**Humor – prevence před autonehodami**#
Humor uklidňuje a nalaďuje pozitivně. Proto slouží jako určitá prevence před autonehodami. O takovém jeho účinku píše pražský humorista Václav Budinský v knížce //Za volant jen s úsměvem// (Praha: HZ group s.r.o., 2007, 115 s.), z níž vyjímám:#
**Ukázka**#
//Moc a síla humoru// (s. 28–30): Humor prospívá člověku mnoha směry i způsoby. Současně umí léčit jeho tělo i duši. Léčí jednak přímo, jednak nepřímo. Přímo léčí například smích. Ten masíruje důležité tělesné orgány a způsobuje vyplavování endorfinů, které vyvolávají dobrou náladu. Mírní bolest a odstraňují různé tělesné i duševní potíže.#
Humor ovšem léčí i nepřímo a nejen smíchem. Jedná se o stav organismu, který aktivizuje síly úspěšně bojující s nemocemi a výrazně posilující imunitu. Tyto síly v organismu často spí. Musíme je probudit, aktivizovat, nasměrovat tím správným směrem. A právě v tomto směru je humor naprosto nezastupitelný.#
Tento úžasný lidský fenomén má dvě základní podoby. V úzkém smyslu slova se jedná o komično a legraci různého typu, na které reagujeme smíchem vnějším i vnitřním. Do tohoto projektu patří i takzvaná humoristická umělecká tvorba, například humoristické romány, filmové komedie, humorně laděné kresby apod. (…) V širokém smyslu pak humor chápeme jako pozitivní životní orientaci, pohodu, vlídnost, radost, optimismus. Má pro člověka úžasný prospěch, neboť přináší štěstí, dobrou náladu a vynikající životní pocity. (…)#
//O projektu Za volant jen s úsměvem// (s. 11–24): Kdo sedí za volantem s úsměvem, ten postrádá agresivitu, není v křeči, neriskuje, má tendenci dodržovat dopravní předpisy včetně předepsané rychlosti, nerozčilí ho, je-li předjet slabším automobilem, je tolerantní, má porozumění pro nedostatky a chyby ostatních účastníků silničního provozu, zbytečně netroubí, nenadává, nezlobí se, nespěchá. (…)#
//Desatero pohodového řidiče s úsměvem://#
1. Pohodový řidič s úsměvem ví, že jeho pozitivní naladění, pohoda a dobrá nálada předznamenávají klidnou a pohodovou jízdu. (…)#
2. Pohodový řidič s úsměvem je z principu klidný a opatrný. (…)#
3. Pohodový řidič s úsměvem si neustále uvědomuje, že rychlá a riskantní jízda by mu v lepším případě pomohla dostat se do cíle o několik minut dříve, ovšem v horším případě by mu mohla pomoci dostat se do nemocnice na několik měsíců. (…)#
4. Pohodový řidič respektuje práva ostatních účastníků silničního provozu, je k nim shovívavý a pokud potřebují, snaží se jim pomoci. (…)#
5. Pohodový řidič preferuje klidnou a plynulou jízdu. (…)#
6. Pohodový řidič respektuje dopravní předpisy. (…)#
7. Pohodový řidič se snaží udržet během jízdy dobrou náladu. (…)#
8. Pohodový řidič vnitřně akceptuje odpovědný přístup. Ví, že odpovědnost umožní jeho klid a dobrou náladu. (…)#
9. Pohodový řidič nevnímá zácpu či objížďku jako důvod k rozčilení či agresi, ale jako zásah vyšší moci, který lze nejlépe zvládnout s humorem a dobrou náladou. (…)#
10. Pohodový řidič si vždy, když sedá za volant, uvědomuje, že automobil má obrovskou sílu, která umožňuje nejen přepravu osob a věcí, ale která dokáže také věci ničit a lidi zabíjet. (…)#
#
**Pravidla silničního provozu – nekřesťansky**$
Jedním z prvních problémů, které musí budoucí řidič-řidička zdolat, jsou „pravidla silničního provozu“. Tato pravidla svérázně vykládá Ladislav Olinda ve své knížce //Nekřesťanský výklad pravidel silničního provozu// (Praha: Pražská imaginace 1994, 45 s.). Jeho výklad se týká vzdálenosti 50 cm za autem, umožňující řidiči druhého auta, aby mohl spolučíst to, co čte za přerušované jízdy řidič auta před ním, dále parkování, barev semaforu, revoluční změny v pokutování, zvláštní soutěže náklaďáků a autobusů, zebry na přechodech nemotorových uživatelů ulic a silnic, telefonu v autě a nepřirovnávání řidičů ke zvířatům jejich jmény.#
**Ukázky:**#
Parkování aut objasňuje nejlépe, kam vede důsledné přizpůsobování příkazům biblickým. Jestliže bylo řečeno: Rozmnožujte se a naplňte zemi (Genesis kap. 1/28), člověk nezaváhal a naplňoval. (…)#
Důsledky takového přísného podřizování se slovům Písma svatého sklízíme nyní ve formě zoufalého hledání parkoviště právě tam, kde ho potřebujeme. Vycházeje vstříc nešťastným majitelům aut, doporučují Nekřesťanská pravidla:#
A) parkovat na místech určených chodcům, kterým jen poslouží trochu gymnastiky a tělesného „zužování“;#
B) z výše uvedeného pravidla vyplývá i doporučení parkovat vždy na místech určených pro přechod chodců;#
C) důsledným dodržováním těchto pravidel se zaručí zvýšená bezpečnost pro obyvatele s tělesnou vadou a pro děti v kočárcích, neboť se budou muset zdržovat jen doma a nevystavovat se nebezpečí při eventuálním pohybu na ulicích;#
D) při parkování dbát na to, aby mezi vaším vozidlem a dalším, před nebo za vámi, nebyla vzdálenost větší než 5 cm, neboť tím se podrobujete zkoušce trpělivosti nejen vy, ale i ostatní;#
E) jestliže můžete, zakupte si auto s otvíráním střechy, neboť to vám umožní v případě, že nemůžete otevřít dveře, vystoupit a vstoupit do auta střešním otvorem (s. 29).#
Nekřesťanská pravidla silničního provozu mají ve svém repertoáru také zmínku o zebře. (…) Doporučují okrášlit tvary zebry malebným nápisem, například „Použít lze jen v nouzi“. Apeluje se tak na vrozenou lidskou opatrnost při vystavení života v nebezpečí.#
Řidičům se doporučuje účastnit se výchovy chodců a je téměř jejich morální povinností používat daných možností k tomu, aby upozorňovali chodce na nevhodnost pohybu z jedné strany ulice na druhou. Z prostředků, které mají řidiči k dispozici, je možné jmenovat: 1)zvýšení rychlosti vozidla před přechodem, 2) náhlé zabrzdění vozidla těsně před zebrou; to by měl doprovázet výstražný úsměv a svištění pneumatik; 3) spatří-li řidič osoby starší se sníženým vnímáním zvuku, je dobré využít neslyšného přiblížení auta nebo motocyklu a pak náhlým použitím klaksonu ve vzdálenosti 30 cm za zády chodce upozornit, že opravdu nejlépe je být doma; 4) vyskytuje-li se na přechodu současně houfec neuvážených chodců, je možné využít situace a vmísit se mezi tyto chodce a očistit své auto od prachu.#
Poznámka: Nekřesťanská pravidla upozorňují také na možnost užití kaluží pro navlhčování oděvu chodců (s. 38).#
Nekřesťanská pravidla se obracejí s výzvou k řidičům, aby laskavě pochopili, že lidská společnost věnovala zatím jen málo pozornosti výchově nemotorových. (…) Křesťanské církve v celém světě vyzývají k přemnožování a dopouštějí se tak nevědomky přestupku proti přikázání Nezabiješ! Vždyť přebytečným hemžením lidí na ulicích a silnicích jsou přímo ohroženy životy řidičů a jejich spolujezdců. V Nekřesťanských pravidlech silničního provozu je proto řidičům určena povinnost mít ve svém dopravním prostředku vždy dostatečný počet ochranných prostředků proti početí a rozdávat tyto zdarma, při každé příležitosti, osobám ve věku od 11 do 91 roků. Jen tak lze počítat s vylepšením katastrofální situace v dopravě a ohrožovat méně životů (s. 42).#
