Multidimenzionální transkulturní prvek, tvořící jednu ze základních skladebních komponent kulturního systému moderních společností. Automobil je od svého vzniku v závěru 19. století dodnes významnou součástí mužského světa: symbolem prestiže, moci, statusu, milovaným strojem i lákadlem na ženy. Automobil se v posledních desetiletích stal běžnou součástí také ženského světa: prostředkem k ulehčení života, podporou samostatnosti a nezávislosti, utilitární pomůckou. Automobil je proto důležitou věcnou i symbolickou konstantou pro obě pohlaví, každé však zasahuje odlišně. Jaký vliv měl zrod automobilu na konci 19. století na proměnu ženské a mužské identity a vztah mezi oběma pohlavími?$
**Miluji svůj automobil**#
//„Miluji své auto.//#
//Cítím pro své auto.//#
//Pevně stisknout spoiler z mých dětských let,//#
//jak děsivě kvílení tvých pneumatik zní.//#
#
//Své holce jsem řekl, že na ni zapomenout musím,//#
//radši si nový karburátor koupím.//#
//Tak mi zdrhla se slovy://#
//To je konec.//#
//Ale auta neodmlouvají.//#
//Přátelé na čtyřech kolech.“//#
(The Queen – //I’m in Love with My Car//, 1975)$
#
Proč se zrovna automobil stal tak unikátní součástí mužského světa více než cokoli jiného? Auta nabízejí pohodlí, komfort a především sílu, což jsou kvality primárně oslovující muže. S automobilem jako hračkou se chlapci setkávají od dětství. Moderní primatologické studie ukazují, že „chlapecké hračky“ (včetně autíček) preferují i mladí samečci různých jiných primátů, zatímco samičky upřednostňují panenky. U savců a primátů zvláště jsou samečci více zaměřeni na geometrické tvary a pohyb, samičky se více věnují obličeji a sociální komunikaci. Tyto a další důkazy ukazují, že dětské preference hraček nejsou pouze výsledkem genderové enkulturace, neboť ta nepřichází do neutrálního prostředí. Kultura zmíněné sklony prostřednictvím preference hraček jen přiživuje a prohlubuje. Hračky jsou tedy jen jedním z určujících faktorů genderové enkulturace. Přenášejí a upevňují genderové stereotypy, promítá se do nich klasické dělení rolí, které seznamuje děti s charakteristikami tradičně vnímanými jako „mužské“ a „ženské“ atributy. Jejich účelem není, aby děti pouze zabavily, ale učí je i konkrétním postojům a dovednostem a vedou k tomu, aby si během hry vyzkoušely řadu rolí, které by jednou měly plnit, až dospějí. Hračkářství obvykle rozdělují své zboží na hračky „pro chlapce“ a „pro děvčata“. Hračka „auto“ je tradičně vnímána jako hračka pro chlapce. Její význam, na rozdíl od vlaků nebo helikoptér, spočívá v možnosti reálného zhmotnění a naplnění v dospělosti. Mít opravdové, velké, rychlé, výkonné auto se může stát splněním dětského snu. Vedle toho se auto objevuje i v dívčích hrách, třebaže v naprosto jiné dimenzi a spíše jako „doplněk“ k vybavení panenky. Tak například: „Barbie-auto je fantastickým doplňkem k panence, Kenovi, Barbie-domečku a dalšímu vybavení pro panenky. Barbie-auto je klasicky v růžové, což je neodmyslitelná barva pro panenky tohoto výrobce. Možnost posadit panenku do auta a jezdit s ní takto ,na výlety‘ či ,do práce‘ slibuje dívkám dlouhé hodiny zábavy“ (prodejní popis zboží „Barbie-Auto“). Hra s autem tedy nemá být pro dívky zážitkem klíčovým, ale spíše jen doplňkovým, neboť pouze užitečně přepravuje aktérku hry z místa na místo. Je symbolem romantického cestování, rekreování, osobní svobody a cestou k zábavě.#
Pro mnohé chlapce, a později dospělé muže, se automobil stává prostředkem soutěživosti, který vyjadřuje jejich sílu a schopnosti. Jak se zmiňují američtí psychologové Peter Marsch a Peter Collet v knize //Řidičské vášně: Psychologie automobilu// (//Driving Passions: The Psychology of the Car//), automobil uspokojuje nejen naše praktické potřeby, ale vyjadřuje naše postavení ve společnosti a individualitu (Marsch – Collet 1986, 5). Značka, cena, síla koní pod kapotou vlastněného automobilu – to vše odráží schopnosti muže-řidiče. Řvoucí motory na startovní čáře, vůně výfukových plynů jsou adrenalinem a v nadsazeném slova smyslu pravou mužskou romantikou. Svůj stroj mnohdy oslovují láskyplnými výrazy, jsou schopni strávit dlouhé hodiny jeho opečováváním v garáži. Hýčkají ho a rozmazlují jako milovanou ženu. Stává se extenzí jejich anatomie. Je pro ně výrazem jejich prestiže. Sociolog Russell W. Belk, který se zabývá výzkumem konzumní společnosti, v článku //Muži a jejich stroje// (//Men and Their Machines//) uvádí, že muž v automobilu vidí jednak prodloužení sama sebe, jednak dodání nového rozměru vlastní existence. Péče, kterou muži věnují vozidlům je jak fetišistická, tak sakralizovaná (Belk 2004, 273).#
