„Buď svobodný jako kúros!“# radí mi filozof Epikúros.# „Žij slastně, bez otravné koré,# na věčně zeleném ostrově Samos.“# $ # Vysvětlivky# **epikureismus** (název odvozen ze jména Epikúra, zakladatele učení), filozofický směr založený Epikúrem ze Samu, podávající návod, jak dobře žít v soukromí, jak se zbavit strachu ze smrti a z bohů, jak se vyhýbat veřejnému životu, přílišným citům, vášním, starostem i bolesti, jak si považovat daru života, jak vnímat krásy světa a zdůrazňující přátelství a rozumné užívání slasti. Cílem je //autarkie// a //ataraxia//, „soběstačnost, nezávislost, sebeovládání“ (v běžném jazyce často [a historicky nesprávně interpretováno] jako „poživačnost“).# **Epikúros** (341 př. n. l., Samos, Řecko – 270 př. n. l., Athény, Řecko), řecký filozof; nejvýznamnější řecký materialistický filozof doby helénismu. Roku 306 př. n. l. založil v Athénách svou školu v domě se zahradou, po níž se škola nazývala //Képos//. Epikúrovo učení se zachovalo pouze ve zlomcích, v 10. knize spisu Diogena Laertia o filozofech, ale zejména prostřednictvím básně //De rerum natura// (//O přírodě) //Tita Lucretia Cara (asi 97–55 př. n. l.). Epikúros přijal atomistické učení, ale připustil nahodilost pohybu atomů. Cílem poznání je „duševní klid“ //(ataraxia)// a „štěstí“ //(eudaimonia)//. Epikúros odmítal zasahování bohů do chodu světa. Snažil se vysvětlovat kosmické jevy působící lidskou bázeň, protože ji pokládal za pramen náboženské víry. V praktické etice považoval za nejvyšší hodnotu člověka „slast“ //(hédoné)//, kterou chápal nikoli jako prostopášnost, ale stav klidu v těle i na duši. K jeho dosažení se musí člověk vzdát veřejného života. Tato etika je opakem kolektivní občanské etiky řecké //polis// a zdůvodňuje nový postoj člověka v helénistické době, pro nějž je typický individualismus, kosmopolitismus, důraz na soukromí a duševní klid. Epikúrova filozofie ovlivnila tu část římské společnosti, která se zřekla boje o politickou moc.# **koré** (z řečtiny: //koré//, „dcera, mladá dosud neprovdaná dívka“), konvenční označení pro jeden ze dvou základních sošných typů, které jsou charakteristické pro řecké archaické umění – koré (frontální statická a strnulá ženská socha) a analogické znázornění nahého muže //(kúros)//. První plastiky (například koré z Auxerre v Louvru, datovanou do let 650–630 př. n. l.) charakterizuje jednoduchý tvar, expresivnost, prvky geometrické stylizace a nerespektování anatomie. Inspirace Egyptem je patrná v účesu stylizovaném do tvaru těžké paruky. Sochaři 6. století př. n. l. dále rozvíjeli tento typ a všímali si anatomie, znázornění draperie a výrazu obličeje (takzvaný archaický úsměv).# **kúros** (z řečtiny: //kúros//, „hoch, mladík“), typ sochy stojícího nahého mladíka charakteristický pro archaické řecké umění. S určitým zpožděním navazuje na typ stojící ženské sochy koré, který je o něco starší. Nejstarší sochy tohoto typu se objevují kolem roku 600 př. n. l.