O existenci a vývoji toho vztahu mezi automobilismem a zvířaty se rozhodlo již okamžikem, kdy motorové vozidlo poprvé nahradilo zvířata používaná k tahu a jízdě. To znamenalo především zánik tisíciletého využívání koní. Není divu, že se náhrada tohoto druhu zobrazila i v pojmenování „koňské síly“ (HP – horse power), které charakterizovalo sílu motoru. Možná by stálo za to ukázat, jak tato záměna měla dalekosáhlé vlivy nejen na dopravu: v krajině se mění a rozšiřují komunikace, s prakticky nepotřebným senem mizí z krajiny louky, z polí se vytrácí oves a pícniny, v lidských sídlech se stáje mění na garáže aj. Kůň domácí sice souputníkem člověka zůstal, ovšem hlavně jako zvíře jezdecké, případně používané ke speciálním účelům jako je stahování poražených kmenů v těžko přístupném horském terénu. Prostředkem dopravy lidí po souši už koně nejsou, tuto funkci převzaly automobily a vlaky.# Účelem tohoto zamyšlení však je bezprostřední vztah automobilismu k volně žijícím zvířatům. Tento vztah je oboustranný a i když je významnější pro zvířata, dotýká se někdy citelně i řidičů nebo majitelů aut.# Nejdříve tedy z „hlediska živočichů“. Rozhodujícím je pro ně výstavba sítě komunikací a jejich technické parametry, v druhé řadě pak provoz na nich. Negativní vliv komunikací je přitom přímo úměrný hustotě sítí komunikací v krajině, jejich šířce a intenzitě provozu na nich. Hustota komunikací znamená především likvidaci všech málo pohyblivých živočichů na ploše komunikacemi zastavěné, tedy především půdní fauny. Ta je sice rozhodujícím činitelem pro tvorbu humusu a tedy úrodnosti půdy, ale s nějakou nutností rušit komunikace a vrátit jejich plochu zemědělské produkci se neuvažuje.# Pro živočichy nevázané pobytem pouze na místo komunikací přímo zlikvidované je významnější rozdělení území komunikacemi na menší plochy. Komunikace totiž mohou představovat pro některé druhy téměř nebo zcela nepřekročitelné bariéry. K jakým důsledkům může taková bariéra pro populaci nějakého druhu vést, je možné snad nejlépe ilustrovat na komunikaci sice železniční, ale v důsledku stejné – totiž na příkladu výstavby železnice napříč Severní Amerikou v 19. století. Pouhé dvě kolejnice rozdělily milionovou populaci bizonů na dvě stáda – severní a jižní. Obě stáda se během následujících několika desetiletí zmenšila natolik, že obrovské zvíře – jeden ze symbolů Severní Ameriky – bylo zachráněno v nepatrném počtu na poslední chvíli. Vymizení bizonů nebylo však jen důsledkem rozdělení původního souvislého stáda – působil tu nadměrný lov ze strany „bílého muže“, trvalé osídlení a změny ve využití prérií aj. Bizoni byli likvidováni také proto, aby prérijní indiáni ztratili jeden ze zdrojů své obživy a ošacení.# Predace nebo změny prostředí způsobené člověkem jsou faktory, ovlivňující populace živočichů stejně jako faktory přírodní. V území omezeném nějakými bariérami se projevuje tzv. „ostrovní efekt“, známý z biogeografie. K jeho negativním charakteristikám zákonitě patří snížení počtu druhů a zmenšení jejich populací. Na dlouhodobě izolovaných ostrovech se mohou sice vytvořit místní endemické formy, obohacující biodiverzitu, doba jejich evoluce však přesahuje i u nejplastičtějších živočišných druhů dobu existence automobilismu. Čím jsou populace jednotlivých druhů menší, tím jsou zranitelnější. Zmenšení izolovaných populací je rizikem i z hlediska populační genetiky – naprostá izolace může vést zejména u velkých živočichů k snížení pod minimální početnost vůbec nutnou k udržení životaschopné populace. Především víceproudé dálnice tvoří pro populace nelétajících živočichů obývající dané území často nepřekročitelnou bariéru. Provoz na silnicích může samozřejmě ohrozit i létající živočichy, jak se dále zmíníme.