**Úvod**#
Automobil může na první pohled symbolizovat bohatství a úspěšnost západní civilizace. Nabízí svobodu a možnost se dopravit na dané místo mnohem rychleji a komfortněji, navíc se skrze danou značku může stát symbolem prestiže a vyjádřením určitých osobních hodnot a preferencí. Se zrodem automobilu se však vedle luxusu a rychlosti brzy objevila i jeho stinná stránka v podobě rizika náhlé smrti, které přítomnost automobilu v každodenním životě přináší. Z daného hlediska se setkáváme s paradoxem dnešní doby. Ta je charakteristická propagací kultu mládí, nesmrtelnosti a věčné krásy. Přítomnost smrti a umírání je vnímána jako nevhodná a společností vytěsňována, aby nebyla příliš vidět – nejlépe do uzavřeného prostředí nemocnic, hospiců či domovů důchodců. Slovy francouzského historika Phillipa Arièse (1914–1984): „,Kmotřička smrt‘ stála už nad kolébkou lidstva. Je všudypřítomná, a přece zahalená tajemstvím. Její podoba i zvyky s ní spojené se během staletí proměňovaly. Někdy byla přátelská a krásná, jindy zákeřná a odpudivá. Někdy probouzela strach, jindy byla toužebně očekávána. Dovedla lidstvo do 21. století, aniž by poodhalila své tajemství. Dnešní doba však nemá ráda tajemství, a proto nemá ráda ani smrt“ (Ariès 2000). Viditelné autonehody jako by do tohoto scénáře nezapadaly. Světová zdravotnická organizace (World Health Organization) v roce 2009 publikovala obsáhlou studii //Global Status Report on Road Safety: Time for Action// o dopadech automobilových nehod na zdraví obyvatel a uvádí, že automobilové nehody jsou devátou nejčastější příčinou úmrtí lidí. Každý rok zemře na silnicích více než 1,2 milionu lidí, dalších 20 až 50 milionů je zraněno. U mladých lidí mezi 15–29 lety se úmrtí při automobilové nehodě stalo nejčastější příčinou smrti. Nejvíce lidí zemře na silnicích a cestách v Indii, z hlediska počtu úmrtí na obyvatele země je na tom nejhůř Eritrea. Studie varuje, že pokud se nepodaří zvrátit současné trendy, očekává se, že do roku 2030 mohou postoupit úmrtí v důsledku automobilových nehod až na pátou příčku.#
Problematika vztahu smrti a automobilu však nezůstává na úrovni statistik, ale stává se výrazným tématem, které se odráží nejen v myšlenkách novodobých filozofů, sociologů či psychologů, ale i v námětech mnoha filmů, románů či výtvarných děl. Skoro od první chvíle, kdy se automobily objevily, začaly být předmětem obdivu, obsese i hrozby. Přinášely v sobě specifickou směs strachu a přitažlivosti. Fascinující rychlost automobilu se snadno může stát vražednou silou, která žene svět do záhuby. Objevuje se zde myšlenka Autoggedonu, o kterém psal například britský básník a herec Heatcote Williams (narozen 1941). Ten obrovské množství obětí automobilu charakterizuje jako každodenní holocaust, třetí světovou válku, s jejímž vyhlášením se nikdo neobtěžoval.#
#
//„Stoletá válka během jednoho týdne, křížové výpravy za méně než třicet sekund.//#
//Černá smrt s krysami nakaženými morem na kolech,//#
//čtvrt milionu ,auto-úmrtí'//#
//rok–//#
//monotónní holocaust–//#
//Rychlé občerstvení–zbytečná úmrtí–silniční šou“//#
(Williams 1991)#
#
Mnozí autoři si uvědomují hrozbu apokalypsy, kterou automobily mohou způsobit a považují je za „nejsmrtonosnější zbraň světa“. Z daného hlediska nemůže být v této studii dané téma obsaženo zcela komplexně (neboť by vydalo na samostatnou monotematickou publikaci), nicméně přináší zamyšlení nad tichou tolerancí každodenních anonymních mrtvých v kontrastu s kolektivní fascinací, kterou vztah člověka, automobilu a smrti může přinášet.$
**Každodennost smrti pod koly automobilu – moderní epidemie**#
Vůbec první obětí motorového vozidla na pozemních komunikacích byla irská vědkyně Mary Wardová, která v roce 1869 při prudké zatáčce spadla pod kola experimentálního parního automobilu, který vyrobili a řídili její příbuzní, synové slavného irského astronoma Williama Parsonse. Obětí první smrtelné automobilové nehody, jež se stala 12. února 1898, při níž zahynul řidič vozu, byl dvaačtyřicetiletý obchodník Henry Lindfield, který se osudného dne vydal se svým synem z Londýna do Brightonu. Cestou narazil do stromu a noha mu zůstala zaklíněna mezi motorem a stromem. V nemocnici mu pak musela být amputována, ale následkem pooperačního šoku Lindfield následující den zemřel. Vedle toho prvním chodcem, který zahynul pod koly automobilu, byla Britka Bridget Driscollová. Pětačtyřicetiletá matka dvou dětí byla 17. srpna 1896 sražena před londýnským Křišťálovým palácem automobilem, který se na ni „řítil“ rychlostí 6,5 kilometru za hodinu – žena zemřela na zranění hlavy. Brzy však konkrétní jména přestala mít význam…#
Již v roce 1900 se objevily i první filmy, které prezentovaly „fascinaci“ automobilovou nehodou. Britský režisér Cecil Milton Hepworth (1874–1953) svébytným černým humorem v čtyřicetisekundovém filmu s názvem //How It Feels To Be Run Over// (Jaké je to být přejetý) statickou kamerou zachycuje jediný pohled na silnici. Na začátku filmu přejede po levé straně silnice kůň s vozem. Silnice je chvíli zakrytá mrakem zvířeného prachu od koňských kopyt, ale brzy se v dálce objeví automobil, který se rychle řítí přímo proti kameře, do které na konci vjíždí a celá obrazovka je vozem pohlcena. Následně se objeví tento nápis:#
#
//„?? /!!! /! / Oh! Mother will be pleased (?? /!!! /! / Oh! Matka bude mít radost).“//#
#
Podobně i další Hepworthův film //Explosion of a Motor Car// (Výbuch automobilu) z téhož roku přináší téma automobilu a smrti. V podobném ladění jako v předchozím snímku zde režisér ukazuje výbuch automobilu, během kterého jsou těla jeho posádky roztrhána na kusy. Příchozí policista pak při rekonstrukci místa činu jednotlivé části těla skládá opět dohromady.
