/tÚvod/tt#
Vztah člověk-stroj obecně je pro život v moderní společnosti klíčový. Vychází z něj normy chování i struktury myšlení, odvíjí se od něj náš každodenní život. Vzhledem k šíři aktuálnosti tématu je s podivem, že výzkum vztahu člověka a automobilu nebyl dosud v takovémto rozsahu realizován. Potřeba přemisťovat se, se stala jednou ze základních potřeb moderního člověka. Aby mohl vytěžit možnosti současného světa, je nutné, aby měl člověk možnost „dát se každý den do pohybu“ a jet jim vstříc. To jej nutí přizpůsobit se možnostem, které technika v tomto směru nabízí, respektive možnostem, které si pro tento účel sám vytvořil. Nejužívanější a nejklíčovější roli hraje v tomto směru v moderní společnosti stroj nazvaný automobil. Avšak automobil není zdaleka jen strojem, který slouží k dopravě. To lze sledovat i prostřednictvím jeho dlouhodobě nízké vytíženosti, kterou můžeme vidět denně, kdy v každém autě jede většinou pouze jeden člověk. Automobil je všudypřítomný a mění nejen člověka, ale i krajinu, ve které žijeme.#
Automobil slouží také k sebevyjádření – jeho prostřednictvím projevujeme naše pojetí sebe sama, reprezentuje i individuální hodnotovou orientaci, životní styl a sociální status. Automobil zkrátka protíná společnost napříč od jedince po skupiny, vytváří ideově rozdílné skupiny, podílí se na společenské struktuře a dynamice, jeho užívání vzbuzuje emoce, nutí nás k určitému typu chování a jednání, slouží jako kulturní reprezentace reality, nástroj moci i módní doplněk, do kterého se de facto „oblékáme“.
Automobil lze chápat jako kulturní konstrukt, vystupující v realitě vztahu s lidským tělem jako norma, význam a artefakt. Vztah člověk–automobil jako sociokulturní stanovisko budeme tedy zkoumat na třech strukturálních úrovních studia kultury: na úrovni sociokulturního regulativu, ideje a artefaktu. To nám umožní tento vztah nahlédnout pomocí procesů, jež z něj vyplývají: disciplinace, semiotizace a upravování (Soukup – Balcerová 2011).$

/tDisciplinace/tt#
Disciplinace těla a jeho přetváření na vysoce funkční sociální a kulturní stroj přináší významné dopady na rozvoj psychiky jedince. V rámci tématu disciplinace těla lze diskutovat kontrolu emocí, sfinkterů či základních tělesných potřeb. Veškerá zmíněná disciplinace těla souvisí s jeho možností obsluhovat stroj-automobil jako jeho vlastní výtvor.#
Zmíněným tématem disciplinace těla se zabýval například německý sociolog Norbert Elias (1897–1990). Zvláštní pozornost mu věnoval především ve svém díle //Über den Prozeß der Zivilisation// (O procesu civilizace, 1939), v němž se orientoval na rozbor proměn lidského společenského chování od feudalismu do 19. století. Ukázal například, jak se proměňovala pravidla stolování, smrkání či plivání a popsal, jak se pravidla slušného chování prosazovala nejdříve v aristokratických vrstvách společnosti, z nichž je později přejímali měšťané (Elias 2006, 2007). Proměna evropských sociokulturních regulativů, jak ji podává Elias, dokazuje, že vstoupit do minulosti naší vlastní kultury se rovná vstupu do kultury zcela cizí. Podobně bychom mohli sledovat proměny v řízení vozidla od ovládání dobytka, povozu taženého koňmi, až po dnešní řízení automobilu, ale i proměnu vztahu, který mezi společností a automobilem vznikl.#
Představitel německé filozofické antropologie Helmuth Plessner (1892–1985) v díle //Lachen und Weinen// (Smích a pláč, 1941) chápe pláč spolu se smíchem jako dva bytostné projevy člověka. Primárně odlišuje smích a pláč od ostatních mimických výrazů jiných živočichů jejich výbušný charakter, kdy lidé ztrácejí kontrolu nad vlastním tělem i situací, v níž se ocitli a na níž smíchem nebo pláčem reagují. Pláč zpravidla provází bolest, ale též některé vypjaté emoce. Společnost a kultura ovšem pláč i smích regulují. Obecně ve společnosti podle Eliase dochází v Evropě ke ztrátě schopnosti projevovat veřejně silné emoce. Auto však stále zůstává místem, které zvláštním způsobem legalizuje projevování zlosti, agrese a dalších negativních emocí relativně bez kontroly.#
