schránka na *relikvie; užívána pro zvláštní způsob uchovávání ostatků *světců v křesťanském prostředí. Jedná se tedy o *druhotný pohřeb, jehož slavnostní podoba byla vyhrazena světcům. Ostatky pocházející ze světcova těla se označují jako „primární relikvie“ na rozdíl od „sekundárních relikvií“, jejichž posvátnost je dána souvislostí se světcem (*kříž, olej z lamp na světcově *hrobě apod.).$Sám akt přenesení a vystavení k uctívání byl výsledkem lidové *úcty. Zprvu takto bylo uctíváno celé světcovo tělo a bylo zakázáno cokoliv, s výjimkou vlasů, zubů a prstů, od něj oddělovat a používat jako *relikvie. Postupně však převládla idea, že každá „kostička“ ze světcova těla má jako //pars pro toto// účinek jako celé světcovo tělo, což přes počáteční odpor církevních institucí vedlo k dělení relikvií. Od konce 12. století se vytvořil proces zvaný *kanonizace kontrolovaný *církví.$Ostatkům bylo třeba projevovat náležitou úctu a podle toho s nimi zacházet. V opačném případě mohly nastat nesnáze: když například franský *král Chlodvík I. (Chlodovech, 465–511) málo uctivě ohledával tělo svatého Dyonisia, zlomil přitom jeho ramenní *kost a chtivě ji sebral – brzy nato propadl šílenství.$Relikvie se původně uchovávaly především v *kryptách postavených tak, aby vyhovovaly většímu počtu přicházejících poutníků. Stavěly se od 9. století jako podzemní prostory různého půdorysu (kruhová *krypta, štolová krypta na křížovém půdorysu). Zvětšováním vznikaly halové krypty. Kromě toho bývaly uchovávány i v menších podpodlažních prostorách v *chrámech. Později byly relikvie umisťovány přímo v nadzemní prostoře chrámu a krypty ztratily svůj původní význam. Některé *kaple, zvláště patrové kaple panovníků, sloužily jako místo důstojného a bezpečného uložení relikvií; příkladem může být Saint-Chapelle v Paříži (Francie) nebo Karlštejn v Čechách. Řehoř z Toursu koncem 6. století psal o stříbrné schránce na ostatky svatých uložené ještě ve schránce kamenné s víčkem.$Podle nařízení nikájského a IV. lateránského *koncilu roku 1215 se ostatky svatých nesměly uchovávat bez relikviářů. Mohlo se jednat o schránky na celé světcovo tělo (*tumba ostatková), nebo o schránky na jeho části, jako o *ostatkový kříž zvaný pacifikál (podle slov //pax tecum//, „mír tobě“, která říkal *kněz při dávání kříže k políbení), *ostatkovou bustu (obsahující často lebku), *plenář (deska s ostatky), *flabellum (relikviář ve tvaru disku s přihrádkami, v nichž jsou umístěny ostatky), *feretrum (relikviářová skříňka napodobující architekturu), *monile (přívěšek s ostatkem upevňovaný na náprsní sponu liturgického *oděvu), *relikviářovou skříň, tabulový relikviář v podobě zavírací skříňky na podstavci, *ostensorium (relikvář ve tvaru *monstrance), vztyčenou paži, případně o křišťálovou schránku umístěnou v obraze (namalovaném mistrem Theodorikem v kapli sv. Kříže na Karlštejně), nebo i o obyčejnou keramickou či skleněnou nádobu, jejíž ústí bylo celé zakryto voskem a zapečetěno.$Vzácnou relikvií se stala například nezetlelá *tkáň z hrobu sv. *Jana Nepomuckého získaná při otevření jeho hrobu roku 1719. Byla považována za *jazyk a pod názvem „*lingula“ se dostala i do ostatkové schránky umístěné například v nově založeném a Janem Blažejem *Santini-Aichlem projektovaném poutním chrámu na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou, který se tak stal relikviářovou kaplí. Část lebky sv. Šebestiána byla v 15. století zasazena do kovu a používána v poutním *kostele bavorského Ebersbergu při liturgii.