Antikoncepce# je koncepce# možná pro někoho hezká,# vede však k vymírání Evropy i Česka.# $ # Leckomu to nevadí,# muslimové prý úbytek hravě nahradí.# Také v Indii se mají k činu,# záhy počtem překonají Čínu.# $ # Kámasútru a jiné příručky# má každá Indka u ručky,# aby každý její milý Káma# byl spokojenější než Vátsjájana.# $ # Evropa se blíží zmaru,# ztrácí páru,# příliš dlouho vzývá Máru.# $ # Vysvětlivky# **antikoncepce** (z latiny: //anti//, „proti“ a //conceptio//, „početí, přijetí“), též kontracepce; označení metod regulace reprodukce zabráněním vzniku těhotenství. Nejčastěji má zamezit oplození (fertilizaci) navzdory sexuálním styku, případně zahnízdění blastocysty navzdory oplození. Pokud je pohlavní styk východiskem a součástí definice antikoncepce, nelze mezi antikoncepční metody řadit sexuální abstinenci. Na druhé straně se můžeme setkat s názory proti zařazení postfertilizačních metod mezi antikoncepci, s odůvodněním, že jde již o metody abortivní. Lidé používají antikoncepci pravděpodobně od okamžiku, kdy si uvědomili spojitost pohlavního styku s početím dítěte. Antikoncepční metody od pradávna zahrnovaly abstinenci a přerušovanou soulož, stejně starobylé budou však pravděpodobně chemické a bariérové metody. Za nejstarší text o antikoncepci je považován papyrus z Kahunu (oblast Fajjúmu v Egyptě), datovaný do roku 1850 př. n. l. a obsahující popis antikoncepčního pesaru/čípku z krokodýlího trusu a kvašeného těsta. Soranus z Efezu na počátku 2. století n. l. v Římě doporučoval na 40 různých silně kyselých a spermicidních lektvarů z plodů a ořechů, jimiž se napustila jemná vlna, poté umístěná do pochvy. Orálně se za účelem kontracepce v průběhu historie užívala (a mnohde užívá dodnes) řada rostlinných a minerálních substancí. Pomineme-li magické praktiky nehodnotitelné povahy, některé z těchto zdrojů (například rostliny z čeledi miříkovitých) obsahují účinné látky a mohou působit antikoncepčně či abortivně, jiné jsou však neúčinné nebo mají vážné vedlejší účinky, či jsou přímo toxické (sloučeniny olova, arzenu a stříbra, strychnin aj.). Používání bariérových metod lze rovněž sledovat až k starověkým chráničům penisu, vyráběným ze zvířecích blan, výrazného rozvoje se však kondomy dočkaly až po objevu vulkanizace kaučuku (1844). V indickém civilizačním okruhu bylo těhotenství (//garbhadhárana//, „nošení zárodku“) považováno za požehnaný stav, neboť plodnost tvořila nezbytnou vlastnost (a základní přednost) každé ženy a rození synů pro ni představovala nejvyšší čest. Staroindické rituální texty a ájurvédské lékařské příručky tak věnují pozornost spíše metodám zajištění, nežli zabránění početí, a zabití embrya v lůně //(garbhahatjá)// sanskrtské zákoníky považují za jeden z nejvážnějších hrdelních zločinů. Na druhé straně však již ve védách zaznívá varování, že úpadku nezabrání ani početné potomstvo (pokud k němu přímo nepřispěje), a podle eposu //Mahábhárata// je lépe mít jednoho osvíceného syna, nežli stovky neosvícených. Aby se předešlo nežádoucímu těhotenství, proto texty nabízejí nejrůznější způsoby kontracepce, od zaklínadel (manter) a talismanů přes mechanické prostředky až po orální a lokální chemické metody. Podle různých autorů by početí měla zabránit pasta z medu, přepuštěného másla //(ghí)// a semen palášového stromu //(Butea monosperma)// před souloží aplikovaná do vaginy nebo tampon napuštěný solí a olejem. Podle erotologického spisu //Ratirahasja// (Tajnosti lásky) z 13. století by muž měl před ejakulací pevně stisknout uretru těsně před varlaty a obrátit mysl na všední záležitosti. O tři století mladší učebnice lásky (kámašástra) //Anangaranga// (Herna boha lásky) doporučuje ženě, která nechce otěhotnět, aby po menstruaci po tři dny užívala vývar z kořene divoplodu ledvinovníkovitého //(Semecarpus anacardium)// svařeného s rýžovými slupkami, plody řemdiháku //(Nauclea kadamba)// s horkou vodou a mušími nožičkami, případně týden před očekávanou menstruací semena červeného lotosu s odvarem z rýže. Dnešní antikoncepční metody lze rozdělit na tělesné nebo behaviorální, na metody používané muži a používané ženami, na metody prefertilizační a postfertilizační atd. Podle mechanismu lze metody antikoncepce dělit na metody přirozené, bariérové, chemické, hormonální, chirurgické a kombinované. Světová zdravotnická organizace (WHO) rozděluje metody antikoncepce na osm typů: hormonální preparáty, implantáty, intrauterinní tělíska, bariérové metody, metody periodické abstinence, laktační amenorea, přerušovaná soulož a chirurgická sterilizace.# **káma** (ze sanskrtu: //káma//, „žádost“), ve védách milostná touha jako mocná kosmogonická síla na počátku procesu tvoření, v pozdější indické tradici jeden ze tří (později čtyř) základních cílů lidského života. Podle ortodoxních hinduistických představ je údělem jednotlivce nacházejícím se v životním stadiu hospodáře //(grhastha)// vést rodinný život a naplňovat přirozené milostné tužby, směřující k plození potomstva. V širším slova smyslu //káma// označuje jakýkoli smyslový požitek, v užším rozkoš ze sexuálního spojení. Podle slavné Vátsjájanovy příručky milostného umění //Kámasútry//, rozkoš je pro stav těla stejně důležitá jako potrava, uspokojování pohlavního pudu stejně podstatné jako cesta morálky a ctnosti, již nám ukládá posvátný řád //(dharma)//, anebo snaha o dosažení hmotného prospěchu a blahobytu //(artha)//. Personifikací sexuální touhy se stal hinduistický bůh Káma zpodobovaný jako mladík, jenž létá na papoušku a z luku z cukrové třtiny střílí květinové šípy vzbuzující milostný cit. Šiva, jehož svou střelou vyrušil z rozjímání, jej pohledem spálil na popel; od té doby přežívá jen jako mentální obraz a nese jméno Ananga („Beztělý“). Jako ztělesnění milostného zápalu též považován za jednu z forem ohně, jejíž protipól tvoří žár vyvolávaný při asketických praktikách //(tapas)//. S tím souvisí i jeho pověst pokušitele a nepřítele asketů.# **Kámasútra**, indická příručka obsahující návody, jak dosáhnout dokonalosti v manželském i mimomanželském sexuálním a erotickém životě; sepsal ji někdy mezi 3. a 5. stoletím mudrc Mallanága Vátsjájana; do češtiny byla ze sanskrtského originálu přeložena jako //Kámasútra aneb poučení o rozkoši// (Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1969).# **kámašástra** (ze sanskrtu: //káma//, „žádost, touha, rozkoš, potěšení“ a //šástra//, „nauka, učebnice“), staroindická nauka o tělesné lásce, sexu, umění milovat, erotice. Jako vědní disciplína se rozvíjela souběžně a v úzké souvislosti s naukou o světském prospěchu //(artha)//, jehož dosahování spolu s uspokojováním tělesných žádostí //(káma)// tvořilo dva ze tří (později čtyř) základních životních cílů hinduisty //(tri-, čaturvarga)//. Nejstarší dochovanou památkou poměrně rozsáhlé kámašástrové literatury je //Kámasútra//, z pozdějších učených pojednání //(šástra)// zasluhují pozornost zejména //Ratirahasja// (Tajnosti lásky), kterou sepsal někdy v 12.–13. století mudrc Kókkóka, Džajadévova stručná veršovaná příručka //Ratimaňdžarí// (Kytka veršů o lásce) zhruba ze stejné doby, anebo //Anangarang//a (Herna boha lásky) dvorského básníka Kaljánamally z 16. století.# **Mára**, buddhistický bůh zmaru a pán světa chtíče //(kámalóka)//.