Vývoj moderní industrializované společnosti, která vznikala z původního feudálního uspořádání, provázelo mnoho změn a jednou z nich byl i růst státní kontroly nad jedinci. Zejména od 18. století nabývají na významu poznatky vycházející z nově se konstituujících vědních oborů. Podle osvícenství měla věda spolu s šířením vědění přinést větší svobodu a nezávislost každému jedinci, avšak logicky též přinesla vyšší míru kontroly populace, vyplývající z aplikace těchto vědních disciplin do praxe. S ústupem religiozity se začalo lidské tělo i stroje stávat čím dál více cílem poznání, popisování, kontroly a disciplinace, ale též zdrojem symbolických hodnot. Díky rozvoji medicíny a novým anatomickým poznatkům se tělo stalo primárním dokladem mužské a ženské fyzické rozdílnosti. Jak uvádí Michel Foucault v //Dějinách sexuality//, tělo kultuře nepředchází, je jí vždy již konstituováno a regulováno (Foucault 1999). S rozvojem matematiky a technologií se postupně začala zdokonalovat také industrializovaná výroba automobilů. Řízení automobilu jako ovládání silného stroje bylo dříve doménou výhradně mužů. Tento aspekt se v dnešní moderní společnosti z větší části ztrácí, avšak neustále vnímáme problematiku řízení automobilu jako mužskou záležitost. Je známo, že vnímání genderových rozdílů se v různých kulturách významně liší a že genderové stereotypy přebíráme enkulturací a socializací. Gender je tedy sociokulturní konstrukcí a nelze jej omezovat pouze na biologicky determinovanou proměnnou.#
Zásadní příspěvky k ovládání těla předložil francouzský filozof Michel Foucault (1926–1984) v díle //Naissance de la biopolitique// (Zrození biopolitiky, 2004). Biopolitiku chápe jako racionalitu moderní moci nad populací, které je dosahováno prostřednictvím dozoru a disciplínou. Disciplinace je úsilím, které vyvíjejí rozmanité specializované instituce, například autoškola, k přinucení lidského těla k poslušnosti. Tělo musí bezchybně fungovat jako stroj. Problém je, že každé tělo má sociální funkci, zatímco ne každý automobil touto funkcí disponuje. V díle //The Body Silent// (Umlčené tělo, 1987) americký antropolog Robert Francis Murphy (1924–1990) popisuje sociální historii paralytického onemocnění a následnou vlastní zkušenost s invaliditou jako sociální chorobu. Jakmile tělo přestává fungovat podle norem a očekávání, mění se kompletní sociální i komunikační schéma kolem něj, protože jeho afunkce narušuje společenský řád. Jedinec se najednou redukuje na biologickou podstatu a začíná zastávat novou sociální roli pacienta. //„Lidé postiženi těžkou invaliditou představují lidskost redukovanou na její holé základy (…)“// (Murphy 2001, 13). Ztrátou tělesné zdatnosti u člověka dochází k radikálnímu úbytku sebeúcty. Nicméně nic jako biologická podstata automobilu neexistuje. Člověka, který není standardně funkční (to znamená, že nesplňuje normy stanovené sociokulturně na pozadí biologického průměru), nelze odvézt na vrakoviště a rozprodat jej na náhradní díly, dokud jsou u něj zachovány aspoň základní životní funkce. Zásadním problémem je zde tedy využitelnost, respektive, i když člověk nemá pro společnost žádný přínos, udržujeme jej biologicky na živu, ač je sociálně mrtev.#
Maďarský nositel Nobelovy ceny za medicínu za rok 1937 Albert von Szent-Györgi (1893–1986) dokazoval, že stroj života potřebuje energii, aby se mohl hýbat. Rakouský psychoanalytik a psychiatr Wilhelm Reich (1897–1957) postuloval existenci jedné základní kosmické energie, kterou nazval //orgon//, a jež není elektrická. Čínská filozofie rozlišuje energie //jing// a //jang//, které jsou vzájemnými protiklady. Starobylý indický léčebný systém ajurvédy zase postuluje tři základní energie //(dóši) – váta, pitta a kapha//, nacházející se v lidském těle i ve všech dalších strukturách. Energie je zkrátka přítomna u všech životních procesů, které využíváme při řízení automobilu: pohyb, emoce a myšlení.#
Stejně jako lidské tělo i automobil potřebuje přijímat potravu, aby mohl vydávat energii. Přesně víme jak, kudy a čím jej máme //„krmit“//, aby dobře sloužilo a aby se v něm neusazovaly toxiny. Zajímavé je, že takto zodpovědný přístup častokrát nezaujímáme ani k vlastnímu tělu. Můžeme se domnívat, že je tomu tak například proto, že do něj nemůžeme nahlédnout tak, jako do vnitřního prostředí automobilu, kde tak vcelku snadno za pomoci specialistů zkontrolujeme a napravíme napáchané škody.#
Fenomén krmení auta vlastní krví byl rozpracován například ve filmovém hororu //Upír z Feratu//, který v roce 1981 natočil režisér Juraj Herz podle povídky //Upír LTD// spisovatele Josefa Nesvadby. Automobilová závodnice Mima zde dostala příležitost závodit v novém typu auta Škoda 110 Super Sport 724, které však bylo možno pohánět pouze krví řidiče a to prostřednictvím jejího sání z chodidla přitisknutého na plynový pedál. Lidské tělo tedy živí stroj, aby se mohl pohybovat. Řidič Feratu vždy zažíval neobvykle mámivý pocit a při řízení automobilu si neuvědomoval nebezpečí, která z něj vyplývají. Lidské tělo tedy disciplinujeme, aby auto podávalo optimální výkon, tedy takový, jaký si představujeme a jaký nám přinese vítězství (ať už v jakémkoli smyslu) nebo maximální výkon.#
