria 
masivně stolicí. Přenos se děje obvykle kontaminovanou vodou nebo potravinami.
Zvracení a explozivní průjmy (stolice má charakter ,,rýžového odvaru") 
mohou vést k obrovské ztrátě vody a minerálních látek, až k celkovému metabolickému
rozvratu. Bez *léčby infuzními roztoky a *antibiotiky může nastat 
*smrt v důsledku selhání krevního oběhu nebo *ledvin.
Cholera náležela k obávaným *nemocem zejména v 19. století. Endemickou 
oblastí cholery je Indie, odkud se tato choroba od počátku 19. století opakovaně
šířila v šesti velkých pandemiích (začátky jsou uváděny v letech 1817, 1826, 
1846, 1864, 1883 a 1902). Cholera obvykle řádila nejméně dva až tři měsíce, 
vyžádala si tisíce obětí (s *úmrtností v průměru 60 %) a pak sama spontánně 
ustoupila;
2. [veterinární medicína], infekční onemocnění drůbeže i jiných zvířat projevující
se průjmy, ochablostí apod., s vysokou úmrtností. (Ladislava Horáčková,
Lenka Vargová)
chromozom  (z  řečtiny:  chróma,  ,,barva"  a  sóma,  ,,tělo"),  struktura 
v jádře eukaryotické *buňky, která je nositelem *genetických *informací.
Je tvořená dvoušroubovicí *DNA a proteiny. Počet a tvar chromozomů
je druhově specifický. *Člověk má dvě *sady chromozomů (diploidní 
počet), celkem 46; 22 párů *autozomů a jeden pár *pohlavních chromozomů,
žena XX a muž XY. (Jiřina Relichová)
IIIIIIII
109
IIIIIIIII: 1. znak pro řezák (*dens incisivus) trvalého chrupu;
2. (5. století př. n. l.), velmož z malého státu Ceng v období *Válčících 
států (475­221 př. n. l.), jehož neobyčejně bohatě vybavený *hrob byl 
objeven u Suej-sienu ve východním Chu-peji v Číně. Velmož I byl zřejmě 
bohatý a hudbymilovný člověk. *Hrobka byla vybavena velkým množstvím
drahocenných *milodarů a její střední prostora byla využita pro 
umístění instrumentů celého orchestru se sto dvaceti čtyřmi hudebními 
nástroji osmi různých druhů. Mezi nimi upoutával největší pozornost 
soubor pětašedesáti bronzových *zvonů, které byly rozloženy podél dvou 
stěn pohřební komory; při hraní by byly zavěšeny na rámech dlouhých 
přes 270 centimetrů a vytvářely by pien-čung (,,zvonkohru"). Dále byly 
nalezeny bubny, flétny, několik typů citer, nefritové zvonky a nechyběl 
ani šeng (,,ústní varhánky"). 
Přes dlouhodobé uložení v zemi byly zvony dokonale zachované a při 
úderu  vydávaly  čisté  *tóny.  Na  vnějších  stěnách  zvonů  bylo  určeno 
2 800 znaků nápisů, které vrhají nové světlo na hudební teorii a kulturu 
v *období Válčících států i na předchozí dobu Jar a Podzimů (722­481 
př. n. l.).
Experimenty  ukázaly,  že  na  této  zvonkohře  lze  vytvořit  sedm  tónů 
a  pět  půltónů,  tedy  úplnou  dvanáctitónovou  stupnici.  Před  nálezem 
zvonkohry  nebylo  známo,  že  se  v  tak  dávných  dobách  používalo  této 
složité stupnice. Někteří badatelé se totiž domnívali, že dvanáctitónová 
stupnice se do Číny dostala z antického Řecka koncem období Válčících 
států. (Pentatonická stupnice, která byla pak i nadále v Číně používána 
u většiny skladeb po celá staletí, je jednodušší a pochází z daleko staršího 
období. Zvonkohra zabírala rozsah pěti oktáv, tedy jen o dvě méně než 
klavír.) Jiní odborníci vyslovili *názor, že pojem *modulace byl do Číny 
zaveden nejdříve v období dynastie *Chan (206 př. n. l. až 220 n. l.), 
nebo dokonce až v období dynastie *Suej (581/589­618). Dvanáctitónová
stupnice zvonkohry však prozrazuje, že obě tato pojetí (pentatonika 
i chromatika) byla v Číně zřejmě prastará a byla známa již přinejmen-
110
ším v období Válčících států. Při jejich použití je možno melodie provést 
v jakékoli tónině a je možno je přesunout do jakéhokoli hudebního klíče. 
(Jaroslav Malina)
ideologie  (z  řečtiny:  eidos,  ,,představa,  podoba",  idea,  ,,vid,  podoba, 
způsob, jak se jeví podstata" a logos, ,,věda, učení"):
1. soustava *názorů, idejí a teorií, zaměřená obvykle na problematiku
vztahů, uspořádání a směřování *společnosti. Pojem ,,ideologie" má 
v obvyklém používání negativní *konotace, což vyvěrá zejména z marxistického
chápání ideologie jakožto formy falešného *vědomí, konkrétně
jako nástroje dominantní (kapitalistické) třídy, která s jeho pomocí
naturalizuje a legitimizuje umělé společenské nerovnosti. Při snaze 
o neutrální chápání můžeme ideologii definovat například funkcemi (a) 
*analýzy a kritiky/legitimace stávajícího společenského uspořádání, (b) 
poskytnutí představy žádoucího stavu, do něhož má společnost dospět, 
a (c) navržení cest a nástrojů k dosažení tohoto stavu. Kromě racionálních
argumentů se lze u ideologických systémů setkat s *iracionálními 
(na emoce působícími) rysy a metodami, což byl/je zejména případ *fašismu,
*nacismu, *komunismu či *nacionalismu;
2. původně osvícenská forma platónské ,,vlády filozofů": program žáků 
francouzského filozofa Étienna Bonnota de Condillaca (1714­1780), kteří
 chtěli  na  základě  přesné  znalosti  společnosti  i  psychologie  stanovit 
praktická pravidla *výchovy, *etiky a *politiky. Na tento program navázali
Auguste *Comte i Karl *Marx. (Pavel Dufek, Jaroslav Malina)
ikonografie smrti v evropském umění, téma započalo ve 14. století
a rozvinulo se v pozdním *středověku ­ v nástěnné a knižní *malbě,
v *dřevořezech, *dřevorytech, mimo jiné pod vlivem ilustrované literatury
(*ars moriendi, *memento mori) a témat *Tance smrti (danse 
macabre).  Rozšířené  a  oblíbené  byly  řezby  ze  *slonoviny  představující
na vrchní straně *lásku a na spodní straně zmar a rozklad. Spojení 
*smrti a *erotiky není ojedinělé. Hans *Baldung, zvaný Grien (kolem 
1484­1545), spojuje lásku se smrtí na deskovém obraze z roku 1517, kde 
kostlivec líbá krásnou nahou dívku a zároveň drží jinou mladou ženu 
za vlasy a ukazuje jí cestu do *hrobu. Nekonvenční perokresba Lucase 
*Cranacha staršího (1472­1553) Milenci a smrt z roku 1503 zachycuje 
milence ve vášnivém objetí, kteří zcela propadli smyslovému opojení, 
a  smrt,  jež  se  k  nim  netušeně  přibližuje.  Téma  milenců  zaskočených 
smrtí  mohl  umělec  čerpat  z  významné  předlohy  *Dürerova  mědirytu
Procházka z roku 1496. Smrt s přesýpacími hodinami na hlavě zde 
překvapila milence procházející se ve volné *přírodě. Nejen v tématu 
111
spojitosti lásky a smrti, ale i v konkrétních detailech jsou patrny těsné
vztahy k dobovým mravoučným hrám, z nichž jedna uvádí příhodná 
slova *bible: ,,Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce" 
(Žalm 90/12). Specifičnost Cranachovy perokresby však spočívá v tom, 
že se nedá zjednodušit na křesťanskou moralitu, ale že splývá se světskou
 tradicí  zobrazování  erotiky.  Toto  dílo  svými  motivy  feudálního 
*hradu a skrytého miliskování evokuje dvě obsahové konstanty milostné 
dvorské doktríny: jednou je rovnítko mezi ,,urozenou" láskou a ,,urozeným"
stavem, druhou nelegitimní charakter nemanželského milostného 
vztahu, jehož erotické kouzlo spočívá právě v utajování. Tradice v zobrazování
dvorské galantnosti je zde porušena neskrývaným zachycením 
spontánní vášně a vzájemného odevzdání žhavých milenců. Demonstrativní
přehlídka bezuzdné rozkoše není konformní k ideálům ovládání 
pudů, jak je vyznává dvorská rytířská láska. Podstatný rys Cranachovy 
kresby tedy spočívá v kombinování obsahově a ikonograficky disparátních
motivů, což ukazuje na umělecky naprosto volné a nedogmatické 
zacházení s tradičními vzorci zobrazování dvorské lásky na přelomu 15. 
a 16. století.
Pro dnešního člověka je nepochybně těžké vpravit se do středověké 
představy: do hrůzy z *Posledního soudu, který nemine lidstvo zkažené 
*prvotním hříchem *Adama a *Evy. Z přesvědčení o blížícím se zúčtování
s lidskou hříšností a pošetilostí vyrůstá satirická veršovaná skladba
německého spisovatele Sebastiana *Branta (1457­1521) Das Narren
Schyff (1494,  česky: Loď bláznů.  Praha:  Československý  spisovatel, 
1972). Autor stíhá posměchem hříšníky a roztodivné blázny všeho druhu,
které umístil na loď plavící se do Narragonie (Země bláznů). Brantovy
morální satiry se těšily oblibě a jistě je znal i jeho současník Hieronymus
*Bosch (asi 1450­1516), jenž působil v době, kdy mimo jiné vrcholil 
vývoj  výtvarného  erotického  projevu.  Obavy  znemravnělého  lidstva 
z pekelných trestů, ale i *naděje pozdního středověku v *pokání a následování
*Krista jako cestě ke spáse prolínají celé jeho dílo: v Pokušení
svatého Antonína *světec vítězí nad ďábelskými nástrahami v různých 
podobách; na výjevech Kristova *utrpení kontrastuje dobro Ježíše Krista
se zlem ztělesněným ve zlobných, zpitvořených tvářích lotrů a Kristových
trýznitelů; život v zajetí hříchu naznačuje kruhové uspořádání 
obrazu Sedm smrtelných hříchů a čtyři poslední věci člověka; mravní 
ohrožení člověka předvádí alegorická Fůra sena ve vyobrazení prvotního
hříchu Adama a Evy, v otevřené nestoudnosti milenců oddávajících 
se ,,hudbě těla" nikoli náhodou na seně, symbolizujícím nicotnost a po-
112
míjivost pozemských rozkoší; triptych Poslední soud je výtvarnou apokalypsou
pravého *pekla, zřejmě ovlivněnou líčením z *Dantova Inferna 
či vizemi Zjevení svatého Jana, v Boschově fantazii rozvinutou do obrazů,
jež předstihují výtvory *surrealistů. (Jaroslav Malina)
impresionismus  (z  francouzštiny: impression,  ,,dojem"),  evropský 
umělecký směr poslední třetiny 19. a počátku 20. století, který byl reakcí 
na oficiální historizující a akademické výtvarné umění, na kritický *realismus
 a  *naturalismus  v  *literatuře  a  na  neoromantismus  v  *hudbě; 
původně vznikl ve francouzském *malířství na konci 60. let 19. století. 
Za duchovního otce tohoto směru je považován Édouard *Manet (1832­
1883), který svými obrazy Olympie a Snídaně v trávě vyvolal bouřlivou 
reakci oficiálních uměleckých kruhů i široké veřejnosti, na druhé straně 
však ovlivnil celou generaci tvůrců. Mezi nejznámější z nich patřili Claude 
*Monet (1840­1926), Pierre-Auguste *Renoir (1841­1919), Alfred Sisley 
(1839­1899), Edgar *Degas (1834­1917) a Camille Pissarro (1830­1903), 
k nim se přidal i Paul Cézanne (1839­1906). Poprvé společně vystavovali 
v Paříži v roce 1874. *Hnutí vstoupilo do historie s posměšným názvem, 
který označil ,,impresionisty" za malíře pouhých dojmů (podle Monetova 
obrazu Impression, soleil levant [Vycházející slunce ­ dojem], 1872).
Impresionisté se odvrátili od oficiálního akademismu a vytvořili osobitý 
styl, který bývá považován za předěl mezi klasickým a moderním uměním.
Preferovali smyslové *vjemy před intelektuálním pojetím, snažili se 
zachytit atmosféru prchavých okamžiků, okamžitou náladu duše. Zavedli 
malování v plenéru, hlavním námětem se stala *krajina s typickými motivy
vln, vodní hladiny, chvějivého světla, oblaků, větru, kouře, mlhy, jiskření
sněhu, slunečního svitu. Základním výrazovým prostředkem impresionistických
malířů byly barvy slunečního spektra (červená, modrá, žlutá), 
posílené o takzvané doplňkové barvy (zelená, oranžová, fialová). Šlo vlastně
o aplikaci Newtonova objevu, že barva je určitou podobou světla a že 
přírodní  světlo  je  směsicí  všech  barev  spektra.  Základní  metodou  bylo 
nanášení oddělených barevných skvrn viditelnými tahy štětce. Spojením 
skvrn  v  divákově  *sítnici  měl  vzniknout  světelný  dojem,  výsledný  tvar 
a tón. Důsledným domyšlením zásad impresionismu jsou proslulé série 
Clauda Moneta, který maloval jeden námět za různé světelné konstelace 
(nejznámější cykly Rouenské katedrály, Stohy, Lekníny). Pierre-Auguste 
Renoir se více než ostatní impresionisté zabýval ženskou postavou, a tak 
spojil impresionismus s dlouholetou uměleckou tradicí, jež oslavovala fyzickou
krásu (*akty Koupající se ženy, 1885, Akt na slunci, 1876, Spánek
po koupeli, Gabriela v rozhalené blůze, Koupající se žena s rozpuštěnými
113
světlými vlasy, 1902­1905). Edgar Degas také zobrazoval lidská těla, ale 
zcela jinak než Renoir. Místo nymf s hebkými těly kreslil obyčejné ženy 
v překvapivých pózách, jeho obrazy odhalují smyslná zákoutí, nepůsobí 
však eroticky (prostitutky, ženy při toaletě, baletky v netanečních postojích).
Na poslední výstavě impresionistů v roce 1886 vystavil řadu obrazů 
pod souhrnným názvem ,,Sled ženských aktů, jež se koupají, myjí, suší,
utírají, češou nebo se dávají česat". Největší zájem však Degas věnoval 
zachycení pohybu. Proto se k námětům z dostihů, baletu a cirkusů vrací 
v mnoha variacích. Představitelem českého impresionistického malířství 
byl mistr krajinomalby Antonín Slavíček (1870­1910). Nejtypičtější impresionistické
 obrazy  zachycují  nikoli  napětí  a  drama,  nýbrž  okamžiky 
šťastného souznění lidského nitra se světem, vytvářejí barevnou *poezii 
a hudbu.
Význam  impresionismu  v  malířství  však  daleko  přesáhl  jeho  vlastní 
hranice: například jeden z impresionistů, Paul Cézanne, svým pozdním 
dílem stanul na samé hranici *kubismu (za svůj tvůrčí zdroj ho označil 
nejen Pablo *Picasso, ale i Henri *Matisse, čelný představitel *fauvismu). 
Impresionisté výrazně ovlivnili tzv. postimpresionisty, především Vincenta
van *Gogha (1853­1890) nebo Paula *Gauguina (1848­1903), z jejichž 
tvorby čerpal impulzy jak fauvismus, tak i kubismus; van Gogh je chápán 
i jako předchůdce pozdějšího *expresionismu, z Gauguina zase vycházeli
představitelé primitivismu (někteří ho navíc chápou i jako průkopníka 
*symbolismu).
V poezii se impresionismus zase inspiroval vizuálními vjemy. V literatuře
 je  charakterizován  jemnou  senzibilitou,  zaměřením  na  detaily 
a letmé momenty vystihující neopakovatelnou náladu chvíle, důrazem 
na lyrický účinek, podpořený často hudebními prvky. Impresionismem 
byli zejména ovlivněni ve Francii Paul Verlaine (1844­1896), v Německu 
Detlev von Liliencron (1844­1909), v Rakousku Hugo von Hofmannsthal 
(1874­1929), v Itálii Gabriele d'Annunzio (1863­1938), v Rusku Boris 
Konstantinovič Zajcev (1881­1972), v českém prostředí Karel Hlaváček 
(1874­1898), Vilém *Mrštík (1863­1912), Antonín *Sova (1864­1928), 
Růžena Svobodová (1868­1920), Fráňa *Šrámek (1877­1952).
Impresionismus se jako směr uplatnil i v hudbě, kde se stejně jako 
malířství a literatura snaží postihnout neopakovatelnost prchavé chvíle. 
Typické je zaměření na barvu *zvuku, neurčitě členěná melodie, rozmanitá
rytmika (inspirace hudbou *Dálného východu), jemné dynamické 
odstíny. Důležité inspirační zdroje skladatelé nacházeli v tvorbě ,,*prokletých
básníků", kteří obraceli pozornost k zvukové podobě slova. Za-
114
kladatelem hudebního impresionismu byl francouzský skladatel Claude 
Debussy (1862­1918). K jeho stěžejním dílům patří Preludium k Faunovu
odpoledni (1894), klavírní cykly Estampes (Rytiny, 1903), Images 
(Obrazy, 1905­1907), Preludia (1910, 1913). Impresionistická *imaginace
a propojení smyslových vjemů se zračí i v názvech částí cyklů, například
Zahrady v dešti, Odrazy ve vodě, Zvony pronikající listím, Zvuky
a vůně chvějící se ve večerním vzduchu, Ohňostroj. Impresionismus 
se bohatě uplatnil též v tvorbě francouzského skladatele Maurice Ravela 
(1875­1937). Krásnou ukázkou impresionistického pojetí jsou klavírní 
díla Zrcadla (1905) a Vodotrysky (1901), uvedené mottem z díla básníka
Henriho de Regniera ,,Bůh řek se směje z vody, která ho lechtá". 
(Miloš Macholán, Jaroslav Malina)
industrie, kamenná broušená,  soubor  *artefaktů  (*klíny,  *mlaty, 
*nože, *přesleny, *sekery, *sekeromlaty, *teslice, *závaží aj.) vyráběný 
a užívaný od *neolitu do počátku *doby bronzové (v některých nativních
kulturách dodnes) z tvrdých, pevných, odolných a zároveň dobře 
opracovatelných  hornin  získávaných  sběrem  suti  na  výchozech  nebo 
*valounů z říčních teras, později i odlamováním bloků kamene od skály 
a mělkou jámovou *těžbou (většinou *horniny přeměněné ­ šedozelenavé
 až  černozelenavé  jemnozrnné  *krystalické  břidlice  [amfibolické, 
aktinolitické ­ ,,zelené břidlice"], ale i *horniny vyvřelé ­ *diabas, *diorit,
*spility aj. a *horniny usazené ­ *pískovce, *vápence aj.). Kamenná
broušená industrie byla nejčastěji vyráběna *technikami otloukání 
(shodnými s výrobou *kamenné jádrové industrie), jemnějšího *retušování,
případně *řezáním, vyklepáváním důlků a žlábků na liniích dělení 
(dokončeného zpravidla při obou způsobech rozlomením kusu) a *vrtáním
otvoru (u seker a sekeromlatů pro nasazení topůrka; nevrtané sekery
se upevňovaly k dřevěnému topůrku či do jeho rozštěpu ovázáním), 
na závěr *broušením a hlazením, až leštěním (případně *fasetováním). 
Tyto techniky byly prováděny pomocí řady specializovaných *nástrojů 
kamenných, kostěných či parohových nebo dřevěných (*otloukače, *pilky,
*brousky či *brusy, zařízení k vrtání aj.). Například vrtání se provádělo
 dutým  dřevěným  či  kostěným  vrtákem  nebo  plným  dřevěným 
či kamenným vrtákem roztáčeným obouruč nebo lukem. Jako vrták lze 
užít například krátkou tyčku z černého bezu, z níž byla vytlačena ,,duše". 
Jednou rukou se roztáčí vrták a dlaní druhé ruky je svrchu miskovitým 
kamenem tlačen do otvoru kamenné sekery. Zrnka podsypávaného vlhkého
křemenného písku se zatlačí do vrtáku a vytvoří účinný řezný hrot, 
který za hodinu prohloubí otvor asi o 3 mm.
115
Hlavní část kamenné broušené industrie (sekery, sekeromlaty, teslice)
se užívala vesměs k práci se *dřevem: kácení a odvětvování stromů, 
opracování kmenů při stavbě domu, zhotovování člunů, nádob apod.; 
některé exempláře mohly sloužit i jako zbraně a zejména v případě použití
vzácnější *suroviny (*jadeit a nefrit aj.) též jako *symboly prestiže.
Kdysi  se  tradovalo,  že  výroba  takového  kamenného  nástroje  trvala 
v pravěku týdny, či dokonce měsíce a že při použití nástroj mnohdy ,,nepřečkal"
skácení ani jednoho stromu. Tyto a podobné výroky se opíraly 
o některé staré nekritické, až povrchní etnografické zprávy, v nichž se 
líčilo, že kamenné broušené sekery byly vysoce ceněny jednak jako nástroje,
jednak jako prestižní předměty. Například francouzský misionář 
mezi americkými *indiány Joseph-François *Lafitau v roce 1724 v díle 
Moeurs des sauvages amériquains comparées aux moeurs des premiers
temps (Zvyky amerických divochů ve srovnání s mravy raných dob) napsal:
,,Sekerky se používají po celé Americe od nepaměti. Jsou vyráběny 
z hladkého kusu kamene, který je tvrdý a nesnadno se láme. Výroba takového
jednoho použitelného kusu si vyžaduje velkého množství času. 
Zhotovují se broušením, a to tak, že se jimi tře o pískovec. Časem a používáním
nabývají vzhledu velice podobného našim sekerkám nebo klínům.
*Divoch často nebyl schopen dokončit takový nástroj za celý svůj 
život, z čehož vyplývá, že takový předmět, i když hrubý a nedokonalý, je 
cenným dědictvím, které získávají potomci."
Moderní  etnoarcheologické  a  experimentální  výzkumy  však  ukazují,
že výroba takového nástroje trvá řádově hodiny (menší jednoduché 
nástroje 5­10 hodin) či desítky hodin (větší a složitější nástroje 30­50 
hodin). A vzrostlý strom lze skácet za několik minut, aniž by byl nástroj 
jakkoli  poškozen  (například  s  originálním  neolitickým  sekeromlatem 
z aktinoliticko-amfibolické břidlice bylo při dlouhodobém experimentu 
skáceno přes 600 vzrostlých lesních stromů a nástroj stále může sloužit 
svému účelu). (Jaroslav Malina, Karel Sklenář)
Inkové  (z  kečujštiny:  Inca,  ,,Urozený"),  etnikum,  jež  žilo  v  horském 
údolí *Cuzca na jihu peruánských And v sousedství dalších asi patnácti 
skupin kečujských (*Kečuové) a několika skupin aymarských (*Aymarové).
Inkové byli původně nevýznamné etnikum, které postupně ovládlo 
celou oblast. Nejdříve si podrobili nejbližší sousedy a pak vybudovali 
nejmocnější říši celé Ameriky *Tahuantinsuyu (,,Země čtyř světových 
stran"). Založili dynastii inků, vládců a jejich *pokrevních příbuzných. 
*Inka Pachacuti (zemřel 1471) rozvinul výstavbu hlavního města Cuzca 
a  zahájil  dobyvačná  tažení  v  jeho  okolí  a  v  oblasti  jezera  *Titicaca. 
116
Od roku 1463 pokračoval v expanzi v Peru se synem Tupakem Inkou, 
za jehož vlády (1471­1493) byly dobyty pralesy východní Bolívie a jihovýchodního
Peru a jižní území až po řeku Maule v Chile. Za inky *Huayny
Capaca (1493­1527) byl dobyt Ekvádor; incký *stát dosáhl největší 
rozlohy a upevnění centralizované *správy. Inku *Huáscara (vládl 1527­
1532) sesadil *Atahualpa. Po vítězství uzurpátora Atahualpy se objevili 
Španělé vedeni Franciscem *Pizarrem. Pizarrovi se podařilo Atahualpu 
zajmout a v roce 1533 jej nechal popravit. Atahualpova smrt znamenala 
faktický konec jedné z nejvýznamnějších říší a kultur předkolumbovské 
Ameriky (*civilizace předkolumbovské Ameriky).
Inkové rozvinuli politickou organizaci s oficiálním kečujským *jazykem
a *náboženstvím, s vyspělým vojenstvím a *diplomacií. Intenzivní
 *zemědělství  (hlavně  pěstování  *kukuřice),  podmíněné  složitými 
zavlažovacími  systémy,  zahrnovalo  rovněž  domestikaci  zvířat  (*lama, 
alpaka, *pes, *morče, kachna). Specifika sociálního a politického uspořádání:
*tribut zvaný mita ve formě veřejné práce (na stavbách, v dolech,
ve vojenské službě); trojí důsledné rozdělování půdy a výnosu mezi 
vládu, kněží a bohy a obecný *lid; přesídlování části podmaněných etnik
do *společenství loajálních Inků a naopak. Základní *příbuzenské 
struktury tzv. *ayllu ­ hospodářské i sídelní jednotky klanového typu. 
V čele rozvrstvené *společnosti stál *inka, božský vládce. Vyšší šlechtu
tvořili potomci inků (z vladařských ayllu), zastávali místa hlavních 
úředníků, velekněží; nižší šlechtu tvořili členové nepanovnických ayllu 
Cuzca a okolí a dále tzv. *kurakové, náčelníci ovládnutých společenství. 
Správu jednotlivých území (propojených silnicemi s visutými mosty) řídili
místodržitelé z řad nejvyšší šlechty, jimž kurakové podléhali. Nejpočetnější
skupinou byl obecný lid (*hatunruna), rolníci vázaní tributem; 
nejníže stáli nevolníci nucení pracovat na cizí půdě. Řemeslníci a umělci 
soustředění ve městech vynikali ve zpracování *kovů (*zlato, *stříbro), 
*textilu (*vlna, *bavlna), ve stavitelství (*stavitelství Inků, megalitické). 
(Oldřich Kašpar, Jaroslav Malina)
internet (z latiny: inter, ,,mezi" a angličtiny: net, ,,síť"), síť sítí, síť propojující
 lokální  počítačové  sítě  pomocí  datového  protokolu  označovaného
 zkratkou  TCP/IP  (z  angličtiny:  Transmission Control Protocol/
Internet Protocol),  který  umožňuje  jednoznačně  identifikovat  každý 
*počítač v internetu. Internet slouží k výměně a sdílení *informací a je 
také prostředkem masové zábavy a trávení volného času. Nejvyužívanějšími
službami internetu jsou *elektronická pošta, *world wide web, 
*chat  a  *sdílení  souborů.  Patronem  internetu  a  uživatelů  počítačů  je 
117
svatý  *Isidor  ze  Sevilly  (560/561­636).  Slovo  internet  poprvé  použil 
v roce 1987 Ed Krol v knize Hitchhiker's Guide to the Internet (Stopařův
průvodce internetem), jejíž titul je parafrází názvu populárního díla 
Douglase Noëla Adamse (1952­2001) The Hitchhiker's Guide to Galaxy 
(Stopařův průvodce Galaxií, 1979). 
Počátky internetu lze spatřovat v experimentální síti ARPAnet, která 
byla vybudována za finanční podpory grantové agentury Defense Advanced
Research Projects Agency (Agentura pro pokročilé výzkumné projekty
obrany) ministerstva obrany USA. Základem ARPAnetu byly propojené
sítě čtyř amerických univerzit. Architektura sítě nebyla založena 
na centrálním řídícím modulu, což zajišťovalo její funkčnost i v případě 
výpadku některého z jejích uzlů. Stejnou architekturu má i současný internet.
Postupně se k ARPAnetu připojovaly další lokální i neamerické 
(1973) sítě, a začalo tak celosvětové šíření internetu. ARPAnet sloužil 
především ke *komunikaci pomocí elektronické pošty a k pořádání elektronických
konferencí. Činnost ARPAnetu byla ukončena v roce 1990.
Počátky  komercionalizace  internetu  spadají  do  80.  let  20.  století, 
v polovině 90. let pak došlo k jeho plné komercionalizaci. V současnosti 
se celkový počet uživatelů internetu přibližuje k miliardě a půl. V České 
republice užívá internet polovina populace. Nejrychlejší nárůst uživatelů
internetu zažívá v posledních osmi letech Afrika. Internet nikdo nevlastní
ani neřídí, i když existují nadnárodní *instituce (Internet Society, 
WWW Consorcium a InterNIC), které se věnují tvorbě a vývoji standardů
nutných pro fungování a další rozvoj internetu.
V současnosti se k internetu přistupuje pomocí počítače nebo *mobilního
telefonu a existuje široká škála řešení připojení k internetu: zejména
pomocí pevných a mobilních telefonních linek, satelitní datové sítě, 
kabelové *televize, pozemní bezdrátové sítě a elektrické sítě.
Internet  umožnil  vznik  nových  podob  *sociální  interakce  a  ovlivnil 
každodenní komunikaci téměř ve všech společnostech na světě. Charakteristickým
rysem je vyřazení prostorové vzdálenosti mezi komunikujícími
jako limitujícího faktoru a snížení časového prodlení při přenosu 
sdělení na zlomky vteřiny. Na internetu se vytvářejí svébytné *subkultury
uživatelů. V souvislosti s absencí centrální *autority je spojen problém
efektivní *cenzury informací šířených internetem. Kvůli tomu se 
lze na internetu setkat s obsahem, který je postihován národním, mezinárodním
i *komunitárním právem. Běžně jsou zde ilegálně sdíleny 
a distribuovány dokumenty a soubory chráněné autorským právem (typicky
literární, hudební a filmová díla a *software). (Martin Soukup)
JJJJJJ
119
JJJJJJJahve,  nejběžnější  tvar  vlastního  jména,  jímž  je  ve  *Starém  zákoně 
označován  *Bůh  *Izraele.  Nicméně  v  původním  nepunktovaném  (tj. 
bez samohlásek) hebrejském znění se psaly pouze souhlásky jhvh a tento
čtyřpísmenný znak se dodnes označuje jako tetragram (řecky tetra, 
,,čtyři", gramma, ,,písmeno"). V poexilní době přestal být tento znak vyslovován,
zřejmě především z velké *úcty k Božímu jménu (*Desatero, 
3. přikázání: ,,Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha."), a namísto 
něho se při četbě hebrejského Starého zákona vyslovovalo adonaj (doslova:
,,mé panstvo, Pán"). Z toho vznikla dvojí komplikace. První vyplývá 
z toho, že výslovnost tetragramu Jahve je jen pravděpodobná, nikoli zaručená;
někteří badatelé se domnívají, že jméno bylo zvláště ve staré době 
vyslovováno spíše Jahu nebo Jaho, jak naznačují předexilní vlastní jména,
kde je toto jméno obsaženo jako teoforní element (srov. například 
Jirmejahu, tj. Jeremjáš, nebo Jehojakim). Ve jménech je často zkráceno 
na jhv nebo dokonce na jh. Zkrácená podoba je i ve Starém zákoně, jmenovitě
v Žalmech, kde místo tetragramu čteme jah. Druhý problém s výslovností
pochází z toho, že v punktovaném znění Starého zákona byly 
samohlásky  slova a
donaj připojeny v upravené podobě e
-o-a pod tetragram.
Každému čtenáři znalému *hebrejštiny je jasné, že tu musí namísto
psaného jhvh (psané, ke
tib) přečíst adonaj (čtené, ke
re
c). Lidé neznalí 
hebrejštiny však mylně spojovali souhlásky jhvh se samohláskami e
-o-a 
dohromady, a tak vznikla už ve *středověku zcela nesprávná výslovnost 
tetragramu Jehova. Dnešní *židé ovšem vyhradili i slovo adonaj ­ Pán 
­ pro bohoslužebné užívání a jinak namísto tetragramu vyslovují ha-šem, 
,,jméno", tedy svaté čili boží.
O etymologii jména jhvh se vede mezi odborníky *spor. Bylo odvozováno
od různých semitských, hebrejských i aramejských sloves, od citoslovcí
i od *jazyků nesemitských (například Bedřich *Hrozný je odvozoval 
od indoevropského slovesa ,,jíti" a vysvětloval jako ,,Jdoucí"). V poslední 
době však mezi řadou odborníků začíná převládat *názor, že *vysvětlení 
jména, které předkládá Starý zákon (Ex 3,14 ,,Jsem, který jsem."), je ne-
120
jen druhotná výpověď vyznavačsko-teologická, nýbrž zároveň i správná 
původní etymologie. Ne zcela průhledný výrok Ex 3,14 však neznamená,
alespoň v původní vrstvě, ,,trvale jsoucí", jak naznačuje *Septuaginta 
svým překladem ho ón, ani ,,skrytý a nevystižitelný" (Iz 45,15), tedy asi 
,,jsem, co jsem". Je tu třeba vzít v úvahu, že sloveso hjj, odpovídající aramejskému
hvh, znamená spíše stávat se, být působivě přítomen, vstupovat
do akce, nežli jen prostě v bytí nehybně trvat. Takže původní význam 
obratu ,,jsem, který jsem" je ­ ostatně zcela ve shodě s kontextem Ex 
3,14 ­ ,,jsem ten, který ti je a bude působivě přítomen, který se bude 
vždy znovu stávat jsoucím s tebou a tak tě, Izraeli, vysvobozovat".
Spory se vedou také o původ jména. Někteří bohoslovci, zejména konzervativnějšího
ražení, trvají na tom, že jméno Jahve je zcela jedinečné, 
že je Bůh prostě *Mojžíšovi nově zjevil. Jiní poukazují na několik výskytů
podobného jména na starověkých nápisech a mají za to, že Izrael, 
případně Mojžíš, toto jméno přejal odjinud a snad jen naplnil novým 
obsahem. Výskytů není mnoho a jejich výklad je sporný. Stav dnešního 
bádání je takový, že ani jedno z obou stanovisek nelze pomocí nálezů 
a nápisů ani jednoznačně vyvrátit, ani potvrdit. Podle statistiky je jméno 
jhvh doloženo ve Starém zákoně celkem 6828krát, z jednotlivých knih 
je nejčastěji u Jeremjáše 726krát, v Žalmech 695krát, v Deuteronomiu 
550krát. Statistika není úplně přesná vzhledem k *variantám rukopisů 
a edicí, ukazuje však, že jde o jedno z nejčastějších slov v celém Starém 
zákoně, přesně vzato je to nejčastější významové slovo Starého zákona, 
častější jsou jen některé spojky a předložky. Je podstatně hojnější nežli 
výraz ,,Bůh" (elohim), který je ve Starém zákoně doložen 2600krát. Již 
tento prostý statistický nález ukazuje, že zájem Starého zákona a vlastně 
*bible vůbec je prokazatelně a zjistitelně soustředěn na boha a jeho dílo, 
nikoli na lidi a svět, kteří jsou v bibli líčeni z Božího pohledu.
V české tradici se už od počátku *křesťanství v naší zemi, tedy od dob 
cyrilometodějských,  překládal  a  překládá  tetragram  slovem  Hospodin. 
Původně znamenal tolik co hospodář, staleté tradiční užití jej však vyhradilo
pro označení Božího jména. Je to výhoda, protože tak lze v češtině 
rozlišit přesně výrazy Bůh, Pán a Hospodin, stejně jako v hebrejštině. 
(Jan Heller)
Jang Kuej-fej (719­756),  *konkubína  tchangského  *císaře  *Süancunga.
Císaře okouzlila natolik, že si dobyla výsadní postavení mezi zástupy
milostnic a následně získala i vlivné úřady a pocty pro členy své 
rodiny. Za vlády Süan-cunga se postupně vyostřovalo politické napětí, 
které  vyústilo  ve  zničující  vojenské  povstání.  Za  viníky  této  pohromy 
121
byla mezi jinými označena i intrikující rodina Jangova, především pak 
sama Jang Kuej-fej a její bratr Jang Kuo-čung. *Garda doprovázející 
císaře se vzbouřila a žádala smrt obou domnělých viníků. Císař byl nucen
vydat rozkaz k popravě: Jang Kuej-fej byla uškrcena hedvábným 
šátkem, Jang Kuo-čunga zabili vzbouření vojáci. Císař Süan-cung poté 
abdikoval a uchýlil se do ústraní. Avšak po celý zbytek života nedokázal 
na Jang Kuej-fej zapomenout, ještě ve stáří se obklopoval taoistickými 
*mnichy a žádal po nich, aby mu alespoň na okamžik přivolali zpět duši 
milované ženy.
Příběh  inspiroval  vznik  řady  literárních  děl,  z  nichž  vyniká  zvláště
 *Píseň o věčném žalu  (čínsky:  Čchang-chen ke),  skladba  básníka 
*Po Ťü-iho. (Jaroslav Malina)
janičár (z turečtiny: yeni çeri, ,,nové vojsko"), příslušník elitního pěšího
sboru turecké armády, složeného zejména z válečných zajatců a násilně
odvlečených křesťanských dětí (poturčených balkánských *Slovanů); 
ve speciálních školách byli janičáři vychováváni k islámskému *fanatismu.
Sbor byl vytvořen v roce 1362 sultánem Muradem I. (1326­1389), 
v 15.­18. století tvořil jádro tureckého vojska. Janičáři měli značné výsady,
 ovlivňovali  výběr  velení  včetně  osoby  *sultána;  oddíly  janičářů 
byly zrušeny v roce 1826 sultánem Mahmutem II. (1785­1839), který je 
nechal vyvraždit a poté začal zavádět *reformy a modernizovat *osmanskou
říši. (František Čapka)
Japonci  (vlastním  jménem  Nippondžin,  Nihonjin),  východoasijský 
*národ mongoloidního původu sídlící na Japonských ostrovech Kjúšú, 
Šikoku, Honšú a Hokkaidó a řadě dalších v celkovém počtu 128 milionů
lidí (odhad z roku 2005). Kromě toho žijí četné japonské menšiny
na Havajských ostrovech, v USA, Brazílii, Peru aj. Japonci nazývají 
svou vlast Nippon (,,kmen *slunce"), případně Nihon, původně evropské 
označení je Zipang ­ názvy jsou odvozeny z čínského termínu pro počátek
či zrození slunce. Jejich *jazyk, *japonština, byl považován za zcela 
samostatnou skupinu, dnes je často řazen mezi *altajské jazyky.
Počátky *japonské civilizace a etnogeneze Japonců jsou v dlouhotrvající
*džómonské kultuře, která se vyvíjela od sběračsko-loveckého stadia 
v *pozdním paleolitu až k neolitickému způsobu hospodaření (*civilizace,
japonská). Příslušníci kultury Džómon (Jómon) byli pravděpodobně 
přímými předchůdci nejstarších přistěhovalců a dnešních *Ainů, považovaných
za praobyvatele Japonska. Jejich jméno je odvozeno od *keramiky
zdobené ,,provazovým vzorem" (velkých nádob s bohatě plasticky 
tvarovanými a prolamovanými hrdly) která je mezi neolitickými kultu-
122
rami výjimečná. Po roce 300 př. n. l. přicházely na ostrovy nové etnické 
skupiny z oblasti kontinentální Koreje (tzv. *kultura, jajoiská), vyznačující
se červenou keramikou a užíváním *bronzu. Její nositelé vykazovali 
tungidní a severočínský původ nebo vliv. Kolem roku 300 n. l. začala 
v Japonsku *doba železná a nastalo období mohyl (Kofun), ovlivněné 
již čínskou kontinentální civilizací. První vlna sinizace vrcholila převzetím
čínského správního systému v roce 645. S příchodem *buddhismu 
v 6. století se centrum země přesunulo ze severu ostrova Kjúšú do krajiny
kolem města *Nara, založeného v roce 710. Vznikly první významné 
kroniky *Kodžiki (roku 712) a *Nihongi (roku 720). V téže době již zakotvil
v Japonsku buddhismus a jiné kulturní vlivy, pronikající zejména 
z Číny. Japonci převzali například *čínské písmo, z něhož se do 10. století
vyvinuly dvě paralelní zjednodušené abecedy o 47 slabikách, užívané 
dodnes v kombinaci s čínskými znaky. První abeceda zvaná hiragana 
(,,oblé písmo") se užívá k přepisu gramatických koncovek a syntaktických
vazeb, zatímco hranatá katakana (,,angulární písmo") dnes slouží 
výhradně k přepisu cizích slov.
V letech 1274­1281 odrazili Japonci útoky *Mongolů, v roce 1637 vyhlásili
vnitřní izolaci Japonska od ostatního světa. Teprve v roce 1868 
byly navázány kontakty s Evropou a USA a nastoupilo období *Meidži 
(do roku 1912), během něhož Japonsko rychlým tempem přejalo vymoženosti
 západní  civilizace,  včetně  imperialistické  politiky,  jež  dovedla 
zemi k zničující *druhé světové válce. Po prohrané válce došlo s pomocí 
americké okupační armády a administrativy k obnově země a od šedesátých
let 20. století také k nebývalému rozmachu japonského hospodářství
a kultury, v nichž se prolínají nejnovější *objevy a *vynálezy *vědeckotechnické
revoluce s tradičním myšlením a prastarou *symbolikou 
Japonců: od roku 1860 má Japonsko ve státním znaku květ žluté chryzantémy
a v parlamentním systému dosud figuruje japonský *císař, stále 
uctívaný jako syn Slunce. V *náboženství hrají největší roli *šintoismus 
a buddhismus. (Helena Honcoopová)
Jaspers, Karl Theodor (23. 2. 1883, Oldenburg, Německo ­ 26. 2. 1969, 
Basilej, Švýcarsko), německý filozof a psychiatr; čelný představitel německé
existenciální filozofie (její teistické větve). Původním povoláním 
byl psychiatr, ale již jeho spis Psychologie der Weltanschauungen (Psychologie
světových názorů, 1919) svědčí o jeho orientaci na existenciální
problematiku. Podle Jasperse filozof proniká k bytí třemi metodami: 
orientací ve světě, vyjasněním existence a metafyzickým způsobem poznání,
umožňujícím člověku pochopit jeho závislost na *Bohu. Bůh se 
123
člověku zjevuje v takzvaných mezních situacích člověka (*utrpení, nevykoupená
*vina, *smrt apod.).
Jaspersovy *názory jsou obsaženy zvláště v jeho spise Existenzphilosophie
 (Filozofie  existence,  1938).  Svou  filozofii  spojoval  s  dobou 
a společností (Die geistige Situation der Zeit, 1931 [česky: Duchovní
situace doby. Praha: Academia, 2008], Die Schuldfrage, 1946 [česky 
Otázka viny.  Praha:  Mladá  fronta,  1969,  1991],  Atombombe und die
Zukunft des Menschen [Atomová bomba a budoucnost člověka], 1958 
aj.). Proslul svým rozborem viny německého národa v době *nacismu, 
kde rozlišil čtyři roviny viny (*vina, trestní, kterou lze soudně prokázat 
a stíhat; *vina, mravní, kterou lze jen vytknout a přiznat; *vina, politická
za jednání *státu, jemuž nedokázal člověk jako individuum zabránit; 
*vina, metafyzická, která není přístupná pohledu druhých); známý je 
též výrokem, že čtyřmi směrodatnými postavami světových dějin jsou 
*Konfucius, *Buddha, *Sókratés a *Ježíš Kristus. (Jaroslav Malina)
jazyky světa, podle různých pramenů je na světě v současnosti zaznamenáno
více než 33 000 přirozených *jazyků, z nichž však jen menší 
část (3 000­7 000) jazykovědci uznávají jako samostatné; důvodem je 
nezřetelná hranice mezi jazyky a dialekty ­ například mnohé z čínských 
dialektů (*čínština) jsou si vzájemně nesrozumitelné, a přesto se považují
za nářeční formy jednoho jazyka; naproti tomu *běloruština, *katalánština
nebo *slovenština se v procesu formování novodobých *národů
ustavily jako samostatné jazyky, přestože jsou velice blízké *ruštině, 
*španělštině či *češtině.
Podle genetické příbuznosti jsou jazyky řazeny do jazykových rodin 
(bývá jich porůznu uváděno 94­218), odvozovaných od společného prajazyka.
Nejrozšířenější jsou jazyky náležející do *indoevropské jazykové 
rodiny: uvádí se jich celkem až 443 a hovoří jimi 44­48 % obyvatel planety,
tj. zhruba 2,8­3,1 miliardy lidí. Podle počtu mluvčích dále tvoří 
největší rodiny *tibetočínské jazyky (399 jazyků; 1,3 miliardy mluvčích; 
pětina lidstva), *nigerokordofánské jazyky (1 514 jazyků; 358 milionů 
mluvčích; 5,5 % lidstva), *afroasijské jazyky (též semitohamitské, 353 
jazyky; 340 milionů mluvčích; 5,2 % lidstva), *austronéské jazyky (či 
malajsko-polynéské, 1246 jazyků; 312 milionů mluvčích; 4,8 % lidstva), 
*drávidské jazyky (73 jazyky; 222 miliony mluvčích; 3,4 % lidstva), *altajské
jazyky (64 jazyky; 145 milionů mluvčích; 2,4 % lidstva), *japonština
(127 milionů mluvčích; 2 % lidstva), *austroasijské jazyky (168 jazyků;
101 milion mluvčích; 1,6 % lidstva) a skupina jazyků *tai-kadai (74 
jazyky; 78 milionů mluvčích; 1,2 % lidstva). (Uváděné počty mluvčích 
124
jsou orientační; vycházejí z odhadů za rok 2006, kdy světová populace 
hypoteticky dosáhla 6,5 miliardy lidí.)
Z regionálního hlediska plná třetina všech jazyků světa (2 269) připadá
na Asii (3,5 miliardy mluvčích, tj. 54 % světové populace), necelá 
třetina (2 092) má původ v Africe (676 milionů mluvčích; 10,4 % světové 
populace), pětina v pacifické oblasti (1 310 jazyků; 6 milionů mluvčích; 
0,1 % světové populace) a necelých 15 % v Americe (1 002 jazyky; 48 milionů
mluvčích; 0,8 % světové populace); evropských jazyků je relativně 
nejnižší počet (239 jazyků; 3,5 %), avšak hovoří jimi více než čtvrtina 
lidstva (1,7 miliardy obyvatel).
Nejvíce lidí na světě (asi 1,2 miliardy, tj. 18,5 %) mluví čínsky (respektive
některým ze sedmi dialektů čínštiny), na druhém místě se nachází 
*angličtina (asi 0,5 miliardy, tj. 7,7 %), jež dnes plní roli mezinárodního 
dorozumívacího jazyka, třetí pozici zaujímá *hindština (476 milionů, 7,3 
%), čtvrtou španělština (409 milionů, 6,2 %), na pátém místě se nachází 
ruština (279 milionů, 4,3 %) a na šestém *arabština (235 milionů, 3,6 
%).
Z hlediska počtu uživatelů, rozšíření ve funkci druhého či úředního 
jazyka,  hospodářského  a  kulturního  významu  a  rovněž  politické  váhy 
v současném světě patří do kategorie světových jazyků vedle již zmíněné 
*japonštiny též *portugalština (218 milionů), bengálština (215 milionů), 
*indonéština s *malajštinou (175 milionů), *francouzština (130 milionů) 
a *němčina (123 miliony). Těmito jazyky mluví celkem asi 3,8­4,2 miliardy
lidí (podle toho, zda počítáme i ty, kdo jich užívají ve funkci druhého
jazyka), tedy bezmála dvě třetiny lidstva. Naproti tomu zhruba 90 % 
z celkového počtu 6 912 živých jazyků (jež uvádí prestižní publikace Gordon,
Raymond G., Jr., ed., Ethnologue: Languages of the World, 15. vydání,
Dallas, Texas: SIL International 2005) používá méně než 100 000 
lidí, přibližně 46 jazyků má jen jediného rodilého mluvčího a okolo 2 
400 jazyků je na pokraji vymizení: ročně zanikne asi deset jazyků.
Kontakty, střetávání a míšení různých etnik v průběhu historického 
vývoje provázejí procesy vzájemného ovlivňování a prolínání nepříbuzných
jazyků; výsledek jazykového sbližování se projevuje jako substrát 
(pozůstatky jazyka podmaněného etnika v jazyce podmanitelského etnika),
adstrát (stopy vzájemného působení dvou jazyků či kultur při soužití
různých etnik na společném území nebo styk jazyků v pomezní oblasti, 
při němž nezaniká ani jeden z nich) a superstrát (zanikající jazyk dobyvatelů,
kteří převzali jazyk podmaněného obyvatelstva vzhledem k jeho 
početní převaze či kulturní nadřazenosti). Na základě kontaktu vojensky 
125
a  ekonomicky  dominantního  etnika  (například  evropských  kolonistů) 
s místními obyvateli vznikala v minulosti řada tzv. kontaktových jazyků,
 označovaných  jako  pidžin (*pidgin).  Měly  sloužit  omezeným  komunikačním
 účelům,  zejména  v  obchodním  styku.  Jako  jejich  základ 
posloužila většinou angličtina (méně častěji francouzština, španělština 
či portugalština), mají limitovaný slovník, a protože jejich účinnost závisela
na rychlosti, jakou je lze ovládnout, mají i podstatně redukovanou 
gramatickou strukturu. Pokud se pidžin začne používat v širším okruhu 
komunikačních  situací  a  stane  se  mateřštinou  určitého  *společenství, 
hovoříme o kreolštině; typickým příkladem kreolizace je vývoj pidžinu 
tok pisin (neomelanéština), odvozeného z angličtiny a austronéských jazyků,
který se stal jedním z úředních jazyků *Papuy-Nové Guineje. Velká 
většina pidžinů a kreolštin se nachází v pobřežních oblastech rovníkového
pásu, kde díky *obchodu vyvstala potřeba navázat pohotově kontakty
mezi mluvčími různých jazyků. V přístavech Středomoří sloužil od 
*středověku do 19. století *interkulturní komunikaci pidžin *sabir, směs 
*románských jazyků, *arabštiny a *řečtiny, známější pod názvem lingua
franca (,,jazyk Franků", tj. Západoevropanů).
Jazyky umělé:  Vedle  přirozených  jazyků,  které  se  vyvíjejí  spontánně
a slouží k běžnému dorozumívání mezi lidmi, existují rovněž jazyky
 umělé  (plánované,  vyvíjené,  modelové  či  konstruované,  conlang). 
Cílem jejich tvůrců bylo najít obecně srozumitelný, snadno osvojitelný 
prostředek mezinárodní *komunikace se zcela pravidelnou gramatikou 
a jednoduchou slovní zásobou, oproštěný od všech výjimek, redundance 
a komplikovanosti národních jazyků. Pomineme-li rané úvahy humanistických
učenců o potřebě překonat babylonské ,,změtení jazyků" vytvořením
umělého *univerzálního jazyka (jeho prospěšnost zvažoval i Jan 
Amos *Komenský), konkrétní pokusy o realizaci této myšlenky přinesla 
až éra *osvícenství, zvláště 18. a 19. století. Snahy autorů se zaměřovaly 
několika směry: na vytváření zjednodušených adaptací *latiny, případně
dalších klasických jazyků, na zjednodušení gramatiky a slovní zásoby
živých národních jazyků a posléze na zcela apriorní, tj. od základů 
uměle vytvořené jazyky. Za nejstarší známý projekt z první skupiny bývá 
označován  jazyk,  který  vytvořil  neznámý  německý  filozof  používající 
pseudonym Carpophorophilus (1734) ­ vycházel přitom z latiny s prvky 
převzatými z jiných jazyků (například *hebrejštiny) a zavedl podstatně 
zredukovanou abecedu (na 16 písmen). Z novějších pokusů vzbudil pozornost
zejména projekt Latino sine flexione (Latina bez ohýbání slov; 
publikováno v článku De latino sine flexione v Revista de mathematica, 
126
1903), který zveřejnil italský matematik Giuseppe Peano (1858­1932). 
Jak napovídá jeho název, jde o latinu ,,bez ohýbání", oproštěnou o většinu
 slovesných  tvarů  (kromě  infinitivu)  a  pádových  koncovek,  takže 
připomíná  izolující  jazyk  typu  čínštiny.  První  nástin  zjednodušeného 
pomocného jazyka s gramatikou oproštěnou od všech nepravidelností a 
slovní zásobou z latiny a francouzštiny, langue nouvelle, zveřejnil v roce 
1765 francouzský ekonom a *encyklopedista Joachim Faiguet de Villeneuve
(1703­1780); podobného typu byl i návrh ,,univerzálního jazyka" 
(langue universelle), umožňujícího základní komunikaci pomocí systému
1500 ,,kořenů" a 100 modifikujících sufixů, který roku 1836 předložil 
Augustin Grosselin (1800­1878), a analogické projekty na základě němčiny
a dalších jazyků, včetně jazyků *slovanských.
Mezi  apriorními  jazyky  patří  k  nejzajímavějším  výtvorům  solresol, 
univerzální ,,hudební" jazyk z roku 1817, jehož tvůrce, francouzský učitel
Jean François Sudre (1787­1862), sestavil slovní zásobu výhradně ze 
solmizačních slabik (do, re, mi, ...); k záznamu mluveného slova tak bylo 
možno použít noty a sdělení zahrát na *hudební nástroj. I tento pokus 
ovšem zůstal spíše jen hříčkou pro pobavení úzkého kruhu intelektuálů.
Při tvorbě konstruovaných jazyků smíšeného typu poprvé zaznamenal 
mezinárodní úspěch německý katolický *kněz Johann Martin Schleyer 
(1831­1912)  se  svým  jazykem  volapük (,,světová  řeč",  1879).  Používá 
slova převzatá z živých evropských jazyků, avšak v krajně zjednodušené 
podobě (hlavně ve tvaru jednoslabičných morfémů), často s arbitrárními
hláskovými změnami, část slovní zásoby (například číslovky) nemá 
obdobu v přirozených jazycích (zčásti tak jde o apriorní jazyk sestávající 
ze zcela libovolně vymyšlených prvků). Užíval se do 90. let 19. století, 
kdy jej vytlačilo esperanto. První návrh esperanta zveřejnil roku 1887 
polský lékař Ludwik Łazarz Zamenhof (1859­1917) ve své učebnici, kterou
vydal pod pseudonymem Dr. Esperanto (= ,,doufající"). Tato první 
učebnice, vydaná roku 1887 ve Varšavě, byla v ruském jazyce (název: 
Meždunarodnyj jazyk), téhož roku vyšla verze polská, německá a francouzská,
roku 1888 byla publikována verze anglická a učebnice Dua libro
de ľlingvo internacia ­ již celá v esperantu. Propracovanější *verze 
gramatiky doplněná cvičebnicí a slovníkem vyšla roku 1905 pod názvem 
Fundamento de Esperanto (česká verze 1909). Esperanto představuje 
takzvaný aposteriorní umělý jazyk, eklekticky čerpající slovní zásobu i 
morfologické rysy z románských a *germánských jazyků, ale například 
i z řečtiny, což mu ubírá na přirozenosti. Jednoduchostí gramatických 
pravidel a lexika si však získal širokou oblibu, používá se ve 115 *zemích 
127
a počet jeho uživatelů se odhaduje na 2 miliony (z toho až 2000 ,,rodilých
mluvčích"). Esperantské hnutí se rozdělilo v roce 1907, kdy Delegace
pro přijetí pomocného mezinárodního jazyka po šesti letech zkoumání
navrhla řadu lexikálních změn a zjednodušení gramatické struktury 
esperanta, avšak poté, co Ludwik Łazarz Zamenhof navrhovanou revizi 
odmítl,  část  esperantistů  přešla  k  užívání  nové  *varianty  označované 
jako *ido (,,odnož, potomek"). Pokus o přehodnocení dosavadních přístupů
a o vytvoření pomocného dorozumívacího jazyka, jehož slovní zásoba
i gramatická struktura měla více než dosud odpovídat charakteru 
přirozených živých jazyků, učinil v roce 1922 estonský profesor Edgar 
de Wahl (1867­1948). Jeho jazyk occidental usiloval o kompromis mezi 
přirozeností a požadavkem přísné pravidelnosti, avšak výrazněji se neprosadil,
stejně jako neuspěl projekt *novial (1928, 1930) připravený 
renomovaným dánským lingvistou Otto Jespersenem (1860­1943), ani 
řada  dalších  pokusů,  pokračujících  až  do  současné  doby.  Dosud  bylo 
možno zaznamenat více než tisíc uměle vytvořených jazyků a proces hledání
ideálního nástroje mezinárodní komunikace nadále pokračuje.
Zvláštní skupinu umělých jazyků tvoří umělecké jazyky (artlang), vytvářené
k zvýšení účinnosti literárního díla či z estetických důvodů; nejrozšířenější
jsou jazyky fiktivní, objevující se v beletrii, divadelní hře, filmu
či v počítačových hrách. K nejznámějším příkladům patří newspeak, 
dvojsmyslný eufemistický jazyk používaný v románu George *Orwella 
Nineteen Eighty-four (1984, 1949; česky poprvé 1984 [Köln: Index]), 
prosazovaný jako nástroj k potlačování nevhodného, či dokonce ,,zločinného"
myšlení, slang teenagerů (nadsat) založený na ruštině s cockneyovskými
prvky z futuristického světa vylíčeného v románu Anthonyho 
Burgesse  A Clockwork Orange  (1962,  česky:  Mechanický pomeranč. 