Diváci tak mohli v bezpečném prostředí kina „z povzdálí“ zažívat blízké setkání se smrtí, aniž by jí byli osobně zasaženi. Toto pozorování automobilových nehod, navíc přetransformovaných do roviny humoru, rovněž umožňuje určité přenesení strachu na akceptovatelnou úroveň, protože se nevyhnutelné stává všedním a běžným.#
První doby motorismu, kdy byl automobil něčím romantickým a dobrodružným, byly tedy brzy vystřídány faktem, že daný stroj přináší i smrt. Mezi nejčastější příčiny automobilových nehod je uváděno řízení pod vlivem alkoholu, nedbalost, překročení povolené rychlosti či jízda v nebezpečném vozidle.#
Dnes jsou automobilové nehody běžnou součástí našeho světa. Masová výroba automobilů ve svém důsledku vedla k masovému umírání anonymních mrtvých. Ačkoli konstruktéři neustále pracují na zdokonalování bezpečnostních opatření, která by mohla vést ke snížení počtu dopravních nehod, přesto každý den z rozhlasových a televizních přijímačů přicházejí informace o úmrtích na silnicích: „Řidič srazil cyklistu a ujel… Automobil z dosud nezjištěných příčin vyjel mimo vozovku a narazil do stromu, jedenadvacetiletý řidič následkům nehody podlehl… Řidič se vyhýbal srně, na místě zemřel…“ Zmínky o anonymních mrtvých, kteří jsou diferenciovaní leda skrze svůj status jako řidiče, spolujezdce či chodce, věk a pohlaví, jsou něčím samozřejmým. Drtivá většina nehod se stává virtuálními úmrtími na obrazovkách televize či počítačových monitorů. Vytvořili jsme si kolektivní imunitu ke každodenním statistikám obětí automobilových nehod. Přes veškeré bezpečnostní kampaně a úsilí zlepšit kvalitu pozemních komunikací, se úmrtí na silnicích stala něčím normálním. Jak se zmiňuje americká psycholožka Mikita Brottmanová (narozena 1966), která se zabývá studiem patologických prvků v současné kultuře, nehody, jež se znovu a znovu opakují, přestanou vypadat jako nehody, ale začnou nám připadat jako opakující, automatické, úmyslné a technologické (Brottman 2002, 241). Právě takovéto automatické a opakující se nehody se staly námětem pro amerického malíře, grafika, filmového tvůrce a vůdčí osobnost amerického hnutí pop artu Andy Warhola (1928–1987): například //Car Crash// (1963), //White Car Crash// (1963), //White Car Crash Nineteen Times// (1963), //Orange Car Crash Fourteen Times// (1963), //Ambulance Disaster// (1963), //White Disaster// (1963), //Green Disaster # 2// (1963), //Green Disaster Ten Times// (1963), //Saturday Disaster// (1964), //White Burning Car I// (1963), //White Burning Car Twice// (1963), //White Burning Car III// (1963), //Five Deaths Twice II// (1963), //Five Deaths Three Times// (1963), //Five Deaths Seventeen Times in Black and White// (1963), //Five Deaths on Red// (1962), Five Deaths on Orange (1963). Stále se opakující motiv dopravních nehod se ve Warholových dílech stává procesem automatického mechanického ničení: na první pohled zde není nic, co by se skrývalo za daným procesem, žádný vliv, žádná hloubka, vše je pouhým sledem obrazů. Všednost a obyčejnost situace, která je z Warholových obrazů cítit je však prostoupena určitou naléhavostí a snad i vyšším záměrem. Lze těmto událostem nějak zabránit?#
Jak v roce 1969 psal ve svém díle //Conjunciones y disyunciones// (Spojení a roztržky) mexický básník Octavio Paz (1914–1998), v moderní společnosti se eliminovaly různé epidemie a bylo nám dáno pravděpodobné vysvětlení dalších přírodních katastrof. Ve stejné chvíli se však začala rozšiřovat technologie a v souvislosti s ní byly stále častější zmínky o „nehodách“, a co více, byl jim dán naprosto odlišný charakter. Nehody se staly součástí našich každodenních životů, jsou určitým paradoxem nutnosti, jsou ovládány nutnou fatalitou a zároveň neurčitostí svobody (Paz 1990, 112). Z tohoto hlediska se úmrtí zapříčiněním automobilu stalo moderní nevyléčitelnou epidemií. Německý psycholog a filozof Erich Fromm (1900–1980) konstatoval, že dnešním „symbolem smrti už nejsou nepříjemně páchnoucí výkaly a mrtvoly. Symboly smrti jsou nyní čisté, lesklé stroje … Ve jménu pokroku mění člověk celý svět v páchnoucí a otrávené místo (a to nikoli v symbolickém smyslu). Otravuje vzduch, vodu, půdu, zvířata a sám sebe. Lidé si tyto skutečnosti uvědomují, ale přes množství protestů pokračují v honbě za ,technickým pokrokem‘ a jsou ochotni obětovat všechen život na Zemi své modle“ (Fromm 1997, 345–346). Fromm se domníval, že v naší době zřetelně ubývá citlivosti vůči destruktivitě a krutosti a stále bude přibývat případů nekrofilie neboli náklonnosti ke všemu, co je mrtvé, rozkládající se, neživé a čistě mechanické. „Hrozí, že se heslo falangistů ,Ať žije smrt‘ stane tajným principem naší společnosti, ve které je nejvlastnějším významem pojmu pokrok dobývání přírody stroji a ve které se živý člověk stává pouhým přívěškem stroje“ (Fromm 1997, 22).$
