reforma pozemkového vlastnictví (provedená *státem) s cílem dosáhnout rovnoměrného rozdělení *půdy; pozemkové reformy v Československé republice (ČSR): I. pozemková reforma – patřila k hlavním úkolům nového Československa po roce 1918; základem bylo přijetí tzv. záborového zákona (16. 4. 1919), podle něhož se zabíraly pozemky nad 150 ha zemědělské a 250 ha veškeré půdy. Stát tento majetek nevyvlastňoval, ale pouze nabýval *právo jej přebírat a přidělovat (šlo celkem o 4 miliony ha půdy, tj. 28 % veškeré půdy šlechtické a církevní). Probíhala pod heslem: „Odčiňme Bílou horu“ (nacionalizace půdy), o rozdělení zabraného majetku jednal přídělový a náhradový zákon z 30. 1., respektive 8. 4. 1920, který umožňoval vznik tzv. zbytkových statků a velkostatkářům zajišťoval finanční náhradu. K provádění byl 11. 6. 1919 zřízen Státní pozemkový úřad, který měli v rukou agrárníci. Nejintenzivněji tato etapa probíhala v letech 1923–1926; II. pozemková reforma – po roce 1945, měla 3 etapy: 1. *konfiskace půdy a majetku *Němců, *Maďarů, zrádců a kolaborantů (vznik *národních správ, *osídlování pohraničí – šlo o 2 946 000 ha půdy); 2. revize I. pozemkové reformy (likvidace tzv. zbytkových statků – 966 000 ha půdy); 3. nová pozemková reforma – parcelace půdy nad 50 ha, případně i pod 50 ha, jestliže majitel na ní nepracoval (526 000 ha půdy); byla doplněna návrhem *Komunistické strany Československa (tzv. Hradeckým programem), přijat až po únoru 1948. (František Čapka)