Praha: Volvox Globator, 1992) či absurdní úřednický jazyk ptydepe jakožto
*symbol byrokratické moci v *dramatu Václava Havla Vyrozumění 
(1965). Speciální kategorii fiktivních jazyků přinesl žánr *science fiction 
a fantasy: sem řadíme jazyky mytické Středozemě (například quenijština
či vznešená elfština z románů Johna Ronalda Reuela Tolkiena The
Hobbit or There and Back Again [1937, česky: Hobit aneb Cesta tam a
zase zpátky. Praha: Odeon, 1979], The Lord of the Rings [1954­1956, 
česky: Pán prstenů. Praha: Mladá fronta, 1990­1992]) anebo jazyk *mimozemské
 civilizace  vymyšlený  roku  1984  pro  potřeby  *sci-fi  seriálu 
Star Trek, známý pod jménem klingonština. (Jan Filipský)
KKKKK
129
KKKKkami (z japonštiny: kami, ,,božstvo"), transcendentní síla vlastní *přírodě
a přírodním jevům, která byla vyznávána v *šintó, původním *polyteistickém
náboženství obyvatel japonských ostrovů. Jako kami byly 
uctívány hory (například hora Fudži), ale i skály, vodopády, řeky, prameny,
hadi, ptáci apod., jevící se v dané lokalitě jako mimořádné. Později
do kategorie kami vstoupily i některé historické osobnosti, jako například
bůh písemnictví Sugawara no Mičizane z 9. století, známý jako 
kami Tendžin. (Klára Macúchová)
kamikaze (z japonštiny: kamikaze, ,,božský vítr"), japonští piloti-sebevrazi,
nazvaní podle tajfunu, který ve 13. století zničil mongolské invazní
loďstvo; sebevražedné letecké jednotky byly zformovány v létě 1944 
z popudu *admirála Takadžiró Ónišiho (1891­1945) a poprvé byly nasazeny
do akce v bitvě u Leyte (25. 10. 1944). Největšího úspěchu dosáhly 
v bojích u Okinawy na jaře 1945, kdy se letci s letadly plnými výbušnin  
vrhali na spojenecké lodi. Takovými útoky bylo potopeno 26 lodí a dalších
217 bylo poškozeno (u Okinawy padlo více než 300 ,,kamikaze"); 
za *druhé světové války provedli celkem na 5 tisíc útoků. Zprvu to byli 
dobrovolníci, ke konci války však létali na rozkaz. (František Čapka)
karma, též karman (ze sanskrtu: karman, od slovesa kr-, karati, krnóti,
karóti, ,,konat, činit, provést, udělat"; tibetsky: lä), ,,čin, skutek", 
respektive odplata za ně (,,jak zaseješ, tak sklidíš"). V nejstarší indické 
tradici náboženský *akt vykonaný v očekávání božské přízně či odměny; 
v mladším období konání činů, plnění povinností předepisovaných posvátným
mravním *kodexem (*dharma) a provádění *rituálních úkonů 
­ tzv. cesta činů (karmamárga), označovaná za jednu z cest ke konečnému
vysvobození (*mókša). Z védské představy rta, světového řádu založeného
na neměnném principu kauzality, podle něhož každý čin přináší 
své plody, vychází pojetí karmy jako slepého neuvědomělého *zákona 
řídícího chod celého *vesmíru.
Univerzální  zákon  odplaty  za  minulé  činy  byl  poprvé  zformulován 
v Šatapathabráhmaně, později byl s určitými obměnami přijímán větši-
130
nou indických náboženských a filozofických systémů, od doby *upanišad 
býval spojen s nezávisle vzniklou představou o *převtělování. Charakter
zrození, životních prožitků a délka života jsou obecně určeny charakterem
činů, které jedinec vykonal v minulých životech: dobré činy 
vedou k lepším zrozením (například do vyšší *kasty, poskytující lepší 
předpoklady ke konečnému vysvobození z koloběhu existencí), zlé činy 
k zrozením nižším (nízká kasta, *zvíře, popřípadě rostlina). Tak se kromě
jiného vysvětluje i existence sociálních nerovností. Za nositele karmy
je obvykle považováno tzv. jemnohmotné tělo, jež opouští zemřelého 
a vstupuje do nově vzniklého zárodku.
V  *džinismu  je  karma  chápána  jako  nahromadění  atomických  částeček
jemné hmoty, jež v důsledku činnosti ulpívá na duši, spoutává ji 
a uvrhuje do transmigračního procesu. *Buddhistické pojetí karmy je 
založeno na učení o příčinně podmíněném vznikání (pratítjasamutpáda).
Jednotlivé myšlenkové systémy se liší ve způsobech, jak dosáhnout 
osvobození od determinace minulými činy, a tím i ukončení koloběhu 
zrození (*sansára). Podle učení advaity je nejúčinnějším nástrojem poznání
(džňána) pravé povahy já (*átman), pro višištádvaitu je to láskyplná
oddanost (*bhakti) a naprosté odevzdání se *bohu (prapatti), 
jehož milost (prasáda) je spásným prostředkem i podle dvaitinů. Podle 
džinistického učení lze řetězec znovuzrozování přetrhnout jedině rozptýlením
karmy a zastavením jejího ulpívání přísnou sebekázní. *Buddhova
 nauka  nachází  lék  proti  strastnému  v  překonání  žízně  (tršna), 
považované za hlavní příčinu strastného přerozovacího koloběhu sledováním
ušlechtilé *osmidílné cesty (árjáštángamárga). Působení karmy 
lze eliminovat též *jógou, jejímž konečným cílem je kaivalja neboli nadvědomý
stav pohřížení (*samádhi) do absolutní reality (*brahma). (Jan 
Filipský)
kastovnictví (z portugalštiny: casta, ,,plémě, rod"; od latinského castus,
 ,,čistý,  neposkvrněný"),  funkčně  hierarchický  způsob  uspořádání 
*společnosti  v  některých  zemích  jižní  Asie  ovlivněných  hinduistickou 
tradicí (zejména Indie a okolní státy). Kastovní dělení ovšem zdaleka 
nezůstalo omezeno pouze na *hinduismus; na indickém subkontinentu 
jeho prvky přežívají i mezi vyznavači *náboženství, jež obecně prosazují 
rovnostářské postoje, jako je *buddhismus, *džinismus, *islám, *křesťanství
či *sikhismus. U zrodu kastovního systému stojí nauka o *varnách,
jež podle učení *véd (například Rgvéda X, 90) povstaly při oběti 
kosmického Muže (Puruša) ­ ,,z jeho úst se zrodil *bráhman, z paží se 
stal válečník (*kšatrija), stehna dala občiníka (*vaišja), z nohou je lid 
131
poddaný" (*šúdra). Systém varn, uplatňovaný při rozčlenění společnosti 
do tří (později čtyř) základních skupin, jež stvořitel obdařil specifickými
funkcemi,  povinnostmi  (*dharma)  a kvalitami, autoři véd  povýšili 
na  obecný  klasifikační  princip,  umožňující  dát  mnohosti  jevů  celého 
viditelného i neviditelného *vesmíru jednotný řád a *hierarchii. Každá 
z lidských varn má podle tohoto uspořádání odpovídající protějšek mezi 
*bohy, zvířaty i rostlinami, v čase i prostoru. Vzhledem k postavení véd 
jakožto zjevené pravdy (,,zvěstované" lidem ­ šruti), po tisíciletí uznávaných
jako autoritativní zdroj ortodoxní tradice, získalo dělení společnosti
na varny a z nich odvozený systém kast, podkast a profesních skupin 
(džáti) postupně kanonický *status. Odtud pramení i rigidita kastovního 
uspořádání, jehož zastánci s odkazem na posvátné védské zjevení brání 
veškerým pokusům o modernizaci.
Společenství  jihoasijských  *muslimů  se  tradičně  rozpadá  na  skupinu
ašráfů (,,vznešených"), kteří se považují za potomky středověkých 
arabských dobyvatelů a přistěhovalců, od nichž odvozují své nadřazené 
postavení, a adžláfů (množné číslo od džilf, ,,nízkého rodu, podřadný"), 
pocházejících z řad místních *konvertitů. Postavení *nedotknutelných 
v muslimské komunitě zaujímají příslušníci podkasty arzulů (od razl, 
,,nízký, podlý"), kteří jsou považováni za *rituálně nečisté a jimž tradičně 
bývá vyhrazeno povolání odklízečů mršin, čističů latrín a metařů.
Rodový  původ  určuje  kastovní  příslušnost  rovněž  mezi  indickými 
*křesťany, z nichž v současnosti 70 % patří mezi nedotknutelné. Zatímco 
komunitu syrských křesťanů na západním Malabárském pobřeží tvoří 
převážně potomci raných konvertitů z řad vyšších kast, portugalští *misionáři
 se  v  16.  století  soustřeďovali  hlavně  na  nižší  sociální  skupiny 
a od 19. století křesťanský *ideál rovnosti před Bohem přilákal zvýšený 
počet nedotknutelných hinduistů. Z těchto historických příčin přetrvávají
 i  mezi  členy  křesťanských  církví v  jižní Asii  nejrůznější  přehrady 
kastovní, sektářské či komunální povahy.
Zatímco  v  městských  centrech  díky  rozvoji  vzdělávání,  společenské 
osvětě, těsnému soužití nejrůznějších komunit a oslabování vazeb s ortodoxní
tradicí význam kast upadá, v řadě venkovských míst kastovní 
*předsudky nadále přetrvávají. Vliv kastovnictví navíc posiluje i politika 
některých komunálních stran, jejichž voličskou základnu tvoří výhradně 
příslušníci určitých kast a kastovních skupin.
V zájmu překonání kastovních přehrad uplatňuje Indická republika 
aktivní politiku *pozitivní diskriminace, založenou na systému rezervace 
určitého procenta míst, který zaručuje příslušníkům nižších a marginál-
132
ních vrstev přístup k vzdělání a zaměstnání. Indický rezervační systém 
rozlišuje tři sociální kategorie zasluhující zvláštní ochranu: skupina tzv. 
registrovaných kast (tj. vyjmenovaných v ústavním dodatku, Scheduled
Castes), registrovaných *kmenů (Scheduled Tribes) a ,,dalších nerozvinutých
tříd" (Other Backward Classes). K registrovaným kastám patří 
*menšina nedotknutelných (dalitů, ,,potlačených"), kteří v současnosti 
tvoří 16 % obyvatel, mezi registrované kmeny se řadí kmenové populace 
tzv. ádivásíů (,,praobyvatel"), tvořících asi 7 % populace, a definici tzv. 
dalších nerozvinutých tříd odpovídá kolem 3000 kast, jež výrazně zaostávají
sociálním a ekonomickým postavením, jakož i možnostmi přístupu
k vzdělávání. Podle různých odhadů představuje tato skupina v Indii 
asi 32 % obyvatel a jejím členům je rezervováno 27 % míst ve státním 
sektoru. Systém rezervací se však setkává s ostrou kritikou, neboť diskriminuje
uchazeče o vzdělání či místa ve státní službě, na něž se v důsledku
vyhrazených kvót nedostane. (Jan Filipský)
Kentauři, mytické bytosti s horní částí těla lidskou a dolní částí koňskou,
obývající *krajinu s posvátnou horou *Olympem v řecké Thesálii. 
Vyznačovali se bezohlednou divokostí ­ ta podle Ovidiova líčení v Metamorfózách
(Met. 12, 210n.) vyvrcholila při svatebním obřadu lapithského
*krále Peirithoa: Kentauři se v opilosti pokusili unést přítomné 
ženy Lapithů (polomytický *kmen v Thesálii, od něhož thesálská *šlechta
 z  velké  části  odvozovala  svůj  původ),  načež  mezi  Lapithy  a  únosci 
vypukl zápas na život a na smrt (kentauromachiá), který skončil díky 
přispění boha *Apollóna vítězstvím Lapithů. (Od svých druhů se moudrostí
a šlechetností odlišoval Kentaur Cheirón, vychovatel mnoha řeckých
hrdinů, například *Achillea, *Iásóna nebo *Thésea; byl poraněn 
jedovatým šípem *Hérakleovým, a protože jeho rána byla nezhojitelná, 
vzdal se nesmrtelnosti ve prospěch *Prométhea.) (Jaroslav Malina, Marie
Pardyová)
Kenyantropus platyops  (australopiték  ploskolící),  *australopiték 
představovaný  nálezem  téměř  úplné,  ale  značně  deformované  lebky 
(staré více než tři a půl milionu let) z naleziště Lomekwi v Keni. Zatím 
není vyjasněno, zda se jedná o zástupce nového rodu Kenyanthropus, 
nebo o druh australopitéka Australopithecus platyops. Tento druh australopitéků
má vedle velmi starobylých znaků také znaky, které se do jisté
míry podobají jednomu z prvních druhů *člověka ­ *Homo rudolfensis.
Jedná se však nejspíš o náhodnou shodu, a nikoliv o skutečnou 
příbuznost druhu Homo rudolfensis ­ i když je nález extrémně zlomkovitý
(není ani možné odhadnout objem mozkovny), většina odborníků 
133
je dnes přesvědčena, že ,,australopitéčí" znaky jsou nepopiratelné a vý-
razné.
O tom, jak byl tento australopiték velký a zda měl jako ostatní archaičtí
 australopitéci  *skelet  adaptovaný  i  ke  šplhání  na  stromy,  nemáme 
žádné informace. (Václav Vančata)
klenba, nožní,  podélné  a  příčné  sklenutí  nohy.  Všechny  kosti  nohy 
jsou seřazeny do dvou podélných řad. *Talus, *os naviculare, *ossa cuneiformia,
*metatarzy I.­III. a jejich *články prstů tvoří mediální řadu, 
laterální řadu tvoří *calcaneus, *os cuboideum, IV. a V. metatarz a jejich 
články prstů. Podkladem oblouku podélné klenby nožní je poloha *kosti 
hlezenní, která nasedá na dorzální stranu *kosti patní. Tvar *kostí klínových
spolu s metatarzy vytváří příčnou klenbu nožní. Podélná i příčná 
klenba nožní je zabezpečena vazy na plosce nohy a také tahem svalů, 
především  *musculus tibialis anterior, *musculus tibialis posterior,
*musculus peronaeus longus, a dlouhými *flexory palce a prstů. V důsledku
příčné a podélné nožní klenby se nohy opírají o podložku ve třech 
bodech ­ proximálně o tuber calcanei, distálně o hlavičky prvního a pátého
metatarzu. Klenba nožní chrání měkké části chodidla (především 
cévy a nervy) před jejich poškozením tlakem při stání a podmiňuje pružnost
nohy při chůzi. (Ladislava Horáčková)
klín, pěstní (anglicky: handaxe, francouzsky: coup de poing, německy: 
Faustkeil) [archeologie], *nástroj v rámci *kamenné štípané industrie, 
který  byl  vyráběn  oboustranným  obíjením  výchozího  kusu  kamenné 
*suroviny do charakteristických mandlovitých, oválných či dvouhrotých 
tvarů; vyskytuje se v různých kulturách *starého paleolitu a *středního 
paleolitu, typický je zejména pro *acheuléen.
Pěstní klíny nejen dobře sloužily svému účelu, ale většinou byly také 
velice vzhledné. Mnohé z nich mají tak estetický a dokonalý tvar, že nám 
dnes připadají spíše jako působivá sochařská díla, než jako všední nástroj
či zbraň. Oproti jednoduchému *sekáči byla výroba pěstního klínu
materiálově i časově náročnější. Nejpěknější pěstní klíny vznikaly ze 
štěpných druhů kamene ­ *pazourku, *rohovce nebo *obsidiánu. Pazourkový
pěstní klín estetického acheulského typu o hmotnosti asi 700 
gramů vyštípal  experimentátor za 30 minut. Anglický experimentální 
archeolog Mark Holland Newcomer, který se věnoval výrobě kamenných 
pěstních klínů dlouhodobě, dokázal jednu repliku zhotovit i za 15 minut. 
Postupoval tak, že nejprve zhruba otloukl křemencovým *otloukačem 
(přitloukačem) pazourkové jádro do oválného tvaru, čímž obvykle odpadlo
10­20 úštěpů. Pak odštípal z polotovaru těžší palicí (z jeleního pa-
134
rohu) dalších 10­20 tenkých úštěpů. Dosáhl tím zploštění celého kusu 
a vytvoření hrotu. Nakonec z tohoto artefaktu oštípal parohovou paličkou
15­30 malých, tenkých úštěpů a pěstní klín byl hotov. Vedle těchto 
35­70 úštěpů, z nichž některé by se daly po drobné úpravě použít k řezání
masa, oškrabávání kůže a dalším činnostem, se kolem dokončeného 
pěstního klínu nahromadilo množství drobných pazourkových úštěpků, 
šupinek a třísek ­ u každého výrobku kolem čtyř až pěti tisíc. Při jednom 
experimentu mělo původní jádro hmotnost 2948 gramů a výsledný pěstní
klín byl těžký 230 gramů. (Jaroslav Malina, Karel Sklenář)
klitoridektomie  (z  řečtiny:  klítoris,  ,,poštěváček",  e-,  ex-,  ,,z,  ven" 
a  temnó,  ,,řežu,  sekám"),  *ženská  obřízka;  spočívá  v  operativním  odstranění
 konce  *klitorisu  (poštěváčku),  radikálnější  formy  však  zahrnují
odstranění celého klitorisu i části *labia minora. Ženskou obřízku 
praktikují zejména africké kultury. U některých etnických skupin v Somálsku
následuje po odstranění poštěváčku (operace je zpravidla pokládána
za *obřad očisty před vstupem do *manželství) svorkování nebo 
sešití *labia majora, přičemž se ponechá pouze malý otvor pro odchod 
moči a menstruační krve. Tato operace se nazývá *infibulace. Součástí 
manželského obřadu je částečné znovuotevření *vaginy novomanželem, 
takže pohlavní styk lze provádět vcelku normálně. Teprve když se přiblíží
doba porodu, je *pochva plně otevřena, ale jakmile se žena z porodu 
zotaví, dochází opět k *aktu infibulace.
V některých oblastech nativní Austrálie a Afriky jsou mladé ženy nuceny
podrobit se chirurgickému rozšíření vaginálního otvoru či protržení 
*panenské blány (*hymen), aby byla dívka náležitě připravena k snubnosti.
Některé skupiny *Austrálců odírají vnitřní stěny vagin dívek, jež 
dosud  nedostaly  menstruaci,  dokud  nedojde  ke  krvácení,  o  němž  se 
předpokládá, že přinese *menarché. Připomíná se tím *introcize jako určitý
protipól infibulace: je umělým rozšiřováním (dívčí) vaginy, v nativní 
Austrálii například *bumerangem. V *bibli není ženská obřízka zmíněna 
a odporuje jejímu duchu ­ ve *Starém zákonu je vysloven zákaz jakéhokoli
deformujícího zásahu na *člověku (Lv 21,17­21; 22,22­24; Dt 23,1); 
v jiných *civilizacích *Předního východu se ženská obřízka praktikovala 
zřejmě zřídka, nejspíše jen u žen v *harémech, a to s cílem pojistit ženinu
věrnost ztížením, až znemožněním *orgasmu. (Viz též *modifikace/
adjustace, genitální, *obřízka.) (Jaroslav Malina, František Vrhel)
koitus (kopulace) (z latiny: coitus, ,,sejití, sblížení; obcování [pohlavní]"),
*soulož, spojení pohlavních orgánů, tedy vložení *penisu do *pochvy.
Přeneseně se hovoří též o koitu análním (do *konečníku) nebo koitu
mezi prsy či mezi stehna.
135
Při souloži se během sexuálního podráždění zavádí penis do pochvy, 
která již předtím prodělala změny, usnadňující zavedení *pyje a pohlavní
styk. Fyziologické reakce na sexuální podněty se u muže i u ženy dělí 
na čtyři fáze (období): fáze podráždění (excitace), období ,,plateau" (dosažení
vysoké úrovně podráždění před další fází), orgastická fáze a období
uvolnění. Zatímco u muže probíhají tyto fáze poměrně uniformně, 
u žen je v sexuální dráždivosti velká individuální *variabilita.
Období podráždění je vyvoláno psychickými, zrakovými a čichovými 
podněty a bez ostré hranice přechází ve fázi ,,plateau" a v *orgasmus, 
který trvá u muže jen několik vteřin, avšak u ženy existuje v délce a intenzitě
orgasmu velká variační šíře. Po orgasmu nastává období uvolnění
(*refrakterní fáze), které u muže zpravidla vylučuje nové podráždění
(*erekci). Řada žen však může i v tomto období dosáhnout další 
orgasmy. Ve všech fázích až po orgasmus dochází k městnání krve v žilních
pleteních malé *pánve.
V mechanismu koncepce má rozhodující úlohu *pochva. Při přípravné
excitaci dochází k jejímu rozšíření a k výstupu *sekretu na povrch 
poševní  sliznice.  Sekret,  prostupující  ve  formě  transsudátu  poševním 
epitelem, se na sliznici objevuje již během několika sekund. Jeho původcem
není děložní čípek nebo hrdlo děložní ani *glandulae vestibulares
majores; za zdroj sekretu jsou považovány naplněné žilní pleteně 
stěny  pochvy,  protože  poševní  stěna  neobsahuje  téměř  žádné  *žlázy. 
Obě poševní stěny, přední i zadní, jsou za normálního stavu přiloženy 
k sobě. Během sexuální excitace se pochva prodlužuje a rozšiřuje a děloha
(*uterus) je reflektoricky tažena nahoru a dozadu. Při dosažení fáze 
,,plateau" se masivně plní žilní pleteně dolní části pochvy (vytvářejí erektilní
vrstvu) a *bulbi vestibuli, zvětšují se i malé *stydké pysky. Venózní 
městnání je anatomickým předpokladem fyziologické reakce pochvy při 
orgasmu a označuje se jako orgastická manžeta. Tato ,,manžeta" se projevuje
pouze v dolní třetině pochvy. Při orgasmu dochází k pravidelně 
se opakujícím stahům pochvy, na nichž se podílí svalovina poševní stěny,
*musculus bulbospongiosus a sousední svaly. Kontrakce se dostavují
v odstupech asi 0,8 sekundy a opakují se 3 až 6x, někdy i vícekrát. 
Ve fázi uvolnění se rychle vyprazdňují žilní pleteně pohlavních orgánů, 
krček děložní klesá dolů proti zadní stěně pochvy. Fornix vaginae posterior
představuje ,,receptaculum seminis" (nádržku na semeno), do níž se 
zanořuje poševní část děložního čípku. Během orgasmu dochází i k stahům
děložní svaloviny (od fundus uteri přes corpus uteri až na isthmus
uteri), kontrakce však nevyvolávají její nasávací činnost.
136
U  dospělého  zdravého  muže  reaguje  penis  na  pohlavní  podráždění 
prodloužením, ztluštěním a ztopořením (erekcí). Ve fázi plateau dochází 
u penisu k zvláštnímu zduření v oblasti corona glandis. Při orgasmu je 
sperma vystříknuto (*ejakulace) v důsledku kontrakce musculus bulbospongiosus,
*musculus ischiocavernosus, *musculus sphincter urethrae, 
svaloviny pánevního *dna, *prostaty, *semenných váčků a *chámovodu. 
K ejakulačním kontrakcím dochází v rozmezí asi 1 vteřiny. Po prvních 
3­4 silných kontrakcích se frekvence a síla dalších stahů zmenšuje. Při 
erekci se močová trubice (*urethra) jako vývodná pohlavní cesta vyrovnává,
prodlužuje a rozšiřuje. Při ejakulaci dochází k rytmickým kontrakcím
*uretry i celého penisu. Ve fázi uvolnění dojde nejprve k ochabnutí 
a poté k zmenšení penisu. Ve fázi podráždění dochází i k změnám na kůži 
šourku (*scrotum), na čemž se podílí *tunica dartos scroti, *musculus
cremaster a naplnění žilních pletení. *Varlata se zdvíhají proti *hrázi 
a zůstávají v této pozici až do uvolnění. Během orgasmu zvětšují varlata 
svůj objem až o 50 %, především v důsledku městnání krve, ve fázi uvolnění
se opět zmenšují a klesají. Ve fázi ,,plateau" se objevují při zevním 
ústí močové trubice kapky sekretu ze žláz močové trubice. Ejakulát je 
zpočátku  tvořený  sekretem  prostaty,  poté  se  mísí  s  obsahem  ampulla
*ductus deferentis a *vesiculae seminales. Před začátkem orgasmu 
dochází ke kontrakci svaloviny *močového měchýře, takže se do něho 
semeno nedostává a na druhé straně se nemísí moč do semene. Vystřikující
tlak při ejakulaci je tak velký, že ejakulát je vypuzován až do vzdálenosti
30­60 cm od zevního ústí uretry. (Ladislava Horáčková, Jaroslav 
Zvěřina)
konfucianismus  (čínsky:  žu-ťiao;  termín  ,,konfucianismus"  pochází
 od  polatinštěné  podoby  jména  čínského  filozofa  Kchung  Čchioua 
­  Kchung-fu-c',  ,,Mistr  Kchung"), morálně  etické  a  státoprávní  učení 
o uspořádání vztahů a zájmů jednotlivce, *společnosti a *státu, jež se 
stalo jedním z nejdůležitějších pilířů čínské morálky a chování v nejširším
smyslu; jsou v něm vzájemně propojeny filozofické, náboženské (pro 
myslitele čínského *starověku a *Konfucia však nebeský *bůh pozbývá 
svého náboženského charakteru a stává se principem kosmického řádu, 
zárukou morálních *zákonů) a životanázorové aspekty. Konfucianismus 
se stal v Číně na celá dvě tisíciletí oficiální *ideologií, všeobecně přijímanou
soustavou morálních a etických *kategorií a *hodnot, jakož i praktickou
státovědou.
Základem  konfuciánství  je  učení  staročínského  myslitele  Kchung 
Čchioua (Konfucius, asi 551­497 př. n. l.). Kchungova osoba je obestřená 
137
*legendami, které měly zvyšovat jeho historický význam. Po chudobném 
dětství nastoupil prý ve svém rodném státě Lu na Šantungském poloostrově
úřednickou dráhu a vrcholu kariéry dosáhl roku 501 př. n. l., kdy se 
stal *ministrem veřejných prací a potom spravedlnosti. Intrikou však byl 
donucen vzdát se svého postavení a od roku 497 př. n. l. se po třináct let 
toulal po státech východní Číny a živil se poskytováním rad a doporučení 
místním vládcům. Ve světle moderní kritické historie se však tato tradice
jeví pouhou legendou. Konfucius byl patrně ve styku se vzbouřenci 
z nižší šlechty proti různým větvím knížecího rodu, parcelujícím si stát. 
Snahou nižší šlechty bylo vytvořit *jednotný stát, na jehož řízení by se 
podíleli všichni podle zásluh, vzdělání a charakteru. Tyto myšlenky formulované
Konfuciem se staly páteří byrokratického státu, jenž se začal 
v Číně tvořit během příštích staletí. Konfuciův postulát ,,řádu" (*li) jako 
obdoba řádu vesmírného (*vesmír) má prolínat společnost a upravovat 
vztahy mezi lidmi. Podstatou Konfuciovy etiky je ,,humanita" (*žen) ­ 
mravní princip, který má určovat vztahy ve společnosti i v rodině a který 
se zakládá na *úctě a *lásce k lidem starším a společensky výše postaveným
(teorie *wu lun neboli ,,pěti vztahů", totiž mezi mužem a ženou, 
otcem a synem, starším a mladším bratrem, pánem a poddaným a mezi 
přáteli).  Proti  nevypočitatelné  zvůli  mocných  Konfucius  zdůrazňoval, 
aby lidé byli k sobě ohleduplní a zachovávali posvátný *kult předků. Hlásil
se rovněž k starším *názorům o magické síle panovníkovy ,,mystické 
ctnosti" (*te), jež sama je s to uspořádat *svět, učinit ho humánnějším, 
bez dovolávání se nadpřirozených příkazů. Pro Konfucia jsou ,,nebesa" 
(*tchien) spíše *symbolem či ztělesněním světového morálního řádu než 
osobním bohem. Od jeho výrazně laické morálky a zdrženlivého postoje 
vůči tradičním ritům vede pak cesta k obecnému racionalismu čínské 
filozofie a k odmítání náboženských nauk, nebo aspoň k zaujímání skeptického
stanoviska k nim. Konfuciovy výroky byly po jeho smrti uspořádány
jeho žáky do knihy Hovorů či Rozprav (*Lun jü).
Pro  formování  raného  konfuciánství  a  jeho  rozšíření  měl  velký  význam
filozof *Meng Kche (Mencius, Meng-c', asi 372­289 př. n. l.), který 
vycházel z názoru o vrozené dobrotě. Mínil, že každý člověk je od přirozenosti
dobrý a niterně rozeznává, co je správné a co špatné. Kritériem
*mravnosti je podle Mencia shoda s nebeským řádem a rozkvět 
státu je úměrný výši jeho morálky. Menciovy myšlenky jsou obsaženy 
ve stejnojmenném díle Meng-c', patřícím v Číně mezi nejčtenější, jehož 
prostřednictvím se také Evropa seznámila s Konfuciovou naukou. Význam
Mencia v *kontextu čínského filozofického myšlení tkví především 
138
v tom, že svým dílem dobyl Konfuciově nauce její dominantní postavení 
mezi ostatními školami a umožnil jí stát se státně uznávanou doktrínou.
Principy všeobecné lásky vnesl do konfuciánství filozof Mo Ti (*Mo-c', 
Micius, asi 479­400 př. n. l.), jen o několik let mladší Konfuciův současník.
Jeho názory byly reakcí na tehdejší nekončící války mezi soupeřícími
státy, na všeobecné násilí a boj o moc.
Dalším významným Konfuciovým stoupencem byl *Sün-c' (asi 298­
238 př. n. l.), který hlásal, že *příroda je hmotná a že neexistuje ani bůh 
ani jiná nadpřirozená síla, která by mohla v přírodě rozhodovat. Proti 
Menciovi soudil, že člověk je od narození egoista a že morální zákony 
nevycházejí z *lidské přirozenosti. Sün-c'ův požadavek jednotné centralizované
moci se stal základem školy legistů (fa-ťia, ,,znalci zákona"), 
jejímž předním reprezentantem byl filozof *Chan Fej (280­233 př. n. l.) 
(*legismus).
Původní  konfucianismus  byl  posléze  povýšen  na  ortodoxní  učení
a stal se nejen doktrínou státu, ale znalost konfuciánských klasiků 
také sloužila k výběru státních úředníků. Mezi 3. a 8. stoletím proniklo
do konfucianismu mnoho prvků jiných učení, především z *taoismu 
a *buddhismu, což doktrínu obohatilo o mysticismus. Daleko vlivnější 
než původní konfucianismus byl pak na *Dálném východě *neokonfucianismus,
zvláště *Ču Siho učení. (Josef Kolmaš, Jaroslav Malina)
kyberantropologie  (anglicky:  cyberanthropology),  relativně  nová 
oblast antropologických výzkumů zabývající se studiem člověka a proměn
lidské existence v kontextu moderních počítačových, informačních 
a komunikačních technologií. Základy kyberantropologie položil v 90. 
letech 20. století americký antropolog Arturo Escobar v článku Welcome
to Cyberia: Notes on the Anthropology of Cyberculture (Vítejte v Kybérii:
Poznámky k antropologii kyberkultury, 1994). Podle Escobara lidé 
stále více žijí a utvářejí své osobnosti v technokulturním prostředí informačních
technologií a biotechnologií, a proto je nezbytné učinit předmětem
antropologických výzkumů *kyberkulturu a *kyberprostor.
Z antropologické perspektivy lze kyberkulturu vymezit jako součást 
kulturní praxe a *životního stylu spojeného s využíváním moderních informačních
a komunikačních technologií. Kyberkultura může být studována
prostřednictvím *kulturních idejí, *rituálů a společenských vztahů, 
které vznikají v kyberprostoru, a *hodnot, *norem a *institucí, jež virtuální
realita vytváří a podporuje. Ohniskem kyberkultury jsou především
diskurzy a kulturní praktiky spojené s využíváním informačních 
a komunikačních technologií. Mezi preferovaná témata kyberantropo-
139
logického výzkumu patří: 1. Produkce a využívání nových informačních 
a komunikačních technologií jako nástrojů antropologické výuky a výzkumu.
2. Vliv vědy a informačních technologií na představivost, estetické
technonarace a technoliterární praktiky vznikající v kyberprostoru. 
3. Kyberkulturní texty (literatura, hudba, film, videohry) a *komunikace 
zprostředkovaná *počítačem a *internetem. 4. Vztah mezi internetovou 
komunikací, sociální strukturou a kulturní *identitou. 5. Komunity založené
na využívání počítačů a internetové infrastruktury. 6. Tok informací 
a informačních kategorií v lokálním i globálním kontextu. 7. Informační 
kapitalismus a politická ekonomie kyberkultury. 8. *Kyberpunk a jeho 
vliv na *životní styl v době *postmoderny. Cílem kyberantropologických 
výzkumů je přispět k pochopení diskurzů a praktik uživatelů počítačů 
a informačních technologií, analyzovat vztah mezi reálným prostorem 
a kyberprostorem a interpretovat fenomén kyberkultury jako specifický 
životní styl sdílený a předávaný příslušníky různých typů internetových 
subkultur. (Václav Soukup)
LLLLLL
141
LLLLLLa Fayette, Marie, Madelaine Pioche de La Vergne (18. 1. 1634, Paříž,
Francie ­ 26. 6. 1693, Paříž, Francie), francouzská prozaička; jedna 
z nejvýznamnějších představitelek francouzského literárního *klasicismu.
Kromě prózy La Princesse de Clves (Kněžna de Clves, 1678, česky 
v několika vydáních, první vydání 1910), která je považována za první 
světový  moderní  psychologický  román  (například  vedle  díla  japonské 
spisovatelky Murasaki *Šikibu), prodchnutý bolestnou touhou po milostném
 naplnění,  po  štěstí  a  současně  neoblomným  sebezapřením, 
je  autorkou  galantní  novely  La princesse de Monpensier  (Kněžna  de 
Monpensier, 1662), románu Zayde (1670) a díla Mémoires de la cour de
France pour les années 1688 et 1689 (Paměti francouzského dvora let 
1688 a 1689, vyšlo 1731).
Hrdinka románu kněžna de Clves, která pociťuje vinu za smrt svého 
manžela a současně lásku k panu de Nemours a která tento rozpor řeší 
*sebevraždou v podstatě na prahu naplnění nového milostného vztahu, 
jedná neuváženě na základě falešného asketismu. Tato snad nejvíce fascinující
postava francouzské literatury si však implicitně uvědomuje, že 
*láska má skutečnou hodnotu jen tehdy, je-li naplňována svobodnými 
bytostmi s čistým svědomím, které si mohou vážit jedna druhé a samy 
sebe. Takto pojímaný cit přenáší pojetí lásky ze sféry biologie na straně
jedné a dvorské etikety na straně druhé do světa specificky lidských 
hodnot. Je takřka symbolické, že ve zfilmované podobě románu z 60. let 
20. století hrála titulní úlohu francouzská herečka ruského původu Marina
Vladyová, pozdější žena slavného ruského herce, zpěváka a básníka 
Vladimira Vysockého: hodnotová nekompromisnost až k prahu nebytí 
jako by po třech stoletích reflektovala mučivost milostné scény z románu 
madame de La Fayette. (Ivo Pospíšil)
Laclos, Pierre-Ambroise François Choderlos de (18. 10. 1741, Amiens, 
Francie ­ 5. 9. 1803, Taranto, Itálie), francouzský prozaik a básník. Psal 
povídky, básně, epigramy, naučné spisy. Proslul zejména jako autor románu
v dopisech Les liaisons dangereuses (Nebezpečné známosti, 1782, 
142
česky ve více vydáních, poprvé 1914 pod názvem Nebezpečné poměry, 
dále 1928, 1929 jako Nebezpečné známosti), v němž analyzuje *morálku 
a *sexuální chování francouzské libertinské společnosti (*libertin, *libertinismus);
tento román ovlivnil zejména romaneskní literaturu 19. 
a 20. století.
Původním záměrem autora možná bylo jen odhalení pokrytecké morálky
společnosti, do níž se chtěl dostat a kterou niterně nenáviděl; jeho 
dílo šlo však mnohem hlouběji. Ukázal anatomii a fyziologii *lásky jako 
jevu, který nemá morálku, jako biologického fenoménu, který je blíže 
zlu než dobru, který je využitelný a zneužitelný, který se může stát objektem
hry, stejně jako prostředkem zločinu. Na počátku je rozmarná, 
i když značně škodolibá hra dvou šlechticů, na konci pak nezvládnutelná 
*neřest, která hrozí katastrofou. De Laclos s neobyčejnou znalostí lásky 
nejen jako biologického, ale především komunikačního *aktu ji ukázal 
jako nebezpečí (což je ostatně i v titulu), jako hada, jehož síly nelze zkrotit.
Současně prezentoval erotiku jako nebezpečnou hru: právě toto nebezpečí
lidem neustále hrozí a právě proto je stále láká a nejsou s to mu 
odolat. Láska láká lidi především svou zlou, potměšilou tváří.
De Laclos přesáhl ­ patrně to však nebylo jeho původním záměrem 
­  z kritického líčení *mravů vyšší společnosti  do těžce  uchopitelných 
sfér, v nichž člověk rozehrává partie, jejichž vzbuzené živly nezvládne. 
Jeho román proto zachází s osudovostí a předurčeností: není náhoda, 
že odlesky románu najdeme v sešitech Směšných lásek a v Žertu Milana 
*Kundery. A není také divu, že po filmu Nebezpečné známosti s Jeanne 
Moreauovou a Gérardem Philipem vytvořil novou filmovou podobu Miloš
Forman ve Valmontovi. Dráždivost a ,,nebezpečnost" díla dokládá 
i fakt, že do českého prostředí se dostává až na počátku 20. století a ještě 
roku 1914 je výbor z tohoto románu zabaven ­ román vychází kompletně 
až v letech 1928­1929 v překladu Stanislava Kostky *Neumanna. (Jiří 
Pavelka)
Laena, přezdívka athénské *hetéry z 2. poloviny 6. století př. n. l. Byla 
důvěrnou přítelkyní *Tyranobijců *Harmodia a *Aristogeitóna. Při vyšetřování,
které nastalo po jejich úspěšném útoku na Peisistratova syna 
*Hipparcha roku 514 př. n. l. a při němž oba spiklenci zahynuli, byla 
krutě mučena, nic však neprozradila. Tak jako *Athéňané později věnovali
*pomník Tyranobijcům, rozhodli se uctít i památku Laeny. Protože 
nechtěli v její soše oslavit hetéru, zobrazili ji v podobě lvice, jak odpovídalo
její přezdívce, a navíc bez jazyka, protože se při krutém výslechu 
zachovala, jako by ho neměla. (Marie Pardyová) 
143
Lafitau, Joseph-François (1. 1. 1681, Bordeaux, Francie ­ 3. 7. 1746, 
Bordeaux,  Francie), francouzský misionář a spisovatel; průkopník etnografického
studia severoamerických *indiánů. Pocházel ze zámožné 
rodiny;  v  roce  1696  vstoupil  do  jezuitského  řádu  a  studoval  *filozofii 
a *rétoriku na řádových učilištích v Pau, Poitiers, La Flche a v Paříži. 
Jeho představení jej v roce 1711 vyslali do Kanady. Zde se na misijní 
stanici v Sault Saint-Louis (Caughnawaga) věnoval důkladnému etnografickému
a etnologickému studiu irokézských *zvyků a *příbuzenství, 
jehož  výsledkem  bylo  známé  dílo Moeurs des sauvages ameriquains
comparées aux moeurs des premiers temps (Zvyky amerických divochů 
ve srovnání s mravy raných dob, 1724).
Lafitau systematicky poukázal na paralely mezi zvyky *Irokézů a kulturou
starověkých *Řeků a *Římanů, čímž se stal jedním ze zakladatelů 
etnologického komparativního přístupu. Zdůraznil rovněž výsadní úlohu,
kterou v irokézské společnosti hrají ženy. V Kanadě objevil léčivou 
rostlinu Panax quinquenfolius (americký *ženšen), jejíž účinky jsou velice
podobné jí příbuzné rostlině, Ženšenu pravému (Panax ginseng), 
která byla předtím známa pouze z Číny a ze střední Asie. Tento objev 
vzbudil značné naděje na možné obchodní využití, jež však záhy pohasly. 
Lafitau každopádně věnoval v roce 1718 ženšenu samostatné pojednání 
Mémoire présenté  Son Altesse Royale Monseigneur le Duc d'Orléans,
concernant la précieuse plante du Gin seng de Tartarie, découverte en
Canada (Práce představená Jeho Výsosti vévodovi Orleánskému, týkající
se rostliny ženšenu z Tartarska [severovýchodní Čína], objevené v Kanadě).
Roku 1717 se vrátil do Francie, kde hájil před korunou zájmy misionářů
a usiloval o potlačení distribuce *alkoholu indiánským etnikům. 
Ačkoliv představený jezuitů otec Julien Garnier usiloval o jeho návrat 
do Kanady, Lafitau strávil zbytek života ve Francii. V roce 1733 vydal 
Histoire des découvertes et conquestes des Portugais dans le Nouveau
Monde (Dějiny dobyvatelství a objevů Portugalců v Novém světě). (Jaroslav
Malina)
Lascaux (*jeskyně u vesnice Montignac, departement Dordogne, jihozápadní
 Francie),  *archeologická  lokalita;  na  jeskynních  stěnách  bylo 
roku 1940 objeveno několik set maleb a *rytin (převážně postavy zvířat, 
výjimečně  schematická  postava  muže,  symboly  mužského  a  ženského 
pohlaví aj.) vytvořených v *mladém paleolitu, v období 15 000­13 000 
let př. n. l., lovci kultury staršího *magdalénienu. Od roku 1963 je pro 
veřejnost uzavřena, zpřístupněna je však *replika této jeskyně.
Lascaux  obsahuje  snad  nejpůsobivější  soubor  mladopaleolitických 
144
maleb. Hned za vstupní částí jeskyně se otevírá nejvelkolepější prostora,
pojmenovaná v moderní době Velký sál nebo Sál býků, dlouhá 17 m, 
široká 7 m a vysoká 6 m. Z něho vybíhá doleva úzká chodba, nazývaná 
Galerie, a doprava pak vede z Velkého sálu jiná chodba (Průchod), která
se po několika metrech rozšiřuje do oválné Apsidy, na niž navazuje 
Chrámová loď, která směřuje k Síni lvic. Doprava z Apsidy vybíhá takzvaná
Šachta, kde byla provedena lovecká scéna, znázorňující velkého 
rozzuřeného býka, který se zřejmě chystá rozsápat lovce, jenž do něho 
předtím vrazil oštěp. Nejdokonalejší malířská díla však byla vytvořena 
ve  Velkém  sálu;  vynikají  mistrným  zvládnutím  křivky  zvířecího  těla, 
využitím reliéfu skály i překrýváním obrazů k zdůraznění dynamického 
pohybu (což obzvláště vynikne při srovnání s poměrně statickým provedením
zvířat v jeskyni *Altamira), zvládnutím velké plochy (jedno ze 
zvířat je dlouhé přes pět metrů) i působivým kombinováním různých odstínů
červené, žluté a černé barvy. Právě tato část jeskyně s dynamickou 
kompozicí, připomínající kompozici *Michelangelovu v Sixtinské kapli, 
přispěla k metaforickému označení Lascaux jako ,,Sixtinské kaple pravěku".
(Jaroslav Malina)
láska, hluboký pozitivní citový vztah *subjektu (milujícího) k sobě samému,
k jinému subjektu nebo *objektu (milovanému), k jiným osobám, 
věcem a jiným entitám duchovní nebo fyzické povahy. Láska je silným 
motivem. Milující je ,,přitahován" k objektu lásky, považuje jej za žádoucí 
dobro, jež chce získat, sdílet, radovat se z něho, pečovat o něj, chránit ho 
a hlouběji poznávat.
Láska  má  rozmanité  podoby,  od  lásky  pohlavní,  smyslové,  estetické 
(*erós ­ láska ke kráse) k lásce duševní a duchovní (láska zamilovaných 
osob ­ vášnivá; láska manželská, mateřská ­ spojená s něžností a trpělivostí;
otcovská ­ láska ochraňující; láska k vlasti; láska k *Bohu), od lásky
hledající v prvé řadě vlastní uspokojení k lásce zapomínající na sebe, 
obětavé, darující (třeba i život). Láska je mnohdy považována za proměňující,
svrchovaný činitel lidského života a jeho naplnění. Láska rodičů 
k dětem v časném dětství je jednou z vitálních potřeb člověka a podmínkou
jeho základní důvěry ve *svět a také podmiňuje správný vývoj jeho 
citových a morálních *hodnot, je podstatou toho, že se člověk vyvine jako 
společenský a kulturně formovaný a formovatelný tvor. Dítě v nejranějším
věku potřebuje pro svůj správný vývoj projevy lásky, a ne jen nezbytnou
péči, potřebuje vnímat nejen pocity, ale i příklady, aby si osvojilo 
archetypální hodnoty důvěrnosti a blízkých vztahů. ­ Konrad *Lorenz: 
,,Lidské vlastnosti se mohly vyvinout jen v seskupeních přátelských."
145
Moderní *biologie ukazuje, že láska je něco, k čemu jsou lidé geneticky
vybaveni, naprogramováni, ale na rozdíl od jiných živých tvorů se 
neomezuje jen na přirozenost pohlavního pudu, zajištění *reprodukce, 
nýbrž záleží na *psýché, na jedinci, co je schopen z tohoto vztahu udělat, 
v co ho přetvořit, jaké nové duchovní hodnoty založit.
Moci  a  danosti  lásky  jako  všemocného  hybatele  si  byli  lidé  vědomi 
dávno  před  objevy  biologie  ve  20.  století,  a  dokonce  i  před  existencí 
jakékoli vědy ­ poznali ji citem, *intuicí, a vyjádřili ji již tvůrci maleb 
a  skulptur  v  *mladém  paleolitu.  Láska,  pohlavní  *touha,  vztah  mezi 
mužským a ženským prvkem se totiž objevuje jako prapočátek *vesmíru
a veškerenstva v kosmogonických mýtech a raných filozofiích takřka 
všech kultur a *civilizací světa.
Například v indickém kulturním okruhu (*civilizace, indická) v mladších
*hymnech *Rgvédu je představa jediného nerozlišeného počátku, 
existujícího mimo *čas a *prostor, jehož rozrůzněním vznikl veškerý fenomenální
svět. Světotvorný proces je pak zobrazen jako sebeoplodnění
a prvoplození této bezejmenné prapříčiny, která sama povstala jako 
plod kosmického žáru či zanícení (tapas). Hybnou silou v pozadí *aktu 
tvoření védští pěvci spatřovali v žádosti (*káma), pohlavní touze, jejímž 
působením  z  jednoty  povstala  dvojnost,  polarita,  jež  je  východiskem 
procesu rozplozování. Zdroj veškerenstva se na počátku tvoření polarizuje
na nebeský manželský pár, otce Nebe, jenž se naplněn milostnou 
touhou  sklání  nad  matkou  Zemí  a  oplodňuje  ji  životodárným  deštěm 
jako svým semenem, na mužský a ženský prvek, přítomný v lidském pokolení,
kde se neustále opakuje proces *emanace, ,,vypouštění" (sršti)
světa jevů, který se na konci věků, ve velkém rozplynutí (pralaja) opět 
navrací k svým pramenům. Zřídlo a střed všehomíra na makrokosmické 
úrovni tvoří ohnivý sloup, nebetyčná hora, nebeský strom či božský úd 
(*lingam), umístěný v ,,lůnním domě" (garbhagrha), v nitru svatyně, 
jenž symbolizuje axis mundi a představuje spojení mužského a ženského
plodivého principu.
Čínské koncepce jsou založeny na pojmu *jin-jang, jenž představuje 
jednotu protikladů, z nichž se skládá původní *substance *bytí *čchi; jin 
je ženským principem univerza, jang zosobňuje mužský princip.
Obrovskou sílu lásky si uvědomovali i antičtí *Řekové. Protože ji nedokázali
jinak vysvětlit, přidělili jí důležité místo ve svých kosmických 
představách: podle *Hésioda se v samých počátcích světa z *chaosu zrodila
*Země (*Gaia) a vedle ní jako všeoživující síla i *Erós. Erós spojil 
rozptýlené počátky věcí, z nichž vznikly všechny živé bytosti: bohové, 
146
lidé  i  živočichové.  Láska  je  mocná,  neúprosná,  zasahuje  všechny  živé 
bytosti,  nelze  jí  odolat.  Přináší  *radost,  rozkoš,  ale  na  druhé  straně 
i *starost a žal. Podle mladší koncepce byl Erós synem *Afrodíty, která 
se stala personifikací ženského prvku plodnosti, lásky, půvabu a krásy; 
zosobňovala tedy vlastnosti, které s láskou souvisejí. Vedle Eróta, jenž 
žil  v  představách  Řeků  klasického  období  jako  krásný  mladý  chlapec 
(později v *helénismu jako půvabné hravé dítě s lukem a šípy), patřily 
do Afrodítina okruhu i bohyně půvabu a lásky *Charitky (Grácie). Ty 
ztělesňovaly představu dobrodiní, jímž je pro lidi naplněná láska (jejich 
počet naplňuje trojí podobu dobrodiní, které je třeba poskytnout, přijmout
a vrátit; taková podoba dobrodiní zároveň symbolizuje fakt, že 
šťastná láska je přející, altruistická). Láska se ve starém Řecku pro své 
výjimečné a těžko klasifikovatelné vlastnosti stala posléze filozofickým 
pojmem. Řekové se ji však nesnažili analyzovat za každou cenu, spíše ji 
použili jako kosmický princip spojující rozdělené části v harmonický celek
­ tak představují u Empedokla ,,Láska" (Fília) a ,,Zášť" (Neikos) dva 
základní hybné principy jsoucna a jeho vývoje (při vládě Lásky existuje 
setrvalý stav celkové *harmonie, ale protože krajní stavy nejsou udržitelné,
kolísá svět stále někde na ose mezi láskou a nenávistí). Tato neustálá 
kvantitativní nerovnováha obou hlavních sil je zdrojem hledání harmonie,
a tedy vývoje. Platónská teorie lásky jako síly povznášející lidskou 
duši k vyšším idejím je obsažena v dialogu Symposion. *Platón v něm 
postupně  obhajuje  pederastickou  lásku  jako  výchovný  princip.  Počáteční
projevy tělesné lásky, jako je zalíbení a přitažlivost, jež jsou zcela 
individuální a jež nelze postihnout běžnými pravidly, vysvětluje umělou 
*konstrukcí spočívající v hledání dvou doplňkových principů souladné 
a celistvé osobnosti, kterou kdysi byli původní lidé, než je bozi potrestali
rozdělením na dvě poloviny, jež se musí neustále hledat. Umožňuje 
mu to objasnit jednotlivé podoby lásky mezi pohlavími a zároveň rozdíly
v intenzitě lásky. Vlastní podstatou Platónova pojetí je spojení lásky 
s krásnem a jeho věčností ­ láska se naplňuje v přirozené touze po zplození
 krásna,  krásno  je  odrazem  nadsmyslné,  transcendentální  *ideje, 
přístupné jen *intelektu.
Biblická koncepce lásky odděluje od sebe lásku lidskou a lásku božskou.
Láska je jedním z hlavních projevů osobnosti *Boha, projevuje se 
v jeho vztahu k člověku. Její specifikou je, že na nikoho není vázána žádným
poutem, nezávisí na kvalitách toho, koho Bůh miluje. Závisí pouze 
na svrchované a nevysvětlitelné vůli a milosti Boží. Její podmínkou však 
je, že v tom, kdo je touto milostí zahrnut, vyvolává lásku k Bohu. Boží lás-
147
ka se týká nejen vyvoleného lidu, ale i jiných národů, později v Žalmech 
je naznačena myšlenka lásky k jednotlivci, zejména pokud ji potřebuje. 
Podle *Starého zákona je láska k Bohu lidskou odpovědí na Boží lásku, 
tedy vděčností, a projevuje se poslušností. Láska k Bohu se uskutečňuje
také filantropickou láskou k bližnímu, dokonce i k nepříteli, který je 
v nouzi. Nejde tu tedy o lásku citovou, ale o praktickou morální povinnost.
Křesťanské pojetí lásky vyjádřené v *Novém zákoně nezvolilo pro 
slova milovat a láska stejné výrazy, jaké používala klasická *řečtina, tj. 
eraó a erós, které byly spjaty s láskou tělesnou i duchovní, ale vždy vlastně
egocentrickou, protože byla vyvolána touhou po milované osobnosti, 
po získání této osoby pro vlastní uspokojení. Proto po vzoru *Septuaginty
se v křesťanském *kontextu začalo používat výrazů agapaó a agapé.
Boží láska se v Novém zákonu naplňuje ve ,,vtěleném Slově", *Ježíši 
Kristu. Jeho láska spočívá v sebeobětování a sdílení, v něm se naplňuje 
Boží milosrdenství a milování, o němž mluví sám Ježíš. Podle Janova 
*evangelia (4, 8, 16) je Bůh svou podstatou láska, jako láska existoval 
i před *stvořením světa. Láska Otce k Synovi a Syna k Otci je tajemstvím 
trojjediného boha (Mt 11, 27; J 16, 13­15). Předmětem Boží lásky je podle
Nového zákona *Izrael nové Boží smlouvy a od *Pavla z Tarsu i církev 
Kristova. Tato láska trestá, ale i odpouští a vykupuje prostřednictvím 
kříže a zmrtvýchvstání. Láska k Bohu je odpovědí na lásku Boží v Kristu, 
reakcí vyvolanou Duchem svatým. Odpovídá spíše víře a projevuje se 
poslušností. Tak ji chápe i Pavel z Tarsu a na mnoha místech nahrazuje
výraz láska, objevující se u synoptiků, termínem víra. Ale přesto i on 
na mnoha místech používá výrazu láska ­ například ve vzletné koncepci 
(1 Korintským 13, 1­13): ,,Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, 
ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící *zvon. Kdybych 
měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, 
ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych 
neměl, nejsem nic. A kdybych rozdal všechno, co mám, ano kdybych vydal
sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska
je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. 
Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá
křivdy. Nemá radost ze špatností, ale vždycky se raduje z pravdy. 
Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. 
Láska nikdy nezanikne. Proroctví ­ to pomine; jazyky ­ ty ustanou; poznání
­ to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné; až přijde 
plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, 
mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; 
148
když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme
jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní 
poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak 
zůstává *víra, *naděje, láska ­ ale největší z té trojice je láska." *Philantropia
(,,láska k bližnímu") je doplňujícím protějškem lásky Boží a lásky 
k Bohu, je dílem Ducha svatého, vnášejícího Boží lásku do lidí, a každého
nutí k tomu, aby s druhým jednal jako s tím, za něhož Kristus zemřel.
Láska byla ve *středověku též považována za *nemoc a příčinu oslabení,
 za  nebezpečný  blud.  Lékař  Bernard  de  Gordon  de  Montpellier 
na počátku 14. století ji v díle Lilium medicinae popsal jako jednu z depresivních
poruch ­ ,,melancholicae passiones" ­ a zařadil ji do skupiny 
mozkových nemocí. Na konci 15. a počátku 16. století vychází množství 
publikací, které ztotožňují pojem láska se ztrátou *rozumu. Humornou 
karikaturou takového bláznovství a také *parodií na vznešené dvorské 
prostředí je rytina Daniela Hopfera (1470­1536) Půst. Nevábní tanečníci,
ozdobení rolničkami, poskakují kolem staré vrásčité ,,krasavice", 
která drží jako cenu pro nejlepšího tanečníka buřty na špízu a džbán. 
Na tanec ostatně pohlíželi hlavně první *křesťané s nedůvěrou: ,,Kde se 
tančí, tam je ďábel," jsou slova Jana Zlatoústého. Jiné zamilované blázny 
předvádí rytina Hanse Sebalda *Behama (1500­1550) Šašek se dvěma
ženami v lázni. Ubohý, bezmocný muž je zcela vydán na pospas ženám; 
ty ho nutí vstoupit do lázně, sápou se po něm a odhalují ho. Pomatení 
zamilovaných šašků a bláznů bylo námětem *minnesangu vrcholného 
středověku už ve 13. století a v pozdně středověkých postních hrách nabývá
stále komičtějšího zabarvení. Tak například v jedné postní hře žije 
zamilovaný muž na přání zbožňované ženy tři roky bez kalhot.
Je nesporné, že láska je prvkem života, prvkem pružným, schopným 
přizpůsobit se jakémukoli novému prostředí ­ přírodnímu nebo společenskému.
Jako fenomén veskrze lidský se prosazuje svou naléhavostí 
a přirozeností navzdory všem dobovým *konvencím jak společenským, 
tak náboženským a působí vlastně jako ventil, kterým se tlak prostředí 
zmírňuje a žádnému vnějšímu tlaku se v podstatě nedaří ji zlomit. Má 
své místo jak ve společenstvích krutých a nekultivovaných, jako tomu 
bylo v raně středověké Evropě *doby stěhování národů, tak i v provensálském
prostředí, kdy se v přímé reakci na barbarské poměry prosadila 
kurtoazní *úcta a láska k ženě (*literatura, kurtoazní), nebo ve středověkých
románech líčících fatální lásku sahající až za hrob (*Tristan a Isolda),
 často  stimulovanou  magickými  prostředky.  Člověk  vždy  zůstává 
člověkem a jeho přirozenost se projeví i podvědomou formou v jeho vý-
149
raze ­ například doklady z výtvarného umění (rané křesťanství), kde je 
vyjádřena alegorie duchovní a současně je přítomna i přímá senzualita.
Budeme-li nahlížet na lásku z mnoha stran a přitom pronikat do její 
podstaty, stále bude vycházet jeden evoluční fakt: podvědomé nutkání 
mužů mít za daných podmínek co nejvíce dětí, a to nejen s jednou ženou. 
Na druhé straně ovšem žádné ženě nic nebrání, aby v podvědomé snaze 
posbírala pro své potomky nejlepší geny a s nimi pevnou podporu pro 
své děti a pro sebe (ženy jsou geneticky naprogramovány tak, aby v krajním
nebezpečí daly přednost lásce k dítěti a starosti o ně před mužem). 
Láska plynoucí z rodičovského *instinktu a promítající se do sexuálního 
vztahu by měla být hýčkána v každém věku, měla by být obdivována už 
pro emoce a energii, kterou v každém z nás spouští. Lásku mezi mužem 
a ženou bychom si měli též považovat proto, že je naším obdivuhodným 
dědictvím a v evoluci *biosféry snad i nejprogresivnějším evolučním činitelem.