**Úmrtí celebrit**#
V pondělí 1. září 1997 byla média zahlcena fotografiemi zničeného luxusního Mercedesu třídy S, který havaroval v tunelu poblíž Place de ľAlma v Paříži: britská princezna Diana zemřela se svým milencem Dodim Al-Fayedem a miliony lidí po celém světě byly v šoku a truchlily po ní. Emocionální dopad dané události byl natolik silný, že mnoho lidí si dodnes pamatuje, kde zrovna byli v daný okamžik a co dělali. Podobně životy lidí pozastavily i další úmrtí známých osobností při automobilových nehodách. Za všechny jmenujme například americkou tanečnici Isadoru Duncanovou, která zemřela 14. září 1927 ve francouzské Nice při projížďce v elegantní bugatce, kterou řídil její milenec. Osudným se jí stal dlouhý šál, který si před jízdou omotala kolem krku. Šál se po chvíli namotal do paprsků zadního kola a zlomil ji vaz. A kdo by nevzpomněl na legendárního herce, „rebela bez příčiny“, Jamese Deana? Tomu se 30. září 1955 stal společníkem ve smrti stříbrný Porsche 550 Spyder, kterému přezdíval „Malý bastard“. Stejně tak náhle 11. srpna 1956 zemřel při autonehodě newyorský malíř Jackson Pollock. Spekulace dodnes probíhají ohledně smrtelné automobilové nehody z roku 1960 francouzského spisovatele Alberta Camuse a v médiích se čas od času (naposledy v srpnu 2011) objeví zpráva, že na havárii nesou podíl sovětští špioni, kteří na příkaz KGB údajně poškodili pneumatiky Camusova automobilu. Podobně laděné domněnky se objevily i po tragické autonehodě československého politika Alexandera Dubčeka 1. září 1992 na dálnici D1. Obecně lze však říci, že 88. kilometr dálnice D1 u Humpolce je jedním z nejnebezpečnějších úseků v České republice. V roce 1995 zde havaroval herec Petr Haničinec, na témže kilometru se odehrála řada hromadných dopravních nehod a v roce 1993 na „památku“ onoho místa dokonce skupina Tři sestry ve své písni //Láďa jede autobusem// upozorňovala, že „u Humpolce v příkrym kopci často bouraj politici“. Z oblasti automobilových závodů se pak stala „legendární“ smrt brazilského trojnásobného mistra Formule 1 Ayrtona Senny. Senna v neděli 1. května 1994 při Velké ceně San Marina na okruhu v Imole po ztrátě kontroly nad vozem narazil v plné rychlosti v zatáčce Tamburello do svodidel a později následkům nehody podlehl. Záhy po této události se Senna stal legendou a jeho osud vedl ke zdůraznění bezpečnostních prvků na závodech světového šampionátu. Od roku 1994 už žádný pilot Formule 1 nezemřel.#
Tato a podobná úmrtí známých lidí mají podstatně jiný charakter, než anonymní mrtví, kteří vystupují z každodenních zpráv. Mikita Brottmanová se zmiňuje o určitém pocitu sounáležitosti lidí při úmrtí známé osobnosti a upozorňuje, že nic nevynikne na titulní stránce bulvárních novin více, než titulek oznamující automobilovou nehodu nějaké celebrity, zejména pokud k ní došlo pod vlivem drog, alkoholu či nadměrné rychlosti. „Nic neukončí příběh o kráse, bohatství, zdraví a perspektivě lépe než krev na silnici“ (Brottman 2002, xv). Smrt celebrity se stává sakralizovaným momentem, magickým rituálem, obětí, zaslouženým trestem. Je zde určitá kolektivní satisfakce z automobilové smrtelné nehody.#
Podle literárního kritika Philipa L. Simpsona (narozen 1964) automobilové nehody, které zasáhnou nějakou významnou osobnost, vždy přitahují obrovskou pozornost veřejnosti z důvodu, že umožňují lidem prožít dva různé aspekty. První z nich vyjadřuje určitou sentimentální potřebu kolektivního žalu nad ztrátou výjimečného člena naší kultury. Druhý aspekt spočívá v neodolatelné touze vidět mocnou a privilegovanou osobnost v rozkladu a v apokalyptickém trestu, k němuž dospěla z důvodu vlastního pochybení (Simpson 2002, 124).#
Z tohoto hlediska nehody získávají až určitý náboženský význam (Traflet – McGroun – Sjödin 2008, 74). Někteří autoři poukazují na automobilové nehody jako novodobá ukřižování – lidé skrze úmrtí jiných čelí vlastnímu osudu a řeší své životní konflikty v kontextu nevyhnutelnosti smrti (Traflet – McGroun – Sjödin 2008, 75).#
Fatální automobilové nehody, umělost způsobu dané smrti fascinuje a mohou být přirovnány k významu oběti v jiných kulturách (Grimshaw 2002, 144). V okamžiku, kdy jsou celebrity skrze média vyzdvihovány a uctívány na úrovni polobožských bytostí, stává se jejich smrt zánikem určité složky kultury, která byla každodenní a osobní součástí všech lidí dané společnosti. Jiné druhy smrtelných nehod, například různé pracovní úrazy, nemusí mít takovou rezonanci a symbolickou výpověď jako měla například zmíněná kolektivní reakce v případě nehody princezny Diany.$
**„Vrahové silnic“**#
Americký výzkumný ústav FARS (Fatality Analysis Reporting System) dospěl k závěru, že pro mnoho řidičů se automobil stává nátlakovým instrumentem. Tito „vrahové silnic“ způsobují převážné množství fatálních nehod. Terorizují ostatní řidiče na dálnicích, vytlačují je z vozovky. Nakolik je v takových případech nehoda skutečně pouhou nehodou?#
Řízení automobilu se často stává modelem pro vnímání osobní hrdosti a dovednosti. Jen málokdo by byl ochoten připustit, že je „špatný“ řidič, ale mnoho z nás neváhá rychle odsoudit řidičské schopnosti ostatních. Řízení je také spjaté se zvýšenou mírou emocí, stresu a frustrace, ke které dochází při zhuštěném silničním provozu. Faktorem, který může mít vliv na tendenci řidičů chovat se k ostatním motoristům asociálně, může být izolovanost uvnitř automobilu a oproštěnost od vnějšího života. S tím je rovněž spjatý tzv. fenomén „road rage“ (silniční zuřivost) neboli pojem pro označení incidentu, při kterém naštvaný nebo netrpělivý motorista úmyslně zraní nebo zabije jiného řidiče či chodce.#
