výrobek určený zejména pro ochranu lidských nohou před působením tvrdých povrchů a chladu, používaný též jako symbol sociálního postavení. Klasická obuv se skládá z vrchových a spodkových dílců. Vrchové dílce pokrývají dorzální část nohy nebo jsou s ní v kontaktu. Jsou zhotovovány z měkkých materiálů, dříve z usní, textilu, pletenin, plsti. Spodkové dílce jsou naopak zhotovovány z tužších materiálů a sledují se další jejich vlastnosti, jako je odolnost proti oděru a opakovanému ohybu, protikluznost, tepelně izolační vlastnosti apod. Tvary obuvi, její střihy, použité materiály a řemeslné provedení se vyvíjely v jednotlivých *kulturách odlišně. Velký vliv na specifické charakteristiky vývoje obuvi měly především klimatické podmínky, dostupnost vhodného materiálu a řemeslná vyspělost. Z pohledu konstrukce a střihů rozlišujeme řadu naprosto odlišných typů obuvi, jako jsou sandály, mokasíny, holínky, polobotky, lodičky, nazouváky a řadu dalších modifikací. Proto je složité výstižněji pojem obuv definovat. V této souvislosti je důležité zmínit fakt, že lidská noha je nejstarší vývojově ustálená část lidského těla.$U předků *člověka a *archaických lidí, včetně *neandertálců, neexistuje žádný doklad obouvání. Teprve u anatomicky moderního *//Homo sapiens// předpokládá americký antropolog Erik *Trinkaus existenci obuvi na základě změn v morfologii nohy a článků prstů. *Paleolitické umění dolním končetinám nevěnovalo mnoho pozornosti a náznaky obuvi nejsou přesvědčivé (například interpretace některých mladopaleolitických rytin z francouzské jeskyně La Marche jako postav se zřetelně obalenými holeněmi nohou jsou jen spekulacemi). Teprve v aridních podmínkách některých *převisů v USA se dochovala skutečná obuv. Příkladem je obuv z Fort Rock Cave v Oregonu (USA); je zhotovena z pelyňkového lýka a její stáří bylo stanoveno na 10 000 let. Archeologické *experimenty ukázaly, že životnost takových sandálů byla malá, například opravu obuvi z pelyňkových vláken bylo nutné provádět podle intenzity pohybu již po pár týdnech nošení. Nejstarší obuv v Evropě, z doby 3300 let př. n. l., byla nalezena na nohách mumifikovaného lovce (*Ötzi) v Ötztalských Alpách. I když je to zároveň nejstarší známá obuv, na jejíž výrobu byla použita useň, je zcela neobvyklé konstrukce. Její nosná síť byla totiž uskána z lipového lýka a nezbytnou součástí byla výplň ze sena.$Obecně je rozšířen názor, že první obuv byla prostým obalením nohou do *kožešin ulovených zvířat. Tato představa je však mylná, protože surová kožešina podléhá v teplých podmínkách velmi rychle rozkladu. Pro použití kožešin je jejich zpracování daleko obtížnější než výroba usní. Aby byla *kůže ohebná a vláčná, musí obsahovat vysoké množství vody nebo tuků. Čerstvá, nevyčiněná kůže je ale velmi dobrým vodičem tepla, není tedy schopna nohu teplotně chránit. Činění kůže je složitý proces vyžadující přesnou návaznost přísných technologických podmínek (dodržování pH roztoku, měnící se koncentraci třísliv, vyplavení mezivláknitých bílkovin apod.). Prvním druhem této technologie bylo patrně činění tukem, které poskytuje méně pevnou a mechanickému namáhání odolnou kůži. Až po něm následovalo činění tříslivy (to vyžadovalo velké nádoby, jámy, dodržování hodnot pH a dlouhý výrobní proces). Nevyčiněná kůže (kožešina) je v usušeném stavu tuhá a snadno se láme. Proto se předpokládá, že dříve než z usní byla obuv vyráběna z jednodušeji použitelných materiálů zpracovaných z rostlinných vláken.