//„Auto se stalo součástí oblečení, bez níž se cítíme nejistí, neodění a neúplní uprostřed městské džungle,“// psal v roce 1965 teoretik médií Marshall McLuhan (Mc Luhan 1965, 211). Stejně jako oblečení a obydlí představuje pro mnoho mužů vozidlo umělý doplněk vlastního já. V tomto pojetí je s automobilem pracováno jako s vlastním tělem: pečujeme o něj, krmíme jej, jsme si vědomi vylučování jeho odpadu, aplikujeme na něj různé kosmetické přípravky. Staráme se o něj, když se porouchá a s nevyhnutelností pozorujeme jeho stárnutí, až do okamžiku, kdy pouze kosmetická chirurgie a transplantace některých součástek může prodloužit jeho život. Není to pouhá antropomorfizace, ale identifikujeme automobily se svým vlastním tělem (Richards 1994, 66). Tak jak to například demonstruje slovenský zpěvák Peter Nagy v písni o muži, který se během mytí automobilu vidí v odrazu jeho kapoty: //„Keď muž umýva auto, umýva tak trochu seba. Znovu dupnúť na to, stále mu to nedá. Život má päť kvaltov. On tam cíti šiesty a duša mu píska. Keď muž umýva auto. Rituálna očista. A pena ticho šumí, že nemôže to vzdať.“//#
Velká oddanost, s jakou někteří muži přistupují ke svému automobilu, může dosahovat až takových rozměrů, že je možné hovořit o sakrálním postoji. Pro tyto muže jsou jejich automobily a aktivity s nimi spojené naprosto oddělené od běžného, profánního světa (Belk 2004, 275). Péče a starostlivost o ně je posvátným rituálem, který nesmí být ničím a nikým narušen. V posledních letech se spolu se sociální emancipací a přibližováním technologie ženské povaze a fyzickým schopnostem (například automatické řazení nebo parkování) začínají podobně chovat i některé ženy.$
**Krásné ženy, rychlá auta**#
//„Blondýnky v černých autech.//#
//Rozpalují bulvár.//#
//Blondýnky v černých autech.//#
//A jsou tady pro mě.//#
#
//Jsou jako z fotografie časopisu.//#
//Každý se snaží vytvořit tu scénu.//#
//A já se chci dostat do té hry.//#
#
//Dovedu si představit, jaké to musí být.//#
//S krásnou blondýnkou v mém automobilu.//#
//Vím, že bych poté přestal být tím, kým jsem býval.“//#
(Autograph – //Blondes in Black Cars//, 1986)$
#
Se zrodem automobilu se brzy objevuje známé „klišé“ spojení krásné ženy a rychlého elegantního auta podporované reklamním průmyslem. Vytváří se sen, že se muži s koupí luxusního automobilu zvýší šance na okouzlení atraktivních žen, které by jinak o něj neměly zájem. I v českém prostředí Naďa Urbánková v sedmdesátých letech minulého století zpívala, jak se nechala zlákat blonďákem s červenou bugattkou, co měla lesk jako nový míč a pozvat na drink a na zmrzlinu s oplatkou a ona z toho byla celá pryč … Skrze automobil může muž demonstrovat sám sebe jako neodolatelného partnera pro ženu. Na toto téma byla v časopise //Osobnost a sociální psychologie// publikována v roce 2010 studie s názvem //Pávi, Porsche a Thorstein Veblen: Nápadná spotřeba jako sexuální signalizační systém// (//Peacocks, Porsches and Thorstein Veblen: Conspicuous Consumption as a Sexual Signaling System//). Její autoři předkládají myšlenku, že vlastnictví supersportovního automobilu Porsche Carrera GT má pro muže stejný význam jako nádherné barevné peří pro pávy. Z praktického hlediska není koupě tohoto vozu příliš výhodná, protože má malý úložný prostor, má jen dvě sedadla a jeho případné opravy jsou nákladné. Tyto úvahy jsou však pro ty, kteří neváhají za jeho vlastnictví zaplatit 440 000 dolarů, pravděpodobně irelevantní (Sundie et al. 2010, 1). Koupí drahého automobilu se muž chlubí svým bohatstvím nebo postavením ve společnosti a stejně jako páv s nejdelšími, nejbarevnějšími a nejsymetričtějšími nadocasními pery chce předváděním svého majetku přilákat co nejvíce samiček (Sundie et al. 2010, 2). Zmíněné srovnávání lidského a zvířecího světa sociálními psychology však nesouzní s názory některých evolučních biologů, neboť výsledky biologických studií jsou v otázce pavího ocasu nejednoznačné. Neví se s jistotou, jak přesně tento znak vznikl a jaký má přesně význam a ani to, zda si samičky vybírají samce podle ocasu, případně co je z ocasu upoutá nejvíc. Buď jak buď: Lehkomyslným a marnivým utrácením muži ženám zpravidla signalizují, že jsou ochotni nabídnout jim významné ekonomické výhody výměnou za poskytnutí sexu (Sundie et al. 2010, 3). (Muži s honosným Porschem však nebyli preferováni jako ideální partneři pro manželství, nýbrž spíše jen pro krátkodobé a nezávazné vztahy.)#
Význam automobilu ve spojení se sexem je specifický zejména ve Spojených státech amerických. Mnohé americké ženy prožily svůj první milostný zážitek právě v automobilu a říká se, že v meziválečném období byla v automobilu zplozena celá jedna americká generace. Na odlehlém místě, s romantickým výhledem na osvětlené město, došel chlapec k naplnění snu a v průběhu vášnivého polibku s nádhernou dívkou sklápí sedačku svého milovaného vozu …#
