1. [kulturní antropologie], označení formy lidské snahy vysvětlit a hlavně ovládnout skutečnost pomocí kouzelnických aktivit a praktik, a dosáhnout tak vytoužených cílů. Zastáncem evolucionistického pojetí magie v *kulturní antropologii je James George *Frazer; vyjádřil je ve svém stěžejním díle //The Golden Bough: A Study in Magic and Religion// (Zlatá ratolest: Výzkum magie a náboženství, první vydání 1890, poté revidované a rozšířené verze až do podoby monumentálního dvanáctisvazkového díla; česky: //Zlatá ratolest//. Praha: Odeon, 1977) Srovnávacím studiem mnoha různých pověrečných *rituálů dospěl k *analýze magického myšlení jako vývojově nejranější, primitivistické fáze lidského myšlení. V magických postupech viděl nesprávnou aplikaci základních principů asociace představ: principu podobnosti a vzájemného doteku. Za společného jmenovatele považoval „sympatetický vztah“ (vnitřní soulad). *Zákon podobnosti vedl podle něj k vzniku *homeopatické magie, založené na tom, že podobné vytváří podobné a výsledek se rovná příčině. Zákon doteku vedl k vzniku *kontaktní magie, podle níž na sebe působí věci, které byly ve vzájemném styku. Například cokoli se činí s předmětem, který byl ve styku s určitou osobou, děje se také s touto osobou (případ takzvaného „voltu“, čarodějnické praktiky rozšířené ve všech kulturách: probodne-li se stopa určité osoby, působí se jí tím bolest apod.); uplatňuje se zde princip „pars pro toto“ (část zastupuje celek). Frazer dospěl k závěru, že magie je falešným systémem přírodních *zákonitostí a klamným návodem k jednání, nepravou vědou a neplodným uměním. *Náboženství přisuzoval vyšší úroveň lidského myšlení. Frazer tvrdil, že náboženství vzniklo, když se začalo pochybovat o praktických výsledcích magie, ale nevysvětlil, proč se magie vzdor těmto pochybám udržela, a to i ve vyspělých kulturách. Frazerově teorii bylo vytýkáno, že nezahrnuje celou fenomenologii magie, zejména pak praxi *šamanismu.$Émile *Durkheim (1912) pokládá magii za individualistickou, náboženství za kolektivistické, obojí pak za dva póly téhož jevu – víry. Také magické obřady mohou ovšem být kolektivní (například lovecké nebo válečnické tance před započetím *lovu nebo válečného tažení), tzv. princip homeopatické imitativní magie.$Třídění magie je různé podle různých teorií: například na magii agresivní a prevenční (zažehnávání nemocí, nošení *amuletů a *talismanů). Některé teorie *funkcionalismu (například Bronisław *Malinowski v práci //Magic, Science and Religion// [Magie, věda a náboženství], 1925, v knize //Science, Religion and Reality// [Věda, náboženství a realita], editor Joseph Needham) soudí, že magický rituál vzniká z úzkostné tenze, z pochybností, nejistoty. Magický obřad umožňuje odreagovat *úzkost, má zajistit *úspěch (například magické rity *Trobrianďanů, které mají zajistit úspěch při lovu ryb). Této teorii však odporuje Alfred Reginald *Radcliffe-Brown (1930), který celý tento výklad obrací: rituál naopak vytváří úzkost, která zajišťuje účelné chování (například rituály kolem narození dítěte u *Andamanců, které mají zajistit větší péči o *novorozence, navozují strach, aby narození proběhlo bez komplikací). Claude *Lévi-Strauss (1962) nestaví magii a vědu do protikladu a nepokládá magické myšlení za zásadně insuficientní, respektive inferiorní, ale prostě za jiný druh myšlení, který je s vědeckým myšlením paralelní. Osvědčuje se u *přírodních národů (například klasifikace bylin podle jejich léčebných účinků). Wilhelm E. Mühlmann (1969) soudí, že by bylo chybné převádět veškeré fenomény magie jen na primitivní stupně kultury; sklon k magii podle něj zůstává obecným lidským potenciálem.$K velkému rozvoji magie došlo zejména v období starověku. Například v *Mezopotámii se jednalo o soustavu úkonů, které usilovaly o ovládnutí nadpřirozených sil. Jestliže jsou úkony prováděny k něčí škodě, hovoří se o „černé magii“, „čarodějnictví“ (akkadsky: //kišpu//). V *Mezopotámii však existují pouze textové doklady „bílé magie“, jejímž cílem je dosažení blahodárných účinků. Směřují-li magické úkony do sféry *náboženství a očekává-li se, že se jejich účinek projeví prostřednictvím božských bytostí, objektů náboženského cítění, náboženské *ideologie a *kultu, hovoří se o *teurgii.