(Jaroslav Malina)
legismus (z latiny: lex, legis, ,,zákon; ustanovení, smlouva, podmínka"; 
čínsky:  fa,  ,,zákon",  fa-ťia  ,,znalci  zákona"),  staročínské  politicko-filozofické
a státoprávní učení vzniklé v průběhu 4. století př. n. l. a zdůrazňující
přesně definované a přísně uplatňované *zákony jako základ 
uspořádání a řízení *společnosti. V průběhu doby se ukazovalo, že řízení 
čínské společnosti založené na pouhém morálním apelu k dodržování 
*lidskosti a etických zásad a na idealizované představě šlechetného vládce
je nereálné a nemůže vést k nastolení pořádku a k vytvoření pevného 
*státu. Není to možné proto, že téměř každý člověk ve své přirozenosti 
touží po prosazení svých zájmů i na úkor druhých. A pokud není spoután 
přísnými příkazy a zákazy, tresty a odměnami, dává přednost vlastním 
zájmům.
Legistický teoretik a zároveň zkušený praktik *Šang Jang (známý též 
jako Kung-sun Jang nebo Wej Jang, asi 390­338 př. n. l.) ve svém spisu 
*Šang-ťün šu (Kniha vévody z Šangu) se k tomuto problému vyjádřil jasně:
,,Lidumil může být lidumilný k jiným lidem, ale nemůže lidi přimět 
k lidumilnosti. Spravedlivý vládce může milovat jiné lidi, ale nemůže lidi 
přimět, aby se milovali navzájem. Z toho je zřejmé, že sama lidumilnost 
nebo spravedlnost ještě nestačí, aby bylo dosaženo dobrého řízení Podnebesí
(Číny)." Legisté (fa-ťia) učinili východiskem a základem svého 
učení přesně definovaný zákon (fa). Legistický filozof Šen Tao ve 4. století
př. n. l. napsal: ,,Právo nepřichází dolů z nebe, stejně jako nevychází 
ani ze země, nýbrž vzniká mezi lidmi a musí být ve shodě s jejich smýšlením.
Právo vyrovnává stejnoměrně všechen pohyb v říši. Je nejspraved-
150
livějším, jednou provždy ustanoveným řádem. Když máme k dispozici 
váhu, nemůže být nikdo ošizen vydáváním lehkého za těžké. Pokud jsou 
délkové míry, nemůže být nikdo ošálen při určení velikosti. A existují-li 
zákony a ustanovení, nemůže být nikdo podveden neoprávněnými manipulacemi.
I špatné zákony jsou lepší než žádné zákony ..." Šang Jang povýšil
zákon na princip nejvyšší síly, která měla působit nezávisle na vůli 
lidí i *Nebes. Zákonu se měli bezvýhradně podřizovat všichni obyvatelé 
Podnebesí, od prostých lidí až po panovníka: ,,Vládce se svými dobrými 
skutky obvykle neliší od ostatních lidí, neliší se od nich ani rozumem, 
nepřevyšuje je ani statečností, ani silou. Ale i když mezi lidmi jsou svrchovaně
moudří, neodváží se proti panovníkovi intrikovat. I když jsou 
stateční a silní, neodváží se vládce zabít. I když lidé mohou nahromadit 
milionová bohatství z hojných odměn, neodváží se rvát se o ně. I když se 
budou uplatňovat tresty, lidé se neodváží na ně žehrat. A to vše proto, že 
existuje zákon."
Dodržování  a  uplatňování  vyhlášených  zákonů  ve  společnosti  (kde 
byli za nejváženější vrstvy prohlášeni zemědělci jako tvůrci *národního 
bohatství a vojáci jako vykonavatelé expanzivní politiky) měli zajišťovat 
úředníci nového typu. Do svých funkcí byli jmenováni na základě svých 
zásluh a schopností, nikoli podle stavovské příslušnosti; byli řízeni, placeni
 a  povyšováni  ústředními  administrativními  úřady  podléhajícími 
despoticky vládnoucímu panovníkovi. Proto byli zainteresováni na prosazování
státní politiky a upevňování centralistické moci. Nastolení rovných
možností při přijímání lidí do státních služeb (na rozdíl od konfuciánské
stavovské předurčenosti) vytvářelo předpoklady k sociálnímu 
pohybu, mělo ve společnosti příznivý ohlas a zároveň omezovalo vytváření
silných úřednických *klanů, které by se mohly vymknout *kontrole 
panovníka.
Legismus se ve 4. století př. n. l. začal uplatňovat v některých čínských 
státech a vedl tam k vytváření silných despotických *monarchií. V dalším
století se však ukázalo, stejně jako předtím v případě *konfucianismu,
jak je i legismus pouhou šedou teorií, zatímco živý strom života se 
vždy znovu zazelená s plnou silou. Úředníci totiž dokázali nalézt cesty 
a prostředky k upevňování vlastní *moci a pro ústřední *správu i pro 
panovníka bylo stále obtížnější zbytnělou *byrokracii řídit a omezovat 
její ambice stát se autonomní silou. Znovu proto vzplanuly diskuse mezi 
teoretiky legismu a konfucianismu a ti nejlepší hledali nová východiska.
Mistr Sün (*Sün-c', asi 298­238 př. n. l.) vytvořil jakousi syntézu 
obou směrů. Přijal legistickou koncepci zákona, systém odměn a trestů 
151
i stejné možnosti pro všechny při vstupu do státních služeb. Zároveň 
však  při  uplatňování  zákona  o  trestech  omezoval  krutost  konfuciánskými
 humánními  normami  a  zajištěním  ochrany  úředníků  a  konfuciánských
učenců. Vedle Mistra Süna proslul zejména Mistr Chan Fej 
(*Chan Fej-c', 288­233 př. n. l.). Chan Fej byl nejlepším žákem Mistra 
Süna, ale na rozdíl od svého učitele byl přesvědčený legista. Ve svých 
stylisticky elegantních a logicky vybroušených spisech ­ jež se staly inspirací
*Prvnímu svrchovanému císaři a jeho rádci *Li S'ovi ­ uceleně 
vyložil legistickou státovědu. Postihl i její hlavní slabinu ­ úřednictvo. 
Tendence úřednictva k upevnění vlastní moci na úkor jednoty státu byly 
v té době již zjevné a Mistr Chan Fej jako chanský princ *mravy a zlozvyky
byrokracie navíc dobře znal i z vlastní zkušenosti. Tento legista 
a stoupenec mocného všečínského státu také ovšem dobře věděl, že silný 
stát není bez úřednictva možný. Proto se ve svých úvahách soustředil 
na problém zvládnutí a kontroly úřednictva, který považoval za jeden 
z nejdůležitějších. (Podobně jako později florentský politik, filozof a politolog
Niccol *Machiavelli, vypracoval zásady umění vládnout.) Radil 
panovníkovi, aby mezi úřednictvem nejrůznějšími prostředky neustále 
pěstoval ovzduší podezíravosti, vzájemné nedůvěry a nevraživosti, aby 
toto spříseženské *společenství spojené neviditelným předivem služeb 
a protislužeb štěpil na protichůdné skupiny a takto udržoval rovnováhu 
sil a stabilitu státu. Rovněž nabádal, aby ,,osvícený panovník štědře odměňoval
a nemilosrdně trestal".
Legismus  začal  být  nejdříve  a  nejdůsledněji  uplatňován  ve  státech 
Chan  a  *Čchin  (i  když  ještě  předtím  došlo  k  jakémusi  prologu  legismu
ve státu Čchu). V obou státech se o to zasloužili zhruba ve stejnou 
dobu (od poloviny 4. století př. n. l.) hlavní ministři: Šen Pu-chaj v Chan 
a Šang Jang v Čchin. Oba hlavní ministři byli nejen dobrými uskutečňovateli
legistických zásad výstavby a řízení státu, ale také vynikajícími 
teoretiky tohoto učení, i když každý s poněkud jinou orientací. Podle 
hodnocení Chan Feje se Šen Pu-chaj nadměrně věnoval metodám ,,umění
vládnout" (šu), zatímco Šang Jang příliš preferoval ,,zákony" (fa). (Viz 
též *civilizace, čínská.) (Jaroslav Malina)
MMM
153
MMMmaat (z egyptštiny: maat, ,,princip pravdy, práva, spravedlnosti"), staroegyptský
*princip *pravdy, *práva, *spravedlnosti, zaručující světový 
řád a zároveň ideál mravního řádu; ve starém *Egyptě byl všeobecně 
přijímaný. Vznikl v okamžiku *stvoření *světa a měl nejvyšší božské posvěcení.
Jeho personifikací byla bohyně *Maat. Princip maat se poprvé 
zmiňuje v *životopisech v období Staré říše (3.­6. dynastie: 2700­2180 
př. n. l.). (Břetislav Vachala)
Maat, egyptská bohyně *pravdy, *práva a *spravedlnosti; dcera boha 
*Rea. Zosobňovala princip *maat, který řídil řád *vesmíru, *světa a lidského
*bytí. Byla zpodobňována jako žena s pštrosím pérem na hlavě. 
Účastnila se *Posledního soudu. (Břetislav Vachala)
manželství, formy i obsah manželství jsou kulturně vysoce variabilní;
nejčastěji se jako znaky manželství uvádí regulace sexuálních vztahů 
mezi určitými *muži a *ženami, ekonomická kooperace partnerů, fyzická
reprodukce nových členů *komunity a jejich *enkulturace, zajištění 
plného *sociálního statusu potomkům a ustanovení sociálně signifikantních
vztahů mezi skupinami příbuzných obou partnerů.
Poněkud šířeji je možno manželství definovat jako sociální *instituci,
jejímž obsahem je kulturně akceptovaný typ svazku mezi dvěma či 
více partnery, u něhož se předpokládá dlouhodobé trvání a který transformuje
sociální status partnerů, je výrazem jejich akceptace společenských
norem; definuje či implikuje vzájemné nároky partnerů (a jejich 
*příbuzných) na sebe, rodičovské povinnosti a práva k dětem vzešlým 
z této unie, práva a povinnosti těchto dětí k rodičům, definuje či implikuje
sociální status dětí vzešlých z této unie a vytváří vazby mezi příbuznými
partnerů. (Viz též *antropologie sexuality, *sexualita, erotika, láska 
a manželství ­ ...) (Jaroslav Skupnik)
Maoři (Mori, ,,původní, domácí", polynésky: ,,nejlepší"), původní obyvatelstvo
Nového Zélandu v počtu asi 680 tisíc (odhad z roku 2001). 
*Maorština (Te reo), kterou ovládá jen asi 150 tisíc osob, patří do *polynéské
větve *austronéské (malajsko-polynéské) rodiny, slovní zásoba je 
154
v současnosti kombinována s *angličtinou. *Archeologické nálezy a výzkumy
 *mitochondriální  DNA  prokazují,  že  většina  obyvatel  Pacifiku 
pochází z oblasti *Tchaj-wanu. Osídlování Pacifiku probíhalo v několika
etapách. První vlna započala přibližně před 5 tisíci lety a směřovala
 do  oblasti  *Melanésie.  Následně  byla  osídlena  celá  oblast  Pacifiku. 
K obydlení Nového Zélandu došlo mezi 8. a 13. stoletím n. l. z oblasti 
východní *Polynésie. Od konce 18. století nastala evropská kolonizace 
Nového Zélandu, která se zaměřila především na vytěžování přírodních 
zdrojů. Nestabilita mezi maorskými *kmeny, způsobená *Evropany, zapříčinila
mezi lety 1805­1840 krvavé boje, známé jako Mušketové války.
V únoru 1840 došlo k podpisu tzv. Smlouvy z Waitangi (Te Tiriti
o Waitangi), která na Novém Zélandu ustanovila Velkou Británii jako 
vládnoucí mocnost, Maorům udělila *status britských občanů a též jim 
ponechala původní právo vlastnit *půdu. Během 19. století zemřelo obrovské
množství Maorů, a to v důsledku nemocí přivezených Evropany 
či ve vzájemných *válkách. V současnosti tvoří Maorové necelých 15 % ze 
čtyřmilionové populace.
Původní maorské *náboženství bylo *polyteistické a propojovalo lidi, 
zvířata, rostliny i neživé věci prostřednictvím *genealogie předků (whakapapa).
Základními principy byly především *mana (,,duchovní síla, 
esence" prostupující lidi i věci) a tapu (,,posvátné"), představující pravidla
a zákazy (*tabu). Maorská *kosmologie byla úzce spjata s *přírodou 
a především s půdou, respektive místem narození. S některými *obřady 
byl spojen *kanibalismus a *lov lebek. Dekapitované hlavy nepřátel byly 
sušeny a konzervovány tak, že zůstalo zachováno *tetování i rysy tváře. 
Takto preparované hlavy se staly vyhledávanou kuriozitou, a dokonce 
běžným obchodním artiklem vyváženým do *Evropy.
Tradiční maorskou společnost, která byla rozšířená po celém Novém 
Zélandu (maorsky: Aotearoa, ,,Země dlouhého bílého oblaku"), charakterizoval
tradiční příbuzenský systém založený na příslušnosti k určitému
*kmeni, jenž si nárokoval konkrétní území (Mana Whenua). Maorskou
kmenovou *kulturu výrazně ovlivňoval charakter okolní přírody 
a  zdroje  obživy,  jimiž  byly  převážně  mořské  ryby  (barakuda,  treska), 
mořští korýši, tuleni, velryby, různé druhy rostlin, ale i dávno vyhubení 
obří ptáci moa.
Maorský  sociální  systém  měl  výrazně  hierarchický  charakter,  a  to 
v  posloupnosti  od  uskupení  s  vysokým  počtem  členů  a  rozvolněnými 
společenskými  vazbami  až  k  malým  sociálním  skupinám  založeným 
na  osobních  vztazích  s  rodinným  charakterem.  Z  tohoto  hlediska  lze 
155
tradiční maorský sociální systém popsat v kategoriích: *waka ­ *iwi ­ 
*hap ­ *whnau. Tato sociální uskupení plnila vždy specifickou funkci,
a to jak v rámci každodenních záležitostí, tak v případě války. Maorská
kultura se ve všech oblastech společenského života vyznačovala 
rozvinutým *uměním. Typické je pro ně především tradiční tetování (t
moko) či dřevořezba (whakairo), jimiž se vyjadřovalo jak příslušenství 
k určitému kmeni, tak i osobnost každého jedince. Charakteristickým 
rysem maorské kultury byl také *tanec. Jeho různé typy a varianty se 
uplatňovaly v různých situacích. Některé tance se tančily pouze na oslavu,
jiné měly i zastrašovací funkci. Takovým strach nahánějícím tancem 
byla i haka, kterou ve zjednodušené formě známe ze současnosti, převážně
z oblasti profesionálního novozélandského rugby. Maorové byli 
vynikajícími lovci a obávanými válečníky. Svědčí o tom mnoho dochovaných
zbraní (patu, mere), vyráběných z přírodních materiálů (například 
z typického novozélandského *jadeitu [nefritu] ­ pounamu), a archeologické
nálezy v místech, kde původně stála typická maorská opevněná 
sídliště (p). V první polovině 19. století byly mnohé kmeny na stupni 
rozpadu *rodové společnosti, začínaly se vydělovat vrstvy vůdců, svobodných
a *vazalů, existovalo i patriarchální *otroctví (váleční zajatci). 
Evropskou kolonizací byl tento proces zastaven; od 80. let 20. století dochází
k úspěšné etnicko-jazykové revitalizaci. Za zvláštní skupinu bývali 
považováni míšenci Maorů a *bělochů, kteří se v současnosti identifikují 
s Maory. Většina dnešních Maorů na Novém Zélandu žije již moderním 
způsobem života. (Jaroslav Malina, Lukáš Šín, Helena Šulová)
mauzoleum (z latiny: mauslum, ,,náhrobek [s monumentální stavbou]"),
 původně  monumentální  *náhrobek  karského  *krále  Mausola 
a  jeho  manželky  Artemisis  v  Halikarnássu  na  jihozápadním  pobřeží 
*Malé Asie (Kárie, viz *Kárové), jeden ze sedmi divů antického světa 
(postaven  v  roce  352  př.  n.  l.); hrobka  je  obklopena  iónskými  sloupy 
na  vysoké  hranolové  podstavě  se  čtyřspřežím  a  sochami  královského 
páru na vrcholu.
Později  mauzoleum  označovalo  monumentální  architektonický  náhrobek
na vysokém podstavci obsahující kultovní prostor a bohatě sochařsky
zdobenou pohřební komoru. Ve 20. století byla takto nazývána
 místa  odpočinku  komunistických  vůdců  (Vladimira  Iljiče  *Lenina 
[1870­1924],  Georgi  Michajloviče  Dimitrova  [1882­1949],  Klementa 
Gottwalda [1896­1953]). (František Čapka)
MDMA (extáze, taneční droga), 3, 4-methylendioxymethylamfetamin, 
*psychostimulační látka s *psychedelickými účinky, v čisté formě je to 
156
bílá krystalická, silně hořká látka. Užívá se v klubech, většinou ve formě 
tablet či kapslí. Podporuje *kreativitu a schopnost koncentrace na rytmus
při tanci (taneční droga). MDMA zřetelně zesiluje smyslové vnímání
(chuť, čich, hmat, zrak). Prohlubuje intenzitu pozitivních prožitků, 
pocity *empatie a potřebu dotýkat se druhého, nemá však *afrodiziakální
účinky. *Euforie může někdy přehlušit přirozené vnitřní varovné 
signály, jakými jsou například pocit chladu, tepla, žízně, což může mít 
vážné důsledky v podobě přehřátí či dehydratace a následné smrti. Jinak 
se podobá účinkem *amfetaminu.
Při vyšších dávkách může vést k nervozitě a závratím. Jako u jiných 
psychostimulačních látek, hrozí i u MDMA při dlouhodobém užívání toxická
paranoidně halucinační psychóza. MDMA byla syntetizována již 
před *první světovou válkou, od 50. let se začala vyrábět, později bylo 
jejímu legálnímu šíření bráněno zákonnými úpravami ve většině zemí 
v 70. a 80. letech 20. století. Do České republiky se v současnosti dostává 
hlavně ze západní Evropy. (Petr Bureš)
Meadová, Margaret (16. 12. 1901, Philadelphia, Pennsylvania, USA ­ 
15. 11. 1978, New York City, USA), americká antropoložka; představitelka
školy *osobnost a kultura a psychologicky orientované *antropologie; 
propagátorka sociálního determinismu. Studovala na DePauw University
a Barnard College anglický jazyk a psychologii; asistentka Franze 
*Boase Ruth *Benedictová ji přiměla k postgraduálnímu studiu antro-
pologie.
Prvním  samostatným  výzkumem  Margaret  Meadové  bylo  osmiměsíční
studium domorodců na ostrově Tau v soustroví Samoa v Polynésii 
a jeho konkrétním výsledkem byla populární kniha Coming of Age in
Samoa: A Psychological Study of Primitive Youth for Western Civilisation
(Dospívání na Samoi: Psychologický výzkum primitivní mládeže 
pro západní civilizaci, 1928). V létě 1930 se společně s antropologem 
Reem  Franklinem  *Fortunem  věnovala  krátkému  výzkumu  *Omahů. 
V  letech  1931  až  1933  studovala  domorodé  *kmeny  na  Nové  Guineji 
a v letech 1936 až 1938 a znovu 1939 pobývala s Gregory *Batesonem 
na Bali. Rok 1938 strávila mezi Iatmuly na Nové Guineji.
V knize Sex and Temperament in Three Primitive Societies (Pohlaví 
a povaha ve třech primitivních společnostech, 1935) shrnula Margaret 
Meadová výsledky svých výzkumů na Nové Guineji z počátku třicátých 
let,  které  byly  zaměřeny  na  *analýzu  sociálně  kulturní  podmíněnosti 
mužské a ženské role. Sociokulturní determinismus jako klíčový faktor 
při vytváření osobnosti byl rovněž tématem terénního výzkumu na Bali, 
157
který realizovala v letech 1936 až 1938 společně s Gregorym Batesonem. 
V knize Male and Female: A Study of the Sexes in a Changing World 
(Mužství a ženství: Studium pohlaví v měnícím se světě, 1949) se zabývala
v širokém srovnávacím záběru kulturní podmíněností role pohlaví.
Po *druhé světové válce se věnovala především pedagogické, osvětové 
a řídící činnosti a na čas se stala díky svému postavení na Kolumbijské 
univerzitě a v Americkém muzeu přírodní historie (American Museum
of Natural History)  v  New  Yorku  bezpochyby  nejvlivnější  osobností
 severoamerické  antropologie.  Stála  v  čele  Americké  antropologické 
asociace (American Anthropological Association) a byla prezidentkou 
Americké asociace pro vědecký pokrok (American Association for the
Advancement of Science). Její další práce zahrnovaly Cultural Patterns
and Technical Change (Kulturní vzorce a technická změna, 1953, editorka)
a New Lives for Old: Cultural Transformation ­ Manus, 1928­1953 
(Nové životy za staré: Kulturní transformace ­ Manus, 1928­1953).
Celoživotní  témata  Margaret  Meadové  se  týkala  procesu  *socializace,
dětství, rodičovství, vztahu mezi pohlavími a výchovy. Antropologie 
představovala podle Meadové především vědu o kultuře; výchova v raném
dětství má zásadní význam pro formování lidské osobnosti. Interakci
 mezi  jedincem  a  kulturou  pokládala  za  dynamický  proces,  jehož 
výrazem byl specifický kulturně podmíněný typ osobnosti.
Dílo Margaret Meadové bylo vystaveno ostré kritice především z důvodu
 údajně  závažných  metodologických  nedostatků  a  ideologické 
předpojatosti;  například  novozélandský  antropolog  Derek  *Freeman 
(1916­2001) uveřejnil v roce 1983 knihu Margaret Mead and Samoa:
The Making and Unmaking of an Anthropological Myth (Margaret Meadová
a Samoa: Zrození a zánik antropologického mýtu), v níž se snažil 
doložit,  že  Meadová  idealizovala  samoanskou  společnost  a  podcenila
,,komplexnost kultury, společnosti, historie a psychologie" místních 
obyvatel. (Ivo T. Budil, Jaroslav Malina)
metamfetamin (péčko, perník, pervitin, peří, piko), pravotočivý fenylmethylaminopropan,
*psychostimulační látka, syntetická droga, účinnější
než *amfetamin. V čisté formě jemný krystalický bílý prášek bez 
zápachu, hořké chuti; někdy díky zbytkům substancí používaných při 
výrobě může být zbarven do žluta nebo do fialova. Výchozí látkou při 
jeho výrobě je efedrin. Užívá se intravenózně, perorálně či šňupáním.
Vzbuzuje pocit fyzické a mentální síly, euforii, ve vyšších dávkách až 
emoční labilitu a agresivitu; je narušeno vnímání (*iluze, halucinace). 
Při předávkování se dostavuje úzkost, těžká bolest v čelní krajině nebo 
158
v hrudníku (*thorax), dostavují se poruchy vědomí, křeče, tachykardie, 
*arytmie, výrazně zvýšený krevní tlak (*hypertenze) a tělesná teplota. 
Při chronickém zneužívání vyvolává silnou psychickou závislost, projevující
se neklidem, třesem, bolestmi u *srdce a bolestmi *kloubů, někdy 
i  paranoidně-halucinační  psychózou;  fyzické  důsledky  dlouhodobého 
užívání se projevují celkovou sešlostí. Spolu s *marihuanou je metamfetamin
(pervitin) nejoblíbenější drogou; je u nás ilegálně vyráběn a vyvážen
i do zahraničí. (Petr Bureš) 
metoda antropologické rekonstrukce podoby podle lebky, 
antropologická  metoda  umožňující  rekonstrukci  obličeje  (tváře)  podle 
lebky; je založena na zjištění, že mezi *tvarem *lebky a jejím pokryvem 
(zejména tloušťkou měkkých *tkání) existují konkrétní a korektní závislosti.
O toto zjištění se zasloužil především ruský antropolog, archeolog 
a sochař Michail Michailovič *Gerasimov (1907­1970), jemuž se rozvíjení
 a  užití  této  metody  stalo  celoživotním  posláním:  ,,Antropologická 
rekonstrukce podoby člověka podle lebky je dlouhý, pracný proces, vyžadující
mravenčí píli a trpělivost, hluboké anatomické, morfologické a antropologické
znalosti, všímavost, vnímavost, pozorovatelskou schopnost 
a dlouholetou zkušenost." V pitevnách a márnicích a posléze i na *rentgenových
snímcích zkoumal Gerasimov tloušťku pokryvů lebky, měkkých 
tkání obličeje dlouhodobě a na tak velkém množství případů, až vypracoval
metodu vedoucí k rekonstrukci podoby lidí dávno zemřelých (například
až z *paleolitu). V laboratoři antropologické rekonstrukce Ruské 
akademie věd v Moskvě, kde M. M. Gerasimov zahájil před více než půl 
stoletím své výzkumné práce, rozvíjí dnes tuto metodu již třetí generace
badatelů (Tatiana Balujeva, Olga Grigorjeva, Galina V. Lebedinskaja, 
Aleksandr Pestrjakov, Jelizaveta Valentinovna Veselovskaja a další).
Od  sedmdesátých  let  20.  století  byla  metoda  významně  obohacena
a zpřesněna využitím ultrazvuku ke zkoumání vztahů mezi tvarem 
lebky a tvarem obličeje na základě tloušťky měkkých pokryvů obličeje 
v přesně definovaných *antropometrických bodech u živých lidí, mužů 
a žen četných populací a různých lidských skupin (etnik). Její užití a získané
výsledky umožnily na jedné straně standardizaci empirických dat 
a na straně druhé modelování na *počítačích. Možnost kontroly skutečné
podoby dovolily v *kriminalistice zpětnou vazbu. Díky tomu nastala 
renesance metody a její celosvětové rozšíření. Úspěchy v rekonstrukci 
očí, rtů a nosu vedly k zvýšení podoby, tj. shody rekonstrukce s originálem
do té míry, že začala být úspěšně používána i v kriminalistice při 
*identifikaci osob podle lebek neznámého původu.
159
Rekonstrukce podoby člověka podle lebky lze v současné době rozdělit 
na konturní, respektive kresebné (2D), a plastické (3D) rekonstrukce, 
které se z technického hlediska dále dělí na sochařské (fyzický *model) 
a virtuální (počítačové). Ve všech případech se nejprve provádí detailní
antropologický popis lebky a měření pro určení pohlaví, stanovení 
dožitého věku, populační příslušnosti, profesní zátěže, *životního stylu, 
případně patologických změn. To je důležité z hlediska nastavení těchto
parametrů u výsledného modelu. V případě konturní rekonstrukce je 
pomocí dioptrografu získán obrys lebky a je vytvořena kontura obličeje 
podle standardní tloušťky měkkých tkání, která pak slouží jako podklad 
pro grafická zobrazení čili dokumentární portrét z profilu. Obdobně se 
grafická rekonstrukce provádí i zpředu. Metody plastické rekonstrukce 
spočívají v nanášení vrstev plastelíny na lebku nebo její odlitek a dotvoření
původních měkkých tkání.
Rozlišujeme  několik  metod  plastické  rekonstrukce.  První  z  nich  je 
metoda  anatomická  (výše  popsaná  metoda  Gerasimovova),  při  níž  se 
podle charakteru přípojových míst na lebce rekonstruují žvýkací svaly 
(*musculus masseter, *musculus temporalis), které nejvíc formují tvar 
obličeje zpředu (en face). Jiným postupem je metoda hloubek měkkých 
tkání (metoda americká), při níž se využívá průměrných rozměrů tloušťky
měkkých tkání v antropometrických bodech, anatomické struktury 
se však nerekonstruují. Na povrch lebky nebo odlitku se v antropometrických
bodech nanáší mřížka tenkých hranatých hřebínků a válečků 
z plastelíny, jejichž výška odpovídá standardizované tloušťce měkkých 
tkání příslušné části obličeje. Kombinovaná (britská) metoda propojuje 
výhody obou předchozích. V každém případě se volné prostory mezi dosud
nanesenými vrstvami vyplňují plastickou hmotou až do jejich výšky, 
čímž se vymodeluje plastický reliéf *tváře. Nejsložitější je rekonstrukce 
očí, rtů a nosu, ale i zde jsou *zákonitosti vztahů mezi tvarem, rozměry 
a poměry lebky a tvarem těchto formotvorných částí obličeje známy. Definitivní
úprava povrchu a odlévání se řídí účelem plastické (skulpturní) 
rekonstrukce (věda, kriminalistika nebo například kulturně-historická 
expozice) a je obvykle prací sochaře.
Velkou perspektivu mají metody počítačové rekonstrukce, které jsou 
v současné době předmětem vývoje. Na základě lebky je možné rekonstruovat
hlavní charakteristiky lidské hlavy s určitým stupněm přesnosti.
Přesto může rekonstrukce pouze odhalit typ obličeje, který mohl existovat
­ pozice a všeobecný tvar hlavních rysů mohou být rekonstruovány 
přesně, ale jemné detaily jako vrásky a záhyby *kůže jsou nevyhnutelně 
160
spekulativní, protože jejich poloha a parametry se na lebce nezachovávají.
(Jaroslav Malina, Petra Urbanová)
mýty, antropogonické  (z  řečtiny:  anthrópos,  ,,člověk"  a  gennaó, 
,,tvořím, rodím"), příběhy, báje a vyprávění, jejichž prostřednictvím lidé 
v symbolické a fantazijní rovině popisují a interpretují vznik a vývoj *člověka.
 Charakteristickým  rysem  *mýtů  jako  specifických  sémiotických 
systémů je snaha o pochopení příčin geneze lidského rodu, objasnění 
způsobu života prvních lidí a hlubšího smyslu lidské existence. Problém 
vzniku člověka představuje nadčasové a univerzální téma, konkrétní obsah
jednotlivých mytologických příběhů ale variuje v čase a prostoru.
Pro antropogonické mýty *preliterárních společností je typická snaha 
odvodit původ člověka z rostlinné nebo živočišné říše. To, že příslušníci
různých *kultur odvozují svůj původ od rostlin, zvířat nebo země, 
může souviset se způsobem jejich obživy. Proto u loveckých kultur byla 
preferována  jako  potenciální  předkové  spíše  zvířata,  zatímco  sběračské
pospolitosti a první zemědělci měli tendenci vztahovat svůj původ 
k rostlinám, které představovaly základní zdroj obživy, a k půdě jako 
životodárnému substrátu.
Pravděpodobně již první zemědělci začali spojovat setbu, růst a sklizeň
s pohybem nebeských těles. Skutečnost, že *Měsíc v průběhu měsíčního
cyklu postupně mizí z oblohy, aby se poté opět objevil v původní 
velikosti,  mohla  být  pociťována  jako  symbolická  alegorie  neustále  se 
opakujícího procesu zrození, růstu, vrcholu a zániku. Proměny Měsíce 
tak mohly v představách našich předků fungovat jako alegorický obraz 
cyklického vývoje *světa, jako podobenství lidského osudu a alegorický 
příběh o věčném návratu.
Vztah  k  obloze  nalezl  však  své  vyjádření  nejen  v  cyklické  koncepci 
vývoje. Skutečnost, že lidé vždy s úctou vzhlíželi k vesmírným tělesům 
(*vesmír), našla své vyjádření také v antropogonických mýtech, které 
hledají původ lidstva na obloze. S představou, že naši předkové pocházejí
z hvězd, se můžeme setkat jak v tropických oblastech Afriky, Jižní 
Ameriky nebo Indonésie, tak i v polárních teritoriích obývaných *Inuity 
(Eskymáky). Původní obyvatelé východního Grónska (*Gróňané) například
věřili, že kdysi dávno všichni lidé žili v nebi a byli nesmrtelní. Pak 
však jeden muž spadl z oblohy dolů a zplodil se Zemí dceru. Jejich další 
potomci poté osídlili celý svět. Velice působivá je také *mytologie a *kosmologie
indonéského etnika Torajů. Příslušníci této svébytné, tradiční 
kultury,  obývající  vnitrozemí  ostrova  Sulawesi,  dodnes  věří,  že  jejich 
předkové ,,přišli z hvězd".
161
Při  hledání  odpovědi  na  otázku,  ,,odkud  pocházíme",  lidé  neobraceli
své oči pouze k obloze. U řady kultur naopak existují mýty, které 
za místo, kde se odehrála geneze člověka, považují nitro Země. Příběhy 
o vzniku prvních lidí v lůně *Země jsou typické zejména pro mytologii 
severoamerických *indiánů ­ například *Hopiové a *Navahové věřili, že 
existuje několik podzemních světů, které jsou na sebe naskládány jako 
talíře. Příchod lidí do současného, svrchního světa, je v mýtech těchto 
indiánů často prezentován jako útěk z podzemních světů, jež postihla 
*potopa nebo znečistily zlé čáry a kouzla.
V průběhu *evoluce lidstva, současně s vyčleňováním se člověka ze 
světa  čisté  *přírody,  docházelo  i  k  proměně  výkladu  mytologického 
*scénáře *geneze člověka a kultury. Lidé postupně přestali spojovat svůj 
původ pouze se světem přírody, rostlin a živočichů a ve svých interpretacích
kladli stále větší důraz na ,,akt stvoření" prostřednictvím nějaké 
nadpřirozené síly nebo božské bytosti. Dokladem tohoto názorového posunu
mohou být báje z oblastí vzniku prvních vyspělých *civilizací světa.
*Sumerové byli například přesvědčeni, že člověk byl stvořen z *hlíny 
bohem *Enkim a oživen jeho dechem. V egyptské mytologii sehrál roli 
stvořitele bůh plodnosti *Chnúm, který vytvořil člověka spolu s rostlinnou
a živočišnou říší z hlíny na hrnčířském kruhu a oživil jej dechem 
svých úst. Nejznámějším výkladem *aktu *stvoření člověka z hlíny k obrazu
 božímu  je  však  biblická  *legenda.  Podle  knihy  *Genesis  člověka 
stvořil *Hospodin Bůh z prachu země a vdechl mu život. Posuzujeme-li 
ovšem tento biblický příběh v *kontextu mnohem starších literárních 
textů, které pocházejí z území *Mezopotámie, zjistíme, že tento motiv 
stvoření člověka má svůj původ již ve starověkém *Sumeru (viz *mytologie
starověkého Předního východu). S hlínou jako základním stvořitelským
materiálem se setkáváme jak ve Starém světě, tak v Americe. 
Například indiáni *Pimové, obývající jihozápadní oblast Spojených států
amerických, byli přesvědčeni, že první lidi stvořil z hlíny a poté upekl 
v peci *kouzelník, označovaný jako Stvořitel.
Někdy jsou koncepce vzniku člověka syntézou několika výše zmíněných
představ. Například tradice *bönismu líčí *Tibeťany jako potomky 
bohů či přírodních duchů ­ mimajinů. Buddhistická tradice odvozuje 
Tibeťany, nebo alespoň jejich první panovníky, od neznámé indické dynastie.
V lidovém podání, buddhismem silně ovlivněném, si Tibeťané 
vypracovali důmyslnou a originální koncepci o svém původu z praotce 
opičáka a pramáti skalní démonky dagsinmo (tibetsky: brag-srin-mo). 
Podle pověsti se svatý opičák (ve skutečnosti reinkarnovaný čhangčhub-
162
sempa  Čänräzig)  vydal  do  Himálaje  meditovat.  Půvab  jeho  osobnosti 
zaujal lidožroutskou skalní démonku, která si posléze získala jeho srdce 
pod lživou záminkou, že když ji nepojme za ženu, přivede na svět bezpočet
lidožravých *démonů a způsobí zemi velkou pohromu. Opičák se 
na pokyn Vznešeného nad ní ustrnul a pojal ji za ženu. Z jejich spojení 
vzešlo šest dětí-opiček, každé z nich narozené do jednoho z *šesti stavů 
existence. Ty z nich, které jsou z rodu čhangčhubsempy opičáka, mají 
po otci snášenlivou povahu, jsou velice věřící, soucitné a pracovité, milují
ctnost a ušlechtilou mluvu ­ to je otcův rod. Ty, které jsou z rodu 
matky dagsinmo, se vyznačují velikou chlípností a hněvivostí, sklonem 
ke kupčení a zisku, velkou chamtivostí a soutěživostí, hlasitě se smějí, 
jsou fyzicky zdatné a odvážné, v práci vytrvalé, v jednání zbrklé, libují si 
v pomlouvání jiných a jsou snadno popudlivé ­ to je matčin rod. Příběh 
zároveň vysvětluje hlubokou úctu Tibeťanů k Čänräzigovi, svatému patronu
země, o kterém věří, že se převtěloval do dávných tibetských *králů
a později i do *dalajlamů. Tak je tato *legenda podána v nejstarších 
literárních památkách Manikambum a v kronice Zrcadlo králů (česky 
1998).
S působivým výkladem geneze člověka a kultury se setkáváme také 
v  antických  bájích.  *Řekové  věřili,  že  v  nejstarších  dobách  existovali 
pouze bohové, kteří se rozhodli stvořit smrtelné bytosti ­ lidi a zvířata. 
Podle některých řeckých mýtů se akt stvoření člověka odehrál v podzemí 
tak, že bohové smíchali *hlínu a *oheň. Římští básníci Titus *Lucretius 
Carus (kolem 97­55 př. n. l.) a Publius *Ovidius Naso (43 př. n. l.­17 
nebo 18 n. l.) preferovali mytologický scénář, podle něhož byl stvořitelem
lidského pokolení *Títán *Prométheus, který lidi uhnětl z hlíny 
a vody. Poté je obdaroval ohněm, naučil je tavit *kovy, vyrábět nástroje, 
pěstovat zemědělské plodiny, počítat, psát a číst. Díky těmto darům si 
lidé osvojili a dále rozvíjeli kulturu jako specificky lidský nástroj adaptace
člověka k vnějšímu prostředí.
Mytologické příběhy preliterárních společností a starověkých kultur 
spojuje snaha o pochopení podstaty *lidské přirozenosti a *víra v sílu 
božského principu jako tvůrce univerza.
Kvalitativní skok ve výkladu geneze člověka a lidské kultury znamenal 
vznik *filozofie jako nejobecnější vědy studující *zákonitosti vývoje přírody,
společnosti, člověka a myšlení. Zrození antické filozofie je spjato 
se 6. až 5. stoletím př. n. l. V této době opouštějí řečtí myslitelé tradiční 
mytologické scénáře a programově se začínají zabývat studiem principů
lidského myšlení (*logika), podstaty mravního jednání (etika) a po-
163
stavením člověka v přírodě (fyzika) i univerzu (*metafyzika). Přestože 
antropologické otázky spjaté s genezí člověka byly řešeny v širším ontologickém
a gnozeologickém kontextu, nalézámi již u antických filozofů 
řadu podnětných myšlenek o vzniku a vývoji člověka a podstatě lidské 
přirozenosti. (Josef Kolmaš, Jaroslav Malina, Václav Soukup)
NNNNN
165
NNNNNabatejci (též Nabatejští *Arabové), starověké etnikum obývající nabatejské
*království. Byli původním *semitským nomádským etnikem 
a žili na Arabském poloostrově východně od Palestiny. V průběhu 6. až 
4. století př. n. l. přesídlili do *Edómu, což byla ve *starověku oblast 
dnešního jižního Jordánska. (*Hérodotos se zmiňuje o tom, že v perské 
době obývali část 5. *satrapie a byli osvobozeni od daní.) Postupně ovládli 
tamější beduínské kočovníky i usedlé zajordánské obyvatelstvo a z těchto
 různorodých  etnických,  kulturních  i  hospodářských  *společenství 
vytvořili svou politickou i vojenskou zdatností samostatný *stát, s nímž 
bojovali Antigonos a jeho syn Démétrios.
Největšího rozkvětu dosáhl nabatejský stát v 1. století př. n. l. Hlavním 
městem  bylo  město  Sela  (semitsky)  čili  *Petra  (řecky,  obojí  má  význam 
,,skála"), ležící asi na půli cesty mezi jižním cípem Mrtvého moře a severním
cípem Rudého moře. Zmiňuje se o něm i *Starý zákon (Iz 42,11). 
Skalní útvary, vytesané v červeném *pískovci, z něho tvoří nejpozoruhodnější
archeologickou památku jižního Zajordání. Město bylo křižovatkou 
karavanních cest z jižní *Arábie do *Evropy. S *Makabejci byli Nabatejci 
v přátelských vztazích (1 Mak 5,25; 9,35; 2 Mak 5,8, Arétas, vládce Arabů), 
které trvaly i za Héródovců. Hérodés Veliký pocházel z nabatejské matky. 
Když však Héródés Antipás zapudil svou nabatejskou manželku (Nový zákon,
Mt 14,3n), vzniklo mezi Nabatejci a Héródovci nepřátelství. Ale ještě 
v 1. století n. l. sahal nabatejský vliv i do severního Zajordání až po pohoří 
Chaurán. Moc nabatejského království, založená na intenzivním *zemědělství
a karavanním *obchodě, začala slábnout od počátku našeho letopočtu,
kdy se na *Předním východě prosadila jako nová velmoc *římská 
říše. Roku 106 císař *Traianus, zřejmě bez použití násilí, připojil Nabatejské
království k *římské říši a učinil je součástí nově založené provincie
zvané Arabia. Později se dědicem značné části nabatejského území 
i tradic  stala  říše palmyrská (Palmyra). Nakonec  Nabatejci  v  7.  století 
podlehli arabské invazi a jako etnikum přestali existovat.
166
Z nabatejského panteonu známe hlavního *boha slunečního charakteru,
zvaného Dusares, a jeho družku, měsíční bohyni Allát. K objasnění
nabatejského *jazyka a písma (vliv *Aramejců) a kultury významně 
přispěl český arabista, etnograf a cestovatel Alois *Musil. (Jan Heller, 
Jaroslav Malina)
náboženství, pravěké, náboženství v období *prehistorie; naše představy
jsou však založeny pouze na *hypotézách odvozených z nálezů tzv. 
kultovních  předmětů  a  objektů,  na  písemných  pramenech  (například 
zprávy antických autorů o ,,*barbarech") a na etnologických *analogiích 
z  prostředí  *přírodních  národů.  Pravěké  náboženství  vznikalo  (pravděpodobně
v podobě *animismu) asi ve *středním paleolitu a zejména 
v *mladém paleolitu, kdy se objevili *Homo neanderthalensis a *Homo
sapiens a první *rituální pohřby (*smrt a pohřeb ­ prehistorie). Od této 
doby patrně existoval i *kult předků. *Jeskynní malby z období mladého
paleolitu svědčí o loveckých kultech a magii, vzácně též o existenci 
*kouzelníků (*šamanů). Ženské sošky (*venuše) jsou asi spjaty s kulty 
mateřství a plodnosti (*umění, paleolitické).
U zemědělských *společností v *neolitu se vyvíjel výrazný kult plodivé
síly *Země, jehož zosobněním jsou četné hliněné sošky žen (*idoly),
umístěné na vyhrazených místech v příbytku (viz například *Çatal 
Hüyük); doloženy jsou i *svatyně. Později vznikaly podobné kulty zaměřené
na plodivou sílu samců domácího dobytka (svatyně s býčími hlavami,
rituální pohřby dobytčat apod.).
V  *eneolitu  pravděpodobně  vznikla  představa  prvních  *božstev,  jež 
byla spojována se *sluncem a deštěm, a božstev symbolizujících vegetativní
cyklus.
Tyto představy se zřejmě projevovaly společenskými rituály na *kultovních
 místech,  ve  svatyních  (například  *rondely),  uctíváním  idolů, 
*votivními dary, *oběťmi a *magií, jež měly působit na transcendentní 
síly  i  prostřednictvím  věcí  (například  *antropomorfních  či  *zoomorfních
plastik a skulptur, *amuletů), respektive úkony s těmito věcmi prováděnými.
 Výkon  kultovních  rituálů  postupně  soustřeďovali  ve  svých 
rukou specializovaní obřadníci ­ šamani či šamanky (existující patrně 
už v mladém paleolitu) jako nejstarší náboženská *instituce, splývající 
patrně zpočátku s *autoritou světskou. Od *doby bronzové došlo k rozvoji
obřadnictví, náboženských středisek a snad už tehdy, ale nejpozději 
v *době halštatské, se obřadníci (kněží) stali samostatnou společenskou 
skupinou;  vládce  byl  zřejmě  zároveň  nejvyšším  představitelem  kultu. 
(Jaroslav Malina, Karel Sklenář)
167
nacismus  (z  němčiny:  Nationalsozialismus,  der,  ,,národní  socialismus",
zkráceným výrazem nacismus, též hitlerismus), *totalitní *ideologie
oficiálně uplatňovaná *diktaturou v Německu v letech 1933­1945 
(tzv.  *Třetí  říše)  prostřednictvím  Národně  socialistické  německé  dělnické
 strany  (Nationalsozialistische  Deutsche  Arbeitspartei,  zkratka: 
NSDAP)  vedené  Adolfem  *Hitlerem.  Nacistická  ideologie  kombinuje 
koncepce *fašismu a *rasismu (*antropologie, nacistická) a *antisemitismu,
vychází také z krajního *nacionalismu a některých prvků *socialismu.
Nacismus vznikl spojením koncepce fašistického státu (zahrnující
vůdcovský princip) a rasistických teorií o nadřazenosti *árijské rasy 
(viz *Árijci) a o *pokroku skrze *konflikt mezi vyšší a nižší rasou, řešený 
podrobením či likvidací nižší rasy (*ideologie, árijská, rasismus). Nacistická
ideologie dále čerpá ze socialismu (přivlastňuje si prvky *kolektivismu
či sociální demagogie, vyhovující nižším vrstvám), antibolševismu 
(vyhovující vyšším vrstvám), nacionalismu (umožňující získat podporu 
konzervativních sil) a antisemitismu. Filozofická podstata nacismu obsahuje
prvky výrazného *iracionalismu, *okultismu a *ezoterismu.
Mezi nejvýznamnější nacistické teoretiky lze zařadit Ernsta Rudolfa 
Hubera (1903­1990) a Adolfa Hitlera (1889­1945). Během svého pobytu
ve vězení roku 1924 napsal Hitler spis Mein Kampf (Můj boj, napsán 
1924, vydán 1925 [1. svazek], 1926 [2. svazek]), v němž definoval některé 
zásadní ideje nacistické ideologie. Po roce 1933, kdy se NSDAP dostala 
k moci a Adolf Hitler se stal říšským kancléřem, učinili nacisté konec 
nadějím socialistů a komunistů, že se nacistická strana přikloní k socialismu;
stejně tak byla zmařena snaha provést *revoluci vedenou dělníky.
Namísto toho nacistická strana plně podpořila fašistickou koncepci 
vytvořením absolutní moci *státu a vůdce (Führera), rasovou politiku 
a agresivní zahraniční politiku, která se nakonec stala příčinou *druhé
světové války. K průniku nacionalistických prvků do socialistického 
myšlení přispěl i marxistický filozof Werner Sombart (1863­1941), který 
považoval válku Německa s Velkou Británií za nevyhnutelnou: válečnický
národ Němců musí porazit anglickou obchodnickou *civilizaci; jednotlivec
by měl obětovat své štěstí i život životu *státu a *lidu. Nacismus 
byl po skončení druhé světové války postaven mimo *zákon, jeho ideologie
však stále přežívá, nebo je dokonce obnovována (neonacismus). 
(Jaroslav Malina)
Narcis (Narkissos):
1. v *řecké mytologii krásný nesmělý jinoch, který se stranil ostatních, 
a byl proto považován za domýšlivého. Když odmítl *lásku *nymfy Echó, 
168
byl  *Afrodítou  potrestán  tím,  že  se  zamiloval  do  své  vlastní  podoby 
na vodní hladině. Marnou láskou se utrápil a byl proměněn v květinu 
(po něm nazvanou);
2. přeneseně ten, kdo nachází přílišné zalíbení sám v sobě (*narcismus).
(Jaroslav Malina)
narkotika (z řečtiny: narkaó, ,,strnout, ochabovat"):
1.  [obecně],  látky  vyvolávající  celkové  znecitlivění,  až  bezvědomí 
a ztrátu pocitu bolesti;
2. [toxikologie], omamné látky, nejtvrdší typy nelegálních *drog, jejichž
účinnými složkami jsou *alkaloidy máku setého (*opiáty) *morfin 
(morfium), kodein, narcein, narkotin, papaverin, thebain a další složky 
*opia, ale především z morfinu synteticky vyráběný diacetylmorfin (*he-
roin).
Organismus ovlivňují narkotika navázáním se a aktivitou na specifických
opioidních *receptorech *centrálního nervového systému (*CNS). 
Zmíněnou aktivitou narušují tělu cizorodé *opioidy rovnováhu opioidů 
endogenních (dynorfin, endorfiny, enkefaliny), které se tvoří v organismu
přirozenou cestou. Narkotika také tlumí tvorbu cAMP (cyklický monoaminfosfát)
na vnitřní straně buněčné membrány. Působení nastupuje
velmi rychle po intravenózní aplikaci (,,mrtvola je často nalezena ještě 
s jehlou v žíle"). Navozují euforii, posléze útlum, až výraznou depresi 
dýchání (poklesem citlivosti na dráždivý účinek acidózy a oxidu uhličitého).
Tlumí centrum pro kašel, ale dráždí zónu pro zvracení (může dojít 
k  vdechnutí  žaludečního  obsahu).  Při  intoxikaci  je  patrný  útlum  *vědomí,
snížený svalový tonus, extrémní *mióza (,,špendlíkové" zornice), 
zpomalené, mělké dýchání (někdy vedoucí k cyanóze), nízký krevní tlak 
a snížená teplota, případně postižení vegetativních center CNS. Účinná 
a letální dávka je velmi individuální; při užívání rychle vzniká *tolerance 
k dávkám mnohonásobně převyšujícím dávky letální pro osoby, jež tyto 
látky neužívají.
Narkotika rychle vytvářejí silnou psychickou i fyzickou závislost. Při 
*chronickém užívání je nejvíce postižen *charakter osobnosti, zatímco 
*intelekt  se  zpravidla  nemění.  Závislý  je  líný,  bez  vůle,  ztrácí  *libido 
a *potenci; může trpět *depresemi, nespavostí, únavou nebo děsivými 
pseudohalucinacemi při usínání. Důsledkem nesterilní injekční aplikace
drogy a oslabením imunitního systému dochází k častým infekcím 
vpichů.  Od  devadesátých  let  20.  století  se  provádí  substituční  *léčba 
metadonem nebo buprenorphinem (mají vysokou afinitu a sníženou aktivitu).
(Petr Bureš)
169
narození, příchod (člověka) na *svět. Všechny kultury považují narození
spolu se *smrtí za základní úvratě života a spojují je s rozmanitými 
*rituály.
Porod  zdravého  dítěte  byl  v  *Mezopotámii  považován  za  požehnání 
*bohů, porod dítěte nemocného nebo defektního za boží trest. *Těhotenství
rodičky sledoval i *kněz, který od počátku porodních bolestí zaříkáváním
odvracel působení zlých *démonů, zvláště divoženky Lamaštu, odpovědné
za horečku omladnic a další porodní komplikace v šestinedělí, a to 
jak u plodu, tak u rodičky. Doba očekávaného slehnutí byla předmětem 
věšteb (*věštění), porody byly někdy urychlovány nebo oddalovány podle
příznivých a nepříznivých dnů (*hemerologie). Při konci těhotenství 
dostávala rodička ,,porodní provaz" s dvaceti uzly, které každodenně postupně
rozvazovala. Dítě se potom rodilo i s ,,porodním kamenem" (polodrahokamem),
zavedeným do pochvy rodičky. Takový kámen byl součástí
magických obřadů, které měly chránit ženu i její plod a získat ochranu 
boha *Měsíce Nanny, Sína. Žena po porodu byla chráněna, pohlavní styk 
byl zakázán a jeho obnovení bylo většinou ponecháno na její vůli s tím, 
že jeho brzké zahájení považovali blízcí za dobré znamení božské přízně. 
Porodní polohy byly různé, nejčastěji se používalo ,,porodní stoličky", při 
porodu pomáhala porodní bába z řad starších a zkušených žen, která 
kromě  praktických  dovedností  opakovala  při  výkonu  i  *zaklínání  ,,pro 
ženy v bolestech". K uspíšení porodů se používalo i bylinných *nápojů 
s *alkoholem (*pivo, *víno?) a masáží břišních partií rodičky. Přesto byly 
některé porody značně komplikované, o čemž svědčí některá jména *novorozenců
(například Bolestiplný).
V *Izraeli pomáhala při porodu matka rodičky, sousedky nebo porodní 
báby (Gn 35,17; Ex 1,15­21). Novorozenci byla přerušena *pupeční šňůra, 
bylo omyto a zavinuto. Matka dítěte byla po dobu jednoho až dvou týdnů 
považována za ,,nečistou". Děti byly kojeny dva až tři roky, odstavení dítěte 
bylo slaveno doma, nebo dokonce i ve *svatyni. Zástupný porod neplodné 
paní nahrazující plnou *adopci probíhal tak, že služebnice rodila přímo 
na klíně své nadřízené (Gn 30,3).
V tradiční čínské společnosti bylo narození dítěte očekáváno s *radostí,
ale samotný *porod byl považován za nečistou záležitost. Zpravidla se 
ho zúčastnila jenom matka rodičky a porod se mohl odbývat mimo dům, 
aby se zabránilo znečištění. Když novorozeně dovršilo první měsíc života,
konaly se velké oslavy; toho dne dostalo nemluvně ,,dětské jméno", 
často nelichotivého znění ­ ,,pes", ,,kočka" ..., aby zlí duchové uvěřili, 
že dítě je nemilované, a nechali je na pokoji. *Rodina zahrnovala jako 
170
současné a ,,živé" členy i předky ­ a podobně, jak se tím rozšířila do minulosti,
 musela  se  šířit  také  do  budoucna.  Nevyhnutelnou  povinností 
proto bylo zplodit mužské dědice: ,,Jsou tři způsoby, jak se zpronevěřit 
synovským povinnostem, a nejvážnějším z nich je nezplodit potomky," 
zdůrazňoval *Konfucius.
Stejně tak v Koreji byl porod pojímán jako záležitost výhradně ženská,
po narození dítěte byly páleny všechny předměty, které byly znečištěny
 krví.  Speciální  obřady  se  týkaly  likvidace  *placenty,  nejčastěji 
bývala poplivána a následně spálena v blízkosti domu. Teprve poté byli 
k rodičce a dítěti přizváni muži, kteří už oba spatřili omyté a upravené. 
Muži směli ženě podat posilující nápoj nebo polévku, dítě pomazat mastí 
z léčivých bylin. Zároveň byl dům zajištěn proti zlým duchům, neboť dítě 
bylo do své dospělosti ohroženo, nejvíce v lichých rocích svého života. 
V Koreji se první narozeniny většinou slavily v souvislosti s tzv. pägil, 
stým dnem od narození. Až tehdy dostávalo dítě jméno a zapisovalo se 
do *genealogií či hlásilo na příslušných úřadech. (Viz též *porod.) (Blahoslav
Hruška, Miriam Löwensteinová, Jaroslav Malina)
natura non facit saltus (latinsky: ,,příroda ve svých skutcích nedělá 
skoky"), jeden z ústředních principů novověké mechanistické přírodovědy
a filozofie. Obvykle se dává do vztahu ke Gottfriedu Wilhelmu *Leibnizovi
a k jeho formulaci principu *kontinuity aplikovaného na přírodní 
filozofii. Sama formule je ale historicky starší, poprvé ji použil patrně 
francouzský učenec Jacques Tissot v díle Discours véritable de la vie,
mort et des os du géant Theutobocus (Pravdivé rozpravy o životě, smrti 
a kostech obra Teutoboka, Lyon 1613), a to v podobě ,,natura in operationibus
suis non facit saltum" (příroda ve svých činnostech nedělá skoky).
Gradualistický kontext, zdůrazněný v leibnizovském a kantovském 
myšlení, je snadno pozorovatelný již u Tissota. Nezměnil se ani u dalších 
autorů, kteří jím vyjadřovali odpor k revolučnímu skokovému pojetí vývoje
přírody a trvali na roli *kauzality, například Carl von *Linné nebo 
Charles *Darwin. (Břetislav Horyna)
naturalismus (z latiny: natrlis, ,,přirozený; přírodní"):
1. v etickém smyslu požadavek žít ve shodě s *přírodou, odvozovat 
mravní principy z přirozených zájmů, potřeb, pudů apod.;
2. ve společenských vědách směr, který přejímá pojmy i metody přírodních
věd, popírá nadpřirozené a pokládá přírodu za jediný a *univerzální
princip výkladu všech jevů;
3. název uměleckých a myšlenkových směrů, které za základní orientaci
a měřítko pokládají nepolidštěnou přírodu, kde platí jen ,,živočišné" 
potřeby a právo silnějšího;
171
4. estetická teorie, směr a metoda v *literatuře a *malířství 60. až 80. 
let 19. století. Naturalismus vznikl ve Francii a odtud se rozšířil po Evropě
i do Ameriky.
Filozofickou základnou naturalismu byl *pozitivismus, zejména deterministická
teorie Hippolyta Taina (1828­1893), podle níž je *člověk determinován
*rasou, prostředím a dobou. Významný byl i vliv lékařských 
a přírodovědných bádání o dědičnosti a o původu vášní.
Program naturalismu v literatuře formuloval a svým dílem, čerpajícím
ze všech vrstev a prostředí francouzské společnosti, naplňoval Émile
*Zola (1840­1902). Naturalismus se vyznačoval sledováním a detailním
popisem denní reality, zaměřením na její brutální, stinné stránky, 
snahou pořídit dokument a v něm postihnout člověka ovládaného biologickými
 pudy,  určeného  dědičnými  předpoklady.  Svými  požadavky 
vědecké  objektivnosti  naturalismus  připravoval  už  Gustave  *Flaubert 
(1821­1880), ale on sám se za iniciátora naturalismu nepovažoval. Přímý
přechod k naturalismu tvořilo dílo bratří Edmonda de Goncourta 
(1822­1896) a Julese de Goncourta (1830­1870). Větší část jejich díla je 
věnována ženám. Jsou jimi přitahováni, ale zároveň v nich vidí nepochopitelné
přízračné bytosti, v mnohých příbězích prosakuje přesvědčení, 
že *láska a *manželství jsou pro umělce zkázou. Výrazné rysy naturalismu
má román Germinie Lacerteuxová (1864), v němž je život služky 
zachycen jako ,,klinika lásky". V německé literatuře naturalismus ovlivnil
tvorbu Gerharda Hauptmanna (1862­1946), v Norsku tvorbu Knuta 
Hamsuna (1859­1952), v Rusku Alexandra *Kuprina (1870­1938), nejsilněji
však působil v Itálii, kde vznikla jeho obdoba, zvaná *verismus. 
