česká kulturoložka a historička umění působící na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ve svých přednáškách, výzkumech a vědeckých studiích se specializuje na proměny paradigmat umění v kontextu dějin evropské kultury a pravěké umění. Pozornost věnuje také umělecké dekadenci a symbolismu, fenoménu knižní kultury, problematice středověkých iluminovaných rukopisů i historické a postmoderní antropologii. Dlouhodobě se zabývá kulturologickou analýzou grafických, tiskových, kresebných a malířských technik. Průběžně publikuje články věnované osobnosti a uměleckému dílu belgického malíře a ilustrátora Féliciena Ropse. Výsledkem odborné spolupráce s Václavem Soukupem je publikace //Evoluce člověka a pravěké umění// (2010). Jejich posledním publikačním výstupem je vědecká monografie //Pravěké umění: evoluce člověka a kultury// (2011), jejímž spoluautorem je francouzský prehistorik Jean Clottes (narozen 1933). Jako členka autorského týmu se podílela na vzniku //Antropologického slovníku// (2009) a //Malého etnologického slovníku// (2011). Z dosavadního díla lze dále uvést studie //Dekadentní prolnutí literatury a umění v tvorbě Féliciena Ropse// (2011), //Les démons sexuels dans l’œuvre de Félicien Rops// (2012), //Čeští cestovatelé a etnografové na hranici kultur: Frič, Vráz a Kořenský// (2012) nebo //Eastern and Western God: Women in Islamic and Christian Culture//s (2012). V roce 2009 obdržela Cenu Ústavu antropologie Masarykovy univerzity, která je udílena mladým antropologům za vynikající vědecké výsledky. Diplomová práce: //Kulturní dimenze symbolů jako replikátorů informací: Mediátory kultury v čase a prostoru// (2009); rigorózní práce: //Memy jako nástroje replikace umění// (2010); názvy připravovaných disertačních prácí: //Pravěká kultura a zrození lidské imaginace// (2012) a //Félicien Rops v kontextu své tvorby a doby// (2012).#
Kontakt: PhDr. Barbora Půtová, Katedra teorie kultury (kulturologie) Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Celetná 20, 110 00 Praha 1, e-mail: bonthyl@email.cz.  /a(<span class="linked_term" onclick="showTermNamed('Soukup, Václav')">Václav Soukup</span>)/aa$
$${img{images/Putova_BArbora_mensi.jpg}{alone}}$<span class="pic-desc">Barbora Půtová</span>$
**Půtová, Barbora: Identita**$
Jedno rozhodnutí může změnit celý život. Jedno slovo může zpečetit význam jednání a jeden krok stačí k tomu, aby již nebylo možné vrátit se zpět. Každý den vybíráme ze širokého spektra možností, a tím provádíme miniaturní rozhodnutí, která sestavují mozaiku našeho života z drobných osudových kamínků. Ani si neuvědomujeme, že v mechanismu každodennosti ovlivňujeme tvářnost toho, co přijde. Určujeme život náš i ostatních v intencích hesla „každý je strůjcem svého osudu“. Žádný bůh, nadčlověk, demiurg ani jiná vyšší moc.$
S tímto vědomím jsem přistupoval ke všemu, co mě v životě potkávalo. K lidem, věcem, snům, úspěchům, prohřeškům, hříchům i špatnému svědomí. Všeho jsem suše dosahoval a racionálně si zdůvodňoval, co je v mých silách, nebo naopak již není. Včetně toho, co ještě stačím, co si mohu dovolit opomenout nebo nemusím stihnout. Po čase jsem pochopil, že jediným pocitem, který mi tento plynulý tok událostí přináší, je bezedné prázdno.$