Už ve třicátých letech minulého století ideál ženské krásy a estetika strojové techniky tvořily nerozlučnou dvojici. Populární mýtus spojuje automobil s mužstvím a v reklamním sdělení podtrhuje přirovnání křivek automobilu k půvabům ženských tvarů, zdůrazňujícím štíhlost, pevnost a sportovní založení. Symbolem meziválečné reklamní fotografie sloužící k propagaci výrobků automobilového průmyslu se stala žena svůdně opřená o karosérii či skupina žen v kabrioletu vyrážející na jarní jízdu přírodou. V těchto fotografiích není tolik vyzdviženo samotné řízení, ale spíš zachycují bezstarostné okamžiky, kdy se dívky vyklánějí z okénka a usmívají se na fotografa (Pachmanová 2009). Automobil tímto způsobem tedy sliboval muži kontrolu nad ženami a rychlostí (Clarke 2007, 1). V podtextu pak bylo v takových reklamách naznačováno, že pokud je automobil reprezentován jako součást ženina šatníku se stejnými proporcemi a stejně propracovanými detaily, je jeho koupě stejně snadná jako jakéhokoli sezonního doplňku. Při jeho výběru není zapotřebí tolik racionálního uvažování, jako spíše chuti či vkusu (Clarke 2007, 79).#
V období, kdy bylo pořízení automobilu příliš ekonomicky nákladné a tudíž jen málokomu dostupné, měla však reklamní fotografie, na niž se objevovala žena s automobilem, poněkud jiný charakter. V elitním britském magazínu //Car Illustrated// se objevovaly velkoformátové fotografie inteligentních, krásných a společensky prominentních žen. Ženy na těchto fotografiích vyzařovaly auru elegance, lesku a klidu, tak jako to ukazují například slavná zobrazení hollywoodských filmových hvězd Grety Garbo, Jean Harlowé či Marlene Ditrich v blízkosti svých automobilů (obr. 1) (Wosk 2002, 118).$$
{img{images/muz_zena_01.png}{alone}}#
Obr. 1. Filmové hvězdy a jejich exkluzivní auta – Marlene Dietrich a Cadillac, 1935. Pramen: IMDb.$#
Žena v souvislosti s automobilem nemusela být nutně asociovaná jako opak techniky a technologie, ale spíše jako její konstrukt a ornament, čímž se nabourával vžitý mýtus o ženskosti jako ztělesnění přírodních a biologických sil. Podle britské feministky Rity Felskiové (narozena 1956) je možné tento nový způsob mužské dominance nad ženami číst také jako: //„… nové vyjádření patriarchální touhy technologického podmanění ženy“ //(Felski 1995, 20). V tomto smyslu pak ženina blízkost stroji z ní utvářela automatickou hračku v rukách mužů (Pachmanová 2009). Tato touha může být ve fantaziích vyjádřena v podobě ženského automatu a ve snech o stvoření bez matky v procesu umělé reprodukce. Nastoluje se zde tedy otázka, zda tato dvojznačnost vedla k podvracení nebo naopak zesílení genderových hierarchií (Felski 1995, 20).$
**Svoboda za volantem**#
//„A bude se bavit,//#
//Než jí táta zase vezme T-Bird, který si od něj půjčila.//#
(//Model automobilu T-Bird [Thunderbird], který začala vyrábět v roce 1955 společnost Ford, se stal v americké společnosti symbolem, který podněcoval mládí, peníze a úspěch.//)#
//Ostatní holky jí závidějí,//#
//protože chodí, vypadá a řídí skvěle.//#
//Jede, jakoby to byl závod Indy 500 a vypadá jako vozataj na římských závodech.//#
//Spousta kluků se jí pokouší dohnat,//#
//ale vede je za sebou jako hejno divokých hus.//#
//Řídí jako eso …“//#
(The Beach Boys – //Fun Fun Fun//, 1964)#
#
Automobil se od svého vzniku na konci devatenáctého století stal symbolem změny životního stylu a interpersonálních vztahů. Radikálně rozšířil možnosti osobní mobility, umožnil efektivnější a rychlejší cestování, než kolo či motocykl. Zároveň přinesl větší možnost volby „kam“ cestovat, než tomu bylo u veřejných dopravních prostředků (autobusy, tramvaje či vlaky).#
V té době bylo také nastoleno velké téma: vztah ženy a automobilu. Pro ženy se automobil stal nástrojem k zpřístupnění většího množství životních alternativ, odizolování se od zažitého způsobu života, symbolem měnící se identity. Automobil byl obzvlášť silnou kulturní konstantou pro bojovnice za práva žen, pro které byl nejen dopravním prostředkem, ale hlavně jedním ze symbolů při hledání cesty k vlastní nezávislosti a autonomii (Wosk 2002, 125). Sufražetkami byl automobil vnímán jako ikona, která byla zdobena transparenty, slogany a symbolickými barvami.#
První ženou za volantem se stala v létě 1888 v německém Mannheimu Bertha Benzová (1849–1944), která zároveň podnikla první dálkovou jízdu vůbec. (Za zrod automobilismu je považován leden 1886, kdy Karl Benz získal patent na čtyřtaktní tříkolku.) Pro svůj přínos, podporu činnosti svého muže a propagaci jeho práce je považována za průkopnici automobilismu. Bertha Benzová absolvovala 5. srpna 1888 s „Motorwagenem“ téměř dvousetkilometrovou trasu, o které napřed svému muži vůbec neřekla. Cestou musela řešit řadu technických i jiných problémů. Například to, že v té době nebylo možné zakoupit benzín nikde jinde než v lékárnách. A tak se místní apatyka ve Weislochu stala první „benzinkou“ na světě. Další problém – se zanášením a ucpáváním karburátoru – řešila čištěním dlouhou a úzkou sponou do vlasů (Clarsen 2008, 1). Dalo by se tedy říct, že životaschopnost „vozu s motorem“ prokázala žena (obr. 2).#
{img{images/muz_zena_02.png}{alone}}$