#
**Logicky druhý krok je koupě auta**#
O vztazích prodejců aut a jejich zákazníků vypráví Richard Jager v knize //Živnost na čtyřech kolech. Paměti prodavače automobilů// (Praha: Český čtenář 1943, 235 s.). – Děj: Jager opustí nudné zaměstnání úředníka, nalákán inzerátem o přijetí a zaučení mladých, inteligentních lidí (i neodborníků) v prodeji světoznámých automobilů. Po školení, v němž se jim zdůrazňuje důležitost manželek zájemců o auta, se pokusí získat ke kupu povozníka s koňmi. Neuspěje. Stejně tak dopadne jeho druhý pokus, kdy na protiúčet nedostane od továrníka jeho staré auto, ale nudle. Teprve další pokusy dopadají poměrně dobře, i když se prodejce někdy zesměšní neznalostmi o autech – například olejovou pumpu, součást motoru, hledá v bedýnce s nářadím. Naráží i na podvodníky, kteří nejenže auto nekoupí, ale vylákají od něho peníze na nákup dárků pro ženu a děti. Vypráví o vychytralé početné rodině, která předváděcí jízdy aut chápe jako výlety do přírody. Pod záminkou zkusit příště auto lepší a dražší objednává další jízdy, ale nakonec nic nekoupí. O další úspěšný prodej ho málem připraví nedodělané smažené vemínko pro zákazníka. Líčí, jak továrník z venkova přelstí nabídkou dobře vypadajícího vozu jejich prodejní firmu, která při pohledu zespodu pozdě zjistí, že jde o vrak. Kolega Karel vezme na protiúčet dokonce povozníkova koně s vozem. Atd.#
**Ukázky:**# (Lákavý inzerát zněl:) Mladí, inteligentní muži (i neodborníci) budou přijati a zaučeni v prodeji světoznámých automobilů (…) Skvělá příležitost (…) Mladí, inteligentní muži…To bych byl opravdu já! (…) Nesporně však jsem byl neodborník, což bych prokázal docela snadno (s. 11).#
Už několik dní jsem měl vyhlédnutého zákazníka: Ant. Kletečka, povozník – náklady všeho druhu. (…) Energicky jsem zaklepal na dveře jeho bytu. Dveře se pootevřely a jejich štěrbinou se vyvalila odporná, nenáviděná pára, napovídající makavě, že je den prádla. (…) Zaujalo mne mohutné, promáčené břicho pradleny, s něhož v potůčcích crčela voda na zem. „No tak… copak by rádi?“ Tento chrčivý, parou nasáklý hlas, nijak nepovzbuzoval k líbeznosti, ale přece jen stačil, abych si rázem připomněl radu z minulého dne: Získejte důvěru ženy! „Milostivá paní,“ šeptl jsem, „pan Kletečka je, prosím, doma?“ (…) (Zareagovala:) „Táto! Slyšíš? Hledá tě tu nějakej mužskej!“ (…)#
„Co tady vlastně, prosimich chtějí?“ zabouřil pan Kletečka, svíraje v jedné ruce kalhoty i fajfku. – „Přišel jsem vlastně…“ Zde jsem se na chvíli přerušil, abych si připomněl další zásadu, mluvit o obchodě až nakonec a jenom v nejnutnějším případě… „Je to tam psí čas dneska, viďte!“ – „Poslechnou, jestli mi přišli říct, že venku prší, tak tam mohli klidně zůstat. Na to bych přišel bez nich docela sám…“ – „Já myslím, že je tam psí čas a že se nedá venku nic dělat. Vy máte, pane Kletečka, koně, viďte?“ obrátil jsem lišácky. – „Mám… a dva páry! Jedny fuksy a jedny brauny! Co byste rád? Něco přivézt?“ – „Ale kdepak! Nenapadlo vás,“ pokračoval jsem stále chytřeji, „že ty vaše koně dneska už nejsou k ničemu. Že na příklad takový náš šestiválec s ohromnou reservou síly čtyřiceti pěti koní udělá vlastně desetkrát tolik práce jako váš jeden pár? A když spočítáte, co stojí jeden kůň, a uvážíte, že čtyřicet pět koní v našem šestiválci stojí jenom padesát šest tisíc…“#
„Padesát šest tisíc!“ vyhrkl zděšeně majitel fuksů a braunů. „…A já nemám ani dost na seno. Voni se, člověče, zbláznili! A… a moje koně? Pane… moje koně že nejsou k ničemu? Člověče… třicet metráků vyjedou Hrabovkou a v jednom tahu, den co den! Voni jsou ňákej koňskej vodborník! Zatím na ten jejich klumprt naložejí patnáct metráků, těch pětačtyřicet koní s tím teda utíká, ale stačí puknout malej drátek a těch pětačtyřicet koní pak musí táhnout pár koní bez drátků! A já že bych měl mít padesát šest tisíc? Já, poctivej živnostník?“#
„Plácni ho, táto, přes hubu!“ radila upřímně z vnitra kuchyně milostpaní. „Agent jeden…“ – „Promiňte, prosím,“ šeptal jsem rozčileně, „já nechtěl urážet ani vaše koně, ani milostpaní. Dnešní doba vyžaduje…“ – „No tak, plácneš ho, táto, nebo ne?“ (…) Octl jsem se v průjezdě mnohem zadýchanější než páně Kletečkovi brauni s třiceti metráky v Hrabovce. (…) Přitiskl jsem aktovku plnou překrásných prospektů na prsa a snesl jsem svoji první porážku jako muž (s. 19–21).#
(Další pokus:) V továrně, kam jsme byli pozváni, čekalo mne velmi příjemné překvapení, (…) když ředitel řekl: „Já vaše vozy velice dobře znám. Nechci nic zvláštního. Mně stačí docela váš seriový výrobek, ale hlavní věc, aby už byl tady. Chcete-li, můžeme to hned napsat!“ Ruka, ač horečně lítala po papíře, nestačila zuřivému klokotu krve. Konečně! Konečně! Zarazil jsem se teprve u rubriky: Platební podmínky. „A jak, prosím, platit?“ ptal jsem se nejistě. – „No za hotové… Samozřejmě! Vy mi dáte automobil a ode mne si vezmete zboží. Na naši běžnou cenu dám ještě deset procent slevy.“#
V domnění, že tato podmínka je firmami vzájemně předem smluvena, odjížděl jsem jásavě s první a tak snadnou kořistí domů. Klidně, nevzrušeně jsem položil svou první smlouvu na stůl. Šéf nejdříve rozevřel zadní stranu a pochválil razítko s podpisem kývnutím hlavy. Teprve při čtení platebních podmínek se jeho dobrácká tvář pokryla mrakem drobných vrásek, jako by byl kousl do citronu. „Protiúčet? Vy jste se načisto zbláznil! Jak si to, prosím vás, představujete? To je továrna na nudle, sušenky a oplatky…“ Šéf patrně nudle nejedl rád, protože půl hodiny tloukl pěstí do stolu a křičel, že bude tedy zaměstnance vyplácet nudlemi, sušenkami a oplatky. (…) Celá firma bude mít k obědu půl roku nudle! Žádná gáže, žádné peníze na zboží, ani za materiál, samé nudle! Člověče nešťastná, honem ten hadr roztrhejte a ať už vás dneska nevidím…“ (s. 25–26).#
„Nejsem s tím vozem spokojen,“ řekl studeně pan továrník a ukázal prstem před prodejnu, kde vedle krásné limousiny stál šofér v bezvadném ústroji. (…) „Rozzlobil jsem se na něj tak, že ještě dnes pojedu domů s novým vozem.“ (…) Vetešníci, kteří měli starý vůz odhadnout, tak pěkný vůz už dlouho neviděli. Nahlédli dovnitř, kde se vše stkvělo čistotou, pohladili neposkvrněnou plochu kapoty, pohlédli na velmi slušné pneumatiky a pak skoro nesměle požádali, aby je šofér kousek provezl. – „Je to smůla,“ chechtal se šofér. „Před chviličkou mi došel benzin! Do kapičky… Museli jsme těch pár kroků vůz dotlačit.“ (…) Vetešníci se spokojili jenom s tím, že naplnili z konvičky karburaci, cvrnkli a motor se bezvadně rozhučel. Sklapli notýsky, ještě jednou se zálibně po voze ohlédli a za slušný vůz dali slušnou cenu.#
