Sociální stát –# je opravdu o co stát?# Jak jeho byrokratický aparát ustát?# A jeho bezbrannou loutkou se přitom nestát?# Není přece jen lepší naučit se na vlastních nohou stát?# $ # Vysvětlivky # **stát** (kalk z italského //státo//, „stát; postavení; stav“), mocenská organizace ve společnosti na určitém území; toto území. Jde o novověké označení (Niccolò Machiavelli [1469–1527]) pro mocenský útvar, který na jistém území a v jisté společnosti má monopol na legitimní užívání donucovacích prostředků, zákonodárství, ustavení měny a udržování veřejného pořádku. Tím se liší od starších říší, království apod., které se chápaly spíše organicky jako přirozená „těla“ s vlastními záměry, cíli a programy. Proto se i legitimita státu odvozuje od shodné nebo většinové vůle občanů a sám stát se, aspoň teoreticky, chápe jako služba společnosti. Protože faktická moc státu v novověku nesmírně vzrostla, je důležité hledat prostředky, jak její použití omezit a chránit proti zneužití. Jedním z nich je zásada vlády práva: právo a zákon zavazuje a omezuje i státní moc, nejen občany. Další je princip dělby moci, který zakazuje, aby zákonodárství, výkonná moc a soudnictví byly v jedněch rukou (Charles Montesquieu [1689–1755]). Nejúčinnější obranou proti zvůli státu je však princip občanských práv: práva a svobody jednotlivých lidí nejsou privilegia, udělovaná státem, nýbrž na státu nezávisejí a pocházejí odjinud. Prakticky se projevují v možnosti svobodné kritiky státu (opozice, svobodný tisk) a v záruce svobody dílčích společností a společenství, na státu nezávislých (svoboda sdružování). Specifickými znaky moderního státu tedy jsou: a) organizace podle území; státní moc je nezávislá, omezená pouze rozsahem tohoto území; b) uplatnění státní moci (zvláštní veřejná moc, spočívající ve státním aparátu, který disponuje možností donucení); c) svrchovanost. Lze jej chápat v souhře několika protikladných skutečností: 1) jako vládu, exekutivní moc; 2) jako souhrn a jednotu všech organizací, institucí a úřadů ve společnosti (legislativní, exekutivní a právní moc jsou chápány jako jediné); 3) jako celou společnost v protikladu k rodině, skupinám, stranám či organizacím; 4) jako útvar, v němž lid, vládnoucí moc a území spadají pod jednu podstatu. Toto vymezení charakterizuje politické jednotky vznikající v Evropě v období po Vestfálském míru (1648), přičemž na konci 20. a začátku 21. století se neotřesitelné postavení moderního státu stává předmětem pochyb, například v souvislosti s procesem ekonomické globalizace, šířením diskursu lidských práv, teoriemi globální spravedlnosti, existencí Evropské unie a podobně.# **stát sociální**, typ státu, který usiluje o sociální spravedlnost prostřednictvím dosažení sociální harmonie v rámci celé společnosti, pomoci lidem v nouzi a přijímání dalších prvků sociálního zabezpečení. K tomuto cíli extenzivně využívá nástroje redistribuce. Originální anglický termín //welfare state// („stát blahobytu“) byl poprvé použit k popisu situace v Anglii za druhé světové války. K rozšíření sociálního státu došlo v západní Evropě pak po druhé světové válce, kdy převládalo přesvědčení, že alternativa k němu prakticky neexistuje. S koncem evropského poválečného boomu, který korunovala zejména první ropná krize v 70. letech, došlo k renesanci myšlenek klasického liberalismu, byť základní obrysy modelu sociálního státu zůstaly do značné míry v Evropě zachovány.