V české literatuře zasáhl vliv naturalismu především Karla Matěje Čapka-Choda
(1860­1927).
Naturalismus  ve  výtvarném  umění  byl  méně  výrazný.  V  přístupu 
k ztvárňované skutečnosti je realistický, vyznačuje se nenuceností a plností.
 V  malířství  je  za  představitele  naturalismu  považován  Gustave 
*Courbet (1819­1877). Jeho obrazy urážely slušné *mravy současníků, 
byl proto vystaven mnohým útokům. V Courbetově tvorbě jsou zastoupeny
obrazy se zřetelnou erotickou tematikou, je autorem série ženských 
*aktů, které dokládají nesentimentální vztah k privilegovanému námětu 
ženské postavy.
Specifickou podobu dostal naturalismus na *Dálném východě, zejména
 naturalismus  japonský  a  korejský.  Zatímco  japonský  se  realizoval 
ve zpovědní literatuře, Korea akcentovala zvířecí pudy v člověku, zvláště 
ženských postavách. (Jaroslav Malina)
172
názor, na rozdíl od běžného přesvědčení neznamená slovo ,,názor" mínění
nebo osobní pohled na věc (,,sice to nevím, ale je to můj názor"). 
Synonymem k názoru je nazření, nazírání; všechny tyto termíny vyjadřují
schopnost bezprostředního smyslového (vizuálního, hmatového, čichového)
uchopení předmětu vnímání či poznání. Jako takový je názor 
první a nejdůležitější zdroj každého poznání.
1. První podrobné moderní rozpracování problematiky názoru obsahuje
hlavní dílo Immanuela *Kanta, Kritik der reinen Vernunft (1781, 
česky: Kritika čistého rozumu. Praha: Oikoymenh, 2001), kde je v kapitole
Transcendentální estetika rozvinuta transcendentální teorie apriorních
principů vnímání čili názoru. Transcendentální estetika je nauka 
o smyslovém poznání, pokud toto poznání obsahuje prvky, které umožňují
poznatky a priori. Kant v ní nezkoumá smyslovost a smyslové poznání
vůbec, protože to je předmětem *antropologie; nezabývá se všemi 
smyslovými kvalitami, které prostřednictvím počitků *subjekt získává 
(barva, světlo, zvuk atd.); jde výhradně o nauku o těch prvcích smyslovosti,
které umožňují poznání a priori, a tyto prvky, elementy, jsou dva: 
*prostor a *čas. Už před Kantem *noetika tvrdila, že apriorní poznání je 
možné prostřednictvím obecných pojmů rozumu. Avšak až Kant dospěl 
k přesvědčení, že nezkušenostní prvky těchto pojmů náležejí k našemu 
názoru, a tedy ke smyslovosti. Z toho pro něj vyplývají dva hlavní úkoly: 
1. dokázat, že prostor a čas původně náležejí subjektu jakožto formy jeho 
smyslového názoru; 2. dokázat, že prostřednictvím těchto forem názoru 
je možné poznání a priori.
Podle Kanta probíhá proces poznání podle následujícího schématu: 
Prvotním vztahem poznání k poznávaným předmětům je ,,názor" (Anschauung).
 Názorem  člověk  bezprostředně  postihuje  jednotlivé  věci. 
Předpokladem názoru ale je, že je dán ,,předmět" (Gegenstand) poznání; 
názor je pasivní, je to nahlížení daného, nikoli nějaký aktivní, spontánní 
a tvořivý náhled, intelektuální názor. Předmět poznání může být člověku
dán jedině prostřednictvím receptivní smyslovosti; předmět je dán 
afekcí mysli a tato schopnost být afikována (tj. být pohnuta zřetězením 
afektů) se nazývá smyslovost (čili receptivita, tj. ,,schopnost" [Fähigkeit] 
získávat představy [Vorstellungen] týmž způsobem, jakým je naše mysl 
afikována předměty). Předmět je pochopen  jako materie smyslovosti. 
Působení  předmětu,  který  afikuje  naši  mysl,  na  schopnost  představivosti
se nazývá *počitek (Empfindung). Názor, který se týká určitého 
předmětu prostřednictvím počitku, se nazývá empirický; jinak řečeno, 
počitkový vztah k předmětu poznání je empirický (*a posteriori). Máme-
173
li nyní empirický názor, není jeho předmět ještě pojmově určený (není 
určen právě proto, že je to empirický názor): takový pojmově neurčený
předmět empirického názoru se nazývá ,,jev" (Erscheinung).
V jevu je rozlišena jeho látka a forma: látka je identická s tím, co vyvolává
počitek; naproti tomu forma jevu je to, co způsobuje, že různost 
počitků může být uspořádána do určitých vztahů. Látka jevu je dána jen 
a posteriori, kdežto forma jevu musí už být předem připravena v afikované
 mysli, a je  tudíž  *a priori: důsledkem  je to, že  forma jevu  musí 
být zkoumána odděleně od počitků. A právě taková představa, v které 
není přítomno nic, co by náleželo k počitku, je nazvána čistá, to znamená 
představa v transcendentálním rozvažování. Proto i čistá forma smyslového
názoru nemůže mít nic společného s počitky, ale naopak, setkáme 
se s ní výhradně na té úrovni, kde probíhá nazírání veškeré různorodosti 
jevů podle jistých vztahů, to znamená na úrovni ,,mysli" (Gemüt), čili 
a priori. Taková čistá forma smyslovosti se označuje jako čistý názor.
K tomuto názoru se propracujeme tehdy, jestliže například v představě 
nějakého tělesa izolujeme nejprve to, co je o něm obsaženo v rozvažování
(jeho bytnost, síla, dělitelnost), pak izolujeme to, co je v počitcích 
(barva, tvrdost,  vůně,  neproniknutelnost).  Poté  zůstává  něco,  co  není 
v empirickém názoru, tj. u tělesa rozlehlost. Rozlehlost již náleží k čistému
názoru, který je a priori, tj. je jako čistá forma smyslovosti v mysli. 
Existují dvě takové čisté formy smyslového názoru, totiž prostor a čas.
2. Ve *fenomenologii Edmunda *Husserla označuje termín kategoriální
názor schopnost našeho smyslového vnímání uchopovat nejen zkušenostně
dostupný (empirický) obsah poznávaných předmětů, ale také 
jejich určení nebo vztahy, které se v přirozeném jazyce tradičně považují 
za produkt pojmenovávání a logického usuzování. Tímto způsobem souvisí
pojem kategoriálního názoru s pozdějším výrazem ,,zření podstat" 
(Wesenschau) jako výsledkem procesu ideace.
3. Pojem intelektuální názor se objevuje u Johanna Gottlieba *Fichta
a Friedricha Wilhelma Josepha *Schellinga, kde označuje schopnost 
bezprostředního (tzn. nezprostředkovaného) poznání principů našeho 
vědění, a to jak základních požadavků, které vědění přináší, tak základních
pojmů, v nichž je vědění sdělováno. Užití tohoto pojmu bylo výsledkem
sporu s Kantem, který se termínu intelektuální názor bránil. Později
užíval Fichte termín intelektuální názor rovněž k *vysvětlení poněkud 
temného pojmu ,,činné jednání" (Tathandlung).
4. Termín ,,světový názor" (Weltanschauung) vznikl jako neologismus 
u Immanuela Kanta, který ho použil zřejmým nedopatřením, protože 
174
vzhledem ke schematismu jeho transcendentální filozofie nedává tento
termín smysl. Začali ho však velmi záhy využívat představitelé rané 
německé *romantiky a později další filozofové, například Wilhelm *Dilthey,
 Karl  *Jaspers  nebo  Max  *Scheler.  Termín  nemá  dodnes  jasně 
vymezený obsah a rozsah, obvykle se jím myslí individuální nebo skupinové
pojetí (obraz) světa jako celku. Do světových názorů se často promítají
nefilozofické, náboženské nebo ideologické motivy a prvky, včetně
mocenských zájmů. Právě kvůli vyhraněně ideologickému používání 
v německém *nacismu a v *marxismu-leninismu trpí pojem světového 
názoru dodnes historickou zátěží. (Břetislav Horyna)
nedotknutelní,  též  nedotýkatelní  (anglicky:  untouchables,  německy:
die Unberührbaren, rusky: něprikasajemyje), zavedené populární 
označení indických *kast, podkast, kmenových populací a znevýhodněných
sociálních vrstev stojících mimo systém tradičních čtyř *varn, tj. 
vyloučených z kastovního systému posvěceného ortodoxní tradicí *hinduismu.
V novější odborné literatuře i publicistice tento výraz zvolna 
vytlačuje termín dalit (ze sanskrtu: dalita, ,,zničený, zlomený", v hindštině:
,,týraný, potlačený"), který zavedl indický politik a sociální reformátor
Bábásáhab Bhímráo Rámdží Ambédkar (1891­1956), jenž  sám 
patřil k této utlačované skupině. Byl jedním z autorů ústavy nezávislé 
Indie a iniciátorem ustanovení o neústavnosti kastovní diskriminace.
Sami příslušníci komunity dalitů, kam patří vykonavatelé ,,nečistých" 
povolání, jako jsou pradláci (dhóbí), koželuzi (čámar), odklízeči mršin, 
metaři  a  počišťovači  (pejorativně  zvaní  bhángí, ,,zkouření  konopím 
[bháng]"), ale i chudí rolníci a bezzemci, lidoví umělci nebo pouliční provozovatelé
drobných řemesel, tento název považují za politicky korektní 
a přijatelnější nežli historický název *pária anebo *Gándhího označení 
haridžan (doslova ,,lid boží", tj. *boha hinduistů Hariho), jež je dnes pociťováno
jako urážlivě blahosklonné. Ambédkar se stal přední osobností 
*hnutí za povznesení dalitů a inicioval jejich *konverze od hinduismu 
s jeho ,,odstupňovanou nerovností" k *buddhismu, respektive neobuddhistické
reformní škole, kterou založil pod názvem navajána (,,nová 
cesta či vozidlo"), nabízející svým vyznavačům důstojnost, naději a sebezdokonalení.
První hromadný přestup 4000 dalitů na buddhismus se 
uskutečnil 14. října 1956 a v následujících letech jejich příkladu následovaly
statisíce nedotýkatelných. (Jan Filipský)
nekrofagie (z řečtiny: nekros, ,,mrtvý" a fagein, ,,pojídat, jíst, živit se"),
pojídání (lidských) mrtvol.
Většina *kultur a společností světa považuje nekrofagii za nepřiroze-
175
nou, patologickou, nebo přímo zločinnou a řadí ji mezi zákazy (*tabu), 
jejichž porušení je velmi tvrdě sankcionováno ­ vyhoštěním viníka z komunity
nebo jeho fyzickou likvidací. (Jaroslav Malina)
nekrofilie (z řečtiny nekros, ,,mrtvý" a fílein, ,,milovat"), jedna ze (spíše
vzácnějších) sexuálních perverzí, pohlavní atrakce, vzrušení, potěšení 
z kontaktu s mrtvolou či ukájení se na mrtvolách, v ,,ideálním dokonaném
případě" sexuální obcování s mrtvolou. Nejstarší popis tohoto jevu 
zaznamenal řecký historik *Hérodotos v prostředí egyptských balzamovačů
mumií (překlad Jaroslava Šonky): ,,(...) Ženy význačných mužů nedávají
hned balzamovat, jak zemrou, a také ne takové, které jsou velmi 
krásné nebo které něčím vynikaly. Ty odevzdávají balzamovačům teprve 
třetí nebo čtvrtý den. Dělají to proto, aby se balzamovači s těmi ženami 
nepouštěli do *soulože. Byl totiž jeden přistižen, že souložil s čerstvou 
mrtvolou, a udal ho jeho druh v povolání."
Většina *kultur a společností světa považuje nekrofilii za nepřirozenou,
patologickou, nebo přímo zločinnou a řadí ji mezi zákazy (*tabu), 
jejichž porušení je velmi tvrdě sankcionováno ­ vyhoštěním viníka z komunity
nebo jeho fyzickou likvidací. (Jaroslav Malina)
OOOO
177
OOOOobřízka  (egyptsky:  sebi,  hebrejsky:  mula,  řecky:  peritomé,  latinsky: 
circumcisio), též *cirkumcize, operativní odstranění či modelace částí 
*genitálií, jak mužských v případě *mužské obřízky (například odstranění
předkožky), tak ženských v případě *ženské obřízky. Operativní odstranění
předkožky bylo součástí *rituálních, ale mnohde patrně i hygienických
opatření, neboť v teplých oblastech při nedostatečné *hygieně 
působilo *smegma (maz) těžké záněty předkožkového vaku (tzv. balanitidu).
Vyskytuje se nejen v kulturách s judeokřesťanskou a islámskou 
tradicí, ale také mezi *Austrálci, sporadicky v subsaharské Africe i jinde.
Původ obřízky sahá zřejmě do pravěkých dob a *primárně patrně souvisí
s obřady dospělosti. Konala se proto až v době pohlavního dospívání:
patrně měla posílit či pojistit *plodnost, takže její pohnutkou byly 
motivy náboženské, kdežto výhody hygienické měly asi až druhotný význam.
Ve *starověku obřízku praktikovali *Egypťané, Edómci, *Amónci 
a *Moábci aj.
Obřízku znali již staří Egypťané, neboť na jednom z *reliéfů pocházejícího
z *mastaby Anchmahora z 6. dynastie (kolem 2300­2150 př. 
n. l.) v *Sakkáře se dochovalo vyobrazení tohoto chirurgického zásahu 
u mladého chlapce. Obřízku je možno považovat za starou tradici, protože
byla nalezena již na přirozeně vysušených mumiích předdynastické 
doby z Núbie. Dokládá to také používání archaického nástroje (zakřivený
pazourkový nůž, stejný typ, jako se používal k rituálnímu řezu při 
*mumifikaci) a staroegyptské označení pohlavního údu bez předkožky 
(henen), pro předkožku název tem. Teprve z Nové říše, kdy se do Egypta 
dostalo mnoho neobřezaných *cizinců, pochází název pro neobřezaný 
penis kerenet.
Obřízka byla prováděna zřejmě z nábožensko-rituálních důvodů, starověký
 historik  a  cestovatel  *Hérodotos  ji  však  považoval  za  součást 
hygienických opatření. Poměrně značné rozšíření obřízky potvrzují nejen
literární a *ikonografické prameny, ale i těla balzamovaných mužů. 
Na rozdíl od kulturního a náboženského prostředí *Židů však ve starém 
178
Egyptě  nebyli  obřezáváni  *novorozenci,  nýbrž  chlapci  až  po  desátém 
roce  věku  (nejčastěji  v  období  *puberty,  zřejmě  jako  součást  iniciačního
ritu). Obřízka nebyla v Egyptě nikdy oficiálně předepsána, i když 
v době římské nadvlády v Egyptě (30 př. n. l.­365 n. l.) směli kněžské 
funkce vykonávat pouze obřezaní muži. Řecký zeměpisec Strabón, který 
navštívil Egypt v roce 25 př. n. l., napsal, že Egypťané provádějí obřízku 
nejen u mužů, ale i u žen (zřejmě šlo o *excizi *klitorisu a *labia minora 
pudendi ­ *klitoridektomii, dodnes součást iniciačních obřadů u některých
nižších *společenských vrstev v Egyptě a Súdánu, kterou v přísném 
utajení provádějí výhradně ženy).
Zvláštní význam měla obřízka pro *Izraelce, protože byla znamením 
smlouvy Izraele s *Hospodinem (Gn 17,10), zatímco ve starověké *Mezopotámii,
tedy u *Asyřanů a *Babyloňanů, se obřízka nevyskytovala. 
Rovněž mezi nesemitskými přistěhovalci do Palestiny nebyla zavedena, 
proto je Izraelci nazývali potupným přízviskem ,,neobřezanci". Izraelci 
obřízku přehodnotili, a to předně tím, že byli a v *židovství dodnes jsou 
obřezáváni novorozenci; byla tak přerušena souvislost obřízky s *iniciací
a plodností a obřízka byla vykládána jako znamení smlouvy s Hospodinem.
Odříznutá *předkožka se stala symbolem všeho zlého, co má být 
při vstupu do smlouvy s *Bohem odloženo, stala se *aktem rituálního 
očištění, který je předpokladem účasti na kultu, jmenovitě na hodu velikonočního
beránka (Ex 12,48). Starozákonní proroci obřízku dále spiritualizují
a mluví o ,,neobřezaných uších" (Jr 6,10), ,,neobřezaném srdci" (Lv 
26,41; Jr 9,25; Ez 44,7, podobně v Novém zákoně i Sk 7,51). Na toto pojetí 
navazuje v *Novém zákoně *apoštol *Pavel, pro kterého je pravou obřízkou
právě vnitřní ,,obřízka" čili očištění srdce (Fp 3,3; Ko 2,11n), kdežto 
obřízka na těle bez proměny srdce, tedy bez víry, ničemu neprospěje (1 
K 7,19; Ga 5,6; Ef 2,11). Oproti Pavlovi trvali *křesťané z Židů v novozákonní
době na tom, že je třeba se dále obřezávat a tak zachovávat kontinuitu
s židovstvím (Sk 15,1n). Medicínsko-technické údaje o tom, kdy 
a jak má být obřízka prováděna, obsahuje *Mišna. Úkon obvykle přísluší
otci, což se zdůvodňuje ze *Starého zákona (Gn 21,4), může ji však 
vykonat i matka (Ex 4,25). Za starých časů prováděl obřízku převážně 
odborník, zvaný mohel. Původní kamenný nůž (Joz 5,2­9) byl nahrazen 
zvláštním kovovým dvojbřitým nožem. V novější době prováděl a nyní 
provádí obřízku lékař. Podle *Mojžíšova zákona (Lv 12,3; srovnej Nový 
zákon L 2,21) měl být novorozenec obřezán osmého dne, a to i tehdy, připadl-li
tento den na sobotu; bylo-li však dítě nemocné, obřízka se odkládala
(na rozdíl od křesťanského křtu ,,z nouze"). Ženská obřízka ­ *klito-
179
ridektomie ­ není v *bibli zmíněna a odporuje jejímu duchu; ve Starém
zákonu je vysloven zákaz jakéhokoli deformujícího zásahu na člověku 
(Lv 21,17­21; 22,22­24; Dt 23,1); v jiných *civilizacích *Předního východu
se ženská obřízka praktikovala zřejmě zřídka, nejspíše jen u žen 
v *harémech, když měla ztížením, až znemožněním *orgasmu pojistit 
ženinu věrnost. (Viz též *kultura a genitálie [různost zvyků].) (Jan Heller,
Ladislava Horáčková, Jaroslav Malina)
obsidián, vulkanická křemenná *hornina vzniklá rychlým ztuhnutím 
kyselé (ryolitové, čedičové) lávy, černavě až šedavě zabarvená se skelným
 leskem,  velmi  dobře  štípatelná  (lasturovitý  lom),  vyskytující  se 
ve valouncích nebo hlízách. Obsidián byl využíván k výrobě *kamenné 
štípané industrie již v *paleolitu (například v *mladém paleolitu Moravy 
se vzácně objevil jako vzdálený import, především z oblasti Zemplínských
[Tokajských] vrchů na rozhraní východního Slovenska a severovýchodního
Maďarska) i v mladších pravěkých obdobích.
Žádoucí *surovinou byl obsidián v oblasti *Předního východu. Z nalezišť
omezených na střední a východní *Anatólii a Etiopii se dálkovým 
obchodem již v *neolitu rozšířil do *Mezopotámie, *Sýrie a *Palestiny. 
V *Çatal Hüyüku, k jehož vzestupu v 6. tisíciletí př. n. l. obsidián zřejmě 
významně přispěl, sloužil též jako prostředek tezaurace. Podobně stimuloval
rozvoj *halafské kultury, do jejíž sféry náležely zdroje u Vanského 
jezera. Od předoasijského neolitu a predynastického období v *Egyptě se 
užíval k výrobě *korálků, přívěsků a *amuletů, od počátku 3. tisíciletí př. 
n. l. také *pečetních válečků (*glyptika).
Velmi oblíbený byl obsidián rovněž v předkolumbovské *Mezoamerice,
kde se používal k zhotovování *nástrojů, *zbraní a ozdobných předmětů.
 *Aztékové  dokonce  vyráběli  z  tohoto  velice  tvrdého  i  křehkého 
a těžce opracovatelného materiálu nádoby a mnohdy pomocí karborundových
*brousků vybrousili a pak vyleštili do zrcadlového lesku celé obsidiánové
bloky. Kromě tvrdosti je zřejmě fascinovala i nesmírná ostrost 
obsidiánu. Štípali z něj dlouhé dýky a *rituální nože, jejichž rukojeti byly 
často vykládány barevnými kameny; obrazné vyjádření, které se často 
objevuje v tamějších slovesných textech ­ ,,smrt obsidiánovým ostřím" 
znamenalo  smrt  ve  válce.  Z  obsidiánu  zhotovovali  i  pohřební  masky. 
(Jaroslav Malina, Karel Sklenář, Jana Součková)
obyčej,  ustálený,  naučený  a  sdílený  vzorec  chování  a  myšlení,  který 
vymezuje  *sociální  prostor  pro  to,  co  je  v  dané  *kultuře  považováno 
za slušné nebo neslušné. Obyčeje společně s *mravy, *zákony a *tabu 
tvoří třídu *sociokulturních regulativů ­ normativní a hodnotovou di-
180
menzi každé kultury. Obyčeje sdílené příslušníky určité kultury zahrnují 
systém *norem a pravidel chování, který je založen na dlouholeté lokální 
*tradici. Obyčeje, vystupující v podobě pravidel slušného chování, fungují
ve vztahu k jednotlivci jako vnější síla, která je založena na tradičním
normativním řádu.
Obyčeje vznikly opakováním určitých činností ve standardních sociálních
situacích v konkrétním kulturním kontextu a lidé si je osvojují 
prostřednictvím sociálního učení v průběhu *socializace a *enkulturace. 
Skutečnost, že obyčeje mají hluboké prehistorické a historické kořeny, 
se projevuje tím, že řada z nich obsahuje již neuvědomované náboženské 
prvky a pozůstatky tradičních *rituálů. Z mnoha obyčejů se ale jejich 
tradiční smysl nebo původní účel již vytratil a fungují spíše jako projev
kulturní *identity a konvenční forma *sociálního chování. Existenci 
obyčejů si lidé většinou uvědomí, až když překročí společensky uznávané
kulturní normy a *hodnoty a naruší tak standardní sociální interakci. 
Dodržování obyčejů podporuje lidská konformita a mechanismy sociální
kontroly, jimiž každá společnost disponuje. Porušení obyčejů vyvolává
spíše mírné sociální sankce, jako jsou *ironie, posměch, nelibost nebo 
pohoršení.
Obyčeje  představují  normativní,  negenetický  program  činnosti  jednotlivců
 a  sociálních  skupin,  který  limituje,  stimuluje  a  determinuje 
průběh  každodenních  sociálních  interakcí  ve  standardních  situacích. 
Na obyčeje je možné pohlížet také jako na nositele hodnotového *konsenzu
 a  obecně  akceptovanou  formu  skupinové  reprezentace  demonstrací
prestižní spotřeby nebo ritualizovanými *akty směny, *daru a společenských
konvencí.
Obyčeje variují od kultury ke kultuře v historickém čase a geografickém
prostoru. Proto je při jejich mezikulturním studiu nezbytné respektovat
doktrínu *kulturního relativismu. Obyčeje jako důležitý předmět 
antropologických výzkumů etabloval již britský antropolog Edward Burnett
*Tylor (1832­1917), když v roce 1871 tento pojem učinil součástí své 
slavné definice kultury. V *sociologii podal velice vlivné vymezení pojmu 
obyčej německý sociolog Max *Weber (1864­1920). Zahrnul do něj pravidelnosti
v sociálním jednání, které jsou předávány tradicí, mají symbolický
charakter a jsou obvykle doprovázeny *obřady a ceremoniály. 
Předmětem sociologických a antropologických výzkumů obyčeje zůstaly 
i v současnosti, i když je evidentní, že pod vlivem modernizace a *globalizace
postupně dochází k poklesu jejich bývalého významu a tradiční 
socializační funkce. Dnes jsme proto svědky toho, jak řada tradičních 
181
obyčejů zaniká nebo je pouze uměle udržovaná jako součást *kulturního 
dědictví. (Václav Soukup)
okcidentalismus (z latiny: occidns, ,,zapadající [slunce], západ; západní
země, Západ, Okcident"), myšlenkový konstrukt, který reprezentuje
obraz *Západu na základě stereotypizace *atributů spjatých především
 s  *euroamerickou  civilizací  a  židovsko-křesťanským  *kulturním 
okruhem. Pojem má jak pozitivní, tak negativní konotace, lišící se v závislosti
na ideologickém stanovisku uživatele.
Pojetí okcidentalismu ve významové opozici k *orientalismu razil například
egyptský filozof Hassan *Hanafi (narozen 1935), který ve svém 
monumentálním díle Muquaddima fi'ilm al-Istighrab (Úvod do okcidentalismu,
1991) podněcuje arabsko-islámský svět, potažmo *třetí svět, 
aby na sebe nepohlížel prizmatem doktrín Západu, ale vymanil se z jejich 
vlivu tím, že naopak učiní Západ předmětem vlastního zkoumání. Pojem 
byl široce zpopularizován knihou Iana Burumy a Avishaie Margalita Occidentalism:
The West in the Eyes of Its Enemies (2004, česky: Okcidentalismus:
Západ očima nepřátel. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 
2005). Autoři tohoto rozsáhlého eseje nacházejí projevy okcidentalismu 
(odpor vůči Západu, snahy o jeho karikování) v ruském slavjanofilství, 
japonském nebo německém *nacionalismu či obecně *fašismu, *nacismu,
*komunismu a islamismu. Za zdroj okcidentalismu jako zášti proti 
Západu a západnímu výrazu modernity označili intelektuální klima německého
*romantismu, především v jeho odmítání hodnot systemizovaných
*Velkou francouzskou revolucí a jejich manifestacemi v podobě 
*racionalismu, *liberalismu, *sekularismu či *kapitalismu. Koncentrát 
modernity pak z hlediska okcidentalismu představuje městský prostor 
­ výsostně lhostejná anonymní metropole symbolizující pyšný Babylon, 
město hříchu, které má být zatraceno. (Marcela Zoufalá)
PPPPPP
183
PPPPPPalestina, název pochází z doby Héródovy a vznikl pořečtěním hebrejského
výrazu Pelištím, kterým *Starý zákon označuje *Pelištejce čili Filištíny,
část *mořských národů, která se ve 13. století př. n. l. usadila na jihozápadě
země a vytvořila tu *městské státy. Jinak se toto území nazývá 
také Kenaan či *Kanaán, později Erec Jisrael (hebrejsky ,,země Izraele"). 
Název Palestina zavedli *Římané po porážce *Židů v římsko-židovských 
válkách v 1.­2. století n. l. Hranici starověké Palestiny tvořilo na západě 
Středozemní moře, východní hranice byla pohyblivá a závisela na rozloze 
obdělávané půdy, přecházející postupně v poušť. Na severu byla hranicí 
*svatyně Dan a pohoří Chermón, na jihu město Beer-šeba jihovýchodně 
od Gazy. Jako v případě *Sýrie a *Foiníkie (dnešní *Libanon), charakterizuje
také geografii starověké Palestiny její rozčlenění na přímořskou 
rovinu a dvě souběžná horská pásma, směřující od severu k jihu, mezi 
nimiž se nachází proláklina s tokem Jordánu. Na východě a na jihu starověká
Palestina přechází v poušť, na severu hraničí se Sýrií a Libanonem, 
na jihu se Sínajským poloostrovem. Úrodná pobřežní rovina je na severu 
přerušena pohořím *Karmel. Jižně od Karmelu se nalézá úrodná rovina 
Šáron, která pak přechází v území zvané v *bibli rovina Šefela. Na rozdíl
od severněji položeného pobřeží starověké Foiníkie a Sýrie nemá však 
toto území (s výjimkou dnešní Haify) vhodné *přístavy. Západní hornaté 
pásmo probíhající starověkou Palestinou je přerušeno na severu u Karmelu
nížinou Jizreel. Severně od ní se nachází hornatá *Galilea, jižně horské
pásmo samařské a judské, na jehož náhorní rovině se nachází hlavní 
město  starověkého  judsko-izraelského  a  později  *judského  království 
­ *Jeruzalém. Na jihovýchodě přecházejí Judské hory v Judskou poušť 
a posléze v hornatou část pouště Negeb, na niž navazují pouště Sínajského
poloostrova. Hlavním vodním tokem je řeka Jordán, která člení 
starověkou Palestinu na západní a východní část. Nejsevernější z jeho tří 
pramenů se nalézá na úpatí pohoří Chermón 520 m nad hladinou moře, 
ústí Jordánu do Mrtvého moře se však nalézá mnohem níže, 394 m pod 
hladinou moře. Tento prudký spád je důsledkem zlomu zemské kůry, 
184
k němuž došlo na konci třetihor a který probíhá od Sýrie do Afriky v délce 
asi 6000 km. Jeho součástí je syrské údolí al-Biká, hluboké údolí toku 
Jordánu a údolí Araba jižně od Mrtvého moře, směřující k zálivu Akaba 
ve východní části Rudého moře. Jordán protékal ve starověku dnes již 
vysušeným  jezerem  Chúle.  Dále  protéká  jezerem  Tiberiadským  (hebrejsky
 jezero  Kineret,  v  *Novém  zákoně  jezero  Genezaretské)  a  ústí 
do Mrtvého moře (hebrejsky Jam ha-melah ,,solné moře", arabsky Bahr
Lut,  ,,Lotovo  moře").  Rozloha  tohoto  vnitrozemského  moře  byla  původně
mnohem větší, avšak v důsledku intenzivního vypařování získalo 
Mrtvé moře dnešní menší rozměry i zvláštní charakter své vody, která 
asi z 1/3 obsahuje různé minerály a soli, jež znemožňují v jeho vodách 
život. Dalšími přítoky Jordánu od východu jsou Arnón, Jarmúk a Jabok. 
Do Středozemního moře ústí menší řeky Kíšon, Hadera, Šilo a Jarkon. 
Menší toky však v letním období zpravidla vysychaly a hluboce položené 
koryto Jordánu zabraňovalo využití jeho vody k zemědělským účelům. 
Území téměř celé Palestiny bylo proto závislé na spodních vodách, pramenech
či *studních a zejména na dešťové vodě. Zimní období dešťů trvá 
od října do března, letní období sucha od dubna do září. V úrodných částech
země převládá subtropické rostlinstvo, jinde stepní vegetace. Hospodářský
život byl založen na *zemědělství (ovocné stromy, vinná réva, 
*olivy, *pšenice, *ječmen aj.), pěstování skotu a pastevectví. *Fauna byla 
ve starověku bohatší než v nové době, vyskytoval se zde lev, vyhubený 
v době *křižáckých válek, antilopy, gazely, damani aj. Co se týče nerostů, 
byla na ně starověká Palestina poměrně chudá. Nejdůležitější naleziště 
se nacházela v okolí Mrtvého moře (*sůl, síra, asfalt).
Pravěké  osídlení  je  doloženo  nálezy  z  Ubajdíje  v  jordánském  údolí, 
ve  Vádí  an-Natúf  (*natúfien)  severozápadně  od  Jeruzaléma,  Vádí  atTáchúne
(*kultura, táchúnská) jižně od *Betléma, v *Jerichu, v Telejlát 
Ghassúl  (*ghassúlská  kultura)  u  Mrtvého  moře  aj.  Rozhodující  etnickou
složkou se nakonec stali *Semité, kteří do Sýrie a Palestiny pronikli
 v  několika  vlnách.  Hlavní  semitská  vlna  zahrnovala  *Amorejce 
(od akkadského Amurru, ,,západ") a Kananejce (Kanaán), kteří pronikli 
do Palestiny kolem roku 2500 př. n. l. a jejichž část, usazená na libanonsko-syrském
 pobřeží,  získala  řecký název *Foiníčané (Foiníkie). Vedle 
semitského kananejského obyvatelstva zde existovaly rovněž nesemitské
 etnické  skupiny.  Jejich  hlavními  představiteli  byli  Pelištejci,  kteří 
do Palestiny přišli z řecké oblasti ve 13. století př. n. l. a stali se vážnými 
rivaly hebrejských-izraelských *kmenů. Dále to byli indoevropští *Chetité
nebo Chorejci, kteří byli snad potomky armenoidních *Churritů, 
185
příbuzných zřejmě s *Urartejci. Hlavními obyvateli této oblasti před příchodem
jiných semitských kmenů a skupin se stali Kananejci.
Stará Palestina se v té době nazývala Kanaánem (z akkadského kinachchu,
,,purpur") a byla rozčleněna na řadu menších městských království. 
Země se nacházela v první polovině 2. tisíciletí př. n. l. pod egyptským 
vlivem, takže nejstarší historické prameny (například tabulky z *Tell elAmarny)
jsou egyptského původu. Ve 14. století př. n. l. začal však egyptský
vliv postupně slábnout a kananejská oblast se stala předmětem sváru
mezi *Egypťany a Chetity, jejichž boje vyvrcholily bitvou u *Kadeše 
na řece Orontu v roce 1285 př. n. l. V té době rovněž vystupují do popředí 
kočovné kmeny, často jako námezdné vojenské síly, zvané Apiru (*Chabiru),
o nichž se někteří badatelé domnívají, že snad souvisejí s pozdějšími
hebrejsko-izraelskými kmeny, které začaly do této oblasti pronikat asi 
kolem roku 1250 př. n. l. Časem se jim podařilo vytvořit zde i *stát, který 
trval až do vpádu Babyloňanů roku 586 př. n. l. (viz *Izrael). Později už 
pod vládou *Peršanů se tato oblast nazývala Judea či *Judsko. (Vladimír 
Sadek)
Pandóra, vším obdařená; první žena, kterou na Diův (*Zeus) příkaz 
stvořil z vody a *hlíny *Héfaistos jako trest lidem za to, že *Prométheus 
ukradl z *Olympu *oheň, a tak je naučil dovednostem, které mírnily jejich
obavy z *bohů. Bozi Pandóru bohatě obdarovali (krásou, líbezností, 
schopností provádět ženské práce, ale i sklony ke lhaní a jiným neřestem).
Jedním z rozmanitých darů byla nádoba obsahující *utrpení světa. 
Zvědavá Pandóra ji otevřela, *zlo se rozletělo mezi lidi, a když ji opět 
přiklopila, zůstala na dně uchována pouze naděje. Tak skončil *zlatý věk 
lidstva.
Úsloví o tom, že Pandořinu skříňku neradno otvírat, varuje před rizikem
netušených nepříjemností a strastí.
Prvotní  *církev  srovnávala  Pandořin  příběh  s  dědičným  *hříchem 
a Pandóra se stala pohanským protějškem *Evy. (Jaroslav Malina)
panslavismus, idea jednotnosti slovanského *národa, který je rozdělen
na jednotlivé národnostní a jazykové skupiny; tyto rozdíly se měly 
odstraňovat a vyústěním byla idea sjednocení všech slovanských národů 
a *etnik pod vládou ruského *cara. Panslavisté tvrdili, že německá a latinská
*kultura západní Evropy je již vyčerpána a musí ustoupit mladé 
slovanské kultuře. Termín užívali jako první od 40. let 19. století němečtí
a rakouští nacionalisté při obviňování Ruska z pokusu o vytvoření 
světové říše; největší vliv měla tato idea za rusko-turecké *války (1877­
1878), kdy Rusko získalo *sympatie balkánských *Slovanů. Mimo Rusko 
186
a Balkán byl jeho vliv v podstatě malý, vždy byl odmítán v Polsku a příliš 
stoupenců neměl ani v *českých zemích; u nás byl v počátcích hlavním 
přívržencem této ideje Václav Hanka (1791­1861).
Důležitým inspirativním zdrojem panslavismu (fakticky panrusismu) 
bylo úsilí o nezávislost slovanských národů utlačovaných habsburskou 
a osmanskou *monarchií. Vůdčím motivem byla také obava před mytickým
německým Drang nach Osten ([německá] ,,expanze na východ"). 
Začátkem 20. století se přeměnil na *novoslovanství, které již uznávalo 
rovnoprávnost slovanských národů a počítalo se zachováním jejich dosavadního
státoprávního postavení; za tvůrce naivního novoslovanství 
je u nás považován Karel Kramář (1860­1937). K oživení panslavismu 
došlo během *druhé světové války a zejména po roce 1945. (František 
Čapka)
pederastie (z řečtiny: pais, ,,dítě, chlapec", erastés, ,,milenec"), vztah 
mezi zralým mužem a pohlavně dospělým chlapcem. Liší se od *pedofilie
tím, že je zaměřen pouze na chlapce, nikoli na dívky, a od *homosexuality
tím, že láska k stejnému pohlaví nezahrnuje vzájemnou lásku 
žen či dívek (*lesbismus). Název pederastie pochází z *řečtiny, ve starém 
Řecku patřil pederastický vztah k společenské normě. *Řekové si představovali,
že právě formou náklonnosti a lásky zralého muže k mladému 
chlapci lze nejúčinněji předat moudrost a zkušenost stáří další generaci. 
Vyplývala ze starobylých zvyklostí v dórském prostředí, kde muži měli 
mladistvé oblíbence, jimž byli vzorem a ochráncem.
Pederastie  se  rozšířila  se  vznikem  gymnasií,  kde  se  scházeli  pouze 
muži,  a  byla  typická  pro  aristokratické  prostředí.  V  demokratických 
Athénách byly její projevy stíhány, v dórském prostředí pro ni však nacházeli
zdůvodnění, například v případě ,,svaté družiny" tří set Thébanů, 
kteří padli v bitvě u Chairóneie roku 338 př. n. l.
Pederastie se prostřednictvím helénistické kultury rozšířila i do Říma, 
doklady jsou zřejmé z literatury a *toreutiky, například tzv. Warenova 
číše. Nejčastěji se projevy antické pederastie objevují na řeckých vázách 
z 6. a 5. století př. n. l. (*vázy, řecké malované). Je však známa i z řady 
dalších kultur.
Novodobé projevy pederastie by bylo možno nalézt například v prušáckých
důstojnických klubech. (Jaroslav Malina, Marie Pardyová)
písmo, označení pro soubory grafických znaků seskupovaných v celky 
podle struktury jednotlivých *jazyků. Písmo slouží k záznamu lidských 
myšlenek  a  řeči,  umožňuje  komunikaci  mezi  lidmi  v  prostoru  a  čase 
i vstup do historického období. Rozlišují se písma obrazová, pojmová, 
187
slabiková a hlásková. Na ustálení určitého druhu písma měly vliv jazyk, 
kulturní a technická úroveň a estetické cítění jeho tvůrců a uživatelů.
První písmo vzniklo v různých dobách a v různých místech světa nezávisle:
nejdříve, ve druhé polovině 4. tisíciletí př. n. l., ve starém *Sumeru
v jižní *Mezopotámii a ve starověkém *Egyptě (*písmo, egyptské), 
o několik století později v Indii v rámci *harappské kultury (*písmo, harappské)
a o více než tisíc let později v Číně za dynastie *Šang (*písmo, 
čínské, *kosti, věštební); ke vzniku písma v Novém světě došlo až ve druhé
polovině 1. tisíciletí našeho letopočtu a pouze v některých městských 
kulturách, z nichž nejdále dospěli *Mayové, kteří měli *hieroglyfické písmo
(jehož luštění doznalo od přelomu 80. a 90. let 20. století významných
výsledků, umožňujících konstruovat dynastické dějiny mayských 
měst ,,zvnitřku"; z poměrně bohaté mayské literatury zůstalo po ničivém 
působení  španělských  kněží  v  údobí  bezprostředně  po  *conquistě  jen 
několik takzvaných *kodexů; *písmo předkolumbovské Ameriky).
Písmo jako systém znaků k zachycení myšlenek se manifestuje zatím 
nejstaršími známými doklady na *Předním východě a v *Egyptě. Setkáváme
se zde s několika vývojovými směry, písemnými systémy obrázkovými
(hieroglyfickými, *písma, obrázková), klínopisnými (*písmo, klínové)
a lineárními hláskovými (*písmo, alfabetické), jejichž vzájemná 
interakce není zatím zcela zřejmá. Na Předním východě mělo písmo svůj 
počátek pravděpodobně v tzv. kalkulech, objevujících se od 9. tisíciletí př. 
n. l. Zprvu drobné hliněné známky geometrických forem s vyrytou značkou
 se  postupně  proměňovaly  ve  zmenšeniny  konkrétních  předmětů 
(zvířata, nádoby ap.), které nacházíme jednotlivě, později však ­ zhruba 
od poloviny 4. tisíciletí př. n. l. ­ ve větším množství uzavřené do hliněné 
schránky, v níž zřejmě představovaly souhrnné sdělení o počtu a druhu 
směňovaných nebo dodávaných či inventovaných objektů. Známky uložené
ve schránce bývaly otištěny také na jejím povrchu, schránka byla 
uzavřena pečetí (*glyptika) a vypálena (stejně jako samotné známky), 
čímž představovala účetní dokument (jeho původnost se dala spolehlivě
ověřit, stejně jako obsah dokladu byl ihned zřejmý, takže nebylo nutné
schránku rozbít). První etapa vývoje obrázkového písma se uzavřela 
ve chvíli, kdy pisatel zprávy na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. upustil 
od  vkládání  jednotlivých  známek  a  místo  na  povrch  schránky  otiskl 
značky  na  obdélnou  hliněnou  tabulku.  Jakmile  se  tato  změna  prosadila,
trojrozměrná známka ztratila své opodstatnění, přičemž se změnil 
i  způsob  záznamu:  místo  otisků  příslušných  *symbolů  se  odpovídající 
*piktogramy prováděly přímým vyrytím obrysových čar do vlhké hlině-
188
né tabulky, respektive jiného nosiče zápisu (*nosiče písma). Postupnou 
stylizací obrázků a racionalizací psaní (do vlhké hlíny se otiskem hrany
speciálně seříznutého rákosového nebo kovového rydla snáze tvořily 
přímé, z širšího vrcholu klínovitě se zužující vrypy než okrouhlé lineární 
tvary) se znaky začaly vzdalovat původní podobě konkrétních předmětů 
a díky vzhledu tahů, z nichž byly složeny, nabyly charakteristické podoby 
klínového písma. (Jaroslav Malina, Vladimír Souček)
pravidlo, Hamiltonovo [evoluční biologie], pravidlo vyjadřující podmínku,
za které se může živočich-dárce chovat *altruisticky k příbuznému
živočichovi-příjemci, i když je altruistická akce nákladná a nebezpečná
a snižuje vlastní *reprodukční úspěch dárce. Touto podmínkou 
je, že *genetický zisk dárce v podobě zvýšení frekvence jeho *genů v populaci
skrze potomstvo *příbuzného (příjemce) musí být větší než jeho 
genetická ztráta na jeho vlastních potomcích, způsobená takovou altruistickou
akcí. Tuto formální kvantifikaci *příbuzenské selekce vyjadřuje 
v matematické formě vztah rB - C > 0, kde r je genetická příbuznost 
dárce a příjemce, B je reprodukční prospěch příjemce plynoucí z altruistického
činu dárce a C je reprodukční ztráta vyplývající z altruistického 
činu pro dárce. Pravidlo je nazváno podle britského evolučního biologa 
Williama Donalda Hamiltona (1936­2000), který je publikoval v roce 
1964. (Miroslav Králík)
pravidlo, zlaté, označení etického principu, vyjadřovaného už ve starověkých
a biblických dobách: ,,všeho s mírou" (*Solón), ,,odplácej křivdu
ctností" (*Lao-c'), ,,co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim" (*Konfucius),
,,co sám nenávidíš, nikomu nečiň" (Tob 4,15) nebo ,,jak byste 
chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi" (Mt 7,12); 
a v *novověku *kategorickým imperativem Immanuela *Kanta: ,,Jednej 
tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého
vždy zároveň jako účel, a nikdy pouze jako prostředek." (Jaroslav 
Malina) 
právo, zemské, souhrn právních *norem, které od *středověku upravovaly
základ feudálních právních vztahů v *českých zemích; zahrnovalo
normy českého státního práva (ústavní uspořádání českých zemí, 
tj. vztahy mezi *panovníkem a jeho *poddanými, druhy, počty a úkoly 
*zemských úřadů) a šlechtické *právo v Čechách a na Moravě (majetkové,
 rodinné,  trestní  či  procesní).  Původně  nemělo  psanou  podobu, 
existovalo v podobě nepsaných obyčejových pravidel; ve formě nálezů 
*zemského soudu bylo zachyceno v právních knihách z 13.­16. století, 
jako byly například Kniha Rožmberská, Kniha Tovačovská, O práviech,
189
o súdiech i o dskách země České knihy devatery. Dalším významným 
pramenem zemského práva byly právní předpisy (listiny) vydávané panovníkem
 (majestáty,  *patenty,  mandáty)  nebo  usnesení  *zemského 
sněmu, nálezy zemského soudu apod. K první kodifikaci zemského práva 
v Čechách došlo až v roce 1500 (*Vladislavské zřízení zemské), na Moravě
bylo zemské právo nejdříve kodifikováno zemským zřízením z roku 
1535, po několika úpravách získalo definitivní podobu v roce 1604. Tato 
zemská zřízení platila v obou zemích až do přijetí Obnoveného zřízení
zemského (pro Čechy v roce 1627, pro Moravu v roce 1628), které se 
užívalo prakticky až do roku 1848. (František Čapka)
QQQQ
191
QQQQQqueer (anglicky: ,,divný, zvláštní"; z němčiny: quer, ,,šikmo, napříč"), 
původně  obecné  označení  něčeho  podivného,  netradičního;  ve  Spojených
státech amerických koncem 19. a především v průběhu 20. století 
začalo být v pejorativním, posměšném smyslu používáno pro označení 
*homosexuálních mužů a postupně se rozšiřovalo i na označení dalších 
jedinců  s  ,,podivným"  *sexuálním  chováním.  Dnes  je  v  nejširším  významu
užíváno jak pro homosexuální muže a ženy, tak pro *bisexuály, 
*transsexuály, lidi *transgenderové a lidi vyznávající *polyamorii či například
*BDSM. V nejužším smyslu je potom queer synonymem zkratky 
*LGBT,  jež  označuje  *lesby,  *gaye,  bisexuály  a  transgendery/transsexuály.
Jelikož se mezi queer často sami řadí i heterosexuální lidé, kteří 
mají s LGBT pouze podobné *názory, filozofii, pohled na politiku, kulturu
apod., lze říci, že celá tato komunita není jen skupinou vyčleněnou 
čistě sexuálními mantinely, ale spíše širokou, mnohobarevnou *subkulturou.
Queer tak zastřešuje různé lidi, kteří se chtějí odpoutat od fixních 
(a hlavně duálních) kategorií a *identit a snaží se přijmout *sexualitu, 
která je proměnlivá a bez hranic. Jeho slangový rozměr je v českém jazyce
těžko zachytitelný a často se tento termín v češtině vůbec nepřekládá 
(viz například Queer parade, první pochod hrdosti v České republice, 
který se konal 28. 6. 2008 v Brně, či *queer teorie). V překladu se mu 
možná nejvíce blíží termín ,,teploušský". Český termín ,,teplouš", pokud 
není použit pozitivně v rámci LGBT komunity samé, je ale velmi pejorativní
a obsahuje negativní konotace. Oproti tomu současný angloamerický
termín ,,queer" vyjadřuje určitou hrdost a sounáležitost s vybranou
komunitou, stejně jako názor, že rozdělení světa na ,,homosexuální" 
a ,,heterosexuální" je nedostačující s ohledem na rozmanitost sexuálních 
identit a komunit.
Kromě volných názorů na lidskou sexualitu a *gender se tato skupina 
prezentuje i uměleckou tvorbou v celé společensko-kulturní sféře, zejména
v oblasti hudby, módy a literatury. Zatímco mnozí se k této skupině
hrdě hlásí, někteří homosexuální lidé toto označení, zejména z dů-
192
vodu jeho diskriminační povahy a vágní definice, nikdy nepřijali. (Josef 
Duda, Věra Sokolová)
Quételet, Lambert Adolphe Jacques (22. 2. 1796, Gent, Belgie ­ 17. 2. 
1874, Brusel, Belgie), belgický matematik, statistik, astronom a sociolog;
jeden ze zakladatelů vědecké statistiky. Významně rozvinul statistické
metody, zejména v *antropologii a *sociologii. Kromě jiného vytvořil 
pojetí ideálního typu ,,středního člověka" (ľhomme moyen), který měl 
být sociologickou *analogií fyzikálního pojmu těžiště. Z díla: Sur ľhomme
et le développement de ses facultés, ou essai de physique sociale 
(O člověku a rozvoji jeho schopností aneb pojednání o sociální fyzice, 2 
svazky, 1835). (Jaroslav Malina)
quetzal chocholatý (z náhuatlu, latinsky: Pharomachrus mocinno), 
vzácný pták žijící ve vlhkých horských  lesích Mexika a Střední Ameriky. 
Jeho ocasní měňavě zelená pera byla nejen symbolem moci a bohatství 
(*Aztékové, *Mayové), ale zčásti také platidlem. Odchytáváni byli pouze 
samečkové a po vytržení ocasních per opět pouštěni na svobodu. Zabití 
quetzala se trestalo smrtí.
V českém názvosloví ptáků se rod jmenuje kvesal a rozeznává se pět 
druhů,  rozšířených  ve  Střední  a  Jižní  Americe.  (Jiří  Gaisler,  Jaroslav 
Malina) 
Quetzalcóatl (v náhuatlu ,,Opeřený had"), jeden ze čtveřice nejvyšších 
nahuaských *bohů: *Huitzilopochtli, Quetzalcóatl, *Tezcatlipoca, *Tláloc.
Bůh-kulturní hrdina, který přinesl lidem *kukuřici, *písmo a jiné 
vymoženosti, *symbol jednoty *prostoru, vody a *času. Had (cóatl) ztělesňoval
vodu a čas a pták (quetzal) symbolizoval vzduch a nebe. Quetzalcóatl
 byl  zřejmě  název  pro  pravděpodobně  zbožněného  toltéckého 
vládce *Ce-Acatl-Topiltzin. *Mýty o něm jsou rozptýleny v řadě pramenů:
bůh poznání a sebeobětování, někdy ztotožňovaný s Jitřenkou, bůh 
stvořitel, učitel umění a dárce kukuřice.
Motiv *Opeřeného hada se objevoval už v *Teotihuacánu, i když není 
zcela jednoznačně zjištěno, zda už tehdy byl Quetzalcóatl uctíván jako 
bůh.  V  četných  a  rozmanitých  mýtech  o  Opeřeném  hadu  vystupuje 
Quetzalcóatl jednak jako bůh, kmenové božstvo *Toltéků, jednak jako 
kulturní hrdina, toltécký reformátor, ztotožňovaný někdy s veleknězem 
a vládcem *Tuly Ce-Acatl Topiltzinem, který poté, co byl Tezcatlipokou 
(symbolizujícím nové nájezdníky ze severu) sveden k tělesnému *hříchu,
Tulu opouští. Podle některých podání odešel se svými přívrženci 
na pobřeží, kde se upálil, jeho popel vstoupil na nebesa a proměnil se 
ve Venuši-Jitřenku. Podle jiné, rozšířenější *verze odešel za moře na vý-
193
chodě (podle některých podání na *Yucatán) se slibem, že se vrátí. Tato 
verze vysvětluje, proč mexičtí *indiáni zprvu tak přátelsky přijali španělské
dobyvatele ­ považovali je za družinu svého vracejícího se boha.
*Kult boha Quetzalcóatla, jemuž se podle tradice obětovali pouze motýli,
byl vždy v určitém protikladu ke kultu lidské oběti. Obecně však byl 
Quetzalcóatl symbolem sebeobětování, vyšší formy oběti. Nepřátelství 
Quetzalcóatla a Tezcatlipoky zase symbolizuje střetnutí Toltéků, navazujících
 na  tradice  Teotihuacánu,  s  *Chichimeky,  kteří  přišli  do  Tuly 
v 11. a 12. století. (Jaroslav Malina, František Vrhel)
Quichéové  [kičéové],  největší  *indiánské  etnikum,  žijící  v  horských 
oblastech Guatemaly (asi 1 milion osob), z obyvatelstva Guatemaly tvoří 
na 45 % indiáni (vlastní *Cakchiquelové, Kekchiové, Mamové, Quichéové
aj.), okolo 5 % *běloši, zbytek *černoši a *míšenci. Quichéové jsou 
potomky jednoho z *kmene *Mayů a jejich dnešních příbuzných na poloostrově
*Yucatánu. Původní předkolumbovský politický celek byl rozvrácen
 španělským  conquistadorem  Pedrem  de  Alvarado  y  Contreras 
(1485­1541). Jejich *jazyk patří do samostatné jazykové skupiny mayaquiché
spolu s jazykem Mayů a *Huastéků, část je bilingvní (*španělština).
Zabývají se převážně *zemědělstvím, *chovem zvířat a *rybolovem. 
V současné době se podílejí na formování *guatemalského národa (9,1 
%).  Věřící  jsou  *křesťany  (80 %  *katolíci,  19 %  *protestanti).  (Oldřich 
Kašpar, Lukáš Šín)
quipu (z kečujštiny, jazyka Inků/Kečuů, prostřednictvím španělštiny: 
quipu, ,,uzel"), *incká a snad již *mochická mnemotechnická pomůcka 
označování počtů pomocí různě barevných a rozdílně vázaných uzlíků. 
Tento systém pozičního zachycení čísel umožňoval inckým úředníkům, 
zvaným  quipucamayoc,  zaznamenávat  velké  množství  statistických 
údajů, hlavně daní a různých poplatků odváděných *státu. V minulosti 
bylo quipu mylně označováno jako písmo. (Viz též *písmo předkolumbovské
Ameriky.) (František Vrhel)
RRRRR
195
RRRRrasa (z italštiny: razza, ,,rod, druh", z francouzštiny [původně z arabštiny:
unsur, ,,rasa, rod"]: race, ,,plemeno, rasa; rod, kmen; původ, pokolení";
v českém jazyce se termín ,,rasa" objevil až ve 20. století, kdy byl 
převzat z němčiny [die Rasse], ale hned nato byl počeštěn na ,,plemeno"),
 rozdílné  somatické  vlastnosti  používané  ke  kategorizaci  velkých 
skupin lidí; tradiční taxonomická *kategorie sloužící k popisu biologické 
rozmanitosti lidských populací na základě společně sdílených fenotypových
znaků (barvy pleti, struktury vlasů, obličejových rysů aj.). Rasy se 
údajně od sebe liší geografickým rozšířením a sdílenými biologickými 
znaky, zděděnými po společných předcích.
Současná  molekulární  *genetika  nepotvrdila  existenci  relevantních 
rozdílů v *genomu mezi lidskými *populacemi a zpochybnila pojem rasy 
jako striktně oddělené biologické kategorie. (Jaroslav Malina)
rasismus, postoj založený na ospravedlňování, reprodukci nebo úsilí 
o dosažení asymetrické distribuce politické, ekonomické a symbolické 
moci  na  základě  esencializace  selektivně  zvolených  lidských  somatických
znaků, které jsou chápány jako vrozené dispozice lidských rasových 
skupin, přímo ovlivňující kolektivně sdílené intelektuální, sociokulturní 
a hospodářské chování a výkonnost.
Rasismus jako politický *aktivismus a *ideologie se snaží o institucionalizaci
politického řádu založeného na rasové *hierarchii a vymykajícího
se politickému konsenzu. Partikularizující rasismus, argumentačně 
těžící z *rasové teorie a používající biologické metafory, se postupně prosadil
proti univerzalistickým aspiracím *osvícenství na přelomu 18. a 19. 
století. V polovině 19. století se zejména prostřednictvím děl Roberta 
*Knoxe nebo Arthura de *Gobineaua stal rasismus součástí západní politické
kultury. Rasistické postoje se upevnily v období koloniální expanze
Západu; zdá se však, že vycházejí z obecných mechanismů *předsudku
a *diskriminace. Po porážce *totalitních hnutí *nacismu a *fašismu 
a v důsledku rezolucí přijatých mezinárodními organizacemi a celosvětového
hnutí za *občanská práva byl vliv rasismu v politické kultuře de-
196
mokratických zemí ve druhé polovině 20. století marginalizován. (Ivo T. 
Budil, Jaroslav Malina)
ratio (latinsky: ,,duch, rozvažování, rozum, důvod"), od latinské antiky 
užívané označení specifické kvality člověka, kterou se odlišuje od všeho 
ostatního jsoucna. Člověk je nadaný *duchem, rozumem, což mu umožňuje
 poznávat  příčiny  věcí,  rozlišovat  mezi  nimi  a  srovnávat  je  podle 
různých kritérií, ale také uvědomovat si důsledky jak událostí, tak také 
svých činů. Středověká *teologie a *filozofie vymezila polaritu mezi ratio
a intellectus; intelektu byla přisouzena schopnost bezprostředního 
poznání  *pravdy,  zatímco  ratio  se  musí  dostávat  k  pochopení  pravdy 
po jednotlivých krocích, vycházeje od smyslového poznání přes zkušenost
až k poznání rozumovému. Tento středověký protiklad tvoří základ 
pozdějšího rozlišení intelektu (latinsky: intellectus, německy: Verstand) 
a rozumu  (latinsky:  ratio,  německy:  Vernunft)  u  Immanuela  *Kanta. 