Pan továrník doplatil zbytek ceny v hotovosti a dal si ihned šestisedadlovou čtyřistatřicítku z výkladu připravit k převzetí. „A ještě něco,“ drcl se ukazováčkem do čela. „Já už v několika případech měl nepříjemnosti se starými vozy. (…) Napíšete mi proto takové prohlášení, třeba na kousek papíru, že souhlasíte se stavem, v jakém vám byl vůz odevzdán a jak jste si ho sami vyzkoušeli, ano?“ – „Velice rádi, pane továrníku. To je samozřejmé! Naši odborníci, kteří vůz odhadovali, to klidně potvrdí…“ (…) Přecházel jsem spokojeně halou a v duchu jsem si mnul ruce nad dobře vykonaným dílem. (…)#
Večer rozlehl se na chodníku bolestný řev našeho garážmistra, který s rukama nad hlavou předváděl tanec svatého Víta, řval neustále (…) Přivolaní odborníci stáli chvíli s očima široce otevřenýma, ale pak jeden po druhém se sehnul pod vůz a zdrceně přisvědčili. Kardanová roura i hřídel byly ve dví, poloosa ohnutá a celý vůz byl nějak nakřivo, jako po těžké nemoci. V kufru, jako kompromitující dokument, ležel provaz, na němž byl vůz z venkova přitažen. (…) Od té doby pak každý majitel starého vozu odevzdaného firmě na protiúčet podepisuje prohlášení, že vůz je lomu a svaru prostý… (s. 109–111).#
#
**Původ slova „automobil“**#
O etymologii slova „automobil“ má pěknou filologickou povídku Jiří Haussmann (//Automobil//, in //Divoké povídky//. (Praha: Stanislav Minařík 1922, s. 14–20), kterou zde zkráceně reprodukuji:#
**Ukázka:**#
Kapitola I. O výrazu „automobil“. (Výklad podává univ. prof. dr Josef Rozbíral:) (…)#
a) nejprve předložka „aut“ v oko nám padá. Tatoť pak jiného původu býti nemůže, než onoho, který se podává z anglické přeložky „out“, což značí asi tolik, jako naše „mimo“. Za důvod zjištění tohoto uvedeno budiž prozatím toliko to, že automobil právě v oblasti anglosaského jazykového rozpětí vynalezen a tudíž i výrazem z téhož jazyka přejatým nepochybně označen býti musí.#
b) další skupina hlásek „tom“ jest nám již s ohledem na předzmíněný anglosaský původ objektu našeho bádání jasna: „Tom“ není než zkrácenina jména Tommy – Tomáš. Jakž s dostatek jest známo, označují totiž Britové tímto u nich nad jiné populárním jménem předměty své obzvláštní záliby. (…)#
c) konečně pak ku poslednímu našeho bádání článku přihlédnouti dlužno, ke koncovce „bil“, totiž, jejížto vzniknutí ve smyslu hořejších vývodů z rovněž anglického slova „bill“ = zákon odvozovati sluší.#
Jednotliviny tyto tedy takto prozkoumání podrobivše, celkový smysl výrazu „automobil“ vyložiti se snažme: A tu pak jakožto překlad nejvhodnější nadzmíněného významu „//Tom jsoucí mimo zákon//“ se nám podává. A konkrétní skutečnosti tuto naši vyvozeninu jen zřejmě potvrzují: Čímže jiným totiž automobil býti se nám jeví, nežliť právě oblíbeným přístrojem – „Tomem“ – na nějž v pravdě nižádný zákon se nevztahuje, jenžto např. fysikální zákony pohybové rychlostí svou přemáhá nebo např. veřejnoprávní předpisy provozního řádu, jak každodenní zkušenost nás přesvědčuje, respektuje měrou pranepatrnou pro nesnadnou svoji ze strany bezpečnostních orgánů zjisti- a dopadnutedlnost? (…)#
(S prof. Rozbíralem nesouhlasil prof. dr. Vácslav Hnidopich v článku Vědec na scestí:)#
(…) Takť nesluší pokládati za plně přesvědčující předpoklad autora co do anglosaského původu slova „automobil“, jehožto vznik nikolivěkť tamo, alenobrž naopak v jazycích klassických hledati sluší. (…) Výraz „automobil“ v tyto částice rozložiti za jedině připustitelné považuji:#
1. Za první složku citovaného slova nesluší míti kmen „aut“, nébrž prostě citoslovce „au“, výkřik to bolesti, jenžto zajisté vztažmo ku hojným automobilovým nehodám za součástku podstatnou i slovného značení přístroje onoho pokládati nutno.#
2. Že pak druhou částici „tom“ z řeckého „stoma“ (chrup, zuby) odvozovati dlužno, na snadě jest, anžto při bezprostředně zmíněných nehodách právě k vyražení zubů (NB, provázených výkřikem „au!“) nejčastěji dochází.#
3. Pokud posléze koncovky „obil“ se tkne, tu vyprýštění její z latinského „nobilis“, t. j. vznešený tak zjevným jest, že dalšímu dokazování jakožto zbytečnému se vymykati se mi vidí. A vskutku: kdo medle bývává vlastníkem automobilů, nežli právě vznešené vrstvy sociálné?# 
Taktoť tudíž rozebrán, výraz „automobil“ u překladu českém nám vyplyne jakožto //„Běda, vznešený vyražeč zubů“// (…)#
(Obě teorie pokládá za nesprávné Ph.Dr. Vlastimil Jazykadar:) Oba páni profesoři nedovedli se totiž dosud vymaniti z osidel německé pseudokultury a hledají vznik sporného výrazu všude jinde než tam, kde je skutečný pramen všeho moderního názvosloví: ve Slovanstvu a jeho bratrské Francii.#
I laikovi je na první pohled jasno, že slovo „automobil“ skládá se ze tří částí: z francouzského „août“ = srpen, „homme“ = člověk a koncovky „obil“, která není než zkráceninou ryze české slovanské „kobyly“. Znamená tedy „automobil“ vlastně //„Srpnový člověk-kobyla“//, ke kterémužto překladu nás vedou ostatně i důvody věcné: První automobil objevil se v pařížských ulicích právě v srpnu. A co se týče slov „člověk-kobyla“ – můžeme si myslit vhodnějšího označení pro přístroj, který plně nahrazuje funkce dosud zastávané koněm, jenž však nad toho vyniká svými schopnostmi takovou měrou, že se blíží téměř samému člověku?#
Z tohoto jedině možného výkladu je patrno, jak hluboké kořeny zapustilo již v minulosti přátelství česko-francouzské, jehož nerozbornost je nejpevněji utvrzena vzájemným pronikáním obou národních kultur. A může býti pro toto pronikání, pro tuto kulturní souvislost jasnějšího příkladu než právě uvedený? (…)#
#
**Pojem „automobil“ podle Murphyho**#
Nad pojmem „automobil“ se zamýšlel pomocí Murphyho definic automobilu básník Jiří Žáček v knize //Murphyho zákony pro řidiče (a řidičky)// (Praha: Čs. spisovatel 2011, 2. vydání, 30 s.).#
**Ukázka:**#
Základní definice: Automobil je dopravní prostředek, který nás pohodlně doveze do míst, kam bychom nikdy nejeli, kdybychom neměli automobil.#
Definice inženýrská: Automobil je geniální vynález, který člověku umožnil vyměnit nohy za kola.#
Definice sentimentální: Automobil je nejvěrnější přítel člověka. Sám od sebe vás nikdy neopustí.#
Psychoexpertiza: Automobil může být poruchový, ale na rozdíl od člověka nemůže být blbý.#
Antropologický objev: Homo automobilis je nejvyšší vývojový stupeň člověka.#
Zákon zkušeného řidiče: Nejbezpečnější jízda je na trenažéru autoškoly.#
Zákon chaosu: Účelem dopravních vyhlášek je snížení dopravního chaosu, jejich výsledným efektem je zvýšení dopravního chaosu.#
Zákon prázdné nádrže: Benzin vám dojde v místě, kde široko daleko není žádná benzinová pumpa.#