Lidské tělo disciplinujeme, abychom vůbec mohli automobil využívat. Při konstrukci automobilu je třeba respektovat antropometrické rozměry člověka. Víme však, že když do auta nasedáme, musíme se sklonit, sednout si do sedačky a nastavit si stroj vůči své tělesné schránce podle daných předpisů a norem. Ruce by měly být mírně pokrčené, zrcátka správně nastavená vůči výšce a tvaru našeho těla. Při jízdě je nutno pohybovat nohama podle toho, zda přidáváme plyn nebo brzdíme, otáčet hlavu či pohybovat očními svaly tak, abychom zvládli sledovat veškerý děj kolem, rukama držet volant a určovat tak směr jízdy. Ruce využíváme též k obsluhování řadicí páky, dále je třeba mít nastražené uši, aby nám neunikl nějaký podstatný zvukový signál z okolí či z vnitřku.#
Jízda autem je v prostředí rozsáhlé infrastruktury, která existuje především ve větších městech, dosti stresovou záležitostí. Vyžaduje kontrolu emocí, velmi kvalitní a rozvinutou schopnost sebeovládání a vysokou frustrační toleranci. Na silnicích se setkáváme s vysokou mírou agresivního chování řidičů, jimž řízení automobilu slouží jako prostředek k vybití. Takové jednání, ať jsme již v situaci napadeného nebo agresora, provázejí související fyziologické reakce. Zrychluje se tep, zvyšuje se mozková aktivita, dochází k zčervenání, pocení, všechny smysly fungují zostřeně (podobně jako při jízdě na vysoké otáčky) nebo naopak při šokové reakci druhého typu dochází k zblednutí, ochlazení periferních částí těla či zpomalení tepové frekvence.#
Při řízení automobilu navíc řidič není omezen na ovládání jednoho stroje, ale ve skutečnosti jich kontroluje mnohem více současně. Vezměme si například všudypřítomný mobilní telefon, GPS navigaci, rádio, klimatizaci, otáčkoměr nebo tachometr, ale také externí vlivy, jako jsou například navigační tabule či ukazatele rychlosti. Na reagování a chování člověka v různých situacích má vliv především uživatelské rozhraní všech technických vymožeností. Ve chvíli, kdy se střetnou dvě uživatelská rozhraní, v nichž se tříští pozornost řidiče, dochází k jejímu porušení a zvyšování reakčního času řidiče. Na místě je tedy otázka, zda lidé ovládají stroje, nebo naopak, stroje ovládají člověka. Reakční čas řidiče se mění s typem podnětu. Tak například reakční doba člověka na zvukový signál je cca 140 ms, zatímco na bolest je to až 883 ms (Křivohlavý 1970).#
Kultura, v níž žijeme, se neorientuje na kreativní činnost a slast, není vyladěna na hodnoty a rytmus živého těla, ale na hodnoty a rytmus stroje a materiální produktivitu. Každý člověk je tělem a jeho tělo vyjadřuje, čím ve skutečnosti je. Tělo jako materiál nám umožňuje vztahovat se k ostatním lidem. Stejně jako oděv je i automobil vyjádřením klíčových vztahů jedince, vkusu, pohledu na svět, životního stylu a sociálního statutu.#
Styl jízdy a s ním související tělesná disciplína prošla v průběhu historie mnoha změnami. Vozy tažené dobytkem začaly být ve středověku nahrazovány vozy taženými koňmi. Takové povozy sloužily a v dnešní době ještě slouží především k zemědělským nebo lesnickým účelům. Kočí nebo řidič vozu sedávali na takzvaném kozlíku, což je tvrdá lavice, z níž je povoz ovládán. Nemá žádnou páteřovou opěrku nebo opěrku hlavy, tudíž jízda na kozlíku musela být z pohledu dnešního řidiče automobilu extrémně fyzicky náročná. Odmyslíme-li, že na povozu bylo nutno při stejně dlouhé cestě strávit mnohem více času, než nyní v automobilu, těla cestujících musela dosti trpět a bylo nutno je přizpůsobit stávajícím možnostem. Špalíková brzda, která fungovala jako páka s vřetenovým mechanismem, jež přitlačovala brzdový kolík k obvodu kola, byla používána z hlediska obsluhy a tělesných pohybů s ní spojených podobně, jako dnešní ruční brzda.#
Jak je vidět, fenomén disciplinace těla vůči stroji, který využívá, je klíčový. Automobily jsou navrhovány a konstruovány takovým způsobem, aby disciplinace byla pro řidiče co nejméně znatelná. Avšak bez dovednosti alespoň do jisté míry ovládnout a používat vlastní tělo není možné ovládnout automobil, ani jakýkoli jiný stroj. //„Ten nejdražší Rolls Royce by mohl stát v garáži, dokud by neuhnil, kdyby do něj nikdo nenastoupil a nezačal jej řídit a dokonce ani nejsofistikovanější počítač by neprodukoval nic cenného, dokud by jej někdo nenaprogramoval, kdyby ho nikdo neudržoval a kdyby se nikdo nestaral o zařízení, které mu dodává elektřinu, která jej spouští“ //(Murrel 1976, 9).$

/tSemiotizace/tt#
Lidské tělo ani automobil sami o sobě nenesou žádné významy. Proces semiotizace začíná probíhat až následkem vlivu kultury, kdy se částem těla a současně tak i částem strojů přikládá nějaký význam.#
