Jméno cosi o svém nositeli praví,# zda je vhodný adept dostatečně zdravý,# zda dobude velké či pochybné slávy…# Co ale dělat když rodiče do života# dítě nevhodným jménem vybaví# a tím mu ironický posměch připraví?# $ # Co třeba Kazimír,# když najednou sjedná mír?# $ # A když ve škole propadne Vědomil,# který vědu myšlenkou nikdy nepoctil?# $ # Či Jidáš: Vydáš Krista nebo nevydáš?# Z těch jmen vzniká někdy obyčejný guláš.# $ # A co příjmení?# Někdy se v //asbestos gelos// promění.# $ # Třeba když Loudal# světový rekord v běhu podal.# $ # Zbořil je stavitel,# a Ospalý český buditel.# $ # Nebo když Bubeník# nerozumí hudbě ani za pětník.# $ # A pak je tu středoškolák Všianský Vítek,# co hledá „vši“ v chemii, podařený kvítek!# $ # Ovšem tragédií je, když Nepil,# slivovici i s methanolem vypil…# $ # Vysvětlivky# **antroponymum** (z řečtiny: //anthrópos//, „člověk“a //onoma//, „jméno“), vlastní jméno jednotlivého člověka (vlastní jméno osobní) nebo skupiny lidí (skupinové antroponymum). Antroponyma tvoří součást obecnější třídy bionym, tj. vlastních jmen živých nebo jakoby živých bytostí //(Karkulka)// a jiných organismů, jež fungují ve společenských vztazích. Jejich hlavní funkcí je označovat jedince, odlišovat je od ostatních jedinců dané třídy a identifikovat je jako jedinečné objekty. Potřeba rozlišovat jedince v dané společnosti je stará jako lidstvo samo, neboť dosud nebylo objeveno etnikum (zaniklé ani současné), které neužívalo/neužívá antroponym. První antroponyma vznikala na základě těch apelativ (jmen obecných) a jejich typů, které umožňovaly charakterizovat a tím i identifikovat nositele jména, a to přímo (//bradatý člověk //>// bradáč //> //Bradáč//), nebo přeneseně na základě metafory (//medvěd// > //Medvěd// „je silný jako medvěd“) či metonymie (//medvěd //>// Medvěd//, „zabil nebezpečného medvěda“). Jejich základní pojmenovací motivy dodnes tvoří fyzické a duševní vlastnosti pojmenovávaného (//Pavel// z latinského //Paulus//, to z //paulus//, „malý“, přeneseně „skromný“, //Pokorný//, německé //Bernard//, v němž základ //Bär//, „medvěd“ a //hart//, „tvrdý“, tedy „statný [tvrdý] jako medvěd“), jeho činnost včetně objektů, k nimž se vztahuje (//Loudal, Kovář, Fischer//, „rybář“), různé události //(Zbořil)//, společenské postavení (//Dvořák//, „svobodný sedlák, dvorský úředník“, //Richter//, „rychtář“), příbuzenské, zejména synovské vztahy (//Vítovic//, „syn Vítův“, //Strejček//), vztah k jistému místu (//Lukáš// z latinského //Lucanus//, „pocházející z Lukánie“, //Zábranský//, „bydlel za branou“, //Všianský//, „potomek všehomíra, spadl z nebe [anglické //sky//]“); v případě víry v magickou sílu vlastních jmen osobních hrají důležitou roli vlastní jména ochranná a přací.# **asbestos gelos** (z řečtiny), neutišitelný smích (bohů a héroů); sentenci užil řecký básník Homér (asi 8. století př. n. l.) ve svých eposech //Ílias// (1, 599) a //Odysseia// (8, 326, 20, 346).