Zákony pozdního bycha:#
1. Že sis zapomněl řidičák doma, zjistíš teprve tehdy, když tě policista žádá o doklady.#
2. Teprve když píchneš kolo, zjistíš, že rezerva je děravá.#
3. Teprve po nehodě zjistíš, že máš prošlou havarijní pojistku.#
Parkovací zákony:#
1. V cíli vaší cesty se vám s nejvyšší pravděpodobností nepodaří zaparkovat.#
2. Podaří-li se vám zaparkovat, zablokuje vás další vůz tak, že nemůžete odjet.#
3. Řidič překážejícího vozu není k sehnání.#
4. Podaří-li se řidiče překážejícího vozu najít, ukáže se, že klíčky od jeho vozu si omylem vzala jeho žena, která právě odcestovala na čtrnáctidenní konferenci do Austrálie.#
#
**Anekdoty o řidičích a řidičkách**#
Automobily samy o sobě by nebyly pro lidovou tvořivost tolik inspirativní, nebýt řidičů a řidiček. Z laviny vtipů o nich čerpal a anekdoty sesbíral například Jožka Štětina: Motofóry (Vizovice: Trnky-brnky 2004, 96 s.).#
Co se žena naučí nejdříve v autoškole? (Zahýbat.)#
Baví se spolu dvě blondýnky. „Jak jsi dopadla u zkoušky v autoškole?“ – „Blbě. Zeptali se mne, co je to mrtvý chod, já jim řekla, že Jan Kozina Sladký, ale asi se jim to zdálo málo technické.“ – „No jasně. Když už sis vzpomněla na toho Choda, měla jsi jim také říct, že zvolal: Logaritme, logaritme, do roka a do dna!“#
„Už dvacet let máme auto,“ zlobí se manžel, „a ty ses dodnes nenaučila jezdit.“ – „A dvacet let vlastníme šicí stroj,“ přechází manželka do protiútoku, „a ty neumíš šít.“#
„Tak za kolik to bude?“ vydechne při dopravním přestupku přistižená Jolana. – „Schovejte tu šrajtofli,“ pokyne rukou rameno spravedlnosti, „pokutu zaplatí autoškola, že z vás vychovala blbce.“#
„Jaká řidička je vaše paní?“ zajímá se pan Karban. – „Hrozná,“ posmutní kolega, „mne odnaučila pít…, a auto naučila chlastat.“#
„Můžete mi říct,“ táže se přísně policista, „proč nemáte na svém voze stěrače?“ – „Oddělala jsem je,“ přiznává blondýnka, „už mi šlo na nervy, že mi za ně neustále zastrkujete nějaké lístečky.“#
„Jestli chceš do obchoďáku,“ láká manželku ochotný manžel, „pojď, svezu tě autem.“ – „Dík,“ odmítá choť, „půjdu pěšky, dnes totiž hrozně spěchám.“#
Pan Jaroslav naložil mladou stopařku. Pak chvíli přemýšlel, jak navázat rozhovor, a nakonec se otázal: „Co byste si přála, kdybyste byla mou milenkou?“ – „Tento automobil… a jiného řidiče.“#
„Ztratil se mi Fiat 500, mám to nahlásit policii?“ – „Pro jistotu se nejdříve podívej pod postel.“#
Policista předává řidiči pokutový blok a přidává laskavá slova: „Nechci vám kazit tuhle nádhernou neděli… a tak jsem vám tam napsal zítřejší datum.“#
Dežo tlačí auto do servisu, montér dlouho hledá závadu, až se konečně obrátí na majitele vehiklu: „Vždyť v tom nemáte benzin!“ – „To vím, ale řekněte mi, proč to nejede!“#
„Jendo, kdo u vás šoféruje auto?“ – „No, za volantem sice sedí otec, ale řídí ho maminka.“#
„Jak je to možné, dvacet let žijete v Praze… a nedokážete mi vysvětlit nejkratší cestu na Hrad?“ – „Promiňte, ale já jsem taxikář.“#
Anekdotám jednu kapitolu nazvanou „Motoristické anekdoty (nejen o blondýnkách)“ věnoval již dříve uvedený Václav Budinský v knize //Za volant jen s úsměvem// (s. 96–109):#
Jeden slavný herec jel v protisměru. Zastaví ho policista: „Nebylo vám divné, že na vás všichni blikají?“ – „Nebylo. Myslel jsem, že mě zdraví.“#
Milionář koupil nové luxusní auto. Hned ho jel projet. Náhle se zešeřilo. Zastavil ho policista a pravil: „Pane řidiči, nevíte, kdy se zapínají světla?“ – Milionář: „Kdy vím, ale nevím kde.“#
Policista zastavil plavovlasou řidičku a zamračeně pravil: „Neviděla jste značku? Po této silnici se jezdí pouze jedním směrem.“ Blondýnka podrážděne vyhrkla: „A chcete mi snad tvrdit, poručíku, že jedu voběma?“#
Policista při dopravní kontrole: „Nesvítí vám levé světlo, to bude za tři sta.“ Blondýnka se usmála a pravila: „Tak se dejte do práce. A víte, že jste levnější než v servisu? Tam za to chtěli pět set.“#
„Jak jste vůbec mohl takhle opilý vlézt za volant?“ hrozí se policista. „Šlo to blbě, ale kamarádi mi pomohli…“#
Za rozjíždějícím se autobusem utíkal muž. Autobus stále zrychloval „Haló pane,“ volal škodolibě pootevřeným okénkem jeden cestující, „nás už nechytíte.“ – „Doufám, že jo,“ sípal muž, „já jsem totiž řidič.“#
Řidič, který má už něco upito, se řítí ve svém autě nocí. Najednou dopravní hlídka, červené světlo, pokyn policisty: „Vystupte si.“ Řidič nevzrušeně otevře dveře, vystoupí a dříve, než policisté stačí cokoliv udělat, vytáhne z náprsní kapsy placatici a pořádně si přihne. Policisté ho ohromeně sledují: „Člověče, jak to, že pijete alkohol, když budete řídit vůz?!?“ zmůže se jeden z nich na slovo. Řidič klidně zamkne auto, strčí si klíčky do kapsy a odpoví: „Dnes už ne.“#
#
**Aspoň dvě básničky o autech**#
Jiří Suchý: Automobilistická (in //Knížka aneb Co mne jen tak napadlo//. Praha, Impuls 1986, s. 82):#
Než jsem poznal, co je patník,#
měl jsem elegantní blatník.#
Jiří Sedlák: Francouzsko-české auto:#
„Škoda lásky,“ pravila škodovka,#
„lepší než sex je whisky a sodovka.“#
Než jinou řeč renault vedl#
a cudnou Češku Francouz svedl.#
Co může vzniknout z takové kopulace?#
Blýskavý vzhled a nízká láce?#
#
**Povídkáře reprezentují Ephraim Kishon a Patrick Seewaldt**#
Ephraim Kishon v povídce Safari na místa k parkování (in //Nejlepší povídky o řidičích.// Praha: Telpress 1997, s. 104–106) vypráví, jak při parkování přelstít policii a neplatit pokutu:#
**Ukázka:**#
Josele se ke mně přihnal z nároží Fruchtmannovy ulice. „Promiň,“ supěl. „Tak dlouho trvalo, než jsem našel místo k zaparkování.“ (…) Došli jsme ke Gustiho kavárně, posadili jsme se, objednali si obvyklé espreso a pozorovali Blízký východ v akci. Venku se hemžili mladí policisté, kteří dosud nesplnili svou denní kvótu a vyhlíželi řidiče porušivší zákaz parkování. (…) „Pro stát není lepší investice než dopravní policista,“ konstatoval Josele. „Když některý napaří za hodinu jen tři pokuty po osmdesáti librách, má po dvou dnech vyděláno na svůj měsíční plat a ostatní je čistý zisk.“ (…)#
„Kdo si prostuduje chování izraelské policie, nemusí se žádné pokuty obávat. Víš, je to užitá psychologie. Parkuji zásadně jen v úzkých vedlejších ulicích, na chodníku, vzdálen nejméně třicet metrů od hlavní ulice, kde hlídkují ty pijavice zákona. Můj vůz je jediný, který vidí, a to ve značné vzdálenosti od nároží. Má teď ochránce zákona o dopravě zdolat celou tu vzdálenost a navíc riskovat, že pod stěračem pokutový lístek už najde? Nic takového neudělá. Na to je příliš líný. (…) Pojď, dokážu ti to.“#
