Kalokagathie byla první z mých životních os# v harmonickém souzvuku duše a těla:# krásný, dobrý, mravný mladík, zkrátka kúros.# $ # Pak jsem opustil asketickou schránu kúra,# už mě totiž nelákala ani kultura či horská túra# a začal jsem vyznávat filozofii Epikúra.# $ # I epikureismus se jednoho dne přejí,# jsem teď stoik jak Marcus Aurelius# a jak Seneca si skončit přeji…# $ # Vysvětlivky# **askeze** (asketismus) (z řečtiny: //askésis//, „cvičení; životospráva zápasníků“), odříkání, zdrženlivost: 1. přísný způsob života spojený s odříkáním, zdrženlivostí; uměřenost ve vztahu k hodnotám; 2. cvičení v mravní přísnosti, jejímž výsledkem je sebeovládání a omezení závislosti na vnějších podmínkách; 3. různé postupy záměrného potlačování přirozených lidských potřeb, například dočasné či trvalé zřeknutí se pohlavního života (celibát kněžstva v katolické církvi); askeze je součástí zejména řeholního života křesťanství i většiny orientálních náboženských směrů, též u některých filozofických škol (kynismus, stoicismus aj.).# **Epikúros** (341 př. n. l., Samos, Řecko – 270 př. n. l., Athény, Řecko), řecký filozof; nejvýznamnější řecký materialistický filozof doby helénismu. Roku 306 př. n. l. založil v Athénách svou školu v domě se zahradou, po níž se škola nazývala //Képos//. Epikúrovo učení se zachovalo pouze ve zlomcích, v 10. knize spisu Diogena Laertia o filozofech, ale zejména prostřednictvím didaktického eposu //De rerum natura// (O přírodě) římského básníka a filozofa Tita Lucretia Cara (asi 97–55 př. n. l.). Epikúros přijal atomistické učení, ale připustil nahodilost pohybu atomů. Cílem poznání je „duševní klid“ //(ataraxia)// a „štěstí“ //(eudaimonia)//. Epikúros odmítal zasahování bohů do chodu světa. Snažil se vysvětlovat kosmické jevy působící lidskou bázeň, protože ji pokládal za pramen náboženské víry. V praktické etice považoval za nejvyšší hodnotu člověka „slast“ //(hédoné)//, kterou chápal nikoli jako prostopášnost, ale stav klidu v těle i na duši. Konečným vyústěním je //autarkie// a //ataraxia//, „soběstačnost, nezávislost, sebeovládání“ (v běžném jazyce často [a historicky nesprávně interpretováno] jako „poživačnost“). K jeho dosažení se musí člověk vzdát veřejného života. Tato etika je opakem kolektivní občanské etiky řecké //polis// a zdůvodňuje nový postoj člověka v helénistické době, pro nějž je typický individualismus, kosmopolitismus, důraz na soukromí a duševní klid. Epikúrova filozofie ovlivnila tu část římské společnosti, která se zřekla boje o politickou moc.# **kalokagathia** (z řečtiny: //kálos//, „krásný, dobrý“ a //agathos//, „dobrý, mravný“), pojem vyjadřující harmonické propojení více aspektů krásy fyzické i duševní, které bylo cílem řecké výchovy dokonalého muže, bojovníka, občana. Tento pojem se užívá pro označení estetického ideálu klasického období 5. století př. n. l., kdy byla dovršena řecká demokracie. Kalokagathia se však v Řecku vyvíjela po dlouhou dobu a pojem //agathos// v sobě nese ještě pozůstatek aristokratického přístupu, kdy kvalita dobrého člověka byla primárně dána jeho původem, urozeností. Klasická kalokagathia zahrnovala i jiné aspekty, za krásné bylo v Řecku považováno jen to, co bylo zároveň účelné a užitečné, krása tam nebyla jednostranná a odtažitá, ale byla spjatá se všemi aspekty života. Základní pojmy kalokagathie obnovili humanističtí vychovatelé, kteří se snažili v reakci na středověký asketismus zavádět do škol tělesná cvičení. V tom je následoval i Jan Amos Komenský (1592–1670). Princip kalokagathie vtělil do zásad Sokola i docent estetiky na Univerzitě Karlově v Praze a jeho zakladatel Miroslav Tyrš (1832–1884).