Podobnou propedeutickou úlohu pro kantovskou kritickou filozofii mělo 
osvícenské (*osvícenství), zejména wolffovské (Christian Wolff [1679­
1754]) odlišení mezi ratio a ratio pura. ,,Čistý rozum" (ratio pura) se vyznačuje
tím, že při *dedukci *premis čistého rozumového (teoretického) 
poznání využívá vědění *a priori. Ve filozofii *německého idealismu byla 
kantovská koncepce ratio dále rozvíjena a současně kriticky překonávána:
obecně řečeno, rozvažování (intellectus, Verstand) se omezuje pouze 
na analýzu faktů podle daných pravidel, jež nepocházejí z rozvažování, 
zatímco rozum (ratio, Vernunft) poznává celkovou smyslovou a rozumovou
souvislost, ve které se fakta objevují. V současnosti se *dualismus 
ratio ­ intellectus již příliš neprosazuje a termín ratio se během vývoje 
stal paradoxně spíše synonymem pro schopnost rozvažovat. (Břetislav 
Horyna)
rekatolizace (z latiny: re-, ,,znovu, opět"), proces prosazování *katolické
víry; týká se především oblastí, v nichž se předtím prosadila *reformace.
V *českých zemích nastala po porážce na Bílé hoře (1620); v roce 
1624 vydal císař Ferdinand II. (1578­1637) *patenty, kterými se katolictví
stalo jedinou oficiálně povolenou *konfesí, podle patentu z dubna 
1624 byla veškerá ostatní *náboženství prohlášena za ,,kacířská". Nekatolíci
nemohli získat přístup k *úřadům, nesměli být přijímáni za *měšťany,
 nekatoličtí  šlechtici  nemohli  volně  nakládat  se  svým  majetkem. 
Všechna  tato  omezení  byla  potvrzena  v  Obnoveném zřízení zemském 
(z roku 1627 pro Čechy a z roku 1628 pro Moravu); na postup rekatolizace
dohlížely protireformační komise, zřízené v každém kraji. Mandát
Ferdinanda II. (z roku 1627 pro Čechy a z roku 1628 pro Moravu) 
197
přikazoval nekatolickým *stavům opustit *zemi; odhaduje se, že odešlo 
na 150 tisíc osob stavu panského, rytířského a městského. Ve *městech 
probíhala rekatolizace rychleji než na venkově. Postup rekatolizace přerušil
saský vpád do Čech (1631) a návrat části nekatolických *emigrantů. 
Nejobtížněji probíhala rekatolizace venkovského obyvatelstva, dokonce 
docházelo k selským povstáním. Důslednější postup pokračoval po *třicetileté
válce, ve 2. polovině 17. století byly české země prakticky rekatolizovány
(až na okrajové části jako Chebsko nebo podhorské oblasti 
ve východních Čechách). (František Čapka)
rituál (z latiny: rtus, ,,posvátný řád, obřad; zvyk, obyčej"):
1. slavnostní *obřad, provázený výrazným individuálním nebo kolektivním
způsobem chování, který je standardizován, tj. založen na stanovených
nebo tradičních pravidlech. Rituály představují jednu ze základních
*institucí archaických *společností, přežívají však i do společnosti 
moderní, i když jejich obsah se výrazně mění.
Problematikou  rituálů  se  antropologové  a  další  odborníci  zabývají
především od druhé poloviny 19. století. Jejich odpovědi na otázku 
po smyslu rituálů se však výrazně liší. Klasickým se stal výklad Jamese 
Georga *Frazera (1854­1941), obsažený v jeho práci The Golden Bough:
A Study in Magic and Religion (Zlatá ratolest: Výzkum magie a náboženství,
první vydání 1890, česky: Zlatá ratolest. Praha: Odeon, 1977). 
Podle  Frazera  sloužily  rituály  především  *dramatizaci  motivů  *smrti 
a *vzkříšení. To hrálo velkou úlohu jednak jako pojistka proti poklesu 
moci  slábnoucího  panovníka,  jednak  jako  způsob  chápání  přírodních 
pravidelností kosmických a vegetačních cyklů.
Nový motiv ve studiu rituálů představuje práce francouzského antropologa
Arnolda van *Gennepa (1873­1957), autora práce Les rites de
passage  (Obřady  přechodu,  1909,  česky:  Přechodové rituály: Systematické
studium rituálů. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997). 
Arnold  van  Gennep  ukazuje  podobnosti  obřadů,  které  jsou  spojeny 
s přechodem z jednoho geografického místa na jiné (cestování), z jedné 
společenské skupiny do jiné (*cizinci), rituály spjaté se zrozením dítěte 
(*těhotenství a *porod), obřady doprovázející přechod z dětství do dospělosti
anebo přijímání do výlučných společenství (*iniciace), obřady 
provázané se vstupem do *manželství i rituály pohřební, které tvoří protipól
přechodu, k němuž dochází narozením dítěte. Všechny tyto obřady 
sestávají ze tří fází: z fáze odloučení od dosavadní skupiny, dále z rituálů 
pomezních, které doprovázejí období, po které dotyčný nepatří nikam, 
a konečně z rituálů sloučení, které formálně stvrzují příslušnost k nové 
198
skupině.  Bytostnou  nejistotu,  kterou  Frazer  spojoval  s  majestátními 
cykly *kosmu a *přírody, s návratem životadárného *slunce a s opakováním
 neméně  životadárné  úrody,  spojuje  van  Gennep  s  individuální 
a skupinovou nejistotou, která doprovází člověka v jednotlivých biologicky
daných a sociálně významných fázích jeho života.
Další  z  klasických  koncepcí  rituálů  představuje  výklad  Sigmunda 
*Freuda (1856­1939), který rituály úzce propojuje jednak se svým pohledem
na *náboženství, jednak se svou koncepcí vzniku a povahy lidské 
kultury. Již ve svých raných spisech (Zwangshandlungen und Religionsübungen
[Obsesivní jednání a náboženské praktiky] 1907 aj.) klade 
Freud paralely mezi obsesivním jednáním neurotiků a praktikami věřících.
Oba případy analyzuje pomocí mechanismů potlačení a přemístění.
Zatímco v případě neurotika jsou potlačovány sexuální impulzy, 
v  případě  věřícího  jsou  to  impulzy  egoistické  a  antisociální.  To  vede 
Freuda k tomu, aby považoval neurózu za projev individuální *religiozity
 a  náboženství  za  projev  univerzální  neurózy.  Spojuje  přitom  fenomén
rituálů s pocitem *viny. V následném zkoumání původu rituálů 
kombinuje *Darwinovu hypotézu prapůvodní *tlupy (hordy) s prvkem 
obětní hostiny, který přejímá od skotského lingvisty Williama Robertsona
*Smitha (1846­1894), a s Frazerovým důrazem na rituální vraždu
jako nástroj udržení řádu, který je, ať již reálně, nebo jen domněle, 
ohrožen. Výsledkem je jeho práce Totem und Tabu (1913, česky: Totem
a tabu. Praha: Práh, 1991). Přichází v ní s *konstrukcí prapůvodního 
rituálu v podobě *totemické hostiny, periodicky pořádané oslavy, při níž 
shromážděné společenství nejprve zabije a poté společně pojídá jinak 
nedotknutelné posvátné totemové *zvíře. *Symboliku totemické hostiny 
interpretuje Freud z hlediska své psychoanalytické teorie.
Americký antropolog britského původu Victor Witter *Turner (1920­
1983)  zkoumal  rituál  jako  prostředek  *katarze  doprovázející  navenek 
převratné  sociální  změny  (The Ritual Process: Structure and AntiStructure
[Rituální proces: Struktura a anti-struktura, 1969, česky: Průběh
rituálu. Brno: Computer Press, 2004], Dramas, Fields, and Metaphors:
Symbolic Action in Human Society [Dramata, pole a metafory: 
Symbolická  akce  v  lidské  společnosti],  1974  aj.).  Turnerova  koncepce 
přináší nové prvky pro chápání povahy rituálů. Zatímco před ním byl rituál
vnímán jako mocný prostředek sloužící k udržování společenské nehybnosti,
Turner ho naopak líčí jako univerzální nástroj sociální změny, 
dynamiky a vývoje. Samotná změna má ovšem v jeho pojetí jediné poslání
­ slouží k opětnému posílení systému, který (dočasně) zpochybnila.
199
Francouzský historik a literární vědec René Girard (narozen 1923) vyložil
poprvé svou koncepci rituálu v práci La violence et le sacré (Násilí 
a posvátné, 1972). Centrálním motivem, který ho na rituálech zajímá, je 
*akt obětování jako projev kontrolované agresivity. Chápe obětní rituály 
jako pojistku proti devastujícím dopadům *krevní msty.
V pojetí *sociobiologie (například Edwarda Osborne *Wilsona) jsou 
rituály nositelem biologického zvýhodnění. Jejich smyslem je vyzvednout
závaznost pravidel určených k dodržování, a tím redukovat nejistotu,
která doprovází jednání.
Kromě  teoretického  úsilí  obecně  postihnout  smysl  rituálů  existuje 
snaha  ustavit  *typologii  tohoto  vysoce  komplexního  sociálního  jevu. 
Rozlišujeme kalendrické rituály, které bývají doprovodem kosmických 
cyklů (fáze oběhu *Slunce a *Měsíce) anebo sezonních změn (střídání 
ročních období, období dešťů a sucha, počátek či konec polních prací, 
vyhánění a zahánění stád dobytka apod.). Akt znovuzrození je v nich 
vnímán jako jediný možný způsob obnovy ohroženého řádu. Kromě již 
zmíněného  Jamese  Frazera  tvoří  pojetí  rituálů  jako  nástrojů  obnovy 
ohroženého řádu hlavní osu knihy Ľhomme et le sacré (Člověk a posvátné,
1939) francouzského antropologa Rogera Cailloise (1913­1978). Další
kategorie, a to rituály přechodu, jsou po vzoru Arnolda van Gennepa 
vnímány jako nástroj k překonání nejistoty v kritických fázích individuálního
a skupinového života.
Jinou  kategorii  tvoří  rituály  obětování  a  přijímání  *svátosti.  Jejich 
smysl je spatřován v navázání kontaktu s vyšším principem, který ovládá
lidský život i běh přírody. Dále bývají rozlišovány rituály pohromy, 
jejichž smyslem je očista od zlých sil, které pohromu způsobily. V souvislosti
s nimi zkoumá René Girard silně rozšířený a zvlášť nebezpečný 
typ očistných rituálů, a to rituály perzekuční. Zabývá se jimi podrobně 
v práci příznačně nazvané Le bouc émissaire (1982, česky: Obětní beránek.
Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997). Do další kategorie rituálů
spadají oslavné obřady v podobě hodování, saturnálií či *karnevalů. 
Mají symbolizovat dočasné zrušení řádu, jež má garantovat prosperitu 
řádu nového.
Souhrnně lze konstatovat, že rituály různého typu reagují na nejistotu, 
která ohrožuje řád a snižuje důvěru, bez níž není možné udržení společnosti.
Existuje několik typických způsobů ohrožení řádu. Může dojít
k poruchám integrity v souvislosti s krizemi životního cyklu. Tomu 
čelí přechodové rituály. Dále může být řád zpochybněn pocitem *viny 
za reálné či domnělé *zlo spáchané v minulosti. K nápravě slouží ritu-
200
ály obětní či rituály přijímání, jejichž cílem je odčinění viny a smíření 
s bohy. Řád může být zpochybněn také nečekanou pohromou, například 
ve formě epidemie, sucha, neúrody apod. Zde nastupují perzekuční rituály,
které mají pohromu zažehnat a potrestat její domnělé viníky. A konečně
může být řád zpochybněn opotřebováním jeho pevné struktury. 
Na obranu proti tomu slouží rituály statusové inverze v podobě *svátků
a karnevalů. Jejich cílem je revitalizace opotřebovaného sociálního 
uspořádání. Výsledným efektem všech typů rituálů je snížení nejistoty, 
v  níž  jsou  lidé  nuceni  žít,  obnovení  pevného  řádu  a  obnovení  důvěry 
mezi lidmi i důvěry v pevný řád světa. Výsledným efektem je ovšem též 
obnovení *hierarchie moci, která byla zpochybněním řádu narušena.
K nejvýraznějším typům patří intenzifikační rituály (společné shromáždění
 k  uctění  předků,  křesťanské  *procesí,  prvomájový  průvod  či 
rodinná oslava *Vánoc) nebo *přechodové rituály s *primárním cílem 
provést a symbolicky vyznačit zásadní změnu stavu (přechod z dětství 
do dospělosti, ze svobodného stavu do manželského, vstup do tajné spo-
lečnosti).
Rituály tedy fungují jako stabilizátory chování, jsou nástrojem, pomocí
něhož dané společenství udržuje a upevňuje své normativní uspořádání
a organizaci. Příležitostně se pojmu rituál užívá pro označení nutkavě
neurotických činností, spojených obvykle s magickým myšlením či 
*pověrou. Rituál je ale především součástí *kultu různých náboženských 
systémů (pojmy rituál a kult bývají někdy významově zaměňovány). Zde 
je jeho cílem stimulace a gradace náboženského cítění, eventuálně navození
náboženské exaltace. Tento proces je podporován hudbou, zpěvem, 
užíváním vykuřovadel, symbolů a dalších prostředků. Charakteristickým 
prvkem rituálu je v tomto smyslu *modlitba. Německý psycholog Willy 
Hellpach v roce 1939 zdůraznil, že rituály byly vpleteny již do *mýtů (viz 
*rituál [starověká Mezopotámie]). Pokládá je za magické, kultické provádění
bohoslužby, jíž se lidé jako společenství věřících zmocňují vyšších
sil. Lidé předpokládají, že bohům lichotí modlitba nebo *oběť, ale 
také si na nich vylévají zlost, v evokacích si je podřizují, aby je učinili 
služebnými, čarodějnickými triky je od sebe vzdalují nebo se před nimi 
skrývají (rity masek). Společným jmenovatelem je *víra v nadpřirozeno, 
podporovaná rituálem.
Psychoanalyticky se pokusil vysvětlit rituály americký psychoanalytik 
rakouského původu Theodor Reik (1928), přičemž dospěl k *analogiím 
s chováním nutkavých neurotiků. Proti jeho teoriím se postavili zejména
nepsychoanalytikové. Z hlediska *sociologie plní rituály významné 
201
integrační funkce v sociálním celku. Jako prvý ze sociologů upozornil 
na tuto skutečnost francouzský sociolog Émile *Durkheim. Ústřední kategorie
jeho sociologie - solidarita - nemá podobu racionálního kontraktu
uzavřeného vědomě mezi členy společnosti, nýbrž podobu emotivního
pouta, jež je posilováno v průběhu kolektivních obřadů.
Podobná koncepce je latentně obsažena v teorii panství německého 
sociologa Maxe *Webera, podle níž se objektem legitimizačních rituálů 
může  stát  osoba  *charizmatického  vůdce,  nezpochybnitelnost  odvěké 
tradice či posvátnost ustavených *zákonů. Zesvětštění světa se projevuje 
v nahrazení náboženských rituálů podobně ortodoxními rituály moderní 
*politiky. Kdo kontroluje průběh sociálních rituálů, kontroluje společnost.
V masové společnosti se centrum kolektivních rituálů přesunuje 
do  oblasti  individualizovaného  konzumu,  přičemž  legitimizační  funkce
 rituálů  zůstává  nezměněna.  Mechanismus  rituálů  tržní  společnosti 
v  této  oblasti  popsal  například  americký  sociolog  německého  původu 
Herbert Marcuse (1898-1979). Detailní popis průběhu rituálů každodenního
života v podmínkách takzvaně vyspělých společností je hlavním 
tématem  díla  amerického  sociologa  Ervinga  Goffmana  (1922-1982), 
který analyzuje rituální setkávání, v jejichž průběhu se jednotliví aktéři 
snaží představit druhým sami sebe v silně idealizované podobě. Účelem 
těchto rituálů je vzájemné potvrzování nároků a pozic zúčastněných.
Z typologie rituálů je zřejmé, že tyto specifické formy činnosti pokrývají
především kritické oblasti lidského soužití: 1. ,,Rituály nebezpečí", 
stmelující  skupinu  v  případě  vyhrocených  situací  (například  dešťové 
tance indiánských *Hopiů). 2. ,,Rituály přechodu", zajišťující plynulost 
sociálně významné změny. 3. ,,Rituály trestání", posilující platnost stanovených
norem. 4. ,,Oslavné rituály", prezentující úspěšnost a nadřazenost
vlastní skupiny. 5. ,,Rituály úcty", vymezující vztahy nadřízenosti 
a podřízenosti, též posilující vazby kolegiality.
Proces modernizace neznamená ústup rituálů ze života společnosti, 
vede pouze k transformaci jejich obsahů a forem. Tak se rituál úcty proměnil
z náboženské povinnosti v občanskou *ctnost;
2. soubor předpisů a zvyklostí pro výkon bohoslužeb; liturgická kniha 
s těmito předpisy;
3. obřad (ceremoniál) bez obsahu a smyslu (v pejorativním významu). 
(Jan Keller)
ŘŘŘŘŘ
203
ŘŘŘŘŘehoř z Toursu (538, Arverni, dnešní Clermont-Ferrand, Francie ­ 
17. 11. 593, Tours, Francie), raně středověký kronikář a církevní činitel;
jeden ze zakladatelů novodobé západní vzdělanosti. Řehoř z Toursu 
pocházel z urozené galo-římské rodiny římského senátora Florentina. 
Řehořovým mateřským jazykem byla stále ještě *latina. Vychovával jej 
strýc Gallus, působící jako *biskup v Clermontu. V roce 573 byl Řehoř 
zvolen biskupem v Toursu, městě, které se jako místo zasvěcené svatému
Martinovi nacházelo přímo ve středu mocenských bojů a zájmů 
různých dobových vládců.
Řehoř z Toursu zachytil v díle Historiarum Libri Decem neboli Historia
Francorum (česky: O boji králů a údělu spravedlivých: Kronika
Franků ­ dějiny v deseti knihách. Praha: Odeon, 1986) velmi důkladně
a přesvědčivě rozsáhlé politické a etnické změny, k nimž docházelo 
na území bývalé římské provincie *Galie po zhroucení *západořímské 
říše a příchodu franských (*Frankové) a dalších germánských kmenů. 
Kronika Řehoře z Toursu, která svou úrovní vysoce překonávala spisy 
řady následovníků, hluboce ovlivnila pozdější francouzské historiografické
myšlení a představu o existenci dvou ,,*národů" či ,,*ras", z nichž 
se údajně skládá obyvatelstvo Francie a jejichž permanentní mocenský 
zápas vyústil do *Velké francouzské revoluce. (Ivo T. Budil)
Řekové (Elliniki; jméno Řekové pochází z latinského Graeci, snad podle
jména řeckého etnika Graikoi):
1. indoevropská etnika, která osídlila Balkánský poloostrov v několika
vlnách. Vlastním jménem *Helénové, tj. obyvatelé země Helas, odvozené
od jména mytického praotce Heléna. Původně se názvem Helas 
označovalo  pouze  jedno  malé  město  v  jižní  Thesálii,  později  jím  byla 
pojmenována oblast celého Řecka s výjimkou Peloponésu a severní Thesálie,
ale posléze se stal společným jménem pro všechny oblasti v Řecku 
i řecké osady mimo řecké území.
Etnogeneze Řeků začala příchodem *Achájů, předchůdců *Aiolů, Arkádů,
*Dórů a *Iónů do oblasti Řecka ve 2. tisíciletí př. n. l., k nim kolem 
204
roku 1200 př. n. l. přibyly další řecké populace. První helénská *kultura 
navazovala na *egejské a *krétsko-mykénské předchůdkyně a sama se 
stala jejich pokračováním. Achájové vytvořili v období 1400­1250 př. n. 
l. vyspělou městskou *civilizaci (*kultura, mykénská) v *Mykénách a Týrintu,
další pak vznikaly a zanikaly v Argosu, *Athénách, Efezu, Korintu, 
Milétu, *Spartě, Thébách a jinde.
Poslední  vlnu  přistěhovalců  představovali  Dórové  ve  12.  století  př. 
n. l. Tlak Dórů přinutil k pohybu Aioly, Ióny a Achaje, kteří se stěhovali 
na *Kypr, *Krétu a na západní pobřeží *Malé Asie. V 8.­6. století př. n. l. 
dosáhla maloasijská řecká města velkého rozkvětu a patřila k nejvyspělejším
řeckým státům vůbec. Byla v úzkém kontaktu se starými civilizacemi 
*Předního východu a není jistě náhodou, že odtud pocházeli první řečtí 
filozofové  (Anaximenés,  Anaximandros,  *Hérakleitos,  *Thalés)  a  další 
významní představitelé řecké kultury (například historik *Hérodotos). 
Thalés z Mílétu, který se proslavil svou předpovědí *zatmění *Slunce, získal
své astronomické vědomosti v *Babylonii nebo v *Egyptě. Již od nejstarších
dob udržovali Řekové obchodní kontakty především s foinickými
městy na pobřeží východního Středomoří a kolem roku 800 př. n. l. 
založili obchodní kolonii v ústí řeky Orontés (al-Mína) v *Sýrii. Od *Foiníčanů
se Řekové učili nejen umění mořeplavby, ale na základě foinického
písma (*písmo, alfabetické) vytvořili i svou abecedu, kterou převzaly 
všechny  evropské  *jazyky.  Řečtí  žoldnéři,  lékaři,  řemeslníci  a  umělci 
pracovali na dvoře perských *králů a intenzivní styky Řecka se zeměmi 
Východu se projevily v zájmu řeckých historiků a spisovatelů o východní 
dějiny a kulturu. Jejich díla byla až do 19. století pro *Evropany hlavním 
zdrojem *informací o civilizacích starověkého Předního východu.
Starověký řecký *národ se zformoval v 8. století př. n. l., jeho počátky 
souvisí se zahájením panhelénských her v *Olympii v roce 776 př. n. l. 
Epocha městských států a rozkvětu filozofie, věd a umění včetně literatury
a divadla byla po nástupu *Makedoňanů roku 338 př. n. l. (Filip II., 
*Alexandr Veliký) vystřídána obdobím řecké *kolonizace a šířením řecké
kultury (*helénismus). Helénismus dosáhl svého vrcholu ve 3. století 
př. n. l., kdy se stal rozhodujícím sjednocujícím činitelem. Bylo to nejen 
*náboženství, *mytologie a *filozofie Řeků, ale především jejich jazyk ­ 
stará *řečtina, dále demokratická politika a vojenská síla, které posléze 
rozšířily řecký vliv až do severní Indie (*Baktrie), Černomoří a západního
Středomoří. Avšak již kolem roku 200 př. n. l. dobyli *Římané většinu 
řeckých středisek a měst v Itálii a na Sicílii. Od roku 146 př. n. l. bylo 
staré Řecko pod nadvládou Římanů.
205
Kromě jiného jsou Řekové tvůrci *demokracie, započaté opatřeními 
athénského zákonodárce *Solóna a dovršené reformami athénského politika
*Kleisthena, což vyplývalo z jejich obdivuhodné tendence k otevřenosti,
tendence, jež se neomezovala jen na politické dění, ale ovlivnila 
pozitivní tvůrčí vztah řeckého člověka k životu a světu.
V  tomto  specifickém  *étosu  řeckého  ducha  je  třeba  hledat  pramen 
jeho  tvůrčích  výkonů  i  ve  filozofii,  vědě,  technice,  výtvarném  umění, 
próze, *poezii, dramatu a v dalších oblastech, které dodnes zůstávají životodárným
pramenem nejen *euroamerické civilizace;
2. moderní národ v Řecku (přes 11 milionů, odhad z roku 2005), tvoří 
hlavní etnikum země ­ Řekové představují více než 95 % všeho obyvatelstva;
na Kypru (asi 500 tisíc); v Albánii (až 200 tisíc); různě početné
skupiny v celém východním Středomoří a v Severní Americe. Jazyk 
(*novořečtina) tvoří zvláštní větev *indoevropské rodiny. Potomci starověkých
obyvatel Řecka, ovlivnění starověkými obyvateli Středomoří, 
*Albánci, *Slovany a *Turky. (Jaroslav Malina, Marie Pardyová, Jana 
Pečírková)
řetězec, potravní, přenos látek a energie potravou v charakteristické 
posloupnosti organismů, v níž následující druh konzumuje předchozí; 
rozlišujeme: 1. řetězec pastevně-kořistnický, vedoucí od zelených rostlin 
přes *primární konzumenty (býložravce a masožravce) k *predátorům, 
popřípadě k *člověku; v tomto řetězci dochází k zvětšování velikosti těla 
a zmenšování počtu jedinců na plochu, 2. řetězec parazitický, vedoucí 
od hostitele přes *primárního *parazita k *sekundárnímu parazitu (hyperparazitu);
v tomto řetězci se velikost těla jedinců zmenšuje a jejich 
počet na plochu roste, 3. řetězec dekompoziční, vedoucí od odumřelé 
organické hmoty přes následné rozkladače (dekompozitory), v kterém 
stejně jako v předchozím případě dochází k zmenšování těla a ještě intenzivnějšímu
růstu počtu jedinců na plochu. (Petr Bureš)
řez, zlatý, poměr, který obdržíme, když rozdělíme úsečku na dvě nestejně
velké části tak, aby poměr celé úsečky k delší části byl roven poměru
delší a kratší části úsečky. Snadno lze vypočítat, že hodnota tohoto 
poměru je přibližně rovna číslu 1,618.
Lidské  oko  hodnotí  tvary  užívající  zlatého  řezu  jako  krásné.  Této 
vlastnosti  umělci  od  *starověku  využívají  v  *architektuře,  *malířství, 
*sochařství a dnes například i ve fotografii. Důležité prvky *obrazu jsou 
například často umisťovány právě do toho místa dělícího obraz na čtyři 
části, v němž odpovídající dvě horizontální a vertikální části jsou v poměru
zlatého řezu. (Eduard Fuchs)
SSSSS
207
SSSSSSade,  Donatien-Alphonse-Françoise,  markýz  de  (2.  6.  1740,  Paříž, 
Francie ­ 2. 12. 1814, Charenton, Francie), francouzský prozaik; představitel
*libertinismu. V životě markýze de Sade lze jen s obtížemi odlišit 
mýtus od reality. Veřejnost jeho slovesné dílo často nejen neodděluje 
od jeho života, ale dokonce je pokládá za deníkové zápisky sexuálního 
devianta a psychopata. Existující doklady však nemohou toto stanovisko 
potvrdit; mnohé naopak nasvědčuje tomu, že markýz de Sade byl duševně
zdráv a že v oblasti praktického *sexu měl zkušenosti jen průměrné.
Autor, jehož jméno se stalo synonymem sebeuspokojující krutosti, 
je posuzován podle své literární tvorby. Zřejmě se nedopustil žádných 
pozoruhodných  zvrhlostí,  natož  hrdelního  zločinu.  Dva  delikty  s  prostitutkami,
které měly soudní dohru, nepředstavovaly nic nezvyklého; 
byly spíše projevem nezkušenosti než deviantství. Markýz de Sade měl 
smůlu: do vězení a později do ústavu pro choromyslné v Charentonu, 
kde také zemřel, ho přivedl nikoli jeho nezřízený sexuální život, ale spíše 
vlastní neschopnost orientovat se v dobové politické situaci a především 
nešťastná souhra okolností.
Ve vězení a v blázinci, kde strávil třicet let svého života, také vznikla 
většina jeho literárních děl. Markýz de Sade se nicméně dopustil těžkého
prohřešku proti dobrým *mravům. Nebylo to tím, že měl zálibu 
v sexuálních fantaziích, ty byly ostatně v civilizovaném světě odpradávna
uspokojovány *prostitucí a *pornografií, ale tím, jak je zpracovával. 
Nepoetizoval své nevybíravé sexuální fantazie, perverzity a morbidnosti, 
což byl a dosud je zcela běžný postup pornografické literatury, ale naopak
je vyhrocoval do absurdních a vykonstruovaných krajností, takže 
u čtenáře vyvolával místo vzrušení a *libida spíše nechuť a odpor. Tak 
je tomu zejména v díle Les 120 journées de Sodome ou ľécole du libertinage
(120 dnů Sodomy aneb Škola libertáže, 1785, knižně 1904, česky:
120 dnů Sodomy, 1993), v němž je popsáno kolem šesti set různých 
typů sexuálních zvráceností. Justine, ou les malheurs de la vertu (1791, 
česky: Justina čili prokletí ctnosti, 1931) je prvním tištěným románem 
208
vydaným za Sadova života. Výstavba románu připomíná pikareskní romány,
jejichž osou jsou dobrodružná putování hrdiny. Sadovo dílo však 
postrádá  poznávací  hodnotu  realisticky  orientovaného  pikareskního 
románu:  je  naopak  konstruktem,  který  má  prostřednictvím  *parodie 
módní dobové tvorby doložit či ilustrovat autorovy *názory; lze je nejspíše
pokládat za výchovný román, kde jsou ovšem zaměněna tradiční 
znaménka *dobra a *zla ­ *ctnost je potrestána, zatímco neřest slaví 
úspěchy.  Jde  o  sžíravou  *kritiku  novozákonní  morálky  milosrdenství 
a parodii výchovného, mravoličného románu (ve stylu *abbé Prévosta) 
a *sentimentalismu (typu románu Kněžna de Clves). Autor se totiž pokouší
dokázat, že ctnost je nepřirozený lidský stav, na rozdíl od neřesti 
a zla, které jsou člověku vrozeny. Neméně pádným důvodem pro vyobcování
markýze de Sade ze slušné společnosti bylo u něj programové 
opovrhování křesťanskou morálkou a *antiklerikalismus. Jeho hodnotový
negativismus je do značné míry historicky podmíněn, neboť doba, 
v níž žil, přinesla drastický úpadek *mravnosti a devalvaci základních 
lidských hodnot i života samého ­ byla charakterizována střídáním režimů
a ,,kabátů", proměnami *norem i *zákonů, *absolutismem, revoluční
hysterií, jakobínskou *diktaturou, masovými popravami, krvelačností 
davu, megalomanií Napoleona Bonaparta, válečnými masakry. Rovněž 
u  vrcholných  umělců  začínala být  jako  norma společenského  chování 
přijímána bezskrupulózní proměnlivost názorů a pochlebování mocným 
(králi, Robespierrovi, Maratovi, Napoleonovi). Literární tvorba markýze 
de Sade je osobitou reakcí na dobu postrádající jistoty a řád. Jeho díla 
fungují jako manifesty antimorálky (například dílo La philosophie dans
le boudoir, [1795, česky: Filosofie v budoáru, 1995]) a antologie neřestí. 
Jsou *aktem první totální, racionální vzpoury proti tradičním základům 
evropské kultury.
Sadova díla ovlivnila celou jednu linii evropské kultury, jejímiž mluvčími
se stali například Arthur *Schopenhauer (1788­1860), Charles *Baudelaire
(1821­1867), Friedrich *Nietzsche (1844­1900), Sigmund *Freud 
(1856­1939), Guillaume Apollinaire (1880­1918) nebo Jacques *Derrida 
(1930­2004). Byla výrazem vzdoru, negace i hodnotových krizí. V umění 
se do obdobné situace dostaly později směry a proudy jako *dekadence, 
*dadaismus, *surrealismus, minimalismus nebo living theatre.
Spor o markýze de Sade trvá. Neukončila jej ani *psychoanalýza a moderní
*sexuologie, které dokázaly ocenit ,,medicínský" přínos jeho literárních
děl, ani surrealistická adorace jeho života a díla. Jednotliví historiografové
dosud zásadně odlišným způsobem řeší problém, zda díla 
209
tohoto autora spadají do oblasti krásné literatury, nebo představují literární
brak, pouze kuriózní, okrajové produkty, které si zaslouží nanejvýš 
klinické zkoumání. Vzpoura markýze de Sade má své racionální, filozofické
jádro, které může ospravedlnit autorovu orientaci na erotické úchylky, 
tato orientace se však v řadě případů projevuje pouze jako samoúčelná, 
patologická sexuální zvůle. Bez ohledu na tyto souvislosti sehrávají jeho 
literární díla důležitou roli: osvobozují lidskou erotiku z kontroly morálky 
a svědomí a v tomto ohledu v mnohém předjímají učení Sigmunda Freuda.
Dospívají k poznatku, který mnohem později odhalila a obhájila moderní
věda, totiž k faktu, že nejvýkonnějším a zřejmě i nejzajímavějším 
lidským erotickým orgánem je fantazie. (Jaroslav Malina, Jiří Pavelka)
sarkofág (z řečtiny: sarx, ,,maso", fagein, ,,jíst, stravovat"):
1. [archeologie, antropologie], dřevěná, terakotová, kamenná nebo kovová
*rakev užívaná při inhumačních pohřbech. Název pochází z řečtiny 
(sarx, ,,maso", fagein, ,,jíst, stravovat"), a jak uvádí *Plinius Starší,  vlastnost
stravovat maso byla připisována kameni těženému v maloasijské Lýkii,
z něhož se zhotovovaly nejstarší sarkofágy známé z řeckého prostředí.
V Řecku však *inhumace nebyla příliš rozšířena. V Římě ji praktikovaly 
podle svých zvyklostí pouze některé rody, například Scipionové. K masovému
rozšíření inhumačních pohřbů a užití *mramorových sarkofágů 
v římském světě došlo až v důsledku změn v *eschatologické koncepci 
a ve víře v posmrtný život, která se uplatnila od třicátých let 2. století n. 
l. Reliéfně zdobené sarkofágy se postupně staly nejmasovějším typem sochařské
produkce pozdní antiky. Koncem 3. století narůstá počet sarkofágů
s křesťanskými motivy.
Název se běžně používá i pro všechny typy kamenných rakví známých 
ze starého Egypta: egyptské sarkofágy byly buď hranaté nebo antropomorfní
a mohly obsahovat ještě jednu nebo více vnitřních dřevěných nebo 
kovových rakví; spodní část sarkofágu i jeho víko bývaly zdobené náboženskými
scénami a nápisy, materiálem byl *alabastr, *čedič, *křemenec, 
*pískovec, *vápenec, *žula aj.
2. [ekologie], živočich živící se masem mršin (hrobaříci, kožojedi, larvy 
much); druhová determinace a detekce vývojových stadií sarkofágů (nekrofágů)
může například v soudním lékařství napomoci k určení doby smrti 
u obětí násilných trestných činů. (Jaroslav Malina, Břetislav Vachala)
sex (z latiny: sexus, ,,pohlaví"), pohlaví, jako souhrn anatomických, morfologických
a fyziologických znaků, které mají přímý nebo nepřímý vztah 
k rozmnožování, je často definováno jako: 1) ,,biologicky neměnné" a 2) 
jako ,,duální" (buď mužské, nebo ženské). Nicméně mnoho odborníků 
210
a odbornic v různých akademických oborech již poměrně dlouhou dobu 
poukazuje na to, že i ,,pohlaví" je kulturní a historický produkt, jehož 
konstrukce je závislá na kontextu. Každé historické období a kulturní 
kontext vytváří jiné definice těla (a tudíž i pohlaví), na základě jiných 
biologických a lékařských znalostí a výzkumů, jež poukazují na historickou
proměnlivost a závislost těchto definic. Sama medicína, biologie či 
psychologie operuje s mnohonásobnými definicemi pohlaví, které dokazují,
že jednotná a jediná správná definice je nejen nemožná, ale zároveň
slouží politickým a společenským požadavkům dané doby a místa. 
Viz například práci Thomase Laqueura, Making Sex: Body and Gender
from the Greeks to Freud (Rysy sexu: Tělo a gender od Řeků k Freudovi, 
1990) či práci bioložky Anne Fausto-Sterling, Myths of Gender: Biological
Theories about Women and Men (Mýty o genderu: Biologické teorie 
o ženách a mužích, 1985). (Petr Pavlík, Věra Sokolová)
sexismus,  hodnocení  jednoho  *pohlaví  jako  nadřazeného  druhému. 
Sexismus mohou projevovat jedinci i instituce. Zakládá se na *genderových
stereotypech a na rozdělení lidí podle genderových rolí, tj. striktně
dodržuje obecnou představu o tom, jaký má být/jak se má chovat 
typický muž a jaká má být/jak se má chovat typická žena s odvoláním 
na biologickou předurčenost mužů a žen k určitému chování a postavení 
ve *společnosti.
Sexismus je v současnosti většinou zaměřen proti ženám a bývá také 
nazýván mužským *šovinismem. Průvodními znaky jsou znevýhodnění
v profesní dráze, nižší mzda za stejnou práci, vyšší zastoupení v neatraktivních
 a  špatně  placených  zaměstnáních  apod.  V  souvislosti  se 
sexismem se často používá pojem sexistický jazyk, který muže nadřazuje 
ženám  prostřednictvím  gramatických  jevů  (označování  žen  mužským 
rodem  například  ,,Nováková  ­  referent"),  stylistických  jevů  (ženy  až 
na druhém místě například ,,kolegové a kolegyně") nebo různých ustálených
spojení, bonmotů apod. (vtipy o blondýnách, ženy za volantem ...). 
Termín ,,sexismus" byl vytvořen po vzoru *rasismu, neboť podle kritiků 
(či kritiček) prosazuje podobně exkluzionistické a utlačovatelské principy.
(Eva Ferrarová)
smrt a pohřeb, v obecném filozofickém pohledu je bytí a smrt součástí 
téhož procesu a nemělo by mezi ně být a priori kladeno dělítko; je to až 
objev a definice *času v *mladém paleolitu (*čas lovců), jež vymezují 
naše pojetí smrti, a to včetně strachu z ní. Samozřejmě i zvířata tuší smrt 
(a možná její příchod odhadnou dokonce přesněji než lidé).
Rozdíl je v lineárním pojetí času a potažmo i života jako měřitelné křiv-
211
ky vedené mezi bodem *narození a bodem *smrti. Smrt jsme v *autopsii 
nezažili, jen ji všude kolem pozorujeme a na základě *analogie si ji s určitou
pravděpodobností vypočítáme. A pak hledáme (vesměs málo úspěšné)
cesty, jak ji alespoň mentálně negovat, respektive odsunout mimo 
zorné pole (viz *elixír nesmrtelnosti, *nesmrtelnost [a dlouhověkost]).
*Kultura a myšlení ovšem zásadně ovlivňuje nazírání životního cyklu 
a vlastně i vztah ke smrti. V naší *euroamerické civilizaci a kultuře se 
život obvykle odvíjí v (administrativně členěných) stupních žák ­ pracovník
­ vedoucí pracovník ­ důchodce. Kupříkladu v *indické civilizaci 
ve stupních žák ­ bojovník ­ hospodář ­ asketa; a rovněž v kulturách 
*přírodních  národů  jsou  zafixovány  a  ritualizovány  výrazné  přelomové
body, především *iniciace. Záleží na každé kultuře, víře a době, jaký 
posmrtný  život  lidé  mrtvým  přisoudí,  jak  popíší  místa,  kde  pobývají, 
a podle toho si představují očekávaný či obávaný osud po smrti pro sebe 
samotné. Z tohoto důvodu je představa smrti a osudu mrtvých na onom 
světě nezbytnou součástí každého *náboženství. Smrt jako traumatizující
a definitivní ukončení existence odporuje pudu sebezáchovy a touze 
po životě. Instinktivní odmítání smrti vyústilo v jakési *tabu, jehož příčinou
je kromě jiného i méně zkušeností se smrtí v naší kultuře, přitom 
odmítání jakékoliv zmínky o smrti člověka podvědomě tíží. V posledních
desetiletích však i naše euroamerická civilizace začala přistupovat 
k smrti ,,realisticky". Probíhají diskuse o důstojné smrti a součástí tohoto
proudu je *tanatologie i *antropologie smrti, k níž patří studium 
*pohřebního ritu.
Přesto se zdá, že některé vzdálené kultury žijí ve srovnání s námi v jakési
,,bezčasovosti" a ta pak staví do jiného světla i moment smrti. Mámeli
tedy hodnotit pohřební rituály jiných kultur, je z metodického hlediska 
podstatné uvědomit si, že mohou pramenit z odlišného pojímání času, 
života a smrti a vyvarovat se toho, abychom archeologický a antropologický
záznam dávné pohřební situace ,,oživovali" naším vlastním chápáním
pohřebního *aktu přímo tak, jak jej známe ze současnosti. Metodicky
se ovšem ,,archeologie a antropologie smrti", zaměřená na pohřební 
akt a jeho archeologický odraz, odlišuje od ,,archeologie a antropologie 
bytí", sledující *krajinu, sídliště a profánní aktivity odehrávající se v jejich
rámci.
Předmětem  studia  se  tedy  stává  *hrob  jako  průsečík  biologických 
i kulturních procesů a tím i předmět zájmu fyzické antropologie, archeologie
i sociokulturní antropologie. (Jaroslav Malina, Josef Unger)
ŠŠŠŠŠ
213
ŠŠŠŠŠšabbat (sabat) (z hebrejštiny: šabbat, šábes, ,,odpočinutí"):
1. šabbat (čili sobota), židovský sváteční den (hebrejské slovo šabbat 
znamená přestat s nějakou činností, pak odpočívat a nakonec i slavit.); 
vedle *obřízky jedno z ústředních ustanovení *judaismu. Je to sedmý 
den týdne a *stvoření, den přikázaný k odpočinku jako připomínka toho, 
že *Bůh odpočíval poté, co stvořil *svět, ale též jako připomínka vysvobození
z egyptského *otroctví. V judaismu je šabbat slaven v *synagóze 
i v *rodině. Jeho charakteristickými rysy jsou rodinná pohoda, přísný 
zákaz 39 kategorií činností a studium biblických textů. Zahajuje se požehnáním,
po něm následuje slavnostní večeře a končí se obřadem havdala
(oddělení), jímž se svatý sabat odděluje od všedních dnů. Pro ranní 
sabatovou bohoslužbu v synagóze je charakteristické předčítání ze *svitku
*Tóry a přídavná *modlitba zvaná musaf, popřípadě výklad *rabína.
S rytmizací *času, jmenovitě podle typu nebeských těles, se sice ve starém
Orientu setkáváme častěji (*kalendář), ale sedmidenní týden končící
dnem klidu není jinde než v *Izraeli doložen. O jeho původu se vede 
odborný spor, který dosud nebyl uzavřen. Připomeňme si hlavní fakta: 
*Starý zákon jej odvozuje od *Desatera, kde je příkaz o sobotě (Ex 20,8­
11,  srov.  též  16,22).  Jeho  dodržování  v  Izraeli  však  můžeme  sledovat 
podle textů *Starého zákona až teprve od rané doby královské. Zřetelný
je při něm sociální důraz: i otrok a dobytče mají právo na odpočinek 
(Ex 23,12; 34,21; Dt 5,14­15). Nicméně byl šabbat od staré doby spojován
i s bohoslužbou (Iz 1,13, srov. Lv 23,3) a už u proroků pojímán jako 
obraz a předjímka odpočinutí budoucího, kdy budou napraveny všecky 
věci a zrušena (například Iz 14, Inn aj.) rajská kletba práce v potu tváře 
(Gn 3,17­19). Podobný význam, totiž odpočinutí jako připomínka rajské 
minulosti a předjímka budoucího odpočinutí, je nejvlastnějším smyslem 
i sedmého roku, kdy se nemělo sít ani žnout, a čtyřicátého devátého (čili 
padesátého) roku, kdy měl být obnoven právní stav v zaslíbené zemi, tedy 
propuštěni otroci, navrácen majetek atd. (Lv 25). Významný zářez do dějin
Izraele, babylonské zajetí, podtrhlo význam soboty, jejíž dodržování tam 
214
bylo vyznavačským činem (srov. Ex 31,13­17), zřejmě v protikladu k babylonským
tabuizovaným dnům (*tabu), které se sice také vracely v sedmičkovém
rytmu, ale byly to nešťastné dny, kdy se v *Mezopotámii nikdo 
neodvažoval nic dělat ze strachu před démony (*hemerologie). V pozdějším
judaismu bylo přesně stanoveno, co se v sobotu smí a nesmí dělat.
Přísné *farizeje v dodržování šabbatu ještě předstihli *essejci, kdežto 
*Ježíš problematizuje jeho pouhé formální dodržování a odkazuje znovu 
k jeho původnímu smyslu. *Křesťané sice začali brzy slavit ,,den po sobotě" 
na památku Kristova *vzkříšení (Sk 20,7 aj.), ale i naše slovo ,,neděle" ukazuje,
že se svým obsahem inspirovalo na sobotě. Dnes je situace taková, že 
*muslimové slaví jako sváteční den pátek, *židé sobotu a křesťané neděli, 
ale některé skupiny křesťanů, zdůrazňující trvalou platnost *Mojžíšova Zákona,
se vracejí k svěcení soboty (například *adventisté sedmého dne);
2. přeneseně sváteční den, slavnost vůbec. (Jan Heller)
Šalomoun  (hebrejsky  Šelómó),  izraelský  *král,  vládnoucí  kolem  let 
961­922 př. n. l. Syn *Davida a *Bat-šeby (l Kr 1­11). Vládu získal Šalomoun
díky své matce, které se těsně před Davidovou smrtí podařilo prosadit
Šalomouna za nástupce *trůnu namísto jeho staršího bratra Adónijáše.
Šalomounova vláda spadala do období slabosti *Egypta i *Asýrie, 
z čehož těžily tehdejší státní útvary *syropalestinské oblasti. Vládu zahájil 
Šalomoun uzavřením *sňatku s *faraonovou dcerou a navázáním dobrých
styků s Egyptem, od kterého získal město Gezer. Úzké vztahy udržoval
také s *Foiníkií, kde byl jeho spojencem i obchodním partnerem král 
*Týru Chíram. Ve spolupráci s ním vybudoval Šalomoun obchodní loďstvo, 
které zapojil do tehdejšího mezinárodního obchodu. Spolu s Chíramem 
uskutečnil Šalomoun rovněž námořní výpravu do země *Ofír, oplývající 
*zlatem. *Starý zákon nás informuje také o tom, že Šalomoun udržoval 
kontakty s jižní *Arábií, a líčí jeho setkání s královnou ze *Sáby. Ve vnitřní
politice se Šalomoun snažil potlačit zbytky tradičního kmenového systému
a nahradit jej politickým systémem *monarchie orientálního typu. 
Rozdělil proto zemi na dvanáct administrativních oblastí spravovaných 
vládními úředníky. Rozsáhlá stavební činnost Šalomounova byla soustředěna
na vojenské projekty a na výstavbu hlavního města *Jeruzaléma. 
Stavba jeruzalémského *chrámu se uskutečnila ve spolupráci s foinickými
umělci a řemeslníky, kteří jej budovali podle foinických vzorů.
Přes úspěchy své vlády se však Šalomounovi nepodařilo překonat rozpor
mezi jižní (*judskou) a severní (*izraelskou) částí země. Rovněž výtěžek
zahraničního obchodu, vývozu mědi aj., nestačil pokrýt náklady *státu
a dvora, k němuž patřil také rozsáhlý *harém. Výsledkem byl rozpad 
215
*království po Šalomounově smrti na jižní království *judské a severní 
království *izraelské, přičemž Davidova dynastie si uchovala vládu pouze
v judském království. V náboženské politice toleroval Šalomoun také 
kulty cizích *bohů. I když toto Starý zákon vysvětluje negativním vlivem 
Šalomounových žen, šlo ve skutečnosti o politické důvody, poněvadž Šalomoun
toleroval kulty božstev spřátelených zemí a těch, které se nalézaly 
ve sféře jeho vlivu. Hlavním pramenem k dějinám Šalomounovy vlády 
jsou starozákonní texty, 1 Kr 1­11 a v menší míře 2 Pa 1­11. Starý zákon
líčí Šalomouna jako vzorného mudrce. Z těchto důvodů mu *tradice 
*judaismu a *křesťanství druhotně přiřkla autorství starozákonních knih 
Přísloví, Kazatel a *Píseň písní. (Vladimír Sadek)
šaman (patrně z evenkštiny [možné kořeny shledávány i v sanskrtu]: 
šaman, ,,ten, který ví"; termín byl prostřednictvím ruštiny převzat do jiných
jazyků), *kouzelník, léčitel a věštec, domněle nadaný schopností 
komunikovat s nadpřirozenými silami a ovlivňovat dění v lidském světě; 
původně sibiřský léčitel, přeneseně a nepřesně léčitel u všech *přírodních
národů. Úloha šamana se podobá úloze kouzelníka (aktivity pohybující
se v rozpětí mezi *knězem a lékařem), odlišuje je rozdílná role 
při vlastním léčebném procesu. Kouzelník se snaží působit rituálními 
postupy a stupňovanou *sugescí na nemocného a získat přízeň publika, 
sám ovšem zůstává psychicky nedotčen. Naproti tomu šaman nechá působit
nemoc a všechny terapeutické zásahy především sám na sebe. Rozhodující
na jeho léčebném postupu je zneškodnění nemoci magickým 
obřadem, v němž je nemoc snímána z postiženého na šamana. Relativní 
úspěšnost *léčby lze vysvětlit tím, že šaman nikdy nepracuje bez pozitivních,
empirických znalostí a *technik, provázených ovšem bubnováním, 
tancem, zpěvem, *modlitbami a dalšími rituálními úkony. K jejich zajištění
jsou užívány bubny, chřestidla, zvonce, rituální *oděvy a další předměty,
například terčíky, sošky ap., vyrobené z *kamene, *dřeva, *hlíny, 
*kostí, *kůží, peří a jiných materiálů. Součástí většiny šamanských rituálů
je také vykuřování pomocí bylin, vonných esencí nebo pryskyřice. 
V některých kulturách jsou pro spojení s nadpřirozenými silami používány
halucinogenní rostliny (*halucinogeny). Mnohem důležitější však 
je, že zásah šamana znamená pro nemocného i pro *kolektiv psychické 
odreagování. Nemocný se prostřednictvím šamana svěřuje publiku se 
svými potížemi a kolektiv opět jeho prostřednictvím hledá řešení jeho 
potíží.
O *vysvětlení šamanovy funkce ve společnosti se pokoušela řada antropologů.
Ve 2. polovině 19. století byl šaman popisován jako předchůd-
216
ce  představitelů  všech  mladších  institucionalizovaných  *náboženství. 
Tato  evolucionistická  koncepce  se  odrážela  například  v  přesvědčení, 
že  *trans  a  změněné  stavy  vědomí  (*vědomí,  změněné),  dosahované 
při  šamanských  rituálech  (například  při  léčení,  *komunikaci  s  předky
 prostřednictvím  posedlosti  aj.),  jsou  mentální  patologií,  spojenou 
s evoluční regresí k primitivnějším formám mysli. Nový úhel pohledu 
přinesl  *kulturní  relativismus,  který  nejprve  situoval  každého  šamana
do jeho konkrétního kulturně-historického kontextu a následně jej 
popisoval. Ve 30. letech 20. století byl sociální rozměr zájmu vystřídán 
snahou o vytvoření psychologického rozboru šamanů. Švédský etnolog 
ke Ohlmarks (1911­1984) tak spojil šamany s tzv. arktickou hysterií 
­ nervová labilita u cirkumpolárních šamanů byla podle něj ovlivněna 
drsným klimatickým prostředím (nadměrná zima, dlouhé noci, nedostatek
vitamínů atd.) ­ praví šamani se vyskytují na Sibiři, v Grónsku, 
na Aljašce a v severní Kanadě. Rumunský religionista Mircea *Eliade 
(1907­1986) se zaměřil na interpretaci významu šamanova extatického 
prožitku pro rozličná kulturní prostředí. Podle něj je to společnost, která 
rozhoduje o tom, kdo se stane jejím šamanem (člověk, který ovládá své 
změněné stavy vědomí) a kdo nikoli (člověk, který je obětí svých psychických
stavů ­ *schizofrenik, *psychopat aj.).
Od 60. let 20. století se v Americe a Evropě zvýšil zájem o domorodé 
šamany, k čemuž přispěly na jedné straně pocity odcizení západního člověka
duchovnímu rozměru života a *konfrontace s ekologickými problémy
(*New Age) a na straně druhé knihy amerického antropologa Carlose 
Castanedy (1925 [1935?]­1998), který ve svých dílech popisuje množství 
paranormálních a magických zážitků. Fenomenální úspěch zaznamenala
zejména jeho první kniha na toto téma The Teachings of Don Juan:
A Yaqui Way of Knowledge (Učení dona Juana: Cesta poznání u Jakiů, 
1968, česky: Učení Dona Juana. Praha: Reflex, 1992). Castaneda v ní 
vypráví o svém setkání s donem Juanem Matusem, šamanem z kmene 
Jaki, k němuž došlo během Castanedova terénního výzkumu používání 
léčivých rostlin v Arizoně; Castaneda se stal údajně jeho žákem. Prostřednictvím
dona Matuse podnikl cestu za poznáním duchovního světa 
Jakiů a ve svých knihách vylíčil, jak tato cesta probíhala a jak se z něj stával
šaman. Castanedův život i skutečné pozadí jeho příběhů jsou opředeny
jistým tajemstvím. Mnoho lidí považuje jeho příběhy za fabulaci 
a Castanedu za podvodníka. Jeho knihy měly mimořádný vliv na rozvoj 
západního neošamanismu. Současným představitelem a propagátorem 
neošamanismu je americký antropolog Michael Harner (narozen 1929), 
217
který  šamanismus  zkoumal  u  původních  obyvatel  Ameriky  a  Evropy. 
Harner je přesvědčen, že šamanem se může stát každý jedinec. Napsal 
několik úspěšných knih a založil Nadaci pro šamanská studia, v níž se 
lidé  učí  tradičním  šamanským  technikám,  zejména  léčitelství.  (Luboš 
Bělka, Sandra Sázelová, Martin Soukup)
Šiva (,,příznivý"), jeden z nejmocnějších a nejuctívanějších *bohů hinduistického
panteonu (*hinduismus), ztělesnění zhoubných a ničivých 
kosmických sil, ale zároveň bůh plodnosti a obrody, jejíž *symbol tvoří 
jeho ,,vždy vztyčený, vždy ztopořený" úd (*lingam). (Jan Filipský)
šivaismus,  jeden  z  hlavních  směrů  (s  *višnuismem)  v  rámci  *hinduismu.
Šivaismus se člení na řadu škol a *sekt, jimž je společné uctívání
*Šivy buď jako nejvyšší božské osoby nebo jako všepronikajícího 
božského  principu.  Počátky  šivaismu  spadají  již  do  védského  období; 
na přelomu letopočtu je v *Mahábháratě doložena existence šivaistické
sekty pášupatů a jejího učení o Šivovi jako pánu, k němuž směřují 
jednotlivé duše usilující o vymanění z osidel světské existence pomocí 
uctívání, jógy a pravého poznání. Filozofické promýšlení vztahu *boha 
a člověka se v šivaismu pohybuje od důsledného *monismu tzv. kašmírského
šivaismu, rozvíjejícího se zejména na přelomu 1. a 2. tisíciletí, až 
po *dualismus formulovaný jihoindickou šivaisiddhántou (13. století). 
Řada šivaistických sekt klade důraz na *askezi a *jógu, doplňovanou zejména
v Bengálsku o prvky *tantrismu. V jižní Indii si dodnes uchovává 
značný vliv sekta lingájatů.
Prvky šivaismu se spolu s jinými aspekty *indické civilizace rozšířily 
od přelomu 1. a 2. tisíciletí i do jihovýchodní Asie (Bali, Jáva, Kambodža).
V současnosti je šivaismus nejrozšířenější v jižní Indii, Bengálsku 
a v himálajské oblasti (Kašmír, Nepál). (Jan Filipský)
škola kulturních okruhů, německo-rakouská, označení koncepce
 založené  na  difuzionistickém  modelu  *kulturních  okruhů,  kterou 
vybudoval německý antropolog Robert Fritz *Graebner spolu se svým 
asistentem Bernhardem *Ankermannem a rozpracoval rakouský etnolog
a lingvista Wilhelm *Schmidt. Graebner svoji koncepci kulturního 
okruhu poprvé předložil v roce 1904. Na základě podobnosti *kulturních 
prvků  vymezil  Fritz  Graebner  difuzionistický  model  kulturních  okruhů
v Oceánii, kulturní okruhy v Africe stanovil Bernhard Ankermann. 
V knize Methode der Ethnologie (Metoda etnologie, 1911) vytyčil Graebner
jako základní cíl etnologie studium *kulturní difuze a migrace obyvatelstva
v průběhu dějin a rekonstrukci původních kulturních okruhů. 
Podle jeho výkladu dějin kultury byly prvotní, základní ,,kulturní okru-
218
hy" (německy: Kulturkreise) vytvořeny v Asii a díky *kulturním kontaktům
(zvláště v *době stěhování národů) se původní kulturní prvky 
a *komplexy rozšířily do celého světa a kulturní okruhy se převrstvovaly.
Teorii i metodologii výzkumu kulturních okruhů systematicky rozvinul 
nejvýznamnější představitel školy kulturních okruhů Wilhelm Schmidt 
ve své práci Handbuch der Methode der kulturhistorischen Ethnologie 
(Příručka metody kulturně-historické etnologie, 1937). Vycházel z předpokladu,
že kulturní kontakty se netýkají pouze jednotlivých kulturních 
prvků nebo malých skupin, ale že procesy *migrace a *difuze zahrnují 
celé *kulturní komplexy, obsahující všechny významné oblasti *materiální
a *duchovní kultury (*ekonomiku, *náboženství, *zvyky, *obyčeje 
atd.).
Kulturně-historická  *metoda  výzkumu  kulturních  okruhů  získala 
v Evropě zprvu řadu stoupenců, později však byla pro svou jednostrannost
a spekulativnost podrobena *kritice, na níž mělo významný podíl 
zavedení nových exaktních *metod a *technik antropologického a archeologického
 výzkumu  (*radiokarbonové  datování  apod.).  (Jaroslav 
Malina)
škola, Fontainebleauská,  směr  francouzského  renesančního  *malířství
 inspirovaný  italským  *manýrismem,  rozvíjející  se  při  výzdobě 
zámku ve Fontainebleau, který dal roku 1528 postavit francouzský *král 
František I. (vládl 1515­1547) a pověřil výzdobou florentského manýristu
*Rossa Fiorentina, pod jehož vedením pak v letech 1530 až 1570 
vznikla galerie, hlavní dílo takzvané první Fontainebleauské školy.
