1. [antropologie], forma archaické organizace *společnosti charakterizovaná kolektivním *vlastnictvím půdy, lesů, pastvin, polí, jezer, řek a dalších výrobních prostředků a plnou nebo částečnou *samosprávou s volenými nebo dědičnými představiteli (převládají kolektivní *orgány). Rozlišujeme: 1. rodové občiny (pokrevně příbuzenské, kde *rod je v podstatě totožný s občinou), které se pak dále ve vývoji rozlišují na dva typy – raně rodovou občinu kočovných či usedlých lovců, rybářů a sběračů a rozvinutou rodovou občinu raných zemědělců a pastevců; 2. *sousedské (teritoriální) občiny, typické pro zemědělskou společnost při společné (úplné nebo částečné) držbě *půdy;$2. [historie], společenská organizace ruských rolníků založená na teritoriálním principu (podle místa pobytu). V moderní formě vytvořena patrně až v 18. století s cílem zaručit vybírání daní. Po reformě v roce 1861 byla občina založena na kolektivním vlastnictví půdy, jejíž část byla načas dána do užívání jednotlivým rodinám, a na kolektivním ručení vůči *státu. Pro slavjanofily byly občiny specificky ruskou *institucí, díky které (spolu s *pravoslavím a *autokracií) si Rusko udrželo svou údajnou duchovní převahu; pro narodniky byly občiny vzorem organizace sociální společnosti. Likvidaci občin zahájila reforma *ministra Petra Stolypina (1862–1911) v letech 1906–1911. (František Čapka, Jaroslav Malina)