podzemní dutina různé velikosti, od mělkého výklenku, blízkého k *převisu, až po rozsáhlé a složité chodbové systémy. Menší dutiny jsou typické pro nekrasové jeskyně (například v *pískovcích nebo *křemencích), ale převažují také ve *vápencích (*kras), kde jsou však běžné i sítě chodeb a podzemní vodní toky (například v Moravském krasu). $Z hlediska *antropologie a *archeologie jsou důležité zejména jeskynní sedimenty na dně dutin. V těchto vrstvách tvořících i mohutná *souvrství (*stratigrafie) se mnohdy uchovaly kosterní pozůstatky lidí a zvířat a stopy lidského sídlení zpravidla lépe než v otevřeném terénu. Navíc jeskyně ve francouzsko-španělské oblasti díky *malbám uchovaným na skalních stěnách zprostředkovaly unikátní průhledy do estetických, mentálních, kultovních a sociálních struktur lovecko-sběračských komunit *mladého paleolitu (*umění, paleolitické); totéž platí i o malbách nativních kultur. V některých fázích *paleolitu byly jeskyně nejen vyhledávanými *kultovními místy, ale také oblíbenými *sídlišti. Na rozdíl od kultovních míst s malbami, jež se často nacházejí v hloubce obtížně přístupných chodbových systémů bez denního světla, osídlení vyhledávalo spíše mělké jeskyně a u větších využívalo hlavně vchodové části v dosahu denního světla. S koncem lovecko-sběračského období v *pozdním paleolitu a *mezolitu a s nástupem *zemědělství počínaje *neolitem mizí užití jeskyně jako trvalého sídliště. Jeskyně jsou využívány zemědělskými populacemi obývajícími okolní otevřenou *krajinu jen jako přechodná sídliště, *refugia a kultovní místa. (Karel Sklenář)