Na chodníku vskutku stálo hrdě osamělé Joselovo auto. S pokutovým lístkem pod stěračem. S pokutovým lístkem. S pokutovým lístkem pro Josela. To se mu ještě nestalo. Zbledl. Pokud šlo o mne, nedokázal jsem potlačit mírnou škodolibost. „Užitá psychologie, že ano? Za režijní cenu osmdesát liber, že ano?“ – „Kdy konečně dospěješ, mé dítě,“ zabručel Josele, odemkl vůz a šel dál. Následoval jsem ho, aniž jsem se zeptal, co zamýšlí. Stejně se to brzy ukáže.#
Ukázalo se to na nejbližším policejním komisařství. „Pane inspektore,“ hlásil Josele službu konajícímu orgánu, „někde ve vašem okrsku mi ukradli vůz. Nemohu vám přesně říct kde. Byla to mně neznámá odbočka Dizengoffovy třídy.“ Do protokolu uvedl ještě několik dalších údajů. Policejní hlídky obdržely rádiem pokyn, aby ukradený vůz hledaly. „Čekám v Gustiho kavárně,“ rozloučil se Josele. Za hodinu naši přátelé a pomocníci auto našli. Stálo na chodníku Fruchtmannovy ulice. Strážmistr, který ho přivezl, Joselovy díky skromně odmítl. „Konáme jen svou povinnost,“ řekl, zlomyslně se zazubil a dodal: „Ale až toho zloděje chytneme, bude kromě všeho ostatního muset zaplatit i mastnou pokutu.“#
#
**Auto a sex**#
Poněkud pikantní je ve vztahu „člověk – auto“ téma sex v autě. Se smyslem pro humorné situace ho probírá pět povídek Patricka Seewaldta //Sex pro řidiče// (Praha: Fragment 2007, 66 s.; ilustrace Frank Mayer). – K tomu předběžná poznámka: Povídky by asi prošly mužskou „mravní cenzurou“, ale možná by narazily na ženský mravní cit. Proto ať je ženy raději vynechají.#
První povídka //Zlý vlk v červeném porsche// líčí, jak jeden majitel porsche, holdující sexu, se ve firmě upíchl na atraktivní Nikolu, majitelku pouhého golfu. Ta jej odmítala. Ale když jednou zapomněla svého golfa zamknout, vyřadil ho majitel porsche rafinovaně z provozu, aby pak – bezradné a vděčné Nikole – automobil opravil a v červeném porsche se s ní vyřádil.#
Druhá povídka //Tajemství bílého cadillacu// je o jeho majiteli a současně majiteli úspěšného magazinu //Sex ’n Car//. Tajemstvím je sex, k němuž do cadillacu (s okny, jimiž není vidět zvenčí dovnitř) zve šéf své atraktivní zaměstnankyně. Pozve i Magdu. Dosáhne tím svého cíle, stát se jeho ženou?#
Třetí povídka nese název //Noční jízda//. K ní pozve čtyřicetiletou, ale pořád velmi svůdnou manželku velkého boháče (který ji zanedbává a zahrnuje penězi) osmadvacetiletý prodejce aut, velmi atraktivní Petr. Kombinuje prodej aut se sexem v nich. Luxusní auto, v němž i teď k sexu došlo, jí pak úspěšně prodá. Na památku mu zůstane její podprsenka. #
Ve čtvrté povídce – //Stalo se na parkovišti// – autor vypráví, jak kleptoman Alex (kradoucí auta pro jejich sexappeal), prchal v ukradeném drahém autě před policií. Unikne třicetileté policistce do nejvyššího poschodí parkoviště, ale ta ho dostihne. Domnívá se, že je to Carlo Brutalo, šéf sítě s prostitucí a drogami, protože sledovala jeho auto. Tak ho i osloví, když mu poručí zvednout ruce  a přitisknout se k autu. Alex ji zaujme jako muž, a když najde mezi nohama jeho „zbraň“, dojde k sexu. (I později.)# 
**Ukázka:**# 
„No, Karle Bruto, teď jsi v prdeli,“ zaklela policistka a zachechtala se. (…) „Jmenuji se Alex Praus,“ vysoukal ze sebe mrzutě. Jestli je tady někdo brutální, tak jste to vy, dámo!“ (…) „Otoč se na stranu!“ poručila Bianka. Teď už nebylo pochyb o tom, že se jednalo o někoho úplně jiného. Přitažlivý chlápek s knírkem a hnědými vlasy. Měl pevnou, sportovní postavu. Přesně tak si člověk ve snech představuje svého milence.#
„Můžu vám všechno vysvětlit,“ mručel ten muž.  „Jo, to auto jsem ukradl, ale je to takové nutkání. Můj psychiatr říká, že je to pro mě něco jako sex.“ – Sex? Po tom žhavém pronásledování, po tom vnitřním vypětí a prolitém potu na Bianku to slovo zapůsobilo jako afrodiziakum. „Ano, sex,“ zopakoval muž. „Prosím nechte mě jít.“#
Sex, pomyslela si Bianka. Sex na parkovišti s mužem, kterého jsem ulovila. Sex jako kořist, jako odměna. Ale nahlas řekla: „Tak snadno to nepůjde, kamaráde. Nejdřív musím zjistit, jestli u sebe opravdu nemáš žádnou zbraň.“ (…) „Nohy od sebe!“ poručila. (…) Cítil, jak ho prohledávala a osahávala (…) „Ha!“ vykřikla najednou: „Tak tady je ta tvoje zbraň!“ A chytla ho za jeho mužství. (…) „Co to má být?“ zasupěl. „Otoč se!“ poručila ta brutální ženská. Alex poslechl a to, co uviděl, mu vzalo dech.. Spatřil blond vlasy a plná, napůl otevřená ústa. Hlavně ale viděl, že si ta žena sundala bundu a právě se chystala rozepnout si blůzu. Zahlédl černou podprsenku.#
„Alexi,“ zašeptala, „takový přečin si musíš odpykat!“ „S použitím zbraně?“ zeptal se koktavě. „S tvojí zbraní, Alexi. S tou jedinou zbraní, kterou nosíš u sebe. Vidím, že je nabitá!“ (…) (s. 54 a 56).#
#
Pátá povídka se jmenuje //Striptýz v autě//. Poprvé se svlékala v autě před svým instruktorem z autoškoly a zkušebním komisařem, aby vůbec dostala řidičák. Když však ve zkušebním komisaři objeví zamaskovaného dalšího instruktora, začne oběma vyhrožovat. Ti ji ihned zařídí zkoušku u jednoho dědy a když jí – to hlavně – instruktor pomůže, zkoušku udělá. Mastný účet z autoškoly pak pošle k proplacení oněm dvěma instruktorům.#
#
**Horníčkovo vyprávění**#
Miroslav Horníček: //Jízda autem// (in //Chvála pohybu.// Praha: Motto, 2003, s. 41–73). Horníček zde vypráví vážně i humorně o sobě jako o automobilistovi:#
**Ukázka:**#
(…) Shodou okolností jsem měl své první auto dříve než svůj řidičský průkaz. Stálo tedy před domem a čekalo. Já zatím docházel do autoškoly. (…) Instruktor nás zavedl před dům, kde stálo jeho služební auto. Posadil nás dovnitř, mne k volantu, a řekl, že nám vysvětlí jistá zařízení palubní desky a okolí. Byl jsem absolutně nedotčený jakoukoli znalostí v tomto směru, a tak jsem vyslovil podiv, proč volant je pouze jeden, kdežto brzdy jsou tři. Nemínil jsem to jako vtip, a tak se mi dostalo vážného vysvětlení, že nejde o tři brzdy, že brzda je jen jedna a to vedle že je spojka a plyn. (…)#
Mým prvním vozem byla Octavie. Nazvali jsme jej Jakubem a u tohoto jména zůstáváme. Pak to byla Saab, a tedy Jacobsen, jak jsme si po svém pošvédštili jméno Jakub, pak Renault – tedy Jacques – a dnes Simca, tedy opět Jacques nebo Jakub čtvrtý (…)#
Jednoho dne jsem na silnici spatřil krávu v rychlosti asi stokilometrové. (…) Brzdil jsem. Rychlosti ubývalo, ale kráva se přece jen blížila (…) Ona stála. Já však měl dojem, že je to ona, kdo se tu řítí, a nadával jsem jí, že brzdí příliš pomalu. (…) Brzdil jsem dál. Měl jsem dojem, že noha už prošla podlahou vozu a že brzdím podrážkou o silnici, ale vůz jel dál a kráva se mi počala jevit větší než katedrála. Nemohu vám říci, kolik metrů jsem byl vzdálen od té krávy ve chvíli, kdy jsem začal brzdit, ale mohu vám říci přesně, kolik centimetrů jsem od ní zastavil. Necelých šest. (…)#
