Paní Jana –# někdy opojná jak proud pěkného vína,# jindy otravná jak dusičná kyselina,# ale vždy je to ona, kdo naše schopnosti až k nebi vzpíná.# $ # Vysvětlivky# **demižon** [dříve psáno též demijon, demion] (z anglického //demijohn// [demidžon], a to přetvořením z francouzského //dame-jeanne//, doslova „paní Jana“ [italsky //damigiana//, španělsky //damajuana//]; buď žertovnou metaforou, nebo lidovou etymologií z arabského //damagān//, „druh nádoby“), velká baňatá láhev s úzkým hrdlem, zpravidla opletená proutím, slámou nebo proužky z plastické hmoty s jedním nebo dvěma uchy, užívaná na víno, kyseliny apod.# **víno**, alkoholický nápoj, vyrobený kvašením ovocného moštu, především šťávy z hroznů révy vinné //(Vitis vinifera)//. Přírodní vína mají bílou, červenou nebo růžovou barvu. Šumivé druhy, například šampaňské, procházejí druhotným kvašením, během něhož se vedlejší produkt, oxid uhličitý, udržuje v láhvi nápoje pod tlakem. Perlivá vína jsou dodatečně sycena oxidem uhličitým. Další typy vín mohou být vína dezertní, kořeněná nebo alkoholizovaná (sherry, portské, vermut), což jsou kombinace vín s brandy nebo s jinými lihovinami a s příchutěmi. Víno obsahuje obvykle asi 10–12 % alkoholu, alkoholizovaná vína až 20 %. Kulturu vína rozvinuli zejména antičtí Řekové a Římané. Řekové považovali víno za dar bohů, tedy konkrétně boha Dionýsa. Řekové v mytologické tradici glorifikovali víno jako kulturní nápoj. Jeho účelem bylo umírněné užívání povzbuzující ducha a přinášející příjemnou náladu a následně i zdravý spánek. Naopak neznalost míry a ztrátu ovládání antické národy považovaly za nekulturní a barbarské. Aitiologie vína jako božského daru se stala dalším kritériem, jímž se v kultivovanosti stolování a sociálního chování Řekové a Římané vymezovali vůči barbarům, jimž tyto kulturní zvyklosti alespoň v raných fázích vzájemných kontaktů byly cizí. Představa Dionýsa, původně vegetativního božstva, síly přírody a její plodnosti se postupně přesouvala i do jiných hodnotových okruhů lidské existence. Tím, že naučil lidi uměřeně používat svého daru, dovolil jim přiblížit se v euforii prožitkům bohů a obohatil jim nejen pozemský život, ale i jejich představu blažené věčnosti. Dionýsovský kult se tak velmi rozšířil v helénismu i v římské době a představa Dionýsa jako ochranného a spásu přinášejícího božstva nakloněného lidem výrazně ovlivnila spiritualitu římského světa na prahu pozdní antiky a prolínala i do křesťanství. „Stran vína lze říci to, co praví Eurípidés stran lásky: / Chci tě, ale jen s mírou, chci, / nikdy mne neopouštěj! / Neboť je z nápojů nejprospěšnější, z léků nejlahodnější a z poživatin nejpříjemnější, jestliže se mu dostane správného ladění s vhodným časem…“ (Plútarchos [50 – po roce 120], //Moralia//).