Politické korektnosti jako soli je nám třeba,# i kdyby nezůstalo ani na pivo či chleba.# $ # Nesvobodu# ve svobodu,# svobodu# v nesvobodu,# negativní# v pozitivní,# pozitivní# v negativní# šmahem změní.# To se cení!# $ # Všechny dosavadní kulty# nahradí nové multi-kulti.# $ # Takové jsou vznosné Bieride(j)e# jistého p. ministra bez portfeje.# $ # JEHO Dienst am Vaterland# změní naši zemi v Euroland.# $ # Vysvětlivky# **Bieridee** [die] (z němčiny), potřeštěná myšlenka; pitomý nápad.# **Dienst am Vaterland** (z němčiny), služba vlasti.# **portfej** (z francouzštiny: //portefeuille//, „pouzdro, desky, složka na písemnosti; zásoba cenných papírů, směnek“; od 17. století nejen desky na písemné materiály, ale i státnický a diplomatický výraz pro pověřovací či zplnomocňující listiny k výkonu vysoké, zpravidla vládní funkce. Z tohoto významu později vyplynul i nově vytvořený latinský neologismus port-folio užívaný především v bankovním sektoru, kde označuje soubor jistých disponibilních aktiv; v diplomatické mluvě se uchovalo //porte-feuille// jako pověření – například ministra), 1. pouzdro (aktovka, kabelka apod.) na listiny; 2. obor působnosti ministra, ministerský úřad (příklad: ministr bez portfeje [ministr nespravující žádný rezort]); 3. zásoba směnek, akcií apod., představující kapitálovou účast banky na financovaných podnicích.# **pozitivní a negativní svoboda**, (politická filozofie) rozlišení v rámci jednoho z klíčových konceptů politického myšlení, které rozpracoval a zavedl do filozofického pojmosloví britský politický filozof Isaiah Berlin (1909–1997). Podle něj se nejedná „pouze“ o dva svébytné typy svobody; pozitivní a negativní svoboda jsou vzájemně nekompatibilní a v překladu do politického jednání soupeřící koncepce. Podstatou negativní svobody je určitý prostor, v němž mám jako individuum možnost činit to, co uznám za vhodné – tedy že absentují omezení individuálního jednání, a to jak ze strany státu, tak ostatních jedinců. To je vymezení, které odpovídá pojetí svobody v klasickém liberalismu. Oproti tomu pozitivní svoboda je definována jako autonomie, tedy situace, kdy jsem ve svém jednání svým vlastním pánem; jinak řečeno, racionálně řídím své vlastní jednání a nejsem v tomto ohledu objektem svých iracionálních vášní ani rozhodování jiného subjektu. Z individuálního hlediska vede pozitivní svoboda k seberealizaci a naplnění specificky lidského potenciálu jednotlivce; v kolektivní podobě ji vyznává například tradice republikanismu, podle níž je předpokladem politické svobody společnosti aktivní účast všech občanů na politickém rozhodování, a stát by měl k tomuto jednání vytvářet podmínky a občany v něm podporovat. Právě v pozitivní svobodě, k níž se řadí mimo jiné Jean-Jacques Rousseau (1712–1778), Georg W. F. Hegel (1770–1831), Karl Marx (1818–1883), Thomas Hill Green (1836–1882), částečně i Immanuel Kant (1724–1804), však Berlin spatřoval nebezpečí autoritářských sklonů: Prohlásím-li, že lidé nejsou ve svém jednání vedeni svým rozumem (vyšším, autonomním „já“ //[self]//), nýbrž iracionálními žádostmi nebo cizími našeptávači (nižší, heteronomní „já“), zbývá jen dodat, že někteří lidé (filozofové či politici) tímto racionálním věděním disponují, a jsou tudíž oprávněni rozhodovat. Exemplárním příkladem této „šikmé plochy“ pozitivní svobody byl sovětský komunistický režim, jehož představitelé a obhájci se navzdory veškerému státem provozovanému teroru prohlašovali za pravé vlajkonoše svobody; jim se dnes vyrovnají ideologové a stoupenci politické korektnosti a multikulturalismu. Dichotomie negativní a pozitivní svobody není jednoznačně přijímána; například americký právní filozof Gerald MacCallum (1925–1987) hovoří o nutně triadickém vztahu definujícím svobodu: „X je (není) osvobozen od Y, aby mohl dělat (nedělat, stát se, nestát se) Z“, v němž by se Berlinovo ostré rozlišení rozplynulo. Přesto zůstává podnětným vkladem do současných diskusí a významnou obhajobou principů klasického liberalismu.# **pozitivní diskriminace**, organizovaná činnost mající zpravidla napravit předchozí negativní diskriminaci určitých osob nebo skupin jejich zvýhodňováním (například při přijímání do škol, do zaměstnání, při jejich soukromém podnikání). Tato činnost může být oprávněna snad tím, že upozorní společnost na určitý problém, avšak jako dlouhodobá strategie je dnes zpochybňována, poněvadž kompenzování handicapu může vést k tomu, že soustavně zvýhodňovaná skupina se sama přestane starat o své sociální zájmy. Někdy bývá odmítána i těmi, na něž je zaměřena, neboť může existující frustraci a společenskou izolaci ještě prohloubit. S tím souvisí další kontraproduktivní důsledek, totiž nebezpečí naturalizace rozdílů vymezujících danou minoritu, jež může vést k dalšímu rozšíření existující propasti v rámci společnosti, namísto jejího zacelení. Někteří liberálové odmítají programy pozitivní diskriminace obhajované „kulturní specifičností“ jednoduše proto, že podrývají některé ze základních hodnot liberalismu – jsou anti-individualistické na základě své orientace na skupinová práva, a zároveň anti-univerzalistické na základě přiznání určitých práv jen některým občanům, totiž členům těchto skupin. Významná část diskusí o pozitivní diskriminaci se odehrává na poli normativního multikulturalismu (lidově: multi-kulti).