Plautovo úsloví Nomen atque nomen# říká, co lze očekávat od lidí a jejich jmen.# Jméno je totiž znamení, na tom nikdo nic nezmění.# Brutové, zprvu nejvěrnější Caesarovi přátelé, se ve vrahy promění,# Gaia I. Caesara před jejich brutalitou nezachránila ani jeho olysalá hlava,# Decimus I. Brutus do něho surově bodal zleva, Marcus I. Brutus ho decimoval zprava.# $ # Zato náš Jan z Pomuku alias Jan Nepomucký zbožnou královnu Žofii nezradil,# ze zpovědního tajemství ani slůvko žárlivému Václavovi nevyzradil.# I za brutálních muk# ani nemuk!# $ # Vysvětlivky# **brutalita** (z francouzštiny: //brutalité// [brütalitẹ], „surovost, brutálnost“), 1. drsnost, hrubost, surovost; 2. hrubý, surový, násilný čin.# **brutální** (ze středolatinského //brutalis//, „zvířecí, nerozumný“ k latinskému //brutus//, „těžký, hloupý“), surový.# **Brutus** (z latiny: //brutus//, „těžký; těžkopádný, nechápavý, hloupý“), římské příjmení. 1. Lucius Iunius Brutus, podle tradice se přičinil o vyhnání posledního krále Tarquinia Superba a jeho rodiny z Říma roku 510 př. n. l.; stal se prvním konzulem republiky v roce 509 př. n. l; 2. Marcus Iunius Brutus (85–42 př. n. l.), republikán a prý nejlepší přítel Gaia Iulia Caesara. Když prohlédl samovládné Caesarovy plány, účastnil se spiknutí proti němu a byl jedním z jeho vrahů roku 44 př. n. l. Zvolání Caesara, rozbolestněného a zklamaného jeho zradou – //Et tu, mi fili!// („I ty, můj synu!“) je patrně smyšlenkou. V roce 42 př. n. l. byl Brutus s Cassiem poraženi u Filipp spojenými mstiteli vraždy Octavianem a Antoniem a skončil sebevraždou; 3. Decimus Iunius Brutus (kolem 85 př. n. l. – 42 př. n. l.), Caesarův legát a jeden z jeho vrahů.# **decimovat** (z latinského //decimare//, „popravit každého desátého“ [užíváno především při vzpourách ve vojsku] od //decimus//, „desátý]), ničit, vyhlazovat.# **Jan Nepomucký** (vlastním jménem Jan Velflín [Welflin, Wölflin] z Pomuku, kolem 1345–1393), katolický kněz, generální vikář pražské arcidiecéze; mučedník a jeden z českých zemských patronů. Byl umučen a hozen do Vltavy. Hlavním důvodem jeho smrti bylo nepřátelství mezi králem Václavem IV. a pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna, jehož součástí byl i spor o jmenování vysokých církevních hodnostářů. Spory se vyhrotily roku 1393 kvůli volbě nového opata benediktinského kláštera v Kladrubech, kterou Jan z Pomuku jako generální vikář rychle potvrdil, zatímco král dlel na Křivoklátě a nestačil se tak proti volbě postavit. Rozzuřený král dal vikáře spolu s dalšími arcibiskupovými úředníky zatknout (Jenštejn stačil včas uprchnout), vyslýchat a krutě mučit – prameny uvádějí, že se mučení dokonce aktivně účastnil. Zatímco všichni ostatní postupně slíbili, že se svému pánovi postaví, Jan z Pomuku na mučidlech zemřel. Podle rozšířené legendy byl však vikář umučen proto, že odmítl prozradit zpovědní tajemství královny Žofie. Pohřben byl u sv. Víta v Praze a hned po smrti uctíván, svatořečen však byl až roku 1729 jako Jan Nepomucký. Jan Nepomucký se těšil velké úctě zejména v době baroka, jež se projevovala v architektuře i ikonografii. Jeho atributy jsou: kanovnické roucho, biret, pět hvězd kolem hlavy, krucifix v pravici, palma, kniha a prst na ústech.# **Nomen atque nomen** (z latiny), Jméno a zároveň znamení (římský dramatik Titus Maccius Plautus [kolem 250 – kolem 184 př. n. l.], //Peršan//) (smysl: jméno něco napovídá o svém nositeli).