Italové jako Rosso Fiorentino, vlastním jménem Giovanni Battista di 
Jacopo di Guasparre (1494­1540), Francesco Primaticcio (1504­1570) 
či Nic(c)ol dell'Ab(b)ate (1509/12­1571?) se stali apoštoly tohoto nového
uměleckého směru. Pro francouzský dvůr vytvořili hédonistickoprofánní
styl,  který  vypudil  poslední  pozůstatky  středověkého  umění. 
Jejich škola, tzv. Fontainebleauská ­ pojmenovaná podle zámku, který 
věhlasní italští a francouzští umělci té doby vyzdobili pro krále Františka
I. (a jeho následovníky) ­ se rozhodla pro alegorické a mytologické 
náměty. Byly podle všeho nejvhodnějším pozadím pro život krále, který 
se chtěl napořád věnovat více věcem tohoto než onoho světa. Rosso Fiorentino
pocházel z Florencie, a ačkoliv jen málo z jeho prací ve Fontainebleau
je zachováno v originálním stavu, máme dosti důkazů, které 
dokládají jeho vliv na francouzské a koneckonců i na evropské umění. 
Znamenitým příkladem tohoto vlivu je *rytina Pluto od Giana Giacoma 
Caraglia (kolem roku 1500­1570) podle Rossovy předlohy. Proti tradici 
219
je zde Bůh znázorněn štíhlý a mladistvý. Gesto, kterým ukrývá obličej, 
odvádí pozornost diváka k vyobrazenému tělu, a tedy od vlastního námětu.
V zásadě je to relativně jednoduchý příklad toho, že nezahalené 
tělo nabylo v umění manýrismu na významu a stalo se ústředním výrazovým
prostředkem. Gobelín s postavou Danaé ­ utkaný podle dekorace
pro Fontainebleau navržené Rossem Fiorentinem ­ dává nahlédnout 
do záměrů umělců této školy. Nahá žena v provokativní póze, s dlouhými
údy, malou hlavou, vyzývavými ňadry a mírně vypouklým bříškem 
odráží erotický *ideál doby. Postava je přímo odvozena od nahých žen 
v *Michelangelových výtvarných dílech, zejména od tzv. Úsvitu na hrobě
Lorenza de Medici ve Florencii; je však méně masivní a zdá se, že je 
spíše určena k erotickému potěšení. Její proporce a zdůraznění určitých 
detailů přitom připomínají ještě středověké *akty.
Umělci Fontainebleauské školy vytvořili i řadu portrétů dvorské krásy,
 která  je  založena  na  typu  nahé  Giocondy  z  *Leonardova  ateliéru. 
K nim patří také proslulý obraz Gabrielle d'Estrées a její sestra vévodkyně
z Villarsu v lázni (kolem roku 1594) z okruhu děl vytvořených takzvanou
druhou Fontainebleauskou školou, která ve Fontainebleau pracovala
v době Jindřicha IV. (1589­1610) pod vedením malíře Toussainta 
Dubreuila (asi 1561­1602). *Identita obou žen je sice sporná, nicméně 
převládá  *názor,  že  tento  dvojportrét  zachycuje  Gabriellu  d'Estrées, 
královu metresu, a její sestru, vévodkyni z Villarsu. Obě dámy jsou znázorněny
při společné koupeli, přičemž ta nalevo smělým gestem stiská 
sestřinu  prsní  bradavku.  Obraz,  připisovaný  někdy  Jeanu  Cousinovi 
mladšímu (kolem 1522­asi 1594), do dnešních dnů přitahuje pozornost 
dokonalou stylizací lidské postavy i artificiálností a elegancí námětu, ale 
především rafinovanou erotickou přejemnělostí.
Magická přitažlivost tohoto manýristického dvojportrétu koupajících 
se aktů zlákala k parafrázi i současné umělce: například německého malíře
Paula *Wunderlicha (narozen 1927) ­ Bosom Friends (1965, litografie)
a české malíře Adolfa *Borna (narozen 1930) ­ Večery na Loiře 
(1997,  litografie)  a  Vladimíra  *Suchánka  (narozen  1933)  ­  Sestřičky
z Villarsu (1998, litografie). (Jaroslav Malina)
TTTTTT
221
TTTTTtabák (z portugalského tobago, termínu převzatého od amerických domorodců),
směs rozdrcených nebo balených fermentovaných listů druhů
Nicotiana rustica nebo Nicotiana tabacum. Tyto rostliny, původní 
v Austrálii a Oceánii, Jižní Americe a na Sundských ostrovech, jsou dnes 
pěstovány po celém světě. Tabák působí jako *psychostimulativní látka, 
především díky obsahu *nikotinu a dalších alkaloidů (anabasin, nornikotin).
Nejčastější forma aplikace je kouření cigaret, dýmek, méně často 
šňupání nebo žvýkání tabáku. Kromě nikotinu obsahuje tabákový kouř 
benzen, dehtové látky, oxid uhelnatý, dále také amoniak, formaldehyd, 
kyanovodík, metan, sirovodík a další látky (celkem asi 4000, z toho několik
set *kancerogenů). Návyk na cigarety má výrazný psychosociální 
aspekt, daný *stereotypem pohybů při kouření, závislost může mít zčásti 
i fyzický charakter. Zdravotním důsledkem tabakismu je *chronický zánět
*hrtanu, *hltanu, *průdušnice a *průdušek, především však podstatně
zvýšené riziko rakoviny *plic a *trávícího traktu; toto riziko vzniká i při 
,,pasivním kouření" u nekuřáků pobývajících v zakouřeném prostředí.
Tabák kouřili, žvýkali nebo šňupali *Mayové a další etnika předkolumbovské
 Ameriky  ponejvíce  jako  *rituální  intoxikant.  Z  Ameriky 
do  Evropy  (Portugalska)  byl  tabák  přivezen  poprvé  roku  1493  a  jeho 
kouření v keramických dýmkách pro požitek, vzhledem ke stimulačním 
i relaxačním účinkům, se po Evropě začalo šířit od druhé poloviny 16. 
století. Zprvu byl ovšem tabák považován za léčivou bylinu, v roce 1622 
vyšla v Leydenu monografie o tabáku Tabacologia, popisující také jeho 
škodlivé účinky; jejím autorem byl Němec Johann Neander. Evropští 
námořníci uvedli kouření i do východní Asie. Již koncem 16. století je 
doložena jeho obliba v Japonsku, odkud se rozšířil do Koreje, Mandžuska,
Mongolska a severní Číny. Trasa do jižní Číny vedla přímo z Filipín. 
Ve všech těchto zemích se tabák záhy začal pěstovat a kouření z dýmek, 
bambusových nebo kovových, zdomácnělo. Doutníky se začaly vyrábět 
ve Španělsku počátkem 18. století, výroba cigaret byla zahájena v USA 
v šedesátých letech 19. století.
222
Masová obliba cigaret však vzrostla teprve ve 20. století. Kvůli škodlivosti
se na prahu 21. století v mnoha zemích Evropy a Ameriky začalo 
kouření *zákonem potlačovat. (Petr Bureš, Jaroslav Malina, Lucie Oli-
vová)
trest smrti,  specifická třída  *sociokulturních  regulativů  a výjimečný 
typ sankce, jehož důsledkem je násilné ukončení lidského života. Formy 
trestu smrti jako způsobu ukončení lidského života variují od *kultury 
ke kultuře v historickém čase a geografickém prostoru. Z antropologického
hlediska je trest smrti studován jako součást širšího souboru restriktivních
*norem, umožňujících v dané *společnosti prosadit sociální 
kontrolu a eliminovat krajně nežádoucí formy chování.
V lovecko-sběračských *tlupách *paleolitu a *mezolitu i v mladších 
obdobích *pravěku byl trest smrti pravděpodobně vykonáván vyloučením
jednotlivce z dané *komunity nebo jeho rituálním obětováním.
V  období  *starověku  již  existovala  celá  řada  v  té  době  legitimních 
a  právně  kodifikovaných  způsobů  odebrání  života.  Poprvé  se  s  nimi 
setkáváme  v  *civilizacích  starověké  *Mezopotámie  (v  sumerských  zákonících
z 3. tisíciletí př. n. l. a zejména v *Chammurapiho zákoníku 
z doby kolem poloviny 18. století př. n. l.). V Mezopotámii pozorujeme 
postupné zpřísňování trestů včetně zavádění trestu smrti. Zatímco starší 
sumerské zákoníky ukládají především tresty peněžité, po roce 2000 př. 
n. l. se situace přiostřuje a již zákoník Chammurapiho sahá v řadě případů
k uložení trestu smrti. Zvláště k tomu docházelo v případech vraždy,
krádeže, násilného vniknutí do domu a jiných podobných trestných 
činů. Ve starém *Egyptě byl nejvyšší právní autoritou *král ­ bůh žijící 
na zemi, který zplnomocňoval *vezíra, nomarchy a soudce k udělování 
trestů za porušení božího principu a mravního řádu *maat. Nedochoval 
se žádný trestní zákoník, i když prokazatelně existoval (hepu). Hrdelní
tresty (otrávení, naražení na kůl, upálení) byly podle dochovaných 
písemných  zmínek  udělovány  spiklencům  proti  králi  (v  neúspěšném 
spiknutí proti Ramessovi III. jich padlo 40), vykradačům královských 
hrobek a v jednom případě cizoložnici. Nejtěžší věčný trest ­ znemožnění
blaženého posmrtného života ­ však hrozil každému, kdo se za svého 
života zpronevěřil jedné ze 42 zásad maat, jak je vypočítává 125. říkadlo 
*Knihy mrtvých:
,,Nedopustil jsem se zla!
Nekradl jsem!
Nebyl jsem chamtivý!
Nic jsem si nepřivlastnil!
223
Nikoho jsem nezabil!
Nepoškodil jsem míru na obilí!
Nedopustil jsem se žádné špatnosti!
Nepřivlastnil jsem si boží majetek!
Nelhal jsem!
Nevzal jsem žádné jídlo!
Nezpůsobil jsem lítost!
Nehřešil jsem!
Neporazil jsem dobytek boha!
Nevydělal jsem na zrnu!
Nesnižoval jsem stanovené dávky chleba!
Nikomu jsem (potají) nenaslouchal!
Netlachal jsem!
Vedl jsem spory jen o svůj (vlastní) majetek!
Nesouložil jsem s ženou (jiného) muže!
Nebyl jsem oplzlý!
Nevyvolal jsem strach!
Neprovinil jsem se!
Nebyl jsem vznětlivý!
Nebyl jsem hluchý k pravdivé řeči!
Nevyvolal jsem žádný spor!
Neklamal jsem!
Neulehl jsem a nesouložil s druhem!
Nebyl jsem nedbalý!
Nevedl jsem spory!
Nedopustil jsem se násilí!
Nebyl jsem popudlivý!
Nepřecenil jsem se a neponížil jsem boha!
Nešířil jsem tlachy!
Neučinil jsem nic špatného!
Neurazil jsem krále!
Nebrouzdal jsem se (zbytečně boží) vodou!
Nebyl jsem halasný!
Neurazil jsem boha!
Nebyl jsem nadutý!
Nepovyšoval jsem se!
Moje potřeby nepřevýšily můj (právoplatně nabytý) majetek!
Nezostudil jsem svého městského boha!"
224
Staré  zákoníky  často  spojovaly  trest  smrti  s  utrpením  odsouzence. 
Součástí exekuce se tak stalo mučení ohněm, vodou, chladem, samotou 
a rafinovanými útrpnými nástroji, působícími bolest, jejichž cílem bylo 
odsouzenci  co  nejvíce  ztížit  odchod  ze  života.  Například  ve  starověké 
Číně se od 4. století př. n. l. začal uplatňovat *legismus, jehož základem 
byl přesně definovaný *zákon jako princip nejvyšší síly. Jeden z protagonistů
legismu, *Šang Jang (asi 390­338 př. n. l.), soudil, že dobrý je 
jedině takový zákon, který zajišťuje naprostou a bezvýhradnou podřízenost
všech obyvatel potřebám *státu. Takový zákon nesmí být spojován 
ani omezován společenským postavením, morálkou nebo rodinnými či 
citovými pouty. Zákon hájící zájem státu stojí nad vším a nesmí se zastavit
před ničím: když se vůči státu proviní otec, musí ho syn udat. Šang 
Jang tedy usiloval o dosažení rovnosti všech před zákonem ­ šlechtice, 
stejně jako malého rolníka nebo nádeníka. Neměl však zřejmě na mysli 
žádné humanistické nebo sociální cíle. Prosazoval pouze rovnost v poslušnosti
a potlačování. Na prvé místo vyzdvihl zákon se soustavou trestů:
 zahrnovala  bičování,  konfiskaci  majetku,  nucené  práce  a  více  než 
deset různých druhů trestů smrti. Provinilec mohl být připraven o život 
stětím, přeseknutím v půli těla, roztrháním těla mezi rozjetými vozy a jinými
vcelku rychlými způsoby, ale také dlouhodobým mučením ­ pálením
(počínaje od hlavy), odtrháváním končetin, vylamováním žeber 
a uvařením v kotli. Mohl být usmrcen dokonce i pětinásobným trestem 
smrti, který sestával z vypáleného znamení na čele, uříznutí nosu, nohou
a z dalších ukrutností a končil bičováním, jež přivodilo smrt. Hlava 
nebo celé tělo popraveného byly pak vystaveny na městském tržišti, aby 
na  obyvatele  působily  odstrašujícím  dojmem.  Obžalovaný  přitom  dostával
těžký trest i za poměrně lehký přestupek. Šang Jang totiž vycházel
z filozofie předcházení zločinu. Domníval se, že menší přečin vede 
k většímu a každá shovívavost jen podněcuje k nedbání zákona, kdežto 
nesmlouvavá přísnost zastraší, takže jen málokdo se pak odváží provést 
nezákonný čin. K témuž cíli směřoval Šang Jang i rozdělením obyvatelstva
do malých skupin. Příslušníci těchto skupin za sebe vzájemně ručili 
a každý z nich byl povinen ohlásit úřadům trestný čin ostatních. Pokud 
tak neučinil, byl potrestán stejně jako viník. V Koreji udělování a provádění
trestu smrti v období starověku a středověku záleželo na konkrétním
státu, době a zákoníku (byl však zásadně vykonáván v hlubokém 
podzimu). Obecně však platí, že odsouzenec neměl trpět dlouho, volily 
se tudíž ,,rychlé" způsoby smrti v závislosti na jeho sociálním postavení. 
Trest smrti se však uděloval za poměrně malé přestupky a v případě činu 
225
kvalifikovaného jako vlastizrada byl aplikován na tři mužské generace 
včetně ještě nenarozených potomků.
Ve starověké Indii byl ve védském období (zhruba od poloviny 2. tisíciletí
př. n. l.) zdrojem trestního práva (označovaného pojmem danda, 
doslova ,,hůl, biják, kyj") kmenový vůdce či král (rádža), jenž zároveň 
představoval nejvyšší odvolací instituci v civilněprávních sporech. Mezi 
hrdelní zločiny védské texty (*védy) řadily velezradu, usmrcení embrya 
(bhrúna) a vraždu (víra), zejména pokud se stal obětí příslušník nejvyšší
vrstvy (*varny) *bráhmanů. Některé prameny považují za stejně 
odsouzeníhodné  i  poskvrnění  lože  náboženského  učitele  (gurua),  pití 
opojných nápojů (surá) a krádež *zlata; pachatelům pak po smrti hrozí 
přerod do psího či prasečího lůna nebo mezi *nedotknutelné (čandály). 
Jako trest za zabití védští *Árjové někdy ukládali pokutu (vairadéja), 
určenou pozůstalým po oběti; tato instituce vyplácení výkupného, přežívající
z indoevropského období, jež mělo zabránit uplatňování *krevní 
msty, představovala obdobu wergeldu u starých *Germánů. V případě 
usmrcení *kšatrije určují staroindické právní příručky (*dharmasútry)  
odškodné v hodnotě tisíce krav, u *vaišje mělo činit stovku, za život příslušníka
nejnižší kasty (*šúdrů) stačilo odvést jen deset kusů hovězího 
dobytka. Vražda bráhmana představovala tak těžký zločin, že ji mohlo 
odčinit jen uspořádání oběti koně (*ašvamédha), což bylo jedině výsadou
panovníka. Se vznikem raných teritoriálních států a upevňováním 
monarchické formy vlády (od 6.­5. století př. n. l.) podstatně vzrostla 
role krále jako udržovatele posvátného řádu a morálky (*dharma), k jehož
hlavním povinnostem patřilo soudit a trestat, stíhat *zlo ,,podobně 
jako lovec poraněného srnce podle kapek barvy vedoucích k jeho úkrytu".
Panovník většinou osobně rozsuzoval jen ty nejzávažnější případy; 
ostatní  trestní  pře  řešily  soudní  tribunály,  jimž  předsedal  královský 
zmocněnec  (dharmastha)  a  jejichž  přísedící  (téměř  výlučně  členové 
bráhmanského  stavu)  soudcovský  úřad  zpravidla  dědili.  Trest  smrti 
mladší zákoníky (*dharmašástry) předepisují za vraždu, a to i za usmrcení
při souboji, ale jen pokud přišel o život bráhman a pachatelem byl 
příslušník nižší kasty. Bráhmanskému vrahovi bylo v takovém případě 
vypáleno znamení hanby a na zbytek života byl poslán do vyhnanství; 
za smrt oběti z nižší kasty se však mohl vykoupit odpovídajícím finančním
obnosem. Hrdlem propadl rovněž každý, kdo byl uznán vinným ze 
zločinu králozrady (nrpadróha). To hrozilo každému, kdo proti svému 
panovníkovi  osnoval  spiknutí  či  pomáhal  jeho  nepřátelům,  podplácel 
jeho *ministry, vzpíral se jeho nařízením, padělal královské výnosy či 
226
­ ač nízkého původu ­ usiloval o královskou hodnost. Ten, kdo na krále 
vztáhl ruku, byť by to i byl vládce krutý a nehodný, provinil se více než 
vraždou stovky bráhmanů, za což měl být naražen na kůl a upálen. Smrtí 
(naražením na kůl, oběšením či utopením) se ve starověké Indii trestaly
též banditismus, brutální loupeže a vážné majetkové přečiny, k nimž 
patřilo odcizení početnějšího stáda krav, koní či slonů, většího množství 
obilí, látek, drahých kovů či klenotů, stejně jako opakované provádění 
kapesních  krádeží.  Do  stejné  kategorie  patřilo  i  padělání  královských 
darovacích listin či znehodnocování drahých kovů ­ zlatník, jenž používal
falešné váhy a s pomocí nepravého prubířského kamene prodával 
bezcenné slitiny, měl být břitvami rozřezán na kusy. Způsob vykonání 
hrdelního trestu se různil jak podle místa, tak podle vážnosti zločinu, 
za který byl rozsudek vynesen: pachatelé mimořádně zavrženíhodných 
činů měli zemřít zvláště trýznivým způsobem. Nejběžnějším způsobem 
popravy bylo naražení na kůl, přičemž byla odsouzenci hlava upoutána 
tváří k nebi, aby mu mrchožrouti mohli snáze vyklovat oči; jindy byl nešťastník
zahrabán po krk do země a ponechán na pospas dravým ptákům 
a šakalům, rozšlapán slonem, svržen po hlavě do propasti, zaživa upálen,
roztrhán volskými spřeženími, zastřelen lukostřelci nebo vypuštěn 
v loďce po proudu řeky poté, co mu byly uříznuty, uši, nos a končetiny.
V rámci židovsko-křesťanské kultury se *symbolem odsouzení k smrti 
stalo *ukřižování. Tento způsob popravy byl však praktikován již dříve, 
zejména v *perské a *římské říši (kde byl zakázán až na sklonku vlády 
*císaře *Konstantina Velikého [337 n. l.]), a uplatnil se rovněž v Egyptě, 
Kartágu a Řecku v období starověku nebo ve středověkém Japonsku.
V  předkolumbovských  kulturách  na  území  dnešního  Mexika  plnil 
podobnou symbolickou roli jako kříž *nůž z *obsidiánu. Rituální trest 
smrti zde na vrcholcích *pyramid vykonávali kněží, kteří vyřízli z těla 
odsouzence/oběti ještě tepající *srdce k uctění *bohů.
V období evropského *středověku se trest smrti a s ním spjaté utrpení
vyjadřují kromě jiného *atributy křesťanských *světců, kteří byli pro 
svou *víru mučeni a popravováni zvlášť trýznivým způsobem. Součástí 
*ikonografie středověkých obrazů, věnovaných smrti svatých mučedníků,
se tak staly nástroje jejich smrti ­ *meč, kolo, pila, kleště, rozpálený 
rošt, kalich s jedem atd. Ve středověku byl trest smrti součástí každodennosti.
Katovým mečem umírala za své prohřešky obvykle *šlechta. 
Oběšení, rozčtvrcení, škrcení, upálení, *kamenování, *vivisekce, roztrhání
koňmi nebo smrt v ,,kole" hrozila za radikální překročení zákonů 
nebo těžké zločiny všem ostatním vrstvám obyvatelstva. Popravy byly 
227
často prováděny tak, aby oběť umírala dlouho, v bolestech a při plném 
vědomí. Středověké popravy se obvykle konaly před početným obecenstvem.
Odsouzení byli vezeni ulicemi v otevřeném voze, aby jejich poslední
cestu mohlo sledovat co nejvíce lidí. Vlastní průběh exekuce byl 
podle postoje diváků k odsouzenci doprovázen hlasitým povzbuzováním 
nebo  výsměchem  a  kat  byl  často  slavnou  osobností.  Veřejné  popravy 
přetrvávaly v mnoha evropských zemích dlouho do 18. století.
Novověký  pokrok  v  ,,technologiích  smrti"  rozšířil  spektrum  trestů 
smrti  o  gilotinu,  kulku  vystřelenou  z  pušky,  elektrické  křeslo,  smrtící 
plyn nebo injekční stříkačku.
Z antropologického i lidského hlediska však navzdory stále ,,humánnějšímu"
 způsobu  vykonávání  trestu  smrti  zůstává  otevřena  základní 
otázka:  Mají  lidé  právo  použít  jako  legitimní  sankci  a  formu  sociální 
kontroly trest smrti a ukončit život ,,toho druhého"?
Trest smrti byl poprvé krátkodobě zrušen už v 1. století př. n. l. v antickém
Řecku a v 8. století v Číně, ve větším měřítku se myšlenka zakázat 
trest smrti začala prosazovat až koncem 18. století; přispěli k tomu francouzský
filozof *Voltaire (1694­1778), anglický právník a filozof Jeremy 
*Bentham (1748­1832) a zejména italský právník, filozof a politik Cesare
Beccaria (1738­1794), který se v eseji Dei delitti e delle pene (1764, 
česky: O zločinech a trestech. Praha: Bursík a Kohout, 1893) vyslovil 
pro humanizaci *trestního práva a postavil se proti trestu smrti. Prvním 
státem v novodobé historii, který zrušil trest smrti, se stalo Toskánsko 
(1786), v habsburské monarchii byl trest smrti krátkodobě zrušen za vlády
*císaře Josefa II. (1741­1790), a to v letech 1787­1795; v 19. století
následovala Venezuela (1863), San Marino (1865), Kostarika (1877) 
a další země. V posledních desetiletích byl trest smrti zrušen ve většině 
evropských a jihoamerických států (v roce 2006 to bylo celkem 88 zemí 
světa); mezi zeměmi, které ho nadále praktikují jsou, kromě jiných, Čínská
lidová republika, Spojené státy americké a většina islámských zemí.
V Československu bylo po roce 1918 převzato trestní právo z Rakouska-Uherska,
 po  roce  1920 (na  základě  tzv. Zatímního návrhu obecné
části trestního zákona) bylo možné trest smrti uložit pouze při stanném 
právu nebo u doživotně odsouzeného, který opětovně spáchal trestný 
čin, pro nějž byl odsouzen; v letech 1918­1933 bylo popraveno 9 lidí. 
Po roce 1934 (vydáním zákona č. 91/1934 Sb.) byl trest smrti zachován, 
využívaly se však spíše jiné tresty (těžší tresty žaláře, doživotí). Za *Protektorátu
Čechy a Morava (1939­1945) byl trest smrti často využíván 
proti  příslušníkům  protinacistického  odboje  (jen  na  pankrácké  giloti-
228
ně  zahynulo  přes  tisíc  odsouzených),  podobně  i  v  poválečných  letech 
(především podle tzv. retribučních zákonů), a to při používání různých 
metod popravy. Koncem 40. a počátkem 50. let 20. století zneužila komunistická
moc trestu smrti k řadě justičních vražd při politických procesech
(od roku 1949 bylo provedení popravy omezeno jen na oběšení). 
V roce 1978 zaslali představitelé *Charty 77 Federálnímu shromáždění 
petici s názvem Trest smrti je jedna z nejtemnějších skvrn na tváři našeho
věku, v níž požadovali zrušení trestu smrti. V roce 1990 (zákonem 
č. 175/1990 Sb. z května 1990) byl trest smrti v Československu zrušen; 
poslední poprava byla u nás vykonána v roce 1989. Za dobu trvání Československa
 (bez  období  Protektorátu  Čechy  a  Morava)  bylo  k  trestu 
smrti odsouzeno 1 217 lidí (z toho 61 % za retribuční trestné činy, 21 % 
za politické trestné činy a 18 % za kriminální trestné činy). Kromě ústavněprávního
zákazu se Česká republika v roce 1992 zavázala k nepoužívání
trestu smrti ratifikací Protokolu č. 6 k Úmluvě o ochraně lidských
práv a základních svobod *Rady Evropy. (Viz též *práva, lidská.) (František
Čapka, Jan Filipský, Petr Charvát, Miriam Löwensteinová, Jaroslav
Malina, Václav Soukup)
trial and error, pokus a omyl; idealizovaná metoda řešení (vědeckých) 
problémů, která se uplatňuje v situacích, kdy je znám cíl a kritérium 
úspěchu řešení daného problému; kdy je možné uskutečnit řadu alternativních
pokusů řešení; kdy je známo, že z těchto řešení je většina stejně
úspěšných nebo neúspěšných; a kdy není známo, které z těchto řešení 
je právě tím úspěšným. Za těchto podmínek je možné konat libovolný 
počet pokusů o vyřešení problémů, dokud po různém počtu mylných pokusů
nenarazíme na správné řešení.
Moderní *věda se brání využívat tuto metodu, v transformované podobě
 se  uplatňuje  ještě  v  *psychologii  (*behaviorismus).  V  novějších 
teoriích vědy se pokusil o rehabilitaci metody trial and error Karl Raimund
*Popper v teorii *falzifikacionismu; podle Poppera se v empirických
vědách, pokud nemají dost jiných pevnějších kritérií, tak dlouho 
zkouší a zase vyvrací, dokud není nalezena jedna ,,správná" *teorie. Protože
tento pohled míří pouze na variace teorií a zcela pouští ze zřetele 
problém mutací, není metoda trial and error v *exaktních vědách využitelná.
(Viz též *experiment.) (Břetislav Horyna)
Tutanchamon (původním jménem Tutanchaton), egyptský panovník 
18. dynastie (vládl asi v letech 1347 až 1338 př. n. l.), syn (možná bratr)
 *faraona  *Amenhotepa  IV.  (známějšího  pod  jménem  *Achnaton). 
Tutanchamon nastoupil na *trůn jako devítiletý chlapec (trůnním jmé-
229
nem Nebcheprure) po krátké vládě záhadného faraona Smenchkareho, 
jehož totožnost zůstala neznámá. Někteří egyptologové se domnívají, že 
mohlo jít o Tutanchamonova bratra nebo spíše o nevlastní matku a první
manželku Achnatonovu ­ *Nefertiti.
Nejdůležitějším dokumentem Tutanchamonovy vlády je tzv. Restaurační
*stéla, která představuje negativní popis stavu země, do něhož se 
*Egypt dostal vlivem reforem jeho otce. Za doby Tutanchamonova panování
byly obnovovány zničené *chrámy zasvěcené bohu Amonovi a královský
dvůr se přestěhoval zpět do *Menneferu, tradičního sídla vlády. 
Staré kulty, zakázané faraonem Achnatonem, byly obnoveny a Théby se 
opět staly náboženským střediskem země. Egypt se vrátil od vynuceného 
*monoteismu zpět k *polyteismu.
Roli regenta mladého *krále zastával Haremheb, vrchní vojenský hodnostář,
velitel královského vojska. Haremheb, kterého s královskou rodinou
nepojily žádné příbuzenské svazky, měl jako regent právo nastoupit
na trůn v případě, že by Tutanchamon zemřel bez potomků. V době, 
kdy byl Egypt ve vojenském *konfliktu s *Chetity poražen u Amky nedaleko
Kadeše, devatenáctiletý Tutanchamon v 10. roce své vlády nečekaně
zemřel. Okolnosti jeho smrti nebyly dodnes plně objasněny, není 
vyloučeno, že se mohl stát obětí intrik při boji o egyptský trůn. Po Tutanchamonově
smrti převzal na čtyři roky vládu jeho vzdálený příbuzný Aj 
a teprve po úmrtí Aje se k moci dostal vojevůdce Haremheb.
Tutanchamonova neporušená *hrobka (označovaná KV 62) byla objevena
v roce 1922 v Údolí králů britským badatelem Howardem *Carterem,
*mumie byla pitvána v roce 1925 anatomem Douglasem Derrym. 
Avšak ani v dnešní době, za použití nejmodernějších metod (*CT), nebyly
nalezeny důkazy, které by potvrdily domněnky některých badatelů 
o zavraždění mladého faraona.
Bohatý obsah Tutanchamonovy hrobky je vystaven v několika sálech 
Egyptského muzea v Káhiře. Mezi nálezy jsou také umělecké předměty 
dokládající egyptský smysl pro harmonické rodinné vztahy: například 
reliéf  na  opěradle  takzvaného  lvího  trůnu  zachycuje  něžnou  scénu  ­ 
Tutanchamonovu manželku Anchesenamonu, jak natírá ramena svému 
královskému  manželovi  vonnou  mastí.  Neporušená  královská  hrobka 
nepřinesla jen řadu odborných poznatků o jednom z posledních panovníků
*Nové říše, ale především vzbudila po celém světě nebývalý zájem 
o Egypt a jeho dějiny. (Ladislava Horáčková, Jaroslav Malina)
UUUUU
231
UUUUukřižování (latinsky: crucifixio, řecky: staurosis):
1. [historie, medicína], způsob popravy zpravidla přibitím na dřevěnou
*konstrukci tvaru písmene T (latinsky: crux commissa) nebo *kříže 
(latinsky: crux immissa), méně často X nebo Y, praktikovaný zejména 
v *perské a *římské říši. Někteří badatelé se domnívají, že se ukřižování 
vyvinulo z prostého pověšení či přibití na strom případně z nabodnutí 
na kůl (tzv. implamentum) s cílem prodloužit odsouzenému muka co 
nejdéle. 
Ukřižování bylo v *antice používáno jako potupný krutý trest zejména
 vůči  *otrokům,  pirátům,  těžkým  zločincům,  politickým  odpůrcům 
a zvlášť opovrhovaným nepřátelům, naprosto ojediněle byli ukřižováni
i římští občané. Nejznámějším případem byla poprava 6600 otroků 
zajatých po potlačeném Spartakově povstání, kteří byli ukřižováni roku 
70 př. n. l. podél Via Appia, vedoucí z Říma do jihoitalského Brundisia 
(dnes Brindisi). Tito otroci nesměli být sundáni a pohřbeni, a kříže tak 
pro výstrahu lemovaly cestu po celá desetiletí.
Přestože jak *řecký, tak *latinský termín pro ukřižování má mnoho významů
(včetně pověšení za ruce na sloup nebo naražení na kůl), v typické 
podobě byl odsouzenec nejprve zbičován a potom přinucen nést příčné 
břevno kříže ­ tzv. patibulum (vážící 35­60 kg) na místo popravy, kde 
byl k tomuto trámu buď přivázán nebo přibit a s ním připevněn ke svislé 
části kříže (latinsky: stipes), obvykle již předtím zapuštěné do země. Nad 
hlavou byla často umístěna cedulka s jeho jménem a uvedením zločinu,
kterého se dopustil. Hřeby byly přibity skrze předloktí nad zápěstím 
nebo přímo zápěstím (nikoli dlaněmi, jak je často znázorňováno *křesťanskou
*ikonografií). K prodloužení muk odsouzeného býval na stipes 
připevněn dřevěný klín ­ jakési sedátko (latinsky: sedile), umístěné přibližně
uprostřed kříže, ke kterému mohl být odsouzenec přibit za *genitálie.
To by odpovídalo líčení antického historika židovského původu 
Josepha Flavia (37 nebo 38 ­ po roce 100 n. l.), který popisuje potlačení 
židovského povstání a dobytí *Jeruzaléma císařem Titem roku 70 n. l. 
232
a následné hromadné ukřižování povstalců, z nichž někteří ,,byli napíchnuti
v privátních partiích".
Rovněž  dolní  končetiny  mohly  být  ke  kříži  přivázány  nebo  přibity 
(v oblasti  nártu,  každá zvlášť nebo  zkříženě přes  sebe).  Přibití nohou 
bylo šířeno křesťanskou tradicí, avšak starověké prameny o něm vesměs 
mlčí. Přímý doklad ukřižování s přibitím dolních končetin byl nalezen 
v Jeruzalémě až v roce 1968. V jednom z hrobů datovaných do 1. století 
n. l. se totiž nacházel *skelet asi pětadvacetiletého muže (podle nápisu
na *sarkofágu se jmenoval Jehohanan nebo Jechohanan), jehož obě 
*patní  kosti  byly  probity  velkým  železným  hřebem  dlouhým  17,5 cm 
(s průměrem 2 cm), kosti bérce byly zlomeny.
Při ukřižování dochází vlivem enormního upažení a zatížením hmotností
těla k maximálnímu natažení svalů horních končetin a hrudníku, 
zejména těch, které mají začátek nebo úpon na skeletu hrudníku. Takto
je pasivně napínána i stěna hrudníku a ten je fixován ve vdechové 
poloze. Proto by měl být každý výdech aktivní na rozdíl od normálního
 dýchání,  kdy  je  výdech  dějem  pasivním  (viz  heslo  *mechanismus 
dýchání). Avšak z výše uvedených důvodů se stává dýchání povrchním 
(nemůže se plně relaxovat *bránice), plíce nemohou řádně vyprázdnit 
odkysličený vzduch a v těle se hromadí oxid uhličitý. Nastává porucha 
zásobení organismu kyslíkem tzv. anoxická anoxemie. Poměr dýchacích 
plynů se postupně mění ve prospěch oxidu uhličitého a vzniká tzv. hyperkapnie
(nadbytek CO2 v krvi). Tento stav je provázený zmodráním 
rtů, sliznic a především neklidem ze strachu z udušení. Kromě dechové 
nedostatečnosti hraje podstatnou roli při umírání na kříži i postupné selhávání
regulačních mechanismů při ortostáze, která ovlivňuje cirkulaci 
krve. Postupně dochází k ortostatickému kolapsu, to znamená k selhání 
krevního oběhu s nedostatečným transportem dýchacích plynů v krvi 
a k anoxii. Organismus za uvedených podmínek pracuje na tzv. kyslíkový 
dluh a postupně nastupují známky tkáňového dušení, dochází ke ztrátě 
vědomí a posléze nastává smrt. Odlehčení horních končetin a *hrudníku 
sedilem nebo podpůrným stupátkem (latinsky: suppendaneum) znamenalo,
že ukřižovaný mohl umírat i několik dní. Proto byly odsouzencům 
často po určité době zpřelámány dolní končetiny ­ tímto ,,aktem milosrdenství"
mohla být smrt výrazně urychlena, protože ukřižovaný (pokud 
mu byly nohy přibity) se nemohl vzepřít vzhůru a jeho tělo se svěsilo 
dolů, což následně vedlo k relativně rychlému udušení. Smrt mohla být 
rovněž způsobena tukovou embolií nebo silným traumatickým šokem. 
Dalšími možnými příčinami smrti mohla být zástava srdce, šok vyvolaný 
233
bičováním nebo následky samotného přibití na kříž. Přesto byly zaznamenány
i ojedinělé případy, kdy odsouzenec ukřižování přežil
Kromě římské a perské říše bylo ukřižování praktikováno v Egyptě, 
Řecku, Makedonii, Kartágu nebo (za *vlády šóguna Tokugawy) v Japonsku.
V Římě byl tento způsob popravy zakázán až na sklonku vlády *císaře
*Konstantina Velikého (337 n. l.). V současnosti bylo zaznamenáno 
několik případů ukřižování *katolických *kněží v Súdánu; v Jemenu je 
neletální způsob ukřižování součástí právního řádu jako zesílení trestu 
před vlastní popravou. Na Filipínách, v Mexiku i v dalších částech světa 
se dodnes vyskytují případy dobrovolného dočasného ukřižování (zpravidla
na Velký pátek);
2. [křesťanství], vyvrcholení pašijového cyklu, ústřední motiv *křesťanského
náboženství; *Kristus svou mučednickou smrtí na kříži vykoupil
hřešící lidstvo;
3. [výtvarné umění], *ikonografický typ Kristova zobrazení (provází 
celé dějiny výtvarného umění. Kristus je ukřižován na kříži, v popředí 
bývá většinou skupina Panny Marie a dalších *světců, někdy se zobrazením
setníka, jenž mu probodl bok, nebo i s dalšími postavami a scénami. 
V takzvaném Velkém ukřižování jsou po Kristově pravici a levici spolu 
s ním ukřižováni lotři, z nichž jeden na kříži v Krista uvěřil a byl spasen;
4. v přeneseném smyslu jako fráze ,,přibít někoho na kříž" vyjadřuje 
veřejné odsouzení nebo zostuzení určité osoby. (Ladislava Horáčková, 
Miloš Macholán, Jaroslav Malina)
ultradarwinismus  (z  angličtiny:  Ultra-Darwinism),  teoretický  přístup
k *biologické evoluci, který za její hlavní mechanismus považuje 
*přirozený výběr. V tomto významu pojem poprvé použil britský přírodovědec
a darwinista George John *Romanes (1848­1894) (tehdy pro 
učení  známé  jako  ultraselekcionismus).  S  pojmem  pracoval  zejména 
americký  evoluční  biolog  Richard  Charles  Lewontin  (narozen  1929) 
a  američtí  paleontologové  Stephen  Jay  *Gould  (1941­2002)  a  Niles 
Eldredge (narozen 1943). Ve stejném významu se používá také pojmů 
panselekcionismus,  ultraselekcionismus  či  hyperdarwinismus.  Gould 
a Eldredge považují za ultradarwinismus genocentrický pohled na biologickou
evoluci, jehož hlavním současným advokátem je Richard Clinton 
*Dawkins (narozen 1941). (Martin Soukup)
univerzita (z latiny: niversits, ,,všeobecnost, veškerenstvo, souhrn; 
obec,  společnost;  univerzita"),  jedním  z  největších  výtvorů  evropské 
středověké *kultury a vzdělanosti je vznik univerzit, institucí, které měly 
zabezpečovat a rozvíjet organickou jednotu všeho vědění. Současná po-
234
doba a forma vzdělanosti by byla nemyslitelná bez téměř již tisícileté 
tradice  autonomních,  *vědě  a  *poznání  zasvěcených  korporativních 
ústavů, spojených s rozmachem urbánní kultury, alfabetizací, vznikem 
nezávislých vzdělanostních elit a s jejich nesmírným společenským vlivem.
Zpětně již ani není možné plně docenit význam univerzit (vysokých 
škol) ve všech aspektech jejich vlivu na okcidentální kulturu; jisté však 
je, že bez tzv. školské revoluce 12. století by vývoj *Evropy probíhal podstatně
jinak.
Univerzita je evropská forma vysoké školy, která se vytvořila během 
vrcholného *středověku, přesněji ve 12. století. Již před jejich ustavením
existovaly různé vzdělávací instituce, především klášterní, kapitulní
a dvorské školy, které ale měly zcela odlišné společenské postavení, 
zejména s ohledem na statut učitelů a žáků, správu a financování. Tyto 
školy  vzdělávaly  žáky  pouze  pro  místní  potřebu  (tzv.  ,,vnitřní  školy", 
schola interior,  pro  mnichy  vzdělávané  v  *biblistice,  a  ,,vnější  školy", 
schola exterior, pro světské žáky), velmi zřídka přijímaly také přespolní 
kleriky a přímý dozor nad nimi měl dotyčný *opat nebo *biskup. Přestože
se jednalo o vzdělávací ústavy, nebyly předchůdci univerzit ani netvořily
jejich historický precedens.
První univerzity se začaly objevovat před rokem 1200. Nelze říci, že 
byly  zakládány,  protože  první  regulérní  založení  univerzity  zemským 
pánem spadá až do roku 1224, kdy císař Friedrich II. založil univerzitu 
v Neapoli. První univerzity vznikaly v průběhu zhruba padesátiletého 
procesu, během něhož krystalizovala nejvýznamnější střediska, především
dvě nejprestižnější a institucionálně nejstabilnější: Paříž a Bologna 
(za nejstarší univerzitu se považuje Bologna; v 19. století byla ustavena 
komise  historiků  vedená  Giosu  Carduccim,  podle  které  vznikla  roku 
1088). V příznivých hospodářských (obchod, námořní *doprava, urbanizace)
 a  politických  (reforma  církve,  restrukturalizace  světské  moci) 
podmínkách  se  mohl  školský  systém  rychle  rozvíjet:  žáky  již  nebyli 
pouze *klerikové a příslušníci *šlechty, ale na univerzitu vstupovali lidé 
s požadavky na vědění; rostla mobilita mezi univerzitami, která se netýkala
jen studentů, ale také učitelů; rozkládá se diecézní vázanost škol 
a začíná vznikat evropská mapa vzdělanostních institucí univerzitního 
typu. Zásadně nový rys univerzit spočíval v tom, že vytvářely svébytné 
samosprávné  organismy,  společenství  osob,  které  spojoval  jediný  cíl, 
a to akademická nauka. Mezi Bolognou a Paříží vyvstal první základní 
rozdíl, typický i pro další univerzity, v tom, že boloňská vysoká škola 
byla strukturována jako tzv. universitas scholarium, tedy ,,společenství 
235
studentů" řízené studentským rektorem. Naproti tomu Paříž měla statut 
universitas magistrorum et scholarium a znala již akademickou obec, 
tj. ,,společenství vyučujících a vyučovaných", které bylo řízeno kancléřem
*katedrály Notre Dame. Do roku 1200 přibyly univerzity v Oxfordu, 
Montpellieru a v Salernu, do roku 1230 v Reggiu, Vicenze, Arezzu, Padově,
Neapoli, Vercelli, Toulouse, Orleansu, Angers, Cambridge, Valencii 
a v Salamance.
Oproti  předuniverzitním  školám  se  výrazně  změnil  rovněž  obsah 
a forma výuky. Základem sice formálně zůstalo *septem artes liberales 
(,,sedmero svobodných umění") a sacra pagina (,,posvátná stránka"), 
změnil se však jejich význam. Do výuky byla zapojena gramatika a pod 
vlivem antických a církevních klasiků se systematizovala a prohlubovala 
výuka *dialektiky, to znamená v zásadě umění rozumové argumentace. 
V  něm  vynikla  zvlášť  Paříž,  kde  působili  velcí  dialektikové  12.  století 
Pierre *Abélard a Gilbert de la Porée. Studenti se pravidelně zúčastňovali
tzv. disputací, kde mistr přednesl určité *teze (výroky), shromáždil 
k nim argumenty a protiargumenty a ostatní kladli questie (otázky), vůči 
kterým se mistr obhajoval. Abélard nakonec začal užívat metody dialektiky
i na *hermeneutiku Písma svatého a její pomocí formuloval tzv. 
pravdy víry, které byly nazvány ,,teologií". Dialektika stála také u toho, 
když se na univerzitách rozšířily další obory, především *právo (na základě
znovuobjevených textů římského práva) a *medicína (pod vlivem 
arabského  a  řeckého  lékařství).  Nové  disciplíny  se  stále  víc  vymykaly 
z církevní kontroly a spolu s přírodní filozofií, optikou, astronomií, experimentátorstvím,
důrazem na *empirii a dalšími do té doby v Evropě 
neobvyklými nebo zcela neznámými postupy začaly připravovat cestu 
ke vzniku moderní vědy.
Celý tento vývoj směřoval ke změně společenského postavení magistrů
 (učitelů)  i  scholares  (studentů).  I  nejvyšší  *společenské  vrstvy  si 
začínaly uvědomovat moc vědění a jeho praktickou využitelnost v různých
směrech. Z toho se odvíjelo vědomí zvláštního poslání univerzitních
vzdělanců, i když mnozí zůstávali kleriky. Protože studenti nebyli 
vždy místní, ale přicházeli z různých zemí, potřebovali zvláštní právní 
ochranu, univerzity zase vyžadovaly určité garance své budoucí existence
a další činnosti. Pojila se s tím i řada praktických obtíží, například 
nutnost studenty ubytovat, stravovat, udržovat veřejný pořádek. Světští 
panovníci byli nuceni tuto situaci řešit; první systémové řešení pochází
od *císaře Friedricha Barbarossy, tzv. authentica habita z roku 1158, 
která zaručovala podmínky existence boloňské univerzity, garantovala 
236
privileje studentů, zřizovala vlastní univerzitní soud a soudcovský stav. 
Studenti nesměli být stíháni za dluhy, které si nadělali u boloňských občanů,
směli u sebe nosit zbraň a v prostoru univerzity (předchůdci pozdějších
univerzitních městeček či moderních kampusů) se řídili vlastní 
samosprávou. Štaufovský císař svým výnosem ale vlastně jen legalizoval 
stávající stav, který se na univerzitě vytvořil i bez zakládající listiny.
Boloňská univerzita také uspořádala první historicky doloženou promoci.
Po schválení promočního řádu *papežem Honorem III. se konalo
první udělení titulu doktora roku 1219. Kolem roku 1250 se objevuje 
funkce *rektora, který byl volen z učitelů *artistické (filozofické) fakulty, 
zpočátku na pouhé tři měsíce a bez patřičných pravomocí. Protože funkce
rektora byla zásadně prestižní, mohli do ní být voleni (a také často 
byli) i studenti, kteří pak mohli ovlivňovat některé součásti výuky. Tato 
možnost přetrvala teoreticky dlouho, až v 16. století, kdy se z univerzit 
staly státní instituce, byly vedeny papežskými legáty; toto nařízení zrušil
teprve *Napoleon Bonaparte, od něhož pochází dodnes uplatňované 
pravidlo, že rektorem je volen člen sboru univerzitních profesorů.
Roku 1257 byly v Paříži zřízeny první studentské *koleje, na kterých se 
časem objevují také univerzitní (kolejní) knihovny. Až o zhruba dalších 
sto let později začala univerzitní města platit profesory. Profesoři poměrně
dlouho nebyli součástí univerzit, nýbrž vyučovali na nich na základě
smluv, které jim dovolovaly vybírat poplatky od studentů. Obtíže 
s tím spojené a nesrovnalosti ve struktuře některých univerzit (například
boloňské, kde studentské požadavky vedly ke vzniku dvou ,,vnitřních"
univerzit, jedné, tzv. citramontánní, pro italské studenty, a druhé, 
tzn. ultramontánní, pro mimoitalské studenty) vedly roku 1350 k zavedení
regulérního platu pro řádné profesory.
Po roce 1250 se situace univerzit poprvé výrazněji změnila. Dostalo 
se jim sice uznání, když byla univerzitní výuka označena kanonisty jako 
tzv. studium generale; tím byla oceněna originalita a novost univerzit 
a jejich vzdělávacího provozu. Zároveň se však přestal zvyšovat počet 
univerzit, statut studium generale byl přisouzen pouze dvěma ze stávajících
(právnicky zaměřené školy v Orleansu a Angers), zatímco ostatní 
začaly upadat do průměru či úplné bezvýznamnosti, což se týkalo zejména
těch, které nebyly podporovány papežem. Dalším otazníkem byla 
skutečnost, že univerzity vznikly hlavně ve středomořské oblasti, kdežto 
v zaalpské Evropě se kvůli nedůvěře v latinskou klerickou kulturu vůbec
neprosadily. Průlom znamenal počin císaře Karla IV., který založil 
s velkými obtížemi roku 1348 univerzitu v Praze (*Univerzita Karlova); 
237
podobně složitá byla situace v Krakově (1364) a ve Vídni (1365). Změnu
a rozvoj těchto ,,severských" univerzit přinesl rok 1378 a papežské 
*schizma, s nímž skončila krátká éra nikdy nenaplněného křesťanského 
*univerzalismu. Schizma urychlilo vývoj národních států a s nimi také 
univerzit,  protože  každý  stát  chtěl  mít  univerzitu  vlastní.  Během  následujícího
století se vytvořila síť univerzit, která obsáhla celou Evropu 
a kterou až na výjimky známe dodnes. Na Moravě byli zakladateli vysokého
školství *jezuité; v Olomouci obdržela jejich kolej v roce 1573 promoční
právo, o tři roky později byla ustavena artistická fakulta, univerzita
zde nebyla úplná (jen filozofická a teologická fakulta), za *třicetileté 
války byla dvakrát uzavřena (v letech 1778­1782 přenesena do Brna), 
poté se stala lyceem se třemi fakultami, od roku 1827 byla univerzita 
obnovena jako Františkova univerzita o třech fakultách a medicínskochirurgickém
učení, zrušena v roce 1860 (zánik přežila pouze fakulta 
teologická s právem promočním, pod názvem Cyrilo-Metodějská), obnovena
v roce 1946. Druhá univerzita na Moravě byla zřízena v roce 1919 
v Brně ­ *Masarykova univerzita.
Univerzity byly po celou dobu své existence nejen centry vzdělanosti,
ale také institucemi se značným společenským a politickým vlivem. 
Vzdělání umožňovalo a umožňuje dosáhnout vyššího společenského postavení,
a přínos univerzit se proto nedá omezovat jen na rozvoj vědy 
nebo metod poznání. Ve svých mimovědeckých rolích však začaly být 
univerzity brzy mocensky omezovány, zejména ze strany konkurenčního 
církevního prostředí, ale i politickými institucemi. Stav, kdy jsou univerzity
kráceny ve svých různorodých iniciativách využíváním mocenskopolitických,
například finančních nástrojů, trvá i v současnosti. Svoboda 
univerzit je tak velmi relativní pojem. Na druhou stranu ovšem platí, 
že mnoho velmi významných *objevů, *vynálezů, *idejí a celokulturních 
společenských  *hnutí  se  zrodilo  mimo  univerzity.  Pozdně  renesanční 
*humanismus, *osvícenství a *marxismus v 19. století byla hnutí, která 
měnila tvář světa, aniž by měla co dělat s univerzitami. Univerzity plodily
nejen poznání, ale také *předsudky, které poznání bránily. Světově 
proslulí profesoři se dávali a dávají do služeb politických režimů, jejichž 
profil, záměry a prostředky k dosažení svých účelů nejsou nijak slučitelné
s ideou univerzity; Martin *Heidegger je v tomto ohledu jen jeden 
ze známějších příkladů. Přes všechnu rozporuplnost však zůstávají univerzity
institucemi, které nesou jedno z nejcennějších dědictví evropské 
kultury od středověku do současnosti a snad ho budou moci nést i nadále.
(Břetislav Horyna)
VVVVV
239
VVVVVvadžrajána (ze sanskrtu: vadžra: ,,hromoklín, diamant" a jána, ,,vozidlo,
cesta"), souhrnné označení ezoterického směru *buddhismu, který 
se zformoval v Indii ve 2. polovině 1. tisíciletí z *mahájány pod vlivem 
*tantrismu. S tantrismem sdílí řadu magických a meditačních praktik, 
zasazuje  je  však  do  *kontextu  buddhistické  doktríny,  zejména  učení 
madhjamaky o prázdnotě (která stojí nad všemi protiklady a je vlastní
podstatou všech věcí a jevů) a jógáčáry, jež představuje *svět jako 
produkt *vědomí. K překonání protikladnosti běžné zkušenosti a k dosažení
nepomíjivé podstaty užívá vadžrajána většinu praktik obvyklých 
v tantrismu; typické je zviditelňování mentálních procesů a obsahů, jež 
dalo vznik velkému množství symbolických božstev vybavených bohatou 
*ikonografií.
Doktrinální i praktické aspekty vadžrajány jsou vyloženy v *tantrách, 
z nichž některé se dochovaly v sanskrtském originále (*sanskrt), jiné jen 
v překladech do *tibetštiny, popřípadě i do *čínštiny, *japonštiny a *korejštiny.
Vadžrajána měla zásadní vliv na formování specifické podoby 
*tibetského buddhismu. (Josef Kolmaš)
vaišjové  (ze  sanskrtu:  vaišja,  ,,usedlík,  občiník,  rolník,  pracovník" 
od  viš,  ,,usedlost,  osada,  občina,  pospolitost,  obyvatelstvo"),  členové 
třetí a nejpočetnější ze čtyř tradičních kastovních skupin (*varna) *hinduistické
společnosti, zahrnující ,,lid katexochén" ­ usedlé zemědělce, 
řemeslníky,  obchodníky,  lichváře  a  penězoměnce.  Ve  védské  tradici, 
zosobňují  kosmické  síly  plodnosti,  rozkvětu,  tvořivosti,  jsou  spojováni
 s  hojností,  potravou,  úrodou,  mláďaty,  potomstvem,  blahobytem. 
Přestože oficiálně patřili k ,,dvojzrozencům", a měli tak právo na výsady
přiznávané dvěma nejvyšším *kastám ­ vrstvě kněží (*bráhmanů) 
a vládců-válečníků (*kšatrijů) ­, netěšili se valné úctě a byli obvykle přiřazováni
k *šúdrům. (Jan Filipský)
válka, třicetiletá, poslední evropský mocensko-náboženský konflikt 
v letech 1618­1648, zasáhl celou střední, západní a jihozápadní Evropu;
řešil rozpory mezi *zeměmi *katolického a *protestantského tábora, 
240
které se odrazily i v zápase *Habsburků proti českým, rakouským i uherským
*stavům. Třicetiletou válku lze rozdělit na 5 fází:
1. česká válka (1618­1620) ­ české stavovské povstání;
2. falcká válka (1621­1623), po dobytí Falce Katolickou ligou se válka 
přenesla na německé území, uzavřeno spojenectví Anglie, Dánska a Ni-
zozemska;
3. dánská válka (1625­1629), proti habsbursko-katolickému bloku se 
postavila *koalice Nizozemska, Gábora Bethlena (1580­1629), Dánska 
a říšských *protestantů; během této fáze třicetileté války zazářil na císařské
straně Václav Eusebius Albrecht z Valdštejna (1583­1634), císařská
vojska zaznamenala mnohá vítězství, došlo k upevnění císařské 
moci v Německu;
4. švédská válka (1630­1635), proti *císaři se postavila koalice v čele 
se Švédskem a Saskem (saská vojska v letech 1631­1632 na několik měsíců
okupovala Prahu), zvrat v neprospěch Habsburků, švédská *expanze
vyvolala protišvédskou politiku (Braniborsko, Dánsko, Sasko);
5. francouzsko-švédská válka (1635­1648), na straně Švédska vystoupila
katolická Francie, po porážce Habsburků v Porýní došlo k vyrovnání
sil. V této fázi války se Švédové zmocnili Olomouce (1642), švédské 
vpády do Čech a na Moravu se opakovaly v letech 1643, 1645 (březen 
1645  bitva  u  Jankova,  květen­srpen  obléhání  Brna);  červenec­říjen 
1648 Švédové v Praze. Během tohoto pobytu byl 24. 10. 1648 uzavřen 
vestfálský *mír.
Náboženské poměry v říši se vrátily ke stavu z roku 1624, byla potvrzena
nadvláda Habsburků nad střední Evropou, avšak císařská moc v říši 
byla oslabena a jednotlivé německé státy vedly v podstatě suverénní zahraniční
politiku. Posílily Francie a Švédsko, byla potvrzena nezávislost 
Nizozemska a Švýcarska. Pro *české země znamenal vestfálský mír konec
nadějí na změnu domácích poměrů. (František Čapka)
valkýry (německy: Walküren, staronordicky: valkyrjar, ,,obstarávající 
volbu mrtvých"), v germánské *mytologii ženské bytosti démonického 
původu; ozbrojené pomocnice boha *Odina. Létaly na okřídlených koních
nad bojišti, aby pomohly k vítězství udatnějším, a duše padlých přenášely
do *Valhaly. (Jaroslav Malina)
vampýr (ze srbochorvatštiny přes němčinu: vampir, ,,fantom zemřelé 
osoby s pověstí škůdce"):
1. [mytologie], *duch zemřelého, který v noci vstává z *hrobu a vysává 
lidem *krev, *upír. (Viz též *vampyrismus.); (Jaroslav Malina)
2.  [zoologie],  starší  název  jihoamerického  netopýra  druhu  listonos 
241
nosatý (Vampyrum spectrum) z čeledě listonosovití (Phyllostomidae). 
Omylem mu byla připisována výživa krví jako u upírů, s nimiž ale není 
blíže příbuzný. Jako největší jihoamerický netopýr (rozpětí 90 cm) loví 
jiné netopýry, ptáky, hlodavce a velké druhy hmyzu. (Jiří Gaisler)
vánaprastha (ze sanskrtu: vána, ,,lesní" [od vana, ,,les"] a prastha, 
,,odešedší, přebývající" od slovesa pra+sthá-, ,,odebrat se, prodlévat"), 
lesní  poustevník,  třetí  ze  čtyř  stadií  (*ášrama)  v  životě  pravověrného 
hinduisty (*hinduismus), období, kdy hospodáři, jehož synovi se již narodil
syn, postupující šediny a vrásčitá tvář připomínají, že nastal čas 
uchýlit se do lesů a věnovat se rozjímání. Podle některých zákonodárců
vhodná doba nadchází po uplynutí padesáti jar, podle jiných autorů 
tehdy, kdy spolu manželé přestanou žít jako muž a žena. (Jan Filipský)
věk, zlatý, v *řecké mytologii první ze čtyř (respektive pěti) věků; šťastná
doba vlády boha *Krona (v Římě ztotožněným se Saturnem), kdy lidé 
žili v *harmonii a míru, ctili *spravedlnost, řád a *čest. V dalších dobách 
(věk stříbrný, bronzový a železný) však náklonnost k majetku a války 
způsobily  mravní  rozvrat.  Podle  *Hésioda  následovalo  po  bronzovém 
věku ještě pokolení *héroů, které bylo o něco spravedlivější než předchozí
generace.
