Všechno, co vás na mně tíží,# mému alter ego přičtěte k tíži.# $ # Můj alter ego není alter Malina,# zvládne to bez obtíží,# netíží ho hořká pravda ani vina.# $ # „Jsem, který jsem“# (Ex 3,14).# $ # „Skrytý a nevystižitelný“# (Iz 45,15).# $ # „Ty, co říkaj jenom to, co je pravda,# nemá cenu poslouchat“# (Jonasson in Jonasson).# $ # Vysvětlivky# **alter** (z latiny), jeden ze dvou.# **alternace** (z latiny) (psychologie), střídání v prožívání dvou odlišných osobností, takzvaný dvojí psychický život.# **alter ego** (z latiny), druhé já, tj. duševně, charakterově spřízněný člověk, důvěrný přítel, nejbližší spolupracovník; pomyslný dvojník vystupující jako dialogický partner já, takzvaný hlas svědomí; v psychoanalýze Sigmunda Freuda (1856–1939) nevědomá složka psychiky, v analytické psychologii Carla Gustava Junga (1875–1961) animus.# **alter ego není alter Malina**, alter ego není druhý Malina.# **Jonasson**, Jonas (6. 7. 1961, Växsjö, Švédsko), švédský spisovatel a novinář; autor románů //Hundraåringen som klev ut genom fönstret och försvann// (2009, česky //Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel//, 2012) a //Analfabeten som kunde räkna// (2013, česky //Analfabetka, která uměla počítat//, 2014). Román //Stoletý stařík// se po švédském vydání stal světovým bestsellerem – vyšel v Německu, v USA, ve Velké Británii a v dalších zemích v milionových nákladech (vydavatelská práva na knihu byla prodána do 40 jazyků); v roce 2013 byl zfilmován. Román popisuje fiktivní životní příběh Allana Karlssona, který se 2. května 2005 dožil sta let. Místo oslavy narozenin však tajně opustil svůj pokoj v domově seniorů v Malmköpingu a vydal se za posledním životním dobrodružstvím. Současně s posledním příběhem je líčen i celý jeho život, v němž se setkal s mnoha světovými vůdci (Čankajšek, Churchill, Kim Ir-sen, Mao Ce-tung, Stalin aj.) a několikrát významně zasáhl do dějin 20. století. Zúčastnil se občanské války ve Španělsku, čínské a korejské války, pět let strávil v sovětském gulagu ve Vladivostoku nebo se zapletl do studentských nepokojů v Paříži v roce 1968. Jonasson uvedl, že při psaní románu byl ovlivněn románem Jaroslava Haška //Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války// (1. díl 1921, 2. a 3. díl 1922, rozepsaný 4. díl dokončil a vydal Karel Vaněk v roce 1923): „Rozhodně mě ovlivnil Švejk. Když na něj přijde, nemůžete jistě říct, jestli to byl nejhloupější člověk první světové války, nebo jestli byl jediný, kdo rozuměl, o co tehdy šlo. To samé se dá říct o Allanovi.“ Román připsal autor svému dědečkovi-pábiteli: „,Ale dědo… je to pravda?‘ divila jsme se my vnoučata. ,Ty, co říkaj jenom to, co je pravda, nemá cenu poslouchat,‘ odpověděl dědeček.“# **pravda**, shoda tvrzení se skutečností, tradičně chápána jako přiměřenost (latinsky: //adaequatio//) poznání nebo výpovědi ke skutečnosti, a tedy opak omylu. Immanuel Kant (1724–1804) poukázal na to, že tuto přiměřenost může sotva někdo posoudit, a Martin Heidegger (1889–1976) ukázal pravdu jako samu odhalenost, neskrytost věcí (na základě řeckého //alétheia//), jež se nám dávají poznat. V židovské a křesťanské tradici mívá pravda ještě širší význam: pravda je to, na co se lze spolehnout, co je někým zaručeno čili dosvědčeno, a tedy opak nikoli omylu, nýbrž lži. Člověku, který ji přijal a přihlásil se k ní, otevírá pravda budoucnost. Pravda tak není něčím, co se pouze zjišťuje a konstatuje, je vždy pravdou pro někoho a stává se tudíž i kategorií etickou („Pravda vítězí“), o niž je třeba se starat. V novověkém vědeckém myšlení se pravda často chápe jako nerozpornost, soulad mezi různými výroky (koherenční teorie pravdy), případně jako evidence, zřejmost. V současné vědě se důraz posouvá na možnost verifikace (ověření) nebo falzifikace (vyvrácení) hypotéz a tvrzení. Pravda je pak často pouze pravdivostní hodnota proměnné nebo výroku.# **vina**, odpovědnost za něco zlého, nepříjemného apod., pocit provinění vůči tomu, jehož jsem svým jednáním poškodil. V rámci uvažování o vině německého národa v době nacismu rozlišil německý filozof Karl Jaspers (1883–1969) čtyři roviny viny: vina trestní, vina mravní, vina politická, vina metafyzická. Jednotlivé roviny se nesmějí směšovat například proto, že politická vina je v jistém smyslu kolektivní, kdežto trestní odpovědnost může být pouze individuální a jen tu je možné vymáhat.