český popularizátor vědy, publicista. Vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, pracoval postupně v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži, v Encyklopedickém institutu ČSAV a v Mladé frontě DNES. V rozličných denících a časopisech publikoval stovky popularizačních textů, je spoluautorem několika knih, například //Objevy a vynálezy tisíciletí //(2002, s Janem Tůmou), //Čeští vědci v exilu// (2007, s Karlem Pacnerem a Libuší Koubskou), //Jak léčit nemoc šílené medicíny// (2008, s Jiřím Šavlíkem a Janem Hnízdilem) či //Vivisectio mundi// (2011, se Ctiradem Johnem). Vášnivě rád objevuje „malé Ameriky“ kolem sebe. Nyní na volné noze žije v Praze a v Telči.# Kontakt: frthek@gmail.com. /a(Jaroslav Malina)/aa$ $${img{images/Houdek_Frantisek.JPG}{alone}}$František Houdek$ # /tHoudek, František: Nejlépe osobní otéčko/tt$ Silnice takřka bez dopravních značek a signálů, jakož i dalších omezení včetně obrubníku. Přesto plynulejší jízda a méně dopravních nehod. Takhle smířit oheň s vodou dokázal holandský dopravní vizionář Hans Monderman, mimo jiné vynálezce kruhového objezdu, propagátor snížené rychlosti ve městech a odpůrce dopravních značek. Pokud auta ve městech jezdí pomaleji, hlásal, mají řidiči čas dávat přednost v jízdě či zastavovat tam, kde je to opravdu potřeba. Městy s pouze nejnutnějším minimem značek projíždějí auta plynuleji, méně se zastavují, takže i přes nižší povolenou rychlost zvládnou městem projet stejně rychle, nebo dokonce i rychleji než kdykoli předtím. Lidé totiž intuitivně vycítí, kdy je třeba dát přednost a kdy ji mají mít oni sami. Jejich vnímavost okolí vzroste, jakmile si uvědomí, že jsou skutečnou součástí provozu a prostředí, ne jen zvenku regulovaným objektem, který zajímá pouze začátek a cíl cesty …$ Psychologicky zdůvodněno, ověřeno, vyzkoušeno. V Holandsku.# Mondermanův báječný vynález mě osmělil dát k lepšímu jednu svoji osobní zkušenost. Celkem nedávno jsme si domů kupovali nové auto. Samozřejmě takové, abychom se před ostatními nemuseli stydět. Tedy opět malé.# S tímto požadavkem jsem se svěřil prodavači v jedné značkové autotechně.# „Dobrá volba!“ rozzářil se ten ochotný mladík, aby se vzápětí zasmušil. „Tím jsem myslel naši značku, samozřejmě. Ale ta velikost, no, tady fakt nevím … Nechci vám radit, ale s takovým tintítkem, i když šikovné je, to se musí uznat, bych si já na silnici vůbec netroufnul. Vždyť vy si tam nebudete moct vůbec nic dovolit! Naopak, všichni se budou vytahovat na vás! Každý vás předjede! Nikdo vám nedá přednost! A na parkovišti před supermarketem se budete stydět, uvidíte!“# „Já bych se spíš styděl, že mám auto zbytečně velké,“ namítl jsem.# S prsty vztyčenými z vypočítávání se na chvíli zarazil. Na docela malou, byl to profík. „Nic v něm neuvezete,“ pokračoval ve vypočítávání. „A i policajti si na vás budou víc dovolovat, uvidíte! Věřte mi, nakonec se sem stejně vrátíte pro větší fáro. – Nebo jste zelenej?“ zeptal s podezřením. „To ani ne. My prostě větší auto nepotřebujeme.“# „Chápu …“ Zamnul si bradu. „A co bezpečnost jízdy?“ vyhrkl nadějně.# „Jsem už vybouřený kliďas, všichni říkají, že jezdím rozumně, na ostatní beru ohledy.“# „Ohledy na ostatní? Bezpečnost ostatních je mi teďka ukradená, jde mi o tu vaši. Vašich dětí … vnoučat,“ opravil se při pohledu na můj oprýskaný habitus. Představte si, že si je v tomhle povezete na chalupu …“# V představě natěšených dětských ksichtíků za okénkem svého nového autíčka se mi mozek rozsvítil serotoninem.# „… a napálí to do vás nějakej dvoutunovej frajer?“# „Jezdím přece opatrně …“ bráním svoji idylku.# „VY možná jo …“$ Tolik jsem se na ten kup těšil! No, dvakrát dobře mi při něm nakonec nebylo, ale odolal jsem.# A nejen to. Obyčejně takové věci nedělám rád, poněvadž vždycky dojdu k hrozivým závěrům, ale tentokrát jsem prostě MUSEL trochu zapřemýšlet. Aut přibývá, pravděpodobnost bouraček úměrně tomu. Jenže místo abychom si u nás – za asistence efektivní, důsledné a neúplatné policie – pořizovali auta stále menší, poněvadž po všech stránkách úspornější, a řídili jako civilizovaní lidé, raději budeme dál jezdit jako barbaři, a aby se nám při náležitém bourání nic nestalo, budeme tak činit v obrněných žroutech materiálu, paliva, kyslíku, parkovací plochy! Kde a jak se tahle eskalace silničního zbrojení zastaví? To jednou budeme brázdit cesty v ótéčkách, jinak s námi pojišťovna ani neuzavře životní pojistku? A co to vlastně udělá s naší duší? Při vzpomínce na ty tváře bez úsměvu, zakuté v pojízdných pancířích, se mi vybavuje myšlenka významného amerického psychoanalytika Erika Eriksona (volně): „Pokud někdo ztrácí nervy při pouhé představě, že by musel vyjít s příjmem jen desetkrát – místo pětadvacetkrát – větším, než je příjem jeho průměrných spoluobčanů, pak není něco v pořádku.“$ Nu, autíčko jezdilo skvěle, nebezpečnostní můra se utěšeně rozplývala. Dokud nenastal čas prvního jarního výletu s vnoučaty. Syn mi nešťastně povídá: „Víš, tati, Lucka říká, že děti by v tom byly málo chráněné … Nezlob se.“$ Ledva jsem to strávil, mě na staré benešovské při zipování ze dvou do jednoho pruhu dost neurvale nepustilo dost staré, dozajista hrubě nečistotné auto. Zato velké, velké. Nacpalo se přede mne jakoby nic, a když jsem po řidiči – ovšemže se vezl v tom monstrvehiklu sám – hodil vyčítavým gestem, zařval: „Aby ses neposral, ty nulo!“$ Nu, i tohle jsem vydýchal, vědom si, že za tak krystalickou prezentaci jednoho z důvodů, proč lidé chtějí velká auta, je třeba zaplatit svou libru. Zato pro moji ženu tím veškerá legrace skončila. A tak náš pozvolna všednoucí život dostal nový cíl: Šetříme na hummer.$#