Toto  mínění  jako  součást  zakladatelských  *mýtů  a  raných  filozofických
a etických učení (například *taoismus) je rozšířeno transkulturně: 
,,Když vládla Veliká spravedlnost, byla země společná. Tehdy byli vybíráni
moudří a schopní, spoléhalo se na důvěru a zachovával se *mír a svornost.
 Lidé  se  proto  chovali  jako  k  blízkým  nejen  ke  svým  příbuzným 
a považovali za své děti nejen své vlastní děti. Starci měli na sklonku 
života oporu, dospělí našli uplatnění, mladí vyrůstali, ovdovělí, osiřelí, 
osamělí a nemocní měli obživu. Muži dostávali svůj podíl a ženy nalézaly 
útočiště. Lidé byli spíše ochotni zanechat bohatství na zemi, než aby si 
je začali ukrývat. Spíše by se vůbec nenamáhali, než aby užívali svých 
sil jen pro svůj vlastní prospěch. Proto nevznikaly žádné špatné úmysly, 
nebylo krádeží ani loupeží, dveře se nezavíraly. (...) Nyní, když Veliká 
spravedlnost mizí, lidé se dívají na svět z hlediska zájmů své rodiny, jako 
k blízkým se chovají jen ke svým příbuzným, za své děti považují jen 
vlastní děti. Bohatství a síly používají jen pro sebe samy" (úryvek z čínského
starověkého traktátu Ta Taj Li-ťi, ,,Sebraná společenská pravidla 
staršího Taje").
Avšak z  archeologie  pravěkých  společností  i  z  etnologie  takzvaných 
*přírodních národů víme, že to je značně idealizované, nereálné pojetí, 
že taková společenská situace nikdy neexistovala. (Jaroslav Malina)
242
 vezír (z arabštiny: wazír, ,,ministr, vysoký státní hodnostář"):
1. v *egyptologii se tohoto výrazu používá k označení nejvyššího úředníka
staroegyptského *státu. Vezír měl nejvyšší výkonnou moc v *zemi 
a byl zástupcem panovníka. Ve Staré říši (2640­2155 př. n. l.) zpočátku
zastávali tento *úřad zejména synové *krále, od 5. dynastie i osoby 
nekrálovského původu. *Autorita úřadu vezíra posilovala v dobách, kdy 
byla pevná ústřední moc v zemi. Mnozí schopní vezíři se zapsali do dějin 
Egypta;
2. v islámském *středověku byl vezír hodnostář vybavený plnou mocí. 
Mezi vezíry byla řada významných osobností, například seldžucký vezír 
Nizámalmulk (11. století), který prokázal vynikající státnické schopnosti,
nebo bújovští vezíři Ibn Abbád a Ibn Abd al-Amíd (10. století), kteří 
byli vzdělanými literáty a patří k tvůrcům arabské klasické prózy;
3. v *osmanské říši titul vysokého státního *úředníka, dvořana, který
zodpovídal za určitý úsek státní správy, nebo úředníka řídícího celý 
soubor státních kanceláří (tzv. dívánů), především berních, armádních, 
kurýrních, a *dvorskou kancelář (písárnu). (Jaroslav Malina, Jaroslav 
Oliverius)
Vico, Giambattista (23. 6. 1668, Neapol, Itálie ­ 23. 1. 1744, Neapol, Itálie),
italský historik a právník; předchůdce semiotického přístupu k vědám
o člověku. Vzdělával se na jezuitských školách a v letech 1689 až 
1693 vystudoval práva na neapolské univerzitě, kde se věnoval i filozofii. 
Od roku 1698 působil jako univerzitní profesor *rétoriky a později přijal 
místo královského historika na habsburském dvoře v Neapoli.
Již první Vicovy studie De antiquissima Italorum sapientia (Italové 
a jejich dávná moudrost, 1710) a De universi juris uno principio (O principu
obecného práva, 1720) a De constantia jurisprudentis (Znalci práva
a jednotnost výkladu, 1721) odrážejí jeho zájem o teorii římského práva
a o širší problematiku filozofie dějin. V roce 1725 uveřejnil své hlavní 
dílo Principi di una scienza nuova d'intorno alla comune natura delle
nazioni (česky: Základy nové vědy o společné přirozenosti národů. Praha:
Academia, 1991). Vicův záměr spočíval v položení základů jednotné 
filozoficko-historické vědy o člověku. Východiskem Vicovy metahistorické
spekulace byla úvaha o hlubší souvislosti mezi symbolickými formami
a vývojem *jazyka, proměnami společenského zřízení a evolucí struktur
lidského vědomí a jeho *kognitivních výkonů. Podle Vica rétorické
figury (*tropy) jazyka, zahrnující *metaforu, *metonymii, *synekdochu 
a *ironii, zásadním způsobem určují náš způsob vnímání reality. Převaha
určitého typu tropu v jazyce podmiňuje specifické vnímání *světa 
243
u dané populace, její *kulturu, *zvyky, *právo, formu *vlády, *písmo, 
pojetí *autority a *spravedlnosti. Dynamika střídání rétorických figur 
je souběžná s dynamikou historického procesu národů. Transformace 
archaické metaforické identifikace do metonymické redukce odpovídá 
podle Vica změně společnosti ovládané bohy ve společnost, v níž výsadní
 postavení  zaujímá  *aristokracie.  Vystřídání  metonymické  redukce 
synekdochickou konstrukcí  je  doprovázeno  přechodem  od  aristokratické
vlády k *demokracii, vládě *lidu a abstraktního *zákona. Synekdochická
konstrukce ustupuje v poslední fázi vývoje ironii, která představuje
hlavní rétorickou strategii společnosti ohrožené *relativismem, 
*nihilismem a *dekadencí. Transformace rétorických figur tak uzavírá 
pohanské národy do dějinného koloběhu corso (,,běh, průběh") a ricorso
(,,opětovný průběh"), v jehož rámci dochází k střídání tří věků podle 
převažující jazykové formy: věku božského, hérojského a lidského, jež 
odpovídají stadiím náboženskému, poetickému a prozaickému nebo též 
dětství, mládí a zralosti v individuálním životě člověka.
K Vicovu odkazu se přihlásili italský filozof a historik Benedetto Croce 
(1866­1952), francouzský historik Jules Michelet (1798­1874) a německý
 historik Barthold  Georg  Niebuhr  (1776­1831). Vicovy úvahy  předznamenaly
*lingvistický relativismus Edwarda *Sapira a Benjamina Lee 
*Whorfa. K badatelům 20. století, jejichž úvahy o vztahu mezi typem 
narativity  a  historií  byly  významně  inspirovány  učením  Giambattisty 
Vica, náleží například americký historik Hayden White (narozen 1928) 
a britský archeolog Ian *Hodder (narozen 1948). Terence Hawkes pokládá
Vica za předchůdce *strukturalismu. Vicovo dílo se těší zvýšené 
pozornosti soudobých představitelů postmoderního a radikálně kritického
myšlení. (Jaroslav Malina)
výzkum, antropologický terénní (sociokulturní antropologie):
1. *etnografická, induktivní fáze antropologických výzkumů založená 
na sběru, klasifikaci a deskripci empirických dat přímo mezi příslušníky 
zkoumané kultury;
2. označení odborné procedury oddělující historické období *antropologie
 od  moderního  období  profesionální  antropologie,  jehož  základní 
metodologický  požadavek  tvoří  dlouhodobý,  nejméně  několikaměsíční 
pobyt u zkoumané skupiny. Výzkumník sdílí každodenní realitu skupiny, 
jejímž členem se přechodně stává, užívá *metodu zúčastněného pozorování,
*metodu dotazníkového šetření, *metodu antropologického interview,
*biografickou metodu a podrobně zaznamenává poznatky a výsledky
pomocí písemné, kresebné, fotografické, filmové a jiné dokumentace.
244
V antropologickém terénním výzkumu převažují metody kvalitativního
šetření, směřující k porozumění na základě adekvátní *interpretace 
kultury dané *společnosti. Na rozdíl od sociologického kvantitativního 
výzkumu, který poskytuje omezený počet *informací o velkém počtu respondentů,
 antropologové  prostřednictvím  zúčastněného  pozorování, 
nestandardizovaných rozhovorů a *metody analýzy dokumentů získávají
velký počet informací o poměrně malém počtu jedinců (viz *informátor).
 Kvantitativní  výzkum  se  opírá  o  deduktivní  logiku  a  směřuje 
k explanaci založené na testování *hypotéz. Kvalitativní výzkum používá 
induktivní logiku, přičemž výstupem je interpretace kulturní skutečnosti,
formulace nových hypotéz nebo teorií kultury. Charakteristickým rysem
kvalitativního výzkumu je, že antropolog v terénu souběžně vytváří 
zkoumaný vzorek dané populace, vybírá si informátory, sbírá data a současně
provádí jejich deskripci, klasifikaci, analýzu a interpretaci.
Klíčovou  aktivitou  antropologa  v  terénu  je  zúčastněné  pozorování, 
které lze obecně vymezit jako typ výzkumu, při kterém výzkumník participuje
na každodenním životě příslušníků studované *kultury, *subkultury
nebo *kontrakultury. Součástí zúčastněného pozorování může 
být interview se zkoumanými jedinci, interview s informátory, obsahová 
analýza dokumentů, participace na sdílených činnostech studované skupiny
aj.
Ideální  *scénář  klasického  terénního  výzkumu  zahrnuje  následující 
kroky:
1. Příprava výzkumu zahrnující výběr studované kultury, specifikaci 
zkoumaného problémového okruhu, studium relevantní odborné literatury
a základů domorodého *jazyka, zabezpečení nezbytných zásob, 
včetně terénního a lékařského vybavení, dopravy a povolení vést antropologický
výzkum od místní (někdy i vlastní) vlády.
2. Zahájení výzkumu vyžadující adaptaci antropologa na odlišné sociokulturní,
klimatické a geografické podmínky, zvládnutí potenciálního 
nebo  aktuálního  *kulturního  šoku  a  dosažení  přijetí  členy  studované 
společnosti. V této fázi výzkumu je důležité, aby antropolog získal důvěru
domorodců a vybudoval si v novém prostředí sociální roli, která mu 
umožní realizovat zúčastněné pozorování.
3. Participace na způsobu života členů zkoumané společnosti a sběr 
empirických dat prostřednictvím práce s klíčovými informátory, standardizovaných
i nestandardizovaných rozhovorů s ostatními domorodci,
analýzy dokumentů, případových studií, dotazníků, dokumentárního 
filmu, videa, fotografií, psychologických projekčních testů, genealogic-
245
ké metody, osobních biografií, kreseb aj. Paralelně se sběrem dat musí 
antropolog vytvářet pečlivý záznam průběhu výzkumu prostřednictvím 
terénních  poznámek,  provádět  průběžnou  analýzu  a  *verifikaci  získaných
informací a operativně formulovat metodická rozhodnutí o dalších 
výzkumných krocích. Za minimální čas nezbytný k vytvoření adekvátní 
terénní monografie je obvykle považován rok strávený mezi příslušníky 
zkoumané kultury. K tomu, aby bylo možné popsat a interpretovat proměny
kultury v *kontextu, přírodních, rituálních a zemědělských cyklů, 
je ale často nutné strávit v terénu 18 i více měsíců.
Mezi průkopníky terénního výzkumu mimoevropských kultur patřili 
francouzský  misionář  a  jezuita  Joseph-François  *Lafitau  (1681­1746) 
a americký antropolog Frank Hamilton *Cushing (1857­1900). Oba tito 
autoři napsali své knihy na základě zúčastněného pozorování a práce 
s  informátory  dlouhodobě  prováděnými  přímo  mezi  americkými  *indiány
 (*Irokézové  [Lafitau],  *Zunijové  [Cushing]).  Většina  antropologických
prací, které vznikly v 19. století a byly věnovány popisu cizích 
kultur, však byla dílem kabinetních vědců, kteří nepracovali v terénu, 
ale opírali se o informace cestovatelů, misionářů nebo pracovníků koloniální
správy.
Z této perspektivy lze označit *evolucionistickou antropologii a etnologii
druhé poloviny 19. století za protoantropologickou fázi studia cizích 
kultur. Kvalitativní metodologický zvrat a zrození moderní antropologie 
je spjato až se zavedením terénních výzkumů jako základní metody sběru
empirických dat. Ve Spojených státech amerických v prvních desetiletích
20. století rozpracoval americký kulturní antropolog *Franz Boas 
(1858­1942) základy antropologie jako induktivní vědy založené na empirickém
 terénním  výzkumu  nativních  indiánských  kultur  a  jeho  žáci 
pokračovali v rámci školy amerického *historismu (historický partikularismus).
V kontinentální Evropě v první polovině 20. století prosadil 
užívání metody terénního výzkumu německý etnolog a teolog Wilhelm 
*Schmidt (1868­1954) a další představitelé *německo-rakouské školy 
kulturních okruhů. Ve Velké Británii mají zásluhu na užívání intenzivních
terénních výzkumů jako základní vědecké strategie *sociální antropologie
zejména Bronisław K. *Malinowski (1884­1942) a Alfred R. 
*Radcliffe-Brown (1881­1955). Terénní monografie, které vznikly na základě
 empirických  výzkumů  trobriandských  ostrovanů  (Malinowski) 
a andamanských ostrovanů (Radcliffe-Brown) umožnily vybudovat moderní
*funkcionalistickou antropologii.
Od 30. let 20. století do antropologie pronikají psychologické metody 
246
a techniky jako nástroje sběru empirických dat v terénu. Oblíbené byly 
zejména projekční testy ­ Rorschachův test, tematicko-apercepční test 
aj. Tyto testy používali zejména psychologičtí antropologové studující 
vztah *osobnosti a kultury v transkulturní perspektivě.
Ve druhé polovině 20. století, v souvislosti s nástupem *nové etnografie,
kladli antropologové v průběhu terénního výzkumu stále větší důraz 
na *emickou deskripci kultury. Jednalo se o popis a interpretaci kultury 
z perspektivy domorodců prostřednictvím nativních pojmů a *folktaxonomií.
Při analýze empirických dat proto ve stále větší míře užívali lingvistických
metod, zejména *sémantické a komponentní analýzy.
Od konce 70. let se v *sociální a *kulturní antropologii postupně prosazoval
kritický, postmoderní přístup ke sběru a interpretaci antropologických
 dat.  Antropologové  pracující  v  terénu  si  ve  stále  větší  míře 
uvědomovali, že obraz antropologa jako nezaujatého pozorovatele neodpovídá
realitě. Postmoderní obrat vedl ke kritickému přehodnocení 
tradičních terénních monografií, pozitivistických metod sběru empirických
dat a zpochybnění gnozeologických základů antropologické autority.
Antropologové redefinují roli antropologa v terénu jako objektivního 
vědce a zpochybňují explanační sílu tradičních pozitivistických metod.
Od 80. let 20. století probíhají v sociální a kulturní antropologii diskuse
s cílem nastolit novou metodologickou reflexivitu, která klade důraz
na *subjektivní zkušenost antropologa vytvářenou jeho kontaktem 
s informátory. Reflexivita založená na analýze způsobů, jakým normálně 
přemýšlejí členové studované kultury o svém životě, vtiskla terénnímu 
výzkumu  novou  dimenzi.  Intrasubjektivní  kulturní  významy,  o  které 
opírají informátoři antropologa své interpretace, nejsou soukromé, nýbrž
veřejné, neboť jsou konstruovány v průběhu *sociální interakce. Informátoři
je ale na rozdíl od antropologa považují za samozřejmé. Aby 
antropolog adekvátně pochopil tyto významy, musí je se svými informátory
společně přezkoumat, promýšlet a prodiskutovat. Dialektika terénního
výzkumu tedy spočívá v reflexivní výměně založené na dialogu 
mezi antropologem a informátorem, jehož výsledkem je interpersonální 
porozumění kultuře informátora. Kulturní významy, které jsou antropologem
a informátorem interpersonálně konstruovány během terénního 
výzkumu, jsou konstruovány a přetvářeny v průběhu každé další analýzy 
a interpretace. Terénní výzkum rozšiřuje kulturní kompetenci, reflexivní 
zkušenost a interpretační schopnosti antropologa i informátora.
Antropologická interpretace kultury je ale vždy otevřená, neboť není 
v silách antropologa dovědět se o studované kultuře úplně všechno. A to 
247
i v případě, kdy výzkum provádí *halfie (označení antropologa či antropoložky
napůl původem z *euroamerické civilizace a napůl z etnické 
skupiny, u níž provádí terénní výzkum; často jde o potomky první generace
přistěhovalců, vychované a vyškolené v Evropě či USA). Antropologové
pracující v terénu si ve stále větší míře také připouštějí pocity 
*odpovědnosti a viny, neboť jsou si vědomi toho, že v průběhu výzkumu 
vzniká mezi vědcem a příslušníky studované kultury asymetrický vztah. 
Nastolení metodologické reflexivity však vedlo k tomu, že se informátoři
stále více stávají rovnocennými partnery a spoluautory antropologických
textů. Setkáváme se dokonce se snahou upustit od tradičního 
označení ,,informátor", neboť v sobě zahrnuje pejorativní význam. Někteří
antropologové proto slovo ,,informátor" nahrazují výrazy ,,přítel", 
,,učitel" nebo odkazem na ,,lidi, se kterými jsem pracoval".
Změna  vztahu  *subjektu  a  *objektu  antropologického  výzkumu  se 
promítla do zpracování terénních monografií, ve kterých se ve stále větší 
míře setkáváme s programovým důrazem na pluralitu hlasů, zahrnujících
perspektivu antropologa, informátorů i studovaných domorodců. 
Kritické  přehodnocování  a  rozšiřování  výzkumného  prostoru  o  úhel 
pohledu  příslušníků  zkoumaných  kultur,  antropologickou  sebereflexi 
a projekci osobnosti antropologa bývá označováno jako reflexivní an-
tropologie.
Navzdory  výše  uvedeným  změnám  v  přístupu  antropologů  k  předmětu
jejich zkoumání zůstává sociální a kulturní antropologie i nadále
výzkumem ,,těch druhých", nikoliv rovnocenným dialogem. (Viz též 
*antropologie a makrohistorie, *metody fyzické antropologie, *metody 
sociokulturní antropologie.) (Jaroslav Malina, Václav Soukup)
WWWW
249
WWWW chromozom, spolu se Z chromozomem označení pohlavních *chromozomů
u živočichů, kde samice mají pohlaví *heterogametní a samci 
*homogametní. Tento typ chromozomového určení pohlaví byl objeven 
u motýla píďalky angreštové (Abraxas grossulariata). Nyní se označuje 
jako typ ptačí, neboť je typický pro ptáky. (Jiřina Relichová)
waka (maorský výraz pro typ tradiční sociopolitické jednotky, též ,,kánoe"),
 v  rámci  maorského  sociálního  a  příbuzenského  systému  waka 
představuje nejširší a nejobecnější typ společenského uspořádání, které 
je spojováno s legendárními předky (tpuna). Pojem te waka označuje 
velké kánoe, na nichž podle *tradice připluli předkové *Maorů z tichomořských
ostrovů k břehům Nového Zélandu a sousedním Chathamským
ostrovům. Maoři si velmi zakládají na tom, že někoho ze svých 
předků mohou označit za člena, nebo dokonce vůdce posádky některé 
z  těchto  obrovských  legendárních  lodí.  V  přeneseném  významu  slovo 
waka  označovalo  široké  sociopolitické  uspořádání,  které  plnilo  spíše 
symbolickou funkci, neboť odráželo a posilovalo pocit národního vědomí.
V současné době je waka už jen jakousi sentimentální vzpomínkou, 
připomínanou v tradičních maorských písních a příbězích. Nelze zde již 
hovořit o ničem, co by se reálně týkalo sociálních či politických aspektů 
současného života Maorů. (Helena Šulová)
Wallace, Alfred Russel (8. 1. 1823, Usk, Monmouthshire, Wales ­ 7. 
11. 1913, Broadstone, Dorset, Anglie), britský přírodovědec, antropolog 
a evoluční biolog; paralelní objevitel darwinovských evolučně selekčních 
principů, zakladatel zoogeografie. Wallace představuje v darwinistickém 
proudu biologického myšlení 19. století svérázný zjev ­ už tím, že základní
myšlenka *darwinismu, kombinace *descendence a *přirozeného 
výběru, ,,přežívání schopnějších" (ve Wallaceově pojetí spíše silnějších) 
jej napadla nezávisle na Charlesi *Darwinovi a že vlastně svým dopisem
zaslaným Darwinovi z malajského souostroví jej přiměl k ohlášení 
jeho teorie a posléze k publikování nejzásadnějšího díla (On the Origin
of Species by Means of Natural Selection, or, the Preservation of
250
Favoured Races in the Struggle for Life [O původu druhů přirozeným 
výběrem neboli zachování zvýhodněných ras v souboji o přežití], 1859; 
nejdnovější české vydání: O vzniku druhů přírodním výběrem. Praha: 
Academia, 2007). Ve zmíněném dopise Wallace popsal svou teorii přirozeného
výběru. Zaskočený Darwin se obrátil na své přátele Charlese 
*Lyella a Josepha Daltona Hookera se žádostí o radu. Ti mu doporučili,
aby neodkladně sepsal souhrn své teorie, a oba příspěvky (Darwinův
i Wallaceův) potom přednesli na zasedání Linnéovské společnosti 
v Londýně (The Linnean Society London). Wallace, samouk s mnohaletou
zkušeností s přírodovědeckou prací v tropech (Amazonie, jihovýchodní
Asie), byl svébytným myslitelem v mnoha oblastech biologického 
bádání. Jako jeden z prvních se podílel na výzkumu mimetických jevů, 
vypracoval první ucelenou funkční koncepci adaptivních zbarvení u živočichů
a rostlin a zavedl pojem tzv. varovného či aposematického zbarvení.
Na rozdíl od Darwina chápal přirozený výběr méně subtilně a spatřoval
v něm především přímý boj, praktickou aplikaci ,,zákona džungle". 
Darwinovo analogizování přirozeného a umělého výběru nesdílel, stejně 
jako Darwinův zájem a nadšení pro domestikované formy obecně. Menší
důležitost přikládal rovněž *pohlavnímu výběru a v pestrých barvách 
a tvarových excesech samců mnoha druhů živočichů spatřoval spíše výraz
přebytku životních sil než prostředek k získání samic.
Z četných Wallaceových spisů se dva (Contributions to the Theory of
Natural Selection [Příspěvek k teorii přirozeného výběru], 1870; Darwinism
 [Darwinismus],  1889)  věnují  detailněji  též  původu  *člověka 
a *lidské přirozenosti. Autor znal z dlouhých let svých mimoevropských 
pobytů  velmi  dobře  tzv.  ,,*přírodní  národy"  a  posuzoval  je  podstatně 
příznivěji než Darwin. Některé lidské vlastnosti, jež se vyskytují u všech 
*ras a národů bez ohledu na jejich civilizační stupeň a jsou namnoze 
jen latentně skryté s další možností manifestace, považoval za vzniklé 
jinak než působením přirozeného výběru (jehož existence a platnost tím 
ovšem nemá být popřena). Jedná se zejména o vysoký stupeň cefalizace
a inteligence včetně *nadání matematických, hudebních, literárních, 
technických atd., která u ,,primitivů" leží svým způsobem zčásti ,,ladem". 
Dále  pak  o  morální  povědomí,  náboženské  cítění  a  ,,vyšší"  pohnutky 
obecně, pro pouhé přežití spíše handicapující než podpůrné. I sociální 
cítění a pomoc bližním, ale též schopnosti ruky k nejrůznějším úkonům 
zařazuje do této kategorie jevů. Nezávisle na přirozeném výběru došlo 
podle něj k ztrátě chlupového pokryvu a ztrátě *opozice palce na nohou, 
což jsou vlastnosti, které v zásadě snížily lidskou adaptaci na nepřízni-
251
vé počasí či pohyb mimo rovnou zem. Ve vývoji těchto aspektů člověka 
vidí zásahy a záměr vyšší inteligence, která lidský vývoj řídila obdobně, 
jako člověk vypěstoval svá *domácí zvířata. Stejně jako má holub voláč 
či pudl zdroj svých morfologických či psychických odlišností mimo sebe 
v osobě selektujícího chovatele, je i člověk produktem vývoje řízeného 
touto  inteligencí.  Stejně  jako  se  domácí  zvířata  strukturou  podobají 
svým divokým předkům a z pouhého pozorování a zkoumání obou se 
nelze poučit o způsobu vzniku domestikantů, tak i podobnost člověka 
a *lidoopů nic nevypovídá o silách působících při *evoluci člověka. Wallaceovy
antropologické úvahy těsně souvisejí i s jeho ,,spiritistickými" 
představami většího množství duchovních entit bloudících *vesmírem 
a  jeho  chápání  hmoty  jako  transformované  energie  a  této  opět  jako 
transformované  vůle.  Z  díla:  A Narrative of Travels on the Amazon
and Rio Negro (Vyprávění o cestách po Amazonce a Río Negro, 1853); 
The Malay Archipelago (Malajské souostroví, 1869); Contributions to
the Theory of Natural Selection (Příspěvek k teorii přirozeného výběru, 
1870); The Geographical Distribution of Animals (Geografické rozšíření
živočichů, 1876); Darwinism (Darwinismus, 1889). (Stanislav Komárek,
Miloš Macholán)
Wankel, Jindřich (15. 7. 1821, Praha ­ 5. 4. 1897, Olomouc), český lékař, 
paleontolog a archeolog; ,,otec moravské prehistorie". Zahájil soustavné 
výzkumy v hlavních jeskyních Moravského krasu (*Býčí skála, Sloupské
jeskyně, Výpustek aj.), ale také v *Předmostí. Patří mezi objevitele 
prvních paleolitických lokalit ve střední Evropě a dále halštatských nálezů
v Předsíni Býčí skály. Vytvořil první vývojové schéma moravského 
paleolitu (1884), opřené tehdy o systém francouzského badatele Édouarda
*Larteta. Z díla: Die Slouper Höhle und ihre Vorzeit (1868, česky:
Sloupská jeskyně a její doba pravěká. Blansko: Městská knihovna, 
2003); Bilder aus der Mährischen Schweiz und ihrer Vergangenheit
(1882, česky: Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti. Brno: 
Muzejní a vlastivědná společnost ­ Blansko: Okresní muzeum, 1984); 
Die praehistorische Jagd in Mähren (Pravěký  lov  na  Moravě,  1892). 
(Jaroslav Malina, Karel Sklenář)
Wan-li čchang-čcheng (,,Zeď  dlouhá  deset  tisíc  li"),  čínský  název 
*Dlouhé zdi (z období dynastie *Chan). (Jaroslav Malina)
XXXX
253
XXXXX chromozom, jeden z pohlavních *chromozomů zúčastněných na určení
pohlaví. Žena má v somatických (tělních) *buňkách dva chromozomy
X, muž jen jeden. (Jiřina Relichová)
xenofobie  (z  řečtiny:  xenos,  ,,cizí"  a  fobos,  ,,strach,  obava,  odpor"), 
odpor,  nepřátelství,  nedůvěra  ke  všemu  cizímu,  k  *jinakosti;  chování 
a postoje dané biologickou předurčeností, které jsou vlastní snad všem 
živočišným druhům člověka nevyjímaje, u něhož tvoří živnou půdu pro 
*šovinismus, *rasismus a podobné projevy. Opakem je *tolerance, která 
je naopak výsledkem *enkulturace.
Základ pro xenofobní chování (zvláště vůči příslušníkům jiných *etnik)
se zřejmě utváří na základě zkušeností získaných v rané *ontogenezi 
na základě vývoje percepčních schémat obličeje (*vývoj obličeje). Projevem
kategorizace percepce obličeje je vedle rozpoznávání pohlaví také 
tzv. ,,efekt jiné rasy" (anglicky: other race effect), kdy ­ a to i na neurofyziologické
úrovni ­ vnímáme a rozlišujeme obličeje příslušníků jiných 
etnik odlišně (například pomaleji, pokud danou osobu neznáme). (Vladimír
Blažek, Jaroslav Malina)
Xenofón (asi 430­asi 353 př. n. l.), řecký historik a spisovatel. Proslul 
zejména jako autor spisu Anabasis (Anabáze, 7 knih), jehož obsahem jsou 
události spjaté s neúspěšným povstáním syna perského *krále *Dáreia 
II. *Kýra Mladšího proti jeho bratrovi králi *Artaxerxovi II. Povstání se 
na Kýrově straně účastnili řečtí *žoldnéři (včetně Xenofónta) a Xenofón 
zachytil rovněž jejich strastiplný návrat do vlasti (srov. *anabáze). (Jaroslav
Malina)
xenogenní (z řečtiny: xenos, ,,cizí" a genos, ,,rod, původ"), rozdílného 
původu, rozdíl mezi jedinci různých druhů, například mezi *člověkem, 
*psem nebo *potkanem. (Jaroslav Malina)
xenokracie (z řečtiny: xenos, ,,cizí" a kratiá, ,,vláda"), *vláda, nadvláda
cizinců. Kupříkladu v Číně několikrát v průběhu dějin vládly národy 
a dynastické rody nechanské (nečínské), například prototurkická a prototibetská
 etnika  v  dobách  rozdělení  Číny  za  tzv.  Jižních  a  Severních 
254
dynastií (420­589), *tunguzští *Kitani (Liao, 907­1125) a *Džürdženi 
(Ťin,  1114­1234)  za  doby  *Sung  (10.­13.  století),  *Mongolové  za  dynastie
 *Jüan  (1271­1368)  a  *Mandžuové  za  dynastie  *Čching  (1644­
1911); asimilační schopnost *Chanů, zpravidla převyšujících civilizační 
úroveň svých podmanitelů, byla však taková, že cizí vládnoucí rody Chanům
(vlastním *Číňanům) dříve či později podléhaly a přejímaly společenské
a ideové soustavy vytvořené Chany (*civilizace, čínská).
Jiným příkladem je *Kyjevská Rus, první *stát východních Slovanů, 
založený  patrně  skandinávskými  *Vikingy  (Varjagy,  v  západní  Evropě
nazývanými *Normané čili Seveřané), členy ozbrojených knížecích 
*družin, kterým se také říkalo Rus' (z finského Ruotsi, které označovalo
severní Germány); první panovníci z rodu Rurikovců byli právě tito 
družiníci (Olga ­ Helga, Igor' ­ Ingvar, Vladimir ­ Waldemar); Nestorův
letopis, první původní východoslovanská kronika, zaznamenává 
v textech smluv Kyjeva s *Byzancí jména těchto Skandinávců jako členů 
poselstva. (Jaroslav Malina)
xenologie (z řečtiny: xenos, ,,cizí" a logos, ,,rozum, řeč, slovo; nauka, 
věda"), termín *kulturní antropologie, kterým se označuje interkulturní 
a interdisciplinární výzkum cizosti, jinakosti, kulturní odlišnosti. Východiskem
xenologie byla interkulturní germanistika, podněty dostala rovněž
z *antropologie, *teologie náboženství a z *egyptologie. Její předmět 
tvoří jevové formy a způsoby hodnocení všeho cizího, vztah a vzájemné 
působení cizího a vlastního, vytváření obrazu cizosti a zvažování možností
interkulturního dorozumění. K dalším problémům náleží výzkum 
funkcí a forem kulturních *stereotypů, *předsudků, projevů *xenofobie.
Cílem xenologie je vypracovat teorii *kulturní alterity, *interkulturní 
komunikace a *hermeneutiky cizího, na jejímž základě by mohly fungovat
účinné modely mezikulturní *tolerance a bezpředsudečných vztahů 
mezi jednotlivci i celými kulturními okruhy. (Břetislav Horyna)
xeno- (z řečtiny: xenos, ,,cizí"), ve složeninách první část s významem: 
,,cizí, týkající se cizince, hosta".
xeroderma pigmentosum,  skupina  dědičných  autozomálně  recesivních
*chorob podmíněná *mutací *genů pro reparaci *DNA; *kůže 
postižených jedinců je velmi citlivá na sluneční nebo ultrafialové záření, 
které vyvolává rakovinu kůže. (Jiřina Relichová)
xeroradiografie, zachycení latentního rentgenového obrazu elektrickým
nabitím selenové vrstvy, na kterou jsou následně naneseny částice
modrého barviva s opačným elektrickým nábojem, čímž je latentní 
obraz zviditelněn. Barvivo se poté otiskne na *papír. *Metoda se dnes 
255
využívá jen zřídka. Její výhodou bylo zobrazení jemné struktury *kostí. 
(Vojtěch Mornstein)
Xerxés I. ([2. pád Xerxa], řecky; Chšajáršá, staropersky; 485­465 př. 
n. l.), perský *král z dynastie *Achaimenovců, syn a nástupce *Dáreia I. 
Po potlačení povstání v *Egyptě pokračoval v protiřecké politice svého 
otce. V roce 480 př. n. l. překročil Helespont. Zvítězil v námořní bitvě 
u Artemisia a po vítězné bitvě u Thermopyl zpustošil Attiku. Řecké státy 
se mu však nepodařilo ovládnout a po katastrofální porážce u Salamíny
se vrátil do Asie. *Peršané se vzdali snahy dobýt pevninského Řecka 
a řecké záležitosti nadále ovlivňovali *diplomacií a *zlatem. Xerxés byl 
zavražděn svým dvořanem Artabanem a byl tak prvním perským panovníkem,
který se stal obětí dvorských intrik s neblahým vlivem na osud 
říše. (Jana Pečírková)
xhosa, *benuekonžský jazyk užívaný černošským obyvatelstvem v Jihoafrické
republice. (Viz též *Xhosové.) (Jan Záhořík)
Xhosové,  etnická  skupina  jihobantuského  původu  žijící  po  příchodu 
do jižní Afriky v celém východním Kapsku v počtu dosahujícím 8 milionů
(odhad z roku 2001). *Jazyk (*xhosa) patří do skupiny *benue-kongo 
*nigerokonžské větve *kongokordofánské rodiny. Na počátku 19. století 
byli Xhosové přesídleni za řeku Kei do oblasti Transkei. Po zřízení Jihoafrické
republiky na počátku 20. století byli Xhosové usídleni v tzv. 
bantustanu Transkei. Věřící jsou *křesťané různých denominací. (Lukáš 
Šín, Jan Záhořík)
Xibalbá,  podzemní  říše  sil  nepřátelských  člověku  a  životu,  popsaná 
v mayské knize *Popol Vuh; zřejmě obdoba aztéckého Mictlanu (*Království
smrti). (František Vrhel)
YYYYY
257
YYYYYY chromozom, jeden z pohlavních *chromozomů zúčastněných na určení
 pohlaví.  V  somatických  *buňkách  muže  je  jeden  chromozom  Y, 
u žen není žádný. (Jiřina Relichová)
Yakové, etnická skupina semibantuského původu v jižní části Demokratické
republiky Kongo (dříve Zair). Jako východní sousedé konžského 
*království několikrát ohrozili jeho centrum a v roce 1569 dobyli hlavní 
město San Salvador. V 18. století se začlenili do Lundské říše. Jim nejbližšími
etniky jsou Kvesové (Bakuese), Mbalové (Bambale), Pendové 
(Bapende) a Pindové (Bapindi, Basuku aj.) v téže oblasti jižního Zairu. 
Představují populaci asi 300 tisíc osob, věnují se *zemědělství a *řemeslům
(tradiční dřevořezbářství, *košíkářství aj.). (Lukáš Šín, Jan Záhořík)
yaws, *framboesie, pian. Jedna z treponematóz, způsobená mikrobem 
Treponema pertenue. Onemocnění postihuje obyvatelstvo v tropických 
krajinách, zejména skupiny žijící ve špatných hygienických podmínkách 
(*hygiena). Probíhá ve třech stadiích, stejně jako *syfilis. Pro první stadium
jsou charakteristické kožní a slizniční projevy, ve druhém stadiu se 
objevuje orgánové postižení a ve třetím stadiu mohou být zasaženy také 
*kosti a *klouby. (Ladislava Horáčková, Lenka Vargová)
yetti (z tibetštiny: gja' dred [já de], ,,rezavý medvěd"), sněžný člověk; 
hypotetický primát velkého vzrůstu (až 250 cm) a intenzivního ochlupení
údajně žijící ve vysokohorských oblastech pohoří Himálaje v úrovni 
sněžné čáry. Yetti, údajně tvor podobný primátu, je součástí *mytologie 
původního obyvatelstva tibetského a nepálského Himálaje. Nepálci jej 
nazývají Bonmanche (Divoký muž) či Kanchanjunga rachyyas (Démon 
z Kanchanjungy). Tento hypotetický tvor má své protějšky v *mýtech 
jiných etnik. Za severoamerickou paralelu k himálajskému yettimu je 
považován Sasquatch (z jazyka *Sališů: se'sxac, ,,divoký muž"), označovaný
též jako Bigfoot. V centrální Číně v provincii Chu-pej (Hubei) je to 
Jeren, v mytologii *Austrálců vystupuje Yowie.
Mýtus o existence yettiho je od třicátých let 19. století opakovaně udržován
nepřímými doklady (například stopami ve sněhu) či neověřitel-
258
nými  zprávami,  což  však  nebrání  konstruování  *hypotéz,  považujících 
yettiho například za přežívající zástupce *Homo erectus, nebo dokonce 
za pokračování linie třetihorních gigantopitéků (Gigantopithecus blacki),
jejichž *fosilní nálezy jsou známy z Číny. (Jaroslav Malina, Lukáš Šín)
yiff (z umělého jazyka Foxish [vytvořeného kolem roku 1990]: vyjádření 
štěstí, blaha), termín užívaný v *subkultuře furry fandom (*furry) pro 
sexuální aktivity či aktivity a předměty vyvolávající sexuální vzrušení; 
podle příslušníků této subkultury jde o onomatopoický výraz zpodobňující
zvuk polární lišky při páření. Užívá se i pro označení sexuálně laděné 
konverzace mezi příslušníky subkultury, ať již v přímém kontaktu nebo 
prostřednictvím internetu. Jako yiffy art se potom označuje výtvarné 
znázornění *antropomorfních zvířat v standardních lidských erotických 
pozicích. (Josef Duda)
yohimbin (johimbin) (z afrických jazyků), *alkaloid s afrodiziakálními
účinky. Získává se z kůry stromu Pausinystalia yohimba, který roste
v *tropických deštných lesích západní Afriky. Působením yohimbinu 
dochází k zvýšení přívodu krve do pánevní oblasti v důsledku rozšíření 
*arterií vyživujících střeva, *ledvin a pohlavních orgánů. Yohimbin působí
současně také neurostimulativně. Prohlubuje intenzitu sexuálních 
prožitků u mužů i žen. Ve farmaceutických přípravcích na bázi yohimbinu
je hlavní účinnou látkou zpravidla yohimbinhydrochlorid. Používá 
se hlavně při *léčbě neurastenické *impotence a *anorgasmie (neschopnosti
dosáhnout *orgasmu). (Petr Bureš, Jaroslav Zvěřina)
Yucatán, poloostrov ve Střední Americe na atlantském pobřeží (38 402 
km2
). Odděluje Mexický záliv od Karibského moře. Větší část se rozkládá 
na území Mexika, menší oblasti (jižní a jihovýchodní) jsou v Guatemale
a Belize. Tvoří jej plochý krasový povrch do 1 122 metrů nadmořské 
výšky, *tropické deštné lesy a *savany, při pobřeží bažiny. Rozvíjely se 
zde  předkolumbovské  kultury,  zejména  *mayská  kultura  se  středisky 
*Chichén Itzá, *Uxmal aj. (Jaroslav Malina)
Yumové,  etnická  skupina  severoamerických  *indiánů,  která  obývala
území podél řeky Colorado v jihozápadní Arizoně; dnes žijí v blízké 
rezervaci. Patřili k vyspělým zemědělcům, používali zavlažovací systém 
na terasovitých polích. Ještě koncem 18. století jejich počet dosahoval 
3 tisíce, v polovině 20. století klesl na 600 jedinců, kteří hovořili původním
 *jazykem  Hoka-indiánů  (*indiáni,  Kalifornští).  Podle  cenzu 
z roku 2000, kterého se zúčastnilo 2 376 obyvatel indiánské rezervace 
Fort Yuma, se 56,8 % hlásilo k Yumům a více než 27 % respondentů jsou 
bílí osadníci. K nejbližším příbuzným patří *kmeny Maricopa, Mohave, 
259
Walapai, Yavapai aj., dnes ještě dosti početné. Yumové byli silně ovlivněni
*Pimy. Zcela zanikla příbuzenská skupina Waicurů a Periků na jihu 
Kalifornského poloostrova. (Lukáš Šín)
YUPPIES (anglicky: Young Urban Upwardly Mobile Professionals), 
označení  pro  mladé  městské  odborníky  zahleděné  do  sebe  a  usilující 
jen o kariéru. Jednostranné zaměření na pracovní výkon vede zpravidla 
k neustálému střídavému užívání stimulujících a uklidňujících prostředků,
jehož důsledkem bývá později chronická únava. Zmíněný životní postoj
je rozšířen zejména v moderních megapolích; *workoholik. (Jaroslav
Malina)
Yurokové,  původní  etnikum  severoamerických  *indiánů  ze  skupiny 
*Algonkinů, které žilo v oblasti horských lesů v západní části dnešních 
USA. V současné době přežívají jejich zbytky v počtu několika tisíc v rezervacích
v pohraniční oblasti mezi USA a Kanadou. (Lukáš Šín)
ZZZZZZ
261
ZZZZZzákon:
1. Třída *sociokulturních regulativů, které vymezují *sociální prostor 
pro to, co je v dané *kultuře považováno za zákonné nebo nezákonné. Zákony
obvykle zahrnují kodifikované, kategoricky vyžadované a formálně 
předepsané nařízení a předpisy, které jsou sankcionovány institucionální
cestou. Nedodržování zákonů, dnes většinou fixovaných v *právních 
normách dané kultury, je pokládáno za přestupek, přečin nebo zločin 
a trestáno různými pokutami a postihy od napomenutí, finanční pokuty, 
ztráty osobní svobody až po nejtěžší justiční tresty, jako je *trest smrti.
V sociální a kulturní antropologii je výzkum práva jako specifické třídy
sociokulturních regulativů, které prostřednictvím normativního řádu 
a institucionalizovaného systému sankcí zajišťují integraci a fungování 
kultur v čase a prostoru, rozvíjen v rámci *antropologie práva.
2. ustálené pravidlo, norma, zvyklost, ustálená nebo daná zásada, případně
jejich soubor, jemuž se člověk musí podřídit. V archaických společnostech
zákony představovaly všeobecně sdílený a přijímaný *princip 
či *osud, jemuž všechno bez výjimky podléhá, jemuž je třeba se podvolit.
Například ve *starověkém Egyptě byl takovým principem *pravdy, 
práva a *spravedlnosti princip *maat; vznikl v okamžiku *stvoření světa 
a měl nejvyšší božské posvěcení ­ proto mu bez výjimky podléhají lidé, 
zvířata, veškerá *příroda i *vesmír.
Když se později člověk více vyděloval z přírody, vznikala představa, že 
lidská společnost se sice řídí jinými zákony než příroda, obojí však pocházejí
od téhož zákonodárce ­ stvořitele. Renesanční přírodověda proto
nechápala poznávání přírody jako pozorování jevů, nýbrž odkrývání 
skutečných zákonů, jimiž se skutečnost řídí, neboť je podle nich stvořena.
Racionalistická období pak zjišťovala rozdíl mezi tím, co je ,,od přírody"
(řecky: fysei), a tím, co je ,,lidské ustanovení" (řecky: thesei či nomó).
Tak se obě oblasti postupně zcela oddělily a slovu zákon přikládaly 
velmi odlišný význam: ve společnosti je zákon nejvyšší normou, která 
předepisuje nebo omezuje jednání, v přírodních vědách je popisem nebo 
262
(přibližným) *modelem skutečnosti, který umožňuje *predikci;
3. *státem vydané ustanovení mající povahu obecné právní normy; 
jejich soubor;
4. objektivně existující řád věcí, neměnné *zákonitosti přírody a spo-
lečnosti;
5. ustálené společenské pravidlo, norma, zvyklost, ustálená nebo daná 
zásada; jejich soubor;
6.  pravidlo,  princip,  zásada  *tvořivosti  (v  *umění,  ve  *vědě  apod.). 
(Jaroslav Malina, Václav Soukup)
zákon, Starý,  soubor  knih  prvé  části  *bible,  psaný  v  *hebrejštině, 
z  malé  části  též  v  *aramejštině.  Termín  Starý  zákon  je  křesťanského 
původu, *judaismus ho nepoužívá a starozákonní texty nazývá ,,svaté 
knihy" nebo označuje termínem tanach (počáteční písmena slov *tóra,
nebiim, ketubim ­ ,,Pentateuch, proroci, spisy"). Text Starého zákona 
je v judaismu považován za obecně platný, nábožensky závazný a inspirovaný
 *Bohem.  *Křesťanství  považuje  starozákonní  texty  rovněž 
za posvátné, avšak za jejich vyvrcholení pokládá *Nový zákon, jehož 
řecké texty tvoří druhou část křesťanské bible. Hebrejský originál Starého
zákona se člení na tři části: 1) Pět knih *Mojžíšových (Pentateuch), 
které se hebrejsky nazývají souhrnně tóra (*zákon, učení) či torat Moše 
(zákon Mojžíše). Člení se na pět knih, které se hebrejsky nazývají podle 
svých počátečních slov a jejichž řecko-latinské běžně užívané názvy jsou 
*Genesis, *Exodus, *Leviticus, Numeri, Deuteronomium. 2) *Proroci 
(hebrejsky: nebiim), mezi něž se v hebrejském originálu starozákonních 
textů řadí také některé texty historického charakteru. Patří sem knihy 
Jozue, Soudců (Soudcové), Samuelovy (Samuel), Královské, které jsou 
označovány jako ,,přední proroci" (hebrejsky: nebiim rišonim). Dále sem 
spadají vlastní prorocké texty, které židovská tradice nazývá termínem 
,,zadní proroci" (hebrejsky: nebiim acharonim): knihy *Izajáš, Jeremjáš, 
*Ezechiel a dvanáct malých proroků, tj. Ozeáš, Jóel, Ámos, Abdijáš, Jonáš,
Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofonjáš, Ageus, Zacharjáš a Malachiáš. 
3) Spisy (hebrejsky: ketubim, řecko-latinsky: hagiografa). Tato skupina
zahrnuje především texty poetického či mudroslovného charakteru. 
Do ,,spisů" patří Žalmy, Job, Přísloví, Rút, *Píseň písní, Kazatel, Žalozpěvy,
Ester, Daniel, Kroniky, Ezdráš, Nehemjáš.
Starý zákon je důležitým pramenem k dějinám starověkého *Předního
východu, včetně dějin náboženských a kulturních. *Analýza Starého 
zákona se rodila již ve *středověku, zprvu ze snahy o prostý *výklad textu 
podle jeho doslovného smyslu. Prvé postřehy vycházely z pera židovských 
263
exegetů. Již v době *talmudu se soudilo, že konec Pěti knih Mojžíšových, 
popisující  Mojžíšovu  smrt,  nemůže  pocházet  od  samotného  Mojžíše. 
Gramatik Abraham Ibn Ezra (Španělsko, 11. století) si povšiml skutečnosti,
že pasáž v Gn 12,6 hovoří o Kenaancích (*Kanaán) jako o dávné 
minulosti, a nemůže tudíž pocházet z Mojžíšových časů. Tyto a další dílčí 
postřehy zobecnil a shrnul filozof Baruch *Spinoza (1632­1677) ve svém 
spise Tractatus theologico-politicus (1670, česky: Traktát theologickopolitický.
Praha: Tribuna, [1922]), který se stal jedním ze základů novodobé
*biblistiky. Francouzský lékař Jean Astruc (1684­1766) obrátil 
v roce 1753 pozornost vědců na Pět knih Mojžíšových. Při jejich studiu si 
povšiml skutečnosti, že Bůh je zde označován různými jmény, především 
*Jahve a Elohim. Astruc usoudil, že tato pluralita božích jmen je důsledkem
skutečnosti, že Pět knih Mojžíšových (Pentateuch) vzniklo spojením
různých, původně samostatně existujících literárních pramenů, 
které Boha označovaly různými názvy. Astrucův *názor rozvedl německý 
biblista Julius Wellhausen (1844­1918) a jeho škola. Podle Wellhausenovy
 ,,pramenné  hypotézy"  vznikl  Pentateuch  spojením  několika  samostatných
literárních pramenů, teprve postupně sjednocovaných v jeden 
celek.  Jde  o  pramen  Jahvisty,  Elohisty,  Deuteronomia  a  Kněžského 
spisu (někdy zvaného též Kněžský kodex). Nejstarší pramen má podle 
této koncepce pocházet z 10./9. století př. n. l., nejmladší z exilní doby (5. 
století př. n. l.). Předpokládalo se, že zprvu byl spojen pramen Jahvisty 
s pramenem Elohisty, v dalším vývoji došlo ke spojení komplexu Jahvista/Elohista
s Kněžským spisem a Deuteronomiem. Deuteronomistická 
koncepce ovlivnila patrně i další starozákonní texty až po 2. Královskou 
knihu ­ mimo jiné na základě otřesu ze zániku staroizraelských *království
přehodnotila tato království v kněžském duchu a jejich zkázu přiřkla 
na vrub tomu, že tito *králové biblické doby nezachovávali čistý *kult 
a uctívali jiné bohy než Hospodina. Kněžský charakter má také nejmladší
pramen ­ Kněžský spis, který si libuje v záležitostech kultu, obsahuje 
schematické *genealogie lidského rodu a snaží se *události vymezit časově
podle zkonstruované *chronologie.
Soubor Starého zákona vznikal postupně. Jako prvý získal svou podobu
Pentateuch, k němuž byl připojen soubor prorockých knih. Poslední 
část Starého zákona, tzv. ,,spisy", byla vymezena až koncem 1. století n. l., 
konečná podoba starozákonního *kánonu vznikla po zničení *Jeruzaléma 
*Římany v roce 70 n. l. I po vzniku starozákonního kánonu procházel 
jeho text dlouhodobým procesem sjednocování. V prvé etapě docházelo 
k ustálení jeho souhláskového (konsonantního) textu, který je v hebrej-
264
štině nositelem významu slova. V druhé etapě vznikl samohláskový vokalizační
systém, který byl připojen k souhláskovému textu a určoval 
jeho přesný způsob čtení. Tento vokalizační systém se nazývá hebrejsky
masora a učenci, kteří ho vytvářeli, se nazývali masorety. Ze dvou 
masoretských systémů, babylonského a tiberiadského, převládl systém 
tiberiadský (hebrejština), ustálený až kolem roku 800 n. l. (Vladimír Sa-
dek)
zemnice (zemljanka) [archeologie, etnoarcheologie], *obydlí zapuštěné
zcela nebo výraznou většinou výšky obytného prostoru pod povrch 
země (1 m i více od povrchu), nad nějž střecha buď nevystupuje vůbec 
(plochá střecha/strop v úrovni terénu) nebo pouze krovem přístřešku 
(typu *chaty) založeném přímo na zemi. Zapuštěná část může mít vydřevené
nebo jinak upravené stěny (pokrytí *kůžemi nebo jinými organickými
materiály) kvůli zpevnění stěn i zlepšení tepelné izolace.
Zemnice se pravděpodobně objevila již v *pravěku, i když jednoznačné 
důkazy chybějí; vyskytuje se častěji v nativních kulturách a v případě potřeby
se objeví i v dnešní době (například partyzánské zemljanky). (Viz 
též *polozemnice). (Karel Sklenář)
zlo, označení všeho, co škodí a kazí. Na rozdíl od *manichejské tradice, 
která považuje zlo za druhý rovnomocný *princip (hmotného) *světa, 
převládá v evropské tradici *názor, že zlo je nedostatek dobra (řádu, ducha
atd.). V reakci na novověký moralismus se současné myšlení často
snaží problému zla vyhnout: ztotožňuje je s *agresivitou, s *násilím, 
nebo  je  vůbec  relativizuje  a  popírá.  Friedrich  *Nietzsche  se  pokoušel 
myslet ,,mimo dobro a zlo", vyhnout se polaritě těchto kategorií. Opakem
zla je *dobro. (Jaroslav Malina)
zoolatrie (z řečtiny: zóon, ,,tvor; živočich" a latria, ,,úcta, kult"), uctívání
zvířat; pochází z prehistorických dob a je spojeno s prožitkem jednoty 
*člověka a *přírody. Jejím základem je lovecký *kult a *víra ve znovuzrození
zvířat po jejich smrti, obřady zaměřené na rozmnožení zvířat 
a zejména *totemismus.
V *mytologii a *polyteistickém náboženství raných *kultur a *civilizací
byla kmenová božstva uctívána často v podobě zvířat; *zvíře se později 
mohlo stát symbolem nebo *atributem antropomorfního božstva (například
laň bohyně *Artemidy, kobra boha *Šivy). (Jaroslav Malina)
zvíře,  termín  označující  některé  druhy  nebo  formy  živočichů.  Používá
se zejména pro specifické skupiny savců: domácí, užitkové, hospodářské,
kožešinové, divoké, dravé zvíře. V určitých spojeních se může 
vztahovat i na jiné skupiny obratlovců, například krmení zvířat (= těch 
265
druhů, které chová příslušná zoo, tedy i ptáků, plazů, obojživelníků), podobně
mít rád zvířata (= obratlovce).
V *zoologii je označení živočicha názvem zvíře nesprávné, protože neumožňuje
přesné vymezení *taxonu. Odvozené slovo zvířena má širší 
náplň, používá se zejména v populární literatuře jako synonymum termínu
*fauna pro soubor živočišných druhů určité oblasti, ekosystému, 
časového úseku apod. Častá je metaforická aplikace slova zvíře na člověka:
chová se jako zvíře (= surově, neukázněně), dřít jako zvíře, velké 
zvíře (= vlivný člověk), moc malé zvíře (= bezvýznamný). (Jiří Gaisler)
ŽŽŽŽŽŽ
267
ŽŽŽŽŽŽalozpěvy (hebrejsky: Échá, řecky: Threni, latinsky: Lamentationes, 
v kralickém překladu: Pláč Jeremiášův, v ekumenickém překladu: Pláč), 
soubor pěti básnických skladeb ze žánru smuteční *poezie, součást *Starého
zákona. Jejich autorství je tradičně připisováno proroku *Jeremiášovi,
podnětem k jejich vzniku bylo dobytí *Jeruzaléma roku 586 př. n. 
l. Žalozpěvy 2, 3 a 5 jsou pro své konkrétnější líčení pokládány za současné
nebo téměř současné s touto událostí, Žalozpěvy 1 a 4 byly snad 
složeny později a vyznačují se silnější stylizací, typickou pro liturgické 
skladby. Jako historická poezie jsou Žalozpěvy paralelou k sumerskému 
Nářku nad zkázou města *Uru. Literární forma Žalozpěvů má všechny 
znaky starověké hebrejské poezie ­ paralelismus membrorum, vytváření 
,,strof" abecedním řazením trojveršových a dvojveršových celků. Výjimku 
tvoří Žalozpěv 5, který má 22 veršů, shodně s počtem písmen v abecedě, 
ale nerespektuje alfabeticko-akrostické schéma. Kromě těchto znaků mají 
Žalozpěvy přesnou strukturu nářků-kinót, verše jsou rozděleny dieresí 
na dvě hemisticha. Žalozpěvy jsou svátečním svitkem pro historický postní 
svátek 9. Ab, věnovaný smuteční liturgii na památku zničení jeruzalémského
chrámu v roce 586 př. n. l. a 70 n. l. (Jiřina Šedinová)
žďáření, jednoduchá metoda (užívaná od *neolitu) získávání nové zemědělské
*půdy (tzv. žďáře) vypálením lesního porostu; takto získaná 
půda byla po malých úpravách připravena k setbě. Tato půda se rychle 
vyčerpala (po dvou až třech letech) a musela se nechat dlouhou dobu ladem
(tři až dvacet let), aby mohlo nastat nové žďáření. V současnosti se 
vypalují porosty *tropického deštného lesa (zejména v Jižní Americe); 
spolu s kácením lesních porostů dochází ke katastrofálnímu úbytku lesů 
na Zemi a k ohrožení celkové ekologické stability. (Viz též *zemědělství, 
rané.) (Jaroslav Malina)
žebrání, způsob obživy založený na žádosti o peníze nebo o jídlo nebo 
na  pasivním  očekávání  almužny  od  kolemjdoucích,  kteří  mívají  při 
pohledu na *žebráka pocit viny a projevují soucit. Odbývá se většinou 
na  veřejných  prostranstvích  (ulice  měst,  nádraží,  prostranství  před 
268
*kostely a jinými sakrálními budovami). V případě žebrání v uzavřených 
prostorách se žebráci objevují uvnitř kostelů, v dopravních prostředcích, 
v podchodech metra, nádražních hal ­ všude, kde je velká koncentrace 
lidí. Proto se žebrání jen zřídka objevuje v malých městech a na venkově 
se téměř nevyskytuje.
