Stačil mu pouze kratičký života běh,# potom Otto ze života raději nadobro zběh.# Když totiž rozpoznal bezduchost žen,# duch musel z těla. Však čí to byl pech?# $ # Vysvětlivky# **bisexualita** (z latiny: //bi//, „dvakrát, po dvou-, dvoj-“ a //sexus//, „pohlaví“), označení pro sexuální a emocionální náklonnost k osobám obou pohlaví. V sexuologické a psychologické literatuře se bisexualita často považuje za neschopnost volby či psychickou nezralost. V extrémním pojetí je bisexualita považována za neexistující či neudržitelnou pozici, která nutně ústí v promiskuitu. Jiní autoři na bisexualitu pohlížejí jako na koncepční i teoretickou alternativu, která problematizuje bipolární chápání sexuality jako „buď“ homosexuální, „nebo“ heterosexuální a poskytuje prostor pro složitější vnímání – i praktické žití – genderu a sexuality.# **Weininger**, Otto (3. 4. 1880, Vídeň, Rakousko – 4. 10. 1903, Vídeň, Rakousko), rakouský filozof. Narodil se v zámožné vídeňské židovské rodině, studoval filozofii, ale jeho zájem byl univerzální – absolvoval též přírodovědné přednášky, zabýval se medicínou, zvládl několik cizích jazyků, byl sečtělý, vyznal se v hudbě. Jeho stěžejním dílem je rozšířená disertační práce //Geschlecht und Charakter// (Pohlaví a charakter), vydaná na jaře roku 1903. V říjnu téhož roku se Weininger zastřelil v domě, kde zemřel hudební skladatel Ludwig van Beethoven (1770–1827). Kniha Otty Weiningera vyvolala obrovský rozruch a měla dalekosáhlý vliv; v rozmezí třiceti let byla publikována osmadvacetkrát! V první části této práce rozvíjí autor tezi o bisexualitě přítomné v každém člověku; rozlišení mužského či ženského pohlaví závisí na stupni dominance. Ženský element Weininger vnímal jako méněcenný, žena podle něj ohrožuje stabilitu domova, stabilitu společnosti. Téma ženské role a s ní spojené téma sexuality bylo typické pro tehdejší dobu pnutí mezi potlačováním sexuality na jedné straně a její emancipací na straně druhé. Interpretace ženy jako egoistické //femme fatale//, vyznačující se všepohlcující sexualitou, i ženy jako nesamostatné, bezduché součásti dekorace nebyla náhodná. Epochu přelomu století provázelo veliké znejistění a krize identity. Weininger se utkal i se svou židovskou identitou: konvertoval ke křesťanství, které považoval za nadřazené židovství, stejně jako je mužský princip nadřazen ženskému. Jeho nenávistný postoj k židovství posloužil jako argument nacistické ideologii ve 20. letech 20. století. Dílo mladičkého Weiningera nebylo ve své době přijato odmítavě, spíše naopak (švédský prozaik a dramatik August Strindberg [1849–1912] knihu vítal jako „vyřešení problému“), protože se dotýkalo bolavých otázek jeho současníků; bylo také jedním z inspiračních zdrojů dobového výtvarného umění, například tvorby rakouských malířů Gustava Klimta (1862–1918) a Egona Schieleho (1890–1918). V poslední době význam Weiningerova díla v dobovém kontextu zhodnotil britský psychiatr a historik Chandak Sengoopta v monografii //Otto Weininger: Sex, Science, and Self in Imperial Vienna// (Otto Weininger: Pohlaví, věda a sebepoznání v císařské Vídni, 2000, česky: //Otto Weininger: Sexualita a věda v císařské Vídni//, 2009).