$Avšak nejen v *pravěku a *starověku, ani ve *středověku nebylo obouvání pravidlem a velká část lidí chodila i v zimních podmínkách naboso. „Například v teplých krajích starověkého *Předního východu“, jak uvádí Jana *Součková, „chodili v nejstarších dobách všichni, včetně privilegovaných členů společnosti, bosi. Neprivilegovaní tak zřejmě z větší části zůstali po celý *starověk, avšak vládcové a jim blízcí hodnostáři, jakož i členové královské *gardy bývají od časů *akkadské říše na výtvarných dílech charakterizováni obuví. Nosí především sandály, dále různé typy holínek a polobotek. Uzavřené druhy obuvi jsou domovem především v *Malé Asii a v severní *Sýrii (tzv. zobákovité boty se zvednutou špičkou). Rozlišují se boty dámské a pánské a respektuje se rozdíl pravé a levé nohy. Podrážky se obvykle zhotovují z hovězí kůže, svrchní části z kozinky, eventuálně lněné *tkaniny, vnitřek může být vyložen plstí. Obuv je někdy funkčně vybavena přezkami (podle postavení uživatele z obecných nebo drahých kovů), obvykle však upevňována koženými pásky a tkanicemi. V *Mezopotámii se dává vždy přednost botám vzdušným a otevřeným. Nejlépe osvědčeným (od 2. poloviny 3. tisíciletí až po 1. tisíciletí př. n. l.) vzorem jsou sandály s pevnou patou, uvázané tkanicemi, v novoasyrském období v 1. polovině 1. tisíciletí př. n. l. doplněné ještě pevným očkem pro palec. V *Babylonii se na přelomu 2. a 1. tisíciletí př. n. l. výjimečně obouvají měkké střevíce s pletenou nebo síťovanou svrchní částí. Na *lovu nebo vojenském tažení slouží *Asyřanům v 9.–7. století př. n. l. nejlépe vysoké šněrované holínky, v přední části vykrojené (střih byl nepochybně volen kvůli obouvání – holeň je krytá pohyblivým jazykem), jejichž tkanice se uvazují těsně u kolena (přidržují tak zároveň bohatě vzorované punčochy). Holínky jsou možná přejaty od sousedních *Médů a vyhrazeny nejprve *králi, jeho gardě a elitním druhům vojska, teprve v 7. století př. n. l. jsou jimi vybaveni i řadoví vojáci. Perští válečníci v 6. a 5. století př. n. l. nosí pevné polobotky se šněrováním přes nárt.“$Výroba obuvi patří nicméně mezi nejstarší *řemesla. Zajímavé je, že ševci se po celou známou existenci zpravidla dělívali na dvě skupiny řemeslníků s rozdílnými právy. Již v antickém Řecku se rozlišovali ševci (řecky: //skýteus// nebo //skýtotomos//; plurál //skýteis/skýtotomoi//), kteří se zabývali výrobou nové obuvi, měli právo zhotovovat obuv z nových usní, a příštipkáři (řecky: //neurorrafos, palaiúrgos//), kteří obuv mohli jen opravovat nebo přešívat z obuvi obnošené. Řemeslníka *Řekové chápali jako „pro lid pracující“ a jednotlivá řemesla byla přesně vymezena. Ševci přitom patřili mezi důležité řemeslníky (kam byli řazeni také hrnčíři, zbrojaři, soukeníci, koželuzi, voňavkáři, kováři, pekaři, řezníci, tesaři, truhláři, barvíři, zedníci, holiči, kuchaři, lékaři, sochaři, malíři a učitelé). *Římané přičítali založení devíti řemesel již druhému římskému *králi Numovi Pompiliovi (nástupci Romula) a do této skupiny kromě ševců zahrnovali pištce, zlatníky, kováře, tesaře, koželuhy, barvíře, hrnčíře a rybáře. O reálných problémech řeckých obuvníků se dovídáme z //mímiambů// (básně, obvykle dialogické, zachycující náměty z městského každodenního života), jejichž autorem je řecký básník Héródás (nebo Héróndás, 3. století př. n. l.). V jedné z těchto skladeb si švec Kerdón stěžuje na noční vysedávání nad prací, na nekázeň učňů, na koželuha, od něhož nakupuje kůže: „Po větších a větších ziscích pachtí se koželuh a dělá míň, leč naší práce ovoce si shrábne sám, a mistr kopyt bídu tře.