původně ochrana před nepřízní počasí, která pomáhala *člověku vyrovnat se s nevlídnými podmínkami prostředí, v němž žil. Kromě praktické ochranné funkce, která může být velice výrazná (válečná zbroj, skafandr), získává celou řadu funkcí dalších. Oblečením oděvu a dalšími úpravami zevnějšku se člověk z přírodního tvora symbolicky mění v kulturní bytost („šaty dělají člověka“), překračuje hranici čistě přírodního způsobu života. Šaty obvykle vypovídají o společenském postavení svého nositele. Symbolika použitého materiálu, módnosti střihu nebo například ceny doplňků může být závislá na *kultuře, v níž vznikla, a mimo její kontext postrádat srozumitelnost. Obecně lze říci, že se lidé snaží nosit oděv o něco přesahující jejich vlastní sociální postavení. V důsledku tohoto fenoménu můžeme napříč *časem i *prostorem sledovat *zvyky, *normy a *zákony, které vyhrazují právo užívat některé oděvní prvky pouze konkrétní společenské skupině (tóga jako znak občanství v antickém *Římě). Šaty mohou být znakem konkrétního světonázoru (punk jako móda i *životní styl), mohou vypovídat o politické, rodové či regionální příslušnosti (*lidový kroj) nebo o náboženském přesvědčení (černé oděvy anglických *puritánů sedmnáctého století ostře kontrastující s barevným a zdobným odíváním restaurační Anglie). Oděv může prostřednictvím symboliky související se *sociálním statusem či psychickým stavem nositele usnadňovat *komunikaci a orientaci ve společnosti (řeholní šat, začepení vdané ženy, uniforma železničního zřízence, židovský zvyk roztržení roucha jako projev smutku).$V souvislosti s přechodovými rituály (viz *obřady přechodu, *fáze rituálu, liminální), v důsledku přesvědčení o zranitelnosti i nebezpečnosti osoby měnící sociální status bývá oděv doplněn výraznou ochrannou symbolikou a významně odlišen od běžného oděvu tak, aby bylo zřejmé, že jeho nositel je mimo všední běh života (svatební šaty, křestní oděv, *úvodnice). Některé oděvní prvky mohou sloužit jako záměrně výstražné znamení (válečný oděv). Případná nelichotivá symbolika bývá výsledkem donucení a negativních *sankcí uplatňovaných vůči konkrétní společenské skupině (v evropské středověké módě se původně luxusní žlutá barva v průběhu času změnila ve znamení označující nevěstky a *židy). Oděv může být symbolem institucí omezujících individualitu (vězeňský oděv, vojenská uniforma), stejně jako projevem silné osobní *kreativity, odlišující se od dobových a místních konvencí. Svým způsobem vždy odráží uvolněnost či rigiditu konkrétní kultury (evropské ženské koupací obleky devatenáctého století zahalovaly celé tělo, jejich součástí býval i korzet a sukně zajištěná olůvky proti nadzdvihnutí).$Ve více či méně pravidelně opakovaných vlnách se móda přiklání ke zdůraznění fyzické krásy či sexuální symboliky (vycpávané krytí renesančních mužských kalhot) nebo spíše k jejich zahalení. V určitých periodách akcentuje či popírá přirozenost lidského těla (korzety španělské *renesance zcela ignorují linii prsou a směřují k ideálu plochého hrudníku, vrcholné francouzské *baroko naopak zdůrazňuje přitažlivé křivky dámských dekoltů). Některé šaty dokáží svému nositeli poskytnout svobodu pohybu, jiné jej naopak svazují. Rozdílné bývá oblečení běžného pracovního dne, které v rámci možností daných kulturních konvencí tíhne k pohodlnosti a praktičnosti, a oděv určený ke slavnostním příležitostem, jehož akcentovanou funkcí je reprezentace. Privilegované společenské skupiny mohou své postavení dávat najevo mimo jiné i okázalostí prosazovanou na úkor praktičnosti.