Obr. 2. První žena za volantem Bertha Benzová a její synové Eugen a Richard během cesty z Mannheimu do Pforzheimu v roce 1888. Pramen: Wikimedia.$
Stát se motoristkou na počátku minulého století však nebylo jednoduchou záležitostí. Pro ženu to nepředstavovalo pouze získání nových intelektuálních znalostí k pochopení, jak automobil funguje, ale rovněž psychické uzpůsobení, které pro obě pohlaví znamenalo vytvoření nových tělesných zvyků a schopností. Byl zde kladen důraz na rozvoj smyslu vnímání, reakční dobu, vystupování; ovládání specifických nástrojů. Umět se dostat z dopravní zácpy, uzpůsobit automobilu styl oblékání; bylo potřeba se obrnit trpělivostí a mít odvahu. Pro ženy pak byly tyto tělesné adaptace hlavním problémem při začleňování automobilů do jejich životů (Clarsen 2008, 158).#
Ženy byly oproti mužům-řidičům v menšině a jejich pokusy o ovládnutí automobilu se staly předmětem posměchu ze strany mužů. Přestože se muži pokoušeli omezovat nebo zakazovat ženám řízení, postarala se řada významných žen o propagaci automobilu jako běžné součásti jejich života a zdůrazňovaly, že řízení vozu je užitečnou, potřebnou a dobrodružnou záležitostí. Slavné ženy za volantem se staly vzory, které dodávaly ostatním ženám odvahu vstupovat do situací, které překračovaly jejich tradiční úlohy matek, manželek a žen v domácnosti. K popularizaci života za volantem přispívaly články v dobových novinách a časopisech, stejně tak jako publikace vydávané ženami-motoristkami. V roce 1896 se první americký motoristický časopis //Horseless Age// s nadšením zmiňoval o elegantním stylu žen-motoristek na silnicích Paříže, v roce 1900 pak psal o řidičkách v Londýně a New Yorku (Clarsen 2008, 12). Ve Velké Británii sledoval přítomnost řidiček na silnicích magazín //Autocar// či //Car illustrated//. Ženy brzy začaly psát o svých osobních zkušenostech v podobě povídek, návodů, článků, sloupků do magazínů, kterými utvrzovaly svou pozici v této oblasti.#
Američanka Hilda Wardová, autorka knihy //Dívka a motor// (//The Girl and the Motor//), vydané v roce 1908, byla mezi prvními ženami, které předložily psanou zprávu ohledně svých motoristických zkušeností. Ve své knize popisuje vlastní situaci sebe jako mladé a nesmělé ženy, která se snaží osvojit mechanické znalosti. V knize není popsána pouze touha Wardové řídit automobily, ale i její odhodlání porozumět tomu, jak provést údržbu a opravu svého vozu.#
Na půdě Spojených států amerických se brzy staly populárními cesty napříč kontinentem, cesta z východu do Kalifornie se stala cestovatelským snem, který byl pak ještě později posilněn první světovou válkou, která bránila cestám do Evropy. První ženou, která takovou cestu absolvovala, byla v roce 1909 Alice Huyler Ramseyová (1886–1983) (obr. 3). #
{img{images/muz_zena_03.png}{alone}}$
Obr. 3. Alice Ramseyová a její společnice na cestě napříč Spojenými státy americkými v roce 1909. Pramen: Wikimedia.$#
Jejími společnicemi byly dvě švagrové a ještě jedna přítelkyně. Ramseyová v roce 1961 publikovala příběh své cesty pod názvem //Závoj, prachovka a montážní páka// (//Veil, Duster and Tire Iron//). O tom, jak odvážný to měl být čin, svědčí, že do té doby vykonalo podobnou cestu jen dvanáct řidičů i Alicin nízký věk (22 let). Pohled na čtyři dámy cestující automobilem tedy musel všeobecně vzbuzovat údiv. Tři z nich navíc cestovaly způsobně oblečené v šatech a s klobouky na hlavách, které si při nejvyšší rychlosti, jakou byl otevřený vůz bez střechy Maxwell DA, kterým cestovaly, schopný jet (40 kilometrů za hodinu), musely přidržovat. Pouze Alice Ramseyová si hned oblékla dlouhý řidičský kabát a čepici (Nezbeda 2009). Až do Chicaga byly silnice dobře udržované a značené, další cesta však vedla hlavně po nezpevněných cestách a jedinou orientační příručkou Ramseyové byla takzvaná Modrá kniha. Ta ale neobsahovala téměř žádné mapy a namísto přesných informací spíš uváděla slovní popisy typu: „//25 kilometrů za Clevelandem, žlutý dům napravo od cesty. Zahněte doleva …“// Vedle toho se však cestovatelky musely potýkat i s technickými problémy (Alice musela jedenáctkrát vyměňovat a spravovat píchnutou pneumatiku, dvakrát opravovala prasklou osu nápravy, vyměňovala prasklou pružinu plynového pedálu, zapalovací svíčky a musela vyřešit spoustu dalších drobných poruch) a dobrodužnými událostmi, když je například v Nevadě obklopila skupina indiánů s puškami a s luky a šípy, kteří naštěstí vyráželi jen na lov zajíců (Nezbeda 2009).#
Alice Ramseyová podnikla svou cestu v době, kdy v Americe sílilo hnutí sufražetek bojujících za politická práva žen, zejména za rozšíření všeobecného hlasovacího práva. Její obdivuhodný výkon tak rozhodně u žen vzbuzoval větší odvahu a sebevědomí. Za svůj život pak projela americký kontinent napříč ještě třicetkrát a v roce 1960 byla prohlášená za „Ženskou motoristku století“ (Nezbeda 2009).#