Vzpomínal jsem tu na bezdůvodnou zlobu našich řidičů a bylo mi čehosi jaksi líto. Stojím na křižovatce v Praze. Je červená. Pak oranžová. Dávám tam jedničku. Poprvé marně, podruhé taky. To už je zelená. Trvá to dvě tři vteřiny. Za mnou se ozve klakson. Je //vždycky// snadnější troubit než //někdy// se rozejet. Odjíždím a vůz, který troubil, zůstává daleko za mnou. Vzpomínám přitom na jistou anglickou dámu v podobné situaci. Nemohla nastartovat a řidič za ní vytrvale troubil. Vypnula tedy motor, šla k němu a s úsměvem mu řekla: „Kdybyste byl tak laskav a šel za mne nastartovat, já bych za vás zatím troubila.“ (…)#
Předjíždím na silnici náklaďák. Vracím se do svého pruhu pomalu, protože silnice přede mnou je volná. A za mnou šestsettrojka – většinou tedy vůz služební. Svým pomalejším návratem pozdržím její spěch. A zase jen o tři čtyři vteřiny. Snad o pět. Ozve se klakson Stydím se: zdržel jsem možná výstavbu něčeho. Tatra mne předjíždí a muž //vedle// řidiče na mne zuřivě hrozí. Chrlí jakási slova, jimž nerozumím, obličej brunátný zlostí, a já už vím docela jistě: cosi jsem pozdržel. O pět kilometrů dál je tatra zaparkována a brunátný obličej na mechu pojídá salám. Padá mi ze srdce kámen: výstavba není ohrožena! Kdybych se v té chvíli nestyděl, ne za sebe, ale za něj, zastavil bych a požádal, zda by nemohl, takto v klidu, zopakovat ta slova, kterým jsem prve nerozuměl. (…)#
Zaparkování je vždycky komplikace. Mám své povinnosti a musím být v určitou hodinu na jistém místě. A jsem tam. Jsem tam včas, ale i ulice, kde je zákaz parkování, je plná parkujících vozidel. Musím tedy svůj přestupek učinit v jiné ulici. Hledám takovou ulici pět deset minut. Jedu si zvolna ulicemi a vypadám, jako bych se projížděl. Takhle snad poletují ptáci uvažující o založení rodiny a uhnízdění. Objedu dva bloky a objedu jich deset. Cítím velmi naléhavě, jak se na jedné straně stávám lajdákem – v očích těch, kdo na mne už dvacet minut čekají – a na druhé straně – v očích vědy – neurotikem. Ba hůř: mám namířeno přímo k schizofrenii, protože zatímco jedu dvacítkou ulicemi, jsem současně už na určeném místě a vysvětluji čekajícím, že není problém dojet včas, ale zaparkovat. Některé z těchto omluv začínám za volantem vykřikovat nahlas, gestikuluji a chodci za mnou udiveně hledí. Konečně zaparkuji – tři sta metrů od určeného místa. Běžím k němu a vidím, že právě před ním je místo pro pět velkých vozů. Vracím se tedy pro svůj, jedu sem a přesně, když sem dojíždím, pátý vůz zabírá poslední volné místo. To jsou okamžiky, kdy člověk má chuť projet nejbližší cukrárnou a zaparkovat mezi kremrolemi. (…)#
#
**Vyprávění řidičky pro řidičky – nejen humorně, ale i poučně**#
Zvláštní odrůdou řidičů jsou řidičky, zčásti řidiči vysmívané, zčásti jimi obdivované – s úsměvem. Ovšem řidičky jim oboje dovedou oplácet. O tom všem vypráví kniha Sylvy Groszové //Za volantem žena aneb breviář řidičky-začátečnice// (Praha: Nakladatelství dopravy a spojů, vydání druhé, opravené, 1979, 203 s.) se 16 kapitolami a 68 obrázky od Waltera Mendeho.#
Podle mínění určitých amerických psychologů je prý nejdůležitější, aby se dáma za volantem uměla vždycky vhodně usmát. Údajně však zjistili, že více než šedesát procent Američanek tuto vlastnost postrádá. Myslí, že přehlédli detail, že to byly právě ty, vedle nichž za jízdy seděl jejich manžel. Vzhledem k tomu, že něco podobného lze těžko zařadit do osnov autoškol, založili tudíž pohotově v New Yorku ústav, kde se zájemkyně mohou naučit roztomilým úsměvům. Otázka je, jak dlouho na tváři vydrží, jakmile absolventka zjistí, že školné za kurs je 200 dolarů. Jaký vliv má působení ústavu na zvýšení dopravní bezpečnosti, jsem se nikde nedočetla, píše autorka.#
Řidičky-začátečnice téměř všechny lamentují „Já se to v životě nenaučím!“ Autorka však je toho názoru, že „zvládnout moderní dokonalý vůz je mnohem jednodušší, než ovládnutí moderního manžela. Typické však je, že my ženy se často s klidnou samozřejmostí svěříme navždy do rukou muže, před nímž nás varovali třeba i vlastní rodiče, ale jsme ohromeny hrůzou z vozu, který byl pečlivě vyzkoušen a schválen mnoha odborníky. Což je patrně ta posmívaná a nepochopitelná ženská logika“.#
Na rozdíl od mužů dělají řidičku i šaty: Starší řidička projížděla rychle ulicemi města. V té chvíli se zde objevil policista. Zastavil vůz a do okénka bodře konstatoval: „Tak, paní řidičko, to máme přes padesát, že?“ Zrudla, zavrtěla hlavou a rozpačitě namítla: „Kdepak, pane strážmistře, to jenom v tomhle kloboučku vypadám starší!“#
Kromě šatů určitou roli hraje i zdraví řidiček. Ptají se doktora: „Pane doktore, mohu řídit?“ Týká se to mj. i jejich zraku. Humorné jsou pak jak příhody s policisty, tak například s chodci. Mladý policista zastavil řidičku a žádal o doklady, protože její jízda se mu zdála poněkud podivná. Usmála se na něj, podala mu kabelku a roztomile zašveholila: „Prosím vás, buďte tak laskav a najděte si řidičák v tašce sám. Já bez brýlí na takovou dálku nevidím. – Při ošetření oka se podávají kapky na rozšíření zorniček. Zrak se po nich těžko přizpůsobuje, odhad vzdálenosti je nepřesný A tak řidička málem vrazila do chodce. V posledním okamžiku uskočil a podrážděně zvolal: „Paní, vidíte vůbec?“ Ale ona jenom zlostně odsekla: „Hlupáku, jak bych se do vás byla jinak strefila?“#
Těžký je život řidiček-začátečnic za volantem, autorka je však chlácholí: Bude-li se vám zdát, že má málokdo tak těžký život za volantem jako vy, vzpomeňte si na toho ušlápnutého pána, který prvně vyjel vozem na rodinný výlet. Spolu s ním jela manželka, dcera i tchýně, jejichž názory za jízdy se poněkud různily. Manželka velela: „Rovně, Arture, pak vlevo, vyhoď včas směrovku, nekoukej po té ženské s nemožnýma nohama, u té červené budovy zahni doprava.“ Její pokyny občas zanikly v křiku tchýně: „Zahni, chlapče, doleva, potom do toho kopce vzhůru a nepřejeď toho roztomilého pejska u patníku. Nemysli si, že na tebe budeme pak čekat u hospody.“ Dcera vřískala: „Nejdřív kolem školy, aby nás viděly holky. Nejezdi k tomu rybníku, tam v tomhle počasí nikdo nebude, raději k fotbalovému hřišti, tam nás nemůže nikdo přehlídnout.“ Muž upocenýma rukama otáčel volantem, hledal nohama pedály a v přestávce mezi příkazy pokorně zašeptal: „Promiň, Mařenko, ale řídí dcera, maminka nebo ty?“#
Problémy mají řidičky-začátečnice zvláště v zimě. Autorka píše, že se dozvěděla, že akumulátoru v zimě prospívá nechávat ho na noc v teplém prostředí. Pečlivě tedy večer uložila akumulátor u topení ve sklepě. Ráno však marně „startovala“ vůz, roztlačovala ho a zkoušela rozjet z prudkého svahu. Ani řidič náklaďáku, který její vůz vzal do vleku, neuvedl auto do pohybu. Teprve když se řidičky zeptal, v jakém stavu je baterie, uvědomila si, že výborný stav akumulátoru není v zimě nic platný, pokud je auto před domem a zdroj elektrické energie ve sklepě.#