Jak se člověk cítí, lze vyčíst z projevu jeho těla, například z mimiky, gestiky, posturologie, či haptiky. //„Tváře//“ automobilů, tedy přední masky (často nazývané „čumáky“), jsou podobně rozmanité, jako lidské tváře. Hrají různými barvami a výrazy od těch zamračených až po ty usměvavé. Automobil si jeho majitel vybírá na základě jeho komplexních jízdních i vzhledových vlastností a dispozic. O autu říkáme, že je nám sympatické, že nám vyhovuje, značku a typ volíme podle toho, co od něj očekáváme, či podle toho, jaký typ značky preferujeme. Auto je naše srdeční záležitost, která vyžaduje péči. Vlastnictví automobilu v podstatě vyjadřuje vztah, protože je často emočně založené. Z tohoto důvodu není výjimečné, že jejich majitelé dávají svým autům jména.#
Emoce jsou v podstatě tělesnými událostmi, jsou to pohyby uvnitř těla (motion), jež se projevují na povrchu těla (Lowen 2009). Když jedeme v autě a zažíváme emoce, většinou se projeví i na stylu jízdy. To znamená, že jsme-li rozzlobení, jízda se stává agresivnější, rychlejší a méně plynulou. Naopak, jsme-li klidní a vyrovnaní, jízda autem se mění na příjemnou vyjížďku, která plyne jako řeka. Do naší činnosti tedy promítáme svůj aktuální emocionální stav, který s námi auto obrazně řečeno sdílí a chová se při tom tak, jak mu poručíme.#
Řeč těla tvoří dvě skupiny výrazů. (1) Tělesné signály produkující zprávy a výrazy, jejichž prostřednictvím předáváme informace a (2) verbální vyjádření, jež užívá metaforických tělesných funkcí a jevů, aby vypovědělo něco konkrétního o našem duševním a tělesném stavu (Lowen 2009). S autem například souvisí metafory typu// mít to pevně v ruce, mít pod kapotou silné koně, ujíždí mi zadek, mám nabouraný čumák//, když spěcháme, při běhu nebo chůzi zase říkáme, //šlápni do pedálů//, máme-li větší hýždě, nemůže nás překvapit, že se naše okolí nechvalně vyjadřuje o našem //těžkém podvozku//, při námaze //vypouštíme duši// a tak dále.#
Maďarský psychoanalytik Sandor Radó (1890 – 1972) vyslovil teorii, že řeč pochází z proprioceptivních pocitů (propriocepce – dovednost koordinovat tělo v prostoru), což znamená, že základem každé řeči je řeč těla. Tak například výraz //„být ve vysokém napětí“ pochází z oblasti elektrotechnické a až postupně začal být uplatňován pro vyjadřování emočního stavu člověka, který se projevuje samozřejmě i tělesně. Jiné slovní spojení „pracovat plnou parou“// zase pochází z dob vynálezu parního stroje a původně se jednalo o řeč stroje, nikoli člověka. //„V určitém slova smyslu jsou všechny stroje prodloužené ruce našeho těla a pracují na principech, jež rovněž platí pro naše tělo“ //(Lowen 2009, 66). To lze mimo automobilu ukázat například u hrábí, jejichž tvar imituje roztažené prsty připevněné k tyči, která představuje nataženou ruku, nebo u paličky na maso, jež napodobuje zaťatou pěst, teleskop je zase pokračováním oka, stetoskop zdokonalením lidského ucha, počítač rozšířeným lidským mozkem …#
Významný přínos pro studium semiotizace těla měla díla britské sociální antropoložky Mary Douglasové (1921–2007). Pozornost lidskému tělu věnovala již v díle Purity and Danger (Čistota a nebezpečí, 1966). Na řadě příkladů ukazuje, jak se tělo stává nositelem symbolických významů. //„Tělo je komplexní struktura. Funkce jeho různých částí a jejich vztah poskytuje výchozí zdroj symbolů pro jiné komplexní struktury. Vůbec nemůžeme interpretovat obřady týkající se exkrementů, mateřského mléka, slin a dalších věcí, dokud nejsme připraveni vidět v těle symbol společnosti a chápat, že síly a nebezpečí připisované sociální struktuře, se v malém reprodukují v lidském těle//“ (Douglas 2001, 116). Zkoumá povahu nečistoty jako kulturní konstrukce, která je založena na tom, že nečisté existuje pouze tam, kde je systém (to znamená je nečisté, jezdí-li auto po chodníku, ale je v pořádku, jezdí-li ve vyznačeném směru po silnici). Představíme-li si pozorovatele našeho života, který nemá zkušenost se životem v naší kultuře, těžko dovedeme odhadnout, co bude prožívat při pohledu na magistrálu zaplněnou automobily, které na sebe troubí a posunují se minimálně ve dvou směrech. Bude-li zmíněný pozorovatel chtít tuto zkušenost sdílet a předat dál, bude se pravděpodobně snažit pozorované dění vyjádřit v nějakých pojmech či symbolech všeobecně platných pro společenský systém, ze kterého pochází.#