“$Pokrok ve vývoji obuvi byl často spojen s armádou, respektive s obouváním vojáků, i když existuje řada dokladů, že ještě i vojáci starověkých armád mimo zmíněnou oblast Předního východu bojovali bosí – měli jen *náholenice, ochranné měděné dílce nasazené na holeních. Například na bohaté reliéfní výzdobě takzvaného Alexandrova sarkofágu (dnes vystaven v Archeologickém muzeu v Istanbulu) jsou perští vojáci obuti, zatímco Řekové a *Makedonci jsou bosí. Teprve v době po *Alexandru Makedonském došlo k pravidelnému obouvání vojáků. Dokladem o důsledném obutí jsou terakotové plastiky vojáků v *záhrobním sídle Prvního svrchovaného císaře Čchinů (Lin-tchung, provincie Šen-si, Čína) z doby kolem roku 210 př. n. l. Na jejich nohou jsou tři druhy obuvi, které se vyskytují napříč hodnostmi. (Všechny typy obuvi měly zvednuté špičky. Jeden typ byl zhotovován patrně z plsti a typickým rysem byl hřbetový šev svrškových dílců orientovaný ve směru podélné osy obuvi, další dva byly usňové a navzájem se lišily tvarem špičky a mírou prokrojení svršku.) Patrně to byl pokus o první masové obutí armády v Číně, protože první jednoduché modely obuvi jsou dodatečně opatřeny volnými řemínky, které zabraňovaly vyzouvání. Pozdější, nebo lépe propracované modely mají již řemínky pevně přišity ke svršku. Také římská armáda již byla pravidelně obouvána; i při pobytu na severních územích používala sandály s páskovým nebo prořezávaným svrškem. Uzavřená „holeňová obuv“ se objevuje na obrazech z *křižáckých válek. O zlepšení komfortu obutí svých vojáků se zasloužil i *Napoleon Bonaparte, který po neúspěchu v Egyptě požadoval po nově zřízené Akademii věd vyřešení výroby měkkých usní pro vojenskou obuv.$V antice se sandály zásadně vyráběly asymetricky, tedy zvlášť pro levou a pravou nohu. Zachovalo se několik keramických váz, na kterých je znázorněna výroba sandálů, a to tak, že zákazník se postavil na stůl a švec mu podle nohou vykrajoval (asymetrickou) podešev. Po skončení *antiky se téměř veškerá obuv vyráběla symetricky, to znamená, že každý kus obuvi mohl být nošen jak na levé, tak i na pravé noze. Na nevhodnost a závadnost nošení symetrické obuvi poukázal teprve nizozemský lékař, anatom a antropolog Petrus *Camper (1722–1789), který napsal pojednání o nutnosti výroby asymetrické obuvi. K praktickému rozšíření asymetrické obuvi došlo až mnohem později: v Evropě v souvislosti s vyzbrojováním švýcarské armády na základě doporučení anatoma Hermanna Meyera (//Die richtige Gestalt der Schuhe// [Správný tvar obuvi], Zürich 1858). V rakousko-uherské armádě se asymetrická obuv objevila ve vyzbrojovacích předpisech až v roce 1874. V Americe byla asymetrická obuv poprvé prosazena u armády Unie v době *občanské války (1861–1865).$Zajímavý je vývoj názorů na účelovost obuvi. Řada uváděných charakteristických požadavků nebyla v době jejich stanovování měřitelná, a proto bylo obtížné doložit skutečné účinky doporučovaných tvrzení. Nejstarší definice obuvi se nedochovaly, existují jen nepřímé odkazy. Pokud shrneme všechny dostupné definice obuvi (od prvních encyklopedistů až po dnešní edice), můžeme konstatovat, že obuv byla vymezována těmito požadavky:$//Ochrana nohou//. Encyklopedická hesla uváděla, že obuv musí nohy chránit před vlhkem, horkem, zimou, ostrými předměty apod. Ve skutečnosti lidská noha byla po dlouhou dobu schopna dostatečně odolávat přírodním podmínkám neobutá. Problémy nastávaly až se zvyšující se mírou vytvrzování povrchů, po nichž se pohybujeme. Rozšiřovalo se dláždění, asfaltování, betonování cest a chodníků. Dnešní člověk jen výjimečně kráčí po měkkých površích (písek, tráva apod.), které jsou schopny tlumit nášlapné síly. Míru tlumení nášlapných sil (původně zajišťovanou měkkými přírodními povrchy) musí dnes nahrazovat podešve a podpatky. Jedním z důležitých parametrů komfortu obouvání  se stává schopnost jímavosti energie obuvi v patní oblasti.$//Móda a aktuální estetická pravidla// hrála významnou roli při konstrukci obuvi. Obuv vyrobená ze stejných materiálů, ale odlišného tvaru nebo barvy se může stát obuví neprodejnou. Zákazníky upřednostňované tvary obuvi se v historii opakují v určitých cyklech, jejichž délka se zkracuje. Zatímco v období *gotiky byly například prodloužené špičky moderní po stovku let, ve 20. století se cykly zkrátily na mnohem kratší období a dají se vymezovat v řádu několika let.