$Oděv je zrcadlem své doby, souvisí s ním různá pravidla společenského chování, způsob držení těla, chůze i povaha *tanců dané epochy. Současná *euroamerická civilizace je charakteristická menšími rozdíly v odívání mužů a žen, nižší závazností *norem odlišujících slavnostní a všední oblečení a absencí pravidel, která by některé oděvní prvky vyhrazovala pouze konkrétní společenské skupině. Výsledná podoba oděvu se tak stává spíše otázkou osobní volby a finančních možností; (Jana Válková)$Velmi dobře jsme informováni o oděvu na *Předním východě, kde lze jeho vývoj nepřetržitě sledovat téměř po 8 000 let. Za tu dobu prošly proměnou jak užívané *suroviny, tak *technologie jejich zpracování, způsob nošení, výtvarný výraz a do jisté míry i pojetí a funkce. Oděv samozřejmě i zde sloužil *primárně jako ochrana proti chladu a výkyvům povětrnostních podmínek, též jako *ozdoba, zdůraznění předností nositele, konečně i jako *symbol postavení, moci, vlivu. Ovšem jak nabýval bohatších forem, získával i stále více znaků, rozlišujících společenské role muže a ženy, pracovních či svátečních příležitostí, charakterizoval válečníky, *cizince mezi místními obyvateli, bohaté mezi chudými. *Klima Předního východu jen výjimečně v *hrobech uchovalo fragmenty *textilií. Představu o starověkém odívání musíme tedy čerpat z druhotných pramenů – *plastik, vyobrazení na *reliéfech, písemných záznamů. Předpokládáme, že v nejstarších dobách sloužily odívání *kožešiny a vlasu zbavené hladké *kůže místních zvířat; nasvědčují tomu výtvarná díla z poloviny 3. tisíciletí př. n. l., kde v reprodukcích dožívají, aby se nadále uplatnily při výrobě některých součástí oděvu (pásky, tepelné vložky, pancéřové košile, kalhoty), *oděvních doplňků (helmy, kapsáře, tašky) a *obuvi. Velmi záhy se zhotovovaly oděvy z plátna: první doklady známe z 6. tisíciletí př. n. l. Později však *len, snad díky snazší přípravě ke tkaní, zatlačila ovčí *vlna, jež od 3. tisíciletí př. n. l. v odívání ve všech *regionech Předního východu dominovala. Teprve v 7. století př. n. l. jí začala konkurovat *bavlna a ojediněle též *hedvábí. V menším množství se spřádalo ještě další, dosud neidentifikované rostlinné vlákno, interpretované snad jako *konopí. Příze se zpočátku většinou užívaly ve svém přírodním zbarvení, takže převládaly oděvy režné, bílé a černé. Jediným uměle získávaným tónem v 3. tisíciletí př. n. l. byla červená, a ta, vzhledem ke své vysoké ceně, se uplatňovala jen na lemech šatu, pokud nebyla přímo vyhrazena pouze pro roucha panovníků a soch *bohů. S rozvojem barvířství přibývalo ve 2. tisíciletí př. n. l. *textilií modrých, modrozelených, žlutozelených, hnědých, šedých, rozšířilo se uplatnění červených, přicházely *tkaniny pestře vzorované i barvené vzácným purpurem (*barviva). Převážná většina předovýchodních oděvů vznikala na tkalcovském stavu jako účelový kupon a byla aranžována přímo na těle uživatele pomocí pásů, *jehlic a *spon. Stříhané a šité šaty se vyskytovaly častěji teprve od poloviny 2. tisíciletí př. n. l.; předtím, od konce 3. tisíciletí př. n. l., se lze setkat nejvýše s jednoduchým oděvem (košilí) zhotoveným prostým sešitím okrajů kuponů. Kupony byly tedy tkány s jasnou představou budoucího roucha a podle toho již volena jejich velikost, druh příze, vazba a finální zpracování. Není divu, že za těchto okolností názvy tkanin většinou splývaly s názvy oděvů a charakterizovaly jejich vlastnosti a vzhled, aniž by musely pro starověkého uživatele doplňovat bližší údaje. Současnému badateli ovšem příslušné souvislosti chybí, takže mnohé výrazy nedokáže naplnit konkrétní oděvní kreací. Z nejrůznějších indicií je nicméně zřejmé, že podle typu oděvu vznikaly od 3. tisíciletí př. n. l. silné a těžké kupony na zimní ošacení, i tenké, lehké a poddajné látky na spodní oděv nebo elegantní svrchní roucho, valchované, česané tkaniny s hladkým lícem i textilie s vlasem. Okraje kuponů – oděvů bývaly podle charakteru kusu ukončeny lemy, třásněmi, krajkami, pohledově exponované části (případně i celé kupony) zdobeny zatkávaným vzorem, dracouny, výšivkou, aplikacemi, eventuálně kovovými a jinými nášivkami. Velikost kuponů byla velmi rozmanitá: krátké pracovní suknice nepotřebovaly o mnoho víc než jednu krátkou šíři, pláště k zahalení celého těla naopak koncem 3. tisíciletí př. n. l. reprezentovaly čtvercové kusy o straně 3,5–4 m, poměrně běžné bývaly i obdélné textilie o rozměru 2x6 m. Rozhodující však vždy byl typ šatu. Až do konce 3. tisíciletí př. n. l. se u některých druhů nerozlišovalo mezi oděvem dámským a pánským, rozdíl nastával teprve ve způsobu aranžování na těle. Móda se v průběhu tisíciletí výrazně proměnila, v zásadě však lze vysledovat následující základní typy oděvů:$– Zavinovací suknice, ponechávající horní část těla obnaženou, byla od raných dob až po 1. tisíciletí př. n. l. oblečením fyzicky pracujících mužů; od akkadské doby, kdy do módy vstoupil tóze podobný plášť, též spodním oděvem. Ženy nosily od poloviny 2. tisíciletí př. n. l. dlouhou skládanou sukni, oblečenou přes košili.