Žebrání existuje ve všech *kulturách a *civilizacích a má hluboké historické
a evoluční kořeny. Praktikuje se i dnes, a to jak ve třetím světě, 
tak i ve vyspělých západních zemích. Lidé, kteří vyrostli v *socialismu, 
se s žebráním většinou nesetkávali. Pád socialistických režimů vyvolal 
nejen  progresivní  politické  změny,  ale  také  nepříznivé  důsledky  včetně
ekonomických nepoměrů, poklesu životních standardů části populace
 a  skutečné  nebo  skryté  nezaměstnanosti.  Situaci  v  postsocialistických
 zemích  zhoršuje  fakt,  že  lidé,  kteří  se  uchylují  k  žebrání,  byli 
zvyklí na různé formy sociální ochrany. Je možné, že v současné střední 
a východní Evropě (včetně České republiky) se na žebrání začíná pohlížet
jako na svérázný typ městského zaměstnání. V současné době řada 
měst (Praha, Brno ad.) přijala vyhlášku o zákazu žebrání, ale tento jev 
nikterak nevymizel, pouze pozměnil formy. Převážná většina žebrajících 
v České republice se vyskytuje v hlavním městě Praze, ale i v ostatních 
velkých městech se objevují žebráci, i když v menším počtu. Kromě Prahy
byli zaznamenáni žebráci v Brně, Hradci Králové, Liberci, Olomouci 
nebo v Ústí nad Labem. V několika středních nebo menších městech se 
žebráci vyskytují především na autobusových nebo železničních nádražích
(Frýdek-Místek, Jičín, Kralupy, Kunvald, Sušice).
V obdobích těžké ekonomické situace, *válek, přírodních *katastrof 
počet žebrajících vzrůstá, ale možnosti sociální pomoci jsou omezené. 
V takových situacích vzniká výběrová pomoc, která je určena řadou základních
evolučních faktorů, například výběrová pomoc podle principu 
skupinové příslušnosti. Již ve *středověku se rozlišovalo mezi ,,našimi 
žebráky" (městská chudina) a ,,cizími žebráky" (*cizinci, tuláci aj.). Nicméně
ve všech kulturách existují znaky, které vyvolávají soucit a altruistické
chování k žebrákům, například k tělesně postiženým, nemocným, 
mentálně postiženým, nemohoucím starým lidem. Ve většině kultur se 
k vyvolání soucitu využívá afinity k dítěti (baby schéma); proto jsou děti 
často využívány a zneužívány k této činnosti (kojenec v náručí, postižené 
dítě, klečící dítě). V zemích, kde se dětské žebrání vyskytuje výjimečně
(například v České republice), jsou ekvivalentem dětského schématu 
zvířata, například psi, také vyvolávající pocit pomoci a ochrany.
V České republice byl prováděn výzkum fenoménu žebrání v rámci 
269
mezinárodního  projektu  Urban Beggars in Eastern Europe  (Marina 
Vančatová,  Jaroslava  Pavelková,  Univerzita  Karlova  v  Praze);  posléze 
byl Marinou Vančatovou rozšířen na studium žebrání i v zemích západní 
Evropy (Itálie, Rakousko, Španělsko). (Marina Vančatová)
železářství  [archeologie],  železná  (černá)  *metalurgie,  vznikla  na
*Předním východě kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l. Zpracování železných
rud bylo v *pravěku posledním krokem ve zdokonalování výrobních 
technologií a stalo se nakonec zdrojem levného kovového materiálu pro 
hromadnou výrobu v *době halštatské. *Surovina pro výrobu železa se 
získávala *těžbou dostupných rudních zdrojů, ve srovnání se surovinami 
pro výrobu *bronzu početnějších, ale vcelku málo kvalitních (*železo). 
Získaná ruda se drtila a pražila, poté tavila v jednoduchých *pecích (tzv. 
přímá redukce) na místech blízkých rudním zdrojům; z doby halštatské 
takové pece vcelku neznáme, nacházíme spíše jen stopy výroby v podobě
zlomků rud či *strusky v sídlištních objektech. V tehdejších pecích, 
užívajících dřevěné uhlí, se nedosahovalo teploty potřebné k roztavení, 
produktem byla nečistá měkká houbovitá hmota prostoupená struskou, 
s nízkým obsahem uhlíku, kujná za studena; ta byla dále zbavena nečistot
vykováním a přenášena do kováren. Zpracovatelským odvětvím 
bylo *kovářství, už ne *kovolitectví, protože železná litina se v pravěku 
nevyráběla vzhledem k nemožnosti dosáhnout v pecích potřebné teploty.
Surové železo bylo někdy pro distribuci tvarováno do podoby *hřiven.
Zpočátku bylo železo hospodářsky nevýznamné, často spíše prestižní,
dokonce se užívalo k zdobení bronzových předmětů (nýty na bronzových
mečích, vložky na sošce býka z *Býčí skály v Moravském krasu 
apod.). K nám se zprvu dostávalo ojedinělými *importy z jihu a jihovýchodu
už od střední *doby bronzové ve formě drobných předmětů, 
od pozdní doby bronzové (8. století př. n. l.) už i jako zbraně a nástroje, 
kombinované někdy ještě s bronzem (například meče s železnou *čepelí),
jindy už celoželezné (*oštěpy). Brzy nato začíná domácí výroba nástrojů
(*dláta, *nože, *srpy aj., napodobující tvary bronzové industrie), 
pak i zbraní. Od 7. století př. n. l. nový *kov konečně významem převýšil 
bronz, do značné míry asi kvůli tomu, že bronzová metalurgie upadala 
vinou pozvolného vyčerpání dostupných rudních zdrojů, zejména *cínu, 
a snad i kvůli přerušení jejich dálkové distribuce pod vlivem společenské 
*krize v 8. století př. n. l.
Prvotní železo bylo ovšem nekvalitní, nedosahovalo hodnoty bronzu 
a plně se prosadilo teprve po objevu kalení, vedoucímu k výrobě oceli. 
Rozvoj relativně jednodušší a levnější železářské výroby spadá do doby 
270
*halštatské (od 7. století př. n. l.). Teprve tehdy železo vytlačilo bronz 
i přežívající *kámen a ovládlo výrobu až do *novověku. První skutečné 
*hutě a železářské dílny zřizovali však až *Keltové, kteří u nás v *době 
laténské vytvořili první *civilizaci plné doby železné. (Karel Sklenář)
Židé (z hebrejštiny: jehúdím, ,,synové Judy"; jméno Žid vzniklo francouzskou
výslovností jména Jude), etnikum, které je nositelem židovského
 *monoteistického  náboženství,  *judaismu  (židovství).  Jejich 
předky byli podle tradice někteří bibličtí praotcové a hebrejsko-izraelské
*kmeny, jejichž první skupiny odešly kolem roku 1250 př. n. l. pod 
vedením  *Mojžíše  z  egyptského  *otroctví  do  zaslíbené  země  *Izraele, 
zvaného dříve *Kanaán.
Izrael byl hlavním místem, kde se odehrávaly starověké dějiny židovství.
Židovství je jev, který historicky, kulturně i nábožensky navazuje 
na starozákonní Izrael. O Izraeli mluvíme až do jeho pádu do babylonského
zajetí roku 586 př. n. l. Většina izraelských kmenů byla ovšem už 
po roce 721 př. n. l. odvlečena do zajetí asyrského, z něhož se nikdo nevrátil,
takže do *Babylonie byli odvlečeni jen obyvatelé jižního, *judského
království, pocházející z kmene *Juda, Lévi a Benjamín. *Společenství, 
které se po *ediktu *Kýrově roku 538 př. n. l. vrátilo do země otců, se tedy 
sestávalo z Judejců a menší skupiny Lévijců a Benjamínovců. V navázání
na starší tradice se jejich země začala nazývat *Judea, její obyvatelé 
souhrnně Judejci čili Židé a jev, který se tu začal vytvářet, dostal jméno 
židovství. Od návratu z *Babylonu a první vlny navrátilců roku 538 př. n. 
l. až do pádu říše perské do moci Alexandra Velikého roku 332 př. n. l. 
žili Židé pod Peršany, potom pod *diadochy, a to nejdříve pod egyptskými
*Ptolemaiovci až do roku 198 př. n. l., posléze pod *Seleukovci. Když 
Seleukovec Antiochos IV. Epifanés začal pronásledovat židovskou *víru 
a *kult, došlo k makabejskému povstání. To se protáhlo až do roku 142 
př. n. l., kdy Seleukovci, tlačeni Římany, uznali samostatnost makabejského
*státu. Funkce velekněžská i královská byly spojeny v jedné osobě 
vladaře z makabejského rodu, jemuž se také říkalo rod Hasmoneovců. 
Jejich vláda skonala příchodem Římanů do Judey v roce 64 př. n. l. Pak 
žili Židé pod Římany a svobodu jim nepřineslo ani opakované protiřímské
povstání, první za Vespasiána roku 70 n. l. se zničením *Jeruzaléma 
a chrámu, druhé roku 135 n. l., když Římané vybudovali na místě bývalého 
židovského chrámu *svatyni Jupiterovu. Válka skončila nejen porážkou, 
nýbrž i zpustošením celé země.
Židé  byli  z  Izraele  násilně  vytlačeni  a  žili  v  podmínkách  *diaspory. 
I v diaspoře si však zachovali národní a náboženskou *identitu. Cent-
271
ra diaspory byla zprvu v Orientě (Alexandrie v Egyptě, Babylonie), pak 
v různých islámských zemích a v Evropě. Ve středověké křesťanské společnosti
byli Židé vystaveni perzekucím. Byli vyhoštěni z Anglie a z Francie
 a  v  důsledku  pogromů  za  křižáckých  válek  a  morových  epidemií 
(*mor) odcházeli také z Německa do střední a východní Evropy. V roce 
1492 byli vyhnáni ze Španělska, později i z Portugalska. V 16.­17. století 
dosáhlo rozmachu jejich osídlení v Polsku, bylo však otřeseno pogromy. 
V 18. a 19. století vznikly opět početné židovské obce v Německu, západní
Evropě a v zámoří.
Proces občanské, politické a kulturní emancipace Židů začal v Evropě 
koncem 18. a v 19. století. Židé postupně získávali *občanská práva, která
jim byla ve feudální společnosti upřena. Emancipace však byla narušována
vlnami *antisemitismu, které vyvrcholily v nacistické *genocidě 
(*holocaust, hebrejsky: *šoa). K protižidovským perzekucím docházelo 
také v bývalém Sovětském svazu a v řadě dalších zemí. V současné době 
žije v různých zemích světa asi 12­14 milionů lidí, kteří vyznávají židovské
náboženství, mluví hebrejštinou a hlásí se k židovství; přibližně            
7 milionů (odhad z roku 2006) z nich žije ve státě Izrael. (Viz též *Izraelci,
*civilizace, *židovská.) (Jan Heller, Jaroslav Malina)
život:
1. existence živočicha nebo *člověka od *narození do *smrti; zrození 
a smrt jsou dvě stránky života vycházející z biologické danosti rozmanitě 
kulturně a společensky měněné v průběhu dějin;
2.  [biologie],  označení  toho,  čím  se  vyznačují  živé  systémy  či  organismy:
charakteristický tvar, látková výměna s okolím, schopnost rozmnožování,
jistá míra citlivosti a vnímavosti a schopnost vývoje. Obecně 
se  život  vyznačuje  postupným  budováním  těla  a  dospíváním  každého 
jedince (*ontogeneze), lokálním snížením *entropie na úkor okolí a pozvolným
zvyšováním složitosti organismů v průběhu *evoluce (*fylogeneze).
(Jaroslav Malina)
273
Bibliografie
Uváděná  bibliografická  hesla  obsahují  další  seznamy  literatury,  což 
platí  zejména  o  svazcích  edice  Panoráma biologické a sociokulturní
antropologie: Modulové učební texty pro studenty antropologie a ,,příbuzných"
oborů (viz 5. a 6.).
1. ANTROPOLOGIE OBECNÁ
1.1. Encyklopedie, slovníky, učebnice
1.2. Dějiny obecné antropologie
1.3. Metody obecné antropologie
1.4. Kritika, nové směry a orientace
2. ANTROPOLOGIE BIOLOGICKÁ
2.1. Anatomie
2.2. Fyziologie
2.3. Histologie a embryologie
2.4. Neurovědy
2.5. Patologie a paleopatologie
2.6. Antropometrie a osteometrie
2.7. Molekulární antropologie
2.8. Dentální antropologie
2.9. Funkční antropologie
2.10. Forenzní antropologie
2.11. Primatologie
2.12. Paleoantropologie a historická antropologie
3. ANTROPOLOGIE SOCIÁLNÍ A KULTURNÍ
3.1. Archeologická antropologie
3.2. Historická antropologie
Přehled bibliografických hesel
274
3.3. Filozofická a etická antropologie
3.4. Lingvistická antropologie
3.5. Sociální, kulturní a politické systémy (typy společností, sociální    
        struktury a interakce, příbuzenství, manželství, náboženství, 
        právo atd.)
3.6. Myšlení, symbolismus, rituály, mytologie, umění
3.7. Sexualita
3.8. Pohřební rity a rituály
4. KULTURNÍ AREÁLY SVĚTA
4.1. Areál africký
4.2. Areál arabsko-islámský
4.3. Areál cirkumpolární
4.4. Areál čínský
4.5. Areál euroamerický
4.6. Areál indický
4.7. Areál japonský
4.8. Areál jihovýchodní Asie
4.9. Areál korejský
4.10. Areál Oceánie a Austrálie
4.11. Areál perský a kurdský
4.12. Areál předkolumbovské Ameriky
4.13. Areál starověkého Egypta
4.14. Areál starověkého Předního východu
4.15. Areál střední Asie
4.16. Areál tibetský
4.17. Areály celého světa
5. EDICE PANORÁMA BIOLOGICKÉ A SOCIOKULTURNÍ 
    ANTROPOLOGIE (SEZNAM PODLE AUTORŮ)
6. EDICE PANORÁMA BIOLOGICKÉ A SOCIOKULTURNÍ 
    ANTROPOLOGIE (SEZNAM PODLE POŘADÍ SVAZKŮ)
7. CITOVANÁ LITERATURA
275
1. Antropologie obecná
1.1. Encyklopedie, slovníky, učebnice
Amit, Vered, ed. (2004, 2009): Biographical Dictionary of Social and Cultural
Anthropology. London ­ New York: Routledge.
Anderson,  Robert  Thomas  (1972):  Anthropology: A Perspective of Man.  Belmont:
Wadsworth.
Angeloni, Elvio, ed. (1994): Anthropology. Guilford: Dushkin Publishing Group.
Angeloni, Elvio, ed. (1996): Anthropology. Guilford: Dushkin Publishing Group/
Brown and Benchmark Publishers.
Augé, Marc (1999): Antropologie současných světů. Brno: Atlantis.
Barba,  Eugenio  ­  Savarese,  Nicola  (2000):  Slovník divadelní antropologie:
O skrytém umění herců. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
Barfield, Thomas, ed. (1998): The Dictionary of Anthropology. Oxford: Blackwell 
Publishers.
Barker, Graeme (1999): Companion Encyclopedia of Archeology. London ­ New 
York: Routledge.
Barnard, Alan ­ Spencer, Jonathan, ed. (1998): Encyclopedia of Social and Cultural
Anthropology. London: Routledge.
Beals, Ralph L. ­ Hoijer, Harry (1966): An Introduction to Anthropology. New 
York: Macmillan.
Beattie, John (1964): Other Cultures: Aims, Methods and Achievements in Social
Anthropology. London: Routledge.
Benedictová, Ruth (1999): Kulturní vzorce. Praha: Argo.
Beneš, Jan (1994): Člověk. Praha: Mladá fronta.
Bidney, David (1953): Theoretical Anthropology. New York: Columbia University
Press.
Birx, H. James, ed. (2006): Encyclopedia of Anthropology, I­V. Thousand Oaks 
(California): SAGE Publications.
Boas, Franz (1911): The Mind of Primitive Man. New York: Macmillan.
Boas, Franz, ed. (1938): General Anthropology. Lexington: Heath.
Boas, Franz (1940): Race, Language and Culture. New York: Macmillan.
Bogucki, Peter (1999): The Origins of Human Society. Oxford: Blackwell Pub-
lishers.
Bohannan,  Paul  (1992):  Social Anthropology.  New  York:  Holt,  Rinehart  and 
Winston.
Bohannan, Paul (1992): We, The Alien: An Introduction to Cultural Anthropology.
Prospect Heights (Illinois): Waveland Press.
Bonte, Pierre ­ Izard, Michel (1991): Dictionnaire de ľethnologie et de ľanthropologie.
Paris: Presses Universitaires de France.
Brew,  John  Otish  (1968):  One Hundred Years of Anthropology.  Cambridge 
(Massachusetts): Harvard University Press.
276
Brouček, Stanislav ­ Jeřábek, Richard, ed. (2007): Lidová kultura: Národopisná
encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, 1. svazek (Biografická část), 2. svazek 
(Věcná část, A­N), 3. svazek (Věcná část, O­Ž). Praha: Etnologický ústav Akademie
věd České republiky, v. v. i., v Praze a Ústav evropské etnologie Filozofické
fakulty Masarykovy univerzity v Brně v nakladatelství Mladá fronta.
Broude, Gwen J. (1994): Marriage, Family, and Relationships: A Cross-Cultural
Encyclopedia. Santa Barbara: ABC-CLIO.
Burguire, André (1985): Anthropologie historique. Encyclopaedia Universalis, 
II. Paris: Presses universitaires de France.
Clifton,  James  A.  (1970):  Applied Anthropology: Readings in the Uses of the
Science of Man. Boston: Houghton Mifflin.
Copans, Jean (2001): Základy antropologie a etnologie. Praha: Portál.
Coulanges, Fustel de (1998): Antická obec. Praha: Sofis.
Člověk (Obrazová encyklopedie lidstva) (2005). Euromedia Group k. s. ­ Knižní 
klub.
Dohnalová,  Marie  ­  Malina,  Jaroslav  (2006):  Slovník antropologie občanské
společnosti. Brno: Akademické nakladatelství CERM.
Douglas, Mary (1966): Purity and Danger: An Analysis of Concepts of Pollution
and Taboo. London: Routledge.
Douglas, Mary (1970): Natural Symbols. London: Barrie & Rockcliff.
Douglas,  Mary  (1975):  Implicit Meanings: Essays in Anthropology.  London: 
Routledge & Kegan Paul.
Ducrot,  Oswald  ­  Todorov,  Tzvetan  (1979):  Encyclopedic Dictionary of the
Sciences of Language. Baltimore: Johns Hopkins University Press.
Ember, Carol R. ­ Ember, Melvin (1977): Anthropology and Cultural Anthropology.
Englewood Cliffs: Prentice-Hall.
Ember, Carol R. ­ Ember, Melvin, eds. (2004): Encyclopedia of Medical Anthropology:
Health and Illness in the World's Cultures. Vol. 1. Topics. Vol. 2. Cultures.
New York: Springer.
Ember, Melvin ­ Ember, Carol R. (2002): Encyclopedia of Urban Cultures: Cities
and Cultures around the World. 4 vols. Sanbury (Connecticut): Grolier.
Evans-Pritchard, Edward Evan (1951): Social Anthropology. Glencoe: Free Press.
Fabian, Johannes (1983): Time and the Other: How Anthropology Makes Its
Object. New York: Columbia University Press.
Fagan, Brian M. (1989): People of the Earth: An Introduction to the World Prehistory.
 Sixth  Edition.  Glenview  ­  Boston  ­  London:  Scott,  Foresman  and 
Company.
Fetter, Vojtěch ­ Prokopec, Miroslav ­ Suchý, Jaroslav ­ Titlbachová, Svatava, et 
al. (1967): Antropologie. Praha: Academia.
Filip, Jan (1966): Encyklopädisches Handbuch zur Ur- und Frühgeschichte Europas,
I, II. Praha: Academia.
Fox, Richard G., ed. (1991): Recapturing Anthropology. Santa Fe (New Mexico): 
School of American Research Press.
277
Frazer, James George (1977): Zlatá ratolest. Praha: Academia.
Fried, Morton H. (1972): The Study of Anthropology. New York: Thomas Crowell 
Co.
Geertz, Clifford (2000): Interpretace kultur. Praha: Sociologické nakladatelství 
(SLON).
Gellner, Ernest (1999): Rozum a kultura. Historická úloha racionality a racionalismu.
Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.
Girtler, Roland (1979): Kulturanthropologie. München: Deutscher Taschenbuch 
Verlag.
Gluckman, Max (1965): Politics, Law and Ritual in Tribal Societies. Oxford: Basil
Blackwell.
Hammond, Peter B., ed. (1964): Physical Anthropology and Archaeology: Selected
Readings. New York: Macmillan.
Hammond, Peter B. (1978): An Introduction to Cultural and Social Anthropology.
Riverside (New Jersey): Macmillan.
Harris, Marvin (1964): The Nature of Cultural Things. New York: Random Hou-
se.
Harris, Marvin (1995): Cultural Anthropology. New York: HarperCollins College 
Publishers.
Harris, Marvin (1997): Culture, People, Nature: An Introduction to General Anthropology.
New York: Longman.
Haviland, William A. (1982): Anthropology. 3rd ed. New York: CBS College Pu-
blishing.
Hicks, David ­ Gwynne, Margaret A. (1994): Cultural Anthropology. New York: 
HarperCollins College Publishers.
Hoebel, Edward Adamson (1972): Anthropology: The Study of Man. New York: 
Holt, Rinehart and Winston.
Hubinger, Václav (1996): Grasping the Changing World: Anthropological Concepts
in the Postmodern Era. London: Routledge.
Hunter, David E., ed. (1976): Encyclopedia of Anthropology. New York: Harper 
& Row.
Hymes, Dell, ed. (1972): Reinventing Anthropology. New York: Pantheon.
Channa, Subhadra M., ed. (1998): Cultural Anthropology: Explorations of Behaviour
and Meaning Systems. New Delhi: Cosmo Publications.
Ingold, Tim (1994): Companion Encyclopedia of Anthropology: Humanity, Culture
and Social Life. London: Routledge.
Jelínek, Jan (1977): Velký obrazový atlas pravěkého člověka. Praha: Artia.
Jones, Stephen ­ Martin, Robert ­ Pilbeam, David (1995): The Cambridge Encyclopedia
of Human Evolution. Cambridge: Cambridge University Press.
Jurmain, Robert ­ Kilgore, Lynn ­ Trevathan, Wenda (2005): Introduction to
Physical Anthropology. Belmont (California): Thomas Wadsworth.
Keesing, Roger Martin (1976): Cultural Anthropology: A Contemporary Perspective.
New York: Holt, Rinehart and Winston.
278
Keesing, Roger Martin ­ Keesing, Felix Maxwell (1976): New Perspectives in Cultural
Anthropology. New York: Holt, Rinehart and Winston.
Kipfer,  Barbara  Ann  (2000):  Encyclopedic Dictionary of Archaeology.  New 
York: Kluwer Academic/Plenum.
Kiple, Kenneth F., ed. (1993): The Cambridge World History of Human Disease. 
New York: Cambridge University Press.
Klein, Richard G. (1989): The Human Career: Human Biological and Cultural
Origins. Chicago: University of Chicago Press.
Kluckhohn, Clyde Kay Maben (1965): Mirror for Man: A Survey of Human Behavior
and Social Attitudes. New York: Premier Books.
Knußmann, Rainer (1988): Anthropologie: Handbuch der vergleichenden Biologie
des Menschen (4. Auflage des Lehrbuchs der Anthropologie begründet von 
Rudolf Martin), Band I und II. Jena ­ New York ­ Stuttgart: Gustav Fischer.
Kottak, Conrad Phillip (1994): Anthropology: The Exploration of Human Diversity.
6th ed. New York: McGraw-Hill.
Kroeber, Alfred Louis (1944): Configurations of Culture Growth. Berkeley: University
of California Press.
Kroeber, Alfred Louis (1948): Anthropology: Race, Language, Culture, Psychology,
Prehistory. New York: Harcourt, Brace and Company.
Kroeber, Alfred Louis (1952): The Nature of Culture. Chicago: University of Chicago
Press.
Kroeber, Alfred Louis (1957): Style and Civilizations. Ithaca: Cornell University 
Press.
Kroeber, Alfred Louis (1963): Anthropology: Culture Patterns and Processes. 
New York: Harbinger Books, Harcourt, Brace and World.
Kroeber, Alfred Louis ­ Kluckhohn, Clyde Kay Maben (1963): Culture: A Critical
Review of Concepts and Definitions. New York: Vintage Books.
Lawless, Robert (1996): Co je to kultura. Olomouc: Votobia.
Lee, Richard Borshay ­ Daly, Richard H. (1999): The Cambridge Encyclopedia of
Hunters and Gatherers. Cambridge: Cambridge University Press.
Lévi-Strauss, Claude (1955): Tristes tropiques. Paris: Plon. (České vydání: Smutné
tropy. Praha: Odeon, 1966.)
Lévi-Strauss, Claude (1958): ĽAnthropologie structurale. Paris: Plon. (České vydání:
Strukturální antropologie, Strukturální antropologie II. Praha: Argo, 
2006, 2007.)
Lévi-Strauss, Claude (1971): Myšlení přírodních národů. Praha: Československý 
spisovatel.
Lévi-Strauss, Claude (2000): Štrukturálna antropológia, I. II. Bratislava: Kal-
ligram.
Levinson, David H., ed. (1991; 1996): Encyclopedia of World Cultures. 10 vols. 
New York: Hall ­ London: Prentice Hall International.
Lewis,  Ioan  Myrddin  (1985):  Social  Anthropology in Perspective.  Cambridge: 
Cambridge University Press.
279
Lexikon des Mittelalters I­IX (1999). Stuttgart ­ Weimar: Verlag J. B. Metzler.
Lidová kultura: Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska  (2007): 
Svazek I­III (sv. 1. Biografická část, 284 p.; sv. 2. Věcná část A­N, 634 p.; sv. 3. 
Věcná část O­Ž, p. 643­1298). Praha: Etnologický ústav Akademie věd České 
republiky v Praze a Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy 
univerzity v Brně v nakladatelství Mladá fronta.
Malina, Jaroslav (1981): Archeologie včera a dnes aneb Mají archeologové šedé
hmoty více za nehty než za ušima? I­II. České Budějovice: Jihočeské muzeum 
v Českých Budějovicích.
Malina, Jaroslav ­ Vašíček, Zdeněk (1990): Archaeology Yesterday and Today:
The Development of Archaeology in the Sciences and Humanities. Cambridge: 
Cambridge University Press.
Malinowski, Bronisław (1927): Sex and Repression in Savage Society. New York: 
Harcourt, Brace and Company.
Malinowski, Bronisław (1961): Argonauts of the Western Pacific. New York: Duton
& Co.
Malinowski,  Bronisław  (1962):  Sex, Culture, and Myth.  New  York:  Harcourt, 
Brace, and World.
Malinowski, Bronisław (1968): Vědecká teorie kultury. Brno: Krajské kulturní 
středisko.
Marks, John (1994): Human Biodiversity: Genes, Races, and History. New York: 
Aldan de Gruyter.
Martin, Rudolf ­ Saller, Karl (1957): Lehrbuch der Anthropologie in systematischer
Darstellung. 3. Auflage. Stuttgart: Gustav Fischer Verlag.
Mauss, Marcel (1999): Esej o daru, podobě a důvodech směny v archaických
společnostech. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON).
Mazák, Vratislav (1979): Jak vznikl člověk: Sága rodu Homo. Praha: Práce.
Murphy, Robert Francis (1998): Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha:
Sociologické nakladatelství (SLON).
Novotný, Bohumil et al. (1986): Encyklopédia archeológie. Bratislava: Obzor.
Olien, Michael D. (1978): The Human Myth: An Introduction to Anthropology. 
New York: Harper & Row.
O'Sullivan, Tim et al. (1994): Key Concepts in Communication and Cultural Studies.
2. vydání. London: Routledge.
Pearson, Roger (1974): Introduction to Anthropology. New York: Holt, Rinehart 
and Winston.
Pospíšil, Leopold (1997): Etnologie práva. Praha: Set out.
Rivers, William H. R. (1906): The Todas. London: Macmillan.
Rodnick,  David  (1966):  An Introduction to Man and His Environment.  New 
York: Appleton-Century-Crofts.
Rodnick, David (1974): Man's Quest for Autonomy: A Backround for Modernization.
Lubbock (Texas): The Caprock Press.
Róheim, Géza (1950): Psychoanalysis and Anthropology. New York: International
Universities Press.
280
Seymour-Smith, Charlotte (1986): Macmillan Dictionary of Anthropology. London:
Macmillan.
Shapiro, Harry Lionel, ed. (1971): Man, Culture and Society. Oxford: Oxford University
Press.
Skelton, Tracey ­ Allen, Tim, eds. (1999): Culture and Global Change. London: 
Routledge.
Soukup, Václav (2004): Dějiny antropologie. (Encyklopedický přehled dějin fyzické
antropologie, paleoantropologie, sociální a kulturní antropologie). Praha:
Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum.
Steward, Julian H. (1955): Theory of Culture Change: The Methodology of Multilinear
Evolution. Urbana: University of Illinois Press.
Suggs, David N. ­ Miracle, Andrew W., ed. (1999): Culture, Biology and Sexuality.
Athens ­ London: The University of Georgia Press.
Turner, Victor Witter (1985): On the Edge of the Bush: Anthropology as Experience.
Tucson: University of Arizona Press.
Tyler, Stephen Albert, ed. (1969): Cognitive Anthropology. New York: Holt, Rinehart
and Winston.
Vodáková,  Alena  ­  Vodáková,  Olga  ­  Soukup,  Václav,  eds.  (2000):  Sociální
a kulturní antropologie. 3. svazek ediční řady Sociologické pojmosloví, kterou 
rediguje Alena Vodáková. Vydání druhé, rozšířené. Praha: Vydalo Sociologické 
nakladatelství (SLON) Praha ve spolupráci se Sociologickým ústavem AV ČR.
White, Leslie Alvin (1959): The Evolution of Culture: The Development of Civilization
to the Fall of Rome. New York: McGraw-Hill.
White, Leslie Alvin (1975): The Concept of Cultural Systems: A Key to Understanding
Tribes and Nations. New York: Columbia University Press.
Winick, Charles (1956): Dictionary of Anthropology. New York: Philosophical 
Library.
Winthrop, Robert H. (1991): Dictionary of Concepts in Cultural Anthropology. 
London: Greenwood Press.
281
1. Jiří Svoboda, Paleolit a mezolit: Lovecko-sběračská společnost a její
proměny (2000).
2. Jiřina Relichová, Genetika pro antropology (2000).
3. Jiří Gaisler, Primatologie pro antropology (2000).
4. František Vrhel, Antropologie sexuality: Sociokulturní hledisko (2002).
5. Jaroslav Zvěřina ­ Jaroslav Malina, Sexuologie pro antropology (2002).
6. Jiří Svoboda, Paleolit a mezolit: Myšlení, symbolismus a umění (2002).
7. Jaroslav Skupnik, Manželství a sexualita z antropologické perspektivy 
(2002).
8. Oldřich Kašpar, Předkolumbovská Amerika z antropologické perspektivy
(Karibská oblast, Mezoamerika, Andský areál) (2002).
9. Josef Unger, Pohřební ritus a zacházení s těly zemřelých v českých zemích
(s analogiemi i jinde v Evropě) v 1.­16. století (2002).
10. Václav Vančata ­ Marina Vančatová, Sexualita primátů (2002).
11. Josef Kolmaš, Tibet z antropologické perspektivy (2002).
12. Josef Kolmaš, Smrt a pohřbívání u Tibeťanů (2003).
13. Václav Vančata, Paleoantropologie ­ přehled fylogeneze člověka a jeho
předků (2003).
14. František Vrhel, Předkolumbovské literatury: Témata, problémy, dějiny 
      (2003).
15. Ladislava Horáčková ­ Eugen Strouhal ­ Lenka Vargová, Základy
paleopatologie (2004).
16. Josef Kolmaš, První Evropané ve Lhase (1661) (Kircherovo résumé
Grueberovy cestovní zprávy. Latinský text a český překlad) (2003).
17. Marie Dohnalová ­ Jaroslav Malina ­ Karel Müller, Občanská společnost:
Minulost ­ současnost ­ budoucnost (2003).
18. Eva Drozdová, Základy osteometrie (2004).
19. Jiří A. Svoboda, Paleolit a mezolit: Pohřební ritus (2003).
20. Stanislav Komárek, Obraz člověka v dílech některých význačných biologů
19. a 20. století (2003).
21. Josef Kolmaš ­ Jaroslav Malina, Čína z antropologické perspektivy (2005).
22. Ludmila Sochorová, Člověk a lidová kultura: Člověk a lidové divadlo lidové
divadlo v životě člověka (2004).
23. Irena Štěpánová, Člověk a lidová kultura: Člověk a lidový oděv ­ lidový
oděv v životě člověka (2005).
6. Edice Panoráma biologické a sociokulturní 
     antropologie ­ editor Jaroslav Malina 
     (seznam podle pořadí svazků)
Dosud vyšlo:
282
24. Jiří Sedlák, Vybrané problémy ze sociální etiky (2005).
25. Josef Unger, Pohřební ritus 1. až 20. století v Evropě z antropologicko
archeologické perspektivy (2006).
26. Ivo T. Budil, Zrození moderní rasové teorie: Život a dílo Victora Courteta  
      (2005).
27. Břetislav Vachala, Abúsír: Staroegyptské královské pohřebiště (2005).
28. Ladislav Dušek, Biostatistika pro antropology (v tisku).
29. Pavel Bravený ­ Marie Nováková, Fyziologie krevního oběhu
(čtení pro posluchače antropologie a jiné) (2005).
30. Miriam Löwensteinová, Korea: Historická vyprávění z doby Tří království
a Sjednocené Silly (2006).
31. Mariana Pflegerová, Antropologie subjektivity (2007).
32. Jiří A. Svoboda, Čas lovců: Aktualizované dějiny paleolitu (2009).
33. Jaroslav Skupnik, Kultury sexuality: Západ a ženská obřízka. Kulturně
antropologická perspektiva (2007).
34. Ladislava Horáčková, Anatomie pro antropology I (Pohybový systém)  
      (2007).
35. Michaela Králíková, Pohřební ritus 16.­18. století na území střední Evropy
(antropologicko-archeologická studie). (2007)
36. Lenka Vargová ­ Libor Páč, Anatomie pro antropology II (Splanchnologie)  
      (2008).
37. Libor Páč, Anatomie pro antropology III (Nervový systém. Smyslové
orgány. Kůže) (v tisku).
Připravované svazky:
Petr Dubový, Neurovědy pro antropology.
Hana Eliášová ­ Petra Urbanová ­ Miroslav Králík, Forenzní antropologie.
Jan Filipský, Indie z perspektivy antropologie sexuality a erotiky.
Zuzana Korecká, Střední Amerika z antropologické perspektivy.
Miroslav Králík, Dermatoglyfika.
Tatiana Machalová, Antropologie práva.
Jaroslav Malina ­ Josef Unger, Metody antropologicko-archeologického
výzkumu.
Tomáš Mořkovský, Antropologie smrti ­ transkulturní studie.
Vladimír Novotný ­ Pavla Malá, Rekonstrukce podoby člověka. 
283
The Dictionary of Anthropology
(with consideration of the history of literature and art)
or What Every Human Should Know about Humans
(Summary)
Jaroslav Malina et al.
Modern  anthropology  (from  the  Greek:  anthrópos,  "man",  logos, 
"science"  =  "science  of  man")  is  an  interdisciplinary  field  of  science 
which  searches  for  the  fundamental  questions  of  humankind:  "Where
do we come from? What are we like? Where are we headed?" It is 
based on the knowledge that people and their societies, their creation, 
evolution and changes are determined by mutually influencing properties
 ­  biological,  medical,  psychological,  social,  cultural,  etc.  For  this 
reason, integral holistic research in this discipline is a scientific must. 
Anthropology studies the biological variability of humans, the similarities
and differences in relation to other biological species (especially our 
closest relatives ­ primates), the local socio-cultural variants of universal
structures in human thinking and behaviour, and their differences 
and similarities in the entire continuum of evolution and in the light of 
possible future directions.
The mentioned integral span of anthropology is reflected in the content
 of  The Dictionary of Anthropology.  The  original  concept  of  the 
dictionary is very specific as it is different from other monographs on 
this topic published all over the world. The dictionary was systematically
constructed as an integral database of knowledge obtained in the 
area of the sciences of humans, society and culture within the context of 
development in anthropology and its sub-disciplines, research methods, 
paradigms and theories. In contrast to standard Anglo-Saxon dictionaries,
its thematic area of interest expands to include the belles-lettres 
and fine arts. A complex variety of entries dedicated to the area of art 
culture, which has been largely omitted by traditional anthropology, has 
been integrated into the dictionary. Publishing this dictionary can therefore
be considered an expansion of the epistemological background
of anthropology as well as a contribution to the development of the anthropology
of art, which has not yet been comprehensively discussed 
284
at the international level. The topics are explored broadly and include 
the origins of basic livelihood strategies (hunting, agriculture), settlement
(urbanization), social organization and culture (urban civilization, 
the early state), technology (stone tools, ceramics, metallurgy), kinship, 
sexuality, marriage, rituals, law, mythology, religion, writing and literature.
In their origins these topics are usually associated with the areas of 
the Ancient Near East, the Far East and the Indian subcontinent, where 
much inspiration and ideas for other civilizations have arisen, including 
the European civilization.
In the over one hundred-year long history of Czech anthropology, this 
dictionary is the first of its kind. It was compiled by leading Czech specialists
for students of anthropology and related disciplines (archaeology, 
biology,  economics,  political  science,  ethnology,  history,  culturology, 
linguistics, media studies, medicine, law, psychology, religion studies, 
sexology and sociology), for teachers and students of secondary school, 
and for the general public.
The Dictionary of Anthropology can be used as a regular reference 
work as well as an anthropological textbook. A potentially interested reader
could begin by studying the entry on anthropology, which thanks 
to the system of relevant cross-referencing constitutes a basic orientation
study scheme. Then readers could hopefully stand their ground when 
confronted by the Greek sphinx which once upon a time lurked on a rock 
outside Thebes asking riddles of all travelers passing by: "What walks on 
four legs in the morning, two legs at noon and three legs in the evening?" 
Anyone failing to answer the riddle was killed by the sphinx. The enigma 
was not solved until Oedipus came along: "It is man! As a baby he crawls 
on all four, as an adult he walks on two legs, and in old age with the help 
of a cane." Humans are not only a riddle of the sphinx. Who they are, 
where they come from and where they are going are mysteries which not 
only anthropology tries to uncover ­ we are all constantly seeking to find 
this out and will certainly continue to be interested well into the future.
In  this  dictionary,  anthropology  will  lead  us  a  part  of  the  way  to 
knowledge; let us hope it is in the right direction.
The Dictionary includes around 20,000 entries saved on a compact 
disk.
Illustrated by Vladimír Renčín
285
La  antropología  moderna  (del  griego:  anthrópos,  "hombre",  logos, 
"ciencia" = "ciencia del ser humano") es una rama científica interdisciplinar
que busca respuestas a las preguntas básicas de la especie humana:
"De dónde provenimos? Cómo somos? Adónde vamos?" Se basa 
en el conocimiento de que la gente y las sociedades humanas, su origen, 
desarrollo y cambios están determinados por las premisas biológicas, 
médicas, psicológicas, sociales, culturales, etc. relacionadas e influyentes
entre sí.
Por esta razón, la investigación integral es necesaria en esta disciplina 
científica. La antropología estudia la variabilidad biológica del hombre, 
las  similitudes  y  diferencias  en  relación  con  otras  especies  biológicas 
(sobre todo en relación con nuestros parientes más cercanos: los primates),
las variantes socio-culturales locales de las estructuras universales 
del pensamiento y comportamiento humano, sus diferencias y similitudes
en la continuidad de la evolución y su posible futuro rumbo.
El más arriba mencionado alcance integral de la antropología se refleja
en el contenido del Diccionario de Antropología. El concepto original
del diccionario es muy específico, ya que hace excepción a todos los 
trabajos parecidos y publicados hasta ahora en el mundo, vinculados 
con  este  tema.  El  diccionario  fue  construido  sistemáticamente,  como 
base integral de los conocimientos obtenidos en el ámbito de las ciencias
del ser humano, la sociedad y cultura; en el contexto del desarrollo de 
la antropología y sus subdisciplinas, los métodos de investigación, los 
paradigmas y las teorías.
En  contraste  con  los  diccionarios  anglosajones  estandarizados,  su 
área de interés es más extensa pues incluye las letras y las bellas artes.
La parte integral del diccionario está formada por el conjunto de 
palabras claves del área de la cultura del arte, en parte omitida por la 
antropología tradicional. Por eso, podemos considerar la publicación de 
Diccionario de Antropología
(atendiendo la historia de la literatura y del arte)
o bien, Qué podría saber un ser humano de otros seres humanos
(Resumen)
Jaroslav Malina et al.
286
esta obra como una aportación al desarrollo de la antropología del arte, 
hasta ahora poco desarrollada a nivel mundial, y al enriquecimiento de 
la base epistemológica de la antropología.
Entre los temas tratados con más detalle destacamos también el origen
 de  las  estrategias  básicas  de  la  alimentación  (caza,  agricultura), 
población  (urbanización),  organización  social  y  cultura  (civilización 
urbana,  Estado  temprano),  tecnología  (herramientas  de  piedra,  cerámica,
metalurgia), parentesco, sexualidad, matrimonio, ritos, derecho, 
mitología, religión, escritura y literatura. En la mayoría de los casos, el 
origen de estos temas se relaciona con las regiones del antiguo Oriente 
Próximo, del Oriente Lejano y del Subcontinente Indio, donde nació la 
inspiración e incluso las ideas base para otras civilizaciones y culturas, 
incluida también la nuestra, la europea.
En  la  larga  historia  de  más  de  cien  aos  de  antropología  checa,  el 
presente diccionario es la primera obra de este género. Está elaborado 
por nuestros especialistas más notables, con el propósito de servir no 
sólo a los estudiantes de antropología y de las disciplinas relacionadas 
(arqueología, biología, economía, etnología, historia, culturología, lingüística,
 estudio  de  medios,  medicina,  politología,  ciencias  jurídicas, 
psicología,  estudios  de  religión,  sexología  o  sociología),  sino  también 
a los profesores y estudiantes de los centros preuniversitarios y al público
en general.
El Diccionario de Antropología puede servir como diccionario enciclopédico
de uso cotidiano, y también como manual de la antropología. 
El interesado podría iniciar su consulta accediendo a la palabra clave 
antropología, que gracias al sistema de referencias a la palabra clave, 
forma el esquema básico del estudio. Así posiblemente el lector pueda 
transportarse hasta la rutilante Esfinge griega, la misma que en el pasado
esperaba con impaciencia ante Tebas a los traseúntes desconcertándoles
con un enigma: "Quién anda por la maana utilizando cuatro 
piernas, de día dos y por la noche tres piernas?", aquel que en su momento
no adivinaba el acertijo, sucumbía a los pies de la enigmática Esfinge.
El dilema fue solucionado mucho después con la llegada de Edipo: 
"Es el hombre! Pues de nio se desplaza a gatas, ya crecido es autónomo 
y camina con sus dos piernas y, al llegar a la vejez, recurre a la ayuda de 
un bastón." El ser humano no es sólo un enigma de la Esfinge. Quién 
es en realidad, de dónde viene y adónde va? Es un secreto del que se 
ocupa la antropología, un secreto que todos intentamos descubrir y que 
seguirá siendo de nuestro interés en el futuro. En este diccionario, la an-
287
tropología nos acompaará paso a paso en el camino del conocimiento y 
esperemos que lo haga en la buena dirección...
El diccionario contiene unas 20.000 palabras claves grabadas en un 
disco compacto.
Ha sido ilustrado por Vladimír Renčín.
288
Die moderne Anthropologie (abgeleitet von griechischen anthrópos, 
,,Mensch", logos, ,,Wissenschaft" = ,,die Wissenschaft vom Menschen") 
ist ein interdisziplinäres wissenschaftliches Fachgebiet, das nach Antwort
auf die Grundfrage strebt, die sich Menschen seit Jahrtausenden 
stellen: ,,Woher kommen wir? Wer sind wir? Wohin gehen wir?" Sie geht 
davon aus, dass Entstehung, Entwicklung und Veränderung des Menschen
 durch  die  Wechselbeziehungen  zwischen  biologischen,  medizinischen,
psychologischen, sozialen, kulturellen und weiteren Gegebenheiten
geprägt werden. Für diese Disziplin ist daher eine ganzheitliche 
Forschung unumgänglich. Die Anthropologie erforscht die biologische 
Variabilität  des  Menschen,  Ähnlichkeiten  und  Unterschiede  im  Vergleich
zu anderen biologischen Arten (insbesondere unseren nächsten 
Verwandten ­ den Primaten) und lokale soziokulturelle Varianten der 
Universalstrukturen des menschlichen Denkens und Verhaltens sowie 
Ähnlichkeiten und Unterschiede im Kontinuum der Evolution und der 
möglichen künftigen Ausrichtung.
Das  genannte  umfangreiche  Wissensgebiet  der  Anthropologie  spiegelt
 sich  im  Inhalt  des  Anthropologischen Wörterbuches  wider.  Eine 
Besonderheit des vorliegenden Wörterbuches ist seine originelle Konzeption,
in der es sich von derartigen bisher erschienenen Werken unterscheidet.
Das Anthropologische Wörterbuch wurde grundsätzlich als 
integraler Datenbestand konzipiert, in dem wissenschaftliche Erkenntnisse
über Menschen, Gesellschaft und Kultur gespeichert sind, die im 
Entwicklungskontext der Anthropologie sowie ihrer Subdisziplinen, der 
Forschungsmethoden, Paradigmen und Theorien erreicht worden sind. 
Im  Unterschied  zu  üblichen  angelsächsischen  Wörterbüchern  wurde 
der Themenkreis hier um schöngeistige Literatur und bildende Kunst 
erweitert.  Zu  einem  Bestandteil  des  vorliegenden  Wörterbuchs  wurde
eine komplexe Reihe von Stichwörtern aus dem Bereich der Kunst 
Anthropologisches Wörterbuch
(unter Berücksichtigung der Literatur- und Kunstgeschichte)
oder was jedermann über den Menschen wissen könnte
(Zusammenfassung)
Jaroslav Malina et al.
289
und Kultur, den die traditionelle Anthropologie ziemlich oft außer Acht 
gelassen  hatte.  Somit  kann  die  Herausgabe  des  Anthropologischen 
Wörterbuches als ein Beitrag zur Entfaltung der bisher weltweit selten 
beachteten Anthropologie der Kunst und zur Bereicherung der epistemologischen
Grundlagen der Anthropologie angesehen werden. Zu den 
ausführlicher  behandelten  Themen  zählen  unter  anderen  elementare 
Ernährungsstrategien  (Jagd,  Landwirtschaft),  Besiedlung  (Urbanisierung),
 Gesellschaftsorganisation  und  Kultur  (städtische  Zivilisation, 
frühstaatliche Gesellschaft), Technologie (Steinindustrie, Keramik, Metallurgie),
Verwandschaft, Sexualität, Ehe, Rituale, Recht, Mythologie, 
Religion, Schrift, Literatur u. ä. Von der Herkunft her sind diese Themen
überwiegend mit den Gebieten des alten Nahen Ostens, des Fernen
Ostens und des indischen Subkontinents verbunden, wo zahlreiche 
Inspirationen und Anlässe für andere Zivilisationen und Kulturen, einschließlich
der europäischen, entstanden.
Mit  diesem  Wörterbuch  erscheint  das  erste  derartige  Werk  in  der 
mehr als hundertjährigen Geschichte der tschechischen Anthropologie. 
Es wurde von unseren bedeutenden Fachleuten verfasst und ist nicht 
nur für Studenten der Anthropologie und ,,verwandter" Disziplinen (Archäologie,
 Biologie,  Ökonomie,  Ethnologie,  Geschichte,  Kulturologie, 
Linguistik,  Medienstudien,  Medizin,  Politologie,  Rechtswissenschaft, 
Psychologie,  Religionistik,  Sexuologie,  Soziologie)  bestimmt,  sondern 
auch für Mittelschullehrer und ihre Schüler sowie für die breitere Öf-
fentlichkeit.
Das Anthropologische Wörterbuch kann als gewöhnliches Deutungswörterbuch,
aber auch als Lehrbuch der Anthropologie dienen. Eventuelle
Interessenten sollten mit dem Studium bei dem Stichwort Anthropologie
 beginnen.  Dank  eines  Systems  von  Verweisen  auf  relevante  
Stichwörter bildet das Stichwort Anthropologie das wesentliche Orientierungsschema
zu Studienzwecken. Dann könnten sie vielleicht auch 
der  griechischen  Sphinx  standhalten,  die  einst  auf  einem  Felsen  vor 
Theben lauerte und den Vorüberkommenden folgendes Rätsel vorlegte: 
,,Wer geht am Morgen vierbeinig, am Mittag zweibeinig und am Abend 
dreibeinig?" Scheiterten die Kandidaten, wurden sie umgebracht. Erst 
Ödipus fand heraus, dass die Lösung der Mensch war: ,,Am Morgen des 
Lebens, solange der Mensch ein schwaches Kind ist, kriecht er auf zwei 
Füßen und zwei Händen; ist er erstarkt, so geht er am Mittag seines 
Lebens auf zwei Beinen; am Abend seines Lebens als Greis bedarf er der 
Stütze, so nimmt er den Stab als dritten Fuß zu Hilfe." Der Mensch ist 
290
jedoch nicht nur die Lösung des Rätsels. Wer ist eigentlich der Mensch? 
Wo kommt er her und wo geht er hin? Mit diesem Geheimnis befasst 
sich nicht nur die Anthropologie ­ wir alle bemühen uns stets dies zu 
enthüllen und auch in Zukunft wird unser Interesse nicht erlahmen. Auf 
dem Erkenntnisweg durch das Wörterbuch kann uns die Anthropologie 
begleiten und hoffentlich lenkt sie uns in die richtige Richtung ...
Das Wörterbuch enthält rund 20.000 Stichwörter, auf einer CD ge-
speichert.
Illustriert von Vladimír Renčín.
291
Ľanthropologie moderne est une science interdisciplinaire cherchant 
des réponses sur des questions essentielles qui se concrnent le genre 
humain: D'o venons-nous? Qui sommes-nous? O allons-nous? Elle 
part de la connaissance que les humains et les sociétés humaines, leur 
origine,  leur  évolution  et  modifications  sont  tous  détérminés  par  les 
caractres  biologiques,  médicaux,  psychologiques,  sociaux,  culturaux 
qui  s'influencent  réciproquement.  Une  nécessirité  dans  ce  discipline 
scientifique  est  une  recherche  holistique.  Ľanthropologie  s'interesse 
 la variabilité de ľhomme,  la similarité et la différence en relation 
avec des autres espces biologiques (particulirement avec les primates 
­ nos plus prochains parents) et aux variantes socio-culturelles locales 
des structures universelles de la mentalité et du comportement humain, 
ses différences et ses similarités au sens de ľévolution continuelle et la 
diréction éventuelle pour ľavenir.
Ľholisme  de  ľanthropologie  précité  se  réflechi  au  contenu  de  Dictionnaire
anthropologique. Ayant une conception unique et originale, 
le dictionnaire se distingue de toutes oeuvres similaires ayant publiées 
sur ce sujet dans les autres pays. Il forme une base de données intégrale
qui contient la connaissance ayant engrangée par des sciences de 
ľhomme, de la société, de la culture dans le contexte du devéloppement 
de ľanthropologie et ses branches, des méthodes de recherche, du paradigme
et des théories. Ce qui est au contraire des dictionnaires courants, 
du  région  anglo-saxon  particulirement,  c'est  le  champ  thématique 
concernant la belles-lettres et ľart. Le dictionnaire contient une série 
complexe des articles dédiées  la domaine de la culture artistique souvent
ayant oubliée par ľanthropologie traditionelle. Pourtant la publicaDictionnaire
anthropologique
(avec consideration spécial de ľhistoire de la littérature et ľart)
Ou tout ce que chaque homme pourrait connaître sur le sujet
de ľhomme
(Résumé)
Jaroslav Malina et al.
292
tion du dictionnaire pourrait tre marquée par mettre le devéloppement 
de ľanthropologie de ľart, jusqu' présent relativement maltraitée, et 
de  ľenrichissement  des  bases épistémiologiques de ľanthropologie   
contribution. Ce qui est discuté en détail ce sont les sujets qui se concernent
 ľorigine  des  stratégies  essentielles  de  la  subsistance  (la  chasse, 
ľagriculture),  ľhabitation  (urbanisation),  la  structure  sociale  et  culturelle
(civilisation urbaine, agglomération), la technologie (industrie lithique,
céramique, métallurgie), la parenté, la sexualité, le marriage, les 
rituels, le loi, la mythologie, le réligion, ľécriture, la littérature etc. Par 
son origine géographique tous ces sujets sont attachés aux régions du 
ancien Proche Orient, de ľExtrme-Orient et du sous-continent indien 
étant les sources  des inspirations et impulsions nombreuses  pour les 
autres civilisations et cultures, dont la notre européenne.
Au cours de ľhistoire plus que séculaire de ľanthropologie tchque, ce 
dictionnaire est une oeuvre premire en son genre. Il ont été rassemblé 
par un collectif de nos spécialistes de grand mérite et est dediqué non 
seulement aux étudiants de ľanthropologie et des disciplines ,,associées" 
(archéologie, biologie, économie, ethnologie, histoire, culturologie, linguistique,
études de médias, médecine, politologie, législation, psychologie,
études religieuses, sexuologie ou sociologie) mais aussi aux enseignants
et aux étudiant des écoles secondaires et du grand public.
Le Dictionnaire anthropologique pourrait bien servir comme un dictionnaire
 d'explication  ordinaire,  mais  aussi  comme  un  cours  d'anthropologie.
 Un  interéssé  potentiel  aurait  sortir  du  mot  d'order: 
ľanthropologie  qui    grace  du  systme  de  reférence  formant  un  plan 
d'orientation lui procde aux autres mots de ľétude. Suivant ce journée, 
il ou elle pourrait bien triompher le Sphinx grec qui guetterant sur le 
rocher au dessus de Thbe ancien a demandé des passants: ,,Quel est 
l'animal qui a quatre pieds le matin, deux le midi et trois le soir?" C'était 
OEdipe qui a trouvé la solution: ,,Il s'agissait de ľhomme. De fait, lorsqu'il 
est bébé, il a quatre jambes, car il se déplace  quatre pattes; adulte, il 
marche sur deux jambes; quand il est vieux, il a trois jambes, lorsqu'il 
s'appuie sur une canne." Ľhomme, c'est plus qu'une énigme du Sphinx. 
Mais, en effet, qui est ce? D'o est-ce qu'il vient? Dans quelle direction 
est-ce  qu'il  se  dirige?  C'est  un  secret  qui  se  concerne  non  seulement 
ľanthropologie ­ on s'éssait le découvrir continuellement et on ne cessaira
pas de s'y interésser certainement  ľavenir. Avec ce dictionnaire, 
ľanthropologie pourrait guider notre jounée vers la connaissance. On ne 
peut qu'ésperer que cela sera une bonne diréction.
293
Le dictionnaire contient  peu prs 20 000 mots d'order enregistrés 
sur le disque.
Illustration Vladimír Renčín.
294
O vydání Antropologického slovníku 
se zasloužily laskavou podporou tyto instituce:
ROCHE s. r. o., 
Dukelských hrdinů 52, 170 00 Praha 7 ­ generální partner
HOŠEK MOTOR a. s., 
Žarošická 17, 628 00 Brno ­ hlavní partner
NOVATECH CZ, s. r. o., 
Hrnčířská 7, 602 00 Brno
TISKÁRNA EXPODATA-DIDOT, spol. s r. o., 
Výstaviště 1, 648 75 Brno
295
296
Akciová společnost Hošek Motor a.s. byla založena 28. 11. 1995 za účelem
získání zastoupení stuttgartské automobilky Mercedes-Benz. Společnost zprvu
vycházela ze společnosti Motorcentrum, která byla úspěšným prodejcem vozů
značky Seat v Brně. Později došlo k oddělení a osamostatnění obou firem.
V roce 1996 byl dokončen prodejní a servisní areál v Brně-Vinohradech.
Společnost nabízí celý sortiment vozů Mercedes-Benz, od osobních vozů,
přes lehké užitkové vozy, tzv. transportéry, až po těžkou techniku. Od ledna
2001 přibyla do prodejního sortimentu firmy koncernová značka
Chrysler/Jeep, a od května 2002 dále značka Smart. Ke všem těmto vozidlům
zajišťuje společnost Hošek Motor a.s. komplexní servis. Během své historie se
společnost rozrostla a zřídila další prodejní a servisní místo v Třebíči, dále pak
nejnovější prodejní zastoupení v Jihlavě. Působnost firmy tedy sahá od Jihlavy
až po Vyškov, což představuje 9 okresů o potenciálu 1 300 000 obyvatel.
Při prodeji pak samozřejmě spolupracujeme s koncernovou leasingovou
společností DaimlerChrysler Service Bohemia s.r.o. V květnu roku 2002 byl
zahájen provoz Truck centra, které poskytuje kompletní servis nákladních
vozidel a autobusů Mercedes-Benz a Setra. Nový areál zahrnuje servisní halu,
mechanickou dílnu, sklad náhradních dílů a v neposlední řadě také zázemí
pro řidiče, které představuje malou restauraci a šatny se sprchami.
Snaha o zvyšování úrovně prodejních a servisních služeb byla deklarována
získáním certifikace kvality dle normy ISO 9001:2000 v září roku 2001. Jako
první společnost prodávající a servisující vozy Mercedes-Benz, Chrysler, Jeep
a Smart v ČR jsme získali certifikaci pro karosářské a lakýrnické práce.
Společnost Hošek Motor a.s. prodala jen v roce 2002 400 nových vozů
Mercedes-Benz, 60 vozů Chrysler/Jeep a více jak 100 použitých vozů.
297
HOŠEK MOTOR a.s.
Žarošická 17, 628 00 Brno
e-mail: info@hosek-motor.cz
HOŠEK MOTOR a.s.
Romana Havelky 4, 586 01 Jihlava
e-mail: jihlava.mercedes@mota.cz
HOŠEK MOTOR TŘEBÍČ s.r.o.
Brněnská 346, 674 01 Třebíč
e-mail: svehla@hosek-motor.cz
www.hosekmotor.cz
298
299
300
301
302
303
304
Reklama Didot