Za předchůdce Mary Douglasové lze považovat francouzského sociologa Roberta Herze (1881–1915). Herz se semiotizaci těla věnoval ve studii //Prééminence de la main droite// (Převaha pravé ruky, 1909), kterou zasvětil fenoménu levorukosti a pravorukosti. Automobil je přizpůsoben pravorukým lidem, volant je na levé straně auta, pravá zůstává netknutá, protože (až na výjimky v některých státech) jezdíme po pravé straně. U všech primátů je využívání pravé a levé ruky zhruba v rovnováze. Pouze člověk je výrazně (až z 90 %) pravostranně orientovaný (srov. Synek 1991, Wright 2001). Otázkou je, proč se ve všech lidských společnostech vyskytuje preference pravostrannosti před levostranností, která se odráží i v konstrukci strojů včetně konstrukce automobilu. Existuje mnoho hypotéz. Například se předpokládá, že pravostranná orientace má co dělat s tím, že jazyk pochází z levé mozkové hemisféry (Wright 2001, 8). Ve starší době kamenné byla polovina populace pravoruká a polovina levoruká (viz například Synek 1991, 17–18). V mladší době kamenné se počet levorukých snížil na minimum, což ukazuje souvislost s počátkem užívání artikulované řeči. Jiný předpoklad souvisí s kultem Slunce. Vychází z toho, že kulturní kolébka lidstva ležela na severní polokouli. Zde vyznávaný kult Slunce (bůh Re v Egyptě, mezopotamský bůh Šamaš, respektive Utu) v hierarchii zaujímal prvořadé místo díky svým životodárným účinkům. Každodenní nevysvětlitelný „odchod“ Slunce za obzor si lidé neuměli vysvětlit, ale věděli, že Slunce se vždy vrátí a přitom se objeví na druhé straně obzoru. Denně však prožívali strach, že je Bůh může kdykoli opustit. Proto Slunci přicházeli vstříc a vítali je naznačováním cesty, kterou urazilo. Ta směřovala od východu k západu a vedla po pravé straně jejich těl. Z toho důvodu bylo užívání levé ruky zakázáno, aby nepřivolalo nevůli bohů (Synek 1991, 49–50).#
Automobil má přední masku (tedy tvář), jeho světla slouží jako prodloužené lidské oči, zrcátka a parkovací asistent jako uši (protože to, co se děje za námi, vnímáme ušima), kola jsou prodlouženýma lidskýma nohama. Přední část automobilu připomíná lidský obličej s výrazem (světla – oči, maska – ústa), pod kapotou se skrývá mozek v podobě motoru a řídících jednotek, které s námi komunikují prostřednictvím displejů umístěných na palubní desce. Sídlí zde též srdce v podobě čerpadla. Funkce palivové soustavy motoru zase odpovídá trávicí soustavě u člověka. Jak naznačuje tabulka 1, lze nalézt paralelu mezi jednotlivými částmi automobilu a lidského těla.#
V minulosti se tímto tématem zabýval francouzský filozof, matematik, fyzik a fyziolog, představitel novověkého racionalismu René Descartes (1596–1650). Roku 1632 napsal spis Traité de ľhomme (Pojednání o člověku), ale ze strachu před inkvizicí, která roku 1633 odsoudila italského badatele Galilea Galileiho, se bál spis za svého života zveřejnit. V tomto traktátu, který vyšel až roku 1662 pod názvem //De homine// (O člověku), navrhl Descartes model člověka jako stroje (//machine de terre//, „zemský stroj“), který sestává z fyzického těla (//res extensa//, „věc rozprostraněná“) a racionální a nesmrtelné duše (//res cogitans//, „věc myslící“). Tento stroj byl původně stvořen Bohem, ale od té doby pracuje samostatně na základě zákonů mechaniky. Zvířata jsou pouze stroje, zatímco člověk má navíc myslící duši (její sídlo klade do šišinky mozkové). Nervový systém přirovnává k hydraulickému systému trubek, naplněných jemnou látkou – //Spiritus//. Pomocí hydrauliky nervového „potrubí“ tak podle něho jsou směrem k mozku přiváděny vjemy a automaticky odváděny jim adekvátní pokyny k pohybu. Myšlenku těla jako systému trubic v dnešní době rozvedl například Stanley Keleman v díle //Emotional Anatomy// (Anatomie emocí, 1985). Rozlišuje čtyři typy trubic vyvíjejících se podle životních zkušeností člověka, které mají vliv i na následnou celkovou motilitu organismu. Není bez zajímavosti, že sám Descartes byl dosti chatrného zdraví a až do dvaceti let trpěl silnými zdravotními problémy (Zimmer 2006). Člověk je podle Descarta oproti zvířatům podarován racionální duší, jejímž prostřednictvím je tělo kontrolováno. Racionální duše disponuje vůlí a vědomím, je schopna existovat i bez těla a je stále aktivní. Na Descarta navázal francouzský osvícenský filozof, přírodovědec a lékař Julien Offroy La Metrie (1709–1741) v díle //ĽHomme-machine// (Člověk-stroj, 1748). Na člověka pohlížel jako na mechanismus, duši chápal jako materiální princip, který živočichům umožňuje myslet, poznávat, cítit …#
Je třeba si uvědomit, že stroj pracuje na bázi organismu, nikoli naopak, na což často zapomínáme. Lidský jedinec tvoří stroje na základě vlastní zkušenosti s výkonem svého těla, jež potřebuje zdokonalit. Přesvědčení, že organismus pracuje na bázi stroje, tedy není na místě. Takové uvažování vede k nejednomu problému, například zrcadlí neadekvátní vztah jedince k sobě sama.#
