původní polynéské obyvatelstvo *Velikonočního ostrova (Rapanui); dnes přes 4 600 osob (*cenzus z roku 2002), na počátku 18. století asi 3 000–4 000. Zachoval se *polynéský jazyk Rapanujců (*rapanujština) ovlivněný *španělštinou (ostrov je součástí Chile). Nejstarší pravděpodobný doklad osídlení je datován do 4. století, ale trvale byl ostrov osídlen v 10.–12. století z východní *Polynésie a asi ve 13.–14. století přistěhovalci z Markéz. Ještě na konci 18. století byli rozděleni do deseti *kmenů, které tvořily dvě velké skupiny, mezi nimiž existovala značná rivalita. Každá skupina měla své teritorium a tzv. //ahu//, kde byly ukládány *kosti zemřelých (*kult předků byl základem jejich *náboženství). Na ahu byly také vztyčovány kamenné sochy, které snad představovaly význačné členy rodů. Rapanujci žili v jeskyních nebo v domech v podobě převrácené lodě. V čele celé ostrovní populace stál nejvyšší *náčelník a *aristokracie (tzv. dlouhouší). *Kněží (nositelé tradic) vycházeli pouze z řad aristokracie. Koncem 18. století vypukla mezikmenová *válka jako následek relativního přelidnění. Poražení prý bývali pojídáni a jejich sochy povaleny (poslední roku 1866). Krátce nato třetina obyvatel *země včetně téměř všech kněží byla zavlečena otrokáři do Jižní Ameriky, odkud si navrátilci přivezli neštovice. Koncem 19. století bylo Rapanujců jen 111. Staré tradice byly zapomenuty (včetně znalosti *piktografických záznamů či písma na destičkách rongo-rongo). Dnešní populace se způsobem života neliší od chilských *indiánů. (Jaroslav Malina, Lukáš Šín)