$//Zdravotní nezávadnost obuvi//. Tento požadavek se objevuje až ve druhé polovině 20. století. V každém státě dnes existují odborníci specializující se na problematiku obouvání (například Arne Mayer v Německu, William Rossi v USA, Rostislav Říhovský u nás), kteří se pokouší stanovit takové parametry pro konstrukci obuvi, jež mají být zárukou, že noha v nich obutá nebude zraňována nebo deformována. I přes řadu shodných doporučení se můžeme setkat s dvěma skupinami požadavků na zdravotní nezávadnost obuvi. Jedna skupina se snažila kontrolovat a ověřovat tvar (rozměrovou proporcionalitu) obuvi, druhá zdůrazňovala co nejdetailnější ověřování měřitelných parametrů užitných vlastností obuvi.$Problém spočívá v tom, že obě skupiny vycházely z požadavků vytvořených dedukcemi v období, v němž neexistovaly možnosti speciálního měření. V dnešní době, kdy se již řada jevů dá dostatečně přesně měřit, se většina požadavků ukázala nevýznamná, nebo se platnost předpokládaných mechanismů nepotvrdila. Pomineme-li škodlivost vysokého podpatku a nebezpečí kontaktu lidského těla s alergeny a karcinogeny, je prakticky nemožné zdravotní nezávadnost obuvi garantovat hodnotami stanovenými normou nebo předpisy.$Člověk se po převážnou dobu svého vývoje neobouval nebo nepotřeboval obouvat. (*Voltaire v Candidovi uvádí, že nohy máme zahnuté proto, abychom na nich mohli nosit boty; obdobně nos je tu jako nosič brýlí.) Dnešní celosvětová měrná spotřeba obuvi činí přibližně dva páry na obyvatele planety za rok. Ještě v 18. století se podle odhadů pohybovala spotřeba obuvi na úrovni 0,3 až 0,5 páru ročně (tedy jeden nový pár obuvi za 2 až 3 roky). Ze znalostí užitných hodnot vyplývá jasný závěr, že převážnější část populace musela chodit bosá. Pravidelné obouvání je tedy přičítáno vlivu módy a sociálnímu postavení.$Podstatná část získaných deformit nohou je ortopedy spojována s pravidelným obouváním. Uvádí se, že přibližně polovina žen starších 50 let naplňuje nejméně jednu podmínku diagnóz získané deformity. Zdá se, že významnější než dodržování požadovaných parametrů obuvnických materiálů bude dodržování parametrů rozměrové shody nohy s obuví. Tento problém se snažili řešit výrobci v dobách omezených trhů. Dnes, kdy je výroba obuvi nejvíce globalizovanou komoditou (v roce 2008 se 54 % obuvi vyrobilo v jedné zemi – v Číně; více než 75 % obuvi se na světě vyrobí v jiné zemi, než se prodá), se přestaly sledovat národní specifické požadavky na tvar nohou. Hlavním kritériem při tvorbě kolekcí obuvi se stává, bohužel, prodejnost – úspěch na trhu bez ohledu na známé rozměrově proporcionální požadavky.$//Funkčnost a účelovost//. Původně se nerozlišovala obuv podle účelnosti. Pouze u majetnějších osob byla obuv pro každodenní používání doplňována o obuv pro slavnostní příležitosti. V 18. století se začala od základní nabídky obuvi pro ženy oddělovat obuv slavnostní, taneční a obyčejnou (univerzální, každodenní). Další posun v dělení obuvi podle funkčnosti přinesl sport. Na počátku 20. století byl jen jeden druh obuvi, ve které se například hrál fotbal, tenis nebo se závodilo v běhu. Dnes existuje přes 200 druhů konstrukčně odlišné sportovní obuvi určené pro jednotlivé sporty a jejich modifikace (například podle druhu povrchu, na kterém je dané sportovní odvětví provozováno). Další vlnu specifikace obuvi pak přinesla armáda ve *druhé světové válce; nejdříve se začala rozlišovat obuv pro piloty, pro řidiče a pro alpské střelce nasazené do bojů v Norsku. Po druhé světové válce se stejný jev začal prosazovat i u obuvi pracovní a bezpečnostní podle profesí (obuv pro slévače, chirurgy, pracovníky atomových elektráren apod.).