Fenomén „road rage“ se stal námětem i několika počítačových her. Ty mají základní ideu: „Buďte destruktivní, jak nejvíce to půjde. Sbírejte body za to, že pojedete rychle a vytlačujte ze silnice řidiče, kteří jedou příliš pomalu.“ Kontroverzní počítačové hry //Carmageddon// či Carpocalypse uvádí hráče do situace, ve které musí zničit vozidla ostatních řidičů a příznačné zelenokrevné chodce. Pochmurnou vizi budoucnosti z hlediska „road rage“ ukazuje povídka dánského spisovatele a filmového režiséra Iba Melchiora (narozen 1917) The Racer (Jezdec, 1956). Příběh o vytrvalostním závodu se zde stává protestem proti bezduché fascinaci společnosti násilím. Povídka varuje před tím, jakým směrem se mohou posunout vzrušující utkání jako box či zápas, kde byli diváci fascinováni sledováním protivníků, kteří se snaží vzájemně zničit a dychtivě očekávají, že by mohlo dojít i ke smrtelné nehodě (Melchior 2001, 208). Automobilové závody pak mohou poskytnout mnohem větší příležitost pro tragické nehody, které diváky tak vzrušují. Melchior popisuje závod na úrovni kulturní památky, která má za důsledek smrt závodníků i diváků.#
Automobily se rovněž staly prostředkem odvážných a trestných činů mladých mužů, například krádeží automobilů či rychlé jízdy, jež má demonstrovat jejich mužství. Řvoucí motory automobilu tak mohou symbolizovat jejich touhu se zviditelnit a utvrdit své postavení ve vnějším světě. Intimní ponoření se do vozu pak umožňuje rozšířit sebe sama. Plynový pedál se může jevit jako další pár nohou, umožní rychlejší pohyb a řev motoru jako výkřik: „Já jsem tady!“#
Rychlá jízda vzrušuje, protože přináší riziko, nebezpečí. O okouzlení rychlostí a možnosti jejího řízení, zároveň však vědomosti onoho nebezpečí se zmiňoval britský spisovatel Edward Frederic Benson (1867–1940) v povídce //The Dust Cloud// (Mračno prachu, 1906): „Pohyb a kontrola pohybu, a zvláště pak citlivé vnímání pohybu, to je kořen všeho. Většina lidí má z rychlého pohybu potěšení, ať už jde o koňský cval, klouzavý pohyb bruslí po hladkém ledu, svištění bicyklu sjíždějícího z kopce, nebo jen o sledování rychlosti odpáleného tenisového, golfového či kriketového míčku. Nezbytné je však bezprostřední vnímání pohybu… a přidejte k takovému nadšení ze strhujícího víru pohybu vědomí, že ta obrovská houževnatá síla je řízena docela malou pákou a usměrňována docela malým kolem, na kterém tak zdánlivě nedbale spočívají řidičovy ruce. Ten ohromný nezkrotný démon má totiž svou uzdu a reaguje na ni… citlivými pysky. Pořád má neuhasitelný hlad a žízeň, neodbytně a lačně chlemtá benzinovou polévku, jež se v jeho hubě mění v oheň“ (Benson 2001, 38). Je zde pocit zakoušení romantické osamělosti, kdy jedinými aktéry dění jsou pouze řidič, silnice a neúnavná energie jet stále kupředu. Řízení je však spojeno nejen s pocity osvobození a vydávání se za běžné limity, ale i s obavou, jestli míra rizika není až příliš překročena. Právě tato směs pocitů radosti a úzkosti vyvolává ono příjemné vzrušení, které řidič může prožít (Sachs 1992, 112–113). Německý sociolog Wolfgang Sachs (narozen 1946) v řízení spatřuje určitou egocentrickou perspektivu, ve které řidič vidí v ostatních účastnících provozu své konkurenty. Tito konkurenti na jedné straně usilují o vítězství, na straně druhé se obávají porážky. Na konci cesty pak řidiči mají za sebou několik sérií drobných porážek a triumfů, které přicházejí například skrze zařazení se do správného jízdního pruhu či nalezení vhodného parkovacího místa apod. (Sachs 1992, 116). Americký spisovatel Richard Burton Matheson (narozen 1926) v povídce //Duel// (Souboj, 1971) popisuje zběsilé závodní soutěžení na silnici, ke kterému je hlavní hrdina dotlačen řidičem náklaďáku. Zběsilý závod pak autor připodobňuje k dávné lovecké minulosti člověka. V dané situaci pak to, co tam řídilo ten náklaďák, nebylo nic jiného než zvíře, které, jak si uvědomil hlavní hrdina, musí za každou cenu dopadnout. Finále příběhu dospělo k tomu, že se náklaďák překlopil přes přívěs a explodoval. Vítězný řidič „náklaďák ani přívěs neviděl, jen plameny. Sledoval je, hluboce šokovaný, jako by z něj někdo vysál všechnu schopnost něco pocítit. Pak se zcela nečekaně projevila emoce. Ze začátku to nebyla ani hrůza, ani lítost, nebyl to ani pocit na zvracení, to všechno přišlo až potom. Tohle byla primitivní vřava jeho duše: řev pravěkého zvířete nad mrtvolou zdolaného nepřítele“ (Matheson 2001, 97).#