# Na druhé straně mohou představovat komunikace i vůdčí linie pro migrace živočichů podobně jako pro invazní druhy rostlin, například šíření hrabošů polních příkopy podél komunikací do nitra lesů nebo do vyšších poloh, podobně vysoké travnaté a ruderální náspy mohou stačit k hnízdění chocholoušů, bramborníčků černohlavých a výskytu dalších druhů. I stavby mostů se mohou stát významným útočištěm například pro hnízdění jiřiček či vlaštovek mimo lidská sídla. Dokonce jedním z posledních míst výskytu chocholoušů v naší krajině jsou velká parkoviště u obchodních center.$ Toto vše jsou důsledky existence komunikací. U pohyblivých pozemních živočichů se však často stává komunikace rozhraním mezi životem a smrtí v důsledku provozu. To je otázka, která je v literatuře, včetně české, nejvíce sledovanou. „Plochá zvířata“ na asfaltu a betonu však zná každý řidič – žížaly, ježky, zajíce, hraboše, krtky, žáby, ještěrky, bažanty, kuny, ale i lišky, podle okolností místy i netopýry, rorýse, sovy, domácí kočičky nespolečenských plemen a další druhy. Docela zajímavá je v této souvislosti také reakce řidičů na objekt přebíhající komunikaci ještě jako živý. Někteří reagují neutrálně, někteří se hledí živočichovi vyhnout, někteří naopak s potěšením na zvíře najedou. Nemá na silnici co dělat! Druhou z uvedených možností ilustrují dva následující příklady.# Doprovázel jsem kdysi na jižní Moravě anglického hosta v jeho Jaguáru. Na rovné prázdné silnici náhle zabrzdil tak, že jsem měl co dělat, abych neprorazil čelní sklo. Jen ukázal na ještěrku plazící se před autem přes silnici. Jedna moje kolegyně, ochránkyně přírody, takřka hodinu blokovala silnici v České Kanadě. Vlastním tělem i svým Twingem … Přemlouvala totiž labutí pár s mládětem povalující se uprostřed silnice, aby zmizel. Třeba do vedlejšího rybníku. Labutí rodina to ovšem zásadně odmítala. A „labuťák“ šel po ní stejně agresivně, jako většina řidičů jedoucích po stejné silnici. Následně ji labuťák bolestivě štípl do nohy a jeden lidský vztekloun se ji snažil prokopnout dveře vozu. Ostatní ji slibovali všechno na světě, včetně nafackování. Výsledek byl nakonec uspokojivý: labutě zachránila a facku nedostala.# Zde je snad na místě zmínit i další často studovaný problém provozu na komunikacích ve vztahu k populacím ptáků – totiž vliv hluku z dopravy na zpěvní aktivitu ptáků a tím sexuální úspěšnost samců v teritoriích hlukem ovlivněných. I když je to jistě silně rušivý vliv, zatím výsledky zejména co do objektivního číselného vyjádření produkce mláďat nejsou jednoznačné. Samci mohou totiž na hluk reagovat hlasitějším zpěvem.# Než uvedeme pohledy automobilisty, snad bude vhodné zmínit jeden jev, který nesouvisí přímo s provozem, ale s poněkud překvapivou „vyvolanou investicí“. V roce 1889 byla totiž v Anglii založena první organizace na světě pro ochranu ptáků – Royal Society for the Protection of Birds (RSPB). Založení zmíněné společnosti bylo reakcí na šířící se módu ptačích per na dámských kloboucích v závěru viktoriánského období (1837–1901). Za oběť této módě tehdy padly tisíce volavek stříbřitých, které mají prodloužená týlní péra, dále rajek a pštrosů. Pro jejich chov kvůli produkci per byly zřízeny slušně prosperující farmy. Ale nastal zvrat a spíše než založení RSPB k tomu přispěl automobilismus: do aut se nehodily obrovské klobouky s péry. A tak zmizely na nějakou dobu i pštrosí farmy.