$Převážná většina mezopotamských magických textů pochází z 1. tisíciletí př. n. l. a 2. poloviny 2. tisíciletí př. n. l. Dochovala se však celá řada textů pocházejících ze starobabylonského období (z 1. poloviny 2. tisíciletí př. n. l.) a dokonce i z 3. tisíciletí př. n. l. (nejstarší sumerské texty z 26. století př. n. l. ze Šuruppaku a Abú Salábíchu). Zmínky o magických úkonech se objevují i v královských nápisech, dopisech, administrativních a právních dokumentech a literárních textech. Jejich svědectvím jsou i nálezy různých předmětů, *amuletů, *talismanů apod. Magické praktiky usilovaly o odvrácení bolesti, nemoci, nouze, *utrpení, hoře a neštěstí všeho druhu a zajištění šťastného a spokojeného života. „Čarodějnictví“ chtělo škodit a působit utrpení a bolest.$Magie se zakládala na přesvědčení, že každé utrpení má svou příčinu, zjevnou nebo skrytou, kterou lze odstranit a přemoci. *Příčina byla personalizována a hledána v postavách četných *démonů a zhoubných sil, které se na člověka vrhaly bez jakéhokoli zjevného důvodu jen proto, že *zlo jim bylo vlastní. Proti jejich moci a síle se však člověk mohl bránit svýma rukama nebo svým hlasem, tedy manuálními nebo orálními *rituály, při nichž manipuloval různými předměty, které zastupovaly objekt působení těchto rituálů. Využíval při tom různých prostředků, které ho obklopovaly (vodu, oheň, nerosty, rostliny, zvířata). Pouze tyto manuální a orální rituály byly skutečnými čarami a kouzly, pouze pro ně lze používat termínu magie, neboť byly považovány za účinné samy o sobě.$2. [filozofie, literatura], v období *romantismu je v *literatuře magie spojována se silami *nevědomí, je chápána jako výraz dokonalosti a *symbol absolutna (například u *Novalise magické pojetí *poezie). Vzniká takzvaný magický idealismus, na nějž navazuje Arthur *Schopenhauer, uznávající vedle kauzálních souvislostí též souvislosti magické, a v postmoderní době *magický realismus, proud a typ moderní prózy, který je založen na magickém a mytologickém přístupu ke skutečnosti, ovlivněném *kulturními tradicemi, zejména lidovou slovesností;$3. okultistické pojetí magie vyjádřil již Roger *Bacon výrokem, že magie je praktická *metafyzika, interakce mezi transcendentálnem *subjektu a transcendentnem reprezentovaným světem takzvaného „astrálního světla“, které je prostředníkem, ale i působcem magické akce. Ta má formu invokativní (prosebnou), respektive evokativní (imperativní) a „dynamizujíc“ *astrální světlo tvoří v něm bytosti, jejichž prostřednictvím může pak vykonavatel působit i v rovině fyzického světa. Klasik evropské magie Heinrich Cornelius Agrippa von Nettesheim (//De occulta philosophia// [Skrytá filozofie], 1531) se pokoušel sjednotit filozofii magie s *křesťanstvím na bázi *novoplatonismu. Magie je pěstována jako metafyzika *přírody i jako praktická nauka o využití skrytých sil přírody zejména k účelům léčebným (Giambattista della Porta: //Magiae naturalis, sive De miraculis rerum naturalium libri IIII// [Přirozená magie čili čtyři knihy o podivuhodnostech přírody], první vydání roku 1558 ve 4 knihách, v roce 1589 vydání ve 20 knihách) a ke *komunikaci s transempirickými bytostmi (//magia innaturalis// [nepřirozená magie]). Dělí se na „černou“ (užití prostředků magie ke zlým účelům) a „bílou“ (užití magie k dobrým účelům). Ke vzkříšení středověké magie, zejména ve spojení s *hermetismem a s *kabalou, dochází koncem 19. století (Eliphas Lévi: //Dogme et rituel de la haute magie//, 1856, česky: //Dogma a rituál vysoké magie//, 1913). Obnovuje se alexandrinská theurgie, což je vyšší forma magie (Jan Kefer, 1938). V současnosti nechybí ani teorie chápající magii jako praxi s personifikovanými silami nevědomí (Israel Regardie, 1969) nebo jako praktickou metafyziku *sexu, tzv. sexuální magie (satanista Aleister Crowley, 1929) ani pokusy o její experimentální prověřování (římská skupina Ur, londýnská společnost The Golden Dawn, pražská Universalia);$4. označení jevištního iluzionismu spjatého s varietním kouzelnictvím a eskamotáží;$5. označení všeho tajuplného, „nevysvětlitelného“. (Jaroslav Malina, Milan Nakonečný, Jiří Prosecký)