$– Roucho zahalující levé rameno oblékali už koncem 4. tisíciletí př. n. l. muži. Ženy je užívaly nejpozději ve 3. tisíciletí př. n. l., od jeho závěru je ovinovaly přes obě ramena.$– Svrchní oděv typu tógy, aranžovaný ze širokého kuponu, se začal nosit za *Narám-Sína a oblékali jej výhradně muži. Jeho *variantou je patrně plášť užívaný chetitskými *králi při kultovních obřadech.$– Pláštěnku tvořenou širokým kuponem, přehozeným přes obě ramena (případně i přes hlavu), vpředu otevřeným a eventuálně sepnutým sponou, používaly jednak ženy jednak vojáci. V 1. tisíciletí př. n. l. se vyvinula v plášť s dlouhými rukávy a zapínáním.$– Šál sloužil od raně dynastické doby ženám k zahalení ramen; jako přehoz, k suknici, také vojákům. Později se šál užíval též jako oděvní doplněk, především k tunikám.$– Košile typu tuniky je doložena od konce 3. tisíciletí př. n. l. Nejjednodušší provedení vzniklo sešitím okrajů kuponů, přičemž byly ponechány otevřené otvory pro hlavu a paže. Mohla sahat ke kolenům nebo po *kotníky, sloužit jako spodní prádlo pod různě skládané suknice či pláště i jako svrchní šat, být nošena volně anebo ozdobně přepásaná. V pozdější době mívala rovněž všívané krátké rukávy a bývala bohatě vzorována.$– Kalhoty byly zcela novým módním prvkem poloviny 1. tisíciletí př. n. l., prosazujícím se v mnoha variantách u etnik obývajících severní okraje Předního východu, válečníků jezdících na *koni (*Arméni, Kappadočané, *Médové, *Sogdové, *Baktrijci, Chorezmijci, *Parthové aj.). Na achaimenovských reprodukcích najdeme úzké přiléhavé punčochové kalhoty i široké, skládané nebo klínovitě se sbíhající kusy, z nichž některé jsou patrně zhotoveny z hladké kůže, jiné síťované i tkané s živě barevnými vzory.$Kalhoty nejsou jediným oděvním prvkem charakterizujícím určitou etnickou skupinu. Každá doba a každý region měly svůj vlastní módní styl a zvyklosti, které jej dodnes na reprodukcích prozrazují. Oděv a jeho úprava vyjadřovaly již ve starověku i náladu: roztržený šat nebo úbor z pytloviny, rozcuchané vlasy znamenaly hluboký smutek; nákladné provedení s množstvím ozdob patřilo k slavnostním příležitostem. *Kněží (a při určitých ceremoniích i panovník) oblékali častěji plátěné oděvy, byť byly méně ceněny: běloskvoucí plátno tu bylo výrazem *rituální čistoty. Oblečení naopak nesignalizovalo věk uživatele (známe ovšem jen velmi málo vyobrazení dětí a nevíme tudíž, zda byly skutečně důsledně strojeny po vzoru svých dospělých protějšků), zato například ve středoasyrské společnosti upozorňovalo na stav ženy: *hieroduly a *konkubíny měly pod přísnými tresty zakázáno zahalovat se na ulici závojem – to bylo *privilegiem vdaných žen a patřilo, téměř všeobecně, k nevěstám a svatebnímu obřadu. Oděv měl své symbolické hodnoty. Jestliže *vazal při holdování velkokráli uchopil lem jeho roucha, stvrdil tak, že se oddává do ochrany tohoto vládce. (Zcela prakticky však otisk lemu šatu prokazoval *identitu svého nositele, jestliže tento subjekt nevlastnil osobní pečetítko.) Honosné oděvy byly vítanou pozorností mezi panovnickými dvory, častým předmětem darů *chrámům, odměnou za prokázané služby a ve formě určitých standardních textilií (v *chetitské říši třeba vzorovaných tkaných pásů) také svého druhu platem a *žoldem. Garderoba valné části obyvatel nebyla patrně příliš bohatá. Roční příděl sumerských chrámových pracovníků činil 1,5–2 kg, pro ženy 1–1,5 kg, děti 0,5–1 kg vlny ročně, tedy právě množství potřebné pro zhotovení jednoho oděvu. Ale i ženy blízké chetitskému královskému dvoru dostávaly ve 13. století př. n. l. komplety, které sice barevně ladily a obsahovaly i drobné ozdoby, zahrnovaly však většinou rovněž jen po jednom kousku základní oděvní výbavy. (Jana Součková)