# Nyní z „hlediska automobilistů“. Pro ně jsou důležitá především velká zvířata, počínaje slepicemi volně pobíhajícími po ulici a zběsile zrychlujícími své tempo vždy směrem pod přijíždějící auto. Možnost srážky s volně žijící velkou zvěří si nejen zasloužila zvláštní dopravní značení, ale i občasnou pozornost v černých kronikách. Dopravní značka znázorňuje jelena, ale od 60. let 20. století by to mělo být spíš prase divoké. Občas jedno, občas i ve formě bachyně převádějící v zástupu svá ukázněná selata napříč silnicí. Na druhém místě je srnčí, zatímco srážky s vysokou (pro „ne-myslivce“ tedy jelenem) jsou řídké a omezené na jelení oblasti. Taková srážka, někdy nevyhnutelná, může v každém případě skončit tragicky. Nejen pro prase či srnce, ale i pro řidiče, spolujezdce nebo přinejmenším pro plechy přední části karoserie. Ale i střet přeletujícího bažanta s předním sklem může skončit neméně špatně.# Preventivní ochrana proti podobným střetům se stále hledá. Někteří řidiči by jistě zvolili metodu všechna větší zvířata kolem komunikací (to znamená všude) zlikvidovat. To však nedovolují dosud nereformované zákony a předpisy na ochranu přírody a jistě by se do toho kromě nevládních nevolených organizací pletl i Brusel. Takže nezbývá než zabránit zvířatům ve vstupu na vozovku. To je možné různými způsoby. Tunel, respektive přechod nad komunikací pro migrující zvířata je sice dokonalým řešením, ovšem místně velice omezeným. Zejména jeho lokalizace by měla být pečlivě vyhledávána. Se zájmem je možné očekávat, jak budou reagovat migrující stáda zvěře ve východní Africe, až dopravní projektanti navrhnou dálnici napříč tradičními cestami velkých stád.# Méně radikální způsob je ohrazení nebo oplocení, které se užívá na exponovaných místech kolem dálnic. Pro žáby jsou již často používaným jednoduchým mechanickým řešením přechody pod komunikacemi, vedoucími kolem vod vyhledávaných stovkami žab tradičně jako místo rozmnožování. Pro směrování žab do podchodu stačí přitom jednoduchá bariéra z plastu. U větších a více pohyblivých zvířat je však námitek proti oplocení celých dálnic nebo i jen dlouhých úseků celá řada: Úplná bariéra pro vše živé, co nelétá – létajícím živočichům se ve výskytu nezabrání – pokud není oplocení perfektně udržováno, zvíře na komunikaci proniknuvší poplašeným během marně hledá únik před auty. Ne tak mechanický přístup znamená odplašování zvířat před vstupem do volné komunikace. Více či méně úspěšně se zatím zkouší v zásadě dvojí metody – optické a čichové. Obojí po stránce technické spočívají na sloupcích vztyčených v nevelkém rozestupu na okrajích komunikace, na něž se instalují buď odrazová skla ve směru od komunikace nebo materiál odpuzující zvěř orientující se převážně čichem. Úspěšnost různých způsobů by si jistě zasloužila podrobné zhodnocení.# Různé způsoby odpuzování souvisí již s chováním jednotlivých druhů živočichů a jeho ovlivněním automobilovým provozem. Příčinou nedostatečné odpovědi některých živočichů na automobilový provoz může být příliš krátká doba existence automobilismu. Některá zvířata (druhy nebo určití jedinci) dosud nezařadila automobil mezi schémata predátorů, kterým je nutné se automaticky vyhýbat. Mohlo by to však být i poměrnou vzácností a nahodilostí zničujícího střetu jedince nějakého druhu s automobilem. V každém případě reagují zvířata převážně zcela jinak na přibližující se automobil než na přicházejícího člověka: Před automobilem, ale i dalšími povozy neprchají tak jako před přicházejícím člověkem. Je možné se o tom přímo přesvědčit nejen na různých safari, ale i u nás na přehledných polích. Zvířata se proto komunikacím nijak nevyhýbají. Některá z jejich funkce dokonce těží. Většina našich automobilistů jistě zná káně nebo poštolky, sedící na stromech nebo sloupech u silnice a pátrající po zbytcích přejetých zvířat, což je jistě energeticky úspornější než lov, sraženého zajíce si odnese i mořský orel. Ale nejen dravcům provoz na komunikaci prospěje: Dobrým potravním zdrojem může být i zrní sypající se na silnici z nedbale převáženého nákladu obilí stejně jako drobné kousky soli při zimním posypu silnic.