Jít takhle po ránu# do duelu – pro dámu,# jak mladý Lermontov či Puškin?# V mém věku vskutku „heroický“ čin!# Než být slavným, ale mrtvým duelantem,# zůstanu raději dál živým malicherným kverulantem.# $ # Vysvětlivky# **duel** (přes francouzské //duel// [düel] „souboj“ ze středolatinského //duellum// „zápas, spor dvou stran, válka“), souboj.# **duelant**, aktér v souboji.# **dueliste** [düelist] (z francouzštiny), milovník soubojů, rváč.# **kverulant** (z německého //Querulant// vytvořeného z pozdnělatinského //querulans//, „bědující, naříkající“), kdo si stále stěžuje, vyhledává malicherné spory; stálý nespokojenec.# **Lermontov**, Michail Jurjevič (15. 10. 1814, Moskva, Rusko – 27. 7. 1841, Pjatigorsk, Rusko), ruský básník, prozaik a dramatik; klasik ruského romantismu. Do erotické problematiky vnesl nejen smutek a tragédii milostného vztahu, ale také zlo a jeho nositele. Démonské postavy, které zaplnily nejen stránky jeho lyrických básní //Demon// (Démon, 1829–1839; česky v několika vydáních, první překlad v roce 1906: //Démon: Pověsti východní//), ale také jeho narativní kompozice, prózu //Geroj našego vremeni// (//Hrdina naší doby//, 1840; česky v několika vydáních, první překlad v roce 1879) a drama //Maskarad// (Maškarní bál, 1835–1836; česky v několika vydáních, první vydání v roce 1929 pod názvem //Maškarní ples: Drama o čtyřech dějstvích ve verších//), jsou nešťastné, trpí a toto utrpení přenášejí na milované bytosti. Láska je v Lermontovově poetice často ztotožňována s jedem. Démon, bytost ze stejnojmenné výpravné básně, svržený anděl, který se pohybuje mezi nebem a zemí, svým polibkem zabíjí gruzínskou princeznu Tamaru, kterou miluje. Démonství mělo však u Lermontova i jiné dimenze: bylo symbolem jeho mezigenerace, která se po porážce děkabristického povstání roku 1825 ocitla v politickém vzduchoprázdnu – nepatřila vlastně nikam a marně hledala své místo v životě. Lermontov přes své mládí proslul nejen jako literární velikán, ale též jako odvážný důstojník, bouřlivák a „dueliste“; zahynul v souboji.# **Puškin**, Alexandr Sergejevič (6. 6. 1799, Moskva, Rusko – 10. 2. 1837, Petrohrad, Rusko), ruský básník, prozaik, dramatik, novinář, publicista, esejista; klíčová postava ruské literatury 19. století. Spojil osvícenství a klasicismus s romantismem a kriticko-realistickou a ironickou reflexí světa. Autor několika romantických výpravných básní, románu ve verších //Jevgenij Oněgin// (Evžen Oněgin, 1825–1830), ale také próz, jako je historický román //Kapitanskaja dočka// (Kapitánova dcerka, 1836), tragédie //Boris Godunov// (1825), povídkového cyklu //Povesti Belkina// (Bělkinovy povídky, 1830), magické prózy //Pikovaja dama// (Piková dáma, 1833) a historických výpravných básní //Poltava// (1828) a  //Mednyj vsadnik// (Měděný jezdec, 1833), v nichž již klíčí mučivý rozpor jedince a dějin. Puškin vytvořil moderní literární ruštinu, syntetizoval různé literární proudy a tendence, ale současně poskytl impulzy rozvoji ruské poezie a prózy druhé poloviny 19. století (Lev Nikolajevič Tolstoj, Fjodor Michajlovič Dostojevskij) a 20. století. V nejznámějším Puškinově románu //Evžen Oněgin// je jádrem milostného vztahu Taťjány a Oněgina dopis, který píše dívka mladému muži (podobně jako v díle tchangského básníka Jüan-Čena //Setkání s opravdovou láskou//) a jímž se mu vzdává na milost a nemilost. Sám carský podkomoří „mouřenínského“ původu, muž malé postavy, ale velkého ducha Alexandr Sergejevič Puškin měl rád spíše ženy zdrženlivé, měl rád, jak to vyjádřil v jedné básni, ženy zpočátku chladné, u nichž milostný žár oddálený počáteční rezervovaností vzplane pak o to víc a silněji. Snad i proto měl Puškin raději podzim, období, které přináší zralé plody, než nestálé jaro či omamné léto… Dne 8. února se Puškin utkal v souboji na pistole s milencem své ženy a pozdějším francouzským diplomatem Georgese d’Anthèsem; ten byl rychlejší a zasáhl Puškina do břicha; o dva dny později Puškin svému zranění podlehl.