označení pro masové deportace německého obyvatelstva z Československa po *druhé světové válce; mnichovskou dohodou a okupací (1939–1945) se vztah *Čechů k sudetským *Němcům velice přiostřil – hledal se způsob řešení postavení Němců v poválečné Československé republice (ČSR). První náznaky návrhů řešení se objevily již v letech 1938–1939: rané varianty Edvarda *Beneše (1884–1948) nepočítaly s „úplným“ odsunem německého obyvatelstva, ale s odstoupením části pohraničí Německu, případně vytvořením odděleného území s německým obyvatelstvem s vlastní správou v rámci ČSR. V dalších letech (1940–1943) vzniklo ještě několik variant, které však stále nepočítaly s odsunem. Zásadní změnu v pohledu na poválečné uspořádání přinesla heydrichiáda (*Heydrich, Reinhard). V roce 1943 získal Edvard Beneš na jednání se zástupci USA, Velké Británie a SSSR souhlas k vysídlení sudetských Němců, převládla idea *národního státu, idea odsunu.$Po květnu 1945 – dvě etapy: 1. tzv. divoký odsun – hromadné, spontánní a téměř neorganizované vyhánění, které postihlo asi 660 000 Němců (pochody z Brna, z Chomutova apod., tzv. ústecký masakr); 2. organizovaný odsun (stanovila jej postupimská konference) – přípravy probíhaly od srpna 1945 do poloviny ledna 1946, během nich byla část německého obyvatelstva shromažďována ve více než stovce internačních táborů. První transport odjel, do americké zóny, 25. 1. 1946. Až do října 1946, kdy byly transporty zastaveny, odjíždělo přibližně čtyři až šest vlaků denně. Celkem bylo v této etapě odsunuto na 2 miliony 256 000 Němců (z toho asi jedna třetina do východního sektoru Německa a do Rakouska), v ČSR jich zůstalo ca 240 000. V letech 1947–1948 došlo ještě k tzv. dodatečnému odsunu, kterým se slučovaly rozdělené *rodiny a k dalším individuálním odsunům (do roku 1949), takže k 15. 6. 1949 zůstalo v ČSR asi 177 000 Němců, většinou antifašistů, specialistů a osob ze smíšených *manželství (1,3 % obyvatel *republiky); značná část z nich se v pozdějších letech vystěhovala především do Spolkové republiky Německo.$Postupimská konference uznala nutnost odsunu německého obyvatelstva rovněž z Maďarska a z Polska (kapitola XIII. postupimského protokolu). (František Čapka)