výhradní *právo *panovníka na vytěžené *stříbro nebo *zlato, vyvinul se z *pozemkového regálu, v *českých zemích se začal prosazovat během 12. a 13. století na úkor *šlechty, která provozovala těžbu na svých pozemcích. Plně byl formulován až v //Ius regale montanorum// („právo těžit horu“ či „právo horního regálu“, 1300), spočíval ve výhradním králově oprávnění povolovat těžbu, v podílu na výtěžku (tzv. *urburu) a v oprávnění vydávat horní řády; týkal se zpočátku zlata a stříbra, od roku 1356 se vztahoval i na *cín, *měď, *olovo a *železo. Královým zástupcem při správě „hor“ byl perkmistr, od poloviny 13. století urburář. Průlom do tohoto horního regálu přineslo podnikání Šliků v Jáchymově, ti využili slabé jagellonské *vlády, přestali odvádět urburu a přisvojili si veškeré zisky z těžby (začali dokonce razit vlastní mince). Ihned po nástupu na český trůn (1526) usiloval Ferdinand I. (1503–1564) o znovuzískání kontroly nad těžbou drahých kovů a roku 1543 přinutil *zemský sněm přijmout tzv. //Narovnání o hory a kovy// (1534) – uznalo panovníkův nárok na těžbu stříbra a zlata, ostatní drahé kovy mohli těžit i stavové. Od roku 1745 bylo řízení hornictví (i mincovnictví) svěřeno Dvorskému direkčnímu *kolegiu pro mincovnictví a hornictví, později *dvorské komoře (do roku 1848). (František Čapka)