Už je to dávno, co jako gymnazista,# jsem se choval jak anarchista,# pak jsem byl zapálený marxista až maoista;# a teď, ve stáří, chci plát jak gymnosofista.$# Jak legendární Kalanos stoicky chtěl bych stát# a nechat žhavé plameny klidně plát…# Svou vůli cvičím na antuce dnes a denně,# tenisových chyb se dopouštím míň než méně.# $ # Zmoudřel jsem – to už teď bezpečně vím,# na známky mě portrétuje sám Tomáš Bím.# $ # Vysvětlivky# **Bím**, Tomáš (12. 11. 1946, Praha), malíř, grafik, ilustrátor; účastník projektu //Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literatuře, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem této knihy// a projektu //Člověk–Auto / Auto–Člověk: Život – věda – umění//. V roce 1965 absolvoval Odborné polygrafické učiliště v Praze. Je členem Grafické asociace a Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Bímův výtvarný projev bývá řazen k precizionismu, americkému výtvarnému směru, který se inspiruje poezií civilizací změněného světa.# **gymnosofisté** (z řečtiny: //gymnos//, „nahý, obnažený, vztahující se k tělesnému tréninku“, protože v Řecku atleti cvičili neoděni [a natírali si tělo olejem] a //sofistés//, „učitel moudrosti, praktický filozof“), pojmenování, jímž staří Řekové označovali indické svaté muže, kajícníky a myslitele odmítající oděv a pěstující odříkavý způsob života (přeneseně specifické cvičební praktiky k trénování ducha i těla). První literární zmínky o „nahých sofistech“ //(gymnoi oi sofistai)// proslulých moudrostí a sebeovládáním pocházejí z doby tažení Alexandra Velikého do Baktrie a Indie (330–325 př. n. l.). Jeden z účastníků výpravy – Onésikritos (asi 360–290 př. n. l.), filozof ze školy kynika Diogena ze Synópy, navštívil na Alexandrův příkaz skupinu asketů usazených nedaleko Takšašily (Taxily). Zaznamenal, že po celý den nehnutě stáli, seděli či leželi v prudkém slunečnímu žáru a teprve k večeru se vraceli do města, aby si vyprosili potravu. Z popisu Onésikritova setkání s těmito mudrci vyplývá, že v jejich názorech nalezl řadu podobností s kynickou filozofií. Dalším z členů Alexandrova doprovodu, jenž vedl filozofické rozpravy s takšašilskými mudrci, byl zakladatel skeptické školy Pyrrhón z Élidy (asi 360–275 př. n. l.). Podle mladších autorů si osvojil některé jejich obyčeje a pravděpodobně pod jejich vlivem zformuloval základní postuláty pyrrhonismu: protože poznáváme jen jevovou stránku věcí, měli bychom se zdržet všech úsudků //(epoché)// o jejich podstatě, která je nepoznatelná; proto bychom k nim měli zaujímat lhostejný postoj //(adiafora)//, zbavit se tak vášně, úzkosti a dosáhnout naprosté duševní vyrovnanosti //(ataraxia)//. Setkání makedonského vládce se spoře oděnými //sofistai //popisuje ve svých //Bioi paralléloi// (Souběžných životopisech, česky: //Životopisy slavných Řeků a Římanů//, I, II. Praha: Odeon, 1967) Plútarchos (asi 50–120 n. l.), stejně jako Arriános (asi 95–175 n. l.) v 7. knize historického spisu o průběhu Alexandrova tažení //(Alexandrú anabasis)//. Podle těchto autorů na Alexandra hluboce zapůsobilo sebeovládání oněch mudrců a zatoužil mít jednoho z nich ve své společnosti. Jejich duchovní vůdce a učitel Dandamis (či Mandanis) se k panovníkově družině odmítl připojit a nedal k tomu svolení ani ostatním. Jeden z jeho učedníků, Řeky přezdívaný Kalanos, ale nabídku přijal a doprovázel makedonské vojsko až do Persie. Když pak cestou vážně onemocněl, rozhodl se dobrovolně skoncovat se životem: dal si postavit pohřební hranici a v únoru 324 př. n. l. se na ní upálil. Na přítomné Makedonce silně zapůsobila síla jeho vůle a odhodlanost – i když se k němu blížil oheň, zůstal až do konce nehybně ležet v poloze, v níž ulehl. Obdivně se o vytrvalosti indických mudrců //(sapientes)// při překonávání fyzických útrap zmiňuje rovněž Marcus Tullius Cicero (106–43 př. n. l.) v //Tuskulských hovorech// //(Tusculanae disputationes)//: přestože žijí nazí //(nudi)//, bez bolesti snášejí sníh a zimní chlad, a když se přiblíží k plameni, nechají se bez zasténání popálit (5. 27).