V lidském těle zastává srdce funkci pumpy – čerpadla. Srdce však pro člověka znamená mnohem víc, je integrující součástí těla, což lze doložit na bezpočtu slovních obratů, které ukazují, že slovo //„srdce“// nemá pro člověka mechanický význam (například //„Milujeme se z celého srdce//“ znamená úplné oddání se, věrnost a loajalitu). Zamysleme se také nad slovním spojením //„stát pevně nohama na zemi“//. Auto také drží na zemi, dobře //„sedí“// (nestojí), jako by opakem slova stát bylo slovo sedět. Lze předpokládat, že jde o získaný sociokulturní vliv, který jsme se naučili ve škole, kde jsme před začátkem hodiny slýchali //„stoupnout“// a opakem bylo //„sednout“//. Toto chování a proces semiotizace ve vztahu k tělu jsou tak silně kulturně podporovány, až se řetězí a stávají se normou. Podíváme-li se na problém logicky, zjistíme, že opak slova //„stát“// vyjadřuje přesněji spíše slovo //„kolísat“// (Lowen 2009).#
Nesedí-li auto dobře na silnici, má vadné kulové čepy, tlumiče či v nepořádku geometrii řízení a cesta s ním není bezpečná. Bezpečnější jednoznačně je pořídit si auto, které sedí „jako přilepené“ a můžeme se spolehnout na jeho jízdní vlastnosti. Stejně tak je tomu v partnerství: pokud náš partner //„nestojí nohama na zemi“//, znamená to, že se dostává do konfliktu v kontaktu s realitou. To nám obvykle vadí a snažíme se tuto neřest (technicky řečeno závadu) opravit, respektive se s dotyčným nějakým způsobem domluvit. Řešením bývá pořízení nového partnera, protože špatná vyváženost je závada, která vyžaduje buď změnu způsobu jízdy, která nás může omezovat, anebo velmi razantní zásah s nejistým výsledkem, či koupi nového vozu.#
Nohy zkrátka fungují jako „uzemňující“ činitel, jímž jsou u automobilu kola. Souvislost mezi chodidly a stáním nebo také sociálním začleněním se objevuje i v čínském zvyku umělého zmenšení ženských nohou (poeticky označovaným „zlaté lotosy“, čínsky //ťin-lien//). Tato móda se začala šířit počínaje panováním dynastie Sung (960–1279). Celý bolestivý proces, který ženu nadosmrti zbavoval schopnosti přirozené chůze, začínal v dětství. Po pátém roce věku byly děvčatům podvazovány prsty na noze pod chodidlo tak, aby se docílilo co nejmenší nožky. Postupně docházelo k deformaci nártu a celého chodidla. Takto utvářené drobné nožky byly považovány za nezbytný atribut krásné ženy z vyšších společenských vrstev. Tento zvyk měl dva významy: zmíněné společenské zařazení ženy a její připoutání k domu a „ukradení“ nezávislosti (podobně jako //„přistřihnout někomu křidélka“//).#
Americký spisovatel James A. Michener (1907–1997) ve svém díle //The Drifters// (Zatoulaná generace 1971) tímto názvem (přeloženo jako Běženci) označuje dnešní mládež. Pocit mladých lidí, že nejsou správně zakořeněni, se podle něj odráží v poruše jejich tělesných funkcí, tedy v nohou. Lidé, kteří stojí zakořeněni a vyváženi pevně v půdě reality, jsou dnes podle Michenera výjimkou. Problematikou redukování tělesného kontaktu kvůli technickým vymoženostem se zabýval Alexander Lowen v knize //Depression and the Body: The Biological Basis of Faith and Reality// (Deprese a tělo: Biologická podstata důvěry a reality, 1972). Auta přispěla velkou měrou k tomu, že už své nohy a chodidla neužíváme správně, respektive v jejich používání podléháme jisté disciplíně určované stroji. Tento proces vede k velmi závažným společenským důsledkům. Dostáváme se totiž k problematice vztahu matka-dítě, který je kulturním vlivem, jež na nás působí nejvíce.#
Dříve bylo běžné, že rodiče trávili se svými dětmi mnoho času. Výchova se soustředila na kultivaci a pěstování jejich vzájemného vztahu, ale také vztahu k přírodě. Málokteré dítě dnes pozná druhy stromů, téměř každé však dovede rozpoznat značky aut. Lze tedy konstatovat, že folktaxonomie automobilů je dnes fenoménem. Výzkum folktaxonomií (nativních klasifikačních soustav, které příslušníci určité společnosti užívají při třídění rostlin, zvířat, příbuzenských vztahů, ale i automobilů) a rekonstrukce významů (sémantických oblastí), které sdílejí členové studované kultury, je předmětem výzkumů kognitivní antropologie. Kognitivní antropologie je jedním ze směrů sociální a kulturní antropologie, který se zabývá studiem kultury jako systému znalostí, jejichž prostřednictvím příslušníci jednotlivých společností chápou a interpretují realitu světa. To nás přivádí k myšlence možného uplatnění automobilu jako všeobecně známého a jedinečného fenoménu i v poradenství a psychologickém testování.#
Na závěr tohoto oddílu lze konstatovat následující. Stroj je dílem člověka, proto spolu semiotizace těla a stroje intenzivně koreluje a souvisí. V jazyce, který používáme, nacházíme paralely a metaforická označení pro části těl a strojů, připisujeme lidskému tělu a jeho partiím jisté významy, které pak přenášíme na další, byť mechanické struktury. Člověk a stroj bývají v myšlení i jazyce oddělováni jako opaky. Proč tomu tak je, když víme, že stroje fungují na základě lidského faktoru? Člověk se vůči stroji na jednu stranu vymezuje, na druhou stranu bez něj nedovede existovat. Člověk stroje adoruje pro jejich dokonalost a funkčnost a snaží se dostát limitům, které určil pro ně. Na druhou stranu ví, že toho není schopen a ztrácí se v záplavě požadavků a frustrací z neschopnosti jejich naplnění v takové míře, jak by toho byl schopen stroj. Lidské tělo se tedy v dnešní výkonově orientované společnosti jeví oproti stroji jako nedostatečně výkonné, zastaralé a snadno opotřebovatelné, neekonomické a náročné zařízení, jehož velkou výhodou však stále zůstává tvárnost a mnohostrannost, což je pravděpodobně také důvodem jeho stálého primariátu nad využíváním strojů.$

