Ve svých sto pěti letech vám# recept na dlouhověkost nezištně předávám:# celý život se všem ženám úzkostlivě vyhýbám!# $ # Ženy mnohem víc problémů způsobují,# než za kolik samy vůbec stojí,# tak je to s námi, milí moji.# $ # Vysvětlivky# **nesmrtelnost (a dlouhověkost)**, jedna z myslitelných variant věčnosti jako nekončícího žití. Objevuje se už v nejstarších mýtech (například v babylonské skladbě „Epos o Gilgamešovi“ – //Ša nagba imuru//, doslova „Toho, jenž vše zřel“, kolem roku 2000 př. n. l.) jako nedosažitelný cíl člověka: člověk je bytostně smrtelník. Později byla spojována s představou nehmotné duše, případně i s duchovními výtvory člověka. Pojem nesmrtelnosti nebo dlouhověkosti je nicméně vlastní takřka všem legendám a mýtům přírodních a pravěkých společností na celém světě. Tvoří ústřední ideu téměř všech pozdějších propracovaných starověkých náboženských soustav a filozofií života. Je útěšnou odpovědí na strach ze smrti, který tolik traumatizuje snad každého člověka. Otázky spjaté s nesmrtelností, nebo alespoň s dlouhověkostí lidské bytosti, duší a existencí na onom světě jsou zkrátka předmětem úvah od počátků lidského rodu. Mnozí z nás tuto představu sdílejí dosud. Zda oprávněně, nevíme: doposud se nikdo z onoho světa nevrátil a nepodal svědectví. Ze zkušeností při lopotném obstarávání obživy lidé ovšem věděli, že k tak velkým cílům, jakými byly dlouhověkost nebo nesmrtelnost, nepovede snadná cesta. A začali hledat rozmanité prostředky, jak ji nalézt a překonat: askezí a zřeknutím se světských požitků, jako třeba taoisté, jogíni nebo poustevníci, či všeobjímající láskou ke všem bytostem i k přírodě, jako třeba buddhisté nebo křesťané. Anebo úporným hledáním a vytvořením vhodného preparátu (elixíru nesmrtelnosti) – takovou cestu nastoupili čínští alchymisté, vedení taoistickým učením. Z moderních lékařských, botanických a chemických rozborů preparátů uváděných v čínských spisech vyplynulo, že se za nimi skrývá nikoli elixír nesmrtelnosti, ale buď zcela neškodné látky, nebo drogy s posilujícími či halucinogenními účinky (halucinogeny), anebo jedy. Slída ublížit nemusí a také nefrit je téměř neškodný. Zato realgar (sulfid arzenitý) mohl podlehnout přeměně (při výrobě elixíru se směs často zahřívala, nebo dokonce žíhala) na oxid arzenitý, který je prudce jedovatý. Škodlivost některých elixírů ostatně odhalili již osvícenější čínští učenci. Čeng Jin ve svém spisu z 9. století n. l. uvádí, že připravil pětatřicet tehdy běžně užívaných elixírů a o řadě z nich experimentálně zjistil, že jsou jedovaté, někdy dokonce smrtelně. A v historických pramenech jsou doloženy i praktické důsledky. V letech 820 až 859 zahynulo v důsledku užívání prostředků údajně prodlužujících život a léčících neduhy či sexuální nedostatečnost nejméně šest císařů. První v řadě obětí byl císař Sien-cung (vládl 806–820): používání takzvaného zlatého elixíru z něho učinilo krutou a psychicky nevyrovnanou osobnost. Vězení se plnila oběťmi jeho nevypočitatelné zášti. Nakonec se stal pro své okolí natolik nebezpečný, že jej sloužící zavraždili. Po takových a podobných zkušenostech není divu, že se občas nalezli panovníci, kteří se k otázce dlouhověkosti, nesmrtelnosti a sexuální vitality postavili přece jen rozumněji. Například císař Wen-cung (vládl 827–840) poté, co obdržel elixír nesmrtelnosti, uzavřel jej do nefritové skříňky. Přitom ironicky prohlásil, že se ještě příliš těší rozkošemi pozemského světa, než aby chtěl odletět okamžitě na Nebesa //(Tchien)//, a že po elixíru sáhne teprve tehdy, až se bude chystat zemřít. Touha po elixíru se čas od času objevovala i v pozdějších staletích. Za mingského císaře Ťia-ťinga (vládl 1522–1566), jednoho z nejzanícenějších taoistů na čínském trůně, dosáhla dokonce jednoho ze svých vrcholů. Prostředek k dosažení nesmrtelnosti byl na jeho dvoře obohacen o nový předpis: vytvářel se z menstruační krve panen (za tímto účelem byly do paláce vybírány panny z celé říše) a byl užíván nikoli jako nápoj, nýbrž v podobě kuliček, respektive pilulek //(chung-wan)//.