$Malé osobní relikviáře v podobě *prstenu, spony, přezky k opasku nebo přívěšku (kaptorgy) či dutého křížku se nazývají phylacteria. Jak ukázal rozbor obsahu *kaptorgy z Poznaně (Polsko), obsahovaly semena *prosa a rostlinná vlákna. Otázkou je, zda všechny tyto předměty souvisely již s křesťanským kultem.$Ostatky svatých mohly být uloženy i v hlavici meče, jak to vyplývá z francouzské //Písně o Rolandovi// (pocházející pravděpodobně z 11. století), který se loučil se svým legendárním mečem Durandalem slovy: „Jsi, Durandale, posvátný a krásný! / Ostatků mnoho v zlaté hrušce chováš: / zub Petrův, krev, již prolil svatý Bazil, / kost Divišovu, vlasy z jeho hlavy / a malý kousek šatu svaté Panny.“$Světcovo tělo mělo pro *společnost velký význam a jeho transfer mohl být proveden i dosti bezohledně, jako například u sv. Martina, který zemřel v Poitiers (Francie). Když uprostřed noci všichni Poitierští hluboce spali, vyhodili ho Tourští oknem a po Loiře ho s velkou radostí na lodi odvezli do *města Tours; zde nad jeho hrobem vyrostl dodnes zdaleka patrný velký chrám. Ostatky *biskupa Vojtěcha (zavražděného roku 997) byly draze vykoupeny a roku 999 slavnostně uloženy v hnězdenské *katedrále (Gniezno v Polsku), kde se našly základy zvláštní *stavby postavené uvnitř katedrály pro ostatky sv. Vojtěcha. Za vpádu roku 1039 se ostatků zmocnil *český *kníže Břetislav I. a převezl je do Prahy, kde je nechal uložit ve zvláštní kapli přistavěné k *rotundě sv. Víta. Při přestavbě chrámu za Spytihněva II. roku 1060 bylo pro ně upraveno nové místo a roku 1143 byla lebka oddělena od ostatního skeletu a uložena v relikviáři. Podle této lebky došlo k upravení jiné lebky, která se jako svatovojtěšská relikvie dostala do Cách (Aachen v Německu). Hrob uherského krále Štěpána I. pohřbeného roku 1038 v székesfehérvárské *bazilice (dříve Alba Regia, německy Stuhlweissenburg) upravili v souvislosti s jeho kanonizací (*svatořečení) roku 1083 tak, aby zde mohly být uctívány jeho ostatky. Základy umožňující *rekonstrukci se našly při archeologickém výzkumu v letech 1970 až 1971.$K uctívání byly určeny i takzvané kontaktní relikvie (*brandeum), to jest předměty, často kousky *textilu, které se dostaly do kontaktu s původní relikvií. Z tohoto příkladu vidíme, že pohled středověkého člověka na originál byl jiný než pohled člověka moderního. Světcovy ostatky bývaly především nositeli *ideje, kdežto pro dnešního člověka západní *civilizace jsou nositeli *informace. Přitom ovšem byl pohled středověkého člověka velmi materializující. Přesto však existuje celá řada spisů, jako například Guiberta, *opata nogentského z 11. století, //Pignora Sanctorum// (Relikvie svatých), odhalujících nepravé relikvie. Sžíravou satiru na různé nepravé relikvie nalezneme v desátém příběhu šestého dne *Boccacciova //Dekameronu//, kde se píše o prstu Ducha svatého, nehtu nějakého *cherubína, žebru z těla, jež bylo učiněno slovem, šatech svaté Víry katolické a paprscích hvězdy, která se ukázala třem králům.