# **kúros** (z řečtiny: //kúros//, „hoch, mladík“), typ sochy stojícího nahého štíhlého mladíka charakteristický pro archaické řecké umění.# **Marcus Aurelius**, Marcus Aurelius Antoninus (26. 4. 121, Řím, Itálie – 17. 3. 180, Vindobona [dnešní Vídeň], Rakousko), římský císař v letech 161 až 180 a filozof; známý jako filozof na trůně. Byl stoupencem stoické filozofie a při vojenském tažení proti Kvádům a Markomanům napsal na území dnešního Slovenska řecký spis //Ta eis heauton// (česky: //Hovory k sobě samému//. Praha: Společnost přátel antické kultury, 1934). Jeho filozofická orientace mu byla rádcem při svědomitém a odpovědném zvládání vladařských povinností, jež mu ukládaly strávit valnou část života na vojenských taženích proti Parthům na Východě a v Podunají, kde římskou hranici ohrožovaly „barbarské“ kmeny. Pokoření barbarů bylo oslaveno vztyčením vítězného sloupu s reliéfy z markomanských válek: reliéfní výjevy z barbarského prostředí jsou důležitým pramenem informací ověřovaných konkrétními archeologickými nálezy. Na třetím pásu zespodu je znázorněn „zázrak deště“, jak Římané interpretovali událost, k níž došlo 12. června roku 172. Majestátní postava Deštného Iuppitera (Iuppiter Pluvius), z jehož paží stékají prameny deště na římské vojáky, připomíná důležitou bitvu na území dnešního Slovenska, o jejímž výsledku údajně rozhodlo počasí – na straně barbarů hromy, blesky a oslepující větrná smršť a blahodárný déšť na straně vyprahlých římských vojáků. Při svém posledním tažení na dunajský limes Romanus (hranice římského impéria) Marcus Aurelius zemřel (patrně při morové epidemii) ve Vindoboně (dnešní Vídeň). Osobnost Marka Aurelia dnes kromě jeho spisu připomíná i majestátní jezdecká socha na Kapitolu v Římě, jediný zachovaný doklad císařských soch tohoto typu.# **Seneca**, Lucius Annaeus S. Mladší (asi 4 př. n. l., Córdoba, Španělsko – 65 n. l., Řím, Itálie), římský filozof, básník a politik raného císařství. Stal se vychovatelem Nerona a v začátku jeho vlády se podílel na řízení státních záležitostí. Roku 65 byl obviněn z účasti na Pisonově spiknutí proti Neronovi a byl císařem vyzván, aby spáchal sebevraždu. Tomuto rozhodnutí se podvolil a podřezal si žíly, přičemž se do posledního vydechnutí choval stoicky, jak to odpovídalo jeho filozofické orientaci. Ve filozofickém díle se soustředil na otázky praktické etiky srozumitelné i pro dnešního člověka a přístupné díky živému a sugestivnímu slohu.# **stoicismus** (z řečtiny: //stoa//, „sloupořadí“), pozdně antická filozofická škola, protiklad epikureismu. Název dostala podle athénské sloupové síně [řecky: //stoa//], v níž přednášel zakladatel tohoto směru Zenón z Kitia (334–262 př. n. l.). V pozdním období za měnících se historických okolností dotvářeli myšlenky stoicismu Epiktétos (asi 55–asi 135), Marcus Aurelius (121–180) a Seneca (asi 4 př. n. l. – 65 n. l.). Za základ poznání považovali stoikové smyslové jevy, základním pravidlem jejich etiky byl život v souladu s přírodou a s rozumem. Životním cílem jim bylo dosažení duševního klidu a vyrovnanosti cestou ctnostného života odpoutaného od požitků a vášní; podobnou úlohu plnil například v čínské kulturní oblasti taoismus. Stoiky lze považovat za přímé předchůdce teorií přirozeného práva; ohlasy Ciceronova učení o univerzálním zákonu přírody se objevují u Tomáše Akvinského (asi 1225–1274. Jelikož každý člověk je nadán rozumem, je schopen se tohoto univerzálního zákona přírody účastnit; z hlediska stoické etiky to zároveň znamená, že lidské jednání by mělo odpovídat imperativům rozumu a nikoliv iracionálních emocí a vášní.