V extrémních případech mohou být automobily přímo vnímány jako vražedný nástroj k vyjádření nespokojenosti s vlastním životem či se směřováním celé společnosti a stávají se odpovědí na otázku jak žít ve světě, se kterým jedinec nesouhlasí? Spisovatel Milan Kundera (narozen 1929) ve svém románu //Nesmrtelnost// (1990) v části nazvané „Náhoda“ vypráví příběh o otupělé a osamělé dívce, která si nesmyslně sedá na silnici s očekáváním, že ji přejede auto. „Přesně toho rána, co jsem se dal do třetího dílu svého románu, jsem v rozhlase slyšel zprávu, na kterou nejsem s to zapomenout. Nějaká dívka vyšla v noci na silnici a sedla si zády ke směru, z něhož přijížděla auta. Seděla, hlavu položenou na kolenou, a čekala smrt. Šofér prvního auta stočil v poslední chvíli volant a zahynul se ženou a dvěma dětmi. I druhé auto skončilo v příkopu. A za druhým autem třetí. Dívce se nic nestalo. Zvedla se a odešla a nikdo už nezjistil, kdo byla“ (Kundera 2000, 233). Čekala dívka skutečně na smrt nebo pokoušela štěstí? Teprve, když její jednání vyvolalo nějakou událost, teprve když kvůli ní zemřelo několik lidí, dokázala se probudit ze svého vytržení a navrátit zpět do reality. Úryvek z románu výstižně poukazuje na tíživost, nesmyslnost a nevyzpytatelnost automobilových nehod, které se staly neoddělitelnou součástí dnešního světa. Zároveň zde nastoluje téma „náhody, nehody a přímého imperativu“. Extrémním případem reálné „vražedkyně silnic“ je v českém prostředí kauza Olgy Hepnarové, která 10. července 1973 úmyslně vjela na tramvajovou zastávku v Praze 7 a usmrtila osm lidí. Ve výpovědi pak uvedla následující motivy: „Já jsem na ten chodník vjela úmyslně a je to má pomsta společnosti za to, jak se ke mně po celý můj život chovala… Mám-li se stručně vyjádřit k mým jasně definovaným konkrétním úmyslům při této nehodě, odpovídám, že jsem chtěla zavinit smrt více lidí použitím dopravního prostředku. Jinak již nemám, co zásadního bych dodala. Pouze bych chtěla říci, že toho, co se tam na ulici stalo, nijak nelituji. Neměla jsem v úmyslu zabít konkrétní lidi, bylo mně jedno, o koho půjde. Jednalo se mi především o naplnění principu… Mého principu, ke kterému jsem během životních zkušeností postupně dospěla… Mohu ten princip definovat, když chcete. Jde o to, že jestliže má společnost svědomí ničit jednotlivce, tak naopak jednotlivec může bez zábran a výčitek svědomí ničit společnost“ (Cílek 2010, 13–15). Hepnarová pracovala jako profesionální řidička, avšak mezi svými kolegyněmi neměla přílišnou důvěru. Jedna z jejích kolegyň si stěžovala, že „jako řidička byla Olga ve srovnání s jinými divná, jezdila rychle a i za volantem byla taková jako pořád – duchem nepřítomná“ (Cílek 2010, 40). V onen osudný den si vypůjčila nákladní automobil Praga RN a krátce před druhou hodinou odpolední s ním vjela v Praze 7 na tehdejší třídě Obránců míru (dnešní Milady Horákové) na chodník sloužící jako tramvajové nástupiště. Na zastávce tehdy čekalo asi 25 lidí, žena mezi ně vjela rychlostí mezi 60 až 70 kilometry v hodině. Vozidlem zachytila dvacítku lidí, tři z nich na místě zabila, v nemocnici zemřelo dalších pět. Šest lidí bylo zraněno těžce a šest lehce. Později vyšlo najevo, že místo, kam chtěl vjet, nejprve objela, poněvadž se jí zdálo, že na zastávce stojí málo lidí. Tři dny před svým činem napsala Hepnarová dopis pražským redakcím //Svobodného slova a Mladého světa//, v němž informovala o tom, co se chystala spáchat. „Jsem sexuální mrzák. Neschopná navázat a vytvořit kloudný lidský vztah. Jsem zničený člověk. Člověk zničený lidmi. Mám tedy na vybranou: zabít sebe, nebo zabít druhé. A rozhoduji se takto: OPLATÍM SVÝM NENÁVISTNÍKŮM… Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je x lidí málo“ (Cílek 2010, 115).#
Vrahy silnic se mohou stát i samotné automobilové společnosti. Typickým příkladem, kdy touha po moci a zisku z prodeje automobilů vede k zatajování fatálních vad, které mohou vést k smrtelným nehodám, je výroba kontroverzního automobilu Ford Pinto v 70. letech minulého století. Na první pohled solidní automobil měl totiž jeden zásadní problém – velké nebezpečí exploze palivových nádrží při srážce. Společnost Ford Motor Company však k danému faktu přistoupila racionálně s tím, že si nechala vypracovat analýzu výnosů a nákladů (Grush/Saunby Report 1973). Srovnala tak ceny oprav defektivního palivového systému s cenou případného odškodnění obětí a došla k závěru, že vypořádat se s případnými pozůstalými vyjde levněji, než zvýšit odolnost palivové nádrže. Změna konstrukce vozu by totiž stála výrobce 121 milionů dolarů, odškodnění případných obětí jen 50 milionů. V nezměněné podobě se pak automobil vyráběl devět let.$
**Zápas pudu života a smrti**#
„Stojíme na pokraji srázu. Zíráme do propasti – motá se nám hlava, je nám špatně. Náš první popud je couvnout před nebezpečím. Z neznámých důvodů zůstáváme. Pozvolna naše nevolnost, závrať a děs vplývají do jakéhosi oparu nepojmenovatelného pocitu … Není to nic než představa o tom, co budem prožívat za střemhlavého pádu z takové výšky. A po tomto pádu, po tomto překotném sebezničení – právě proto, že vybavuje jednu z nejúděsnějších a nejohavnějších vidin o smrti a mukách, jaké je naše představivost schopna – právě pro tu příčinu po něm nyní tak úporně prahneme. A protože nás rozum od srázu varovně odhání, my se k němu o to zběsileji přibližujeme“ (Edgar Allan Poe, //The Imp of the Perverse// [Démon zvrácenosti], 1845).#