$Již od raného *křesťanství existoval velmi úzký vztah mezi ostatky mučedníků a *oltářem. Od 4. až 5. století došlo k spojení obětního stolu, který dostal tvar tumby, s ostatky mučedníků. V oltáři bylo zvláštní místo (oltářní sklípek či hrůbek, nebo *sepulcrum), do něhož se ukládaly relikvie. Někdy ještě před oltářový hrob byla přistavena předsíňka zvaná *confessio, zvláště častá od 4. století za vzrůstu kultu ostatků. U relikviářového oltáře netvořila relikvie a oltář jeden celek. Relikviář v takovém případě mohl být uložen do podstavy (stipes), nebo za oltář či do *sarkofágu vyzvednutého nad oltář. Od pozdního středověku byly někdy relikvie umísťovány do oltářních nadstavců (retabulum) za *mensou. *Svěcení kostela (konsekrace) znamenalo vlastně uložení ostatků (opatřených ověřením pravosti stvrzeném listinou s pečetí – autentikou) do oltáře. Někdy, jako například ve Svatém Jakubu u Kutné Hory (Čechy), se tyto schránky s ostatky svatých našly i v poprsní zdi empory, což souvisí s využitím empor jako míst pro slavení *eucharistie privátního charakteru. Vedle oltářového hrobu a zvláštní stavby na způsob *memorie nebo kaple mohly být také světcovy ostatky uloženy do hrobu v zemi pod oltářem, jak tomu je v německém Esslingenu, kde v prázdném hrobě //sub altare// („pod oltářem“) je spatřováno místo, kam roku 777 opat Fulrad uložil ostatky římského mučedníka Vitalise. Tato skutečnost reflektuje apokalyptickou vizi při rozlomení páté pečeti: „Když Beránek rozlomil pátou pečeť, spatřil jsem pod oltářem ty, kdo byli zabiti pro slovo Boží a pro svědectví, které vydali“ (Zj 6, 9).$Jiný způsob uložení ostatků světců představovaly podzemní schránky na půdorysu kříže, objevené jak na mikulčických Valech, tak i ve Svatojiřském klášteře na *Pražském hradě a v německém Unterregenbachu.$Shromažďováním ostatků svatých proslul císař Karel IV. Píše se o něm, že „(…) všudy po klášteřích, kdež jest kterú svátost věděl, a vždy každé svátosti vzal kus nebo jeden úd, a přinesl to vše s sebú do Čech a choval je u veliké cti“ //(Staré letopisy české z rukopisu křížovnického)//.$Někdy se ostatky svatých používaly i k ovlivňování přírodních jevů. Vyplývá to například ze zprávy Čecha, bratra Oldřicha, který počátkem 14. století získal v Indii kosterní pozůstatky křesťanských mučedníků; při cestě po moři, za bezvětří, snažil se ovlivnit počasí tak, že „(…) jsem vzal jednu z *kostí, dal ji našemu sluhovi a řekl mu, aby šel spěšně na lodní přídu a vrhl kost do moře. Jakmile byla kost hozena do moře, ihned se zvedl příznivý vítr, jenž neustal, dokud nás nepřivezl do přístavu“.$Jako s relikvií se zacházelo i s ostatky některých nekanonizovaných osob. Například italský básník *Dante Alighieri zemřel roku 1321 v Ravenně (Itálie) a byl tam také pohřben v kostele *minoritů. Vzhledem k problematičnosti jeho díla navrhl kardinál del Poggetto (nedlouho po Dantově smrti – roku 1327) vyzvednutí a zničení básníkových pozůstatků. Dantovo město Florencie však naopak žádalo o vydání pozůstatků významného rodáka k slavnostnímu uložení. Teprve když jejich žádost podpořil počátkem 16. století *papež Lev X., byla určena komise k otevření Dantova hrobu a k přenesení pozůstatků. Komise však našla v hrobě jen dvě až tři kosti a suché listí z básníkova vavřínového věnce. Minorité totiž kostru ukryli tak dobře, že se ji podařilo objevit až roku 1865 a teprve roku 1921 došlo k odbornému výzkumu a kompletizaci skeletu. (Josef Unger)