Autorka vzpomíná, co se jí stalo v zimě v Tatrách, kdy auto přimrzlo a nehnulo se z místa. Zoufalá zvolila nouzové řešení. Svlékla sukni, vložila ji pod kolo, druhé se zachytilo o méně umrzlou krajnici a tak se jí podařilo vyjet. Cesta byla dlouhá a stoupala, takže se pro sukni nemohla vrátit. Ve společnosti, kde ji čekali, se dost divili, proč odmítá v teple odložit kožich. Podivoval se zřejmě i ten, kdo našel opuštěnou sukni. Nevěděla, jak by si byla poradila, kdyby bývala měla na sobě dlouhé kalhoty, pod které nosí do hor spodky po dědovi.#
Autorka svou knihu uzavírá: Jsem přesvědčena, že automobil je vynález, který má nám všem život zpříjemňovat a prodlužovat, takže by neměl platit starý motoristický vtip: Prodavač losů přesvědčuje nerozhodného zájemce: „Zkuste štěstí, kupte si los. Třeba vyhrajete. A dovedete si představit, co by říkala vaše žena, kdybyste vyhrál auto?“ – „Jo. To ti nemohli dát jinou, než tuhle nemožnou barvu? Vždyť si kvůli tomu budu muset koupit nový kabát. Jak to jezdíš? Dávej přece pozor, ať to hned neodřeš. Zařaď konečně! Páni, kdy ty se naučíš pořádně řídit. Novákovic vloni vyhráli volhu a my se tu předvádíme v takovém nemožném automobilu.“ – No tak tedy raději: Šťastnou cestu, milé řidičky!#
#
**„Tři muži v automobilu“**#
Román Františka Pilaře (1904–1980) //Tři muži v automobilu// (Praha: Mladá fronta 1966, 202 s.) svým názvem připomene dvě slavné knihy anglického humoristy Jerome Klapky Jeromeho //Tři muži ve člunu// a //Tři muži na toulkách//. A tím vylíčeným putováním po České republice putování Johna Steinbecka v autě se psem po USA – //Toulky s Charliem//.#
Děj: Tři přátelé – zubař Karel, spisovatel Jindřich a statistický úředník Arnošt – se rozhodnou strávit čtrnáct dní putováním po vlastech českých. Důvod? Byl to Jindřichův nápad: „Jak krásné by bylo vrátit se jednou domů z druhé strany… (…) Doufám, že jste všichni četli příběh o muži, který byl příliš živý, od G. K. Chestertona. Hrdinou tohoto příběhu je Inocenc Smith, který pronesl pozoruhodnou větu: ,Což se vám nikdy nezachtělo vyběhnout ze svého domu a pak jej hledat?‘ Byl to velmi moudrý muž. Bál se, že by mu jeho rodinný krb, který tak miloval, mohl třeba zevšednět. Rozhodl se proto jej opustit a pak se znovu k němu vrátit. A protože nejkratší cesta dostat se tam, kde právě jste, je obejít zeměkouli, vydal se bez odkladu na tuto cestu. Těšil se jako dítě, až se bude zase vracet ke svému domovu z druhé strany.“ Jindřich vyzve své přátele následovat příkladu Inocence Smitha, ovšem v malém měřítku, tj. vyrazit z Prahy na jih a vrátit se do ní ze severu.#
Za Arnoštova řízení putují tedy vesnicemi a městy jižních Čech, kde zažijí nejrůznější příhody. Například Arnošt v Dobříši prohlásí, že zapomněl v Praze řidičák. Vracejí se, ale pak Jindřich najde řidičák v boční kapse dveří, takže mohou pokračovat. – Nebo jim praskne pneumatika, ale marně ji svlékají z disku, než jim to udělá křehká automobilistka. – V Srní se Arnošt, vášnivý fotograf, vydá fotografovat krajinu, ale narazí na stokilovou dámu, před níž se mu nakonec podaří prchnout tak, že ji poprosí, aby se při fotografování obrátila čelem vzad a vytrvala tak tři minuty. – Nebo něco jim v autě rachotí, ale když automechanik rozebere celé auto, zjistí, že autu nic není, že to rachotila do auta spadlá kovová tabatěrka. – Z úzkých uliček v Krumlově jim musí neustále pomáhat tlačením vzad domorodci. – Kochání v Telči jim zkazí návštěvníci vyhrnuvší se z mnoha autokarů. – A než vyrazí k návratu ze severních Čech, nemohou se pro nával aut a lidí vykoupat v Máchově jezeře, takže je jim nabídnuto koupání ve vaně na dvoře jedné chalupy, ovšem za příslušný poplatek. Rádi se tedy vracejí domů do Prahy, do milovaných domovů – podle Inocence Smitha.#
**Ukázky:**#
(Jindřich si chtěl vzít na cestu jen kartáček na zuby a bankovky. Přivezl ale taxíkem dva kufry.) „Co v tom máš?“ zeptal jsem se. – „Několik maličkostí,“ odpověděl ledabyle. „Pepita sako, jelenicovou vestu, prošívanou čínskou vestu, havelok z korutanského lodenu, Světozor ročník 1905 a 1906, několik poznámkových bloků a Naučný slovník, svazky pod písmeny J až R.“ (…) Bohužel můj spartak není zařízen na Jindřichovy ctnosti. „Vyndej ten Naučný slovník!“ řekl jsem proto pevným hlasem – „Které písmeno?“ – „Všechna.“ (…) Nikdo z kolemjdoucích slovník nechtěl. (Hodili tedy svazky [s výjimkou Q] do nákladní zdviže jakéhosi velkoskladu kůží a usní.) A náš spartak vyrazil vpřed (s. 19–20).#
Jeli jsme však sotva dvě minuty, když Karel náhle zbledl. „Kam vlastně jedeme?“ vykřikl. (…) Zastavili jsme přesně uprostřed křižovatky u Národního divadla. (…) Když jsem se ohlédl, viděl jsem, že za námi stojí supící jedenáctitunka, a za ní asi dvacet šest jiných vozidel. Směrem od Národní třídy tísnilo se za sebou třicet osm vozů různých tvarů a velikostí a sedm tramvají. Pokud jde o most Legií, bylo jej vidět pouze velmi nezřetelně. Vypadalo to, jako by tam byla právě zahájena světová výstava vozidel všeho druhu. Pouze směrem od nábřeží k Mánesu zdála se cesta poněkud schůdnější. Protože právě v té chvíli vystoupil z budky na křižovatce muž v modré uniformě, šlápl jsem rychle na plyn a náš vůz se vyřítil po nábřeží k Mánesu. Tak se stalo, že jsme se vydali na cestu směrem jižním (s. 22–23).#
Tak to šlo pěkně dál až kousek před Krumlov. (…) Jindřich řekl, že mě bezpečně dovede až ke dveřím hotelu. Když jsem se zeptal, zdali Krumlov zná, řekl, že sice nezná, ale že je již od malička nadán neklamným instinktem dostat se přesně tam, kam potřebuje A tak jsme vjeli do města. Už asi padesát metrů za bránou se nám podařilo dokonale zatarasit provoz, protože jakýsi náklaďák si usmyslil, že pojede proti nám. Jeho řidič využil té příležitosti, aby nás seznámil se slovníkem všech nadávek a kleteb, které zná naše mateřština, a potom nás vyzval, abychom couvli. Pokusil jsem se mu vyhovět, ale zabránil mi v tom pekařský krámek, který se kupodivu octl těsně za našimi zády. Řidič nákladního auta nakonec řekl, abych toho radši nechal, že couvne sám. Byl to nezdravý optimismus, protože neujel ani pět metrů, když narazil zadkem vozu do obchodu s galanterním zbožím. Potom se obrátil na mě a řekl, že jestli nezmizím okamžitě z téhle zatracené ulice, šlápne na plyn a napálí to do mě na plné pecky. (…) Galanterie a pekařský krám mě poprosili, abych vypnul motor a pokud možno nedělal nic. Potom se oba zapřeli do našeho vozu a odtlačili nás s nekonečnou šetrností ze soutěsky do širší části ulice. (…) „Věděl jsem,“ řekl s uspokojením Jindřich, „že není na světě situace, která by se nedala rozřešit, když člověk chce. A teď se dáme touhle uličkou. Vypadá neobyčejně příjemně.“ (…) (s. 104–105).#