Další slavnou Američankou, která podnikla spolu se svým synem jako řidičem a přítelkyní Alicí, cestu z New Yorku do San Francisca, byla novinářka Emily Postová (1873–1960). Kniha //Autem ke Golden Gate// (//By Motor to the Golden Gate//), kterou vydala Postová v roce 1916, je první příručkou elitního automobilového cestování. Emily Postová na své výpravě chtěla zjistit, jak daleko může docestovat v komfortu – bydlet v dobrých hotelích, jíst v kvalitních restauracích, cestovat po bezproblémových silnicích. Pečlivě si zapisovala každý den své cesty, všechna hodnocení podniků, které navštívila, veškerý finanční rozpočet, zakreslovala detailní mapy. Vedle samotného popisu cesty také předkládá historii amerického Jihozápadu a přináší komentáře dobových společenských tříd a etnik, se kterými přišla do kontaktu.#
Americká spisovatelka Editha Whartonová (1862–1937) přirovnala řízení automobilu k objevování //„tajemství, které se skrývá za vzdálenými modrými kopci“//. Automobil se pro ni stal technologickou inovací, která ji zásadně ovlivnila. Automobilem cestovala nejen po své domovské Americe, ale i po Francii. Během jejích motoristických výletů po Nové Anglii byla hluboce zasažena těžkostí života v izolovaných vesnicích, na farmách a v městských továrnách. O této drsné realitě pak otevřeně psala ve svých románech. Podle Whartonové automobil obnovil romantiku cestování. Spatřovala zde příslib objevování zapadlých vesnic, prozkoumávání vzdálených horských údolí. Z cest se domů vracela unavená, ale naplněna novými zážitky. I poté, co například uvízla ve vyjetých kolejích a za posměchu vesnického kováře musela automobil tlačit, zatímco jezdci na koních okolo ní vesele projížděli.#
V úvodu své cestovatelské knihy napříč Francií pak Whartonová opěvuje přínos automobilu následujícími slovy: //„Automobil nás osvobozuje od všech nepříjemností, se kterými se setkáváme na železničních tratích (…) Vrací nám zpátky úžas a je novinkou, která oživuje cestu (…) Vesnice, které jsme míjely a dívaly se na ně pouze z okna vlakového vozu, všechny ty neviditelné vesnice se k nám vracejí zpátky“// (Wharton 1908, 1).#
V Čechách se propagátorkou automobilismu stala slavná závodnice Eliška Junková (1900–1994). Dne 9. května 1926 na jubilejním desátém ročníku závodu Zbraslav – Jíloviště jako první žena v historii zvítězila v absolutním pořadí klasického automobilového závodu, kdy dokázala porazit početnou mužskou konkurenci, včetně manžela. Samostatnou kapitolou pak bylo opakované úžasné vystoupení Junkové v závodě Targo Florio na Sicílii v letech 1927 a 1928. Na její vítězství Velké ceny Německa sportovních vozů na okruhu Nürnburgring pak reagoval v roce 1927 spisovatel Eduard Bass známými verši: //„Na německou Velkou cenu stačilo nám vyslat ženu, jenom když je taková jako Eliška Junková“// (Cincibuch 2005, 48). Samotná Junková, na rozdíl od mužských závodníků, se mnohokrát vyslovila, že závodění není neodbytnou vášní, ale „jen“ výzvou dosáhnout vytčený cíl, nalézt hranice svých možností, překonat sama sebe, udělat radost milovanému člověku (obr. 4).#
{img{images/muz_zena_04.png}{alone}}$
Obr. 4. Česká automobilová závodnice Eliška Junková na fotografii z roku 1927. Pramen: forum-auto.com.$#
Informace o ženách za volantem byly v Čechách čtenářkám zprostředkovávány na stránkách populárního ženského časopisu //Eva//. Tento časopis vycházel s podtitulem „Sborník pro umění, vzdělávání a zábavu se zřetelem k ženské otázce“, a to od roku 1904. Od konce dvacátých let se zde objevovaly články věnované významným českým i zahraničním automobilovým závodnicím, ale také pilotkám či motocyklistkám.#
Tak například v roce 1929 publikovala francouzská žurnalistka Odette Rivesová článek //Ženy a auta//, ve kterém v reportáži o madame Jennky Schellové, jedné z předních francouzských automobilových závodnic, zdůrazňuje pozitivní vliv automobilismu na psychiku i tělesnou kondici a vyzdvihuje ženu, která dokáže ovládat své nervy, která je iniciativní, inteligentní, odvážná a vytrvalá. Žena podle Rivesové za volantem přestává být pouhou ozdobou automobilu a jeho řidiče, ale stává se nezávislou osobností, pro niž je moderní technika prostředkem vymanění se z misogynského prokletí „věčného ženství“ (Pachmanová 2009). Zároveň si však může uchovat svou ženskou eleganci: //„Madame Jennky, odvážná řidička vysoké třídy, představuje nejkrásnější typ moderní sportovkyně. Její sportovní činnost jí však nebrání, aby byla rozkošnou a elegantní ženou//“ (Rives 1929, 20).#
Koncem šedesátých let začala Eliška Junková do časopisu //Za volantem// psát sloupky pro ženy-řidičky, které měly formu jakéhosi motoristického rádce a získaly si u čtenářek velkou oblibu. Spolu s redaktorkou Alenou Havlíkovou pak následně založily motoristický kroužek kolem časopisu //Za volantem//, který byl později registrován jako 1. český automotoklub žen. Už v dubnu 1969 se konala první soutěž, nazvaná Eva, která se setkala s velkým ohlasem. V následujících ročnících se vedle klasických disciplín objevily i zcela nové, jako například slalom s předním sklem zakrytým dekou, s kápí na hlavě, jízda s kelímkem vody na střeše, jízda zúženým prostorem či první pomoc při fingované nehodě.$
