l. geografické označení všech starověkých *jazyků v *Malé Asii;$2. lingvisticke označení nejstarší větve *indoevropských jazyků, dnes již vymřelé. Anatolské jazyky jsou doloženy v 2. a l. tisíciletí př. n. l. na území táhnoucím se od pobřeží Egejskeho moře až k řece Eufratu (dnešní Turecko). V 1. tisíciletí př. n. l. byly z velké části vytlačeny *fryžštinou, indoevropským jazykem, jímž se původně hovořilo někde v oblasti pozdější Thrákie a Makedonie a jehož nositelé *Frygové migrovali počátkem 1. tisíciletí do Malé Asie. Fryžština byla později vystřídána řeckou koiné (helenizace). Relativně jednotné společenství protoanatolských jazyků se zřejmě od východoindoevropského areálu oddělilo velmi brzy po rozštěpení indoevropského společenství na východoindoevropský a západoindoevropský areál, snad kolem roku 2500 př. n. l., protože jednotlivé anatolské jazyky jsou doloženy již od 17. století př. n. l. K anatolským jazykům starší vrstvy patří především klínopisná *chetitština (doklady ze 17.–13. století př. n. l.), klínopisná *luvijština (rozšířená na jihu a na jihozápadě) a *palajština (rozšířená na severu). O něco mladší jsou doklady hieroglyfické luvijštiny, která byla po pádu *chetitské říše vytlačena do severní *Sýrie a jihovýchodní Anatólie, kde se udržela až do 8. století př. n. l. Jazyky mladší vrstvy jsou doloženy až v 1. tisíciletí př. n. l.: *lykijština (příbuzná s luvijštinou), *lýdština, *kárština a sidetština (doklady ze 3.–2. století př. n. l.). Anatolské jazyky mají kentumový charakter. K jazykové charakteristice anatolských jazyků patří například částečné zachování laryngál v podobě konsonantů, rozlišování jen dvou jmenných rodů, chybění optativu, vznik konjugace na //-hi //na základě indoevropského perfekta. (Dagmar Muchnová)