$Paralelně vedle výroby obuvi pro zdravé nohy se vyvíjela obuv pro jedince s deformovanýma nohama, která byla nejdříve dělena na těžkou ortopedickou obuv, jež musela být vyráběna na speciálních kopytech, kopírujících tvarové odlišnosti nemocných nohou. Lehká ortopedická obuv vznikla jen mírnou úpravou sériově vyráběné obuvi. Dnes se již objevily modely obuvi speciálně konstruované pro určité skupiny nemocných – obuv pro diabetiky, obuv pro těhotné, obézní apod. V této skupině je však třeba rozlišovat obuv terapeutickou, profylaktickou a konzervativní. U obuvi terapeutické se očekává zlepšení zdravotního stavu, u obuvi profylaktické zabránění nežádoucímu patologickému vývoji. Z hlediska ortopedického dále rozlišujeme obuv vyráběnou sériově, kterou je možné doplnit například individuálně zhotovenou vkládací stélkou (vkládací stélka je vyměnitelný dílec obuvi, který se vkládá dovnitř a pokrývá vnitřní plochu obuvi, která je v kontaktu s ploskou nohy). Případně se mírně tvarově upravují podešve nebo podpatky. Podešev je spodkový dílec obuvi, který se při pohybu (chůzi, běhu, doskoku apod.) dotýká povrchu, po němž se jedinec pohybuje (nezaměňovat s podrážkou, což je dílec, kterým se opravuje opotřebená nebo poškozená podešev).$Významná role obuvi souvisí se *sociálním statusem. Při výběru obuvi zákazník nezřídka očekává, že zvolené modely budou ve společnosti asociovat jeho představy o vlastních životních prioritách, bohatství, společenském postavení nebo názorech a prioritách, s nimiž se dotyčný ztotožňuje. Proto u současné obuvi pozorujeme zkracující se frekvence módních prvků, které spočívají nejčastěji ve změnách tvaru špičky obuvi, výšky podpatků (u žen), barevnosti apod.$Míra účinnosti sociálního statusu je posilována módou a módními trendy. Zdá se, že tyto trendy jsou natolik silné, že převažují i nad takovými požadavky, jako je komfort obouvání. Je-li obuv moderní, popřípadě módní, bude jí dána přednost i v těch případech, kdy míra diskomfortu převyšuje diskomfort způsobený chůzí naboso.$//Ekologická problematika//. Problémy s likvidací odpadů si vynucují pohlížet na obuv jako na výrobek, který je již v okamžiku prodeje potenciálním odpadem. V současné době je celosvětová měrná spotřeba obuvi těsně nad hodnotou dvou párů na obyvatele planety za rok. U nás se spotřeba obuvi odhaduje na 4,5 páru na obyvatele za rok a očekává se, že brzy bude překročeno 5 párů. To znamená, že se v České republice každoročně vyhodí do odpadu více než 45 milionů párů obuvi. Jestliže se do jednoho kontejneru (v němž se dováží obuv dnes převážně ze zemí *Dálného východu) umístí přibližně 5 000 párů obuvi, znamená to, že na vyvezení veškeré vyhozené obuvi v České republice na skládky je potřeba přibližně 40 plně naložených vlaků o 40 vagonech. Likvidace obuvi jako odpadu je velmi náročná, protože v jejích dílcích je obsažen chróm, chlor a jiné nebezpečné látky převážně organického charakteru. Nejen spalováním dochází k uvolňování karcinogenních plynů do ovzduší, ale i přirozený rozklad obuvi na skládkách je provázen uvolňováním nebezpečných látek. Problém je o to složitější, že ve čtyřech asijských zemích s největší výrobou obuvi na světě (Čína, Indie, Indonésie, Vietnam) nemají přísné normy šetřící životní prostředí a není řešen problém likvidace odpadů.$//Dětská obuv// představuje zvláštní kategorii obuvi. Prakticky v každé zemi jsou používána odlišná pravidla pro konstrukci dětské obuvi. Základní požadavek vychází z poznatku, že růstem dochází k proporčním rozměrovým změnám nohou, které musí tvar obuvi respektovat. Velká pozornost by měla být věnována výběru obuvi, možnosti měření dětských nohou a informacím o skutečných rozměrech prodávané obuvi. Noha dítěte je nohou rostoucí, vyvíjející se; roční přírůstek činí 12 až 15 mm, a proto dětská obuv nesmí být vyráběna na zmenšených kopytech navržených pro dospělé. Vezmeme-li v úvahu, že rozdíly mezi nejbližšími velikostmi