/tProblematika genderových stereotypů/tt#
Ženy-řidičky zároveň přinášejí téma genderových stereotypů. Žena za volantem je pohromou – to jsou slova, která jsou dodnes emocionálně prožívaná. Stále se lze setkat s názory, že žena v pozici řidičky není muži rovnocenným partnerem.#
Automobily v době svého vzniku byly spojeny s mocí a byly primárně řízeny muži – staly se jejich symbolem a výsadou (Wosk 2002, 122).#
Zatímco dobové motoristické časopisy a inzerenti prezentovali obraz ženy jako řidičky, která má vše pod kontrolou, staré stereotypy ohledně neschopnosti žen ovládnout mechanickou stránku vozu, nikdy nezmizely. Tím, jak se automobily stávaly dostupnější i ženám ze středních tříd a také díky jejich snadnější a jednodušší obsluze, vzrůstal počet žen na silnicích. Tento vzrůst byl však doprovázen negativními stereotypy (Wosk 2002, 128). Premisou těchto stereotypů bylo, že ženy jsou špatné řidičky díky své labilní nervové soustavě a citlivé fyzické a emocionální konstituci.#
Stejně tak byla kontroverzní představa ženy jako automobilové závodnice, neboť prý průměrná žena je svým temperamentem nevhodná, aby ovládala rychlé auto. Objevovala se kritika žen ohledně jejich schopností ovládnout mechaniku automobilu a nemožnosti pochopení, jak celý proces řízení vozu po technické stránce funguje. A v okamžiku, kdy nastane nějaký problém, čekají ženy na pomoc muže, protože ho samy nejsou schopné vyřešit.#
Populárním stereotypem bylo zobrazení ženy s náchylností k nehodě a s řízením mimo jejich kontrolu. Uštěpačné americké pohlednice z počátku minulého století ukazovaly usmívající se řídící ženu nad tělem padlého muže. Jeho věci ležely rozptýlené kolem a titulek pohlednice zněl: //„Užívám si show, jen jsem narazila na starého přítele//“ (obr. 5). #
{img{images/muz_zena_05.png}{alone}}$
Obr. 5. Fotografie „Užívám si show, jen jsem narazila na starého přítele“ uveřejněná v časopise //Motocyklový a automobilový trh// v roce 1909. Pramen: Historické muzeum fotografie a grafiky, Missouri, USA.$#
Ženy byly vnímány jako roztržité řidičky, jejichž neopatrnost, emocionalita a nekompetence mohou vést ke katastrofě (Wosk 2002, 133).#
V ojedinělé knize pro řidičky z roku 1909 s názvem //Žena a auto// (//Woman and the Car//) se motoristka a britská závodnice Dorothy Levittová (1882–1922 ) pokusila čelit klišé ohledně mechanické nekompetentnosti žen: //„(…) detaily motoru mohou znít komplikovaně a mohou vypadat ,děsivě‘, ale motor je velice snadno pochopitelný“// (Levitt 1909, 31). Příručka Levittové je pozoruhodná nejen v tom, že měla pomoci ostatním ženám, aby se staly schopnými řidičkami, ale také proto, že zobrazuje autorčino neustávající úsilí osvojit si mechanické dovednosti, aniž by ztrácela svou ženskost. Fotografie na titulní stránce knihy zobrazuje autorku jako atraktivní tmavovlásku, sebevědomě se usmívající na čtenáře a pevně svírající volant (obr. 6); závoj jejího motoristického klobouku elegantně vlaje za ní (Wosk 2002, 136).#
{img{images/muz_zena_06.png}{alone}}$
Obr. 6. Fotografie Dorothy Levittové z titulní strany její publikace //Žena a auto//. Pramen: Levitt, Dorothy (1909): //The Woman and the Car; a Chatty Little Handbook for All Women who Motor or who Want to Motor.// London and New York: John Lane Company.$#
Sama Levittová se jako první žena vůbec 4. července 1903 přihlásila do soutěže v motoristickém závodu a je také uváděná jako autorka vnitřního zpětného zrcátka – radí řidičkám, aby měly při ruce malé zrcátko, které mohou //„čas od času zvednout do výšky pro kontrolu situace za vozidlem“//.#
Obraz ženy znalé techniky motoru byl prezentován i ve výše zmiňovaném časopise //Eva//, kde je například v článku //Ženy na autosalonu// popisována štíhlá dívka v anglickém raglánu, která si prohlíží sportovní Mercedesku: //„Dala si otevřít ,haubnu‘ a znalecky prohlíží motor. Dá si jej spustit, naslouchá jeho tlumenému bublání, prohlíží pérování a v očích má při tomto zkoumání zvláštní svit, prozrazující ženu, která raději rozebere a složí motor, než sní nad pestrým vzorem ruční práce o splněných a nesplněných touhách. Snad ani pro ni není snů a nesplněných tuh – a její život se podobá bílé a rovné silnici, po které jede pevně, jistě a klidně ovládajíc rychlost i směr k přesně vytčenému cíli“// (Švejdová 1930, 4).$
Podle britské historičky Julie Woskové byl obraz ženy řidičky jako hloupé a dokonce nebezpečné reakcí na sociální hrozbu žen, které překračovaly kulturní konvence očekávání, že jejich jediné správné místo je v domácnosti, kde mají plnit svou mateřskou a pečovatelskou roli. Satirické obrazy mohou také reflektovat obavy mužů, že ženy svými mechanickými dovednostmi vstupují do jejich privilegia. //„Možná je pro muže bezpečnější zobrazovat ženu v důvěrně známých kulturních stereotypech než přijmout nový obraz ženy ve světle nového technologického věku“// (Wosk 2002, 14).#