Jindřich (komentuje řeč jakéhosi mužíčka, který vidí z přírody jen havárie na silnicích): „Až do této chvíle jsem si byl jist, že obrovský rozvoj automobilismu v naší vlasti se projeví především v tom, že majitelé vozů se stanou nadšenými vyznavači přírodních krás (…) A teď tohle! Doufám, že ten směšný mužík reprezentuje jen mizivou menšinu našich automobilových sportovců.“ – Bylo mi Jindřicha líto. Ten dobrý hoch netuší, že dnešního automobilistu zajímá sice celá řada věcí, které souvisejí s jeho sportem, ale příroda se v nich vyskytuje jen zřídka. Jako statistik mohl bych pro Jindřicha lehce sestavit žebříček těchto věcí: 1. Já. 2. Já a můj vůz. 3. Můj vůz a jiné vozy, které se mi pletou do cesty. 4. Můj vůz a silnice, která mi brání v bravurní jízdě. 5. Můj vůz a dopravní řád, který nejohavnějším způsobem potlačuje mou svobodnou vůli. 6. Můj vůz a bouračky, jimž jsem unikl svým mistrným postřehem. 7. Můj vůz a bouračky, jimž jsem nešťastnou náhodou neunikl. 8. Můj vůz a Ona. 9. Ona a jedna louka u lesa. 10. Čímže se konečně jaksi dostáváme k přírodě. – Samozřejmě, že jsem Jindřichovi toto desatero neřekl. Ujistil jsem ho naopak, že ohromná většina automobilistů dychtí spočinout v náručí přírody, a jestliže je tolik nehod zaviněno nadměrnou rychlostí vozidel, je to jen proto, že jejich řidiči se prostě již nemohou dočkat, až se ponoří do hlubin našich hvozdů nebo vyšplhají na zříceninu nějakého hradu. (s. 171)#
#
**O vztahu závodníků a mechaniků**#
O vztahu mezi automobilovými závodníky a jejich mechaniky píše například spisovatel Adolf Branald (1910–2008), autor více než 25 knih, a to v kapitole //Dědeček automobil// ve stejnojmenné knize// Dědeček automobil// (Praha: Albatros 1986, 394 s.; ona kapitola je tu na s. 121–153). Dědečkem automobilem mohl být první český lidový automobil, který vyšel z mladoboleslavské továrny Laurin & Klement v roce 1905. V uvedené kapitole Branald vypráví, jak se tři čeští automobiloví závodníci – Vondřich, Kolovrat a Knirsch – vypravili se svými mechaniky Frantíkem Projsou, Hondou Plíškem a Podsedníčkem na závody do Francie. Závodníci se řídili výrokem slavného Marcela Renaulta „Rychlost – první ctnost.“ (Po zrušení tzv. praporkového zákona, dle kterého před každým automobilem jedoucím ulicemi Londýna šel muž nesoucí červený praporek, v noci červenou lucernu, neb nejvyšší přípustná rychlost byla stanovena na čtyři anglické míle. Jeden chlapec s praporkem byl rychlejší než automobilista a utekl tak daleko, že automobilista za ním zoufale volal: „Ne tak rychle – nestačím!“) A mechanici si zase vtiskli do paměti mít v péči tři „k“: karter, karburátor, kardan.#
A tak když se Kolovratovi porouchal den před závody motor, všichni tři uvedení mechanici se vrhli přes noc na jeho opravu, takže Kolovrat mohl jet – a vyhrál. I ostatní dva závodníci se umístili na prvních místech. A tak se oslavovalo v hospodě, kde si vyprávěli historky. Nejprve mechanici, kteří se pyšnili tím, jak slavným závodníkům sloužili.#
**Ukázka:**# 
Když jeden Rakušák začal vyprávět, že jezdil ve Francii u slavného vousáče René de Knyffa – byla míra dovršena, ale nechali ho klidně tvrdit, že pečoval o Reného de Knyffa jako o malé dítě. Ošetřoval prý Knyffův prskající zázrak a Knyffův plnovous sahající tomu obru až po pás. Sotva bylo po závodech, vylezl René de Knyff z káry a tradá k umyvadlu. „Musel jsem mu vykoupat vousy v heřmánku, pročesat a naondulovat. Pak teprve si dal René de Knyff zahrát fanfáry a přijal pohár. Byl to velmi čistotný muž. Jednou jsme spravovali motor, vyšlehl plamen a vousy chytly. Neztratil jsem hlavu. Prorazil jsem pěstí chladič – takhle, přátelé! – nachytal jsem do čepice vodu a uhasil jsem hořícího Reného de Knyffa. Jen si všimněte – ještě dnes má René vousy na špičce trochu připálené. Nebýt mě, přišla Francie o své eso.#
A víte, jak se mi René de Knyff odměnil? Přesedlal jsem na rakouské stroje a jel jsem s hrabětem Schaumburg-Lipem lipský okruh. René nás srazil do příkopu. Docela klidně, při stovce, jak prašivé psy – a ještě nám zamával rukou na pozdrav. Šel jsem po závodech k Renému a povídám: Mosjé, tohle se nedělá! Copak jste už zapomněl, kdo vám zachránil vousy? A ten lump René sáhl do kapsy, vytáhl sirky, podal mi je a povídal: Zapal si vousy, já tě poleju a jsme si kvit!“ (s. 141–142).#
#
**Literatura k tématu automobil: humor** (výběr)#
Budinský, Václav (2007): //Za volant jen s úsměvem//. Vimperk: HZ group. 116 s.#
Cacák, František – Cacáková, Alena (2006): //Dneska budu řídit já!// Praha: Eurolex Bohemia. 185 s.#
Groszová, Sylva (1979): //Za volantem žena aneb breviář řidičky-začátečnice//. Vydání druhé, opravené. Praha: Nakladatelství dopravy a spojů, 203 s.#
Havlas, Jaroslav (1945): //Čtyři a brus: Příhody o lidech a motocyklech.// Praha: Ladislav Janů. 109 s.#
Horníček Miroslav (2003): //Chvála pohybu.// 2. vydání. Praha: Motto. 198 s.#
Jager, Richard (1943): //Živnost na čtyřech kolech: Paměti prodavače automobilů.// Praha: Český čtenář. 235 s.#
Jindra, Tomáš (2000): //Murphy cestuje//. Praha: Argo. 81 s.#
Jiránek, Vladimír (2009): //Člověk za volantem.// Praha: Gallery. 126 s.#
Kachet, Alois (1956): //Červená – stát!: Křižovatka humoru a satiry v pestrém estrádním pásmu o dopravní bezpečnosti.// Praha: Dilia.#
Kishon, Ephraim (1997): //Nejlepší povídky o řidičích.// Praha: Telpress. 136 s.#
Maděra, Petr – Vlasák, Ladislav – Esterka, Petr (2001): //Anekdoty na cestách.// Vizovice: Forsáž. 128 s.#
Olinda, Ladislav (1994): //Nekřesťanský výklad pravidel silničního provozu.// Praha: Pražská imaginace. 45 s.#
Pilař, František (1966): //Tři muži v automobilu.// Praha: Mladá fronta. 204 s.#
Pitlík, Jiří (1974): //Anekdoty o dovolené a na dovolenou.// Praha: Lidové nakladatelství. 93 s.#
Poláček Karel (1995): //Michelup a motocykl: Román.// Praha: Nakladatelství Franze Kafky. 342 s.#
Seewaldt, Patrick (2007): //Sex pro řidiče.// Praha: Fragment. 66 s.#
Sojka, Pavel (2007): //Přískokem vpřed aneb Půlstoletí s Trabošem: 200 vtipů o trabantech.// Tábor: Kotnov. 65 s.#
Štětina, Jožka (2004): //Motofóry.// Vizovice: Trnky-brnky. 96 s.#
Štuchal, Jiří (1969): //Anekdoty na šťastnou cestu. //Praha: Lidové nakladatelství. 140 s.#
Urban, Petr (2004): //S Pivrncem za volantem – Malý průvodce pro šílence na cestách.// Liberec: Jan Kohoutek. 32 s.#
Vít, David, ed. (2003): //Dopravní anekdoty: Bonus: Prázdniny a dovolená. //Praha: Adonai. 79 s.#
Wagner, Karl (2001): //Murphyho zákony a motoroví miláčci.// Praha: Adonai. 104 s.#
Žáček, Jiří (2011): //Murphyho zákony pro řidiče (a řidičky).// 2. vydání Praha: Československý spisovatel. 30 s.#
/a(<span class="linked_term" onclick="showTermNamed('Sedlák, Jiří')">Jiří Sedlák</span>)/aa