V hororově laděné povídce //Night Court// (Noční soud, 1953) spisovatelky Mary Elizabeth Counselmanové (1911–1995) vznáší duchové zemřelých obětí otázku nad příčinou automobilových nehod a jejich neustálého opakování: „Proč se to znova a znova děje? Tahle nesmyslná jatka! Kdybychom tomu jenom porozuměli…! Kdybychom mohli přimět živé lidi, aby tomu porozuměli, zastavili se a zamysleli, než bude příliš pozdě pro další… takové, jako jsme my. Žádná smrt nemůže nastat nehodou! Nehody – to jsou vraždy, protože jim někdo mohl předejít“ (Counselman 2001, 150). Rakouský psycholog Sigmund Freud (1856–1939) konstatoval, že když již má člověk sám zemřít, pak chce raději podlehnout neúprosnému přírodnímu zákonu než nějaké náhodě. Avšak tato víra je ve vnitřní zákonitosti umírání snad také jen jednou z iluzí, které jsme si vytvořili, abychom dokázali přijmout tíhu bytí. Podle Freuda není tato víra původní a primitivním národům, které vysvětlují každé úmrtí mezi svými příslušníky vlivem nějakého nepřítele nebo zlého ducha, je představa „přirozené smrti“ cizí (Freud 1999, 38). Co je dnešním zlým duchem z hlediska automobilových nehod? Francouzský filozof a sociolog Jean Baudrillard (1929–2007) si položil otázku nad neustále širokou společností propagovaným apelem na bezpečnost za volantem. Může nám připadat, že jednotlivé automobilové nehody vždy potřebují mít nějaký racionální důvod – řízení pod vlivem alkoholu, nedbalost, překročení povolené rychlosti či automobil, který nesplňuje bezpečnostní parametry. I přese všechno však může smrt automobilem zasáhnout kohokoli, v jakékoli rychlosti, při sebelepších preventivních opatřeních a jakýkoli odpor řidičů k bezpečnosti je vnímán jako nemorální (Baudrillard 1993, 180). Riskantní jednání musí být naprosto eliminováno a odsouzeno, poněvadž symbolizuje neschopnost společnosti zabránit těmto nešťastným nehodám. A proto jsou tolerována jednotlivá úmrtí nad pádem celého sociálního systému. Na jedné straně lidé vidí nehody jako něco společensky nevýznamného a absurdního – někdo nebo něco musí mít za danou událost vždycky nějakou zodpovědnost. Ale na druhé straně, pokud má ona smrt nějaký osobní význam pro nás, vnímáme ji jako násilnou, nespravedlivou a nešťastnou událost.#
Sigmund Freud dále hovořil o tom, že v lidské duši existují dva hnací protiklady. Touha žít, plodit a tvořit, která stojí v kontrastu s touhou navrátit se zpět do stavu neživota. Vše organické tedy směřuje k návratu do původního anorganického stavu. Freud dospěl k přesvědčení, že člověk je ovládán impulsy k ničení buď sama sebe, nebo druhých, a tomuto tragickému osudu se nemůže příliš bránit. Podle Freuda jakékoli chybné úkony či nehody nejsou dílem náhody, ale pramení z podvědomých motivů. V krajním případě tak může být (auto)nehoda přáním zemřít, výrazem vnitřní agresivity a sebedestruktivního pudu. Myšlenku „teorie zvrácenosti“ prezentoval ve svém díle již před Freudem americký spisovatel Edgar Allan Poe (1809–1849) „Je to vlastně nutkání bez pohnutky, nemotivovaná pohnutka. Poslušní těchto popudů jednáme bez srozumitelného účelu … jasné vědomí nesprávnosti nebo pochybenosti našich skutků bývá nezvladatelnou a jedinou silou, jež nás často dohání k tomu, abychom skutek provedli. A toto nepřekonatelné nutkání páchat zlo pro zlo samo nelze analyzovat, nelze je rozkládat na podružné složky. Je to prazákladní, primární podnět – prostě elementární“ (Poe 1975, 205).#
Pud smrti je podle Freudova názoru součástí naší vrozené výbavy a autor jej formuloval v pojmové dvojici s pudem života, kterému říkal Eros: „Po delším váhání jsme se rozhodli předpokládat, že existují jen dva základní pudy – Eros a destruktivní pud. Cílem prvního z nich je vytvářet stále větší celky a tak uchovávat, tedy spojování, cílem druhého je naopak rušit tyto souvislosti a tak věci ničit. U destruktivního pudu můžeme myslet na to, že se jeho konečným cílem zdá být převést to, co je živé, do anorganického stavu. Nazýváme jej proto také pudem smrti“ (Freud 1996, 76.). Freud se o temné pudové síle, jež vede k destruktivním procesům, poprvé zmiňuje v //Zeitgemäßes über Krieg und Tod// (Aktuální poznámky o válce a smrti, 1915). Následně pak v roce 1920 ve spise //Jenseits des Lustprinzips// (Mimo princip slasti) svou tezi o potřebě obnovit předchozí stav bytí, která je vlastní veškerému organickému životu potvrzuje (Freud 1999).#
Kontroverzní pohled na smrtelné automobilové nehody z hlediska zápasu pudu života a smrti přinesl román britského spisovatele Jamese Grahama Ballarda (1930–2009) //Crash //(Bouračka, 1973), který v roce 1996 zfilmoval kanadský režisér David Cronenberg (narozen 1943). Ballard ve svém díle, které je extrémní metaforou extrémní situace, demonstruje proměnu vztahu mezi tělem a strojem. V Ballardově //Bouračce// jsou automobily přiblíženy lidem skrze samotný fakt prolnutí fyzického a technického „těla“ v průběhu automobilové nehody. Rozdíly mezi lidmi a stroji se stírají. Skrze náraz a vzájemný intimní kontakt dochází mezi nimi ke spirituálnímu střetu, při kterém tělesné tekutiny jednotlivých aktérů splývají.#