/tÚpravy/tt#
Stejně jako každá kultura upravuje lidská těla tak, aby zapadala do představy a sociálního fungování společnosti, setkáváme se i s úpravou automobilů, která jeho majiteli nejčastěji přináší možnost být členem některé sociální skupiny nebo subkultury. Nejznámějším a nejvýraznějším typem úprav automobilů je pravděpodobně tuning, který ve zmíněném kontextu zastává podobnou roli jako líčení, plastické operace či odívání u lidského těla. Tento typ záliby navíc velmi úzce souvisí s lidským tělem, a to především s tím ženským. Ocitneme-li se na setkání vyznavačů tuningu, zjistíme, že si s sebou obvykle vezou kromě dokonale vypadajícího automobilu také krásnou mladou ženu, jejíž tělo by mělo splňovat nejvyšší standardy vzhledu. Zkrátka, musí se k milovanému autu hodit a být vhodným doplňkem k němu i jeho majiteli. Péče o automobil, jeho mytí, luxování a zdokonalování, se stalo koníčkem mnoha lidí. Jakmile má automobil škrábanec, je dobré mu udělat //„facelift“// a tuto vrásku zahladit. Taktéž upravování a zkrášlování těla prostřednictvím různých technik je typické pro všechny známé kultury. Americký kulturní antropolog Horace Miner (1912–1993) popsal rituály, které praktikují příslušníci kmene Nacirema, jež jsou posedlí kultem krásy a mládí. Miner obecně popisuje jejich kulturu následujícími slovy: //„Podstatou víry, která stojí v základu celého systému se zdá být, že lidské tělo je ohavné a s přirozeným sklonem k ochablosti a nemoci. Pro člověka uvězněného v takovém těle je jedinou nadějí zamezit těmto typickým rysům užíváním mocných vlivů rituálu a obřadu. Každá domácnost je vybavena jednou nebo více svatyněmi zasvěcenými tomuto záměru“// (Miner 1956, 503). V těchto svatyních se odehrávají tajné rituály, které provádí každý příslušník kmene v soukromí a pokud možno beze svědků. Ve svatyních se nacházejí speciální skříňky, v nichž každý příslušník kmene uchovává mocné masti, oleje, prášky a další artefakty sloužící k jejich aplikaci. Zvláštní pozornost věnují Naciremové ústům, protože věří, že ústa jsou klíčová pro všechny typy sociálních interakcí. Trpí proto panickým strachem z kažení zubů a jiných dentálních poruch. Jsou přesvědčeni, že by kvůli nezdravému chrupu a nemytým ústům ztratili veškeré sociální kontakty. Miner svou studií //Body Ritual among Nacirema// (Rituál těla mezi Naciremy, 1956) ukázal, že i západní kultura je plná bizarních rituálů a praktik. Příslušník kmene Nacirema je totiž typický Američan, Miner jen napsal slovo Američan (originál: American) pozpátku.#
Jedním z nejrozšířenějších typů zdobení těla v postmoderní společnosti jsou tetování, piercing či branding. Tetování se v posledních patnácti letech rozmohlo především ve vyspělých zemích, avšak jeho dějiny jsou mnohem delší. Tento typ zkrášlování těla se používá již přes třináct tisíc let po celém světě (Navaro-Karlins 2010). Obdobu tetování lidského těla u automobilu představuje pískování autoskel. Jedná se o trvalé a neodstranitelné vyznačení jakéhokoli motivu na sklo automobilu pomocí jemného korundového písku. Pískování se používá jak jako prevence odcizení vozidla, kdy se vypískuje na sklo například výrobní číslo automobilu, tak jako zdobný prvek. Vypískovat je totiž možné jakýkoli motiv.#
Vztah člověka a stroje je demonstrován i ve filmovém umění. Uveďme třeba japonský animovaný seriál //Transformers// z roku 1984, který zobrazuje válku mezi velkými roboty měnícími se v auta nebo jiné objekty. Stále jsou hojně vyráběny skládací hračky, které jsou na první pohled skvělým sportovním vozem, ale při přeskládání několika částí se stanou lidským tělem v podobě robota.#
Souvislost lidského těla a automobilu je zřejmá ve fascinaci člověka silou, mocí a schopnostmi, které mu přináší právě ono bytí silným strojem. Člověk je totiž na rozdíl od stroje (potažmo automobilu) smrtelný a jako jediná bytost si tuto skutečnost uvědomuje. Pravděpodobně právě tato nikdy nekončící touha člověka po nesmrtelnosti jej dovádí k podobným výrobkům a vynálezům. Alespoň ve fantazii a dílech tak zůstává člověk tím nejmocnějším a nesmrtelným vládcem světa přírody.#