# Automobilisté se však mohou střetávat s činností živočichů někdy i v situacích dosti bizarních. Kdo si sám umývá auto, ví, kolik hmyzu ukončí svůj život při jízdě za teplého večera a zejména kolem vody nárazem a přilepením na kapotu a čelní sklo. Zajímavé, někdy plastické a těžko odstranitelné zbarvení auta vzniká zejména zaparkováním pod stromem, na kterém nocují stovky špačků nebo jiných ptáků. Stačí však i pár holubů na římse nad autem ve dne. Ale ani v garážích si nejsou auta před živočichy „jistá“, neboť před nedávnou dobou objevili gurmáni z řad přemnožujících se kun skalních, že výhodným artiklem jsou plastové kabely pod kapotami motorů. V této souvislosti je možné zmínit i další kuriozitu: případy hnízdění, a to dokonce někdy úspěšného, na konstrukci spodku nákladních aut a krmení mláďat během jízdy.$ Literatura:# Bergmann, H. H. (1974): Zur Phänologie und Ökologie des Strassentods der Vögel. //Die Vogelwelt//, 95, 1–21.# Bieringer, G. – Kollar, H. P. (2007): Von der Theorie in die Praxis – Strassenlärm und Vögel. //Vogelschutz in Österreich//, No. 23, 4–6.# Denner, Manuel (2005): Vögel als Strasseverkehrsopfer – Ergebnisse einer gezielten Erfassung in Weinviertel in den Jahren 2003 und 2004. //Egretta//, 48 (1–2), 102–108.# Glitzner, Irene et al. (1999): //Literaturstudie zu anlage- und betriebsbedingten Auswirkungen von Strassen auf die Tierwelt.// Endbericht. Erstellt im Auftrag des Magistrates der Stadt Wien, Abteilung 22 – Umweltschutz. „G5“ – Game-Management, Graz.# Goebel, Adolf (2004): Objektivní porovnání negativního vlivu dopravy na ptactvo ve dvou po sobě následujících jednoročních obdobích. //Zprávy Moravského ornitologického spolku//, 62, 86–90.# Havlín, J. (1987): Dálnice a ptactvo. //Věda a život//, 32, 404–406.# Havlín, J. (1987): Motorways nad Birds. //Folia Zoologica//, 36, 137–153.# Havlín, J. (1987): On the Importance of Railway Lines for the Life of Avifauna in Agrocoenoses. //Folia Zoologica//, 36, 345–358.# Iuell, Bjørn et al., eds. (2003): //Wildlife and Traffic: A European Handbook for Identifying Conflicts and Designing Solutions//. Brussels: KNNV Publishers.# Kuhn, J. (1987): Gefährdungsfaktoren: Strassenbau und Verkehr. In: Hölzinger, J., //Die Vögel Baden-Württembergs//. Bd. I. T. I. Stuttgart: Ulmer, 51–69.# Maumary, L. – Vallotton, L. – Knaus, P. (2007): //Die Vögel der Schweiz//. Sempach: Schweizerische Vogelwarte; Montmollin: Nos Oiseaux.# Smettan, H. W. (1988): Wirbeltiere und Strassenverkehr – ein ökologischer Beitrag zum Strassentod von Säugern und Vögeln am Beispiel von Ostfildern/Württemberg. //Ornithologische Jahreshefte für Baden-Württemberg//, 4, 29–55.# Straka, Ulrich (1995): Zur Häufigkeit und Phänologie des Strassentodes von Waldohreule (Asio otus) und Waldkauz (Strix aluco). //Egretta//, 38, 130–132.# Šafránek, Jiří (1999): Negativní dopady dopravy na ptactvo. //Ptáci kolem nás//, 1999 (4), 2–8.# Wäscher, S. – Janisch, A. – Sattler, M. (1988): Verkehrstrassen – Todesfallen der Avifauna. //Luscinia//, 46 (1–2), 41–55.# /a(Karel Hudec)/aa