Jean Baudrillard označil Ballardovu //Bouračku// za první velký román vesmírné simulace, se kterou se všichni aktuálně potýkáme. Symbolický vesmír je skrze jakési obrácení masově zprostředkovaných substancí (neon, beton, automobily, erotické pomůcky) zobrazen jako kdyby byl překročen intenzivní silou iniciace (Baudrillard 1994, 119). Intimní čas a prostor jedné bytosti navždy zkameněl v pavučině chromovaných plátů a ve střepinách skla (Ballard 1995, 13). Samotný sex je pro hrdiny Bouračky nudnou a nezajímavou záležitostí, ale v okamžiku kdy jej přenesou na rovinu smrti, jsou schopni opět dosáhnout uspokojení. „Svými jizvami jsme oslavili znovuzrození zabitých při haváriích, uctili ty, které jsme viděli umírat u krajů silnic, a imaginární zranění a pozice těch milionů, kteří ještě zemřou“ (Ballard 1995, 152). Vůz se stává prodloužením fyzického těla a investice na jeho údržbu jsou stejné, jaké vkládáme do našich těl. Ve filmu a románu //Bouračka// nejsou nehody nešťastnými náhodami, do kterých se lidé fatálně dostanou omylem, ale jsou ovládané a řízené a propojené s erotickou přitažlivostí a obsedantními fascinacemi (Grimshaw 2002, 147). Tato fascinace pramení z toho, že to, co je náhodné se změní na úmyslné a také z toho, že naše křehké orgány mohou být zastoupené opravitelnými mechanickými součástkami automobilu. Baudrillard se v souvislosti s (auto)nehodou opakovaně zmiňuje o překročení základního lidského strachu ze smrti. Smrt v dané souvislosti přestává být rizikem nebo obavou, ale prvek, který vstupuje do vztahu se životem samotným. Intenzivní a blízký zážitek úmrtí v důsledku dopravní nehody nabízí intenzitu a hloubku – ne příliš běžné emoce v dnešním bezstarostném a od kontaktu se smrtí izolovaném světě.$
**Fenomén pomníčků u silnic**#
V souvislosti s tématem této studie se závěrem nelze nezmínit o fenoménu záměrných upomínek na místa smrtelných automobilových nehod v podobě pomníčků u silnic. Tato vyjádření smutku a kritiky nad nesmyslnou ztrátou života, která mají podobu jednoduchých křížů, věnců na stromech či patnících, se objevují v Evropě, Americe i Austrálii (Nešporová 2008). Avšak jsou fenoménem relativně novým, jelikož se začaly v západních zemích více vyskytovat až v devadesátých letech 20. století. Oproti oficiálním pomníkům však nepřipomínají hrdinské činy zemřelých, ale spíše jejich tragický příběh a nevyzpytatelnost smrti. Tyto pomníčky obětem dopravních nehod jsou umístěny přímo v místě, kde se nešťastná událost stala, a upozorňují na riziko, které v sobě cesta automobilem nese. Podle české socioložky Olgy Nešporové je fenomén tvorby a udržování pomníčků u silnic pozůstalými interpretován jako vizualizace smrti (veřejná připomínka smrti prostřednictvím objektu), která poukazuje na nebezpečí úmrtí v automobilové dopravě a zároveň se stává novým rituálem truchlení (Nešporová 2008, 141). Tyto pomníčky mohou symbolizovat i určitý posun ve vnímání smrti a piety k zemřelému. Smrt anonymních lidí v automobilových nehodách tabu rozhodně není, ale v okamžiku, kdy se dotkne smrt nás osobně, je potřeba nalézt osobní způsob vyrovnání se s ní. Novodobým vyjádřením smutku tak mohou být právě pomníčky u silnic. Jak vyplynulo z výzkumu, který prováděla Olga Nešporová, ačkoli u těchto pomníčku nejsou tělesné ostatky zemřelého, může mít toto specifické místo pro pozůstalé často větší význam než hrobka na hřbitově (Nešporová 2008, 153). A tak se například v době dušiček ukazuje, že lidé místo na hřbitov chodí zapalovat svíce a pokládat květiny na hřbitovy do sousedství silnic. Tato místa se stávají prostorem, kde jsou pozůstalí nejblíže se svým zesnulým příbuzným. Rozšiřování těchto spontánních projevů smutku poukazuje na touhu vrátit zpět zemřelé jedince do struktury společnosti, která smrt obecně zařazuje do kategorie „o tom se nemluví“. Podle zákona jsou české pomníčky ilegální, ale přesto nejsou správou silnic odstraňovány a spíš tiše akceptovány.#
Jak Nešporová upozorňuje, místo smrti jedince na silnici bylo ve výjimečných případech označováno už ve středověku – zejména pokud se jednalo o násilnou nebo náhlou smrt. Na těchto místech byly umisťovány objekty ve tvaru křížů či křížových kamenů. Podobně také boží muka či umrlčí kříže byly stavěny na místě důležité události, kromě jiného též na místech smrtelných nehod. Skrze ně je připomínána památka zesnulých, a zároveň tak prodlužována jejich přítomnost ve světě živých (Reid – Reid 2001). Významným faktem je přenesení místa truchlení z uzavřeného posvátného místa hřbitova do prostoru profánního a veřejného vedoucího k sdílení zármutku s dalšími účastníky silničního provozu. Zároveň zde může být touha oprostit se od kontroly církve a státu nad obřady spojenými se smrtí a truchlením.$
**Závěr**#
Důsledkem vztahu smrti a automobilu nejsou jenom jednotlivé automobilové nehody, ale rovněž širší ekologicko-sociologické dopady, které se stávají předmětem temných futuristických vizí. Člověk nemusí řídit automobil, nemusí se pohybovat v jeho nejbližším okolí, a přesto může být obětí jeho existence. Jedním z nejvýznamnějších ekologických problémů, který poškozuje zdraví lidí, je znečištěné ovzduší. Významnou roli zde hrají starší vozidla s dieselovými motory, které nemají katalyzátor. Jejich výfukové plyny obsahují prachové částice, jež se dle Státního zdravotnického ústavu (2010) mohou v České republice podílet na zvýšení předčasné úmrtnosti o 2,9 %. Státní zdravotnický úřad dále odhaduje, že vybrané látky s potenciálním karcinogenním působením mohou přispět ke vzniku nádorových onemocnění v průměru necelými dvěma případy na deset tisíc celoživotně exponovaných obyvatel. Současné technologické inovace v podobě snižování spotřeby či zavádění ekologičtějších katalyzátorů mohou mít v krátkodobém omezení emisních hodnot významnou roli, avšak otázkou zůstává, jaké důsledky budou mít, pokud tendence současného růstu počtu automobilů budou pokračovat.#