Avšak například ohledně zapříčinění nehod muži a ženami hovoří fakta jinak. V knize //Psychologie řízení// (//The Psychology of Driving//) se americký psycholog Graham J. Hole zmiňuje o rozdílech mezi řidiči a řidičkami, které se promítají do statistik nehodovosti, a říká, že //„je zde několik aspektů, které nejsou vidět na první pohled. Muži řídí častěji než ženy a vydávají se autem na delší cesty. Muži také více riskují jízdou v noci (riziko nehody v noci je větší než za dne)“// (Hole 2007, 5).#
Rozdíly mezi pohlavími, pokud jde o tendence riskovat během řízení, se pokoušeli vysvětlit evoluční psychologové. Ti ve svých poznatcích vycházejí z toho, že velká část nervových obvodů v lidském mozku se vyvinula tak, aby se přizpůsobila prostředí, které je od současných společností a kultur velice odlišné. A to v historickém období pravěku, které bylo mnohem delší než doba, ve které žijeme dnes. //„Naše lebky 21. století obsahují mozky z ,doby kamenné‘ a mozky mužů a žen se v některých ohledech liší zásadně“// (dle zprávy Výzkumného centra sociálních problémů v Oxfordu z roku 2004). Z těchto závěrů pak vyplývá, že u mužů se v souvislosti s odkazem na jejich loveckou minulost, objevují vlastnosti jako je agresivita či podstupování rizika, které jim v dřívějším období umožnily přežít. Tyto geny byly předávány následujícím generacím a stále se odrážejí ve způsobu/stylu řízení automobilu (Social Issues Research Centre 2004, 15).$
/tTechnologie a neviditelnost genderu/tt#
Technologie a modernost samozřejmě úzce souvisí s vnímáním genderu jako takového. Patrné je to například v pojetí amerického označení „manhood“ versus „masculinity“. Americký sociolog Michael S. Kimmel (narozen 1951) upozorňuje na to, že slovo označující mužství – „manhood“ – bylo vnímáno jako definice vnitřní kvality, schopnosti autonomie a spolehlivosti a historicky bylo považováno za opozitní ke slovu dětství („childhood“). Získat status muže nebylo samozřejmostí; v určité době dospívání musel chlapec prokázat, že se již stal mužem a zbavil se dětských věcí a návyků. Na přelomu 19. a 20. století bylo slovo „manhood“ postupně nahrazováno pojmem „masculinity“, který v sobě zahrnoval řadu rysů v chování a postojích, a kontrastoval s novým opozičním označením – „feminity“. „Masculinity“ bylo něco, co mělo být neustále demonstrováno a v případě, že by muž nebyl dostatečně mužný, byl vnímán jako femininní (Kimmel 2006, 81). Prokazování „masculinity“ oproti dřívějšímu „manhood“ vyžaduje mnohem více úsilí. Jedním ze stěžejných symbolů „manhood“ se ve dvacátém století v americké společnosti stal právě automobil. Podle americké socioložky Deborah Clarkeové, která zkoumala automobilovou kulturu ve dvacátém století, se však tím, že se automobil stal centrem moderní mužské maskulinity, ukázala nestabilita mužské identity ve stále více technologicky orientované kultuře (Clarke 2007, 46). Americký profesor literatury Mark Seltzer (narozen 1951) ve své studii //Těla a stroje// (//Bodies and Machine//) naznačuje, že na přelomu devatenáctého a dvacátého století došlo k „přemístění topografie maskulinity“ na náhradní hranici přírodního těla v tom smyslu, že těla a osoby jsou věci, které mohou být utvořeny (Seltzer 1992, 150–152). Ale když bylo mužství nyní vázané na tělo přirozené, bylo toto tělo stále více ovlivňováno moderními technologiemi. Maskulinita a lidská identita již tedy nejsou založeny pouze na lidském těle, ale v moderní éře jsou neoddělitelně spjaty s technologií a automobilismem.#
Pod vlivem technologického pokroku vznikají i nové definice pojmu gender. V knize //Technologie genderu// (//Technologies of Gender//) literární teoretička, psychoanalytička a feministika italského původu Teresa de Lauretisová (narozena 1938) přenáší Foucaultův termín technologie pohlaví na „technologii genderu“, kde je gender vnímán jako produkt různých sociálních technologií, jako jsou kina, různé instituce a realita každodenního života (Lauretis 1987, 5). Gender tedy není individuální kategorií, ale je vytvářen sociálními vztahy. Jiným slovy: Gender je vytvářen kombinací technologie, sociálních institucí a každodenní interakce. Lauretisová touto definicí přináší mnohem konkrétnější obraz pojetí genderu utvářeného kulturou technologie.#
S problematikou genderu a automobilu se objevuje i myšlenka „neviditelnosti genderu“. Automobil může být v určitém slova smyslu technologií či médiem, které potenciálně podporuje alespoň situační stírání genderových rozdílů. Vstupem do automobilu mohou být vozem nahrazeny naše těla a tímto specifickým způsobem smazány pohlavní rozdíly (Sloop 2005, 195).#