Lze se oprávněně domnívat, že automobil mimo jiné přispívá i k reprodukci obyvatelstva. Vezmeme-li v úvahu, že pohlavní styk odehrávající se na zadních sedadlech automobilu patří k oblíbené formě sexuálního vyžití, lze předpokládat, že nemalé procento narozených dětí bylo počato právě zde. Tento akt však vyžaduje úpravu automobilu ve smyslu sklopení či posunutí sedadel a zároveň se prolíná s disciplinací těla, které se musí přizpůsobit prostorovým možnostem vozu. Tento fenomén nás přivádí k myšlence změny osobního automobilu, který měl původně pouze reprezentativní funkci, na automobil rodinného typu, jež se v průběhu času neustále vyvíjí a zdokonaluje. Rodina je jednou z klíčových cílových skupin kupců automobilů. Fenomén rodinného vozu se začíná ve světě poprvé objevovat zhruba ve 20. a 30. letech minulého století a v dnešní době vrcholí. Cestování, přemisťování se z místa na místo je spojeno s rozšiřující se urbanizací původně okrajových částí měst, kde není zavedena jiná uspokojivá forma dopravy. Tyto lokality však vyhledávají k žití především mladé rodiny s dětmi, které touží po klidu, soukromí a životu v domě. Tato skupina obyvatelstva si zároveň zpravidla může dovolit pořídit si automobil.#
Automobil lze označit za klíčový artefakt moderní společnosti, jež je postupně upravován podle jejích aktuálních požadavků. Analogicky též lidské tělo, které je příslušníky kultur vždy upravováno k všeobecně víceméně pozitivně vnímanému standardu. Jinými slovy, každý jedinec se rodí do kulturního kontextu, kterému musí přizpůsobit vzhled svého těla, jenž je reprezentován i automobilem, který používá. Proto lze předpokládat, že podle trendů souvisejících s upravováním lidského těla se vyvíjí také trendy určující úpravy automobilů.$

/tZávěr/tt#
Antropologie těla se systematicky zabývá rozmanitými aspekty a dimenzemi lidského těla, které je přirozeným a hlavním nástrojem člověka. Lidské tělo je v procesu řízení automobilu možné ovládat, upravovat a disciplinovat a naopak, automobil lze vůči lidskému tělu podrobit stejným procesům. Jak již bylo uvedeno výše, fenomén automobilu lze v souladu s antropologickým přístupem ke kultuře studovat na třech strukturálních úrovních, kdy jej lze chápat jako artefakt, normu a význam. Jak je vidět, všechny tři zmíněné strukturální úrovně spolu významně souvisí a prolínají se, oddělovat je lze tedy pouze v teoretické rovině. $
${img{images/xtab1.png}{alone}}$
<div style="text-align: center">Tab. 1. Příklady srovnání anatomie člověka a automobilu.</div>#
Literatura:$
Bober, Juraj (1967): //Stroj – člověk – spoločnosť: Kybernetika.// Bratislava: Obzor.#
Douglas, Mary (2001): //Purity and Danger.// London: Routledge.#
Elias, Norbert (2006): //O procesu civilizace//, díl 1. Praha: Argo.#
Elias, Norbert (2007): //O procesu civilizace//, díl 2. Praha: Argo.#
Foucault, Michel (1999): //Dějiny sexuality I. Vůle k vědění.// Praha: Hermann & synové.#
Foucault, Michel (2003): //Dějiny sexuality II. Užívání slastí//. Praha: Hermann & synové.#
Foucault, Michel (2003): //Dějiny sexuality III. Péče o sebe.// Praha: Hermann & synové.#
Keleman, Stanley (2005): //Anatomie emocí: Struktury lidské zkušenosti.// Praha: Portál.#
Křivohlavý, Jaro (1970): //Člověk a stroj: Úvod do inženýrské psychologie.// Praha: Práce.#
Lowen, Alexander (1973): //Depression and the Body: The biological Basis of Faith and Reality.// New York: Penguin.#
Lowen, Alexander (2009): //Bioenergetika: Terapie duše pomocí práce s tělem.// Praha: Portál.#
Michener, James A. (1996–1997):// Zatoulaná generace. 1. a 2. sv.// Praha: Knižní klub. #
Miner, Horace (1956): //Body Ritual among the Nacirema.// American Anthropologist, 58(3), 503–507.#
Navaro, Joe – Karlins, Marvin (2010):// Jak prokouknout druhé lidi.// Praha: Grada.#
Plessner, Helmuth (1970):// Philosophische Anthropologie.// Frankfurt am Main: S. Fischer Verlag GmbH.#
Murphy, Robert (2001): //Umlčené tělo.// Praha: Sociologické nakladatelství.#
Murrell, Hywel (1976): //Man and Machines: Essential Psychology.// London: Methuen.#
Reich, Wilhelm (1993): //Funkce orgasmu: Sex-ekonomické problémy biologické energie: Objevení orgonu, I. díl.// Praha: Concordia.#
Soukup, Martin – Balcerová, Michaela (2011): //Antropologie těla.// Anthropologia Integra, 2 (1), 31–41.#
Soukup, Martin (2010): //Biokulturologie: Evoluce a kultura.// Praha: Unie Comenius.#
Soukup, Václav (1996): //Dějiny sociální a kulturní antropologie.// Praha: Univerzita Karlova.#
Synek, František (1991): //Záhady levorukosti: Asymetrie u člověka.// Praha: Horizont.#
Wright, Ed (2007):// Left-Handed History of the World.// London: Murdoch Books.#
Zimmer, Carl (2006):// Jak se duše stala tělem//: Výzkum mozku mění svět. Praha: Galén.$
/a(<span class="linked_term" onclick="showTermNamed('Balcerová, Michaela')">Michaela Balcerová</span>)/aa