Britský spisovatel Ian Watson (narozen 1943) v povídce //Thy Blood Like Milk// (Tvá krev jest jako mléko, 1973) nastiňuje vizi daleké budoucnosti na Zemi, která má tak silně znečištěné ovzduší, že lidé jen zřídkakdy mohou spatřit slunce. Je to svět superdálnic, na nichž zajišťují provoz automatičtí roboti. „Superdálnice, na nichž probíhal většinou automatický provoz a kde jsme se my ve svých smečkách honili za tím rajským ptákem, za tou černou orchidejí, za místečkem jasného slunce, za ,slunečním polem‘, které tajemně rozkvétá uprostřed temnoty, za zlatými paprsky, jež proniknou k zemi nálevkou světla a tou je možno nakrátko spatřit a obdivovat jasnou oblohu. Nebyly snad ty smrtelné nehody, které jsme přitom na silnicích způsobili, jen drobné oběti věnované zjevení slunce?“ (Watson 2001, 242).$
Literatura:$
Ariès, Phillipe (2000): //Dějiny smrti//, II. díl. Praha: Argo.#
Arthurs, Jane (2002): Crash: Beyond Boundaries of Sense. In: Arthurs, Jane – Grant, Iain, eds., //Crash Cultures: Modernity, Mediation and the Material.// Bristol: Intellect Books, 63–78.#
Arthurs, Jane – Grant, Iain, eds. (2002): //Crash Cultures: Modernity, Mediation and the Material.// Bristol: Intellect Books.#
Ballard, James Graham (1995): //Bouračka.// Olomouc: Votobia.#
Baudrillard, Jean (1993): //Symbolic Exchange and Death.// London: Sage.#
Baudrillard, Jean (1994): //Simulacra and Simulation.// Ann Arbor: The University of Michigan Press.#
Benson, Edward Frederic (2001): Mračno prachu. In: Haining, Peter, ed., //Smrt má kola.// Praha: Metafora, 30–42.#
Brottman, Mikita (2002): //Car Crash Culture.// New York: Palgrave.#
Cílek, Roman (2010): //Olga Hepnarová: Zabíjela, protože neuměla žít.// Praha: XYZ.#
Counselmanová, Mary Elizabeth (2001): Noční soud. In: Haining, Peter, ed., //Smrt má kola.// Praha: Metafora, 137–154.#
Freud, Sigmund (1999): //Mimo princip slasti a jiné práce z let 1920 –1924.// Praha: Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek.#
Freud, Sigmund (2002): //Spisy z pozůstalosti 1892–1938.// Praha: Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek.#
Fromm, Erich (1997): //Anatomie lidské destruktivity.// Praha: Nakladatelství Lidové noviny.#
//Global Status Report on Road Safety: Time for Action// (2009). Geneva: World Health Organization. (online) {{www.who.int/violence_injury_prevention/road_safety_status/2009|http://www.who.int/violence_injury_prevention/road_safety_status/2009}}.#
Grant, Iain (2002): Animist Machines and the Power of Number. In: Arthurs, Jane – Grant, Iain, eds., //Crash Cultures: Modernity, Mediation and the Material.// Bristol: Intellect Books, 103–116.#
Grimshaw, Jean (2002): The Iconic Body and the Crash. In: Arthurs, Jane – Grant, Iain, eds., //Crash Cultures: Modernity, Mediation and the Material.// Bristol: Intellect Books, 143–152.#
Haining, Peter, ed. (2001): //Smrt má kola.// Praha: Metafora.#
Holtmeier, Matthew (2009): Scars, Cars, and Bodies Without Organs: Techno-colonialism in J. G. Ballard’s Crash. //Leonardo Electronic Almanac//, 16(4/5) (online) {{http://www.leonardo.info/LEA/DispersiveAnatomies/DA_holtmeier.pdf|http://www.leonardo.info/LEA/DispersiveAnatomies/DA_holtmeier.pdf}}.#
Kundera, Milan (2000): //Nesmrtelnost.// Brno: Atlantis.#
Matheson, Richard (2001): Souboj. In: Haining, Peter, ed., //Smrt má kola.// Praha: Metafora, 74–97.#
Melchior, Ib (2001): Jezdec. In: Haining, Peter, ed., //Smrt má kola.// Praha: Metafora, 200–211.#
Nešporová, Olga (2008): Veřejná připomínka smrti – pomníčky obětem dopravních nehod. //Sociologický časopis//, 44(1), 139–166.#
Octavio Paz (1990): //Conjunctions and Disjunctions.// New York: Arcade Publishing.#
Poe, Edgar Allan (1975): //Jáma a kyvadlo a jiné povídky.// Praha: Odeon.#
Reid, John K. – Cynthia L. Reid (2001): A Cross Marks the Spot: A Study of Roadside Death Memorials in Texas and Oklahoma. //Death Studies//, 25, 341–356.#
Sachs, Wolfgang (1992): //For Love of the Automobile: Looking Back into the History of Our Desires.// Berkeley: California: University of California Press.#
Simpson, Philip L. (2002): Car Crash Cover-Ups. In Brottman, Mikita, ed., //Car Crash Culture.// New York: Palgrave, 123–141.#
Traflet, Janice – McGoun, Eltron – Sjödin, Ulrika (2008). Crash: Porsches and Portfolios at the End of the Road. //Accountancy Business and the Public Interest,// 7(2), 67–88.#
Westgaard, Hege (2006): Like a Trace: The Spontaneous Shrine as a Cultural Expression of Grief. In: Santino, Jack, ed., //Spontaneous Shrines and Public Memoralization of Death.// Basingstoke: Palgrave Macmillan, 119–145.#
Watson, Ian (2001): //Tvá krev jest jako mléko.// In: Haining, Peter, ed., Smrt má kola. Praha: Metafora. 239–265.#
Williams, Heathcote (1991): //Autogeddon.// New York: Arcade.#
//Zdravotní důsledky a rizika znečištění ovzduší// (2010). Odborná zpráva za rok 2010. Praha: Státní zdravotnický ústav. (online)
{{http://www.szu.cz/uploads/documents/chzp/odborne_zpravy/OZ_10/ovzdusi_2010.pdf|http://www.szu.cz/uploads/documents/chzp/odborne_zpravy/OZ_10/ovzdusi_2010.pdf}}#
/a(<span class="linked_term" onclick="showTermNamed('Poláková, Markéta')">Markéta Poláková</span>)/aa