Tato myšlenka se objevuje například v díle americké bioložky, historičky věd a feministky Donny Harawayové (narozena 1944). V polovině osmdesátých let dvacátého století proslula jako autorka feministické vize o propojení člověka a technologie v identitě kyborga. Ve svém //Manifestu kyborga// (//A Cyborg Manifesto//) z roku 1985 upozorňuje na proměnlivost kategorií obecně pokládaných za přirozené-esenciální (viz Haraway 1991). Kyborg je pro ni metaforou odporu vůči závaznosti pohlavní/genderové dichotomie i proti totalitě kategorií určujících identitu obecně. Podle Harawayové se za přítomnosti technologických prvků narušuje opozice ženství a mužství. Postoj Donny Harawayové je postojem relativizujícím a postmoderním. Z tohoto úhlu pohledu je možné konstatovat, že křehká hranice oddělující muže, ženy a auta přestala existovat.#
Příběh ženy, muže a automobilu však pokračuje dál a pouze budoucnost nám ukáže, nakolik a jakým způsobem do něj zasáhne postmoderní genderová dekonstrukce, technologický pokrok a stále více narůstající autonomie kulturních systémů.$
Literatura:$
Armstrong, Tim (1998):// Modernism, Technology, and the Body: A Cultural Study.// Cambridge: Cambridge University Press.#
Bayley, Stephen (1986): //Sex, Drink and Fast Cars: The Creation and Consumption of Images.// London: Faber & Faber.#
Belk, Russell W. (2004): //Men and Their Machines.// Advances in Consumer Research, 31, 273–278.#
Cincibuch, Petr, ed. (2005): //Eliška Junková.// Praha: Foibo Press, s.r.o.#
Clarke, Deborah (2007): //Driving Women: Fiction and Automobile Culture in 20th-Century.// Baltimore: The Johns Hopkins University Press.#
Clarsen, Georgine (2008): //Eat My Dust: Early Women Motorists.// Baltimore: The Johns Hopkins University Press.#
De Lauretis, Teresa (1987): //Technologies of Gender: Essays on Theory, Film and Fiction.// Bloomington: Indiana University Press.#
Felski, Rita (1995): //The Gender of Modernity.// Cambridge (Massachusetts): Harvard University Press.#
Flink, James J. (1988): //The Automobile Age.// Cambridge (Massachusetts): MIT Press.#
Hole, Graham J. (2007): //The Psychology of Driving.// New Jersey: Lawrence Erlbaum Associates.#
Kimmel, Michael S. (2006): //Manhood in America – a Cultural History.// New York – Oxford: Oxford University Press,.#
Levitt, Dorothy (1909): //The Woman and the Car; a Chatty Little Handbook for All Women who Motor or who Want to Motor.// London and New York: John Lane Company.#
Marsh, Peter – Collete, Peter (1986): //Driving Passion: The Psychology of the Car.// Boston: Faber & Faber.#
McLuhan, Marshall (1964): //Understanding Media: The Extensions of Man.// New York: McGraw Hill.#
Navrátilová, Jolana (2002): Donna Haraway a útok na jednotu bez různosti.// Sborník prací Fakulty sociálních studií brněnské univerzity – Sociální studia//, 7, 59–66. Ed. Barša, Pavel. Brno: Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity.#
Haraway, Donna (1991): //A Cyborg Manifesto: Science, Technology, and Socialist-feminism in the Late Twentieth Century. In: Simians, Cyborgs and Women: The Reinvention of Nature.// New York: Routledge, 149–181.#
Nezbeda, Ondřej (2009): Dámská jízda 1909. //Respekt //[online]. 32 (20), [cit. 2011-06-05]. Dostupný z WWW: {{www.respekt.cz|http://www.respekt.cz}}.#
Pachmanová, Martina. //Sen o automobilu: Moderní obrazy žen za volantem a prvorepubliková reklama// [online]. 2009, [cit. 2011-06-04]. Dostupný z WWW:{{ http://www.zenyvumeni.cz|http://www.zenyvumeni.cz}}.#
Post, Emily (1916): //By Motor to Golden Gate. //New York and London: D. Appleton and Company.#
Richards, Barry (1994): //Disciplines of Delight: The Psychoanalysis of Popular Culture.// London: Free Association Books.#
Rives, Odette (1929): //Ženy a auta.// Eva, 1 (16), 20.#
Seltzer, Mark (1992): //Bodies and Machines.// New York and London: Routledge.#
SIRC (2004): //Sex Differences in Driving and Insurance Risk.// (Výzkumná zpráva).#
Sloop, John M. (2005): Riding in Cars between Men.// Communication and Critical/Cultural Studies//, 2 (3), 191–213.#
Sundie, Jill M. et al. (2010): //Peacocks, Porsches, and Thorstein Veblen: Conspicuous Consumption as a Sexual Signaling System// [online]. 2010, [cit. 2011-06-18]. Dostupný z WWW: {{http://carlsonschool.umn.edu.|http://carlsonschool.umn.edu.}}#
Švejdová, N. (1930): //Ženy na autosalonu.// Eva, 3 (2), 4.#
Walsh, Margaret (2011): //Gender and the Automobile in the United States [online]//. [cit. 2011-06-06]. Dostupný z WWW: {{www.autolife.umd.umich.edu.|http://www.autolife.umd.umich.edu.}}#
Ward, Hilda (1908): //The Girl and the Motor.// Cincinnati: The Gas Engine Publishing Co.#
Wharton, Edith (1908): //A Motor-flight through France.// New York: Charles Scribner’s Sons.#
Wosk, Julie (2002): //Women and the Machine: Representations from the Spinning Wheel to the Electronic Age.// Baltimore: Johns Hopkins University Press.$
#
/a(Markéta Poláková – Jaroslav Malina)/aa