Stál jsem na břehu řeky a přitom si vzpomněl na kliniku, která by mohla posunout můj život dál. Zbavit mě krize, přesycenosti nebo vyhoření. Něčeho, co odvrátí stále to samé, ale mnohem intenzivnější? Nudnější a únavnější? S přibývajícími lety více nesnesitelné, doléhající a nepotlačitelné.$
I když jsem se přemáhal, byl to razantní a jednoznačný krok. Ostatně žádná jiná možnost tohoto charakteru se ani nenabízela. A budoucnost se po pečlivém zvážení a kalkulaci zdála natolik stereotypní, že jedině tento rozmar mohl být zpestřením i vysvobozením mého života.$
Byl to krok do neznáma, velké dobrodružství, jehož jsem nikdy neokusil, a současně nepoznaná nejistota. Nic pod kontrolou. Nic, co by nabízelo pevné hranice a harmonický řád. Naopak překročení limitů. Jako projektant a stavitel jsem si to mohl dovolit. Jsou jiná svazující zaměstnání a profese, která neumožňují vlastně téměř nic, jako třeba mnišství. Tak špatně jsem na tom zase nebyl, dokonce se ani necítil. Ale kdy jindy než teď podstoupit změnu. Chci totiž doopravdy žít.$
Po probuzení jsem ihned nechápal, v jakém neznámém a experimentálním světě, jsem se ocitl. Mladá a pohledná sestra, s níž bych za normálních okolností pro rozptýlení flirtoval, mě ale rychle uvedla do reality mého nového života. Operace údajně proběhla bez komplikací. Rekonvalescence potrvá přibližně tři týdny. V jejím průběhu mě psycholog pomůže pochopit mé nové ženské já, sepětí s odlišným tělem a nabytí nové identity. Ležel jsem zcela strnulý a napadala mě spousta nových otázek, jež jsem si ještě nikdy nepoložil. Nejdříve jsem se chtěl vidět. Sám jsem si totiž navrhl vlastní podobu. Když už konstruovat sám sebe, místo rodinného domu nebo věžáku, tak po vzoru žen, které jsem měl. A líbily se mi.$
Poté co jsem pochopil, že součástí mého nového já jsou i prudké a vznětlivé emoce, hladce oholené nohy a potažmo i v duchu aktuálních trendů celé tělo, můj poutavý program byl zajištěn. Možná jsem si zpočátku nepřipouštěl i odlišnou sociální síť kontaktů, které získám, nebo odezvy, jichž se dočkám od svého nejbližšího okolí. První, kdo nedokázal akceptovat mé rozhodnutí, byla má již bývalá milenka Ingrid. V jejím posledním dopise byla kromě krátkého textu, jenž zněl podobně jako „Debile, sám jsi mi jako ženě nikdo nerozuměl, a necháš se natáhnout do její kůže“, roztrhaná fotografie z naší poslední společné dovolené. A to jsem si jízlivě říkal, že občas zajít na kávu a směle poklábosit o botkách a kabelkách, by nemusel být špatný nápad.$
Po prvních chvílích střídavé euforie a nerozvážných momentech, které jsem musela překonat, jsem byla nucena si přiznat, že jsem skutečně žena. Začala nová kapitola mého života – seznamování s opačným pohlavím. Erotické sny, které mě doslova dostihly po několika neúspěšných setkáních u sklenky vína s muži středního věku, jsem se pomalu rozhodla zaměřit na ženy. Zkušenosti jsem měla, taktiku zavedenou, ovšem lesbické ženy nejsou, jak jsem záhy odhalila, zcela typickou a běžnou ženou. Každé pohlaví má své nároky a každá dílčí kategorie ještě náročnější. Získala jsem podobu ženy a z tohoto důvodu jsem netoužila vyhledávat ženu podobnou muži.$