obuvi jsou u francouzského číslování 6,6 mm, u metrického 5 mm a u anglického 4,2 mm, pak musí průměrné dítě během roku z velikostních důvodů vyměnit obuv 2 až 3krát. Z těchto důvodů by měla být u dětské obuvi dodržována pravidla minimálního prstního nadměrku, což je volný prostor ve špici obuvi, který nebrání růstu nohou. Tato hodnota je doporučována nejméně v rozsahu 10 až 12 mm. Přihlédneme-li ke skutečnosti, že používáme odlišné typy obuvi podle ročních období, pak je nezbytný minimální počet obuvi ještě vyšší. Proto je u dětské obuvi nejdůležitější sladění rozměrů nohou s rozměry kupované obuvi. Studie provedené v Rakousku, ve Spolkové republice Německo i u nás dokazují, že nošení malé obuvi je nejčastější příčinou vzniku získaných deformací nohou. Dětská obuv by dále neměla být opatřena podpatkem vyšším než 1,5 mm, protože zvýšení opory nohy v patě přesouvá zátěž do oblasti metatarzofalangeálních skloubení. Dětská noha má rovněž vyšší potivost, a proto by dětská obuv neměla být zhotovována z plastových materiálů.$Vysoký podpatek je neodmyslitelnou součástí módní a společenské dámské obuvi. Původně obuv s vysokými podpatky nosili i muži (Albrecht z Valdštejna [1583–1634], Ludvík XV. [1710–1774] aj.). Se zvýšením podpory nohy v patní části o 10 mm však dochází k přesunu zátěže do oblasti metatarzofalangeálního skloubení nohy až o 10–15 %. To je považováno nejen za jednu z hlavních příčin nožních deformit, ale může být například v případě neuropatického postižení nohou i životu nebezpečné. Pro nošení vysokých podpatků neexistuje žádné fyziologické opodstatnění.$//Komfort obouvání// je rovněž problematický pojem. Teoreticky je členěn do dvou odlišných skupin: 1) Mechanický komfort obouvání by mohl být definován jako absence lokálních tlaků obuvi na nohu při stání, chůzi, běhu a dalších aktivitách. Mechanického komfortu obouvání je možné dosáhnout správnou volbou obuvi, to jest takové, která se svým vnitřním prostorem co nejvíce přibližuje individuálním tvarům nohou. Z tohoto pohledu je za ideální materiál považována useň, která má schopnost dodatečného přizpůsobení se nerovnostem nohou. U populace zdravých lidí se obuv s usňovým svrškem v nejširším místě rozšíří po 80 hodinách nošení až o 20 mm. Avšak u skupiny diabetiků, pro které je charakteristická noha chladná a suchá, se stejné hodnoty nedosáhne ani po 200 hodinách chůze. Existují ale svrškové materiály, které mají vysokou „tvarovou paměť“ a drží získaný tvar po celou dobu životnosti. Taková obuv vyvolá tzv. „trvalý pocit nové obuvi“. Kromě usní mají vynikající schopnost poskytování mechanického komfortu pleteniny, které se prosazují například u sportovní obuvi. 2) Teplotně-vlhkostní komfort souvisí s mikroklimatickými podmínkami uvnitř obuvi. Obvykle není problém dosáhnout optimálních tepelně izolačních hodnot v podmínkách nízké vlhkosti, naopak mnohem intenzivněji je diskomfort, často provázený pocity pálení, vnímán při zvýšených hodnotách vlhkosti. Teplota nohy je regulována pocením (pot se vypařuje, spotřebovává přitom výparné teplo a noha je tak ochlazována). Je-li však noha obuta, vnitřní mikroklima urychluje pocení, dojde k hromadění vlhkosti, která významně mění původní tepelně izolační vlastnosti obuvi. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že pro tepelně vlhkostní komfort není ani tak důležitá prodyšnost materiálu, jak se původně uvádělo, ale tzv. kapilární savost a její kapacita. Useň je schopna postupně absorbovat vlhkost z pocení nohou až do doby vyplnění mezivláknitých prostor kolagenových vláken usní. Pak jsou kapacitní hodnoty komfortu vyčerpány a k jejich obnovení dojde až po dokonalém vysušení. Kapacita v extrémních podmínkách potivosti nohou je i u těch nejlepších usní vyčerpána po přibližně dvou až čtyřech hodinách. (Petr Hlaváček)