Můj akční rádius se rozšířil o několik institucí, jako bylo solárium, fitness, sauna nebo tenisové hřiště, kde jsem nevzdávala své naděje na setkání s tím „pravým“. Poslední zbytky mužského charakteru mi našeptávaly, že sup je trpělivý pták a dočká se své kořisti. Navíc má nová kamarádka Gita mi několikrát naznačila, že pouze tenisové prostředí je plně vybaveno pěknými a střízlivě namakanými muži, jež údajně „stojí za hřích“. Proto jsem se zapsala na pravidelné kurzy tenisu. Trenér byl sice svůdný, střízlivě namakaný, ale mé opálené nohy, co nejkratší bílá sukýnka ani hluboké předklony přední i zadní části těla, se nedaly označit za ty pravé prostředky svůdnosti. Zkrátka mé vnady nefungovaly, ačkoliv na kurtu jsem paradoxně dosahovala čím dál tím tvrdších returnů.$
Usoudila jsem, že jisté zpestření mi může poskytnout výměna trenéra. Po jeho spatření mi však bylo až do pláče. Starší muži mě kdysi na základě bohatých profesních zkušeností dováděli k šílenství. Starší muž jako pracovní kolega totiž nikdy nevěstil nic dobrého. Stará škola je stará škola, která nehodlá ustoupit od zažitých návyků a je přesvědčená o své pravdě. S touto představou jsem nastoupila na kurt a vyhrála. Starší muž vyvolával pocit, že se každou chvilku zhroutí. Z vítězné euforie jsem mu nabídla na usmířenou další zápas, který jsem opět vyhrála. Na konci vítězného setu jsem sice zauvažovala nad tím, že se nevidíme naposledy, ale pocit vítězství je pocit vítězství.$
Po několika hodinách vzájemného chválení a utěšování mi vypité skleničky kvalitního červeného vína stouply do hlavy natolik, že jedna z posledních konzistentních myšlenek, jíž si vybavuji, byla, že hodnocení jeho vozu odpovídalo mé bývalé představě dobrého automobilu. Po usednutí do kožené sedačky Audi A4 jsem ještě zaháněla představu, že se zítra při pohledu do zrcadla v jeho mlžném oparu raději ztratím. Přesto jsem neodolala a odevzdala se životní filozofii, že je každá zkušenost nepoznaná zkušenost. Ostatně to celé dobrodružství mě dovedlo až sem a odmítnutí nových požitků, které přinášelo, by byl přeci jenom hřích a rozmařilost.$

Po dlouhém a tíživém tichu, jehož hranami by bylo možné řezat ledy, jsem se rozhodla alespoň ledabyle pohodit vlasy a narovnat si minisukni. Ten starší člověk stále mlčel. Vlastně po celou dobu mlčel. Nejdříve jsem si prohlížela já jeho. Dvakrát sexy zrovna nebyl, ale někdy je něco lepší nežli nic. Vzpomněla jsem si na otřepanou a hlavně zoufalou větu z dětství, jíž říkávala babička. Nemusí být hezký, ale je důležité, aby byl hodný a měl tě rád. Tím prvním jsem si nebyla příliš jistá, a tím druhým již vůbec ne. Pomalu jsem pohledem přecházela od jeho nohou natažených mezi předními sedadly, k dlouhým prstům a poněkud intelektuálně rozevlátým vlasů, které pod vlivem událostí získaly nový ovšem pro neznámé pozorovatele absolutně nerozeznatelný styling od toho původního. Pohlížela jsem do jeho obličeje, když náhle promluvil. Odskočím si. Deset minut se nic nedělo. Vcelku mě to nerozrušovalo. Následujících dvacet minut mě však již zneklidnilo. Přelezla jsem na sedadlo spolujezdce a zašmátrala v úložném prostoru. Kromě několika mě neznámých knižních titulů na téma antropologie, šátku a ping-pongových míčků, jsem narazila na doklady. Jo, to by mohl být on. Sice před deseti lety, zub času je děsivý stín, ale bude to on. Co dělá profesor ve volném čase na kurtě? Po zvážení několika alternativ jsem se posadila na sedadlo řidiče, nastartovala a rozvážně sjížděla po neosvětlené noční cestě. Nikdo neutíkal, nekřičel ani nenadával.$
Za zvuku soulové hudby jsem ujížděla po dálnici D1 směr Praha. To víš, že jo. Profesor v Audi A4. K čemu ti je. Možná na lov koček, ale tomu je od dnešní noci konec.